ROKYCANY 2010 Vydali jsme se autem na zářijovou služební cestu. Bylo to tak, jako v té písničce, „Jede, jede poštovský panáček, jede jede poštovský pán. Vpředu má koníčky, vzadu má balíčky, jede, jede do Rokycan“. My jsme ale vzadu balíky nevezli, já jsem tam měl napakovanou tašku na zítřejší prodloužený víkend na mé chatě. Město nás uvítalo celkem přátelsky. U hypermarketu bylo soukromé řeznictví. Dali jsme si k dopolední snídani, trochu šunky s rohlíkem. Pak stálo za to stoupnout si do fronty na tamní syrové maso. Měli třeba vepřovou roládu z českého českého masa (snad)? Roláda byla v pletené potravinářské síťovině. Po pozdější upečení jinde, byl v roli buřt špek a dobrá mletá nádivka. Taková roláda už třeba v Praze k sehnání není! Chtěl jsem si tam i zakoupit třeba hovězí oháňku, na dobrou hovězí polévku. Neměli ji ani tam! V Praze ji mají už jen dvě řeznictví, občas! Bývá však stářím už páchnoucí! Maso je polské, v německých marketech určené na kafilérii, pak do České republiky propašované, tady prodávané za 100 korun za kilo. Inu, to je ta výsledná a neviditelná ruka trhu, propagovaná prý ekonomickým odborníkem – spíše pro skutečné obyvatelstvo nevzdělancem! Chtěli jsme pracovn v tamním městě uvést do chodu zahraniční přístroj. Už ho měli na energie napojený. Zpočátku nám nějak neběžel, muselo se zjistit proč? Bylo to jen na mně! Americký návod byl nesrozumitelný. Nejprve jsem musel speciálními klíči dotáhnout všechny matky. Pak zase crčela kapalina z pro mne neznámého otvoru. Když jsem nastavil dilataci výpustního ventilu vše najednou začalo správně fungovat. Projeli jsme strojem několik zkušebních cyklů a vše se dařilo. Nebylo pak dále co předvádět. Když mě tak s montážními klíči pozorovali firemní zaměstnanci, začali mi říkat pane inženýre. To ale nejsem, jsem jenom doktor. Pak jsme se vydali na slavnostní oběd v místní restauraci. Dorazili jsme do města Rokycany (opředených cikánskými příběhy) před polednem a tak početní místní Cikáni ještě spali. Nemuseli jsme se tak bát loupežných denních přepadení. To se tam pravidelně stávalo cizincům, v mezinárodních rychlících. Jakmile vlak v Rokycanech na pár minut zastavil, navalila se do něj cikánská sebranka a cizince okamžitě okradla! Správa města si s tím poradila mistrovsky. Ani nepotřebovala „pseudomoudrosti“ exministra Kocába. Najala si bezpečnostní agenturu s policejně študovanými čubkami. Jen těch se cikánští zločinci bojí! Tak už, od podvečera, se nádražím prochází policista v uniformě s čubou! Počet Cikánů na nádraží se začal zmenšovat, až zmizel i úpně poslední cigoš. Nádraží se nakonec stalo bezpečným. Jen psů se Cikáni bojí; skoro poučení pro naše slabomyslnější vládce! V tomhle městě žije i kdysi dosti populární cikánská zpěvačka Věra Bílá. Je už letitá, obézní a ne už tolik pohledná. Zchudla tu, její opálenější přítel jí jejím uměním našetřené peníze prošantročil! Čeká tu v osamění, už jen na svou smrt. Po poledni jsme zašli do lepší městské restaurace. Objednal jsem si vepřový jazýček s kaší. Mladá servírka byla trochu nahluchlá. Říkal jsem jí: „A já jazýček!“
1
Rozuměla ježeček. Nakonec jsme se ale domluvili a já si na něm později moc pochutnal. Zpět do Prahy jsme se vraceli páteční odpolední dopravní vřavou. V protisměru, z Prahy byl hrozný automasakr, provoz tam byl na stupni pět, přijížděli k němu policisté, sanitky i hasiči. Před Prahou v Ruzyni byla v našem směru jen jedna menší nehoda Slovenky. Pokračovali jsme přes nově otevřenou dálniční jihozápadní spojku. Měl jsem z ní moc dobrý dojem, pohodlně a bezpečně se po ní jelo. Až bude dokončeno ještě jeho zbývajících 40 kilometrů, bude dálniční obchvat Prahy úplný. Toho ale asi už nedožiji!? Z pražské periférie jsem pak pokračoval dál už mým autem, na venkovské sídlo v Hnojákově.
