Rozmluvy Literární a filozofická revue Redakční rada: Ivan Diviš, Jiří Gmša, Josef Jedlička, Rio Prcisner,
Václav Sikl
Hlavní r e d a k t o r :
A / exa mle r Tor n s ký Vychází dvakrát d o roka. Cena j e d n o t l i v ý c h čísel 5 augl. liber, celý ročník 9 liber (nebo odpovídající částka v jakékoli běžné měně). Plaťte m e z i n á r o d n í p o š t o v n í p o u k á z k o u , šekem či v h o t o v o s t i na adresu redakce:
15, Broxboim
Road, West Norwood,
London
S. E. 27, Enghmd
Nevyžádané příspěvky se nevracejí.
Obsah Z dru be st raný*.. 2 Georges
Berná nos,, Dopis 6
O ízía paralelní
Rio Preisner,
Evropanům
kultuře
— /
Čechách
10 Jiří
Fuchs,
Kritika
filozofických
Jan
Krize
Básnická 77
Kryl,
Z brané 85
Vladislav\ 89
Ivan Zdeněk Petr
pro Era to Představení
ontologický
1976-81 a
dnešek
O totalitním 133
myšlení
Kapitola z románové 139
Gruša,
František
Z deníků 102
K alt sta, Barok 117
Fidelius,
Jedlička, Jiří
Diviš,
Lišili jsme 151
myšlení
výzva
Zdeněk Neubauer a krize objektivity jako 92
neosobnosti
Josef
teologického
Fučík,
Bedřich Karel
předpokladu 45
se
Ltzna SJ, Dopisy 155
kroniky depresí
z
vězení
problém
Z druhé
strany.
Tento časopis vychází v době, kdy je již zřejmé, ie v českém kulturním zázemí dochází k hlubokým vnitřním změnám a posunům, a to hlavně zásahem křesťanství. Téměř povšechně pociťovaný zájem o křesťanství h mladých lidí dosud ncvlaiených do soukolí každodenních kompromisů, kde úlitba moci sice zajišťuje instinktivní potřebu bezpečí a materiální jistoty, ale kde právě ona podlamuje touhu po čistém životě i jinak nesnadném ve společnosti utilitárních vztahů dle hesla: má dáti-dal, vydává již dnes své ovoce. Nápadná účast městské mládeže na bohoslužbách je pouze viditelným znamením hlubšího procesu, kterým ideologický stát obnažil beze zbytku mocenskou základnu své ideologie; dávno již nezastírá, že jde snad o něco jiného než o to, mít se v rámci koncesovaných — stále ubožejších — možností co nejlépe. Redukce oficiálního cíle, totiž nastolení lepší společnosti, na přízemní status quo, právě tak jako redukce každé ideální motivace na snahu co nejlépe přežít — a to zvláště v situaci politicky bezperspektivní — má svůj logický rub. Osobní, transcendentální východisko, jak jej nabízí křesťanství, zazáří o to jasněji. své vlastní entropii, ale generace křesťanů, mnohdy katoržníků padesátých let, kteří vyšli hledání mladých vstříc. Jejich zásluhou dochází dnes k duchovním setkáním mimo dohled státní moci prakticky po celé republice. Viditelnou stránkou této duchovní obrody je rozsáhlá samizdatová činnost, působící osvobodivě i na tu část Církve, fungující veřejně v rámci všemožných omezení. Zápas stařičkého kardinála Tomáška s Pacem in Terris, která je jakousi zájmovou organizací Strany uvnitř Církve, je toho nejlepším dokladem. Empiricky vzato je ovšem tento zápas Církve o vlastni autonomii znám možná jen několika tisícům občanů mimo společenství křesťanů, které samo není příliš rozsáhlé. V perspektivě českých národních dějin má však tento zápas kvalitativní význam statisticky neměřitelný. Již dnes lze vystopovat u mladé, nonkonjormě myslící generace dva aspekty jejího vztahu k náboženství. Naprostou absenci anti-klerikalismu, a samozřejmost, za jakou považují (uvažují-li o ní)
Z druhé
strany. 6
existenci Katolické církve. Vždycky tomu takhle u nás nebývalo. Často s podivným neklidem bereme do rukou ineditní časopisy Informace o cirk v y , Vzkříšení či Teologické texty a z exilového bezpečí sledujeme obdivuhodný zápas těch, kteří s osobním nasazením .1 nemalým rizikem šíří dnes po českých zemích živého Krista. Měli bychom být při tom! A co jsme zde udělalif Stárnoucí Křesťanská akademie se čím dál víc omezuje na základní dokumentaci Církve, devocionálni a liturgickou literaturu. Podobně jako v Cechách, Církev obnažená až na dřeň musí volit: nejdříve motlitby potom jilozofu, nejdříve katechismus potom literaturu. A exilová literární obecř Fosilní svědectví šedesátých let; duchovní zápasy dneška jí jsou cizí, což je dáno i tím, že křesťané s vytrvalost! s-vého poslání jíiksi neemigrují. A tak vycházejí paměti pražských hereček a estébáků, zatímco gigantická pozůstalost velkých křesťanských básníků, jako byli Čep, Deml, Reynek, Paíivec, Zahradníček a tolik, tolik dalších, kteří by právě dnes měli co říci nastupující generaci, tlí někde z• regálech. Vůči křesťanům doma mátne však i povinnosti teologické. Na rozdíl od nich nejsme nijak izolováni, nejsme závislí na inspiraci náhodné knihy, která k nám občas zabloudí, ani na kusé, často tendenční zprávě zaslechnuté ze zahraničního rozhlasu. Dávno integrováni z> život Západu, a přitom úporně střežící svoji varovnou „východoevropskou zkušenost můžeme právě my podat svědectví o zápasu nynějšího papeže s gnostickými hiterpretárory Koncilu. Jak podivuhodně povědomí jsou nám liberální katolíci, kteří chápou Druhý vatikánský koncil obdobně jako komunisté chápou sjezd Strany. A lak je poslední koncil pokaždé z>yzdvižen v absolutum, jímž se negují všechny ostatní, předcházející sjezdy -koncily a pro věřícího-straníka je pak nejlépe, když co nejrychleji zapomene, že vůbec nějaké sjczdy-koncily předtím existovaly. Ve skutečnosti má každé velké hnutí v Církvi, ať už Čluny, Sv. František, Sv. Ignác nebo koncily, nezanikající a neměřitelný náboj obnovy. Vždyť univerzální znamení času konci/ové obnovy není než pomůcka, a nikoli ideo logie, ke striktnímu následování Krista, který jediný je CESTA, '/de tedy vidíme služebnou roh tohoto časopisu: podával svědectví a nebát se polemického tónu; není přece nic divného na tom, že naše křesťanská zkušenost světa je jiná než našich bratří doma. A také — poněvadž nejsme teology — překládat, a to z těch největších a nejlepších, kteří při vší originalitě nikdy nezapomínají, že nikoli teologická inovace, ale osobní svatost jediná pomůže světu z duchovní bídy. Jaký to smutek, že z lakových teologů, jako jsou Hans Urs v. Balthasar či Luis Bouyer (pars pro loto), nevyšla česky snad ani řádka. Přes názorové rozdíly v redakci tohoto katolického časopisu spojuje její členy politické přesvědčení, že křesťanství je slučitelné s konzervativně chápaným politickým liberalismem. Liberalismus, pozbavený svého dávného antiklerikalismu, pragmatický liberalismus, jenž sám sebe nepovýšil
Alexander
4
Tomský
na ideologii, totiž chrání svobodu jedince a trhu, aniž by křesťany omezoval volně působit. Zdá se nám, že právě zde je klíč ke zdánlivě paradoxnímu počínání Jana Pavla //., který na jedné straně posiluje hierarchickou a ortodoxní soudržnost Církve a obnovuje tak zároveň křesťanské povědomí Evropy Východu a Západu, zatímco na druhé straně mobilizuje liberální svědomí všech lidí dobré vůle proti totalitnímu útlaku jednotlivce i národů. Tento Časopis v míře svých omezených možností by měl přispět k takovémuto spojenectví i na domácí půdě. Neboť i zde si ti nejbystřejší z české inteligence povšimli, že humanitní ideály, které nahradily víru v Boha (Václav Havel), stojí právě svým antropocentrismem na pozadí národní tragédie. Formulováno ostřeji: což netkví takovýto humanismus svými kořeny, podobně jako socialismus každé provenience, ve víře, že lidský svět lze beze zbytku organizovat, sjednocovat, řídit? Nepochybně lze, ale s tragickými důsledky. Křesťanství klade tento problém přesně opačně. Před časem formuloval tento problém ještě z domova český spisovatel, dnes člen naší redakce: „Poliš se ohrazuje hradbou, aby chránila consensus, každé jiné ohrazení je koncentrák. Obec je to společenství, kde zlo není předmětem vytěsnění (princip patogenního sociálního pole vzato psychopatologicky), přejmenování, nýbrž předmětem přemáhání. Obec je to místo, kde je trvale otevřen zdroj doslova: nové zvěsti, ať už je to čiré eu-agelion anebo časověji informace jakožto zjevně a především odpověd — přizpůsobení se nahodilému ... máme-li tu cokoliv lidsky u-dělat. Mluvím tedy o společnosti trvalé nastraženosti směrem k nepravděpodobnému, zázračnému (a slovo „pravděpodobný" užívám ve smyslu oné tendence k zhoršování a ztrátě odlišností...). Proto opatrně se socialismy (res bohémica si v nich nebezpečně libovala a libuje). Socialismus jako cíl své snahy klade především tento svět a jeho re-organizaci — zvlášť ve svých komunistických odrůdách. Říká se, že člověk, zejména chudák, nemůže uplatnit své lidství, protože svět je špatně hospodářsky uspořádán. To o sobě není sice nepravda, ba tváří v tvář světové chudobě to vypydá i slibně, leč... nevěřím, že to lze podniknout bez pochopení a prožití údělu člověka apriori. Všechny socialismy ať tak či onak zatím odkládají tohle pochopení a prožitek lidství na n-té místo ve prospěch libovolných, často marxisticky fantazijních změn, „vědeckých" ovšem, v nichž posléze jde už jen o senzitivní ukojení uměle vyvolaných potřeb, kterým nakonec nezbude, než aby ve svém nadpočtu b y l y frustrovány, a jestli se někdy někdo podle onoho proslulého programu spojí, nebudou to všichni proletáři, nýbrž všichni frustranti — a svět nejenom nezlepší, nýbrž přeměn! ho v patogenní sociální pole doposledka a krvavě.
"
Tyto postřehy
( J i ř í Gruía,
se mohou
zdát netypické,
nicméně
Svědectví
v Čechách
59/79,
se
s. 5 3 9 )
udržela
Z druhé
strany.
5
tvůrčí inteligence, důsledně liberální, odvaž lijící se mapovat i „totalitní tendence v Chartě 77" (abychom citovali název jednoho článku), která vsak živoří v ještě menším ghettu a jejíž časopisy, v porovnání s katolickým podzemím „pouze pro vnitřní potřebu" neslouží veřejnosti. Ale právě on.i je v důsledku své cele antitotalitní opozice zmítána jakýmsi vnitřním neklidem. Píše-li se na stránkách Spektra či Kritického sborníku o křesťanství, mýtu nebo smrti, může se to někdy křesťanům jevit jako blasfémie. Aniž bychom chtěli snižovat rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím, domníváme se, že jde o pohyb vertikální, o hledání dobra, krásy a pravdy, které jsou pouze jinými jmény Boha. Podaří-li se tomuto časopisu alespoň tenounkým mostem propojit třeba i jen tato dvě ghetta, která sbližuje společně prožívaný úděl marasmu doby a zápas o vnitřní identitu, udělali jsme dosti. Alexu nder Toniský
Georges
Bernanos
List Evropanům Evropané! Evropané! Chtěl bych vám vydat svědectví ve chvíli, kdy vlastní svět přestal ve vás věřit. Je pravda, Evropané, že ten, kdo není zasvěcen do vašich dějin a do vašich osudů, nemůže vidět bez hnusu, jak požíráte jedni druhé. Dclí vás konec konců jenom malá řádka století od těch, kteří byli vašimi otci a které nazývali císařští úředníci barbary — což znamenalo mnohem méně divochy nežli buřiče, nepřátele zákona. Slovo barbar znělo římským uším asi tak, jak zní dnes uším mnoha lidí slovo revolucionář. Tito zdědili s krví svých bojovných předků jistý pocit svobody, který se mohl zdát takovému římskému prokurátorovi čímsi anarchistickým. Jistou chvíli se jim zdálo zcela přirozené,aby se vypořádali s buržoy, —„smažme to, co bylo!" — a aby se pokusili najít originální typ civilizace, zřejmě inspirovaný nedůvěrou k zákoníkům, lichvářům, byrokratům a kupcům. Vybudovali tápavě systém velmi komplikovaný — který však by byl čas nakonec zjednodušil — systém vzájemných povinnost!. Ncpopírám, že jejich pokus ztroskotal proto, že byli zrazeni. Po dlouhé století byla celá historie historií pozvolné, neúprosné obnovy řádu pohanského, odvety pohanského řádu na křesťanské kultuře. Pohanský stát vstal z mrtvých! Tento poplašný křik by se měl ve dne v noci ozývat mezi muži, jsou-li ještě nějací mužové. Pohanský stát se nejenom znovu vtělil do společenského zřízení; vynutil si cestu i do duší a svědomí. Kolektivisté nebo totalitáři — dělníci nebo buržoové — každý si dělá o svém bohu jinou představu a modlí se k němu podle svých vlastních obřadů, ale všichni vzývají jeho království — advetiiat regnum hutni! Národy už nechtějí brát na sebe riziko žít životem hodných národů, tak jako muž hodný toho jména žije životem muže. Dnes jako před dvaceti stoletími zakládají svou naději na obrovské byrokracii. Jsouce příliš zbabělí, aby si svobodně ukládali povinnosti a podělaní nicméně strachem při pomyšlení na pravděpodobné následky svých neřestí, nechávají ochotně na starosti administrativě, aby je chránila před nimi samými, aby je nutila dělat, co je třeba, jenom když se ušetří jejich samolibosti, jenom když mohou o sobě říeí, že jsou voliči, a budit zdání, že kontrolují tento ohromný stroj. Mužové evropští! Netrpěli jste přece proto, abyste znovu začínali zkušenost už stokrát začatou, stokrát nezdařenou! Není pravda, co tvrdil Jean-Jaques Rousseau, že člověk se rodí dobrým a společnost že ho kazí. Také není pravda, že společnost se dá zdokonalovat donekonečna.
List
Evropanům
7
Vždycky nastane hodina, kdy společnost žádá víc, než může dát, kdy se placi nejmenší zvýšení blahobytu nějakou podstatnou svobodou. Zdá se velmi chytré posmívat se lidem, kteří hledají na tomto světě království Boží. Avšak ti, kdož na něm chtějí založit království člověka, si připravují zklamán! mnohem krutější, neboťpozemský ráj není o nic přístupnější než tento druhý, a i kdyby se podařilo našemu plemeni najít k němu cestu, vstoupilo by do něho zneuctěno: pozemský ráj by se stal rájem hovad. Mužové evropští, mějte se na pozoru před mírem! Nedáte-li si pozor, bude uděláno to, co chtěli diktátoři udělat za několik málo let, avšak výsledek bude týž. Všeho se zmocní, všecko zláká, všecko vstřebá stát. Uniknete totalitním polobohůni jen proto, abyste jste se zpoleboučka zabořili do lepkavé návnady diktatury anonymní. Stát si vezme zajisté na starost vaše blaho a jenom smrt vás vysvobodí z jeho nesmírné péče. Poslouchejte dobře, mužové evropští! Pokoušej! se vám namluvit, že se nelze žádným způsobem stavět proti tomuto obludnému růstu, že je to v přirozenosti věcí. A já vám pravím, že to není v přirozenosti člověka, že člověk, bude-li chtít, bude mít poslední slovo nad věcmi. Neboť přílišná moc státu je jenom mírou vaší rostoucí zbabělosti. Oblast věcí časových se rozrůstá o všecko to, co ztrácí oblast věcí duchovních. Ach, pochopíte to konečně, mužové evropští? Stát je pojištění proti riziku, chcete-li se od něho dát pojistit proti riziku legitimnímu, nevyhnutelnému, proti riziku, které nemůže žádný muž odmítnout bez zneuctění — dejte si změnit titul občana na titul podporovaného chudáka. Stát se bojí jenom jednoho soka, člověka. Pravím jen a jen člověka, člověka svobodného. Nikoliv brutálního buřiče stůj co stůj, nikoliv anarchistického intelektuála, ostatně směšného. Pravím člověka svobodného, nikoliv rozumářského dialektika ani surovce. Člověka, který je schopen, aby si sám uložil kázeň, ale který ji nepřijímá slepě od nikoho. Člověka, pro něhož je svrchovaným komfortem, může-li dělat co možná to, co chce ve chvíli, kterou si sám zvolí, i kdyby měl platit samotou a chudobou toto vnitřní svědectví. Člověka, který sc dává nebo který si odpírá, ale který se nikdy nepůjčuje. Stane-li se tento druh lidí vzácný, ihned nabývá vrchu duch zákonitosti nad duchem spravedlnosti. Všichni služebníci státu budou předstírat, že jsou ve službách veřejného blaha. Zdá se, jako by se lidská společnost vyvíjela k jakémusi univerzálnímu kolektivismu, ale to je tím, že obranné síly lidské společnosti jsou ochrnulé. Nicméně stále existují a jejich reakce bude zdrcující. A čeho je třeba, aby byly rozpoutány? Vášnivé vůle několika tisíců lidí hrdých a svobodných! Národy, které ztratily smysl svobody, jej opět naleznou jen v krvi a v slzách, na dně krajního zotročenní.
s
Georges
Bernanos
Že je dnes Evropa celá zotročena, to je základní skutečnost! Zotročena, utlačena, pokořena, zhanobena. Všichni ti lidé si víceméně zvykli nespravedlnosti, otupěli k ní. Nyní však se jim podává v dávce tak silné, že ji musejí vyvrhnout nebo zemřít. „Polykej nebo zemři!", praví kat. Pohanský stát nalézá opět ztracený jazyk. „Klaň se nebo zemři!" Nic není přirozenějšího, než že se nevěřící pohoršují nad naší leností a nad našimi zbabělostmi. Ale my, my víme velmi dobře, jakým těžkopádným a hrubým nástrojem jsme v rukou svrchovaného Boha a že neopomeneme nikdy navzdory učení evangelia vyčerpat všecku opatrnost a všechnu lest moudrosti tohoto světa — sapienúa mundi — nežli se odhodláme vzít na sebe riziko světa druhého. Co na tom záleží! Nejde o to, co chceme a co můžeme my, nýbrž o to, co chce a může za nás Bůh. A to není totéž. Až nastane jeho chvíle, přirazí svou Církev ke zdi, zahradiv jí pečlivě všechny cesty k úniku, napravo, nalevo i dozadu, a ona nalehne na překážku celou svou tíhou, svým hrdinstvím svatých stejně tak, jako vší nahromaděnou nehybností svých prostředních věřících. K čemu ještě dělat rozdíl mezi zbabělci a mezi hrdiny, mezi těmi, kteří se rozbíhají proti nepříteli, n těmi, kteří prchají vpřed, poněvadž jakýkoliv ústup je jim uzavřen! Tělo Církve se dává v pohyb, jenom je-li nutkáno vnitřním bytím, které v něm přebývá. Tělo Církve není nikdy ubožejší než ve chvíli, kdy má triumfovat Duch. Mužové svobodní, kteří umíráte v této chvíli a jejichž jména ani neznáme, vy, kteří se v duchu ptáte, neumíráte-li nadarmo — nikdo neslyší vzdech, který uniká z vaší hrudi proděravělé kulkami, ale to slabé dýchnutí je dýchnutím Ducha. Mnozí z vás by byli hodně překvapeni, kdyby jim někdo řekl, že kráčejí v předvoji křesťanstva, že je Bůh vrhá vpřed, aby mu otevřeli cestu. A kdybych jim to řekl clo tváře, dost možná že by mi odpověděli rouháním, neboť jméno křesťana je už pro ně jenom jménem podezřelým, jménem, jehož se dovolávají a kterým se ospravedlňují všechny druhy otroctví od úslužnosti k spoluvině, ocl zrady křivopřísežníků k rezignaci zbabělých. Neboť drama evangelia se opakuje od století ke století s přesností obdivuhodnou. Lidé, které si Bůh volí k tomu, aby ostříhali jeho slova a aby je plnily, nejsou tíž; kdyby zbožní mužové a zbožné ženy chtěli udělat toto nutné rozlišení, pochopili by mnohem lépe historii Církve, nedivili by se už ničemu. Radovali by se spíše / mlčení doktorů a kasuistů, neboť mluví-li osobnosti tak významné příliš nahlas, není už slyšet svědomí. Komentáře dusí text. Nezáleží na tom, jak definují zákonici člověka-křesťana. Záleží na tom, vědět, co je vlastně člověk-křesťan. Neboť existuje typ člověka-křesťana, a ten typ jest stvrzen samou Církví. Je to světec. Svatí jsou armádou Církve. Posuzuje se síla nějakého národa potilo schopnosti jeho diplomatů? Nuže diplomati Církve nestojí za mnoho, ale právě že jsou prostřední, ustupují neradi ze svého místa,
List
9
Evropanům
podobající se oněm neobratným kejklířům, kteří se pokoušejí dvacetkrát o svůj kousek. Ale Církev ve zbrani, to něco znamená! Nemám na my sli ani děla ani strojní pušky. Církev ve zbrani, to je Církev na nohou a svati v prvních řadách. Je pravda, že Církev povstává až v poslední chvíli — a chci říci, že se bije až zády ke zdi, když už se jí stalo nemožným couvnout o píď, poněvadž by jinak ztratila statky duchovní i časové, zdání i skutečnosti, ctnost i čest, nebo i zemi, rozumíte? Církev může dopustit, aby se uvolnilo pouto, které ji váže k jejím svatým, ale nemůže dovolit pod trestem smrti, aby se přetrhlo. Marně si děláte o svatých směšnou představu: i já vám pravím, že není pro pány tohoto světa lidského typu nepoddajnějšího. Jsou to lidé, kteří dávají Césarovi, co je Césarovo, ale kteří by se spíše dali rozřezat na kousky, nežli by mu dali něco jiného. Césarovi však záleží nejvíc na tom, co není jeho! Bylí byste na omylu, kdybyste mysleli, že mluvím o svatých z kalendáře! Jsou na světě milióny svatých, známých jenom Bohu, svatých, kteří nikterak nezasluhují, aby byli zdviženi na oltáře, velmi nízká a drsná odrůda svatých, svaci rodu málo vznešeného, kteří mají v žilách jenom kapku svatosti a kteří se podobají opravdovým svatým jako potulná kočka kočce perské nebo siamské, odměňované cenami na výstavách. Nic je neodlišuje od davu obyčejných lidí. Nerozeznávají se od nich ostatně ani oni sami a sama Církev se má na pozoru, aby je v této věci nevyvedla z omylu aspoň tak dlouho, pokud vyjednává s Césarem. Církev vi, že jsou, že přežij! všechny skandály, zrady, všecky simonie a že jejich rasa neméně odolná než rasa potulných koček se najednou rozmnoží způsobem zázračným, jakmile se odváží mluvit svým jazykem, jakmile se zakouří krev mučedníků.Už jednou povalili pohanský stát. Povalili jej, ano nebo ne? Očekáváme od Církve to, co od ní čeká sám Bůh: aby utvářela lidi opravdu svobodné, obzvlášť účinný rod lidí svobodných, poněvadž svoboda není pro ně jen právem, ale i úlohou, povinností, ze které vydají počet Bohu. Vy žádáte od svobody veliký blahobyt. Já od ní 'žádám jenom čest! A neříkejte mi, že tato metafyzická svoboda kolektiv nikterak nezajímá, že mi ji rád dopřeje. Neboť dříve nebo později nás o ni požádá ve jménu obecného zájmu hospodářství, vědy, ledačeho. Je nám znamením, že nepřítel světa překročil naše linie, že obranná opatření, kterých jsme se nesměli dotknout, poněvadž nebyla naše, byla proražena a ztenčena. Boj, který nám bylo zakázáno nabídnout, se nabízí nám. Ať se to zdá sebeneuvěřitelnější, je naprosto přesné, řeknu-li, že se považujeme, my křesťané, za jedině a skutečně odpovědné za lidskou svobodu, poněvadž jsme za ni odpovědni před Bohem! G. K. Chcstcrton: D á v a t své vlasti krev, b ý v á snadné, ještě p e n í z e . Z e v š e h o n e j t ě ž š í b ý v á d á v a t jí p r a v d u !
snadnější
bývá
dávní
jí
Rio
Preisner
O tzv. paralelní kultuře — také v Čechách V římském časopise Nový život'1 vyšla před časem zajímavá úvaha Viléma Hejla Kultura paralelní anebo autonomní'?. A u t o r vychází 7. předpokladu, že v Čechách se užívá výraz „paralelní kultura", jímž se skoro žmahem označuje literatura vydávaná v pololegální Edici Petlice, ale varuje—myslím že právem—před touto nejasnou kategorií, o jejíž přesnější vymezení se nikdo zatím nesnaží. Hejl hovoří o „fikci paralelní kultury", jež je nebezpečná zejména proto, že vtiskuje literárním výtvorům, Sířeným mimo rámec ofíciózní produkce, automaticky pečeť jakési neméně iluzivní vzdorohodnoty. Podle Hejla kategorie „paralelní kultury" jen ježci více devalvuje hodnotová měřítka, bez nichž žádná kultura nemůže přežít. l iktivní je pak i parelelita sama, neboť — poznamenává Hejl — „probereme-li se řadou rukopisů z Edice Petlice, nejen Sotolou a Hrabalem, nenajdeme žádné znaky nějaké nové osobité kultury. Skoro bez výjimky by mohly vyjít v Československém spisovateli či v Mladé frontě." Hejl ukazuje i na to, že by bylo zcela nemožné mluvit vedle toho například o paralelní vědě. V červenci !9K0 vyžel pak v německé verzi Kontinentupřeklad úvahy Václava Havla O počátcích Charty 77 (psané v r. 1979), kde narazíme na dalží pojem, jímž se má charakterizovat významná vrstva české pookupační kultury: „underground". Havel spojuje tento kulturní „underground" s duchovním pozadím Charty 77. Od „undergroundu" vede prý spojnice až k politické filozofii Jana Patočky, spojnice vytýčená nonkonformismem s oficiózní kulturou režimu. „Vom MusikUnderground uber Sozialisten bis zu Trozkisten, von verschiedenen Schnftstellern und Kizelgángern bis zu Katholiken und Protestanten", to je podle Václava Havla, „das Meinungsspektrum der Charta 77". A v obžírnějsí studii Moc bezmocných jde V. Havel ještě dále a ztotožňuje „rock-and-rollový underground" s životem v pravdě, s pojmem ryzí svobody. „Svoboda rockové hudby byla pochopena jako svoboda člověka, tedy i jako svoboda filozofické a politické reflexe (zřetelná spojnice k Janu Patočkovi, dodávám já), jako svoboda literatury, svoboda vyjadřovat a bránit nejrůzněji! sociální a politické zájmy společnosti." Nov v J í v o « , r. X X X I . V-IO (/iH-řiirii 180-182. V.u Ijv I I.IVI-I, /)«• .-l>i/.iM_i;r lA r ( h.m.t 77. Konciru-iu. r. V I . I 4 (červeno.' I 9S0i, s. V .k l.t\ I l.ivcl. l*ť?incKH\\h. 1-iticc I o i u l v m k v i . l i li-stů, L o n d ý n 1979. s. 1S.
O rzi', paralelní
kultuře
11
Pojem „unederground" v struktuře české kultury se tedy zajímavě doplňuje s kategorií „paralelní kultura", představujíc cosi jako její výchozí humus. Souhlasíme-li však s Hejlovou kritikou tzv. paralelní kultury, zejména s poukazem na její fiktivnost, lze se ptát, jak je tomu s „undergroundem" jako jejím prazákladem? Ponechme stranou diametrální rozdíl mezi kulturním untergroundem na Západě, a untergroundem v sovětských satelitech, popřípadě v samém Sovětském svazu. Předpokládám, že V. Havel si je této významné diference vědom. Chceme-li však dospět k ontologickému obsahu tohoto pojmu, je třeba se nejdřív zeptat asi takto: Máme český kulturní unterground považovat za cosi životně reálného, a jestliže ano, kde potom pátrat po onom okamžiku znesktttečnční, yfiktivuěui} Nebo jde od samého počátku o pouhou fikci svébytné kultury založené na životě v pravdě a svobodě, o fikci, jež se pak rozrůstá do neméně iluzivních forem takzvané paralelní kultury? Nechtěl bych na tohle věru odpovědět nepředložené a unáhleně, hlavně bez předchozího zkoumání kategorií paralelity i podzemnosti zejména v evropském kulturně dějinném kontextu, a poté i v mezích dějin kultury české. Zatím se tedy musíme spokojit jen s pozitivistickým konstatováním, že v Čechách vznikly dvě protikladné koncepce paralelní kultury české, jedna, jež ji má za skutečnost, druhá, která celou takzvanou paralelní kulturu považuje za neskutečnou fikci. Zdali obě koncepce souvisejí nějak s Chartou 77, považuji za druhotné, i když ovšem nikoli zanedbatelné. Kategorie souběžnosti dvou (a možná i více) kultur v dějinách kultury evropské — k níž se nerozlučně váže i dědictví génia řeckého a židovského, řečeno po šaldovsku — a s ní spojená „podzemnost", popřípadě „katakombálnost", provázejí dějiny evropské kultury od samých počátků. Znamená to tedy, že dnešní česká paralelní kultura navazuje vlastně na prastarou tradici, čímž by se patrně utvrzovala v reálnosti a hodnotnosti, a naopak zas oprošťovala od stigmatu pouhé fikce? Z kulturně historické perspektivy se souběžnost jeví především jako proces nemálo složitý, mnohovrstevný a plný překvapivých relací a závislostí. Sub specie dějinnosti „souběžnost" dostává kvalitu jakési mutace vztažnosti, neboť její odstředivá síla se živí spíš ze vzájemné propojenosti než z čiré distance a odcizení. To bude třeba ještě názorněji vysvětlit na historických příkladech. Dále vyplývá ze zkoumání kulturně dějinného, že vedle souběžnosti první a druhé kultury — často právě nonkonformní — paralelní kultura produkuje navíc ještě celou škálu dalších derivativních subkultur, v nichž nonkonformismus se může absolutizovat až na sám práh negace kultury vůbec. To, že se nonkonformní, paralelní, ba katakombální kultura může stát nakonec kulturou vůdčí a primární, která pak provokuje vznik nové
12
Rio
Preisner
paraJelní kultury, popřípadě potlačenou někdejší vůdčí kulturu vžene do „undergroundu" asi jako Zeus svého otce Kronose, patří neméně k historické zkušenosti. Dějinná dimenze naše kategorie „souběžnosri" a „podzemnosti" nemálo tedy komplikuje. A to zcela pomíjím komplexnost pojmu kultury samé. Neznamená to však, že by právě tato složitá cesta labyrintickými dějinami kultur nemohla vést, když ne přímo k noesis a k definicím, tak aspoň k hermeneutickému rozumění. UžNietszche si uvědomil, že definovat se dá jen to, co nemá dějiny. Sám pojem paralelity, vytržen z černého vakua kontingentní geometričnosti, se ihned váže na pohyb, na běh v čase; a implikován na kulturu dostane takovýto souběžný pohyb nakonec nezbytně kvalitu dějinnou. Stane se sice nedefinovatelným, ale zato íntcrprctovatelným. 1 Co nás tu nejdřív musí zajímat je tudíž historický obsah pojmu paralelity. Což vede k základní otázce: Kdy se v dějinách kultur vůbec vynořuje fenomén druhé, nonkonformní, paralelní kultury, po níž následuje otázka odvozená; co tuto její nonkonformitu a paralelnost umožňuje, vytváří? Archaické kultury až do posledních dnů římských césarů nebyly s to vytvořit ve svém lůně kulturu, jež by si zasloužila epiteton „paralelní", popř. nonkonformní. A to platí ostatně ještě i pro „středověké" monolitické kultury indiánské. To znamená tedy, že i kultury řecká a římská, které tolik ovlivnily kulturu křesťanské a postkřesťanské Evropy, takřka logikou svého vnitřního složení nevyloučily ze svého středu žádnou paralelní kulturu. A to, co se snad jeví jako paralelní kultura ve starověkém ílccku, nebo jako kulturní pluralismus v imperiálním Římě, nemá kvalitu opravdové nonkonformistické paralelní kultury. Archaické kultury byly totiž založené na vědomí nedílné, hermeticky uzavřené jednoty náboženských, politických a kulturně civilizačních zásad poliš a s 11! spjatého národa. Tato jednota tvořila analogii k jednotné, hermeticky uzavřené soustavě makrokosmů, jehož mikrokosmickým středem byla právě poliš. Náboženství, politika, kultura, ekonomika se v ní dá skoro přirovnat k soustředným kruhům harmonicky se doplňujících kosmických sfér. Jaké místo mohla v této kosmogonicky pojaté .1 žité poliš zaujmout paralelní nonkonformistická kultura? Jaké síly mohly takovou kulturu vůbec iniciovat? Leda ničivé síly chaosu, jemuž poliš vzdoruje samou svou podstatou. Takováto kultura zrozená z chaosu by se tak dostala především do rozporu sama se sebou, byla by útvarem skrznaskrz ničivým, ba sebeničivým. Musela by zaniknout v okamžiku svého zrodu, nebo se stát kulturou s imanentní touhou po zániku.
O rzi', paralelní
kultuře
13
Tím se však dostáváme k vnitřně rozpornému základu archaických kultur, a tím i k základům řecké poliš. Neboť i ta vznikla přece z chaosu, čímž se i ve své hermetické mikrokosmické uzavřenosti a radikální anciparalelnosti odhaluje jako kultura se zcela jedinečnou, byť žárlivě skrývanou paralelností — s matečním louhem prvotního chaosu. Jinými slovy: řecká poliš představuje kulturu pohybující se v zrcadlivé paralelitě k sobě samé, a to v zoufalé snaze vyvrátit temnou, hlubinnou zahleděnost sebe sama do propasti chaosu. Mýtus věčného návratu stejného se snaží tuto nepřiznanou, nepřiznatelnou souběžnost poliš a chaosu tabuizovat pohybem v kruhu, harmonickým kroužením „paralelních" sfér. Sledujeme-li však vývoj řecké kultury od eposu přes tragedii až po filozofii, objevíme náznaky jakéhosi nonkonformistickcho úsilí nikoli snad o založení paralelní vzdorné kultury, ale o nalezení tajemného východiska z hermeticky uzavřené, bezvýchodné kosmogoničnosti poliš. Lépe než o nonkonformismu by se tu dalo mluvit o eskapismu, který neútočí na základy poliš ani je nevyvrací, nýbrž pouze hledá východisko — a to stále v dimenzích poliš — úhel úniku, jímž by se dusivý klaustrofobický pocit bezvýchodnosti aspoň tušil. Kulturní dějiny Řecka i Říma vykazují logicky značně omezený počet takýchto úniků. V první řadě se nabízí únik z uzavřenosti městské nebo národní poliš do mnohem prostorovější, i když ovšem i nadále v sobě uzavřené kosmopolis, sevřené v objetí kosmologických živlů. Skýtá to pocit osvobození, protože strop nad zdebytím jako by by! zvýšen o pár tisíc sáhů. Dále se nabízí únik před kosmologickou neúprosností živlů do kosmopolis, v níž člověk sám jedná z jakéhosi mýtického pověření tentokrát pasivně přihlížejících, odbožtělých živlů. Tedy únik do kosmopolis, v níž člověk-césar, funkcionálně reprezentující anonymní kosmologické živly, tedy božský césar, vládne lidem.—Zbývá pak už jen únik do akosmického chaosu, arci za cenu zániku civilizované poliš i člověka v ní. Paralelní kultura? Sám pojem se naprosto vymyká archaickému světu a jeho souřadnicím. Je snažší zasnubovat Ptolemaia s Einsteinem, než v tomto kosmu objevit jakékoli východisko hodné názvu paralelní kultura. Nemyslitelné je to i proto, že samo pojetí lidské osoby v archaických kulturách neznalo onen transcendentální rozměr svobody či osvobození, jímž je teprve podmíněno povědomí personálního subjektu, možného tvůrce možné paralelní kultury. Je tu ovšem řecká tragédie, je tu Sókratés, je tu pozdně římský kulturní pluralismus... Jen jedno bych k tomu chtěl poznamenat: řecká tragédie, a na její půdě zejména postava Oidipa, demonstruje s tragickou názorností právě toto: řešení není v lidských silách, není úniku, ale člověk právě ve své lidské podstatě je zároveň beze zbytku určen absolutní nezbytností toto neřešitelné vyřešit. — Zdá se mí, že Kierkegaard takto
Rio
4
Preisner
rozuměl termínu „přirovná náboženství", za jehož reprezentanta označil Sokrata. K tomu podotýkám, že si lze těžko představit „přirozené náboženství" prostoupené takovou skoro nadlidskou mírou tragičnosti. Nietzsche, navzdory svému hlubokému poznání tragíčna, nebyl proto také s to setrvat v této mezní sokratovské situaci, v níž tragično je ustavičné vystaveno pádu do zoufalství, a ustoupil nakonec na únikové pole předsókratovských kosmologií, do mýtu věčného návratu, na pozice, jež principiálně vylučují jakoukoli nonkonformistickou dimenzi paralelity. Ostatně ani Kierkegaard nevydržel na tragicky zoufalé a bezúnikové pozici Sokrata — stálo by zato studovat skrytý smysl Sokratova odmítnutí nabízené možnosti exilu — a volil svůj paradoxní „skok" do inkomensurability křesťanské víry. To, že Schiller srovnával Sokrata s Rousseauem, filozofem v sobe uzavřené, sobě absolutně vládnoucí poliš zvané lidová demokracie, uvádím jen mimochodem. Abych shrnul prozatímní: Sókratés stanul jakoby na prahu možné nonkonformní, paralelní kultury, ale tento práh zároveň svým životem definoval jako práh nepřekročitelnosti. Jedině tak ho mohl Platón, filozof absolutního konformismu — podoben v tom novověkému Hegelovi — přijmout na milost. 2
futer mortuos liber, pěje starozákonní žalmista (Ž.87,6 LXX). Být svobodný mezi mrtvými, svobodný v obklíčení egyptské kultury smrti, babylónských kosmologii, řeckých mýtů o věčném návratu stejného, to — domnívám se — patří k základním znakům kultury vpravdě paralelní ;i nonkonformní. Myslím zde, rozumí se, na kulturu židovskou, kulturu paralelní par excellence. Zajisté, i ona přejímala mnohé z archaických kultur, ale nejhlubíí grunt, z něhož vyrůstala, všecko z odjinud přejaté radikálně proměňoval a přehodnocoval zcela jiným, a řekl bych metakulturníin rozměrem pravdy, a oprošťoval do nové funkce zcela novým ,1 zrovna tak metakulturním rozměrem svobody. Hledámc-li tedy paradigma kultury vpravdě paralelní, najdeme ho zajisté v kultuře židovské. Ale jak poznat onen grunt, nebo módně řečeno „unterground", metakulturní pravdy a svobody, z něhož tato kult ury vyrůstala? Několikrát už padlo to adjektivum metakulturní. J a k mu rozumět? Nebo lépe: jak vysvětlit zdánlivý rozpor v tom, že se za základ kultury klade něco, co svým obsahem a zcela jinou kvalitou tuto kulturu vysoce převyšuje, a co hlavně: je na ní zcela nezávislé? — Opět, protože jde o procesy dějinné, nelze tu nic uspokojivě definovat. Lze jen popsat základní faktory vzniku takovéto absolutně nonkonformní, i když nikoli vSak akosmické, nýbrž naopak se světem a jeho skutečností nedílně spjaté kultury.
O rzi', paralelní
kultuře
15
Bylo by mylné spojovat pojem metakulturnosti lineárně se sférou náboženskou.. Pak by se totiž i archaické kultury v náboženské čí mýtické vrstvě své struktury mohly chápat jako osvobozené jakýmsi metakulturním zásahem. Nábožensko-mýtická vrstva tvořila integrální součást archaických kultur, byla rozlišitelná formálně hierarchicky, ale mimo jakoukoli transcendenci co do původu a základu své nezávislosti. Jinak tomu bylo v kultuře židovské. Její metakultumí grunt nebyl materiálně ani formálně odvoditelný z prvotní látky formujícího se kosmu, nýbrž byl vnořen do kulturně civilizačního zdebytí židovských kmenů zodjinud, transcendentálním aktem absolutně svobodně se zjevujícího Boha. Ve svém původu, ve své skladbě a ve svém tajemném příklonu je toto metakultumí zásadně a vlastně navždy nepochopitelné prostředky a v dimenzích kultury. Jinak řečeno: navždy nepochopeno zůstává božství, jež v určitém dějinném okamžiku a na určitém místě, v samém středu určitého národa, začlo vyzařovat svou nekonečnou a na jakémkoli časoprostorovém rozměru nezávislou moc, vyzařovat do nejhlubší a nejskrytější intimity nemohoucího, pomíjivého, nahodilého seskupení izraelských kmenů. Pronikavost této radiace božství se projevuje hlavně skalpelem slova. Toto božství oslovuje, a to nikoli řečí mýtické hádankovosti a nekonečné interpretovatelnosci, příznačné pro šálivý svět mýtu, nýbrž jazykem, jehož slova zasahují tíhu lidské existence a zároveň jí — poprvé v dějinách člověka — vtiskují obrys a smysl. Tomuto oslovení se nelze proto vyhnout, nelze je neslyšet:, neboť má platnost, jež přesahuje význam pouhého burcování, varování, poučování nebo i rozkazování, odhalujíc smysl a naplnění existence v zdebytí člověka způsobem zcela nečekaným a novým: skrze smlouvu s oslovujícím Bohem a naslouchajícím Izraelem. Tato smlouva vytyčuje zcela nový směr v dějinách, klade v nich zcela nové cíle a zaručuje i jejich dosažení z čiré, jednostranné milosti finálně zasahujícího a vykupujícího Boha. Touto smlouvou se metakultumí, metahistorické, nadpřirozené a nadrozumové hrouží do samého středu kultury, dějin, ke kořenům přirozenosti a rozumnosti, a v sociální projekci: do samého středu právně politické existence izraelského národa. Řeče no biblickým obrazem: metakultumí prostupuje kulturu skrznaskrz neviditelným kvasem. Tento svazek či smlouva mezi Bohem a Jeho národem podmiňuje však nejen politický a kulturní život, nýbrž tuto kulturu a její politické formy vrhá do skoro úděsné výlučnosti, do radikální paralclnosti vůči ostatním kulturám světa. Jde o paralelní polohu či běh, čímž však člověk zrazuje nejvlastnější úkol a cíl své existence, národ, pak i své dějiny. Paradox židovské kultury tkví v tom, že mysteriózní smlouva byla uzavřena s Bohem, který nikdy nevystoupil z anonymity, zůstal bezejmenným, nepoznaným, nespatřeným, zářivě temným i tam, kde se mani-
16
Rio
Preisner
festova!, kde sestoupil k lidu, pucoval s ním, ba bytoval s ním; s Bohem tedy, který dialektickým sic eí nort spoluutvářel základy paralení kultury bytostné neslučitelné, nepřipodobnitelné k jakékoli jiné kultuře světa. Touto smlouvou jako by Bůh vyloučil Izrael nejen ze svazku ostatnich národů a jejích kultur, ale i ze svazku s „přirozeným" Izraelem a jeho "přirozenou" touhou po nalezení určitého místa, kde by mohl definitivně spočinout po boku ostatních národů a kultur. T u t o vyděděnost nelze však chápat jako cosi negativního, jako odcizenost ostatním kulturám, tím méně jako nepřátelské odvrácení od nich, nýbrž naopak jako jedinečný experiment kultury, která neslouží dostředivě sobě, svému národu a jeho specifickým cílům, nýbrž ve své dynamice* ve svém rozvrhu a cílí slouží celému světu, jsouc jeho kulturou esenciální, nebo lépe: klíčovou. A právě jako klíčová, a pro tuto svou metanacionální funkci, byla tato kultura ustavičné zrazována a zůstala nepochopena svými vlastními reprezentanty, Izraelity samými. Tíha, grafit as její výlučnosti a permanentní paralelnosti, jako první předpoklad nevyzpytatelné služby světu, jako by se nedala unést, A tak skoro celé dějiny židovské kultury v nejširíím slova smyslu, tedy smluvní dějiny židovské, se vyznačují nepřetržitým sledem pokusů paralelitu zrušit, překlenout, rozvrátit ve prospěch souběžnosti chápané jako kolaborantské šoupu tnictví, jako asimilace a adaptace na cíle a směry kultur světa: na jejich metafyziku, na jejich mýty a cyklické dráhy, na jejich instituce, na jejich do sebe zahleděnou ztrnulost, na jejich utopičnost a kosmickou apokalyptičnost, na jejich gnostická mystéria, a hlavně na jejich odpor k stvořené skutečnosti, k níž izraelský národ i jeho kulturu vázala smlouva s neznámým Bohem. Právě toto zakazoval zákon smlouvy: vytvářet kulturu a civilizací, které samy sebe vyhlásí za pravou a vyšší skutečnost. Ještě 1'ranz Kafka si uvědomoval, že takováto absolutizace kultury do iluzivní autotranscendence je čirou blasfémii. Než postoupíme dále, chtěl bych ve vší stručnosti specifikovat ještě jeden kulturní fenomén, který poprvé v dějinách západní kultury vykazuje dimenzi paralelity: orientální náboženství gnoze. Jejich vznik sahá hluboko do archaických kultur Asyru, Babylonu, Sumeru, Egypta, kde tvořila ovšem konformní součást státního náboženství. Do pozice paralelity byla vržena až expanzí Alexandra Velikého, a zejména pak pod tlakem postalexandrovského helénismu. Nepopiratelné kulturní nadvládě helénisnm se v prvé fázi konformě přizpůsobila, ale zároveň jej začala transformovat a podřizovat gnostickým principům. Konečným výsledkem tohoto procesu byla pak nikoli paralelita, nýbrž těžko rozluŠtitelná mixtura helénistické gnoze, nebo lépe: sekularizované řecké kosmologicnosti a kosmopolitičnosti (té perverze řecké tragédie a logu) a gnostické negace kosmu i kosmopolis ve prospěch „zcela jiného" akosmickcho, antipolitického, vpodstatě antikreaturálního čirého du-
O rzi', paralelní
kultuře
17
chovná. T a t o heleniscicko-gnostická niixtura se rozvíjela arci v zavile nepřátelské paralelitě ke klasickému řeckému logu, k starozákonnímu židovství — jehož Boha neváhala snížit v zlého demiurga a stvořitele v podstatě zlého kosmu — a nakonec v permanentně heretickém vztahu k dědici řeckého logos i židovské oslavy dobra Tvůrce a Jeho dobrého stvoření — ke křesťanství. Helénistickou gnozí byl dán základní půdorys paralelity v okcidentální kultuře: na jedné straně znehodnocení řeckého logu v pouhý logisticko-mýtický systém totální negace všeho stvořeného včetně tělesně duševního člověka a jeho světa ve prospěch čiré alienační duchovosti „zcela jiného", na druhé straně logos svobodně se zjevující jako Tvůrce bytí a jsoucna, nebo chcete-li, souhra génia řeckého, židovského a křesťanského. Zmíněny' už pozdně římský pluralismus tvoří pouhou roušku skryte konfrontace helenisticko-gnostického principu totání negace stvoření, a tedy vší reality, s židokřesťanským zásadním souhlasem s bytím a dějinným jsoucnem navěky stvrzeným dějinnou inkarnací Boha-Krista. Skutečnou paralelitu,, hodnou toho jména, nutno až clo dnešní doby vidět v analogii paradigmatického půdorysu paralelity ucrmv a soiihLisit. 3 Na přechodu z židovské do křesťanské kultury se tyčí obrovitá postava sv. Jana Křtitele. Jeho plamennou výzvu k urovnání cest pro příchod Mesiáše nutno chápat také jako redukci stávající židovské kultury na její essencialitu. Nezapomeňme, že v době Jana Křtiteli' židovská kultura byla už nebezpečně odumřelá původnímu vědomí o nedílném vztahu mezi dějinami Izraele v jejich bytostném vývoji a mezi způsobem, jak se v nich artikuloval a zjevoval k>ibud nepostížitelného jinak Boha. Redukce kultury na esenciální znamenalo tedy sestup k jejímu melJkulturnímu undergroundu pravdy, v historické projekci pak ke smlouvě, k jejím klíčovým zárukám a výhledům, k věrnosti jejím cílům. Dalo by se velmi dobře — s J. G. Hamannem — mluvit o ,,Entkleidung", o obnažení podstaty, jejíž obnažně zástupnou personalizací se stal Jan Křtitel sám, oděný zvířecími kožemi. Metakukurní grunt její pravdy tu stál holý, bez estetických ornamentů a příkras ve své grandiózně hrůzné (das Schreckliche) otevřenosti k celému světu. V dějinách křesťanské kultury lze ostatně tento radikální redukční gestus Jana Křtitele, rituál obnažování kultury, její „Entkleidung", pozorovat u celé řady světců od sv. Benedikta až po svaté faráře z Vianey, zvlášť markantně pak u sv. Františka z Assisi. Obrazně by se dalo říct, že přechod z židovské do křesťanské kul-
18
Rio
Preisner
tury vedl nad labyrintem kultur světa po úzkém mostě vybudovaném na esenciálních pilířích pravdy sahají až na dno toho, co jsem nazval labyrintem kultur světa, poskytujíce i jim cosi jako odlesk útěchy, smírné consolado, ba víc: tajemnou orientaci. O tom druhém svědčí i pozoruhodný příběh o Magí ex Oriente, o reprezentantech světských kultur, kteří v samém středu jejich neschůdnosti našli cestu k inkarnované Pravdě, k právě narozenému Synu Božímu, a byli přijati, a přijaty byly i jejich adventní dary. Křesťanství a jeho kultura bylo od počátku schopno přijmout z cizích kultur světa právě ty hodnoty — ať už mýtopoetické nebo filozofické — které se vyznačovaly inherentní adventistickou orientaci a splňovaly funkci jakéhosi duchovního kompasu. Nezapomeňme víak, že orientální gnoze neuchránila Mudrce z Východu před tím, aby se nestali takřka spoluvínnými na vraždění neviňátek... Jak je tomu však s paralelitou křesťanské kultury, dědičky kultury židovské? Víme, že v průběhu dějin od středověku až do evropského 17. století křesťanská kultura se dostala do postavení kultury vůdčí, i k d y ž nikoli jediné. Ba lze říci, že paralelnost kultur se právě v tomto období nadvlády kultury křesťanské teprve projevila v celé své vztahové komplexností. Složitost vztahů je tu dána v prvé řadě tím, že křesťanská kultura si i jako vůdčí zachovala charakter paralelnosti. Tomu nutno rozumět v dvojím smyslu: a) jako kultura ve své podstatě vybudovaná na transccndentálně metakukurním undergroundu svých vlastních esenciálností si — analogicky ke kultuře židovské — zachovala radikální odlišnost od imanentistických kultur světa; b) tímto svým bytostným paralelismem, povýšeným paradoxně do roviny kultury vůdčí, vháněla imanentistické kultury do pozice jakéhosi odvozeného, zrcadlového paralelismu. Tak se dá říci, že kulturní dějiny od raného evropského středověku až do 17. století stojí ve znamení zavilého, mnohdy podzemního zápasu mezi paralelně vůdčí kulturou křesťanskou, a zcela novým kulturním undergroundem protikřesťanským, který lze klasifikovat jako paralelní jen ve smyslu dočasné souběžnosti. Přesněji: tento nový paralelní underground usiluje o konečnou likvidaci křesťanské kultury, a tím i o likvidaci vší transcendentálně podmíněné parareality. Paralelnost tohoto nového undergroundu je tudíž leda z nouze cnost. Dala by se docela dobře přirovnat k dočasné, taktické paralelnosti marxistické ideologie v takzvaném demokratickém pluralismu... Z čehož plyne další důležitý poznatek, že taktická dočasnost paralelity v mezích nového undergroundu se nevztahuje pouze na konfrontaci kultury křesťanské a kultury protikřesťanské, popřípadě postkresťanské, nýbrž i na konfrontaci mezi kulturními formacemi a derivacemi v rozmezí nového protikřesťanského či postkřesťanského undergroundu samého. Všecky pseudoparalelní kultury nového undergroundu tíhnou k sebeabsolutizaci, protože jim chybí
O rzi', paralelní
kultuře
19
právě vlastní trancendentální grunt, předpoklad vsí ryzí paralelnosti ve světě. Abychom složitý problém paralelity v evropské kultuře od středověku až po naše dny náležitě pochopili, musíme ještě, byť velmi stručně, pojednat o hybných silách, jež podmiňují paralelnost jako bytostnou ražbu kultury křesťanské, rozumí se v juxtapozici k bytostné paralelnosti kultury židovské. Co to znamená, když se řekne, že křesťanská kultura je christocentrická? U ž zde nutno bedlivě rozlišovat. Kristus tvoří střed této kultury pouze v analogii k reálné přítomnosti Krista v samém středu Církve. Očekávat proto od křesťanské kultury jakoukoli reálnou spásu, spásné řešení problémů by bylo pošetilé. Analogicko-christocentrický grunt křesťanské kultury by mohl připomínat Platónovo pojetí nthncsís v kultuře jen při velmi povrchním srovnání. Platón spatřuje v dvojlomném obrazu v umění důvod k neúprosnému zapojení kultury do služby poliš — nemluvě o vyloučení jakékoli možnosti paralelity. Křesťanské umění naproti tomu svým analogickým christocentrismem zdaleka neklesá na úroveň pouhé služebné funkce dík univerzální přítomnosti Kristu ve světě. Převedeno do světa platónských idejí by se tato přítomnost rovnala jakési personální inkarnaci nejvyšší ideje, ponížení, které stojí v diametrálním, ba skandálním rozporu s celým myšlenkovým světem gnoze. Nicméně i pouhá analogická christocentričnost rozevírá křesťanskou kulturu do univerzality globálních rozměrů. Na rozdíl od ní židovská kultura chovala tuto univerzalitu ve svém jádře jen kontingentně, což se projevovalo všeobsažností — od proroků přes královské vůdce ař po žalmisty, od náboženství přes politiku až po poezii — jakousi formou penetrantní zasaženosti božským slovem, avšak zato a zatím přísně v mezích židovského národa. Globální univerzálnost křesťanské kultury činí z ní paradoxně kulturu paralelní takřka v absolutním smyslu. Je to kultura se schopností absorbovat a integrovat všechny reálné hodnoty světských kultur, a zároveň obnažit jejich jádro. Právě tato všepřetvářející síla — vyvěrající z christocentrického metakulturního gruntu této kultury — naráží na univerzální odpor všech kultur světa, které takovouto integraci metodou obnažujícího proniknutí ke svému jádru chápou jako vyvlastněm svého nejvlastnějšího, skoro by se dalo říci jako kulturní imperialismus. Křesťanská kultura se pro svou globální otevřenost dostává do ustavičného konfliktu se všemi kulturami světa, a tím právě i do situace permanentní paralelnosti. Proto i v relativně krátkém období svého vůdčího postavení ve středověké Evropě — a středověk končí, jak řečeno, až v krizovém 17. století — se křesťanská kultura nikdy neprosadila „totálně", tj. nikdy neovládla mysl lidí tak dokonale, jako se to
20
Rio Freisn er
dařilo a i nadále daří imanentistickým kulturám světa, i když arci jen ve vymezeném okrsku a stále vymezenějším čase. Ale proč by nás vlastně dnes, po zkušenostech s totalitárními systémy, mělo udivovat, že kultura, která měla v sobě dynamismus schopný utvářet realitu v jejím globálním panoramatu, a to nikoli abstraktně racionálním, matematickogeometrickým řádem jako výsostným dílem autonomní kogitativní existence, nýbrž vyhlášením lásky k nepřátelům, osvobozením člověka a společností do svobody dětí Božích, zapojením nedokonalé svobody Člověka do dokonalé svobody Krista, že právě tato kultura musela nakonec podlehnout náporu kultur, které toto vŠe logicky negují ve jménu emancipace člověka od takovýchto skandálních tezí vyhlašovaných s nehorázným poukazem na údajnou inkarnaci Boha do dějin člověka. A vsktitku nelze vybudovat kulturu — ať univerzální nebo národní — na lásce k nepříteli bez metakulturního základu v Kristu, který jediný mohl tento imperativ vyslovit a klást, protože on jediný jej také mohl učinit možným a smysluplným i pro nedokonalého člověka v jeho nedokonalém světě, totiž svým vítězstvím nad smrtí, přibit ve své tělesnosti na hanebný kříž. Smysluplnost všeho toho vyvstane ovšem až v okamžiku, kdy člověk přijme víru, a když se v něm zrodí láska k Bohu. Vzájemná propojenost lásky k Bohu a lásky k nepříteli je rezultátem dějinné propojenosti Ukřižování a Zmrtvýchvstání. Ukřižovaná láska k nepříteli — toť hybná síla a základ vší skutečné (a nikoli jen abstrakně systematické) univerzality. J a k o kdyby abstrakně neosobní gnostické hen kat pan znenadání sestoupilo do dějinné skutečnosti a diferencovalo se navždy a personálně do imperativu lásky k jednomu i všem... Pro gnozi platónskou či spinozistickou postup naprosto absurdní. Na této univerzální agapé participuje však také univerzalita křesťanské kultury, a vedle univerzality i její oproštěnost od vší služebnosti. A tak i paralelnost této kultury dostává nakonec svůj univerzální rozměr, Právě proti takto fundované univerzálnosti křesťanské kultury svět klade svou syntetickou kulturu kultur, jak ji reprezentuje zejména kosmická gnoze souběžná s dějinným vývojem křesťanské kultury. Tam univerzalizující a osvobozující imperativ lásky k nepříteli ve své kruciální propojenosti s láskou k Bohu je už jak se sluší pervertován do dialektického procesu nekonečných sebenegací na pozadí identity bytí a nicoty v absolutním duchu. Namísto lásky k Bohu oslovovanému personálním Ty, klade tady totální gnoze odosobňující metafyziku ducha. Namísto vědoucí lásky — „kdo miluje, ten vpravdě ví" — gnoze klade poznání, jež třídí lidstvo na silné a slabé, na vědoucí a uvědomělé, a pak na nevědomé a neuvědomělé. A pokud kultura totální gnoze v panlo-
O rzi', paralelní
kultuře
21
gické uzurpaci všeho maelstrqniu „Jedno" připouští i cosi jako lásku k Bohu, pak to nikdy nemůže být láska, která samu sebe chápe jako pouhý reflex lásky Boha. „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy." (1 Janův,4)* Takto pojatá agapé člověka jako pouhé ex post po dokonalém díle Božím představuje nejvyšší skandalon pro všechny odrůdy gnostických kultur světa. A tuto lásku ex post, pouhé echo lásky, bych přesto považoval za zdroj a příčinu provokativní vnitřní svobody, jíž je poznamenaná každá akce, každý výtvor, každá formulace — teologická, filozofická, politická a v neposlední řadě i ekonomická — v horizontu křesťanské kultury. Je to ovšem tatáž svoboda, která křesťanskou kulturu vhání do naruby obrácené paralclnosti kultury odmítané, systematicky napadané a nenáviděné zejména tam, kde se stala kulturou vůdčí, totiž v Ivv ropě. Z poznání následnosti lidské agapé vyplývá řada závěrů, které křesťanskou kulturu samu depotencují — v očích gnostické kultury světa — v pouhé provizórium, v kulturu, která se uskutečňuje přesahováním všeho ryze kulturního, a která ve své mezní podobě vede k sebevyvrácení. Rekl jsem už, že její transcendentální grunt, Kristus, je v ní iina nentně přítomen jen in tinalogiam, jako jakýsi obtisk na způsob Turínského plátna. Z takové nepřítomné přítomnosti by plynu! závěr o nesubstanciálnosti křesťanské kultury však jen potud, pokud by se Kristovo vykupitelské dílo, inkarnace Boha do dějinného, a tedy i do dějinně kulturního času nevztahovalo i na ni. Ale křesťanská kultura je první kulturou vykoupenou, a její nepřítel — gnostická kultura světa —se od ní liší především tím, že se ve své výlučnosti pojímá ¡jako kulturu, která ve jménu sebevykoupení odmítá pro sebe i pro svět vykupitelské dílo Kristovo. Sebevykupitelst ví gnostické kultury novověku se nejvýrazněji projevuje dialektickou negací banální skutečnosti světa — ať už ve jménu artificielních manýristických „rájů", anebo kolaborací s ideologiemi konkrétní utopie. Dialektická panlogičnost, toť cosi jako entelcchie gnostické kultury, metoda nekonečného odmítání skutečnosti přirozeného světa, a tím i jakékoli nezbytnosti vykupitelského tlila Kristova na skutečné skutečnosti světa a člověka v něm. Hic, kultura totalitní a samojediná! Z pouhého faktu, že křesťanská kultura je kulturou nedílně vázanou na skutečnou skutečnost světa, plyne celá řada „nedokonalostí"—aspoň v očích moderní gnostické kultury — jež tuto kulturu dráždí k permanentní kritice. Zmíním se jen o některých. Z echolalského založení lidské agapé, z jejího ex post, plyne dějinný princip nahé víry zachovávající svou chudičkou naději v ničím nepodmíněný příchod království Božího. Ccskv přťklad Ondřeje Perru má ,.V toni /ile/í fci>f) láska in/ je ni'1 >;[M ' U'
22
Rio
Preisner
Z této nepodmíněnosti plyne dál, že křesťanská kultura nemůže být kulturou plánovaných a organizovaných pokusů o vybudování dokonale spravedlivého sociálního řádu. Namísto plánu a organizace a sociálních instituci dosazuje solidaritu intersubjektivních vztahů, a to nakonec i ve sféře ekonomické. Její skutečnostní smysl ji vede k tomu, že preferuje takový politickoekonomický řád, který skýtá maximální možnost pro svobodné, personální přispění ať už v podobě iniciativního objevování nových výrobních cest, nových zdrojů, nových rozvojových příležitostí, nebo v podobě přímé subsidíárně intersubjektivní pomoci. Provizórium křesťanské kultury tkví v tom, že tato kultura se zásadně neváže na žádnou trvalou poliš, ani na její nacionalitu či internacionalitu, že nevyznává žádný spásný „Jeruzalém", žádnou „třetí říši" národního ani „čtvrtou říši" demokratického socialismu, že je kulturou zásadního bezdomoví. Svůj úkol nevidí v přizpůsobení se světu, ale v přizpůsobování světa nikoli snad jejím kulturním normám, nýbrž Kristu, z něhož však, nezapomeňme, uchovává ve svém undergroundu pouze obtisk. Obrys čí půdorys křesťanské kultury je tudíž substancionálně nepřesný, mnohdy rozporný, sledovatelný nakonec nejlépe podle odporu, jejž vzbuzuje v dotyku s gnostickou kulturou světa. Zajisté, křesťanská kultura desakralizuje stát, na což gnostická kultura reaguje jeho postupnou totalitarizací — uznává krále jen z Boží milosti, na což gnostická kultura reaguje dosazením samozvaných vůdců a zástupců lidu; clemytologizuje kosmos, na což gnoze odpovídá jeho zlým znekonečněním. Paralelnost křesťanské kultury provokuje, jak vidíme, paralelní gnostickou reakci, která však zásadně a vždy směřuje k výlučné totalitě jednoho a všeho, v němž veškerá paralelnost je pohlcena dialektickou negací jednoho a všeho. Paralelní je tedy vždy jen kultura křesťanská, její gnostický rival paralelitu pouze imitativně zrcadlí, jsouc v zásadě a logicky totalitní. Znamená to tedy, že křesťanská kultura nemá nakonec žádný fundament ani cíl ve světě, jsouc kulturou odtažité supramundálnosti? Na to lze odpovědět do jisté míry už paradoxem, že čím více křesťanská kultura vyvlastňujc infra- a suprastruktury světa, tím více proniká k podstatě věcí ve světě, tím více jejich zdánlivou všednost, chaotickou banálnost potvrzuje a oslavuje v jejich svébytnosti a nevývratnosti. J a k je tedy možné, že při nápadném nedostatku entuziasmu pro organizační a istitucionální výdobytky člověka, pro to či ono „revolučně dokonalé" politické uspořádání polts a megalopolis, při netečnosti k všemožným jejich rituálům a slavnostem, křesťanská kultura nepodléhá mhilisucké anarchii, neholduje kultu ohyzdnosti, ale naopak přiklání se k věcem prostým, aby je vyzdvihovala do nádhery, jež přerůstá veškerý řád čiré estetičnosti? Odpověď na to nalezneme už v Augustinově dějinné filozofii dvou paralelních obcí, Souběžnost Boží poliš tvoří
O tzv. paralelní
kultuře
takříkajíc obzor křesťanské kulcury, podle jehož konstelací se řídí při navigaci nepřehlednou realitou světa. Z té paralelity se odvozují metodické normy a předobrazy pro vše, co tato kultura ztvárňuje a znázorňuje. Paralelitu obou obcí nutně bedlivě rozlišovat od vnitřně rozporné identizace obou obcí v horizontu absolutizovaného světa zákonitě se vyvíjejícího směrem ke svému „Jeruzalému". Paralelity — ať už aplikované dějinně filozoficky nebo kulturně historicky — se zásadně příčí vší gnozi, aproximativně ztotožňující vše se vsím v cílovém bodě totálního Jedno. Nedílné sepětí křesťanské kultury s paralelní Boží poliš by se dalo chápat také jako společenská projekce personálních vztahu ke Kristu, nebo ještě lépe snad jako kulturní přepis přetínající se vertikály a horizontály personální vztažnosti křesťanů. Řád, norma křesťanské kultury jsou proto tak těžko vymezitelné a z racionálního hlediska nepřesné, mnohdy dokonce ambivaletní ba protikladné, že vyjadřují — poklid je to v lidských silách — mystérium „zákona svobody" v Kristu. Poliš světa, civitas terrena zná svobodu nakonec jen jako autokracii státu dozírajícího na žádoucí balanci mezi zákonem a svobodou při ustavičném nebezpečí přesmyku v tyranii, v níž libovůle se stává zákonem a zákon impulsem k nekonečné sebeinterpretaci. Zákon svobody v Kristu však překonává nekonečný rozpor nekonečným odevzdáním a poslušností víry v absolutně svobodnou a nekonečně osvobozujíc! lásku Boží. Toto osvobozující odevzdán! a poslušenství patří také k fundamentálním principům, na nichž spočívaly řád a normy křesťanské kultury. Takto chápaná svoboda jako paradox odevzdání a poslušnosti, v analogii k vykupujícímu a osvobozujícímu odevzdání a poslušenství Krista, prostupuje křesťanskou kulturu natolik, že ji samotnou osvobozuje od sebe samé, transformujíc ji v ono pohoršlivé provizórium. Ano, v horizontu zavile sebe sama utvrzujícího světa takovéto provizórium působí pohoršením, a budí nesmiřitelné nepřátelství v okamžiku, kily křesťanská kultura ve jménu svého provizória odmítne třeba přispět k rituálu sebeabsolutizace poliš patřičnou politickou teologií, která by ve jménu křesťanství verbovala pro tu či onu dokonale spravedlivou politickou strukturu. A přesto — při vší provizórnosti, jaká oslava věcí tohoto světa, jaké zpečetění jejich nevývratnosti a svébytnosti, jaké objevování jejich kreaturální nádhery! S oslavou nevývratných podstat věcí souvisí i zcela zvláštní hierarchická struktura křesťanské kultury. Tato hicrarchičnost stojí pak v neprobádaném dosud vztahu k paralelnosti. Zde na to mohu jen poukázat. Věrohodná oslava může být založena jen na podstatách, které nelze zapojovat do jiného než právě hierarchistického řádu. Každý jiný řád, například evolucionistický, by rozrušil právě substancialitu
Rio
24
Preisner
jako důvod a impuls oslavy. Proto je křesťanská kultura zásadně antievolucionistická; níkoJi snad proto, že evoluce se odvrací od substancí do jinakosti nesubstancionálního, do čehosi vznikajícího kdesi jinde; nikoli snad proto, že evoluce ustavičně zrazuje minulost a s ní i miliardy mrtvých, nýbrž proto, že všechny cesty evoluce vedou do náruče neslavné smrti. Odvahu k oslavě čerpala křesťanská kultura z Kristem prostřed kované víry v zmrtvýchvstání těla. Jedině v této kultuře se proto nedílně propojovalo zaníkíé minulé, zanikající přítomné a budoucí, neméně odsouzené k zániku, s metautopickým naplněním všech časů v metautopícké skutečnosti věčného života. Všechen řád této kultury i její elementární projevy byly založeny na principu této metautopické naděje. Provizórium této kultury bylo pak umocněno ještě i vědomím nemožnosti znázornit, popsat, vykreslit, umístit metautopickou Boží poliš kdekoliv a kamkoliv v okrsku světa. „Království Boží nepřichází tak, aby se dalo pozorovat." (Lukáš 17,20) 4 Mnohé by se k tomu dalo ještě říci, zejména o trinitárním základu křesťanské kultury, který logicky vyplýval z jejího christocentrismu. Zmiňuji se o tom ted zejména proto, že teprve trinitární fundament jí dával sílu odolávat náporu gnostických kultur světa. Ale jak rozumět termínu: gnostická kultura světa? Myslím tím kulturní proudy, které čelily křesťanské kultuře v jejich počátcích, byly jí na krátkou dobu zatlačeny do undergroundu, kde přežívaly zhruba až do 17. století, formujíce se clo proteovsky proměnlivých dialektických, parciálních syntezí, pokaždé ke zvláštnímu zrcadlovému obrazu paralelní kultury křesťanské, aby nakonec frontálně zaútočily proti metakultumímu základu křesťanské kultury, proti obrazu trinitárního Krista na jejím gruntu. Od 18. století se pak gnostická kultura vynořila u undergroundu jako vítěz, a stala se kulturou vůdčí. Uvolněné místo v kulturním undergroundu neobsadila však poražená křesťanská kultura, nýbrž bylo vyplněno a je i nadále vyplňováno odpadovými produkty vítězné gnostické kultury, metodicky negovanými deriváty na jejím dialektickém postupu ke konkrétní dokonalosti či dokonalému konkrétnu. Na rozdíl od kultury křesťanské v Evropě, a pro lepší orientaci nazývám tuto staronovou a nyní vůdčí kulturu gnostickou kulturou okcidentální. Kultura křesťanská ztratila od 18. století koherenci univerzálního stylu, a je reprezentována už jen insulárními jedinci, v zvláštní paralelitě jejich osamělosti. Patří k deziderátu evropských kulturních dějin (a ovšem i dějin filozofie a idejí) soustavně sledovat zápas křesťanské kultury s gnostickou kulturou okcidentální, a to od raného středověku až na práh triumfující osvícenské gnoze, která — ač od dob Francouzské revoluce vůdčí a stále
O rzi', paralelní
kultuře
25
oficióznější — se farizejsky, leč v duchu principiálního zdání, už po dvě století s oblibou vydává za kulturu nonkonformistickou, a tedy i jaksi paralelní. „Nonkonformismus" gnostické, a tudíž i protikřesťanské kultury okcidentu má, jak lze tušit, více tváří. Klade se proti křesťanské kultuře nejen proto, že její základ je poznamenán obrazem Boha, který zemřel, pokud vůbec, pak nesmyslně, na kříži pro banální, chaotický, skrznaskrz neduchovní, hmotě propadlý svět, nýbrž také proto, že imituje nepochopitelně zbytečný a marný čin tohoto údajného Boha tím, že tento jeho ničemný svět dokonce oslavuje jako svět nevývratných podstat. Dalo by se tedy mluvit o nonkonformismu na dvou frontách: proti Bohu, který se snížil na úroveň neduchovní, chaotické, nesmyslné hmoty, a proti kultuře, která napodobuje toto neduchovní snížení oslavou svébytných podstat. Kontradičnost gnostické okcidentální kultury tkví ovšem v tom, že také ona vyhlašuje svou otevřenost ke světu, jenže nikoli už ve jménu inkarnovaného Boha, ale ve jménu čirého duchovna, čiré racionality, čiré logické abstrakce, ve jménu panlogických systémů a vzestupné evoluce hmoty ke stále komplexnější o rgan i zo v a nos ti, s mezním cílem dialektické proměny v novou kvalitu druhé substance, druhé skutečnosti konkrétní utopie. Hybný princip nonkonformismu v gnostické okcidentální kultuře je dán logickým postupem dialektických negací in inf. Tento nonkonformismus je nutno chápat v poslední instanci jako proces permanentního odsuzování — s odvoláním na neúprosný zákon logiky—skutečnosti přirozeného světa a člověka v něm, jako nonkonformismus totálního nou k božímu stvoření. Mluvil zde o paralelismu se dá, jak vidno, pouze ve významu strategicko-taktickém, obrazně by se takováto souběžnost dala přirovnat k soužití Kaina a Ábela. Ačkoliv v dějinách evropské kultury lze najít postavy, které usilovaly o cosi jako smír či syntetizující vyrovnání mezi kulturou křesťanskou a kulturou okcidentálně gnostickou — myslím tu v prvé řadě na filozofa Plotina, na Mikuláše Kusánského, na mystika Eckharta, na Leibnize, v Čechách by snad bylo možno poukázat na krále Jiřího z Poděbrad, na Jana Ámose Komenského, na Palackého, na K. J. Erbena a ovšem i na T. G. Masaryka a filozofa E. Rádla — nicméně ultimativní smysl dějin vedl k nesmiřitelné konfrontaci, jež skončila abdikací křesťanské kultury na přelomu 17, a 18. století, s jejím rychlým rozpadem v insulární archipel, a instalací gnosticko-okcidentální kultury v prvním osvícenství, po němž následoval za pouhá dvě století epilog v podobě bankrotu osvícentví druhého. To, co Okcident může očekávat po tomto bankrotu, má podobu nikoli Godota, nýbrž Grogony totalitárního
26
Rio
Preisner
aliltd. Tato poslední fáze by se dala — s ohledem na naše téma paralelismu v kultuře — označit také za souběžnost kulturního vakua a apokalyptičnosti- Termíny kultura i souběžnost se tím ovšem přivádějí ad absurdum. Co vskutku zbývá, je živý, nikoli obrazný Kristus. 5 Ale tím poněkud předbíhám ve svém pokusu o dějinný rozpis kategorie souběžnosti v kulturách Evropy. Gnostickookcidentální kultuře zásadně nejde o plorinovskou syntézu mezí gnozí a křesťanstvím, o syntézu, která by byla snad i možná v dimenzích křesťanské kultury, nikoli ovšem křesťanství samého. Principiálně je tato syntéza nemyslitelná, přesněji, i nedomyslitelná. Byla by spíš příměřím než smírem. Navíc je možnost syntéty komplikována svodem k pseudosyntéze, kterou skýtá právě gnoze sama ve svém vyústění do absolutního systému dialektické identity bytí a nicoty; oné identity v rozporu, do níž gnostický magus Hegel zapojil z křesťanství to, co si údajně zasloužilo být zachráněno a uchováno pro příští eón: holá geometrie kříže bez Krista. Okcidentální gnostická kultura spatřuje tedy „syntézu" s kulturou křesťanskou v dialektické lsti, pro níž uchování se rovná anihiI i zujícímu pohlcení a „absorbci". Takto gnosticky zduchovnělé křesťanství a jeho kultura nabývá podoby mrzáka, jemuž amputovali vše, co mu dávalo lidskou podobu: inkarnovaného Boha, překonání smrti a zmrtvýchvstání těla. A v tom spatřuji také základní rozlišující znak okcidentální kultury: v revolučním úsilí vyvlastnit vše hmotné ve prospěch ryze abstraktních utopických konstrukcí, a Boha, jehož tělo bylo přibito na kříž a vstalo pak z mrtvých, redukovat na čirý geometrický průsečík nekonečné vertikály a nekonečné horizontály. Hcgelův metafyzický Velký pátek... Dovolte mi tuto meditativní zkratku ozřejmit několika historickými odkazy: Okcidentální gnostická kultura středověku se jeví jako vzdorokulCura, nebo chcete-li, jako kulturní underground. Myslím tím na nekončící sledy sekt útočících svorně proti vládnoucí křesťanské kultuře Svaté říše římské. Chtěl bych zde jen upozornit na několik principiálních znaků společných všem těmto — jinak dialekticky navzájem odcizeným — sektám, od manichejců, ariánů, bogolilů, Waldenských přes adamity, katharské, albigenské až po tábority atd., jimiž se všichni bez rozdílu kvalifikuj! jako organizace okcidentální kultury gnostické, a nikoli cecly křesťanské. Tyto principiální znaky byly často kamuflovány fasádou zobecněné křesťanskosti. Za principiální u všech těchto sekt považuji systematické vyvlastňování hmotného ve jménu ducha, což je zajisté poslání a cíl vší gnoze. Latentní i zjevný komunismus a socialismus v těchto sektách, vyvlastňování žen a rodiny, nebo lépe odhmocnění sexuality v abstraktní
O rzi', paralelní
kultuře
27
mechanismus rodiny, v matematizovátelný kolektiv — to vše patří k metodě destruování přirozeného světa, k experimentálním očistám ducha od všeho tělesného. Gnostický dualismus se tu klade proti nedílné kreaturální jednotě tělesného a duchovního. T a teprve umožňuje přirozenost, jež je ekvivalentem lidského světa. Druhý principiální znak sektářské vzdorokultury lze spatřovat v její otevřené uzavřenosti a uzavřené otevřenosti vůči světu. J a k tomu rozumět? U ž středověká vzdorokultura undergroundu prastarým instinktem dospěla k tomu, čemu se později bude říkat dialektická konkretizační praxe. K onomu druhu praxe totiž, jak jsme ji poznali u marxistů a jimi odchovaných teroristů, kryté dialektickou lstí, jež je s to vydávat soustavnou destrukci přirozeného světa za projev zcela jedinečné otevřenosti t o m u t o světu. Ta otevřenost se cítí tolik zahleděna do skrytých plánů a schémat na dně světa, že nemůže než ho plánovitě povyšovat (aufheben) na úroveň královského modelu světa dokonalého, spravedlivého, zbaveného tíhy neduchovní hmoty. To, co v tomto neduchovním světě klade odpor tomuto ideálu, musí být anihilováno. Přičemž anihilace, toť nejlepŠí a nejrychlejší cesta k novému světu nové skutečnosti, v němž ideál, logický pojem, abstraktní absolutno se ztotožní se skutečností světa v rovině čiré, neposkvrněné identity konkrétna a utopie. Nikoli náhodou některé středověké sekty vyhlašovaly kolektivní anihilaci, sebevraždu lidstva za nejlogičtější praktický akt, jímž se radikálně urychlí proces zduchovnění. Už těmto sektám šlo principiálně o důslednou konkretizační praxi, jež ve své logice, jako praxe ztotožňující ideál a skutečnost v rovině ducha, musela být sebeničivě ničivá. Jejím východiskem a počátečním impulsem byla prastará nenávist k stvoření v jeho nevývramé substanciálnosti. V krizovém 17. století, zejména pod tlakem třicetileté války, tento gnostický underground pronikl do ncjvyšších kruhů intelektuální a mocenské Evropy. Jistěže už Luther byl zděšen destruktivním undergroundem své vlastní reformace, ale nemohl ještě tušit, že mezi praxí takového Thomase Miintzera nebo pretotalitárním „královstvím Siónu" v Miinsteru a mezi karteziánským a spinosovským racionalismem existují vztahy spojitých nádob. Boj gnostické okcidentální kultury proti kultuře křesťanské byl veden především ve znamení racionalismu. Pojem sám, navzdory tomu, že odkazuje k ratio, vykazuje přímo iracionální ambivalentnost. Nelze popřít, že už středověká scholastika měla mnoho důvodů považovat se za filozofii a teologii racionální. A dnes víme, že právě svod k racionalistickému esencialismu učinil z pozdní scholastiky inspirátorku všeho novověkého racionalismu kartě-
28
Rio
Preisner
zíánského střihu. Od tohoto logicko-geometrického racionalismu vedla sledovatelná linie až k absolutním systémům filozofického idealismu — Kantova kritika ji nemohla dostatečně narušit — a odtud k Marxovi. Tento racionalismus byl otcem dialektické panlogiky všech takzvaných vědeckých světových názorů a ideologií, a s nimi i anonymním a nepostižitelným demiurgem druhé skutečnosti, démonickou silou pohánějícím nekonečný proces konkretizace utopie. A tentýž racionalismus opovrhoval od dob Descartesových přírodními vědami, pokud jim šlo jen o neutrální poznání skutečné skutečnosti, o proniknutí podstat neživé a živé hmoty. Radikálně odvrácen od rei extensa„ od neduchovně hmotné skutečnosti, odsouzen zato k „existenci" v černém prostoru odhmotnělého vakua Čirého myšlení, našel si cosi jako náhražku oblažujícího dotyku s realitou v prožitcích čirého iracionalismu. A tak se stalo, že cíl iracionálních sekt se překrýval s cílem čirého matemamického racionalismu: konstrukce druhé skutečnosti, již lze iracionálně nazývat „královstvím Siónu", racionálně „konkrétní utopií", jež však vždy vyžaduje průvodní anihilaci padlé hmoty stvořeného světa. I později pak, za červánků nově etablované okcidentální gnostické kultury, v evropském osvícenství, se tahle symbióza racionalismu a iracionalismu dá velmi dobře sledovat v nitru jedné a téže osvícenské osobnosti; třeba u G. E. Lessinga, u I.ichtenberga, u Voltaira, u našeho Dobrovského... Leo Strauss právem poukazoval na to, že filozofy od Descarta přes Spinozu až po Kanta nutno číst mezi řádky. Pak teprve náležitě vyvstane cíl jejich systémů a kritik, totiž vypudit křesťanskou kulturu z jejího vůdčího postavení a její zbytky absorbovat do struktur gnostických, "folio cíle bylo ovšem plně dosaženo až spojenými silami Francouzské revoluce a německého idealismu. — Jisto je, že tomuto vítězství gnosticko-okcidentální kultury předcházela dlouhodobá příprava, jíž je poznamenán kulturní novověk na všech filozofických frontách svého undergroundu. Jako metodickou koncentraci moci v dimenzi ducha — a to v mnoha parametrech — je možno chápat dualistickou metafyziku od René Descarta přes Pierre Bayleho, Malcbranche až ke Spinozovi (kterého se marně snažil neutralizovat l.eibniz), a po jejím boku metafyzický materialismus od Pierre Gasscndiho, Hobbese až po La Mettrieho a Holbaclia, posílený materialistickou mystikou takového Giordana Bruna, Johanna Conrada Dippela, Johanna Christiana Edelmanna, těch divinátorů rozumu, a poněkud kacakombálněji pak i judaisiickou kabalisliku Abrahama Hereryho, inspirátora Spinozy. To, že se všem těmto myslitelům a mystikům nejedná ani o poznání v abstrakně gnozeologickém smyslu, tedy o teorii poznání, ani o pou-
O tzu. paralelní
kultu fe
29
hou metafyziku, nýbrž o systém a takovou metodu vědění, z něhož pramení pro vědoucího i moc, jež se skoro neliší od moci božské, že jim jde o teorii a metodu praxe, schopné proměnit svět k modelu konstruovanému a predzjednanému systémem poznávající moci, to dokazuje zejména přerůstání Machiaveliiho „čiré" teorie vlády v Hobbesovu nauku o racionálním a tudíž vševládném státě, s vyústěním celé této gnostické filozofie moci (a nikoli politiky!) v teologii moci ve slavném Spinozově Tractatus tbeologico-politicus. Spinoza postavil mocenskou strategii gnostického kulturního undergroundu na teologický fundament. Čemuž je třeba rozumět tak, že ideální stát gnoze musí založit své zákonné teorie, svou mocenskou praxi na radikální negaci židokřesťanské závislosti vší praxe na vysloveném a inkarnovaném Slovu. Racionální výklad bible takového Jeana Bodina nebo Herbert.» z Cherbury měl v tomto boji o moc funkci pouze transitivní šarvátky. Cílem bylo „odhalení" Mojžíše a Krista a také Mohameda nejen jako tří podvodníků, ale jako stratégů, jejichž cílem byla teologicky zdůvodněná uzurpacc totální moci. Poukazuji tím ovšem na senzační knihu gnostického undergroundu, pilně čtenou a excerpovanou evropskou inteligencí od 16. do 18. století, na knihu psanou takříkajíc v podzemí samého podzemí u samých kořenů nově se formující gnostickookcidentální kultury: De tribus hnpostoribus. Autorem francouzského originálu byl Jean Maximilien Lucas, pisatel první biografie Spinozovy. Kniha skýtá ostatně jeden z výrazných příkladů „absorbce" židokřesťanské kultury — v její rozpadající se podobě — do absolutního systému poznání jako moci. Aby bylo jasno: osočení Mojžíše, Krista a Mohameda nutno číst interlineárně i jako ospravedlnění vlastní mocenské gnoze! Ve Spinozovi, domnívám se, je dáno ohnisko, v němž se soustředily duchovní síly gnostického okcidentátního undergroundu před frontálním útokem na křesťanskou kulturu, smrtelně zasaženou a v agonální krizi po roztržení na konfese protestantismu a katolictví. Spinoza se poprvé odvážil zcela otevřeně a programatisticky vydat přirozený svět i člověka v něm na pospas experimentující libovůli gnostických teologů a filozofů. A to s výslovnou tolerancí naložit s ním jakkoli, my bychom dnes řekli, s možnost! jakékoliv mutace, i s konečným cílem jeho totální anihilacc. Takzvanou toleranci, již okcidentální gnostická kultura v duchu Spinozy vyhlásila po svém vítězství ústy absolutistického státu, lze velmi dobře přirovnat k sovětským ústavám, jež ve své idealitě — na jejíž konkretizaci oddaně čeká okcidentální levice dodnes — se vyhlašují vždy na závěr dokonané čistky. Rozeznala to velmi přesně Hannah Arendtová. Dějiny evropské kultury od 18. století, přesněji: okcidentálně gnostické kultury nově intronizované, ukazují velmi názorně, že tato nová kultura nehodlá tolerovat žádné jiné paralelní kultury, žádný jiný underground
30
Rio
Preisrter
než ten, do něhož sahají její vlastní kořeny. Moderní pluralismus je také jejím dílem, a — nemohu odolat pokušení říci: i naše slavná Národní fronta (nemluvě o jiných lidových a kulturních frontách marxistické internacionály). Dalo by se uvažovat takřka o jakémsi cyklickém vzlínání vrstev a struktur v totalitě gnostické okcidentální kultury, nebo lépe: v historickém procesu její totalitarizace. Pro křesťanskou kulturu jako koherentní „velikou formu" — mluveno s R. Kassnerem — není zde místa, avšak ani sil. Nemohu už ani v náznaku sledovat postspinozovský vývoj gnostické okcidentální kultury, i když generální ústup křesťanské kultury a její rozpad přichází až v době prvních ideozofů (nikoli tedy filozofů) racionalismu, jako byli osvícenští rádobyteologové druhu Johanna Semlera, Balthasara Bekkera, Lessingova přítele Reimaruse, nebo ideozofové gnostické tolerance jako John Locke a ovšem často a slepě citovaný Voltaire; to vše na pozadí Rousseauovy „Smlouvy" o lidové demokracii. První plody vítězství — či katastrofy — záleží tu na perspektivě — začne sklízet generace gilotiny a hegelianismu. 6 Kultura země Koruny české, jako nedílná součást evropské kultury, se ovšem na tomto zápasu mezi křesťanskou a okcidentálně gnostickou kulturou podílela a obráží jej. Také v Čechách žije odedávna povědomí dvou kultur, jak je najdeme i dnes ve Francii, v Německu; přičemž ještě žádný historik české kultury nevytýčil systematicky onu hraniční čáru mezi oběma enklávami. Bylo by velmi nepřesné ztotožňnovat ji například s dělící linií mezi husitstvím a katolictvím, nebo mezi reformací a protireformací v jejich kulturních projevech. Dělící čára probíhá totiž středem husitské, reformační i protireformační kultury v Čechách, pokud nám jde o diferenci mezi kulturou křesťanskou a okcidentálně gnostickou, tedy o diferenci bazální. Generálně vyvstává právě tento fakt v Čechách už v 15. století v bitvě u Lipan (1434), kde se na české půdě střetl kulturní underground okcidentální gnoze, reprezentovaný ryze utopickou sektou táborských, s křesťanským husitstvím. Když se na stranické schůzi českých spisovatelů-komunistů po zprávě o Chruščevově odhalení stalinských zločinů ozývaly výkřiky: „To je druhá Bílá hora" — dalo se to jistě interpretovat všelijak. Jenže historická skutečnost šarvátky na Bílé hoře, i s tou hrstkou „věrných" německých žoldnéřů z Moravy, nebyl v české kulturní historií nikdy pochopen jako výraz krize křesťanské kultury destruované tentokrát — a to v obou táborech — zevnitř, silami, které tato kultura už nemohla vyloučit ze svého organismu, především proto, že nebyla už s to je vůbec identifikovat. Nezapomeňme pro samé Habsburky a Španěle, že mocenské nitky třicetileté občanské války držel v rukou francouzský
O rzi', paralelní
kultuře
31
kardinál se svou „šedou eminencí" mnichem Josephem, dva kněží tedy, jejichž racionální, mocichtivý ekumenismus jakoby sloužil za vzor i dnešním parabarokním zpolitičtělým teologům a kleromarxistům. Pověstné „temno" pak, které se údajně rozhostilo po Bílé hoře, představuje poslední rezidua zanikající křesťanské kultury, marně vzdorující stále osvícenější Vídni, kde se s josefinismem prosazuje nakonec racionalistická gnoze karteziánského střihu, v Praze pak její bolzanovská a obrozenská odnož. V českém obrození se zmíněná už dialektická identita racionalismu a iracionalismu projevuje vnitřně rozpornou racionální konstrukci či rekonstrukcí údajně lidové, plebejské kultury, tedy zásahem shora, jak se sluší na tradici josefinismu, která v Čech ach, zdá se, zapustila nejhlubší kořeny. Čeští obrozenci racionálně -iracionálně kalkulují i volbu mezi jazykem českým a německým. Obrozenecká symbióza racionalismu a iracionalismu by se — v nezbytné zkratce — dala nejlépe pochopit asi na pozadí podivné souhry bolzanovské a herderovské kritiky Kanta. My víme, kolik impulsů převzal Palacký z Herderovy dějinné filozofie. Návrat k duši lidu jako základu národního uvědomění je jistě postup nemálo iracionální. Souběžně s tím Palacký konstruuje mýtus husitské demokratičnosti jako nejryzejší projev oné údajně plebejské duše českého lidu. Je to ostatně tatáž demokratičnost, kterou později chce T. G. Masaryk teprve naučit chápat a žít český lid za padesát let trvání československého státu. Od těchto iracionalit však už není daleko ke konceptu rovnosti, jenž tolik vyhovuje geometrické zákonitosti racionalismu, v Čechách tedy Bolzanovi a jeho žákům, z nichž pozdní josefinista Havlíček vynikne v boji proti „hierarchům", nemluvě o exkomunikovaném hegeltánském racionalistovi Aug. Smetanovi. J d e však o tentýž princip rovnosti, který v Čechách začali prakticky uskutečňovat až na sám práh komunismu už oni táborští „bratří", poražení křesťanskými husity u Lipan. Mýtus husitství, který ovládl mysl české inteligence, českých historiků, českých básníků, a nikoli náhodou — až do roku 1848 — i mysl německé inteligence v českých zemích, vyhovoval dialektice racionalismu a iracionalismu právě kategorií rovnosti, jež se dala interpretovat jednou geometricky jako výraz dovršené dokonalosti státní, sociální a ekonomické, podruhé zas revolučně anarchisticky jako nezbytná cesta k této dokonalosti. Jestliže Bolzano ztotožňoval absolutní rado s Bohem, a zároveň je učinil nezávislým na Bohu v momentu, kdy se s tímto ratio ztotožní člověk, pak obrozenci v duchu téže absolutní gnoze, byť po excentrické dráze herderovského iracionalismu, z moci tohoto iluminovaného rozumu hodlali vydupat z nicoty „temna" nový český národ. Opakuje se tu prastarý gnostický stereotyp stvoření druhé skutečnosti konkrétna z moci bohorovně myslícího ducha. Cogito ergo creo.
