ROZVOJ A ÚTLUM RUDNÉHO A URANOVÉHO HORNICTVÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY PO ROCE Prof. Ing. Jiří Grygárek, Csc

ROZVOJ A ÚTLUM RUDNÉHO A URANOVÉHO HORNICTVÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY PO ROCE 1945 Prof. Ing. Jiří Grygárek, Csc.

24

Klub přátel hornického muzea v Ostravě

Prof. Ing. Jiří Grygárek, CSc.

Rozvoj a útlum rudného a uranového hornictví na území České republiky po roce 1945

Vydání umožnily sponzorské příspěvky Nadace LANDEK Ostrava, Klubu přátel hornického muzea v Ostravě a senátora Ing. Antonína Maštalíře, starosty obvodu Slezská Ostrava

ISBN: 978-80-87468-11-1

Technická spolupráce: Redakční rada:

Mgr. Hana Grygárková, Petr Všolek Prof. Ing. Ivo Černý, CSc. Ing. Bedřich Michálek, Ph.D Otto Plášek

K obrázku na obálce:

Uranové doly Příbram Likvidace těžní věže jámy č.19 v Příbrami dne 7.12.1994 [3]

©: Vydal KPHMO, předseda Ing. Petr Rojíček, Ostrava 2014 Neprošlo jazykovou korekturou Tisk: Tiskárna Pavel Všolek - PROPIS, Cihelní 99, 702 00 Ostrava Náklad: 350 kusů První vydání

OBSAH Předmluva 1.

Úvod

2.

Etapy vývoje rudného hornictví

3.

Organizace řízení českých rudných dolů, jejich členění do roku 1989 a vybrané parametry

4.

Přehled způsobu hlubinného dobývání rud

4.1

Systematika dobývacích metod

4.2

Příklady z českých ložisek

5.

Zvláštnosti při hlubinném dobývání štěpných břidlic

6.

Některé netradiční přístupy a technologie při dobývání rud

7.

Technika používaná pro hlubinnou těžbu rud

8.

Úprava vytěžené rudy

9.

Změny v řízení českých rudných dolů po roce 1989 a útlumové programy

10.

Zvláštnosti ve vývoji čs.uranového průmyslu, způsobech dobývání a zpracování vytěžených rud a jejich útlumu

11.

Místo závěru

Literatura Anotace Abstract Profesní charakteristika autora

7

Předmluva Tato útlá publikace k rozvoji a útlumu rudného a uranového hornictví na území České republiky po roce 1945 s rozsahem, omezeným mimo jiné i pro výši finančních prostředků, které byly k tomuto účelu získány, byla napsána autorem, který celý svůj produktivní a nyní i postproduktivní věk věnuje rudnému a uranovému hornictví. Vychází v ní ze svých osobních zkušeností, prací, provedených pro různé instituce i z literatury, uvedené v připojeném seznamu. Největší váhu v něm mají publikace [3] a [5] a citované práce autora. Lit. [3] s názvem „Přehled dějin rudného hornictví na území Československa“ vycházela postupně jako příloha časopisu RUDY v období 1984 až 1991. Má celkový rozsah 632 stran a byla napsána předními českými a slovenskými historiky a odbornými pracovníky, řízenými redakční radou. Vydávání bylo předčasně ukončeno v důsledku ukončení činnosti časopisu, takže chybí plánované statě o čs.uranovém průmyslu. Iniciály k jednotlivým kapitolám pro tuto publikaci navrhl a zhotovil Karel Liška. Lit. [5]: Reprezentační publikace nese název „Rudné a uranové hornictví České republiky“ vydalo ve spolupráci s DIAMO s.p, nakladatelství ANAGRAM Ostrava v roce 2003. Má celkem 647 stran a na jejím zpracování se podílelo 79 autorů. Kromě rudného hornictví se zabývá i geologickým průzkumem, těžbou a úpravou uranových rud, vlivy hornictví na životní prostředí, útlumem hornictví a likvidací dolů, lomů, úpraven a povrchových provozů. Za cela ojedinělý počin lze považovat uvedení technických a kulturních památek po rudném a uranovém hornictví v členění podle krajů. Je mi ctí, že jsem se mohl prací, spojených s napsáním těchto literárních pramenů, zúčastnit. Obě tyto publikace jsou však určeny hlavně pro odbornou hornickou veřejnost a navíc jsou v současné době jen obtížně dostupné. Proto jsem přivítal nabídku Klubu přátel hornického muzea v Ostravě, kde jsem dlouholetým členem, abych zpracoval tuto problematiku ve zjednodušeném pojetí a v rozsahu vhodném pro širší okruh čtenářů s tím, že zpracovatelské náklady v přiměřeném rozsahu uhradí především Nadace LANDEK Ostrava, se kterou Klub již řadu let spolupracuje. Věřím, že v uvedeném pojetí bude publikace pro členy Klubu i další zájemce o rudné a uranové hornictví v České republice užitečná. Jiří Grygárek

8

1. Úvod Bývalá Československá republika s hranicemi, stanovenými po roce 1918 byla obnovena po německé okupaci v květnu 1945 a k 1.1.1993 rozdělena na Českou republiku a Slovenskou republiku. Byla jednou z evropských zemí, ve které se rudy těžily po mnoho staletí. Řád do jejich těžby přinesly v roce 1249 Jihlavské horní právo, které se stalo základním pilířem právní úpravy hornictví v českých zemích a v roce 1300 vydané Ius regale montanorum (Právo královské horníkům). Podle něj všechny doly patří králi. Tyto listiny byly první písemnou formou horního práva na světě [14]. Po roce 1945 nejvíce ovlivnil rozvoj těžby dekret prezidenta republiky č.100/1945 Sb. “O znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“ a na něj navazující plánovaná a státem podporovaná hornická činnost. Těžily se zejména polymetalické rudy se stříbrem na Příbramsku, v Kutné Hoře, Stříbře a v Horním Benešově, zlato v Jílovém a Sb-Au rudy v Krásné Hoře. Těžba mědi probíhala v Tisové a Horních Vernéřovicích, nejvýznamnější lokalitou však byly Zlaté Hory. Pro těžbu Sn-W rud bylo typické Krásno a Cínovec. Pyrit se těžil ve Chvaleticích, železné rudy pak v Ejpovicích a v širším okolí Berouna, na Měděnci a na Moravě v Medlově a v Hraničné. Rozmístění těchto lokalit a dalších významnějších hornických oblastí na území dnešního státu je zřejmé z obr.1.1. Jejich význam se v průběhu let měnil. Na některých z nich se těžba omezovala či brzy úplně zanikla, jinde se budovaly nové těžební kapacity, které pak dosáhly dobrých těžebních výsledků. Dominantní byla vždy hlubinná těžba, lomovým způsobem se těžilo velmi málo. Těžba železných rud v Ejpovicích nebo pyritu ve Chvaleticích jsou příklady výjimek. Výši těžby hlavních surovin [kt] za období 1945 až 1983 uvádí podle [7] tabulka 1. Vývoj kvality těžených rud (%) za období 1955 až 1985, který má sestupnou tendenci, je zřejmý z tabulky 2. Hodnoty důlního výkonu [t.sm-1] jako jednoho z důležitých technicko-hospodářských ukazatelů hornické výroby díky rozvoji mechanizace a nasazování nových strojů do podzemí i povrchová pracoviště naopak stoupají (tabulka 3).

Obr.1.1 Rudná ložiska a jejich významné těžební kapacity na území ČR [5]

9

Tab. 1 Vývoj těžby rud a vybraných nerudných surovin v období 1945 – 1985 [kt]

Tab. 2 Vývoj kvality těžených rud [%]

Tab.3 Vývoj důlního výkonu [t.sm-1]

V roce 1990 však přijala vláda Československé federativní republiky, v důsledku změn v politicko-hospodářské situaci státu, svým usnesením č.440/90 útlumový program pro odvětví rudného hornictví s účinností od 1.7. výše uvedeného roku. Usnesením vlády č.356 pak byla schválena realizace útlumového programu pro české rudné hornictví a zásady pro stanovení a čerpání potřebných neinvestičních a likvidačních dotací ze státního rozpočtu. Následně byly zastaveny těžební práce na činných rudných dolech i všechny práce geologického průzkumu i investiční práce, které s rudným hornictvím souvisí. Čs.uranový průmysl řešil požadovaný útlum méně razantně způsobem, který bude uveden v samostatné kapitole.

10

2. Etapy vývoje rudného hornictví V rámci celého období 1945 až 2000 je možno v domácím rudném hornictví vymezit čtyři charakteristické etapy [2]: Etapa 1945 až 1964 Tuto etapu poválečného vývoje charakterizují: · Rychlá obnova válkou poškozených závodů · Výstavba nových závodů a rekonstrukce stávajících. Příkladem může být výstavba nových dolů ve Zlatých Horách a na Měděnci včetně úpraven · Nová právní úprava vztahů vznikajících při využívání nerostného bohatství · Přiznání mimořádného významu rudnému hornictví se zvýšeným společenským hodnocením pracovníků tohoto odvětví · Položení základů systematického geologického průzkumu nerostných zdrojů · Vybudování vlastních výzkumných a projekčních kapacit Etapa 1965 až 1970 Pro tuto etapu je charakteristický nárůst požadavků na ekonomiku těžby rud. Došlo ke stanovení tzv. limitů, které určily mezní, tj. nepřekročitelné náklady při využívání domácí surovinové základny. Tímto opatřením byla v českých zemích nejvíce postižená těžba železných rud a pyritu. Na těžených ložiscích se poměrně značná část zásob převedla mu z druhotných surovin, výroba sklářského křemene či sádrocementových výrobků. Průvodním do zásob nebilančních. Na likvidovaných důlních závodech, kde těžba pokračovala, se rozvíjela výhodnější výroba nebáňská. Na závodě RD Zlaté Hory to byla například výroba wolfra jevem celého období bylo omezení investiční činnosti i geologického průzkumu. K určité stagnaci došlo i v oblasti technického rozvoje. Etapa 1971 až 1989 V této etapě bylo rudné hornictví příznivě ovlivněno růstem cen surovin na světových trzích, které zaznamenaly největší skok v letech 1973-1974. Dříve stanovené limitní náklady se u nás začaly přizpůsobovat světovému vývoji. Vytvářely se předpoklady, aby efektivnosti mohlo být dosaženo i při dobývání chudších rud zavedením moderní techniky domácí i zahraniční výroby. Opět se začal rozvíjet geologický průzkum přičemž profily hlavních geologicko-průzkumných důlních děl byly u nadějných ložisek voleny tak, aby mohly být využity při budoucí těžbě. Etapa útlumu ( 1990 a další léta) Přechod naší republiky na tržní hospodářství se do rudného hornictví promítl zejména postupným snižováním dotací státu na těžbu až do jejich úplného zastavení. Po vyhlášení útlumu rudného hornictví došlo k postupnému zastavení těžby na jednotlivých dolech (u dolů spadajících pod RD Příbram do roku 1992, u dolů spadajících pod RD Jeseník do roku 1994). Od tohoto roku tedy není v České republice těženo žádné ložisko rud (s výjimkou rud uranových). Nyní se dokončuje technická likvidace dolů a povrchových provozů. Konečná fáze útlumu má charakter zahlazování následků hornické činnosti resp. řešení trvalých zátěží po ukončené těžbě a technické likvidaci a bude dlouhodobá. Bude trvat tak dlouho, jak dlouho se budou projevovat nepříznivé účinky dřívější těžby.

11

3. Organizace řízení českých rudných dolů, jejich členění do roku 1989 a vybrané parametry Organizace řízení čs. rudných dolů se po roce 1945 několikrát měnila. Ustálila se teprve koncem 50.let, kdy byly spolu s některými nerudnými doly, zejména pro těžbu grafitu, barytu a fluoritu začleněny do čtyř těžebních podniků. Byly to Rudné doly n.p.Příbram, Mangánorudné a kyzové závody n.p.Chvaletice, Železorudné doly a hrudkovny n.p.Ejpovice a Rudné doly n.p.Jeseník. Nadřízeným orgánem těchto podniků se po dalších reorganizacích staly Rudné doly a magnezitové závody - generální ředitelství se sídlem v Praze a později-od 1.5.1971 Rudné bane a magnezitové závody - generálne riaditeĺstvo v Bratislavě. I. Rudné doly n.p.Příbram [1, 2] Vznikly v roce 1958 z národního podniku Příbramské rudné doly, založeného v roce 1946 transformací mnoha subjektů. V novém pojetí se jednalo o členitý podnik, který mimo jiné zabezpečoval těžbu vybraných rud a mnohdy i jejich úpravu na celém území Čech. Škála těžených rud byla velmi rozmanitá. V 70.letech minulého století byl soubor závodů, dolů a úpraven u tohoto podniku následující: Základní závod Březové Hory v Příbrami s provozy Důlní provoz Březové Hory, Důl 25. únor v Bohutíně, Úpravna Březové Hory. V letech 1945 až 1977 bylo na Březových Horách a v Bohutíně vytěženo více než 4 milióny tun rudy s obsahem 1,58 % Pb, 0,91 % Zn a 124 g.t-1 Ag. Na Březových Horách byla těžba ukončen ukončena v roce 1978, v Bohutíně v roce 1979. Historické povrchové objekty známého Ševčínského dolu nám přibližuje obr.3.1

Obr.3.1 Ševčínský důl na Březových Horách.Dnes součást Hornického muzea [5]

12

Závod Kutná Hora s provozy Důl Kaňk Kutná Hora, Důl Staré Ransko, Úpravna Kutná Hora Závod Kutná Hora (obr.3.2) tvořil komplex pro těžbu a flotační úpravu rud typu Zn, Pb, Cu, Ag. Na Dole Kaňk se těžila Zn-Ag ruda v období 1958 až 1991. Důl Staré Ransko, vzdálený od Kutné Hory 70 km, těžil ZnCu-Ag rudu od roku 1966 a převážel ji auty na kutnohorskou úpravnu.

