O cíli naší cesty v roce 2004 jsme se příliš dlouho nedohadovali. Michal navrhoval výlet na Azorské ostrovy, ve hře byla i Jižní Afrika, ale nakonec

O cíli naší cesty v roce 2004 jsme se příliš dlouho nedohadovali. Michal navrhoval výlet na Azorské ostrovy, ve hře byla i Jižní Afrika, ale nakonec to na celé čáře vyhrála Střední Amerika. Především kvůli tomu, že pro nás s Michalem zůstával Americký kontinent dlouhá léta neobjeven... Zbývalo vymyslet trasu a zkusit objednat nějakou cenově přijatelnou letenku. Bohužel v posledních dnech před Silvestrem, které jsme trávili u Michala v Rožnově, se Libor rozhodl, že letošní zimní sezonu vynechá. A tak se naše tradiční cestovatelská sestava zúžila. Prvním cílem cesty se stala jednoznačně Kostarika. Její návštěvu jsme už několikrát neúspěšně plánovali a navíc tato země splňovala hlavní i když oficiálně nevyřčenou podmínku - dost bylo pamětihodností, na řadě je příroda! Dále bylo jasné, že se pokusíme navštívit i některou ze sousedních zemí. Rozhodovali jsme se mezi Nikaraguou a Panamou. Volba nakonec padla na Panamu - karibské ostrovy a hlavně legendární průplav těsně porazili největší středoamerické jezero se sladkovodními žraloky. I přes to, že do Panamy budeme potřebovat narozdíl od Nikaraguy vízum (únor 2004). Solidní letenku se nám podařilo sehnat přes Studentagency - poletíme s Air France (respektive s jejími partnery) přes Mexico City do San José a za měsíc se budeme vracet z Panama City. Na itineráři zpáteční cesty nás příjemně potěšila i osmihodinová přestávka v Mexiku, kterou - jak jinak - využijeme ke krátké návštěvě jednoho z největších měst světa. To vše včetně tax za solidních 23 tis. Největším problémem předstartovních příprav se ukázalo být shánění panamského víza, které bylo v době našeho odletu ještě potřebné. Na začátku roku (odlet byl stanoven na 23.února) jsme odeslali pasy a kopie letenek na honorární konzulát do Prahy a čekali, co se bude dít. Asi měsíc před odletem jsem ověřoval situaci a paní z konzulátu mě uklidňovala, že je na vydání víza ještě příliš brzy. Panamci ho prý vydávají tak 14 dní před plánovaným odletem. Znovu jsem tedy na konzulát volal po dvou týdnech. To už jsme začínali být malinko nervózní, protože se čas krátil a do telefonu mi bylo znovu řečeno, že žádná víza z Panamy opět nedorazila. Situace nabrala dramatických otáček poslední týden před odletem. To už jsem konzulát bombardoval telefonáty každý den. Zjistil jsem, jak se vlastně panamské vízum uděluje - pan konzul o něj zažádá, z panamské strany mu přijde kladné potvrzení s číslem autorizace, načež my obdržíme do pasu razítko právě s oním důležitým číslem. Naše naděje vzrostly předposlední pracovní den před odletem (čtvrtek-odlétali jsme v pondělí brzy ráno) - bylo mi řečeno, že z Panamy přišlo několik víz, bohužel ne ta naše. Ale to už údajně vypadá nadějně. Jenomže už nebyla jiná volba, než se v pátek vydat do Prahy osobně pasy potřebujeme ať už s vízem nebo bez něj. V nejhorším případě, a to nám bylo i na konzulátu navrženo, nám odfaxují autorizační číslo na zastupitelství do San Jose a my si ho tam vyzvedneme. No, to by bylo ale opravdu krizové řešení. S tímto vědomím jsem se tedy v pátek vydal na konzulát. Nejdříve jsem tam dostal od sekretářky vynadáno, že nejsem objednaný, ale nedal jsem se odbýt. Propracoval jsem se až k panu konzulovi a od něj jsem se dozvěděl, že ony ty autorizace vlastně přišly, ale on neví komu která patří. Prý vyřizuje víza ještě nějaké cestovce (mám dojem, že to byl Alvarez) a proto má těch čísel víc. Chvíli jsme

1

nad nastalou situací přemýšleli, já jsem nasadil útrpný výraz, jako že "to nás ale čekají problémy", až pan konzul řekl rozhodnou větu: "A já na ně kašlu, když mi nejsou schopní poslat pořádné autorizace, tak já Vám to vízum dám a hotovo." A bylo to! V našich pasech se objevilo kýžené razítko s náhodně vybranými čísly a cesta do Střední Ameriky byla otevřená! Nutno poznamenat, že autorizační číslo na panamské celnici naprosto nikoho nezajímalo a 15.4. (necelý měsíc po našem návratu) byla vízová povinnost do Panamy zrušena! To potěší.... 23.2.2004 jsme se tedy pohodlně usadili do Boeingu 737-400 Českých aerolinií a s dvacetiminutovým zpožděním jsme nabrali kurz Paříž. Tam jsme dosedli deset minut před půl desátou a vydali jsme se hledat bránu 30E, kde už na nás čekal o něco větší letoun - Boeing 767-200 patřící tentokrát společnosti Aeromexico. Přesně v 11,17hod. jsme se vydali na 12 a půl hodinový let přes Atlantik. Brzy jsme dosáhli výšky 11900m a rychlostí 770km/h jsme začali ukrajovat první stovky kilometrů. Pevninský okraj Normandie brzy a nadlouho vystřídaly vlny Atlantiku a teprve po deseti hodinách letu naše oči poprvé spatřily Americký kontinent - konkrétně poloostrov Yucatán. Jinak let s Mexičany byl celkem bez problémů. K obědu jsme si dali lososa s výborným zákuskem a k večeři byl zase docela dobrý salát. Jen nás překvapilo, jak je letoun poloprázdný. V některých řadách byla sedadla prostřední sekce úplně prázdná a kdo chtěl, mohl se tam pohodlně natáhnout. Konečně se pod námi objevila mexická pevnina. V dálce se vynořil nepřehlédnutelný kužel Popocatepetlu a před námi se objevilo rozlehlé Mexico City. Přistání v nadmořské výšce 2000 m.n.m. má asi své úskalí, protože na letištní dráhu jsme v podstatě doskákali. Náš den už prakticky končil, jenomže tady musíme posunout hodinky o sedm hodin zpátky, takže místo patnácti minut před půlnocí máme zase jen 16,45. Dnešní den bude velmi dlouhý a jak brzy zjistíme i velmi náročný. Čekají nás totiž další problémy. V Praze nám vystavili palubenku nejen do Paříže, ale díky partnerství aerolinek ve Sky teamu také až do Mexika. Dál do Kostariky už máme pokračovat s jinou mexickou společností - Mexicanou - a ta bohužel do Sky teamu nepaří. Tudíž do San José palubenku nemáme. Musíme si ji vyřídit tady na letišti. Cestu k potřebné přepážce jsme našli bez problémů, jenomže úřednice chce vidět zpáteční letenku z Kostariky. Jinak nás prý nemůže pustit do letadla. Ukazujeme jí zpáteční letenku z Panamy i panamské vízum (ještě že už ho máme!!!), jenomže to nestačí. Kostarické imigrační úřady prý musejí mít jistotu, že jejich zemi skutečně opustíme. Znovu úřednici vysvětlujeme, že z Kostariky cestujeme do Panamy a pak domů, ale Mexičanka je neústupná. Nemáme žádnou letenku ani jízdenku pryč z Kostariky a proto do letadla nemůžeme. Už je to tady - středoamerická byrokracie. Nedá se

2

nic dělat, zbývá jediné možné řešení - jít do kanceláře Mexicany a koupit si tam letenku z Kostariky do Panamy. Letenky pro nás pro oba stojí 5781 peset, což představuje asi 13700,kč. To není zase tak hrozné, v San José prý můžeme letenku zase zrušit a peníze nám budou kromě nějakých dvaceti dolarů vráceny. Nezbývá tedy než vytáhnout VISU a jít ji k nejbližšímu bankomatu trošku "podojit". Úřednice u přepážky je už spokojená a my se můžeme vydat k příslušné bráně do letadla společnosti Mexicana směřujícího do San Jose. Původně jsme měli na přestup tři hodiny, ale nakonec letadlo stíháme jen tak tak. Let Boeingem 757-200 je asi nejpříjemnější - tohle letadlo je totiž ze všech Boeingů, kterými jsem dosud letěl, nejtišší. Startujeme v 19,55 náš den už má v tu chvíli 27 hodin a Michala to zmohlo natolik, že samotný start zaspal. Po dvou a půl hodinách letu nad potemnělým Tichým oceánem přistáváme v San José, respektive na mezinárodním letišti Juana Satamarii, které spíš než v San José leží v sousedním městě Alajuela. Procházíme imigrační kontrolou, které je samozřejmě šum a fuk, jestli máme nějakou letenku pryč ze země. A když se shledáváme i se svými zavazadly, máme dnešní letecký přesun zdárně za sebou. Michal přes web hostelworld.com zamluvil ubytování na první tři noci a také dopravu taxíkem až k vybranému hostelu. A tak hned před letištní halou vyhlížíme někoho, kdo pro nás přijel, ale nikdo se k nám nehlásí. Naštěstí je tu taxíků dost a 12 dolarů bychom za cestu do San Jose zaplatili stejně, tak usedáme k prvnímu dobrovolníkovi a vyrážíme. Dnes už toho cestování máme plné zuby, takže si už nepřejeme nic jiného, než sebou praštit do postele a usnout. Během dvaceti minut se spícími uličkami San José proplétáme až k hostelu "Posada de Don Tobias". Naše rezervace je v pořádku a pokoj už máme připravený. Hostel vypadá docela příjemně, obsluha je fajn a také první španělská konverzace dopadla docela dobře. Dnešní náročný den jsme nakonec zvládli i přes všechny problémy skvěle! Den 2. - úterý 24.2.2004 San Jose se probouzí velice brzy a tak i my vstáváme celkem časně. Hluk a dopravní ruch v okolních ulicích začíná zesilovat už okolo čtvrté hodiny a v šest vychází Slunce. Tou dobou jsou už všichni Kostaričané na nohou a nám nezbývá, než se přizpůsobit. I tak jsem se ale docela dobře vyspal. V ceně za ubytování máme i snídani a tak si s chutí dáváme toasty s džemem, banánem a čajem. Hned po snídani si v recepci prohlížíme nabídku výletů po okolí. Je fajn, že si všechno můžeme objednat přímo v našem hostelu a nemusíme ve městě složitě hledat žádnou cestovku. Trochu to připomíná Asii. Na první pohled nás zaujal celodenní výlet na nedaleký vulkán Poas spojený s návštěvou rezervace La Paz a s exkurzí na řece Serapiquí, která se nachází v karibské nížině. Vše včetně dopravy a jídla stojí 79 dolarů a tak neváháme ani chvíli a výlet objednáváme na zítřek. Potom už vzhůru do velkoměsta. San José je hlavní město Kostariky a dnes tu žije více než 300 000 obyvatel, kterým se říká Josefinos. Město bylo sice založeno v roce 1737, ale z koloniálního období se tady moc památek nezachovalo. Místo toho tu najdeme spíš moderní obchodní domy, nákupní centra, restaurace s rychlým občerstvením a také mnoho muzeí. Město se nachází v rozlehlém úrodném údolí Meseta Central, které je téměř ze všech stran obklopeno vysokými horami. Díky nadmořské výšce 1150 m.n.m. tu panuje celkem přívětivé klima, které nám trochu usnadní

3

aklimatizaci v tropech. První věcí, na kterou si tu budeme muset zvyknout, je členění ulic, které je podobné i v jiných kostarických městech. Zdejší hlavní třída, která protíná město od východu k západu, se jmenuje Avedina Central. S ní rovnoběžné ulice se proto nazývají avenidas a směrem na sever jsou číslované lichými čísly a směrem na jih zase sudými. Hlavní třída vedoucí od severu k jihu se jmenuje Calle central a všechny ulice s ní rovnoběžné (kolmé na avenidas) se pro změnu jmenují calle (c se vyslovuje jako k a ll se čtou měkce, téměř jako j). Na západ od calle central jsou ulice sudé, na východ liché. Je to zajímavý systém a když si na něj člověk zvykne, hned se snáze orientuje. Nejdříve musíme najít kancelář Mexicany - hlavním úkolem dnešního dne je samozřejmě zrušení letenky San Jose-Panama City. Bohužel adresa v průvodci se ukazuje být neaktuální a tak se z Calle 28 vracíme do centra. Po chvilce vyptávání nás v kanceláři Lufthansy posílají zpátky na předměstí, kam už tentokrát jedeme taxíkem (3 USD). A skutečně - Mexikana se nachází na Calle 28, akorát na jiném rohu než popisoval průvodce. V pěkné klimatizované kanceláři jsou velmi ochotní až do chvíle, než zjistí, že nemáme zajištěnu žádnou náhradní dopravu do Panamy. Už je to tu zase - vysvětlujeme úředníkům, že do Panamy pojedeme autobusem podél karibského pobřeží, jen ještě nevíme z kterého města a kdy. Úředníci jsou ale neoblomní: "Musíte doložit, že nějak opustíte Kostariku, jinak letenku zrušit nemůžeme." Doporučují nám kancelář Tica bus v centru města, kde bychom mohli zakoupit nepoměrně levnější jízdenku a letenku bychom tak mohli konečně stornovat. Necháme si to zatím projít hlavou a vracíme se do centra. Jakýmsi hlavním náměstí v San José je Plaza de la Cultura. Panuje tu taková pohodová atmosféra, lidé sem chodí odpočívat a především severní částí náměstí prochází Avenida Central s jedním obchodem vedle druhého, takže se tu dá i docela slušně nakupovat. Nedaleko odsud na Celle 9 Avenida 2 by měla být kacelář Tica bus. Tu jsme nakonec po kratší zacházce okolo Národního muzea skutečně zdárně našli. Potěšilo nás, že u přepážky seděl kluk, který studoval v Čechách a pár slovíček si ještě pamatoval. Pomohl nám s nákupem jízdenky do Panama City, která nás vyšla na 25 USD. Teď už by nám měli tu zpropadenou letenku konečně zrušit a pak nám tady snad stornují i tuhle jízdenku, kterou beztak nikdy nepoužijeme. Vracíme se na náměstí Plaza de la Cultura a chvíli odpočíváme před krásnou budovou Národního divadla (Teatro nacional), která pochází z 90.let 19.století. Konečně je také načase navštívit některé z vyhlášených muzeí - volba padla logicky na Museo de Oro Precolombino (muzeum zlata z předkolumbovské éry), které se nachází přímo pod Kulturním náměstí a tudíž sedíme prakticky nad ním. U vchodu odevzdáváme věci do úschovny a platíme 5 USD. Postupně procházíme tři patra a prohlížíme si ukázky výrobků ze zlata, různé pečetě, figurky a zvířata. Součástí muzea je i malá numismatické sbírka. Muzeum bylo vskutku inspirativní a tak je čas seznámit se s místními bankomaty. V Kostarice se dá sice celkem dobře platit i dolary, ale například v restauracích nebo supermarketech to není vždy pravidlem. A tak nám nezbude než si opatřit místní měnu, která se jmenuje collon - česky Kolumbus. Zvláštní, že?

4

Jako bychom my tady u nás platili třeba Přemyslem Otakarem :-) Podle aktuálního kurzu bylo v únoru 2004 za jeden dolar 420 collonů. To znamená, že jedna koruna se rovnala zhruba 16 collonům. Z toho všeho je patrné, že místní ceny budou samá nula navíc a tak si musíme rychle zvyknout na kostarické tisíce. U bankomatu nám to chvíli trvá než se s těmi nulami srovnáme, ale výběr se nakonec podařil. Pro začátek bude stačit 40.000 (2500kč). Na rohu za Národním divadlem objevujeme internetovou kavárnu, a tak můžeme napsat zprávu domů. Půl hodina tu stojí 300c a připojení je zcela bez problémů. Po calle 1 se vydáváme k hlavní poště a v přilehlé avenidě objevujeme příjemně vyhlížející restauraci, kde provedeme první kulinářský test. Kuře na kari s rýží a s docela dobrým místním pivem Imperial stojí 2.850c a my jsme s prvním středoamerickým obědem nad míru spokojení. Teď nás zase čeká návštěva Mexicany. Předkládáme jízdenky a úředníci ochotně stornují naše letenky. Peníze sice dostaneme až příští pátek, ale to nám nijak zvlášť nevadí, protože chceme nejdříve navštívit severozápad země a do San Jose se tak či tak budeme muset vrátit. Hlavní úkol tedy máme splněný a okolo autobusového terminálu Coca Cola bus se vracíme k našemu hostelu. Jdeme po Calle 14, ze které se přes den stává jedno velké tržiště. Hned kupujeme nějaké pití a samozřejmě banány (trs šesti banánů tu stojí 100c). Den 3. - středa 25.2.2004 Na dnešní den máme naplánovaný a zaplacený výlet s místní cestovkou. Musíme si zase trochu přivstat, což ovšem v San José není žádný problém. Snídani máme v ceně výletu a tak se nezdržujeme a v půl sedmé nás už vyzvedává minibus s domorodým průvodcem a s dalšími asi pěti turisty. Cestou ještě nabíráme 4 lidi a vydáváme se na severozápad. Najíždíme na interamericanu, což je taková hlavní silnice, která lemuje západní pobřeží celého severoamerického kontinentu a končí až kdesi v džungli v panamské provincii Darién. Silnice má vskutku honosný název, ale většinou se jedná "pouze" o klasickou asfaltovou silnici se dvěma pruhy. I když okolo San José má interamericana podobu skutečné dálnice, a tak celkem rychle uháníme k sousednímu městu Alajuela, které jsme zatím viděli jen v noci. Městem pouze projíždíme a přibržďujeme jen u pomníku Juana Santamarii. Ano, je to ten samý člověk, po kterém se jmenuje zdejší mezinárodní letiště a tak je zřejmé, že to bude někdo velmi významný. Průvodce nám také hned povyprávěl, jak do Kostriky v roce 1856 vtrhnul z Nikaraguy se svým vojskem dobrodruh Christopher Walker, který chtěl dobýt celou Střední Ameriku. Tehdejší prezident Mora zmobilizoval 9000 civilistů, kteří v bitvě u Santa Rosy Walkera porazili. Dobyvatel ustoupil do Rivasu v

5

Nikaraguy, ale vítězní Kostaričané ho pronásledovali i tam. Walker se bránil v dřevěné pevnosti. Chlapec z Alajuely Juan Santamaria se přihlásil, že budovu zapálí, což se mu také podařilo. Přinutil tím dobyvatele k útěku, ale během své odvážné akce padl a dnes patří mezi kostarické národní hrdiny. Po krátké exkurzi do historie opouštíme Alajuelu a začínáme pozvolna stoupat na vulkán Poas. Pěkné výhledy na města v údolí i nádherné okolní hory brzy střídají rozlehlé kávové plantáže. U jedné také brzy zastavujeme. Průvodce nám vypráví o pěstování kávy a je příjemně překvapený, když Michal správně zodpoví jeho kontrolní dotaz - káva samozřejmě pochází z Etiopie. Chvíli také pozorujeme, kterak na plantáži pracují brigádníci ze sousední Nikaraguy a dozvídáme se, že se jim tady v Kostarice říká Nicos. Po chvíli pokračujeme v cestě a stoupáme výš a výš. V dálce se tyčí další vulkány, které obklopují centrální údolí. Pěkně je vidět hlavně Irazú, kam bychom se v dalších dnech také rádi vydali neboť z jeho vrcholu bývá za dobrého počasí vidět Atlantik i Pacifik. Blíží se devátá hodina a na řadu přichází snídaně. V jedné restauraci u cesty teď ochutnáme tradiční gallo pinto. To se skládá z osmažené rýže s fazolemi, dále máme na talíři vejce, toast a světe div se - osmažený banán!!! Ta kombinace zní velice zvláštně, ale snídaně je to opravdu znamenitá! Snad jen zbytečně silný čaj nebyl úplně to pravé. Vracíme se do minibusu a pokračujeme v cestě na vrchol Poasu. Cestou projíždíme několik vesniček a brzy překračujeme hranice stejnojmenného národního parku. Vstupné máme zahrnuté v ceně výletu a tak se tu nemusíme zdržovat. Brzy zastavujeme na parkovišti v nadmořské výšce přes 2600m. Naštěstí je dnes nádherné počasí a i tady nahoře je poměrně teplo. Bundy a dlouhé kalhoty tak mohou zůstat v baťohu. Nejdříve si jdeme prohlédnout maketu vulkánu v nedalekém muzeu. Kromě modelu nás tu zaujaly i fotografie z mohutné erupce v roce 1910. Naposled se sopka probudila v roce 1995, kdy z jejího kráteru vycházelo větší množství kouře. V roce 1989 dokonce popel létal až do vzdálenosti několika kilometrů. Raději než fotky už bychom si ale chtěli prohlédnou samotný kráter, který leží v nadmořské výšce 2704m. Vede k němu asi 600m dlouhý chodník, který lemuje zdejší bujná vegetace plná bromélií. Konečně se před námi otevírá nádherný pohled na 1300m dlouhý a 300m hluboký kráter, na jehož dně kontrastuje s okolními šedivými horninami zelenomodrá laguna. Je tu trochu cítit síra a z některých hornin uniká dým, který nás má ubezpečit, že se skutečně nacházíme na vrcholu činné sopky. Aby té krásy nebylo málo, za kráterem halí velká peřina z mraků rozlehlou karibskou nížinu. Jen tu a tam z ní vykoukne nějaký ten kopec centrálního pohoří. Vůbec nelituji, že s sebou dnes tahám stativ. Ty záběry za to určitě stojí! Po chodníku se vracíme zpátky k minibusu a náš výlet pokračuje. Klesáme po svahu zase do nižších nadmořských výšek a před námi se otevírají

6

další nádherné výhledy. Průvodce a řidič jsou nadšeni, že se mi "jejich" země líbí natolik, že si ji natáčím a řidič mě dokonce pořád upozorňuje na nějaký pěkný výhled. V praxi to vypadalo tak, že pořád na něco ukazoval a přibržďoval, abych si to stihnul natočit. "Jé, hele, vidíš ten strom, to je co? Máš to?", "Jo, dobrý, mám to!", "Hele, ten výhled...". Většinou už jsem natáčení jen předstíral, protože kdybych měl točit všechno, na co mi ten chlapík ukázal, tak bych asi hned vyplácal veškeré zásoby kazet :-) Zhruba v půlce svahu odbočujeme ze silnice, po které jsme přijeli, a přejíždíme do provincie Heredia. Stále ale zůstáváme na svahu Poasu. Na jeho severovýchodním úbočí totiž leží rezervace La paz s deštným pralesem a stejnojmennou divokou říčkou. Návštěvu rezervace začínáme v motýlí voliéře - mezi rostlinami tu poletují motýli všech barev a velikostí, až z toho oči přecházejí. Nechybí tu ani obrovský modrý morpho, i když ten je jak se patří plachý a kvůli fotografování nebo natáčení pózuje jen velmi nerad. Naštěstí klidně posedí na ruce zkušeného ošetřovatele a tak ho můžeme nerušeně zvěčnit. Vzpomínáme na Libora, protože toho bychom odsud snad ani nedostali. Hned za motýliáriem se nacházejí krmítka pro kolibříky. Sami se tu můžeme přesvědčit, jak jsou tito drobní ptáčkové rychlí a s nějakým delším pozorováním jsme prozatím neuspěli. Raději se vydáváme na stezku, která nás skrz mlžný prales zavede až do malého údolí k říčce La Paz, která tu vytváří několik zajímavých vodopádů. Ten první se jmenuje Templo a protože je docela velký, stříká z něj všude okolo spousta vody, takže jsme za chvíli docela mokří. A při procházce pralesem asi sotva uschneme. Po dřevěném schodišti sestupujeme dolů pod skalní převis a pokračujeme k dalšímu vodopádu, který se jmenuje Magia Blanca. Ten je ještě větší než Templo a chvíli nám trvá než překonáme výškový rozdíl a dostaneme se dolů na vyhlídku. Skrz džungli pokračujeme dál, další dva vodopády Encantada a Escondida nejsou přímo u cesty a tak k nim musíme pokaždé odbočit z hlavního chodníku. Pokud je chceme vidět v plné kráce, musíme ještě navíc sestoupit na malou vyhlídku. Na konci rezervace nás čeká poslední vodopád - La Paz. Ten už není tak mohutný, ale jakoby vytéká z pralesa, což tady na okraji džungle vypadá moc hezky. Pod vodopádem leží na dně říčky starý zřícený most, zatímco nový se zatím hrdě klene přes koryto. Dál už říčka La Paz pokračuje nerušeně ve své pouti do karibské nížiny a nás už čeká, ještě před tím než se tam vypravíme také, jenom návrat na začátek rezervace. Naštěstí sem pro nás přijel náš minibus a tak už nemusíme pokračovat pěšky. Však po té náročné procházce pralesem s poměrně velkým převýšením a za docela slušného vedra toho máme docela plné zuby. S chutí si teď dáme dobrý oběd. A skutečně - kuře v tomatové omáčce se smaženým banánem, rýží a zeleninou bylo opravdu vynikající! Po dobrém obědě nás čeká dlouhý přesun minibusem. Vydáváme se na severovýchod a podél velké rokle s krásným výhledem na mlžný prales národního parku Braulio Carillo pomalu klesáme do karibské nížiny. Zastavujeme jen jednou, ale stojí to za to. V dálce se v hustém porostu objevuje vysoký vodopád San Fernando. Po dvou hodinách jízdy se ocitáme v nížině, asfaltová silnice se brzy mění na lepší zpevněnou cestu a zanedlouho už projíždíme městečkem Puerto Viejo de

7

Serapiquí. Zdejší okolí je známé svými neporušenými podhorskými tropickými pralesy, které tvoří nejsevernější výběžek výše zmíněného národního parku Braulio Carillo. Kousek za městečkem protéká řeka Serapiquí, která odsud teče až k nikaraguyské hranici, kde se vlévá do Rio San Juan. Zmoženi dlouhým přesunem pomalu vystupujeme z minibusu. Hned ve dveřích nás téměř omráčí venkovní horký vzduch. Jako bychom právě vstoupili do sauny. Zatím jsme se pohybovali ve vyšších nadmořských výškách a tak jsme tropické Slunce moc nevnímali, i když ruce už máme od včerejška pěkně načervenalé. Ale tady v nížině už nás čeká opravdové vedro. No, ono nás toho na řece Serapiquí čeká ještě mnohem víc. Už tady totiž máme nachystanou motorovou loď a můžeme se vydat na krátkou plavbu. Břeh řeky je útočištěm mnoha živočichů a my se za pomoci našeho kormidelníka pokusíme alespoň některé spatřit. Kdykoliv bystré oko domorodce nějakého tvora zahlédne, přibrzdí nám u něj a náš průvodce nám zvíře barvitě popíše. Hned na začátku plavby máme štěstí na velkého leguána, který se vyhřívá mezi kořeny stromů na břehu řeky. Za chvíli máme ještě větší štěstí, protože kousek od nás právě vylézá z vody krokodýl americký. Je to statný kousek, ale nás si nevšímá, protože se právě se uvelebil v bahně. Ještě jsme pořádně nevyjeli a už je na co koukat. Po dvou plazech přicházejí na řadu ptáci. Musím říct, že domorodý kormidelník má opravdu skvěle vycvičený zrak, protože nám vždycky trvalo hodnou chvíli, než jsme vypozorovali, na co ten chlapík už asi minutu nadšeně ukazuje. A tak chvíli po sobě vidíme žlutého tyrana bentevího, ledňáčka kroužkového a k naší radosti nacházíme na jednom stromě i vzrostlého barevného tukana. Dalším plazem, na kterého máme štěstí, je bazilišek zelený. Je to pěkný sameček s typickými nápadnými laloky na hřbetu a ocasu. Ve větvích nad řekou konečně vidíme i nějaké opice. Chvíli nám trvá, než se do sytosti vynadíváme na hravé vřešťany, ale ještě větší rozruch než opice v nás vzbudí podivná lanovka spojující oba břehy řeky. Místním se asi nechtělo stavět most a tak se v případě potřeby zavěsí i s kolem na lano a přeručkují na druhou stranu. No, je to rozhodně zajímavý způsob přepravy a člověk ručkující pět metrů nad řekou uprostřed džungle se hned tak nevidí. Zpátky už jedeme mnohem rychleji. Pozorování divé zvěře je u konce, tak nám náš lodivod ukáže také něco ze svého umění. Zastavujeme jen na chvilku u dvou domorodých dívek, které se oddávají bezstarostné koupeli v řece. Vzhledem k tomu, že jsme kousek odsud viděli toho velkého krokodýla, zasluhuje jejich odvaha opravu uznání. Někdo z lodi se jich ptá, jestli se nebojí a ony jen s úsměvem odpovídají, že se naopak krokodýli bojí jich. Po krátkém osvěžení na břehu - džus i cola přicházejí v tom úmorném vedru opravdu k duhu - nasedáme do klimatizovaného minibusu a vracíme se zpátky do San Jose. U města Santa Clara se napojujeme na karibskou magistrálu a brzy stoupáme na horský masív, který odděluje karibskou nížinu od centrálního údolí, ve kterém leží hlavní město. Musíme překonat téměř 1500 výškových metrů, ale opět se můžeme kochat krásnými výhledy do údolí na