32
Rio
Preisner
A chtěl bych tu zdůraznit: racionálně iracionální kategorie rovnosti byla rozhodující v českém obrození, a nikoli kategorie svobody, příliš mysteriózní, příliš diferencovaná a nepochopitelná bez vědomí analogie bytí. Jsem skoro v pokušení říci, že z protikladu rovnosti a svobody by se daly odvodit všechny další rozlišující znaky mezi kulturou okcidentálné gnostickou a kulturou křesťanskou. Vraťme se však k naší ústřední otázce. Vytvořili čeští obrozenci paralelní kulturu v rakouském mocnářství? Domnívám se, že nikoli. Jejich kultura byla zcela konformní s josefínskou a pozdně josefínskou Vídní, kde svatý Clemens Hofbauer byl vyslýchán tajnou policií jako podezřelý „agent Vatikánu" a individuum šířící pověry a předsudky. Dalo by se namítnout, že Palacký po celý svůj politický život bojoval proti českému „nihilismu" a anarchismu, reprezentovanými tenkrát J . V. J ; ričem, přítelem Bakunina, od něhož vede, jak víme, zajímavá spojnice k revolucionáři Richardu Wagnerovi; nebo takovým Sabinou... Rýsuje se v tomto sváru obrys paralelní kultury v Čechách? Pochybuji. Zajisté existují nemalé rozdíly mezi dějinnou filozofií Palackého, jež byla ostatně zralá už před napsáním „Dějin českého národa", a mezi dějinnou filozofií českých anarchistů. Společné je však oběma filozofiím právě ono gnostické úsilí vytvořit novou národní nebo všelidovou kulturu a civilizaci; u Palackého navázáním na historický model Bratří, u anarchistů odvratem od jakékoli dějinné tradice. Jenže, Palackého husitský model, ten drahokam v sloji českých dějin, sám o sobě byl zrovna tak radikálně odvrácen od jakékoli tradice kulturně dějinné jako utopický koncept či model moderních anarchistů. Palacký se tedy ubíral cestou českých dějin jen proto, aby nakonec objevil a přijal český model radikální protidějinnosti. Gnoze racionální či iracionální se nakonec vždy setká v punktu anihilace dějin, jež musí mít za nejnesmyslněji»! a nejchaotičtější dimenzi banální skutečnosti světa. Ani v konfliktu Palackého — jehož zde, myslím právem, vyzdvihuji na paradigma obrozeneckého intelektuála — s českým anarchismem a nihiltsmem nespatřuji tudíž žádný náznak vzniku paralelní kultury, nýbrž pouze dialektickou souhru derivací nyní už vůdčí gnostické okcidentální kultury. Ani v první republice nelze mluvit o paralelní kultuře. Jistě — stále tam ještě existují vedle sebe kultura česká a německá, a obě se chtějí navzájem dialekticky pohltit, absorbovat, popřípadě anihilovat. Německé kultuře na to nezbude čas, české se to podaří aktem, který nazvat nekulturním by nevystihlo podstatu dění. Spíš se jedná o čin,
O rzi', paralelní
kultuře
33
kcerým se všechny derivace gnostické okcidentální kultury nakonec identifikují: o anihilační praxi namířenou proti dějinné tradici, ba víc: proti realitě samé. T o platí pro kulturní gnostický derivát český zrovna tak jako pro derivát německý. Český kulturní derivát, zdánlivě vítězný, byl vzápětí, jak známo, a s dialektickou logikou pohlcen gnostickou megakulturou či megacivilizací sovětskou. Česká inteligence, s výjimkou Augustina Smetany, neměla nikdy valné pochopení pro velmistra okcidentální gnoze Hegela. Kritický, bojovný vztah k němu neměl v Čechách nikdo, ani Augustin Smetana, Tím hůř pro českou inteligencii a pro českou kulturu, jak by asi poznamenat duch všeho hegelianismu, a tedy i duch marxismu. 1 to její poznání, nikoli jen pozdní, ale liché a marné, spadá do domény oné dialektické svobody jako poznané nutnosti. Vraťme se ale ještě na okamžik do kulturního klimatu masarykovské první republiky. Opět jen v krajní a symbolické stručnosti: také zde, jak řečeno, nelze mluvit o paralelní kultuře. Jistě — byla zde takzvaná „hradní" kultura spojená s Masarykem, a kultura avantgardní spojená se Stalinem a Trockým. Situace, jejíž analogie dnes objevíme skoro v každé západoevropské zemi. U ž tenkrát avantgarda dovedla být zároveň nonkonformistická i oficiózní, hrozit státu oprátkou a zároveň příjmat státní ceny a pocty, bojovat za komunismus i za milionářský styl literátů. Tuhle groteskně rozpornou identitu konformismu a nonkonformismu není těžké sledovat zpět i do 19. století. První avantgardní proud zvaný naturalismus to dovedl už znamenitě: dovolávat se literátských subvencí pro „sociální aristokraty" od státu a měšťácké společnosti, pro něž měl jednoznačnou klasifikaci: represivní systém na ochranu sebranky více méně debilních gangsterů a vydřiduchů. Ale což nebyl už takový Heinrich Heine mistrem konformního nonkonformismu? A dalo by se jít až k předrevoluční, konformně osvícené versaill^ské šlechtě, která si zaváděla do svých salonů nonkonformě osvícené jakobíny jako později buržoazie plynové osvětlení? Stojíme tu před zdánlivě paradoxním jevem sebeničivého nonkonformismu v samém středu vládnoucích kruhů. U ž A. de Tocqueville však rozpoznal, že versailleský racionalismus absolutistického státu byl logikou své gnoze konformní s etatistickým racionalismem jakobínů. Souhra konformismu a nonkonformismu patří k strategii dialektické negace, je významnou hybnou silou revoluce na postupu ke gnostickému ideálu konečné identity ducha světa a ducha absolutna. C o ž mezi hradní kulturou a českou trockisticko-stalinskou avantgardou nepostavil nakonec most v podobě Národní a kulturní socialistické fronty Edvard Beneš? Takže i léta 1945-48 se v české kultuře
34
Rio
Preisner
vyznačovala umornou dialektikou konformního nonkonformísmu a nonkonformního konformismu, ruku v ruce bojujících za jednotnou socialistickou kulturu» Stačí zalistovat Kritickým měsíčníkem z oněch let. Ono poválečné tříletí se v české kultuře dá dost těžko postihnout. Dílem se v něm začaly uskutečňovat potencíality předzjednané už v oficiózně nonkonformní avantgardě první republiky, nemluvě o podzemních impulsech válečného socialismu nacistického, dílem pak toto tříletí přineslo, aniž to tušilo, neslavný skon tradice českého obrození. Neboť Únor vše smetl do syntézy neznámého aliud. Mám však stále zato, že vývoj České kultury od červánků obrození až po velké sucho roku 1947 stojí ve znamení nepřítomnosti paralelní kultury hodné toho jména. Všechno kulturní vrstvení a střetání probíhalo pod křídly jedné jediné, obecně uznávané gnostickookcidentální kultury. Co se tu střetalo, byly jen její atributivní odvozeniny. U ž K. H. Mácha na počátku této obrozenské kultury odhalil její nihilistický základ. A její nihilismus nepřekonal ani Neruda, ani Březina, ani Wolker, ani Hora, ani Nezval, a jak víme ani Škvorecký s Kunderou. Mácha se od těchto stále senilnějších čím modernějších obrozenců liší prohlédavostí zraku hodnou Nietzscheho. Měl odvahu pohledět do gorgonské tváře tomu, co se nic nazývá, a pak se k fidiovačce českého obrození obrátit zády, a to i doslova v hodině svého umírání. Kupodivu mi po K. H. Máchovi přichází na mysl Karel Čapek. Tento takzvaně hradní autor měl také odvahu, tentokrát před celou obrozensky avantgardní literátskou obcí nahlas a jasně vyslovit své „proč nejsem komunistou", za což byl vzápětí ostrakizován skoro celou českou kulturou skoro na půl století. Čapkova stať Proč nejsem komunistou považuji za jeden ze vzácných manifestů opravdového českého nonkonformísmu, napsaný — pohleďme — ovšemže nikoli nonkonformním komunistou, ani socialistou, ale právě údajně konformním hradním autorem masarykovské Č S R . Domnívám se, že oba bratři Čapkové dodnes nejsou pochopeni v celé mučednické pravdě své umělecké existence, totiž jako insulární osobnosti s domovským právem na archipelagu rozpadlé a potopené křesťanské kultury, a to právem větším než mnozí konfesijně katoličtí autoři. 7 Únor 1948 povýšil (aufheben) kromě jiného i dialektický vztah nonkonformismu a konformismu na vyšší úroveň syntetické monokultury. Kdo by nevěděl, že jde ovšem o fasádu z makulatur. Znamená to snad, že se teď v C echách konečně vynořila paralelní kultura? Že čeští spisovatelé, česká inteligencie navázala třeba na onen paradoxní nonkonformismus protikomunistického manifestu Karla Čapka? Věci se vyvíjely zcela
O rzi', paralelní
kultuře
Jí
jinak. Pokusím se v dalším o malou personální typologii poúnorových kulturních stanovisek: Zakladatel českého strukturalismu, Jan Mukařovský, bez rozpaků přešel do tábora stalinismu. T a k t o svého času přestoupil k stalinismu už takový Šklovskij, a to z pozic ruského formalismu, j e m u ž český S t r u k turalismus vděčí za mnohé. A jsem přesvědčen, že dnešní popularita Jana Mukařovského mezi západními levičáky je založena právě na dialektické logice zdánlivě hladce proveditelného přechodu od abstraktních estetických, popř. linguistických struktur k ideologickému zglajchšaltování kultury ve jménu ideálního modelu socialismu. N. Chomsky, ale i J . P. Sartre nebo Merleau-Ponty se ubírali po téže dialektické dráze. Rektor Karlovy univerzity, čelný český obrozenecký humanista, znalec Karla H y n k a Máchy (aspoň genetiky smyslu jeho díla), na slovo vzatý analyzátor české lyriky, se tedy v roce 1948 přihlásil k obrozené Národní frontě. Proč by se také měl permanentní proces obrazování českého národa podle modelu absolutní rovnosti zastavit v okamžiku, kdy komunistická strana, esence všeho avantgardismu, přistoupila k další fázi dialektické konkretizace, totiž ke geometricky racionálnímu srovnání tohoto národa na úroveň národů srovnatelných už do panlogické syntézy Sovětského svazu? Nikoli, Jan Mukařovský zůstal věrný racionálnímu dědictví josefínského obrození do krajních důsledků. Na rozdíl od Jana Mukařovského, jeho kolega a rival na pražském vysokém učení Karlově, Václav Černý, rezolutně odmítl postoupit z pozice semisocialistické Národní fronty na pozici fronty obrozené diktaturou proletariátu pod vedením KSČ. Stanovisko, které V. Černý nemohl ovšem obhájit dialektickou logikou marx-leninismu. V. Če rny volil proto vpravdě tragický vzdor, z něhož není východiska a který svou noetickou kvalitou je iracionální. Ona bezvýchodnost by se snad dala fenomenologicky popsat jako zblouděn! v labyrintu rozporu mezi racionálně řízenou socialistickou ekonomií a mezi svobodnou, nezávislou, nicméně opět striktně socialisticky „kladnou" kulturou. Jinými slovy: humanista V. Černý si chtěl i nadále zachovat výsadu nonkonformního konformisty, a více méně tvrdohlavě v mezích vytýčených rámcem neobrozené Národní fronty, za niž se zasazoval. Žádal pro sebe výsadu, kterou zásadně a s ideologickou uvědomělostí upíral takzvané „základně", a tím miliónům lidí k této základně připoutaným, mezi něž. počítal sám sebe míň než osobnosti, které svého tvůrčího génia chtěly svobodně uplatňovat nikoli psaním esejů, ale riskantním hledáním nových výrobních možností, zdrojů a podnikatelských příležitostí. — V. Černý se tím filozoficky dostal do tragického, protože logicky nutného rozporu se svou vlastní existencí. Na jedné straně manifestačně souhlasil se socialismem v rovině hospodářské základny, a preferoval tedy racionálně řízenou a abstraktně plánovanou organizaci hmoty, na
36
Rio
Preisner
druhé straně však odmítal racionálně řízenou a plánovanou organizaci v rovině nadstavby, což znamená: v samém ohnisku racionální metody a systematické abstrakce. Tak se racionalita, plán, ba abstraktní systém sám ve svých principech u Černého vyvrací kategorií neracionalní svobody, té svobody, jež nechce být poznanou nutností. Nechce-li však, čímpak může být? Subjektivní libovůlí, zvůlí? Vůlí k moci? Vůlí k nicotě? Darem bohů? Vůlí k sobě? Ať tak či onak, V. Černý vnáší do hermetického systému permanentně dialektické panlogiky kategorii, která v jeho situaci člověka svou hmotnou stránkou odevzdaného logice systému, svou duchovní stránkou mu vzdorujícího — může zavést pouze na pokraj nekonečného zoufalství, skoro dantovsky infernální roztrženosti. V. Černý onu nelidskou bezvýchodnost racionální dialektiky „socialismu" obohacuje takříkajíc o exístencíální aspekt svobody k sebeniČívému zoufalství. Myslím si, že tohle tragicky vzdorné utkvívání na vnitřně rozporných parasocialistických pozicích neobrozené a neexistující Národní fronty je charakteristické i pro reprezentativní elitu českého exilu od roku 1948. Nazvat tuto pozici na rozhraní prvního a druhého obrození v české kultuře znamením svébytné paralelní kultury však rozhodně nelze. Stačí se porozhlédnout po západních levicových kruzích a objevíme takových typů plnou ošatku. S tím podstatným rozdílem, že nijak tragicky netrpí svou nelogickou iracionální rozpolceností mezi ekonomický socialismus a kulturní elitarismus, z prostého důvodu, že žijí v nenáviděném kapitalismu. Profil filozofa Jana Patočky se rýsuje zřetelněji v juxtapozici k osobnosti V. Černého. Bez tohoto protikladu, obávám se, Patočkovo stanovisko v letech padesátých a šedesátých ztrácí konturu a tratí se v neutralismu nedosti vyváženém. Přirovnal bych jej pro ilustraci k neutralitě takového Rakouska v obklíčení sovětských satelitů. Podobně jako V. Černý, i Jan Patočka navazuje na F. Palackého obrozenský model českého demokratického plebejství, ale na rozdíl od historika postupuje s dialektickou logikou dále k egalitářskému socialismu. Patočkova dějinná filozofie česká, zrovna tak jako dějinná filozofie V. Černého, dospívá nakonec k syntéze Palackého demokratismu a J . V. Fričova nebo Sabinova socialismu. K tomu glosa: český anarchismus nevytvořil vážnější protiváhu k husitskoobrozeneckému modelu rovnosti. V postavě Švejka fedruje s propastně nihilistickou ironií rovnost imbecilů jako ultimativní modus vivendi. — Nutno si uvědomit, že syntéza demokratismu a socialismu byla možná nikoli na bázi saintsimonovského socialismu, jak jej vyznávali J . V. Frič nebo Božena Němcová, nýbrž na bázi socialismu vědeckého. Palacký by v takové či onaké syntéze spatřoval leda triumf nihilismu. Nikoli ovšem V. Černý, ani Jan Patočka. Aspoň ne do chvíle, kdy se tato syntéza začala konkretizovat dialektickou praxi poúnorovou. Nicméně, na rozdíl od
O rzi', paralelní
kultuře
37
V. Černého, u filozofa Jana Patočky syntéza historizovaného českého demokratického plebejství s egalitářským socialismem nepřipouštěla žádnou anarcho-elitářskou výjimku. Patočka byl dalek nelogického požadavku elitářských nadstavbových enkláv, jak jej vznáší V. Černý, ještě v tradici neoromantického elitářství Šaldova, což Jana Patočku přivedlo na sám práh striktního marx-leninismu, dejme tomu lukáczovské provenience. Projevovalo se to, myslím, právě oním těžko postižitelným, vyčkávavým neutralismem. Namísto o neutrálním přešlapování na prahu by se dalo možná hovořit také o pendlování mezi filozofickými frontami, jak je na Západě předvádí celá řada intelektuálů v čele se slavně zesnulým J. P. Sartrem. T í m se Jan Patočka v padesátých a šedesátých letech ocitl, tuším, v situaci obdobně bezvýchodné jako V. Černý, aniž by ovšem napodoboval Černého pateticky tragické gesto, jež Černému vtiskla ona vzdorně iracionální kategorie svobody. Jan Patočka ví, že pokantovský koncept svobody ve vývoji filozofie 19. a 20. století dospěl na rozhraní dvojího bezcestí — němčina pro to má výraz „Holzweg" — dvou neschůdností: bucf k hegeliánsko-marxistickému pojetí svobody jako poznané nutnosti, nebo k ateisticko-existencialistickému pojetí svobody jako absolutna. Obě pojetí vedou totiž k abdikaci člověka ve prospěch absolutní determinace nebo totálního absurdna. Patočkovi bylo jasné, že kategorie svobody odvozované z tradice idealistické filozofie nemůže poskytnout žádné východisko z poúnorové katastrofy a její neúprosné logičnosti. Až v sedmdesátých letech se Jan Patočka pokusil rozrazit labyrintickou bezvýchodnost českého scestí fenomenologickým návratem k zasutým věcem politickým, a to v jejich aristotelsky nedílném vztahu k etice. T í m t o úsilím o politickou etiku Jan Patočka překonal své traumaticky nerozhodné vyčkávání na prahu marx-leninismu, ono kafkovské otálení před zákonem, a vydal se na cestu do hájemství přirozeného světa, zpět k banálním jsoucnům, k věcem politickým a k člověku po všech stránkách nedokonalému, z vlastní svobodné vůle nezdokonalitelnému. Tím se Patočka také začal radikálně odchylovat od obrozenského modelu dějinné filozofie české, tj. od všech jeho abstraktně racionalistických a údajně i vědeckých parametrů. Teprve teď se Jan Patočka stal vpravdě nebezpečným totalitárnímu systému, který také vzápětí zareagoval, vyburcován šestým smyslem dialektické negace všeho přirozeného. Jan Patočka byl likvidován dřív, než mohl položit filozofické základy vpravdě paralelní kultury v Čechách i v českém exilu. Tím zdaleka nechci říct, že v poúnorovém Česku nebylo prakticky nikoho, kdo by se dopracoval k základům paralelní kultury, jež by vzdorovala ničivě neúprosné determinaci racionálně utopického a pseu-
Rio
38
Preisner
dohistorického modelu obrození prvního a dialektické logice a konkretizační praxi obrození druhého. Nebylí to však filozofové ani literáti a jim podobní inženýři lidských duší, kteří objevili východisko k návratu ke skutečné skutečnosti — jakkoli poúnorově hrůzné a zpustošené — přesto ke skutečnosti záchytné, byť i jen v podobě nejhlubšího dna. Myslím tu na některé české básníky, jejichž poúnorové dílo, dík tajemné transformaci tvořivých sil i samého tvůrčího procesu (za cenu utrpení, jež nelze zvážit), položilo první základy ke kultuře vskutku paralelní a nově a objevně se dotýkající nevykonstruovaného, a tudíž i nemýtizovateJného smyslu kulturních a existenciálních dějin českých. Jsou co, jako už po celé generace, insulární postavy, velcí osamělci, bez patetických gest, bez scény a publika, dozrálí k vrcholkům své tvorby až na sklonku života po dlouhé bludné pouti duchovní džunglí a bažinou okcidentální avantgardy: Vladimír Holan, František Halas, stařičký Seifert, a v jejich čele umučený Jan Zahradníček. V českém exilu se k nim druží neméně insulární postava Ivana Diviše. Jaký podivuhodný archipel české lyriky propojený dosud neobjevenými duchovními mosty a proudy! S poukazem na tyto osobnosti by se dalo uvažovat aspoň o půdorysném nástinu možné paralelní kultury české. Jenže se mi přitom neodbytně vtírá otázka, jestli tito osamělci — a je jich v Čechách jistě víc, i když dohromady jen hrstka — a snad nejen básníků, ale i malířů, dosud neznámých filozofů a teologů — jestli tito nepatří spíš k posledním opozdilým tažným ptákům směřujícím k horizontu, za nímž kdysi dávno už zmizela křesťanská kultura. Pak by se poúnorové panorama české kultury jevilo docela jinak, víc v duchu absolutního aliud. A ještě i dialektická spřízněnost, neřku-li místy spřaženost oficiózní a semioficiózní literatury let sedmdesátých by svědčila spíš o konečném rozpadu, tentokrát postkřesťanské okcidentální gnostické kultury, o sestupu do nížin barbarské nekulturnosti, ba hůř — do undergroundu zcela jiné kvality, do propasti racionálně plánované cmtikultury jako průvodního fenoménu zániku českého státu a českého národa.
8
„Socialistický společenský systém se zespolečenštělými výrobními prostředky, s velkolepou planifikací materiální a duchovní sféry představuje dosud zřejmě nejracionálnější způsob organizace společnosti. J a k známo, jeho možnosti jsou impozantní; nejenže dokáže v minimálním čase zindustrializovat primitivní zemědělský stát, ale umí i vybudovat
O
rzi',
paralelní
kultuře
39
slušné sociální jistoty."' Zvláštní, jakkoli to zní neobyčejně uvědoměle, nelze si představit, že bychom se s takto formulovaným textem setkali na stránkách Rudého práva. Styl i volba pojmů svědčí o tom, že se tu kdosi vyjadřuje o socialismu v jeho ideální projekci, s uvědomělostí, jež je bližší iracionální víře než věcné ideologičnosti, nikoli tedy aparátčík obeznámený s mokrým dílem konkretizační praxe, ale jakýsi voyer uchvácený svůdným idolem socialismu. Nicméně principy socialismu jsou. tu jak náleží pochopeny v marx-leninistické totalitě, hovoří se nejen 0 „velkolepé planifikaci" materiální sféry, ale také sféry duchovní, tedy zcela důsledně u vědomí dialektické a panlogické determinace základny 1 nadstavby. Ale následující věta o „nejracionálnějším způsobu organizace společnosti" působí nemarxisticky už záměnou ideologického „vědeckost" karteziánskou „racionálností". Paján o „minimálním čase", v němž onen socialismus zindustrializuje primitivní zemědělské státy a zavede „sociální jistoty", tedy bez řady pětiletek, se zdá být jakoby inspirován radikálně sekularizovaným očekáváním brzkého příchodu království božího na zemi. Takovouto ideologickou kaši běžně produkuje levičáctví, Leninem diagnostikované jako „dětská nemoc", jež zachvacuje dnes především intelektuály na kapitalistickém Západě. Paradox tkví v tom, že nejde 0 fantasírování politologa na univerzitě v Brémách nebo v Princetonu, nýbrž že autorem je evangelický farář Miloš Rejchrt, mluvčí Charty 77, a tedy jeden z čelných reprezentantů údajné „paralelní kultury" v socialistickém Česku. Rejchrtův názor sdílí celá řada dalších Chartistů, 1 když — doufejme — netvoří většinu. Bylo by komické chtít tento chvalozpěv vyvracet. Mne zajímá spíš, jak je vůbec možné něco takového s klidnou myslí napsat v okupovaném socialistickém Česku, a zároveň se přitom považovat za exponenta paralelní kultury. Vylučuji totiž možnost, že text je míněn ironicky. Také interlineárně nevypovídá o ničem. Vysvětlovat to jako typický projev blouznivce víry v nedotknutelný 'ideál socialismu — v tomto případě patrně skoro identické s vírou v imanentistické království boží 11a zemi — zdaleka nepřesvědčuje. Zůstává také zprvu nejasné, co pro tohoto blouznivce znamená tzv. reálný socialismus, v němž žije, v němž je dokonce i pronásledován. Z jeho vlastního textu vyplývá logicky, že v této realitě musí uznávat aspoň její socialistickou kvalitu. Rejchrt souhlasí například s plánovitě řízenou kulturou, ale velebí také rapidní industrializaci zaostalé země (mysl! tím Slovensko? nebo Rumunsko? nebo Polsko? nebo snad Sovětský svaz?). Valně nepřekvapuje, jak jsem řekl, když se s takovou dualistickou ;> M ] ] o í Rcjchrc v o t e v ř e n é m d o p i s e A n t o n í n u S t r n a d o v i ; Křesťane a Charta, Index, Kolín n . R ý n e m 1980, s. 243.
40
Rio
Preisner
vírou v ideální socialismus setkáme u západní levicové inteligencie, nebo dokonce u bezprostředně poúnorového exilu. Ale v Československu taková víra musí mít v sobe cosi takřka schizofrenního. Šarádu Rejchrtovy podivné víry rozřešil velmi přesvědčivě Miroslav Novák ve své úvaze O paradoxu nejen politickém, v níž zcela jednoznačně odhalil pramen a inspiraci Rejchrtova pojetí socialismu — ve francouzském filozofovi Paulu Ricoeurovi. M. Novák s kritickým umem poukázal nejdřív na to, co bych nazval Ricoeurovou maníchejskou interpretací socialismu jako systému, který právě svou ideální dokonalostí a .raci onálností nutné provokuje i nejvyšší míru iracionálního zla. Filozofický vítr tu veje jasné směrem od esencialistického kartezianísmu, který je obratné a ovšem eklekticky kombinován s Kantovou teorií radikálního zla. Ricoeur vpodstatě chápe socialismus z perspektivy a pojmoslovím starého osvícenství. Nezapomeňme, že „nejracionálnějŽí způsob organizace společnosti" se považuje za žádoucí ideál od dob versailleského absolutismu přes Robespierra až po „vědecky" plánovaný socialismus. Tenhle vzestup ke stále vyšší dokonalosti umožnila ovšem teprve v náležité totalitě Hegelova dialektika. Radikální zlo, které nutně — podle Ricoeura, provází tento nezadržitelně se zdokonalující systém, vyrůstá kupodivu v samém jeho středu, jsouc však zároveň identické s okolním zlem kapitalismu. Tahle identita vnějšího a vnitřního tvoří odjakživa součást objektivního i subjektivního idealismu, a marxismus ji přejal. Nikoli náhodou každý vnitřní nepřítel se okamžitě stává sluhou zahraničního kapitálu. Rejchrt Ricoeurovu velkou exkulpaci socialismu slepě přejal a adaptoval ji na socialismus československý. S Ricoeurem musí však Rejchrt logicky exkulpovat — s ohledem na přímou úměrnost socialistického ideálu a radikality kapitalisticko-socialistického zla — i sám socialistický Gulag, vedle něhož okupace Československa je maličkostí. Zdůrazňuji: exkulpovat, i když i nadále odmítat. Nicméně nemůže být už pochyb, že Rejchrt vpodstatě, i když zdráhave, souhlasí se socialismem v jeho reálné podobě a je pak s to tuto manichejsky podmíněnou exkulpaci nutného zla ztotožnit se svobodným aktem křesťanského odpuštění zla nenutného. V každém případě Rejchrtova exkulpace reálného socialismu vyplývá velmi logicky z gnostického dualismu zduchovňujícího se socialismu na jedné, a do zlé hmotnosti se propadajícího kapitalismu na druhé straně. Radikální zlo v socialismu samém se dá, jak vidno, velmi dobře označit za projev pozůstatků kapitalistické amorálnosti. Nemálo literatury „paralelní" kultury má sklon líčit estébáky a aparátčíky jako renegátské sadisty nebo farizeje propadlé konzumnímu kapitalistickému hedonismu. Z čehož možno vyvodit, že nejde vlastně o eliminaci aparátčíku a estébáků, ale o dosazení aparátČíků a estébáků socialisticky uvě-
O rzi', paralelní
kultuře
41
domnělých, kteří budou napravovat a stíhat duše propadlé radikálnímu kapitalistickému zlu, a nikoli snad vyznavače socialistického ideálu. Už Trocký označil stalinismus za nedokonalou revoluci, a neodsoudil jej v jeho podstatě, nýbrž jej pouze konfrontoval s revoluční dokonalostí. Stalinismus mu byl příliš málo výkonný, příliš pomalý v konkretizaci utopie. Nic víc a nic méně. Rejchrt převzal od Ricoeura tezi o socialistickém státu jako nejracionálnějším sociálně politickém útvaru, a zároveň i manichejskou tezi o radikálním zlu, jež se v socialistickém systému stupňuje přímo úměrně s jeho racionalitou. S Ricoeurem považuje Rejchrt bez dalšího rozmýšlení racionalitu socialistického státu za dostatečnou příčinu jeho maximální žádoucnosti, bez ohledu na radikalitu zla. Od Ricoeura pak přejímá Rejchrt také pokus řešit radikalitu zla zavedením kontrol založených na demokratických svobodách. S Ricoeurem se Rejchrt — velmi nemarxisticky — totiž domnívá, že demokratické svobody liberalistického kapitalistického státu mají, nebo by měly mít, platnost nadtřídní. Tím se Ricoeur, zrovna tak jako Rejchrt, dostávají do rozporu s výchozí tezí o nejvyšší racionalitě socialistického zřízení, která přece musí v sobě logicky zahrnovat i nezbytnost vytvoření kontrol právě z pozic tohoto nejvyššího racionalismu. Což vede dále k závěru, že i tyto vysoce racionální kontroly (pokud by je Ricoeur a Rejchrt přijali, přinuceni snad svou vlastní tezí o racionalitě socialismu) musí být provázeny inherentní mírou zla přímo úměrnou racionalitě kontrol samých, což vyplývá z manichejské teze druhé. Nevidím východiska z tohoto vnitřního rozporu Ricocurovy manichejské politické filozofie, jíž se stal Rejchrt naivní obětí. Rejchrt je tedy ve své víře v dokonalý socialismus odchován zapadni levičáckou literaturou, nepochybně i teologickou, ze zdrojů onoho oficiózního nonkonformismu, s nímž — zdá se — „paralelit" kultura v Česku vytváří cosi jako spojité nádoby, nebo chcete-li, nehynoucí duchovní detentu. Nebylo by těžké najít proto analogie i mezi vztahem západního oficiózního nonkonformismu k západním jakobínským demokraciím na jedné a vztahem české „paralelní" kultury k systému reálného socialismu na druhé straně. Jakobínská demokracie i systém reálného socialismu jsou svým způsobem kritizovány pokaždé ve jménu dokonalosti ideálu, k němuž je jejich vlastní racionalita svou logikou zavazuje. Vyčítá se jim, že tohoto ideálu nedosahují dost rychle, v onom „minimálním čase", ale nikoli snad vinou racionálního plánování, nýbrž vinou inheretního iracionálního zla. Toto zlo se „definuje" a kritizuje — na Západě je to americký kapitalismus, na Východě stalinismus a jeho odnože, nikoli racionalita totálního plánování v systému, o jehož summum bonům nemůže být pochyb. Proč se tedy divit, že racionální jakobínská demokracie na Západě svoje nonkonformisty zasypává
42
Rio
Preisner
státními cenami a že reálný socialismus kritickou „paralelní" kulturu ve svém hájemství sice bděle střeží, ale také takticky toleruje, právě s ohledem na její iracionálně racionální souběženstvL Volil jsem Rejchrtuv příklad nejen pro jeho názornost, ale také proto, že se tu usiluje o filozofické zdůvodnění dané pozice ze zdrojů premarxistického racionalismu, Vedle Rejchrta by se dala jmenovat řada dalších socialistických absolutistů — ať už s pseudokřesťanským nebo marxistickým podtextem — takový Hejdánek, Trojan, nebo skupina eurokomunistů z klubu E 27, jako kupříkladu Luboš Kohout aj. Ti však vesměs najdou cestu racionalistické redukce. Filozoficky konkuruje Rejchrtovu ricoeurismu spí? socialistický radikalismus školy H. Marcuseho. I Marcuse pronikl totiž nakonec k čirému racionalismu, v němž — myslím že právem — spatřuje jádro a podstatu marxismu samého. T o Marcusovi také umožnilo dospět k teorii totální praxe, nebo lépe: totální negace stvořené skutečnosti, již novojazyk dialektiky nazývá konkretizací utopie, a to v?e bez ohledu na to, jakými prostředky (totální teror) a kým (studenti) jí bude dosaženo. Tím se třídní vazba revoluce cestou marcusovské redukce na čirou racionální podstatu marxismu demýtizuje v pouhou kategorii dialektického kladení, kterou je třeba v daném okamžiku logicky a nutně negovat. Zde však není místo se tím podrobněji zabývat. Chtěl bych dodat ještě toto: o tom, že v českém kulturním podzemí zdánlivě paralení kultura vehementně, neřku-li systematicky, zastiňuje skutečnou paralelní kulturu, svědčí názorně tři poměrně objemné almanachy Spektrum. Ve vší stručnosti lze z těchto tří dosud vyšlých svazků odvodit dva „spektrálně" tématické světonázorové okruhy, jež se kladou jakoby proti dějinné skutečnosti tzv. reálného socialismu: 1) existencialismus heideggerovské ražby; 2) příklon k novému mýtu. Oba okruhy se doplňují. Mýtotvorné myšlení pozdního Heideggera podmiňuje rebelantskou ekologickou „Weltanschaung" a ústí v Česku do modifikace mýtotvorného myšlení nietzscheovce Ladislava Klímy. Chronologicky stojí L. Klíma před Heideggerem, ale panlogicky se myšlení obou pohybuje po téže kruhové dráze, v níž nakonec existence pokaždé vplývá do mýtu. U Klímy vše ústí do mýtické identity subjektu a božství, u Heideggera je tato identita zavinuta do mýtického obrazu člověka jako pastýře bytí. Přitom nesmíme zapomenout, že novému mýtu v Česku tvoří neodmyslitelný podtext Haškův nihilistický mýtus Švejka, integrovaný leda do somiiambulmho nihilismu „snivce a buřiče" Vaculíka. Na poli poezie se české opojení novým mýtem projevilo pozoruhodnou obrodou tvorby Šiktancovy. Ostatně i opožděná móda happeningu v Čechách holduje mýtizované, od dějinnosti oproštěné momentní přítomnosti. Omyl tkví v tom, že jeho aranžéři se chtějí oprostit od dějinného feno-
O rzi', paralelní
kultuře
43
inénu zvaného reálný socialismus, který však sám o sobě svou podstatou je vybudován na dialektické negaci vší dějinně skloubené a zřetězené skutečnosti. Akce StB mají proto též charakter happeningů. Klade se tu happening proti happeningu, zcela v duchu nekonečných dialektických negací. Právě u Ladislava Klímy, který byl ve sborníku Spektrum vyhlášen za „jednoho z největších zjevů dějin myšlení", a to výslovně „navzdory vší objektivní realitě" a „objektivně platným hodnotám" — jak jsme tu vlastně principiálně daleko od kultu největšího myslitele a jazykozpytce Stalina? — u toho světonázorového extatika a vizionáře z počátku století, lze velmi dobře sledovat podzemní propojení mýtocvorného myšlení s čirým (dialektickým) myšlením „o sobě", jež se radikálně odvrací od skutečnosti světa, člověka a jeho dějin údajným právem totální identity s myšlením Boha. Mýtus byl a zůstal rodným bratrem gnoze. Mýtotvůrci typu Ladislava Klímy (nebo O. Březiny) byla zalidněna zejména střední Evropa éry fin de siècle a expresionismu. Ve dvacátých letech pak se to proroky a mesiáši v srdci Evropy přímo hemžilo — na okraji prosazujícího se totalitarismu. Podle mého soudu jediný z nich (vedle Nietzscheho) měl v Evropě vskutku co říci: V. Solovjev. Bylo by zajímavé sledovat vedle těchto „světských" trendů analogickou kruhovou dráhu od tzv. demytologizace a historické kosmologizace křesťanství k heideggerovské gnozi staronových mýtů Země a odtud k materialistické exegezi, jíž se ubírá v Čechách — zdá se — i skupina kolem Teologických textů, nekriticky ovšem závislá — jak tomu v Čechách bývá — na liberální německé a francouzské teologii. Ve velké anketě Spektra č. 3, týkající se otázky bytí a nebytí národa a jeho „programu" po šedesáti letech trvání (či netrvání?) republiky, zdrcující většina dotazovaných nemá nejmenší pochyby o ideálu socialismu a nezbytnosti jeho konkretizace. Nechyběl ani — chartistický — hlas označujíc! Klementa Gottwalda za vzácnou výjimku v jinak sterilním kruhu poválečných politiků. Ideál socialismu se pak buď ztotožňuje s „národním programem", nebo mnohdy klade nad něj. Prenacionalistický pojem patriotismu vymizel zcela z paměti a povědomí českých intelektuálů. Staronové mýtotvorné myšlení a ideály socialismu (ztotožňované šmabem s ideály humanitními) nestojí k sobě v nižádném markantním rozporu. Nezapomeňme, že i celá německá mýtotvorná tradice tzv. konzervativní revoluce od roku 1918 byla zásadně arttikapitalistická a socialistická. Analogie jsou tu přímo frapantní. Heidegger sám koneckonců patří k exponentům německé konzervativní revoluce, jejíž obě radikální křídla byla zastoupena: nacionáJbolševismem a nacionálním socialismem. To, že v mezních bodech ztotožňuje ideologická „pravice" s ideolo-
44
Rio
Preisner
gickou „levicí", je notoricky známé. Mnohé právě tuto identitu dokládá i na stránkách Spektra: symbiózu neopaganistického mýtu se socialistickým absolutismem a jejich konečnou závislost na konkretizační praxí, jejíž otěže třímá v pazourech „reálný" socialismus. Nemohu si pomocí: vyhlašovaná paralelnost kulturní se tu ukazuje být pouhou dialektickou spřažeností. Jsem však dalek pochybovat o existenci skutečné paralelní kultury v okupovaných Čechách. V samotných svazcích Spektra lze najít její zpola zavát é stopy (Reynek, Kal ¡sta), hovoří ze stránek měsíčníku Informace o Církvi, ze skutečnosti, že v samizdatu — mimo Edici Petlice — koluje v Československu stať K, Čapka Proč nejsem komunistou, poezie Demlova, Zahradníčkova, Palivcova Rotreklova,, Kostohryzova aj. O jejím zaměření svědčí nemálo i velký zájem o spisy Solženicynovy, Rozlišující znak paralelní kultury hodné toho jména bych spatřoval v odmítnutí oné dialektické jednoty mýtu a antik reaturálnosti zavěšené v černém prostoru myšlení, jež samo sebe klade — arogantním, byť nemohoucím volním aktem — do identity s absolutnem. Toto odmítání je primárně založeno v souhlasu s objektivní skutečností člověka, světa a lidských dějin u vědomí transcendentálně ontologické diference, analogičnosti řádu všech stvořených substancí, jinými slovy; u vědomí nemožnosti prométeovského ztotožnění člověka a Boha ani cestou osvobozování, ani aktem vůle, ani metodou myšlení, ani dialektikou vývoje a vznikání, ani dialektickou revoluční praxí.
Jirí
Fuchs
Kritika filozofických předpokladů teologického myšlení* 1. Filozofie jako nutná podmínka teologie Teolog myslí. Myslet se dá dobře nebo špatně. Dobrý teolog jako takový nemůže myslet špatně. Kritéria správného poznání však určuje filozofie. Proto k ní dobrý teolog nemůže být nevšímavý. Teolog myslí o skutečnosti. Přitom se nedomnívá, že by byl jen v zajetí svých subjektivních vztahů; spoléhá se na korespondenci poznání s realitou. Principy, podmínky, možnosti a rozměry této korespondence však stanoví filozofie; dobrý teolog z toho čerpá vodítka pro svá zkoumání; odtud také nabývá vědomí o povaze teologického poznání. Proto nemůže být k filozofii indiferentní. Teolog myslí o skutečnosti, pokud je hierarchicky strukturována a rozvrstvena; svým předmětem vstupuje přímo do centra jsoucna a jeho proporcí. Dobrý teolog zachovává rovnováhu v hierarchii jsoucna, kterou ovšem vyšetřuje jen filozofie. Proto v ní nachází zdroje i regulativní principy svých úvah o stěžejních poměrech v řádu jsoucna. Teolog myslí o nejvyšší skutečnosti pojmem „Bůh". Dobrý teolog usiluje o jeho přesný obsah, o pravdivost výpovědí o Bohu. Mnoho poznatku o nejvyšší skutečnosti přináší také filozofie. Proto dobrý teolog hledí rozšířit své poznání kritickou recepcí filozofických rezultátů. To však není bez filozofické orientace ani myslitelné. Zvláště se pak teolog obírá poměrem člověka k Bohu; v tom záleží specifikum jeho myšlení. Dobrý teolog se neobejde bez důkladné znalosti lidské bytosti. Tu však zkoumá jak po stránce konstitutivní, tak v aspektech relacionální filozofie; řád lidského života je její vrcholné téma. Ergo... A konečně si teolog také ujasňuje vlastní počínání. Reflektuje svůj obor, vol! podle povahy svých prostředků a podle požadavků svého předmětu vhodné metody, aby posléze vybudobal ze svých poznatků organické celky, aby je nějak sjednotil, systemizoval. Obecné principy harmonizace subjektivního a objektivního činitele reflexního poznání, jakož i principy výstavby vědy, tematizuje rovněž jen filozofie. Proto je na ni teolog napojen i v tomto ohledu noetickometodologickém. * Vychází bez autorova vždorní.
46
J i ř í Fuchs
Uvedený přehled spojitostí a vazeb navozuje tezi, motivující celé pojednání: teologické myšlení je mnohonásobně podmíněno filozofií. Předběžné užitý pojem filozofie a z něho plynoucí podmíněnost teologie můžeme klidně nechat fungovat. Neboť stačí, když neutrálně setrváme u širšího smyslu filozofie, jakožto obírající se obecnou problematikou skutečnosti a poznání. Vezmeme-li pak teologii rovněž siřeji, jako lidskými prostředky prováděný výklad a rozvíjení Bohem zjevených pravd, je její závislost na filozofii zřejmá i bez bližších určení. Tuto závislost si můžeme přiblížit v perspektivě metodické korelace prostředku s předmětem poznání; zpřítomní se tím dva aspekty závislosti teologa na filozofii. Filozofie zkoumá povahu poznání a teolog disponuje prostředky reflexivního poznání. Těmito dvěma fakty je dán rámec subjektivního aspektu sledované závislosti. Co filozofie vyzkoumá o možnostech poznání, je směrodatné při volbě prostředků teologického myšlení. To je první moment závislosti. Prostředky však tíhnou k cíli; zde k určitým předmětům, volajících po poznatkovém zvládnutí, osvojení. Řekněme, že se teolog vydá cestou deduktivity. To určí celou orientaci teologie a v důsledku i její obsahy — budou mohutnět exploatací filozofických poznatků o skutečnosti, budou se rodit ve výšinách spekulace a oplodní teologii specifickými akcenty. Přicházíme k druhému momentu závislosti, který už leží na pomezí jejího objektivního aspektu. Jde o míru exploatacc filozofie, o její přímou použitelnost v teologii. Dejme tomu, že deduktivní prostředky, uvádějící na pole „metafyziky", budou prohlášeny za nelegitimní. Odtud by se snadno dalo přejít k extrémní antitezi autonomní teologie. Její diskrepanci ukazuje už první moment závislosti. Neboť tvrzení o teologii, na filozofii nezávislé, dává směr i rámec teologickému myšlení a přitom operuje pojmy filozofie a teologie, které jsou nutně formovány ve vazbě na filozofické rezultáty o reflexivním poznání. Sama antiteze tedy zpřítomňuje to, co popírá; je filozofická a má podstatný vliv na teologii. Je totiž výsekem určitého pojetí teologie, které nutně ovládá styl teologie samé, což je zřejmé /. hlediska prostředků určujících rozpětí a obsahy teologického myšlení. O platnosti, možnostech, přiměřenosti a mezích přirozených prostředků reflexního poznání však rozhoduje v poslední instanci filozofie; a prostředky vymezují okruh zkoumaného. Pojem teologie, obsahující výběr určitých prostředků přirozeného poznání, např. ve smyslu odmítnutí filozofie, tedy závisí na filozofii a určuje teologii její vlastní orientaci a charakter. Proto je pojem teologie, naprosto na filozofii nezávislé, kontradiktorní. Případné odmítnutí deduktivní zpřístupnitelnosti skutečnosti je zase jen filozofické, a může vést teologii k volbě „střízlivějších" prostředků, napr. ve smyslu moderní vědeckosti, čímž se opět filozoficky stanoví rámec teologického myšlení. Na linii závislosti jsou tedy patrné momenty: reflexe poznání, rozhodnutí o prostředcích, čili o míře teologické disponibility filozofie, a vazba teologických obsahů na tyto prostředky. Teologické koncepce jsou proto vždy, byťlatentně, spoluurčovány filozofickými principy, mají filozofickou fundaci. A není to jen nějaká vnější závislost, o které je zde řeč. Přírodní vědy jsou např. vázány filozofií nepřímo. Mají v jejích principech svou vzdálenou axióma-
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického t y i y š l e i t i
).>
tiku, o niž se většinou příliš nestarají; partikularita jejich předmětu a věřený realismus to dovolují. Vrhly se jaksi spontánně na vnímatelno skutečnosti, metody se postupně precizovaly a filozofické zajištění mohlo zůstat mlčky v pozadí hmatatelného triumfu. Dobrý přírodovědec, zůstane-li v mezích svého oboru, může být klidně špatným filozofem. Ne tak teolog. Už jeho primární metodické rozhodování nemůže být živelné. Zjevená východiska postrádají samozřejmost vnímatelného; zacházení s nimi závisí na úvahách posunutých do hlubších poloh teoreticko-poznávací problematiky. Na pozadí korespondence prostředků a předmětných obsahů je pak patmé, že vlastní ráz teologického oboru je těmito úvahami přímo determinován. Proto musí být teolog dobrým iilozofem. V objektivním aspektu závislosti vystupuje tento požadavek stejně naléhavě. Zjevení přímo uvádí do prostředí univerzálních skutečností, takže vzniká tématická spřízněnost obsahů teologických a filozofických. Život, člověk. Bůh, věčnost, nekonečnost, láska, vůle, dobro, mnohost, dokonalost, jednota, pravda, spravedlnost, jednání, zákon jsou zjevením zpřítomněny ve své syntetické plnosti, k níž směřuje v řádu přirozeného poznání jen filozofie. Zjevení vyjadřuje celkovou situaci lidského života na podkladě univerzálních proporcí v řádu jsoucna; a filozofie má rovněž tento celostn! a univerzální charakter — vyjadřuje skutečnost jako takovou, byť třeba jen negativně, ve smyslu částečné či úplné nepoznatelnosti. Předmětná souvislost teologie a filozofie je proto vnitřní a hlubší. Působí zde obsahová kontinuita univerzálních pravd, jejíž odhalení je teologicky plodné — ale i naopak. Ontologická základna a pojmové vybavení umožnily např. sv. Tomáši pouštět se do tak subtilních otázek o životě Božím, že se to v éře postkriticistní zdá až nevhodné. Zapuštěnost teologie do půdy filozofické kultury tedy stojí mimo pochybnost. Úroveň teologie je direktně určena kvalitou filozofického zázemí. Držení pravd filozofických řídí a urychluje pozitivní vývoj teologického myšlení zrovna tak, jako ho filozofické omyly podstatně znemožňují. Dobrý teolog musí hýl: zkrátka vyučen v řádu pravdy, jinak kazí věci Boží a.zavádí na zcestí. Výuční list však dává filozofie. Vůdčí motiv pojednání se zpřesňuje: pravdivá filozofie je nutnou podmínkou pravdivé teologie; kde chybí, tam nemá teolog šanci. Z toho plyne potřeba filozofické erudice. Otázka po pravdivosti toho kterého filozofického směru se stává teologicky relevantní, jak projít s jasným čelem labyrintem filozofických pokusů, úzkostlivě zaznamenaných v dějinách filozofie? Ta otázka by měla zneklidňovat dnešní teology a intelektuálně aktivní křesťany poněkud déle, než bývá zvykem. Pokusíme se tedy zmapovat oblast filozofických předpokladů teologického myšlení. Předpoklady se obyčejně vrství podle situace právě probíraného. Ale naše úvaha má mít univerzální dimenze; chce-li ukázat na legitimní základ teologie, musí zachytit jednotícím pohledem totalitu filozofického oboru. K tomu bude nutné sestoupit k elementární filozofické problematice a na ní zpřehlednit důvodový kánon filozofického myšlení. Samo stanovení elementární problematiky a vědomý kontakt s ní však představuje nemalý filozofický problém, který sám je prubířským kamenem filozofické zdatnosti. Sekundárně zaznamenáme, že po-
48
Jiří
Fuchs
stihnutí hierarchie filozofických témat nebylo u filozofů ničím samozřejmým, že k němu většinou nedošlo. Ze samotného pojmu elementární problematiky plyne požadavek soustředit nejuniverzálnější, vše zahrnující tématické okruhy, za jejichž meze by už nebylo možno jít dál; vzhledem k nim jsou všechny ostatní pasáže dílčí, na ně převoditelné a z nich explikovatelné. V předběžné expozici je můžeme spatřovat v problematice poznání a problematice jsoucna — uvažovaného zatím bez filozofických distinkcí jako totožné se vším co je nebo může být. Tak má elementární problematika noetickoontologícké členění a může se případně traktovat v jednotlivých uzlových bodech, korclativnř propojených na linii nejuniverzálnější tematiky, v níž je virtuálně obsaženo víc. Hlouběji se situovat nelze. Každá otázka je výrazem poznání a tíhne k nějakému poznání. Proto je celé filozofické myšlení proniknuto a ovládáno problematikou poznání. Každý filozof musí být měřen a vyhodnocen zásadní otázkou objektivity poznání; poměr k jejím principům a podmínkám je kardinální v celém jeho podnikání. Noetická situace pak spoluurčuje pojetí skutečnosti, zjednává k ní přístup: poznatky o principech jsoucna se zase zpětně promítají do integrálního vyjádření poznání, které je také něčím — jsoucnem. Zákonitost jsoucna je prostě všudypřítomná, a proto i univerzálně směrodatná. Poznatky o jsoucnu jako takovém mají ráz determinant pro všechny partikulární a odvozené problémy, neboť celá realita spočívá na principech jsoucna. Všechny dílčí polarizace a antagonismy mohou být srozumitelné a řešitelné v perspektivě této elementární on to logicko-n oetické problematiky; jejich rezultacím nemůže uniknout naprosto nic, neboť nic není vně její extenze ani myslitelné. Vše je ve filozofickém myšlení vkořeněno do principů poznání a jsoucna, všude jsou cítit, všude dominují, ať jsou odhaleny, opomenuty či deformovány. Taková sonda je tedy nezbytná, má-ii se mluvit věcně a bez ideologických předznamenání o filozofických principech a předpokladech teologie. Z hlediska elementární problematiky je filozofická situace vyostřena zásadním konfliktem klasického a moderního myšlení. Celá úvaha nebude než jeho zpřítomněním. Na jedné straně aristotelismus, reprezentativní útvar klasického myšlení, který se v průběhu svého rozvinutí ustavil jako pbilosophia perennis, prctendujlcf v principální rovině (jen v ní!) na absolutní platnost svých závěrů. Kontrární pozici zaujímá moderní filozofie; zrodila se „kulturně" někde v renesanci, ale filozoficky má kořeny rovněž v antice, jenže představuje oživení některých protisměrných proudů. Všeobecně lze říci, že je co do principů nejen anticipována, ale přímo implikována v některých koncepcích starých myslitelů (skopticko-nominalistické a monizující tendence Hérakleitovsko-Parmenidovsko-atomistické jsou především myšleny). A poněvadž se moderní filozofie takřka programově formovala po linii explicitní negace aristotelismu a zdravého rozumu, lze jí v aspektu elementární problematiky propůjčit, přes všechnu vnitřní disparitu, jakousi celistvost a jednotu. Uvedený konflikt je známý pod tituly metafyzické-dialektické, substančnídějinné, nebo také konzervativní-progresivní, obskurantní-pokrokové; neříkáme tím, že se tomu vždy také rozumí.
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického t y i y š l e i t i
).>
R ý s u j e se p ř e d m ě t naší ú v a h y ; b u d e jím k o n f r o n t a c e klasické a moderní f i l o z o f i e v z o r n é m ú h l u e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k y . Ú č e l e m pak je zjištění n o s n o s t i těch f i l o z o f i c k ý c h p ř e d p o k l a d ů , k t e r é se v dnešní „dějinné situaci" t e o l o g i c k é m u myšlení t a k p e s t ř e nabízejí. Z b ý v á říci ještě něco o z p ů s o b u podání. R o z s a h pojednání je z redakčních d ů v o d ů o m e z e n a z v o l e n é t é m a v y ž a d u j e d a l e k o širší r o z b ě h , než je zde m o ž n é . P r o t o ž e však p o v a ž u j e m e o t á z k u p o m ě r u teologie k f i l o z o f i i za akutní, věnujeme se jí, volíce p ř i t o m t e z o v i t ý p o s t u p , v n ě m ž p o d á m e b o d o v ě a z h u š t ě n o u f o r m o u to, co b y z a s l u h o v a l o r o z s á h l ý c h a n a l ý z a v ý k l a d ů , V t o m t o o h l e d u o d k a z u j e m e k dřívější práci Kritika filozofických předpokladů modermsmu, jejíž e x t r a k t z d e p ř e d k l á d á m e . C h c e m e v n ě m u p o z o r n i t na p o t ř e b u solidnosti v e v ý b ě r u t e o l o g i c k ý c h p r e m i s , p o t ř e b u , k t e r á dnes v ě t š i n o u na své naplnění m a m ě čeká.