Obr.3.2 Věž a šachetní budova dolu Kaňk,Kutná Hora [5]

Závod Netolice S doly Domoradice, Lazec a Bližná pro těžbu grafitu, Úpravnou Netolice pro úpravu grafitu a Chemickou úpravnou Týn nad Vltavou Závod Stannum v Horním Slavkově pro těžbu a úpravu Sn-W rud s provozy Důl Krásno a Úpravna Krásno Důl Tisová Výstavba moderního závodu Stannum (obr.3.3) byla dokončena v roce 1982 a těžba závodu předčasně ukončena již v roce 1991. Cu ruda z provozu Tisová se upravovala na samostatné lince Úpravny Krásno až do roku 1973.

Obr.3.3 Závod Stannum-Horní Slavkov [5] 13

Závod Cínovec v Cínovci pro těžbu Sn-W rud Důl i úpravna byly obnoveny na počátku II. světové války a úpravna zpracovávala Sn-W rudy gravitačním způsobem. Zásoby byly v roce 1979 vyčerpány. V roce 1980 se však dokončila rekonstrukce úpravny zaměřená na jiný charakter sousedního ložiska Cínovec-jih Závod Fluorit v Sobědruhách Po dotěžení zásob z lokalit Vrchoslav, Hradiště u Chomutova a Blahuňov se těžil fluorit na dolech Moldava, Harrachov, Běstvina, Jílové u Děčína, a Křižany. Úprava probíhala na centrální úpravně v Sobědruhách. Závod Stříbro Těžilo se v letech 1957 až 1974 s kolísavou kvalitou Pb, Zn i Ag. Těžba se zpracovávala na úpravně v Březových Horách. II. Manganorudné a kyzové závody n.p. Chvaletice [2] Po zastavení dodávek pyritu ze zahraničí v roce 1948 se jeho náhradním zdrojem stal pyrit z domácího ložiska ve Chvaleticích. Nový podnik z názvem Manganorudné a kyzové závody n.p. Chvaletice zde vznikl v roce 1949 s úkolem těžit na Chvaleticku pyritové břidlice a zpracovávat je na pyritový koncentrát. Původně se uvažovalo o těžbě ložiska hlubinným způsobem, konečné rozhodnutí však vyznělo ve prospěch lomové těžby. K úpravě rudy se použila flotace. V 60.letech byly zajištěny dodávky pyritu z SSSR a síry z Polska a domácí výroba byla v roce 1975 zastavena. III. Železorudné doly a hrudkovny n.p.Ejpovice [2] Přijetí tzv. „Ocelové koncepce“ vedlo v Čechách k intenzivnímu rozvoji těžby chudých Fe rud v Barrandienu a rozvoji těžby několika ložisek magnetitu. Tímto úkolem byl pověřen v roce 1958 nový podnik n.p. ŽDH Ejpovice, který ji zajišťoval na řadě závodů a provozů: Závod Ejpovice Lomová těžba železných rud a jejich úprava hrudkováním (obr.3.4). Protože se nepodařilo splnit na výrobu 1 t železa na žlábku vysoké pece stanovený nákladový limit 920 Kč byl provoz hrudkoven k 30.9.1967 zastaven. Maximální těžby 543 kt bylo dosaženo v roce 1963.

Obr.3.4 Schematický geologický řez ložiskem Ejpovice [5]

14

Závod Krušná Hora Hlubinná těžba krevelových poloh (obr.3.5) s úpravou hrudkováním, zastavena v roce 1967. Závod Krušná Hora byl v českých zemích největším hlubinným dolem na těžbu Fe rud.

Obr.3.5 Schematický geologický řez ložiskem Krušná Hora [5]

Provoz Zdice Hlubinná těžba železných rud probíhala po válce od roku 1945 do roku 1961, kdy byla pro vysoké náklady zastavena. Provoz Chrustenice Těžba v poválečném období plynule navázala na období 1.republiky a okupace. Před expedicí se ruda pražila v pražících pecích. Nejvyšší těžba v poválečném období činila 139 kt a bylo jí dosaženo v roce 1953. V roce 1965 byla těžba ukončena. Provoz Nučice Nučické ložisko bylo otevřeno systémem svážných, z nichž byla ražena patra ve svislé vzdálenosti 5,5 m od sebe. Používalo se tzv.nučické dobývání, které bylo po roce 1945 modernizováno nasazením škrabáků. Po 120 letém provozu byla těžba zastavena k 1.4.1964. Závod Mníšek p.Brdy Těžba mníšeckého ložiska po roce 1945 navázala na činnost z období okupace a do roku 1966 bylo vytěženo 1705 kt rudy v kvalitě 27,1 % Fe. Nejvyšší těžby 156 kt bylo dosaženo v roce 1960. Při zpracování rudy však na 1 t surového železa připadal náklad cca 1100 Kč proti limitu 920 Kč. Proto byla těžba v roce 1966 předčasně ukončena. Závod Vlastějovice Vlastějovické magnetitové ložisko leží v okrese Kutná Hora. Těžba byla obnovena za druhé světové války a od té doby byl důl v provozu až do roku 1967. Nevytěženo zde zůstalo dle výpočtu 479 266 tun zásob. Nejvyšší roční těžby 35,5 kt bylo dosaženo v roce 1962.

15

Závod Měděnec Výstavba dolu pro těžbu magnetitu skarnového typu (obr.3.6) byla včetně úpravny ukončena v roce 1968, vyrobený magnetitový koncentrát měl obsah Fe 65 až 67 % při podání kolem 30 %. Od zahájení těžby do jejího předčasného ukončení v roce 1982 bylo na závodě vytěženo 1,1 mil. tun rudy. Po likvidaci těžby Fe rud v Barrandienu jako celku byl závod Měděnec přiřazen k Rudným dolům n.p.Příbram.

Obr.3.6 Důl Měděnec ve výstavbě, 1966 [5]

IV. Rudné doly n.p. Jeseník [4, 9 , 10] Podnik Rudné doly n.p. Jeseník vznikl k 1.4.1958 z řady menších subjektů, zabývajících se těžbou rudných a nerudných ložisek, ale i výstavbou či strojírenstvím v Čechách i na Moravě. Sídlem podnikového ředitelství se stalo město Jeseník. K 1.9.1968 byl název podniku změněn na RD Jeseník, národní podnik Jeseník. V roce 1989 měl téměř 6 000 zaměstnanců, k 1.7. téhož roku byl však jako národní podnik zrušen. Závody a provozy tohoto podniku se vztahem k rudnému hornictví v 70. letech minulého století je možno ve stručnosti charakterizovat takto: Závod Zlaté Hory Závod (obr.3.7) těžil monometalické Cu rudy z ložiskových prostorů Zlaté Hory (dále jen ZH)-jih a ZH-Hornické skály, polymetalické rudy Pb-Zn-Cu z prostoru ZH-východ a rudy Au-Zn-Cu-PbAg z ložiskového prostoru ZH-západ. Výstavba a těžební činnost probíhaly od roku 1958 do konce roku 1993. V roce 1994 se pouze odtěžovaly a upravovaly zbytky nastřílené rudy s vysokým obsahem zlata. Celkem bylo za dobu činnosti závodu: · Vytěženo 7 184 408 t mono a polymetalických rud. · Vyrobeno a expedováno 163 809 t Cu koncentrátu s průměrným obsahem 19,38 % Cu, 3902 t PbZn koncentrátu s obsahem 5,433 % Pb, 32,65 % Zn a 1274 g.t-1Ag, 11 362 t Zn koncentrátu s obsahem 41,89 % Zn a 21,29 g.t-1Au , 5 706 t Au koncentrátu s obsahem 163,95 g.t-1Au. Závod měl v období plného provozu více než 600 zaměstnanců. Závod Horní Benešov Výstavba závodu pro hlubinnou těžbu s flotační úpravou Pb-Zn-Ag rud (obr.3.8) byla zahájena v roce 1961 a ukončena v roce 1963. Těžební činnost probíhala nepřetržitě až do roku 1992. Celkem bylo za dobu činnosti závodu: · Vytěženo 6 560 562 t polymetalických rud (včetně rudy z provozu Horní Město, která byla na závod několik let dovážena k úpravě). Za součást těžby je třeba považovat i 8 886 t barytu, který byl vytěžen v letech 1958 až 1960, kdy již byl závod přičleněn k Rudným dolům Jeseník. · Vyrobeno a expedováno 27 396 t Pb koncentrátu s průměrnou kovnatostí 50,4 % Pb. Jeho součástí bylo stříbro a v malém množství i zlato. 147 305 t Zn koncentrátu se stříbrem s obsahem 49,22 % Zn. Závod měl v období plného provozu v průměru 401 zaměstnanců. 16

Obr.3.7 Areál závodu RD Zlaté Hory v období provozu [9]

Obr.3.8 Řez hornobenešovským ložiskem mezi jámou Josef a Jámou Obránců míru [10]

17

Závod Staré Město pod Sněžníkem Hlubinná těžba grafitu byla zajišťována v období 1958 až 1977 na ložiscích Šléglov, Branná, Kronfelzov, Milíře, Alois a Heřman. Od roku 1974 probíhala souběžně s hlubinnou těžbou i povrchová těžba na ložisku Konstantin, od roku 1978 byla těžba již výhradně povrchová. Celkem bylo vytěženo 481 226 t grafitu. Úprava probíhala ve flotační úpravně ve Starém Městě p. Sněžníkem. Za období 1958 až 1992 bylo vyrobeno 237 714 t grafitu a ze skrývek odtěženo 1 610 816 m3 hlušiny. Závod Velké Tresné Ložisko grafitu, situované ve východním okraji okresu Žďár nad Sázavou bylo hlubinně těženo již před druhou světovou válkou. Těžba byla obnovena v roce 1958, upravovala se flotací a vyrobený grafitový koncentrát se převážně exportoval. S ohledem na zhoršující se báňsko-technologické podmínky a další nepříznivé vlivy bylo nutno těžbu grafitu i výrobu grafitových rafinád k 2.lednu 1968 ukončit. Celkem bylo vyrobeno 104 428 tun tuhy. Závod Horní Vernéřovice (Jivka) Ložisko Cu u obce Jivka (dříve Horní Vernéřovice) v okrese Trutnov je známé od roku 1858. Rudné doly Jeseník zde zajišťovaly hornickou činnost od roku 1958. Byly to hlubinná těžba, při které se dobývaly dvě sloje o mocnosti max.1,1 m směrným stěnováním na řízený zával a výroba Cu koncentrátu z vlastní i cizí vsázky v úpravně, uvedené do provozu v roce 1955. Těžba i úprava rud byly zastaveny v roce 1965 a na závodě zaveden náhradní výrobní program. K 1.7.1979 byl závod Jivka předán organizaci Výstavba kladenských dolů včetně zařízení i zaměstnanců. Závod Medlov Ložisko železných rud v Medlově u Uničova bylo v minulosti i během 2. světové války hlubinně těženo. Těžba byla obnovena v roce 1957 a ukončena v roce 1965. Maximální těžby ve výši 94 109 tun bylo dosaženo v roce 1962. Vytěžená a podrcená ruda se lanovkou převážela do Troubelic a dále po železnici do Ejpovic, kde byla upravována. Závod Hraničná Průzkum na tomto, v minulosti těženém ložisku, byl zahájen v roce 1952 a ukončen v roce 1958, s těžbou se započalo v roce 1960. Maximální roční těžby ve výši 30 662 t bylo dosaženo v roce 1966. V roce 1959 předložil n.p. Rudné doly Jeseník návrh na využití vytěžené magnetitové rudy jako zatěžkávadla pro uhelná prádla v OKR. V letech 1959 až 1963 se uskutečnila výstavba úpravny, ve které se upravovala vlastní ruda spolu s rudou z Vlastějovic, Měděnce a z Krivoj Rogu. Vyrobený magnetický koncentrát byl dodáván odběratelům až do dubna 1968. Následně byla těžba ukončena a závod likvidován. Dobývací prostor byl zrušen k 23.3.1973. Provoz Horní Město Pb-Zn-Ag ložisko Horní Město u Rýmařova bylo po provedeném geologickém průzkumu předáno těžebnímu podniku, kde bylo přiřazeno jako provoz k závodu RD Horní Benešov. Těžba rud pak probíhala v období 1966 až 1970 a byla auty převážena na hornobenešovskou úpravnu. Celkem bylo vytěženo a upraveno 216 617 t rudy se stále klesající kvalitou. Proto byla v roce 1971 další těžba předčasně ukončena a schválen plán zajištění dolu. Provoz Nová Ves Ložisko Pb-Zn rud se složitým rozfáráním, těžené již ve středověku a s provedeným geologickým průzkumem s neprůkaznými výsledky. Dobývací prostor ani Chráněné ložiskové území na něm nebyly stanoveny. Podnik Rudné doly n.p. Jeseník na něm po převzetí vykonával pouze práce spojené s likvidací dřívější hornické činnosti. 18

4. Přehled způsobů hlubinného dobývání rud Na rozdíl od uhelných ložisek, které mají většinou pravidelný vývin a jsou převážně ploše uložena, bývají rudná ložiska mnohdy vyvinuta nepravidelně, často jsou uložena polostrmě nebo strmě a jejich mocnost je od několika cm do desítek metrů. Také průvodní horniny jsou nejrůznějšího charakteru - od velmi pevných až po silně bořivé. To vše vyžaduje použít při jejich dobývání mnoha rozdílných dobývacích metod, které lze rozdělit do několika skupin. Obvykle se dělí podle způsobu udržování vyrubaného prostoru v průběhu dobývání těžebního bloku [8]. 4.1 Systematika dobývacích metod 1. Dobývání s volným otevřeným prostorem Charakteristika: Dobývání s volným (otevřeným) vyrubaným prostorem může být použito u ložisek od malé mocnosti (nad 0,8 m) až po ložiska velmi mocná bez ohledu na jejich úklon. Základní podmínkou úspěšného nasazení jsou pevné až velmi pevné průvodní horniny. Členění: Ploché až polostrmé uložení •

Souvislé dobývání

•

Metoda komora-pilíř

- s nepravidelnou čelbou - s pravidelnou čelbou - po směru - po úklonu - diagonálně

Strmé uložení • • •

-

Výstupkové dobývání s rozpínkovou výztuží - jednokřídlové - dvoukřídlové Sestupkové dobývání - bez spodního patra - se spodním patrem Dobývání otevřenou komorou Dobývání mezipatrové - z mezipatrových chodeb svislými rovnoběžnými vrty - z mezipatrových chodeb svislými vějířovitými vrty - ze svislých komínů horizontálními vrty Dobývání patrové - svislými nebo ukloněnými dlouhými rovnoběžnými vrty - svislými nebo ukloněnými dlouhými vějířovitými vrty

Poznámky: U metody komora-pilíř mohou být ponechané pilíře tvořeny rudou, hlušinou nebo řešeny jako umělé z prefabrikátů nebo betonu. Rozpínková výztuž u výstupkového dobývání v mocnostech do 3 m nemá charakter výztuže nosné, ale pouze technologické. Sestupkové dobývání bez spodního patra se v našich dolech od 50.let minulého století nepoužívalo jako hlavní dobývací metoda. Vytěžený prostor zůstává po ukončení dobývání bloku zpravidla volný, může se však sekundárně zavalit nebo vyplnit vhodným inertním materiálem.