8

pralesy národního parku Braulio Carillo, který dnes prakticky celý objíždíme. V jednom místě je u cesty vidět lanovka - to je takový svérázný a velice zajímavý druh turistické atrakce. Můžete se nechat vozit v korunách stromů a pozorovat život, který byste ze země spatřili jen těžko! V dalších národních parcích nahrazují lanovky visuté mosty nebo naopak lana, po kterých můžete korunami prosvištět zavěšeni na karabině za několik vteřin. No, však i my si koruny stromů na naší cestě užijeme. Zatím ale pokračujeme v cestě do hlavního města. Ještě projíždíme tunel Zurquí. Průvodce nás upozorňuje, že je to nejdelší a zároveň také nejkratší tunel v zemi - je totiž jediný :-) Za tunelem už klesáme do San Jose, aby nás na okraji města pozdržela malá dopravní zácpa. V půl šesté jsme před naším hotelem a máme tento velice povedený a zajímavý výlet za sebou! Večer ještě musíme řešit jeden zapeklitý problém. Potřebujeme dobít baterky do foťáků a trochu nám dělá čáru přes rozpočet napětí. Na to, že se tu používají americké zásuvky se dvěma kolíky, jsme připraveni, dokonce ani napětí 110V nás nemůže zaskočit, nás ne! Jenomže naši redukci ano. Ona jaksi zdejší napětí odmítá redukovat, přestože jsem v Čechách koupil takovou, která to má umět. Kameře je to jedno, ta je stavěná na 230 i 110V, ale tužkové baterie s mojí nabíječkou nedobijeme. Nezbývá nám, než se pokusit o nemožné sehnat místní nabíječku. Moc tomu nevěříme, ale v okolních uličkách je obchodů spousta, tak snad budeme mít štěstí. A skutečně, místní nás směřují do obchodu, kde opravdu mají nabíječky na tužkové baterie! Sláva - za 12.900c máme nabíječku dokonce i se čtyřmi náhradními bateriemi! To je super, můžeme fotit jako o život! Den 4. - čtvrtek 26.2.2004 I ve čtvrtek vstáváme brzy, protože máme v plánu přesun do městečka La Fortuna, které leží na severozápadě země. Autobus odjíždí z terminálu Norte už v 6,15, takže si musíme trochu pospíšit se snídaní a pak hurá na zastávku. Naštěstí Michal vybral polohu našeho hotelu výborně, protože Terminal Norte máme hned za rohem. Autobus je přistaven načas a tak rychle ukládáme bágly dolů do zavazadlového prostoru a jdeme si vybrat nějaká pěkná místa. Cesta do Fortuny nám bude trvat 4 a půl hodiny a vyjde nás na 3USD. Obnos vybírá průvodčí až během jízdy. Ze San Jose autobus odjíždí poloprázdný, ale během cesty se jaksepatří zaplní. Nejdříve zastavujeme v Alajuele - když budu počítat pondělní přílet, jsme tady vlastně už potřetí. Řidič si tu dává asi čtvrt hodinovou pauzu, během které se do autobusu nahrne několik prodavačů. Z Alajuely pokračujeme stále po interamericaně podél vysokého horského masívu na západ. Až u města Naranjo (v překladu pomerančovník :-) odbočujeme na sever a začínáme stoupat do hor. Z horských městeček, která projíždíme, mi v paměti utkvělo jen Zarcero s pěkným parkem na náměstí. Jednotlivé keře tady mají zastřižené do tvaru nejrůznějších zvířat. V nadmořské výšce 1800 m.n.m. přejezd horského masívu kulminuje a my začínáme klesat do údolí. Asi po dvou hodinách jízdy přijíždíme do města Ciudad Quesada. Řidič zastavuje na zdejším autobusovém nádraží a vyhlašuje další přestávku. Ta se nám tentokrát výborně hodí, protože je na čase obstarat nějakou svačinu. V nedalekém obchůdku proto kupujeme výborný těstovinový závin plněný masem (800c) a několik šátečků (á 750c). Svačinu máme vyřešenou a v půl desáté můžeme pokračovat v cestě. Silnice už vede více méně po rovině, a tak do Fortuny přijíždíme okolo půl jedenácté. Vzhledem k tomu, že městečko leží v nížině, panují venku zase pěkná vedra, až se nám ani skoro nechce vystupovat. Stojíme u hlavní silnice, která toto malé městečko se 7000 obyvateli rozděluje na dvě poloviny. Zdejší dominantu tvoří 1633m vysoká činná sopka Arenal, jejíž téměř dokonalý kužel se hrozivě tyčí nad městem. Poslední velké erupce tu byly zaznamenány v roce 1968, ale ani od té doby sopka zcela nespí a prakticky denně z ní vytéká žhavá láva. No, však se na

9

ty erupce pojedeme podívat. Zatím se musíme postarat o ubytování. V průvodci píšou, že levné pokoje nabízejí místní lidé, kteří vás uvítají, jakmile vystoupíte z autobusu. No, ten malý domorodý klučík, který nás právě ukecává, má asi našeho průvodce dobře nastudovaného :-))) V tom děsném vedru se nám nechce nic hledat a tak jdeme s ním až do Cabinas Wally, což je skupinka takových malých bungalovů. Ovšem nabízený pokoj je velice pěkný, máme k dispozici teplou sprchu, TV a samozřejmě klimatizaci. To vše za 7USD za osobu. Na středoamerické poměry je to poměrně dobrá cena a na naší cestě se vlastně levněji ubytujeme už jen v Panamském Boquete. Jdeme tedy zaplatit a při té příležitosti hned vybíráme výlety. K Arenalu se prý odjíždí každý den v podvečer, takže nemusíme na nic čekat a k sopce se vydáme už dnes (25USD). Na zítřek jsme si naplánovali výlet do rezervace Caňo Negro (45USD) a pozítří budeme pokračovat dál do Santa Eleny. Pan majitel nám vše zařídí, takže nemusíme shánět žádnou cestovku, a jedinou jeho provizí je to, že jsme si u něj zaplatili dvě noci. Ještě než zaplatíme výlety, musíme popřemýšlet nad tím, jaký způsob dopravy zvolíme pozítří pro cestu do Santa Eleny. Ta leží v horách za sopkou Arenal a za stejnojmenným jezerem. Dostat se tam můžeme dvěma způsoby - levnějším autobusem, který ale objíždí celé jezero a cesta tak zabere více než osm hodin. Nebo můžeme jet lodí přes jezero a potom autem po horské silnici. Cesta tak potrvá jen dvě a půl hodiny, ale vyjde to dráž (30USD). Nakonec volíme druhou variantu, protože se nám nechce trmácet autobusem. Za oba výlety a sobotní přesun tedy platíme každý 100USD. Po nezbytné administrativě se jdeme projít po městečku. V bankomatu nejdříve doplňujeme zásoby místní měny (50.000c), potom obhlížíme zdejší restaurace a nakonec se jdeme před žhavým Sluncem schovat do centrálního parku. V jeho středu stojí pěkný kostelík, který společně s mohutným Arenalem, který se hrdě tyčí za ním, vytváří opravdu nádherné panorama. Na rohu parku jsme u hlavní silnice objevili supermarket, takže máme možnost doplnit naše zásoby pití a místního dobrého piva. Kromě toho u hlavní silnice kupujeme i pohledy (100c) a hlavně známky do Evropy (115c). Pořád se ale nemůžeme vynadívat na Arenal, je to skutečně ta nejtypičtější sopka, jakou jsem kdy viděl. Jeho vrchol je chvílemi zahalen v mracích, ale většinou je sopka vidět celá. Zatím máme štěstí na počasí, protože se tady často stává, že Arenal není vidět vůbec. No, ono se to brzy změní. Ve čtvrt na pět začíná náš dnešní výlet. Až k bungalovu pro nás přijel náš dnešní průvodce, který se představuje jako Luis. K Arenalu nás poveze svým vlastním autem, jen ještě ve Fortuně nabereme nějaké dva Rakušany. K úpatí sopky je to asi 20km a až na okraj pralesa, který leží na jejím úbočí, vede asfaltová silnice. Kousek za městem začínáme stoupat do mírného kopce a Luisovo auto má co dělat, aby ten kopec vůbec vyjelo. Skoro jsme se báli, že budeme muset tlačit. Ale výhledy na Arenal byly skutečně úžasné, přestože se sopka začala lehce halit do mraků. Konečně zastavujeme na malém parkovišti a dál už půjdeme pěšky. Čeká nás asi 3km procházka pralesem. Luis nás vede po vyšlapaném chodníčku do

10

hustého porostu. Brzy překonáváme nějaký potůček a stoupáme do příkrého srázu. Nahoře se pokusíme v korunách stromů vyhledat nějaké opice. Chvíli se prodíráme bujnou vegetací a skutečně se nám po chvíli daří najít ve větvích rodinku vřešťanů. Pomalu se ale začíná šeřit a tak pokračujeme po další stezce, která se klikatí mezi velkými stromy a liánami, dál. V pralese je hrozné vedro a vlhko, takže jsme všichni brzy promočení. Konečně džungle končí a před námi se objevuje Arenal. Bohužel už je téměř z poloviny zahalen do mraků. Luis nás vede na vyhlídku, kde už několik lidí vyhlíží alespoň malé záblesky erupcí. Škoda, že není vidět vrchol, ale i tak jsme měli štěstí a dva malé proudy lávy jsme zahlédli. Ovšem žádné mohutné erupce se dnes nekonají a tak musí vše zachraňovat alespoň působivý západ Slunce nad pralesem. Vracíme se k autu, ale náš výlet ještě nekončí. Cestou do Fortuny zastavujeme u mostu přes říčku Rio Tabacon, která pramení někde poblíž Arenalu. Její voda je pro to příjemně vyhřátá a Luis zná místo, kde její dno tvoří vyhlazené kameny porostlé řasami. V silném proudu se tady dá pěkně klouzat po zádech až k malému kataraktu. Nebo si můžeme jen tak sednout a nechat se příjemně teplým proudem masírovat. No, už víme, proč jsme si brali na výlet plavky :-) Koupel byla vskutku výtečná a po túře pralesem přišla opravdu k duhu. Teď je na řadě večeře ve Fortuně. Ta už samozřejmě není součástí výletu, ale na jídlo s námi jde nejen Luis ale i oba Rakušané. Já si dávám Casado - to znamená rýže, fazole, banány a salát. Celé s kuřecím masem v omáčce se to jmenuje Casado con pollo en salsa a stojí to 1.200c. A nechybí ani zdejší dobré pivo Imperial (800c). Den 5. - pátek 27.2.2004 Jestliže jsme v minulých dnech jásali, jaké máme štěstí na počasí, dnes je všechno úplně jinak. Ráno náš budí průtrž mračen a zlověstný kužel Arenalu vůbec není vidět. I přes nepřízeň počasí nastupujeme v 7,30 do minibusu, který pro nás přijel až před náš bungalov. Ve Fortuně ještě vyzvedáváme několik lidí a potom už vyrážíme na sever. Okolo plantáží pomerančovníků a cukrové třtiny jedeme až k Nikaraguyské hranici do městečka Los Chiles, které je výchozím bodem do přírodní rezervace Caňo Negro. Cesta nám trvá asi dvě hodiny a na místě můžeme s radostí konstatovat, že už neprší. Čeká nás totiž další výlet po řece a to by v dešti asi nebylo určitě nic příjemného. Caňo Negro je především ptačí rezervace. Žije zde několik desítek druhů ptactva a v době období dešťů je opravdovým rájem pro ornitology z celého světa. Jakousi páteř celé rezervace a zároveň hlavní dopravní tepnu tvoří řeka Frio, a proto hned po příjezdu nasedáme do motorové lodi a vydáváme se proti proudu. Pozorování bude probíhat úplně stejně jako předevčírem na řece Serapiquí - kormidelník bude společně s průvodcem vyhlížet zvířata a pokaždé, když nějaké spatří, tak nám u něj pozastaví. Jak už jsem se zmínil, do rezervace se jezdí pozorovat především ptactvo, ale štěstí budeme mít určitě i na spoustu plazů a opic. Jako první se nám také na větvích nad hladinou ukazuje bazilišek zelený. Nejdříve vidíme samičku a za chvíli se objevuje i sameček s těmi svými typickými výrůstky na hřbetě a ocasu. Ještě větší radost máme, když se vedle lodě objeví ve vodě několik malých kajmanů. V divoké přírodě je na vlastní oči vidíme vůbec poprvé. Ze zástupců ptačí říše vidíme jako první volavku zelenou, která odpočívá na břehu. Kousek

11

dál nám zase průvodce ukazuje žlutého tyrana bentevího. Jedním z nejzajímavějších obyvatel rezervace jsou ale rozhodně dlouhokrké aninghy, které bychom mohli na první pohled zaměnit s volavkami. Ty zdejší se jmenují aninghy americké a jsou to typické obyvatelky porostů v okolí řek a bažin. Jsou to elegantní lovci ryb a za svou potravou se umí ponořit i do hloubky několika metrů. Postupně vidíme hned dvě aninghy, které odpočívají na keřích, jejichž větve se sklánějí nad hladinu řeky Frio. Obě jsou zbarvené světle hnědě a hrdě vypínají svůj bělostný hrudník. V hustém porostu na břehu řeky se brzy objevují i první opice. Tyhle jsou celé černé a mají bílá ramena a hlavu. Jen na vrchu hlavy mají černou skvrnu, která vypadá jako velká mnišská jarmulka. Jmenují malpy kapucínské a na naší cestě se s nimi setkáme ještě mnohokrát, protože patří k nejrozšířenějšímu druhu opic ve Střední Americe. Dál proti proudu řeky zastavujeme u velkého kmene, který se asi zachytil bahně. Právě se na něm vyhřívají dva leguáni. Jeden velikánský a druhý naopak droboučký. Ten velký na nás chvíli kouká a pak raději mizí ve vodě, zatímco aktivita malého leguána se omezila jen na rytmické kývání hlavou nahoru a dolů. O kousek dál potkáváme první rybáře a také další aninghy. Jedna nám dokonce ochotně předvádí své rozpětí křídel a vzápětí i letové schopnosti. To už ale průvodce směřuje loď k jednomu stromu na břehu a pořád opakuje long-nose bats, long-nose bats. Nejsme si jisti, jestli úplně přesně rozumíme, co má na mysli, protože nikde žádné netopýry nevidíme. Ale když připlujeme blíž, objevujeme na kmeni stromu asi patnáct malých netopírků, kteří spíš připomínají velké pavouky. Jak je ten člověk na tom stromě dokázal z lodě najít, to tedy nechápu. Dál proti proudu potkáváme další rybáře, míjíme hustý lijánový porost a také ještě jednu volavku a aninghu. Blíží se poledne a nás teď po dvou hodinách plavby čeká takový improvizovaný oběd, který se bude podávat v otevřené dřevěné chýši na břehu řeky. Brzy zastavujeme u mola a kormidelník s průvodcem vykládají z lodi velkou várnici. K jídlu máme přichystané rizoto s kuřecím masem, k tomu salát a juka, což je taková značně přerostlá brambora. Oběd je vynikající a po krátkém odpočinku můžeme ještě chvíli pokračovat v plavbě a v pozorování divé zvěře. Hned chvíli po vyplutí nacházíme ve vodním porostu další kajmany. Leží si klidně na hladině a dovolí nám, abychom si je vyfotili docela z blízka. I když po chvíli už toho má jeden kajman dost, mrští sebou a mizí někde pod vodou. Proti proudu řeky ještě pokračujeme asi půl hodiny. Během té doby vidíme několik volavek bílých a loď otáčíme až v místě, kde se ve vodě cachtají černí kormoráni. Kdo by ovšem čekal nějaké mohutné opeřence, ten je na omylu. Tihle kormoráni spíše připomínají kachny. Do Los Chiles se vracíme plnou rychlostí, takže jsme zpátky asi za půl hodiny. Na chvíli se ještě zastavíme v místní restauraci a potom už se vydáváme zpět do Fortuny. Na cestě nás ale ještě čeká jedna velice zajímavá zastávka ve městě San Carlos. U mostu přes stejnojmennou řeku roste velice hustě rozvětvený strom a ten je k našemu úžasu celý obsypaný velikánskými leguány! Do Fortuny se vracíme ve čtyři hodiny a bohužel musíme konstatovat, že tady opět začíná pršet. Nějak nás to počasí začíná zlobit a tak raději jdeme nakoupit zásoby jídla a pití na

12

zítřejší cestu a potom hurá na večeři. Ta dnešní se jmenuje Aroz con camarones a jsou to výborné krevety s rýží za 1400c. Po večeři ještě zajdu na internet a protože tady na počítačích mají WinXP, můžu kromě aktuálních zpráv nahrát na své ftp i nějaké fotky. Den 6. - sobota 28.2.2004 Ani ráno se počasí nemění, ba naopak se nám zdá, že prší ještě víc než včera. Nedá se nic dělat, na další přesun zkrátka nebudeme mít ideální počasí. V půl osmé opouštíme bungalov ve Fortuně a vydáváme se na cestu do Santa Eleny. Cestou ještě nabíráme několik lidí a v zápětí objíždíme mohutný vulkán Arenal. I dnes ho v mracích spíš jenom tušíme, takže můžeme být rádi, že jsme sopku viděli v celé své kráse alespoň ve čtvrtek. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u jezera. Lago Arenal je největší kostarické jezero, které na východě končí na svahu stejnojmenné sopky a na západě se zase rozlévá až ke svahu vulkánu Tenorio. Severní břeh lemuje karibská nížina, za to jižní okraj jezera tvoří mohutná hradba pohoří Tilarán. My se právě nacházíme na severovýchodním okraji jezera. Už tady na nás čeká loď a tak rychle přesedáme, abychom zbytečně nemokli. Déšť pozvolna sílí a my se vydáváme na asi dvaceti minutovou plavbu. Naším cílem je jižní břeh, kde by nás měl čekat další minibus, který sem pro nás přijel ze Santa Eleny. Cestu po jezeru netřeba dlouze popisovat, každý si asi umí představit, jak je člověku na lodi, která má sice střechu, ale na bocích je zcela otevřená. Těžko říci, jestli nás zkrápěly víc vlny nebo průtrž mračen. Každopádně na jižní břeh přijíždíme pěkně promočení. Rychle přesedáme do minibusu a vydáváme se na cestu do hor. Ano, jedná se skutečně o cestu, nikoliv o silnici. Trošku to připomíná Kambodžu, protože i tady občas pěkně nadskočíme ve chvíli, když auto vymetá jeden z četných výmolů. Navíc je v horách pěkná mlha, takže skoro ani nevidíme na cestu. Okolo jedenácté hodiny zdárně přijíždíme do Santa Eleny. Vítá nás tu o poznání přívětivější počasí, než panovalo dole u jezera, což je dobře neboť opouštíme minibus a své bágly teď chvíli potáhneme na zádech. A bylo by velmi nemilé, kdy nám nějak navlhly. Rychle proto hledáme ubytování. Tentokrát spoléháme na průvodce a poměrně brzy objevujeme penzion El Sueňo. Dřevěný pokoj za 20dolarů sice není nic extra, ale na přespání nám to bude stačit. Opět si platíme dvě noci a hned si na odpoledne objednáváme první zdejší atrakci. Jak už jsem psal během naší cesty od řeky Serapiquí do San Jose, v Kostarických pralesech jsou velmi oblíbené vycházky nebo vyjížďky v korunách stromů. Tady v Santa Eleně je několik cestovek a agentur, které se specializují na tzv. canopy - což znamená ježdění na laně vysoko nad zemí v korunách stromů. To je sice fajn adrenalinová zábava, ale těch zvířat člověk během několika sekund rychlé jízdy asi moc nevidí, a proto my dáváme přednost druhé atrakci a tou jsou visuté mosty - tzv.sky walk.

13

Na sky walk se odjíždí až v půl jedné, tak máme chvilku na krátkou procházku po městě. Santa Elenu založili v roce 1951 američtí kvakeři, kteří zde zakoupili asi 1500ha půdy a začali s chovem skotu a s výrobou sýra. Část půdy osadníci uchovali k ochraně přírody, v roce 1972 připojili dalších asi 2000ha a toto území se pak stalo přírodní rezervací Monteverde. V roce 1989 vznikla v okolí města ještě rezervace Santa Elena a oba národní parky teď lákají do Santa Eleny spoustu turistů, kteří tu najdou nejen nádhernou přírodu, ale v nadmořských výškách 1200-1600 m.n.m. i o něco chladnější klima. No, nám by teď bodlo trochu víc tepla, navíc venku začíná nepříjemně mrholit. Je to taková zvláštnost, na kterou si tady budeme muset zvyknout. Přestože už na obloze není skoro žádný mrak, pořád nás zkrápí drobné kapky deště. Je to vlhkost, kterou každé odpoledne přináší horský vítr z deštného pralesa. Vzhledem k tomu, že vlhký vítr proudí spíš horizontálně, není toto odpolední mrholení vůbec nic příjemného. V půl jedné vyrážíme na sky walk. Stoupáme kamsi nad město do pralesa a po chvíli zastavujeme u informačního centra, kde dostáváme pásky na ruku. Domorodec u vchodu nám ukazuje správný směr a před námi je 3,5km stezky vedoucí 228 hektary rezervace. Na této trase postupně překonáme sedm visutých mostů, které jsou vždy nataženy vysoko nad nějakým údolím nebo prohlubní. Budeme tak moci pozorovat život, který se odehrává v korunách stromů. Bohužel mrholení opět přechází v déšť a ten během naší vycházky sílí čím dál víc. Moje nepromokavá bunda už zdaleka není tak nepromokavá, jako když jsem si ji koupil, a tak jen tiše závidím Michalovi zánovní gumové poncho. Prales, kterým stezka vede je opravdu nádherný. Stejně působivý je i pohled na visutý most, který začíná někde mezi liánami a kolem horních pater džungle nás vede na protější stranu prohlubně. Jen těch zvířat tady v tom dešti moc není. Cestou potkáváme pouze dva opeřence, takže spíš než faunou se dnes kocháme nádhernou flórou. Na konci procházky už začínám být značně promočený a začínám se těšit do cíle. Jak je na tom kamera, to raději ani neodhaduji, hlavně že ještě funguje. Ale nenatočit ten krásný deštný prales by byl skutečný hřích! Po návratu do informačního centra nakupujeme nějaké pohledy po 150c a ve tři hodiny se vracíme zpátky do Santa Eleny. Na podvečerní procházku už vyrážím vybaven teplým svetrem a dlouhými kalhotami. Už v průvodci nás zaujala informace o zdejším Ranariu, což je taková přírodovědná stanice, ve které pěstují žáby vyskytující se v okolní přírodě. Vzhledem k tomu, že máme co dělat, abychom v pralese zahlédli alespoň ptáky, jsme v případě obojživelníků zcela bez šance. A jedinečnou (nebo spíš jedinou) příležitostí, jak nějaké ty zdejší jedovaté žabky spatřit, je právě návštěva Ranaria. U vchodu platíme vstupné 6.700c. Průvodce se nás ptá, v jakém jazyce chceme výklad, tak vtipně odpovídám, že česky. "Ááá zábááá, ropůůchááá...", sype průvodce překvapivě česká slovíčka z rukávu a směje se mému návrhu. Tím ovšem jeho znalost našeho jazyka končí a výklad tedy bude obligátně v angličtině. Ranarium ovšem rozhodně stojí za návštěvu. K vidění tu jsou ropuchy, rosničky a hlavně zdejší pestrobarevné jedovaté dondrobátky. Kdo by to byl do těch roztomilých malinkatých žabiček řekl. Průvodce je vybavený baterkou a vždycky chvíli

14

hledá mezi listy v akváriu, až žabku najde. Snažím se vše natáčet, jenomže kamera už je proti. Ty dva dnešní lijáky s ní pěkně zamávaly a tak místo nahrávání už jen píská a chce, abych ji už konečně nechal vyschnout. Z Ranaria jdeme rovnou na večeři. Okolo hlavní silnice, po které jsme přijeli i my, je několik restaurací. My jsme nakonec dali přednost podniku hned vedle našeho penzionu, ale rýže s chobotnicí (aroz con pulio) za 2.200c tentokrát nebyla nic moc. To je taky nápad, dávat si tady v horách k jídlu chobotnici... Po jídle jdeme relaxovat a hlavně sušit věci. Obloha se opět vyjasňuje, i když stále drobně mrholí. Uvažujeme, jestli se zítra vydáme do rezervace Monteverde. Je to sice hlavní cíl našeho pobytu v Santa Eleně, ale moknout stejně jako dnes na visutých mostech se nám už nechce. Uvidíme, jaké bude zítra počasí. Den 7. - neděle 29.2.2004 V noci se pěkně ochlazuje, takže se nám velice hodí teplé deky, které jsme měli připravené v našem pokoji. Místní moc dobře věděli, proč nám je tam dali... Ráno nejdříve zkouším kameru. Zdá se, že už vyschla, tak snad bude zase fungovat. Dále řešíme dilema, jestli tady ještě jeden den zůstaneme a vypravíme se do Monteverde nebo jestli pohoří Tilárán opustíme a budeme pokračovat dolů k pacifickému pobřeží. Nakonec vítězí první varianta. Venku se totiž vyjasnilo a přestože opět drobně mrholí, objevuje se na obloze Slunce. Byla by velká škoda, kdybychom si návštěvu deštného pralesa v Monteverde nechali ujít. Na konci dnešního dne rozhodně nebudeme litovat. Ze všeho nejdříve si jdeme obstarat nějakou snídani. Obchod s pečivem je u hlavní silnice, takže můžeme nakoupit nějaké šátečky a další místní specialitu ananasový štrůdl! Myslel jsem si, že po smaženém banánu s fazolemi mě už nemá co překvapit, ale že ochutnám právě takový závin, to jsem tedy nečekal. Nutno poznamenat, že byl výtečný! Kromě snídaně se ještě musíme postarat o zítřejší přesun k Tichému oceánu. U místní zastávky proto kupujeme lístek do Puntarenas (880c). Potom ještě chvíli hledáme nějakou poštu, ale bez úspěchu. Na pokoji si bereme všechny potřebné věci - v mém případě je to především deštník - a pomalu se vydáváme po široké cestě do 7km vzdáleného Monteverde. Venku pořád drobounce mrholí, ale naštěstí to není tak hrozné jako včera. Dokonce se nám během cesty naskýtají docela pěkné výhledy na podhorskou oblast, která končí až na pobřeží Tichého oceánu. Také vzrostlé bromélie a draceny mají pro nás Evropany svůj půvab, takže i během našeho pěšího přesunu je na co se dívat. Konečně jsme před vchodem do rezervace. Ještě než projdeme branou, půjdeme se podívat do zahrady kolibříků. Mezi vegetací je tady zavěšeno několik krmítek pro kolibříky, kteří

15

kupodivu ani nejsou příliš plaší. Stačí chvíli trpělivě stát bez hnutí a kolibříci se za chvíli přiletí napít sladkého nektaru. Naše pozorování je tudíž mnohem úspěšnější než ve středu v rezervaci La paz. Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde zahrnuje přes 2000ha deštného pralesa, ve kterém bylo zaznamenáno více než 400 druhů ptactva. Pralesem vede několik dobře udržovaných stezek, takže hned u vchodu dostáváme plánek i s popisem nejrůznějších zajímavostí, které jsou okolo chodníku označené čísly. To vše je zahrnuje vstupné, které činí 12USD. Nejdříve se vydáváme na stezku Sendero Nuboso. Procházíme nádherným pralesem plným zetlelých kmenů a popínavých rostlin. Chodník je na mnoha místech zpevněn betonovými tvárnicemi s otvory, takže cesta není ani rozbahněná. Cestou překonáváme několik potůčků, přes které tu vedou malé dřevěné mostíky, a brzy začínáme stoupat na horský hřeben. Nahoře se porost nápadně zmenšuje a podle informační tabule se dozvídáme, že se právě nacházíme v tzv.trpasličím pralese. Okolní stromy tu totiž musejí odolávat větru, který je bičuje rychlostí až 150km/h. Proto zdejší vegetace nemůže vyrůst tolik, jako v nižších partiích pralesa. Další důležitou skutečností je, že horský hřeben, na který jsme právě vystoupali, tvoří kontinentální rozvodí mezi Atlantským a Tichým oceánem! Všechna voda, která odsud odtéká po severním svahu, končí v Atlantiku a naopak potoky, které jsme právě překonali na jižním svahu, ty svoji pouť po spojení s dalšími toky zakončí v Pacifiku. Ten také občas bývá vidět z otevřené vyhlídky v nadmořské výšce 1150 m.n.m. Dnes je ale značně mlhavo, takže z výhledů nebude nic. Naopak tady fičí pěkně silný vítr, tak jsme rádi, že se zase můžeme schovat do hustého pralesního porostu. Na konci chodníku Nuboso se napojujeme na další stezku - El Camino. Chvíli jdeme z kopce, chvíli zase stoupáme a stále se prodíráme nekonečnou bujnou vegetací. Občas se tu objeví i nějaký ten opeřenec a cestou vidíme i jednoho kolibříka. Někde tady žijí i kvesalové, ale na ty dnes bohužel štěstí nemáme. Hlavní je, že neprší, i když z korun stromů stále odkapává voda, takže ono je to vlastně jedno. Ještě že jsem si vzal ten deštník. Vypadá to sice značně nedobrodružně, ale na rozdíl od včerejška jsem v suchu a můžu nerušeně natáčet. Někde uprostřed stezky odbočujeme na malý chodníček, který nás zavede až k novému visutému mostu, který je v nejvyšším místě zavěšen 25m nad zemí. Most tu překonává takové malé údolí a je zkonstruován tak, aby procházel mezi bizardními korunami stromů, jejichž větve jsou hostiteli dalších rostlin od mechů až po krásné orchydey. Výhled, který se tady před námi otevírá, je naprosto úžasný!

