UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Katedra rozvojových studií
Zuzana FORMÁNKOVÁ
ROZVOJOVÁ AGENDA Z DOHÁ
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Syrovátka
OLOMOUC 2008
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré použité zdroje jsem uvedla v seznamu literatury. V Olomouci 15. května 2008 ……………………………. Podpis
2
Děkuji Mgr. Miroslavu Syrovátkovi za cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování této práce. Dále chci poděkovat své rodině, příteli a kamarádům za podporu a trpělivost.
3
Rozvojová agenda z Dohá Abstrakt Práce se zaměřuje na rozvojovou agendu z Dohá a liberalizaci mezinárodního obchodu, kterou tato agenda zastává. Popisuje postupný vývoj a současný stav multilaterálního obchodního vyjednávání v rámci Světové obchodní organizace. Důraz je kladen na zhodnocení postavení rozvojových zemí ve vyjednávání a jejich požadavky v jednotlivých tématech agendy. Jsou zkoumány současné scénáře dalšího vývoje vyjednávání a především možné pozitivní a negativní následky, které by agenda mohla rozvojovým zemím přinést. V práci je navrhnuto možné řešení, jak negativní dopady snížit.
Doha Development Agenda Abstract This study is focused on the Doha Development Agenda and international trade liberalization, which is the keystone of this agenda. It describes the history and the actual state of multilateral trade negotiation within the World Trade Organization with emphasis on concerns and bargaining positions of developing countries. It examines recent projections of Doha scenarios and ilustrates some of the negative and positive consequences of Doha Agenda on developing countries. Study presents feasible solution to decrease this negative impact on developing countries.
4
Obsah Obsah ..................................................................................................................................... 5 Seznam použitých zkratek ..................................................................................................... 6 Úvod ...................................................................................................................................... 8 Metody zpracování ................................................................................................................ 9 1 Teorie obchodu ............................................................................................................ 10 1.1 Protekcionismus v mezinárodním obchodě ......................................................... 10 1.1.1 Protekcionistická opatření ........................................................................... 10 1.1.2 Argumenty pro a proti protekcionismu........................................................ 11 1.2 Liberalizace mezinárodního obchodu.................................................................. 12 1.2.1 Liberalizace obchodu a rozvojové země...................................................... 12 2 GATT/WTO ................................................................................................................ 15 2.1.1 Základní informace o WTO......................................................................... 15 2.1.2 Stručná historie vývoje GATT/WTO .......................................................... 16 2.1.3 Rozvojové země v GATT............................................................................ 17 2.1.4 Rozvojové země ve WTO............................................................................ 20 3 Rozvojová agenda z Dohá ........................................................................................... 22 4 Rozvojová agenda z Dohá a rozvojové země .............................................................. 25 4.1 Zemědělství.......................................................................................................... 25 4.1.1 Přístup na trhy.............................................................................................. 26 4.1.2 Exportní dotace............................................................................................ 28 4.1.3 Domácí podpora........................................................................................... 29 4.1.4 Speciální bod jednání – bavlna .................................................................... 31 4.2 Přístup na nezemědělské trhy .............................................................................. 33 4.3 Služby .................................................................................................................. 34 4.4 Práva duševního vlastnictví ................................................................................. 36 4.5 Singapurské otázky.............................................................................................. 37 4.5.1 Usnadňování obchodu ................................................................................. 38 4.5.2 Ostatní singapurské otázky .......................................................................... 38 4.6 Rozvojové otázky ................................................................................................ 40 4.6.1 Implementace............................................................................................... 40 4.6.2 Zvláštní a rozdílné zacházení....................................................................... 40 4.6.3 Pomoc pro obchod ....................................................................................... 41 5 Výhled do budoucna .................................................................................................... 43 5.1 Scénáře vývoje..................................................................................................... 43 5.2 Předpokládané přínosy......................................................................................... 44 5.3 Negativní dopady................................................................................................. 45 5.4 Možné řešení........................................................................................................ 46 Závěr .................................................................................................................................... 48 Shrnutí.................................................................................................................................. 49 Summary.............................................................................................................................. 50 Použité zdroje ...................................................................................................................... 51
5
Seznam použitých zkratek AMS
Aggregate measure of support
Agregátní míra podpory
ACP
The African, Caribbean and Pacifik Group of States
Skupina států Afriky, Karibiku a Pacifiku
DDA
Doha Development Agenda
Rozvojová agenda z Dohá
DRC
Development Research Centre on Rozvojové výzkumné centrum o Migration, Globalisation & Poverty migraci, globalizaci a chudobě
EU
European Union
FAO
Food and Agriculture Organization Organizace OSN pro výživu of the United Nations a zemědělství
GATS
General Agreement on Trade in Services
Všeobecná dohoda o obchodu službami
GATT
General Agreement on Tariffs and Trade
Všeobecná dohoda o clech a obchodu
GSP
Generalized System of Preference
Všeobecný systém preferencí
HDP
Hrubý domácí produkt
IMF
International Monetary Fund
Mezinárodní měnový fond
IATP
Institute for Agriculture and Trade Policy
Institut pro zemědělství a obchodní politiku
ICTSD
International Centre for Trade and Sustainable Development
Mezinárodní centrum pro obchod a udržitelný rozvoj
IF
Integrated Framework
Integrovaný rámec
IPC
International Food and Agricultural Trade Policy Council
Mezinárodní rada pro potravinářskou a zemědělskou obchodní politiku
ITC
International Trade Centre
Mezinárodní obchodní středisko
ITO
International Trade Organization
Mezinárodní obchodní organizace
LDCs
Least-developed countries
Nejméně rozvinuté země
NAMA
Non-Agriculture Market Access
Přístup na nezemědělské trhy
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
Evropská unie
6
RIS
Research and Information System for Developing Countries
Výzkumný a informační systém pro rozvojové země
TRIMS
Trade-Related Investment Measures
Investiční opatření související s obchodem
TRIPS
Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights
Obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví
UN/OSN
United Nations
Organizace spojených národů
UNCTAD
United Nations Conference Trade and Development
Konference OSN o obchodu a rozvoji
USA
United States of America
Spojené státy americké
USTR
Office of the United States Trade Representative
Úřad obchodního zmocněnce USA
WB
World Bank
Světová banka
WIPO
World Intellectual Property Organization
Světová organizace duševního vlastnictví
WTO
World Trade Organization
Světová obchodní organizace
7
Úvod Liberalizace světového obchodu a otevírání trhu obchodu je v současné době hlavním směrem diskutovaným v politické ekonomii. Z historických příkladů zjistíme, že země, které otevřely své trhy zahraničnímu obchodu, zaznamenaly ekonomický růst a celkový rozvoj. Zároveň se extrémní chudoba, která trvá v mnohých rozvojových zemích, dostala do popředí zájmů dnešního světa. Mnoho odborníků je přesvědčeno, že řešením problému chudoby rozvojových zemí by mohla být liberalizace mezinárodního obchodu. Zástupci členských zemí Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001 v katarském hlavním městě Dohá zahájili nové kolo multilaterálního obchodního jednání. Výsledkem byla agenda, která do středu svého zájmu staví rozvojové země. Cílem pokračujícího vyjednávání je zvýšit podíl těchto zemí na příjmech plynoucích z mezinárodního obchodu a tímto způsobem jim pomáhat v boji proti chudobě. Cílem této práce je přiblížit náplň agendy především z hlediska významu pro rozvojové země. Práce bude hledat odpověď na otázku, jaké pozitivní i negativní dopady by tato agenda mohla mít na rozvojové a nejméně rozvinuté země. Pro pochopení širších souvislostí se první kapitola věnuje současným teoriím mezinárodního obchodu. Bude popsána protekcionistická politika a především její negativní dopady na mezinárodní obchod. Dále se bude věnovat tržnímu liberalismu, na kterém je založena myšlenka fungování WTO a popíše jeho provázanost s redukcí chudoby v rozvojových zemích. Druhá kapitola bude věnována popisu základních informací o WTO a především vývoji situace v mezinárodním obchodě po druhé světové válce, kdy vznikl předchůdce WTO Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). Kapitola popíše především postavení rozvojových zemí v těchto subjektech a jejich účast při multilaterálních vyjednáváních o liberalizaci světového obchodu. Následující kapitoly budou věnovány přímo rozvojové agendě z Dohá a jejímu vývoji od roku 2001 až po současnost. Bude popsán její obsah a přiblížena témata, která jsou ve vyjednávání nespornější a zároveň mají největší vliv a význam pro rozvojové země. Poslední kapitola navrhne současné perspektivy dalšího vývoje vyjednávání, zhodnotí pozitivní a negativní dopady liberalizace na rozvojové země a zároveň navrhne možné řešení, jak zvýšit podíl rozvojových zemí na přínosech plynoucích z liberalizace obchodu v rámci WTO. 8
Metody zpracování Při psaní této práce byla využita rešeršně-kompilační metoda, tedy sbírání a kompletace relevantních dat a informací k danému tématu a jejich následné analyzování a interpretace. Data a informace byly získány z množství tištěných i elektronických zdrojů. Patří mezi ně především oficiální dokumenty a webové stránky mezinárodních organizací, především Světové obchodní organizace. Důležitý zdroj tvořily dokumenty organizací věnujících se problematice rozvojových zemí a mezinárodnímu obchodu. Dále byly při psaní práce použity odborné články a studie publikované v uznávaných periodikách. Nepřímé citace jsou uvedeny v závorkách v textu jako přehled zdrojů použitých pro tuto práci. Na konci práce je uveden kompletní seznam těchto zdrojů. Pro lepší orientaci v textu je na začátku práce uveden seznam použitých zkratek.
9
1 Teorie obchodu V teorii mezinárodních vztahů se v minulosti střetávaly dvě hlavní perspektivy realismus a liberalismus. V literatuře jsou často doplněny o další proud, já se ve své práci budu věnovat těmto dvěma hlavním směrům.1 Liberalistické a realistické pojetí se promítlo i do teorie mezinárodního obchodu, kde se projevuje ve formě merkantilismu nebo naopak tržního liberalismu. Tyto teorie jsou zřetelné z národních obchodních politik a strategií, každá se projevuje jinými způsoby a má různé dopady na domácí ekonomiku i na celý mezinárodní obchodní systém. V následující kapitole stručně popíšu tyto základní směry, jejich klady a zápory a budu se věnovat spojitosti liberální perspektivy s redukcí chudoby v rozvojových zemích.
1.1 Protekcionismus v mezinárodním obchodě Myšlenka protekcionismu vychází z realistického pojetí mezinárodních vztahů. V politické ekonomii se realistická teorie projevuje ve formě merkantilismu, v moderní době přesněji neomerkantilismu. Země, které uplatňují neomerkantilismus se pomocí protekcionismu snaží dosáhnout kladné obchodní bilance a to se projevuje silnou podporou vývozu a zároveň omezováním dovozu za účelem dosažení společenských a politických cílů. (Oatley, 2006) Pojem protekcionismus je používán jako označení nástrojů státní intervence, jejichž účelem je ochrana domácího trhu před nežádoucí konkurencí ze zahraničí a podpora vlastních výrobků při jejich prosazování na zahraničních trzích. Mezinárodní obchod a především některá jeho odvětví jako například zemědělství jsou v současné době stále zatíženy silným protekcionismem.
1.1.1 Protekcionistická opatření Protekcionistická opatření se objevují v několika podobách. Nejpoužívanějším nástrojem jsou cla. Ta jsou uvalena státem na dovážené zboží a služby při přechodu přes jeho hranici. Výše cla je stanovena procentem hodnoty zboží nebo určitou předem stanovenou pevnou částkou za jednotku zboží. Cla jsou Světovou obchodní organizací preferována oproti jiným nástrojům, protože jsou jasně porovnatelná a tedy jednodušeji odstranitelná. Dopad cel na obchod lze lépe odhadnout a snižuje se míra diskriminace v jejich využívání. 1
Jako třetí perspektiva se udává historický strukturalismus. V teorii obchodu se nejčastěji projevuje v podobě marxismu a imperialismu. V současné době tato teorie slábne, ale je možné, že se stane inspirací do budoucna a možnou alternativou současných liberálních a realistických pohledů.
10
Necelní opatření se objevují v podobě kvót, které stanovují kvantitativní limit na množství zboží a služeb dovezených za určité časové období. Další necelní opatření tvoří dobrovolné omezení vývozu, antidumpingové nebo vyrovnávací poplatky, celní a jiné administrativní procedury nebo především v zemědělství často využívané exportní dotace. V současné době existuje více než 100 druhů těchto bariér. Po celých 60 let, kdy GATT/WTO postupně redukovaly cla, se stala tato opatření velmi důležitým způsobem ochrany domácího trhu. Zhodnotit jejich celkový dopad na mezinárodní obchod je z důvodů jejich rozsahu velmi náročné.
