o
O
3Í1A3H INHVHain/OMOIiOZOl
ROZMLUVY
Rozmluvy Literární a filozofická revue
Redakční rada: Ivan
Diviš,
Jiří
Grusa,
Josef
Jedlička,
Rio Preisner,
Václav
Sikl
Hlavní redaktor: Alexander
Tomský
Vychází dvakrát do roka. Cena jednotlivých čísel 5 angl. liber, celý ročník 9 liber (nebo odpovídající částka v jakékoli běžné měně). Plaťte mezinárodní poštovní poukázkou, šekem či v hotovosti na adresu redakce: 15, Broxbolm
Road,
West
Norwood,
London
S. E. 27,
Nevyžádané příspěvky se nevracejí.
England
Obsah Hans Urs von Balthasar,
O protiřimském
zaujetí
2
Bao Ruo-wang
& George
Urban, Náprava
myšlení
v čínské
22
Ludvík
Vaculík & Jiří Gruša, Poznámky
o
statečnosti
54
Vilém Hejl, Česká otázka a polská
alternativa
63
Ivan Klíma,
Variace na věčné
téma
75
Leszek Kolakowski,
Marxistické
kořeny
stalinismu
79
František
Daniel Merth, Den
Madian
97
Jindřich
Chalupecký,
Jakub
Deml
101
Jakub
Deml, Podzimní
sen
152
Václav Benda, Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
186
Václav Benda,
O etice polemiky 197
a potřebné
míře
tolerance
věznici
Hans
Urs von
Balthasar
O protiřímském zaujetí Dějiny C í r k v e j a k o by se nejpozději od 1. V a t i k á n s k é h o koncilu ocitly ve slepé uličce. V y z d v i h o v a t h o l o u a u t o r i t u papeže v době, k t e r á se sama stále víc p o v a ž u j e za „dějinné osvobození lidstva", a to ještě a u t o r i t u b e z j a k é k o l i nezávisle rozhodující, v y m e z u j í c í záštity, zdá se neúnosné. A k d y ž k r o m ě t o h o u v á ž í m e způsob, j a k ý m se t a t o autorita o b v y k l e p r a k t i c k y projevuje (od středověku až po novověk v p o d s t a t ě stejně), a k d y ž si v z p o m e n e m e na to, co se dělo k o l e m m o d e r n i s m u , na v í t ě z s t v í t o m i s m u , na pronásledování údajné N o u v e l l e T h é o l o g i e , a t o ještě p o 1. V a t i k á n u , a p a t r n ě j a k o důsledek jeho v í t ě z s t v í , další cesta se jeví j a k o nezadržitelné crescendo, o n ě m ž není snadno říci, k d y se stane nesnesitelným, a k d y ti, co byli nuceni t o m u v š e m u n a s l o u c h a t , v y k ř i k n o u : T e ď ale d o s t ! Podivné na t o m je však, že ani t e n t o časový úsek se nedá historicky v y m e z i t , p r o t o ž e se o d j a k ž i v a v y s k y t o v a l i lidé, kteří v y k ř i k o vali t o t é ž , t a k ž e onen k ř i k z ř e j m ě n e v y p l ý v á ze s t u p ň o v a n é intenzity, n ý b r ž z věci samé, z reality p a p e ž s t v í samého, j a k vyvstává před očima věřících — ti ostatní p a k , co papežství h o d n o t í z hlediska srovnávacích dějin náboženství, z t o h o všeho stejně nic nechápou. Polehčující p s y c h o l o g i c k é o k o l n o s t i , j e ž mluví ve prospěch t o h o , kdo považuje p a p e ž s k ý nárok z a n e ú n o s n ý , m ů ž e m e , ba m u s í m e nechat stranou, j a k k o l i jsou zajisté l i d s k y a křesťansky závažné: vztahují se na způsob křesťanského p r o s a z o v á n í a u t o r i t y . O t o m by se dalo mnohé říci, a asi by n e b y l o snadné dospět k nějaké d o h o d ě , neboť způsob p r o s a z o v á n í b o ž s k é nebo Bohem p r o p ů j č e n é a u t o r i t y v bibli bývá v k r a j n í c h případech t v r d ý , n e ú p r o s n ý , n e l i d s k ý a k r u t ý . Nemůžeme se t u z a b ý v a t d ů l e ž i t ý m z k o u m á n í m t o h o , jak Bůh sam rozkazuje p a t r i a r c h ů m , M o j ž í š o v i , s o u d c ů m a k r á l ů m , prorokům, jak pak proroci a J a n Křtitel sami zas r o z h o d u j í ve j m é n u Boha, jak bezohledný je rozkaz d a n ý b o ž í m u sluhovi J e ž í š o v i , a jak on zase bezohledně rozkazuje, jak ostře a bez diskusí uděluje své příkazy Pavel, s jakou nevývratností klade d o k o n c e i J a n k a ž d é A n o a Ne, každé vlevo a vpravo. K d o b y nevěděl, jak J e ž í š dovedl zatočit s Petrem, a pokud b y c h o m t o snad vykládali j a k o p e d a g o g i c k o u
O protirímském 2 au jetí
3
drezúru pro hříšníka, který se musí rychle naučit čemusi zcela novému, je dobře si zameditovat nad tím, jak Ježíš zacházel se svou matkou, jež byla prosta hříchu. Skoro jako by pokaždé šlo o to překonat bezohlednou neposlušnost Evy a Adama neméně bezohledně požadovanou poslušností, ať u ž člověk přitom vykřikuje nebo oněmí, ať už se kroutí a svíjí (jako Eliáš, který už nemůže dál, jako Jeremiáš, který začne vzdorovat, jako Ježíš na hoře Olivové), ať už své ano vůči Bohu vyráží ze sebe nikoli z plných plic, nýbrž sotva slyšitelně jako poslední ropot umírajícího, už jen nejzazším hrotem duše, zatímco vše ostatní v něm by chtělo volat ne... Dalo by se namítnout, že takové rozkazování a poslušenství je omezeno na prostor bible, nebo, pokud se ještě objevuje později, v takové podobě už jen mezi duší a Bohem přímo, bez zásahu lidské autority. Nebo — v nejkrajnějším případě — pokud by byl někdo poveren absolutně rozkazovat ve jménu božím, pak jen prokazatelným právem moci, jež přísluší takovému „pater pneumáticos" ve východním křesťanství (od pouštních Otců přes byzantské mnichy až po starce), a již uznává jen učedník, jenž ho svobodně následuje. Zde jde o personální vztah, založený na bázi lidské, o němž onen poslouchající má náležitý přehled, a který je s t o hodnotit, ratifikovat a případně i zrušit. T e n t o soud tvoří rozhodující součást jeho poslušnosti (například se může tak dlouho pídit po svém „pater pneumáticos", až konečně najde toho, který mu vyhovuje); tak zčásti aspoň poslouchá sám sebe, a to i k d y ž dostane t ě ž k ý a nečekaný rozkaz. Plné moci, které Kristus udělil Petrovi v rámci dvanácti, přesahují však tento vztah. Neboť za prvé nejsou osobní, nýbrž sociální a univerzální, vztahují se na celé stádo, jež je třeba střežit. T o nevylučuje, aby pastýř někdy nenechal stádo stádem a osobně se nevydal hledat zbloudilou, v temnotách bečící ovci. Ale ono „nechat stádo stádem" nepatří k normálním úkolům pastýře. T a k ž e uvnitř Církve, kterou pastýřsky střeží Petr, a za niž v poslední instanci odpovídá, jedinec musí poslouchat nejen jako soukromá osoba, nýbrž také jako víceméně anonymní úd stáda. Dále pak jde o svazování a rozlučování, rozvírání a uzavírání, o věčné funkce, které nezávisí na zvláštních lidských nebo křesťanských kvalitách nositele klíčů. J d e — v dějinně církevním smyslu — o rozhodné překonání donatismu, čehož se odvážil Augustinus: jakkoli si lze přát, aby nositel církevní plenipotencie byl zároveň oduševnělý světec: nekřti Petr ani Jidáš, nýbrž Kristus, a to platí nejen o svátostných úkonech, nýbrž — v mezích úřadu, jenž přísluší Petrovi — také o pravomoci soudní, o čemž především přece svědčí klíče, a svazování a rozlučování. Existuje následování, j e ž vyplývá prostě ze skutečnosti, že Petr cosi rozkáže, ne-
4
Hans
Urs von
Balthasar
bo že se vydá u r č i t ý m směrem. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit." Odpověděli mu: „Půjdeme s t e b o u . " (Jan 21,3) V y v s t a n o u ovšem těžkosti, protože biblická autorita bývá obvykle stanovena personálně, a tak t o také má být. Ale objevují se také strohé rozkazy: nejen boží rozkazy v y k o n a t cosi zdánlivě absurdního, nelidského (Os 1, 2n; Ez 4 , l n ; 5 , l n ; 1 2 , l n ; 24,15n), ale také rozkazy vydávané ve jménu božím člověkem, k t e r ý se pouze dovolává svého pověření (Amos 7, 14n), a většina prorockých pověření spadá do této kategorie. C o znamená pak: osobní pověření? M á personální pověření ten, kdo hovoří nebo rozkazuje přesvědčivým prsním tónem nebo chodí oděn kozinkou a živí se kobylkami? V Petrovi — j a k o vrcholu oněch dvanácti, v němž jejich aktuální autorita dosahuje nejvyšší akuity — se dostává věřícím všech časů a také našeho času biblicky k o n k r é t n í autority. V době, kdy „smrtí posledního apoštola" j a k o b y „skončila" doba biblického zjevení, se jim to zdá sporné, nepravděpodobné, a kde to tne do živého, neslýchané. Zasahuje to do oblasti osobní svobody, jeví se to jako ústup od zvyklostí dítěte božího do spoutanosti (božího?) sluhy, však víme, jak si právě na tenhle romanismus stěžoval anglikánský N e w m a n . A novozákonní křesťan je rozený donatista: od toho, kdo k němu přijde s nepochopitelnými požadavky, hned žádá osobní pověřovací listiny, a jak triumfálně b u d e později poukazovat na skandální dějiny papežů, které přece apriori znehodnocují každý dnes ještě kladený požadavek. N e m ě l o by se papežství aspoň tisíc nebo dva tisíce let kát, než se zas odváží přijít s požadavky ve jménu Krista? T ě c h pár nejasně z a m u m l a n ý c h slov omluvy zdaleka nestačí. Křesťanstvo má přinejmenším právo spatřovat aspoň náznak osobní Kristovy autority v tom, kdo klade požadavky ve jménu Krista. N e museli si však křesťané po staletí halit tvář, aby neviděli, kdo t o vlastně rozkazuje, a jak se žilo v t o m svatém městě, o d k u d nevycházelo zrovna mnoho posvátných r o z k a z ů , ale zato klatby, interdikty, a velmi často jen kvůli světským v ý h o d á m , a neslýchaná vydírání. Reakce na zesvětštělý Ř í m , k t e r ý i nadále vykonává duchovní autoritu způsobem světským, ba který užívá dovolených „duchovních zbraní" současně s nedovolenými zbraněmi „lidskými" (2 Kor 10,4), stále novými podvrhy se snaží zajistit si legitimitu právě i těch „lidských" zbraní (včetně teorie o dvou mečích), t y t o reakce jsou odstupňované od vážné starosti těch nejlepších, jak zreformovat „hlavu", přes odpor mnohých, až po prosté o d m í t n u t í poslušnosti, často i ve jménu Evangelia. Dějiny C í r k v e jsou toho plné, stále obměňované, ale v ž d y jednoznačné volání „Pryč od Ř í m a " zaznívá tak mocně všemi jejich z á k r u t y , že z toho vzniklo skutečné theologumenon. A nelze se ubránit dojmu, že vším tím k ř i k e m proniká ozvě-
O protirímském
2
au jetí
5
na jiných slov: „Nechceme, aby tenhle člověk byl naším králem!" (Lukáš 19,14) „Tenhle", jenž se očividně — jako bychom neznali Písmo a „podobu" našeho boha — vydává sám za Boha: „ C o ze sebe děláš?" (Jan 8,53) Nehodláme zde líčit dějiny těchto nešváru; museli bychom projít všemi stoletími, všemi fázemi katolických církevních dějin; co nás tu zajímá, je pouze nápadná shoda i těch nejprotikladnějších směrů: v tomhle jsou si zajedno. C o může být od sebe vzdálenější než například duch jansenismu a duch osvícenství? Ale oba se svorně shodnou na febronianismu a na Pistosckém koncilu, na půdě společného Ne vůči Ř í m u . Hlasy natolik splývají, že je těžké je rozlišovat: různé ty protesty a protinávrhy se nedají od sebe zřetelně oddělit. Rozdělení, které zde předkládáme, je pouze nouzové. Leitmotiv, který vše provází, je určen vytyčováním meze, kam až lze výkon římské plné moci považovat za legitimní nebo aspoň únosný, a za níž je nutno pod tíhou svědomí říci ne. Začalo to přece už s prvními papeži: až po Victora, praví kolem roku 250 Artemon, zůstalo papežství nedotčeno, ale od Zephirina se všecko změnilo *, podle téhož schématu uvažují i montanisté včetně Tertulliana, ale také Hippolyt a v jistém smyslu i Cyprián. Protiřímské zaujetí se rádo stylizuje tradicionalisticky**.Pokaždé vzniká představa, že dřív tomu bylo jinak; a že jde jen o to, s náležitým umem říznout na správném místě. Marcion neváhá vést řez samým středem Nového zákona: až k Pavlovi je ochoten jít s sebou, ale jen k ryzímu, nefalšovanému Pavlovi, kterého on, Marcion, je s to zbavit přemalby. P a p e ž y
jenom
ne
tento
Protest většinou nezačíná obžalobou osoby, nýbrž papežova okolí: vinni jsou vždy kardinálové a kurie. Zejména od chvíle, kdy kurie byla vybudována ve větší správní útvar, žaloby neumlkají. Začínají ve středověku: odpoutání Církve od císařské moci v boji o investituru ji prý uvrhlo do ještě tvrdšího otroctví římské kurie. V polovině dvanáctého století veškerá duchovní i světská literatura útočí proti kurii: teologové, dějepisci, básníci, „ti všichni zpravidla neútočí proti moci, proti právům papeže, ale jsou plni ostrých výtek a bolestných nářků... nad nepravostmi kurií zkorumpovaného kléru, nad simonií duchovního dvora, kde každý tah perem, každý výnos musí být vyvážen zlatem, kde si lze kupovat obročí, dispenze, povolení, absoluce, odpustky, výsady jako zboží."*** Dollinger, z něhož tu ci* Anonymní spisovatel, cit. u Eusebia, Kirchengeschichte V 28,3. ** Dokiady u G. Bardy, La Theologie de fÉglise de s. Irénée au Concile de Nicée (Cerf 1947). ř' : * Dollinger, Das Papsttum, nově zpracoval J. Friedrich, 1892: Janus, Der Papst und das Konzil 105. K vzniku kurie srv. C . Bauer, Die Epochen der Papsfinanz, in: Hist. Ztschr. 138 (1928) 457503; K. Jordán, Die Entstehung der Rómischen Kurie, in: Ztschr. der Savignystiftung f. Rechtsgesch. Kan. Abt. 28 (1939) 97-152.
6
Hans
Urs von
Balthasar
tujeme, připojuje ještě i děsivé předpovědi a hrozby svaté H i l d e g a r d y a Brigitty proti ř í m s k ý m zlořádům, a něco dál pak v ý r o k svaté Kateřiny pronesený před Ř e h o ř e m XI., že v římské kurii prý cítila puch infernálních neřestí, načež papež odpověděl: „Vždyť je tu teprv pár dní." N a t o ona: „Odvažuji se říct, že u ž v rodném městě jsem cítila zápach hříchů, jichž se dopouští kurie, a t o věru silněji, než je cítí ti, co je den co den p á c h a j í . R e f o r m n í m koncilům v Kostnici a v Basileji šlo především o reformu kurie, ale za M a r t i n a V., jenž byl zvolen po urovnání velkého schizmatu, se obnovily neřády hned zas v prvních t ý d n e c h . N e b y l o skoro horlivého papeže, který by neusiloval o reformu kurie, žádnému se však nepodařilo dospět tak daleko, jak si předsevzal. Kurie, která ještě dnes představuje velký a — nemá-li se prostě skoncovat s centrální vládou C í r k v e — nezbytný aparát, j e m u ž nikdo už n e m ů ž e předhazovat středověké neřády, t a t o kurie jako celek n e m ů ž e však m í t charisma svatosti nebo neomylnosti: náleží t o t i ž k „ecclesia m i x t a " a jen naivní člověk ji může považovat za v z o r „ryzí C í r k v e " . Lamennais patřil k těm naivním, k d y ž ještě v roce 1832 prohlásil, že papeže lze ještě snést, jen jeho okolí je nesnesitelné; brzy nato m u bylo jasné, že papeže nelze z toho okolí v y j m o u t ; načež začal rozlišovat mezi Ř e h o ř e m X V I . j a k o člověkem (jenž se dal svést M e t t e r n i c h e m ) a Ř e h o ř e m jako papežem (jenž je n e o m y l n ý ) ; s t í m nedošel daleko, a tak jednoduše nakonec veškerý nárok Ř í m a označil za neoprávněný. ** T e n t o názor zastávalo u ž osvícenství, a T y r r e l l v „ T h e C h u r c h and the Future" (1903) nebude p a k tvrdit nic jiného. „Papežství, ale ne t e n t o papež" znamená pak další krok. Galikanismus, počínaje Gersonem se pokoušel, teologicky jistě s nejlepším úmyslem, rozlišovat mezi indefektibilitou t r ů n u (sedes) a tím, kdo na něm sedí (sedens); rozlišení bylo od počátku m y l n é a prakticky neproveditelné, jak poznamenává de Maistre.*** Gasser zdůrazňuje ve své závěrečné řeči na 1. V a t i k á n s k é m koncilu, že neomylnost není žádný prerogativ abstraktního papežství, nýbrž papežství konkrétně vládnoucího.**** T a k é Bossuet, přes všechnu svou církevnost, ve * T a m t é z 179. ** „Le Pape est pieux et voudrait le bien; mais, étranger au monde, il ignore complètement et r état de T Eglise et f état du monde et Tetat de la société; immobile dans les ténebres qu on épaissit autour de lui, il pleure et prie." V liste komtese de Senfft 10. 2. 1832. Louis Le Guillou, L' évolution de la pensée religieuse de Félicité Lamennais (A. Collin 1966, 157. Srv. 178-179. — Du Pape, in: OEuvres Complètes (1884) II, 82, 85, 87. j p Torrell, L' Infaillibilité Pontificale est-elle un privilège „personnel"? in: Rev. Se. Phil. Théol. (1961) 229-245.
O protirímském
2
au jetí
7
vztahu k papežství věčně nerozhodný, užívající „dvě míry a dvě váhy""', se utíká k t o m u t o marnému rozlišení, jímž se poslušnost současně přiznává i odpírá. Nebo je tu celá ta galikánská problematika kolem „acceptation" („toujours des énigmes!", poznamenává k tomu de Maistre)** , jež si zahrává s dvojznačností mezi „souhlasem" v duchu církevní communio a prostou poslušností příkazů představeného; Y. Congar se zabýval oprávněností a neoprávněností tohoto stanoviska.*** Výhrady galikanismu se netýkají přímo communio, nýbrž uvažují o možnosti dát každé papežské rozhodnutí do závorek, b u d odvoláním se na koncil, nebo klauzulí, že příkaz musí být přijat církví (biskupem a lidem), aby nabyl právoplatnosti. J i n a k kladou své závorky jansenisté, kteří se tvrdě zasazují za papežskou autoritu, pokud ovšem nestojí v rozporu s nějakou vyšší instancí, například s autoritou svatého Augustina, autentického vykladače pavlovského učení o samospasitelnosti. Nekonečný spor o bulu "Unigenitus", o její dosah a výklad, někdejší jansenistické rozlišování mezi questio facti a juris (papež sice odsoudil výroky Baiusovy a Janseniovy, ale znamená to, že odsoudil i smysl, který do nich vkládali autoři sami?, to by překračovalo jeho kompetenci), samé pokusy o útěk před možností, že by konkrétní papežská autorita mohla rozhodovat s konečnou platností. Svědomí je pro jedince zajisté poslední konkrétní instancí mravního konání; ale jakmile se nějaké společenství uvnitř katolické Církve dovolává svého svědomí proti konečnému papežskému rozhodnutí, svědčí to skoro už o ztrátě církevního ducha; mnohé dnešní integralistické skupiny by si to měly uvědomit. T o , že se údajné pravicové skupiny mohly spojit s levicovými — jansenismus s josefínským osvícenstvím — do jedné protiřímské fronty, jsme už zaznamenali. Souhlas s papežstvím při současném odmítnutí papeže se nikde neprojevil výrazněji a klasičtěji než v Utrechtské církvi**** , jež vzešla z jansenistických z m a t k ů . Holandský klérus, vychovaný v Paříži a Lovani, byl převážně formován augustinovsky; mnozí jansenisté se utekli do Holandska, neboť svědomí jim zakazovalo podepsat odsouzení jansenismu. U t r e c h t s k ý arcibiskup Codde, kterého Ř í m obžaloval z jansenismu, odmítl podepsat antijansenistický formulář AleA. G. Martimort, Le Gallicanisme de Bossuet (Ce rf 1953) 583 n. ** T a m t é ž 142. Die Rezeption als ekklesiologisches Problem, in: Concilium 8 (19/2) 500-514. Krátký, jasný přehled u V. Conzemius, Katholizismus ohne R o m (Benziger 1969) 45-55.
Hans
8
Urs von
Balthasar
xandra VII. — posílen v tom Quesnelem — a byl suspendován, načež utrechtská kapitula si svépomocí zvolila biskupa, jenž byl pomazán jansenisticky smýšlejícím misijním biskupem Dominikem Varletem, Ř í m e m však uznán nebyl. U t r e c h t š t í ale přesto nechtěli odpadnout od Ř í m a ; v roce 1763 svolali provinciální koncil; v jeho ustanoveních se praví „že Pán svěřil svatému Petrovi primát nad ostatními apoštoly. Biskup římský jako jeho důstojný nástupce má primát nad ostatními biskupy svěřený mu b o ž s k ý m právem. T e n t o primát není jenom čestný, nýbrž také zplnomocňující a autoritativní," papeži „je svěřena péče o celou Církev". Zdůrazněn byl schizmatický charakter od Ř í m a odtržené východní církve. Měl to být pokus o obnovení vztahů k Ř í m u ; byl však zmařen intrikami. Klement XIII. označil utrechtský koncil za neplatný. Po 1. Vatikánském koncilu byl v Utrechtu 1873 vysvěcen první starokatolický biskup J . H . Reinkens, tamější církev připojena do většího svazku starokatolické církve, v roce 1889 vytvořily na Ř í m u nezávislé západní církve " U t rechtskou unii"; stará U t r e c h t s k á církev zůstala v ní nejkonzervativv -vf nejsi. K odpadnutí Utrechtské církve došlo v okamžiku, kdy ekleziologie už dávno p r a k t i c k y dospěla k centrálnímu řízení Církve, jehož „neomylnost" však ještě nebyla definována. Starokatolická církev však byla vytvořena s v ě d o m ý m ne k 1. V a t i k á n s k é m u koncilu, takže její teologická situace je p o n ě k u d odlišná; vede to k pojetí, jímž se budeme zabývat v další části. Musí se a chce se dospět k jakési rovnováze, jež je údajně dána tím, že se na jedné straně zásadně souhlasí s primátem, jejž stanovil Kristus, na druhé straně se však odmítá legitimita jeho novějšího vývoje. Dóllinger, jenž dal podnět k založení starokatolické církve, ale sám do ní nikdy nevstoupil, v roce 1869 (ve svém středním období) vytýčil hranici normálního vývoje papežství 9. stoletím, „načež pak... následoval další, spíš umělý a chtěný, než zdravý a přirozený přesah primátu v papat, spíš přetvoření než vývoj, což pak také vedlo k roztržení dosud sjednocené Církve v tři velká, nepřátelsky oddělená církevní tělesa".'* T í m jsme dospěli k modelu takzvané „Branch T h e o r y " , neboli takzvaného ekleziologického „klasicismu".** Papežství jaké bývalo dříve Jakmile přeneseme ideální
model
Církve do minulosti,
pokud
* Das Papstum, viz pozn. 3, Předmluva XIII. i!":!" K dějinám odporu proti papežským nařízením srv. Robert Grosseteste, dopis 128., vyd. H . R . Luard, Roli Series, 1861 (436-437) nebo hanopis biskupa Fiímilianse z Cesareje proti papeži Štěpánovi (text u Bardy-ho, viz. pozn. 2 (205-206).
O protirímském
2
au jetí
9
možno do doby nerozdělené ještě jednoty, zmizí možnost bezvýhradné poslušnosti vůči autoritě přítomné, neboť dosud zachovaná autorita biskupská se bude mít na pozoru, aby si teď sama neosobovala tu formu autority, jež se v y t ý k á Ř í m u . Nestalo se to ve východní církvi ani v anglikanismu, natož ve starokatolicismu; Kalvínův styl osobního řízení nemohl mít následovníky. Ale nezdálo se to být nutné i proto, že v „klasickém" období normu ortodoxie vytyčovaly velké ekumenické koncily svolávané císařem a nikoli papežem, a potvrzení z Ř í m a se dalo hodnotit jen jako závěrečné znamení a zpečetění jednoty, a nikoli jako nezbytná podmínka platnosti všech ustanovení. Dala by se — i k d y ž značně zkresleně a zjednodušeně — pro tuhle dobu, na rozdíl od doby pozdější, s Friedrichem Heilerem aplikovat teze o p r o t i k l a d u „starocírkevní autonomie a papežského centralismu""' . Heiler nicméně i tak trvá na evangelickém fundamentu „primátu autoritativního vedení""'"' , jenž však byl primátem co do hodnosti, učitelské autority, d o z o r u a vedení, nikoli však „vlastně univerzálním primátem jurisdikčním". T e n povstal prý až v chaotick ý c h dobách stěhování národů; celý pozdější centralistický právní systém se může legitimovat pouze jure humano. M n o h é z toho navazuje na dobu klasickou a mnohé svědčí o ú p a d k u . J á c h y m e m z Fiore je podle Heilera dána naděje v stále ještě m o ž n o u radikální proměnu instituce papežství: v cosi jako Papa angelicus. A není třeba H e i lera ani vyvracet, k d y ž v ý k o n n o u pravomoc takového papeže přirovnává k paradoxu Ježíše Krista: autorita ve vší pokoře, pokud si ovšem uvědomujeme, že pokora není totožná se z ř e k n u t í m se autority (jako t o m u bylo u Celestýna V., jenž se vyhnul břemenu odpovědnosti. Není třeba, abychom se zde podrobněji zabývali rozličnými formami ekleziologického klasicismu. Stačí říct, že u něho kánon ortodoxie a momentálních ustanovení stanoví nikoli osoba, n ý b r ž obecný konsensus — představovaný pěti prvními koncily, v nichž bylo prý předem ustanoveno vše podstatné. Východní církev, která nikdy výslovně neuznala jurisdikční primát Ř í m a , vedla s Photiem dělící čáru, z hlediska přežití prý dávno nutnou, a to k d y ž Photius římský primát o sobě sice neodmítl, ale z a t o nárok Ř í m a b ý t víc než pouhou občasnou odvolací instancí nebo vyhledávaným smírčím soudcem, totiž b ý t nejvyšší církevní autoritou, která může zasahovat do disciplinárních a právních záležitostí jiných patriarchátů.*** Hledíme-li T i t u l knihy, jež tvoří 1. díl druhého svazku „Die katholische Kirche des Ostens und Westens", Reinhardt, München 1941. K dějinám odporu proti papežským nařízením srv. Robert Grosseteste, dopis 128., vyd. H . R. Luard, Roli Series, 1861 (436-437) nebo hanopis biskupa Firmilianse z Cesareje proti papeži Štěpánovi (text u Bardy-ho, viz. pozn. 2 (205-206). Endre v. Ivánka, Rhomáerreich und Gottesvolk (Alber 1968) 80. Podrobněji u Francois Dvorník, Le Schisme de Photius, Histoire et Legende (Cerf 1968). O dnešní situaci: Afanassieff, Koulomzine, Meyertdorff, Scheuermann, Der Primat des Petrus in der orthodoxen Kirche (EVZ-Verlag, Zürich 1961).