16

Stezka El Camino vede zpátky ke vchodu, ale my ještě odbočujeme na další chodník Sendero Bosque Eterno, který nás zavede až ke kaskádě Cuecha. Malá říčka Quebrada tu padá asi o 10 metrů níž, ale žádný ze třech stupňů této kaskády bych se neodvážil nazvat vodopádem. To je z Monteverde vše. Poslední stezka Sednero Rio vedoucí, jak název napovídá, právě podél výše zmíněné říčky, nás zavede až zpátky ke vchodu. Dáme si tu malou svačinu houska se šunkou a sýrem včetně pití stojí 1.100c - a půjdeme ještě chvíli pozorovat a fotit kolibříky ke krmítkům. Cestou zpátky do Santa Eleny zase začíná pršet a nezpevněná silnice začíná být pěkně blátivá. Naštěstí s klesající nadmořskou výškou jsou srážky slabší a slabší. Brzy se zase můžeme kochat krásnými výhledy do údolí i na deštný prales, který pokrývá svahy zdejších hor. V dálce dokonce poprvé rozeznáváme pobřeží Tichého oceánu a také okraj poloostrova Nicoya. Navíc máme u jednoho stromu u cesty štěstí i na několik velkých tukanů. Na okraji Santa Eleny máme ještě v plánu návštěvu zdejšího Serpentaria. Jak název napovídá, jsou tu za 5.922c k vidění především hadi - hroznýši, korálovky, zmije i bičovky. Nechybí však ani ještěrky nebo vodní želvy. Po pěkné exkurzi do plazího světa je na pořadu dne večeře. Tentokrát jdeme do jedné z restaurací u hlavní silnice. Grilované kuře s hranolkama za 1.600c bylo rozhodně lepší než ta včerejší chobotnice. Ještě v nedaleké cestovce hupsnu na internet a potom už musíme balit před zítřejším velkým přesunem. Den 8. - pondělí 1.3.2004 Dnes nás čeká především cestování, ale odměnou za náročný přesun by měla být večer konečně koupel v Tichém oceánu, pěkné počasí a podstatně vyšší teploty. Už od pátku se vlastně pořád potýkáme se srážkami, tak doufáme, že bude dole na pobřeží hezky. Vstávat musíme proklatě brzy - už v pět hodin. Za hodinu nám totiž odjíždí autobus do Puntarenas. K snídani si dáváme opět ananasový štrůdl a připojujeme se k několika dalším lidem, kteří už čekají na zastávce. Autobus jede načas, akorát je to zřejmě vyřazený školní autobus z USA, protože sedačky jsou zkonstruované spíš pro děti školou povinné. Na jedné straně jsou klasicky dvě sedadla, levou řadu však tvoří dokonce tři! Mezitím muselo zbýt místo na uličku, takže budeme na pobřeží cestovat pěkně naštosovaní. Kamenité silnice tady v horách nejsou nic moc, ale naštěstí jsou bez výmolů. Autobus se šine kupředu a pomalu s námi klesá do nížiny. Párkrát zastavujeme místním cestujícím, takže je vehikl brzy zcela zaplněný. Asi po 90 minutách jízdy řidič vyhlašuje tradiční přestávku. Vystupujeme ven a s radostí můžeme konstatovat, že je venku toužebně očekávaných 35°C. Já jsem s tím tak trochu počítal, takže mám na sobě odepínací kalhoty, které promptně přeměňuji na kraťasy. Trochu se ještě osvěžíme v restauraci, já si mezi pestrobarevnými květy natočím jednoho leguána a můžeme pokračovat. Další zastávka následuje za městečkem Sardinal, kde se napojujeme na Interamericanu. Stavíme tu ale jen krátce, protože tady vystupují cestující, kteří odsud pokračují na severozápad do Liberie, na poloostrov Nicoya nebo k Nikaraguyské hranici. Autobus se tedy malinko vyprázdnil a řidič nabral jihovýchodní kurz. Asi po dvaceti kilometrech Interamericanu zase opouštíme a odbočujeme na pobřeží Tichého oceánu. Před námi se objevuje město Puntarenas, ve kterém žije přes 100 000 obyvatel. Město je významným kostarickým přístavem a zároveň centrem velké provincie, která zahrnuje tichomořské pobřeží a jižní části země. Centrum Puntarenas leží na

17

velkém poloostrově, který je dlouhý skoro 8km, ale jeho šířka kolísá jen mezi 100-600m. Proto musíme nejdříve překonat úzkou šíji a brzy zastavujeme na autobusovém nádraží. Naším úkolem teď bude najít zastávku autobusu, kterým budeme pokračovat dál podél pobřeží do Queposu. V hrozném vedru jdeme na nábřežní Paseo de los turistas. Tam nacházíme nejen pěkný palmový park a tichomořskou pláž, ale především hledanou zastávku. Jízdní řád je trochu zmatečný, ale souhlasí s údaji v našem průvodci - autobus do Queposu jede v 11,00. Máme tedy trochu času na osvěžení vodou z kokosu a na obhlídku okolí. Michal se raději schovává pod přístřeškem a já se jdu poprvé dotknout Tichého oceánu, přestože městská pláž nepatří zrovna k nejčistším. Autobus do Queposu (2USD) je mnohem lepší než ten, kterým jsme přijeli ze Santa Eleny. Je klimatizovaný a veškeré sedačky mají nejen normální rozměry, ale jsou i velice pohodlné. Skoro tříhodinová cesta se v něm tráví o poznání lépe. Výhledy na oceán se střídají s palmovými háji a při přejezdu řeky Tarcoles dokonce vidíme na břehu i několik krokodýlů. Ve tři čtvrtě na dvě přijíždíme na autobusové nádraží do třinácti tisícového Queposu. Protože jsme se ale v průvodci dočetli, že nejhezčí pláže najdeme ještě kousek dál v Manuel Antoniu, přestupujeme rovnou do dalšího autobusu (100c). Asi po půl hodině jízdy členitým terénem jsme konečně u cíle. V malé vesničce Manuel Antonio najdeme jen několik baráčků, spoustu palem a krásné tichomořské pláže. Asfaltová silnice tady končí a dál se už rozkládá jen členité pobřeží a stejnojmenný národní park, jehož vchod se nachází kousek za vesnicí. Na první pohled se nám tu moc líbí a tak se teď pokusíme najít nějaké cenově přijatelné ubytování. Ceny tady budou sice o něco vyšší než v horách, ale i tak bychom tu rádi strávili víc dní a dopřáli si tak alespoň na chvíli nefalšovanou dovolenou. Rychle vykládám bágly z autobusu a Michal zatím nedobrovolně navazuje kontakt s jedním domorodcem, který se představuje jako Enrique. Ten nás vede do bungalovů Cabinas Hermanos Ramirez a cestou samozřejmě vyzvídá odkud jsme a podobně. Komplex bungalovů nacházíme v krásné zahradě ve stínu palem a banánovníků. Loučíme se s dotěrným Enriquem (300c se mu sice nezdá zrovna moc, ale i tak je se svým "honorářem" spokojený) a jdeme si prohlédnout nabízený pokoj. Místnost se třemi postelemi a sprchovým koutem vypadá poměrně dobře a tak tady zůstaneme. 25 dolarů je sice zatím nejvíc, co jsme za pokoj v Kostarice zaplatili, ale za ty peníze to máme blízko na pláž, do restaurací i do národního parku. Rovnou platíme čtyři noci a těšíme se pár dní odpočinku. Na chvíli usedáme na terasu před naším pokojem. Naštěstí jsme ve stínu palem, takže je tu docela příjemně. V zahradě je poměrně živo - na nedaleké palmě dovádí opice a na okraj terasy se právě přišla vyhřívat ještěrka. Když se po chvíli přesunujeme na pláž, zjišťujeme, že v zahradě žije mezi banánovníky a ibišky spousta leguánů a bazilišků. Snad se mi časem podaří některé zblízka natočit. Pláž vypadá nádherně, je docela široká a ohraničuje ji hustý porost keshu a palem. Hned se jdeme osvěžit do rozbouřených vod Tichého oceánu. Po skvělé koupeli jdeme obhlédnout okolí. Podíváme se, kde je vstup do národního parku, obhlédneme obchody a pak hurá na večeři. Našli jsme si pěknou restauraci s dřevěnou terasou v prvním patře a s pěkným výhledem na pláž a na celou vesnici. Na uvítanou si dáme casado con pollo (1.300c), pivko (600c) a v rámci "happy hour" vyzkoušíme i skvělou piňacoládu (1.500c).

18

Den 9. - úterý 2.3.2004 V noci bylo hrozné vedro, takže jsem se raději ani nepřikrýval. Ráno vstáváme až před sedmou. Doma bych takové vstávání považoval za poměrně brzké, ale na kostarické poměry jsme si docela pospali. Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu zdejšího národního parku. Četli jsme na něj samou chválu, tak se těšíme, že po několika dnech budeme mít zase štěstí na nějakou tu exotickou zvířenu. Balíme tedy vše potřebné a vydáváme se ke vchodu, který leží na opačném konci Manuel Antonia. Cestou se ještě zatavujeme v obchodě a nakupujeme něco malého k jídlu a hlavně zásoby vody. Venku totiž začíná být pořádné vedro, takže budeme potřebovat dostatečné zásoby tekutin. Před vchodem do parku přecházíme momentálně vyschlou řeku Quebrada Camaronera. V období dešťů bývá plná vody a někdy se může stát, že je přístup do národního parku trochu ztížený. My rychle přecházíme prázdné koryto a o několik desítek metrů dál nás cedule u vstupní brány vítá v přírodní rezervaci Manuel Antonio. Oblast o rozloze 683 ha byla národním parkem prohlášena v roce 1972. Najdeme tu pěkné pláže s tropickým pralesem na pozadí, hojně se vyskytující divoká zvířata a hlavně systém dobře udržovaných stezek. To vše činí z Manuel Antonia jeden z nejoblíbenějších národních parků. U vchodu platíme 7 dolarů a vydáváme se na první stezku, která kopíruje pláž Espadilla, jejíž severní okraj zasahuje až před naše bungalovy Ramirez. Musíme si vše prohlédnout, než se sem nahrne spousta lidí. Přece jen Manuel Antonio je rozlohou nejmenší národní park, a přestože je denní počet návštěvníků omezen na 600, bývá tu v období sucha přes den pěkně živo. Hned na jednom z prvních stromů vidíme velikého leguána. Chvíli na nás kouká a pak se ležérně odplazí po větvi někam výš do koruny, kde bude mít od nás pokoj. No, začíná to nadějně. Od leguána míříme na nedalekou pláž, ale protože jsme tu hlavně kvůli zvířatům, vracíme se brzy zase zpátky na stezku. Ta je vysekaná v bujné vegetaci kousek od pláže a zavede nás až k úzké šíji. Tady do moře vystupuje vysoký poloostrov, který se za šíjí rozšiřuje až na nějakých 600m, a končí skalnatým výběžkem Punta Catedral. Celý je pokrytý pralesem a tak zase vyhlížíme nějakého živého tvora. Těmi prvními, které vidíme, jsou bohužel lidé, ale vzhledem k tomu, že se skrze dalekohled dívají někam do větví a mají s sebou průvodce, je nám jasné, že určitě vidí něco zajímavého. Nenápadně nahlížíme do dalekohledu a vidíme ve větvích nad námi spícího lenochoda! Konečně toho líného tvora vidíme na vlastní oči! Stejně jsou ti místní průvodci skvělí, protože pouhým okem ve větvích nevidíme vůbec nic, ani když víme, kde zhruba toho lenochoda máme hledat. Pokračujeme na Punta Catedral, kde se chvíli kocháme krásným výhledem na Tichý oceán. Po chvíli se zase vracíme k úzké šíji, kde začíná další pláž, která se stejně jako celý park jmenuje Manuel Antonio. Pláž tvoří malý záliv mezi právě navštíveným poloostrovem a dalším výběžkem, který se jmenuje Gemelas. Hned za písčitou

19

pláží zase začíná hustý porost, ve kterém vidíme první opice. Samozřejmě jsou to opět malpy. Vracíme se na stezku, která teď stoupá mírně do kopce. Brzy přicházíme na rozcestí můžeme teď pokračovat na další vyhlídku nebo se můžeme podívat na poloostrov Gemelas, který je ovšem hůř přístupný a nenabízí žádné pěkné výhledy. Než se stačíme rozmyslet, zaujme nás skupinka lidí upřeně hledících na větve nad sebou. To je neklamné znamení, že se ve větvích zase děje něco zajímavého. A skutečně, nad námi se právě pohybuje jeden statný lenochod! Je to samozřejmě lenochod tříprstý. Na zemi je velice neohrabaný a tak tráví většinu života ve větvích. Jeho potravou jsou především listy a plody, ze kterých získává také tekutiny. Na stromě se drží pomocí dlouhých zahnutých drápů, které mu umožňují typický loudavý pohyb. Na světě žijí celkem dva druhy lenochodů - liší se pouze počtem prstů na předních končetinách a také tím, že lenochod tříprstý má na rozdíl od svého dvouprstého kolegy, který se vyskytuje pouze v Jižní Americe, krátký ocásek. Sledovat lenochoda je opravdu nádherné přírodní divadlo. Zvíře si lidí pod sebou vůbec nevšímá a tváří se naprosto spokojeně. Cestou zbaští pár lístků a za několik minut mizí na sousedním stromě. Máme z našeho pozorování velkou radost, protože vidět lenochoda, jak leze ve větvích, je docela vzácná podívaná. Většinu dne totiž tito tvorové prospí schoulení nebo zavěšení ve větvích. To nám ostatně ukazují i další dva jedinci, které jsme ještě ve větvích objevili. Na rozcestí jsme se rozhodli, že budeme pokračovat na vyhlídku. Ta je odsud vzdálená asi dva kilometry a zavede nás na útes nad dalším zálivem, který leží mezi poloostrovem Gemelas a mezi dlouhým výběžkem Puenta Serrucho. Někde za tímto výběžkem se do moře vlévá Rio Naranjo (Pomerančová řeka) a tam také národní park končí. Dole v zálivu pod útesem se nachází malá pláž Escondido, kam se na zpáteční cestě také vydáme. Dobře udržovaná cesta tentokrát vede vnitrozemím a oceán prozatím mizí za hustým porostem. Na dalším rozcestí opět potkáváme opice. Jedna se dokonce uvelebila na směrové tabuli, což vypadá velice komicky. Opice neví, jak by si na dřevěnou ceduli lehla a tak pořád mění polohy. Skoro to vydá, jako když za tohle divadlo dostala od správy parku zaplaceno. Ostatní maply se drží výš ve větvích a nejednou začínají všechny hrozně prskat. I malpa na ceduli najednou vyskočila a s vřískotem pádí na nebližší větev. Celý rozruch způsobil malý koloušek, který právě přichází po cestě. Opice jsou na jeho přítomnost alergické a prchají. Zato koloušek (v savcích se moc nevyznám, takže nevím úplně přesně, co je to za druh) si nevšímá ani lidí a pohodlně si vykračuje po cestě. Zdá se, že má také namířeno na vyhlídku, tak jdeme za ním. Turisté, kteří jdou proti nám, jsou kolouchem udávajícím tempo trochu zaskočeni. My jim jen s úsměvem sdělujeme, že je to náš průvodce :-) Cestou překonáváme jeden větší potok a také dálnici vzrostlých mravenců Atta. Asi za půl hodiny jsme konečně na vyhlídce. Vidíme pod sebou záliv Escondido, Tichý oceán a dohlédneme až na pobřeží za Rio Naranjo, které pokrývají husté

20

mangrovové porosty. Kolouch nás opouští a my se vracíme zpátky. V půli cesty odbočujeme na pobřeží a po příkrém srázu pomalu klesáme na kamenitou pláž Escondido. Chvíli tu odpočíváme a pozorujeme vzrostlé kraby. Cestou vzhůru se nám zase v džungli daří zahlédnout prasátko Pekari. Pomalu se vracíme na pláž Manuel Antonio a jdeme se ještě do přilehlého porostu poohlédnout po nějakých opicích. Malpy samozřejmě nemusíme dlouho hledat. Ve větvích nad námi jich sedí hned několik. Jedna si právě ze země přinesla malý kokosový ořech a údery o větev se do něj právě dobývá. Brzy se jí to daří, ale kokos je shnilý. Výraz jejího obličeje, když to zjistila, je skutečně neopakovatelný. Nedaleko pláže ještě potkáváme malého varana a cestou k východu vidíme u cesty i další dva leguány. Tím návštěva národního parku končí. Byla to skutečně nádherná vycházka do krásného prostředí neporušeného pralesa okořeněná pozorováním mnoha zvířat. Přes říčku Camaronera, do které teď odpoledne vinou přílivu stouplo trochu mořské vody, se vracíme do vesničky. U stánku kupujeme kokos a v obchodě doplňujeme zásoby vody. Následuje koupací odpoledne prokládané posezením na terase. V podvečer mizím asi na hodinku do internetové kavárny na chat s Radkou. Před večeří tam přichází i Michal a společně zkoušíme na nadcházející víkend zamluvit přes hostelword.com hotel v San Jose. Připojení je ale nějaké pomalé a tak se to nedaří. A tak jdeme raději na večeři. Rýže s plody moře (Aroz con marinelo) za 2.300c je opět vynikající. Den 10. - středa 3.3.2004 V noci je opět vedro navíc se nám u bungalovu uhnízdil nějaký protivný opeřenec a celou noc hvízdal jak pominutý. Ráno se jdeme vykoupat do oceánu. Jedna pomatená Američanka nás upozorňuje, že v nedaleké řece žijí krokodýli, a že bychom do toho moře raději neměli lézt. No, o Američanech si myslím své, ale občas mě někteří lidé dokáží svoji "inteligencí" překvapit. Opravdu nechápu, co mají sladkovodní krokodýli, kteří bez tak vzhledem k množství vody v řece žijí někde ve vnitrozemí, společného s naším koupáním v moři. Po skvělém osvěžení se vydáváme na krátký výlet do nedalekého Queposu. Zastávka autobusu, který tady každou hodinu pendluje mezi Queposem a Manuel Antoniem, je před našimi bungalovy. Stačí jen chvilku počkat a už nastupujeme. V Queposu jdeme nejdříve najít bankomat. Vzhledem k tomu, že je okolo autobusového nádraží hned několik bank, to není žádný problém. Vybíráme dalších 50.000c a kupujeme si na pátek lístek do San José (1.860c). Pojedeme express busem, který kupodivu vyjíždí z Manuel Antonia! Na snídani jdeme ke "Dvěma šílencům" (Dos locas), což je taková příjemná restaurace nedaleko nádraží. Ovocný salát (plato de frutas - 1.500c) a banánový koktejl (600c) přijdou k duhu. Obzvlášť když nás čeká hledání pošty - v Kostarice již druhé. Bohužel si zpočátku

21

vedeme stejně jako v neděli v Santa Eleně. Podle průvodce se nám ji najít nedaří, až místní obyvatelé nás postupně směřují ke zdejšímu novému fotbalovému hřišti. A skutečně, malá budova, která spíš vypadá jako kabina pro rozhodčího, je pošta! Konečně tedy posíláme pohledy můžeme se vrátit do Manuel Antonia. Zbytek dne zasvětíme koupání a večer si s kamerou a foťáky počkáme na nádherný západ Slunce. Den zakončujeme kuřetem na bílém víně (2.500c) a pivkem Imperial. Den 11. - čtvrtek 4.3.2004 Čtvrtek je posledním dnem v Manuel Antoniu a tak se věnujeme výhradně odpočinku a plánování dalšího průběhu naší cesty. Po ranní koupeli si jen skočíme na jedno dobré gallo pinto (1.500c) a pro vodu. Během dne se konečně vypravuji do zahrady okolo našeho bungalovu. Potřebuji před zítřejší cestou vyměnit kazetu v kameře a rád bych tu stávající dotočil ještě tady. Leguánů je v zahradě spousta, takže to není vůbec žádný problém. V podvečer se jdeme ještě naposledy vykoupat a náš pobyt v Manuel Antoniu zakončujeme v naší oblíbené restauraci Palenque de Gamabes. Dnešní jídlo se jmenuje Pollo Hamajana a stojí 2.800c. Pro závěrečný přípitek objednáváme Cuba libre (1.500c) a zítra vzhůru do hlavního města. Den 12. - pátek 5.3.2004 Po třech příjemných dnech strávených v malebném Manuel Antoniu nás zase čeká dlouhý přesun. Cesta zpátky do San Jose by měla trvat asi čtyři hodiny. Autobus odjíždí z Manuel Antonia už v šest, takže si musíme ráno pěkně přivstat. Na zastávce společně s námi čekají jen další čtyři nadšenci, zbytek autobusu přistupuje až v Queposu. Další zastávka následuje v pobřežním městě Paritta a potom už uháníme bez zastávky až k řece Tarcoles s jejími krokodýli. Za řekou se cesta stáčí do vnitrozemí a z pobřežní silnice, která vede až do Puntarenas, definitivně odbočujeme u San Matea. Tam také následuje tradiční přestávka. Potom už stoupáme vzhůru na horský masív, přes který se dostaneme až do vysoko položeného Centrálního údolí, ve kterém leží hlavní město. Pod námi se otevírají krásné výhledy na pobřeží, ale brzy naše stoupání kulminuje a my klesáme směrem k Interamerikaně. V půl desáté přijíždíme do San Jose na autobusový terminál Coca-Cola. Ubytování se nám přes internet objednat nepodařilo, ale to nevadí. Hotelů je tady dost a my máme podle průvodce jeden vytipovaný. Jmenuje se Nuevo Central a nachází se poměrně blízko centra (Avenida 3) kousek od místa, kde jsme první den obědvali. Hotel vypadá docela sympaticky, pěkný pokoj stojí 17USD a vzhledem k tomu, že tu mají i výtah, tak ani moc nevadí, že bydlíme až ve třetím patře. Po ubytování a krátkém odpočinku vyrážíme do města. Rádi bychom se zítra vydali na sopku Irazú, a tak hledáme nějakou cestovní kancelář, která by organizovala podobně skvělé výlety, jako jsme podnikli na začátku naší cesty. Bohužel žádná z cestovek Irazú ve své nabídce nemá, a tak to zatím

22

vzdáváme. Raději míříme do kanceláře Mexicany. Dnes bychom měli dostat zpět peníze za stornovanou letenku do Panamy. Úředník za přepážkou si nás pamatuje, takže mu nemusíme zbytečně nic vysvětlovat. Všechno jde hladce a brzy už držím v ruce šek na 223 000 colonů. Teď s ním musíme do Národní banky, aby nám ho proplatili. Národní banka je v centru San Jose kousek od našeho hotelu. Musím tam sice vystát půl hodinovou frontu, ale čekání se vyplatilo. Jen místo colonů jsem požádal o vyplacení v dolarech, takže banku spokojeně opouštím s 523 dolary v kapse. Teď ještě musíme zrušit jízdenku San JosePanama City u společnosti Tica bus. Naše cesta do Panamy totiž povede přes karibské pobřeží a tato jízdenka byla zakoupená jenom kvůli zrušení letenky, kterou nás donutili koupit v Mexiku. Z počátku jde všechno hladce, jenomže po chvíli chce po nás úředník nějakou jinou jízdenku pryč ze země. Nechápu, jak jim nějakou můžeme ukázat, když podél karibského pobřeží si jízdenku do Panamy zkrátka koupit nemůžeme. Tam lze dojet pouze do hraničního města a hranice se přechází pěšky. Ach jo, nedá se nic dělat. Tahle jízdenka nám zůstane jako suvenýr ze zemí, kde vládne byrokracie. Užijte si našich 25 dolarů, my pojedeme, kudy budeme chtít! Vracíme se k Národnímu divadlu. Podle průvodce by tu měla být zastávka autobusů, které každou sobotu a neděli jezdí na Irazú. A skutečně, autobus odjíždí zítra v 8,00! To je fajn, zítřejší výlet si tedy zorganizujeme sami. Teď nám ještě zbývá poslední úkol - přes město se pomalu přesunujeme na severní autobusový terminál (Terminal Caribe), abychom si na neděli koupili jízdenku ke Karibskému moři. Během plánování v Manuel Antoniu jsme si vybrali městečko Cahuita se stejnojmenným národním parkem, a tak kupujeme příslušný lístek (2185c). Procházkovým tempem se vracíme do centra. Hledáme nějakou solidní restauraci až končíme v podniku Centroamericana na druhé avenidě. Já si dávám pollo en salza tomato, Michal sází na osvědčené grilované kuře. I s nějakým pivkem jsme zaplatili 6.500c a po dlouhé době naše výdaje ze jídlo zase nabraly sestupnou tendenci. Den zakončujeme večerním brouzdáním po městě a krátkou návštěvou internetové kavárny (2 hodiny stojí 800c). Den 13. - sobota 6.3.2004 Ráno vyrážíme na zastávku u Národního divadla. V 8,00 přijíždí autobus. Kupujeme si zpáteční lístek na Irazú (4USD) a plni očekávání se pohodlně usazujeme. Počasí zatím vypadá slibně, je skoro jasno a my se těšíme, že budeme mít štěstí a shora uvidíme Atlantik i Pacifik. Autobus je brzy zaplněný a tak můžeme vyrazit. Postupně se proplétáme předměstím San Jose a brzy zastavujeme ve městě Cartago, které leží přímo pod Irazú. Přistupuje tady několik lidí a potom už míříme přímo na svah vulkánu. Počasí je zatím skvělé, vrchol je krásně vidět, stejně tak se pod námi brzy objevuje celé Cartago a velká část Centrálního údolí jako na dlani. Bohužel počasí je nevyzpytatelné, obzvlášť tady v horách. Kde se vzala, tu se vzala, přihnala se oblačnost. Vrchol Irazú se rychle halí do mraků a s plánovanými výhledy to nevypadá dobře. Když přijíždíme k bráně do národního parku,

23

který v podstatě zahrnuje jenom samotný vrchol a byl tady zřízen hlavně proto, aby bylo za co zaplatit, je už všude pěkná mlha. To samozřejmě místním nevadí a nekompromisně vybírají vstupné (7USD). Dokonce nás ještě v autobuse kontrolují, jestli všichni skutečně zaplatili. V deset hodin zastavujeme na parkovišti v nadmořské výšce 3432 m. Venku je vidět sotva na pár kroků a navíc ještě nepříjemně mrholí. Řidič hlásá, že máme dvě a půl hodiny čas. To jsem tedy zvědavý, co tady budeme dělat. Vydáváme se tedy po kamenném chodníku do místa, kde má být výhled do hlavního kráteru. Nakonec jsme rádi, že jsme našli alespoň dřevěné zábradlí, ale do kráteru vidět není. Docela nás to štve, ale nic s tím nenaděláme. Navíc trochu začínám cítit účinky vyšší nadmořské výšky. Přece jen jsme sem vyjeli prakticky během hodiny a nebyl čas na nějakou aklimatizaci. Naštěstí je všechno brzy v pořádku. Irazú se nad námi nakonec přece jen slitovala. Oblačnost se na chvilinku zvedá a mračnem lehce prosvítá Slunce. Pod námi se objevuje zelenavá laguna na dně 1050m širokého a 300m hlubokého kráteru. Víc nám počasí neumožnilo. Ani nemáme pořádně příležitost si vychutnat, že stojíme na vrcholu nejvyšší činné sopky v Kostarice. Při větších erupcích je schopná pokrýt popelem celé Centrální údolí pod sebou. V roce 1963 ležela i v San Jose 50cm vrstva. My se chvíli procházíme po plochém vrcholu, ale protože stále mrholí, jdeme se raději schovat do kavárny. Tam si k svačině kupujeme tortillas plněné sýrem a vepřovým masem (1.100c). Po svačině jdeme ještě jednou omrknou situaci okolo hlavního kráteru, ale výsledkem našeho snažení je, že jsme promočení ještě víc než před chvílí. V půl jedné zklamáni odjíždíme dolů. Bohužel mrholení nepřestává ani v údolí a my zjišťujeme, že oblačnost se už nedrží jen na Irazú, ale i nad celým údolím. I na zpáteční cestě zastavujeme v Cartagu. My s Michalem se rychle rozhodujeme, že když už jsme tady, tak bychom mohli vystoupit a podívat se po městě. Cartago bylo založeno v roce 1563 a až do roku 1823 bylo hlavním městem španělské kolonie. Leží v nadmořské výšce 1435m a je obklopeno pohořím Cordillera Central a Cordillera de Talamanca. V letech 1841 a 1910 město zasáhla ničivá zemětřesení, která zničila většinu koloniálních budov. Hlavní místní atrakcí je nejznámější kostel celého centrálního údolí - La basilica de nuestra seňora de los angeles. V roce 1926 byl při zemětřesení srovnán se zemí, později byl ale znovu vystavěn v byzantském slohu. Podle pověsti tu byla 2.srpna 1635 objevena soška Panny Marie, která se tu jako zázrakem ukázala po svém odcizení. Na místě byl postaven chrám a La Negrita se stala patronkou Kostariky. Přisuzuje se jí zázračná léčivá moc a vždy 2.srpna sem přichází přes milion poutníků.