1.1.2 Argumenty pro a proti protekcionismu Protekcionistická politika se objevuje na straně rozvinutých i rozvojových zemí. Obecně je udáváno několik argumentů pro využívání ochrany obchodu. Vychází především z realistických myšlenek mezinárodních vztahů, že každý stát se snaží hájit národní bezpečnost a své zájmy. V období války či jiných mezinárodních konfliktů je jakákoliv závislost na dovozu z ostatních zemí ohrožením a nevýhodou. Každá země by tak měla být soběstačná v produkci komodit, které jsou nepostradatelné neboli strategické. Za strategická však lze označit mnohá odvětví, proto je tento argument podle liberálů nedostačující (Štastný, 2000). Další snaha protekcionismu je chránit nedostatečně rozvinutý průmysl (tzv. infant industry). Nová odvětví vyžadují prostor pro získání zkušeností a především v rozvinutých zemích nemají možnost ubránit se zahraniční konkurenci. (Oatley, 2006) Proto jim dočasná ochrana státu může pomoci, aby se staly dostatečně konkurenceschopné. Často se stává, že tato odvětví se stanou na státní ochraně závislé a samostatně nemohou existovat. Zde se můžeme setkat s častým lobbingem. Výrobci daného sektoru tímto způsobem ovlivňují politické rozhodování a státní ochranu tak může získat sektor, který má největší schopnost si ji zajistit. Mezi další argumenty patří snaha ochránit zaměstnance. Liberalizace obchodu může způsobit ztrátu pracovních míst v odvětvích, které při otevření trhu budou muset čelit konkurenci ze zahraničí. Ochrana před dovozem by neměla být prostředkem k vytváření pracovních míst nebo ke snižování nezaměstnanosti. Všechny tyto argumenty jsou mnohými odborníky zpochybňovány a nemluví příliš pro podporu protekcionistické politiky v obchodě. (McCulloch, 2001) Nejvážnější dopady má protekcionistická politika v současné době na rozvojové země. Dotované výrobky z rozvinutých zemí určují ceny na světových trzích a ty se negativně odrážejí na výši a stabilitě příjmů v rozvojových zemích. Protekcionismus má negativní ekonomické dopady na domácí ekonomiku, především na chudé obyvatelstvo. 11
Má za následek ztrátu konkurenceschopnosti domácích výrobců zboží a služeb a vyvolává zvyšování cen zboží a služeb pro spotřebitele. (Stokes, 2007)
1.2 Liberalizace mezinárodního obchodu Opakem protekcionismu v mezinárodním obchodě a politické ekonomii je teorie liberalismu neboli volného obchodu. Stát v tomto případě omezuje zásahy do hospodářství a tedy i do zahraničního obchodu. Liberalizace obchodu se snaží odstraňovat překážky, které omezují pohyb zboží a služeb mezi státy. Přínosy, které plynou z volného obchodu popsal David Ricardo teorií komparativních výhod. Ta říká, že obchod mezi dvěma zeměmi může být výhodný pro obě z nich i v situaci, kdy jedna země je schopná vyrábět všechny druhy zboží s nižšími náklady než země druhá. Stát má komparativní výhodu ve výrobě určitého zboží pokud jsou jeho náklady obětovaných příležitostí nižší než u ostatních zemí. Z jeho teorie vyplývá doporučení, aby se země specializovaly na produkci zboží nebo služeb, ve kterých mají komparativní výhodu a ostatní produkty získávaly dovozem z jiných zemí. Cílem liberalizace obchodu je odstraňování bariér mezinárodního obchodu. Pokud tržní mechanismy v zemi fungují správně, tak se bez těchto bariér na domácí trhy dostane levnější zahraniční zboží a služby, což je příznivé pro domácí spotřebitele. (Stokes, 2007) Domácí producenti musí se zvyšující se liberalizací čelit vyšší zahraniční konkurenci. Negativní důsledky se mohou projevit v likvidaci nekonkurenceschopných podniků a v rostoucí nezaměstnanosti. Z dlouhodobějšího hlediska ale tato konkurence způsobí efektivnější využívání zdrojů a podpoří specializaci a relokaci zdrojů směrem k aktivitám, ve kterých má země komparativní výhodu. (McCulloch, 2001)
1.2.1 Liberalizace obchodu a rozvojové země Spojování liberalizace obchodu s redukcí chudoby v rozvojových zemích je široce diskutovaným tématem. Objevují se pozitivní i negativní dopady, které by mohla liberalizace v rozvojových zemích přinést. Tradiční pozitiva jsou především již dříve zmíněné snižování cen a zvyšování dostupnosti zboží a služeb v rozvojových zemích. Typický příklad tvoří zemědělství, kde je protekcionismus stále vysoký. Liberalizace tohoto sektoru může vést k vyšším cenám zemědělských výrobků na světových trzích a zvýšit příjmy velkému počtu lidí z rozvojových zemí pracujících v zemědělství. (Anderson a Martin, 2005) Otevření ekonomik mezinárodnímu trhu bylo v mnoha rozvojových zemích nezbytné pro uplatnění komparativní výhody určitých produktů. Například
12
v zemích, které v 80. letech zvolily tuto cestu, klesl podle Světové banky v letech 1993 – 1998 počet lidí žijících pod hranicí absolutní chudoby2 přibližně o 14 %. (WB, 2001) Mnoho studií ukázalo, že liberalizace má přímý vliv na ekonomický růst a ten je úzce spojován se snižováním chudoby. Státy, které otevřely své ekonomiky zahraničnímu dovozu jako například Indie, Vietnam nebo Uganda, zaznamenaly rychlejší ekonomický růst a redukci chudoby. Obecně země, které v 80. letech znatelně snižovaly cla, dosahovaly rychlejšího růstu, než země, které tak neučinily. (IMF, 2001) Samotný ekonomický růst však nemůže být adekvátním ukazatelem, protože i země s relativně vysokým ekonomickým růstem a vysokým HDP na osobu jsou i nadále v ostatních neekonomických oblastech a podle jiných ukazatelů považovány za rozvojové a naopak. Ve skutečnosti mnoho zemí, které liberalizovalo svůj dovoz, zaznamenalo pokles produkce domácího průmyslu. Navíc dovoz převažoval nad vývozem, což přineslo rozsáhlý obchodní deficit a státy byly nuceny přijímat půjčky. Situace v mnoha rozvojových zemích vyústila v hlubokou dlužní krizi, která vedla ke snižováním výdajů plynoucích do zdravotnictví nebo vzdělávání, které jsou pro redukci chudoby důležité. Předmětem sporu se staly náklady na přizpůsobení spojené s liberalizací obchodu. V rozvojových zemích se špatnými tržními mechanismy a nedostatečnými sítěmi sociálního zabezpečení tyto náklady znamenají sice krátkodobé, ale závažné problémy. Dochází k rostoucí nezaměstnanosti, domácí producenti nemohou konkurovat zahraničním firmám. Liberalizace obchodu zasahuje rozvojové země negativně, pokud vybíraná cla tvoří významnou část státních příjmů. Podle Weisbrota a Bakera (2002) mohou v rozvojových zemích tyto příjmy dosahovat výše až 30 %. V takovém případě jsou nuceny nahradit cla alternativními zdroji příjmů. U rozvojových zemí musíme předpokládat, že otevření hranic pro dovoz zboží a služeb nestačí. Přínosy z liberalizace lze inkasovat jen tehdy, jestliže země uskuteční všechny potřebné institucionální reformy. Je zapotřebí například daňová reforma, která nahradí výpadek příjmů státu z cel zdaněním domácího obyvatelstva, sociální síť, která bude zabezpečovat obyvatele, kteří přijdou o práci, reforma trhu práce, technická pomoc firmám, které byly nepříznivě ovlivněny zahraniční konkurencí, vzdělávací programy, které zajistí dostatek kvalifikovaných pracovních sil pro exportně orientované firmy. (Rodrik, 2001) Takové reformy jsou důležitým doplňkem samotné liberalizace obchodu. Objevuje se zde otázka, zda jsou rozvojové země schopny a ochotny všechny tyto reformy podstoupit. 2
Podle definice WB žijí pod hranicí absolutní chudoby lidé s příjmem nižším než 1 $ na den.
13
Podle Rodrika (1999) se musí rozvojové země podílet na mezinárodním obchodě v souladu se svými specifickými podmínkami a ne pouze přijímat reformy nadiktované multilaterálními institucemi. Jako příklad může sloužit asijský zázrak, díky kterému se mnoho východoasijských zemí během pár let vymanilo z chudoby a nastartovalo neuvěřitelný ekonomický růst. Strategie, která byla tak úspěšná v Asii však nemusí mít stejný dopad například na rozvojové země v Africe, kde jsou místní podmínky naprosto odlišné. Celkově lze říci, že liberalizace obchodu doplněná o potřebné reformy a v souladu se specifickými podmínkami v rozvojových zemích má pozitivní vliv na redukci chudoby. V některých zemích se mohou objevit krátkodobé problémy spojené s liberalizací, celkové dlouhodobější pozitivní dopady liberalizace obchodu na ekonomický rozvoj země a redukci chudoby však stále převažují. Všech těchto předpokladů je však málokdy dosaženo a pozitivní efekt liberalizace tak není dostatečný nebo dokonce záporný. Během moderní historie se období obchodního liberalismu a protekcionismu často střídala. Meziválečné období je charakteristické silným protekcionismem, který měl však devastující následky. Po druhé světové válce se země ponaučené z této situace začaly přiklánět k obchodnímu liberalismu a jejím cílem byla vzájemná spolupráce na poli mezinárodního obchodu. (Cohn, 2005) Z této myšlenky především se strany USA a Velké Británie postupně vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) jako předchůdce Světové obchodní organizace (WTO). Dříve GATT a dnes WTO jsou založeny na principu tržního liberalismu, který prosazuje otevřený systém mezinárodního obchodu jako prostředek zvyšování celosvětové životní úrovně. (Oatley, 2006)
14
2 GATT/WTO 2.1.1 Základní informace o WTO WTO slouží jako hlavní fórum pro obchodní vyjednávání. Při jednáních členské státy utvářejí dohody a WTO dohlíží na správnou implementaci a fungování stanovených pravidel a principů. Pokud některý členský stát nedodržuje tato dohodnutá pravidla, WTO poskytuje mechanismus na řešení sporů. Mezi základní principy fungování WTO patří již dříve zmíněný tržní liberalismus a nediskriminace. Doložka nejvyšších výhod zaručuje, že všechny členské státy mají přístup na zahraniční trhy za stejných podmínek.3 Diskriminace nesmí probíhat ani na národní úrovni. Pokud zahraniční výrobky vstoupí na domácí trh, princip národního zacházení jim zaručuje stejná pravidla jako mají ekvivalentní domácí výrobky. Vztahy ve WTO jsou založeny na základě reciprocity. Pro rozvojové země opět platí výjimka v podobě „zvláštního a rozdílného zacházení“, které jim zaručuje nereciproční přístup v mnoha dohodách. Pravidla a vyjednávání WTO musí být transparentní neboli zřetelné, předvídatelné a přístupné všem členským státům. V rámci tohoto principu se WTO snaží o minimalizaci necelních bariér obchodu. Závazky plynoucí z dohod jsou závazné pro jednotlivé členské státy a zároveň jsou vynutitelné. WTO své principy stále častěji zaměřuje rozvojovým směrem. Poskytuje výhodnější časové limity, větší flexibilitu a určité preference rozvojovým a zejména nejméně rozvinutým zemím. Rozvojové země mohou v některých případech použít ochranná opatření, která jsou jinak ve WTO zakázána.4 (Oatley, 2005) Nejvýznamnější orgánem WTO je ministerská konference složená ze zástupců všech členů WTO. Koná se nejméně jednou za dva roky a rozhoduje o všech otázkách týkajících se mnohostranných obchodních dohod. Na činnost ministerské konference dohlíží Generální rada, která současně působí jako Orgán pro řešení sporů a Orgán pro revizi obchodní politiky. Na další úrovni stojí výbory, které jsou dále složeny z řad komisí např. Komise pro obchod a rozvoj, které fungují jako pomocné orgány a zabývají se specifickými problémy. Sekretariát WTO sídlí v Ženevě, má okolo 600 pracovníků v čele s generálním ředitelem, kterým je od roku 2005 Pascal Lamy. Úlohou sekretariátu je vést
3
K tomuto principu platí výjimka, kterou tvoří regionální obchodní uskupení a rozvojové země v rámci Všeobecného systému preferencí (GSP). 4 Například mohou chránit nedostatečně rozvinutý průmysl nebo zavést antidumpingové clo.
15
jednání výborů a dalších orgánů, vypracovávat hospodářskou, právní a statistickou analýzu a poskytovat poradenství. (WTO, 2007a)
2.1.2 Stručná historie vývoje GATT/WTO Za počátek jednání směřujících k vytvoření WTO se považuje měnová a finanční konference z Bretton Woods, která se konala v červenci roku 1944. Cílem této konference bylo vytvořit plán, který by pomohl překonat globální hospodářskou depresi po druhé světové válce, zvýšil by mezinárodní obchod, odstranil protekcionismus a zajistil by stabilitu měnových kursů. Tyto návrhy zformulovali ještě během války zástupci USA, Velké Británie, Kanady a Francie. Konference měla vést k vytvoření tří institucí: Světová banka (WB), Mezinárodní měnový fond (IMF) a Mezinárodní obchodní organizace (ITO). WB a IMF vstoupily v platnost ještě v roce 1944, avšak ITO čelila problémům. Zatímco se konala v letech 1946–1947 jednání o chartě ITO, dohodla se skupina zemí na potřebě okamžitého snížení cel. USA převzaly iniciativu při přípravě dokumentu o dohodě o clech a obchodu a následné diskuze mezi 23 státy5 na setkání v Ženevě v říjnu 1947 daly vzniknout soustavě vzájemných snížení cel, která byla kodifikována jako Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). Dohoda měla být krokem na cestě k založení ITO. Ta ale nakonec nikdy nevznikla. Havanská konference v letech 1947–1948 sice ustanovila chartu ITO, ale rozpory mezi USA a Velkou Británií o rozsahu pravomocí navrhované ITO vůči jednotlivým státům znemožnily její ratifikaci a GATT zůstala pouze dohodou. Přestože měla GATT původně prozatímní formu, až do roku 1994 se stala hlavním fórem pro mezinárodní obchodní jednání. Základním nástrojem dosahování hlavního cíle – snížení cel, respektive liberalizace obchodu – byla mnohostranná jednání smluvních stran známá jako kola obchodních jednání. V rámci GATT proběhlo celkem osm kol (viz tab.1). (Cohn, 2005, Oatley, 2006, WTO, 2007a) V následují kapitole se budu věnovat především účasti rozvojových zemí na tomto vyjednávání a celkovému postavení rozvojových zemí v systému GATT/WTO.
5
Austrálie, Brazílie, Barma, Belgie, Srí Lanka, Čína, Československo, Francie, Chile, Indie, Jihoafrická republika, Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe), Kanada, Kuba, Libanon, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Sýrie, USA, Velká Británie.
16
Tab. 1: Kola vyjednávání v rámci GATT Místo/název konání kola Ženeva Annecy
Rok konání 1947 1949
Torquay Ženeva Ženeva/Dillinovo
1951 1956 1960 – 1961
Ženeva/Kennedyho
1964 – 1967
Ženeva/Tokijské
1973 – 1979
Ženeva/Uruguayské
1986 – 1993
Předmět vyjednávání Cla Cla Cla Cla Cla Cla Antidumpingová opatření Cla Necelní bariéry Plurilaterální dohody Cla Necelní bariéry Služby Zemědělství Textil Duševní vlastnictví Investiční opatření Řešení sporů Vznik WTO
Počet zúčastněných zemí 23 13 38 26 26 62 102
123
Zdroj: upraveno podle Cohna (2005)
2.1.3 Rozvojové země v GATT GATT nebyla v roce 1947 ustanovena pouze rozvinutými zeměmi. Z 23 smluvních stran, tvořilo 12 země rozvojové. Čína, Libanon a Sýrie následně vystoupily a za další čtyři vedly ať už částečně či úplně jednání jejich koloniální mocnosti. (WTO, 2007b) Rozvojové země jako skupina nebyly formálně uznány a nebyly jim poskytovány žádné výhody či výjimky. Základní princip dohody byl poskytovat rovná práva a závazky všem smluvním stranám. Většina rozvojových zemí se v 50. letech přikláněla k protekcionistické politice a neměla snahu aktivně se zapojovat do GATT. (Page, 2001) Protekcionistická politika vedla k vážným ekonomickým problémům, především pomalému růstu vývozu a krizi platební bilance. Rozvojové země proto začaly v 60. letech projevovat zájem o řešení svých problémů v mezinárodním obchodě. V roce 1958 vydala GATT tzv. Haberlerovu zprávu, která jako první poukazovala na propojení mezi neuspokojujícími příjmy z vývozu rozvojových zemí a obchodními bariérami rozvinutých států. (Oatley, 2006) Rozvojové země začaly předkládat své požadavky na změnu tehdejšího multilaterálního systému. Především chtěly zlepšit přístup svých vývozních
17
výrobků na trhy rozvinutých zemí, požadovaly nereciprocitu ve vztazích s rozvinutými zeměmi, flexibilitu ve využívání principů GATT a stabilizaci světového trhu s komoditami. (Michalopoulos, 2001). První významný úspěch pro rozvojové země tvořilo zahájení Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) v roce 1964, která se snažila o zapojení rozvojových zemí a zohlednění jejich zájmů ve světovém obchodním systému. (Cohn, 2005) V témže roce během Kennedyho kola se staly součástí GATT tři články, které vyzývaly rozvinuté státy o zpřístupnění trhu pro vývozce komodit, snižování bariér pro import výrobků ve zvláštním zájmů rozvojových zemí a ke snaze podporovat obchod a rozvoj. (Michalopoulos, 2001) Tyto články byly pouze symbolické, skutečného pokroku bylo dosaženo až v roce 1971, kdy rozvinuté země vytvořily pro rozvojové země všeobecný systém preferencí (GSP). Ten umožňoval rozvojovým zemím dočasný výhodnější přístup na trhy rozvinutých zemí s omezenými nebo nulovými cly pro některé vybrané produkty. Systém byl ovšem limitován, většinou množstvím zboží, které mohlo vstoupit na trh s preferenčními podmínkami. (Oatley, 2006) Deklarace z Tokia uzavřená v roce 1973 uznala, že je potřeba speciálních opatření během jednání a tak pomoci rozvojovým zemím zvýšit jejich příjmy z vývozu a podpořit ekonomický rozvoj. Jelikož agenda zahrnovala i rozvojová témata, zvýšil se zájem rozvojových zemí o vyjednávání, které tvořili již téměř třetinu všech zúčastněných zemí. (Page, 2001) Pro rozvojové země znamenalo úspěch vyjednávání o tropických produktech, které byly vybrány jako prioritní sektor. Požadovaly odstranit všechny obchodní bariéry na své produkty a většina rozvinutých zemí na tento požadavek přistoupila. Liberalizace zasáhla především produkty jako káva, kakao nebo čaj. (WTO, 2007b) V roce 1979 byla přijata tzv. zmocňovací doložka, která poskytuje legální základ již dříve zmíněného GSP. 80. léta jsou známá jako období stagnace. Rozvojové země zasáhla hluboká dlužní krize, protekcionismus ze strany rozvinutých zemí se zvýšil a stejně tak se prohluboval rozdíl mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Mimocelní bariéry začaly ovlivňovat větší podíl vývozu do rozvinutých zemí. Omezení se týkala hlavně těch odvětví, v nichž se komparativní výhody přesouvaly do rozvojových zemí. (WTO, 2007b) Rapidně tak klesala důvěra v účinnost mnohostranného obchodního systému a tím docházelo k průtahům v přípravách dalšího kola. Rozvojové země navíc měly obavy, že témata pro ně důležitá jako zemědělství a textil, nebudou dostatečně projednávána. Mnoho rozvojových zemí však vidělo multilaterální liberalizaci obchodu a ujasnění obchodních pravidel jako svůj hlavní zájem a rozhodlo se změnit své obchodní strategie. (Oatley, 2006)
18
Další, Uruguayské kolo bylo nakonec zahájeno v roce 1986. Přestože rozvinuté země byly hlavními aktéry, rozvojové země se začaly podílet velmi aktivně a poprvé měly významný vliv na průběh vyjednávání v rámci GATT. (Page, 2001) Důvodů bylo několik. Podle liberálů si rozvojové země uvědomily, že s postupným snižováním cel v každém kole se výhody, které jim přináší preferenční přístup snižují. Rozvinuté země viděly tyto země jako tzv. free riders, kteří pouze využívají přínosů plynoucích z vyjednávání a GSP. Proto je postavily na okraj vyjednávání a témata, která se týkala zájmů rozvojových zemí se v předchozích kolech téměř nevyjednávala. (Cohn, 2005) Dalším důvodem je, že si rozvojové země uvědomily, jaký dopad mají dovozně orientované strategie a protekcionistická politika a všimly si nevídaného úspěchu vývozně orientovaných strategií východoasijských zemí. (WTO, 2007b) Z rostoucí vlivem rozvojových zemí ovšem nastaly první spory v otázkách témat vyjednávání. Rozvinuté země měly požadavek na otevření jednání týkajících se nových témat duševního vlastnictví a služeb, ale rozvojové země nesouhlasily. (Page, 2001) Nakonec však pro rozvojové země vyjednávání v Uruguayi přineslo několik pozitivních výsledků. Především uzavřením smlouvy v oblasti textilu a odívání, které do té doby tvořilo výjimku, se státy se dohodly o úplné zahrnutí sektoru do multilaterálního obchodního systému. Ustanovení o dotacích poprvé definovalo tento pojem a určilo jasnější pravidla. Nově se také ustanovila antidumpingová pravidla. (WTO, 2007b) Výsledek jednání poprvé stanovil i významné závazky pro rozvojové země. Celá Latinská Amerika a většina asijských států museli uvázat svá cla, tedy stanovit jejich nejvyšší možnou hranici, a navíc je začít snižovat. Africké státy se omezily na zavázaní některých již existujících cel a pravidel. (Page, 2001). Průměrná hladina cel na vývoz průmyslových výrobků z rozvojových zemí během Uruguayského kola klesla o 35 %. (Michalopoulos, 2001) V oblasti zemědělství se zformovala nová skupina vývozců nazvaná Cairnská skupina, tvořená převážně rozvojovými zeměmi.6 Stala se zastáncem úplné liberalizace zemědělství, požadovala především omezení vývozních dotací a domácí podpory v rozvinutých zemích. (Cairns Group, rok neuveden) Podařilo se jim tak vytvořit úspěšnou protiváhu protekcionistických postojů v zemědělství USA a EU. Uzavřením dohody o zemědělství bylo dosaženo závazků ke snížení míry protekcionismu ve třech hlavních oblastech – přístup na trhy, domácí podpora zemědělcům a exportní dotace. (WTO, 2007b) 6
Argentina, Austrálie, Bolívie, Brazílie, Chile, Filipíny, Guatemala, Indonésie, Jihoafrická republika, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Malajsie, Nový Zéland, Paraguay, Pákistán, Thajsko a Uruguay.