2. Předběžný důvod kritické
nesmlouvavosti
S e t k á v á m e se dnes často s n á z o r e m , o p o n u j í c í m naší k r i c i c k o - k o n f r o n t a č n í intenci. P r o č b y n e m o h l y r ů z n é f i l o z o f i c k é s m ě r y k o e x i s t o v a t , v z á j e m n ě se d o p l ň o v a t a o b o h a c o v a t ? N e n í t o jen z n á m k a nesnášenlivosti a z b y t e č n ě z v ý š e n é h o s e b e v ě d o m í , k d y ž se chce jeden s y s t é m n a d ř a z o v a t a ostatní p o p í r a t ? J e d e n by měl mít p r a v d u a o s t a t n í ne? T o b y byl přece d o g m a t i s m u s u z a v ř e n ý c h s y s t é m ů . T a k nějak se t e n t o n á z o r f o r m u l u j e a má z j e v n ě m o d e r n í náboj, A l e náš z á m ě r zase p ř i p o m í n á s t ř e d o v ě k o u h a š t ě ř i v o s t . M ů ž e m e tedy ke všem d ů v o d ů m , u v á d ě n ý m p r o tu či o n u pozici, vžily p ř i p o j i t : „ T o platí jen v rámci t v é h o z p ů s o b u myšlení" — m o d e r n í h o či t r a d i č n í h o — a m á m e tu triumf relativ i s m u , neboť d ů v o d y p r o opačná t v r z e n í jsou o n í m k o u z e l n ý m p ř í d a l k e m v ž d y nivelizovány. Laciný t r i u m f . V o l b a a x i o m ů není ve f i l o z o f i i l i b o v o l n á . R o z b o r e m principů myšlení v y c h á z í najevo, že ne k a ž d ý z p ů s o b myšlení je už s v ý m p r o s t ý m zavedením o p r á v n ě n . J a k m i l e zlehčuje či s k r y t ě popírá základy, j i m i ž je nesen, ruší se sám. V e s v ě t l e principů myšlení se onen relativizující přípojek b r z y stává jen nominální s e t r v a č n o s t í , o d p o j e n o u od m y š l e n k o v ý c h obsahů, neboť z p ů s o b myšlení čerpá s v o u r e g u l é r n o s t z p r o k á z a n é h a r m o n i e s t ě m i t o , s m y s l u p l n o s t g a r a n t u j í c í m i , p r i n c i p y . B u d e m e ještě o tom p ř i skepticismu m l u v i t . Z a t í m nás zajímá m o d e r n í názor, legitimující m n o h o s t s y s t é m ů . Není s a m o t n ý m j e h o kladením nastolena námi t v r z e n á a sledovaná polarita klasickcm o d e r n í ? J i n a k ani n e m ů ž e b ý t . M o d e r n í n á z o r v t o m t o bodě také jen p a r t i c i p u j e na b y t o s t n í c h p o m ě r e c h lidského p o z n á n í , kde každé t v r z e n í implikuje p o p ř e n í o p a k u . Chceme-li legalizovat p l u r a l i t u s y s t é m ů , pak jistě z á r o v e ň n e c h c e m e b ý t t o l e r a n t n í k p o j e t í , které v y d á v á jen jeden systém za p r a v d i v ý . M u s í m e t e d y d ů v o d o v ě p r o k a z o v a t o m y l p r o t i c h ů d n é h o a tak se d o s t a n e m e na linii o t á z e k vycházejících z elementární p r o b l e m a t i k y . P ř i t o m každé p ř e d c h o z í řešení b u d e m u s e t s v o u p r a v d i v o s t í z a k l á d a t pravdu následujícího, až k případn é m u v y ú s t ě n ! d o m e t o d i c k é teze o s p r á v n o s t i f i l o z o f i c k é plurality. T a t o teze je t e d y v ý s e k e m z ř e j m ě m o d e r n í pozice a svým p r a v d i v o s t n í m n á r o k e m prohlašuje co ipso za o m y l o p a č n o u tezi klasickou, s n í ž jistě nechce k o e x i s t o v a t . A n t a g o -
50
Jiří
Fuchs
nísmus m e t o d i c k ý však jen r e z o n u j e h l u b š í p r o t i k l a d , začínající u e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k y , k d e p r o t i c h ů d n á řešeni t a k é n e m o h o u legálně k o e x i s t o v a t , k a ž d é r o v n ě ž n á r o k u j e p r a v d u negující o p a k . U v e d e n í m teze o legitimitě p l u r a l i t y s y s t é m ů d o s o u v i s l o s t i s e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k o u , k t e r á je t a k é v ž d y nějak o b s a h e m t ě c h t o s y s t é m ů , se t e d y u k a zuje v n i t ř n í r o z p o r n o s t t é t o teze. Má-li b ý t m e t o d i c k á t e z e p r a v d i v á , m u s í čerpat své o d ů v o d n ě n í z p r a v d n o e t i c k ý c h . J e s t l i ž e však d o v o l u j e m n o h o s t p r o t i c h ů d n ý c h n o e t i c k ý c h rezultací — p l u r a l i t u s y s t é m ů , pak si sama bere platn o s t — p ř i p o u š t í i opak a vlastně neříká nic. Legalizací m n o h ý c h , n o e t i c k y p r o t i c h ů d n ý c h s m ě r ů , se tedy rozbíjí n o e t i c k á j e d n o z n a č n o s t , k t e r á je f u n d a m e n t á l n í p r o všechna t v r z e n í o f i l o z o f i i . T í m padá i t a t o legalizace. M o d e r n í pluralistní teze však chce b ý t j e d n o z n a č n o u a f i r m a c í a u v á d í p r o sebe i n ě k t e r é d ů v o d y . P r o h l é d n ě m e je. Z e p r ý k o n e č n ý r o z u m n i k d y n e d o s á h n e celé p r a v d y , n e m ů ž e tedy u z a v í r a t s k u t e č n o s t d o svých f o r m u l e k . A tak stále jen a p r o x i m u j e ; o d t u d n u t n o s t m n o h ý c h p o h l e d ů — a k a ž d ý s y s t é m je t a k t o o p r á v něn, n e b o ť j e jen u r č i t ý m p o h l e d e m . N e p r a v d i v ý j e p o u z e ten, k t e r ý se d o m n í v á v y j a d ř o v a t t o t a l i t u skutečnosti ( n o e t i c k é z a k o t v e n í j e e v i d e n t n í ) . P ř e d c h ů d n é m o t i v y musí b ý t asi velmi silné, k d y ž z a m l ž u j í p r o b l é m o v o u situací d o té m í r y , že se akceptují t a k o v é d ů v o d y . Pretenduje-li n ě j a k ý s y s t é m na a b s o l u t n o s t , není to jistě ve smyslu ú p l n é h o v y č e r p á n í p o z n a t e l n o s t i reality. K i l o hy t v r d i l , že už se zmocnil všech pravd? V ú v a z e o h o d n o t ě a p o m ě r e c h s y s t é m ů o t e n t o e x t e n z i v n í r o z m ě r vůbec nejde. Ž e k a ž d ý s y s t é m o b s a h u j e něco p r a v d y a ž á d n ý všechny, je k v a n t i t a t i v n í z ř e t e l , v c e l k u i r e l e v a n t n í . F i l o z o f i c k y v ý z n a m n é je zjištění, v čem je ten k t e r ý systém p r a v d i v ý . T o je k v a l i t a t i v n í aspekt p r a v t l y ; v n ě m se počítá s d i s k u r z i v n í m členěním n a š e h o p o z n á n í a p o z o r n o s t se s o u s t ř e d í na j e d n o t l i v á řešení, k d e m ů ž e b ý t v ž d y jen j e d n o p r a v divé, k d e ž t o o m y l ů o t é m ž e m ů ž e b ý t p r o s l o ž i t o s t p r o b l é m ů a n e s n a d n o s t p ř í s t u p u k nim velmi m n o h o . A t a t o p r a v d i v o s t n í h o d n o t a , z v l á š t ě z á k l a d n í c h rezultací, je myšlena, k d y ž se m l u v í o a b s o l u t n o s t i s y s t é m u . Zda je n á r o k na a p o d i l u i č n o s t a n e v ý v r a t n o s t principů u r č i t é h o s y s t é m u o p r á v n ě n , zjistíme p o z ději. Není však v y v r á c e n t í m , že se m u p r o s t ě i m p u t u j e n e s m y s l . T o je l o g i c k y hrubé. J e n frnpancnf k o n f ú z e k v a n t i t a t i v n í h o a k v a l i t a t i v n í h o a s p e k t u v ř á d u p r a v d y d o v o l u j e např. L a c r o i x o v i t v r d i t , že r o z m a n i t o s t f i l o z o f i c k ý c h s o u s t a v je p o e t o u P r a v d ě . Nedá se k a ž d ý f i l o z o f i c k ý p o s t o j p ř i ř a d i t p r o s t ě k d o s a v a d n í m j a k o n o v é hledisko, o p r á v n ě n é p ř e s a ž n o s t í P r a v d y . J e n u t n o p ř i h l é d n o u t k j e h o p r a v d i v o s t n í h o d n o t ě ; pak d o j d e k selekci a eliminaci p o d l e v e r i f i k o v a n ý c h kritérií. T v r d í m - l i např, n o e t i c k y o b j e k t i v i t u p o z n á n í , m u s í m klást i realismus obccnin, p r a v d y , n u t n o s t j i s t o t y , reální esencialitu a s u b s t a n c i a l i t u , a z á r o v e ň popírat l . o c k ů v n o m i n a l i s m u s , D e s c a r t o v o k r i t é r i u m p r a v d y , K a n t o v y a p r i o r n í kategorie, A i n e s i d e m o v u skepsi, S p i n o z ů v a H e g e l ů v m o n i s m u s a t d . T y t o k o n t r a p o z i c e n e m o h u p o j í m a t jen jako r ů z n á hlediska, zachycující č á s t e č n ě skutečnost p o z n á n í a p o z n a t e l n o u s k u t e č n o s t v ů b e c , k d y ž je jimi o b o j í p o d s t a t n ě d e f o r m o v á n o . D l u ž n o r o z h o d n o u t mezi líbivou tolerancí a n e p o p u l á r n í pravdou. V p e r s p e k t i v ě p r a v d y se o b j e v u j e ještě jeden p ř e h l í ž e n ý rys. J d e o v a z b u
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického t y i y š l e i t i
).>
f i l o z o f i c k é h o z k o u m á n í na o b j e k t i v n ě z a k o t v e n o u hierarchii p r o b l é m ů . K d y ž se t o t i ž f i l o z o f v y s l o v u j e obecně o p o z n á n ! "a s t r u k t u ř e s k u t e č n o s t i , není lhostejné, zda n ě k t e r é a s p e k t y v y n e c h á , z d a zaujme l i b o v o l n ě určité hledisko a o p o m e n e jiné. J i n a k d o c h á z í k a b s o l u t i z a c í m f r a g m e n t ů , c o ž s s e b o u v ž d y nese disproporce p r i n c i p i á l n í r o v i n y a negaci u r č i t ý c h bazálních principů. T y t o m e t o d i c k é d e f e k t y r o z h o d l y v m o d e r n í f i l o z o f i i o m n o h é m , jak dále uvidíme. P l u r a l i s m ! tendence je o v š e m o s p r a v e d l ň u j e . C o t e d y říká f l o s k u l e o u z a v ř e n ý c h systémech? P r o z r a z u j e iracionální pozadí, k t e r é s v o u n o e t i c k o u labilitou svědč! o hrubě n e f i l o z o f i c k é m zacházen! s f i l o z o f i í . C h c e p o d t r h n o u t v ý v o j poznání, o h r a z u j e se proti d e f i n i t i v n í m u spočinutí v p r a v d ě a p ř i t o m nedohledá, ž e právě t a t o d e f i n i t i v n o s t , tj. r e f l e x i v n í stanovení a b s o l u t n í h o d n o t y u r č i t ý c h principů (např. i d e n t i t y ) , zajišťuje s a m o t n ý v ý v o j p o z n á n í . K d y b y c h o m t o t i ž zrušili stálou p l a t n o s t t ě c h t o principů, zavedli b y c h o m d o myšlení n a p r o s t ý chaos, č í m ž by se z n e m o ž n i l a i p r o k l a m o v a n á otevřenost. N e m u s í b ý t t e d y stoupenci „ u z a v ř e n ý c h s y s t é m u " hned o b v i ň o v á n i z intolerance či p o v ý š e n o s t i . T o je zase jen p o v r c h n o s t ! živené, matení oblastí — etické a noetické. N e n í věcí p o k o r y , t a k t u , či lásky k bližnímu, jestliže se má něco d o k a z o v a t a v y v r a c e t v o b o r u n o e t i c k é m . N ě k t e ř í a ž příliš o b j e k t i v i z u j l své stavy, k d y ž v y d á v a j í vlastní neujasněnost za jedinou m o ž n o s t f i l o z o f i e a d o p o ručují ji s ušlechtile vyhlížející s k r o m n o s t í , která v důsledku d ů v o d o v é privace n e s k r o m n ě s u p l u j e s k u t e č n é d ů v o d y . T o l e r a n c e v řádu p r a v d y není n e ž maskovaná skepse, s n a d n o v y s l o v i t e l n á n e d o m y š l e n o s t . P r o t o ž e je t e n t o nešvar všeobecně rozšířen, věnovali jsme m u z kraje více p o z o r n o s t i , n e b o ť p o h o t o v ě p o s k y t u j e n á m i t k y , k t e r é snadno krystalizují v a p r i o r n í m o d m í t n u t í všech p o k u s ů o pročištěn! m y š l e n k o v é h o o v z d u š í . K a t e g o rická s t a n o v i s k a jsou dnes o v š e m z d i s k r e d i t o v á n a ž u r n a l i s t i c k ý m z n e u ž í v á n í m a r ů z n ý m i d e m a g o g i e m i . Budeme je tedy zásadně o d m í t a t ? T o by z n a m e n a l o set r v á n í v t e m ž e r o z m ě r u , i k d y ž na opačném p ó l u . F i l o z o f i e žádá přechod od dojmů k pojmům.
3. Význam principu autoreflexe v řešení objektivity
poznání
M á m e - l i t e d y v t o m t o bodě jasno, m ů ž e m e p ř i s t o u p i t k vlastnímu p r o b l é m u . Pro náš účel b u d e v h o d n é s o u s t ř e d i t se na o b j e k t i v i t u p o z n á n í . Zajímají nás t o t i ž f i l o z o f o v é , p o z i t i v n ě určující, kandidující na t e o l o g i c k é v y t ě ž e n í . T i všichni n u t n ě p o č í t a j í s o b j e k t i v n í platností vlastních koncepcí, počínaje o b j e k t i v i t o u svých o b e c n ý c h p o z n a t k ů o lidském poznání. P r o t o se nabízí p o m ě r filoz o f a k p o ž a d a v k ů m o b j e k t i v i t y za p r v n i k r i t é r i u m určen! h o d n o t y t o h o k t e r é h o směru. T e n t o p o m ě r je nejlépe p a t r n ý v jeho noetice, kde se p ř í m o probírá p l a t n o s t a d i m e n z e p o z n á n í ; p ř i t o m t o t o p r o b í r á n ! s a m o spoléhá na vlastní o b j e k t i v i t u ; musí ji t e d y ve všech jejích součástech a prvcích r e s p e k t o v a t , jinak se s a m o v y v r a c í . T o u t o p r o s t i n k o u ú v a h o u se d o s t á v á m e k jádru f i l o z o f i c k é h o střetávání, napětí a z v r a t ů . M á v ý z n a m o b e c n é h o v ý c h o d i s k a v e š k e r é h o n o e t i c k é h o počínání. V y j m a s o l i p s i t y , v y p o v í d á k a ž d ý kritik něco o lidském p o z n á n í s o b j e k -
55 J i ř í Fuchs
tívnřm nárokem. Solípsísca nás zde nemusí zajímat, neboť jedinou skutečností je on sám, jakápak tedy objektivita. U něho není rozlišení subjektivity a objektivna, ego a činností; vše splývá v imanencí jeho rádoby jednoduchého vědomi. Pro úplnost dodejme, že jde v noetice o to, vyhnat ho ze skrýše metlou rozporů, v jeho pozici obsažených, neboť princip sporu musí šetřit i on, když je, a ne že by zároveň nebyl. Solipsista se vernlouvá do situace totální dokonalosti Boží aseity, ale svými pouze lidskými poměry procesuality, mnohosti a složenosti, potendonality, projevenými každou afirmací, do ní zavádí masivní rozpory. Ostatní filozofující stojí před skutečností poznání, svého i lidského vůbec, a snaží se ji reflexivně vyjádřit. Přitom vědí, že jeho strukturu a zákonitost reflexívně nevytvářejí (to by byla jedna z variant soJipsisty, který by v totální autokreaci byl — jako sebetvořící — a zároveň nebyl — jako ještě nevytvořený), nýbrž recipují. A měli by i vědět, že svou reflexí, jakožto poznáním, na této zákonitosti a řádu poznání také participují. To je právě onen relevantní moment povinné autoreflexe, který vyzdvihujeme, když dáváme objektivitu poznání do východiska. Měla by být kontrolním regulátorem a jakýmsi majákem noetických zkoumání. Kritické výzkumy nemohou nesměřovat k jejímu zachování. Organismus poznání je totiž velmi citlivý; zavadí-li o něj kritik jen poněkud nešetrně, umrtví ho. Ale pak i jeho výtvor je jen mrtvě narozené dítě. Z důvodů úskalí autodeseruktivity je tedy nutné, aby si noetik vždy velmi pozorně ujasňoval podmínky a předpoklady vlastního podnikání, jakožto podmínky a předpoklady svého podnikání (které jinak zkoumá jaksi nezúčastněněn, „objektivně"); je třeba, aby udržoval bdělé vědomí toho, že ve svých postupech stále předpokládá objektivitu vlastního poznání, aby tedy věděl, že napadne-li ji nějak, znesmyslrtuje i své počínání. V tom záleží význam objektivity. Má funkci pozitivního vodítka a určujícího kritéria v nesnadných výzkumech noctických. Noetik by měl mít toto měřítko stále po ruce, jsa ochoten stále ho přikládat ke každému svému kroku, měl by mít prostě vypěstovanou pohotovost k reflexi svých reflexí. Ukažme si nejprve názorně na případě hrubého skeptika dopad zanedbání těchto apelů, abychom pak stanovili a vysvětlili noetický princip autodestrukce, jímž se necháme v celém pojednání vést. Skeptikovi poznání utonulo v totální pochybnosti. Vstoupilo už celkem do filozofického povědomí, že tento postoj je tak radikální, až je naivní. Ale způsoby jeho vyvracení a principy přitom fungující jsou přitom instruktivní; neškodí si je připomenout. Skeptik chce svou pozicí vyjádřit něco určitého; operuje přitom pojmy „pochybnost", „jistota", „poznání" atd. Konzistence jeho pozice a smysluplnost jeho soudů vyžaduje obsahovou identitu užívaných pojmů. Pojmem pochybnost skeptik rozumí to a to, nemůže ho tedy brát např. promiskue s jistotou. O temže obsahu nemůže zároveň a v temže smyslu totéž, tvrdit a popírat, jinak by ho zrušil. Předpokládá tedy skeptik v celé své pozici platnost principu sporu. Mohl by o něm záhy nabýt jistoty, kdyby ho napadlo uvažovat tímto směrem. Zatím však uvažme, co rozumí pochybností a jistotou. Kdo by neznal osten pochybnosti — co když je to všechno jinak, obráceně. Pochybnost osciluje mezi
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického
tyiyšleiti
).>
e x t r é m y , je k o l í s á n í m m e z i o p a č n ý m i s o u d y , p ř i p o u š t í m o ž n o s t o b o u . Jistot.» s t o j i k o n t r á r n ě na o s e v z t a h ů s u b j e k t u , v z n i k a j í c í c h z p o m ě r u k v l a s t n í m u p o z n á n í . K u r č i t é m u s o u d u lne p o z n á v a j í c í tak silně, že p ř í m o jeho o p a k v y l u č u j e , má o něm jistotu. S k e p t i k m o ž n o s t t o h o t o stavu popírá a ordinuje poznávajícímu totální p o c h y b n o s t . Pojem pochybnosti obsahuje d v a znaky, z nichž lze v y j í t při z j i š ť o v á n í n o s n o s t i s k e p t i c k é p o z i c e . J e d n a k je t o a l t e r n a t i v a p r o t i k l a d ů ; s k e p t i k m u s í u d r ž e t m o ž n o s t o p a č n ý c h s o u d ů — t o je j e h o d e f e n z i v n í z ó n a . Přijde-li se k v n i t ř n í r o z p o r n o s t i j e d n o h o o p a k u , je t í m dána m e z p o c h y b n o s t i . D r u h ý z n a k z á l e ž í ve v a z b ě p o c h y b n o s t i na p o z n á n í . P o c h y b n o s t není n ě č í m a b s o l u t n í m , je m n o h o n á s o b n ě p o d m í n ě n a . K o n c e n t r a c e na její n u t n é p o d m í n k y je n e j ú č i n ě j š í v n o e t i c k é m p r o c e s u v y t ě s ň o v á n í pochybnosti. V z t á h n e - l i se p o c h y b n o s t na své p o d m í n k y , tj. p ř i p u s t í - l i jejich n o g o v a t c l n o s t , p o p í r á se s a m a . P o c h y b n o s t je p ř í m o k o n s t i t u o v á n a p o d n i ě t n ě - p ř e d n i ě l n ý m z a k o t v e n í m v p o z n á n í . S u b j e k t i v n ě je n e s e n a p o z n á v a j í c í m ; t v r z e n í p o c h y b n o s t i se o p í r á o d a t a s e b e v ě d o m í a o r e f l e x i : jejich s p o l e h l i v o s t t e d y musí b ý t , alespoň c o d o z p ř í t o m ě n í s t a v u , n e z p o c h y b n i t e l n á . O b j e k t i v n ě se p o c h y b n o s t v z t a h u j e k p o z n á n í , k t e r é ji s v o u n e d o k o n a l o s t í v y v o l á v á . Bez t a k t u p o z n á n í není t e d y p o c h y b n o s t m o ž n á ; j e h o z p o c h y b n i t e l n o s t í b y se s a m a zrušila. P r o t o m u s í b ý t t a k t ů m p o z n á n í n e z p o c h y b n i t e l n é . T o t á l n í p o c h y b n o s t r a d i k á l n í h o s k e p t i k a se v š a k t ý k á i s k u t e č n o s t i p o z n á n í i p o z n á v a j í c í h o . P r o t o je p r o t i s m y s l n á ; z a s a h u j e i p o d m í n k y v l a s t n í a u t o a f i r m a c e , c o ž z n a č í , že je a u t o d e s t r u k t i v n í . K anihilaci s k e p t i c k é p o z i c e d o š l o n e š i k o v n o s t í u n i v e r z á l n í p o c h y b n o s t i , která z a v e d l a r o z p o r d o v l a s t n í c h řad; š k r t n u t í m k o n s t i t u a n t p o c h y b n o s t i se r o z p a d l sáni její p o j e m a r e a l i z o v a t e l n o s t . P ř i c h á z í m e k v ý z n a m u p r i n c i p u s p o r u . J e p ř í t o m e n v e f o r m ě i d e n t i t y v k a ž d é m p o j m o v é m o b s a h u j a k o j4.11.1m jeho s m y s l u p l n o s t i . I j e h o f i k t i v n í negace je f o r m u l o v á n a u ž i t í m j e h o p l a t n o s t i ; p ř í p a d n o u j e h o n e g a c í a n i h i l u j c i s a m a t a t o negace. P r o t o je n e z p o c h y b n i t e l n ý ; m o ž n o s t p o c h y b o v á n í j e d o něj v k o ř e n ě n a . P o c h y b u j í c í zajisté r o z l i š u j e p o c h y b nost o d n e p o c h y b n o s t i , myšlení od nemyšlení, rozdíl od t o t o ž n o s t i aul. D o k o n c e i uskutečnění pochybnosti předpokládá identitu každého z opaku .1 jejich v z á j e m n o u p r o t i l e h l o s t , n e s l u č i t e l n o s t . V y p l ý v á v š e p l a t n o s t p r i n c i p u s p o r u , vše je o něj v p o z n á n í o p ř e n o . O n sám pak n a b ý v á p r o s v o u h o d n o t u i f u n k c i p r i m á r n í h o k r i t i c k é h o m ě ř í t k a , s t á v á se n o r m o u v š e c h r e f l e x i v n í c h p o s t u p ů ; k n ě m u se v p o s l e d n í instanci v z t a h u j í v š e c h n y s p o r n é b o d y , j í m se v k r i t i c k é o f e n z i v ě v y v r a c í p o z i c e z d á n l i v ě m o ž n á , n e b o ť k o n f l i k t s n í m značí k o n e c t é t o p o z i c e ; t o j s m e p r á v ě viděli. S k e p t i k n ě k d y v d i a l o g u z í s k á v á z d á n í p ř e v a h y ; ale t o je o p t i c k ý k l a m , d a n ý o d p o j e n í m slov o d m y š l e n í . „ N i c n e n í jisté", ř e k n e s k e p t i k ; n a m í t n e t e : „Pak je a s p o ň jistá t o t á l n í p o c h y b n o s t " ; „I ta je nejistá", o p á č í s k e p t i k a m ů ž e t e p o h a z o v a t s l o v y j i s t é - n e j i s t é d o ú p l n é h o v y č e r p á n í . A p ř i t o m se s k e p t i k u ž d r u h o u v ě t o u stačil v y v r á t i t ; je-li t o t i ž nejistá t o t á l n í p o c h y b n o s t , pak se p ř i p o u š í m o ž n o s t s o u d u : j i s t o t a je, k d e ž t o v ý c h o z í s o u d m u z n ě l : j i s t o t a n e n í . T a k se r o z p l y n u l s k e p t i k o v i v l a s t n í o b s a h , k t e r ý u ž není t í m , co se n o m i n á l n ě naznačuje; zbyl jen verbální tok, nikoli myšlenková pozice. T a t o exemplifikace měla dát nahlédnout noetickou virtualitu principu
54
J i ř í Fuchs
s p o r u . K o n k r é t n í v y t ě ž e n í má v ě t š i n o u p o d o b u p r i n c i p u a u t o d e s t r u k c e , j e h o ž p r o s t ř e d n i c t v í m se p a k m ů ž e v o b e c n é p o l o z e p o z n a t k o v ě f i x o v a t o p a k v y v r á c e ného. V y l o ž m e ho. Z v ý š e u v e d e n é h o v y s v í t á , ž e se v n ě m u p l a t ň u j e a u o r e f l e x i v n í m o t i v . U r č i t á k o n c e p c e se p r o h l í ž í v e světle v l a s t n í c h z á v ě r ů , k t e r é se t e d y a p l i k u j í na ní s a m u . P r v n í z n á m k o u h o d n o t y k o n c e p c e je, ž e v y d r ž í v e v š e c h s v ý c h č á s t e c h t u t o aplikaci, že o b s t o j í p ř e d s v ý m i z á v ě r y . T o j e d o b r ý v e r i f i k a č n í p r o s t ř e d e k její logické k o n z i s t e n c e a č a s t o i v ě c n é p l a t n o s t i . C e l e k k o n c e p c e se z f o r m á l n ě l o g i c k é h o hlediska člení na v z d á l e n é p ř e d p o k l a d y , b e z p r o s t ř e d n í d ů v o d y a z á v ě r y jimi d o v o ž e n é . J e s t l i ž e n ě k t e r ý z á v ě r n e b o t o , c o z n ě h o p l y n e , n a p a d á s v ý m s m y s l e m n ě j a k o u část k o n c e p c e , z n a m e n á t o v ž d y o m y l , b u d o n é části, n e b o z á v ě r u , n e b o o b o u , plyne-li z á v ě r p r á v ě z o n é d ů v o d o v é č á s t i . T a k je t o m u v partikulární problematice. Č í m obecnější závěry, tím rozsáhlejší a u t o d e s t r u k tiva. K d e se z á v ě r y t ý k a j í s a m o t n ý c h p r i n c i p ů či b y t o s t n ý c h k o m p o n e n t p o z n á n í , je jejich p ř í p a d n á a u t o d e s t r u k t i v i t a t o t á l n í . N e b o ť k o n c e p c e j e p o z n á n í m , je v ní p ř í t o m n á celá j e h o z á k o n i t o s t ; je-h z n í n ě c o n e g o v á n o , pak je celá k o n c e p c e v y s t a v e n a a u t o d e s t r u k t i v n í ú č i n n o s t i ; v z á v ě r u je z n e m o ž n ě n a a u t o a f i r mace i h o d n o t a z á v ě r u , n e b o ť n e g o v a n é v n ě m i v e všech p ř e d p o k l a d e c h f u n g u j e ; smysl negace se o b r a c í p r o t i s v ý m z á k l a d ů m a k o n s t i t u t i v n í m p r v k ů m , j i m i ž je negace nesena a f o r m o v á n a . T a k se z á v ě r sám z n e m o ž ň u j e a r u š í ; t v r d í a z á r o v e ň p o p í r á t o t é ž . V n i t ř n ě r o z p o r n ý z á v ě r pak s v ý m o m y l e m s i g n a l i z u j e i o m y l y v p ř e d p o k l a d e c h , j e j i c h ž j e k o n s e k v e n c í . T o je úděl v š e c h n e g a t i v i s t i c k ý c h n o e t i kü; skeptik s j i s t o t o u p o p í r á j i s t o t u , s u b j e k t i v i s t a o b j e k t i v n ě s u b j e k t i v i z u j e p o znání, nominalista obecně zneplatňuje obecniny, empirik nadempiricky e m p i r i z u j e p o z n á n í , k r i t i k r o z u m e m k r i t i z u j e r o z u m , i r a c i o n a l i s t a se h o pak raději v z d á . N e z n á t e snad dějiny m o d e r n í f i l o z o f i e ? S k u t e č n o s t p ř í t o m n o s t i všech b y t o s t n ý c h p r v k ů p o z n á n í v r e f l e x i t ě c h t o p r v k ů ukládá l e d y n o e t i k o v i p o v i n n o s t n e p o p í r a t je. N o e t i k t e m a t i z u j e s v ý m i r e f l e x e m i c s e n c i a l i t u p o z n á n í , vše, c o je s n í m n u t n ě s p j a t é , t e d y t a k é s a m y k o n s t i i u a i u y v l a s t n í c h r e f l e x í . T o v y t v á ř í z v l á š t n í l o g i c k o u situaci. J e d n a k je z d e úskalí a u t o d e s t r u k t i v i t y a d á l e je z ř e j m é , ž e t y t o b y t o s t n é s o u č á s t i a p r i n cipy p o z n á n í n e j s o u p ř í m o d o k a z a t e l n é . J e j i c h n u t n á p ř í t o m n o s t v k a ž d é p r e mise by vedla ke k r u h o v ý m d ů k a z ů m . P ř í m á d o k a z a t e l n o s t v š a k n e n í m ě ř í t k e m p o z n a t k o v é h o d n o t y , n e b o ť se o p í r á o p ř í m o n e d o k a z a t e l n é a x i o m y , j i m i ž je umožněno všechno dokazování. Postup do nekonečna v určování těchto axiomů by zrušil v š e c h n o d o k a z o v á n í , ale není ani m o ž n ý . N u t n ě se z a s t a v u j e u p r v n í c h p r i n c i p ů myšlení, j i m i ž je sám j a k o n á m i t k a n e s e n . T y t o p r i n c i p y p a t ř í k p o v a z e poznání, a p r o t o jsou nutně v každém jeho ú k o n u p ř í t o m n y jako platné. O d t u d jejich m a x i m á l n í e x t e n z e — nedá se za n ě jít. R e f l c k t o v a t e l n o s t p r i n c i p ů p o z n á n í z a k l á d á jejich v e r i f i k a c i , v š u t l y p ř í t o n i n o s t pak u r č u j e její z v l á š t n í z p ů s o b . A x i o m a t i c k á h o d n o t a p r v n í c h p r i n c i p ů se p r o k a z u j e z j i š t ě n í m n e m o ž n o s t i jejich p o p í r á n í , c o ž je n e p ř í m ý d ů k a z , j e m u ž j s o u na s t u p n i c i d o k a z o v á n í p ř í m é d ů k a z y s u b s u m o v á n y . Z a b s u r d n ě n í m o p a k u p l y n e jejich n u t n á p l a t n o s t , a t o je sléra a p o d i k t i c k é h o p o z n á n í . V s t u p u j e se d o ní ú p l n ý m i d i s j u n k c e m i . J e - l i nějaká p r o b l e m a t i k a na ně p ř e v o d t t e l n á , je a p o d i k t i c k y ř e š i t e l n á , n e b o ť e l i m i n a c í
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického t y i y š l e i t i
).>
n e m o ž n o s t í se d o c h á z í k a b s o l u t n í p l a t n o s t i j e d n o h o členu. ( V i d í m e , že dialektická p o l e m i č n o s t t k v í p ř í m o v p o v a z e n e e t i c k é h o z k o u m á n í ; p r o t o n e m ů ž e b ý t p ř e d m ě t e m p s y c h o l o g i z u j í c í h o či m o r a l i s t n í h o p o s u z o v á n í , k t e r é sama p r o jiné případy principiálně odůvodňuje.) V u n i v e r z á l n í m t á z á n í p r o b l é m u esenciálních p r v k ů p o z n á n í jde, jak p a t r n o z a u t o r e f l e x n í h o h l e d i s k a , o d v o j č l e n n o u d i s j u n k c i ; b u ď jim d o k o n a l o s t platn o s t í p ř í s l u š í , n e b o ne, tertinni non datur. P o p ř e n í m j e d n o h o b y t o s t n í h o p r v k u se ruší p o z n á n í v ů b e c , p ř i č e m ž p o p ř e n í je samo poznáním o poznání. Tak v y p l ý v á z n e m o ž n o s t i jejich n e p l a t n o s t i a b s o l u t n o s t t v r z e n í p l a t n o s t i p o z n á n í v celku i v e v š e c h j e h o s t r u k t u r n í c h m o m e n t e c h . C o znamená tato nepopiratelná platnost poznání? Reflexí noetických reflexí z j i š ť u j e m e jejich o b j e k t i v n í p r e t e n d . N o c tik p ř e d p o k l á d á f a k t u m p o z n á n í j a k o p o z n a t e l n ý p ř e d m ě t s v é r e f l e x e , jeho z á k o n i t o s t j a k o f u n g u j í c í v r e f l e x i s a m é a p l a t n o s t r e f l e x n í h o p o z n a t k u . S i n g u l á r n í r e f l e x i v n í ú k o n je zcela p o d r o b e n t é t o z á k o n i t o s t i a z á r o v e ň ji, t ř e b a p o určité s t r á n c e , v y j a d ř u j e , nejen p o k u d řídí t u t o r e f l e x i , ale o b j e k t i v n ě — o b e c n ě . P r e d i k u j e o p o z n á n í j a k o t a k o v é m . P l a t n o s t p o z n á n í t e d y značí o b j e k t i v n í v y j á d ř e n í n ě č e h o , c o není závislé na v y j a d ř o v a c í m v ý k o n u , c o p o z n a t e k d e t e r m i n u j e , c o ho ve f o r m ě o b s a h u k o n s t i t u u j e . O t á z k a p o p l a t n o s t i k o i n c i d u j e s o t á z k o u o b j e k t i v i t y ; zda t o t i ž l i d s k é m u p o z n á n í přísluší t a k o v á d o k o n a l o s t , že by v y j a d ř o v a l o něco, c o není p r o j e k c í o n o h o v y j a d ř u j í c í h o ú k o n u . J e t o zase p ř e v o d na d v o u č l e n n o u disjunkci a řešení je stejné. P o p ř e n í o b j e k t i v i t y je singulární r e f l e x n í ú k o n , k t e r ý p r o s v o u predikaci n á r o k u j e o b j e k t i v i t u o b e c n é h o v y j á d ř e n í l i d s k é h o p o z n á n í . P o d l e smyslu l é t o negace není ani f a k t u m p o z n á n í o b j e k t i v n ě v y j á d ř i t e l n é , ale negace n u t n ě p ř e d p o k l á d á j a k o v ý c h o z í v y j á d ř e n í , tak bližší určení v e s m y s l u o b e c n ě o b j e k t i v n í h o z n e h o d n o c e n í p o z n á n í . P o p ř e n í o b j e k t i v i t y tedy n a p a d á t o , co s a m o m n o h o n á s o b n ě p ř e d p o k l á d á , a t í m se ruší, je a u t o d e s t r u k t i v n í . P r o t o m á o b j e k t i v i t a poz n á n í a p o d i k t i c k o u h o d n o t u n e v ý v r a t n o s t i ; je p o v i n n o u d o k o n a l o s t í všech s t r u k t u r á l n í c h m o m e n t ů l i d s k é h o p o z n á n í , k t e r á jí n e m ů ž e příslušet, má li hýl p o z n á n í t í m , č í m je. Z n o v u v y n i k á v š e o b e c n ě z a p o m e n u l á m e t o d i c k á relevance v ý c h o z í o b e c n é ú v a h y o o b j e k t i v i t ě , s p o j e n é s a u t o r e f l e x í . U r č u j e všemu noet i c k é m u jasný s m ě r , u m o ž ň u j e a d e k v á t n í p ř í s t u p k j e d n o t l i v ý m s o u č á s t e m poz n á n í a u v a r o v á v á se č e t n ý c h k u m u l a c í a n t i n o m i í , z n i c h ž se p o r c n c s a n č n í m y š l e n í n e u m í v y m a n i t . D ě j i n y f i l o z o f i e by b y l y jistě o c h u z e n y o smělé k o n s t r u k c e , ale budeme z t o t o ž ň o v a t filozofii s uměním? M o d e r n í m y š l e n í je např. stále z n e p o k o j o v á n o s t r i k t n ě s u b j e k t i v i z u j í c í h y p o t é z o u , k t e r á je p r á v ě p ř í p a d e m m e t o d i c k é n e p r o z í r a v o s t i , n e b o ť e v i d e n t n ě postrádá a u t o r e f l e x i v n í z ř e t e l e , c o ž je p a t r n é zvláště z t o h o , že f i l o z o f o v é , k t e ř í jí p o d l é h a j í , j s o u c e s t r ž e n i n e r e f l e k t o v a n o u o b e c n o s t í vlastních p o z n a t k ů v z t a h u j í jí p r o t i s m y s l n ě na p o z n á n í všech lidí, ačkoli s t r o h ý s u b j e k t i v i s t a o existenci a p o z n á n í d r u h ý c h n e m ů ž e říci nic. A l e ani o p o z n á n í neříká s u b j e k t i v i s t a nic t v r z e n í m , že p o z n á v á jen své s t a v y . H y p o t é z a je m o t i v o v á n a e x k l u z i v n í m zau j e t í m p r o p r o b l e m a t i z a c i p o z n á n í extramentáln.1, a p r o t o se v y z n a č u j e privací a u t o r e f l e x e . Z r e f l e x e s u b j e k t i v i s t o v ý c h r e f l e x í je však p a t r n é , že je v nich p ř e d p o k l á d á n a o b j e k t i v n í d a n o s t s t r u k t u r y s u b j e k t i v i t y a její o b j e k t i v n í p o z n á n í .
56
Jiří
Fuchs
k t e r é není jen s t a v e m v ě d o m í . S a m o u r č e n í „ m é s t a v y " j e r á m o v á n o t o u t o o b j e k t i v i t o u , je r e c e p t i v n í ; jinak se z r u š í i p o j e t í s u b j e k t i v n í c h v ý k o n ů j a k o s t a v ů i jejich p o z n a t e l n o s t . D o t é t o a b s u r d i t y v y ú s ť u j e S u b j e k t i v i s m u s zcela k o n s e k v e n t n ě , n e b o ť j e h o v l a s t n í smysl je, že p o z n a t e k v e s v é s i n g u l a r i t ě je sám s o b ě p ř e d m ě t e m . T í m se o v s e m d o k o n a l e ruší p o v a h a p o z n á n í , a v a u t o r e f í e x i v n í aplikaci i t a t o n e m o ž n á p o z i c e . N e b o ť p o j m y „ p o z n á n í " , „ v ě d o m í " , „ s t a v " b y n e v y j a d ř o v a l y nic n e ž s e b e , p o k u d j s o u s i n g u l á r n í m i s t a v y v ř a d ě p ř e d c h ů d n ý c h a n á s l e d n ý c h a k t ů p o z n á n í . Pak b y o v š e m n e b y l y k n i č e m u ; jejicli r e f l e x e a n a p ř . o b e c n á ú v a h a o s t a v e c h by byla n e m o ž n á , n e b o ť r e f l e x e b y zase v y j a d ř o v a l a jen sebe a m n o h é se n e z t o t o ž ň u j e s j e d n í m ; ani sama r e f l e x e b y n e b y l a u r č i t e l n á j a k o s t a v ; p a d l a b y r e f l e k t o v a t e l n o s t p o z n á n í , k t e r o u s u b j e k t i v i s t a ve své pozici předpokládá. Nejsme t í m t o vyvracením situováni jen d o o k r u h u s u b j e k t i v i t y . N e b o ť r e f l e x í r e f l e x e p o z n á n í z p ř í t o m ň u j e m e samu p o v a h u p o z n á n í , d o n í ž j e r e f l e x e také v k o ř e n ě n a a k t e r o u má j a k o ž t o p o z n á n í s p o l e č n o u s p ř í m ý m p o z n á n í m . V y v r á c e n í s u b j e k t i v i s t y se t ý k á a u t o d e s t r u k t i v i t y j e h o r e f l e x e p o z n á n í nejen p o k u d jc r e f l e x í , ale i p o k u d je p o z n á n í m , n e b o ť se m u v y t r a t i l o b s a h v ů b e c ; nejen o b s a h v y j a d ř u j í c í p o z n á n í , c o ž je p r á v ě a s p e k t r e f l e x i v n o s t i . S u b j e k t i v i s t a by četly v z o r n é m ú h l u a u t o r e f l e x e m o h l n a l é z t d i r e k c i s v ý c h ú v a h . J e h o r e f l e x e přímého poznání vykazuje j a k o ž t o p o z n á n ! n u t n o u receptivitu, c o ž značí diferenci s u b j e k t i v n í h o a s i n g u l á r n í h o v ý k o n u a o b j e k t i v n í h o d e t e r m i n u j í c í h o , o b e c ností se v y z n a č u j í c í h o o b s a h u , k t e r ý s v o u s t a b i l i t o u řídí l o g i č n o s t a m ě ř í s m y s l u p l n o s t řady s u k c e s i v n í c h , r e f l e x i v n í c h v ý p o v ě d í o p o z n á n í — n e z á v i s l e na nich — a s v o u o b e c n o u p l a t n o s t í o d h a l u j e i z á k o n i t o s t , jíž j e sama r e f l e x e p o d r o b e n a . S u b j e k t i v i s t a t y t o s t r u k t u r n í m o m e n t y , p o j e t í o b s a h u , j e h o identitu, obecninu, soud, reflexi, diskursivitu, receptivitu, p ř e d p o k l á d á jako o b s a ž e n í v e v l a s t n í m p o z n á n í , a b y je pak z n e u v ě d o m e n í si jich v p ř í p a d ě přímého poznání disparátně negoval. V y n e c h a n á autoreflexe tedy staví problem a t i k u s u b j e t i v i s t y clo n o v é h o s v ě t l a . O d h a l u j e r e c e p t i v i t u v p o v a z e p o z n á n í , a tím u r č u j e řešení p ř í m é h o p o z n á n í , j e h o ž a k t u a l i z a c e je p ř e d m ě t n ý m p ř e d p o k l a d e m subjek li vist o v y r e f l e x e . K l a d e n í m r e f l e x e se t e d y k l a d e p ř í m é p o z n á n í , j e h o ž r e c e p t i v i t a značí s u b j e k t i v i s t o u p r o b l e m a t i z o v a n é p o z n á n í e x t r a m e n tálna. S u b j e k t i v i s m u s má m n o h o v a r i a n t a m o d a l i t , k t e r é z d e n e m ů ž e m e p r o b í r a t . Z a j í m á nás s u b o r d i n a c e d í l č í h o p r o b l é m u ; ve v a z b ě na u n i v e r z á l n í o t á z k u o b j e k t i v i t y jsou d á n y p o d m í n k y ř e š i t e l n o s t i k r a j n í h o s u b j e k t i v i s m u . V p e r s p e k t i v ě t é t o p r o b l é m o v é h i e r a r c h i e b y se o d v í j e l a další řešení j e h o r ů z n ý c h v a r i a n t . N a p ř . a p o d i l u i č n o s t o b j e k t i v i t y je f o r m o v á n a o b e c n i n a m i . O b e c n i n a p o z n á n í imisí t e d y o b s a h o v a t reálné s t r u k t u r n í r y s y p o z n á n í , n u t n ě p ř í t o m n é v k a ž d é m p o z n á v a c í m ú k o n u ; jinak b y n e b y l o p o z n á n í m y s l i t e l n é . P r o t o o b e c n i n a z a h r n u j e p o z n á n í v celé j e h o r o z m a n i t o s t i a d i f e r e n c i a c i — l z e o n ě m o b e c n é v y p o v í d a t .1 k a ž d ý t o s a m o z ř e j m ě p ř e d p o k l á d á . D o t e k e m s o b j e k t i v n í n u t n o s t í t e d y z í s k á v á o b e c n i n a s v o u šíři; tím se o d h a l u j e s t r u k t u r a s a m o t n é o b e e m n y . A p o n ě v a d ž s u b j e k t i v i s t a n e p o p í r á f a k t i c i t u o b e c n i n věcí, m ů ž e m e e x t r a p o l o v a t : všechny o b e e m n y vyjadřují n u t n o s t něčeho odlišného od singulárního stavu.
Kritika
filozofických
předpokladů
teologického t y i y š l e i t i
).>
j í m ž o b e c n i n a p s y c h i c k y je, a u k a z u j í , s v o u e x t e n z í k m n o h o s t i m o ž n ý c h realizací t ě c h t o n u t n o s t í , k t e r é n e m o h o u b ý t čirou i d e a l i t o u s u b j e k t u , n e b o ť obsahují v g e n e r i c k é p o l o z e z n a k y , s h o d n ě s n e p o p i r a t e l n ě r e á l n ý m i o b s a h y obecnin, v y j a d ř u j í c í c h s u b j e k t i v i t u . P o j m y „ č i n n o s t " , „ m n o h o s t " , „identita", „rozdíl" nejsou č i r o u p r o j e k c í s u b j e k t u ; patří k j e h o k o n s t i t u c i — jinak absurd t o t á l n í a u t o k r e a c e . P r o t o mají o b j e k t i v n í valenci i j a k o p ř í t o m n é v o b s a z í c h obecnin p r e z e n t u j í c í c h e x t r a m e n r á l n í realitu; jsou t o t i ž j e d n o z n a č n ě p r e d i k o v a f e l n é , 0 s u b s u m o v a n ý c h . O b e c n i n y vnějších věcí tedy v y j a d ř u j í n u t n o s t i a z a c h y c u j ! m n o h o s t i , k t e r é n e p r a m e n í v s u b j e k t u , tak j a k o v n ě m nemá p ů v o d b y t o s t n í ráz a m n o h o n á s o b n á r e a l i z o v a t e l n o s t lidské p ř i r o z e n o s t i . S u b j e k t , p o d l é h a j í c í v l a s t n í realitě, se v z d á n a k o n e c realitě v ů b e c . V ž d y ť celá s u b j e k t i v i t a d e t e r m i n u j e r e f l e x i a k její i n t e g r i t ě patří i t ě l e s n o s t a s m y s l o v o s t ; jejich a b s t r a k t n í o d s t a v e n í se nedá v e smyslu r e d u k c e na imanenci v ě d o m í objekt i v o v a t . Z p o c h y b n i t e l n o s t s m y s l ů má m e z e v jejich f a k t i c i t ě ; o níž v š a k , j a k o ž 1 jejich z a č l e n ě n í d o e x t r a s u b j e k i á l n í c h p r o s t o r o v ý c h s t r u k t u r , svědčí zase jen smysly. K o n e č n ě s u b j e k t p r o c c s u á l n í h o p o z n á n í p r o z r a z u j e vlastní p o t e n c i a l i t o u o d k á z a n o s t na e x t r a s u b j e k t á l n o . j e s v o u e n t i t a t i v n í limitací v ř a z e n mezi relativní, i n t e r d e p e n t n í j s o u c n a a podílí se na u n i v e r z á l n í k o m u n i k a c i d o k o n a l o s t í , je z d o k o n a l i t e l n ý . T y t o n á z n a k y u k a z u j í o b j e k t i v i t u j a k o v ý c h o d i s k o a au t o re flexi j a k o z p ů s o b n o e t i c k ý c h p o s t u p ů ; mají m e t o d i c k o u intenci. V ě c n ě se n e m u s í m e čistě teoret i c k ý m p r o b l é m e m s t r i k t n í h o s u b j e k t i v i s t y z d r ž o v a t , n e b o ť naším účelem je kritika u r č i t ý c h s y s t é m ů m o d e r n í c h f i l o z o f ů , k t e ř í s v ý m i o b j e k t i v n ě o b e c n ý m i n á r o k y na v y j á d ř e n ! l i d s k é h o p o z n á n í p ř e k r a č u j ! ú z k é m e z e m o ž n o s t í k r a j n í h o subjektivisty. P ř e d c h o z í v ý k l a d y měly p o n ě k u d d i s p o n o v a t k s l e d o v á n í z á v a ž n é h o fenoménu, t o t i ž u n i v e r z á l n í h o v ý s k y t u a u t o d e s t r u k t i v i t y v m o d e r n í f i l o z o f i i . Přek v a p u j e t o tím více, že p r i n c i p a u t o d e s t r u k c e d o v e d o u m o d e r n í f i l o z o f o v é proti j i n ý m s e m t a m u ž í t — chcějí-li n a p ř . u c h r á n i t své m o ž n o s t i p ř e d radikální skepsí. A l e n a k o n e c se s t e j n ě , v r ů z n ý c h p o s u n e c h , o b r a c í p r o t i jejich k o n c e p c í m . Hlavní důvod spočívá v neúplnosti předložení elementárního noetického problému, s p o j e n é v ě t š i n o u s n e p o s t i h n u t í m j e h o principiální k o h e r e n c e s p r o b l é m e m o n t o l o g i c k ý m . Přistupují k t ě m t o h l u b o k ý m o t á z k á m příliš živelně a r e a k t i v n ě , t a k ž e v ž d y jen p ř e b í r a j í m o d e r n í d ě d i c t v í , v y z n a č u j í c í se f r a g m e n t á r ností z á b ě r ů e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k y a v d ů s l e d k u i z o u f a l o u j e d n o s t r a n n o s tí s v ý c h v ý s l e d k ů . M o d e r n í f i l o z o f t e n t o z a č a r o v a n ý k r u h ještě n e p ř e k r o č i l . A k c e n t a c e m e t o d o g i c k o - n o e t i c k á , tak p ř í z n a č n á p r o m o d e r n í m y š l e n í , je z r o v n a paradoxní. N a p r v n í p o h l e d v y n i k á p r i v a c e a u t o r e f l e x i v n í c h z ř e t e l ů . T o je o v š e m o s u d n á n e d b a l o s t . P r á v ě a u t o r e f l e x e nás učí, že o b j e k t i v i t a p o z n á n ! jc univerzální, n e s u s p e n d o v a t e l n ý a n t e c e d e n t všech r e f l e x í . M o d e r n í m r e f l e x í m c h y b ! t a t o z n a l o s t . O p o m e n u t í b y l o j e š t ě u m o c n ě n o i m p o z a n t n í m r o z c h o d e m se 'zdrav ý m r o z u m e m , j í m ž se f i l o z o f zbavil nejen nánosu p ř e d s u d k ů , ale i z d r o j ů o b j e k t i v i t y , v o d s t a v e n é m p ř í t o m n ý c h . P r o samé p ř e k o n á v á n ! n a i v i t y se z a p o m -
58
J i ř í Fuchs
nělo, že j d e p ř e d e v š í m o r o z u m , k t e r ý j a k o t a k o v ý i m l i c i t e o b s a h u j e p r i m á r n í evidence, n u t n ě zakládající j a k o u k o l i p ř e k o n á v a j í c í r e f l e x i . T o se a p r i o r i přehlédlo. C h y b ě l y o t á z k y t y p u : zda b y t o b y l o j e š t ě p o z n á n í , k d y b y se m u u p ř e l a objektivita; zda je m o ž n o t o t á l n ě n e g o v a t či v y z á v o r k o v a t z d r a v ý r o z u m . M í s t o t o h o m o d e r n í f i l o z o f s v o b o d n ě v z l é t l a z a n d ě l s k é v ý š e se p o d í v a l , j a k t o vlastně s l i d s k ý m p o z n á n í m d o o p r a v d y je. A l e sama a n d ě l s k á p o z i c e m u s í r e s p e k t o v a t logiku. P ř e d p o k l á d á f a k t u m l i d s k é h o p o z n á n í , má-li h o h o d n o t i t . T o t o f a k t u m je však lidskými p r o s t ř e d k y p r a v d i v ě p o z n a t e l n é — d o k o n c e na úrovni z d r a v é h o r o z u m u . P r o t o n e m ů ž e b ý t a n d ě l s k é h o d n o c e n í a b s o l u t n ě negativní, bylo b y k o n t r a d i k t i v n í . Fikce t o t á l n í h o o m y l u se z a s t a v u j e u p r a v d i v ě v y j á d ř i t e l n é f a k t i c i t y r o z u m u , d i f e r e n c e p r a v d a - o m y l a t d . J e o v š e m jasné, že m o d e r n í f i l o z o f s e b o u vleče p ř i r o z e n o u z á k o n i t o s t l i d s k é h o p o z n á n í , k t e r á m u n e p r o m i n u t e l n ě funguje i v quasiandělských v ý p o v ě d í c h . K t o m u o v š e m b ý v á slepý; lacino se z b a v í „ p ř e d s u d k u o b j e k t i v i t y " a na z á k l a d ě q u a s i a n d ě l s k ý c h východisek k o n s t r u u j e v ý k l a d y až příliš l i d s k é — d e f e k t u ó z n í . 4. identifikace
moderních
omylů prostřednictvím
problematiky
obecnin
Není těžké p o s t i h n o u t u m o d e r n í c h m y s l i t e l ů n e s c h o p n o s t v ý c h o z í h o o b e c ného p o l o ž e n í p r o b l é m u o b j e k t i v i t y , n e b o ť uměli dát s v ý m v ý c h o d i s k ů m v ý r a z o v o u pregnaci. T a t o obecná m e t o d i c k á n e z p ů s o b i l o s t má i s v ů j v ě c n ý k o r e l á t . A b y c h o m ho postihli v celé šíři, s o u s t ř e d í m e se na p r o b l e m a t i k u o b e c n i n , v níž je z a o s t ř e n o na p o m ě r p o j m u ke s k u t e č n o s t i , a k t e r á j a k o ž t o j á d r o o b j e k t i v i t y r o v n ě ž zůstala v m o d e r n í m myšlení vesměs n e d o t á z á n a . V z o r n é m ú h l u o b e c n i n odhalíme společného j m e n o v a t e l e m o d e r n í f i l o z o f i e a na n ě m p r o k á ž e m e její totální a u t o d e s t r u k t i v i t u . M o d e r n í f i l o z o f i e je t o t i ž v s k u t k u p o d m i n o v a n á nominalismem — k o r e l a t i v n ě i v p á s m u o n t o l o g i c k é m . V y l o ž m e s t r u č n ě , v čem záleží. Realismus obecnin je u z l o v ý m b o d e m p o z i t i v n í h o ř e š e n í o b j e k t i v i t y p o znání. K o n t r á r n í pozici zaujímá n o m i n a l i s m u s , k t e r ý o b e c n i n á m o b j e k t i v n í h o d notu upírá. V souvislosti s p r o b l e m a t i k o u o b j e k t i v i t y je p a t r n á j e h o n e m o ž n o s t už v o b e c n é p o l o z e . Stojí-li t o t i ž proti realismu o b e c n i n , k t e r ý je k o n s e k v e n c í o b e c n é h o r e z u l t á t u o b j e k t i v i t y , popírá i t u t o ; avšak negace o b j e k t i v i t y je a u t o d e s t r u k t i v n í . P ř i h l é d n ě m e však blíže k o h n i s k u s t ř e d o v ě k é h o s p o r u , a b y c h o m ozřejmili j e h o s k r y t o u p ů s o b n o s t v m o d e r n í f i l o z o f i i . (Řeči o n o e t i c k é m s p á n k u s t ř e d o v ě k u jen svědčí o m o d e r n í m n e p o c h o p e n í v ý z n a m u t é t o o t á z k y . ) M ů ž e m e v y n e c h a t u k r a r e a l i s m u s a z a m ě ř i t se na p o l a r i t u realismu a n o m i n a l i s m u . Buď má obecnina reálnou fundaci a obsah, n e b o je jen s u b j e k t i v n í m p r o d u k t e m , bucf v y j a d ř u j e realitu, nebo ne. Realistická explikace p o j í m á ve s p o j i t o s t i s o t á z k o u o b j e k t i v i t y p o z n á n í obecni nu j a k o výslednici o b j e k t i v n í a s u b j e k t i v n í ú č i n n o s t i . P o d l e t o h o v ní rozlišuje dvě s t r á n k y , jimiž jaksi v y j a d ř u j e , co je v j e d n o t n é m p o j m u z reality a c o z r o z u m u . O b e c n i n a se ve své ú p l n o s t i p r i m á r n ě u k a z u j e j a k o j e d n o společné m n o h ý m . Soustřeďuje v logické j e d n o t ě m n o ž s t v í p o d ř í z e n ý c h s u b j e k t ů , o nichž se dá v ž d y se stejnou p l a t n o s t ! v y p o v í d a t . V ý p o v ě ď je r o z u m o v ý úkon, ale p o v i n n á o b j e k t i v i t a ukládá r e c e p t i v i t u p o z n á n í . P r o t o je r o z u m o v á
Kritika
filozofických
předpokladů t e o l o g i c k é h o tyiyšleiti
).>
a k t i v i t a n a p l n ě n a r e a l i t o u , c o ž značí, že v ý p o v ě ď se p r i m á r n ě t ý k á reálných s u b jektů; má o b s a h o v a t pravdu, a tedy přidělit skutečnosti, zastoupené subjektem s o u d u , p o z n a t e k , k t e r ý ji a d e k v á t n ě v y j a d ř u j e . N i c m é n ě logická j e d n o t a , p r o j e v e n á j e d n o z n a č n o u p ř i d ě l i c e l n o s t í , má s u b j e k t i v n í c h a r a k t e r . Predikace j a k o t a k o v é nelze d o e x t r a m e n t á l n ! r e a l i t y p r o m í t a t ; a p o n ě v a d ž je j e d n o z n a č n á přid ě l i t e l n o s t n u t n ý m n á s l e d k e m , a t r i b u t e m l o g i c k é h o s j e d n o c e n í , nedá se ani l o g i c k á j e d n o t a v r e a l i t ě h l e d a t . J e ú č i n k e m a b s t r a k t n í h o zásahu i n t e l e k t u , a m á p r o t o i s v é čistě m e n t á l n í p o d m í n k y , j e n p r o t o , že i n t e l e k t o d h l í ž í od d i f e r e n cujících, i n d i v i d u á l n í c h z n a k ů , k t e r é jinak p a t ř í k i n t e g r i t ě reálných j e d n o t l i v i n , d o c h á z í k l o g i c k é u n i f i k a c i s u b j e k t ů . O b e c n i n a , j a k o ž t o zahrnující ve s v é e x t e n z i m n o h é j e d i n c e , sídli t e d y v ý h r a d n ě v mysli. T o je s u b j e k t i v n í a s p e k t o b e c n i n y a m á d ů v o d v a b s t r a k c i ; a b s t r a h u j í c í r o z u m je s u b j e k t i v n í m č i n i t e l e m o b e c n i n y . A l e m o m e n t y l o g i c k é j e d n o t y o d k a z u j í t a k é k činiteli o b j e k t i v n í m u . Stálá a e k v i v a l e t n í p ř i d ě l i t e l n o s t m n o h ý m se z a k l á d á v t o m , že o b e c n i n a o b s a h u j e z n a k y v y j a d ř u j í c í v l a s t n í ráz l o g i c k y s u b o r d i n o v a n ý c h . I n t e l e k t p r o t o musí n a c h á z e t při f o r m a c i o b e c n i n y s p e c i f i c k é o b s a h y o b j e k t ů , k t e r é jim n u t n ě p a t ř í j a k o b y t o s t n í . N a z á k l a d ě k o n t a k t u jen s n a h o d i l ý m i p r v k y by se logická j e d n o t a u v o l n i l a , n e b o ť z h l e d i s k a t o h o , c o j e d n o t l i v i n a m í t nemusí, b y se zrušil i její stálý p o m ě r k obecnině. R o v n o c e n n á přidělitelnost obsahu obecnin m n o h ý m , projevená obecnými s o u d y , je r o v n ě ž d á n a a b s t r a k t n í m p o j e t í m p r i n c i p ů , k t e r é k o n k r é t n ě a t ý m ž z p ů s o b e m u r č u j í b y t í v š e c h j e d i n c ů t é h o ž d r u h u . V a b s t r a k t n í p o l o z e to značí osvojen! j e d n o h o obsahu, jednoznačně aplikovatelného všem substituovaným. O b s a h o v ý m m o m e n t e n m o b e c n i n y p ř i c h á z í m e k p o j m u b y t n o s t i , k t e r ý je d o k o n a l ý m k a m e n e m úrazu moderní filozofie, a p r o t o má i klíčový význam v k o n f r o n t a c i s ní. P o j e m b y t n o s t i f i l o z o f i c k y z a c h y c u j e k o n s t i t u t i v n í s t r á n k u r e á l n ý c h j e d n o t l i v i n a a n a l o g i c k y i jejich v l a s t n o s t í . V š e , c o je, je něčím u r č i t ý m , je u r č i t ý m z p ů s o b e m r e a l i z o v á n o , je reálná b y t n o s t , k t e r á je t e d y t í m , čím něco je, t í m , c o je. B y t n o s t není n ě č í m v n ě j š í m p r o existující j s o u c n o ; udílejíc mu z á k l a d n í m í r u realizace, v ř a z u j í c h o na u r č i t ý s t u p e ň b y t í , d o u r č i t é h o d r u h u , jo i m a n e n t n í m p r i n c i p e m j e h o v ě c n o s t i , s p e c i f i c i t y ; v ní má j s o u c n o svou i d e n t i t u a v n i t ř n í k o n z i s t e n c i , u m o ž ň u j í c í vlastní z d o k o n a l i c e l n o s t , d y n a m i s m u s . B y t n o s t je p r o t o i z d r o j e m r o z d í l n o s t i a r o z l i š i t e l n o s t i j s o u c e n a stojí t a k t o u k o ř e n e p o z n a t e l n o s t i , n e b o ť b e z u r č i t o s t i a o b s a h o v é h o v y m e z e n í není p o z n á n í m o ž n é , B y t n o s t se p r o m í t á d o p o z n á n í v e f o r m ě esenciálních z n a k ů , j i m i ž je abstrakt i v n ě členěna a k t e r é t v o ř í p r v k y definice, v y j a d ř u j í c í , co věc je. Esenciální z n a k y v y k a z u j í v z á j e m n ě n u t n é v z t a h y , neboť v y j a d ř u j í t o , čeho se u r č i t é j s o u c n o zbav i t n e m ů ž e , má-li b ý t , čím je. T a k je b y t n o s t i e x p l i k á t e m s l e d o v a n ý c h m o m e n t ů o b e c n o s t i . J a k o vlastní p ř e d m ě t i n t e l e k t u k v a l i f i k u j e t o t i ž celé m y š l e n í ; jie z d r o j e m j e h o l o g i č n o s t i , n e b o ť m u s v o u i d e n t i t o u dává o b s a h o v o u s t a b i l i t u , čili m o ž n o s t i k o n s t a n t n í c h p r a v d , a p o k u d je o b s a h e m o b e c n i n y , udílí jí její v l a s t n í r o z m ě r y . I n t e l e k t p e r c i p o v a n o u b y t n o s t í t o t i ž získává přehled o celé šíři m o ž n é h o v ý s k y t u j e d i n c ů u r č i t é s p e c i f i c i t y , p r o n u t n o u p ř i n á l e ž i t o s t jejich e s e n c i a l i t y jim s a m ý m . J e p a t r n é , že r o z u m k o n t a k t e m s r e á l n o u n u t n o s t í p ř e k r a č u j e meze e x i s t e n -
60
J i ř í Fuchs
č n í h o ř á d u ; t e n je n a o p a k e s e n c i a l i t o u p o d m í n ě n , n e b o ť e x i s t u j e %'ždy jen n ě c o s a m o v s o b ě u r č i t é h o a v y m e z e n é h o . Z p ů s o b i d é l k a e x i s t e n c e j s o u c n a závisí primárně na jeho specifické. V tom záleží nadempiričnost myšlení a m o ž n o s t v ě d y . O b e c n o s t j e t e d y dána a b s t r a k t n í m p o j e t í m r e á l n é , s p e c i f i c k é b y t n o s t i . Proto také v myšlenkovém řádu všechny subjekty téhož druhu nutně a ekvival e n t n ě p a r t i c i p u j í na o b s a h u o b e c n é h o p r e d i k á t u . T y t é ž p o m ě r y p l a t í a n a l o g i c k y i pro obecniny akcidentální. A b s t r a h o v a n ý , esenciální o b s a h t e d y z n a č í o b j e k t i v n í a s p e k t o b e c n i n y . O b e c n i n a je c o d o s v é h o o b s a h u o b j e k t i v n í , c o d o s v é a b s t r a k t n o s t i s u b j e k t i v n í . Na d ů v o d o v é ose u n i v e r z a l i t y v y n i k á k o r e l a t i v n í s p o j i t o s t s p e c i f i c k ý c h rysů pojmu — obsahové stability, abstraktností a obecnosti, nikterak nezaměnitelných s v l a s t n o s t m i p o u h ý c h p ř e d s t a v . T o t o je t e d y r e a l i s t i c k ý r e z u l t á t : s k u t e č n o s t je ř í z e n a a s t r u k t u r o v á n a inteligibilní b y t n o s t í , k t e r á je o b j e k t i v n í m p r i n c i p e m n u t n o s t i v n a š e m m y š l e n í . P o p ř í t t u t o t e z i , n e b o n ě c o z jejích n u t n ý c h s o u v i s l o s t í , z n a č í s k o n č i t v a u t o d e scrukci. Získali jsme určitější, k r i t i c k é m ě ř í t k o p r o z j i š t ě n í h o d n o t y m o d e r n í filozofie. Nominalismus absolutizuje subjektivní aspekt obecniny — vztah k m n o h ý m — a z b a v u j e tak o b e c n i n u o b j e k t i v n í h o o b s a h u . A ť u ž ji p o j í m á m e j a k o p r á z d n ý t e r m í n , z a h r n u j í c í více j e d n o t l i v ý c h s k u t e č n o s t í , či s u b j e k t i v n í k a t e g o r i i , v y c h á z í mu v ž d y p r o t i s m y s l n á d e r c a l i z a c e m y š l e n í , buď v p o d o b ě z t o t o t o ž n ě n í se smyslovým poznáním, nebo ve f o r m ě prosté subjekcivizace m y š l e n k o v ý c h jednotek a z á k o n ů ; t o je r a c i o n a l í s t i c k o - e m p i r i c k é d i l e m a m o d e r n í m y š l e n k y . N a h l é d n e m e u ž s n a d n o , jak se n o m i n a l i s m u s sám v y v r a c í . C e l á k o n c e p c e je f o r m o v á n a o b e c n i n a m i ; z a h r n u j e p o z n á n í s k u t e č n o s t i s a m é , p o k u d j e nesena j e d n o t l i v i n a m i , jejich v n i t ř n í p o m ě r y a v z t a h y k p o z n á v a j í c í m u a n a k o n e c i celou říši s u b j e k t i v i t y , v jejích č e t n ý c h p o m ě r e c h a p r o p o r c í c h . T o vše n o m i n a l i s t a vyjadřuje obecnými soudy, založený v objektivně poznaných nutnostech, j i c h ž u ž í v á , aniž by si t o a t i t o r e f l e x i v n ě u v ě d o m i l . V š e c h n y j e h o p ř e d b ě ž n é ú v a h y , p ř e d p o k l a d y mají jen p r o t o u n i v e r z á l n í r o z m ě r a p l a t n o s t , že se opírají o k o n s t a t o v á n í s t r u k t u r y o b j e k t i v n ě d a n é ; jejich p ř í p a d n é p ř e s u n y by se p r o m í t l y i d o n o m i n a S i s t o v y k o n c e p c e a v y ž á d a l y b y si p o d s t a t n é k o r e k t u r y . S p o n t á n n í p ř e d p o k l á d a n á o b e c n á p l a t n o s t c e l é h o p o z a d í n o m i n a l i s t o v y v l a s t n í ú v a h y je t e d y z a k o t v e n a v p o z n á n í všech t ě c h t o o b j e k t i v n í c h s t r u k t u r . A ž s e m n o m i n a l i s ta nechává s a m o z ř e j m ě p ů s o b i t p ř i r o z e n o s t l i d s k é h o p o z n á n í , na n i ž se n e p r o m i n u t e l n ě podílí, k d y ž o b e c n i n a m i v y j a d ř u j e e s e n c i a l i t u s t r o m u , j e d i n c ů , vlas t n o s t í , v z t a h ů , č l o v ě k a , s c h o p n o s t í , slov a t a k é o b e c n i n . A pak n a s t á v á z l o m ; promluvila podivná reflexe a explicitně maže obsah obecnin; s a m o z ř e j m ě objekt i v n ě a s o b e c n o u p l a t n o s t í . C o z t o h o p l y n e p r o j e h o k o n c e p c i si u ž č t e n á ř laskavě d o v o d í , aplikací v ý š e v y l o ž e n é h o p r i n c i p u a u t o d e s t r u k c e , s á m . A u t o d e s m i k c e p o s t i h u j e n o m m a l i s t y , p o k u d s p o l é h a j í na p ř i r o z e n o s t v l a s t n í h o p o z n á n í a n e c h á v a j í se s t r h n o u t k o b e c n ý m z á v ě r ů m o p o z n á n í ; či snad jsou jejich o b e c n i n y slov a o b e c n i n u š e t ř e n y v y p r a z d ň o v a c í h o p r o c e s u nominaliscického? Univerzalitu nárokují s v ý m p o z n a t k ů m všichni nominalisté dějinami p ř e d l o ž e n í — jinak b y l i d s t v o všech v ě k ů neučili o j e h o p o z n á n í .
