Kosovský mýtus V roce 1990 vyšel v Odeonu pozoruhodný sborník nazvaný „Co se stalo na Kosově rovném“. Dušan Karpatský v něm shromáždil historické studie, eseje, výňatky z kronik a dopisů, hrdinské zpěvy, kultovní spisy, povídky a básně vztahující se k památné bitvě na Kosově poli. Sborník začíná stručným heslem z Malé moderní encyklopedie: Kosovo polje – tektonická kotlina v Jugoslávii v Kosovu. Je rozvodím mezi mořem Jaderským, Černým a Egejským.Vzhledem ke své poloze bylo Kosovo polje v minulosti několikrát válečným bojištěm. Nejvíce proslulo bitvou 15. (28.) 6. 1389 ( v den sv. Víta – Vidov dan), v níž armáda tureckého sultána Murada I. porazila spojené srbsko-bosenské vojsko v čele se srbským knížetem Lazarem. V bitvě zahynul turecký sultán; kníže Lazar byl zajat a z příkazu nového sultána Bajezida sťat. K bitvě se pojí celý okruh srbských národních pověstí a hrdinských písní. A právě tento okruh pověstí a písní spolu se vším, co bylo inspirováno kosovskou bitvou, celá kosovská tradice, jsou důvodem, proč Kosovo nikdy nemůže být pro Srby jen pouhým kusem země, ale bude vždy místem, ke kterému mají nejhlubší niterný vztah. „Srbství není chléb, škola a stát, nýbrž Kosovo“, napsala kdysi srbská spisovatelka Isidora Sekuličová a jednotlivé ukázky ze sborníku nás přesvědčí, že tím jen vyjádřila obecné srbské cítění. Nás ale bude zajímat jiný problém spojený s kosovskou tradicí. Z příspěvků historiků se totiž dovídáme, že je založena na zvláštním a v podstatě nevysvětlitelném omylu. Jakmile se kosovská bitva dostala pod zorný úhel historického bádání, zjistilo se , že její výsledek byl jiný, než se traduje. Nešlo o srbskou porážku a už vůbec ne o porážku osudovou, ale naopak o srbské vítězství. Jakmile byly shromážděny všechny dostupné dokumenty a určena jejich chronologie, ukázalo se, že ty nejstarší, takřka současné, nebo události nejbližší, vypovídají o vítězství Srbů. Teprve s dost dlouhým odstupem se v pramenech objevila a trvale pak převládla truchlivá zvěst, že Kosovo znamenalo prohru. Takto pozměněná událost pak byla připomínána stále častěji, vstoupila do obecného povědomí a stala se hlavním tématem srbských lidových zpěvů. Začaly přibývat podrobnosti o průběhu bitvy, její účastníci se stali vzorem hrdinství nebo zrady. Kosovskou symbolikou byla prodchnuta povstání proti turecké nadvládě - „drží knihy o historii krále Lazara a on je velikým podněcovatelem vzpoury v jejich rozumu“ čte se v hlášení tureckého úředníka – a přirozeně i novodobé boje o svobodný srbský stát. Kosovský mýtus zcela ovládl srbské myšlení a teď proti němu měla historická věda postavit jakási nepochopitelná fakta. Nějaký čas bylo možné rozpor mezi tradicí a historickými poznatky bagatelizovat třeba konstatováním, že první zprávy o bitvě byly nepřesné. Později se ustálil názor, že bitva mohla být nerozhodná. Nebo že byla třeba vítězná, ale Srbové v ní přišli o výkvět svého národa a vyčerpali se k naprosté bezmocnosti atd. To všechno jsou však jen dohady, které konec konců do vědy nepatří. Fakta mluvila jasně – byl tu dopis bosenského krále Trtka (poslal do Kosova svůj kontingent), kde se píše o vítězství, byl tu dopis Florenťanů, kteří Trtkovi k vítězství blahopřejí, byly tu dva časově nejstarší stručné záznamy mnichů o zabití Murada a Lazara, které sice výsledek bitvy nezmiňují, ale závěr jednoho z nich - „Sláva Bohu za vše“ je poměrně výmluvný. A je i další svědectví: Benátčané instruují měsíc po bitvě svého vyslance, aby novému sultánovi blahopřál (nevědí ještě, kdo se jím stal), ale