19
Dohoda o zemědělství a vývoj, který byl dosažen během Uruguayského kola postavili zemědělství do hlavní sféry zájmů. Zemědělství bylo zahrnuto do vyjednávání již dříve, avšak pravidla aplikovaná na primární zemědělské produkty se značně vychylovala z obecných pravidel GATT. Podstatná jednání skončila v prosinci 1993 konečnou dohodou přijatou na ministerském setkání v Marakéši v Maroku v dubnu 1994. Výsledkem tohoto kola je zejména základní zastřešující dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). Dalšími výstupy jsou Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS), Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS),
Dohoda o investičních
opatřeních souvisejících s obchodem (TRIMS). Přijaté dokumenty a závazky podepsalo 141 zemí a vstoupily v platnost 1. ledna 1995, kdy též vznikla WTO. Uruguayské kolo vyvolalo rozsáhlé debaty o dopadu na rozvojové země. Mnoho studií kritizovalo nerovnost jednání z pohledu nejchudších států. Jiné nacházely podstatné přínosy a možnosti pro budoucí rozvoj obchodu rozvojových zemí. Uruguayské kolo znamenalo značný posun ve vyjednáváních a v přístupu rozvojových zemí na světový trh, ale byl to pouze začátek a mnoho pozitivních odhadů se ukázalo být přehnaných.
2.1.4 Rozvojové země ve WTO Založení WTO v roce 1995 znamenalo změny ve vyjednáváních o liberalizaci obchodu. Nová organizace kladla požadavky na efektivní participaci rozvojových zemí. WTO zahrnovalo mnoho dosud neprojednávaných oblastí, nový mechanismus pro řešení sporů nabízel členským zemím možnost vyslovit stížnosti. Zároveň znamenal velkou výzvu pro velmi limitované institucionální schopnosti na poli mezinárodního obchodního práva. Posílení a rozšíření stávajících pravidel zahrnovalo zájmy rozvinutých i rozvojových zemí. Rozvojové země docílily zahrnutí sektorů, ve kterých měly zvláštní zájmy, do obsahu multilaterálních jednání. Přínos pro ně znamenalo posílení mechanismu řešení sporů a zlepšení principu transparentnosti. WTO nestanovila žádnou definici, která by rozlišovala rozvinuté a rozvojové země. Samy členské státy mají právo prohlásit, do které skupiny se zařazují. Pokud však není toto rozhodnutí oprávněné, mohou jej ostatní členské země zpochybnit. Statut rozvojové země přináší určitá práva, především právo na zvláštní a rozdílné zacházení obsažené v mnoha dohodách WTO. Nejméně rozvinuté země (LDCs), na které se klade ve WTO speciální
20
důraz, jsou vymezeny podle definice OSN. V současné době je 32 LDCs7 členy WTO. (WTO, 2005a) Celkově tvoří rozvojové země téměř dvě třetiny ze 152 členů WTO. Představují vysoce různorodou skupinu, často s velmi rozdílnými pohledy a zájmy. Zvláštní a rozdílné zacházení se projevuje především v delší implementační době přijatých závazků pro rozvojové země. Zaměřují se na zlepšení obchodních možností rozvojových zemí skrze větší přístup na trhy. Požadují po ostatních členech, aby brali ohled na potřeby rozvojových zemí při přijímaní nových domácích nebo mezinárodních opatření. V dohodách WTO je často zmínka o speciálních potřebách LDCs. Během první ministerské konference v Singapuru byl přijat akční plán pro nejméně rozvinuté země, který se zaměřuje na zlepšení možností obchodu pro LDCs a jejich integraci do multilaterálního obchodního systému. Navíc se dnes rozvinuté země stále více snaží podporovat rozvojové země v budování obchodních kapacit a tím jim zajistit vyšší přínosy z liberalizace obchodu. (WTO, 2005a) Tomuto tématu se budu podrobněji věnovat ve čtvrté kapitole. První ministerská konference v rámci WTO se konala v Singapuru v prosinci roku 1996. Konference byla významná především pro ujasnění si dalšího vývoje a směřování WTO. Během konference byly projednávány otázky přístupu nových zemí, zvláštního zacházení s rozvojovými a nejméně rozvinutými zeměmi (LDCs), ale největší význam spočíval především v zavedení nových témat do předmětu jednání – oblasti investic, politiku volné soutěže, průhlednosti státních zakázek a usnadňování obchodu. Protože se o těchto otázkách dříve nejednalo, bývají označovány souhrnně jako singapurské otázky. Druhá ministerská konference se uskutečnila v roce 1998 v Ženevě, ale její význam spočíval především v oslavách 50 let od vzniku GATT. Třetí ministerská konference se konala v Seattlu v listopadu a v prosinci roku 1999. WTO původně předpokládala, že zde začne nové kolo mnohostranných vyjednávání. Konference však skončila velkým neúspěchem. Již v rámci přípravných jednání nedošlo k dohodě o náplni jednání a mnoho otázek zůstalo otevřených. Konferenci zároveň provázely četné protesty a nepokoje. Nezbylo než konstatovat, že dosavadní podklady budou sloužit jako základ pro další jednání. (WTO, 2005b)
7
Angola, Bangladéš, Benin, Burkina Faso, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Gambie, Guinea, Guinea Bissau, Haiti, Kambodža, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Maledivy, Mali, Mauretánie, Mozambik, Myanmar, Nepál, Niger, Rwanda, Senegal, Sierra Leone, Středoafrická republika, Šalamounovy ostrovy, Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie.
21
3 Rozvojová agenda z Dohá Čtvrtá ministerská konference se konala 9.–14. listopadu 2001 v katarském hlavním městě Dohá. Na tomto setkání bylo oficiálně zahájeno nové kolo multilaterálního obchodního vyjednávání. Důvodů k zahájení kola bylo několik. Především mělo pomoci zvrátit recesi, která se objevila ve světové ekonomice. Podle statistik WTO (2002) rok 2001 zaznamenal nejnižší růst produkce za posledních více než dvacet let. Dne 11. září 2001, několik měsíců před zahájením kola se uskutečnily teroristické útoky v USA a mnoho zástupců vlád vidělo v novém kole šanci na vytvoření větší politické soudržnosti. (Fergusson, 2006) Na setkání v Dohá bylo přijato několik dokumentů. Stěžejní ministerská deklarace obsahuje preambuli a pracovní program, který se dělí na 21 témat. Preambule vyjadřuje cíle, zájmy a potřeby programu, žádoucí vývoj organizace jako celku, přičemž je kladen důraz na rozvojový aspekt a především na nutnost většího zapojení rozvojových zemí do světového obchodu. Většina témat se týká vyjednávání, další zahrnují proces implementace, analýzy a monitoring. Další přijaté dokumenty jsou především Deklarace o dohodách TRIPS a veřejném zdraví a Rozhodnutí o otázkách a záležitostech souvisejících s implementací. Vyjednávání se odehrávají v rámci Výboru pro obchodní jednání, který odpovídá Generální radě, a jehož předsedou je Pascal Lamy. Pro jednotlivá témata byly stanoveny zvláštní zasedání a vyjednávací skupiny. Především díky velkému významu pro rozvojové země, dostal pracovní program název rozvojová agenda z Dohá (DDA). Je závazný pro celé kolo vyjednávání, které je označováno jako katarské, či rozvojové kolo. Nově bylo ujednáno, že výsledky jednání budou podléhat tzv. principu jednotného závazku. To znamená, že dokud se členové nedohodnou ve všech otázkách, bude se na výsledky nahlížet, jako by nebylo vyjednáno nic. Tento princip dnes brání uzavření alespoň částečné dohody. Členské státy se v Dohá dohodly, že při další ministerské konferenci konané v roce 2003 zváží následující kroky a potřebná rozhodnutí, tak aby se kolo úspěšně ukončilo do 1. ledna 2005. V pořadí pátá konference se skutečně odehrála 10.–14. září 2003 v mexickém Cancúnu. Původně stěžejní konference ovšem nepřinesla žádný pokrok. Problémem se stalo hledání modalit, neboli metod a způsobů jakým se jednání dále povedou. Konference nesplnila očekávání a znamenala po Seattlu už druhý neúspěch
22
WTO. Vyvstala tak otázka zda je tato organizace schopna dále plnit své funkce. Podle Baldwina (2006) selhala vyjednávání v Cancúnu z několika následujících důvodů. Rozvojové země ukázaly svou sílu při vyjednávání, dokázaly zaujmout jednotnou pozici a postavit se v mnoha otázkách, především v zemědělství, proti zájmům rozvinutých zemí. Nikdo tak nebyl ochoten ustoupit a jednání zůstala otevřená. Zemědělství se obecně stalo největší zábranou uzavření celého kola. Další překážkou se ukázaly být singapurské otázky. EU požadovala zahrnout do vyjednávání všechny, ovšem některé rozvojové země souhlasily pouze se zařazením otázky usnadňování obchodu. Fergusson (2006) vidí důvod selhání především v neochotě některých zemí v Cancúnu vyjednávat. Kritika se vztahuje i na procedury jednání, komplikovanost a nejednoznačnost celé agendy. Na závěr konference představil ministerský předseda, mexický ministr zahraničních věcí Luis Ernesto Derbez, návrh nazvaný Derbezův text. V otázce zemědělství navrhl kompromis mezi požadavky USA, EU a koalice G-20.8 V singapurských otázkách navrhoval zahájení jednání o průhlednosti státních zakázek a usnadňování obchodu., ne však oblast investic a politiku volné soutěže. (Baldwin, 2006) Text byl široce kritizován a nakonec nepřijat. Přesto se na něj později nahlíželo jako na možný koncept dalšího jednání. (Fergusson, 2006) Konference nedosáhla úspěšné dohody a byla oficiálně ukončena ministerským prohlášením, které odložilo jednání na prosincové zasedání Generální rady, jehož cílem mělo být sblížení pozic v nejkontroverznějších oblastech. Nakonec až téměř rok po konferenci v Cancúnu uzavřeli členové WTO v rámci zasedání Generální rady v Ženevě rámcovou úmluvu. Byla schválena 31. července 2004 a označuje se jako červencový balíček. Dohoda znamenala alespoň částečný pokrok v jednáních o zemědělství i ostatních oblastech. Schválení červencového balíčku bylo předpokladem pro zahájení jednání o modalitách, až teprve poté může docházet ke konkrétním jednáním a uzavírání dohod a závazků v dohodnutých oblastech. Členové se neoficiálně zavázali dokončit další fázi vyjednávání na šesté ministerské konferenci v roce 2005, ustanovit modality a uzavřít jednání do konce roku 2006. Tento plán se ukázal být velmi ambiciózní. Šestá, zatím poslední ministerská konference WTO proběhla 13.–18. prosince 2005 v Hongkongu. Bylo dosaženo dílčích úspěchů, avšak celkový průběh nepřinesl žádný posun k uzavření kola. Již v přípravných jednáních se ukázalo, že přijetí modalit pro další jednání nebude dosaženo. Hlavním snahou se stalo nezablokovat jednání, to se po složitém 8
Požadavky jednotlivých skupin budou objasněny v následující kapitole.
23
jednání podařilo dodržet, ne však na dlouho. Následná jednání mimo půdu WTO ztroskotala opět především na dohadech o liberalizaci v zemědělství. Další vyjednávání o modalitách se odehrálo na zasedání Generální rady na přelomu června a července 2006. Kvůli komplikované situaci na doporučení Pascala Lamyho se jednání 27. července formálně pozastavila, aniž by byl stanoven termín k jejich obnově. Tento krok vyvolal mnoho protestů především ze strany rozvojových zemí, a proto byla činnost vyjednávacích skupin na přelomu roku 2006/2007 obnovena. Ke konkrétním dohodám stále nedošlo, ale v současné době jsou výhledy optimističtější. Lamy počátkem roku 2008 uvedl, že je možné kolo ještě tento rok dokončit. Stejně tak komisař EU pro obchod Peter Mandelson i představitelé USA prohlásili, že v tomto roce očekávají průlom v mnohostranných obchodních jednáních. Podle většiny odborníků je uzavření kola do konce roku nereálné. V současné době je možné nanejvýš uzavření dohody o modalitách a dalších procedurách vyjednávání, až poté může docházet k přijetí konkrétních závazků pro budoucí liberalizaci obchodu. (Štěrbová, 2008)
24
4 Rozvojová agenda z Dohá a rozvojové země V následující kapitole se budu podrobněji zabývat jednotlivými tématy rozvojové agendy schválené při ministerské konferenci v Dohá. Nepřiblížím všechny body zmíněného programu, přednost dávám těm, které mají stěžejní význam pro rozvojové země a jsou předmětem největších sporů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.