Kritika
filozofických
pfedpokLidň
teologického
myšlení
67
J e sice z d á n l i v ě m y s l i t e l n á p o z i c e s t ř í z l i v ě j š í h o n o m i n a l i s t y , k t e r á se s p o k o j í s p a r t i k u l á r n í m r o z s a h e m s v ý c h p o z n a t k ů , a p a k b y č á s t e č n ě unikal n a š e m u vyvracení — pokud využívá skutečnou univerzalitu nominalistových pojmů. Obsahová stránka však nominalistu zrazuje. S l o v a , k t e r á m a j í o z n a č o v a t reálné j e d i n c e , m u s í v á z a t na p o z n á n í t ě c h t o , n e b o ť d i f e r e n c i a c e s l o v m u s í b ý t u r č e n a t ř í d a m i j e d i n c ů , k t e r é zase n e m o h o u b ý t jen s u b j e k t i v n í m i a g r e g a c e m i ; má-li se t o t i ž s e s k u p e n í a p o j m e n o v á n ! t ý k a t reáln ý c h j e d i n c ů , pak m u s í i f o r m a c e a d i f e r e n c i a c e tříd v y c h á z e t z jejich p o z n á n í . S t ř í z l i v ý n o m i n a l i s t a b y t e d y m o h l t v r d i t o b e c n i n y jen na z p ů s o b t z v . o b e c n ý c h p ř e d s t a v ; n e c h a l b y je z a h r n o v a t jen s k u t e č n ě p o z n a n é jedince; d o k o n c e i o b e c nina t ě c h t o „ o b e c n i n " by se m o h l a t ý k a t jen t ě c h , k t e r é a k t u á l n ě p r o š l y v ě d o m í m . C e l é r e f l e x i v n í p o z n á n í b y b y l o o r i e n t o v á n o j e n d o minula. T a k t o b y si n o m i n a l i s t a o d p u s t i l o b e c n é ú v a h y o l i d s k é m p o z n á n í a jen by e x p o s t z a z n a m e n á v a l a líčil j e h o s i t u a c i . B u d o u c n o s t b y v t é t o s t r i k t n ě scnzualizující p o z i c i n e s m ě l a e x i s t o v a t ani j a k o m y š l e n á . B y l o b y t o ještě lidské p o z n á n í ? Zkraťme to; u ž samo f a k t u m reflexe ukazuje n e m o ž n o s t této partikulariz u j í c í p o z i c e , k t e r á t a k é n e m ů ž e n e ž b ý t r e f l e x n í . C o je p r o n o m i n a l i s t u p o z n á n í ? T o a t o ; pak t e d y n e n í o n o a o n o , a j s m e v ř á d u p r a v d y , k d e n ě k t e r é p r e d i k á t y m u s í m e v ž d y klást j a k o k o n s t i t u t i v n í a n ě k t e r é v ž d y p o p í r a t j a k o n e p ř í s l u š n é ; z d r ž e n l i v o s t či d o k o n c e l i b o v o l n o s t tu n e m a j í m í s t o . A t e n t o k o n t a k t s o b j e k t i v n í n u t n o s t í , n u t n ě p r o j e v e n ý ř a d o u k o n s t a n t n í c h pravd o p o z n á n í samém, prolamuje meze partikularizující pozice; neboť nutnost a obecnost korelují. P o p ř e n í o b e c n o s t i je p r o t o v k o n f l i k t u s n u t n ý m i p r a v d a m i o p o z n á n í . R e f l e x e p r a v d i v ě p o z n a l a i n v a r i a n t , čili to, b e z č e h o n i k d y p o z n á n í n e m ů ž e b ý t , má-li b ý t , a p r o t o je o m e z e n í r o z s a h u j e h o p o j m u n e p r a v d i v é . S e n z u a l i š t i c k e násilí č i n ě n é l i d s k é m u p o z n á n í v y j e v í n a k o n e c v ž d y s v o u r o z p o r n o s t , b y ť b y l o o r d i n o v á n o m é n ě n a i v n ě n e ž j a k o od d o s u d z n á m ý c h e m p i r i k ů . M u s e l a by se t o t i ž z našeho poznání v y t r a t i t reflexe, pravda, logičnost, obsahová stabilita, a b s t r a k t n í i n t u i c e b y t n o s t i , s p e c i f i c k á j e d n o t a o b e c n i n y , s t á l o s t p o m ě r ů jejich č l e n ů i r e l a t i v n í s t á l o s t p o m ě r u u r č i t ý c h s l o v k u r č i t ý m t ř í d á m , čili m o ž n o s t k o m u n i k a c e , aby m o h l o b ý t d e g r a d o v á n o d o p o d m í n e k s m y s l o v é h o ř á d u . T u t o degradaci b y v š a k n e m o h l ani p r o v é s t ani v y s l o v i t p o u h ý živočich. P r o n á š účel stač! p r v n í m o m e n t a u t o d e s t r u k t i v i t y , n e b o ť sledujeme f i l o z o f y , k t e ř í psali o l i d s k é m p o z n á n í s n á r o k e m o b e c n o s t i . N e s e t k á v á m e se o v š e m u m o d e r n í c h m y s l i t e l ů s e x p l i c i t n í m n o m i n a l i s m e m , n e b o ť specifická p r o b l e m a t i k a o b e c n i n z ů s t a l a v ě t š i n o u n e p o v š i m n u t a . N o m i n a l i s m u s byl t a k ř k a a u t o m a t i c k y p ř e j a t d o m o d e r n í h o m y š l e n í z p o z d n í s c h o l a s t i k y a v y h r o c o v a l se více m é n ě r a d i k á l n í m i p o s t o j i v p r o b l é m e c h , o b e c n i n á c h t ě s n ě p ř i l e h l ý c h . Za k r i t é r i u m o d h a l o v á n í i m p l i c i t n í p ř í t o m n o s t i v n o m i n a l i s m u m o d e r n í c h pozicích p r o t o v e z m e m e p o m ě r k reálné b y t n o s t i . N e n í v i d ě n a v realitě, je-li p o p ř e n o , ž e d á v á c e l é m u m y š l e n í o b j e k t i v n í n á p l ň , c o ž je z v l á š t ě p a t r n é v z o r n é m úhlu u r č o v á n í z d r o j e n u t n o s t i v p o j m o v ý c h o b s a z í c h , a je-li k o n e č n ě n a p a d n u t o něco z jejích n u t n ý c h s o u v i s l o s t í , ať v ř á d u o n t o l o g i c k é m , n a p ř . s u b s t a n c i a l i t a j e d n o t livin, ať v ř á d u l o g i c k é m , n a p ř . ve s t y l u e m p i r i c k é d e p r i v a c e m y š l e n k o v ý c h f u n k c í , pak je t o v ž d y z n á m k o u u v í z n u t í v n o m i n a l i s t i c k ý c h m ě l č i n á c h ;
J i ř í Fuchs
62 a d ů s l e d k y j s o u p r o celou k o n c e p c i o s u d n é — a u t o d e s t r u k t i v n L
Descartes Začneme tedy u otce moderní myšlenky. Descarcův záměr postavit pevný základ vědění je vpravdě filozofický. V ý c h o z í p o n o r d o skeptické p r o b l e m a t i k y odpovídá svou hloubkou t o m u t o záměru. Descartes vyslovil vzácnou metod i c k o u z á s a d u : z a c h y t i t v řešení určité o t á z k y v š e c h n y její a s p e k t y . J a k u ž t o b ý v á , sám se s ní příliš b r z y rozešel. J e h o p o s t u p k p r v n í j i s t o t ě je j e d n o r á z o v ě p ř í m o č a r ý , její s t a n o v e n í za p r v n í p r a v d u u ž t r p í k o n f ú z í , z p ů s o b e n o u p r á v ě n e ú p l n ý m p o l o ž e n í m p r o b l e m a t i k y p o z n á n í . Principiální v ý z k u m h o d n o t y p o z n á n í m u s í t o t i ž zjišťovat d o s a ž i t e l n o s t p r a v d y a m o ž n o s t j i s t o t y , p ř i č e m ž o b a p o j m y musí být předběžně určeny a samostatně sledovány, neboť každý představ u j e p r o b l e m a t i k u s p e c i f i c k y vlastní. Z d e se u k a z u j e n e v h o d n o s t m e t o d i c k é a b s o l u t i z a c e p o t ř e b y z b a v e n í se p ř e d s u d k ů . D e s c a r t o v o v ý c h o z í z a c h á z e n í s p r a v d o u a j i s t o t o u je s p o n t á n í a p ř e d u r č u j e vše následující k z a v r ž e n í . V ý l u č n á o r i e n t a c e na j i s t o t u a a u t o m a t i c k é p ř i ř a z e n í p r a v d y , s ní k o n f u n d o v a n é , v r h á D e s c a r t a d o j e d n o s t r a n n o s t i , k t e r á p o d s t a t n ě u r č u j e c h a r a k t e r celé k a r t e z í á n s k é tradice. C o z d e v y t ý k á m e , je p ř e d e v š í m u k v a p e n é s t a n o v e n í kritéria p r a v d y , a n i ž b y p ř i t o m její v l a s t n í p r o b l e m a t i k a b y l a vůbec p o l o ž e n a . N e b o ť o b j e v e n í d ů v o d u n e z p o c h y b n i t e l n o s c i v jasné ideji* z j a s n ě n é v i d ě n í m n e m o ž n o s t i o p a k u , je j e d n a věc, a p r o h l á š e n í t é t o ideje za k r i t é r i u m p r a v d y je věc d r u h á . J e u r č i t ý p o z n a t e k p r a v d i v ý , p r o t o ž e je jasný? A n e b o p r o t o , ž e se s h o d u j e s r e a l i t o u ? D e s c a r t o vi chyběla otázka, zda je možná taková d o k o n a l o s t poznání, která by vyjádřila s k u t e č n o s t , jak je sama v sobě. V z t a h p o z n á n í a s k u t e č n o s t i , z p ř í t o m ň u j í c í v l a s t n í p r o b l e m a t i k u p r a v d y , docela v y p a d l z D e s c a r t o v a v ý c h o z í h o u v a ž o v á n í . V ě c n ý m p r ů m ě t e m t o h o t o m e t o d i c k é h o d e f e k t u je s u b j e k t i v i z a c e c e l é h o m y š l e n í . N e b o ť j a s n o u i d e o u , j a k o k r i t é r i e m p r a v d y , se s u b j e k t o s a m o s t a t ň u j e , u z a v í r á d o sebe, n o e t í c k y si stačí. T a k je s m ě r o d a t n é p r o c e l o u r a c i o n a l i s t i c k o u linii k o d i f i k o v á n a p r i o r i s m u s , k d e se t ě ž i š t ě p r a v d y p ř e s o u v á d o s u b j e k t i v n í s o u h r y idejí. S u b j e k t r o s t e . V r o z c n o s t idejí a jejich a b s u r d n í p o j e t í v e s m y s l u „ s i g n u m q u o d " , tj. j a k o t o h o , c o p r i m á r n ě p o z n á v á m e , jen zesiluje t o t o o d c i z e n í s u b j e k t u a s k u t e č n o s t i . A p ř e s t o , není snad zcela n e p o v š i m n u t a o n t o l o g i c s u b j e k t u u n i v e r z á l n í m p ř e d pokladem „prvé" karteziánské pravdy? A není nutno v důsledku toho pojímat celé p o z n á n í j a k o a p o s t e r i o r n í , r e c e p t i v n í ? J a s n á idea o n e m o ž n o s t i n e e x i s t e n c e m y s l í c í h o při f a k t u p o c h y b o v á n í jistě n e t v o ř í ani n e v y č e r p á v á j e h o b y t í ; je jím p ř e d m ě t n ě d e t e r m i n o v á n a a p o d m ě t n ě f u n d o v á n a , jinak b y se p o p ř e l její s m y s l . V s a m é m l o g i c k é m p o s t u p u D e s c a r t a od m y š l e n í k e x i s t e n c i e g o je s k r y t a o b e jektivica t é t o e x i s t e n c e , tj. n e z á v i s l o s t e g o na r e f l e x n í m a k t u . I k d y ž je u D e s c a r t a v y s l o v e n í s u b s t a n c t a l i t y s u b j e k t u z m a t e n é , d l u ž n o k l á s t při logické k o n t i n u i t ě idejí, v y ž á d a n é zjasňující d y n a m i k o u , jak d i f e r e n c i i d e n t i c k é h o subj e k t u a m n o h o s t idejí — nemají-li samy s p l y n o u t — tak jejich z a k o t v e n o s t v něm. S u b j e k t je t e d y u r č u j í c í m o b j e k t e m p r o r e f l e x n í ideu, n a p l ň u j e ji o b s a h e m
Kritika
filozofických
předpokladů
teologickélx>
myšlení
63
2 s v ý m i n u t n ý m i p r o p o r c e m i p r o p ů j č u j e r e f l e x n í m i d e á m , p o k u d j s o u v nich n a h l í ž e n y , i j e j i c h jas. T a k j e j i s t o t a e g o p o d m í n ě n a o b j e k t i v n í m p o z n á n í m s u b j e k t i vity-, c o ž z n a č í , že k o r e l u j e s j i s t o t o u o d o s a ž i t e l n o s t i p r a v d y , r e a l i s t i c k y p o j a t é ; k d y b y t a t o n e b y l a , p a d á i o n a . P r o t o je s u b j e k r i v i s t i c k é k r i t é r i u m p r a v d y v r o z poru s „první" karteziánskou pravdou, jistotou ego. Vynechání p r a v d i v o s t n í h o r o z m ě r u problému poznání implikuje tedy zanedbání o n t o l o g i c k é valence subjektivity; o d t u d vize pozdějšího transcendentalismu. P r o p r a v d u se n a l é z a j í j e n s u b j e k t i v n í z d r o j e , a t o j e z a s e p e r s p e k t i v a p o z d ě j š í h o r a c i o n a l i s m u , k t e r ý n a c h á z í inspiraci v n e z á v i s l o s t i e s e n c i á l n í c h v z t a h ů na e m p i rické v a r i a b i l i t ě ; p r o t o j e s u b j e k t i v i z u j e . S p o r se s o u s t ř e d í na i n t e l e k t u á l n í p e r cepci reálné b y t o s t i ; podle t o h o má pravda svou povahu shody s realitou, která n e n í r e p r e z e n t o v á n a jen s e n z i t i v n í m i o b s a h y , jak se p o z d ě j i d o m n í v a l i K a n t . Z a l o ž e n í n u t n o s t i v myšlení začíná u o n t o l o g i c k é danosti ego, chccme-li o d něho vycházet. A u t o r e f l e x i v n í z ř e t e l s a m o z ř e j m ě D e s c a r t o v i nepřišel na m y s l . A l e i v t o m t o o h l e d u j e p a t r n é , že c e l ý p o s t u p k j i s t o t ě e g o byl n e s e n j e h o s t a b i l n í l i d s k o u p ř i r o z e n o s t í a existencí. T a t o s k u t e č n o s t o n t o l o g i c k é p ř e d e m d a n o s t i byla potlačena m ě ř í t k e m z p o c h y b n i t e l n o s t i , jímž Descartes zaváděl do skutečnosti n o v é p r o p o r c e , a n i ž b y si u v ě d o m i l , že z p o c h y b n i t e l n o s t je n ě č í m s u b j e k t i v n ě relat i v n í m , z á v i s l ý m na v ě d o m o s t n í situaci, f u n d o v a n é p r á v ě o m o l o g i í v ě d o u c í h o . P r i o r i t a j i s t o t y e g o , s a m a o s o b ě n e l e g i t i m n í i v ř á d u j i s t o t , se stala s k u c e č n o s t n í d o m i n a n t o u . D e s c a r t e s t í m p r o m í t l l o g i c k o - r e f l e x n í p o s t u p d o r e a l i t y , c o ž je z h l e d i s k a j e j í p ř e d c h ů d n é d a n o s t i a d e t e r m i n a č n í f u n k c e p r o r e x l e x i (jak t o o d haluje a u t o r e f l e x e ) a z hlediska p o m ě r n é libovolnosti stanovení k o n k r é t n í h o východiska reflexe, nemožná záležitost. J e zde tedy existence subjektu, reflexní, objektivní pravda o něm a o jeho aktech, k t e r á ve stadiu verifikace vyvolává v subjektu stav jistoty. T e n t o jedině m o ž n ý k a u z á l n í ř e t ě z D e s c a r t e s p o r u š i l . V a z b a p o z n á n í na o b j e k t i v n í d a n o s t p ř e d m ě t u p a k z n a č í k o n t a k t s r e á l n o u e s e n c i a l i t o u , n e b o ť p o z n a t , Že n ě c o exist u j e , p ř e d p o k l á d á p o z n a t , c o e x i s t u j e . V z o r n é m ú h l u p r o b l e m a t i k y p r a v d y se t e d y u k a z u j e , ž e o d p o j e n í j a s u idejí, tj. s u b j e k t i v n í n u t n o s t i o d o b j e k t i v n í n u t n o s t i , je z á s a d n ě p o c h y b e n é . P r i n c i p a u t o r e f l e x e b y D e s c a r t o v i i j i n a k k o m p l i k o v a l s n a d n é k o n k l u z e . V jeh o s v ě t l e se n a s k ý t á o t á z k a , z d a r e f l e x n í s t a n o v e n í k r i t é r i a p r a v d y b y l o v y n u c e n o j a s e m idejí. J e o p r a v d u t a k j a s n é , a t e d y p r a v d i v é , ž e jasná idea je e o i p s o , a j e n p r o s v ů j jas, p r a v d i v á ? J a k b y m o h l o z n e d o t á z a n é p r o b l e m a t i k y p r a v d y a z j e j í h o z m ě t e n í s j i s t o t o u p l y n o u t j a s n é u r č e n í k r i t é r i a p r a v d y ? K d y b y platil smysl kritéria, pak by toto kritérium, pro zamlženost důvodů jeho stanovení, n e m ě l o b ý t u z n á n o za p r a v d i v é . N a d t o b y se s a m o z r u š i l o , n e b o ť u r č e n í k r i t é r i a j e p o z n a t e k o u r č i t é k v a l i t ě p o z n á n í , o j a s u ideje j a k o z d r o j i p r a v d y ; a p l i k u j e m e - l i s m y s l k r i t é r i a na něj, p o k u d j e p o z n a t k e m , pak n e v y j a d ř u j e reálné p o m ě r y p o z n á n í ; j e h o p r a v d a s p o č í v á v jasu j e h o ideje, t a k t o u ž n e v e r i f i k o v a t e l n é m , m y s t e r i ó z n í m . P a k ale p ř e s t á v á b ý t p o z n á n í p ř e d m ě t e m p o z n á n í , c o ž k o l i d u j e s v ý c h o z í m u r č e n í m . J a s idejí p o h l t i l r e a l i t u p o z n á n í ; ideje anihilují. A k c e p t a c e D e s c a r t o v a kritéria p r a v d y tedy značí d o k o n a l o u subjektivizaci
Jiří
64
Fuchs
m y š l e n í , k t e r á se n e z a s t a v í ani před s e b o u s a m o u . J e z a r á ž e j í c í , jak m o h l a b ý t tak s i m p l i f i k u j í c í a r o z p o r n á n o e t i c k á p o z i c e p o v a ž o v á n a za p e v n ý základ m o d e r n í h o vědění. P ř e c h o d d o v n ě j š í h o s v ě t a j e už p r o v á z e n z n á m ý m i o m y l y : Bůh j a k o g a r a n t r e a l i s m u p o z n á n í j e d o k a z o v á n p a r a l o g i s m y . P ř e c h o d d o r e a l i t y je v z h l e d e m k v ý c h o z í m p r i n c i p ů m l o g i c k y i n k o h e r e n t n í . Prívace esenciálních obsahů v m y š l e n í , j a k o d ů s l e d e k n e v h o d n é h o a p r i o r i s m u idejí, p ů s o b í redukci těles na m a t e m a t i z o v a t e l n o u , t e d y jasně u c h o p i t e l n o u k v a n t i t u , c o ž z n a č í z t r á t u skutečné b y t n o s t i těles. H m o t n á s k u t e č n o s t je k o n c i p o v á n a m e c h a n i s t i c k y , duše se krčí v e v ě d o m í a n e v í si r a d y se s v ý m i p o m ě r y k ní. T o je o n t o l o g i c k é diletantství, patrné v n e m o ž n é m pojetí, z tradice převzaté bytnosti. Určení myšlenk o v é č i n n o s t i za b y t n o s t duše a k v a n t i t y za b y t n o s t těles s v ě d č í o h l u b o k é m nepochopení pojmů substance, akcidentu, potence, aktu a především bytosti samé. T a t o n e z n a l o s t d o d n e s b e z n a d ě j n ě trvá. Nešťastný d u a l i s m u s pak rozbíjí j e d n o t u a řád l i d s k é h o ž i v o t a k o n s e k v e n t n ě ve všech j e h o p r o j e v e c h . T o u ž je o v š e m k a p i t o l a jiná. N á m stačí zjištění, že D e s c a r t ů v inatismus a a p r i o r i s m u s p ř e d s t a v u j e k o n c e p t u a l i s t i c k o u f o r m u n o m i n a l i s t i c k é negace reálné b y t n o s t i j a k o p r i n c i p u n u t nosti v m y š l e n í . A t o j e a u t o d e s t r u k t i v n í .
6. Cyntologický průmět nominalismu
— monismus v.
substancialita
N o m i n a l i s m u s se v l o u d i l celkem n e n á p a d n ě d o m o d e r n í h o m y š l e n k o v é h o světa. Z a b y d l e l se však v něm s u v e r é n n ě a p r o j e v u j e s v o u ú č i n n o s t na r o z s á h l é ploše. V e všech o b l a s t e c h , k d e se jen u p l a t ň u j e m y š l e n k o v ý zásah, p ů s o b í n o m i nalismus v č e t n ý c h f o r m á c h a v a r i a n t á c h . Š í ř e e x t e n z e n o m i n a l i s t i c k é p ů s o b n o s ti o d p o v í d á h l o u b c e p r o b l e m a t i k y o b e c n i n a jejích principiálních s p o j i t o s t í . N o e t i c k ý d e f e k t se p r o m í t l p ř e d e v š í m d o o n t o l o g i c k ý c h k o n c e p c í , k t e r é mají z povahy svého předmětu vždy fundamentální funkci p r o partikulárnější o b o r y s k u t e č n a . S n a ž i v í vzdělanci sc už postarali o r o z š í ř e n í o s v o b o z u j í c í c h „ideálů" d o všech z á k o u t í evropského ducha. S l e d u j m e n e j p r v e o n t o l o g i c k o u situaci r a c i o n a l i s t i c k o - i d e a l i s t i c k é h o p r o u d u ; j s o u c i n f i l t r o v á n a n o m i n a l i s m e m , bere na sebe p o d o b u m o n i s m u . R e á l n á esencialita, v y t l a č e n á z p o j m o v ý c h o b s a h ů i reality samé, je o v š e m o n t o l o g i c k o u d o m i n a n t o u a má své intimní prostředí, které musíme poněkud poodhalit, a b y c h o m lépe r o z u m ě l i n á s l e d n ý m s o u v i s l o s t e m j e j í h o o d s u n u t í . J d e p ř e d e v š í m o s p o j i t o s t sc s u b s t a n c i a l i t o u . S u b s t a n c i a l i t a , j a k o d o k o n a l o s t jsoucna, v y s t o u p í d o p o p ř e d í , k d y ž se skut e č n o s t i z á s a d n ě d o t á ž e m e : zda u r č i t é j s o u c n o je „v sobě" n e b o „v j i n é m " . D v o j č l e n n o u d i s j u n k c í z a c h y c u j e m e d v ě n e j u n i v e r z á l n ě j š í oblasti reality, v y j á d ř e n é k a t e g o r i á l n í d u a l i t o u : substance — a k c i d e n t y . V š e , c o je, m ů ž e v z á k l a d ě e x i s t o v a t b u d s a m o v sobě, b e z s u b j e k t u inherence, n e b o v j i n é m ; p o j e t í j s o u c n a v t o m t o s t u p n i a b s t r a k c e je e x t e n z i v n ě t o t á l n í . K a t e g o r i e t e d y z u r č i t é h o hlediska f i l o z o f i c k y p o s t i h u j í c í dva z p ů s o b y b y t í , j i m i ž o b j e k t y reálně, nezávisle na p o z n á n í , e x i s t u j í či m o h o u e x i s t o v a t . Ú v a h a o substanciální s t r u k t u r a c i r e a l i t y má p r o k á z a t o b j e k t i v i t u a a p o d i k -
Kritika
filozofických
předpokladů
teologickélx>
myšlení
65
ričnost kategoriální duality — že t o t i ž není žádnou subjektivní a l i b o v o l n o u t e r m í n o v o u t e c h n i k o u , k t e r o u b y b y l o m o ž n o o n t o l o g i c k y o d m í t n o u t či p ř e z í r a t , ale p r a v d i v ý m p o z n a t k e m a v ý z n a m n ý c h f i l o z o f i c k ý m p r o s t ř e d k e m k přesnému určení a rozlišení různých obecných stránek a vazeb složité skutečnosti. P o d s t a t a je t e d y s v é b y t n é j s o u c n o , j e ž m ů ž e b ý t p r o s v o u d o k o n a l o s t i n s e i t y n o s i t e l e m a k c i d e n t ů . S u b j e k t á l n í f u n k c e j e v á z á n a i n s e i t o u , k t e r á má- v o b s a h u substanciality p r i m á r n í postavení. V m o d e r n í m chápání d o c h á z e l o často k zas t ř e n í p o m ě r u t ě c h t o m o m e n t ů s u b s t a n c i a l i t y . P o d s t a t a se z r e d u k o v a l a na nosit e l e a v l i v e m p ř e d s t a v i v o s t i pak byla p o j í m á n a j a k o n e m ě n n ý s u b s t r á t n a h o d i l ý c h z m ě n . A v š a k a k c i d e n t á l n í z m ě n y se t ý k a j í p o u z e s u b s t a n c e , její m o d i f i k a c e p ř í s l u š í jí. P r o t o nelze k o n c i p o v a t p o d s t a t u a p ř í p a d k y j a k o d v ě „na s o b ě ležící" v r s t v y — n e m ě n n o u a v a r i a b i l n í . T o t á l n í n e m ě n n o s t se p o d s t a t ě e v i d e n t n ě p ř i s o u d i l a na z á k l a d ě k o n f ú z e s u b s t a n c i a l i t y a e s e n c i a l i t y . A l e jen b y t n o s t je i n v a r i a n t j s o u c n a , k t e r é se p o d o b u s v é e x i s t e n c e j e d n a k — j a k o ž t o i d e n t i c k é — e s e n c i á l n ě n e m ě n í , a jinak — j a k o ž t o z d o k o n a l i t e l n é — a k c i d e n t á l n ě m ě n í . S v é b y t n ý m pak je celé j s o u c n o , soustřeďující v e s v é j e d n o t ě a integ r i t ě jak p r i n c i p y k o n s t i t u t i v n í , tak d y n a m i c k é , e x t r a e s e n c i á l n í . V t é t o ú p l n o s t i e x i s t u j e i n d i v i d u á l n í s t r u k t u r a j a k o j e d n o t l i v i n a , je i n s e i t n í m s u b j e k t e m s v ý c h v l a s t n o s t í — p o d s t a t o u . K o n c e p c e f i x n í h o d n a z m ě n je z m a t e n o s c o d p o j e n á o d d ů v o d ů f i l o z o f i c k é h o s t a n o v e n í s u b s t a n c i a l i t y , a j a k o t a k o v á se stává t e r č e m moderního odstřelu. P o m ě r k p o d s t a t n é b y t n o s t i u v á d í na c e s t u a r g u m e n t a c e p r o n e z p o c h y b n i t e l n o s t s u b s t a n c i a l i t y , n e b o ť b y t n o s t a p o d s t a t a j s o u r e z u l t a č n í m i k o r e l á t y . Esencialita o v š e m f i l o z o f i c k y vyjadřuje k o n s t i t u t i v n í s t r á n k u subsistentnfho jsoucna, k d e ž t o s u b s t a n c i a l i t a se t ý k á m o m e n t u s u b s i s t e n c e . A l e j s o u t o d v a a s p e k t y t é ž e z á k l a d n í r e a l i t y — věci, p o k u d je n ě č í m u r č i t ý m , z d o k o n a l i t e l n ý m , a z á r o v e ň s v é b y t n ý m s u b j e k t e m s v ý c h s e k u n d á r n í c h realizací. P r o k á z á n í m t é t o reálné i d e n t i t y p o d s t a t n é b y t n o s t i a p o d s t a t y v y p l y n e , že m o n i z u j í c í negace s u b s t a n c i ální h o d n o t y j e d n o t l i v i n i m p l i k u j e negaci jejich p o d s t a t n é b y t n o s t i , c o ž v e d e v p e r s p e k t i v ě o b j e k t i v i t y a realismu o b e c n i n k p r o t i s m y s l n é m u n o m i n a l i s m u , J e p o ž a d a v k e m r e a l i s m u , že věc je p r i m á r n ě a k t u a l i z o v á n a a v t o m t o a k t u v y j á d ř e n a o b e c n i n o u , o b s a h u j í c í , c o věc je; není t e d y j e n k o n g l o m e r á t e m vlastn o s t í či č á s t i c , t a k ž e b y se m u s e l o t v r d i t , že věc je jen s l o v e m p r o j e k t o v a n ý m n a v e n e k . ( V t é t o a t o m i z u j í c í tendenci se n a k o n e c d o j d e o t á z k o u p o b y t n o s t i d o m n ě l ý c h k o m p o n e n t — o b e c n ě v y j a d ř o v a n ý c h — k n e k o n e č n é m u regresu k r u h o v é d e f i n i c e idem per idem: c o je v l a s t n o s t , částice? A g r e g á t v l a s t n o s t í , částic?) V l a s t n o s t i samy vyžadují klást důvod vlastního bytí i své funkční reciprocitya u n i f i k a c e d o b y t n o s t i s v é h o nositele, v n ě m ž j s o u s v o u esencí z a k o t v e n y . A k c i dentální predikace pravdivě vyjadřují pozitivními soudy tuto zakotvenost. Jedn o t l i v i n a je v l o g i c k é m ř á d u p o s l e d n í m s u b j e k t e m , k n ě m u ž k o n v e r g u j ! r ů z n é p o z i t i v n í p r e d i k á t y , obsahující různé stránky složené podstaty. R ů z n o s t obsahů p r e d i k á t ů p l o d í d i f e r e n c i a c i v e z p ů s o b e c h v ý p o v ě d í , k t e r á v z á k l a d n í c h tazích r e z o n u j e k a t e g o r i á l n í situaci — d i f e r e n c i z p ů s o b u b y t í ; v ě c m á s v ů j p o d s t a t n ý z p ů s o b b y t í , r ů z n ý od a k c i d e n t á l n í h o b y t í v l a s t n o s t í , s t a v ů , p o t e n c í a a k t i v y .
Jiří
66
Fuchs
Podstatné predikáty jednotlivin obsahují j a k o generický znak substancialitu — „ n ě c o o s o b 5 existující, c o je n o s i t e l e m s v ý c h k v a l i t " ; a p o n ě v a d ž o b j e k t i v n ě v y j a d ř u j í r e á l n o u t o t o ž n o s t věci, m a n i f e s t u j í i její s u b s t a n c i a l i t u . A k c i d e n t á l n í p r e d i k á t y p o d o b n ě o b s a h u j í j a k o s v ů j genus inherenci. P r a v d i v é p o d s t a t n é i akcid e n t á l n í v ý p o v ě d i t e d y svědčí o p o d s t a t n o s t í j e d n o t l i v i n . K d y b y j e d n o t l i v i n y , věci, n e b y l y p o d s t a t a m i , b y l y b y s a m y i n h e r e n t n í , a pak b y se Šlo k u r č o v á n í n o s i t e l e bucf d o n e k o n e č n a , n e b o b y se s t a n o v i l a p r a p o d s t a t a j a k o a b s o l u t n í nositel v e š k e r é m n o h o s t i a dění. N e b o ť m n o h o s t í se klade r ů z n o s t , o m e z e n o s t , z á v i s l o s t , p a s i v i t a , z d o k o n a l i t e l n o s t , variabilita, a p r o t o i k a t e g o r i á l n í dualita. K d y b y se t o t i ž z r u š i l a o n t o l o g i c k á d e p e n d e n c e a k c i d e n t ů , pak b y e x i s t o v a l y t y t o realizace a p r v k y d y n a m i c k é h o řádu o sobě, ale zase b y b y l y n e s c h o p n y m o d i f i k a c í a akciden cil nich z d o k o n a l e n í . B y l y b y t e d y f i x n í m i , separovanými, nezdokonalitelnými jsoucny, což b y zrušilo pasivitu, omezenost, r ů z n o s t , a m n o h o s t , o n i c h ž svědčí realismus o b e c n i n . O d t u d a b s o l u t n o s t p o z n a t k u k a t e g o r i á l n í d u a l i t y . A p r o t o ž e n e k o n e č n ý regres v ž d y signalizuje omyl, zbývá monistická hypotéza Prapodstaty. V m o d e r n í f i l o z o f i i se s k u t e č n ě z r o d i l o t o t o b a s t a r d n í m o n s t r u m , k d y ž se n o r n i n a l i s m u s n e l e g i t i m n ě spojil s o n t o l o g i c k o u aspirací. S v ě t , C e l e k , U n i v e r z u m , V ý v o j , „Bytí", H m o t a j s o u n y n í o n t o l o g i c k ý m i p r i o r i t a m i , k n i m ž se lepí j e d n o t l i v i n y j a k o jejich m o d y , p r o j e v y , m o m e n t y — p r o s t ě a k c i d e n t y . J e t o n o m i n a l i s m e m f u n d o v a n é a u m o ž n ě n é z n e u ž i t í k a t e g o r i á l n í d u a l i t y , k t e r é začalo u S p i n o z y , ale n o v é d o b ě ho m o c n ě vtiskl v d y n a m i c k o - d ě j i n n é m p ř e m a l o v á n í H e g e l . T a t o o n t o l o g i c k á situace má s v ů j a n t i c k ý p r e c e d e n s v p a r m e n i d o v s k o h é r a k J c i t o v s k é a n t i n o m i i , na n í ž j e z hlediska t o t a l i t y e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k y z a j í m a v é s p o l e č n é m o n i s t i c k é v y ú s t ě n í dílčích e x t r é m ů v d ů s l e d k u š p a t n ě řešeného problému noetického. Reifikace absolutizované abstrakce prezentuje simb i ó z u u l t r a r e a l i s m u a n o m i n a l i s m u . T a t o n e z n a l o s t p o m ě r u řádu r e á l n é h o a i d e á l n í h o je p r o m o n i s m u s p ř í z n a č n á . T a k é o b a o t c o v é m o d e r n í h o m o n i s m u j s o u n o m i n a l i s t y v z h l e d e m k e specif i c k é i d e n t i t ě j e d n o t l i v i n , jsou slepí k jejich s u b s t a n c i o n á l n ě - e s e n c i á l n í h o d n o t ě , t a k ž e a u t o r e f l e x e b y je d o n u t i l a k o n t o l o g i c k é m u mlčení. Byla o v š e m z a p o m e nuta, a tak se u l t r a r e a l i s t i c k y o b j e k t i v u j í a b s t r a k c e a d o „ a b s o l u t n í s k u t e č n o s t i " se s m ě l e zavádějí r o z p o r y , k t e r é H e g e l p a r a d o x n ě p o v y š u j e na z á k o n , aniž b y si ujasnil, jak c h c e s v é nápady u c h r á n i t o d r o z p o r u a d i a l e k t i c k é h o p ř e k o n á n í . K d y b y c h o m p o d r o b i l i k r i t i c k é m u r o z b o r u u ž í v a n é o n t o l o g i c k é p o j m y , shledali b y c h o m , k o l i k p o v r c h n o s t i a f a n t a s t i c k é h o u m o c ň o v á n í stálo při jejich nedbalé v ý s t a v b ě . P r o náš p o s t u p stačí z v ý r a z n i t s p o j i t o s t m o n i s m u s n o m i nalismem.
7. Spittozňv a Hegdňv
monismus
S p i n o z a s v ý m i l i b o v o l n ě a d o g m a t i c k y s t a n o v e n ý m i definicemi a a x i ó m y v p a d l p ř í m o d o p r o s t ř e d e l e m e n t á r n í o n t o l o g i c k é p r o b l e m a t i k y , aby hned b e z o h l e d n ě d o v o z o v a l . O s o b ě s y m p a t i c k á p ř í s n o s t l o g i c k é h o p o s t u p u se tak stala nástrojem diskreditace samotných deduktivních možností filozofie, neboť v d ů s l e d k u v ý c h o z í s p o n t a n e i t y v y ú s ť o v a l o S p i n o z o v o m y š l e n í d o stále n e p ř e s v ě d -
Kritika
filozofických
předpokladů t e o l o g i c k é l x > m y š l e n í
67
čivějších t v r z e n í . O n t o l o g i c k é p o j m y by měly b ý t v ý s l e d k e m obezřelého p r ů z k u m u , n o e t i c k y f u n d o v a n é h o , k d e ž t o S p i n o z a d o g m a t i z o v a l — ze s v é h o ovzduší však nasbírané — k o n f ú z n ! obsahy jako premisy. Z definice substance, implikující emancipaci o d efícientní příčiny, dospěl k tvrzení Substance jediné, apriori p o z n a t e l n é . T í m byla zneuznána substancialita jednotlivin a došlo ke s p o j e n í p a r m e n i d o v s k é h o u l t r a r e a l i s m u o b e c n é h o b y t í s n o m i n a l i s m c m věcí. O b e c n é b y t í , — S u b s t a n c e — je j e d n o z n a č n á , j e d i n á a e x i s t u j e e x t r a m e n t á l n ě ve své v š e o b e c n o s t i ; k o n s e k v e n t n ě b y t í m byla v y l o u č e n a veškerá m n o h o s t a d ě n í ; S p i n o z a se s p o k o j i l s p o p ř e n í m p l u r a l i t y s u b s t a n c í , e s e n c i á l n ě u r č e n ý c h . A v š a k a p o d i k t i c i t a r e a l i s m u o b e c n i n k l a d e s t u p ň o v i t o s t e s e n c i á l n í c h realizací, v y j á d ř e n ý c h j a k o a n a l o g i e j s o u c n a . P r o t o je m o n i s t i c k á u n i v o c i t a j s o u c n a , at v e f o r m ě s t a t i c k é — B y t í — či d y n a m i c k é — D ě n í — m y l n á . M o n i s m u s se z d e ukazuje jako alogický o n t o l o g i c k ý k o m p l e m e n t implicitního nominalisnui. Aspir u j e na v y j á d ř e n í r e a l i t y , k t e r é v n u c u j e a b s t r a k t n í J e d n o za a b s o l u t n í p r i n c i p , a p a k m u s í d e g r a d o v a t věci na m o m e n t y , j e v y či a k c i d e n t y , k d y ž je v s o u v i s l o s t i s absolutizací J e d n o h o nominalisticky zbaví substanciality a esenciality. S p o j i t o s t m o n i s m u s n o m i n a l i s m e m je p a t r n á . P o p ř e n ! s u b s t a n c i a l i t y v ě c í , k l a d e n í J e d n o h o a p o p ř e n í e s e n c i a l i t y v ě c í na t é t o n e l o g i c k é linii k o r e l u j ! . P r o t o je p o v i n n á o b j e k t i v i t a o d k a z u j e mezi fikce. T a k é S p i n o z ů v explicitně nominalistický rezultát o jednotlivinách usvědčuje p o j e t í v ě c í j a k o m o d ů j e d i n é S u b s t a n c e z n e m o ž n o s t i . K d y b y si S p i n o z a n a p ř . u j a s n i l o n t o l o g i c k é p o d m í n k y k a r t e z i á n s k é j i s t o t y e g o a z p ř í t o m n i l si z á r o v e ň i p r i n c i p y v l a s t n í h o p o č í n á n í , jistě by tak n e s p ě c h a l . V p o c h y b u j í c í m je p a t r n á d i f e r e n c e e g o — a k t y ; jejich r e f l e x e , k o m p a r a c e , u v ě d o m ě n í , k o n t i n u i t a i s u k c e sivně podmíněná realizace nutně předpokládají identického nositele. Je tedy f a k t e m p o c h y b u j í c í h o p o n o v á n a relace s u b s t a n c e — a k c i d e n t . S u b j e k t se reálně liší od s v ý c h a k t ů , n e b o ť je ve své s p e c i f i c i t ě t ý ž , n e z á v i s l e na s t ř í d ě s t a v ů a ú k o n ů . T o m u o d p o v í d á s k u t e č n o s t , že n e n í a k t i v n í s v o u p o v a h o u , jinak b y se s n í m a k t i v i t a z t o t o ž n i l a , a pak b y se z t o t o ž n i l y i a k t y n a v z á j e m a b y l a by ak u v i t a j e d n a , j a k o je j e d e n jej! s u b j e k t . O m n o h o s t i a r ů z n o s t i a k t i v i t svědčí i jejich reálné obecniny. J e t e d y s u b j e k t a k t i v n í s k r z e své p o t e n c e . A l e k a ž d ý s u b j e k t v y k a z u j e r ů z n é a k t i v i t y — individuálně i specificky. P r o t o má k a ž d ý i jiný potenciál. R o z m a n i t o s t a l i m i t a c e p o t e n c í však k o r e s p o n d u j e e s e n c i a l i t ě n o s i t e l ů ; p r e z e n t u j e i jejich f i n a l i t n í d i m e n z e . E s e n c i á l n í d i f e r e n c e se p r o m í t a j í i d o p o t e n c i o n á l n í h o v y m e z e n í ; n e n í v š e c h n o s c h o p n é v š e h o . P r o t u t o p r o p o r c i p o t e n c í a a k t i v i t k nositeli se m u s í u z n a t , že věci j s o u s k u t e č n ý m i s u b j e k t y s v é d y n a m i k y , z d o k o n a l i t e l n o s ti — t e d y s v é b y t n ý m i s u b s t a n c e m i . Č i n i t z nich m o d y S u b s t a n c e z n a č í z a v é s t d o ní n e d o k o n a l o s t , p a s i v i t u , p o t e n c i a l h u a r o z p o r y — n a p ř . k d y ž d v a lidé současně tvrdí o p a k y . Potencialita m o d ů by byla vlastně potencialitou S u b s t a n c e , k t e r á b y j a k o causa sni b y l a z á r o v e ň j a k o ž t o p o t e n c i á l n í o d k á z á n a na d e t e r m i n a c i a d o p l n ě n í o d j i n u d . A l e v š e m i m o S u b s t a n c i j s o u její m o d y . V p ř í p a d ě p o s t u p n ě se r e a l i z u j í c í c h č i n n o s t í v ě c í - m o d ů b y t e d y t y t o a k t y d ř í v e b y l y , j a k o d e t e r m i n u j í c í , n e ž b y se z p o t e n c e r e a l i z o v a l y . S u b s t a n c e by jejich
68
Jiří
Fuchs
d o k o n a l o s t z á r o v e ň o b s a h o v a l a — ve f o r m ě s v ý c h m o d ů — a n e o b s a h o v a l a — ve řormě potence. A b s u r d n í d ů s l e d e k k o m p r o m i t u j e k o n c e p c i j e d n é S u b s t a n c e , k t e r á je v o b e c n é p o l o z e k r i t i k y m o n i s m u , jak j s m e viděli, s t e j n ě n e p ř i j a t e l n á . Pluralita s u b s t a n c í k o r e s p o n d u j e realismu o b e c n í n . J e j í negace je p r o t o p r o t i s m y s l n o u negací všech k o r e l a t i v n ě k o h e r e n t n í c h č l á n k ů o b j e k t i v i t y p o z n á n í . S t e j n é a u t o d e s t r u k č n í d ů s l e d k y p o s t i h u j i i m o n i s m u s d y n a m i c k ý , v n ě m ž se r o v n ě ž sbíhají e x t r é m y n o m í n a l í s m u p r o esencialitu j s o u c e n a p r o j s o u c n o s a m o s u l t r a r e a l i s t í c k o u p r o j e k c í č i r é h o dění. Z a u j m e - l i n ě k d o z n o e t i c k é n e p r o z í r a v o s t i o n t o l o g i c k o u pozicí d y n a m í s m u , j e v r ž e n d o náručí n o m i n a l i s m u , byť h o neznal. N e b o ť t e n je p r á v ě n u t n o u p o d m í n k o u o n t o l o g i c k é a b s o l u t i z a c e d ě n í , v y v á z a n é h o z realismu p r i n c i p i á l n í c h s o u v i s l o s t í b y t í s v é h o i d e n t i c k é h o n o s i t e l e . P r o t o p o p ř e n í n o m í n a l í s m u i m p l i k u j e p o p ř e n í o n t o l o g i c k é h o d y n a m i s m u všech f o r e m . T v r z e n í d y n a m i s m u je t e d y a u t o d e s t r u k t i v n í . Dějinnostně-evolucionistické modely skutečna proklamují relativizující o n t o l o g i c k é s u r o g á t y , vesměs a k c i d e n t y (čas, a k t i v i t a , elán, ž i v o t , s v o b o d a ) , jejichž dominace vyjevuje v perspektivě ontologicko-noetických spojitostí svou absurditu. V y h l a š o v á n í nesubstanČních k o n c e p c í se na p r v n í p o h l e d nezdá tak n e m o ž n ý m , z v l á š t ě k d y ž h o f a n t a z i e s n a d n o d o p o r u č í . A l e f i l o z o f i c k á r e f l e x e v Širokém p á s m u u z l o v ý c h b o d ů p r o k a z u j e , že p o p ř e n í substaciálně-esenciální s t r u k t u r y relativních j s o u c e n je v k o n f l i k t u s o b j e k t i v i t o u p o z n á n í a z n a m e n á p r o t o v n i t ř n í r o z p o r o n t o l o g i c k é p o z i c e , o b j e k t i v i t u p r e t e n d u j í c í . T o je l o g i c k o - k r i t i c k ý v z o r e c p r o p o s o u z e n í Hegela i H e i d e g g e r a . P o n o ř e n í r e a l i t y d o d ě j i n n é h o p r o u d u v koncepci t v ů r č í a u t o e v o l u c e t r p í s t e j n o u n e d o m y š l e n o s t í j a k o p o p í r á n í o b j e k t i v i t y p o z n á n í . Pravda je v á z á n a na p r o m ě n n o u s t r á n k u s neměnnou p l a t n o s t í . I t a t o k o n c e p c e má t e d y v d ů s l e d k u přítomností přirozených zákonů poznání univerzální nárok, který svým smyslem z n e m o ž ň u j e . Privacc a u t o r e f l e x i v n í c h o h l e d ů je v a k c e n t a c i z m ě n p a t r n á ; relacivizace p r a v d y zasahuje i r e f l e x n í s t a n o v e n í s v ý c h p r i n c i p ů , a t í m se j a k o p r a v d a ruší. M a r x i s m u s je n a p ř . jen p r i m i t i v n í m o d a l i t o u t é t o z á k l a d n í n e v h o d n o s t i n ě m e c k é h o o b j e v u dějin. Je-li veškerá v ě d e c k o s t , n á r o k u j í c í p r a v d a ( s p o l e č e n s k é v ě d o m í ) , výslednicí či o d r a z e m e k o n o m i c k ý c h p o m ě r ů (šířeji: „ s p o l e č e n s k é h o bytí"), pak zajisté i p r a v d a t o h o t o n á z o r u . J e j i c h z m ě n o u se také mění, c o ž značí, ž e o b e c n é v y s t i ž e n í v ů b e c i z d r o j ů p r a v d y z v l á š t ě je n e m o ž n é . M a r x i s tický názor však domněle vyjadřuje všechny epochy v aspektu e k o n o m i c k é p o m ě r y — p r a v d a . V ž d y a n u t n ě byla p r ý p r a v d a na nich závislá. T a k ž e t a t o r e f l e x n í p r a v d a o p o m ě r u e k o n o m i e a p r a v d y s v o u v š e p l a t n o s t í svědčí o stabilitě e k o n o m i c k ý c h p o m ě r ů . T u však m a r x i s m u s , v ě r n ý d ě j i n á m , jistě n e u z n á . Bucf četly d o s t a l od a b s o l u t n a dispens, a pak u ž není všechna p r a v d a v e v l e k u e k o n o mie, a n e b o je, a pak j e š t ě lidské myšlení n e d o z r á l o k m o ž n o s t e m r e f l e x e s v ý c h m o ž n o s t í a p l a t n o s t í , ale ani k m o ž n o s t i j a k é h o k o l i o b e c n é h o v y j á d ř e n í t ř e b a o e k o n o m i c k ý c h p o m ě r e c h a jejich f u n d a m e n t á l n í f u n k c i p r o p r a v d u . O b o j í u s v ě d č u j e m a r x i s t i c k o u tezi z n a i v i t y .
Kritika
filozofických
předpokladů
teologickélx>
myšlení
69
U v e d e n í p r a v d y d o .závislosti na p r o m ě n n ý c h činitelích n a s t o l u j e p r o t i s m y s l nou evoluci p r a v d y , která p r o svou aucoafirmaci n u t n ě rezervuje konstantní p o m ě r y a j e j i c h n a d č a s o v ě p l a t n é z a c h y c e n í . ( O b d o b n ě se t o m á s k a u z á l n í m u r č o v á n í m m o z k u a m y š l e n í . S t r i k t n í v a z b o u se z a v á d í t o t á l n í d e t e r m i n a c e , č í m ž se ničí j a k é k o l i k r i t é r i u m p r a v d y . S a m a t e z e o m y s l í c í m m o z k u je j e n v ý r a z e m u r č i t é k o n s t e l a c e m o z k o v ý c h h m o t v h l a v ě m a t e r i a l i s t y , z a t í m c o a n t i t e z e je v ý r a z e m n e u r o n o v ý c h situací idealisty. K d o má t e d y p r a v d u ? A k d e jsou m e z e v ý k l a d o v ý c h deformací lidského života?) U v ě d o m ě n í reflektovatelnosti poznání i principů skutečnosti osvobozuje pravdu z b a r b a r s k é h o zacházení, a zakládá tak v ý s o s t n é postavení noetiky. V Němcích ovšem upadla po K a n t o v i d o p o d p r ů m ě r u . Hegel obnovil Hérakleitovu dynamickou jednotu protikladů a vyšším rozum e m se p r ý p o v z n e s l nad p r i n c i p s p o r u . T í m p ř e d e v š í m z n e m o ž n i l n o e t i c k é v y k á z á n í a x i o m ů p o z n á n í ; v y s t a v i l t a k p o z n á n í p e r m a n e n t n ě ú s p ě š n ý m nájezd e m s k e p s e , n a d n í ž o n se d i a l e k t i c k y d o s t a l v í r o u v e s v o u v e l i k o s t ; z a v e d l t e d y d o n o e t i k y skličující t y r a n i i v í r y . J i n a k je j e h o nápad p l n ý m n o m i n a l i s m c m , k d e j s o u c n o se p o j í m á e k v i v o c e j a k o p r á z d n ý p o j e m , p r i n c i p i d e n t i t y je jen z á k o n e m n i ž š í h o m y š l e n í , r o z v a ž o v á n í , a esencialita věcí se r o z p o u š t í v dění, n e b o ť H e g e l a j í m á d ě s z n e h y b n o s t i b y t o s t n í c h u r č e n í , t a k ž e je m u s í v z t a h e m k p r o t i k l a d u v y s v o b o d i t ze z a k l e t í s t r n u l o s t i . Z n á m e u ž h o d n o t u t ě c h t o v i z í ; H e g e l je p ř e d náší b e z d ů k a z u j a k o p r o r o k . M a r n o s t d y n a m i z u j í c í h o p o č í n á n í se u k a z u j e i dílče. A r i s t o t e l e s p o d o t ý k á , že se t o t o ž n o s t í p r o t i k l a d ů — v ý c h o d i s k a a cíle — r u š ! sám p o h y b . H e g e l o v i však zdánlivá b e z o b s a ž n o s t pojmu jsoucna dovoluje vidět v něm negativitu; odkáže t e d y z á k o n s p o r u k o n v e n c í m n i ž š í h o r o z u m u . K d y b y se jen H e g e l p o d í v a l , jak je t o s jeho p o j m e m d ě n í ! V y j a d ř u j e j e d i n o u r e a l i t u ; b u d i ž . Pak ale myslí u r č i t ý obsah, r ů z n ý od jiných obsahů; analýza odhaluje konstantní p o m ě r znaků, bez n i c h ž d ě n í n e n í m y s l i t e l n é ( k o n t r á r n ! s t a v y , p ř e c h o d y , p o s t u p n é realizace, e t a p y v ý v o j e ) . T y t o z n a k y jednotlivě i v celku obsahu dění vykazuj! nutně identitu, j i n a k n e j s o u m y s l i t e l n é ; d ě n ! není ne-dění, nic, b y t í je p r á v ě jen dění. J e s t l i ž e t e d y i d e n t i c k ý m i o b s a h o v ý m i z n a k y d ě n ! Hegel n a z í r á s k u t e č n o s t s a m u , pak je t a k é r o v n ě ž ř í z e n a i d e n t i t o u ; její řád a z á k o n i t o s t n e p ř e c h á z í d i a l e k t i c k y v jiné p r o p o r c e , n a p ř . s t a t i c k é . Š k o d a , že H e g e l n e n a z ř e l t a k é realistické p o d m í n k y s v é h o p o z n á n ! a v y j a d ř o v á n í r e a l i t y . Přišel b y k e z j i š t ě n í , ž e t o s t o u s u s p e n z í p r i n c i p u s p o r u v o b l a s t i r e a l i t y a v y š š í h o r o z u m u n e b u d e tak v á ž n é , že j e h o o b e c n i n y t a k é z a k l á d a j í p r a v d i v o s t j e h o v ý p o v ě d í . J e t o zase jen m o m e n t n o m i nalistické a u t o d e s t r u k c e a p r o z r a z u j e v nejobecnější rovině absurditu totálního d ě n í , čili o b j e k t i v i z o v a n é , s e p a r á t n í a b s t r a k c e . O t o m s v ě d č í i H e g e l o v o v y j a d ř o v á n í , k t e r é se n e o b e j d e b e z t o h o , že něco se v y v í j í . A ť je t o R o z u m , D u c h , A b s o l u t n o , — j e h o l o g i c k o - r e á l n á c h a r a k t e r i s t i k a a j e d n o t a je stálá — „nepohyblivá". B y l o b y z a j í m a v é detailnější zjišťování m o ž n o s t í i m a n e n t n ! a u t o e v o l u c e a b s o l u t n a , e m a n c i p o v a n é od p r i n c i p u k a u z a l i t y . Dění je n a b i t o n e d o k o n a l o s t í p o t e n c i a l i t y , k t e r á se s t á v á v j e d n o t ě i d e n t i c k é h o v ý v o j e z d r o j e m finálních d o k o n a l o s t í ; z v l á š t n í . N e m ů ž e m e se z d e p o u š t ě t d o p o d r o b n ý c h r o z b o r ů , ale je
J i ř í Fuchs
70
zřejmé,
ž e o s u d , k t e r ý k a u z a l i t u v n o m i n a l i s t i c k é tradici p o s t i h l , p o k r a č u j e k o n t i n u á l n ě i v H e g e l o v e k o n t r a d i k t o r n í m s y s t é m u . T o p l a t í i o m o d e r n í m řešení z d r o j ů nutností v myšlení a o koncepci p r a v d y všeobecně, neboť kauzalita, bytn o s t a p r a v d a ú z c e souvisejí. H e g e l h o s v ý m p a n l o g i s m e m n e p ř e k o n a l . P o d m í n ě n o s t K a n t o v ý m i r e z u J t á t y a F í c h t e o v o u m o n í z u j í v í r e a k c í na n ě j e v š e o b e c n ě známá. M o n í s m u s m á t e d y přes v š e c h n u r o z m a n i t o s t v ý c h o d i s e k a p o l a r i t u dílčích d ů k a z ů s p o l e č n é z á k l a d n í r y s y : na j e d n é straně o b j e k t i v o v a n á a b s t r a k c e J e d n o h o , a na d r u h é s t r a n ě negace s l o ž e n ý c h p o d s t a t , c o ž značí p r o l í n á n í u l t r a r e a l i s t i c k é h o a n o m i n a J i s t i c k é h o e x t r é m u . V a s p e k t u a u t o r e f l e x e , m o n i s t y principiálně z a n e d b á v a n é , se zase o d h a l u j e n e m o ž n o s t n o m i n a l i s t i c k é r e d u k c e věcí a s u b j e k t u p o z n á n í — o b e c n ě ve v z á j e m n ý c h v z t a z í c h p o z o r o v a n ý c h a v y j a d ř o v a n ý c h . M o n i s t a si n e u v ě d o m u j e realistické p o d m í n k y v l a s t n í h o p o j e t í , k d y ž jim s v ý m h l a v n í m p r i n c i p e m o p o n u j e ; l o g i c k y b y měl b ý t p ř í t o m n o s t í n o m i n a l i s m u s t r ž e n d o skepse a jejích d ů s l e d k ů ; jak t e d y o b s t o j í j e h o p o z i t i v n í v y j a d ř o v á n í r e a l i t y , t o ať si v y ř í d í sám u sebe.
8. Lockuv nom ina lis ti cký precedens
na linii
empirické
J i n a k n e ž S p i n o z a r e a g o v a l na D e s c a r t a L o c k e . V e d l e m e t a f y z i c k é h o o p t i m i s m u , na p ů d ě m o d e r n í h o m y š l e n í n o e t i c k y n i k t e r a k o p r á v n ě n é h o , v z n i k á ú z k o s t l i v ě j š í styl m y š l e n í , k t e r ý „ h l o u b ě j i p r o ž í v á " n o e t i c k o u o b t í ž . P r o v á z í paralelně ontologické výboje moderní myšlenky a varuje: o jaké nadsmyslovosti c h c e t e m l u v i t , k d y ž jste tak n e p ř e s v ě d č i v í v teorii p o z n á n í ? Dnes se dá t o t o n a p ě t í u v n i t ř m o d e r n í f i l o z o f i e nalézt třeba v k o n t r o v e r z i H e i d e g g e r - n e o pozítívismus. D ř í v e n e ž b u d e m e s l e d o v a t p o č á t k y e m p i r i z u j í c í skepse k m e t a f y z i c e , p o l o ž m e h o d n o t í c í tezí, z í s k a n o u d o s u d u p l a t ň o v a n ý m p r i n c i p e m : v celém e m p i r i s m u , p o z i t i v i s m u s n e v y j í m a j e , je n e p ř í t o m n o s t a u t o r e f l e x i v n í c h o h l e d u p ř í m o f r a p a n t n í . P o z n á n í se h e r m e t i c k y u z a v ř e l o d o s m y s l o v o s t i , ale sám t e n t o noetický v ý k o n transcenduje vlastnosti a povahu smyslového poznání. 7'ak mají k o n c e p t y L o c k a , H u m c a , Londillaca, C o m t a , M i l l a , ale i K a n t a účinn o s t b e z n a d ě j n ě a u t o d e s t r u k t i v n í . V š i m n ě m e si nejvlivnějších. L o c k o v o v ý c h o d i s k o j e u r č e n o o p r á v n ě n o u p o l e m i k o u s D e s c a r t o v ý m inacismem. V r e a k t i v n í m z a u j e t í jde však L o c k e a ž k absolutizaci s m y s l o v é z k u š e n o s t i , k d y ž t v r d í , ž e se senzace a r e f l e x e vpisují ve f o r m ě j e d n o d u c h ý c h idejí d o p r á z d n é h o r o z u m u . T í m je dána z hlediska o b j e k t i v i t y d o m i n a n c e s m y s l o v ý c h o b s a h ů , a n i ž se z k o u m a l a m o ž n o s t v l a s t n í h o p ř e d m ě t u r o z u m u p ř i v n í m a t e l ných o b j e k t e c h . V e s p o j e n í s D e s c a r t o v ý m v y n e c h á n í m p r o b l e m a t i k y p r a v d y je tím s m ě r o d a t n ě p r o celou m o d e r n í m y š l e n k u apriori v y s u n u t a reálná b y t n o s t j a k o z d r o j n u t n o s t i a o b e c n o s t i myšlení. R o z u m o p e r u j e p o č i t k o v ý m m a t e r i á l e m a v y t v á ř í , na z á k l a d ě v n í m a n ý c h p o d o b n o s t i , složitější ú t v a r y p o z n á n í , k t e r é se však j a k o ž t o ú č i n k y j e h o v l a s t n í a k t i v i t y s k u t e č n o s t i jen v z d a l u j í , O b e c n i n y s t o j í na k o n c i t é t o k o m b i n a t o r i k y a j s o u u ž p r á z d n ý m i a b s t r a k t y , v h o d n ý m i jen p r o k o m u n i k a c i . L o c k e d o s p ě l g e n e t i c k ý m z ř e t e l e m k n o m i n a l i s m u o b c c n i n . C o z t o h o p l y n e p r o j e h o k o n c e p c e , je jasné. C e l ý m o d e l p o z n á n í je f o r m o v á n o b e c n i n a m i . Vyúsťuje-li d o jejich s u b j e k -
Kritika
filozofických
předpokladů
teologickélx>
myšlení
71
tiviza.ce, z n e m o ž ň u j e se sám, n e n í t í m , za c o se v y d á v á . N e b o ť při p l a t n o s t i s v é h o z á v ě r u n e p o s t i h u j e d o c e l a nic. T o j e bída c e l é h o e m p i r i s m u ; v e s m y s l o v é m řádu nejsou p o d m í n k y reflexe poznání; obecné výpovědi o poznání vyžadují nevnímatelné obsahy; p r o t o n e m o h o u bez r o z p o r u stanovit exkluzivitu vnímatelna. Přímá autodestruktivita L o c k o v y explikace poznání tedy prozrazuje d o k o n a l o u p r i v a c i a u t o r e f l e x e . A p o n ě v a d ž a b s u r d n í z á v ě r o o b e c n i n á c h je u L o e k a k o n s e k v e n c í p s y c h o l o g i c k é h o v ý k l a d u generalizace, je j e h o z á k l a d n í p ř e d p o k l a d r o v n ě ž falešný: r o z u m n e m ů ž e být ponořen d o smyslovosci. Musí v realitě n a c h á z e t s o b ě v l a s t n í , inteligibilní o b s a h y . F i x a c e r o z u m u na v n í m a t e l n o se t e d y z p ě t n ě u k a z u j e j a k o m y l n á . T o má d a l e k o s á h l é d ů s l e d k y , n e b o ť L o c k o v o p o j e t í r o z u m o v ý c h f u n k c í , v n ě m ž se d o m y š l e n í zavádějí n e v h o d n ě v l a s t n o s t i s m y s l o v é h o p o z n á n í , se v m o d e r n í m m y š l e n í h l u b o c e z a k o ř e n i l o . M e t o d i c k y je z ř e j m é , ž e p s y c h o l o g i c k ý v ý k l a d p o z n á n í měl b ý t f u n d o v á n n o c t i c k o u e r u d i c í , k t e r á by nedovolila d e f e k t u o z n í a vše v poznání znemožňující konfúzi s m y s l o v é h o a r o z u m o v é h o ř á d u . P o j e m j a k o m y š l e n k o v á j e d n o t k a , v y z n a č u j í c í se o b e c n o s t í , n e m ů ž e b ý t s n í ž e n na s d r u ž e n o u p ř e d s t a v u , k t e r á nejen že n e v y j a d ř u j e jen variabilní, k o n t i n g e n t n í s t r á n k u s k u t e č n o s t i , ale v y k a z u j e v a r i a b i l i t u i c o d o své subj e k t i v n í f o r m a c e , n e b o ť se její o b s a h o v é k o n s t e l a c e p ř í l i v e m n o v ý c h v j e m ů stále střídají, t a k ž e n e m ů ž e obsahově k o r e s p o n d o v a t k o n s t a n t n í m p r o p o r c í m reality. Reduikcí na p ř e d s t a v u b y se t o t i ž z t r a t i l a u n i v e r z a l i t a a stálá p l a t n o s t v y m e z e ných p o z n a t k ů , k t e r é ž t o kvality samozřejmě nárokoval p r o své reflexe i Locke. V e s v ě t l e p o ž a d a v k ů o b j e k t i v i t y se t e d y musí s t a n o v i t reálná esencialita v n í m a t e l n ý c h o b j e k t ů jako vlastní předmět r o z u m u a intuitivní abstrakce jako j e h o p r i m á r n í ú k o n ; k o r e l a t i v n ě se s t í m o d m í t á e m p i r i c k á quasi u ni v e realizace, založená na analyticko-komparativně-syntetickém zpracování vnímatelných o b s a h ů , v n í ž se m y š l e n k o v é m u řádu ř á d u p o d s o u v á a s o c i a t i v n í z á k o n i t o s t , c o ž z n a č í p r o t i s m y s l n o u p a r t i k u l a r i z a c i a relativizaci celého p o z n á n í . K r i t i c k é p o s o u z e n í L o c k a t e d y zjišťuje p ř e d e v š í m m e t o d i c k o u s p o n t á n n o s t , vyúsťující d o autodestrukce, kterážto noetická nemožnost slouží k prokázání p s y c h o l o g i c k é n e m o ž n o s t i i d e o g c n e t i c k é h o řešení, v n ě m ž se bere p r o m i s k u c p o j e m a p ř e d s t a v a , č í m ž se s u b j e k t i v i z u j e generalizace; o b e c n o s t je snížena na p a r t i k u l á r n í r o v i n u a její p r i n c i p y se d e f o r m u j ! t a k , že se v o b j e k t i v n í m a s p e k t u u p í r á r o z u m u j e h o v l a s t n í p ř e d m ě t , c o ž je z á r o d e k r e l a t i v i z a c e p r a v d y a p o j m o t v o r n á a b s t r a k c e se v s u b j e k t i v n í m a s p e k t u nah rázuje s u b j e k t i v i z u j í c í k o m p a r a c í . R o z s á h l á a k c e p t a c e L o c k o v a j e d n o d u c h é h o v ý k l a d u p o z n á n ! t e d y svědčí o pořádném noetickém zatmění novověku. Antropologické a světonázorové d ů s l e d k y jsou o v š e m značné. P r o celé m o d e r n í m y š l e n í je r o z h o d u j í c í n a v á z á n ! na d i l e m a z a v e d e n é Descart e m a L o c k e m . Z a j e h o ú z k é m e z e se n e d o s t a l a ani f i l o z o f i e 2 0 . s t o l e t í , n e b o ť nebyl ještě odhalen a rozpoznán společný kořen extrémů racionalismu a empir i s m u . M í n í m e n o m i n a l i s m u s se všemi j e h o s u b j e k t i v i z u j í c í m i s o u v i s l o s t m i a k o n e č n ý m k o n f l i k t e m s objektivitou poznání. J e h o víceméně latentní přítomn o s t p ř e d u r č u j e c e l é m o d e r n í dilema, j a k o k a ž d ý p s e u d o p r o b l é m , k n e m o ž n o s t e m . V y h r o c e n ý a n t a g o n i s m u s z k u š e n o s t i a r o z u m u je jen d ů s l e d k e m
72
J i ř í Fuchs
společného nominalistíckého zatížení Descarta a Locka; m ů ž e m e ho sledovat ve t ř e c h m o m e n t e c h : v y n e c h á n í r e á l n é e s e n c i a l i t y je p r o v á z e n o p o j e t í m a p r i o r i v e smyslu vrozenosti a totální kontíngencí zkušenosti. Vliv Descarta a Locka nezáleží ani t a k v r o z v e d e n í s y s t e m a t i c k é m , k t e r é b y l o v r ů z n ý c h b o d e c h p ř e k o n á n o , j a k o spíše v u z á k o n ě n í n o m i n a l i s t í c k é h o r á m c e , k t e r ý n a o p a k p ř e k o n á n n e b y l . A n i v e 2 0 . s t o l e t í nenalezli f i l o z o f o v é d ů v o d y k r a d i k á l n í m u r o z c h o d u s t o u t o p o r e n c s a n č n í t r a d i c í . M o d e r n í m y š l e n k a u v í z l a ve z m í n ě n é m d i l e m a t u , svíjí se v p s e u d o p r o b J é m e c h z něj v z e š l ý c h , i d e o l o g i c k y si d o d á v á s e b e v ě d o m í , ale ú z k o s t l i v ě tají své slabiny, k t e r é p o z o r u j e m e v z o r n é m ú h l u a u t o d e s t r u k c e ; j s o u c z b y t e č n ě h r d á na n e b l a h é d ě d i c t v í , z t r á c í ke své Š k o d ě p o t ř e b u z á s a d n í r e v i z e svých předpokladů. 9.
F!umc
V ý z n a m n ý posun k upevnění napětí zkušenosti a r o z u m u provedl H u m e . K a n t h o pak v n e p r o z í r a v é m p ř e v z e t í d e f i n i t i v n ě d o v r š i l , k d y ž d o m n ě l e s y n t e tickým vyřešením vyvodil konkluzi implicitně v nominalismu obsaženou: zákaz m e t a f y z i k y . V š e c h n y p o z d ě j š í i r a c i o n a l i s t i c k é p o k u s y srdce či s t y d l i v é o b n o v o v á n í m e t a f y z i k y j s o u zcela v e stínu k a n t o v s k é t r a d i c e — hledají k o m p r o m i s . S k u t e č n é ř e š e n í o v š e m spočívá v e z j i š t ě n í a p o d i k t i c i t y r e a l i s t i c k ý c h p r i n c i p ů , implikujícím úplné odmítnutí nominalismu a jeho modifikací. H u m e se staví za I . o c k o v u a b s o l u t i z a c i z k u š e n o s t i a u v á d í k t o m u d ů v o d y . Idea je k o p i e d o j m u , p r o t o ž e a n a l ý z o u s l o ž i t ý c h idejí p ř i c h á z í m e k j e d n o d u c h ý m , k t e r é j s o u k o p i e m i d o j m ů . Ž a s n e m e nad t o u t o l o g i c k o u o s l n i v o s t í . H u m e p ř e d p o k l á d á , c o má d o k á z a t — že t o t i ž j e d n o d u c h é j s o u k o p i e d o j m u ; z analyz o v a t e l n o s t i s l o ž e n ý c h t o nijak n e p l y n e . N a p o d e p ř e n í své k r u h o v é a r g u m e n t a c e u v á d í H u m e , ž e j e h o tezi lze v y v r á t i t j e n t a k , že se u v e d e idea, k e k t e r é b y se nedal u v é s t k o r e s p o n d u j í c í d o j e m . L o g i c k y t o zase nic neříká, n e b o ť není z ř e j m ý d ů v o d v ý l u č n o s t i t o h o t o z p ů s o b u v y v r a c e n í ; z n á m e n a o p a k m n o h é c e s t y , jak v y v r á t i t obsahovou konfúzi p o j m u a představy — autodescrukcí počínaje a p o d r o b n ý m i a n a l ý z a m i o b o u p r v k ů p o z n á n í k o n č e . N a d t o k o r e s p o n d e n c e ideje a d o j m u n e z n a m e n á j e š t ě jejich o b s a h o v o u k o i n c i d e n c i , k t e r o u H u m e p o t ř e b u j e d o k á z a t . D á l e se lze p t á t , jaké d o j m y k o r e s p o n d u j í H u m e o v ý m o b e c n ý m t e z í m o poznání, které H u m e s dojemnou naléhavostí formuluje jako pro všechny z á v a z n é , ačkoli s v ý m s m y s l e m u p o z o r ň u j í na n a h o d i l o s t n í p l a t n o s t n a š e h o p o z n á n i . T a k é p r o H u m e a je a u t o r e f l e x e n e z n á m o u v e l i č i n o u . S v o u tezi t e d y H u m e n i k t e r a k n e d o k á z a l . R e c i p u j e p r o s t ě L.ockův m o d e l poznání a sugeruje h o jako platný. Ze zkušenostního p ů v o d u poznání dospívá, jako l.ocke, k popření vlastního předmětu rozumu a z této, oběma dogmatizov a n é p r e m i s y d o v o z u j e d ů s l e d n ě j i n e ž L o c k c . T í m v z b u d i l K a n t a . A v š a k ideoge ne tik a jo j e d e n p r o b l é m , a o b s a h o v á identizace či d i f e r e n c e s m y s l o v ý c h a r o z u m o v ý c h j e d n o t e k je p r o b l é m d r u h ý . Empirici t o , v s i m p l i f i k u j í c í r e a k c i na k r a j n o s t v r o z e n ý c h idejí, p r o s t ě n e r o z l i š u j í . Další H u m e ů v p o s t u p má u ž a f i l o z o f i c k ý spád. T e z e se p o k l á d á za d o k á z a n o u a s t á v á se k r i t é r i e m p l a t n o s t i idejí. N e n í - l i idea v y k a z a t e l n á d o j m e m , je p r á z d n o u a b s t r a k c í . M ů ž e m e jen p o v z d e c h n o u t , ž e k d y b y se t a k o v á idea našla,
Kritika
filozofických
předpokladů t e o l o g i c k é l x > m y š l e n í
73
v y v r á t i l a b y se p o d l e s a m é h o H u m e a teze, a t í m i její k r i t é r i o l o g i c k á f u n k c e . H u m e ji v š a k s u v e r é n n ě d i s k v a l i f i k u j e , a t a k tu m á n i e další k r u h : idea je v á z á n a d o j m e m , p r o t o ž e n e l z e najít n e v á z a n o u , a n e v á z a n á n e m ů ž e b ý t , p r o t o ž e p l a t í t e z e o d e r i v a c i idejí z d o j m ů . T a k p r o s t o d u š e t e d y p o s t a v i l o b á v a n ý o d p ů r c e m e t a f y z i k y s v é v ý c h o d i s k o . V š e další je t í m u H u m e a p o d m í n ě n o a u r č e n o . V k r i t i c k é m z a c í l e n í na D e s c a r t o v u a p r i o r i t u , k t e r o u t a k é p r o b l é m o v ě p ř e b í r á j a k o j e d i n o u m o ž n o s t n u t n o s t i v r o z u m u ( v y n e c h á n í reálné b y t n o s t i ) , a k c e n t u j e H u m e n a h o d i l o s t z k u š e n o s t i a na z á k l a d ě její a b s o l u t i z a c e p r o h l a š u j e n u t n o s t za f i k c i . J a k o d o k l a d bere k a u z a l i t u , k t e r o u b e z d ů v o d n ě p o k l á d á za j e d i n o u c e s t u r o z u m u k n e v n í m a t e l n é s k u t e č n o s t i . Z d e se t a k é p r o j e v u j e nep o v š i m n u t í e s e n c i a l i t y a m o ž n o s t i p ř í m é h o i n t e l e k t u á l n í h o k o n t a k t u s ní, U H u m e a je t o t o o p o m e n u t í zcela e v i d e n t n í , n e b o ť se d o m n í v á , že j i s t o t a o s k u t e č n ý c h v ě c e c h n e d o s a h u j e j i s t o t y m a t e m a t i c k ý c h v ě t , p o n ě v a d ž n e v z n i k á z jejich p o z n a t e l n é n u t n o s t i ; m ů ž e p r ý p l a t i t jejich o p a k : s o u d „slunce z í t r a n e v y j d e " t o t i ž n e o b s a h u j e r o z p o r . A l e říká t a t o e x i s t e n č n í k o n t i n g e n c e n ě c o o esenciální n u t n o s t i ? J a k t o , ž e se n e d o v e d l H u m e t a k é z e p t a t , zda lze b e z r o z p o r u t v r d i t , ž e s l u n c e není t ě l e s o ? J e jasné, že si o t á z k u n u t n o s t i z hlediska esenciality n e p o s t a v i l . Z u ž u j e p r o b l e m a t i k u n u t n ý c h v z t a h ů na k a u z a l i t u a k l a d e a l t e r n a t i v u , k t e r á je s m ě r o d a t n á i p r o K a n t a : k a u z a l i t a je bud" a p r i o r i , n e b o n e o b s a h u j e n u t n o s t , b u ď je ze z k u š e n o s t i , n e b o je n u t n á — t a k zní o d n y n ě j š k a špatná disjunkce m o d e r n í h o dilematu. H u m e situuje problém do konkrétna a ukazuje zkušenostní původ našeho u r č o v á n í u r č i t ý c h ú č i n k ů a příčin. A p r i o r i s p e k u l a t i v n ě ú č i n e k ani p ř í č i n u n e d o v o d í m e , n e b o ť se liší. A l e H u m e o v i uniká, že se t a k o v ý m p o l o ž e n í m p r o b l é m u n u t n o s t i k a u z a l i t y v ů b e c n e d o t ý k á , neboť e x p l i c i t n í n u t n o s t p r o nás se t ý k á o b e c n é h o u r č e n í : vše, c o v z n i k á , má n u t n ě příčinu m i m o sebe; t u t o n u t n o u ú č i n n o s t j a k é h o k o l i č i n i t e l e při v z n i k u j a k é h o k o l i r e á l n é h o ú č i n k u z n á m e a p o d i k t i c k y v její o b e c n é p l a t n o s t i , n e b o ť je p ř í m o g a r a n t o v á n a p r i n c i p e m s p o r u . Nic nevadí, že v nepřehledné k o n k r é t n o s t i nedovedeme příčiny vždy přesně urč o v a t . Z k u š e n o s t n í p ů v o d p o z n á n í k a u z a l i t y neruší n u t n o s t o b e c n é h o z á k o n a a j e h o p o z n a t e l n o s t ve s f é ř e a p o d i k t i č n a . T o t á l n í n a h o d i l o s t z k u š e n o s t i , z t o t o ž ň u j í c í s m y s l o v é p o z n á n í s p r o nás p o z n a t e l n o u s k u t e č n o s t í , zaclonila H u m e o v i p r a v d i v o s t t ě c h t o p o m ě r ů . Z á k o n k a u z a l i t y v y j a d ř u j e o b e c n o u situaci skutečnosti, a nikoli apriorní předvídatelnost konkrétních poměrů kauzálních. P r o t o H u m e z b y t e č n ě a k c e n t u j e n e z b y t n o s t e m p i r i e při k o n k r é t n í m zjišťování k a u z a l i t y v d o m n ě n í , že t í m v y v r a c í p o z n a t e l n o s t reálné n u t n o s t i . J e h o a r g u m e n t a c e je z a t í ž e n a L o c k o v ý m z á k l a d n í m o m y l e m . 10.
