S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Polsko MILOŠ ŘEZNÍK
Nakladatelství
Libri,
Praha
2002
© Mgr. Miloš Řezník, PhD., 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-129-9
Obsah Předmluva 11 Polské země před příchodem Slovanů 12 Slovanské osídlení 15 Polsko v raném středověku 19 Polanské knížectví 19 Boleslav Chrabrý a Polské království 21 Politický vývoj v období 1025–1138 23 Sociální vývoj Polska do 12. století 28 Hospodářský a kulturní vývoj v raném středověku 31 Politický vývoj v období rozdrobenosti (1138–1305) 34 Dědické dělení země 34 Mongolský vpád 35 Integrační tendence ve 13. století 36 Obnova královského titulu, Václav II. 37 Třinácté století – nové hospodářské a sociální fenomény 40 Vznik měst a formování šlechty 41 Církev a kultura ve třináctém století 43 Prusy a Řád německých rytířů 45 Na cestě k jednotě, velmoci a unii (1306–1386) 49 Vladislav Lokýtek 49 Kazimír III. – upevňování diplomatickou cestou 50 Reformy Kazimíra III. 52 Na cestě k polsko-litevské unii 54 Od unie ke Grunwaldu (1386–1411) 56 Středověký národ. Budování stavovské monarchie 60 Privilegia šlechty 61 Kulturní podzim polského středověku 63 Politický vývoj a mezinárodní postavení v 15. století 66 Pod vlivem krakovského biskupa. Ohlas husitství 66 Přístup k Baltu 68 Polsko, baltský obchod a šlechtické folwarky 71 Za vládu jednotného šlechtického stavu. Poslední jagellonské století 74 Zápas šlechty s magnáty 74 „Jagellonská Evropa“? 75
6
Obrana stavovských privilegií 76 Územní vývoj. Zápas o Balt 77 Lublinská unie 80 Humanismus, renesance a reformace 82 Literatura 82 Školství a věda 84 Reformace a tolerance 85 Šlechtická Rzeczpospolita, první královské volby 87 Stavovský systém 89 Mocenská expanze, Polsko v době Báthoryho a Vasovců 92 Polsko jako velmoc 93 Kozáci 97 Krize polsko-litevského státu v polovině 17. století 99 Kozácké povstání na Ukrajině 99 Potopa 100 Vrcholící stavovství, sarmatismus, protireformace 102 Ústup z hospodářské prosperity 102 Stavovský systém a liberum veto 104 Protireformace a ústup tolerance 106 Sarmatismus a baroko 107 Politický vývoj mezi potopou a severní válkou (1660–1700) 110 Polsko-saská unie a velká severní válka 114 Růst ruského vlivu 117 Reformní hnutí 120 První dělení Polska 124 Polské osvícenství, reformy a Velký sejm 126 Reformy 70. a 80. let 18. století 127 Velký sejm a ústava 128 Kościuszkovo povstání a zánik státu 132 Polsko v době napoleonských válek 135 Situace v záborech 135 Ve víru evropského vývoje 137 Mezi Vídeňským kongresem a listopadovým povstáním (1815–1831) 141 Pruský zábor a rakouská Halič 141 Polské království 143 Velká emigrace, jaro národů a lednové povstání (1831–1864) 146
7
Důsledky povstání 146 Povstání v Krakově a Haliči 149 Revoluce 1848 150 Polské království a lednové povstání 151 Organická a pozitivní práce. Polské zábory mezi lednovým povstáním a první světovou válkou (1864–1914) 154 Ruský zábor. Hospodářský růst 154 Vznik politických stran 156 Poznaňsko v Německé říši. Kulturkampf 158 Halič a její autonomie 160 Polská kultura záborového období 164 První světová válka a vznik nezávislého Polska 168 Území a hranice 171 Počáteční léta Polské republiky 174 Sanace 177 Polská kultura a věda mezi světovými válkami 181 Polsko ve druhé světové válce 184 „Čtvrté dělení Polska“ 184 Okupační teror a holocaust 185 Odboj 187 Osvobození 190 Poválečné Polsko a budování komunistické moci (1945–1956) 192 Gomułkovské a gierkovské Polsko (1956–1980) 197 Polská kultura 2. poloviny 20. století 202 Hlavní rysy vnitřního vývoje po roce 1989 205 Vnější vztahy 206 Vnitropolitický vývoj 208 Česko-polské vztahy 212 Doporučená literatura 218 Encyklopedické heslo 222 Důležité informace pro cesty do Polska 229 Zastupitelské úřady 229 Telefonní čísla 230 Internetové adresy 230 Jazyková první pomoc 231 Nejdůležitější slova a fráze 231 Výslovnost 231
B a l t s k é
m o ř e G d y n ia | Gdaňsk | Ko l o b ř e h
Malbork |
POMOŘSKÉ POMOŘANSKÉ
K U JAV S K O -
Štětín
Bydhošť
POMOŘSKÉ
N
Gorzów Wielkopolski
Ě
Poznaň
| Hnězdno
M
LUBUŠSKÉ
E
Z ie l o n a G ó r a
To r u ň
VELKOPOLSKÉ | Łęczyca
C
| Lešno
K
Zaháň |
O
DOLNOSLEZSKÉ
LODŽSKÉ
Vratislav
| L e h n ic e
| J e l e n ia G ó r a
|
Břeh
Opole Kladsko |
Č
Częstochowa
SLEZSKÉ
OPOLSKÉ
Katovice
E
|
S K O
Těšín | Ż y w ie c |
R
U
S
K
L
O
I
T V
A
| Elbląg
VA R M I J S K O - M A Z U R S K É B
Olsztyn
Ě L
PODLASKÉ
O
|
Białystok
Ostrolęka |
R U K O
Varšava
S
M A Z O V S K É
| Płock
Lodž LUBLINSKÉ
Radom |
Lublin
Kielce
Zamość |
N
A
S VAT O K Ř Í Ž S K É
L
O
V
E
N
S
K
O
U
z
S
I
PODKARPATSKÉ
K
MALOPOLSKÉ
J
| Jarosław
| B o c h n ia
R
| Wie l ic z k a
Rzeszów
D ę b ic a |
A
Krakov
Předmluva Tato kniha nemá být obsáhlou syntézou ani faktografickým zhuštěním polských dějin. Má sloužit širokému publiku k základní informovanosti a především orientaci v polské minulosti a jejích nejvýznamnějších problémech. Nechce být snůškou vybraných fakt: ačkoliv je především zpracováním populárním, nevyhýbá se poukázat na problematičnost řady historických témat, a to zejména na problematičnost výkladovou a hodnotící. Kromě faktografických informací a pokusů o základní postižení některých historických jevů a procesů si všímá jejich významu pro další utváření Polska, polského státu, národa a kultury, chce alespoň zčásti ukázat, jak tyto problémy žily v historickém vědomí a jak se dále podílely na vývoji polských dějin i na formování toho, co by se s nadsázkou dalo nazvat polskou mentalitou. Geneze současného Polska je tak jedním z hledisek, která se při vzniku předkládané práce uplatnila. Jakkoli se snažíme sledovat polskou minulost z více úhlů pohledu, jedná se zejména u pasáží věnovaných kulturním dějinám jen o letmý přehled základních problémů, tendencí a informací. Pozornost věnovaná politickým dějinám a s nimi spojené faktografii naopak nabývá na převaze zejména pro nejnovější období. To je opět do značné míry způsobeno perspektivou současnosti: jsou to události, jména a problémy politických dějin 20. století, na které i současný zájemce o polské dění či návštěvník Polska denně naráží při sledování veřejných politických a jiných diskusí, polského tisku, v názvech ulic a institucí i v soukromých rozhovorech. Zároveň lze jen velmi těžko stručně shrnout sociální a kulturní vývoj posledních desetiletí, neboť je v mnohém předčasné charakterizovat základní podstaty dosud probíhajících procesů, nemluvě o tom, že se tyto jevy v mnohém musí teprve stát předmětem analýzy. Pro polské dějiny nám v současnosti chybí moderní syntetické zpracování. Předkládané stručné dějiny tuto mezeru mohou zaplnit jen z malé části. Přesto si kladou za cíl přispět alespoň dílčí měrou k poznání a pochopení našich sousedů. Lipsko, 12. května 2002
Polské země před příchodem Slovanů Na základě dosavadních znalostí polské prehistorie, které se opírají o výsledky archeologických výzkumů, lze konstatovat, že se oblast dnešního Polska v nejstarších dobách ničím podstatným neodlišovala od jiných území střední Evropy. Nejstarší známé stopy osídlení sahají hluboko do starší doby kamenné. Z polského území je doloženo osídlení tzv. člověka neandrtálského nebo jiného, jemu blízkého, kočujícího ve skupinách dvaceti až třiceti jedinců. V nové vlně osídlení se zde podobně jako v jiných okolních oblastech před šestnácti až deseti tisíci lety objevil – zřejmě z Asie – homo sapiens. Tito obyvatelé s sebou přinesli nové formy nářadí i sociálních vztahů: pravděpodobně tehdy se objevila prvotní dělba práce a život v rodech, zřejmě spojený s matriarchátem a různými kulty, vážícími se patrně k loveckému způsobu života. V mezolitu, střední době kamenné, začal podstatnější roli v obživě hrát rybolov. Mladší doba kamenná s sebou přinesla i tzv. neolitickou revoluci, spočívající v přechodu k obdělávání půdy a usedlému způsobu života. Z polského území je doloženo pěstování ječmene, žita a prosa. S obdobím neolitu a počátky zemědělství je spojen zrychlený společenský a technický vývoj a nové vlny osídlení. Některé novinky v zemědělství ve 3. tisíciletí před n. l. souvisely s příchodem nových obyvatel z Podunají. Z následujícího období je doložena existence výměnného nadlokálního obchodu a společenské dělby práce, rozvíjelo se hrnčířství, zpracování vlny a kůže. Nálezy neolitických pohřebišť vypovídají o existenci kultů, magie a víry v posmrtný život. Patrně nejrozvinutější oblastí dnešního Polska byl jihozápad, kde se před necelými 4 000 lety rozvinula – podobně jako v Čechách a na Moravě – únětická kultura. Na konci neolitu se zřejmě objevili také první obyvatelé indoevropského původu. V severovýchodní oblasti dnešního Polska to asi již tehdy byli Baltové. Patrně brzy poté – v 17. stol. před n. l. – se na dnešní polské území rozšířila i znalost a schopnost zpracování kovů, čímž tato oblast vstoupila do
13
Po l s k é z e m ě p ř e d p ř í c h o d e m S l o v a n ů ■
doby bronzové. S tím byl přirozeně spojen nový rozvoj a zdokonalení výroby nářadí a zbraní, jakož i nové formy sociálních vztahů. Život lidí se organizoval do monogamních rodin zapojených do patriarchálních rodů, které se dále spojovaly do kmenů, jejichž jednotícími elementy byly blízký nebo totožný způsob života a jazyk. Vzájemné střety kmenů vyvolaly i potřebu nových forem společenského života, jeho organizace a institucí, včetně kmenových shromáždění. Příchod nových obyvatel z východu a jihu v 16. století před n. l. na většinu polského území způsobil, že se zde rozšířila poměrně jednotná, tzv. třtiněcká kultura, na níž pak zhruba v letech 1 300–400 před n. l. částečně navázala kultura lužická, známá i ze severu našich zemí, jejíž pozdní období je spojeno s nástupem doby železné. Nejpozději v této době došlo k výraznému rozvoji a rozšíření obchodu, v jehož rámci měly polské země spojení mimo jiné se Skandinávií. Ve stoletích před počátkem našeho letopočtu se polské země staly předmětem skythské a zejména keltské expanze i cílem nových migračních vln. Kontakty s Kelty přinesly znalost řady technických novinek. Od konce 2. století před n. l. přitom dnešní Polsko zcela ovládly dvě kultury: oksywská na severu a przeworská na jihu. Zatímco některé nálezy z oblasti przeworské kultury nasvědčují velkému rozvoji hutnictví železa, ke kterému došlo zřejmě v souvislosti s keltskou expanzí a obchodem, nálezy z oblasti kultury oksywské dokládají četné obchodní styky nejen s Kelty, ale i s Itálií. Skutečnost, že se soustřeďují hlavně podél dolní Visly, napovídá, že již tehdy hrála tato řeka roli významné tepny dálkového obchodu a že komoditou, která odsud byla vyvážena, byl zřejmě jantar. V následujícím období tzv. doby římské (do konce 4. století n. l.) pokračoval rozvoj dálkového obchodu: polské země měly obchodní styky se Středomořím, jako obchodní zboží se v širší míře objevily i luxusní předměty. Rozvoj železářské výroby v oblasti przeworské kultury v době římské pokračoval. Centrem této produkce zřejmě byla oblast Svatokřížského pohoří (Góry Świętokrzyskie) jižně od Kielcí, zatímco na Krakovsku se soustředila a rozvíjela výroba keramiky. Przeworská kultura nejen přetrvala řadu staletí, ale zároveň se teritoriálně výrazně rozšířila do dnešního jižního Běloruska, na Ukrajinu a do východních částí Slovenska a Ma-
