Ale ne, prosím. Rozhovorů ze života je moc. Na literární záměry se ptá málokdo

Básník Ticho: „ Mluvení mi působí fyzickou bolest“ Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Čtvrtek, 03 Leden 2013 13:16 - Aktualizováno Sobota, 05 Leden 2013 19:15

Motto: Lásko, jen mému tichu naslouchej... Ticho spojuje ducha s vesmírem a oranici s čokoládou i hořkým softwarem, podobně jako jsou kameny Karlova mostu spojeny vejci i kabelem. Ticho je mezní souzvuk sfér.

Včera mi jeden básník říkal, že ptát se spisovatele na jeho psaní je jako ptát se fotbalisty, jak se mu podařilo dát gól. Takže se Vás na psaní ptát nebudu...

Ale ne, prosím. Rozhovorů ze života je moc. Na literární záměry se ptá málokdo.

No, dobře tedy - tak jaký je Váš literární záměr?

Napsat dobrou knihu.

A co je to dobrá kniha?

O tom by se mělo diskutovat. A ne o tom, jak nahrabat prachy. Podle mne dobrá kniha je ta, která posouvá hranice literárního vývoje.

Ale to je přece hrozně sporné. Jak posunout hranice literárního vývoje...

To lze provést několika způsoby. Mně se to, myslím, podařilo v Růži pro Miladu. Vnesl jsem do

1/9


české literatury téma, které v ní chybělo, squatterství.

Ale literatura přeci není soutěž.

To neříkám. Poezie je pro soutěžení svým způsobem křehká. Ale pro mne je literární práce smysl života, a proto má v mém životě specifickou váhu. Literární dílo má mít literární význam, jinak je bezcenné.

Není literatura především komunikace?

Ano! Komunikace s vesmírem. Především v tichu. V tichu komunikuji neustále. Ale jinak to jsou takové ty líbivé řeči. Jako že když hrajete na sídlišti s klukama fotbal, tak se říká, že jde o to, že jste spolu venku, že je vám dobře. Tím se vlastně vracíme tak trochu, i když z jiné strany, k první otázce. Mně šlo v panelákovym fotbalu, co se mu říká holomajzna, hlavně o to nedostat jako brankář gól. Protože, když mužstvo prohrálo kvůli tomu, že jsem dostal gól, tak mi bylo mizerně. A ani literatura není jen tak si pokecat v teple o srandičkách, ale naplňování nejvyšších cílů nejpodstatnějších otázek.

Ale v životě by snad nemělo jít jen o naplňování cílů, úkolů a dávání gólů...

Ano, tak to mnohdy vidí ženy.

Jedním z principů života je naslouchat vnitřnímu instinktu. Za ryze teoretického předpokladu, že život má vůbec nějaký smysl. Ovšem hypotéza to zajímavá je.

Knihy jsou pro Vás důležitější než život?

V rodině si ze mě dělají legraci, že všichni mají v hlavě mozek, jen já mám místo něho psací

2/9


stroj. Ano, knihy jsou nejdůležitější. Ale jako Mozart nejsem, abych zabil kvůli psaní svoje děti. To je příliš.

No, v tomhle se asi neshodneme, tak to zkusíme jinak. Máte geniálně zvolený pseudonym. Každý si ho zapamatuje. Nevadí Vám, že skoro zastiňuje Vaši práci?

Ticho? To je spíš výsledek mé dharmy než pseudonym. Vadí mi, že spoustě lidem stačí znát to jméno a nečtou mé knihy. Ale to jméno není žádná obchodní značka ani marketingový tah. Já se jinak jmenuju František Frances, ale narodil jsem se s mnohem hezčím jménem: Váneček (Vaněček). Jenže jsem se musel přejmenovat, abych ukryl svoje podivuhodné osudy před panelákovýma sousedama mojí maminky a naší babičky. To víte: na malém městě je ještě větší ostuda než na vesnici, tam se dodnes chodí kanálama, to nejni v žádným případě jako v Praze. Ticho byl můj pes. Narodil se mi, když mi bylo dvacet dva. V té době jsem byl poloněmý. Těžko jsem komunikoval. Ale naštěstí mému psu to šlo mnohem líp. Přezdívku Ticho jsem získal díky němu, ale jako pseudonym jsem jí z úcty k psovi příliš nepoužíval. Když zemřel, tak jsem ji převzal.