o výsledcích bojů aby raději diplomaticky moc nevěděl - „různé věci se říkají, jimž se přece jen věřit nedá.“ Ale nakonec už nešlo jen o pár nepohodlných dokumentů; čím podrobněji historikové dané období mapovali, tím zřetelněji se ukazovalo, že tehdejší lidé si žádné osudové katastrofy prostě nebyli vědomi a že situace v balkánském prostoru se bitvou na Kosově poli nijak podstatně nezměnila. Rozpor mezi tradicí a historickou skutečností není pro historiky ničím neobvyklým, vyrovnat se s takovou situací patří k jejich povolání. Vlastně tím získávají další lákavé téma – vedle bádání nad historickou skutečností samotnou, mohou začít stopovat důvody vzniku odlišné tradice. V případě kosovské bitvy to ovšem byl problém. Její mýtus totiž není založen na smyšlenkách, nýbrž je v jakémsi zvláštním smyslu pravdivý. Všechny ty věci – boje, porážky, zkáza – se Srbům skutečně přihodily, jen se prostě staly na jiných místech a začaly se dít tak o půl století později. Ztráta Smedereva, nekonečné bitvy o Jajce či dobývání Bělehradu - to jsou krutě reálné skutečnosti, na jejichž pozadí působí každá kritická otázka jako rouhání a nedovolí historikům přistupovat ke kosovskému mýtu jinak než s krajní šetrností. Srbové plakali šest set let nad skutečnými a nikoli jen fantomatickými hroby, své Kosovo si zcela nepochybně zažili. Jenomže o to naléhavěji se v této souvislosti bude vnucovat celý okruh otázek: Z jakého důvodu vlastně přiřadila tradice reálné srbské prohry k jakési dávné bitvě, v níž se všechno odehrávalo jinak? Proč posunula počátek srbské kalvárie už do časů, které byly ještě relativně šťastné? A jak mohla být uchována vzpomínka na kosovskou bitvu a přitom být zapomenut její výsledek? To jsou záhady pro každého, kdo se pustí do hledání kosovské pravdy. ,,Jestliže se k celé záležitosti přistoupí přísně kriticky a v úvahu se vezmou pouze soudobé zprávy, je výsledek podivný: buď je třeba, jak říkají tyto zprávy, považovat Srby za vítěze, a nebo je nutno (a to je jediná jistota) považovat Kosovo snad za věčné tajemství.“ Povzdech srbského historika Radovana Samardžiće dobře vysihuje rozpoložení, ke kterému rozplétání kosovského problému vede. Stačí se podívat do nejbližší příručky, nebo sjet heslo na internetu, abychom viděli, že výše uvedená formulace Malé moderní encyklopedie je prakticky univerzální a že dávno známá historická fakta se na veřejnost vůbec nedostala. Laickou veřejnost to podle mého mínění nemusí moc zajímat, ale pro historiky je taková situace jistě pohoršující. Jenomže tady nejde jen o prosté přepsání hesla. Pokud totiž nebyla kosovská bitva porážkou a přelomovou událostí, nemá v encyklopediích vcelku co dělat – takových střetů bylo jen v balkánském prostoru na desítky, stačí si přečíst dějiny byzantského letopisce Laonika Chalkokondyla – proč tedy zdůraznovat jen jeden z mnoha a právě tento? Jenomže ignorovat kosovskou bitvu taky nelze; i když je její interpretace nesprávná, je přinejmenším oprávněná. Ostatně - příspěvky historiků Mihaljčiće i Samaržiće ukazují, že moderní výklady i přesto, že existenci odporujících dokumentů berou na vědomí, stejně nakonec dávají přednost tradici – snad jen s několika málo opravami. Pro člověka vyrůstajícího v srbském prostředí patrně není snadné jejímu tlaku uniknout. Pro toho, kdo vyrůstal mimo kosovskou tradici a blíže se s ní seznámil až prostřednictvím sborníku, je situace jiná. Samotné řazení příspěvků – nejprve historické studie o dochovaných dokumentech a teprve potom seznámení s nesčetnými podobami kosovské tradice, dodávají zájemci výhodnou výchozí pozici, neboť jde o přesně opačnou posloupnost poznávání, než jakou asi zažívají srbští (a nebo jacíkoli) zájemci o srbskou historii. Nemá žádnou pohnutku pokoušet se o sladění tradice a skutečnosti a může se plně