19

2. Dobývání s přechodným skladováním rudy (pro strmá nebo mocná, ploše uložená ložiska) Charakteristika: Hlavním znakem při všech obměnách dobývání s přechodným skladováním rudy (na skládku) je to, že se část rozpojené rudy až do doby dotěžení bloku skladuje ve vyrubaném prostoru. Zde tvoří jednak pevný povrch pro práci osádky, jednak „putující základku“, která přispívá ke zvýšení stability nadložního boku dobývky. Vytěží se až po úplném dotěžení bloku. Vyrubaný a vytěžený prostor bloku opět může zůstat volný nebo se může založit hlušinou. Členění:

- skládka s krátkými vrty (horizontálními nebo vertikálními) - skládka se středně dlouhými horizontál. vrty rovnoběžnými nebo vějířovitými

Poznámka: - Jedna z nejrozšířenějších dobývacích metod v čs.rudném hornictví, zejména při použití krátkých produkčních vrtů 3. Dobývání se zakládáním vyrubaného prostoru Charakteristika: Hlavním znakem všech dobývacích metod, zařazených do této skupiny, je vyplnění vyrubaného prostoru vhodným základkovým materiálem, nejčastěji již v průběhu dobývání bloku. Členění: • Dobývání s vlastní základkou v plochém uložení: zátinkování, stěnování ve strmém uložení: výstupkové dobývání •

Dobývání s cizí základkou v plochém uložení: zátinkování, stěnování ve strmém uložení: a) základka je součástí dobývacího cyklu dobývání ve vzestupných horizontálních plástech (výstupkové) vzestupné dobývání v ukloněných plástech (šikminy) dobývání v sestupných plástech b) zakládání vydobytých komor inertním materiálem

Poznámky: - Zátinkování a stěnování jsou běžné dobývací metody v uhelném hornictví. - Dobývání s vlastní základkou: Materiál pro zakládání se získává přibírkou průvodních hornin přímo v dobývaném bloku. - Dobývání s cizí základkou: Materiál pro zakládání se dopravuje do dobývaného bloku z cizích zdrojů.

20

4. Dobývání s výztuží, příp. s výztuží a základkou Charakteristika: Podstatou tohoto dobývacího způsobu je soustavné zajišťování prostoru porubu výztuží, která se staví současně s postupujícím výlomem rudy a ve vyrubaném prostoru se mnohdy ponechává. Používá se v ložiscích do mocnosti 3m, max.4 m s libovolným úklonem. V případě potřeby může být navíc doplněna základkou. Členění: - dobývání se zesílenou rozpínkovou výztuží - dobývání s dveřejovou výztuží - dobývání s krychlovou (rámovou) výztuží Poznámka: - Pro vysoké náklady se používá jen při dobývání cenných rud 5. Dobývání na zával Charakteristika: Používá se tam, kde rudní výplň i průvodní horniny jsou málo pevné a nesoudržné. Již ze samé podstaty tohoto způsobu je patrné, že u ploše a polostrmě uložených ložisek o mocnosti nad 3 až 4 m a u všech ložisek strmého uložení je nutno volit systém dobývání v bloku shora dolů. Členění: • Ploché uložení: pilířování, zátinkování, stěnování • Strmé uložení: - dobývání plástovým závalem - dobývání mezipatrovým závalem - dobývání patrovým (blokovým) závalem - komorování s následným závalem vyrubaného prostoru Poznámka: - Používá se tam, kde lze připustit nižší výrubnost a vyšší znečistění těžené rudy - Nejčastější variantou v ČR bylo dobývání mezipatrovým závalem - Jako velmi efektivní se před rokem 1989 ukázalo komorování s následným závalem vyrubaného prostoru po likvidaci ponechaných pilířů. 4.2 Příklady z českých ložisek Na ložisku Cínovec v okrese Teplice dobýval ještě v 70.letech minulého století stejnojmenný závod Rudných dolů n.p. Příbram Sn-W zrudnění žilného typu dovrchním zátinkováním s vlastní základkou (obr. 4.1). Zvolená metoda vycházela ze skutečnosti, že šlo o ploše uložené žíly velmi malé mocnosti (cca 0,35 až 0,6 m). Systémy paralelních žil s doprovodem greizenu, které dosahovaly sumární mocnosti až 3 m, se dobývaly toutéž dobývací metodou, ale bez základky. Pro dobývání greizenových poloh na nově prozkoumaném Sn-W ložisku Cínovec-jih byla vyprojektována a zčásti i odzkoušena dobývací metoda uzavřená komora se štěrbinovou výpustí. Zvláštní, tzv.vrchoslavskou dobývací metodou se dobývalo strmě uložené fluoritové ložisko Vrchoslav v Krušných Horách (obr.4.2). Pro dopravu rudy do sýpů se používaly větračky (lutny) o průměru 400 mm, uložené v základce. Ty se prodlužovaly s postupující dobývkou. Na dole Krásno závodu Stannum v Horním Slavkově se využívalo několika dobývacích metod. Jednou z nich bylo komorování s umělými pilíři (obr.4.3), kterého bylo využito pro vydobytí zásob, nepostižených historickou těžbou. Princip dobývání spočíval v tom, že se po

21

22

Obr.4.1 Dovrchní zátinkování s vlastní základkou na závodě Cínovec [8]

Obr.4.2 Vrchoslavská dobývací metoda [8] 1-rudné sýpy, 2-lutny, 3-žilná výplň, 4-přibírka, 5-základka

Obr.4.3 Komorování s umělými pilíři na dole Krásno –příčný řez [5] 1-těžní chodba, 2-vrtací chodba, 3-základková chodba, 4-odseková chodba, 5-pilíř, vytvořený tuhnoucí základkou 23

směru ložiska střídavě vytvářely dobývky o šířce 6 m a 14 m. Šestimetrové dobývky se zakládaly základkou z úpravárenských odpadů s cementem. Mezi umělými pilíři se pak vydobyly bloky o šířce 14 m, které se nezakládaly. Strmě uložená žilná ložiska v Příbrami-Březových Horách a v Bohutíně o mocnosti od několika cm do 2 m se dobývala výstupkově se základkou při výšce výstupku max. 2,5 m (obr.4.4) a na skládku, mnohdy i v kombinaci obou těchto metod na jednom těžebním bloku.

Obr.4.4 Schéma výstupkového dobývání se základkou v Příbrami a v Bohumíně [8] 1-dobývaný blok, 2-základka, 3-spodní patrový chodba, 4-horní patrová chodba, 5-dobývkový komín se sypným oddělením pro rudu, 6-okrajový komín s oddělením pro dopravu základky, 7-nastřelená rubanina

Příkladem dobývání zrudnění se sloupovitým As-Au zrudněním může být důl Krásná Hora u Příbrami. Tělesa strmého úklonu o mocnosti cca 1 m se zde dobývala plástovým závalem pod umělým stropem (obr.4.5) ve velmi obtížných báňsko-geologických podmínkách. Přesto se při ní dosahovalo dobývkového výkonu 2,5 až 3,5 t.sm-1. Na dole Kaňk v Kutné Hoře se jako jedné z metod použilo dobývání mezipatrovým závalem v uspořádání podle obr.4.6 hlavně v případech, kdy v nadloží byly rozsáhlé zaplněné stařiny nebo nepevné průvodní horniny. Mocnost zrudnění kolísala od 2 do 10 m, vějířovité vrty se vrtaly soupravami PK 29 a měly úklon 60 až 700. Závod RD Horní Benešov těžil až do svého předčasného ukončení Pb-Zn-Ag zrudnění jedinou dobývací metodou a to dvoukřídlovýmdobýváním otevřenou komorou s následným závalem vyrubaného prostoru, který byl takto fyzicky zlikvidován (obr.4.7). Ve spojení s aplikaci středně dlouhých vrtů se jednalo o metodu vysoce efektivní. Monometalické Cu ložiskové polohy ZH-jih a ZH-Hornické skály, situované ve velmi pevných průvodních horninách, těžil závod RD Zlaté Hory otevřenou komorou z mezipatrových chodeb. Výkon při dobývání v komoře, který v sobě zahrnuje vrtací práce, trhací práce a nakládání rozpojené rudy, dosáhl dlouhodobé hodnoty 38 t.hl.sm-1a byl dosažen

24

nasazením moderních vrtacích souprav a mechanizmů pro odtěžování rudy. Vyrubané prostory v jednotlivých tělesech zůstaly dodnes volné a nejeví tendenci k samovolnému zavalování (obr.4.8). V podmínkách ložiska Zlaté Hory-západ s komplexním zrudněním se ve velkých mocnostech úspěšně odzkoušelo příčné dobývání otevřenou komorou.

Obr.4.5 Krásná Hora-schéma dobývací metody [5]

Obr.4.6 Dobývání mezipatrovým závalem na dole Kaňk [8] 1-patrové chodby, 2-mezipatrové chodby, 3-lezný komín,4-sypný komín, 5-chodby k nadloží a podloží pro průzkum, 6-navrtané vějíře, 7-rozpojená rubanina, 8-zával 25

Obr.4.7 Dvoukřídlové dobývání otevřenou komorou s následným závalem vyrubaného prostoru na závodě RD Horní Benešov [10]

Obr.4.8 Soustava bloků, vytěžených otevřenou komorou na ložisku Zlaté Hory-jih [9]

26

5. Zvláštnosti při hlubinném dobývání štěpných břidlic Hlubinné dobývání štěpných břidlic představuje zvláštní druh hornictví, které bylo u nás a je i nyní ve velmi malém rozsahu provozováno. Zejména s ohledem na požadavky, kladené při následném zpracování na finální výrobky, (střešní tašky, nyní hlavně pro památkově chráněné objekty, dlažby, obkladové desky apod) se při dobývání vybírají jen kvalitní části ložiska při požadavku na vysokou primární kusovitost těžené suroviny. Požadavkům kvality se často přizpůsobuje i dobývací metoda, která může na prvý pohled působit zastarale. Mimo hlubinný způsob se používá i lomové dobývání. Vhodné štěpné břidlice, uložené pod různým úklonem se v ČR vyskytují převážně v souvrství, v němž jsou zastoupeny i droby, siltovce a laminované siltovce, které jsou pro praktické využití nevhodné. Před rokem 1945 byly u nás kvalitní břidlice mnoha firmami i jednotlivci těženy a dále zpracovávány. Po válce těžba téměř ustala, aby se později opět stala předmětem zájmu těžařů. Šlo zejména o břidlice v kulmu Nízkého Jeseníku, ale také o šedé břidlice algonkické na Plzeňsku či jiné, méně významné lokality. Typickým představitelem je Lhotka u Vítkova, kde se břidlice nyní hlavně, štípe i řeže podle požadavků zákazníků. V mnoha případech se však dává přednost surovině dovážené ze zahraničí. Hlavní dobývací metodou pro hlubinné dobývání ve strmém uložení u nás bylo vždy boční komorování s vlastní základkou, označované jako „Rýnská dobývací metoda“, přičemž za základku považujeme břidlici nevhodnou pro další zpracování. Směrná délka komory by v úklonu, který se blíží 900, neměla překročit 25 m, její šířka 12 m a konečná výška 12 m. Se zmenšujícím se úklonem mohou být rozměry komor, stejně jako dimenze ponechaných pilířů, poněkud odlišné. Podrobně je tato metoda popsána v [8]. Dosahovaný výkon v komoře při osádce tří pracovníků činil u nás až 20 vozů materiálu, určeného pro zpracování, za směnu. Zásadní odlišnosti od jiných nerudných ložisek, dobývaných hlubinně: • Těží se v poměrně malých hloubkách pod povrchem, kde se projevují povrchové vlivy, hlavně silné průsaky vod v období tání nebo dlouhotrvajících dešťů. • Vrtací práce probíhají pod otevřeným a nezajištěným stropem o ploše až 300 m2, ve kterém jsou jílové vložky, které mají snahu se samy uvolňovat. Typické jsou i drobné tektonické poruchy a pukliny. • Nízká výrubnost těžebního bloku je ovlivněna zejména množstvím vybraného materiálu vhodného pro další zpracování. V zahraničí se za poněkud jiných úložních podmínek používá pro dobývání štěpných břidlic komorování s plným výlomem a pro rozpojování se využívají kotoučové pily. Například u firmy Ratschek (SRN) jsou to pily o průměru 1,2 m umístěné na samohybném pásovém nosiči. Svislé a vodorovné zářezy jsou za jejich pomoci vytvářeny do hloubky až 40 cm. Tak se stěna komory rozdělí na bloky o rozměrech 1,5 x 1,5 x 0,4 m (0,9 m2), které jsou vylamovány impaktory, umístěnými rovněž na samohybném pásovém podvozku. Bloky vhodné k dalšímu zpracování jsou pak z komory převáženy přepravníkovým nakladačem na dopravní chodbu a zde přeloženy do důlních vozů na kolejovém podvozku. V nich jsou pak dopraveny na povrch. Všechny samohybné důlní mechanizmy využívají k přesunu na potřebné místo v komoře mimo vyražených horizontálních dlouhých důlních děl i vhodně uspořádané soustavy ramp. Vysokotlaký vodní paprsek se i v zahraničních provozech využívá hlavně při finálním zpracování vytěžené suroviny na povrchu.