■ Po l s k é z e m ě p ř e d p ř í c h o d e m S l o v a n ů
14
ďarska. Zčásti se tak dělo osidlováním dosud neobydlených oblastí. Spolu se zhuštěním osídlení v jižním Polsku to nasvědčuje skutečnosti, že zde tehdy došlo ke zrychlenému populačnímu růstu. To vše bylo doprovázeno i narůstající sociální diferenciací a organizací. V oblasti dřívější oksywské kultury naopak došlo k viditelným změnám, jež zřejmě souvisejí s migračními posuny a příchodem germánských Gótů ze severu do dolního Povislí. Etnické určení těchto kultur je ovšem nejisté, bývají připisovány i Slovanům. Mnohé archeologické památky vykazují příbuzné znaky s nálezy skandinávskými. K významným nálezům ze severního Polska patří mohylová pohřebiště na Kašubech. Naleziště ve Wielbarku nedaleko Elbinka pak dalo název celé kultuře, která se později – zřejmě s dalšími migračními pohyby Gótů – šířila dále jihovýchodním směrem až na jižní Ukrajinu. Východně od severopolské oblasti wielbarské kultury přetrvávalo baltské osídlení. Právě jeho nejzápadnější část v oblasti východních Prus, tj. severovýchodu současného Polska, vstoupila do obchodních kontaktů se vzdálenými zeměmi. U pruských Baltů se tak objevila řada předmětů římské provenience, jež se sem dostaly výměnou za jantar.
Slovanské osídlení Tak jako v případě jiných slovanských národů i v polském prostředí hraje příchod Slovanů klíčovou roli v historickém vědomí. Bývá totiž považován za skutečný počátek vlastních dějin, jež Poláci chápou jako historii národa, který zůstává – v polském prostředí asi ještě výrazněji než v jiných zemích – základním společenstvím, s nímž se lidé identifikují. Zároveň ovšem příchod Slovanů, respektive „Poláků“, měl mimořádný význam i v historickém vědomí předmoderní doby, ať už to bylo v souvislosti s tradicemi předmoderního stavovského či jinak definovaného národa nebo s tradicí a „ideologií“ polského státu, a to samozřejmě i středověkého, s tradicí panovnické dynastie a podobně. Zde by bylo možno odkázat na v mnohém velmi podobnou situaci a roli historické tradice ve středověkém i novodobém prostředí českém. Tradice příchodu polských kmenů do Polska byla úzce spojena s představami o počátcích polského státu a měla velký význam pro jeho legitimizaci i pro legitimizaci vlády piastovské dynastie. Středověká legenda o společném příchodu bratří vojvodů Čecha a Lecha do české kotliny a o tom, jak se Lech se svým lidem rozhodl pokračovat v cestě a hledání nové vlasti, až došel do polských zemí, čímž došlo k rozdělení slovanského lidu na českou a lašskou, tedy polskou větev, sice patří do oblasti pověstí, v polské historické tradici a kultuře má však od středověku až po současnost významné místo. Východní část dnešního polského území bývá, zejména ve starší literatuře, často označována za součást široké „pravlasti Slovanů“ mezi Vislou a Dněprem, oblasti, kde se měla dovršit slovanská etnogeneze, kde mělo dojít ke konečnému oddělení větve Praslovanů od společného indoevropského kmene. Novější literatura hledá toto území poněkud dále na jihovýchodě, severně od Černého moře. Nedlouho poté, zřejmě však až v prvních stoletích našeho letopočtu, došlo i k oddělení východoslovanské větve od západoslovanské, jejíž osídlení se přiblížilo Karpatům. Slovanské osídlení pozdějších západoslovanských zemí,
■ Slovanské osídlení
16
tedy i Čech a Polska, představuje až pozdější fázi velkých migračních pohybů nazývaných velkým stěhováním národů. Zatím se území mezi Karpatami, Odrou a Baltem stalo oblastí, kam mířily – vesměs ze severu – germánské kmeny: nejprve Gótové, kteří se na Baltu objevili již v 1. století, a brzy po nich Gepidové. Ve 2. století se Gótové přesunuli do Černomoří, ve 3. století odešli po těžkých bojích s Burgundy i Gepidové. Teprve v 5. století se na polském území zcela prokazatelně usazují slovanské kmeny a snad dochází i k vytvoření prvních kmenových teritorií. Ve Slezsku se zřejmě tehdy usadili Obodrité, kteří pod tlakem dalších migračních pohybů, spojených také s avarskými nájezdy, v 6. století přešli Odru a pronikli do středního a dolního Polabí. Základem společenské organizace tehdejších Slovanů byl zřejmě rod. Nejdůležitější zdroje obživy představovalo obdělávání půdy, chov dobytka, lov a v rostoucí míře zřejmě i loupeživé výpravy. Polyteistický náboženský systém byl spojen s rozdílným významem hlavních božstev, vedlejších bohů a démonů, s kultem přírodních sil a mocností. Různé formy společenské organizace a spolupráce, opřené zřejmě zejména o sousedský vztah mezi rodinami (opolí), spočívaly mimo jiné v rozdělení prací a rolí, společném obdělávání polí či pastvě dobytka. To dalo základy narůstající sociální organizaci a diferenciaci, která se postupem doby zvětšovala, zviditelňovala a upevňovala. Byla spojena také s potřebou společné obrany, jejímž výrazem byl vznik opevněných míst. Z původně jednolité společnosti se začaly vydělovat jednotlivé vrsty a skupiny s rozdílnými rolemi. Z pozdějších popisů vnějších pozorovatelů vyplývá, že nejzákladnější teritoriální jednotkou byl především kmen, zapojený někdy do tzv. velkokmenů. Území dnešního Polska tak bylo někdy v 9. a 10. století rozděleno do množství kmenových či velkokmenových teritorií: území Vislanů v Malopolsku, Mazovanů v Mazovsku, Slezanů v Dolním Slezsku, Ďadošanů ve středním Poodří v oblasti Hlohova, Polanů ve Velkopolsku, Kujavanů v Kujavsku, Bobřanů podél řeky Bóbr v Dolním Slezsku. Slezské kmeny bývají někdy považovány za odlišnou skupinu od kmenů „vnitřního Polska“ (Mazovanů, Kujavanů, Vislanů či Polanů). Zejména to však platí o západoslovanských kmenech v Pomoří a Pomořanech, ozna-
17
čovaných za samostatnou pomořanskou jazykovou skupinu (Pomořané, Pyrzyczané aj.) vedle příbuzných skupin polské a polabské, s nimiž má představovat severní větev západních Slovanů. Za pozůstatek pomořanského jazyka bývá považována současná kašubština. Během prvních staletí slovanského osídlení došlo k rozvoji kmenové organizace, sociální diferenciace a teritoriálního vymezování, opřeného o síť hradišť s místními velmoži (knížaty), kteří disponovali vlastní družinou. Kolem hradišť se začala vytvářet řemeslnicko-kupecká podhradí. Rozhodující roli hrály kmenové staršiny. Počet hradišť (archeologicky jich zatím bylo prokázáno na 2 000), úrodnost obdělávané půdy a ovládání obchodních cest rozhodovaly o síle a moci jednotlivých kmenů, z nichž některé se dokázaly prosadit vůči kmenům sousedním. To vedlo k postupnému vytváření oblastí dominujícího postavení Vislanů a Polanů. Ani po ukončení tzv. velkého stěhování národů nebylo dnešní polské území obýváno výhradně Slovany. V jeho severovýchodní části, východně od dolní Visly v Mazursku a Varmii žily baltské kmeny Prusů, Pomezanů, Galindů a na východě i Jatvingů. Jejich nejvýznamnějším střediskem v této oblasti byl zřejmě obchodní přístav Truso nedaleko dnešního Elbinku. Prohlubující se sociální diferenciace vedla podobně jako v jiných zemích k vytvoření jednotlivých sociálních vrstev a skupin, v prostředí skupin bojovníků se začaly utvářet předpoklady pro vznik kmenové šlechty. Urychlení těchto procesů bylo mimo jiné způsobeno i narůstající obchodní výměnou a přílivem drahých předmětů. K nárůstu obchodních styků došlo zejména v 9. století, kdy skandinávští Varjagové zprostředkovávali obchodní výměnu polských kmenů se západní Evropou a Středomořím. Za kožešiny a otroky se do země dostávaly drahé kovy. Tyto jevy a procesy jsou úzce spojeny i s počátky takových forem společenské organizace, které bývají označovány za předstátní či raně státní. Jejich výrazem jsou počátky nejjednoduššího vedení vojenské, hospodářské a soudní správy, jež se spolu s potlačením vojenské demokracie a tendencemi k tvoření nadkmenového „státu“ zřejmě prosazovalo zejména u větších a mocnějších kmenů, jejichž území podle některých odhadů mohla v 9. století dosahovat třiceti
■ Slovanské osídlení
18
tisíc km2 a mohla být obývána až sto dvaceti tisíci obyvatel. K takovýmto procesům tehdy došlo zejména u Polanů kolem jejich centra v Hnězdně, ke kterému se vážou i předhistorické legendy o původu Piastovců, pozdějších polských knížat a králů. Podle jedné z nich mělo někdy v této době dojít k vyhnání vládce Popiela a dosazení Piastů. Základ této legendy bývá někdy hledán v událostech, ke kterým mohlo u Polanů skutečně dojít v souvislosti s prosazováním mocenských vlivů a zájmů velkomoravských. Pod přímou kontrolou Velké Moravy se zřejmě ve 2. polovině 9. století za vlády knížete Svatopluka ocitla území Bobřanů, Ďadošanů, Slezanů a Opolanů ve Slezsku a Vislanů v Malopolsku, a došlo tak i k ovládnutí Krakova, i když přesný rozsah a míra velkomoravské moci nejsou známy. Se Svatoplukovou expanzí byly spojeny také christianizační pokusy a patrně i vynucený křest vislanského knížete. Krátkodobý velkomoravský vliv tak s sebou podle polských historiků patrně přinesl i urychlení státotvorných procesů na polském území.