10
Hans
Urs von
Balthasar
dnes zpět na t u t o v p o d s t a t ě těsnou diferenci, a o d m y s l í m e - l i si všeck y t y dříve či později n a h r o m a d ě n é emocionální rozepře, lze si docela dobře představit e k u m e n i c k ý rozhovor; pro nás však není rozhodující toto, n ý b r ž z m i z e n í nejvyšší instance, jež by se vší vážností konkretizovala kristologickou poslušnost. Zmizela ostatně t a k é v anglikanismu, a N e w m a n ů v zápas se t ý k á právě t o h o t o n e d o s t a t k u . T e o l o g o v é karlovské doby, především J o h n Pearson, měli z a t o , že pro a n g l i k á n s k o u církev m ů ž e jako autoritativní výklad Zjevení na p o d k l a d ě Písma platit p o u z e konsensus O t c ů prvních koncilů, a t o proto, ze C í r k e v tenkrát ještě byla jednotná, jednota víry a j e d n o t a lásky spadaly v jedno. Biskup George Bull t o t o učení dovršil; z něho v y c h á z í m l a d ý N e w m a n . N e m o ž n o s t odvodit z této dávné epochy kriteria pro rozhodování v současnosti mění t u t o ekleziologii v cosi r o m a n t i c k é h o , což podněcuje hnutí lid o v ý c h církví (low c h u r c h ) a kongregacionalismus, až po liberální „latitudinarismus". N e m é n ě r o m a n t i c k á , při bližším přihlédnutí, se jeví teologie slav o f i l ů s C h o m j a k o v e m v čele, která za kriterium považuje j e d n o t u víry a názoru (sobornosť), a t o právě tam, kde ve skutečnosti vládne nesvornost národních církví a b e z a u t o r i t a t i v n o s t p a t r i a r c h á t ů : právě t o t o kritizoval p a k Solovjev. O nic dál nedospěly protestantské p o k u s y stanovit historickou demarkační čáru m e z i legitimním a ú p a d k o v ý m vedením C í r k v e : Soh m o v o rozlišení mezi c h a r i s m a t i c k y s a k r a m e n t á l n í m vedením a jurisdikčním vedením (jež by se prý v d r u h é m tisíciletí b ý v a l o bylo prosadilo) nebylo m o ž n o provést, u r p u t n ý zápas o primát Ř í m a , o n í m ž vydává svědectví Ireneus, a který naznačuje Ignác z A n t i o c h i e , jenž t a k é spolu s p a p e ž e m K l e m e n t e m tento b i s k u p s k ý úřad jasně dokládá, to vše v y ž a d o v a l o p o s u n u t í „raného k a t o l i c i s m u " až do prvního století: už p a s t ý ř s k é listy jsou t í m infikovány, v neposlední řadě i velké části listů Pavlových, a t a k nezbývá, než k o n s t r u o v a t jakýsi „kánon v k á n o n u " , a to tak libovolný, že i ten sebevíc r e d u k o v a n ý klasicismus se tím sám vyvrací, a vše končí v d u a l i s m u takového Bultmana, k t e r é h o v současné k o n k r é t n í církvi nelze p o u ž í t : poslušnost víry se p r ý v z t a h u j e k Bohu (asi jako v islámu), ale v dění ježíšovském nemá p r ý niterný základ, t í m méně v nějakém církevním pověření. Z a t í m c o v pravoslaví a v anglikanismu se s t y č n ý bod přenesl do minulosti, a t a m chápal jen jako sociální konsensus, v radikalizovaném p r o t e s t a n t i s m u jej nelze nalézt u ž nikde jinde než v Bohu: v D u c h u Svatém, k t e r ý církev oduševňuje, ale není ztělesněn v žádné instituci. Bylo by jednostranné a nespravedlivé zakončit t u t o „destruktivní" přehlídku církevních dějin bez bočního pohledu na t o u h u mno-
O protirímském
2au jetí
11
hých katolíků po — i když ne ztracené, tedy aspoň silně potlačené — formě prvocírkevní jednoty, a to zejména za centralistického systému minulého století. V 18. století povstalo heslo ultramontanismus, zprvu nadávka, pak v kruzích kolem Lauiemiaiác použito jako heslo anti-nacionalistické, brzy poté však, hlavně za německého „kulturního boje", užíváno zase v původním negativním významu; v takřka hysterické atmosféře oněch let před 1. Vatikánským koncilem a po něm se stalo skoro nemožným zaujmout střízlivý vztah v otázce vázanosti katolíka k papeži.'5" Někteří němečtí katolíci spatřovali nebezpečí v pokusech utvářet teologii nebo dokonce vztah k životu jednostranně podle posledního koncilu, a za to je ještě nelze považovat za modernisty, a patří sem mužové tak různí jako byli „liberální katolík" Albert Ehrhard a antipolitický „religiózní katolík" Franz Xaver Kraus. I když druhý z nich byl zatížen podobným „prot i říms kým zaujetím" nebo stihomanem jako — a to větším právem — někteří „modernisté", i když jeho soudy bývají jednostranné nebo (pokud jde o Lva XIII.) prostě mylné, stojí nicméně zato zamyslet se na okamžik nad jeho pokusy definovat ultramontanismus: „1. Ultramontánní je ten, kdo pojem Církve klade nad pojem náboženství. 2. Ultramontánní je ten, kdo zaměňuje papeže s Církví. 3. Ultramontánní je ten, kdo věří, že království Boží je z tohoto světa, a že k pravomoci Petrových klíčů patří také, jak vyhlašuje středověký kurialismus, světská jurisdikce nad knížaty a národy. 4. Ultramontánní je ten, kdo si myslí, že náboženské přesvědčení se dá vynutit fyzickým násilím nebo že jím může být zlomeno. 5, Ultramontánní je, kdo vždy ochotně obětuje jasný příkaz vlastního svědomí výroku cizí autority."** Kdo by ze srdce rád nesouhlasil se všemi body, zejména když slovu cizí (autorita) ponecháme plný význam? Newman neuvažoval a nehovořil jinak, a neméně i Guardini, který rád odkazoval na Krause. Dnes se takto definovaný ultramontanismus vyskytuje pouze v malých odštěpených skupinkách; 2. Vatikánský koncil splnil v zásadě přání a tužby týkající se integrace centra do obvodu, propojení vrcholu se základem. V zásadě — neboť než se tahle integrace náležitě vžije a uskuteční, než se stane druhou přirozeností — bude třeba ujít ještě hodný kus cesty.
Srv. K. Buchheim, Ultramontanismus und Demokratie. Der Weg der deutschen Katholiken im 19. Jahrhundert (München 1963). ** F. X. Kraus, Tagebücher, vyd. H. Schiel (Köln 1957) XVIII. Srv. H . Raab, Zur Geschichte und Bedeutung des Schlagwortes „ultramontan" im 18. und 19. Jahrhundert, in: Hist. Jahrb. 81 (1962) 159-173.
Hans Urs von
12
Petr,
ale nikoli
Balthasar
papež
Třetí stupeň odmítnutí se dovolává jistého výkladu Nového zákona, podle něhož zplnomocnění apoštolátu bylo a zůstalo v dějinách jedinečné — v podobě charismatu zakladatelů — , zatímco presbyteři a episkopálové jimi dosazení stáli co do hodnosti a autority hluboko pod nimi. J a k o orientační bod platí pak už nikoli autorita apoštolských následovníků, biskupů a v jejich středu následovníka Petrova, nýbrž opět jen, a nyní podstatně zostřená autorita Kristem zplnomocněných apoštolů. T o je běžná teze protestantismu, jež se dá klást v nejrůznějších nuancích: lze dokonce pochybovat o zplnomocnění skupiny dvanácti Ježíšem, nebo — v radikálně eschatologických směrech — vytvoření takové skupiny Ježíšem přijímat jen s ohledem na jím očekávanou, apokalypticky se ustavující říši, a proto i bez jakéhokoli úmyslu určit následovníky* , teprve Lukášovo přehodnocení „konce času" v „střed času" zaktualizovalo prý pak pokračování církevní struktury a její teologickou problematiku**. S O. Cullmannem se lze domnívat: „Kdo bez předsudků vychází z exegeze... nemůže vskutku vážně přijít s myšlenkou, že Ježíš zde (v matoušovské scéně předání klíčů) měl na mysli Petrovy následovníky", vždyť „v celém Novém zákoně se hovoří vždy jen o neopakovatelné, jen na počátku stavby kristologicky možné apoštolské funkci".*** Katolická dedukce následovnictví se Cullmannovi jeví jako nepochopení základního postoje celého novozákonního myšlení. „Pro Ježíšovo myšlení, jakož i pro celé biblické myšlení — na rozdíl od hellenismu — je příznačné vše trvalé zakládat v jedinečném."**** T o je sice pravda, ale nikoli tak jednostranně, aby ono „trvalé" (jak tomu říká Hegel) s projekcí do stále vzdálenější minulosti pozbývalo stále víc aktuálnosti, a už vůbec není možné, aby živoucí, rozhodující osoby byly nakonec plnoplatně nahrazeny spisy, které tu zůstaly po zakladatelích. T a k o v é nahrazení živoucí autority odkazem na Scriptura Sola umožnilo ve středověku prudkou opozici proti konkrétnímu výkonu papežské autority: objevíme ji už v hnutí žebravých řádů, v umírněnější podobě také v katolických obrodných hnutích, která vyzdvihovala „vita apostolica" proti upadlým * Overbeck, Loisy, A. Schweitzer und seine Schule. !ía ' H . Conzelmann, Die Miete der Zeit (5, 1964): „Eschatologie als aktuelle Naherwartung l'àsst sich wesensgemäss nicht tradieren": 89. »»» p e t r u s > Jünger — Apostel — Märtyrer (2, 1952) 238n, 240. T a m t é ž 243.
O protirímském 2 au jetí
13
klerikálním dobovým zlořádům. J d e o tezi, jež povstala druhotně z polemik. Nemálo chtěné se pak zdá omezovat lukášovský výrok určený Petrovi: „A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry" (Lukáš 22,32) výhradně na situaci apoštolů ve chvílích po Zmrtvýchvstání. U ž Tomáš Aquinský považuje za nutné tuhle myšlenku čistě osobního předání moci oslabit poukazem na to, že Ježíš chtěl Církvi, jež měla vytrvat až do konce časů, dát strukturu (a nejen základ)."* T í m čelí také Jáchymovi z Fiore a s ním extrémním spiritualistům, kteří s ohledem na očekávanou duchovní církev považovali každou strukturu — s výjimkou mnišské — za překonanou. Jean-Jacques z Allmenu při meditaci o Lukášovi 22 objeví, že Ježíš oslovuje Petra „v hájemství eucharistie", čili „v hájemství toho, co podle vůle Ježíšovy má vytrvat až do jeho návratu". Chápe i důsledky tohoto objevu: jednotu jednotlivých církví ve vzájemných vztazích je nutno chápat podle modelu jednoty apoštolů, a tak i myšlenka římského primátu se jeví jako „dobře zakotvená". Kdo ví, pokračuje Jean-Jacques z Allmenu, „možná že ono zděšení, jež nás, reformované teology jímá, když pozorujeme, že se nemůžeme vyhnout problému apoštolského následovnictví, pochází z toho, že vědomě či podvědomě cítíme: jestliže existuje apoštolská návaznost, pak uvnitř této návaznosti existuje bezpochyby také následovnictví specificky petrovské."** Proto pro všechny, kdo se přidržují ryzí (sakramentální) posloupnosti — pravoslavní, anglikáni, starokatolíci — si Petrův primát uchovává osten, jemuž se vytrvale vzpírají. Vymlouvat se, že jde o pouhý „čestný primát", působí naprosto cize v kontextu Církve, jež nezná žádnou jinou čest než vyznamenání „posledního místa"; „čestný primát" pochází z byzantského říšského myšlení. (To, že si Photius sám pod římským „nadřazením" představoval právní instanci, která měla zasahovat jen na vyzvání a nikoli spontánně, jsme poznali už dříve.) Pokud vůbec nějaký primát existuje, pak primát podle modelu Petrova primátu v kolegiu apoštolů; a kdyby se jejich následovnictví dalo i doložit dvanácti sídelními patriarcháty, nic by to na věci neměnilo; jediná platná otázka se týká způsobu, jak onen (jurisdikční) primát vykonávat v souladu s křesťanskou existencí. Zde může sice východní církev přijít s kritikou; ale nesmí zapomenout, že když papež Klement, veden ryzí církevní agape, zasáhl v Korintě, nehodlal jen smířlivě poukázat na příkaz Kristův; šlo mu o to říci, že účinný řád vyžaduje autoritu i v mezích církevní lásky, a ta že
* Contra Gentes 4,76. ** Irénikon (1970) 532,529, citováno podle H. de Lubac, Les Eglises particulières (Aubier 1971) 106-107. Srv. též Urs von Balthasar, Zuerst Gottesreich, Zwei Skizzen zur biblischen Naherwartung (Benziger 1966).
14
Hans Urs von
Balthasar
v sobě zahrnuje poslušnost. Žádná mezipozice tu neexistuje. T o h l e radikální protestantismus docela dobře pochopil, a t o i tam, kde papežský nárok odmítl jako „antikristovský", a také tam, kde začal agitovat s heslem „pryč od Říma". V užším slova smyslu právě t o t o hnutí, reagující na kulturní boj (Kulturkampf) a podporované především Evangelickým svazem a Spolkem Gustava A d o l f a (Evangelischer Bund, G u s t a v - A d o l f - V e r ein), začalo pak v R a k o u s k u a jižním Něměcku s rozsáhlou propagandou a se značnými peněžními částkami v y z ý v a t katolíky k odpadu od Říma*, ale mělo jen nevalné úspěchy a později pak bylo nahrazeno nacistickou protiřímskou propagandou (od Chamberlaina po Rosenberga a Ludendorffa). Pro naše účely je důležité, že radikální, teologicky zdůvodňovaná negace římského nároku na primát, jak jej nezbytně chápe protestantismus, se nakonec valně neliší od polemiky těch církví, které — právě p r o t o ž e se ve většině teologických dat s římskou Církví ztotožňují — o t o zavileji útočí proti onomu diferenčnímu bodu; a také se příliš neliší od ú t o k ů těch katolických skupin, které sice uznávají jistou nadřazenost Říma, ale o t o víc vzdorují způsobu, jak se uplatňuje zplnomocnění Petrova nástupce. Pro všecky bez rozdílu představuje Petrův úřad cosi jako negativní fascinosum. Jednota negace V ě r u , co společného zbývá od Říma odpadlým církvím, jež se i mezi sebou vzdalují nejrůznějšími směry, než odmítnutí o n o h o ať u ž právem či neprávem se vyvyšujícího středu, jehož nárok na Bohem dané zplnomocnění živí a posiluje odpadlické Ne? Pascal pravil: „Papež je První. K o h o jiného pak všichni ostatní znají? K o h o jiného všichni uznávají, neboť je zplnomocněn projevovat se účinně ve veškerém organismu Církve, protože ovládá hlavní, vším procházející tepnu? J a k snadno se t o vše dalo znehodnotit v tyranii! P r o t o jim Ježíš Kristus přikázal: V o s autem n o n sic."** Lamennais, kterého penetrantnost Říma nadmíru popuzovala, volá: „Všecko podepisuji, nejen to, co ode mne požadují, ale také všecko, c o ještě navíc ode mne budou chtít, dokonce i prohlášení, že papež je bůh, veliký bůh nebes a země, jehož jedině je třeba vzývat!"*** Z t r a t i t střed nikdy neznamená z a v r h n o u t cosi lhostejného, nýbrž — p o k u d člověk chce ještě zůstat křesťanem — znamená t o odvrátit se od pohoršení, které člověku bránilo, aby rozvíjel svou křesťanskou existenci, odvrátit
* Literatura v.: L T h K , 2, VI (Algermissen), srv. „Evangelischer B u n d " , in: R G G , 3, II, 789n. ** Pensées (Chevalier) Nr. 810. * List Montalembertovi z 1. 1. 1834.
O protirímském 2 au jetí
15
se od anti-krístovství. Luther není nikterak první, ba spíš poslední, kdo dal papežovi tento přívlastek. Rekové to učinili dávno před ním, a také albigenští ve středověku, nemluvě o Fridrichu II., a o pozdních žácích Jáchymových, kteří se ho pak dovolávali v U t rechtu, a koneckonců sem patří i onen v roce 1351 rozšiřovaný list Luciferův papeži v Avignonu, svému pozemskému místodržiteli, v němž kníže temnot děkuje papežovi, kardinálům a prelátům za vše, co podnikli v boji proti Kristovi. Do extrémů to dovedl už takzvaný Anonymus z Yorku (kolem 1100), který odlišil ryzí církev Kristovu od církve římské, jež prý náleží dáblu, a vyzval k poslušenství vůči první a k odporu proti druhé. Nejde nám tu však o ty spousty protiřímských invektiv,* nýbrž o soustředný princip, který spojuje všecky negace. T e n t o moment býval často zdůrazňován katolickými apologety a teology, nejsilněji de Maistrem a Solovjevem: „Patří k základním skutečnostem", píše první, „že každá nekatolická církev je protestantská. Nadarmo budeme rozlišovat mezi církvemi schizmatickými a heretickými; vím ovšem, co se tím myslí, ale nakonec tkví rozdíl jen ve slovech, a každý křesťan, který zavrhuje communio se Svatým Otcem, je protestant, nebo jím brzy bude. Patří k těm, co protestují, někdy více, někdy méně, ale pokaždé."** Co je všecky svazuje, je společná nenávist k jednotícímu principu; „tato nenávist je jediné, ale zato všeobjímající pouto, jež sjednocuje všecky oddělené církve."*** Mezi sebou se tolerují: „zažili jste už kdy, že by se protestanti zabývali psaním knih proti řecké, nestoriánské, syrské atd. církvi, i když ty všechny vyznávají protestanty nenáviděná dogmata? T o h o se moudře vyvarují. Právě naopak berou tyhle církve v ochranu, lichotí jim, jsou ochotni se s nimi sjednotit, neboť každého nepřítele Svaté stolice považují za spojence."**** „Ruská církev vyznává jako naše reálnou přítomnost, nezbytnost zpovědi a kněžského rozhřešení, stejný počet svátostí, obětní charakter Eucharistie, vzývání svatých, uctívání obrazů atd., protestantismus pak zavrhuje všechna tato dogmata a zvyklosti, dokonce jimi opovrhuje; jakmile se však s nimi setká v nějaké od Ř í m a odpadlé církvi, vůbec už ho nepohoršují. Především kult Josef Benziger, Invectiva in Roman, Romkritik im Mittelalter vom 9. (Diss. München, in: Historische Studien, Heft 404, 1968). H . Preuss, Die christ im späten Mittelalter und in der konfessionellen Polemik. Leipzig antirömischen deutschen Flugschriften der frühen Reform a tionszeît, in: geschichte 27 (1936). ** Du Pape 445. T a m t é ž 448. =.-=:-:-* T a m t é ž Préliminaire X X X V I .
bis zum 12. Jahrhundert Vorstellungen vom Anti1906. G. Blochwitz, Die Archiv f. Reformations-
16
Hans Urs von
Balthasar
obrazů, který byl tak slavné zatracen, jako by ztratil všechen jed... R u s k o se odpoutalo od Svaté stolice: to stačí, aby v něm viděli bratra, dalšího protestanta.""' Žádná z těchto církví, jež si dávají nejrůznější jména, se sice neodvážila vyškrtnout slovo „catholica" z kréda, což je vlastní jméno římské Církve** , ale to, co je nakonec „katolick y " spojuje, je jejich Ne vůči Ř í m u : „Všichni nepřátelé Říma jsou našimi přáteli."*** De Maistre také poznamenává, že ateistické osvícenství celou váhu svých útoků soustředilo výhradně proti římské Církvi. — Solovjev, jehož lze podezřívat z fanatismu mnohem méně než útočného hraběte, říká prakticky totéž. Konstatuje, že tři důležitá věroučná rozlišení východní církve od latinské církve „nevykazují žádný kladný moment": Duch nevychází ze Syna, Maria ne byla od prvního okamžiku svého početí neposkvrněná, papeži nepřísluší jurisdikční primát. „Pseudo-ortodoxie naší teologické školy" sestává z „polemických negací". „Celá ta vaše „právověrnost" a celá ta vaše „ruská idea" nejsou v podstatě nic jiného, než nacionální protest proti univerzální plné moci papeže." 0 A protože se každá církev hodlá odlukou od Ř í m a „reformovat" směrem ke křesťanským počátkům a ke křesťanské autenticitě, jeví se pak R í m jako cosi od těchto počátků odpadlého, jako cosi znemožňujícího jednotu v prapočátku („římské novoty" dělaly Newmanovi ze všeho nejdéle potíže); do odloučených církví se promítá myšlenka láskyplné jednoty, „nárokuprostého" souhlasu srdcí (sobornosť), takže Ř í m u jakoby zbývala jen vyloužená, strašidelná, živého těla zbavená, abstraktní kostra „instituce". Afektovaná lhostejnost k tomuto údajně právem opuštěnému Ř í m u je ve skutečnosti nepřetržitou zasažeností Ř í m e m ; všichni prstem ukazují na prázdné místo, a v tom smyslu (jen v t o m t o ) lze nakonec říci: „Mocenská nadřazenost papeže je kapitální dogma, bez něhož křesťanství nemůže existovat; všecky církve, které odmítají toto dogma, jehož dosah se snaží samy před sebou skrýt, jsou si zajedno i v p o d v ě d o m í . " 0 0 Jednota
jako
abstrakce
Negace vytvořila čistě formální jednotu, ale tato negací vytvořená jednota — nekatolických církví v sobě samých i navzájem mezi * Tamtéž 448. ** Tamtéž 472-473; srv. 467n. *** Tamtéž 531-532. ° Russland und die Universale Kirche, Sämtliche W e r k e II (1954) 201-202. 0 0 De Maistre, op. cit. 476.
O protirímském 2 au jetí
17
sebou — zůstává svým obsahem abstraktní, protože nejkonkrétnější prvek jednoty byl vyloučen. T o m á š Akvínský odvodil nutnost této konkrétní jednoty v mnoha směrech: z jednoty křesťanského lidu, křesťanské víry, z nezbytnosti, aby ve sporných věroučných otázkách nakonec rozhodl předsedající, z toho, že je přiměřené, aby jediný ženich Církve byl v průběhu časů reprezentován fyzicky, z bezpočtu míst v Písmu, kde se pojednává o Petrově úřadu, jenž ve své služebné nadřazenosti musí být přenosný."* V čem vůbec může být ještě založena jednota Církve nebo různých církví, odpadne-li tento vztažný bod? „Nepravdivé a protismyslné je hovořit o jednotě", cituje raný Dóllinger protestantského teologa, když se zde jedná vždy jen o něco, co se teprv hledá, co existuje pouze v myšlenkách, a když nelze poukázat na nic, kde by se ona vyhlašovaná jednota projevila jako jednota numerická."'"* Móhler praví v „Einheit in der Kirche": „Nazývat vnější prezentaci vnitřní jednoty „empirickým pojmem" Církve, na jehož místo třeba dosadit pojem „ideální", znamená tolik, jako namísto života dosadit abstrakci, prázdný pojem, smrt."*** A lze se opět ptát, v čem by spočívala taková idealita, jež by zároveň nebyla onou konkrétně se prezentující realitou jednoty? Proto také si anglikánský Newman stěžuje, že současná jednota anglikánské církve je abstraktní, a že by se ve skutečnosti mělo mluvit o církvích. 0 A opět Solovjev: „Pokud církev ruská a církev řecká nevyjádří svou jednotu živoucím činem (a to podle Solovjeva nemohou, protože jsou církvemi národními a univerzální koncil je pro ně nemyslitelný), pak ta jejich „jednota ve víře" je jen abstraktní formule, která 0 0 nic neutváří a k ničemu nezavazuje." Viděli jsme již, jak ústup k jakémusi závaznému, sjednocujícímu kánonu, nakonec ke kánonu v kánonu, rozvrací i ten poslední jednotící princip, totiž Nový zákon a Evangelia, a jak „pod horkým větrem vědy" exegeze, se tratí všecky církevní jednoty s výjimkou jedn é . 0 0 0 Výhradně Písmo bez tradice a bez církevní nauky, výhradně Písmo, za nímž stojí autorita opřená opět výhradně o Písmo, není s to se „prosadit" — jak často přiznávají protestanté — proti mono* Contra Genres 4, 76. Die Kirche und die Kirchen (München 1861). Uvecfeny autor je Lechler, Lehre vom heiligen Amte (1857) 139. Die Einheit in der Kirche, vyd. J . R . Geiselmann (Hegner 1956) 213n. ° Via Media I (1891) 201, pozn. 9. op. cit. 228. 0 0 De Maistre, op. cit. 452, 455.
Hans Urs von
18
Balt bas ar
polu „historicko-kritické" exegeze vyzdvižené prakticky na^ princip. Mohler napsal ve své „Symbolice" několik znamenitých stránek, jež jsou dnes aktuálnější než kdy jindy, o skoro nepříčetném, t a k ř k a schizofrenickém rozdělení protestantské církevní zbožnosti a exegetiky. „Kdyby církev byla jen historicko-antikvárním spolkem, k d y b y ztratila pojem o sobě, o svém založení, o své podstatě a ú k o l u " , pak by bezpochyby musela s exegety pátrat v Písmu po své vlastní podstatě: „Podobala by se člověku, který by v ý z k u m e m svých vlastních spisů chtěl teprve zjistit, jestli skutečně existuje!"* A protože v průběhu staletí každý v y k l a d a č (vedle vědců i prostí zbožní věřící) vyčte z písmene nový smysl, musí princip Sola Scriptura vést k t o m u , že na jedné straně musí být k a ž d ý připraven přizpůsobit svou vlastní víru nejnovějším p o z n a t k ů m — jenže: „Kdo praví: Právě toto je moje víra, nemá žádnou víru. Víra, jednota víry, univerzalita víry jsou t o t i ž jedno a totéž."** N a druhé straně musí přiznat, že kanonické slovo Písma se dá vykládat protikladně, takže „Písmo svaté tím, že přijímá všechen smysl, právě proto žádný smysl nemá" a katolická C í r kev prý „byla pošetilá, k d y ž v Písmu hledala nějaký smysl, a tím i smysl jediný a zcela u r č i t ý " . 0 „Písmo svaté ve své abstrahovanosti od tradice a c í r k v e " 0 0 , která existovala u ž před Písmem, a která stanovila jeho kánon, a v jejímž středu žije základní vědění o jeho celkovém smyslu, toto Písmo o sobě je neschopné dodatečně vytvořit ze sebe cosi jako církev. „O vztahu církevního výkladu Písma svatého k učeně v ě d e c k é m u " 0 0 0 se Mohler vyslovil p o z o r u h o d n ý m způso0 0 0 Nadpis 42, t a m t é ž , 436. bem. „Nikoli pomocí exegeze C í r k e v dospívá k celistvému chápání Zjevení, které „přijala z ust Krista a jeho apoštolů" a „jež je nesmazatelně v r y t o do jejího vědomí, nebo, jak praví Ireneus, z moci Ducha Svatého do jejího srdce. Kdyby Církev musela t o t i ž své dogma odvozovat z učeného bádání, ocitla by se v radikálním rozporu sama se sebou a zničila by se; neboť k d y b y Církev sama měla bádat, musela by se na jedné straně považovat za jsoucí, ale zároveň na druhé straně za nejsoucí, protože by své vlastní bytí... musela teprve dedukovat z Pravdy boží." U katolického exegeta se však apriorita církevního poznání z t o t o ž ň u j e s jeho bádáním; nemůže zároveň jako křesťan věřit a jako exegeta b ý t neutrální, „žádný jedinec není schopen současně věřit v určitou věroučnou pravdu a zároveň v ni nevě-
* T a m t é ž 423. =:':" Symbolik, v y t i J . R . Geiseli ° T a m t é ž 432. 0 0 T a m t é ž 424. 0 0 0 Nadpis 42, t a m t é ž , 436.
(Hegner 1958) 1, 422, 438.
O pro t¿římském
zaujetí
19
rit/ 4 * a kdo aprioritu obecně církevní víry odmítne jako zkreslující brýle, uvidí, jak bez brýlí, v údajně abstraktní objektivitě „čiré historické vědeckosti" bude moci číst Písmo. „Nějaké brýle si budeš muset vždycky nasadit; ale měj se na p o z o r u , a b y ti je nepořídil a nenasadil kdejaký šlejfíř."** Proti Móhlerovi lze sice namítnout, že onen protiklad zjednodušuje, protože se nezabývá protestantskými konfesijními spisy, ale t a t o námitka neobstojí: neboť jakoupak autoritou se t y t o spisy vykazují, odkud ji berou, a kdo ji prosazuje? 0
Na počátku našeho století vyměnili Blondel a Loisy několik dopisů, v nichž první se snaží přesvědčit zastánce abstraktní historické objektivity, že z její báze se nikdy nemůže odvážit skoku d o mystéria Kristova sebeuvědomění, z něhož vyrůstá víra Církve. Jsou t o tragické dopisy, p r o t o ž e čas pokročil a Loisy se potají už rozhodl proti víře; to, že t o nepřiznal, byla už jen taktika. Blondel mu však dokazuje t u t é ž schizofrenii mezí historickým Ježíšem a Kristem víry, kterou jsme poznali u Bultmanna, t e n t ý ž historický relativismus v teologii 0 0 , pokud se z bádání vylučuje prostředeční, ba lépe: předzjednané vědění Církve. — Dvacet let později v korespondenci Erika Petersona s A . v o n Harnackem (proti němuž mířilo Loisyho první dílo, které Blondel kritizoval); p r o t o ž e oba jsou si zajedno, že se nemohou s Karlem Barthem vrátit k principu Písma, co se může pak ještě nazývat církví? Peterson: „Církev přestane být ,veřejnou 4 veličinou, jakmile se zřekne dogmatického postoje." Harnack: „Protestantismus musí bez obalu přiznat, že nechce ani nemůže být církví jako je církev katolická, a že odmítá veškeré formální autority." Peterson: „Pak zbývají jen konventikly, a teologické fakulty by se musely zrušit. Zrovna tak i dogmatika..." Harnack souhlasí: „Neboť dogma bez neomylnosti neznamená naprosto nic." „ C o se stane s evangelickými církvemi, nevím, ale jak správně předpokládáte, uvítat mohu jedině vývoj, který stále víc směřuje k nezávislosti a k čirému společenství obdobně smýšlejících, jako je t o m u — a nebojím se t o říct — v kvakerismu a kongregacionalismu. Jak se přitom udržíme a jak se budem vyjímat mezi katolicismem, amerikanismem, pravoslavím atd. mi starosti nedělá. Však my už najdem cestu a f o r m y b e z církevního absolutismu/ 4 0 0 0
* T a m t é ž 437-439. ** T a m t é ž 427. Srv. úvahy Geiselmannovy v doplňujícím svazku: II (1960) 626 n. R e n é Marié, A u c o e u r de la crise moderniste. Le Dossier inédit d une controverse (Aubier, Pans i 9 6 0 ) 87. 0 0 0 In: Theologische T r a k t a t e (Kösel 1951) 292-322.