27

6. Některé netradiční postupy a technologie při dobývání rud Využití prostorových modelů pro projektování báňské technologie Při klasickém způsobu projektování zejména otvírky, přípravy a dobývání se zpravidla vychází z podkladů dodaných průzkumnou organizací. Grafickou část těchto podkladů tvoří hlavně horizontální, příčné a podélné řezy ložiskem, vypracované na základě vrtů z povrchu, vrtů důlních a geologicko-průzkumných důlních děl a zhotovených jako výkresy mnohdy rozdílných formátů a měřítek. Vlastní projekt je pak báňskými projektanty zpracováván na základě těchto podkladů. Při modelovém projektování se používá stejných podkladových materiálů jako při klasickém způsobu projekce. Tyto materiály jsou však účelně upraveny tak, aby se vytvořil trojrozměrný čili prostorový obraz ložiska - model, do nějž by bylo možno vestavět i vyražená či projektovaná důlní díla jak v jednotlivých ložiskových tělesech, tak i v průvodních horninách. Takové modely označujeme jako tabulové. Prostorový model ložiska v Horním Městě u Rýmařova byl zhotoven v měřítku 1:500 z organického skla na základě zpracované geologické dokumentace. Povrchová situace byla převzata z jednotlivých sekcí státních map odvozených. Jeho celková koncepce byla volena tak, aby byl rozebíratelný jednak v úrovni jednotlivých pater, jednak po sekcích. Tímto uspořádáním byla zaručena maximální dostupnost do všech jeho míst. Ze vzájemně kolmo na sebe postavených vertikálních a horizontálních řezů byl zvlášť dobře patrný celkový průběh každého ložiskového tělesa i hornin, ve kterých je toto těleso uloženo. Stejně dobře bylo vidět návaznost jednotlivých důlních děl. V konečném uspořádání se model skládal ze šesti sekcí o rozměrech každé z nich 35 x 41 x 36 cm a celkových rozměrech tedy 213 x 41 x 36 cm. V horizontálním směru byly jednotlivé sekce rozebíratelné v úrovni I.patra, štoly Josef, II. a III.patra. Situace III.patra byla natištěna na volné desky organického skla o tloušťce 3 mm, takže i v této výškové úrovni bylo možno do modelu vestavět potřebná projektovaná důlní díla. Celý model byl postaven na bílé základové desce. Obr.6.1 představuje jednu sekci modelu bez povrchové situace. Názorně je zde vidět průběh jednotlivých ložiskových těles i vyražených geologicko-průzkumných důlních děl.

Obr.6.1 Jedna ze sekcí modelu Horní Město bez povrchové situace [10]

28

Důlní díla situovaná mimo úroveň řezů a pater byla znázorněna pomocí novodurových trubiček a pásků, které je možno libovolně tvarovat (obr.6.2). Takto uspořádaný model měl následující výhody: Geologické i tektonické poměry mohou být velmi podrobně znázorněny jak na vertikálních, tak i horizontálních tabulích, takže je k dispozici přesný prostorový obraz o celé ložiskové situaci. Do modelu mohou být účelně vestavěna všechna důlní díla a to v kterémkoli místě v prostoru vzhledem k tomu, že byl účelně rozdělen v úrovních pater a na sekce. Protože byla v modelu znázorněna Obr.6.2 Způsob uchycení a znázornění důlních děl i povrchová situace, mohl se účelně využít situovaných mimo řez a patro [10] i pro řešení problémů, spojených s ochranou povrchových objektů před vlivy dobývání. Při zvoleném uspořádání může být model jednoduše doplněn, rozhodne-li se, že budou vydobyty i části ložiskových těles pod úrovní III.patra ve formě podpatrového dobývání či po prohloubení jam. Jeho plošnou rozlohu je možno kdykoli zvětšit přidáním dalších sekcí, bude-li následným geologickým průzkumem prokázáno, že bilanční ložisková tělesa pokračují – po případné hluché zóně – dále k SV či k JZ než bylo doposud určeno. V daném konkrétním případě byl pak zhotovený model prakticky využit: Jako názorný a prostorově jednoznačný podklad pro stanovení velikosti a tvaru dobývacího prostoru. Pro ověření hranic vlivů poddolování při respektování navržených mezných úhlů. Pro vymezení ochranných pilířů obou jam, silnice spojující Rýmařov s Tvrdkovem a obce Horní Město. Pro alternativní řešení celkové koncepce otvírky a přípravy s maximálním využitím stávajících důlních děl a minimalizací těžby hlušin. Jako podkladu pro rozbor možností dobývání jednotlivých ložiskových těles. Pro umístění vybraných velkoprostorových důlních děl. Pro určení celkové koncepce dopravy, větrání a časového sledu dobývání. Prostorový model obdobného typu (obr. 6.3) se později využil při úvahách o možnostech řešení likvidace vyrubaných prostorů na ložisku Zlaté Hory-jih. Největší z nich představoval blok 209 s kubaturou 180 074 m3. Jeho konstrukční uspořádání bylo voleno tak, aby do něj bylo možno zakreslit jednotlivá ložisková tělesa, roviny pater i reliéf povrchu. Celkem tvoří model 21 příčných řezů a 4 podélné řezy, které byly vedeny v charakteristických směrech jednotlivých Obr.6.3 Výběr způsobu likvidace vyrubaného prostoru ložiskových těles. Všechny byly natištěny na ložiska Zlaté Hory-východ s využitím prostorového plexisklo o síle 3 mm. modelu [9] 29

Projektování pomocí prostorových modelů, použité na lokalitách Horní Město a Zlaté Hory, v 70.letech minulého století bylo na svou dobu velmi progresivní a racionální. Připravila je tehdejší katedra hlubinného dobývání ložisek Vysoké školy báňské v Ostravě a autor se na něm významným způsobem podílel. V závěru tisíciletí byl tento způsob projektování nahrazen projektováním s využitím výpočetní techniky. Speciální trhací práce Velmi nebezpečnou prací na rudných dolech bylo uvolňování zaklíněné rubaniny v těžních komínech, v těžebních blocích při dobývání na skládku nebo ve výpustných systémech kapacitních dobývek. Pokud bylo neúčinné použití tlakové vody, muselo se využít otřasných účinků trhacích prací. Ty se prováděly tak, že se běžná trhavina připevnila na tyč, zasunula pod klenbu a odpálila. Tuto operaci bylo mnohdy třeba i několikrát opakovat. Z pohledu bezpečnosti práce bylo každé umísťování nálože pod klenbu spojeno s rizikem vstupu pracovníka do místa pádu samovolně uvolněné rudy. Proto se v šedesátých letech minulého století začalo pro uvolňování kleneb v nepřístupných místech používat pancéřovek P 27 se střelou, tvořenou nábojem s náplní 2,5 kg Permonexu V 19. Střela se k výbuchu přiváděla nárazovým zapalovačem a roznětkou. Poměrně vysoké procento selhávek, způsobené nedostatečnou funkcí nárazového zapalovače při šikmém dopadu střely, vedlo z bezpečnostních důvodů k zákazu používání této technologie. Po vzájemných konzultacích s Výzkumným ústavem průmyslové chemie v Pardubicích byly koncem 70.let minulého století vyzkoušeny střely naší výroby Perforátor, které byly podobné jako důlní střely finské výroby firmy OY SICA AB. Finské střely plně splňovaly požadavky provozu, k plošnému použití v našich dolech však byly tehdy devizově nedostupné. Trhavinové nálože pro důlní střely Perforátor obsahovaly litou směs tritolu s hexogenem v poměru 50/50. Obal tvořil ocelový plech o tloušťce 1 mm válcového tvaru s čelní dutinou, vyloženou ocelovou vložkou (jádrem). Ta měla tvar tlustostěnného kužele. Osa válce trhaviny byla shodná s osou kužele vložky. Průměr čela válce trhaviny vždy přesahoval průměr základny kužele vložky, přičemž obě základny při bočním pohledu ležely v jedné rovině. Roznět střely byl elektrický pomocí rozbušky č.8. Detonací trhaviny se deformovala kovová vložka a vytvořila se rychle letící střela s vysokou kinetickou energií, která destrukčně působila na okolí. Ve vzdálenosti 50 m od místa výbuchu se již účinky rázové tlakové vlny neprojevovaly, šířila se pouze silná vlna zvuková. Nálož se odpalovala z jednoduchého stojanu, na kterém bylo možno nastavit směr střely. Zaměření na cíl bylo přes zaměřovací drážku, upevněnou na obalu. Drážka sloužila zároveň jako rukojeť k přenášení střely. Nálože střel mohly mít různé rozměry a jim odpovídající hmotnost. Při použití hliníkové vložky se zvýšila rychlost letící střely v porovnání se střelami ocelovými skoro na dvojnásobek, ale výrazně se zmenšila hloubka průniku střely do horniny. Byly proto používány výhradně ocelové vložky. Konstrukci důlní střely znázorňuje obrázek 6.4 a její příprava k odstřelu je zřejmá z obrázku 6.5. V tomto obrázku znamená: 1-trojnožka, 2-důlní střela, 3-vložka (jádro střely), 4-zaměřovací drážka, 5-úchytka, 6-upínací šroub, 7-stavěcí šrouby. Některé technické parametry střely: trhavina detonační rychlost (m.s-1) kyslíková bilance (%) hmotnost vložky (kg) průměr vložky (mm)

tritol s hexogenem 7 650 - 40 1 - 3,1 130 – 180

30

Obr.6.4 Konstrukce důlní střely typu Perforátor [9] 1-plechový obal, 2-náplň trhaviny (4-15 kg), 3-kovová vložka, 4-rozbuška

Obr.6.5 Příprava k odstřelu [9]

31

Účinky důlních střel tohoto typu odpovídaly původně očekávaným záměrům. Manipulace s touto střelou byla rychlá a podstatně se zvýšila bezpečnost práce. Nevýhodou byla silně záporná kyslíková bilance, což kladlo zvýšené nároky na větrání. Použití těchto střel se tak stalo vhodným doplňkem trhací techniky v našich rudných dolech. Dobývání otevřenou komorou s odsunem rudy odpalem Dobývání otevřenou komorou s odsunem rudy odpalem se použilo na závodě RD Zlaté Hory jako speciální metoda u ložisek s úklonem menším než 45°, kde není předpoklad přesunu rozpojené rudy do výpustného systému samospádem. Proto bylo k tomuto účelu využito účinků trhacích prací velkého rozsahu. Princip navrženého způsobu dobývání je zřejmý z obr.6.6, kde je metoda rozkreslena pro ložiskovou polohu o mocnosti 10 m a úklonu 40°. Základ přípravy bloku tvoří komorová chodba KCH, vyražená u podloží ložiska po celé jeho směrné délce. Při realizaci se odvrt produkčních vrtů (vějířů 0° až 180°) prováděl upravenými soupravami Simba-Junior resp. PVS-1R z úklonné vrtací chodby. Trhací práce byly organizovány tak, aby odpalu každého vějíře (skupiny vějířů) předcházelo úplné odtěžení rudy z výpustného systému. Odtěžování bylo zajištěno zpravidla přepravníkovými nakladači, obvykle se vznětovým motorem. [9] Za speciální technologie při hlubinném dobývání rud lze považovat i dobývání v závalových polích, dobývání nebo vypouštění starých základek a z geotechnologických metod i podzemní loužení.

32

Obr.6.6 Dobývání otevřenou komorou s odsunem rudy odpalem [9]

33

7. Technika používaná pro hlubinnou těžbu rud Po roce 1945 zaznamenala technika pro otvírku, přípravu a dobývání rud i její úpravu prudký rozvoj a v 70.letech minulého století již byly některé naše rudné doly slušně vybaveny progresivními mechanizmy. Významný podíl na tomto vývoji měly tehdejší Banské stavby Prievidza, založené v roce 1952, které se kromě stavební činnosti zabývaly i vývojem a výrobou báňských mechanizmů. Ty pak byly od 70.let min. stol. na perspektivních lokalitách postupně zaváděny do provozu. [4, 7, 12, 15] Dalším důležitým závodem v této oblasti, zaměřeným na výrobu vrtací techniky byl závod Permon Křivoklát (1980), který se již dříve touto činností zabýval pod jinými názvy. Z mnoha dalších strojírenských podniků, které přispěly k rozvoji mechanizace na našich rudných, ale zejména uranových dolech, jmenujme alespoň Vývojovou základnu uranového průmyslu (VZUP) Kamenná, založenou v roce 1958, a Ostroj Opava, který důlní stroje vyráběl od roku 1950. Stroje ze zahraničí, zejména pro bezkolejovou mechanizaci, byly dováženy jen v rámci dostupných devizových prostředků. Ražení překopů a chodeb (obr.7.1-7.4) Základní operací při klasickém ražení překopů a chodeb v dole, ale i u dlouhých důlních děl zarážených z povrchu, je vrtání. Vrtací rychlost, zejména v pevných horninách, se u nás podstatně zvýšila zasazením tvrdokovových destiček do vrtacích tyčí. Od roku 1956 se začala vyrábět vrtací kladiva pro vodní výplach, ale též pro odsávání vrtné drtě do přenosných filtrů. Zkoušky s tímto způsobem vrtání se však prováděly již v roce 1949. Vrtání z ruky bylo postupně nahrazováno vrtáním s pneumatickými podpěrami nebo vrtacími kladivy, umístěnými na rozpěrných sloupech. Dalším vývojovým článkem byly v této oblasti vrtací vozy na kolejovém či kolovém podvozku vybavené jednou nebo i více lafetami, osazenými pneumatickými, ale i hydraulickými vrtacími kladivy. K trhacím pracím, které následovaly po odvrtu čelby raženého díla pouze připomínáme, že od roku 1957 byly v dolech zaváděny milisekundové rozbušky čs. výroby. Nejvyšší stupeň mechanizace představovaly razící a tunelovaní stroje, při jejichž použití se mění cyklický charakter prací na kontinuální. U razícího stroje je hornina rozpojována řezáním, u tunelovacího stroje pak drcením, štěpením, odlamováním nebo obrušováním. Všechny tyto mechanizmy, které byly v čs. rudném hornictví použity, však byly zahraniční výroby (například tunelovací stroj WIRTH TB II). Nakládání rozpojené horniny na překopech i chodbách bylo původně ruční, po roce 1945 byl tento způsob postupně nahrazován lopatovými nakladači. Nejdříve to byly nakladače od firem Eimco a Joy, později nakladače z SSSR s označením PML-5, PPN-1 a další. V roce 1959 byly přehazovací lžícové nakladače se vzduchovým pohonem, označené jako NL-12V, zavedeny do výroby i u nás a na dlouhou dobu se staly základním mechanizačním prvkem pro nakládání do důlních vozů na našich uhelných i rudných dolech. Od 60.let min. stol. začalo různých mechanizmů pro nakládání přibývat, největší změny však byly zaznamenány v období zavádění bezkolejové mechanizace. [15] Většina dlouhých důlních děl na rudách se razila bez výztuže. Pokud měla být vyztužována, používala se dřevěná podpěrná výztuž a později ocelová TH výztuž. U ní se vedle betonových armovaných pažnic místně používal i vlnitý plech. Zcela novým typem výztuže se staly svorníky ve spojení s pletivem. Rozšířilo se i zajištění vyraženého profilu stříkaným betonem, jehož nástřik byl zajišťován stroji tuzemské výroby.