4.1 Zemědělství Zemědělství dlouho nebylo zahrnováno do témat multilaterálních jednání o liberalizaci obchodu a postupem času bylo bráno jen jako okrajové téma. Přitom právě zemědělství je jedno z prioritních témat pro rozvojové země. Obecně podíl zemědělství na celosvětovém hrubém domácím produktu (HDP) stále klesá. Podle Andersona a Martina (2005) tvoří zemědělství v rozvojových zemích 11 % HDP, v rozvinutých zemích pouze 1,8 % HDP. Zásadně důležité je však pro široký okruh zemí, protože je zdrojem příjmů pro většinu obyvatel v rozvojových zemích a zemědělský obchod je zároveň stále nejvíce chráněným sektorem. První dohoda o zemědělství byla uzavřena během Uruguayského kola a již v té době její schválení znamenalo značné prodloužení celého jednání. Dnes zemědělství představuje nejspornější a nejsložitější oblast vyjednávání. V rámci jednání o zemědělství se vytvořilo mnoho skupin s rozdílnými a většinou protichůdnými zájmy. Především EU a USA jsou klíčovými hráči na poli vyjednávání o zemědělství. Jejich hlavním cílem je stejně jako u ostatních zemí zachovat své národní zájmy a zároveň dosáhnout konečné dohody při vyjednávání. I když se jejich požadavky mohou v mnoha otázkách zásadně lišit, vytvořilo se mezi nimi jisté partnerství. Společně tvoří tzv. čtyřku, jejíž členy jsou navíc Japonsko a Kanada. Tyto země se setkávají na tzv. mini-ministeriálech, kde se jedná o specifických otázkách s cílem najít společné stanovisko, které bude prezentováno na valném zasedání. (Narlikar a Tussie, 2004). Ostatní, především rozvojové země, vytvářejí koalice v rámci vyjednávání, kde je spojuje společná sada zájmů. Již při Uruguayském kole vyjednávání takové spojení vytvořila Cairnská skupina. Pro jejich členy má velký význam zemědělský vývoz a proto jsou na jednáních zastánci rychlejší a důslednější liberalizace. (Cairns Group, rok neuveden)
25
G-20 je skupina rozvojových zemí9, která vznikla před začátkem konference v Cancúnu v roce 2003. Jádro skupiny známé jako G-4 tvoří Čína, Indie, Brazílie a Jihoafrická republika. Celá skupina G-20 zahrnuje 60 % světové populace, 70 % zemědělců a podílí se na 26 % světového zemědělského vývozu. (G-20, 2003) Její hlavní záměr je hájit zájmy rozvojových zemí ve vyjednávání o zemědělství. Rozvinuté státy stále chrání své méně konkurenceschopné sektory a tomu se snaží G-20 od počátku bránit. (Narlikar a Tussie, 2004) Početnou skupinu tvoří státy Afriky, Pacifiku a Karibiku (ACP), které spolu s dalšími rozvojovými zeměmi Africké unie a LDCs vystupují jako skupina G-90. Tyto země mají zvláštní vztahy s rozvinutými zeměmi, především díky historickým a koloniálním vazbám a tak získaly preferenční přístup na jejich trhy. Podmínky doposud zajišťovaly Dohody z Lomé a z Cotonou, iniciativa Vše kromě zbraní nebo americký pakt pro růst a příležitosti Afriky. Těmto zemím hrozí tzv. eroze preferencí, tedy že se s postupnou liberalizací zvětší přístup pro všechny země na trhy vyspělých zemí a ony pak přijdou o své výsadní postavení. (Foltýn, 2005) WTO člení problematiku zemědělského obchodu do tří oblastí: přístup na trhy, exportní dotace a domácí podpora. V každém tomto pilíři je zahrnuto zvláštní a rozdílné zacházení, které se projevuje nižšími závazky, prodloužením implementačního období i celou řadou dalších úlev a výjimek pro rozvojové země.
4.1.1 Přístup na trhy Závazek z Uruguayského kola byl přeměnit všechna necelní opatření v zemědělství na cla, což je označováno jako tzv. tarifikace. Tento krok znamenal, že se zemědělské trhy staly podstatně více předvídatelné. Tato cla pak měla být dále zredukována u rozvinutých zemí během šesti let o 36 %, u rozvojových zemí o 24 % během deseti let. LDCs tyto závazky neměly, avšak musely uvázat svá cla. Vázaná cla již nemohou být v budoucnosti zvýšena nad stanovenou hranici. Na druhé straně měla tarifikace za následek v některých případech vyšší omezení obchodu vyjádřené v nově vypočítané celní sazbě. (IATP, 2003) Někteří členové mohli být poškozeni klesajícími cenami určitých zemědělských produktů, které se staly předmětem tarifikace, proto byla povolena speciální ochranná opatření10 9
Argentina, Bolívie, Brazílie, Čína, Chile, Ekvádor, Guatemala, Egypt, Filipíny, Indie, Indonésie, Jižní Afrika, Kuba, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Paraguay, Peru, Tanzanie, Thajsko, Uruguay, Venezuela a Zimbabwe. 10 Tato opatření využili například Japonsko (na rýži) a Izrael (na jehněčí a některé druhy sýra). Dodnes je stále využívá Jižní Korea, Filipíny nebo Taiwan (všichni na rýži).
26
(např. podpora nově se rozvíjejících sektorů průmyslu, antidumpingová nebo vyrovnávací cla). Tato opatření mohou být použita pouze pokud dovozní ceny prudce klesnou nebo pokud narůstá objem dovozu. (FAO, 2000) Jedním z problémů se stala celní eskalace, která nastává pokud rostou cla na více zpracované komodity. Zatímco cla na dovoz primárních surovin jako např. kakaové boby jsou téměř nulová, dovoz hotových výrobků, v tomto případě čokolády, podléhá několikanásobně vyšším clům. Tento způsob odrazuje rozvojové země od zpracovávání surovin a jejich ekonomiky jsou nadále závislé na primárních zemědělských produktech. (Foltýn, 2005) Další jednání o zemědělství začala dle předem stanovených plánů z Uruguaye v roce 2000. O rok později pokračovalo vyjednávání v rámci DDA. Předmětem těchto jednání se stalo hledání modalit, které mělo být dokončeno již před začátkem konference v Cancúnu v roce 2003. Tento termín však nebyl dodržen a mnoho otázek se nepodařilo ani otevřít. Následující jednání proto probíhala pouze v obecném rámci. Největším problémem se stala neschopnost dohodnout se na použití vhodného vzorce pro redukci celních sazeb u jednotlivých skupin produktů. Podle postupu z Uruguayského kola by se snížily všechny celní sazby o stejné procento. Tato metoda byla kritizována ze strany rozvojových zemí, protože nedokázala řešit problém celních vrcholků11 a eskalací u celních sazeb rozvinutých zemí. Druhý, tzv. švýcarský vzorec, by aplikoval vyšší redukce u vyšších celních sazeb a naopak. Rozvojové země tuto metodu vyžadovaly pro celní sazby rozvinutých zemí, ale nakonec se implementace tohoto vzorce stala příliš komplikovaná a znamenala by, že země s nižšími sazbami by téměř nemusely snižovat své celní sazby. (WTO, 2004a) Postoje zemí se staly natolik protichůdné, že se během jednání nepodařilo dosáhnout kompromis v názoru na implementaci konkrétního vzorce a jednání na tomto problému zkrachovala. Další posun byl zaznamenán rámcovou dohodou z července 2004. Podařilo se vytvořit tzv. pásmový vzorec, který znamenal kompromis mezi uruguayským a švýcarským modelem. Země se dohodly i na flexibilitě v otázce tzv. citlivých produktů, na které bude platit nižší snížení cel. Rozvojové země si mohly samy určit, které výrobky by do této kategorie zařadily. Spor však nastal v rozsahu volnosti výběru. Rozvinuté země totiž odmítaly schválit některé výrobky, které si rozvojové země zvolily. (Fergusson, 2006)
11
Celní vrcholky jsou relativně vysoká cla uvalována většinou na citlivé výrobky. Pro rozvinuté země je to clo vyšší než 15 %.
27
Při jednání v Hongkongu se rozvinuté země zavázaly k poskytnutí bezcelního dovozu pro 50 LDCs na úrovni 97 % celkového objemu dovozu. Význam tohoto ujednání ale není jednoznačný. Ukázalo, že u některých rozvinutých zemí nepřesahuje dovoz citlivých zemědělských produktů z nejméně rozvinutých zemí výši 3 % celkového objemu dovozu. A právě pro objem dovozu těchto produktů si rozvinuté země uplatňují výjimku. LDCs tedy získaly práva v oblasti, kde je nemohou efektivně realizovat. (Khor, 2005) Další spory o snížení celních sazeb v zemědělství během roku 2006 se staly hlavní překážkou
jakékoliv
domluvě.
Po
opětovném
otevření
v roce
2007
proběhla
nejintenzivnější fáze vyjednávání v rámci DDA, jehož výsledkem byl návrh na modality dalšího jednání sestavený podle posledních požadavků členských států WTO. V přístupech na zemědělské trhy text umožňoval členským zemím vybrat si z navrhovaných možností, jakým způsobem by měla další redukce cel probíhat. První revize tohoto textu proběhla počátkem roku 2008 a čeká opět na další revizi, která by měla stanovit modality následujícího jednání. Požadavky hlavních aktérů v zemědělství jsou v současné době stále rozdílné. USA požaduje redukci průměrných zemědělských cel o více než 60 %. Rozvojové země by měly přijmout třetinový závazek. G-20 (2005) požadují, aby rozvinuté země snížily svá cla v průměru nejméně o 54 %, přičemž rozvojové země budou svá průměrná cla snižovat maximálně o 36 %. EU se snahou chránit svůj zemědělský trh nabízí redukci mezi 39–48 % pro rozvinuté země a méně než třetinové snížení pro rozvinuté země. EU a některé rozvojové země si navíc chtějí prosadit návrhy, které by vyloučily mnoho zemědělských komodit ze snižování cel. Například Indie v požadavcích zahrnuje snahu ochránit až 98 % svých zemědělských dovozů před redukcí cel. (USTR, 2006)
4.1.2 Exportní dotace Exportní dotace tvoří další z ochranářských opatření rozvinutých zemí. Rozvinuté země dotují export za účelem vývozu přebytků. Uměle snižují světové ceny mnoha zemědělských produktů a vytlačují tak z trhu konkurenci především ze strany zemí rozvojových, které si exportní dotace nemohou dovolit. (Foltýn, 2005) Ze zásad WTO je jakékoliv dotování vývozu zboží a služeb zakázáno, jelikož jeho dopady silně narušují obchod. Přesto si rozvinuté státy vyjednaly výjimku v dohodě o zemědělství z Uruguaye. Všechny země, které v době Uruguayského kola využívaly exportních dotací, mohou pokračovat za podmínky, že výdaje na tyto dotace se sníží o 36 % a množství takto podporovaných vývozů o 20 % během šesti let (pro rozvojové země platil závazek 24 % a 28
16 % do deseti let). Dohody o snižování exportních dotací se týkaly 25 členských zemí WTO, 14 rozvojových a 11 rozvinutých.12 (WTO, 2003) Při vyjednáváních požadovala skupina G-20 úplnou eliminaci exportních dotací s přesným časovým harmonogramem implementace. USA a EU předložili návrh, kde rozdělili produkty do dvou skupin. První by zahrnovala produkty se zvláštním významem pro rozvojové země a tady měly být dotace úplně zrušeny. Do druhé skupiny by patřily ostatní produkty, u kterých by exportní dotace měly být pouze redukovány. Ani v jednom případě však nebyl určen termín do kdy závazky splnit. Další jednání pokračovala až nečekaně úspěšně a během konference v Hongkongu se členské země WTO zavázaly odstranit veškeré exportní dotace do roku 2013 (Bouët, 2006). Obecně se toto ujednání považuje za největší a možná i jediný úspěch dosažený během konference. Existují další formy podpory vývozu označované jako skryté exportní dotace. Řadí se zde poskytování výhodných exportních úvěrů, exportní garance a pojištění nebo potravinová pomoc rozvojovým zemím, za kterou se skrývá dotování exportu. Tyto formy podpory se staly předmětem zvýšeného zájmu v jednání, ale žádné závazky na jejich snižování zatím přijaty nebyly.
4.1.3 Domácí podpora Domácí podpora je úzce spjata s exportními dotacemi. Dotované domácí výrobky často vytváří přebytky, které je nutno podporovat pro vývoz do zahraničí. Zatímco pro průmyslové výrobky jsou domácí dotace zakázány, zemědělské opět podléhají výjimce. Ne všechny domácí dotace jsou totiž považovány za překážku mezinárodního obchodu. Především EU hovoří o tzv. multifunkcionalitě zemědělství. Dotace jsou žádoucí z důvodů zachování práce farmářů, podpory venkovského osídlení, ochrany a tvorby krajiny a z jiných neobchodních zájmů. (Foltýn, 2005) Koncept multifunkcionality zemědělství EU je značně kritizován jak ze strany USA, tak Cairnské skupiny. Podle nich je vytvořen jen jako ospravedlnění k dosažení protekcionistických zájmů EU. (Landau, 2001) Na základě dohody o zemědělství z Uruguaye jsou proto rozlišovány skupiny domácí podpory. Rozdělení je založeno na hodnocení míry deformace trhu daným opatřením, jak ovlivňuje výši cen na trhu, a tedy jak důležité je jeho odstranění. Zelená 12
V závorkách je uveden počet produktů, jejichž vývoz mohou za stanovených podmínek dotovat. Austrálie (5), Brazílie (16), Bulharsko (44), Česká republika (16), EU (20), Indonésie (1), Island (2), Izrael (6), Jihoafrická republika (62), Kanada (11), Kolumbie (18), Kypr (9), Maďarsko (16), Mexiko (5), Norsko (11), Nový Zéland (1), Panama (1), Polsko (17), Rumunsko (13), Slovensko (17), Švýcarsko-Lichtenštejnsko (5), Turecko (44), USA (13), Uruguay (3), Venezuela (72).