soustředit na to, co je v kosovském problému jedinou a hlavní záhadou, totiž na otázku jak se zachovala vzpomínka na bitvu, když se přitom zapomnělo na to, jak dopadla? Každý problém má své řešení a vždycky je lákavé se o řešení pokusit. Podívejme se nejprve na celkovou tehdejší situaci. Balkánský prostor byl v té době (zhruba padesát let před a padesát let po Kosovu) rozdělen do tříště drobných státních útvarů – několik samostatných srbských despotátů, tři bulharská knížectví, latinské domény na území Peloponézu, zbytky byzantské říše, albánské enklávy atd. - které proti sobě často bojovaly, nebo se naopak spojovaly proti někomu dalšímu. Turci, uchycení po bitvě na Marici v nejvýchodnějším cípu Balkánu se do těchto střetů okamžitě zapojili, ať už jako dobyvatelé, nebo jako příležitostní spojenci. Je otázka, zda mohli být už v těchto dobách vnímáni v daném prostoru jako hlavní nebezpečí. V západní Evropě možná ano, protože tam byl jejich rychlý postup proti byzatské říší sledován se zděšěním. Ale na Balkáně se z oslabení Byzance spíše těžilo a možných nepřátel bylo kolem každého státečku povícero. Například uherské království neustále dotírající ze severu, mohlo pro tehdejší balkánské předáky docela dobře představovat větší problém. Ale pokračujme. Takové události jako jsou bitvy vždycky vyvolávaly určitý ohlas. Byly zmíněny v dopisech či jiných dokumentech, zapsány do análů nebo kronik, nepochybně se o nich jistý čas i hodně hovořilo. Ale s odcházejícími účastníky se paměť na ně vytrácela, až se o nich přestalo vědět. Totéž se zcela zákonitě mělo stát i s bitvou kosovskou. Žádná událost, ať sebevýznamnější, nemá šanci uchovat se trvale v širším povědomí, pokud se jí nedostane stálé a trvalé publicity. Pamětníci vymřou, dokumenty zapadnou do archivů, zpráva se sice může stěhovat z jedné kroniky do druhé – kolik lidí ale kroniky čte? Ve středověku existoval jen jediný způsob jak udržet událost v lidské paměti a sice učinit ji součástí kultu. V případě kosovské bitvy tuto úlohu nepochybně sehrálo svatořečení knížete Lazara. Lazar Hrebeljanovič (vládl 1371-1389) byl držitelem Pomoraví, nejvýznamnější částí Srbska. Na rozdíl od ostatních srbských despotů však nezdědil svou zem po otci, ale získal ji jako chráněnec předchozího panovníka, byl to tedy svým způsobem nový člověk. Jeho postavení mezi ostatními despoty proto mohlo být (alespoň zpočátku) dosti nejisté. Svědčila by o tom jeho promyšlená sňatková politika, když si z okolních vládců prozíravě nadělal zetě. Někteří badatelé v tom hledali pokus o sjednocení země a viděli v Lazarovi potencionálního obnovitele bývalé velké říše Nemanjičů, ale to jsou všechno spekulace ovlivněné kosovským mýtem, který prezentoval Lazara jako krále všech Srbů aniž bral na vědomí, že byl v té době jen jedním z mnohých. Navíc jde o spekulace dost naivní – jak chcete sjednocovat pomocí sňatků, cožpak se dá sebrat území manželům vlastních dcer? Lazarovo jednání by se nám spíš jevilo jako prozíravá obrana; mohl si jím zajistit loajalitu okolních vládců a posílit svou legitimitu. Totéž lze spatřovat i v jeho vstřícném vztahu k církvi. Lazar byl štědrým podporovatelem klášterů, což bylo vždycky nejen projevem zbožnosti, ale zároveň i dobrým zpúsobem jak upevňovat své postavení. Církev se mu za to také bohatě odměnila. Když padl, bylo jeho tělo uloženo v klášteře Ravanica, kde začal být takřka okamžitě uctíván jako světec. Během pouhých dvaceti let vznikla řada kultovních spisů, ve kterých byl vzýván jako mučedník a oslavován za oběť, kterou své zemi přinesl. Množství těchto kultovních spisů a rychlost, s jakou vznikly, svědčí o mimořádném úsilí proslavit Lazarovu památku a právě tak svědčí i o podpoře, které se tomuto úsilí dostávalo od pozůstalé Lazarovy rodiny. Kněžna Milica s ještě nedopělými syny se ovdověním dostala do nelehké situace a v té mohl být svatý přímluvce na nebesích oporou
nejen duchovní, ale i politickou. A Lazarův posmrtný tiumf jaksi mimochodem zajistil i trvalou památku kosovské bitvy. Každý, kdo prošel branami klášterů, ve kterých byly uctívány Lazarovy ostatky a slaveno jeho mučednictví, se nutně dovídal i o existenci bitvy, jež měla být za normálních okolností už dávno zapomenuta. Kultovní spisy o králi Lazarovi byly zkoumány velmi zevrubně (už proto, že patří k památkám nejstarším) a opakovaně bylo zklamaně konstatováno, že jejich pramenná hodnota je prostě nulová. „Prokázali nedostatek talentu a málo smyslu pro pochopení dějin. Největší, obdivuhodná a