Rozmluvy Literární a filozofická revue
R e d a k č n í rada:
Ivan
Diviš\ Jifí
Grusa, Josef Jedlička,
/řio Preisner,
Václav
Sikl
Hlavní redaktor:
Alexander
Tomský
V y c h á z í d v a k r á t d o r o k a . C e n a j e d n o t l i v ý c h čísel 5 angl. liber, celý r o č n í k 9 liber (nebo odpovídající částka v jakékoli běžné měně). Plaťte mezinárodní p o š t o v n í p o u k á z k o u , s e k e m či v h o t o v o s t i na a d r e s u r e d a k c e :
15, Broxholm
Road,
Wesř Norwood,
London
S. E. 27,
N e v y ž á d a n é p ř í s p ě v k y se nevracejí.
England
Obsah Radim Palouš, Česká
2
zkušenost
Rio Preisner, O takzvané smrti marxismu 12 Karel Čapek, Proč nejsem komunistou? 55 Jindřich Petřík, Opus Dei 63
Josemaria
Escrivá,
Cesta
71
Michael Bourdeaux,
Chudí, kteří mnohé
obohatili
76
Alexander
Tomský,
Humberto
Církev proti totalitarismu 86 Belli, Církev v Nicaragui 94
Instrukce
Kongregace pro nauku,
víry
104
Heřman
z Drslavic, O víře, mladých a o jiných věcech 121 Bohumír Janát, T. G. Masaryk a otevřenost české otázky 125
Bedřich Fučík, Píseň o zemi 146
Jakub
Demi, Básně z
pozůstalosti
164
Klement
Bochořák,
Z Deníku
hosta
171
Zdeněk Rotrekl,
Zpráva o pádu 181 Milan Uhde, Vážený, milý Zdeňku
města Rotrekle
185
Iva Kotrlá, Udice 188 Dopis ministru vnitra 191
Ivan Diviš,
Žalmy
193
Milan Jungmann,
Paměti jako
memento
199
Jiří Gruša, Poraženi
společně
207
Alain Besançon, Orwell a naše doba 212 Julius Sloivacki, Uprostřed neshod Pán Bůh udeří
220
Radim
Palouš
Česká zkušenost* Kořeny moderní doby, která se z m í t á v celosvětové krizi, se často vidí ve ztrátě náboženského zakotvení a ve spolehnutí člověka na sebe sama. O p r á v n ě n o s t t a k o v é h o kritického pohledu lze u z n a t , i k d y ž ona ztráta lidské p o k o r y vůči B o h u se nemusí projevovat dejme t o m u p o k l e s e m p o č t u věřících při b o h o s l u ž bách. C o se však p r o t i dřívějším d o b á m křesťanské éry objevilo jako n o v u m , je m o ž n o s t volby mezi smysluplností a bezesmyslností. A ž d o 19. století t a t o m o ž n o s t v obecném p o v ě d o m í neexistovala. Zjevený starozákonní i novozákonní smysl lidského bytí v malém i velkém, t o t i ž smysl individuálního života i života společnosti, smysl o s u d u jedince i dějin, byl s a m o z ř e j m o u daností b e z alternativy. V 19. století — a p o t o m i ve století dvacátém — počalo se rozšiřovat povědomí, že dar smyslu není t a k samozřejmým, jak jej křesťanstvo d o p o s u d žilo, že existuje i druhá m o ž n o s t : p r á z d n o t a , lhostejnost, nicota. V obecném p o v ě d o m í se p o t o m o d p a d n u t í o d náboženského životního stylu či setrvání v něm stávají m o ž n o s t m i , vázanými v nikoli zanedbatelné míře na autonomní lidské rozhodování. M á l o platné, zdůrazňují-li teologové, že víra je nejen o s o b n í odpovědností, nýbrž i milostí a darem; zjevení bezesmyslností jako alternativy k životu a dějinám, probíhajícím řádně, t o t i ž p o d l e zjeveného řádu „stvoření — pád — s p á s a " , učinilo definitivně dřívější s a m o z ř e j m o s t čímsi nesamozřejmým: právě že darem p o u z e eventuálním! Smysluplný rozvrh přestal být nereflektovaným duchovním prostředím, v n ě m ž c o m m o n sense jaksi automaticky přebývá, nevěda o „ v z d u c h u " , který vdechuje. V 19. století počala ona velmi významná, duchovně naprosto zásadní p r o m ě n a : člověk a společenství se stávají z o d p o v ě d nými za cosi, co dříve nevědomky a se suverénní samozřejmostí přijali, aniž však věděli, že je t o dar. O v š e m ž e se t e n t o objev připravoval již odedávna, hned o d prvních křestanských d o b existovali tací, kteří na o d p o v ě d n o s t lidstva za spásný běh života a dějin nejen upozorňovali, ale brali ji na svá bedra — často až k heretickým konsekvencím. K d y ž se např. ve 12. století J o a c h i m da Fiore p o k u s í nahlédnout dějinný rytmus j a k o sled tří velkých eónů — t o t i ž d o b y Boha O t c e (od p o č á t k u až d o narození Krista), d o b y Syna (v níž lidstvo právě žije) a doby D u c h a (která nastává jako šíření mnišského duchovního života), předznamenává tím celou řadu p o k u s ů vzít běh světa d o lidských r u k o u . N a h l é d n u t í m d o dějin, jak se t o v nich vlastně m á a jak t o v nich hlavně a definitivně má být, je otevírána právě ta druhá cesta, cesta a u t o n o m n í h o lidství. J o a c h i m byl o d s o u z e n jako heretik — a někteří moderní myslitelé (Loewith, Vógelin)
v
něm
vidí významného
* Vychází bez vědomí a souhlasu autora.
předchůdce
následujících
herezí a p o -
Česká
zkušenost
3
k u s ů o r o z p o z n á n í m e c h a n i s m u dějin lidského p o b y t u na světě; p o stáru se t e n t o t y p herezí n a z ý v á g n o s t i c k ý m . G n ó z e — t o je v t ě c h t o s o u vislostech jednak p o k u s n a b ý t definitivního p o z n á n í o b ě h u světa, a t u d í ž p r o n i k n o u t jím a t í m zrušit T a j e m s t v í , j e d n a k úsilí zařídit se p o d l e t a k t o nabyt é h o p o z n á n í a j e d n a t p o d l e něho. J e však t a k n e p o c h o p i t e l n é , že t o m u t o g n o s t i c k é m u s v o d u k ř e s ť a n s t v o stále víc p r o p a d a l o ? V ž d y ť přece není jisté, že by se člověk neměl starat o celkový smysl individuálního a s p o lečenského dění. N e n í o p r a v d u m o ž n é vidět v o n o m n ě k d e j š í m starání se o smysl dějin a s p o č i n u t í v jejich s a m o d a n o s t i cosi j a k o snahu přivlastnit si n ě c o , c o člověku v y h n a n é m u z ráje b y l o jen p r o p ů j č e n o k starostlivé péči, tedy nezasloužený dar. A t a k jest č l o v ě k u p o h y b o v a t se na velmi ú z k é m r o z m e z í d v o u p r o p a s t í : jedna p ř e d s t a v u j e u z u r p a c i B o ž í h o d a r u smyslu j a k o čehosi výlučně a s a m o zřejmě n a š e h o , d r u h á p ř e d s t a v u j e o d m í t n u t í t o h o t o d a r u a vzetí celého svět a b ě h u výlučně d o vlastních r u k o u . T o ú z k é r o z m e z í , z n ě h o ž se s n a d n o , p ř e s n a d n o s k l o u z n e d o t é či o n é j á m y , z n a m e n á nejen p ř i j í m a t B o ž í dar, ale i o ň se starat, b ý t o d p o v ě d e n za o s u d y své, n á r o d n í , s t á t n í , lidstva a světa a zvídat, c o je v našich silách, ale z á r o v e ň n e p ř e k r a č o v a t své m e z e a chránit se trhání ze z a k á z a n é h o s t r o m u . Ž e je t o p a r a d o x n í a riskantní? A n o , ale p r á v ě přijetí t o h o t o p a r a d o x u je z á r o v e ň i přijetí T a j e m s t v í , k t e r é k a ž d o u l i d s k o u D O X A p ř e s a h u j e , a v přijetí rizika je t o , c o se na č l o v ě k u p o ž a d u j e nejvíce: aby se v z d a l z a b e z p e č o v a t e l s k é h o starání o s a m a sebe. A aby se riskantně vydal.
Snaha n a h l é d n o u t definitivně d o stroje času a z m a n i p u l o v a t j e h o c h o d p o svém p ř i v e d e v 18. století na svět m y š l e n k u p o k r o k u j a k o ž t o jakéhosi a u t o m a t i s m u s v ě t o v é h o vývoje, j e h o ž se člověk p o z i t i v n ě ú č a s t n í . O d t u d u ž je jen k r o k k p o l i t i c k ý m t e o r i í m 19. století, které se o z n a č í z a jediné správné a vědecké, n e b o ť o n y u ž t e d n a j i s t o vědí, j a k p o k r o k o v ý světaběh f u n g u j e . J e tedy na těch, k d o v ý v o j o v ě v š e m u t a k t o p o r o z u m í , aby stoupli ke k o r m i d l u lidského s p o l e č e n s t v í a — o v š e m ž e definitivně a na v ě č n é časy — je vedli jediným s p r á v n ý m s m ě r e m : d o z l a t é h o věku lidstva. Z ů s t a n o u p a k věrni — p o d o b n ě j a k o J o a c h i m — t r a d i č n í m u číslu tři: C o m t e např. p o s t a d i u t e o l o g i c k é m a m e t a f y z i c k é m vyhlašuje p ř í c h o d stadia p o z i t i v n í h o , v n ě m ž vše u ž b u d e z b a v e n o s l u ž e b n o s t i T a j e m s t v í a b u d e se řídit jen a jen racionalit o u p o z i t i v i s t i c k y p o j a t é vědy; M a r x zase deklaruje p o p ů v o d n í k o m u n ě p r v o bytně p o s p o l n é s p o l e č n o s t i a p o s t a d i u různých t y p ů v y k o ř i s ť o v á n í j a k o n u t n ý závěr dějin k o m u n i s t i c k o u s p o l e č n o s t . D v a c á t é století p a k g n o s t i c k é k o n c e p c e 19. století realizuje a krize k ř e s ť a n s k é h o lidstva v n ě m vrcholí: války t e n t o k r á t světové, t e r o r i s m u s tentokrát i státní, k o n c e n t r a č n í t á b o r y t e n t o k r á t m a s o v é , lhaní t e n t o k r á t p r o s t ř e d nictvím h r o m a d n ý c h sdělovacích p r o s t ř e d k ů , p r o n á s l e d o v á n í t e n t o k r á t z n á s o b e n é finesami m o d e r n í techniky a p s y c h o l o g i e , křiklavé u t r p e n í vyvolané nebývalými civilizačními rozdíly, d e v a s t a c e přírody v k a t a s t r o f i c k ý c h ekologie-
Radim
4
Palou
í
kých rozměrech... Všichni „ s p a s i t e l é " disponují vždy právě tím „jediným správným světovým n á z o r e m " , odhalujícím, jak t o m u vlastně je a v čem tkvi chyba. *
J a k je obtížné, aby lidé, jejichž posláním je bádání a vědění, neupadli d o tenat nepříslušné evidence, vyprávějí i české dějiny a svědčí o t o m i zkušenosti, které učinila česká spiritualita. Vyberme z naší historie vhodné příklady, takové, které nemají význam jen provinční, nýbrž které jsou zároveň reprezentací naší účasti na evropských duchovních, především však politických osudech: jak na oné ú z k é cestě obstávali či neobstávali K o m e n s k ý , B o l z a n o a Masaryk, všichni bezpochyby hluboce přesvědčeni o existenci instance, která je člověku nadřazena a která zásadně překračuje lidské individuum i společenství. N e l z e podezírat J . A . K o m e n s k é h o , že b y nic nevěděl o p o k o ř e , o nezbadatelnosti T a j e m s t v í , o preordinované m o h u t n o s t i , která jediná nakonec v š e m u může r o z u m ě t , vše nahlížet a vyzývat k nápravě, p o k u d je c o pokaženo. A že právě lidské věci ve věku K o m e n s k é h o , v t o m století b o j ů motivovaných nábožensky i mocensky, nebyly v p o ř á d k u , že je n u t n o starat se — ve j m é n u Božím — o jejich nápravu, o t o m n e m o h l o být pochyb. „ D e emendatione rerum humanarum consultatio catholica" (Všeobecná porada o nápravě věcí lidských) je název a zároveň poslání filozoficky nejvýznamnějšího K o m e n s k é h o díla. J e n u t n o napnout všechny síly ducha, aby neřád a zvůle, panující v lidském společenství, všechna ta požívačná, hrabivá sebestřednost, všechna ta lidská pýcha a touha p o mocenském ovládnutí ostatních, byly překonány pravým řádem, plynoucím z přirozenosti světa — Stvořitelova díla. M í s t o nepořádné excentričnosti je třeba se orientovat k „centru securitatis", je třeba přispívat k ustavení p o ř á d k u , jehož principem je koncentričnost p o d l e B o ž í h o řádu a koncentrovanost na B o ž í řád. N e n í m o ž n ý de-centralizovaný zmatek; církevní i m o censké spory se musí p o d r o b i t principiálnímu společenskému řádu, který nám Bůh p ř í m o před oči staví v přirozenosti přírody. V ž d y ť se lze jen pořádně rozhlédnout p o B o ž í m stvoření — a hle: ovocný s t r o m m á řádné kořeny v zemi a větve vzpíná k nebi, řádně z jara kvete a na p o d z i m skýtá plody... Společenství lidí se musí — uchváceno t í m t o sdělením B o ž í m , proměnit v uspořádaný celek, jehož k a ž d ý ú d zaujme řádné m í s t o , a učiní, co m u řádně přísluší, aby tak veškero tělo vzkvétalo a bylo z d r á v o a neslo ovoce. Lidé se sdružují ve skupiny, jakými jsou např. rodiny a rody. I škola je sdružováním, a t o právě p r o vzdělávání lidí k pravému prozření řádného žití. A nejen škola — takovými „ ú č e l o v ý m i " sdruženími j s o u i církve, cechy a p o d . K t e r é sdružení m ů ž e sdružit všechna t a t o menší či větší sdružení v řádný celek? Inu — stát přece, — stát je t o u všezahrnující společností, „v níž mají všecky předchozí svůj ú t u l e k " . J e t u d í ž n u t n o napravit a uvést v řád stát. N e b o ť zahrnuje všechna společenství ostatní a svou p ů s o b n o s t í vytváří nebo maří jejich správné soužití. N á p r a v y státu je lidskému společenství zapotřebí především. Bude-li napraven stát, p a k ustane všechen neřád, bude dán průchod spravedlnosti ve všech konfliktních situacích a ť vně nebo uvnitř státu. N e j v y š š í m tribunálem nebude však nějaký soudní dvůr, složený z příslušníků znalých složité,
Česká
zkušenost
7
mnohým nesrozumitelné soustavy zákonů, nýbrž k a ž d é m u přístupné svědomí, ten Boží hlas v člověku. Napravený stát se ovšem neobejde bez všestranného uplatňování spravedlnosti, musí se například p o s t a r a t , aby pracovali skutečně všichni (chudí r u k a m a a majetní studiem) — nesmí dovolit, aby zdravý lajdačil nebo se živil žebrotou. Právě tak budiž stíhána lichva a spekulace. S t á t musí pečlivě vyhledávat nedobré lidi, krvežíznivce, b e z b o ž n é , násilné, j i m ž musí přinejmenším zabránit, aby zaujímali společensky významná místa. Aby lidé rozuměli t a k o v é m u státu a aby si věděli v různých funkcích rady, k t o m u účelu nechť slouží škola. H i s t o r i c k ý triadismus, o n ě m ž jsme se zmínili výše, se zde u K o m e n s k é h o rovněž projeví (a o v š e m též v mnoha jiných souvislostech): vidí tři dějinné věky, první barbarský, s nulovým stavem vzdělání, druhý současný, s částečnou vzdělaností, a třetí, poslední, definitivní a nejvyšší věk všeobecné školy, neboli školy pro všechny, o všem a p o celý život (u K o menského existuje například i škola stáří a škola smrti). K o m e n s k ý ve svém nápravném zanícení ani netuší, co t a k t o pojatý centralismus přinese lidstvu in concreto, netuší, že se stávápřipravovatelem problematické delegace mnohých nezcizitelných o d p o v ě d n o s t í z jedince na stát. N e m á m e dnes již dost negativních zkušeností se státem, který dohlíží nad církvemi, určuje z p ů s o b výchovy a vzdělání, kádruje občany, aby je rozdělil na dobré a špatné, na funkčně „perspektivní" a na ty, jimž je zapotřebí převýchovy nebo d o k o n c e izolace?
J a k o druhý příklad člověka b e z e s p o r u hluboce transcendentně orientovaného, a přece připravujícího částí svého působení naši moderní katastrofickou dobu, vezměme tentokrát římsko-katolického duchovního: Bernarda Bolzana. O jeho ryzí religiozitě, hluboce zakotvené v činech, nemůže být pochyb. Jakkoli neustále vážně chorý, vydává se z posledního, a ť před povznášejícím fórem nadšených studentů p r a ž s k é univerzity či před stovkami zaujatých posluchačů nedělních exhort, nebo p o s l é z e j a k o kněz v zapadlé vísce T ě c h o b u z i před negramotnými rolníky, které se snaží p o v z n é s t jednak duchovně (prostřednictvím nově vybudované školy), jednak materiálně (založením společné sýpky a svépomocné záložny) a s a m o z ř e j m ě také j a k o duchovní rádce a p o d p o r a jednotlivců jakkoli postižených. J e nepochybně křesťansky pravdivý a vroucný, jeho nealibistická d o b r o č i n n o s t , pokorné, nehonosné odevzdávání se druhému, píle a o d p o v ě d n o s t za vše, co koná — byť, opakuji, s p o d l o m e ným zdravím — svědčí o křesťanské opravdovosti. A v š a k j a k o se nám K o m e n s k ý přes své křesťanské založení ukázal jedním z připravovatelů osvícensko-racionalistických etatistických p r o j e k t ů , tak i Bolzano je dědicem rozumářství 18. století. I on — v rámci svého racionalistického přesvědčení o apriorních pravdách, nezávislých na situovanosti lidského uvažování — vykresluje vizi „nejlepšího s t á t u " ( „ V o n dem besten S t a a t e " je název spisku, týkajícího se této o t á z k y ) v duchu osvícenského hesla francouzské revoluce „salut public". Priorita obecného blaha Bolzanovi plyne p ř í m o z apriorně plat-
Radim
6
Palou í
ného „základního mravního z á k o n a " : ze všech m o ž n ý c h z p ů s o b ů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno v kterých částech. T e n t o z á k o n je absolutní, nezávislý nejen na lidech, ale i na B o h u — a v moderním slova smyslu je p o t o m p ř í m o u antitezí základního zákona křesťanského, vysloveného K r i s t e m jako první a hlavní přikázání milovat Boha. L á s k a k B o h u však vyžaduje p o s l u š n o s t a naslouchání, nikoli svéhlavý racionální vhled a lidsky a u t o n o m n í „evidenci", nýbrž být poslušen B o ž í h o slova, c o ž o v š e m neznamená o p u s t i t onu r o z u m o v o u vlohu, kterou byl člověk jako „animal rationale" obdařen, n ý b r ž p o u z e o d m í t n o u t její redukci na ratio odvoditelné p o u z e z lidských z d r o j ů . Osvícensky naladěný B o l z a n o nepostřehne, že onu vlohu t a k t o vlastně protinábožensky redukuje na p o u h o u m o h u t n o s t a u t o n o m i z o v a n é h o lidského ducha. O b e c n ý , všem evidentní „ z á k o n blaha c e l k u " je m u i základním z á k o n e m ústavním. O d t u d se u ž pak etatizuje j a k o p o drátku. D í k y rozmachu osvěty b u d o u všichni n e b o alespoň většina r o z u m ě t základní mravní normě a dokáží hravě odlišovat faleš o d pravdy, p o c h y b n é jednání o d správného. O b e c n é m u blahu, garantovanému státem, musí sloužit vše — tak např. i umění smí p o u z e vychovávat občany ke státnosti ( p o d o b n ě j a k o u Platóna), tj. mravně (v duchu zmíněného obecného prospěchu) je z d o k o n a l o v a t . S t á t má p ř í m o p o v i n n o s t určovat i z p ů s o b obživy, šacení a bydlení. O s t a t n ě d o m y (domovy!) smí být p o u z e m a j e t k e m státu. Prostě proti „iracionalismu" z m a t k ů staví B o l z a n o společnost p r o o r g a n i z o v a n o u o d shora až dolů. Individ u u m , j e ž má křesťanská religiozita za nezredukovatelně podřízené a zodpovědné přímo Bohu, je v t o m t o p o j e t í a b s o r b o v á n o společenským mechanismem. O p ě t : základní „lidská p r á v a " a „lidské p o v i n n o s t i " j s o u de-legovány, tj. od-loženy, a předisponovány na společnost, a tedy na jejího reprezentanta — stát. st-
C o se Masaryk j a k o prezident nově vzniklé republiky naupozorňoval, že obtíže republiku teprve čekají, co se nausiloval, aby o b č a n ů m nově se zrodivšího státu připomněl o d p o v ě d n o s t žít „ s u b specie aeternitatis" — málo platné, duchovní a t m o s f é r a se prudce klonila k h o d n o t á m p o j a t ý m pragmaticky. 2 nabádání se stalo novinářské klišé „ideálů humanitních", které se v obecném povědomí (ale i p ř í m o ve školních učebnicích) pojímaly j a k o přirozená vlastnost nepokaženého člověka nebo přirozená s k u t e č n o s t nepokažené společnosti. N e n í přece zapotřebí žádné subordinace něčemu p r e o r d i n o v a n é m u , člověk je jaksi j a k o takový k o o r d i n o v á n b e z p r o s t ř e d n ě dobru, pravdě, slušnosti, p r o s t ě souhrnně „lidství". Ideály humanitní — t o byl v první republice slogan iraanentizované morálky. N e m ě l však M a s a r y k svým duchovním zaměřením na t é t o imanentizaci t é ž jistý podíl? N e n í sporu, že dobře věděl o „ v ě č n o s t i " a Bohu, proklamoval, že nikoli p o u h é lidské já m ů ž e být základem mravního jednáni. Masaryk sám celý svůj život podřizoval maximě, podle níž subjekt není ničím a u t o n o m n í m , něčím, co si samo ( A U T O ) vytváří zákony ( N O M O I ) , nýbrž „ J Á " m ů ž e žít v p r a v d ě jen j a k o služebník Pána věčnosti, sub specie aeternitatis. A v š a k p o p l a t e n d o b o v é racionalistické spiritualitě neměl Masaryk m n o h o
Česká
zkušenost
7
pochopení p r o B o h a j a k o T a j e m s t v í zásadně nadřazené. V ě k pozitivistického scientismu h o orientoval k d e d u k c í m příliš humanizovaným, příliš vázaným na L O G O S , navíc ještě redukovaný na p o u h o u logiku lidské hlavy a na a t m o s f é r u aktuálního věku. N e m á p o c h o p e n í pro Zjevení, zjevené pravdy, ten základ lidského uvažování a jednání, které je skutečně subordinované transcendentnu. A tak také „ideály h u m a n i t n í " byly veřejností první republiky chápány a interpretovány j a k o ideály přirozeně lidské, „ h o m i n i s t i c k é " , a sekularizovaný a n t r o p o c e n t r i s m u s slavil triumfy, chtě-nechtě se tu u p r o s t ř e d naivně o p t i m i s t i c k é h o humanistického d e m o k r a t i s m u připravovala p ů d a pro gnózi: demokratický liberalismus se před d r u h o u světovou válkou i p o ní nořil d o chimér samočinného s v ě t o v é h o vývoje směrem „stále lépe a stále kupřed u " , takže např. poválečná euforie dala d o k o n c e v z n i k n o u t iluzi, že zlo bylo u ž definitivně p o r a ž e n o . T í m se uvolňoval p r o s t o r k historickému n á s t u p u gnostických politických koncepcí připravených p s e u d o v ě d e c k ý m i p r o u d y filozofie 19. století.
Uvedli j s m e tři příklady našich myslitelů, kteří přes své bezesporně transcendentní z a k o t v e n í neunikli nebezpečí gnóze. O č méně p o t o m m ů ž e o d o l a t moderní veřejné mínění, bylo-li p o s t i ž e n o ú b y t ě m i ve vztahu k transcendentním h o d n o t á m a váže-li všechny své cíle, veškerý smysl svého lidského p o b y t u p o u z e k „ h u m a n i s t i c k y " orientované p o z e m s k o s t i , tedy p o k u d je obecná orientace žitého života tak výlučně antropocentrická. N i c t a k o v é h o u K o m e n s k é h o , B o l z a n a či M a s a r y k a nenajdeme. J s o u — i ve zmíněných názorech na organizaci lidského společenství — nejen otevřeni eventuálním n á m i t k á m (např. u K o m e n s k é h o jde přece, jak název praví výslovně, o konzultaci — p o r a d u ; B o l z a n o zavazuje své příznivce otevřeností, slušností a solidností vůčs o p o n e n t ů m ; M a s a r y k často připomíná, že demokracie je diskuse), ale i opatrnější. P ř i p o m e ň m e si jejich další úvahy, týkající se politického společenství a ovšem i K o m e n s k é h o p o s t o j k míru, Bolzanův k národní pospolitosti, M a s a r y k ů v k demokracii.
Moderní občan má zpravidla mír uvnitř státu i mezi státy jednoznačně za oblast, v níž r o z h o d u j e státní m o c — a j a k o jednotlivec se tedy, p o k u d intervenuje, obrací na stát či státy. J a k k o l i se K o m e n s k ý několikrát za svého života (a zvláště na konci svého života spisem „ C l a m o r e s E l i a e " ) obracel na představitele tehdejších „ s t á t ů " (mocenské útvary v 17. století se nekryjí s tím, co dnes označujeme t í m t o slovem), aby se pokusil přispět k ustavení mírového stavu, přece jen soudil, že základní příčina ne-míru prýští z t o h o , že se individuum vymklo z B o ž í h o řádu: jednotlivec je zmaten, bloudí j a k o v bludišti, je odcizen svému pravému určení, p r o t o je z a p o t ř e b í o k a m ž i t ě začít s nápravou právě u něho. T a t o náprava prostřednictvím individuální výchovy činí tedy K o m e n s k é h o jaksi „ n e m o d e r n í m " . Mír o s o b ě není p r o K o m e n s k é h o v žádném případě hodn o t o u vrcholnou. N e j d e o mír za k a ž d o u cenu. K o m e n s k ý d o b ř e ví, že existují
Radim
8
Palou í
druhy „ m í r u " velmi neblahé: mír hřbitovů, poddanství, tyranie, falše, nepravdy, bludu. Mír je tedy p r o K o m e n s k é h o nedelegovatelnou o d p o v ě d n o s t í vztahu individua k Bohu a t u d í ž nikoli typickou státní, eventuálně mezistátní záležitostí, s níž si jednotlivec neví a nemůže vědět rady.
B o l z a n o v o řešení p r o b l é m u národní p o s p o l i t o s t i a soužití národů, problém u p o d n e s tak ožehavého, využívaného a zneužívaného suverénními politickými gnostiky, je — p o d o b n ě jako náš příklad K o m e n s k é h o irénismu — d o k l a d e m transcendentní o d p o v ě d n o s t i myslitele první poloviny 19. století, tedy doby, kdy se n o v o d o b á koncepce národa ustavovala. Proti s a m o d a n o s t i národa jako uskupení lidí stejného genetického p ů v o d u , kteří se vyznačují především stejnou mateřštinou (mateřština p o u k a z u j e ke slovu matka, a tedy ke genetickým souvislostem), tedy tím, co je zásadně odlišuje o d jiných skupin, staví B o l z a n o p o j e m národa j a k o k o m u n i t y mravně o d p o v ě d n ý c h jednotlivců, kterým je souzeno žít p o s p o l u v určitých č a s o p r o s t o r o v ý c h souvislostech. J a z y k nemusí lidi nezbytně rozdělovat; spolu m o h o u žít lidé, hovořící různými mateřskými jazyky, ale jejich mravní o d p o v ě d n o s t í je překlenovat t u t o „ k m e n o v o u " rozdílnost uvnitř jednoho „ n á r o d a " úsilím o vzájemné p o r o z u m ě n í — např. i tak, že jedni i druzí ovládnou nějaký společně srozumitelný jazyk (např. latinu), v žádném případě však ne tak, že by jedni vnutili svůj jazyk druhým násilím. J e tu t u d í ž individuální z o d p o v ě d n o s t k a ž d é h o vůči mravnímu transcendentnímu nároku, aby přispěl a stále přispíval ke k o n s t i t u o v á n í širokého společenství, které p o t o m j a k o „ n á r o d " žije své o s u d y v rámci stvořeného světa. T o je o v š e m zcela jiná koncepce národa, než jaká se v E v r o p ě ustálila v 19. a 20. století, a která má národ za sám smysl a účel všeho usilování. N á r o d je čímsi samospasitelným, je t o p r o s t ě přírodní, a tudíž přirozená danost, dějinné fakt u m , d a n o s t „ k r v e a z e m ě " (Blut und Boden!), k t e r o u n u t n o jen a jen přijímat, ctít, ochraňovat před jinonárodními tlaky, bojovat v jejím jménu p r o t i cizím národům, p o p ř . je zatlačovat a svému národu d o b ý v a t p r o s t o r , dokonce třeba i jiné národy a rasy likvidovat. G e n e t i c k á společenství ospravedlňující sebe sama se občas pojímají i šíře: např. G e r m á n i n e b o Slované; politická p o d s t a t a však z ů s t á v á v ž d y stejná: existence takových společenství není p o d m í n ě n a transcendentně, nýbrž p r o s t ě dána, je jim imanentní. Stačí vyřknout slovo národ a u ž je tu uchopitelná skutečnost, která sama z d ů v o d ň u j e a která nevzniká z o d p o v ě d n o s t í k něčemu, co stojí nad ní a nad k a ž d ý m ú d e m takového společenství. B o l z a n o v o podřízení národa mravnímu hledisku je tudíž značně odlišné. sf I třetí z myslitelů naléhá při svých úvahách o demokracii na překonávání klišé samospasitelnosti, naléhá na o s t r a ž i t o u otevřenost. H e s l o „Pravda v í t ě z í " neopomene M a s a r y k k o m e n t o v a t tak, že se jím nesmí r o z u m ě t samočinná efemérnost lži. I celá demokracie m u není něčím s a m o z ř e j m ý m , něčím s a m o činným, nýbrž je úsilím, které vyžaduje neustálé riskantní vydávání se. V t o m t o
Česká
zkušenost
9
d u c h u p ř e k r a č u j e M a s a r y k p o u h o u reklamaci l i d s k ý c h práv, která j s o u d n e s n e z ř í d k a c h á p á n a j a k o jakási s a m o z ř e j m o s t , na n i ž m á k a ž d ý o b č a n s k u t e č n ě d e m o k r a t i c k é h o zřízení n á r o k a k t e r á d e m o k r a t i c k ý s t á t p r o s t ě jen g a r a n t u j e s h o r a . V ž d y ť t a t o m y š l e n k a p ř i r o z e n é h o n á r o k u je n e p o c h y b n ě j e d n í m z g n o s t i c kých ú s u d k ů liberální s p o l e č n o s t i . M a s a r y k je n a o p a k p o l i t i k e m , k t e r ý a k c e n t u j e p o j e t í d e m o k r a c i e , s v o b o d y a p r a v d y j a k o h o d n o t y , k t e r é stojí nad o b č a n e m , o n ě ž se o b č a n m u s í z a s a z o v a t , mají-li s k u t e č n ě ve s p o l e č n o s t i e x i s t o v a t .
Byly a j s o u t o p r á v ě t o t a l i t n í r e ž i m y , j e j i c h ž o b č a n é m o h o u s h o ř k o s t í v hlase s v ě d č i t , k a m v e d e d e l e g a c e o s o b n í z o d p o v ě d n o s t i na s t á t , k a m t e d y vede n e s m í r n á e t a t i z a c e , lákající z p r v u t o l i k a p ř e d n o s t m i na p r v n í p o h l e d v ý h o d nými — v ž d y ť p ř e c e t a k h u m á n n í m i ! M o ž n o říci, že p r á v ě k ř e s ť a n s k ý p o s t o j d á v á s t á t n í m g a r a n c í m v t o m či o n o m s m ě r u n e z a n e d b a t e l n é i m p u l s y . J e přece s p r á v n é p o ž a d o v a t , aby se u n i v e r z á l n ě , d e f i n i t i v n ě a p ř e d e m g a r a n t o v a l a p é č e o n e m o c n é b e z o h l e d u na jejich finanční m o ž n o s t i ? J e v ů b e c k ř e s ť a n s k y o r i e n t o v a n é m u č l o v ě k u m o ž n é n e n a l é h a t na p o l i t i k y , a b y legislativně zaručili péči o staré — o p ě t p ř e d e v š í m o ty, k t e ř í m a t e r i á l n ě s v o u s t a r o b u z a j i š t ě n u nemají? N e n í k ř e s ť a n s k y k o n s e k v e n t n í p o ž a d o v a t na o b c i , a b y p o s k y t l a p ř i n e j m e n š í m z á k l a d n í , ne-li střední v z d ě l á n í v š e m b e z v ý j i m k y , a b y tedy někteří nebyli pref e r o v á n i p o d l e s v é h o p ů v o d u n e b o r o d i n n é h o m a j e t k u ? N e n í t e d y u ž p r o rovn o s t v š e c h lidí p ř e d B o h e m z a p o t ř e b í naléhat na r o v n é m o ž n o s t i při o b s t a r á v á n í z á k l a d n í c h ž i v o t n í c h p o t ř e b ? A není n u t n o při o b s a z o v á n í p o l i t i c k ý c h p o s t ů p o ž a d o v a t , aby stát n a p o m o h l p ř i r o z l i š o v á n í d o b r ý c h a zlých u c h a z e č ů ? K t o m u v š e m u z d á se mířit k ř e s ť a n s k á d u c h o v n í o r i e n t a c e — a navíc k t o m u v š e m u g r a v i t u j e l i d s k á p ř i r o z e n o s t . Č l o v ě k chce b ý t z b a v e n e x t r é m n í c h rizik b e z m o c i při z d r a v o t n í m o h r o ž e n í , ve stáří, n e j i s t o t y c o d o b u d o u c n o s t i p o t o m s t v a , resp. j e h o p ř í p r a v y na b u d o u c í ž i v o t , ale i rizik p l y n o u c í c h z m o ž n é ho k o n f l i k t u se „ z l ý m i " , tj. nejen zločinci a násilníky, ale t é ž n e p o c t i v c i , o b r a t nými ž o n g l é r y v řemesle, o b c h o d ě či politice. J a k r á d p ř i j m e z á r u k y o d s t á t u a vybaví h o z a v š e m i t ě m i t o účely p r a v o m o c e m i a p r o s t ř e d k y ! K d o b y r á d s á m p o d s t u p o v a l riskantní n e b e z p e č í , k t e r á h r o z í i m a n e n t n ě ž i t é m u ž i v o t u ! I m a n e n t n ě ž i t ý ž i v o t ! T u t o m á m e , jde o ž i v o t , j e m u ž b ě ž í o sama sebe, j d e t e d y o ž i v o t u z a v ř e n ý d o s e b e s a m a . S p o l e č e n s k á s m l o u v a , contract sociál, je k o n e c k o n c ů p o c h o p e n a j a k o s p o l e č n á d o h o d a , ž e se b u d e m e na t a k o v é t o seb e ú d r ž b ě v š i c h n i p o d í l e t a v z á j e m n ě p o d p o r o v a t . J a k je t o — v t o m t o o h l e d u — v z d á l e n o J e ž í š o v u n á r o k u , ž á d a j í c í m u p ř e k r a č o v a t p o u h o u životní s e b e ú d r ž b u : Z a p ř i s á m sebe! K d o svůj ž i v o t v y d á za P á n a , z í s k á jej! K r i s t u s t e d y staví p ř e d č l o v ě k a t r a n s c e n d e n t n í n á r o k , n á r o k o d p o v í d a t a o d p o v ě d n ě žít „ s u b specie D e i " . A n i ti, kteří s e k u l a r i z a c i n e p o d l e h l i , a k d o p o d l e s v é h o p ř e s v ě d č e n í žijí křesťansky, nejsou předem ochráněni před nebezpečnými svody politické gnóze. J a k m i l e „ n a l e z n o u " d e f i n i t i v n í p o l i t i c k é řešení a z t r a t í s v o u n a s t r a ž e n o s t vůči v ě c n o s t i věcí o b e c n ý c h a p r i v á t n í c h , j a k m i l e p ř e s t a n o u b ý t p o k o r n ě o t e v ř e n i výzvě, p ř e k r a č u j í c í k a ž d ý m y s l i t e l n ý p o l i t i c k ý p r o g r a m , n a s t u p u j í c e s t u t o tality.
Radim
10
Palou í
S v o d zbavit se rizika, m í s t o s e b e z á p o r u a sebevydanosti reklamovat a p ě s t o vat s e b e ú d r ž b u a sebezajišťování, je zajisté velmi nekřesťanské. A tak jest křesťanu jako o b č a n u , členu P O L I Š , velice o p a t r n ě r o z v a ž o v a t , jak dalece se smí z b a v o v a t riskantního o h r o ž e n í ve p r o s p ě c h „ b l a h a " , o b t ě ž k a n é h o imanencí. N e n í např. p o ž a d a v e k , aby stát garantoval vzdělávání v š e h o p o t o m s t v a zároveň n e o d p u s t i t e l n ý m ú s t u p k e m o d jedinečné o d p o v ě d n o s t i rodičů z a své děti? Realita silně etatizovaných moderních útvarů ukázala, c o všechno taková delegace výchovné o d p o v ě d n o s t i na stát m ů ž e znamenat... T e d y raději nehledat a neusilovat o realizaci d o b r é h o společenství větších rozměrů? T o by přece z n a m e n a l o o p u s t i t jeden z velmi p o d s t a t n ý c h lidských úkolů. Č l o v ě k je Z O O N P O L I T I K O N , b y t o s t , která nemůže existovat b e z druhých, b e z druhů-bližních, a t o nejen jaksi úživně a biologicky, rodinně a rodově, ale i společensky, v obci, státu. T a k ž e nezbývá, n e ž p ř i j m o u t všechnu u l o ž e n o u o d p o v ě d n o s t , avšak zároveň nepřestoupit hranice lidské určenosti. Z n a m e n á t o brát riskantní r o z h o d o v á n í o věcech b u d o u c í c h na svá bedra, i být otevřen neočekávanému, bránit hyp e r t r o f n í m u z m a t k u a bez-řádu, ale také ochraňovat onen organizačně nezadržitelný puls života, té spontaneity p o s k y t n u t é Stvořitelem k a ž d é částečce veškerenstva. Bylo by m o ž n o f o r m u l o v a t všechna t a t o „jak — t a k " j a k o respekt k jisté náležité „míře n e u s p o ř á d a n o s t i " — řečeno m o d e r n í m termínem. L z e tak učinit ovšem p o u z e u v ě d o m í , že tzv. přirozená tendence k zvyšování entropie je m a t o u c í k o n s t r u k c í , p r o t o ž e p ř i r o z e n ý život je nerozlučně spojen s nadpřirozeným p ů s o b e n í m a pln z á z r a k ů . P o u z e nepřirozený, b a p r o t i p ř i r o z e n ý k o n s t r u k t m r t v é h o s o u b o r u o b j e k t ů , které spějí ke k a t a s t r o f i c k é m u chaosu a gravitují k b e z d u c h é n e u s p o ř á d a n é změti, n e d o k á ž e vnímat oživující účinek D u c h a , který vane, k a m chce. JSD a r životní smysluplnosti se zjevuje právě a p o u z e j a k o dar a nikoli j a k o s a m o z ř e j m á d a n o s t , t a k t o je daleko větší váha p o l o ž e n a na z o d p o v ě d n é rozhodování jedince i společenství o životě i dějinách. T o t o poznání se mi z d á v ý z n a m n ý m v o s u d e c h lidstva: p r o b o u z í nás z heretických radikalismů, otevírá oči před p r o p a s t m i , které tu sice vždy byly, avšak c o p r o p a s t i neviděny, u m o ž ň u j e vydávat se riskantně, avšak kriticky i t a m , kde člověk d o s u d b u d blaženě spočíval v náručí b e z s t a r o s t n o s t i , n e b o kde se r o z h o d o v a l p r o „ j e d i n é " a „definitivní" řešení. T a t o nová situace vybízí k o p a t r n é volbě ú z k é stezky mezi dvěma příkrými svahy. Svědectví české minulosti i p ř í t o m n o s t i je t u m e m e n t e m všeobecně. N e m ů ž e m e si o d p u s t i t n e p ř i p o m e n o u t (asymetricky) č t v r t o u českou o s o b n o s t , nabízející jakýsi h a p p y end naší úvahy, J a n a P a t o č k u : byl t o o n , k d o vystoupil z filozofické p r a c o v n y na veřejnost, aby se obrátil p r o t i zvůli státní moci, jakkoli ta mířila zrovna p r o t i bližním zcela jiných společenských o k r u h ů ; byl t o on, k d o , p r o ž i v ú t r a p y p r o n á s l e d o v á n í a b o l e s t n é h o váhání o smyslu světových i d o mácích událostí, r o z p o z n a l g n o s t i c k ý s v o d , a k d o myslitelsky i žitým ž i v o t e m řešil p r o b l é m lidských práv ve p r o s p ě c h povinností k těm d r u h ý m , ve p r o s p ě c h
Česká
zkušenost
11
základní lidské odpovědnosti vůči transcendentnímu mravnímu nároku; byl to on, kdo na sklonku svého života vstoupil na cestu, po níž se podle něj vydává společenství jedině perspektivní, společenství nesobecky se vydávajících, společenství otřesených, jak je sám pojmenoval.
Rio
Preisner
O takzvané smrti marxismu Dělníci j s o u hloupí: vnímají až s y m p t o m y m o r u , a teprve ty, jež se vyrazí na jejich bruchu. L. Vaculík: Český snář H n e d se obleč a pojcf! T y ale zas nic nevíš, vid? T a k máme obnovit Literárky, svazové nakladatelství přebírá Zdeněk P o c h o p , zítra přiletí z Vídně Pavel a K o s t r o u n se vrací na partaj, a říká, abysme si připravili návrhy, p r o t o ž e jinak hrozí, že všechno b u d e tak, jak si to v eropláně vymyslí Pavel. L. Vaculík: Český snář E x i s t u j e cosi horšího než umírání a zabíjení: d o b r o v o l n ý souhlas s nes t o u d n o u vládou antikrista. Karl Barth 1 V o k a m ž i k u z v ý š e n é h o n e b e z p e č í o h r o ž e n í z b y t k o v é E v r o p y s t a l o se m e z i západními intelektuály m ó d o u mluvit o „smrti m a r x i s m u " . T e n t o slogan připomíná ovšem neméně rozšířené prohlášení o „smrti b o h a " , jehož p ů v o d sahá d o 19. s t o l e t í k H e i n o v i a N i e t z s c h e m u . I r o n i e t k v í v t o m , že „ s m r t b o h a " p o d m í n i l a živý r o z m a c h m a r x i s m u , t a k ž e p o ú d a j n é „ s m r t i m a r x i s m u " n e z b ý v á v l a s t n ě u ž nic, c o b y m o h l o v y p l n i t v a k u u m v z n i k l é p o o b o u ú m r t í c h . Z b ý v á p r á v ě u ž j e n t o nic. Souvislost mezi „smrtí b o h a " a „ ž i v o t e m m a r x i s m u " lze z d ů v o d n i t jen j e d n o z n a č n o u i n t e r p r e t a c í „ s m r t i b o h a " j a k o radikální n e g a c e b o ž í h o z m r t v ý c h v s t á n í . N e d o m n í v á m se t o t i ž , ž e z á p a d n í inteligence r o z u m ě l a „ s m r t í b o h a " j e n z á n i k a b s t r a k t n í h o p o j m u b o h a , k t e r ý byl p ř e c e z o k c i d e n t á l n í f i l o z o f i e u ž dávno před K a n t o v o u kritikou vyloučen gnostickou identifikací myšlení člověka s m y š l e n í m B o h a , f a l e š n o u i d e n t i t o u , k t e r á B o h a a b s t r a h o v a l a , a b y se s n í m mohla z t o t o ž n i t . S o u č a s n ý okcident tezí o „smrti b o h a " zaútočil proti s a m é m u j á d r u k ř e s ť a n s t v í . T e p r v e K r i s t u s p e r m a n e n t n ě p ř i b i t ý na k ř í ž , n a v ě k y m r t v ý Kristus, mohl uvolnit p r o s t o r p r o permanentní revoluci. S v o u smrtí negoval celé K á z á n í na h o ř e , i m p e r a t i v l á s k y i k n e p ř á t e l ů m j a k o m e z n í v ý r a z p ř i j e t í o s o b y t o h o d r u h é h o a p o s k y t l m o ž n o s t p ř e h o d n o c e n í reálných m e z i l i d s k ý c h v z t a h ů , jejich p ř e n e s e n í d o r o v i n y d i a l e k t i c k ý c h v z t a h ů m e z i a b s t r a k t n í m i p o j m y : t ř í d a - l i d s t v o , c h u d í - b o h a t í a t d . T e p r v e p a k se m o h l m r t v ý K r i s t u s s t á t s y m b o l e m r e v o l u c i o n á ř e , b o j o v n í k a z a lepší „ s o c i á l n í ř á d " ; a n a d ě j e „ o b e c n é h o d o s a ž e n í b l a h a " se z t o t o ž ň o v a l a s n a d ě j í v „ o b e c n é " z m r t v ý c h v s t á n í . Vazba mezi „smrtí b o h a " a „životem m a r x i s m u " vykazuje dialektickou l o g i k u , k t e r o u lze v y j á d ř i t j e d n o d u š e j i i t a k t o : ž i v o t a r o z k v ě t m a r x i s m u je p ř í m o závislý na r o z p a d u a zániku křesťanství. — H o v o ř i t o „smrti m a r x i s m u "
O tzz>. smrti
13
marxismu
b y b y l o m o ž n o p a t r n ě jen s p o u k a z e m na z m r t v ý c h v s t á n í k ř e s ť a n s t v í (a K r i s t a v jeho s t ř e d u ) . Právě t o h o je v š a k okcidentální inteligence daleka. S p í š se v k r á dá d o v ě d o m í p o d e z ř e n í , že ú d a j n á „ s m r t m a r x i s m u " slouží e t a b l o v á n í i d e o l o gie j e š t ě d o k o n a l e j š í ve své d i a l e k t i c k é p a n l o g i č n o s t i n e ž m a r x i s m u s , v rozšíření j a k é h o s i i n t e g r o v a n é h o m a r x i s m u , n e b o lépe: m a r x i s m u svých vlastních prim á r n ě dialektických p r i n c i p ů .
2 I p o l s k ý f i l o z o f L e s z e k K o l a k o w s k i d o s p ě l k tezi o z á n i k u m a r x i s m u , k d y ž m a r x i s m u s vyhlásil za causa finita ve své r o z s á h l é t ř í s v a z k o v é historické analýze „ D i e H a u p t s t r ó m u n g e n des M a r x i s m u s " z let 1976-79. U ž triáda t i t u l ů jednotlivých s v a z k ů — V z n i k - R o z v o j - R o z p a d — u k a z u j e k j i s t é „ e n t r o p i c k é " k o n c e p c i díla. O b d o b n ý t r i a d i c k ý z á k l a d o d v o z e n ý z m ý t i z o v a ných p ř í r o d n í c h cyklů lze najít u ž v dějinné f i l o z o f i i J . B . V i c a , o d n ě h o ž lze v é s t p a k spojnici a ž k S p e n g l e r o v i a T o y n b e e m u . O d s a m o t n é h o V i c a se d á o v š e m d u c h o v ě d n ě h i s t o r i c k ý m r e g r e s e m přes a n t i k u d o s p ě t a ž k p r a v ě k ý m m ý t ů m . K o l a k o v s k é h o t r i á d a p ř e d p o k l á d á v š a k , že vznik m a r x i s m u se v s k u t k u historicky kryje s M a r x o v ý m i s p e k u l a c e m i a není principiálně sledovatelný p ř e d M a r x e m , nikoli snad jen k t z v . u t o p i c k ý m s o c i a l i s t ů m , ale i dále z p ě t k b a r o k n í m u t o p i s t ů m , k s t ř e d o v ě k ý m k o m u n i s t i c k ý m s e k t á m a i n d i á n s k ý m stát ů m , a j e š t ě dále k s t a r o v ě k ý m civilizacím E g y p t a , S u m e r u , Č í n y , p o p ř . k orientálním tyraniím v p o j e t í t a k o v é h o L . W i t t f o g e l a . M a r x i s t é sami — K a r l K a u t sky, G . A d l e r , n e m l u v ě o M a r x o v i s a m o t n é m — si byli v ě d o m i d l o u h é dějinn é ' t r a d i c e socialistické a k o m u n i s t i c k é teorie i p r a x e . K o l a k o w s k é h o t e z e o r o z p a d u m a r x i s m u se t e d y bucf v z t a h u j e v ý s l o v n ě k M a r x e m k o n c i p o v a n é ideologii, aniž by se d o t ý k a l a dějinné tradice k o m u n i s m u v jeho p o d o b á c h m ý t i c k ý c h , n á b o ž e n s k ý c h a u t o p i c k ý c h , n e b o chápe zánik j a k o (dialektický) p ř e d p o k l a d o b n o v y dalších f o r e m p o d s t a t n ě nehynoucí socialistické a k o m u n i s t i c k é p r a i d e o l o g i e . Z a p r o j e v z á n i k u m a r x i s m u p o v a ž u j e K o l a k o w s k i revizionistické myšlení t a k o v é h o B l o c h a , M a r c u s e h o , j u g o s l á v s k ý c h „ p r a x i s t ů " , f r a n k f u r t s k é š k o l y aj. P o t í ž tkví v t o m , že ani K o l a k o w s k é m u se n e p o d a ř i l o d e f i n o v a t c o s i j a k o neměnné, určující p r i n c i p y m a r x i s m u , j e j i c h ž r o z p a d by p a k byl p o z o r o v a t e l n ý , a t í m i s a m a t e z e o r o z p a d u m a r x i s m u p o t v r z e n a . N a m í s t o cesty d o hlubin principů, k „ m a t k á m " m a r x i s m u , se K o l a k o w s k i o m e z u j e na p o p i s historických m o d i f i k a c í m a r x i s m u , na výčet vnějších z n a k ů dějinně p o d m í n ě n ý c h fází m a r x i s m u o d M a r x e a E n g e l s e a jejich s o u č a s n é d r u h y a o p o n e n t y p ř e s Lenina, a u s t r o m a r x i s t y , L u x e m b u r g o v o u a ž k Stalinovi, f r a n k f u r t s k é škole, r e v i z i o n i s t ů m a k M a o v i . V ý v o j není plynulý, n ý b r ž p o h y b u j e se p o křivce d a n é k o o r d i n á t y : v z n i k — r o z k v ě t — zánik. Z t o h o plyne, že n ě k d e m e z i v r c h o l n ý m bodem rozkvětu a b o d e m zániku muselo dojít b u d ke zlomu, nebo aspoň k p o d l o m e n í d y n a m i s m u . V t í r á se z d e d o k o n c e p ř e d s t a v a radikální césury, p ř e d s t a v a , k t e r o u s u g e r u j e K o l a k o w s k é h o n á z o r , že „ k l a s i c k ý " m a r x i s m u s není causa efficiens k o m u n i s m u , jak jej u s k u t e č ň u j e t z v . „ r e á l n ý " socialismus. J e n ž e o césuře či z l o m u (v d ě j i n n é m o k a m ž i k u p r o s a z e n í stalinismu) lze h o v o ř i t jen t e n k r á t , jsou-li principy m a r x i s m u v y m e z e n é a je-li tak dána m o ž n o s t u k á z a t ,
14
Rio
Pretsner
j a k ý m z p ů s o b e m b y l y p o r u š e n y či z r a z e n y . K o l a k o v s k i je v š a k příliš v h e r m e n e u t i c k é m zajetí, j e h o ž v á z a n o s t i na s u b j e k t je cizí o b j e k t i v n í p r i n c i p i á l n o s t , k t e r á n a k o n e c m u s í p ř i j m o u t k a ž d o u interpretaci j a k o m o ž n o u . P r o t o i K o l a k o w s k i — v j i s t é m r o z p o r u se s v o u tezí o S t a l i n o v ě o d v r a t u o d m a r x i s m u — s o u č a s n ě p o v a ž u j e s t a l i n i s m u s za m o ž n o u , b y ť p r i m i t i v n í i n t e r p r e t a c i m a r x i s m u . Z á n i k je t e d y u r č e n j a k o r e z u l t á t o d v r a t u o d m a r x i s m u , a v š a k o d v r a t u , k t e r ý se p r o j e v u j e j a k o m o ž n á i n t e r p r e t a c e . . . N e z a p o m e ň m e , ž e k logice t a k o v é h e r m e n e u t i k y p a t ř í i p o z n á n í , ž e i t e n t o r o z p o r vplývá d o p r o u d u m o ž n ý c h i n t e r p r e t a c í i n t e r p r e t a c e m a r x i s m u in i n f i n i t u m . A b y m o h l h o v o ř i t o z á n i k u m a r x i s m u , m u s e l K o l a k o w s k i celý s p o r p ř e n é s t d o r o v i n y i n t e r p r e t a c e m a r x i s m u ; p r o t o p r o K o l a k o w s k é h o je t z v . r e v i z i o n i s m u s v p r v é řadě i n t e r p r e t a c í m a r x i s m u ( n e b o lépe: m a r x i s t i c k o u i n t e r p r e t a c í m a r x i s m u ! ) , k t e r á v o k a m ž i k u , k d y si u v ě d o m í s v o u vlastní interpretující i n t e r p r e t a t i v n o s t , k l e s á d o p r o p a s t i z á n i k u . A n e z a c h r á n í ji p a k ani „ p r a x e " , j e ž je n a v ž d y o d s o u z e n a k t o m u být p r a x í i n t e r p r e t o v a t e l n é interpretace. C r u x t o h o t o řešení t k v í v t o m , ž e s t a l i n s k á p r a x e , j a k k o l i p o j a t á j a k o p o u h á p r a x e p r i m i t i v n ě i n t e r p r e t o v a n é h o m a r x i s m u , stačila z a h u b i t m i l i ó n y lidí. A č k o l i v t e d y v r o v i n ě m y š l e n í lze s n a d h e r m e n e u t i c k y „ o d j i s t i t " t z v . p ů v o d n í n á b o j m a r x i s m u a h o v o ř i t o j e h o „ r o z p a d u " , nelze b o h u ž e l d o d a t e č n ě z r u š i t t a k é p r a x i , k t e r á u ž z „ p r i m i t i v n í " i n t e r p r e t a c e v y p l y n u l a . N e m l u v ě o t o m , že z interpretace p r i m i t i v n ě i n t e r p r e t o v a n é h o m a r x i s m u (tj. s t a l i n i s m u ) v y p l ý v á , ž e n á v r a t k „ l e p š í m " f o r m á m m a r x i s m u — j e ž nebyly causa efficiens s t a l i n i s m u — je n e m o ž n ý p r á v ě p r o t o , ž e není ú n i k u z h e r m e n e u t i c k é h o c i r k u l u , d o n ě h o ž byl — jako do maelstromu — vtažen marxismus „o sobě". 3 P r o t i K o l a k o w s k é h o i n t e r p r e t a c i i n t e r p r e t a c í lze k l á s t j i n o u i n t e r p r e t a c i (interpretací) p o u z e s o h l e d e m na m i l i ó n y o b ě t í t é t o hry skleněných perel, t o t i ž i n t e r p r e t a c i , k t e r á b y brala zřetel na s k u t e č n o s t — n e o d i n t e r p r e t o v a t e l n ý c h — o b ě t í , na s k u t e č n o s t t e d y , j e ž se j a k é k o l i v i n t e r p r e t a c i v y m y k á . J d e o t o , d o s p ě t k v ý k l a d u m a r x i s m u , k t e r ý b y o b ě t e m m a r x i s t i c k é p r a x e p ř i z n a l dále neinterpretovatelnou objektivní skutečnost. N e j d e o text marxistických spisů, nýbrž o realitu těch, k d o byli u t r a c e n i r u k a m a p o c h o p ů , v y š k o l e n ý c h a v y s l a n ý c h m a r x i s t i c k ý m i i d e o l o g y . P ř i t o m se z d á b ý t irelevantní, jestli se školitelé d o v o l á v a l i litery m a r x i s t i c k ý c h t e x t ů n e b o jejich m a r x i s t i c k é i n t e r p r e t a c e . V ý s l e d e k byl p o k a ž d é stejný: s y s t e m a t i c k á likvidace č l o v ě k a a v š e h o , c o k o n s t i t u u j e j e h o lidství. V této interpretaci interpretací m a r x i s m u by pak Stalin mohl být považován — p r á v ě s o h l e d e m na p r a x i — za i n t e r p r e t á t o r a m a r x i s m u , k t e r ý d o s p ě l k s a m é podstatě. A údajná primitivnost jeho interpretace by nabyla p o d o b y jednoduc h o s t i , j í ž se v y z n a č u j e principiální m y š l e n í . Patří-li p a k Stalin k hlavním i n s p i r á t o r ů m r e v i z i o n i s m u , p a k by i r e v i z i o n i s m u s s á m — r e p r e z e n t o v á n m a r x i s t y t y p u S a r t r a , A d o r n a , M a r c u s e h o atd. — byl nikoli j e v e m r o z p a d o v ý m , n ý b r ž n a o p a k v r c h o l n o u f á z í p r o n i k n u t í k čirým p o d s t a t á m m a r x i s m u . Z k u š e b n í m k a m e n e m t o h o t o p r ů n i k u b y p a k m u s e l a b ý t p r a x e t o t á l n í g e n o c i d y , j a k ji
O tzz>. smrti
marxismu 17
začal p o leninských nábězích systematicky rozvíjet právě stalinismus. D o m n í v á m se, že adornovsko-sartrovsko-marcuseovská teorie teroristickogenocidální praxe nejen navazuje na stalinskou, ale navíc potvrzuje leninskostalinskou linii radikální redukce m a r x i s m u na jeho nejvlastnější principy. Z celého vyplývá, že k principům marxismu lze dospět p o u z e sub specie jeho praxe. U ž M a r x naznačil t u t o cestu, k d y ž spatřoval p o d s t a t u m a r x i s m u v praxi. Zde je teprve d o s a ž e n o dialektické identity myšlení a bytí. P o j m o v é formulace principů m a r x i s m u musí vyplynout nikoli tedy ze studia marxistických t e x t ů , nýbrž ze studia marxistické praxe. J i n ý m i slovy: z t e x t ů lze vyinterpretovat principy jedině oklikou přes praxi, dospět k nim návratem z hájemství marxistické praxe k M a r x o v u manifestu. Pak teprve se každá litera t e x t u začne prosvětlovat k principiální p o d s t a t ě své výpovědi. Vývoj textových f o r e m m a r x i s m u o d M a r x e k Marcuseovi a Blochovi pak ukáže — právě na základě poznání p r a x e — jak tu stále zřetelněji vystupuje konečná a vrcholná redukce na imperativ totální negace skutečné skutečnosti ve jménu dialektické konkretizace čirého myšlení, jež od „smrti b o h a " logickopanlogicky dospělo k likvidaci „ s t a r é h o " člověka j a k o conditio sine qua non dialektického procesu vznikání utopie. Myslím, že namísto interpretace marxismu v jeho „revizionistické" fázi by se dalo mluvit spíš o redukci teoretického marxismu na čirou teorii likvidační praxe, na iniciátora globální likvidace „ o s o b ě " . Cesta k principům m a r x i s m u přes teorii p r a x e a její konkretizaci je ovšem podivuhodně rozeklaná. Proniká-li k t ě m t o principům Sartre, Marcuse nebo Bloch (nebo i takový B. Brecht), je nutno mít na zřeteli, že tito interpreti se s principy marxismu a z nich vyplývající praxí z t o t o ž ň u j í , že s nimi souhlasí, i když svůj souhlas vyslovují s dialektickou nepostižitelností. O b v y k l e v okamžiku d o t y k u s konkretizační praxí couvají na dialektickou pozici abstraktního t e x t u , d o roviny myšlení, vždy však u vědomí identity t o h o t o myšlení s bytím, ideologie s praxí. N a druhé straně lze proniknout k principům marxismu oním solženicynovským návratem z G u l a g u , z K a m b o d ž e , z Číny, p o z n a t jejich g o r g o n s k o u tvář, a o d m í t n o u t je s radikalitou, jež jedině je s to čelit totálnímu (tj. konkretizačnímu) nároku těchto principů. Ptám se však, jaká síla je s t o v s k u t k u účinně čelit t a k o v é t o lidským měřítkům se vymykající míře negace člověka a stvořené skutečnosti? D u c h G u l a g u se nevznáší jen nad koncentračními tábory komunismu, ale vane i k a ž d o d e n n í m „civilním" životem lidí v marxistickém systému. O t o m t o duchu permanentní likvidace člověka v oblastech mocensky prosazeného m a r x i s m u vydává p r o t o svědectví nejen Solženicyn, ale jistě i N a děžda Mandelštamová."' 4 Tvrzení o r o z p a d u či smrti m a r x i s m u n u t n o brát s nemalou rezervou. Síla marxismu tkví v t o m , že se naopak živí r o z p a d e m — asi jako bakterie, jimž se * T ě m , k d o se chtějí p o u č i t o p r i n c i p e c h m a r x i s m u v p r a x o l o g i c k é aplikaci asijské, d o p o r u č u j i s t u d o v a t s v ě d e c t v í J e a n a P a s q u a l i n i h o ( B a o R u o - w a n g a ) o p ř í m o l i t u r g i c k é likvidaci lidství v k o n centračních t á b o r e c h R u d é Č í n y . ( R o z m l u v y č. 2, 1984)
Rio
16
Pretsner
daří v h n i l o b ě a výkalech. M a r x i s m u s v z n i k l z r o z p a d u k u l t u r n í c h a civilizačních h o d n o t , a netají se t í m , že p o d p o r u j e a urychluje t e n t o r o z p a d j a k o c o n d i t i o sine q u a n o n s v é h o v l a s t n í h o v z e s t u p u . A t a k é v š u d e t a m , k d e se m a r x i s m u s m o c e n s k y p r o s a d i l , n e b u d u j e nic j i n é h o n e ž z a s e r o z p a d , jímž se utvrzuje a nikoli oslabuje, j a k se d o m n í v a j í i n t e r p r e t i , kteří v z á c h r a n ě t o h o či o n o h o „ v ý d o b y t k u " socialismu spatřují m o ž n o s t záchrany jakéhosi pozitivního, ideálního m a r x i s m u . P r o t o ž e k p r i n c i p ů m m a r x i s m u se p r o n i k á c e s t o u p o z n á n í j e h o anihilační p r a x e , z p r ů s v i t ň u j e se t e o r e t i c k ý m a r x i s m u s h e r m e n e u t i c k y spíš v o b l a s t e c h , kde se m o c e n s k y p r o s a d i l . V P o l s k u , v R u s k u a v Č e s k o s l o v e n s k u se r e d u k o v a l m a r x i s m u s t a k ř í k a j í c na čistě o h l o d a n o u k o s t svých p r i n c i p ů . P ř e s t o i z d e n e l z e š m a h e m m l u v i t o r o z p a d u m a r x i s m u . S n a d jedině v P o l s k u r e d u k c e na h o l é principy vedla i k r o z p a d u m a r x i s m u ve s m y s l u v ě d o m é h o m a s o v é h o o d m í t n u t í t é t o ideologie. P o l s k o d e m o n s t r u j e t é ž n á z o r n ě , že m i m o k ř e s ť a n s t v í n e e x i s t u j e ve světě p o z i c e s c h o p n á nejen p o z n a t p r i n c i p y m a r x i s m u , ale t a k é o d o l a t jejich d i a l e k t i c k é m u s v o d u . — V Č e s k o s l o v e n s k u n a p ř í k l a d t a t o r e d u k c e vedla nikoli k o d m í t n u t í , n ý b r ž k d i a l e k t i c k é m u r o z d ě l e n í m a r x i s t ů na a p a r á t č í k y h o l é likvidační p r a x e „ r e á l n é h o s o c i a l i s m u " a na r e v i z i o n i s t y r e d u k u j í c í m a r x i s m u s v s o m n a m b u l n í s o u b ě ž n o s t i na teorii. H . M a r c u s e , E . B l o c h , T h . A d o r n o , a p o jejich b o k u i G . L u k á c z , t e o r e t i k o v é m a r x i s m u j a k o f o r m y čirého myšlení z t o t o ž ň u j í c í h o se dialekticky s byt í m c e s t o u k o n k r e t i z a č n í p r a x e řízené e l i t o u z a s v ě c e n c ů , p a t ř í k i d e o l o g i c k ý m i n i c i á t o r ů m č e s k ý c h v y z n a v a č ů „ s o c i a l i s m u s l i d s k o u t v á ř í " , j e ž přísluší nikoli snad č l o v ě k u , ale a b s t r a k t n í teorii, m a r x i s t i c k é p r a x o l o g i i , j e ž se n a z ý v á socialismus. T a m , k d e se „ l i d s k á t v á ř " r e v i z i o n i s t i c k é h o s o c i a l i s m u v s k u t k u d o t k n e ž i v é h o č l o v ě k a , o b j e v í se leda n á m ě s í č n ý p r o f i l v ě č n é h o nihilisty. A l e j a k p a k je t o m u s ú d a j n ý m r o z p a d e m m a r x i s m u na Z á p a d ě ? 5 Okcidentem obchází strašidlo r o z p a d u o d začátku t o h o t o století. Po první s v ě t o v é válce a j a k o její d u c h o v n í p r v n í p o k u s o s y n t é z u t o h o t o s t a v u a j e h o kvazihistorické zdůvodnění přinesla, jak z n á m o , Spenglerova kulturní morfologie „ U n t e r g a n g des A b e n d l a n d e s " . B o u ř l i v ý r o z v o j a v a n t g a r d y je p r o v á z e n v ě d o m í m k o n c e f i l o z o f i e , k o n c e u m ě n í , k o n c e civilizace. T h o m a s M a n n p ř e d s v o u smrtí hovořil o k o n c i literatury, d á v n o p ř e d ním u ž F r a n z K a f k a p o v a ž o v a l m o d e r n í u m ě n í z a b l a s f e m i c k é , t e n t ý ž n á z o r sdílel H e r m a n n B r o c h . O b d o b n é myšlenky o z á n i k u n a j d e m e j e š t ě dříve u R a k u š a n ů H u g o v o n H o f m a n n s t h a l a a K a r l a K r a u s e . F i l o z o f i e p o j a l a s k u t e č n ě u m ě n í j a k o cosi „ m i n u l é h o " ú s t y H e g e l a u ž na p o č á t k u 19. století. H e g e l e m j a k o by však z á r o v e ň byl v y v o l á n i k o n e c okcidentální f i l o z o f i e . H e i d e g g e r n e d l o u h o p ř e d s m r t í h o v o ř i l o k o n c i f i l o z o f i e , na jejíž m í s t o chtěl dosadit nový mýtus s neznámým bohem, v jehož spásný příchod m o ž n o prý d o u f a t i n e d o u f a t . . . T e p r v e na p o z a d í b a n k r o t u o k c i d e n t á l n í f i l o z o f i e l z e realisticky n a z í r a t a h o d n o t i t i n a p ř í k l a d české d o u f á n í v s p á s u Č e c h s k r z e filozofii M a s a r y k o v u . . . N e j d e mi o t o , a b y c h z d e v y p o č í t á v a l p ř í k l a d y p r o r o c t v í z á n i k u . C h t ě l b y c h
O tzz>. smrti
marxismu
17
zde jen sumárně p o z n a m e n a t , že p o evidentním zániku křesťanské k u l t u r y j a k o univerzální d u c h o v n í f o r m y k o n c e m 18. století, přežívající p o s t k ř e s ť a n s k á kultura — již zde nazývám okcidentální — se vyznačuje dialektickým sepětím optimistické víry v p o k r o k , a n t r o p o c e n t r i c k ý h u m a n i s m u s , emancipaci, sociální spravedlnost atd. na jedné straně a b e z b ř e h é h o nihilismu ústícího d o p r o p a s t n é h o , bezvýchodného z o u f a l s t v í na druhé straně. S y n t é z a o b é h o nabyla pak p o d o b y oné u t o p i c k é druhé s k u t e č n o s t i , jež se k o n k r e t i z u j e u s t a v i č n o u anihilací nepřijatelné skutečné s k u t e č n o s t i n e d o k o n a l é h o člověka a jeho světa. N e n í těžké p o s t ř e h n o u t , že v anihilaci se dialekticky „ u c h o v á v á " a „ p o z v e d á " protiskutečnostní antiteze nihilistického zoufalství. T u t o syntézu, d o níž j s o u integrovány hybné duchovní síly okcidentální civilizace, reprezentuje nejdokonaleji m a r x i s m u s , p l n o p r á v n ý dědic hegelianismu, duchovní osy p o s t k ř e s ť a n ského okcidentu. N á m i t k a , že m a r x i s m u s coby p o u h á ideologie n u t n ě zanikne, j a k o zanikla u ž řada jiných ideologií a světových n á z o r ů , neobstojí. Proces o d u m í r á n í ideologií a světových n á z o r ů vhání jejich z k l a m a n é vyznavače d o náruče m a r x i s m u , který — dík dialektické panlogice — d o v e d e být p r o k a ž d é h o spásným p ř í s t a v e m : p r o zbankrotělé existencialisty, f e n o m e n o l o g y , strukturalisty, linguisty nehynoucí filozofickou s u m o u , p r o z k l a m a n é vyznavače dílčích s v ě t o n á z o r ů a b s o l u t n í m světovým n á z o r e m t o t á l n í h o (dialektického) u s o u v z t a ž n ě n í j e d n o h o a všeho, pro odpadlé křesťany n á b o ž e n s t v í m nekonečného zajetí m r t v é h o K r i s t a , p r o nihilisty a z o u f a l c e p a k předsíní nicoty, v níž lze vyčkávat, v níž se lze d o k o n c e „kulturně" zabydlet, a p r o skutečné marxisty, p r o elitu zasvěcených a vyvolených, nejdokonalejší p r a x o l o g i í totální likvidace všeho, o d n e d o k o n a l é h o člověka až p o ten z b y t e č n ý k á m e n u cesty, a t o ve j m é n u z á k o n a o dialektickém ztotožnění panlogična s u t o p i c k ý m k o n k r é t n e m . Čím větší je s k u t e č n o s t n í náboj v úvahách o zániku světa, civilizace, n á r o d ů (zejména v E v r o p ě ) , tím více n a r ů s t á i spásně konkretizační náboj m a r x i s m u , který civilizaci, svět, n á r o d y š m a h e m neguje ve p r o s p ě c h u t o p i e , v níž civilizace, svět, národy n e b u d o u u ž vystaveny nebezpečí zániku, ba ani m o ž n o s t i zániku, protože v nich n e z b u d e nic z nedokonalé, zánikem a smrtí o d j a k ž i v a p o z n a m e nané a stíhané s k u t e č n o s t i . C o zbyde, b u d e o n o zcela jiné, projevující se v identitě panlogiky s b y t í m , H e g e l ů v absolutní duch, M a r x ů v dovršený komunismus. 6 Proti tezi o smrti m a r x i s m u na Z á p a d ě svědčí dvojí: v u ž š í m smyslu systematická z á p a d n í finanční a technologická ú d r ž b a m o c e n s k y etablovaných marxistických s y s t é m ů ; v širším smyslu s o u s t a v n é úsilí n e o m a r x i s t ů a revizionistů o záchranu m a r x i s t i c k é teorie redukcí na její principy. Západní E v r o p a — zejména o d nastoupení R e a g a n o v y vlády v U S A — se stále méně tají tím, že v m a r x i s m u spatřuje výslednou syntézu p o s t k ř e s ť a n s k é okcidentální civilizace, d u c h o v n í esenci velké civilizační emancipace a „velké reformace", zahájenou kdysi generálním ú t o k e m p r o t i kultuře b a r o k a . T a k t o syntetizován m á být o v š e m m a r x i s m u s principiální, o p r o š t ě n ý o d sekundárních kategorií j a k o „ t ř í d a " , „ p r o l e t a r i á t " , „ e k o n o m i e " , „ n a d s t a v b a " , „ z á k l a d n a " ,
Rio
18
Pretsner
m a r x i s m u s totální likvidace s k u t e č n o s t i p r o v á d ě n é stále otevřeněji ve j m é n u mrtvého Krista, marxismus nepřetržitého Velkého pátku. P r o t u t o s k o r o e s c h a t o l o g i c k o u redukci m a r x i s m u , j í ž j s o u p o z n a m e n á n a p ř e d e v š í m „ s l a v n á " šedesátá léta 20. století, neváhal bych — z hlediska křesťana — nazvat 20. století s t o l e t í m b l a s f e m i c k ý m . N e c h ť n i k d o n e p o c h y b u j e 0 reálnosti ani ne t a k socialismu j a k o spíše ničitelské s y s t e m a t i č n o s t i principiálního m a r x i s m u . V z á s a d ě jde o d u c h o v n í a mravní d e z o r i e n t o v a n o s t přev á ž n é části o k c i d e n t á l n í inteligence: o d univerzitních s t u d e n t ů přes specialisty všeho druhu až p o literáty a o d nich s k o r o u ž n e r o z e z n a t e l n é t e o l o g y . Příznačné p ř i t o m je, že se t a t o z á s a d n í d e z o r i e n t o v a n o s t s p o j u j e se s k l o n e m k v ž d y p o h o t o v é agresívní b o j o v n o s t i , c o ž p ř i p o m í n á b o x e r a zavile b u š í c í h o d o vycpaného pytle. U t o č í se t o t i ž p r o t i cílům, které se n i k d o nesnaží přesněji určit t a k é p r o t o , že mají č a s t o r á z p o u h ý c h stínů. Zavilá ú t o č n o s t pak rychle u s t u p u j e únavě, znechucení a k o c o v i n ě . N e j n á z o r n ě j i se t a t o ent r o p i e revolučních nálad p r o j e v u j e v řadách levicového s t u d e n t s t v a . R e b e lantství se u nich střídá s „ u v ě d o m ě l ý m " p a r a z i t i s m e m a „ p r o g r a m a t i c k o u p a s i v i t o u " , h o r d y pouličních ř v o u n ů se ztišují a m o d i f i k u j í v k ý m k o l i p o u ž i telný lidský „ m a t e r i á l " . Iluze o „ t ř e t í " cestě se r o z p a d l a , n a m í s t o ní se objevilo rozcestí: b u d návrat k h o d n o t á m střízlivosti a u z n á n í n e d o k o n a l ý c h skut e č n o s t í n e b o z p e č e t ě n í b a n k r o t u instalací totalitární s y n t é z y (v dialektickém p r o c e s u ! ) o p t i m i s m u a z o u f a l s t v í , v z n i k á n í a nicoty. T o první se z d á s k o r o n e m o ž n é , n e b o ť v y ž a d u j e p ř í k l o n k u s i l o v n é a s o u s t ř e d ě n é práci, jíž většina t ě c h t o z k l a m a n ý c h s k o r o úplně o d v y k l a . O d p o r k práci — v y p ě s t o v a n ý d e m o r a l i z u j í c í m p o d p ů r n ý m s y s t é m e m o vše osvíceně pečujícího s t á t u — se integruje d o p o d o b y t e r o r i s t i c k é h o ničitelství; d e s t r u k c e j a k o f o r m a negativní práce, n e s c h o p n o s t d o s á h n o u t jakékoli p r o f e s i o n á l n o s t i se u m o c ň u j e d o p o d o b y p r o f e s i o n á l n í h o t e r o r i s m u . N a d p a r a z i t á l n í m p o d h o u b í m se etabluje p a k elita revolucionářů z p r o f e s e . T í m se u ž p ř e d j í m á totalitní s y m b i ó z a b y r o k r a c i e a t e r o r u parazitujících na m a s o v é „ z á k l a d n ě " o t r o c t v í . T e n t o vývoj s m ě ř u j e k anihilační p r a x i , jak ji p o d m i ň u j í t e o r e t i c k é princip y o r t o d o x n í h o m a r x i s m u . A je zcela irelevantní, jestli p r o b í h á u v ě d o m ě l e marxisticky nebo somnambulně p o d impulsy módních mýtoutopií. Mentální 1 „ p r a k t i c k ý " p a r a z i t i s m u s m l a d é levicové okcidentální inteligence tvoří zajím a v ý p e n d a n t k „ z a h n í v a j í c í m u i m p e r i a l i s m u " jak o n ě m h o v o ř í Lenin, s t í m r o z d í l e m o v š e m , že c o tu „ z a h n í v á " je t e n t o k r á t d e m o k r a t i c k ý socialismus okcidentálního w o h l f a h r t s s t a a t u , o n a „ t ř e t í c e s t a " , j e ž se u k a z u j e být p o u hým, s k o r o u ž s t e r e o t y p n í m p ř e c h o d e m o d z r a z e n é d e m o k r a c i e k socialistickému totalitarismu. 7 O k c i d e n t á l n í levicová inteligence přispěla lvím p o d í l e m i k r o z p a d u okcidentálních univerzit. T a k é v t o m lze s p a t ř o v a t paralelu ke k o n e č n é likvidaci univerzity v m o c e n s k y e t a b l o v a n ý c h s y s t é m e c h „ r e á l n é h o s o c i a l i s m u " . S univerzitami se likviduje p ř e d e v š í m učiliště, j e h o ž ú k o l e m a cílem b y l o p o z n á v á n í s k u t e č n o s t i s t v o ř e n é h o univerza a s k r z e t u t o s k u t e č n o s t i j e h o T v ů r c e . S m y s l univerzity byl n a r u š e n o v š e m u ž p o z d n ě s t ř e d o v ě k ý m racionalismem, k t e r ý
O tzz>. smrti
marxismu
19
racionální m e t o d u kladl nad p o z n á v á n í s k u t e č n o s t i , tím že o d l i d s k é h o myšlení vedl m e t o d i c k ý o b l o u k (nad univerzálním j s o u c n e m ) p ř í m o k v š e o b j í m a j í c í m u Jedno. T e o l o g i e , f i l o z o f i e a h u m a n i s t i c k é vědy se p o s t u p n ě měnily v disciplíny čirých m e t o d i c k y interpretačních p o s t u p ů , p ř í r o d n í v ě d y p a k v experimentům experimentis. Nechci se t u však z a b ý v a t historií s e b e d e s t r u k c e okcidentální univerzity, nýbrž se chci jen zmínit o n ě k o l i k a charakteristických znacích jejího finálního rozpadu. H e i d e g g e r jej z v ě s t o v a l vyhlášením k o n c e f i l o z o f i e a ú s t u p e m d o hájemství m ý t u . K o h o v š a k dnes na univerzitách o k c i d e n t u m ů ž e ještě v z r u š i t úvaha o t o m , že t e n t o k o n e c byl zavinut u ž v hegeliánské t e o z o f i c k é syntéze, jež měla v y r o v n a t n o v o v ě k ý r o z p o r m e z i teologií a filozofií (a její m e t a fyzikou b e z B o h a ) , z a v i n u t i s o n í m v y ú s t ě n í m t e o z o f i e v i d e o z o f i i s konečným s e s t u p e m d o nížin či p r o p a s t í s v ě t o n á z o r ů a ideologií? H e i d e g g e r s á m nikdy n e p o c h o p i l , že b e z B o h a — nikoli b e z „ n ě j a k é h o b o h a " m ý t ů — m u s í veškerá snaha o o n t o l o g i c k o u diferenci j s o u c n a a b y t í n a k o n e c zas jen v y ú s t i t do dialektické j e d n o t y b y t í a nicoty. D n e š n í u n i v e r z i t y p o k l e s l y u ž natolik, že nejenže n e p o z o r u j í s t a l e t o u absenci teologie, ale n e j s o u ani s t o p o s t ř e h n o u t z á n i k teologie. J í m se r o z p a d okcidentální univerzity d o v r š u j e , i k d y ž jaksi u d á l o s t í , k níž d o c h á z í j a k o b y mimo ni. T e o l o g i e n i c m é n ě z ů s t a l a s p o j e n a s o k c i d e n t á l n í u n i v e r z i t o u neviditelnou p u p e č n í š ň ů r o u , j a k k o l i o d c i z e n á okcidentální univerzitě, nepřestala ji vyživovat j a k o své o d l o ž e n é či o d r o d i l é dítě. A č k o l i v t e o l o g i e a o k c i d e n t á l n í univerzity žily o d d ě l e n ě j a k o r o z l o u č e n í manželé, u d r ž o v a l se mezi nimi neviditelný d u c h o v n í v z t a h zcela zvláštní d e s t r u k t i v n í kvality. D o s u d není d o s t j a s n ě p r o z k o u m á n vliv p o z d n ě s t ř e d o v ě k é s c h o l a s t i c k é teologie na v z n i k n o v o v ě k é h o o k c i d e n t á l n í h o racionalismu, j í m ž se d l o u h o d o bý r o z p a d zahajuje. N a d r u h é straně zasadila okcidentální univerzita smrtící ránu n o v o v ě k é teologii H e g e l o v o u t e o z o f i c k o u s y n t é z o u , d o níž ústí veškerý objektivizující r a c i o n a l i s m u s (včetně K a n t o v a k r i t i c k é h o p ř e d z j e d n á n í dialektiky „ s u b j e k t i v n í h o o b j e k t i v i s m u " ) , s y n t é z o u , v níž se vznikavě, a čím dál víc dialekticky, z t o t o ž ň u j e lidské myšlení a p r a x o l o g i e s myšlením a k o n á n í m Boha. S o u č a s n ý t a k z v a n ý „ p l u r a l i s m u s " p ř e d s t a v u j e facit t é t o identity, t o t i ž možnost myslet o B o h u c o k o l i v , o n u n a r u b y o b r á c e n o u t o t a l i t u teorie-praxe, jejíž intencionalitu prohlédl j i ž D o s t o j e v s k i j , k d y ž pravil: není-li B o h a , vše je dovoleno, tj. i myslet (si) o B o h u c o k o l i v . J e n ž e t o t o „ c o k o l i v " anihiluje b e z e zbytku j a k o u k o l i teologii živého, tj. n e m y s l i t e l n é h o B o h a . J a k o se racionální s c h o l a s t i c k á t e o l o g i e n a k o n e c p o d ř í d i l a p a n l o g i č n u hegeliánské t e o z o f i c k é syntéze, t a k i p ř í r o d o v ě d e c k é e x p e r i m e n t ů m e x p e r i m e n t i s nakonec vyústily v n e m é n ě h e g e l i á n s k o u s y n t é z u tzv. sociálních věd. Z nich bych jmenoval tři: sociologii, p s y c h o l o g i i a p o l i t o l o g i i , které j s o u si z a j e d n o v radikálním o d v r a t u o d s k u t e č n o s t i (sociologie), o d č l o v ě k a (psychologie) či mezilidských v z t a h ů (politologie), t o vše ve p r o s p ě c h čirých m a t e m a t i z o v a n ý c h funkcí a dat. Sociální vědy tvoří d n e s t e n i n k o u s l u p k u z „ h e d v á b n é h o p a p í r u " — mluveno s F. K a f k o u — která okcidentální univerzitě v t i s k u j e p o s l e d n í r o z e z n a telnou p o d o b u . J e j i c h k o n s t r u k c e nemají však u ž pranic s p o l e č n é h o se
Rio
20
Pretsner
s k u t e č n o s t í č l o v ě k a a j e h o světa, n a o p a k : míří p r o t i č l o v ě k u a ú t o č í proti jeho s k u t e č n o s t i j a k o jakési nukleární z b r a n ě čirého d u c h a . V rovině h m o t y a n a l o g i c k o u p o z i c i (s m o ž n o s t í t o t á l n í „ n u k l e á r n í " anihilace) z a u j í m á hlavní n á s t r o j o n o h o experimentům experimentis, v něž se t o t a l i z o v a l y p ř í r o d n í vědy: t e c h n o l o g i e . H e i d e g g e r a j e h o e p i g o n i v ní spatřují největší n e b e z p e č í p r o člověka, aniž v š a k r o z e z n á v a j í n e b e z p e č í , které č l o v ě k u h r o z í , dojde-li skutečně k s y m b i ó z e z á p a d n í t e o l o g i e a f i l o z o f i e a tím k b a n k r o t u o b o u v syntéze postteologického a postfilozofického mýtu s technologií. T e p r v e tato s y n t é z a by z t e c h n o l o g i e učinila n á s t r o j k o n e č n é p a n l o g i c k é likvidace č l o v ě k a a j e h o světa. 8 J e p r o t o t a k é p a n - l o g i c k é , že m a r x i s m u s kvete na t r o s k á c h o k c i d e n t á l n í c h univerzit j a k o blín na s m e t i š t i . M a r x i z o v a n á „ u n i v e r z i t a " se k o n e č n ě p l n ě a n e p o k r y t ě v y z n á v á ze své nenávisti k s t v o ř e n é s k u t e č n o s t i č l o v ě k a a j e h o světa. H u m b o l d t o v s k á individualistická v ý c h o v a (Bildung) byla dialekticky n e g o vána v „ a n t i - b i l d u n g " , ve v ý c h o v u m a s k anti-kultuře. A n e b y l o t o ani o b t í ž n é , n e b o ť h u m b o l d t o v s k é p o j e t í vzdělání neslo v s o b ě m o c n ý z á r o d e k své vlastní d i a l e k t i c k é negace, s a m o vyrůstajíc z radikální negace k r i s t o c e n trického univerza. M a r n ě se G o e t h e s v o u „ p e d a g o g i c k o u p r o v i n c i í " snažil t u t o imanentní d i a l e k t i c k o u negaci p ř e k o n a t h a r m o n i z a c í (renesančního) a n t r o pocentrického univerzalismu s bázní (Ehrfurcht) před Bohem Stvořitelem... N e h o d l á m z d e v y j m e n o v á v a t z n a k y t é t o a n t i - k u l t u r y , v p o d s t a t ě jde o o n o totalitní c o k o l i v , o quodlibet, j e ž se dá j a k k o l i z a p o j o v a t d o m e t o d o l o g i c k é hry a o p ě t z ní j a k k o l i a k d y k o l i v y l u č o v a t . N e j d e u ž o p o z n á n í univerzální s k u t e č n o s t i ( n e m l u v ě u ž v ů b e c o dějinách), n ý b r ž o libovůli n e z á v a z n ý c h k o m b i n a t o r i c k ý c h s p o j ů s j e d i n ý m cílem: o d v r á t i t p o z o r n o s t o d reality, b a víc: t o t o o d v r á c e n í p e t r i f i k o v a t v stav p e r m a n e n t n í d e s t r u k c e , a t o nejen s k u t e č n o s t i světa, ale i č l o v ě k a s a m é h o . V p o s l e d n í instanci j d e o v ý c h o v u k seb e d e s t r u k c i , p ř i č e m ž p o j e m v ý c h o v a se t í m o v š e m b e z e z b y t k u pervertuje. T e n , k d o p r o t i své vůli m u s e l a b s o l v o v a t m a r x i s t i c k é školení na k o m u n i stických „ u n i v e r z i t á c h " , p o z n a l velmi d o b ř e t u t o inherentní p e r v e r z n o s t o b r a cející se p r o t i p o s l e d n í m z b y t k ů m lidství učitele a ž á k ů . D e h u m a n i z a c í učitele i ž á k ů na p o u h é o b j e k t i v i z o v a n é f u n k c e dialektické hry t r i u m f o v a l a t o t á l n í m e t o d a n o v o v ě k é h o r a c i o n a l i s m u . Z a t í m c o v p ř e c h o d o v é f e n o m e n o l o g i c k é fázi m o d e r n í h o r a c i o n a l i s m u člověk a j e h o (dějinná) s k u t e č n o s t se museli s t á t t r a n s p a r e t n í m i , aby nestáli v c e s t ě nazírání p o d s t a t f e n o m é n ů , j e ž se o v š e m n a k o n e c u k á z a l y b ý t v l a s t n i c t v í m s u b j e k t u , j e h o ž t r a n s p a r e n t n o s t jim v t i s k o vala iluzi o b j e k t i v i t y ; z d e , v d i a l e k t i z o v a n é m r a c i o n a l i s m u , se „ v ě d e c k ý " imperativ z p r ů s v i t n ě n í č l o v ě k a a j e h o světa klade n e ú p r o s n ě p r o t o , aby č l o v ě k svým n e d o k o n a l ý m l i d s t v í m a s v ý m i v z t a ž n ý m i z á v i s l o s t m i neporušil č i s t o t u p a n l o g i c k ý c h k o n k l u z í a s p o j ů , k t e r é jej svými „ r e z u l t á t y " v j e h o p o d s t a t nosti, v j e h o v z t a z í c h , v j e h o lidství radikálně a n e v ý v r a t n ě p o p í r a j í . D i a l e k t i c k y n e g o v a n é m u č l o v ě k u , o n o m u ještě-ne-člověku na n e k o n e č n é m p o s t u p u k „ l i d s k é m u č l o v ě k u " , b y l o z jeho k u l t u r y p ř i z n á n o jen s u b - k u l t u r ní, b u d v p o d o b ě m a s o v ý c h v ý r o b k ů m ě š t á c k é h o t r h u n e b o i d e o l o g i c k y
O tzz>. smrti
marxismu
21
plánované p r o d u k t y na ř í z e n é m p o s t u p u c e s t o u ke k u l t u ř e „ l i d s k é h o člověka". T o ť o s t a t n ě t a k é p r a v ý v ý z n a m L e n i n o v y t e z e o d v o j í k u l t u ř e : p a n s k é a utlačované. T a první je v y k o ř i s ť o v a t e l s k y ú p a d k o v á , d e k a d e n t n í , d r u h á teprve vzniká. K u l t u r u h o d n o u t o h o j m é n a lze p o u z e o d v o d i t z ojedinělých p o krokových g é n i ů p ř e d z j e d n á v a j í c í c h p o s t u p o d ještě-ne-člověka ke k o n k r é t n u lidského lidství a j e h o u t o p i c k é „ k u l t u r n í k u l t u r y " . N a j e d n é s t r a n ě k a l n ý subkulturní p r o u d ř í z e n é j e š t ě - n e - k u l t u r y , na d r u h é s t r a n ě k u l t géniů p o d l e výběru p l á n o v a č ů a s t r a t é g ů d l o u h é h o p o c h o d u z a t o t á l n í k u l t u r o u u t o p i č n a . N a o kci den tál nich u n i v e r z i t á c h se t e n t o s t a v o b r á ž í v p ř í z n a č n é d i a l e k t i c e nové h e r m e n e u t i k y h u m a n i s t i c k ý c h věd p e n d l u j í c í c h m e z i z á l i b o u p r o vše triviální, a m e z i p r o d u k c í rychle se střídajících m ó d n í c h m e t o d o l o g i í s m ě ř u j í c í c h k absolutní s y n t e t i c k é m e t o d ě , j e ž by byla p r á v a o n é t o t á l n í k u l t u ř e konkrétního u t o p i č n a . P r o t o ž e v š a k t a t o t o t á l n í k u l t u r a d o s u d n e e x i s t u j e , jsouc d o s a h o v á n a n e k o n e č n ý m p o s t u p e m n e k o n e č n é p r o d u k c e stále n e h o tovějších v ý t v o r ů , aplikují se o n y m e t o d o l o g i e in progress n a u m ě l e c k é q u o d l i bety, na l i b o v o l n é „ t e x t y " , k t e r é se m e t o d i c k y a b s o r b u j í . V p o d s t a t ě se v střetání — n e m o h u t o j i n a k n a z v a t — m e t o d y a t e x t u p r o j e v u j e p r o c e s dialektické negace, p r o c e s anihilujícího p o z ř e n í n e d o k o n a l é h o t e x t u d o k o n a l o u metodou. T o t á l n í k u l t u r a p ř i n e s e p a k k ý ž e n o u i d e n t i t u t e x t u a m e t o d y na pozadí identity b y t í a n i c o t y . N a okraji t é t o d i a l e k t i c k é anihilace h u m a n i s t i c k ý c h v ě d se utvářejí d r o b n á rezidua, o á z y j a k é h o s i h u m a n i s t i c k é h o h e d o n i s m u libujícího si n o s t a l g i c k y v labužnickém a o v š e m s t e r i l n í m v y c h u t n á v á n í k l a s i c k é h o d ě d i c t v í géniů e v r o p s k é kultury o d H o m é r a p ř e s D a n t a a S h a k e s p e a r a k e G o e t h o v i a K a f k o v i . Marxismus t é t o ztravující dialektice v humanistických vědách p o s k y t u j e spásné přístřeší. V n ě m n a l e z n o u n a k o n e c s p o l e č n é ú t o č i š t ě trivialita i a b s o lutní m e t o d a i n o s t a l g i c k ý k u l t g é n i ů , vše na b á z i d i a l e k t i c k é k o n k r e t i z a c e utopické d r u h é s k u t e č n o s t i k u l t u r n í k u l t u r y . 9 M á m za t o , že o k c i d e n t u ž není s t o v y b u d o v a t ú č i n n o u d u c h o v n í h r á z proti m a r x i s m u . Z t r o s k o t a l a v p o k u s u o t o i k a t o l i c k á t e o l o g i e , k t e r á n e j e n ž e nepotlačila m a r x i s m u s , ale s t a l a se n a k o n e c j e h o o b ě t í . T o , c o v m o d e r n í t e o logii má ještě h o d n o t u , je u ž jen z o u f a l ý ( s k o r o ) z á p a s o h o l é z a c h o v á n í p o sledních d o g m a t i c k ý c h s t r u k t u r . Chtěl b y c h j e š t ě p o u k á z a t na t z v . „ n o v é f i l o z o f y " — L e s N o u v e a u x Philosophes — ve Francii, k t e ř í s v é h o č a s u v z b u d i l i , j a k se b r z y u k á z a l o , z n a č n ě přehnané naděje v ú č i n n o u d u c h o v n í o b r a n u o k c i d e n t u p r o t i p r o n i k á n í m a r xismu. J d e v e s m ě s o vystřízlivělé b ý v a l é m a r x - l e n i n i s t y velmi m l a d ý c h ročníků, kteří se j e š t ě v r o c e 1968 vyžívali při h a p p e n i n g o v é p s e u d o r e v o l u c i pařížského s t u d e n t s t v a . P ř e d e v š í m s t o j í z a z m í n k u : A . G l u c k s m a n n a Bernard-Henri L é vy. První ve své k n i z e „ T h e M a s t e r T h i n k e r s " velmi s p r á v n ě rozeznal v m a r x i s m u d ě d i c e n ě m e c k é h o i d e a l i s m u , v z t a h , k n ě m u ž se hlásí ovšem m a r x i s m u s s á m , a j í m ž se z a b ý v a l a u ž řada specialistů. I k d y ž G l u c k s mann nestačil na h l u b š í a n a l ý z u t o h o t o v z t a h u , v y t u š i l nicméně, že hlavní dědictví, j e ž i d e a l i s m u s p ř e d a l m a r x i s m u , je s y s t e m a t i c k á k o n s t r u k c e n o v é vzdororeality k o n k r é t n a s p o j e n á s g n o s t i c k ý m o d m í t n u t í m n e d o k o n a l é h o
22
Rio
Pretsner
s t v o ř e n í . P r o n á s Č e c h y je z a j í m a v ě j š í s n a d H e n r i L é v y h o f i l o z o f i c k ý b e s t s e l l e r z r o k u 1977 s n á z v e m „ B a r b a r s t v í s l i d s k o u t v á ř í " . C o nás t u p ř e d e v š í m m ů ž e u p o u t a t , je m í r a v y s t ř í z l i v ě n í u o b o u a u t o r ů , a f i l o z o f i c k á p o z i c e , j i ž p o rozchodu s m a r x i s m e m zaujímají. O p a k u j e se t u z h r u b a t o , č e h o byl s v ě d k e m o k c i d e n t u ž v d o b ě p r v n í c h s t a l i n s k ý c h p r o c e s ů , k d y o d „ b o h a , k t e r ý z k l a m a l " o d p a d l a h r s t k a intelekt u á l ů : A . K o e s t l e r , A . G i d e , I. S i l o n e aj., a b y s k o n č i l a v p ř e d s í n i n i h i l i s m u . U ž t e n k r á t se u k á z a l o , ž e síla a s v o d m a r x i s m u t k v í t a k é v p a n l o g i c k é d ů s l e d n o s t i , d o n í ž j e z a k a l k u l o v á n i ú t ě k z j e h o d i a l e k t i c k ý c h kleští. U t ě k p ř e d ním v ž d y j a k o b y k o n č i l na ú z e m í nepřítele, na n ě m ž z b ě h t e d hyne d u c h o v n í m h l a d e m a žízní, n e b o se a s p o ň vrací d o d i a l e k t i c k é h o s v ě r á k u , k t e r ý m u s k ý t á t ř e b a s t r a n i c k é p ř e d p o l í t r o c k i s m u . ( N i c m n o u n e o t ř á s l o t a k silně, j a k o S o l ž e n i c y n o v o líčení o p a k o v a n ý c h a m a r n ý c h ú t ě k ů z G u l a g u . ) J i s t o je, že p o s t k ř e s ť a n s k á k u l t u r a o k c i d e n t u n e s k ý t á u ž p e v n é ú t o č i š t ě p ř e d č e r n ý m j í c n e m , j e n ž se o t v í r á z a j e j í m i b ř e h y , a j e n ž se n a z ý v á m a r x i s m u s . N á z o r n ě lze s l e d o v a t o n u n e m o ž n o s t ú t ě k u v t e r é n u p o s t k ř e s ť a n s k é o k c i d e n t á l n í k u l t u r y u B e r n a r d a - H e n r i L é v y h o . J e h o ú t ě k se p r o m ě n i l v p o u h é p e n d l o v á n í m e z i o d m í t a n ý m m a r x i s m e m a n e n á v i d ě n ý m k a p i t a l i s m e m , v kyv a d l o v ý p o h y b , j i m ž je p o z n a m e n á n n a p ř í k l a d i celý f i l o z o f i c k ý ž i v o t J . P . S a r t r a . P r o B . - H . L é v y h o „ b a r b a r s k ý " není m a r x i s m u s , ale p ř e d e v š í m „ d e g e n e r o v a n ý , d e k a d e n t n í k a p i t á l " , t e n „ s m r t í c í s t r o j " . P o d l e L é v y h o se m a r x i s m u s d o p u s t i l p ř e d e v š í m t é c h y b y , ž e n e o d m í t l k a p i t á l b e z v ý h r a d y a ž e jej z a p o j i l d o d i a l e k t i c k é h o p r o c e s u ve s v é „ r e a k č n í " víře v p o k r o k . T a k o v é m y š l e n í s k ý t á p o u h ý o d v a r z m a r x i s t i c k ý c h k a t e g o r i í , j e ž t u nej s o u v y v r á c e n y , ale p o u z e p o k r o u c e n y . A j a k o s k o r o v ž d y u t ě c h t o z k l a m a ných e x m a r x i s t ů , z k l a m á n í v y p l y n u l o z a p r i o r n í h o n e p o c h o p e n í p a n l o g i c k é d i a l e k t i k y m a r x i s m u . T i t o o d p a d l í c i nechápali m a r x i s m u s ani v d o b ě , k d y v něj b l o u z n i l s k y věřili. L é v y se n a i v n ě d o m n í v á , že p r o t i p o k u š e n í m a r x i s m u h o m ů ž e t e d z a j i s t i t t o , c o n a z ý v á „ c t n o s t í a t e i s t i c k é h o s p i r i t u a l i s m u " , t o t i ž : nevíra v č l o v ě k a j a k o r e z u l t á t e s o t e r i c k é h o p o z n á n í , z a s t ř e n á e x o t e r i c k o u ideou člověka. T a t o c t n o s t m á s p o l e č n o s t u c h r á n i t p ř e d t o t a l i t a r i s m e m . Při b l i ž š í m p ř i h l é d n u t í tat o e s o t e r i c k á nevíra v č l o v ě k a , s t o j í c í v p r o t i k l a d u k e x o t e r i c k y k a m u f l o v a n é ideji č l o v ě k a , p o u z e s t a t i c k y o p i s u j e n e k o n e č n ý d i a l e k t i c k ý p r o c e s v z n i k á n í člověkoboha z ještě-ne-člověka, jak ho z n á m e z n ě m e c k é h o idealismu a marx i s m u . N e v í r a v č l o v ě k a s o u v i s í p r o t o t a k é u L é v y h o zcela d ů s l e d n ě s t e z i o „ m r t v é m b o h u " , k t e r o u b e z v ý h r a d y p ř i j í m á . L é v y se n a k o n e c u t e k l na p o zice a t e i s t i c k é h o o s v í c e n s t v í , t a k ř í k a j í c z p ě t d o 18. s t o l e t í , k d y se o k c i d e n tální civilizace a k u l t u r a m o c e n s k y e t a b l o v a l a ve své p o s t k ř e s ť a n s k é p o d o b ě a ú s t y o s v í c e n ý c h b á s n í k ů , k a r d i n á l ů a s t á t n í k ů v y h l a š o v a l a e x o t e r i c k é náb o ž e n s t v í p r o lid a e s o t e r i c k ý a t e i s m u s p r o elitu. L é v y s á m b r z y p o s t i h l , že p o l o z ř í c e n é k a s e m a t y o s v í c e n s t v í n e s k ý t a j í u ž ž á d n o u o c h r a n u p ř e d m a r x i s m e m , a uchýlil se k víře s v ý c h ž i d o v s k ý c h p ř e d k ů . O t o m t o d a l š í m p ř e s u n u u t e č e n c e se lze d o č í s t v j e h o n e d á v n o vyd a n é k n i z e „ Z á v ě ť B o h a " ( T h e T e s t a m e n t o f G o d ) . Z n a m e n á t o , ž e se d o t á pal k o n e č n ě k o d o l n é m u z á k l a d u ? S o u d n ý č t e n á ř L é v y h o k n i h y o t o m z a č n e asi b r z y p o c h y b o v a t . L é v y t o t i ž s v o u m a r x i s m e m p o d n í c e n o u n e n á v i s t k e k a -
O tzz>. smrti
marxismu
23
pitálu přenáší t e ď i na z á p a d n í d e m o k r a c i i , jejíž f o r m á l n í ideu sice a k c e p t u j e , ale reálnou p o d o b u š m a h e m n a z ý v á f a š i s m e m a b e z r o z p a k ů p ř i r o v n á v á k sovětskému s y s t é m u , b a d o k o n c e i k s o u č a s n é m u r e v o l u č n í m u I r á n u . E x m a r x i sta Lévy se n e m ů ž e u ž naučit m l u v i t j i n ý m j a z y k e m n e ž n o v o ř e č í o k c i d e n t á l n í levice, jejíž m o r f o l o g i e i s y n t a x j s o u o d v o z e n y z „ p r a j a z y k a " m a r x i s m u . Lévyho n e s c h o p n o s t p o c h o p i t a z á r o v e ň i p ř e k o n a t m a r x i s t i c k o u d i a l e k t i k u stojí i v p o z a d í j e h o p o k u s ů o i n t e r p r e t a c i o s u d u ž i d o v s k é h o n á r o d a a S t a rého z á k o n a . L é v y klade o b ě t i ž i d ů v n a c i s t i c k ý c h k o n c e n t r á c í c h n a d o b ě t i těch o s t a t n í c h , n e b o ť r o z l i š u j e m e z i p r o s t o u f y z i c k o u likvidací, a t í m , c o nazývá genocidální „ m e t a f y z i c k o u n e n á v i s t í " n a m í ř e n o u v ý h r a d n ě p r o t i ž i d ů m . Opět se z d e o p a k u j e L é v y h o p r o t i k l a d „nevíry v č l o v ě k a " a „víry v i d e á l n í h o člověka", t e n t o k r á t v p o d o b ě p r o t i k l a d u m e z i p o u h ý m i f y z i c k ý m i l i k v i d a c e m i ještě-ne-lidí a „ m e t a f y z i c k ý m " n i č e n í m „ i d e á l n í h o č l o v ě k a " r e p r e z e n t o v a n é h o biblickým n á r o d e m . T a k o v á i n t e r p r e t a c e není d a l e k a m a r x i s t i c k é dialektice. P o d o b n ě L é v y ze S t a r é h o z á k o n a o d v o z u j e sedm p ř i k á z á n i z á v a z n ý c h p r o elitní r e p r e z e n t a n t y ideje č l o v ě k a . První z nich, j e ž zní „ z á k o n , v á š z á k o n je posvátnější n e ž v š e c h n o d ě n í " , je p o d l e m é h o z a s t ř e n ý m v y z n á n í m víry v údajně o d m í t a n ý m a r x i s m u s . K l a d e se tu a b s t r a k t n í z á k o n n a d v e š k e r o u s k u tečnost ž i v é h o č l o v ě k a a r e á l n é h o s v ě t a , p ř e s n ě v d u c h u m a r x i s m u a o v š e m i hegeliánského s y s t é m u . P o d e z ř í v á m o s t a t n ě L é v y h o , že v t é t o a b s o l u t i zaci z á k o n a — k n í ž analogii p o s k y t u j e n o v o v ě k ý r a c i o n a l i s m u s — s t o j í blíž T a l m u d u n e ž S t a r é m u z á k o n u . A ť t a k či o n a k , z t o h o t o p r v n í h o p ř i k á zání lze o d v o d i t nejen z b ý v a j í c í c h šest, n ý b r ž i j a k é k o l i další p r o t i s k u t e č nostní i m p e r a t i v y : d o b r o t k v í v k o n f o r m i t ě se z á k o n e m , b u d o u c n o s t je v rukou z á k o n a , v š e c h n a ú č i n n á a k t i v i t a je o p a k o v a n ý m t v r z e n í m z á k o n a , v š e c h n a pravda je t o t o ž n á se z á k o n e m , z á k o n s t o j í v z á s a d n í m r o z p o r u s n e d o k o n a lou s k u t e č n o s t í , č l o v ě k se m u s í z t o t o ž n i t se z á k o n e m a k t e m p o z n á n í sebe sama atd. Takto se myšlení „ n o v é h o f i l o z o f a " , ú d a j n ě p r o t i m a r x i s t i c k é h o , p o h y b u j e p o spirále, jejíž nejvnitřnější o s u t v o ř í p a n l o g i c k ý z á k o n n e k o n e č n é h o dialektického p r o c e s u a b s o l u t i z a c e . D o m n í v á - l i se L é v y , že se v o b j e t í t o h o t o z á k o n a vrací k živé víře svých o t c ů , j i s t ě se mýlí.