Polsko v raném středověku Polanské knížectví Počátky polského státního útvaru bývají tradičně kladeny do 3. čtvrtiny 10. století. Děje se tak zejména ze dvou důvodů: zaprvé v této době docházelo ke společenským změnám, jež souvisely s prohlubováním sociální diferenciace a s rozdělováním sociálních rolí, zadruhé potřeba stále pevnější organizace a kontroly vedla ke zdokonalování správy, které probíhalo současně s rozmachem politické moci polanského centra a jeho knížat z piastovského rodu. Prosazení právě Polanů, jejich vládců, a tedy i Velkopolska s Hnězdnem jako východiska pro proces, který vedl k utvoření jednotného státního útvaru ve větší části území současného Polska, bylo způsobeno několika příčinami: na jedné straně to byla relativní vzdálenost od silných sousedů, kteří by Polany zcela bezprostředně ohrožovali a bránili jim v expanzi, na druhé straně se však právě v polovině 10. století takovéto nebezpečí stalo možným po výrazných úspěších německého křesťanského rytířstva v Polabí. Zejména podmanění Lužice markrabětem Gerem v roce 963 postavilo před nebezpečí z této strany jak Polany, tak i Čechy. Právě český vliv zde zřejmě sehrál nezanedbatelnou úlohu: Čechy po polovině 10. století představovaly relativně stabilizovaný křesťanský státní útvar, jehož panovník hledal možné spojence k obraně před nebezpečím ze západu. Nešlo tu ovšem jen o obranu: zesílení této hrozby přišlo v okamžiku, kdy Polané zahájili svůj rychlý mocenský rozmach a sami usilovali o naplnění významných cílů, mezi které již tehdy patřil přístup k Baltu a silnější účast ve výnosné obchodní výměně s baltským zbožím. Stejně jako Praha, i Hnězdno hledalo spojence, zvláště když válka s pomořanskými Slovany nebyla pro Polany úspěšná. Polanská snaha o kontrolu nad baltskými, ba i polabskými Slovany znamenala konflikt se zájmy německého rytířstva. V kontextu těchto souvislostí tak do dějin od 60. let 10. století zřetelně vstupuje výrazněji organizovaný polanský útvar, který již obvykle nazýváme polským státem, a s ním
■ Po l s k o v r a n é m s t ř e d o v ě k u
20
i první pramenně doložený piastovský kníže Měšek (Měško) I. (do 992). Ten hledal východisko jednak ve spojenectví s Čechy, jednak ve snaze naklonit si hlavní mocnosti křesťanské Evropy. Zároveň mu církevní organizace umožňovala dále upevňovat a účinněji řídit stát a výrazněji ideově podepřít jeho vznik i společenské uspořádání. Výsledkem těchto zájmů, cílů a částečně protichůdných ohledů se stala skutečnost, že křest byl přijat českým prostřednictvím. Vstupním aktem, utvrzujícím Měškovu počáteční orientaci na Prahu, byl sňatek s Dobravou (Doubravkou), dcerou českého knížete Boleslava I., v roce 965. Spolu s ní asi k Polanům přišli i křesťanští kněží. Následujícího roku došlo k oficiálnímu přijetí křesťanské víry v Polsku. Je jasné, že se v tomto okamžiku jednalo v prvé řadě o politický akt a že christianizace nebyla krátkodobým procesem, zejména u širokých lidových vrstev, jež se často stavěly na skrytý či zjevný odpor nové víře nebo ji přijímaly, aniž by se beze zbytku vzdávaly víry staré. Skutečná vnitřní christianizace se – podobně jako u nás – mohla protáhnout až na staletí. V 10. století však křesťanská víra podle všeho zůstala hlavně záležitostí feudální elity polského státu. Svůj hlavní a prvotní úkol ale zřejmě splnila. Od počátku se také dařilo budovat relativně nezávislou církevní organizaci: už roku 968 vzniklo první, zřejmě misijní biskupství v Poznani, podléhající formálně přímo Římu. Jakkoli územní vývoj polanského státu není v této době jednoznačně zmapován, je jasné, že došlo k jeho rychlému rozšiřování. Schopnost dosáhnout a udržet rozsáhlý útvar vede historiky k přesvědčení, že doba Měškova tu navázala na předchozí vývoj 9.–10. století a že v této době již musel mít kníže poměrně vyvinuté mocenské nástroje, jejichž další posilování si pokračující expanze polského státu vyžádala. Měšek podnikl několik významných vojenských tažení a diplomatických kroků, které jeho postavení dále upevnily. Především zřejmě po necelých dvaceti letech skončilo spojenectví s Prahou, což bývá stavěno do souvislosti i s možnými aktivitami Slavníkovců. Kolem roku 980 tak Měšek vojensky ovládl Slezsko a poprvé ho připojil k državám polských panovníků. Snad ještě za jeho vlády nebo záhy poté došlo k odtržení Krakova od zemí ovládaných pražskými knížaty, a toto středisko se tak
21
B o l e s l a v C h r a b r ý a Po l s k é k r á l o v s t v í ■
stalo součástí polského státu. Kromě Slezska a Velkopolska Měšek dále ovládal Mazovsko a zřejmě i Pomoří. Tlaku ze západu sice dokázal do značné míry vojensky vzdorovat, musel však přistoupit na uznání lenního vztahu k římskému (německému) císaři. Hrozba a ingerence z této strany ho však přiměly, aby vydáním dokumentu Dagome Iudex svěřil zemi pod ochranu sv. Petra, a tedy i papeže jako druhé univerzální moci tehdejšího evropského světa. Touto cestou měla být vytvořena protiváha „německému“ vlivu, aniž by tím hrozilo, že se země dostane pod skutečnou kontrolu vzdáleného Říma.