20
Hans Urs von
Balthasar
Harnackova bezstarostnost se m e z i t í m proměnila v nemalou starost Ekumenické rady evangelických církví, o níž bude v dalším ještě řeč. Podle Heinricha Schliera, který nastoupil osamělou cestu Newmana a Petersona, „právě t o t o hnutí (ukazuje), a t o nejen ve svých teoretických zdůvodněních, nýbrž i ve svém faktickém průběhu, že se nepřiklání — a už vůbec ne bez předsudku —k podstatě sjednocující jednoty, a naopak před jejím univerzálním nárokem se utíká — do kvadratury kruhu.<<::" Schlierova klidná a pádná „Krátká obhajoba" (Kurze Rechenschaft) prohlédla beznadějnou abstraktnost protestantského principu: nikdy se t a m nebralo vážně ztělesnění Logu do „dějinné substance světa", nikdy reálné a definitivní rozhodnutí Boha pro svět, rozhodnutí tak mocné, „že provizorium (světa) zahrnuje do své konkrétní provizornosti cosi konečně platného." Proto Církev a tradice existují u ž v samém středu Nového zákona, proto se „víra upevňuje konkrétními definicemi", proto existuje úřad a zplnomocnění, proto celibát a mnišství... Situace bezpředsudečného a osamělého exegeta tváří v tvář bibli jako by poprvé otevřené — je pouhá konstrukce a abstrakce." M á smysl jen v mezích jediné Církve** , jejíž pověření právě Schlier odvodil z prapočátků lépe než kterýkoli jiný německý t e o l o g 0 , a která nemůže b ý t „pouhou jednou z ,větví' historicky už neexistující jednoty", a která naopak představuje „pozemsko-nebeskou konkretizaci láskyplné vůle Boží, jež obepíná svět", a prochází celými dějinami. Konverze, zejména markantní, se dnes ovšem staly vzácností; v průběhu ekumenického hnutí a údajně „nového chápání církve" od nich odrazují dokonce i duchovní: konvertita prý dezertuje z vlastní církve a zařazuje se mezi „beati possidentes", důležitější než privátní nalezení čehosi, je prý společné úsilí, „konvergování" k jakési jednotě, jež je u ž u ž v dohledu. J i s t á otevřenost Ř í m a vůči Ekumenické radě církví, společné rozhovory, jejichž úspěchy se značně přehánějí, to vše budí dojem, že římská Církev se zdá být konečně ochotna překonat svou „splendid isolation" a svůj nárok na výlučnou platnost, a zapojit se do všeobsáhlé křesťanské jednoty * Kurze Rechenschaft, in: Bekenntnis zur katholischen Kirche, vyd. Karl H a r d (Echter, Würzburg 1955) 169-192, cit. 192. Srv. úvahu „Die Einheit der Kirche", in: Hochland 44 (1952) 289-300. Také: Das bleibend Katholische. Ein Versuch über das Prinzip des Katholischen" v knize Das Ende der Zeit (Herder 1971) 297,320. ° Srv. Schlierův příspěvek k „Schreiben der deutschen Bischöfe über das priesterliche A m t " (1969) a k tomu studie: Grundelemente des priesterlichen Dienstes im Neuen Testament, in: Theologie und Philosophie 44 (1969) 161-180; Der priesterliche Dienst I. Ursprung und Frühgeschichte. Questiones disputatae 46 (1970) 81-114. Nyní přepracováno v: Neutestamentliche Grundelemente des Priesteramtes, in: Catholica 27 (1973) 209-233.
21
O protirímském 2 au jetí
všech vyznání, jež se — tak či onak -— cítí zavázány Evangeliu Kristovu, tedy do jakési nadřazené jednoty, jejíž charakter bude nutno v dalším zkoumat. A f f e k t , W i e 1'ásst sich das Papstum in der Gesamtkirche (Z knihy Der antirómische integrieren, Herderbiicherei, Bd. 492, 1974. — Přeložil Rio Preisner.)
The Chesterton Review >
<
Cheques should, be made out to The G-K. Chesterton Society and mailed to The Chesterton Review, 1437 College Drive, Saskatoon, S a s k . S7N 0W6.
Náprava
myšlení v čínské věznici
S Bao Ruo-wangem (Jean Pasqualini) rozmlouval George Urban Výslechy Urban: O o s u d e c h p o l i t i c k ý c h v ě z ň ů v S o v ě t s k é m s v a z u z a S t a l i n o va ž i v o t a m á m e d o s t a t e k i n f o r m a c í . N a š e v ě d o m o s t i o t o m , j a k vyp a d a l ž i v o t v ě z ň ů v M a o v ě Č í n ě , j s o u v š a k n e d o s t a t e č n é a kusé. M á m e sice p o d e z ř e n í , že p o z o r u h o d n ý k o n f o r m i s m u s a p o d d a j n o s t , k t e r o u projevovali Č í ň a n é za M a o v a vedení, m ě l y n ě j a k o u spojitost s t í m , jak M a o z a c h á z e l se svými p o l i t i c k ý m i o p o n e n t y , ať u ž s k u t e č n ý m i n e b o d o m n ě l ý m i . J e s t l i ž e v š a k Č í ň a n é byli p o d d a j n í , p r o t o ž e r e ž i m v č í n s k ý c h v ě z n i c í c h byl k r u t ý — n e b o jestli v ě z e ň s k ý r e ž i m b y l k r u t ý , p r o t o ž e Č í ň a n é b y l i p o d d a j n í — či z d a je správnější přičítat čínskou pokoru dlouhé historii čínského feudalismu s etikou konfucianismu — to nevíme. P r o t o ž e t é m a t e m t é t o série r o z h o v o r ů je s t a l i n i s m u s v r ů z n ý c h f o r m á c h svého u p l a t ň o v á n í , d o v o l t e , a b y c h se vás z e p t a l : Byl snad m a o i s m u s , s n í m ž j s t e se setkal v e vězení, d r u h e m s t a l i n i s m u natřen é h o na ž l u t o ? Bao Ruo-wang: T e r m í n s t a l i n i s m u s nelze na č í n s k o u z k u š e n o s t aplik o v a t , p ř e s t o ž e b y l M a o sám v e l k ý m o b d i v o v a t e l e m S t a l i n a — a t o j a k jeho o s o b n o s t i , t a k j e h o m e t o d . C o M a o v i i m p o n o v a l o nejvíce, b y l a S t a l i n o v a s c h o p n o s t v y n u t i t si n a p r o s t o u p o s l u š n o s t ; ale netrvalo d l o u h o a zjistil, že p o s l u š n o s t , j i ž si Stalin v y n u c o v a l , n e b y l a t a k n a p r o s t á a že S t a l i n o v y d o n u c o v a c í m e t o d y se při b l i ž š í m r o z b o ru jeví j a k o n e d o s t a t e č n ě účinné. M a o v ý m cílem b y l o v z b u d i t v lidech t a k o v ý stav v ě d o m í , aby o c h o t n ě * a s r a d o s t í p ř i j í m a l i a p r o v á děli i d e o l o g i c k é ú k o l y č í n s k é r e v o l u c e a e k o n o m i c k é ú k o l y čínského p l á n o v á n í . A t o v y ž a d o v a l o m n o h e m složitější p ř í s t u p k lidem, a p ř e d e v š í m k oné v e l k é části o b y v a t e l s t v a d r ž e n é za m ř í ž e m i , n e ž si R u s o v é v ů b e c byli schopni p ř e d s t a v i t . P o s t o j v ě z ň ů b y l d ů l e ž i t ý , p r o t o ž e o b y v a t e l é věznic p ř e d s t a v o v a l i svého d r u h u o b r o v s k o u p r o d u k t i v n í sílu ( b y l o jich k o l e m 20 m i l i ó n ů ) , n a d n í ž o v š e m vláda m ě l a ještě plnější k o n t r o l u než n a d o s t a t n í m o b y v a t e l s t v e m . Urban: K d y ž ř í k á t e „ještě plnější k o n t r o l u " , p ř i c h á z í č l o v ě k u ihned na m y s l k o n t r o l a m y š l e n í , b r a i n w a s h i n g a m e n t i c i d a . . . Bao: N e tak d o c e l a .
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
23
Urban: Mýlím se tedy snad, když předpokládám, že čistým výsledkem vašeho věznění byl jistý druh indoktrinace? Bao; T o budete muset posoudit sám. Ale měl byste si odvyknout používat slova „věznění". Byl jsem poslán do kursu „Lao Dong Gai Zao", „Náprava prostřednictvím práce" — nikoli do vězení! Místo, kde bylo napravováno mé myšlení, byla „škola", kterou jsem navštěvoval jako „student" společně se svými „spolužáky". Číňané za Maova vedení zjistili, že trestanecká práce nebude produktivní, pokud se budou spoléhat na násilné donucovací metody, a proto přivedli k dokonalosti umění motivovat vězně... Urban: Jaké byly vaše první zkušenosti po zatčení? Zažil jste, jak to lícíte ve své knize, skutečně podivné rozloučení s domovem. Mám na mysli to, co za vámi vykřikla vaše žena, když vás násilím odváděli z místnosti: „Jdi, a pořádně se uč své lekce!" Bao: Ano, moje žena byla bystrá. Svou první lekci se naučila velmi rychle. Pochopila, že mě odvádějí do „školy" (takzvané), a aby zachránila sebe i naše děti, okamžitě zaujala přiměřený postoj. Kdyby to byla neudělala, bylo nebezpečí, že by ve „škole" skončila i ona, za to, že žila s kontrarevolucionářem — neboť z toho jsem byl obviněn. Urban: Odvezli vás tedy do koncentračního tábora... Bao: Kdepak. T o byla vytoužená meta, které nikoli všichni z nás měli to štěstí dosáhnout. Nejprve nás odvezli do ústředí pro vyšetřování. Tam nám řekli, že s námi budou zacházet shovívavě, pokud naše převýchova bvoc l obíhat uspokojivě, totiž pokud se přiznáme ke svým hříchům a Jcaie pomáhat vládě. \'an: Cim vás chtěli přimět, abyste pomáhal vládě? Bao: Hladověním či polohladověním, doplněným ideologickou přípravou. Musíte si uvědomit, že jsem byl poslán do „školy" v období hnutí Velkého skoku vpřed, kdy noviny a ostatní sdělovací prostředky přinášely denně líčení zázraků, k nimž docházelo na zemědělské a průmyslové frontě. Každý údajně dociloval nadlidských výkonů při budování socialismu, nové a mohutné Cíny, a tak podobně. Protože naše vyšetřovací ústředí bylo ve městě, mohli jsme slyšet neustálý pracovní ruch venku za vězeňskou bránou. A naši dozorci přicházeli a říkali nám: „Poslouchejte! Slyšíte, co se děje venku? Slyšíte, jak se čínský lid heroicky snaží — a vy, banda špinavých kontrarevolucionářů, tady dřepíte a neděláte nic? Žerete jídlo, na které jste si nevydělali! Vy paraziti! Nestydíte se? Aby vám bylo jasné: i kdybyste kňučeli, abychom vás nechali pracovat, my vás nenecháme, protože práce na výstavbě socialismu je čest, je slavay kterou si vy nezasloužíte. Vy jste ztratili právo pracovat pro lid. Práce je něco příliš dobrého, než aby mohla být dána vám! Měli byste sklopit oči
24
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
hanbou!" T o nám opakovali den za dnem, t ý d e n za t ý d n e m , až jsme si začali myslet: „Znamená to, že je s námi u ž opravdu konec? Ze nám u ž nedovolí ani z v e d n o u t cihlu?" Po celou tu d o b u jsme dostávali nesmírně málo jídla. Naší hlavní, určující m y š l e n k o u byl hlad. Dovolte, abych vám připomněl, že lidé živořící na pokraji vyhladovění, nevyhlašují hladovku — my jsme ji rozhodně nevyhlásili. N e m o h l i jsme myslet na nic jiného než na jídlo — ani na své rodiny, ani na svou budoucnost, dokonce ani na obvinění, která byla proti nám vznesena — jenom na jídlo. Dotlačili nás do žalostného stavu f y z i c k é h o i morálního a věděli jsme, že je jen jediná cesta, jak si opatřit trochu víc jídla, jak získat větší naději na přežití — dostat se nějak z t o h o t o vyšetřovacího ústředí do některého z táborů. Vyšetřovatelé nedělali žádné tajemství z toho, jaké cíle s námi sledují. „Víme přesně, jak vám je, ale n e m ů ž e m e pro vás nic udělat, d o k u d se nerozhodnete pomoct si sami. J s o u místa, kde by vám bylo dovoleno pracovat a vydělat si na lepší příděly, ale t a d y v ústředí dostáváte m a x i m u m , které vám m ů ž e m e p o s k y t n o u t . T e d y — jestli se chcete nebo nechcete přiznat, záleží na vás. My na to můžeme čekat dva měsíce, šest měsíců, rok, dva roky, ale je nám zatraceně jasné, že v y si tak dlouho čekat n e m ů ž e t e d o v o l i t ! " Urban: M ě l a t a t o varování nějaký účinek? Bao: Měla. P o s t u p e m času naší energie stále víc a víc u b ý v a l o a jediná věc, po níž jsme zoufale toužili, bylo jídlo — jídlo, jídlo. A také, jak jsem řekl, jsme k a ž d ý den byli svědky toho, jak lidé, kteří byli zatčeni po nás, odjíždějí z ústředí do koncentračních táborů, p r o t o ž e udělali doznání. Byli jsme tedy vystaveni h r o z n é m u pokušení. Urban: J a k á b y l a technika vyšetřovatelů? Bao: V čínském vyšetřovacím systému se od vás čeká, že po skončení vyšetřování napíšete vlastnoručně podobné doznání. Žádný vyšetřovatel je nenapíše za vás, p r o t o ž e se bojí, že byste je mohl odvolat, až se dostanete z jeho tlaku. K d y ž mají v r u k o u vaše vlastnoručně napsané k o m p l i k o v a n é doznání, je p r o vás m n o h e m obtížnější tvrdit, že jste se doznal pod n e z á k o n n ý m nátlakem. Vyšetřování m ů ž e pokračovat d l o u h o u d o b u a hlad vás dohání na pokraj šílenství. K d y ž vám tedy dozorci konečně řeknou, že můžete začít psát doznání a obvinit sám sebe, jásáte štěstím! T o nejhorší snad u ž skončilo! Brzo vás m o ž n á převezou do k o n c e n t r á k u ! Dobře si vzpomínám na o k a m ž i k , k d y jsem poprvé slyšel, že j e d n o m u z m ý c h „spolužáků" řekli, že m ů ž e začít psát sebeobvinění. Byla t o chvíle velké radosti p r o něho i pro nás všechny na cele. Seběhli jsme se kolem něho, tiskli m u ruce a říkali jsme m u : „Bože, jak jsme šťast-
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
25
ni, že ti vláda dovolila, aby ses přiznal!" A k d y ž se dostal před soud a byl odsouzen, jeho radost neznala mezí. Vrchol vyšetřovacího procesu přišel, k d y ž jsme jednoho dne museli nastoupit na dvoře, ředitel „školy" vystoupil na židli a pronesl k nám tento projev: „Ačkoliv jste chátra, špinavá sedlina společnosti, ačkoliv jste opovrženíhodní kontrarevolucionáři, ačkoliv jste lidé, kteří přestali existovat, protože jste spáchali nejhnusnější zločiny proti čínskému lidu — naše strana a vláda jsou připraveny zachovat se k vám šlechetně. Proto tento váš spolužák, který učinil doznání, dostane poslední příležitost přiložit ruku k výstavbě socialismu. J e to pro něho velká zkouška a velká výsada. Uvidíme, zda svou prací a svým chováním dokáže vděčnost vládě za její šlechetnost — v tom případě mu bude dovoleno pokračovat. Bude-li nevděčný, odvezeme ho tam, kde jeho příspěvek společnosti nebude nadále potřebný." Urban: C o ž znamenalo? Bao: Samovazbu zvlášť bestiálního druhu — možná na celý zbytek jeho života. Urban: J a k á byla vaše reakce na ředitelův projev? Bao: Vládní mrkev, doprovázená obuškem hladovění, měla své účinky. Chtěli jsme být stejně dobří jako ten šťastný chlapík — a nejen to, toužili jsme pracovat lip než on; a i k d y ž vám to dnes, v roce 1979, může znít neuvěřitelně, dlouhodobým výsledkem této metody bylo, že vzbudila v našich řadách skutečné nadšení docilovat neuvěřitelných výkonů ve výrobě. Urban: Napsat falešné doznání byl tedy relativně jednoduchý způsob, jak se dostat z ústředí pro vyšetřování — pokud jste mohl sám sebe přesvědčit, že sebeobvinění je podmínkou přežití. Bao: Vůbec to nebylo jednoduché. Dovolte, abych se ještě k něčemu vrátil. H l a d není jediným prostředkem, který mají vyšetřovatelé k dispozici, aby vás donutili k přiznání. Čas od času vás přestanou vyslýchat. Vidíte, jak jiní lidé odjíždějí z ústředí do koncentráků a začínáte mít strach: „Proč mě přestali vyslýchat? Udělal jsem snad nějakou chybu? Řekl jsem něco nesprávného? C o se vlastně děje?" Uplyne týden, pak dva, měsíc, několik měsíců — a vy šílíte. Vyprosíte si kousek papíru a napíšete svému vyšetřovateli prosbu, aby pokračoval ve výsleších. Nedostanete žádnou odpověd. Napíšete tedy znova, žadoníte o další výslechy, a ještě jednou, a ještě — čtyřikrát nebo pětkrát — až se nakonec otevřou dveře cely, dozorce křikne: „Výslech!" — a vy překypujete nadšením. Doslova utíkáte ke svému vyšetřovateli a když ho spatříte, nejraději byste ho políbil. Máte pocit, že je pro vás nejdražším člověkem na zemi, protože v jeho rukou je klíč k vyřešení všech vašich problémů. A on vůbec není přísný, ničím vám nehrozí, chová se k vám spíše jako bratr nebo otec
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
26
— dovedete si to představit? „No dobrá, d o b r á , " řekne, „vidím, že chcete b ý t vyslýchán. Prosím, abyste si t u d l o u h o u p ř e s t á v k u nevykládal nesprávně. Byl jsem několik t ý d n ů na dovolené; a p o t o m , t o víte, m á m na starosti i jiné případy, a kvůli j e d n o m u z nich jsem musel odjet v y š e t ř i t jisté věci m i m o Peking, t a k ž e jsem se vrátil teprve na dnešek v noci. A první, co v i d í m na stole, je ten kousek papíru od vás. Dobře, velmi dobře. V a š e ochota m l u v i t svědčí o t o m , že vaše chování se proti minulosti značně zlepšilo. J e s t l i t e d y opravdu chcete, abych vás vyslechl, nem a ř t e čas. M ů j ani svůj. M ů ž e t e začít tím, že mi ř e k n e t e pravdu — celou p r a v d u . " A vy v t o m t o stadiu tolik t o u ž í t e m l u v i t , že řeknete všechno... Urban: Všechno, co on chce slyšet? Bao: Všechno, co m á t e na srdci... Urban: Pravdu nebo lež? Bao: Pravdu, ale nesmírně p ř e h n a n o u . C h á p e t e , že od vás očekává, že se před ním b u d e t e co nejvíc očerňovat — t a k to tedy děláte. N a příklad: půjčil jsem svému příteli m a g a z í n Time\ ale m í s t o toho, abyste to f o r m u l o v a l t a k t o prostě, d o z n á t e , že jste rozšiřoval nepřátelskou p r o p a g a n d u . N e b o : přiznal jsem se, že jsem se podílel na zločinné činnosti o b c h o d o v á n í m na černém trhu, p r o t o ž e jsem k o m u s i daroval libru čaje. N e b o : doznal jsem, že jsem se p o k o u š e l k a z i t čínskou mládež, p r o t o ž e jsem n ě k o m u půjčil západní g r a m o f o n o v o u desku. Asi po deseti m i n u t á c h mě vyšetřovatel zarazil: „Bao, vy nav z d o r y m é m u varování maříte m ů j čas. C h c e t e t v r d i t , že jste žádal o výslech jenom proto, abyste mi tu vykládal t y h l e triviální nesmysly? V í t e co? M á m velkou chuť dát vám nasadit ř e t ě z y . " Zapřísahal jsem ho: „Prosím vás, nechte mě m l u v i t dál. Dřív nebo později dojdu k t o m u h l a v n í m u . " ,jL)řív nebo později! V í t e kolik je hodin? T a k dobře, d á m vám ještě deset m i n u t , ale t e n t o k r á t si mé varování raději v e z m ě t e k srdci!" T a k jsem tedy p o k r a č o v a l n a p r o s t o stejným z p ů s o b e m j a k o předtím, p r o t o ž e n e m ů ž e t e p ř e t r h n o u t nit své argumentace, aniž porušíte logiku svého přiznání. A on mě nechal m l u v i t celou h o d i n u , m o ž n á déle. Pak se podíval na h o d i n k y a řekl: „Dobrá. J e s t l i v y nejste unavený m l u v e n í m , já jsem u n a v e n ý p o s l o u c h á n í m . Zítra vás d á m zase předvést." K d y ž viděl sklíčený v ý r a z na m é m obličeji, dodal: „ C o je s vámi? V y mi nedůvěřujete?" „Samozřejmě, že v á m důvěřuji," odpověděl jsem. „ V y nedůvěřujete straně?" „Samozřejmě, že důvěřuji straně." „ V y nedůvěřujete vládě?" „Samozrejme, ze duveruji vlade. o
„ V
-
V
V
J o
V V
1 ' J V t í
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
27
„Tak dobře — zítra budete znovu předveden." „Opravdu?" „Podívejte se — k d y ž nevěříte mému slovu, tak to odložíme o dva týdny." A s tím se vrátíte do cely, unavený, ale v povznesené náladě. Dostal jste právě slib, že vám bude dovoleno napsat sebeobvinění! N a další výslech však nemusíte čekat ani celý den, předvedou vás k němu ještě tentýž večer v deset hodin. T e d váš vyšetřovatel získal vaši spolupráci, a dobře to ví. Vy toužíte mluvit, zoufale a co nejdéle. Nemáte tušení, co všechno na vás vlastně ví, ale chová se, jako by věděl všechno. „Nevěřím, že jste mi řekl pravdu. Spoustu věcí jste se mi snažil namluvit. Varuji vás, abyste se o to už nepokoušel, protože my víme všechno. Začneme tedy některými detaily." A vy se začnete doznávat a skončíte až druhý den v šest hodin ráno, když už jste vyčerpal vše, o čem si myslíte, že chce slyšet. Dostal vás přesně tam, kam chtěl. Hlad a vyhlídka na jídlo vás učinily naprosto bezbranným. Urban: Splnili dozorci slovo, že dostanete vyšší dávky stravy, když vás pak nakonec opravdu převezli do tábora? Bao: Ne tak docela. Někteří z dozorců ve vyšetřovacím ústředí — byli mezi nimi také slušní lidé — nás upozorňovali, že v některých věznicích nejsou dávky potravin o nic lepší, než dostáváme tam. Mysleli jsme si, že to není možné, ale ukázalo se, že to byla pravda. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv dávky potravin byly ve skutečnosti určovány stupněm naší produktivity, argumenty, kterými nás popoháněli k vyšším výkonům, byly vysoce ideologické. „Dopustil jste se vážných zločinů," řekli mi v tranzitní věznici. „Můžete to napravit tvrdou prací, kterou od vás vyžaduje vláda. Budete-li se chovat k vládě řádně, bude se vláda chovat řádně k vám." V praxi to bylo docela jednoduché: měl jsem za úkol skládat potištěné archy papíru, jež pak šly do knihvazárny. Oficiální norma byla 6.000 archů denně a její splnění bylo předpokladem nároku na „zvýšenou" dávku stravy. Když jsem ovšem dokázal tuto normu plnit, moje problémy zdaleka neskončily. O týden později za mnou přišel dozorce: „Nemohl byste se ještě trochu polepšit — skládat, řekněme, ještě o sto archů víc? Vy si myslíte, že je všechno v pořádku jenom proto, že jich skládáte šest tisíc? Jestli jich zítra nesložíte víc, budete zase dostávat dávku pro začátečníky." V době, kdy jsem byl propuštěn, jsem skládal denně 10.000 archů. Hlad a popohánění dosáhly toho, čeho měly dosáhnout.