24

Dnes do tohoto známého kostela zavítáme i my. Prohlížíme si krásně zdobený interiér a také kapli za oltářem, která je zasvěcena patronce. Příchozí věřící nejdříve míří k oltáři. Všichni se k němu pomalu šourají po kolenou a cestou se modlí. Venku nás zase vítá protivné mrholení. Pomalu se přesouváme do centra, kde se nachází další kostel. Ten byl také zasažen zemětřesením, ale narozdíl od baziliky patronky už nebyl nikdy obnoven. Zbytkům zdí dnes místní říkají trefně Las Ruinas a zřícenina tvoří součást velkého centrálního náměstí. Mrholení trochu polevuje, ale my už se v Cartágu dál zdržovat nechceme. Za 200c se vracíme do San José, kam přijíždíme asi v půl čtvrté. Na chvíli se zastavujeme na Plaza de la Cultura a potom se vydáváme na nákup nějakých suvenýrů. Náš pobyt v Kostarice se chýlí ke konci a v hlavním městě máme přece jen větší možnosti než na karibském pobřeží. V podvečer se ještě jdeme podívat do Centrálního parku a na Avenida Central si dopřáváme pořádnou večeři. Steaky s rýží, fazolemi, banány, zeleninou a pivem nás dohromady vyšly na 7.600c. Den 14. - neděle 7.3.2004 V neděli máme po ránu dostatek času a tak v poklidu balíme bágly. Hotel opouštíme až okolo čtvrt na deset a pomalu vyrážíme na Terminal Caribe. Volnou chůzí jsme tam asi za deset minut. Zhruba čtvrt hodiny před odjezdem ukládáme bágly do autobusu a jdeme najít naše sedadla. Vehikl vypadá docela dobře, tak snad nám ten dnešní přesun příjemně uteče. Z karibského terminálu odjíždíme téměř načas v deset hodin. Loučíme se s hlavním městem, které bylo po několik minulých nocí naším přechodným domovem, a brzy začínáme stoupat do pohoří Cordillera Central. Naposledy projíždíme tunelem Zurquí a za ním už silnice klesá do rozlehlé karibské nížiny. Bohužel se v horách dost kazí počasí. Venku začíná být trochu vlhko a všude okolo nás houstne mlha. Doufáme, že dole v nížině bude počasí zase normální, ale naše přání vyslyšeno není. V podhůří prší úplně stejně jako v horách. Bohužel dnes zjistíme, že karibské pobřeží nemusí být vždy tak slunné, jak si ho doma představujeme. Na vině jsou táhlé horské masívy pohoří Cordillera Central a hlavně Cordillera Talamanca. Horký vzduch jdoucí z moře nad pevninu naráží právě do těchto pohoří, silně kondenzuje a vytváří tak četné srážky, které sužují karibské pobřeží prakticky celoročně. Je to tedy pravý opak pacifické strany, která bývá po většinu roku slunečná. Za mírně slábnoucího deště míjíme poslední okraje deštného pralesa a brzy projíždíme okolo první banánové plantáže. Podél cesty se v podhůří objevuje i několik pěkných vodopádů. U města Santa Clara míjíme odbočku do Pueto Viejo de Serapiquí, po které jsme se vraceli před dvěma týdny z prvního výletu. Naše dnešní cesta se tady ale stáčí na jihovýchod směrem ke karibskému pobřeží. U města Guápiles překonáváme několik divokých říček a projíždíme okolo dalších banánových plantáží. Zase začíná dost pršet a okolo cesty se objevují první dopravní nehody.

25

Jedna z nich způsobila o několik kilometrů dál totální zablokování silnice. Je tady nějaký převrácený náklaďák a v našem směru se vytváří pěkná kolona aut. Chvíli čekáme ve frontě, ale nakonec to náš řidič vzdává a neprůjezdný úsek objíždí přes okolní malé vesničky a město Batán. Je vidět, že se tu vyzná a možná tudy neprojíždí ani poprvé, protože jsme se kostarickým venkovem propletli poměrně rychle. S malým zpoždění přijíždíme na předměstí nevzhledného přístavního města Puerto Limon. Se svými 76 000 obyvateli je to největší kostarické město na karibském pobřeží a centrum stejnojmenné pobřežní provincie. Vzhledem k tomu, že tu není nic převratně zajímavého, využijeme pouze tradiční krátkou přestávku k malému obědu (kuřecí rizoto za 1000c) a pojedeme dál. Za okny autobusu se brzy objevuje rozbouřené Karibské moře. Venku je stále dost zataženo a prší, takže nebýt všudypřítomných palem, vypadlo by to tady spíš jako někde na Baltu. Do našeho dnešního cíle - Cahuity - nám zbývá už jenom asi 40km a tak ani nedoufáme, že by se počasí nějak dramaticky zlepšilo. Pobřežní vesnička Cahuita je proslulá především pěknými plážemi stejnojmenného národního parku. Zdejší pobřeží je domovem některých domorodých etnik, jako jsou například Kreolové nebo Bribri. Místní obyvatelé jsou proto o poznání tmavší než ostatní Kostaričané, takže si tu člověk může připadat opravdu jako v Karibiku. Nebýt toho nepříjemného deště. Těsně před Cahuitou odbočujeme z poměrně kvalitní asfaltové silnice, která se vesnici vyhýbá a pokračuje dál podél pobřeží na východ. Mezi těmi několika desítkami baráčků najdeme jenom hliněné cesty a jeden dřevěný přístřešek, který je - kdo ví proč považován za zastávku. Naštěstí déšť trochu ustal a tak můžeme v klidu vyhledat nějaké ubytování. Z jednoho cestopisu máme tip na bungalovy Cabinas surf side, a protože je máme zakreslené i v našem průvodci, jdeme prakticky najisto. Ubytování je skutečné moc pěkné, prostorný pokoj se sprchovým koutem stojí 18 dolarů, takže není co řešit. Paní majitelka, která je černá jako bota, si úhledným písmem pomalu přepisuje z pasů naše jména do svého formuláře a tím je naše uvítání v malebné karibské vesničce u konce. Po krátkém odpočinku jdeme na obhlídku okolí. Déšť totiž úplně ustal a tak toho musíme rychle využít. Podle mapky v průvodci se vydáváme podél pobřeží. Velké kaluže na cestě jsou jasným důkazem toho, že dnešní déšť nebyl ničím výjimečným, a tak nezbývá než doufat, že se počasí umoudří. Karibské pobřeží vypadá velice lákavě a trocha toho tropického Slunce by mu rozhodně prospěla. Přestože je stále hodně zamračeno, panují tady na pobřeží docela příjemné teploty. Přesto případnou koupel necháme až na zítra. Podél malinké policejní stanice a ještě menší pošty vedou naše kroky neomylně k restauraci Sobre Las Olas, což je takový velký přístřešek, který

26

od pláže dělí sotva pár metrů a několik vzrostlých palem. Na uvítanou si dáváme pivko (500c) a malý sendvič (1100c). Po krátkém příjemném posezení chceme pokračovat ještě kousek dál podél pobřeží, bohužel začíná zase pršet. Rychle vytahuji deštník a raději se vracíme zpátky do vesničky. Naštěstí i tady mají internetovou kavárnu, takže můžeme zase napsat domů (90 minut za 1200c). Počítače patří nějakému Američanovi, který si takto zřejmě vydělává na svůj zdejší pobyt. Na jeho strojích jsou nainstalované WinXp, takže můžu po několika dnech zase poslat domů i nějaké fotky. Obzvlášť WinXP jsem docela uvítal, protože mám s sebou flash a zítra před odjezdem do Panamy budu moci všechny vyfocené fotografie zálohovat. Den končíme v restauraci Vista del Mar na okraji Cahuity. Krevety v tomatové omáčce (2050c) byly opět vynikající. Den 15. - pondělí 8.3.2004 Nový týden začíná pořádným lijákem, a tak až do půl deváté čekáme, jestli se budeme moci vydat na výlet do nedalekého národního parku. Moc se nám do deště nechce, ale na druhou stranu zase odsud nechceme prchat příliš rychle, protože bychom si rádi užili exotického Karibiku. Naštěstí dopoledne déšť ustává a tak si můžeme jít koupit malou snídani. Nedaleko provizorní zastávky je v malých dřevěných baráčcích několik obchůdků, takže není problém sehnat pečivo, sušenky a něco k pití. A protože se zdá, že je definitivně po dešti, vyrážíme záhy i na plánovaný výlet. Po pobřežní asfaltové silnici se vydáme do sousední vesničky Puerto Vargas, kde vstoupíme do parku a podél pobřeží se vrátíme zpátky do Cahuity. Celkem nás dnes čeká asi 16km, takže máme nejvyšší čas vyrazit. Jenomže počasí je proti. Než dojdeme na okraj vesnice, spustí se z nebe další provazy vody. Tentokrát prší tak hustě, že skoro není vidět na krok. Když už jsme ale vyrazili, tak se přeci nenecháme odradit. Michal si obléká své gumové pončo, já vytahuji opět starý dobrý deštník a jdeme. Bohužel záhy dochází k nemilé události. Okolo nás projíždí starý vyřazený školní autobus - takové tu fungují jako normální linkové spoje, řidič bezohledně projíždí obrovskou louží a můj úskok stranou končí na ostnatém drátě, který tu místní používají místo pletiva. Svůj skok jsem sice ustál, ale i tak jsem se o drát docel pěkně říznul nad loktem. Vracet se nechci a tak ránu vymývám pitnou vodou a jdeme dál. Do Puerto Vargas je to asi 6km, takže bychom tam měli být asi za necelou hodinu. Po asfaltové cestě se jde docela dobře, akorát stále hrozně lije. Okolo nás se objevuje hustý pralesní porost a z nitra džungle se ozývají první opičí skřeky. No, snad dnes nějaké opice uvidíme. V Puerto Vargas nás cedule směřuje ke vchodu do národního parku, který se tu rozkládá na

27

ploše 1097ha a díky své poloze a snadnému přístupu patří k nejnavštěvovanějším parkům na karibském pobřeží. I když dnes asi ideální den pro návštěvu není. I černoška ve vrátnici se diví, že v tom dešti má někdo chuť na procházku pralesem. Po zaplacení vstupného (6 dolarů) nám rychle ukazuje mapku a jde se raději schovat. My se vydáváme vstříc pralesu s tím rozdílem, že doteď jsme mokli zadarmo a teď už za to platíme. Naše odhodlání ještě více nahlodává chodníček, který nás má dovést až na pobřeží - je totiž úplně pod vodou. Odvážně se brodíme vodou a napjatě sledujeme okolní hustý porost, jestli náhodou nezahlédneme nějakého živého tvora. Bohužel to vypadá, že i ta zvířata mají víc rozumu než my a jsou schovaná někde v porostu. Brzy přicházíme na pláž, kterou bičují obrovské vlny. Vyšlapaná stezka teď vede podél pobřeží. Místy se chodníček klikatí úzkou štěrbinou, která je vysekaná v okolním hustém porostu. Míjíme vzrostlé bambusy, nádherně rozkvetlé ibišky i kokosové plamy, jejichž plody visí nebezpečně vysoko nad našimi hlavami. Ovšem co je hlavní, přestává konečně pršet! Černé mračno se z ničeho nic přesunulo někam jinam a světe div se - na obloze se dokonce poprvé objevuje Sluníčko! V daný okamžik nás nemohlo potkat nic lepšího. Však i v pralese hned začíná být živo. Na chodníku potkáváme malého agutiho a vylézají také první ještěrky. I nádherné palmové pobřeží vypadá ve slunečním světle mnohem lépe. Po několika kilometrech nás pralesní stezka přivádí na playa Vargas. Kousek cesty teď budeme muset pokračovat přímo po pláži, která je pokrytá úlomky ze zdejšího korálového útesu. Vlny jsou stále docela velké, takže se procházka po pobřeží místy promění v neplánovanou koupel. Před námi se objevuje poloostrov Punta Cahuita. Zdá se, že už je docela blízko, ale trvá nám to ještě pěkně dlouho, než se k němu doplahočíme. Cesta nás mezitím znovu zavedla z pláže do hustého porostu a okolní teplota začíná hrubě přesahovat čtyřicítku. Procházíme mezi obrovskými sangriemi s velikými spletitými kořeny a hustými liánami. Všude je po dešti spousta vody a i naše cesta je místy pěkně zatopená. Občas se dá zaplavený chodník obejít ale někdy se chtě nechtě musíme brodit. Brzy se objevují další zvířata - nejdříve nacházíme ve větvích vřešťany a nedaleko pobřeží se na velkém listu vyhřívá pěkný scink. Michal fotí na pláži velké kraby a přímo v cestě mezi porostem se objevuje veliká pavučina s pěkným barevným pavoukem. Konečně jsme na mysu Cahuita. Do vesnice nám už zbývají asi jen dva kilometry. Bohužel začínáme potkávat čím dál víc lidí, kteří se nechali do parku vylákat náhlou změnou počasí. I přesto, že tu začíná být dost rušno, nacházíme ve větvích další černé vřešťany. Je to pár, který

28

se jaksi právě snaží zplodit nějaké potomky, takže jsou naší přítomností tak nějak znervózněni a naštvaně mizí někde ve větvích. Naštěstí jsou nedaleko staré známé malpy. Snažíme se k jedné přiblížit co nejblíže. Docela se nám to daří, takže si ji můžeme zblízka vyfotit. Malpa chvíli trpělivě pózuje, ale brzy jí začínají lézt foťáky i kamera na nervy a začíná na nás naštvaně prskat. Před koncem pralesa na nás čeká ještě jedna nástraha a tou je malá říčka, která se tu vlévá do moře. Vytváří tu sice pěkné zákoutí, ale jaksi není nijak přemostěná, takže nám nezbývá než zase brodit. Po dopoledním dešti nás už tento brod nemůže nijak rozhodit a tak si dál užíváme okolní nádhernou přírodu. Obzvlášť když se u říčky objevuje pěkná volavka. Cestou ke stanici Kelly Creek, která je východem z národního parku, ještě potkáváme početnou rodinku vřešťanů, která společně dovádí ve větvích. Mezi opicemi po větvích pobíhá i opičí mamina s malinkým opičátkem zavěšeným na zádech. Chvíli leze po liáně, chvíli visí zavěšená za nohy hlavou dolů, ale mrňousovi ty změny poloh nijak nevadí. Naopak, když se v jeho blízkosti vyskytne něco k snědku, hbitě po tom sáhne a baští. Přitom se stále dokáže bezpečně držet mámy. U Kelly Creek přecházíme mostík přes Rio Suarez a jsme zpátky v Cahuitě. Po hlavní "avenidě" míříme k našemu bungalovu. Kaluže na cestě už téměř vyschly a všude jsou otevřené obchody a restaurace. V těchto vzácných chvílích, kdy neprší, žije Cahuita opravdu naplno. Na pokoji nejdříve dezinfikuji škrábanec po mém dopoledním skoku na ostnatý drát a hlavně omývám zablácené sandály, které při dnešním brodění dostaly co proto. Nicméně návštěva národního parku byla krásným vyvrcholením kostarické části naši cesty. Zdejší příroda nezklamala a my se teď můžeme jen těšit, čím nás překvapí sousední Panama. Večer jdeme na jídlo opět do osvědčené restaurace Vista del Mar, která vlastně leží kousek od Kelly Creek. Poprvé zkouším rybu a byla to skutečně trefa do černého - pescado entrada (2.300c) byla vynikající! Den 16. - úterý 9.3.2004 Další den se loučíme se sympatickou vesničkou Cahuita a jdeme na zastávku, odkud by měl už v sedm hodin odjíždět autobus do pohraničního města Sixaola. Bohužel nás zaskočila jedna zvláštní skutečnost, na kterou jsme nebyli připraveni. Řidiči mají za předním sklem ceduli s cílem jízdy - to je velice chvályhodné a jsme na to zvyklí i z domova. Bohužel kostaričtí řidiči se nezdržují s nějakou výměnou cedulí, když se z cílového města vracejí zpět. A tak se stalo, že v sedm hodin přijel autobus označený Limon, což je město, které leží na opačné straně, než je směr naší cesty. A tak jsme ho logicky nechali odjet. Až po chvíli jsme zjistili, že jsme právě prošvihli náš spoj. On ten autobus pendluje po pobřeží mezi Limonem a Sixaolou a tak asi nemá cenu směrovou ceduli pořád

29

otáčet. Kdo by se s tím také zdržoval, že... Nedá se nic dělat, za hodinu jede další autobus. Bohužel v průvodci píšou, že panamská hranice je od 11. do 13.hodin zavřená a tak se nám to hodinové zdržení moc nehodí. No, alespoň máme dostatek času na koupi lístků (665c). Během hodiny čekání přijíždějí dva další autobusy, u každého se raději ptáme na cíl jízdy, ale jeden jede skutečně do Limonu a druhý do San José. Až v osm hodin zastavuje před provizorní stanicí ten náš. Konečně se vydáváme podél pobřeží dál na jihovýchod. Projíždíme Puerto Vargas a brzy zastavujeme ve městě Puerto Viejo de Talamanca. Na první pohled nás zaujala černočerná pláž a celkově větší shon než v o poznání menší Cahuitě. Další zastávkou je městečko Bribri se svoji stejnojmennou domorodou komunitou. Během patnáctiminutové přestávky se značně obměňuje osazenstvo našeho autobusu. Jen několik turistů mířících do Panamy zůstává. Po přestávce pokračujeme směrem k panamské hranici. Bohužel se brzy zhoršuje kvalita silnice. Asfalt postupně mizí a zůstává jen zpevněná cesta s četnými výmoly. Navíc pořád někomu zastavujeme a tak do pohraniční vísky Sixaola přijíždíme až v půl jedenácté. Rychle jdeme na nedalekou celnici, než horliví úředníci zmizí na oběd. Výstup z Kostariky byl bez problémů a tak se můžeme vydat na železniční most přes Rio Sixaola, který nás zavede do další země. Snad nás po martýriu s vyřizováním panamského víza a s jízdenkou pryč s Kostariky nečekají žádné další problémy. Kostarika nás okouzlila svoji nádhernou přírodou. Na vlastní oči jsme viděli zvířata, která jsme dosud znali jenom z terárií nebo zoologických zahrad, viděli jsme činné sopky, tropické pralesy i nádherné tichomořské a karibské pobřeží. Zkrátka poznali jsme další nádherný kout naší planety! A teď nás čeká Panama! Hranici mezi Kostarikou a Panamou tvoří tady v podhůří Cordillera Talamanca řeka Sixaola, která se vlévá do moře asi 10km severněji. Na jedné straně řeky leží stejnojmenná kostarická vesnice a na druhé straně už na nás čeká panamská vesnička Guabito. A tak se po zdárném zdolání kostarické celnice vydáváme na nepoužívaný železniční most, který nás zavede do Panamy. Most je dlouhý asi 200m a klene se docela vysoko nad řekou. Na panamské celnici sedí postarší oficír a hned kontroluje naše pasy. "Ááá, bien", chválí naše panamská víza. My s napětím sledujeme, jestli bude nějak hlouběji zkoumat autorizační čísla, která nám pan konzul v Praze přidělil zcela náhodně. Já jsem ještě navíc trochu nervózní z toho, že u sebe nemám mezinárodní očkovací průkaz. Doufám, že po mě celník nebude chtít potvrzení o očkování proti žluté zimnici. Sice se už tato choroba v Panamě nevyskytuje zdaleka tak často, jako v minulosti, přesto ale může být očkovací průkaz na hranicích vyžadován. A já ho samozřejmě mám i se všemi razítky doma. Celník podrobně zkoumá celý pas, ale žádné číslo autorizace ho nakonec nezajímá. Úhledným písmem přepisuje naše nacionále do svého formuláře a do pasu otiskuje vstupní razítko. Přes všechny obavy a předešlé problémy byl náš vstup do Panamy naprosto hladký! Ocitáme se tedy ve vesničce Guabito a hodinky si posouváme o hodinu dopředu. Rázem tedy máme tři čtvrtě na dvanáct a za naším středoevropským časem už zaostáváme jen o šest hodin. Guabito je sice pěkná díra, ale mají tady docela slušný supermarket, ve kterém ještě berou kostarické collony. Můžeme se tedy zbavit posledních kostarických bankovek, které budou o několik kilometrů dál bezcenné. V Panamě se totiž platí americkými dolary. Existuje sice i místní měna, která se jmenuje po prvním Evropanovi, který na vlastní oči spatřil Tichý oceán, balboa. Tato měna má ale naprosto stejnou hodnotu jako dolar a prakticky se používají pouze drobné mince rovnající se centům. V supermarketu nakupujeme nějaké sušenky a venku si domlouváme taxi, které nás doveze k řece Changuinola. Rádi bychom se totiž dostali na souostroví Bocas del Toro a lodě odplovají buď z 15km vzdáleného říčního přístavu nebo z pobřežního města Almirante, které je odsud

30

vzdálené asi 40km. Volíme raději první možnost a nasedáme do auta, které už sice nějaký ten pátek pamatuje (podle rozbitého předního skla asi nejen pátek), ale zatím vypadá celkem pojízdně. Za pět dolarů se vydáváme na cestu, která většinou vede mezi rozlehlými banánovými plantážemi. Zdejší oblast je pěstováním banánů vyhlášená a například místní známá značka Chiquita se dováží i k nám. Podél poměrně rozbité silnice vede železnice, která kdysi vedla až do sousední Kostariky. Dnes moc používaně nevypadá a koleje jsou místy pěkně zarostlé. Zvláštní jsou mosty, které jsou pro silnici i železnici společné. Inu, je to docela zajímavý způsob, jak ušetřit. Asi za čtvrt hodiny projíždíme prašným městem Chanquinola, ve kterém sídlí společnost spravující všechny okolní plantáže. Hned za městem zastavujeme u slepého ramena stejnojmenné řeky, kde už čeká téměř zaplněný motorový člun. Rychle přesedáme a platíme dalších pět dolarů. Brzy se vydáváme na cestu, která nás nejdříve zavede ze slepého ramena až do hlavního říčního koryta, které je tady těsně před ústím do moře široké asi 500 metrů. Na volné moře ale ještě nemíříme, protože nás ještě čeká plavba umělým téměř 10km dlouhým Chanquinolským kanálem, který věrně kopíruje karibské pobřeží. Na břehu můžeme pozorovat volavky, které hledají potravu v pobřežním porostu, a také krásnou tropickou přírodu. Všechno samozřejmě poctivě natáčím, což zaujalo místního chlapíka, který sedí vedle mě. Pořád na něco ukazuje a má radost, že si od něj dám "poradit". Něco se mi na něm nezdá a po chvíli zjišťuji, že dva policisté, kteří na lodi cestují s námi, patří k němu, a že ten chlapík má na rukou pouta... Z dalšího osazenstva našeho vodního taxi se také brzy seznamujeme se dvěma postaršími manželi. Jsou to nějací Američané, kteří sem zřejmě přesídlili na stáří. V Bocas del Toro prý mají dům a nabízejí nám, že bychom u nich mohli přespat. Docela se nám to zamlouvá, protože uprostřed sezony budou asi hotely na ostrovech pěkně nabité. Souhlasíme tedy, že se na nabízené ubytování půjdeme po příjezdu podívat. Souostroví Bocas del Toro, které leží nedaleko pobřeží pouhých 32km od kostarické hranice, tvoří šest velkých ostrovů a mnoho malých. Naším cílem je dnes ostrov Colón. Z Changuinolského kanálu vyjíždíme na otevřené moře přímo naproti jeho severozápadnímu okraji. Chvíli nám trvá, než překonáme úzkou úžinu oddělující ostrov od pevniny, a potom už neomylně míříme k jihovýchodnímu cípu ostrova, kde leží městečko Bocas del Toro. V půl druhé přistáváme u malého mola a následujeme oba Američany k jejich domu, který je od přístavu vzdálen asi 300m. Nejdříve jdeme po zdejší hlavní třídě, která se jmenuje calle 3. Tady najdeme nejvíce obchodů, restaurací, poštu a také několik internetových kaváren. Najdeme tu

31

i park Simona Bolívara, který tvoří jakési centrum města, ale nejdříve se půjdeme raději ubytovat. Proto brzy z hlavní třídy odbočujeme do pobřežní callé 1 a za chvíli už stojíme před sympatickým dřevěným baráčkem. Manželé nás vedou do patra, kde nám ukazují celkem pěkný pokojík. Nocleh nás tu bude stát dohromady 20 dolarů, ale přece jen přespíme v o něco kulturnějším prostředí, než nabízejí bungalovy. Po ubytování se jdeme projít po městečku, ve kterém žije zhruba 6500 obyvatel, jejichž většinu tvoří anglicky mluvící černí potomci přistěhovalců z karibských ostrovů. Vzhledem ke své poloze je město ideálním výchozím místem pro návštěvu ostatních ostrovů, kde najdeme krásné bílé pláže lemované útesy a palmovými háji. Průvodci především doporučují navštívit sousední ostrov Bastimientos s mnoha možnostmi k potápění včetně mořského národního parku. Trochu jsme doufali, že po pár dnech strávených v kostarickém Manuel Antoniu si i tady v Panamě dopřejeme krátký odpočinek u moře. Vše ale bude záležet na počasí, které se bohužel začíná opět zhoršovat. Už cestou z přístavu trochu poprchávalo a teď odpoledne už zase mrholí. Naštěstí jsou to zatím jenom takové drobné přeháňky a tak se můžeme jít porozhlédnout po okolí. Nejdříve se vracíme na hlavní třídu, která nás okolo Bolívarova parku zavede až na pobřeží. Přestože v posledních letech prudce stoupla cena zdejších pozemků, všude tu za pomoci zahraničních investorů vyrůstají nové restaurace a především hotely. Z Bocas del Toro se průběžně stává turistické centrum, které by sem v příštích letech mělo přilákat mnohem víc návštěvníků. Můžeme být rádi, že jsme se sem dostali v době, kdy je tento boom teprve na začátku. V podvečer se vracíme do centra, abychom si došli na večeři. Vybíráme si restauraci Kalin, která nabízí posezení i na terase přímo naproti parku. Zkoušíme rýži s mořskými plody (aroz con mariscos) za 4 dolary a poprvé také testujeme místní pivo Panama (1USD). Jídlo je dobré, pivo za kostarickým Imperialem mírně zaostává. Den končíme v internetové kavárně (2,40USD za 90 minut). Jediným problémem, který jsme zatím v Panamě zaznamenali, je používání mobilů. Na rozdíl od Kostariky by tu pro nás měla být přístupná jedena z mobilních sítí, ale naše telefony ji kupodivu nechtějí najít. Bohužel až doma jsme zjistili, že místní operátoři své sítě provozují na frekvenci 850Mhz, a naše tehdejší telefony tuto frekvenci použít neuměly. Den 17. - středa 10.3.2004 V noci se zase přihnala pořádná průtrž mračen a tak ráno řešíme náš další program. Bohužel pohled z okna je jednoznačný - venku je zamračeno a schyluje se k další dešťové přeháňce. Pro výlet na okolní ostrovy to rozhodně není ideální. Po zkušenostech z kostarické Cahuity se nám už dál moknout nechce. Počasí tady u karibského pobřeží je pro nás velkým zklamáním a tak se rozhodujeme, že se co nejrychleji přesuneme zpátky na tichomořskou stranu hor. Loučíme se tedy s americkými domácími, kteří náš úprk vzhledem k počasí chápou, a jdeme si zase sbalit bágly. Podle průvodce by měla loď na pevninu odjíždět v devět, a tak jdeme rovnou do přístavu. Kupujeme si lístek do Almirante (3USD) a já jdu ve zbylém čase ještě

32

natočit pár záběrů a vyfotit několik fotek. V devět hodin jsme připraveni na molu, ale k žádnému odjezdu se prozatím neschyluje. Krátce se dáváme do řeči s nějakými Holanďany, kteří stejně jako my prchají před deštěm. Prý jsou tady už dva týdny a počasí je pořád stejné. Loď je nakonec připravena až v deset, ale naštěstí je krytá, takže nám ani moc nevadí další přeháňka, která nás při odjezdu z Bocas del Toro symbolicky provází. Následuje asi půl hodinový boj s vlnami na otevřeném moři a potom čtvrt hodinová plavba o poznání klidnějším zálivem, který lemují dřevěné baráčky města Almirante. Na první pohled to tu vypadá jako nedostupný ostrůvek civilizace v hustém pralesním porostu, ale opak je pravdou. Samotné město s 15 000 obyvateli sice vypadá sešle, ale s tichomořským pobřežím a především s Interamericanou je od roku 1999 spojeno zcela novou silnicí. Vybudování této důležité komunikace nejen zpřístupnilo tuto odlehlou karibskou oblast, ale především ještě více podpořilo turistický ruch, který oblasti Bocas del Toro přináší potřebné finance. Protože nemáme k dispozici žádnou mapu, jdeme z přístavu intuitivně přímo na hlavní komunikaci. Tam chceme sehnat nějaký dopravní prostředek, který by nás dopravil do města David, které leží nedaleko tichomořského pobřeží a které je důležitým dopravním uzlem západní Panamy. Neměl by to být žádný problém, protože podle průvodce do toho města jezdí autobusy téměř každou hodinu. Horší to ale bude s hledáním nějaké zastávky nebo terminálu. Nakonec nám pomohl jeden domorodý kluk, který nám dohodil místní taxi. Není to sice žádný komfort, ale člověk se na korbě pick-upu na hromadě zavazadel nevozí každý den. Takže to za ten jeden dolar asi stálo. Navíc jsme zdárně našli zastávku, na které už čeká minibus, který - světe div se - jede do Davidu a má poslední volná místa. Urychleně ukládáme bágly do zadního nákladového prostoru a nasedáme. Prakticky vzápětí odjíždíme! První úsek cesty vede podél pobřeží. Silnice je opravdu kvalitní, takže nám prvních 64km utíká velice rychle a asi za hodinu projíždíme okolo města Chiriquí Grande. Tam se silnice stáčí na jih a začíná stoupat do pohoří Cordillera Talamanca. Než se do tohoto náročného úseku pustíme, posilníme se v jednom motorestu rýží s kuřetem v nějaké ovocné šťávě. Jídlo stojí 2,40USD a docela ujde. Co nesníme my, dorazí po nás ochotně místní děti. Po jídle se vydáváme do hor. Počasí se zase kazí a brzy za sílícího deště vjíždíme do mlhy. Silnice se pěkně klikatí a my pomalu stoupáme na horský masív. U cesty se objevují první sesuvy půdy, které místy narušují zbrusu novou komunikaci. No, jestli tady silničáři fungují jako u nás, tak z té nové silnice Panamcům brzy nic nezbude. Asi po dvou hodinách jízdy konečně překračujeme kontinentální rozvodí a začínáme klesat na pacifickou stranu. Za deštivého počasí ještě míjíme velkou přehradu Lago Fortune a za chvíli už mezi vrcholky hor začíná vykukovat Slunce. Je to neuvěřitelné, ale během několika minut je obloha úplně modrá a po mracích není ani památky. Vlastně je - vzadu za námi se mračna drží v horách. Zdá se, že jsme těm karibským srážkám konečně ujeli. Během cesty do údolí se před námi objevují první nádherné výhledy. Vidíme pod sebou rozlehlé pláně, pacifické pobřeží a na západní straně se objevuje hrozivý kužel nejvyšší panamské hory, kterou je 3475m vysoká sopka Barú. U města