10 M a r x i s m u s s á m se n i k d y n e o s t ý c h a l k r i t i c k y i n t e r p r e t o v a t n á b o ž e n s t v í , především p a k k ř e s ť a n s t v í . M a r x , j a k z n á m o , p o v a ž o v a l n e ú p r o s n ě l i k v i d á t o r skou kritiku k ř e s ť a n s t v í za n e z b y t n ý p ř e d p o k l a d p l n é h o u s t a v e n í m a r x i s m u jako dominující „ v ě d e c k é " i d e o l o g i e o k c i d e n t u . D a l o by se říci i t a k t o : i m p e rativní a imperiální vliv m a r x i s m u r o s t e p ř í m o ú m ě r n ě s j e h o s c h o p n o s t í r o z vracet k ř e s ť a n s t v í , j e h o k o n e č n ý t r i u m f a g l o b á l n í v í t ě z s t v í j s o u n e o d l u č n ě vázány na k o n e č n o u likvidaci k ř e s ť a n s t v í . D i a l e k t i c k á p a n l o g i k a p a k u m o ž ň u je m a r x i s m u t o h o t o v í t ě z s t v í d o s á h n o u t nikoli s n a d p ř í m o č a r o u likvidací křesťanství, n ý b r ž j e h o p o z ř e n í m , t o t á l n í i d e n t i z a c í k ř e s ť a n s t v í s m a r x i s m e m . Identizace je vždy znamením vítězství dialektiky. Marx si t e d y p l n ě u v ě d o m o v a l n e z b y t n ý p ř e d p o k l a d v í t ě z s t v í své i d e o l o g i e v rozvrácení k ř e s ť a n s t v í , ale t e p r v e j e h o p o z d n í žáci, m e z i nimi z e j m é n a
Rio
24
Pretsner
E r n s t B l o c h , p o c h o p i l i , že rozvrácení m u s í b ý t v k o n e č n é p o d o b ě p o z ř e n í m . A l e teprve definitivní s m r t K r i s t a u m o ž ň u j e m a r x i s m u p o t ř í t k ř e s ť a n s t v í d i a l e k t i c k ý m z t o t o ž n ě n í m s ním. M r t v é h o K r i s t a nelze i n t e r p r e t o v a t pan-logičtěji (a tedy dialektičtěji) n e ž j a k o r e v o l u c i o n á ř e , j e m u ž šlo o z v r a t v d i m e n z í c h t o h o t o světa. A n a o p a k zase, K r i s t u s c h á p a n ý j a k o r e v o l u c i o n á ř v s o u ř a d nicích t o h o t o s v ě t a m u s í b ý t K r i s t u s m r t v ý . J e h o k ř í ž se p a k stane o h n i s k e m p e r m a n e n t n í r e v o l u c e , s y m b o l e m d i a l e k t i k y , čirou a b s t r a k c í , lešením, z n ě h o ž byl sňat k „ v ě č n é m u o d p o č i n k u " , a z á r o v e ň s y m b o l e m z á k o n a p a n l o g i c k é dialektické n e g a c e v š e h o , c o žije a u m í r á , t e d y v š e h o , c o v t o m t o světě t o m u t o z á k o n u slouží — v č e t n ě m r t v é h o K r i s t a . N a p r o t i t o m u K r i s t u s z m r t v ý c h v s t a l ý t r a n s c e n d u j e v e š k e r o u revoluci. U c h o v á v á ji p r o č l o v ě k a t í m , že ji v y s v o b o z u j e ze jha d i a l e k t i c k é h o z á k o n a „ m i m o život a s m r t " ; s k u t e č n á a p r a v á revoluce se u s k u t e č ň u j e v transcendentnu. *
N e o m a r x i s t é v čele s E . B l o c h e m r o z p o z n a l i velmi p ř e s n ě nebezpečí, j e ž t u hrozí marxismu z Kristova zmrtvýchvstání. Marxistická kritika křesťanství m o h l a d o s á h n o u t s v é h o cíle j e d i n ě t o t á l n í eliminací j a k é k o l i p ř i p o m í n k y rad o s t n é zvěsti o K r i s t o v ě v í t ě z s t v í n a d s m r t í . Ú s t ř e d n í m h y b n ý m i m p u l s e m B l o c h o v a „ p r i n c i p u n a d ě j e " je t o , c o B l o c h n a z ý v á „ e s c h a t o l o g i c k o u r e v o l u c í " , a d o níž s n a s a z e n í m všech dialektických p á k zahrnuje i K r i s t a . B l o c h ů v p o k u s o k o n e č n é vyvrácení k ř e s ť a n s t v í p r o t o n u t n ě — n e b o ť m ů ž e b ý t jen d i a l e k t i c k é , tj. z t o t o ž ň o v a t p o z ř e n í m — nabývá p o d o b y c h r i s t o l o g i e . B l o c h eliminuje ž i v é h o K r i s t a t í m , ž e ho z t o t o ž ň u j e : za p r v é s P r o m é t h e e m (mýtizace), z a d r u h é s L u c i f e r e m (spiritualizace), za t ř e t í p a k s „ r e v o l u c i o n á ř e m " (imanentizace) vyhlašujícím m e z n í cíl revoluce řízené z á k o n e m p a n l o g i c k é dialektiky: z t o t o ž n ě n í člověka a b o h a . N e o m a r x i s t i c k ý K r i s t u s je t e d y p ř í t o m e n v ráji j a k o s v ů d c e E v y s k r z e v ý c h o z í tezi vší dialektické revoluce: eritis sicut Deus — „ b u d e t e j a k o b ů h " . I r o n i e t k v í v t o m , ž e t e n t o deus, s n í m ž se m á č l o v ě k z t o t o ž n i t , neexistuje, či dosud n e e x i s t u j e , č í m ž je i člověk s á m v z á p ě t í d e g r a d o v á n v ještě-ne „ č l o v ě k a " , k t e r ý m á d o s á h n o u t p l n o s t i lidství t e p r v e o n í m sicut Deus. J i n ý m i slovy: B l o c h ů v d i a l e k t i c k ý K r i s t u s f u n g u j e t a k ř í k a j í c j a k o p r v n í p r o t e o v s k ý hybatel p e r m a n e n t n í e s c h a t o l o g i c k o - d i a l e k t i c k é revoluce. J a k se t e n t o první hybatel ocitl z á r o v e ň i na kříži, k d e s k o n e č n o u p l a t n o s t í z e m ř e l , a b y s v o u definitivní s m r t í vydal svědectví o neexistenci B o h a , s n í m ž o d p o č á t k u „ s v ů d n ě l u c i f e r s k y " z t o t o ž ň o v a l člověka? J a s n é je j e n o m t o , že d o t a k o v ý c h t o r o z p o r ů se lze d o s t a t p r á v ě jen d i a l e k t i c k ý m m y š l e n í m , které p a k v š e c h n o r o z t í n á j a k o g o r d i c k ý uzel k o n e č n o u negací v š e h o n e d o k o n a l e r o z p o r n é h o světa a č l o v ě k a v n ě m ve p r o s p ě c h panlogického zákona. J e s t l i ž e v š a k E . B l o c h vychází ve své „ c h r i s t o l o g i i " z h a d o v a „eritis sicut D e u s " , d a l o by se k j e h o g n o s t i c k é e x e g e z i (v níž si libují s k o r o všichni neomarxisté) poznamenat i toto: Z á k a z jíst ze s t r o m u p o z n á n í nebyl o d v o l á n ani p o j e h o p ř e k r o č e n í . C o z toh o vyplývá? P ř e d e v š í m t o , že p o p o ž i t í z a k á z a n é h o o v o c e v z e š l o člověku nikoli p o z n á n í d o b r a a zla, n ý b r ž n a o p a k — a t o p ř i n e j l e p š í m — jen p o s t u p n ě ,
O tzz>. smrti
marxismu
25
v průběhu d l o u h ý c h v ě k ů p o z n á n í z á s a d n í h o n e p o z n á v á n í . J i n ý m i slovy: zákaz měl zabránit právě z t r á t ě j a s n é h o p o z n á n í , j e h o ž slabým o d l e s k e m je o n o sokratovské p o z n á n í - n e p o z n á n í . S t ř e d o v ě k p a k t o t o p o z n á n í - n e p o z n á n í rozvinul v princip analogie b y t í . K u s a n o v a docta ignorantia, p o l o ž e n á na p r á h novověku, z ů s t a l a n e p o v š i m n u t a . V p o d s t a t ě p ř e s t o u p e n í z á k a z u přineslo katastrofální z n e m o h o u c n ě n í l i d s k é h o p o z n á n í . N o v o v ě k á g n ó z e by se v t é t o souvislosti dala n a z v a t c h l u b i v ý m s e b e z r c a d l e n í m t é t o p r a s t a r é imbecility. R o z e z n á v a t p a k d o b r o a z l o byl člověk s c h o p e n m n o h e m přesněji p ř e d přestoupením z á k a z u . K d y b y t o h o nebyl býval s c h o p e n , n e b y l o by m o ž n o m u cokoliv z a k a z o v a t , t í m m é n ě h o z a p ř e s t u p e k t r e s t a t . P o p o ž i t í z a k á z a n é h o ovoce právě t o t o p o z n á n í u p a d l o d o n a p r o s t é k o n f ú z e , k t e r á v š a k člověka nezbavovala o d p o v ě d n o s t i za j e h o činy. K r i s t u s p o z d ě j i označil t u t o p o m a t e nost slovy: N e v ě d í , c o činí. Dále pak z trvalosti z á k a z u vyplývá, že se i nadále v z t a h u j e na veškeré formy g n ó z e z a l o ž e n é na o n o m eritis sicut Deus, n a j m ě t e d y g n ó z e dialektické. N i k o l i snad p r o t o , že by z ní h r o z i l o n e b e z p e č í p r o m a j e s t á t a nádheru Boha, n ý b r ž p r o t o , že k a ž d ý m a k t e m t é t o g n ó z e člověk z a p a d á stále hlouběji do bažin vlastní z á h u b y , d o definitivní a totální imbecility. 11
E. B l o c h ů v „ p r i n c i p n a d ě j e " , v n ě m ž se zalíbilo d o k o n c e i n ě k t e r ý m křesťanům, je z a l o ž e n na d i a l e k t i c k é „ c h r i s t o l o g i i " , v níž v e š k e r o u naději v k o nečné vítězství z á k o n a revoluce s k ý t á z a s n o u b e n í L u c i f e r a s P r o m é t h e e m nad hrobem m r t v é h o revolucionáře j m é n e m J e ž í š . N e j s m e t u o s t a t n ě d a l e k o o d Blakeova m y s t i c k é h o „ s n o u b e n í nebe a p e k l a " n e b o o d t i t á n s k é g n ó z e Schellingovy, jež iniciovala H e g e l a . . . Bloch se svým m r t v ý m J e ž í š e m s t o j í v linii g n o s t i c k é christologie, k t e r o u lze velmi d o b ř e s l e d o v a t z e j m é n a u H e g e l o v ý c h ž á k ů p o levici i p o pravici. Skoro u všech v y s t u p u j e úsilí o dialektické p ř e h o d n o c e n í křesťanství a s ním spjaté biografiky J e ž í š e . O d D . F . S t r a u s s o v y knihy „ L e b e n J e s u " z r o k u 1835 se vine g n o s t i c k ý řetěz přes F e u e r b a c h o v u „ W e s e n des C h r i s t e n t u m s " (1841) a A. R u g e ů v „ S y s t e m der R e l i g i o n unserer Z e i t " a ž k R u g e o v ě příteli B r u n o Bauerovi, který p ř e d j í m a l u ž N i e t z s c h e h o o b ž a l o b u k ř e s ť a n s t v í v „ D a s entdeckte C h r i s t e n t u m " z r o k u 1843. Z d e se k l a d o u základy o n o h o „ h l o u p é h o " — abych p o u ž i l epiteta č e s k é h o g e r m a n i s t y V . J i r á t a — 19. století, j e h o ž teorie naše století tak z d á r n ě u v e d l o v p r a x i . „ N e l i d s k o s t " k ř e s ť a n s t v í , již p a k vyhlásil N i e t z s c h e , se velmi d o b ř e d o p l ňuje s „ o d c i z e n í m č l o v ě k a " s k r z e křesťanství, jež vyhlásil M a r x . Příznačné však je, že dialektická c h r i s t o l o g i e b r z y o p o u š t í p r o s t o u negaci k ř e s ť a n s t v í a p o s t u p u j e k dialektické „ s y n t é z e " K r i s t a a A n t i k r i s t a , otvírajíc tak d r á h u od „ m r t v é h o b o h a " k m r t v é m u J e ž í š o v i rebelovi a revolucionáři, j e n ž p o l o ž i l život za k o n k r é t n í říši b r a t r s k é h o A n t i k r i s t a . S o u b ě ž n ě s t o u t o g n o s t i c k o u christologii se vyvíjí i p r o t e s t a n t s k á t e o l o g i e , která — v h l u b o k é m z a p o m n ě n í t e o l o g i e J . G . H a m m a n n a — p o s t u p u j e o d dezobjektivace a d e h i s t o r i z a c e k ř e s ť a n s t v í (Schleiermacher, K i e r k e g a a r d ) p ř e s historickou relativizaci k s y n t é z e v p o d o b ě dialektické t e o l o g i e K . B a r t h a ,
26
Rio
Pretsner
který operuje týmiž identitami nebes a pekel, jako Ernst Bloch. Identitami, které lze v náznaku objevit arci už u Luthera. T u t o vcelku souvislou linii posthegeliánské christologie — sekulární i evangelické — zcela zvláštním z p ů s o b e m integroval Dostojevskij. Myslím tu především na jeho knížete Myškina z románu „Idiot", na Aljošu — modelovaného podle postavy filozofa Solověva — z románu „Bratři Karamazovi", v němž dochází k proslulé „eschatologické" konfrontaci Velkého Inkvizitora a Ježíše na pozadí dialogu Ivana Karamazova s ďáblem. J a k o všichni velcí myslitelé i tvůrci, i Dostojevskij působí ambivalentně, nebo přesněji: byl a je nadále interpretován zcela protikladně. N a jedné straně stojí v čele transcendentální kritiky všeho dialektického revolucionářství, na druhé straně integruje — proti své vůli takřka — právě t o t o revolucionářství na samu mez totálního teroru. Zmiňuji se zde o tom jen p r o t o , že tyto Dostojevského romány — a ovšem i jeho „Běsi" — hluboce ovlivnily na přelomu století myšlení oné vrstvy středoevropské měštácké inteligence, trefně charakterizované označením „leisure class". J e d n á se o jedince, ekonomicky z velké části nezávislé, zbavené nutnosti vydělávat si na živobytí pravidelnou prací, dík kapitálu, který nashromáždili jejich produktivní předkové, nebo finančním podporám, jež dovedli získat. J e n zcela mimochodem poukazuji na často konstatovanou skutečnost, že Dostojevského hrdinové žijí v obdobném ekonomicky parazitárním postavení. Z řad této „leisure class" se rekrutovali nejzavilejší ideologové totalitarismu, z nichž někteří se stali aparátčíky v etablovaných socialistických a komunistických systémech. J s e m dalek toho, abych zde konstruoval nějakou přímou duchovní spojnici mezi dílem Dostojevského a těmito intelektuály. N a o p a k , jde o jev mysteriózní: Dostojevského přímo geniální obnažení gnostickodialektických principů anarchismu a komunismu, obnažení, jež mělo působit v intencích autora jako protijed, jako varování, působilo na některé jedince jako svod, jako mocná výzva k následování. J s e m ostatně přesvědčen, že i dílo tak názorně demonstrující anihilační dialektickou praxi totalitarismu jako Solženicynovo „Souostroví G u l a g " , působí na mnohé intelektuály, zejména na Západě, jako doklad neodvratného globálního vítězství systému, který nepřátele konkretizace nového člověka posílá na smetiště dějin právem svého uvědomělého sepětí s neúprosnými zákony dějinného vývoje. O d p o r proti Solženicynovi v řadách intelektuálů na univerzitách Západu vyplývá především z toho, že právě tuto skutečnost nezbytné likvidace letargických konzervativních mas, stojících v cestě nezbytnému pokroku, považoval za nutné odabstrahovat a dekonkretizovat do nedialektické p o d o b y vulgárně skutečnostní... D o s t o jevskij velmi dobře věděl o přitažlivé síle propastí negace a zla. Dialektická lest tkvěla však v tom, že se právě tato fascinace globálním terorem zároveň kladla jako projev jedině možné a jedině nutné mravnosti. T y t o rozpory osvětluje velmi dobře případ dalšího člena postleninské generace neomarxistů: Georga Lukácse.
O tz-v. smrti
marxismu
27
12 Georg Lukács je zajímavý podle mého názoru jen do chvíle, kdy se kierkegaardovským skokem vrhne do víry v marx-leninismus. Zrání Lukácsovy „konverze" z vyznavače senilního (abych použil jeho vlastního epiteta) idealismu v uvědomělého marxistu, fascinujícím způsobem odkrývá zároveň i gnostickodialektické principy marxismu, k nimž se mladý Lukács dopracovává právě pomocí Dostojevského díla. V okamžiku, kdy bychom čekali, že Lukács tyto principy s úděsem odmítne pro jejich hrůznou a globálně destruktivní negativitu, již si zcela jasně uvědomuje, vstoupí do maďarské K S . G . Lukács a Ernst Bloch studovali společně v semináři Georga Simmela. O d něho převzali oba studenti názor, že Církev a Kristus stojí v diametrálním protikladu, názor, který profesor Simmel odvodil dílem z tradice reformační, dílem pak z Dostojevského „Legendy o Inkvizitorovi" v románě „Bratři Karamazovi". Simmel se od „mrtvého b o h a " Nietzscheova už dopracoval k mrtvému Ježíši, jehož bylo možno panlogikou Hegelovy dialektiky spiritualizovat v mýtickou postavu, jejíž funkcí je negovat — progresivně a aproximativně — svou p o d s t a t o u zlý svět. Mrtvý Ježíš mohl posloužit jako symbol socialistickým ter.oristům zrovna tak jako — tenkrát módnímu — třeštění o arijském, germánském Ježíšovi v čele antikapitalistické revoluce nacionální, jak ji před první světovou válkou hlásal třeba Lagarde. (I tento arizovaný, mrtvý J e ž í š posloužil brzy nato totalitarismu, tentokrát ludendorffské ražby.) Vraťme se však k mladému Lukácsovi. V roce 1911 ho zasvětila do ruského socialistického a teroristického podzemí jeho pozdější žena Lena Andrejevna Grebenková, dcera člena eserské teroristické brigády Andreje Michajloviče Grebenka. V té době Lukácz znal u ž svého Dostojevského, takže není divu, že Lenu okamžitě identifikoval jako živý příklad Soni z Dostojevského podzemí, ba víc, jako personifikaci Dostojevského R u s k a . * Lukácsovo setkání s Lenou připomíná poněkud setkání René Rilka s R u s k o u L o u A . Salomé, přítelkyní Nietzscheovou, k němuž došlo o dekádu dříve, takříkajíc ještě v éře „mrtvého b o h a " . D á se ovšem pochybovat o t o m , zda Lena — původem Ukrajinka — poskytla Lukáczovi objektivní obraz carského Ruska. V každém případě v Lukácsovi upevnila dojem, že pravé R u s k o , to jsou skupiny intelektuálských teroristů, nihilistů, anarchistů a socialistů, k nimž, jak už víme, patřil i Lenin otec. Epiteton pravé R u s k o znamená tu však také R u s k o nejvyšších etických imperativů, R u s k o zrající revoluce s cílem ustavení řádu sociální spravedlnosti, jejíž o b z o r by obepínal celý svět. Vinou reálného carského Ruska se však etické imperativy ocitly v neúprosné konfrontaci s imperativy revolučního násilí, která musela být teoreticky vyřešena ve prospěch náležité praxe, jíž by pravé R u s k o mohlo konkretizovat své ideální cíle. Lukács znal tuhle problematiku už z Dostojevského, k němuž se stále vracel, a o němž v té d o b ě začal psát knihu, z níž se pozdější zajímavou metam o r f ó z o u vyklubala jeho předmarxistická „Teorie r o m á n u " . Lena, dcera ukrajin* T u t o tezi p ř e j í m á m o d L u k á c s o v a p ř í t e l e E . B l o c h a , k t e r ý ji vyslovil s k o r o o p ů l s t o l e t í p o z d ě ji (1976) v interview s M i c h a e l e m L ó v y m . S r v . N e w G e r m a n C r i t i q u e , č. 9 (1976), s t r . 43-44.
28
Rio
Pretsner
ského teroristy, vedla Lukácse k stále bezprostřednějšímu vztahu k skutečným teroristickým organizacím. J a k ý m s i mezičlánkem na této cestě — před Lukácsovým vstupem, či „ s k o k e m " d o komunistické strany — bylo studium knihy Borise Savinkova „Sivý k ů ň " , v níž se deníkovou f o r m o u líčila příprava a provedení atentátu na velkoknížete Sergěje v roce 1905. Savinkov psal z přímého názoru, n e b o ť byl sám členem skupiny „ N a r o d n a j a volja". Deník p o d svým apokalyptickým titulem a pseudonymem R o p š i n vyšel v roce 1909, a byl v následujícím roce přeložen d o němčiny, Lukácsovi nešlo o historickou faktologii teroru, nýbrž o problém vztahu mezi etikou a terorem, jímž se Savinkov — zjevně ovlivněn D o s t o j e v s k é h o „Bratry K a r a m a z o v ý m i " — ve svém deníku zabýval. T e z e o „etickém t e r o r u " se dala klást p o u z e „dialekticky". L u k á c s byl tímto problémem víc než fascinován — „řešení" našel v permanentním dialektickém procesu anihilace, kterou ztotožnil s uskutečňováním světa „ k o n k r é t n í " „sociální spravedlnosti", „řešení" tedy, jež svého autora přivedlo jen pan-logicky d o lůna bolševismu. N á z o r , že vztah etiky a teroru nelze šmahem o d m í t n o u t jako vnitřně rozporný, objevil mladý Lukács u T o m á š e Masaryka, který Savinkovovu deníku věnoval nemalou p o z o r n o s t ve své knize „ R u s k o a E v r o p a " , jež vyšla před vypuknutím první světové války. S k o r o se lze p t á t , zda Masaryk nespatřoval jisté etické analogie mezi vztahem ruských teroristů k carskému R u s k u a svým vlastním vztahem k habsburské monarchii. V každém případě objevil L u k á c z v Masarykovi prvního analyzátora vztahu mezi mravností a teroristickými akcemi, jimž šlo o konkretizaci „spravedlivého řádu". A nejen to. Masaryk se netajil sympatiemi k ruskému nihilismu, jehož starší fázi (takového Pissareva, coby „ruského N i e t z s c h e h o " ) uváděl d o spojitosti s politickým realismem. Propojení nihilismu a politického realismu označil Masaryk přitom za „ r u s k ý p ř í n o s " evropskému myšlení. Masaryk t o také byl, kdo velmi dobře postihl, že ideologie ruského nihilismu má svůj zdroj — jako i s ním spřízněný politický realismus — v literatuře. O d t u d vede také spojnice k Lukácsově tezi, že ideologie utopismu a konkretizace druhé skutečnosti je založena v epice — s Fr. Schlegelem by se k t o m u dalo d o d a t : v totálním románu. T a t o teze ostatně zajímavě koresponduje s Heideggerovou tezí o propojení poezie (řecko-htilderlinovské ražby) a filozofie bytí. K desiderátům patří stále ještě práce, která by p r o z k o u m a l a vliv Masarykovy knihy o R u s k u na mladou středoevropskou inteligenci po přelomu století. Právě na případě G . Lukácse se zřetelně ukazuje, že Masarykova analýza moderního R u s k a , spojená s n e p o k r y t o u chválou marxismu, který prý v ruské inteligenci probudil „pozitivní tvůrčí energie", nemálo přispěla k upevnění a rozšíření marxismu i ve střední Evropě. Masaryk ovšem pozitiva marxismu vztahoval především na carské R u s k o — revizi mystiky země (té mystiky, která se pod Heideggerovým vlivem p r o b o u z í mezi českou inteligencí s k o r o o tri generace později!), antimonarchistický trend, zvědečtění politiky, vyzdvižení umění nad náboženství, r o z v o j literární kritiky a politiky apod. — pozitiva, která se dala tenkrát velmi snadno aplikovat i na poměry středoevropské. V t o m t o smyslu výmluvná je i tabulka v 2. dílu knihy „ R u s k o a E v r o p a " , v níž se konfrontuje duchovní tvář R u s k a před rozšířením a p o rozšíření (i když ještě ne prosazení) marxismu.
O tzz>. smrti
marxismu
29
L u k á c s však na rozdíl od epigonálně polytematického Masaryka zůstal m o n o t e m a t i k e m dialektiky „etického t e r o r u " , jak ji převzal ze Savinkova a ustavičně promítal d o díla D o s t o j e v s k é h o a na něm pak ověřoval. 13 Pokusím se genezi L u k á c s o v a „řešení" aspoň v krátkosti naznačit. J e h o jakýsi předstupeň tvořilo zavedení dvou etik: první, jež se váže na instituce, druhé, která o d p o v í d á hlasu „ d u š e " . * Kategorie „ d u š e " — „ p s ý c h é " patřila před první světovou válkou k p o j m o s l o v í tenkrát módní hlubinné psychologie. Byla už zcela vyňata ze svazku křesťanské antropologie, beze z b y t k u „psycho-logizována" a tím i zbavena jakékoli substance. Patřilo k logice psycho-logie, že kategorie duše — zejména p a k p o d tlakem psychoanalýzy — se nakonec beze stopy vytratila. N i c m é n ě u mladého Lukácse „ d u š e " hraje v ý z n a m n o u úlohu v úsilí o vyřešení politickoetického r o z p o r u . T o p r o t o , že L u k á c s chápe kategorii duše nikoli jen hlubinně psychologicky, nýbrž také transcendentálně a mysticky, ovlivněn v t o m D o s t o j e v s k ý m a Savinkovem. — O n a druhá etika „ d u š e " se nejen odvrací o d společenských institucí světa, ale o d veškeré skutečnosti světa, a přimyká se cele k vyšší „ d r u h é " skutečnosti a k imperativu její konkretizace organizováním takzvaného „společenství". Protiklad společnost — společenství (Gesellschaft — Gemeinschaft) přejal Lukács z dobové sociologie. T í m se etika duše d o s t á v á do r o z p o r u , jenž je na jedné straně dán imperativem konkretizace druhé skutečnosti a na druhé straně totální negací skutečnosti světa a jeho institucí. Jinými slovy: konkretizovat druhou skutečnost utopie „spravedlivého ř á d u " by bylo m o ž n é jen teroristickou destrukcí stávajícího světa, c o ž se neobejde bez vraždy. T o však znamená ocitnout se v r o z p o r u mezi absolutním přikázáním, jež platí p r o etiku duše a zní: nezabiješ, a mezi absolutní nezbytností vraždy ve jménu etického imperativu téže etiky, požadující konkretizaci „ d r u h é h o " světa spravedlnosti. T a k se aktem (teroristické) vraždy obětuje duše teroristy, aby v konkretizovaném spravedlivém řádu mohla být zachráněna duše člověka. T e n t o r o z p o r se dá teologicky ozřejmit příměrem k m r t v é m u J e ž í š o v i , který obětoval život a duši za lepší svět. Dialektická lest tkví ovšem v t o m , že teroristická vražda se zde identifikuje s o b ě t o v n o u smrtí. T e n t o integrovaný r o z p o r se však rychle urovnává, k d y ž uvážíme, že J e ž í š o v a smrt je chápána jako definitivní zánik, snadno interpretovatelný jako f o r m a nepřímé sebe-vraždy. Teroristická vražda se pak eticky přehodnocuje v o b ě ť na p o z a d í J e ž í š o v y sebevražedné oběti. Dialektika etiky duše vržené mezi o b ě ť vraždy a o b ě ť sebevraždy (nebo máme říci: mezi vražednou o b ě ť a sebevražednou oběť?), nejpronikavěji vystihuje, tuším, situaci světa „absolutního hříchu". T a t o klasifikace pochází od * K celé t é m a t i c e srv. k o r e s p o n d e n c i m e z i G . L u k á c s e m a P a u l e m E r n s t e m v k n i z e Paul Ernst ed. K a r l A u g u s t K u t z b a c h , 1974. Paul E r n s t byl L u k á c s o v ý m p ř í t e l e m a ž d o s v é h o r o z c h o d u s m a r x i s m e m . U ž v roce 1919 vydal P. E r n s t k n i h u „ D e r Z u s a m m e n b r u c h des M a r x i s m u s " , v níž se k o n s t a t o v a l a s m r t m a r x i s m u , t e d y v d o b ě o b e c n é h o n a d š e n í e v r o p s k é i n t e l e k t u á l n í levice — m a r x i s t i c k é i n e m a r x i s t i c k é — p r o slibně se rozvíjející s o v ě t s k ý s y s t é m . E x i s t u j e celá řada p o d o b n ý c h k o n s t a t o v á n í z let d v a c á t ý c h etc.
und Georg Lukács: Dokumente einer Freundscbaft,
JO
Rio
Pretsner
Fichteho. A najdeme ji ještě v p o d o b ě „světové n o c i " t a k é u Heideggera. U ž A u g u s t i n u s hovořil o situaci o n o h o „ n o n p o s s e non p e c c a r e " , tedy o uvržení do absolutní hříšnosti, k t e r o u spojoval se situací člověka p o vyhnán! z ráje a před vykupující smrtí Krista. — U L u k á c s e však naopak právě mrtvý J e ž í š zakládá situaci světa absolutního hříchu, v n e m ž se z t o t o ž ň u j e vražda a sebevražda s obětí lidské duše ve j m é n u nového světa, ve kterém z t o t o ž n ě n í vraždy-sebevraždy s obětí přinese o v o c e absolutního o s v o b o z e n í , onu náhradu za vykupitelské dílo, j e ž nebyl s t o m r t v ý J e ž í š vykonat. S k o r o jsem v pokušení t o h o t o m r t v é h o , z t r o s k o t a v š í h o J e ž í š e sebe-vraha nazvat b o h e m oněch teroristických identit ve světové noci nevykoupenosti. Prostý křesťan vytuší za tím vším p o k u s ospravedlnit hřích proti D u c h u svatému, p o k u s v y m a z a t n e ú p r o s n o u dělící čáru mezi m o ž n o s t í a n e m o ž n o s t í spásného návratu, p o k u s popřít, že spása člověka je vpravdě věcí s v o b o d n é h o r o z h o d n u t í právě jeho duše. G n ó z e , jíž jde zásadně o totální návrat všeho ve vyšší duchovno absolutního J e d n o , n e m ů ž e nikdy připustit, že by v říši duše (a ducha) mohla e x i s t o v a t mez, absolutní césura mezi m o ž n o s t í a n e m o ž n o s t í návratu. L u k á c s v k a ž d é m případě v r a ž d u a o b ě ť duše j a k o ž i jejich identitu s procesem o s v o b o z o v á n í duše vystihl následující dialektickou triádou: 1) vražda není dovolena (aby byla zachována duše); 2) vražda je absolutně n u t n á (a tím i ztráta duše), aby byla zachráněna duše lidstva; 3) ergo vražda se srovnává s etikou duše. V této dialektice však stále chybí „missing link", t o t i ž vysvětlení, jak je m o ž n é zachránit lidstvo ve světě, v n ě m ž r o z p o r mezi a b s o l u t n í m z á k a z e m a absolutní n e z b y t n o s t í vraždy může vůbec vzejít a existovat. L u k á c s si v t o m v y p o m o h l příklonem k prastaré dualistické gnózi a instaloval dva bohy: d o b rého a zlého. D o b r ý bůh stvořil člověka (a jeho duši) a svět, zlý bůh — kterého L u k á c s nazývá J e h o v o u — člověka i svět odcizil sobě samým zavedením babylonských institucí, zejména církve a státu. J e ž í š pak, jenž zemřel na kříži v rebelském boji p r o t i světu zlého b o h a J e h o v y , se stal p a r a d i g m a t e m p r o všecky další bojovníky proti J e h o v o v ý m odcizujícím institucím. D a l o by se říci, že K r i s t u s C í r k v e svým údajným zmrtvýchvstáním rozvrací o s v o b o z o v a c í dílo mrtvého, padlého J e ž í š e , tím, že odcizení člověka a světa v J e h o v o v ě říši takříkajíc absolutizuje. L u k á c s t o h o t o Ježíše-revolucionáře a rebela nazývá „neobjektivizovaným K r i s t e m " , č e m u ž lze r o z u m ě t : K r i s t e m o p r o š t ě n ý m o d odcizujícího a objektivizujícího zmrtvýchvstání. Z této gnostické dialektiky vyplývá velmi jasně, že K r i s t o v o zmrtvýchvstání bylo p o c h o p e n o jako základ „ o b j e k t i v n í " Církve, a tím i j a k o základ souhlasu s realitou světa objektivit, jež j s o u arci p r o veškerou gnózi n a p r o s t o nepřijatelné. G n o s t i c k á etika duše žádá nelítostný boj proti t ě m t o objektivitám — nelítostný k „ o b j e k t i v n í m u " člověku (vražda) i vlastnímu objektivizovanému subjektu, ba k veškeré existenci (sebe-vražda) ve jménu „ n e o b j e k t i v i z o v a n é h o " , tj. mrtvého J e ž í š e a jeho druhého, a tím i neobjektivizovatelného světa u t o p i e . N e j s k r y t ě j š í m mravním impulsem t o h o t o boje proti K r i s t u „ o b j e k t i v n ě " zmrtvýchvstalému je s k u t e č n o s t , že teprve t í m t o zmrtvýchvstáním se přiká-
O tzz>. smrti
marxismu
31
zání nezabiješ d o s t á v á d o nedialektizovatelného v z t a h u ke K r i s t o v u imperativu lásky k nepříteli. Zmrtvýchvstání K r i s t a je dialektický sled: nezabiješ vražda je naprosto nutná z „lásky" k duši lidstva, beze z b y t k u p ř e k o n á n existenciálním vztahem: nezabiješ pro lásku k nepříteli. A platnost t o h o t o vztahu stvrzuje skutečnost smrti, jež se nyní stala conditio sine qua non zmrtvýchvstání, jsouc beze z b y t k u o d e v z d á n a d o r u k o u Krista. V krajní konfrontaci se tedy střetají zmrtvýchvstalý K r i s t u s a J e h o objektivně substanciální svět, s c h o p n ý transformace, s m r t v ý m J e ž í š e m . N e n í těžké si d o m y s l e t , že L u k á c s ů v „ d o b r ý b ů h " je v oné manichejskognostické k o n s t r u k c i t o t o ž n ý s m r t v ý m J e ž í š e m . V jeho o d t a ž i t é , neinteresované „ d o b r o t ě " — připomínající lhostejného boha deistů — se prolíná „ m r t v ý b ů h " s „ m r t v ý m J e ž í š e m " , o b a ve své stínové p s e u d o e x i s t e n c i závislí na negaci příliš objektivního světa s k r z e neutuchající sled teroristických vražd-sebevražd... Sám D o s t o j e v s k i j našel o d p o v ě d i na dialektiku vraždy-sebevraždy u Solověva. M y víme, že i Masaryk vděčí za m n o h é ve své filozofické sociologii sebevraždy oběma myslitelům, jakkoli je přijímal velmi kriticky. I polarizaci R u s k a a Evropy, ač v opačné perspektivě, převzal od nich. — Solověv však už na konci 19. století p ř í m o p r o r o c k ý m z p ů s o b e m odhalil v moderním revolucionáři personifikaci sebevražedného vraha. Charakterizoval jej j a k o člověka, hodlajícího změnit svět a hnaného svým „ n e r o z u m e m " , který z něho v p o d s t a t ě dělá vraha. Bernanos — p o u č e n novými z k u š e n o s t m i 20. století — kategorii „ n e r o z u m u " umocnil v „ i m b e c i l i t u " , která z individuálního teroristy dělá masového vraha věcně byrokratizovaných „konečných řešení" Ale i v této byrokratické integraci je vrah v ž d y h o t o v sám zajít násilím, věren principu dialektické negace negace. — Solověv poukázal také na t o , že terorista a revolucionář jedná zásadně z m o c e n s k o s t r a t e g i c k é h o r o z h o d n u t í jiných, jsa přit o m o t r o k e m náhod a vnějších o k o l n o s t í . V ý c h o d i s k o spatřoval Solověv v přijetí vlastní slabosti, o m e z e n o s t i lidského poznání a hlavně p a k v p r o b u z e n é m vědomí, že s v o b o d a člověka je nedokonalá... Proti identitě vrah jako oběť, jíž se dialekticky exkulpoval t e r o r i s m u s , postavil identitu vrah j a k o sebevrah v níž se odhaluje p o d s t a t a t e r o r i s m u j a k o k o n k r e t i z o v a n ý princip dialektické negace negace. J d e o t e n t ý ž princip, jenž — v p o d o b ě spojených n á d o b — tvoří i p o d s t a t u m a r x i s m u . Dialektická identita vraha j a k o oběti (coby zárodečná f o r m a teroristické „ e t i k y " nového člověka) ovlivnila k r o m ě t o h o i avantgardní literaturu o d p o č á t k u 20. století. E x p r e s i o n i s t i c k ý slogan „nikoli vrah, nýbrž zavražděný je vinen" (F. Werfel) navazuje na t o t o dialektické přehodnocení mravních h o d n o t „obětujícího se vraha". K p o d s t a t ě t é t o dialektiky teroru pronikli v moderní literatuře však zejména H . Broch, F. K a f k a a A. C a m u s . 14 G . L u k á c s se, jak řečeno, v ž d y vracel k D o s t o j e v s k é m u . Zmínil jsem se už o svůdné ambivalentnosti D o s t o j e v s k é h o díla, již nelze o v š e m chápat j a k o jeho slabinu, ale jež náleží k z n a k ů m lidské, příliš lidské velikosti. N e b e z p e č í
32
Rio
Pretsner
nepochopení v zásadě tkvělo v t o m , že mladá středoevropská inteligence, a ť u ž v ě d o m ě či p o d v ě d o m ě odchovaná více či méně uvědomělými žáky H e g e l a , skoro vždy D o s t o j e v s k é h o dialektizovala. T a k se stalo například, že D o s t o jevského p o s t u p o d lži a hříchu k pravdě a svatosti chápala jako dialektický vývoj, jenž má svoji vyšší „ l o g i k u " , v níž se obráží gnostická tradice „ s n o u bení pekla a n e b e " , a nikoli j a k o plod poznání lidské nedokonalosti a nikoli j a k o znamení, že omezený r o z u m a relativní svoboda člověka počínají spolupracovat s transcendentální milostí. D o s t o j e v s k é h o nejvyšší umělecký cíl— epické stvoření opravdového, živého světce, jakéhosi druhého Krista — přesahoval síly i nejgeniálnějšího umělce. N a t o m t o úkolu D o s t o j e v s k i j z t r o s k o t a l , i k d y ž slavně; n e m o ž n o s t dosažení t a k o v é h o uměleckého cíle se však stala zdrojem ambivalencí. U Lukácse tu vystupuje velmi zřetelně: na místo světectví dosazuje dialekticky utopii dokonale spravedlivého světa j a k o mezní cíl D o stojevského díla. D o s t o j e v s k é h o slavné tvůrčí z t r o s k o t á n í — na p o z a d í cíle, který si kladl — nejnázorněji předvádí pověstná „ L e g e n d a o Velkém Inkvizitorovi". T a totiž celou svou s t r u k t u r o u , z p ů s o b e m konfrontace Inkvizitora a Ježíše, u ž sam a v sobě skrývala dialektický osten. L u k á c s o v i — zrovna tak jako i Masarykovi a celé řadě levicových intelektuálů — tato „legenda" především potvrdila to, o čem byli p ř e d e m přesvědčeni: že J e ž í š a Církev stojí k sobě v dialektickém protikladu. T o , že tento protiklad vyrostl ze staré heretické koncepce Antikrista, rozumí se samo sebou. S o u s t ř e d m e se však na chvíli na „ l e g e n d u " samu. Ačkoliv existuje b o h a t á literatura zabývající se její interpretací, m á m za to, že některé m o m e n t y nebyly dostatečně vyzdviženy. Problém tkví především v t o m , že nejde o jednoznačnou konfrontaci ztělesněného D o b r a a Pravdy (Ježíš) a personifikovaného Zla a Lži (Inkvizitor), nýbrž o střetnutí světonázorových koncepcí, jež se v lecčems doplňují. Mezi D o s t o j e v s k é h o J e ž í š e m a Inkvizitorem se nerozvírá nepřekonatelná p r o p a s t ; naopak, J e ž í š v t é t o legendě j a k o by s v ě t o n á z o r o v o u pozici Inkvizitora mlčky a n e p o z o r o v a n ě potvrzoval. D o k o n c e se zdá, že tu vůbec nejde o střetnutí d v o u světonázorových koncepcí, n ý b r ž o demonstraci r o z p o r u či sváru uvnitř jednoho a t é h o ž světového názoru, jehož mluvčím je Velký Inkvizitor a základem J e ž í š t é t o legendy. Podívejme se na oba aktéry. Velký Inkvizitor pronáší m o n o l o g . N e j d e tedy o rozhovor, tím méně o dialog, n e b o ť jeho protihráč J e ž í š odpovídá zarytým mlčením, a namísto odpovědi políbí nakonec Inkvizitora na bledé, stařecké rty. D o m n í v á m se, že m o n o l o g i c k á struktura t é t o legendy svědčí též — i k d y ž nepřímo — o t o m , že tu dochází ke konfrontaci uvnitř jediného, nedílného světonázoru. T e n t o světonázor představuje cosi j a k o značně rozplizlý obtisk křesťanství, jeho imitaci. J d e o náboženství bez Boha, nebo lépe: o náboženství mrtvého boha na p ř e c h o d u d o své závěrečné fáze, na přechodu od abstraktního systému mrtvého boha k jeho praktické aplikaci v p o d o b ě konkretizace spravedlivé, tj. sociálně zabezpečené společnosti. V D o s t o j e v ského Inkvizitorovi se nerozlišitelně prostupuje profesionální revolucionář s aparátčíkem. Inkvizitor považuje nejen Boha za mrtvého (jsa jeho permanentním vrahem), ale i tímto B o h e m stvořený svět za nepřijatelný. Inkvizi-
O tzz>. smrti
marxismu
33
torův spravedlivý řád může povstat jen na troskách (a nikoli snad jen z trosek) starého světa, a po likvidaci starého člověka. Č e h o zde bylo ve skutečnosti dosaženo, je ovšem pouhé znetvoření světa a člověka, beze zbytku uzurpovaného duchem totálního Inkvizitorství. J e dobře si uvědomit, že Inkvizitor není papežem římské církve, nýbrž pouze členem mnišského řádu církve. A ž tři čtvrtě století p o napsání „legendy" začínáme chápat Dostojevského prorockou vizi. Dostojevskému nakonec nešlo o konfrontování údajně od Boha odpadlé katolické církve s Ježíšem, nýbrž o manifestaci hluboké schismatické krize v samém středu církve. Skutečná historická konfrontace je tu pouze interlineárně naznačena; t o t i ž konfrontace mezi papežem a Inkvizitorem, mezi církví v apoštolské posloupnosti a duchem odpadu, jehož cílem je totální uzurpace a znetvoření světa a člověka. Přičemž nezbytný předpoklad této uzurpace je uzurpování a znetvoření církve, její instituce, její teologie, její apoštolské autority. Dostojevského Inkvizitor v podstatě zastává a hlásá ideologii socialismu, jeho pojmosloví je principiálně marxistické. Proto nepřekvapuje, že Inkvizitor našel celou řadu obhájců. V R u s k u se za něho stavěl u ž například anarchista a socialista Konstantin N . Leontěv. Dnes by jistě našel zástupy (tajných) obhájců mezi teology revoluce a osvobození. Ježíše této legendy nelze chápat ani jako Mesiáše, ani jako Vykupitele, a už vůbec ne jako Krista-Soudce druhého příchodu. T e n t o J e ž í š je čirou projekcí Inkvizitora — takřka ve feuerbachovském smyslu. V něm se personifikují všecky „etické" pohnutky zakladatele čiré spravedlnosti v uzurpovaném světě. T e n t o Ježíš není ztělesněná boží láska, nýbrž chimérická, stínová podoba nekonečného, neutišitelného soucitu-sentimentu, v němž Dostojevskij odhalil jednu z hnacích sil revoluce a teroru. Nekonečný soucit t o h o t o Ježíše vyrůstá z nekonečného zoufalství nad nevykoupeností a nevykupitelností světa a člověka. J e zoufalstvím „Ježíše", který zemřel na kříži, aniž vykoupil lidstvo, aniž zvítězil nad smrtí; Ježíše, který svým ztroskotáním dal d o rukou všem Inkvizitorům absolutní mandát na likvidaci světa ve jménu čiré spravedlnosti zcela jiné, ve jménu druhé skutečnosti. Inkvizitor je tváří v tvář t o m u t o svému mrtvému Ježíši v plném právu. N e b o jinak: mrtvý J e ž í š beze zbytku ospravedlňuje teroristickorevoluční transformaci světa p o d vládou Inkvizitora. Zdá se mi, že „legenda" klade in nuce základ světového názoru totalitarismu a s ním spjatého řádu čiré spravedlnosti, o niž usiluje naše blasfemické 20. století. Prohlédavost Dostojevského se projevuje zejména v nerozlučitelném sepětí projektovaného řádu sociální spravedlnosti s projekcí mrtvého, němého Ježíše. V zimě roku 1918 prohlásil G . Lukács v článku „Bolševismus jako mravní problém""', že „metafyzický názor o možnosti vzniku dobra ze zla, o možnosti dospět cestou lži k pravdě, jak jej reprezentuje bolševismus, staví člověka před neřešitelné mravní dilema". A v téže zimě roku 1918 vstoupil do madarské komunistické strany. Nebyl zřejmě s to — jako mnoho jiných levi* V y š e l m a ď a r s k y v č a s o p i s e S z a b a d g o n d o l a t , V I I I , 10 ( 1 9 1 8 ) , str. 228. C i t u j i p o d l e a n g l i c k é h o p ř e k l a d u o t i š t ě n é h o ve s t u d i i L e e C o n g d o n a „ L u k á c s , C a m u s , a n d t h e R u s s i a n T e r r o r i s t s " , ( C o n t i n u i t y , N r . 1., F a l l 1980, s t r . 17-36), j í ž v d ě č í m za ř a d u d a l š í c h f a k t o g r a f i c k ý c h ú d a j ů .
Rio
34
Pretsner
c o v ý c h intelektuálů — p ř i j m o u t existenciální d ů s l e d k y — b e z víry v živého K r i s t a neřešitelného — d i l e m a t u : ž i v o t v a b s u r d n í m r o z p o r u m e z i p ř i t a k á n í m světu a v ě d o m í m k o n e č n é neřešitelnosti j e h o existenciálních a sociálních p r o b l é m ů . D a l p ř e d n o s t j e h o totální t e r o r i s t i c k é a p l á n o v i t é likvidaci, ve jménu nedilematicky „ z c e l a j i n é " d r u h é s k u t e č n o s t i . A n i ž t o tušil, přijal z á k o n svého vlastního „ J e h o v y " , „ o t c e " m r t v é h o J e ž í š e . 15 V galérii t ě c h t o k o n v e r t i t ů o d p o s t h e g e l i á n s k é h o idealismu k p r i n c i p ů m m a r x i s m u nesmí c h y b ě t H e r b e r t M a r c u s e . U něho ještě jasněji n e ž u „ o r t o d o x n í h o " L u k á c s e v y s t u p u j í za c l o n o u t a k t i c k o - s t r a t e g i c k ý c h a d a p t a c í principy m a r x i s m u . U M a r c u s e h o se dá s k o r o m l u v i t o redukci na principy, o náv r a t u k m a t e č n é m u l o u h u m a r x i s m u , č í m ž lze p a t r n ě i nejlépe vysvětlit fascinaci, s j a k o u M a r c u s e p ů s o b i l na o k c i d e n t á l n í levici p o S t a l i n o v ě smrti. N e j e n že p o d s t a t n ě přispěl k z á c h r a n ě p o s t s t a l i n s k é h o m a r x i s m u , ale z a c h o v a l i j e h o virulenci n a v z d o r y (a v d i a l e k t i c k é m s m y s l u i dík) o d h a l e n í m o G u l a g u . M a r c u s e h o m a r x i s m u s p a t ř í d o éry k o n k r e t i z a č n í dialektické p r a x e k a m b o d ž s k é h o Pol P o t a , s t u d e n t a p a ř í ž s k é S o r b o n y . S t u d e n t s k ý t e r o r š e d e s á t ý c h let, barikády v Paříži a t d . se v logice M a r c u s e o v y dialektické r e d u k c e z n a m e n i t ě doplňují s k a m b o d ž s k o u g e n o c i d o u . M a r c u s e o v a r e d u k c e m a r x i s m u na j e h o „ e n t e l e c h i i " souvisí ú z c e s ú s t u p e m z p o z i c t z v . v ě d e c k o s t i na p ů v o d n í p o z i c e u t o p i e . T í m se m a r x i s t i c k á ideologie o p r o s t i l a o d v ě d á t o r s k ý c h p o v ě r d e v a t e n á c t é h o s t o l e t í a splynula o p ě t s p r a s t a r o u g n o s t i c k o u tradicí archaických p r o t o s o c i a l i s t i c k ý c h s y s t é m ů a střed o v ě k ý c h i n o v o v ě k ý c h heretických hnutí. R e s t i t u c í u t o p i č n o s t i se princip negace negace o b n a ž i l s r a d i k a l i t o u , k t e r o u u m ě l á n a d s t a v b a „ v ě d e c k o s t i " zastírala, i k d y ž nikoli vyvracela. K d y ž M a r x v roce 1845 v „ D e u t s c h e I d e o l o g i e " z d ů r a z n i l : „ W i r nennen K o m m u n i s m u s die wirkliche B e w e g u n g , welche den j e t z i g e n Z u s t a n d aufhebt. D i e B e d i n g u n g e n dieser B e w e g u n g e r g e b e n sich aus der j e t z t bestehenden V o r a u s s e t z u n g " — kladl d o d i a l e k t i c k é h o v z t a h u p o j m y Bewegung a Zustand, chtěje t í m v y j á d ř i t , že p r a v á s k u t e č n o s t (die wirkliche B e w e g u n g ) vzniká p e r m a n e n t n í d i a l e k t i c k o u negací ( A u f h e b u n g ) dané s k u t e č n o s t i světa. Přitom komunismus definoval v této souvislosti jako znalost zákonů dialektického v ý v o j e pravé s k u t e č n o s t i — lépe b y se d a l o říci: j a k o z n a l o s t z á k o n ů dialektické k o n k r e t i z a c e a t e d y a b s o l u t n í g n ó z i — a z á r o v e ň i manifestaci ztělesnění t o h o t o z á k o n a s a m é h o za daných p ř e d p o k l a d ů (bestehende V o r a u s s e t z u n g ) . K o m u n i s m u s se dá tedy s M a r x e m d e f i n o v a t j a k o z t o t o ž n ě n í dialektické g n ó z e a vznikajícího k o n k r é t n a (druhé s k u t e č n o s t i ) , a t e d y i j a k o j e d n o t a vědění o t o m , j a k k o n k r e t i z a c e u t o p i e ( k o m u n i s t i c k é h o a b s o l u t n a ) p r o b í h á s t í m t o p r o c e s e m s a m ý m . M a r x t u p o u z e n a v a z o v a l na H e g e l o v u p r e a m b u l i vší dialektické p r a x e , na d i a l e k t i c k o u j e d n o t u myšlení a bytí. J e s t l i ž e d e v a t é n á c t é s t o l e t í t u t o d i a l e k t i c k o u j e d n o t u k l a s i f i k o v a l o epitet e m v ě d e c k o s t i , v y j a d ř o v a l o tím jen v širším smyslu s v o u u j a ř m e n o s t hegelian i s m e m . S e x p e r i m e n t á l n í m i p ř í r o d n í m i v ě d a m i t o n e m ě l o s k o r o nic společn é h o , v nejlepším p ř í p a d ě s čirou m a t e m a t i k o u a g e o m e t r i í , c h á p a n o u
O tzz>. smrti
marxismu 37
pythagorejsky jako symbolická abstrakce. T a k o v á t o „ v ě d e c k o s t " je o d j a k ž i v a m n o h e m b l i ž a b s t r a k t n í m u t o p i í m než skutečné skutečnosti. P r o t a g o n i s t é tzv. kritické teorie, zejména M a r c u s e a H o r c k h e i m e r velmi bystře postřehli dialektický vztah mezi t o u t o g n o s t i c k o u „ v ě d e c k o s t í " a utopii, a postoupili o krok dál k syntéze o b o u v p o d o b ě identity utopie a vědeckosti. T í m takříkajíc vrátili m a r x i s m u jeho principiální f o r m u , definujíce jej — s M a r x e m — j a k o výraz identity r o z u m u a permanentní negace dané reality, identity ovšem reprezentované nikoli p o u z e proietariátem, nýbrž elitní skupinou vědoucích, zasvěcených gnostiků. Ani zde se v zásadě neodvrátili od M a r x o v y definice k o m u n i s m u , v níž se vždy kladl d ů r a z na j e d n o t u vědoucích s konkretizačním dílem (dialektickou negací), a nikoli na proletářské či jiné masy nevědomých. Marcuse návratem k u t o p i i , přesněji: k identitě utopie a vědeckosti, p o u z e znovu obnažil dialektický základ m a r x i s m u . Č í m ž jej radikalizoval. S tím souvisí i M a r c u s e o v a negace e k o n o m i e j a k o systému příliš ještě závislého na „daných o k o l n o s t e c h " banálního skutečna. E k o n o m i e , jíž jde ještě o denní chléb, nemůže v s o b ě skrývat d o s t a t e č n ý náboj dialektické negace. M a r x o v ě e k o n o m i c k é analýze o s t a t n ě šlo o anihilaci s v o b o d n é h o trhu jako výrazu skutečnosti, která p o t v r z u j e a r o z m n o ž u j e sama sebe. M a r x nedospěl k žádné systematice e k o n o m i e socialistické nejen p r o t o , že zrušením svobodného trhu se připravil o m o ž n o s t kontroly základních e k o n o m i c k ý c h parametrů (včetně p o p t á v k y a cen), ale také p r o t o , že t a k o v á e k o n o m i e , j a k o nauka o nejúčelnějších m e t o d á c h p r o d u k c e statků, by stála v r o z p o r u s nezbytnou negací všech v ý r o b k ů potvrzujících realitu světa jako s m y s l u p l n o u v sobě. A j a k o antiekonomii nemusel svoji koncepci vůbec teoreticky d o k a z o vat. Stačilo ji p r o s t ě uvést v c h o d . T o , že se levicová okcidentální inteligence nezajímá o ekonomii j a k o vědu (coby m e t o d i k u výroby reálných statků), plyne z její gnostické fascinace identitou r o z u m u a konkrétna, jež je absolutně anti-ekonomická. T o u t o g n o s t i c k o u anti-ekonomikou se dá vysvětlit d o jisté míry i snadnost, s j a k o u m a r x i s m u s p ů s o b í na některé okcidentální teology, kněze a mnichy, p r o p a d l é hlubokému z a p o m n ě n í e k o n o m i e o d té doby, co se životním stylem zařadili aspoň psychicky mezi inteligenci z „leisure class". N e n á v i s t ke kapitalismu je p r o t o svou p o d s t a t o u a p ů v o d e m gnostická, n e b o ť ten e k o n o m i k o u s v o b o d ného trhu přináší ustavičný d ů k a z , že s k u t e č n o s t světa jako t a k o v á je schopna rozvoje a z m n o ž e n í , evidenci tedy, j e ž se diametrálně příčí principům dialektické negace. O p a k u j i : M a r c u s e o v o o d m í t n u t í e k o n o m i e nestojí v protikladu k M a r x o v ě kritice kapitálu, představuje p o u z e radikální k r o k směrem k ( d o s u d nepřiznané, ale m a r x i s m u inherentní) anti-ekonomice, k oné globální destrukci všech reálných statků i nástrojů jejich p r o d u k c e . Vývoj m a r x i s m u od M a r x e přes Lenina k Stalinovi, a dále k novým kritickým t e o r e t i k ů m je p o z n a m e n á n p o s t u p n o u radikalizací dialektické negace jako p o d s t a t y m a r x i s m u . K ř i v k a radikalizace m a r x i s m u s t o u p á s o u b ě ž n ě s křivkou narůstající utopické naděje, jež se živí mírou dosažené anihilace. Č í m dokonalejší identita vraždy a oběti, tím mocnější je naděje v utopii. Marcuse, a s ním i celá kritická teorie, se tedy nikterak nezpronevěřuje
36
Rio
Pretsner
o r t o d o x n í m u m a r x i s m u , nýbrž naopak p o t v r z u j e jeho dialektickou panlogiku j a k o konečnou, absolutní pravdu skutečnosti navzdory. T a k é u Marcuseho vítězí nakonec pravda, bohužel na troskách světa. J e to ona pravda, již H e g e l uvedl v nedílný v z t a h k sebeodcizení světa jako nejskrytějšímu obsahu světových dějin. Identita vraždy a sebevraždy se u ž zde stala vlastním obsahem a cílem dějin lidstva. S navratem k utopii souvisí i Marcuseova glorifikace fantazie. Otevírají se tu zajímavé souvislosti s romantickým povýšením totálního r o m á n u na úroveň vyšší (a konkrétnější) skutečnosti, rys, který jsme objevili nakonec i v L u k á c s o v ě „ T e o r i i r o m á n u " . Fantazie d o s u d nedosti p r o b á d a n ý m způsob e m přispívá k dynamice dialektické negace, a to v mnoha směrech. N a jedné straně u m o ž ň u j e „ p ř e k l e n o u t " realistickou vazbu vpravdě vědecké ekonomie, n e b o ť dává m o ž n o s t povznést se nad ekonomii d o roviny čiré naděje v jakési lidsky zužitkovatelné „ o v o c e " globálního teroru, na druhé straně p o d p o r u j e pozici abstraktního r o z u m u a jeho pravdy v protikladu k „banální", ne d o s t fantastické skutečnosti, a tím i nepřímo identitu vědeckosti a utopie. T e p r v e „ f a n t a s t i c k á " vědeckost, tj. metodická k o n s t r u k c e druhé skutečnosti sub specie fantazie, splňuje očekávání okcidentáiního racionalismu. Kategorie fantazie se v pozdní okcidentální civilizaci stále úžeji váže na čiré geometrickomatematické konstrukce, stále víc se „ z v ě d e č ť u j e " . T e r m í n „science fiction" představuje v t o m snoubení vědeckosti a fantazie p o u z e malý úsek. Řekl bych, že převážná část tzv. avantgardního umění se krystalizuje na pólu fantastické negace skutečnosti a na pólu neméně fantastické geometrické konstrukce druhé umělé reality. — K d y ž Lenin velmi prozíravě vytušil v kinematografii mocného spojence revoluční negace skutečnosti, učinil teprve první krok k plnému využití gnostickovědecké fantazie, jíž je ujařmena s k o r o celá okcidentální avantgarda. Bez t o h o t o druhu totální fantazie — kterou vyznávali u ž romantikové — projevující se konvulsními křečemi nekonečného rození druhé reality, nelze být socialistou a k o m u n i s t o u . F r a n z K a f k a t o byl ostatně, k d o s vpravdě starozákonním realismem v t o m t o druhu fantazie coby nekonečné, „progresivní" kamufláže p r o d u k c e druhé skutečnosti spatřoval blasfemičnost moderního umění. 16 N e s m í nás mýlit Marcuseova kritika nacismu a sovětského totalitarismu. Zamyslíme-li se nad ní trochu, snadno objevíme, že p o h n u t k o u této kritiky není ani tak pohoršení nad nelidskostí těchto systémů, jako spíš snaha o věcné konstatování jejich nedostatečné dialektičnosti. H i t l e r i Stalin reprezentují podle Marcuseho systémy, které anihilovaly starou skutečnost nedokonale, tj. právě nedosti dialekticky. H i t l e r zůstal v zajetí kapitalistické ekonomie, byrokratický aparát stalinismu zpomaloval revoluční likvidaci, jsa ve své existenci přece jen vázán na skutečnost. U ž T r o c k i j spatřoval jediný nedostatek stalinismu v byrokracii jako brzdě permanentní revoluce. V této perspektivě není těžké p o c h o p i t „kulturně revoluční" antibyrokratismus maoismu, který musel být Marcuseově (i T r o c k é h o ) srdci blíž.
O tZz>. smrti
marxismu
37
J e p r o t o dobře vidět Marcuseovu kritiku na pozadí M a o - C e - t u n g o v a úsilí rozbít retardující byrokratický aparát a o b n o v i t principiální virulenci revoluční dialektiky. J e š t ě názorněji se pak Marcuseova kritika z t o t o ž ň u j e s nap r o s t o nebyrokratickým likvidačním procesem Pol Pota v K a m b o d ž i . N e b y r o kratičnost, o niž usiluje Marcuse, neznamená však nesystematičnost a nedostatek metody. N a o p a k : čirá m e t o d a a systematičnost transponují byrokratičnost vyloučením posledních lidských p r v k ů v čirý, věcný, vědeckofantastický mechanismus. Snil o něm, myslím, takový H i m m l e r , a bylo ho d o s a ž e n o spíš v Číně, K a m b o d ž i , V i e t n a m u (po p o r á ž c e Američanů) než v S o v ě t s k é m svazu. T a k é Marcuseovu kritiku sovětského (reálného) socialismu n u t n o vidět ve spojitosti s totálně u p l a t ň o v a n ý m principem dialektické negace. S o v ě t s k ý socialismus je p r o Marcuse opět příliš byrokratický, příliš p o m a l ý v likvidaci reality a tím i veškeré skutečnostní ekonomie. M á l o k d o si uvědomuje, že epiteton reálný stojí v z á s a d n í m ontologickém r o z p o r u s p r o t i s k u t e č n o s t n í m principem všeho socialismu. „ R e á l n ý socialismus" je p r o t o socialismus nedokonalý, p r o t o ž e v něm rezidua reality stále ještě vzdorují, či stojí v cestě důsledné dialektické negaci. V systému gnóze p o j e m reálný vyjadřuje situaci hlubokého p á d u ke dnu nedokonalé, o d s o u z e n í h o d n é skutečnosti světa a člověka. J e p r o t o se mít na p o z o r u při ironické aplikaci označení „reálný social i s m u s " . D o k u d je socialismus jen trochu reálný, znamená to, že v něm přetrvávají, b y ť mizivé, z b y t k y lidskosti. Socialismus „ o s o b ě " , socialismus v plném slova smyslu znamená b o h a p r á z d n o u , odlidštělou k o s m i c k o u pustiMarcuseovi je však jasné, že socialismus není žádný ekonomický systém, jenž by zaváděl nové m e t o d y hospodaření h m o t n ý m i statky, že v něm jde 0 m n o h e m víc než o vyvlastnění majetku a s tím s p j a t o u ekonomii vyvlastněného. Marcuse lze počítat i k pionýrům teorie o tzv. konvergenci kapitalistických U S A a sovětského reálsocialismu, teorie, jež našla, o p r o š t ě n a o d svého kritického náboje, kladnou o d e z v u v U S A např. u politologa Z . Brzeziňského, zakládajícího člena Trilaterální komise, organizačního nukiea jakési ominózní světové vlády, a byla šmahem přijata, i s příměsky M a r c u s e h o kritiky, okcidentálními blouznivci „třetí cesty". Marcuse rozuměl konvergencí sbližování mocenských struktur na základě souhlasu se stávající skutečností, v p o d s t a t ě tedy nedialektického myšlení U S A a byrokratické retardace (ne-li zrady) dialektické negace v S S S R . A v š a k socialismus odpovídající dialektickému principu o r t o d o x n í (a tím i Marcuseho) m a r x i s m u permanentní negace skutečnosti nutně a zákonitě neguje i o b ě tyto údajně konvergující struktury. N a M a r c u s e h o kritické teorii lze velmi dobře p o c h o p i t například r o z p o r mezi poststalinskými Sověty a maoistickou Č í n o u . S o v ě t s k é R u s k o se ještě nevymanilo — patrně i p o d vlivem židokřesťanských reziduí — ze zajetí skutečnosti. Čína a velké části Asie — patrně 1 dík asijským n á b o ž e n s t v í m — postoupily v negaci skutečnosti světa a člověka, a tím i na cestě k ryzímu socialismu dále. Ú k o l e m „třetí cesty" by podle Marcuseho bylo proti „ n e s v a t é " konvergenci postavit globální fúzi sil, jež j s o u s to p ů s o b i t jako katalyzátor konečné, explozivní' instalace socialismu. Marcuse tIrn — aniž to vytušil — dospěl na práh válečné f ú z e bolševismu a nacis-
38
Rio
Pretsner
m u , jíž byl zahájen p r o c e s globální konkretizace utopie, cesta k totální dialektické anihilaci světa všemi dosažitelnými (i technologickými ovšem) prostředky principiálního socialismu. Ú d a j n á konvergence produktivních a k o n z u m n í c h s t r u k t u r U S A a S S S R se vedle této principiálně socialistické f ú z e jeví j a k o p ř e d e m prohrané, a směšně nemohoucí usilování. 17 N e j e n s k u t e č n o s t lidského osvětí musela být negována, ale i sám starý, ned o k o n a l ý člověk v něm. O n o „ m u s e l a b ý t " vyplývá o v š e m z dialektické panlogiky. M a r x negoval člověka jako b y t o s t substanciálně l i d s k o u dávno před Marcuseho vnitřně r o z p o r n o u — dialekticky však z d ů v o d n i t e l n o u — tezí o člověku teprve vznikajícím, o člověku, který v stávajících p o m ě r e c h ( Z u stand) m ů ž e být p o v a ž o v á n leda za ještě-ne-člověka. T a t o teze ostatně o d p o č á t k u — aplikovaná na kategorii třídy (a t o nejen na buržoazii, ale i na proletariát) — dehumanizovala celou společnost. T ř í d a je v daných okolnostech zásadně s k u p i n a ještě-ne-lidí, třídní b o j p a k zápas mezi antagonistickými skupinami ještě-ne-lidí. D a l o by se tu zajisté hovořit s k o r o o jakémsi dialektickém darwinismu. P u z e n p a n l o g i c k o u a permanentně revoluční nezbytností p r o h l u b o v a t tezi o ježtě-ne-člověku na cestě vznikání, M a r c u s e příznačným z p ů s o b e m dialektizoval F r e u d o v u psychoanalýzu, n e b o ť velmi prozíravě objevil v p o d v ě d o m í potenciální sílu, j e ž by se dala využít. N e b y l o věru o b t í ž n é v y h m á t n o u t v p o d v ě d o m í to, c o F r e u d nazval principem slasti ( L u s t p r i n z i p ) , sexuální p u d y , j e ž přece ustavičně revoltují proti institucionalizovaným z á b r a n á m dané civilizace a kultury, oné f o r m o v a n é reality lidského osvětí. P r o p o j e n í m p a k sexuálního p u d u s p u z e n í m ke smrti ( T o d e s t r i e b ) jako dominantních sil p o d v ě d o m í se podařilo M a r c u s e o v i „vědecky definovat ještě-ne-člověka j a k o tvora, který plného lidství d o s a h u j e z n i c o t ň o v á n í m civilizačních institucí, j e ž prý zrazují jeho vývoj k lidskému lidství holým f a k t e m svého sepětí s d a n o u skutečností světa. Slast, p o níž prahne sexuální p u d , je prý v p o d s t a t ě předzvěstí blažen o s t i plného lidství a destrukce všeho, co t é t o slasti stojí v cestě — statky a instituce kultury — lze nazývat t e r o r e m p o u z e z hlediska těchto retardujících institucí, nikoli však z hlediska blaživě dialektického vývoje k lidském u lidství. M a r c u s e exkulpuje politický teror p o d o b n ě j a k o u ž Savinkov a L u k á c s : z t o t o ž n ě n í m vraždy, sebevraždy a oběti. Plně r o z p o u t a n ý sexuální p u d , který v kultuře a jejích institucích spatřuje ne-šťastnou, tj. o d vší slasti o p r o š t ě n o u indiferentní s t r u k t u r u d a n é h o světa, d o s a h u j e nejvyžší slasti v totální destrukci, j e ž vrcholí orgiasticky v teroristické vraždě. R u k u v ruce s tím se p r o s a z u j e pak i puzení ke smrti ( T o d e s t r i e b ) , které v krajní dialektizované p o d o b ě musí vyústit v sebevraždu jako výraz nejvyšší e x t a t i c k é syntézy erósu a smrti. T a t o syntéza k r o m ě t o h o u m o ž ň u j e ještě-ne-člověku d o s á h n o u t aspoň subjektivně stupně plného lidského lidství. Dialektika směřuje k z t o t o ž n ě n í bytí a nicoty, v rovině člověka tedy k z t o t o ž n ě n í plnosti lidství s nicotou. T o , že se p a k t a t o finální destrukce h o d n o t í — o p ě t dialekticky — j a k o
O tzv. smrti
marxismu
39
oběť, tedy eticky, vyplývá Marcuseovi z konstatování, že všechna ne-šťastně indiferentní superstruktura kultury a civilizace vykonává — vinou své spřaženosti s danou skutečností (gegebener Z u s t a n d ) — funkci pouhé permanentní represe, jakéhosi vše stlačujícího pístu, j e h o ž tlak musí — opět s dialektickou logičností — vyvolat explozi. Explozivní destrukce je tedy obecně logická, jsouc vyvolána represivním tlakem civilizační superstruktury, tlakem, jenž vyplývá nikoli ze struktury přímo, nýbrž ze skutečnosti světa, v níž je zakotvena. Jinými slovy: tlak t é t o superstruktury vychází z hlubin reality, v níž je zakořeněna, a který ona p o u z e kanalizuje. Vinna je tedy skutečnost daného světa, p r o t o ž e je reálná. P o k u d tedy etika, pak jedině jako nutný souhlas s aktem vraždy-sebevraždy jako nezbytné oběti přinesené na oltář procesu dialektické negace. Freud by tu asi spíž měl zato, že se jedná o destrukci všech sublimací podvědomých sil, sublimací dosahovaných zásahem zduchovňujícího vědomí... T e p r v e u Marcuseho vystupuje v celé „mýtické** názornosti polarita mezi identitou vražda-sebevražda-oběť na jedné straně a mrtvým J e ž í š e m na druhé straně. Formule t é t o polarity by asi zněla: Erós T h a n a t o s + mrtvý J e ž í š =U(topie) V této formuli se existenciální mytologizace (Erós T h a n a t o s ) z t o t o ž ň u j e s mezní demytologizací (mrtvý Ježíš), jejíž jmenovatel je dialektická konkretizace utopie (U). Přitom však u Marcuse samotného pól „mrtvého J e ž í š e " zůstává nevysloven, zatlačen do podvědomí, kde je mytologicky transformován a z t o t o ž n ě n s pólem „ E r ó s T h a n a t o s " . C e l o u t u t o formuli je ostatně vidět ponořenu d o matečního louhu podvědomí. Gnozeologicky v ě d o m o u o b d o b u formule dialektiky souhlasu vyslovil Marcuse u ž v třicátých letech, když definoval rozum (Vernunft) j a k o mohutnost fundamentálního o d p o r u a negace ke všemu, co tento r o z u m není s to z t o t o ž n i t s kladením svých vlastních konkretizací. N i c nového ovšem, p o u h á repetice Hegelovy dialektické jednoty myšlení a bytí. A b s u r d n í m se tento proces dialektické negace se všemi svými vnitřně rozpornými identitami na p ů d o r y s u jednoty myšlení a bytí, r o z u m u a konkrétna, stává tam, kde se destrukce kulturních institucí a ještě-ne-lidí s nimi spjatých nazývá „kulturní revolucí". Zcela důsledný je z a t o Marcuseův revolučně kulturní apel na ty složky lidské společnosti, které nejsou institucionálně (a tím i skutečnostně) vázané: na všechny sociální skupiny, které žijí parazitárně neb o v ekonomické „ v z n á š i v o s t i " (Schwebe) Leisure class, tedy na pseudoproletářskou lůzu, na studentstvo, na literáty, k nimž se v poslední d o b ě připojily skupiny teologů, kněží a členů církevních organizací a řádů, na všechny ty, za něž skutečnou práci dělají ti druzí. T a k z v a n ý welfare-state skýtá přímo ideální p o d m í n k y pro růst právě t o h o t o typu revolucionářů principiálního socialismu, totální dialektické negace, je místem pohodlné, lukrativní a hlavně bezpečné organizace jejich gangů. Bylo by mylné spatřovat v Marcuseovi p o u z e jednoho z řady ideologů v linii anarchismu. C o je u něho nové a veskrze jiné, je přímo intuitivní rozpoznaní konvergence ducha postkřesťanské okcidentální civilizace a univer-
Rio
40
Pretsner
záJního t e r o r u . M a r c u s e ů v a n a r c h i s m u s se klade p r o t i o k c i d e n t á l n í civilizaci jen p r o t o , aby ji t í m p o s t u p e m v y p r o v o k o v a l k spojenectví p r o t i s t a r é m u člověku a j e h o s v ě t u , a b y v ní r e g r e s e m k jejím „ p o d v ě d o m ý m " v r s t v á m o b nažil jí nejvlastnější p r i n c i p z á p o r u , j e n ž p r a k t i c k y o d 18. století p ř e d z j e d n á val její racionální j a n u s o v s k o u tvář. 18 V r a ť m e se nyní k naší v ý c h o z í o t á z c e : c o t v o ř í esenciální z á k l a d m a r x i s m u , z á k l a d , z n ě h o ž v y r ů s t a j í i všechny n e o m a r x i s t i c k é derivace? N e l z e ho, m y s l í m , s p a t ř o v a t v p r o c e s u s e b e z b o ž n ě n í č l o v ě k a , n e b o ť ten p r o v á z í veškeré s e k u l á r n ě h u m a n i s t i c k é t r e n d y , které sice v e l k o u d e l t o u ústí d o m a r x i s m u , p ř i t a h o v á n y v š a k právě j e h o principiálním z á k l a d e m . M n o h e m blíž se o c i t n e m e t o m u t o z á k l a d u , k d y ž ideu p r o c e s u sebez b o ž n ě n í člověka „ z v ě d e č t í m e " j e h o integrací v čirou m e t o d u . M a r x i s m u s z d e v š a k p o u z e přejal d i a l e k t i c k o u m e t o d u H e g e l o v u i s její n e v ý v r a t n o u k o n s e k vencí: z t o t o ž n ě n í p r o c e s u s e b e z b o ž n ě n í č l o v ě k a s anihilací člověka. N i c m é n ě , esenciální z á k l a d m a r x i s m u je dán t o u t o a b s o l u t n í m e t o d o u , z a l o ž e n o u v nek o n e č n é m sledu dialektických negací j s o u c n a v č e t n ě e x i s t e n c e člověka. V t o m s m y s l u j e m a r x i s m u s legitimním d ě d i c e m H e g e l o v a s y s t é m u , j e h o p r a x o l o g i c k ý m d o v r š e n í m . — N e m á valný smysl h o v o ř i t o „ r o z p a d u " t é t o m e t o d y či p r a x o l o g i e , j e ž je s v ý m z p ů s o b e m d o k o n a l á p r á v ě i d e n t i t o u neutuchající negace a p r o c e s u s e b e z b o ž n ě n í , i d e n t i t o u , j e ž s v o u vnitřní r o z p o r n o s t p ř e k o n á v á p ř e d e v š í m t í m , že se k l a d e mimo i nad (jenseits) j s o u c n o a existenci. D a l o b y se v š a k také říci, že v n i t ř n ě r o z p o r n á je t a t o identita jen p o k u d u c h o v á v á jakýkoli nedialektický v z t a h k j s o u c n u . N e o m a r x i s t i c k é derivace se p r o t o liší o d sebe jen atributivně, nikoli esenciálně, c o ž z n a m e n á : liší se p o u z e v p o s l o u p n o s t i negace, v n á z o r u na t o , c o je třeba (takticky) u z u r p o v a t a k t e m negace dříve, a co p o z d ě j i . T a k t i c k á p o s l o u p n o s t v t i s k u j e t ě m t o derivacím p o l i t i c k o u tvář, zdánlivě je „ z l i d š ť u j e " , „ d e m o k r a t i z u j e " , z a t í m c o esenciální z á k l a d i d e n t i t y t o t á l n í negace a p r o c e s u s e b e z b o ž n ě n í z ů s t á v á n e d o t č e n j a k o u k o l i p o l i t i k o u , jsa b y t o s t n ě anti-politický, p r o t o ž e v n a p r o s t é m r o z p o r u se j s o u c n e m a existencí. R ů z n é derivace m a r x i s m u b y se daly r o z l i š o v a t nejlépe asi p o d l e z p ů s o b u , jak aplikují i d e n t i t u negace a s e b e z b o ž n ě n í . M y s l í m t u p ř e d e v š í m na tři hlavní směry: m a r x - l e n i n i s m u s , n e o m a r x i s m u s a r e f o r m i s m u s . S o h l e d e m na m e t o d u p a n l o g i c k é d i a l e k t i c k é negace lze jejich specifika s p a t ř o v a t v t o m t o : M a r x - l e n i n i s m u s k o n k r e t i z o v a l M a r x e m k o n c i p o v a n o u p r a x o l o g i i dialektické negace v p o d o b ě o r g a n i z o v a n é d e s t r u k c e j s o u c n a v k o n t i n e n t á l n í m r o z m ě r u . N e o m a r x i s m u s se vrátil k t é t o p r a x o l o g i i , aby ji z d o k o n a l i l a učinil z ní n á s t r o j p a n l o g i c k y o r g a n i z o v a n é d e s t r u k c e v r o z m ě r u g l o b á l n í m . L v í p o d í l na vylepšení p r a x o l o g i e dialektické negace (lze říci t a k é : totální teorie své t o t á l n í k o n k r e t i z a c e ) m á p ř i t o m o k c i d e n t á l n í inteligence o d c h o v a n á první s v ě t o v o u válkou. R e f o r m i s t i c k é derivace p a k p ř e d s t a v u j í cosi j a k o p ř e c h o d n o u fázi, v níž se t a k t i c k y aplikuje n e o m a r x i s t y z d o k o n a l e n á p r a x o l o g i e na svět d o s u d v z d o r u j í c í h o o k c i d e n t u , p ř e d e v š í m na z á p a d n í E v r o p u a na U S A . A t o nikoli, aby jej n e g o v a l y t o t á l n ě , n ý b r ž a b y jej p o u z e k t é t o k o n e č n é t o -
O tzv.
smrti
marxismu
41
tální negaci připravily. V y k o n á v a j í roli těch, c o připravují o b ě ť k závěrečnému aktu jejího „ v y z d v i ž e n í " na oltář. V čem tkví p a k o n o n e o m a r x i s t i c k é vylepšení názorně vyvstává u Marcuseho. Praxologie je tu očištěna o d posledních kategoriálních v á z a n o s t í na j s o u c n o . Z m e t o d y totální dialektické negace se p r o t o vylučují kategorie třídy, třídního boje, d i k t a t u r y proletariátu, ba d o k o n c e i „ e k o n o m i e " socialismu a k o m u n i s m u , j a k o cosi s m e t o d i c k ý m principem negace nikoli b y t o s t n ě n ý b r ž p o u z e instrumentálně spjatého, a t u d í ž i libovolně zaměnitelného za p r o s t ř e d k y a nástroje v d a n é dějinné konstelaci příhodnější. U ž marx-leninská p r a x o l o g i e o s t a t n ě p r o k á z a l a , že za nejideálnější a nejpříhodnější nástroj dialektické p r a x o l o g i e n u t n o p o v a ž o v a t gang profesionálů, j i m ž je jasný esenciální princip m a r x i s m u , t o t i ž právě dialektická „ o t e v ř e n o s t " a n e z á v a z n o s t čiré m e t o d y totální negace. L e n i n i s m u s v t é t o souvislosti poznal, že například dialektická k o m b i n a c e p s e u d o e k o n o m i k y socialismu s parakapitalistickými regresy o d p o v í d á p r a x o l o g i c k ý m cílům m a r x i s m u m n o h e m lépe, a p ů s o b í účinněji, než přímočaré, fanatické vyvlastňování. Leninský N E P tak „ e k o n o m i c k y " u m o ž n i l a připravil likvidaci konzervativního rolnictva h l a d o m o r e m a d e p o r t a c e m i . N e j d e tedy o r o z p a d ' m a r x i s m u , n ý b r ž n a o p a k o jakousi u s t a v i č n o u destilaci jeho esenciální p o d s t a t y . Imperativ čiré p r a x e konkretizujícího se myšlení se ve výběru svých (živých) n á s t r o j ů m u s í zcela logicky s o u s t ř e d v a t na stále užší o k r u h lidí připravených se s ním z t o t o ž ň o v a t , a t o právě za cenu vyzávorkování všeho, c o je ještě váže k jejich n e d o k o n a l é , příliš jsoucí lidskosti. Patří p r o t o k d ů s l e d k ů m s o u s t ř e d u j í c í h o výběru, že organizace t ě c h t o vybraných, vyvolených členů gangu se o d e v z d á v á p r o c e s u zduchovňující sebenegace a sebe sama m á za „ k o r m i d e l n í k a " p l á n o v i t é očisty o d kreaturálního lidství. T o t o v ě d o m é o d e v z d á n í čiré m e t o d ě znicotňování p a t ř í k iniciačním z n a k ů m autodeifikace. P r o p a s t volá p r o p a s t . 19 Při jedné d e b a t ě amerických f i l o z o f ů j s e m slyšel vyslovit t e n t o p o d i v n ý n á z o r : „ M a r x i s m u s dal p o d n ě t k vzniku celé řady politických stran, o v š e m ž e levicových, neexistuje však žádná politická strana vyznávající třeba kantianismus n e b o f e n o m e n o l o g i i nebo existencialismus n e b o d o k o n c e neopozitivism u s . " K t o m u bych p o z n a m e n a l , že ve s k u t e č n o s t i je t o m u právě n a o p a k : existuje řada politických stran a hnutí, které byly inspirovány f i l o z o f y . R o u sseau a racionalismus inspiroval například jakobíny, K a n t s H u m e m stáli u k o l é b k y klasického liberalismu. M a r x se naproti t o m u nezasloužil o vznik žádné vpravdě politické strany, podnítil však organizace, j i m ž nejde o b l a h o poliš, n ý b r ž o totální rozvrácení poliš j a k o p ř e d p o k l a d instalace zcela jiného, suprapolitického řádu. J i s t o o v š e m je, že g n o s t i c k ý trend n o v o v ě k é okcidentální filozofie, provázený stále radikálnějším o d k l o n e m o d s k u t e č n é skutečnosti, — j e ž se tratí b u d v n o u m e n á l n í m n e p o z n a t e l n u nebo v p r o p a s t i s u b j e k t u — žárlivě odlučuje p o z n á n í o d jakékoli pomáhající aplikace, čirou teorii o d teorie p r a x e nemluvě o praxi samé. P r o t o nepřekvapuje, že dnes se vyskytují neopoziti-
42
Rio
Pretsner
visté, kteří p o t ř e b u „ p r a x e " ukájejí tím, že se stávají členy k o m u n i s t i c k ý c h stran. Jejich omyl tkví také v t o m , že dialektickou negaci j a k o hybnou sílu marxistické ideologie považují — v příznačném okcidentálním z a p o m n ě n í reálné p r a x e — za p l n o h o d n o t n o u praxi, jíž pak suplují neexistenci p r a x e ve svých p a r a g n o s t i c k ý c h disciplínách. V e skutečnosti j s o u t i t o p o praxi bažící myslitelé přitahováni dialektickou negací, která je s t o v s t u p o v a t v s y m b i o t i c k ý vztah se všemi gnostickými systémy a m e t o d a m i okcidentu o d k a r t e z i a n i s m u přes s p i n o z i s m u s až p o neokantismus a n e o p o z i t i v i s m u s . A t o p r o t o , že jejich o d k l o n o d reálného jsoucna, spojený s g n o s t i c k ý m vyznáváním racionalistických a logistických d o k o nalostí, se dovršuje a ospravedlňuje dialektickou p r a x o l o g i í konkretizace: d o k o n a l o s t se p o t v r z u j e j a k o t a k o v á plně teprve konkretizací sebe sama. N i c m é n ě dožívají ještě v o k c i d e n t u organizace zvané politické strany, jejichž smyslem a cílem je zvelebení důležité součásti n e d o k o n a l é h o j s o u c n a zvané poliš. N o v o v ě k á okcidentální filozofie ve svém a k c e n t o v a n ě gnostick é m zaměření m ů ž e politickým s t r a n á m , jejichž cílem je přispět p o m o c í apriori n e d o k o n a l é poliš, p o s k y t n o u t pramálo. K a n t se svým k a t e g o r i c k ý m imperativem tu p ř e d s t a v u j e t a k ř k a v ý j i m k u potvrzující pravidlo. T a k o v ý Spin o z a odevzdává svět j s o u c n a na m i l o s t a nemilost d o r u k o u vědeckofilozofick ý m e x p e r i m e n t á t o r ů m s tím, aby jej b u d učinili d o k o n a l ý m n e b o zničili. A tak by se dalo s jistou p r o v o k a t i v n o s t í , ale o p r á v n ě n ě říci, že vpravdě politické praxi v š e m o ž n ý c h s m ě r ů sloužila filozofická tradice aristotelsko-tomistického realismu, n e b o lépe a šířeji: d u c h o v n ě dějinná s o u h r a génia antiky, židovství a křesťanství. K r i z e okcidentální politické p r a x e — již diagnostikoval j a k o jeden z prvních H o b b e s — je v prvé řadě p o d m í n ě n a krizí teorie praxe, j e ž se p a k o v š e m u m o c ň u j e p r a k t i c k o u aplikací. N e z n a m e n á to, že třeba křesťanství bylo p o s t i ž e n o krizí na poli své p r a x e , n ý b r ž p o u z e , že křesťanská teorie p r a x e byla vyloučena z hájemství n o v o v ě k é okcidentální filozofie, a t o ve j m é n u n o v é h o vědeckého, ve s k u t e č n o s t i g n o s t i c k é h o , přís t u p u k j s o u c n u , k existenci člověka, ke všem f o r m á m mezilidských v z t a h ů . K r i z e političnosti je p o d m í n ě n a g n o s t i c k o u koncepcí vědecké p r a x o l o g i e coby m e t o d i c k é a plánovité k o n k r e t i z a c e zcela nové říše d o k o n a l o s t i a spravedlnosti. T a t o nová říše se buduje nikoli na základu j s o u c n a , n ý b r ž ode dna „ d r u h é n i c o t y " čirých spekulativních abstrakcí, jejichž konkretizaci j s o u c n o n a o p a k p o u z e překáží. T a k o v é t o pojetí p r a x e stojí v diametrálním r o z p o r u s p o l i t i k o u c h á p a n o u j a k o aktivita p r o z í r a v é h o dotýkání a f o r m o v á n í j s o u c n a v z á s a d ě u z n á v a n é h o ve své svébytnosti a nevývratnosti. P a r a d o x t a k o v é politiky je dán v ě d o m í m substanciální n e d o t k n u t e l n o s t i (a s ní spjatého důstojenství) jsoucen, jež nicméně právě j a k o t a k o v á skýtají m o ž n o s t o n o h o d r u h o t n é h o f o r m o v á n í a hnětení j a k o činný projev z á s a d n í h o souhlasu s nimi. D a l o by se s k o r o říci, že t a k o v á t o p o l i t i c k á p r a x e má v p o d s t a t ě charakter mimetický. Krize se tedy p r o j e v u j e tím, že se t a t o „ m i m e t i c k á " politická p r a x e označí za nevědeckou a o d nové vědecké politiky se začne p o ž a d o v a t radikální p r o m ě n a j s o u c n a k o b r a z u na j s o u c n u zcela nezávislých abstraktních koncepcí, d o d ů s l e d k ů d o m y š l e n o pak: negace jsoucna. S t a k t o chápanou krizí souvisí nezadržitelný r o z p a d okcidentální politiky j a k o realistického umění
O tzv.
smrti
marxismu
43
utvářet z daného j s o u c n a osvětí lidsky m o ž n é a člověku přijatelné, neřku-li blahodárné. 20 Stojí tu nakonec p r o t i s o b ě v nesmiřitelné konfrontaci na jedné straně konkretizační g n o s t i c k á p r a x o l o g i e (manifestující identitu myšlení a činu) j a k o nástroj antipolitických stran m a r x i s m u , na druhé straně p r a x e politická, založená na tradici antické a židokřesťanské. Promítneme-li t u t o k o n f r o n t a c i d o kruciální roviny m o c e n s k é , vyvstane o b r a z r o z p o l o ž e n í sil, v n ě m ž rádius nadvlády konkretizační praxologie nejen zcela jasně dominuje, ale ustavičně se šíří. Ú z e m í a n t i c k o - ž i d o k ř e s ť a n s k é politické p r a x e naproti t o m u je omezen o u ž jen na takzvaný atlantický okcident v čele s U S A . Ale právě zde n u t n o střízlivě rozlišovat. S v o u p o d s t a t o u nelegitimní dem o k r a c i e západní E v r o p y — s v ý j i m k o u Anglie a Švýcarska — vykazují charakteristickou slabost zřízení, j e ž se ustavila revolučním násilím neseným d u c h e m praxologie konkretizační, v ě d e c k o u t o p i c k é . T u se p o u z e na přechodn o u d o b u p o d a ř i l o neutralizovat ze z d r o j ů — t ě m i t o demokraciemi vlastně sesazené — tradice a n t i c k o - ž i d o k ř e s ť a n s k é politické praxe. P o u z e demokracie americká vyrostla ve svém p i o n ý r s k é m , p o l i t i c k o m o c e n s k é m impulsu z tradice antick o ž i d o k ř e s ť a n s k é , a v t o m smyslu je také jako demokracie legitimní. A n e m ů ž e být také p o c h y b o t o m , že anticko-židokřesťanská politická p r a x e v západní E v r o p ě přežívá dnes u ž jen — a t o ve svých posledních mizivých reziduích — v podkřídlí americké d e m o k r a c i e . B e z ní by se v západní E v r o p ě u ž d á v n o — patrně s č e s k o s l o v e n s k ý m r o k e m 1948 — beze z b y t k u prosadila p r a x o l o g i e konkretizační se svou totalitní „lidovou d e m o k r a c i í " . N e s m í m e však z a p o m e n o u t na p ř í m o p a r a d o x n í s k u t e č n o s t demokracie nově vzniklého s t á t u Izrael, který se o b n o v o v a l j a k o by na základě p r a x o l o g i e konkretizační, u t o p i c k é , p o d m í n ě n ideologií m a r x i s m u ( p o d p o r o v á n v t o m S o v ě t s k ý m svazem), ale n a k o n e c m o c e n s k y k o n s t i t u o v a l p o l i t i c k o u p r a x i realisticky m i m e t i c k o u . — T a k z v a n ý „třetí s v ě t " , p o k u d neutkvívá na úrovni předcivilizačního k m e n o v é h o zřízení n e b o reziduí starověkých — se stal skoro celý o b ě t í a b s t r a k t n ě „ v ě d e c k é " p r a x o l o g i e konkretizační a směřuje k anihilační rekolonizaci t o t a l i t a r i s m e m . Esenciální, a v š e m m a r x i s t i c k ý m derivacím společný základ dialektické konkretizace (za cenu negace jsoucna) se projeví v celé své anihilační m o c i teprve v konfrontaci s křesťanstvím. Vyjádřil t o svým z p ů s o b e m velmi náz o r n ě Brecht — miláček okcidentální levicové inteligence —, k d y ž ve své naučné hře „ M a s s n a h m e " dal reprezentanta křesťanské p r a x e nemilosrdně o d s o u d i t s a m o z v a n ý m s o u d e m k o m u n i s t ů d o jámy s nehašeným vápnem. T e n t o r o z s u d e k nemá v s o b ě nic z emocionální nenávisti, je zcela věcný a vyplývá z á k o n i t ě z dialektické logiky totální revoluce namířené p r o t i všem f o r m á m apriorního souhlasu s d a n ý m j s o u c n e m . H i s t o r i e m a r x i s m u a j e h o dialektických derivací je v p o d s t a t ě historií strategie a taktiky b o j e m a r x i s m u a jeho derivací s křesťanstvím. J s e m dalek t o h o zabývat se z d e dějinami k o n f r o n t a c e m a r x i s m u a křesťanství. J d e mi p o u z e o t o p o u k á z a t aspoň na některé orientační znaky, j i m i ž se z á r o v e ň osvětlí nedílný vztah t é t o k o n f r o n t a c e k t o m u , c o bych nazval dějinnou krystalizací principiálního základu v š e h o m a r x i s m u .