29
skupina (green box) obsahuje povolené druhy podpory, které minimálně nebo vůbec nedeformují trh a jejich výše tak není nijak omezena. Patří zde především programy na podporu výzkumu a infrastruktury, regionální a ekologické programy, přímé platby zemědělcům, které však nejsou vázány na objem produkce a výši cen, a další neobchodní aktivity (Foltýn, 2005). Oproti tomu jantarová skupina (amber box) vymezuje opatření, která mají silný vliv na trh a produkci. Zahrnuje dotace, které garantují určitou výši ceny, dotace vstupů i výstupů. Z této skupiny byla vyčleněna další, modrá skupina (blue box). Ta zahrnuje podporu, která by byla normálně obsažena v rámci jantarové skupiny. Státy však již podnikly určitá opatření, která mají omezit její nárůst. (WTO, 2004b) Závazek z Uruguayského kola je omezit dotace zahrnuté do jantarové skupiny, pro modrou skupinu závazky stanoveny nebyly. Jako měřítko výše podpory byl určen speciální indikátor tzv. agregátní míra podpory (AMS). (South Centre, 2006). Rozvinuté země byly zavázány snížit podporu o 20 % AMS (z úrovně let 1986–1988) do roku 2000, rozvojové o 13,3 % do roku 2004. Zároveň bylo stanoveno pravidlo de minimis, které dovoluje podporu zařazenou do jantarové skupiny, pokud nepřesáhne hranici 5 % hodnoty celkové produkce daného výrobku pro rozvinuté země a 10 % pro země rozvojové. Díky této výjimce se závazek omezování podpory týkal 30 zemí, z nichž 90 % AMS tvořily EU, USA a Japonsko. V letech 1995–2001 tvořily výdaje EU na domácí podporu průměrně 96,1 mld. USD, výdaje USA 66,2 mld. USD a Japonska 41,8 mld. USD. Závazek se skutečně podařilo dodržet ale hlavně proto, že dotace v letech 1986–1988 byly nepřiměřeně vysoké. (Khor, 2007) Společná zemědělská politika EU prošla v roce 2003 reformou eurokomisaře pro zemědělství Franze Fischera. Ta zahrnovala i tzv. decoupling neboli oddělování výše přímých plateb od objemu produkce. Jsou to platby, které byly dříve zahrnovány do jantarové skupiny. Formálně tak znamená, že se asi tři čtvrtiny podpor přesune do zelené skupiny a tudíž nebudou podléhat žádné redukci. Reforma čelí kritice jednak se strany ostatních členů WTO, včetně USA, a zároveň i vnitřním tlakům především ze strany Francie, která odmítá odbourávání dotací. (Foltýn, 2005) DDA vyzývá k další redukci domácích dotací, konference v Cancúnu ale nepřinesla mnoho úspěchů. Skupina G-20 požadovala redukci i v rámci zelené skupiny, která podle ní také obsahuje dotace se škodlivými dopady na obchod. Dále požadovala okamžitou částečnou redukci jantarové podpory, zrušení de minimis podpory v rozvinutých zemích a její zvýšení pro sebe a úplnou eliminaci modré skupiny. USA a EU předložily návrh, podle
30
kterého by zelená skupina zůstala zachována beze změny, jantarová skupina by byla snížena s vyšší redukcí u vyšší podpory a modrá skupina podpory by byla omezena s pravidlem de minimis. (WTO, 2004b) Ke konečné dohodě však nedošlo. V rámci červencového balíčku v roce 2004 byly přijaty alespoň částečné závazky. Redukce jantarové skupiny se vztahovala na vázané úrovně podpory a byla úměrná k výši dotací. Redukována byla maximální úroveň AMS jako celku a ne pro jednotlivé produkty a zároveň i maximální úroveň jantarové skupiny a de minimis podpory. Pro modrou skupinu byla stanovena maximální hranice podpory ve výši 5 % objemu produkce za časové období, které nebylo přesně definováno. Navíc měla být během prvního roku implementace snížena podpora v rozvinutých zemích ve výši 20 %. (IATP, 2004) Během ministerské konference v Hongkongu se členské země zavázaly ke snižování domácích podpor ve třech pásmech. EU jako největší uživatel domácích dotací je umístěn do nejvyšší skupiny a tudíž bude jeho snižování nejvyšší. USA a Japonsko jsou zařazeny do druhého pásma. EU se zavázala k redukci maximální úrovně AMS, de minimis a modré skupiny v celkové výši 70 %, USA ve výši 60 %. (Fergusson, 2006) Podle Berthelota (2005) jsou však tyto závazky nejasné. Výpočty naznačují, že v roce 2008 by podle závazků měla EU dosahovat hranice 20 mld. EUR, avšak její odhadované dotace jsou 18,8 mld. EUR. Teoreticky by si tedy mohla dovolit dotace ještě navýšit. Podobných případů je v celé dohodě několik a tak to znamená, že deklarovaná redukce domácích dotací rozvinutých zemí se vůbec nemusí projevit.
4.1.4 Speciální bod jednání – bavlna Na počátku roku 2003 skupina 4 afrických zemí13, označovaných jako Cotton-4, přednesla své požadavky v rámci obchodu s bavlnou. Tyto malé ekonomiky, závislé na exportu bavlny, prohlašovaly, že jsou silně poškozovány vysokými exportními i domácími dotacemi ze strany rozvinutých států (především USA). Požadovaly jejich odstranění a náhrady způsobených škod. (Sumner, 2006) Návrh získal podporu a stal se v Cancúnu samostatným bodem jednání v rámci zemědělství a v roce 2004 bylo jednání svěřeno do speciální podkomise. Skupinu podpořila i EU, která se na podílu exportu podílí pouze 2 %, tudíž pro ní tento závazek není podstatný. Naopak USA jako jeden z významných vývozců a zároveň stát s nejvyššími dotacemi v této oblasti se postavily proti návrhu. (Sumer, 2006)
13
Benin, Burkina Faso, Čad a Mali
31
Výsledkem konference v Hongkongu bylo prohlášení rozvinutých zemí odstranit exportní dotace poskytované na bavlnu do roku 2006. Ze strany USA ale tyto dotace znamenají pouze malé procento z částky ve srovnání s domácími dotacemi. Slib splněn nebyl a požadavek rozvojových zemí byl snížen na odstranění 80 % exportních dotací. V současné době stále probíhají vyjednávání a zdá se, že USA bude nakonec nuceny ustoupit. (International Herald Tribune, 2008) USA v současné době kritizují snahy o co nejrychlejší uzavření dohody o zemědělství. Množství členských států je spokojeno s uzavřením alespoň částečné dohody, USA prohlašuje, že než se spokojit se špatnou a neefektivní dohodou, je lepší neuzavřít žádnou. V požadavcích EU se stále odráží silný protekcionismus, ostře proti liberalizaci stojí například Francie, jejíž prezident Sarkozy prohlásil, že nepřipustí uzavření mnohostranných obchodních jednání v případě, že by bylo negativním způsobem dotčeno francouzské zemědělství. (Štěrbová, 2008) Liberalizace zemědělství by podle současných studií měla pro rozvojové země znamenat významný přínos. Například Martin a Anderson (2005) udává, že celosvětový reálný příjem14 se zvýší přibližně o 178 mld. USD ročně. Podíl rozvojových zemí na tomto přínosu by měl činit přibližně 30 %. Zda však rozvojové země skutečně zaznamenají přínos, to závisí na jejich postupu v rámci liberalizace. Jak už bylo zmíněno výše, požadavky rozvojových zemí v rámci jednotlivých skupin jsou stále větší a hrají významnou roli v současném vyjednávání. Musíme si však uvědomit, že rozvojové země tvoří velmi různorodou skupinu. Proto se objevují i země, které mohou být liberalizací významně poškozeny. Ohroženi jsou v tomto případě čistí dovozci potravin, z nichž většina patří mezi nejchudší země světa a zvýšení světových cen by pro ně znamenalo prohloubení závislosti na potravinové pomoci (Foltýn, 2005). Podobně dopadnou i země, které přijdou o výhody plynoucí z preferenčních smluv (především členové skupiny G-90). Vývoj jednání v zemědělství je značnou překážkou k dosažení konkrétní dohody a uzavření celého kola vyjednávání. Liberalizace je pomalá a v mnoha případech jsou stanovené hranice, ať už v oblasti přístupu na trhy či exportních a domácích dotací, nedostatečné nebo nereálné. Míra protekcionismu tak zůstává i nadále vysoká.
14
Reálný příjem (mzda) určuje skutečné hodnoty příjmu, tedy určuje, co je možné si za tento příjem pořídit. Reálný příjem je vyjádřením poměru ceny životních potřeb k vyplácenému peněžitému příjmu.
32
4.2 Přístup na nezemědělské trhy Další součástí DDA se stal přístup na nezemědělské trhy (NAMA). Zahrnuje oblasti neobsažené v dohodě o zemědělství, tedy především průmyslové výrobky, ale i rybolov a dřevařství. Přestože podíl na celosvětovém exportu tvoří 90 %, vyjednávání o přístupu na nezemědělské trhy nejsou tak problematická jako v zemědělství. Průměrná průmyslová cla jsou dnes na nízké úrovni. Stejně tak většina necelních bariér byla odbourána již během vyjednávání v rámci GATT. Stále však zůstává mnoho především rozvojových zemí, kde exporty podléhají vysokým necelním bariérám. Cílem DDA je podobně jako v zemědělství zvýšit vázanost cel, snížit eskalaci cel, celní vrcholky a necelní opatření, především na zboží, které je významné pro export rozvojových zemí. Vázanost cel se u rozvinutých zemí před DDA byla téměř 100 %, u rozvojových zemí kolem 73 %. Taková cla již nemohou být v budoucnosti zvýšena. Skutečně aplikovaná cla jsou v rozvojových zemích často hluboko pod touto hranicí. Jelikož se závazky týkají snižování cel vázaných, může se v některých případech stávat, že skutečná cla zůstanou nezměněná. (Francois et al, 2005) Celní vrcholky jsou relativně vysoká cla uvalována většinou na citlivé výrobky. Pro rozvinuté země je to clo vyšší než 15 %. Nejvíce těchto vrcholků se vyskytuje v oděvním a textilním obchodě, které představují pro rozvojové země, z důvodu vysoké komparativní výhody, významná odvětví. (Foltýn, 2005) Dlouhé spory byly vedeny o použití vhodného vzorce. Podobně jako v zemědělství G-20, i zde se vytvořila skupina zemí s podobnými zájmy, skupina NAMA-1115. Při konferenci v Hongkongu byl odsouhlasen model, jehož základem je nelineární švýcarský vzorec. Chybí ovšem závazky, jak vysoká má být redukce v praxi. NAMA-11 vyžaduje jiné, mírnější uplatnění vzorce pro rozvojové země. Další hledání modalit mělo být ukončeno v roce 2006, ale termín zůstal nedodržen. (Karmakar, 2008, Hufbauer, 2006) Současný návrh USA obsahuje ambiciózní plán odstranit veškerá nezemědělská cla do roku 2015 s přihlédnutím na rozvojové země, které mají delší implementační dobu. Neochota se však objevuje ze strany rozvojových zemí, které jsou závislé na svých chráněných odvětvích a příjmy z vybíraných cel tvoří nemalou součást jejich rozpočtů. (Hufbauer, 2006) Podobně jako v zemědělství se LDCs obávají eroze preferencí a kompletní zrušení cel na nezemědělské výrobky by pro ně vyvolalo negativní důsledky.
15
Argentina, Brazílie, Egypt, Filipíny, Indie, jihoafrická republika, Indonésie, Namíbie, Tunisko a Venezuela.
33
Naopak nejvíce by z liberalizace v rámci NAMA získaly velké země středně rozvinuté, především Čína, Indie nebo Brazílie. (Foltýn, 2005)
4.3 Služby Služby představují nejrychleji se rozvíjející sektor světové ekonomiky a podle statistik WTO (2007c) tvořily v roce 2006 20 % světového obchodu. Sektor služeb představuje 62 % celkové světové produkce (Kinnman a Lodefalk, 2007). Obchod se službami je významný především pro země rozvinuté, protože patří k největším zdrojům ekonomického růstu v USA, EU a dalších rozvinutých zemích. Většina rozvojových zemí tento sektor služeb ještě dostatečně nerozvinula. To však neznamená, že nemají zájem na jeho liberalizaci. Naopak mnoho malých rozvojových zemí je specializováno na produkci služeb, především turismu. (McCulloch, 2001) Oblast služeb má odlišný charakter oproti jinému zboží a obchod se službami je proto těžké upravovat. Regulace obchodu se službami byla uskutečněna Všeobecnou dohodou o obchodu službami (GATS) v rámci Uruguayského kola. Zahrnuje všechny obchodovatelné služby jako například turismus, bankovnictví, telekomunikace, ale i zdravotnictví a vzdělávání. Služby rozděluje do čtyř kategorií (režimů), podle způsobu obchodování s nimi. ·
Režim 1: obchod přes hranice, kdy se poskytovatel i spotřebitel služby nacházejí na území jiného státu. Je to například mezinárodní telefonní hovor.
·
Režim 2: spotřeba v zahraničí, kvůli které se zákazník přesouvá do jiné země. Jsou to například turisté nebo zahraniční studenti.
·
Režim 3: obchodní přítomnost. Zahraniční poskytovatel služby zřizuje v zemi zákazníka své pobočky. Typické je bankovnictví a v této oblasti funguje GATS jako dohoda o přímých zahraničních investicích.
·
Režim 4: migrace fyzických osob přes hranice. Týká se služeb, za kterými se přesouvají osoby do jiné země, například konzultace nebo sezónní práce. (Foltýn, 2005, McCulloch, 2001) Přestože je podle Karsenty (2000) podíl režimu 4 na celkovém obchodu se službami
minimální (pouze 1,4 %), týká se jej nejvíce sporů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Rozvojovým zemím tento režim umožňuje využívat méně kvalifikované síly, kterých mají dostatek. Lepší přístup na trhy rozvinutých zemí přináší výhody jako vyšší výdělky pracovníků. Remitence, neboli výdělky posílané domů ze zahraničí, představují
34
významný zdroj příjmů mnoha lidí v rozvojových zemích. (DRC, 2005) Podle WB tato částka tvoří celkově asi 200 mld. USD ročně, což je částka téměř dvounásobně větší než oficiální rozvojová pomoc.16 Většina rozvojových zemí požaduje pouze dočasný přístup, přesto se rozvinuté země obávají, aby liberalizace neznamenala trvalou migraci na jejich území. (Foltýn, 2005) Na základě schválené metody jednání – zezdola nahoru (tzv. bottom-up) – si každý členský stát může zvolit, kterou oblast trhu služeb bude postupně liberalizovat a pro skupinu ostatních sektorů není vázán žádnými povinnostmi. (Jawara a Kwa, 2003) Jednání se uskutečňují bilatelárně na základě principu požadavků a návrhů. Země na jedné straně předkládá seznam požadavků na sektory služeb, které by chtěla mít přístupné v jiné zemi a zároveň navrhuje sektory, které chtějí otevřít zahraničním subjektům. (Foltýn, 2005) Problémem však je, že závazky v určitém sektoru po schválení již nejde porušit ani změnit. Pokud je například veřejná služba (zdravotnictví, zemědělství nebo vodohospodářství) privatizována, je velmi těžké ji v případě neúspěchu přeměnit zpět na veřejnou službu. (Wallach, 2003) Nepovedená privatizace těchto služeb, důležitých v rozvojových zemích, může způsobit velmi vážné dopady na chudé občany rozvojových zemí. Zahrnování veřejných služeb do systému GATS je kritizováno především ze strany nevládních organizací. Rozvojové země privatizaci však často dobrovolně nabízejí. (Foltýn, 2005) Další vyjednávání o službách začalo stejně jako v zemědělství v roce 2000. O rok později se stalo součástí DDA a byl zároveň stanoven termín ukončení vyjednávání na rok 2005, který však podobně jako u ostatních témat dodržen nebyl. V Dohá byly potvrzeny obecná pravidla a procedury, které jsou v souladu se zásadními principy WTO. Je to například právo státu regulovat trh služeb nebo omezit okruh služeb, které budou zahraniční subjekty poskytovat na domácím trhu. Při jednáních v Hongkongu se pro další jednání ponechal přístup na základě požadavků a návrhů. To hlavně díky tlaku skupiny G-90, kterým tento způsob zaručuje více se podílet na jednáních. Jelikož se však tento systém dostatečně neosvědčil,17 byl doplněn o návrh na plurilaterální jednání. Díky němu mohou státy se stejnými zájmy vystupovat jako skupina a jasněji formulovat své požadavky a návrhy. Tento způsob ale znevýhodňuje země, které nejsou dostatečně silné nebo jsou jejich požadavky velmi specifické. Dokončit jednání o službách, stanovené na
16 17
V roce 2007 oficiální rozvojová pomoc činila 103, 655 mld. USD. (OECD, 2008) Do června roku 2005 bylo předneseno pouze 68 nabídek ze strany 62 % členských zemí WTO.
35
rok 2006, se nepodařilo. Od té doby byl jediný viditelný úspěch zaznamenán v únoru roku 2008, kdy se členové WTO dohodly o liberalizaci na trhu telekomunikací. Z liberalizace obchodu se službami by výrazně vytěžily především rozvinuté země. Rozvojové země (především Cairnská skupina) původně byly ochotny podpořit jednání o obchodu se službami, protože doufaly, že výměnou dosáhnou kompromisu v zemědělství. K tomu prozatím nedošlo. Mnoho rozvojových zemí váhá zda a jaké požadavky a návrhy předložit. Nedokáží dostatečně zhodnotit jaké dopady či přínosy jim liberalizace způsobí a to se odráží na jejich opatrném postupu v dalších vyjednáváních.