Miloš Nekvasil
2
ROKYCANY II 2010 Opět jsem tam musel služebně odjet do farmaceutické firmy. Tentokrát to bylo s Franzem Kafkou (pražským vlakem až do Mnichova). Odjížděl ráno v 9,04 ze Sherwoodu (Hlavního nádraží v Praze). Stál jsem pár minut před odjezdem před elektronickou tabulí a stále tam ještě nebylo napsáno číslo příslušného nástupiště. Hordy německých a českých poutníků před ní stálo netrpělivě. Nakonec si výpravčí povšiml přijíždějícího prázdného vlaku a tak zveřejnil jeho nástupiště J3. Hned jsme se úprkem rozběhli k vagonům. Po málo minutách se vlak pomalu rozjel směrem do Vinohradského tunelu. Světla ve voze dokonce zářila. „Rychlíkovou“ pomalou rychlostí jsme se sunuli k západním hranicím České republiky. Kolejí ubývalo, nakonec jsme směrem do Německa a Francie pomalu a se zastávkami pokračovali skoro krokem. Kde jsou ty časy, když do Německa a Francie vedla ještě dvojkolejka!? Průvodčí vůbec nepřišla, už tam byla jen ta elektronická a ta se hlásila jen tlampačem ve vagonech! Jména projížděných stanic jsme si ale mohli přečíst na venkovních tabulích, ještě snad z mocnářství. To je mi ale pokrok? Na nádraží v Rokycanech jsme se nakonec občerstvili houskou se sekanou. V hale byl dopoledne celkem rasový poklid, byly vidět jen troje holé nohy ještě spících Cikánů. Ve firmě jsem se dvě hodiny pěkně zapotil, vše bylo jen na mě a v případě neúspěchu ostuda i mého pracoviště. Po téhle době vše začalo fungovat a práce se nám začala dařit. Pokračovali jsme v ní až do pozdního odpoledne. Rozloučili jsme se s vedením firmy a její cikánský řidič nás odvážel směrem k železnici do Prahy. Nechal jsem si zastavit u městského řeznictví a dožadoval se několika kil hovězí oháňky. Neměli ji, jako v Praze. Prodavačka mi ale nabídla objednávku na příští středu odpoledne, to tam pojedeme zase. Už se nemohu dočkat příštího týdne, kdy tam pojedeme zase. Zpět do Prahy se tak budu vracet se čtyřmi kily nedostatkového kravského ocasu, na polévku! Na nádraží v Rokycanech odpoledne byl už rasový poklid slabší. Jediný ošumělý zaměstnanec bezpečnostní agentury popíjel kávu, pokuřoval a připaloval cigáro jednomu Cikánovi. Psa na noční službu měl asi, ještě za světla, někde blízko zaparkovaného. Náš vlak měl při příjezdu zpoždění jen půl hodiny. Průvodčí tentokrát přišla, byla pohledná a velmi ochotná. Zeptal jsem se jí odkud že to náš dnešní ranní mezinárodní rychlík Franz Kafka vlastně vyjížděl? Hledala ho dlouho v počítači železnice České republiky. Po dlouhé době zjistila že z Prahy! Proč byl v Praze pozdě přistavený jí ale počítač už neodpověděl! Dala nám výsledky hledání z počítače písemně! Pak už jsme se pomalou jízdou „rychlíkového vlaku“ dobelhali kolem 6. večer do Prahy. Na příští středu s hovězí oháňkou v Rokycanech se přesto moc těším!