44
Rio
Pretsner
Karel Marx nikoli náhodou za esenci marxistické kritiky považoval kritiku náboženství, zejména křesťanství. K r i t i k o u rozuměl pak M a r x vytyčování cílů v dané historické epoše zralých k dialektické likvidaci. Kritika tvořila, a t o v marxismu dodnes — integrální součást marxistické teorie konkretizační praxe, je jakýmsi bezprostředním impulsem ke konkretizaci, vykonává funkci povelu k ničivému útoku. Marxismus nezná kritiku s úmyslem pomoci neb o vylepšit: to, čemu se v komunistické straně říká „konstruktivní kritika", je ve skutečnosti výslovně a zásadně p o k a ž d é jen p o k u s a úsilí o ještě účinnější formy kritiky ničivé. K dialektice této kritiky patří ovšem i lest, která esenciální ničivost kritiky kamufluje jako snahu o osvícení kritizovaného. Marxova kritika křesťanství si kladla za cíl likvidaci křesťanství, arci cest o u dějinně dialektické konkretizace t o h o aktu. J a k o žák Hegelův se Marx seznámil totiž s p o z o r u h o d n ý m p o k u s e m svého mistra: zlikvidovat křesťanství dialektickým aktem jeho pohlcení d o absolutního systému, jež označil za jediný možný a nutný z p ů s o b „záchrany". Dějinný proces konfrontace marxismu s křesťanstvím převádí právě tento teoretický programatický akt, — jímž Hegel dospěl p ř í m o k axiomatické syntéze intencí s k o r o celého novověkého okcidentálnfho myšlení — na pole konkretizační praxe. I marxismu jde nakonec o dialektiku záchrany křesťanství jeho likvidací. Marx dal t o m u t o likvidačnímu procesu d o vínku fundamentální kategorii hnusu, když nazval náboženství, v čele s křesťanstvím „hnisavým vředem na těle lidstva". Pyramidě jsoucna, jež vrcholí člověkem, se tím dostalo jakéhosi sekundárního vrcholu v p o d o b ě „hnisavého vředu", v n ě m ž jako by se veškeré jsoucno znehodnocovalo zevnitř. Kategorie hnusu pak reaguje na t u t o údajnou sebedestrukci, k níž dospěl na samém vrcholu jsoucna člověk. T a t o sebedestrukce je podle M a r x e založena v sebeprojekci člověka d o nicoty pseudotranscendence, na níž údajně závisí potvrzení a utvrzení samé podstaty jsoucna a člověka. Kategorií hnusu se však člověk odvrací od podvodného transcendentálního potvrzení jsoucna i sebe sama a dospívá k objektivitě jsoucna a člověka „ o s o b ě " , k objektivitě, jež se vzápětí však nutně klade jak o cosi nekonečně teprve vznikajícího a právě t í m t o procesem se potvrzujícího. Kategorie hnusu se pak klene nad tímto procesem vznikání jako duch bdělosti chránící před jakýmkoli p o k u s e m jsoucno zakotvit a zkonečnit v „hnisavém v ř e d u " víry v transcendentálně podmíněný akt stvoření (nemluvě o nějaké vykupující transformaci jeho konečnosti). N e k o n e č n ý proces vznikání je tedy provázen kategorií hnusu jako jeho nejuvědomělejší očistnou a směrodatnou „entelechií". T a t o kategorie bdí nad kulturou, nad společností, nad institucemi, ale p o u z e křesťanství ji ospravedlňuje jako kategorii totální, jako kategorii nekonečné bdělosti nad zachováváním a naplněním zákona dialektické negace všeho nedokonalého ( a tím transcendentálně závislého) jsoucna. Křesťanství se pak v perspektivě kategorie hnusu jeví jako přímo esenciální projev hlubinné nedokonalosti jsoucna, jež se zároveň provokativně ustavuje ve své nevývratné svébytnosti. / Kategorie hnusu u m o ž ň u j e přechod o d dialektické teorie ke konkretizační praxi, tím že poskytuje m o ž n o s t interpretovat likvidaci nedokonalého jsoucna jako aktivitu očistnou, osvobozující, „ozdravující", unášenou vpravdě neutu-
O tzv. smrti
marxismu 47
chajícím revolučním erósem. Lest dialektického ducha spočívá v t o m , že se likvidace nedokonalého jsoucna z t o t o ž ň u j e nikoli u ž s blaživým osvobozením, s očistou jsoucna, nýbrž s permanentní očistou od jsoucna vůbec. N e n í třeba jít ani k Freudovi, abychom v této dialektice osvobozování rozeznali souhru absolutizovaného blaha se sebedestrukcí. Marxův hnus z křesťanství představuje nejhlubší revoluční základ, impuls i vrchol jeho o d p o r u k t o m u , co se nazývá odcizeným světem. D o m n í v á m se, že t u t o kategorii hnusu lze najít na dně všech marxistických derivací, i k d y ž všelijak kamuflovanou, někdy i potlačenou do ideologického „ p o d v ě d o m í " . 21 A t o je ta žalost, lásko! C o ony milióny duší, které se nadále mučí a mučit nepřestanou, p o k o j e nenacházejíce: zda totiž O n t o lotru p o pravici nepřislíbil ze soucitu. Ivan Diviš: Odchod z Čech Marxistický pokus o dialektickou, progresivní' likvidaci křesťanství jako první příčiny radikálního hnusu má arci svůj dějinný spád. Ú t o k proti křesťanství , měl-li být úspěšný, musel být veden proti jeho podstatě. Hegelova dialektická záchrana-likvidace zasáhla t u t o p o d s t a t u , Krista, nedokonale, tím že ji p o u z e vyloučila z absolutního systému p o d r o u š k o u záchovné absorbce. T í m sice Hegel jasně vytyčil cíl likvidace: absolutizaci J e ž í š o v y smrti, ale s vyloučením neabstrahovatelné historické osoby Ježíše se zbavil m o ž n o s t i přinést o této smrti náležitý důkaz. Jinými slovy: vyhodil sice J e ž í š e na smetiště dějin, holý kříž zapojil d o procesu absolutizace ducha, ale s J e ž í š e m vyhodil na smetiště dějin i zmrtvýchvstání, takže právě t o t o mysteriózně dějinné faktum nebyl s t o převést beze zbytku do roviny dialektické konkretizace. Hegeliánská levice jde však za tímto J e ž í š e m na smetiště dějin, nikoli snad z lásky k němu, nýbrž aby jeho historickou o s o b u nadobro očistila, oprostila, osvobodila od hnisavého vředu na jejím těle, jímž je pověra, předsudek, mýtus zmrtvýchvstání. J d e jí o t o prezentovat p o k r o k o v é okcidentální inteligenci J e ž í š e jako mrtvolu na smetišti dějin. Feuerbach, učitel M a r x ů v , pochopil s Hegelem, že první předpoklad kritiky křesťanství tkví ve vyhmátnutí p o d s t a t y křesťanství, a že tím směrem je třeba vést ránu. N e j d e m u zdaleka jen o t o dokázat, že náboženství je projektantské dílo člověka — c o ž právě s výjimkou náboženství židovského a křesťanského nebylo věru těžké — nýbrž o t o , dedukovat, že J e ž í š nebyl Bůh, a že tudíž všechny p o u k a z y na Krista se dovolávají pouze člověka dávno rozpadlého a existujícího leda v mýtech a abstraktních teologických konstrukcích. Podstata křesťanství podle Feuerbacha důsledně domyšleného netkví v projekci ideálního lidství, nýbrž je t o t o ž n á s dávno zpráchnivělou mrtvolou. — Cítit se nucen d o k a z o v a t J e ž í š o v u nevyvratitelnou smrt se zdá být počínání přímo groteskní, uvážíme-li evidentnost smrti v přírodě a kosmu. Nicméně, s křesťanskou radostnou zvěstí smrt jako by ztratila svůj osten, který jí nemohly odebrat žádné záhrobní a gnosticko-spiritualistické mýty, ba
46
Rio
Pretsner
ani „klasický" mýtus věčného návratu. T r i u m f smrti se nedal ničím zastřít, tím méně překonat. A přesto: teprve od vzniku křesťanství lze sledovat nepřetržitý řetěz absurdních p o k u s ů dokázat smrt člověka, který zcela evidentně zemřel na kříži. Protože však jeho učedníci skoro do jednoho položili své životy poukazujíce na historický fakt, že tento Ježíš vstal z mrtvých a překonal smrt nejen svou, ale i všeho lidstva, a že tato zvěst se stala základem kultury, nezbývalo, než d ů k a z o smrti t o h o t o Ježíše zkonstruovat tak, aby jej přinesl sám mrtvý J e ž í š ; aby tedy proti radostné zvěsti byla postavena „dialektická" zvěst Ježíše potvrzujícího svůj vlastní konec a neexistenci živého Boha, šlo o to podat takříkajíc důkaz o smrti Ježíšovy smrti... L z e se skoro ptát, p r o č t o úsilí o zachování a potvrzení smrti? N e m y l m e se, nejde zde o experimentální důkaz, tím méně o vědeckou pravdu. Objektivita Kristova zmrtvýchvstání je vědě nedosažitelná právě proto, že je skutečnosti neopakovatelnou, jež se udála v dějinách, které náležejí k doménám smrti víc než příroda a kosmos. Ale právě svou dějinností zmrtvýchvstání rozrušilo všecky konstrukce, jimiž se člověk snažil uniknout dějinnému zakletí smrti do mimodějinných sfér čirého duchovna, do kosmických utopií, nebo jimiž zabudoval d o dějin cosi jako zákonitý vývoj a pokrok směrem k vědeckému překonání smrti,* a tím i k dosažení kýženého naddějinného b o d u utopického „ o m e g a " . Zmrtvýchvstání však vtisklo dějinám entelechii, jež převyšovala všechny utopické koncepce. N e š l o už jen o „princip naděje" v překonání utrpení, sociální nerovnosti p r o generace kdesi v abstraktním (a tím i mimodějinném, a tím také odosobnělém) budoucnu, nýbrž o radostnou zvěst zmrtvýchvstání všech za horizontem dějin dávno zapadlých nesčetných generací člověka, a tím i zvěst o překonání všeho nezvažitelného utrpení lidstva od počátku dějin, tedy o vykoupení dějin samých, a nikoli jen o utopické vysvobození hrstky přežívajících vyvolenců od dějin, jež by zůstaly — i s nezvažitelným nákladem mrtvých — odhozeny, navždy zapomenuty na prahu jakési privátní naddějinně utopické říše. Žádná světská, tím méně sekulárně náboženská utopická koncepce p o z e m s k é říše spravedlnosti nemůže disponovat takovou nadějí, jež však jedině v t o m t o univerzálně dějinném objemu, v takové všeobsáhlosti má jako naděje smysl, a je s to beze zbytku překonat nezadatelné právo nihilismu. Před šklebem nicoty se zato tratí v bezpodstatě veškerý vývoj, p o k r o k , jakož i naděje, že lze dosáhnout nerozbornou plnost života, sociální spravedlnost cestou plánovitého budování a vědeckého poznání, urychlovaného revolučními zvraty, n e b o ť nihilismus se stále živí p o u k a z e m na miliardy mrtvých, kteří se této plnosti a spravedlnosti nezúčastní, čímž život i spravedlnost — promítané do pseudotranscendence zrovna tak jako božstva světských náboženství — se stávají o sobě výrazem finální (utopické) nespravedlnosti a finálního potvrzení smrti. Zvěst o zmrtvýchvstání relativizuje všechnu absolutizaci vývoje a pokroku nevypočitatelným, nečekaným a náhlým — ba přímo mžitkovým — zá* N i k o l i n á h o d o u se v n ě k t e r ý c h k r u z í c h d n e š n í s o v ě t s k é i n t e l i g e n c e s t a l o p o p u l á r n í u č e n í f i l o z o fa N i k o l a j e F j o d o r o v a ( t l 9 0 3 ) o o b e c n é m z m r t v ý c h v s t á n í , j e h o ž b u d e d o s a ž e n o p r o s t ř e d k y t e c h n o -
O tzv.
smrti
47
marxismu
sáhem d o vývoje dějin, aktem transformace, již nelze žádným vývojem a p o k r o k e m předzjednat a uzákonit. Svět však ve své světskosti počítá s vývojem a p o k r o k e m jako se základními parametry svého principu naděje v konkretizaci utopie. P r o t o také všechny utopické koncepce dialektickou cestou směřují ke konečnému zduchovnění, c o ž v dějinné projekci znamená: nejen k ultimativní negaci dějin, nýbrž především k negaci všeho, co by mohlo být uchváceno zmrtvýchvstáním: především tedy k negaci tělesnosti lidství. N i k o li lidské bědy, sociální bezpráví, smrt, stojí v opravdovém protikladu k utopii, nýbrž krvavě tělesná skutečnost člověka, závislost jeho p o d s t a t n é h o lidství na těle. A především p r o t o zmrtvýchvstání těla představuje absolutní protiklad k utopičnu „ o s o b ě " , jež je vždy a nutně spirituální, chce-li být výhradním dílem autonomního myšlení a usilování člověka. P r o t o nevadí utopickému principu naděje žádné světské náboženství operující duchovní nesmrtelností, nevadí mu také žádná fantazmata mýtů, zato však považuje za absolutně nepřijatelnou zvěst o historickém zmrtvýchvstání tělesného Krista, jež nebylo m o ž n o naprogramovat, ani racionálně odvodit z historického faktu Velkého pátku. P r o t o všichni, kdo všecko vsadili na racionálně utopickou koncepci říše dokonalosti, jíž lze dosahovat — na útěku před nihilismem — evolucí, pokrokem, revolučním bojem, musí o d m í t n o u t zmrtvýchvstání, a jsou nuceni dokazovat smrt Ježíšovy smrti. V ž d y ť všechna evoluce je v zásadě — jak na to poukázali už ruští nihilisté — evolucí postupující o d smrti k smrti a vrcholící absolutnem triumfu smrti (ztotožněné arci dialekticky s životem). Naddějinný bod „ o m e g a " , k n ě m u ž míří evoluce, vytyčuje okraj nekonečné propasti smrti. Absolutní poznání ústí pak do téže identity života a smrti, jež v abstraktním průmětu znamená ztotožnění bytí a nicoty, zánik všeho absolutizovaného myšlení v nekonečně se pohlcující, ztravující a negující identitě: život — smrt — nicota. 22 Nejdialektičtěji si v důkazu mrtvého Ježíše vedli — jak jsme viděli — Bloch a Marcuse. Bloch prezentoval Ježíše jako mýtického exponenta luciferského ateismu. T a t o mýtizace nemůže ovšem zastřít principiální smysl t o h o t o skoro operního zdivadelnění postavy Ježíše: jde o záhrobní zvěst samého mrtvého Ježíše, že není Boha ani posmrtného života. Absurdní rozpornost celého představuje ostatně rub analogické zvěsti, tentokrát o „věčném životě", již hlásá mumifikovaná mrtvola Leninova na R u d é m náměstí; zvěsti, jejíž skutečný obsah je stejný: není Boha, existuje p o u z e mýtus v objetí nekonečné smrti. Marcuse demýtizuje Blochovu koncepci jen p r o t o , aby tento základ nevývratné smrti Ježíše upevnil ještě dokonaleji. J e h o Ježíš je oproštěn od teatrálního luciferismu, je „ h u m a n i z o v á n " ( a tím jaksi demytologizován) v Ježíše-rerevolucionáře, kráčejícího v čele armády chudých. Nikoli však jako v slavné básni Blokově, kde jde za prvé ještě o chudého, nikoli o p o u h o u bezejmennou masu „chudých", za druhé p r o t o , že by se tak znovu obnovil mýtus ve své svůdné podbízivosti, J e ž í š se u Marcuseho vynořuje jako revolucionář ztroskotavší, jako už tolik jiných před ním a p o něm, jako přízrak z hekatomb
Rio
48
Pretsner
mrtvých, jimiž je vytyčen předlouhý marš dějin revolučních bojů. T y t o hekatomby tvoří pak skutečné, i když drapériemi kultur zakryté pozadí dějin, těch kultur, jež si právě p r o t o — tedy i právem utraceného revolucionáře Ježíše — zaslouží nenávist, ba víc: hnus — jako radikální, revoluční přehodnocení všech estetických citů — a s ním spojenou r o z k o š z totální likvidace kultury. Není třeba zdůrazňovat, že Marcuse stojí v tradici dosud málo prozkoumaných dějin extatického obrazoborectví, které se také dovolávalo ukřižovaného — nikoli zmrtvýchvstalého! — Ježíše jako zásadního odsuzovatele a zatracovatele — a nikoli tedy přehodnocovatele! — kulturních statků. Vliv psychoanalýzy v Marcuseově ideologii se mi zdá sekundární, poplatný opožděnému, probuzeneckému americkému puritanismu. Ježíš-revolucionář, a tudíž logicky Ježíš-mrtvý, nemá s psychoanalýzou nic společného. Marcuse jím navazuje na tradici gnostickou, n e b o ť v mrtvém Ježíšovi — inspirován M a r x e m — objevil p o s t a v u , skrze niž mohl nenávist ke křesťanské kultuře integrovat v gnostickou nenávist ke kultuře jako formované hmotě. Kultura, právě ve své křesťanské tradici jako manifestační výraz souhlasu s dobrem stvoření, se pomocí mrtvého Ježíše dala negovat v samé p o d s t a t ě formovaného souhlasu a vyhlásit za manifestaci (sociálního) zla. Mrtvý revolucionář Ježíš vyslovil své ne k t é t o kultuře ve chvíli, kdy odmítl dáblem nabízené krásy světa, nikoli p r o t o , aby a že tím odmítl veškerý imanentizovaný eschaton (řečeno s Voegelinem), nýbrž p r o t o , že — jako revolucionář neodvratně podřízený smrti — nádheru světa negoval zásadně a zgruntu jako fenomén o t o absurdnější, nesmyslnější, čím se jeví krásnější, jako realitu, s níž lze „souhlasit" jedině aktem jejího dialektického povýšení cestou negace. Nikoli náhodou neomarxismus svou negaci kultury ustavičně demonstruje před drapérií kulturní pouště tzv. třetího světa, již prezentuje jako realitu mravně vyššího, revolučního stupně, jako předpoklad a nové východisko utopie spravedlivého světa. Kanibalismus Idi Amina, genocidy kambodžské, vietnamské, univerzální terorismus Kadáfiho a Arafatův etc. představují v této dialektice „kultury" stupně konečného a zdárného překonání „perverzního" a „reakčního" souhlasu s formovanou h m o t o u , jak jej vyslovuje tradice křesťanské kultury. N e z a p o m e ň m e ovšem, že t a t o tradice j a k o kulturotvorná entelechie zanikla s vítězstvím evropského osvícenství, které se plně a bez cenzurních zábran dovršilo teologiemi „mrtvého b o h a " a „mrtvého J e ž í š e " . Marxův zobecnělý hnus z hnisavého vředu náboženství se u Marcuseho rozrůstá v hnus z kultury chápané jako nástroj zastření skutečnosti hekatomb mrtvých revolucionářů, jejichž kosti a prach jsou k nerozeznání smíšeny s dávno zpráchnivělými kostmi popraveného revolucionáře Ježíše. Dialektika t o h o t o myšlení musela vést nakonec ke kategorii totálního hnusu „o sobě", jako entelechie konkretizace negace negace, tj. jako hnací síly systematické likvidace nedokonalého světa. H n u s „ o s o b ě " , jehož dynamickou destruktivní sílu objevil Marx takříkajíc u kořene hnisavého vředu na těle lidstva tváří v tvář křesťanství, se druží k revolučním principům marxismu. Marxovi žáci t u t o kategorii „zlidštili", učinili přijatelnou pro smysly člověka tím, že do jejího čela jednou postavili mýtizovaného Lucifera-Ježíše,* proteovskou posta* U ž v 18. s t o l e t í p o s l o u ž i l L u c i f e r za m o d e l p r o m é t h e o v s k é h o g é n i a . K u l t g é n i a r o z v i n u l y o s v í c e n s t v í m o d k o j e n é g e n e r a c e e v r o p s k é m l á d e ž e v p r v n í p ů l i 19. s t o l e t í . T e p r v e h e g e l i á n s k á d i a l e k t i k a vžak
umožnila
klást
v
sobě
rozpornou,
na m r t v é m
Ježíšovi
založenou
identitu
Ježíše-Lucifera-
P r o m é t h e a . S o u b ě ž n ě s ní se r o z v i j i m ý t u s u k ř i ž o v a n é h o D i o n ý s a . P o l a r i t o u P r o m é t h e u s - D i o n ý s o s se tu už nemůžeme zabývat.
O tzv.
smrti
marxismu
49
vu, j e ž p o d l e p o t ř e b y m o h l a na sebe vzít p o d o b u Lenina, Stalina, M a a a t d . , jindy zas m r t v o l u „ n e z n á m é h o " J e ž í š e j a k o z á s t u p c e „tisíců n e z n á m ý c h p a d lých r e v o l u c i o n á ř ů " , j e h o ž j m é n e m b y l o m o ž n o n e g o v a t s t v o ř e n ý svět totálně. M r t v ý J e ž í š slouží j a k o m a s á m s r o z u m i t e l n ý s y m b o l dialektické negace negace, nesený v čele revolučních šiků, a z á r o v e ň v jejich zádech n e ú p r o s n ě — v p o d o b ě k o m i s a ř e — trestající k a ž d é h o o d p a d l í k a . N e m ů ž e být dokonalejšíh o s y m b o l u , j í m ž by l i d s t v o m o h l o být hermetičtěji o b k l í č e n o ve své vlastní b e z v ý c h o d n o s t i , a j í m ž by byla názorněji v y s t i ž e n a M a r x e m k o n s t i t u o v a n á kategorie h n u s u „ o s o b ě " . P ř i t o m n u t n o uvážit, že kategorii hnusu v jejím v z t a h u k m r t v é m u J e ž í šovi rozvinuli nikoli s o v ě t š t í m a r x i s t é , n ý b r ž levicová inteligence na univerzitách Z á p a d u . L z e se p r o t o — a také z m n o h a jiných s y m p t o m ů — d o m n í v a t , že atak p r o t i p o s l e d n í m z b y t k ů m živého k ř e s ť a n s t v í se připravuje, a ve svých prvních nábězích u z na Z a p a d ě rozvinul. S v o b o d a z á p a d n í h o světa byla p ř e v á ž n ě z p e r v e r t o v á n a k t o m u t o cíli: d o v é s t celou p r o t i k ř e s ť a n s k o u d u c h o v n í a p r a x o l o g i c k o u tradici — j í ž je m a r x i s m u s p o u h o u virulentní s o u č á s t í — k finální syntéze. J e j í f o r m u l a c e zní: m r t v ý J e ž í š j a k o revoluční z v ě s t o v a t e l a urovnavatel cesty p r o p ř í c h o d živého A n t i k r i s t a . J i n ý m i slovy: nikoli s o v ě t s k ý V ý c h o d , n ý b r ž s v o b o d n ý Z á p a d žije v r a d o s t n é m očekávání sub specie venturi antichristi, éry, v níž s v o b o d a b u d e teprve náležitě interpretována ve smyslu a b s o l u t n í g n ó z e , j a k o totální vědecké p o z n á n í t o h o , že vše je d o v o leno. V logické souvislosti s t í m se nedávno ustavila na Z á p a d ě „materialistická e x e g e z e bible, s cílem „ v ě d e c k y " d o k á z a t v z t a h m e z i r e v o l u č n o s t í a nev ý v r a t n o u s m r t i J e ž í š e . O k c i d e n t dozrál k p o z n á n í , že nejvyššího s t u p n ě vše dovolující (i u m o ž ň u j í c í ! ) g n ó z e , identity a b s o l u t n í h o p o z n á n í a a b s o lutní s v o b o d y n o v é h o člověka, lze dosíci jen s m r t v ý m , n e k o n e č n ě m r t v ý m J e ž í š e m . J e m u je „vše d o v o l e n o " — s v ý j i m k o u z m r t v ý c h v s t á n í . N e b o ť t o t o „vše je d o v o l e n o " o d v o z u j e své a b s o l u t n í p r á v o z neexistence z m r t v ý c h vstání, čili z k o n e č n é h o t r i u m f u smrti. T e p r v e nevývratně m r t v ý J e ž í š se m o h l stát v o k c i d e n t ě p o k u š i t e l e m s a m é h o Lucifera — role j a k o by se tu vyměnily! J e n s m r t i n e o d v r a t n ě p r o p a d l ý J e ž í š m o h l L u c i f e r e m nabízené „ k r á s y s v ě t a " o d m í t n o u t z p o z i c e negujícího dialektika, a s t á t se tak jakýmsi M e t a - L u c i f e rem, revolučním s t r a t é g e m nejen spirituálně, ale i h m o t n ě p o d m í n ě n é destrukce, i d e o l o g e m globální k o n k r e t i z a c e u t o p i e . T o , že p a k t e n t o m r t v ý J e ž í š mohl r o z v i n o u t — takříkajíc na okraji f u n d a m e n t á l n í dialektiky negace — například u p e d e r a s t a , smilníka, děvkaře, n a r k o m a n a , h e d o n i s t y atd., p a t ř í k at r i b u t ů m jeho nevývratně smrtelné, p o u z e se vyvíjející ještě-ne-lidskosti. K a t e g o r i í hnusu M a r x p o s k y t l o k c i d e n t u r o z h o d u j í c í p r a x o l o g i c k ý impuls. M a r x v s k u t k u nebyl p o u h ý „ m a r x i s t a " , n e b o ť principiálně domýšlel a předzjednával „ f u t u r i s t i c k é " d ů s l e d k y m a r x i s m u . 23 V r a ť m e se nyní o p ě t k v ý c h o z í o t á z c e smrti m a r x i s m u . P o n e c h m e s t r a n o u u ž s k o r o p o j e d n o století se o p a k u j í c í tvrzení a k a d e m i c k ý c h a p o l i t i c k ý c h expertů, že m a r x i s m u s je „ p a s s é " atd. Z p ř e d c h o z í c h úvah vyplývá, t u š í m , že
50
Rio
Pretsner
m a r x i s m u s ve svých principech (o n i c h ž s k o r o n i k d o s o u s t a v n ě n e u v a ž o v a l ) v y k a z u j e ze všech m o d e r n í c h s v ě t o n á z o r o v ý c h s o u s t a v největší virulenci, ba víc: je s t o všecky t y t o s o u s t a v y b e z e z b y t k u a b s o r b o v a t , p o z ř í t . N a druhé straně se p r o j e v u j e evidentní i d e o l o g i c k ý b a n k r o t m a r x i s m u v mysli těch „ m a r x i s t ů " , kteří t u t o ideologii chápali — v n a p r o s t é neznalosti jejích skutečných principů, její dialektické p a n l o g i k y — j a k o recept na řešení p r o b l é m ů sociálně e k o n o m i c k ý c h . S v é zklamání, b a n k r o t své z a s l e p e n o s t i a h l o u p o s t i p a k p r o m í t a j í d o d v o j z n a č n ě ironického, a o v š e m nedialektického označení „reálný s o c i a l i s m u s " . T o , že dialektika principiálního m a r x i s m u d o vede zapojit d o své d e s t r u k t i v n í p r a x o l o g i e i tezi o „reálném s o c i a l i s m u " , je jiná... Zajisté, j a k o e k o n o m i c k á teorie v e d e m a r x i s m u s k e v i d e n t n í m u b a n k r o t u , jenže t a t o evidence se nabízela okcidentální inteligenci u ž o d dvacátých let. Z dějin filozofie v š a k není t ě ž k é o d v o d i t , že o d o k a m ž i k u a b s o l u t i z a c e lidského r o z u m u , n e b o přesněji: o d z t o t o ž n ě n í lidského myšlení s myšlením B o h a c e s t o u dialektiky, ztratila veškerá, smysly vnímatelná s k u t e č n o s t , j a k o u k o l i p r ů k a z n o s t . N a m í s t o d ů k a z u n a s t o u p i l a interpretace ve své tříštivé reflexibilitě. M a r x i s t i c k á dialektika d o v e d l a p r á v ě t é t o interpretační náhražky využít k vytvoření zdání s o c i o e k o n o m i c k é teorie, jejíž hnací princip však byl skrzn a s k r z a n t i - e k o n o m i c k ý , ba víc: anihilační. J e d i n ý m a r x i s m u s byl s t o se prez e n t o v a t lidstvu j a k o n a u k a o s p á s e s k r z e e k o n o m i i , s finálním p r a x o l o g i c k ý m cílem anihilovat jakékoliv p ř e d p o k l a d y — nejen t e d y n á s t r o j e a v ý r o b n í p r o s t ř e d k y — k a ž d é jiné h m o t n é p r o d u k c e n e ž je v ý r o b a n á s t r o j ů a p r o s t ř e d k ů k vyvrácení člověka jaký substanciálně je, a věcí, jaké substanciálně j s o u .
N e j v ý r a z n ě j i v y v s t á v á t a t o anihilační a n t i - e k o n o m i c k á p r a x o l o g i e m a r x i s m u , k d y ž se s „ u v ě d o m ě l o s t í " aplikuje na e k o n o m i c k o u exegezi bible, o n i ž usilují někteří okcidentální t e o l o g o v é v čele s Michelem C l é v e n o t e m , G e o r g e m C a s a l i s e m , W o l f g a n g e m S t e g e m a n n e m aj. M a r x i s t é by ji měli s l e d o v a t vlastně s nevolí, p r o t o ž e v ní se o b n a ž u j í skryté principy m a r x i s m u z a t í m nejbezostyšněji. A p r á v ě t y t o principy k a ž d ý v s k u t k u u v ě d o m ě l ý , c o ž z n a m e ná dialekticky myslící, m a r x i s t a žárlivě střeží v o s v ě d č e n é tradici okcidentálního e z o t e r i s m u . M a t e r o a l i s t i c k o - e k o n o m i c k á e x e g e z e bible „ z v ě d e č ť u j e " a imanentizuje vykupitelské dílo J e ž í š e K r i s t a p ř e s n ě d o té p o d o b y , j e ž se p ř e d j í m a v ě kryje s p r a x o l o g i í m a r x i s m u , d o p o d o b y dialektické negace s t v o ř e n é h o světa. D o vršuje se t u před n a š i m a o č i m a n o v á okcidentální hierarchie věd. S t ř e d o v ě k ý služebný v z t a h f i l o z o f i e (i p r a k t i c k ý c h věd) k teologii — o n a zle proslulá zásada pbilosophia ancilla theologiae — se t u o b n o v u j e , s tím r o z d í l e m , že na míst o staré teologie n a s t o u p i l m a r x i s m u s ve funkci jakési anti-ideologie. M a terialistická explikace biblických t e x t ů se dílem druží k h e r m e n e u t i c k é m u pluralismu „ m ě Š ť á c k é " lingvistiky, v p o d s t a t ě však — j a k o o s t a t n ě valná část nové h e r m e n e u t i k y — stojí ve víceméně v ě d o m é m s l u ž e b n é m v z t a h u k m a r x i s tické anti-teologii a její dialektice. J d e o t o , aby se nyní m a t e r i a l i s t i c k o u explikací bible p o d p o ř i l zápas m a r x i s m u p o b o k u B l o c h o v y mýtizující dialektiky „ j e ž í š o v s k é h o l u c i f e r i s m u " a M a r c u s e o v y totalitní f o r m u l e : mrtvý Jeítthvše
O tzv. smrti
marxismu
53
je d o v o l e n o — tedy oněch forem n e o m a r x i s m u , jež se vracejí a pronikají k principům marxismu. J e p r o t o celkem logické, že materialistická exegeze bible vrcholí „ v ě d e c k ý m " zjištěním, že J e ž í š o v a smrt na kříži manifestuje J e ž í š o vu abstraktní sice, ale zjevně revoluční negaci daného světa a člověka. Materialističtí exegeti přiznávají, že t u t o negaci nelze sice d o l o ž i t žádnými Ježíšovými revolučními činy; ale právě v nedoložitelnosti je, podle nich, skryta dialektika, jíž přísluší k a ž d é uvědomělé revoluční praxologii. M a r x i s m e m poučená praxologie pak klasifikuje každý vpravdě revoluční čin zásadně a vždy nejprve jako akt negace. T a t o negace musela však v biblickém t e x t u — jenž byl zásadně kladen p o u z e jako dialektická teze revoluce — z ů s t a t nevyslovena, nebo vyslovena p o u z e interlineárně, subverzivně, m i m o dosah nedokonalého komunikativního jazyka. K p o s v á t n ý m ú k o l ů m dialekticko-materialisticky myslících t e o l o g ů náleží t u t o subverzivní praxologii hermeneuticky z h o d n o t i t , a tím p o z d v i h n o u t v ideální f o r m u revoluční negace. Opravňuje je k t o m u — jimi o v š e m konstruovaná — finální identita mezi navěky ukřižovaným J e ž í š e m a historickomateriální bází dialektické negace. J d e tady o cosi jako „na nohy p o s t a v e n o u " identitu alfa-omega, v níž mrtvý J e ž í š se stává „ a l f o u " nekonečného dialektického procesu konkretizace „ o m e g a " . K t é t o identitě se pak upínají nekonečné zástupy „chudých"... T o , že nejde o řešení ekonomické, je nabíledni. K o n k r e t i z a c e „ o m e g a " , neboli p o z e m s k é h o království, vyžaduje jako nezbytný předpoklad nezměrné zástupy „chudých", kteří tu fungují j a k o záruka a zdroj neutuchající a nekonečné konkretizační energie. N e j e d n á se tedy o odstranění chudoby, nýbrž o její dialektické přehodnocení, o její luciferskou metanoiu v nekonečný p r o u d energie nezbytné ke konkretizaci b o ž í h o království. „ C h u d é b u d e t e mít vždy mezi s e b o u " — i t a k t o lze v duchu dialektického materialismu explikovat J e ž í š o v a slova! T a t o konkretizace je o v š e m panlogicky nemyslitelná bez likvidace n e d o k o nalého světa a člověka. K ezoterické vrstvě panlogiky patří pak t o t o : p r o t o ž e chudý je nejvlastnějším p l o d e m a nositelem této nedokonalosti, musí být všechna anihilující energie nekonečných z á s t u p ů chudých namířena především a nakonec proti chudému. C h u d ý konkretizuje p o z e m s k o u říši d o k o n a l o s t i tím, že je jejím cílům o b ě t o v á n , a tím p ř i p o d o b n ě n nakonec m r t v é m u J e P r o t o také J e ž í š zůstává navěky mrtev, aby tak demonstroval — ještě p o své smrti a skrze její nevývratnost — z á s t u p ů m chudých jedinou m o ž n o u formu vykoupení: v p o d o b ě nekonečné aleje křížů mrtvých revolucionářů, jež se zdvihají j a k o milníky na nekonečném p o s t u p u k bodu omega: utopie pozemské říše dokonalosti. T a k se říše dokonalosti, coby omega, nakonec ztotožňuje — ve své abstraktní b o d o v o s t i — s G o l g o t o u jako „ b o d e m " alfa, neboli místem odsouzení světa dialektickou negací. V souhrnu lze říci: mrtvý revolucionář J e ž í š je jakousi ideologizovanou „inkarnací" ještě-ne-člověka, vnitřně r o z p o r n ý m modelem na kříž přibitého teprve vznikajícího člověka. T e n t o mrtvý J e ž í š , j e h o ž smrt tvoří dějinné ohnisko v nekonečném procesu dialektických revolučních negací, je tedy nezbytně i b o h e m o d o s o b n ě l é anonymity, bohem člověkem d o s u d bez lidské tváře,
Rio
52
Pretsner
j e n ž se nejdokonaleji z t o t o ž ň u j e s m a s o u a n o n y m n í c h , beztvářných, odo s o b n ě l ý c h chudých. Z t o t o ž n ě n í m s t í m t o m r t v ý m J e ž í š e m se chudý t e p r v e náležitě zařazuje d o k o l e k t i v u b r a t ř í v imitatio m r t v é h o J e ž í š e , neguje s v o u d o m n ě l e l i d s k o u tvář j a k o p r o d u k t třídně p o d m í n ě n é m y s t i f i k a c e , jíž vykořisť o v a t e l s k á třída ještě-ne-lidí zastírá p r a v o u p o d s t a t u r o v n o s t i , a přijímá o n u „ n e - t v á ř " či „ j e š t ě - n e - t v á ř " m r t v é h o J e ž í š e . J e t o o s t a t n ě t a t á ž ne-tvář, s níž se n á b o ž e n s t v í m r t v é h o J e ž í š e z t o t o ž ň u j e j e d n a k s evolučními sociálními vědami a jednak s o d v ě k o u g n o s t i c k o u negací člověka coby tvora n e d u c h o v n í h o . Netvář mrtvého Ježíše vyjadřuje i novou p o d o b u „překonání hříchu". Teprve zanonymnění, depersonalizování umožňuje t o m u t o mrtvému Ježíšovi p ř e k o n a t hřích, t o t i ž p ř í m o u ú č a s t í na j e h o znetvořující aktivitě. T a k se překonání hříchu a v y k o u p e n í stane d y n a m i c k o u s l o ž k o u d i a l e k t i c k é h o p r o c e s u , v n ě m ž hřešit z n a m n e n á p ř e k o n á v a t ujařmení hříchu. H ř í c h tak akceleruje n a k o n e c p r o c e s z l i d š ť o v á n í ještě-ne-člověka, a t í m i k o n k r e t i z a c i p o z e m s k é h o království d o k o n a l o s t i , ba p ř e d s t a v u j e vlastně j e d i n o u p ř í s t u p n o u c e s t u k dokonalosti. P r o t o není divu, že i s l o v o „ h ř í c h " bylo v g n o s t i c k é teologii zprůsvitněn o celou s a d o u o d o s o b ň u j í c í c h t r a n s n o m i n a c í , k o n s t r u o v a n ý c h a n o n y m i z u j í c í m i sociálními v ě d a m i , v čele s psychologií. *
V H e g e l o v ě a b s o l u t n í m s y s t é m u nebylo m í s t a p r o J e ž í š e K r i s t a , n ý b r ž p o u z e p r o h o l o u p a n l o g i č n o s t v e l k o p á t e č n í h o kříže. H e g e l o v i žáci, k n i m ž n u t n o p o č í t a t dnes většinu o k c i d e n t á l n í c h t e o l o g ů , g n o s t i c k ý m i n s t i n k t e m naší s o u m r a č n é éry poznali, že m r t v ý J e ž í š se dá klást j a k o p o s l e d n í m o ž n ý o b j e k t vykazující potenciální n á b o j s v ů d n o s t i schopné k n e r o z e z n á n í p r o p o j i t okcidentální „ T o d e s t r i e b " se s m ě ř o v á n í m k racionálně spirituálnímu a b s o l u t nu. A b s o l u t n o s t s y s t é m u v y ž a d u j e nejen globalitu, ale i s y n t e t i č n o s t s v o d u . V e volbě m r t v é h o J e ž í š e se jim p o d a ř i l p r a x o l o g i c k ý tah v p r a v d ě globálně strategického d o p a d u . Z d á se, že t e p r v e t a k se m ů ž e m a r x i s t i c k á g n ó z e z m o c n i t světa a d o s á h n o u t t a k p o z i c e , na n í ž a z níž by se m o h l a p o k u s i t o dialektick o u pan-negaci. H e g e l o v i žáci nebyli zajisté první, kteří přišli s tezí o m r t v é m J e ž í š o v i . S k o r o celá g n o s t i c k á tradice, včetně z ní o d v o z e n ý c h herezí, o p e r u j e m r t v ý m J e ž í š e m . T e n t o m r t v ý J e ž í š s l o u ž í j a k o iniciační v ý c h o d i s k o g n o s t i c k é h o plánu z d u c h o v ň u j í c í h o s e b e v y k u p o v á n í člověka. R a n ě g n o s t i c k ý J e ž í š „ v y k u p u j e " p r o t o zcela logicky p o u z e s á m sebe. V y k o u p e n í J e ž í š o v o m á zde tedy r á z p o u h é o s o b n í záchrany, j e ž je n e p ř e n o s n á a m ů ž e s l o u ž i t leda j a k o znamení, j a k o s y m b o l . K a ž d ý další jedinec m u s í v y k o u p i t s á m sebe, t o ť jediná m o ž n á f o r m a následování. R a n á g n ó z e se snaží d o s p ě t k t o m u t o m r t v é m u J e ž í š i o k l i k o u přes spiritualizaci jeho z m r t v ý c h v s t á n í . C o „ v s t a n e z m r t v ý c h " je stínovité, stále p r ů svitnější, o d o s o b n ě l e j š í schéma. P o k u d t e d y g n o s t i c k á tradice p ř i p o u š t í cosi j a k o z m r t v ý c h v s t á n í , p a k leda v p o d o b ě cyklického n á v r a t u J e ž í š e d o dějin, p o k a ž d é v d u c h o v n ě j š í c h p o d o b á c h , v nových evolucionistických inkarnacích, j i m i ž se klade jen další m o d e l p r o vyšší „ d i a l e k t i c k o u " rovinu v p r o c e s u z d u chovňování.
O tzv.
smrti
marxismu
53
Hegeliánská levice na t u t o tradici navazuje, s tím rozdílem, že se zánikem křesťanské kultury nemusí u ž j a k o raná, křesťanstvím pronásledovaná g n ó z e hlásat eskapismus, nýbrž naopak m ů ž e zcela suverénně o p e r o v a t systematickými plány konkretizace o n o h o utopicky-spiritualistického schématu. V okcicidentu není u ž síly, která by mohla zabránit konečné fúzi dialektické praxologie m a r x i s m u s m a g i c k o u svůdností m r t v é h o J e ž í š e , revolučního p r o t e a všech myslitelských forem a m a s e k na cestě za a b s o l u t n e m identity všeho a ničeho. (1981)
< V* edice rozmluvy Londýn
1984
Karel
Čapek
Proč nejsem komunistou? T a t o otázka se z čistá jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. J e jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku „Proč nejsem agrárníkem", nebo „Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýt komunistou znamená být nekomunistou. Nebýt komunistou není pouhý názor, nýbrž jisté krédo. Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze mi bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že jsem nekomunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní; holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často, jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protože jsem na straně chudých.
Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a musel se podívat na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. T a t o všivá, nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let, zavlaje prapor revoluce, a pak Jakže, za dva roky, za dvacet let? C o ž můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoasie, která zde nedovede anebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor
56
Karel
Čapek
revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velkým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou hanbou a bolestí, nýbrž vítanou reservou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. „ T í m je vinen společenský řád." — N e , tím jsme vinni my všichni, ať stojíme nad t o u t o lidskou bídou s rukama v kapsách nebo s praporem revoluce v rukou. Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoli. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; a vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my, lidé, cítíme. Bída není instituce nebo třída, ale neštěstí; ohlížeje se p o výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrinu třídní vlády. N e mohu být komunistou, protože jeho morálka není morálkou pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně; nejprve musíme vládnout, a pak — snad — na vás dojede. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.
Chudí lidé nejsou masa. Tisíce dělníků může pomoci jednomu z nich v jeho existenčním boji; ale tisíce chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový a bezradný člověk je naprosto osamělý. J e h o život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými; je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlápek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch — chudí padnou zase ke dnu a nanejvýš k nim přibudou jiní. Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů. J s o u prostě politickým materiálem; je třeba stlačit člověka do jakési fasony, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna, nebo z určitých idejí; pohříchu uniforma z idejí se nemůže obyčejně po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: „Žádám od tebe něco, avšak nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet jako posloucháš a mlčíš v továrně. Za to jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi, povede se ti hůře, nebo lépe, což ti nemohu zaručit; řád světa ne-
Proč
nejsem
komunistou
57
bude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější." Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou. A přece by byla svrchovaně poctivá, a kdo ví, zda by nebyla z vysoce morálních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní nabídky. Živiti chudého člověka sliby, je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes, tak jako před sto lety, lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně u nás je značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratilli něco, ztratil poslední kůrku chleba; a s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech nejvyššího počtu, ať už je to válka, nebo valutová krise, nebo cokoliv jiného, je to chudák, který si to odnáší nejdříve a nejtíže. Není proste mezi a dna bídy. T o nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, ale krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo. C o tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem „vývoj". Myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. J e ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dost mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv. N u ž e , je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že je dost dokonale spravedlivých v této sociální Sodomě; ale v každém z nás Sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli p o delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o této věci bude mi mluvit dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce. Věřit, že problém chudých je úkolem dnešního a ne až příštího řádu, to znamená ovšem nebýt komunistou. Věřit, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes než revoluce za dvacet let, t o znamená velmi nekomunistický temperament.
58
Karel
Čapek
Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měštáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed, není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, to je špatné. V jedné baladě praví Jiří Wolker: „Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." J e to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. N a dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje, než fabrikant nebo ředitel továrny. Zedníci na stavbě užijí víc legrace, než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka, drhnoucí podlahu, než její paní. Tak zvaný proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá „výchova mas k revolučnosti" nebo „posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou i jeho primitivní radost ze života. T o je první splátka na budoucí lepší svět. Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoasií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; bud je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž bucf perverse bohatých nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jakým je většinou proletář, žije v strašlivě zkresleném světě, který mu nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene a navždy vyvrácen. A protože takový svět je jenom fikce, bylo by velmi na čase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci, třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o lidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přece všechno takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibuličkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň
Proč
nejsem
komunistou
59
a síru. J e daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie, a důvěry, a přívětivosti, a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém, ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí konec konců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jenom daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk. Velmi lehko, dejme tomu, se řekne, že les je černý; ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná, ale běžte tam hledat špatné lidi. Pokuste se soudit lidi bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani slupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; a za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou a má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo, aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrz mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnosa by řekla, že je to pathologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvíli vedle žebráka na rohu ulice. Všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího: totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učinit canaille; takového poníženi si ale chudý člověk nezasluhuje.
Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; a myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat
60
Karel
Čapek
zázraky. Zastávám se dnešního světa ne proto, že by to byl svět bohatých, ale proto, že je to zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. N e z n á m celkem oněch deset tisíc bohatých, nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoasie, tak, že mi byl vytýkán pesimism špinavý. Ř í k á m t o proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže t u t o třídu nahradit: ale může do ní vejít. Není proletářské kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury: co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na střední a tak zvané inteligentní třídě. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu v něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku i plácnout; ale hrne-li se komunismus vpřed nejprve tím, že šmahem odmítá j a k o nepotřebný brak všechno, čemu říká buržoasní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná brát v počet, co by se takhle zmařilo. U ž jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny rady, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. T v r d á je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochotě pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; r o z u m o v é důvody tě nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl. Pak je tu otázka násilí. N e j s e m stará panna, abych se křižoval při slově „násilí"; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, p r o t o ž e b u ď jsem já slaboch na něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl bránit. J a k vidíte, nejsem zrovna rváč, ale kdyby měštáci začali provolávat, že půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běžel na p o m o c těm věšeným. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje. T e n , k d o volá po střílení a věšení, rozvrací lidskou společnost, nikoliv sociálním převratem, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti. Ř í k á se mi „relativista" pro zvláštní a patrně dost těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. J e tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společenských lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu a optimismus, a mnohé jiné věci, bez kte-
P r o č nejsem
komunistou
61
rých se nedá žít. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí, a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference, sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mně to říká p o česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme. Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění, je to pokus roztříštit celý lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říct. C o je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jakoby nebyly tady i tam lidé fysiologicky a morálně tíž. Pošlete na mě nejorthodoxnějšího komunistu, neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými o tom, co se netýká komunismu. Mluvte s ním o funkci sleziny, a on vám řekne, že je to měštácká věda; podobně existuje měšťácký romantismus, měšťácká humanita, a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská. N e proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jím posléze nepřejí. N e b o snad to není síla přesvědčení, nýbrž jakýsi rituální předpis, nebo konec konců řemeslo. Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznuti z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než nuznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté-intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a tím vším, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubice míru, ne-li mezi námi, tedy nad našimi hlavami, nebo přímo s hůry. J e mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše. J e mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu, a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň rozumět, a t o už by bylo mnoho.
Ivan Klíma
M Á
VESELÁ JITRA
Jindřich
Petřík
O p u s Dei Já jsem Cesta. (Jan 14, 6) Vybrat si cestu je stejně nepříjemné, jako každá volba, protože důsledky nelze nikdy předvídat a vždycky hrozí nebezpečí, že se tím člověk zříká vyšších cílů, všech jiných setkání a zpěvu ještě krásnějšího ptactva. Ale bez rizika zbývá jenom cesta už jednou vykonaná a nostalgické setrvávání v minulých hrdinstvích. Člověk bucf volí kvůli příjemnosti cesty samé, ale to se pak jenom toulá, protože právě svítí slunce — nebo si vybírá cestu kvůli cíli, a potom je ochoten přijmout kamenitou pěšinu, žíznit i hladovět a přesto jít sebedále, poháněn touhou duše po podivuhodném městě za devaterými horami. Tulák, který poslouchá za teplého večera Faunovu flétnu, nežli jej přemůže chlad a tma, pln sebelítosti v bezvýchodné nejistotě, symbolizuje konce epoch. Poutníkova sebekázeň připomíná disciplínu civilizací. K d o jde za hlasem svého srdce, rád se odříká rozptýlení. Jakou cenu má přesvědčení, nejsme-li ochotni podle něho jednat a podstoupit pro ně nebezpečná dobrodružství, výsměch i bití? Má-li život cíl, pak půjdeme po cestě, která je symbolem civilizace a rozděluje divokou přírodu čarou myšlenky, rozkazem ducha a slibem naplnění naší naděje. Bez cesty by málokdo našel cíl v omezeném kolotoči života. Jen málokdo by však bez pomoci dosáhl plné pravdy rozumem. Existuje mnoho cest, které se kříží, rozcházejí a sbíhají. Poutník musí hledat a žíznit po cíli, jehož cena je úměrná nebezpečí, odříkání a úsilí. „Modli se, abys nikdy nebyl spokojen s tím, co je snadné." (Cesta, 39) Jestliže nás o cíli poučilo Zjevení, pak nám na cestě pomáhá nadpřirozená přítomnost Spasitelova v podobě jeho Církve. Její apoštolát se v dějinách projevil výbuchy duchovní energie, která vytvořila armádu světců katakomb, obrodila evropskou civilizaci řeholním hnutím, zrodila Tovaryšstvo a rozeslala radostné poselství za sedmero moří novověku. „Ztratíš-li nadpřirozený smysl bude pouze dobročinností, Tvá
života, Tvá křesťanská láska čistota sluíností, Tvé umrtvo-
Jindřich
64
vání hloupostí, Tvá budou neplodné. "
sebekázeň
bičem
a všechny
Tvé
Petřík
činy
{Cesta, 280) V roce 1934 vydal španělský kněz Josemaria Escrivá knihu 999 duchovních rad, která byla později pod jménem Cesta přeložena do mnoha jazyků a stala se klasickým dílem duchovní literatury, jakousi obdobou Kempenského Následování Krista. Opakuje se zde Ježíšova výzva: „Bucfte dokonalí, jako je dokonalý můj Otec nebeský". Hnutí, které v r. 1928 založil, se obrací ke všem, kdo hledají duchovní dokonalost v životě vyplněném světskou prací a slibuje jim pomoc na cestě ke svatosti. Sdružení se rychle rozšířilo do mnoha zemí a jeho ústředí se pod ochranou Pia XII. přestěhovalo do Říma. Escrivá tak o třicet let předešel Konstituci o Církvi II. vatikánského koncilu, na jejímž základě mohl dát Jan Pavel II. hnutí, které se nazývá Opus Dei nebo jen prostě Dílo, přiznáním statutu osobní prelatury pevné místo v církevní organizaci. Boha lze totiž slavit nejen v klášterní izolaci, ale také v každodenní činnosti, v práci i ve společenském životě. Všechno, co křesťan dělá, se může stát modlitbou a celý život lze trávit v boží přítomnosti. T a t o laická svatost není o nic méně záslužná, nežli zasvěcení se Bohu v kněžském nebo v řeholním povolání. J e jen jinou cestou. Práce, k níž je člověk vybízen na samém počátku knihy o Stvoření, není prokletím, ale projevem boží lásky, prostředkem ke zdokonalení a cestou ke svatosti. Tvořivá činnost je nejen projevem lásky, která vede ke společenskému pokroku a větší spravedlnosti ve světě, ale také formou i cílem posvěcující modlitby. Oduševnělá práce je důsledkem úsilí o duchovní dokonalost. Nadpřirozené ospravedlnění práce a její posvěcující role byly vždy součástí křesťanského povědomí; teoreticky a organizačně však nacházelo svůj výraz jenom v mnišských řádech. Použít však záměrně každodenní činnosti křesťanů také jako podnětu k duchovnímu růstu, to je novým aspektem teologického myšlení, jak se obráží nejen v díle Escrivy, ale také například ve skvělé knize kardinála Wyszynského Duch lidské práce. Zcela ve smyslu II. vatikánského koncilu se tedy dnes věřící otvírají světu a jdou na svá pracoviště, nejen aby zajistili svou hmotnou existenci, nýbrž pro spásu bližního a sebe sama. Sama práce se tak stává apoštolátem. Opus Dei je mezinárodním společenstvím katolíků, které napomáhá k praktikování křesťanských ctností a k apoštolátu, jenž má nejen osobní, ale i společenský rozměr a proto vyžaduje organizaci. Dílo řídí školy, kluby mládeže, kulturní střediska, organizuje pracovní a zájmové kursy. Především však poskytuje sto tisícům svých
Opus
65
Dei
členů duchovní oporu a vedení. T i členové, kteří bydlí v domech a kolejích Díla, věnují svůj volný čas po návratu z práce studiu a apoštolátu a zůstávají svobodní. Většina členů, kteří pocházejí ze všech společenských vrstev, však žije se svými rodinami uprostřed světa. Jejich apoštolát spočívá v příkladné práci v zaměstnání, v rodině a ve společnosti. Členové O p u s Dei si zachovávají stejnou svobodu jednání a filozofických i politických přesvědčení jako všichni ostatní katolíci. Dílo má výlučně duchovní cíle a nikdy nezasahuje do praktických rozhodování svých členů v každodenním životě. Pomáhá jim však poznat lépe katolickou víru prostřednictvím pravidelných přednášek a schůzek, duchovních obnov či kursů. Členové O p u s Dei nejsou nějakými mnichy v civilu, řídí se však příklady světců a radou církevních učitelů. Jejich příkladem je nenápadná práce Kristova pěstouna a hlavní přímluvkyní Panna Marie a archandělé. Učí se být plni radostného sebevědomí dětí Božích, které se cvičí v nezištné práci a v odříkání a které si vždy najdou čas pro pravidelnou formální nebo meditativní modlitbu, pro časté svátosti a duchovní četbu. Vědí totiž, že ten „kdo chce jít sám a bez opory mistra a průvodce, bude jako osamělý strom v poli bez majitele. A ť rodí jakkoli, kolemjdoucí otrhají ovoce dříve než dozraje" (sv. Jan z Kříže, III. díl Spisů, str. 241). Proto jim Dílo poskytuje osobního duchovního rádce. O p u s Dei tak přejímá tradiční prostředky duchovního vedení, ale doplňuje je v ortodoxním duchu novým zaměřením. Klade přitom důraz na posvěcení práce modlitbou a posvěcení modlitby prací. Apoštolát tedy nezačíná p o práci, začíná probuzením ráno a trvá p o celý den. V tomto smyslu pak není rozdílu mezi dobou zaměstnání a volným časem, který trávíme s přáteli nebo v rodině. Veškerá naše činnost se přece odehrává v podivuhodném duchovním světě, který je zvláštním světem spásy. Naši světskou činnost, naše denní pachtění a starosti protíná plamen ducha ve věčném symbolu kříže, který sám Bůh nesl a nám předal. Dílo se tak vymyká nálepkám jako pokrokový nebo tradiční. Plno nadčasových ctností se neohlíží do minulosti a přitakává stvořenému světu. Vůči mravnímu zlu je však nekompromisní. T a t o výzva světu vede v důsledku nezbytně k onomu protivenství, které předpověděl Kris-
Námitky „Jestližepronásledovali mne, budou pronásledovat i vás... to všechno budou proti vám dělat pro mé jméno, protože neznají toho, který mě poslal. " (Jan 15, 21)
66
Jindřich
Petřík
„... svět je však nenáviděl, p r o t o ž e nejsou z t o h o t o světa... neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého." (Jan 17, 14 a 15) V duchu ú t o k u proti zbytkům naší civilizace se popírá význam řeči, systematického myšlení, institucí a smysl cesty i světa. Utrpení ztrácí smysl a umrtvování těla je absurditou. Všelijací humanisté, liberálové a socialisté, které není slyšet, když se vraždí nenarozené děti, pozdvihnou velký pokřik okamžitě jakmile někde spatří snahu p o sebeovládání. V Cestě je napsáno, že se „žádný ideál nestane skutečností bez o b ě t i " (175), „kde není umrtvování, není ani ctnost i " (180) a konečně, že „plody umrtvované duše je pochopení a shovívavost pro ubohost druhých, ale nesmlouvavost pro svoji vlastní" (198). Nemá-li práce metafyzické ospravedlnění, stává se obtíží nebo i kletbou a její oslava je pak jen prázdnou hrou slov, jak to dobře chápou lidé v komunistických státech. Pohanský svět t o t i ž cítí svou nesmyslnost a bojí se křesťanské civilizace, na jejíchž plodech parazituje. J a k by pak mohlo O p u s Dei uniknout kritice? Dílo vzniklo ve Španělsku a přežilo tam Frankovu dobu. J e h o spiritualita má španělskou tradici a temperament, který s radostí převzali mladí lidé mnoha národů. N e n í divu, že v době primitivní demagogie, kdy všechno, co nesympatizuje s komunismem bývá označováno za fašismus, sklízí i O p u s Dei tuto nadávku. Velmi oblíbené je nařčení z hromadění majetku a intrik. Ale žádná velká instituce nemůže existovat bez organizační struktury a tedy bez jisté hmotné základny. Sobectví v užívání osobního majetku je přes všechna ujišťování o opaku požadavkem doby. Socialisté místo aby přitakávali skutečnosti, že členové Díla zcela svobodně své příjmy používají společně a že mají jen tolik majetku, kolik potřebují ke svému zaměstnání a apoštolátu, zapomenou najednou na svůj vyhlašovaný ideál a nad takovým p o s t o j e m k majetku se velmi rozhořčují. J e d n í m dechem však Dílu hmotný majetek vyčítají a jsou podrážděni i tím, že se členové O p u s Dei oblékají přiměřeně svému společenskému postavení. O p u s Dei je prý elitní společností vlivných, vzdělaných a bohatých. Každému, i nekřesťanu, je však dána příležitost seznámit se s Dílem prostřednictvím duchovních exercicií, a p o k u d projeví trvalý zájem a jeho chování dá záruku, že nejde jen o přechodné nadšení, je mu nabídnuta příprava ke členství. T a k o v ý výběr má na zřeteli povahové rysy budoucích členů a jejich schopnost k apoštolátu. J e ovšem pravda, že k t o m u abychom se stali světci nestačí vyplnit přihlášku. V t o m t o smyslu je tento apoštolát opravdu elitní. Nezáleží
Opus
Dei
67
však nikdy na světském povolání. Dílo touží pomoci všem poctivým a pilným lidem. Ekumenický ráz Církve spočívá ve skutečnosti, že její apoštolát směřuje ke všem lidem, bohatým i chudým, negramotným i vzdělaným — liší se jen svou formou. ( „ J s o u tedy dary rozmanité, ale všechny pocházejí od jednoho a téhož D u c h a . " I. Kor. 12,4) Jiné schopnosti potřebuje matka, která vysvětluje první tajemství víry dítěti a jiné kněz, který promlouvá k dospělým. Jinými slovy se bude zvěstovat evangelium v Číně a jinými v Evropě. V temže duchu, ale jinými prostředky bude pracovat misionář a univerzitní kaplan. Křesťanství není jen vírou pro malé děti. M á m e povinnost růst ve víře a v poznávání Krista podle svých schopností. Podivný by byl křesťanský vzdělanec, který by měl náboženský obzor desetiletého dítěte a podivný by byl světec, který by neznal Písmo a nauku Církve. Zde spočívá specifický úkol O p u s Dei. Všude na světě nabízí solidní, nerozmělněnou nauku Církve dospělým a pobízí vzdělané, aby k t o m u t o poznání použili všech svých schopností a aby se tak stali co nejlepšími apoštoly. „Nezůstaneš-li ve spojení s Kristem v modlitbě a ve chlebu, jak s ním můžeš seznámit druhé?" (Cesta, 105) Dílo vybízí své členy, aby se neustále vzdělávali ve svém oboru a aby se tak jejich práce stala všem vzorem — tak, jak to odpovídá Kristovu p o ž a d a v k u a křesťanským ctnostem. Jestliže se mají tito věřící stát apoštoly tam, kde pracují, či ve společnosti kde žijí, musí t o m u odpovídat jejich každodenní chování a práce. Musí usilovat, aby se stali nejlepší ve svém oboru — a jestliže se jim to často podaří, lze pak vinit O p u s Dei z intelektualismu? V ž d y ť v duchovním vedení O p u s Dei není ani nic z intelektuální nerozhodnosti, ani žádný sklon k vypočítávání eventualit, není t o žádná hra s novými výrazy ani hlasování o pravdě. N a b í z í se zde jen čistá voda magisteria, ano, ano a ne, ne ve věcech víry, a t o vše v p o k o r n é m vědomí omezenosti našeho poznání a ve spoléhání na osvícení milostí. Z ú t o k ů proti instituci tak úspěšné j a k o je O p u s Dei lze někdy vyčíst skrytý obdiv k ještě neotupenému křesťanství, jindy obavy z jeho návratu do společenského života, anebo také p r o s t o u neznalost. N á m i t k a proti pokání či umrtvování je totiž jen námitkou proti křesťanství samému. J e ž í š nás vyzývá k pokání, n e b o ť hodina se přiblížila. Pouze jednu námitku lze brát vážněji. J e t o obvinění ze sektářství a ze snahy vytvářet církev v Církvi. N o v é formy praktické zbožnosti vždy v dějinách Církve vyvolávaly t o t o obvinění. J a k o dříve, tak i dnes se výzva k plnokrevnému křesťanství liší o d každodenní nedokonalé praxe a posvěcování světa vyžaduje více než
68
Jindřich
Petřík
nedělní chvíli v kostele. O p u s Dei nabízí pouze duchovní p o d p o r u křesťanům, kteří o t u t o osobní svatost usilují. Dílo k t o m u potřebuje jistou organizaci a výchovu vlastních kněží, kteří se rekrutují ze světských povolání, aby mohli účinně uspokojit specifické potřeby apoštolátu. S příkladnou péčí spravuje Dílo své instituce. Celá tato činnost pak probíhá nenápadně, bez zevní sebechvály a bez aktivní propagace, jakou se někdy představují světské instituce. O p u s Dei je dnes uznávanou a svébytnou součástí Církve, která má své zvláštní rysy právě tak, jako různé kláštěrní řády nebo laická sdružení. Potvrzuje se zde znovu, že existuje sice mnoho cest ke svatosti (spojených se sebeodříkáním a modlitbou), ne však mimo Církev. N a p r o s t é podřízení papežské autoritě sdílí O p u s Dei s T o varyšstvem, nemá na rozdíl od něho však ani uniformu, ani quasi vojenskou organizaci. Tváří v tvář opakované podpoře Vatikánu není obvinění ze sektářství moc přesvědčivé. V r. 1982 byl O p u s Dei přiznán status osobní prelatury. Z církevně právního hlediska to znamená, že je vede prelát, tzn. člen biskupské kongregace. T o t o kanonické zařazení vyjadřuje nejen právní uznání Díla, ale odpovídá také přesně jeho aktivitě. Všichni členové Díla však zůstávají i nadále podřízeni svým diecézním biskupům a duchovním správcům. „ D í l o je spirituální a apoštolskou organizací... jestliže nevěříme v dobrou vůli jeho členů, nemůžeme nikdy pochopit co dělají." (Escrivá) Nedůvěra k O p u s Dei spočívá nejen v základní nedůvěře materialistické společnosti proti civilizačnímu rázu duchovního úsilí o sebeovládání, ale také v o d p o r u křesťanství, bucf ovlivněného pohanským prostředím, pro které se náboženské požadavky zjednodušily na mlhavé humanitní příkazy, nebo na jakousi amatérskou charitativní činnost a zcela minimální duchovní aktivitu osobní. Záměrná nenápadnost Díla vyvolává podezření z neduchovních cílů a dohady o pomyslných tajemstvích. Dílo však neposkytuje společenské výhody a není tajným klubem nebo zednářskou lóží vzájemné podpory. N a o p a k , vyžaduje p o u z e sebeobětování a osobní nasazení pro druhé. Pro samotné členy O p u s Dei znamená však jejich výlučné úsilí také nebezpečí, že se ocitnou v diaspoře, místo aby vlastní prostředí a vedení sloužilo jen k načerpání duchovní síly pro apoštolát v zprofanovaném světě. Zakladatelův mimořádný charakter a jeho podivuhodná osobnost se postaraly o radostnou atmosféru mezi první generací členů, která vytvořila jistý sloh života podle jeho zvyklostí a pravidel. Dnes by mělo hnutí, vedeno zakladatelovým nejbližším spolupracovníkem, dokázat, že tyto zvyklosti přežijí jako radostný a účinný výraz dobrovolné kázně a že nepřátelský p o s t o j mnoha lidí a většiny sdělovacích prostředků nemusí nutně vést k pocitu ukřivdě-
Opus
Dei
69
nosti a izolace. Pronásledování nenaplňuje přece světce hořkostí, vždyť se tím jen naplňuje Kristova předpověcf. J a k o každá úspěšná instituce podléhá i Opus Dei nebezpečí určitého zkostnatění a pokušení, brát sebe samu příliš vážně. T o t o nebezpečí ohrožuje nejen zevní zvyky členstva, ale co je nebezpečnější, mohlo by překážet v jeho duchovních cílech na cestě ke svatosti, a tedy i svému apoštolátu. Pokud jsme přesvědčení, že Dílo je jedním z mezníků neustálé obrody křesťanství v dějinách světa, měli bychom se svou modlitbou přimluvit, aby je milost Páně i nadále na této cestě provázela.
VACLAV HAVE L
O
LIDSKOU IDENTITU svědectví edice rozmluvy Londýn 1984
Josemaria
Escrivá
Cesta*
A ť není tvůj život neplodný. Bud užitečný. Zanech po sobě stopy. Vyzařuj plamen své víry a lásky. Svým apoštolským životem setři stopy kalu a špíny, které tu zůstaly p o nečistých rozsévačích nenávisti. Všechny cesty země zažehni Kristovým ohněm, jejž nosíš ve svém srdci. Neříkej: Takový jsem... je to už má povaha. J e to nedostatek tvé povahy. B u d mužem — „Esto vir". Otoč se zády k pokušiteli, když ti našeptává, nač si máš ztěžovat život. Zbav se svých maloměstských názorů. Otevři své srdce tak, aby vše obsáhlo — katolicky. Nepoletuj jako slepice, když se můžeš vznést do výše jako orel. Opakuj, co jsi právě řekl, ale jinak, beze zloby, a tvé argumenty získají na váze... a hlavně, neurazíš Boha. Vzrůstej překážkami. Boží milost tě nikdy neopustí. Projdeš skalou. Vadí snad, že máš na chvíli přerušit svou činnost, když později, jako stlačená pružina, dospěješ nesrovnatelněji dál, než se ti kdy snilo? Bud pevný. Staň se mužem. A potom... světcem. Jsi vypočítavý. Neříkej mi, že jsi ještě mladý. Mládí dává vše co má, bez výhrad. Vždycky jen pro sebe. Zdá se, že nejsi schopen cítit bratrství v Kristu. V těch, kteří tě obklopují, nevidíš nic než stupně k dosažení cíle. Předpovídám ti naprostý neúspěch. A až ztroskotáš, budeš chtít, aby jiní nakládali s tebou s láskou, kterou jim sám odpíráš. Nikdy nejdeš k jádru věci. Někdy ze zdvořilosti, jindy ze strachu, aby * V y ž l o p o p r v é španělsky v roce 1934. Č e s k é vydání A r e s , Milán 1969.
72
Josemaria
íiscrivá
sis neuškodil anebo ze strachu, že někoho zraníš. Vlastně vždycky ze strachu. Pokud se budeš bát pravdy, nikdy nebudeš mužem zdravého rozumu. N e b o j se pravdy, ani kdyby měla znamenat tvou smrt! Víra, veselost, optimismus. Jenom ne pošetilost, která zavírá oči před skutečností. Omluv se zdvořile, tak jak to vyžaduje křesťanská láska a dobré mravy. A potom... hybaj na cestu! S posvátnou přímočarostí, bez ustání až do konce, tj. do vykonání všech svých povinností. Proč ti tak vadí co o tobě lidé říkají. O č horší by bylo, kdyby tě opustil sám Bůh. PokrČ rameny a vytrvej... v konání dobra. Nemyslíš, že rovnost, tak jak je dnes chápána, se rovná nespravedlnosti? Pročpak při posuzování druhých se necháváš unést hořkostí svých vlastních neúspěchů? J a k snadno bychom se mohli přizpůsobit ostatním. T e n t o -ýrok nacházíme ve slovníku těch, kteří nechtějí bojovat, kteří jsou příliš líní, příliš vypočítaví nebo příliš zbabělí, protože se už předem považují za poražené. Činnost bez modlitby nestojí za nic. Teprve obětí však nabývá modlitba na ceně. V první řadě modlitba, potom pokání a na třetím místě, a teprve na třetím místě, činnost. Pomalu. Uvažuj co říkáš, komu je to řečeno a kým. Uspěchaná řeč, bez času k rozmyšlení, je totiž jen řinčením prázdných nádob. Ř.íkám ti se svatou Terezou: pohybování rtů ještě není modlitba. E t in meditatione mea exardescit ignis. A v mém rozjímání vyšlehne plamen. Proto se modlíš, aby ses stal živým ohněm, jenž dává světlo a teplo. A tak, když už nemůžeš dál, když cítíš, že tvůj oheň zhasíná a ty nemůžeš přihodit vonná polena, přihoď větve a větvičky malých modliteb, aby oheň zůstal hořet. A dobře jsi využil svého času. V Tebe, Bože, jsem doufal. Ke svým lidským možnostem jsem přidal
Cesta
73
svoji modlitbu a svůj kříž. A moje naděje nebyla a nikdy nebude marná. Nikdy nebudu zklamán! Vytrvej v modlitbě, i když se ti tvé úsilí zdá marné. Modlitba je vždycky plodná. K d y ž se začneš modlit, ať je to s pevným rozhodnutím; neprodlužovat modlitbu jen proto, že poskytuje útěchu a nezkracovat ji jen proto, že ti připadá neplodná. Nejsi-li mužem modlitby, nevěřím v tvou upřímnost když říkáš, že pracuješ pro Krista. Křesťanská modlitba není nikdy samomluvou. Dnes je zapotřebí křížové výpravy mužnosti a čistoty, aby se potřelo surové dílo těch, kteří považují Člověka za zvíře. A tato křížová výprava je právě tvým úkolem. Nehádej se s chlípností. Pohrdej jí! 0 nečistých věcech a událostech nikdy nemluv, ani p r o t o ne, aby ses pohoršoval. Pamatuj si, že jsou nakažlivé. Změň tedy předmět hovoru a není-li to možné, pokračuj o nutnosti a kráse čistoty, ctnosti těch, kteří znají cenu své duše. N e b u ď tak zbabělý! K statečnosti je někdy třeba umět utéct. Prase oděné v hedvábí... ti říkám, když tě vidím kolísat před pokušením, které ukrývá svou nečistotu pod záminkou umění, vědy či dokonce křesťanské lásky. O d p o v í m ti slovy starého španělského popěvku: „prase zůstane prasetem, i když mu oblékneš hedvábný Šat." K é ž bys znal svou vlastní cenu! Svatý Pavel ti praví: byl jsi vykoupen pretio magno — velmi draze. A dodává: „Oslavujte Boha a noste ho 1 v těle!"
J a k děsivá je samota po družné společnosti smyslného ukojení! Nestarej se, a ť se stane cokoliv, pokud nesouhlasíš. Bez tvé vůle nikdo neotevře tvé srdce, aby tam vpustil ohavnosti padlého světa.
74
Josemaria
Escrivá
Aby uchránil svoji čistotu, svatý František mrznul ve sněhu, svatý Benedikt se vrhnul do trní a svatý Bernard skočil do ledového rybníka. A ty? C o jsi ty učinil? Ježíš se nespokojuje s polovičatostí. Žádá vše. Nechceš se podvolit vůli Boží, a přitom přijímáš vůli těch nejpodřízenějších lidí. Bez životního plánu nebudeš mít v sobě nikdy pořádek. Říkáš mi, že je tak jednotvárné vázat se na životní rozvrh a já ti odpovídám, že je to jednotvárné, protože ti chybí láska. Bolest tě drtí, protože ji přijímáš zbaběle. Přijmi ji statečně v křesťanském duchu a oceníš ji jako poklad. Svět obdivuje pouze o b ě ť okázalou, protože přehlíží cenu oběti skryté a tiché. Protiklad: abychom žili, musíme zemřít. Prozradím ti, jaké jsou největší poklady na zemi, abys je nepropásl. J e to hlad, žízeň, vedro, zima, bolest, potupa, chudoba, samota, pomluva a vězení. Pravdu měl onen člověk, který říkal, že duše a tělo jsou dva nepřátelé, kteří jsóu neodluční a dva přátelé, kteří se nemohou snést. Tělu musíme dát vždy o něco méně než potřebuje. Jinak nás zradí. Stali-li se svědky tvých slabostí a tvé ubohosti, co na tom teď záleží jsou-li svědky tvého pokání. I když vychází z nadpřirozených pohnutek, radost v nás, ubohých smrtelnících, zanechává vždy pocit hořkosti. C o jsi očekával? Zde na zemi je bolest solí života. Mnozí by se rádi dali přibít na kříž před udivenými zraky tisíců diváků a přitom nedovedou snášet každodenní píchání špendlíků. Posuď sám, co je větším hrdinstvím. Chci, abys byl šťastný už na této zemi. Nepovede se ti to však, neztratíš-li strach z utrpení. Pokud skutečně kráčíme „cestou", naše štěstí spočívá v utrpení.
75
Cesta
Bojíš se pokání? T o h o pokání, které ti pomůže dosáhnout věčného života? Nevidíš snad jak se lidé podrobují nekonečným útrapám lékařských operací, jen aby si zachovali svůj ubohý, beznadějný život? Tvůj největší nepřítel jsi ty sám. „ K d o je věrný v malých věcech, je věrný i ve věcech velkých." Slova svatého Lukáše, která ti ukazují kořen tvých omylů. Poznej sám sebe! Ted. Rozhodni se k spravedlivému životu hned. Teď není ani příliš brzy... ani příliš pozdě. Nerozhoduj se bez uvažování o věci v Boží přítomnosti! „ O t č e , " řekl mi jeden dobrý student na univerzitě, „přemýšlel jsem o tom, co jste mi řekl, že jsem synem samého Boha. Zjistil jsem pak, že kráčím ulicí s hlavou vzhůru a plný hrdosti — syn Boha." S čistým svědomím jsem mu poradil, aby v sobě tuto hrdost podporoval. Lidé vidé pouze povrch všech věcí. Jejich viditelnost je dvourozměrná a připoutaná k zemi. Budeš-li žít nadpřirozeným životem, dá ti Bůh třetí rozměr a s ním i vertikálu, perspektivu, váhu a obsah. Ztratíš-li nadpřirozený smysl života, stane se tvá křesťanská láska dobročinností, tvá čistota slušností, tvé umrtvování hloupostí, tvá sebekázeň bičem a všechny tvé činy budou neplodné. Paradox: svatost je dosažitelnější než znalosti, ale je snazší být vědcem než dosáhnout dokonalosti. Ctižádost: abych byl lepší já sám a aby všichni ostatní byli lepší než já. Obrácení na víru je otázka chvíle. Posvěcení je práce na celý život. Tvůj vnitřní život má jediné jméno: stále znova. Tvé pocity sklíčenosti, neklidu a hořkosti ti jenom dokazují pravdu Ježíšových slov: nelze sloužit dvěma pánům! Život na zemi je zápas, pravil už J o b před mnoha sty lety. Stále jsou mezi námi pohodlní, kteří si toto ještě neuvědomili. V roce 1981 bylo ve Vatikáně Escrivá de Balaguer.
zahájeno
řízení za blahořečení
Josemaria
Michael
Bourdeaux
Chudí, kteří mnohé obohatili"' 1. Církev
zrozená
v
utrpení
„Vyzýváme církev Kristovu, aby kráčela po trnité cestě," — to jsou slova, která pronesl před několika málo lety ve vězení jeden z odvážných baptistů v Sovětském svazu. Křesťanská církev se zrodila v utrpení a pronásledování. Kristus zemřel smrtí obyčejného zločince. Ř í m utlačoval Izrael. R a n á církev musela po tři století téměř denně čelit hrozbě fyzického zničení. A přesto je nanejvýš pravděpodobné, že v našem století trpí za svou víru více křesťanů než kdykoli jindy. Současně však lidé, kteří p r o svou víru netrpí, se často pronásledovaných křesťanů nechtějí zastat a to ve světě, který v mnoha jiných případech projevuje tolik soucitu. V Americe mají mnohé církve luxusní úřadovny s drahými koberci a jejich administrativa je napojena na komputer. V Sovětském svazu nesmí mít tisíce měst a vesnic ani kostel, a věřící se dopouštějí trestného činu, když vlastní obyčejný cyklostyl. V úžasném Božím úradku jsou to však tito chudí, kdo mohou dávat ze své víry oněm bohatým, a nikoli naopak. Svět je k t o m u dosud slepý, ale četbou bible jsme na to mohli být u ž dávno připraveni. Izajáš pro to razil cestu u ž více než šest století před Kristovým narozením, když napsal: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl; m u ž plný bolesti, zkoušený nemocemi... byly t o však naše bolesti, jež nesl, naše bolesti, které vzal na sebe." (53, 3-4) Ruská církev daleko víc než církev Západu žije v poznání, že cesta ke vzkříšení vede branou Kalvárie. Stojíte-li o velikonocích u oltáře ruského pravoslavného chrámu a ohlédnete-li se na shromáždění věřících, vidíte nesčetné tváře. K a ž d á z nich je ozářena světlem svíce, kterou m u ž či žena drží v ruce. Mnohé z těchto tváří nesou stopy utrpení, ale na každé z nich je t o t o utrpení prozářeno radostí, onou radosti, jíž je jistota živého Krista, který vstal z mrtvých a která pochází ze životní zkušenosti, nejenom z křesťanských knih, jež jsou stejně prakticky nedostupné. A p o š t o l o v ě se také nedověděli o zmrtvýchvstání z knih. V našich teologických seminářích, v našich synodech, a dokonce ani v našich evangelizačních kampaních nenajdeme takovou jistotu. N a š e mašinérie a organizace jsou koneckonců postradatelné; tělo Kristovo však nikoli. R u s k ý křesťan ví, že se na t o m t o těle současně podílí i velká a vznešená armáda nedávných mučedníků, desetitisíců lidí z dvacátých a třicátých let — a ovšem i několika tisíc z let osmdesátých. My jsme ztratili odvahu v hojnosti; oni ji našli v pronásledování. Kde může naše dnešní církev znovu najít odvahu, kterou ztratila? Nejstarší stránky psaného N o v é h o zákona jsou dopisy svatého Pavla, z nichž *• P r o j e v Michaela B o u r d e a u x , z a k l a d a t e l e K e s t o n C o l l e g e , při převzetí T e m p l e t o n o v y ceny (1984), k t e r á je k a ž d o r o č n ě udílena za z á s l u h y o šířen! n á b o ž e n s t v í .
Chudí,
kteří
mnohé
obohatili
77
některé došly rané církvi přímo z vězení. Nezapomínejme, že i v naší době docházejí z vězení hluboké myšlenky a inspirace. V posledním desetiletí jsme dostali patrně více takovýchto lekcí než kdykoli od té doby, co trpěl v římském vězení svatý Pavel. Otec František Lízna, český jezuita, napsal svůj dopis ve vězení. Říká v něm, že jeho jediným společníkem je úzký paprsek slunečního světla: „Znovu však obdivuji to, jak tiše k nám slunce přichází, vůbec nechce na sebe upoutat pozornost jak to děláme my, lidé. Pozoruj, jak vstoupí paprsek jeho světla tiše do našich příbytků a jak je zároveň jakoby měkký, přitom krásně uspořádaný, žádná odbytá práce, není v něm neúhlednosti a jeho světlo je tak pozorné, že osvěcuje každičký miligram prachu, takže my někdy s úžasem a překvapením žasneme, že nejsme tak sami, jak se nám ještě před chvílí zdálo. Takhle objevené tisíce stop všemi nenáviděného prachu chci tu přijmout s bratrským pozdravem a pohlazením, vždyť kdo by zde nebyl vděčen za projev ochoty být tady s námi tak nevtíravé a naprosto tiše." J a k Izajášovo Služebníkovo utrpení, tak druhý list svatého Pavla Korintským obsahují varování, že osudem následovatele Kristova mohou být často pomluvy. „Mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu," řekl svatý Pavel. Někteří ruští křesťané však netrpí za svou víru pouze ze strany sovětských úřadů. Někdy je dokonce kritizují představitelé jejich vlastní církve za to, že porušují nespravedlivé zákony, což je především přivedlo do vězení. A ozvěna této kritiky někdy přichází i o d církevních představitelů na Západě. Pokud tito lidé takto jednají, pak zapomněli, že církev je tělo Kristovo. Je-li postižen jeden úd církve, pak cítí bolest celé tělo. T a k tomu mohlo být v prvním století, ale dnes se o t o m neví, alespoň na Západě ne. Pro naše pohodlí je jednodušší nevzrušovat se nad zprávami, že marxismus-leninismus dosud, v roce 1984, přináší těm, k d o věří v Boha, obrovské utrpení. V dnešním Sovětském svazu je nejméně padesát miliónů činných křesťanů, čtyřicet miliónů mohamedánů, dva a půl miliónu židů a půl miliónu buddhistů. Sovětské zákony zcela nepokrytě diskriminují věřící, kteří za svou víru mohou kdykoli fyzicky trpčt, a v jiných zemích — v Albánii, Číně, severní Koreji, Vietnamu, Kambodži či v Československu — je, nebo donedávna byla, situace stejně špatná, ne-li horší.
2. Hlas církve trpící „Christos voskres! Kristus vstal z mrtvých!" volá kněz o ruských velikonocích. „ V o istinu voskres! Skutečně vstal z mrtvých!" odpovídá lid v antifoně. T a t o reakce chudé církve obohatila mnohé, abych užil příměru svatého Pavla. Církev mlčící, jak se jí říkávalo, nalezla svůj hlas. Existuje tisíce příkladů, že t o t o volání promlouvá k srdcím miliónů a přináší jim svou naléhavou a hlubokou pravdu, zatímco zásady marxisticko-leninského dogmatu, donekonečna proklamované sovětskými sdělovacími prostředky, padají ke dnu jako kámen. Zde je jeden z nejnovějších příkladů. V roce 1983 dospěly na Západ zprávy o tom, že se ustavila skupina na
78
Michael
Bordeaux
obranu práv ukrajinských katolíků, příslušníků řecko-katolické církve. Zakladatelé skupiny si sotva mohli zvolit horší chvíli. O d roku 1979 se pronásledování všech seskupení na obranu lidských práv v Sovětském svazu neustále stupňuje. Příchod Andropova byl signálem ještě větší hrozby. T a t o uniátská církev s třemi a půl milióny věřících je už od poloviny čtyřicátých let zcela zahnána do podzemí. Dokonce i Vatikán vyřadil tento problém z pořadu svých diskusí s Kremlem. Iniciátorem oné skupiny byl Josif Terelja. Za svou křesťanskou činnost strávil ve vězení či na psychiatrické klinice už ne méně než devatenáct ze svých čtyřiceti let života. Neodradilo ho to, přišel s návrhem na nový pokus o vyjednávání se sovětskými úřady, a tak se znovu okolo něho stáhla smyčka K G B . 24 prosince 1982 byl zatčen. Vztahy mezi ruskou pravoslavnou církví a ukrajinskými katolíky mají dlouhou historii vzájemného nepřátelství, avšak jeden pravoslavný křesťan z Moskvy přesto píše v otevřeném dopise papežovi: „Josif Terelja je čestný a statečný muž a skutečný křesťan, který přijímá strádání a útrapy ve jménu dobra a lásky. J e připraven obětovat život za své přátele." V posledním dopise, který nám poslal sám Terelja, stojí: „Navzdory tvrzením a předpovědím některých členů strany žijeme, rosteme a vítězíme. Soudy a perzekuce katolíků na Ukrajině nás ještě více posílily ve víře a daly nám nahlédnout hloubku Boží prozřetelnosti. Bez přehánění mohu prohlásit, že není nic většího než zemřít jako katolík v komunistickém vězení. Ten, kdo ztratí strach, nalezne pravdu a naději." Před dvěma lety došla do Keston College, našeho studijního střediska v Kentu, kopie dopisu, který napsal o vánocích své rodině jeden z uvězněných baptistů: „I když jsem s vámi nemohl být fyzicky, včera večer jsem se zde modlil a radoval se se slzami v očích; zpíval jsem s vámi koledy, viděl jsem děti, jak recitují básně, viděl jsem vánoční punčochy; slyšel jsem koledy, zpívané pod našimi okny, a viděl jsem dětskou radost nad dárky. Svět je veliký, ale ještě větší je vánoční nálada, jež se zmocňuje srdcí všech, kdož budou spaseni. Měl jsem toho večera jenom hrneček horké vody a kus okoralého chleba, ale radostí mi překypovalo srdce a p o tvářích tekly slzy. Celé řeky radosti a slz pro vás ve vašich modlitbách, bohoslužbách a zkouškách. Když jsem poklekl, abych se s vámi pomodlil, moje duše se s vámi radovala." T a t o obroda víry se nedotkla pouze křesťanství. Prožívají ji i jiná náboženství. Židovské oslavy svátku chanuka se datují od roku 165 před Kristovým narozením. Podle tradice tehdy Antichus Epiphanes poskvrnil jeruzalémský chrám a osm dní jej obléhal. J u d a Makabejský, který se skrýval se svými stoupenci uvnitř chrámu, zapálil poslední svíčku, která se stala více než symbolem: bylo to světlo života. Bůh učinil zázrak a udržel světlo této svíce p o celých osm dní. Pro Anatolije Ščaranského se tento zázrak opakoval v roce 1982. Ščaranský,
Chudí,
kteří mnohé
obohatili
79
šestatřicetiletý židovský aktivista, se dostal na pokraj obětování svého života za svobody, v něž věří on i mnozí jeho spoluobčané. Z otřesného prostředí sovětského vězení napsal své matce: „Při poslední oslavě chanuka jsem zapaloval svíčku každé z osmi nocí. Bylo to skutečné světlo chanuka z maličkého kousku knotu, zasazeného do parafínu. Každé noci jsem jej musel řezat na stále menší kousíčky. Bál jsem se, že celých osm dní nevydrží, ale když nadešla poslední noc, hořelo všech osm svíčiček stejně jasně jako ta jedna první noci. Těch osm svíček je jako minulých osm let našeho života. Symbolizují drahé a obtížné štěstí a mimořádnou zkušenost. Za těch osm let jsem nekonečně vděčen T o m u , kdo „zachoval nás při životě a nedopustil, aby nám uklouzly nohy. Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro. " (Žalm 66, 9-10) V kterékoli komunistické zemi můžeme pod povrchem objevit důkazy obrovské životaschopnosti náboženské víry. Tento fakt má zásadní důležitost — pro lidi v těchto zemích, a možná ještě více pro nás. A jaké důsledky z toho vyvozujeme? Téměř žádné.