nezapomenutelná událost v životě jejich národa nebyla s to jim vnuknout rozumné, věcné slovo. Pod jejich perem se řeč rozplynula do jakési vodnaté, absurdní frazeologie, jíž se nic podobného nanajde ani v dílech byzantských historiků“. Tak zhodnotil autory kultovních spisů učený Rus Alexander Gilferding a řada dalších badatelů se pak o kultovních spisech vyjářila stejně nevybíravě. Pozdější historikové už byli k dávným autorům shovívavější, neboť došli k názoru, že hledat věcné informace v tomto typu textů nemá prostě cenu. Měli pravdu v tom smyslu, že na kultovní texty nelze klást stejná měřítka jako třeba na kroniky nebo legendy, nicméně jejich rezignace nad lazarovskými památkami byla předčasná. Míra informací poskytovaná kultovní literaturou sice skutečně bývá velmi nízká, ale nějaké údaje se z ní obvykle přece jenom vydolovat dají. Naprostá nepřítomnost informací ve všech lazarovských památkách je přece jenom jistou anomálií a měla by vzbudit pozornost. Máme v tom opravdu hledat jen autorskou neobratnost a nebo je za tím ještě něco jiného? Čteme-li kultovní spisy, lehce bychom mohli nabýt dojmu, že Lazar přitáhl na Kosovo se záměrem dát se od Turků dobrovolně podřezat. To je samozřejmě absurdní. Vojevůdce Lazar tam jel vybojovat bitvu. Nejstarší zprávy sdělují, že v boji padl (podle patriarchy Danila „po tváři mečem ťat“) a totéž nám říká i zdravý rozum, neboť právě tohle se lidem v bitvách stává. Ovšem – zemřít při prolévání nepřátelské krve to není zrovna ideální kvalifikace pro kandidáta na světce. Mučedník přijímá smrt trpně, bez odporu, vítá ji jako obzvláštní milost boží. Pokud měli zbožní věřící přijmout Lazara ve vší světecké a mučednické slávě, pak reálné okolnosti jeho smrti tento obraz kalily. Nemohlo se o nich hříšně lhát – jistý čas tu ostatně byli pamětníci – bylo však možné pojednat o nich velice nekonkretně. I v kultovních textech najdeme pojmy jako boj a vítězství, ale všechno je to neseno v tak odtažitě duchovní poloze, že to na př. pro novodobé badatele nepředstavovalo žádnou svědeckou hodnotu. Je míněn bojem reálný střet, nebo jen zápas dobra se zlem, jde o vítězství skutečné, nebo jen povýtce morální? Autoři lazarovských památek se prostě potřebovali některým nepohodlným skutečnostem vyhnout a evidentně se jim to výborně podařilo. Kultovní texty nebyly ovšem určeny široké veřejnosti – ta byla negramotná – ale díky nim si můžeme docela dobře představit co asi mohli slýchat zbožní poutníci, když se chodili klanět ke světcovu hrobu. Teprve toto vyprávění, v němž byly některé momenty kosovských událostí potlačeny a jiné zase zdůrazněny, zasahovalo širší okruh obyvatelstva a mohlo se stát jakýmsi archetypem pozdějšího kosovského mýtu. Reálná kosovská bitva neměla po čase už koho zajímat a začala existovat právě jen jako místo Lazarovy mučednické smrti. To jí na jedné straně zajistilo nesmrtelnost a na druhé straně vytvořilo předpoklad, aby byl její průběh a výsledek dokonale zapomenut. Přijmeme-li představu, že kosovský mýtus se začal vytvářet v prostředí Lazarových záduší a jeho základem je ústní podání tamních mnichů, budou nám mnohé jeho rysy
připadat pochopitelné a logické. Vezměme na př. způsob, jakým je líčen turecký nepřítel. V kultovních textech a posléze v kosovském mýtu jsou Turci jakousi apokalyptickou silou, což bohužel koresponduje s pozdější srbskou zkušeností, ale pro dobu kosovské bitvy je to přece jen předčasné.To na jedné straně dodává mýtu punc jakési mystické předvídavosti a na druhé straně vyvolává dojem, že reální srbští předáci, nerozpakující účastnit se po boku Turků různých jejich výbojů, byli buď bezmocní, nebo cyničtí, ale každopádně politicky slepí. A přitom je to jen věc dvojího pohledu. Pro světské vládce byli Turci protivníkem jako kdokoli jiný, z pohledu duchovních osob byli nepřáteli bohem vyvoleného světce a tudíž exponenty samotného ďábla. V jejich podání se pak kosovská bitva nutně stávala nadčasovým