Kant
Také K a n t měl zbytečně vysoké mínění o H u m e o v ě filozofické způsobilosti. J e s t l i ž e b r a l v á ž n ě j e h o n á m i t k y p r o t i k a u z a l i t ě , z a l o ž e n é na tak n e m o ž n é m p o j e t í m y š l e n í a na t a k c h a t r n é logice, p a k sám nebyl d i s p o n o v á n k r o z l u š t ě n í r e l e v a n t n í h o p r o b l é m u principu nutných vztahů v obsazích našeho poznání. K a n t se n e c h a l p ř e d e v š í m H u m e m v t á h n o u t do d i l e m a t u r a c i o n a l i s m u a e m p i r i s m u , a n i ž se z e p t a l , zda e v i d e n t n ě j e d n o s t r a n n é k o n s e k v e n c e o b o u p r o t i c h ů d -
74
J i ř í Fuchs
n o s t í n e v y c h á z e n í z n ě j a k é h o h l u b š í h o p ř e d p o k l a d u m o d e r n í h o m y š l e n L T o je o v š e m o s u d n é p r o celý j e h o systém; spontánní recepcí p o d m í n e k antagonismu r o z u m u a z k u š e n o s t i h o t o t i ž z a l o ž i l na a u t o d e s t r u k t i v n i c h p r i n c i p e c h n o m i n a l í s m u . S v ě d č í o t o m v ý c h o z í k l a s i f i k a c e s o u d ů , v n í ž p l n ě f u n g u j í tři z m í n ě n é m o m e n t y nominalistické deformace poznání. A p r i o r i t a , p ř e d s t a v u j í c í n u t n o s t , je z c e l a v y v á z á n a z e z k u š e n o s t n í h o z p r o s t ř e d k o v á n í , t a k ž e n u t n o s t m á r y z e s u b j e k t i v n í p ů v o d ; t o m u k o r e s p o n d u j e nap r o s t á n a h o d i l o s t z k u š e n o s t i , t a k ž e se z a s e v y l u č u j e m o ž n o s t z k u š e n o s t í r a c i o nální. N e d o t á z a n o s t p ř e d p o k l a d ů t o h o t o předchůdného pojetí z d r o j ů poznání se t e d y k o n k r e t i z u j e v y n e c h á n í m m o ž n o s t i i n t e l e k t u á l n í p e r c e p c e r e á l n é e s e n ciality. Základní t a h y K a n t o v y klasifikace soudů takto prozrazují implicitní nomínalísmus. K l a s i f i k a c e s o u d ů však p o d m í n i l a h l a v n í K a n t ů v p r o b l é m — n a l e z e n í s y n t e t i c k ý c h a p r i o r i . T a k j e z k a ž e n h n e d p o č á t e k a v š e c h n o d a l š í úsilí p ř e d e m p o d léhá z m a r u . N e b o ť K a n t spojuje, v intenci z a c h o v á n í vědy, pozitivní m o m e n t y r a c i o n a l i s m u ( n u t n o s t , o b e c n o s t ) a e m p i r i s m u ( v z t a h k r e a l i t ě a její s t á l e Čerstvé o b j e v o v á n í ) , pří p o n e c h á n í jejich nominalizující interpretace. Logická nezávisl o s t n u t n ý c h v z t a h ů na k o n k r é t n í c h , e x i s t e n č n í c h v a r i a c í c h m u r o v n o u z n a č í v r o z e n o s t a s m y s l o v á z k u š e n o s t je z a s e e k v i v a l e n t p r e z e n c e v e š k e r é s k u t e č n o s t i . T a t o dvojí k o n f ú z e vyúsťuje do empirické limitace objektivity. Ale zůstává m o ž n o s t v n i t ř n í nezávislosti n u t n o s t i o b s a h ů myšlení na e m p i r i c k ý c h p o d m í n kách, při jejím s o u č a s n é m s m y s l o v é m z p r o s t ř e d k o v á n í ; pak b y apriorita nezahrn o v a l a a s p e k t g e n e t i c k ý , ale z n a m e n a l a b y jen n e z á v i s l o s t l o g i c k o - v e r i f i k a č n í . Z ů s t á v á tedy m o ž n o s t intuice nevnímatelné, inteligibilní reality, a pak b y smyslová z k u š e n o s t nevyčerpá vala v e š k e r o u p o z n a t e l n o s t s k u t e č n o s t i . T y t o m o ž n o s t i K a n t ani n e u v á ž i l , ani n e v y v r á t i l . K d y b y si z a c h o v a l p o t ř e b n ý o d s t u p o d p ř e d c h ů d c ů a zaujal a u t o r e f l e x i v n í postoj, p r o m ě n i l y by mu n a h l é d n u t é požad a v k y o b j e k t i v i t y t y t o m o ž n o s t i v n u t n o s t i . Bez p o z n á n í reálné esenciality není o b j e k t i v n í poznání. A K a n t velmi toužil, aby jeho v ý z k u m reality, e x t r a m e n t á l n í i s u b j e k t i v n í , b y l u z n á n za o b j e k t i v n í . P r o t o j e j e h o v ý c h o z í p r i v a c e b y t n o s ti, j e h o p ř i j e t í m o d e r n í h o d i l e m a t u , m e t o d i c k y i v ě c n ě d e f e k t n í . M l u v i l i j s m e na z a č á t k u o f r a g m e n t á r n í c h z á b ě r e c h e l e m e n t á r n í p r o b l e m a t i k y a o jejich v ě c n ý c h průmětech. Kant nabízí verifikaci našeho tvrzení. Se s y n t e t i c k ý m i apriori u K a n t a v š e c h n o stojí a padá. P o n ě v a d ž však z n a m e nají s u b j e k t i v i z a c i o b e c n é h o a n u t n é h o , m u s í m e s k u t e č n ě n e c h a t c e l o u j e h o s t a v b u s p a d n o u t . A g n o s t i c k é o m e z e n í p o z n á n í v š e c h lidí v y j m a K a n t a je o p r a v d u velký o m y l . O d m í t n u t í m reálné esenciality v y s u n u l K a n t o b j e k t i v n í n u t n o s t í , a t í m v z a l s v ý m r e f l e x í m p l a t n o s t — k o n č í v a u t o d e s t r u k c i a v i n a za t e n t o a r g u m e n t a č n í s t e r e o t y p n e n í na naší s t r a n ě . F i k t i v n í h o r i z o n t t r a n c e d e n t a l i s m u je r a c i o n á l n í r e z i d u u m , p o c h á z e j í c í z k a r t e z i á n s k é h o z a p o m e n u t í na o n t o l o g i c k o u v a l e n c i s u b j e k t i v i t y , n a r e a l i s m u s r e f l e x í e g o . K a n t si d o s t a t e č n ě neuvědomil, co samozřejmě předpokládá: předem danost subjektivity své i v š e c h l i d í , j e j í ž z á k o n i t o s t a řád m ů ž e r e f l e x í jen o d h a l o v a t ; o d t u d p o v i n n o s t zvýšené bdělosti k požadavkům objektivity. Navíc předpokládal i zapředení s u b j e k t u d o e x t r a m e n t á l n a , j e h o ž s t á l o u s t r u k t u r u a p ů s o b e n í měl n u t n ě t a k é za
75
Jiří
Fuchs
o b j e k t i v n ě d a n é , t o j e s t n e z á v i s l é na p o z n á v a c í c h a k t e c h . K d y ž t e d y r e z u k u j e n e p o z n a t e l n o s t v ě c i o s o b ě , z a p o m í n á , ž e t a k é s u b j e k t je v ě c í o s o b ě , a že by t e d y p o d l e s m y s l u z á v ě r u n e m ě l b ý t p o z n a t e l n ý . A v š a k z á v ě r s á m je k o n k l u d o v á n p o z n á n í m stabilní s t r u k t u r y s u b j e k t u a p o v a h y p o z n á n í — v ě c i o sobě. P l a t í - l i t e d y , r u š í s v é p ř e d p o k l a d y i sebe, p o k u d je z á v ě r e m . P o k u d je jen t e z í o p o v a z e p o z n á n í — n e d o s a h u j í c í m k v ě c i o s o b ě — a n i h i l u j e j e h o o b s a h t í m , že z a k a z u j e p o z n a t e l n o s t p o v a h y p o z n á n í , k t e r o u s á m k l a d e a u r č u j e , t a k ž e se s v ý m s m y s l e m zase ruší. K o n c r a d i k t o r n í z á v ě r pak svědčí o o m y l u p r i n c i p ů , z n i c h ž b y l d o v o ž e n , c o ž značí, že a p r i o r n í k a t e g o r i e j a k o z d r o j e n u t n o s t i j s o u K a n t o v ý m v ý m y s l e m , j í m ž se p o z n á n í neřídí. A k d y ž u v á ž í m e p o d m í n k y K a n t o v ý c h r e f l e x n í c h v ý z k u m ů , z j i s t í m e , že se j í m ani ř í d i t n e m ů ž e . K d y b y p r i n c i p n u t n o s t i p o z n a t k u sídlil v s u b j e k t u , pak b y se d o k o n a l e z n e m o ž n i l a r e f l e x e ; p o z b y l a b y svůj p ř e d m ě t , j e h o ž k o n s t a n t n í p r o p o r c e b y m u s e l y b ý t r e f l e x n í m v ý k o n e m t e p r v e k o n s t i t u o v á n y ; ale p o n ě v a d ž je sama z a p u š t ě n a d o k o ř e n ů poznání a řízena jeho zákonitostí, nemohla by p o z n a t ani p r i n c i p d o m n ě l é k o n s t i t u c e s v é h o o b s a h u , k d y ž má b ý t v z h l e d e m k v e š k e r é s t á l o s t i k r e a t i v n í . Pak b y se nedal t v r d i t ani t e n t o p r i n c i p j a k o z d r o j n u t n o s t i . K d y b y se p ř e s t o c h t ě l t v r d i t , pak b y byl j a k o p o z n á v a n ý v e své stabilní p o v a z e t e p r v e t v o ř e n a j a k o činitel t v ů r č í h o a k t u z á r o v e ň u ž p ř e d p o k l á d á n , c o ž je m a s i v n í r o z p o r . J s m e v říši s o l i p s i s t y . K a n t se t a m z d a l e k a d o s t a t n e c h t ě l ; v ž d y ť u z n á v á o b j e k t i v n í d a n o s t z á k o n i t o s t i s u b j e k t u — s i n g u l á r n ě i o b e c n ě , d o m n í v á se o d h a l o v a t ř á d p o z n á n í . J e n p ř i t o m p ř e h l é d l , že své o b e c n é s o u d y o součástech p o z n á n í a o jejich r e c i p r o c i t ě ( r o v i n a a p r e h e n z e , apercepce, n a z í r á n í f o r m y , kateg o r i e V e r s t a n d u , ideje V e r n u n f t u atd.) z a k l á d á v o n t o l o g i c k é m ř á d u a b y t í subjektu j e h o ž n u t n é vztahy reflexí nekonsticuuje. K d y ž tedy subjektu vnucuje p r á z d n é k a t e g o r i e , r o z l i š u j e k o m p o n e n t y a a k t y p o z n á n í od s u b j e k t u s a m é h o , u z n á v á jejich i n h e r e n c i , v k o ř e n ě n o s t d o i d e n t i c k é h o , s v é b y t n é h o nositele, k t e r ý zajišťuje j e j i c h b y t n o s t í a f u n k č n í j e d n o t u . J a k t e d y m ů ž e u r č o v a t s u b s t a n c i a l i t u za a p r i o r n í k a t e g o r i i a n e v i d ě t její r e á l n o u p l a t n o s t ? J e t o stejné j a k o s k a u z a l i t o u , k t e r á je k a t e g o r i í a z á r o v e ň reálně p l a t n á u ž při s m y s l o v ý c h afilacích. S a m a m n o h o s t a l o g i c k á k o n t i n u i t a j e h o r e f l e x n í c h s o u d ů v y ž a d u j e z a k o t v e n í v subj e k t u , n e m á - l i se r o z p a d n o u t na i z o l o v a n é , n e s p o j i t é a k t y . A u t o r e f l e x c b y u p o z o r n i l a na t y t o o n t o l o g i c k é p o d m í n k y v ý p o v ě d í o s u b j e k t u , j e j i c h ž s m y s l u p l n ý d i s k u r s i v n í p r o c e s v y ž a d u j e i n v a r i a n t n í , b y t o s t n í p o m ě r y s u b j e k t u . T y pak d e t e r m i n u j í o b s a h r e f l e x í a s v o u s t a b i l i t o u u m o ž ň u j í p o s t u p n ý , v čase p r o b í hající v ý z k u m s u b j e k t i v i t y , o p ř e n ý p ř e d m ě t n ě i p o d m ě t n ě o o b j e k t i v n í i d e n t i t u a n u t n o s t . J e n p r o t e n t o k o n t a k t s p ř e d m ě t n o u n u t n o s t í m o h l K a n t tak s n a d n o p ř e k r o č i t m e z e své i n d i v i d u a l i t y a p ř e d n á š e t o b u d o u c í c h o s u d e c h m e t a f y z i k y . K d y b y n u t n o s t p r a m e n i l a v k a t e g o r i í c h , pak by p o z n á n í jejich d a n o s t í b y l o jen ú č i n k e m jejich aplikace, c o ž b y z n a m e n a l o , že bucT nejsou p o z n a t e l n é , n e b o ž e se d ř í v e k o n s t i t u u j í , n e ž j s o u . K o n s t i t u u j í c í ú k o n b y však v y k a z o v a l o n t o l o g i c k é v a k u u m . J e d i n ý m v ý c h o d i s k e m z t ě c h t o k u m u l u j í c í c h se a b s u r d i t je n a s t o lení B o ž í s i t u a c e p o z n á n í sebe s k r z e sebe s a m a v j e d n o d u c h é m a k t u , c o ž je d á n o n a p r o s t o u identitou Božího bytí, R o z u m u , poznání a poznaného, která vyplývá
J i ř í Fuchs
76
z plnosti Božího bytí, dokonale jednoduchého. Lidské bytí, o b j e k t K a n t o v a t r a n s c e n d e n t á l n í h o z k o u m á n í — se v š a k n u t n ě v y z n a č u j e p r o t i l e h l o u p o t e n c i a i i tou, zavádějící m n o h o s t a složenost, p r o j e v e n o u m i m o jiné i diskursivitou poznání. T o jsou p r v k y dané entitatívní limitací lidské přirozenosti, z níž plyne i m e n š í m í r a j e d n o t y , čili v e t š í r o z d ě l e n o s t , k t e r á je d ů v o d e m e s e n c i á l n í d i f e r e n c e s u b j e k t u í j e h o a k c i d e n t ů . T a t o o n t o l o g i c k á z á k o n i t o s t se p r o m í t á d o ř á d u p o z n á n í ďiícrcnci singulárního, reflexního úkonu a jeho obecně p o j a t é h o p ř e d m ě t u , k t e r ý j e m u p r o t o o b j e k t i v n ě d á n . P r o t o b y činil t r a n s c e n d e n t a K s t a m a r n ý p o k u s , k d y ž b y se chtěl v y m a n i t z t é t o z á k o n i t o s t i l i d s k é h o b y t í , na n í ž b e z e z b y t k u , v c e l k u í ve všech s v ý c h p r o j e v e c h , p a r t i c i p u j e . Transcendentalismus všeobecně hřeší n e p o v š i m n u t í m p ř e d p o k l a d ů svých r e f l e x í ; v y n ě t í s u b j e k t u z o b j e k t i v n í h o řádu j e n e l e g i t i m n í , n e b o ť ž á d n ý f i l o z o f s v ý m i r e f l e x e m i n e z r u š í z á v i s l o s t t ě c h t o r e f l e x í na d a n é s k u t e č n o s t i p o z n á n í . O n t o l o g i c k á z á k o n i t o s t t ě c h t o r e f l e x í je n a o p a k t r a n s c e n d e n t á l n í a n e s n e s e v e d l e sebe n o v o u říši e m a n c i p o v a n é h o s u b j e k t i v n á , o n í ž sní, v z á v i s l o s t i na Descartových opominutích a nominal i stícky podmíněných destrukcích, ještě H u s s e r l . P r o t o také i n t e g r á l n í p o z n á n í s u b j e k t i v i t y v y ž a d u j e p o s t u p o d o n t o l o gické z á k o n i t o s t i , z j i š ť o v a n é v o b e c n é r o v i n ě p r o b l e m a t i k y j s o u c n a j a k o t a k o v é h o . O p a č n ý p o s t u p v o l í ve v ý z k u m u l i d s k é h o b y t í H e i d e g g e r a t r p í s t e j n ě j a k o m o d e r n í kritici p o z n á n í p r i v a c í o n t o l o g i c k é h o a p a r á t u , c o ž p l o d í d o k o n a l ý zmatek v určování b y t o s t n ý c h s t r u k t u r subjektivity. Budeme o t o m ještě mluvit. O b j e k t i v n í ráz poznání subjektu tedy zůstal K a n t o v i utajen. Plyne z něho s u b s t a n c i a l í t a a escncialita celé s k u t e č n o s t t , k t e r é ž t o e l e m e n t á r n í o n t o l o g i c k é c h a r a k t e r i s t i k y mají a p o d i k t i c k o u p l a t n o s t ; jejich p o p ř e n í b y z r u š i l o r e f l e x e m i k l a d e n o u m u l t í p l i c i t u a d ě n í . P o z n a n á s k u t e č n o s t pak u k l á d á sama p o z n a t k ů m obsahovou konzistenci, a odtud i univerzalitu. K a n t o v y reflexe jsou těmito o b j e l u i v i s c i c k ý m i p o m ě r y n e p r o m i n u c e l n ě p r o n i k n u t y . Z a m l č e n í či n e p o v š i m n u t í t o h o v y ú s t i l o v negaci a x i ó m ů o b j e k t i v i t y . D i s p a r i t a K a n t o v a s y s t é m u je proto totální. Zákaz m e t a f y z i k y , Kantem s a m ý m m n o h o n á s o b n ě přestoupený, se t e d y u k á z a l j a k o n e p r o v e d i t e l n ý n e s m y s l .
(Dokončení
v příštím
čísle)
Bedřich Fučík
Básnická výzva* Po počátečním akordu, laděném melancholicko-pesimistickou melodií umdlené duše, potýkající se napořád s mátohami zmaru (Pokušen! smrti, 1930), se Jan Zahradníček (narodil se 17. ledna 1905 a zemřel 7. října 1960) podivuhodným vzmachem (Návraty 1931) stává chvalitební života. Sbírky Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) jsou jediným proudem úžasu a díkůvzdání za dar bytí, jeho světlo a rytmus. Co si však počít ve chvíli obecného ohrožení? V nutkání chválit a děkovat je implicite dána nutnost bránit všechno, co pomilovaly oči i srdce, ať je to kámen, zvíře či strom, natož člověk, národní společenství a země, s níž je básník spoután narozením, osudem a smrt!. Sbírka Korouhve (1940), rozmáchlá plátna českých patronů, právě tak jako Stará země (1945), slibující věrnost minulosti i budoucnosti rodné země, nejsou než tvrdé vyznavačské varianty předválečných hymn a chval, poznamenaných ale už podtextem znepokojení nad podobou života válečného — i příštího. T a t o úzkost, i nadále ostražitá, utkvěla v Zahradníčkovi, básníku nikoli naivním a nikoli zapomětlivém, už natrvalo a spoluurčiln podobu jeho první poválečné básně (La Saletta, 1947), vášnivé obrany života ne už pouze národního. Žeň války pochopil Zahradníček jako výstražné menetekel, obrácené k budoucnosti, která by měla se vším všudy anulovat veškeré stopy potvorné doktríny hitlerismu, vystavěné na pohrdání člověkem a hodnotami, které malá naše planeta klopotavě vytvářela dva, tři tisíce let. Jenže infekce má už jednou tu neblahou vlastnost, že je přenosná, v duchovním obsahu dokonce přenosnější než nákaza fyziologická; podle některých příznaků něco z hnědého moru uvízlo i na těch, kdož ho potírali: výsledný mír je sice klidem zbraní, ale nikoli mírem srdcí a myslí. A tak básník, vidoucí svědek této situace, nemůže odvrátit pohled od této skutečnosti hluboce ovlivněné válkou — milióny mrtvých koncentračními tábory, veletoky krve a slz i Hirošimou — * T e n t o t e x t v y c h á z í b e z v ě d o m í a souhlasu autora. Byl p ř e t i í t č n z l . s v . edice n a k l a d a t e l s t v í Česká expedice. Praha 1979.
Asyl, sam i ¿ d a t o v é h o
78
Bedřich
Fučík
a nevidět zároveň na babylónské stěně času, zvedající se před ním, varovná znamení. Dračí setba v součtu všech ztrát dozrává v míru, zlo jednou zaseté se hlásí o své „přirozené" právo žít. Byť si sebevíc clonil oči, nesmí básník pohrdat skutečností, je tu přec podle svého svědomí a vědomí na to, aby podal „útrpná svědectví časů svých"; aby promluvil jedněmi ústy o nadějí věčné, o všech vítězstvích člověka na zemi, ale zároveň stejně věrné o jeho prohrách a pádech, jejichž úhrn se mu promítá do nastaveného zrcadla války a dál, do neúprosného zde a ted, kdy se znovu niti jen pozastavená vzájemná nepřátelství národů, skupin, tříd i jednotlivců, usilujících zničit protivníka třeba jen potencionálního... Výpověď básníkova je jednoznačná. Člověk jako strůjce svého osudu na nikoho nemůže přesunout vlastní odpovědnost za to, co přivodil. Obraz, který se básníkovi v tomto průmětu, křižovatkovém okamžiku na předělu času, kdy „není minulosti, není i budoucnosti, jen přítomnost holá" , jeví takto: Nastal podzim / Bylo po veliké válce ulice rozbourány t bylo před velikou válkou ulice postaveny ! Léto od nás odcházelo jako dosud žádné léto ! Stmívalo se růže š l y spát děti se s pláčem / probouzely jakoby jim kdosi bránil růst, zatímco jejich rodiče hloubali nad tím, zda a kdy se stala ta chyba na cestě k dnešku a zda hříchy planety Země nestrhnou v chaos celý vesmír a kdy i na čelech stropů příbytků lidských vyvstává pot úzkosti. A v tom šeru / události větší a větší/ nosily do kouta revolucí/ které měly porodit nové slovo / které zmítaly se v křečích věštebných / Pythie hrůzou šílené / krev a nadávky v yplivu jící... A jenom lásky znatelně ubývalo J jenom tratoliště marných řečí a marné krve J rozrůstalo se v bažiny. Přesto však, zřejmě v obavě, že své úzkosti neodpověděl, že jeho zapřísahání v La Saletč neznělo dost přesvědčivě, duplikuje svou první pochmurnou vizi v Znamení moci (1950-51), rozsáhlé básni o sedmi zpěvech, tvrdší a patetičtější replice básně z roku 1947. Téma i obraz jsou v ní vpodstacě totožné, takže se dá přímo mluvit o variantě stejného zaměření, ale silnějšího akcentu pamfletického gesta a konkrétnějšího, drsnějšího slova. I zde je pozadím otřesná skutečnost války, pronikající do tkáně básně a jejích komponent, včetně zámlk a odmlk, prudkých přeryvů a jednotlivých rovin a poloh. Ale válka je pouze částí půdorysného pozadí Zahradníčkova obrazu, částí bytostnou, avšak zamlčenou, samozřejmě předpokládanou, projevující se spíš v pochmurném obecném koloritu, spíš v melodii než v hmatatelných detailech velkého plátna dosavadní historie. Hlavní part zde hraje lidský duch, který zvlášť v poslední době vymyslel tolik prostředků zkázy, daleko důmyslnějších než jich stačil doposud dát v prospěch Života a jeho pokojného díla. Chaos, pod jeho tlakem vznikající a uchovávající navenek zdání plánované spořádanosti, je obecný a č!o-
Básnická
výzva
79
věk, pán světa, v něm přebírá roli Kašpárka v loutkovém divadle, vedeného na nitkách ovládaných temnými anonymními mocnostmi. Žezlo vlády mu vypadlo z rukou: Bylo to k smíchu, bylo to k pláči I s tou jejich svobodou / Mysleli že myslí mysleli že mluví, mysleli že jdou ! cokoli a kamkoli se jim uráčí / a zatím se smekali po hladké stěně nálevky ntaelstromu / v kruzích stále menších / 5 jedinou svobodou zrn obilných jež mají být rozdrcena / pro potravu obrů tak nelidských / že kamení nad tím naříkalo. Všechno v tomto zmatení se dálo jen „als ob", a přes veškeren chvat budování a všechen hluk bylo mrtvo a nikdo v nepostřehnutelném pohřmívání neslyšel zapřísahavé úpění lásky / a hlas svědomí jenž překřičel všechny ampliony i rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě / vesmíru děravého / z kterého dulo hrázou... Všechno se děje tak, jako by d ě j i n y přestávaly 1 jak přibývalo netečnosti, jak přibývalo souhlasu netečnosti / ale kdekoli za rohem / s vyloučením veřejnosti, a přece ne dosti potmě / a přece ne dosti nenápadně kohosi zvolna svlékali. Člověka svlékali, chudého trpícího, uráženého, nevšímaného v samotě prázdného kosmu, jeden druhého svlékali. Všichni se navzájem opustili, rozpadli, všichni, ten a ten a kdokoli, a všem je pak divné, že když domů přijdou i proč doma nejsou za všemi dveřmi zavřenými / proč žádná stěna, žádné ústřední topení, žádná houně / žádný kovotěs ani polštáře v okně nic platný nejsou / proti tomu, jak u nich táhne. Každý je sám; každý je sám a všichni churavějí společnou nemocí, opuštěností, chřadnou mezi izolujícími a ledovými stěnami lhostejnosti. Nemoc se rozlézá, a někdejší lidské příbytky chátrají rovněž stiženy hroznou vyrážkou, a skrývají v sobě nestoudné hanebnosti páchané v jejích zdech 1 jako by se dusily zácpou ve střevech odpadového vedení. Vodovod k tomu poplakává hlasy dětí, jimž nedovolili přijít na svít a mrtví straší živé, když se jich ptají na vražděná nemluvňátka, v nicbž zmírá naděje života. V těchto obrazech představuje básník své vidění, tak se mu jeví vnější i vnitřní obraz světa. Kterého světa? Toho před třiceti lety, kdy báseň vyšlehla z mlčení, anebo toho dnešního, kdy se podle všech znaků zdá, že teprve v našem „včera" či „dnes" dorostla báseň své plné podoby a paradoxně předběhla čas, viděný dalekozornou citlivostí, zaznamenávající přesně směřování dějů a výsledků jistě nikoli konečných. A nejen to. Podobně jako nabývá své reliéfnější jasnosti obraz, rýsuje se zřetelněji také arrière-plan, „idea", v jejímž rámu jako v rozptýlených paprscích je obraz napjat; idea, to jest básnický názor a zároveň i soud: Člověk byl od prvopočátku pokoušen — a nakonec se rozhodl, že bude jediným pánem nejen sebe sama, ale také přírody a všech věcí ho obklopujících; vzal tedy moc nad životem do svých rukou a zbavil se
80
Bedřich
Fučík
tak jakéhokoli metafyzického poručníkování, nechť si pocházelo odkudkoli. Cítil se k tomu jak náleží vybaven, maje nejen myslící hlavu, ale především svobodnou vůli, která se mohla a směla rozhodnout, jak se jí líbilo. I zrušil zbytečné a překážlivé absolutno a nahradil je svou člověčí hrdostí. A aby se ve své svrchovanosti zabezpečil, nastolil na uprázdněný stolec Boha pro jistotu boha jiného, svůj rozum, napřed slovně, formálně a okázale, a pak tiše a definitivně via facti. A rozum vládl, dny, roky, staletí, a člověku se vedlo dobře na zemi; a přestože občas, ale stále častěji některé jeho výpočty, ač nezvratně vědecké, povážlivě nevycházely a pod vládou nové absolutní moci leccos chrastilo, spoléhal na sebe dál. A kráčel sebejistě, v vpravdě tvůrčím neklidu, spěchaje od úspěchu k úspěchu vždy řádově vyšším, od záhady rozluštěné k záhadě nově se naskýtající, utvrzován pořád víc ve své opojné závrati vědomím, že je pravou mírou všech věcí. Nicméně záhady života se prolamovaly dál a proměňovaly se rovnou pod rukama v propasti ještě propastnější, do dráždivých tajemství nekončících ani v duši ani mimo ni, „černých děr" času a prostoru, hmoty i jejích proměn přibývalo a s nimi i otázek, které se zdají být pořád neřešitelnější a bláhovější. Kdežto jedni, zahleděni do svého objevitelského úchvatu příliš zblízka, se neptají a ženou se ve stupňované žízni a v oslnění své titánské víry za dalšími, jiným vázne krok a překvapeně se rozhlížejí: co se to děje na té naší kouzelné planetě, co to vzniká pod žárem našeho ducha a neomylného rozumu, kam vedou naše nejlepší úmysly? Nesešli jsme na některé křižovatce z cesty vedoucí k „zářným výšinám", soudíme-li podle toho, že skrze všelijaká záhadná znamení na zemi i 11a nebi prosvítají podivně zlověstné kouty budoucnosti. Jak to, například, že nejbezpečnější poklady naší planety, životodárné prameny a zdroje, se míjejí svým posláním a proměňují se ve zkázu? Veškerého světla a vzduchu, hlíny a vody se nám dostalo zdarma, ač jinak není zdarma vůbec nic, dostalo se nám těch pokladů velkorysým darem a milostí, abychom jich užívali a vzdělávali a žili z nich, a my je svým důmyslem mrháme a ničíme: vzduch už nelze dýchat, rostlinstvo už jej nestačí obnovovat a hyne v nich samo; některé druhy zvířeny, které jsme dostali navíc jako pomocníky a průvodce, už nikdo po nás nespatří než na obrázku; půda, dozrávající do své užitné podoby milióny let, naším přičiněním eroduje a ubývá jí; vody jsou otrávené a ani pro nemluvňátka jí není v její životodárné skladbě dost; siunce se zatmívá dýmem továrních komínů. Odvěký řád přírody je porušen a všechny změny hrozí katastrofou, v níž by Země a člověk musili vzít za své. Nezvolí-li záhubu perfektnější skrze zázračnou sílu atomu, na jedné straně směšně málo využívanou pro dobro člověka a na straně druhé připravenou zničit v několika dnech celý náš svět — zajištění této
Básnická
výzva
84
podoby zániku je desetinásobné, takže je zbytečné vysílat nákladné družice, mají-li Zemi, z níž vznikly, vyhladit z prostoru — dá se to při kupeckém duchu dnešního lidstva pořídit levněji. Nejde ostatně jen o tyto vědomě velkorysé plány zkázy. Lze najít i několikerý způsob poklidnější. Stroje, mechanicky nahrazující tvořivé lidské ruce, vyrábějí jiné stroje a ty další stroje a ty zboží, která uspokojují jen na chvíli a mizí vzápětí bez užitku v odpadcích, hromaděných v popelnicích a za chvilku už na ulicích; bičovaná půda plodí dvakrát třikrát víc než kdysi a na druhém konci světa miliardy lidských bratří hynou hladem. Je to mír, když plameny válek přeskakují ze zemědílu do zemědílu, z jedné země do druhé, když velké mocnosti zotročují státy slabší a když malé národy se vyvraždují navzájem; když vlády ze svobodných občanů tvoří otroky „na svobodě" nebo jimi plní nové koncentrační tábory; když i uvnitř národů se ve jménu nové státní ideologie vraždí statisíce, ba milióny obyvatel, anebo se vyhánějí jako obtížný hmyz nebo topí v moři jako krysy? Znamení zkázy se šíří jako požár v prérii, celý svět hoří apokalyptickým neklidem, co den rychlejším a jobovštějším. Je to mír, když všichni válčí proti všem, když největší zásoby a energie lidstva jsou v arzenálech zbraní, které se jaksi samočinně množí a množí, zatímco jedni státníci bez oddechu jednají, jak ty zásoby zničit, a druzí s jejich vědomím či souhlasem tyto sklady zvětšují, a když každé tak zvané uvolnění napětí končí napětím vyšším? J e to lidský mír? J e to rozum? Už dávno rozum a důmysl vědců, kteří bezmocně přihlížejí, přišel o své výsadní postavení a uvolnil je Žižku a Moci, dojemným bratřím vzájemně se doplňujícím, dědickým nástupcům Boha i Rozumu. Uprostřed jejich míru stojí dnes člověk, o něhož jde především, o něho, strůjce tohoto kosmického mumraje; o něho, pána a zároveň oběti svého absolutního panování; o něho, vládce země, který na příkaz tajemných Anonymů zemi rabuje, místo aby ji miloval; který ji vykrádá ve prospěch svého ohlupujícího blahobytu, sám už taky anonym a pouhá pracovně-spotřební jednotka, pokleslá na úroveň animála, starajícího se v bezmoci a tupé rezignaci už jen o to, jak co možná nerušeně přežít v totálním chaosu vražd, loupeží, násilí a terorů neslýchaných rozměrů a úprkovitých frekvencí... Ano, duch lidský se nemůže zastavit ve své touze po poznání. Nezdá se však, že se k němu dal pravou cestou. Chtivost člověka zapomněla na duši člověka, na její vyvolení, důstojnost i slávu, i na duši této země, trpící s ním a strachující se zkázy, která je na spadnutí. „Připozdívá se". A to je chvíle básníkova, chvíle Znamení moci, chvíle úzkosti o člověka. Tak daleko sahala nejistota / jak daleko sahal člověk l Sem tam se něco
82
Bedřich
Fučík
postavilo, však bourání bylo víc / Sem tam se něco našlo však hrozivé rostl seznam ztrát, k nimž se sbíhají cesty ze všech stran a od všech národů; nejenom národa básníkova, nýbrž veškerého lidstva a jednokaždé duše. To je ona chvíle na předělu časů, tak ostrém, že přítomný okamžik, jakmile nastal, už přešel a jen byl, schopen už zase spoluutvářet to, co přijde; to je čas básně, ve kterém pracují celé dějiny lidstva, takže hmota básně není jen stav dneška, ale i součtem toho, co bylo, to jest oněch dějů, neustále v čase sváděných v jednu jedinou prchavou přítomnost, v níž se odehrává všechno simultánně a v níž lidé dneška, každý se svým jedinečným neopakovatelných partem, nesou dědictví předků, jejich zisků i omylů, odpovědni za každé stéblo, které k nim sami přidají: nikdo, ani Bůh je nemůže této odpovědnosti zprostit, rozum lidský a lidská vůle rozhodly a nemohou se zbavit rizika svých rozhodnutí a jejich důsledků. To ne Bůh, jestliže už je, „dopustil", jen člověk chtěl a dopustil a trestá sám sebe. Člověk trpí a Bůh trpí s ním, když nemůže zvrátil nějvyšší výsadu, kterou ho nadal, jeho svobodnou vůli. Člověk v tupé hrůze, podobající se ochrnutí, stanul na křižovatkovém bodu své existence: Bylo k zalknutí, praví básník, stmívalo se / nebylo vidět na krok / ani do minulosti ani do budoucnosti / zatímco mrtvých jen přibývalo, stmívalo se tmou studenou, lidstvo se posunulo do pásem záhuby, jak se zdá nasvědčovat nesčíslně příznaků... Básník je ovšem dalek jakéhokoli panického či katrastrofického věštění, naopak; všechna jeho víra ústí v jednojedinou naději časnověčnou a všechny výstražné signály konce jsou mu jen pobídkou k výzvě světu, kterou kdysi kdesi minul, anebo aby ji začal hledat od počátku znovu: nechte marných řečí o míru, který se může zrodit jen ve vašich srdcích a hlavách; skončete se svým dnešním řízeným a spořádaným zmatkem i pošetilým budováním přepyšných pyramid a babylonských věží, které k ničemu nejsou. Nechte už slov jež sypou se hluchá a jalová l — nejsou lidská není v nich člověka Tak hovoří obludy, vymyšleně, aby nás pohltily / Dejte si říci za nějaký kratší čas / nebude po nich slechu / Nabttchodonozor se také je tak letmo připomíná... Hledejte slova silná, pravdivá pro katedrálnost věku, jejž vidím blížit se / pro dorozumění člověka s člověkem a národa s národem / pro dorozumění s Bohem, jenž stojí a čeká / u dveří srdce tvého. Religiózní dialektika básně je, jak je vidět, strohá a přímočará. Básník zřejmě nezná lepší rady než své: skloň se, člověče, před svým odvěkým lidským údělem, smiř se s Bohem, smiř se se sebou samým i svými bratry, smiř se se Zemí a přijmi v harmonii s ní její dary; a mysli na svou duši, kterou znovu uved v soulad se svým rozumem a svobodnou vůlí.
Básnická
výzva
86
Znamení moci je prosba a zároveň .výzva, nemilosrdný soud i odpuštění, pamflet i motlitba, zvichřená vize vedle ilustrující zkratkové reportáže, v nichž se mluví slovem tvrdým jako ocel a vzápětí něžným jako vůně. V prudkém sledu jednotlivých obrazů se střídají tyto polohy v nových a nových variacích a gradacích, vždycky si vědomy svého poslání a smyslu. Společným jmenovatelem Znamení je úzkost o Člověka s jednoznačným přízvukem tragické heroičnosti. Přes dramaticko-epickou objektivizující formu je tato báseň dílo, nesené ve svém patosu napořád silným, subjektivním prvkem, zahrnujícím v sobě pravost všech hněvných odsudků i pokorných zapřísahání. Těmi promlouvá ten, kdo si je vědom, že i on je ve své úzkosti a poslání sám, hlas na poušti, hlas, který možná nebude slyšen, nebude-li dokonce směšný. Ale ani za cenu mnohem vyšší se nemůže vyhnout a nepodílet se na zápase, v němž ho, básníka, nemůže v jeho účasti a práci na životě nikdo nahradit. V La Salettě znělo toto vyzvání o něco patetičtěji: Jsem tu můj Bože l bytem v hrůze — však přes přibitost svou já strach bezruký — ukazuji / přes svázanost svou, já úzkost beznohá — běžím t přes umlčenost svou, já ústa bez hlasu — křičím / Pod okny světadílu ukazuji, běžím, křičím, Ve Znamení moci jsou výbuchy úzkosti tlumenější, dalo by se říci že cudnější, přiškrcenější, jejich zdrženlivost proniká však všemi póry epického tvaru, který zabarvuje tvrdý sled hořkých jeremiád vnitřní intonací... Nikdo mne nezastane, říká ve Znamení, nikdo mne nenahradí, protože básník je jediný ze společenství lidského, který může svým slovem, svým obrazem, podat svědectví o skutečnosti; svědectví nenahraditelné a nezvratné, protože se prolamuje do každodennosti v rovině skutečnosti vyšší, jinak nepostižitelné, v rovině zvláštního poznání — soupodstatného sice s ostatními druhy poznání, ale povýšeného nad ně. Svědectví zde zastává jistou svrchovanou úlohu, kterou nemůže nahradit jakékoli jiné podávání poznatků v řádu logickém či pouze sdělném, obráceném pouze k vnějšku. Ve světě, který nic neví o podstatě svědectví, patří moiná k hlavním úkolům duše připomínat, že svědectví je forma bratrství, obecenství (P. Emanuel). Básnické svědectví je totiž vždy zaměřeno do středu života, v němž je nejvlastnější podstata a význam Znamení. Závěrem budiž dovoleno podtrhnout aspoň některé skladebné prvky Zahradníčkovy poémy. Za zmínku stojí jistě její orcheserálnost, rozehrávající píseň ve všech dostupných nástrojích slova do polyfonní plností. Expresívní rétorika výzev odpovídá monotónnosti žalmové, vichrná vyznání vystřídávají lyrické přeryvy (II. zpěv a jednotlivé sloky dalších zpěvů). Také členění je symfonické, zdůrazňují je jak vstupy, tak i závěry některých zpěvů. První verš vůbec: „Bylo k zalknutí", otvírá scénu jako v Beethovenově Osudové a připomíná ji i jinde tlumenou ozvěnou, připomínkou „Je pozdě", „Stmívalo se", „Připozdívá se" atd.
84
Bedřich
Fučík
Všechny tyto expresivní a tvárné prostředky Jsou však zároveň znaky času a prostoru, který Znamení v sobě zahrnuje. Čas, vteřina v toku věčnosti, vteřina, ve které utrpení člověka při zkáze Ninive je hned v sousedství dnešních koncentračních táborů a stejně blízko či daleko jako od listu k listu téže květiny, je pořád jakýsi ahistorický čas přítomností, ve které se prolíná a protíná děj aktuální s dějem v „nejodlehlejších záhybech minulosti". Jako zasazení básníkova „já" do proudu obecného dramatu verifikuje osobní účast autorovu a naléhavou realitu jeho obrazu blízkému na dosah ruky, tak zase dnešní děj, vsunutý do událostí na Golgotě, kumuluje všechny zkušenosti do společného osudu. Tato pospolnost je osou celého Zahradníčkova obrazového myšlení v řádu života viděného nikoli horizontálně, nýbrž v hierarchické členitosti. Tato reálnost počíná u fyzícko-psychické bytosti člověka a končí — jen pro příklad — ve slovesném výrazu, kdy zcela obyčejná věčnost interpretuje složitou unikavost duchovní, a naopak. Prolamování přítomnostního (do vesmírného dění a všechny obdobné prameny utvrzují příbuznost Znamení s jinými našimi kosmickými básněmi, od nichž, ať je to Mácha nebo Březina, zároveň se odlišuje svou důvěrnou, lidskou pozcmskostí. Znamení moci je — mám-li se vyjádřit dnešním svým poselstvím — ncjangažovanější básní naší doby, tak jako je jí Holanova Noc s Hamletem, a to proto, že není zaměřena politicky, a pakliže je, pak v úrovni, ve které nejednají političtí profesionálové. Stopy tohoto druhu lze vytušit jen v detailech s cílem konkretizačním. Stejně okrajově je modifikováno místo vzniku: básník netvoří ze vzduchoprázdna, krajina a a obloha a domy jsou opravdu českého původu, ale nejsou víc než orientačními východisky. Nikoli z „politické" opatrnosti se tak děje, když výzva básníka neplatí jen nám, nýbrž celému světu.
Karel
Kryl
Zbraně
pro
Eratá
Mrtvolky daktylů, zaváté do skalin. Nad chrámy Sumerů ticho dlí. Namísto žal vryl Popelce.
maškary se do skrání
Trojexil v exilu! A strach. Strach — meskalin — s návratem k průměru v pohodlí. Děs smíchu rozplizlý v popelce.
maškary, svítání
Nic s ničím. K ničemu! Nicota bez hranic! Hňup-vládce u vodky zasedne. Blbý, ač vzdělaný: takový patřívá do vlády! Houf chytrých ničemů — — rytířů z Nemanic — — rýmuje lichotky dovedné. Pak — strachem zdělaný — vládci za
se
zády.
vysmívá
—
86
Karel
Sám znáš ho, lokaje, krotkého k tyranu; chřtán k zemi ohnutý žere zem. Vsak zpyšní ve chvíli, jakmile na pána povýší! Lid slouží, smekaje před dveřmi huranů, jichž boty okuty železem, chán káže o píli a lóže přecpána slepýši. Jak přízrak ční pýcha nad Tvář Děsu z obrazů:
nestvůrný zenit! Goyových
minulost oživlá, vražená na kůly. V požáru konopí sambenit. A popel. Bez urny. Zvuk trumpet bojových do mrazu. Praporec Boží vlá, spuštěný do půli stožáru daleko od lidí. Rty větru mazlivé slíbaly popel. Nic vzejde v květ, tma skryje běsnění,
Kryl
Zbraně pro
Erató
popravy, oprátky, bezpráví, Ne, nikdo nevidí... ... Jak děti bázlivé za víčka zřítelnic skryjeme svět! A z krabic na snění strýc Satan pohádky vypráví. Dlaň spáru snětlivá rozdává oplatky, (ibrož alabastrová v okrase v rukávci chatrném), za víno hroznu — líh narkózy. Chór snobů uctívá sepsané ostatky, jichž ruka Mistrova dotkla se, neb Mistr Vzkříšení nehrozí.
— pod drnem! zesnulých
Jen hroby na kontě. Bohyně Athéna, se sponou na límci tuniky a svitkem sonetů, protknutým ocelí oštěpu, povstává ve frontě na funkci kreténa ve dvorním blázinci.
87
Karel
88
Úniky? Na jinou planetu? Na ostrov? Do cely? Do sklepů? Kam prchnout ze světa lží králů, pahrabat, ráclobybaron ů; ničení'? Do lesů? Do pouští? Vždy skončíš na nule počátku. Snad — skrýt se do ghetta a čekat na rabat v železobetonu mlčení, prostředník na a oko ztrnulé v kukátku
spoušti
střílny. Smích bezzubý nad slepou municí vět, kterým uiali pointu, půlvětí, vyrvaných z kontextu, významů naruby, jež tle jí v márnici, nacpány šakaly za plentu, na shnilou matraci neživých, vylhaných protestů.
Kryl
Jan
Vladislav
Představení (O jednom
Kafkově
motivu)
Čeština přímo vybízí k fascinující slovní hříčce ve dvojici, jež by měla znamenat protiklad, ač ve skutečnosti směřuje spíš k hluboké totožnosti; je to dvojice termínů přelíčení a představení. V běžné řeči a v běžném životě si ovšem jejich identitu neuvědomujeme, jakkoli k ní poukazuje nejeden fakt, například už obvyklý ceremoniál, kostýmy a obecenstvo soudních řízení s jejich pradávnými a stále udržovanými konvencemi, které mají tolik společného s konvencemi, obecenstvem, kostýmy a celým ceremoniálem divadla. Zato takové drama tuto totožnost potvrzuje v řadě případů výslovně: nelze nepřipomenout za všechny ostatní hereckou scénu z Hamleta, kde se představení potulných herců stává z Hamletovy vůle přelíčením a kde mimovaná divadelní vražda zastupuje rekonstrukci skutečné vraždy, rekonstrukci, která by měla být součástí procesu, jehož uspořádání nebylo v moci nešťastného prince dánského. V jeho situaci se ovšem ocitá znovu a znovu většina lidí tohoto světa, a pokud je neodnesou čtyři kapitáni dřív, než mohli dovést svou při k projednání, zanechávají nám tu o ní zprávu v podobě oné zvláštní lidské činnosti, jíž se říká literatura. A to nejen té její části, která se realizuje na jevišti v podobě divadelního představení. Doklady o totožnosti představení a přelíčení můžeme najít, chceme-li, i v próze, například v knize, která na ni naráží v jistém smyslu už svým názvem. Tou knihou je Kafkův Proces, k jehož základním motivům patří příznačný, byť zatím tuším nedoceněný motiv kostýmů a rekvizit, které provázejí tak či onak všechny jeho postavy. Zejména ovšem protagonistu knihy. Josefa K. zastihnou hlídači v den jeho třicátých narozenin v noční košili a v posteli; v posteli — a zřejmě v noční košili — spatří Josef K. poprvé svého obhájce a noční košile i postel hrají znovu významnou úlohu za jeho návštěvy u malíře Titorelliho. K.-ovo zatčení pozoruje z protějšího okna muž v rozhalené
90
Jan
Vladislav
kolilí; K. sám zastihne za jedné návštěvy u svého advokáta v košili Lenku; a halenka, zavěšená na okně v pokoji slečny Biirstnerové patři zřejmě rovněž do této kategorie. Ale kostýmy mají i další osoby. Zvláštního obleku muže, který ho přijde zatknout, si Josef K. povšimne, jakmile se před ním objeví, a je příznačné, že K. nedovede určit, k čemu ten přiléhavý černý oděv s různými záhyby, kapsami, přezkami, knoflíky a pásem slouží. Účelnost mrskačova obleku je již K.-ovi jasnější a postupem procesu poznává další kostýmy a stále zřetelněji i funkce, jež k ním patří, ať už jde o zlaté knoflíky soudních sluhů, o šavle soudních hlídačů, jejíchž divadelně hliníková pochva přiměje K., aby si na ni sáhl, o vybraný oblek soudního informátora, nebo konečně o šosaté kabáty a cylindry K.-ových popravčích. Kostýmy nachází K. i na obrazech v bytě svého advokáta a malíře Titorelliho. Jsou to podobizny soudců a jejich talár i trůnní křeslo ukazují na vysoké soudní hodnostáře, ty, kteří se pořád skrývají; ve skutečnosti to však jsou opět jen malí ješitní vyšetřující soudcové, kteří mají pouze vyšší povolení se tak dát malovat, a jejich trůnní křesla jsou obyčejné kuchyňské židle, na které je složena stará koňská houně; tedy opět jeden z těch předmětů, jež neznamenají samy sebe, ale zastupují cosi jiného — podobně jako noční stolek slečny Biirstnerové, přesunutý na okamžik doprostřed pokoje a proměněný v jakýsi jednací stůl, na němž se mimo jiné poprvé objevuje další důležitá rekvizita, procházející celým románem — svíčka. Setkáváme se s ní všude, kde jde o proces, i v oné komoře na staré haraburdí uprostřed banky, osvětlené jinak elektrickými žárovkami. Nejen postavy, ale i věci mají přinejmenším dvojí tvář a hrají; klamné jsou nejen portréty soudců, pod jejichž slavnostním držením se tají bláznivá ješitnost, ale i jejich knihy, pod jejichž deskami se skrývají obscénnosti. Společně s těmito kostýmy, rekvizitami a nakonec i jevišti, v něž se mohou během dne proměnit normální byty, patří do oboru divadla nakonec i označení jednajících osob Procesu; s označením soudní sluha, dozorce, soudce, student, žena se skutečně setkáváme především v divadelních textech. Pokud je postava označena jménem, je vždy jako jméno hlavního hrdiny v něčem neúplné, neurčité, šifrované nebo mnohoznačné, podobně jako kostým: jméno setníka Lanze označuje nejen skutečného synovce K.-ovy bytné, ale i smyšleného truhláře, z něhož se ovšem nakonec vyklube soudní sluha. Celý význam všech těchto přezdívek, převleků, kostýmů a rekvizit dokládá nejlíp sám Josef K., který se v první kapitole zdráhá obléci předepsaný oblek, když má předstoupit před dozorce, a nakonec si veznie své nejlepší žaketové šaty, jen aby celou věc urychlil. V poslední desáté kapitole po celém roce své pře čeká už K., aniž mu návštěva byla
Představení
91
ohlášena, sám o své vůli přichystán v černých šatech a natahuje si rukavice. Přijal už myšlenku pře, jež má podobu hry, a tedy i příslušný kostým. A brzy nato potvrdí Josef K. základní spojitost mezi přelíčením a představením, soudem a divadlem, která se táhne Procesem, naprosto jasně, když si uvědomí, že jeho popravčí vypadají jako staří herci, a když se jich zeptá, na kterém divadle hrají. Ale otylí, bledí muži v šosatých kabátech a s cylindr)' nebyli na to připraveni, aby se jich někdo ptal. A i kdyby byli, nedovedli by dát odpověď, tak jako nemůže dát odpověd žádné představení v divadle, žádná kniha v knihovně. Přesto však je z celého Kafkova románu jasné, že to hlavní v K.-ově procesu probíhá v kulisách a kostýmech, že ty hlavní otázky se člověku kladou v rovině představení.
TLdeněk
Neubauer
Krize neosobnosti a krize objektivity jako ontologický problém* ( P o z n á m k y k e s t u d i i Krize
eschatologie
neosobnosti**)
Bolestná zkufenosl novověku neitsvěděuje jen vědecký, alt odvěký lidský nárok na absolutní poznání jako ontologicky neopodstatněný. Žádná původní, předvědecká, mýtická, smyslová, estetická, tělesná i jiná zkuíenost — jakkoliv plná a všestranná — nám nezjedná přístup k nějakému o sobě jsoucímu „přirozenému světu", který by byt tím „jediným pravým a společným ", který by by! nezávisle na nás, na novověku, na vědě... Přirozený svět nemá svůj objektivní korelát..., je v léto přirozené zkníenosti samé..., je to život subjektivity světa — svobodný zdroj překypujícího bohatství vycházejícího do předmětnosti, v níž se vtěluje. Onlola%iepřirozeného světa nemůže být proto vědou, znalostí, nýbrž lakovým „věděním" o bytí, o němž je možno vypovídat jedině s-vědectvím, vy-znáním, jehož vý-povědi nejsou poi ídáním, ale z povědí. Pravdou této onlologie není správnost a formální bezespornou, tedy k o n s i s t e n c e , nýbrž naopak i n s i s t c n c e — naléhavost bytí v pravdě jakožto opravdovosti, pravosti, spravedlnosti. X . N . : Ontoloxie
subjektivity
jako
zkulenost
přirozené/xt [/n: Lieus cl
světa. natura]
Úvodem B ě l o h r . i d s k é h o s t u d i e je v y n i k a j í c í m d í l e m . J e až z a r á ž e j í c í — a p r o nás p o v z b u d i v é — ž e se s v ý m d u c h e m o c i t á na t ě c h ž e c e s t á c h m y š l e n í , p o k t e r ý c h k r á č í m e také m y . P r o m n e o s o b n ě p ř e d s t a v u j e p ř í m o s p o l e č e n s k o - v ě d n í p e n d a n t k m ý m v l a s t n í m ú v a h á m o smyslu, j e ž se o p í r a j í spíše o z k u š e n o s t s o u č a s n é k r i z e v s o u č a s n é p ř í r o d o v ě d ě . Z a t í m c o se t e d y s n a ž í m r e f l e k t o v a t k r i z i „ g a l i l e o v s k é " s t r á n k y n o v o v ě k é h o d ě d i c t v í , V. B. se z a m ě ř i l na s t r á n k u „ m a c h i a v e l l i o v s k o u " . A tak j e h o p r o t i k l a d o s o b n o s t — n c o s o b n o s t o d p o v í d á u m n ě p r o t i k l a d u s m y s l — o b j e k t i v i t a ; p o d o b n ě „ e s c h a t o l o g i e n e o s o b n o s t i " je p r o t ě j š k e m k s c i e t i s t i c k é m u „ p ř e d s u d k u o b j e k t i v i t y " , a jev k r i z e t é t o e s c h a t o l o g i e p ř e s n ě o d r á ž í v ě d e c k o u z k u š e n o s t , k t e r o u o z n a č u j i za „ s o u m r a k o b j e k t i v n í h o p o z n á n í " ( c f r . Včda ii náboženství). T a t o příbuznost, paralely a symetrie m n e ovšem naplňují v e l k ý m zadostiučiněním z pocitu vidění t é h o ž z různých stran a přístupů — zadostiučiněním pravdivosti. * V y c h á z í bez a u t o r o v a v j í l o m í a s o u h l a s u . "" T a t o studíc. K.íir,/ a u t o r e m |c Václav Bílohradsk>\ v y i l a n e d á v n o v i.onclýni v edici R o z m l u v y .
Krize
neosobnosti
jako
ontologický
problém
93
Následující p o z n á m k y p r o t o nejsou ž á d n o u k r i t i k o u či p o l e m i k o u . Z právě u v e d e n é z k u š e n o s t i s o u z n ě n í v y v s t a l a p o u z e p o t ř e b a z d ů r a z n i t p r á v ě t y vyšší h a r m o n i c k é , k t e r é za d a n é r e z o n a n c e nejvíce v y s t u p u j í d o p o p ř e d í . A t o je zej m é n a d ů r a z na ontologický a s p e k t p r o b l e m a t i k y eschatologie n e o s o b n o s t i . J e z d e s a m o z ř e j m ě p ř í t o m n ý ; o b á v á m se však, ž e b ě ž n ý č t e n á ř m ů ž e n a b ý t d o j e m , ž e a u t o r o v i j d e p o u z e o o b r a n u p r á v jedinečného, s u b j e k t i v n í h o a čistě o s o b n í h o — t e d y v š e h o t o h o „ s t í n o v é h o a i l u z o r n í h o " , co není r e d u k o v a t e l n é na objekt i v n í s k u t e č n o s t — vůči hegenionické a n o n y m i t ě n e o s o b n o s t i . V z n i k á tak pocit, ž e j d e spíše o p r o b l é m p r a k t i c k ý , o tvrzení t y p u , že „ve s v ě t ě důsledně v ě d e c k y d o m y š l e n é m a v e společnosti v y b u d o v a n é na v ě d e c k é m p ř í s t u p u se nedá d ů s t o j n ě l i d s k y žít". M ů j k o m e n t á ř k ú v o d n í m ú v a h á m z m í n ě n é h o t e x t u chce j e n o m více z d ů r a z n i t , že o b j e k t i v i t a a n e o s o b n o s t nejsou jen eticky n e v h o d n ý m či n e v ý h o d n ý m v ý c h o d i s k e m vůči lidské s k u t e č n o s t i co d o s v ý c h zlých následků, n ý b r ž že j s o u lží o veškeré s k u t e č n o s t i , a t o lží n a m í ř e n o u proti s a m o t n ý m z á k l a d ů m b y t í . N e m ů ž e jít o o d d ě l e n ! m e t o d a p ř í s t u p ů n o v o v ě k é h o p ř í r o d o v ě d e c k é h o m y š l e n í o d myšlení p o l i t i c k é h o (jak t o m u chtěla učinit s v é h o času b r n ě n s k á n o r m a t i v n í škola na základě rozdělení poznávacích m e t o d kauzální, t e o l o g i c k é a n o r m a t i v n í ) , n ý b r ž ukázat na společný k o ř e n zla, z n ě h o ž vyr ů s t á jak v ě t e v p ř í r o d o v ě d e c k é h o , tak p o l i t i c k é h o m y š l e n í n o v o v ě k u , j i n ý m i s l o v y : c h t ě l bych p o d t r h n o u t ten aspekt Krize eschatologie neosobnosti, k t e r ý — p o n ě k u d nesměle a zastřeně — naznačuje, že nejde o t o , zda má í „ p o u h á s u b j e k t i v i t a " p r á v o na existenci ( k t e r ý ž t o nárok se p r o j e v u j e v koncepci l i d s k ý c h práv), n ý b r ž ž e jde o zápas o základní otázku po bytí. T a t o o t á z k a v naší s o u v i s l o s t i z n í : J e s u b j e k t i v i t a p o u h ý m s v ě t e m stínů ( K a p . 1, p. 453), iluzí, s m y s l o v ý c h k l a m ů (Kap. 2., p. 4 5 7 ) vůči „vyššímu, o b j e k t i v n í m u vědění"—neb o z d a j e t o m u přesné naopak. T o , že daný t e x t se staví za d r u h o u a l t e r n a t i v u , je o v š e m d á n o z d ů r a z n ě n í m p r i m á t u p ř i r o z e n é h o světa; snažím se t o t o o n t o l o g i c k é r o z h o d n u t í v y h r o t i t ještě ostřeji, než t o b y l o učiněno. V ž d y ť t o , o c o jde, je v s k u t k u G I G A N T O M A C H I A PEIU T Ú O N T O S I S o u č a s n ý d i s s e n t je jen jedním — t o t i ž v e ř e j n ý m , p o l i t i c k ý m p r o j e v e m t o h o t o z á k l a d n í h o zápasu. Právě p r o t o v něm nejde o boj o m o c — t j. o „ p o u h o u p o l i t i k u " v u p a d l é m , n o v o v ě k é m slova smyslu „techniky moci" (2., p. 454)^, n ý b r ž o (v h l u b o k é m a p ů v o d n í m slova smyslu) politický aspekt t o h o t o z á k l a d n í h o o n l o l o g i c k é h o zápasu. T o neznamená, že by šlo o aspekt nahodilý: P l a t o n ů v m ý t u s j e s k y n ě je součástí P O L I T E I E — pojednání o d o k o n a l é m státu, k t e r ý je o b r a z e m d u š e , je r o v n ě ž v ý z n a m n é , že smyslem t o h o t o m ý t u je vzdělanost naší přirozenosti — t e d y P A I D E I Á , starost o duši, v n í ž vid! Patočka p o d s t a t u e v r o p s k é h o d ě d i c t v í , o k t e r é nám z d e jde. A p r á v ě z t o h o t o obratu naší přirozenosti (TÍÍS H E M E T E R A S F Y S E Ó S — 5 1 4 A), t o t i ž z jejího — b o l e s t n é h o a k l o p o t n é l i o — p o h y b u o d A P A I D E U S Í Á k PAIDEIÁ n u t n o o d v o z o v a t pojem „lidských p r á v " . P r o j e v e m t o h o t o p o h y b u ke v z d ě l a n o s t i je právě jejich reklamace, t e d y diss e n t . V s a m o t n é naší I-YSIS o p r á v n ě n o s t t o h o t o p o ž a d a v k u neleží: nejde o „práva p ř i r o z e n á " , daná ipso f a c t o , FYSEI, jaksi „bilologicky"! N á r o k na ně v y v s t á v á p r á v ě j a k o n á r o k o v á n í si — j a k o obrat! — Dějiny n o v o v ě k u jsou dějinami re-volucí, [c vs.ik třeba pochopit, i c současní mocní t o h o t o svéta — podivní včzňové j e s k y n í stínů — n e m o h o u z podstaty vřci rozumět díssentu jinak!
"Zdeněk Neubauer
94
zpětných obratů d o světa stínů — světa o b j e k t i v i t y , k z á j m ů m t o h o t o světa (ekonomiky, fungování, b l a h o b y t u , r o z k o š e . . . k a m b y l o l i d s t v o s - v á d ě n o a ujištbváno, že n a v z d o r y veškeré d u c h o v n í tradici E v r o p y , toto je p r a v ý svět, k němuž revoluce člověka o s v o b o z u j e („vymaňuje ze zajetí — k a p . 2., p. 4 5 5 , „osvobozen od subjektivity" — kap. 4., p. 23). Lze se p r o t o divit, že vládci t o h o t o světa, „nepraví strážcové", jak je kdysi i d e n t i f i k o v a l Patočka, zcela l o g i c k y chápou dissent jako kontra-revoluci? Teologická
formulace
„Gulak není výsledkem nějaké d é m o n i c k é síly, n ý b r ž p r o d u k t e m každodenní úřednické práce. . . Kap. 1., p. 450) — V t é t o f o r m u l a c i se jasně projevuje nedostatek důrazu na o n t o l o g i c k ý aspekt, a t o v mýtické, či „teologické" podobě. Víra v existenci ďábla chce právě vyjádřit z k u š e n o s t , že z l o samo nekoření jen tak beze všeho p o u z e v lidském úmyslu či záměru: had byl už v ráji přítomen, jak upozorňuje Paul R i c o e u r ve své La symbolique du mal. Zlo přichází na svět skrze lidské přikloněn! se ke zlému, často s k r z e dobře míněnou a svým způsobem legitimní poslušnost a služebnost něčemu jinému nežli jedině Bohu, jenž tvoří samotný základ lidské o s o b n o s t i a její a u t o n o m i e . Nczlidžťujrne si romanticky ďábla: jestliže víra v o s o b n í h o Boha znamená, že zdroj a základ vší skutečnosti má povahu osobnosti (=abstraktivum, jako „svébytnost", „jsoucnost" atp.) — tedy autentického b y t í o sobě, pak ďábel je předevíím negací t é t o povahy bytí, je z d r o j e m n e o s o b n o s t i — a tedy nezodpovědnosti: „žena, kterou jsi mi dal, mne navedla!", „had mne p o d v e d l ! " (cfr. Tractatus de peccnto orogonali, in Z. N . — Deus et natura). D é m o n s k é síly se p r o t o manifestně zjevují právě skrze spořádané občany — státní zaměstnance! (srv. úvahy Fideliovy o totalismu). N e o s o b n o s t není upadlost, n ý b r ž pád. Racionalita
a neosobnost
Že „norma neosobnosti je základ r o z u m n o s t i " , (kap. 1., p. 450), „identifikace rozumu s neosobnosti" (ibid.) či rovnice „rovnice=disciplina" (kap. 3., p. 459) a „rozum=neosobnost" (p. 468) je bez dalšího k r i t i z o v á n o a odmítáno. — Avšak t o t o vše o r o z u m u skutečně platí — racionalita je jeho bytostným určením. Vždyť' r o z u m je m o h u t n o s t objektivní' s y n t é z y , tenďujici' k transformaci jedinečných náhledů a osobních zkušeností na t o , c o je obecné, všemi nahlédnutelné, a tedy nezávislé na vší částečnosti m é h o osobního poznání, pocitu, sklonu, hodnocení. T a k r o z u m směřuje k o b j e k t i v i t ě : je disciplínou, tedy kázní v rozlišování mezi K O S M O S I D I O S a K O I N O S . A tak v jistém smyslu lze zcela oprávněně z t o t o ž n i t racionalitu a neosobní, formální stránku zkušenosti— tedy rozum s neosobnosti. Podstata eschatologie neosobnosti tkví v t o m , že n e o s o b n o s t - r o z u m je zde chápána jako T O E S C H A T O N — to poslední, základní, definitivní, a že neosobnost jako pravidlo r o z u m u v y s t u p u j e sama j a k o n o r m a non normata. Místo aby byla objektivita, tj. f o r m á l n í abstrakce, p o v a ž o v á n a za výkon rozumu, výkon „produkce objektivního světa" (kap. 2., p. 454), je v n o v o v ě k u t o t o rozlišení na K O S M O S IDIOS a K O S M O S K O I N O S p o v a ž o v á n o s a m o za něco „objektivně", tj. předeni, na r o z u m o v é m poznání nezávisle daného, co člověk pouze
Krize
neosobnosti
jako
ontologický
problém
95
k o n s t a t u j e ! T a k n a ú s v i t u n o v o v ě k u r o z u m š á m sebe o n t o i o g i c k ý f u n d o v a l j a k o t o p o s l e d n í , n e o s o b n í racionalita se prohlásila za základ v e š k e r e n s t v a (odtud o s v í c e n s k é u c t í v á n í r o z u m u za revoluce!) Příroda
a matematika
— problém
světa
přesnosti
S t í m b e z p r o s t ř e d n ě souvisí i jiná n á m i t k a : není tak beze v š e h o pravda, že p r o n o v o v ě k o u v ě d u je p ř í r o d a p r o s t ě m a t e m a t i k o u (kap. 2., p. 454). M e t a f o r a „ k n i h y p s a n é m a t e m a t i c k ý m j a z y k e m " je spíše představoví renesanční, jež chce říci, ž e p ř í r o d a je t a k o v é p o v a h y , ž e jí m a t e m a t i c k ý , tj. e x a k t n í , f o r m á l n í , kvant i t a t i v n í p o p i s nejlépe o d p o v í d á . Představa, která nejlépe o d p o v í d á t é t o p o v a z e u m o ž ň u j í c í m a t e m a t i c k y přesný popis, je p ř e d s t a v a mechanismu.' mechanismus m u s í b ý t p ř e s n ý , aby m o h l d o k o n a l e , slepě, automaticky fungovat. N e n í p r o t o t a k é d o s t a t e č n ě a naléhavě z d ů r a z n ě n o , že „ p ř e c h o d od světa přibLižnosti ke s v ě t u p ř e s n o s t i " (kap. 2., p. 4 5 5 ) j e s k u t e č n o u z m ě n o u světa! T u t o z c e l a k l í č o v o u p a s á ž si t o t i ž p o v r c h n í čtenář o d c h o v a n ý scientismem o k a m ž i t ě p ř e l o ž í v t o m s m y s l u , že jde o p ř e c h o d od dřívějšího p o u z e p ř i b l i ž n é h o p o z n á n ! k p o z n á n í p ř e s n é m u (téže skutečnosti!), a t u d í ž n u t n ě lepšímu; v mysli tnu v y v s t a n e p ř i r o z e n á o t á z k a , c o vlastně a u t o r p r o t i přesnějšímu p o z n á n í světa má? — s n a d n o s t a l g i c k ý p o v z d e c h : „lépe se nám žilo dříve, k d y ž jsme t o ještě nedokázali" — ve s m y s l u beatae ignorantiae či sanctae simplicitath? — Proti t o m u t o n e b e z p e č í p o v r c h n í h o n e p o c h o p e n í je třeba z d ů r a z n i t , že p ř i r o z e n é p o z n á n í , v ě d ě n í , cítění, j a z y k a myšlení jsou „nepřesné", p r o t o ž e stejně „nepřesná" je s a m o t n á s k u t e č n o s t , či lépe: j s o u c n o nemá p o v a h u mechanismu, o n ě m ž jedině m á s m y s l v y p o v í d a t v kategoriích přesnosti — tj. o d c h y l k y od n o r m y . Naše p ř i r o z e n é v n í m á n í , u v a ž o v á n í , p ř e d s t a v y , myšlení, p o j m y a slova jsou právě p r o t o t a k o v é p o v a h y , ž e z hlediska kritérií o b j e k t i v i t y ( n e o s o b n o s t i ) v z b u z u j í d o j e m v á g n o s t i , nejasnosti, nestálosti a nespolehlivosti, p r o t o ž e jsou „sonrodé" ( S Y G G E N É ) t o m u , co skutečně jest ( T O O N T Ó S O N ) — na rozdíl od našich r a c i o n á l n í c h p r o j e k c í , k o n s t r u k t ů , definicí a kalkulů, k t e r é o d p o v í d a j í nikoli j s o u c n ů m p ř i r o z e n é h o světa, n ý b r ž a r t e f a k t ů m — zařízením, p ř í s t r o j ů m , apar á t ů m , s l o ž k á m a institucím na základě t ě c h t o r o z u m o v ý c h k o n s t r u k t ů a p r o j e k c í z b u d o v a n ý c h , k n i m ž náleží i fungující mechanismy t o t a l i t n í h o státu a m o d e r n í s p o l e č n o s t i . J a k galileovská p ř í r o d o v ě d a , tak machiavellovská s t á t o v ě d a b e r o u své o p r á v n ě n í z t é t o o n t o l o g i c k é p ř e d s t a v y skutečnosti j a k o fungujícího m e c h a n i s m u , k t e r o u p o v a ž u j í za n e p o c h y b n o u , n e v ý v r a t n o u a definitivní. Na t é t o p ř e d s t a v ě s p o č í v á také k a ž d ý „vědecký s v ě t o v ý názor". V ě d e c k o s t t o t a l i t n í c h ideologií není t e d y n e o p r á v n ě n é epiteton omans, jak se většina lidí dnes d o m n í v á , cítíc p o t ř e b u klást ve v á ž n é m , n e c e n z u r o v a n é m t e x t u adjektiva •vědecká a vědeckost d o u v o z o v e k — a už v ů b e c ne contradictio in adjeclol T a t o v ě d e c k o s t i d e o l o g i e m o d e r n í h o s t á t u má své f u n d a m e n t u m in re, r e s p e k t i v e in realitate objectiva, na n í ž byla s k u t e č n o s t v n o v o v ě k u r e d u k o v á n y a o k t e r é se d n e s t é m ě ř n i k d o n e o d v á ž í p o c h y b o v a t , že je nejvyšší instancí p r a v d y ! — Vědci n e o p r á v n ě n ě p r o t e s t u j í p r o t i zasahování ideologie d o s v o b o d y v ě d e c k é h o b á d á n í : sami j s o u t v ů r c i a zastánci jejích o n t o l o g i c k ý c h základů. — V ě d a by měla h l o u b ě j i r e f l e k t o v a t i t u t o p o l i t i c k o u stránku své současné krize — nikoliv jen
"Zdeněk
96
Neubauer
tu epístemoriologíckou. Přirozený
svět: invarianta
nebo
Lebenswelt?