28
Podobenství
Bao-Ruo
o bodném
-wang &C C J e o r g c Urban
dozorci
Urban: T o apelování na váš smysl pro povinnost a čest mi připadá velice významné. J e t o t i ž známkou zcela jiného přístupu, než používal Stalin vůči „třídním nepřátelům" nebo — a fortiori — Hitler vůči „nižším rasám". V R u s k u třicátých let stačilo k odsouzení člověka, aby byl prohlášen za „kulaka"; že by se ho strana pokoušela získat k podpoře stalinismu, o t o m nemohlo být ani řeči. A t í m méně nacistům přišlo na mysl^ že by pro podporu politiky T ř e t í říše mohli nebo měli být získáni Židé. Číňané však, jak se zdá, za vlády Maa věřili a věří dodnes, že téměř každý se m ů ž e napravit a v y k o u p i t „prací". Zde jako by maoismus obsahoval paradoxní prvek „liberalismu", neboť každý, k d o podstupuje námahu získat vás k podpoře strany, musí přece předpokládat, že jste schopný nápravy. Č l o v ě k je vlastně na pochybách, zda „kontrola myšlení" není nakonec historický determinismus skládající hold myšlence svobody — ve smyslu onoho žertu, že pokrytectví je „neřest, skládající hold ctnosti". Ve sve p o z o r u h o d n é knize Vězněm Mao-Tse-titnga opakovaně hovoříte, a často s nezakrývaným obdivem, o velitelích cel, kteří se nejen vykoupili ze své „kontrarevoluční" minulosti, ale byla jim dokonce svěřena ideologická výchova velkých skupin „spolužáků". J a k vůbec došlo k tak zásadní změně jejich přesvědčení? V y sám jste se nakonec také stal velitelem cely, můžete tedy mluvit z vlastní zkušenosti. Bao: Většina těchto lidí byli kádroví komunisté, zatčení v důsledku hnutí Sta květů v roce 1957. Byli zářným příkladem slušného a čestného chování jak vůči nám, tak vůči vládě. Proč tak jednali? Protože upřímně litovali toho, že se postavili proti politice strany a vlády: „Strana mi poskytla mnoho příležitostí, abych učinil plné doznání a napravil se, ale já jich přesto nevyužil a pokračoval ve svých špatnostech až do chvíle zatčení. Snad aspoň teď mohu vykročit správnou cestou." Urban: T o zní j a k o maoistická propaganda z oficiálního časopisu Čína buduje... Byl tento kajícný postoj myšlen opravdu vážně? Bao: Ach ano, jejich v ý č i t k y svědomí byly absolutně upřímné. Chtěli dokázat své odhodlání odčinit škody, které způsobili, nejenom tím, že dělali vše, co od nich vláda vyžadovala, ale tím, že dělali víc a lépe. Byli vystaveni t é t o argumentaci: „Chápeme, že jste vcelku nebyl špatný kádr, ale ve chvíli slabosti jste se dopustil chyby nebo dokonce zločinu. A víte přece, že k a ž d ý , kdo v Č í n ě spáchá zločin, musí být potrestán. M y k vám však budeme shovívaví a dovolíme vám pokračovat v práci p r o stranu. P o k u d dokážete, že svých činů skutečně litujete, dovolíme vám nadále sloužit straně a budete mít do-
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
29
konce nanejvýš vznešené poslání: budete objasňovat linii strany bezpartijním." Tito staří kádroví komunisté byli nadšeni. Byli přesvědčeni, že se sice pravděpodobně už nikdy nedostanou na svá stará místa, že asi nikdy nebudou znovu přijati do strany, ale skutečnost, že jim byla svěřena výchova jiných, že se stali opět vůdčími osobnostmi, je nesmírně povzbudila. Vůbec je nenapadlo, že budou odsouzeni k vyšším trestům, než bezpartijní „studenti". Urban: A když se dověděli výši svého trestu — dělali dál propagandu pro stranu? Bao: T o byla situace hodná pera Franze Kafky: o tom, jaký je asi čeká rozsudek, se dověděli až po úplném skončení vyšetřovacího procesu, a ti z nich, kteří byli odsouzeni, byli bud umístěni odděleně od ostatních nebo dostali příkaz výši svého trestu neprozrazovat. A protože vyšetřování se mohlo táhnout několik let, tito lidé po dlouhou dobu s upřímným nadšením a se značným úspěchem propagovali linii strany. Doufali, že jim tato báječná práce bude přičtena k dobru u „soudu" jako polehčující okolnost a že vyváznou s krátkým trestem odnětí svobody. Ve skutečnosti však byli odsuzováni k mnohem delším trestům než většina ostatních a někteří z vězení už nevyšli. Byli to koneckonců kacíři — nikoli pouze obyčejní odpůrci systému. Urban: Ale souhlasíte s tím, že v okamžiku, kdy strana prohlásila, že tito její úchylkářští synové si mohou vykoupit cestu zpátky k jisté formě úctyhodnosti, ve skutečnosti odmítla Stalinův a Hitlerův typ všeobecného zavržení, a kladla důraz na hřích, nikoli na hříšníka? Je nutno připustit, že v průběhu kulturní revoluce byla tato podivná shovívavost hozena přes palubu. Hnutí Čtyř druhů rudé barvy vedlo k násilné převaze barvy „přirozeně rudé": děti dělníků, chudých rolníků, revolučních mučedníků, revolučních kádrů a revolučních vojáků. Ti, jejichž původ nebyl „přirozeně rudý", byli vyloučeni z Rudých gard. Bao: Ano, uvěznění za Maova režimu bylo poněkud snesitelnější než za režimu Stalinova, a dokonce i za čínského systému před komunistickou revolucí. Nebudu plýtvat slovy o tom, jak se svými vězni zacházel Stalin, protože to je všeobecně známé. Ale v předrevoluční Číně vaše uvěznění začínalo nejhroznějším bitím ještě dřív, než vám položili nějakou otázku. Fakt, že jste byl zatčen, byl už sám o sobě důkazem, že si zasloužíte týrání jako zálohu na to, co přijde později. A když vás ve vězení neživila vaše rodina, měl jste vyhlídku na smrt hladem. Trest odnětí svobody na deset let, který nebyl žádnou výjimkou, znamenal při vězeňské stravě jistou vstupenku do hrobu. Běžná byla rovněž korupce a vydírání. Soudci se dali koupit a uvěz-
30
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
není bylo m o ž n é se v y h n o u t , a k d y ž jste měl správné známosti, vězení vám nehrozilo, ať jste provedl cokoli. M a o i s t i c k ý systém byl jiný. Ú ř a d y vám nejprve udělaly p o k l o n u v t o m , že se vás p o k u s i l y obrátit na správnou cestu, a k d y ž jste si začal o d p y k á v a t trest, vrátily vám malou část vaší lidské důstojnosti. Urban: Mohli b y c h o m se na chvíli vrátit k první fázi vaší „nápravy"? Byl jste vychován k a t o l i c k o u misijní školou, nebylo v á m tedy cizí pokání, zpověd a rozhřešení. Vaši dozorci používali vlastně něčeho podobného, k d y ž vám vnutili jistou formu k o n t r o l y myšlení. Byl vám t e n t o proces povědomý? Bao: T a d y musíme rozlišovat mezi k o n t r o l o u myšlení a brainwashingem, mezi nimiž je velký rozdíl. K d y ž v á m vláda tvrdí, že Liu-šao-či je kapitalistický s o u p u t n í k a zrádce k o m u n i s m u , p o t o m se vás váš velitel cely zeptá: „ C o je Liu-šao-či?" a vy odpovíte: „Kapitalistický soup u t n í k a zrádce k o m u n i s m u " — pak jde o k o n t r o l u myšlení. Strana a vláda vás d o n u t i l y převzít jejich stupnici hodnot a jejich soudy, a vůbec nezáleží na t o m , jestli h l u b o k o v srdci t ě m t o h o d n o t á m a soudům věříte, p o k u d za správných okolností říkáte, že j i m věříte. O brainwashingu na druhé straně je m o ž n o mluvit, k d y ž jdete do vězení j a k o stoprocentní a n t i k o m u n i s t a a vyjdete z něho přesvědčen, že jste se mýlil, nebo dokonce že k o m u n i s m u s je to, č e m u nyní chcete zasvětit svůj život. J e velice snadné vyvolávat: „Ať žije M a o ! " , „Ať žije Komunistická strana Č í n y ! " T o m ů ž e t e dělat bez jakéhokoli přesvědčení. Váš m o z e k nepotřebuje být napravován, abyste byl schopen opakovat hesla. Ale k t o m u , abyste svou práci dělal uvědoměle a neztrácel přit o m ze zřetele z á j m y čínského lidu — t o vyžaduje d ů k l a d n o u nápravu vašeho myšlení, „brainwashing", chcete-li (a já u p ř í m n ě doufám, že v Cíně bude b r z o znovu zavedeno něco málo „brainwashingu", neboť zprávy, které o d t a m t u d dostávám, mi nahánějí hrůzu). „Brainwashing" v čínském systému stavěl předně a zejména na vzorném chování dozorců. Vězení, v nichž jsem byl, byla plně vybavena dozorci, kteří byli nejen naprosto nepodplatitelní, ale byli také oddanými služebníky systému. J e j i c h poctivost byla absolutní a jejich slušnost k nám p o z o r u h o d n á . Dovolte, abych uvedl několik j e d n o d u c h ý c h příkladů. V jedné ze škol, v níž jsem trávil svůj čas, byl dozorce j m é n e m Č o u . J e d n o h o večera, poté co nám přednesl ideologickou přednášku, řekl: " T a k , chlapi, t e d se všichni uvolněte, napijte se čaje, zakuřte si a pak na kutě." Vedle mne, ale z doslechu o n o h o dozorce, seděl jeden z mých nejtvrdších „spolužáků". Otočil se ke mně a zašeptal: „ M í t dozorce j a k o je Č o u je pro nás veliké štěstí. Bože, jaké my m á m e štěstí!" P o t o m — ve Vesnici mrtvých, v době hladomoru, k d y jsme mu-
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
31
seli krást, abychom přežili — jsme měli dozorce Yena. Byl to rovněž člověk dobré vůle, a poctivý. Jednoho dne mi „spolužák" se značně pestrou minulostí — zavírali ho velice často do samovazby, protože se dal těžko ovládat — řekl: „Kdyby mě dozorce Yen požádal, abych za něho umřel, bez váhání bych to udělal." T i t o „spolužáci" neměli k režimu žádné sympatie. Mnozí byli podobně jako já rození antikomunisté. Jiní vystřízlivěli z náklonnosti ke straně a pracovali proti ní. A přesto po nějaké době začali přijímat ideologii čínského komunismu a ztotožňovat se s ní, v mnohých případech pro ni i pracovali — s naprostým přesvědčením. Mohu uvést svůj vlastní případ: dodnes ve všem, co se týká Cíny, inklinuji k levici. Na této pozoruhodné změně mého myšlení mají hlavní podíl dozorci, a zvláště ideologičtí dozorci. Měli jsme co dělat se třemi typy dozorců. Existuje stálý dozorce, který je se skupinou vězňů celý den, ráno je vyvádí do práce a večer je eskortuje do tábora. Když chcete napsat dopis, nebo když potřebujete kousek mýdla, musíte jít za ním. Reprezentuje nejnižší formu zákonné moci systému. Poněkud výše stojí „pracovní dozorce", jehož zajímá jenom váš pracovní výkon a nic víc. Nejdůležitějším člověkem ve vašem životě je však dozorce, který formuje vaše myšlení a je vaším Otcem zpovědníkem — „ideologický dozorce". Ten stojí v hierarchii nejvýše. Musíte se pokusit porozumět psychologickému klimatu,v němž se se svým ideologickým mentorem setkáváte. Prošel jste ústředím pro vyšetřování, kde vás pomocí hladovění a psychického nátlaku donutili k rezignaci; prošel jste tranzitním střediskem, kde jste v zájmu přežití musel pracovat až k sebezničení. Když vás tedy potom převezou do skutečného tábora, předpokládáte, že tam padnete do rukou bandě bestií. T í m větší je pak vaše překvapení, když zjistíte, že vaši noví dozorci jsou jiní. Nejsou už nadutí, drzí, arogantní — jednají s vámi jako s člověkem. Nejenom s vámi mluví jako s lidskou bytostí, ale také se starají o vyřešení vašich lidských problémů. A tak se pomalu, krůček za krůčkem, začínáte měnit, začínáte se ptát sám sebe, jestli jste se přece jenom nemýlil. Uvedu několik příkladů. Když jsem konečně dorazil do stálé věznice, přišel ideologický dozorce Čou a řekl nám: „Když budete mít, chlapi, nějaké problémy, nemá cenu, abyste se je snažili řešit sami mezi sebou — přijdte za mnou kdykoli, ve dne nebo v noci. Se mnou vždycky můžete mluvit." Jednoho dne jsem za ním zašel. „Pane dozorce," řekl jsem, „musím vám něco říct. Přišel jsem se vám k něčemu přiznat: chodil jsem za vámi o půlnoci, ve dvě hodiny ráno, v nejnevhodnější dobu, jenom abych vám zkazil spaní a vzal vaši nabídku doslova. Určitě jste pochopil, že žádné problémy k pro-
Bao-Ruo
32
ivang
&C George
Urban
diskutování n e m á m , sotva jsem otevřel ústa — muselo vám být jasné, že jsem vás přisel jenom otravovat. J a k to, že jste přede mnou nezavřel dveře? J a k to, že jste mě nevyhodil?" C o u odpověděl: „Proto, že mi strana nedala za úkol v noci spát. K d y ž jsem vás uviděl před svými dveřmi, má první myšlenka nebyla: ,Ach, Bao mě přišel otravovat uprostřed noc/, ale: ,Bao začíná jevit z n á m k y důvěry ve vládu a ve stranu, p r o t o ž e vynaložil námahu na to, aby zjistil, jak b u d u na jeho návštěvu reagovat. T u důvěru nesmím z k l a m a t / Věděl jsem, že ať bude problém, o k t e r é m mi chcete povídat, jakkoliv b e z v ý z n a m n ý , je ve skutečnosti velice důležitý, protože signalizuje začátek vašeho z n o v u z r o z e n í . P a m a t u j t e si: plnit n o r m y na sto procent, to není náprava, ale k d y ž za m n o u přijdete, protože máte nějaké p r o b l é m y , to je začátek nápravy. J a k bych tedy mohl před vámi zavřít dveře? K d y b y c h to byl udělal, zavřel bych před vámi dveře strany, dopustil bych se t ě ž k é c h y b y , kvůli které bych nakonec mohl skončit ve vězení s vámi. Věděl jsem, že zpočátku za m n o u budete chodit s m a l i č k o s t m i , ale že p o s t u p e m to budou věci stále důležitější. K d y b y c h odmítl s vámi m l u v i t o malých problémech, jak bych mohl v z b u d i t vaši důvěru, že za mnou můžete přijít i s v e l k ý m i p r o b l é m y ? " T a k h l e argumentoval dozorce C o u — a v t o m t o přístupu k věci nebyl sám. Všichni naši ideologičtí dozorci tak mluvili. Osobní
zainteresovanost
na
výrobě
Urban: Pro s k e p t i c k é h o Evropana je velice t ě ž k é p o r o z u m ě t zřejmé ochotě Č í ň a n ů z t o t o ž n i t se s k a ž d o u linií, kterou strana a vláda prohlásí za správnou. Liu-šao či a Ciang C i n g bývali vynášeni až do nebes se stejně h l u č n ý m nadšením, s n í m ž jsou nyní zatracováni — či rehabilitováni. K d y b y c h byl ve vaší situaci já, jsem přesvědčen, že bych také podlehl hladu a začal neupřímně chválit to, co by se ode mne očekávalo, ale neztotožnil bych se (alespoň si to m y s l í m ) s filozofií svého věznitele. Spíš by se vnitřně upevnil m ů j odpor. Bao: J e n ž e vy si nesmíte představovat ony dozorce j a k o indoktrinát o r y na nějaké psychiatrické klinice. Byli to obyčejní rolníci, pastýři a rybáři — j a k o Kristovi apoštolově. Bojovali s J a p o n c i , s Č a n k a j škem a s A m e r i č a n y — měli ten druh víry, který se rodí z utrpení. Byli členy s t r a n y , p r o t o ž e byli skutečně věřící, a šli nám p ř í k l a d e m vstříc. K d y ž nás dostali na starost, bylo jim řečeno: „ T a d y m á t e bandu lidí, které m ů ž e t e získat pro naŠi věc." Používali tedy humánní t a k t i k y , ale byli by neváhali dát nás svázat řetezy nebo nás f y z i c k y mučit (v některých případech to ostatně dělali), k d y b y c h o m na jejich úsilí nereagovali. Ale odměna za očekávanou reakci byla vysoká,
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
33
a my jsme reagovali. Náznak laskavosti ve vězení po období hrozného strádání může mít na vaše odhodlání nedat si nic namluvit a nedat se získat, nanejvýš zničující účinek. J á sám jsem žasl nad dobrou vůlí těch dozorců. Řekl jsem jednomu z nich: „Vy nás přece musíte k smrti nenávidět." „Proč bych vás měl nenávidět?" odpověděl. „My jsme proti vašim zločinům — ne proti vám." Proto trvám na tom, že čínský způsob, jak vás přinutit k práci, je mnohem účinnější než stalinský typ teroru. Urban: Můžete uvést nějaký příklad? Bao: Dělá se to tak: ukážou vám výstřižky z novin a začnou klábosit o tom, jak se každý člověk v Číně báječně snaží při „výstavbě socialismu" — říkají vám tedy totéž jako v ústředí pro vyšetřování, až na to, že ted je vám dovoleno pracovat. Vyprávěli nám třeba, že nějaký dělník v jiné části Číny dokázal vyrobit dvanáct tuctů punčoch za jedinou směnu, a byl proto jmenován vzorným pracovníkem. Přišel ředitel věznice a povídá: „Dokázali byste v y víc? T i t o lidé venku, kteří nespáchali žádné zločiny, dokáží vyrobit dvanáct tuctů! Očekáváme, že vy, pachatelé zločinů proti vládě, dokážete lítost nad svými činy tím, že budete vyrábět víc než svobodní dělníci." Nakonec někteří z nás dokázali vyrobit za směnu patnáct tuctů. Ředitel pak napsal do novin článek, ve kterém vyjádřil hrdost nad naší prací: „Jestli si vy, chlapíci v továrnách, myslíte, že jste přeborníci, měli byste se přijít podívat na naše chlapce." Jinými slovy ředitel začal být hrdý na své vězně, a to zase mělo vliv na nás. Začali jsme mít pocit: možná, že už nejsme jenom špinavá sedlina společnosti, k d y ž se s námi ztotožňuje sám ředitel. Víte, v ústředí pro vyšetřování nám říkali, že jsme přestali existovat, že jsme pouhá čísla, že by nás mohli zničit, a nikdo by si toho ani nevšiml. A t e d jsme se postupně přestali pokládat za vězně. Začali jsme se považovat za tým, za dělníky jedné továrny, která soutěží s jinou továrnou, jež je náhodou venku. Vznikl mezi námi jistý druh esprit de corps — což zní absurdně, když o tom mluvíme o několik let později v Paříži, ale je to rozhodně něco, co Rusové nikdy nemohli dokázat. Vládu to nic nestálo a užitek z toho byl obrovský. Mimochodem, je mi líto, k d y ž vidím, jak tento druh nesobecké práce v Číně vymizel. Zničila ji kulturní revoluce, a pak se u ž neobnovila. Urban: V y vlastně říkáte: zbavte lidi potravy, zdravého rozumu a sebeúcty — pak jim slibte, že jim něco z toho vrátíte, a můžete je hníst podle svého, jako hlínu. Jestli tohle není forma mučení, pak tedy nevím, co je mučení. Bao: Vaše ochota přesvědčit sám sebe, že co děláte, je správné, činí tento proces mnohem složitějším. Když se od vězňů čeká, že budou tvrdě a dobře pracovat, vězňové dřív nebo později přesvědčí sami
Bao-Rito
zcang & George
Urban
sebe, že to dělají ze svobodné vůle — jinak jejich úsilí bude psychicky nesnesitelné. Ovšemže je to mučení — velmi rafinované mučení. Celý čínský průmysl výroby plastických hmot byl postaven na tomto principu. Začalo to velmi skromně ve věznici č. 1. Půl tuctu nadšených vězňů mělo několik báječných nápadů, jak vyrábět plastické hmoty, a také odvahu předložit své návrhy velitelství věznice. Náhodou tam byl ředitel, který měl dostatek fantazie, jejich návrhy přijal, odjel do Šanghaje, obstaral stroje a zahájil výrobu. Nakonec byl s výsledky práce svých dělníků tak spokojen, že jim platil dvacet yuanů týdně, což bylo — a dosud je — spousta peněz. Byl by je rád navrhl na tituly „hrdinů socialistické práce", ale — jak jim omluvně řekl — nemohl to udělat, protože byli koneckonců přece jenom vězňové. Úspěch tohoto podniku byl takový, že ho přijížděli obdivovat návštěvníci z celé Číny. Abych vám dal ještě názornější příklad: v Mandžurii byla velká plocha půdy považována za naprosto nevhodnou pro zemědělství. Japonci se ji pokoušeli zúrodnit, ale po čtrnácti letech obrovského úsilí to vzdali. Nacionalisté věděli, že tato půda se kultivovat nedá, a tak se o to ani nepokoušeli. Komunisté tam ovšem poslali vězně s tím, že potrava je určena pro lidi, nikoli pro vězně, a že vězňové budou jíst, jenom k d y ž si budou schopni vypěstovat potraviny sami, nezávisle na nějaké pomoci zvenčí. Asi 11.000 vězňů bylo tedy odvezeno do pustin Mandžurie. Čtyři roky žili v nepředstavitelně hrozných podmínkách. Třicet jich utonulo, když stavěli hráz, dalších osmdesát uhořelo při lesním požáru. V roce 1957 však vypěstovali první úrodu, kterou nabídli jako dar straně — bylo to dost potravy k roční obživě miliónu lidí. Když vezmete v úvahu malou produktivitu čínských zemědělských kooperativ, byl to obrovský výkon. T a m , kde žádný neuspěl, oněch 11.000 vězňů to dokázalo. Přitom se použilo metod, které jsem popsal. Urban: Myslel jsem, že u ž jsem si zvykl na historky tohoto druhu, protože jsem na sebe nechal několik let působit čínskou propagandu. Dokonce jsem si tak trochu dělal legraci z neuvěřitelných výkonů různých čínských výrobních brigád v zemědělství a v průmyslu v knize, kterou jsem zredigoval v roce 1970 pod titulem Zázraky předsedy Maa... Bao: Ano, četl jsem ji. Urban: ... ale k d y ž vás poslouchám, mám pocit, že jsem to neměl dělat. Jestli to, co říkáte, platí pro Čínu jako pro celek, pak možná ty „zázraky" byly přece jenom pravdivé a moje ironie nebyla na místě. Bao: Vysoké pracovní výkony v době mého uvěznění jsou rozhodně pravdivé. „Zázraky"? T o nevím... Urban: Všiml jsem si, že ve své knize píšete o předsedovi Maovi ve-
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
35
lice zřídka — vaše „náprava prostřednictvím práce" má pomoci politice „vlády" nebo méně často „strany", ale nikdy Mao-Tse-tungovým myšlenkám. Proč? Bao: Protože jsme nesměli označovat Mao-Tse-tunga za našeho vůdce, neboť by to ve skutečnosti znamenalo, že předseda Mao je vůdcem kontarevolucionářů! M y jsme neměli právo říkat „náš milovaný předseda M a o " jako všichni ostatní — neboť jak by mohl být naším předsedou? Hovořili jsme o komunismu, socialismu, o lepším světovém řádu, o světové revoluci, ale vnést do rozhovoru Maovo jméno byla výsada, kterou jsme neměli. Urban: „Nebudeš brát jména božího nadarmo"? Bao: Ano — chápejte, že Číňané přikládají stylu a dekoru velkou důležitost. Ze stejných důvodů jsme nesměli zpívat státní hymnu nebo Internacionálu. Jak jsme mohli zpívat „Již vzhůru, psanci této země", když psanci této země jsme byli my, a právem? Urban: Ale to jsme se ocitli už úplně v prostředí Alenky v říši divů, nemám pravdu? Věřili snad vaši oddaní dozorci také, že rakovinu lze vyléčit skandováním Maových myšlenek? Nebo že „rekordní sklizeň má svůj původ v hlavě Mao-Tse-tunga"? Bao: J a k říkám, ony „zázraky" byly skutečné — a jejich vysvětlování absurdní. Maovy myšlenky b y l y zdrojem inspirace — jako Písmo svaté nebo Korán — a do té míry se dá říct, že se zasloužily o mimořádné čínské výrobní úspěchy. Ale oddaní dozorci typu Coua nevěřili v Maa — věřili v komunismus. Ani je nenapadlo, že by jeden člověk, byť to byl sebevětší génius, mohl být moudřejší než lid a stát nad lidem. Měli víru v systém — nikoli v toho či onoho vůdce. Nedemokratická vláda měla velmi špatnou pověst — dokonce i ve vězení. Urban: Můžete uvést příklad? Bao: Když moc některých velitelů cel vlivem jejich funkce příliš vzrostla, bylo rozhodnuto, že se vězňové budou jako velitelé cel každých deset dní střídat. Stalo se, že bylo v naší cele několik velmi prostých venkovanů, které toto nařízení nesmírně vyděsilo: jak by oni mohli převzít odpovědnost velitele cely, když neumějí číst ani psát. Někteří z nich to přímo odmítli a hrozilo jim potrestání — bylo kolem toho všeho mnoho rozčilených diskusí. A ž jednoho dne učinil hádanicím konec dozorce Tao — další velice dobrý člověk. „Poslyšte," řekl jednomu z našich vesnických „spolužáků", „když jsem vstoupil do Lidové osvobozenecké armády, neměl jsem žádné vzdělání. Neuměl jsem číst, dokonce jsem ani neuměl správně mluvit. A podívejte se na mne dnes! Ř í k á m vám: vy tu funkci převezmete\ Ze budete dělat chyby? Ovšemže budete, ale až na vás přijde řada příště, u ž je nebudete opakovat. Pak se možná dopustíte jiných chyb, ale i ty postupem času zmizí. Jen jedno si nesmíte připustit,
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
36
že n e j s t e hodni f u n k c e v e l i t e l e c e l y . " A T a o měl p r a v d u . I d e o l o g i č t í d o z o r c i dávali v ě z ň ů m p o c i t s e b e d ů v ě r y a d ů s t o j n o s t i — byl t o nan e j v ý š p o z o r u h o d n ý jev. N e c h c i t í m říct, ž e by n e b y l i přísní. T o b y l i — z k l a m a t n e b y l o d o v o l e n o , d o v o l e n o b y l o j e n o m mít úspěch. K d y ž jste přece jen v n ě č e m z k l a m a l , p a k b y l y vaše o m y l y p o d r o b e ny pečlivé a n a l ý z e , a b y se u k á z a l o , z d a v á š n e z d a r b y l z á m ě r n ý , či zda k němu došlo v důsledku nějakých skutečně nepředvídatelných o k o l n o s t í . V t o m p ř í p a d ě v á m d o z o r c i p o ř á d n ě v y n a d a l i , ale j i n a k v á m n e u d ě l a l i nic, p r o t o ž e u z n á v a l i , že člověk m ů ž e u d ě l a t c h y b u . C h á p a l i , že k d y b y po k a ž d é c h y b ě n á s l e d o v a l t r e s t , vedení v ě z n i c e by b r z o nenašlo n i k o h o , k d o b y b y l o c h o t e n p ř e v z í t n ě j a k o u o d p o vědnost. Urban: V ě z e n í j a k o m í s t o o s v o b o z e n í , e m a n c i p a c e — t o je s k u t e č n ě zcela n o v ý f e n o m é n . Bao: J e — a f u n g u j e t o . V m é v ě z n i c i byli „ s p o l u ž á c i " , k t e ř í d o k á z a li o b s l u h o v a t tři s t r o j e n a j e d n o u , a č k o l i se o d nich o č e k á v a l o , že b u d o u o b s l u h o v a t p o u z e dva; b y l i t a m v o j á c i , k t e ř í d o b r o v o l n ě fasovali j e n o m j e d n u u n i f o r m u r o č n ě , a č k o l i měli n á r o k na č t y ř i , a v ě z ň o v é — b y l j s e m m e z i n i m i — k t e ř í d o b r o v o l n ě c h o d i l i bosi, aby v l á d ě ušetřili k ů ž i na b o t y . A n o , c h o d i l j s e m celá léta bos, p r o t o ž e j s e m věřil, ž e je t o m á p o v i n n o s t při v ý s t a v b ě s o c i a l i s m u ! Pravidla
newspeaku
Urban: P o d a ř i l o se v á m v y l í č i t n á p r a v u m y š l e n í ve v ě z e n í j a k o celk e m p ř i j a t e l n o u a d o k o n c e o s v ě t o v o u z á l e ž i t o s t . A p ř e s t o , jak v í m z vaší k n i h y , jste se v j e d n o m o b d o b í s v é h o v ě z n ě n í ocitl v s a m o v a z bě — v ř e t ě z e c h , v h r o z n ý c h p o d m í n k á c h . D o š l o k t o m u p ř e d t í m , n e ž se vaše m y š l e n í z a č a l o n a p r a v o v a t ? Bao: N e — m o j e „ i n t e l e k t u á l n í z n o v u z r o z e n í " b y l o u ž z n a č n ě pok r o č i l é , k d y ž j s e m u d ě l a l k a r d i n á l n í c h y b u : nenaučil j s e m se správně používat ideologického žargonu. J e d n o h o dne j s e m se stal „ p ř e d m ě t e m b o j e " — co byla t a k o v á „bojová shromáždění", vysvětlím později. Dozorce mě vyzval, abych p r o z k o u m a l své s v ě d o m í a v y j e v i l s v ý m s p o l u ž á k ů m , co si m y s l í m o o t á z c e p o t r a v i n a o T i b e t u . V y z v a l mě, a b y c h m l u v i l p r a v d u a b y l zcela o t e v ř e n ý , b e z e s t r a c h u z p o t r e s t á n í . V z a l j s e m to v á ž n ě a řekl vše, co j s e m měl na srdci. O p o t r a v i n á c h j s e m říkal s a m é s p r á v n é věci: ž e jsou v z á c n ý m d r u h e m z b o ž í , s n í m ž se n e s m í p l ý t v a t ; že přejídání vede k l e n o s t i , k z a n e d b á v á n í p o v i n n o s t í , a t a k dále. K d y ž v š a k d o š l o na T i b e t , m o j e p r a v d o m l u v n o s t m ě p ř i v e d l a do m a l é r u . R e k l j s e m : č í n s k á p a c i f i k a c e T i b e t u b y l a p r o s t ě a j a s n ě a k t e m a n e x e ve staré imperialistické tradici.
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
37
Poslali mě za to do samovazby a připoutali řetězy k podlaze, že se nedalo vstát, byl jsem plný vší. Připadal jsem si jako prašivý pes. Když mě konečně pouštěli zpět do cely, ptali se mě: „ C o si ted myslíte o Tibetu?" „Vy jste mi lhali," odpověděl jsem, „protože jste mě vyzvali, abych mluvil pravdu, a k d y ž jsem to udělal, nasadili jste mi retezy. „Vůbec ne," řekli mi. „Vy jste využil našich studijních shromáždění k šíření svých zločinných myšlenek." „Ach ne," odpověděl jsem,^„já jenom vyjádřil slovy své myšlenky." „Že jste vyjádřil své myšlenky? Ne, vy jste udělal něco jiného. T a d y je zápis vašeho prohlášení na studijní schůzce. Ř e k l jste: 'Pacifikace T i b e t u čínskou Lidově osvobozeneckou armádou je aktem agrese v nejčistší imperialistické tradici.' T o není myšlenka! T o vyznívá jako konstatování faktu. Dejme t o m u , že budete opět mluvit na studijním shromáždění, a dejme tomu, že stále ještě máte v hlavě takové temné myšlenky — pak je ovšem musíte vyjádřit asi takovýmto způsobem: V í t e , spolužáci, obírám se v duchu některými hroznými myšlenkami — moje myšlení není ještě zdaleka napraveno, a proto v mém mozku dosud temné myšlenky zvedají své škaredé hlavy. Tecf vám je vyjevím a prosím vás, abyste mi pomohli je opravit.' Kdybyste byl řekl toto, k d y ž jste se rozhodl hovořit o T i b e t u , nebyli bychom vás nechali svázat řetězy a poslali do s a m o t k y . " Urban: Nedokazuje snad toto trvání na správné formuli, že v čínské kultuře dosud přežívá cosi velice starého — totiž to, čemu se říkalo Li, tedy úcta k pravidlům slušnosti? T o je koncepce jako stvořená pro komunistické „bojové kriticko-nápravné" seance. Bao: Zde skutečně může být nějaká spojitost. V každém případě jsem po této lekci pochopil, jak mám mluvit. „Pane dozorce," říkával jsem pak, „straší mi v hlavě něco hrozně divného, některé zlé myšlenky. Nechci je před vámi skrývat, protože důvěřuji straně a důvěřuji vládě, a doufám, že mi pomohou najít řešení." A pak teprve jsem řekl to, co jsem měl na srdci. Urban: Měl tento recept nějaké účinky? •
V
„ V
((
Bao: Ovšemže měl — víte, ona je to dvojsečná zbraň. Když s ní zacházíte obratně, m ů ž e t e ji obrátit proti nadřízeným. Když převýchova vězňů pokročila a jejich politické vědomí se zlepšilo, nacházeli často způsoby, jak chytit své věznitele do sítě, kterou vžznitelé nastražili na ně. V jednom období jsem na tom byl fyzicky velice špatně a jako francouzský občan jsem chtěl požádat o pomoc francouzský konzulát v Pekingu. V té době nebyly mezi Francií a Čínou žádné diplomatické s t y k y , ale v Pekingu byl jeden Francouz, k t e r ý tam zastupoval francouzské zájmy. Pokusil jsem se mu napsat. Ideologický dozorce
38
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
řekl, že se nedá nic dělat, že to není ž á d n ý m ů j p ř í b u z n ý a že mu tedy psát nesmím. Napsal jsem tedy dopis řediteli věznice — a nedostal jsem žádnou odpověď. V z o u f a l s t v í jsem se konečně rozhodl napsat Pátému oddělení (které má na starosti všechny věznice). Psal jsem t a k t o : „ T r á p í mě zlé m y š l e n k y a d o u f á m , že mi je p o m ů ž e t e r o z p t ý l i t . Proč trvá Čína na t o m , aby jiné z e m ě dělaly to, co sama dělat odmítá? Četl jsem nedávno v novinách, že k o n z u l á t Č í n s k é lidové republik y v Delhi požádal indickou vládu, aby bylo dovoleno navštívit Čínské občany, i n t e r n o v a n é v i n d i c k ý c h táborech, a zároveň protestoval proti t o m u , že Č í ň a n é , kteří chtějí psát čínskému velvyslanectví, mohou psát jen anglicky a nikoli čínsky. Protože jde o Č í ň a n y , argumentoval k o n z u l á t , mělo by jim b ý t dovoleno psát čínsky a zástupci konzulátu by je měli smět navštívit a p o s k y t n o u t jim pomoc. Žádáte to tedy na Indech, ale sami nejste ochotni p o s k y t n o u t mně stejné právo. T o jsou ony nesprávné m y š l e n k y , " zakončil jsem svůj dopis, „které mě trápí. Prosím, p o m o z t e mi je p ř e k o n a t . " O tři dny později jsem byl předvolán do kanceláře dozorce, a tam na mne čekal nějaký člověk z Pekingu. „ J s t e b y s t r ý m u ž , " řekl mi, „a m á t e štěstí, že jste v socialistickém vězení. V každém jiném systému by váš dopis měl takové důsledky, že je hrozné na to jenom p o m y s l e t . M u s í m vsak p ř i p u s t i t , že vaše argumentace je správná. Moji s o u d r u z i zde jednali zcela podle předpisů. Onen F r a n c o u z ve městě není váš p ř í b u z n ý , a t u d í ž oficiálně není dovoleno, abyste mu psal. B u d e m e vás však považovat za zvláštní případ a dáme vám k t o m u svolení. N e m o h u ovšem ručit za to, že vám o d p o v í . " „Pane," řekl jsem, „ m á m ještě j e d n u zločinnou m y š l e n k u : že mi sice dovolíte napsat dopis, ale odpověď p o t o m z a d r ž í t e . " „ N a p r o s t o se m ý l í t e . J a k vám m o h u zaručit, že vůbec odpoví? T a k se dejte do toho, napište mu f r a n c o u z s k y nebo čínsky, ale pokud se rozhodnete psát f r a n c o u z s k y a zachovat se k vládě korektně, připojte, prosím, č í n s k ý p ř e k l a d . " Napsal jsem tedy t o m u Francouzovi pět dopisů, ale nedostal jsem jediné slůvko odpovědi. Dostal mé dopisy? A n o , jak jsem později zjistil, dostal je, ale neměl dost odvahy mi pomoci. Příliš se bál. Recept v k a ž d é m případě fungoval, a do jisté m í r y se mi podařilo porazit úřady ve hře, jejíž pravidla samy určovaly. Urban: Komunisté se často chlubí, že dokázali proměnit své soudní procesy před b u r ž o a z n í m i soudy v obžalobu b u r ž o a z n í h o s y s t é m u . V y , jak se zdá, jste v y u ž i l svého věznění k t o m u , abyste si osvojil předepsané z v y k l o s t i a hesla, a obrátil jste je proti svým v ě z n i t e l ů m . Bao: Předepsané z v y k l o s t i a hesla? N e v í m . Dám vám ještě jiný pří-
Náprava
myšlení
v čínské věznici
39
klad. Po mém propuštění mě posadili do vlaku do H o n g k o n g u . Eskortovali mě dva policisté. Asi v půl páté odpoledne přišla do našeho kupé číšnice a řekla: „ T a k , soudruzi, za půl hodiny se podává večeře — chcete se najíst v jídelním voze nebo chcete, abych vám jídlo přinesla sem." Podala mé eskortě jídelní lístek a policisté mě vyzvali: „Tak si něco vyberte." Podíval jsem se na tu nezvyklou věc a řekl jsem, že bych prosil misku polévky a dvě misky rýže. „Ale prosím vás," usmáli se policajti, „dejte si přece něco lepšího, něco výživnějšího! Vláda nám uložila, abychom se o vás dobře starali." „Vláda se o mne skutečně stará až příliš dobře," odpověděl jsem. „Mám ve skutečnosti spoustu výsad. Podívejte se na mne: šaty, které jsem dostal spolu s propouštěcími papíry, stojí čínského dělníka dvouměsíční mzdu. Za kupé první třídy, ve kterém sedíme, by zaplatil svým půlročním výdělkem. A kromě toho v posledních šesti měsících, kdy se jednalo o mém propuštění, jsem nesměl na práci ani sáhnout a nepřispěl jsem našemu hospodářství naprosto ničím. Žil jsem jako parazit. Zrovna teď (vlak právě projížděl kolem jednoho z táborů, kde jsem byl vězněn) se tamhle v tom táboře vracejí do cel první a druhá brigáda po deseti hodinách tvrdé práce. Každý z jejich příslušníků udělal za jediný den víc než já za posledních šest měsíců. A přesto oni dostanou dnes večer jenom misku polévky a malý kousek chleba. Ujišťuji vás: já si nezasloužím nic víc!" A opakoval jsem, že si přeji jenom polévku a rýži. Měl jste vidět výrazy na tvářích těch policajtů. Byli zděšeni. K d y ž se trochu vzpamatovali, řekl jeden z nich: „Podívejte se, Bao, co bylo, je za vámi. Byl jste za mřížemi dost dlouho. T a k to nechte být a dejte si něco pořádného. Teď jste svobodný Člověk." „Cože?" protestoval jsem. „Copak Lenin neřekl, že zapomenout minulost se rovná zradě na přítomnosti? Jsem svobodný člověk teprve dvě hodiny, a už mě žádáte, abych zradil všechno to, co jsem se naučil za sedm let! Kdybych byl schopen zapomenout za pouhé dvě hodiny lekce, které jsem se učil sedm let, jaký člověk by se podle vašeho názoru ze mne stal za rok nebo za dva venku, v kapitalistickém světě? T o bych byl horší než kontrarevolucionář. Opravdu žasnu nad vaší neuvědomělostí." Urban: Vaši policajti museli asi zažít největší překvapení svého života. Bao: Asi ano. Ale tím jsem neskončil. „Jsem celý z m a t e n ý , " pokračoval jsem. „Před několika hodinami mi řekl velitel: "Bao-Ruo-wangu, teď když jste propuštěn, doufám, že odcházíte jako přítel a nezapomenete, co jste se tu naučil.' A já žasnu, že vy tak brzo po mém propuštění na mně chcete, abych se oddal buržoaznímu sladkému životu."