zápasem mezi principy dobra a zla. Není vyloučeno, že se na jeho expresivitě podílela i jistá osobní zkušenost. Když se Turci poprvé uchytili na východním cípu Balkánu, vyvrátili zde řadu klášterů. Vyhnaní mniši pak často nacházeli útočiště u svých spolubratří v Pomoraví a mohli se podílet i na vytváření kosovského archetypu. Ať to všechno bylo jakkoli, v klášterním prostředí už se rýsoval nepřítel, jakého měl okolní profánní svět poznat až o nějaké desetiletí později. Další kosovskou záhadou byla vždy postava Lazarova zetě Vuka Brankoviče, který byl mýtem nekompromisně označen za zrádce a viníka Lazarovy záhuby, což bylo evidentně v rozporu s historickými fakty. Soudobé prameny nevrhají na Brankoviče ani stín podezření a sám fakt, že deklarují Kosovo jako srbské vítězství, činí z aktu zrady věc zhola nesmyslnou. Znamenalo by to, že pověst o zradě se mohla vynořit až když byl faktický průběh bitvy zapomenut, ale pak se zase jeví nepochopitelné, že procesu zapomínání uniklo právě jen Brankovičovo jméno a příbuzenský vztah. Nemálo historiků se nad takovým propletencem pustilo do úvah, zda na Brankovičově zradě nebylo přece jenom něco pravdy. Ale zkusme se na to podívat očima těch, kdo z klášterů šířili posmrtnou Lazarovu slávu. Kosovo pole leželo v Brankovičově despotátu, byla tedy primárně bráněna jeho země, on to byl, kdo bitvou získal. Pro Lazarovu rodinu a všechny její příznivce naopak znamenala citelnou ztrátu nejen milovaného člověka, ale i politického vlivu. Stačilo připomínat si pouze tato holá fakta, aby byl Vuk Brankovič vnímán s jistou trpkostí a pocity nespravedlnosti a bezděky tak přiřazován na stranu zla. Nemuselo už ani jít přímo o jeho osobu (mizí ostatně z historické scény pár let po bitvě), ale spíš jen o to, že Brankovičové byli po Kosovu v lepší pozici, než bylo Lazarovým pozůstalým milé. A další pak už mohlo běžet jaksi samospádem. Pro žánr, který měl patrně nejvýraznější podíl na zformování kosovského mýtu, bývá motiv zrady rekvizitou zcela obvyklou a není nic zvláštního, že byl rozvíjen i srbských junáckých zpěvech. Lidová tvorba se chová k historickým faktům lhostejně, jednotlivých motivů či postav využívá podle pravidel žánru a po Brankovičově jménu mohla sáhnout právě jen proto, že jako jediné bylo k dispozici. Můžeme si povšimnout ještě smrti krále Lazara. Konečná podoba mýtu vyústila do představy, že byl Turky zajat a popraven. Pokud přijímáme tradiční verzi, že srbské vojsko bylo poraženo a Turci ovládli pole, zapadá vykonání popravy hladce do celkového děje. Víme-li však, že Srbové zvítězili a turecké vojsko bylo přinejmenším na ústupu, dostaneme se s popravou do potíží tak říkajíc organizačního rázu. Máme si snad představovat, že vítězní Srbové klidně přihlíželi, jak jim v rozvráceném tureckém táboře popravují velitele? Každý pokus o transplantaci mýtu do reálné historie nakonec vždycky končí podobnou absurditou. Je logičtější smířit se s tím, že poprava krále Lazara je konstrukcí čistě literární. Autor hrdinského zpěvu by svého krále zřejmě tak potupnou smrtí zajít nenechal,
ovšem perem nějakého klášterního martyrologa by taková představa vyfabrikována být mohla a také asi byla. Co říci na závěr? Jsou-li předchozí úvahy správné, byla bitva na Kosově poli právě jen soukromou tragedií jedné rodiny. Stala se mýtem proto, že památka na jednoho padlého zůstala díky svatořečení zachována až do chvíle, kdy další a další srbské rodiny začaly prožívat podobné osudy. Za normálních okolností by rozpor mezi mýtickou tradicí a zjištěnými historickými fakty byl jen zajímavou kuriozitou, ovšem v situaci, kdy Srbsko svou mýtickou domovinu ztrácí a patrně i ztratí, působí přemýšlení nad Kosovem rovným spíše smutek. Dušan Karpatský : Co se stalo na Kosovu Rovném, Praha 1990 Chalkokondyles: Poslední zápas Byzance, Praha 1988 R.Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance, Praha 1994 Kolektiv autorů: Dějiny Srbska Praha 2002 srpen 2005