4.4 Práva duševního vlastnictví Jako duševní vlastnictví se všeobecně označují výtvory lidské mysli: myšlenky, vynálezy, znaky i názvy užívané v obchodě. Předmětem duševního vlastnictví jsou nehmotné statky. Jedná se o myšlenky samotné i projevy těchto myšlenek. Lze je směňovat, užívat i ochraňovat. (WIPO, 2004) Regulace obchodu s duševním vlastnictvím byla poprvé ustanovena v dohodě o TRIPS jako výsledek Uruguayského kola a stoupila v platnost v roce 1995. Před uzavřením dohody o TRIPS nebyla v řadě zejména rozvojových zemích ochraně práv duševního vlastnictví věnována dostatečná pozornost a nebyl v nich ani zájem tato práva chránit. Aby se rozvojové země staly součástí dohody, byla jim výměnou nabídnuta liberalizace obchodu se zemědělskými a textilními výrobky a tak umožněn přístup na trh vyspělých zemí. (Jawara a Kwa, 2002) V krátkodobém měřítku poskytuje ochrana duševního vlastnictví potřebný podnět pro nové výzkumy, ale jejich výsledek je ekonomická nerovnováha, jelikož vzniká nová avšak stále jen dočasná monopolní převaha. Díky těmto ochranářským právům dochází k nedostatečné efektivnosti. V diskuzi vedoucí k dohodě podle Stiglitze (2004) tento náhled chyběl. Snaha byla zajistit co největší ochranu, ale to není vždy nejlepší řešení. V roce 2001 byla TRIPS zahrnuta do DDA. Nejrozšířenější otázce se věnuje deklarace o dohodě TRIPS a veřejném zdraví. Tato oblast se stala předmětem největších sporů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi v rámci TRIPS. Klíčovou roli zde hrají především americké farmaceutické nadnárodní firmy. Dohody TRIPS zneužívají ve formě tzv. biopirátství. Je to činnost, kdy patentují doposud volně dostupné přírodní léky nebo tradiční vědomosti a postupy domorodých obyvatel a požadují vysoké licenční poplatky za jejich využívání. (Foltýn, 2005) Členské země uznaly, že je ochrana duševního vlastnictví
36
důležitá pro vývoj nových léků. Zároveň však poukazují na obavy ohledně jejího vlivu na ceny léků. Rozšíření patentové ochrany na léky komplikuje výrobu generik, neboli levnějších napodobenin patentovaných léků vyrobených přímo v dané zemi. Ceny léků se tak stávají neúnosné pro většinu lidí v rozvojových zemích (Jawara a Kwa, 2003). Dohoda TRIPS nezabraňuje členským zemím přijímat opatření na ochranu veřejného zdraví. Umožňuje každé zemi přijmout určité množství opatření k ochraně veřejného zdraví a především prosazovat dostupnost léků pro všechny. Jedno z nejdůležitějších opatření je mechanismus nazvaný povinné licence. Povoluje výrobu určitého léku v dané zemi, avšak pouze pro vlastní využití, ne pro vývoz. (Stiglitz, 2004) Na druhou stranu se však v dohodě TRIPS uznává, že některé členské země WTO s nedostatečnými výrobními kapacitami nebo bez výrobních kapacit v oblasti léčiv mohou čelit těžkostem s účinným využitím povinných licencí. Až v roce 2003 nadnárodní společnosti ustoupily požadavkům rozvojových zemí. Závěrečná dohoda z Cancúnu uděluje dočasné výjimky z povinného licencování pro země s nedostatečnými nebo žádnými výrobními kapacitami ve farmaceutickém odvětví. Tyto země mohou dovážet generika patentovaných léčiv. Během konference v Hongkongu bylo přijato rozhodnutí o změně dohody TRIPS a dočasné výjimky z Cancúnu nabyly trvalé platnosti. (Susta, 2007) Jako první této výjimky využila v červenci 2007 Rwanda, která požádala o dovoz generických léků pro zmírnění dopadů nemoci AIDS. (WTO, 2007d) Dohoda TRIPS svými do jisté míry protekcionistickými zásadami podkopává hlavní principy WTO. Cílem WTO je liberalizace obchodu, dohoda TRIPS naopak pro rozvojové země vytváří nové bariéry. Ztěžuje jim přístup k novým technologiím a vědomostem, drahé léky jsou pro ně nedostupné. Náklady na implementaci TRIPS jsou vysoké a přínosy pro rozvojové země jsou téměř nulové. Vysoké zisky zaznamenávají především nadnárodní společnosti v rozvinutých zemích. Proto se nabízí otázka, zda by dohoda TRIPS, která nesleduje hlavní cíle WTO a DDA měla i nadále být součástí vyjednávání. (Foltýn, 2005)
4.5 Singapurské otázky Při první ministerské konferenci WTO v Singapuru v roce 1996 byly založeny čtyři nové pracovní skupiny, které se věnují oblasti obchodu a investic, obchodu a politice volné soutěže, průhlednosti státních zakázek a usnadňování obchodu. Tato témata se dnes souhrnně označují jako singapurské otázky. (ICTSD, 2003) O jejich zařazení do témat
37
vyjednávání se zasloužily především EU, Japonsko a Korea. Ostře proti se postavila většina rozvojových zemí, které nebyly přesvědčeny o důležitosti těchto otázek. Prohlašovaly, že jsou v zájmu rozvinutých zemí a odvracejí pozornost od důležitějších oblastí jako je zemědělství. USA zůstaly nestranné. (Fergusson, 2006) I přes nesouhlas rozvojových zemí byly singapurské otázky zařazeny do DDA. Části, které se těmto otázkám věnují jsou však nejednoznačné. Během konference v Cancúnu
se
dohodlo
schvalování
na
základě
explicitního
konsensu,
neboli
jednoznačného souhlasu všech členských zemí o modalitách vyjednávání. V Cancúnu v roce 2003 mnoho především rozvojových zemí singapurské otázky odmítlo, explicitního konsensu dosaženo nebylo a tento rozpor značně přispěl k neúspěchu celé konference. Kompromisu mezi oběma skupinami bylo dosaženo rámcovou dohodou z července 2004. Tři ze singapurských témat byly vypuštěny z DDA a další jednání pokračují pouze v oblasti usnadňování obchodu. (Fergusson, 2005)
4.5.1 Usnadňování obchodu Usnadňování obchodu je nejméně sporná oblast ze všech singapurských témat a právě proto zůstala součástí agendy. Cílem jednání v této oblasti je zlepšit efektivitu mezinárodního obchodu. Toho by mělo být dosaženo zjednodušováním a standardizací administrativních procedur a formalit při dovozu, vývozu i tranzitu zboží. (Fergusson, 2005) Rozvojové země se s obecným cílem ztotožňují, protože pro mnoho vnitrozemských zemí jsou tyto náklady podobně vysoké jako cla. (Foltýn, 2005) Avšak náklady na implementaci jsou často vysoké, protože je potřeba posílení technické spolupráce a budování kapacit v rozvojových zemích. (Jawara a Kwa, 2003) Nyní je třeba dohodnout, jak společného cíle dosáhnout. Rozvinuté země podporují zavedení systému konkrétních opatření a pravidel. Rozvojové země upřednostňují flexibilní přístup s možností zvolit si svůj vlastní nejlepší způsob, jak usnadnění obchodu docílit. (Fergusson, 2005) Jednání stále pokračují v rámci vyjednávací skupiny pro usnadňování obchodu, ale podléhají jednotnému závazku a tak nemohou být ukončeny dokud nebudou ukončena jednání v dalších oblastech DDA.
4.5.2 Ostatní singapurské otázky Ostatní tři singapurské otázky nebyly po roce 2004 zahrnuty do dalšího vyjednávání v rámci DDA. Není však definitivně vyloučeno, že se jednání v budoucnu opět otevřou.
38
Oblast obchodu a investic zastřešuje několik dohod WTO. Především dohoda o TRIMS, která uznává, že některá investiční opatření mohou mít negativní dopad na obchod. (WTO, 2004c) Je to například případ, kdy jsou nadnárodní společnosti povinny nebo motivovány k odebírání určitého podílu výrobních vstupů od místních dodavatelů. Dohoda GATS poskytuje několik úprav pro přístup investorů na zahraniční trhy, především oblast přímých zahraničních investic. Navíc existuje přes 2000 bilaterálních a regionálních investičních dohod. Rozvinuté země však chtěly zavést souhrnnou dohodu propojující obchod s investicemi a WTO viděly jako vhodný prostředek. (Clarke et al, 2003) Rozvojové země se obávaly především ztráty kontroly nad svou investiční politikou, zpřísnění dosavadních režimů a oslabení pozice vlád vůči investorům. (Foltýn, 2005) Obchodu a politice volné soutěže se věnuje další pracovní skupina založená při konferenci v Singapuru. DDA v této oblasti usilovala o vytvoření základních principů, zahrnující transparentnost, nediskriminaci a procedurální spravedlnost. Další diskuze probíhaly na téma regulace mezinárodních kartelů, především tzv. kartelů tvrdého jádra.18 (WTO, 2004d) Rozvojové země nesouhlasily s vytvořením univerzálních dohod, platných pro všechny. Požadovaly, aby si každý stát mohl zvolit svou politiku volné soutěže v závislosti na ekonomické situaci. Mnoho rozvojových zemí si je navíc vědomo, že jejich domácí společnosti nejsou schopny konkurovat velkým zahraničním firmám a nejsou ochotny dodržovat základní principy WTO jako je princip národního zacházení. Dohody v této oblasti by podkopávaly politickou autonomii rozvojových zemí v budování domácího průmyslu. (Jawara a Kwa, 2003) V současné době pokračuje činnost pracovní skupiny v rámci poskytování technické spolupráce rozvojovým zemím, často za spolupráce s jinými mezinárodními organizacemi (např. OECD). Poslední pracovní skupina byla v Singapuru vytvořena pro problematiku průhlednosti státních zakázek. Nepokrývá však samotné mechanismy státních zakázek, i když se je rozvinuté země snažily zahrnout do jednání. (Foltýn, 2005) Do státních zakázek se zahrnují veškeré zboží a služby nakoupené vládními orgány. Jejich průhlednost má potlačit různé podoby korupce a umožnit efektivnější nakládání s vládními financemi. V minulosti již byla podepsána dohoda o státních zakázkách19, avšak je to plurilaterální dohoda, kterou podepsalo jen 28 členských států WTO. (WTO, 2004e) Rozvojové země nebyly ochotny se vzdát kontroly nad vládními zakázkami, protože pro ně představuje 18
Jsou to dohody mezi společnostmi o nastavení cen na trhu, obchodních kvótách a podílu na trhu. Mají silné dopady na zvyšování cen komodit a zároveň ničí konkurenci a volnou soutěž. (OECD, 2000) 19 Dohoda byla podepsána během Tokyjského kola a vstoupila v platnost v roce 1981 (WTO, 2004e).
39
politický nástroj pro dosažení jejich socioekonomických a rozvojových cílů. Rozvinuté země na druhou stranu chtěly multilaterální dohodu, aby zvýšily obchodní možnosti pro své firmy. Průhlednost státních zakázek měla sloužit jako první krok k otevření trhu s těmito zakázkami. (Jawara a Kwa, 2003)
4.6 Rozvojové otázky 4.6.1 Implementace Problém implementace stanovených závazků se v rozvojových zemích objevuje již od ukončení Uruguayského kola. Kolo přineslo mnoho nových dohod, které země musely začít naplňovat. Pro rozvojové země tato implementace znamenala problém především v zavádění nových procedur, přijímaní zákonů nebo budování institucí. (Foltýn, 2005) Vše přináší obrovské administrativní náklady, které mnoho rozvojových zemí není schopno pokrýt bez finanční nebo technické pomoci. U některých zemí jsou tyto náklady stejně vysoké jako jejich roční rozpočet. (Finger, 2001) Rozvojové země navíc nezaznamenaly žádné přínosy, které očekávaly jako výsledek dohod. Přes své sliby větší liberalizace udělené během Uruguayského kola, rozvinuté země například ještě zvýšily míru protekcionismu a dotací v zemědělství. Rozvojové země nesouhlasily se zahájením nového kola, dokud nebudou tyto otázky vyřešeny. Nechtěly přijímat nové závazky, když ještě nesplnily ty předcházející. Je to jeden s hlavních důvodů proč stávající katarské kolo nebylo doposud uzavřeno. (Laird, 2002) DDA v tomto ohledu nesplnila očekávání. Převážná část témat agendy odkazuje na další jednání a při těch byla pouze potvrzena snaha vyřešit tyto implementační otázky. (WTO, 2002a)
4.6.2 Zvláštní a rozdílné zacházení Jak jsem již v práci dříve uvedla, dohody WTO obsahují speciální ustanovení, která se zabývají potřebami rozvojových zemí. Jsou označovány jako zvláštní a rozdílné zacházení a poskytují rozvojovým zemím například menší závazky, delší implementační lhůty nebo výhodnější dohody o přístupu jejich výrobků na trh. Pro řešení problémů týkajících se rozvojových zemí byla při zahájení rozvojového kola stanovena Komise pro obchod a rozvoj. Jedním z jejich úkolů je zjistit, která z těchto opatření v minulosti stanovených jsou závazná nebo by mohla závaznou formu dostat. Snaží se navíc dosáhnout toho, aby se zvláštní a rozdílná ustanovení stala pro rozvojové země co nejpřínosnější. (WTO, 2005c)
40
Tradiční chápání zvláštního a rozdílného zacházení se postupem času musí změnit. Rozvojové země jsou stále důležitějšími aktéry při vyjednáváních a početně již převažují nad rozvinutými zeměmi. Nelze tak mluvit o rozvojových zemích jako jednotné skupině. Jejich požadavky jsou v různých otázkách rozdílné a někdy i protichůdné. Je nemožné vytvořit jednotné závazky pro tak různorodou skupinu zemí jakou rozvojové země bezpochyby tvoří. (IPC, 2004) Rozvinuté země se pokoušejí tento problém vyřešit. Do DDA zahrnuly bod týkající se například malých ekonomik, ale rozvojové země v tomto kroku vidí pouze snahu rozdělit jejich politickou moc ve vyjednávání.