3. Chybné západní názory Západ dosud téměř nezačal hledat přiměřenou odpověd na tuto obrodu náboženství v komunistickém světě. Existuje několik světlých výjimek, ale značné zdroje, které jsou k dispozici pro akademické programy zabývající se východní Evropou, až dosud soustavné studium náboženství opomíjejí. A přitom východní Evropě nemůže nikdo porozumět, pokud ignoruje roli církve a zejména její současnou dynamiku. Novináři začali chápat úlohu církve během první návštěvy papeže Jana Pavla II. v Polsku v roce 1979, ale až na čestné výjimky nepovažovali za nutné seznámit se s fakty v jiných komunistických zemích. Ve světě, v němž by vládla logika, bychom museli být svědky toho, jak se všichni křesťané sjednotili v radostném opěvání tohoto nejnovějšího důkazu síly kříže. Vatikán, velké britské misionářské společnosti, Světová rada církví, Národní rada církví v New Yorku a Křesťanská pomoc v Anglii by se spojily v modlitbách a podpoře trpícím, a dychtivě by se snažily něco se naučit. Bolestně pociťujeme potřebu teologie perzekuce. Může být předčasné vypracovávat ji detailně už ted, ale jsem přesvědčen, že až plně pochopíme lekci, kterou nám dávají tito bratři a sestry žijící v podmínkách pronásledování, bude nutno podrobit tvrdé revizi mnohé, co pokládáme za obecně přijímanou moudrost církví Západu, a zejména dojde ke změnám v metodách evangelizace. Podrobnější zkoumání příčin, proč církve a rady církví udělaly na tomto poli tak málo, musíme však odložit na jinou příležitost. Patří ovšem ke cti naší generace, i když jde stále ještě o výjimky, že do této doby neexistovala nikdy větší otevřenost a soucit k trpícím členům církve. Reagují na to i některé části sekulárního světa. Více než polovina lidstva žije v podmínkách tvrdé represe. Stovky miliónů lidských bytostí dostávají denně
80
Michael
Bordeaux
méně kalorií, než dáváme my d o misek našich psů. Diskriminace na základě rozdílné barvy pleti n e b o rasy znetvořuje m n o h á společenství, která se navenek prohlašují za zastánce d e m o k r a t i c k ý c h s v o b o d . N e n í tak jednoduché o d h a d n o u t bídu, která pramení z represivních politických systémů, i k d y ž se o t o velmi snažíme — aspoň p o k u d jde o takové režimy v J i ž n í Americe a v J i ž n í Africe, ale nikoli ve východní E v r o p ě . J e podivné, že v tak širokém o k r u h u našich církví nenachází utrpení věřících p o d vládou k o m u n i s m u bezprostřednější a citlivější odezvu. Proč tak m n o z í z nás hlouběji necítí účinky represe komunistických režimů? Vyskytují se d o k o n c e vážení křesťanští představitelé, kteří jako by dávali najevo, že lidé, žijící p o d p a n s t v í m nejtvrdších komunistických režimů, mají na své životní p o d m í n k y pozitivní názory. Před patnácti lety byl M a o Ce-tung obecně popisován j a k o z b o ž ň o v a n ý vůdce svého vděčného lidu. T e d u ž dokonce sami Číňané odsuzují jeho tyranii před televizními kamerami a vinu za nemravnost mládeže ve své zemi spatřují v organizované hysterii kulturní revoluce. Žádný sovětský občan nemůže dnes p o d r o b i t svou společnost p o d o b n é veřejné kritice, a t o ani její minulost. K d y ž zuří hladomor v Sahelu, televizní štáby nám komunikují jeho hrůzu p ř í m o d o obývacích p o k o j ů . M n o z í z nás na to reagují okamžitě, peněžními příspěvky či modlitbami. A v š a k v pochopení povahy sovětské tyranie nám brání jedny z nejneprodyšnějších hranic v dějinách. N e j d e jenom o to, že televizi je zakázán p ř í s t u p d o sovětských táborů nucené práce a psychiatrických věznic. O b r o v s k é sovětské propagandistické kampaně staví pravdu na hlavu. D o k o n c e i někteří vedoucí představitelé církví v Sovětském svazu propadli oné propagandistické mašinérii. I oni se stali oběťmi uzavřeného systému, v n ě m ž byli vychováni. Jejich první v ě d o m é v z p o m í n k y částečně přetvořila jejich sovětská každodenní zkušenost. A systém později záměrně vyhledává a povyšuje ty, které m ů ž e nejsnadněji f o r m o v a t podle své vůle. I oni — neméně než viditelnější oběti systému — potřebují p o r o z u m ě n í . N e o d s u d e k , ale m o d l i t b u , aby v sobě našli sílu. T ě l o K r i s t o v o nepotřebuje lži a k o m p r o m i s y ke s v é m u „ p ř e ž i t í " . U moci je však zmatení p o j m ů a vliv falešných představ je všepronikající. N e m o h u zde dnes hovořit o všem, ale rád bych uvedl výčet alespoň některých z těchto falešných koncepcí. I) Sovětský lid. S a m o t n á t a t o fráze je nesmyslná. K d y ž se podívám na složit o u etnickou m a p u S o v ě t s k é h o svazu, vidím na ní Litevce, Židy, Ukrajince a Armény — vidím na ní o b r o v s k é m n o ž s t v í m o h a m e d á n ů a R u s ů . N e v i d í m žádné „ S o v ě t y " , a k d y ž p o s l o u c h á m některou z takových floskulí, jako je třeba „usilování všeho sovětského lidu", je mi jasné, že jsem se ocitl v říši „newspeak u " . Vidím rovněž impérium, jež není o nic méně skutečné p r o t o , že mezi M o s k v o u a jí p o k o ř e n ý m i národy neleží oceány. Vidím zahnívající impérium, p r o t o ž e neexistuje loajalita, která by je držela p o h r o m a d ě . C o drží p o h r o m a d ě t o t o impérium není marxismus-leninismus, nýbrž R u d á armáda. Po šedesát let — od smrti Lenina — p o mnoha čistkách a p o světové válce si p o d r o b e n é národy stále ještě udržují s v o u t o t o ž n o s t a své naděje. J e š t ě dnes se identifikují nejenom svým j a z y k e m a několika půvabnými lidovými tanci, ale především svým náboženstvím. N á b o ž e n s t v í nachází d o s u d nejhlubší o d e z v u v srdcích lidí, kteří nikdy nepřijmou M o s k v u a její ateismus. Zničte moc náboženství, a tavící
Chudí,
kteří
mnohé
obohatili
81
kadlub národností na s o v ě t s k é plotně začne bublat. D o s u d však nebublá, c o ž by nemělo překvapovat nikoho, k d o byl v posledním půlstoletí svědkem zkázy ostatních velkých impérií našeho světa. M n o z í lidé kritizují kolonialismus, ale o skutečné p o v a z e sovětského impéria vůbec nemluví. N e v o l á m zde p o základní změně žebříčku h o d n o t , ani p o méně kritickém přístupu k jiným zlům. Ž á d á m jen nestrannou spravedlnost: abychom projevovali stejnou starost o nevinné oběti v zemích p o d vládou k o m u n i s m u , j a k o u projevujeme o oběti režimů v Jižní Africe či v L a t i n s k é Americe. II) Antisovětismus. T e n t o termín, j e h o ž smysl nebyl nikdy skutečně definován, se široce p o u ž í v á j a k o urážka. A ť děláme co děláme, a ť to děláme v jakémkoli k o n t e x t u — my, k d o se snažíme dopátrat pravdy a p o d p o r o v a t pronásledované, jsme vždy varováni, abychom nezabředli do „ a n t i s o v ě t i s m u " či „ a n t i k o m u n i s m u " . K d y b y c h o m zabředli d o něčeho takového, říkají nám naši křesťanští posuzovatelé, znamenalo by to sestup d o nejhlubšího mravního bankrotu. Poslouchám t y t o hlasy u ž dvacet let, ale d o s u d mi není docela jasné, co vlastně znamenají. Znamenají snad, že sovětský systém je zde navěky a že s ním ti, kteří v něm žijí, souhlasí? Pravda, jeden skutečný smysl ono varování má: křesťan musí být pro evangelium a ne proti němu. Křesťan rovněž — jak nás t o m u učí ruští věřící — musí milovat k o m u n i s t y a současně si p o d r ž e t právo oponovat většině toho, o č se snaží k o m u n i s m u s . Avšak ve skutečnosti musí být ve stejném smyslu k a ž d ý principiální křesťan „ a n t i s o v ě t s k ý " , p o k u d termín „ s o v ě t s k ý " znamená to, co skutečně znamená, t o t i ž nucený státní ateismus. Stáli jsme nečinně, k d y ž p r o p a g a n d a připsala slovu „ a n t i s o v ě t s k ý " svůj vlastní, speciální význam. A m n o z í lidé v církvích nekriticky přijali j a k o danost, že „ a n t i s o v ě t s k ý " musí znamenat „ f a n a t i c k ý " nebo „ e x t r e m i s t i c k ý " . III) Falešnou koncepcí číslo tři je tvrzení, že „ s o v ě t s k á ústava zaručuje svobodu náboženství". Předně — a ť je v sovětské ústavě napsáno cokoli, nezaručuje to nic, p r o t o ž e sovětský systém není schopen p ř i j m o u t koncepci právního řádu. Z á k o n e m je politika strany v t o m kterém o b d o b í . O b r a n a proti státnímu diktátu je nemožná. Za druhé — sovětská ústava nevyhlašuje „ s v o b o d u náboženské p r a x e " , c o ž je příznačné p r o reálnou skutečnost: náboženská výchova a právo šířit víru neexistují. Z a třetí — sovětská ústava rovněž proklamuje odluku církve o d státu. V e skutečnosti j s o u však sovětská vězení v posledních letech plná tisíců věncích, kteří jednali přesně podle t o h o t o článku ústavy. Základní zákon o manželství a rodině z roku 1968 stanoví, že každé dítě musí být vychováváno „v duchu mravního k o d e x u budovatele k o m u n i s m u " . V soudních přích, v nichž stát odnímá děti rodičům a umísťuje je k převýchově d o státních internátů, t a t o fráze znamená přesně to, co p r o k u r á t o r chce, aby znamenala. I V ) Kolektivní práva je nutno bránit více nei práva individuální. T o t o heslo začala sovětská p r o p a g a n d a v nedávné době opět často používat. Před padesáti lety se používalo obecně, a nyní vstoupilo d o arény mezinárodních vztahů k církvím. J e h o úkolem je překazit vyšetřování případů jednotlivých členů opozice. Zní velice humanisticky, c o ž na něm přitahuje mnohé křesťany. J e to krátká cesta, jež jak se zdá vede d o příjemné krajiny, ale ve skutečnosti za mlžným oparem na jejím konci leží souostroví G u l a g . Křesťanské pojetí je zcela jasné a velice odlišné: „ C o ž se neprodává pět
82
Michael
Bordeaux
vrabců za pár grošů? A přece ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. N e b o j t e se. M á t e přece větší cenu než všichni vrabci d o h r o m a d y . " (Lukáš, 12, 6-7) O d roku 1979 probíhá v Sovětském svazu obrovská kampaň proti všem druhům opozice. Začala „předolympijskou č i s t k o u " ve snaze vyhostit kritiky systému z měst před invazí cizích návštěvníků Olympijských her. A vyvinula se v nejsystematičtější represi proti všem odstínům nekonformních názorů o d doby J o s e f a Stalina. T r p í jí nejen křesťané, židé, nacionalisté a lidé, kteří se snaží sledovat plnění helsinských dohod, ale dokonce i ti, k d o se pokoušejí zajistit práva invalidům, s nimiž sovětská společnost zachází jako s občany druhého řádu. V ) Mýtus číslo pět: náboženství, jež je tecf u ž jenom hájemstvím lidí starých a nevzdělaných, začalo umírat přirozenou smrtí. Přesně t o t é ž říkal Lenin, když viděl v kostelích většinou staré lidi. Sedmdesátníkům jeho doby by dnes bylo přes 130 let, takže s jeho předpovědí bude asi něco v nepořádku. V sovětských novinách se stále tvrdí: „ N á b o ž e n s t v í samozřejmě vymírá, ale..." A p o t o m t o „ale" následují konkrétní důkazy skutečnosti: že mladí lidé, unaveni životem v mravní prázdnotě, hledají trvalé hodnoty. Sovětský tisk ovšem používá jiné terminologie, ale nemůže zakrýt fakt, že do lůna církve se vrací stále více mladých lidí, což je jev, k němuž v R u s k u naposledy došlo před více než sto lety. Alexander O g o r o d n i k o v se od ateismu přiklonil k víře, k d y ž studoval kinematografii na moskevském filmovém institutu. O svérr vyznání hovořil s jinými mladými lidmi a dnes je ve vězení za to, že založil Křesťanský seminář, kroužek mladých lidí, kteří se scházeli k diskusím o náboženských a sociálních otázkách. Otevřené a plné kostely, kterých je nedostatek, ale kterých si může všimnout každý náhodný návštěvník Sovětského svazu, jsou stejnou součástí společenství Kristova, jako rozehnaný Křesťanský seminář. Chápat jedno či druhé izolovaně znamená omylem zaměňovat část za celek. Přítomnost obojího označují ruští křesťané slovem podvig, zázrak víry. J e to vítězství trpících, vybojované za nás na Západě a za třetí svět stejně jako za lidi v komunistickém bloku. Navštivte se m n o u baptistickou nedělní školu v Kyjevě, která zůstala otevřena navzdory oficiálnímu nesouhlasu a p o u z e díky nevyčerpatelnému odhodlání jejích organizátorů. Byl jsem tam roku 1977 a byl jsem vyzván, abych odpovídal na otázky věřících „ T r p í křesťané za svou víru i v jiných zemích?" Vyprávěl jsem o zavraždění arcibiskupa L u w u m a z Ugandy, k němuž tehdy právě došlo. Reakce přítomných, která se projevila v modlitbách, byla ohromující. Další otázka: „Mluví vaše dcera ve škole každý den o Kristovi"? „ J e maličko nesmělá — p r o mladé Brity t o není tak jednoduché." „ M y jsme za to trestáni," řekli mi, „ale stejně to děláme každý den. Budeme se za ni modlit, aby byla odvážnější." Moje dcera má od nich dodnes uschován krátký písemný pozdrav. Oči západních křesťanů jsou většinou slepé k zářivému světlu podvigu, spirituálního vítězství. N a š e církevní instituce jsou možná příliš byrokratické, příliš ovlivněné politikou, aby t o t o světlo mohly odrážet. Světová rada církví snad bude jednoho dne schopna přenést tento podvig, t o t o nové vítězství kříže, d o třetího světa; d o s u d však k tomu nedošlo. Nicméně krev církve trpící si najde cestu d o celého těla Kristova. R á d bych věřil, že existují některé příznaky
Chudí,
kteří mnohé
obohatili
83
— a z nich nikoli na posledním místě dnešní slavnostní chvíle zde v londýnské Guildhall — že se lidem klapky na očích u ž otevírají. „ V p o d o b ě člověka se ponížil, v poslušnosti p o d s t o u p i l i smrt, a to smrt na kříži. P r o t o ho Bůh vyvýšil nade vše a dal m u jméno nad každé j m é n o . " V S o v ě t s k é m svazu j s o u k a ž d ý den vidět živoucí doklady t é t o pravdy, kterou svatý Pavel zjevil Filipanům (2, 8-9). Z fyzického strádání p r o u d í d o celého světa duchovní dary v plodných a hojných vlnách. O b r o v s k á většina lidstva m o ž n á čeká, až b u d o u odstraněny přehrady a t o t o poselství k ní dolehne — n e b o ť nepochybně jsme svědky jednoho z velkých zázraků křesťanských dějin. 4. Západní
odpo-věd
N ě k t e ř í jednotlivci i skupiny u ž reagují srdcem i duší na t u t o výzvu víry. Setkal jsem se s lidmi, kteří nikdy nenavštívili ž á d n o u k o m u n i s t i c k o u zemi, ale stali se křesťany p o t é , co se dočetli o víře Východu. P o d vlivem dopisů, které psal z vězení otec Lízna, se na víru obrátila žena z E s s e x u — aniž o t o m hovořila se živou duší. Č í m dál víc lidí využívá p r o svou duchovní cestu k o n t a k t ů s církví trpící. M á m zde na mysli jedno malé shromáždění v domácí modlitebně v C r o y d o n u : dlouhý večer modliteb a poučení, věnovaný poselství a osobě Valerije Barinova, křesťanského rockového hudebníka z Leningradu, který byl letos v březnu uvězněn p o několika letech pronásledování. M á m také na mysli odezvu ve třetím světě: třeba vlnu modliteb za pronásledované římské katolíky v Sovětském svazu, k níž d o š l o za mého p o b y t u v Singapuru. C o je na t o m p o z o r u hodného? Singapurské A p o š t o l s k é výchovné středisko je totiž součástí tradice dosti vzdálené katolické víře. Shromáždili se v něm mladí m u ž o v é a ženy z několika zemí jihovýchodní Asie. N ě k t e r é z nich odvrhla vlastní rodina a společnost za to, že přijali křesťanství. Středisko je ohniskem modliteb za pronásledované u ž řadu let a jiskry z něho u ž doletěly d o méně šťastných částí třetího světa. M á m na mysli i A f r i k u — jednu z mnoha oblastí, kde se o b r o z u j e křesťanská víra a kde Kristus někdy vchází jako host d o d o m u a d o srdce zároveň s hladem, rasovou diskriminací a perzekucí. N i k d o nedokáže o d h a d n o u t účinky, k nimž dojde, až žilami mystického těla K r i s t o v a začnou volněji p r o u d i t zprávy o ruské — či ukrajinské nebo p o l s k é — náboženské obrodě. M á m na mysli rovněž práci misionářských společností p r o východní E v r o p u a rozhlasových stanic, které fungují stále účinněji. Jejich oddanost víře je důležitým činitelem, který přináší křesťanské evangelium r o s t o u c í m u p o č t u lidí, k nimž by se normálními p r o s t ř e d k y v jejich vlastních zemích nikdy nedostalo. Souhrn t o h o t o r o s t o u c í h o díla je však d o s u d příliš malý. J e nutné, aby se d o práce m n o h e m iniciativněji zapojily oficiální církve, anglikáni, baptisté, metodisté, i katolíci. Potřeby komunistického světa j s o u stejně naléhavé jako potřeby třetího světa — a navíc je obtížnější je u s p o k o j i t . N e m ů ž e m e o d h a d n o u t , jaký účinek by měly soustředěné modlitby p o celém světě za přibližně 350 křesťanských vězňů v S o v ě t s k é m svazu, o kterých víme: nikdy se t o nezkusilo. V í m e však s určitostí, že jediný dopis nebo lístek, který náhodou pronikne sítí sovětské cenzury a dostane se k vězni, m ů ž e zachránit
84
Michael
Bordeaux
život — taková věc se u ž přihodila. Nejslabší signál dokáže pozvednout o b ě ť nespravedlnosti na křídla modlitby. Nijole Sadunaite, litevská katolička, popisuje životodárnou povahu těchto k o n t a k t ů ve svých dopisech z vězení. Celosvětové židovské společenství poskytlo světu ryzí doklad toho, co dokáže jednotná akce, zaměřená k jednomu cíli. J a k o student v Moskvě roku 1960 bych byl nikdy neuvěřil, že takový psychologický nátlak může dokázat otevřít stavidla — nyní opět uzavřená — židovské emigraci ze Sovětského svazu. Vatikán se bohužel na svou celosvětovou obec nemůže obrátit stejným způsobem. Zde jde o mnohem komplikovanější problémy. Volba polského papeže roku 1978 však vzbudila vlnu nadějí věřících, a t o nikoli pouze katolického vyznání, ve všech koutech komunistického světa. N a v z d o r y vatikánské byrokracii je papež J a n Pavel II. p r o východoevropské katolíky nejsilnějším povzbuzením. Vyzývá je, aby byli statečnější a ozývali se hlasitěji. Situace v Polsku je dobře známa. Méně známý je však zákaz, který papež uvalil na zkompromitované „mírové kněze" v Československu. J e to výzva církvi v Československu a Madarsku, aby bojovaly za svá práva. V Československu podaly stovky mladých lidí přihlášky ke studiu v teologických seminářích — vyvinuly na úřady takový tlak, že v roce 1983 dovolily přijetí dvojnásobného p o č t u uchazečů: šedesáti, přičemž neznámý počet mladých lidí studuje teologii tajně. N a v z d o r y kritice, kterou jsem adresoval novinářům za jejich nedostatečnou reakci na náboženské obrození ve východní Evropě, existují jisté nadějné známky, alespoň v Austrálii, v Británii a v některých jiných oblastech západní Evropy. V šedesátých letech razily v t o m t o ohledu cestu The Church Times. Další církevní noviny a časopisy je následovaly. Dnes přináší o náboženských otázkách pravidelně zprávy i B B C jak ve svých pořadech pro zahraničí, tak v programech domácích. V deníku The Times vyšla v posledních týdnech řada takových článků a redakčních úvodníků, ze světového tisku rozhodně nejvíce. Rádi bychom viděli, kdyby se některá z vedoucích amerických či evropských univerzit chopila iniciativy a podrobila náboženský život v podmínkách k o m u nismu vědeckému zkoumání. Práce Keston College slučuje a snad i stimuluje tyto snahy. Její činnost, dnes již patnáctiletá, nás zatím dovedla na sám konec začátku: problém se konečně dostal na p o ř a d dne.
5. Válka a mír Problém náboženství ve východní Evropě však neexistuje sám o sobě, ve vzduchoprázdnu. Musíme jej chápat v širším kontextu. J e možné, že se svět octnul na pokraji katastrofy, mravní či fyzické. N i k d y v historii dosud nebylo tak naléhavě nutné vrátit se k prvotním principům. V posledních dvou desetiletích věnoval křesťanský Západ svou energii různým sporným otázkám dané chvíle. Dialog mezi komunisty a křesťany v šedesátých letech ztroskotal před koncem dekády. Helsinské dohody z roku 1975 byly právě tak neuspokojivé. Nezabránily sovětské invazi d o Afganistanu v roce 1979, ani zatčení otce Gleba Jakunina, předního obránce náboženské svobody mezi pravoslavným duchovenstvem, který byl odsouzen k deseti letům žaláře- Sovětské úřady již zlikvi-
Chudí,
kteří mnohé
obohatili
85
dovály skoro všechna nejdůležitěji opoziční seskupení. Většina opoziční činnosti nyní probíhá v neruských republikách. Konečně docházíme k otázce, která se často klade pracovníkům Keston College: Neubližuje vaše práce vztahům mezi Východem a Západem? Nepřekážíte politice uvolňování? Odpovím jednoduše, jak už to činím bezmála dvacet let: „Smíření potřebujeme, ale základem tohoto smíření nemůže být nic jiného než pravda." Keston College musí každý den rozmotávat složité pletence propagandistického myšlení, a jedna z realit, k nimž jsme došli, je poznání, že náboženství — a zvláště křesťanství — se v komunistickém světě stává pro lidí stále důležitějším, a dogmatické názory marxismu ztrácejí na důležitosti. Změny, k nimž došlo za posledních dvacet let, jsou témě? hmatatelné. Nutným závěrem je konstatování, že kdyby Sovětský svaz zaručil svým poddaným skutečnou náboženskou svobodu, urazili bychom značný kus cesty ke světovému míru. T a t o myšlenka musí kremelské vládce děsit, ale její uskutečnění by jim ublížilo asi daleko méně, než se domnívají. Potenciál nové náboženské víry pro změnu sovětské společnosti k lepšímu už seriózní a nezaujatí pozorovatelé chápou. Sovětský svaz, v němž by se křesťan i žid, mohamedán i buddhista dostali plně ke slovu, by neohrožoval Spojené státy a Amerika by nebyla v pokušení odpovídat stejnou mincí. Navíc skutečně společný program supervelmocí, zaměřený na odstranění hladu ve světě, by měl nesporně větší šanci na úspěch než cokoli, co se pro to dosud udělalo. Zásadní náboženskou a politickou iniciativou v prvé polovině osmdesátých let by proto měl být tlak na sovětský režim v otázce náboženské svobody. Za tyto snahy nelze očekávat chválu či všeobecný potlesk — vpomeňme například na kritiku Alexandra Solženicyna, mého loňského předchůdce na tomto pódiu. A je nutno počítat se skutečností, že takový tlak na Sovětský svaz by okamžitě zkomplikoval naše současné vztahy. Taktiku je nutno pečlivě promyslet, ale jsem si jist, že případná změna Sovětského svazu v zemi, jejíž občané by se těšili právu na náboženskou víru, by z něho učinila bezpečnější místo pro ovládané i vládce — a současně by učinila svět bezpečnějším místem pro nás pro všechny. T o je důvod, proč Keston College, i když její práce je v celosvětových souvislostech nepatrná, stojí dnes v první frontové linii. Finanční obnos, který jsem dnešního odpoledne přijal od vévody z Edinburgu, bude věnován nadaci na pomoc pronásledovaným věřícím. V pravém slova smyslu Templetonova cena nebyla udělena mně, ani Keston College, nýbrž všem věřícím, kteří žijí v komunistických zemích. J i m totiž vděčíme „za zásluhy o víru". Templetonova cena byla udělena zejména těm, kdo za svou víru obětovali svobodu — a někdy i život. Za ně tu hovořím. Jejich naděje, jejich smutky a jejich radosti jsem se vám snažil dnes odpoledne tlumočit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bůh jim žehnej — a Bůh žehnej vám všem.
(Přeložil Karel Kynci)
Alexander
Tomský
Církev proti totalitarismu O neslučitelnosti křesťanství a komunistické ideologie bylo již napsáno tolik, že by se mohlo zdát přiléváním vody do moře připomínat zde ještě jednou postoj Církve (který už od zatracení komunismu papežem Piem I X . z roku 1846 má vskutku dlouhou tradici), kdyby v posledních dvou desetiletích nedošlo k určitému zmatení pojmů, a to dokonce i uvnitř Církve samé. O d památného roku 1846 až do konce pontifikátu papeže Pia XII., tedy prakticky v rozmezí jednoho století, byl problém komunism u řešen především teoreticky v rámci katolického sociálního učení, jež samo mělo vytvořit jakousi třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem a skutečně také dalo vzniknout řadě syndikalistických a korporatistických hnutí. Oficiální, především papežská prohlášení, vrcholící encyklikou Pia X I . Divini Redemptoris (1937), chápou komunismus jako radikální ateistické zbožŠtění člověka a komunistický program společenské reorganizace jako zásadní popření přirozeného práva, dnes bychom t o snad vyjádřili patočkovsky j a k o neuznání přirozeného světa. Podle Jacquesa Maritaina, který měl na papežskou encykliku mimořádný vliv, se komunistické hnutí vyřazuje ze samotné lidské rodiny, p r o t o ž e zneuznává jakoukoliv loajalitu vůči národu, státu, kultuře či dějinné tradici a popírá vyšší omezení morálky, pravdy a svědomí. T o t o hnutí, stvrzuje dále encyklika Divini R e d e m p t o ris, opírajíc se o kosmologii dialektického materialismu a hnáno svým ateistickým resentimentem vůči křesťanské civilizaci, vede válku nikoliv proti buržoazii, ale vlastně proti světu. J e tedy jakýmsi negativistickým světským náboženstvím, dnes bychom řekli politickou gnózí, p r o t o ž e své tažení vede ve jménu pozemské spásy lidstva. Implicitní závěr této charakteristiky je tedy zřejmý: ideologie odstranění bídy není pouze reformní snahou p o zlepšení stávajícího pořádku, ale falešným náboženstvím, proto jakýkoliv pokus o praktickou spolupráci s komunisty, tak jak ji např. nabízela křesťanům Komunistická strana Francie v roce 1937, končí ztrátou křesťanské perspektivy; mezi královstvím z t o h o t o světa a královstvím Božím není kompromisu, p r o t o ž e sám Kristus takové světské království založit odmítl. V pozdních čtyřicátých a během padesátých let, v době nesmírného pronásledování katolíků ve střední Evropě a v Číně, zůstává t o t o
Církev
proti
totalitarismu
87
odmítnutí marxismu-leninismu neustále přítomno v exhortacích papeže Pia XII., jež se však týkají především utrpení pronásledovaných. Ale již v této době vznikají první pokusy o integraci marxismu a katolického myšlení zvláště ve Francii (Mournier), případně hegelianismu (Teilhard de Chardin). T y t o hlasy postupně nabývají v západní části církve na síle, částečně také proto, že vydělená trpící církev ve střední a východní Evropě nemá na katolické myšlení podstatný vliv. T o je také zřejmě hlavní důvod proč se petice 322 biskupů, vyžadujících kategorické zamítnutí komunistické ideologie, v koncilových dokumentech neobjevila. Ztratila se již někde v předběžných jednáních přípravných komisí, takže se nedostala ani k hlasování. Podobně dopadl i projev polského kardinála Wyszyňského o rok později na půdě téhož koncilu, kde se pokusil varovat t o t o vrcholné shromáždění Církve před pokušením uzavírat s komunisty smluvní dohody, „ n e b o ť ty zavazují pouze Církev, zatímco pro vládu diamatu má každá úmluva p o u z e praktický význam neutralizace protivníka a nikoliv smysl právní. Proto také žádná úmluva s vládou diamatu Církvi nic nezajistí. V těchto podmínkách má význam p o u z e jediné: morální autorita Církve, víra a vytrvalost věřících. "(1) Revidoval snad Druhý vatikánský koncil pojetí komunistické ideologie? V ž d y ť varování polského kardinála zapadlo bez příznivého ohlasu a mnohde byl v katolickém tisku dokonce napadán jako ultrakonzervativec nebo rovnou jako reakcionář. Následující desetiletí pak bylo přímo ve znamení horečného úsilí vatikánské politiky o modus vivendi s vládnoucími komunisty přesně proti duchu kardinálových slov. O d pontifikátu papeže J a n a X X I I I . , tzn. od počátku šedesátých let došlo k významnému posunu v chápání, dnes bychom řekli reálného socialismu a jeho vývojových perspektiv, a tím i k revizi politiky Pia XII., který byl totiž tváří v tvář pokusu o naprostou likvidaci Církve ve střední Evropě zcela bezmocný; jediné, co mohl udělat, bylo odmítnout komunistickou agresivitu, tajně jmenovat biskupy (pro případ uvěznění i celých episkopátů) a modlit se. Po Chruščovově kritice stalinismu v roce 1956 a sovětské tezi o koexistenci s kapitalismem, p o vzniku liberálně revizionistických křídel komunistických stran zejména v Polsku a Československu a p o postupném návratu Církve do života, se vatikánské diplomacii otevřely netušené obzory praktické politiky, takže si vytkla za cíl normalizaci vztahů mezi Církví a komunistickými státy, normalizaci, o které ostatně hovořili i komunisté. Teoretické odmítání marxismu a komunistické praxe se v této fázi zdálo nejen nadbytečné, ale prakticky přímo škodlivé (neboť by napomáhalo ještě ne zcela poraženým stalinistům). Učitelský úřad Církve se na více než dvě desetiletí na téma teorie i pra-
88
Alexander
Tomský
xe komunismu prakticky odmlčel. Pokusme se tady alespoň v kostce shrnout některé příčiny tohoto mlčení, a popsat i důsledky takové politiky na život Církve. J a k jsme již řekli, mlčení Církve mělo především taktický ráz, prohloubilo však v mnoha myslích iluzi o reformovatelnosti komunistického aparátu. Západní katolický tisk postupně přestává psát o pronásledování Církve a p o k u d o něm vůbec píše, charakterizuje je jako přehmaty ještě ne zcela poražených extremistů. Ke slovu se dostávají pouze ti východoevropané, kteří mluví o dialogu s marxismem, kdežto ti, kteří poukazují na to, že v podstatě systému se strukturálně mnoho nezměnilo, nenacházejí odezvu. A nejen to; v tradičním sociálním učení Církve bylo mnohdy zvykem klást nedostatky liberálního kapitalismu na stejnou rovinu s ničivou energií bolševického kolektivismu, zejména proto, že tragické bezdomoví sovětského člověka nebylo právě na očích a celý problém byl nazírán spíše teoreticky než prakticky. T a t o nezáměrná symetrie mezi svobodou a otroctvím se ukázala zvláště v poválečném období zhoubná. V ž d y ť složitou realitu demokratické společnosti nelze nazvat kapitalismem, právě tak jako příkrov iluzorních politicko-ekonomických vztahů, udržovaných s nesmírným úsilím při životě komunistickou nadvládou, nelze označit idealistickým termínem socialismus. T í m se katolické myšlení dostalo do područí totalitního jazyka. T a t o ontologická symetrie, v podstatě znemožňující chápání reality, se také velmi záhy projevila jako zcela nesymetrická; socialistická utopie se stávala reálnější než nedokonalý reálný svět. Souvisí to také s poválečným vývojem západní Evropy, z něhož nelze život Církve zcela vydělit. Morální devastace způsobená druhou světovou válkou prohloubila postupující sekularizaci Západu a nebývalý růst životní úrovně vedl paradoxně mnohé intelektuály k odmítnutí mechanismu svobodného trhu, který životní úroveň vlastně umožnil. Souvisí to zřejmě i s taktickým mlčením o zločinech Sovětského svazu v rámci válečné aliance se Stalinem i s nelibě pociťovanou poválečnou hegemonií Spojených států, již americký anti-komunismus vlastně stále připomínal, když se p o rozpadu evropských impérií stala Amerika ruČitelkou světové rovnováhy. Největším paradoxem je však úkaz, že ani realita sovětských koncentráků, ani zcela nepochybná expanze do Evropv a do Asie nebyla s to zamezit přitažlivosti utopie. Sekularizovaná kultura je totiž svou agnostickou nevírou v transcendentální spásu lidstva nepřímo spřažena s vírou v budování lepší společnosti a ani její liberalistickoskeptická podoba není schopna účinně odporovat naději, kterou veškeré odrůdy socialismu člověku v nějaké podobě nabízejí. T o neznamená, že by kritika totalitarismu z humanistických pozic nemohla být účinná, vždyť na racionální rovině říká v podstatě totéž co Cír-
Církev
proti
totalitarismu
89
kev; problém je v tom, že právě ona, čím dokonaleji vyjadřuje svou skepsi vůči všem historickým projektům či etatismu, tím více prohlubuje ono bolestně pociťované vakuum, jež tu naší civilizaci zůstalo po ztrátě víry v zmrtvýchvstání. J e to v podstatě velmi prosté: pouze náboženská víra odsouvá tento svět a jeho případnou reorganizaci na druhé místo. Nevíru a z ní plynoucí tragické důsledky pro náš přirozený svět lze sice dost přesně zmapovat, ale sama tato diagnóza ještě k smysluplnému životu nestačí. T a t o krize západní civilizace nemohla být bez důsledků i pro katolickou Církev. Tradiční exhortace papeže Pia XII. se obracely k stále prořídlejším zástupům křesťanů, zatímco kněží i teologové ztráceli své prestižní postavení ve společnosti, ke které sebevědomě promlouvali socialističtí kulturtrégři nejrůznější provenience. I zde vzniklo vakuum po rozpadu syndikalistických hnutí a bylo-li nutné ideologicky vybírat mezi z gruntu nedokonalým, a tudíž nereformovatelným kapitalismem a socialismem usilujícím o humánnější společnost, nebyla tato volba zřejmá i pro katolickou teologii? Takovýto spiritualismus však již není schopen pochopit, že sovětské impérium představuje území dobyté nihilismem, že lidé, kteří se dostali do jeho područí, jsou zbavováni nejen kulturních a hmotných statků, nýbrž musí denně zápasit i o svou vlastní identitu. Že veškerá činorodost stranického aparátu je namířena k udržení ideologické fikce, t o jest ideologických institucí, s nimiž je mocensky spjata. Odstranění ideologie by se totiž rovnalo v časovém odstupu odtranění ideokratů. Ozvěny spiritualismu, tentokrát univerzalisticky laděného, který očekává jakési mechanické řešení od budoucího vývoje techniky, se ozvaly i z církevní konstituce Gaudium et spes, kde se praví, že „díky postupující technologii výměny informací vzniká pomalu univerzální typ lidské civilizace, která napomáhá jednotě lidského rodu, právě tím, že s úctou zrcadlí její kulturní rozmanitost." Znovu symetrie v rozděleném světě. A nejinak je tomu i s teorií dialogu Církve a světa, je-li svět chápán globálně jako jeden dialog a dialog jako ideologie. V encyklice Pacem in Terris upozorňuje papež Jan X X I I I . , „že nelze ztotožňovat historická hnutí s jejich výchozí ideologií, protože ideologie je neměnná, zatímco hnutí podléhá historické evoluci". Jak bychom si jistě všichni přáli, aby se tato slova vztahovala i na Komunistickou stranu Sovětského svazu, nebo nezávislé Číny, nebo alespoň na Albánii či Jugoslávii. Jenomže sektářství, a to povýtce mocenské, má někdy nesmírnou odolnost a musí být poraženo, aby vůbec v dohledné době zaniklo. Neplatilo to snad právě o nacionálním socialismu? Ještě v roce 1976, dalo by se říci po smutných zkušenostech vatikánské východní politiky, obhajuje kardinál Benelli dialog s komunisty. J d e vlastně o nejdůležitější, ne-li jediný církevní dokument na
90
Alexander
Tomský
téma marxismu, který má punc oficiální politiky té doby, p r o t o ž e se jedná o přednášku vatikánského podsekretáře adresovanou rakouské vládě.(2) S celou silou tradičního katolického učení je p o mnoha letech t a t o světská gnóze z n o v u definována a odmítnuta a dialog s komunisty u moci prohlášen za prakticky nemožný. Leč v duchu aggiornamenta Církve a světa je dialog a upřímné soužití s komunisty považován za jedinou m o ž n o u cestu a křesťané v komunistických zemích jsou dokonce vaculíkovsky nabádáni, aby „zůstali věrni svému křesťanství avšak s důstojností a loajalitou vůči svému režimu pracovali na společném dobrém díle, jež by jim umožnilo přetrvat v pevné důvěře, že křesťanské sémě vydá jednou p r o všechny plod s v o b o d y " . Žádná definice by nevyjádřila p o d s t a t u vatikánské východní politiky lépe. A b y mi bylo správně r o z u m ě n o : tezí o otevřeném dialogu se světem, j e h o ž má být komunismus nedílnou součástí, se Církev vůči komunistické moci odzbrojuje, jak ukázala marxizace západoevropské a jihoamerické teologie v duchovní rovině, zatímco v rovině praktické (která nemusí nutně vylučovat vyjednávání s komunistickými režimy) se Církev pak ukáže být méně schopna vést účinný zápas s protivníkem, jenž usiluje o její zničení a svou d o b r o u vůli p o u z e předstírá. T a k o v é h o protivníka Církev m ů ž e zaskočit jen pravdou, neohrožeností víry a vůlí k oběti. J a k é mohly být výsledky vatikánské východní politiky, jejíž diplomacie vycházela z futuristické představy liberálního rozvoje k o m u n i s m u a jež se nadřazením principu r o z u m n é koexistence pohybovala v oblasti své vlastní ideologické fikce? N e p o chybně hubené, i když se asi nikdy nedovíme jakého skutečného k o m p r o m i s u dosáhla vatikánská vyjednávání při jmenování nových bisk u p ů ve střední Evropě. Obhájci t é t o politiky často tvrdí, že s a m o obsazování uprázdněných biskupských stolců bylo zásluhou vatikánské diplomacie, ale o t o m lze oprávněně pochybovat. K o m u n i s t é t o t i ž koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let revidovali svou politiku totální likvidace na dlouholetou politiku p o s t u p n é h o ovládnutí církevních institucí f o r m o u dosazování svých „vlastních kněží", máme-li na mysli přímé kolaboranty, nebo přinejmenším ty, kteří nebud o u s t o účinně se bránit. T a t o politika byla přítomna j a k o jedna z variant při p o k u s u odtržení katolické Církve od Vatikánu již v padesátých letech, ale teprve později nabyla značné virtuozity. Všimněme si, že právě v Maďarsku, kde j s o u všechna biskupská místa obsazena, je duchovní život Církve na nejnižší úrovni a pietistické hnutí O t c e Bullanyiho, které z p o č á t k u vzniklo z o d p o r u proti spoluúčasti hierarchie na politice Církevního úřadu, má již dnes výrazně schizmatický ráz. O d m í t á církevní autoritu j a k o takovou. K o m u n i s t é zde doslovně zvítězili hned na d v o u frontách — nejenže oslabili duchovní život Církve, ale podařilo se jim ji i částečně rozštěpit, nehledě na to, že
Církev
proti
totalitarismu
91
vysoké státní ceny udělované kardinálu Lekaiovi, jakož i jeho veřejné výroky o kladných stránkách reálného socialismu, diskreditují křesťanství jako takové, zejména u mládeže. Ale i v Polsku, kde má Církev výjimečné historické postavení, se nepodařilo ani v nejmenším narušit vládní právo veta při obsazování biskupských stolců. Teprve budoucnost ukáže, jaké škody tam negativní výběr biskupů v dnešní vyostřené konfliktní situaci přinese. J i ž dnes se však v Polsku mluví otevřeně o ztrátě akceschopnosti Episkopátu a decentralizaci Církve na jakousi „konfederaci farních republik". Ačkoliv v Polsku hierarchie neztratila svou autonomii vůči státu jako v jiných komunistických zemích, skutečně se zdá, že již není schopna účinně se bránit proti útokům na odvážné kněze, přestože odmítla suspendovat tzv. 69 kněží extremistů, jejichž odstranění nebo případnou neutralizaci na biskupech vyžadovala komunistická vláda. Obava ze zvyšování politického napětí, kterou by ostrá kritika režimu v obraně napadených kněží nutně vyvolala (takovou politiku preventivních útoků účinně prováděl bezmála čtvrt století kardinál Wyszyňski), nepochybně přispěla k vraždě již dvou kněží z vládního seznamu, O t c e dominikána Kowalczyka z Poznaně (1983) a otce Popieluszka z Varšavy (1984). V Polsku měl Gierkův režim sedmdesátých let na přímé spolupráci s Církví — ovšem ve sféře propagandistické fikce — veliký zájem, a bylo by se mu to i podařilo, nebýt právě vytrvalého úsilí polského primase o zneškodnění této lsti. Podobně i v Československu komunisté z ničeho neustoupili a jmenováním čtyř biskupů v roce 1973 dosáhl Vatikán jenom rozhořčení mnoha aktivnějších věřících. Církvi se však viditelně tímto postupem přitížilo. I světlé výjimky, jako je jmenování biskupa T o máška na místo pražského apoštolského administrátora, lze přičíst spíše na vrub nepřesného kádrováni církevního sekretariátu než předvídavosti vatikánské diplomacie. I samo založení slovenské církevní provincie bylo pro H u s á k a malým propagandistickým vítězstvím, protože mu umožnilo tvrdit, že právě za jeho vedení dosáhli Slováci církevního uznání, což se jim nepodařilo ani za tisíc let, zatímco o jmenování slovenského arcibiskupa a primase nemohlo být ani řeči, neboť z fikce by se mohla stát nebezpečná realita mobilizující slovenský katolicismus. Samozřejmě tam, kde komunisté nebyli domácím a zahraničním tlakem nuceni fasádu církevní svobody při životě příliš udržovat, zvláště v Sovětském svazu, kde je v popředí státního zájmu především církev pravoslavná, nevedla jednání s Vatikánem vůbec k ničemu. Ale i zde využili komunisté církevního dialogu s maximálním úspěchem. Nekonečné cesty vatikánských zplnomocněnců do Moskvy vytvářely iluzi jednání, jejímž praktickým výsledkem bylo taktické
92
Alexander
Tomský
mlčení o tragickém osudu ukrajinské řecko-katolické církve a ostatních pronásledovaných katolíků. Samozřejmě v Číně či v Albánii se nepohnulo vůbec nic. Máme-li výslednou asymetrii těchto jednání nějak definovat, můžeme říci, že Církev, která se v p o d o b ě vatikánské východní politiky pokoušela o restauraci a konsolidaci své viditelné instituce v komunistických zemích, nepostřehla, z příčin, o kterých jsme se již zmínili, že komunisté t o h o využijí k tomu, aby každý institucionální ústupek (v Maďarsku dokonce částečné obnovení některých řádů a jejich škol) zbavoval takovou instituci jejího pravého obsahu (viz existence parlamentu a nekomunistických politických stran v Československu). Závěrem zbývá snad říci, že s nástupem polského papeže J a n a Pavla II. vstupuje Církev do svého třetího poválečného stadia zápasu s totalitarismem. Zákazem kněžského „sdružení" Pacem im Terris v roce 1982 i přímé účasti kněží v pacifistických a politických organizacích se papež pokouší Církev vymanit z přímého područí totalitní moci a účasti v utopistických a revolučních hnutích. Nedávným odsouzením marxismu, tak jak je přítomen v jihoamerické teologii osvobození, odsoudila Kongregace p r o víru nejen tuto ideologii, ale také tezi, že jde p o u z e o neutrální sociologickou nauku slučitelnou s křesťanstvím, názor, který se již značně rozšířil i v západní Evropě. Teprve tímto zásahem se snad Církvi podaří zastavit proces sekularizace katolické ideologie. Svým důrazem na evangelizaci světa dnes J a n Pavel II. výrazně přesahuje horizont dosavadní vatikánské politiky. J e h o výzva: „ N e b o j t e se K r i s t a " je výzvou k následování, a tím i k opuštění všech modloslužebných mýtů t o h o t o světa. Pravověrné, transcendentální, žité křesťanství tyto mýty, z kterých je slátáno naše století, rozráží. Připomeňme si zde slova Václava Havla, že projekty obecného blaha, které nás dnes všechny drtí, nelze porazit bez horizontu nejvyšší oběti, tzn. bez apriorní proměny sebe sama.(3) T a k o vou politiku zdola, o kterou se přimlouvá Havel v politicky bezperspektivní situaci, provádí vlastně papež v globálním měřítku. V papežově evangelizačním úsilí je jistě přítomen i dialog se světem, tak jak jej koncipoval Druhý vatikánský koncil, na první pohled však vidíme podstatný rozdíl mezi taktickou sebeobranou a odvahou víry. Papež zcela jednoznačně apeluje na křesťany v komunistických zemích, aby se nebáli a pokusili se žít svobodným životem Božích dětí bez ohledu na byrokratická omezení a případné pronásledování. Teprve o tuto sílu, takříkajíc „v terénu", se pak může vatikánská diplomacie opřít, a její vyjednávání nabudou reálný a pragmatický význam. T a k o v á byla podstata jeho poselství při o b o u návštěvách Polska a ví-
Církev
proti
93
totalitarismu
me, kolik slz radosti i utrpení již způsobilo. Ale je snad nějaká jiná cesta? (.Předneseno daného (1) (2) (3)
na
sympoziu
Opus Bonům
„Československo
v listopadu
84 ve
84 —
život
proti
totalitě",
Frankenu.)
A l a i n B e s a n q o n : D r u g i e m i l c z e n i e K o s c i o l a , Kultura, b ř e z e n 1983, P a ř í ž , s t r . 6. G i o v a n n i Benelli: T h e C h u r c h a n d C o m m u n i s m , C a t h o l i c T r u t h S o c i e t y , L o n d ý n 1976. V á c l a v H a v e l : P o l i t i k a a s v ě d o m í , Svědectví i. 72, 1 9 8 4 .
pořá-
Humberto
Belli
Církev v Nicaragui: útok zevnitř i zvnějšku* A n a s t a z i o S o m o z a D e b a y l e , nicaragujský d i k t á t o r a hlava rodiny, která ovládala t e n t o s t ř e d o a m e r i c k ý stát p o více než 43 let, byl svržen 19. července 1979. Po d v o u letech krvavé o b č a n s k é války, k níž dala k o n e č n ý p o d n ě t vražda šéfred a k t o r a o p o z i č n í c h novin La Prensa Pedra J o a q u i n a C h a m o r r a , se chopila m o c i Sandinistická f r o n t a o s v o b o z e n í ( F S L N — Frente Sandinista de Liberación N a c i o n a l ) , která stála p o celou d o b u v čele revoluce. F S L N byla o d svého založení v r. 1963 j e d n o z n a č n ě organizací marxisticko-leninskou, inspirovanou p o s t a v o u legendárního nicaragujského hrdiny Sandina. (Generál A u g u s t o Sandino, f 1934, byl v ů d c e m p a r t y z á n ů b ě h e m o b č a n s k é války a b o j e p r o t i americké intervenci v letech 1926-34. P o z n . překl.) Z a k l a d a t e l e m F S L N byl k o m u n i s t a C a r l o s F o n s e c a A m a d o r , který byl p a k zabit r o k u 1975. V p r ů b ě h u šedesátých let u d r ž o v a l a F S L N ú z k é styky s F i d e l e m C a s t r e m a až d o r o k u 1978 výslovně přiznávala s v o u m a r x i s t i c k o - l e n i n s k o u orientaci. V t o m t o roce však o k o l n o s t i přiměly sandinisty, aby se ke s v é m u i d e o l o g i c k é m u profilu hlásili p o n ě k u d opatrněji. C a s t r o je přesvědčil, aby své j e d n o t k y podřídili sjednocenému velení, snažili se uzavřít spojenectví s n e m a r x i s t i c k ý m i vrstvami nicaragujské společnosti, ale aby si udrželi k o n t r o l u nad v o j e n s k ý m a p a p r á t e m . A tak právě v letech 1978 a 1979, k d y se svržení S o m o z y stalo reálnou m o ž n o s t í , se sandinisté začali p r o h l a š o v a t za s t o u p e n c e d e m o k r a t i c k é h o p r o g r a m u , který o b s a h o v a l pluralist i c k o u společnost, s v o b o d n é volby, n e a n g a ž o v a n o u zahraniční politiku a smíšené h o s p o d á ř s t v í . D o svých politických a diplomatických štábů přizvali umírněné o s o b n o s t i z řad n e m a r x i s t i c k é o p o z i c e p r o t i S o m o z o v i . Veřejně začali vyhlašovat svou ú c t u k n á b o ž e n s t v í a slibovat vládu, v níž b u d o u s p o l u p r a c o v a t revolucionáři s křesťany. D ů v ě r y h o d n o s t i t ě m t o slibům d o d a l a s k u t e č n o s t , že p o revoluci jmenovali d o v y s o k ý c h funkcí v sandinistické vládě čtyři katolické duchovni a povolili š i r o k o u distribuci bible. T e n t o zdánlivě totální o b r a t v n á z o r e c h sandinistů z p ů s o b i l , že se r o z p o u tala p o l e m i k a o o s u d u n á b o ž e n s t v í za jejich režimu. M n o z í p o z o r o v a t e l é došli k z á v ě r ů m , že skutečný v z t a h sandinistů k n á b o ž e n s t v í je t ě ž k é o d h a d n o u t , vezme-li se v ú v a h u p ř í t o m n o s t kněží ve vládě a jiné z n á m k y spolupráce sandinistů a křesťanů. A b y c h o m pochopili sandinistický p ř í s t u p k n á b o ž e n s t v í , m u s í m e si u v ě d o mit, že N i c a r a g u a je země, kde ž á d n á vláda, žádný vůdce, ž á d n ý politik si n e m ů ž e dovolit b ý t p r o t i n á b o ž e n s t v í , chce-li získat vliv m e z i obyvatelstvem. Podle m n o h a p o z o r o v a t e l ů je N i c a r a g u a j e d n o u z nejkatoličtějších zemí na R e l i g i o n in C o m m u n i s t L a n d s , r o č . 12. sv. 1, K e s t o n C o l l e g e 1984,
Církev
v
Nicaragui
95
světě. Zbožnost je zde vřelá, biskupové i papež se těší velké úctě, obzvláště mezi rolníky a městskou chudinou. Nicaragua jakožto katolická země připomíná v některých směrech Polsko, kde je také katolická víra hluboce zakořeněna v životě prostého lidu. Když se sandinisté dostali r. 1979 k moci, byli si jasně vědomi, že lid je hluboce nábožensky založen. Vyvinuli soustředěné úsilí, aby se vyhnuli prozrazení svého ateistického ideologického přesvědčení a prozrazení svého úmyslu oslabit církev. Vydali několik prohlášení vyjadřujících velkou úctu k náboženství a toleranci vůči náboženským projevům. N a to, že vskrytu se proticírkevní agenda vede, již tehdy ukazovaly některé příznaky. T a k např. „vánoční protokol", soukromý protokol národního sekretariátu propagandy a politické výchovy F S L N , k jehož prozrazení veřejnosti došlo nedopatřením v prosinci r. 1979, již rovných pět měsíců p o ukončení revoluce. Protokol jasně dokazuje, že sandinisté pojali úmysl postupně obsah křesťanské víry zpolitizovat a tuto manipulaci s přesvědčením věřících současně utajovat. Navenek se však sandinisté vyhýbali tomu, aby jejich zaměření vypadalo jako proticírkevní. Sandinisté se sami prohlašovali za revolucionáře, kteří ve skutečnosti ztělesňují křesťanské hodnoty mnohem více než ti, kteří jsou křesťany jen podle jména. Při svém nároku být uznáváni za pravé držitele křesťanských hodnot se sandinisté opírali o účast „Křesťanů-revolucionářů" ve vládě. Abychom pochopili sandinistický postoj k náboženství, musíme vzít rovněž v úvahu vzestup revolučního myšlení i činnosti uvnitř církví. Křesťané-revolucionáři v Nacaragui jsou jak mezi katolíky, tak mezi protestanty. Počátek jejich přítomnosti v katolické církvi lze stopovat až k II. vatikánskému koncilu a k latinsko-americké biskupské konferenci v kolumbijském Medellinu z r. 1968, které daly uvnitř katolické církve vzrůst větší pozornosti pro spravedlnost a sociální záležitosti. O d té doby se rozdělili křesťané v Nicaragui a p o celé Latinské Americe zhruba do tří proudů, pokud jde o tyto sporné otázky. První proud je konzervativní. Křesťané-konzervativci mají k onomu novému důrazu nedůvěru a dávají přednost spíše státu quo. Druhou pozici lze nazvat progresivní. Křesťané-progresivisté vítají větší zdůraznění sociální spravedlnosti a zasazují se dokonce ve věci lidských práv chudých. Ano, jsou si vědomi potřeby nalézati specificky křesťanskou odpověcf — ani nekriticky kapitalistickou, ani komunistickou — na nesmírné ekonomické a politické problémy, před nimiž stojí Latinská Amerika. Třetí je pozice křesťanů-radikálů neboli křesťanů-revolucionářů, kteří přešli od progresivistického smýšlení až k obhajobě marxistické revoluce jako jediné cestě ke skutečnému osvobození. T a t o třetí skupina nabyla v Latinské Americe určitější podoby na počátku sedmdesátých let pod jménem „křesťané pro socialismus". Prohlašovali se za inspirované teologií osvobození. V Nicaragui patřila ke křesťanům-konzervativcům před r. 1970 katolická hierarchie a některé malé protestantské skupiny. Několik nejznámějších konzervativních osobností mezi katolíky, jako byl jezuitský kněz Fr León Pallais, vedlo v šedesátých letech výchovné instituce jako Středoamerickou univerzitu. Začínající křesťané-progresivisté nalezli svého vůdce v katolickém arcibiskupovi Managuy, vysvěceném r. 1970. J e to Miguel O b a n d o y Bravo. J a k o ž t o člověk z prostých poměrů a s indiánskými a mulatskými předky se stal představitelem
96
Umberto
Belli
odklonu katolické církve od její konzervativní minulosti. Křesťané-revolucionáři začali jako malá skupinka složená převážně z univerzitních studentů, kteří se vážně zapletli d o sandinisty vedené guerilly. Jedním z jejich vůdců byl Fr Uriel Molina. V těchto letech organizovali „skupiny reflex e " , které si osvojily marxistickou teorii jako klíč k pochopení stávající sociální i politické situace a k její změně. Jakmile se přiblížil konec S o m o z o v a režimu, začalo se upisovat t o m u t o přístupu stále více kněží včetně členů řeholí. Činili tak p o d vlivem nejradikálnější větve teologie osvobození. K d y ž se sandinisté dostali k moci, uvítali tuto změnu vlády jak progresivisté, tak radikálové mezi křesťany. Nicaragujští biskupové pod předsednictvím arcibiskupa Obanda vydali pastýřský list, označující revoluci za „příznivou příležitost, jak uskutečnit program církve pro chudé. Vyjádřili dokonce svůj souhlas se socialismem, p o k u d socialismus znamená skutečné znovurozdělení moci a bohatství lidu, a p o k u d nejde o změnu, která by z lidu učinila nástroj despotické moci. Křesťané-radikálové však měli jiné představy o ideální společnosti. Vzhlíželi ke K u b ě jakožto k inspirujícímu modelu sociální proměny a vůbec nepřihlíželi k totalitním rysům marxistického z p ů s o b u vlády. Ve spolupráci se sandinisty se stali předvojem strategie zpolitizování evangelia a rozdělení církve. Brzy p o vítězství revoluce začali křesťané-revolucionáři přijímat hmotnou i personální p o m o c z ciziny ve prospěch rozvoje center pro „teologickou reflex i " , která hájila syntézu marxismu a křesťanství. Byla vytvořena celá řada takových center, bohatě vybavených. J s o u to tyto organizace: C e n t r o Antonio Valdivieso ( C A V ) — katolické, ale s ekumenickou fasádou; C e n t r o de Promoción y Dessarrollo (Cepad) — evangelikálně protestantské; Instituto H i s t ó r i c o Centroamericano ( I H C A ) — jezuitské; C e n t r o de Promoción Agraria ( C E P A ) — rovněž jezuitské; Eje Ecuménico ( M E D - C E L A D E C ) — protestantské; Instituto Nacional de Ivestigaciones Económicas y Sociales ( I N I E S ) — formálně nekonfesní, ale ve skutečnosti řízené zahraničními jezuity; Confederación de Religiosos de Nicaragua ( C O N F E R ) — katolické; a konečně Censejo Ecuménico Blufileňo de Iglesias Cristianas ( C E B I D ) — interdenominační. V jejich výuce se především opakuje tvrzení, že chce-li být člověk úplným křesťanem, musí být oddán socialistické revoluci. Avšak stalo se to rovněž požadavkem, vysloveným samotnými sandinistickými vůdci. Ve svém novoročním poselství r. 1981 vládní junta prohlásila, že „opravdoví křesťané, upřímní křesťané, s radostí přijímají rozhodnutí pro sandinistickou revoluci, n e b o ť v Nicaragui dneška je to cesta rozhodnutí pro lid". Politicky obsahuje tento přístup závěr, že takoví křesťané, kteří nejsou na straně F S L N , nejsou ve skutečnosti opravdovými a upřímnými křesťany. O d d a n o s t politické straně, a t o F S L N , se stala tudíž rozhodným, nejdůležitějším kritériem k rozlišení mezi skutečnými křesťany a nekřesťany. Komukoliv chybí tato oddanost je nejen nepřítelem lidu — za jehož jediného reprezentanta je F S L N prohlašována — ale je rovněž nepřítelem Krista. Přijetí t o h o t o stanoviska mělo oslabit odpovědnost sandinistů za náboženskou perzekuci, prováděnou na nesandinistických křesťanech jak jejich šikanováním, tak i represáliemi. Podle oficiálního vládního stanoviska — papouškovaného křesťanskými revolucionáři — nejsou nesandinističti křesťané opravdovými křesťany, ale jen reakcionáři převlečenými do nábožen-
Církev
v
Nicaragui
97
ského roucha. O d d a n o s t vůči F S L N , kterou káží křesťané-revolucionáři, je absoiutní oddaností. Španělský teolog Fr J u a n H e r n á n d e z Pico d o k o n c e napsal: „ P r o křesťana není jiné cesty jak více ukázat svou víru v království Boží než tak, že je sám absolutně o d d á n h o s p o d á ř s k é m u p l á n u " , tj. sandinistické revoluci. Pablo Richard, původem z Chile, prohlašuje, že o d d a n o s t revoluci se nemá ohlížet na evangelium jako na své východisko. N a o p a k , revoluce „se řídí svou vlastní m o u d r o s t í a my chceme svou víru podle ní znovu p ř e h o d n o t i t " . Současně s t í m t o z b o ž n ě n í m revoluce byly základní náboženské p o j m y a koncepce nahrazeny socio-politickými, takovými, které j s o u slučitelné s marxismem-leninismem. H ř í c h je identifikován s nespravedlivými sociálními strukturami, zejména s kapitalismem. Spásy neboli vysvobození z hříchu je dosahováno o z b r o j e n o u revolucí. Revoluční kádr — strana — tím, že vede lid do pravého království B o ž í h o , d o socialismu, působí jako mesiáš. J e ž í š byl na straně chudých, a p r o t o jim křesťané musí politicky stranit a bojovat proti jejich utlačovatelům. Bůh se vtělil d o člověka, a p r o t o se křesťané sami musí „inkarnov a t " d o konkrétního a časného plánu marxistické revoluce. Ježíš sám je přeinterpretován jako první revolucionář, zelota angažovaný za politické o s v o b o z e n í Izraele. Křesťané-revolucionáři prohlašují, že však „Ježíš Kristus nestačí". Křesťanství p r o t o potřebuje „ z p r o s t ř e d k o v á n í " mezi teorií a revoluční praxí, a to m a r x i s m u s , aby zaslíbení evangelia uskutečnilo. Se skutečností, že M a r x a k o m u n i s m u s se neskrývají se svým ateismem, si tito křesťané-revoluconáři nedělali starosti. Pro křesťany-revolucionáře není u ž víra v Boha tak zásadně důležitá. Fr Miguel D ' E s c o t o , maryknollský kněz a ministr zahraničí sandinistického režimu, v prohlášení p r o tisk r. 1980 řekl: „ J s o u lidé, kteří říkají, že jsou ateisté. Z křesťanského pohledu t o nehraje ve skutečnosti velkou roli. D ů l e ž i t o u věcí je jednání lidí; praxe, ne teorie." F r D ' E s c o t o uvedl v nekrologu na Alejandra Bermudeze, prominentního nicaragujského komunistu, jenž zemřel r. 1979, t o t o : „...navzdory t o m u , že teoreticky se sám mohl nazývat ateistou, byl jednou z nejvíce věncích o s o b n o s t í " — „věřící" ve smyslu boje za revoluci. Promarxističtí křesťané konfrontovali ve své mysli instituční Církev se svými představami a popřeli p r a v o m o c jejích představitelů. Žádají, aby křesťané v případě, že by došlo k r o z p o r u ve věci loajality, poskytli b e z p o d m í n e č n o u p o d poru revoluci a nikoliv Církvi. Současně začali křesťané-revolucionáři hovořit o existenci d v o u církví — církve „ c h u d ý c h " neboli „lidové církve" (tj. prosandinistických křesťanů) a církve „ b o h a t ý c h " — instituční církve, reprezentované zvláště katolickými biskupy. N a základě uvedené dichotomie (dvoučlennosti) a v dohodě s vládním mluvčím ministrem vnitra T o m á š e m Borgem rozpoutali křesťané-revolucionáři kampaň, směřující k diskreditaci katolické hierarchie. Z počáteční mírné kritiky („biskupové j s o u příliš konzervativní, příliš se bojí spolupracovat s marxism e m " ) kampaň brzy přerostla do nevybíravých ú t o k ů („biskupové j s o u hlásnými t r o u b a m i buržoazie, padli do pasti R e a g a n o v y politiky, j s o u marniví, autoritářští a kontrarevoluční, j s o u nepřátelé lidu"). N ě k t e r é z protestantských církví se staly terčem ú t o k ů jak křesťanůrevolucionářů, tak sandinistů. C e n t r o Valdivieso uveřejnilo pamflety, v nichž
98
Umberto
Belli
jsou zobrazeny jako loutky Strýčka S a m a vyslané d o N i c a r a g u y s ú k o l e m destabilizovat revoluci. T o t o obvinění vláda nahlas o p a k o v a l a k ospravedlnění násilného zabrání m n o h a p r o t e s t a n t s k ý c h modliteben. Přívrženci „lidové c í r k v e " r o z p o u t a l i r o z h o ř č e n o u k r i t i c k o u k a m p a ň proti katolické hierarchii a p r o t i v š e m k ř e s ť a n ů m , kteří nejsou ochotni p ř i j m o u t marxistické evangelium, a poskytují sandinistické vládě b e z v ý h r a d n o u a zcela nekritickou p o d p o r u . T e o l o g i c k á střediska revolučních křesťanů chrlí a p o l o g e t i c k o u literaturu, která hájí p r a k t i c k y všechny a s p e k t y politiky režimu. Kritika nespravedlivé vlády — jež byla za S o m o z y p o v a ž o v á n a za nejpřednější k ř e s ť a n s k o u p o v i n n o s t — se stala přes noc o d s o u z e n í h o d n ý m nekřesťanským činem, který hraničí s velezradou. Revoluční křesťané nejenom zavírají oči p ř e d vzrůstajícím p o č t e m p ř í p a d ů zneužívání m o c i sandinistickým režimem, ale n a o p a k t o t o zneužívání moci ospravedlňují: o d policejního zátahu na disidenty až p o represi Indiánů k m e n e M i s k i t o . K d y ž dav, z o r g a n i z o v a n ý F S L N , uspořádal v d u b n u 1981 na ulicích honbu na členy politické strany M D N ( M o v i m i e n t o D e m o c r á t i c o Nicaragüense), kteří požádali o povolení k o n a t veřejnou schůzi, C e n t r o Valdivieso označilo t u t o h o n b u za výraz hněvu chudých vůči provokaci nepřátel. C E P A D zase žádal povinné vysídlení tisíců M i s k i t ů j a k o naplnění plánu „zajištění práva miskitského lidu na ž i v o t " , ačkoliv právě proti t o m u t o plánu sandinistů vystoupili i někteří jejich přátelé. Z a p o m o c i revolučních křesťanů uskutečňuje vláda svůj p r o g r a m oslabení a rozdělení církví. Sandinisté t o h o docílili částečně tím, že p o s k y t l i revolučním křesťanům výhradní p ř í s t u p k h r o m a d n ý m sdělovacím p r o s t ř e d k ů m , které j s o u státním m o n o p o l e m , z a t í m c o v t o m t o p ř í s t u p u brání těm církevním představitelům, kteří mají jiné názory. T a k např. v červenci 1981 sandinisté zastavili p o léta vysílaný televizní přenos mše, sloužené m a n a g u j s k ý m arcibiskupem. Později byla p o s t i ž e n a přísnými restrikcemi jediná vysílačka katolické církve, a sice R a d i o Católica. Poslední nezávislý p r o s t ř e d e k k o m u n i k a c e , list La Prensa, který hájil Církev, byl dán p o d p ř í s n o u cenzuru. N a k o n e c sandinisté přikázali, aby homilie a kázání církevních představitelů byly cenzurovány p ř e d e m , než b u d o u vysílány. U v e d e n á opatření u m o ž n i l a revolučním k ř e s ť a n ů m v y s t u p ň o v a t ú t o k y na biskupy a jiné nemarxistické křesťany v televizi, rozhlase i v novinách — přič e m ž p o s t i ž e n ý m bylo z n e m o ž n ě n o na t y t o ú t o k y o d p o v í d a t . Promarxističtí křesťané, reprezentující tzv. „církev c h u d ý c h " , obdrželi navíc štědrou finanční p o m o c z mezinárodních zdrojů, z a t í m c o katolické církvi a v š e m s o u k r o m ý m institucím vláda d e k r e t e m ze srpna 1982 zakázala přijímat dary ze zahraničí. J e d n í m ze z d r o j ů p o d p o r y těch, k d o se přimlouvají za sloučení m a r x i s m u a evangelia je S v ě t o v á rada církví. T a v d u b n u 1983 například p o s k y t l a středisku C e n t r o Valdivieso 176.000 amerických dolarů. R o k u 1981 věnovala S v ě t o v á církevní služba N á r o d n í rady církví 365.329 dolarů středisku C E P A D , sjednocený m e t o d i s t i c k ý p o d p ů r n ý výbor dal téže instituci 100.000 dolarů a Presbyteriánský p r o g r a m proti hladu 10.000 dolarů. S t ř e d i s k o I N I E S o b d r ž e l o v roce 1982 25.000 dolarů o d S v ě t o v é h o svazu d u c h o v e n s t v a sjednocené m e t o d i s t i c k é církve. P o m o c křesťanských organizací ze Severní A m e r i k y a E v r o p y u m o ž ň u j e sku-
Církev
v
Nicaragui
99
pinám revolučních křesťanů zaměstnávat na plný úvazek rozsáhlý personál, teology i laiky. Většina teologů jsou cizinci, kteří se d o země přistěhovali p o vítězství revoluce; jsou t o například jezuita otec Hernández Pico, otec T e ó f i l o Cabestrero, otec Plácido Erdozaín (člen F D R , marxisty vedené Demokratické revoluční fronty El Salvadoru), a mnoho dalších, většinou Španělů. Střediska, v nichž pracují, jsou vybavena tiskařským a vysílacím zařízením, vydávají tiskové bulletiny v mnoha jazycích, které jsou určené k distribuci v zahraničí, a rovněž obrovské množství brožur a knih, jež se tisknou pro domácí potřebu. Organizují také semináře za účasti nejvýmluvnějších stoupenců marxistické teologie osvobození — jako jsou G u s t a v o Gutierrez, J o n Sobrino, Enrique Dussel, Jules Girardi a jiní. N a p r o t i t o m u katolická církev a ty protestantské církve, které bezvýhradně režimu nestraní, nemají k dispozici téměř žádné komunikační prostředky ani instituce, které by se zabývaly vlastní naukou. Byli kategoricky zbaveni možnosti seznámit okolní svět se svými potřebami a problémy. Nicaragujská vláda dokonce přijala v létě 1981 zákon, podle něhož nicaragujský občan, který učiní v zahraničí prohlášení, jež poškozuje sandinistický režim, může být potrestán tří až desetiletým vězením. „Církev chudých", jak ji označují revoluční křesťané, se tedy paradoxně změnila v bohatou církev, a naopak, co označují za „církev bohatých", je ve skutečnosti církev chudá. „Církev chudých" neboli „lidová církev" je navíc elitním klubem většinou cizích intelektuálů, kteří nemají žádnou — nebo jen nepatrnou — lidovou p o d p o r u , zatímco institucionální církev, která prý reprezentuje jenom bohatou menšinu, se těší obrovské podpoře chudých obyvatel Nicaraguy. Úspěch sandinistické strategie, která využila revolučních křesťanů k rozdělení a oslabení církví, umožnil vládě zasáhnout proti některým nemarxistickým křesťanům přímo a velmi agresivně. Prvními skupinami, které se staly cílem útoku, byly slabší, rozdělené a společensky méně vlivné organizace, zejména protestantské. Prvními křesťany, kteří se stali obětí otevřeného vládního nepřátelství, byli misionáři moravských bratří*, kteří působili v odlehlých oblastech země u pobřeží Atlantického oceánu — v oblastech, kde žijí Miskitové a jiné indiánské menšiny. Během více než stoletého misijního úsilí vybudovali moravští bratři Miskitům většinu jejich kostelů, škol a nemocnic. Krátce p o vítězství revoluce však sandinisté začali moravské bratry pronásledovat a snažili se nahradit misionáře sandinistickými aktivisty, z nichž mnozí byli Kubánci. Po nepokojích, k nimž tyto akce vyprovokovaly Miskity, sandinisté několik misionářů uvěznili a jednoho zabili. Prohlásili, že podněcovali Miskity ke vzbouření proti úřadům a že byli agenty C I A . Pro ostatní obyvatele Nicaraguy — stejně jako p r o ostatní svět — bylo mimořádně obtížné dovědět se podrobnosti o událostech, k nimž na atlan" J d e O J e d n o t u b r a t r s k o u — U n i t a s F r a t r u m — o b n o v e n o u r. 1 7 2 2 v O c h r a n o v ě ( H e r r n h u t u ) u 2 i tavy péčí N . L . Z i n z e n d o r f a . M á d n e s 17 p r o v i n c i i s v l a s t n í m i b i s k u p y v čele ve 4 s v ě t a d í l e c h . Č e s k á p r o v i n c i e , z a l o ž e n á r. 1862, m á nyní 17 s b o r ů ( f a r n o s t í ) a 23 filiálních k a z a t e l s k ý c h s t a n i c . N i c a r a g u j s k á p r o v i n c i e byla z a l o ž e n a r. 1849. V a n g l o - a m e r i c k ý c h z e m í c h J e d n o t a b r a t r s k á u ž í v á n á z v u „ m o r a v s k á církev" v reminiscenci na moravský p ů v o d prvních herrnhutských osadníků. (Pozn. překl.)
100
Umberto
Belli
t i c k é m p o b ř e ž í d o š l o . C e s t o v á n í d o t é t o o b l a s t i , j e ž je p ř í s t u p n a p o u z e l e t a d l e m n e b o lodí, b y l o z a k á z á n o , a v š e c h n y i n f o r m a č n í linky p ř e r u š e n y . M l č e n í a i z o l a c e situaci j e š t ě z h o r š i l y . P o d l e E d g a r a M a c í a s e , b ý v a l é h o n á m ě s t k a m i n i s t r a p r á c e v s a n d i n i s t i c k é v l á d ě , s r o v n a l a v l á d n í milice se z e m í d o p o l o v i n y r o k u 1 9 8 2 n e j m é n ě 55 k o s t e l ů . M a c í a s z d ů r a z n i l , ž e t o b y l a t r a g é d i e nesmírných rozměrů, n e b o ť tyto kostely byly p r o značný p o č e t M i s k i t ů jediným o r g a n i z o v a n ý m z d r o j e m sociálních s l u ž e b . V l e d n u 1 9 8 2 byli d v a p ř e d s t a v i t e l é m o r a v s k é církve p a s t o ř i F e r n a n d o C o l o mes a N o r m a n Bent, donuceni opustit Atlantickou oblast a odejít d o Managuy. V k v ě t n u 1982 o h l á s i l y s a n d i n i s t i c k é ú ř a d y z á k a z č i n n o s t i C A S I M ( V ý b o r u sociální akce c í r k v e m o r a v s k ý c h b r a t ř í ) , k t e r ý p o s k y t o v a l M i s k i t ů m sociální a zdravotní p o m o c a služby. Ú ř a d y rovněž uvěznily duchovního Santose Clevb a n a a o d 11. d o 25. července h o d r ž e l y v s a m o v a z b ě . V ostatních částech z e m ě m e z i t í m začal útisk katolíků i p r o t e s t a n t ů p o s t u p ně v z r ů s t a t . V ě t š i n o u p l a t i l o p r a v i d l o , ž e čím v z d á l e n ě j š í b y l o m í s t o o d h l a v n í h o města Managuy, tím byla proticírkevní politika neomalenější. V l á d o u p o d p o r o vané skupiny organizovaly před katolickými kostely politické schůze přesně v tutéž dobu, kdy probíhaly mše. Sandinističtí aktivisté často přerušovali výuku k a t e c h i s m u , a b y r o z d á v a l i l e t á k y n e b o d o t í r a l i o t á z k a m i na k a t e c h e t y . J a k j i ž b y l o ř e č e n o , 7. července 1 9 8 2 v l á d a zrušila televizní p ř e n o s y m š í arcib i s k u p a M a n a g u y , k t e r é m ě l y d l o u h o l e t o u tradici. Ú ř a d y t o t o r o z h o d n u t í z d ů v o d n i l y t í m , že j e n u t n o p o s k y t n o u t více v y s í l a c í h o č a s u „ p o k r o k o v ě j š í m " kněžím. T í m t o k r o k e m vláda nejenom zasáhla d o vnitřních záležitostí církve, ale r o v n ě ž z b a v i l a k a t o l i c k o u hierarchii p o s l e d n í m o ž n o s t i p ř í s t u p u k televizi. P o č e t p r o g r a m ů , v n i c h ž m a r x i s t i č t í k ř e s ť a n é hierarchii o s t ř e n a p a d a l i , se n a p r o ti t o m u z h m n o h o n á s o b i l . K d o s i ve s t e j n é d o b ě p l á n o v i t ě ničil n e b o p o š k o z o v a l v ý v ě s k y s n á b o ž e n s k ý m o b s a h e m , r o z m í s t ě n é na ulicích h l a v n í h o m ě s t a . N o v i n y La Prensa o t o m p ř i n e s l y r e p o r t á ž a b y l y z a t o p o p r v é p o t r e s t á n y d o č a s n ý m zastavením. H o r š í v š a k b y l o , že z a č a l o d o c h á z e t k f y z i c k ý m ú t o k ů m na k a t o l i c k é b i s k u p y a k n ě z e . P r v n í se o d e h r á l k o n c e m r o k u 1981, k d y s a n d i n i s t i c k ý d a v házel k a m e n í m p o b i s k u p o v i z J u i g a l p y P a u l u A . V e g o v i , k d y ž v y c h á z e l p o m š i z k o s t e l a . O n ě k o l i k t ý d n ů p o z d ě j i j i n ý d a v lidí v M a n a g u i r o z b i l o k n a a p r o b o dal p n e u m a t i k y d ž í p u a r c i b i s k u p a O b a n d a . K r á t c e p o t é se ú t o k y začaly m n o ž i t . 13. ledna 1 9 8 2 b y l o z e z e m ě v y p o v ě z e n o p ě t s e v e r o a m e r i c k ý c h k a t o l í k ů , tři ř á d o v é s e s t r y a d v a k n ě ž í . V l á d a p o z d ě j i o z n a č i l a t e n t o a k t z a a d m i n i s t r a t i v n í p ř e h m a t a o z n á m i l a , ž e se m o h o u v r á t i t , ale nikoli d o svých p ů v o d n í c h f a r n o s t í . D v a z nich se vrátili. S a l v a t o r S c h l a e f e r , b i s k u p z A t l a n t i c k é h o p o b ř e ž í , se stal r o v n ě ž o b ě t í t a k o v é h o a d m i n i s t r a t i v n í h o o m y l u — a d o k o n c e t ř i k r á t za s e b o u . ( K o n c e m r o k u 1983 p ř e v e d l p ě t a š e d e s á t i letý b i s k u p S c h l a e f e r , p ů v o d e m A m e r i č a n , p ě t set n e s p o k o j e n ý c h I n d i á n ů z k m e n e M i s k i t o přes hranice d o Tegucigalpy v H o n d u r a s u . ) V b ř e z n u 1 9 8 2 dala v l á d a j a s n ě n a j e v o , ž e p ř i p r a v u j e r o z s á h l e j š í p e r z e k u c i nesandinistických náboženských skupin, protestantských i katolických. Barricada, oficiální o r g á n F S L N , o t i s k l 3, b ř e z n a 1982 p r v n í z e seriálu č l á n k ů o p r o t e s t a n t s k ý c h c í r k v í c h a s e k t á c h , článek o S v ě d c í c h J e h o v o v ý c h . L i s t j e z e s m ě š n i l j a k o p o v ě r č i v é f a n a t i k y , p o c h o p i t e l n ě n a p o j e n é na s e v e r o a m e r i c k ý im-
Církev
v
Nicaragui
101
perialismus. N o v i n á ř s k á k a m p a ň však p o u z e připravovala p ů d u p r o p ř í m é akce, k n i m ž d o š l o během několika týdnů. S o u č a s n ě vláda r o z p o u t a l a ofenzívu, namířenou p r o t i s v o b o d ě p r o j e v u . R o z hlasová stanice katolického e p i s k o p á t u , jejímž ředitelem byl otec B i s m a r c k C a r ballo, byla na měsíc uzavřena s o d ů v o d n ě n í m , že údajně vysílala p ř e k r o u c e n é informace. Pak byl vyhlášen 15. března 1982 výjimečný stav. P ů v o d n ě byl uzákoněn na jeden měsíc, ale p o s t u p n ě byla jeho p l a t n o s t neustále p r o d l u ž o v á n a , a tím byl likvidován i p o s l e d n í zbytek s v o b o d y p r o noviny La prensa i p r o R á d i o C a t ó l i c a . P o umlčení všech kritiků však vláda své ú t o k y teprve vystupňovala. P o k v ě t n u úřady v rychlém sledu z k o n f i s k o v a l y modlitebny m o r a v s k ý c h bratří, adventistů, m o r m o n ů a svědků J e h o v o v ý c h . Všechny t y t o skupiny byly obviněny, že pracují p r o C I A . Stejně j a k o v jiných případech, ani t e n t o k r á t nebyla obvinění p o d e p ř e n a ž á d n ý m d ů k a z e m a oběti nedostaly m o ž n o s t se p ř e d soudem hájit. Ministr vnitra T o m á š B o r g e se v televizních projevech vrátil k v ý p a d ů m proti katolické církvi, a arcibiskupa O b a n d a d o k o n c e označil za A n t i k r i s t a . T e r č e m p o d o b n ý c h verbálních ú t o k ů se stali i protestanti. B o r g e je v j e d n o m ze svých veřejných p r o j e v ů neoznačil p o u z e j a k o obvykle za spojence C I A , ale p ř í m o za spojence s o m o z o v c ů . D a v militantních přívrženců F S L N p o t é začal skandovat „ q u e se v a y a n " — „ a ť t á h n o u " — a zaútočil na p r o t e s t a n t s k é kostely a církevní b u d o v y , které o k u p o v a l . 20. července 1982 nicaragujští b i s k u p o v é poslali redakci La Prensa zdvořilý otevřený d o p i s , v n ě m ž žádali vládu, aby vysvětlila situaci k o l e m b i s k u p a Schlaefera z A t l a n t i c k é h o p o b ř e ž í , a aby zastavila p r o t i n á b o ž e n s k o u k a m p a ň . Vládní cenzor zakázal t e n t o d o p i s uveřejnit. Příštího dne se dav sandinistů p o k u s i l násilím obsadit několik katolických k o s t e l ů na p r o t e s t p r o t i r o z h o d n u t í arcibiskupa z M a n a g u y p ř e m í s t i t otce Ariase C a l d e r u , marxistického kněze, j e h o ž sandinisté prohlašovali za „arcibiskupa c h u d ý c h " . D a v , p o d n ě c o v á n státními sdělovacími p r o s t ř e d k y , zaútočil na několik kněží (přičemž h o p o d p o r o v a l a vládní vozidla), a zbil p o m o c n é h o b i s k u p a z M a n a g u y B o s c a Vivase. N i c a r a g u j s k á kněžská rada p r o t i t o m u t o ú t o k u protestovala, ale vládní cenzor znemožnil uveřejnění jejího d o p i s u . Vrcholu dosáhla t a t o vládní k a m p a ň 31. července 1982, kdy sandinistický režim zakázal uveřejnit d o p i s p a p e ž e J a n a Pavla II. nicaragujským b i s k u p ů m . T e p r v e p o t r o j n á s o b n é m zastavení novin La Prensa a p o rázných p r o t e s t e c h , plný měsíc p o t é , c o p a p e ž ů v list došel, byl z á k a z odvolán. Následující měsíc p o d n i k l a sandinistická vláda p r o t i náboženství ještě dramatičtější ú t o k . 11. srpna oznámila vláda veřejnosti, že mluvčí b i s k u p s k é konference otec Bismarck C a r b a l l o byl přistižen při sexuálním deliktu. Příští večer o t o m sandinistická televize vysílala dokumentární p o ř a d . Byly v n ě m záběry, jak policie odvádí nahého a krvácejícího otce Carballa z j e d n o h o d o m u v rezidenční čtvrti L a s Colinas, a jak se m u dav p o s m í v á . K n ě z e p o z v a l a d o d o m u žena, členka jeho farnosti, s o d ů v o d n ě n í m , že naléhavě p o t ř e b u j e jeho p o m o c . K d y ž t a m vstoupil, objevil se m u ž o z b r o j e n ý pistolí a ženě i knězi nařídil, aby se svlékli. O k a m ž i t ě p o t é dorazila policie a kněze vyvlékla na ulici, kde se shromáždil z á s t u p asi sedmdesáti lidí, mezi nimi reportéři sandinistických
102
Umberto
Belli
n o v i n a t e l e v i z n í š t á b . V l á d a p r o h l á s i l a , ž e t a m byli č i r o u n á h o d o u . V e své první zprávě sandinistické sdělovací p r o s t ř e d k y neuvedly j m é n o údajně podvedeného manžela, p o u z e otiskly jeho fotografii. K d y ž pak došlo k s o u d u , u k á z a l o se v š a k , ž e ú d a j n ý m a n ž e l není t o t o ž n ý s m u ž e m na f o t o g r a fii. La Prensa na t o c h t ě l a u p o z o r n i t , v l á d n í c e n z o r v š a k č l á n e k z a b a v i l . Zcenzurování zprávy o t o m t o r o z p o r u — i dalších článků, které p o u k a z o valy n a t o , že i n c i d e n t byl e v i d e n t n ě z i n s c e n o v á n , je d ů k a z e m , že se v l á d a r o z h o d l a k n ě z e z a k a ž d o u c e n u v e ř e j n ě z o s t u d i t . P o z d ě j i , tváří v t v á ř d o m á c í i z a h r a n i č n í k r i t i c e , v l á d a p ř i p u s t i l a , ž e b y l o c h y b o u i n c i d e n t publikovat, ale n a d á l e t r v a l a na t o m , ž e o t e c C a r b a l l o je v i n e n . A v š a k z p ů s o b , j a k ý m v y t r v a l e p o t l a č o vala d ů k a z y s v ě d č í c í ve p r o s p ě c h o t c e C a r b a l l a , j a s n ě d o k a z u j e , že n e c h t ě l a p o u z e využít případu nevhodného chování j e d n o h o k n ě z e , ale že i n c i d e n t p e č l i v ě n a p l á n o v a l a , a b y ú t o k e m na j e d n o h o z p ř e d n í c h k a t o l i c k ý c h p ř e d s t a v i t e l ů z d i s k r e d i t o v a l a c e l o u církev. A g e n t n i c a r a g u j s k é v ý z v ě d n é s l u ž b y M i g u e l B o l a ň o s , k t e r ý v k v ě t n u 1983 u p r c h l d o S p o j e n ý c h s t á t ů , p o z d ě j i p ř e d l o ž i l d ů k a z y , z n i c h ž v y p l ý v á , že s a n d i n i s t é celý i n c i d e n t p e č l i v ě n a p l á n o v a l i . B o l a ň o s m e z i j i n ý m p r o h l á s i l , že m i n i s t r v n i t r a T o m á š B o r g e a p o l i c e j n í šéf h l a v n í h o m ě s t a M a n a g u y L e n i n Č e r ná s l e d o v a l i c e l o u e p i z o d u z k a m i ó n u se z a s t ř e n ý m i o k n y , k t e r ý byl z a parkován poblíž d o m u , kde k incidentu došlo. Z p ů s o b , j a k ý m se s a n d i n i s t i c k á v l á d a p o s t a v i l a k n á v š t ě v ě p a p e ž e J a n a P a v la II. v N i c a r a g u i , p o s k y t l d a l š í d ů k a z y o t o m , j a k ý p ř í s t u p k n á b o ž e n s t v í z a m ý š l í t a t o v l á d a z a u j í m a t . P o n e c h á m e - l i s t r a n o u o k o l n o s t i , na k t e r é n e e x i s t u j e j e d n o t n ý n á z o r , p a k s e z n a m , k t e r ý n á s l e d u j e , u v á d í f a k t a , n a n i c h ž se s h o d u j í v š i c h n i r e l a t i v n ě n e s t r a n n í p o z o r o v a t e l é . S e z n a m j e s e s t a v e n na z á k l a d ě z p r á v , k t e r é p ř i n e s l s v ě t o v ý t i s k , z e j m é n a The Washington Post, The Neiv York Times a hlavní a m e r i c k é t e l e v i z n í s t a n i c e . 1) S a n d i n i s t é n e d o v o l i l i o b y v a t e l s t v u , a b y se s h r o m á ž d i l o k p a p e ž o v ě uvítání. D o p r a v a b y l a z a s t a v e n a t é m ě ř v celé z e m i ; p r á v o jet na s h r o m a ž d i š t ě m ě l y p o u z e s a n d i n i s t i c k é V ý b o r y o b r a n y . T i s í c e k a t o l í k ů , k t e ř í chtěli p o z d r a vit p a p e ž e , m u s e l i ujít p ě š k y d l o u h é v z d á l e n o s t i . M n o z í n e d o š l i . J a n Pavel II. věděl c o se d ě j e a p o z d r a v i l „ t i s í c e N i c a r a g u j c ů , k t e ř í n e m o h l i p ř i j í t , a č k o l i v t o chtěli." 2) S a n d i n i s t é z a b r á n i l i l i d e m s h r o m a ž ď o v a t se na m í s t e c h , k t e r á m ě l p a p e ž p o d l e p r o g r a m u n a v š t í v i t , p ř e d j e h o p ř í c h o d e m . V M a n a g u i p o l i c i e vypálila v a r o v n é d á v k y z a u t o m a t i c k ý c h z b r a n í n a d hlavy věřících, k t e ř í se p o k o u š e l i d o s t a t se c o n e j b l í ž e k m í s t u , k d e m ě l p a p e ž h o v o ř i t . P ř e d n í ř a d y na n á m ě s t í t a k mohli obsadit přívrženci sandinistů. 3) T e l e v i z n í š t á b s p o l e č n o s t i A B C z e S p o j e n ý c h s t á t ů byl z a d r ž e n a p o l i c i e m u zabavila e x p o n o v a n é filmy. 4) J a n Pavel II. b y l v M a n a g u i p ř e r u š o v á n j a k b ě h e m s v é h o k á z á n í , t a k p o z b ý v a j í c í č á s t m š e , v ý k ř i k y a s k a n d o v á n í m hesel. Při s v a t é m p ř i j í m á n í j a k ý s i sand i n i s t i c k ý a g i t á t o r , v y b a v e n ý s i l n ý m t l a m p a č e m , křičel: „ S v a t ý O t č e , jestli j s t e s k u t e č n ě z á s t u p c e m K r i s t a na z e m i , p a k v á s ž á d á m e , a b y s t e se p ř i p o j i l k n á m . " P o l i c i s t é , k t e ř í n a s h r o m á ž d ě n í měli u d r ž o v a t p o ř á d e k , v ě t š i n o u s a m i řídili s k a n d o v á n í . Č l e n o v é p a p e ž o v a d o p r o v o d u p o z d ě j i p r o h l á s i l i , že t a k o v é c h o v á n í n e z a ž i l i d o s u d na ž á d n é p a p e ž o v ě c e s t ě .
Církev v Nicaragui
103
5) Vládní technici napojili mikrofony, rozdělované provládním skupinkám, na hlavní komunikační systém, zesilovali výkřiky agitátorů a skandování „ M o c patří lidu" do takové míry, že to často přehlušovalo papežova slova. Papež dokonce žádal o klid. 6) V průběhu mše se všech devět členů sandinistického Národního direktoria — včetně T o m á š e Borga a Daniela Ortegy — připojilo k davu a se zaťatými pěstmi skandovalo „ M o c patří lidu". 7) Katolická církev a vláda se dohodly, že papežova návštěva v Managui a v Leonu bude mít výhradně náboženský, nepolitický charakter. Církev vydala provolání k věřícím, aby se vyvarovali politických projevů a nenosili stranické symboly nebo standarty. Přívrženci sandinistů si však přinesli politické standarty a skandovali politická hesla do tlampačů. Sandinistické vedení zakončilo papežskou mši zpěvem stranické hymny. T y t o incidenty nebyly žádným spontánním výbuchem lidového hněvu, nýbrž pečlivě připravenými akcemi, které uskutečnili členové F S L N . A nebyly to ani výstřelky příliš horlivých sandinistů, nýbrž akce, na jejichž průběhu mělo účast celé vedení F S L N . Nejnovější důkazy o incidentech, které se odehrály při papežově návštěvě Nicaraguy, poskytl bývalý sandinistický agent Miguel Bolaňos, který p o útěku do U S A odhalil, že vláda všechny své akce — včetně obsahu skandovaných hesel — připravila dávno před papežovým příjezdem. J e nutné si povšimnout, že při této příležitosti se sandinisté projevovali přímo před očima zástupců světového tisku. O d lidí, kteří jsou schopni tak hrubého chování k všeobecně váženému náboženskému představiteli, se dá těžko očekávat, že se budou mírnit, když jednají s neznámým věřícím bez přítomnosti mezinárodní veřejnosti. Chování režimu k papeži bylo tedy skutečně ukázkou toho, jak sandinistická vláda hodlá pokračovat ve svém boji proti náboženství. Blíží se páté výročí vítězství nicaragujské revoluce, a katolíci i protestanti stojí tváří v tvář budoucnosti, v níž se budou muset vyrovnávat s vnitřním rozdělením (které podporuje vláda), se zastraŠováním, urážkami a administrativním omezováním. Revoluční křesťané v celé Latinské Americe pokládají vývoj v Nicaragui za modelový příklad programu spolupráce mezi křesťany a marxisty na základě teologie osvobození. Vezmeme-li v úvahu snahy revolučních hnutí v Latinské Americe, které jsou napojeny na revoluční křesťany, pak je zcela možné, že v příštím desetiletí se nicaragujská situace bude opakovat i jinde. Pokud k tomu dojde, pak také úsilí nicaragujských biskupů a ostatních pravověrných katolíků a protestantů je možné brát jako modelový příklad křesťanské schopnosti zachovat si po úspěchu revoluce vedené marxisty, teologickou, duchovní a institucionální integritu navzdory vnitřní i vnější opozici.
(.Informace o církvi č. 11, Samizdaty Praha 1984.)