34

a-jednokolejný překop bez výstuže, b- dvoukolejný překop bez výztuže, c-dvoukolejný překop s podpěrnou ocelovou výztuží d-překop ( chodba ) bez výztuže pro pojezd bez kolejových mechanizmů

Obr.7.1 Používané profily překopů a chodeb [4]

Obr.7.2 Zaústění a možný profil úpadnice z povrchu [9]

35

Obr.7.3 Vrtací vůz vdlouhém důlním díle [4]

Obr.7.4 Práce s nakladačem PML-5 [4]

Ražení komínů Pro ražbu úklonných a svislých komínů se hledaly poměrně dlouho technologie, které by nahradily klasické ruční ražení (obr.7.5) s velmi nízkými měsíčními postupy. Nejdříve to byly ražby pomocí předvrtů o průměru asi 120 mm, které vytvářely zálom po celé délce raženého díla a zlepšovaly větrání. Později se používala ražba pomocí dlouhých vrtů rozmístěných vhodně v profilu díla, které se postupně odpalovaly v úsecích 2-3 m zespoda nahoru (obr.7.6). Masového rozšíření však tento způsob nenašel. [16] Konečně se zavedla a značně rozšířila ražba komínů pomocí razících plošin vzduchových nebo elektrických (obr.7.7). Plošina odstranila namáhavý přístup razičů do komína, vyřešila dopravu materiálu i nářadí, snížila nebezpečí úrazu pádem horniny a výrazně zvýšila postupy při práci na 50-100 m za měsíc. Zpočátku se používaly plošiny švédské firmy Alimak, později plošiny naší výroby řady RP (tab.4)

36

Obr.7.6 Ražení pomocí dlouhých vrtů [8]

Obr.7.5 Ruční ražení komína [4]

Obr.7.7 Ražení pomocí razící plošiny BBRP 4 [4]

37

Tab.4 Technické parametry razících plošin řady BBRP

Velmi užitečné strojní zařízení, umísťované do již vyražených komínů představují tzv. šplhací výtahy. Umožňují mechanizovanou dopravu osob či materiálu až do výšky 200 m nad úroveň patra a ovládají se tlačítky přímo z kabiny. Pro naše rudné hornictví se tyto výtahy nejdříve dovážely (např. typ U 500 od firmy Alimak), koncem 80.let min. stol. však byla zavedena jejich výroba v Banské Štiavnici. Základní charakteristiku šplhacích výtahů domácí produkce uvádí tab. 5. Tab.5 Šplhací výtahy BBV-500

Zvláštním způsobem ražení svislých nebo úklonných komínů je jejich odvrtávání (obr.7.8). Soupravou ROBBINS 71 R, která byla pro čs. rudné hornictví zakoupena v roce 1979, lze například odvrtat komín o průměru 1 800 mm na délku 300 i více metrů. Jiným typem takového stroje byl u nás vyráběný BESPADRILL. Vrtání jam z povrchu do průměru 7 000 mm nebo slepých jam, které je ve světě rovněž technicky zvládnuto, nebylo v našem rudném hornictví prakticky využito.

38

Obr.7.8 Možné postupy práce komínovaní soupravy [8]

39

Mechanizace dobývek Pro rozpojování rudy v dobývkách se v naprosté většině případů využívalo vrtacích a trhacích prací. V počátečních fázích popisovaného období to byly krátké vrty o délce max. 3 m a průměru 36 až 42 mm, vrtané ručními vrtacími kladivy. V dalších fázích se v příhodných podmínkách přecházelo na středně dlouhé vrty o délce 20 i více metrů. Při jejich vrtání se používaly dobývkové vrtací soupravy sloupové (obr.7.9) nebo na ližinovém či kolovém podvozku. Těžká vrtací kladiva jsou zde pneumatická nebo hydraulická. Značného rozšíření zde dosáhla vrtací souprava švédské výroby Simba-junior (obr.7.10), později na stejném principu u nás vyráběna vrtací souprava PVS1. Vrtalo se zpravidla systémem svislých dovrchních vějířů i když tyto soupravy umožňovaly jejich odvrt v rozmezí 0-3600(obr.7.11). Nabíjení středně dlouhých dovrchních vrtů o průměru 45-60 mm bylo pneumatické, například zařízením Bunza 1c nebo RDJ-2, při použití trhavin, které tento způsob nabíjení dovolovaly. Odpal byl zásadně elektrický pomocí milisekundových rozbušek. [4] Odtěžování rozpojené rudy muselo být podřízeno úložním podmínkám a zvolené dobývací metodě. Jedny z prvních mechanizačních prostředků byly škrabákové vrátky se vzduchovými,(obr.7.12,13), později i elektrickými motory o výkonu až 200 kW. Poměrně dobře se uplatnily zásobníkové nakladače T2GH, popř.T4G švédské výroby, nakladače řady MIS z Rumunska nebo zásobníkové nakladače řady DBN naší výroby. V ojedinělých případech se i na rudách využily i nátřasné žlaby, známé z uhelného hornictví. Velmi rozšířené bylo nakládání důlních vozů pomocí přehazovacích nakladačů, umístěných ve výpustných systémech kapacitních dobývek (obr.7.14). Ze sběrných komínů byla ruda do důlních vozů napouštěna přímo prostřednictvím sýpových uzávěrů různých konstrukcí. Zajímavý byl vývoj horizontální lokomotivní dopravy v dole. Nejdříve to byly akumulátorové lokomotivy typu Metalis z býv. NDR a typu Vlasta domácí výroby. Později se využívaly naše lokomotivy se vznětovými motory typu BND-15 resp. BND-30, které se v podmínkách našich rudných dolů plně osvědčily. Postupná inovace lokomotivní dopravy si však vynutila zvětšené profily horizontálních důlních děl, důkladnější budování lokomotivních tratí a intenzivnější větrání.

Obr.7.9 Vrtací sloup v dobývce [4]

Obr.7.10 Vrtací souprava Simba-junior v dobývce [4]

40

Obr.7.11 Vějířovité vrty v dobývce [8]

Obr.7.12 Vzduchový škrabákový vrátek VŠS 206 [16]

41

Obr.7.13 Hřeblová lžíce škrabáku [16] 1 - tuhý kolový podvozek 2 - polohovací ústrojí 3 - posuvné zařízení HKV 4 - naklápěcí zařízení 5 - natáčecí ústrojí 6 - přesuvné zařízení 7 - přísuvný válec 8 - rozpěrný stabilizační válec 9 - HVKS -125 10- odpružené nosné saně

11- hydropneumatické čelisti vrtacího nářadí 12- výložník 13- nádrž hydraulické kapaliny 14- pohonný hydraulický agregát SOP-101E 15- skříň elektrického rozvodu 16- skříň hydraulického rozvodu 17- ovládací panel polohovacího zařízení 18- měřidla polohy polohovacího zařízení 19- ovládací panel pojezdu 20- hydraulická koncová podpěra

Obr.7.15 Plně hydraulizovaná vrtací souprava SPS 1H na kolovém podvozku [9]

42

Obr.7.14 Výpustný systém kapacitních dobývek [8]

43

Obr.7.16 Možné způsoby výsypu z lopaty přepravníkového nakladače [9]

Obr.7.17 Odtěžování z dobývky přepravníkovým nakladačem [9]

Obr.7.18 Nakládání přepravníkovým nakladačem na automobil T 148 v dole [9]

Bezkolejová mechanizace v našem rudném hornictví Od poloviny sedmdesátých let minulého století se začala v našem hlubinném rudném hornictví uplatňovat mechanizace zcela nového typu. Byla to mechanizace bezkolejová, označovaná často jak mechanizace 3.generace (též LHD, UBM nebo BBM). Ke komplexu strojů zde patří:  Vrtací vozy na kolovém podvozku s jednou a více lafetami (nejčastěji dvěma nebo čtyřmi), osazenými vrtacími kladivy různých typů s hydraulickým ovládáním pracovních funkcí (obr.7.15)

44

 Přepravníkové nakladače se vznětovými nebo elektrickými motory s obsahem lopaty min. 1 m3, často však 2 m3, 5 m3 nebo i 10 m3 pro naložení a přepravu rozpojené rudy nebo hlušiny na ekonomicky efektivní vzdálenost, která je okolo 250 m. Možné způsoby výklopu rubaniny do dalšího dopravního prostředku nebo do akumulačního zásobníku jsou zřejmé ze schematického obrázku 7.16. Jeden z typů sériově vyráběných strojů, který byl na našich rudných dolech koncem osmdesátých let min. stol. často využíván byl typ PN 2200 o obsahu lopaty 2,2 m3, výrobce Banské stavby Prievidza (obr.7.17). Po zřízení překládacích stanic jej bylo možno využít i pro nakládání rubaniny na nákladní automobil v dole (obr.7.18)  Důlní přepravníky se vznětovými motory, které zajišťují dopravu rudy na vzdálenost i několika km při rychlosti až 20 km.h-1. Jsou konstruovány tak, že mohou překonávat i značné stoupání takže při rampové otvírce mohou dopravit rudu až na povrch.  Servisní vozidla, používaná pro dopravu lidí, materiálu, zvedání břemen a další operace v dole. V Banských stavbách Prievidza se ve své době vyráběly přepravníkové nakladače řady PN, vrtací vozy PNV-2 i důlní přepravníky PV-6. Novou generaci mechanizačních prostředků lze charakterizovat takto: - je velmi výkonná, ale investičně náročná, takže efektivnost je zaručena pouze při vysokém stupni využití - je snadno přemístitelná nejen v úrovni patra, ale i mezi výškově rozdílnými horizonty - vyžaduje nové přístupy k otvírce dolu, která je často řešena formou sjezdových ramp - dobývací metody se přizpůsobují této mechanizaci zatímco dříve se hledaly mechanizační prostředky použitelné pro zavedenou dobývací metodu. Pokud byla v čs. rudných dolech bezkolejová mechanizace použita ve vhodných podmínkách, dosáhlo se jejím nasazením zlepšených hospodářských výsledků.

45

8. Úprava vytěžené rudy Úpravny byly na ložiscích rud vždy součástí těžebního podniku protože zajišťovaly finalizaci těžby do konečných rudných koncentrátů. Jen malé těžební provozy vlastní úpravny neměly a ruda se dopravovala do úpravny centrální. Součástí těžebního podniku Rudné doly n.p. Příbram bylo pět zpracovatelských kapacit pro úpravu kasiterit-wolframových, magnetitových, a galenit-sfaleritových rud. K nim je možno přiřadit tři zpracovatelské kapacity pro úpravu pyritu a manganových rud (Chvaletice), železných rud (Ejpovice) a zlatonosných rud (Jílové u Prahy), které však byly v provozu pouze v období těžby na uvedených ložiscích. Úpravny, přičleněné k RD Jeseník, byly umístěny v Horních Vernéřovicích-Jivce (úprava Cu rudy), ve Zlatých Horách (monometalické Cu a polymetalické rudy), v Horním Benešově (polymetalické Pb-Zn rudy se stříbrem) a v Hraničné, kde se upravovaly železné rudy z vlastních zdrojů i rudy dovážené. Používané technologické postupy Z technologických postupů se v našich úpravnách uplatnily zejména flotace, gravitace, magnetické rozdružování, úprava v těžkých suspenzích, hrudkování a loužení [4, 5]. U flotace došlo zejména k vývoji reagenčních režimů, které umožnily zpracovat i chudé a komplexní rudy. Potřebné strojní zařízení se vyrábělo v Pohronských strojírnách. Gravitace se uplatnila při úpravě velmi jemných podílů a strojní zařízení se většinou dováželo.