Boleslav Chrabrý a Polské království Období prvního velkého mocenského rozmachu Polska je spojeno s vládou Měškova syna Boleslava Chrabrého (992 až 1025). Tento kníže a nakonec i první polský král dokázal nejen upevnit panovnickou moc a mocenské postavení svého státu, nýbrž ho posílil i na tehdy mimořádně důležité úrovni symbolické a prestižní. Polsko se stalo klíčovou mocí v prostoru mezi římskoněmeckou říší a Východem, promlouvalo do vnitřního vývoje všech sousedních zemí a jednoznačně upevnilo svoje samostatné postavení. Není divu, že v polské historické tradici od středověku až po nejaktuálnější současnost patří Boleslav k nejoslavovanějším panovníkům a že byl zcela samozřejmě a nezpochybnitelně pojímán i do nejužšího polského národního panteonu. Ke klíčovým obdobím tohoto vývoje patří bezpochyby léta na přelomu tisíciletí. Dočasné oslabení císařství způsobené zápasem o trůn k tomu vytvořily stejně dobré podmínky jako následná orientace císaře Otty III. na spolupráci s Boleslavem, vnitřní krize českého a později i kyjevského státu. Zároveň se Boleslav jako křesťanský kníže stal nositelem aktivní christianizační politiky ve vztahu k pohanským kmenům, zejména v jihovýchodním Pobaltí. Sem také – částečně z jeho iniciativy – směřovala mise pražského biskupa Vojtěcha, který se do Hnězdna dostal po svém pobytu v Římě a jenž se po vyvraždění Slavníkovců již nehodlal vrátit do své české diecéze. Z Hnězdna se roku 997 vypravil k ústí Visly a zde (blízká osada nese dodnes název Święty Wojciech) křtil okolní lid. V této
■ Po l s k o v r a n é m s t ř e d o v ě k u
22
souvislosti narážíme na zmínku o osadě Gyddanyzc, což je jednak považováno za doklad, že toto místo už tehdy zřejmě bylo pod polskou kontrolou, jednak se tak v historických pramenech poprvé objevuje Gdaňsk. V roce 1997 to současně se svatovojtěšskými oslavami v Čechách i Polsku dalo podnět k pompéznímu slavení milénia tohoto města. Z ústí Visly se Vojtěch přepravil na sousední území Prusů, kde byl však záhy po vystoupení ubit. Stalo se tak zřejmě v oblasti Sambie nebo poblíž pruského střediska Truso (nedaleko dnešního Elbinka v lokalitě Święty Gaj). Vykoupení Vojtěchových ostatků Boleslavem Chrabrým, jejich převoz do knížecího sídla a posléze i uznání Vojtěcha za svatého dodalo Hnězdnu lesk a prestiž skutečné metropole. Nad Vojtěchovými ostatky se roku 1000 uskutečnil slavný sjezd Boleslavův s Ottou III., který v mnohém dovršil symbolický vstup Polska mezi všeobecně uznávané křesťanské mocnosti. Ve svých koncepcích mu Otto III. dokonce přiznával roli jedné ze čtyř základních zemí (vedle Itálie, Galie a Germánie) v rámci plánovaného univerzálního křesťanského impéria. Při hnězdenském sjezdu potvrdil samostatnost Polska i vznik hnězdenského arcibiskupství, jemuž byla podřízena biskupství v Poznani, Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. Začleněním Krakovska, Slezska a Pomořan do hnězdenské církevní provincie tak došlo i k uznání dosavadních teritoriálních zisků polského státu. Spojeneckému svazku s německými císaři měl však být brzo učiněn konec. Už v době hnězdenského sjezdu začal Boleslav vyvíjet aktivní politiku v oblastech, kam směřovaly i zájmy obnovované říše. Tak od konce 10. století zasahoval do událostí v Čechách, kde dal v roce 999 zajmout knížete Boleslava III. a kde posléze dosadil i knížete Vladivoje. Když v roce 1003 sám vtáhl do Prahy a stal se českým knížetem, rozkol s císařem, k němuž se uchýlili Přemyslovci Oldřich a Jaromír, propukl naplno. Již následujícího roku musel z Čech ustoupit a vzdát se své moci nad nimi, Morava však zůstala v polských rukou snad až do 30. let 11. století. Následující desetiletí bylo vyplněno několika válečnými střety s císařem, jehož hlavní bezprostřední příčinou byla Boleslavova ingerence na západě a zasahování do sporů o uprázdněný císařský trůn po smrti Otty III., přičemž se předmětem konfliktu stala významná teri-
23
Po l i t i c k ý v ý v o j 1 0 2 5 – 1 1 3 8 ■
toria za Lužickou Nisou. Budyšínský mír (1018) nakonec přinesl uznání polské držby Milska a Lužice a znamenal vrcholný mocenský úspěch Polska. Řada historiků však hlavní význam válek z počátku 11. století spatřuje nikoliv v dočasných územních ziscích a posílení mezinárodní prestiže Boleslava Chrabrého, nýbrž ve skutečnosti, že zřejmě výrazně přispěly k integraci území podléhajících polanským vládcům do polského státního útvaru, který se posléze sjednotil také etnicky, jazykově a kulturně, i když tato konstatování je třeba vztáhnout k elitní vrstvě tehdejší společnosti. V aktivní vnější politice pokračoval Boleslav i po budyšínském míru. Jeho pozornost se tehdy obrátila hlavně na východ, kde opakovaně zasahoval do vývoje v Kyjevské Rusi. Vyvrcholení jeho vlády i prvního rozmachu polského státu však bylo spojeno s příznivým vývojem na západě: Boleslav využil přechodné slabosti říše v době zmatků po smrti císaře Jindřicha II. a v roce 1025 se v Hnězdně nechal korunovat na polského krále. Polský stát tak během několika desetiletí svého formování dosáhl vedle výrazných teritoriálních zisků také mnoha prestižních a do značné míry symbolických, nicméně klíčově významných úspěchů. Existence vlastní církevní provincie a královský titul panovníka činily z Polska jeden z významných evropských států.
Politický vývoj v období 1025–1138 S Boleslavem Chrabrým však tento první rychlý rozmach v zásadě skončil. Jestliže již období jeho vlády bylo spojeno s dílčími neúspěchy a ztrátami (odpadnutí Pomořan, snad již i Moravy), jeho nástupce Měšek II. (1025–1034) se musel potýkat s výraznými projevy krize státu i panovníkova postavení. Silná pozice panovníka vyvolala odpor mezi velmoži, podporovanými z Kyjeva. Měšek byl ze země vyhnán a prchl do Čech (1031), po návratu do Polska musel následujícího roku výměnou za uznání polským knížetem ze strany císaře rezignovat na titul krále. Během několika let tak byla pozice i prestiž polského panovníka silně oslabena. Také Měškův nástupce Kazimír musel hájit knížecí stolec ve vnitřních bojích, potýkal se s odstředivý-
■ Po l s k o v r a n é m s t ř e d o v ě k u
24
mi tendencemi i vnějším nepřítelem. Zvláštní mocenské centrum se tehdy formovalo na Mazovsku, obzvláště však ve 30. letech zemí otřáslo mohutné lidové povstání s centrem ve Velkopolsku. Jeho příčinou byl zřejmě odpor obyvatelstva vyvolaný rostoucí sociální diferenciací a stoupajícími nároky velmožů i státu a vedený patrně zejména dosud svobodnými rolníky, podporovanými rolníky závislými. Povstání se obrátilo proti symbolům spjatým s posilující se knížecí a feudální mocí, a dostalo tak zároveň povahu pohanské reakce proti křesťanství. Těchto problémů využili i sousedé k loupeživým výpravám do Polska. Vedle pohanských Pomořanů a Prusů to byl hlavně český kníže Břetislav I., který vpadl do Velkopolska, vyplenil zemi, odvlekl mnoho obyvatel, odvezl z Hnězdna množství cenností i ostatky sv. Vojtěcha a připojil ke své zemi Slezsko. Ve chvílích, kdy polský stát byl na pokraji úplného zhroucení i zániku, se pro císaře i domácí elity stala myšlenka na návrat vypuzeného Kazimíra aktuální. Ten v roce 1039 vtáhl za německé pomoci do země a ovládl Velkopolsko a Malopolsko. Teprve koncem 40. let se mu podařilo znovu připojit i Mazovsko a zřejmě i část Pomoří podél Visly. Po těchto úspěších obrátil svou pozornost k jihu a vojenským tažením znovu ovládl Slezsko. Polsko-český spor pak byl vyřešen roku 1054 na říšském sjezdu v Quedlinburku, kde císař, jehož lenní svrchovanost nad Polskem Kazimír uznával, přiznal držbu Slezska Polsku, to však mělo odvádět roční poplatek Čechám. V aktivním postupu vůči sousedům a zejména v obnově polského státu po krizi 30. let pokračoval i Kazimírův nástupce Boleslav Smělý. Přes počáteční oslabení, spojené s opětnou ztrátou Pomoří a neúspěšnou protičeskou výpravou, se v dalších letech dokázal mocensky prosadit proti císařství i uskutečňovat výpravy do Kyjevské Rusi a Uher. Velká kořist z těchto tažení přinesla výrazné obohacení velmožů a úředníků. Asi v této době započal také rozvoj velkého pozemkového vlastnictví, které velmožům umožňovalo oslabovat jejich závislost na panovníkovi. Vytváření sociálního typu hospodařícího zemana jako nového modelu v protikladu k dosavadnímu rytíři v panovníkových službách bývá ve svých počátcích spojováno právě s těmito desetiletími.
25
Po l i t i c k ý v ý v o j 1 0 2 5 – 1 1 3 8 ■
Upevňování státu a úspěchy v zahraniční politice vedly Boleslava Smělého k myšlence na obnovu polského královského titulu. Využil přitom vrcholícího zápasu o investituru mezi papežstvím a císařstvím, v době oslabení císaře se postavil na stranu papeže a odmítl uznávat lenní svrchovanost císaře nad Polskem. V roce 1076 se pak nechal korunovat na krále. Cílem tohoto kroku bylo posílení panovnické prestiže a moci navenek i uvnitř Polska, korunovace však vyvolala silnou domácí opozici, jejímž čelným představitelem byl krakovský biskup Stanislav. V otevřeném střetnutí dal Boleslav Stanislava popravit. Tím dal nejen podnět k vyhrocení konfliktu, ale zároveň i základ ke kultu ústředního polského státního a národního patrona sv. Stanislava, který v polské kultuře hraje dodnes mimořádnou úlohu. V roce 1079 byl Boleslav vyhnán ze země do Uher a nahrazen bratrem Vladislavem Heřmanem (1079–1102), provolaným velmoži za panovníka. Jakkoli ve vnitřním vývoji polského státu nedošlo v těchto desetiletích k výraznějším zvratům, mezinárodní posílení polských pozic, ke kterému úspěšně směřoval Boleslav Smělý, se ukázalo jako dočasné. Polský vládce musel znovu uznat svrchovanost císaře a nadále vzdorovat tlaku z této strany. Zatímco císařství v této době proti Polsku zjevně sázelo na česká knížata, Polsko se spíše orientovalo na spojenectví s Uhry. V Polsku nakonec došlo k určité konsolidaci panovnické centrální moci, spojené především s postavou vojevody Sieciecha, faktického vykonavatele moci. Jeho vyhnání spadá do období vnitřních bojů mezi piastovskými knížaty na přelomu 11. a 12. století. Dočasné faktické rozdělení země mezi dva piastovské bratry v prvních letech 12. století vyústilo brzy v otevřený střet, který se brzy stal konfliktem mezinárodním, když se ho zúčastnil císař a na jeho straně i Čechy, které podporovaly vyhnaného Zbyhněva, zatímco na stranu jeho bratra Boleslava se postavily Uhry. V roce 1109 vojsko císaře Jindřicha V. překročilo Odru, z jihu zároveň směřoval český útok. Především na slezském území se pak odehrál jeden z významných středověkých válečných střetů mezi císařstvím a Polskem, který byl dlouho živý v polské historické tradici. Boleslav vsadil především na taktiku, vyhýbal se rozhodujícímu střetnutí a spoléhal se spíše na záškodnickou válku. Opevněná místa ve
■ Po l s k o v r a n é m s t ř e d o v ě k u
26
Slezsku zatím houževnatě vzdorovala obléhání. Vysílené císařské vojsko nakonec muselo ustoupit a opustit polské území. Pro Boleslava se to rovnalo skutečnému válečnému vítězství: jako polský panovník ubránil samostatnost a výrazně posílil mezinárodní prestiž Polska. Výrazem toho bylo nejen plné prosazení svrchovanosti nad Slezskem (Čechy se zřejmě r. 1114 po šedesáti letech vzdaly poplatků, které jim z polské strany za držení této země náležely), ale i rozvinutí dalších významných plánů a akcí, směřujících k severu. Severní a severozápadní části dnešního polského území, obývané pomořanskými slovanskými kmeny, se jen dočasně dostávaly pod kontrolu polských panovníků, v zásadě si ovšem udržovaly svou nezávislost. To se projevovalo i tím, že v raném středověku tyto země vzdorovaly christianizačním snahám a zároveň zůstávaly z hlediska sociálního, hospodářského a kulturního vývoje v opoždění nejen za Západem, ale i za sousedním Polskem. Také proto v Pomořanech nevznikl jednotný „státní“ útvar a území zůstávalo rozděleno na drobná kmenová teritoria, jejichž vládcové a obyvatelé mezi sebou vedly četné boje. Avšak právě jejich trvání zřejmě v prvních desetiletích 12. století urychlilo nástup změn v sociální struktuře pomořanské společnosti. Projevovalo se to mimo jiné posílením moci a autority knížat. Na pokračování těchto přeměn měl vliv růst polského nebezpečí, který podle polských historiků přivodil konečné formování feudálních vztahů v Pomořanech. Boleslavovi se během několika let po vyřešní konfliktů s císařem a Čechy podařilo Pomoří a Pomořansko ovládnout: po dolním Povislí následovaly vlastní Pomořany, kde místní kníže musel uznal polskou svrchovanost a zavázat se k placení tributu a k dodržování spojeneckých závazků (1122). Tyto změny byly spojeny s přijetím křesťanství a s misijními akcemi na pomořanském území. Významný úspěch v tomto směru přinesla mise Otty z Bamberka, který roku 1124 přiměl k přijetí křesťanství podstatnou část pomořanských elit. Potvrzením sounáležitosti těchto zemí s Polskem mělo být i vytvoření nových diecézí jako součástí hnězdenské církevní provincie. Teprve 30. léta přinesla do zahraniční politiky sérii neúspěchů a hrozeb, spojených s neúspěšnou intervencí v Uhrách,
27
Po l i t i c k ý v ý v o j 1 0 2 5 – 1 1 3 8 ■
tlakem českých a haličských knížat a nájezdy Polovců. Podpora zvoleného protipapeže pak polskou mezinárodní izolaci dovršila. K jejímu prolomení měly sloužit ústupky ve vztahu k říši. Na říšském sjezdu v Merseburku roku 1135 polský kníže opět složil lenní hold císaři. Tento krok odvrátil nejen hrozbu ztráty Pomořan, ale i zániku samostatné hnězdenské arcidiecéze. Jestliže tato akutní krize byla zažehnána, formálním základem řady dalších problémů vnitropolitického vývoje Polska se posléze stal Boleslavův právní akt dalekosáhlého významu, který vydal krátce před svou smrtí v roce 1138. Tato tzv. Závěť Boleslava Křivoústého upravila nástupnictví polského knížecího stolce tak, že velmi brzy směřovala k rychlému oslabení ústřední panovnické moci, decentralizaci státu a posléze i k rozpadu jednotného Polska. Boleslavova závěť se sice přidržela seniorátní sukcese, tj. nástupnického práva nejstaršího člena piastovského rodu, avšak tak, že tomuto dědici náležel titul seniora, vrchního polského knížete s rozhodujícím vlivem ve vnitřních i vnějších záležitostech a s držbou seniorátního teritoria se sídlem v Krakově. Zároveň však přidělovala údělná knížectví dalším Boleslavovým synům zhruba v oblastech dřívějších kmenových území. Odstředivé tendence těchto knížectví, formálně podřízených Krakovu, se začaly projevovat velmi brzy.