Co znamená, že jste byl poloněmý?

Vnímám svět skrze jeho ticho. Mluvení se dodnes vyhýbám. Vůbec mě nebaví a působí mi fyzickou bolest. Pes byl můj průvodce tichem.

Taky mám hodně ráda psy. Ale někdy mi vadí, že vztah člověka a psa není fér. Pes je vždy v podřízené roli.

Můj pes rozhodně v podřízené roli nebyl.

Nemusel Vás poslouchat?

Většinou jsme se shodli. Když ne, poprali jsme se, on kousal, já ho řezal. Ale to se stávalo tak

3/9


jednou do roka. A většinou jsem to nedorozumění vyvolal já.

Kdo vyhrával?

Já?...on nebyl moc velký. Vlastně on, protože se inteligentně schoval a vrčel. Ale brzy jsme se oba oklepali a podali si pac. Asi tak po osmi minutách. My bychom to totiž tady bez sebe nepřežili. Ticho byl skvělý pes a báječný společník. Kromě toho byl nepřekonatelným způsobem supergeniální. Nikdy neutíkal daleko ani nadlouho. Jen jednou, našli ho po třech dnech před řeznictvím. Ale on by se byl vrátil.

Co to bylo za rasu?

Jeho pravou identitu neprozradím.

Z úcty k němu?

Ano. Já té rase říkám český pošťák. Pokud vím, v Praze ho má jeden člověk. A shodou okolností mu říká František.

To je po Vás nebo náhodou?

Náhodou.

„Přines, potrhej můj pánku," řekl Ticho smaragdovýma očima, které okamžitě nato zmodraly pařížskou modří.

4/9


Vy věříte na náhodu?

V mé knize Obchodník s nocí funguje náhoda jako součást programu, softwarové Deus ex machina, přichází třeba jako odplata, trest, nebo právě naopak, jako naplnění.

Konec světa bude taky trest?

Já se nebojím konce světa, ale konce lásky. Toho, že pro lásku nezbude v dnešním světě softwarových šílenců žádné místo. Zážitky se budou prodávat a kupovat na internetu.

Spousta lidí věří v opak, že dochází k návratu starých hodnot.

Lidé budou chtít zpátky, ale už to nepůjde. Já si stojím za tím, co jsem napsal v Ochodníkovi s nocí, že přichází cosi jako úpadek a zároveň vzepětí. Není to ale napsané formou deklamace jako: „až se černí červi rozlezou z doupat, uhnije rezavá medička na smetišti sání". Chtěl jsem tam zachytit charakter zápasu dnešní doby. Na jednu stranu je trochu tendenční, protože nahrává jedné straně. Ale to je tím, že je charakter doby viděn očima hrdiny, to není tím, že bych se nějak mýlil. Tu knihu jsem psal ještě v období thatcherismu, v období „konce dějin", kdy oficiálním paradigmatem společnosti bylo, že dějiny skončily. Že kapitalismus bude stále kapitalističtější a nic nového se neodehraje. Kapitalismus byl jedinou perspektivou vývoje. V té knize jsem před lety popsal to, co se teď děje.

Čeho ještě kromě konce lásky se bojíte?

Překlepů. V Obchodníkovi s nocí jsem se bohužel jednoho dopustil, ale naštěstí se dá symbolicky vyložit a to mi zachránilo život.

Nezdá se Vám, že berete překlepy příliš vážně?

5/9


Já mám podobnou povahu jako architekt, co při kolaudaci Széchenyiho řetězového mostu v Budapešti zjistil, že na něm zapomněli soše vytesat jazyk, a tak se ještě během slavnosti vrhl do Dunaj a utopil se - myslím, že se jmenoval Adam Clark.

Jaký jazyk?

Lví jazyk.

Ale to se přece dalo napravit.

Jenže já mám povahu jako onen architekt... bojím se překlepů, a taky toho, že v tomto životě nestihnu napsat všechny své knihy. Moje knihy musí být perfektní avantgarda – tento můj život by jinak ztratil jakýkoliv smysl.

Vy věříte v posmrtný život?

Věřím, ale taky v to, že je velmi cenově nedostupný a že ho většina lidí nikdy neprožije. Abyste mohla pomýšlet na posmrtný život, musíte mít duši.