Pravá skutečnost—skutečnost přirozeného s v ě t a — n e m ů ž e mít p o v a h u definit i v n í p o z n a t e l n o s t i . T a náleží j e h o r a c i o n á l n í m p r o j e k c í m čí s t í n ů m , k t e r é jedině slibují b ý t v p o s l e d k u p o p s a t e l n é clare et distincte, p r o t o ž e j s o u — j a k o ž t o t e x t u r a p r o j e k č n í h o p l á t n a — t o t o ž n ý s a m y se s e b o u . O p ř i r o z e n é m s v ě t ě , j a k o ž t o z d r o j i všech s v ý c h o b j e k t i v n í c h p r o j e v ů , j e n á m n a o p a k ř e č e n o , že j e „ n e o b j e k t í vízovatelný, nckonstruovateiný" a nemyslitelný „ve smyslu logického aplikování p o j m ů " (kap. 3., p. 4 6 6 ) . N e m y s l í m p r o t o , ž e má s m y s l o n ě m ř í k a t , že j e nějak o u i n v a r i a n t o u , „ v e své s t r u k t u ř e s t á l e t ý ž " ( k a p . 2 . , p. 4 5 1 ) , p ř e s t o ž e n ě k t e r é P a t o č k o v y f o r m u l a c e se t o zdají n a z n a č o v a t — s á m j s e m s n í m o t o m n ě k o l i k r á t p o l e m i z o v a l . J e lepší m l u v i t o „ u n i v e r z á l n í s t r u k t u ř e " e v i d e n c e , v n í ž se d á v á (p. 4 5 2 ) , n e ž b a z í r o v a t na n ě j a k é m o b e c n é m a k o n s t a t o v a t e l n é m o b s a h u t ě c h t o evid e n c í v e smyslu consensu semper, ubiefue et ab omnibus. O s o b n ě mi p ř i p a d á n e j vhoclnější Patočkova charakteristika p ř i r o z e n é h o světa jako „společného f o n d u m o ž n o s t í " ( k a p . 2., p. 4 5 3 ) . Z k u s m e vzít doslova Husserlovo označení přirozeného světa, t o t i ž jako „ L e b e n s w e l t " — s v ě t ž i v o t a (kap. 2., p. 4 5 3 ; k a p . 3., p . 4 6 8 ) . B ě ž n ě c h á p e m e t e n t o t e r m í n v e s m y s l u U m w e l t , tj. W e l t unseres a l l t ä g l i c h e n L e b e n s . N e j d e v š a k o p o j e m d a l e k o hlubší? D o m n í v á m se, ž e p ř i r o z e n ý s v ě t j a k o ž t o Lebenszvelt je s k u t e č n ě s v ě t e m Ž i v o t a , a n i k o l i v s v ě t e m v ý s k y t o v ý c h j s o u c e n , m e z i k t e r ý m i se o d e h r á v á náš ž i v o t . A Ž i v o t je par e x c e l e n c e t o , c o se m ě n í , c o sebe s a m a stále proměňuje! T a t o s e b e p r o m ě n a , creatio continua Ž i v o t a je t í m , c o d ě l á z p ř i r o z e n é h o světa s k u t e č n o s t z o d p o v ě d n o s t i a a u t e n t i c i t y . T a k o v á s k u t e č n o s t , j a k o ž t o Wirklichkeit (působnost), je potentia (Patočkův „fond možností") tendující k u s k u t e č n ě n í . A t e n t o p r o c e s sám, t a t o t e n d e n c e je p ř i r o z e n ý m m í s t e m h o d n o t y , s m y s l u , / . o d p o v ě d n o s t i , v i n y atd., z a t í m c o s v ě t o b j e k t i v i t y — k o n s t a t o v a t e l n o s t i t o h o , c o je j i ž o d e v ž d y zde, d o v o l u j e zcela l o g i c k y c h á p a t t o t o p ů s o b e n í a veškeré tvůrčí konání a poznání jako pouhou neosobní a nevinnou konstataci a m a n i p u l a c i s t í m , c o u ž je b e z t o h o v ž d y u ž s a m o o s o b ě z d e . P r o t o , a b y c h o m nahlédli a uznali b y t o s t n o u n c m a n i p u l o v a t e l n o s t , z á v a z n o s t a p r e o r d i n o v a n o s t přirozeného světa, nepotřebujeme postulovat a dokazovat jeho neměnnost, n a d č a s o v o s t , n e h o s t o n č n o s t , n e p o d m í n ě n o s t — čili a b s o l u t n o s t ; t í m by se v p o s l e d k u o p ě t stal o p a k e m své p o v a h y p r o s t o r u s v o b o d y , t o t i ž n u t n o s t í , f a t a l i t o u . T a k b y c h o m upadli p ř e s n ě d o k r i t e r i í s u b s t a n č n í h o , m e t a f y z i c k é h o m y š l e n í , j e ž je v l a s t n í o b j e k t i v n í realitě s v ě t a n e m ě n n ý c h p ř í r o d n í c h z á k o n ů , k t e r é h o je p ř i r o z e n ý svět s m y s l u p l n ý m p r o t i k l a d e m . T o , c o činí z p ř i r o z e n é h o s v ě t a z á v a z n o u a n a d ř a z e n o u instanci, v y m y k a j í c í se v š e m h o r i z o n t á l n í m z á j m ů m č l o v ě k a , j e h o l i b o v ů l i a z v ů l i , je j e h o b y t o s t n á t r a n s c e n d e n t a l i t a , t e d y u c r c d u k o v a t e l n o s t na k t e r ý k o l i v a k t u á l n í p r o j e v či r a c i o n á l n í p r o j e k t . T u t o traneendentalitu tj. svébytnost struktury přirozeného světa chceme vyjádřit — v duchu náznaků zkoumaného textu — metaforou vztahu skutečnosti a stínu: z á s a h d o s k u t e č n o s t i se p r o j e v í na s t í n e c h , sed non vice versa: m a n i p u l a c e se
Krize
neosobnosti
jako
ontologický
97
problém
s t í n y , z p ů s o b jejich p r o j e k c e , d e f o r m a c e a retuše se na pravé s k u t e č n o s t i n e p r o j e v í — a l e s p o ň n i k o l i v j a k o b e z p r o s t ř e d n í pasivní zásah: záměr a d ů v o d t a k o v é m a n i p u l a c e s o b j e k t i v n í , v y č í s l i t e l n o u a k o n s t a t o v a t e l n o u s k u t e č n o s t í nerozho-
duje o pravdě!
Poslání filozofie:
univerzální
genealogie
rozumu
nebo
bermeneutikaf
s k u t e č n o s t p ř i r o z e n é h o světa je s v o u p o v a h o u bezprostředním J e z d r o j e m všech o b j e k t i v i z a c í , z d r o j e m , k t e r ý je sám „ n e o b j e k t i v i z o v a t e l n ý a n e k o n s t r u o v a t e l n ý " — a tedy n e k o n s t a t o v a t e l n ý . P ř i r o z e n ý svět je p o d l e v l a s t n í c h slov V. B. „nemyslitelný" ve smyslu logického aplikování p o j m ů a měřících p r a k t i k : T e m a t i z a c e p ř i r o z e n é h o světa je tak m o ž n á jen v čisté intuici, v evidenci dané jen v p r v n í osobě, a t a t o evidence „není k v a l i t o u s o u d u , ale originální d a n o s t í věcí z e zkušenosti." (kap. 3., p . 4 6 7 ) . T a t o povaha p ř i r o z e n é h o světa a j e h o p o z n a t e l n o s t i však p r o b l e m a t i z u j e sám pojem genealogie, jak je s ním v t e x t u z a c h á z e n o , a kde f i l o z o f i e je d o k o n c e p r o h l a š o v á n a za „ p o k u s o u n i v e r z á l n í genealogii r o z u m u " (kap. 3., p. 4 6 6 ) ! Pravá
tajemstvím.
S l o v o genea-logie lze chápat p o u z e j a k o L O G O S PERI T É S G E N E S E Ó S , tj. j a k o v ý k l a d či nauku o z r o z e n í , v z n i k u . A v š a k m ů ž e o v z n i k u e x i s t o v a t v ů b e c nějaký logos? Genesis, v pravém a p l n é m slova smyslu v z n i k u něčeho n o v é h o je ex d e f i n i t i o n e mystérium stricte dictum, a p r o t o ji žádné ratio, ž á d n ý l o g o s n e d o s á h n e . V z n i k , t v o ř e n í , p l o z e n í nejsou t o t i ž součást! žádné p r o j e k c e či r e d u k c e . E m a n c i p o v a n é a z a b s o l u t n ě l é ratio n o v o v ě k é h o racionalismu muselo p r o t o r e d u k o v a t s k u t e č n o s t na o b j e k t i v n í realitu, kde nic skutečně n e v z n i k á ani n e z a n i k á , kde veškeré dění a r o z m a n i t o s t nejsou než z m ě n y a variace kombinací s t á l e t é h o ž — t o t i ž n e m ě n n é substance — rei extensae. ( T o je smyslem snesen! n e b e s k é m e c h a n i k y , náležející nadlinární sféře, na z e m , p r o n i k n u t í světa přesnosti d o k a ž d o d e n n í h o ž i v o t a ; cfr. p. 4 5 5 . ) — C h c e m e - l i přivádět r o z u m o v é p o z n á n í , t j . o b j e k t i v n í vědění, k j e h o zdroji, k t o m u , c o je p o d m i ň u j e , chceme-li p o z n a t , j a k t o t o v y r ů s t á z p ů v o d n í evidence, pak n e m ů ž e m e usilovat o p o z n á n í na ccstě l o g u — n e b o ť p r á v ě o j e h o „genealogii" zde běží! Sáni pojem „genealogie" o b n á š í v n i t ř n í spor! « J s o u z d e j m e n o v á n i tři „genealogové": N i e t z s c h e , Freud a Husserl (kap. 3., p p . 4 6 0 - 4 6 5 ) . Paul R i c o e u r o z n a č u j e f i l o z o f y genealogie — archeology vědění — z a „grands m á i t r e s d u s o u p c o n " . Vedle N i e t z s c h e h o a Freuda však j a k o t ř e t í h o u v á d í — M a r x e ! A b y c h o m z k r a t k o v ě naznačili, kde jsou m e z e genealogického m y š l e n í , o d k a z u j e m e v t é t o souvislosti k a u t o r o v ě v ý z v ě k „ o d v a z e číst Marx o v y spisy v e světle koncentračních t á b o r ů " (kap. 3., p. 4 5 9 ) . G e n e a l o g i c k é m y š l e n í je v ý r a z e m začínající k r i z e n o v o v ě k u a p ř e d z n a m e n a l o „soumrak objekt i v i t y " . M o ž n o s t p r o v á d ě t genealogii r o z u m u a o b j e k t i v n í h o v ě d ě n í ukázala, že t o , co v y s t u p u j e j a k o n e p r o b l e m a t i c k á d a n o s t a co je t e d y tradičně p o v a ž o v á n o z a p o s l e d n í , dále n e o d v o d i t e l n é p o c h o p e n í o b j e k t i v n í skutečnosti, p r o t o ž e je t o v y k a z a t e l n é j a k o jasný a z ř e t e l n ý obsah v ě d o m í (ať u ž o s o b n í h o či společens k é h o ) m ů ž e s a m o p o u k a z o v a t ještě jinam, za sebe, b ý t p r o j e v e m něčeho p ů v o d n ě j š í h o , p r a v d i v ě j š í h o . A v š a k t a k o v á genealogie není sama ještě genealogií v ů b e c , n ý b r ž genealogií jistých r o z u m o v ý c h s t r u k t u r , jež je z á r o v e ň n á v o d e m ,
98
" Z d e n ě k Neubauer
j a k t y t o s t r u k t u r y p ř e v á d ě t n a j i n é ( n a p r . n a v ů l i k m o c í , S k l a v e n m o r a l , práci, n a d h o d n o t u , T r i e b , k o m p l e x ap.), o n i c h ž p r o h l a š u j e , ž e j s o u s a m y u ž o p r a v d u tou pravou skutečností, předmětem definitivního vědění. S á m N i e t z s c h e , k t e r ý je b e z e s p o r u n e j h l u b š í m m y s l i t e l e m „ G o t z e n d á m m e r u n g " n o v o v ě k u , p ř e s s v o u insístenci na z r o d u r o z u m u z n e r o z u m u sám upadá ve svých genealogických dedukcích d o pokušení racionální konstrukce. R i c o e u r o j e h o m e t o d ě kdesi t r e f n ě říká, ž e p r o N í e t z s c h e h o v y k á z a t p ů v o d n ě j a k é h o ideálu řeží i p s o f a c t o o t á z k u p r a v d i v o s t i : ani N i e t z s c h e n e b y l v ž d y d o d ů s l e d k u s c h o p e n v z c h á z e n í n o v é p r a v d y či s t v o ř e n í h o d n o t y ( W a h r h e i t s a u f gang, W e r t s c h a f ř e n ) s k u t e č n ě a p l n ě myslet.—Odtud jeho podivuhodné nepochopení S ó k r a t a ( k a p . 3., p. 4 6 1 ) í — V ž d y ť S ó k r a t é s n e v y s t u p u j e v d o b ě , k d y Ř e k o v é j e š t ě b y t o s t n ě žijí d o b r o , k r á s u , s p r a v e d l n o s t , p r a v d u , z b o ž n o s t — t j . „ v ě d í jen i n s t i n k t e m " , n ý b r ž v s i t u a c i , k d y t a t o p ů v o d n í ž i t á e v i d e n c e j e u ž d á v n o z a s u t á , p o d b u d o v a n á u m ě l ý m i k o n s t r u k c e m i a p o v r c h n í z v y k l o s t í , a tak v y d á n a na p o s p a s d e m a g o g i i a s o f i s t i c k é m a n i p u l a c i . V e s k u t e č n o s t i byl S ó k r a t é s dalek t o h o , a b y „ b o u r a l i n s t i n k t i v n í v ě d ě n í , n a h r a z o v a l h o ú v a h o u a t a k si j e p o d m a ň o v a l " ; v ž d y ť p ř e c e p r á v ě o t o š l o S o f i s t ů m ! S ó k r a t é s se n a o p a k s n a ž í p ř i v é s t své s p o l u o b č a n y m a i e u t i c k o u m e t o d o u d i a l o g u k A N A M N E S I S — k r o z p o m e n u t í se n a o n u p ů v o d n í z k u š e n o s t v l a s t n í h o z o d p o v ě d n é h o a o s o b n í h o n á h l e d u , t e d y d o s l o v a z k u š e n o s t husserlovské evidence tak, jak j e v n a š e m t e x t u v y l o ž e n a — kap. 3 . , p. 4 6 7 ) , k t e r á p r o t o n e m ů ž e b ý t ž á d n ý m o b j e k t i v n í m v ě d ě n í m ! P r o t o říká P l a t ó n v o n é s l a v n é pasáži s v é h o 7. listu, že t o , o c o v e f i l o z o f i i j d e , „ n e l z e nijak p o v ě d ě t j a k o jiné n a u k y ( M A T H É M A T A ) , n ý b r ž z h o j n é h o s p o l e č n é h o z k o u m á n í ( S Y N Ú S I A ! ) a z e soužití ( T O S Y Z É N ) n a j e d n o u , c o p l a m e n v z n í c e n ý z v y l é t l é j i s k r y , v z n i k á v duši s v ě t l o ( F Ó S E N T É P S Ý C H É G E N O M E N O N ) a pak sc s a m o ž i v í " (341 D). — T a t o G E N E S I S T Ú F Ó T O S — z k u š e n o s t v z e j i t í v ě d ě n í n e m ů ž e b ý t sama o b s a h e m n ě j a k é h o v ě d ě n í , n ý b r ž j e čistou událostí porozumění, m a j í c í f e n o m e n o l o g i c k o u s t r u k t u r u r o z p o m e n u t í se, v z e j i t í , z ř e n í , z j e v e n í ! A tak S ó k r a t o v a r e f l e x e v l a s t n í h o n e v ě d ě n í není s a m o z ř e j m í i r o n i i , ale není ani n ě j a k ý m d e f i c í e n t n í m m o d e m n e g a t i v n í h o , a p o f a t i c k é h o v ě d ě n í , j e ž j e d i n é přísluší s m r t e l n í k ů m , n ý b r ž p ř e d s t a v u j e v s k u t k u m o u d r o s t p o z i t i v n í , b o ž s k o u : zkušenost p ů v o d n í evidence, v z t a h u k t o m u , co teprve zakládá k a ž d é j m é n o , představu, výklad a d o k o n c e i vědění, a co je jsoucno s a m o — T O A U T O O N (342 D). — J e a ž n e u v ě ř i t e l n é , jak N i e t z s c h e ú v génius v c o n u o o h l e d u m o h l n a l é t n o u t na d e m a g o g i i M e l é tů a A n y t ů j a k o k t e r ý k o l i v A N É R A T H É N A O I S z d a v u ! I N i e t z s c h o v a m o u d r o s t t o t i ž z t r o s k o t á v a l a , byla-li n u c e n a z o b l a s t i ž i t é h o instinktu z a r a t h u s t r o v s k é evidence k vyslovitelnosti — a tak podrobena logu. B y l o b y m o ž n o u k á z a t , jak t o t o n e d o r o z u m ě n í se s t a l o d ů v o d e m N i e t z s c h o v a t r a g i c k é h o n e p o c h o p e n í křesťanství. — V s o u v i s l o s t i s n a š í m t e x t e m b y c h c h t ě l p o z n a m e n a t jen t o l i k , že N i e t z s c h o v a g e n e a l o g i e je t a m sice p ř e v e d e n a , ale n e n í u v e d e n a d o s o u v i s l o s t i s k o n t e x t e m — n a p ř . s P a t o č k o v ý m o d s t u p e m (kap. 3., p . 461). K a ž d á g e n e a l o g i e r o z u m u , j e ž chce b ý t v ě d ě n í m , tak o b h a j u j e v n i t ř n í p a r a d o x a riskuje sc s t á t ideologií. Z t é h o ž d ů v o d u z t r o s k o t a l o t é ž úsilí u s t a v i t f i l o z o f i i als strenge Wissenschaft: v ž d y ť p o l e v ě d o m í není p ř e d m ě t e m n ě j a k é h o
Krize neosobnosti
jako
ontologický
problém
99
v ě d ě n í , n ý b r ž p ř i r o z e n ý m světem p ů v o d n í b e z p r o s t ř e d n í z k u š e n o s t i — světem ž i v o t a , j e n ž lze n a l é z t j a k o z d r o j naší zkušenosti jen skrze S Y N - Z É N — soužití v S Y N Ú S Í Á — tj. společné pobývání, s o u p o d s t a t n o s t , ( S Y N G E N E I A T U P R Á G M A T O S — s o u r o d o s t , spřízněnost s věcí — cfr. 344 A ) , k t e r é spíše n e ž v ě d ě n í či myšlení jsme zde z v y k l í o z n a č o v a t j a k o porozumění. T o t o p o r o z u m ě n í je z k u š e n o s t , j e ž p ř i v á d í r o z u m a vůbec k a ž d ý svůj obsah ke s v é m u z d r o j i : není t o genealogie, n ý b r ž žití, prožívání (experientia) z r o d u v e š k e r é h o vědění. T o t o u v ě d o m o v á n í si našeho p ů v o d n í h o v z t a h u k tajemství je f i l o z o f i í — v ě d o u c í l á s k o u k m o u d r o s t i a v ě d o m ý m úsilím o n e m o ž n é — skrze p o z n á n í a s l o v o p ř i v á d ě t k n e p o z n a t e l n é m u a n e v y s l o v i t e l n é m u . Filozofie je t í m také v ý c h o v o u , p ř í p r a v o u k b e z p r o s t ř e d n í m u v z t a h u k t o m u , co je základem našeho p o z n á n í i n a š e h o b y t í — z d r o j e m vší zkušenosti a v š e h o v ě d ě n í . — T e n t o v z t a h sám, v z t a h ke s k u t e č n o s t i j a k o „ b e z p r o s t ř e d n í m u tajemství" je ovšem v z t a h e m nábožens k ý m sensu lato. Nechci zde u v a ž o v a t o t o m , v jakém smyslu je pbilosopbia anátla tbeologiae; ukazuje se nám však, že je v k a ž d é m případě ancilla religionis. P r o t o p o v a ž u j i uvedený dojem „ p o k r o k o v ý c h intelektuálů", „vnímajících m r a v n í z a m ě ř e n o s t , k níž v y z ý v á S o l ž e n i c y n , jako o b n o v u náboženského p o j e t í z k u š e n o s t i transcendence" (kap. 4., p. 472) za zcela o p r á v n ě n ý . N e b o ť k d o b r u a zlu se musíme v z t a h o v a t bezprostředně, tj. z o d p o v ě d n ě — jako k naší vině a p o v i n n o s t i — nepříslušíť nám „vědět d o b r é a zlé" (Gen. 3.5); a patrně ani d o b r u a zlu — j a k o ž t o b y t o s t n ý m d i m e n z í m p ř i r o z e n é h o světa — nenáleží teoretické v ě d ě n í spočívající v diváckém o d s t u p u , n ý b r ž d o b r u a zlu náleží ž i t é p o r o z u m ě n é v s o u b y t n o s t i (jakási S Y N Ú S Í Á HÉ S Y Z É T H Ú S A ) . T a k o v é m u t o úsilí o b e z p r o s t ř e d n í p o r o z u m ě n í věci samé, jež je b y t o s t n ý m určením f i l o z o f i e , náleží dnes spíše o z n a č e n ! „bermeneutika" n e ž „genealogie". J i s t ě není n á h o d o u , že největší f i l o z o f h e m e n e u t i k y , Paul Ricocur, prošel c e s t o u o d f e n o m e n o l o g i e vůle p r á v ě a ž k analýze s y m b o l i k y zla — a v současné d o b ě se z a b ý v á r o z b o r e m jiných velkých náboženských s y m b o l ů , jako je třeba t r i n i t á t n í dogma. H e r m e n e u t i c k é myšlení, přivádějící tajemství k p o r o z u m ě n í l o g e m , aniž je v něm r o z p o u š t í , přivádí k n á b o ž e n s k ý m o t á z k á m a obecně k f e n o m é n u p o s v á t n é h o , b o ž s k é h o nikoliv nahodile. P r o č se d o m n í v á m , žc t a k t o pojatá hermeneutika r o z u m u je daleko spííe ( p o s l á n í m f i l o z o f i e vůbec než j e h o genealogie?—Protože mezi h e r m e n e u t i k o u a genealogií v i d í m rozdíl o b d o b n ý jako mezi S ó k r a t o v ý m tázáním a s o f i s t i k o u , k t e r é ž t o d v ě c e s t y představují pradávný mýtus o f i l o z o f o v i a a n t i f i l o z o f o v i . Z a t í m c o sofista se zmocňuje logu a d o v e d e s ním mistrně zacházet j a k o s univerz á l n í m n á s t r o j e m k dosažení j a k é h o k o l i v cíle, f i l o z o f se s v ý m zacházením s logem p o z o r u j e to, co se logem samotným zjevuje; a t o , co logos zjevuje, není l o g o s sám, ani můj záměr či projekce, n ý b r ž t o , o co skutečně jde, a co není v l o g u samém ani jinak úplně zachytitelné: tj. jsoucno samo, j a k o ž t o smysl, T O A G A T H O N starých f i l o z o f ů . V ě r u t ě ž k o je rozlišit genealoga od hermeneuta, tak j a k o je t ě ž k o odlišit sofistu od filozofa. A t h é ň a n ů m a celé další tradici až p o N i e t z s c h e h o ěi Pirsiga (Zen and tbe art of motorcycle maintenance) se to příliš n e d a ř i l o . O b a zahlížejí cosi za logem. G e n e a l o g zná však jenom clare et distince — j e h o cíl je t o t o ž n ý s j e h o cestou. I h e r m e n e u t se p o h y b u j e v jasu a zřetelnosti
" Z d e n ě k Neubauer
100
p o l e v ě d o m í . Cläre et distince své c e s t y v š a k d o v e d e s p o j i t s humiliter et pro( p o k o r n ě a h l u b o c e ) s v é h o v z t a h u k t o m u , c o n a t é t o c e s t ě h l e d á , o co m u v s k u t k u j d e : b e z p r o s t ř e d n í h o v z t a h u k n e v y č e r p a t e l n é m u z d r o j i z j e v u j í c í h o se t a j e m s t v í . M a r x i s m u s se stal genealogií. P s y c h o a n a l ý z a v š a k n a l e z l a s v é h o J u n g ? a f e n o m e n o l o g i e Paula R i c o e u r a — resp. c e l o u s o u č a s n o u a t m o s f é r u m y š l e n í v y c h á z e j í c í h o z úsílí o p o r o z u m ě n í ( k a m s a m o z ř e j m ě p a t ř í p ř e d e v š í m M . H e i degger), k n í ž R í c o e u r náleží.
funde
Pojem
Života
Řekl jsem, v jakém slova smyslu chápeme označení p ř i r o z e n é h o světa j a k o ž t o světa Života ( L e b e n s w e l t ) , c o b y o p a k u z m r t v ě l é h o světa u m ě l é h o , nepřirozeného, konstruovaného, světa objektivity. Zdůraznil jsem, že vztah k přir o z e n é m u s v ě t u není v z t a h e m o d t a ž i v é h o p o z n á n í , n ý b r ž v z t a h e m s o u n á l e ž e jícího soubytí-soužití — S Y N Ú S Í Á , S Y Z É N . C h t ě l bych ještě v souvislosti s t í m t o d ů r a z e m na ž i v o t j a k o na p r o t i k l a d n e o s o b n o s t i u p o z o r n i t n a k o n e c na j e d nu n e d ů s l e d n o s t . Z a t í m c o i N i e t z s c h e n a z ý v á p ř i r o z e n ý s v ě t , t e n t o z a p o m e n u t ý z á k l a d vší naší z k u š e n o s t i a r o z u m u , „ L e b e n " , a t a k é F r e u d o v a T r i e b h a f t i g k e i t a M a r x ů v m a t e r i a l i s m u s nějak p o u k a z u j í k t é ž e z k u š e n o s t n í o b l a s t i , m l u v í Patočka o návratu k přirozenému světu j a k o o překonání služebnosti k ž i v o t u . T o t o „ v y t r ž e n í z e s l u ž e b n o s t i " je dále c h á p á n o p ř í m o j a k o z r o d o s o b n o s t i , p ř e k o n á n í e s c h a t o l o g i e n e o s o b n o s t i . (kap. 4 . , p. 4 7 0 - 1 ) — p ř e s n e b e z p e č í o r g i a s t i c k é h o pádu. O s o b n o s t se r o d í j a k o „ v ě d o m á s v o b o d a p ř e d životem". J a k r o z p t ý l i t t o t o n e d o r o z u m ě n í ? D o m n í v á m se, ž e sám p o j e m Ž i v o t a ( Ž i v o t a v ů b e c — n i k o l i v jen l i d s k é h o ! ) j e t ř e b a p r o h l o u b i t . N ě k t e r é P a t o č k o v y f o r m u l a c e t o t i ž nešťastně n a v o z u j í z á m ě n u s c i e n t i s t i c k é h o p o j e t í Ž i v o t a , j a k o p r o c e s u p ř e ž i t í , tj. p o u h é h o v e g e t o v á n í , se s i l n ý m a f e n o m e n o l o g i c k y a d e k v á t nějším v ý z n a m e m t o h o t o p o j m u . P r o N i e t z s c h e h o je ž i v o t t o , c o sebe s a m a p ř e k o n á v á : „ U n d dies G e h e i m n i s s r e d e t e d a s L e b e n s e l b e r zu m i r : „ S i e h e , sprach es, ich bin das, was sich immer selber überwinden muss ( Z a r . , p . 1 6 7 ) . A t a k é M a r x o v o pojetí zadržené žádostivost, které převzal od německé klasické f i l o z o fie, F r e u d o v a d i a l e k t i k a E r ó s — T h a n n cos a H u s s e r l o v a E p o c h é — z ř e k n u t í , se u k a zují tímtéž směrem. V ý z v a k „ v y t r h n u t í se ze s l u ž e b n o s t i ž i v o t u " zni tak z b y t e č n ě p ř í l i š z á s v ě t n i c k y a o r f i c k y . ( O o r f i s m u — m ý t u duše u p a d l é v t ě l e s n o s t — říká Paul R i c o e u r , že byl v ž d y n e j v ě t š í m n e b e z p e č í m p r o f i l o z o f i i , k t e r á si t e n t o m ý t u s p r a v d ě p o d o b n ě p ř í m o z k o n s t r u o v a l a — tak j a k o n e j v ě t š í m n e b e z p e č í m k ř e sťanství byla g n o z e ) . Proti p o ž a d a v k u „ s v o b o d y vůči Ž i v o t u " lze p o s t a v i t z k u š e n o s t Ž i v o t a j a k o p r á v ě t o h o , c o je b y t o s t n ě svobodou vůči sobě samotnému. N e d o s t á n í t o m u t o b y t o s t n é m u určení je o p a k e m Ž i v o t a , j í m ž není s m r t , n ý b r ž p r á v ě p ř e ž í v á n í , v e g e t o v á n í , ž i v o ř e n í ; v ž d y ť Ž i v o t sám je p l n o s t í , s u p e r a b u n d a c í , sebc/.jcvo v á n í m — a t a k t r a n s c e n d c n c í a sebe v y d á n í m , a k a ž d ý j e h o „ d e f i cicncní m o d u s " je u ž sám j e h o p o p ř e n í m . P r o t o je p r á v ě Ž i v o t o n í m z á k l a d e m b y t í , d o v o l u j í c í m se v y v a r o v a t jak o r g i a s t i c k é m u p á d u d o t ě l e s n o s t i , tak H Y B R I S a b s o l u t n í h o d u c h a , j e j í m ž v ý r a z e m je, p r á v ě e s c h a t o l o g i e n e o s o b n o s t i .
Krize
neosobnosti
jako
ontologický
problém
101
ž i v o t , p ř i r o z e n ý s v ě t a o s o b n o s t tedy spolu nějak souvisejí. P o j m o v ý obs a h slova „ ž i v o t " si p r o t o nelze v tak závažných a základních úvahách prostě v y p ů j č o v a t od o b j e k t i v n í c h věd. Ž i v o t není jen ontickou kategorií pro určitý t y p j s o u c e n , t o t i ž p o z e m s k é organismy, n ý b r ž o n t o l o g i c k o u dimenzí pravé s k u t e č n o s t i , tj. p ř i r o z e n é h o světa, tak jako osobnost, d o b r o a pravda. — V š a k také křesťanská víra v osobního Boba, je v í r o u v Boha, jenž ústy s v é h o vtěleného Slova p r o h l á s i l : Já jsem cesta, pravda a ž i v o t . A t o t o S l o v o , jež b y l o na počátku, skrze n ě h o ž všechno je učiněno a v n ě m ž byl ž i v o t — a život je světlo lidí, — J e i í S K r i s t u s žije a kraluje v j e d n o t ě Ducha svatého — jenž sám je Pán a Dárce Ž i v o t a . K o n č í m své p o z n á m k y tak, jak jsem začal — teologickou formulaci, p r o f i l o z o f a - h e r m e n e u t a symbolem ontologické zkušenosti bytí. V Praze,
na IV. nedřli postní
Deo grjf/jj.'
— Laetarc
jež je
— /.. P.
1982
Ivan
Diviš
Z deníků 1976-1981 Natalía Vasiljjevna Bevad, ruská emigrantka, dlouhý pobyt v Praze, pak v Mnichově, zemřela 26. 1. 1975. Zde se jednalo o matku psanou s velkým písmenem, o jedno z vtělených tajemství lásky. Měla ráda Lídu, měl jsem čest ji poznat a několikrát vidět. 14. 12. 1976
Nejde o motolicí ptáka emu od panketu k panketu; jde o výbuch hlavy; aby z ní zašlehlo, vyšlehlo, abych v ní dokázal provést nejzazší znovusepjetí protilehlostí, abych dokázal rozpojit a znovu spojit, rozpojit a znovu spojit, a to ve visutém městě. Listopad 1977
Chcež-li se člověka dotýkat jak náleží, nesmíš se ho ani dotknout. 1977 *
Výrok starců: Já jich tzv. sklerotické udupané lásky. Mají čemu; mladí zakrátko
už nerozumím světu!, je spíš než výrazem jeinsuficience, výkřik zrazené, uvláčené, posléze pravdu, mají úplnou pravdu, není už rozumět zakusí totéž. ¡4. u. 77
Narodilo se celé nové lidstvo, vesměs nebílé a jemuž nerozumíme. Jeho příslušníci nemají ani starosti v zaměstnání, ani alkoholický nebo manželský problém; nemají co žrát a jejich děti jsou jim vražděny před očima. Srpen 1977
Z deníků
103
Napřed život co básnické dílo, teprve pak básnické dílo co připomínka, vysvědivka, diskusní návrh. 197S S-
Dříve všichni především žili, milovali a pracovali a jeden z nich to všechno zapsal; dnes nikdo nežije, nemiluje ani nepracuje, zato všichni to zapisují. 197S Po celou dobu Kristova díla na zemi, chce se říci práce, se Bůh Otec ani na chvíli neukáže. Patrně se skrývá v jedné ze svých nesčíslných vyhlídkových věží. Kristus nevydává svědectví o Otci, který ho poslal, zato o Sobě, který se dává. 25. ktdítna 1978 jí-
Víra je výrazem specifické schopnosti právě tak, jako specifické neschopnosti. «•
Nezapomněl jsem a nikdy nezapomenu, že můj otec viděl se svými rodiči a sourozenci z oken Wiehlova domu pohřeb Svatopluka Čecha. Jan Vincenc Diviš, můj děd, zakoupil za tím účelem do okna řečeného domu místenky. To mně dává sílu bojovat se svými odpornými nepřáteli právě tak, jako mne oni právě pro tento fakt nakonec zavraždí. Červenec 78 Nikdy se nejednalo o míru poznatků, dokonce ani ne o míru poznání, neboť i s dosaženou mírou správného rozpoznání a poznání může být člověk dokonale nešťasten, ba právě proto; jde o bodhotu tohoto poznání, jeho strukltirovanost, o to, aby člověk od té chvíle vše kolem sebe viděl novýma očima, nikoli omytýma očima básníků anebo pohádkových dějů, ale očima, jež fungují co relevantní optické zařízení oné nové strukturovanosti. 28. 7. 78 Zfalšoval jsem otcův podpis na nějakém blbém vysvědčení anebo zprávě o chování, už nevím. Otec to zjistil, zbledl a řekl: Za tohle tě musím potrestat. Metodicky mne zbil řemenem. Zvlášť si pamatuju ten důraz: za tohle tě musím potrestat. 3. 8. 78
104
Ivan
Diviš
Otec vyžadoval, aby teplota v místnosti nikdy nepřestoupila 18 °C. Někdy dokonce kontroloval teploměr. Nikdy se nevystavoval slunci, natož aby se opaloval. Byla to i věc studu, ale studu hlubšího, věc tonusu celé by tosti. Jednou mně řekl: Nejkrásnější je rozptýlené světlo, dopadající na trávník skrze větve a listí. Já to mám přesně po něm. 4. 8. 78
Stesk po lidech je zlo menší než ponížení vyplývající z nutnosti stýkat se s nimi. Ale jako všechny výroky, i tento výrok jsi ty sám. Zář!
1978
Zachrání-li se někdo, je-li kdo zachráněn, pak se to nikdy nestalo zkraje čí uprostřed ohrožení, ale vždy a jedině v posledním okamžiku, setině vteřiny; ne za pět minut dvanáct, ne když zvonila hrana, ale vteřinu po dvanácté, milióntinu sekundy po tom, co hrana dozněla... Září 1978 jí
Emigrantské byty zaprvé vždy byty průchodními, zadruhé plny stylového zmatku, převládají odporné přízvuky vzpomínkové, plno krámů. Nebo byty, kde naopak se reminiscencí chtěli zbavit, ale styl neznali nikdy — opět plno krámu odjinud, tj. odnikud. Optimální případ: ernigrantský byt, v němž nájemník dá své nové situaci sobě odpovídající výraz, tj. kdy se byt ernigrantský změní v byt emigranta. Stane-li se tato střecha nad hlavou i novým domovem, o tom nikdy nemůže rozhodnout jen on sám. Říjen 78 51-
Rauše: výzkumnický, sexuální, mystický, drogou; společný jmenovatel: rozrazit skořepinu, vyrazit víko, vylétnout nad sebe, J I N A M ! ovšem lze i říci: změna nálady! Rauš otroka: spánek. Zde rozlišit rauš pravý (výzkumnický, mystický) a nepravý : drogou, chemickou pomůckou, kde převažuje už jen zapomenutí. Není nemravný, neboť jeho tragika se dalece přelévá za oblast mravnosti či dokonce morálky: je pouze ze zásady zcestný, domnívá se, že vertikality lze dosíci koupenou horizontalitou.
Z
108
deníků
Everestu nelze dobýt lanovkou, ale lezecrvím; touto tvrdou prací se člověk sám stává Everestem. 1977-197S *
Nenávidět co neznám, znát nechci — podstata fašismu. Nedat si ze zásady s ničím práci; simplifikovat notoricky a debilně — podstata fašismu. Absolutní nevědomost, rochnění se v ní, nechtít vědět že nevím, pýcha na tento stav, konec. ¡979 >> .•
Péče o mrtvé; nečekaně prasečiny; zákmit ponětí...
ušlechtilý
moment
v glóbu
lidské /. 6. 79
»
Honza A. pracoval jistou dobu v tzv. občanském výboru č. 39. Pracoval tam úmyslně. Jednoho dne si předseda tohoto zařízení trpce postěžoval přítomným, že nedávno došlo v Litvínově v hostinském podniku „Radniční sklípek" k mravnostnímu skandálu. Tato událost nebyla ovšem veřejně plakátována, nýbrž konspirativně přižcptávána prasáckým vyvolencům. Přístup do bordelu dovolen pouze v pyžamu pánském, dámám pak v perlonové či jiné noční košilce. Předseda občanského výboru č. 39., soudruh S., tloukl se dlaní do čela a téměř plakal: soudruzi, tohle do budoucna již nesmíme dopustit! Atd.— Červenec
1979
>i Večer navštěvuji VUML. Prosím? Ano, večerní univerzitu marxismu-Ieninismu.
Hama
A.,
J979
»«•
Pět set metrů od nás, v Mauerkirchenstrasse, luxusní vila íránského vyslanectví. Od několika měsíců zavřená, nic se tam nepohne. Včera jsem tamtudy šel s dětmi za nesnesitelného dusna; všimnu si, že bíle nalakovaná domovní branka z masivních trámků je přeražena příčně. Beranem? Kusem kolejnice? To poškození je strašnější, než kdyby tu místo celé vily zelo spáleniště. Červenec
i 979
106
Ivan D i v i š
Když bolševik začal s prvním prťákem v Nitranské ulici, domovníkem, prťáctvím si přivydělávavším, nakládat jak s Tomášem Baťou, když z kas malých a středních tiskáren začal vysypávat nenahraditelná písma rovnou před dílnu na chodník a náklacfáky je dával odvážet na místa, kde se z této nádherné líteřiny pravděpodobně odlévaly činkové koule, pak tak nečinil z třídní uvědomělosti, z nenávisti ke kapitalistovi, ale z popudu daleko hlubšího, totiž přesného, antropologicky definovatelného instinktu odlišné specie. Slovo luza tu neznamená téměř nic, neboť ve Francii například usekli sice hlavu feudě a zesekularizovali Církev až do toho vinného sklepa, ale nepovalili plot z hatí! Bolševik v Čechách povalil i ten.
Srpen
1979
n Národ, který dopustí, aby o miléniu zřízení biskupství v jeho zemské metropoli byl hlavní oltář svatovítské katedrály zašalován prkny, neboťse právě, íeano, opravoval — jak pečovné — a který vzápětí nedá průchod hněvu, pochodivšímu z urážky tak obecné, rozuměj, způsobem brachiálním, tento stav tak či onak schvaluje; neschvaluje-li, nikdo mu to neuvěří; a zatřetí, nemá a — což je nejhorší — v budoucnu pravděpodobně v očích světa míti nebude nárok na historický rekurs, na který nepochybně mají nárok např. Madaři anebo výslovně Poláci, dnes ostatně vedoucí národ celé Evropy. Srpen 1979 »
Není to muž, co ze ženy, ale vždy žena, která z muže dělá zvíře, případně dobytek; nikdy muž ženě, ale vždy žena muži voskuje do ruky pistoli, a to ne aby bránil, ale vraždil. Kdyby bylo možno pomyslet si muže, který nikdy o ženu ani nezavadil, který na ni nikdy nepomyslel, jemuž se nikdy v mysli nekladla! víc než kdo jiný byl by on můj učitel; dnes ovšem už mne poučit nemůže. 1979 íí-
Strach, navozený ponížením a ještě spíš sebeponížením, udělá ti vzápětí kanáři varlata. 1979
Dostal jsem darem kyblík medu, odlil na misku a pozoroval vzácnou věc; když jsem misku naklonil, vytvořilo se zvrstvení, podobné nejjemnější kůži právě narozeného, oschlého hříběte nebo štěněte; miska v ekvilibriu
Z
107
deníků
však dokonalá hlať; když si po tomhle pozorování přečteš ve slovníku definici medu, zůstává jen krádež vědomí. Věda má dnes tak dokonalé brusky, že dokáže plochu vybrousit do vysokého lesku; tento povrch však pod elektronkovým mikroskopem vyhlíží jako měsíční horstvo; oč dokonalejší než elektronkový mikroskop je však lidské oko! hlaťmedu pod elektronkovým mikroskopem nevykáže nejmenší nerovnost. Kovové hedvábí, upražené výhní naprosté tvůrčí sebejistoty. Leden 1979 Když se život promarňuje, vleče se nekonečně; když se žije dobře, jak ukrutně je krátký! Když se žije svatě, není tu adjektiv; tu byl jen záminkou. Říje» 1979 «•
Pro banální společenskost a společenskou banalitu jsem neupotřebitelný. To mně v podstatě zachránilo. Někde v tomto tyranizujícím deníku je seznam stran, spolků a institucí, jichž jsem byl členem; je to příšerná četba. S uspokojením však konstatuji, že vyjma entomologickou společnost, která uvozovala mou vrozenou naivitu, jsem v žádné z pozdějších skupin nikdy nehrál žádnou roli; bud jsem se znemožnil, nebo odešel či spíš než odešel, potichu se vypařil. To je ovšem složitější: nejen já odešel či vypařil se, odešla, zmizela a vypařila se i ona instituce; všechny byly totiž od počátku vymyšlené, irelevantní, naprosto nezávazné. Takže ať už to byla neheroická komika či síla hlubší, vedl jsem si či veden jsem byl v podstatě správně. Březen 1980 it Když mně bylo 13 let, vytyčil mně můj otec denní rozvrh a pracovní program; dnes je mně 67, a od té doby jsem se od tohoto základního návodu neodchýlil: jedině tím se udržuji fit; co večer padám do postele a okamžitě usínám jako zabitý, předtím krátce účtuji Bohu. Dr.J,
v nymphenburgském
parku,
konec břez.nu
1980
Ironie je zřídlo pramenité, vřídlo osvěžení; znamená sílu; jenže nemám rád, když se ironizují dějiny, á la Miroslav Holub a kdekdo, což je kadění do vlastního hnízda. Chápu, že se kundičkovaňá soupravička může jmenovat Kleopatra, ale zahání mne do bezmocného autu, jestliže mýdlo se jmenuje Koriolán, protože chápu, že vše se už může jmenovat jakkoli; jestliže se punktuelních konů a přesných, koneckonců pohybových uzlů zmocní embalážový nábor, nejde o ironii, ale blbost, která nás koneckonců zabije, aniž nás vyvrátí. Únor 1980
108
Ivan
Diviš
Z tohoto deníku, kdyby se někdy měl ještě vydat, k čemuž z mnoha důvodů patrně nedojde, bylo by nutno nemilosrdně vymýtit všechny exkurze do oborů, v nichž nejsem kovaným odborníkem; roto diletantské fušování je kletbou i dědictvím ryze českým, resp. člověka, který se narodil v Čechách v roce 1924, a jehož generaci končil život v patnácti létech. Já, pokud se nedržím svého kopyta, jsem ztracen. Březen
1980
íí-
Poezie jako jařmo i svoboda, prostředek vyvrženosti ze společenství i návratu do něho; poezie co ponětí výjimečnosti; pýcha; poezie jako posedlost, tropus, její souvislost s nemocí; poezie jako boj o duši, sebepřesah; poezie jako učet, vyrovnání, prostředek bezmocné, protože jen slovní pomsty, nadávka; sebemsca. Poezie jako osud. Divný, pracovitý úděl, a přec promrhaný, to cítím; ale proč vlastně, kde, do jaké míry? O co jsem se však měl starat? O kariéru? O moc? T o umí a dělá každý blbec. O spásu duše jsem se měl starat, jenže jinak než právě poezií jsem to nesved. Jisto však — že kdyby ke mně přistoupila vyšší bytost s nabídkou, zda bych si to chtěl zopakovat, a to i za předpokladu díla světelnějšího, krásnějšího, ale i za předpokladu, že znovu projdu vším — odmítl bych a přál bych si státi se pekařem, dlaždičem, klošárem, ano klošárem, to by bylo nejkrásnější. 1980 Poznat je možno jen to, co jsem poznal sám, spíš než duševně, tělesně, co jsem tělesně prožil clo kořínků; pak to vím; a něčeho dosáhnout a dosažené moci označit za vlastní držbu jen potud, pokud jsem to předal dalšímu ve štafetovém běhu; neexistuje nikdo, kdo by byl nositelem tajemství pro sebe. A tak jsem byl jen nedoukem anebo samoukem, průchozím bodem, a stal-li jsem se, byť na vteřinu, geometrickým místem, všechno dopadlo dobře, a můj odchod nebyl odchodem, ale vchodem... Březen 1980 K ránu 21. dubna 80 se mně zdál sen: kat surově nakládal se svou obětí, dohola ostříhaným mužem; bylo to na žlutě natřené chodbě, na jejímž konci napravo byla ve stěně malá dřevěná, sflakovaná dvířka, za ní strmě dolů padající schody do kobky. Ještě než ji do kobky svrhl, kat oběti kupodivu nikoli sekyrou, ale kovářskými kleštěmi přeťal okovy na zápěstích. Pak nastal mezi ní a obětí boj, který mohl skončit jen tím, že oběť padala dolů po příkrých schodech. Byl jsem právě u toho a ještě na
2
109
deníků
dně kobky zahlédl potroušenou slámu, pronikavě žlutou, jakoby z některého z pozdních Rembrandtových obrazů. Emauzy... Prchal jsem pryč v hrůze a naříkal: policie, policie — Duben 19S0 s-
Kdyby na mne někdo uhodil: a jaký máte cíl?, odpověděl bych mu okamžitě: žádný okamžitě, protože jsem o tom po léta přemýšlel i promyslel: mít cíl znamená vzdát se, skončit. Vítám proto potvrzení takového uvažování u Pretsnera, který v Zasutu říká: Mít cíl je totéž / jako nespatřit zaslíbenou zemi... Srpen 19S0
Ostřežný předsudek,, vrstevnatý a loupavý jako slída, a to jak proti Rusům tak Američanům; předsudek Evropana, který vyděšen přihlíží, jak se potápí jeho milovaná locf, jak se potápí ráda, s gustem, jak abdikuje, neschopna už rozeznávat! Předsudek, který se snažíme odbourávat, jenže se nám to nedaří; shledánie-li, že se nám to nedaří, zachraňujeme se zavilým setrváváním v něm. Srpen 1980 s[-
Nepředcbází-li vysvětlení osvětlení, rozpadne se každý podnik podobně jako zem v Somálsku; všechno, oráč, pluh, volský potah zapadnou do jedné ze strašných, vysuchaných rozpuklin, '/.¡tří ¡980 »
Svůj plat nebereš za práci; tu může koneckonců vykonávat každý 18tiletý elév; svůj plat pobíráš za sady ponížení spíš než zjevných, atmosférických, onen krápavý spad mušinců, jak jej mapuje lidská malost, za nikoliv nic, ale nicotu. Nevím, co to dělá se ženskými, muže to však kastruje. Bolivijský horník, vykořisťovaný na nejvyšší míru, je v tomto smyslu hrdým pánem svého osudu. Srpcn-září 1980
Nejsem ochoten hrát žádnou hru: a tedy ani spoluhrát: jakmile se, byť na zlomek vteřiny, v zaměstnání nebo jinde ve společnosti přistihnu, že to jejich bago hraju sebou, vzápětí se dostavuje alarmující stud a pocit neodčinitelnébo sebeponížení. Zář/ ¡980
113
Ivan
Diviš
Anachronícká tragikomíka básníka poslední čtvrti 20. století je perverzně zákonitou výslednicí hlubokého zapomnění, v němž se ocitá pět šestin lidského rodu. Těchto pět šestin abdikuje totiž na své právo být oslovován rodným jazykem, jazykem lidské přirozenosti. Výsledky jsou známy: nikoli „nastává potopa"; ale že zoufale utíráme řídké bahýnko po potopě vlastně už opadlé. Září 1980 •fr
Vrah z Majdanku Schlage, který osobně rozšlapáva1 obličeje a hrudníky 25.000 lidí, se po válce skryl; objevili ho po létech jako ošetřovatele v jakési nemocnici; když Schlageho odváděli do vyšetřovací vazby, pacienti plakali a vzpínali za ním ruce: opatrovníku nejněžnější, co si tu bez tebe počnem! Ve vyšetřovací vazbě se ho zeptali: Pane Schlage, je pravda nebo není pravda, že se v Majdánku a v Osvětimi spalovali lidé na běžícím pásu? Tady je totiž člověk, který přísežně tvrdí, že se tam nespalovalo! No řekněte, tady jste v bezpečí! Pan Schlage řekl: Ano, pánové, spalovalo se. V roce 1944 dokonce 30.000 lidí denně. Das vuar damals unsere hochste Tagesleistung. Z.ářt 1980
V Riegrově semináři jsem zažil trojí: zaprvé epileptický záchvat spolužáka, zadruhé otázku Riegrovu, položenou studentovi: jste členem strany?, přičemž ten vstal a drze opáčil: a které, pane profesore? máme čtyři! — dále, jak se před našima očima profesor Rieger během šesti neděl z kritického realisty masarykovské provenience přepekl na dorůžova křehkavého marxistu. Záři 1980 >1-
S dějinami lidstva jako s individuem: co dítě byl slavný, lépe: geniální: ve vřídkaté pubertě klackovitě sprostý, co dospělý už jen sprostý a navíc neomluvitelný, protože, ač, jak se domnívá, dospělý, naprosto nepoučitelný a nezodpovědný, a tedy odporná směs upadlého dětinství bez dětství a donaha svlečené dospělosti bez vyspělosti. Srpen-Září
1980
Ději ny neexistují potud, pokud znamenají jen rozvin krachu člověka, jeho lidskosti; aspekt krachu dějin, non-existence dějin co
Z
111
deníků
krachu lidskosti, jejich nositele, a to naprosto ad absurdum, kde vražda, vyvraždování je jedinou, nepřestajnou, stále zdokonalující se komunikativou, jediný studia hodný aspekt historie jako discipliny nehumanitní. Říjen 19S0
Všechno co podnikáme, oč se staráme, za čím šílíme, konáme proto, že víme, že zemřeme. Jen málokteří se chovají a jednají tak, jako by neměli zemřít, jako by nebylo smrti. Patří k nim jednak absolutní zabedněnci a fanatikové, jednak géniové, ale nikoli umění: svatosti, tj. dárného sebeodevzdání. Září 1980
Končí věk, v němž bylo možno dávat věcem jména, a to ne proto, že by strom přestal býti stromem, ale protože zanedlouho nebude nikoho, kdo by se o strom jakožto o strom zajímal, natožpak toho, kdo by jej komu co takový označil. Končí takový věk tedy proto, že člověk přestává býti člověkem a stává se němou tváří, ovšemže bez jej! krásy a souměrné, nevtíravé důstojnosti. Čímž končí eón. Tzv, génius v člověku bude se ještě ovšem tu a tam bránit, a to místy i vehementně, ale už jsou spuštěny stereotypy, jež, intencionálně zřetězeny, tyto reziduální, návratné snahy neodvratně zavalí. Říjen 1980 »
Teze o tom, že schopnější jsou i mocnější, je správná jen na jednom svém konci; neboť jaké jsou to schopnosti, jež činí lidi mocnějšími, kdo jsou ti, již nám vládnou? Dovednost válet špínu a z hovna uplést bič, a dokonce jím i zapráskat. Šikulové a váleči to tedy jsou, to se musí nechat. Ale schopnosti ve smyslu teze? Listopad 1980 s*r
Každý, kdo usiluje o moc, musí být nějak méněcenný. Plnocenného člověka vůbec o ni usilovat nenapadne, a když se jí chopí, resp. když mu je volbou ve vzácných, nepomyslitelně vzácných okamžicích vtištěna do ruky, neví si s ní rady. Začne se klanět svým služebníkům, stává se sluhou sluhů, jak si psávali do hlaviček epistulí skvěl! i nehodní papežové. Nazítří abdikují a skryjí se co kořeny do srostitých, kreaturálních základů světa. Listopad 1980
Ivan
112
Diviš
Otevřeně jednat nelze, to už nesmí ani Solženicyn; jen tedy skrytě, vskrytu, navíc chodit kanály, jak pak křesťansky? Dokonce s právem krytí, s právem zametačství stop, a především před sebou samým, neboť přežití, byt, úživa sebe a dětí je to první poslední. Kdo je jiný, ať vystoupí z řady, na toho bych si rád posvítil a s ním i odešel na věčnost. Ale jak pak pomáhat? Snad v homeopatických dávkách? Zlo neprotrahovat, zlu nenadržovat. Už mne patrně zničili, stokrát denně se přistihnu při škodolibosti. Dnes jsem viděl babu dřít se s autem ve sněhu, nepomohl jsem, a přejda, cítil, že tak je to správně. Ještě se člověk zaplete. — Hnus. ¡980 Prostor, zejména lidnatý, městský, se jen hemží typy, kteří nepojmenovatelno vítají jako svůj nejvlastnější element, ten svůj zapadákov prvního i posledního panáka. Nedávno jsem vyšel s Ondřejem po skončeném dětském filmovém představení na Kaufingerstrasse; třináctiletí klackové, povalující se zde na obrubnících, byli už dostojevsky zkažení; dostal jsem strach ne z nich a o sebe, ale o Ondřeje, začal rychleji pochodovat, při tom jsem se přistihl; až na refýži tramvaje jsem se uklidnil, jako bych byl za sebou zanechal močál, v němž už jsem vězel po pás. Listopad 1890 Hans Magnus E. založil v r. 1980 nedefinovatelný luxusní časopis TRANSATLANTIK, jehož profil snad nemusíme uvádět; k penězům na tuto tiskovinu přišel u extrémního pravičáka. Hans Magnus dojíždí občas do Mnichova a je zde spatřen v luxusní kavárně v 17.30 hod., an volá na servírku; ich habe heute noch nicht gefrühstückt, bringen sie mir den besten Sekt, den sie in der Bude haben; und ausserdem rufen sie mir pronto ein Taxi, der Mann soll auf mich -warten, bis ich aufgegessen habe! 2 1 . listopadu
1980
V Sušici zasadili v r. 1946 pamětní desku na děkovnou počest osvobodivé US-Army. V roce 1972 deska odstraněna a nahrazena na témže místě jinou, odsuzující americkou agresi ve Vietnamu. Konečně v roce 1975 opět na témže místě nahrazena deskou třetí, tentokrát připomínající, že v Sušici se narodil český malíř Pirner. Omladili ho, neboť místo správného data narození 1845 čteme na desce 1854. 21.
listopadu
1980
Z
113
deníků
Syn, který ke svému neštěstí patří k vymírajícímu antropologickému řádu mužů, — narozdíl od otce, ba právě proto, zdrogovaný změkčilec, zvýhodňovaný ovšemže proti otci-surovci matinkou, onou paní máti, kterou na fleku zabít, vstává v jedenáct, koupe se jak buzerant půldruhé hodiny a pak vysílený sejde dolů, sotva pozdraví a spořádá deset pomerančů. Ve věci světového komunismu je ochoten se angažovat, není však ochoten rezignovat na blahobyt a vyžrané pohodlí, neboť, jak sám dovozuje, byl v nich vychován a v nich se narodil. Prosinec 19S0 Už dávno není ve světě nositelem úpadku buržoazní intelektuál, ale poburžoustělý dělník, zbytnělý honák. A už dávno není nadějí lidí pokrokový spisovatel, ale probudilý, svých práv, své identity si vědomý, Krista se nespouštějící dělník, dnes vedoucí síla Evropy, jež dosazuje na trůn krále voleného z lidu, Lecha Walesu, což všechny ty zbytnělé honáky a poburžoustělé dělňasy na Západě nepříčetně děsí... Leden 198/ Předpokládám, že jste uzráli, ale ne co nádherné novozélandské jablko, spíš nahnilé hrušky na spadnutí, a že jste tedy dospěli ke schopnosti hrát mezi sebou hru na Minouti se povoláním. Hra by se rovněž mohla jmenovat Prostě každý. Ty? Ty nejsi žádný editor, ty jsi šafář rožmberského panství, jednoho z těch panství, známý tím, že lez^eŠ za děvečkami, ale protože nosíš tlusté brejle, občas spadneš místo do klína do močůvky. Já? J á nejsem žádný básník, ale pařížský klošár, to je moje identita, a ovšem klaun, tedy jediný, koho v nelidském zařízení, zařízení zrůdném, zvaný cirkus, lze bráti vážně, neboť se smějeme a smíchem vstáváme z mrtvých! Hrabě Tenaten? Oslepli jste? Barový mixér! Tereza Kalkutská, ta se ovšem povoláním neminula, neboť nikdy žádné nepotřebovala: byla, odjakživa Byla! Leden 1981 &
Podstata Máchova génia tkví v odvaze ke skoku; černé nic / já v tvůj se vrhnu klín! A vyšlo mu to, jedině skokem lze přemostit nepřemostitelné. Nehledej ruce / hledej skok! Odvážil jsem si na pár dní napsat na cedulku, a to ve svých 56, a moje žena vzkřikla: Co to y.namenát hlasem tak hrozivým, že jsem ji zase strhl. Ale on? zaklít ve třiadvaceti létech celou jednu existencialitu a k ní přidruženou vynořivší se celou jednu metafyziku — do jediného verše! Že by] proniknut tušením brzkého
114
¡•vart
Diviš
konce, je úplně podružné. Není tato neslýchaná odvaha specificky česká? Kéž by byla! Mácha, toť Čechy, zrod poezie co vlasti určitě! Jenže to je dnes málo! Dnes je potřeba tuto geniální básníkovu anticipaci překlít v denodenní prózu, např. vůči sovětské okupaci, úpadku státu, vlastní shnilosti. Leden 1981 Včera, ve svých 56, jsem poprvé přečetl Krkonošskou poui, což je má ostuda, ta ale není podstatná, nemluví se zde o mně, ale o Máchovi. Byl jsem otřesen; málokdy se mně stane, že při lektuře dostanu strach; zde muž středního věku, který ví o tomto století vše a nemůže to snést, čte mladíka, který rovněž ví vše, ale nikoli jen o svém století, nýbrž možná o všech časech, eónech lidských i předlidských i těch, kdy už nebude lidí, a snesl to. Efekt se dostavil; vystoupil na mně pot, začal jsem se ne modlit, ale tiše zvířecky úpět za svoje děti, spící vedle v pokoji. Leden
1981
Možná že odpověď na onen tíživý, vyčítavý pocit nesplněnosti životního pensa, na onu promrhanost osudu, leží ve směru již rozpoznané mojí neschopnosti vynésti vyloženě dionýskou výbavu a k ní příslušející strašný, vláčivý prospekt, v postoj i zření apollinská. Leden
1981
jí
Mluvená čeština dnešní střední generace, ročníků 20-40, frekventuje, a to nutkavě, sémantické obsahy mezi hospodou, záchodem a vězením; jakýkoli přesah, výhled je jí cizí; převaluje se ve své imanenci, která se sama sobě stává posléze neslyšnou; takto mlu.vená „čeština" se puzzlově skládá ze směsi citoslovců, pomlček, uvozovkových vtípků, nesouvislého žbrblání, nadávek, vesměs kalků ustavičné frustrace, počesku nasranosti, spájené se sebezapomenutým zpředmětněním a zneuctěním; pidgin Cv.ecb; je to dvěstě slov? Sotva. K čemu taky? Po našem dvoře se promenuje, sbíraje odpadky, duševně nemocný domovník, kryptonaci, s pohledem upřeným do země; jakmile vyrazí mezi dlaždicemi travička, sype ji žíravou solí; ubožák. Kolika slovy se vyjadřuje? Stopadesáti? Nikoli! Třicetipěti! Mezi ním a českou obcí není takový rozdíl, jaký bychom si přáli! Leden 1981 JÍ-
Možná, že tušíme něco o erotice, ale o sexu? Tady jen tápem. Čím podstatnější, bytnostnější, mateřštější tedy, náboženštější, božnější je
Z
115
deníků
žena, tím horší milenka. Jako by jen ženy ornamentální, při bližším prozkoumání nicotné, uměly dobře přirážet, a i jinak byly vynalézavé. Lori Šomková. Lori — nicotnost sama, on, bytnost sama, byl po ní jako posedlý. Anebo je to těžké nedorozumění? Přičemž vina leží na milenci? Tudy někudy — Leden I9S1 n p w v v* PS: pntom snezi... Ona božná, řízena hlubokým, v podstatě svatým pudem: má k tomu dojít jen tehdy, chce-li se mít dítě — Nemůžeme už jeden před druhého ani předstoupit — mezi mnou a tebou leží hromada mrtvých se svýma číhavýma očima, zhanobené děti. A protože Vzkříšení je nemyslitelné, zbývá nám bud už jen mlčení, mlčba, zarytost anebo pustý žvást. Třetí možnost: vzít si život. Čtv rcá: začít nanovo. n-
Zajímá mne už jen jedno, ale to mne zajímá protknutě, jaksi vražedně: zda je myslitelná anebo ne autonomní morálka. Je to jediná otázka, která má význam, a odpověd na ni je rozhodující pro život nebo ne smrt, ale neživot. Na jakýsi paradoxní, jistěže sebeúchovný způsob jsem zde optimistou. Neklade se tedy otázka po Zmrtvýchvstání, zda archanděl Gabriel nebo Michael mají modrá nebo žlutá křídla, ale zda je možná autonomní morálka. Všechny odpovědi vyhýbavé či jakkoli předpojaté jsou podlostí. Bud ano, budem žít — nesvedem-li, umřeni, a smrtí druhou. 1981 V přírodě existují úkazy, jež postihovány a zobecněny vytvářej! soubor tzv. zákonitostí: v přírodě, v kosmu však nikde neexistuje žádná pravda. Pravda je emergenta člověka, cosa nostra, záležitost naprosto odlišná! Je záležitostí člověka nikoli co součásti přírody, ale bytosti záhadně, tajuplně vpletené v přechod z chaosu v kosmos co vnucující se řád, apel! a nadto je povahy právě tak krystalinně jasné jako pří/.račné, neboť je nepostižná, a to i když je krystalinně jasná, —To není žádna pravda1 je výkřik nejopravdivějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufán! i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos. jedna /. rozprav ID s j j
116
¡van
Diviš
Má-ii New York deset nebo dvanáct miliónů obyvatel, nemá pro mne žádný význam; význam pro mne má, abych mela v duši mír... Lída,
1981
Zdeněk
Kalista
Barok a dnešek Jaký je poměr současné doby k baroku? jsou tu v oblasti duchové nějaká příbuzenství či souznění, anebo otevírá se tu hluboká propast, dělící obě epochy předělem hlubším, než se od sebe odlišují epochy jiné? Na prvý pohled by se snad zdálo, že mezi barokem a sedmdesátými léty XX. věku je rozpor takový, že spíše než o příbuzenství bylo by možno tu hovořit o antitezi duchových tendencí ovládajících epochu barokní, a tendencí panujících dnešku. Už fakt, že ateismus převládl u valné části naší společnosti, mluví velmi výrazně v očích průměrného člověka našich let proti jakémukoli přibližování baroku, pro nějž představa Boha byla, jak jsme viděli, jednou ze základních představ, «tvářejících jeho myšlenkový svět. Život ovládají podle běžného vulgárně materialistického názoru jakési osudové zákony, a člověk tím, že je poznává, si je podrobuje, stává se „pánem přírody", jak hlásá titul jednoho nedávno vydaného a u nás přeloženého spisu. I společnost je ovládána těmito zákony a jen hmotná, smyslově postižitelná síla vytváří autoritu potřebnou k jejímu řízení. Tyto zásady a spousta z nich vyplývajících dedukcí odtrhují nenapravitelně dnešní ideologickou skutečnost, či přesněji ideologii uznávanou — dobrovolně i nedobrovolně — většinou našich současníků, od myšlenkových základů baroka, jež jsem se pokusil zjistit ve svých předchozích výkladech. Barok je chápán jen jako záležitost nenapravitelných estétů, kteří ve svých věžičkách ze slonoviny daleko od dnešního reálného života spřádají neužitečné sny o krásnu, vyžívají se v jeho aristokratismu a projevují se jako víceméně mrtvá část dnešního života. Tento neporozumivý postoj tzv, „pokrokových živlů" bylo by možno odbýt pohrdlivým úsměvem kulturně dospělého člověka, a také skutečně se mu tohoto výsměchu — u nás i na Západě — na rozlomu XIX. a XX. století dostalo. Ale otázka není přece jen zase jednoduchá a jednoznačná, abychom se mohli spokojit s tímto zesměšňujícím odmítnutím zvulgarizovaného dědictví liberalismu a osvícenství. Odpůrci
118
2.deněk
Kališ La
sbl izovani baroka s dnešní dobou mají nepochybně v nejednom pravdu. Zásadně už není radno v duchových dějinách zdůrazňovat přespříliš tzv. tradici, odkaz a dědictví. To, co postřehneme třeba v osvícenství, může se objevit i v romantismu, aniž by se tu vytvářelo tím nějaké příbuzenství bližší mezi oběma životními styly. Potenciálně jsou v lidech, rozrůzněných časově i názorově, v jejich masách, uloženy v podstatě tytéž síly a sklony. Záleží však na tom, které z těchto sil a momentů nabudou v utváření ducha té které doby převahy, stanou se domintantami v celku jejího myšlení a cítění, vtisknou mu svůj ráz. Z těchto dominantních momentů pak musíme vycházet, chceme-li postihnout jak vlastní charakter jednotlivých epoch, tak jejich rozdíly vzájemné. Že tato doba, její vnější momenty, jsou namnoze v těsné souvislosti s vnějšími okolnostmi a vnějšími proměnami v baroku, nebudeme popírat, ani když těmto vnějším momentům nechceme přiznat onu substanciální, charakterotvornou účinnost, jakou jí někteří nám současní historikové a historiozofové vybavují. Tyto vnější momenty pak jsou stále v jistém pohybu, stále se rozvíjejí, stále se mění a to nemůže zůstat bez vlivu na vytváření, vznik i vzájemné vztahy jednotlivých životních slohů. Michelangelo by byl zůstal jistě velkým umělcem, ale nebyl by býval vytvořil barok, resp. jeho základní rysy, kdyby nebylo bývalo mezi jeho současníky Krištofa Kolumba a jeho objevů, které vytvořily psychologické předpoklady pro přijetí jeho uměleckých objevů. Mění-!i se však tyto vnější momenty a vzdaluje-li jejich vývoj jedno pokolení duchovně od druhého, jak by bylo možno hovořit o příbuzenství nebo snad dokonce o jakési rodové vzájemné vázanosti mezi stoletím atomické energie a staletími, která se z valné části spokojovala ještě iracionálními výklady rozličných přírodních zjevů? A přece je nutno odpoutat se od příliš jednostranného materialismu, chceme-li postihnout hlubší děje a souvislosti duchového vývoje, vývoje lidské psychiky, Je třeba soustředit se plněji k oněm dominantám, jež jsme shora postihli ve svém obraze barokního člověka, k základním rysům charakterizujícím jeho duchovou tvářnost a ptát se, v jakém vztahu jsou tyto dominanty k dominantám, které určují duchovou tvářnost naší doby. Stanuli jsme shora především před otázkou prostorového cítěn! barokního lidského typu a ukázali jsme, jakou roli hraje v utváření barokního stylového charakteru pojem a pocit nekonečna ve smyslu statickém i ve smyslu dynamickém. Zadíváme-li se do širokého duchového panoramatu XVIII. a XIX. století, neujde nám jistě, že tu velké objevy pokolumbovské éry pokračují. Nové a nové oblasti zeměpisné vstupují ve známost evropského člověka, nové a nové horizonty se otevírají jeho zvědavým zrakům. Symbolem doby se stává v jistém
Barok
a dnešek
119
smyslu Alexander Selkirk — ^Robinson Crusoe Daniela Defoe — utonulý v nesmírné a nedohledné dálce Tichého oceánu a stavící svůj domov na jeho opuštěném ostrově. Je to vlastně poslední z velkých literárních figur baroka, příznačná ale i pro nový svět nastupující za barokem. Ne před nekonečnem, před zoufalým pocitem ztracenosti v nekonečném prostoru — Robinson stojí před docela racionálně chápanou otázkou, jak se udržet v tragickém postavení, do něhož byl vržen, jak využít co nejlépe praktických možností, jež mu jeho ostrov skýtá, jak si tu vybudovat ochranu, nový domov. Jeho Bůh nevyvolává jeho úžas, je ran jen pomocníkem v budování nového obydlí v nesnadných poměrech, ve kterých se ocitî. A v tomto smyslu a kontextu se Alexander Selkirk stává jakýmsi představitelem a prototypem své doby, jíž je metafyzický čin exotů cizí, a který se dotazuje především po jejich hodnotách materiálních. Vývoj v tomto směru se mocně rozvinul, když v XIX. století rozmach evropského průmyslového podnikán! vyvolal potřebu nových surovinových zdrojů a státy na obou březích Atlantiku se začaly poohlížet po zámořských končinách, ne už aby tu nalezly domov pro svoje rostoucí masy obyvatel, jako ho nalezl Robinson na svém ostrově, ani ne pro romantickou krásu Robinsonovy samoty, ale aby tu získaly základnu pro svou industrii a její vzestup. Kolonizační epocha západoevropských dějin pak musela proměnit do značné míry opět jejich duchovou tvářnost a obnovit v psychice evropského člověka opět nemalou měrou rysy, jež charakterizovaly kdysi evropský barok. Nebylo jistě náhodou, jen věc! jakéhosi automatického vývoje evropského písemnictví v různých jeho národních odvětvích, že právě v době, kdy na východním pobřeží Atlantiku se tzv. koloniální horečka vystupňuje až k rostoucímu napětí válečnému, dochází tu k zmíněné už rehabilitaci evropského baroka. Nové cítění doby, probuzené prudce zvýšeným zájmem o „nové světy" v zámoří, nacházelo v baroku jakési zrcadlo a předchůdce a začalo mít pro styl, zavrhovaný a proklínaný předchozími generacemi, nemalé porozumění. V té souvislosti nelze obnovený zájem a porozumění pro barok označovat jako zjev úpadkový, jako jeden z projevů evropské „dekadence" a plod morbidního ovzduší z fin du siècle, nýbrž daleko spíše jako doprovodný fenomén k velikému rozmachu do světového prostoru, který znamená doba kulminujícího „imperialismu". Bezděky se tu ovšem náš pohled bude jistě obracet v proudu dějin více nazpátek, aby spočinul na epoše tzv. romantismu. Není snad už tu znát jisté spříznění s dobou barokní? Josef Pekař ve svých úvahách o smyslu českých dějin postavil barok a romantismus vedle sebe jako fenomény v podstatě téhož duchového základu a stejně antitetické svým neklidem a svou vnitřní rozporností k stylům ustáleného a pevného cha-
120
2.deněk K a l i š La
rakteru, jakými b y l y klasicismus a gotika. A jeho myšlenka se vrací v různých obměnách i v literatuře, která se jinak na Pekaře nijak výrazněji nevázala. Zejména nové bádání o Karlu Hynku Máchovi upozorňuje na zřetelné doteky mezi barokem a nejvěcším básníkem českého romantismu. Bylo by ovšem možno odbýt tato upozornění, odpůrcům českého baroka dost nepříjemná, tím, že bychom je prostě označili jako jakési přeznívání barokního slohu, jež bylo zprostředkováno vázaností romantismu k poezii lidové — vývojově opožděné a ve svém konservativismu uchovávající velmi dlouho některé jeho prvky literární tak, jako tzv. lidové umění dochovávalo některé jeho prvky výtvarné až do našich dní. Ale to by bylo zase vysvětlení příliš jednoduché a už proto jistě nesprávné. O přeznívání baroka lze jistě mluvit v Máchově písni, na jejíž těs ne příbuzenství s písní českého baroka kdysi upozornil F. XŠalda. Lze o něm mluvit při Máchově „asfodelu na jaře zvadlém", který neznámými mi cestami zabloudil do Máje z poezie Bridelovy. Ale to veliké „Nic", které se zvedá hrozivě v Máchově Máji nelze vč ru vysvětlit jen jako přeznívání baroka, třebaže můj hořejší výklad by k tomu mohl svádět: Je příliš zakotveno v samé podstatě Máchovy velepísně, prolíná jí od počátku až do konce, je příliš substanciální pro ni, než abychom je mohli odbýt jako pouhé echo z nějakého vzdáleného časově břehu. Ale také není téhož zrodu a původu jako Nic u barokního člověka. Máchovo Nic nevzniká z konfrontace člověka prvé půle XIX. století s nekonečností oceánů a pevnin, z nichž nakonec rostlo Nic charakterizující dobu barokní. Koloniální snahy jsou sice už v současné době znát a rozvinuj! se velmi rychle. Jejich literárním doprovodem je v jistém smyslu ckef d'oeuvre západoevropského romantismu, i Máchovi známá Chateaubriandova Atala. Ale právě na této bázi romantické můžeme postihnout rozdíl, který liš! problematiku životní a duchovou člověka XIX. století od životní a duchové problematiky jeho předchůdců z doby barokní. A teda není zaměřena k světu metafyzickému — i když se jeho otázek tu a tam dotýká. Chateaubriand chce uvést do „nového světa", ale nikoli ve smyslu transcendentálním. Jeho hrdinové žij! sice na jiné hemisféře, ale v podstatě hovoří k lidem evropským. Chtěj! je vést k životu oproštěnému od zmatků, do nichž Evropan doby Velké revoluce francouzské a napoleonských válek se zapletl. Chce jim vytvořit před očima ideál života založeného na citové prostotě a pravdivosti, života bez komplikací vyvolávaných racionalistickým egalitářstvím i nadměrnou pýchou privilegovaných. Jeho křesťanství není v žádném smyslu vážné, jako bylo konfesionálně vyhrocené křesťanství doby barokní, ale spíše „přirozeným náboženstvím", majícím především pacifikační cíle.