Instrukce Kongregace pro nauku víry o některých aspektech tzv. teologie osvobození"' Úvod Evangelium J e ž í š e K r i s t a je p o s e l s t v í m s v o b o d y a ospravedlňující silou. T a t o pravda byla v posledních letech p ř e d m ě t e m úvah t e o l o g ů . Z n o v u se jí věnuje p o z o r n o s t , která je sama o sobě velice slibná. . O s v o b o z e n í je především a v zásadě o s v o b o z e n í m o d z a k o ř e n ě n é h o o t r o c t v í hříchu. J e h o cílem a v ý c h o z í m b o d e m je s v o b o d a Božích dětí, jež je darem Boží lásky. J e j í m teologickým důsledkem je, že s s e b o u přináší o s v o b o z e n í o d m n o h o s t r a n n é h o otroctví kulturního, h o s p o d á ř s k é h o , sociálního a politického rázu. Všechna t a t o o t r o c t v í vyplývají konec k o n c ů z hříchu a k a ž d é z nich je p ř e k á ž k o u , zabraňující lidem, aby žili d ů s t o j n ý m z p ů s o b e m . J a k o n e z b y t n á p o d m í n k a p r o teologické bádání o o s v o b o z e n í je tedy třeba jasně r o z e z n á v a t základní rysy o d následků. T v á ř í v tvář palčivým p r o b l é m ů m však někteří ve skutečnosti t í h n o u k t o m u , aby j e d n o s t r a n n ě kladli d ů r a z na o s v o b o z e n í z otroctví p o z e m s k é h o a časného řádu. A p r o t o se zdá, že o d s u n u j í d o p o z a d í o s v o b o z e n í o d hříchu a nepřikládají m u t u d í ž p r v o ř a d o u d ů l e ž i t o s t , která m u náleží. Z t o h o p a k plyne zmatené a o b o j e t n é kladení p r o b l é m ů . Jiní teologové pak chtějí přesněji p o z n a t příčiny o t r o c t v í , jež hodlají o d s t r a n i t , a používají p r o t o b e z d o s t a t e č n é kritické o p a t r n o s t i t a k o v é nástroje myšlení, které je velmi těžké, ne-li p ř í m o n e m o ž n é očistit o d ideologické příměsi, jež je neslučitelná s k ř e s ť a n s k o u vírou a s etickými p o ž a d a v k y , které z ní vyplývají. Ú m y s l e m K o n g r e g a c e p r o víru není p r o b í r a t v t o m t o d o k u m e n t u r o z s á h l o u o t á z k u křesťanské s v o b o d y a o s v o b o z e n í v celé její úplnosti. H o d l á tak učinit v následujícím d o k u m e n t u , který p o z i t i v n í m z p ů s o b e m ozřejmí celý p r o b l é m jak p o stránce věroučné, tak i praktické. T a t o instrukce m á přesnější a omezenější cíl. C h c e u p o u t a t p o z o r n o s t duchovních p a s t ý ř ů , t e o l o g ů a všech věřících na úchylky a riziko úchylek, které j s o u n e b e z p e č í m p r o k ř e s ť a n s k o u víru a život a spočívají v některých f o r m á c h teologie o s v o b o z e n í , která nedostatečně kritickým z p ů s o b e m sahají k p o j m ů m , p ř e v z a t ý m z různých marxistických p r o u d ů . T o t o u p o z o r n ě n í nelze o v š e m v ž á d n é m případě vykládat jako o d s o u z e n í všech těch, k d o chtějí velkodušně a v ryzím evangelním duchu o d p o v ě d ě t na tzv. p ř e d n o s t n í zaměření na chudé. T o by zase ale nemělo sloužit za z á m i n k u v š e m těm, k d o se uzavírají d o neutrálního a lhostejného p o s t o j e vůči tragickým a palčivým p r o b l é m ů m bídy a nespravedlnosti. N a o p a k t e n t o d o k u m e n t je diktován j i s t o t o u , že zde uvedené a o d s o u z e n é úchylky nakonec neodvratně zrazují celou věc chudých. J e více n e ž k d y jindy třeba, aby co nejvíce křesťanů s osvíce* P ř e v z a t o z „ I n f o r m a c í o c í r k v i " , čísla 10, 11, 12, S a m i z d a t , P r a h a 1984.
O některých
aspektech
tzv. teologie
osvobození
105
nou vírou a rozhodnutím žít křesťansky p o všech stránkách usilovně bojovalo za svobodu, spravedlnost a lidskou důstojnost z lásky ke svým vyděděným, utlačovaným a pronásledovaným bratřím. Více než kdy jindy je i církev odhodlána odsuzovat zneužívání moci, nespravedlnosti a útoky proti svobodě bez ohledu na to, kde se vyskytnou, a na toho, k d o se jich dopouští. J e odhodlána bojovat sobě vlastními prostředky za obranu a prohlubování práv člověka, zvláště p o k u d jde o chudé. /.
kapitola
1. Mocná, téměř nepřemožitelná touha národů p o osvobození je jedním z hlavních znamení doby, která církev musí z k o u m a t a vykládat ve světle evangelia. T e n t o význačný jev naší doby má univerzální rozměr, jeví se zvláště u jednotlivých národů v různých formách a stupních. T a t o tužba se projevuje zvlášť silně u národů, jež zakoušejí tíhu bídy, a dále v tzv. vyděděných vrstvách. 2. T a t o tužba vyjadřuje, třebaže jen nejasně, ryzí pojetí důstojnosti člověka, stvořeného k Božímu o b r a z u a p o d o b ě , a t o bez ohledu na výsměch a pohrdání ze strany mnoha rozličných a často navzájem spojených forem útlaku kulturního, politického, rasového, sociálního a hospodářského. 3. T í m , že hlásá jejich povolání být Božími dětmi, evangelium vzbudilo v lidských srdcích požadavek a pozitivní vůli p o bratrském, spravedlivém a mírumilovném životě, v n ě m ž je každý respektován a nalézá podmínky pro svůj duchovní i hmotný rozvoj. Te.-ito požadavek je nepochybně zdrojem výše uvedené touhy. 4. V důsledku t o h o člověk již nemíní trpně snášet drtivé břemeno bídy s jeho následky, v nichž jsou smrt, nemoci a úpadek. Uvědomuje si, že t a t o bída je nesnesitelným ponižováním jeho vlastní původní důstojnosti. R ů z n í činitelé, mezi něž je třeba zahrnout i evangelní kvas, přispěli k tomu, že se probudilo uvědomění utlačovaných. 5. Všichni již postřehli, dokonce i v d o s u d negramotných vrstvách obyvatelstva, že díky závratnému rozvoji vědy a techniky lidstvo je schopno navzdory stálému demografickému růstu zajistit pro k a ž d o u lidskou bytost minimální potřeby, jež vyžaduje její důstojnost jako osoby. 6. Lidé u ž nechtějí trpět pohoršení vyvolané křiklavými nerovnostmi mezi bohatými a chudými, ať u ž jsou t o nerovnosti mezi bohatými a chudými státy, anebo společenskými třídami v témže národě. N a jedné straně bylo dosaženo dosud nevídané hojnosti, jež svádí k mrhání, k d e ž t o na druhé straně jiní d o s u d žijí v krajní bídě a nemají ani t o nejnutnější, takže se u ž ani nedá určit počet obětí podvýživy. 7. N e d o s t a t e k rovnováhy a smyslu p r o solidaritu v mezinárodních výměnných vztazích zvýhodňuje průmyslově vyspělé země, takže rozdíly mezi bohatými a chudými se neustále přiostřují. V zemích tzv. Třetího světa z toho plyne pocit frustrace a obviňování průmyslových států z vykořisťování a z hospodářského kolonialismu. 8. Vzpomínka na přečiny určitého dřívějšího kolonialismu a jeho následků působí často nezahojitelné rány a pocity viny. 9. Svatý Stolec v duchu směrnic II. Vatikánského koncilu j a k o ž i bis-
106
Instrukce
kupské konference nikdy s k ý m i z á v o d y ve z b r o j e n í , pohlcují obrovské obnosy, potřeby toho obyvatelstva, II.
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
nepřestaly pranýřovat pohoršení, vyvolané obrovk t e r é n e h l e d ě na h r o z b y , j e ž z t o h o p l y n o u m í r u , z n i c h ž p o u h á část b y stačila u s p o k o j i t nejnaléhavější j e m u ž chybí i t o nejnutnější.
kapitola
1. T o u h a p o s p r a v e d l n o s t i a o p r a v d o v é m u z n á n í d ů s t o j n o s t i k a ž d é lidské b y t o s t i v y ž a d u j e j a k o k a ž d á h l u b o k á t u ž b a , a b y byla n á l e ž i t ě o b j a s n ě n a a vedena. 2. J e s k u t e č n ě n u t n é r o z e z n á v a t m e z i t e o r e t i c k ý m i a p r a k t i c k ý m i v ý r a z y t é t o t u ž b y . E x i s t u j e t o t i ž m n o h o p o l i t i c k ý c h a sociálních h n u t í , k t e r á v y s t u p u j í j a k o p r a v í mluvčí c h u d ý c h a j a k o s c h o p n í a p o v o l a n í u s k u t e č n i t — t ř e b a s i násilnými prostředky — hluboké změny, jež odstraní útlak a bídu. 3. T o u h a p o s p r a v e d l n o s t i je v š a k č a s t o o v l i v ň o v á n a i d e o l o g i c k ý m i f a k t o r y , k t e r é z a t a j u j í a z k r e s l u j í její v ý z n a m a n a v r h u j í p r o b o j n á r o d ů za o s v o b o z e n í cíle, o d p o r u j í c í s k u t e č n é m u ú č e l u l i d s k é h o ž i v o t a . V y n á š e j í t a k é c e s t y a a k c e , k t e r é j s o u v r o z p o r u s e t i k o u r e s p e k t o v á n í lidské o s o b y , p o n ě v a d ž p o č í t a j í se systematickým používáním násilných p r o s t ř e d k ů . 4. V ý k l a d z n a m e n í d o b y ve světle evangelia t e d y v y ž a d u j e , a b y se p r o h l o u b i l v ý z n a m t o u h y n á r o d ů p o s p r a v e d l n o s t i , ale a b y se t é ž k r i t i c k y z k o u m a l y t e o r e tické i p r a k t i c k é v ý r a z y t é t o t u ž b y . III.
kapitola
1. O s v o b o z e n í j i ž s a m o o s o b ě m u s í n u t n ě n a l é z t š i r o k ý a b r a t r s k ý o h l a s v srdci a d u c h u k ř e s ť a n ů . 2. P r o t o t a k é v s o u l a d u s t o u t o t u ž b o u v z n i k l o t e o l o g i c k é a p a s t o r a č n í hnutí, známé p o d j m é n e m „teologie o s v o b o z e n í " , a t o nejprve v latinskoa m e r i c k ý c h z e m í c h , k t e r é se v y z n a č u j í n á b o ž e n s k ý m a k u l t u r n í m k ř e s ť a n s k ý m dědictvím, a později i v jiných zemích T ř e t í h o světa j a k o ž i v určitých prostředcích průmyslově vyspělých států. 3. V ý r a z „ t e o l o g i e o s v o b o z e n í " o z n a č u j e p ř e d e v š í m p r v o ř a d o u s t a r o s t l i v o s t a péči, z n í ž se r o d í úsilí o s p r a v e d l n o s t , z a m ě ř e n é na c h u d é a na o b ě t i ú t l a k u . V y c h á z í m e - l i z t o h o t o h l e d i s k a , je m o ž n o r o z e z n a t m n o h o r ů z n ý c h , č a s t o i nes m i ř i t e l n ý c h z p ů s o b ů , j a k c h á p a t k ř e s ť a n s k ý v ý z n a m c h u d o b y a dále z t o h o t é ž vyplývající z p ů s o b , j a k u s i l o v a t o s p r a v e d l n o s t . S t e j n ě j a k o k a ž d é i d e o v é h n u t í i tzv. teologie osvobození vykazují rozličná teologická stanoviska. Věroučné hranice m e z i nimi n e j s o u p ř e s n ě s t a n o v e n y . 4. T o u h a p o o s v o b o z e n í , j a k t o n a p o v í d á s á m v ý r a z , je s p o j e n a s j e d n í m ze základních námětů Starého i N o v é h o zákona. Stejně tak sám o sobě výraz teologie o s v o b o z e n í si u c h o v á v á p l n o u p l a t n o s t . O z n a č u j e t e o l o g i c k é úvahy, s o u s t ř e d ě n é na b i b l i c k ý n á m ě t o s v o b o z e n í a s v o b o d y a na n a l é h a v o s t jejich p r a k t i c k é h o u p l a t ň o v á n í . S p l y n u t í t o u h y p o o s v o b o z e n í a r ů z n ý c h t e o l o g i í není t e d y n a h o d i l é . V ý z n a m t o h o t o splývání lze v š a k s p r á v n ě p o c h o p i t p o u z e ve světle s p e c i f i c k é h o r á z u p o s e l s t v í B o ž í h o zjevení, jak je p r á v o p l a t n ě v y k l á d á církevní u č i t e l s k ý ú ř a d .
O některých
IV.
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
107
kapitola
1. S p r á v n ě chápaná t e o l o g i e o s v o b o z e n í je tedy p r o teology v ý z v o u , aby prohlubovali určité základní biblické náměty, a t o s péčí, j a k o u v y ž a d u j í z á v a ž n é a naléhavé p r o b l é m y , p ř e d k t e r é p o s t a v i l a církev s o u č a s n á t o u h a p o o s v o b o z e n í a o s v o b o z o v a c í hnutí, j e ž se na ni více n e b o méně odvolávají. N e ze z a p o m í n a t na d r a m a t i c k é situace, z n i c h ž p r a m e n í v ý z v a , u r č e n á v t o m t o s m y s l u t e o l o gům. 2. H l u b o c e z a k o ř e n ě n á k ř e s ť a n s k á z k u š e n o s t se s v o b o d o u j ? z d e p r v n í m styčným b o d e m . K r i s t u s , náš O s v o b o d i t e l , nás o s v o b o d i l o d hř:chu a r o v n ě ž z o t r o c t v í z á k o n a a těla, j e ž je typické p r o hříšníka. S v o b o d n ý m i nás tedy dělá nový život milosti, jenž je p l o d e m ospravedlnění. T o znamená, že nejhlubším k o ř e n e m o t r o c t v í je o t r o c t v í hříchu a z n ě h o p a k vycházející o s t a t n í f o r m y otroctví. P r o t o t a k é s v o b o d a v nejplatnějším k ř e s ť a n s k é m s m y s i u , j e l i k o ž se vyznačuje ž i v o t e m v B o ž í m d u c h u , nesmí být nikdy z a m ě ň o v á n a s p r o s t o p á š ným h o v ě n í m tělesné ž á d o s t i v o s t i . T a t o s v o b o d a je o p r a v d u n c v ý m ž i v o t e m v lásce. 3. T e o l o g i e o s v o b o z e n í široce p o u ž í v a j í vyprávění o o d c h o d u Ž i d ů z E g y p t a , tzv. E x o d u . T e n je o v š e m základní u d á l o s t í p r o v y t v o ř e n í v y v o l e n é h o národa. J e o s v o b o z e n í m z cizího p a n s t v í a o t r o c t v í . B u d e t ř e b a z d ů r a z n i t , j a k specifický v ý z n a m t é t o u d á l o s t i vyplývá z jejího cíle a účelu, n e b o ť t o t o o s v o b o z e n í je z a m ě ř e n o na založení B o ž í h o lidu a k u l t u ú m l u v y , slavený na h o ř e Sinaj. P r o t o o s v o b o z e n í z E g y p t a čili E x o d u s nelze o m e z o v a t hlavně a výlučr.ě na o s v o b o zení p o l i t i c k é p o v a h y . N a d r u h é straně je též v ý z n a m n é , že výraz „ o s v o b o z e n í " je v P í s m u z o b r a z o v á n n ě k d y jiným, velmi b l í z k ý m v ý r a z e m , „ v y k o u p e n í " . 4. Z á k l a d n í u d á l o s t E x o d u n e b u d e n i k d y v y m a z á n a z p a m ě t i Izraele. N a v a zuje na ni, k d y ž p o vyvrácení J e r u z a l é m a a b a b y l o n s k é m vyhnanství žije v naději na n o v é o s v o b o z e n í a n a d t o v očekávání definitivního o s v o b o z e n í . V t é t o zkušenosti je B ů h u z n á v á n j a k o O s v o b o d i t e l . U z a v ř e se s v ý m lidem n o v o u ú m l u v u , vyznačující se d a r e m B o ž í h o D u c h a a obrácení srdcí. 5. Ú z k o s t i a hoře n e j r ů z n ě j š í h o d r u h u , jak je z a k o u š e l člověk věrný B o h u a úmluvě, j s o u n á m ě t e m m n o h a ž a l m ů . N á ř k y , volání o p o m o c a p r o j e v y B o ž í milosti se č a s t o zmiňují o n á b o ž e n s k é spáse a o s v o b o z e n í . V t é t o s o u v i s l o s t i ú z k o s t není jen p r o s t ě z t o t o ž ň o v á n a se sociálním s t a v e m b í d y a n e b o s ú z k o s t í t o h o , k d o je vystaven p o l i t i c k é m u ú t l a k u . Z a h r n u j e v s o b ě i záští nepřátel, nespravedlnost, s m r t a vinu. Ž a l m y nás o d k a z u j í na j e d n u základní n á b o ž e n s k o u z k u š e n o s t , že t o t i ž jen o d B o h a lze očekávat s p á s u a p o m o c . B ů h , nikoliv člověk, m á m o c z m ě n i t ú z k o s t n é situace. P r o t o t a k é chudí Páně žijí v n a p r o s t é závislosti a plné důvěře v l á s k y p l n o u B o ž í p r o z ř e t e l n o s t . N a d r u h é straně b ě h e m celé cesty p o u š t í B ů h nikdy nepřestal p e č o v a t o o s v o b o z e n í a d u c h o v n í očištění svého lidu. 6. S t a r o z á k o n n í p r o r o c i p o Á m o s o v i neustále a s o b z v l á š t n í m d ů r a z e m připomínají p o ž a d a v k y s p r a v e d l n o s t i a solidarity a p o s u z u j í s k r a j n í p ř í s n o s t í b o h a t é , kteří utiskují chudé. Brání v d o v y a s i r o t k y a h r o z í m o c n ý m , H r o m a d ě n í nepravostí n u t n ě vede ke strašlivým t r e s t ů m . V ě r n o s t ú m l u v ě nelze c h á p a t b e z zachování spravedlnosti. S p r a v e d l n o s t vůči B o h u a vůči lidem j s o u n e o d d ě l i t e l n é . B ů h je O b r á n c e a O s v o b o d i t e l chudých.
108
Instrukce
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
7. T y t o požadavky jsou vyjádřeny i v N o v é m zákoně. J s o u tu dokonce vyjádřeny radikálněji, jak d o k a z u j e kázání o blahoslavenství. Obrácení a obnova se dovršují v hloubi srdce. 8. Přikázání blíženské lásky, hlásané již v Starém zákoně a rozšířené na všechny lidi, se tak stává nejvyšším z á k o n e m společenského života. N e e x i s t u j e diskriminace či omezení, považuje každého člověka za bližního. 9. Velebí se chudoba pro Boží království. Postava chudého nás vede k poznání obrazu a jakoby tajemné přítomnosti B o ž í h o Syna, který se z lásky k nám stal chudým. T a k o v ý je základ nesmazatelných Kristových slov o posledním soudu. N á š Pán je solidární s k a ž d ý m neštěstím a hořem a ú z k o s t je p o z n a m e nána jeho přítomností. 10. Požadavky spravedlnosti a milosrdenství, vyhlášené již ve Starém zákoně, jsou však zároveň natolik prohloubeny, že v N o v é m zákoně jsou n o v ý m příkazem. T i , k d o trpí nebo jsou pronásledováni, jsou z t o t o ž ň o v á n i s Kristem. D o k o n a l o s t , j a k o u J e ž í š vyžaduje o d svých učedníků, spočívá v povinnosti být stejně milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský O t e c . 11. Skutečnou spravedlnost lze nalézt právě ve světle křesťanského povolání, v bratrské lásce a milosrdenství. Sv. Pavel zvlášť zdůrazňuje souvislost mezi účastí na Svátosti Lásky a mezi povinností dělit se s p o t ř e b n ý m bratrem. 12. Dějiny N o v é h o z á k o n a nás učí, že hřích je nejhlubší zlom, jež narušuje člověkovu o s o b n o s t . První osvobození, od něhož se mají o d v o z o v a t všechna ostatní, je tedy o s v o b o z e n í o d hříchu. 13. N e p o c h y b n ě právě p r o t o , aby se zdůraznil radikální ráz osvobození Kristem, přineseného všem lidem, a ť jsou z politického hlediska svobodní či otroci, N o v ý zákon nevyžaduje j a k o první p ř e d p o k l a d této svobody změnu politického či sociálního zřízení. List Filomenovi však přesto dokazuje, že nová s v o b o d a , které se nám d o s t a l o K r i s t o v o u milostí, musí mít nutné důsledky i v sociální oblasti. 14. N e l z e tedy o m e z o v a t p o u z e na tzv. sociální hřích celou oblast hříchu, jehož prvním účinkem je, že zavádí nepořádek do vztahu mezi člověkem a Bohem. Ve skutečnosti jen správné učení o hříchu dovoluje naléhavě zdůrazňovat závažnost jeho společenských účinků. 15. N e n í m o ž n é ani tvrdit, že zlo spočívá hlavně a jedině ve Špatných hospodářských, společenských či politických strukturách, j a k o by v nich všechna ostatní zla měla svou příčinu, takže vytvoření tzv. nového člověka by záviselo na nastolení jiných hospodářských a sociálně politických struktur. J e jisté, že existují nespravedlivé struktury, jež plodí nespravedlnost, a že je třeba mít odvahu změnit je. Avšak struktury jako výsledek lidské činnosti jsou především důsledky a p a k teprve příčiny. Kořen zla tkví tedy ve svobodných a z o d p o v ě d ných osobách, které je třeba obrátit milostí J e ž í š e Krista, aby žily a jednaly j a k o noví tvorové, aby milovaly bližní, účinně usilovaly o spravedlnost, ovládaly sebe samy a cvičily se v ctnostech. Klade-li se jako první požadavek a předpoklad radikální revoluce ve společenských vztazích a kritizuje-li se p r o t o úsilí o osobní dokonalost, nastupuje se tím cesta popírání významu o s o b n o s t i a jejího nadpřirozeného rázu. Ničí se tím též etika a její základ, jejímž absolutním rysem je rozeznávat mezi dobrem a zlem. Z druhé strany jelikož láska je p o č á t k e m ryzí dokonalosti, nelze ani t u t o d o k o n a l o s t chápat jinak, než že otevřeme srdce dru-
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
109
hým a jsme o c h o t n i jim sloužit. V.
kapitola
1. Církevní učitelský úřad si t o u ž e b n ě přeje účinně přispívat k p r o b u z e n í křestanského svědomí a smyslu p r o spravedlnost j a k o ž i sociální z o d p o v ě d n o s t i a solidarity s chudými a utlačovanými. P r o t o j i ž častokrát j a k o o d p o v ě d na volání našeho současného ú d o b í útlaku a hladu připomněl, jak časové a naléhavé jsou p o ž a d a v k y přikázání a učení, obsažená v Zjevení. 2. Připomeneme z d e jen některé z těchto jeho zásad. Mezi posledními papežskými d o k u m e n t y j s o u to encykliky Mater et Magistra, Pacem in T e r r i s , Pop u l o r u m p r o g r e s s i o a Evangelii N u n t i a n d i . 3. II. vatikánský koncil se zabýval o t á z k a m i spravedlnosti a s v o b o d y v pastorální konstituci R a d o s t a naděje. 4. I Svatý O t e c několikrát zdůraznil náměty, zejména v encyklice R e d e m p tor H o m i n i s , Dives in Misericordia a L a b o r e m Exercens. Č e t n é projekty, j e ž připomíná učení o lidských právech, se p ř í m o dotýkají p r o b l é m u o s v o b o z e n í člověka j a k o o s o b y ve v z t a h u k různým t y p ů m útlaku, j e h o ž je obětí. V t o m t o ohledu je třeba zmínit se zejména o projevu k 36. valnému zasedání Spojených národů z 2. října 1979. 28. ledna t é h o ž r o k u J a n Pavel II. při zahájení 3. konference latinskoamerického e p i s k o p á t u v Pueble připomněl, že úplná p r a v d a o člověku je základem skutečného o s v o b o z e n í . T e n t o t e x t je d o k u m e n t e m , jenž se výslovně vztahuje k teologii o s v o b o z e n í . 5. Celocírkevní b i s k u p s k ý synod se celkem dvakrát, a t o v r. 1971 a 1974 obíral tématy, j e ž se p ř í m o dotýkají křesťanského pojetí o s v o b o z e n í , p o s t a vením ve světě, o t á z k o u v z t a h u mezi o s v o b o z e n í m o d útlaku a plným o s v o b o zením člověka. Výsledky práce těchto s y n o d ů umožnily Pavlu V I . vyjádřit v Evangelii N u n t i a n d i svazky m e z i hlásáním evangelia a o s v o b o z e n í m či p o vznesením člověka. 6. S t a r o s t l i v o s t církve o lidské o s v o b o z e n í či posvěcení je m i m o t o vyjádřena v konstituci p a p e ž s k é k o m i s e Spravedlnost a mír. 7. R o v n ě ž četné b i s k u p s k é konference ve shodě se S v a t ý m Stolcem u p o z o r nily na naléhavost lidského o s v o b o z e n í a na cesty, jež k němu v e d o u . V t é t o souvislosti je na místě z m í n i t se hlavně o d o k u m e n t e c h generálních konferencí latinskoamerických b i s k u p ů v Medellinu r. 1968 a Pueble 1979. Pavel V I . byl přítomen zahájení konference v Medellinu, J a n Pavel II. v Pueble. O b a dva se na nich zabývali o t á z k o u obrácení a o s v o b o z e n í . 8. V e stejné linii j a k o Pavel VI., který vytrvale u p o z o r ň o v a l na zcela zvláštní ráz evangelního poselství plynoucí z jeho B o ž í h o p ů v o d u , i J a n Pavel II. ve svém projevu v Pueble připomněl tři pilíře, na nichž musí spočívat k a ž d á o p r a v d o v á teologie o s v o b o z e n í , t o t i ž p r a v d a o J e ž í š i Kristu, pravda o církvi a pravda o člověku. VI.
kapitola
1. N e l z e z a p o m í n a t na nesmírně r o z s á h l o u a nezištnou činnost křesťanů, duchovních pastýřů, kněží, řeholníků či laiků, kteří z lásky k bratřím, žijícím v nelidských poměrech, se jim snaží p o s k y t n o u t p o m o c a úlevu v nesčetných
Instrukce
110
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
s t r á z n í c h , j e ž j s o u d ů s l e d k y b í d y . N ě k t e ř í z nich u s i l o v n ě hledají účinné p r o s t ř e d k y , jak by u m o ž n i l i c o nejdříve o d s t r a n i t jejich nesnesitelné p o s t a v e n í . 2. H o r l i v o s t i a s o u c i t u , j e ž mají p ř e b ý v a t v srdcích v š e c h d u c h o v n í c h p a s t ý ř ů , h r o z í v š a k n e b e z p e č í , že b u d o u svedeny na scestí a z a m ě ř í se na a k c e , k t e r é j s o u p r o č l o v ě k a a j e h o d ů s t o j n o s t stejně z h o u b n é j a k o b í d y , p r o t i n i m ž bojují, jestliže neberou dostatečně vážně určitá pokušení. 3. P r o ú z k o s t l i v ý p o c i t , j a k naléhavé j s o u t y t o p r o b l é m y , nelze z t r á c e t z o č í t o , c o je z á k l a d n í , ani nelze z a p o m í n a t na J e ž í š o v u o d p o v ě ď rfáblu-pokušiteli: „ N e s a m ý m c h l e b e m živ je č l o v ě k , ale k a ž d ý m s l o v e m , k t e r é vychází z ú s t B o ž í c h . " T í m se stává, ž e n ě k t e ř í v z h l e d e m k n a l é h a v o s t i dělit se o chléb se o c i t n o u v p o k u š e n í z a p o m í n a t na hlásání evangelia a o d k l á d a t je na p o z d ě j š í d o b u p o d l e z á s a d y : „ N e j d ř í v chléb a p a k t e p r v e B o ž í s l o v o . " J e z á k l a d n í c h y b o u t y t o d v ě věci o d d ě l o v a t n e b o d o k o n c e s t a v ě t p r o t i s o b ě . O s t a t n ě k ř e s ť a n s k ý s m y s l s a m o v o l n ě v e d e m n o h o lidí k t o m u , a b y dělali j e d n o i d r u h é . 4. N ě k t e ř í se d o k o n c e d o m n í v a j í , ž e n u t n ý b o j z a s p r a v e d l n o s t a s v o b o d u , c h á p a n ý v h o s p o d á ř s k é m a p o l i t i c k é m s m y s l u , je z á k l a d n í m a v ý l u č n ý m r y s e m spásy. P r o ně je e v a n g e l i u m o m e z e n o na čistě p o z e m s k o u r a d o s t n o u z v ě s t . 5. R ů z n é t e o l o g i e o s v o b o z e n í se p r á v ě p r o t o o d sebe liší j e d n a k na z á k l a d ě přednostního zaměření na chudé, jednak to bylo zdůrazněno a bez dvojakosti p o t v r z e n o v M e d e l l i n u a na k o n f e r e n c i v Pueble, j e d n a k na z á k l a d ě p o k u š e n í o m e z o v a t e v a n g e l i u m s p á s y na p o z e m s k é e v a n g e l i u m . 6. P ř i p o m í n á m e v š a k , že t o t o p ř e d n o s t n í z a m ě ř e n í , j a k b y l o s t a n o v e n o v P u e b l e , je d v o j í : na c h u d é a n a m l á d e ž . J e v ý z n a m n é , že t o t o z a m ě ř e n í na m l á d e ž se v š e o b e c n ě p ř e c h á z í m l č e n í m . 7. Ř e k l i j s m e j i ž v ý š e ve I V . k a p i t o l e 3. č l á n k u , že e x i s t u j e o p r a v d o v á t e o l o gie o s v o b o z e n í , t o t i ž ta, k t e r á v y c h á z í z n á l e ž i t ě v y k l á d a n é h o B o ž í h o slova. 8. Z p o p i s n é h o h l e d i s k a je v š a k v h o d n é m l u v i t spíše o t e o l o g i í c h o s v o b o z e n í , p o n ě v a d ž t e n t o v ý r a z se v z t a h u j e na t e o l o g i c k á a n ě k d y d o k o n c e i d e o l o g i c k á s t a n o v i s k a , j e ž se nejen n a v z á j e m liší, n ý b r ž n ě k d y j s o u m e z i s e b o u nesmiřitelná. 9. V t o m t o d o k u m e n t u p o j e d n á m e jen o t ě c h v ý r a z e c h m y š l e n k o v é h o p r o u d u , z n á m é h o p o d j m é n e m t e o l o g i e o s v o b o z e n í , k t e r é navrhují t a k dalece n o v ý v ý k l a d o b s a h u víry a k ř e s ť a n s k é h o ž i v o t a , že se z á v a ž n ě o d c h y l u j í o d víry církve, b a d o k o n c e ji p r a k t i c k y p o p í r a j í . 10. Z á k l a d e m t o h o t o n o v é h o v ý k l a d u , k t e r ý n a k o n e c ničí t o , c o b y l o r y z í h o v p ů v o d n í m úsilí ve p r o s p ě c h c h u d ý c h , je n e k r i t i c k é p ř i j e t í p r v k ů v z a t ý c h z m a r x i s t i c k é i d e o l o g i e a užívání t e z í b i b l i c k é h e r m e n e u t i k y p r o s á k l é racionalismem. VII.
kapitola
1. N e t r p ě l i v o s t a vůle b ý t c o nejúčinnějšími p ř i m ě l y n ě k t e r é křesťany, k t e ř í ztratili d ů v ě r u v k a ž d o u j i n o u m e t o d u , ž e se uchýlili k t o m u , c o sami nazývají marxistickým rozborem. 2. P o s t u p jejich u v a ž o v á n í je následující: N e s n e s i t e l n á situace h r o z í c í v ý b u c h e m v y ž a d u j e ú č i n n o u akci, k t e r o u j i ž nelze o d k l á d a t . T a k o v á ú č i n n á akce v š a k p ř e d p o k l á d á v ě d e c k ý r o z b o r s t r u k t u r n í c h příčin b í d y . N á s t r o j e p r o t a k o v ý t o r o z b o r v y p r a c o v a l m a r x i s m u s . S t a č í t e d y v z t á h n o u t je na situaci t z v . T ř e t í h o
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
111
světa a zejména Latinské Ameriky. 3. J e zřejmé, že vědecké poznání situace a možností cest vedoucích ke společenským změnám je opravdu předpokladem akce, schopné dosáhnout vytčeného cíle. Spočívá v t o m i známka vážnosti příslušných snah. 4. Avšak výraz „vědecký" má v sobě něco, co p ř í m o mýticky okouzluje. Jenomže není opravdu vědecké vše, co je za takové označováno. Z t o h o d ů v o d u přijetí určité metody, kterou se chceme přiblížit skutečnosti, musí předcházet kritický rozbor epistomologické povahy. T e n t o kritický rozbor však v nejedné z tzv. teologiích osvobození chybí. 5. Ve vědách o člověku a společnosti je přede vším ostatním třeba věnovat pozornost pluralitě m e t o d a hledisek. K a ž d á z nich odkrývá pouze určitý rys skutečnosti, která se pro svoji složitost vymyká jednotnému a jednoznačnému vysvětlení. 6. V případě marxismu, který se chce podle potřeby používat, předběžná kritika se přímo vnucuje. T í m spíše, že M a r x o v o myšlení je totalitním pojetím světa, v němž četné údaje, převzaté z pozorování a popisného r o z b o r u , jsou stmeleny na filozoficko-ideologické struktury a tím předem určují význam a relativní důležitost, jež se jim přikládá. Ideologické apriorismy se tím stávají předpoklady k výkladu a z k o u m á n í sociální skutečnosti. Oddělení různorodých prvků, jež tvoří t u t o e p i s t o m o l o g i c k o u zkříženou směs, se pak stává nemožným. P r o t o také zatímco se někdo domnívá, že přijímá jen to, co se jeví jako rozbor, je strháván, aby současně přijal i celou ideologii. Z toho důvodu jsou to nezřídka právě ideologické složky, jež převládají v t o m , co tzv. teologie osvobození přijímají o d marxistických autorů. 7. U p o z o r n ě n í Pavla VI. zůstává i dnes plně aktuální. Uvnitř marxismu, jak se podle něho konkrétně žije, lze r o z p o z n a t různé aspekty a problémy, jež se křesťanům kladou jako předměty k úvahám o činnosti. Přesto však by bylo klamné a nebezpečné, kdyby se nakonec zapomnělo na vnitřní svazek, který je pevně spojuje, přijímat prvky marxistického rozboru, aniž bychom si uvědomili, že mají vztah k ideologii, přijmout praxi třídního boje podle marxistického výkladu a nemyslit p ř i t o m na typ totalitní a násilím ovládané společnosti, s nimiž tento proces vedou. 8. J e pravda, že marxistické myšlení již o d svých počátků, ale zvlášť výrazně v těchto posledních letech, se rozštěpilo a tím v něm vznikly různé proudy, které se navzájem značně liší. T y t o proudy podle toho, d o jaké míry zůstávají skutečně marxistické, se však stále shodují v určitém p o č t u základních tezí, neslučitelných s křesťanským pojetím člověka a společnosti. V této spojitosti se určité formulace nestávají neutrálními, nýbrž si uchovávají význam, jehož nabyly v původním marxistickém učení. Platí to i o třídním boji. T e n t o výraz je stále ještě poznamenán výkladem, který mu dal Marx, a p r o t o nemůže být považován za empirický ekvivalent výrazu „ostrý sociální konflikt". P r o t o ti, kdo používají takovéto formulace p o d záminkou, že v nich používají marxistického rozboru, který však odmítají v jeho celku, vzbuzují velký zmatek v myslích svých čtenářů. 9. Připomínáme, že ateismus a popírání lidské osoby s její svobodou a jejími pravý jsou ústředními body marxistického pojetí člověka. T o t o pojetí tedy obsahuje bludy, jež přímo ohrožují pravdy víry o věčném údělu člověka. M i m o
112
Instrukce
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
to chce-li někdo začlenit do teologie rozbor, jehož výkladová měřítka závisejí na takovém ateistickém pojetí, uzavírá se tím do bludného kruhu zhoubných protikladů. Navíc ještě popírání duchovní povahy lidské osoby vede k jejímu úplnému podřizováni kolektivu a tím i k popírání zásad společenského a politického života ve shodě s lidskou důstojností. 10. Ke kritickému přezkoumání analytických metod, převzatých z jiných vědních oborů, je obzvláštním z p ů s o b e m nucen právě teolog. Teologii dávají její principy světlo víry. P r o t o přínosy filozofie a jiných lidských věd mají pro teologa, jestliže je používá, jen h o d n o t u nástroje a nesmí se stát předmětem kritického rozlišování teologické povahy. Jinými slovy: Nejvyšším, rozhodujícím měřítkem pravdy může být konec konců p o u z e samo teologické měřítko. Pouze ve světle víry a toho, čemu nás učí o pravdě, o člověku a o konečném smyslu jeho údělu, je třeba p o s u z o v a t platnost anebo stupeň platnosti toho, co navrhují jiné obory, někdy jen jako domněnky, jako je pravda o člověku, o jeho dějinách a o jeho údělu. 11. Uplatňovat výkladová schémata, převzatá z myšlenkových proudů marxismu na h o s p o d á ř s k o u , společenskou i politickou skutečnost, m ů ž e na první pohled budit dojem určité p r a v d ě p o d o b n o s t i , p o k u d se v situaci určitých zemí vyskytují některé analogie se situací, jak ji popsal a vyložil Marx v půli minulého století. N a základě těchto analogií se pak zjednodušuje, přičemž se přehlížejí někteří základní specifičtí činitelé, a t o fakticky brání opravdu p o d r o b n é m u rozboru příčin bídy a vzniká tak zmatek. 12. V určitých latinskoamerických oblastech p o z o r u j e m e , že většinu bohatství hromadí ve svých rukou oligarchická vrstva vlastníků půdy a výrobních prostředků, jež nemá žádné sociální svědomí, dále že právě ze strany státu b u d vůbec není anebo je jen nedostatečně uplatňováno, že tam vládnou vojenské diktatury, které pohrdají základními lidskými právy, že bují úplatkářství mezi jistými vedoucími představiteli moci a že se dravě prosazuje určitý kapitál cizího původu. Všechny tyto jevy posilují touhu p o násilné revoluci těch, kteří se tak považují za bezmocné oběti nového kolonialismu technologického, finančního, peněžního či h o s p o d á ř s k é h o rázu. V ě d o m í nespravedlnosti je d o p r o v á z e n o určitým patosem, jenž často přebírá svůj jazyk z marxismu a neprávem jej vydává za vědecký jazyk. 13. První p o d m í n k o u správného r o z b o r u je naprostá vnímavost pro skutečnost, kterou máme p o p s a t . Proto užívání pracovních hypotéz musí být doprovázeno kritickým vědomím. J e třeba vědět, že tyto hypotézy odpovídají vyhraněnému hledisku, a t o má nevyhnutelně za následek, že se jednostranně zdůrazňují určité rysy skutečnosti, zatímco jiné se ponechávají stranou. T o t o omezení, plynoucí ze samé povahy společenských věd, si neuvědomují ti, k d o pomocí hypotéz, které se však uznávají jen jako pouhé hypotézy, užívají totalitní pojetí vlastní M a r x o v u myšlení. VIII.
kapitola
1. T a k o v é t o pojetí má i svou logiku a strhuje ideologie osvobození k tomu, aby přijímaly celý souhrn stanovisek nesmiřitelných s křesťanským chápáním člověka. Ve skutečnosti od marxismu přejaté ideologické jádro, jež máme na
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
113
mysli, p ů s o b í j a k o rozhodující princip. T u t o úlohu získává díky t o m u , že je p o v a ž o v á n o za vědecké, čili nutně pravdivé. V t o m t o jádru je n u t n o rozlišit dvě složky. 2. V logice m a r x i s t i c k é h o myšlení je r o z b o r neodlučitelný o d p r a x e a pojetí dějin, s n í m ž je t a t o p r a x e svázána. T í m se r o z b o r stává nástrojem kritiky a sama kritika je p o u z e rysem revolučního boje, čili třídního boje proletariátu vykonávajícího své historické poslání. 3. V d ů s l e d k u t o h o správný r o z b o r m ů ž e p r o v á d ě t jen ten, k d o se s á m účastní t o h o t o boje. 4. Správné svědomí je tedy svědomí určité třídy. J a k vidíme, zde u ž jde o s a m o t n é pojetí pravdy, jež je m i m o t o zcela převrácené. T v r d í se, že p r a v d u lze nalézt jen v praxi určité třídy a skrze ni. 5. Praxe a pravda, jež z ní vyplývá, je částečná, stranická pravda a p r a x e , poněvadž základní struktura dějin se vyznačuje třídním b o j e m . O d t u d i n u t n o s t zúčastnit se třídního boje, c o ž je dialektický o p a k pranýřovaného vykořisťování. Pravda je třídní p r a v d o u a lze ji nalézt jen v boji revoluční třídy. 6. Základním z á k o n e m dění se tak stává z á k o n třídního b o j e a z t o h o logicky plyne, že společnost je založena na násilí. Násilí, j e ž je v z t a h e m , v n ě m ž bohatí ovládají chudé, m u s í o d p o v í d a t revoluční protinásilí, v n ě m ž se t e n t o vztah převrátí. 7. T ř í d n í b o j je tedy vykládán j a k o objektivní, n u t n ý z á k o n . T í m , že se d o něho v s t o u p í na straně utiskovaných, uplatňuje se pravda a p o s t u p u j e se vědecky. P r o t o také chápání pravdy jde ruku v ruce s p o t v r z o v á n í m n u t n o s t i násilí, a tedy i s politickou nemravností. Z t o h o t o hlediska již nemá smysl o d v o lávat se na etické p o ž a d a v k y , j e ž přikazují radikální a o d v á ž n é strukturní a instituční reformy. 8. Základní z á k o n třídního boje m á univerzální ráz. Projevuje se ve všech životních oblastech: n á b o ž e n s k é , etické, kulturní a instituční. Vůči t o m u t o zákonu žádná z uvedených oblastí není nezávislá, n a o p a k , v k a ž d é je rozhodujícím p r v k e m . 9. Právě t í m t o využíváním tezí marxistického p ů v o d u se uvádí hluboce v p o c h y b n o s t s a m o t n á p o v a h a etiky. Z hlediska třídního boje se t o t i ž , aniž se t o výslovně tvrdí, p o p í r á nadpřirozený ráz rozlišování mezi d o b r e m a zlem, jenž je základem mravnosti. IX.
kapitola
1. T e z e m a r x i s t i c k é h o p ů v o d u se objevují v určitých spisech tzv. teologie osvobození. U jiných pak logicky vyplývají j i ž z jejich p ř e d p o k l a d u . J i n d e se o p ě t taková stanoviska p ř e d p o k l á d a j í v určitých liturgických obřadech, j a k o je např. eucharistická o b ě ť , přeměněná v oslavu bojujícího lidu, třebaže ti, k d o se jí účastní, si t o ani plně neuvědomují. T í m vším se tedy navrhuje a vypracovává skutečný systém, třebaže někteří váhají dovádět jeho logiku až do krajních důsledků. T e n t o systém j a k o t a k o v ý je zvrácením k ř e s ť a n s k é h o poselství, které B ů h svěřil své církvi. T z v . teologie o s v o b o z e n í uvádějí p r o t o v p o c h y b n o s t t o t o poselství v jeho celku. 2. T e o l o g i e o s v o b o z e n í nepřijímají tedy j a k o princip jen faktické rozvrácení
114
Instrukce
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
společnosti s n e r o v n o s t m i a nespravedlnostmi, jež s sebou přinášejí, nýbrž p ř í m o teorii třídního boje jako základní strukturní z á k o n dějin. Z t o h o se pak vyvozuje závěr, že t a k t o chápaný třídní boj rozděluje samu církev a že je třeba v jeho duchu p o s u z o v a t i církevní s k u t e č n o s t a události. K r o m ě t o h o se t é ž dokládá, že tvrzení, p o d l e n ě h o ž láska ve své univerzálnosti m ů ž e zvítězit nad tím, co tvoří hlavní strukturní z á k o n kapitalistické společnosti, znamená řídit se v bláhové víře klamnými nadějemi. 3. V t a k o v é m t o pojetí je třídní b o j h y b n o u silou dějin a dějiny se tak stávají základním měřítkem. D o s p í v á se k tvrzení, že sám B ů h se stává dějinami, a připojuje se k t o m u , že existují jen jedny dějiny, ve kterých nelze rozlišovat mezi dějinami spásy a lidskými. Z a c h o v á v a t t o t o rozlišení by prý znamenalo u p a d n o u t d o dualismu. V p o d o b n ý c h tvrzeních se obráží tzv. imanentismus v duchu historicismu. T í m t o z p ů s o b e m se tíhne ke z t o t o ž ň o v á n í B o ž í h o království a jeho p ř í c h o d u s h n u t í m za o s v o b o z e n í člověka. Dějiny se tak stávají s u b j e k t e m svého vlastního vývoje, chápaného j a k o proces sebevyk o u p e n í člověka třídním b o j e m . T a k o v é z t o t o ž ň o v á n í o d p o r u j e víře církve, jak ji vyznačil II. vatikánský koncil, 4. V t o m t o směru někteří zacházejí až tak daleko, že z t o t o ž ň u j í i samého Boha s dějinami a definují víru j a k o věrnost dějinám, c o ž znamená věrnost u p l a t ň o v a n o u v politické praxi s h o d n é s p o j e t í m lidstva v jeho stálém vývoj o v é m p r o u d u , c o ž je chápáno j a k o čistě p o z e m s k ý mesianismus. 5. V d ů s l e d k u t o h o víra, naděje a láska nabývají n o v é h o obsahu. Stává se z nich věrnost dějinám, věrnost b u d o u c n o s t i , p ř e d n o s t n í zaměření na chudé, c o ž je vlastně t o t é ž j a k o p o p í r a t jejich t e o l o g i c k o u s k u t e č n o s t . 6. Z t o h o t o pojetí nevyhnutelně vyplývá radikální zpolitizování článků víry a teologických účinků. N e j d e jen o t o , aby se u p o u t a l a p o z o r n o s t na politické důsledky a d o p a d víry, jejichž n a d p ř i r o z e n o u h o d n o t u je třeba respektovat. J d e tu spíše o p o d ř í z e n í k a ž d é h o článku víry n e b o teologie praktickému měřítku, které o p ě t s a m o závisí na teorii třídního boje, jenž je hybnou silou dějin. 7. N á s l e d k e m t o h o se jeví účast na třídním boji jako p o ž a d a v e k s a m o t n é lásky. C h t í t milovat již o d t é t o chvíle k a ž d é h o člověka bez ohledu na jeho třídní příslušnost a vycházet m u vstříc nenásilnými cestami dialogu a přesvědčováním, t o se pranýřuje j a k o p o r a ž e n e c k ý p o s t o j , o d p o r u j í c í lásce k chudým. N e t v r d í se sice, že t a k o v ý člověk má být terčem nenávisti, avšak tvrdí se, že p r o svou objektivní příslušnost ke světu b o h a t ý c h se stává třídním nepřítelem a je proti němu třeba b o j o v a t . U n i v e r z á l n o s t blíženecké lásky a bratrství se tak stávají e s c h a t o l o g i c k ý m principem, platícím jen p r o tzv. nového člověka, který se zrodí z vítězné revoluce. 8. P o k u d jde o církev, projevuje se tendence p o v a ž o v a t ji za vnitřní historickou skutečnost, která je rovněž p o d r o b e n a z á k o n ů m , p o k l á d a n ý m za rozhodující p r o historický vývoj v jeho imanenci. T a k o v é z p l o š ť o v á n í však o d n í m á církvi její specifickou s k u t e č n o s t , dar B o ž í milosti a tajemství víry. K r o m ě t o h o se též tvrdí, že nemá smysl účastnit se eucharistické oběti křesťanů, kteří patří k třídním nepřátelům. 9. T z v . církev chudých znamená ve svém p o z i t i v n í m významu bezvý-
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
115
hradnou p ř e d n o s t chudým, a t o v jakékoliv f o r m ě bídy, p r o t o ž e i Bůh má nejraději chudé. M i m o t o t e n t o výklad t é ž znamená, že naše d o b a si u v ě d o m u je p o ž a d a v k y evangelní c h u d o b y , a t o jak ze strany církve, chápané j a k o společenství a instituce, tak i ze strany jejích členů. 10. Avšak tzv. teologie o s v o b o z e n í , které se sice zasloužily o t o , že z n o v u nabyly důležitosti výroky p r o r o k ů a evangelia na o b r a n u chudých, dospívají k nebezpečnému směru falšování chudého z Písma s M a r x o v ý m proletariátem. T í m t o z p ů s o b e m je ovšem převrácen křesťanský v ý z n a m výrazu „ c h u d ý " a b o j za práva chudých z n a m e n á pak třídní církev, která si uvědomila n u t n o s t revolučního boje j a k o etapy na cestě k osvobození a která slaví t o t o o s v o b o zení ve své liturgii. 11. N ě c o p o d o b n é h o platí i p r o výraz „lidová církev". Z pastoračního hlediska je m o ž n o vztahovat t e n t o pojem na ty, j i m ž je přednostně určeno hlásání evangelia, a na ty, k níž se pro jejich postavení obrací obzvláštní pastorační láska církve. M ů ž e se však vztahovat na církev jako B o ž í lid, tj. lid nové, K r i s t e m uzavřené úmluvy. 12. T z v . teologie o s v o b o z e n í , o nichž zde mluvíme, však r o z u m ě j í p o d p o j m e m „lidové církve" církev třídní, církev u t i s k o v a n é h o lidu, jíž je třeba předat uvědomění p r o o r g a n i z o v a n ý o s v o b o z o v a c í boj. Pro některé se t a k t o chápaný lid d o k o n c e stává p ř e d m ě t e m víry. 13. Z t a k o v é h o pojetí lidové církve se pak vyvíjí kritika samostatných církevních struktur. Z d e nejde jen o bratrské n a p o m e n u t í církevních pastýřů, v jejichž chování se neodráží evangelní duch služby a drží se zastaralých projevů autority, jež p o h o r š u j í chudé. Z d e se uvádí v p o c h y b n o s t sama svátostná a hierarchická s t r u k t u r a církve, takové, jak si ji přál náš Pán. Hierarchie a učitelský úřad se zde dosazují j a k o výkonní představitelé vládnoucí třídy, proti níž je třeba b o j o v a t . Z teologického hlediska tento p o s t o j znamená, že lid je z d r o j e m církevních úřadů a že si tedy m ů ž e sám volit své vlastní představitele, jak t o plyne z n u t n o s t i jeho revolučního poslání. X.
kapitola
1. T o t o stanovisko ještě zesiluje třídní pojetí pravdy, jež se projevuje v revoluční třídní praxi. T e o l o g o v é , kteří nesdílejí t u t o tezi teologie o s v o b o zení, spolu s hierarchií a především s římským učitelským úřadem, jsou t í m t o z p ů s o b e m již předem znevažováni a označováni za příslušníky třídy utíačovatelů a jejich teologie za třídní teologii. Jejich d ů v o d y a učení p r o t o nelze z k o u m a t v jeho s a m o s t a t n é m obsahu, p r o t o ž e zde se obrážejí jejich třídní zájmy. Jejich slovo je tedy ze zásady prohlašováno za falešné. 2. Právě zde se projevuje zevšeobecňující a totalitní ráz teologie o s v o b o zení. P r o t o t a t o teologie n e m ů ž e být kritizována p r o ta či ona svá tvrzení, nýbrž p r o třídní hledisko, které přijímá j a k o výchozí b o d a které v ní m á úlohu rozhodujícího hermeneutického principu. 3. Kvůli t o m u t o zásadnímu třídnímu p ř e d p o k l a d u je krajně obtížné, ne-li přímo nemožné, přimět určité tzv. teology o s v o b o z e n í k o p r a v d o v é m u dialogu, v němž se vyslechne i druhá strana a o jejích důvodech se objektivně a p o z o r n ě diskutuje. T i t o t z v . teologové t o t i ž více méně nevědomky vychá-
116
Instrukce
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
zejí z p ř e d p o k l a d u , že p o u z e h l e d i s k o utlačované a revoluční třídy, které sami zastávají, je p r a v d i v ý m hlediskem. T e o l o g i c k á měřítka pravdy se tak relativizují a p o d ř i z u j í z á k o n ů m třídního boje. Z t o h o t o hlediska se p a k o r t o d o x n o s t j a k o správné hledisko víry nahrazuje tzv. o r t o p r a x í j a k o m ě ř í t k e m pravdy. V t o m t o o h l e d u b y se nemělo z a m ě ň o v a t p r a k t i c k é zaměření, j e ž je r o v n ě ž vlastní tradiční teologii, stejně j a k o spekulativní zaměření, za výsadní prvenství určitého t y p u p r a x e . T a t o p r a x e je p a k ve s k u t e č n o s t i revoluční praxí, j e ž se tak stává nejvyšším m ě ř í t k e m t e o l o g i c k é pravdy. Z d r a v á teologická m e t o d a s a m o z ř e j m ě bere o h l e d i na církevní praxi a vidí v ní jeden ze svých základů, o v š e m p r o t o , že je v z a t a z víry a není jen výrazem praktick é h o života. 4. Sociální učení církve se s p o h r d á n í m o d m í t á , p r o t o ž e p r ý vychází z iluze, že je m o ž n ý k o m p r o m i s , c o ž je typické s t a n o v i s k o středních tříd, které nemají historické poslání. 5. N o v á hermeneutika, příznačná p r o t z v . teologie o s v o b o z e n í , vede k n o v é m u v p o d s t a t ě p o l i t i c k é m u výkladu Písma. P r o t o se přikládá o b z v l á š t n í d ů l e ž i t o s t E x o d u , p o k u d byl o s v o b o z e n í m z p o l i t i c k é h o o t r o c t v í . N a v r h u j e k r o m ě t o h o i p o l i t i c k ý výklad c h v a l o z p ě v u M a g n i f i c a t . O m y l nespočívá v t o m , že se věnuje p o z o r n o s t p o l i t i c k é m u r o z m ě r u biblického vyprávění, nýbrž v t o m , že t e n t o r o z m ě r se p o k l á d á za hlavní a výlučný, c o ž vede k z p l o š t ě l é m u výkladu Písma. 6. M i m o t o se tím v s t u p u j e na p o l e p o z e m s k é h o m e s i a n i s m u , c o ž je jeden z nejradikálnějších v ý r a z ů z e s v ě t š ť o v á n í B o ž í h o království a j e h o pohlcení tok e m lidských dějin. 7. T í m , že se p o l i t i c k é m u r o z m ě r u vyhrazuje výsadní m í s t o , tíhne se k p o pírání zásadní n o v o s t i N o v é h o z á k o n a a p ř e d e v š í m se n e u z n á v á o s o b a našeho Pána J e ž í š e K r i s t a , s k u t e č n é h o B o h a i člověka, j a k o ž i specifický r á z o s v o b o zení, které o n nám přináší a které je p ř e d e v š í m o s v o b o z e n í m o d hříchu, z d r o j e všeho zla. 8. K r o m ě t o h o přehlíží-li se p r á v o p l a t n ý výklad církevního učitelského ú ř a d u a odmítá-li se j a k o třídní výklad, z n a m e n á t o i v z d a l o v a t se o d tradice. K d o tak p o s t u p u j í , zbavují se z á k l a d n í h o t e o l o g i c k é h o v ý k l a d o v é h o měřítka a p r á z d n ý p r o s t o r , j e n ž se tak vytvoří, se vyplňuje nejradikálnějšími t e z e m i racionalistické e x e g e z e . Z n o v u se tak b e z kritičnosti přijímá p r o t i k l a d m e z i historickým J e ž í š e m a J e ž í š e m víry. 9. J e sice z a c h o v á n o d o s l o v n é znění článků víry, zvláště znění, j e ž jim dal C h a l c e d o n s k ý koncil, ale přikládá j i m nový v ý z n a m , c o ž se p r a k t i c k y r o v n á p o p ř e n í víry, jak ji hlásá církev. N a jedné straně se o d m í t á k r i s t o l o g i c k é učení, jak je p ř e d á v á n o tradicí, a t o ve j m é n u třídního měřítka. N a d r u h é straně se chce d o s p ě t k t z v . h i s t o r i c k é m u K r i s t u , a p ř i t o m se vychází z revoluční z k u š e n o s t i chudých v boji chudých za o s v o b o z e n í . 10. K r o m ě t o h o je tu tendence z n o v u žít p o d o b n ý m z p ů s o b e m , j a k ý m žil J e ž í š . P r o t o jen z k u š e n o s t i nabyté v boji za o s v o b o z e n í , j a k o to prý dělal J e ž í š , m o h o u přivést k p o z n á n í p r a v é h o B o h a a jeho království. 11. J e zřejmé, že t a k o v ý m t o z p ů s o b e m se p o p í r á víra ve vtělené S l o v o , j í m ž byl K r i s t u s B o h o č l o v ě k , který zemřel a vstal z m r t v ý c h za všechny lidi. N a h r a z u j e se J e ž í š o v o u p o s t a v o u , mající p o v a h u jakéhosi s y m b o l u , jenž v so-
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
117
bě ztělesňuje p o ž a d a v k y b o j e utlačovaných. 12. T í m d o s t á v á K r i s t o v a smrt výlučně politický výklad. Popírá se tak i její spásonosná h o d n o t a a celá e k o n o m i e vykoupení. 13. Závěrem lze prohlásit, že tento nový výklad v sobě zahrnuje křesťanské tajemství ve svém celku j a k o symbolické. 14. Všeobecně b y c h o m t e n t o výklad mohli nazvat převrácením symbolů. Například: místo abychom j a k o sv. Pavel viděli v E x o d u p ř e d o b r a z křtu, v novém výkladu se E x o d u s stane symbolem politického o s v o b o z e n í lidu. 15. T o t é ž hermeneutické m ě ř í t k o se přenáší i na život církve a na její hierarchické zřízení. P r o t o vztahy mezi hierarchií a tzv. základnou, tj. věřícím lidem, se stávají mocenskými vztahy, jež se řídí zákony třídního boje. Přehlíží se p r o s t ě svátostný ráz, na n ě m ž j s o u založeny církevní úřady a služby a jejichž působením se církev stává duchovní skutečností, kterou nelze p o d r o b o vat čistě sociologickému r o z b o r u . 16. Převrácení s y m b o l ů zjišťujeme i v oblasti svátostí. Eucharistie se již nechápe j a k o svátostní zpřítomnění Kristovy smírné oběti a jako dar jeho T ě la a Krve, n ý b r ž stává se oslavou bojujícího lidu. V důsledku t o h o se radikálně popírá i jednota církve. J e d n o t a , usmíření a společenství v lásce se již nechápou j a k o dar, který d o s t á v á m e o d Krista. J e d n o t u tvoří historická třída chudých svým bojem. Třídní b o j je cestou k t é t o jednotě. A tak se i Eucharistie stává třídní Eucharistií. Současně se popírá i vítězná síla B o ž í lásky, kterou jsme také dostali j a k o B o ž í dar. XI.
kapitola
1. U p o z o r n ě n í na závažné úchylky, kterých se dopouštějí určité tzv. teologie o s v o b o z e n í , nesmí být v žádném případě vykládáno j a k o b y ť jen nepřímý souhlas s těmi, k d o udržují lid v c h u d o b ě a těží z t o h o , anebo s těmi, kdo již ztratili naději nebo se vůči t o m u stavějí lhostejně. Církev vedená evangeliem milosrdenství a lásky k člověku slyší naléhavé volání p o spravedlnosti a chce na ně o d p o v ě d ě t všemi svými silami. 2. C o nejzávažnější a nejnaléhavější výzva platí p r o t o církvi. D u c h o v n í pastýři b u d o u muset p o v a ž o v a t o d p o v ě d na t u t o výzvu za přednostní úkol — m n o h o z nich u ž t o dělá — a p o s t u p o v a t p ř i t o m odvážně a neohroženě, prozíravě a obezřetně, s horlivostí a neochvějností j a k o ž i s láskou k chudým, která se nebojí ani obětí. 3. Všichni, tj. kněží, řeholníci i laikové, kteří slyší t o t o volání p o spravedlnosti a chtějí pracovat ve prospěch evangelizace a povznesení člověka, b u d o u p ř i t o m muset p o s t u p o v a t ve společensvtí se svými biskupy a s církví, a t o podle svého zvláštního povolání v církvi. 4. I teologové si uvědomí církevní povahu svého povolání a b u d o u spolupracovat loajálně a v duchu dialogu s církevním učitelským úřadem. Poznají, že tento úřad je darem Krista jeho vlastní církvi a b u d o u přijímat jeho slova a pokyny se synovskou ú c t o u . 5. Požadavky povznesení člověka a opravdového osvobození je m o ž n o pochopit tehdy, vycházíme-li p ř i t o m z evangelizačního poslání církve v jeho celistvosti. N e p o s t r a d a t e l n ý m i pilíři t o h o t o o s v o b o z e n í j s o u pravda o Ježíši
118
Instrukce
Kongregace
pro
nauku
z>!ry
K r i s t u Spasiteli, p r a v d a o církvi a pravda o člověku a j e h o d ů s t o j n o s t i . Církev, která si přeje, aby byla v celém světě církví chudých, chce sloužit ušlechtilému boji za p r a v d u a s p r a v e d l n o s t , a t o ve světle blahoslavenství, hlavně blahoslavenství chudých v d u c h u . O b r a c í se na k a ž d é h o člověka, a p r o t o na všechny lidi. J e univerzální církví, církví K r i s t o v a vtělení. N e n í p o u z e církví určité třídy neb kasty. Mluví j m é n e m s a m o t n é p r a v d y a ta p r a v d a je realistická. U č í t o m u , a b y c h o m brali na v ě d o m í k a ž d o u l i d s k o u s k u t e č n o s t , každ o u nespravedlnost, k a ž d é napětí a k a ž d ý b o j . 6. Ú č i n n á o b r a n a spravedlnosti m u s í být z a l o ž e n a na p r a v d ě o člověku stvořeném k B o ž í m u o b r a z u a p o v o l a n é m u , aby se stal B o ž í m d í t ě t e m . Základ e m spravedlnosti je p o z n á n í s k u t e č n é h o v z t a h u člověka k B o h u , n e b o ť jím se řídí i v z t a h y mezi lidmi. P r o t o také b o j za lidská práva, na který se církev stále odvolává, je z á r o v e ň o p r a v d o v ý m b o j e m za s p r a v e d l n o s t . 7. Pravda o člověku v y ž a d u j e , aby t e n t o boj byl veden p r o s t ř e d k y o d p o v í dajícími lidské d ů s t o j n o s t i . P r o t o je n u t n o o d s o u d i t s y s t e m a t i c k é a úmyslné používání slepého násilí, a ť se ho d o p o u š t í kterákoli strana. Spoléhat se na násilné p r o s t ř e d k y v naději, že se tím d o s á h n e větší s p r a v e d l n o s t i , z n a m e n á být obětí smrtelné iluze. N á s i l í p l o d í o p ě t jen násilí a snižuje člověka. J e h o oběti j s o u z r a d o u p r o l i d s k o u d ů s t o j n o s t , která je p o n i ž o v á n a i těmi, k d o násilí d o p o u š t ě j í . 8. P r o naléhavost radikálních r e f o r e m t ě c h t o s t r u k t u r , z nichž se rodí bída a k t e r é j s o u samy o s o b ě f o r m a m i násilí, nelze z a p o m í n a t , že z d r o j e m nespravedlnosti je s a m o lidské srdce. J e n budeme-li se d o v o l á v a t etických s c h o p n o s t í člověka j a k o o s o b y a stálé p o t ř e b y vnitřního obrácení, b u d e m o ž n o dosáhn o u t t a k o v ý c h sociálních z m ě n , které by o p r a v d u sloužily člověku. Podle toho, jak b u d o u lidé p o s t u p n ě s p o l u p r a c o v a t , a t o s v o b o d n ě , z vlastního p o d n ě t u a solidárně, p r o d o s a ž e n í t ě c h t o z m ě n a p o d l e t o h o , j a k si b u d o u u v ě d o m o v a t s v o u vlastní z o d p o v ě d n o s t , b u d o u stále více o p r a v d o v ý m i lidmi. Převrácení v z t a h u mezi m o r á l k o u a s t r u k t u r a m i o d p o v í d á materialistické antropologii, která je neslučitelná s p r a v d o u o člověku. 9. J e p r o t o t é ž z h o u b n ý m k l a m e m věřit, že nové s t r u k t u r y samy o s o b ě dají vznik n o v ý m lidem ve smyslu p r a v d y o člověku. K ř e s ť a n nesmí z a p o m í nat, že z d r o j e m o p r a v d u v š e h o n o v é h o je D u c h svatý, k t e r ý byl d o nás vlit, a že Pánem dějin je B ů h . 10. Stejně tak ani o d s t r a n ě n í s t r u k t u r plodících n e s p r a v e d l n o s t násilnými p r o s t ř e d k y není s a m o o s o b ě p o č á t k e m nastolení spravedlivého režimu. Všichni, k d o si tak u p ř í m n ě přejí s k u t e č n é o s v o b o z e n í svých bratří, musí vzít v úvahu jeden velmi d ů l e ž i t ý f a k t naší d o b y , že t o t i ž milióny našich s o u č a s n í k ů t o u ž í p o z n o v u n a b y t í základních práv, kterých je zbavily totalitní a ateistické režimy, k d y ž se revoluční a násilnou c e s t o u dostaly k m o c i , a t o právě ve j m é n u o s v o b o z e n í lidu. T u t o h a n b u nynější d o b y nelze přehlížet. Právě p o d z á m i n k o u , že jim byla dána s v o b o d a , celé n á r o d y j s o u u d r ž o v á n y ve stavu člověka n e d ů s t o j n é h o o t r o c t v í . T i , k d o se snad i n e v ě d o m k y stávají spoluviníky t a k o v é h o t o z o t r o č o v á n í , zrazují chudé a u b o h é , k t e r ý m chtějí sloužit. 11. T ř í d n í b o j j a k o cesta k b e z t ř í d n í s p o l e č n o s t i je m ý t u s , k t e r ý b r z d í ref o r m y a z h o r š u j e b í d u i nespravedlnosti. T i , k d o se dají o k o u z l i t t í m t o mýt e m , měli by u v a ž o v a t o hořkých historických z k u š e n o s t e c h , získaných
O některých
aspektech
tzv.
teologie
osvobození
119
třídním bojem. Pochopili by pak, že nejde o to, aby pro utopický ideál opustili účinný prostředek ve prospěch chudých. J d e naopak o to, aby se zbavili pouhé vidiny a opřeli se o evangelium a jeho sílu přeměnit společnost. 12. J e d n o u z podmínek nezbytného návratu ke správné teologii je znovuzhodnocení sociálního učení církve, které naprosto není uzavřené, nýbrž naopak je otevřeno všem novým otázkám, jak vyvstávají během doby. Z t o h o t o hlediska je dnes nepostradatelný přínos teologie a myslitelů z celého světa pro reflexi církve. 13. Pro věroučné a pastorační úvahy církve jsou stejně tak nutné i zkušenosti těch, kdo přímo pracují v oblasti hlásání evangelia a povznášení chudých a utiskovaných. V t o m t o smyslu je třeba říci, že určité pravdy si uvědomujeme z praxe, jestliže se ovšem p o d tímto pojmem rozumí pastorační a sociální praxe vycházející z evangelia. 14. Církevní sociální učení poskytuje velké etické cíle a směrnice. A b y však mohlo řídit činnost, vyžaduje osoby, které jsou na výši jednak z vědeckého a technického hlediska, tak i na poli politiky a humanitních věd. Duchovní pastýři musí pozorně dbát na jejich výchovu, aby žili hluboce v duchu evangelia. T o se obzvláště týká i laiků, jejichž specifickým úkolem je budovat společnost. 15. T e z e tzv. teologií osvobození jsou velmi rozšířené, a to ještě v zjednodušenější formě v osvětových kroužcích anebo v tzv. základních skupinách, kterým chybí katechetická a teologická spolupráce. Proto je přijímají i upřímní a velkodušní muži a ženy, aniž by je dovedli kriticky posoudit. 16. Duchovní pastýři mají proto bdít nad úrovní a obsahem katecheze a výchovy. Vždy je třeba předávat poselství spásy v celé jeho plnosti a v jeho rámci i požadavky a zásady opravdového osvobození člověka. 17. Při t o m t o plném a neztenčeném předkládání křesťanského tajemství jistě bude vhodné zdůraznit základní složky, které tzv. teologie osvobození nejraději vylučují či zneuznávají, tj. nadpřirozený ráz osvobození v Ježíši Kristu bez lidské zásluhy, dále to, že Kristus je opravdový Bůh i člověk, svrchovanost jeho milosti, skutečná povaha prostředků vedoucích ke spáse, zvláště církve a svátostí. Musí též mít stále na mysli skutečný význam etiky, pro kterou nemohou být jen relativními veličinami rozlišování mezi dobrem a zlem, opravdový smysl hříchu, nutnost vnitřního obrácení a univerzálnost bratrské lásky. Budou též dávat pozor, aby jejich život nebyl zpolitizován, neboť z toho pak plyne, že se neuznává jak specifičnost Božího království, tak i nadpřirozený ráz lidské osobnosti a nakonec se pak stane politika něčím posvátným a náboženské cítění lidu se využívá pro revoluční akce. 18. Obráncům pravověrnosti se někdy vytýká pasivnost, shovívavost anebo přímá spoluvina na nesnesitelných situacích, v nichž vládne nespravedlnost, a na politických režimech, které je udržují. Vyžaduje se proto ode všech a zvláště od duchovních pastýřů a od těch, kdo mají zodpovědné postavení, vnitřní obrácení, hluboká a upřímná láska k Bohu i k bližnímu, horlivé úsilí o spravedlnost a mír j a k o ž i evangelní cit pro chudé a pro chudobu. Péči o čistotu víry nelze oddělovat od starostlivosti, aby sami ctnostným životem vydávali osobní svědectví o službě bližnímu a zejména chudým a utlačovaným. T í m t o svědectvím neochvějné a činorodé lásky křesťané bu-
120
Instrukce
Kongregace pro nauku z>!ry
dou klást základy oné civilizace lásky, o níž po Pavlu VI. mluvila i biskupská konference v Pueble, Je ostatně mnoho těch, knězi, řeholníků i laiků, kteří se opravdu evangilním způsobem zasvětili budování spravedlivé společnosti. Závér Slova Pavla VI., obsažená ve vyznání Božího lidu, vyjadřuje zcela jasně víru církve, od níž se nelze odchylovat, aniž by se tím vyvolávaly kromě duchovních škod i nové formy bídy a otroctví. „Vyznáváme, že Boží království, které začíná zde, v Kristově církvi, není z tohoto pomíjivého světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce a že se stále hojněji rozlévá milost a svatost mezi lidmi. Ale právě tato láska nutí církev starat se o skutečné pozemské dobro lidí. Zatímco stále připomíná všem svým dětem, že zde na zemi nemají trvalý domov, povzbuzuje je, aby přispívaly každé podle svého povolání a svých prostředků k dobru své pozemské vlasti. Aby podporovaly spravedlnost, mír a bratrství mezi iidmi a poskytovaly pomoc bratřím, zvláště chudým a potřebným. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí a jejich radosti a naděje, o jejich tužby a soužení není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s ním, jediným jejich Spasitelem. T a t o starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království." Svatý Otec Jan Pavel II. během audience poskytnuté níže podepsanému kardinálovi prefektu schválil tuto instrukci, jak o ní rozhodla Posvátná kongregace na své řádné schůzi, a nařídil, aby byla zveřejněna. Podepsáni: Josef kardinál Ratzinger, prefekt Alberto Bovone, titulární arcibiskup Numidské Cesareje, tajemník Řím, v sídle Kongregace pro nauku víry 6. srpna 1984, na svátek Proměnění Páně
Heřman z Drslavic
O víře, náboženství, mladých a o jiných věcech T a m , kde kontinuita je klimatem národů sebe-vědomých, tedy vědomých svých dějin, které mám především za pohyb dějin duchových a teprve poté a následně za pohyb ve sféře ekonomické, technické, materiální, tedy tam je značně obtížné hovořit o klimatu národů sebenevědomých, vyprázdněných ze své mravní podstaty až p o tu nejzazší mez. U nichž národnost existuje, existuje-li vůbec, jako skrytá struktura paralelní v podvědomí velmi matném. Ve více méně zřetelném dissentu. Nejhorším rádcem bývá generalizování. T a k třeba sám pojem „mladá generace" se vyjevuje jako sporný a budeme jej užívat pouze vzhledem k rodnému číslu v občanském průkazu, ale nijak jinak. C o spojuje spolu nesouvisející skupiny mladých, považující už rok 1968 za dávnou prehistorii? Otázka, — C o nám odkázali ti staří, ti schizofrenní otcové, ti rozpolcení dědové, nerozumějící sami sobě na pokraji nepochopitelné debility, není rétorická. T a k tohle je ten jejich údajně pro nás vybojovaný svět, který vrátili do minulého, až předminulého století, aby teď lačně a závistivě pohlíželi na životní úroveň třeba ve Švédsku či dokonce v Rakousku? Zní-li má odpovětf holocaust vzdělanostní a kulturní, holocaust školský a mravní, holocaust ekonomický, vyznívá to, jako by ony mladé skupiny generalizovaly. Bohužel, generalizují bez ohledu na historický fakt, že proti únoru 1948 a s nasazením svého mládí, s veškerým mladistvým absolutismem p o oběť svého vlastního života bojovala převážná část tehdy mladých před tímto dnem, v tom datu a po něm. T ě m nyní mladým, tušícím právo na dějiny, uniká povinnost k dějinám. Vědí sice, že každý historický fakt, i ten včerejší, je systematicky falšován, avšak jen útržkovitě si získávají přístup k informacím a mnohdy v t o m t o smyslu abdikují, to jest abdikují na tvorbu vlastní osobnosti, na povinnost k informacím. Pojem „hypertrofie informací" je jim absolutně nepochopitelný, přistup k soukromým knihovnám nebo ke knihám ve Sběrných surovinách omezený a střežený. Z této vyprázdněnosti se rodí negativismus, v lepším případě empirismus, zkusit „na vlastní pěst" hořkost či poučení skrze osobní zkušenost, bez ohledu na vzty-
122
Heřman
z
Drslavic
čený prst starších. Těch vztyčených prstů, pokynů, zákazů, povolení, směrnic, plánů! Všude? T a m , kde rodinné prostředí, třebas ve svém jediném členu, uchovalo a rozvíjelo vědomí náboženské, čili jediné vědomí, vysvětlující smysl lidského konání, počínaly první krůčky. Ale začínaly i jinde. V materialistickém prostředí, v němž dissent je motivován ekonomicky porovnáváním životní úrovně, osmnáctiletý hoch projeví přání být pokřtěn. Rodiče, jakkoliv nekonformní, věřící v ateismus — n e b o ť ateismus není nic jiného než víra — se diví. Spolupůsobí u hocha pocit sympatií s něčím posmívaným, de facto zakazovaným a zatím jen trpěným? Jistě. Spolupůsobí tu příklad mladých u severních sousedů? Jistě také. V hochu vzrůstá jediný dissent, který lze brát vážně (politika ho nikdy nezajímala, tu dělají jiní), dissent mravní. Zaposlouchá se do pašijí Plastiků, sleduje cesty papeže J a n a Pavla II. p o světě, s kamarády si vyměňuje magnetofonové pásky. Mají svého H u t k u , Kryla, ale také heavymetalové skupiny. Zamyslel se někdo nad tím, proč většina teenagerů tyto skupiny přímo zbožňuje? Nemíním t o vysvětlovat, ale zpívá-li O z z y O s b o u r n e (jejich miláček), „oni nevidí, co já myslím, je to tak zřejmé / Schovávají se za zákony, které pro nás všechny dělají / Ministerstvo pravdy, které se zahaluje přetvářkou / Ministerstvo míru, které se obklopuje zbraněmi / Myjí si ruce od toho, co míní dělat / L á m u ty zákony pro ně i pro sebe / J s e m t o t i ž rock'n rollový rebel a nechci vám lhát...", nebo to známé přejaté ze Sex Pistols: „ N e n í žádná přítomnost, není žádná budoucnost, dokonce neznám, ani co b y l o " (Bark A t T h e Moon), vyslovuje tím jejich pocit, který obsahuje ještě cosi navíc. V kostelích, kde je oslovují mladí kněží (není jich mnoho, ale jsou) jejich mluvou, v homiliích s lidovými slovními obraty, v homiliích, v nichž nepřesvědčují přesvědčené, ale hodnotí stav kolem nich — kdysi to dělávalo studentské J i t r o a Akademické týdny — bývá přeplněno mladými. „ L e v o č s k é " p o u t ě jsou i na Moravě, porůznu i v Čechách. O b r o d a náboženského cítění u mladých, ale také u střední generace má prohlubující se a vzrůstajíc; trend. Přispívá k tomu sílící odpor proti starším generacím, které „zbabraly všechno na co sáhly", dokonce i v t o m vytouženém a slibovaném pozemském ráji blahobytu, v němž nedosahují ani úrovně minulého století, i vědomí „zakázaného ovoce". T o nelze zastírat, avšak fakt, že náboženství vyslovuje všechny otázky člověka celého, nikoliv částečného, zúženého k opičí p o d o b ě na článek výrobního procesu, nebo člověka biologického, ekonomického, konzumního, libidinozního atd., že náboženství hiararchizuje lidské hodnoty zvláště tam, kde vousatí klasikové materialismů všech odstínů p o praktické materialisty demokracií nejenomže nemají odpověď, nejenomže mlčí nebo „kecají", oni nejsou
O náboženství,
mladých
a jiných
věcech
123
schopni většinou otázky ani artikulovat, tedy náboženský fakt, oslovující člověka celistvého, s jeho svědomím, odpovědností za stav společenství, s jeho touhou po řádu, s jeho činností tvůrčí, nikoliv papouškující, oslovuje právě mladé v této střední části Evropy. Tento fakt jim dava svobodu volby svého údělu v rozvíjení osobní důstojnosti života v pravdě, v zaslouženosti, získané osobním vnitřním zápasem. Nedivte se, že se mocní tohoto světa hrozí. Být naneštěstí na jejich místě, hrozil bych se ještě více. U ž jednou tato odrůda, představující člověka plného, odpovědného Bohu, církvi a svému svědomí, povalila pohanský stát. „Povalili jej, anebo ne?", tázal se Georges Bernanos, když mluvil o miliónech svatých, „...známých jenom Bohu, svatých, kteří nikterak nezasluhují, aby byli zdviženi na oltáře, velmi nízká a drsná odrůda svatých, svatí rodu málo vznešeného, kteří mají v žilách jenom kapku svatosti, kteří se podobají opravdovým svatým jako potulná kočka kočce perské nebo siamské odměňované cenami na výstavách. Nic je neodlišuje od davu obyčejných lidí, nerozeznávají se od nich ostatně ani oni sami, a sama Církev se má na pozoru, aby je v této věci nevyvedla z omylu, aspoň tak dlouho, pokud vyjednává s Caesarem. ...že jejich rasa neméně odolná než rasa potulných koček se najednou rozmnoží způsobem zázračným, jakmile se odváží mluvit svým jazykem, jakmile se zakouří krev mučedníků." Konzumní demokracie — v nichž je nepochybně těžké žít, vždyť Bůh po nich žádá tak málo obětí — dovolávajíce se na náhodné podobnosti totalitních režimů, zapomínají na to, že v Evropě vznikl systém apokalyptický, nepodobající se ničemu, co zde bylo před tím. Nesrovnatelný s ničím dřívějším. Lze sice tvrdit, že tygr i myš domácí jsou savci, zoolog to potvrdí a připojí i netopýra, kdo se však odváží je srovnávat? A dále se rádo zapomíná ve věku mikroprocesorů, newspeaku a doublethinku na dřevo kříže, na němž byli popravováni zločinci. Nikoliv vznešení, mocní, bohatí. Že Ježíš Kristus byl popraven jako zločinec. Že první apoštolově byli negramotní rybáři, kteří se svým Zmrtvýchvstalým změnili svět neústupnou službou lásky a pravdy. Že první řada našich papežů byla rovněž popravena jako zločinci. Že církev do našich dnů nese v sobě vryp dissentu lásky a oběti, dissentu vědomě volené oběti nevinných za viníky, a nechápajících. Proto bylo možné sloužit v koncentrácích mši svatou, skládající se mimo jiné z tohoto: z vězeňské lavičky pro dva, z kalíšku na vymývání nemocných očí, z oplatky, v níž býval lék proti chřipce zvaný Harburn, z několika kapek vody, v níž kvasily hrozinky, z kousku utržené košile. Nikdy jsem jasněji nepochopil, co to je ta una sancta catholica et apostolica Ecclesia, než tehdy a nikdy jsem neviděl v tak nepatrném prostoru větší počet žíznivých a lačných duší. A také, co to
124
Heřman
z
Drslavic
je výchova bolestí měněná v sebevýchovu. N e t v r d í m nikterak, že nejideálnější stav církve je v katakombách, tvrdím pouze, že je samozřejmosti, že katakomby v sobě nese, má nést, ochotně na ně kdykoliv připravený křesťan každý, kdekoliv, třeba dnes v tuto hodinu. Vzdálí-li se křesťan vnitřně o d nich, má si být sám sobě podezřelý. T a k é v otázce, zda-li t o m u t o dějinnému dechu církve umí dobře naslouchat. Krev mučedníků od první krve Bičování oslovuje autenticitu jeho víry. T v r d í m tím současně, že stav církve je v závětří a pohodlí nesrovnatelně nebezpečnější než ten, o němž tu mluvím. Uschopněnost k umění vcházet do k a t a k o m b , víc, připravenost k nim, i umění vycházet z nich, patří k přirozenosti křesťana. N a křesťanech, nesoucích tváří v tvář Caesaru vztyčený kříž na pouti, i na těch, nesoucích ho v srdci, dokonce i na těch, kteří jimi jsou, aniž by to tušili a přiznali si to (někdy dokonce prohlašují, že jsou ateisty, ale jejich život je usvědčuje z omylu), je nejpodivuhodnější to, čím se od sebe liší, ale i to, jak sami na sebe pohlížejí, či jak na ně pohlížejí nechápaví. K t o m u obojímu velmi pěkně píše L é o n Bloy. T e n dopis jednomu mladíčkovi mi stojí za připomenutí, ostatně za rok t o m u bude sto let, c o byl napsán. Století m u neubralo nic na aktuálnosti: „Milý příteli," píše Léon Bloy, „být křesťanem, pravíš, znamená být logický ve svých myšlenkách a ve svých činech, znamená být dokonalý ve všech věcech, znamená chtít trpět. Ale v ž d y ť tohle, dítě, tohle je definice svatosti. J a k o bys říkal, že nikdo není sochařem, není-li Michelangelem, ani romanopiscem, není-li Balzacem. T ř e b a kdy hodit d o Barathru každého občana, není-li to Hercules, nebo atlet Milon? Hled, Monchale, nejsme už přece školáci a nebrat žádný zřetel na lidskou nuzotu, popravit všechno ve jménu Absolutna, chtít zlézt pevnost ze všeho nejlépe hájenou p o žebříčcích bez příčků, t o je přece jenom trochu dětinské na váš v ě k . " A dále: „ P o k o j na zemi lidem dobré vůle. Z á k o n evangelia začíná od tohohle, a ono podivuhodné mravní zákonodárství, které se nazývá katolictvím, je všecko v t o m : pozdvihovat slabou, poskvrněnou, zlomenou bytost tolikrát, kolikrát padne, očišťovat ji a posilovat pozvolným a p o s t u p ným stoupáním k světlu." N e v í m to zcela přesně, ale domnívám se, že tam, kde existuje vědomí spoluodpovědnosti za stav v t o m t o rozděleném kontinentu, k němuž se na jedné straně pojí tak nepřehledné množství svobodně volených obětí, vznikne „pozvolným a postupným stoupáním ke světl u " něco velikého. N á s t r o j e k t o m u jsou připraveny. (Zasláno sympoziu „Československo 84 — život proti totalitě", Opus Bonům v listopadu 1984 ve Frankenu.)
pořádaného
Bohumír
Janát
T . G. Masaryk a otevřenost české otázky55" Zůstaňte ve mně a já ve vás. J a k o ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstaneteli ve mně. J á jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. (Jan, 15;4, 5) A ť se člověk jakkoliv brání pocitu osudové připoutanosti k vlastnímu původu myšlenkou, že lidská existence dochází svého naplnění terpve v rozměru zralého vědomí aktem svobodné volby toho, kde a kým chci být, každý z nás má kdesi na dně archívu své duše mezi cennými listinami uložen často zapomenutý dluhopis národu. Země jako planeta i jako vlast; jazyk coby kolébka myšlení a plavidlo ducha, dějiny jako oboustranné transcendence zrozením a smrtí limitovaného času individuálního života — tyto tři výchozí dimenze lidského bytí cítíme ve slově národ splývat v jediný rozměr prvního důvěrného setkání člověka a světa. N i c z toho není naším výtvorem, vše jsme přijali již hotové. Nechápejme tedy národ jako souhrn jedinců ve společenství země, jazyka a dějin. Pokusme se rozumět národu ve smyslu toho, co je trvalejší hodnoty, co je zde stále přítomno jako velká šance, co je nutno chránit, rozvíjet a tradovat už jenom jako dík za třebas i jednou prožitou radost z jasně spatřené možnosti smysluplného života. Vědomí dluhu, které je základem k vytvoření mravně reflektovaného vztahu k vlastnímu národu, vyvěrá z prožité radosti vyvolané reálným obrazem smysluplného stavu věcí. Bez naděje, která zavazuje, ocitá se vztah k vlastnímu národu vždy v dobách zlých v nebezpečí skluzu do letargické lhostejnosti, sebeodškodňujícího sobectví i pomstychtivosti za nedobrý úděl. A zde se naskýtá otázka: Z čeho se Čech ve své zemi na počátku let osmdesátých může opravdově radovat? Jaké obrazy v něm mohou vyvolat zakotvenou a tvořivou naději? C o pro nás může být zdrojem síly v našich snahách o duchovní, mravní a politickou obnovu a emancipaci národního života? Motivace a způsob kladení uvedené otázky se mohou různit podle individuality tazatelů. Podstatné však je to, že závažně a důsledně položená otázka po smyslu národa je klíčem k otevírání duchovního prostoru českého * Přetištěno z „ C e s t y o t e v ř e n é h o o s u d u " , s a m i z d a t , Praha 1980, b e z souhlasu a v ě d o m í autora.