4.6.3 Pomoc pro obchod Mnoho rozvojových zemí není schopno využívat obchod jako prostředek rozvoje. Pokud jim chybí infrastruktura nebo efektivní instituce, nejsou schopny využít svůj preferenční přístup na trhy rozvinutých zemí. Někteří producenti nemají dostatečné informace o obchodních příležitostech, které se jim nabízejí. Jiné země odmítají přijmout obchodní reformy z důvodů vysokých jednorázových nákladů, i když by jejich dlouhodobý efekt byl přínosný. Jak již bylo dříve zmíněno objevuje se problém eroze preferencí, které se mnoho především LDCs obává. Z těchto a mnoha dalších důvodů mají rozvojové země v současných jednáních na poli WTO spíše obavy a nejsou ochotny příliš vyjednávat. V první kapitole jsem zmínila provázanost obchodu a rozvoje. Státy, které nejsou schopny zapojit se do světového obchodního systému, ztrácejí důležitý zdroj možnosti udržitelného růstu a rozvoje. Dodatečná pomoc by měla podpořit jejich zájem o vyjednávání a sloužit jako doplněk, ne jako náhrada, úspěšného ukončení vyjednávání v rámci rozvojového kola. (Stiglitz a Charlton, 2006) Myšlenka pomoci pro obchod není nová. V roce 1996 při ministerské konferenci v Singapuru šest multilaterálních agentur a organizací20 vytvořilo Integrovaný rámec (Integrated Framework) pro technickou pomoc LDCs související s obchodem. Jinou iniciativu tvoří například Společný integrovaný program pro technickou spolupráci (Joint Integrated Technical Assistance Program)21. Tyto existující programy byly hodnoceny jako nedostatečné, protože jim chybí hlubší zapojení do rozvojových strategií. (IATP, 2006)
20
IMF, ITC, UNCTAD, UNDP, WB a WTO. Jejich cílem je koordinovat rozvojovou spolupráci související s obchodem, podporovat vlády LDCs v budování kapacit a integrovat obchodní témata do národních rozvojových strategií. (IF, 2008) 21 WTO, UNCTAD a ITC. Účelem je pomoci budovat kapacity v oblasti obchodu ve vybraných afrických zemích. (IATP, 2006)
41
Nová iniciativa pomoc pro obchod (Aid for Trade) byla oficiálně zahrnuta do DDA při zatím poslední ministerské konferenci v Hongkongu v roce 2005. Hlavním důvodem tohoto kroku je zefektivnění současného poskytování pomoci. Pomoc pro obchod je součástí oficiální rozvojové pomoci a jejím cílem v rámci DDA je pomoci rozvojovým zemím, zvláště LDCs, budovat obchodní kapacity a s obchodem související infrastrukturu. Ta je nezbytná k lepší implementaci závazků, plynoucích z dohod WTO a umožní jim rozšířit jejich obchodní možnosti. (Stiglitz a Charlton, 2006) Pomoc pro obchod obsahuje pět hlavních oblastí aktivit: ·
Technická spolupráce – poskytování poradenství a odborných znalostí spojených s obchodem
·
Budování kapacit – školení a vzdělávání v rozvojových zemích
·
Institucionální reformy – pomoc s budováním institucí a právních rámců
·
Infrastruktura – podpora budování komunikací a přístavů pro lepší propojení producentů s trhem
·
Pomoc s náklady na přizpůsobení – především finanční pomoc pro překonání nákladů spojených s implementací závazků. (Nielson, 2006)
WTO není rozvojová agentura a poskytovat rozvojovou pomoc není v její kompetenci. Má však odpovědnost ujistit se, že příslušné rozvojové agentury a organizace berou v úvahu mezinárodní obchod a problémy, které mnohým rozvojovým zemím působí a snaží se najít řešení. Úkolem WTO v této oblasti je především mobilizace, monitoring a evaluace na globální, regionální i lokální úrovni. (WTO, 2005d) Kritici vidí pomoc pro obchod jen jako cenu útěchy pro rozvojové země za zatím neúspěšně ukončené rozvojové kolo. Neměla by být brána jako náhrada za nutnou reformu multilaterálního obchodního systému, ale naopak jej doplňovat, tak aby zahrnoval potřeby a zájmy všech zemí. Dále by pomoc pro obchod neměla vyvíjet tlak na rozvojové země k otevření trhu nebo k jiným závazkům. (IATP, 2006) V současné době je iniciativa pomoc pro obchod stále ve svých počátcích a pokud má plnit deklarované cíle je zapotřebí jasně definovat institucionální i finanční zajištění celého programu.
42
5 Výhled do budoucna Jak už název rozvojová agenda z Dohá napovídá, hlavním bodem současného kola multilaterálního vyjednávání v rámci WTO se staly rozvojové země. DDA byla v roce 2001 schválena s cílem zapojit rozvojové země do mezinárodního obchodu, zvýšit jejich podíl na přínosech, které z obchodu plynou a celkově podpořit jejich ekonomický růst a redukovat chudobu. V současnosti mnoho kritiků především ze stran neziskových organizací namítá, že to jsou pouze prázdná slova a viditelné výsledky se zatím nedostavily. V této kapitole představím možné scénáře vývoje dalších vyjednávání a popíšu jaké dopady by měly na rozvojové země.
5.1 Scénáře vývoje V současné době se
objevuje několik
předpovědí
budoucího vývoje
a
předpokládaných přínosů DDA. Vycházejí z návrhů předložených USA, EU a G-20 během konference z Hongkongu, zakládají se tedy na skutečných možných předpokladech. Bouët et al. (2006) hodnotí přínosy plynoucí ze dvou scénářů, které kombinují návrhy klíčových hráčů ve vyjednávání. Ambiciózní scénář předpokládá 60% redukci cel v zemědělství pro rozvinuté země podle návrhů USA, pro rozvojové země navrhuje nižší redukce. Úroveň domácí podpory klesne o 20 % a LDCs budou mít volný přístup na trhy všech zemí OECD. Počítá také s radikální redukcí celních sazeb na nezemědělské výrobky podle švýcarského vzorce. Méně ambiciózní scénář předpokládá nižší redukci zemědělských cel podle návrhů EU. Hodnota domácí podpory zůstane nezměněná a LDCs nebudou mít volný přístup na trhy všech zemí. Redukce nezemědělských cel bude probíhat podle švýcarského vzorce, avšak ne tak radikálně jako v případě ambiciózní varianty. Oba scénáře předpokládají úplné odstranění exportních dotací. Podobné scénáře vývoje vytvořili například Anderson et al. (2005) nebo Polaski (2006). Při těchto odhadech záleží na tom, jak ambiciózní návrhy jsou předpokládány a také podle jakého modelu22 jsou hodnoty počítány. Obecně lze říci, že všechny zde hodnocené scénáře dochází k podobným výsledkům a závěrům.
22
Scénáře jsou tvořeny na základě makroekonomických modelů. Anderson et al. používá model Světové banky LINKAGE, Polaski model AGE, Bouët model MIRAGE. Všichni vychází z modelu dlouhodobé ekonomické rovnováhy nebo jeho obměn, které využívají aktuální ekonomická data, aby odhadly jak bude ekonomika reagovat na budoucí změny.
43
5.2 Předpokládané přínosy Přínosy, které by znamenala celková liberalizace obchodu, tedy úplné odstranění všech celních i necelních bariér obchodu, nelze jednoznačně určit. V této části zhodnotím, jaké by měla liberalizace dopady na výši reálných příjmů a na redukci chudoby. Anderson et al. odhadují, že by celkový přínos z úplné liberalizace obchodu pro rok 2015 znamenal zvýšení reálných příjmů o 287 mld. USD. Podle Bouëta et al. (2006) by měl přínos pro tentýž rok představovat hodnotu 158 mld. USD, Polaski (2006) odhaduje příjem 168 mld. USD pro rok 2019. Odhady se liší především proto, že jsou opět použity různé modely výpočtu, kdy každý zahrnuje jiná data a předpoklady vývoje. Tyto odhady ovšem zahrnují úplnou liberalizaci obchodu, která je i při úspěšném uzavření rozvojového kola nereálná. Méně ambiciózní scénář podle Bouëta et al. by zvýšil celosvětový skutečný příjem o 38,3 mld. USD, což je přibližně jedna čtvrtina z částky při úplné liberalizaci. Oproti tomu ambiciózní plán by zvýšil příjem o 76,7 mld. USD, tedy o polovinu z předpokladů úplné liberalizace. Podle scénáře Andersena et al. by přínosy z částečné liberalizace dosahovaly částky 96 mld. USD. Polaski dochází k částce 40–60 mld. USD. Všechny odhady se shodují, že liberalizace bude mít pozitivní přínos na celosvětový reálný příjem. Příjmy z této liberalizace však nebudou rozděleny rovnoměrně. Rozvinuté země by podle všech odhadů získaly většinu těchto příjmů, rozvojové země pouze kolem 20 %. Rozvojové země jsou však jako skupina velice heterogenní a získané přínosy budou záviset na specifických podmínkách v dané zemi. Například země, které již v současné době využívají preferenčního přístupu na trhy EU nebo USA, by byly poškozeny erozí preferencí. Na většinu LDCs by tedy liberalizace měla negativní dopady. Sektorově by nejvíc přínosů znamenala liberalizace zemědělského obchodu, protože dovozy zemědělských výrobků podléhají stále vysokým clům. Podle scénáře Andersona et al. (2005) by až 63 % všech přínosů pocházelo ze zemědělského sektoru. Nejvíce by tedy získali vývozci zemědělských produktů. Naopak země, které jsou závislé na dovozech potravin, by byly poškozeny rostoucími cenami, které by otevření světových trhů způsobilo. Částečnou liberalizací by zaznamenal přínosy i textilní a oděvní obchod a obchod s průmyslovými výrobky. Vývozci ropy, nerostných surovin nebo tropických produktů by se na ziscích příliš nepodíleli, protože dovozy těchto výrobků již nyní podléhají nízkým clům. Z regionů by největší přínosy zaznamenala jihovýchodní Asie, dále Latinská Amerika a oblast Karibiku, nejnižší podíl by připadl subsaharské Africe. I
44
regionálně se však mohou objevovat rozdíly, v závislosti na struktuře obchodu v dané zemi nebo rozsahu reforem, které by země přijala. (Anderson et al., 2005) Například v případě Bangladéše, by měla liberalizace negativní dopad, protože by ztratil svůj preferenční přístup na textilní trhy v Evropě. Zároveň by rostoucí ceny zemědělských produktů zdražily dovoz do země. Zambie také patří mezi čisté dovozce zemědělských výrobků a dopad liberalizace by byl stejný jako v případě Bangladéše. Navíc je významným vývozcem mědi, která podléhá nízkým clům, a příjmy z vývozu se v Zambii snižují. Na tyto a podobné země bude mít rozsáhlá liberalizace negativní dopady. (Bouët et al., 2006) Podle mnoha studií by měla liberalizace v rámci kola z Dohá pozitivní vliv na redukci chudoby. Zde jsou odhady ještě složitější, protože i pokud bude mít liberalizace obchodu dopad na reálný příjem země a na ekonomický růst, chudé vrstvy obyvatelstva z důvodu nerovnoměrného rozdělení příjmů nemusí tyto přínosy zaznamenat. Anderson et al. (2005) ve svém modelu došli k závěru, že liberalizace obchodu po uzavření kola by znamenala pokles lidí žijících pod 1 USD na den přibližně o 2,5 mil. USD. Polaski (2006) neudává přesné hodnoty, ale konstatuje, že obchod není univerzální řešení problému chudoby. Teoreticky může mít ekonomický růst a reálný příjem pozitivní vliv na redukci chudoby, v praxi však záleží na mnoha dalším podmínkách a konkrétních situacích v rozvojových zemích.
5.3 Negativní dopady Většina výpočtů a předpokladů počítá pouze s přínosy, které by úspěšná liberalizace při uzavření kola přinesla. Rozvinuté země přistupují k jednání o přístupu na trhy výměnou za zahrnutí nových témat. Mnoho těchto požadavků na regulaci obchodu se službami nebo zahrnutí oblasti duševního vlastnictví do vyjednávání snižuje schopnost rozvojových zemí vytvořit efektivní strategie dalšího rozvoje. Znamená to pro ně ztrátu vlastního politického rozhodování a politické legitimity stejně jako značné ekonomické náklady. V předchozí kapitole jsem popsala jakým problémům musí mnoho rozvojových zemí čelit při implementaci závazků z dohod WTO. Například administrativní náklady na implementaci dohody TRIPS stojí ročně rozvojové země několik miliard USD. Výdaje za vyšší ceny patentovaných léků, které plynou z rozvojových zemí do zemí rozvinutých se odhadují na přibližně 41 mld. USD. (RIS, 2005) Tyto a podobné náklady nejsou
45
v současných scénářích započítány. Přitom mohou pro některé země představovat vyšší částky, než které jim liberalizace obchodu přinese. Liberalizace obchodu může být prospěšná pro udržitelný rozvoj, ale rozhodně není dostačující. V první kapitole jsem se věnovala negativním dopadům, které liberalizace obchodu pro rozvojové země znamená. Kdyby se rozvojové kolo uzavřelo v současné situaci, většina rozvojových zemí by tyto dopady zcela jistě pocítila. Za příznivých okolností liberalizace vytváří impuls pro rozvoj, ale existují i jiné faktory, které tento rozvoj naopak brzdí. Všechny teoretické přínosy liberalizace jsou vyváženy jejími náklady, se kterými mnoho scénářů nepočítá. Liberalizace obchodu je vedena ze zkušeností a podmínek v rozvinutých zemích, ve většině rozvojových zemí jsou tyto podmínky zcela odlišné. Přizpůsobení se režimu, který by přineslo ukončení kola v Dohá je především pro LDCs neskutečně nákladné a obtížné, ať už z důvodů ztrát preferencí, institucionální zaostalosti nebo omezené schopnosti populace vyrovnat se s dočasnou nezaměstnaností. Pro rozvojové země mohou být tyto náklady likvidační a místo aby liberalizace obchodu chudobu redukovala, tak ji více prohlubuje. Rozvojové země na tyto své problémy upozorňují již od Uruguayského kola, zdá se však, že rozvinuté země si problém uvědomily až v několika posledních letech, které byly pro WTO kritické.
5.4 Možné řešení V současné době WTO přikládá význam pomoci pro obchod, kterou jsem v minulé kapitole zmínila. Právě ta by měla zlepšit vnitřní podmínky v rozvojových zemích, tak aby byly schopny zmírnit negativní dopady, které DDA a liberalizace obchodu přináší. Existující struktury poskytující pomoc pro obchod musí projít nutnou reformou. Budoucí pomoc pro obchod by měla probíhat na základě několika důležitých principů. Především se pomoc pro obchod musí zapojit do rozvojových strategií a ekonomických plánů daných zemí a nefungovat pouze jako izolované a tedy neefektivní programy. Měla by probíhat jako doplněk k rozvojové pomoci, ne se stát pouze pod jiným jménem její součástí. K tomu je potřeba vytvořit speciální fond, ze kterého budou plynout prostředky. Rozvojové země musí mít jistotu, že prostředky z tohoto fondu skutečně získají, WTO však zatím nemá kapacity, jak řídit a kontrolovat toky pomoci a proto je poskytuje přes ostatní multilaterální organizace. Problémem mnoha rozvojových programů je, že se příliš často zaměřují na veřejný sektor a podporu vládních programů. Pozornost by se měla obrátit i na podporu soukromého sektoru a snahu implementovat programy, které podpoří podnikání, urychlí
46
nový technologický pokrok a zvýší přístup na mezinárodní trhy. (Stiglitz a Charlton, 2006, OECD, 2006) V prvé řada by měla pomoc pro obchod směřovat zemím, které čelí vysokým nákladům na přizpůsobení se závazkům, plynoucím z dohod WTO a dále zemím, které by byly negativně zasaženy liberalizací obchodu v rámci DDA. V krátkodobém horizontu by se měla pomoc pro obchod zaměřit na vytvoření nových pracovních míst v sektorech zasažených liberalizací a pomoci lidem, kteří pracovní místo ztratili, hledat alternativní zdroj zaměstnání. V dlouhodobém hledisku by měla pomoc pro obchod podporovat projekty, které budou mít vysoký sociální a ekonomický přínos, zvýší příjem lidí zasažených liberalizací a celkově zmírní negativní dopady liberalizace v dané zemi. (Stiglitz a Charlton, 2006, OECD, 2006)
47
Závěr Rozvojová agenda z Dohá se snaží o liberalizaci mezinárodního obchodu a vytvoření spravedlivého obchodního systému. Do popředí svého zájmu staví rozvojové země a snaží se zvýšit jejich podíl na celosvětovém obchodě. Ve své práci jsem se pokusila popsat tuto agendu a zhodnotit, zda skutečně splní cíl, který si členské země WTO v Dohá v roce 2001 vymezily. Při hodnocení dopadů je důležité zdůraznit, že rozvojové země nemohou být brány jako jednotná skupina. Jsou rozdílné z pohledu vnitřních podmínek i vnějších bariér, kterým musí čelit. Proto nemůže být hodnocen dopad na celou skupinu, ale pouze na jednotlivé země. Celkově se ukázalo, že liberalizace mezinárodního obchodu podle DDA zvýší celosvětový reálný příjem. Největší podíl na těchto příjmech získají rozvinuté země, avšak přínosy budou plynout i zemím rozvojovým. Na druhou stranu některé nejméně rozvinuté země zaznamenají čisté ztráty. Těmto zemím, které mohou čelit erozi preferencí a rostoucím cenám na světových trzích musí být věnována zvláštní pozornost. Zda bude mít DDA pozitivní dopad na redukci chudoby není jednoznačné. Prezentované studie ukazují, že ekonomický růst, který by liberalizace obchodu přinesla, má přímý vliv na redukci chudoby. Na druhou stranu některé reformy prosazované DDA mohou mít negativní dopad na chudé obyvatelstvo. Zde závisí opět na postupu a podmínkách v dané rozvojové zemi. Pro rozvojové země plyne doporučení, aby se do současného vyjednávání zapojily a snažily se prosadit své požadavky. Jako příklad může sloužit skupina G-20, která v jednání o zemědělství úspěšně předkládá své požadavky a vytváří protiváhu protekcionistickým postojům EU a USA. Rozvojové země ve WTO v současné době nestojí v pozadí a stávají se stále důležitějšími hráči na poli vyjednávání. Většina zemí bude moci dosáhnout přínosů z liberalizace pouze pomocí kompletních institucionálních reforem za asistence rozvinutých zemí. Domnívám se, že jako nástroj k dosažení tohoto cíle by mohla sloužit iniciativa pomoc pro obchod, kterou WTO považuje za důležitý doplněk multilaterálního vyjednávání. Ta se snaží o vytvoření vhodného prostředí v rozvojových zemích, tak aby se mohly efektivně zapojit do mezinárodního obchodu a přijímat všechny přínosy, které jsou s ním spojeny.