Barok
a dnešek
121
Mácha pres všechny propasti, které jej oddělují od Chateaubrianda, stanul ve svém Máji před touž problematikou jako jeho velký předchůdce. V tom chtěl a musel reagovat v podstatě na obecnou atmosféru, kterou vývoj současné společnosti vytvořil. Třebaže hřmění Velké francouzské revoluce doznělo, zůstávalo tu silné napětí uvnitř společnosti. Pokračující induscriace vedla k vytvoření nových sociálních vrstev, rozrušujících dosavadní společenskou strukturu. Jednotlivec ztratil onu vnitřní bezpečnost, kterou mu dávalo dříve jeho pevné zaklínění do společenských tříd, ustálených a víceméně uzavřených, založených — jak jsme vyložili — víceméně na principu Absolutna. A ocitnuv se v prostředí, kde nesouhlas s jeho víceméně navyklým či přirozeným způsobem života činil jej cizincem vnitřně, propadal pocitu osamění. To byl základní pocit romantiků a údobí romantismu i jeho duchového života vůbec. Lidské já se tu konfrontovalo s celou ostatní společností, s celou existencí mimo ně. A výsledek byla závrať ne nepodobná oné, již jsme zastihli u velkých objevitelů XVI. a XVII. věku. Lze tu mluvit o oceánech, jež se otevřely uvnitř člověka a jejichž hloubka se propadla ještě snad hlouběji než dálky moř! a pevnin před žasnoucími zraky Kolumbovými, jeho současníků i následovatelů. Tato vnitřní samota vyústila v Nekonečno a právě jeho výrazem bylo Máchovo Nic. Od barokního Nic se Nic romantikovo lišilo tím, Že nemělo pozitivní roli v představě Boha. To vycítili už současníci básníka Máje a zahájili skrytý a uvědomělý a otevřený boj proti jeho „nihilismu". Ale jak mohli tento boj vyhrát, bylo-li jejich myšlení a cítění do velké míry zastíněno dědictvím osvícenského deisniu nebo dokonce ateisinu? Mohutné sloky Otčenáše Františka Ladislava Čelakovského vedle Máchova Máje budou znít jen rétoricky a výmluvně, avšak daleko slaběji než „nihilismus" Máje. Ani prve už zmíněná jistá renesance náboženskosti v letech devadesátých a na prahu tohoto věku nedospěla přes hranice dělící svět XIX. století od světa Michelangelova, svaté Terezie z Avily, svatého Ignáce z Loyoly a dalších představitelů evropského baroka. Zvídavost Evropanova arci proniká dále do neznámých. dosud končin na zeměkouli. Proniká do temné Afriky, proniká do prostoru mezi Asií a Austrálií, proniká k severnímu a jižnímu pólu. Ale nikde tu není stopa po nějakém spojení nově odkrývané reality s ¡reálným, prostupování konečného a nekonečného, času zachvacujícího duše a vůbec atmosféra, kterou vytvořily veliké objevy XVI. století. Čtěte jen cestopisy líčící výpravy Livingstonovy, Stanleyovy, Nansenovy a dalších a dalších až po našeho E. St. Vráze! Jsou tu velmi podrobné namnoze popisy lidí, fauny a flóry dalekých končin, jsou tu mapy dosud v žádném atlasu nezakreslených oblastí, jsou tu líčeny poměry v končinách, kam dosud noha Evro-
122
2 . d e n ě k Kališ La
panova nevkročila a o nichž nikdo dosud nepodal zprávy, jsou ru zachycovány nesnáze a nebezpečí, s nimuž musela ta či ona výprava zápasit, rozumové, reálné poznání lidské je tu obohacováno měrou opravdu úctyhodnou. Ale — Bůh? Ten jakoby stanul daleko mimo tento nově poznávaný svět! S misijními stanicemi, jež v XVIII. století — hlavně po zrušení jezuitského řádu, který byl jejich nejmocnějším budovatelem i udržovatelem — jakoby vyhynuly, ustoupil religiózní prvek v obraze obrovského zemského prostoru úplně do pozadí. Nikde v prve zmíněných cestopisech nenaleznete stopy po nějakém úžasu toho druhu, jaký zažívali Kolumbus a jeho současníci i následovatelé tváří v tvář „novému světu". Vše je vkolejeno v neodmluvný racionalismus, který vyznačoval vítěznou buržoasií. Citová stránka se vůbec omezuje na víceméně sentimentální povzdechnutí nad zaostalostí „divochů" v nově otevřených krajinách. Pomyšlení na Nekonečno a na Věčnost se projeví leda nepřímým odrazem v opuštěnosti polárních ledů či bezmoci uprostřed tropických pralesů apod., hrozbou jejich nebezpečí. Tu se ozve, arci v naprosto zlaicizované formě, i jakýsi záblesk hrdinství, připomínajícího staré conquistadory a misionáře. Mocnější náraz ve směru, kde končil svět evropského baroka, bylo by možno očekávat po veliké vichřici, která se rozpoutala nad Evropou roku 1914. Tu stanul ne pouze jednotlivec, ale celé obrovské masy lidí tváří v tvář „tomu, co Nic se nazývá". Neúprosná smrt pokosila ne sta, ale milióny lidských životů. Nikdo nechtěl umírat a nikdo snad ani nechtěl zabíjet, ale lidé umírali a zabíjeli. Toto vyřazení lidské vůle a racionality a její nahrazení iracionálním osudem muselo evropského člověka vést znovu ke staré představě Boha a Absolutna, kterou pod tlakem osvícenského „rozumu" opustil. A přece vlastní návrat k Bohu si — nepozorovaně — otevřel cestu jinde. 1 toto ovšem podivně souviselo s velkou katalepsií válečnou. Mezi pozitivními výsledky několikaletého zápolení, zanikajícími skoro ve spouštích, jež válka zanechala, byl mocný rozvoj aeronautiky. To byl ovšem vynález předválečný, ale válka z něj učinila záležitost týkající se nejen jednotlivce-sportovce, ale širokých mas, celé lidské společnosti. Další vývoj jen navázal na její zkušenosti a rozvedl je v míře naprosto nečekané. Už roku 1925 se podařilo Lindberghovi překonat na letadle St. Ésprit nesmírný předěl Atlantického oceánu, dělící Evropu od Ameriky. Jeho čin dodal ihned odvahu dalším letcům. Letadla přestala být nakonec jen záležitostí jejich a stala se dopravním prostředkem pro sta a dnes už milióny lidí. Vynořil se tak veliký masový prožitek v nejednom směru podobný tomu, jejž vytvořily veliké zeměpisné objevy na rozhraní tzv. středověku a tzv. novověku. A v prožitku tom se novodobý člověk dostal na konec, za našich dnů skutečně až na samé hranice Nekonečna
Barok
a dnešek 126
a Věčnosti. Či nejsme na této hranici, jestliže v letadlech posledních typů můžeme prožívat „věčný den", jestliže odstartovavše ráno v Paříži, prožíváme ráno zase v New Yorku, pak třeba v Jokohamě, potom v Moskvě a zase nad Paříží — jestliže při obletu zeměkoule prožíváme třeba „věčné poledne" nebo „věčný večer"? Nepřipomíná to onu „věčnost v okamžiku", kterou prožíval barokní člověk a o níž jsem hovořil shora? Ale obrovská expanze do prostoru, kterou rozvinul moderní člověk, náš současník, se nevyčerpala a nespokojila jen kolosálním rozvojem současné aeronautiky. Ve druhé polovině XX. století vzepjal se tento člověk vysoko nad prostor Země, do oblasti, jež dotud byly nejvýš předmětem jeho pozorování, jeho dalekohledů a jiných optických přístrojů, a kdysi představovaly nedosažitelná nebesa. A dospěl až k tomu, že stanul svou nohou na Měsíci a pronikl svými fotoaparáty až 11a povrch některých planet. I to pak se stává v přítomné době prožitkem netoliko jedince-astronoma, rozloženého pod obrovským teleskopem, jako tomu bývalo při pozorování hvězdného prostoru kdysi, ale záležitost! a prožitkem nesmírných zástupů — dík novým vynálezům jako je rádiové vysílání, televize apod. Krátkozrací se domnívají, že těmito úspěchy v pronikání do kosmu byl učiněn víceméně konec všem náboženským „pověrám". Není nebe, jásá myšlenkově chudobný ateista, a není tedy ani Boha! To byly jen pověry, jimž materialismus a z něho vyrostlá racionální technika učinily navždy konec! A přece se dříve nebo později ukáže, že mohutné vzepjetí do kosmického prostoru u současného člověka nebylo cestou ke konečnému zúčtován! s jakoukoli náboženskou vírou, nýbrž naopak mocným podepřením tzv. fideismu. Americký prezident Gera Id l ; ord před několika týdny hlaholivě a pateticky oceňoval úspěchy, kterými prý se člověk dostal čí v nedohledné době dostane na konec kosmu. Snad nechtěl tu Ford mluvit o hranicích celého kosmu. Snad měl na mysli jen hranice kosmu v užším slova smyslu, tj, hranice toho, co svým zrakem (za podpory rozličných technických pomůcek (můžeme postihnout. Ale připusťme, že zprávu amerického rozhlasu, z něhož jsem jeho výrok zachytil, třeba brát doslovně, že mluvil skutečně o hranicích celého kosmu! Co je však za těmito hranicemi, čemu stane moderní člověk tváří v tvář, až dospěje za tyto hranice, byť i jen svými přístroji? Zde stojíme před „tím, co se Nic nazývá" v stejném, ba snad v daleko ještě hlubším pocitu úžasu a hrůzy, než jsme stanuli prve v době barokní. Nelze se bránit. Vždyť už před řadou let stanul před tímto Nic velký fyzik — snad největší fyzik naší doby — Albert Einstein! Vrcholný výsledek celého jeho studia spočívá v tom, že hmota je konečná, a proto i kosmos hmotný je konečný. Stoupenci materialismu
124
2.deněk K a l i š La
pochopili, jaké nebezpečí se skrývá v tomto hrůzném poznání pro jejich víru a zahájili polemiky s Einsteinem. Pomáhalo jim to, že Einstein sám byl zachvácen hrůzou ze svého poznání a nedovedl je dovést až do posledních důsledků. Jsou sice zprávy, že dospěl posléze k tzv. fideismu, ale výslovná a přímá zpověď Einsteinova nám nedošla. Není však pochyby, že námitky proti Einsteinovu konstatování konečnosti hmoty neobstojí a že k problému „toho, co Nic se nazývá", bude moderní člověk muset přistoupit daleko seriózněji než to činí vulgární hlasatelé materialismu a ateismu. Tu nepomohou žádné vytáčky a demagogická sofismata: stojíme před faktem, před skutečností. A tato situace vytváří zcela nové předpoklady pro postoj moderního člověka k stylu XVI.—XVIII. století, který víceméně z technických důvodů kryje slovem „barok". Tu nevystačíme s racionalismem osvícenství a liberalismu, s jeho blaženým spočinutím na zásadě, že co nemůžeme postihnout svou rozumovou zkušeností, prostě není, je mýtus, je pověra apod. Příliš živě nám Einsteinovo Nic připomíná děsivá atomová puma, jež v podstatě vznikla právě na základě Einsteinových teorií a zjištění. Nejsou to jen řečnické fráze a demagogické obraty, mluví -li se dnes o možnosti zániku pozemského života, o přechodu pyšného světa hmoty v Nic, o konci netoliko člověka, ale i přírody a posléze snad i zeměkoule pod ranami nashromážděných jaderných zbraní. Nic nabylo podoby pro naše životní zkušenosti naprosto neúnosné. Jde opravdu o úplný vpád Absolutna — Nekonečna, Věčnosti, Ničeho a dalších kategorií tohoto druhu do XX. století — století, v jehož duchových dějinách vyvrcholilo hmotařské pojímání života a které neslo pyšné znamení vtištěné věku předchozímu symbolicky oslavami Satana ve verších Baudelairových, Carducciových (i mnou kdysi překládaných!}, Neumannových a jiných. Bůh ještě nezvítězil — aspoň ne navenek. Široké masy žijí daleko od něho, neschopny pochopit jeho duchové rozměry. Ale pro situaci je příznačné, jaká nervozita se projevuje na straně jeho odpůrců. Jim nestačí už vosk v uších, kterým se ohlušovali — sami střečkují. Vyvíjejí všechny možné akce, všemožné úsilí i násilí, aby „přesvědčili" věřící v Boha o pravdě své nepravdy. Tuší, že se něco děje, že dříve či později skončí čas racionalistických omylů, kdy člověk se cítil „pánem přírody", kdy si troufal „poroučet větru dešti" a vyl se všemi možnými pseudovědeckými šarlatány o jakémsi zlatém věku lidstva. Neboť Bůh přichází — nezadržitelně přichází! Nejsem a nechci být věštcem, ačkoli toto zaměstnání bývá u historiků dost časté, ba bylo některými považováno skoro za nutné doplnění jejich vlastní práce, které má tuto práci učinit teprve užitečnou pro lid-
Barok
a dnešek
125
skou společnost. Ale příchod — či snad lépe: návrat Boha do novodobé společnosti je pro mne věc tak zřejmá, že bych považoval za pokrytectví, kdybych ji nechtěl vidět. Je to věc jakési vnitřní dějinné logiky, nutnosti, která vyplývá z daných skutečností; je neodmluvitelným závěrem z nich. Tím ovšem není ještě řečeno, že Bůh pronikne v život náš a našich nejbližších potomků jaksi automaticky, prostě působením jakýchsi dispozic životních, jež jsem se pokusil stručně načrtnout. Příchod, resp. návrat Boha v myšlení, cítění a vůbec v duchový život naší doby bude (a už vlastně je!) proces velmi složitý a plný napětí. UŽ ta skutečnost, že se Bůh blíží, anebo my se blížíme k Bohu prostředkem věcí stvořených — podle zdání stvořených lidmi, námi, popravdě však stvořených Bohem — komplikuje značně situaci. Vzniklo tu napětí mezi reálnem, jehož prostřednictvím se Bohu blížíme, a mezi ireálným, jeŽ představuje Bůh, mezi přirozeným a nadpřirozeným, mezi hmotným a duchovým. Je to a bude to napětí tím větší, čím více se oba póly této polarizace stupňují a budou stupňovat: čím větší úsilí bude představovat rozum pronikající na hranice poznání tohoto světa a fyzikálních sil, a na druhé straně čím prudčeji bude člověk ve svém rozběhu do „nového světa" (v dnešním slova smyslu!) narážet 11a nepochopitelné, na „osud", 11a „náhodu" a na tisíce věcí, jež jeho rozum nebude s to rozluštit, čím hrozivěji před ním bude vyvstávat Nekonečno, Věčnost, Nic a jiné signály Absolutna a povely k útěku k jistotě — k Bohu. A u něho je jediná možnost záchrany, jediné refugium před závratí z nepochopitelného. Ale právě napětí, o kterém mluvím, bude nejúnosnějším mostem mezi námi a našimi současníky z téže kulturní oblasti, a mezi barokem, kde jsme přece toto napětí zjistili jako charaktcrotvomý znak jeho vnitřního života, kdy jsme mluvili o „poznání Boha skrze tento svět", kde jsme byli svědky neustálého stýkání, pronikání a zápolení viditelného a neviditelného, smyslového a nadsmyslového a dalších paradoxu. Pro naši poezii a pro poezii evropského Západu mezi oběma velikými válkami byl a dosud do značné míry je charakteristický motiv smrti. Byl zakřikován jako prý znamení dekaclentního životního postoje, jako něco cizího současné době a vzdalujícího básníka z okruhu jejího života, vyřazujícího jej z jejích řad. Ale František Halas si udržuje se svou „morbidní" poezií mezi dnešní tvořivou mládeží kurs přes všechen halas oficiální literární kritiky a běsnění okresních kulturních referentů. A právem, protože v ní se obráží vnitřní život současného člověka se zřetelností a v hloubce daleko větší než ve všech kreacích oficiálních literátů dohromady. V ní dochází výrazu to, co jsme prve spatřili dozrávat na hranicích, kam dospělo dnešní lidské vědění a dovednost vynálezů. Tento finální zjev současné civilizace je rozhodně
126
Zdenek Kalis ta
pravdivější než fanfáry oslavující člověka jako „vládce přírody", a nastavuje-li mu Halas s jinými ve svém básnickém díle zrcadlo, musí dojít úspěchu přes všechna zaklínadla vrhaná mu pod nohy, zejména u oné vrstvy naší společnosti, která je někdy až fanaticky zaujata pro pravdu: u naší mládeže. Ne nadarmo kolují jeho verše, jinak stěží u nás dnes dosažitelné, v početných opisech mezi duchovně živou mládeží. Možná ovšem, že se najde literární „vědec", který mi namítne, že František Halas se mnoho ve svém životě nenalétal, že neměl mnoho příležitosti konfrontovat se s obrovským prostorem, který se člověku otevírá v závratné výši vzdušného letu. Tu nemohu rozhodnout. Nemluvil jsem s Františkem nikdy o nějakém jeho cestování letadlem. Ale jen zcela naivní nebo zlovolný primitiv by mi mohl přičítat, že hájím takto prostoduché kauzální spojení úžasu a děsu ze smrti, který postihujeme u Halase, s jeho seznámením s moderním letectvím. Rozhodla u něho obecná atmosféra, kterou překotný rozmach letectví v současné společnosti vyvolal. Motiv smrtí se u něho objevuje dávno předtím, než se aeronautika u nás rozvinula do té křídelné šíře, v jaké ji zastihujeme dnes. Halas byl skutečný básník, to jest nikoliv pouhý bomo animai, ale bytost obdařená zvláštním viděním do dálky času a prostoru. Sál do sebe prožitek Nekonečna a Věčnosti i Smrti z ovzduší, kterým žijeme, aniž bychom pozorovali, že jím žijeme. Ostatně Halas nebyl sám, prožitek Smrti podobný jeho se projevuje i u jiných, dnes násilně umlčovaných básníků. Abych zbytečně neplýtval příklady, zastavme se jen u Jana Zahradníčka. Jeho pozice byla proti Halasovi poněkud usnadněna tím, že jeho původ z moravského venkova, kde byly náboženské tradice uchovány daleko intaktněji než v socialistickém, aceismu zvolna propadajícím Brně, dovolil mu postihnout protiváhu k úděsnému prožitku Nekonečna, Věčnosti a „toho, co Nic se nazývá", v Bohu. Ale i Halas byl už zasažen jeho nesmírnou existencí. Vzpomínám znovu poslední své rozmluvy s ním, kterou jsem stručně načrtl ve svých Tvářích ve stínu. František mi tehdy netajil, v jaké vnitřní krizi se ocitl. „Nový svět", který měl vytvořit komunismus ovládnuvší Československo, jej úplně zklamal. Zklamaly jej — ještě více než stalinský komunismus — jiné formace socialismu. S dokonalým despektem se díval na anglickou Labour party. To všechno byl materialismus, který mu nemohl v jeho vnitřní situaci, v jeho konfrontaci s Absolutnem a jeho kategoriemi, nic dát. Čekal, že až odejdu, přijde k němu monsignor Vašica. Velice toužil po rozmluvě s ním a těšil se na ni. Měl jsem dojem, že tato rozmluva mu má jaksi posvítit na cestu, kterou by unikl ze své krize. Tu cestu pak po něm nastoupil — když nenadálá smrt zabránila mu po ní vykročit — syn František. V Janu Zahradníčkovi se doba, kterou signalizovali básníci silného
Barok
a dnešek
127
vidění vnitřního, snad nejzřetelněji blížila duchové atmosféře baroka. Ríkám-li to, nemyslím při tom jen anebo především na náboženskou tematiku Zahradníčkových básní, na jeho La Salettu a řadu dalších skladeb, jež mi recitoval popaměti za našeho společného pobytu v brněnské věznici Na Cejlu. Mířím přitom spíše k jeho básnické krajinomalbě, kterou nacházíme v celé řadě jeho knih. j e to zvláštní krajina, ktetá vyvstává čtenáři před očima, zahfedí-lt se poněkud utkvěleji do těchto veršů. Má živou barevnost a tvarovost, Zahradníčkův vid jako by byl zesilován citovými pouty, jež jej k jeho domovu na Vysočině poutají. Ale brzy poznáte, že to nejsou pouze vnější barvy a tvary, co vás na tomto panoramatu okouzluje: že tu prosvítá obrazem kraje jakési záření, jakési skoro přízračné světlo. Jeho krajina je — možno říci — zespiritualizována, její realita je proniknuta ¡reálným, duchovým. A bezděky si vzpomenete na chápání krajiny v baroku — a to netoliko v baroku malířském, ale i v baroku literárním, na krajinu proniknutou přítomností Boží, jíž přichází pout Balbínova, Kozmánkova a jiných poutních vůdců v literatuře našeho XVII. a XVIII. století, na krajinu, která na svých vrcholech jako korouhve zbožnosti vyzvědá architektury Svaté hory příbramské, Svatého kopečku u Olomouce, Zelené hory u Žďáru nad Sázavou Hostýna a dalších svatyň. Ne, Zahradníček nikde nepřepisuje líbezné podívané na tuto zposvátnělou Bohemia sacra, resp. Moravia sacra — ale duch, který vlaje z těchto „svatých" vrchů, je v podstatě týž, který cítíte znít ve verších básníka jeřábů. Reálné je tu prosycováno ireálným — i když vnější podoby jejich se zřetelně odlišuj! a musí se odlišovat, protože v historii, která je v základě neustálým proudem tvoření, se nic opakovat nemůže, jako v žádném skutečném tvoření, nástupu nových hodnot. Zatím ovšem obraz, který vidíme před sebou, vykročíme -li do české „přírody", naprosto neodpovídá obrazu kraje Zahradníčkova či jiných básníků jeho druhu a zaměření. Do poklidných profilů městeček a vesnic, které nám zanechalo předchozí pokolení, trčí hrůzně prázdné kolmice „věžáků" — ucelené a uzavřené obrazy luk a lesů jsou rozbity nestvůrnými ovčíny a kravíny, líbezná zeleň lesního stromoví je nezahojitelně zraňována širokými dálnicemi, budovanými pro pohodlí a bezpečnost nového maloměšťáka — zdá se, jako by všechna krása měla být z kraje vypuzena či podupána. Krása, kterou tvořilo především dílo Boží: jeho stromy, jeho vrchy, jeho vody, jeho skály, jeho profilace terénu atd. A přece -— Bůh přichází] Člověk začíná cítit vždy mocněji hrůzu prázdnoty, která z tohoto kraje opuštěného Bohem čiší. Tu není, co bys miloval. Tu není oné pevné a ustálené tvarovosti, ve které jsi kdysi: poznával svůj domov. Tu není ani zákoutí, kde bys složil jak tíhu svého
128
Zdenek K a l i s ta
znaveného těla, tak tíhu svých upachtěných a spletených myšlenek. Tu jsou nanejvýš nevkusné chaty, jejichž pečlivě oplocené pozemky rozbíjejí velké a krásné prostory horských a vysočinných luk a pastvisek, a svými tlampači ubíjejí všechno ticho a všechnu intimitu okolí. Naprosto mi nenapadá volat svými výtkami nazpět starou venkovskou idylu a její kouzlo. Jsem si příliš vědom, že vinu na tomto stavu věcí nemá jen lidská hloupost, ale i některé nutnosti, které postavil před nás moderní život v poničeném prostředí rostoucích měst, vývoj dopravy a řada dalších momentů, jež mají svůj osudový dopad na náš vývoj. Ale nemohu nevidět, že tato situace je neudržitelná a že dříve nebo později bude nutno hledat nějaké východisko z ní, nemá-li být současný člověk a ještě více pak jeho potomstvo nenapravitelné poškozeno na těle i na duši. I z ryze hmotných důvodů je nutno se vrátit od země pouze mechanicky zpracovávané k zemi posvěcené, poněvadž jinak není pouta, jež by bylo s to pevněji, poutem hlubokého citu připoutat pracujícího k ní, vytvořit hlubší pojetí jeho pracovního úsilí a tak vystupňovat jeho intenzitu. Byli jsme svědky právě v baroku, jak představa „posvátné země" napomáhala nemalou měrou zdolávat těžkou situaci, v níž se české země po skončení Třicetileté války ocitly. Bude třeba vrátit se k tomu, co je „přirozené". Co však je přirozené? Není to jen ošidné slovo, kterým se kapitulující materialismus snaží zachránit před blížícím se Bohem? Či má snad tento materialismus pravdu se svým výkladem o živé hmotě, která se vyvíjí sama ze sebe, obnovuje, řídí a vyspívá podle svých zákonů? Obnoví se snad víceméně automaticky náš kraj ve své „přirozené" podobě? Zarostou zase jeho rány tichým stínem stromů, ve kterém najde znavený moderní člověk skutečné odpočinutí? Propadnou se nestvůrné paneláky do země, nebo zakryjí se nějakými jinými stavbami, aby tak nehlomozily svou nevkusností uprostřed klidných panoramat venkova i měst? T o je ovšem možné, tu může ještě pomoci „příroda" — aspoň do jisté míry. Ale což když do tohoto obnovujícího se obrazu života najednou padne atomová bomba? Což když sem ďábel v lidské podobě hodí pumu vodíkovou, která zničí vše v okruhu o průměru několika desítek kilometrů! Pomůže materialistická koncepce návratu k „přírodě", aby zabránila této katastrofě? To je přece věc duchovní, věc lidského svědomí a nakonec věc Boha, kterého by materialismus tak rád vzdálil či dokonce vyloučil z lidského života! Neboť kromě Boha není nic, v čem by lidské svědomí mohlo pevně zakotvit, co by mu zabránilo spáchat zločin těch rozměrů jako je shození vodíkových, neutronových a jiných apokalyptických pum mezi živé lidi. Kdo není posedlý oslepujícím ďáblem, nemůže nevidět, že cestou k záchraně lidstva nejsou žádné papírové pakty, ale obnova v Bohu. Obnova člověka v Bohu a s ní pak i obnova země
Barok
a dnešek
129
v něm. To jsem měl na mysli, když jsem se rozhodl napsat svou Českou barokní pouí — zdánlivě zcela neaktuální, a přece psanou především pro současníky: jim myšlenka „posvátné země", v barokní pouti se rozvíjející, může dát podnět k vážnému přemýšlení. Zase by se mohlo zdát, že se tu ocitáme na půdě modernímu Člověku vzdálené, že tu zabočujeme do ovzduší poutové idyly, jak ji známe z Babičky Boženy Němcové, z románů Jiráskových, Raisových a dalších autorů až po bratry Mrštíky. Ale to je jen nesmyslné obracení mého pohledu, který je tentokrát upjat nikoli do minulosti, nýbrž do přítomnosti a ještě víc do budoucna. Povznesme se jen od obrazu našeho českého domova, který jsem rozvinul před chvílí, do onoho kosmu, kam proniká s vítězným úsměvem, ale zároveň s neskrytelným strachem dnešní kosmonaut! Kosmonautika probudila k novému životu vědní obor, který má svoje první, primitivní kořeny daleko od nás v antické Heladě: kosmogonii. Znovu a znovu se v učených debatách, diskusích a sympoziích vracejí otázky: co to vlastně kosmos je, jakou má tvářnost, jak vznikl, jaká je jeho situace v čase a tisíce podobných otázek dalších. A je zajímavé sledovat odpovědi, které moderní věda — pokud jí toto jméno je možno přiznat, tj. pokud přemýšlí o své problematice seriózně a bez předem daných, imperativně nařízených premis — dává. Stále více a více vědců se kloní k názoru, že dnešní kosmos vznikl obrovským výbuchem, který před miliardami let roztrhl jednotnou původní hmotu v rozličná tělesa, jež dnes pozorujeme a poznáváme v kosmickém prostoru. Toto pojetí vyhovuje do značné míry stále ještě převládajícímu materialismu, neboť hledá vznik kosmu v principu hmoty. Aleje mnoho velmi seriózních badatelů, kteří chápou nepostačitelnost tohoto výkladu. Kde se vzala ta původní jednotná prahmota? Z čeho vznikla? Tato prahmota měla zřejmě svůj čas, neboť výbuch, kterým byla zničena, se zcela nepochybně udál v čase. Měla-li však svůj čas, kde je jeho počátek! Měla zřejmě i svůj vztah k prostoru statickému, jak jinak by ji byl obrovský výbuch mohl rozptýlit v nesmírný počet drobnějších, (byť i pro nás nesmírných!) těles! Co však byl tento prostor? Bylo to něco jiného než „to, co Nic se nazývá"? Kde měl počátek a kde měl konec tento prostor? Nebylo to nepochopitelné Nekonečno, nepochopitelná Věčnost? Není nadarmo, že se valná část moderních kosmogonů vrací posléze na půdu Bible a jejího líčení stvoření světa. Samozřejmě že nejsou ochotni — i když přemohou svoje váhání nad „nevědeckým" textem Genesis — bráti tento text doslovně, mluvit o dnech, v nichž vznikl svět a jeho život. Toto literně vázané stanovisko opustila dnes už největší část exegetů-teologů, poukazujíc na to, že tzv. vědecký výklad o vzniku světa v termínech a kategoriích, jichž užívá moderní věda, by byl pro dobu, kdy byla psána Genesis, nesrozumitelným anachronismem
130
2 . d e n ě k Kališ La
a že proto bylo nutno použít mluvy obrazné. Ale v podstatných rysech odpovídá biblický obraz vzniku světa, přepíšeme-li jej vědeckou terminologií dnešní, výkladem novodobých kosmologů a jejich zvolna, velmi zvolna pokračujícímu poznání. Svět stvořený Bohem přestává být mýtem, krásnou pohádkou či epikou á la Ilias a vstupuje mezi skutečnosti, s nimiž — ať chce nebo nechce — musí se moderní věda a moderní člověk ve svých myšlenkách zabývat. Ne, nic se tím nezmění na obraze našeho životního prostředí — aspoň ne hned a navenek. Ale budeme muset chápat svět okolo nás jinak, než jsme činili. Budeme si muset povšimnout onoho tajemného záření, které jej prostupovalo v básních Jana Zahradníčka a řady jiných jemu podobných básníků. Snad nepřeženeme příliš, řekneme-Ii, že nová doba vrátila svým básníkům — nepozorovaně, bez patosu, v plně civilním oblečení — důstojnost věštců porta vates, které se těšili v dobách vzdálených staletími. Předjímají, ze vzduchu, z atmosféry hádají a věští budoucnost, nadcházející vývoj. Cítí, a to nejen katoličtí básníci rázu Zahradníčkova, ale i básníci zatím bezvěrečtí — pokud jsou skutečnými básníky — blížení Boha, jeho přítomnost v tom zdánlivě všedním, věcném a pouze reálném světě. Nevědí snad přitom nic o tom, k čemu dochází čí už došla soudobá kosmologie, a přece jdou v témže směru jako ona, ba snad ji i předstihují. To jen navenek se zdá, že básník naší doby (mám ovšem na mysli skutečného básníka!) přejímá svoje motivy z baroka, že se k němu uchyluje z jakéhosi nedostatku vlastní invence. Tak se na věci může dívat jen zabedněný filolog, který hledá „vlivy" a závislosti s tužkou v ruce a je šťasten, když najde jisté slovní, vnější obdoby či dokonce stejnoznění. Motiv smrti (i motivy jiné), se objevují u dnešního básníka ne jako výpůjčka z minulosti, ale jako něco, čeho básník užívá, protože naslouchá oné básnické nutnosti, o níž kdysi tak krásně mluvil Albert Vyskočil ve své přednášce O nutnosti v díle básnickém, protože mu je dána půdou, z níž vyrůstá k přítomnosti, kterou žije. V tom je hlubší vztah naší současnosti k baroku, že jsme stanuli vnitřně před ne-li stejnými, tedy aspoň velmi podobnými problémy vnitřního života, jako lidé po velkých objevech Kolumbových, že žijeme v podstatě stejnou polarizací hmotného a duchového, časového a věčného, nekonečného a „toho, co Nic se nazývá", a dalšími vnitřními rozpory a krásnými zápasy jako lidé XVI. a XVII. století, že v nás je totéž nebo aspoň velmi podobné vnitřní napětí jako v člověku barokním. Tato situace vznikla, jak jsem aspoň poněkud naznačil, pod tlakem zákonů vnitřních, jež budu považovat vždy za těžší a osudovější pro lidskou dtiši než jednostranné „zákony" materialismu, neschopné uznat lidský prožitek — prožitek jednotlivcův i prožitek mas — jako základ myšlenkového vývoje společnosti, a tím i jejího růstu a pokroku.
Barok
a dnešek
131
Bylo by jistě hezké, kdybychom mohli vydávat další texty z literatury českého baroka a otevírat v nich nové studánky, prve zasuté neporozuměním. Ale není to nutné, ba skoro se toho bojím, neboť upřílišená horlivost v tomto směru, která se objevila zejména v letech poslední světové války, vynesla na světlo vedle věcí závažných i věci mrtvé, jež badatele v oblasti českého baroka zbytečně kompromitovaly. K baroku se blížíme ne pouhým poznáním, ale osudem, jehož stopy jisme se pokusili zachytit. Či nenaznačuji tento osud veliká impéria, která se vytvářejí, a to jako kdysi říše, v níž „slunce nezapadalo" — na podkladě duchovém, na podkladě různých ideologií, které namnoze nabývají rázu náboženského nebo aspoň se mu blíží? Neukazují k němu novodobé diktatury, vystřídávající „demokracii" předchozích dob a vykazující se silným rysem absolutismu? Neukazuje k nim zdůrazňování třídních předělů jako nepřekročitelných hranic mezi jednotlivými vrstvami společenskými, které ve své podstatě replikuje princip, uplatnivší se ve struktuře společnosti doby barokní? Že nemáme dnes žádných markýzů, hrabat, vévodů, baronů a ostatních aristokratických fenoménů — aspoň ne v té moci a s týmž posláním, jako kdysi byli a vládli současné společnosti? To je přirozený úkaz, který jen podtrhuje, že nejsme a nebudeme už nikdy plně na půdě baroka a jeho společenských poměrů. Kdyby někdo nám začal psát verše jako třeba Torquato Tasso nebo Shakespeare, vyhodili bychom ho z počestné literatury, protože by to byly básně bez půdy, lživě předstírající příslušnost k době uŽ neskutečné, dávno minulé. A stejně bychom s posměchem odmítli malíře, který by se snažil malovat jako třeba Michelangelo nebo jako Rubetis, poněvadž by to nebylo žádné tvoření, nýbrž jen hloupé napodobování. Ani v životě sociálním nelze se vracet, nemá-li takový návrat vyznít jako .nechutná maškaráda. Ale pokud jde o principy, o základní kategorie stvářející lidský život a jejich prožitek, který se během času mění a vytváří vlastní dějiny duchové, není pochyby, že tu jsou jistá příbuzenství, která váží současnou dobu k baroknímu člověku a jeho vnitřnímu zformování, vysvitne to snad jasněji, srovnáme-li dnešní vztah člověka k baroku s jeho vztahem k renesanci nebo ke gotice. V renesanci byste marně hledali nějakou snahu po podrobení lidské společnosti pevným neměnným zákonům, jaké se objevuje působením prožitku Věčnosti v baroku a také v naší době, kdy marxismus představuje jen jakousi skrytou její obměnu. Dnešní doba nechce mít nic společného s vypjatým individualismem, jímž kdysi Jacob Burckhardt charakterizoval kulturu rinascimenta. Je to princip atomizující, který není pro její základní zaměření
Zdenek
132
Kalis ta
únosný. Nezná ve svých stavbách a ve svém životě oné uměřenosti a uzavřenosti prostorové, jež je charakteristická — jak jsem se shora zmínil — pro renesanci, a tíhne daleko spíše ve svém budování k baroku a jeho nekonečný prostor obrážejícímu budovatelskému patosu. A rozdílů v poměru naší současnosti k renesanci a v jejím poměru k baroku bychom mohli uvést celou dlouhou řadu. Pokud jde o gotiku, dotkli jsme se jejího vztahu k baroku už několikrát. A snad ani není třeba zvlášť vykládat, že v rozcestí, kde se rozcházejí člověk gotické doby a člověk barokní, nastupuje náš současník daleko spíše v stopy tohoto než onoho. Gotika zůstává v podstatě nedramatickou, nezná oné polarizace mezi hmotným a duchovým, kterou jsme postihli v baroku a kterou jsme prve podtrhli i v duchovém formování naší přítomnosti, nezná zápasu mezi časovým a věčným, který prodělává barok a který se objevuje i v našem dobovém prostředí, v jeho snahách promítnout aktuální situaci prostředkem „zákonů" do Věčnosti. Nezná sváru mezi osobním a nadosobním, který jsme zastihli ve zdánlivě jí blízkém Donu Quijotovi a jehož svědky jsme ve svém dnešním okolí na všech stranách. Principy, jejichž prožitek tvoří jejich duchové dějiny, jsou jiné než u baroka, a není tu nikde vidět žádné užší spříznění jako mezi barokem a dneškem. Vztah baroka k dnešku je opravdu osudový, tj. je dán nutnostmi, vytvořenými podobnou situací vnitřní na obou stranách, podobným prožíváním jistých základních kategorií životních u člověka XVI.— XVIII. století a člověka XX. věku, jako je čas, prostor, Absolutno, Nic atd. ( '/. knihy T v á ř baroka, která nedávno
vyHa v mnichovské
edici
Arkýř)
Petr Fidelius
O t o t a l i t n í m myšlení Snažíme-li se postihnout fenomén totalitního myšlení v jeho nejhlubším základu, tane nám na mysli představa kapitulace před nejednoznačností světa. S ničím se človčk tak těžko nesmiřuje jako s tím, že zrozen k jednotě, musí žít v rozdělení a různosti; celou svou bytostí touží po sjednocení a celistvosti, jeho údělem je však neúplnost a rozptýlení. T e n t o rys jeho pobytu na světě je vepsán již v samotném jeho biologicko-psychickém ustrojení: „celý člověk" je přímo hmatatelně (a zároveň symbolicky) rozdvojen faktem své pohlavnosti; vyskytuje se ve dvou pohříchu neúplných, nesoběstačných formách — jako žena a muŽ. Ono „prokletí" postihuje však naši existenci i ve všech dalších rovinách, jevíc se v naší mysli vždy znovu v příznačné podobě binárního protikladu: člověk — příroda, tělo — duch, vědění — víra, poznání — jednání, láska — právo, jedinec — společnost atd. (je přitom charakteristické, že tyto vztahy prožíváme víc jako konflikt než jako komplementárnost). Tak si v nesčetných obměnách naše kultura klade stále touž otázku, udržujíc se právě tím, že se vždy znovu pokouší rozřešit neřešitelné. V tom je její velikost, je v tom i její bída; dost dobře však tuto cestu nemůžeme opustit, sama naše řeč je už tak uzpů-sobena, je to v samotných pojmech, na něž jsme chtíc nechtíc odkázáni. Člověk tuší, že jeho duch nedojde pokoje, leč najde-li jednotný smysl všeho; a přitom, kamkoli se obrátí, naráží na dvojsmysl a dvojakost. Člověk touží po jistotě. Po jistotě pravdy. Pravdy absolutní a jediné, pravdy s velkým P, která by do sebe pojala veškerou různost a mnohorozmčrnost člověka i celého světa; která by zahrnovala minulost, přítomnost i budoucnost. Žádá si toho náš rozum i naše srdce: pravda musí být vposledku jen jedna. Neštěstí je v tom, že tato jednotná, všeobjímající pravda je pro nás nedosažitelná. Jsme zavaleni tříští částečných, dílčích pravd, pravd vratkých a provizorních, s nevyhnutelnou příměsí omylů resp. lží; můžeme je donekonečna opracovávat a tříbit, korigovat či zavrhovat; celková souvislost nám však uniká. Neznáme formuli, která by do toho chaosu zavedla definitivní pořádek. A přece bychom tak rádi
134
Petr
Fidelius
jednou provždy oddělili pravdu a lež, pšenici od koukolu... Takový úděl jistě není lehké přijmout; vyžaduje to zmužilost, a té se nám často nedostává. Snadno se dostaví zklamání. Leckoho může dohnat až k zuřivosti trpká skutečnost, že člověk není čirý duch, jsa v zajetí těla a času. Zdá se dokonce, že právě revolta proti této okolnosti je pravou podstatou všech moderních běsů, jimiž je sužován současný svět. My se však soustředíme toliko na jeden aspekt této existenciáJní situace: totiž že právě odtud, z hlubin autentické touhy po jednotě vyrůstá ono pokušení ke kapitulaci, o němž se domníváme, že je klíčem k pochopení totalitního myšlení. Pokušení učinit konec nekonečné trýzni a „strhnout nebe na zem": zjednat si jistotu hned teď, nastolit „jednotu" již nyní a zde, i za cenu násilí. Pokušení k „předčasné syntéze pravdy", jak říká Paul Ricoeur. Gesto pochopitelné, tak lidské (ach, příliš lidské!), ve ve svých důsledcích však zkázonosné. Nuže, v tomto násilném sjednocení pravdy třeba vidět prazdroj totalitního myšlení. „Totalita", o kterou zde běží, toť právě ona falešná, předčasná jednota, plod nedočkavosti a „zběsilosti" lidského ducha. Podívejme se blíže, co to vlastně znamená. Zajisté je to duchovní kapitulace. Kapitulace před pluralitou a ambivalencí světa. Zároveň je to nevyhnutelně „řešení" násilné: neobejde se bez myšlenkového násilí vůči skutečnosti. Nastolená „totalita" je arci pouhou náhražkou a karikaturou oné konečné jednoty, po níž člověk touží, jinak tomu ani být nemůže; je to jen absolutizovaná částečnost, a této absolutizaci musí ovšem padnout za oběť notný kus našeho nepolepšitelně rozmanitého světa. „Sjednocené" dějiny nutně potřebují nějaké „smetiště" či „propadliště", kam by bylo možno odklidit nežádoucí, rušivé, nepoddajné elementy. „Logicky spořádané bytí" vyžaduje coby svůj protějšek jakési nebytí, k němuž by bylo možno odsoudit vše, co se „novému pořádku" příčí. Svět „jednotné" pravdy se nutně stává jedinou a pravou „realitou"; pročež bude třeba zřídit ještě říši „iluzí", kam by bylo možno vystěhovat vše, co se do našeho „reálného" světa z té či oné příčiny nevejde. Totalizace dobra si vynutí totalizaci zla, cj. neméně násilné sjednocení všeho, co našemu „jednotnému" dobru z nejrůznčjších důvodů odporuje. Co se to vlastně v naší mysli událo? Místo světa jednoho, máme tecT světy dva, zato oba jednoznačné. Místo nejednotného celku relativních pravd máme teď dva jednotné bloky, mezi nimiž panuje vztah vzájemného vyloučení: absolutní pravda stojí proti absolutní íži. Nesmiřitelný protiklad dvou světů nastoupil na místo různosti uvnitř světa jednoho. Konflikt, jenž dříve vybízel k úsilí o syntézu, stává se nyní, když jsme „syntézu" provedli, nelítostným vyhlazovacím bojem: „nový" řád se může udržet jen za cenu zničení „starého". Jak-
O totalitním
135
myšleni
miJe se naše myšlení vydá touto cestou, jsme připraveni pro přijetí totalitní ideologie. ;J.
jJ.
•}.
Přistoupíme-li na tento způsob myšlení, jsme dočista bezbranní vůči náporu falešných dichotomií, jimiž je zabydlen imaginární svČt totalitní propagandy. Můžeme jen bezmocně přihlížet, jak je skutečnost trhána na kusy nej různějším i „bucf-anebo": B u r ž o a z n í , n e b o socialistická i d e o l o g i e . S t ř e d n í c e s t y n e n í . . . (I m m , SfMNV, vcs, vyti., sv. S, i . W<>)
V ě d a je b u d p r o g r e s i v n í , a n e b o není v ě d o u , n ý b r ž p a v ě d o u a schol a s t i c k ý m k a t e d r o v ý m ž v á s t e m ; v ě d e c k á t v o r b a je j e n o m t o u m ě r o u v ě d e c k á , jak a p o k u d je p r o g r e s i v n í : vědci, k t e ř í nechtěli s l e d o v a t račí p o c h o d v ý v o j e b u r ž o a z n í k u l t u r y až k p o p s k é o s v ě t ě a „ u m í r n ě n é " fašist i c k é p a v ě d ě (á la R a s s e n k u n d e ) , byli nuceni hledat z á c h r a n u v ě d e c k é h o p o k r o k u v jediné p o k r o k o v é t ř í d ě d n e š k a , u r e v o l u č n í h o p r o l e t a r i á t u . {Karel T c i c c , I m c l r k u ú l o v č .1 t r v u l u ť r , 14Vt)
C h c e m e z a h y n o u t se z á p a d n í m k a p i t a l i s m e m , a n e b o žít v n o v o e v r o p s k é m socialismu? J i n é cesty n e m á m e , třetí žádná není. (1-ivumicl M o r j v c i , m/3iLuový proicv S. 10. llMO)
D n e s se r o z h o d u j e j e d i n ě , zda Livropa b u d e nacionálně socialistická, nebo b o l š e v i c k á . T ř e t í řešení ž á d n é není. (f-nuiiucl Morjvc*.. r o / l i l j u i v y projev íi I I. I 'M2)
P o u z e leninská cesta je s k u t e č n á cesta r e v o l u c e a socialistické v ý s t a v b y . N e e x i s t u j e ž á d n á jiná a l t e r n a t i v a k r o m ě a l t e r n a t i v y k o i u r . u e v o l u c e . ( K m l ř p r i v o , IK
i')77)
A tak to jde napořád: bud „realita", nebo „iluze"; bud „řád", nebo „anarchie"; bud „živelnost", nebo „zákonitost"; buď „národ", anebo „Židé"... Ne ní absurdity, před níž by se toto běsnění zastavilo. A poněvadž je to primárně běsnění ducha, velmi snadno se jím dají strhnout právě intelektuálové. Viděli jsme to na Karlu Teigovi: věda je buď „progresivní" a „revoluční", anebo to není věda, nýbrž „fašistická pavěda". Logika tohoto způsobu myšlení vyžaduje, aby proti „jednotné" pravdě stála zase jen „jednotná" lež; voják na frontě si nemůže dovolit luxus rozlišování v nepřátelských řadách. Vznikají tak podivuhodné pojmoslovné slepence. Vezměme kupříkladu nacionální socialismus: jaký podstatný rozdíl mohl být v jeho očích mezi západní demokracií a bolševismem? Nacistická propaganda ovšem musela brát taktické ohledy na aktuální politicko-vojenskou situaci, zásadně však pro ni byly oba směry koneckonců jedním a týmž zlem; vítala samozřejmí všechny faktické rozpory mezi spojenci, leč na rovině ideové držela pevně jejich „jednotu". Jednotícím činitelem této neuvěřitelné syntézy byli ovšem „Židé": i mohli jsme se v protektorátních novinách setkat nejen se „ži-
139 Petr
d o p í u t o k r a c i í " a „ ž i d o b o l š e v i s m e m " , ale i se „ ž i d o v s k ý m i
Fidelius
plucokrato-
bolševiky". S t e j n ý m z p ů s o b e m si v e d e k o m u n i s t i c k á p r o p a g a n d a . T a k j a k o v n a c i stické optice splývala „plutokracie" s „bolševismem", v k u k á t k u
komu-
nistické ideologie víceméně splývá „ b u r ž o a z n í d e m o k r a c i e " a „fašismus". P ř i p o m e ň m e z d e obecně z n á m ý fakt, že sociální d e m o k r a t é byli v k o m u nistické šisty".
terminologii Nebylo
skutečnosti",
po
to
dlouhou
míněno
ujišťuje
nás
dobu
jako
soustavně
nadávka,
Klement
nazýváni
nýbrž
Gottwald,
který
„sociálfa-
jako
„označení
věnoval
„teore-
tickému" z d ů v o d n ě n í t o h o t o p o j m u p o d s t a t n o u část své p a m á t n é parlam e n t n í řeči z p r o s i n c e 1 9 2 9 . N e m á m e d ů v o d u m u n e v ě ř i t ; a n i p ř í z v i s k o „plutokratobolševici"
nebylo zajisté m í n ě n o j a k o nadávka, n ý b r ž
„označení skutečnosti". A ž d o roku 1 9 3 5 nečinila T ř e t í oficiálně žádného rozdílu mezi
jako
internacionála
„demokracií" a „fašismem". Nebyla
to
však p o m í j i v á e p i z o d a , jakési p ř e c h o d n é p o b l o u z n ě n í , n a v ž d y již p o h ř bené v propasti historie: i pro dnešní „reálně socialistickou" propagandu zůstává
fašismus"
společným
jmenovatelem
všech
elementů,
jež
„na-
r u š u j í j e d n o t u " naší „ s o c i a l i s t i c k é r o d i n y " . O t e v ř e n ě se t o p r o j e v u j e arci jen z ř í d k a , ve z v l á š t ě n a p j a t ý c h situacích, n e d á v n o n a p ř í k l a d v o b d o b í po
zveřejnění
i současná
Charty
oficiální
77.
Tehdy
propaganda
jsme
dokáže
si
mohli
bez
všichni
rozpaků
ověřit,
a bez
že
ostychu
o z n a č i t za „faštstu" v p o d s t a t ě k o h o k o l i v , k d o nesdílí její v l a s t n í s t a n o visko; pod hlavičkou „fašismu" m o h o u zde v y s t u p o v a t ncjrůznější polit i c k é síly, o d k o n z e r v a t i v n í p r a v i c e a ž p o s o c i á l n í d e m o k r a c i i .
Vpravdě
v š a k n e n í č e m u se d i v i t . Ž á d n ý „ n á v r a t d o p a d e s á t ý c h l e t " , j a k se t e h d y daly slyšet n ě k t e r é unáhlené hlasy (ostatně, museli chvílích
uvažovat jde
spíše
pouze
(5
o
„návratu"
explicitní
výraz
do
v t o m t o případě
let
dvacátých).
V
bychom takových
tendence vlastní každému
l i t n í m u m y š l e n í : t e n d e n c e k „ s j e d n o c e n í " z l a . N e s m í m e se d á t okolností, většinou
že t a t o latentní.
tendence
zůstává
I když výsledná
důvodů) vyhlašována
urbi et orbi
v současné
„syntéza"
oficiální
není
d n e s (z
totazmýlit
propagandě taktických
s takovou pravidelností jako v někte-
r ý c h d ř í v ě j š í c h o b d o b í c h , její „ t e o r e t i c k ý " z á k l a d t r v á b e z e z m ě n y : s t á l e platí, že z á p a d n í d e m o k r a c i e je jen
zastřenou
formou „diktatury
zie", k d e ž t o f a š i s m u s n e n í nic j i n é h o n e ž j e j í f o r m a
zjevná.
buržoa-
Závěr, jenž
p l y n e z t ě c h t o d v o u p r e m i s , je v ž d y n a s n a d ě , i k d y ž se s n í m
momen-
t á l n ě n e o p e r u j e . N e b y l o b y arci p r o j e v e m s t á t n i c k é m o u d r o s t i ,
kdyby
současná oficiální propaganda nazývala třebas kancléře K r e i s k é h o „fašis m u " ; ale ta m o ž n o s t t u v ž d y c k y je, a b y l o b y b l á h o v é v ě ř i t , ž e
Rudé
p r á v o se n ě k d y v z d á „ p r á v a " na „ o z n a e n í s k u t e č n o s t i " . O f i c i á l n í p r o paganda
si o v š e m
uvědomuje,
že
takovéto
„teoretické"
zdůvodnění
d a n é „ s y n t é z y " je p r o p o t ř e b y „ m a s o v é p r á c e s l i d m i " p ř í l i š a b s t r a k t n í ;
O totalitním
!37
myšleni
ví, ž e lidé v ě t š i n o u m y s l í spíš v o b r a z e c h n e ž v s y l o g i s m e c h .
Mnohem
víc n e ž t e o r e t i c k á f o r m u l k a z a p ů s o b í n a jejich p ř e d s t a v i v o s t n ě j a k ý s y m b o l — č í m z á h a d n ě j š í , t í m v ě r o h o d n ě j š í . T o u t o i n t u i c í se ř í d i l a i n a c i stická p r o p a g a n d a , majíc z ř e j m ě „ m e z i n á r o d n í Ž i d o v s t v o " za platnější a r g u m e n t n e ž s l o ž i t é v ý k l a d y z r a s i s t i c k é teorie. A t a k se d o c e l a a n a l o gicky
na s c é n ě k o m u n i s t i c k é p r o p a g a n d y o b j e v u j e n a v í c j e š t ě
m o c n o s t , jež má plnit t o u ž totiž
ona pověstná C I A ,
tajemná
„jednotící" funkci jako u nacistů
ultima
ratio
nutí proti našemu „pokrokovému"
„Žid":
sebenepravděpodobnějŠích
spik-
zřízení.
A j a k o r e f r é n p ř i t o m v ž d y z n o v u z a z n í v á : „ t ř e t í c e s t y n e n í " . N a nič e m si t o t a l i t n í p r o p a g a n d a n e d á v á t a k z á l e ž e t j a k o n a t o m , a b y n á m v s u g e r o v a l a , ž e m ů ž e t e v o l i t v ž d y j e n ze d v o u m o ž n o s t í . J e a ž z a r á ž e j í c í , j a k snadno
nesmlouvavým
„bud-
anebo"; tahle taktika mívá na r o v i n ě d u c h o v n í z h u s t a p o d o b n ý
účinek
jako
se l i d s k á
napřažená
v pasti, o d k u d mohou
i velice
mysl ruka
nechá
terorizovat
s revolverem
na
tímto
rovině
f y z i c k é : č l o v ě k se
není ú n i k u . T v á ř í v t v á ř t o m u t o u l t i m a t i v n í m u inteligentní
a vzdělaní
lidé z t r a t i t
rozvahu
cítí
gestu
a přinej-
m e n š í m na o k a m ž i k z n e j i s t ě t a z a k o l í s a t . O s t a t n ě h i s t o r i c k é z k u š e n o s t i mluví
v
vcelku
tomto
tak
ohledu
malou
míru
až příliš jasně.
Proč
odolnosti
totalitním
vůči
asi i n t e l i g e n c e
osvědčila
ideologiím
toho
či
o n o h o t y p u ? T o l i k o n e n a p r a v i t e l n ý š k a r o h l í d b y si m o h l t e n t o z n e p o k o j i v ý f a k t v y s v ě t l o v a t p o u h o u z b a b ě l o s t í či p r o s p ě c h á ř s t v í m ; i č e s t n ý a osobně
statečný
člověk
zůstane
vězet
v
kleštích o n o h o
fascinujícího
„ b u d - a n e b o " , jestliže... jestliže je n a k l o n ě n t o m u , c o zde n a z ý v á m e „ t o t a l i t n í m m y š l e n í m " . K d o p o d l é h á s v o d ů m t o h o t o z p ů s o b u myšlení, ten se s o t v a u b r á n í d u c h o v n í m u t e r o r u t o t a l i t n í p r o p a g a n d y , i k d y b y něj stavěla n e v í m j a k a b s u r d n í d i c h o t o m i e . Č l o v ě k tu však m ů ž e
před selhat
r ů z n ý m z p ů s o b e m , n e j e n t a k , ž e n a k o n e c p ř i j m e ( t ř e b a s jen z n e z b y l í ) spolu
s optikou
případ,
snadno
i by
obsah nás
propagandy. usvědčil
ze
Kdo
by bral v ú v a h u jen
slepoty,
ne-Ji
z něčeho
lento
horšího.
Č l o v ě k m ů ž e s e l h a t i t í m z p ů s o b e m , ž e sice o b s a h o d m í t n e , ale p o d r ž í o p t i k u . T a k se v y s v ě t l u j e , že i l e c k t e r ý z a p ř í s á h l ý o d p ů r c e
totalitního
„establishmentu" m ů ž e (třeba n e v ě d o m k y ) sdílet „duchovní"
perspek-
tivu.
•>
H '•'<-
V současném myšlenkovém z m a t k u by nám tuze prospělo, k d y b y c h o m se r o z p o m e n u l i n a s t a r o u s c h o l a s t i c k o u z á s a d u :
rare.
Jde
tu
o
dvojí,
podstatně
odlišný
z k r a t c e b y c h o m t o v y j á d ř i l i asi t a k :
distinguere
přístup
rozlišovat
sed non sepa-
ke skutečnosti.
znamená pozorně
s k u t e č n o s t za účelem j e m n ě j š í h o a b o h a t š í h o p o z n á n í ;
rozdělovat
Ve
členit (oddě-
l o v a t ) b y t u z n a m e n a l o c o s i j a k o t r h a t s k u t e č n o s t n a k u s y za ú č e l e m
Petr
138
Fidelius
snadnější manipulace. Zdá se, že mezi těmito protichůdnými duchovními pohyby je jistá souvislost: čím méně ochoty rozlišovat,. tím více chuti rozdělovat. Jsou to dvě strany téže mince. Čím méně ochoty „nechat být", poznat a porozumět, tím mocnější nutkání rvát, trhat, sekat, štípat, a pak ty kusy, cáry, „úseky" a třísky třídit, značkovat a „pořádat". A přitom arci nevyhovující škrtat, odmítat, zavrhovat; vydělovat, vylučovat, negovat. A poněvadž každý zatracuje něco jiného, musí se pak o to, co se zdá žádoucí, „bojovat". Jdeme na skutečnost s válečnou sekyrou, mávajíce jí hlava nehlava. Duch běsní. Tato „zběsilost" je snad nejvážnější duchovní chorobou našeho věku. Nu, a totalismus ve svém nejhlubším smyslu není nic jiného než její děsivá ínkarnace. Avšak mají-li se věcí takto, je arci nasnadě, že veškeré snahy o praktické překonání totalismu vyjdou naprázdno, budeme-li přehlížet otázku jeho „duchovního" zázemí. Základní podmínka trvalé detotalizace má povahu existenciální: nejde o nic menšího než o obrat v přístupu ke skutečnosti. Totalismus bude lidstvo ohrožovat tak dlouho, dokud se v obecném měřítku neprosadí povědomí o tom, že nikomu ze smrtelníků nepřísluší, aby s konečnou platností oddělil realitu od iluze, pravdu ode lži, dobro od zla; že se můžeme toliko snažit jedno od druhého znovu a znovu rozlišovat v rámci jednoho, pohříchu dvojznačného světa. Přičemž každé rozlišení bude vždy podmíněno aktuálním stupněm našeho poznání. (Úryvek
/. knihy J a z y k a moc, vydané
nedávno
v mnichovské
edici
Post/ach 34 02 08, 8000
Arkýř, Munchen
34)
Josef
Jedlička
Kapitola z románové kroniky Říkalo se sice, chodit „na nábožku" nebo „na nábo", ale to byl jen flatHS vocřs; ve skutečnosti jsme věc pojímali velice vážnČ, a ne-lt pro úplně všechny mé vrstevníky, tedy pro většinu z nás byl v této oblasti zdroj mnoha dětských úzkostí, pro mne pak i základ hlubších úzkostí metafyzických, z nichž jem některých pozbyl vlastně teprve až. jako stárnoucí m u ž tváří v tvář Parthenonu, medově zlátnoucím proti hluboké modři antického nebe. Jak řečeno, byla česká obecná Škola kolem poloviny třicátých let sice už značně sekularizovaná a osvícensky laicizovaná, ve třídách už nevisely krucifixy, před vyučováním se uŽ sborově nemodlilo, slavily se jen státní svátky, ba samu výuku náboženství v nižších ročnících některých škol neobstarávali kněží, ale zmíněné už „slečny katechetky", na druhé straně však právě toto důsledné vyčlenění všech náboženských prvků z běžného školního programu zakládalo jistou výlučnost vyučovacího předmětu i jakési spřeženectví jeho účastníků, které začínalo tím, že „slečna kaicchetka" před hodinou pověsila na tabuli malý krucifix, který přinesla v tašce, popřípadě nakreslila, nejednou barevnými křídami, na tabuli ozdobný kříž, a vedlo až k tomu, že přístup jinověrce do hodiny náboženství byl — alespoň v očích nás katolíků — něco nepředstavitelného, blízkého svatokrádeži a stržení opony chrámové Učila se „biblická dějeprava", což byl předmět zábavným při němž se vyprávěly příběhy vlastně většinou všeobecně známé s důrazem na jejich mravní obsah, aniž při tom byl nějak zvlášť bystřen náš historický smysl: tak mě dál mohla nerušeně obveselovat žravá chtivost chlupatého Esaua, který svá práva prodal za talíř čočky se sázeným vejcem, dál jsem si mohl představovat, že David zabil obra Goliáše nástrojem, kterému se na Žižkově říkalo „cvinda", tedy dřevěnou vidličkou s gumičkami, jaké prodával drogista Khek u nás v domě, nic mi vlastně nebránilo v tom, abych Ježíšovy učedníky pokládal, na rozdíl od vousatých apoštolů, za dohola ostříhané výrostky, a po řadu let mě vlastně
140
Josef
Jedlička
vůbec nenapadlo, že by Bohorodička, cedy ona „děvečka Páně" a Panna Maria betlémského chléva mohla mít něco společného s Panenkou Marii Bechyňskou, s níž tak důvěrně obcovala hradecká babička. Dlouho jsem měl dokonce zato, že jméno našeho Spasitele zní „Jéžiš" — tedy s délkou na „e" — a když mě „slečna katechetka" posléze na chybu upozornila, překvapilo mě to, ba mrzelo mě to vlastně, neboť mi to bytost důvěrně blízkou pojednou odcizilo. Dále se v prvých ročnících náboženství probírala jakási „prvouka", což byly pokyny, jak si má vést zbožné katolické dítko, a zpaměti se učil „malý katechismus" jakož i řada modliteb, texty, které vesměs přesahovaly dětskou chápavost. Měl jsem jen nejasné ponětí, co je to „milostiplná" a „plodživotatvého" natož pak „tělosvět", jenž mi bylo jakož i ďábla přemáhati, a domnívám se, že z toho měly nejednou těžkou hlavu i samy „slečny katechetky". Byly to — jak si teprve z odstupu let uvědomuji — dívenky sotva sedmnáctileté, absolventky měšťanky a nějakého zbožného kursu, takže když jsem se jednou jedné z nich zeptal, co znamená „ . . . a Slovo Tělem učiněno jest", upadla ta osůbka do stydlavých rozpaků a začervenala se až po kořínky vlasů, neboť třebas se jistě nemohla měřit s"e sv. Augustinem, který měl právě s touto věcí nemalé těžkosti, měla už patrně určité ponětí o tom, jak se obvykle tělo stává tělem, takže byla zaskočena jak ve své bohovědné učenosti, tak v dívčím studu. Mnoho se v hodinách náboženství hovořilo o liturgických rituálech, tedy o pořádku Mše svaté a kdy se má zbožné dítě pokřižovat, kdy povstat, kdy pokleknout a kdy se bít kajícně v prsa, ale hlavně a především se hovořilo o tom, co je zbožné a co bezbožné, o hříchu tedy, o něm o sobě a povýtce, o hříchu lehkém, těžkém a smrtelném, a jak se ho člověk může dopustit nejen ze svévole a zlého úmyslu, ale i maní, z nepozornosti či dokonce z neznalosti — takže život se tím stával nesmírně riskantní, a to v nejvyšším a, běda! možná i definitivně nenapravitelném smyslu. Jsem vlastně dodnes přesvědčen, že právě v této formálnosti, skrze niž může člověk odpadnout od moci a slávy, k níž rodně přísluší, je nejhlubší podstata katolicismu alespoň jakožto náboženství lidového, které ještě člověk mé generace mohl sát s mateřským mlékem: totiž v té úzkostlivé péči o tělo a duši, kdy záleží na každém kónu a každé myšlence, i na té nejtajnější, která chce zatajit a přelstít myšlenku ještě tajnější a která je na nejtenčí ostří vyhnanou svobodou oblažující světce, jež však dítěti může být k uzoufání nesnesitelná. Být katolík, a což teprve narodit se jako katolík a jako katolík být od kolébky vychován, je nesmazatelné stigma, krajní sladkost i úzkost křesťanství, v jehož klimatu pouze ontologickém by patrně byla radost bytovat. Brzy, tedy už asi od konce druhé třídy, se hodiny náboženství stá-
Z románové
kroniky
141
valy stále víc přípravou na první sv. přijímání. Za mých časů se ještě věk neviňátka, a tedy i období naprosté shovívavosti a blahovůle k mravní odpovědnosti dítěte, končil velmi časně a respekt duchovní instituce k osobnostem těch chlapečků a děvčátek sotva devítiletých byl až obludný, byť to i nebyl respekt nikterak neoprávněný. Pokládali nás za schopné, a tedy vlastně i hodné hříchu, hříchu jakéhokoli, smrtelné hříchy nevyjímajíc: „zpovědní zrcadla", podle nichž jsme měli zpytovat svědomí a jejichž jednotlivé body s námi „slečny katechetky" svědomitě probíraly, obsahovala — třebas se dikcí snažila přizpůsobit našemu dětskému věku — všechna myslitelná provinění, jichž se člověk může dopustit na světu, bližních, sobě i Bohu. Podle nich jsme byli s to nejen mlsat, šidit, nadávat, lhát, popřípadě krást, ale předpokládalo se, že můžeme i smilnit a zabíjet, byť tu byla konkrétně řeč hlavně o „týrání zvířátek", „surovostech" či „necudných slovech a dotycích", ba pokládalo se dokonce za myslitelné, že jsme už způsobilí i k náboženských pochybnostem, k hříšnému odvratu od Boha a ke zpupnému až rouhavému pohrdání jeho milostí. Nebyl to — jak se hnětl ukáže — předpoklad absurdně přepjatý, ale teologická zkušenost, odvozená patrně z dob duchovně prohlédavějších, kdy succubové a incubové byli nejednou dopadeni i v tílcích nejúclejŠích, a opět tedy zároveň výraz hrdé víry v jedinečnou důstojnost spasitelného a již spaseného lidství v kterékoli fázi jeho zralosti. Opravdu také nebylo obtížné vštípit nám — a ne-li už bratrům Mojdlovým, Průšovi, Hejtíkovi či přihlouplému synkovi holiče Čížka z Harantovy ulice, tedy nám ostatním, jen trochu jemněji ustrojeném — že ke sv. přijímání l/.e přistoupil jen v „rouchu svatebním", ve stavu milosti, a to že je úplná a bezvýhradná, ani stínem pochybnost! nezatížená subjektivní jistota, že jsme byli ze svých hříchů řádně vyviněni, že jsme jich upřímně litovali a za ně se srdečně káli. Háček byl ovšem v tom, jak se této praktické jjstoty opravdu dobrat, neboť dalo-li se při zpytování svědomí obeplout jedno úskalí prostě tak, že svědomitý a úzkostlivý hošík opsal pro jistotu na zpovědní papírek celé „zpovědní zrcadlo", tedy i že „požádal manželku bližního svého jakož i vola a osla jeho" — jak stálo v matčiných modlitbách, které si přibral na pomoc — vynořila se hned další úskalí, strmější a pochmurnější: nejistota, zda „ježišmarjá" jakožto výkřik úleku či údivu je už rouhavým nadarmobraním jména božího, a co se vlastně míní oněmí „necudnými doteky", které lze páchat „jednou nebo častěji" a „sám nebo s někým". Na to vše se nebylo možno zeptat k zardívání pohotové „slečny katechetky" ani otce ani matky ani Ládi Vlasáka ba ani Zdeňka Kosa, a všechno se ještě nekonečně komplikovalo bezradností studu, který dítěti bránil některá slova vůbec vyslovit, byť to i bylo přes hustou mřížku zpovědnice, a třebas
142
Josef
Jedlička
ta slova stála černá na bílém vytištěna v učebnici náboženství, schválené Zemskou školní radou a opatřené „nihil obstát" arcibiskupského generálního vikáře. Nakonec zbyla zase jen přirozená dětská lehkomyslnost a hravý sklon nepřikládat světu dospělých plnou váhu reality, co vůbec umožnilo, abychom předepsaný rituál dovedli do konce a neustoupili v panice Špatného svědomí před rozhodujícím krokem, neboť posléze ani ony tři Otčenáše a tři Zdrávasy, které bylo zvykem ukládat za pokání — a který jsme se snažili odmodlit, jak nám bylo doporučeno, s očima upřenýma na ukřižovaného Krista co nejvroucněji — nám nemohly připadat: jako přiměřené výkupné za život tak naveskrz hříšný, psáni jeho vypsání sotva stačil hustě linkovaný list, vytržený ze starého početníku. Vím nicméně dobře, o čem mluvím, když se naprosto nezpěčuji uznat oprávněnost toho strohého a lidsky hrdého hlediska někdejší katolické pastorace přesto, že zatížila a přetížila mé dětství, i tak už zúskostnělé příběhy o tajemných vinách landfrasovského ražení: dopustil jsem se vskutku jako školák asi devítiletý rouhání a blasfémie a dostalo se mi za to krutě spravedlivého trestu. Hřích, který jsem spáchal svévolně a ze zpupnosti, věda co činím, nebyl totiž pouze účtem mezi mnou a Bohem či jeho plnomocným zástupcem, ale měl živého svědka, který mi tím, že vinu triviálně zkriminalizoval, připravil dobrého půldruhá roku očistcových muk. Stalo se — mám zato že někdy na sklonku třetí třídy, patrně v červnu, který je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně — že „slečna katechetka" nakreslila, jak bylo zvykem, na čistě umytou tabuli kříž s paprsky a v náhlé zbožné horlivosti, a protože právě byl červen, k němu připojila žlutou a červenou křídou vyvedené planoucí srdce. Jej! výtvor nebyl nijak nápadně neumělý a já v podstatě nebyl, zvláště pak co se týkalo symbolů tohoto druhu, naladěn kriticky; nicméně jsem v záchvatu rozpustilosti a s onou krkolomnou odvahou, již má způsobné dítě občas potřebu osvědčit před silnějším a hrubším spolužákem — a tedy s vědomím, že se dopouštím blasfémie — , zašeptal Jirkovi Chotovi, vedle něhož jsem tenkrát seděl: „To je srdce jako z kašparovy krávy!" Okamžitě jsem věděl — ne, že jsem přestřelil, ale že jsem spáchal cosi strašného a do nebe volajícího; a pochopil to ihned i můj spolužák, jehož ruka v tu chvíli vyletěla vzhůru a zatřepotala se při naléhavém hlášení, provázeném polohlasným: „Jú, to se řekne!" Nevím už, jak se mi podařilo pro ten okamžik ho uprosit, aby nežaloval, patrně to nebylo ani tak těžké, protože při náboženství byl ve třídě neklid a „slečna katechetka" nesledovala každé hnutí; a nejsem si ostatně jist, že bylo správné a účelné ho uprošovat, protože i kdyby byl nahlas opakoval můj rouhavý výrok, nebyl by právě jemu, který patřil ke „známým firmám" popřála
Z románové
kroniky
143
sluchu, a i kdyby tak byla učinila, byla by nejspíš odbyla celou věc jako nezbednost a klukovinu Jirky Chotka, protože ode mne, hodného žáka a zbožného dítěte, se něco takového vůbec nedalo očekávat. Všechno mohlo rovnou skončit vlídně roztržitým napomenutím — a pro mne tím okamžikem nemusely začít nekonečné měsíce úzkosti, strachu a paniky. Můj soused možná plně nepochopil ani objektivně metafyzický ani subjektivně drásající dosah mého provinění, ale vycítil s bystrostí periferního uličníka, zvyklého hledět si houževnatě vlastního prospěchu, že já přikládám příhodě zvláštní význam a že on jako svědek hříchu — neboť byl inteligentní a nemohlo mu uniknout, že můj rouhavý výrok zasahuje do oblasti posvátné a tabuizované — získal nade mnou jistou moc. Jirka Chot nikdy nepatřil k mým kamarádům, ale protože jsme byli sousedi nejen ve škole, ale i v ulici, chodívali jsme společně ze Školy, hrávali jsme někdy spolu „chodníky", „vokýnka" či „Praha-Brno-Bratislava", a kdykoliv jsem směl jít na chvilku „ven", to jest „před barák" — což se ostatně stávalo jen výjimečně — vždycky jsem ho natrefil, jak se poflakuje na tiché křižovatce Hájkovy a Žerotínovy ulice, jak unuděně kope do hadráku anebo jak posedává na obrubnících chodníků, podél nichž právě někdy v té době zasadili do obezděných čtverců vyschlé prsti řídké, zkomírající akáty. Chotovi rodiče měli v roháku napříč křižovatky domovnictví a já je znal od vidění i proto, že v toni domě bydlel otcův kolega z ministerstva, dr. Kail, který se proslavil tím, že, ač jednonohý s protézou, býval kdysi Československým mistrem ve sjezdu na lyžích. Jirka Chot ostatně usiloval dávno před incidentem o mé přátelství: ačkoliv byl větší a silnější, snažil se mi vlichotit a zvláště nápadné bylo, že v mé přítomnosti přizpůsoboval svou žižkováckou mluvu mému o něco pěstěnějšímu výrazivu, že se mnou o svých rodičích hovořil jako o „tatíčkovi" a „mamičce", a že "se vůbec choval, jako by u nich doma panovaly jemné a vybrané mravy — což nebyla pravda a já to věděl jak z přímé zkušenosti, tak jsem to i s trvalým pocitem studu a zklamání prohlédal s neúplatnou dětskou intuicí. Takto ustrojen a duchovně předznamenán, postřehl snadno podle mé panické reakce, že se strašně bojím, aby můj rouhavý výrok o „srdci kašparovy krávy" nevyšel najevo a rychle upustil od toho, začerstva na mne žalovat; začal mě však obcházet ještě těsněji, přímo či různými narážkami mně můj hřích připomínal a před každou hodinou náboženství mi polo vážně polo s žertovnou zlomyslností vyhrožoval, že tentokrát „to na mě už opravdu řekne". Nebyl jsem nijak zvlášť zbabělý, z nějakého matčina pohlavku či otcova sanguínického výbuchu jsem si mnoho nedělal a uměl jsem se vypořádat i s běžnými školními nepříjemnostmi, ale v tomto případě šlo o provinění zgruntu
144
Josef
Jedlička
jiné kvality, které tím, že zůstávalo dík rafnovanosti J i r k y Chota na uzoučké hraně mezi vysloveným a utajeným, se proměňovalo v trvalou hrozbu. Jak šly týdny a měsíce, narůstalo v mém vědomí do obludných rozměrů, a to právě že ne pouze jako svatokrádežný zločin, který lze odpykat a smířit, ale jako osudová vina pravého rouhání, jež je hříchem smrtelným a jemuž v zápětí může následovat tak příšerný trest, jako byla ona krev, vyřinuvší se z hradeckého mariánského obrazu anebo onen zákrok týnské Panenky Marie, která uchopila pevně svou dřevěnou ručkou ruku zloděje, chystajícího se ji okrást o dary zbožných věřících, a držela ho tak pevně, že nezbylo, než ruku useknout — jak o tom dodnes svědčí uschlý zkroucený pahýl, pověšený na řetízku v přítmí týnské chrámové předsíně, který mi otec s příslušnou legendou nejednou ukazoval při našich nedělních procházkách. Bývalo by bylo patrně nejjednodušší, abych se šel ze svého hříchu vyzpovídat a zajistil si tak odpuštění nejvyšší a v tomto případě jistě rozhodující instance: ale jednak jsem se časem domníval, že pro mne vůbev není žádného odpuštění, jednak mě poléval smrtelný pot, když jsem jen pomyslel, že bych měl ona rouhavá slova ještě jednou, byť šeptem, vyslovit do nastaveného uclia v přítmí zpovědnice, ale hlavně jsem se k tomu dlouho neodhodlal proto, že ani zpovědí nejvroucněji kajícnou jsem naprosto nemohl zabránit Jirkovi Chotovi, aby mé hanebné tajemství přece jen nevyzradil a nevystavil mě hanbě a pokoření, jichž jsem se posiéze děsil více než sebehrůznějších, ale přece jen poněkud neurčitých trestů pekelných. Mravní panika, s níž jsem vstával i lehal, musela prozradit ovšem i mému trapiči, jaké nade mnou nabyl moci, a protože měl rafinovaného ducha, rychle upustil od jednoznačných výhrůžek a zálibně se kochal tím, že před hodinou náboženství na mě významně zamrkal anebo utvořil ze svých ukoptěných prstů náznak srdíčka. Věc nikterak nezlepšilo, že krátce po incidentu skončila škola a my jsme odejeli na prázdniny na Padrť, kde jsem ve společnosti malé Blanky Švandů a její rozesmáté mladé maminky, spalován neukojenou touhou po panence z kufříčku, na celou událost trochu pozapomněl. Už prvý clen školy mě uvrhl do Chotova otroctví, o to horšího, oč se příkřeji lišilo od prázdninové idyly, a o to nebezpečnějšího, že i můj mučitcl získal k situaci odstup a uvědomil si, že z tráplivé hry může vytěžit užitek. Připojoval se ted ke mně, když jsme šli ze školy, a obšírně rozváděl, že je vlastně povinen mě udat, protože jinak by se stal mým spoluviníkem. Vydobyl si rychle jakéhosi přednostního postavení před mými ostatními kamarády, které jsem začal zanedbávat, protože jsme byli pořád spolu jako nejdůvěrnější přátelé a já byl kdykoliv připraven seběhnout na ulici, jakmile zapískal pod okny, ačkoliv to matka nerada viděla a bránila tomu — částečně proto, že se „to nehodilo".