Sociální vývoj Polska do 12. století Polští historikové poukazují na fakt, že Boleslavova závěť nebyla skutečnou příčinou rozdrobenosti polského státu. Její zdroje je třeba hledat zejména v polském sociálním a hospodářském vývoji předešlých desetiletí a staletí. Otázka „polské jednoty“ mohla být pro raný středověk přirozeně nastolena až ze zpětného pohledu vycházejícího z vědomí skutečnosti, že v průběhu dalších staletí vznikl polský státní útvar, který se v zásadě integroval nejen politicky, ale i etnicky, jazykově a kulturně, jakkoli se rozsah jeho území v průběhu historického vývoje měnil. Přesto není postavení těchto otázek zcela nelegitimní: také polským středověkým panovníkům šlo jednak o rozšíření území, které podléhalo jejich kontrole, a tím i sjednocení různých teritorií, jednak o jejich skutečnou integraci v celek, který by nepodléhal okamžitému rozpadu. Otázka jednoty a celistvosti získaných území patří k významným problémům polských dějin již v této době. Podstatný význam přitom hrála skutečnost, nakolik se tato celistvost a jednota prosazovala ve vědomí mocenských elit polského státu, tedy především u velmožů, potažmo rytířstva a v prostředí církevní hierarchie. Jakkoli disponujeme minimálními možnostmi pramenného studia, zdá se, že klíčovou roli v tomto směru sehrály válečné konflikty vedené Polskem nebo proti Polsku, a to zejména takové, v nichž se Polsko bránilo cizímu vpádu. Během těchto střetů se zřejmě posilovalo vědomí společných hodnot, jež je třeba bránit, společných zájmů, potřeby společné obrany a podobně. Po některých konfliktech 11. století se to výrazně projevilo zejména ve válce s císařem Jindřichem V. v roce 1109: z relace, kterou o těchto událostech podává kronikář Gall Anonymus, mnozí historikové usuzují, že v celé společnosti všech území polského státu byla již silná dynastická tradice spojená s piastovskými panovníky. Také expanze i loupeživé výpravy otevíraly před velmoži možnosti zisku a prospěchu, na nichž se cítili zainteresováni. Tyto skutečnosti nebyly v rozporu s narůstajícími odstředivými tendencemi v rámci polského státu. Spíše než směřová-
29
ním k odpadnutí jednotlivých území se projevovaly v oslabování role centra a posilování lokální moci velmožů. Souviselo to s posuny, které nastaly v jejich zájmové orientaci: vedle a místo knížecích úředníků a bojovníků začali stále větší roli hrát velmoži, budující rozsáhlejší pozemkovou držbu a orientující se na výkon lokální moci v místě, kde se jejich držba soustředila. Obohacování úředníků a jejich přeměna v pozemkové vlastníky s sebou nesla oslabení jejich závislosti na panovníkovi a časem i přirozený zájem, aby se míra nezávislosti spíše rozšiřovala. To byl důvod mnoha vnitřních nepokojů, když posilování autority ústřední panovnické moci vyvolávalo opoziční hnutí v řadách velmožů (např. za Boleslava Smělého), jehož programem ovšem nebyl rozpad státu, nýbrž nahrazení stávajícího panovníka jiným příslušníkem piastovského rodu (vyhnání Měška II., Boleslava Smělého). Rostoucí role pozemkové držby, jejímž zdrojem byly odměny poskytované knížetem jako vlastníkem veškerého majetku a důchodů plynoucích z knížectví, a budování rozsáhlejších domén spadají ve svých počátcích zřejmě již někam do doby Boleslava Chrabrého a byly spojeny také s vybíráním feudální renty. Cesta k ovládnutí dosud svobodných obyvatel dávala již tehdy příčiny k rozsáhlým sociálním konfliktům a lidovým hnutím, zároveň vytvářela předpoklady k ambivalentnímu vztahu mezi vznikající feudalitou a panovníkem. Pozemkoví držitelé měli jednak zájem na pokračování těchto přeměn, jednak na posilování autonomie lokální moci. Vytváření polského státu bylo spojeno s počátky různých forem správy, jejíž rozvoj napomáhal překonávání hranice mezi dřívějšími kmenovými teritorii a sjednocování tohoto útvaru. Asi už v 1. polovině 11. století polské knížectví ztratilo charakter teritoria ovládaného Polany, respektive polanským kmenovým knížetem. Vnějším projevem této skutečnosti byl i fakt, že někdejší polanské teritorium ztratilo postupně svůj význam a novým hlavním sídlem panovníků se stal malopolský Krakov. Za Kazimíra došlo v polovině 11. století k reformám a sjednocení správy a krystalizování provincií kolem hlavních opevněných center – Krakova, slezské Vratislavi, Sandoměře, Hnězdna, mazovského Płocku a jiných. Dřívější hradské okrsky byly přeměněny v kastelánie, základní jednotky vojenské,
■ S o c i á l n í v ý v o j Po l s k a d o 1 2 . s t o l e t í
30
daňové, soudní a hospodářské správy podléhající kastelánům. Avšak právě rozvoj správního aparátu zdokonalil výkon moci do té míry, že mohla fungovat bez silné ústřední vlády. Ani hospodářské vztahy ještě nepřerostly meze lokálních vztahů natolik, aby vyvolávaly nutnou potřebu setrvání různých teritorií, podléhajících sílící moci místních velmožů, ve vzájemném svazku. Jakkoli kmenové tradice ztrácely svůj význam, mohly v mnoha oblastech hrát stále podstatnou roli. Podle mnoha historiků se tak polský stát dostal do krizové situace a právě závěť Boleslava Křivoústého byla patrně pokusem o její překonání a o zabránění skutečnému rozpadu země.