40
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
„Tak dobře, jak chcete," vzdali se policajti. Dostal jsem tedy jenom rýži a polévku, ale oni také se museli spokojit s takovou hubenou stravou. Urban: Vůbec bych netoužil po tom, být vaším vězeňským dozorcem, pane Bao... Bao: Když jsme si tak pochutnávali na těch vybraných pochoutkách čínské kuchyně, začali moji policajti klábosit o situaci v Č í n ě a o podobných věcech. „Dobře si pamatuju, že léta 1960, 61 a 62 byla moc tvrdá doba," prohlásil jeden z nich. „A dovedu si představit, že vy, lidé za mřížemi, jste na tom byli ještě hůř." T y parchantě, pomyslel jsem si, ty zatraceně dobře víš, jak to tenkrát vypadalo ve vězení. Vždyť vy jste nás tam přece sami poslali! J á ti dám lekci v pokrytectví, na kterou hned tak nezapomeneš. Řekl jsem tedy: „Máte docela pravdu. Léta 1960-62 byla skutečně tvrdá, ale právě tehdy jsem pochopil velikost Komunistické strany Číny. Ačkoliv potravin byl zoufalý nedostatek, dostávali jsme z nich svůj spravedlivý díl. N e b y l o skoro co jíst, ale dávky byly rozdělovány spravedlivě, a všichni jsme se naučili, jak z mála udělat mnoho. Léta 1960-62 byla nejslavnější dobou čínské historie: Rusové odvolali své odborníky a v našich továrnách se zastavily stroje; Američané na nás uvrhli embargo a nacionalističtí reakcionáři pořádali nájezdy na naše pobřeží. A k tomu se přidala hrozná nouze o potraviny. Právě v té době však čínský lid pod vedením komunistické strany odvrátil vlastním úsilím hrozné nebezpečí. Každá jiná vláda by se byla zhroutila, a jestliže dnes žijeme lip, je to zásluhou těch, kteří v šedesátých letech zemřeli." Urban: C o říkali členové eskorty t o m u t o důkazu vaší nápravy? Bao: „Vy jste se skutečně poučil, Bao," prohlásili podrážděně. „Ovšem," odpověděl jsem. „Kdybych si z toho nevyvodil poučení, znamenalo by to, že bych projevoval nevděk nikoli pouze ke komunistické straně, ale i k t o m u t o kousku chleba, který právě jím." Dlouze se na mne zadívali. „Víte," povídá pak jeden z nich, „abych řekl pravdu, my nemáme tak pokrokové myšlení jako vy." „V tom případě," prohlásil jsem, „byste se měli jít sami učit." Doufám, že tahle věta jim zněla v uších, k d y ž mě na hranici H o n g k o n g u opustili. Urban: M á m pocit, že jste si osvojil čínskou frazeologii tak úspěšně, že jste nakonec v to, co jste právě citoval, sám uvěřil. J e to tak? Bao: Ještě stále je pro mne obtížné posoudit, jestli ano nebo ne, ale řekl bych, že jsem byl tehdy zpoloviny přesvědčen, že říkám pravdu... Urban: T e h d y i dnes, jestli vám správně rozumím. Bao: T o musíte posoudit vy. V každém případě jsem si sám nebyl jist, do jaké míry jenom hraju smluvenou hru, a do jaké míry myslím
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
41
to, co říkám, vážně. Nejlepším příkladem tohoto rozštěpení mé mysli byl rozhovor, který jsem měl se svým ideologickým dozorcem v den, kdy Čína a Francie obnovily své diplomatické styky, 27. ledna 1964. Táborový rozhlas hlásil: „Všichni^ pozorně poslouchejte — přinášíme velice důležitou zprávu. Čínská lidová republika a Francouzská republika spolu navázaly diplomatické styky." T o bylo pro mne nesmírně důležité. Dva spolužáci z cely za mnou přišli a vyjádřili naději, že t e d budu brzo propuštěn. Nesdílet jsem tak docela jejich očekávání, ale solidarita, kterou mi projevili, byla pro mne morální vzpruhou. Brzy nato jsem byl předvolán do dozorcovy kanceláře. Dozorce začal rozhovor důvěrně známou čínskou hrou na kočku a myš: » T a k copak je dnes ve světě nového, Bao?" „Nic zvláštního, pane dozorce," řekl jsem. „Vůbec nic." „Vůbec nic?" „Vlastně ne," povídám. „Pokud ovšem nemáte na mysli boj panamského lidu proti vojskům amerického imperialismu v pásmu průplavu." „Ne, pásmo průplavu nemám na mysli." „Myslíte tedy snad zprávu, že vzorná brigáda v Kun-mingu se nejen dobře poučila ze zkušeností v Tachai, ale dokonce překročila jejich normy?" zeptal jsem se. „Ne, ne — proč krucinál mluvíte o zemědělství? Stalo se něco mnohem důležitějšího — na poli mezinárodních vztahů..." „Ach tak," řekl jsem s předstíraným překvapením, „vy myslíte to, že kapitalistická Francie se konečně rozhodla uznat Čínskou lidovou republiku a přistoupit na její podmínky}" „No, konečně jste na to přišel," pravil dozorce. „Ano," pokračoval jsem, „to je skutečně důležitá událost. Dokazuje, že ani tak mocný stát Západu jako je Francie, už nadále nemůže popírat skutečnost, že existuje socialistická Čína. J e to uznání čínské moci a čínských výdobytků." „Nechte si to školení, Bao," odsekl dozorce rozčileně. „Já chci vědět, co si o tom všem myslíte vy." „Já si o tom nemyslím nic. Mne osobně se to netýká." „Vás osobně se to netýká? Proč to říkáte?" „Protože nechápu, jak by to mohlo ovlivnit moji budoucnost." „Poslyšte, Bao, doufám, že vám to nenasadilo do hlavy nějaké špatné myšlenky? Nějaké nebezpečné myšlenky?" „Kdyby tomu tak bylo, řekl bych vám to." „Neděláte si náhodou nějaké iluze, že budete propuštěn — nějaké naprosto nereálné iluze?" „Všechny nereálné iluze mě opustily v době, kdy jsem trávil tu
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
42
k r á t k o u dovolenou v řetězech na s a m o t c e . " „A k d y ž jste dnes p o s l o u c h a l z p r á v y , n e n a p a d l o vás, že uznání Č í n y b y v á m m o h l o o t e v ř í t dveře?" „ J a k é dveře?" z e p t a l j s e m se nevinně. „Tamhlety dveře, ty t r o u b o , " zařval dozorce a u k á z a l p r s t e m na hlavní bránu. „ T a k dobře, p a n e d o z o r c e , " řekl jsem, „necháme téhle hry. V y z a t r a c e n ě dobře víte, j a k á je situace. J e s t l i n ě k d y těmi dveřmi projdu nebo neprojdu, to nezávisí na f r a n c o u z s k é vládě ani na čínské vládě, t o nezávisí v ů b e c na ž á d n é vládě. T o je závislé jen na t o m , z d a j s e m ochoten n a p r a v i t své myšlení a p r o p u š t ě n í si z a s l o u ž i t . O b a přece m á m e s p o u s t u d ů k a z ů p r o to, že vnější události na nás t a d y n e m a j í ž á d n ý vliv. V roce 1959, k d y situace v C í n ě b y l a všeobecně dobrá, nebyl n i k d o p r o p u š t ě n , p o k u d t o n e m o h l o b ý t ospravedlněno j e h o p ř e v ý c h o v o u . A v roce 1962, k d y C í n a p r o ž í v a l a svou nejtěžší krizi, byla p ř e d č a s n ě p r o p u š t ě n a spousta v ě z ň ů , k t e ř í projevili u p ř í m n o u snahu n a p r a v i t své m y š l e n í . A p r o t o ž e náprava m é h o myšlení d o s u d d o s t a t e č n ě nepokročila, n e m y s l í m , že by p o s t u p f r a n c o u z ské vlády mohl m í t n ě j a k ý vliv na mé v ě z n ě n í . " N a s t a l o m r t v o l n é ticho. D o z o r c e si utřel pot. „Bao, p o v ě z t e mi p r a v d u : v y si skutečně m y s l í t e to, co říkáte?" „ V y , pane d o z o r c e , nevěříte t o m u , c o říkám?" „Bao, m u s í t e se m n o u m l u v i t na rovinu — vy vážně věříte t ě m n e s m y s l ů m , k t e r é jste na m n e vychrlil? N e b o j t e se mi říct p r a v d u . " „ J á v á m n e r o z u m í m , pane d o z o r c e . C h c e t e říct, že na systému je něco nesprávného?" „ N a j a k é m s y s t é m u , blbce?" „ N a s y s t é m u studia, z a m ě ř e n é h o na nápravu m y š l e n í . Já si vůbec n e m y s l í m , že je na n ě m něco nesprávného, a p r o t o ř í k á m to, co řík á m . A l e vy si m o ž n á m y s l í t e něco j i n é h o . " „ V y p a d n i ! V y p a d n i ! " rozeřval se na mne a u ž se m n e n i k d y na t a k o v é věci neptal. K d y ž jsem o p o u š t ě l jeho kancelář, koupal j s e m se ve s t u d e n é m p o t u , p r o t o ž e j s e m o p r a v d u sám nevěděl, jestli to, co ř í k á m , s k u t e č ně j e n o m hraju. „Bojová"
shromáždění
Urban: J s t e mi d l u ž e n vysvětlení, co to b y l o ona „ b o j o v á " s h r o m á ž dění. T o je temná a p r o nás málo z n á m á stránka z historie h n u t í za „ n á p r a v u m y š l e n í " . V ý r a z y j a k o „ b o j " nebo „být p ř e d m ě t e m boje" nahánějí husí k ů ž i i t ě m z nás, k t e ř í jsme sledovali h n u t í za nápravu myšlení p o u z e z p ř i k r á š l e n ý c h líčení, jež se objevovala v č í n s k é m
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
43
tisku a rozhlase. Bao: Stále ještě se o tom stydím mluvit, ale vysvětlím vám to, protože je to důležité. Představte si „spolužáka", který prochází přípravou na své doznání v ústředí pro vyšetřování. J d e mu to trošku pomalu, nemá chuť obviňovat sám sebe a plýtvá časem svého vyšetřovatele. Očividně „potřebuje" něco, aby změkl, a protože bití není dovoleno, stane se „předmětem boje". Boj znamená hromadnou konfrontaci se všemi „spolužáky". Postaví vás doprostřed cely, doprostřed vězeňského dvora nebo dokonce doprostřed velkého sportovního stadiónu, a vaši „spolužáci" s vámi začnou „debatovat". Konvence říká, že boj není namířen proti vám osobně, ale proti vašim hříchům, proti vašim špatným myšlenkám, proti vaší nepoctivosti, s níž odmítáte opravit své názory a myslet tak, jak chce vláda. Vaši „spolužáci" jsou rádi, že „předmětem boje" jste v y a nikoli oni, a s velkým nadšním se zapojí do té legrace, kterou vede a podněcuje velitel cely nebo ředitel věznice. Mohu zde mluvit z vlastní zkušenosti, protože jsem byl jednak „předmětem boje" a bojová shromáždění jsem také sám vedl. Předmětu boje je tedy řečeno: „Ačkoliv jsi tvrdohlavý, vláda ti dává ještě příležitost a nás požádala, abychom ti pomohli. Pomáháme ti s čestnými úmysly. Nesobecky. Proti tobě nemáme nic — jenom proti tvým prohnilým myšlenkám. Během vyšetřování se nechováš jako čestný člověk. Pochop, že lidé jako ty by se měli střílet. Nezasloužíš si ani, aby tě sem přivedli v okovech — měli by tě zastřelit jako psa. A lidová vláda ti přesto dává poslední příležitost, protože je lepší špatně žít než dobře umřít. Začni nám tedy ve vlastním zájmu vyprávět o svých zločinech." Když však toto všechno říkáte, nemáte ani tušení, co špatného „předmět boje" myslel nebo dělal — jestli snad zavraždil svého otce nebo se dopustil něčeho nepředstavitelného proti systému. T o nevíte a nikdo vám to neřekne. Víte jenom, že předmět boje je tady, že klečí se skloněnou hlavou; a že od vás se očekává, že na něho budete řvát, že mu budete vyhrožovat, nadávat špinavých lhářů a podobně. Ať vám odpoví cokoli, musíte řvát dál: „Drž hubu, parchantě, vykládáš nám pohádky! Lžeš!" A tak dále. Tahle potupná procedura trvá celé hodiny a ubohý předmět boje se začíná hroutit vyčerpáním. V té chvíli mu nařídíte stát na jedné noze na okraji pryčny, aby nemohl usnout. Nakonec to už nevydrží a zhroutí se. Přivedete ho k vědomí, postavíte za sud pomyjí a nadávky pokračují. Pak určíte jednoho spolužáka, který musí dávat pozor, aby předmět boje nezačal klímat; a takhle to jde dál, někdy i po několik dní. Když předmět boje opustí naprosto všechny síly, z vlastního rozhodnutí požádá o předvedení k vyšetřovateli a dozná se.
44
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
Urban: Jaké byly vaše pocity, když vám poprvé nařídili účastnit se takového shromáždění? Bao: Byl jsem hluboce znechucen a zděšen. Zpočátku jsem se k tomu nedokázal donutit a moji ostatní „spolužáci" na tom byli zrovna tak. Bylo nám toho ubožáka líto — ale to dlouho netrvalo. Velitel cely si toho brzo všimnul: „Co je to s vámi, chlapi? V y jste na jeho straně? Nebo jste na straně vlády?" Začali jsme tedy oběť prosit: „Tohle je bojové shromáždění, prosím tě, kápni božskou, ať už to skončí." Velitele cely to však neuspokojilo: „To se vzmůžete jenom na tohle}\ Tak dobře, dnes se opravdu ukáže, kdo z vás skutečně podporuje vládu a kdo skutečně vykročil na cestu nápravy. T o t o bojové shromáždění je zkouškou i pro vás, nejenom pro něj." Dovedete si to představit? Začnete tedy řvát a vyhrožovat, protože si uvědomujete, že otázka stojí: bud on nebo vy. Vaší jedinou myšlenkou je ted zbabělá vděčnost: Bože, nejsem to já, je to on! A každý ted chce překonat ostatní a dokázat nadřízeným svou krutostí vůči tomu ubohému člověku, že je ochoten dělat špinavou práci. Vřískáte, řvete a zuříte v naději, že vláda vám za to prokáže nějakou laskavost, něco vám promine, něco vám odpustí. A to je právě to, k čemu vás vládní úředníci chtějí dohnat, proto vám neustále vtloukají do hlavy: ano, musíš volit mezi ním a sebou. „Jestli opravdu lituješ hříchů, které jsi spáchal ty, poznáme z toho, jak se budeš chovat & němu V Urban: Dělají z vás svého komplice. Bao: Ano, stáváte se součástí zločinu a součástí systému. A co je na tom psychologicky nejhrůznější — váš řev a řádění jsou opravdové. Jsou výrazem potlačených emocí, jež se ve vás nahromadily v průběhu let, protestem proti vašemu uvěznění, proti vládě a systému, který se však soustřeďuje na určený „předmět boje". Tento druh boje se používá jak ve vězení, tak mimo ně, a metody jsou stejné. Na ochotě při tom spolupracovat závisí vaše osobní přežití: musíte prostě dokázat, že jste lepším členem strany, úředníkem nebo vězněm, než ti druzí. Urban: Znamená to, že současně běžíte uličkou hanby a jste inkvizitorem. Bao: Ano. Po čase ovšem — zvlášť když sám odpovídáte za vedení bojových shromáždění — se váš přístup k boji a k používaným metodám vytříbí. Bojová shromáždění, která jsem vedl, bývala velice tvrdá — až jednoho dne přišel do naší cely starý mukl, který trávil ve vězení už dvanáctý rok a za tu dobu sám vedl mnoho takových shromáždění. A řekl: „Tahle záležitost nápravy myšlení prostřednictvím práce je už sama o sobě dost tragická, tak si to sami nedělejme ještě
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
45
horší. N e d ě l e j m e víc, než co nám projde." V í t e , v ž d y c k y po šesti měsících se k a ž d ý z nás musel stát „předm ě t e m boje", musel sám sebe denuncovat a obviňovat. O b v y k l e jsme začínali v p ř á t e l s k é m duchu, ale v ž d y to končilo t r p k o s t í , kterou jsme cítili vůči „ p ř e d m ě t u boje" i jeden vůči d r u h é m u , p r o t o ž e jsme chápali, že jsme j e d n o m u ze svých „ s p o l u ž á k ů " provedli cosi nevýslovně nízkého a sprostého a že příště se sami b u d e m e muset postavit doprostřed cely a snášet stejné ponižování. Postupně jsme tedy začali předvádět b o j jako rituál — dostatečně vášnivě a krutě, abychom přesvědčili dozorce, že je to nefalšované — ale s t i c h ý m d o r o z u m ě n í m mezi sebou, že je to prostě druh hry, které se nemůžeme v y h n o u t . N a p ř í k l a d k d y ž jsem se vrátil ze samovazby, přišlo mi několik „ s p o l u ž á k ů " n a b í d n o u t cigarety a jídlo, a blahopřáli mi k t o m u , že ta hrůza u ž je za m n o u . A p ř i t o m t o byli titíž lidé — b y l o jich asi čtyři sta — kteří mě na bojovém s h r o m á ž d ě n í , než jsem byl odveden do klece, zahrnuli k r u t o s t í , jež se vzpírá k a ž d é m u popisu. T i t í ž lidé, k t e ř í se mi posmívali, proklínali mě, plivali p o mně, hlučně se domáhali, abych byl svázán ř e t ě z y , a řvali, aby mi vláda přidala k m é m u trestu ještě dvacet let. T i t í ž lidé, kteří s nefalšovaným nadšením křičeli „Ať žije K o m u n i s t i c k á strana Č í n y ! " a vystupovali proti mně s nejšílenějšími o b ž a l o b a m i , které si sami vymysleli. Ke konci mého věznění dokonce i dozorci došli k názoru, že bude nejlíp, k d y ž nad naším stínovým bojem přimhouří obě oči, neboť jinak by bylo n e m o ž n é dále vybičovávat nadšení vězňů pro stále větší v ý k o n y ve výrobě. Věznice,
která je lepší než
domov
Urban: C o vám t o t o vše říká o lidské přirozenosti? A t u t o o t á z k u vlastně p o k l á d á m f r a n c o u z s k é m u občanu J e a n u Pasqualinimu a nikoli Č í ň a n u B a o - R u o - w a n g o v i , jehož r o z u m u se v jednom období zřejm ě zmocnili jeho věznitelé. Bao: Lidská přirozenost postrádá m o r á l k y . J e d i n á věc, kterou chápe k a ž d ý , je — n a které straně je jeho kus chleba p o m a z á n máslem. V z p o mínáte si, jak se v době k u l t u r n í revoluce chovali lidé k T e n g Siaopingovi? Utočili na něho a osobně mu nadávali, že je k a p i t a l i s t i c k ý s o u p u t n í k , k o n t r a r e v o l u c i n á ř , a zbavili ho všech funkcí. A dnes? „Ať žije T e n g S i a o - p i n g ! " „ J á sám jsem v ž d y c k y podporoval linii soudruha T e n g a . " A t a k dále. Zajímalo by mě, co t y t o k o r o u h v i č k y opravdu cítí. Žijí ve lži, ve dvojité lži, v trojité lži — m o h o u si to srovnat se svým svědomím? N i c n e p o š k o z u j e čínský systém víc než t o t o h r u b é střídání stranické linie.
46
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
Urban: Rekl byste, že tyhle divoké rozkyvy jsou specificky charakteristické pro Cínu, jak nám často tvrdí odborníci na čínskou historii? Bao: Ne, Číňané mají silně vyvinutý smysl pro „zachování tváře". Když například čínský kupec v Hongkongu nebo Singapuru udělá bankrot a upadne do bídy, bucf zmizí z očí každému, kdo ho někdy znal, nebo spáchá sebevraždu, ale nikdy neodvrhne svou minulost. Jenže teď? Lidé, které ožebračil předseda Mao, které vlekli ulicemi a kterým nadávali kapitalistů a vykořisťovatelů, vám řeknou: „Předseda Mao byl vždycky na naší straně; vždycky jsme předsedu Maa milovali." A opravdu, mnoha těmto lidem úřady vrátily jejich peníze a jmění, a vyzvali je, aby obnovili své kapitalistické podniky. T o není Čínská vlastnost. T o je politováníhodný charakteristický rys čínského komunistického systému, jak je nyní uskutečňován v praxi. Povzbuzuje patolízalství a ramenářství. Urban: Strávili jsme hodně času zkoumáním způsobů, jakými se náprava myšlení prováděla ve věznicích. Byly způsoby a docílené výsledky mimo vězení podobné? Bao: Číňané rádi hovoří v podobenstvích nebo uvádějí konkrétní příklady; dovolte tedy, abych vaši otázku zodpověděl také příkladem. V období 1962-65 existovalo hnutí „socialistického vzdělávání", v němž se kladl hlavní důraz na třídní boj. Čelilo se tím chruščovovskému typu revizionismu. Heslem dne bylo: „Nikdy nezapomínej na třídní boj!" Paradoxně to byla rovněž jedna z humánnějších period čínské komunistické historie. Vězeňské úřady se rozhodly poslat domů některé vězné, kteří buď byli chronicky nemocní, nebo se potřebovali zotavit po nějaké těžké nemoci. Vypočítaly si, že tím jednak ušetří vzácné potraviny a že se tito lidé snáze uzdraví. Navíc to byla dobrá propaganda. Dozorci nás v té době varovali: „Jestli vás pošlou domů, dávejte si dobrý pozor! Když budete říkat nesprávné věci nebo se zamícháte do nějakého darebáctví, octnete se tu co nevidět zpátky. A zkazíte příležitost jiným. Nekažte tedy čínské lidové vládě tento krok, kterým se nad vámi slitovala." Jeden „spolužák" z mé cely, kterého poslali domů, byl bývalý příslušník Lidové osvobozenecké armády, který ukradl nějaké peníze, chtěl s nimi utéct do Burmy, ale na hranicích ho chytili. Ze svého doživotního trestu si odseděl deset let, a teď dostal propoustěcí papíry, aby se vrátil domů a zotavil se tam po jakési nemoci. Přáli jsme mu to, protože to byl slušný člověk a vzorný „spolužák". Dostal oblek, pár bot, jízdenku na vlak a peníze, které mu mohly vystačit na měsíc. Když si balil věci, vzal jsem ho stranou a řekl mu... Urban: V té době jste byl velitelem jeho cely? Bao: Ano. Dal jsem mu tedy obvyklou výstrahu, aby se nezamotal
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
47
do nějakých nesnází, protože by to ostatním zkazilo naději dostat se také domů. Potřásli jsme si rukama a on odešel. Asi o deset dní později — koho nevidím, jako starého Tan Šina (tak se jmenoval), který mi opět hlásí příchod. Vypadal zničeně a vyčerpaně. Co se stalo? Nechtěl o tom mluvit. Řekl jenom, že přišel z vlastní vůle, že mu dozorce řekl, aby se vrátil do své staré cely a že mi vzkazuje, že Tan má dostat stejný příděl jídla, jaký měl než byl propuštěn. (Tady musím vysvětlit, že normálně lidé, kteří byli propuštěni, ale vrátili se zpátky nebo z nějakých důvodů byli znova zatčeni, museli začínat zase s nejnižším přídělem — což bylo velice málo.) Příštího dne jsem potkal dozorce a ten potvrdil, co mi řekl Tan: „Ano, Tan se vrátil z vlastní vůle. Vypadá velmi sklíčeně, tak mu dejte zpátky starý příděl a chovejte se k němu, jako kdyby nikdy vězení neopustil." Řadu dní jsem se pak pokoušel navázat s Taném rozhovor, ale on prostě odmítal o čemkoli mluvit. Konečně však jednoho dne o přestávce studijního shromáždění jsem za ním zašel, nabídl mu cigaretu a přiměl ho k řeči. „Vy, co sedíte v tomhle vězení a studujete, máte pocit, že o hnutí 'socialistické výchovy a o třídním boji víte všechno," řekl. „Ale nevíte nic. Nemáte ani tušení, co se venku děje. Vrátil jsem se domů, do mé vesnice. Přišel jsem odpoledne — každý byl v práci, všude byl klid. Našel jsem otce, jak sedí na dvorku. ,Otče!' zavolal jsem. Podíval se na mne jako kdyby se před ním najednou objevil duch. J a k ses odvážil vrátit se? T o jsi utekl?' ,Otče, otče...', koktal jsem. ,Neříkej mi otče! Jsi špinavý kontrarevolucionář! Uvrhl jsi naši rodinu do hanby! Od doby, kdy tě zavřeli, jsem studem nezvedl hlavu! T y jsi utekl?' ,Otče...' ,Říkám ti, neříkej mi otče. Já nejsem tvůj otec!' J s e m nemocný. Poslali mě domů, abych se uzdravil. T a d y mám dopis.' , T y zatraceně dobře víš, že neumím číst, tak se mě nepokoušej ošidit! Sedni si tamhle do kouta a čekej, až se tvůj bratr vrátí domů. Ten si tvůj dopis přečte.' T o bylo moje uvítání. Nenabídl mi ani šálek čaje — nic. Nejdříve přišla domů moje sestra. Byla šťastná, že mě vidí a obrátila se na otce: ,Bratr se vrátil!' ,Neopovažuj se mu říkat bratr,' zařval na ni otec. J e to třídní nepřítel. Takhle vás učí provádět třídní boj — říkat mu bratr?!'