33

Chiriquí zase po několika dnech najíždíme na naši dobře známou Interamericanu a to je signál pro našeho průvodčího, který až do teď řídil u dveří nástup a výstup, aby nás zkasíroval. Cesta nás každého vyšla na sedm dolarů a v půl třetí přijíždíme do Davidu. David je největším městem provincie Chiriquí a zároveň centrum zdejší bohaté zemědělské oblasti. Žije tu 75 000 obyvatel a pro cestovatele má velký význam, protože odsud jezdí autobusy nejen ke kostarické hranici (53km) a do Panama City, ale také na vrchovinu okolo sopky Barú. A právě vrchovina je naším dnešním cílem. Při plánování trasy jsem si vybrali městečko Boquette, a tak hned po příjezdu na velké autobusové nádraží v Davidu musíme najít příslušný spoj. Vykládáme tedy naše bágly z minibusu a jdeme hledat příslušné stanoviště autobusu do Boquete. Lepší než nějaké zdlouhavé tápání bude, když se poptáme. Proto oslovujeme člověka, který se tváří, že se tady vyzná. Spleti jeho španělských slov zcela dobře nerozumíme, ale člověk nás neomylně směřuje k minibusu, jehož průvodčí už na nás volá: "Boquete? Boquete?". Rychle nakládáme zavazadla a jakmile se za námi zavírají dveře, minibus vyjíždí. V Davidu jsme tedy strávili asi tak dvě minuty! Dnes to přesedání zvládáme brilantně! Se zavazadly umístěnými na střeše minibusu se vydáváme vstříc vrchovině a městečku Boquete. Cestou zase několikrát zastavujeme, takže nám těch 38km nakonec zabralo celou hodinu. Během této doby jsme ovšem vystoupali až do nadmořské výšky 1060m. Ve chvíli, kdy se před námi znovu objevil mohutný masív sopky Barú, se k nám opět přimotal průvodčí, zkasíroval nás o 1,20USD a náš dnešní velký přesun byl u konce. Boquete je malé příjemné městečko, které se krčí ve stínu nejvyšší panamské hory. Žije tu asi 3000 obyvatel, kteří se většinou věnují zemědělství. Svahy vyhaslé sopky jsou totiž neobyčejně úrodné, takže se tu daří nejen kávě, zelenině nebo citrusům, ale také květinám nejrůznějších barev a tvarů. Pro nás je Boquete ideálním místem, protože utíkáme před karibskými srážkami a zároveň by pro nás nebyla úplně ideální vedra, která panují na tichomořském pobřeží. Tady na vrchovině panuje přece jen mírnější klima, i když v noci tu mohou teploty klesnou až k bodu mrazu. Ale teď odpoledne je docela příjemně, obloha je téměř jasná, tak si snad zase užijeme trochu toho Slunce. Ubytování jsme si vytipovali v našem průvodci penzion Marilos prý mají v oblibě cestovatelé z celého světa. No, skutečně to tu nevypadá špatně, náš pokoj sice nemá vlastní sprchu, ale je čistý, prostorný a hlavně stojí pouhých 9,90USD! Levnější bydlení už na naší cestě nenajdeme. V podvečer se vydáváme na krátkou obhlídku městečka. Trochu nás hned před penzionem znepokojilo mírné mrholení, ale tentokrát se nejedná o žádný déšť. Opakuje se tu jev, který už známe z kostarických hor - vítr přináší vlhko z okolních kopců, zatímco obloha je úplně jasná. Mrholení naštěstí není nijak silné, takže se můžeme nerušeně vydat na zdejší hlavní třídu, která se jmenuje - jak jinak - Avenida central. K našemu překvapení tu nacházíme několik supermarketů, restaurací a také dvě banky. Je vidět, že Boquete navštěvuje docela hodně turistů. Infrastruktura tohoto malého městečka je skutečně záviděníhodná. Naše kroky vedou až pěknému kostelíku na okraji města. Nad jeho dvěma věžičkami se klene pěkná duha a bujnou vegetací porostlé okolní kopce odrážejí paprsky podvečerního Slunce, takže vytvářejí hezký kontrast s bílými budovami hlavní třídy. Zvony právě odbíjí pátou hodinu a to znamená, že se brzy začne stmívat. Ještě než se vydáme na večeři, vypravíme se

34

do nedalekého supermarketu doplnit zásoby jídla a pití. Očekávali jsme, že oproti Kostarice bude Panama přece jen mírně zaostalejší, ale zdejší obchody nás přesvědčují o opaku. Nabízený sortiment zboží plně uspokojí i ty nejnáročnější návštěvníky a lidové ceny zase prospějí našim peněženkám. Za jídlo a pití platíme dohromady něco málo přes dolar, banány tady dávají skoro zadarmo. Pomalu se vracíme zpátky k penzionu a cestou začínáme uvažovat o večeři. Restaurací je v Boquete opravdu hodně, ale mezi všemi kupodivu převažují pizzerie. Jenomže ty pro nás nemají dostatečný nádech exotiky a tak nakonec volíme restaurant La casona Mexicana, který se zaměřuje, jak už je z názvu patrné, na mexickou kuchyni. Přece jen nás za deset dní čeká krátká návštěva Mexika a na nějaké typické jídlo tam nebude čas. A tak si musíme pořádné mexické jídlo dát už tady v Panamě. No, buritos mixtos s kuřecím a hovězím masem (4,50USD) bylo docela dobré. Otestovali jsme také další místní pivo - Balboa (0,3l za 0,75USD), ale pořád to ještě není ono. Den 18. - čtvrtek 11.3.2004 Ráno se vydáváme na velkou pěší túru. Máme v plánu vystoupat na severovýchodní návrší a navštívit velkou květinovou zahradu El Explorador. Potom se vrátíme na okraj města a budeme pokračovat na sever směrem do hor. Někde vysoko nad Boquete začíná vyhlášená stezka Sendero Los Quetzales, která vede přes národní park Volcán Barú až do 8km vzdálené vesničky Cerro Punta. Stezka je prý nejkrásnější v celé Panamě a údajně nabízí krásné výhledy. Navíc tam můžeme konečně spatřit kvesaly, což jsou velcí chocholatí ptáci, typičtí obyvatelé zdejších hor. Celkem nás čeká pěkná porce kilometrů v hornatém terénu, tak jsme sami zvědaví, jak daleko dnes dojdeme. Nejdříve musíme překonat místní divokou říčku Calderu. Na její východní břeh vede z Boquete chatrný most s železnou konstrukcí a dřevěnými trámy. Jen pruhy pro kola aut jsou mírně zpevněny asfaltem, ale celkově ten mostík nevypadá příliš stabilně. Nicméně se zdárně dostáváme na druhý břeh, kde prakticky končí zástavba a začínají první zahrady. Bohužel nás tu čeká také první docela strmý svah. Po prašné cestě tedy začínáme stoupat vzhůru. Stoupání nám dává docela zabrat, obzvlášť když teplota vzduchu začíná přelézat třicítku. V okolí se objevují první kávové plantáže a pod námi se otevírá krásný výhled na Boquete i na mohutnou sopku Barú, jejíž vrchol halí tradiční peřina z mraků. Jen občas z ní vykoukne velký kříž označující nevyšší bod Panamy. Společně s kostarickým Irazú je to jediné místo, odkud může být současně vidět Atlantik i Pacifik. Jenomže počasí je v horách značně nestabilní, takže potřebná viditelnost nemůže být po náročném výstupu zaručena. My raději pokračujeme v cestě mezi zdejší bujnou vegetací. Cestou obdivujeme další kávové plantáže, husté porosty pomerančovníků a také divukrásnou květenu v okolních zahradách.

35

Konečně se dostáváme k našemu prvnímu cíli, bohužel zahrada El Explorador je dnes zavřená. Nám to ale nijak zvlášť nevadí, protože zahrad je všude v okolí dost. Navíc jsme vystoupali docela vysoko nad Boquete a pod námi se otevírají další nádherné výhledy do údolí. Prašná cesta se už ale pomalu stáčí na západ a pozvolna klesá zpátky k říčce Caldeře. Míjíme hustý banánovníkový porost i zdejší nevelkou školu a brzy jsme zpátky na okraji Boquete. Přecházíme řeku a na nedaleké křižovatce odbočujeme na sever. Podél silnice, která s námi opět stoupá do hor, je roztroušeno několik baráčků a u jednoho z nich nacházíme nádhernou zahradu, která se jmenuje "Mi jardin es su jardin", tedy něco jako "Moje zahrada je vaše zahrada". Krásných květin jsme podél dnešní cesty viděli už spoustu, ale barevnost této zahrady je opravdu jedinečná. Celkový dojem nemohou zkazit ani všudypřítomné nevkusné figurky zvířat. Z pestrobarevných záhonů až přechází zrak. Krásné prostředí této volně přístupné nádherné zahrady využíváme ke krátké svačině a nabíráme síly na další část naší túry. Ta stále pokračuje po asfaltové silnici lemované řídnoucí zástavbou až k dalšímu mostu přes Calderu. Tam opět přecházíme na východní břeh a definitivně opouštíme civilizaci. Teď už nás obklopuje jen krásná příroda a strmé svahy zdejších hor. Na některých kopcích vidíme řádně udržovaná políčka, jejichž obdělávání musí být v daném terénu značně krkolomné. Tu a tam ještě mineme nějaké to opuštěné zemědělské stavení a brzy se dostáváme na rozcestí. Silnice se stáčí kamsi na východ, zatímco menší asfaltová cesta pokračuje stále severním směrem dál do hor. Pod dřevěným přístřeškem vidíme konečně ceduli s nápisem Sendero Los Quetzales, bohužel naše radost byla předčasná. Je to jenom směrová tabule, která hlásá, že stezka je ještě vzdálená 2,3km. Rezignovaně usedáme pod přístřeškem a snažíme se odhadnout, za jak dlouho bychom se ke kýžené stezce mohli dostat. V tom dnešním vedru rychle ubývají síly i zásoby tekutin, stoupání se stává čím dál víc příkřejším a postupně ochabuje i naše odhodlání. Přesto pokračujeme dál. Odměnou jsou nám pěkné výhledy do údolí na řeku Calderu a hlavně pěkný vysoký vodopád, který sám o sobě stojí za veškerou námahu. Podél cesty se objevují další kávové plantáže a také jednoduché příbytky zdejších obyvatel, okolo kterých pobíhá pár ušmudlaných harantů. Teprve po hodině chůze se konečně dostáváme na začátek stezky kvesalů. Z exkurze za zdejšími ptačími obyvateli už ale nebude nic. Den pokročil a navíc už toho stoupání máme opravdu plné zuby. Ještě ke všemu přichází na řadu tradiční pozdně odpolední mrholení a tak nám nezbývá, než se pokochat výhledy na okolní hory a zamířit zpátky do Boquete. Cestou opět míjíme prostá stavení panamských venkovanů a tentokrát neunikneme pozornosti místních dětí. Postupně se k nám sbíhá pět indiánských capartů a mě nezbývá, než se s nimi chtě nechtě podělit o své poslední zásoby sušenek. Děti se o ně přetahují, jakoby týden nejedly, protože to malé množství může stěží všechny uspokojit. V domnění, že ještě dostanou nějakou dobrotu, obklopují pro změnu zase Michala, ale ten už své zásoby takticky spotřeboval během poslední zastávky. Raději přidáváme do kroku a brzy se nám daří dotěrné

36

haranty setřást. Do Boquete se vracíme okolo půl páté a za celý den už máme chození plné zuby. Přesto se ještě jdeme podívat na východní břeh Caldery. Stejně jako ráno přecházíme vratký most a odbočujeme do nedaleké zahrady, kde právě probíhá výstava květin a kávy. Cestou zpátky ještě fotíme na břehu řeky velký kámen, který je celý pomalovaný reklamou na pivo Panama. Tím dnešní namáhavý ale nádherný pěší výlet končí a my se vracíme do našeho penzionu. Po příjemné teplé sprše a krátkém potřebném odpočinku vyrážíme na zaslouženou večeři. Protože jsme po dnešním náročném dni pěkně utahaní, neztrácíme čas nějakým složitým hledáním a usedáme v nejbližší pizzérii. Alespoň si v jídle dopřejeme po všech těch gallos a casados nějakou změnu. Poměrně velká pizza stojí 5,50USD a podle očekávání se nejedná o žádný převratný kulinářský zážitek. Pokračuje také testování místních značek piva, ale ani třetí v pořadí - trochu sladčí Soberana - není to pravé ořechové. Den končím v internetové kavárně v sousedním penzionu. Hodina tu stojí solidní 1,50USD a kromě rychlého připojení tu disponují i Win XP, takže můžu zase nahrát na ftp několik aktuálních fotografií. Den 19. - pátek 12.3.2004 Na dnešní den jsme si naplánovali poslední zásadní přesun. Původně jsme měli v plánu navštívit městečko El Vallé, kde se každou neděli koná tradiční indiánský trh, ale nakonec jsme náš plán upravili. V malém městečku, které leží asi 70km západně od Panamského průplavu, se nám nechce zbytečně trávit celý víkend. Navíc ze západní Panamy do El Vallé nejezdí žádný přímý autobus, takže bychom museli někde na Interamericaně přestupovat. A tudíž jsme se rozhodli, že se dnes rovnou přesuneme do Panama City. Má to jednu velkou výhodu - až do odletu budeme ubytovaní v jednom hotelu a tudíž už nebudeme muset nikam přenášet naše bágly. A do El Vallé se z hlavního města dostaneme přece jen snáze. Nejdříve se musíme dostat zpátky na pobřeží do Davidu. Autobus - jak jinak opět vyřazený vehikl z USA - odjíždí přesně v osm, a tak se hned po snídani přesunujeme za hustého mrholení na zastávku. Cesta zpočátku utíká pomalu, protože pořád někde zastavujeme a nabíráme další pasažéry. Když máme všechny horské osady zdárně za sebou, pokračujeme k pobřeží o poznání rychleji a v devět hodin vystupujeme na autobusovém nádraží v Davidu. Autobus do hlavního města už čeká na svém stanovišti před hlavním terminálem. Vypadá docela moderně, což je dobře, protože nám 438km dlouhý přesun do hlavního města zabere plných sedm hodin. Podle jízdního řádu je odjezd naplánovaný na deset hodin, takže máme dostatek času. S jízdenkou, která nás každého stála 10,60USD, jdeme naložit naše bágly, abychom se o ně už nemuseli starat. Za každé zavazadlo dostáváme lístek jako někde v úschovně a ještě než se vydáme na cestu, nakoupíme nějaké zásoby pití. Z Davidu odjíždíme načas a brzy najíždíme na Interamericanu, která nás zavede až do našeho dnešního cíle. Autobus je velice pohodlný, tudíž můžeme příjemně relaxovat po včerejším náročném výšlapu. Teprve po třech hodinách zastavujeme ve městě Santiago a řidič ohlašuje tradiční přestávku. Stejně jako většina osazenstva našeho autobusu ji využijeme k obědu. V malém motorestu jsou na výběr dvě jídla, ze kterých mi přijde přijatelnější slepice s rýží (3USD). Po obědě pokračujeme v jízdě. Z provincie Chriqui jsme se přesunuli do Veraguas. Podél silnice se na několika místech objevuje čilý pracovní ruch, protože se tu zastaralá Interamerikana mění v moderní dálnici. U města Divisa nás nápis u cesty vítá pro změnu v provincii Coclé, která je známá svými

37

rozlehlými plantážemi cukrové třtiny. Ty se u cesty objevují za městem Agadulce. Vzhledem k tomu, že tudy projíždíme v době sklizně, je na všech polích velice živo. I na hlavní silnici čím dál častěji předjíždíme traktory, takže se náš přesun mírně zpomaluje. U města San Carlos konečně překračujeme hranice provincie Panamá, i když do hlavního města nám zbývá ještě více než sto kilometrů. Silnice teď chvíli vede podél pobřeží Tichého oceánu a teprve před městem Capira se na chvíli odklání do vnitrozemí, kde mírně stoupá na nevysoké návrší. Jasné počasí, které nás dosud provázelo, se dočasně mění, ale po návratu na pobřeží se nad námi opět objevuje tropické Slunce, které nás provází až do Panama City. V 17 hodin se před námi konečně objevuje Most mezi Amerikami - Puente de los Americas - a my přejíždíme ústí Panamského průplavu. Konečně jsme v panamském hlavním městě. Na první pohled je jasné, že se jedná o město značně živé. Ulice jsou plné aut, která se vzájemně předjíždějí ve snaze co nejrychleji proniknout vpřed skrz dopravní zácpu. Všude je poměrně dost smogu, takže se v nevzhledných baráčcích v okolí Avenida de los Martires, po které právě přijíždíme, ani nevyplatí větrat. Naštěstí má Panama City i svoji druhou, zajímavější a mnohem přívětivější tvář. A tu bychom rádi během několika příštích dnů rádi poznali, ale ze všeho nejdříve se budeme muset proplést tím nepředstavitelným shlukem vehiklů. Zbrusu nové hlavní autobusové nádraží, které se jmenuje Terminal nacional de transporte, leží na okraji čtvrti Curundu hned vedle severní magistrály (Corredor norte). Celkem nám to trvalo asi čtvrt hodiny, než jsme se tam doplazili skrze opravdu hustý provoz. Nádraží bohužel leží poměrně stranou od centra a případných ubytovacích možností, a tak budeme muset poprvé vyzkoušet panamské taxi. Nejdříve ovšem musíme najít správný východ z moderní nablýskané haly autobusového nádraží. Leckteré letiště by v porovnání s touto stavbou zbledlo závistí. Naštěstí jsou východy docela dobře značené a brzy stojíme na stanovišti autobusů a taxíků. Naším cílem je čtvrť La Exposicion. V průvodci ji hodnotí jako klidnou, bezpečnou a hlavně s dostatkem obchodů a restaurací. Ani případné pamětihodnosti nejsou až tak daleko a tak to tam trochu omrkneme. Podle průvodce máme vytipovaný i hotel - Residencial turistico Volcan, a tak sdělujeme vybranému taxikáři adresu a vydáváme se opět vstříc dopravní zácpě. Pomalu se proplétáme panamským hlavním městem, ve kterém dnes žije 700 000 obyvatel, a které už v roce 1519 založil španělský guvernér Pedro Arias de Avila. Španělská osada se brzy stala centrem vládních a církevních úřadů. Evropští dobyvatelé sem z jihoamerických kolonií vozili zlato a další kořist, která odsud putovala po cestách El Camino Real a Sendero Las Cruces ke karibskému pobřeží. Kvůli tomuto bohatství byla Panama častým cílem útoků. V roce 1671 město vydrancoval anglický pirát Henry Morgan a z původního španělského města zbyly jen trosky - Panama La Vieja. O tři roky později bylo město znovu postaveno o 8km dál na jihozápad v oblasti známé jako Casco Antiguo. Španělé zvolili k výstavbě velice vhodný poloostrov, na kterém bylo nové město dobře opevněno. Od té doby je už nikdo nedobyl. Přepady však pokračovaly na pozemních obchodních cestách a když byl na karibském pobřeží zničen i cílový přístav Portobelo, přestali Španělé roku 1746 pozemní cesty využívat a Panama ztratila na významu. Výsadní postavení znovu získala až v roce 1855, kdy byla dokončena železnice napříč panamskou šíjí. Davy zlatokopů tu tehdy cestovali napříč úžinou k Pacifiku a potom dál do Kalifornie, kde vypukla zlatá horečka. Bylo to v době, kdy byla pozemní cesta napříč severoamerickým kontinentem ještě nemyslitelná. Trasa lodí z východního pobřeží Spojených států do Panamy, přejezd úzkého pevninského pásu oddělujícího Atlantik od Tichého oceánu a pokračování lodí, bylo tehdy jedinou schůdnou variantou, jak se dostat na divoký západ. 3.11.1903 byla ve čtvrti Casco Antiquo v Parque de la Independencia vyhlášena panamská nezávislost. Město se stalo skutečnou metropolí a po dokončení Panamského průplavu v roce 1914 se rozrůstalo i jako centrum mezinárodního podnikání a obchodu. Dnes patří k

38

nejmodernějším městům celé Střední Ameriky. Důkazem jsou pobřežní mrakodrapy, které vytvářejí panorama typické spíš pro severoamerická velkoměsta. Čtvrť La Exposicion se nachází nedaleko těchto mrakodrapů. Vypadá to tady skutečně poměrně sympaticky-klidné uličky s trochou zeleně jsou na středoamerické poměry docela čisté a tolik typický shon panuje až o několik bloků dál. Taxikář nám zastavuje před nevelikou budovou, která se krčí mezi okolními vyššími moderními stavbami. To je náš hotel. Rychle vykládáme bágly a ještě než se půjdeme ubytovat, musíme zaplatit za odvoz. Cesta z autobusového nádraží nás stojí dva dolary. Hotel je takový prostý, ale útulný. K přidělenému pokoji vede dlouhá tmavá chodba, ale pokoj samotný je docela pěkný. Máme tu docela hezký sprchový kout se záchodem a také vlastní TV. Drobné problémy máme jenom při komunikaci s výhradně španělsky hovořícím panem majitelem. Tady v Panamě je už celkově méně lidí, kteří jsou schopni a ochotni mluvit anglicky, a nám čím dál častěji nezbývá, než se spolehnout na naše základní omezené znalosti španělštiny. Dnes jsem byl jako mluvčí vybrán já, a tak se snažím majiteli vysvětlit, že v hotelu zůstaneme osm nocí. Moc tomu nechce věřit, ale nakonec jsme se zdárně dobrali výsledku. Pokoj nás dohromady vyjde na velice solidních 14 dolarů, což představuje celkovou sumu 112 dolarů. Ubytování tedy máme až do konce našeho pobytu ve Střední Americe z krku a v klidu můžeme na týden vybalit naše bágly. Večer se vydáváme na první obhlídku okolí. Zjišťujeme, že hned naproti přes ulici máme pěknou internetovou kavárnu s poměrně velkým počtem počítačů. V okolních uličkách nacházíme i několik malých obchůdků a teprve dva bloky severně od nás probíhá rušná Avenida Norte s restauracemi a velkým moderním supermarketem. Naopak tři bloky jižním směrem zase leží pobřeží Tichého oceánu a neméně rušná Avenida Balboa. Tam také vedou naše první kroky. Celé nábřeží je krásně osvětlené. Jen palmová promenáda se halí do tmy, ale spolehlivě ji osvětlují projíždějící auta, kterých ani teď v noci příliš neubývá. Přejít dvouproudou nábřežní avenidu je skoro o život, místní řidiči si přítomnost nějakých chodců asi příliš nepřipouštějí, ale výhled na osvětlené mrakodrapy rozhodně stojí za vidění. Na opačné straně nábřeží zase vidíme světla starého města Casco Antiguo, ale jinak se před námi rozprostírá jenom nekonečná temnota Tichého oceánu, kterou jen tu a tam narušuje nějaké to světýlko z rybářské lodi. Nastal čas večeře a tak se také musíme poohlédnout po nějaké restauraci, která by byla hodna naší návštěvy. Opět spoléháme na dobře prostudovaného průvodce, kde je doporučována restaurace La Cascada, která by měla být někde poblíž. Skutečně, hledaný podnik nacházíme na nábřeží asi 300 metrů od nás. Je to taková veliká zahradní částečně zastřešená restaurace. Stolů tady mají asi dvacetkrát tolik než hostů, přesto zdejší personál tvoří asi deset servírek. U každého stolu mají hosté k dispozici tlačítko, kterým mohou obsluhu kdykoliv přivolat,

39

ovšem když jsme ho testovali my, netvářila se na nás servírka moc nadšeně. Z bohatého menu pro dnešek vybíráme krevety s hranolkama za 5,25USD. Ještě netušíme, že se toto jídlo stane naším panamským favoritem číslo jedna. Přinesená porce navíc překonává i naše nejodvážnější představy. Podle průvodce má být obrovská, ve skutečnosti bych ji dal spíš přívlastek gigantická. Z mého talíře by se v pohodě najedli dva až tři lidé. Nicméně jídlo je vynikající a kupodivu se do mně vešlo celé. Výborné je i v pořadí čtvrté místní pivo - Atlas. Konečně jsme našli tu správnou značku, které se můžeme držet! Dnešní den tady po kulinářském zážitku končí veskrze pozitivně. Den 20. - sobota 13.3.2004 Ráno si můžeme po včerejším cestovním dni trochu pospat a z hotelu vyrážíme až v devět hodin. Opět se vracíme na pobřežní magistrálu Avenida Balboa. Stejně jako místní (téměř zaniklá) měna se tato rušná třída jmenuje po španělském objeviteli Vascu Nuňezi de Balboovi, který v roce 1513 jako první Evropan spatřil na vlastní oči Tichý oceán. Tuto událost připomíná socha v nedalekém pěkném parčíku, který najdeme na skalnatém poloostrově. Velký bílý památník, ke kterému vede z každé světové strany jedno nevysoké schodiště, tu znázorňuje zeměkouli, kterou na podstavci podpírá celkem pět indiánů. Na vrcholu zeměkoule pak triumfálně stojí hrdinný Balboa s mečem v pravé a s vlajkou v levé ruce. Sám Balboa bohužel příliš triumfálně neskončil - zakladatel Panama City, guvernér Pedro Arias de Avila, ho nechal v roce 1519 popravit. Od Balboova památníku jsou panamské mrakodrapy co by kamenem dohodil. Pěkně tu kontrastují s květinovými záhony a palmami, které lemují rušnou magistrálu až k poloostrovu Punta Italia. Tady v moderní zástavbě bychom měli najít cestovní kancelář Pesantez, která organizuje zajímavé výlety. Nejdříve se ovšem zastavujeme na snídani v McDonaldu, ovšem zdejší McMuffin alias houska s vajíčkem, šunkou a sýrem za nic nestojí. McDonald opět nezklamal... Pesantez tours jsme nakonec zdárně objevili za velkým kruhovým objezdem. Nabídka výletů je skutečně široká, ale protože je sobota, nelze dnes nic objednat. Prý si máme zavolat v pondělí. No, ještě si to promyslíme, protože ty jejich ceny nejsou zrovna lidové. Venku přemýšlíme, kudy dál. Nějak nám ten všudypřítomný dopravní shon nedělá dobře a tak máme jednoduchý nápad - vyrazíme do Metropolitního parku. To je taková oáza klidu a zeleně uprostřed rušného velkoměsta. Je opravdu neuvěřitelné, že se v té betonové džungli podařilo zachránit 265 hektarů divokého tropického lesa. Nejsnáze se tam dostaneme opět taxíkem. Po městě sice jezdí spousta barevně pomalovaných autobusů, ale přece jen ještě nemáme přehled o tom, kam který jezdí. S nasazením života opět přebíháme rušnou hlavní třídu a zastavujeme první vůz, který se vyskytl v dohledu. Asi tři kilometry dlouhá cesta stojí opět dva dolary. Začíná to vypadat, že zdejší taxikáři snad jezdí za nějaký paušál nebo co. Vstupné do parku činí další dva dolary a cena zahrnuje i služby podivného chlapíka, který vypadá jako zahradník a ukazuje nám, kudy se máme vydat.