126
Bohumír
Janát
myšlení a hledat zdroje konkrétní naděje někde jinde mimo tento prostor znamená dobrovolně svěřovat svou vlastní věc do cizích rukou, tedy zříkat se t o h o nejelementárnějšího, čím je určena obecná představa politické sovobody, o kterou konec konců nám jako o cílový předpoklad běží. J e však těžké tázat se z prázdna, ze vzduchu a bez opory. K a ž d á otázka potřebuje stabilitu zázemí, určitý pocit jistoty v zádech, vědomí, že hledaná smysluplnost byla již nějakým způsobem zjevena. Učiňme v naší úvaze piedestalem současné české otázky dějinný zjev T . G . Masaryka. Zkusme se opřít o to, co v jeho myšlení a činech cítíme jako paradigma vítězné cesty. Budiž nám dovoleno hledat v Masarykovi světlý archetyp české duše. V řadě těch, k d o nyní tak či onak již vešli, vstupují či teprve vkročí do prostoru oživeného zájm u o Masaryka, nebudeme první ani poslední. Podstatou t o h o t o zájmu není nostalgické vzpomínání lepších časů ani slabošské odvracení pohledu od vlastního úkolu zpět do minulosti. Masaryka bezprostředně cítíme v dějinném zázemí aktuální současnosti j a k o poslední velkou vůdcovskou individualitu, jíž se dařilo formovat národní osud nezávisle a z české půdy bez cizích direktiv, náznaků a očekávání. Masaryk představuje základní kámen naší novodobé státnosti a symbol demokratické mentality, ztělesňuje duchovní sílu alternativy vzhledem ke všem formám totalitní moci. J e historicky nezamlčitelný a jeho jméno žije v paměti národa. J e autorem řady spisů významných pro naši vlastní historickou a politickou sebereflexi. Ve svém memoárovém díle „Světová revoluce" zanechal národu unikátní zprávu o akcích a událostech vedoucích ke vzniku Československé republiky, jejímž byl prvním prezidentem. Bylo mu souzeno činem a myšlenkou působit v prostoru národního vědomí bezprostředně p o dlouhé, více než půlstoleté období. Málokterý národ ve X X . století by si mohl přát výraznější personifikaci p ů v o d u své státnosti a zřetelnější ztělesnění své duchovní kvality, jež se fakticky prosadila. Vzhledem k t ě m t o skutečnostem stává se návrat k Masarykovi přirozenou tendencí ve chvílích, kdy se naše situace jeví jako náročný úkol znovuvydobytí národní identity. T a k jako každý člověk v průběhu svého života hledá a postupně nalézá to, čím je, v odhalování pravdy své podstaty, národy rovněž naplňováním rámce svého dějinného času konstituují vlastní t o t o ž n o s t v oblasti hodnot, k nimž je vztaženo jejich bytí. Č e s k á otázka, v jejímž kladení spatřujeme povinnost, cestu a naději, je problémem naší národní identity. Obecně lze pojem identity chápat jako výraz pro stav, kdy nedělitelnost, bezrozpornost a jednota j a k o ž t o vládnoucí principy stojí v základu věcí, kdy pravda je pravdou, lež je lží, život je životem a smrt je smrtí. Je-li p o d s t a t o u lidského bytí jednota těla a ducha, pak
TCM
a otevřenost
české
otázky
127
smrt jakožto jejich rozdělení je radikální krizi člověka. Avšak za negativním významem slova krize lze cítit i soustřeďující se dynamismus volné expanze nové identity. Spatřujeme jaksi, že krize je pod kontrolou řádu a že řád spočívá na identitě, jež se musí prosadit. Pochopitelně ne každé rozdělení je krizí. Není jí přirozený rozchod a vzdálení věcí, jejichž řádem není společná cesta, i když se nesetkávají náhodně a mimo řád. Krize je násilné rozdělení toho, co k sobě bytostně náleží. O skutečné krizi můžeme mluvit, je-li matce vzato dítě, orlu volný prostor, rostlině živná půda, jazyku možnost vyjadřovat a myšlení právo hledat pravdu, člověku naděje, národu svoboda. Jestliže nyní položením české otázky hledáme národní identitu, musíme se po masarykovsku ptát i jaká je naše nynější krize, tedy v čem jsme bytostně rozděleni. Příčinou všeho není tragédie z 21. srpna 1968 ani ostatní nedobré precedenty naší národní historie v tomto století. I v nejdrastičtějších historických fenomenalitách se nabízí klíč k pochopení smyslu dějin, moudrost se učí především na vlastních nezdarech. Nemá smyslu oživovat trpkou minulost, měnit nezměnitelné, zůstávat v zajetí fascinace obrazy pokoření, ptát se, zda selhali vůdcové či lid, nenávidět směrem východním, vyčítat na západ od nás. T o vše vede k bezcestí rezignace, kde vyhasíná síla, odhodlání a moudrost. Síla spočívá v klidu vyváženého postoje, jenž se nenechá ovládnout fantomy nejistoty, zmatku psychózy. Odhodlání je připravenost k činu na důkaz pravdě. Moudrost se vykazuje láskou k životu a věrností zemi. Sílu ztrácíme, jestliže opouštíme autentický rozměr své časoprostorové přítomnosti, žijeme-li plně vzdálenými událostmi, na jejichž faktický průběh nemůžeme mít pražádný vliv a přitom zanedbáváme věci ve svém reálném dosahu. Jedině v zabydlenosti ve své vlastní přítomnosti obdržíme sílu, která nás může uchránit psychotického neklidu, šířeného často na vlnách éteru třeba i velmi malou skupinou lidí. Ztráta odhodlání se projevuje jako dopředu jdoucí přesvědčení o marnosti svědectví pravdě, o předem utržené porážce v zápasu o ni. A z pozbyté moudrosti pak už jen zbývá záliba v soukromém kruhu egoistického přežívání a věrnost pozemku, na kterém stojí moje chata či dům. Sílu, odhodlání a moudrost můžeme chápat jako ideály české národní identity. Její podstatu však nejhlouběji vyjadřuje slovo pravda. T o t o slovo, jako ostatně kterékoliv, může užít kdokoliv. Známe ostatně i situace, kdy vyslovení tohoto slova z některých úst působilo na nás jako plivnutí do tváře spoutanému. Patří již k základně alternativní možnosti člověka vytvářet mezi lingvistickou a ontologickou dimenzí slova jednotu či hloubit propast. Zanechme těch, kterým se
128
Bohumír
Janát
již vžila orwellovská dialektika roku 1984 a kteří kladou svévolné rovnítko mezi pravdu a lež, n e b o ť ti dožijí své životy p o svém a stane se jim podle jejich nevíry. N e z a s t a v u j m e se ani u těch, kteří propadají slepotě a lhostejnosti intelektuální pýchy a za něž vyjádřil krédo duchovní uzavřenosti již Pilát, který se tváří v tvář pravdě táže: co je pravda? D r ž m e se cesty, na které pravda svou univerzální přítomností překračuje kolbiště intelektualistických tahanic r o z u m u majícího zalíbení ve vlastním ego. Z d e vidíme, že pravda je cosi nesporného, s čím jsme konfrontováni tváří v tvář, co nás oslovuje a v nás samých vyvolává m o h u t n o s t řeči. Pravda stejně jako světlo má charakter apodiktické zjevnosti, bezprostřední skutečnosti, žité přítomnosti, a p ř e s t o ji člověk musí hledat, učit se jí, přivykat jejímu světlu. Fundamentální zkušenost pravdy, p o d o b n ě jako zkušenost dýchání a vidění, je inherentní každé lidské bytosti a přesto m n o h o lidí žije ve lži. L e ž zapouští kořeny ve chvílích, kdy lidské vědomí podlehne schizogennímu principu dvojí skutečnosti. Elementární evidence lidského myšlení je stanovena zásadou, že buďto existuje realita pravdy, anebo není žádné pravdivé reality. Jakmile je pravda dělena na vnitřní realitu svědomí a vnější realitu světa, je t í m t o dělením již r o z h o d n u t o , že žádné pravdy jako takové vůbec není. Svět ve smyslu panující moci a svědomí j a k o ž t o neochvějná věrnost pravdě již mnohokrát přišly d o konfliktu a tento konflikt poznamenal tvářnost celého průběhu dosavadních dějin. T e n t o konflikt dosud trvá jako radikální lidské dilema — je zásadní a nesnese jiné než radikální řešení. Snaha o k o m p r o m i s zde vede jen k narůstání vnitřních konfliktů. K a ž d ý z nás dobře cítí nicotnost v útrobách panující moci, přicházíme d o styku s pomíjivostí světa, máme exaktní zkušenost s neúprosností časových lhůt, cyklů a období života. M o c časového světa, jejíž nároky, odměny i trestající ruku může na sobě pocítit kdokoliv z nás, však nikdy nemůže zcela uspokojit či vyhladit to, co jako p u d sebezáchovy v nás trvale působí, to, c o je nejsilnějším motivem a nejhlubším zdrojem identity člověka. Přijmu-li pomíjivost jako nezměnitelný úděl, smrt jako nepřekročitelnou hranici, d o s u d poznaný svět jako výlučný p r o s t o r života, pak vstupuji na stanovisko, kde již nemohu přijmout myšlenku absolutní univerzality pravdy, kde jsem u vědomí panující pomíjivosti spíše nakloněn k přesvědčení, že není žádné pravdivé reality, kde ztrácím schopnost čelit zlu z neotřesitelné pozice, ztrácím víru a otevírám se nihilismu. Pravda, jak u ž bylo řečeno, není záležitostí gnozeologů, noetiků či epistomologů, tedy intelektuálního zaobírání se vůbec. Pravda je věcí celého člověka, jeho radosti, bolesti, těla, ducha, jeho poznání a citovosti. Pravda je totalitou zorných úhlů lidského bytí. Budovat si
TCM
a otevřenost
české
otázky
129
vztah k pravdě znamená přistupovat celou svou bytostí k jejímu celku. Vztahovat se k pravdě znamená vytvářet si přístup k tomu nejvyššímu, vztah k pravdě je vždy bytostně vztahem náboženským. V roce 1904 vyjádřil Masaryk svou představu základní dějinné alternativy slovy: „Náboženství nebo nihilismus — t o ť krvavá disjunkce naší doby." J e to vyjádřeno přesně a platí to dodnes. Vědomí této disjunkce se jako červená nit táhne celým Masarykovým životem a dílem coby všestranně motivující výzva. Proto také českou otázku důsledně formuloval jako náboženský problém. V této rovině Masaryk rezonuje s tím, co my sami nyní cítíme a prožíváme, když hledáme smysl vlastní současné situace a klademe si otázku české národní identity. Základní kontinuita dějin spočívá v existenci určitých trvalých a nezaměnitelných momentů situace člověka ve světě. V průběhu věků prochází změnami metafyzický nástin světového panoramatu, který představuje pozadí pro stále nové vykreslování lidského sebeobrazu. Představa člověka o sobě samém jako by se měnila v závislosti na tom, zda člověk směr svého pohledu určuje spíše horizontálou země než vertikálou nebes, zda se zaklíná konečností či se otevírá nekonečnosti, zda se obrys své tváře snaží marně zafixovat na rozvlněné hladině času či zda bytostnou integraci vlastní podoby očekává od nahlédnutí do svrchovaně klidné rozlohy věčnosti. T o t é ž však zůstává slunce, tatáž zůstává země, stále je otevřena ta samá šance a neměnný trvá boj v lidském srdci. Vzhledem k základní identitě lidské situace dokáže současník rozumět tomu, co prožíval mýtický hrdina archaického eposu, o čem přemýšlel antický filozof, co zjevoval starozákonní prorok a zvěstoval novozákonní evangelista, co zobrazil středověký malíř či renesanční sochař, co leželo na srdci scholastikovi či osvícenci, i v čem je dilema moderního myšlení. V každém kulturním činu, který se dochoval, je potvrzena intence univerzální totality, jež je jako zárodek bytí přítomna v lidském jsoucnu. Člověk jako by pudově hledal jednotu, trvalost, velikost a svatost. Lidské dějiny jsou dějinami hledání Boha i historií zbloudilosti tohoto hledání a odpadlosti od intence věčnosti. Bůh je jediným možným jmenovatelem lidského sjednocení. Náboženství tvoří osu dějinného úsilí a trnitou spletitost cest historie lze chápat jako reakci na jeho nezdary. V otázce náboženské pravdy je ve hře nejvyšší hodnota, a proto boj o smysl vztahu člověka a Boha v sobě chová silnější dynamismus než boj o hospodářské a politické panství nad světem, boj o moc nad člověkem a národy, boj o pozemský prostor či o vítězství té či oné ideologie. T o vše jsou vnější a odcizené rekvizity duchovního zápasu, jehož první arénou je nitro každého z nás. Veškeré formy vlastnění, ať už jde o majetek, telo, moc a slávu, jsou jen dočasnými úkryty, v nichž může přebývat
130
Bohumír
Janát
vědomí nešťastně pojaté identity člověka. Trvalost duchovního bytí jakožto jediné řešení lidské situace zde nikdy nemůže být nalezena. Zabydlování se ve vyvlastnění je krachem či absencí náboženského vztahu. Určitý paradox lidské existence spočívá v tom, že člověk na světě nemůže trvale a opravdově nic mít, zároveň však bez ničeho, resp. s holou nicotou nedokáže ani na okamžik být. N i c o t a jako by stála p o obou stranách lidské cesty. J e chybou spatřovat ji před počátkem a na konci této cesty... je chybou spatřovat ji vůbec. Úsilí o zbudování vlastnických vztahů j a k o ž t o útěk před nicotou může být právě oním osudovým krokem stranou, neříkejme již do nicoty, ale mimo bytí. Snad je to totéž, avšak výraz „ m i m o bytí" na rozdíl o d slova „ n i c o t a " zachovává ontologickou identitu myšlenky. Chceme-li vše zjednodušit a užít obecně lidsky srozumitelného vyjádření, pak lze říci, že nicota — a ť u ž vystupuje jako metafyzické strašidlo filozofického rozumu či působí nevysvětlitelnou prostou ú z k o s t lidského srdce — představuje principiální lest ďáblovu. S t o u t o lstí se osudově střetli velcí myslitelé, jakými byli Dostojevskij, Nietzsche, Heidegger, tak či onak na ni naráží každé myšlení. Masarykova disjunkce „náboženství nebo nihilismus" míní alternativu obelstěného či v pravdě stojícího lidstva. J a k o lež je negací pravdy, lest je negací dobrého záměru a negace sama je stižena nejtěžším poutem závislosti toho, co samo o sobě nedokáže p o h n o u t ani zrnkem písku. Ďábel v sobě nemá sílu k uzvednutí sklenice vody, dokáže však lstí narušit řád až ke srážce hvězd a zániku galaxií. Nihilismus je lstí jako slovo, doktrína i životní postoj. J e to však lest prazvláštní. Bezprostřední přítomnost bytí v našem životě je fundamentální evidenci lidského vědomí. T a t o evidence nepotřebuje žádných spekulativních důkazů, lze ji procítit každým vdechnutím, vjemem, pohybem či myšlenkou v kterémkoli zde a nyní. T a t o evidence coby sebejistota vlastního života je nesporná, úžasná a nevyvratitelná. Zcela zasahuje naši podstatu a beze zbytku vyplňuje náš světový prostor. Karteziánské vědomí „já j s e m " je zde překročeno v pocitu „bytí je ve mně nekonečně p ř í t o m n o " . Nahradíme-li ontologickou kategorii „ b y t í " slovem zcela určitým a každému důvěrně blízkým, pak principiální evidenci lidského vědomí lze vyjádřit větou: „žiji, n e b o ť je ve mně přítomen Bůh". A přesto jen nekonečně čisté srdce opravdového světce, jehož já dosáhlo průhlednosti světla, dokáže do sebe p o j m o u t totální přítomnost Boha. U většiny z nás je však ego jen částečně vyvolaným negativem, takže k podstatě lidské bytosti míří Solženicynova metafora, že „čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka". K a ž d ý z nás má základní evidenci bytí a zároveň na každého
TCM
a otevřenost
české
otázky
131
z nás je nastražena lest nicoty. Smrt, nicota, je odjakživa spatřována jako principiální zlo. Vůle člověka zbavit se t o h o t o zla vždy byla, je a zůstane nejmohutnější silou dějin. J e to síla zakládající světová náboženství, je to síla budující spojení mezi člověkem a Bohem. N i c konečného nedokáže uspokojit tuto nevykořenitelnou touhu, tuto vůli k opravdovosti náboženského vztahu, v němž je již v člověku při práci Boží moc. Kristus, když hovoří o vůli Otce, stanoví věčný život jako jeho přikázání (Jan 12;50). T o t o přikázání nemá charakter omezení ani restrikce. J e však nevyvratitelným imperativem lásky k životu, která podmanivě překračuje veškerý, tedy i časový limit. V ničem jiném než v t o m t o přikázání není lépe vyjádřena svrchovanost Boží lásky k člověku. Život věčný tedy lidská bytost dostává nikoliv jen jako nejvyšší dar, nýbrž člověku je od Boha přikázáno žít věčným životem. Bůh člověku přikazuje žít životem věčným, tak jako slunci přikazuje hřejivost a světlo primárního ohně, zemi věrnost slunci, hvězdám stálost dráhy, nekonečnosti svobodu o d hranic, hranicím rozdělující určitost, či zlu alternativu vytvářet m o ž n o s t svobodné volby. Přikázání života oslovuje bezprostřední žitou přítomnost. J e v ní zakotveno jako konstitutivní jádro její podstaty a ten, kdo již zakusil život, zůstává v nepřekročitelném prostoru této zkušenosti. Zážitek světla je nezapomenutelný. Paměť je mohutností totální přítomnosti. J e proto chybou vidět hranici věčného života někde na časové horizontále vedoucí k smrti. Horizontála představuje symbol světových cest a bývá polohou snu a smrti. Symbolem života je vzpřímenost k slunci a věčný život sleduje vertikála náboženského vztahu. Věčnost se nám poprvé ohlašuje v prožitku otevřené přítomnosti. Svou přítomnost, řečeno obrazně, neotevíráme světu ani zemi. Z titulu a priori lidského života na zemi vždy již nějak stojíme a p o světě vždy již nějak chodíme. Nebesa jsou tím, čemu se otevíráme. Cesta k věčnému životu musí tedy vést k překročení světa a k vymanění se z okruhu jeho výlučné jurisdikce. Člověk, který se staví p o d Boží zákon, neopouští svět, ale zůstává v něm ne již jako jeho otrok, nýbrž jako právoplatný obyvatel země, jako strážce a naplňovatel velké možnosti, kterou země skýtá. J e to možnost transcendence konečného života, m o ž n o s t nalezení souladu mezi cestou člověka a záměrem Boha. Vraťme se však k nešťastnému nihilismu a k povinnosti vysvětlit lest, kterou jsme v něm vycítili skrytu. Nihilismus jakožto doktrínu lze shrnout ve dvou větách: Bůh neexistuje a žádný věčný život pro člověka není. Z těchto dvou principů lze odvodit krédo prostého zločince i světový názor vědce, jenž hledá věčnost v abstraktní kontinuitě hmoty, přírody či dějin, vždy mimo prostor individuality člověka a vždy ve směru světových horizontál. V nihilismu se vyjadřuje
132
Bohumír
Janát
svět zbavený Božího řádu. Avšak jaká p o t o m univerzální organizace lidských věcí existuje v nihilistickém světě a k d o jsou jejími strůjci? K d e není B o ž í h o řádu, tam nastupuje světská moc, která proklamací smrti či fiktivnosti existence Boha vznáší zároveň pretenci totalitní světovlády. Základní lest nihilismu je mystifikována přísahou věrnosti zemi a slibem úsilí o p o z e m s k é blaho člověka. „Pryč se zásvětnict v í m " , řekl by Nietzsche, „Revolučním činem změňme tento svět", dodal by Marx. P o z e m s k o s t , konečnost, dočasnost je smyslem člověka. H o n b a za přeludem věčnosti je promrháním životního času, marná touha p o věčném životě je nejhlubším zdrojem lidského neštěstí. Člověk je stvořen bytostí malomocnou, zlo sídlí v jeho srdci, není schopen unést břímě svobody. N i c o t a je jeho údělem i původem. Lidský úděl lze zlepšit jedině tím, že člověk u ž jednou provždy zapomene na Boha, s v o b o d u a nesmrtelnost. Snad nejvýstižnější vyjádření argumentů nihilismu podává mýtus o Velkém Inkvizitorovi, obsažený v páté kapitole knihy Dostojevského Bratrů Karamazových. Velký Inkvizitor je skutečný Antikrist. Ví, k d o je Kristus a ani na okamžik nepochybuje o jeho božství. Zásadně se však s Kristem rozchází v názoru na člověka. Nejmoudřejší autorit o u je m u ďábel, tento „strašný a chytrý duch, duch sebezničení a nebytí". Inkvizitor vytýká Kristovi to, že j a k o pokušení odmítl tři geniální Satanovy nabídky: proměněním kamene v chléb nasytit pozemský hlad lidstva a dostat p o d svou vládu vzpurného a toužícího ducha země; skokem s vrcholu chrámu osvědčit víru a vyzkoušet Boha či spíše „ r o z b í t se o zemi, kterou přišel spasit"; a konečně holdem Satanovi obětovat lidskou svobodu, t o t o bolestně křehké spojení člověka s Bohem a v navození trvalé amnézie náboženského vztahu navěky ustavit zřetelnou a definitivní autoritu moci. Inkvizitor o d m í t á vzhůru vedoucí cestu K r i s t o v a kříže a k nastolení p o z e m s k é h o řádu bere d o ruky Césarův meč. L i d s t v o je mu nem o c n o vírou, svědomím a vůli k věčnosti. Uzdravení může přinést nikoliv láska, nýbrž strach, jenž vládne silou zázraku, tajemství a autority. Kristus podle Inkvizitora přecenil člověka, jeho schopnost milovat a následovat pravdu, příliš m n o h o na něm svým příkladem požadoval. Svým činem pozdvihl jen pár silných a vyvolených, zatímco většině lidstva se nedostupně vzdálil. Inkvizitor tvrdí, že miluje člověka víc než Kristus tím, že mluví jménem této většiny, z níž snímá břímě svobody a hledání pravdy. O h n ě m chce vyzdravit duše „malomocných buřičů" a dát všem „tiché, skromné štěstí malomocných". Bere na sebe o d p o v ě d n o s t za všechnu krev a zločiny nutné k vyléčení lidstva z neduhů individuální víry a svědomí. M á odvahu říci při posledním soudu Kristovi do očí: ne T y ale já jsem měl pravdu, „ S u ď nás, můžeš-li a smíš-li".
TCM
a otevřenost
české
otázky
133
Velký Inkvizitor, stařec s k o r o devadesátiletý — tak jak ho v D o stojevském líčí báseň Ivana K a r a m a z o v a , kterou autor vypráví v hospodě U hlavního m ě s t a svému bratru Aljošovi — p o t k á v á Krista v Seville šestnáctého století, p o z n á ho, dá ho z a t k n o u t a chce ho na druhý den nechat upálit j a k o největšího z kacířů. N a k o n e c ho však propustí poté, co Kristus místo odpovědi ukončí dlouhý Inkvizitorův m o n o l o g ve vězení tím, že starce políbí: „Políbení plane na jeho srdci, ale stařec z ů s t á v á při své ideji"... D o s t o j e v s k é m u se zde podařilo odhalit lest nihilismu j a k o rozdělení r o z u m u a srdce. „ T v ů j Inkvizitor nevěří v Boha, t o je celé jeho tajemství", praví Aljoša, spravedlivý člověk víry, Ivanovi, kterého intelekt nakonec přivádí ke zhroucení. N e š t ě s t í a p o d s t a t a nevíry Inkvizitora — a konec k o n c ů každého nihilisty — spočívá v t o m , že přestože jeho srdce je p ř í s t u p n o d o t y k u lásky, t e n t o dotyk nevede k vnitřní p r o m ě n ě a nemění nic na z p ů s o b u nazírání věcí. Spojnice roz u m u a srdce byla přervána, r o z u m již existuje sám jen j a k o chladná abstraktní síla, srdce zůstává b e z r o z u m u . N a s t a l a krize člověka. Spojení horizontály světa s vertikálou nebes v symbolu Kristova kříže rozetnul C é s a r ů v meč. Bezduchá m o c se v nihilismu stala vládnoucím principem, pláštěm i násilným prosazením jeho lsti. Nihilistický svět je drastickou scénou divadla totální absurdity, arénou k ničemu nevedoucích revolucí a válek, zahradou rozkoší p o d barvených ú z k o s t í a údolím nezměrného lidského utrpení. Bují materialismus, konzumentalismus, narůstá ú z k o s t , ztrácí se duchovnost a mravnost. C o však v nihilistickém světě člověku nakonec zůstává, je pocit základního obelstění. T o r z o lidské bytosti nelze vylepšit ani tím nejmohutnějším piedestalem techniky, moci a spotřeby. Č l o v ě k instinktivně tuší p r á z d n o t u v šarlatu či pancíři světské moci, sám čas v něm rozvíjí nadání prohlédnout nihilistickou lest. O d t r ž e n í země a nebes vždy v nás z n o v u srůstá j a k o rány živého organismu. O d stranění víry ze země a perfektní zbudování totalitní moci m ů ž e být jen ideálem pomatených starců, nad jejichž nachýlenými p o s t a v a m i stáhne o p o n u čas, který je p o zásluze uvede v p r á z d n o t u skutečného panství nihilismu. V z t a h k B o h u zůstane páteří člověka.
A ž d o s u d j s m e se v úvaze nechali inspirovat M a s a r y k o v o u intuicí základní alternativy doby z p o č á t k u t o h o t o století. T e z i o krvavé disjunkci vyslovil čtyřiapadesátiletý Masaryk, tehdy již významná osobnost českého národního života, mající za sebou rukopisný b o j a hilsneriádu. N e j v ě t š í b o j svého života měl tehdy Masaryk ještě před sebou. Masarykova disjunkce měla potvrdit svou krvavost — historie-
134
Bohumír
Janát
ký čas stál dekádu před prahem konflagrace 1. světové války. Masarykovo filozofické myšlení i politickou koncepci čekala teprve velká zkouška. Z této zkoušky vyšel Masaryk jako první prezident nově zrozeného československého státu, dekorovaný vavřínem vidoucího vůdce a osvoboditele národa. Zánik Rakousko-Uherska a vznik samostatného Československa pochopil Masaryk jako konkrétní historickopolitické projevy skryté teologie dějin a v souladu s jejím globálním záměrem viděl svůj základní metafyzický odhad. Působnost providenciální dějinné superkomponenty, její přítomnost v našem světě a její osudotvorný vliv na životy jednotlivců i národů přiznává Masaryk jako tajemství své vítězné dovršené cesty. Je-li záměr člověka pravdivý a čistý, pak i v omylech, chybách a nedomyšlenostech se může manifestovat vnitřní logika samotné věci, která nás vede správnou cestou i navzdory okamžikem podmíněným intencím naší individuální vůle. Omylů se nemohly uvarovat Masarykovy činy a ani jeho úvahy vždy nejsou prosty nedomyšleností. Zde je zajisté otevřen značný prostor, v němž lze mnoho domýšlet, promýšlet, kritizovat, polemizovat. Šanci zde mají historikové, politikové, filozofové národních i světových dějin. Pole konkrétní historické zkušenosti současníků doznalo v mnoha ohledech dříve těžko předpokládané rozšíření. N a vlastní kůži jsme již v t o m t o století poznali fanatickou, násilnicky bezohlednou rozpínavost N ě m c ů i prázdnotu, tupou surovost a proradnost ortodoxního samoděržaví. J e proto nutné znovu ocenit hodnotu Rakouska a zvážit reálnost koncepce Foederatio Danubica, tak jak o ní pojednává např. Erazim Kohák. Masarykovi lze vytknout, že ve své globální strategii podcenil vitalitu německého imperialismu, který způsobil zánik čs. demokratického státu pouhých dvacet let po jeho vzniku. Že v bolševické revoluci nestačil rozpoznat zárodek pro zformování nejmohutnější agilní nihilistické síly X X . století. Lze mu vytknout, že přecenil hodnověrnost spojenectví se západními demokraciemi i sílu jejich mravního idealismu a řadu dalších nedostatků jeho filozofickopolitické koncepce. I on býval v některých chvílích zasažen rozčileností bojujícího muže, rozčileností, kterou tolik viděl a kritizoval např. u Pavla z T a r s u či Luthera, stavem neklidu ducha, polarizovaným nadějí vítězství a rizikem prohry. Vědomí otevřenosti a nerozhodnosti krvavé disjunkce doby bouřlivě pulsovalo i v jeho tepnách. Přesto celkový obraz cesty k vítězství, tak jak jej v úhrnu podává jeho stěžejní spis „Světová revoluce", vytváří pocit klidné a vyrovnané hladiny, mohutné a jasné rozlohy, pevných a vznešených cílů. Poslední věta tohoto velkolepého díla nalézá skutečné východisko z tíživé alternativní situace, je pravdivým řešením disjunkce, je výrazem stability dosaženého klidu. Lze ji pokládat za trvalý duchovní
TGM
ti otevřenost
české
otázky
o d k a z a M a s a r y k o v u p o l i t i c k o u z á v ě ť n á r o d u . „Ježíš, ne C a e s a r , opakuji — t o ť s m y s l n a š i c h d ě j i n a d e m o k r a c i e . " Světlý archetyp české duše ztělesňuje Masaryk tím, co Václav Černý v t o m i s t i c k é m ú z u v y j a d ř u j e t e r m í n e m „ a n i m a n a t u r a l i t e r religiolze o p r a v d u v i d ě t v j e h o sa". P o d s t a t u M a s a r y k o v y osobnosti autentické nábožnosti, v opravdovosti jeho vztahu k Bohu, v jeho stále ž i v é m v ě d o m í B o ž í p ř í t o m n o s t i , v j e h o víře. J s o u lidé, k t e ř í si s v ě t l o n á b o ž e n s k é h o v ě d o m í p ř i n á š e j í na svět j a k o s v o u z á k l a d n í ž i v o t n í d i s p o z i c i . V í r a je p r o ně č í m s i b e z p r o s t ř e d n ě j e d n o d u c h ý m , nezrelativizovatelně skutečným. J e jim přirozeným o n t i c k ý m živlem, v n ě m ž se ke s t á l e v e t š í d o k o n a l o s t i r o z v í j í n a d á n í v y c í t i t v k a ž d é m j s o u c n u p u l s u n i v e r z á l n í h o ž i v o t a , s p a t ř o v a t hrající si d í t ě č a s u v b e z pečí n á r u č e v ě č n o s t i , n a l é z a t s m y s l u p l n o s t l i d s k é e x i s t e n c e ve s v ě t ě c h r á n ě n u z á r u k o u p ř í t o m n o s t i B o h a . J i s k r u t o h o t o n a d á n í si p ř i n á š í k a ž d ý . P o t ř e b a víry, p r o j e v u j í c í se j i ž u d í t ě t e h l e d á n í m p o z n á n í , jist o t y , z a b e z p e č e n o s t i , je c e n t r á l n í v ý v o j o v o u p o t ř e b o u a s t i m u l e m d u c h o v n í h o r ů s t u . N e u k a ž d é h o se v š a k t o t o n a d á n í r o z v i n e k f o r m ě v ě d o m é h o v z t a h u k B o h u , ne k a ž d ý d o k á ž e h l e d a t s v o u j i s t o t u v dokonalosti univerzálního řádu Pravdy. V základu člověka stojí touha p o bytostné zajištěnosti. N e d o k á ž e m e žít b e z s v é h o d o m o v a , o b y d l í , i n t i m i t y , f a m i l i á r n í b l í z k o s t i , k t e r é j s o u v ž d y c o b y azvl n á v r a t u z á z e m í m n a š i c h c e s t . U n i v e r z á l n í ř á d je z á r u k o u v e š k e r é j i s t o t y . P o t ř e b a u n i v e r z á l n í h o ř á d u se v n á s r o z v í j í p r á v ě t í m , že p ř e k r a č u j e m e d o m n ě l o u u n i v e r z a l i t u j i s t o t , k t e r é zjevily s v o u p o m í j i v o s t . K r á č í m e s t á l e dále a ž k j i s t o t ě n e j v y š š í . Z d e v š a k shledáváme, že nejvyšší j i s t o t a nepatří mezi ty k a m e n y , jichž jsme p o u ž í v a l i při s t a v b ě t v r z e v l a s t n í i n d i v i d u a l i t y . Z j i š ť u j e m e , ž e n e d o b y t n o s t lidské p e v n o s t i spočívá spíše v otevřenosti bran. A m e r i c k ý t e o l o g J . S . D u n n e c h a r a k t e r i z u j e s i t u a c i h l e d á n í náb o ž e n s k é j i s t o t y s o u č a s n é h o č l o v ě k a s l o v y : „ H l e d á n í m j i s t o t y chráním e jen v l a s t n í e g o . . . V c o v š a k m ů ž e m e d o u f a t je t o , c o m ě l J e ž í š — p ř e s v ě d č e n í , ž e m i l u j í c í O t e c je s n á m i a že n a š e d ů v ě r a n e v y j d e nadarmo." Č l o v ě k v z á s a d ě s t o j í na r o z c e s t í d v o u j i s t o t : j e d n u n a b í z í K r i s t u s , j e d n u C a e s a r ; M a s a r y k o v o „ J e ž í Š , ne C a e s a r " p ř e d s t a v u j e t r v a l o u v ý z v u k r o z h o d n u t í . C a e s a r je s y m b o l e m s v ě t o v é p o l i t i c k é m o c i . J e h o d e v i z a m i j s o u m e č a z l a t o . K a ž d ý z nás d o b ř e ví, c o C a e s a r m ů ž e n a b í d nout, čím m o c d o k á ž e lákat a z a s t r a š o v a t . R o z d í l n o s t o d m ě n a trestů se r o z p r o s t í r á o d r o v i n y a b s o l u t n í n e k o n t r o l o v a t e l n o s t i , s a m o l i b o s t i a svévole přes privilegia a v ý h o d y až k m i l o s t i v é m u udílení koncesí na zití, z o t r o č o v á n í a u b í j e n í lidí. M o c není n i č í m j i n ý m n e ž n á s i l n ý m t ř í d ě n í m a m a n i p u l a c í lidí, n i č í m n e ž s p o u t á v á n í m p r o u d ů ž i v o t a o d
136
Bohumír
Janát
mrtvých, abstraktně vyspekulovaných šablon. V t o m t o smyslu nemůž e b ý t n i k d y t o t o ž n á se s t á t n í o r g a n i z a c í s p o l e č n o s t i , c o ž m á b ý t v podstatě přirozená, spontánní a ujednocující struktura lidského spolubytí. Stát je abstraktní, víceméně nutná instrumentální forma. M o c je p o u h o u negací, m a g i í m a s k u j í c í se n i c o t y , o d ě v e m k p r á z d n o t ě o d souzeného času. Caesar nebere ze svého a dává, co m u nepatří. Z l a t o a m e č , k t e r ý m i lze n a d č l o v ě k e m v l á d n o u t , n e j s o u a t r i b u t y ž i v o t a a p o z e m s k o s t , n a d n í ž si m o c p ř i s v o j u j e p a n s t v í , n e n í d a r e m a n i vlastnictvím Caesarovým. Z h l e d i s k a z e m ě j e C a e s a r o v o b u d o v á n í i m p é r i í , říší a t á b o r ů j e n kreslením d o p í s k u na b ř e h u o c e á n u času. A p ř e s t o t y t o k r e s b y , s m ý vané s k a ž d ý m přílivem, jsou magickými znaky poutajícími mračna lidských efemérek, zástupy obelstěných a d o pasti konečnosti vlákaných t v o r ů . J a k o by C a e s a r plnil f u n k c i s t r á ž c e p r a h u věčnosti — j e h o zlato zatěžkává a svištění jeho meče nad hlavami brání p o h y b u vzhůru. J a k o b y z e m ě n e r a d a p o u š t ě l a s v é d ě t i n a o d v á ž n o u c e s t u d u c h a d o p r o s t o r u n e k o n e č n é h o života. J a k o k d y b y C a e s a r byl v y k o n a v a t e lem s o u d u , že člověk p r o v ž d y zůstane v ě z n ě m času a země, zajatcem, j e m u ž p e s t r o b a r e v n á o p o n a světa b u d e stále zakrývat o s v o b o z u j í c í průzor v perspektivě sub specie aeternitatis. Veškerá m o c by t a k t o m o h l a b ý t m a n d á t e m v y š š í h o ř á d u a její m n o h d y t a k o d p o r n í v y k o n a vatelé a představitelé by mohli být služebníky vyššího pověření, věznícími člověka z titulu s o u d u jeho přirozenosti. Krvavá charita Velkého Inkvizitora a nenávistně pohrdající m o u d r o s t Antikristova mohly by vyslovovat smysl p o z e m s k é h o práva. A v š a k n i k d y n e l z e u m l č e t h l a s , j e n ž p e v n ě a k l i d n ě p r a v í , ž e se t a k t o na č l o v ě k u děje veliké z l o , p o d v o d a křivda, že v ě z n ě n í s v o b o d n é b y t o s t i je n e u d r ž i t e l n ě n e p ř i r o z e n o u s i t u a c í , ž e C a e s a r o v a m o c ani n a z e m i n e m ů ž e m í t t r v a l ý z á k l a d , ž e z e m ě je v o c h r a n ě n e b e s . Č í j e t o h l a s ? K d o k n á m p r o m l o u v á v řeči s v ě d o m í ? J a k ý d r u h j i s t o t y t a t o řeč sděluje? V e světě neexistuje h o d n o t a , která by d o k á z a l a u s p o k o j i t nevykořenitelnou t o u h u člověka p o v ě č n é m životě. Z a v á z á n í se C a e s a r o v i je příslibem smrti. J e n b l á z e n uzavírá p a k t s p o m í j i v o s t í . A p ř i t o m hledání věčného ž i v o t a p ř i p a d á světu jako bláznovství. T o t o hledání m n o h ý m připomíná počínání t o h o , k d o opustil bezp e č í r o d n é z á t o k y p o z e m s k é k o n e č n o s t i a v y d a l se s á m n a m a l é l o d i všanc n e z n á m é m u oceánu. Č e k á h o s a m o t a , bloudění, zánik? K d e najde pevný b o d trvalého životního zakotvení? Podle Hegela nachází d u c h na cestě za p o z n á n í m svůj p e v n ý b o d v e svých p o c h o p e n ý c h dějinách, b e z n i c h ž by byl p o u h o u „ n e ž i v o u o s a m ě l o s t í " (das leblose Einsame). T a k t é ž život, hledající věčnost, p o t ř e b u j e k zabezpečení své cesty odhalení svého p ů v o d n í h o zdroje, místa všech míst, pevnosti
TCM
a otevřenost
české
otázky
137
v š e c h b o d ů . P r o č l o v ě k a je n e s m í r n ě o b t í ž n é p ř í m é s e t k á n í s B o h e m . J a k d l o u h o j e n o m t r v a l o , n e ž se č l o v ě k m o h l s e t k a t s v l a s t n í z e m í m i m o její g r a v i t a č n í p o l e , n e ž m o h l s v o u p l a n e t u n a v l a s t n í o č i s p a t řit v g l o b á l n í p e r s p e k t i v ě . K o l i k č a s u a úsilí j e t ř e b a , a b y s e d í t ě n a u č i l o m l u v i t , a b y s e ř e č r o z v i n u l a k ú r o v n i b á s n ě , a b y se č l o v ě k n a u č i l c h á p a t s m y s l s l o v a B ů h ! C e s t a k B o h u si v y ž a d u j e c e l ý n á š ž i v o t n í č a s . S e t k á n í , z n ě h o ž se r o d í s m ě r c e s t y a ž i v o t n í o r i e n t a c e , se v š a k o d e h r á v á v j e d n o m k a ž d é m o k a m ž i k u . Z j e v n ý m o k a m ž i k e m b e z p r o s t ř e d n í , živé p ř í t o m n o s t i P r a v d y ve s v ě t ě , m í s t e m v i d i t e l n é h o s e t k á n í č l o v ě k a a B o h a j e Kristus. K a ž d á dějinná u d á l o s t je v ř a z e n a d o k o n t i n u a h i s t o r i c k é h o času, j e h o ž číslo je dáno K r i s t o v ý m z r o z e n í m . H e g e l t o vyjadřuje větou, že „ C e l é dějiny j d o u k e K r i s t u a z n ě h o v y c h á z e j í . O b j e v e n í s y n a B o ž í h o je o s o u s v ě tových dějin." V historickém k o n t i n u u dějin křesťanské kultury prožívá svůj život k a ž d ý z nás. U d á l o s t z o b r a z e n á v evangeliu je trad o v á n a j i ž t é m ě ř 2 0 0 0 let a z a t u d o b u n e z t r a t i l a n a v ý z n a m u . D o s u d je z e m ě , snad ve stále h o j n ě j š í m p o č t u , p o s e t a lidmi, p r o n ě ž s l o v o K r i s t u s je p e v n ý m b o d e m v e s m í r u a dějin. R o z u m n í lidé, d o s u d neoslovení jeho j m é n e m , rezervovaně mlčí. C a e s a r o v y dvořané zamlčují a popírají. M n o ž s t v í dál žije z a u j a t o p ř í r o d n í m cyklem v z n i k á n í a zan i k á n i . C í m t o , ž e d á v n á u d á l o s t , j e ž se k d y s i o d e h r á l a p o d h o r k ý m n e b e m v z d á l e n é P a l e s t i n y , z a s á h l a o s u d l i d s t v a t a k , ž e v ní i v s o u č a s n o s t i j a k o ž t o o b r a z m i n u l o s t i i i n d e x b u d o u c n o s t i stále žije mythos a logos s v ě t o v ý c h d ě j i n ? Č í m t o , ž e k ř e s ť a n s t v í j e n i k o l i p o u z e j e d n í m ze s v ě t o v ý c h n á b o ž e n s t v í , ale v y s t u p u j e j a k o u n i v e r z á l n í v ě d o m í d o by? Univerzální p o d s t a t a křesťanství je z a l o ž e n a na individualitě člověk a . K a ž d ý z n á s , m á - l i se s t á t k ř e s ť a n e m , m u s í se o s o b n ě s e t k a t s Kristem: v evangeliu, v druhé lidské bytosti, v sobě s a m o t n é m . Musí o d m í t n o u t C a e s a r o v u nabídku: b u ď m ý m služebníkem! a přij m o u t K r i s t o v u v ý z v u : staň se m ý m p ř í t e l e m ! C o z n a m e n á t o t o přátelství je j a s n ě ř e č e n o v evangeliu: „ U ž vás n e n a z ý v á m s l u ž e b n í k y , p r o t o ž e s l u ž e b n í k n e v í , c o činí j e h o p á n . N a z v a l j s e m v á s p ř á t e l i , n e b o ť j s e m v á m dal p o z n a t v š e c h n o , co j s e m slyšel o d s v é h o O t c e . " an 15; 15) Z d e s e v y j a d ř u j e p o d m a n i v á m o c K r i s t o v a oslovení, l o v ě k je p ř í t e l e m s y n a B o ž í h o a p ř á t e l s t v í j e v z t a h e m r o v n é h o s r o v n ý m . Č a s t o b ý v á z d ů r a z ň o v á n o , že k ř e s ť a n s t v í našich d n ů je ve stale větší míře i m i t a t i o C h r i s t i . Zajisté. K ř e s ť a n m u s í p o v z o r u K r i s tovu nalézt h o d n o t u vlastní humanity odhalením b o ž s k é p ů v o d n o s t i lidské p o d s t a t y , musí ve svém nitru r o z l o m i t p o u t o konečné jsoucnosti, m u s í p ř e k o n a t svět a vrátit se d o světa. K r i s t u s je p a r a d i g m a t i c kým obrazem cesty člověka k Bohu. Bez t o h o t o v z o r u by bylo údělem lidské cesty jen dočasné a víceméně smutné bloudění světo-
138
Bohumír
Janát
vým labyrintem. „ K d y b y nebylo drahocenného příkladu Kristova před námi", praví D o s t o j e v s k é h o Zosima, skrze něhož autor vyjadřuje kvintesenci své filozofie, „zhynuli b y c h o m . " Z p o z i c e p o c h y b n o s t i a nevíry z a z n í v á a r g u m e n t , že K r i s t o v o oslovení m á z á v a z n ý smysl p o u z e p r o d u c h o v n í kategorii lidství, k t e r o u r e p r e z e n t u j e t y p věřícího křesťana. P r o nevěřícího je křesťanství jen jedním z řady světových m ý t ů a Ježíš jako ukřižovaný židovský prorok jen jedním ze z á s t u p u těch, kteří v dějinách sváděli m a r n ý b o j za č l o v ě k u n e d o s t u p n o u h o d n o t u s v o b o d y a věčnosti. V p r a x i v š a k nevír a n e d o k á ž e n i c n a b í d n o u t ; je p o s t o j e m p r á z d n ý c h r u k o u , k t e r é lpí n a s v é p r á z d n o t ě . N e v í r a v š a k t u š í b e z z á k l a d o v o s t s v é h o ne a o t o a g r e s i v n ě j i a č a s t ě j i jej v y s l o v u j e . T r v á n a s v ý c h r o z p o r e c h , a n t i n o m i í c h , n e s m i ř i t e l n o s t e c h , při s t ř e t u s t a n o v i s e k „ v ě ř í m v K r i s t a " , a „víra v K r i s t a mi nic n e ř í k á " p r o k l a m u j e k o n e c d i a l o g u a definitivní r o z c h o d s v ě t o n á z o r o v ý c h p o s t o j ů . N e t v o ř i v ě vyčkávací p o s t u p nevíry j a k o o s t a t n ě k a ž d é n e g a c e z d á se b ý t s n a d n ě j š í a p o h o d l n ě j š í n e ž z á p a s p o z i t i v n í h o h l e d á n í . M i z í v š a k s v ě t l o či t e m n o t a p ř i v z á j e m n é m setkání? Nejvyšší h o d n o t y lidské kultury jsou vytvářeny v ustavičném boji s t í m , c o se jeví j a k o č l o v ě k u z á s a d n ě n e m o ž n é , n e p ř e k r o č i t e l n é a n e d o s t u p n é . Víra v š a k není p o u z e vavřínem na p o t o m zalité a m n o h d y z k r v a v e n é s k r á n i n ě k o l i k a m á l o v y v o l e n c ů , k t e r ý m se p o d a ř i l o p o z v e d n o u t l i d s t v í d o n a d p o z e m s k é v ý š e . J e j í t r v a l é n a b y t í je p r o č l o v ě k a v y d o b y t o u h o d n o t o u , její o n t i c k á d i m e n z e v š a k p o d o b n ě j a k o světlo v y k a z u j e charakter na člověku nezávislé univerzální p ř í t o m n o sti. J a k o p o z e m s k é s v ě t l o p o c h á z í ze s l u n c e , v e š k e r é d u c h o v n í s v ě t l o p r a m e n i z B o h a . N e v ě ř í c í d u c h je t é ž s v ě t l e m , k t e r é však n e s p a t ř u j e zdroj svého p ů v o d u , nechápe p o d s t a t u vidění a zjevnosti a m n o h d y vlastním jasem bývá oslněno. Oslnění m ů ž e vést až k oslepnutí ducha, k ž i v o t u ve t m á c h . Smysl křesťanského n á b o ž e n s t v í s p o č í v á ve sjednocení lidské a k o s m i c k é d i m e n z e víry, v k o n j u n k c i B o h a a člověka realizované v K r i s t u . K o s m i c k á d i m e n z e l i d s k é h o v ě d o m í je čímsi r e á l n ý m a n e p o piratelným. V s k u t k u neexistují žádní ateisté, kteří by dokázali tvrdit b o h a p r á z d n o s t v e s m í r u či h l á s a t , ž e v ě d o m í č l o v ě k a n e m á j i n ý n e ž striktně p o z e m s k ý rozměr. J e zde přítomno tajemství, pojmy jsou z d e p ř í l i š o b s á h l é a i n t e l e k t u á l n í s c h o p n o s t n e g a c e se v y č e r p á v á o b y č e j n ě j i ž na p ř í z e m n í c h v ě c e c h . N i k d o n e d o k á ž e p o p í r a t V e l k é A n o , k t e r ý m zní vesmír. N e g a c e v š a k nabírá dech v o t á z c e v z t a h u Bůh a člověk. G o e t h e v dialogu Fausta s M a r k é t o u v Martině zahradě n a s t í n i l s t ř e t n u t í k ř e s ť a n s k é v í r y s n á z o r e m v ě d o m í , k t e r é cítí s v o u k o s m i c k o u dimenzi v univerzální přítomnosti Boha, avšak odmít-
TCM
a otevřenost
české
otázky
139
n u t í m B o h o - Č l o v ě k a se r o z p l ý v á v p r á z d n o t ě a n e u r č i t o s t i . F a u s t o d p o v í d á na M a r k é t i n u o t á z k u , z d a věří v B o h a , r o z v i n u t í m p o e t i c k é h o obrazu přírodní religióznosti, obrazu Boha b e z člověka: „ K d o smí ho j m é n e m zváti? K d o s m í se k t o m u z n á t i : já v ě ř í m — ? A k d o že říci o d v á ž í se: já n e v ě ř í m v B o h a —? ... A n e p r o u d í v š e m o c n ý v e s m í r d o hlavy, d o srdce t o b ě , a nevlá v š e ve v ě č n é m taji n e z ř e n o , z ř e n o p o b o k u t o b ě ? " M a r k é t a , j a k z n á m o , r e a g u j e na F a u s t o v u p ů s o b i v o u , přírodně panteistickou tirádu přímočarým z p ů s o b e m dětské opravdov o s t i : „ T y nejsi k ř e s ť a n , t o je t a v ě c . " N i k o l i v n á h o d o u t ě ž i š t ě nevíry s p o č í v á v o d m í t á n í K r i s t a . N e v í r a je krizí, r o z d ě l u j í c í č l o v ě k a a B o h a , z e m i a n e b e s a , l i d s k ý s v ě t a v e s m í r . H l e d a t s p o j e n í č l o v ě k a a B o h a m i m o a b e z K r i s t a je v y d á v á n í se v š a n c n e z m ě r n é m u o c e á n u na n e d o k o n a l é lodi v l a s t n í h o cítění, r o z u m u a zkušenosti. Z t r o s k o t á n í a neúspěchy m o h o u vést ke ztrátě naděje, b e z n a d ě j o t e v í r á d v e ř e p r á z d n o t ě a n e u r č i t o s t i . P r á z d n o t a a n e u r č i t o s t v nás b u d u j í d i s p o z i c i p r o v l í d n é přijetí s v ě t s k ý c h p o s l ů s Caesarovými nároky, c o ž v důsledcích vede k propadnutí konečnosti. N e n í - l i č l o v ě k v o c h r a n ě s p o j e n í s B o h e m , s t á v á se o t r o k e m s v ě t s k é m o c i , d e s p e r á t e m n e n a p l n ě n é t o u h y , m a t e r i á l e m s m r t i , k o ř i s t í démonů. T e p r v e v u r č i t o s t i k ř e s ť a n s k é v í r y n a c h á z í d u c h o p o r u ve v l a s t n í c h dějinách. A není t o v s k u t k u m a l ý z á s t u p s v ě t c ů , m y s l i t e l ů , u m ě l c ů , p r a v d i v ý c h lidí č i s t é d u š e , t v ů r c ů d u c h o v n í s t a v b y a h o s p o d á ř ů z e m ě , j e n ž se t á h n e d ě j i n a m i k ř e s ť a n s k é k u l t u r y a ž p o s o u č a s n o s t . V e š k e r á skličující o s a m ě l o s t v s k u t k u m i z í , d o k á ž e - l i s o u č a s n í k ve s v é m v ě d o m í z p ř í t o m n i t k ř e s ť a n s k ý o b r a z s v ě t o v ý c h dějin. N e b o ť k d e j i n d e lze nalézt p e v n ě j š í z á k l a d k o n t i n u i t y jejich s m y s l u n e ž v K r i s t o v ě u j i š t ě n í : „ J á jsem s vámi pro všechny dny až d o skonání t o h o t o světa." (Mt. 28; 20)
O p r a v d o v o s t M a s a r y k o v a k ř e s ť a n s t v í s p a t ř u j e m e v t o m , ž e se M a saryk r o z h o d l ve s v é d u c h o v n í z á v ě t i z a v á z a t s v ů j n á r o d J e ž í š o v ý m j m é n e m . J e h o m y š l e n k a : J e ž í š a n o , C a e s a r ne, je h l u b o k ý m m e t a f y z i c k ý m v h l e d e m i k o n k r é t n í m r a v n í m a x i m o u . C í t í m e v ní M a s a r y k o v u intuitivní s n a h u v y s l o v i t n ě c o , c o j d e n a d čas, c o p ř e k r a č u j e a r é n u d o b o vých s p o r ů , p r o b l é m ů a n á z o r ů , co m ů ž e n á r o d u t r v a l e o s v ě t l o v a t celkový smysl jeho dějin a dávat i bezprostřední orientaci jeho konkrétní p o l i t i c k é p ř í t o m n o s t i . M a s a r y k o v y s p i s y p o k r ý v a j í tisíce t i š t ě n ý c h s t r a n . N e každý s o u č a s n í k b u d e o c h o t e n v ě n o v a t svůj čas t o u l k á m p o c e s t á c h j e h o myšlení. M n o h o je z d e p o d m í n ě n o h i s t o r i c k y j i ž a n t i k v á r n í m i d o b o -
140
Bohumír
Janát
vými zápasy. N e l z e již vidět C a e s a r o v o ztělesnění v habsburském d u c h o v n í m a politickém a b s o l u t i s m u . N e m á p r o nás ž á d n ý smysl teologicky neudržitelné rozdělování historického Ježíše a dogmatického Krista. N e o s l o v u j e u ž příliš M a s a r y k o v o z d ů r a z ň o v á n í r e f o r m a c e a brojení proti katolicismu a Ř í m u . K ř e s ť a n s k é v ě d o m í našich dnů snad již přerostlo rovinu nacionálních a církevních animozit — snad p r á v ě p r o z v ý š e n ý t o t a l i t n í t l a k n i h i l i s t i c k ý c h i d e o l o g i í sílí e k u m e n i s m u s a katolicita v národech a mezi nimi. M a s a r y k o v o otevřené slovo o s m y s l u n á r o d n í c h d ě j i n a d e m o k r a c i e je v š a k stále živé. N e všichni n o v o d o b í myslitelé na své d l o u h é cestě nalezli o d v a h u k poslednímu kroku otevřené náboženské konfese. Pro filozofa m ů ž e b ý t t ě ž k é p ř i h l á s i t se p ř e d s e b o u s a m ý m i p ř e d s v ě t e m k e K r i s t u . L e c k d y t o m u brání p ý c h a m y š l e n k o v é originality, titánství nezávislé síly, s t r a c h p ř e d n a ř č e n í m z e s l a b o s t i . I t a k v e l k ý m y s l i t e l j a k o H e i degger, filozof obecně uznávaného pověření položit za svou d o b u o t á z k u bytí, h l á s á sice č e k a j í c í o t e v ř e n o s t j a k o p o s l e d n í s t u p e ň d o s a ž i t e l n é m o u d r o s t i , a v š a k v l i v e m j e h o e p o c h ě in c a u s a K r i s t u s n e d o s á h l a j e h o o n t o l o g i e b y t o s t n é h o z u r č i t o s t n ě n í . J e h o řeč o b y t í z n í e n i g m a t i c k ý m t ó n e m m ý t u , a j e h o B ů h - z a c h r á n c e n e z j e v i l s v o u l i d s k y dějinn o u t v á ř . I t a k h l u b o k á v ě t a , k t e r o u H e i d e g g e r v y s l o v u j e na k o n c i své E i n f ü h r u n g in d i e M e t a p h y s i k : „ F r a g e n k ö n n e n h e i s s t : w a r t e n k ö n n e n , s o g a r ein L e b e n l a n g " , c h á p á n a m i m o r á m e c k ř e s ť a n s k é interpretace, dýchá jen p r á z d n o t o u samolibé ctnosti filozofického myšlení. M a s a r y k n e m á m e t a f y z i c k o u h l o u b k u německých myslitelů, je v ž d y zcela určitý, a i k d y ž j e h o myšlenka n ě k d y sugeruje p l o c h o u p ř í m o č a r o s t , z a j e h o j e d n o d u c h o s t í c í t í m e v n i t ř n í sílu p r a v d y . V t o m , co lze p o v a ž o v a t za j e h o z á k l a d n í v ě t u o dějinách, volá n á r o d ke křes ť a n s t v í a v a r u j e n á s , a b y c h o m se n e n e c h a l i f a s c i n o v a t s v ě t o v l á d o u , a b y se z nás n i k d y n e s t a l i v y z n a v a č i a p ř i s l u h o v a č i p o l i t i c k é m o c i . N ě m c i již zreflektovali svůj nešťastně o s u d o v ý „ G r i f f nach der Weltm a c h t " , a ti, k d o d n e s z o t r o č o v á n í m j i n ý c h n á r o d ů s a h a j í p o s v ě t o vládě, mají k r o k ž a l o s t n é h o sebenahlédnutí ještě p ř e d sebou. Z n o u z e m n o h d y r o d í se i c t n o s t i a je f a k t e m , ž e Č e š i n i k d y nem o h l i a s p i r o v a t na d u c h o v n í či p o l i t i c k o u s v ě t o v l á d u . D ě j i n n ý n a t u r e l n a š e h o n á r o d a se s p í š e p r o j e v u j e s n a h o u o r e f o r m u , o z u š l e c h t ě n í a h u m a n i z a c i d a n é h o s t a v u věcí. T a t o s n a h a p ř e s s v o u v ý r a z n o s t a originalitu nebývá vždy konsekventni a m n o h d y nám p r o t o bylo nést t ě ž k é d ů s l e d k y p ř e d č a s n é a n e d o t a ž e n é iniciativy a p r o ž í v a t cyklus v i t á l n í j a r o s t i n á r o d n í h o d u c h a a n á s l e d n é s k l í č e n o s t i , o t u p ě l o s t i , p o c i t ů m a r n o s t i a d e p r e s i v i t y d ě j i n n é h o v ě d o m í . H i s t o r i c k y nejč e r n ě j š í a k t u a l i z a c í t o h o t o c y k l u je r o k 1968 a o b d o b í p o n ě m následující.
TCM
a otevřenost
české
otázky
141
N a š e nynější p o s t a v e n í je s i t u a c í n á r o d a , na j e h o ž n e z á v i s l ý duchovní a politický život bylo uvaleno normalizační m o r a t o r i u m . Č a s dějinného bezcestí, absence konkrétní naděje, neprůzornosti budoucí p e r s p e k t i v y . S t o j í m e tváří v t v á ř h i s t o r i c k y b e z p r e c e d e n t n ě m o h u t n é m u systému totalitní moci. „Zlé nevyslovitelné" a „neštěstí bez míry a k o n c e " , k t e r é P a l a c k ý j i ž v r o c e 1848 s p a t ř o v a l v m o ž n é m u t v o ř e n í u n i v e r z á l n í r u s k é m o n a r c h i e , s t a l o se v j i s t é m s m y s l u s k u t k e m . C a e s a r našich d n ů v z t y č i l k o r o u h e v s v ě t o v l á d y n a d h l a v a m i m i l i ó n ů a j e h o génius d o p l n i l t v r d o s t v ů l e z á p a d n í h o i m p e r á t o r a o l s t i v o u k r u t o s t v ý c h o d n í h o d e s p o t y . T y , k d o m u o d m í t a j í v y s l o v i t a n o n e b o se o d vážili říci m u ne, z a h á n í d o g h e t t u p r o s t ř e d s t r a c h e m s j e d n o c e n é s p o lečnosti, bere jim seberealizační m o ž n o s t , práci, s v o b o d u . Ř a d y svých s l u ž e b n í k ů dál d e p e r s o n a l i z u j e s t r a c h e m , j e š t ě více je k o r u m p u j e výh o d a m i n a ú k o r v ě t š i n y . V ě t š i n u usiluje z a m o r f i z o v a t , v e h n a t d o trvalé l h o s t e j n o s t i , d o s t a t p o d s n a d n o u a ú č i n n o u k o n t r o l u . A p ř e s t o p r á v ě v Č e s k o s l o v e n s k u , k t e r é se s t a l o d ě j i š t ě m s m u t n é ho normalizačního experimentu s navozením historické amnézie kulturního n á r o d a , se z a m l ž e n í m j e h o d ě j i n n é h o v ě d o m í a v y k o ř e n ě n í m j e h o p ů v o d n o s t i , v z n i k l a iniciativa C h a r t y 77, k t e r á se stala s l y š i t e l n ý m a k o r d e m v h a r m o n i i g l o b á l n í h o úsilí o h u m a n i t u v d n e š n í m s v ě t ě . B o j o z a c h o v á n í l i d s k ý c h p r á v j e p r o nás v s o u č a s n o s t i j e d i n ý m v l a s t n í m a k o n k r é t n í m n á r o d n ě p o l i t i c k ý m p r o g r a m e m . A je t o z á r o veň ú s t ř e d n í c a u s a s v ě t o v é p o l i t i k y , c a u s a , d o n í ž se p r o m í t á d ě j i n n ě k o n s t i t u t i v n í p r o b l é m u t v á ř e n í v z t a h u č l o v ě k a , k t e r ý je z d e f a k t e m , a lidství, k t e r é je z d e h o d n o t o u a o s p r a v e d l ň u j í c í m i d e á l e m . B o j z a l i d s k á p r á v a — c h á p a n ý jen s á m o s o b ě — je negací a b s o l u t i s t i c k ý c h n á r o k ů t o t a l i t n í m o c i , t e d y r e a k c í na ú t l a k , d i s k r i m i n a c i a n e s v o b o d u , na z u ž o v á n í p r o s t o r u r o z v o j e i n d i v i d u a l i t y , na d e h u m a n i z a c i č l o v ě k a . V t o m t o b o j i r o z e z n í v á ne, n a m í ř e n é p r o t i C a e s a r o v i . M o c s a m a v š a k je negací a n e g a c e je b y t o s t n ě s t e j n o r o d ý m ž i v l e m : k a ž d é ne se p o s t u p n ě slévá v o c e á n k a l n ý c h v o d b e z v ý c h o d n é m a r n o s t i . A z d e v s k u t k u m o h o u u t o n o u t i ty n e j š l e c h e t n ě j š í i n t e n c e a r o z p l y n o u t se i ta nejlépe p r o m y š l e n á h n u t í . B o j z a l i d s k á p r á v a m ů ž e m í t v í t ě z n é předznamenám jen tehdy, pakliže jeho dominanta zazní jako A n o vyslovené Kristu. Pakty, deklarace, charty, závěrečné akty s u m m i t o v ý c h konferencí, ústavy a právní řády n e m o h o u být samy o s o b ě z á r u k o u d o d r ž o v á n í l i d s k ý c h p r á v . J e v n i c h sice f i x o v á n a p o d s t a t n á h i s t o r i c k á z k u š e n o s t lidstva na d l o u h é a t r n i t é c e s t ě k m r a v n í m u v ě d o m í , k t e r é v š a k m ů ž e žít j e n j a k o k o n k r é t n í i n d i v i d u á l n í o b s a h o b e c n ý c h e t i c k ý c h n o r e m . Z á k o n b e z v ů l e a o d h o d l á n í ž i v é h o d u c h a v ž d y z ů s t á v á m r t v o u liter o u , d o n í ž se p a k r á d a o d í v á f a l e š n á l e g i t i m i t a m o c e n s k é s v é v o l e . B o j z a l i d s k á p r á v a je c h a r a k t e r i s t i k o u s i t u a c e , k d y v z á k o n e c h k o -
142
Bohumír
Janát
d i f i k o v a n é c i v i l i z a č n í h o d n o t y m a j í sice j a k o n e v y v r a t i t e l n á a b s t r a k t n í síla o f i c i á l n ě u z n á v a n o u p l a t n o s t , a v š a k k o n k r é t n í s k u t e č n o s t d a n é s p o l e č n o s t i je s t a v e m b e z p r á v í a n e z á k o n n o s t i , j e n ž v y s t u p u j e j a k o faktický mocenský status. J e d i n ý m porušením zákona padá legitimita moci. Volat nelegitimní m o c k dodržování práva a zákonů, žádat p o ní s p r a v e d l n o s t , z n a m e n á v y s t a v i t se r i z i k u j e š t ě t v r d š í o p r e s e . D o m ý š l í m e - l i t a k o v ý t o p o s t o j , p a k jej m u s í m e c h á p a t j a k o v ě d o m o u oběť. A právě z d e se rýsuje spojnice, j e ž uvádí v základní souvislost lidská práva a křesťanství. V ě d o m á o b ě ť není v o l e n ý m a r t i r i s m u s . P ř e d n í m j i ž d o s t a t e č n ě v a r o v a l M a s a r y k : „ N e n á s i l í m , ale m í r n ě , ne m e č e m , ale p l u h e m , ne krví, ale p r a c í , ne s m r t í ale ž i v o t e m k ž i v o t u — t o ť o d p o v ě ď č e s k é h o g é n i a . . . P r o č m u s i l H u s p o d s t o u p i t s m r t , k d e ž t o W i k l i f n i k o l i v ? ...byla t a s m r t s k u t e č n ě n u t n á a n e o d v r a t n á ? . . . P r o č L u t h e r d o v e d l ž í t ? " ( Č e s k á o t á z k a , o d s t . 5 5 a 82). O s t a t n ě H u s a M a s a r y k p ř e d s t a v u j í d v a vyhraněné dějinné archetypy české osudovosti — jeden zjevuje duchovní o p r a v d o v o s t na m u č e d n i c k é h r a n i c i , d r u h ý t u t é ž na p r e z i d e n t s k é m stolci. P o d s t a t o u v ě d o m é o b ě t i není z ř e k n u t í s e či v z d á n í se n ě č e h o , t í m méně p a k destrukce n e b o negace čehokoliv. V jejím základu stojí A n o v y s l o v e n é t o m u n e j v y š š í m u , A n o , j e ž n e s n e s e k o m p r o m i s u a jeh o ž vnitřní silou n e d o k á ž e otřást sebevětší p o č e t zvnějšku útočících N e . D o c e l a d o b ř e m ů ž e m e v ě d o m é oběti o d e j m o u t gloriolu lidské ctn o s t i . C h á p e j m e ji j a k o p ř i p r a v e n o s t d o s t á t z a v š e c h o k o l n o s t í n á r o k u P r a v d y , j a k o r o z h o d n o s t p r o t i s e b e m o c n ě j š í lži, j a k o o d h o d l a n o s t jít z a n e j v y š š í h o d n o t o u , k t e r o u je v ě č n ý ž i v o t , s v ě d o m í m m o ž n o s t i k r a j n í h o v y s t u p ň o v á n í c e n y . V ě d o m á o b ě ť je o b ě t í p o u z e v n ě j š k o v ě , v n i t ř n ě je t o j e d i n é m o u d r é a k o n s e k v e n t n í ř e š e n í s i t u a c e s m r t e l n é h o ž i v o t a v k o n e č n é m s v ě t ě . K a ž d ý , k d o se n e o b ě t u j e , b u d e o b ě t o v á n . J s o u o b ě t i k o s l a v ě ž i v o t a a j s o u o b ě t i na o l t á ř s m r t i . V k r a j n í m vyhrocení lidské situace dospívá člověk životem k životu právě přes smrt. N e j k o n s t i t u t i v n ě j š í s i l o u ž i v o t a je l á s k a a její l i d s k o u m í r u s t a n o v í Kristus větou: „ N i k d o nemá větší lásku než ten, k d o položí život za své p ř á t e l e . " ( J a n , 1 5 : 1 3 ) J e t ě ž k é d o m ý š l e t , j a k v e l k é r i z i k o p ř i s o u d i l J a n P a t o č k a iniciativnímu p o z d v i h n u t í hlasu na o b h a j o b u pravdy a spravedlnosti. J e t ě ž k é d o m ý š l e t , nakolik tušil, jak v y s o k é m u vzedm u t í v l n y n e n á v i s t i , z l o b y a n e g a c e b u d e m u s i t j a k o j e d i n e c čelit. J e ho smrt však byla obětí, k d y padl b o j o v n í k a povstal nesmrtelný d u c h . A t e n se ř a d í d o z á s t u p u ž i j í c í c h b y t o s t í , o s l a v e n ý c h K r i s t o v ý m v ý r o k e m o lásce.
TCM
a otevřenost
české
otázky
143
K ř e s ť a n s t v í a l i d s k á p r á v a p ř e d s t a v u j í d n e s z á k l a d n í pilíře č e s k é h o národního p r o g r a m u . Jedinec bojující za lidská práva bojuje též za svůj n á r o d — p r o s a z o v a t h u m a n i t u z n a m e n á j e d n a t ve p r o s p ě c h nár o d n í věci. S o u v i s l o s t t ě c h t o d v o u věcí p o t v r d i l J a n Pavel II. ve své první encyklice: „ J e s k u t e č n ě v ý z n a m n ý a č a s t o k r á t i historickými z k u š e n o s t m i p o t v r z e n ý fakt, že p o r u š o v á n í práv člověka jde r u k u v r u c e i s p o r u š o v á n í m p r á v c e l é h o n á r o d a , s n í m ž je j e d n o t l i v ý člověk s p o j e n organickými svazky j a k o s větší r o d i n o u . " ( R e d e m p t o r h o m i n i s , 1979.) V souvislosti křesťanské humanity a lidských práv nalézá česká otázka svou světovost a svůj b y t o s t n ý náboženský základ. Všechna o s t a t n í h l e d i s k a j s o u m o m e n t y o d v o z e n ý m i . Síla, b o h a t s t v í , b l a h o b y t a štěstí národa j s o u p o d m í n ě n y mravní h o d n o t o u j e h o duchovní opravdovosti. Pragmatický utilitarismus, oportunismus, zdůrazňování m e z i n á r o d n ě p o l i t i c k é h o , e k o n o m i c k é h o či v e l m o c e n s k é h o h l e d i s k a , v ě d e c k á k o n c e p c e n a m o c e n s k o u o b j e d n á v k u , i d e o l o g i e , d o k t r í n y se s t á t n í k o n c e s í j s o u j e n v a r i a n t a m i n i h i l i s t i c k é lsti. F a k t e m je, ž e z a p o m e n e m e - l i na B o h a , b u d e m e c h u d n o u t , h l o u p n o u t a u p a d a t d o s t á l e většího h o s p o d á ř s k é h o a politického m a r a s m u . Nedojde-li v nás k o p r a v d o v é m u d u c h o v n í m u napřímení, b u d o u n á m v l á d n o u t stále h o r š í d o m o v n í c i , z a t í m c o d o c e n t i f i l o z o f i e b u d o u dál m ý t b a r á k y , s e smutným obdivem budeme pohlížet do sousedních zemí a jedinou útěchou ušlápnuté duše b u d e ještě větší neštěstí a bída někoho z okruhu bližních. V ž i v o t ě s p o l e č n o s t i n e m ů ž e nic z a s t o u p i t f u n d a m e n t á l n ě k o n s t i t u t i v n í ú l o h u n á b o ž e n s k é h o ideálu, n e m ů ž e ji n a h r a d i t ž á d n ý s e b e h u manističtěji deklarovaný sociální a e k o n o m i c k ý p r o g r a m . D o s t o j e v s k i j to hezky vyjadřuje v odpovědi Dmitrije K a r a m a z o v a Rakitinovi, který h o p ř i c h á z í p o k o u š e t d o v ě z e n í a n a b á d á h o : „ S t a r e j se r a d ě j i o rozšíření občanských práv člověka n e b o a s p o ň o to, aby nestoupala cena h o v ě z í h o m a s a ; t í m l é p e d o k á ž e š s v o j i l á s k u k č l o v ě č e n s t v u n e ž f i l o z o f o v á n í m . " Z e m i t ý D m i t r i j p r o h l é d l n i h i l i s t i c k o u lest kariéris t i c k é h o l i d u m i l a a j e h o o d p o v ě ď je s t r u č n á : „ V ž d y ť ty, neuznáváŠ-li B o h a , s á m h o v ě z í m a s o z d r a ž í š , j e n d o s t a n e - l i se ti d o r u k y , a b u d e š v y d ě l á v a t r u b l n a k a ž d é k o p ě j c e . " ( B r a t ř i K a r a m a z o v i , k n i h a 11, k a p . H y m n a a tajemství.) M y š l e n k a o n e z a s t u p i t e l n é m p o s l á n í k ř e s ť a n s k é r e l i g i o z i t y při hledání východiska z krize s o u č a s n é d o b y výstižně vyjádřil E u g e n Ionesc o v S a l z b u r k u v r o c e 1972: „ K r i z e z a č a l a j i ž d á v n o . Z á n i k naší k u l t u r y se p ř i p r a v o v a l s n a d j i ž v 17. s t o l e t í . S t á v a l a s e č í m dál t í m víc h u m a n i z u j í c í , m í s t o a b y b y l a m e t a f y z i c k o u , stále více p s y c h o l o g i z u j í cí, m í s t o d u c h o v n í . V o b l i č e j í c h s v ě t c ů a a r c h a n d ě l ů n a c h á z í m e ú s m ě v , k t e r é m u u ž n e r o z u m í m e . A p ř e s t o b y n á m p r á v ě veselá v y r o v n a n o s t
144
Bohumír
Janát
t ě c h t o lidí m o h l a b ý t v z o r e m . " Bojujeme-li za lidská p r á v a a dochází-li v nás z á r o v e ň k renesanci křesťanství, p a k j s m e již na cestě k překlenutí t o h o , co rozděluje met a f y z i č n o s t a h u m a n i t u l i d s k é h o b y t í , t o h o , c o je n e j h l u b š í m z d r o j e m krize j a k o ž t o rozdělení země a nebes v člověku. Lidská práva jsou z á l e ž i t o s t í r y z e p o z e m s k é k o n k r é t n o s t i a v jejich p l a t n o s t i l z e v i d ě t n i k o l i v cíl, ale p r o s t ř e d e k r ů s t u l i d s k é b y t o s t i d o r o z m ě r u a u t e n t i c k é d u c h o v n í k u l t u r y , j e j í ž p ů v o d n í f o r m o u i f i n á l n í m u r č e n í m je p r o n á s křesťanství. Křesťanství a lidská práva jsou d v ě m a stranami téže mince, p l a t i d l a , j í m ž j e v y k u p o v á n s m y s l ž i v o t a a d ě j i n a na n ě m ž je z o b r a z e n v p r a v d ě h u m á n n í s v ě t , j e n ž se o t v í r á p ř í c h o d u B o ž í h o k r á l o v s t v í . J a k o ž t o námi samými o s u d o v ě prožívaný aspekt celku světové a n á b o ž e n s k é p r o b l e m a t i k y — č e s k á o t á z k a je a z ů s t a n e o t e v ř e n á . N e e x i s t u j e síla, k t e r á b y d o k á z a l a z l o m i t naši v ů l i k t á z á n í , k t e r é je b o lestí, n a d ě j í i c e s t o u n a š e h o l i d s k é h o a n á r o d n í h o ú d ě l u . O n a je t é ž n e v y h a s n u t e l n ý m o h n i s k e m s m y s l u našich dějin. N o r m a l i z a č n í m o r a t o r i u m m u s í j e d n o h o d n e s k o n č i t a j e s t l i ž e se s a m i n e u z a v ř e m e n o v ý m m o ž n o s t e m a velkým věcem, které n e m o h o u nepřijít, p a k léta z á p a s u s r e z i g n a c í , léta b o j e o z a c h o v á n í č e k a j í c í p ř i p r a v e n o s t i a r o k y b o l e s t n é h o h l e d á n í n a d ě j e b u d o u p e r i o d o u u t v á ř e n í síly a p o t v r z e n í m naší ž i v o t a s c h o p n o s t i . E m o c e s t r a c h u a n e n á v i s t i , k t e r é z p ů s o b u j í k r i z o v é r o z d ě l e n í lidí, nemají věčného trvání, p o s t u p n ě zvětrávají a jako plíseň hynou, jakm i l e v nás p o č í n á v y c h á z e t s l u n c e o p r a v d o v o s t i , l á s k y a o d p u š t ě n í . V š e c h n y d u š e b e z r o z d í l u si o d d y c h n o u , a ž n a š e s r d c e p ř e s t a n e t í ž i t kámen strachu, zloby a nedůvěry. A jestliže by normalizace byla p r o nás š k o l o u p o k o r y a vytrvalosti, p a k u ž v t o m lze s p a t ř o v a t j i s t o u kompenzaci škod, které způsobila. Absolutismus politické moci vyvolává v l i d e c h v e d l e s e r v i l i t y i o p a č n é s t a n o v i s k o — p o k o r u . P o k o r a ( h u m i l i t a s ) je p ř i c h ý l e n í m k z e m i , je z a k o t v u j í c í m p o h y b e m , j e n ž v e d e n a c e s t ě víry k o d h a l e n í n e b e s k é h o t a j e m s t v í z e m ě . A p r á v ě k ř e s ťanství je s t a n o v i s k e m k nebi vzhlížejících p o z e m š ť a n ů . Č e s k á o t á z k a j a k o ž t o n a š e v l a s t n í s e b e h l e d á n í je o t á z k o u p o k ř e s ť a n s k é p o d s t a t ě č e s k é h o n á r o d a . J e o t á z k o u p o s m y s l u naší i d e n t i t y a našeho p o s t a v e n í na dějinných souřadnicích světa. N e j s m e s t ř e d e m v e s m í r u ani k ř i ž o v a t k o u d ě j i n . A p ř e s t o i z d e , v n a š e m n á r o d n í m b y t í , je p ř í t o m n o u n i v e r z á l n í m í s t o , v n ě m ž se v d u c h o v n í p e r s p e k t i v ě s j e d n o c u j í h i s t o r i c k é c e s t y l i d s t v a . T í m t o m í s t e m je p r a v d a , k t e rá o s l o v u j e k a ž d o u l i d s k o u b y t o s t a n i k d o se n e v y h n e p o v i n n o s t i vyt v o ř i t si k ní l i d s k ý v z t a h , v y s l o v i t p ř e d její t v á ř í s v é b y t o s t n é A n o či N e . K o m u n i k a c e s p r a v d o u n e p r o b í h á s o u k r o m ě a v e s k r y t o s t i , d o d i a l o g u s ni v s t u p u j e m e v e ř e j n ě a p r á v ě n á r o d p ř e d s t a v u j e p r o č l o v ě ka jeden ze základních o k r u h ů veřejnosti.
TCM
a otevřenost
české
145
otázky
V č e s k é m n á r o d ě n i k d y n e p ř e s t a l o e x i s t o v a t t o , c o M a s a r y k nazval „ n e v i d i t e l n á s t r a n a lidí o p r a v d o v ý c h a m y s l í c í c h , k t e ř í se n e b o j í , k d y ž t o h o p o t ř e b a , d á t p r a v d ě s v ě d e c t v í i v e ř e j n ě . " N a jejich s o l i d a ritě, na jejich s t a t e č n o s t i , na jejich d ů m y s l u z á l e ž í b u d o u c n o s t . Solidarita, statečnost a d ů m y s l j s o u dary o b d r ž e n é za svědectví pravdě, k t e r o u n e t ř e b a t v o ř i t , v y m ý š l e t , b u d o v a t , n e b o ť j e z d e v ě č n ě a univerzálně p ř í t o m n a . N a b ý t její h o d n o t y p ř e d p o k l á d á v y t r v a l é h l e d á n í správným směrem. J a s n á a zřetelná znalost p ů v o d u a perspektivy s o u č a s n o s t i je p o d s t a t o u l i d s k é o r i e n t a c e . V t o m t o s m y s l u je E k u m e nický p ř e k l a d B i b l e (1979) d o č e s k é h o j a z y k a s o u č a s n í k ů p r o n á r o d n í věc č i n e m n e d o z í r n é h o v ý z n a m u , č i n e m o p r a v d o v é o b n o v y o z n o v u z a l o ž e n í p e r s p e k t i v y . J e p r o nás p o v z b u d i v ý m z n a m e n í m d o b y .
V naší situaci se n á m M a s a r y k jeví s p í š e n e ž j a k o f i l o z o f a p o l i t i k , konkrétně postižitelný podle vyjádřených názorů a předvedených činů, j a k o t ě ž k o d e f i n o v a t e l n ý a p ř e s t o h l u b o c e u r č i t ý h o m o religiosus. N á š o b r a z se n e j l é p e n a l é z á v t o m , c o o M a s a r y k o v i řekl j e h o velký s t o u p e n e c K a r e l Č a p e k : „ N ě k d y byl j a k o veliký c h r á m a j i n d y j a k o selská k a p l i č k a v p o l í c h ; ale v ž d y c k y v n ě m sídlil B ů h . " Věříme-li, že je t o m u t a k , p a k M a s a r y k ů v o b r a z n e p ř e s t a n e b ý t ž i v ý m a p o d n ě t n ý m i m p u l s e m p r o n á š d u c h o v n í ž i v o t i úsilí p o l i tické. T a k t o v i d ě n ý M a s a r y k je p r e c e d e n t e m t v o ř i v é h o z n o v u o t e v ř e n í české o t á z k y . N a š e v í t ě z s t v í j e p ř í t o m n o v o k a m ž i k u , k d y n a d n a š í m d u c h e m p ř e s t á v á m í t v l á d u k a ž d é uzavírající d e f i n i t i v u m , j e ž si naši s v o b o d n o u b y t o s t nárokuje lstivě a neprávem. Výsledek faktického p r ů b ě h u u d á l o s t í p a k u ž n e m u s í b ý t z d r o j e m naší s t a r o s t i . P ů v o d n í m m o m e n t e m v í t ě z s t v í je o k a m ž i k v k r o č e n í na c e s t u o t e v ř e n é h o o s u d u .
$
Bedřich Fučíky
Píseň o zemi N e j e n o m v biblických t e x t e c h se mluví o místě, na n ě m ž je člověk „ d o m a " , j a k o o z e m i d o b r é . T a k t o ji znají Č í ň a n é a I n d o v é , Ř e k o v é i Ř í m a n i , za které d o b r é z e m i chvalořečil hlavně Vergil, ale také gotika, která zemi, šetrně s ní zacházejíc, j a k o d o b r o d i t e l k u laskala a milovala stejně j a k o d o b a b a r o k n í . A n o n y m n í kniha „ Z e m ě d o b r á " z roku 1754, j a k o b y shrnující všechny předcházející české hlasy chval, sice z u ž u j e hranice a h l o u b k u biblického slova, k d y ž v s e b e o b r a n n é m d o b o v é m g e s t u klade d ů r a z na t o , že t a t o d o b r á z e m ě je p ř e d e v š í m zemí č e s k o u , ač je si n e p o c h y b n ě v ě d o m a i širšího, p ů v o d n í h o významu, n e b o ť t a k é o n a ví, že chléb je „ p l o d e m z e m ě a lidské p r á c e " , za který nelze v z d á v a t d o s t d í k ů — jen tehdy t o t i ž z e m ě nepřestává zpívat. N e d o s t na t o m . V biblickém a antickém cítění — a a ť je jak je, i někde d o l e v n a š e m p o d v ě d o m í — z n a m e n á d o b r o p o ř á d ještě zároveň krásu, p o d l e níž se orientují nejhlubší básníci všech d o b a všech k o n c ů světa. V t o m t o o s a m o s t a t n ě l é m quasi „ e s t e t i z u j í c í m " zaměření pak c h á p o u v Č e c h á c h „ d o b r o u z e m i " jak feudální, t a k b a r o k n í lidé, až její m e l o d i e jedinečně a t r i u m f á l n ě zazní u nás n a p l n o na p r a h u n o v o d o b é české p o e z i e u M á c h y . V j e h o Máji j d e v základní p o l o z e a t ó n u o z e m i - p ř í r o d u v celé její h m o t n é nádheře, ž á d o u c n o s t i a p ř e m ě n á c h , o zemi, p o jejíchž rad o s t n ě slzavých ú d o l í c h člověk p u t u j e , ze které a s k r z e niž v brat r s k é m sepětí a závislosti žije a sytí se nejen jejím chlebem, ale i krás o u jejích t v a r ů a h o r o u c í c h životních p r o j e v ů . N i c m é n ě t o t o je jen j e d n a p o d o b a m á c h o v s k é země. D r u h á její tvář, v neustálém v z á j e m n é m dialogu s první, m á zároveň ráz m e t a f y zický — z d e z e m ě hraje roli údělu člověka a j e h o d u c h o v n í h o b y t u , úlohy „ v d o v y p o d u c h u " , jak říká Šalda. O b ě síly a m o h u t n o s t i na sebe p o u t a n é se k o n t r a p u n k t i c k y vyvažují ve s t a v u b o l e s t n é h o napětí „ d o č a s n é h o " trvání a n e p ř í s t u p n é h o p r á z d n a za smrtí, kdy — jak se t o jeví M á c h o v i — ž i v o t p r o m l o u v á hlasem n e j ž á d o u c n ě j š í m . Právě v t o m t o p r ů s e č í k u č a s n o s t i a v ě č n o s t i oslovuje z e m i M á c h a , k d y ž se s ní loučí hrdina Máje H y n e k , odcházející d o k r u t é n e p o z n a nosti t o h o , „ c o N i c se n a z ý v á " . D ě s i v é N i c , u M á c h y alternativní t Zemřel v Praze 2. července 1984.
Píseň o zemi
147
pojmenování věčnosti, neznamená to, co není, nýbrž to, co je nedostupné poznání lidskému a s čím člověk nemůže p r o t o ve svém rozumu počítat. V této oblasti se rodí „nelidská" úzkost pomíjejícnosti, v níž kapka vody neúprosně měří vyměřený lidský čas a kdy hrdina nejen časně, ale i navěky, do věčnosti, hyne. „ J a k dlouhá noc — jak dlouhá noc," kvílí Hynek před příchodem dne, v němž se má uzavřít jeho život. Ač dlouhá, předlouhá ta poslední noc, ta další bude delší; a temnější; a p r o t o se jí Mácha bojí: Temnější noc! Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí — tam — jen pustý stín, tam žádný — žádný — žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný cíl — vše bez konce — tam není chvil, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá — Tam žádný — žádný — žádný cil — bez konce dál — bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé — nade mnou a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno ziz>á. — Bez konce bude ticho — žádný hlas — bez konce místo — noc — i čas To smrtelný je mysle sen, toť, co se „nic" nazývá. Pochybující duch nevěří v příští život, nicméně jeho skepse — tak palčivá, že se mění v opak — stejně jako člověčská láska se vzepře naprostému zoufání, i když se odsouzenec Hynek utěšuje aspoň tím, že snad i život vezdejší je „pouhý sen" a že „snad spaní je i život ten, /jenž žiji teď; a příští den / jen v jiný sen se změní", a pootvírá nesměle dvířka touze duše, která by básníka mohla vyvést z popěračného bludiště ducha. A hle — v Intermezzu I mu pak lidová báj pohotově nabídne variantu toho spásného snu, když sbor duchů na hřbitově nabádá nového příchozího: „ Z mrtvého kraje vystup ven, /nabudiž život — přijmi hlas, / buď mezi námi — vítej nám." T e d y : buď živý mezi mrtvými! A navíc autor v třetím zpěvu jakoby mimoděk či proti vůli svého rozumu vyvádí H y n k a na popraviště, „by ještě jedenkrát v růžový nebe klín / na horu vyveden, před bílé kaple stín, / nebe i světů všech pánovi svůj vzdal v d ě k " — a aby „před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál". —
Bedřich
148
Fučík
T o všechno je ideově epická část Máje. Její lyricko-dramatické jádro, které v nerozlučné jednotě s ní tvoří vlastní smysl básně, mluví opakovaně a stále znovu z nových perspektiv o zemi, o její kráse, o její neopakovatelnosti a nenahraditelnosti; od prvního verše do posledního Mácha laská zemi. Skromná a jen nouzová nit dějová je vedena tak, aby při každé příležitosti poskytla prostor k vroucím výbuchům lásky a vděčnosti k zemi, aby ji zároveň proměnila v jedinou píseň ve chvíli, kdy se Máchův Hynek s konečnou platností loučí se svou „smutně skučící" hvězdou, kterou miluje nekonečnou paradoxní láskou. Jak jinak rozumět Máchovu vyznání: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře — poněvadž pojde — člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy." A právě skrze toto ztotožnění se vším, co hyne, skrze tento žal skeptickou negací a zoufalstvím vyhnaný na sám hrot, vyznává Mácha své věřícné evangelium lásky, když oslovuje mraky nad Hynkem, odsouzeným k smrti: Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jež rozsmutnivíe sebe v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi víemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou, i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! — Máchův zpěv je z prvních charismatických vrcholů českého vztahu k zemi, vztahu, který ovšem není cizí ani jiným národům v poněkud jiné podobě (viz Čechova, Bunina, Jesenina, Whitmana, Stiftera nebo Saint-Exupéryho aj. aj.), který však nikde jinde, pokud vím a rozumím, nevyznívá s takovou naléhavostí a takovým vroucím přízvukem jako u Máchy. V něm krystalizuje svým způsobem zcela ojediněle a specificky česká milostná touha splynout s veškerým lidským prostorem a časem, ale zároveň též vůle propadnout se do samého středu vesmírného dění a utkvět skrze něj ve věčnosti; zde se, připadá mi, jako nikde jinde, alespoň ne na tak malé ploše, soustředila veškerá duchovní zkušenost a poznání, esence české obraznosti a citovosti, zvrstvené do nehynoucí dějinné paměti. Motiv země, fixovaný takto Máchovým veršem, se stává výchozím bodem dalšího života tohoto existenciálního pocitu, jedním z hlavních vznětů, ne-li
Píseň
o zemi
149
samou duší české poezie. T e n t o zdvih se v ní projevuje — ne sice všude a ne vždy stejně uvědoměle a v samostatné p o d o b ě — napořád latentně všudypřítomný, jednou třeba jen svým rozptylem jako například ve skácelovském „věčném prachu", podruhé předpokládaným p o z a d í m nebo mlžvo gigantické vzepětí. I u básníků méně „vidoucích", pohybujících se na vnějším o b v o d u českého básnického kosmu, je stále přítomen, byť jen jako výčitka, nebo teskným odrazem či tušením. Zaznívá silně v Erbenovi a hlásí se ke slovu ještě třeba dnes u J a n a Skácela, jenž vytváří spíš nadčasový — jako každý mýtus — mýtus jihomoravské krajiny než zázračnou zvěst o kosmu, hlásí se i v Ivanu Slavíkovi, ve vědomých či méně vědomých odezvách, ohlasech a odstínech jako nejvlastnější mélos české senzibility. Přímo — spojená podzemními prameny — navazuje opět na Máchu Zeyerova „ Z e m ě " , věnovaná významně J . V. Sládkovi, takto: Pode mnou krajina sladce snila k nebesům zírala, světlo pila nadšená žitím. Tu duše má duši pochopila dřímavé hmoty, jež se mnou byla mrákotným bytím. Já hluboko v květy nořil čelo a blahem tak se mi srdce chvělo, jakoby v střety milené bytosti letět chtělo, a mocného cos mě k tomu mělo v zem tisknout rety. A na jemnou výčitku, že u ž v noci nato na ni zapomene, básník Zemi „ubezpečuje": Já pohleď na lesy, na modrých hor čnějící čelo, na plující chór bělavých mraků — a uchvácen něhou, já na úkor nadzemských snů, zvolal v šumící bor se slzou v zraku: O vzejde doba, kdy budu dlíti na prahu hvězd, však vím, že pak bude mi sladko
zříti
Bedřich
150
v stranu, kde fantom tvůj zeleně a budu toužit a budu nýti — po tobě, matko!
Fučík
svítí,
0 t o m , že Zeyer se zde p ř í m o inspiruje M á c h o u , svědčí nejen slovní výraz, nejen ritus t o h o t o vidění a celková situace, ale především niterná a t m o s f é r a lásky a vděčnosti k zemi, nítící se v somnambulním stavu hmoty, jež teskní a nyje j a k o člověk; také zde se například objevují bělavá oblaka, navoditel vryvné nostalgie loučení aj. 1 kdyby však nebylo p ř í m é inspirace, n ý b r ž jen d o t e k , ba p o u h é reziduum melodie kdysi dávno zaslechnuté, celou bytostí přijaté a dlouho pak prožívané horoucí duší a v daném vzplanutí přetvořené individuálním tvůrčím ingeniem v n o v o u píseň — stačilo by t o plně na tvrzení, že jde o b e z p r o s t ř e d n í básnický a duchovní k o n t a k t Zeyera (a pak dalších následovníků) s M á c h o u ; že básnické e x e m p l u m Máchovo je — kdysi j a k o dnes — takové m o h u t n o s t i a tak h l u b o k é h o p o n o r u v duši českého člověka, že je nebude m o ž n o nikdy z ní vytrhn o u t ani p o m i n o u t . Zeyerova „ Z e m ě " však nikterak nepřestává na pozici, j a k o u m á u Máchy. N a o p a k . D o c h á z í v ní ke značnému p o s u n u ve vnější i vnitřní situaci. Zeyer nazývá zemi rovněž „ m a t k o u " , ale loučí se s ní nikoli v z k a z e m přes letící oblaka, n ý b r ž přímo, rovněž synovským, tj. p o z e m š ť a n s k ý m oslovením („na ú k o r nadzemských s n ů " ! ) „se slzou v o k u " , a slibuje, že ani ve chvíli, kdy se jeho duše octne „na prahu h v ě z d " , tedy u ž za hranicemi země, ji neztratí z mysli. J e ho loučení s p o z e m s k ý m ž i v o t e m je stejně vřelé a překypující p o d o b nou něhou jako u Máchy, p o s t r á d á však n a p r o s t o onen drásavý vzlyk r o z c h o d u na neshledanou. Vnější i vnitřní atmosféra p r o m l o u v á zde výrazem smíru, štěstí a harmonie. Zeyer — a t o je velevýznamný posun — se loučí se slibem, že bude i v dalším životě, který klidně a s a m o z ř e j m ě předpokládá, na ni v z p o m í n a t a p o ní „ t o u ž i t a nýti". M á c h o v o N i c je zde vyplněno drahocennou smysluplnou b u d o u c n o s t í i za prahem hvězd. P o z e m s k á situace se mění ve zcela k o s m i c k o u , d v o j p ó l o v o u , k o n t r a p u n k t i c k o u a nabývá neskonale na p r o s t o r u vnějším i duchovním. M í s t o zapřísahavých, zoufalých a úpěnlivě hromaděných apostrof a o x y m o r zaznívá melodie důvěřivé o d d a n o s t i a výraz nadějeplné víry v „ b u d o u c í v l a s t " . Zeyer jde prostě dál a p o svém domýšlí M á c h u tím, že metafyzick o u nevěřícnost M á c h o v u integruje d o smysluplné transcendence, která překonává M á c h o v u skepsi — a spoluurčuje perspektivu jeho dědiců. Zároveň a navíc zahrnuje také časnou h m o t u z e m ě d o sféry duchovní existence a trvání.
Píseň
o zemi
151
V myšlence a vidění Zeyerově pokračuje až samozřejmě O t o k a r Březina. T a k ř k a všichni básníci, kdykoli se d o t k n o u existence a hlíny země, j s o u si napořád vědomi své závaznosti k ní, Březina však, podobně jako W h i t m a n , jako by ji sledoval a mluvil o ní o d prvního verše do posledního. * Březina ve svém díle v různých variantách znovu a znovu se p t á : „ Ř e k n i mi, duše má, kam jitra zbloudila, / poledne odlétla, / bohatství květů jak odkvetla?" N e j s o u tyto verše snad pokračováním Máchovy maximy: Miluji květinu, že uvadne...? N e z a z n í v á i z nich onen máchovsky ostrý přízvuk časnosti, která plyne a končí? Březinova „ m y s t i k a " , zhruba a krátce řečeno, přenáší všechno dění na zemi do křižovatkového ohniska časnosti a nadčasovosti, h m o t n o s t i a spirituality, života a smrti, t o h o t o světa i světa m i m o z e m s k é h o , ve kterém se setkávají všichni mrtví, živí i nenarození v jednotě j e d n o h o jediného společného osudu. A v rytmu jednoho jediného života o d prvního člověkova pohledu a gesta až d o posledního úderu lidského srdce: Země! Bloudící věky! Spoutaná sugescí věčného zraku, jenž za dne uzavřen září se otvírá v nocích a v zelených hloubkách fosforeskuje... Lodi, zakletá
v jediném
kruhu,
plavíš se
však vlny, jež házíš, v tisíci kruzích nového času.
věky...
se vlní až k
břehům
Země, u Březiny vždy dar a duchovní závazek, je plamennou výhní člověkovy tvůrčí vůle objevitelské, cílem neuhasitelné touhy dobyvatelské i dějištěm porážek, stejně jako vlastí chudých, uražených a bezbranných. Březina zaklíná slunce, vody, ohně, ale p o ř á d je t o země, která z něho promlouvá, zabírajíc veškeren známý i d o s u d netušený p r o s t o r , a t o především duchovní. A p o nejsmělejších rozletech a výpravách d o nejtajemnějších míst se znovu p o k o r n ě vrací k matce Zemi. N i k o l i n á h o d o u báseň, která roku 1906 uzavírá celé jeho veršové dílo, má název „ N á v r a t " s těmito závěrečnými verši, prostými veškeré „záhadné m y s t i k y " : " N ě c o z t é t o s k u t e č n o s t i n a p o v í d a j í t a k é ú d a j e z Frekvenčního a konkordančního slovníku básnického díla Otakara Březiny, u s p o ř á d a n é h o P e t r e m H o l m a n e m . V t é t o v e J e z á s l u ž n é p r á c í je s u b s t a n t i v u m „ z e m ě " h n e d n a d r u h é m m í s t ě ( 2 3 2 v ý s k y t ů ve v š e c h šesti s b í r k á c h , v 8 0 b á s n í c h ) z a slovem „ d u š e " (295-6-110) a d a l e k o p ř e d světlem (179-6-84), nocí (182-8-81), s l u n c e m (170-6-80), snem (121-6-78), písní (107-6-63), s m r t í (105-6-61), l á s k o u (80-6-78), s t í n e m (77-6-51) atd., které j s o u pro Březinův vesmír tak charakteristické. N e dost na t o m . Profesor O t a k a r Fiala, n e j z a s l o u ž i l e j i b a d a t e l b ř e z i n o v s k ý , dal š e s t é k n i z e B ř e z i n o v ě , d l o u h o o z n a č o v a n é z a t o r z o , t i t u l Země a učinil t a k nejen p o d l e d u c h a c e l é h o díla, ale i p o d l e p o z n á m e k s a m é h o a u t o r a . A v t é t o s o u v i s l o s t i l z e t a k é p ř i p o m e n o u t ne n e v ý z n a m n ě , ž e i v Bibli se v y s k y t u j e s l o v o z e m ě v m n o h a a m n o h a spojeních a vazbách mezi výrazy nejfrekventovanějiími.
Bedřich
152
Fučík
Známé jsou linie dalekých hor, modrá bratrská města, známé je všechno, čeho se zraky a myšlenky tkly: všechno je cesta, k domovu jediná cesta, tisíckrát tady jsme záhadní, mlčící, neznámí šli. Ze země do země bloudili, lovcové pravěku, u ohňů sedali, zraky ztracené v daleku, hlasy svých mistrů po věky slýchali, v pokoře ztišeni, v předvěkých nocí mlčení, v slavnostním jiskření hvězd, s osvobozenými zapěli, s přemoženými úpěli, se staviteli města a chrámy a říše jsme stavěli, s objevitelů lodstvy do nových zemí slavili vjezd. Zde je už závěr, který předpokládá dlouhou cestu z nadhvězdných výšin zpět do společnsti lidí-bratří, radujících se a pracujících na hlinité a skalnaté hvězdě, jejich lásce a rukám svěřené. Ve vstupní básni k Rukám je tato cesta zpět naznačena: Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ; viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jejich pochodní slunce se tměla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla. Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků, v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer, a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval,
šíasten z úsměvu jejich, a věřil.
Všechny t y t o prvky a semínka obraznosti nejsou tak vzdálená Máchovi, jak se na první dotek zdá; jsou v něm obsažená in nuce jako neviditelné zdroje myšlenky a touhy, jako zárodečné stopy života a jeho ducha, pouhé náznaky otázek, na něž se Březinovi odpovídá. Obojí — otázky jako odpovědi — jsou v Máchovi nápověďmi, z nichž se niti p o d o b a ideje a tvar obrazu, které přes všechnu originalitu a geniálnost nejsou konečné, čekajíce pokračování v nekonečném času, další posun k vysněnému cíli — ke slovu, které je u Boha totožné s ním. A takto krásná, úzkostná a skučící Máchova Země se u Březiny proměňuje v úsměv lehounký jako dým.
Píseň
o zemi
153
V jedné z nejkratších svých básní s příznačným tázavým názvem „ Z e m ? " mění Březina, ve srovnání se Zeyerem, znova vesmírnou situaci, když p o s o u v á své vidění nesmrtelného života za Zeyerovo „na prahu h v ě z d " ještě dál, za dokonanou u ž skutečnost v dramatu člověka a země, s kterou duše lidská, ponořena d o nečasnosti, se neloučí, nýbrž na ni už jen hluboce vděčně vzpomíná jako na líbezný sen. T a k daleko se Březina o d země odpoutal! Svět rozkládá se za světem, za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí, a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí, a duše těch, kteří nejvíce trpěli, do něho vejiti smí.
slunce,
Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho, mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem; milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm; a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí; s úsměvem ptají se: Zem f T a k o v á je o d p o v ě ď O t o k a r a Březiny, který, jak je patrno v celém jeho díle, protrpěl všechny třeskuté stesky autora Máje, na jeho drásavé „ p r á z d n o " , aniž, b y ť sebevzdáleněji, odmítl, či dokonce popřel Máchovy úzkosti. N a o p a k , bratrsky pokračoval a nově instrumentoval píseň, která však ani v něm nedozněla... zdá se trvat na všechny lidské věky. V této souvislosti nemůže zde být pominut ani F. X . Šalda, který ve svých Loutkách a dělnících božích ne na jednom místě se rozezpíval v básních v próze o zemi, neznaje větší chvály než na ni, zvláště pak ve své Knize chval, veršů z let 1908 až 1935. J e h o chvály žebráků, starců, umírajících, mnicha, vojáka, studny, stolu, mlatu atd. končí „Chválou země", básní, která jeho díky a obdiv shrnuje. Šalda není přímo tak těsně zapojen do písně Máchovy jako Zeyer nebo Březina, ani nemá jejich melodické vlahosti, když poému napořád konstruuje jak ve stavbě, tak ve výrazu, ale vyrovná se svým druhům v myšlence, na niž klade největší důraz. I u něho vyúsťuje všechna lidská a básnická vůle v touze blahořečit životu v jeho pravdě, dobru, kráse a jeho vytoužené dokonalosti. Slyšte několik slok: A přec jsi nejmilejší boží dceř nevinná, rozsévač tě chtěl mít krásnou jako svůj úsměv a hroznou jak
bouři svých řas,
Bedřich
154
Fučík
přes tebe voda moří odplývá a spadá ti jak vlas na šíji královskou a do snů ještě zní ti její pláč. A hvězdy v noci zazvoní rosou o tvých stromů listoví a červánků nach ti pelem lehá na víčkách. Před tebou člověk v kolena poklesá, jímá ho strach, co lesy tvé šumí z svých hloubek, zda tvář tvou mu dopoví. Já nejsem víc než zhaslý svit a prasklá bublina, jen mrtvý bod na proudu tvého odvěkého pramene — než dopíši ten řádek, možno, že v vteřině ztracené v nic se propadnu, věc, na niž se sotva vzpomíná... N e v í m , z d a M á c h a znal B e e t h o v e n o v u S e d m o u a D e v á t o u symfonii, které v časové b l í z k o s t i v z n i k u Máje mluvily zřetelně r o v n ě ž o zemi; nevím, ale je p r a v d ě p o d o b n é , že Zeyer znal D v o ř á k o v o L a r g o z N o v o s v ě t s k é , oslovující z e m s t e j n o u melodií. J e však m i m o j a k o u k o l i p o c h y b n o s t , že J a k u b D e m l , další v naší řadě, neznal M a h l e r o v u T ř e t í symfonii s její melancholicky z a s n ě n o u d r u h o u částí, vracející se ve s p o d n í m t ó n u v Šesté, a zvláště v Písni o Z e m i , n e p o c h y b n ě inspirovanou Č e c h a m i právě t a k j a k o celé sloky u R i l k e h o . A přece všechny tři hlasy, M a h l e r ů v , R i l k ů v i D e m l ů v , j s o u intimně p ř í b u z n é , n a v z á j e m se doplňují, k d y ž d o z r á l y v určité d o b ě d o p o d o b y o s u d o v é h o přilnutí k lidské zemi; nikoli jen k jejím k r á s á m , n ý b r ž k jejímu géniu, hledajícímu v ý r a z p r o nejniternější t o u h y n e p o z e m s k é b o zabarvení. A všichni, objímajíce h o r o u c n ě planetu-zemi, myslí, aniž ji zradili, na „Novou zemi". Ústa otevřená k blahořečení se bleskem slova radostná, jak děti v hrách, zas do země zamyšlená, jako černým suknem a z životů všech, silou nebojácnou dřív a barvou bezvědomě hýřících, dnes nový život, tajemnější vstal, a z místa jednoho, jez Vlastí nazvali, po zákonu větrné své růži prudce rostl Zdál roditi se z lůna Smrti veselé, jež, samojediná, své krásy obraz na vše zem, extatická poutnice, a v stanovišti štít slunce triumfující je vize jejích snů...
zavřela, duše se vrátila, prostřena,
dál. házela: svém
V t ě c h t o i v dalších verších D e m l o v ý c h j s o u p a t r n y vrstvy, kladoucí se organicky na sebe — M á c h a , Zeyer a p ř e d e v š í m Březina,
Píseň
o zemi
155
z něhož Deml vychází a kterého domýšlí v nezadatelně vlastní podobě; nic zde nepřichází nazmar, všechno probíhá po zákonu života, ve kterém kořeny a kmen stromu už předpokládají příští listy na vyšších jeho větvích. Deml jako by při motivu země integroval všechno dosavadní české básnické poznání v tomto směru a poponášel je výš; znovu se u něho objevuje země stará a země nová ve vzájemné vazbě a jejich dvojhlas se stává melodií jedinou. Deml přitom zároveň navazuje zde i na Máchu dokonce daleko těsněji než kdokoli jiný. J e ve svém pozemšťanství velmi blízký básníku Máje, a navíc konkrétnější, příroda zdá se u něho na dosah ruky, postihovaná a hmataná ve zvláštnosti každého jednotlivého jevu; je mu blízký nejenom tím, že používá stejné nomenklatury (vlast, matka), ale i co do paradoxního významu některých slov, velmi příbuzného, ne-li totožného s obsahem, jaký v něj vkládá Mácha: také pro něho je noc onou kontemplativní chvílí času, v níž všemu navzdory vidí nejjasněji a poznává ve svém snění nejvíc z tajemství života. Deml následuje Máchu i v apostrofách země; činí tak ale přímo, nikoli symbolicky a prostředečně, splývaje s ní jak v jejím závrativém oslnění. „Proč mlčíš, ó Země?, zanaříkal jsem jednoho dne pod letní oblohou. Zašuměly borovice, pod květnatým břehem zacinkal potok, vyletěl pták, zaklátil se v azuru a jako mrtvá věc, kýmsi vyhozená, znovu padl do lesní tmy. Daleko přede mnou, jako na nejhlubším dně země, pod oceánem světla ležela louka, v popoledním slunci spaly vrby... ,A kdybys všechny mé pohyby a barvy i vůně zachytil svým hlasem a pohybem a barvou i vůní: mne nepoznals!' Ó Země, kde jest tedy nesmrtelnost tvého úsměvu, síla tvého obejmutí, hořkost a sláva tvých slz?" N a tomto bodě se však cesty imaginace Máchovy a Demlovy příkře dělí. Místo úzkostné melodie autora Máje se u Demla stále silněji ozývá hlas světelné, nadějeplné radosti, v níž i Smrt je veselá a družná; sólové oslovení věcí přechází u Demla v dialog, v němž básník mluví oba party. Souznění a splynutí Demlovo se zemí je nejplněji vyjádřeno v Mých přátelích a tam především v Tulipánu: Ty z prsti saješ život svůj, svou krásu bereš v ohni; ó ani mně ji nevzdaluj a k soucitu se pohni. Co chci? Mých slov se nelekej, jei duše moje čistá; jen v květu svém jí místa přej, jej nezlomí, bud jista. A rosi a kveť tak jako dřív, mé duše vidět není; lze umříti a býti živ a spát až k probuzení.