A Vy myslíte, že ne každý má duši?

Řekl bych...., že většina duší je ztracená. Jsou to duše, které nemají předpoklad pro to si něco jako posmrtný život uvědomovat. Stejně tak, jako většina lidí nemá předpoklad k tomu, aby se z nich někdy stali rekordmani na sto metrů.

Není to trochu elitářský postoj?

6/9


To mi moc nevadí.

Máte teď pocit, že se málo bavíme o literatuře?

No, měli bychom se vrátit k tomu, co jsem napsal. Protože lidi mé knihy málo znají. Mají mě třeba rádi, ale to jim stačí a nad mými knihami mávnou rukou a řeknou: no jo, to je to, co neumí nikdo přečíst, to napsal náš František.

Ale Vaše knihy jsou opravdu těžko přístupné. Když Vás to tolik mrzí, nenapadlo Vás psát pro čtenáře vyzývavěji?

Ne. Moje knihy nejsou epika a já nejsem dívka v blátě.

Není největším potěšením člověka, když si porozumí s druhým člověkem?

Já jsem byl vždy hippie, nejsem vyvolávač konfliktů a když jsem žil na squattu mezi svýma lidma, tak jsem tam za celý život nezažil ani jeden konflikt. Jinak se mi ale ve společnosti stává téměř denně, že mě někdo atakuje. Vnímám to jako výzvu. Výzvy podstupuju a rád v nich vítězím. Je pro mě důležité obstát.

Před kým?

Sám před sebou. Když bylo poslední obléhání Milady, tak jsem do toho ani nemusel jít. Dobře jsem věděl, že když do toho půjdu, že dostanu strašně nařezáno. Potom jsem si řekl, že když mi policisti rozbijou hlavu nebo zlomí žebro, že to bude bolet míň než pocit zbabělosti.

7/9


Co rozepsaní psi s větrem pestíky řvou a s větrem skučí

Na podestě skládky se sofanem grýnsnovým a plným děr

Kufr plný motýlů se tam do bouřky otevřel

Větrná cesta poddlážděná střepy rumělkově rudých

S vráskou kamennou co vedou odtud sem

Došlápla si s vírem na konečnou světa se vztekem vzplálým pod křídlem

Nezatčený vítr magicky mě páskou oměl z foxonetu

S písní vesměs o ničem

Ráda si ji zpívala pod strázným pavím neonem

Jak mi o tom jednou tmánek přines zvůj skouřený vzkaz

Chtěla jsi tu píseň ještě jednou slyšet

8/9


Rozfoukaná blizno kořene mých srdcí

Jako tenkrát ten den, kdy mi vítr vyrval všechny listy z těla

Do otevřených ran mi vetnul stránky z rozepsaných knížek

Ano! Ten den zahořel jak oheň v stráních pastelových

Temně rudý šípek

Co rozepsaní psi...

Básník Ticho vydal knihy Básník Ticho (2000), Artcore (2003) Růže pro Miladu (2004bp, Concordia 2008), Bezesný foliář (2007p) Veliký Paštikon (2008p) Obchodník s Nocí, narcis a netopýr (2009bp) Lord of the silence (2009p) Antologii samizdatové poezie (2002) a některé další. (bp – básnická próza, p – poezie) Báseň Pramínek Bajtů (04) vyšla ve sborníku 7sedm (Theo, 06). V prosinci roku 2012 vyšla sbírka Malá kniha noci. Společně s poetistickou skupinou FNB napsal mj. Ultra-bloody hardcore Jesus. 4.1. 2011 oslavil narozeniny se slavnostním zatměním slunce ve znamení proroka. Pracoval jako redaktor, cirkusák, pastevec, křížovkář, skladník, parlamentní zpravodaj, stavební dělník, herec, železničář, zahradník, lesní dělník, telefonní operátor, barman, vrchní U Budyho, knihař.

Má dceru Stelu. Rovněž pejska Ticho, podle kterého vznikl básníkův umělecký nick. První, kdo ho vymyslel, byl v 90. letech hospodský Jožka z hospody U Koně.

PS. Ticho, geniální plyšák z Vesmíru a packa prohnaná, zemřel 10. 1. 2011

9/9

Ale ne, prosím. Rozhovorů ze života je moc. Na literární záměry se ptá málokdo

Recommend Documents