40

Park vypadá dost neudržovaně, spíš bych ten hustý porost nazval pralesem, ale cesta je celkem dobře patrná, tak tu snad nezabloudíme. Procházka začíná u malého jezírka, na jehož hladině se vyhřívají vodní želvy. Máme radost, že po nějaké době zase vidíme divou zvěř, bohužel to byl ojedinělý zážitek. Kromě dvou nebo tří ptáků už v parku žádná další zvířata nevidíme, přestože tu prý žijí mravenečníci, lenochodi i leguáni. Vše zachraňuje až vyhlídka v nadmořské výšce 150m, odkud máme celé centrum Panama City jako na dlani. Před námi se tyčí mohutné mrakodrapy s oceánem v pozadí, vidíme i staré město, návrší Cerro Ancón s velikou panamskou vlajkou, a na opačné straně dohlédneme až k Panamskému průplavu. Z vyhlídky se pomalou chůzí vydáváme k jednomu z východů, který nás zavede až na rušnou severní magistrálu. Rádi bychom se vydali přístavu ve čtvrti Balboa, která leží u ústí průplavu, a odkud mají odjíždět lodě na tichomořský ostrov Taboga. Ten bychom rádi někdy v následujících dnech navštívili, a tak si chceme přístav omrknout. Stopnout taxi není žádný problém, horší je to s řidičovou orientací. Balboa je pro něj příliš široký pojem a ani "Molo 18", což je podle průvodce název přístavu, mu zjevně nic neříká. Přesto se tváří, že jede úplně najisto. Ukazuje nám budovu správy Panamského průplavu a snaží se najít námi zadanou adresu. Nakonec se to daří, i když ten chlapík asi ani nevěděl, kudy sem dojel. Cesta tentokrát stojí 4 dolary. No, s tím paušálem to asi nebude tak horké nebo nás ten taxikář prachsprostě natáhnul. V malé přístavní budově je několik pokladen a každá patří jiné společnosti. Bohužel ani v jedné momentálně nikdo nesedí a tak musíme počkat. Hala je naštěstí klimatizovaná, tak se tu alespoň na chvíli ochladíme. V odpoledním vedru taková přestávka přichází k duhu. Nicméně ani po půlhodině se nic neděje a tak se jen ujišťujeme, že lodě na Tabogu skutečně odjíždějí odsud a jdeme pryč. Bohužel jsme si zapomněli ověřit časy odjezdů a slepě důvěřujeme průvodci - v pondělí se nám to vymstí. Sehnat taxi v odlehlé přístavní čtvrti je o poznání horší, než u Metropolitního parku. Hodnou chvíli musíme jít pěšky, než konečně někoho odlovíme. Náš požadavek je tentokrát jasný - náměstí 5.května před Národním shromážděním. Jestli má Panama City nějaké nejrušnější místo, tak je to právě tam. Na náměstí totiž začíná široká pěší zóna Avenida Central, která měří dobré čtyři kilometry a vede až do srdce starého města CascoAntiguo na náměstí Plaza de la Independencia. Dále se tu nachází hlavní shromaždiště autobusů místní hromadné dopravy, kterém odsud odjíždějí všech možných částí hlavního města. Protože se jedná výhradně o pestrobarevně pomalované vehikly z USA, vypadá to tady jako někde na karnevalu. Hlavní avenida je samozřejmě plná lidí. Obchody praskají ve švech a všude se ozývá hlasitá hudba. Kromě klasických obchodů je ulice plná i stánkařů, kteří prodávají ovoce, zeleninu, ale

41

také oblečení a kdejaké cetky. Vládne tu opravdu neopakovatelná atmosféra. Asi v polovině pěší zóny odbočujeme do postraní Calle 1 a hledáme nějakou restauraci, kde bychom si mohli na chvíli odpočinout. Nakonec nacházíme klimatizovanou pizzerii Napoli. Jako občerstvení nám musí stačit pivo Panama (Atlas tu bohužel nemají), ale hlavně že jsme se v tom vedru aspoň trochu osvěžili. Přes náměstí 5.května se pomalu vracíme k našemu hotelu. Ten odsud není zase tak daleko a tak jdeme tentokrát pěšky. Cestou se stavíme v malém obchůdku, abychom doplnili zásoby pití, a já se ještě vydám do internetové kavárny naproti hotelu. 90 minut s poměrně rychlým připojením tu stojí dolar, navíc tu mají WinXP, a tak opět posílám domů nějaké fotky. Večer vyrážíme na jídlo. Po tom dnešním vedru ani nemáme moc hlad a tak tentokrát raději volíme restaurant Boulevard Balboa. Ten je sice o dost menší než nedaleká La Cascada, ale i tady se dá příjemně posedět. K jídlu si tentokrát dáváme lazagne (4,25USD), sandwich Cuba a samozřejmě oblíbené pivo Atlas. Dnešní večer ale moc neprotahujeme, protože nás zítra čeká brzké vstávání a další zajímavý výlet. Den 21. - neděle 14.3.2004 Plán na dnešní den je naprosto jasný. Máme tu neděli a ve 123km vzdáleném městečku El Valle se koná tradiční indiánský trh, na který se už několik dní chystáme. Autobusy z Panama City odjíždějí do El Valle každou hodinu z hlavního autobusového terminálu. My bychom navíc rádi stihli hned ten první v sedm hodin, tak si musíme trochu přivstat. Cesta taxíkem přes poloprázdné město je naštěstí docela rychlá a dnes nás kupodivu stojí jen dolar padesát. V moderní hale autobusového nádraží nás čeká hledání správné pokladny, protože systém prodeje jízdenek je tady trochu jiný než u nás doma. V Evropě si obvykle stoupnete do libovolné fronty a jednoduše si koupíte jízdenku dle svého přání. Tady v Panamě ale mají pokladen víc a každá se specializuje na svoji destinaci. U jedné prodávají lístky do Colonu, u další zase do Santiga, vedle do Yavizy a hle - tady je ta naše s nápisem El Valle! Jízdenka nás stojí 3,70USD. Teď ještě musíme najít správné nástupiště. Mylně se nejdříve držíme číslovky 15, která je uvedena na jízdence, ale tudy cesta nevede. Číslovka totiž neoznačuje nástupiště, ale samotný autobus. Máme v tom trochu zmatek, ale nakonec nás správně směrují místní uklízeči. A z autobusu se vyklubal pouze minibus. V sedm hodin je náš dopravní prostředek plný a můžeme vyrazit. Ulice hlavního města jsou stále poloprázdné a tak brzy přejíždíme Most mezi Amerikami a najíždíme na Interamerikanu. Cesta s několika krátkými zastávkami utíká docela rychle a zhruba po hodině jízdy odbočujeme u města San Carlos do hor. Naše tempo se ve stoupání trochu zpomaluje, ale krásné výhledy na zdejší pohoří za to zdržení určitě stojí.

42

V devět hodin zastavujeme hned vedle tržiště uprostřed živého městečka El Valle. Prostorný přístřešek z kovové konstrukce zastřešený vlnitým plechem sice zcela nenaplňuje mé představy o indiánském trhu, ale nabídka zboží se zdá být více než dostatečná. Prodávajícími indiány jsou většinou Guajmiové a často také Čokové a Wounaanové, kteří se sem sjíždějí z širokého okolí. Na tržišti najdeme prakticky vše, s čím mohou zdejší obyvatelé obchodovat od nádherných pestrobarevných květin, přes ovoce a zeleninu, kvalitní košíky, všelijaké korále a ozdoby, až po pálené výrobky z mastku a oblečení. Jednotlivé sekce tržiště jsou rozdělené podle sortimentu, takže si návštěvníci mohou na malém prostoru vybrat nejlepší zeleninu, klobouk nebo třeba nějakou laskominu. Nás nejvíce zaujaly pěkné sošky zvířat z mastku. Největší výběr tady má jeden nevelký postarší indián s kšiltovkou Adidas, a tak se můžeme směle pustit do smlouvání a nakupování. Vítězi náročného výběrového řízení se postupně stávají krokodýl, tukan a dvě želvy. Michal také nezůstává pozadu, takže z nás indián za pár minut vyždímal pěkných pár dolarů. A to ještě nákupy nejsou u konce. Hned u vedlejšího stánku mají zase pěkně malované tykve a tak se moje úspory ztenčují o dalších deset dolarů. Velice mě ke koupi lákají i zdejší nádherné květiny, které se tu prodávají jako vzrostlé rozkvetlé sazenice. Určitě by doma byly krásnou ozdobou, bohužel jejich převoz by asi nebyl jednoduchý a kdo ví, jestli by ho rostliny vůbec přečkaly. A tak si je odnáším jen na fotografiích a záběrech. Květiny a rostliny zaujímají pod prostorným přístřeškem poměrně hodně místa, a tak se obchodníci s látkami a s oděvy museli uchýlit do sousedního betonového hangáru. Vlastně je to také takový přístřešek, jenom kovovou konstrukci nahradily betonové pilíře. Tady konečně vidíme jednu indiánku v tradičním kroji s červeným šátkem na hlavě, s pestrobarevnou košilí a žlutočernou dlouhou sukní. Indiánka prodává tradiční indiánská mola, což jsou takové nevelké pestrobarevně zdobené látky. Kromě toho jsou tu k dostání i křiklavě pestrobarevné košile, které se rozhodně nedají nosit bez toho, aby byl člověk středem pozornosti kamkoliv vejde. Můj poslední nákup se proto omezuje na pěknou barevnou chňapku s vyobrazeným tukanem. Ještě si nenápadně vyfotíme krojovanou indiánku a tím naše návštěva tržiště končí. Od přelidněných přístřešků se raději vydáme znovu do přírody. Okolí El Valle nabízí spoustu zajímavostí a jednou z nich je i 60m vysoký vodopád Chorro El Macho. Až téměř k němu vede asfaltová silnice, která je skoro celá lemovaná nádhernými květy a zahradami. Cestou dvakrát potkáváme skupinku několika mladých lidí, kteří obřadně kráčejí v protisměru a rytmicky poklepávají do kroku nějakými dřívky. Nedokážu přesně odhadnout, co je smyslem jejich činnosti, ale vypadá to na nějakou sbírku nebo na něco podobného. Nás však pokaždé míjejí pouze se zvídavým výrazem ve tváři a zatáčí k nejbližšímu obydlí. Po dvou kilometrech chůze se před námi konečně objevuje dřevěný přístřešek s odbočkou do

43

pralesa. Už se docela těšíme, až se před žhavým panamským Sluncem schováme do hustého porostu, a tak rychle platíme 2,10USD. Dobře udržovaný chodník nás teď zavede až k vodopádu. Nejdříve ale musíme přejít visutý most, který tu překonává mělké údolí s nevelkým potůčkem. Potom chvíli stoupáme na malé návrší, abychom po chvíli zase sestoupili po kamenitém schodišti k dalšímu, tentokrát dřevěnému mostu, odkud už vidíme hledanou přírodní zajímavost. Vodopád Chorro El Macho je sice vysoký, ale voda tu po skále spíš jenom stéká v několika oddělených proudech. V období dešťů tudy protéká asi mnohem víc vody než teď, ale i tak toto přírodní zákoutí vypadá docela hezky. Příjemná procházka pralesem pokračuje po dalším kamenném chodníčku až ke druhému visutému mostu, za kterým celý okruh končí. Do El Valle se vracíme okolo poledne a po těch asi pěti kilometrech, které máme právě v nohou, teď musí nutně přijít na řadu nějaké občerstvení. V restauraci Pinokio´s si kromě piva dáváme i skromný oběd - čtvrtku kuřete s rýží a nabíráme síly na další průzkum okolí. Ještě než se vydáme na jižní okraj města, musíme se zastavit u všudypřítomných stánků se suvenýry. Kupujeme tu nějaké pohledy, známky a já do své cestovatelské sbírky přidávám další tričko. Naším dalším postupným cílem je hledání další místní zajímavosti, kterou jsou bezesporu čtverhranné stromy - cejby. Ty by měly růst někde za městem u hotelu Campestre, kde také začíná nějaká naučná stezka. Bohužel nemáme k dispozici žádnou rozumnou mapu a tak příslušný hotel hledáme jen s velkými obtížemi. Navíc je hrozné vedro a dnešní chůze už začíná být značně vyčerpávající. Proto jsme rádi, když se konečně dostáváme za okraj města a podél prašné cesty vidíme les podivných stromů se širokými kořeny. Samozřejmě netušíme, jestli jsou to opravdu hledané cejby, ale dál už se nám stejně jít nechce. Navíc bychom ještě rádi navštívili zdejší zoologickou zahradu, kde je k vidění další místní unikát - zlaté žáby. Zahrada El Nispero se nachází - jak jinak - asi jeden a půl kilometru za městem. Ještě že máme dostatečný turistický trénink z Boquete, ale až sem pojedeme příště, rozhodně si půjčíme minimálně kolo. Naštěstí vede kamenitá cesta pěknou přírodou, jejíž pozadí tvoří hradba nevysokých kopců. Vlastně až tady si uvědomujeme, že El Valle leží ve velikém kráteru vyhaslé sopky. Konečně jsme u vchodu do ZOO. Vstupné činí 3 dolary a my se můžeme konečně pokochat zvířaty, která bychom v divoké přírodě spatřili jen s velkými obtížemi. I když jako první vidíme staré známé z Kostariky - krokodýly americké a kajmany brýlové. Ani vodní želvy nevidíme na naší cestě poprvé zato tapíry jsme zatím ještě nepotkali. Hned vedle má svůj výběh aguti, nechybí tu ani opice a dravé šelmy. Ptáky tu zastupují bažanti, pestrobarevní papoušci a také jeden drzý emu. Vrcholem jsou ale samozřejmě zlaté žáby, které se správně zoologicky jmenují Nosatky panamské (Atelopus zeteki) a patří do čeledi ropuchovitých. Po krátké zastávce u levhartího výběhu je už nejvyšší čas na návrat do El Valle. Pokusíme se

44

tam chytit nějaký minibus, který by nás odvezl zpátky do hlavního města. Tipujeme, že by něco mohlo jet v celou - tedy v pět hodin. A skutečně, do Panama City právě odjíždějí hned dva minibusy! Na zpáteční cestě si ještě jednou vychutnáme pěkný výhled na vyhaslý kráter s malebným městečkem El Valle a potom už opět směřujeme do údolí k Interamerikaně. Cesta utíká docela rychle a okolo 19.hodiny jsme zpátky na hlavním autobusovém nádraží. Do hotelu opět cestujeme taxíkem, který tentokrát stojí obligátní 2 dolary. Po krátkém odpočinku jdeme na chvíli na internet. Máme dát vědět do cestovky, kterou jsme včera navštívili, jestli si u nich objednáme nějaké výlety. Máme jim buď zítra zavolat nebo kdykoliv poslat mail, tak raději volíme druhou možnost. Veškeré výlety po okolí jsme se nakonec rozhodli zorganizovat sami, tak jim jen poděkujeme za nabídku. Po náročném dni si zasloužíme pořádnou večeři a tak naše další kroky směřují neomylně na Avenida Balboa do osvědčené La Cascady. K jídlu si dáváme výborné kuře Barbecue (4,75USD) a k pití tentokrát společně objednáváme asi 2,5l džbánek piva Atlas (3,75USD). Do hotelu se vracíme až okolo jedenácté hodiny. Okolní liduprázdné ulice jsou už potemnělé a ztichlé, ale přesto není důvod se tu cítit nějak nebezpečně. Den 22. - pondělí 15.3.2004 Po včerejším výletním dni bychom dnes rádi trochu relaxovali a tak plánujeme návštěvu tichomořského ostrova Taboga, který je oblíbeným rekreačním centrem obyvatel hlavního města. Lodě odjíždějí z přístavu Muelle 18 ve čtvrti Balboa, kde jsme se byli podívat už v sobotu, takže teď ráno jedeme prakticky najisto. Bohužel nový týden nezačíná příliš šťastně - nejdříve nás pěkně natáhl taxikář, který si za cestu do přístavu řekl o nekřesťanských 5 dolarů, a v zápětí se hroutí i náš plán s lodním výletem. Trochu jsme podcenili odjezdy zdejších plavidel, které nejezdí zdaleka tak často, jak jsme si mysleli. První dva spoje v 6,00 a 8,30 už odpluly a další loď odplouvá až ve 13,45. Z výletu na Tabogu tedy prozatím nebude nic. Chvíli sedíme v klimatizované hale a vymýšlíme náhradní program. Bohužel je dnes pondělí a to je takový panamský oficiální zavírací den. Ať se v průvodci podíváme na jakoukoliv památku nebo muzeum, pokaždé jen zjišťujeme, že tam mají v pondělí zavřeno. Rozladěni se vracíme do hotelu, kde vymýšlíme náhradní program. Jedinou schůdnou variantou se jeví návštěva starobylé zaniklé Panamy - původního španělského města z 16.století. Jeho ruiny se rozkládají asi deset kilometrů východně od centra. To už je na taxík poměrně dost daleko a tak raději vyrážíme na náměstí 5.května, odkud k má k ruinám jezdit autobus. Na náměstí čekáme asi hodinu, během které se u zdejší frekventované zastávky vystřídalo hned několik desítek autobusů, ale žádný není označen nápisem Panama Viejo. Je to zvláštní, protože když jsme autobus v minulých dnech nepotřebovali, vídali jsme vehikl s hledaným nápisem pravidelně. Dnes se nám nějak nedaří. Blíží se poledne a nám dochází trpělivost. Vzdáváme proto marné čekání na autobus a jdeme

45

ulovit nějaký taxík. Ať stojí co to stojí. Nakonec máme štěstí na postaršího chlapíka, který nejen že hned rozumí, kam máme namířeno (u všech taxikářů to není pravidlem), ale za cestu k ruinám požaduje pouhé dva dolary. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme před archeologickým areálem, který je plný polorozbořených zdí. Zdejší dominantu tvoří jakž takž zachovalá věž tehdejší radnice Cabildo de ciudad. Jinak to tu vypadá, jakoby piráti skončili s drancováním včera a ne před 333 lety. Z některých budov se nezachovalo ani obvodové zdivo a zbytky staveb tu svádějí předem prohraný boj s vegetací. Vstupné do areálu činí pouhých 75 centů. U téměř každé ruiny najdeme ceduli s popisem, k čemu daná stavba sloužila a také s náčrtem, jak asi vypadala. Mezi radnicí a zbytkem katedrály De nuestra seňora de la Asuncion se dokonce zachovala původní dlažba, ale i ta postupem času čím dál víc zápasí s travním porostem, který se jí snaží prorůstat. Pomalu procházíme mezi zbytky kdysi majestátních budov. Casa Alcarón, Casa Terrín, jedna stavba vedle druhé jsou němými svědky doby, kdy tu Španělé v roce 1519 vybudovali moderní město, které bylo chloubou tichomořského pobřeží. Škoda, že anglický pirát Henry Morgan neměl pro jejich záměry pochopení. Když v roce 1671 město Panama napadl, žilo tu více než 5 000 obyvatel. Tomu také odpovídá rozloha celého areálu, který se rozkládá podél pobřeží, a jehož délka je zhruba 2km. Více než polovinu tehdejších obyvatel tvořili vojáci, kteří se ale nedokázali ubránit útoku pirátů. Ti sem pod Morganovým vedením dorazili po několikadenní strastiplné cestě od Karibského moře. Španělům se ještě před napadením podařilo zachránit většinu cenností, ale samotnému útoku nakonec město neodolalo. Španělé v bezvýchodné situaci sami zapálili všechny budovy a piráti se ze své výpravy vrátili téměř s prázdnou. Původní starobylé město už potom nebylo nikdy obnoveno. Stavby okolo radniční věže tvoří jednu uzavřenou čtvrť, která končí u kláštera Santo Domingo. Z něj se sice zachovalo asi nejvíc materiálu, ale zub času tuto mohutnou stavbu postupně proměnil v neforemnou rozvalinu. Uprostřed bývalé hlavní budovy dokonce stojí vzrostlý strom. Severní okraj starobylého města tvoří kostelík Iglesia y convento se San Jose, ze kterého se zachovalo jen několik fragmentů zdí schovaných v hustém porostu. Dál už najdeme jen Králův most (puetne del rey) a tak se vracíme zpátky k radnici, kde ještě můžeme sledovat práci několika archeologů, kteří tu očišťují několik čerstvě nalezených kostlivců. Tím končí prohlídka placeného areálu, ale podél silnice, po které jsme přijeli, ještě uvidíme celou řadu rozvalin, které také patří ke starobylému španělskému městu. Pěšky se tedy vydáváme na dva kilometry dlouho procházku podél pobřeží. Cestou se k nám přidává jeden policista na kole. Vítá nás v Panamě a vyzvídá, odkud jsme a tak podobně. Prý už tady v areálu rozvalin několikrát došlo k přepadení turistů, tak tady teď prý hlídkuje víc strážníků vyzbrojených bicykly. Tak se údajně nemáme čeho bát. To nám tedy spadl kámen ze srdce :-) Okolo nepříliš zachovalého kostela Compaňía de Jesús se dostáváme k asi nejzachovalejší stavbě celého okrsku. Iglesia y Convento de Las Monjas de la Concepción bývala vysoká kamenná stavba, jejíž zadní křídlo se dodnes

46

zachovalo téměř kompletní. Chybí pouze střecha. Z další části budovy se dochovala jen část obvodového zdiva a kompletní podlaha. Ze sousední budovy Antigua casa del Obispo zase zůstaly zachovány sklepní prostory s kamennými pilíři a docela zachovalými arkádami. Další stavby starobylého okrsku jsou již natolik zchátralé, že lze stěží určit jejich původní tvar a účel. Snad jen Hospital de San Juan de Dios vypadá ještě trochu zachovale, ale nás tu spíš než zbytky zdí zaujali kolegové geodeti, kteří tu společně s archeology provádějí zaměření průzkumných sond. O kousek dál míjíme zbytky kláštera de la Mereced s obětním kamenem a za chvíli se před námi objevuje moderní budova zdejšího muzea. Protože je ale pondělí, máme opět smůlu. Muzeum je zavřené a tak si jenom prohlížíme cosi, co kdysi bývalo pevností Fortín de la Natividad a také pěkný zachovalý most Puente del Matadero. Ten byl jakousi vstupní branou do města a tudíž jsme se logicky dostali na okraj celého starobylého areálu. Po stopách Španělů budeme pokračovat zase pozítří, kdy navštívíme starou čtvrť Casco Antiguo, kde bylo po zničení Panama La Vieja znovu založeno současné hlavní město. Zpátky do centra se opět vracíme taxíkem. Řidiči, kteří nás vozí teď odpoledne výrazně kompenzují předražené jízdné svého kolegy z dnešního rána. Tenhle taxikář si za 10km dlouhou jízdu účtuje dokonce jen dolar šedesát. Platíme mu raději rovné dva a jdeme nakupovat, protože potřebujeme tak nějak celkově doplnit zásoby. Proto míříme rovnou na Avenida central do velkého supermarketu. Jeho úroveň si v ničem nezadá s Hypernovami a Kauflandy, které máme u nás. Výběr džusů, které se tu prodávají rovnou po galonech (1 galon=3,79 litrů), je opravdu široký. Dokonce tu prodávají i chlazené cuba libre v plechovkách, což musíme rozhodně vyzkoušet! Dále ještě nakupujeme nějaké sušenky a jdeme k pokladně. Tady bych ocenil služby "profesionálních" baličů, kteří během placení skládají zboží do igelitových tašek. Po nákupech jdeme znovu na internet, abychom si vyhledali nějaké informace ohledně zítřejšího plánovaného výletu. Rádi bychom se totiž konečně vydali k Panamskému průplavu a Michal má několik kusých informací, že někdy před dvěma lety začala fungovat zrekonstruovaná železnice z 19.století, která vede podél průplavu do Colonu. Bohužel naši průvodci nejsou dostatečně aktualizovaní a tak se musíme spolehnout na internet. Po několika minutách nacházíme potřebné údaje - nástupní stanice v Panama City se jmenuje Corozal a vlak odjíždí už v 7,15. To si zase zítra přivstaneme. Na večeři se stejně jako předevčírem vydáváme do Restaurantu Boulevard Balboa. Cestou ještě v nedalekém bankomatu vybíráme nějaké drobné, protože nám vesměs zbyly jenom stodolarové bankovky a s těmi tady při placení moc neuspějeme. K jídlu si v solidně zaplněném podniku dáváme zdejší masovou specialitu - churasco a la palilo resp. churasco a la parilla. Jídlo, které se podává s hranolkama a se salátem, je vskutku výtečné. Po dobré večeři ještě jdeme fotit pěkně osvětlené panorama panamských mrakodrapů a těšíme se zítřejší výlet. Den 23. - úterý 16.3.2004 Ráno vstáváme velice brzy, abychom stihli odjezd vlaku do Colonu. S dostatečnou časovou rezervou opouštíme hotel už v šest hodin, najímáme nejbližší taxi a vyrážíme kamsi na severní předměstí. Taxikář na rozdíl od nás ví naprosto přesně, kam má jet, takže už v půl sedmé vystupujeme před moderní železniční stanicí. Teprve chvíli po nás přijíždí železniční personál. Většinou jsou to místní stevardky, které ve vlaku obsluhují cestující. Po chvíli se otevírá i moderní hala a my si můžeme jít koupit lístek.

47

Zpáteční jízdenka do Colonu stojí 35 dolarů, ale my se nechceme vázat na vlak a tak platíme pouze 20 dolarů za jednu cestu. No, pět stovek za 80km jízdu je tedy pěkná palba, ale člověk mezi dvěma oceány necestuje každý den, že. Výhledy na Panamský průplav za ty peníze určitě budou stát. Pojďme si v krátkosti shrnout historii této železnice, která je ne neprávem honosně označována jako transoceánská. Lidé se odjakživa snažili co nejúčelněji využít úzkou pevninskou šíji, která od sebe odděluje Atlantský a Tichý oceán. Možností, jak dopravit zboží z tichomořského pobřeží do Evropy, až do konce 19.století mnoho nebylo. První variantou bylo naložit náklad na loď, která s ním obeplula nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu a napříč Atlantikem pokračovala k břehům Evropy nebo k východnímu pobřeží severní Ameriky. Jenomže obeplutí Hornova mysu skýtalo značné riziko a tak se ukázalo být mnohem výhodnější dopravit zboží sem do panamské šíje, překonat zhruba 80km po souši a potom pokračovat v cestě jinou lodí. V 19.století ovšem nastal velký cestovní boom. V Kalifornii vypukla zlatá horečka (1848) a tisíce osadníků z východu hledalo nejschůdnější cestu, jak se dostat na západ. A protože napříč severoamerickým kontinentem tehdy ještě žádná železnice nevedla (Canadian pacific railroad byla otevřena až v roce 1885), opět se jako nejschůdnější řešení ukázala být Panama. V květnu roku 1850 proto začaly stavební práce na železnici, která by umožnila co nejrychleji překonat úzký pevninský pruh mezi oběma oceány. Při té příležitosti bylo na karibském pobřeží založeno město Colon, které mělo sloužit jako konečná stanice nové železnice. Po všech možných problémech, které skýtala stavba v prostředí panamské džungle na břehu řeky Chagres, byla železnice slavnostně otevřena 24.února 1855. 80km dlouhá trasa byla hned využívána naplno. Denně tudy proudilo zboží z Jižní Ameriky do Spojených států a do Evropy. Opačným směrem zase cestovaly tisíce lidí, takže železnice hned od počátku prosperovala. Velký význam měla i osmdesátých letech 19.století, kdy cestovní boom přece jen opadl. V té době začal francouzský pokus o výstavbu průplavu a železnice byla využívána pro dopravu materiálu, strojů i dělníků. S krachem Francouzů ustal provoz i na železnici a teprve na začátku 20.století, kdy se do výstavby průplavu pustili Američané, byla trať obnovena. Ovšem její trasa musela být téměř v celé délce odkloněna. Přehrazením řeky Chagres totiž vzniklo velké umělé jezero, které zvedlo hladinu vody až o 26 metrů. Nová železnice byla využívána opět hlavně při stavbě nové vodní cesty. S otevřením průplavu její význam klesal až byl provoz na železnici zcela zastaven. Koleje zarostly a vagóny zrezivěly. Teprve v roce 1998 udělila vláda novou koncesi pro obnovu železničního spojení mezi Panama City a Colonem. V roce 2000 byla zahájena rekonstrukce, která zahrnovala i přeložení trasy za Gatunským jezerem. Na konci roku 2001 byl znovu zahájen provoz na železnici, kterou dnes využívají především turisté. Moderní vagony jsou uvnitř komfortně zařízené ve stylu 19.století. Kožené sedačky a křesla nabízejí pohodlné posezení, stevardky oblečené v uniformách vzor 1855 roznášejí občerstvení a na konci každého vagonu nechybí