48
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
T o t é ž se stalo, když se vrátila matka s mým mladším bratrem, který si přečetl dopis a řekl otci: J e to pravda, poslali ho domů, aby se uzdravil, dostal lékařské ošetření a odpočinul si.4 Otec tedy přišel ke mně s dýmkou v ústech: ,Tak dobře, vláda tě poslala domů. Nemohu tě odmítnout, protože dělám všechno, co chce vláda, abych dělal. Ale nepokoušej se míchat do rodinných záležitostí! Nepokoušej se mluvit s někým z rodiny a netoulej se, protože jestli nebudeš dělat to, co ti nařídím, budu první, kdo tě udá policii/ „Víte," pokračoval T a n , „tady vevnitř je to jiné. Když nesouhlasím při studijním shromáždění se svým spolužákem, mohu si to s ním vyříkat. Ale venku — pro každého ve vesnici jsem jenom shnilé vejce, třídní nepřítel. Děti na ulici se mi posmívají a já je nesmím okřiknout. Musím sklopit hlavu a odejít. T a d y vidím dozorce jednou ráno a jednou večer, ale jinak mám od něho klid. T a m venku je každý dozorcem. Každý se na mě dívá jako na lumpa. Nikdo se mnou nemluví. V obchodě mě nikdo neobslouží. T a k k čemu je mi ,svoboda'? T a d y jsme si aspoň všichni rovni. T a k jsem se tedy rozhodl vrátit se. Ale nejhorší mě teprve čekalo. Když jsem přišel k bráně, strážný mě nechtěl pustit dovnitř. ,Sem už nepatříš/ řekl mi. Bylo sedm hodin večer. Od železniční stanice jsem ušel patnáct mil, byl jsem hladový a unavený. T a k jsem toho strážného prosil: ,Prosím vás, pusťte mě dovnitř aspoň na jednu noc! Nemám, kam bych jinam šel. Zítra se vydám do Pekingu a požádám vládu, aby se mnou něco udělala/ Ale strážný stál na svém. ,Vypadni, vypadni — sem už nepatříš. Jestli nepůjdeš, zastřelím tě! ť A v té chvíli jsem viděl, jak branou prochází jeden z našich dozorců. Zavolal jsem na něho. Podíval se na mne, slitoval se nade mnou a nařídil strážnému, aby mě pustil dovnitř. Zašel za ředitelem a obstaral mi povolení zůstat." Urban: T o je výmluvná historka — Tan, který se vrátí do vězení jako uprchlík ze „svobodného" světa... Bao: Ano. A žadoní, aby ho zase zavřeli! Spicl v
rodině
Urban: Jenže nakolik chování Tanovy rodiny můžeme připsat snaze vyhovět úřadům, a nakolik pramenila ze skutečného přesvědčení? Bao: Myslím, že Tanova matka a jeho bratr a sestra svou věrnost vládě jenom předstírali, ale ten starý muž to zřejmě myslel vážně. Byl členem strany, předsedou místního rolnického sdružení, měl tedy vysoké společenské postavení — a zklamal se ve svém synovi a bál se, že ho Tan ohrozí. Urban: A co ti školáci, kteří se Tanovi posmívali na ulici?
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
49
Bao: Ach, to je dobře známý jev. Když jsem byl ve vězení, můj syn byl neustále vystaven velice krutému posměchu ze strany svých spolužáků. Říkali mu, že je synem kontrarevolucionáře, synem obyčejného zločince a podobně. Věci došly tak daleko, že to nevydržel a ze školy utekl. Urban: Byl to pro vás otřes nebo jste to považoval za součást hnutí „socialistické v ý c h o v y " — které jste schvaloval? Bao: Byl jsem z toho s m u t n ý , ale nepřekvapilo mě to. Každá společnost potřebuje dvě kategorie lidí, hodné a zlé — kovboje a Indiány — jinak by byl život pro prosté lidi příliš nudný. V Hitlerově N ě mecku byli ustanoveni jako oběti společnosti Židé — my jsme naučili své děti vášnivé nenávisti k třídním nepřátelům. Ovšemže je to strašné, ale ve skutečnosti je strašná lidská přirozenost. Urban: Ano, ale čínská schopnost přizpůsobit se jakékoli divoké koncepci, která je prohlášena za normu, a nechat si vtlouct do hlavy kritéria schváleného chování, je děsivá. J a k o by se skutečně přibližovala ona hrůzná atmosféra Orwellova světa 1984. Bao: Nesdílím zcela váš pesimismus. T e n t o naruby obrácený svět zůstává obrácený naruby, jenom pokud jej neustále udržujete pod nemilosrdným tlakem. Když tlak pomine, nebo k d y ž se vám podaří, že se z toho světa dostanete, vaše já se vrátí k normálu. Viděli jsme to v případech amerických a britských zajatců, k d y ž se po válce vrátili z Koreje, a viděli jsme to samozřejmě i v Číně. Ale pokud tlak trvá, bylo by marné očekávat soucit, slušnost nebo dokonce smilování. J e d n a z nejotřesnějších epizod, na niž si vzpomínám, bylo naše chování ke spoluvězni, lékaři, který k nám byl neobyčejně laskavý. Dával vězňům, kteří umírali hlady, vitamínové pilulky, protože zvýšit jejich potravinové příděly nesměl, a mně vstříkl jako dárek k vánocům ampulku glukózy, k d y ž jsem měl tuberkulózu a byl jsem ve velice špatném stavu. Když se však tento lékař stal „předmětem boje", dávali mu s nesmírnou brutalitou co proto právě lidé, k t e r ý m pomohl přežít. „Dával jste nám vitamínové tablety — kradl jste léky lidu a vládě," řval kterýsi z mých ubohých spolužáků. Styděl jsem se za to, že jsem člověk. Urban: Teď už mě, pane Bao, nepřekvapují slova vaší ženy před policií té noci, co vás zatkli: „Jdi, a pořádně se uč své lekce." Bao: Ach, to byl jenom mírný příklad sebeobrany. Ale co ty tisíce m u ž ů , které udaly policii jejich vlastní ženy jenom proto, že se domnívaly, že život s manželem, který má nekonformní myšlenky, by je samotné mohl přivést do nesnází? Když se na to díváte ve světle zvrácené čínské logiky, můžete i pochopit, proč to ty ženy udělaly: žijete-li dlouhá léta v manželském svazku s člověkem a podezříváte
5O
Bao-Ruo
-wang &C CJeorgc
Urban
ho, že není na té správné straně, potom — pokud byste v takovém soužití pokračoval — byste vlastně živil nepřítele lidu a poskytoval mu útulek. Je tedy pro bezpečnost vaši a vašich dětí, i pro jeho vlastní nápravu daleko lepší, když „pomůžete" vládě a udáte ho na policii. Jinak se stáváte jeho komplicem. Zeny, které chodily na policii a dávaly své muže zavírat do vězení, to byl zcela obvyklý jev. Urban: Za těchto okolností je tedy jasné, že čínské tradice rodinné soudržnosti a synovské úcty (Hsiao) se dodržují stejně málo, jako páté přikázání ve Stalinově Rusku. Myslím přitom na podobný případ malého Pavlika Morozova, který býval za Stalina dáván za vzor sovětským pionýrům, protože špicloval svého otce a vydal ho policii. Bao: V této kruté hře přežití znamená všechno, i když k němu vede cesta přes mrtvolu vašeho otce, manžela nebo syna. Mimochodem, Číňané zlepšili dokonce i onen příklad Pavlika Morozova. J a k vlastně mohou přimět ke spolupráci děti? Kdybyste dvanáctiletému dítěti řekl: „Dobře poslouchej, co si povídají tvoji rodiče, když jsou o samotě, a uslyšíš-li něco proti straně a vládě, přijd a pověz nám to" — dítě by to nikdy neudělalo, protože byste je vlastně žádali, aby jednalo proti lidské přirozenosti. Čínští komunisté si to však uvědomili (to zase klobouk dolů) a nasazují své Špicly do rodin mnohem rafinovanějším způsobem. Dělá se to takto: Váš učitel nebo profesor, který je obvykle členem strany a vedoucím komunistické buňky, vás požádá o rozmluvu. „Mladý soudruhu," řekne, „jak dobře víš, tvoji rodiče jsou velmi hodní lidé, dobří soudruzi a mají důležitou úlohu ve výstavbě socialismu. Strana si jejich práce váží a vláda právě tak. Můžeš na ně být hrdý. NesmíŠ ovšem zapomínat na jednu věc: narodili se ještě za starého režimu, v jiném společenském zřízení, a ačkoliv napravují své myšlení každodenním studiem, může se stát, že za jistých okolností v nich převládnou buržoazní názory. Kdybychom dovolili, aby se takováto buržoazní ideologie rozbujela, mohlo by to způsobit hrozné Škody — především tvým vlastním rodičům. A ty jistě nechceš, aby tvoji rodiče uškodili sami sobě do té míry, že by to už neslo napravit. Když zaslechneš něco, co ti bude připadat trochu divné, cokoli, co není zcela v souladu s tím, Čemu se učíš tady ve škole — nevytýkej jim to. Předně proto, že by na tebe tvoji rodiče pravděpodobně stejně nedali, a za druhé proto, že by ti za tvou kritiku mohli dokonce nařezat. Neříkej to tedy jim — svěř se s tím straně. Strana má prostředky, jak tvým rodičům pomoci dřív než bude pozdě. Strana podnikne nutná opatření, aby jim pomohla. Protože kdybychom dovolili, aby věci dospěly do vážnějšího stadia, strana by byla nucena poslat je do převýchovného tábora. A to bys jistě nechtěl. Chceme, aby veškerá náprava byla naprosto dobrovolná, a ty můžeš svým
Náprava
myšlení
v čínské
věznici
51
rodičům pomoci tím, že straně ohlásíš všechno, o čem máš podezření, že doma není v pořádku." A tyto čínské děti, přesvědčeny, že „pomáhají" svým rodičům, dělají přesně to, co od nich strana vyžaduje... Veřte mi, doktore Urbane, ve srovnání s t í m byl Stalin naprostý amatér. V Cíně nikdo „neudává", nikdo „nešpicluje": „pomáhá" pouze svým rodičům a vládě! K d y ž zaslechnete v Cíně slovo „pomoc", na nic se už neptejte a honem se běžte schovat! Urban: Jeden ze závěrů, který bych udělal z toho, co jste mi až dosud vyprávěl, je ten, že být v Cíně uvězněn, znamená být zavřen do vezení uprostřed vezení. A začínám být na pochybách, které z těchto vezení je horší. Bao: M á t e naprostou pravdu. Byly doby, kdy podmínky ve věznicích — a zejména nedostatek potravy — byly tak Špatné, že spousta mých „spolužáků" se pokusila o útěk a přitom si neuvědomila, co na ně čeká venku. Byli prostě zoufalí. A tak jednoho dne nás nechali nastoupit a celou velkou skupinu odvedli k hlavní bráně. Dozorce nařídil strážným, aby slezli ze strážních věží a dal bránu věznice otevřít dokořán. „Já vám to usnadním," řekl vězňům. „Nechci, abyste se snažili přelézat zeď tajně — za prvé by vás strážní mohli zastřelit, za druhé byste mohli spadnout a polámat si nohy, za třetí byste se mohli dostat do drátů o vysokém napětí. J a k vidíte, brána je otevřená. Strážní přestali střežit a každý, kdo chce jít domů, může tuto věznici opustit. T i z vás, kteří po tom touží, ať to udělají teď! Přistoupil jsem k této nabídce také proto, že nechci, abyste cokoli dělali potají a měli přitom podvratné myšlenky, abyste ve své mysli páchali zločiny. T o by zcela zničilo výsledky, kterých jsme dosáhli při vaší převýchově. T a k ž e — pokud se vám chce, jděte!" Ve tvářích mnoha z nás bylo ohromení a váhání. Myslí to vážně? Mám to udělat? Dozorce si našeho zmatku povšiml. „Vadí vám moje přítomnost? Dobře — odejdu do své kanceláře, abyste mohli jednat jak se vám zlíbí a nemuseli se přitom ohlížet na mne." A vykročil směrem ke své kanceláři. N ě k t e r é z vězňů to zbavilo pochybností. Máme se dát na útěk? Strážní nejsou nikde v dohledu. C o m ů ž e m e ztratit? Ovšem — nemáme propouštěcí papíry, ale to nejhorší, co se nám může stát, je že nás znova zatknou a přivedou zpátky. Pár vězňů se tedy dalo do pohybu k bráně. V té chvíli se k nám vrátil dozorce a řekl: „Mimochodem, zapomněl jsem vám říct jednu maličkost: Dnes večer se bude vydávat jídlo." N i k d o neodešel. Každý si uvědomil, že ve vězení bude ten večer aspoň nějaké jídlo, zítra taky, a pozítří zrovna tak. Ale venku? I kdytdy-
52
Bao-Ruo - w a n g &C C J e o r g c Urban
by se n á m p o d a ř i l o d o s t a t se d o m ů — co by pro nás m a t k a m o h l a udělat? N e b u d e m í t p o t r a v i n o v ý l í s t e k , aby nás m o h l a živit, b e z papírů n e b u d e m e moci z ů s t a t se svou r o d i n o u , a k d y ž p ř e s t o z ů s t a n e m e , p ř i v e d e m e je v š e c h n y d o neštěstí. N a š e m a t k a nebo žena b u d e první, k d o nás půjde u d a t na policii. J a k o vězeň jste v Č í n ě o p r a v d u v malé věznici u p r o s t ř e d mnoh e m většího v ě z e n í , ale v té malé věznici máte aspoň zajištěna tři jídla denně, z a t í m c o v e n k u b y s t e se n e m o h l i s p o l e h n o u t , že b u d e t e mít jediné. Zoufalí lidé o t o m ovšem t a k t o n e p ř e m ý š l e j í . C h t ě j í se především d o s t a t ven, a p r o b l é m y řešit t e p r v e t e h d y , k d y ž na ně narazí. M ě l i jsme štěstí, že nás d o z o r c e Y a n varoval. A u v ě d o m t e si, jak dip l o m a t i c k y to udělal! N e ř e k l : „ U v ě d o m t e si, chlapi, že se m o c dalek o n e d o s t a n e t e , p r o t o ž e vaše r o d i n y vás s a m y udají a nechají vás p o s l a t z p á t k y . " N e ř e k l to p r o t o , že by to v nás v z b u d i l o h o ř k é pocity vůči našim r o d i n á m , a to n e b y l o účelem p ř e v ý c h o v y . N e . R e k l j e n o m : „Dnes večer se b u d e v y d á v a t j í d l o . " A nechal na nás, abyc h o m si dali d o h r o m a d y dvě a dvě. Urban: J a k se dají s r o v n a t dnešní p o d m í n k y v č í n s k ý c h věznicích s r e ž i m e m , k t e r ý jste zažil v y ? Bao: Zhoršily se, m á m - l i t o v y j á d ř i t k r á t c e . K d y ž j s e m t a m byl já, ú ř a d y se pečlivě staraly o t o , aby za t ě ž k o u práci b y l a o d m ě n a , a — jak m ů ž e t e u s o u d i t z t o h o , co j s m e si dnes říkali — j e d n a l y p o z o r u h o n ě o b r a t n ý m z p ů s o b e m . J e d n o h o d n e n a p ř í k l a d , k d y ž jsem se v ú s t ř e d í pro v y š e t ř o v á n í p o m a l u d o p r a c o v á v a l ke s v é m u d o z n á n í , jsem dostal n ě k o l i k p o d i v n ý c h o t á z e k , j e j i c h ž smysl j s e m pochopil teprve m n o h e m p o z d ě j i . „Bao," zeptal se m ě d o z o r c e , „ p r o č si myslíte, že tu jste?" „ P r o t o ž e mě sem p ř i v e d l a policie, p a n e d o z o r c e . " „Ale k d o vás sem doopravdy d o s t a l ? " „Policie," opakoval jsem. „Policie sem přece nevodí k a ž d é h o — a vás sem p ř i v e d l a . C h t ě l b y c h vědět, proč?" „Asi t o udělala na n ě j a k ý vyšší r o z k a z . " „ V í t e , k d o vás sem opravdu dostal? J á vám to ř e k n u : lidé, k t e r é p o k l á d á t e za své nejlepší přátele, lidé, s n i m i ž j s t e pracoval, lidé, kteří vás vychovávali — p r á v ě oni, k o u s e k p o k o u s k u , p r o vás p ř i p r a v o vali t e n t o d e n . " V y t á h l t l u s t ý fascikl. „ P o d í v e j t e se na t o h l e , " řekl, „ t a d y je všechno, co m á m e proti v á m : udání od vašich přátel, s p o l u p r a c o v n í k ů , učitelů, p ř í b u z n ý c h , o b c h o d n í k ů , k a m j s t e chodil n a k u p o v a t — je t o h o tu spousta. T o jsou lidé, kteří vás sem dostali, ne policie nebo vláda. K d y ž t e d y chcete n ě k o h o n e n á v i d ě t , m u s í t e nenávidět je, a ne nás." Díval jsem se na ta udání, a o p r a v d u — všichni moji p ř á t e l é infor-
Náprava
myšlení
v čínské
53
věznici
movali úřady, že jsem kontrarevolucionář, špión, sabotér, nepřítel lidu a tak dále. Zbytek téhle historie jsem vám už vyprávěl. Pro to, co chci ted dodat, je důležitá dozorcova poznámka „musíte nenávidět je, a ne nás". Proč to řekl? Proto, že Číňané patří k prastaré, vytříbené civilizaci; chápou, že až bude člověk převezen z ústředí pro vyšetřování do tábora, nebude dobře pracovat, pokud bude cítit zášť k úřadům. Dozorcova slova „musíte nenávidět je, a ne nás" byl způsob, jak odvrátit mou nenávist od státní moci a soustředit ji namísto toho na přátele, kteří mě podvedli. Povšimněte si psychologické jemnosti, obsažené v tomto tahu, povšimněte si, jak velice je to vzdálené oněm hrubým metodám, kterých používali za Stalina Rusové. Urban: Neubylo snad v posledních letech této jemnosti? Bao: Ubylo. Vězňové jsou nyní opět biti, dokonce mučeni a trápeni hladem. Nepodplatitelní dozorci vymizeli. Smět napsat dopis, opatřit si potravu nebo topivo předpokládá, že musíte dát úplatek velitelům cel a dozorcům. Podmínky ve věznicích se vrátily zpátky k tomu, jaké bývaly za starého režimu. Urban: Jak si to vysvětlujete? Bao: V průběhu kulturní revoluce se v Číně všechno rozpadlo, včetně víry a poctivosti kdysi oddaných komunistů. A obyčejní lidé už byli podvedeni až příliš často. Už si nedají nic namluvit. Urban: V y zřejmě stále považujete život pod vládou Mao Tse-tunga před kulturní revolucí za vrchol moderní čínské historie — navzdory zkušenostem, které jste získal. Nebo možná právě kvůli nim? Bao: Ano, v jistém smyslu ano. Mao ve své době spáchal mnoho zločinů a dopustil se mnoha chyb. Byl to despota, byl odtržený od mas, ale dal čínskému lidu dvě věci: lidskou důstojnost a vášnivý smysl pro národní hrdost. Povznesl čínský lid nejen z lidské, ale i společenské bídy. Čína je dnes velmocí prvního řádu. Ale v jedné věci se nesmíme nechat mýlit: Čína je a po neodhadnutelnou dobu zůstane totalitárním státem. A čínští komunisté budou dělat naprosto všechno, aby dosáhli svých cílů: budou uvolňovat šrouby a opět je přitahovat; pokud to bude vyžadovat situace, budou dělat kompromisy nebo se naopak vrátí k ortodoxii; budou používat moci i úsměvů; budou bít vězně nebo jim propírat mozky — všeobecně řečeno budou používat každé mrkve a každého klacku ze svého rozsáhlého repertoáru. Cíl zůstává vždycky cílem, ať je dozorce Čou z tranzitního střediska sebeslušnější, ať ten či onen stranický funkcionář jedná s lidmi sebelaskavěji a sebepoctivěji. Stážní věže a kulomety jsou v Číně jedinou realitou, na níž skutečně záleží. Přeložil Karel (Z knihy rozhovorů Georga Urbana „Stalinismus", Maurice Temple Smith, Londýn 1981, jejíž překlad
vydaného v y j d e v edici
Kyncl
nakladatelstvím ROZMLUVY.)
Ludvík
Vaculík
Poznámky o statečnosti* Přemýšlím někdy, jsem-li už dostatečně vyspělý pro vězení. Mám z něho strach. Každý člověk, když doroste do občanského věku, měl by se s touto otázkou vyrovnat. Buď má jednat tak, aby nemusel na vězení pomyslet, nebo si musí uvážit, co mu stojí za takové riziko. Je zlé být zavřen za věc, která za dobu kratší nežli trest už nikoho nevzrušuje. Myslím, že to se například stalo těm, co byli zavřeni za letáky před volbami v roce 1972. Proto mě velice zaujal i povzbudil vzkaz Jiřího Múllera z vězení, že lidé venku mají jednat účelně a tak, aby se nedali zavřít. Něco jiného je, když zavřou člověka, který z toho už má rozum, než když se spíš nešťastnou náhodou dostane do vězení člověk mladý, sotva odrostlý ženskému prsu. Žasl jsem nad osudem například Karla Pecky, jenž v uranových dolech probendil mládí. Sesbírat takto rozbitý život a dát mu účel, cenu a úroveň považuju za statečnost, jaká jistě nestála před počátkem jeho vězeňské kariéry. Normální, i poměrně mírný člověk, k d y ž začne špatně třeba jenom šachovou partii, má chuť rozmetat figurky. A to šachovou partii je prosím možno začít příště jinak! Život ne. Pokoušet jenom vězení není ještě žádné dílo, jakož vůbec není dobré, když ve sporu dvou stran jedna vyprovokuje druhou ke kroku, který se nedá odvolat bez ztráty cti, prestiže či autority. Tím se poměry jedině o třídu zhorší. Člověk potlačující názory druhých je pouhý cenzor; cenzor, jenž byl odporem proti cenzuře doveden k zavírání lidí, je už diktátor; diktátor, který při potlačování protestní demonstrace dá střílet do lidí, je hotový vrah. S cenzorem jsme mohli vyjednávat a byla možnost, že se tím jeho úřad promění, později zruší cenzor přijme klidné místo úředníka jinde. Ale ve vrahovi získali jsme nepřítele, který nesmí na vyjednávání přistoupit, aby neskončil na popravišti. Ale kde jsou slušné meze takovéto úvahy? Nikdo neodpoví spolehlivě na otázku, zda Charta 77 zhoršila či zlepVychází zde bez vědomí a souhlasu autora.
Poznámky
o
statečnosti
55
šila poměry a jak by to dnes vypadalo bez ní. Takové odpovědi se vzdejme a dodejme, že morální pohnutky bývají jenom zhruba stejnosěrné s politickými a že nejsilnější impulsy dostává člověk ze své povahy, a ne z názoru. Charta 77 dnes je něco jiného než v roce 1977. Všichni jsme si něco ozkoušeli. Slýchám povzdechy, že prý už to není tak pěkné. Na to říkám, že kdo nesouhlasí s činností aktivní a stále za-ujaté části, má se tiše a nedemonstrativně odpojit a nekazit práci zbylým. Každý se může pokusit vyvinout způsoby, které mu vyhovují lip. Když si nějaký ohrožený kolektiv zpřesňuje vnitřní strukturu a zostřuje pravidla, nemůže počítat s velice širokým pochopením. Zatímco na jedné straně svobodného člověka požadavek jednoty straší, na druhé straně se většině střízlivého publika jeví stále hrdinštější skutky stále se zmenšující čety bojovníků stále víc jenom jako jejich osobní věc. C o ž myslím všeobecně pro všechna vyznání. Většina lidí dobře cítí své meze a nejde v jednání nad to, co je schopna unést pak v následcích. Kdo přiměje lidi, aby v chladné sezóně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou. Pudový strach z hladu brzdí ve zdravém a střízlivém člověku sympatie k muži, jenž pro svou i společnou věc sáhl k hladovce. T a věc je k smrti vážná, poleká se střízlivý člověk a hledí, kudy z ní trošku couvnout. Psycholog a politik nemůže čekat hrdinství ve všedním životě lidí, není-li prostředí zrovna ionizováno povzbudivým zářením ze silného zdroje. Hrdinské činy se nehodí do života. Jsou to zvláštní události, které se mají hlásit. Daří se jim v mimořádné situaci, která ale nesmí trvat dlouho. Davová psychóza hrdinství je výborná, k d y ž zároveň opodál několik střízlivých hlav s dobrou informací a spojením má představu, co potom. Od hrdinství odlišuju pevnost normálního člověka. Normální člověk je dost setrvačný v dobrých zvycích a ctnostech, má svou pevnost a sám se brání jejímu navrtávání. J a k o nerad vidí, k d y ž si někdo nebezpečně troufá, tak si zas rád potvrdí, že poctivá práce v klidu je to nejlepší, i když není zrovna dobře placena, a že slušné jednání nachází slušnou odpověd. Dnes hlavní útok není veden ani tak proti hrdinům, jako proti tomu, co jsme považovali za normu práce, jednání a vztahů. Řekl bych dokonce, že hrdinům se dostává jen odměřené dávky represí, jíž je režim sám sobě povinen, a nedělá to rád! Jelikož nechce žádné hrdiny potvrzovat! Válka má zůstat pseudonymní, bez významných tváří a dat. Proto jsou pravé nálože stále nových druhů rozmísťovány do davu, kde nemají nikoho existenčně a tělesně zničit, nýbrž přivodit v něm změnu norem. Takové neutronové bomby: nepoškozené prázdné postavy chodí do práce a z práce. Přeme se někdy, je-li to dnes horší než v padesátých letech, či lepší. Pro oba názory najdeme dost důvodů. Pravdivé zhodnocení závi-
Ludvík
56
Vaculík
sí na t o m , co ze své nynější situace dovedeme udělat p r o budoucnost. K p a d e s á t ý m l é t ů m patřila revoluční k r u t o s t i nezištné nadšení. U r č i t é s k u p i n y obyvatel byly p o s t i ž e n y velice bolestně. Dnes o nadšení není řeči a zvláštní k r u t o s t se, až na v ý s t ř e l k y , neděje. Skupiny obyvatel jsou presovány mírněji, s větší odpovědností za výsledek. Přestalo také záležet na tom, ke k t e r é skupině k d o patří. Násilí se z h u m a n i z o v a l o . T o t á l n í d o z o r nad o b y v a t e l s t v e m se měkčeji rozprostřel po všech a po všem, není v něm nenávistných křečí. J e to horší, či lepší? J e to ú t o k na sám p o j e m normálního života. J á to považuju za nebezpečnější než v padesátých letech, ale e x i s t u j e se nám v t o m lip. Za t a k o v ý c h o k o l n o s t í má cenu hrdinského s k u t k u k a ž d ý kousek poctivě udělané práce, k a ž d ý projev neúplatnosti, k a ž d é gesto dobré vůle, vybočení z chladné r u t i n y nebo krok a pohled bez masky. Zvláště protivník má nás z a s t i h n o u t připraveny — ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou s t r á n k u a uchopit ho za ni. Z a t í m c o hrdinské činy lidi lekají a dávají j i m m o ž n o s t pravdivě se v y m l u v i t , že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě m ů ž o u za přijatelné oběti všichni, a vědí to. (Praha,
Milý
6. prosince
1978
— k příležitosti
50.