Hospodářský a kulturní vývoj v raném středověku Hlavním hospodářským odvětvím zůstávalo přirozeně nejen v raném středověku, ale až do moderní doby zemědělství. Většina půdy byla v této době samostatně obdělávána. Patrně nejvýznamnější změnou přitom bylo prosazování trojpolního systému (ozim, jař, úhor), který přinesl intenzivnější využití půdy, na níž se rostoucí měrou pěstovala pšenice a žito. V souvislosti se zemědělskou, zejména rostlinnou, produkcí se začaly rozšiřovat i některé novinky technické povahy. Týkalo se to především okovaných rádel a od konce 12. století i používání mlýnů namísto dosavadního mletí ručního. Jako potah při zemědělských pracích byli užívani voli, dále se chovala prasata a ovce, velice rozšířeno bylo i včelařství. Lov a rybolov hrál pro různé sociální vrstvy obyvatelstva významnou roli. Jak už bylo zmíněno, od 11. a 12. století dochází k počátkům budování větších majetkových komplexů. K hlavním pozemkovým vlastníkům patřila církev, především biskupové a kláštery, někteří úředníci a představitelé velmožských rodů, kteří stále zřetelněji opírali svoji moc nikoliv o službu knížeti, ale o držbu půdy. Rozvoj větší pozemkové držby, jejíž nositelé se nyní začali formovat ve specifickou sociální vrstvu, a s ní spojené lokální moci byl spojen s vytvářením struktury úřadů opřené o územní a hradské uspořádání státu. Faktická dědičnost mnoha úřadů tento proces jen urychlovala. Rytířstvo a velmoži byli zřejmě hlavními provozovateli dálkového obchodu, který se v této době rozvíjel právě tak jako obchod domácí. K hlavním komoditám vnějších obchodních styků patřila importovaná sůl a vyvážení otroci, kožešiny a kovy. Průvodním jevem posilování obchodní výměny byl také vznik celních komor při vhodných místech na hlavních obchodních cestách, z nichž patrně ty nejvýznamnější procházely od Baltu napříč Polskem do Čech a Kyjeva. V zahraničním obchodě se též výrazněji prosadily mince jako forma platidla, první polské mince byly přitom raženy již za Boleslava Chrabrého. Výraznější sociální a majetková diferenciace probíhala i mezi rolníky, doprovázená také výraznější, i když někdy dost slo-
■ Hospodářský a kulturní vývoj
32
žitou diferenciací právní. V této době vzniká různými formami silnější vrstva nyní již feudálně závislých rolníků, kteří se ovšem dále různili ve svém právním postavení. Patřila sem i skupina nevolných poddaných. Pozemková držba byla vedle různých imunit jedním ze zdrojů vlivu a moci církve. Vedle biskupství začaly hrát stále významnější roli benediktinská opatství (např. ve Vratislavi, Trzemeszně, Mogilnu, Tyńci, Łęczyci či Międzyrzeczi). Církevní prostředí bylo jedním z nositelů přeměn a novinek na poli vzdělanostním, kulturním a uměleckém, neboť představovalo hlavní rezervoár vzdělaných lidí, znalých písma. Zároveň získalo dominantní kulturní vliv a klíčovou roli ve vzdělání a v oblasti ideologické, zejména poté, co se během 11. století křesťanství prosadilo jako uznávané náboženství i „světový názor“. Právě touto cestou došlo k vytvoření domácí polské kulturní elity v úzké vazbě na intelektuální elitu Západu. Přetrvávání mnoha elementů pohanských tradic v lidových vrstvách, zvláště silné v prvních staletích po christianizaci Polska, mělo podle polských medievistů za následek formování dvou rozdílných kulturních sfér v rámci polské společnosti – obecné lidové kultury a kultury oficiální, dvorské, sdílené sociálními, intelektuálními a mocenskými elitami, jen pozvolna se rozšiřujícími (pozdější participace rytířstva na tomto kulturním modelu). Do Polska se tak dostávala celá řada západních kulturních vzorů včetně mnohých sociálních rituálů spojených např. s ideálem rytířství (pasování apod.). Rané projevy polské slovesné kultury mají formu legend a jednoznačné vnější zdroje. V rámci polského prostředí i vznikající státní, dynastické a náboženské tradice připadla klíčová role legendě o pěti poustevnících nevinně zavražděných pro dar, kterého se vzdali, život sv. Vojtěcha od Bruna z Querfurtu i život samotného Bruna, následovníka Vojtěchova a misionáře, který zahynul při snaze o šíření víry u pohanského baltského kmene Jatvingů (1009). Svatovojtěšská úcta byla od samého počátku jedním z hlavních nástrojů integrace polské společnosti a legitimizace státu respektive knížecí moci a teprve s výrazným časovým odstupem začala být, nikoliv ovšem beze zbytku, nahrazována kultem sv. Stanislava. Sv. Vojtěch patří i v současnosti k hlavním polským „národním“ patronům,
33
i když ústřední role kultu svatostanislavského je nepochybná. Zatímco pro starší dobu jsme o vývoji v Polsku informováni z cizích kronik, od 11. století začíná i domácí polská dějepisecká tradice, a to formou analistických (ročních) záznamů. Na počátku 12. století vznikly Svatokřížské anály, asi ze stejné doby pochází i první polská kronika, sepsaná v latinském jazyce a dovedená až do druhého desetiletí 12. století. Autorem byl blíže neznámý cizinec, zřejmě benediktinský mnich cizího původu pobývající při dvoře Boleslava Křivoústého a nazývaný jako Gall Anonym. Velmi brzy začaly v souvislosti s rozvojem správy vznikat i listiny a pak i další písemnosti domácí provenience. Za první takový historicky doložený dokument je považována již zmiňovaná listina Dagome Iudex Měška I. z konce 10. století; ta se ovšem v originále a plném znění nedochovala. Vznikající a upevňující se knížectví i křesťanská víra a církev pro potřeby své reprezentace a propagace podnítily i počátky monumentální kamenné architektury na polském území. Existence kamenných dvorů s kaplemi je známa např. v Krakově, Przemyśli a Płocku. Po byzantských a karolinských vzorech se již od 11. století uplatnily i vlivy románské, jak toho byly dokladem baziliky v Krakově, Poznani a Kruszwici.
Politický vývoj v období rozdrobenosti (1138–1305) Dědické dělení země Smrt Boleslava Křivoústého (1138) otevřela cestu k uplatnění nástupnického práva tak, jak bylo zakotveno v jeho závěti, a v důsledku i k politickému rozpadu polského knížectví. Tento proces ovšem probíhal několik desetiletí. V souladu se závětí se titulu vrchního knížete (seniora) spolu se seniorátním údělem se sídlem v Krakově, který zahrnoval Malopolsko a patrně i východní Velkopolsko a část Kujavska, a také vlády ve Slezsku ujal nejstarší syn Vladislav, kterému tak příslušela vrchní moc nad dalšími knížaty v údělných dědičných knížectvích, jež se vytvořila v Mazovsku, západním Velkopolsku (Poznaň) a Sieradzku. Tyto útvary začaly velmi brzy projevovat vesměs úspěšné tendence oslabování faktických vazeb ke Krakovu a postupného osamostatňování, což bylo jedním z předpokladů vzájemných střetů mezi žijícími Piastovci. Skutečná životnost dědické úpravy Boleslava Křivoústého se tak ukázala jako velmi krátkodobá. Proti snahám Vladislava II. o udržení silné seniorátní moci se postavila nejen údělná knížata, ale z přirozených důvodů i velmoži. Již v roce 1146 byl Vladislav ze země vyhnán a seniorem se na řadu desetiletí stal dosavadní mazovský kníže Boleslav Kadeřavý. Vladislavovi se sice nepodařilo přimět císaře k takovým krokům, jež by vedly k jeho návratu do Krakova, avšak jeho synům muselo být později postoupeno Slezsko, čímž se oslabily vazby této země ke krakovským knížatům. Ve stejném období došlo i k vydělení dalšího údělného knížectví v Sandoměřsku pro Kazimíra, zvaného Spravedlivý. Ten nakonec vzešel v 70. letech vítězně z bojů o krakovský seniorátní stolec po smrti Boleslavově, když se opřel o silnou opozici, vyvolanou centralizačními snahami jeho předchůdce Měška Starého. Není proto divu, že Kazimírovo období (1177–1194) přineslo další politickou dezintegraci země a oslabení knížecí moci nejen ve prospěch údělů, ale i ve prospěch velmožů. Politickému rozdrobování nyní začaly podléhat i některé samotné úděly (Velkopolsko, Slez-
35
Mongolský vpád ■
sko). V těchto desetiletích také končí období celopolských sjezdů, od území podléhajícího kontrole krakovského knížete odpadl jižní Balt. Zatímco Pomořansko muselo nyní uznat lenní svrchovanost jiných vládců, v dolním Povislí se do konce 12. století postupně vyvinulo samostatné Gdaňské knížectví. Po smrti Kazimírově již závěť Boleslava Křivoústého respektována nebyla. V tom, co se tehdy stalo, někteří historikové spatřovali první volbu panovníka v polských dějinách: malopolští velmoži tehdy zvolili nezletilého Kazimírova syna Leška, avšak z ciziny se vrátil vypuzený Měšek Starý. Teprve po osmi letech bojů a nakonec po Měškově smrti se Lešek Bílý jako poslední, kdo ještě disponoval pozůstatky někdejší role seniora, ujal vlády (1202–1227). Následující desetiletí jsou spojena se zánikem zbytků polské státní jednoty i seniorátního knížectví a s vrcholící rozdrobeností, která se stala symbolem politických dějin Polska ve 13. století. Definitivně ji otevřelo fiasko Leškových snah o řešení vztahů mezi piastovskými knížaty, které vyvrcholily svoláním sjezdu do Gąsawy v roce 1227. Dvě z knížat zde zosnovala spiknutí, jehož (nikoliv jedinou) obětí se Lešek stal. Privilegium, které brzy poté v Cieni vydal jeho nástupce, jen potvrdilo svébytnost jednotlivých údělů a posílilo moc velmožů.
Mongolský vpád Velmi výrazný pokus o překonání této rozdrobenosti vzešel ještě před polovinou 13. století od dvou Piastovců slezských, kteří se stali krakovskými knížaty. Jindřich Bradatý (1231–1238) soustředil ve svých rukou prakticky celou jižní část dřívějšího i dnešního Polska a v jeho snahách pokračoval i jeho syn Jindřich II. Pobožný. Než však mohl na tomto poli dosáhnout výraznějších úspěchů, bylo jižní Polsko konfrontováno s vnější hrozbou nového řádu: vpádem Mongolů od východu, kteří se do střední Evropy dostali v roce 1240 poté, co definitivně ovládli sousední Kyjevskou Rus a vpadli do Uher. Část jejich sil odtud pokračovala nejprve do Malopolska, kde vypálila Krakov, a dále na západ. Počátkem dubna 1241 došlo nedaleko od slezské Lehnice k bitvě, která přinesla vítězství mongolským zbraním. Mongolům se však nepodařilo dobýt lehnický hrad
■ Po l i t i c k ý v ý v o j v o b d o b í r o z d r o b e n o s t i
36
a jejich povážlivé ztráty v bitvě je přinutily k návratu k hlavním silám do Uher. Ve 13. století se Polsko ještě dvakrát stalo cílem mongolských vpádů (1259 a 1287), avšak jejich tažení z roku 1241 zůstalo v polské historické tradici živé až do nové doby. Mělo pro Polsko závažné politické, hospodářské, demografické i kulturní následky. Spolu s podstatnou částí polské rytířské elity zůstal na lehnickém bojišti i kníže Jindřich Pobožný. S touto událostí také prozatím skončily zřetelné tendence „slezských Jindřichů“ k integraci polských knížectví, jejich rozdrobenost se nově a naplno prosadila, a to i v rámci samotného Slezska, Velkopolska a Mazovska. Řada měst, hradů a vsí byla vypálena, populační ztráty a zejména pohyb obyvatelstva v útěku před nájezdníky přinesl hospodářské a sociální problémy. Podmanění ruských knížectví tatarské nadvládě učinilo z Polska a z přilehlých oblastí dnešní Ukrajiny a Běloruska pomezní oblast západní civilizace, dříve poměrně úzké kontakty tímto směrem byly výrazně oslabeny a z Ukrajiny se na celá staletí stal prostor střetání a potýkání křesťanství se zájmy mimokřesťanských mocností, později pak prostor střetání katolictví s pravoslavím a islámskými mocnostmi. To mělo silné a dalekosáhlé důsledky nejen na politický, ale i na sociální a hlavně kulturní vývoj polské společnosti ještě po celý raný novověk a v mnoha ohledech se tato skutečnost odráží i na vědomí a mentalitách současných Poláků.