Bedřich
156
Já věru, věru dlouho spal, v svém jako zaklet chceš, ustelu si opodál a procitneme spolu? A budu-li jak ty květinou, všechno se rázem a mnohé věci pominou, snad také utrpení.
Fučík
bolu;
změní
Noci svůj kalich uzavřen, bratrsky spolu sníce, že byla kdysi také zem, že však jí není více. Zde u nás kulminuje, zdá se, nejen ve slovesném umění, ale také v celém duchovním povědomí tento osudový pocit pozemského osudu člověka. Není dvojí zem, je jedna jediná, hmotně duchovní, a básnická velikost Demlova se projevuje tím, že nemanifestuje t o t o poznání abstraktní myšlenkou, nýbrž takřka lidově průzračným obrazem a podobenstvím... Demlem, třebaže u něho zazní píseň o zemi až orchestrální šíří a plností, se tento motiv z českého verše nijak nevytrácí. Zcela zřetelně se objevuje u mladého Nezvala, který svými kořeny vychází z Březiny a Demla, aby se vzápětí, stržen charakterovou hédonickou těkavostí, dal unést předpisy poetismu a surrealismu a zapomněl d o jisté míry dokonce i na sebe sama. O tom, že v něm byla také t a t o struna živá, svědčí verše, které v Mostu, jeho první knížce, zní jako jasná ozvěna „ z e m s k é " melodie: Má duše, děsíš se, jak žiji sen tvůj Pro tklivé oblačno je třeba žít, mámivou tíží věcí sám, tak sám a mezi všemi.
zemí?
N e d l o u h o p o t é pokračuje v této intonaci v Podivuhodném zelníkovi:
kou-
Z hlubin k nebi a z nebe k hlubinám od konce do počátku se přelévám. A mezi věčným pohybem náhrobek kolébky mé je zem. Nedejme se však mýlit tím posledním veršem, kterým se Nezval přes přímou variantu spíš Máchovi vzdaluje, než aby jej stupňoval. Vydává se u ž tehdy napospas svodům dobových trendů a halasně a příliš snadno vykřikuje své tezovité zpěvy o kultuře, o barikádách, snadných revolucích a pantomimách, v nichž se p o Edisonovi a Akrobatu kouzelnicky nezávaznými proměnami propadá. Motiv Z e m ě takřka samozřejmě předpokládá jisté komponenty. Nezval je příliš
Píseň
157
o zemi
dobrý básník, aby o nich nevěděl, a neopomine se aspoň s jednou z nich, například s „věčností", vyrovnat, nikoli veršem, jak by se dalo očekávat, nýbrž suchou tezí z dílny ideologické, jako s „jedem, který tě stále otravuje". T a t o otrava — nikoli nevšímavá lhostejnost — ho nepřetržitě znepokojivě doprovází, a trvá léta, než se Nezval, nedlouho před smrtí, r o z p o m e n e na ostny touhy ve svém mládí. T e n t o k r á t , bohužel, už jen reminiscencemi, a navíc ještě v souvislosti s pouhým civilizačním entuziasmem a post-festum-prorokováním, když deklamuje svůj sen — sen, že po vítězství na zemi se vydá člověk do vesmíru a že jej celý přeletí, jak přeplul všechna svoje moře, že zanikne jednou lidské hoře a že nebude už trpět i. Nezval neuzavřel zpěv Máchův a Březinův, jenom jej narušil a zkalil dobovými struskami. Závada, H o l a n , nevzpírajíce se „ p o u t ů m " duchovní tradice, zvedli melodii pohrdnutou Nezvalem i jinými a propůjčili jí novou tvář svými hlasy — jednotlivými slokami, verši a někdy jen p o d t e x t o v ý m ohlasem nebo barvou hlasu, znakem nepomíjejícího vědomí milostného vztahu poezie k životu. V roce 1934 se přihlásil k motivům máchovské země Josef K o s t o h r y z široce rozmáchlou básní „Prameny ústí", v níž se povědomí b o ž s k é h o původu světa a země vzájemně prolínají do struktury metafor této podoby: O zemi ustavičně
bdící a sladké prostornosti
na loži teskném na loži z hvězd k nimž rosa touhy milostné kvílíc raší a smavou nádherou pozdvižené prsti raduje se v oltáři zmítání vsáknuta vypita hroudou rosa ta čistá skřivánčí píseň O zemi prostornosti hluboce vnitřní azurem a černí mísícími se v srdci tvých proměn... ó zemi milenko s tváří nebes a smrti v tobě se zmítáme překrveni azurem tvorstvo tvé z tebe vyváživší dechem jenž stále prýští hlas hlubin výsostný přemítá věčnou noc v pápěří hrudí vznosném... hlas hlubin dnes ve smutku prsti se rozpadá sám v sebe se vraceje voláním jako Fénix do hnízda ohně hlas hlubin nevýslovná tesknota srdcí jež stále příští je růže smrtící kov i smrt...
Bedřich
158
Fučík
V této prvopočáteční p o d o b ě už později a přímo tato melodie u Kostohryze nezazněla, ale přes hymny Zahradníčkovy vplynula za války do obecného sboru hlasů, patrioticky vzpírajících ohrožený kout českých krajin a vyznávajících mu věrnost: H o r a , Cassius, H a las, Seifert v čele všech ostatních. Zvláštní místo zaujímá mezi nimi J a n Zahradníček jako pokračovatel Březinův a Demlův zároveň především ve sbírkách Jeřáby, Žíznivé léto a Pozdravení slunci. Mocné povědomí motivu země, dědicky samozřejmé a plynulé, je v jeho verších organicky rozptýleno stejně jako u jeho mistrů v podobě strukturální živoucí tkáně duchovní i hmotné, i když na druhé straně nevystupuje do popředí do té míry, že by tvořilo osamostatnělé téma — například takto: Nohy v tmě kořenů a čelem hvězdné práce jsa vždycky účasten pro náhrady sladké se naučit ztrácet a zpívat jen. Když oblaka jdou a ve světě jiném se obráží krása a hrůza a hřích, osudů cizích se dotknouti vínem mít podíl v nich. Být zajedno s nimi, když vítr v bubny bije a vesmír se nedočkavě zachvívá, od propasti až k hvězdám tvůj pocit obsáhlý je a v každé smítce tvá účast vášnivá. Povědomí země zní u Zahradníčka velmi silně v převážné většině básní jeho prvého období, a vytrácí-li se navenek v části střední, zůstává pořád natolik přítomné, aby bylo s to — s obrácenými znaménky psychické intonace — přímo vybuchnout v období závěrečném, to jest po druhé světové válce. V Jeřábech i jinde jsme na hony vzdáleni jakékoliv výčtové a v podstatě popisné lyriky přírodní řekněme hálkovského typu, s přírodou se zde naopak setkáváme v niterném, dramaticky vznosném vichření a proměnách. Zahradníčkova příroda-země plápolá ohnivými šlehy slunce a zelenými plameny slavnostních korouhví stromů, účastná na úhrnném životním dění lidském i mimolidském, sama jen pouhá část stvořeného světa, sdílející a podělující se na ustavičné práci společného díla je svou konkrétností a žárem blízká Demlově zemitosti a drsnosti, má však společný náboj transcendentní a charismatický s takřka všemi předchůdci. Verše Zahradníčkovy jsou jediné blahořečení, díkůčinění a shoda s řádem a uspořádá-
Píseň
159
o zemi
ním k o s m u přijímaného a opěvovaného p o k o r n o u radostností. N e n í z d e ž á d n é h o l o u č e n í a r o z c h o d ů ; a n e b u d e ani v d o b á c h m n o h e m chmurnějších. V á l k a s k o n č i l a a čeští b á s n í c i , zcela p ř i r o z e n ě oslnění z n o v u n a b y t o u s v o b o d o u , se vrhli na t é m a t a b l i ž š í , „ k o n k r é t n ě j š í " : d o j á s o t u n a d z n i č e n o u h y e n o u h i t l e r o v s k o u , n a d d o s t a v i v š í m se m í r e m a n a d skvělou budoucností, která přichází. Ale nad dvěma posledními nadějemi mířícími d o č a s u p ř í š t í h o se v y n o ř u j í p r v n í o t a z n í k y ; F r a n t i š e k H r u b í n p í š e Novou zemi, p r o t i k t e r é Z a h r a d n í č e k staví v b á s n i c k é p o l e m i c e Starou zemi. P r v n í věří n a d ě j i v n a s t á v a j í c í ráj na z e m i , k t e rý se u s k u t e č n í j a k s i s a m o s e b o u , d r u h ý p o t v r z u j e s v o u v í r u v o d v ě k é duchovní a mravní h o d n o t y , které nikterak a v ničem neodmítají nutný v ý v o j a p o k r o k sociální — t e p r v e z e s y n t é z y o b o u sil se m ů ž e z r o d i t š ť a s t n ě j š í n o v ý v ě k . T o t o s t ř e t n u t í d v o u p o h l e d ů a n á z o r ů se událo bez povšimnutí. D r u h é , z á v a ž n ě j š í , n e m o h l o b ý t v ů b e c p o s t ř e h n u t o , p r o t o ž e se událo m i m o veřejnost. Myslím tím sráznou propast mezi N e z v a l o v ý m
Zpěvem
míru a Zahradníčkovým Znamením
moci, poémami, od je-
j i c h ž v z n i k u se č e s k á p o e z i e p ř í k ř e r o z d ě l i l a na d v a p r o t i c h ů d n é t á b o ry. J e d n i j a k o o č a r o v a n í viděli j e n j e d n u , t u o z á ř e n o u p o l o v i c i naší p l a n e t y , z a t í m c o d r u z í z p y t o v a l i s ú l e k e m její d r u h o u , o d v r á c e n o u část; j e d n i n a d š e n ě p ř i t a k á v a l i , s p o n t á n n ě , ale j e š t ě víc z p o b í d k y v n ě j š í , b e z s t a r o s t n é r o z j a ř e n o s t i n i k o l i sice k o s m i c k é , ale p ř e s t o cel o p l a n e t á r n í , d r u z í nazírali s k u t e č n o s t z a ní, r u b v n ě j š k a , a o h r o m e n i z a r e g i s t r o v á v a l i z l o v ě s t n é signály té p r a v é n o v é d o b y . Z a t í m c o Zpěv míru slavil t r i u m f y na c e l é m s v ě t ě , Znamení moci n e s m ě l o vyjít a z ů stalo N e z v a l o v i i o s t a t n í m o b č a n ů m zcela n e z n á m o ; z a t í m c o v básni N e z v a l o v é se v e j m é n u m í r u a na z n a m e n í m í r u tančí valčík ve V í d n i a v T o k i u se u n y l e u s m í v a j í p ů v a b n é gejši a v š u d e j i n d e na p a d e s á t i m í s t e c h p a n u j e t i n g l t a n g l a s m í c h a jen a j e n veselí, Z a h r a d n í č e k , v c e l é m d o s a v a d n í m díle c h v a l o ř e č n ý o s l a v i t e l d o b r o t a k r á s naší p l a n e t y , se z a m ý š l í n a d t í m , c o je z a t o u v e s e l o u tváří s v ě t a . Z l a , k t e r á v e d l a k d r u hé s v ě t o v é válce, se n e v y t r a t i l a , n ý b r ž z n á s o b i l a , v š e c h n a s e m e n a z a s a zená do německých, stalinských a jiných koncentračních t á b o r ů vzešla, každá smrt z padesáti miliónů obětí války způsobila bolest a podnítila vůli k o d p l a t ě , a b y byla „ z j e d n á n a s p r a v e d l i v o s t " a t d . H i r o š i m a z m i z e l a , ale p á r y z ní n a k a z i l y celý s v ě t s t r a c h e m a n o v o u n e n á v i s t í a p o m s t y c h t i vostí. A trvají a r o s t o u d o d n e s . Z a h r a d n í č e k p r a v í :
Nastal podzim Bylo po veliké válce ulice rozbourány bylo před velikou válkou ulice postaveny...
Bedřich
Í60
Fučík
A v tom šeru události větší a větší nosily do kouta revolucím které měly porodit nové slovo ale zmítaly se v křečích věštebných Pythie hrůzou šílené krev a nadávky vyplivující... A jenom lásky znatelně ubývalo jenom tratoliště marných řečí a marné krve rozrůstalo se v bahny. C o se t o s t a l o s m i l o v a n o u Z e y e r o v o u z e m í ? J e t o j e š t ě m a t k a , živitelka a d o b r o d i t e l k a ? C o m a j í s p o l e č n é h o t a t o t r a t o l i š t ě a b a ř i n y s naší m o d r a v o u l í b e z n o u p l a n e t o u — j e t o j e š t ě o n a ? N e p o c h y b n ě a n o , jen p o n i č e n á , z p u s t o š e n á a z h a n o b e n á k r v e l a č n o s t í , vůlí k m o c i anebo slepou hrabivostí svého p o z e m s k é h o pána a vládce-člověka! S v ě t , j a k jej vidí ve s v é La Salettě z r o k u 1947 a p a k v e Znamení moci z r o k u 1951 Z a h r a d n í č e k , j a k o b y u s v ě d č o v a l N e z v a l ů v Z p ě v z f i k c e , b a z p ř í m é lži a s l e p o t y , z ř e j m é u ž r o k u 1951 a t i s í c k r á t s t v r z o v a n é d o d n e š n í c h h o d i n . O t r a v o u z l a v š e h o d r u h u je z a c h v á c e n a celá z e m ě k o u l e , je t o k r o k ke z k á z e o b e c n é , p r o g r e s i v n ě p o s t u p u j í c í a sálající a ž d o m e z i h v ě z d n ý c h p r o s t o r ů . N a s t a l klid a m í r z b r a n í , ale trvá j e d o v a t á infekční válka myslí a srdcí, živená všemi p r o s t ř e d k y l i d s k é v y n a l é z a v o s t i , a h r o z í c í , že m ů ž e b ý t a b u d e z k á z o n o s n ě j š í n e ž z á p a s t e c h n i c k o - m a t e r i á l n í . V z p a m a t u j se, s v ě t e , v z p a m a t u j t e se, lidé, v e z m ě t e r o z u m i s r d c e a v ě d ě n í d o svých r u k o u ! zní v ý z v a b á s n í k o v a , — p o k o ř t e se p ř e d s v ý m l i d s t v í m , n e d o v e d e t e - l i se s k l o n i t p ř e d vůlí b o ž í , p o c h o p t e z e m i , na k t e r é a ze k t e r é žijete, p o d r o b t e se j e j í m z á k o n ů m , n e r a b u j t e ji, n e n i č t e její v z d u c h a v o d u , k t e r é u ž ani p r o nemluvňata nezbývá!
Nechtě už slov jež sypou se hluchá a jalová — nejsou lidská není v nich člověka Tak hovoří obludy vymyšlené aby nás pohltily Dejte si říci za nějaký kratší čas nebude po nich slechu, Nabuchodonozor se také jen tak letmo připomíná... N e n í s n a d ani t ř e b a u p o z o r ň o v a t na t o , že Z a h r a d n í č k o v a b á s e ň vychází ze stejných myšlenkových a imaginačních zdrojů jako Břez i n ů v z p ě v o z e m i a v y d á v á p o č e t ze s v ě d e c t v í o j i n é m čase, t a k ž e není divu, že t a m , k d e se u B ř e z i n y p í s e ň vlní s l a d k o u k a n t i l é n o u , u Z a h r a d n í č k a p ř e c h á z í d o d r á ž d i v é h o h l u k u d n e š n í h u d b y , v nesmlouvavé varování, výzvu a zapřísahání — prosba a modlitba přeskakuje d o z l o b n é h o , nemilosrdného p a m f l e t u objímajícího rovněž celou
Píseň
o
zemi
161
naši p l a n e t u . V š e c h n o t o v e j m é n u ž i v o t a a č l o v ě k a , k t e r ý — d o n u cen k l a n ě t se m o d l á m v ý r o b y a b l a h o b y t u — z t r á c í s v é d ů s t o j e n s t v í a smysl existence. N i k o l i z b o h a t s t v í s t a t k ů civilizačních m ů ž e přijít o b r o d a — není přec nikde d á n o a p s á n o , že zaručují štěstí a b l a h o a p l n o s t b y t í , k t e r é j s o u asi p r a v d ě p o d o b n ě j š í v c h u d o b ě a ř á d u .
La Saletta
a Znamení
moci nejsou zcela osamělé, jak by se na
p r v n í p o h l e d z d á l o , n a o p a k , m a j í d n e s s t á l e č a s t ě j š í a silnější b á s n i c k é f r e k v e n c e . J s m e v š a k o m e z e n i č a s o v ě , a p r o t o , b y ť byl t e n t o s t r u č n ý p ř e h l e d — n i č í m v í c n e c h c e ani n e m ů ž e b ý t — j e n v ý b ě r e m n ě k o l i k a d o k l a d o v ý c h p ř í k a l d ů a c i t a c i , n e m ů ž e v n ě m c h y b ě t ani Atlantida V l a d i m í r a V o k o l k a p s a n á p ř i b l i ž n ě v t é ž e d o b ě j a k o Znamení moci; i t a t o b á s e ň o šesti ú s p o r n ý c h o d d í l e c h j a k o b y c h t ě l a d o p o v ě d ě t nám i t k y Z a h r a d n í č k o v y p r o t i s n a d n ý m m í r o t v o r c ů m . Atlantis předchází
o několik let dramatu Nezvalovu Dnes ještě zapadá
slunce nad
Atlan-
tidou, která má v podstatě občansko-kritický úkol demonstrovat z h o u b n o s t j e d n o t l i v c o v y t y r a n s k é m o c i a z l o č i n n é z v ů l e (není-li z á r o v e ň k r y p t o g r a m n í m či m i m o d ě č n ý m z r c a d l e m p ř í t o m n o s t i ) . V o k o l k o v a Atlantis se n a p r o t i t o m u z a ř a z u j e s v ý m z á k l a d n í m p o c i t e m m e z i „ č i s t é " p í s n ě o z e m i . V y c h á z í z e s t e j n é l á s k y j a k o z p ě v M á c h ů v a ze s t e j né n a l é h a v é ú z k o s t i , k t e r á v š a k m á z d r o j v a p o k a l y p t i c k ý c h z n a m e n í c h d o b y u t v á ř e n é z c e l a j i n a k , n e ž b y l čas t ř i c á t ý c h let m i n u l é h o s t o l e t í . S p í š e n e ž m e l o d i e j e t o k ř i k , v o l á n í n a p o p l a c h a t ř e š t ě n í , s p í š výraz hrůzy a děsu — k a t a s t r o f i c k á vize, v níž se naše „ c h ů v a v e s m í r u " , k o l é b k a , v l a s t a m a t k a řítí k s v é m u z á n i k u . A n i n e t a k v e s v é h m o t n o s t i , k t e r á b e z lidí b y k o n e c k o n c ů t a k j a k o t a k z t r a t i l a v e š k e r e n s m y s l , n ý b r ž ve s v é m p o s l á n í v y h r a z e n é m d u c h u l i d s k é m u . Atlantis vznikla ve stínu války v Koreji a v sousedství berlínského v z d u š n é h o m o s t u , který b u d e za d e s e t let v y s t ř í d á n b e r l í n s k o u z d í , t r h a j í c í i n a v e n e k j e d e n n á r o d v e dví, a t e d y u p r o s t ř e d m í r u , k t e r ý v š e c h n y s o u č a s n é „ z p ě v y o m í r u " usvědčuje z iluzionismu a předstírání. Skutečná tvář světa je rozrytá s t r a c h e m z t o h o t o p o d i v n é h o p o k o j e , k t e r ý je p o k r a č o v á n í m v á l k y nevedené u ž z b r a n ě m i , míru lítých z á p a s ů b ř e z i n o v s k ý c h „ k n í ž a t noci", novověkých m a g n á t ů moci a zisku, hlasatelů nenávisti, m a s k o v a n é všemi o d r ů d a m i h u m a n i s m u , vyvracejícího všechen lidský řád a mír d o základů. N i c u ž není p ř i r o z e n é h o , lidského, jeden o d d r u h é h o se ustavičně v z d a l u j e m e a distanci m e z i námi vyplňuje n a p o ř á d jen p r á z d n o , jež nás drží v k r u t é m zajetí:
obleženi obléháme kruhy v kruhu okolo středu z něhož vyšel čas tajně za noci ven a stále uvnitř z věčnosti kterou zradil čas
162
Bedřich
Fučík
tajně a za noci obklíčil ji světem a ze světa zas vysel jiný čas... V o k o l e k n a z í r á c h a o t i c k é d ě n í , v n ě m ž ž i j e m e , o r i e n t u j í c e se t a k ř ka j e n p o d l e z l o v ě s t n ý c h s i g n á l ů n e u s t á l e t e m n ě j š í c h a h ř í m a v ě j š í c h , a vidí svět, v e k t e r é m si ž e n y , svírající v náruči d ě t i o h r o ž e n é z k á z o u , „zoufají nad h l o u b k o u n e p ř í t o m n o s t i " , a kterému nezbývá než zanikn o u t ve vlnách o c e á n u jako m ý t i c k á Atlantis.
Přišla noc a rozbouřený oceán svinul svět jak starou mapu. Kdykoli vzhlédneš na hodiny uvidíš tonoucí srdce v záludném víru a jsi stržen v zápas chtěje pomoci sám nevíš komu... Vlna jedna a táž, která nás kolébala v roce čtrnáctém houpala na svém hřbetě archu Noemovu a již si nevzpomínáš — byla někde zem? Byla n ě k d e z e m n e b o p r a c o v a l a j e n d o č a s u , k t e r ý k o n č í , k d y ž vel e h o r a m i z l o č i n ů a b ě d , k ř i v d , k l a m ů a n e p r a v o s t í z t ě ž k l a t a k , ž e se n e m ů ž e u d r ž e t v e s v é z á v i s l é r o v n o v á z e ? K d y ž č l o v ě k , j e m u ž b y l a svěř e n a p r o r a d o s t ž i v o t a a p r á c e , n e p o z n á v á s v é h o b l i ž n í h o a m a t e se s á m v s o b ě ; k d y ž v š e c h n a z a p ř í s a h á n í t ě c h , k t e ř í v i d í , j a k se čas nachýlil, j s o u m a r n á a v š e c h n a s l o v a z a n i k a j í n e s l y š e n a a j e d e n k a ž d ý j s m e s á m a s á m a všichni d o h r o m a d y v h o u f e c h se t ř e p o t á m e na t e l e f o n n í c h d r á t e c h r o z e z v u č e n ý c h d o t a z y : C o je? C o se t o děje!
Nejde o to porozumět. Smysl je ztracen. Jde o to být uchvácen a probudit mořeplavce ani ne tak silou hlasu — ten přijde později — ale silou vidění jež předchází hromový výkřik když už je po všem a roztříští se v ozvěny zem
zem...
K d y ž u ž je p o všem... P o všem. B u d e snad třeba dalšího „velikého t ř e s k u " , k t e r ý z r o d í n o v o u Z e m i a n o v é h o č l o v ě k a s ní v b u d o u c í m v ě k u . . . N e b y l o b y t o v š a k jen a b s u r d n í d o u f á n í , že se s v ě t b u d e o p a k o v a t se s t e j n ý m k o n c e m ? V o k o l k o v a Atlantis, nepochybně jedna z nejvýraznějších jeho básní, není d ě s e m ú z c e o s o b n í m — p r o m l o u v á s p í š z a nás z a v š e c h n y j a k o c h m u r n é s v ě d e c t v í , nic víc; je t o v i z e , v y l i s o v a n á p o d v e l k ý m tlak e m dnešních skutečností tak temných, až nám připadá, že jsme vzdáleni n ě k o l i k s v ě t e l n ý c h let o d ú s m ě v n é h o p o z d r a v u Z e y e r o v a a svrchovaně pokojné upomínky Březinovy. P ř e s t o z k a ž d é h o v e r š e V o k o l k o v y p o é m y a z k a ž d é další h r ů z y ,
Píseň o zemi
163
kterou zaznamenává, prosakuje nezmarná lidská naděje, že to nepatrné smítko země uprostřed závratné prohlubně vesmíru, vteřinu za vteřinou se rozšiřujícího, potrvá navěky. Není jiné kolébky člověka. A bez ní by nemělo smyslu ani Máchovo Nic. „Veritas de terra orta est," praví pěvec žalmů David, pravda ze země vyšla, a nic na tom nezmění žádné bludy ani zapomnění. A z této pravdy se niti takováto naděje: „I když my umřeme, bude několik lidí, kteří tady na světě a tam na věčnosti nebudou moci na nás zapomenout. Umřeli jsme, a neumíráme. Odcházíme z tohoto světa, a přece reflex našeho života zůstává a zůstane na této zemi až do konce časů, neboť víra i věda praví, že žádná energie se nevytrácí: a my tolik trpěli a tolik milovali," říká moderní básník. Všechno za námi je gigantický hřbitov minulosti, která přechází s námi a s naší zemí do všech příštích dní, v nichž budeme bytovat navždycky. Ze všech biliónkrát větších hvězd a planet jsme poutáni právě jen ke své Zemi, jediné a ne jiné, svým zrozením, životem i smrtí, svou radostí a utrpením i prací; svým úžasem a obdivem ke skutečnostem Země, svým úchvatem, bez něhož drahocennost našeho světa vyzní naprázdno, bez vděčnosti a naděje. Každý sám za sebe; každý v závislosti na druhém, i když se někdy zdá, že jednotlivé duše jsou si navzájem cizí, „jako by každá z jiného světa / po tajemném ztroskotání zachránila se na zem". Který jiný svět to má na mysli Březina? Někdejší ráj snad? I to ztroskotání bylo pak šťastné! Veritas de terra orta est. A pravda je báseň. I když každá báseň je jen část skutečnosti podle mohutnosti a síly svého tvůrce a může být i lží, umělci nikdy neustanou v toužném úsilí postihnout její pravdu celou — a nikdy neuspějou. Zde platí Březinovo moudré: „Jako umění i láska miluje zemi. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav." Má se ustavičně vracet k zemi Morija, doporučené v Genezi Abrahámovi, k zemi vidění. Ano, jako láska i umění miluje Zemi a zpěvů a písní o ní nebude konce.
Jakub
Demi
Básně z pozůstalosti Ledové květy První Má
za
hlavou
Chatrný V
a poslední jako
pozůstatek letopisech
a napadli
se od
Mluvte
děti! První
peříčka.
Je
a poslední
to zakrnělá
věc.
korunka.
vlády.
vinohrad.
v ledové květy
žlutá
tohoto
tlačili se k břehům Učilo
slovo.
krále
čteme,
A v spirálách života,
nich
stále uzlím
aby prorazili
nemluvně.
ze se jednou
Než
hráz
vyrojili
lisováním
hadi hroznů
tmy.
dospěli
ke světlu,
ztrnuli
a stékali v slzách.
Potři je svou patou,
Immaculata! Poslední kapitola Mých Přátel V Jasově 8. 12. 1959
165
Triptych Už kolik dní pět tisíc lidí na poušti poslouchá Nebylo
Mistra.
slýcháno,
co je tu hlásáno, co vidí oči, co mluví ty rty. Chór: Měl bys to slyíet i ty Vysoké nebey hory a jezera, není v tom mezera; r orejsi,
vlaštovky,
je jich tu na
stovky,
supy a kondoři, ba i ty myši jen o tom
hovoří,
co tady slyší. Chór: Měl bys to slyíet i ty Láska zde obzírá ze své řííe krajinu,
bytosti,
vábí je výše, snad je i pohostí. Chór: Quinque panes, duos pisces 7. 9. 1960 — poledne
Dlouho u ž vlečem se pouští, egyptské hrnce se
prázdní,
chvéjem se bázní\ síly nás
opouští.
Árone, Mojžíši,
vůdcové
naíi,
ttás řo vedete do země takový
prokleté: život se těžko
snáší!
Žaloba roste\ reptání sílí. Zrovna
tu chvíli
křepelky přiletí> konec je prokletí[ tatam už hana: padá i mana. C h ó r : In omnwus
tribublus eorum non erat
infirmus 6. 9. 1960
N e b y l j s e m t a d y u ž d v a c e t let,
tenkrát junák,
nyní
kmet.
Jak se zde všecko změnilo, nic nepoznávám, kdyby poručili, abych bojoval, napřed se vzdávám. Nohy mne ještě taktak nesou, jen krátí se dech, pustím se tudy, v některé chalupě vezmou mě na
nocleh.
Ta cesta z města trochu mně dodala, proč by zrovna ona šetřila horala? Hněte se, kosti, už to dlouho trvat nebude, za mlada, za stara, všude Bůh pamatuje na Ve jménu Otce i Syna — má vina, má největší vina Ta tíha, Pane můj Bože, a hoře a hoře
chudé.
—
Kam se ti lidé tak zenou, jsem tu na zapřenou štěká tam pes, on mne nepoznává, bude to jistě už jiný, rok co rok jiné je ovoce, jiná i tráva... Něco se tam slaví: svatba,
krtiny?
Poutníku, pojdte jen Bůh sem Váš příchod
dál, požehnal.
Odhoctte
hůl
brašnu
i tu
a sedněte si
uprostřed,
jídlo
hned
přinesu
—
jen si sedněte za ten stůl naproti ženichu a nevěstě, nemusíte se ostýchat, vždyť
nejste ve
městě...
168
A smím-li
se ptát (jsem tady
rád):
Kdo to sedí vedle ženicha f Zrak mi už slábne, ledacos mi uniká jsem kůže a kost, není to jen jakási
zvědavost,
malinká
vzpomínka... J e to náš host. Rozmarýn
voní, harfa i lyra
srdce až svírá, růže prolamují juchuchú, Budou
strop —
hop!
to asi lidé chudí, od
Prosetína:
mají dost lásky, nemají vína C h ó r : Et erat Mater
Jesu
Zjevení Hvězda se odloupla, nevím sletěla s nebe do oblak a zkřehlá mrazem padla na zem.
jak,
Kletba přestala odvěká, ihned se změnila v člověka a zavřenými dveřmi vešla, jinam nešla. Pod jedinou střechu jako pro útěchu vlaštovka se vrátí, roky se tratí. Vzdychla si řeka, hnuly se ledy, snad naposledy někdo se za mne pomodlil. Kdo to byl? Zní to i cize, v pražádné knize není to jméno, leč by se řeklo Velký Byl to duch. Vidím ho, vidím, až se stydím, běda mi — jen jako hvězdu mezi Co jen tu hledá tato tvář bledá a podmaňujícíf Těžko to říci.
hvězdami.
Dluh.
170
Přes
všechnu
vzal jsem (nebylo byla
muku
mu
potřeba
světla)
mrtvé
zrovna
bylo spolu
a potom
dále
nemyslili
jsme
on zase
jinou.
alabastru, byla
nic. jsem,
ze to dělá jen
jsem
Kdeže
to jsem,
já jeho
oči
Obličej
ostychu
rád? to řekl
kolikrát).
či kde jsem
to
pil.
jeho
kamení,
rty dávají
a řekl to víc mezi
znamení, zuby
—
zhubí,
řekl to, jak a zas se
měl, odmlčel.
to večer,
řekl ANO v
z
potichu:
(v duchu
at to
nastru,
líc,
mě opravdu
jenom
to
víc,
i opakuji Máš
na
jen, jak
z alabastru
Myslil
krajinou,
z
přemýšlím neřekl
štěstí
dolů
šli jsme
Líc jeho
na
náměstí
a od shora
Byl
—
teplá.
A potom
já
ruku
plameni.
vlastně —
už
ráno,
byl,
Klement
Bochořák
Z Deníku hosta N a rubu t o h o t o sešitu čtu „brněnské papírny". N a papír píšeme všelicos. M n o h á u p ř í m n o s t je t a k velice z a j í m a v á , z a t í m c o činy, k n i m ž se p ř i z n á v á a k t e r é se o č i v i d n ě dějí m i m o p a p í r , j s o u v o č í c h č t e n á ř ů f á d n í , č a s t o n e p o h o r š l i v é , a č k o l i b y s a m i nechtěli, aby byly p á c h á n y na nich. P ř i s t i h u j i se, že píši: s p á c h a t čin.
Z á p i s říká, ž e v r o c e 1699 byl O n d ř e j P ě t a u ž n e b o ž t í k . Z e m ř e l stár 98 let, p r o ž i l t e d y s k o r o celé 17. s t o l e t í . B y d l e l v p r o t ě j š í m d o m ě v m é m r o d i š t i a k d y ž j s e m v č e r a z a s p o ž i l t r o c h u a l k o h o l u , seděl j s e m s ním. „ T y b y s u ž chtěl o d e j i t , t y p a c h o l e j e d n o ? " , p o v í d a l , Co j s e m měl říkat já? Patálie t r v a l a třicet let, d a l e k o p ě š k y i 5 0 mil j s e m chodil a n e b y l o p o k o j e na c e s t á c h . . . " M o u d r é h o , m á l o g r a m o t n é h o r o l n í k a m á č l o v ě k v ž d y c k y rád. J e t o j a k elixír, j a k c i s t e r n a v p o u š t i .
N ě k t e ř í se d o m n í v a j í , ž e p u t o v a t z n a m e n á d a l e k o c h o d i t n e b o ž e p o u t n í k v ž d y m u s í b ý t p o s m u t n ě l ý . P ř i t o m ani n e p ě s t u j i delší c h ů z i , ani se t ě s n ě k o l e m s e b e n e r o z h l í ž e j í . *
N ě k d y velká t o u h a p o s t u d n i č n í v o d ě . M n o z í na ni u ž z a p o m n ě l i a n e b o n e z n a j í ty h l u b o k é d o u š k y . — U p r o s t ř e d m ě s t a p r a m e n , p r a men! N ě k d o se k l i d e m (ke s v ý m p o d ř í z e n ý m ) n e p ě k n ě c h o v á , t a k ž e by se m u č l o v ě k nejraději bránil n a d á v k o u n e b o p ě s t í . Z d r ž í t e se v š a k a ř e k n e t e m u : „ J á se v á s b o j í m " a s p o l k n e t e „ j s t e n e b e z p e č n ý " . Z a t o „ j á se vás b o j í m " v á s n e m ů ž e ž a l o v a t , z a „ j s t e n e b e z p e č n ý " a n o . A l e p o m á h á t o . J e d n o u j e d n o h o t a k o v é h o p o l i l a červeň, a ž m n ě h o b y l o líto. A c o se asi děje v č l o v ě k o v i , j e m u ž ř e k n e m e , že je n e b e z p e č n ý ? Ž a l o val v ů b e c k d y k o h o s o u d n ě za t o , ž e m u b y l o ř e č e n o : „ J s t e n e b e z p e č ný?"
172
Klement
Bocbořák
N a druhé straně neumíme někdy rozlišovat nutnou přísnost o d s v é v o l e a p ý c h y . T y t o t o musíš u d ě l a t a j á t o t é ž u d ě l a t chci č a s t o n a s e b e n a r á ž e j í . A ví v ž d y d o b ř e s á m p o r o u č e j í c í , c o o b j e k t i v n ě b ý t m u s í a c o ne?
C h t ě l b y c h si s n ě k ý m p o h o v o ř i t o k v ě t i n á c h z a v ý l o h o u v Č e s k é ulici. T r o c h u t r p k é h l u b o k é b a r v y z n ě l y t i c h e m , l a m p a z a s k l e m se mírně otáčela: narozeniny, svatba, hřbitov — bylo m n ě dobře jak p o t ě ž k é z k o u š c e , začal j s e m s t o j e spát a měl klidný sen o s o b ě a o květinách, před nimiž stojím za sklem, d o b ř e až k necitlivosti, k a ž d é m u b y c h t o p ř á l , l a m p a č a s u se k l i d n ě o t á č e l a — o d p o č i n e k , o d p o u t á n í , p o h y b a klid byly j e d n o , květiny květinami a z á r o v e ň něčím jiným... T a k k r á s n é , že b y c h si t o u ž n e m ě l p ř á t ?
Při r a n n í m p r o b u z e n í ( j i n d y ) se m n ě z j e v i l a j e d n a p r a v d a v e v ě t ě : „ S t a v ě l i d ů m z a p r o t e k t o r á t u a p o z d ě j i jej d o s t a v ě l i . " V nepřímé souvislosti s tím jsem zahlédl o k n e m verandy (později) h l a v u m l a d é ž e n y , z j e j í c h m í r n ě r o z c u c h a n ý c h v l a s ů šel s m u t e k , j a k o b y vlál. P o v s t a l j s e m , a b y c h n a ni l é p e v i d ě l , a o n a k l i d n ě a s o u s t ř e d ě ně četla noviny. O n e n s m u t e k byl m ů j k l a m .
V r c h o l n é l é t o . N e p ě k n ý d ů m v d l o u h é ulici v P r a z e , p r o p a d l á d e h t o v á střecha, snad na nějaké kůlně, v Praze, a div ne hnojiště. T m a v š u d e , i n a d t o u z b o r c e n i n o u , ale j e š t ě víc t i c h é h o , v e l k é h o , š e d ě p u r p u r o v é h o l é t a . J a k k u ž e l se z á k l a d n o u ve v e s m í r u ú s t i l o vrcholem d o černého d v o r k a intimní, velebné večerní léto. H o s t i t e l říkal, ž e t a m b y d l í j e n z n o u z e , ale j a k já se t a m cítil t y čtyři h o d i n y š ť a s t e n , n e d o v e d u v y s l o v i t . V í m j e n , ž e v z a h r a d n í k a v á r n ě při s v i t u luny den předtím t o nebylo ono.
V č e r a p ř e d s p a n í m m ě z a s n a p a d l o c o s i , c o v t é t o chvíli o d p o l e d ne u ž n e u m í m říci. N ě c o , o č e m u ž d á v n o v í m (o t o m j s e m p ř e s v ě d čen i t e d ) . Z a j i s t é t o ve m n ě dlí i v t é t o c h v i l c e . P r c h á z n á s j e n o m t ě l e s n á síla, t o o s t a t n í se, t ř e b a n e z n a t e l n ě u k l á d á . „ Z m i z e l o t o v m ý c h d á l k á c h " , n a p s a l b y s p i s o v a t e l , ale a s p o ň u m ě t o m u t a k není.
Z deníku
hosta
173
J e d e n č l o v ě k v t r a f i c e v y p r á v ě l : „ U J e m n i c e žil f a r á ř , při j e d n é n á v š t ě v ě j s e m se h o t á z a l , c o t o m á z a k n i h y n a t o m s t o l e u o k n a . O d p o v ě d ě l : „ J á n e v í m , j e š t ě j s e m se d o n i c h n e d í v a l . " A žil na t é faře u ž 12 let. P a k p ř i š l a ř e č n a j e h o z a h r a d u ; p t á m se, c o v ní m á . O d p o v ě d ě l : „ J á n e v í m , j e š t ě j s e m v ní n e b y l . " A s i z a r o k , na Š t ě d r ý d e n , z m r z l v z á v ě j í c h . — D i v i l i b y se m u n ě k t e ř í n e j m o u d ř e j š í , jak se m u divíme my?
Č e t l j s e m (zas p o d l o u h é d o b ě ) čtyři k n i h y , j e d n u n a p s a l F r a n c o u z G i d e , j m e n u j e se „ N e d o k o n č e n é v y z n á n í " . K a ž d ý člen r o d i n y si t a m p í š e d e n í k a d á v á d o n ě h o v š e , s č í m se nesvěří d r u h é m u , t a k ž e o t e c , m a t k a a d c e r a se n a v z á j e m n e z n a j í . Ptal j s e m se, c o v l a s t n ě je p o k r e venství. A p r o č p o t ř e b u j e m e papír a pisadlo, a b y c h o m vyřkli j i s t o u p r a v d u ? P r a v d u ( s k u t e č n o s t ) — literární, k t e r á je-li ř e č e n a m e z i h o v o ry v š e d n í h o d n e , v á s d e k l a s u j e n a b l á z n a n e b o t r a p n é h o p o d i v í n a ? P r o č t o , c o d e n n ě ž i j e m e a k o l e m č e h o c h o d í m e , k d y ž se n a p í š e , m u s í b ý t v ž d y c k y t a k z v l á š t n í ? J a k o b y se d ě l o n ě k d e p o d n á m i n e b o n a d námi!
N ě k d y u v í z n o u v hlavě výroky, které by měly být vtesány d o skal, j a k o t e n T o m á š e z e Š t í t n é h o , m u s í m si h o z n o v u z a p s a t , d o k u d je č a s : „ N a č s l á s k o u p o h l e d í š , je t v o j e . " Ř í k á m si t o a z a p i s u j i j a k o ž á č e k , ale k é ž b y c h t o cítil r o z p u š t ě n o v krvi, d o k u d j e čas! — K d y b u d o u z č l o v ě k a v y m e t e n y j e h o t e m n é k o u t y , k d y b u d e s l o v o i mlčení r o v n o čisté s t u d á n c e a j e h o n o č n í i d e n n í s n y p l n y n e z á l u d n é ho jasu? T e n sen! O d n ě k u d zavolalo „ n e s m í š ! " a výčitky. Babice v č e p c í c h u k a z o v a l y na m n e p r s t e m a v o l a l y : „ O n m á r á d , o n je p r a s e , o n m á r á d ! " J e d n u j s e m b e z r a d n ě chytil p o d k r k , ale p r o b u d i l j s e m se v i d a , ž e s á m s e b e š k r t í m a p o d s e b o u j s e m m ě l m o k r o . — — O d e šla t e n k r á t d o c i z i n y , a t a k se ve m n ě o d e h r á v a l o p o t a j m u , j a k ve s k l e p e n í . Přišli d v a z l o s t n í s t a r c i a s n a d z á v i d ě j í c e m i z a h u č e l i d v ě s p r o s t á , s t y d k á s l o v a , a ž j s e m celý r o z e z l e n ý a p o k o ř e n ý p r o c i t l , j a k o b y odcizen rannímu světlu, které polilo nad postelí svatý o b r a z — Pak přišla J . , t a j e d i n á s n a d — — V e l k ý m y s l i t e l p r ý říká, že n a š t ě s t í nikdo n e m ů ž e d r u h é m u zabránit v činnosti, t o jest v p o h y b u duševního života, v duševní i tělesné práci. O v š e m vězení! T o n e z n á m a n e v í m , j a k b y c h v n ě m b y l silný, ale d o s t d l o u h o j s e m z n a l t ě ž k é vězení sebe, v posledních d v o u letech z n ě h o vycházím, p o m a l u , d o u f á m , ž e jistě. N i k d o t e d y n e m ů ž e d r u h é m u z a b r á n i t v č i n n o s t i , n u t n o si t o p r a k t i c k y o p a k o v a t . J e t o p r o u d c h l a d n é p i t n é v o d y ž í z n i v é m u .
174
Klement
Bocbořák
A dále: věci, k t e r é m á m , a k t e r ý c h si s p r á v n ě n e c e n í m , j s o u důležitější p r o ž i v o t n e ž ty, k t e r é n e m o h u m í t . A o p ě t kdesi j s e m četl: „ P ř e s štěstí v i d ě n í t a k slepý, přes dar slyšení t a k h l u c h ý ! "
V e č e r v červnu! Šel j s e m k o l e m J a n á č k o v y o p e r y , b y l o o p ř e s t á v ce, lidé p ř e d b u d o v o u kouřili a r o z m l o u v a l i , m e z i z á b a v o u j a k o b y o d p o č í v a l i . T a k o v ý k r á s n ý večer, s n a d s o b o t n í , t e d y d v o j n á s o b milý! V e v t e ř i n ě v š a k m n o u p r o š e l s m u t e k , a p r o č ? M á t o c o dělat s násled u j í c í m ? T é h o ž d n e m n e t o t i ž p o z v a l d o v e č e r n í h o l o k á l u — zas jedn o u j s e m t a m šel a n a p o s l e d — v š e p r o b í h a l o t a k , j a k si n á v š t ě v n í c i přejí, a n a j e d n o u , j a k o k d y ž s p a d n e , j a k á s i d i v n á s m u t n á chvilka, v š e v p o ř á d k u , ale j a k á s i s m u t n á chvilka, a k d o s i p o z v e d l p r s t a p r o n e s l : „ S m u t e k těla t r v á . " K d o s i d r u h ý na t o : „ B a ž e , v ž d y c k y . " D o d n e s t o v i d í m . D o b r á n á l a d a p o k r a č o v a l a — ale j a k t o m á m říct? Z b y t e k večera m n ě v y z n ě l n u d n ě , t u p ě .
„ N e j h l o u b ě j p o d e v š í m je r a d o s t . " Slyšel j s e m t u t o v ě t u o d d r u h é h o n e b o j s e m o ní v ě d ě l u ž d á v n o ? A l e není-li p r a v d a , c o o z n a m u j e , b u ď t e ž p r o k l e t a v š e c k a m l u v e n á a p s a n á slova!
V y m o t a t se z t ě c h j i s t ý c h věcí, a b y p o n i c h n e z b y l a u ž ani řeč, ani p í s m o ! ! ! T o t o p i s a t e l p o z n a m e n á v á příliš t ě ž k o u r u k o u , j a k o b y u ž n e m o h l n e b o nechtěl nic p s á t . N a š e č e s k á s p o j k a „ a " je t a k k r á t k á , v t o k u řeči se z t r á c í . N ě m e c k á „ u n d " řeč p r o d l u ž u j e . M á o b o j í vliv na j a k o s t m l u v e n é m y š l e n k y ? B u d e m e mít, c o n e m á m e — č a s t o m á m e , c o n e c h c e m e m í t . Kdy b u d e m e p l n ě mít, c o p o t ř e b u j e m e ? N e j e n oni, ti b u d o u c í . M á m silné p o d e z ř e n í , že b u d o u ř í k a t : B u d e m e m í t , c o n e m á m e — č a s t o m á m e , co n e c h c e m e m í t . K d y se t o m u t o p ř e s t a n e ř í k a t „ ž i v o t " ?
... p r o ž í v á š j i s t é v á š n ě a m y s l í š si, že miluješ. N a p í š e š t e d y b á s e ň , v noci, mysle na k o h o s i . P ř i č í t á š m u t a k ř k a p o m y s l n é v l a s t n o s t i , ale ten k d o s i t ě nechce n e b o n e m ů ž e p o c h o p i t a vyslyšet — z a t í m c o v t é n o č n í chvíli k o l e m t e b e k d o s i míjí. D v e ř e se n e o t e v ř o u , o k n o n e o z á ř í j e h o tvář — p r o č oči si v ž d y chtějí přijít na své?
Z deníku
hosta
175
P o l é t e c h b e z p e č n ě víš, ž e je p o e z i e j a k o t o u h a těla, n ě k d y vyp o č í t a v ě m a s k o v a n á , a p o e z i e j a k o v y š š í t o u h a , j e n ž e n e v í m , j s o u - l i tit o d v a h y b a t e l é na s o b ě n e r o z l u č n ě závislí. J e s t l i a n o , d o s t s n a d n o b y c h n a š e l j e d n u z p ř í č i n v n i t ř n í l i d s k é n e s v o b o d y . A je t a t o v y š š í t o u ha o b t í ž n ě j i v y s l o v i t e l n á n e ž ta p r v n í ? . . . p ř e s e v š e p o t ř e b u j e š p o r o z u m ě n í a ne j e n o m s t r i k t n í p ř í k a z (jak o k d y ž se m á v n e r u k o u ) : m u s í š a n e s m í š ! V y š š í t o u h a n a c h á z í v š a k p o r o z u m ě n í (ne v y p l n ě n í ) s p í š u p ř í t e l e n e ž u p ř í t e l k y n ě . P o l e t e c h p o z n á š , že d u š e v n ě m ů ž e š p ř i j í t s p í š k m u ž i n e ž k ženě, z ř í d k a k d y vytáhneš z o s u d í dvojí výhru. K d y ž p r o d l é v á š s ní, z d á n l i v ě c o s i p ř e b ý v á , p ř e k y p u j e , ve s k u t e č n o s t i se v š a k č e h o s i n e d o s t á v á ; c h y b í z d e č a s t o — p ř í t e l . A l e p ř á t e l s t v í je v ů b e c v z á c n é — t a k o v á o t ř e p a n á v ě t a , a ř í k á p r a v d u ! K d o s i řekl, ž e n ě k t e r é věci j s o u u r č e n y j e n j e m u a z ů s t á v á s n i m i s á m , v „ d ů v ě r n ý c h s e z e n í c h " i v p l n é m sále a n a n á m ě s t í , z c e l a s á m . M o c d o b ř e c h á p u , že t o není p r o j e v p ý c h y a ž e o d t o h o t o s e v ř e n í n e o s v o b o z u j e ani m o derní d o b a . A l e c o ž j e d i n ě t a k se z r a j e a sílí a j e d i n ě t a k č l o v ě k z l i d š t í ? J s o u c h o r o b n é s a m o t y a n ě c o j a k z n o u z e c t n o s t , ale j e d i n ě t a t o je o s u d o v á a n u t n á ? P t á m se a p o t ř e b o v a l b y c h , aby t o b y l o jinak! A b y vůbec nebylo s a m o t y ! ... ale: m á š z á j m y , z a m ě s t n á n í , k t e r é t ě d o s t b a v í ( r ý s o v a t je n ě k d y d o c e l a m i l á věc), m á š d í v k u , s k t e r o u se o ž e n í š , ale stále jsi p l n ý j a k o b y ž e n s k é t o u h y (jak t o říci?), ve s p á n k u , b d ě n í , n a p o d z i m i v e d n e c h ž h a v é h o léta, p l n ý s n a d j e n j i s t o u h u d b o u s d ě l i t e l n é t o u h y . A t a k z r a j e š a z r a j e š , p ř e s ú n a v u a o m r z e l o s t sílíš a z r a j e š . . . ? N ě k t e ř í ti ř e k n o u , ž e nejsi p r a v ý m u ž , ale jejich r a d y b ý v a j í p r á z d n é .
Č e h o s i se n e d o s t á v á a p ř e r ů s t á t o h u d b u , p o e z i i ( z a s t r o c h u víc j s e m četl), d o b ý v á š t o j a k n á d e n í k c h l é b . O n e m o c n í m , a b y c h se u z d r a vil, u z d r a v í m se, a b y c h o n e m o c n ě l ; j s e m u n a v e n , a b y c h si o d p o č i n u l a n a o p a k a t a k dále, d e n z e d n e . I c h u ť k j í d l u a p i t í je, k z á b a v ě , j i s t é m u s p o r t u , ale s t á l e a stále... A l e s n a d j e n zvíře m ů ž e b ý t p l n ě s p o k o j e n o — k d o ví?
J e d n a velmi bystrá žena, která sama neměla život lehký, m n ě řekla: „ J s t e z n a č n ě j e š i t n ý , z h l í ž í t e se i ve s v ý c h n e s n á z í c h . " P o t a j í j s e m m ě l n a ni z l o s t , ale m ě l a k u s p r a v d y . S n a d o d té d o b y , k d y ž rán o v s t á v á m , z a š k l e b í m se n a s e b e d o z r c a d l a , n o t n ě z a š k l e b í m , ale z á r o v e ň je m i s e b e t r o c h u l í t o ; p ř i z n á v á m se: t r o c h u l í t o . N ě c o m e z i očistcem a p e k l e m b u d e sebelítost, t a k o v é drásání ran, k d y ž to o s o b e
176
Klement
Bocbořák
řeknete, každý jen pootevře ústa a uvidíte, jak dva si o vás šeptají. I výčitky krvavě se do ní vkrádají, ale to už bych musel blábolit — čtyři pět let jsem byl stár, jedl jablko, a to děvčátko chtělo po mně kousek. „Já ti dám tvaroh", povídalo, ušpiněný kousek tvarohu drželo v ruce a snad i kvůli tomu, že byl tak nečistý, jsem děvčátku nedal ukousnout z jablka, a měli jsme velkou zahradu. O d té doby kolikrát, když jsem jedl tvaroh, jsem trochu trpěl (a tvaroh je tak výborné jídlo). Nezapadněte do takových těžkých oblastí, je to choroba, i když i očista, raději už od malička, pokud je na vás, pěstujte dobrý poměr k lidem i k sobě — a já to zde říkám komusi druhému a třetímu, a je to můj deník. Tak se totiž v jistých bodech sám před sebou ostýchám, že píši „vy" a ne „já".
Pročítal jsem jistou knihu o vesmíru, ale přivedla mě do divných rozpaků. U ž jsem chtěl přestat s psaním deníku, když to má tak malý význam pro vesmír, ale vzchopil jsem se a řekl si, že hvězdy jsou jen balvany a člověk, každý člověk, něco daleko cennějšího než celý hmotný vesmír, třebaže astrologové mluví poněkud jinak. „Hvězdy stálým trváním zevšedněly", četl jsem na jednom místě, ale v dnešní době se zdá, že přes všechno zevšedněl i člověk a znudněl sám sobě, což může být důsledkem jeho opadlého vztahu k živému vesmíru, kde je nad námi někdo, nějaký živý přítel, kterému lze se i svěřit a bez něhož by celý kosmos i s námi byl cosi polomrtvého, nesamostatného; nesmírný vesmír, konečný nebo nekonečný, ledový, propastná tlama ozubená hvězdnými světy (slovo „hvězdy" je jinak slovo intimní), takový leviathan! Ale proč zas je tak krásný, tak zdůvěrněný v letní i zimní jiskrné noci? Kdo v něm, třebaže v odlesku, září? Nevidíme jej, neslyšíme (proč oči si vždycky chtějí přijít na své?). Tak jsem přemýšlel a čemusi se bránil, až poštou mně přišla pohlednice, kde je On. Přestal jsem myslet na vesmírné hvězdy, když jsem uviděl slzu na jeho tváři, hvězdu slzy. Dlouho jsem hleděl do jeho tváře. T a k zajíkle se usmívá — já nemám slov — je v ní bolest i nesmírná síla. Všecko ví, ta tvář, a jako by čekala ránu. I podoba knížete Myškina je v ní, Dostojevského Idiota. Ten též mnoho věděl, i když daleko míň, a málokdo si dobře všiml jeho pozorné lásky, prozíravé a moudré nad mnoho knih. Zamiloval si děti a ony jeho, ty nejbezbrannější z nich měly tváře, podobné této: jako by čekala ránu, plivanec drzých, mocných a nevědomých, potupující, ale i očistnou ránu — nemám slov, musel bych se opít alkoholem, abych... Tvář zvláštní a silná. Všecko ví, rozumí, chápe. Jediný nejpotřebnější obraz na stěně, v srdci...
Z deníku
hosta
177
J e to El Grecův... A O n a Aljoša a Myškin se vezmou s dětmi za ruce a udělají kolo, ruce několika velkých a všech malých se spojí kolem světa. Svět se zabíjí, svět má ránu, svět se hroutí, špatné a zlé i s námi se zhroutí — a bude mír a klid a radost.
J e Přítel. Někteří o něm mluví hlavně jako o karateli, ale zdá se, že kde kárají oni, právě on chápe postiženého skutky i pomluvami. A i kdybych se zalekl jeho přísného obrazu, malovaného některými moralisty, hledal bych v této podobě jiného Přítele v něm, svou důvěrou na dálku nalezeného. A kdybych byl ohlušen ještě větší nechápavostí a přísností lidí, v tím důvěrnější jeho podobě hledal bych dalšího Přítele v něm. A kdybych o t o m t o Příteli zapochyboval, hledal bych dalšího v něm, jsa prosebníkem na stupních své touhy. J s o u oni já a znají mě, jak mě zná On? A ví někdo lépe než On, co jsem chtěl na t o m t o místě říci?
T a láska! Cosi o ní vyšlo z Božích úst. „... Bůh, který tolik potřebuje naší lásky!" T a k jsem četl. Někteří říkají své básně jen Bohu, v noci, a mají dost síly nevyjít z ložnice pro papír a tužku; básně kratičké, nejpravdivější, větev, větvičku ze stromu života stále dorůstajícího, utrženou a danou v oběť.
T a láska! Paprsek ve tmě, světélko v kalužině, růžička v hloží. J e však žádost a touha, žádost — jakési zvíře v nás, neurvale pro sebe si žádá oběti, rozkazovačně, bezohledně. Řekněte, co stojí člověka potlačit soupeře v žádosti? Být bezohledným nic víc. J e však možné být bezohledným a sobeckým v touze? Slovo samo už znamená vytrvalost a cestu k cíli na vlastní pěst, let křídel a dálku. Cíl žádosti leží na dosah naší často sveřepé ruky, cíl touhy však čeká v dálce. Sehnsucht — touha. Hledati — suchen, viděti — sehen. T o u ž í m — hledám viděné a chci viděti, míti hledané. Ale též naše slovo pro tu věc je krásné: touha, tou-ha. Ve dvojhlásce „ o u " je zde ona vzdálenost, dálka cíle. T o u h a ! J a k o bych vrhl bumerang a on se vrátil. A vím: v jistých vášních a žádostech se navzájem přetvařujeme. Říkám, že toužím, ale jen hrubě si žádám — jenže oči bývají tolik výmluvné, ty všelijaké oči. Za jedněmi je den, za jinými noc, dost smutná — Jen někdo, někdo rozumí... Ale nechtěl bych, aby ve mně vyschl zdroj touhy! Říkám si: T a k
178
Klement
Bocbořák
aspoň nejsi jen hrubým, přízemním člověkem. Planout pálí, ale nejmizernější je jen doutnat. T o raděj být kamenem — a i když brodívám se v nepravostech a onen plamének, plamen je dušen nečistým spodním žárem — Ó, lásko, kolik jmen tobě dali! Žádost a touha, ó, halucinace! — Pak říkám si žalm: „ T y znáš mé ulehnutí i mé povstání", Ty do mě vidíš, jediný T y , a víš co mohu, co ne, a lidé jen posuzují. Někdo přece musí rozumět lidským pochybám, žádostem a touhám! A proč tepání křídel, ten plamen, je povzbuzováno a provázeno nikotinem a alkoholem? Když někdy piju, cosi se ve mně vzedme a znaví, znaví a vzedme, neklidná křivka jakási, a z duše je nakonec vyhnána přirozená veselost, někdy jasná a čirá, jako když pasáček píšťalku otlouká; veselost takřka neznatelná. Měl bych se napít vína, zakouřit si, ale jak v mírném hudebním doprovodu, bez křeče, bez patosu, v provodu hudby, která je přece v nás! T a k klidně umírat, jakože každý umírá už od narození, a mezitím žít ódu na klid, na radost, žít jako ten, kdo taky zaséval, žitný chléb života a občas víno, z něhož se nehuláká, opojení, z kterého hlava nebolí; klid v pohřmívání hodin, kmitu minut, svůj žírný, širý najit a slyšet klid; vzrušit se bez úleku, toužit beze strachu, nazírat krásné jako mnich, který se městu nevyhýbá, nazírat, mít a znát v hlubokém, nekalném víru! Kdyby se to nikdy nesplnilo, proč bychom na to vůbec mysleli?
„Petře, miluješ mne?" Tak třikrát po sobě ptal se, jako by to nevěděl. „Miluješ mne?" N e „máš mne rád?" T o říkáme ženským a ony nám a nevinné děti by nevěděly, co vlastně tím dospěli míní. Ale proč se ptal třikrát, když viděl až do Petrova ledví? Přemýšlel jsem o tom a cosi mně říkalo: Proč bys právě toto rozebíral? Snad to nebyla chvíle tak vážná, jak bychom chtěli, jsouce vykladači, ale chvíle velké pohody a míru; vždyť tenkrát a snad poprvé, vešlo ve známost naší řeči, co je láska. Skoro bychom, jsouce zvyklí dívat se složitě, v ní chtěli vidět zbrojnou, hrdinskou, ve střehu jsoucí a bolestí provázenou a kdoví jak patetickou lásku — jenom ne klid a mír Kdyby řekl jak Matoušovi, tomu celníkovi: „Pojď za mnou!" Prý to stále říká, a my nechceme nebo nemůžeme nebo zároveň nechceme i nemůžeme. T o t o provokativní rčení (můžeš, ale nechceš) se hodí jistým teologům, kteří mluví taky jen ze zvyku a z naučení. Kdo to posoudí: Opět jsme u Přítele „Od této chvíle nebudu piti z tohoto vinného kmene až do onoho dne, kdy jej budu piti s vámi v království Otce mého." Tak řekl. Dovedeme si přestavit toto slíbené posezení, ten stůl?
Z deníku
hosta
179
Oběsil se, žárlivý, vyschlý, žlučovitý, nešťastný Jidáš. Zdá se, že v sobě nosil těžký pocit méněcennosti, jak se dnes říká, a že se v něm — píši to opatrně a s plachou domněnkou — svým způsobem mstila zhrzená láska. Láska a skutečné lakomství, i toto dvojí se může v člověku mísit (nejsnadněji sami sebe promítneme do Jidáše a do Petra. D o Jana ne). Moje dívka řekla, že by si možná taky zoufala nebo nevím co udělala, kdyby viděla, že na jeho prsou odpočívá Jan a ne ona.
PíŠu-li něco na stroji, překlepávám se, místo pokrm napíšu koprm a podobně. Pak mám vždy na sebe velkou zlost. Nevím proč zde o tom píšu, ale musím tak učinit, i když to nepomůže. Činím tedy, z pouhého nutkání, cosi absurdního.
Stará paní u nás před smrtí — v agónii nebo před agónií? — volala manžela: „Václave!" Byl mrtev už skoro třicet let. Proč ho volala, když nikde nebyl? Proč ne někoho z nás, o kterých ještě před hodinou věděla, že stojí u její postele? Voláme někoho, o němž víme, že někde je.
Závist je hřích. Hřeší však i ten, kdo závist ve druhém probouzí? Můžeme se tak ptát? Nicméně zkoumejme se v tom. Aspoň se nebudeme vynášet tím, co jsme si jen koupili nebo dostali, nemajíce to v sobě jako dobrou vlastnost — — Podmínky pro nehřešení! N i k d o o nich nemluví, jako by ty kladné podmínky byly samozřejmé. T a k málo se vzájemně známe? Morálka často mluví i ze zvyku. Stále jen: nehřeš, nehřeš! U ž podruhé během několika let čtu Rothův román: „Kapucínská krypta". Někteří Židé se tak jemně vciťují do jistých sfér! Pokřtění zvlášť. Tolik vědí a znají. Musí vědět a znát...
Proč někdy tolik dráždí výroky o Bohu, pronášené člověkem? Zvlášť, je-li nám nesympatický. Ale co když právě takový člověk věc správně vystihuje? Víra není lehká záležitost.
180
Klement
Bocbořák
Večer na Zelený čtvrtek: noc velké úzkosti v Getsemane. A je i dobře, že ted slyším kohosi z venku se smát (ostatně docela mírně se smát) a že se dějí i obyčejné věci, jako je umývání nádobí atd. Budiž mně v tom, Bože, rozuměno!
U ž dosti paběrkování! Dosti pokoušení jen psát. Stále jak na konci éry? Proč ne uprostřed nebo na začátku? Intimně, prostě a s vírou, když mnohé ty nehody a smůly vlastně nejsou nic tak zlého. Sice ti nadají za porušení subordinace — ale i oni podléhají zákonům, aspoň fyzickým zákonům, co vládnou ve žlučníku, játrech a ledvinách, bohužel často proti naší vůli. A ať se děje cokoliv, víra vidí a ví, i kdyby smysly byly otupeny, víra ví, vidí a má. Moje dívka říká: „ A ž se vezmeme, budeme i v nepohodách jeden vesmír. A nakonec, načisto nakonec, všecko dobře dopadne." Má víru.
Zdeněk
Rotrekl
Zpráva o pádu města* O d jihu postupoval hlouček vojáků v šedivých unifromách směrem k velkému městskému hřbitovu. Obloha svítila modří a jasem. Klid ničím neporušitelný ležel na nebi čistě průsvitném. O d hřbitova se ozval třesk strojní pušky a tři první vojáci z útvaru, jemuž rozkázali dobýt město, padli, jeden naznak, druhý na tvář do prachu silnice znečištěné stádem koní. Ten, který měl oblečené kalhoty v barvě nepřítelově se skulil do příkopu a chroptěl mezi kameny. Ostatní skočili rychle k hřbitovní zdi a jali se ji přelézat. Za chvíli bylo slyšet hlasité chrčení. Vojáci vytáhli dýky a váleli se p o hrobech. Mrtvoly padlých nechali ležet a postupovali dále. Jeden s dlouhou pistolí pronásledoval nepřítele, který se ukryl ve staré hrobce a zatarasil ji náhrobními kameny. T u jiný s rukávem od čerstvé krve vyňal dynamitovou nálož s doutnákem a zapálil ji. O b a utíkali rychle pryč, majíce vytasené zbraně. Skrčili se u hustého cypřiše a sledovali situaci. Pojednou se ozval výbuch. Kruhem do výšky vyletěly kameny hřbitovního zdiva, větve okolních stromů, několik lebek, kusy uniformy a části zetlelých rakví s hlínou. Blízko u cypřiše pleskl krvavý kus paže. Zatím od silnice odbočil tank a jel přes zeď vyčistit hřbitov od zbytků nepřátelského odporu. Bořil se jednou stranou hluboko do hlíny a propadal se do starých hrobů. Motor hrčel, posádka na sebe křičela a gestikulovala. N ě k d o seskočil z věže tanku na zem, ale propadl se po pás do čerstvého hrobu, z něhož hned vyrazil těžký, tmavomodrý zápach. H o r a kovu nedaleko se hlasitě smála a sunula se dál. Některé jednotky dorazily k prvním domům. Lidé zde shromáždění začali volat — sláva —. Krejčí odběhl pro praporec a uvazoval ho na konec okapu visícího se střechy. Ze sklepa domu stojícího o samotě v polích se ozval výstřel a krejčí padl z prvního poschodí na kočárek se svým dítětem. Shluklí vojáci se radili co počít. Konečně jeden přivlekl plechovku s benzínem a obcházel dům. Druzi se rozhlédli a sňavše pušky vešli do stavení, pravděpodobně dřevníku. Z e sbírky „ S a d a m e n š í p r ó z y " , s a m i z d a t 1980.
182
7.deník
Rotrekl
T a m byla p ř e d b o m b a r d o v á n í m skryta žena mlynáře uprchlého z jihu země. Vojáci se jí chopili a trhali z ní šaty. Mlynářka křičela, ale byla u ž stará a b r z o jen sípala. K d y ž byl jeden vykonal co chtěl, odešel prohlížet stavení. V rohu za sudem se z k a ž e n ý m i okurkami nalezl sedmiletého synka mlynářčina, ležícího břichem na ocelové krabici. M u ž mrštil h o c h e m d o d r u h é h o k o u t a na svého přítele a ženu, n e b o ť se chtěl d o s t a t d o krabice domnívaje se, že j s o u v ní šperky. Východní část města byla již z polovice obsazena. K o l e m tanků se shromáždil dav a zpíval národní hymnu. S o t v a dozněla, vojáci se počali d o ž a d o v a t vína a kořalky. J e ž t o jim nikdo nerozuměl, dali se sami na cestu d o b y t ů občanů, v nichž bodly rozsekávali nábytek. N ě k t e ř í měli pytle a cpali d o nich látky, připravené na výměnu za cukr a m o u k u . T u na toho, který šel s benzínem zapálit sklep osamělého stavení a vrátil se, aby také něco získal, se pověsila žena v květovaných šatech a prosila h o s pláčem, aby je ušetřil. Byli v y b o m b a r d o v a n í a teprve nedávno se sem nastěhovali k švagrovi. V o j á k ji uchopil d o náruče a nesl k pohovce, na níž ležel vlčák. Ž e n a j a k o v omámení p o p a d a l a hlasitě dech, blízka b e z v ě d o m í . Nebránila se. Z a t o vlčák, shozený na zem mezi střepy vytlučeného okna, přiskočil k muži a zakousl se m u plnými čelistmi d o levého stehna. A v š a k zdálo se, že m u ž to n e z p o z o r o v a l . Ulicí mezi mrtvolami, sutí zřícených d o m ů a kusy nábytku chodili vojáci s pytli, jež házeli na nákladní auta, obklopeni dotírajícími, chtějícími jim vyrvat svůj majetek. V ý c h o d n í silnicí p o s t u p o v a l a stáda d o b y t k a . Bučení krav se mísilo s výbuchy granátů, křikem týraných žen, pláčem m u ž ů , kteří hleděli za auty, vzdáleným zpěvem hymny a řevem postupujících vojáků. Z kanalizačního p o t r u b í pálil d o z m a t k u m u ž ze samopalu, nevšímaje si stáda, které se m u p o č a l o valit přes hlavu. V o j s k o zpité vínem — p r o š l o právě vinorodými kraji — d o s á h l o středu města. Rozbíjeli výkladní tabule p o b i t é dřevem, vytahovali o d t u d d á m s k é p u n č o c h y , bedny s léčivy, psací stroje, a házeli vše na nákladní auta. Místní občané, využivší nastalého bezvládí, se vrhli na o s t a t n í o b c h o d y a tahali se o kusy oděvů. Bylo vidět, jak čtyři ženy, nedbajíce nebezpečí, j e ž jim hrozilo o d střel, vlekly h a r m o n i u m . Měly krky obalené strženými záclonami a mušelínem. D ě t i z t é t o čtvrtě se bavily zavěšováním vlajek a hrou k o l e m vojenských v o z ů . Vojáci se k nim s něhou schylovali a dávali jim na hlavu své čepice, d o nichž d r o b o t i n a zapadávala až p o uši. U obchodníka s květinami věnčili občané vojáky a vynášeli jim cigarety. Z a r o h e m s h u k o t e m hořícího d o m u stál skrčen nepřátelský voják
Z.práva
o pádu
města
183
s namířenou pancéřovou pěstí. Vystřelil na blížící se tank a snažil se rychle prchnout. Vzápětí ho však obstoupily ženy v uniformách, z nichž jedna, vytrhnuvši pistoli, ho začala bít pažbou do obličeje. M u ž křičel se vztyčenýma rukama, žena ho vlekla pustou ulicí až ke klášterní zdi, kde ho zastřelila ranou do zkrvavělé tváře. Ustupující vyhazovali do povětří vojenské budovy a zapalovali domy. U kavárny Bellevue vzdalo se jich asi deset na milost a nemilost vítězům. Zajatí šli ulicemi a jeden stále opakoval — mama — tata —. Nesl v ruce b o t u a polní rýček. Město obsadila záplava vojáků, tanků a munice, stáda koní a hovězího dobytka. Pluky se připravovaly na noc. Z bytů vytažené peřiny a perské koberce se stlaly také p o d koně. Velitel armády dovolil drancování p o dobu čtyřiadvaceti hodin. Po třídě Ferdinandově, pak Masarykově, od nynějška třídě Vítězství běžela k pozdnímu večeru náhle zešílevší žena, kličkujíc mezi požáry a rozstřílenými vozy pouliční dráhy. Vyskakovala kolemjdoucím na záda a zpívala. Mladá matka kráčela mezi stromy, z nichž čněly jen na konci větví roztřepené pahýly. Pod paží nesla zkrvácenou hlavičku svého dítěte. Pták podobný papouškovi poletoval nad nimi, sedaje střídavě na zem a na rameno matky. Setmělo se už úplně. Hvězdy vyšly jako jasní, křišťáloví andělé a hleděly do vody požárních nádrží, z nichž však nikdo nehasil. Netopýři v hejnech přilétávali k ohňům, u nichž si vojáci opékali pochytané slepice. Postřelená kočka se vztekala v houští parku. N a druhém konci města nalévali muži do sklenic víno, odebrané ze zásob poražených armád. Připíjeli si na osvobození. Střela, zabloudivší sem otevřeným oknem, rozbila číše a muži spěchali do sklepa. V parcích a na náměstích plály ohně. Ulice zatarasily desítky obrovských tanků, stovky kolesek naložené trénem. Z města v zázemí se stalo město frontovní. Pluky se rozešly po příbytcích, chtějíce náramkové hodinky, cigarety, kořalku a ženy. Občané, zastrašení a dosud nechápající, prchli do krytů a sklepů. Nechali příbytky napospas. Několik mladíků s větvičkami šeříku v rukou a s praporky na kabátech jásalo kolem ženy. Vyzdvihovali ji na ramena. Den nato, k polednímu, bitva ustala. Půl města již bylo obsazeno, jižní část a východní. Mrtvoly nepřátel v zelených uniformách ležely u roztržených pytlů s moukou a krupicí, tam, kde je zastihla smrt. U pověstného městského baru nejnižší třídy ležely tři mrtvoly nedaleko rozbitého vozíku a koňské kůže. Týdny hladovějící obyvatelstvo řezalo z koně maso v pruzích. S hlavou roztříštěnou střepinou granátu, která měla jedno o k o vypoulené a druhé vyhřezlé, si hrála holčička ka-
184
Zdenék Rotrekí
deřnice. V prachu a úlomcích betonu byla zřetelná cesta, kudy se ranění vlekli, snažíce se dostihnout městských lavic. Jednomu z nich se podařilo usednout, leč smrt ho zaskočila. Měl vyceněné zuby a zelenavě bledou tvář, pokrytou prachem a sedlou krví okolo hlubokých, rozchlípených ran. Jeho druhové leželi opodál, dotýkajíce se rty země. Byli okradeni o kabáty a neměli boty. Dvě stařeny v šátcích přes uši se tahaly o hrnec, který ukradly ve zřícenině hlídané rozdrcenou mršinou psa. A jak se tahaly, jedna z nich jdoucí pozpátku, zakopla o mrtvolu a padla napříč přes ni tváří do koňské kůže. D o lesa za městem odcházela trojclenná rodina, rozhodnutá zemřít. Sotvaže otec s matkou a téměř dvacetiletou dcerou vkročili do přítmí porostů, dcera se dala do křiku a pláče, že nechce zemřít. Její bledou a jakoby několik dní nemytou matku vedl otec, jdoucí uprostřed. N a mýtince poblíž skácených borovic si sedli a vytáhli společně láhev rumu. Ženy dychtivě pily, muž poodešel stranou k borovému chrastí, čistil pistoli a vkládal do ní náboje. Dcera se pustila do nového nářku a hledala v kožené tašce vínové barvy svou dětskou hračku. Rodina se objímala, plakala, říkali si na shledanou. Otec se pokřižoval a zvedl zbraň. Městem se rozléhalo volání o pomoc, které zůstávalo bez povšimnutí. Vyšel měsíc kulatý a mrazivý s tváří jako ve dnech zrození prvního člověka. Opilí chodili kolem obrněných vozů, močili do ohňů a snažili se mu prostřelit čelo. Zář požárů malovala na nebi podivné znaky. (1946)
Vážený, milý Zdeňku
Rotrc-de,
-víte, kde a kdy jsem se s V mi poprvé setkalf Psal se rok šestapadesát, bylo mně dvacet a sbíral ;em materiál k diplomové práci o české poezii dvacátého století. V ur: verzitní knihovně jsem prohlížel poválečné noviny a časopisy, a prc ože jsem měl cestu moderního básníka sledovat na díle Oldřicha Miki- áška a ten žil a působil v Brně, narazil jsem i na Vaše jméno. Na veri:, na recenze i na titul knížky, která by mě velmi zajímala. Tenkrát i Měly v ní být Vaše rozhovory s brněnskými spisovateli a zmínka > ní jako o připravované novince se objevila někdy na konci roku T:17 nebo v prvních dnech roku příštího. Ptal jsem se po ní u knihovní dužby. Knížka nebyla. Ani v katalogu knih přístupných jen odborníkh-n. Do toho katalogu jsem pronikl díky liberálně formulovanému dopoi ¡čení z fakulty, a tak jsem si právě v té době směl vypůjčit Sartra a C. muse a číst, jak se přeli, zda psát o sovětských koncentračních táborech nebo ne. Nad titulem Vaší knížky se knihovnici shodli, že pravděpodobni nikdy nevyšla. O tom setkání jste tehdy sa"iozřejmě neměl tušení, protože jste jako vězeň dobýval v Jáchymově wan. O tom jsem zase nevěděl já. Ani o tom, že Vás později pustili a ?ak dokonce rehabilitovali a že jste dělal výběrčího plynu. Byl jsem nadějný příslušník oficiální mladé literární generace a měl plno jiné práce -t jiných starostí. Nenapadlo mě ptát se po Vás dál. Podruhé jsem se s Vámi set šal v roce osmašedesát. Po dvanácti letech. Deník, který se tenkrát ve.'ni snažil vyrovnat svůj nevyrovnatelný dluh vůči českým věřícím, otisk interview s jedním Vaším starším spisovatelským kolegou, jehož potkal podobný osud jako Vás. Navíc byl právě těžce nemocen. Interview byl hněvivý a hádavý. Asi proto, že se tvrdošíjně pokoušel vrhnout světlo na některé téměř dvacet let staré brněnské okolnosti toho, co se později opisně označovalo jako padesátá léta. Rekriminoval také křivdy, které se staly Vám. Najde se aspoň ted pro Vás místo u redakčního stolu * Je strašné, že ta otázka musela zaznít. Ze se jí už dávno předtím někdo nezabýval. Že vůbec k tomu všemu došlo. Ale ani dnes nemohu zatajit svůj nedobrý pocit, i když se to těžko vyslovuje, protože má zkušenost ve snášení nespravedlnosti je u srovnání s Vaší mělká a krátká. Myslím, že má pravdu Holan: „Není takového svítání, aby se našly věci poztrácené v noci. " Místo, postavení, majetek může člověk případně i dostat zpět. Hůř je s tun, co je nenávratné. Obvykle se o tom nemluví, protože je to nesdělitelné. Představuju si však, že kdo má tu hierarchii v krvi, ten stojí na svém, ale nehněvá se a nehádá.
186
Milan
Uhde
Z interview vznikl malý skandál. Vzpomínáte? Proti Vašemu kolegovi zaútočil celý výbor brněnských spisovatelů. S plným vědomím své mocenské převahy. Členové výboru byli lidé nejrůznějších osudů a talentů, od velkých tvůrců až k literátům, kteří se psaním prostě živí, ale ani nejčestnější z nich si zřejmě nepoložili otázku, zda po téměř dvacet let, kdy s většími nebo menšími potížemi publikovali, nespásah trávu na hrobech autorů pohřbených zaživa, a zda by se tedy neměli chovat přinejmenším účastněji. A tak protože to byl výbor, který před veřejností reprezentoval také mne, považoval jsem za svou povinnost veřejně se od něho v té záležitosti distancovat. Tak jsem se s Vámi setkal podruhé, ale dodneška s tím nejsem hotov. Distancovat se, to je vnějškové gesto. Kdo stojí na svém, necítí k němu nutkání. Jeho postoj je i bez toho srozumitelný pro všechny, kdo jsou ochotni a schopni chápat. Ostatním je nevysvětlitelný tak jako tak. Veřejně manifestuje zpravidla ten, kdo je vnitřně nejistý a cítí potřebu něco a někoho překřikovat: mimo sebe i v sobě. Já jsem přece také spásal náhrobní trávu. Na omluvu naší generace se pak říkalo, že jsme to nevěděli. Něco na tom je. Když Vás zavřeli, bylo mně dvanáct nebo třináct. Ale o něco málo později už jsem vědět mohl a měl. Jak to vlastně bylof Asi v šedesátém roce mi kdosi, kdo Vás osobně znal, vyprávěl, co se s Vámi stalo. Věřil ve Vaši vinu. Aspoň to tvrdil Jenže já jsem v ni nevěřil. Dávno předtím jsem poslouchal rozhlasový přenos velkého politického procesu. Bylo mi patnáct a vedle mne seděl můj tatínek. Opatrný, zdrženlivý člověk, právník a straník, který žil dlouhá léta ve strachu a bál se ve mně budit neřešitelné rozpory a komplikovat mi život, a tak nikdy nepokoušel mou loajalitu svazáckého funkcionáře. Když se však ozval hlas syna jednoho ze souzených a zříkal se toho, kdo mu dal život, nevydržel. „Měl se nabídnout," řekl suše, když to skončilo, „že tátu sám oběsí. " Najednou to přede mnou leželo v celé obludnosti. Nebol se může stát, že otec provede něco hrozného a syn je tím tak zasažen, že se pokusí rezignovat na nezrušitelné pouto k němu. Ale kdo ho v ten zlý okamžik postaví před mikrofon, proviňuje se proti lidskosti a nevěřím ničemu, co vzešlo z jeho rukou. To jsem tedy věděl. Také o vybrakovaných knihovnách, o zmizelých lidech i o mlčení zbylých. O tom, že kromě dvanácti pokojů existuje třináctý, do kterého se nesmí. Jenže já jsem se všemožně chránil do něho vstoupit. Byl jsem Čtenář pohádek paní Němcové a tušil jsem, co v něm je: Kostlivec, který pokyvuje hlavou. Vždyť ten příběh znáte. Nakonec padne otázka: Cos tam vidělf Jak odpovědět? Přiznat? Zapřít? Ai se člověk rozhodne jakkoli, nikdy odtamtud nevyjde takový, jaký vešel. Také se spatří v ostřejším světle. Nemusí to dopadnout dobře. Snad proto jsem už v dětství nad tou situací váhal. Například nad
Zdeňku
Rotreklovi
187
tím, jak děti kradly se střechy perníček. Nemohly vydržet o hladu až do rána? Já bych vydržel. Nezavinily si pak to pronásledování samy? Nebo nad tím, jak Maryška ten třináctý pokoj otevřela. Babička k ní přece byla hodná a zakázala jí jen to jediné. Rozumem jsem chápal, že se to sběhlo tak, jak muselo, aby zlé kouzlo zaniklo a Maryška s ostatními byla šťastna. Jenže když odemykala osudné dveře, srdcem jsem při ní nebyl. Říká se tomu zbabělost. Nakonec mě do toho pokoje museli postrčit. Bylo mně třiatřicet a nechtěl jsem dovnitř, i když jsem tam už stál. Třeba v srpnu šedesát devět na Náměstí svobody. Uprostřed policejní psi na dlouhých úvazcích, aby se mohli rozběhnout a nahánět hrůzu. Měsíce, roky jsem se snažil zapomenout, abych mohl žít a pracovat jako předtím. Představoval jsem si, že mě jako autora zahnali od stolu jen na čas a zase mě vezmou zpět. Nebrali. Viděli, že jsem viděl, a nezapomněli. Jak by mohli. To přece oni tenkrát přinutili toho chlapce, aby se veřejně zřekl otce, a otec se přitom vůbec ničím neprovinil a oni to věděli, protože ho sami předtím dohnali k přiznání. Takoví nemohou na dobré slovo věřit nikomu. Vždyí ani jim nikdo nevěří. Jsou logičtí. Ten, kdo viděl a ví, získá jejich důvěru jen činem. Činem vědomé, nedvojsmyslné spoluviny. Jenže co je spoluvina? Dodnes tomu přesně nerozumím. Ještě ted se přistihuju při úvahách, co bych jim případně nabídl oboustranně přijatelného. Původní hru ne, ale dejme tomu dramatizaci. Mám rád autory, o kterých tvrdí, že je mají taky rádi. Třeba Gogola. Znáte tu petrohradskou povídku, jejíž hrdina zešílí, když zjistí, že andělsky krásná neznámá, kterou sledoval a zamiloval si, je prostitutka? To by přece nebylo nic proti ničemu, jak říkal pan Werich. Jako v té pohádce: „Pověz, Maryško, cos viděla v třináctém pokoji. " „Babičko, já tam nebyla. " Lámu si hlavu s tou moudrostí. Zapírání že by vedlo k dobrému konci? Jenže proč Maryška zapírala? Bála se, styděla se za svou zvědavost, ale zároveň se ostýchala sáhnout do cizí otevřené rány. Vždyí ten kostlivec i ta babička byly jen různé podoby téže bytosti, zakleté princezny, kterou Maryščino mlčení nakonec vysvobodilo, protože bylo účastné. Ale to samo k vysvětlení nestačí. Zdá se mi, že v té pohádce rozhřešoval viny někdo nekonečně moudrý a shovívavý. Někdo, kdo byl na počátku všech pohádek. Na počátku všeho. A bude i na konci. Chci věřit, že naše rukopisy, naše životy, naše selhání bude vážit také on. Čím dál víc mi záleží především na tom, jakým mne shledá. Najde se pro mne místo u jeho stolu? To je naše třetí setkání. Po dalších dvanácti letech. Snad Vás potěší, a tak Vám ty řádky posílám s upřímným pozdravením. Milan Uhde
Iva
Kotrlá*
Udice O d j e l a m u ž e n a , u ž se t o t a k s t á v á , přišel z p r á c e a byl s á m . N e n e c h a l a m u n i k d e l í s t e k ani ž á d n ý v z k a z , snědl o p l a t k y a s a r d i n k y s c h l e b e m , p u s t i l si t e l e v i z i , d í v a l se n a f o t b a l a d r o b i l p o k o b e r c i . V n o c i šel na z á c h o d , p a r k e t y v r z a l y , s o u s e d n í p o s t e l b y l a n a f u č e n á , o d k o p a l peřinu, přilehl k jejímu polštáři, vzdálená c h u ť m a n d l o v é h o potu... P r o b u d i l se d ř í v , n e ž m ě l , o d s o u s e d ů hrčel b u d í k , t y b y t y v p a n e l á k u , t r v á t o , n e ž si č l o v ě k z v y k n e , n a v š e . L e ž e l a p ř e m ý š l e l , z a o k n e m b y l o s l u n c e či p o d m r a k e m , h m a t a l p o h o d i n k á c h , o t á č e l k n o f l í k e m u rádia, Hi-fi s o u p r a v a a žena m u p ř e s t o ujela. Z V í d n ě m u přáli n ě m e c k y d o b r ý den, n e r o z u m ě l přesně v š e m u , c o říkali, ale m y s l i l na t o , c o b y m u t a k é m o h l i říct. V l o ž n i c i p á c h l y p a r k e t y , šel n a z á c h o d , k d y b y m u ž e n u r o z t a v i l i a s p l á c h l i M a r ť a n é , b y l o b y t o s t e j n é ; v k o u p e l n ě r o z t o č i l v š e c h n y k o h o u t k y , jejich r a n n í z p ě v . Z p ě v ? N e , t o p o u z e j e j i c h h r d l y k l o k o t a l a v o d a a p r o d í r a l a se k j e h o t v á ř i , v o d a j a k o ž i v e l ; p o č í t a l d o d e s e t i , na v š e m ě l j e š t ě d o s t a d o s t času. S o u s e d si v e d l e d l e b o h u l i b é h o z v y k u p r o z p ě v o v a l v k o u p e l n ě , o n s e d ě l na v a n ě a č u m ě l na ž e n i n u p o d p r s e n k u , v y č u h u j í c í z k o š e plného špinavého prádla. H r ů z a , tolik t o h o spolu prožili a teď zde ona zanechá takovéhle špinavé propriety; štítivě zasunul p o d p r s e n k u zpět d o k o š e : k d y ž si ž e n u b r a l , n e b y l a i p ř e s s v é m l á d í p a n n a . I t e ď si m y s l í , že j s e m v ů l , m y s l e l si, v ž d y si t o m y s l i l a . Ž á d o s t o r o z v o d p o d á v a j í u ž n a t r v a l o z e tří č t v r t i n ž e n y , o h ř í v a l k a k a o v pánvičce na s p o r á k u a p o d p a l o v a l z n o v u a z n o v u plyn sirkam i , k d y ž t í m š k r t á t k e m t o n e u m ě l . N a j e d n o u z j i s t i l , ž e z p o z d í - l i se j e š t ě chvilku, nechytí svoji t r a m v a j a přijde p o z d ě d o práce. M y s l í si, že j s e m v ů l , o p a k o v a l si v d u c h u ú z k o s t n ě i r o z h o ř č e n ě , a v t r a m v a j i b y l o n a b i t o , z e v š e c h s t r a n se n a ň t l a č i l a ž e n s k á t ě l a , p o til se, v ů z se c h v í l e m i p o h u p o v a l , a b y m o h l se v š e m i t í m silněji s m ý k n o u t . K o k n ů m p ř i p l u l v ů z p r o t ě j š í t r a m v a j e , v o z y se n a z a t á v c e vedle sebe táhle p o h u p o v a l y a lidé přes o k n a o r o s e n á š p í n o u sjížděli p o s o b ě p o h l e d y t a k , ž e se m u j a k o v a k v á r i u c h t ě l o o t e v ř í t ú s t a a zalapat. Po čem? Vychází bez vědomí a souhlasu autorkv.
Udice
189
Prošel p a k vrátnicí, p ř í c h o d stihnul t a k t a k a p o s p í c h a l d o dom á c k é h o p ř í t m í s v é h o s k l a d u . T a z n á m á c h u ť ž l u k l é h o oleje, s k l a d t o p e n á ř s k é h o m a t e r i á l u , r o u r y p ů l c o u l o v é , c o u l o v é , ze v š e h o se prášil rez. V s o u č a s n o s t i n e j s o u p e n í z e ani na o p r a v u státní střechy, p o d níž se k s o b ě tiskli u m o u n ě n í vrabci, kteří u ž neuměli ven ani v y l é t n o u t . J a k o mladí Č e š i ; a t a m , k d e r o u r y v z a d u přečnívaly, t a m se uvelebil na své s e d á t k o , začetl se d o o h m a t a n é h o Z á p i s n í k u F . X . Šaldy a šestičtvrtní r o u r o u o b č a s sledoval a p o z o r o v a l , z d a z a ním n ě k d o nej de. C o by t a k é chtěli za těch p a t n á c t s t o v e k měsíčně, svět je v uzav ř e n é m k r u h u a k d y ž svítí slunce, o s l ň u j e . I ve s k l a d u oslňuje, nejen k d y ž se naň hledí r o u r o u . O p ě t si v z p o m n ě l , j a k kdysi jezdil na služební cesty, z r e d a k c e d o redakce, a j a k p o h r d a l jaksi v n i t ř n ě t ě m i o b y č e j n ý m i , stálým a n e s m y s l n ý m s p ě c h e m p o s e d l ý m i lidmi, z k t e r ý c h sestával n á r o d , ú d a j n ě p r a c o v i t ý . . . K o l e m sebe t e ď ž á d n é zvláštní p r a c o v n í t e m p o neviděl, čas o d času p o v y t a h o v a l r o u r y z regálů a nachystal je k o d v o z u , t a k d v a k r á t za s m ě n u . J e j i c h b ě ž n é m e t r y ani neměřil, v ě t š i n o u t y r o u r y měly délk u přes čtyřicet d e c i m e t r ů , d e c i m e t r t a m n e b o s e m , v d o b ě v š e o b e c n é energetické krize b u d o v á n í malých k o t e l e n stát stejně o m e z o v a l . N a s v é m s e d á t k u v k r á l o v s t v í r e z u si četl z n o v u Š a l d o v a slova z rok u 1930: „...náš v ý v o j p o v á l e č n ý spěje k r o k za k r o k e m n e z a d r ž i t e l n ě k v š e s t r a n n é státní v š e m o h o u c n o s t i n a d námi. S t á t stává se, není p o chyby, k ý m s i n e b o čímsi v š e v l á d n ý m a ž d o t a j e m n o s t i , k d o n e b o c o za nás j i ž myslí a z í t r a b u d e již za nás p a t r n ě dýchat i s p á t . " Z kanceláře s k l a d u z a t e l e f o n o v a l p o t o m J i ř í m u , a ten m u řekl, P o j ď se m n o u o d p o l e d n e k řece, ta vše spraví. N e d a l o m u t o ale, zajel si j e š t ě d o m ů , ve schránce na d o p i s y nebyl ž á d n ý lístek ani p o z d r a v z b y t e č n é m u členovi z m í s t s t r a š n ě vzdálených, j a k o kdysi. V z p o m n ě l si, že t e h d y byla na líci p o h l e d u v y f o t o g r a f o v á n a ř e k a a v y s o k ý m o s t , n a d s m r k y b a ň a t á špička věže... Šel n a h o r u d o b y t u , p r o h r a b a l n ě k o l i k š u p l í k ů , a ž ten lístek našel v s o u b o r u jiných p o h l e d ů , všechny byly k s o b ě s t a ž e n é g u m i č k o u , p r o t o ž e je psala o n a a t e ď h o t e n d á v n ý lístek svými r ů ž k y lehtal na p r s o u . . . U ž zdáli viděl J i ř í h o , seděl u svých p r u t ů , p o k ý v l h l a v o u a díval se dál. O p ř e l se vedle něj o zábradlí, t a k y u ž rezavé, J i ř í u k u s o v a l chléb se sýrem a řeka plynula, o d m o s t u byl cítit d ý m z v ý f u k ů aut a l o u k a se vlnila, lidé chodili k o l e m svých chatiček s r ů z n ý m n á ř a d í m , p ř e d c h a t i č k o u měli v ž d y v y r ý p n u t ý k o u s e k trávy, z a h r á d k u , ti majetnější ji měli s p l o t e m . J e d i n á c h a t k a z t é řady byla n a k l o n ě n á a vyzírala, vyšla z ní d í v k a v m o d r ý c h plavkách a na t r á v n í k u udělala h v ě z d u , a v celé své délce
190
lva Kotrlá
lehla si na deku. Dívka krásná tak, že dítě s ní mít znamená rvát zdravý strom, to si myslel a chvíli na m dělal unavené oči... Po řece jezdily nahoru a dolů locfky, uvědomil si, že své děti zapomněl v nějakém předminulém manželství, v jiném kraji a v jiném městě. T a k é si vybavil, že má někde jistě stejně velkou dceru, až moc podobnou té dívce na dece a že jeho první žena měla tichý úsměv. Jednou mu řekla, také na břehu řeky, Podívej se do vody, jak krásně vypadám. On jí tehdy odpověděl, Ano, ve vodě je všechno obráceně... Nyní poblíž něj Jiří házel do vody mlčky a odhodlaně nějaké bílé těsto, a ta návnada, sotva se do zhnědlé vody ponořila, už začínala sama od sebe ve výbušném chomáčku vodu špinit. Všichni nějak moc pospícháme, myslel si on, jedna tlustá paní si cpala vlasy pod žlutou koupací čepici, z vrby na ni padala slunéčka sedmitečná, a on se hrozil její postavy a toho, že by měla i odvahu se v řece vykoupat. Ke zrezavělému zábradlí se těsně vedle něj přitiskla malá holčička, stáli tak spolu, zírala uchvácená rybářským náčiním Jiřího a on tiše, aby ho někdo nezaslechl, řekl jí, C o je krávo, a ona k němu obrátila své dlouhé řasy: jen okamžik zůstala stát vedle něj, aby se úprkem vrátila k chatičkám. Jak se za ní ohlížel, uvědomil si, že ta dívka v modrých plavkách se na něj dívá, bočním pohledem. Stranou se na něj ještě jednou podívala, zarděl se, někde uvnitř a šejdrem; rozhodl se snad správně a šel k ní. V dálce hvízdal vlak? A když s ní mluvil, připadal si jako nažloutlý kačer Donald s mizernou kytičkou v klopě, neměl jí vlastně ani co říct, tak už si zvykl nadávat s druhými dlouze na režim, a dívka naň chvílemi hleděla ještě s pozůstatky dětství v zorničkách, s těmi zrnky chtěné pravdy, že jí nemohl říct nic podle své chuti, jak ji cítil vedle sebe... Překonával se tedy v tempu rychlého a vtipného rozhovoru, opět po letech mnohoznačně naznačoval, s kým vším se znal a ještě zná z těch a z těch kruhů, všiml si, že Jiří balí u řeky své pruty a prodal ho také, T o je bývalý velitel Dubčekovy tělesné stráže, a dívka se divila, že Dubček měl tělesnou stráž. Ach to je běžné, ujistil ji a cítil, jak už skutečně nesnese, skutečně neunese další osamělou noc bez vlastní tělesné stráže...