Z r o m á n o v é kroniky
145
ale i proto, že na moje „kamarádsofty s klukem těch domovníků odnaproti" shlížela s vrchu. Jeho „špatnému vlivu" pak přičítala — ne neprávem, aniž ovšem znala pravou příčinu mé tísně — že jsem odbýval domácí úkoly a „chodil jako náměsíČný". Što mi neustále, neboť nějaké radikální řešení jsem si nedovedl představit, o odklad: do zítřka, do pondělka, do příští hodiny náboženství — a právě pouze kvůli tomuto ubohému odkladu jsem byl Jirku Chota ochoten uprošovat, lichotit mu, podstrkovat mu dárky, které brzy vybíral jako samozřejmý tribut, ba provázet ho, protože i do Sokola jsme chodili spolu, když v jednotkovém obchodě A S O v přízemí nové žižkovské sokolovny obratně kradl tužky, ořezávátka, sponky do vlasů, nafukovací balónky a pytlíky s cukrovím. Vůbec mě při tom nenapadlo, že jako svědek jeho drobných kriminálních přečinů jsem zase já v držení jeho tajemství, a že bych tak mohl jeho převahu vyrovnat: rozlišoval jsem patrně — a to právě na základě oněch nepravděpodobných, leč přece jen naprosto skutečných náboženských zkušeností někdejšího školáka — že tu jde o provinění různých řádů, což se ostatně potvrzovalo i tím, že Chot se v šatně sokolovny svým lupem chlubil, ba chvástal. Časem se mi pak ujasnilo, že jsem byl tenkrát navíc ještě v zajetí jakéhosi podivného silného a opravdového citu, jehož si byl Jirka Chot sotva vědom, a o němž jsem já neměl nejmenšího tušení: prudké chlapecké náklonnosti totiž, která se prosadila podlým násilím, když nebyla s to prolomit sociální přehradu. Jirka Chot byl celou svou bytostí puzen vzhůru a ve mně, v mé rodině, i v našem sice jednoduchém, než od zvyklostí v rodině domovníka přece jen odlišném životním stylu spatřoval asi ztělesnění svých představ o ušlechtilejším životě, k němuž vlastně nějak patřila právě i moje mravní úzkostlivost — a proto si mě tímto zvláštním a pro mne nekonečně trýznivým způsobem „zabral pro sebe", z obdivu i lásky, která chce zřejmě v každém věku nad milovanou bytostí panovat. J e totiž podivné, že aféra, která mě celé měsíce dusila jako noční můra, se pojednou rozplynula: úzkost, tak přes míru stupňovaná, mě posléze otupila, takže bylo zapotřebí u ž méně odvahy k tomu, abych se ze svého hříchu vyzpovídal a řádně jej odčinil obvyklými Otčenáši a Zdrávasy, což opět způsobilo, že se můj strach zvrátil ve štítívou ošklivost k trapiči a vyděrači. Chot to vycítil, přestal mě vyhledávat, dál mi mé provinění nepřipomínal a nikdy se nepokusil uskutečnit své hrozby a žalovat ve škole; brzy na to mi zmizel z obzoru. Příběh však má ještě neočekávanou, byť i příznačnou pointu: po řadě let se stal mým kolegou a posléze nadřízeným hezký tmavovlasý muž jménem Jiří Chot, můj ročník a Pražák, v němž jsem nemohl nespatřovat — i podoba pěstěného třicátníka s žižkovským uličníkem nebyla nijak
146
Josef
Jedlička
neprůkazná—temný stín svého dětství. Oslovil jsem ho v tom smyslu, ovšemže bez výčitky a jakoby žertem, ale on důrazně odmítl jakoukoli možnost, že bychom se už byli někdy v životě potkali, a trval na tom důsledně a tvrdošíjně po celá léta. Já však jsem si jist, že to byl vskutku on, Jirka Chot mého úzkostlivého chlapectví, neboť ještě i ve věku plné mužnosti se mezi námi vždy znovu napínala tenoučká citová nitka — on pak, ačkoliv se vším všudy patřil k mým politickým odpůrcům a nepřátelům, mi nikdy neublížil a nejednou se ke mě, dokonce v rozporu se svými služebními povinnostmi, zastal. Jestliže tedy ani rouhání nepřesahovalo schopnost osmiletého dítěte k hříchu, jak tomu mohlo být jinak s proviněními věku přiměřenějšími a všednějšími! Život, nahlížený z perspektivy „zpovědního zrcadla", byl tak naveskrz proniknut hříchem a příležitostí k němu, že udržet se pouze několik v požadovaném stavu „úplné milosti" byl úkol, jehož ani chlapci tvrdšího ražení než já mnohokrát nebyli s to. Ačkoliv jsme stále chodili do kostela ke sv. Anně, kde nám také bylo uděleno první sv. přijímání, od té doby, co jsme patřili do školy na Komenského náměstí, jsme farností spadali ke sv. Rochu — a tam jsme pravidelně chodili ke zpovědi. Kostelík sv. Rochá je barokní rotunda v dolní, nejstarší části olšanských hřbitovů, zbudovaná, jak jméno patrona napovídá, při jednom z posledních pražských morů někdy kolem poloviny XVIII. století. Ze Žižkova se tam dalo dojít bud oklikou ulicemi kolem Bezovky, bud značnou zacházkou přes novější část hřbitovů, tedy mezi polí a nákladovým nádražím, kudy jsme chodívali „na Volšana" o Dušičkách, anebo strmou zkratkou podél Kapslovny přes Červený vrch, kolem vily Kamily Neumannové, osamělého činžáku a podél páchnoucího, zahnívajícího rybníčku. Právě touto zkratkou jsme ovšem chodívali, po blátivých či prašných schodech, zpevněných narůžovělými žulovými obrubníky, jednak proto, že pro nás z horního Žižkova to byla cesta nejkratší, ale i proto, že jsme tu měli víc volnosti a že tu občas sedával harmonikář. Nepamatuji si již, jak často se školní sv. zpověd konala, ale jistě to bylo jednou před velikonocemi a určitě v časném podzimu: utkvělo mi, že ve stinných zmolách narezlého pastviska, ne nepodobnému kamenité krajině Židovských pecí, ležíval ještě sníh, a že jindy bývalo nebe nad Olšany plné draků. Každý z nás mačkal v kapse papírek s hříchy, ale zároveň se podávalo z logiky situace a důsledně katolického myšlení, že se za malou chvilečku břemena svých hříchů zbavíme a že si tedy můžeme honem ještě dovolit nějaké uličnictví na starý účet. Pokřikovali jsme na sebe, pošťuchovali jsme se, strhávali si čepice a drze jsme nedbali napomínání starších lidí, které jsme rušili při odpolední procházce a k nimž jsme se měli, poslušní čtvrtého přikázání, chovat uctivě
Z románové
kroniky
147
a zdvořile. Před kostelíkem sv. Rochá už postávala mezi pěknými empírovými náhrobky zrušeného hřbitůvku kupa dětí a „slečny katechetky" za pomoci kostelníka a horlivých dobrovolnic z Mariánské družiny je rovnaly do řad, které se ztrácely v chrámovém vchodu a směřovaly ke zpovědnicím a ke klekátkům, rozmístěným provizorně v několika koutech kostela. Obřad se odbýval ve velkém a zpovídalo dobrého půl tuctu kněží. Vždycky jsem se snažil zařadit do zástupu před zpovědnicí, protože mi to připadalo důstojnější, i proto, že jseni se na otevřeném klekátku cítil obnažen, ostýchal jsem se kněze v jeho plné tělesnosti a měl jsem i strach, že by někdo nepovolaný mohl vyslechnout hříchy, z nichž jsem se vyznával. Ideu zpovědního tajemství nám vštípili tak důkladně, že jsme všechno, co s obřadem i jen vzdáleně souviselo, pokládali za přísně tajné: tak věc ostatně pojímala i moje matka, která věruže jinak nevynikala taktem a ohleduplností, a bylo i mezi námi kluky vlastně nemyslitelné, že bychom se jeden druhému se svými hříchy svěřovali anebo snad dokonce dali kamarádovi nahlédnout do zpovědního papírku, který jsme hned po zpovědi obřadně roztrhali na co nejmenší kousíčky a pustili je po větru. Stalo se mi jednotí, že jsem maně nahlédl do seznamu hříchů, který držel v ruce Mirek Hcgenbart, za nímž jsem stál v řadě před zpovědnicí; odvrátil jsem sice okamžitě zrak, ale přesto jsem přečetl slova „lhal jsem". Pokládal jsem to za hřích, i když ne zvláště těžký, mnohem silnější však byl stud z indiskréce a hlavně pocit bolestného zklamání z chlapce, který byl nejhezčí ze třídy, nejlépe oblečený, dobře se učil a měl příjemné způsoby, a kterého jsem proto zpovzdálí obdivoval, aniž jsem se s ním zkamarádil. Stud z tohoto mimovolného vniknutí do cizí, nejsoukroměji sféry ve mně navodil pocit jakési obscénnosti, který mi Mirka Hegenbarta, s nímž jsem pak chodil ještě celých osm let do gymnázia a občas se s ním společensky stýkal i v pozdějších létech, niterné natrvalo odcizil. Zpověď sama ovšem byla při tomto množství dětí rutina, kněží jistě naslouchali našemu zajíkavému d r d o lem jen na půl ucha, zbožně kadencovaným hlasem nás stručně napomenuli, abychom „milovali Našeho Pána a za pokání se pomodlili třikrát Otčenáš a Zdrávas", zašeptali absoluční formuli, zběžně nás přežehnali a nastavili štolu k políbení, zatímco se na klekátko hrnul už další hříšník. Bylo jistě správné a moudré, že se tu nepsychologtzovalo, a to ani když jsme odrůstali: nikdy se mi nestalo, že by mě byl kněz ve zpovědnici přímo oslovil, alespoň ne do té doby, co jsem svědomitě obcoval svátosti a netrápil se teologickými problémy. Mé hříchy tenkrát patrně nestály za bližší a podrobnější zkoumání. Když jsme pak vyšli opět z kostek na hřbitovní cestu, pokrytou blátem anebo — jak si lépe vzpomínám — šustícím listím, nastala
148
Josef
Jedlička
teprve ona obtíž, o níž jsem se zmínil: šlo o to, uchovat si do zítřejšího, to jest nedělního rána právě nabytou ryzí nevinnost, a to přes to, že zlátnoucí podvečer lehce opojoval, že mezi hroby a podél cest, po nichž jsme se oklikou vraceli domů, ležela spousta zralých kaštanů, už vyloupnutých anebo ještě napolo skrytých v puklém ostnatém obalu, které jsme chtivě sbírali do čepic, aniž jsme se při tom směli strkat a hádat, komu který plod patří, protože jej viděl dřív, že jsme pak ještě museli projít smrákajícími se ulicemi kolem kluků, kteří byli bud jiného náboženství, anebo chodili do jiné školy, která tu sobotu nešla ke zpovědi, a že jsme ještě večer doma museli pravdivě a bez výmluv zodpovědět obvyklé rodičovské otázky o škole, známkách a domácích úkolech. Podařilo se mi vlastně poměrné často, že jsem bez mravní úhony dostal do postele, pomodlil se rychle usnul, což se už rovnalo vítězství, protože při ranní cestě do kostela s pobožným Jarkou Hanykýřem skoro žádné nebezpečí nehrozilo. Ale často jsem zhřešil, sotva jsem vyběhl z olšanského kostelíku, a to skutkem hrubého chování či ošklivým slovem, a ne-li hned, tedy později neposlušností, zalháním anebo třeba i jen rozpustilou myšlenkou — což mělo za následek, že jsem si musel v neděli přivstat, ještě před začátkem školní mše vyhledat zpovědníka a spolu s několika jinými chlapci, jimž se také nepodařilo uchovat si „šat svatební" bez poskvrny, se ještě jednou vyzpovídat. Zřejmě se s tím počítalo, protože kaplan od sv. Anny byl vždycky pohotově udělit vlídně dodatečné rozhřešení; kdyby však nebyl býval k zastižení, nikdo z nás by se byl neodvážil přistoupit ke stolu Páně, byť i byl hřích, jímž byl obtížen, toho nejlehčího druhu—což tu budiž opět řečeno na doklad toho, že ti školáci v krátkých kalhotách a s dlouhými, na kolenou pokrčenými bavlněnými punčochami, upevněnými na dívčích podvazcích, rozpoznávali přesně, že z ideje „úplné milosti" nelze nic slevit. Na své první sv. přijímání si vzpomínám dosti nejasně. Vím jen, že mi k té příležitosti nenařídili slavnostní šaty, a že jsem neměl ani svíčku jako děti Hanykýřů či Bainů; i dárek, kteiý jsem dostal, od otce byl nejvýš skromný — dětská modlitební knížka se zlatou ořízkou, do níž otec vepsal svým krásným rukopisem datum a věnování s podpisem „Tvůj otec", ačkoliv se jindy v dopisech nebo na pohlednicích, které mi posílal z ciziny, podepisoval „táta". Nicméně to byl přece jen asi povznášející zážitek, jak o tom svědčí dvě fotografie — dnes ovšem nezvěstné — které pořídil Láda Vlasák: na jedné sestupuji v tmavošedém oblečku s páskem, rozhalenkou a v bílých podkolenkách, usebrán se sklopenými zraky, s kostelních schodů, na druhé pak stojím před kvetoucím keřem, patrně v parčíku na Perštýnově náměstí, mám ruce sepjaty přes modlitby a dívám se vážně, zasněně a s nevinností tak
Z románové
kroniky
149
očividnou, že si sotva dovedu představit, jak bych byl už tenkrát s to dospět pouhou rozumovou spekulací k postoji a výrazu tak dokonale přiléhajícímu ke slavnostní chvíli. Dobře si však pamatuji na některá pozdější sv. přijímání, při nichž mou dychtivou touhu po blaženství eucharistie — která, jak tvrdily „slečny katechetky", je sladkou odměnou zbožného dítěte — pravidelně ochlazovala starost, abych hostii nevzal nějak nešikovně do úst anebo se jí, proboha! třeba nedotknul zuby, když se mi, a to skoro vždycky, přilepila na patro, vyschlé rozčílením. Bylo stanoveno a vždy znovu zdůrazňováno a před přijímáním opakováno, že hostii je třeba nechat v ústech rozplynout a spolknout ji v celku, na svatou památku toho, že Náš Spasitel byl ušetřen lámání údů a Jeho Svaté Tělo sestoupilo do hrobu a opět z něho povstalo sice zbodané a prokláté, ale jinak neporušené. Nemohlo tomu být jinak, než že v národě kdysi husitském doznívala ještě až po mé Časy diskuse o úplnosti přijímání po jednom způsobu, a tedy i nám ve škole bvlo s polemickým zápalem tlumočeno hledisko, že hostie, ba každý její nepatrný úlomek, je celé Tělo Kristovo, tedy tělo s krví — což celému obřadu propůjčovalo jakési zvláštní povážlivé, pojídání velikonočních „jidášů" ne nepodobné vystupňování, které bylo ovšem ještě oživeno výkladem o krvácející hostii božítělové a makabrózními hradeckými legendami. Rodiče svědomitě dbali, abych své náboženské povinnosti plnil právě tak důsledně ba pedanticky jako své povinnosti školní, sami se však na vykonávání církevních obřadů podíleli jen zčásti a ne bez zdráhání — jak odpovídalo jejich nalomenému vztahu k této životní oblasti. Matka, jíž byly v důsledku jejího občanského sňatku svátosti odpírány, chodila do kostela jaksi plaše, vždycky jen na „ranní", či „jitřní" — jnk pěkně po stáru říkala — a jistě to nebyl ani nedostatek úcty ani lhostejnost, ale právě ona nesamozřejmost, a tedy i nepraktičnost ve vztahu ke katolické liturgii, co způsobilo, že se mé první sv. přijímání odbylo tak docela bez okázalosti; podobně tomu bylo i při biřmování, k němuž mi otec zjednal za kmotra jakéhosi mladšího kolegu z ministerstva, elegána s brýlemi ze želvoviny, kterého jsem nikdy před tím ani po tom, co mi zdvořile předal jako biřmovací dar zlatý pečetní prsten, zakoupený ovšem otcem u žižkovského zlatníka pana Richtera, více nespatřil. V onom již vylíčeném, elementárně katolickém rodinném ovzduší ovšem nedocházelo k nějakému napětí, natož pak rozporu, mezi hlediskem rodičů a mou horlivou dětskou zbožností, nicméně jsem byl v náboženských otázkách—jako ostatně vždycky, když šlo o niternější prožitky — ponechán sám sobě. Brzy jsem si zvykl na rodičovské přispění nespoléhat a vyrovnávat se i s trýznivými problémy na vlastní pěst, leda že jsem hledal poučení v knížkách. Četba se
150
Josef
Jedlička
tak pro mne stala od ranného dětství po jinošskou mladost ne potřebou a vášní, ale rovnou závislostí na omamné dróze, patrně ne tou nejnevinější v mé celoživotní kariéře, kterou jsem užíval v nemírných a stále se stupňujících dávkách. O tom však později.
• vy
/
v
in Lrrusa
Lišili jsme se depresí! Generace? To mě pálilo před lety, na koleji a při prvních literárních debatách. Podobně jako ostatní jsem se necítil příliš blízko svým bezprostředním literárním předchůdcům a byl jsem víc než vzdálen úřednické a úřední garnituře čs. literatury. Orientoval jsem se jaksi obkročmo, skokem do třicátých let s jejich bohatstvím a odtud jsme pak mapovali (snad je tu ten plurál na místě) české písemnictví důkladně, každý podle svého naturelu, až k datům našeho narození, neboť tam paradoxně, tj. na počátku války končilo období české literární samozřejmosti. Naši bezprostřední literární předchůdci — míním ted opět generačně — nás ovlivňovali málo, neboť v poezii „všedního dne", v onom prvním literárním vzmachu autenticity (v rámci publikovatelné, vydávané literatury, rozumí se) jsme přes jistou fascinaci přece jen záhy objevili odlesk čehosi autentičtějšího: skupiny dvaačtyřicet. A v próze nám „Život kolem nás", se svým vlastně reportérským postojem ke světu, už vůbec nevyhovoval. Ostatně bylo nás hodně a zdálo se nám, že prostě píšem lip jaksi od přírody, jako kdyby nás to, že jsme se jako první narodili do onoho „nesamozřejmého času", v němž česká literatura musela do katakomb, nějak lépe uzpůsobilo prostému aktu psaní, tj. vybavilo nás jakousi samozřejmostí literárního výrazu. Zdáli jsme se nesnesitelní — a drzí. Ale byli jsme spíš zaskočeni. Já aspoň určitě. Otiskl jsem, tuším v r. 65, jakousi úvahu či esej v Sešitech, jmenovalo se to Umění stárnout, která byla pokusem tuto zaskočenost „z generačního zorného úhlu" metaforicky popsal. Viděl jsem tehdy společnost v Čechách... a tím i naše generační literární možnosti, zásadně skepticky, jako cosi bytostně nepřátelského a ničiteJského právě vůči nám, tehdy dvacátníkům. Příměr? Jistý obchodník Sterling v obvyklé módě 18. stol. si dal postavit na svém pozemku zámeček rovnou jako zříceninu. Mě to nesmírně zaujalo: postavit něco rovnou jako ruinu. Cítil jsem to jako hlubší přirovnání, vystižení naší situace. Stavitel, který něco koncipuje rovnou jako trosku. Stavba, jejíž „řítivost" je právě výrazem její pevnosti. Narodit se
Jiří
Gruía
clo n ě č e h o , c o n a t e b e r o v n o u p a d á , a l e n a s c h v á l . . . n e j a k si s p o l u b u d o vatelé nejrůznějšího
druhu,
spolustavitelé,
políří
té s t a v b y
mysleli,
že
n e d o p a t ř e n í m . A t o h l e „ n a s c h v á l " , ž e j e p a s t n a d u š i . P r o t o se t u , u v n i t ř v ruině, nedá žít jinak než j a k o chyceny, p o l a p e n ý
zacvaknutý
článek.
N e d á se t u s t á r n o u t , t j . z r á t k e s m r t i , c o ž s e m i j e v i l o a d o p o s u d
jeví
j a k o n e j d ů l e ž í t ě j š í u m ě n í ž i v o t a , n ý b r ž je t u n u t n o b ý t „ d o s p ě l ý m " ,
tj.
přestat
to
spět,
mít
to
padání. Jistě bych
za
sebou,
umřít
ve
dvaceti,
zvyknout
si n a
t o napsal d n e s k a j e d n o d u š e j i , ale p o ž a d a v e k :
„ruce
pryč od o b c h o d n í k a Sterlinga, zvlášť ty čisté", přes jeho ú m y s l n o u
paro-
diČnost, bych mohl p o u z e Historicky hlavně
vzato,
takto
a
kdo
opakovat.
byli to
jsme
prostě
první,
přinejmenším
už
kdo
to
tykadly
už
mohli
vnímali
b e z v ý c h o d n o s t i , z a d o p a t r o v ě skeptičtí i ve svých nadějích. zbudován
ten strašidelný z á m e k .
v
vidět
celé
té
P r o nás byl
Ř í k a l i n á m : t a k h l e j s m e si
utrhovali,
t a k h l e j s m e k r v á c e l i ; ale p a k nás posadili d o v o z í k u a m y jeli
zákrutami
t é p o u ť o v é a t r a k c e — a za k a ž d o u z a t á č k o u m r t v o l a . A ř í k a l i n á m , k d y ž j s m e se z a k l á n ě l i , z a v í r a l i o č i — a n e b o p r o s t ě z v r a c e l i : v ž d y ť j e t o t u p r o vás, a n o , t o t o je
navzdory
všemu
socialismus. Magické slovo.
Vyhlásili
t o d o k o n c e ú ř e d n ě . Přidali S d o j m é n a s t á t u . R a d o v a l i se. A l e t o , čím jsme
stáli, byla o n a ú m y s l n á , f o r t í f i k o v a n á r u i n a , d o n í ž
a z a u j m o u t v ní
vykázané
před
vstoupit
m í s t o z n a m e n a l o s t á t se k o n e c k o n c ů
jednou
z j e j í c h f i g u r í n . J a k o k d y b y p ř í k a z z n ě l : u s e k n i si, v y p í c h n i si, p ř i m r z a č se... ale d o b r o v o l n ě ,
p a k ti t u b u d e d o b ř e — j a k o
Lišili j s m e se p r o s t ě d e p r e s í zeměpisném
pásmu
jsou
nám.
(neboť historické zkušenosti
vlastně
jenom
různé
deprese).
v
našem
Řekl
d o k o n c e , že naše d e p r e s e měla n e j n i ž š í p r o c e n t o v n ě - u k o t v i t e l n é
bych naděje,
t o b y l a (a j e m y s l í m p o ř á d ) j e j í s p e c i f i k a . N i k o l i d e p r e s e M n i c h o v a ,
ani
deprese z českého k o l a b o r a n t i tví n e b o o d b o j e , který vyústil v cosi,
oč
s k o r o n i k d o n e b o j o v a l , b a ani d e p r e s e V í t ě z n é h o stal
Vítězný
Ú n o r a , k d y ž se z n ě j
Ú h o r , n ý b r ž o n o tisíceré z a k l a p n u t í pastičky, j e n o m
t i č k o p ř e h l u š e n é v letech 6 7 - 6 8 , k t e r é se p a k ještě i n t e n z i v n ě j i To
rozmáhání
stěhovalo
do
kra-
rozléhalo.
se „ č e c h o v o v s k é h o d u s n a " , k t e r é se z h e r a R u s k a Čech.
Nekonečné,
často
chytré
rozhovory
pře-
lidí, k t e ř í
se
u c h l a s t á v a j í v m a l ý c h f u n k c í c h a p ř i t o m se s t á l e c h y s t a j í „ v M a s k v ú " , t j . rozmachují
se p a h ý l y
už geneticky
zakrnělých
křídel.
To
jsme
psali. P r o t i t o m u j s m e hledali n ě j a k o u b y l i n u , v l a s t n ě z a ř í k á v a d l o , k r o m ě j a z y k a se n i c n e h ý b a l o . T e d y v j a z y c e ,
v postoji,
kulturotvorný,
tj. v e v z d ě l á n í , z n o v u u d ě l á n !
ních
elementárními
skutky.
Mně
uklouzla
věta
elementáro
„čistých
rukou", opět jako metafora, k t e r o u mi pak z m n o h a stran vyčítali: elementární
znovuudělán!
se m ě l o
totiž
uskutečnit
a
j e n ž b y se s n a d
dal o z n a č i t za výtvorů
žili
neboť
právě
r u k a m a . V y c í t i l i t e h d y , ž e je t o o d m í t n u t í j i n a k o b e c n é h o
To
takovýma
„prakticistni-
Lišili jsme se depresi h o "postoje (neboť i pro naše r e f o r m n í současníky byla t e h d y p o marx i s t i c k u „ p r a x e m ě ř í t k e m p r a v d i v o s t i " ) , a ž e se n e t ý k á j e n m i n u l o s t i , t j . údajně špatné praxe, již by b y l o m o ž n o nahradit jinou, d o b r o u , n ý b r ž že míří na „ p r a x i " vůbec. J e p r o s t ě m i m o ideologii. P o p u z o v a l i j s m e t í m , ž e n á m t e n k r á m v l a s t n ě ani z a řeč n e s t á l . D e f i n i c e s o c i a l i s m u n á s n e z a j í m a l y b y t o s t n ě , a s t r a n a p r o nás n i k d y n e b y l a S t r a n a , spiš c o s i , o č e m se v e s p o l e č n o s t i n e s l u š e l o m l u v i t , k d y ž u ž se s t a l o , ž e n ě k t e ř í , t ř e b a z r o d i n y s ní m ě l i p ř e c e jen n ě c o s p o l e č n é h o . P r o nás u ž t o b y l t e n p r v n í válec, k t e r ý m v š e c h n o přejeli, t e h d y o v š e m ještě řízený víc d o m á c í m strojvůdcem. Tak)' už nelákala generální nabídkou jako p o o s m a č t y ř i c á t é m , n ý b r ž p r o s t ě k o o p t o v a l a — a na t o b ě b y l o , a b y ses k o o p t o v a t e l n ý m s t a l , tj. a b y s o d l o ž i l u m ě n í s t á r n o u t , z a p o m e n u l je a o d d a l se M a t c e K a f i l e r i i , k t e r á n a d á l k u c í t í , jsi-li d o s t m r t e v . P o t o m se o t v í r á . A v i d ě l i j s m e , jak se n ě k t e ř í s t a v í m r t v ý m i , ale p a k d o o p r a v d y u m ř o u . J e j í n a b í d k a , m y s l í m o b d o b n ě o b e c n á j a k o ta v o s m a č t y ř i c á t é m , p ř i š l a a ž p o z d ě j i , a b y se i na n a š i c h k o l a b o r a n t e c h k o m i c k y dosvědčilo to odideologičtění. Jejich angažované t e x t y jsou dokonalé p e r s i f l á ž e . S n a d p r o t o , že j e j i c h t v ů r c ů m p o d v ě d o m ě ta a n g a ž o v a n o s t je p ř e c e j e n o m p o u h é a n g a ž m á . V z á s a d ě i o n i t o m a j í za d i v a d l o , za c o s i m i m o , k a m je p o t ř e b a jít d o p r á c e , n a v l é k n o u t si k o s t ý m . A p o ř á d j e š t ě j a k o k d y b y se n e v y z n a l i v g a r d e r ó b ě , n e v ě d í , c o je p o d p r s e n k a a c o b r n ě n í . N e ž e b y se n e s n a ž i l i , j e n ž e t o z n i c h p r á v ě dělá l y k o m i c k é ptáky, vyzobávajíc! onu už stokrát převrácenou brázdu českého oslaviteltsví. T e h d y , v r o c e „ n a š í " g e n e r á l n í n a b í d k y , j s m e se o s t a t n ě ( p r o p ř í p a d , že b y c h o m n a d ní v á h a l i ) , jevili t a k é s n a d v y h u h i t e l n í . P ř e d s t a v m e si, ž e b y t ř e b a se S e i f e r t o v o u g e n e r a c í b y l o n a l o ž e n o s t e j n ě , tj. ž e b y n ě k d e v r o z m e z í 1 9 2 8 - 1 9 3 0 p r o s t ě z m i z e l a , ž e její t ř i c á t á léta b y byla naše s e d m d e s á t á . J i s t ě b y se i j e j í m p o t e n c i o n á l n í m n o r m a l i z á t o r ů m z d á l o , že stačí p o v o l a t c h t i v é , n e b o d r u h é a třetí spolu s n e u k o j e n ý m i . . . N u ž e , č t r n á c t r o k ů m ě l i na t o , a b y n á s v y m a z a l i , k d y b y b y l o p r a v d a , že j i m c h y b ě l a p ř í l e ž i t o s t , j a k se n ě k d y u t ě š u j í . J e n ž e č í m d é l e c h y b í m e , t í m víc n e j s o u o n i . A č k o l i j s m e b y l i v l a s t n ě tiší, a č k o l i j s m e o d m o c n ý c h n i k d y nic n e c h t ě l i . A č k o l i j s m e n e t o u ž i l i z m ě n i t s v ě t . Ba v j i s t é m s l o v a s m y s l u j s m e tu p r o s l u l o u v ě t u o f i l o z o f e c h , k t e ř í svět d o s u d jen vykládají, z a t í m c o jde o t o ho „ z m ě n i t " , obrátili. Nejde o t o změnit svět, n ý b r ž v y l o ž i t h o . T o je z p ů s o b , jak se v e v y k l a d a č i s v ě t a o d e h r a j e z m ě n a . Z m ě n a m y š l e n í v c h á p á n í , s p o j o v á n í s p o j i t é h o . O d t u d p a k se u ž k t o muto spojitému, kulturně kontinuálnímu... zázračně stvořenému nelze u ž c h o v a t s t o u fatální n e ú c t o u , jejíž v ý s l e d n o u katastrofu jsme s v ě d č i l i a d o s m r t i — b o h u ž e l — b u d e m e s v ě d č i t na v š e c h s v ý c h šta-
Jiří
154 cích. T v á ř í v t v á ř i v š e m t ě m j e š t ě n a d r ž e n ý m , n e u k o j e n ý m kdekoli, kteří uprosřed
s v é h o „ t a e d i u m v i t a e " se c í t í b ý t
Gruía
měniteiům povolanými
z a h r a d n í k y , a r c h i t e k t y p o z e m s k é h o E d e n u , ale z a h r a d u n e j d ř í v k á c e j í , a b y se t e p r v p a k r o z h l é d l i , k a m z a s a d i t s t r o m . Tato o
vlastní
Sterlinga
touha
po
„změně"
tvořivosti), —
pro jeho
(v
níž
chystá jedinou „změněný"
jako
by
velikou
svět,
pro
na
dně
parcelu jeho
lpěla pro
pochyba
obchodníka
fortifikovanou
rui-
nu... ten strašidelný z á m e k . ( Z generačního
sborníku,
který
pro
i n d e x připravil
Kare!
Hvízdala)
František
Lízna SJ
Dopisy z Ruzyně „ Ted vás všechny vidím, vás poutníky Absolutna, neschopné se pokořit modle, neschopné se zastavit na cestě uprostřed a změnit směr k nejbližšt zrádné výhodě, a ačkoliv si nic nenamlouvám a spatřuji i na místě samém novodobé farizeje, poktytce .t kramáře, se sdílnou vděčnost! chci s vámi poděkovat za t y , kdo se s Ním obětují a jejichž srdce překypuje proto láskou... " 14. března... dnes je již třetí neděle postní a je to až skoro neuvěřitelné, jak ten čas rychle ubíhá, vždyť doba, když jsem psával z Litoměřic, doba adventní se mi zdá téměř jako přítomná, a ten pocit až hmatatelného splývání časů je podivuhodně zvláštní. Je pro mne něčím novým, co jsem doposud nikdy nepociťoval ani nepotkal, a budu o tom zde více přemýšlet. Co tím asi chce Pán říci? ... Diky za slova povzbuzení. Mrazy již dávno polevily a mohu Vás ujistit, že mě po celou tu dobu zahřívala ona láska, kterou mi vyprošujete a to tak, že bych lehce překonal sebe větší mráz našich nepřátel; když píli toto nebezpečné slovo, chci jej hned zbavit té nesprávné tíže a zaměřeni, nebol' cha tvrdit, že budu centrum onoho nepřátelství spatřovat přesně umístěné. Když, dá-li Pán, vyjdu odtud opět mezi Vás, a že Vás budu všechny usilovně prosit, abychom cítili se vší naléhavostí svou spoluzodpo vidno st za široký prostor, ve kterém na tomto světě zaujímá hřích, za to, že mu to umožňujeme sedíce pohodlně ve svých rezidencích s nohama zkříženýma v polospánku a podřimování. Byl bych šťasten, kdyby se mezi námi někdo objevil, kdo by znovu horlil pro Hospodina a spásu duší s celým svým srdcem a s nerozdvojenou myslí. Zde vstávám od stolu a chodím z kouta do kouta, pár kroků tam, pár zpátky, ale zdi se '/.de rozestupují, procházím dál a děsím se, když vidím t y nechápavé tváře a zakrnělá srdce, řekl bys, jsou to již lidé úplně mrtví, kdybys na druhé straně nebyl až zděšen a zároveň zahanben tou jejich životností, rafinovanosti a čilostí ve zlém... Ano, děti tohoto světa dovedou hbitěji poslouchat toho, " V y c h á z í b e z v ě d o m í a s v o l e n ! a u t o r a {i o s o b . j i m i b y l y d o p i s y a d r e s o v í n y
156
František
Lizna
kdo je svádí. Ted se mi zdá, že toto téma, které zde rozvíjím, zcela nezvládnu, že je neprozřetelně rozmotávám, aniž bych myslel na konec, kam tato úvaha utíká, že nevidím hrany a okolí a že se může stát, že nakonec z toho vyjdu jako kazatel a spravedlivý, který si na závěr umývá ruce jako Pilát. Jsou to důležité ohledy, které zde uvádím, ale věřte mi, že Vám chci psát v tomto případě i za tohoto rizika, nebo i píši o tom, co se bytostné dotýká nás všech křesťanů. Vždyť máme být rybáři a ti sestupují do vod a pachtí se se sítěmi, hluboce se sklánějí hledíce k hlubinám. Věřme, že jedině takový záběr naplňuje sítě, zvláště poté, když zaslechneme od pravého břehu Jeho hlas. Vaše bl. Anežka Česká mě mohla po celý život uniknout jako soba fádně svatá, nebýt toho, že zde by Jan Zahradníček se svou ochotou a obětí, a věřím, že skrze ně ji vyvedl z toho 13.století k nám jako ženu obdivuhodně blízce přítomnou a moderní, nás chápající, zatímco námi okolí pohrdá a pokládá nás za rarity historie, patřící do muzea. Jsem šťasten, že pro mne tato blahoslovená vystoupila v těchto zajímavých souvislostech právě tady. Pro svou uspěchanost venku, v relativní svobodě, jsem nikdy neměl Čas vstoupit do nově zbudovaných prostor su Anežského kláštera, pamatuju se jen na výmluvné fotografie v novinách při otevření těch pozemských prostor, kam unikla, a tak se přimlouvám, aby slova Zahradníčkova byla vtesána do tamních zdí, protože nenacházím slov půvabnějších a výstižnějších než jsou ona. Zjišťuji, že bl. Anežka je výborným příkladem sepětí časů, že má časová miniatura vedená na začátku tohoto dopisu může hledat své zakotvení či východisko v těch monumentálních dimenzích. Neměl bych tedy lpět dětinsky na rychlých výměnách dopisů, ale čerpat svou důvěru v Jeho pevné vládě, vždyi jemu patří i mlčení celých lidských etap. Řekl bych, že bychom měli spíše prosit o to, abychom byli hlínou poddajnou a poslušnou, ztvárňující se do podoby, v jaké nás chce mít. Čas nás nikdy nesmí zajímat natolik, abychom se cítili jeho zajatci. Neboť jenom On nejlépe ví, kdy máme vstávat a kdy uléhat, kdy kameny sbírat a kdy je rozhazovat, kdy mluvit, kdy mlčet... 28. března... Dnes je již pátá neděle postní a příští neděle bude již neděle Květná. Ačkoliv nevycházíme z cely ven, kromě vycházek, nejsme opuštěni ti směle a bez přehánění Ti mohu napsat, že se Pán o nás stará mnohem víc, než kdybychom byli obklopeni bohatstvím a pozornými lidmi, protože lo bohatství a především ta lidská pozornost má dimenze jen lidské, pozemské, a tedy pomíjející. Je sice pravda, že to, z čeho čerpám, spočívá v naději, často i neviditelné, ale aťpřemýšlím sebevíc, je to naděje jedině reálná, protože ji nic ze světa nemůže ohrozit. Čteš-li v novinách o rafinovaných plánech, jak uchvátit mocí a lstí to, co je slabé, řekneš, že
Dopisy z
Ruzyně
157
naděje je silnější; čteš-li o historických přeměnách a zákonech, jsi-li pokorná, tak je prozkoumáš a spatříš jejich hrozivé praskliny a mezery. A to myslím přesně na Tebe, upracovanou uprostřed záhonu, nemající čas na čtení traktátů. Byl bych šťasten, kdybys děkovala za si>itj úděl a nepřestala Pánu Bohu za Velehrad a za nemocné prosit a děkovat. My, kteří se touláme hnáni svou nestálostí po všech možných i nemožných místech, krajinách a koutech, často tak, že neznáme ani své adresy, potřebujeme být šokováni takovými konstantami, jako jsou nemocní na vozíčcích, a těmi, kteří je o p r a v d o v ě hladí'„ protože na naší klikaté pouti bychom mohli zapomenout odkud jsme vyšli. Je možné též zapomenout, že jsme zzoleni k jedinému cíli, lze upadnout do prostřednosti, když se zahledíme do obrazů, které se na našich cestách vyskytnou, takže nepoznáme pro jejich třpytivé barvy, že ač rafinovaně kreslené, přece se na místech nejvíce obnažených a vystavených slunečnímu svitu odlepují a ukazují svou pozemskou šed. Stane-li se, že pro samý spěch, nesetrváme tlloitho na stejném místě, může to být v některých případech až osudné. Děkuji Pánu, že tady se to nestává.' Hrozím se všeho, co se zde v nás obnažuje až k úplné nahosti, hrozím se hnusných masek, které se lidi neštítí nasazovat na své obličeje a je mi z toho poznání až do hlubin úzko, ale z>ím, že poznání opravdu bolí a má naivita bere za své. 'Za to vše děkuji a ještě víc se modlím, abychom nevešli do pokušení. Cela se svými zdmi se mi však jeví jako zcela bezmocná. Kdyby zde z* ní žil svatý František, jisti!1 by s ni promlouval jako s živou bytostí, protože by mu jí bylo do hlubin líto. Vždyi slyší od svých obyvatelů jen řeči hrubé a odpuzující, vždyť do jejích zdí nemilosrdné ryjeme a kopáme, vždyť ji nikdo nepochválí. Mně se to bezděčně podařilo, když jsem do ní poprvé vešel z horších podmínek. Když se to vezme poctivě, je vlastně pěkně prostorná, obdivuhodně teplá a prosycená světlem. Dalo by se dokonce říci, že nám nadržuje, když jejími skulinami sem ted proniká jaro, ona je propouští, jsme jako v živé přírodě, která je pro mne Boží, a tak vůbec pak už není zachmuřená a komisní. Říkám-li to všechno pěkné o ní, neděkujte mně, ale děkujte Pánu Bohu, že se o nás všecky tak moc stará, a také třeba těm svatým, kteří nám ukazovali právě tuto cestu. Ted se v nocích pravidelné probouzím a dokonce o to prosím duše v očistci (jak jsi mi to kdysi poradila t y ) , a je to naprosto účinné. Modlím se tím pravým kněžským způsobem a nedlím sc vůbec přitom sám... Většinou kolem všichni tiše spí a je mi úžasně dobře, tak dobře, že si ani nevyčítám, že je mi tak v postní dobé, kdy se nemáme příliš radovat (směrnice strohá a nepřesná — jistě ji tak Církev nemyslí a nechce). Potěším vás, že tak systematicky a přesné prožívám noční čas od svátku sv. Patrička, kterého ctím již z dřívějška zvláštním způsobem.
158
František
Lizna
Nemějte strach, na nikoho z vás, kteří mi patříte, nezapomenu. Můj sedmičlenní dluh již bude splacen a od vás, na které budu vzpomínat, budu jen chtít, abyste Pánu děkovali za to, že se o nás tak stará a vše připravuje do nejjemnějších nuancí. Vždyť uvažte, kdo by si pomyslel, že právě tady, po dvouročním pobytu v Praze, pokaždé ráno neuslyším zpívat ne ptáčka, ale hned celý ptačí sbor, takže se necítím vůbec jako v Praze-velkoměstě, a vůbec již ne jako v Ruzyni. Ve vzpomínkách jsem po létech v Osterley a Korutanech a v přítomnosti s Ním, a to vše zadarmo, aniž bych musel podplácet úředníky, kteří se starají o přidělování privilegovaných bytů. Nikde, kde jsem v Praze doposud bydlel, jsem neslyšel zpívat ptáčky, to se stalo teprve až tady. Tak v posledních dnech již za to všechno pokládám tuto naší celu za tajného spojence a nechci jí už vůbec nadávat a urážet ji. Snad právě pro toto poznání jsem musel nějaký čas v ní čekat... ¡2. dubna... Je již pondělí velikonoční a přestože si uvědomuji, že k Vám dopis dorazí až na samotném konci velikonočního týdne, a to ještě půjde-li tou nejrychlejší poštou, která již nepospává v soudních budovách, dovoluji si Vám a všem svým věrným přátelům popřát radostné Aleluja. Dělám to proto, že radost ze vzkříšení Pána je tak stěžejní, že může být vyslovována v kterýkoli čas a že jsme ji dokonce povinni vyslovovat iv nejtemnějších dobách a situacích, takže nás má rozradostňovat tváří v tvář největším nebezpečím před tlamami řvoucích lvů všeho odstínu, použiji-li známého biblického rčení a obrazu. Není to krásné a tajemné zároveň, že my, křesťané, jsme vyzbrojeni radostí k tomu, abychom znejisťovali lví tlamy? Protože je to krásné a zároveň tajemně radostné, proto Vám tedy píši své radostné Aleluja a bez rozpaků čerpám z těchto pokladů církve, protože jsem přesvědčen, že Pán v tomto směru není vůbec na tyto poklady žárlivý. Vždyť radujeme-li se touto čistou radostí, radujeme se z jeho jedinečného vítězství a dostáváme s ním podíl na jeho slávě. Jsem však také přesvědčen, že tato radost je úměrná našemu podílu na velkopátečním utrpení, praktičtěji na naší ochotě doplnit na sobě to, co zbývá ještě vytrpět církvi, aby se zaskvěla jako snoubenka čistá a zcela žádoucí. Po této stránce můžete Pánu rovněž poděkovat, že nás vsadil do půdy dobře připravené, a ted — jsem-li tady — mohu Vás všechny ujistit, že to vyvážení utrpení a radosti, okamžiky jejich příchodů i odchodů je právě tady řízeno tak ohleduplně a citlivě, že tím, kdo to řídí, nemůže být nikdo jiný, než náš Pán nanejvýš milostivý a dobrý. Člověk by s tím brzy byl na konci svých sil, kdyby sám mě! nad druhým tak všestranně bdít. Říkám Vám to proto, že chci rozptýlit i stíny Vašich pochybností, jsou-li mezi Vámi ještě nějaké, a ne tedy, že bych Vás snad chtěl nějak poučovat. Na Velký pátek
Dopisy
z
Ruzyně
159
jsem dostal ještě před třetí hodinou dopis od Vás a prr>ní dopis od sestry z Londýna. Nepodlehl jsem pokušení á dopisy, jakkoli žádoucí, jsem uschoval až na dobu vzkříšení, a mám-li být přesný, četl jsem je mezi druhou a třetí hodinou bdění nedaleko k ránu. Byla to krásná noc. Spoluvězňové nezvykle brzy k tomu usnuli a já jsem se v tichu rozběhl mezi Vás tak dokonale, že až jsem v pokušení se omluvit službukonajícím za to, že jsem byl celé hodiny mimo tyto prostory (znovu se přesvědčuji o dobrotivosti těchto ponuře vyhlížejících zdí!}. Ráno jsem se vracel s Ivanem od svatého Havla přes Karlův most vzhůru k Hradčanům a odtud dolů k Dejvicím, abychom se rozloučili kdesi u Červeného vrchu, prosyceni radostí z Jeho vzkříšení, a zdálo se nám (odpusť, bratře, že mluvím za Tebe), že se loučíme i s bratřími z Emauz — tak byla ta cesta přes Prahu dlouhá a kouzelná. Kdo z Vás chce, ať se k nám přidá! Mezitím ovšem jsem po třikrát byl s Vámi všemi na kolenou před vzkříšeným Pánem... Aleluja! 25. dubna... dnes krásné ráno 3. neděle velikonoční. Slunce každičkou chvíli již pronikne až k nám na celu a znovu sc můžeme přesvědčovat, že dobrý Pán Bůh na nás nezapomíná. Že dává svítit slunci a dává pokrm a nápoj všem dobrým a zlým (slyším, jak sem z chodby doléhá chrastění šálků od jídla), a tak nejen očima, ale i ušima milžc! vnímat pravdivost toho, který vládne vším časem a celými dějinami. Znovu však obdivuji to, jak tíže k nám slunce přichází, vůbec nechce upoutat na sebe pozornost, jak to rádi děláme my, lidé. Pozoruj, jak vstoupí paprsek jeho světla tiše do našich příbytků a jak je zároveň jakoby měkký, přitom krásně uspořádaný, žádná odbytá práce, není v něm rteúhlednosti a jeho světlo je tak pozorné, že osvěcuje každičký miligram prachu, takže my někdy s úžasem a překvapením žasneme, že nejsme tak sami, jak se nám ještě před chvílí zdálo. Takhle objevené tisíce stop zdetni nenáviděného prachu, chci tu přijmout s bratrským pozdravem a pohlazením, vždyť kdo by zde nebyl vděčen za projev ochoty být tady s námi tak nevtíravé a naprosto tiše. A přál bych to také Tobě a Vám všem, kteří na nás s láskou vzpomínáte, abyste byli obohaceni našim poznáním a vítali jste takto paprsky, které k Vám proniknou jako pozdravy od milujícího Boha, jako krátký ale jasný! záblesk jeho slávy i zaslíbení, jako krátké osvícení věcí neviditelných a v neposlední řadě i jako trpělivou a teskně dojemnou touhu opovrhovaných a přehlížených se objevil před námi alespoň na chvíli ve svatebním šatě a ve světle slávy. Všimni si, jak se ten prach třpytí! Nepochybně je takové vnímání vzácným okamžikem veliké milosti, neboť svýma očima vnímáme záblesky neviditelna téměř hmatatelným způsobem. A tohoto poznání se mi zase dostalo v té,
160
František
Lizna
v myslích většiny lidí, nevlídné Ruzyni, a jistě milá Josefko budeš se mnou s láskou děkovat za toto milostiplné poznání. Vždy i od nynějška bude pro mne předtím jen opovrhovaný a přehlížený prach, dřívější důvod ke zlosti a rozmrzelosti, něčím, co mne přivede zpátky ke dni stvoření, zpátky zpět do této cely, z níž Vám píši, a jeho přítomnost v mém životě bude mít hluboce duchovní podtext a tón. A ted již v mysli spojuji prach starozákonního Joba s povrchním prachem farizejů dál až s prachem ze spálených kočiček od sv. Ignáce, jak jsem Vám již o něm psal. Mohu pak již celkově říct, že jsem tady i jinde za těch dnů odloučení, fyzického odloučení od Vás všech, dostal dar pro chápání a objevování nových a nových projevů Boží lásky k nám lidem, zároveň s jasnějším poznáním naší vlastní nevŠímavosti, neochoty žít s Ním a hrozné naší nevšímavosti k projevům Božího milosrdenství. A abych Tě, Josefko, ještě více potěšil, chci Ti napsat, že jsem se dnes v noci probudil až k časnému ránu a když jsem se obvyklým způsobem začal modlit, ozval se venku zpěv prvního ptáčka — moc jsem se přitom zaradoval, a bál jsem se, že se mi to jen zdálo, ale pak již zůstala jen ta radost, protože to bylo zcela jasné zpívání ptáčků k oslavě Boží. Byly to vlastně moje první velikonoční varhany, které jsem zaslechl v pravý čas a věřím, že alespoň tlumeně zněly až do Bojanovic, protože jsem se tuto noc modlil za Fanynku a její děti, a ve všem tom byla radost zvláštního druhu. Vím, že mně bezprostředně napadlo, že v plnosti se dostavila vzácná radost, která se dlouho připravovala, a nyní bych řekl, že tam vyvstaly plody utrpení, že jde o radost protrpěnou, a proto měla tu hloubku a ten nezadržitelný tok. Na samý konec jsem se modlil chvalozpěv mládenců v peci ohnivé, a když jsem se modlil zvolání: všichni nebeští ptáci velebte Pána, chvalte a oslavujte Ho navěky, pozorně jsem chvíli naslouchal jejich zpěvu. Znělo lam mnoho ptačích hvězdiček s jedničkou, ale t y splývaly v jakýsi suverénní celek, vnímal jsem j e j , ale do srdce mi pronikal jednoduchý trylek tři č t y ř i tóny, stále se opakující trpělivě a určitě s láskou — ten jsem nejlépe slyšel a ten jsem vnímal. Není to fantastické, a to vše tady na Ruzyni, ne na Moravě v lesích, anebo na horách! Upozorňuji také na to, že když vstáváme, zdaleka se již. takový zpěv neozývá, to už jsou jen pokoncertní zpěvy těch, kteří jen zkouší to, co zcela dobře nevyznělo, nebo co je napadlo, až pozd ě j i (ospalte zcela vylučuji). Znovu se v mysli vracím jen do Korutan a jen tam. Pozdravujte je tam všechny! ... 9. května... srdečně Vás zdravím, je již 5. neděle velikonoční a jak je patrné ze záhlaví, stále ještě přebývám s Vámi ve stejné pražské čtvrti. Předpokládám, že to pro Vás nebude nemilé pomyšlení, že jaksi otálím s odjezdem. V žádném případě bychom neměli mít důvody k znepokojení.
Dopisy
z
Ruzyně
161
neboť znovu připomínám, že v konečném důsledku je to Boží Prozřetelnost, která s námi hýbe a která také má skryté poslední a rozhodující „trumfy" pro své vjrvolené, ke kterým se dovoluji troufale hlásit jen kvůli Jeho zásluhám, nikoli svým. Jak jste snad již vycítila z předcházejících dopisů z Ruzyně, které Vám d o š l y , můžete být se mírou Pánu vděčna, za vše, co mně zde připravil, a já vcelku nikdy nechci věci usměrňovat přílišnou aktivitou z mé strany, abych nepokazil to, co se má stát a co se pro nás všechny připravuje. Věřím, že Vám nebude zatěžko, jako bývalé chovankyni zdejších prostor, si představit všechna ta pozitiva spojená s trestem (prosím, povšimněte si paradoxu skrytého s tímto výhružným slovem!), přijmeme-li j e j s Ním. Již tady až žasneme, jak se míjí se svým káruým účinkem, jak v tom selhává, a jak uvádí v život to, co bývá z'ětšinou bráno všemi jako pouhá proklamace, či fixní idea — účinku trestního zákona — převýchovu či nápravu toho, kdo je odsouzen. Jsem si naprosto jist tím, že vyjdu-li odsud, v y j d u převychován, neboť hmatatelné důkazy Jeho lásky přetavují i ta nejméně vnhnavá srdce, chtějí-li jen ona být s Ním. Pro mne se mnohé přísliby dávají do pohybů značících život jen dík mému nynějšímu naslouchání plynoucích dní, a budu-U se někdy venku s někým o něčem přít natolik, že v tom budou stopy tvrdošíjnosti, bude to určitě spojeno ne se spory o jasně horečnou činnost, o věci viditelné, budované domy z cihel, t y mne až k vášnivosti nevzruší. Mé úsilí a až nevšední zájem budou směřovat k věcem protrpěným, spojeným s tichým nasloucháním a nepřerušenou kontinuitou adorujících všech věků, časů ti národností, takže budu nádherně nadčasový a zároveň solidární sc všemi, kteří podobnými stezkami procházeli k té jedinečné vizi sbra tření všech v Něm. Všímáte si, jak je tato má cesta vlastně nepoliticky politická, aniž bych sestavoval nějaký manifest, a je až divné, že tak málo lidí si uvědomuje, že jen srdce, které je zapáleno láskou, může změnit svět. Hned však chci dodat, že za všechny tyto pozitivní změny, které se zde se mnou odehrávají, nesporně vděčím všem vnějším okolnostem a modlitbám Vás všech a především Jeho lásce. Zcela samozřejmě máte chuť druhé chytnout za ruce a společně s matkou Terezií říci — Let's do something beautiful for God (pojdme učinit něco krásného pro Boha), neboť srdce zasažené láskou nemůže jinak! Každý jiný krok by byl falešný a ani nemůže vlastně nastat, protože milující směřuje jedině k milujícímu. Jsem v situaci, že nastíněné dobře vnímám, řekl bych, že jsem se ocitl na 10 měsíců v restaurátorské dílně, kde ze mne trpělivě neviditelní umělci snímají nesprávně nanesenou patinu, prach i špínu a unavenost materiálu a že se mi dostává dost trpělivosti stát zatím na místě. Bojím se však, abyste u tom nczttděh vychloubání, nebo něco tomu podobného.
162
František
Lizna
Píší Vám to proto, abych ve Vás rozptýlil i stopy případného strachu o mě, a také proto, abych se s Vámi podělil o radost, kterou zde, v jiných dimenzích, často pociťuji. Nechtěl bych Vás také mást a vůbec již vyzývat k b e z d u c h é m u následování, neboť tato cesta není zdaleka snadná a lehká a každé její zjednodušování, anebo vlastní režie, může vést ke zcela odlišným důsledkům. Pozoruji-li své okolí, mohu napsat, že mé pojetí je zde zcela výjimečné, a přece bych však byl nešťasten, kdyby mi někdo řekl, že není typicky křesťanské, t.j. takové, jaké bylo a je shodné s pojetím Vaším před l é t y zde, či současně s ostatními křesťany kdekoliv nyní. Prostě stojím zcela za touto tradicí, protože je pro mne živá a žiji jí s velikou úctou, a vděčností děkuji těm, kteří ji před námi přijali, nezpronevěřili se za jidášský groš a nám, často liknavým, ji předali. Na závěr této mé, poněkud rozsáhlé úvahy bych chtěl jen dodat, že k těmto pohledům ovšem nelze dojít bez vnitřní ochoty pro ni přinášet oběť, takže by s p r á v n é chápaná askeze měla být nezbytným doprovodem formování každého z nás. Změkčilost je jasným projevem slabého ducha neschopného boje, ten musí ustoupit. 23. května... prožíváme poslední velikonoční neděli a nostalgie či stesk z odcházející radosti velikonočního Aleluja se nás ani nemůže dotknout, protože se naše duše toužebně upíná k Slavnosti Ducha svatého. Jak moudře je sestaven církevní rok a kolik nadějí a nevyslovitelných vzdechů všech nás očekávajících je skryto před hlučícím světem a jeho jarmarečním veselím nemajícím valnou cenu, zatímco naše naděje a naše radost je tak draze zaplacena, a proto tak jedinečná a ryzí! Což nemohu zde já sám ve svém znovu a znovu opakovaném Ven i Sancte Spiritus nemyslet na Vás všechny žijící ze stejné naděje a očekávání, což mohu zůstat lhostejný k projevům Vaší lásky, která sem proniká všemi možnými i nemožnými skulinkami, takže ji v celku pociťuji jako hřejivou lázeň, do níž nás chce ponořit Pán, a což teprve až přijde On ve své slávě! Jistě právě Ty uprostřed nemocných víš, jak je to vše nerozdělitelně protkáno nitkami bolestí a utrpení zcela samozřejmého, neboť kdo by z křesťanů o nich nevěděl a byl zároveň hoden nést tak vznešené jméno po tom, který též bývá nazýván muž Bolesti. S láskou proto beru do rukou p r á v ě t a d y všechno, co křesťané na celém světě vytrpěli od 5. neděle velikonoční k dnešní, jako obětní dar nové smlouvě s Ježíšem Ukřižovaným i Vzkříšeným, zrovna tak jako všechny jejich z>zdechy i úpění, které nebyly zaznamenány žádnou stanicí ani reportáží, protože nesly pečeť nad druhé vzácnější — pečeť tichosti a pokory takové, že je nezaznamenají často ani t y nejettlivější seizmografy tohoto světa, a to proto, aby b y l y zaznamenány
Dopisy
z
Ruzyně
163
duchovními bytostmi a předneseny našemu neviditelnému Bohu. Toho všeho, ač i pro nás neviditelného a jen proto tušeného se skoro jako sz>é záchrany ujímám, protože chápu, že na tom všem stojí tento náš křehký a zranitelný svět a že bez této ochoty se podílet na skrytém znovuproživání Kalvarské oběti bychom již dávno propadli do propastných hlubin zatraceni. Vím, že je nebezpečné užívat bez střízlivé kontroly těchto obrazů a mám-li se přiznat, ani si je jasně neuvědomuji, ani o nich příliš nepřemýšlím, a když se k nim přece nějak dostávám, vystupují bezděčně než jakkoliv jinak. A stane-li se, že o nich přemýšlím sám, vůbec je nedotahuji do těch nejzazších poloh (cožpak vůbec můžeme proniknout do Božích tajemství?), ale utíkám se k tomu nejbezpečnějšímu zvolání stále a stále se opakujícího VEN1 SANCTE SPIRITUS! Nejlépe se tni to však zyslovuje s Vámi se všemi, a to znovu podotýkám s důvěrou, že mne mezi sebe přijmete jako jednoho z Vás anebo jako úd jednoho těla. Ve jatimských událostech, tak skoupě líčených v největších zdejších novinách, pociťuji vzdálené dunění apokalyptických jezdců a musím se přiznat, že jejich skutečná existence se občas tady dává ve vteřinových intervalech jasně tušit. Fatima ke mně promlouvá velice blízkým jazykem a jsem šťasten, žť jsem se bezděčně mohl podílet na té pouti, když právě ten den v noci jsem se modlil za naše sousedy. Také v úterý 11. května mi došel pozdrav o
František
164 i větší DUCHU
radostí
z toho,
co patří
Pánu.
VEN/
SANCTE
SPIRITUS!
Lizna
PŘIJĎ
SVATÝ.
6. června... tak již Vám opět — díky Pánu Bohu — posílám mnoho kotvíček, kéž den ode dne vzrůstá naše naděje! a mimo to, že je zde tady mám před očima, mám i další velký důvod, abych si je dnes znovu oživil a připomněl — je slavnost Nejsvětější Trojice a to, že ji i v letošním roce budu opět slavit tady v Praze, jsem si před dvěma měsíci vůbec nepředstavoval. Tím nechci naznačit, že bych tuto slavnost stejně neoslavoval, aí bych byl již kdekoliv, ale přece jen děkuji Pánu Bohu za tento dnešní den s jeho jasným, teplem a sluncem ozářeným nebem, které tu mohu bez obtíží spatřovat. Od té doby, co jsem brzy po vysvěcení dostal od kohosi kazetu s nahraným kázáním otce biskupa J. Hloucha, které měl na Třemešníku pár dní před svou smrtí, volím každoročně jeho přístupovou cestu k této slavnosti a vrcholné tajemství trojjedinosti Boží nechávám v sobě dozrával trpělivě až k samotným branám smrti nás všech — živých i mrtvých, nepodléhám panice, že něco promeškám a že mi něco uteče, protože naše b u d o u c n o s t je v každém případě v rukou milujícího Boha Otce i Syna a Ducha svatého, a zatímco pro mnohé je skutečnost smrti důvodem ke zděšení, pro nás, tak nepochopitelně plýtvavě obdarované, je stržením roušky. Už příchod Ježíšův nás přece osmělil natolik, že jsme my, novozákonní svědci jeho vzkříšení, navěky odložili starozákonní kaftany zahalující tváře proroků při setkání s Hospodinem, roztřesení údů se přemístilo k srdci a k dychtivosti spatřit jeho milující tvář, a led, po téměř dvou tisícileté skutečnosti Jeho Církve nás ona přivádí k neochvějné jistotě, že skrze Jeho smrt je naše smrt branou k proniknutí všech tajemství, včetně toho riejvětšího. Nestalo se mi díky té nahrávce, abych nepospíchal na Nejsvětější Trojici každoročně na pouí na Třemešník, a tak jsem tam i dnes v této chvíli se všemi, kteří tam stojí a stáli před oltářem a skutečnost proměny chleba a vína v Jeho tělo a Krev, tak prostá i vznešená zároveň, mne znovu a znovu fascinuje. Bez ní, co bychom si počalif Kam bychom směřovali a pro koho bychom prostírali slavnostní stůl a stavěli kostely či zdobili stěny chrámů? Kde by byl pak jejich střed? U kterého obrazu či výjevu bychom hledali sílu a který z nich by nás přiměl k adoraci? Bylo to v roce 1966 nebo 1967, kdy jsem poprvé vyrazil z maringotky z Hubenova u Jihlavy a šel jsem sám podle značek přes pole a lesy, dlouho sám a sám, kolem mne úžasná a otevřená příroda, nikdo mne nezastavoval a po dlouhém putování jsem konečně spatřil před sebou Třemešník, lákavý již svým samotným jménem. Mlhavě si již pamatuji na tamní kostelík, řekl bych, že jsem se vlastně do něho ani nedostal, byl to všední den, nebyl tam žádný člo-
Dopisy
z Ruzyně 168
věk, který by mi otevřel dveře, ale určitě jsem se tam nějakým způsobem pomodlil a pouí vykonal, protože se mi to místo trvale vrylo do paměti. Ted Vás všechny vidím, Vás poutníky Absolutna neschopné se pokořit modle, neschopné se zastavit na cestě uprostřed a změnit směr k ttejbližší zrádné výhodě, a ačkoli si nic nenamlouvám a spatřuji i na místě samotném novodobé farizeje, pokrytce a kramáře, se sdílnou vděčností chci s Vámi poděkovat za t y , kdo se s Ním obětují, jichž srdce překypuje touto láskou. Ty ostatní poznáte podle zachmuřených tváři a sz'ědomi, které se schovává a o kterém se nemluví. Ted mě napadá, že je tam určitě také slyšet zpěv ptáčků, vždyť je to uprostřed lesa, ale je možné, že j e j uslyší jen ti naslouchající na okrajích, neboť jarmareční vřeštění přehlušuje to, co je pravé a vychází z nitra. Mám radost z míst, kde je Nejsvětějíí svátost umístěna v tichých prostorách. Tam, kde b y zaslechla i t y nejjemnČjŠÍ trylky a tóny, nemělo by nám z nich uniknout ani oblažující viněni křídel andělů, když se střídají. To všechno však duše vnímá ne ve střehu
zcela Váš P.
František
A R K Y R
edice náročného čtenáře nabízí
svým
příznivcům
Jan Patočka, Poslední t y 77.
dílo
významného
Václav
Černý,
publikace:
Kacířské
Husserlova r
O povaze
eseje žáka
a iniciátora. C h a r (19 D M )
naší
kultury
S t u d i e o z á k l a d n í c h idejích, k t e r é f o r m o v a l y E v r o p u .
Rio Preisner, Kritická studie, Černého.
k
níž
Bedřich
Kultura
dala
bez
podnět
{14 D M )
konce
předchozí
Fučík, Sedmero
práce
Václava (20 DM)
zastavení
A u t o r o v y v z p o m í n k y na F . X . Š a l d u , J a k u b a D e m l a , F r a n t i š k a H a l a s e , J i ř í h o K o l á ř e a další p ř á t e l e . B e z e s p o r u j e d n a z n e j k r á s n ě j š í c h k n i h p o s l e d n í c h časů. (19 DM)
Ivan
Diviš,
B á s n í k o v o stanutí mezi stvím dětské čistoty.
Zdeněk
Beránek
úděsností
Kalista,
na
sněhu
světa
Tvář
dospělých
a
hájem(16 DM)
baroka
V ě d e c k á a u m ě l e c k á závěť o b n o v i t e l e české historiografie. Podle dvou nezávislých anket „Kniha roku 1982". Ilustrováno. (25 DM)
Petr Fidelius,
Jazyk
a moc
Pronikavá analýza jazyka komunistické propagandy h o m y š l e n í . K n i h a u ž s ú s p ě c h e m v y š l a v Itálii.
Jiří Kolář,
Očitý
a totalitní(21 DM)
svědek
D e n í k v ý t v a r n é h o u m ě l c e a b á s n í k a , j e m u ž sc d o s t a l o b e z n a d s á z k y světového uznání. Ilustrováno. (22 DM)
Jan Noblesní komentář s e d m d e s á t ý c h lec.
Václav Rozbor moc.
událostem
Bělehradský,
neosobních
Prémie
Vladislav, k
mechanismů,
Malé
morality
v české k u l t u ř e p a d e s á t ý c h a ž (19 DM)
Neobyvalelné s nimiž
pro skutečné zájemce Vilém Mrštík, Cesta do
fikce
stoji a padá
totalitní (20 DM)
o edici: Ruska
R e p o r t á ž č e s k é h o k l a s i k a , k t e r o u z a k á z a l i c e n z o ř i n ě k o l i k a generací, o d p a n s l a v i s t ů a ž p o k o m u n i s t y . (Cena jeítč nestanovena.)
Objednávky posílejte na adresu: Edice A r k ý ř , Postfach 3 40208, 8 M u n c h e n 34