narozenin
Karla
Pecky)
Ludvíku, tak nevím, jestli měl Pecka radost z Tvé gratulace, mě, přiznám sey nadponěkud zarazila. Bylo to poprvé, co jsem od Tebe četl text hybridní, inu klasické petitio principii provozované jinak žurnalisty, kteří hájí spatnou věc. Pravíš\ že máš strach z vězení a dobře si získáváš čtoucího, neboí, kdo tenhle strach vlastně nemá? Je to počestný začátek uvažování a zdá se tedy, že odtud i logicky vede cesta k dalšímu tvrzení, totiž, že „lidé mají jednat tak, aby se nedali zavřít", protože je „zlé být zavřen za věc, která za dobu kratší než trest už nikoho nevzrušuje", neboli, že je dobré, aby si člověk uvážil, „co mu stojí za takové rizikoJenomže, Ludvíku, je tato úvaha platná v zemi, kde vězení je součást každodennosti nevinných? Nejedná se přece o strach kalkulující, nýbrž takříkajíc existenciální, čili: nejde tu o to, zda „má dáti" a „dal" nějakého účtování jsou v rovnováze, aby se při určitém zisku na „dal"-straně sedět vyplatilo, nýbrž o to, že tenhle účetní postoj v zásadě nelze použít, jelikož v oné základní rovině A versus B za nás už B někdo řekl, takže se pohybujeme již pouze v B-prostoru a v něm teprve uskutečnu-
Poznámky
o
statečnosti
57
jeme své „volby<ť. Prostě... ve vězení už jsme (i věznitelé v něm jsou, nemohouce ani na chvíli přestat s naší „ostrahou"), určitý vliv máme pouze na to, v kterém poschodí si to odpykáme. Věř mi, i já uznávám, že text označený jako fejeton pracuje se značnou mírou licencí a zjednodušenii, nicméně i v něm mají jisté vztahy zůstat nezkresleny...> glóbus sice není zeměkoule, ale i tam je sever nahoře. Nuže, tato společnost je od prvopočátku důsledně organizována nájezdnicky, t j . co do Evropanova pocitu jako antipolis; zatímco v Evropanově povědomí se plot, hradba atp. pociťuje co by legitimní součást života pouze v souvislosti s obcí, na jejíž obranu vzniká (na obranu jejího konsensu), v tomto uspořádání je oplocován, ohražován a popřípadě obehnáván ostnatým drátem v dané chvíli oplotitelný prostor s libovolným obyvatelstvem, aby i pouze případný konsensus byl rozbit a holá, parazitní (v biologickém, nepřeneseném slova smyslu) souručenstva mohla provozovat svoji obživu. A byt někdejší totální tlak se v naší zeměpisné šířce a délce, jak říkáš „humanizovaltj. represe se z totální změnila v selektivní, postihujíc promyšleně vybrané vzorky (přičemž ani já nepopírám, že je to významná změna, ba téměř zlepšení), na oné celkové modelaci se nezměnilo vůbec nic! Proto také ne „nešťastnou náhodou" (ó, to je velmi nešťastné slovní spojení v téhle souvislosti) se před 30 l e t y mladí lidé potápěli pod kru pokroku, na níž se tak čile tančilo ve jménu mládí, jemuž svět měl patřit, nýbrž — abych se také blýskl marxižargónem — nutně. Už tehd y totiž mladí lidé (zrovna jako dneska) představovali vedle předem vyhlédnutých „nepřátel" nejvhodnější objekt represe, té preventivní. Mladý člověk představuje sílu biologicky, proto se na jeho pokořování nejlépe předvede síla moci. Je skvělým rukojmím, neboť apeluje na každé rodičovství. Je většinou neznám, lze proti němu tedy postupovat anonymně; je mu bráno nejvíc, čímž se vhodně ukazuje ostatním rozsah toho, co se dá člověku vzít... a současně je tu na všech stranách i jakési roztodivné sebeospravedlňování spočívající v naději, že se „ještě vrátí" anebo v obdivu (zvlášť neoblíbená forma), že „sesbíral takto rozbitý život a dal mu ucel" poté, co „nešťastná" náhoda nadělala takovou paseku. Sesbíral? Inu, bylo to sesbíratelné. Takovému člověku se dá poklepat na rameno a říci, že je statečný {ještě že obvykle není vidět, jak se dotyčný při takovém gestu tváří). Statečný? Píšeš, Ludvíku, často o své zahradě, o kytkách, stromech, růžích. Hlehle, příměr z této kapsy: když ti pes postupně pochčije všechny odrůdy, některé to nepřežij o u. Ty, co přežily, b y l y odolné, nikoli statečné, avšak i t y jako zahradník víš, že je lépe postarat se, aby pes po kytkách nechcal, než kytku cvičit. Ostatně etymologicky je statečný, kdo zůstal stát, když do něj strčili, nemýlím-li se, má se jaksi za to, že vlastnost se dostavuje až po střetu. A tak se dá spíše prohlásit,
58
Jiří
Grusa
že žádná „statečnost" nestála pfed začátkem ničí „vězeňské kariéry" nýbrž zbyla některým jako boží výsledek dáblo-božíbo sporu v dus i poté, ca tělo tělesně vydrželo, t j . odolalo jako ta kytka. Zkrátka jistá biologická odolnost je ve vězení podmínkou statečnosti. A kde je v Tvém srdci, Ludvíku, místo pro neodolné nevinné, co nejčastěji hynou a jejichž osud je příčinou existenciálního strachu, ye^z ye takto vlastně doslova strachem z vězení t j . z uvíznutí v masožravcově síti? Nakonec si myslímy že statečnost druhých nemáme známkovat, nebo/ nikdo z nás n e v í j e s t l i stojí, jak se domnívá stát, dokud náraz vskutku nepřišel. Mě aspoň takové mluvení tísní.., jako koneckonců každý žurnalismus. A v Tvém fejetonu je takových skoro žurnalistických míst požehnaně. Píšeš např.: „normální\ i poměrně mírný člověk, když začne špatně třeba jenom šachovou partii, ra<ž c^wť rozmetat f i gurky". To je vcelku správně vymezená hovorová představa tzv. normality člověka, razm se řw někdo na jehož místě se v průměru všichni dovedeme nějak představit, ř^ však pokračuješ: „Pokoušet jenom vězení není ještě žádné dílo, jakož není dobré, když ve sporu dvou stran jedna vyprovokuje druhou ke kroku, který se nedá odvolat..., tím se poměry jenom zhorší". Ouha? Kdopak to pokouší vězení, ne-li (v kontrastu s oním normálním člověkem) člověk nenormální, provokující druhou stranu: Nelze si tu přece dosadit nikoho jiného, jenže tím se z průměrného hráče šachů stává žurnalistické omen zvané nejčastěji právě takto, t j . normální člověk (dále jen NČ, neboi se to tady bude jím hemžit), onen někdo, na jehož místě se všichni ještě představit nedoved em, ba dokonce se na jeho místě dovede představit málokdo, nicméně chce se po nás, abychom tak učinili ve jménu právě jeho „normality", což potažmo zas neznamená nic jiného> než se vzdát něčeho, co dosud jakžtakž za svou „normu" ještě považujem. Platí, že onen žurnalistický N C není nikdo jiný než člověk vyzývaný sdílet normy žurnalistovy. Propagandistický uskok, nečistá vazba, nepřípustná dokonce i vůči těm, kteří by opravdu jenom pokoušeli vězení. Začne-li se jednou na takovém pletacím drátě, musí se očko po očku dál: „jedna strana vyprovokuje druhou" správně, obvykle bývají dvě strany a jsou provokovatelné vzájemně, avšak interpolací NČ provokuje jaksi už jen jedna — strana těch nenormálních. Jako kdybys podvědomě tušil bludnost překračovaného kořenu, uklouzne ti ono freudiánské „kde jsou slušné meze takové úvahy?"; řekl bych, že přesně tady, neboť Tvá další věta: „nikdo spolehlivě neodpoví na otázku, zda Charta poměry zhoršila", je už za onou mezí; zavedením NC znaménka tu jde přece o papírovou, řečnickou otázku, na níž se nám odpovídá zcela nedvojsmyslně, ba se tu i radí (což právě nebývá před nahoře zmíněnou slušnou mezí zvykem): „slýchám povzdechy, že prý už to není tak pěkné. Na to říkám, že kdo nesouhlasí s činností aktivní
Poznámky
o
statečnosti
59
a stále zaujaté části, má se tiše a nedemonstrativně odpojit a nekazit práci zbylým". Jenže (!) není-li tu sám nesouhlas jinak upřesněn, nesouhlasícím X tu zas bude jenom náš NČ, jehož prostřednictvím je udílena netichá, až demonstrativní rada širšímu oslovenstvu, přičemž jediný zjistitelný nesouhlasivec je tu přímý mluvčí textu, který se takto i odpojuje sice sám, nicméně jakoby se přidával k nějakým ostatním. Nutno uznat, že je to obratné. Moralistní prst namíří na „stále aktizmí část", o níž z předchozího víme, že provokuje, pokouší vězení, spolupůsobí při zhoršování poměrů, zatímco NČ má své vlastní řešení, maně pohlédneme v jeho stranu... a to je právě okamžik, kdy se mluvčí vysmekne ze svého stanoviště (ba i stanoviska, gramaticky chápáno, říkává se tomu „rozdíly ve skutečnosti a u mluz'čího", posun pomocí synonymických rozdílů), aby se dostal k čemusi už zcela „nesynonymnímu ". Ale citujme ho dále: „Když si nějaký ohrožený kolektiv zpřesňuje vnitřní strukturu a zostřuje pravidla, nemůže počítat s velice širokým pochopením. Zatímco na jedné straně svobodného člověka požadavek jednoty straší, na druhé straně se většině střízlivého publika jeví stále hrdinštější skutky stále se zmenšující č e t y bojovníků stále víc jenom jako jejich osobní věc." Připusťme, že substantivum „kolektiv" nám při vší obroušenosti nevadí, ačkoliv jde o kolektiv „ohrožovaný, je skoro na ráně se aspoň potenciálně zeptat na kolektiv „ohrožující"; pasus, který měl patrně dokreslit podstatu tohoto ohrožování je stylisticky odkloněn na n-tou kolej a opatřen detaily upomínajícími spíš na Irán (viz „Člověk potlačující názory druhých" atd.), připusíme koneckonců, že zpřesňování „vnitřní struktury" něco znamená, i když si stěží představíme nějakou „vnější" strukturu, na pováženou je až ono manipulační „nemůže počítat". Očekával bych alespoň náznak důkazu proč. Sám bych Ti mohl posloužit řadou historických příkladů svědčících pro opak, takže by se kategoričnost výroku přinejmenším zpochybnila, neboť rozpor mezi tvrzeným a doloženým je očividný. Taková očividnost vždy trochu zavání... přinejmenším... mentorováním. Není-li totiž prokazatelně jasné, že „nemůže počítat", znamená Tvá věta pouze imperativ „nepočítej", vyslovovaný ovšem a opět pouze Tebou, avšak nyní už i za našeho NC, s kterým jakobys to měl dohodnuté. Však se nám NČ při té příležitosti promění ve svobodného NČ, neboí kdo jiný by mohl mít strach se sjednotit s nějakým kolektivem,který si zpřesňuje (čti zpřísňuje, rigorizuje, omezuje ba „odsvobodňuje") pravidla. NČ nám tedy vyrostl, proměnil se v jakéhosi pervertovaného nadčlověka, nebo radši mezičlověka... aby se Nietzsche nezlobil. Ale toho přece dobře zyjáme, to je náš pracující, prostý, poctivý, lidový etc. člověk, který nedopustí, nedá si namluvit, nedá si vzít etc..., aktér všech (nenapadá mě lepší pojmenování) majorizačních apelací, této majorizační majoránky žurnalistických fakirů. Posyp se d ě j e vždy ve směru
60
Jiří
Grusa
Většina kontra Hrstka (nebo „stále se zmenšující četa", to jde jen o to, kolik kořeníme). Většina bývá zdrcující, rozhodná, velká, zdravá a ovšem střízlivá, zejména však pravdudící, už proto, že věc většiny je jaksi automaticky i více-věc, kdežto věc hrstky, věc osobní, čistě j e j í , nanejvýš snad si cosi uzurpující {někdy i „samozvanecky").Rozumí se pak samo sebou, že NČ je vždy — a to je jeho základní vlastnost — na straně většiny. V zásadě však se majoránkou tohoto druhu koření vždy za účelem difamačním, ai už je stupeň difamace jednou cudnější a jindy nejnestoudnější. Ani nevíš', jak mě mrzí, že tenhle tón má i Tvůj text, zvlášť když z prokazatelně své věci děláš neprokazatelně „jejich" věc. „Oni" přece provozují „stále hrdinštější činy", zatímco NČ „cítí své meze... nejde nad to, co je schopen unést v následcích...má pudový strach z hladu... ( j e ) zdravý, střízlivý... poleká se, umí „trochu couvnout", protože je tu „všední život lidí", do něhož se „davová psychóza hrdinství" nehodí, a zvlášť už ne „hrdinské činy", které by se ostatně m ě l y hlásit jako „mimořádné události". Omlouvám se za toto citační přehuštění, ale jde mi o to, aby vynikla ta jíška kolem zásadní^ v ě t y celého textu tvrdící, že se hrdinské č i n y do života nehodí. Člověk „nenormální" by to málem zbaštil stejně jako ten normální NČ. Kousněme tedy do toho. Předpokládejme, že hrdinské činy jsou t y , jež se obvykle připisují hrdinovi, dodejme ihned, že hrdina po smyslu slova je člověk charakterizovaný hrdostí a že hrdost nejobecněji a ne snad nepřesně (na rozdíl od pýchy, hybris) je nadosobním hodnotám koherentní sebe -vědomí, anebo prostěji: vědomí vlastní ceny. Odtud tedy i vědomí hranice, za níž se o tuto cenu nelze za žádných okolností a s nikým smlouvat a zároveň vědomí, že se takové okolnosti ne mimo-řádně, leč řádně v životě vyskytují. Navíc hrdina (héros třeba) byl i muž statný t j . cvičený obstát ve střetu (statečnost) a pro tento střet se ozbrojující (platí i o ozbrojenosti slovem), ba ochotný osobně za věc, která mu ovšem vždy byla i tou „jakousi všivou svatou věcí" se ozbrojeně vzít. Tomin, kteréhos nejmenované připomenul, by Ti jistě vyprávěl o ideálu staré kalokagathie, kdy se právě i povinnost krásně umřít ( t j . za jakousi svatou, všivou plus osobní věc) přímo do života programovala. A také křesťanská civilizace je přesvědčena, že jsou chvíle, kdy je zapotřebí osobně dosvědčit a osvědčit cosi nadosobního (martyros je po významu slova právě člověk svědčící) a hlavně, že jsou to situace, které se člověku přihodí, aniž si předem může odhadnout jejich „tíhu v následcích". Ať tedy o tom přemýšlím, jak přemýšlím, nenajdu pro Tvůj locus communis žádnou oporu, ba naopak — významná by byla věta připomínající zvlášť v našem liberalisticky zparchantělém tuzemsku
Poznámky
o
statečnosti
61
(iliberalismem tu míním obecně každou nauku, která popírá lidskou vztažnost k čemusi, co bychom tu nazvali... s jinými ovsem „extramundiálním středem bytí"), věta tise a nedemonstrativně připomínající, že hrdinské č i n y jsou legitimní součástí života, má-li to být život vědomý nebo lépe: život v dějinách, jež se d ě j í i nám, ba že tyto hrdinské č i n y musí být podnikány právě a zejména nekalkulativně, s rizikem, že „za pár let už to nikoho nevzrušuje". Jsou vskutku sice „osobní věcí", ale jenom v tom smyslu, že „hodnotová prodchnutost" je popřípadě otevírá i jiným, se ozsío až zázrakem (i kategorie zázraku patří „do životaneboí souvisí se stejně legitimním pojmem „tajemství" jakožto vědomím, ze jsou s í l y y které přesahují lidskou moc, manifestujíce se právě v oné prodchnutosti, mohou způsobit i „materiální změnucc) í e č f y , ze se ozsřo tímto zázračným, udivujícím... či Tobě snad terminologicky přijatelněji... náhodným způsobem z osobní věci stane „věc společnáowew consensus — z/^oř z; zosobnělém obecenství. Životem tu arci rozumím ex-sistentia, t j . ono vyčnívání... čili přesně to, co strůjcové všeho NČ člověčenství nejsoustředěněji vymycují. Co tedy s Tvou větou o nevhodnosti „hrdinských činů", když kontextuálně znamená: dolů s cenou, íow vnitřní, v níž každý čin, W y 1 hrdinský, kotví. Nepřipadá Ti, Ludvíku, ze se Ti tu mimořádně povedla prostě klasická NČ výzva,, jimiž český žurnalismus tolik oplývá? Těmito výzvami se u nás v důležitých chvílích devalvovaly důležité p o j m y , přičemž pojem hrdinství byl tu až nadbytečně zastoupen. Ale dejme tomu, ze jpy svými „hrdinskými činy" míníš cosi extrémně exhibujícího a že všechno, co 75/ pravil, nebylo řečeno ze špatné myšlenky, nýbrž špatnými slovy. Koneckonců závěr Tvého fejetonu přináší cosi jako „pozitivní program". Ocituju to pokud možno n e j š í ř e j i , aby můj postup byl řádně přehlédnutelný a argumentace se dála řádně přečtitelnému Vaculíkovi. Odlišuješ od onoho extrémního hrdinství „pevnost normálního člověka", který je „dost setrvačný v dobrých zvycích a ctnostech..., nerad vidí, když si někdo nebezpečně troufá", protože „poctivá práce v klidu je to nejlepší... a slušné jednání nachází slušnou odpověd", pravé „nálože jsou rozmísťovány do davu... kde mají přivodit změnu norem", je to vlastně nebezpečnější než v padesátých letech, třebaže se v tom „existuje lip". „Za takových okolností má cenu hrdinského skutku každý kousek poctivě udělané práce... protivník má nás {totiž) zastihnout připraveny ne umřít za jakousi všivou svatou věcy ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni... Setrvat na dobré normě mohou statečně a za přijatelné oběti všichni — a vědí to". To vypadá slibně, tváří v tvář extrémnímu exhibování poctivě pracovat a v onom davu vedle rozmísťovaných náloží rozmísťovat kousky poctivě udělané práce. Jen jestli jsou to dost ohnivzdorné kousky,
Jiří
62
Grusa
aby je státní pyrotechnici po výbuchu ještě našli a dali se poctivostí jejich původu získat k odhalení své případné dobré stránky, jinak jsou totiž přesvědčeni, že poctivá práce je jejich obor... a nezdá se, že by se jen tak dali zviklat setrváváním na dobré normě, když přece i podle Tvých slov právě ji vyhazujou do povětří. Kde ovšem vidíš příklady extrémního hrdinství — marně pátrám, ba řekl bych, že všechny č i n y atp. se odehrávají až překvapivě civilně a přímo výhradně v oblasti, kterou t y označuješ za oblast „pevnosti v dobrých zvycích". Jediné, v čem lze vidět jistou extremitu, je počet náloží, lstivost jejich rozsevu — a samozřejmě i úbytek setrvalců Tebou zmiňované pevnosti NČ. Co ksakru ti extremisté dělali jiného, yiež pouze „setrvávaliAby se ocitli na okraji — v extrému tedy — musela se nám sudidla prostě scvrknout, a Ty, ač jsi ve svém textu udal i správné souřadnice prostoru, kde je nám pohybovat se, zapomněls už upozornit, že mapa, kterou jsi k tomu přiložil, je v jiném měřítku. Ostatně netahá tě to protektorátně-normalizační a šéfovské spojení „poctivá práce" za ušif Co už se toho u nás v jejím jménu napovídalo..., ačkoli, kde se víc prací pohrdá než v tomto yiašem zdejšku, který ač úředně společenstvím pracantů (práce se dostala i do spolkového pozdravu) zařídil svět tak, že lidské přičinění nic neplatí. Ale tohle přece víš, nejspíš jsi tedy tou poctivou prací mínil onu drobnou, spějící k velkému cíli (dobré normě) milými, leč vytrvalými krůčky. To se ovšem musím zeptat: co jiného se dělá? Vidíš snad někde nepoctivou práci, že potřebuješ mluvit o poctivé, vidíš snad někde holou velkopráci, že ji potřebuješ kouskovat? A nemáš aspoň pocit, když ne tedy „prožitkovou" jistotu, že „odměřené dávky represe" se dostává právě pracovníkům drobné práce, kteří se v páně masomlejnku nějak zapříčili, anžto si je mleč byl špatně odměřil? Uloženi vedle na talíři, až bud přitvrdne přistrkovací houska, nebo bude přibroušen otočný nůž, mají čas pozorovat mleče ze strany (jestli je to ta dobrá, vhodná k uchopení, nevím), kdežto ti, co se zapříčit nemohli, ježto byli odměřeni správně, hladce proklouzávají re-i-presování pasírovací mřížkou do nádob, kde se hněte ona masitá masa všeho pokroku (viz úloha mas v dějinách). Mluvit v tomhle prostředí o „poctivé práci" je podivné téma. Kontextuálně tu může být míněna pouze „poctivá nepráce" a byt bych i uznal, Ludvíku, že je to kontext nezáměrný, nedovedu se s tímto bočním prokluzem „podvýznamů" smířit. Vaculík by se mu měl umět vyhnout. Odtud přece začíná jiné schodiště, jeho nejvyšší stupeň se jmenuje — taky pěkné žurnalistické jménečko — „poctivá spolupráce"..., ale to už by byla jiná pohádka. Pozdravuju
Tě —w-i o •
1 VUJ • V/
/ in
/-—»
v
Lrrusa
Vilém Hejl
Česká otázka a polská alternativa* Úkoly, před kterými stojíme, jsou skutečně nesnadné. Naše národy jsou si tak blízké, že k d y ž před čtyřiašedesáti roky znovuzískaly svoji státní svrchovanost, střetly se už po několika měsících v ozbrojeném konfliktu. O rok později se transporty válečného materiálu, který Polsko naléhavě potřebovalo, nedostaly přes Československo. V dalších létech se představitelé polského státu příliš netajili přesvědčením, že první zemí, která zanikne v nejbližší evropské krizi, bude Československo, zatímco v Praze se ironizovaly polské velmocenské ambice. N a podzim třicet osm se Polsko podílelo na dělení Československa, napřesrok se z jeho jižní hranice stala^ slovenská fronta. V šestapadesátém zvládl komunistický režim situaci v Československu už během léta natolik, že na podzim byla republika ostrovem socialistického klidu mezi Polskem a Maďarskem. Na jaře osmašedesát na polských univerzitách skandovali, že Cala Polska czeka na swego Dubczeka, ale v Hradci Králové se 21. srpna dočkali polských tanků. N a druhé straně bilance jsou českoslovenští a polští vojáci v obranném perimetru v Tobruku, naši a polští letci jako spojenci v bitvě o Anglii a polská armáda v Mělníku v roce čtyřicet pět. Potom poválečná, zejména padesátá a Šedesátá léta, kdy Polsko přitahovalo značnou část nasi mladé generace — přes oboustranné byrokratické překážky. Skoro u ž se zdálo, že doopravdy vchází obecně v platnost to, co napsal mladý český prozaik o rozhovorech se svým polským přítelem: „zrušili jsme historii". Zdání bohužel klamné. V sedmdesátém roce jsem v Polsku mnohokrát slyšel, že dnes a denně odjíždějí celé vlaky potravin do Československa; zpravidla padla nádavkem poznámka o Těšínsku nebo o šestapadesátém roce. V dnešním Československu se mluví o dodávkách do Polska a zároveň se hlásí reminiscence — třeba roky třicet osm a šedesát osm. Po obou stranách Krkonoš a Tater je v učebnicích historie propagandisticky deformována až hrůzně, stará historická traumata však přetrvávají a stejně životné jsou vzájemné předsudky — také po obou stranách hranice. Tohle všechno nepřestává hrát v nejširší veřejnosti významnější úlohu než krkonošské schůzky chartistů a členů K O R . Historii nelze zrušit a je sebevražedné ji ignorovat nebo ostýchavě obcházet. Není zřejmě náhodné, že se tak málo pozornosti věnovalo myšlence polsko-československé konfederace, která se přechodně vytvořila za války. Československá ani polská veřejnost nepřekonala traumata a předsudky — jak by tedy mohla rozumově i citově adoptovat ne státní svazek, ale pouze zásadu úzké součinnosti? Přitom je nezbytné říci zcela otevřeně, že nedosáhneme-li * Předneseno na čs.-polském sympoziu, organizovaném sdružením Opus bonům ve Frankenu v listopadu 1982.
64
Vilém Hejl
podstatně lepší vzájemné znalosti a nezmění-li se obraz Poláků a Polska v československé veřejnosti při stejně hlubokých změnách v Polsku, nemůžeme si namlouvat, že lze významně a trvale změnit československý nebo polský úděl. Dnes se ptáme, které polské myšlenkové proudy, politické tendence a společenské události mají význam pro „českou otázku", — což je ovšem otázka i československá —, jak se zpravidla souhrnně označuje komplex problémů, označovaný u našich přátel jako polska mysl polityczna a případně polska racja státu. J e věcí Poláků, aby posoudili, co z naší historie posledních desetiletí mělo pro ně „význam inspirující, podnětný nebo varovný. Jestliže se zabýváme Polskem my zde v exilu, nemůžeme si v t o m t o směru dělat nároky na prvenství. Polský vývoj v minulých létech je určitě předmětem intenzivního studia v Praze — stejně jako v Moskvě, Budapešti a samozřejmě Varšavě —, podobně jako se na všech politických a policejních odborných pracovištích komunistického bloku předtím studovaly p o z n a t k y o Československa v roce šedesát osm. Oprávněně se m ů ž e m e domnívat, že nezůstalo jen u známé stranické b r o ž u r k y pro obecnou propagandistickou potřebu (tzv. Poučení z krizového v ý v o j e atd.), ale že byla analyzována krize komunistického režimu, předcházející Pražskému jaru, a vyhodnoceny taktické zásady i technika mocenského zásahu a následující „normalizace". Časem se dozvíme, které poznatky z 21. srpna 1968 umožnily bezporuchový průběh 13. prosince 1981. A my — Čechoslováci stejně jako Poláci — si nemůžeme dovolit přepych povrchnější práce, a tím méně přepych fikcí nebo iluzí. Ptáme se tedy, které zkušenosti s Poláky sdílíme a co je specificky polské, dále potom, co z ryze polských závěrů lze převést do naší situace a uplatnit v naší praxi. T o h l e všechno bychom mohli konečně uskutečnit sami. J d e však ještě o víc — co a jak můžeme v budoucnosti provádět společně s PolákyZnamená to posoudit, nakolik Pražské jaro bylo pokusem o reformu komunistického systému a nakolik úsilím o alternativu k dvaceti létům komunistického režimu. N e n í to nijak snadné, protože se pohybujeme v oblasti pojmů, definovaných často jen přibližně a tudíž pak interpretovaných značně subjektivně; příklad za všechny — „socialismus s lidskou tváří". U ž ten provokuje poznámku, že lidskou tvář měla i sfinga, ač je na ní jinak pramálo lidského. Pro zásadně socialistický charakter Pražského jara se zpravidla argumentuje výsledky tehdejších p r ů z k u m ů veřejného mínění, jež skutečně vyznívaly převážně prosocialisticky. Méně často se u ž dodává, že v těchto anketách se projevoval tradiční český realismus, uvědomující si geopolitická fakta víc, než bylo obvyklé mezi zdivočelými bývalými stalinisty. Realisticky nebo chcete-li oportunisticky se tu optovalo pro socialismus, neboť prostě nic lepšího se zrovna nejevilo j a k o dosažitelné. A zdravý r o z u m radil: neprovokovat S S S R , neboť od režimu nelze čekat rozhodnost k obraně. Důvodně však nemůžeme mluvit o absenci realismu jinde — mezi tvůrci komunistické politiky za Pražského jara. Postrádala t o t i ž realismus státnický. K dostání byl Akční program strany — na akčním programu státu záleželo neporovnatelně méně. C h y b ě l o vědomí, že národ se obejde bez strany — kdekteré! —, ne ale bez státu, že bez vlastního státu je národ prostě bezdo-
Česká otázka a polská
alternativa
65
movný. Skutečnost, jak se odsunoval na druhou kolej problém z hlediska státu tak prvořadý, j a k o bylo postavení Slovenska v republice, t u t o státnickou nezralost komunistické politiky dokazuje už sám zajisté dostatečně. Přímo velikášsky se montoval politický a sociální model pro vývoz do západní Evropy, méně však záleželo na modelu česko-slovenského vztahu, který by byl v obou národech přijat stejně plně a bez výhrad. Předbíhám, mluvím-li u ž t a d y o odezvě polského vývoje. Nelze ale nevidět, že v Polsku se v posledních letech hledal, tvořil, prosazoval a bránil polský model, polské řešení národní a státní, zatímco za Pražského jara se mnoho energie vyplýtvalo na řešení v dimenzích vládnoucí strany a jejího poměru ke společnosti. T o t é ž platilo pro poměr k Sovětskému svazu: jeho rozhodující rovina byla totožná se vztahem dvou komunistických stran, při čemž ta československá dokazovala svoji neposkvrněnou pravověrnost. Příznačné je, jak na okraji vzrušeného společenského dění se odehrávaly události životně významné pro osud státu a národa;dalo by se to doložit přímo statisticky, pročíst ty desetitisíce stránek, co se za Pražského jara napsaly, a vyčíslit procento pozornosti, věnované něčemu mnohem důležitějšímu než byl nový střih komunismu, a sice československé vojenské doktríně. Vlastní koncept obrany státu byl vedle strany prostě tak málo důležitý jako samotný stát. Sledoval jsem vývoj v Polsku dávno před létem 1980 a pak přirozeně ještě intenzivněji. Obdoby — jistě jsou. Neviděl jsem však Jaroszewicze přijít do televize a ujišťovat, že se děje právě to, co si on vždycky přál, j a k o kdysi na jaře 1968 v Československé televizi se zapřísahal nachlazený Jozef Lenárt, blekotající mezi doušky léčivého čaje, že on přece je také pro „obrodný proces". Lenárt se možná z nějakých přísně utajovaných oběžníků dozvěděl, jak přijala jeho heroické vystoupení veřejnost. J a r o s z e w i c z podobnou příležitost neměl — v Polsku prostě chyběla možnost naskočit honem do rychlíku, odjíždějícího zdánlivě j i n ý m směrem. Polsko od léta 1980 mířilo doopravdy jinam a t u d í ž se bez Jaroszewicze obešlo. Pražské jaro začalo výměnou lokomotivní čety, v Polsku se od léta 1980 přestavovaly výhybky. Nelze pak přehlížet další rozdíly. Představitelé Solidarity museli znovu a znovu brzdit radikalismus široké členské základny; stranické vedení za Pražského jara zprvu úpěnlivě volalo po porozumění a podpoře veřejnosti, neboť ta dost dlouho váhala, zda věc J o z e f a Lenárta je také její věcí. V Československu byl ovšem hledán a vítán jen souhlas se stranickou, napříště prý osvícenou politikou, ale mnohem méně žádoucí byla nezávislá činnost nekomunistických stran, Klubu angažovaných nestraníků, klubu K 231 anebo Díla koncilové obnovy. Komunistické vedení bylo ochotno přiznat nanejvýš tzv. „deformace" po únoru 1948, fetiš absurdního protimluvu „revoluční spravedlnosti" měl zůstat nedotčen, a nedotknutelná byla deformace skutečná a prvotní, uchvácení monopolu moci komunistickou stranou. Kdyby v této hře nešlo o nás všechny, o náš společný osud na léta, dalo by se jí možná přihlížet i p o n ě k u d pobaveně. T a d y však toho k smíchu mnoho nebylo. Někdejší poutníci na R u d é náměstí jen pozvolna, dost neochotně brali na vědomí, odkud hrozí nebezpečí; víc je však zajímalo, jak budou postiženi oni sami a jejich zbrusu nový model, než následky pro celou společnost, národ, stát.