Miloš Nekvasil
1
ROKYCANY III 2010 Znovu jsem vyjel ranním vlakem z Prahy do Rokycan. Jel ze Sherwoodu (dříve Hlavního nádraží). Tlampač už ohlásil odjezd Emila Zátopka (rychlíku na východ) ale náš Franz Kafka, pár minut před odjezdem tam ještě nebyl napsaný. Sotva jsme nakonec doběhli a už se mezinárodní rychlík rozejel. Do kupé si k nám přisedl barevný cizinec a anglicky si upřesňoval údaje na jízdence. Pak hned usnul spánkem spravedlivých. Přišla průvodčí budící respekt, byla to dvoumetrová Klotylda. Zkontrolovala přebedlivě jízdenky i mou legitimaci na slevu „dědek“. Dotazem s jakým zpožděním dojedeme do Rokycan se cítila dotčena. Prý máme zpoždění zatím jenom 7 minut! Měl jsem žízeň a chodbičkou procházel pojízdný bufeťák. Koupil jsem si od něj dvě deci sladké limonády za 36 korun! Za ty peníze mi na jazyku ale hořkla! V Rokycanech na nádraží se v ten den tuláci probudili a už i postávali. Rychle k budově přicházel mladý ale pajdající Cikán. Před ní postával mladší statný muž s pěkně modrým „jójem“ (monoklem na levém oku). Posnídal jsem lehce a bez rvačky v nádražním bufetu. Dovezli nás autem do firmy. Ouha, měli dnes ale málo tlakovaného vzduchu, většina ho musela jít do výroby! Přesto ho na nás ale trochu zbylo, co jsme chtěli udělat jsme stihli. Firemním inženýrkám už práce šla, zvláště té vousaté! Pracoval jsem s léčivem modré barvy, byl jsem tou modří roztěkán, připomínala mi to modré „jójo“ nádražního bezdomovce! OCAS Měl jsem z minulého týdne u tamního řezníka na dnes objednaná 4 kila hovězí oháňky na polévku. Kolegům ze zaměstnání jsem ji slíbil přivézt také, oddělení tím žilo celý týden v nadšení a očekávání. Tohle očekávání přehlušilo i radost z nedávného výplatního dne! Zase ouha! Řeznice odběhla dozadu a ven vyšel i sám velmistr řeznický. Téměř se slzami v očích se mi omlouval, že dnes mu ocasy nepřivezli. Objednával je na poslední chvíli, prý aby nebyly zasmrádlé! Měl prý s mou objednávkou na středu začít už v pondělí. Co se ještě víc dalo dělat? Do odjezdu vlaku Albert Einstain zbývalo dost času a tak se šlo do města, na náměstí. Cestou mi ODS dala předvolební tužku. Bylo tam i jiné řeznictví, zašel jsem tam. Tam měli i bez objednávky dost hovězích i vepřových oháněk, jako snad tomu bývalo už za 1. republiky? Hovězí ocasy jsem vzal všechny co tam měli. Cikánskou řeznici, mdlejšího ducha, jsem požádal o rozdělení na 4 části a připsání k nim cen. Nepochopila to ani po mém 3. vyřčení!? Musela jí na pomoc přispěchat bělošská gádža a udělat to za ní. Vlak do Prahy měl zpoždění jen nepatrné, po jednokolejce jel sice pomalu ale jistě. Chodbou vagonu se procházeli policisté s nádherně blýskavými stříbrnými okovy. Na Sherwoodu také nebyla idyla. Padl tam na zem mladý ale urostlý narkoman, už u něj byli saniťáci a stařičký holohlavý felčař. Naložili ho na nosítka a někam odvezli.
1
Tramvají jsem s pražskými Cikány dojel domů, ocas vstrčil do hrnce, natočil do něj studenou vodu a vypustil ruský plyn. Než se uvařil, napsal jsem tenhle fejeton. Ochutnávat polévku budu až zítra, musí se uležet, druhý den je prý jídlo nejlepší!
Miloš Nekvasil
2