Obr.8.1 Selektivní flotace Pb-Zn rudy [10]

46

Úprava v těžkých suspenzích s použitím ferrosilicia jako zatěžkávadla se použila v českých zemích jen při úpravě fluorit-barytové rudy na centrální úpravně v Sobědruhách. Hrudkování, jako představitele tepelné úpravy, bylo použito při úpravě chudých železných rud. Loužení a biologické loužení jako hlavní úpravnický proces bylo odzkoušeno při získávání mědi z odkaliště závodu Stannum. In situ pak v letech 1972 až 1980 na Cu ložisku Rybnice. Z těchto způsobů uvádíme podrobněji alespoň technologii přímé selektivní flotace sulfidických galenit-sfaleritových rud na úpravně závodu RD Horní Benešov. Ta byla uvedena do provozu v roce 1963 s projektovanou kapacitou 200 kt rudniny ročně a úpravami se zvětšila až na 270 kt. Další investiční výstavba s rozšířením kapacity na 400 kt za rok na přelomu 80.a 90.let minulého století souvisela plánovanou výstavbou hydrometalurgického závodu Bruntál a s přechodem výroby na úpravně ze selektivních Pb a Zn koncentrátů na kolektivní koncentrát. K dokončení výstavby tohoto závodu však již nedošlo. Technologické schéma dlouhodobě používané výroby selektivních koncentrátů je zřejmé z obr. 8.1 , pohled do flotační části úpravny je na obr.8 2. Kvalita vyrobených koncentrátů: Pb-koncentrát: obsah Pb /%/ : min.44,30 (1992), max.55,85 (1964), průměr 50,40 obsah Ag /g.t-1/: min. 128 (1963), max. 1494 (1969), průměr 846 Zn-koncentrát: obsah Zn /%/: obsah Ag /g.t-1/:

min. 45,26 (1991), max. 55,00 (1965), min. 51 (1992), max. 228 (1976).

průměr 49,22 průměr 86

Obr.8.2 Flotační část úpravny závodu RD Horní Benešov [10]

47

9. Změny v řízení českých rudných dolů po roce 1989 a útlumové programy Přelomový rok 1989 s přechodem na tržní hospodářství a stanovenými útlumovými programy ovlivnil celé naše rudné hornictví včetně jeho organizační struktury. Již dříve byly zrušeny těžební podniky Manganorudné a kyzové závody n.p.Chvaletice a Železorudné doly a hrudkovny n.p.Ejpovice. K 1.7.1989 byl zrušen národní podnik Rudné doly Příbram bez likvidace a ke stejnému dni zřízen státní podnik Rudné doly Příbram. V souvislosti s touto změnou byl upraven i jeho výrobní program. V podniku zůstalo 11 závodů, z toho 5 s nebáňskou výrobou, závod Mořina (lomy pro těžbu a úpravu vápence) a 5 rudných dolů (závody Kutná Hora, Netolice, Teplice, Horní Slavkov a Měděnec). Uvedené uspořádání státního podniku zůstalo zachováno až do období privatizace po roce 1990. Od počátku sedmdesátých let byl národní a později státní podnik Rudné doly Příbram jediným podnikem rudného hornictví, působícím na území Čech. Ke stejnému dni byl zrušen národní podnik RD Jeseník bez likvidace a zřízen státní podnik RD Jeseník. Do něj bylo začleněno 10 závodů z toho 3 rudné doly (závody Zlaté Hory, Horní Benešov a později privatizovaný závod Staré Město p.Sněžníkem). Uvedené uspořádání zůstalo až do další organizační změny, ke které došlo v listopadu 1990. Z podniku byly vyčleněny subjekty s nedůlní výrobou a státní podnik RD Jeseník se stal výlučně hornickým podnikem rudného hornictví na území Moravy a Slezska. Oba podniky pak měly v oblasti hornictví za úkol zajistit stanovený postup útlumu těžby na jednotlivých dolech tak, aby byl ukončen nejpozději do roku 1994 a ukončení likvidace určených dolů do roku 1999. Kromě toho se měly zabývat zahlazováním následků hornické činnosti a řešením trvalých zátěží po ukončené těžbě a technické likvidaci. K tomu patří hlavně - péče o důlní díla, dříve zlikvidovaná nebo zajištěná podle báňských předpisů (s výjimkou starých důlních děl ve smyslu horního zákona, kterých je v ČR evidováno více než 2 500) - provozování vodohospodářských zařízení důlních vod a péče o důlní vody, vytékající na povrch, - sanační a rekultivační práce na pozemcích, které jsou postiženy dřívější těžbou rud. V roce 2001 byly oba tyto státní podniky sloučeny se státním podnikem DIAMO, Stráž p.Ralskem, který převzal jejich úkoly. Pro české země to je dodnes jeho odštěpný závod Správa uranových ložisek v Příbrami, pro Moravu a Slezsko pak odštěpný závod GEAM Dolní Rožínka, který tímto úkolem pověřil závod (později provoz) RD Jeseník se sídlem ve Zlatých Horách. Mimo nich se součástí tohoto podniku staly i bývalé Jihomoravské lignitové doly, Rosické uhelné doly a od roku 2002 i útlumová část Ostravsko-karvinských dolů. Ta je obhospodařována odštěpným závodem Odra, sídlícím v Ostravě.

48

10.
Zvláštnosti ve vývoji čs. uranového průmyslu, způsobech dobývání a zpracování vytěžených rud Již z dob Jiřího Agricoly (1494-1555) je z některých našich krušnohorských ložisek, zejména však z jáchymovského ložiska znám uraninit-smolinec (Pechblende, smolný kámen), nyní důležitá uranová ruda, jehož výskyt znamenal pro horníky úbytek tehdy dobývaného stříbra a kobaltu. Předmětem vědeckého zájmu se stal uran v roce 1789, kdy byl získán v podobě žlutého kysličníku německým chemikem Klaprothem. Kovový uran se podařilo získat francouzským chemikům v roce 1841. Těžba uranových rud pro potřeby sklářského a keramického průmyslu barviv byla v Jáchymově zahájena v roce 1858. Zvýšený zájem o uran vyvolal v roce 1896 Henri Becquerel objevem radioaktivity uranu a o dva roky později manželé Curieovi, když získali z jáchymovských rud nové radioaktivní prvky radium a polonium. Využití jáchymovských rud se tím rozšířilo o radiové preparáty, přesto zůstal objem těžby do roku 1945 malý a v provozu se udržovaly jen tři doly s pozdějšími názvy Rovnost, Svornost a Bratrství. Rozvoj uranového hornictví po roce 1945 Rozvoj československého uranového hornictví je těsně spjat s vývojem mezinárodních vztahů a vnitřní situací v zemi po roce 1945, kdy se uran stal strategickou vojenskou surovinou a později jako energetická surovina strategickým zbožím. V rámci znárodnění československých dolů vznikl v roce 1946 národní podnik Jáchymovské doly Jáchymov, který se stal základem státního podniku Československý uranový průmysl (ČSUP) se sídlem jeho vedení v Příbrami. Až v 90.letech minulého století, v období útlumu čs. hornictví se jeho název změnil na DIAMO, státní podnik a sídlem vedení se stala Stráž pod Ralskem. [3] ČSUP na základě mezivládní dohody mezi Československem a Sovětským svazem z 23.11.1945 o průzkumu, dobývání a dodávkách radioaktivních surovin komplexně zajišťoval rychlý rozvoj průzkumu, těžby a zpracování uranových rud včetně pomocných činností. K ním patřily činnosti stavební, strojírenské, projekční i výzkumně-vývojové. Geologický průzkum V období 1946 až 1990 probíhal na celém území republiky intenzivní geologický průzkum, zaměřený na nalezení a ověření dalších využitelných ložisek uranových rud. Bylo nalezeno celkem 164 ložisek a výskytů, z nichž 86 bylo detailně prozkoumáno. Na 66 lokalitách byla uranová ruda průmyslově těžena. Mezi největší ložiska patří Příbram, Rožná, Stráž, Hamr, Jáchymov, Horní Slavkov a Zadní Chodov (obr.10.1). Nález uranového zrudnění v sedimentech severočeské křídové pánve v první polovině šedesátých let změnil další vývoj průzkumných i těžebních prací a charakter uranové surovinové základny. Podíl jednotlivých těžebních oblastí na celkové produkci uranu v ČR v letech 1946 až 2000 je zřejmý z obr.10.2. Rozdílný charakter jednotlivých ložisek si vynutil jejich rozdělení do pěti průmyslových typů, které lze charakterizovat takto: 1.typ: Žilná ložiska v metamorfovaných horninách. Žíly mají většinou strmý úklon s velmi nerovnoměrným zrudněním bohatých, radiometricky kontrastních uranových rud. Směrně lze žíly sledovat do několika kilometrů, po úklonu o něco méně. Mocnost rudních těles je od několika cm do několika metrů a je zpravidla totožná s celkovou mocností žíly. Hlavním uranovým minerálem je uraninit (smolinec), vzácněji se vyskytuje coffinit resp.uranové černě. Předními reprezentanty tohoto typu jsou ložiska Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram. 49

Obr.10.1 Lokalizace uranových ložisek [5]

Obr.10.2 Podíl těžebních oblastí na celkové produkci uranu v ČR v letech 1946-2000 [5]

50

2.typ: Zónová (zonální) ložiska v metamorfovaných horninách. Rudonosné zóny dosahují směrně několika kilometrů, po úklonu o něco méně a jsou obohaceny grafitem a pyritem. Jejich mocnost kolísá od několika metrů do několika desítek metrů a mají zpravidla strmý sklon. Vlastní rudní tělesa mají deskovitý protáhlý tvar a mocnosti do několika metrů a nalézají se uvnitř rudonosných zón. Jejich hranice s okolními horninami jsou neostré. Uranové zrudnění je v mezích rudních těles rozmístěno rovnoměrněji než u ložisek I.typu. Rudy jsou radiometricky slabě kontrastní, hlavními uranovými minerály jsou uraninit, coffinit a brannerit. K tomuto typu lze přiřadit ložiska Rožná, Olší, Zadní Chodov a Okrouhlá Radouň. 3.typ: Je reprezentován ložisky v zónách zvýšeného tektonického porušení podél velkých poruch v granitoidech. Zóny lze sledovat po směru na délku několika km, po úklonu do 1,5 km. Rudní tělesa, lokalizovaná uvnitř zón, mají sloupovitý, vzácněji čočkovitý nebo hnízdovitý tvar, velkou mocnost, strmý sklon a jsou rovnoměrně zrudněná. Z uranových minerálů se vyskytují uraninit, coffinit, a brannerit, značně jsou rozšířeny hydroxidy uranu a uranové černě. Reprezentantem tohoto typu je Vítkov u Tachova. 4.typ: Stratiformní ložiska v sedimentárních a sedimentárně-vulkanogenních horninách a uhlonosných sedimentech s mírně skloněnými vrstevními nebo čočkovitými rudními tělesy. Mocnost rudních těles se pohybuje od desítek cm do několika metrů, rovnoměrnost zrudnění kolísá v širokých mezích. V některých ložiscích se vyskytují zvýšené obsahy mědi a molybdenu. K tomuto typu se řadí méně významná ložiska v tercierních sedimentech podkrušnohorských pánví. Příkladem mohou být malá ložiska v sokolovské pánvi. 5.typ: Stratiformní ložiska v sedimentárních horninách s mírně ukloněnými deskovitými rudními tělesy o proměnlivé mocnosti. Zrudnění je rozmístěno rovnoměrně, minerální složení rud je proměnlivé. Mocnost rudních těles kolísá od několika cm do několika metrů. Zvláštností je přítomnost zirkoniových minerálů. Ložiska jsou uložena ve složitých báňskohydrogeologických poměrech, ložiskové horniny jsou silně zvodnělé s výskyty tektonických poruch. K tomuto typu patří ložiska v sedimentech severočeské křídové pánve (Hamr, Stráž, Osečná-Kotel a.j.) V některých pracích obecnějšího charakteru se shrnují ložiska prvních tří typů pod souhrnný název „ložiska žilná“ a ložiska 5.typu jsou nazývána „ložisky pískovcovými“. Některé zvláštnosti při dobývání uranu Při dobývání uranových rud lze obecně využít systematiku, platnou pro dobývání rudných a nerudných ložisek. Jako zvláštnost lze uvést výstupkové dobývání s betonovými podlahami, které řadíme mezi tzv. bezztrátové dobývací metody. Účelem zde je vyloučit ztráty rozpojené rudy v základce při dobývání žilných ložisek ve strmém uložení. Při výběrovém dobývání (obr.10.3) se z mezipatrových chodeb, vyražených uvnitř bloku, rozpojovaly pouze karotáží vymezené rudné čočky. Dobývalo se bez základky. Metoda je vhodná i pro ploché uložení. Na obr.10.4 je příklad dobývání sblížených žíl sestupným lávkováním které bylo využíváno při dobývacích pracích na ložisku Rožná. Typické bylo i vypouštění, někdy i druhotné dobývání aktivních základek.

51

Obr.10.3 Výběrové dobývání ve strmém uložení [8] R-rudné čočky, b-karotážní vrty

Obr.10.4 Příklad dobývání sblížených zón sestupným lávkováním [8] a-výplň zóny, b-rudní tělesa, R-rozrážka

52

Pro sedimentární uranové ložisko Hamr, které je situováno v křídových sedimentech a má mocnost až 10 m, byl vyvinut pro hlubinnou těžbu nejprve tříkomorový a později čtyřkomorový způsob dobývání metodou komora-pilíř s hydrotuhnoucí základkou. Jeho schéma je uvedeno na obr.10.5. Pro mocnost do 8 m se často používal způsob, při kterém se komorová chodba razila u nadloží a následně se přibírala zrudnělá počva (obr.10. 6). Vyšší mocnosti bylo možno vydobýt pouze ve dvou lávkách přičemž spodní lávka byla oproti vrchní přesazena o půl profilu (obr.10.7) nebo pootočená proti vrchní lávce o 900. Téměř ve všech případech se dobývalo s plnou hydrotuhnoucí základkou s přísadou cementu, která zaručovala téměř stoprocentní výrubnost při minimálních vlivech dobývání na povrch. Jen u ložiska Stráž bylo použito chemické těžby loužením pomocí vrtů z povrchu při použití kyseliny sírové.