Integrační tendence ve 13. století Právě v době vrcholící politické rozdrobenosti se objevují stále zřetelnější hospodářské a kulturní tendence i vůle některých kruhů polských elit k jejímu překonávání. Souviselo to mimo jiné s rozvojem hospodářských vztahů včetně obchodu, který posiloval styky různých polských knížectví. Vytvářející se polské rytířstvo hledalo spojence proti velmožům v silné panovnické moci a přirozeně spělo k podpoře sjednocovacích snah. Také velké světské a církevní državy často přerůstaly hranice jednotlivých drobných celků. Nájezdy Mongolů i útoky a ohrožení ze strany braniborské, litevské, pruské a posléze i křižácké byly příčinou rostoucího pocitu vnějšího ohrožení a slabosti. Zatímco braniborská markrabata zahájila expanzi na pravém
37
Obnova královského titulu ■
břehu Odry, kde z někdejších polských držav vznikla braniborská Nová Marka, baltští pohané plenili Mazovsko a jih se stále více dostával do sféry českého a uherského vlivu, v polském prostředí zřejmě narůstalo přesvědčení o potřebném sjednocování. Jedním z významných nositelů této myšlenky byla i církev, která na úrovni církevní správy v rámci jediné, hnězdenské provincie polskou jednotu stále reprezentovala. Velkou roli v tomto směru hrál kult sv. Stanislava, svatořečeného v roce 1254, jakožto polského patrona. Zatím však nejbližší desetiletí po mongolském vpádu nenasvědčovala tomu, že by k sjednocení polských knížectví mělo v brzké době dojít. Přerušované vnitřní boje, zejména mezi knížaty a opozicí a obrana před vnějšími útoky byly provázeny rychlejším hospodářským a sociálním vývojem (formování rytířstva, vznik měst), zejména v 70. a 80. letech. Konec 80. let přinesl závažnou politickou krizi, když proti krakovskému a vratislavskému knížeti Jindřichovi IV. postavila velmožská opozice brestsko-kujavského knížete Vladislava, zvaného Lokýtek. Zatímco Vladislav získal podporu haličského knížectví, Jindřich se udržel u vlády v Krakově díky české pomoci. Když však odkázal vládu velkopolskému knížeti Přemyslovi II., stal se hlavním odpůrcem nového panovníka český král Václav II.
Obnova královského titulu, Václav II. V posledních desetiletích 13. století tak tendence, které směřovaly k překonání polské rozdrobenosti, postupně vycházely nejprve z Krakova, posléze z velkopolského centra a nakonec z Čech, ačkoliv pocit ohrožení z této strany byl jedním z řady faktorů, které působily na posílení vůle části polských elit k sjednocení země. Přemysl II. reprezentuje roli sjednoceného velkopolského knížectví. Spolu s Václavem II. a Vladislavem Lokýtkem představovali trojici panovníků usilujících o klíčovou roli v polské oblasti. Český král zpočátku získával vliv a podporu zejména ve Slezsku i v samotném Krakovsku. Již v r. 1289 bytomský kníže jako první z Piastovců uznal lenní svrchovanost českého krále. Přestože Přemysl II. počátkem 90. let odstoupil Václavovi Krakov, rozhodl se v roce 1295 k mimořádnému kroku: poté co dědictvím získal Gdaňské Pomoří a tím
■ Po l i t i c k ý v ý v o j v o b d o b í r o z d r o b e n o s t i
38
i přístup k Baltskému moři, nechal se v Hnězdně korunovat na polského krále. Ačkoliv velmi krátce nato byl zavražděn, ukázalo se, že tímto aktem byla tradice Polského království po formální stránce úspěšně obnovena. Vladislav Lokýtek se bez ohledu na nástupnictví, které podle Přemyslovy závěti příslušelo hlohovskému knížeti Jindřichovi, pokusil o získání rozhodující moci a za podpory místních velmožů ovládl Velkopolsko. Během krátké doby však vyvolal silnou opozici velmožů, šlechty i duchovenstva. Když se nepodařilo přimět Jindřicha Hlohovského k rozhodným krokům, byl na velkopolský trůn povolán český král a držitel Krakova Václav II. Na jeho straně stál rozhodující vliv na jihu Polska – v Malopolsku a ve Slezsku – i jednoznačná vojenská převaha nad kterýmkoli z domácích pretendentů. Symbolicky své nároky Václav podpořil sňatkem s dcerou Přemysla Velkopolského Eliškou Rejčkou, která posléze odešla do Prahy a pobývala za významného kulturního působení též v Hradci Králové a posléze v Brně ještě dlouho po Václavově smrti. Manželství Rejčky s Václavem ovšem není téma, které by v polské historické tradici hrálo jakoukoli roli. (Narozdíl od novodobé české historické beletrie, pro kterou mělo značný význam.) V roce 1300 se Václav nechal v Hnězdně korunovat na polského krále. Jeho poměrně krátká vláda v Polsku byla spojena s mnoha významnými změnami, zejména v oblasti správy, která byla rozvinuta a zdokonalena do značné míry na základě českých vzorů. Řada z těchto změn zůstala dlouhodobě zachována. Jejich význam spočíval mimo jiné v tom, že započetím budování správního systému byl učiněn významný krok k faktické integraci polských zemí. To bylo spojeno s oslabením vlivu velmožů a posílením centrální moci. Není divu, že český panovník získával podporu spíše u měšťanů a duchovenstva než v řadách velmožů a šlechty. Rezervovaný postoj až odpor vyvolávaly rovněž některé okolnosti a konkrétní kroky Václavovy politiky. Zejména to byla skutečnost, že při budování správního aparátu se král opíral nikoliv o domácí, nýbrž hlavně o české a německé úředníky. Za jeho vlády, i když směřovala k integraci polských zemí, došlo k faktickému i právnímu rozvolnění vztahu Slezska s Polskem, neboť Václav jako
39
Obnova královského titulu ■
český král získal lenní svrchovanost prakticky nad celou touto zemí. Také skutečnost, že při vnitřním i mezinárodním zajištění své vlády v Polsku přistoupil na převzetí Polska jakožto léna od císaře, mohla nově nabývanou polskou královskou suverenitu poněkud oslabit, zároveň však byl tento akt podle některých polských historiků rozhodujícím krokem, jímž byl pojem Polské království znovu uveden do mezinárodních souvislostí. Krátká vláda Václava II. patří v polském dějepisectví k často zdůrazňovaným, byť ne ústředním momentům. Tradičně – po několik staletí až do současnosti – je vyzdvihován jeho přínos k upevnění obnovovaného státu a jeho výrazné modernizaci, na druhé straně však i „cizí“ charakter jeho vlády, spojený s prosazováním cizích úředníků. Po Václavově smrti se podstatná část polských elit postavila proti myšlence nástupnictví jeho syna Václava III., který byl ostatně již na počátku svého tažení do Polska v roce 1306 zavražděn, a přidala se na stranu dávného soupeře dosavadního krále, Vladislava Lokýtka.
Třinácté století – nové hospodářské a sociální fenomény „Feudální rozdrobenost“ bývá obvykle chápána jako hlavní „smysl“ polských dějin 12. a 13. století; v důsledku toho je toto období často považováno za úpadkové. Děje se tak s ohledem na politický vývoj, naplněný rozpadem státu i jednotlivých jeho částí, vnitřními konflikty i územními ztrátami. Jak bylo stručně ukázáno dříve, tento vývoj byl projevem významných procesů probíhajících v polské společnosti. Zároveň se ovšem jedná – podobně jako v Čechách – o období velmi významných a dynamických přeměn v oblasti hospodářské a sociální a dosud nebývalého rozvoje domácí polské kultury. Za nejvýznamnější přeměny v sociální struktuře polské společnosti této doby lze považovat počátky formování pozdějších stavů, zejména vznik šlechty (rytířstva) a měst. Podstatné rozšíření obdělávané půdy bylo umožněno technickými a jinými přeměnami a novinkami (zlepšené nářadí, rozšiřování chovu koní k hospodářským účelům), vyvolalo však další podstatné důsledky. Mimo jiné došlo k výraznému demografickému růstu (v letech 1000–1300 asi o 70 %), na němž se vedle přirozeného přírůstku podílela i imigrace osadníků, zejména německých a nizozemských, zároveň začalo přicházet ve větší míře i židovské obyvatelstvo. Růstem populace a zemědělské výroby byl umožněn i rychlejší rozvoj postupně se specializujících řemesel. Zvláštní, nicméně velmi podstatné odvětví, důležité i v mezinárodním obchodě, bylo hornictví. Těžilo se zejména zlato ve Slezsku (Złotoryja), stříbro a olovo v Olkuszi, sůl v dodnes slavných dolech v Malopolsku (Bochnia a Wieliczka). Významným jevem na venkově byl přechod k peněžní rentě, který souvisel s rozvojem peněžních vztahů a specializací výroby. Příchod cizích osadníků i vnitřní migrační pohyby byly úzce spojeny s jevem, který dalekosáhle měnil podobu vsi – s venkovskou kolonizací, probíhající podobně jako v českých zemích. Souvisela mimo jiné s emfyteutizací či zavedením tzv. německého práva, tedy s dědičnou držbou půdy poddanými, s jejím vyměřením a rozdělením, se vznikem vesnické samo-
41
Vz n i k m ě s t a f o r m o v á n í š l e c h t y ■
správy. Namísto dříve roztroušených samot se objevily souvislé vesnice. V lokačních aktech, jimiž byly zakládány, byla přitom stanovena práva a povinnosti poddaných. Výměnou za poskytnutou půdu a práva (rybolov, lov, pastva, využití lesa) odváděli poddaní peněžní nebo naturální rentu. Venkovská kolonizace se rozvinula nejdříve ve Slezsku, v ostatních zemích vyvrcholila kolem poloviny 14. století.