48

ani vyhlídková plošina, odkud lze za jízdy bezpečně natáčet a fotografovat. Vlak odjíždí přesně v 7,15 a tak máme ještě dostatek času na nákup pohledů. Potom už nás stevardky směřují do příslušného vagonu. Posezení je velice pohodlné, ale já stejně většinu cesty strávím na vyhlídkové plošině. Brzy poté, co opouštíme stanici Corozal a severní předměstí hlavního města, se totiž po levé straně objevuje Panamský průplav. Vlak nabírá rychlost a tak brzy míjíme první plavební komory Miraflores a také Pedro Miguel. Následuje hloubený úsek průplavu, který se jmenuje Culebra Cut. Krajina je tady místy trochu zvlněná, takže je zcela neuvěřitelné, že tudy někdo vůbec mohl prokopat vodní příkop. Také železnice se na několika místech od průplavu odklání a dokonce projíždíme i krátkým tunelem. Před přístavem Gamboa se železnice k průplavu zase těsně přibližuje a před námi se otevírá výhled na lodě, které mezi okolními kopci míří do Tichého oceánu. Za přístavem Gamboa se dostáváme k řece Chagres, která je díky svému přehrazení docela široká a pozvolna tu přechází do umělého Gatunského jezera. Železnice tu překonává některé zátoky po dlouhých železných mostech a brzy se před námi objevuje rozlehlá vodní hladina. Vlak s námi teď jede po nějakém ostrově, protože se jezero rozkládá po obou stranách trati. Za chvíli přejíždíme poslední most a Gatunské jezero končí. Před námi je už jenom krátký průjezd vnitrozemím a cílová stanice ve městě Colon. Těsně před příjezdem do Colonu se nám na levé straně naskýtá úžasný pohled. Míjíme totiž vjezd do průplavu, ale nevidíme hladinu vody. Loď, která právě míří ke Gatunským zdymadlům, tu vypadá, jako když jede vedle nás po poli. Konečně se před námi objevuje Colon. Jak jsem se již zmínil, bylo toto město založeno výhradně pro potřeby železnice v roce 1855. Poté, co jej vypálili Kolumbijci, ho znovu vystavěli Francouzi pro potřeby dělníků, kteří sem přijížděli budovat průplav. Stejně tak město využívali i Američané a nálepka dělnického města už Colonu zůstala. Bohužel se z něj v průběhu 20.století stal nevzhledný slum, před jehož návštěvou varuje kdejaký průvodce. Naštěstí vláda v posledních letech investovala do obnovy města značné prostředky a nezvykle vysoká míra kriminality začala zase klesat. Přesto se tady nechceme zdržovat déle než je nevyhnutelně nutné. Po hodině jízdy proto vystupujeme z vlaku s cílem sehnat co nejrychleji dopravu ke Gatunským zdymadlům. Nutno podotknout, že železniční stanice leží na okraji města, takže se tu z místních obyvatel vyskytují především taxikáři. Jeden se k nám také hned hrne a ptá se, kam bychom se chtěli podívat. Když mu sdělujeme, že jsme tu kvůli průplavu, rozzáří se mu oči a hned nám nabízí perfektní výlet. Za 30 dolarů nás prý odveze až ke zdymadlům, počká na nás jak dlouho budeme chtít, a zase nás odveze zpátky do Colonu. Návrh se nám docela zamlouvá a tak nastupujeme do taxíku. Cesta do Gatunu měří 10km a

49

zhruba za dvacet minut vystupujeme na parkovišti u Gatunské plavební komory. Taxikář nám ukazuje stařičkou lokomotivu, která tu fungovala v době otevření průplavu, a vede nás na vyhlídkovou plošinu. Tady máme celou komoru jako na dlani a více než hodinu tu můžeme sledovat veškeré dění. Máme docela štěstí, protože se ve zdymadlech právě nachází obrovitánská loď Corall princess z Hamiltonu. Větší loď jsem snad v životě neviděl. Právě jsem na ni napočítal sedm palub! S úžasem sledujeme, jak je loď zvedána z mořské hladiny na úroveň Gatunského jezera, jehož hladina je o 26 metrů výš. Zvedání se postupně odehrává ve třech zdymadlech. Za lodí se vždy zavřou mohutná vrata a komora se napustí vodou. Když je hladina vyrovnaná s úrovní vody v následujícím zdymadle, otevřou se vrata vpředu a loď se posune. Pohyb lodě obstarávají lokomotivy, které jezdí na břehu po speciálních kolejích. Na úrovni vrat musejí pokaždé překonat příslušný výškový rozdíl cca 9 metrů. Když je loď úspěšně protažena všemi zdymadly, vyplouvá na jezero a lokomotivy se vracejí zase zpátky na začátek a celý proces se opakuje s dalším plavidlem. Všechna zdymadla jsou navíc dvojitá, takže je tady docela pěkný provoz. Průjezd plavební komorou trvá asi 45 minut. Představte ti obrovskou loď, která stojí vedle osmipatrového paneláku a za tři čtvrtě hodiny už stojí na jeho střeše. Půl dne tu jezdí lodě z Karibského moře do Tichého oceánu a půl dne zase obráceně. Provoz se tu nezastaví ani v noci. Za průjezd se tu platí podle výtlaku. Náš samozvaný průvodce-taxikář nám říká, že majitel Corall princess zaplatí za průjezd průplavem plných 229 tisíc dolarů! A to tudy před několika dny proplouvala i největší loď světa Mary Queen II, kterou ta sranda musela vyjít ještě o něco dráž. Rekordmanem v opačném smyslu je zase spisovatel a dobrodruh Halliburton, který průplavem proplaval stylem prsa, což ho stálo plných 36 centů. Ještě dobrou půlhodinu po odjezdu mamutí lodě sledujeme dění ve zdymadlech, do kterých najíždějí další a další lodě. Taxikář zatím kecá s nějakým zaměstnancem a tak mu ani moc nevadí, že se té podívané nemůžeme nabažit. Však se taková podívaná nevidí každý den. Člověk se tu musí pozastavit nad technickou dokonalostí takového úžasného díla, kterým Panamský průplav bezesporu je. Jak už bylo konstatováno, lidé se odjakživa snažili panamskou šíji překonat. Vždyť už v roce 1550 ve své knize zvažoval možnost vybudování průplavu portugalský mořeplavec Antonio Galvao. Skutečně seriózní výzkum, zda by bylo možné průplav postavit, ale začala španělská vláda provádět až v roce 1770. Technické možnosti však reálné úvahy o provedení díla umožnily až o více než jedno století déle. Ve druhé polovině 19.století se touto myšlenkou začali zabývat Francouzi. Nechyběl mezi nimi ani Ferdinand Lesseps, slavný stavitel

50

Suezského průplavu. Tomu se vybudování vodní cesty na úrovni mořské hladiny v délce, která nebyla ani polovinou jeho egyptského díla, zdálo být poměrně snadné. Velký Francouz se však podcenil tropické podnebí panamské šíje, které je tak odlišné od egyptské pouště. Dlouho trvající deště způsobovaly záplavy a sesuvy půdy, nedokonalá technika narážela na tvrdé skalní podloží a navíc tu byly smrtelné tropické choroby - malárie a především žlutá zimnice. Během let 1881-1889 v Panamě zemřelo 20 000 dělníků než veškeré práce definitivně zastavil bankrot Lessepsovy společnosti. Ve výstavbě průplavu znovu pokračovaly až Spojené státy v roce 1904, když rok před tím podpořily vyhlášení panamské samostatnosti na Kolumbii. Američané už dobře věděli, že nebezpečné tropické choroby způsobují komáři a pod vedením dr.Gorgase se jim podařilo tyto nemoci prakticky vymýtit. Vedením stavebních prací byl pověřen inženýr John Steevens, který pochopil, že by bylo marné budovat průplav na úrovni mořské hladiny. Steevens se rozhodl využít zdejších tropických podmínek a hlavně řeku Chagres, se kterou si Francouzi nevěděli rady. Jejím přehrazením vzniklo veliké Gatunské jezero, které ušetřilo spoustu výkopových prací. Ty se teď mohly soustředit ke zdejší vrchovině v místě zvaném Culebra Cut. Současně s výkopy začaly také stavební práce na plavebních komorách, které lodím umožňují překonat výškový rozdíl mezi hladinou jezera a oceánu, který činí 26 metrů. Tři komory vyrostly na karibské straně v Gautnu a dvě na pacifické straně v Miraflores a jedno v Pedro Miguel. Po Steevensonově nečekané výpovědi se veškerých prací ujal armádní plukovník Goethals. Pod jeho vedením se podařilo průplav zdárně dokončit a 15.srpna 1914 projel Panamským průplavem první zaoceánský parník. My se pomalu loučíme s Gatunskými zdymadly. Se svoji délkou 300, šířkou 35 a hloubkou 25 metrů jsou sami o sobě kolosálním dílem. Kdosi spočítal, že beton, použitý na jejich vybudování, by stačil na stavbu 4 metrové zdi silné 2 a půl metru dlouhé 220km. Ve své době to byla skutečně gigantická stavba. Po krátké zastávce na břehu Gatunského jezera se pomalu vracíme zpátky do Colonu. S taxikářem se domlouváme, že nás doveze až na místní autobusové nádraží, protože bychom se ještě rádi podívali do 40km vzdáleného Portobela. Autobusy do Portobela (1,30USD) odjíždějí z colonského Terminal de Buses poměrně často, takže by neměl být problém nějaký spoj chytit. Podél karibského pobřeží jezdí hlavně pestrobarevně pomalované autobusy, které mají cíl své cesty napsaný velkým písmem na předním skle, takže nám hledání příslušného vehiklu nedělá žádné problémy. Je skoro až s podivem, jak mají řidiči své autobusy pokreslené. Skoro to vypadá, že skrz přední sklo ani nemůžou nic vidět. Z Colonu vyrážíme v 10,45. Autobus se těšně před odjezdem docela slušně zaplnil, ale nejvíce lidí nakonec přistupuje až ve městě Sabanitas. Tady se silnice dělí - hlavní Via transistimica pokračuje na jih do Panama City, zatímco severovýchodním směrem odbočuje mnohem menší pobřežní silnice, která nás zavede až do našeho cíle. Autobus po odjezdu ze Sabanitas skutečně praská ve švech a mnoho cestujících musí stát. Naštěstí mnozí zase brzy vystupují a tak se náš dopravní prostředek během 40km dlouhé cesty postupně zase vyprazdňuje. Za zvuku hlasitých latinskoamerických písní, které nám řidič pouští ze svého rádia, se pomalu šineme podél pobřeží. Ve zdejší části karibského pobřeží panuje mnohem přívětivější počasí

51

než na západě země. Je to dáno tím, že vnitrozemská vrchovina na východ od průplavu není zdaleka tak vysoká a tak tu teplý vzduch nemá do čeho narážet a zdaleka tolik nekondenzuje. Za okny autobusu proto můžeme obdivovat pro nás nezvyklý výhled na karibské pláže zalité Sluncem. Škoda že jsme ztráceli čas cestou na Bocas del Toro. Zdejší Playa Maria Chiquita nebo Playa Langosta by byly pro lenošení rozhodně příhodnější. Po necelé hodině jízdy jsme už téměř ohlušeni panamskými hity a tak jsme rádi, když se před námi konečně objevuje neveliká zátoka Portobelo a stejnojmenné městečko na jejím jižním pobřeží. Jméno dal zátoce sám Kolumbus, když se tu v roce 1502 zastavil na své čtvrté výpravě do Nového světa. Španělé tu následně vybudovali svůj nejdůležitější karibský přístav ve Střední Americe, ve kterém skladovali veškeré jihoamerické zlato a další bohatství, které sem přes pevninskou šíji převážely muly z Panama City. Zboží zde zůstávalo v kamenných pevnostech až do příjezdu galeon, které je odvážely do Evropy. Není tedy divu, že se Portobelo stejně jako další strategické body španělské obchodní cesty stávalo častým cílem útoků pirátů. V 17.století zdejší pevnosti dobyl náš starý známý pirát Henry Morgan a definitivně město zničil v roce 1739 admirál Edward Vernon. Portobelo bylo obnoveno až v roce 1751, ale nikdy už nenabylo bývalého významu. Španělské pevnosti zpustly a velká část stavebního materiálu byla na začátku 20.století použita při stavbě Gatunských zdymadel. To, co z nich zbylo, je dnes prohlášeno historickou památkou. Návštěva španělských pevností je také hlavním cílem našeho výletu. Nejdříve se ale v nevelkém tří tisícovém městečku porozhlédneme po nějakém obědě. Malou restauraci se nám daří najít docela brzy kousek od zdejšího hlavního a jediného náměstí. Skromné menu nabízí polévku se záhadným jménem Fufu a smaženou rybu. Obojí nás dohromady stojí osm dolarů. Po docela dobrém jídle můžeme vrátit zpátky na náměstí. Ještě než se vypravíme do pevností, prohlédneme si jinou zdejší pamětihodnost. Tou je velký koloniální kostel z roku 1776, který se pyšní sochou černého Krista v životní velikosti, které je připisována zázračná moc. Svátek Černého Krista, který se koná vždy 21.října, láká do města spoustu poutníků, kteří sochu nosí v průvodu během bujarých pouličních oslav. Nevzhlednou uličkou se po krátkém nahlédnutí do kostela vydáváme k první pevnosti. Fuerte San Jeronimo stojí hned vedle náměstí za velkou budovou zdejšího muzea. Vchází se do ní kamennou bránou, která tu s vypětím všech sil odolává zubu času. Ze zbytku pevnosti se zachovalo především mořské opevnění s řadou rezavých děl, která míří kamsi na otevřené moře. Jinak pevnost obklopují spíše skromné příbytky zdejších obyvatel. Nad některými střechami vlají podivné barevné vlajky s čísly, které jsou součástí zdejší předvolební kampaně. Zatímco v pevnosti toho moc k vidění není, v muzeu, které tvoří dominantu zdejšího velkého náměstí, si můžeme prohlédnout výstavu zbraní a hlavně zlatem nebo stříbrem vyšívaného

52

oblečení. Na náměstí ještě chvíli sledujeme bandu místních indiánů, kteří tu nacvičují nějakou Spartakiádu, a potom se přes celé městečko vydáváme na okraj zátoky do pevnosti Santiago. Tato pevnost je o něco zachovalejší. Kromě vstupní brány se dochovala i většina mohutného obvodového zdiva. Rezavých děl tu sice najdeme jenom pět, zato je tu k vidění malá strážní věžička a bývalé ubikace důstojníků. Konstrukce všech zdí se zdá být poměrně masivní a je skutečně neuvěřitelné, kolik tun materiálu muselo na stavbu padnout. Když podle dobových záznamů tuto pevnost dobýval Henry Morgan, musel prý používat jako živé štíty místní jeptišky, jinak by se prý do skvěle opevněné pevnosti vůbec nedostal. Na závěr naší návštěvy ještě stoupáme na malé návrší nad pevností. Vede tam příkrý chodníček se zábradlím a je odtud nádherný výhled na celou zátoku i na většinu Portobela. Dole pod námi právě odjíždí směrem do Colonu jeden z pomalovaných autobusů a tak si uvědomujeme, že by bylo dobré také pomalu začít přemýšlet o návratu. Vracíme se tedy na prostranství před kostelem, kde se nachází jakási neformální zastávka. Řidič nám sděluje, že do Colonu odjíždí v 15 hodin a tak máme ještě dostatek času na pár fotografií a na nákup džusů. Cesta z počátku utíká docela pomalu a řidič stále někomu zastavuje. Asi po půl hodině konečně zesiluje latinskoamerické hity a přidává plyn. Po příjezdu do Colonu s námi ještě objíždí podlouhlou centrální Avenidu, takže si můžeme prohlédnout i toto velice rušné město. V rozporu s tím, co jsme se dočetli v průvodci, musíme konstatovat, že to tu rozhodně nevypadá jako ve slumu. Naopak projíždíme docela pěkným centrem města s pěkným parkem mnoha obchody. Ve čtvrt na pět konečně zastavujeme na autobusovém nádraží, kde už je přistaven pěkný moderní klimatizovaný autobus směřující do Panama City. Rychle tedy přesedáme, platíme 2 dolary (docela rozdíl oproti vlaku) a po Via transistimica vyrážíme do hlavního města. Přesně v 18,15 přijíždíme na Treminal nacional de transporte, odkud pokračujeme do hotelu opět taxíkem a úspěšný den končíme v restauraci Boulevard Balboa. Den 24. - středa 17.3.2004 Další den začínáme opět v restauraci Boulevard Balboa. Huevos con tocino, jugo y té (vajíčka se slaninou, džusem a čajem) podávané s čerstvými houskami jsou příjemným doplněním energie před návštěvou starého města. I když čtyři dolary za snídani... Po nábřežním Balboově bulváru se tentokrát vydáváme západním směrem, kde před námi vystupuje do moře poloostrov Casco Antiguo se stejnojmennou čtvrtí. V roce 1674 tam bylo znovu založeno Panama City poté, co původní španělské opevnění (Panama Viejo) vydrancoval Henry Morgan. Poloostrov se sice nezdá být daleko, ale pomalou chůzí nám bude trvat skoro hodinu, než se k němu došouráme. Obzvlášť když se cestou chvíli zastavíme na rybářském tržišti. Respektive na jeho okraji, protože se tržiště nachází na nevzhledném vratkém molu, které vzhledem k přítomnosti čerstvých úlovků místních rybářů, obsypalo několik desítek vzrostlých pelikánů. Proto raději jenom z povzdálí sledujeme vykládání ryb z dřevěných loděk a jejich distribuci na pevninu. Tam už na ně čekají stánkaři, aby je nabídli kolemjdoucím. Ještě že už

53

jsme po snídani... Po Balboově bulváru pokračujeme až do místa, kde tuto třídu křižuje pěší centrální avenida plná obchodů. Vracíme se tedy do místa, kde jsme se byli projít už první den po příjezdu do hlavního města. Tentokrát ale po Avenida Central pokračujeme dál k parku Sv.Anny. Za ním se hlavní třída mírně zatáčí do leva a před námi se objevují staré koloniální budovy starého města. Naše první kroky vedou na pěkné náměstí Plaza de la independencia, které tvoří jakýsi pomyslný střed celé čtvrti Caso Antiguo. Právě tady byla 3.listopadu 1903 vyhlášena panamská nezávislost. Dnes tady tuto událost připomínají sochy tehdejší státních představitelů, schované před sluncem ve stínu stromů. Dominantou celého prostranství je ovšem nádherná budova katedrály se dvěma mohutnými věžemi. Ty jsou natolik vysoké, že je lze spatřit z širokého okolí. Zajímavý vzhled stavbě dodává i krásné renesanční průčelí mezi oběma věžemi, které je zdobeno arkádovými okny, sloupy a jedenácti sochami (dvanáctá chybí). Zajímavých budov je na náměstí ale víc. V budově bývalé radnice na jihozápadní straně se nachází Museo de Historie de Panamá. Hned vedle přes ulici zase najdeme pěknou modrou budovu s podloubím, ve které kdysi bývalo sídlo Lessepsovy společnosti, která řídila francouzský pokus o vybudování průplavu. Ne náhodou je v ní dnes Muzeum Panamského průplavu. Na jeho návštěvu je ale ještě dost času a tak se jdeme nejdříve podívat ke klášteru Compaňia de Jesus, ze kterého se do dnešních dnů zachovaly jen rozvaliny. Snad jen podle cihlového průčelí a mohutného obvodového zdiva si můžeme představit, jak asi tato druhdy mohutná stavba vypadala. Mnohem zajímavější stavbou je nedaleký kostel Santo Domingo. Ten sice není o mnoho zachovalejší, ale za vidění tu stojí klenutá chodba Arco Chato, která údajně hrála významnou roli při výběru Panamy před Nikaraguou jako místa stavby průplavu. Její neporušený stav byl považován za důkaz, že oblast není ohrožena zemětřesením. No, dnes už by asi takovým důkazem rozhodně nebyla. Ještě že už je průplav hotový :-) Mezi ruinami máme co dělat, abychom slavnou chodbu vůbec spatřili. A tak raději pokračujeme na nedaleké náměstí Plaza de Francia, které je vlastně druhým nejvýznamnějším místem celé staré čtvrti. Kromě francouzského velvyslanectví tu najdeme velký památník věnovaný francouzským stavitelům průplavu a především 22 000 dělníků, kteří při stavbě zahynuli. Dominantou pomníku i celého náměstí je velký obelisk, na jehož vrchol byl symbolicky umístněn galský kohout. Vyvýšená promenáda, která obelisk obklopuje, zase ve svých útrobách ukrývá kamenné desky, které vyprávějí příběh o francouzském pokusu o výstavbu průplavu. Mezi sochami, které dotváří podobu celého památníku, najdeme v popředí samotného Ferdinanda Lessepse a na stěně promenády

54

nechybí ani pamětní deska s podobiznou dr.Carlose Finlaye, jehož význam pro úspěšné dokončení průplavu je neprávem opomíjen. Tento kubánský lékař totiž objevil, že žlutou zimnici přenášejí komáři, čímž výrazně přispěl k vymýcení této choroby, která tolik ohrožovala životy dělníků pracujících na průplavu. Z kamenné promenády za památníkem je kromě samotného náměstí pěkně vidět i mohutná sypaná hráz Calzada, která byla vystavěna z materiálu pocházejícího z kopaného úseku průplavu u Culebry a z tichomořských zdymadel. Kousek za hrází se tyčí mohutná konstrukce Mostu mezi Amerikami a na opačné straně zase vidíme les moderních mrakodrapů. Panama City je opravdu město kontrastů. Nábřežní Calle de Pacifico, kterou lemují pěkné koloniální baráčky s malebnými balkony plnými zeleně, nás z Francouzského náměstí vede až na pěkné prostranství před Národním divadlem. Tato pěkná budova z roku 1907 se pyšní čerstvě zrekonstruovaným průčelím, stropní malbou a nádherným křišťálovým lustrem. Krásný kostel San Francisco, který stojí hned naproti, zase dominuje celému okolí díky své nádherné věži s točitým schodištěm. Jeho gotické průčelí směřuje do nevelkého Bolívarova parku, v jehož středu můžeme vidět honosný památník na počest Simona Bolívara, který tu v roce 1826 vyzval ke spojení latinskoamerických zemí. Památník dnes obklopuje spousta zeleně, takže si tu můžeme na chvíli odpočinout a schovat se před žhavým panamským Sluncem. Pobřežní Avenida Alfaro nás podél pobřeží Panamského zálivu vede až k honosné budově Palacio de las Garzas. Ten je od roku 1903 sídlem panamských prezidentů a v současné době tu úřaduje i paní Moscosová, která se svého úřadu ujala v roce 1999. Důležitost paláce je na první pohled zřejmá podle zvýšeného výskytu policistů a retardérů na obou koncích nábřežní ulice. O přítomnosti významných osobností panamského života svědčí i řada sedmi nablýskaných terénních Toyot. Od prezidentského paláce se vracíme zpátky na náměstí Plaza Independencia. Polední horko sílí a tak je nejvyšší čas na exkurzi do Muzea Panamského průplavu. Po včerejším výletu ke Gatunským zdymadlům je pro nás jeho návštěva téměř povinností. A nutno podotknou, že velice příjemnou povinností. Jakkoli nemáme muzea v oblibě, tady musejí naše předsudky stranou. V muzeu je k vidění spousta skvělých fotografií a záběrů. Nechybí ani dokumentace francouzského pokusu o vybudování průplavu z osmdesátých let 19.století. Na překvapivě kvalitních fotografiích můžeme vidět především výkopové práce u Culebry, dále nechybí portréty některých inženýrů a dělníků, snímky zázemí tehdejších zaměstnanců a také slavnostní příjezd Ferdinanda Lessepse na jeho legendární inspekce. Dokumentace z výstavby na začátku 20.století je samozřejmě obsáhlejší - kromě fotografií jsou už k dispozici i filmové záběry, na kterých můžeme sledovat výstavbu zdymadel i obnovené výkopové práce u Culebry. Zajímavé jsou i moderní záběry, které návštěvníkům ukazují, jak dnes celý průplav funguje. Skvělý je především zrychlený záznam, na kterém můžeme během několika minut sledovat průjezd lodě zdymadly v Miraflores a Pedro Miguel, kde je zdvižena o 26metrů výš, průjezd kopaným úsekem Culebra cut, vjezd do Gatunského jezera a po jeho proplutí průjezd Gatunskými zdymadly, kde se loď zase vrací na úroveň

55

hladiny moře. Zajímavá je i časová osa, která shrnuje všechny důležité události, které se průplavu týkají: výstavba (1881-1889, 1904-1914), vybudování druhé přehrady - Madden Damm - na řece Chagres (1935), stavba Mostu mezi Amerikami (1960), zahájení provozu nových lokomotiv ve zdymadlech (1962), instalace osvětlení (1963), dohoda o předání průplavu z Amerických rukou do Panamských (1977), nový systém řízení (80.léta) až po vlastní předání průplavu Panamcům 31.12.1999. Část zdejší expozice je věnována také transoceánské železnici Panama City-Colon z roku 1855, která byla jakýmsi předchůdcem průplavu. K vidění tu jsou originální uniformy, zařízení vagonů i tehdejší jízdenky. Je to rozhodně zajímavá exkurze do minulosti a pro ty, kdo stejně jako my obdivují technickou úroveň průplavu a odhodlanost jeho francouzských i amerických budovatelů, je návštěva toho skvělého muzea téměř povinností. Po krátké zastávce v obchodě a nevyhnutelnému nákupu pohledů, se znovu vydáváme do Sluncem rozpálených ulic starého města. Opět míříme k ruinám kostela Compaňia de Jesus, ale tentokrát neodbočujeme na francouzské náměstí, ale vydáváme se opačným směrem k poslední zdejší pamětihodnosti. Tou není ani tak malebný kostelík San Jose, jako jeho zlatý oltář. Ten je totiž jedinou pamětihodností, která přežila Morganovo drancování Panama La Vieja v roce 1671. Traduje se, že když se jeden kněz doslechl o chystaném útoku pirátů, natřel oltář na černo, aby jej zamaskoval. Potom Morganovi namluvil, že proslulý oltář uloupil jiný pirát, a dokonce ho přesvědčil, aby věnoval určitou částku na nový. Ať už tomu bylo jakkoliv, faktem je, že oltář později přemístili ze zničeného starého města na současné místo. Altar de Oro je dnes skutečnou perlou čtvrti Casco Antiguo. Z kostela San Jose se vracíme na centrální avenidu, která se s blížícím podvečerem opět zaplnila davy lidí. Přes park Sv.Anny se vracíme až na náměstí 5.května, kde u budovy Zákonodárného shromáždění chvíli obhlížíme autobusy, které odsud odjíždějí do města Gamboa, které leží u průplavu na okraji kopaného úseku Culebra Cut. Rádi bychom totiž i tuto část průplavu viděli na vlastní oči, a tak chystáme na některý z příštích dní výlet právě do této oblasti. Pěšky se pomalu vracíme do hotelu, kde bohužel zjišťujeme, že nám neteče voda. Podle pana majitele se prý tento problém týká celé čtvrti a zaměstnanci místí vodárenské společnosti se ho snaží vyřešit. Vzhledem k tomu, že se nemůžeme ani vysprchovat, tak se raději na pokoji nezdržujeme a jdeme na chvíli do protější kavárny na internet. Po zprávách domů a bezpečnostním zálohování fotografií jdeme ještě pro jistotu doplnit zásoby do moderního supermarketu na sousední hlavní Avenidě. Opět nakupujeme džusy, nějaké buchty na ráno a samozřejmě chlazené Cuba libre. Pro večeři jsme tentokrát vybrali podnik Caribe, který leží naproti supermarketu a vypadá docela zajímavě. Moje špagety con pollo (4,50USD) i Michalova Pizza pequeňo (3USD) byly docela dobré a našim oblíbeným restauracím přibyla další konkurence! Navíc nás při návratu do hotelu vítají funkční kohoutky s teplou vodou, což je po náročném dni snad ještě příjemnější událost než dobrá večeře.

56

Den 25. - čtvrtek 18.3.2004 Plán na dnešní den je jasný - pokusíme se neprošvihnout loď v přístavu ve čtvrti Balboa a vydáme se na výlet na tichomořský ostrov Taboga. Už před osmou hodinou raději opouštíme hotel a míříme na staré známé Mollo 18. Dnešní cesta taxíkem stojí pro změnu tři dolary. Zpáteční lístek za 8 dolarů kupujeme u pokladny společnosti Calypso Queen. Loď odplouvá přesně podle plánu v 8,30 a po průjezdu okolo ústí Panamského průplavu s námi neomylně míří k Mostu mezi Amerikami. Tento133 metrů vysoký železný kolos, který tu Američané postavili v roce 1962, podplouváme asi po čtvrt hodině plavby a potom se už před námi objevuje jenom nedozírná pláň Tichého oceánu. Ostrov Taboga je odsud vzdálený asi 20km, což ještě představuje asi hodinu plavby. Cestou míjíme několik nákladních lodí, které tu trpělivě čekají na svůj průjezd průplavem, a také několik plavidel místních rybářů. V dálce pomalu mizejí panamské mrakodrapy a na obzoru už vykukuje kousek pevniny, který je naším dnešním cílem. Taboga byla osídlena Španěly v roce 1515, tedy dva roky poté co Balboa poprvé spatřil Tichý oceán. V roce 1524 odsud vyplul na svoji dobyvačnou výpravu do Peru sám Pizzaro. V koloniálním období, než byl vybudován přístav na pevnině, tu kotvily galeony připlouvající z Jižní Ameriky. Pro velký příliv a odliv však lodě musely kotvit daleko od břehu. Na sousedním ostrůvku El Morro, který je během odlivu s Tabogou spojen úzkou šíjí, sídlilo v 60.letech 19.století vedení společnosti Pacific Steamship Navigation Company. Zbytky budov jsou na ostrůvku k vidění dosud a někteří zaměstnanci společnosti jsou dokonce pohřbeni na zdejším hřbitově. Na samotné Taboze se z koloniálního období dochoval jenom malý kostelík, který je prý druhý nejstarší na západní polokouli. V současné době ostrov slouží jako relaxační místo pro obyvatele rušného hlavního města. Ti zde najdou pěknou pláž, klidné prostředí a v některých obdobích i spoustu pestrobarevných květů. Zní to docela zajímavě, takže jsme na ostrov velice zvědaví. Stejně jako španělské lodě i my musíme zakotvit kousek dál od břehu a na pevninu nás odváží prostorný člun. Vystupujeme na zdejší pěkné pláži před hotelem Taboga hned vedle úzké šíje vedoucí na ostrůvek El Morro. Momentálně je asi odliv, protože úzký proužek pevniny lze momentálně překonat suchou nohou. Podle doporučení obsluhy našeho plavidla kupujeme na pláži hotelové poukázky za sedm dolarů. Na oplátku si tu můžeme kdykoliv až do odjezdu v půl páté dát něco k jídlu nebo k pití a dokonce tu máme k dispozici šatnu a sprchu. Ta se nám v tom tropickém vedru bude obzvlášť hodit, protože ačkoliv jsme přijeli na ostrov především odpočívat, nebude přece jen koupání úplně hlavní náplní našeho výletu. Velice nás láká výstup na návrší Cerro el Vigio, a přestože je dnes určitě více než 40 stupňů, vydáváme se plni elánu na náročnou procházku.