Ministru vnitra České socialistické republiky, V Brně dne 11. 10. 1984
Praha.
Dovoluji si obrátit se na Vás jako na voleného zástupce lidu a clena vlády České socialistické republiky. Dne 24. 9. 1984 jsem v Brně porodila své páté dítě; toho stejného dne byla celodenně, až do půl třetí hodiny ranní, vyslýchána v souvislosti s mou literární tvorbou příslušníky StB v Hodoníně matka rovněž pěti malých dětí, Jindřiška Kozánková. Jedná se o moji bývalou spolužačku z gymnázia, jíž jsem občas své literární texty během dlouholetého přátelství půjčovala: dne 25. 9. 1984 byla o půl sedmé hodině ráno vzbuzena a ve výslechu bylo na služebně StB v Hodoníně pokračováno dále, dokud nedocílili příslušníci StB podrobné svědecké výpovědi, tak jak ji potřebovali. Téhož dne, 25. 9. 1984 provedli příslušníci StB více jak čtyřhodinovou domovní prohlídku v mém bytě a za mé nepřítomnosti mi zabavili rukopisy literární, a to až od roku 1966. Dne 28. 9. 1984 v 10.50 hod. vnikl do porodnice, kde jsem ležela (Brno, Veveří ul. 125) příslušník StB; před mými zraky odvedl manžela, který mě tam byl navštívit v předepsané době, z ulice do vrátnice porodnice. Údajně vypůjčit si od sestry, mající službu, tužku. Protože mi po porodu hrozil zánět žil, byla jsem v porodnici hospitalizována až do 5. 10. 1984. Ale už v pondělí dne 8. 10. 1984 dojel k našemu domu příslušník StB služebním autem, jehož číslo mám zapsáno, s tím, že vyšetřovatel StB potřebuje nutně provést se mnou výslech dne 9. 10. 1984, a to ve věznici v Brně-Bohunicích. Manžel trval na tom, že podobné vzkazy nelze vyřizovat ústně, ale pouze úředně. Dne 10. 10. 1984 mi tedy bylo poštou doručeno úřední předvolání k výslechu, které jsem ale nemohla převzít. I proto, že vyšetřovatel StB, jistě právnicky vzdělaný, neumí napsat na úřední předvolání mé skutečné občanské jméno a obsílku mi zaslal na jméno literární. A já se tomu nedivím: krajský prokurátor v Brně zase podepsal usnesení o domovní prohlídce v mém bytě s nesprávně uvedeným datem mého narození; rok mého narození je 1947 a ne 1944, jak je na listině, jejíž kopii mi zanechali, uvedeno. A výše jmenované Jindřišce Kozánkové podepsal krajský prokurátor v Brně zaslané rozhodnutí o uvalení vazby na jejího manžela ing. Petra Kozánka (opět v souvislosti s mou literární tvorbou) s tím, že je stíhán dle paragrafu 811, 122 tr. zákona. To ale nemůže odpovídat pravdě, neboť na usnesení o domovní prohlídce v mém bytě je úředně uvedeno, že ing. Petr Kozánek je trestně stíhán dle paragrafu 811, 112 tr. zákona. Když uvážím, kolik nedopatření úředních
192
Iva
Kotrlá
je hned v počátku, před mými výslechy, které mohou rovněž trvat do půl třetí do rána — a kdo v tom příslušníkům StB zabráníf — propadám zoufalství. Snad tomu aspoň na čas zabrání člen vlády České socialistické republiky, řádně lidem zvolený: ten snad přihlédne k tomu, že jsem v šestinedělí a že jsem se pouze provinila tvorbou poezie či literárních textů. Já si totiž myslím — možná naivně — že mé výslechy či výslech ve věznici v Brně-Bohunicích může počkat. Aspoň do doby mého tělesného a psychického zotavení po porodu. Doposud, jestli se nemýlím, bylo zvykem se takto v Evropě chovat k šestinedělkám. Jako polehčující okolnost svého strachu z výslechu před vyšetřovatelem StB uvádím i to, že jsem doposud nebyla nikdy příslušníky StB jakkoliv vyslýchána (stejně tak ani příslušníky VB, či SNB), ačkoliv má literární tvorba probíhá už bezmála dvacet let. Snad k tomu aspoň Vy přihlédnete. Také doufám, že Vám můj dopis dojde v pořádku, neboi mě ode dne porodu přestala pošta doručovat jakékoliv listovní zásilky — i gratulace k narození dítěte od rodiny — jen ta pozvání k výslechu mi pošta doručí. Ivanka Kotrlá Elišky Machové 35 Brno 616 00
Ivan
Diviš
Žalmy* Žalm
12
Má nemoc
mystická
rysice
zavěšená
nad
Neslyšně
z děla vystřeluje
Stříbřitá
prška
Ale už je Šelma
mou hlavou
varuje
krve
Ležel jsem Dávali
Vystoupil pradleně
mne
pro svou
sudbu
ve sněhu před
povalovalo utržené
divadlem
na scéně tiskly satén Er kommt schon, er eféb s Evinými s pumlíči
mozku se
daň
Kavalíra
podal
Ale já nešel odnikud v mém
temnou
kruhovou
Růžového
Hysterky kdákaly:
sosny
pozdě
se vrátila
chlemst
na větvi sníh
jak
prsou kommt!
stehny zlatou
růži
nikam na
palubě
lano
od kotvy
plachetnice
štíhlé to lodi ze země
Esperanza
suchozemců
N a s o u b o r u Ž a l m ů p r a c u j e básník o d roku 1981
—
194
Vyšli
z divadla
obkračovali Dámy
Gentlemani
Zavilé
mrousky
si přejížděli střevíců
vejce,
o dvou
sukně
své kočičí
špičkami
jelenicemi
oklepávali
světelný
ohniscích,
dlouho
těžišti
hodláš
Zrcadlo
roztříšti
v které
ještě
otroku
nepřepínej
síly
smrt
na tvář učiň
obočí žebra
nikde mne
rodit
kalného
ohně
se —
vidím
Spolehlivý
Polož
má
elipsoide
ze tmy do tmy s pauzami
hlati
mne
přeskakovali
si nadzvedaly
ohrnovaly
jak
obkračovali
a
někoho obsluho
jiného kolotoče
libelu
ustydlým
zvratkem
na dně
pánve
Žalm 100 Je to z ducha? zkušenosti? návalu
dechové
městnání
bídných, meteorit,
neprodlužuj
udeř prostřed
Někdo
na stvrzenou
Opakovaně
už
bytí! neměl,
už zakrátko
snad převezme
nestojím
čela:
potvrd
i kdybych
i kdybych
musí
o stisk
návštěvy
inspirace? zloby?
neměl...
štafetu,
mně dát
znamení,
ruky
se táži: je to z
výbuchu
výbuch
obdarovaných,
kristal
existenci,
/.pečei souhrn,
náhlého
semene?
démone
sešli mně bodový
ano,
zloby?
neudržitelného
Démone vezmi
inspirace?
svrbu
ducha? zkušenosti?
196
Žalm Duch
33
v modrém
ne džin
z láhve
saténu
střevících
spíš svůdkyně
Nic těžšího než pronést tři Lidé je vyhrknou už je tu smis je pronést jedinkrát Obrovskou Dmuchadlo Vidět
z
bez
batiky klína
přání ukvap neodvolatelně
pohlavní sílu milenku jak do pánve řežavého uhlí
chcípat
moci přihlížet
stepního
nepřítele
pomalým
jeho
mukám
Duch je omezenec džin nevrlý jak česká náves když na ni prší Pokud
se dostaví
podmaníš
si ho jen
Pohrdáním kterým
sluha
a jen
nepatrným
odsouváš
na solnou
tento
život
—
mlčením gestem smrt
i
duchy
pouší
Copak už neslyšíš dusat slony sám v sobě netušíš moc udělovat trpasličím manům a že ti líbají železný prsten na pravé noze?
léna
srnu
Žalm 100 Pane proč mne jako
míjíš
bych byl patník
kámen
proč mne tresceš svou Musíš
mne přece dopodrobna
Nejsem
si vědom
jen nevýslovné rouhání
byl
tak mne uhnětly
sklenice
síly někde
v hlubinách
si pletl s
s okrajem
Proč jsi mi nikdy
nedal
věčností
tvého
spát do mé hlavy
černé ve
by se na mne z rohu díval brnění
které mne
nebof v tom ústroji
tuším
Víš že moje katar aktové mají platnost
roucha
okusit
že mne máš ustavičně
prázdné
země
blízkosti
Proč mi nedáváš a v leže pouštíš
jako
zdraví
uklohněn
své bezprostřední
Cítím
bičem oko
povětří vína jsem
okraj
zločinu
podrývání
Ale tak jsem
Pohár
žádného
mé levé
jen soustavného
v
znát
pošetilosti
které vzápětí
vypráskne
draci
chrobák
netečností
tak jedné
vizíru rytíř
děsí postavu nadávky vteřiny
Ty víš že ona rouhání ostatně jsou jak natrhlá obálka
havrany
řídká
198
ze které samovolně s nakonec nečekaně
vypadne dobrou
dopis zprávou
Kdo vlastně jsem že si mne všímáš nemuč mne v noci vidinou krematoria pošli mi vidinu Ježíška spícího dosud v útrobě Panny Jak
je tam
jak
se chystá
zahalen vydat
zelenkavým mohutnou
Pňstihuji se že vyslovuji a sám ze sebe nehodlám
samá podat
Nevím jak na to nevím jak na Dej mi někoho obejmout Vlož píseň do mých úst Pohled rovněž na mou zemi Uskutečni se dostav se už dnes Už dnes v poledne abych všechno pustil z rukou a Zajásal a všichni se mnou —
světlem záři přání ti nic to
zajásal
Milan Jungmann
Paměti jako
memento
Všechny dosud vydané svazky Pamětí Václava Černého jsou nepochybně zajímavé a osobitým způsobem zaznamenávají podobu určité historické situace našeho národa a naší kultury, vypovídajíce ovšem také o tom, jak žil a jaký je jejich tvůrce. Avšak čtvrtý svazek je nejen svým materiálem, tj. vzpomínkami na léta 1945-1960, ale i svým vášnivým patosem zcela mimořádný. Hlasem „proroka naruby" hřmí V. Černý do svědomí současníků, jako by nám předával poslední poselství posledního velkého individualisty naší doby, vědom si, že už nikdy nikdo jiný nedokáže tak znepokojivě oživit paměí těch, kdo tuto dobu žili a ovlivnit postoj těch, pro něž už je či bude jednou historií. Proroci jsou ovšem v moderní společnosti málo oblíbeni, neboi jejich požadavky jsou pro většinu lidí příliš nekompromisní, kladou na nás neúměrné nároky a neumějí odpouštět malost ani prostřednost. Proto je tato kniha pro jedny beze zbytku úctyhodným činem velké osobnosti a jiným je nepřijatelná nejen pro své provokativní formulace a závěry, ale i pro celkové „velikášské" ladění. Vášnivost soudů V. Černého vzbuzuje naprostý nesouhlas či naopak bezvýhradné nadšení, a spory o ní se vedou i tam, kde je známa jenom z doslechu. Nic víc si kritik typu V. Černého ani nemohl přát. Ale tak jako v jiných případech i tady platí, že tyto Paměti mají být především pochopeny ve svém přínosu, nikoli jen zatracovány nebo vynášeny.
Duchovní struktura individualisty je pro dnešní generace už tak neznámá, že je prostě nepochopitelná. Ve Václavu Černém ji pomáhali konstituovat jeho velcí učitelé, ale i on sám pro ni měl nepochybně dispozice — zbytečně se nezabýval romantismem a otázkou titánství v literatuře. Jeho záměrně jednostranné, vyhroceně formulované a někdy přímo dráždící charakteristiky se zdají dnes zbytečně přepjaté a jeho polemický spár připadá mnohým až hrdopyšný, ve skutečnosti však by bez nich tato osobnost nebyla tou osobností, jakou je. Marnivě hýřivé slovní gejzíry a opětovně zdůrazňované vědomí vlastní neomylnosti a nezastupitelnosti tvoří konstitutivní prvek jeho inte-
200
Milan
Jungmann
lektuálního fondu. Pozastavovat se proto nad jeho pohrdavými invektivami vůči některým postavám naší literatury znamená zatarasit si cestu k pochopení podstaty těchto soudů, které jsou vždycky podnětné, ale v mnoha případech ovšem i rozporné, jak rozporná je sama osobnost tohoto individualisty. Autor Pamětí IV. se ted soustředuje především na ony momenty nedávných dějin, které mu dávají příležitost podejmout se úkolu neúplatného strážce mravnosti a cbarakternosti české kultury. Legitimaci k této úloze čtenáři nepochybně předložil celou svou minulostí, tím, jak v každém okamžiku svého života stál na svém přesvědčení, bez ohledu na důsledky. Černý ctí talent, ale zavrhne ho ve chvíli, kdy zjistí jeho mravní defektnost a zruší i letité přátelství, jakmile se třebas velký básník jen nepatrně odkloní od jeho rigorózního postulátu (viz rozchod s Frant. Halasem). Étos kultury je mu nade všecko a bez charakteru mu není kultury. Černý žádá na tvůrcích, aby byli intelektuálními vůdci, vskutku oním proskribovaným „svědomím národa", aby si byli vědomi své odpovědnosti za mravní stav národa. V otázkách svědomí jsou „Mistři kultury" ničím nezastupitelní, žádná instance, žádný kolektiv, žádný orgán nemůže plnit jejích hluboce intimní povinnost. Proto selhání v tomto ohledu je mu důkazem hluboké krize osobnosti, důkazem rozvratu oněch základů, na nichž spočívá a bez nichž se hroutí sám smysl kulturní tvorby jako projevu lidskosti. Tady u něho neplatí žádné taktizování a žádné ústupky, není ochoten dělat kompromisy nejen s jednotlivci, kteří vyznávají zásadu spojit se na chvíli s ďáblem, aby si zachovali možnost přežití, není ochoten dělat kompromisy ani s celou společností, jakmile popírá jeho morální normy, ba dokonce ani s dějinami, když svou mocí drtí jeho osamocený vzdor. Umí až titánsky vzdorovat, ale i pohrdat každým a vším, co popírá charakterotvornou sílu kultury. Proto například dílo J . Demla, jehož básnickou jedinečnost rozpoznal F. X. Šalda, od sebe jaksi štítivě odsouvá, protože mu v něm vadí charakterové kazy příliš povážlivé, než aby je stačil vykoupit poetický půvab. Jen nepochopení či zlá vůle mohou stavět do jedné roviny individualismus a elitářství. Ve V. Černém je zásada mravnosti jako základního požadavku kultury naopak přímo vázána na požadavek demokratičnosti, demokratické tradice, vyplývající z našich dějin od obrození. Ve své nedávné masarykovské studii nenechal V. Černý vlastně kámen na kameni z filozofické a historické koncepce T G M , ale vyzdvihl ho nesmírně vysoko jako nenahraditelnou osobnost, jež poskytla novému společenství v právě vzniklém státě vzorce chování, ovlivňující utváření demokratických postojů. Poměřen těmito nároky zůstává mu E. Beneš pouhým politikem, nikoli státníkem s působením na duchovní procesy ve společnosti. V. Černý se dotkl činnosti
Paměti
jako
memento
201
E. B e n e š e u ž v m i n u l ý c h s v a z c í c h , tecf m á p ř í l e ž i t o s t d e m o n s t r o v a t na vývoji p o r. 1945 t r a g i c k ý o m y l celé d e m o k r a t i c k é g a r n i t u r y s prezid e n t e m s p j a t é , a v d ů s l e d k u t o h o i její k a t a s t r o f á l n í p o r á ž k u . O t o m t o t é m a t u b y l o u ž h o d n ě n a p s á n o . V . Č e r n ý si m ů ž e přip s a t z á s l u h u , že s u g e s t i v n í m p o d á n í m s v é h o o s o b n í h o o s u d u u k á z a l p r o p a s t n o u h l o u b k u r o z p o r u , j e n ž se tajil u ž v t o m t o p r v n í m o s u d o v é m o k a m ž i k u n a š i c h n á r o d n í c h dějin p o válce. V j e h o líčení vynikne t o t i ž n á z o r n ě f a k t , že v í t ě z n e v ě d o m k y p ř e v z a l n ě c o z m e n t a l i t y p o r a ž e n é h o , že si dal v n u t i t m e t o d y , n e s l u č i t e l n é s d e m o k r a t i s m e m . B e n e š ů v „ s y n d r o m M n i c h o v a " a m y š l e n k a o d v e t y ho zaslepily n a t o l i k , že byl i se s v ý m i s p o j e n c i o c h o t e n p ř i s t o u p i t b e z n e j m e n š í c h o b a v z b u d o u c n o s t i na z á s a d u , k t e r á je s d e m o k r a t i c k ý m p a r l a m e n t a r i s m e m v l a s t n ě v r o z p o r u , t o t i ž že j a k á k o l i o p o z i c e by byla p r o t i v l a s t e n e c k á , n e p ř á t e l s k á a r o z b í j e č s k á , p r o t o ž e b y byla p r o t i jednotné vůli celého n á r o d a b u d o v a t n o v o u , s p r a v e d l i v o u vlast. O d t é t o chvíle se k a ž d á kritická p ř i p o m í n k a mohla o z n a č o v a t za podezřelé rozvratnictví. J e d n o t n o s t , j e d n o m y s l n o s t , p ř i t a k a v a č s t v í se měly s t á t z á k l a d n í m i p o s t u láty i v k u l t u r n í p o l i t i c e . P o v ě s t n ý „ d é m o n s o u h l a s u " se u ž t e h d y tiše u j í m a l své m o c i n a d d u š e m i lidí. Princip, j e n ž n e p o č í t á s tím, že ž i v o t je m n o h o t v á r n ý a r o z p o r u p l ný a že t e d y není p r a k t i c k y m o ž n é , a b y byl v j a k é m k o l i o h l e d u nap r o s t o „ č i s t ý " , s p o č í v á v l a s t n ě na s t a r é m i n k v i z i č n í m p ř e s v ě d č e n í , že ž i v o t n í p e s t r o s t je h ř í c h a že jen p ř e h l e d n á , j e d n o t n ě věřící s p o l e č n o s t z a r u č u j e s p á s u . O p a k e m t o h o t o p r i n c i p u je v ě d o m í , že p r o l i d s k o u s p o l e č n o s t n e e x i s t u j e t a k o v ý „ t m e l " , k t e r ý by ji b e z e z b y t k u s j e d n o t i l a že m n o h o s t a r o z d í l n o s t j s o u n a o p a k p r o j e v e m p l n o s t i ž i v o t a . R e s pektování této zásady předpokládá uznání prospěšnosti názorového s t ř e t á n í , r e s p e k t o v á n í j i n é h o m í n ě n í a jiných n á z o r o v ý c h s m ě r ů . V t o m t o s m y s l u se p o s t a v i l ve 30. letech K . Č a p e k proti vylučování k o m u n i s t y V. N e z v a l a z české l i t e r a t u r y , n e b o ť by t o v e d l o k j e j í m u o c h u z e n í . A v š a k o n e n inkviziČní p r i n c i p , j e n ž n e p o č í t á s t í m , c o j e jiné, odlišné, j e n ž chce m í t v š u d e „ č i s t o " , ten n a o p a k v z á j m u ideální j e d n o t y vyžaduje vylučování ze s a m é své p o d s t a t y : nevidí v t o m o c h u z e n í , ale u p e v n ě n í svých h o d n o t . V Č e r n é h o P a m ě t e c h je s drtivou přesvědčivostí předvedena tato m e t o d a vylučování v praxi. J a k m i le byla j e d n o u „ v z á s a d ě " u z n á n a , z a č n e se agresivně z m o c ň o v a t stále dalších d u c h o v n í c h ú z e m í a j e j í m u p o s t u p u není k o n c e . V y l o u č e n í p o litické o p o z i c e v r. 1945 b y l o ve svých d ů s l e d c í c h t a k o v ý m u z n á n í m p r á v a s p o l e č n o s t i na „ č i s t o t u " a j e d n o t u , a t e d y i na represi p r o t i v š e m , k d o ji t a m či o n d e p o r u š u j í , k d o j s o u k a z i s v ě t y j e d n o t n é h o snažení. A ž b u d e ideálu „ č i s t o t y " d o s a ž e n o , v z n i k n e i k ý ž e n á nová kultura se zcela n o v o u m o r á l k o u — m r a v n é je p r o ni t o , c o s l o u ž í s o c i a l i s m u ; c o se z d á b ý t jen t r o c h u „ j i n é " , odlišné, m u s í z ní z m i z e t .
202
Milan
Jungmann
U m ě n í , k t e r é se pyšní s v o u i d e o l o g i c k o u č i s t o t o u , se v l a s t n ě h r d ě hlásí k t o m u , že není v ý p l o d e m ž i v o t a , n e b o ť t e n je v ž d y c k y t a k y ušpiněný, zakrvácený a páchnoucí, zatímco jeho p o ž a d o v a n á čistota je p o u h ý i d e o l o g i c k ý k l a m . J e t a k é z ř e j m é , že t a k o v é u m ě n í t ě ž k o objeví něco ze z á z r a k ů ž i v o t a . Počínání t ě c h m l a d ý c h , kteří v r. 1948 d o s t a l i v o l n o u r u k u k vylučování z v ě d y a u m ě n í , s p o č í v a l o ve víře, že z a c h r a ň u j í jejich pokrokovou č i s t o t u p ř e d š p í n o u reakce. V y c h á z e l i z d o g m a t i c k é j i s t o t y , ž e r o z d í l d v o u p o s t o j ů e o i p s o z n a m e n á n e p r a v o s t j e d n o h o z nich, n i k o li p r o j e v r o z m a n i t o s t i s u b j e k t i v n í h o p o s t o j e . I ten, k d o s á m v téhle akci n e m ě l p r s t y a zažil p a k její r e p r í z u v r. 1969, m á n a d čím p ř e m ý š let. U v ě d o m u j e si, že i t e n t o n o v ý p o s t i h k u l t u r y byl jen v l o g i c e d o g m a t i c k é h o u v a ž o v á n í a ž e p a t ř í k t ě m j e v ů m , j i m ž se říká z l o m y s l n o s t dějin. Princip i d e o l o g i c k é č i s t o t y v y h l e d á v á své o b ě t i n e u s t á le a vytrvale, v y ž a d u j e n e z b y t n ě v ž d y n o v é o d p a d l í k y , š k ů d c e a p o mýlence, p ě s t u j e si své v ě r n é a k o l í s a v é , loajální a p o d e z ř e l é , j i m ž o d měřuje pocty a možnosti, jak k o m u . V k a p i t o l e o d ů s l e d c í c h r o k u 1948 ve v ě d ě a literatuře s o u d í V . Č e r n ý o s v ý c h t e h d e j š í c h o d p ů r c í c h b e z o h l e d n ě a j e h o invektivy p l n é p o h r d á n í zní v e l m i o s o b n ě . A l e p r o k á z a l věc zcela n a d o s o b n í , a ta jediná je d ů l e ž i t á : že p l n ě p o c h o p i t naši s o u č a s n o u situaci lze jen tehdy, k d y ž si u v ě d o m í m e , j a k n e z b y t n ě p o v s t a l a z té p ř e d c h o z í ; j e h o s u b j e k t i v n í p ř í s t u p z d e byl t e d y v e s l u ž b á c h p o ž a d a v k u o b j e k t i v n í h o h i s t o r i s m u . M á l o p l a t n é : s i t u a c e r o k u 1969 p o v s t a l a z e situace r o k u 1948, a ta z a s e ze s i t u a c e r o k u 1945. V á l k a , č a s o v ě u ž t a k v z d á l e n á , vlastně p o ř á d ještě žne svou zlověstnou setbu. „ O b r o d n ý p r o c e s " , j e n ž chtěl m i m o jiné o d č i n i t hříchy r o k u 1948, z ů s t a l jen p o k u s e m zrušit neblahou tradici diskriminace. K a p i t o l a v ě n o v a n á l é t ů m 50. a p r o c e s ů m s h r n u j e n a m a l é p l o š e fakta a události, které člověkem otřesou. Citáty z projevů předních s p i s o v a t e l ů a b á s n í k ů , schvalujících h r ů z y d o b y p ř i p o m í n a j í c í s h a k e s p e a r o v s k é k r v a v é d r a m a , se z d a j í d n e s p r o j e v e m d a v o v é h o p o m a t e n í m y s l í , ne-li šílenstvím. V k a ž d é m p ř í p a d ě selhal p r á v ě é t o s t v ů r c ů , k t e r ý je Č e r n é m u h l a v n í m s m y s l e m k u l t u r y . S h r n u t í o t ř e s n ý c h s k u t k ů je sice drtivé, ale nestačí s a m o v y s v ě t l i t t r a g i k u d o b y a jejích a k t é r ů , a Č e r n ý si ani n e k l a d e o t á z k u , jak k t a k o v é m u m a s o v é m u selhání m o h l o d o j í t . O d s u z u j e a p o h r d á , n e s n a ž í se p o c h o p i t a vysvětlit b u d o u c í m , aby se v y v a r o v a l i o p a k o v á n í . A b y c h o m v š a k n e p o d l e h l i iluzi, že t o v š e c h n o b y l o šílenství, že v ě t š i n a české l i t e r a t u r y se v ě d o m ě d a la d o s l u ž e b zla, m u s í m e se p o v y s v ě t l e n í p t á t . M y s l í m , že z d e je z a p o t ř e b í v š i m n o u t si s u g e s t i v n í h o ú č i n k u m a r x i s t i c k é , s t a l i n s k y j e š t ě z d e f o r m o v a n é d o k t r í n y na levicové i n t e l e k t u á ly. N e n í p ř e c e n á h o d a , že h a n e b n é , p ř i s l u h o v a č s k é „ č e c h á č k o v s t v í " ,
Paměti
jako
memento
203
p o j e m , k t e r ý m V . Č e r n ý hýří, v ů b e c n e b y l o j e n č e s k o u s p e c i a l i t o u , vys k y t o v a l o se i v z a h r a n i č í — a v y s k y t u j e se d o d n e s — a z e j m é n a v e F r a n c i i se, j a k z n á m o , našli lidé, o c h o t n í p ř i n e j m e n š í m m l č e t o s m r t i s v ý c h p ř á t e l (P. E l u a r d ) a n e p o z a s t a v o v a t se n a d „ z r a d a m i " k a m a r á d ů ( Z . K a l a n d r y n a p ř . ) . T y t o lidi s p o j u j e m y s t i c k á víra v e v y k u p i t e l s k o u sílu jejich d o k t r í n y a v e j m é n u její č i s t o t y o d s u z u j í , v y l u č u j í a u p a l u j í v š e c h n o jiné a v š e c h n y , k d o r u š í j e j i c h ideál. N a v y s v ě t l e n í z r ů d n o s t í o n é d o b y n e b u d e s n a d o d věci o c i t o v a t z k n i h y e s e j ů z n á m é h o e t n o loga K o n r a d a L o r e n z e O s m smrtelných hříchů civilizovaného člověka: „ N ě c o , c o n e n í n e ž n e p o t v r z e n o u v ě d e c k o u h y p o t é z o u . . . s n a d n o zap u s t í k o ř e n y j a k o č l á n e k víry, o v l i v ň u j í c í n e j e n v ě d e c k é n á z o r y , n ý b r ž i veřejné mínění... L i d é začínají b o j o v a t za svoje d o k t r i n á ř s k é přesvědčení s v e h e m e n c í , j a k á b y b y l a o d ů v o d n ě n á jen v p ř í p a d ě o b r a n y d o bře prověřené m o u d r o s t i a vědění staré kultury. K d o k o l i , k d o není s n o v ý m n á z o r e m k o n f o r m n í , j e o z n a č o v á n z a o d p a d l í k a , je p o m l o u v á n a p o k u d m o ž n o d i s k r i m i n o v á n . S t á v á se t e r č e m v y s o c e s p e c i a l i z o v a n é ,davové' reakce sociální nenávisti. T a k o v á d o k t r í n a , povýšená na roveň všeobjímajícímu náboženství, poskytuje svým stoupenc ů m subjektivní u s p o k o j e n í ,zaručeného vědění', které m á p e č e ť z j e v e n i . V š e c h n a f a k t a , k t e r á jí o d p o r u j í , j s o u p o p ř e n a , i g n o r o v á n a či nejčastěji p o t l a č e n a . . . " Zdůrazňuji, že autor nemluví v t o m t o případě o m a r x i s m u , ale o b e c n ě . A na t u t o p o p s a n o u situaci navazuje další p o z o r o v á n í z téže knihy: „ K t e r á k o l i j a s n ě d i f e r e n c o v a n á k u l t u r n í s k u p i n a m á s k l o n se p o v a ž o v a t z a o d d ě l e n ý d r u h , n e b o ť n e a k c e p t u j e členy j i n ý c h s r o v n a t e l n ý c h j e d n o t e k za r o v n o c e n n é . V m n o h a d o m o r o d ý c h j a z y c í c h v ý r a z p r o s v ů j v l a s t n í k m e n z n í p r o s t ě , č l o v ě k ' ( m e n ) . Z a b í t člena s o u s e d n í h o k m e n e tedy neznamená skutečnou vraždu... Nepřátele... m ů ž e m e beztrestně z a b í t , n e b o ť p o c i ť u j e m e , ž e t o v l a s t n ě n e j s o u lidé. P o d p o r o v á n í t o h o to postoje patří s a m o z ř e j m ě mezi osvědčené techniky všech podněcovatelů války..." C o ž p a k n e b y l a v t ě c h l e t e c h u n á s a t m o s f é r a o b č a n s k é v á l k y se vším všudy, s r o d m ý c h á v a n o u třídní nenávistí až za hrob? V. Č e r n ý se n a n ě k o l i k a m í s t e c h v y z n á v á , ž e není s c h o p e n n e n á v i s t i , ž e si v š a k v y h r a ž u j e p o h r d á n í . N e n á v i s t z b a v u j e lidi v s k u t k u s o u d n o s t i d o t é m í r y , ž e p o č a s e s a m i n e d o k á ž í ani u v ě ř i t , j a k se m o h l i u r č i t ý c h č i n ů v ů b e c d o p u s t i t . A v š a k v a t m o s f é ř e d a v o v é ( t ř í d n í ) n e n á v i s t i se v y t v á ř í inkviziční mentalita s h r o z b a m i represí zcela zákonitě a m a s o v ě se objevují noví Galileo Galileové, kteří v zájmu přežití odvolávají svá učení, jakmile z a h l é d n o u „ m u č í c í n á s t r o j e " , jak t o u nás udělali tehdy ,J. M u k a ř o v s k ý , B . H a v r á n e k aj. V . Č e r n ý n i k d y n e p o d l e h l s v ů d n é m u triku smlouvy s ďáblem a má tedy právo pohrdat. Galileové jsou s m u t n ý m j e v e m l i d s k é k u l t u r y , ale žel n e v y h y n o u j e š t ě d l o u h o , p r o -
204
Milan
Jungmann
t o ž e d u c h o v n í s v o b o d a je stále v z á c n ý s t a t e k . J a k m d e je věda, u m ě n í a k u l t u r a v ů b e c v y d á n a v š a n c jiným s o u d ů m n e ž veřejné kritice roz u m u , je v n e b e z p e č í víc n e ž jen c h a r a k t e r j e d n o t l i v é h o intelektuála. Pak si i geniální vědec, j a k ý m byl např. s o v ě t s k ý f y z i k L . D . L a n d a u , vytvoří ž i v o t n í k r é d o z p a r a d o x u „je lip b ý t p ě t m i n u t z b a b ě l c e m n e ž celý ž i v o t m r t v o l o u " — a není t o jen d ů s l e d e k j e h o c h a r a k t e r o v é l a x n o s t i či z b a b ě l o s t i (viz. E . I . A n d r o n i k a š v i l i , V z p o m í n k y na k a p a l n é hélium). T u u ž je z ř e j m é , že selhání se n e t ý k á jen j e d n o t l i v c e , ale celého s p o l e č e n s t v í , a n e z a c h r á n í je s e b e s t a t e č n ě j š í čin — ten se v š a k m ů ž e stát o n o u „ d r a č í s e t b o u " , o níž V . Č e r n ý mluví v s o u v i s l o s t i se s v o u tehdejší činností. Z p u s t o š e n í k u l t u r y , k n ě m u ž d o š l o p o r. 1948, z p ř e t r h á n í p o u t k u r č i t ý m t r a d i c í m , j í m ž v z a l a z a své s o u d r ž n o s t celku, n e b y l o n i k d y zcela p ř e k o n á n o a p r o j e v u j e se d o d n e s n a p ř . i ve š k o l s t v í , kde z á s a d y Z d . N e j e d l é h o ( Č e r n ý m t a k d r t i v ě o d s o u z e n é ) z a h á j i l y p e r m a n e n t n í a nekončící r e f o r m y , z nichž k a ž d á další je horší p ř e d e š l é a j e š t ě víc r o z r u š u j e h u m a n i t n í cíle v ý u k y a v ý c h o v y . N o v é p o g r o m i s t i c k é t a ž e n í p o r. 1968 jen p r o h l o u b i l o z t r á t y u ž t e h d y n a p á c h a n é . P r o t o t a k y j s o u tak f a r i z e j s k é n á ř k y n a d v a n d a l i s m e m a n e k u l t u r n o s t í m l a d ý c h lidí, v ž d y ť duch n á s i l n é h o v y h l a z o v á n í h o d n o t n á r o d n í k u l t u r y a p o h r d á n í v š í m „ ; i n ý m " ovládl m y s l p r á v ě těch, k d o n a d v a n d a l i s m e m t a k naříkají. T a j e m n é j s o u však c e s t y t o h o t o d u c h a násilnictví. J a k v í m e , rozvrátil talenty ne právě n e j m e n š í : jedni u m ě l e c k y ochabli ( Ř e z á č , P u j m a n o v á ) , jiní zcela ochrnuli ( G l a z a r o v á ) . J e v š a k udivující, že V . Č e r n ý c h á p e s e b e v r a ž d u K . B i e b l a j a k o o b ě ť d o b y , nikoli j a k o z á k e ř ný vliv t o h o t o d u c h a ničivosti — v ž d y ť sbírka B e z o b a v m ů ž e s l o u ž i t za školní p ř í k l a d p o e z i e živené i d e o l o g i í s t a l i n i s m u ; z a t o v š a k zironiz u j e několik b á s n i č e k , v nichž jí p o d l e h l Fr. H a l a s , ačkoli celek halas o v s k é p o e z i e s ní byl v z á s a d n í m r o z p o r u , j a k n e o m y l n ě r o z p o z n a l L. Štoll. Právě n a d n ě k t e r ý m i p o d o b n ý m i n e s r o v n a l o s t m i s o u d ů V. Č e r n é h o si k r i t i c k ý č t e n á ř u v ě d o m u j e m e z e j e h o m e t o d y . N á r o d n í h r d o s t se leckde n e b e z p e č n ě začíná p o d o b a t n a c i o n a l i s m u a m r a v n í r i g o r ó z n o s t se zvrací v m o r a l i s m u s . A ten ve své s t a t i č n o s t i není s t o p o s t i h n o u t s k u t e č n o s t v její p l n o s t i a p o h y b u a z a h l é d n o u t síly, z n i c h ž vychází m o ž n o s t p ř e k o n á n í s t a g n a c e či krize. A u t o r P a m ě t í je n ě k d e d o v e d e n s v o u d ů s l e d n o s t í v m o r a l i s t n í m chápání lidí a u d á l o s t í až ke k r a j n o s t e m , k d e u ž n e r o z p o z n á , že se d o p o u š t í c h y b y , k t e r o u j i n d e o d s u z u j e . O p r á v n ě n ě o d m í t á u z n a t k o l e k t i v n í vinu N ě m c ů z a v á l k u a n a c i s m u s , ale s n a d n o p ř i ř k n e k o l e k t i v n í vinu z a z v r á c e n o s t i 50. let (při ú v a h á c h o ú l o z e R . S l á n s k é h o ) Ž i d ů m , f o r m u l u j e t o t a k , že n e j s m e m y jim, ale oni n á m d l u ž n í k y . O n , k t e r ý je hrdý na přátelství s E . H o s t o v s k ý m a j e m u ž n i k d o n e u p ř e zásluhy o d í l o J . O r t e n a , d á v á
Paměti
jako
memento
205
u každého českého Žida d o závorky jeho původní německé jméno, jak t o s o b l i b o u dělá k a ž d ý a n t i s e m i t a . A c o je j e š t ě z á v a ž n ě j š í : Č e r n é h o m e t o d a m u ani n e u m o ž ň u j e odlišit m e z i t ě m i , k d o j a k s i k o n s t i t u t i v n ě byli a t e d y n a v ž d y z ů s t a n o u stalinisty, a t ě m i , k d o s u g e s c i t é t o d o k t r í n y p ř e k o n a l i v p r a x i , c e l o u další č i n n o s t í ve v ě d ě či u m ě n í . Č e r n ý n e m á s m y s l p r o v y s l e d o v á n í p r o c e s u , j e n ž v e d l k „ o s v í c e n ě j š í m " 60. l e t ů m ; z á v ě r e č n o u k a p i t o l u j a k o b y p s a l n ě k d o jiný, je s t r o z e k r o n i k á ř s k á , p o p i s n á a t a k ř k a n e o s o b n í , lišíc se tím z á s a d n ě o d p ř e d e š l ý c h . N a p r o s t á n e s c h o p n o s t p o k o r y , v l a s t n í o v š e m j e h o i n d i v i d u a l i s t i c k é m u k r i t i c k é m u t y p u , h o v e d e k j a k é s i udivující s t a r o z á k o n n í n e s m i ř i t e l n o s t i a t v r d o š í j n o s t i , j e ž nejen n e o d p o u š t í , ale n e d o v o l í m u ani t e ď v i d ě t v ě d e c k é v ý k o n y p r o t i v n í k a o b j e k t i v n ě j i , k d y ž u ž se dnes u z n á v a j í v š e o b e c n ě , j a k o t o m u je v p ř í p a d ě s t r u k t u r a l i s m u J . M u k a ř o v s k é h o . P o n ě k u d m é n ě k ř i k l a v é je t o u R . G r e b e n í č k o v é , k t e r o u V . Č e r n ý d e g r a d u j e na v ě d e c k y b e z m o c n o u m o d r o u p u n č o c h u , ačkoli o n a se m e z i t í m stala vynikající g e r m a n i s t k o u a z n a l k y n í č e s k é h o r o m a n t i s m u . P o v ě s t n ý je p a k Č e r n é h o o d p o r vůči H a š k o v u D o b r é m u v o j á k u Š v e j k o v i , n á z o r n ý p ř í k l a d t o h o , jak m o r a l i s m u s není s t o r o z p o z n a t určité h o d n o t o v é protiklady. J s o u v P a m ě t e c h p r o b l é m y , j e ž b y si z a s l o u ž i l y speciální z a m y š l e n í , např. p o j e m s o c i a l i s m u , k t e r ý Č e r n ý nijak n e s p e c i f i k u j e , leda t í m , ž e „není m a r x i s t i c k ý " . P o n ě k u d n e u v ě ř i t e l n ě zní, k d y ž p r o h l a š u j e , že se n e b o j í ani krve na r u k o u , n e b o ť se p o v a ž u j e za r e v o l u c i o n á ř e , a p o d . A l e t í m a m n o h ý m d a l š í m se b u d o u j i s t ě z a b ý v a t j e š t ě další kritici j e h o díla.
L e c k d o m ů ž e p o p í r a t , že je V . Č e r n ý v e l k ý u m ě l e c k ý kritik, leck d o může odmítat jeho individualistickou vědeckou metodu, leckdo m u může vytýkat neskromnost, namyšlenost, sršatost, nesnášenlivost a t d . , ale j e d n o m u n e u p ř e m e n i k d o : že za n e j t ě ž š í c h p o d m í n e k , šikan o v á n a z o s t o u z e n , z a c h o v a l si n e d o t č e n u s v o u v ě d e c k o u h r d o s t a lids k o u i n t e g r i t u , že n i k d y a v n i č e m n e o d p a d l o d s v é h o z á k l a d n í h o přesvědčení o nezbytnosti mravního principu a demokratické tradice naší k u l t u r y j a k o s o u č á s t i e v r o p s k é h o v ý v o j e , že v ž d y d o v o z o v a l , že b e z t ě c h t o d v o u živlů se z p o l i t i c k é h o n á r o d a s u r č i t ý m m r a v n í m p o s l á n í m v d ě j i n á c h s t a n e p o u h á m a s a v ý r o b c ů ocele a obilí, n e s c h o p ná n é s t svůj ú d ě l . T o je Č e r n é h o z á s l u h a , jí z a u j í m á v našich d u c h o v n í c h d ě j i n á c h j e d i n e č n é m í s t o a je jejich v e l k o u o s o b n o s t í . S á m za sebe, jsa j e d n í m z těch, k d o p o c h o p i l až p o letech b l u d n o s t „ u h l í ř s k é v í r y " , z j e d n o d u š u j í c í n e p ř í p u s t n ě s l o ž i t é vlnění h i s t o r i e a ochuzující lehkovážně národní kulturu o vyloučené hodnoty „cizoro-
206
Milan
Jungmann
dého" původu, vzdávám tomuto muži úctu především za jeho celoživotní statečnost a jasné zření k základnímu zákonu tvorby, jenž zní, že tvorba má být zdokonalováním lidskosti. Černého Paměti IV. jsou mementem, varováním, že demokratickou „kulturu lze sfouknout jako svíčku" (K. Lorenz) — a zbude na ni jen vzpomínka. Ale život oponuje takovému pesimismu: touha po duchovní svobodě je nezničitelná a sebezáchovné síly v národě se po čase vždy podivuhodným způsobem znovu prosadí novou tvorbou s překvapivě novými kvalitami. V. Černý, znalec baroka, to jistě velmi dobře ví. Tento novozákonní tón naděje však už v závěru jeho Pamětí nezazněl a snad ani zaznít nemohl. Důrazněji ho nasadit je úkolem dalších generací.
Jifí Gruša
Poraženi společně... Narodil jsem se v Čechách na sklonku starého míru. Byl už skomíravý... sotva jsem začal pozorovat svět, jako by ho nikdy ani nebylo. Kolem našeho domu na kraji města pochodovaly řady Hitlerjugend — sevřené a přísné, cizí. Říkalo se mi, že je to německý zvyk, ba vlastnost tak chodit; napodobil jsem to — a všichni se tomu smáli. Tosevi tajně, byla přece válka, měli jsme v ní být poraženi. Ba dávno už jsme poraženi byli, takže jsme čekali na vítězství jiných. Za kopcem, kousek od nás, ležela obec Zboží. Rennzáhn. Když jsem se narodil, zřídili tam hranici... byla tedy stará jako já. Mohl jsem — spolu s kamarády — až k ní. Nahoru na kopec, k domku se závorou. Za okýnkem vysedával jeden Rennzahňák, uměl česky, byl na nás hodný, ale podlézt nás nenechal. Potom se z těch, co nás porazili, a jak nám to naše čekání vycházelo, stávali lidé s plachýma očima. Ke klukům od H J přibyli jiní, chodili v houfu — a byli rádi, že našemu městu hrozí míň náletů. A taky jedna celá armáda jela kolem. Odjížděla vlastně. J á stál v předzahrádce a vyplazoval na ni jazyk. Mohli mě zastřelit, ale jeli dál. Jeden z česna na tanku si na mě dokonce namířil... ale pak, zdá se, mé vlastenectví — uznal. Když se usadil prach, běžel jsem spolu s ostatními dětmi do Rennzáhn-Zboží, podívat se, je-li tam co, zdali tam svět vůbec pokračuje. Byli jsme zklamáni. Všechno navlas stejné jak u nás, jen ověšené bílými prapory. Z domů nikdo nevycházel. Měli strach i z dětí. Byli poraženi, avšak narozdíl od nás, nezdálo se, že by směli čekat na jiná vítězství. Ostatně bylo dovoleno, chytit si některého z nich a pod nějakou záminkou si ho zastřelit. Kolem našeho domu vedli ti, co už unesli pánskou pušku, některé z tamtěch a z blízké Vyšší dívčí bylo slyšet výstřely. Pamatuji se, že ty výstřely přece jen jakoby znejišťovaly — ačkoli jeden bodrý muž z oné jiné armády, která taky přefrnčela kolem našeho domu, pravil na hlavním náměstí k shromážděným lidem, že je to první den nové svobody. Velmi jsme se radovali, sláva nepřestala, ani když den nato před nádražím řečníkovi vojáci zastřelili našeho člověka. Byl to řidič autobusu a odmítl je svést s poukazem že jeho autobus je městská linka. Tím se stal podezřelý, měli ho za Němce — pořádného člověka. Ale z Rennzáhn bylo Zboží. Hranice zmizela a za ní i Zbožáci —
208
Jiří
Gruía
Rennzáhňané. Za to, že ji vytyčili, říkalo se nám dětem. Věřily jsme tomu, ačkoli by se bývalo dalo už i v našem věku přijít na to, že u takového vytyčování přinejmenším nemohli být kluci Zbožáci. Nikdo si vsak tuto otázku nekladl. Ne, počkat — jeden z nás to učinil, od něho ji znám, ale rozbili mu... já viděl jen okna. Taková otázka se zdála zcela nepatřičná. Nedůležitá. Mnohem důležitější nám připadalo to za kopcem. A ovšem i náš cíl, jak se říkalo: svět konečně bez útlaku a strachu. Jak se shodoval s Vyšší dívčí, nebylo sice jasné, ale kdo by nechtěl žít beze strachu a neutlačován! Zvlášť má-li vedle sebe a hlavně za sebou živé vítěze, kteří se tak rádi koukají, jak jde věc od ruky. O, byla to velkolepá lest, věděli, že takto se s nimi spojujeme jako s komplici, neboli — tak se to nazývá: bratrsky — na věčné časy. T i vítězové věděli, že v Čechách ubyde i nás, prostě že ubyde Čech... které pak bude snáze přimět nejprve k poddajnosti a posléze k podanství. Tvrdili nám už právě ústy svých domorodých překladatelů, že je to vlastně ta svoboda a že se tu odehrává historický proces, v němž budou konečně... s konečnou platností vyřešeny všechny dosud nevyřešené otázky. A také, že bude dosaženo spravedlnosti společně a pro všechny. T o t i ž skoro pro všechny, až na ty, kteří představovali dosavadní nespravedlnost, neboť — a to je logické — tvůrcové jakékoli nespravedlnosti se nemohou tvorby nového světa účastnit. Naložili jsme s nimi jako s obyvateli Zboží. Mnozí byli pobiti a statisíce jsme jich vyhnali. Čím více jsme se však blížili novému světu, tím více jsme se ocitali v kolonách mašírujících velmi urovnaným krokem. Náhle jsem se přistihl, že pochoduji v úplně stejném útvaru jako tenkrát němečtí kluci, ale že není dovoleno se této Gottwaldjugend („my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova") smát, ba že se nebezpečně zmenšil počet těch, před nimiž jsem mohl předvést svůj parodistický parádešrit. Potom mě poslali obdělávat pole. Ukázalo se, že v novém světě pořád něco leží ladem a že to lado vlastně nikdo nemá rád. Skoro jako by se ho každý štítil. Proto jsme byli pod různými záminkami nuceni — ať už za odměnu nebo za trest — na ladu pracovat. Leč běda těm, kterým by z jejich zorného úhlu nový svět s ladem splynul! J á svůj kus dostal v obci Pomezí. Odměnou. Protože mi dovolili studovat, přikázali mi pole obzvláště zpustlé, v zpustlém kraji na samé mezi nového světa. Příkaz zněl na šest neděl. Nikoho nenapadlo, že na vzdělání lada potřebujete šest pokolení. Nikoho nenapadlo, že šťourat se v ladu jen tak — lado spíš povzbudí. Ostatně, když nás nikdo nehlídal, hned jsme se — jako všichni nucení pracanti — věnovali něčemu jinému. J á například v jednom vytlučeném domě našel pár zežloutlých obálek s adresou „Můhlbach"..., nikoli „Grenzdorf",
Poraženi
společně
209
jak jsem si původně myslel ve svém zpětném a chabém překladu... nýbrž Mlýnská. Mělo mě to hned trknout, už podle trosek starého mlýna. Pohnutka k hlodavé myšlence o čase, kdy pro jméno lidského sídla bylo vybráno něco tak užitečného jako je mlýn. T o se ví, i mez... ano: hranice byla viditelná. Ba lépe — nepřehlédnutelná, přebíjela svou křiklavou přítomností úplně všecko. Táhla se přes protější kopec v noci osvícena a jinak obehnaná ostnatým drátem tábora... inu míru, neboť tak se náš tábor jmenoval — ba jmenuje se dosud. Ani mě nenapadlo ze zvědavosti a z legrace se pokusit podplížit nějakou závoru. Raději jsem — pokud to jen šlo — propadal hlodavým myšlenkám. Vsi se tu rozpadaly v jakousi archeologickou suť. První neděli jsme se spolu s dvěma přáteli vydali opačným směrem — pryč od té hranice pustými dvory a obcemi, až jsme konečně prošli malým lesem a stanuli před budovou barokního kostelíka vprostřed paseky. Byl už jen ruina, vyvrácená vrata, okno za oltářem vybité, stmívalo se, slunce za tím oknem stálo vlastně uvnitř chrámu. Když jsme vešli dovnitř, zvedly se ve věži kavky, kroužily okolo a „kjákaly" svými hrubými hlasy. N a opěradle kazatelny, k níž nevedly schody, se v tom večerním větru a slunci míhala dosud uchovaná krajka. Bylo to tísnivé a zároveň překvapující, probudivé. Jasně jsme cítili vzkaz toho místa — vzkaz nám. N e b o ť toto tu nebylo jenom „ p o Němcích", ale taky jakoby už i „po nás". J a k o by se tu konala — chcete-li — jakási archeologie budoucnosti. Zde se na chvíli nezašminkován objevil budoucí svět, svět-lado, svět míru — v táboře, svět vyklizitelnosti čehokoli... Tento nám zachráněný svět. Zde však také bylo patrné, že není vlastně nic důležitějšího, než zachránit před ním sebe, je-li to ještě vůbec možné. Byl jsem v Čechách při tom, když se tam tahle myšlenka ukořeňovala, slibuji si od ní mnoho, i když mě odtamtud nakonec vyhnala. Jsem možná zatvrzelý, ale pánbůhví, že to není zatvrzelost světazáchovy, ale postaru — chcete-li — dušezáchovná zatvrzelost. Stalo se mi: sledoval jsem nedávnou německou povolební TV-diskusi, když vtom hlavní mluvčí další barevné strany evropských dějin zcela vážně řekl, v despektním komentáři politického malohemžení svých konkurentů, že ho nezajímají jejich maličké, sobecké cíle, protože, no inu... protože je potřeba „zachránit svět"! Uhranutě jsem se zaposlouchal a zadíval. Byl to nadějný, inteligentní muž, několikrát opakoval gesto pravého proroka. Nebylo to nesympatické, už proto, že ti ostatní tři se chovali jako staří polochromí vlci, na které je smečka zrovna příliš rychlá. Ale ta dědičná věta padla — a moje zatvrzelost — nemohl jsem si pomoci — tu byla znova. Zas jeden dospělý člověk — neotřesenec! Pozor, to neříkám ve zlém, míním tím tu podivuhodnou neotřesitelnost majitelů klíčů, jimiž
210
Jifí
Gruia
se údajně odemyká příští a lepší svět. Tedy: zase jeden, který si doopravdy myslí, že politika je prostorem Spásy a nikoli bludištěm usmolených slibů za sliby, nikoli oním lesnatým terénem, kde se přímo mají šourat staří kulhaví vlci daleko nejčastěji za svými — příliš rychlými — smečkami. N e , nezkouším polemiku. U ž dávno ne. V t o m t o světě plném neotřesitelných lidí hledám otřesené. Hledám ty, kteří nahlédli nebo prožili jeho bezdomoví, aniž ho zaměňují s ideologickým sirotčincem, kde věru rovněž jednomu nelehko. N e zachránce světa, nýbrž svědky jeho vyvratitelnosti. Ostatně nejspíš už jenom odtud může být tiše odkázáno na jednu starou — „ekologickou" hypotézu. Pracovalo se s ní celá staletí. Předpokládalo se v ní, že svět už zachráněn byl, avšak věřilo se zároveň — jaký paradox! — že ho zachránit nelze, p r o t o ž e je konečný. Ba, přímo se žilo, jako kdyby mohl být konečný každou chvíli našich životů. Jenže — a komicky — dokud se pole politiky vymezovalo pouze polaritou t o h o t o paradoxu, svět, tak nezachranitelný, trval. O d té doby, co jsme si usmysleli, že je ho třeba zachránit, nedá se v něm už pomalu bydlet — a brzy u ž b u d o u všichni odněkud vyhnáni. T o je snad důvod, proč jsem nervózní i při dobře míněných a letm o prohozených slovech nadějného TV-muže. Proto také nejspíš tohle mé věčné nutkání zde — kterým si ostatně všecko kazím — alespoň polohlasem poznamenat: ne tento svět, pánové, nýbrž onen, daleko spiše onen je potřeba zachraňovat. J e h o vědomí v nás, neboť to my vyvracíme své zdebytí skrze tu troufalou jistotu o jeho trvalé vylepšitelnosti. N e spolčování neotřesitelných, společenství otřesených mě zajímá. (Tak o nich mluvil Patočka.) T o oni ještě... ještě — snad — mohou vzdorovat uskutečňovatelům neskutečna, uskutečňovatelům čehokoli, těm, pro něž jsoucno u ž není stvořené, nýbrž a právě jen jsoucí... a tedy dobré a důvodné pouze, může-li být negováno a povýšeno na příští a lepší. J a k o by skutečnost směla být dobrá a důvodná jen, upíná-li se k nějaké tezi. Proto dnes mluvím k vám někdejším spolu-Rennzáhňanům a v řeči obyvatelů Rennzáhn, já, pro jehož lepší příští jste byli vyklizeni z Čech: ó, nemylme se, v oné válce — dosud největší, jaká se kdy proti stvořenému jsoucnu vedla, jsme byli poraženi společně. Ba česká porážka — oč zpočátku nenápadnější — se ještě protahuje. T e z e se stala skutečností, definitivně prokazujíc, že člověk je věru s to uskutečnit každou p i t o m o s t : hybris, pyšné domnění, že v nějakém příště zachráněném světě by nás tenkterý ismus mohl zbavit legitimního rizika našich životů, aniž by přitom naše životy zbavil legitimity. Že by nám mohl zabezpečit (ano, zachraňovatelé vůbec nejraději hovoří o péči, již na sebe za nás vezmou) trvalý mír, spoustu
Poraženi
společné
211
zábavné práce a svět jako klícku, krásnej svět; zkrátka že by nás některý ismus-stát navždycky zbavil útlaku všeho druhu. T a t o hybris pracuje proti obyvatelnosti světa. Vyhání z domovů i z dějin, nastoluje bezdomoví i bezčasí. Otřesení o tom vědí. Proto jsou nepříjemní. Proto se od nich žádá, aby plánovatelům neriskantního lidství a totálního štěstí nepřekáželi. Ale je těžké nevadit, jste-li tak trochu pamětí. Zakopává se o vás, i když uhýbáte. Ovšemže, vyčuhovat není slast, ale jedna zkušenost otřesených spočívá přece v tom, že být takto vystaven, znamená vlastně být. Vyhnaní Němci a vyhánění Čechové tu mají — aspoň v mých očích — k vyčnívání specifické místo. T o oni přece nejintenzivněji zakusili rozklad obyvatelného světa jako právě pád utopií. Těch sociálních zvláště. T o by je vlastně uzpůsobovalo k velmi nemilitantnímu a přitom zcela rozhodnému stanovisku vůči utopiím současným, to by jim mohlo propůjčit i jazyk, jímž by se v současných nadšencích alespoň částečně dala probudit jakási skepse. Němci a Češi, říkám, protože vím, že cosi takového je u ž i z české strany možné. T a m v Čechách se obecně, byť pomalu, ví, že bezdomoví a bezčasí jsou nakažlivé. Že křivdy nerozplozují pouze ukřivděné, nýbrž především křivditele. J s o u tedy Češi ve svém křivditelství konečně nesví. Ale připravují se vydávat — společně s vámi — svědectví, kudy a jak z tohoto začarovaného kruhu evropského utopismu. V Čechách se začíná vědět, že nevybředl nikdo, aniž by odpustil — a především, aniž by mu bylo odpuštěno. Prosím vás o pozornost k tomuto zrání. (Řeč k účastníkům semináře o česko-slovensko-némeckých vztazích, pořádaného Ackermann-Gemeinde ve Stuttgartu ve dnech 13. až 15. července 1984.)
Alain
Besançon
Orwell a naše doba* Orwell se pomalu stává nejdůležitějším z tvůrců anglické literatury dvacátého století. U ž teď je nejoblíbenějším — nebo bychom snad mohli říct přímo nejmilovanějším autorem? V komunistických zemích se dokonce jeho knihy horlivě a s láskou ručně opisují. Vlastnit jeho knihu znamená v S S S R vystavovat se nebezpečí těžkého trestu. Podstupovat takové riziko pro knížku — existuje snad nějaké ctihodnější měřítko slávy? N a Západě však Orwellův posmrtný úspěch také rok od roku roste. Kdysi byl považován za okrajového autora, posedlého temnými vizemi, které nemají žádný vztah ke skutečnosti. Změnila se snad ona skutečnost? Předtuchy, které nás dnes pronásledují, však vedou zpět především k autorovi románu 1984. Letopočet 1984 zní jako umíráček; zdá se, že zvěstuje katastrofu kosmických rozměrů. K d o vlastně dal tomuto spisovateli právo vytyčovat hranice dějin Vesmíru a dávat si schůzku s dějinnými hrůzami lidstva? Připadá mi, že dnešní Orwellova sláva vyplývá ze dvou okolností. První z nich je náklonnost, kterou vzbuzoval v lidech u ž za svého života. Druhou jsou pak odhalení, ke kterým docházel — ke konci stále jasnozřivěji — a která možná uspíšila i jeho smrt: totiž odhalení zla, jež ohrožuje celé lidstvo. Claudel kdysi prohlásil, že čisté, vznešené a nesobecké duše je možné najít mezi vědci a hudebníky, ale nikdy ne mezi spisovateli. Literární historie a kolegové — je vysoce nepravděpodobné, že by ze seznamu vyloučil i sám sebe — poskytovali Claudelovi pohled na galérii malicherných chvastounů, citlivůstkářských darebáků a závistivých skrblíků. Orwell však byl výjimkou. Z jeho života i díla dýchá počestnost, jednoduchost a smysl pro pravdu, z nichž se dohromady s naprostou neokázalostí skládá orwellovské pojetí mravnosti. Sám byl mravný a přál si, aby se i jeho spoluobčané chovali slušně a mravně. Nevyžadoval od nich žádné mimořádné oběti, nestylizoval se do role filantropa, nezneužíval výrazu „láska k bližnímu"; tvrdošíjně však trval na tom, že člověk ve své konkrétní situaci musí mít i konkrétní práva — že se má těšit přiměřenému pohodlí a vzdělání, přiměřené hygieně a důstojnosti. * S u r v e y , i. 1. toi.
28, 1984.
Orivell
a naše
doba
213
I d e a m r a v n o s t i není r e v o l u č n í , n e b o ť není n e o m e z e n á , ani eschatologická. Z d e j s m e daleko o d M a r x o v ý c h p r o m é t h e o v s k ý c h snů, o d šílených p r o j e k t ů „ p r o m ě n y č l o v ě k a " , a o d T r o c k é h o h l o u b á n í o p r ů měrném komunistickém člověku, který předčí „Michelangela a G o e t h a " . J d e z c e l a p r o s t ě o s p r a v e d l i v o u s p o l e č n o s t , z a l o ž e n o u na p ř i r o z e n é spravedlnosti podle klasického práva, jež dává k a ž d é m u c o m u patří, n i k o m u n e u b l i ž u j e a s k ý t á m o ž n o s t č e s t n é h o ž i v o t a . N e n í t o ani idea a u t o r i t á ř s k á , p r o t o ž e si n e d ě l á n á r o k na k o n t r o l u č l o v ě k a , a t í m m é n ě na z a s a h o v á n í d o l i d s k ý c h ž i v o t ů . V t o m t o o h l e d u byl O r w e l l s k r z n a s k r z A n g l i č a n : měl v e l i c e p ř e s n ý s m y s l p r o n e z á v i s l o s t , j e ž m u s í b ý t p o s k y t n u t a jednotlivci — p r o hradbu, která musí chránit jeho d o m o v , zvyky a s o u k r o m é radosti. První p o v i n n o s t í socialismu bylo podle O r w e l l a n e c h a t o b č a n a na p o k o j i , d o v o l i t m u , a b y žil j a k se m u líbí — nikoli v otroctví t ě ž k é a nezdravé práce. M r a v n o s t , slušnost jsou ú z c e s p o j e n y se s o u k r o m í m ; n e j d e t u t e d y ani o i d e u liberální. J d e o d e m o k r a t i c k o u ideu, která nesnáší s n o b i s m u s , o p o v r h o v á n í druhými, ani r o z d í l y v p o s t a v e n í j e d n o t l i v ý c h s p o l e č e n s k ý c h v r s t e v a o n y m a l é bariéry — t ě ž k o p ř e k o n a t e l n é — k t e r é r o z d ě l o v a l y s p o l e č n o s t O r wellovy d o b y v k a ž d é m směru. Anglie byla nepochybně svobodnější a m é n ě d e m o k r a t i c k á (v t o c q u e v i l l o v s k é m s l o v a s m y s l u ) n e ž F r a n c i e . O r w e l l si cenil s v o b o d y a m i l o v a l d e m o k r a c i i , m o ž n á a ž p ř e h n a n ě . I t a l s k ý f i l o z o f V i t t o r i o M a t h i e u t r e f n ě r o z l i š o v a l m e z i r e b e l e m a rev o l u c i o n á ř e m . R e b e l horlí n a d n e s p r a v e d l n o s t í a p o k o u š í se n á s i l n ý m i p r o s t ř e d k y docílit s p r a v e d l n o s t i . C h á p e v š a k s p r a v e d l n o s t v o b v y k l é m smyslu, a p o jejím naplnění s revoltou končí. Pro revolucionáře však n e s p r a v e d l n o s t není z á l e ž i t o s t í s v o b o d n ý c h lidí, k t e ř í o d p o v í d a j í z a své činy. J e t o s t r u k t u r á l n í v a d a s v ě t a — z l o v o l n ý s k l o n části s p o l e č n o s t i . Z m ě n o u světa, z m ě n o u společnosti revolucionář potlačuje nespravedln o s t , ale s o u č a s n ě činí z b y t e č n o u s a m u s p r a v e d l n o s t , n e b o ť si je neo s o b n ě jist a u t o m a t i c k ý m m e c h a n i s m e m dokonalé společnosti. Orwell není r e v o l u c i o n á ř . J e v š a k r y z í m p ř í k l a d e m r e b e l a o d m í t a j í c í h o se s m í ř i t s n e s p r a v e d l n o s t m i , k t e r é vidí k o l e m sebe. B o u ř í se — a ž k s m r t i vášnivě — proti absolutní nespravedlnosti m o d e r n í h o revolucináře, jenž o d m í t á ( n e b o chce z r u š i t ) s á m r o z d í l m e z i s p r a v e d l i v ý m a n e s p r a vedlivým. M r a v n ý a s l u š n ý rebel n e s e d í n e č i n n ě d o m a . A n g a ž u j e se o s o b n ě . P r o t o ž e o d m í t a l k o l o n i a l i s m u s , O r w e l l se v z d a l s v é h o z a m ě s t n á n í . P r o t o ž e n e n á v i d ě l b í d u , sdílel v Paříži a v L o n d ý n ě ž i v o t s c h u d i n o u . K d y ž se z h r o z i l n a d o d p o r n ý m i ž i v o t n í m i p o d m í n k a m i , v n i c h ž žili angličtí dělníci v d o b ě V e l k é k r i z e , p ř e s t ě h o v a l se d o jejich d o m o v ů , fáral s nim i d o d o l ů — a nechal t a m i část s v é h o z d r a v í . K d y ž v y p u k l a š p a n ě l s k á o b č a n s k á v á l k a , p ř i h l á s i l se d o b r o v o l n ě d o milice P O U M , s 29. divizí o d e š e l na f r o n t u , strávil z i m u v z á k o p e c h , b o j o v a l a n a k o n e c b y l r a n ě n
214
Alain
Besançon
kulkou, která mu prolétla krkem — taková zranění bývají obvykle smrtelná. Byl v tom všem samozřejmě prvek iluzí a romantismu. Orwell nebyl koneckonců ze své generace jediný, kdo bral ideály vážně a kdo za ně téměř zaplatil životem. J e h o nuzný život v Paříži a v Londýně v člověku vyvolává podezření, že pro něho chudoba měla jakousi zvláštní přitažlivost, podtrženou i jeho osobní snahou žít v přísné sebekázni světce, jakýmsi syrovým františkanismem. V hlavních pasážích, které o tom napsal (Na dně v Paříži a v Londýně) je cosi zmateného a strojeného: člověk dost jasně nechápe, zda tímto způsobem života trpěl nebo jej vlastně vyhledával. Aby mohl napsat svou Cestu k wiganskému přístavišti, nemusel se Orwell stát „socialistou" vázaným přísnou kázní, ba nemusel se ani přihlásit do Nezávislé dělnické strany, levičácké frakce labouristického hnutí. A aby získal přesný obraz o tom, co se děje ve Španělsku, nebylo bezpodmínečně nutné, aby uvěřil anarcho-trockistické analýze „Partido Obrero de Unificacion Marxista". Krátce řečeno, až do války byla Orwellova rebelie promíšena prvky revoluční ideologie, a právě proto se zcela neshodovala s jeho základním instinktem. Nicméně právě ona k nám promlouvá z jeho prvních knih. Abychom ji mohli umístit do anglické tradice, nazvěme ji nominalistickou. Orwell nedůvěřuje generalizacím. Instinktivně se vždy přiklání k tomu co je v životě individuální. Má dar vyhýbat se abstraktním kategoriím jako jsou „dělnická třída", „lid" nebo „antifašistické masy". Raději soustřeďuje pozornost na to, co je mu nejblíže — na tohoto horníka, tohoto továrního dělníka, tohoto milicionáře — jejichž životům se trpělivě snaží porozumět. Objeví-li se v jeho knize Na dně v Paříži a v Londýně sentimentalita, překrývají ji precizní popisy a barvité charaktery, pikareskní styl a humorný tón. Místo aby v Cestě k wiganskému přístavišti začal paušálně horlit proti brlohům, určí Orwell přesné míry jednoho z nich, změří tloušťku stěn, zjistí vlhkost a navrhne způsob nápravy. V Holdu Katalánii je jedna úžasná pasáž. Objevuje se v šesté kapitole po dlouhém výkladu o válce, jak ji vedli republikáni. J e o zrezivělých puškách, o vojácích, kteří neuměli střílet, o granátech, které nevybuchovaly, nepořádku, zmatku, nevýslovné neschopnosti, a o hrozné bídě, která vším proniká. J e h o pluk vyrazí k útoku, který je pro tentokrát úspěšný a Orwell má příležitost prohlédnout si zákopy frankistických povstalců. A zjistí, že nepřítel je přesně ve stejné situaci: je špatně vyzbrojen, nemá velení, zcela mu schází výcvik, a téže všudypřítomné bídě čelí s toutéž statečnou zarputilostí. Způsob, jakým Orwell bojoval — a city, které choval ke španělskému lidu, jsou modelovým příkladem ušlechtilosti. Připomínají člověku Velasquezův obraz „Kapitulace Bredy", objevuje se zde tatáž nepřítomnost nenávisti, tentýž respekt k nepříteli, tentýž ohled na historii, která je stejně krutá ke všem,
Orivell
a naše
doba
215
a t a t á ž z d v o ř i l o s t a l a s k a v o s t vůči p o r a ž e n é m u . U p r o s t ř e d t o h o t o neb l a h é h o k o n f l i k t u , k t e r ý učinila o h a v n ý m a n e m i l o s r d n ý m i d e o l o g i e , lidskost a laskavost ušlechtilého bojovníka zůstaly nedotčeny. Hold Katalánii u z n á v á celé Š p a n ě l s k o za nejvěrnější o b r a z o b č a n s k é války. T é m ě ř o s a m o c e n a čelí t a t o k n i h a s t o h u š p a t n ě i n f o r m o v a n é a f a n a t i c k é m e z i n á r o d n í literatury, j e ž byla o t o m t o n á m ě t u n a p s á n a . P o m á h á n á m z a p o m e n o u t na š p a n ě l s k é e s k a p á d y H e m i n g w a y e a M a l r a u x e . O r w e l l o v a m o r á l n í v e l i k o s t b y o v š e m s a m a o s o b ě nestačila zajistit m í s t o , k t e r é d n e s z a u j í m á , p o k u d b y dříve n e ž k d o k o l i jiný nebyl p r o k á zal intelektuální b y s t r o s t , j e ž si svůj h l u b o k ý v ý z n a m u d r ž e l a d o dneška. J i s k r u j e h o i n t e l e k t u á l n í h o o s v o b o z e n í z a ž e h l o Š p a n ě l s k o . N a jaře 1937 strávil t o t i ž O r w e l l několik t ý d n ů r e k o n v a l e s c e n c e v Barceloně. K o m i n t e r n a si v y t k l a z a cíl p ř e m ě n i t Š p a n ě l s k o v l i d o v o u d e m o k r a c i i a komunistická Č e k a k t o m u připravovala půdu. Z a staženými roletami b a r c e l o n s k ý c h o b c h o d ů byly i n s t a l o v á n y m u č í r n y , a v nich začali m i z e t O r w e l l o v i přátelé. R o z p o u t a l a se h o n b a n a b o j o v n í k y P O U M , kteří byli likvidováni. T e h d y O r w e l l p r o h l é d l . P o k u d jde o p o c h o p e n í k o m u n i s m u , m ů ž e m e se při z p ě t n é m p o h l e d u z a m ě ř i t na d v ě věci. P ř e d n ě na t o , ž e b u ď jej p o c h o p í m e g l o b á l n ě , n e b o v ů b e c ne. K o m u n i s m u s s á m v l a s t n ě není nijak příliš k o m p l i k o v a n ý , je v š a k o b e c n é lidské z k u š e n o s t i cizí. N e p o k u s í m e - l i se h o t e d y p o c h o p i t v c e l k u , n e p o c h o p í m e h o v ů b e c ; t o je t a k é d ů v o d , p r o č se „ o d b o r n í c i " — vědci i d o k t r i n á ř i — z p r a v i d l a mýlí. P o c h o p í m e - l i k o m u n i s m u s , je p a k s n a d n é p ř e d v í d a t j e h o činy. K t o m u t o p o c h o p e n í se o v š e m d o p r a cuje jen m á l o k d o . V k a ž d é dané chvíli je m o ž n o n a l é z t v k a ž d é z e m i j e n o m p á r t u c t u lidí, kteří j s o u s c h o p n i i n f o r m o v a n é h o ú s u d k u a s o u vislé analýzy. P ř e d v á l k o u byl k o m u n i s m u s h á d a n k o u o t o víc, že n a c i s m u s , j e h o p r o t i v n í k , ž á d n é t a k o v é p r o b l é m y s p o c h o p e n í m nepřinášel — prezentoval se t é m ě ř b e z m a s k y . M n o z í a n t i n a c i s t é ( n e b o antifašisté, p r o t o ž e v té d o b ě se j e š t ě příliš n e r o z l i š o v a l o m e z i H i t l e r e m a M u s s o l i n i m ) se b u ď přikláněli k e k o m u n i s m u a n e b o se jej v ů b e c nesnažili p r o k o u k n o u t . T o je d ů v o d , p r o č největší ú s p ě c h p ř i hledání o r i e n t a c e měli lidé, kteří žili v i n t i m n í m s t y k u s k o m u n i s m e m , intuitivně p o s t ř e h l i analogické rysy o b o u r e ž i m ů , a k r ů č e k p o k r ů č k u , s r o v n á v á n í m , p o c h o p i l i j e d e n r e ž i m p r o s t ř e d n i c t v í m d r u h é h o . V t ě c h t o letech měli j a s n o u p ř e d stavu o k o m u n i s m u jedině Boris Souvarine, Bertram W o l f e a Arthur K o e s t l e r — všichni bývalí k o m u n i s t é , dále n ě k o l i k o d b o r á ř ů s v o l n o m y š l e n k á ř s k o u tradicí a G e o r g e O r w e l l . K o n z e r v a t i v n í a liberální myšlení n e m ě l o o k o m u n i s m u příliš j a s n o u p ř e d s t a v u . Č l o v ě k e m , k t e r ý došel nejdále a k t e r ý zcela p o c h o p i l f i l o z o f i c k é k o ř e n y s y s t é m u , byl v š a k Orwell.
Alain
216
Besançon
P o z n á n í p ř i š l o náhle a b y l o n a p r o s t é . T o n e z n a m e n á , že je byl Orwell s c h o p e n o k a m ž i t ě f o r m u l o v a t a vysvětlit. L o g i k a jej v š a k d o v e d l a a ž k n e j z a z š í m d ů s l e d k ů m . Z a s t á v k y na j e h o c e s t ě m ů ž e m e sled o v a t ve čtyřech svazcích článků, r o z h l a s o v ý c h ú v a h a d o p i s ů , k t e r é připravila k t i s k u j e h o žena. P o d l o u h o u d o b u se vyhýbal analogii m e z i f a š i s m e m a k o m u n i s m e m . T a t o analogie je s v ů d n á a m n o h é vysvětluje, ale jen d o u r č i t é míry, n e b o ť není přesná. F a š i s m u s a k o m u n i s m u s j s o u dva velice r o z d í l n é jevy. N a v í c stál O r w e l l o v i v c e s t ě o b e c n ý n e s o u h l a s , n e b o ť p o v y p u k n u t í války m e z i n a c i s t y a S o v ě t s k ý m s v a z e m se t a k o v é srovnávání z d á l o n e v h o d n é . K e z m ě ř e n í O r w e l l o v a v ý v o j e stačí p o r o v nat j e h o d v ě p o s l e d n í p u b l i k o v a n á díla, Zvířecí statek (1945) a 1984 (1949). V t ě c h t o svých d v o u p o s l e d n í c h k n i h á c h našel O r w e l l literární v ý r a z , který h o měl p r o s l a v i t . J e t o z n á m á f o r m a , o b l í b e n á p ř e d e v š í m v anglické literatuře, k t e r á s p o j u j e f a n t a s t i c k o u c e s t u s p e s i m i s t i c k o u vizí U t o p i e — t y p i c k ý m i u k á z k a m i t o h o t o ž á n r u j s o u n a p ř í k l a d Gulli-
verovy cesty, Robinson Statečný nový svět.
Crusoe, Erewhon,
Ostrov doktora Moreaua a
Zvířecí statek je dílo klasické. B a j k a se rozvíjí p ů v a b n ě , satira v š a k s n e ú p r o s n o u l o g i k o u míří p ř í m o d o černého. C í l e m j s o u dějiny S S S R . N a poklidné, starodávné a zanedbané farmě přijde prase s vykupitels k o u ideologií: s a n i m a l i s m e m . K o ř e n e m v š e h o zla je člověk. V y h n a t č l o v ě k a z f a r m y — t o je j e d n o d u c h ý a univerzální r e c e p t na všechny p r o b l é m y . O s t a t n í zvířata t o m u uvěří a p ř e d nimi se r o z p r o s t ř o u světlé dějinné vyhlídky. V e d e n i Prasečí s t r a n o u se v z b o u ř í a v y ž e n o u f a r m á ř e . Z p o č á t k u j s o u v š e c h n a z v í ř a t a š ť a s t n á . J e j i c h ú s t a v a j i m z a r u č u j e nap r o s t o u r o v n o s t všech. F a r m a p r o s p e r u j e . „ P ř e š k o l o v a c í v ý b o r " učí všechny číst a v š t ě p u j e jim a n i m a l i s m u s , s h r n u t ý d o hesla „ Č t y ř i n o h y d o b r é , d v ě n o h y š p a t n é " . Bývalí d r ž i t e l é f a r m y z a ú t o č í a j s o u slavně poraženi. P r a s a t a v š a k nepracují: řídí práci o s t a t n í c h a d o z í r a j í na ni. B r z o se z a č n o u z a b ý v a t v ý s t a v b o u a n i m a l i s m u . D o j d e k „ m o d e r n i z a c i " a „ind u s t r i a l i z a c i " — ke s t a v b ě v ě t r n é h o mlýna. J e d e n z h i s t o r i c k ý c h v ů d c ů Prasečí r e v o l u c e je o d s t r a n ě n . Prasečí policie narežíruje z n o v u o b j e v e n í j e h o d u c h a p r á v ě v o k a m ž i k u , k d y je v z t y č o v á n o m a u z o l e u m PraseteZ a k l a d a t e l e . Z a v e d e se nucená práce. K d y ž b o u ř e zničí v ě t r n ý mlýn, n a j d o u se viníci k a t a s t r o f y a f a r m a se s t a n e j e v i š t ě m v e l k ý c h s o u d n í c h p r o c e s ů . Z a č n o u se p ř e p i s o v a t dějiny revoluce, začíná se r ý s o v a t kult „ O t c e všech z v í ř a t " , a j e d n o h o k r á s n é h o rána je c h u d á k starý k ů ň , j e h o ž m a j í všichni rádi, k t e r ý nekladl ž á d n é o t á z k y a j e n o m t v r d ě p r a c o v a l , d i s k r é t n ě p o s l á n na j a t k a . N o v é situaci se „ p ř i z p ů s o b í " i S e d m p ř i k á z á n í — j s o u v š a k n o v ě z f o r m u l o v á n a : ž á d n é zvíře n e s m í z a b í t jiné zvíře bez
Orivell
a naše
doba
217
důvodu-, v š e c h n a z v í ř a t a j s o u si r o v n á , ale n ě k t e r á j s o u r o v n ě j š í n e ž jiná. V z á v ě r e č n é k a p i t o l e knihy p r a s a t a ( k t e r á t e ď žijí j a k o lidé, c h o d í p o d v o u , spí v p o s t e l í c h a pijí w h i s k y ) d o k o n c e u s p o ř á d a j í b a n k e t p r o s o u sední f a r m á ř e a hrají s b ý v a l ý m i majiteli f a r m y karty, z a t í m c o o s t a t n í z v í ř a t a je u ž a s l e p o z o r u j í o k n y zvenčí a n e j s o u s c h o p n a r o z e z n a t p r a s a t a o d lidí. i r o n i e je ú č i n n á , n e b o ť b a j k a o d r á ž í dějiny S S S R d o z n a č n ý c h p o d r o b n o s t í . A s t e j n ě p ř e s n ě o d r á ž í h i s t o r i i k a ž d é z e m ě , k t e r á se o d t é d o b y v y d a l a na c e s t u „ b u d o v á n í s o c i a l i s m u " . Habeas corpus v e p s a n ý d o ú s t a v y Č í n s k é l i d o v é r e p u b l i k y s t a n o v í , že n i k d o n e s m í b ý t z a t č e n „ b e z policejního r o z k a z u " . T o ť čistý Orwell. A p ř e s t o v a d a ve s c h é m a t u b r á n í v t o m , a b y d e m y s t i f i k a c e byla d o v e d e n a a ž d o k o n c e . O r w e l l z k o u m á s o v ě t s k o u historii j a k o revoluci, k t e r á se v a s t r o n o m i c k é m s m y s l u vrací k e s v é m u v ý c h o d i s k u . P r a s a t a svrhla p r i v i l e g o v a n o u t ř í d u a o b r a t e m se s a m a stala p r i v i l e g o v a n o u tříd o u . Zvířecí statek v y c h á z e l z „ l e v i č á c k é " k r i t i k y s t a l i n i s m u , k t e r o u vedli t r o c k i s t é té d o b y . J e j i c h k o n c e p c i měli v b u d o u c n u p ř e v z í t m n o z í t e o r e t i k o v é , kteří o z n a č o v a l i s o v ě t s k ý r e ž i m z a „ b y r o k r a c i i " , z a v l á d u „ n o v é t ř í d y " , za „ s t r a t o k r a c i i " , t e d y za s p o l e č n o s t , k t e r á je v z á s a d ě z a l o ž e n a na s t e j n é m m o d e l u j a k o s p o l e č n o s t naše, p o k u d si o d m y s l í m e z v l á š t n í c h a r a k t e r i s t i c k é r y s y její v l á d n o u c í třídy. O r w e l l t u z ů s t a l ve s v é m p ř í s t u p u k e k o m u n i s t i c k é m u s v ě t u v ě z n ě m t é t o a n a l o g i e , p r o t o ž e chápal p o j m y j a k o „ f a š i s m u s " a „ k a p i t a l i s m u s " i d e o l o g i c k y , t a k j a k se j i m r o z u m ě l o ve č t y ř i c á t ý c h letech. A p r á v ě o d t o h o se o d p o u t a l v r o m á n u
1984. 1984 v z n i k a l d a l e k o o b t í ž n ě j i n e ž Zvířecí statek. V ý z k u m t ě c h t o děsivých o b l a s t í je b o l e s t n ý a vyčerpávající. J a z y k u ž n e m á o n u p ř e d c h o z í l e h k o s t a styl o n u p l y n u l o s t . R o m á n u 1984 je r o v n ě ž o b t í ž n ě j š í p o r o z u m ě t . I s a a c D e u t s c h e r , t r o c k i s t a a ž d o m o r k u k o s t í , byl t o h o n á z o r u , že O r w e l l n a p s a l satiru na L a b o u r P a r t y ! V č l á n k u z Pravdy 30. k v ě t n a 1983 se d o k o n c e p r o h l a š u j e , že z a ú t o č i l na... S p o j e n é s t á t y severoamerické! T o t o poslední tvrzení jako by potvrzovalo Orwellova n e j c h m u r n ě j š í v a r o v á n í . 1984 p ř e j í m á a d a l e k o h l o u b ě j i z k o u m á v ě t š i n u p r o n i k a v ý c h p o s t ř e h ů Zvířecího statku, a v š a k o d d ě l u j e je o d jejich ú z k é h o s o v ě t s k é h o k o n t e x t u . N o v é t o t a l i t á ř s t v í se n e o m e z u j e na ú z e m í b ý v a l é h o c a r s k é h o i m p é r i a . N e n í t a k é p o k r a č o v á n í m r u s k é h o imperial i s m u . T o d á v á O r w e l o v ě k o n c e p c i z n a č n ý n á s k o k p ř e d de G a u l l e m , K i s s i n g e r e m , B r z e z i ň s k i m a v š e m i o s t a t n í m i , kteří t v r d o š í j n ě c h á p o u k o m u n i s m u s j a k o z á l e ž i t o s t v ý l u č n ě r u s k é h o s t á t u . V 1984 k o m u n i s m u s n e b o „ I n g s o c " — na j m é n u m á l o záleží — t r i u m f u j e v c e l o s v ě t o v é m m ě ř í t k u a děj se o d e h r á v á v z e m i , k t e r á byla kdysi A n g l i í . M á univerzální p l a t n o s t ; n á r o d n í t r a d i c e p ř e d n í m ž á d n o u z e m i nechrání. O r w e l l a i n s p i r o v a l a u t o p i e , k t e r o u r o k u 1920 napsal m á l o
známý
218
Alain
Besançon
s o v ě t s k ý spisovatel J e v g e n i j Z a m j a t i n . K d y ž se p o d í v á m e na jeho r o m á n My, o k a m ž i t ě si u v ě d o m í m e zásadní rozdíl. Z a m j a t i n vykreslil o b r a z b u d o u c í s p o l e č n o s t i j a k o m r a v n ě hrůzné, ale materiálně úspěšné ve f u t u r i s t i c k é m t r i u m f u technické m o d e r n i z a c e a plánování. Orwell však s geniální p ř e d v í d a v o s t í vystihuje p r o s t ř e d í „reálného s o c i a l i s m u " , jak jej z n á m e dnes, A n g l i e se mění v šedivou realitu, v níž u b o h o s t devaten á c t é h o století d o v r š u j e r o z k l a d e m své zhroucení. V š e je špinavé a oprýskané. Gin zapáchá, chleba není k jídlu, káva a c u k r mají p o d e z ř e l o u chuť. V š í m p r o n i k á s m r a d zelí, m o č i a nakyslého piva. „ P r o l e t a r i á t " je o d s o u z e n k ž i v o t u v chatrčích, k a l k o h o l i s m u a p o u h é kopulaci. D o s t o j e v s k é h o Velký I n k v i z i t o r sliboval h o j n o s t v ý m ě n o u za svob o d u , a ti, k d o si pochvalovali kolektivizaci, pětiletky a čínský „ V e l k ý s k o k v p ř e d " , uvěřili j e h o slibům. Orwell byl první, k d o p ř e d p o v ě d ě l , že slavná m i s k a rýže n e b u d e nikdy naplněna. Prohlédl t a k é totální neschopn o s t t a k z v a n ý c h „ m a t e r i a l i s t ů " dělat něco jiného n e ž k a z i t , f u š o v a t a ničit. V 1984 je d o k o n c e nárys socialistické politické e k o n o m i e , stručný, ale p r o m y š l e n ý a zcela platný. Orwell p o c h o p i l s p o j i t o s t mezi e k o n o m i k o u permanentní války a b í d o u , s p o l e č e n s k o u n u t n o s t bídy, falšováni statistik a sterilizaci t v ů r č í h o myšlení. Politický o b r a z tak v ý r a z n ě p ř i p o m í n á stalinistické R u s k o — j e m u ž se v d o b ě , k d y Orwell psal s v o u knihu, velice špatně r o z u m ě l o — že člověk žasne, j a k je m o h l t a k p ř e s n ě r e k o n s t r u o v a t . K u l t V e l k é h o bratra, ideologické policie, k o n t r o l a i n f o r m a c í , k t e r á m á za následek nedostatek jistot, neustálé falšování historie ( „ k d o k o n t r o l u j e m i n u l o s t , k o n t r o l u j e b u d o u c n o s t " ) , p o t l a č o v á n í p a m ě t i , p o l i t i c k á salta m o r t a l e , j e ž ústí v likvidaci bývalých vládců, v y m a z á v á n í jejich j m e n a tváří z dějin — t o vše je s o u č á s t í s o v ě t s k é h o s y n d r o m u . A také čínského, k u b á n s k é h o , v i e t n a m s k é h o a b u l h a r s k é h o s y n d r o m u . O r w e l odhalil nejobecnější z á k o n y k o m u n i s m u , aplikovatelné nejen na z e m ě , které u ž za jeho života revoluci prodělaly, ale i na země, na něž d o s u d řada nedošla. D o k o n a l o s t t é t o analýzy je t é m ě ř geniální; m ů ž e m e d o k o n c e říct, že platí dnes ještě víc n e ž v roce 1949, n e b o ť vývoj k o m u n i s m u s seb o u přináší některé a s p e k t y , které tehdy existovaly p o u z e v latentní p o d o b ě . S n a d lze j e n o m p o z o r o v a t , že role V e l k é h o b r a t r a je dnes m é n ě p e r s o n a l i z o v a n á n e ž v d o b ě Stalinově; s o u č a s n ě si v š a k u v ě d o m u jeme, že Orwell pečlivě zbavil svého V e l k é h o b r a t r a všech o s o b n í c h a charakteristických rysů d o té míry, že m u vůbec nedal j m é n o . Orwell se ve s k u t e č n o s t i dostal nad e k o n o m i k u i politiku. D o s p ě l k m e t a f y z i c e k o m u n i s m u , z níž se p a k p o l i t i k a a e k o n o m i k a v y v o z u j í geometricky. V p o d s t a t ě s y s t é m u p o s t ř e h l radikální zvrat t o h o , co klasikové označovali za „ t r a n s c e n d e n t á l n í " : tj. Pravdy a D o b r a . Předvídal Solženicyna: p o d s t a t o u t a k o v ý c h r e ž i m ů (v t é t o s o u v i s l o s t i není sovětský systém ničím jiným, než jedním zvláštním p ř í p a d e m , a hitlerismus
Orivell
a naše
doba
219
druhým) není vláda tyranie, nýbrž vláda lži. T a t o lež je zevšeobecněna do té míry, že se pravda zcela vytrácí, a s pravdou mizí i vztah ke skutečnosti. L e ž nahrazuje skutečnost. Výstavba socialismu je výstavbou fikce. J a k o umělec dává Orwell t ě m t o abstrakcím hmatatelnou podobu. Ukazuje důsledky základního principu na každodenní život. Prvním důsledkem je inverze smyslu slov. Třemi hesly Strany jsou: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Neznalost je síla." Mašinérii mučení spravuje ministr lásky. Z této inverze jsou odvozeny myšlenková policie, kontrola minulosti, vymazání paměti, umění lhát a přitom nadále věřit — což básník Aragon, sám virtuos dvojsmyslů, charakterizuje jako „říkat pravdivou lež" (le mentir-vrai). Vzniká tedy jazyk nového druhu, zobecňuje se a je vnucován každému; jazyk určený nikoli ke komunikaci, ale k ovládnutí, nikoli k označování skutečných věcí, nýbrž k označování věcí neexistujících; jazyk, který má svůj zvláštní slovník, větnou skladbu a sloh, jehož první gramatiku napsal Orwell ve své kapitole o „Newspeak u " a který je nyní ve Francii všeobecně známý p o d názvem „zdřevěnělý j a z y k " (la langue de bois). Dalším důsledkem je degradace lidské bytosti, těla i tváře, znetvořených materiální bídou, ale především zohyzděných „zevnitř", intelektuálním a mravním zmrzačením. Orwell předvídal „šedivé bezvýrazné tváře s malýma očima", které se množí na tribunách a na chodbách ministerstev. 1984 je vyprávěním o úsilí jednoho z takových jedinců vrátit se k svému lidství, o úsilí předem odsouzeném k nezdaru. O n o vykoupení by muselo spočívat na přesvědčení (třeba nevysloveném), že dve a dvě jsou čtyři. I to je však příliš obtížné. Zůstává láska; ba ani ta ne — pouze touha. N e b o ť co přitahuje muže k ženě, prostá touha, je již poslední známkou lidskosti, a tedy i prvním krokem k vysvobození. Proto také jde o podvratný čin, jenž bude hrozným způsobem potrestán. T e n t o svinský, opuštěný, mrazivý svět — v němž panuje nenávist a obyčejné rozhovory jsou zamořeny zdřevěnělým jazykem — obsahuje „ústřední tajemství". „ T í m t o tajemstvím je...", ale zde Orwell umlká a pokud mu bylo dáno aspoň náznak tohoto tajemství zahlédnout, neprozradil je. V knize E x o d u s je Mojžíš varován, že člověk nemůže pohlédnout ve tvář Boha, aniž by zemřel. Možná, že t o t é ž riziko podstupuje ten, kdo se přiblíží na dohled k absolutnímu zlu. Poté, co publikoval 1984, Orwell zesnul 21. ledna 1950, ve věku 47 let. (.Přeložil Karel
Kyncl)
Julius
Slowacki
Uprostřed neshod Pán Bůh udeří Uprostřed neshod Pán Bůh udeří v ohromný zvon, to slovanskému papeži připraví trůn. Ten před meči neuteče jak jeden Vlach, bát nebude se ani meče, vždyť svět je jen prach. Tvář jeho — Slovan planoucí, světlo v něm uzří bídy druh. Za ním půjdou národy bloudící, do světla, kde Bůh, a jeho modlitby, rozkazy, poslechne nejenom lid, jestliže rozkáže i slunce zastaví, vždyť jeho moc je div. Hle, již se blíží obnovitel nový i pozemských sil. Ztiší se v cévách pod jeho slovy krev našich žil. V srdcích se rozleje světlostí Boží pramenný ruch. Co mysli pochopí, to také stvoří, neb jeho mocí je duch. Síly je třeba, abychom pozemský pozvedli svět, proto přichází papež slovanský jako bratr všech. Nalezne balzám léčivý na každou světa ránu, Andělé květy vyzdobí trůn pro jeho vládu. On rozdá lásku — sluhové mocnáře jakmile vezme svět ve sz>ou dlaň.
221
Holubice z úst mu vyletí, pronese hymnickou zvěst — novinu sladkou, ze duch už svítí a zjevná je jeho čest: Nebe krásné se nad ním otvírá v každou světa stranu. Na zemí stane a požehná svět i lidskou vládu. Národy sbratří hlasem svým a v jeho pojetí půjdeme rádi za cílem posledním i za cenu velkých obětí. Svátostná moc mu sílu dá i podporu národu pozemskou, a moc ta bude duším patrná i před smrtí tmou. Toho muže uzříte brzy, nejprve stín a potom tvář. Vyčistí světa rány a hrůzy, vytrhne červy a hady a obnoví zář. Zdraví on přinese, zapálí lásku a zachrání svět. Prach z Církve vymete, vyvrhne ven. Tvůrčí moc Boha ukáže ve světě, jasně jak den. {1848)
CENSORSHIP 39c Highbury Place, London M 5 1 Q P
¿ K i n T l h e
masons
, U
f
" 0 r
«'Sequence, S u n Precedcnted t
V V K Q n
k 0
^
r
Wal
,
3 nd
,
^
• Vith anniversary, Charter
eighth ^
d c
finmg
Jan Vladislav: H o w the Czechs have treated Seifert