Vznik měst a formování šlechty Současně s venkovskou kolonizací začala na polském území vznikat i města nového typu, tedy taková, která nejen plnila pro širší či užší okolí funkci řemeslnického a tržního střediska, nýbrž zároveň došlo k právnímu konstituování měst jejich přinejmenším formálním založením, zřízením městské samosprávy a právním vymezením či upřesněním fungování řemesel a obchodu (trhů). V Polsku tento proces probíhal obdobně jako v Čechách. Městská privilegia byla udílena již existujícím střediskům a osadám nebo vznikala města zcela nově. Ve druhém případě tak byl otevřen prostor k uplatnění nových urbanistických představ a plánovitého územního uspořádání, které odpovídalo funkčním potřebám města. Významnou sociální skupinou při zakládání polských měst byli němečtí a jiní imigranti, kteří s sebou přinášeli své domácí vzory a zkušenosti a kteří se stali základní součástí vznikající nejvyšší společenské vrstvy měšťanstva, patriciátu. Jeho příslušníci disponovali relativně velkým majetkem, kterého dosáhli jako významní kupci, a ovládli městskou samosprávu, jejímž základem byla hospodářská, správní a soudní privilegia města. Spolunositeli těchto práv byli příslušníci měšťanské obce, tedy ti, kterým bylo měšťanství formálně přiznáno. Vedle příslušníků patriciátu ho získávali řemeslníci a vlastníci pozemků ve městě, podstatná část obyvatelstva měst však z účasti na těchto právech byla vyloučena. Nejstarší známá města se objevila od počátku 13. století nejprve ve Slezsku (Złotoryja před r. 1211, Lwówek 1217, Vratislav až 1242). Během prvních dvou třetin 13. století vznikla města prakticky ve všech částech tehdejšího Polska. Většina z nich však zůstávala malými a přinejmenším zčásti zemědělskými sídlišti. Řádově něko-
■ Tř i n á c t é s t o l e t í
42
likatisícového počtu obyvatel zatím dosáhla jen největší slezská města (Vratislav, Hlohov, Lehnice) a dále Poznaň s Krakovem. Základní právní regulace a samosprávné fungování města se řídily německými vzory. Prakticky po celém polském území se rozšířilo právo magdeburské, pouze na severu v Pomoří se uplatnilo lübecké právo. Podobně jako v Čechách, i v Polsku postupně přebírala roli vzoru města domácí, vesměs i s určitými modifikacemi původního městského práva: v polské oblasti tuto roli sehrála Vratislav, Krakov, Środa ve Slezsku a Poznaň, na severu v oblasti lübeckého práva pak Chełmno, odkud vzešla zvláštní větev tzv. chelmenského práva. Městské samosprávné orgány postupně omezovaly vliv pána nebo jeho představitele a získávaly stále větší pravomoc. Procesy spojené se vznikem měst vedly k faktickému i právnímu formování zcela nové společenské vrstvy a skupiny, která se stala základem svébytného stavu. Dalším stavem, který se od 12. století formoval, byla šlechta (rytířstvo) jako skupina větších a středních pozemkových vlastníků, jejichž zájmy se v mnohém rozcházely se zájmy velmožů. Tento proces, během něhož rytířstvo získávalo svá ústřední hospodářská a soudní privilegia, se mimo jiné projevoval i na kulturním poli vytvářením svébytné soustavy hodnot a etických pravidel. Právě v této době roste role erbů jakožto společných znaků spřízněných rodin, které se uzavírají a současně začínají klást rostoucí důraz na pěstování rodové tradice. Zároveň se na úrovni svobodných vlastníků půdy, kteří se stávali buď rytíři, nebo sedláky, vytvářela zřetelnější hranice vůči sociálně nižším vrstvám obyvatelstva. Avšak skutečnost, že se tento proces uzavíral velmi pozvolna až do konce 15. století, měla za následek výraznou početnost polské šlechty, jejíž podstatná část navíc disponovala jen minimálním majetkem. Početná, drobná a zčásti i nemajetná šlechta se pak stává jedním z hlavních znaků svébytného politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje Polska v raném novověku. Jeho dědictví je v polské kultuře dodnes přítomné.
Církev a kultura ve třináctém století Současně s počátky formování šlechtického a měšťanského stavu se zejména od 13. století posilovalo postavení a vliv církve, která ve stejné době jako tomu bylo v Čechách zahájila cílevědomý zápas o emancipaci a nezávislost na světské moci, zatímco zpočátku byli představitelé domácí církevní hierarchie závislí na panovníkovi a i její nejvyšší představitelé se dostávali do postavení knížecích úředníků či „kaplanů“. Předpokladem bylo zformování domácí hierarchie, jejíž příslušníci se namnoze rekrutovali z řad velmožů, v 11. století a aktivní úsilí papežství o emancipaci církve. Součástí byla i snaha o pozvednutí morálních kvalit duchovenstva (disciplína, celibát), reprezentovaná v Polsku prvních dvou desetiletí 13. století zejména arcibiskupem Jindřichem Kietliczem, který se přihlásil k myšlence primátu duchovní moci nad mocí světskou. Hnězdenský arcibiskup přitom mohl využít poměrné slabosti knížat a podařilo se mu získat od nich privilegia, jež umožnila rozsáhlou autonomii církve v oblasti soudní s uznáním platnosti církevního práva, přiznala církvi významné hospodářské imunity a v důsledku umožnila i volbu biskupů diecézními kapitulami, jejichž role v církvi v této době narůstala. Významným úspěchem a posílením církve bylo i omezení práv pozemkových vlastníků ke kostelům na jejich državách (přechod k tzv. patronátnímu právu) a v oblasti církevní správy i konečné zformování sítě farností. Církev a její hierarchie se stala jedním z objektů zájmu velmožů a rytířstva, neboť se v této oblasti otevíraly stále širší možnosti uplatnění, vzestupu a zajištění. To se týkalo i klášterů. Vedle benediktinských se objevily také kláštery nových řádů, zejména cisterciáků, kteří se spolu s jinými příslušníky duchovenstva stali významnými nositeli kulturních vlivů Západu. O něco později přišly do Polska i řády žebravé (františkáni ve 20. letech 13. století). Úloha církve se však nevyčerpávala jen tím, že soustřeďovala většinu vzdělaných lidí, ani širokým politickým vlivem, umožněným její relativní stabilitou v době polské teritoriální
■ Církev a kultura ve 13. století
44
rozdrobenosti. Představitelé církve, zejména biskupové a kláštery, patřili zároveň k nejvýznamnějším pozemkovým vlastníkům. Církev byla ve 13. století jedním z mluvčích zájmu na integraci polských knížectví. Kult řady domácích světců na čele se sv. Stanislavem měl ústřední význam pro posilování celopolského vědomí a patriotických přesvědčení v kruzích společenských elit. Z církevního prostředí vycházely i nadále významné podněty k rozvoji polské umělecké kultury, kromě jiného také díky již zmíněné skutečnosti, že církev byla hlavním kulturním a ideovým prostředníkem mezi Západem a Polskem. Celopolské vědomí se kromě svatoslanislavské a jiné úcty projevilo i v dějepisectví. Z počátku 13. století pochází později velmi populární Polská kronika krakovského biskupa Wincentyho Kadłubka. Polští historikové zdůrazňují vytváření jednotnější polské kultury bez ohledu na politické hranice knížectví. Toto pozadí má někdy v této době vzniklá píseň Bogurodzica, oblíbená v rytířském prostředí, která se stala symbolem polské jednoty, polského státu, polského středověkého národa a která významnou roli státního a hlavně národního symbolu hraje prakticky dodnes. Vlivem církve rostl význam vzdělání a škol. V této době existovaly při katedrálních kostelech v Płocku a Krakově školy, jejichž úkolem byla příprava duchovních a v nichž se tedy vedle trivia a quadrivia kladl důraz na teologii a filozofii. Začaly vznikat také klášterní a farní školy. Šíření znalosti písma mělo úzkou souvislost s rostoucím významem, který zejména v právním životě začaly mít psané dokumenty v čele s listinou. Vedle církve se však stále zřetelněji prosazují také světská kulturní střediska, zejména při hlavních knížecích dvorech (Vratislav, Krakov, Poznaň). Zejména ve Vratislavi se ve druhé polovině 13. století prosadily vzory západoevropské rytířské kultury. Se sakrálními stavbami byly spojeny změny v oblasti architektury a dalších výtvarných umění. Po vyvrcholení románské architektury před polovinou 13. století (kostely ve Vratislavi, Opatově, Płocku aj.) nastupuje gotika, na polském území charakteristicky spojená se širokým použitím cihel (odtud u nás pojem slezské gotiky pro cihlové gotické stavby).
Prusy a Řád německých rytířů Po celý středověk zůstávala severovýchodní část současného Polska mimo moc a přímý vliv polského státu. Jednalo se o území obývané pohanskými baltskými kmeny Prusů, ke kterým od počátku polské státnosti směřovalo christianizační úsilí polských panovníků (např. mise sv. Vojtěcha roku 997); avšak veškeré snahy o rozšíření křesťanství na toto území dnešních Mazur a Varmie či dále na východ a severovýchod, ať už byly vedeny formou křesťanských misií či vojenských výprav, zůstávaly po staletí bezvýsledné. Pruské kmeny obývaly území východně od dolní Visly a Nogatu a severně od Mazovska a oblast při řece Pregole při jihovýchodních březích Baltského moře. Na severovýchodě a východě sousedily s etnicky příbuznými a rovněž pohanskými obyvateli Žmudě a Litvy. Jejich území bylo vzhledem k mimořádnému bohatství na jantar poměrně brzy zapojeno do mezinárodní obchodní výměny, sociální diferenciace ovšem nedospěla k vytvoření vyšších forem společenské a politické organizace, srovnatelných s Polskem či nejpozději ve 13. století i s Litvou. Jednotlivé pruské kmeny byly mezi sebou v trvalých konfliktech, hlavní hrozbu pro ně ovšem znamenal mocenský a christianizační tlak z polské (respektive mazovské) strany a později i obecně ze strany Západu. Zároveň ovšem právě Prusové od počátku představovali sílu ohrožující polské země. Řada pruských loupeživých výprav skončila zpustošením rozsáhlých území zejména v Mazovsku. Právě v době politické a státní rozdrobenosti začaly země v blízkosti pruského teritoria toto nebezpečí pociťovat stále citelněji. Týkalo se to především Mazovska, které představovalo jakési nárazníkové pásmo mezi Prusy a ostatními polskými knížectvími. Mazovský kníže Konrád proto sáhl v 1. polovině 13. století k opatření, jež mělo tuto stranu hranic zabezpečit, přinést zemi územní zisky a prosadit christianizaci pruských kmenů: v roce 1225 navrhl Řádu německých rytířů, aby se usadil v této oblasti a věnoval se šíření křesťanské víry u baltských pohanů. Konrád Mazovský přitom využil skutečnosti, že se němečtí rytíři ocitli ve svízelné situaci, v níž zřejmě do jisté míry potře-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