57

Uličkami zdejšího jediného městečka se nejdříve dostáváme na malé prostranství před malebným starým kostelíkem. To je ten údajně druhý nejstarší na západní polokouli. No, vypadá celkem staře ale zachovale. K velkým vstupním vratům vede široké schodiště a dominantou celé stavby je zvonice s velkým černým křížem. Kostelík vypadá velice westernově, jako by se uvnitř ukrývala nějaká banda desperátů po úspěšném přepadení banky. Realita má však k westernům daleko - před kostelíkem najdeme velké basketbalové hřiště a mezi sloupy elektrického vedení jsou nataženy barevné zástavy nějaké zdejší politické strany, která se snaží uspět v blížících se volbách. Od kostelíku se vydáváme na okraj městečka. Asfaltová cesta se tu mění na horší polňačku, která pozvolna stoupá směrem k cílovému návrší. Začínáme mírně pochybovat, jestli byl nápad s výstupem úplně ideální, ale když už jsme se vydali na výšlap, tak to přeci nevzdáme. Ještě že je tu všude spousta zeleně a máme se kde schovat. Náročný výstup nakonec trvá celých devadesát minut. Ovšem výhled do okolí za tu námahu rozhodně stojí, přestože je Tichý oceán zahalen do mírného oparu. Na vrcholu kopce nacházíme velký vojenský bunkr s přístřeškem, takže tu můžeme nerušeně posedět a relaxovat. Naši pláž odsud máme jako na dlani a už se moc těšíme, až se konečně zchladíme ve vlnách. Sestup dolů do městečka je mnohem rychlejší a během hodiny jsme zpátky na pobřeží. Zdejší promenádu lemují pestrobarevné květy, vysoké palmy a spousta domorodých baráčků, které většinou stojí jednou stěnou přímo v moři. No, mít terasu přímo na pobřeží Tichého oceánu, to bych si nechal líbit. Pobřeží ostrova Taboga je opravdu nádherné. My už se ale samozřejmě těšíme na pláž. V hotelu si ještě dáme výtečné chlazené pivo Atlas a jednoho drobného hamburgera. A potom už hurá do vody. Trochu mě překvapilo, že oproti kostarickému Manuel Antoniu jsou zdejší vody poněkud chladné, ale možná je to tím hrozným vedrem. Zdá se, že přichází příliv, protože dopoledne suchá úžina vedoucí na ostrůvek El Moro je už skoro celá pod vodou a úzký proužek pevniny z obou stran nemilosrdně bičují vlny. Pomalu se blíží hodina odjezdu a tak ještě jednou hupsneme do vln Tichého oceánu a po rychlém osprchování už na nás na pláži čeká člun, který nás dopraví zpátky na loď. Cestou sledujeme hejno pelikánů, které se právě vypravilo na střemhlavý lov, a brzy po nalodění se vydáváme zpátky do Panama City. Cestou se zvedá silný protivítr, takže naše loď musí zápasit s docela velkými vlnami. Opět míjíme několik rybářů a také další lodě, které čekají na vjezd do průplavu. Brzy se před námi objevuje dlouhá sypaná hráz Calzada s mrakodrapy v pozadí. Promenáda na hrázi vypadá lákavě, určitě se sem zítra musíme vypravit. Ve třičtvrtě na šest opět podjíždíme most mezi Amerikami a těsně před šestou přistáváme na Molu 18. Taxík do hotelu tentokrát stojí jenom dva dolary. Den 26. - pátek 19.3.2004 Je to nemilé, ale dnešní slunečný den je poslední, který celý strávíme v Panamě. Této skutečnosti také musíme přizpůsobit náš program. Už včera večer jsme si ujasňovali, co

58

bychom ještě rádi viděli a co všechno se dá za jeden den zvládnout. Rozhodně bychom rádi ještě jednou vyrazili k průplavu a velice nás také láká dva kilometry dlouhá hráz Calzada, která s pevninou spojuje čtyři malé ostrůvky. Na jednom z nich leží zajímavý oceánografický institut, který by také mohl stát za vidění. No, na jeden den je toho docela hodně. Na Calzadu proto raději opět jedeme taxíkem. Je to rychlejší a tři dolary za asi 6km dlouhé svezení je pakatel. Horší je to s taxikářem. Postaršímu chlapíkovi pojem Calzada nic moc neříká a nějaký bližší popis hráze bohužel není v našich jazykových schopnostech. Směr mu ukazujeme alespoň na mapě, ale i tak se ten dobrák musí několikrát ptát náhodných kolemjdoucích. Naštěstí jsme nakonec cestu zdárně našli. Jak už jsem se zmínil v minulých kapitolách, Calzada vznikla navezením vytěženého materiálu ze stavby Panamského průplavu v letech 1904-1914. Během deseti let tato sypaná hráz spojila s pevninou ostrůvky Naos, Culebra, Parico a Flamenco. Dnes vede po hrázi kvalitní asfaltová silnice, kterou lemují desítky vzrostlých palem. Obyvatelé hlavního města sem chodí na procházky, někteří rádoby sportovci tu běhají, jezdí na kolečkových bruslích nebo jen tak odpočívají. Přece jen, hráz leží na okraji města, takže je tu trochu víc klidu a čistého ovzduší. My pro dnešek žádné sportovní ambice nemáme a tak jdeme volnou chůzí vstříc ostrůvku Naos. Po pravé straně vidíme ocelovou konstrukci Mostu mezi Amerikami, na druhé straně se zase tyčí teď už trochu vzdálené panamské mrakodrapy. Asi po půl hodině konečně stojíme u brány institutu Centro de Exhibiciones Marines. Bohužel opět narážíme na jazykovou bariéru. Hlídač u vchodu nás nechce pustit dál a snaží se nám laskavým ale bohužel dost drmolivým způsobem vysvětlit proč. Samozřejmě španělsky. Zkouším se ho zeptat, jestli je dnes otevřeno, chlapík sice přikyvuje, ale zase něco drmolí tou svojí bleskurychlou španělštinou. Pro změnu se tedy ptám, jestli můžeme vstoupit. Vrátný kroutí hlavou a zase nám cosi květnatě vysvětluje. Asi se nedomluvíme. Když už se ho asi po páté ptáme, jestli mají otevřeno, vzdává to. Pouští nás dál a my až při zpáteční cestě zjistíme, v čem byl problém. Oni tu sice otevírají v deset hodin, jenomže se jim zpozdila prodavačka lístků!!!!A chudák vrátný nám několikrát marně vysvětloval, že máme chvíli počkat, že je sice otevřeno, ale nemá nám kdo prodat lístky. Jo, kdybychom se ve škole místo ruštiny učili raději španělsky. Institut je opravdu velice zajímavý. V nevelkém mořském muzeu je k vidění například obrovská žraločí čelist nebo se tu můžeme dozvědět, které druhy ryb se nejčastěji vyskytují v okolních vodách. V akváriích před muzeem zase můžeme obdivovat krásné mořské želvy karety a velikého žraloka. Nádherné jsou také zdejší vyhlídky na Tichý oceán, v jehož vodách právě loví desítky velkých hnědých pelikánů. Ti se z docela velké výšky vrhají střemhlav do moře, kde se snaží chytit nějakou tu rybku.

59

Vrcholem návštěvy biologického institutu je ale prohlídka malého tropického pralesa, kterým vedou dvě naučné stezky. Na zvířata jsme zatím v Panamě příliš štěstí neměli, ale krátká procházka po ostrově Naos nám všechny dosavadní neúspěšná pozorování bohatě nahradí. Hned na okraji hustého porostu nás zaujal veliký strom obsypaný pelikány. O kousek dál zase nacházíme ve větvích spícího lenochoda! Sami, bez průvodce! Chvíli čekáme, jestli se tento líný tvor aspoň na chvilku neprobudí, ale ten si jen pohodlně hoví ve větvích. I tak z něj máme velikou radost. Stejně jako z velikánského leguána, který právě zdolává větev sousedního stromu. V korunách stromů porostlých nějakými zvláštními kaktusy nacházíme také malé žluté ptáčky - tyrany a cestu nám křižuje i nějaký vzrostlý tesařík s velkými tykadly. Hledání živočichů vrcholí setkáním s dalším vzrostlým leguánem, který se dokonce nechá vyfotit než definitivně mizí v džungli. Tím naše návštěva tropického institutu končí. Při odchodu z areálu zpětně platíme vstupné (2USD) a můžeme se vydat na oběd. Výběr restaurace je jednoduchý. Široko daleko je jenom jeden podnik a ten se jmenuje Mi ranchito. Všechny stoly včetně baru jsou zakryté velkým rákosovým přístřeškem, takže jsme schovaní ve stínu a při tom nás příjemně ovívá mořský vánek. I jídlo je docela dobré - já si dávám kuře (5,75USD) a Michal polévku (4USD). Navíc tu mají i točené pivo, což je v této chvíli pro osvěžení to pravé ořechové, přestože to není náš oblíbený Atlas ale o něco hořčí Panama. V restauraci také řešíme, jak se z Calzady nejlépe dostaneme k průplavu. Jet taxíkem do centra a tam přesednout na autobus se nám moc nechce. Je to zdlouhavé a časově náročné. My bychom si chtěli průplav prohlédnout tak nějak netypicky. Tak jak ho jiní turisté nevidí. Jeden typ máme z našeho průvodce - kopec zvaný Contractors hill leží na západním břehu průplavu a je z něj prý krásně vidět většina hloubeného úseku. Problém je v tom, že na tento kopec samozřejmě nejezdí žádný autobus a tak dostáváme zajímavý nápad. Najmeme si na celé odpoledne taxík. Za nějakých 20-30 dolarů by nás mohl taxikář vzít, kam budeme chtít a tak si budeme moci průplav prohlédnout dle libosti. Ovšem sehnat taxík na Calzadě není nic jednoduchého. Lidé sem totiž chodí sportovat a málokdo se sem dopravuje taxíkem. A když už sem jedou nějací turisté, tak se obvykle dopravují minibusem. Naše snažení je nakonec úspěšné až po víc než půl hodině marného čekání. Ještě než nasedneme, ptáme se pro jistotu taxikáře, jestli je ochotný vážit s námi cestu až k průplavu a zase zpátky. Mladík je pro a tak se můžeme vydat na výlet. Bohužel pojem Contractros hill řidiči nic neříká. Není divu, v jeho mateřštině se ten pahorek jmenuje jinak. A tak je zřejmé, že si budeme muset najít nějaké jiné zajímavé místo. Akorát nevíme jaké. Ani taxikář nemá žádnou konkrétní představu, kam by nás měl vzít. A tak s námi jede zkrátka na sever napříč čtvrtí Balboa dokud se po levé straně neobjeví průplav. Ani teď

60

však neví, kde by nám měl zastavit. Zkoušíme mu vysvětlit, že bychom chtěli vidět hlavně kopaný úsek u Culebry, ale ani tento pojem taxikář kupodivu nezná. Pomalu míjíme zdymadla Miraflores a Pedro Miguel. Silnice, která vede až do přístavního města Gamboa, se teď velice těsně přibližuje k průplavu. Tady někde začíná onen kopaný úsek, který chceme vidět. Sem napnuli své veškeré úsilí Francouzi ve snaze prokopat se až na úroveň mořské hladiny. A sem také o patnáct let později soustředili své hlavní síly Američané. I ti museli ve zdejším kamenitém podloží vytěžit značný objem zeminy, přestože si vybudováním Gatunského jezera ušetřili nějakých 26 výškových metrů. Výkopové práce tu měl na starosti plukovník Gaillard a po něm se dnes celý úsek nazývá Gaillard Cut. Řidič je stále bezradný a neví, kde by nám zastavil, abychom měli co možná nejlepší výhled. Nakonec má docela dobrý nápad a zastavuje u nějakého místního zaměstnance. Máme docela štěstí, protože ten člověk hovoří docela obstojně anglicky. Vysvětlujeme mu, že jsme se chtěli podívat na Contractors hill, ale že náš taxikář neví, co přesně tím myslíme. Domorodec tento kopec kupodivu zná, ale s politováním nám sděluje, že jsme na špatné straně průplavu a že kromě Mostu mezi Amerikami tu žádný další způsob, jak vodní kanál překonat, není. Má ale zajímavý tip - o kousek dál za městečkem Parita se staví nový most a tam se můžeme dostat až na břeh průplavu. Prý tam kopaný úsek pěkně uvidíme. Nadšeně souhlasíme a domorodec svůj nápad "tlumočí" i našemu řidiči. Po několika minutách skutečně zastavujeme na okraji stavby velkého mostu. Průplav tu od silnice neodděluje hustá džungle, ale vyježděné cesty od nákladních aut. Po těchto cestách se skutečně dostáváme až na břeh průplavu! A kopaný úsek tu máme přímo před sebou. Asi až tady si člověk uvědomí, co to asi obnášelo vykopat vodní cestu v této ne zrovna rovinaté krajině. Před očima máme asi deset metrů vysoké návrší, které je v půlce překopáno. Stěny překopu jsou terasovitě zabezpečené proti sesuvu a pomalu se svažují k vodní hladině. Aby toho nebylo málo, v průplavu se právě objevuje velká nákladní loď až po okraj naplněná kontejnery se zbožím. S úžasem sledujeme její plavbu mezi kopci, které jsou mnohdy o dost vyšší než ona samotná. Nezbývá než znovu obdivovat technickou úroveň díla a všechny nadšence, kteří se na jeho budování podíleli. S taxikářem se vracíme zpátky do hlavního města, ale ještě nám to nedá, abychom se nezastavili v Miraflores. První plavební komora se dvěmi zdymadly je nejčastějším cílem turistů, kteří chtějí spatřit průplav. Tomuto účelu zde slouží mohutná budova, v jejímž čtvrtém patře najdeme velkou vyhlídkovou plošinu. U vstupu ještě musíme projít důkladnou kontrolou zavazadel a potom se už můžeme kochat výhledem na lodě, které se tu cestou do Tichého oceánu vracejí na úroveň mořské hladiny. Vše samozřejmě komentuje místní hlasatel, který jednotlivé fáze průjezdu lodí popisuje střídavě španělsky a anglicky. Na vyhlídkové plošině se zdržujeme dobrou hodinu, než se opět vynadíváme na čilý ruch, který ve zdymadlech panuje. Pěkný výhled máme i na malé umělé jezírko Miraflores, které končí až u plavební komory Pedro Miguel. Myslím, že Panamskému průplavu, kvůli kterému jsme v podstatě vážili strastiplnou cestu do této krásné země, jsme věnovali skutečně maximum času. Během několika dní jsme viděli prakticky

61

všechny jeho části. Ať už z vlaku, vyhlídkových plošin nebo přímo z břehu. Při pohledu na dokonalost tohoto technického díla si už ani nevzpomeneme na martýria s vízem a zpáteční letenkou. Návštěva Panamy nás stála spoustu nervů a starostí, ale teď určitě nelitujeme. Blíží se podvečer a tak se s naším ochotným taxikářem vracíme zpátky do Panama City. Řidič si za odpolední výlet žádá deset dolarů, ale nám to připadá málo. Za to, kolik času nám věnoval a jak se za každou cenu snažil splnit naše přání, mu nakonec dáváme dvojnásobek. Po krátkém posezení v internetové kavárně nás čeká nejnepříjemnější část každé cesty - balení. Po vyčerpávajícím rovnání věcí do báglů nás čeká mnohem příjemnější "povinnost". A tou je loučení s restaurací La Cascada. Na závěr našeho pobytu v hlavním městě si ještě jednou musíme dopřát maxiporci krevet s hranolkama a džbánek piva. Den 27. - sobota 20.3.2004 Po téměř čtyřech týdnech je náš pobyt ve Střední Americe u konce a nás čeká dlouhá cesta domů. Jediné, na co se dnes můžeme těšit, je osmihodinové mezipřistání v Mexico City. Vzhledem k tomu, že do Mexika nepotřebujeme vízum, využijeme tento čas ke krátkému výletu do centra. Letadlo z mezinárodního letiště Tocumen v Panama City nám letí v půl jedenácté. Nechceme riskovat žádné komplikace a tak dáváme opět přednost jízdě taxíkem (15USD). Hotel, který byl minulých osm nocí naším dočasným domovem, opouštíme v půl osmé. Starý taxikář, který nás veze na letiště, zná hlavní město velmi dobře a tak dokáže odhadnout, že jihovýchodní spojka bude v sobotu ráno plná aut a na předměstí se proplétá vedlejšími uličkami. Má to něco do sebe, na hlavní výpadovku najíždíme až několik kilometrů za městem a tak celá asi 30km dlouhá cesta na letiště probíhá zcela hladce. Stejně bez problémů je i odbavení. Loučíme se s našimi bágly a doufáme, že se s nimi o 10 000km dál v Praze zase zdárně shledáme. Do odletu zbývá ještě asi hodina a tak máme dostatek času na prohlídku obchodů v bezcelní zóně. Naše letadlo Boeing 737700 společnosti Copa Airlines přilétá z chilského Santiága okolo desáté hodiny. Většina cestujících tu vystupuje a my jim jen tiše závidíme, že na rozdíl od nás byli v Jižní Americe. Start probíhá téměř načas v 10,25. Letadlo s námi vzlétá severozápadním směrem, tedy nad karibské pobřeží. Výšku nabíráme nad Colonem a na chvíli ještě vidíme kousek panamského průplavu. Brzy se pod námi objevuje souostroví Bocas del Toro, ale to už ve výšce 10 000 neomylně nabíráme směr Mexiko. Nad Kostarikou přelétáme středoamerickou pevninu a zbytek cesty pokračujeme podél pacifického pobřeží. Z výšky je krásně vidět veliké Lago Nicaragua a potom už je pod námi jenom široširý Tichý oceán. Krátce po 13.hodině se pod námi objevuje pevnina a letadlo začíná klesat. Asi po půl hodině nalétáme nad Mexico City, ale ještě nad městem uděláme velkou spirálovitou zatáčku, než zamíříme na Juarézovo mezinárodní letiště. Alespoň si toto obrovské město můžeme pěkně prohlédnout z ptačí perspektivy. Pří přistání se opět projevuje vyšší nadmořská výška a nad městem se naše letadlo klepe jako ratlík. Ovšem samotné přistání je nakonec hladké. Z letadla se snažíme dostat co možná nejrychleji,

62

abychom mohli brzy vyrazit do města. Bohužel letiště je dnes totálně přelidněné a před celní přepážkou se klikatí nekonečná fronta. Je to nemilé, ale čekání na vstupní razítko, které ještě ke všemu není v pasu ani pořádně vidět, nám nakonec zabere celou hodinu. Další drobný zádrhel nás čeká před letištní halou - přestože poměrně rychle nacházíme stanici metra, brzy zjišťujeme, že je zavřená. Aztéčtí bohové se pro ti nám asi spikli a nechtějí nás pustit do města... Ještě že jsou nablízku všudypřítomní taxikáři se svými typickými zelenobílými auty. Mně ještě zbylo pár peset z naší cesty do Kostariky, kdy jsme na letišti museli koupit letenku do Panamy, tak se za těch pár drobáků alespoň necháme odvézt do centra. Přesněji řečeno na náměstí Zokalo. Vzhledem k tomu že nám letadlo do Evropy letí za nějakých šest hodin, bude nejrozumnější navštívit právě toto náměstí, které je jakýmsi pomyslným centrem města. Pokud chceme alespoň na chvíli zažít atmosféru toho obrovského města, bude pro nás Zokalo tím pravím cílem. Cesta z letiště trvá asi dvacet minut. Naštěstí nás nebrzdí žádná dopravní zácpa, protože zdejší bulváry jsou dostatečně široké. Do hustějšího provozu se dostáváme až na avenidě Pino Suaréz, na jejímž konci už vidíme velikánskou mexickou vlajku, která vlaje uprostřed Zokala. Konečně jsme u cíle. Oficiální název tohoto náměstí je Plaza de la Constitucion, ale většina místních obyvatel ho nenazve jinak než Zokalo, což v překladu znamená podstavec. Toto zvláštní jméno bylo odvozeno od podstavce sochy španělského krále Carlose IV., která byla po vyhlášení samostatnosti odstraněna. Svými rozměry (šířka 240 metrů) nám toto obrovské prostranství jasně naznačuje, že bývalo důležitým centrem už za dob města Tenochtitlánu, které tu založili Aztékové v roce 1325. Svým osamělým stožárem s mexickou vlajkou, neustálým ruchem a grandiózními budovami v okolí - mezi něž patří zbytky aztécké pyramidy, ozdobná koloniální katedrála, lhostejně se tvářící sídlo vlády a moderní vysoké budovy - nám Zokalo představuje celou svoji historii, v níž se snoubí tajuplná minulost s moderní současností. Zokalo se nachází na místě původní aztécké tržnice, která byla ohraničena zářivě zdobenými pyramidami a paláci. Ohromeni byli i španělští dobyvatelé, kteří museli připustit, že pompéznější místo v životě nespatřili. Bohužel obdiv nebyl překážkou v ničení. Na místě původního aztéckého města byla postavena nová metropole, která vyrostla v současné Mexiko City. Náš taxík zastavuje před nádhernou metropolitní katedrálou. Její výstavba byla na severním okraji náměstí zahájena v roce1573, ale dokončení se stavba dočkala až v roce 1813. Díky tak dlouhému časovému období v sobě zahrnuje styly mnoha architektů a umělců. Strop tvoří celkem 51 kupolí, jejichž okraje podpírají mohutné sloupy. Po stranách najdeme celkem čtrnáct kaplí, které byly zrestaurovány po ničivém požáru v roce 1967. Uvnitř této obrovské stavby si člověk skutečně připadá maličký. Ke katedrále ještě patří jedno křídlo - svatyně Sagrario, která byla zasvěcena sv.Santiagovi, patronovi Mexico City. Její vchod leží napravo od hlavního vchodu do katedrály. Nádherně zdobené průčelí navrhnul extravagantní španělský architekt Jose Churriugera v barokním

63

stylu. Hned za svatyní začíná velice živé tržiště s několika desítkami stánků. Je tu pořádně živo, takže máme co dělat, abychom se mezi jednotlivými krámky vůbec protáhli až k areálu aztécké pyramidy, která byla zasvěcena bohům deště a války. Celé toto naleziště zvané Templo Mayor (Velký chrám) bylo až do roku 1978 ukryto pod nánosem hlíny a teprve během prací na novém metru byl celý areál nalezen. Archeologové postupně odkryli sedm vrstev chrámu a pod tou nejspodnější objevili nesmírný poklad, který byl určen jako oběť bohům. Klenoty jsou dnes vystaveny v muzeu, které stojí hned vedle chrámu. My si samozřejmě jeho návštěvu nenecháme ujít, a tak platíme vstupné 30 pesos a po krátké procházce po zbytcích pyramidy vcházíme do velké budovy, která ukrývá rozsáhlou sbírku nalezených artefaktů. K vidění tu jsou nejen nejrůznější sošky a figurky a keramika, ale také maketa původního aztéckého města Tenochtitlánu, aztécký kamenný lunární kalendář nebo ukázky zbroje a oblečení původních obyvatel. Muzeum je opravdu značně rozsáhlé, takže nám pouze zevrubná prohlídka jeho čtyř podlaží zabrala téměř dvě hodiny. Škoda, že nemáme víc času, protože jeho návštěva je neobyčejně zajímavá. Jenomže čas běží a nad Zocalem začne za chvíli zapadat Slunce a tak si musíme pospíšit, jestli chceme na náměstí ještě udělat nějaké fotky. Proto se přesunujeme před mohutnou budovu Palacio Nacional, která lemuje prakticky celý východní okraj širokého prostranství. Stavba původně sloužila jako vojenská kasárna, později byla přeměněna na vězení a nakonec ji v roce 1860 rozšířil Maxmilián Habsburský. V roce 1927 bylo přistavěno třetí podlaží a honosná budova se stala sídlem vlády, kterým je dodnes. Presidentská kancelář je umístněná na prostorném nádvoří, ale tam se už nedostaneme, protože je pro dnešek zavřené. A tak pokračujeme na jižní stranu náměstí, kterou lemuje Administrativní federální kancelář (Departamento del districto Federal) a městská radnice. Odtud se pomalu dostáváme až na západní stranu, na které najdeme spíše obchody a restaurace. Všude okolo nás je dost živo, protože se na Zokalu právě pořádá nějaká technopárty. Mezi budovami temně duní hudba a na centrálním prostranství se hemží několik desítek lidí. Náměstí je ale natolik velké, že je zcela nemožné ho zaplnit. Na chodníku hopsají nějací indiáni a další domorodci tu zase prodávají oblečení. My už nic nakupovat nechceme a tak si jdeme raději ještě jednou vyfotit nádhernou katedrálu a pomalu musíme začít přemýšlet o návratu na letiště. Ještě jednou obejdeme celé Zocalo, abychom si vychutnali zdejší neopakovatelnou atmosféru, a potom už hurá do taxíku, kterých před katedrálou parkuje asi dvacet. Cesta na letiště nás stojí 10 dolarů a opět trvá asi dvacet minut. Jsme tu včas protože u přepážky Air France se ještě nestačila utvořit fronta. Dav lidí přichází teprve po nás a to už máme v kapse palubenky pro cestu do Paříže i do Prahy. V bezcelním prostoru ještě úspěšně utratíme posledních třicet peset za pizzu a kolu a potom už čekáme na odlet našeho letadla. Já se těším, že konečně poletím v té době největším dopravním letadlem Boeing 747-400, i když Michal mé nadšení krotí tvrzením, že slavné "Jumbo" je mnohem

64

horší "dobytčák" než kdejaké jiné letadlo. No, uvidíme... Oproti letovému řádu se do letadla dostáváme až okolo deváté hodiny. Naše sedadla jsou samozřejmě až kdesi vzadu, a tak hodnou chvíli procházíme útrobami mohutného letounu. Je to jako bychom prolezli asi čtyři vzájemně propojené autobusy. Více než půl hodiny ještě trvá, než se pohodlně usadí i všichni naši spolucestující, takže je zřejmé, že budeme mít drobné zpoždění. Oproti letu z Evropy se zdá, že je letadlo do posledního místa plné, takže s námi poletí více než 400 lidí. Opravdu nechápu, jak se takový kolos může vůbec odlepit od země. Start probíhá ve 21,45. Jumbo se s námi nejdříve rozjíždí tak nějak pozvolna, než kapitán definitivně přidává plyn. Za mohutného řevu motorů se pomalu vznášíme k obloze a nabíráme severovýchodní kurz. Nad Mexickým zálivem nabíráme cestovní výšku 10 058m a rychlostí 960km/h se přesouváme nad severoamerický kontinent. Náš let vede po trase Houston- Georgie-Pensylvánie, kde přelétáme Apalačské pohoří, nad kterým s námi trochu třesou turbulence. Přes ostrov New Foundland se dostáváme nad Atlantik a mohutné Jumbo se opět třese ve vzdušných proudech. Nad oceánem se naše výška upravuje na 10668m a letadlo s námi akceleruje až na 1170km/h. Někde uprostřed Atlantiku začíná svítat a já se snažím do svého přehrávače načíst Posledního samuraje, což se sice daří, ale film občas běží dost trhaně. Prvním kouskem Evropy, který z výšky vidíme, je Irsko. Ještě přelétáme starou dobrou Anglii a nad Lamanšským průlivem už začínáme pomalu klesat. K Paříži se blížíme ze severozápadu, celou ji ještě oblétáme a náš letoun za neustálého klesání brzdí až na 200km/h. V Paříži přistáváme přesně v 7,24, což znamená jen 20 minut zpoždění oproti letovému plánu. Naše cesta z Mexika nám trvala necelých deset hodin. V čase jsme se přesunuli o celých sedm hodin dopředu a rázem tak máme půl třetí odpoledne. Na pařížském letišti De Gaulle nás čeká poslední přestup. Bohužel letadlo českých aerolinií má zpoždění už na příletu a tak na letišti trávíme o hodinu více času než bylo v plánu. Boeing 737-400 s námi startuje až v 16,50 a po sedmdesáti minutách klidného letu naše cesta končí na Ruzyňském letišti, kde se šťastně shledáváme i se svými zavazadly. Po dvaceti osmi dnech se naše výprava do Střední Ameriky stává minulostí. Splnila prakticky vše, co jsme od ní očekávali - měli jsme možnost poznat nový kontinent, pohybovali jsme se v nádherném prostředí deštných pralesů i činných vulkánů. Dostali jsme se až do nadmořské výšky 3432 metrů, cestovali jsme téměř všemi dostupnými dopravními prostředky a měli jsme možnost spatřit zvířata, která u nás známe jenom ze zoologických zahrad. Ze vrchol naší cesty bych rozhodně označil Panamský průplav, nezapomenutelný byl i kostarický národní park Manuel Antonio a ve výčtu toho nejlepšího bych neměl zapomenout ani na skvělý výlet na vulkán Poás. Jediné, co nás vyloženě zklamalo, bylo počasí na karibském pobřeží, ale ani tato nepříjemnost nemohla zkazit celkově skvělý dojem z návštěvy úzkého pruhu pevniny, který leží sevřený mezi dvěma světovými oceány.

65