Obr.10.5 Schéma čtyřkomorového systému dobývání [8]

Obr.10.6 Komora-pilíř s přibírkou zrudnělé počvy a hydrotuhnoucí základkou [8]

53

Obr.10.7 Dobývání v lávkách s přesazováním komor ve spodní lávce [8]

Mechanizace razících a dobývacích prací Při ražení dlouhých důlních děl a dobývacích pracích se u klasických uranových ložisek používaly způsoby shodné či obdobné s rudnými ložisky. Při hornických pracích v severočeské křídě se však využívaly zcela odlišné technologie. Pro mechanizaci byla u ČSUP výhodou existence vlastní Vývojové základny uranového průmyslu - VZUP, jejíž součástí byla i početná pracovní skupina pro důlní mechanizaci. U hloubení jam se na klasických ložiscích nejdříve pro vrtání používala vrtací kladiva Flottmann, OM 506 nebo vítkovická kladiva EDK 60. Teprve později byla nahrazena modernějšími typy nebo i vrtacími rámy, vyvinutými ve VZUP (obr.10.8). Nakládání v hloubení bylo řešeno drapákovými nakladači BČ 1, které byly nově nahrazeny typem KS 3. Při ražení horizontálních důlních děl se brzy začaly používat vrtací sloupy a vrtací vozy. Rozšířený, a to nejen v uranovém průmyslu, ale i na rudách, byl vrtací vůz VV 4 .Pro zvýšení měsíčních postupů byly organizovány rychloražby. Při ražení komínů se mimo razících plošin začalo používat i vrtání na plný profil stroji BG-143 (NDR) a Robbins (USA). U dobývek bylo časté použití škrabáků typů VŠS 206, ŠV-20 i sovětských škrabáků s obsahem lžíce až 0,9 m3 různých typů. V příhodných podmínkách to byly i zásobníkové nakladače se vzduchovým motorem (ATLAS COPCO T2GH se zásobníkem 0,6 m3 a Cavo 310 se zásobníkem 1 m3) a typy DBN-1 a DBN-4 vlastní konstrukce. Na dobývkách o malé mocnosti do 1,5 m se zkoušely elektrohydraulické nakladače PN 300 EH, vyvinuté ve VZUP Kamenná. V severočeské křídě byly při metodě komora-pilíř rozšířené: pro vrtání vrtací vozy ATH 15 (Secoma), KVV 4, ale zejména KVV 101 (VZUP Kamenná – obr.10.9) a PNV-2 (BS Prievidza). Pro nakládání a transport rubaniny se osvědčily přepravníkové nakladače LF-4 firmy GHH ze SRN, LK-1 (Fadroma) a PN 1500 (BS Prievidza). Odzkoušel se i razící kombajn 4 PU ze SSSR a mnohé další typy. [5]

54

Obr.10.9 Kolový vrtací vůz KVV-101 [5]

Obr.10.8 Vrtací rám 4-HUR-30 [5]

Při vyztužování dobývek se jako pomocné mechanizmy využívaly pracovní plošiny DSU-1, PP-10 a traktory KTRP-1 (VZUP Kamenná). Pro budování svorníkové výztuže to byly svorníkovací stroje, které rovněž zajišťovala VZUP Kamenná. V provozu zde byly i důlní přepravníky (obr.10.10).

Obr.10.10 Podzemní přepravník [5]

55

Způsoby zpracování uranových rud Po 2.světové válce a obnovení těžby uranu byla vytěžená ruda po krátkou dobu před exportem dále zpracovávána pouze ručním tříděním. Již v roce 1946 se však začala využívat gravitační úpravna Bratrství v Jáchymově. Rozdružovací procesy se prováděly na sázečkách a splavech, později se využilo radiometrického rozdružování. Tato kapacita však nepokrývala rostoucí potřeby. Proto byla již v roce 1948 uvedena v Jáchymově do provozu gravitační úpravna Eliáš, jejíž základní strojně-technologické zařízení bylo dodáno ze Sovětského svazu. Provoz úpravny Bratrství byl ukončen v roce 1955, úpravny Eliáš v roce 1962. Další úpravny již byly většinou řešeny jako úpravny chemické. Chemické úpravny Nejdek a Vlčí: Pro výstavbu úpravny Nejdek byl využit areál bývalé papírny, situované na katastru obce Vysoká Pec-Nejdek. Byla uvedena do provozu v roce 1952 a projektovaná kapacita závodu byla 270 t za den. Zpracovávala uranové rudy ze všech tehdy těžených oblastí včetně trutnovského uranonosného uhlí. Procesy: drcení a mletí-loužení-rafinace loužence-srážení-sušení-vzorkování a balení koncentrátu. Její provoz byl ukončen v roce 1964. Součástí hospodářské jednotky Chemické úpravny Nejdek byl závod chemické úpravny Vlčí, umístěné v těžební oblasti Horní Slavkov. V provozu byla od roku 1953 do konce roku 1958. Kovnatost vyrobeného koncentrátu: Nejdek 47,9-60,8 %, Vlčí 44,4-52,4 %. Úpravna 1.máj byla vybudována v Příbrami pro zpracování rud z příbramského uranového ložiska ve dvou etapách: V roce 1958 byl dokončen radiometrický cech (RMC), který obsahoval drcení rudy, třídění a radiometrické rozdružování. Radiometrické rozdružovací zařízení je vidět na obr. 10.11. V roce 1959 byla dokončena výstavba druhé části úpravny-gravitace. Gravitační rozdružovací zařízení bylo dodáno z SSSR. Tento provozní soubor, pracující s nízkou účinností, byl v roce 1966 nahrazen výkonným rozdružovačem v těžké suspenzi vlastní konstrukce. Úpravna ukončila činnost v roce 1991.

Obr.10.11 Radiometrické rozdružovací zařízení na úpravně 1.máj [5]

56

Chemická úpravna MAPE Mydlovary: Etapy výstavby: I etapa (1959-1964)zpracovatelská kapacita 300 000 t.rok-1, II.etapa (1962-1965)-rozšíření kapacity na 450 000 t.rok-1, III.etapa (1964-1969)- rozšíření na 600 000 t-rok-1, IV.etapa (1967-1991)-doplňkové stavby. Výsledky provozu: Zpracováno 16 745 835 t rudniny s průměrným obsahem 0,184 % U, což představuje 30 833 t U, vyrobeno 28 525,2 t uranového koncentrátu s výtěžností do koncentrátu 92,5 %. Provoz na úpravně byl ukončen v říjnu 1991. Chemická úpravna Dolní Rožínka: Pro uranové ložisko Rožná-Olší byla vyprojektována úpravna se zpracovatelskou kapacitou 300 tisíc tun rudy za rok v kombinaci kyselého a karbonátového procesu. Do trvalého provozu byla uvedena od 1.1. 1969. Ještě v tomtéž roce však byla kyselá linka zrušena a veškeré rudy se zpracovávaly karbonátovou technologií. Po stabilizaci provozu byl také provoz úpravny intenzifikován na dvojnásobek zpracovatelské kapacity. Je v provozu dodnes a její výsledky za období 1968 až 2000 jsou následující: Zpracováno 13 578 705 t rudniny s průměrným obsahem 0,096 % což představuje 13 096 t U, vyrobeno 11 878,7 t U koncentrátu s výtěžností do koncentrátu 90,7 %. Nejvyšší tonáž vsázky ve výši 565 932 t byla zpracována v roce 1986. Chemická úpravna Stráž: První představy o technologických vlastnostech uranových rud v severočeské křídě byly získány na podkladě vzorků z vrtných jader. Ukázalo se, že tyto rudy nejsou konvenčními technologickými postupy loužitelné. Uranové a uranonosné minerály by bylo možno s uspokojivou výtěžností rozložit jen v prostředí koncentrované kyseliny sírové. Intenzivní výzkum technologie zpracování byl zahájen v prosinci 1970 a v roce 1977 se přistoupilo k projektové přípravě a následné realizaci s tím, že při aplikaci technologie tlakového loužení bylo v podstatě zachováno základní technologické schéma. Vydělené jemné podíly by byly louženy v autoklávech při teplotě převyšující bod varu reakční směsi tj. 150°C a nižší dávce kyseliny. Provoz úpravny byl zahájen v roce 1979 a další úpravy technologie se prováděly již za provozu. V rámci útlumového programu uranového průmyslu byla ve vysokém stupni rozestavěnosti zastavena stavba linky vysokoteplotního procesu a v roce 1993 bylo zastaveno i celé zpracování rud provozovanou technologií. V období 1979 až 1993 bylo na úpravně zpracováno celkem 9 392 877 t rudniny a 9 313,9 t U a vyrobeno 8 152,3 t uranového koncentrátu při výtěžnosti do koncentrátu 87,5 %. Zatímco vytěženým uhlím lze přímo zásobovat tepelné elektrárny, je palivo jaderných elektráren (palivové články) výsledkem složitých technologických postupů [13]. Výhradní producent uranu u nás (dříve ČSUP, nyní DIAMO,s.p.) je producentem pouze uranového koncentrátu. Ten musí následně projít procesem konverze a obohacení a teprve tento obohacený materiál je možno zpracovat do palivových článků. Jejich výrobu však ovládá jen málo firem na světě. Dodavatelem jaderného paliva pro elektrárny v Dukovanech i v Temelíně je v současné době výhradně ruská společnost TVEL. Výsledky těžební činnosti v období rozvoje a útlumu Národní podnik Československý uranový průmysl, který zajišťoval v období 1946 až 1990 všechny činnosti spojené s průzkumem, těžbou i zpracováním uranu až do koncentrátu, byl velmi progresivní. Díky rychlému postupu průzkumných prací došlo nejdříve k výraznému nárůstu produkce uranu a od 60.let minulého století k její stabilizaci na cca 2700 tun uranu ročně. Přehled ložisek a rudních výskytů na území České republiky s uvedením období průzkumu resp. i těžby a množstvím vytěženého kovu vyšším než 1000 tun je uveden podle [11] v tabulce 6.

57

Tab.6 Uranová ložiska s celkovým množstvím vytěženého kovu vyšším než 1000 t

K radikálnímu útlumu těžby došlo po roce 1990, kdy vláda České republiky vyhlásila útlumový program uranového hornictví. Během pěti let od jeho vyhlášení se těžba snížila na 600 tun uranu ročně s následným dalším poklesem na 250 až 300 t za rok. V této výši je již několik let zajišťována státním podnikem DIAMO, z jediného hlubinně těženého ložiska Rožná (GEAM o.z. Dolní Rožínka) a při sanačních pracích na ložisku Stráž, které bylo do roku 1996 těženo loužením pomocí vrtů z povrchu (Odštěpný závod Těžba a úprava uranu,o.z.,Stráž pod Ralskem). Kromě toho spadají do náplně státního podniku DIAMO (název podniku je odvozen z názvu sloučeniny diuranát amonný, která je podnikem produkována jako uranový koncentrát) zejména tyto činnosti:  Sanační práce, odstraňování následků po hornické činnosti-po těžbě a úpravě uranu, barevných kovů a uhlí  Technická a biologická rekultivace devastovaných pozemků po likvidaci vlastní těžební činnosti  Výzkum, vyhledávání, průzkum, těžba úprava a zpracování radioaktivních nerostů a ostatních užitkových surovin, včetně přepracování dodaných surovin  Výzkumné a průzkumné hydrogeologické práce a speciální práce související se zabezpečováním vodního hospodářství Některé z provedených prací ve vztahu k likvidaci následků rudného a uranového hornictví na životní prostředí zde dokumentujeme bez bližšího popisu obrázky 10.12 až 10.17. Je však třeba upozornit na to, že některé z nich lze zahájit prakticky ihned v návaznosti na ukončení těžby na určité lokalitě (například likvidaci vybraných důlních děl, či úpravy portálů štol, jejichž ústí má být zachováno), jiné však mají dlouhodobější charakter. Existují však i akce dlouhodobé, například úprava kontaminovaných důlních vod, jejichž čistění bude nutno zajišťovat zřejmě i několik desítek let.

58

Obr.10.12 Likvidace těžní věže Nové jámy v Horním Městě u Rýmařova v roce 1994 [10]

Obr.10.13 Monument ohlubňového povalu zlikvidované Těžní jámy závodu RD Zlaté Hory [9]

59

Obr.10.14 Upravený portál štoly Hraničář v Krásné Hoře [5]

Obr.10.15 Vstup do speleoterapie dětí s využitím štoly 2.patra na ložisku Zlaté Hory-jih [9]

60

Obr.10.16 Oplocení zálomových oblastí ložiska Zlaté Hory-Hornické skály [9]

Obr.10.17 Důl Rožná 1, odkaliště a chemická úpravna v Dolní Rožínce, 1996 [5]

61

11. Místo závěru Zrušením závodu RD Zlaté Hory k 31.12.1993 a vytěžením a zpracováním posledních 15,3 kt rozpojené rudy se zvýšeným obsahem Au z ložiska Zlaté Hory-západ v prvém čtvrtletí 1994 došlo k úplnému zániku rudného hornictví (s výjimkou uranu) nejen ve zlatohorském revíru, ale v celé České republice. Na tomto ložisku zůstalo nevytěženo přes 6000 kt prozkoumaných zásob s obsahem 0,13 % Cu, 1,66 % Zn, 0,13 % Pb, 3,550 g.t-1 Ag a 1,364 g.t-1 Au, které byly převedeny do zásob nebilančních. Je zřejmé, že jde o velký objem s nízkou kvalitou. Nelze předpokládat, že zde, ale ani na jiných ložiscích drahých kovů v ČR (např. na evidovaných ložiscích zlata ve středních Čechách) dojde k dalšímu masivnímu geologickému průzkumu či dokonce k těžbě v nejbližších letech přesto, že se po roce 1989 některé naše nebo zahraniční společnosti o získání příslušných oprávnění již několikrát pokoušely. U ostatních rud je situace ještě složitější. Rudné hornictví však u nás vždy probíhalo v cyklech podle sinusové křivky. Celkový stav zásob uranu v České republice podle lokalit k 1.1. 2011 uvádí podle [13] tabulka 7. Tab.7 Přehled zásob uranu na evidovaných ložiscích a prognózních zdrojích ČR

* báňsko-technicky Z celkového množství těžitelných zásob ve výši 56 224 t U připadá na ložiska žilná 5024 t U a na ložiska pískovcová 51 200 t U. Z nich se ložiska Břevniště, Hamr, Osečná-Kotel a Stráž z hlediska geologických zásob řadí mezi velká světová ložiska (se zásobami většími než 10 kt U). Pro představu, jaký surovinový potenciál představuje 56 200 t známých technicky těžitelných zásob uranu všech českých evidovaných ložisek autoři uvádí, že současná potřeba jaderného paliva pro elektrárny Temelín a Dukovany činí ekvivalent 650 až 700 t uranu ročně. Dalším povzbuzením pro naše pracovníky v uranovém hornictví je novinová zpráva z dubna 2014 podle které bude v brzké době vláda jednat o možnosti těžby uranu na lokalitě Brzkov v okrese Jihlava. Tou by bylo nahrazeno nyní dotěžované ložisko v Dolní Rožínce.