48
Shrnutí Liberalismus ve světovém obchodě se dostal do popředí zájmu po 2. světové válce, kdy byla podepsaná Všeobecná dohoda o clech a obchodu. Princip otevřeného trhu byl stěžejním bodem i pro jejího nástupce Světovou obchodní organizaci. O liberalizaci obchodu a dalších tématech, které jsou s mezinárodním obchodem spjaty se jedná v tzv. kolech multilaterálního vyjednávání. Do těchto jednání se postupně zapojily i rozvojové země z cílem změnit své okrajové postavení v mezinárodním obchodě. Tyto země se skutečně dostaly do středu zájmu ve vyjednáváních v rámci WTO, především v roce 2001, kdy bylo zahájeno rozvojové kolo z Dohá. Jeho cílem je zvýšit podíl rozvojových zemí na přínosech, které plynou z liberalizace mezinárodního obchodu, a tím v mnoha zemích redukovat extrémní chudobu. Rozvojová agenda z Dohá, která je výstupem jednání, je závazná pro celé kolo vyjednávání a zahrnuje množství témat. V mnoha otázkách nastávají spory mezi požadavky rozvojových a rozvinutých zemí, které se do současné doby nepodařilo překonat a konečná dohoda zatím nebyla uzavřena. Největší překážku ve vyjednávání představuje zemědělství. Další problémy přináší jednání o přístupu na nezemědělské trhy, službách, tzv. Singapurských otázkách, právech duševního vlastnictví nebo implementace závazků a zvláštní a rozdílné zacházení rozvojových zemí. Tato práce hodnotí některé dopady, které by rozvojové země při uzavření kola zaznamenaly. Mezi pozitivní dopady patří především zvýšení reálných příjmů, které mohou být spjaty z vyšším ekonomickým růstem a redukcí chudoby v rozvojových zemích. Negativní dopady by zaznamenaly především nejméně rozvinuté země, které těží z preferenčního přístupu na trhy rozvinutých zemí. Velké náklady na implementaci a přizpůsobení se novému režimu nebo rostoucí nezaměstnanost by pro některé rozvojové země znamenaly nepřekonatelné problémy. Rozvinuté země si tyto problémy rozvojových zemí uvědomují a v současné době se prostřednictvím pomoci pro obchod snaží podporovat například rozvoj infrastruktury nebo poskytovat technickou pomoc rozvojovým zemím.
49
Summary Liberalism in the international trade became the mainstream after Second World War, when the General Agreement on Tariffs and Trade was signed. The functions of the GATT and the principle of the open market were taken over by the World Trade Organization. Multilateral negotiations about trade liberalization and other trade related issues take place in so-called rounds. Developing countries subsequently involved in negotiations with the aim to change their marginal role in international trade. These countries have really become the centerpiece in WTO negotiations, especialy during the year 2001, when the Doha Development Round was launched. The aim of this round is to decrease share of developing countries on the benefits, which brings international trade liberalization and in this way try to reduce extreme poverty in many countries. The outcome of negotiation is Doha Development Agenda, which is obligatory for whole round and include many subjects. Dispute between developing and developed countries has come in many issues which are not yet overcome and the final agreement is not yet concluded. Agriculture represent the largest obstacle in the negotiations. Other problems are connected with market access negotiations, services, Singapore issues, intellectual property rights, implementation or special and differential treatment for developing countries. This study assess some of the possible impacts, which developing countries could experience with the round conclusion. Positive impacts are increasing of real income, which could be connected with rapid economic growth and poverty reduction in developing countries. Negative impacts could.. countries whose have preferential access on developed countries markets. Implementation or adjustment costs and increasing unemployment could to some developing countries bring serious problems. Developed countries are aware of these problems and via Aid for Trade try to promote infrastructure development or provide technical assistance to developing countries.
50
Použité zdroje ANDERSON, Kym, MARTIN, William J. Agricultural Trade Reform and the Doha Development Agenda. The World Economy. 2005, vol. 28, no. 9, s. 1301-1327. ANDERSON, Kym, MARTIN, William J., VAN DER MENSBRUGGHE, Dominique. Global Impacts of the Doha Scenarios on Poverty. 2005. 34 s. Dostupný z WWW:
. BALDWIN, Robert E. Failure of the WTO Ministerial Conference at Cancun : Reasons and Remedies. The World Economy. 2006, vol. 29, no. 6, s. 677-696. BERTHELOT, Jaques. Why the EU's domestic support offer is empty promise [online]. 2005 [cit. 2008-03-20]. Dostupný z WWW: <www.twnside.org.sg/title2/latestwto/Berthelot_first_part.doc>. BOUËT, Antoine, et al. More or Less Ambition in the Doha Round : Winners and Losers from Trade Liberalisation with a Development Perspective. The World Economy. 2007, vol. 30, is. 8, s. 1253-1280. BOUËT, Antoine, BERISHA-KRASNIQI, Valdete. Breaking the Doha Deadlock : A Research-Oriented Perspective [online]. 2007 [cit. 2008-04-25]. Dostupný z WWW: . CAIRNS GROUP. Cairns Group Website [online]. Rok neuveden [cit. 2008-03-14]. Dostupný z WWW: . COHN, Theodore, H. Global Political Economy : Theory and Practice. Pearson Education, Inc., 2005. 498 s. ISBN 0-321-26992-6. DRC - Development Research Centre on Migration, Globalisation & Poverty. GATS Mode 4 : How Trade in Services Can Help Developing Countries [online]. 2005 [cit. 2008-0325]. Dostupný z WWW: . FAO - Food and Agriculture Organization of the UN. Multirateral Trade Negotiations: Agreement on Agriculture [online]. 2000 [cit. 2008-03-27]. Dostupný z WWW: . FERGUSSON, Ian F. World Trade Organization negotiations: The Doha Development Agenda. Congressional Research Service, 2006. 18 s. FINGER, Michael J. Implementing the Uruguay Round Agreements: Problems for Developing Countries. The World Economy. 2001, vol. 24, is. 9, s. 1097-1108. FOLTÝN, Jaroslav, a kol. WTO před zasedáním v Hongkongu. Praha: Glopolis, o.p.s., 2005. 47 s.
51
FRANCOIS, Joseph, VAN MEIJL, Hans, VAN TONGEREN, Frank. Trade liberalization in the Doha Development Round. Economic Policy. 2005, vol. 20, is. 42, s. 349-391. G-20. G-20 History [online]. 2003 [cit. 2008-03-25]. Dostupný z WWW: . ______. G-20 Proposals on Market Access [online]. 2005 [cit. 2008-03-11]. Dostupný z WWW: .
HUFBAUER, Gary C., SCHOTT, Jeffrey. The Doha Round after Hong Kong. Institute for International Economics, 2006. 9 s. IATP - Institute for Agriculture and Trade Policy. WTO Agreement on Agriculture Basics [online]. 2003 [cit. 2008-03-14]. Dostupný z WWW: . ______. The WTO July 2004 Framework Agreement : An Overview of Agriculture. 2004. Dostupný z WWW: . ______. Can Aid Fix Trade? : Assessing the WTO’s Aid for Trade Agenda. 2006. Dostupný z WWW: .
ICTSD - International Centre for Trade and Sustainable Development. The Singapore Issues. Doha Round Briefing Series. 2003, vol. 1, no. 6. IF- Integrated Framework. About IF [online]. 2008 [cit. 2008-04-21]. Dostupný z WWW: . IMF – International Monetary Fund. Global Trade Liberalization and the Developing Countries [online]. 2001 [cit. 2008-04-21]. Dostupný z WWW: . INTERNATIONAL HERALD TRIBUNE. U.S. is expected to lose WTO fight on cotton subsidies [online]. 2008 [cit. 2008-03-28]. Dostupný z WWW: . IPC - The International Food and Agricultural Trade Policy Council. A New Approach to [online]. 2004 [cit. 2008-04-17]. Dostupný z WWW: . JAWARA, Fatoumata, KWA, Aileen. Behind the Scenes at the WTO : the real World of International Trade Negotiations. London : Zed Books, 2003. 329 s. ISBN 1842775332. KARMAKAR, Suparna. Doha Update [online]. 2008 [cit. 2008-03-31]. Dostupný z WWW: . KARSENTY, Guy. Assessing Trade in Services by Mode of Supply. Washington DC : Brookings Institutions Press, 2000.
52
KHOR, Martin. WTO Ministerial Outcome Imbalance Against developing Countries [online]. 2005 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: . KHOR, Martin. The Recent WTO Agriculture Negotiations : Domestic Support [online]. 2007 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: <www.twnside.org.sg/title2/par/paper.on.agric.dom.support.doc>. LAIRD, Sam. A Round By Any Other Name : The WTO Agenda After Doha. Development Policy Review. 2002, vol. 20, is. 2, s. 41-62. LANDAU, Alice. The Agricultural Negotiations in the WTO : The Same Old Story? . Journal of Common Market Studies. 2001, vol. 39, no. 5, s. 913-925. MCCULLOCH, Neil, WINTERS, Alan L., CIRERA, Xavier. Trade Liberalization And Poverty : A Handbook. London : Center for Economy Policy Research, 2001. 405 s. ISBN 1-898128-62-6. MICHALOPOULOS, Constantine. Developing Countries In The WTO. New York : Palgrave, 2001. 278 s. ISBN 0-333-97016-0. NARLIKAR, Amrita, TUSSIE, Diana. The G20 at the Cancun Ministerial : Developing Countries and Their Evolving Coalitions in the WTO. The World Economy. 2004, vol. 27, no. 7, s. 947-966. NIELSON, Julia. Aid for Trade. 2006. Dostupný z WWW: . OATLEY, Thomas. International Political Economy : Interests and Institutions in the Global Economy. Pearson Education, Inc., 2006. 432 s. ISBN 0-321-35566-0. OECD. Hard Core Cartels [online]. 2000 [cit. 2008-04-14]. Dostupný z WWW: . ______. The Development Dimensions of Trade. Paris : OECD Publications, 2001. 153 s. ISBN 92-64-19675-7. ______. Aid for Trade: Making It Effective. 2006. Dostupný z WWW: . ______. Development Aid in 2007 tables and graphs [online]. 2008 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z WWW: .
PAGE, Sheila. Developing Countrie in GATT/WTO Negotiations. London: Overseas Development Institute, 2001. 56 s. ISBN 0-85003-568. POLASKI, Sandra. Winners and Losers : Impact of the Doha Round on Developing Countries. Washington, D.C. : Carnegie Endowment for International Peace, 2006. 103 s. Dostupný z WWW: .
53
RIS – Research and Information System for Developing Countries. Doha Round’s Development Impacts : Shrinking Gains and Real Costs [online]. 2005 [cit. 2008-04-18]. Dostupný z WWW: . RODRIK, Dani. Making Openness Work: The New Global Economy and the Developing Countries. Washington, DC : Overseas Development Council, 1999. ______. The Developing Countries Hazardous Obsession With Global Integration [online]. 2001 [cit. 2008-04-18]. Dostupný z WWW: .
SOUTH CENTRE. State of Play in Agriculture Negotiations : Country Groupings Positions [online]. 2006 [cit. 2008-03-17]. Dostupný z WWW: . STIGLITZ, Joseph E. Towards a pro-development and balanced intellectual property regime [online]. 2004 [cit. 2008-04-17]. Dostupný z WWW: . STIGLITZ, Joseph E., CHARLTON, Andrew. Aid for Trade. 2006. Dostupný z WWW: . STOKES, Bruce. Benefits of Trade, Costs of Protectionism. EJournal : Economic Perspectives. 2007, vol. 12, no. 1, s. 1-27. Dostupný z WWW: . SUMNER, Daniel. Reducing Cotton Subsidies : The DDA Cotton Initiative. 2006. Dostupný z WWW: . SUSTA, Gianluca. Pracovní dokument Evropského parlamentu [online]. 2007 [cit. 200804-14]. Dostupný z WWW: . ŠTASTNÝ, Dan. Protekcionismus: „ptolemaiovský“ systém populární ekonomie [online]. 2000 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z WWW: . ŠTĚRBOVÁ, Ludmila. WTO: v předvečer průlomu v jednáních? [online]. 2008 [cit. 200804-21]. Dostupný z WWW: . USTR - United States Trade Representative. DDA Fact Sheet [online]. 2006 [cit. 2008-0419]. Dostupný z WWW: .
54
WALLACH, Lori. Backgrounder on the WTO Service Liberalization and Deregulation [online]. 2003. [cit. 2008-03-25]. Dostupný z WWW: . WB – World Bank. Envisioning Alternative Futures: Reshaping Global Trade Architecture [online]. 2002 [cit. 2008-03-25]. Dostupný z WWW: . ______. Global Economic Prospects and the Developing Countries. Washington, DC : World Bank, 2001.
WEISBROT, Mark, BAKER, Dean. The Relative Impact of Trade Liberalization on Developing Countries [online]. 2002 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z WWW: . WIPO – World Intellectual Property Organization. WIPO Intelectuall Property Handbook: Policy, Law and Use [online]. 2004 [cit. 2008-04-14]. Dostupný z WWW: . WTO – World Trade Organization. Doha Declaration explained [online]. 2002a [cit. 200803-21]. Dostupný z WWW: . ______. Annual Report 2002. Geneva : WTO Publications, 2002b. 168 s. Dostupný z WWW: . ISBN 92870-1221-0. ______. Agriculture - explanation of the agreement - export competition/subsidies [online]. 2003 [cit. 2008-03-19]. Dostupný z WWW: . ______. Market access: tariffs and tariff quotas [online]. 2004a [cit. 2008-03-20]. Dostupný z WWW: . ______. Agriculture - negotiations backgrounder [online]. 2004b [cit. 2008-03-14]. Dostupný z WWW: . ______. Trade and Investment [online]. 2004c [cit. 2008-04-19]. Dostupný z WWW: . ______. Interaction between Trade and Competition Policy [online]. 2004d [cit. 2008-0420]. Dostupný z WWW: . ______. Transparency in government procurement [online]. 2004 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z WWW: . ______. Who are the developing countries in the WTO? [online]. 2005a [cit. 2008-03-11]. Dostupný z WWW: .
55
______. Ministerial Conferences [online]. 2005b [cit. 2008-03-11]. Dostupný z WWW: < http://www.wto.org/english/thewto_e/minist_e/minist_e.htm>. ______. Work on special and differential provisions [online]. 2005c [cit. 2008-04-25]. Dostupný z WWW: ______. Aid for Trade Fact Sheet [online]. 2005d [cit. 2008-04-25]. Dostupný z WWW: . ______. The World Trade Organization in Brief. Geneve : World Trade Organization, 2007a. Dostupný z WWW: . ______. World Trade Report 2007 : Six decades of multilateral trade cooperation. Geneva : WTO Publications, 2007b. 388 s. ISBN 978-92-870-3401-4. ______. International Trade Statistics. Geneva : World Trade Organization, 2007c. Dostupný z WWW: . ______. 2007 News Items [online]. 2007d [cit. 2008-04-19]. Dostupný z WWW: .
56