62

Jedná se o lokalitu, na které byly vyčísleny zásoby (viz tab.7), a v 90.letech minulého století se zde pokusně těžilo. Předpokládá se životnost větší než 10 let a vytěžená ruda by se převážela na stávající úpravnu do D.Rožínky. V současné době vrcholí práce na studii proveditelnosti tohoto záměru. Lze tedy čs. uranovému hornictví přisoudit určitou budoucnost se zaměřením nejen na hornické dobývání pískovcových ložisek a případně i chemickou těžbu, ale i na ložiska žilná.

63

Literatura 1. Kolektiv autorů: Sborník dobývacích metod. Rudné doly n.p.Příbram, 1974, 1985 2. Kolektiv autorů: Přehled dějin rudného hornictví na území Československa. Příloha časopisu RUDY, 1984 3. Kolektiv autorů: Československá ložiska uranu. Československý uranový průmysl, Příbram 1984 4. Kolektiv autorů: RD Jeseník 1958-1998, koordinátor O. Zelinger, RD Jeseník, 1998 5. Kolektiv autorů: Rudné a uranové hornictví České republiky. ANAGRAM s.r.o., 2003, ISBN 8 -86331-67-9 6. Ekert,Vl. Zatápění uranového dolu Hamr I. Uhlí-Rudy-Geologický průzkum č.5/2010, str. 9-13 7. Folta,J.a kol.: Studie o technice v českých zemích 1945-1992. Encyklopedický dům Praha, 2003 8. Grygárek,J.: Hlubinné dobývání rudných, nerudných a uranových ložisek. VŠB-TU Ostrava, 2002, ISBN 80-248-0042-X 9. Grygárek,J.:Za hornictvím Zlatohorského rudného revíru. Klub přátel hornického muzea v Ostravě, 2006, ISBN 80-239-7136-0 10. Grygárek,J.:Za hornictví Hornobenešovského rudného revíru. Klub přátel hornického muzea v Ostravě, 2011, ISBN 978-80-87468-01-2 11. Kolek,M.: Historie těžby uranu na ložiscích v Jáchymově a Horním Slavkově. Uhlí-Rudy-Geologický průzkum č.5/2010, str. 20-23 12. Plášil,M.,Bartoň,J.,Kolář,J.: Důlní stroje a zařízení. SNTL, Praha, 1982 13. Starý,J.,Novák,J.: Zdroje uranových rud v České republice a jejich perspektiva. Uhlí-Rudy-Geologický průzkum č.3/2011, str.6-11 14. Suldovský,J.: Kronika hornictví Zemí koruny české. CDL Design s.r.o., 2006, ISBN 80903760-0-2 15. Szuttor,T.: Banská bezkoĺajová mechanizácia. Alfa Bratislava, SNTL Praha, 1983 16. Trnka,O.,Balla,L.,Herel,J.: Hlubinné dobývání rudných a nerudných ložisek SNTL/ALFA,Praha, 1969

64

Anotace Bývalá Československá republika, rozdělena k 1.1.1993 na dva samostatné státy-Českou republiku a Slovenskou republiku byla jednou z evropských zemí, ve které se rudy těžily po mnoha staletí. Po 2.světové válce, ukončené v roce 1945, zde byla těžba rud příznivě ovlivněna dekretem prezidenta republiky o znárodnění dolů a na něj navazující státem podporovanou hornickou činností. Dominantní byla vždy hlubinná těžba s příznivým vývojem tonáže, rostoucími výkony i mechanizací, ale klesající kvalitou. V roce 1990 přijala vláda tehdejší Československé federativní republiky v důsledku změn v politicko-hospodářské situaci státu útlumový program pro české rudné hornictví. V jeho důsledku byly zastaveny těžební práce na činných rudných dolech i všechny práce geologického průzkumu a investiční práce, které s rudným hornictvím souvisí. Rozvinutý český uranový průmysl řešil útlum méně razantním způsobem. V publikaci je celá tato situace pro období 1945-1990 a dále do současnosti popsána a zhodnocena. V současné době (červen 2014) není v České republice v provozu žádný rudný důl a předpoklady obnovení těžby jsou minimální. Příznivější situace je v uranovém hornictví, kde jsou evidovány značné zásoby kvalitní rudy a v provozu je jeden hlubinný důl- jediný ve střední Evropě.

65

Abstract Former Czechoslovakia, which was split into separate Czech and Slovak Republic on January 1 1993, was one of Euroepan countries which mined ores for many centuries. After World War II, ore mining was positively influenced by presidential decree of mining industry nationalization and overal government support of mining activities. Underground mining was always predominant, with positive trends in production volume and increased effectiveness but decreasing production quality. As a result of change of political and economical situation, government of Czech and Slovak Federative Republic declared termination programe of ore mining in 1990. It implied quit of mining works on active ore mines, geological survey and investments related to ore mining. Welldeveloped Czech uranium industry was not terminated so rapidly, Our publication describes and evaluates overal situation in 1945-1990 period up to present time. At present (June 2014), no ore mine is active in Czech Republic and chances of mining activities restoration are minimal. Situation is in uranium mining is better as substantial deposits of high-quality ore are recorded and one mine is still operating - the only one in Central Europe.

66

Profesní charakteristika autora

Svou odbornou životní dráhu zahájil Prof.Ing. Jiří Grygárek, CSc. v roce 1958 po ukončení studia v oboru hlubinné dobývání ložisek na tehdejší Hornické fakultě Vysoké školy báňské Ostravě. Následovalo dlouhodobé působení na této fakultě, během kterého obhájil svou kandidátskou disertační prácí (1967) i práci habilitační se zaměřením na rudné hornictví a technická činnost v provozních funkcích u Rudných dolů Jeseník. S ní souviselo i jmenování do redakční rady časopisu RUDY. Zajímavým životním úsekem pro něj bylo období 1975 až 1990, kde byl zaměstnán na ostravském pracovišti hornického odboru Ústavu pro výzkum rud v Praze jako vedoucí výzkumný pracovník a podílel se na řešení výzkumných úkolů pro české a slovenské rudné doly. S touto činností souvisela i jmenování do řady komisí pro různé úřady, podniky i vysoké školy a rozsáhlá publikační činnost. V závěrečné fázi svého produktivního věku (1991 až 2002) působil jako docent a později profesor opět na Hornicko-geologické fakultě VŠB. I zde byl kromě pedagogické práce postupně jmenován do různých funkcí z nichž nejvýznamnější bylo členství ve vědecké radě Vysoké školy báňské. Za celoživotní pedagogickou a vědeckou práci v oboru hornictví mu v tomto období udělil rektor VŠB-TU medaili Georgia Agricoly. I po odchodu do důchodu pokračuje Prof.Grygárek v odborné činnosti. Kromě členství v redakční radě časopisu Uhlí-Rudy-Geologický průzkum je vědeckým tajemníkem výkonné rady Moravskoslezské hornické společnosti ČSVTS a od roku 2004 i členem Klubu přátel hornického muzea v Ostravě (od roku 2012 čestným členem). Zde ve výboru řídí hlavně publikační činnost a vydávání Hornického zpravodaje. Ve vydávané ediční řadě Hornictví včera, dnes a zítra mu zatím vyšly tři publikace s tématikou rudného hornictví v Moravskoslezském a Olomouckém kraji.

67

Klub přátel hornického muzea v Ostravě dosud vydal V ediční řadě Sborník hornického zpravodaje 1. Vopasek,S.: Heraldická historie hornických symbolů (2002) 2. Kolektiv: Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, 1.část, 2001 3. Kolektiv: Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku. 2.část, 2002 4. Kolektiv: Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku (Důl Julius Fučík) 3.část, 2003 5. Kolektiv: O hornictví vesele i vážně. 4.část, 2003 6. Kolektiv: Historie učňovského školství v OKR. Středoškolské hornické školství. Nedůlní organizace.5.část, 2004 7. Kolektiv: Karvinsko a jeho šachty.6.část, 2004 8. Kolektiv: Jižní část revíru.7.část, 2006 V ediční řadě Hornický zpravodaj 1. Hornický skanzen Mayrau, 2003 2. 15 let práce KPHM OKD, 2003 3. Informace o Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě 1988-2004, 2004 4. Hornický skanzen Mayrau, 2006 5. Průvodce Hornickým muzeem OKD (česky, anglicky, německy),2006 6. 10 let od útlumu těžby v petřvaldské dílčí pánvi, 2008 7. 1.klubový šachťák, 2008 8. Čtvrtletník Hornický zpravodaj.Od roku 1994 vychází dosud 9. Hornický zpravodaj-zvláštní vydání k 25.výročí založení Klubu, 2013 V ediční řadě Hornictví včera, dnes a zítra 1. Čihař,J.,Káňa,D.: 100 let Dolu Dukla (1), 2005 2. Janků,P.,Pavelek,D.: Martinská štola-petřvaldské unikum (2), 2005 3. Grygárek,J.: Za hornictvím zlatohorského rudného revíru (3), 2006 4. Kochan,O.: Počátky dobývání v Petřvaldě (4), 2007 5. Prokop,R.: Hornické kolonie v rámci industrializace Ostravska (5), 2007 6. Dombrovský,Zd.a kol.: Hornické kolonie karvinského okresu, I.díl (6), 2007 7. Janků,P. a kol.: Ekologie a hornická činnost (7), 2008 8. Dombrovský,Zd..a kol.: Hornické kolonie karvinského okresu, II.díl (8), 2008 9. Grygárek,J.: Za hornictvím hornoměstského rudného revíru (9), 2009 10. Dombrovský,Zd.a kol.: Hornické kolonie Ostravy (10), 2009 11. Schreiber,P.: Ze života inženýra v šachtách OKR „To my na Armádě…?“(11), 2009 12. Prokop,P.,Martiníková,H. Historie skoků přes kůži (12), 2009 13. Sborník přednášek ze seminářů „Hornické památky na Ostravsku“ (13) sestavil Klepek,O., 2009 14. Véna,P.: Patagonská mise (14), 2010 15. Prokop,P. Švéfly (15), 2010 16. Bardoň,L.,Dombrovský,Zd.: Hornické kolonie Ostravy ve fotografiích (16), 2010 17. Grygárek,J.: Za hornictvím hornobenešovského rudného revíru (17), 2011 18. Kolektiv autorů: 50 let od tragédie na Dole Dukla 18), 2011 19. Schreiber,P. Ze života inženýra v šachtách OKR-II (19), 2011 20. Kolektiv autorů: Důl František v Horní Suché a jeho osud (20), 2011 21. Szostek, Zb. Od někdejších třídíren uhlí k moderním úpravárenským komplexům (21), 2012 22. Broskevič,P.: Historie péče o průmyslové památky v areálu bývalé výdušné jámy Vrbice (22), 2013

68

69

23. Janků,P. alias P.Véna: Cesta k hornictví a hornictvím (23), 2014 24. Grygárek, J.: Vývoj a útlum rudného a uranového hornictví na území České republiky po roce 1945 (24), 2014 Připravujeme: 25. Kubinský,P.: Vzpomínky na závod Petr Bezruč Dolu Ostrava (25), 2014

Samostatné publikace 1. Cesty za poznáním, 1.-5.díl ( 90.léta 20.století) 2. Landek-svědek dávné minulosti, 1996. Vyšlo ve třech vydáních 3. Ostravské těžní věže-symboly hornické historie. (Ing.Jaroslav Klát, vlastní vydání, 2004) 4. Těžní věže-symboly hornické činnosti (Ing.Stanislav Vopasek), 2006 5. 20 let Klubu, 2008 6. 10 let od útlumu těžby v petřvaldské dílčí pánvi.Hornický zpravodaj,zvláštní vydání, 2008 7. Sborník přednášek ze semináře k 15.výročí HM OKD a 20.výročí Klubu, 2008 8. Hornický kalendář Těžní věže, 1999-2011 9. Těžní věže v perokresbách Stanislava Vopaska, 2009 (exkluzivní vydání) 10. Klát J.,Slíva,K.: Kronika počátků hornictví v Ostravě 1750-1830. Nakladatelství Jaroslav Klát,2011, ISBN 978-80-260-0832-3. Vyšlo s příspěvkem Nadace Landek 11. Schreiber,P. Ze života inženýra v šachtách OKR-souborná publikace, ISBN 978-80874688-06-7, Klub přátel hornického muzea v Ostravě, vydal DK POKLAD,s.r.o., 2012 12. Schreiber,P. Ze života inženýra v šachtách OKR, I. a II. část – reedice Klub přátel hornického muzea v Ostravě, edice Hornictví včera, dnes a zítra, 2009, 2012 13. P.Véna: Házení hrachu na stěnu? K některým otázkám hornického podnikání, 2013 14. Klepek,O. Průvodce publikacemi Klubu přátel hornického muzea v Ostravě, Anotovaná bibliografie, Filosofická fakulta Ostravské univerzity a KPHMO, 2013

70

71

72