66
Vilém
Hejl
T u š í m , že t y t o výhrady budou n a m n o z e přijaty s nesouhlasem. Kritiky odkazuji na československý tisk z léta 1968 a prosím je, aby si např. přečetli všechno, c o bylo tehdy napsáno o volbě členů Č e s k é národní rady. Pozornost se soustředila na výsledek volby: H a n z e l k a a Kohout nebyli zvoleni. Vůbec však nebylo napadáno samo utvoření České národní rady, orgánu, nepředvídaného ani tou socialistickou tzv. ústavou z roku 1960, a zvoleného poslanci, o nichž bylo dobře známo, že je nezvolili občané, ale p r a k t i c k y jmenovala strana. Pobuřovalo však, že t i t o nedemokraticky zvolení poslanci využili svého práva d e m o k r a t i c k y volit — a že volili jinak, než se od nich očekávalo. Zmatení, které zdaleka neukončil ani 21. srpen, třebaže od toho dne bylo v mnoha věcech konečně jasno a po něm se mohli sblížit i lidé, kteří by k sobě jinak asi nikdy cestu nenašli. J e d n u zaslepenost však vystřídala jiná, dodnes existující a stále závažná. J d e t o t i ž nejen o p o m ě r k současnému komunistickému režimu, ale také o vztah ke komunistické ideologii. K d y ž jsem v Praze slyšel přítele, bývalého člena strany, mluvit o BiFakovi jako o „fašistovi", považoval jsem to nejprve za emotivní projev, dobře pochopitelný, protože citovaný přítel nedlouho předtím prošel R u z y n í a nápravným ústavem. Brzy se ale upřesnilo, že to je míněno j a k o objektivní hodnocení, že Bifak prý je skutečně fašista, který s k o m u n i s m e m a zejména marxismem-leninismem nemá nic společného. Lituji, jsem sice poslední, kdo by totalitním režimům různých barev upíral povážlivou příbuznost, nesmí t o však vést ke zmatení pojmů. A pojmy se mátly. V sedmdesátých letech jsme byli v Praze svědky zajímavého narcismu bývalých členů strany. Rozešli se s partají a namnoze také s její ideologií. V z á p ě t í ale prohlašovali, že ideologie je mrtva, energicky odporovali, kdykoliv se o reálně socialistickém režimu v Československu mluvilo j a k o o socialismu, a pracně vymýšleli nejkrkolomnější důkazové konstrukce a sestrojovali nejrůznější pojmenování, jen aby nemuseli přiznat, že u nás máme reálný socialismus, tedy realizovaný socialismus, socialismus, j a k ý reálně existuje, případně socialismus, kam to reálně dopracoval. Nevadilo, že marxisticko-leninská ideologie velice konkrétně ovládá celý společenský život, že je jediným zdrojem legitimity režimu a že ji denně indoktrinuje rozsáhlý propagandistický aparát od škol po televizi celému národu. Pokud tento narcismus zůstal svého druhu intelektuální úchylkou jako každý jiný narcismus, lze jen pokrčit rameny. Povážlivější je, k d y ž se na jeho základě odvozují nějaké obecně platné závěry a koncepce. Bilance a inventura pokračuje. Bylo v s k u t k u neradostné v Praze sedmdesátých let sledovat exilovou diskusi o osmašedesátém roce. Věděli jsme, že je sporné, zda Pražské jaro bylo doopravdy celonárodním pokusem o nápravu věcí obecných; ještě lépe jsme však věděli, že 21. srpen 1968 znamená celonárodní porážku, srovnatelnou s 25. únorem 1948. Čekali jsme analýzu, diagnózu a koncepci pro budoucnost; často jsme však byli svědky skurilních exhibicí různých veleduchů a krasoduchů, kteří se hlubokomyslně zamýšleli, jestli vůbec máme právo existovat, a kořen všeho neštěstí viděli v tom, že jsme se dopustili takové opovážlivosti. A ž příliš to připomínalo Druhou republiku paměti nepříliš slavné.
Česká otázka a polská
alternativa
67
C o chybělo, b y l y z á k l a d n í o t á z k y , a sice, zda je socialismus j a k o společenský řád skutečně ten jedině správný cíl, o k t e r ý stojí za to v Československu usilovat, za d r u h é zda je p r o s t á reforma reálného socialismu j e d i n ý m m o ž n ý m v ý c h o d i s k e m z existující situace, a za třetí, z d a si právě nějaký ten vylepšený — ať d o o p r a v d y , nebo jen k o s m e t i c k y — socialismus přeje většina československých občanů. O t o m se téměř ani n e d i s k u t o v a l o , platila tu konvence tří p o s t u l á t ů , tří k l a d n ý c h odpovědí. V ž á d n é m p ř í p a d ě nikdo nepodal j e d i n ý důkaz, vlastně se o to ani nesnažil. Občas se a r g u m e n t o v a l o výsledk e m voleb z roku 1946, ale nedodávalo se, j a k zněly tehdejší p r o g r a m y , kolik je t e n k r á t nejmladším v o l i č ů m dnes, a jak se m ů ž e postoj veřejnosti během několika let, za j e d i n é volební období, z m ě n i t ; celkem n i k d o se nedivil, že stínový „ústřední v ý b o r " f i k t i v n í „strany v y l o u č e n ý c h " je připraven převzít „vedoucí úlohu s t r a n y " (panebože, tolik u v o z o v e k ! ) do svých r u k o u a dodat p o t ř e b n ý model, divili jsme se jenom, že to bere n ě k d o na světě vážné. J s o u k dispozici výsledky anket mezi československými o b č a n y , zjišťující, jak by obstála k o m u n i s t i c k á strana v p ř í p a d n ý c h volbách a kolik občanů Č e s k o s l o v e n s k a by se vyslovilo vůbec p r o socialismus — ať u ž v j a k é m k o l i v provedení. D á v á m p o d n ě t k bilanci z t r a c e n é h o času po roce 1968, kdy j s m e se v Č e s k o s l o v e n s k u — jsem v e x i l u teprve čtyři r o k y — nedočkali analýzy v ý z n a m u křesťanství j a k o duchovní a zároveň velice reálné společenské síly, k d y se odsunovalo p ř e k o n á n í h i s t o r i c k ý c h t r a u m a t a r e s e n t i m e n t ů mezi k a t o líky a evangelíky v d u c h u opravdu e k u m e n i c k é h o sblížení, z a t í m c o t a m i onde docházelo k dříve nepředstavitelné renesanci aktivního křesťanství, že nebylo doceněno, o k o l i k víc pro většinu občanů znamená d e m o k r a c i e než nov ý socialismus, e u r o k o m u n i s m u s či jinak r e f o r m o v a n ý r e ž i m , a konečně — a zvláště! — jak se přehlížel v ý z n a m československé s t á t n o s t i v chápání a postojích československých občanů. Ihned po sovětské okupaci shodili strojvedoucí ze svých l o k o m o t i v rudé h v ě z d y ; teprve za p o s t u p u j í c í normalizace museli o d m o n t o v a t československý s t á t n í z n a k . Myslel j s e m na ně často, k d y ž j s e m viděl televizní záběry brány L e n i n o v y loděnice v Gdaňsku, kde za stávky — k hrůze západní levice! — visel portrét J a n a Pavla II. a vedle p o l s k ý státní znak v tradiční p o d o b ě i s královskou k o r u n o u . J s e m dalek toho, přeceňovat t z v . prostého člověka, k a k t u á l n í m p o d o b á m sociálního rom a n t i s m u se ještě v r á t í m , ale jsou to skutečnosti zajisté p o z o r u h o d n é . Nedočkali jsme se otevřené diskuse o socialismu, třebaže důvodů i podnětů b y l o dost. T í m více kvetla hagiografie a pěstovaly se m ý t y . Není snad t u z e smutné, že to musel b ý t k a n a d s k ý historik*, kdo k o n s t a t o v a l , jak málo p o l i t i k ů z tzv. d u b č e k o v s k é h o vedení K S Č se odhodlalo podepsat C h a r t u 77? N e č e k á m e na G o d o t a ? Bohužel se častěji čeká na nějaký comeback. T ř e b a na D u b č e k ů v podpis. Budují se zlaté m ů s t k y . Č t e m e například, že je celkem j e d n o , „kdo byl komunista a kdo sokol", jestliže dnes... atakdále. Bohužel to v ů b e c není jedno, zejména ne v p o h l e d u z Československa; t a m se t o t i ž stále dobře ví, že v lágrech na J á c h y m o v s k u tvořili sokolové sice j e n o m část vězňů, že ale bachaři, Harold Gordon Skillíng: Charter Unwin, London 1982.
77 and Human
Rights
in Czechodovakia,
George Allen and
Vilém
68
Hejl
vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci byli bez v ý j i m k y komunisté. „Téma osobní desiluze se stalo vysoce frekventovaným tématem literatury a filmu. Nikoli však téma osobní odpovědnosti. Neboť smysluplné bylo ptát se po konkrétní odpovědnosti za stav společnosti, za úroveň její veřejné morálky, kulturní úpadek a za počínající hospodářské zaostávání, za vyprázdnění základních principů práva a demokracie. T o t o téma jen málokdo se pokusil vytýčit — a proto musel být umlčen. Komunističtí intelektuálové je svedli do publicisticky a literárně nepochybně interesantního, ale lidsky a občansky nedostatečného privatissima: J a k velmi nás oklamali! J a k jsme byli bezbranně naivní! J a k čisté úmysly přivedly nás k nechtěným důsledkům!""' Citoval jsem z patrně nejpozoruhodnější knihy o roce 1968, tím významnější, že byla napsána v Praze a že jejím autorem je bývalý člen strany. V československém exilu se tak daleko nešlo. Exil promarnil v minulém desetiletí mnoho času a energie i věrohodnosti před domovem dosti naivním předpokládáním, že tzv. reformní komunisté doma jsou významnou politickou silou. T u a tam se spekulovalo, kdo s k ý m a proti komu a při jaké kremelské konstelaci to může vyjít, se kterou západoevropskou komunistickou stranou by se dalo počítat; t a k t i k a nepřevažovala nad politikou — taktika namnoze přímo nahrazovala politiku. Dnes je t o m u čtrnáct let — tedy t o t é ž jako o d s t u p voleb v šestačtyřicátém roce a roku, kdy podle slov Antonína N o v o t n é h o „socialismus v naší zemi zvítězil". Není u ž nejvysší čas se kriticky ptát, co ze „socialismu s lidskou tváří" či jiné varianty reformovaného komunismu si dodnes uchovává inspirující sílu? Fiktivní „strana vyloučených" nezadržitelně stárne a vymírá bez dorostu. M ů ž e m e se přece ptát čerstvých emigrantů, těch, kteří šli do školy po sovětské okupaci a v těchto létech maturují, a statisticky si zpřehlednit, kolik z nich vidí nadějnou perspektivu v jakési obrodě reálného socialismu a koíik jich dává přednost hodnotám klasické demokracie v politice a křesťanství v oblasti názoru na svět? K velice p o d o b n ý m závěrům dospějeme, když si přehlédneme celou oblast nonkonformistických aktivit doma, mezi těmi, kdo neemigrovali a emigrovat nechtějí. Postupuje však sovětizace, tedy rozpad hodnotových stupnic, pokles vzdělanosti, mravnosti a odpovědnosti, narušení vědomí národní historické a kulturní kontinuity. Odpovědí na to byla C h a r t a 77. Měla všechny znaky „minimálního programu" podle klasické definice: nepřekonávala názorové rozdíly, ale přiznala jim pouze t o místo, jež si zasluhují vedle věcí obecně uznaného společného zájmu. Vzápětí ale se doma konfrontace ještě vystupňovala; to byla odpověď režimu na podnět C h a r t y 77 k dialogu. T o h o , kdo režim a jeho ideologii znal, to příliš nepřekvapovalo; strana nikdy nerevidovala svoji strategii, měnila se pouze taktika a okamžité možnosti. Konfrontace nebyla věcí volby, ale realistické terminologie. Kolik vlastně bylo v sedmdesátých létech u nás realismu? Stálo by za tu práci vysledovat, kolikrát se z roku osmašedesát stal „nultý rok" a z 21. srpna osudový první den. Jistěže to osudový den byl, ale ne vždy bylo dost ochoty uznat evidentní pravdu, že komunistická diktatura u nás vznikla už o dvacet a půl roku dříve, a že J . Sládeček: Osmašedesátý.
Index, Kolín nad Rýnem 1980.
Česká otázka
a polská
alternativa
69
s o v ě t s k á intervence se b l í ž e n e c k y p o d o b a l a vpádu do M a d a r s k a , zásahu ve V ý c h o d n í m Berlíně a o k u p a c i tří p o b a l t s k ý c h r e p u b l i k . T v r d i l o se přece, že u nás n e b y l a žádná k o n t r a r e v o l u c e . P ř i p o m í n á m v téhle souvislosti z n á m é prohlášení o „socialismu, spojenectví, suverenitě a s v o b o d ě , " j e ž se podepisovala p ř e d s e t k á n í m v Č i e r n é nad T i s o u — m l u v i l o se v něm o h r o z b ě „nespravedlivého t r e s t u " , c o ž implicite připouští m o ž n o s t , že S o v ě t s k á a r m á d a trestá za s o v ě t s k ý m i hranicemi také spravedlivě. Č e s k o s l o v e n s k á suverenita byla omezena u ž před Brežněvem, d l o u h o před B r e ž n ě v e m . N e o z v a l y se o t á z k y , z d a je slučitelný socialismus — t a k o v ý , j a k ý z n á m e — se s u v e r e n i t o u , a jestli k s u v e r e n i t ě k o n e c k o n c ů nepatří p r á v o na o d m í t n u t í k o m u n i s t i c k é revoluce, t e d y na k o n t r a r e v o l u c i , s p á n e m b o h e m . . . í N e j p r v e se o z ý v a l y dotčené p r o t e s t y zraněné o r t o d o x n í c t n o s t i ; nevím, j a k o u vyvolaly odezvu v Kremlu nebo m e z i z á p a d n í m i k o m u n i s t y , vím však dobře, jak je p ř i j í m a l a většina — n e k o m u n i s t i c k á většina — československé veřejnosti. A p o t o m přicházel o b r a t , k d y byvší členové s t r a n y začali u ž í v a t o s o b i v é h o plurálu: m y jsme věděli, chtěli, usilovali, a do t o h o plurálu byla z a h r n u t a celá československá společnost. J i s t ě ž e bylo m n o h d y d o j í m a v é a j i n d y k o m i c k é p o z o r o v a t , co t a k o v ý v y l o u č e n ý m a r x i s t a - l e n i n e c posléze pozná n e b o objeví, ale ten arogantní narcismus s a m o z v a n é p o l i t i c k é a i n t e l e k t u á l n í elity p ů s o b i l bohužel n e p ř í m o na celou společnost. K d y ž se p ř i t o m d o s t á v a l o značné p u b l i c i t y r ů z n ý m d o p i s ů m b ý v a l ý c h k o m u n i s t i c k ý c h p r o m i n e n t ů , o c h o t n ý c h se za těch či oněch p o d m í n e k v r á t i t do v l á d n o u c í g a r n i t u r y , nebyla t o záležitost jen s o u k r o m á nebo interně s t r a n i c k á : jestliže se z d ů r a z ň o v a l a , že p o l i t i k u u nás m ů ž e dělat j e n o m k o m u n i s t i c k á strana, a to v mezích socialismu, n e z ů s t a l o to b e z o d e z v y ve veřejnosti. T a prostě j e d n o u byla o k l a m á n a , z t r a t i l a důvěru ve s t r a n u a její odstavené představitele, a k d y ž t e n t o k r á t slyšela, že a l t e r n a t i v o u k j e d n o m u socialismu je zase jen n ě j a k ý j i n ý socialismus, n e v y h n u t e l n ě ve své z n a č n é části upadala do nihilismu. J e d n a jediná generace přežila tři p o r á ž k y b e z v ý s t ř e l u , tři k a p i t u l a c e . N e j různěji se vysvětloval a o m l o u v a l M n i c h o v , ú n o r čtyřicet o s m a srpen šedesát osm. K d y ž se k t o m u p ř i d a l y ú v a h y a v ý v o d y , že vlastně ani n e m o h l o b ý t jinak a n i k d y j i n a k b ý t n e m ů ž e , octli j s m e se níž, než k a m b y nás mohla svrhnout nejničivější p r o h r a n á k o n f r o n t a c e . Z b ý v á přičíst a t m o s f é r u detente, a je pak snadno p o c h o p i t e l n é , proč H e l s i n k y v pohledu z Prahy n e z n a m e n a l y naději, ale p ř i p o m í n a l y V e s t f á l s k ý mír. Karol W o j t y l a žil v Krakově, R o n a l d R e a g a n v Kalifornii a L e c h W a l e s a v G d a ň s k u . „ D o č a s n o s t " n o r m a l i z a c e se vlekla r o k od r o k u a p ř í p a d n á z m ě n a neslibovala nic p o d s t a t n ě j š í h o z m ě n i t . S e d m d e s á t á léta probíhala v Polsku zcela jinak. A u ž p ř e d e m n u t n o říci, že bez větší o d e z v y u nás. P o t o m b y t o t i ž náš v ý v o j musel m í t zcela jinou p o d o b u . N e s m ě l o by se objevit tolik f i k t i v n í c h řešení a z d á n l i v ý c h odpovědí. N a p ř í k l a d fikce „paralelních s t r u k t u r " . A n e b o nepříliš zastírané mstivé u s p o k o j e n í , že P r a ž s k é jaro selhalo, že všechno m u s í p o k l e s n o u t až k a m s i — cituji — „na m e t a f y z i c k é d n o " ; a p a k — nejspíš apokalypsa. T o byla naše realita. R e á l n á , t ř e b a ž e ne realistická. S c h e m a t a jsou v historii p o h o d l n á a ošidná. T e n t o k r á t byli Poláci realističtější a p r a g m a t i č t ě j š í n e ž m y . T o není reverence, ale k o n s t a t o v á n í . N e v í m , k o l i k jsme j i m dlužni, p o k o u š í m se d á t p o d n ě t k z a m y š l e n í , co j s m e dlužni
70
Vilém
Hejl
sami sobě. P r o t o ž e Polsko od sedmdesátých let po dnešek vybízí k reflexím a revizím. N e n í třeba Polsko jen n e k r i t i c k y obdivovat. Všichni přece víme, j a k probíhají degenerativní z m ě n y r e ž i m u , strany, ideologie. Za dvanáct let, rovných časovému odstupu P r a ž s k é h o jara a polského Srpna, se odehraje nemálo. P o t o m působí méně i m p o z a n t n ě v ý s l e d k y tak ú c t y h o d n é , jako třeba činnost vydavatelství N O W A . M ů ž e m e celkem pravdivě říci, že N O W A pracovala v režimu, o c h r n u t é m jednak latentní e k o n o m i c k o u krizí a jednak degenerativní ideologickou paralýzou. A dodat, že ediční plány československých nakladatelství z doby těsně před P r a ž s k ý m jarem se ctí obstojí vedle toho, co vydávala N O W A . T a d y ale už zbývá jenom krok k lichotivé polopravdě. Protože N O W A byla jenom součástí — a patrně ne ústřední — toho, čemu jsem pracovně řekl „polská alternativa". M y jsme se zatím tak či onak zabývali jevy natolik o k r a j o v ý m i , jako je tzv. underground. (A jestliže to je snad fenomén ústředního v ý z n a m u , jsme na t o m teprv mizerně!) V pohledu z Prahy se jevilo polské myšlení jako realističtější a pragmatičtější. H l e d a l o cesty a p r o s t ř e d k y k obnově státnosti v plném síova smyslu. Bralo na vědomí geopolitickou situaci Polska a usilovalo najít její řešení. U ž dávno jsme měli znát myslitele, jako byl J u l i u s z Mieroszewski, charakterizující p o l s k o u a celoevropskou situaci příměrem, ve kterém Evropu přirovnává k městu, postiženému e n d e m i c k o u malárií, kde se podnikají všechna m o ž n á hygienická opatření, ale z a p o m í n á se na z d r o j infekce, na sousední malárický močál. „Buď my z m ě n í m e R u s k o , nebo R u s k o změní nás", říkal lapidárně M i e r o s z e w s k i . U ž dávno jsme měli reagovat na p o d n ě t y Stefana Kisielewského, promýšlejícího nové v a r i a n t y v z t a h u mezi Polskem a S o v ě t s k ý m svazem. A sledujíce polské úsilí o obnovení plné nezávislostí j s m e si zřejmě také měli b ý t více vědomi h o d n o t y té dnešní, okleštěné a nesuverénní státní samostatností. Zůstaňme však u Československa a Polska v sedmdesátých letech. U nás jsou to bohužel r o k y únavy, desiluze, obecné demoralizace a sovětizace, povážlivě postupujícího rozpadu vědomí státní a národní historické a kulturní k o n t i n u i t y . P o t o m přišel p o l s k ý srpen 1980. M n o h d e p o n ě k u d z čistého nebe, neboť hvězdopravci r e f o r m o v a n é h o k o m u n i s m u byli v předchozích létech zaneprázdněni registrací všech trochu příznivých či nadějných v ý r o k ů italských, španělských a jiných e u r o k o m u n i s t i c k ý c h p o b r a t i m ů . Nepříliš se oceňovalo, co znamená Tygodnik Powszechny, co dělá pro oběti teroru i p r o budoucnost K O R , co píše Builetyn I n f o r m a c y j n y a Robotnik, o co usiluje Polskie Porozumienie Niepodlegtošciowe, jaké jsou cíle dalších opozičních organizací. T e p r v e stávka v Leninově loděnici se dala narazit na schematické k o p y t o — na scéně byli přece dělníci. Ke slovu se dostal sociální romantismus, tak z a k o ř e n ě n ý v tradičně plebejské české společnosti. N e „jenom" intelektuálové, ale dělníci stávkovali v Gdaňsku. N e m á m e zatím m n o h o p o k u s ů o srovnání Pražského jara a posledního polského vývoje. T ě m , k d o se jím b u d o u zabývat, bych chtěl navrhnout několik t é m a t . Především nakolik hrála v ý z n a m n o u roli marxisticko-leninská
Česká otázka a polská
alternativa
71
ideologie u nás před čtrnácti r o k y a v Polsku přede dvěma l é t y , nakolik tu ještě socialismus — v j a k é m k o l i v provedení — hrál inspirativní roli? P o t o m jak důležitou, v ý z n a m n o u a nepostradatelnou ú l o h u sehrála v úsilí o z m ě n u společenské atmosféry a p o l i t i c k é h o systému i právního řádu k o m u n i s t i c k á strana? A konečně jak potřební nebo o p o m i n u t e l n í byli v t o m t o úsilí současní nebo bývalí straničtí, marxisticko-leninští prominenti? Skutečnost, že všechny tři předchozí o t á z k y vedou k o d p o v ě d í m vesměs záporným, bychom se zřetelem k budoucnosti Československa měli mít dobře napaměti. O s t a t n ě si lze pomoci k o n t r o l n í o t á z k o u , jaké věrohodnosti by v očích v očích p o l s k é veřejnosti dosáhla Solidarita, k d y b y ji spoluvytvářeli nebo podporovali lidé druhu M i e c z y s l a w a R a k o w s k é h o , a p ř í p a d n ě ještě — jak d l o u h o by t a k o v ý R a k o w s k i asi vydržel na straně Solidarity. A R a k o w ski je dobře srovnatelný s nejedním p o l i t i k e m z t z v . d u b č e k o v s k é h o vedení K S Č , snadno jej m ů ž e m e přirovnat k O l d ř i c h u Černíkovi n e b o Č e s t m í r u Císařovi. (Těm, k d o věří, že úspěšnou p o l i t i k u lze stavět j e n o m na osobnostech z n á m ý c h jmen, m u s í m p ř i p o m e n o u t , že d o jara 1980 b y l R a k o w s k i neporovnatelně známější než Lech Wal^sa.) N e v í m , jak budou historici periodizovat p o l s k é dějiny druhé poloviny dvacátého století; d o m n í v á m se však, za předěl b u d o u p o k l á d a t rok 1976 se živelnou explozí d ě l n i c k é h o hněvu v R a d o m i a Ursusu, p o d o b n o u Plzni z roku 1953, Poznani 1956, Pomoří 1970. Pro b u d o u c n o s t je sotva důležité, že d e t o n á t o r e m událostí z léta 1980 b y l y n ě j a k é cenové úpravy; m n o h e m závažnější je, že vzniklá krize u ž nezastihla p o l s k o u společnost nepřipravenou, že se brzy kladly o t á z k y m n o h e m důsažnější a hledala se řešení p r o b l é m ů životního v ý z n a m u . A k d e jsme my? J a k é jsou naše reálné možnosti? Za svých p o č á t k ů před čtyřiatřiceti léty měl československý d e m o k r a t i c k ý exil řadu p o l i t i k ů , kteří byli poraženi s koncepcí d e m o k r a t i c k é h o státu, jenž snaží uchovat nezávislost v p o d m í n k á c h smluvně stanovené závislosti, dále s t u d e n t y bez univerzit, vojáky bez armády a novináře bez časopisů a vysílaček. Politici m e z i t í m odešli na v ý m ě n e k , ale m á m e dnes několik desítek, spíš stovek profesorů po vážených univerzitách na dvou k o n t i n e n t e c h , asi t u c e t nakladatelství a časopisů a přístup k m i k r o f o n ů m v několika rozhlasových stanicích, ale v něčem je situace horší než t e n k r á t . T e h d y b y l o více jasno o cíli politického úsilí demok r a t i c k é h o exilu, dneska se n a m n o z e p ř i t a k á v á bucf lacinému troškaření, jež přijímá status quo d o m a , anebo slyšíme hlásat ahistorické neživotné koncepce, jež by mohly najít o d e z v u jen tehdy, a ž by u nás H o s t ý n znamenal t o t é ž co v Polsku J a s n a G ó r a . A p r o t o ž e k t o m u je stejně daleko j a k o k reálné naději na nějakou u l t r a m o n t á n n í r e k o n q u i s t u , nabízí se j e n o m ono u ž uvedené „metafyzické dno", na n ě m ž má p r ý všechno skončit. Bilance trapná, namnoze. P ř i t o m je u ž dosti d l o u h o známo, že reálný socialismus či k o m u n i s m u s nebo jak chcete doma v l á d n o u c í m u s y s t é m u říkat, prodělává krizi za krizí. V z p o m í n á m si na úvahu Stefana Kisielewského o tom, „zda S o v ě t s k ý svaz m ů ž e být 'normálním', s v ě t s k ý m i m p e r i a l i s t i c k ý m s t á t e m , anebo jestli musí b ý t s t á t e m náboženským' (samozřejmě m a r x i s t i c k o - l e n i n s k é h o vyznání), s t á t e m ideologickým, k t e r ý t o t é ž v y ž a d u j e na svých g e o p o l i t i c k ý c h sate-
72
Vilém
Hejl
litech." Kisielewski píše, že kdosi z odpůrců mu vytýkal, že podobná alternativa neexistuje, že Sovětský svaz se prostě nemůže sekularizovat, že se nikdy nezřekne úsilí o ideologickou i systémovou sovětizaci satelitů, neboť právě ta je nejspolehlivější zárukou duchovního i fyzického podmanění národů. J e tedy myslitelná, p t á m se na okraji úvahy Stefana Kisielewského, jenom jakási pax sovietica, v jejímž rámci lze snad vymanévrovat nebo vyškemrat jakýs takýs prostor — pro co vlastně? „Pak," cituji Kisielewského, „pro morální zdraví a národní výchovu naší společnosti je cennější právě heslo nezávislosti, plakátově jednoduché, maximalistické, jednoznačné." Nadhodil jsem otázku, kdo v Polsku by se angažoval pro společenské změny, uskutečňované z podnětu nebo za účasti Mieczyslawa Rakowského. Rakowski mi slouží jako zástupný symbol, představující prakticky vrchol toho, kam v osmdesátých létech mohou etablovaní relativně kritičtí komunisté dospět — nejen v Polsku. T e n t o vrchol však nedosahuje ani prahu, dolní hranice skutečně obecné společenské angažovanosti. Naprostá absence strany, stranických politiků a stranické ideologie v polském „obrození" dokazuje jejich prázdnotu, zastaralost a neživotnost. Důkaz, že Polsko došlo podstatně dál než my, že polská domácí i exilová opozice viděla přesněji jádro problémů a že dovedla zdůraznit to, co je v situaci národa s omezenou suverenitou skutečně nejpodstatnější a jako takové je to i většinou společnosti vnímáno, tedy požadavek státní nezávislosti a demokratického řádu, lze podat ze srovnání vývoje po 21. srpnu 1968 a po 13. prosinci 1981. D e m o n t á ž a destrukce toho, čeho bylo za vlády tzv. dubčekovského vedení dosaženo, se prováděla za přímého řízení většiny členů t o h o t o vedení; pramálo bylo těch, kdo odmítli spoluúčast. Komunistická strana, která dosáhla širší podpory než kdykoliv dříve a patrně i než kdekoliv na světě, nesla t u t o podporu jako t ě ž k é břemeno, jehož se postupně zbavovala; neměla by být zapomenuta nejen historie moskevských kapitulačních protokolů a pozdější legalizace tzv. dočasného pobytu sovětských vojsk v republice, ale také podzimní studentské stávky a všeho, co souviselo s možností generální stávky na jaře 1969. J a k se doopravdy mohla společnost ztotožňovat se stranou, jež neskrývala svoje rozladění nad touto podporou, rušící plány jakéhosi vyrovnání s Kremlem? Pokusil jsem se shrnout podněty, cenné, znepokojivé i často bolestné, jak je přinášela konfrontace československých věcí obecných s vývojem v Polsku. J s e m dalek toho si Polsko idealizovat; tuším, kde a jak vznikají polské mýty, ale necítím se oprávněn o nich mluvit — tohle nám musejí povědět Poláci stejně otevřeně, jako v zájmu příštího sblížení a součinnosti nesmíme my tajit nic z m ý t ů a o m y l ů našich. Není proč si zastírat, v čem se lišili Pilsudski a Masaryk, a b y l o by neblahé nevidět, co t y t o tolik odlišné osobnosti měly společného. I tohle byl jenom jeden příklad, nahrazující m n o h o jiných vzájemných odlišností, vedle nichž najdeme a v nichž najdeme to, co máme společné a co je v současné politické situaci a historicky nosné. Především vědomí dějinné a kulturní kontinuity, bez níž se Varšava stejně jako Praha a Bratislava změní v pouhá guberniální města. Potom poznání, co v dějinách zmůže rozhodná vůle, ať je na jejím počátku Kadrówka nebo Česká družina, a faktum, že t y t o první bataliony nevznikly jenom z okamžité politické kon-
Česká otázka a polská
alternativa
73
j u n k t u r y , ale j a k o logické pokračování předchozích jasnozřivých koncepcí. J d e — zejména v Č e s k o s l o v e n s k u — o příští krizi. K o m u n i s t i c k é r e ž i m y s její m o ž n o s t í nepochybně počítají. Z ř e j m ě se dost poučily na likvidaci Pražského jara a opět se poučí na p o l s k é m vývoji minulých dvou a více r o k ů . Nic nenasvědčuje, že b y b y l y schopny se proti krizi zajistit p o l i t i c k o u , ekonomickou, k u l t u r n í a sociální renesancí — ta b y se rovnala jejich abdikaci. Budou t e d y stabilizovat intenzivnější p r o p a g a n d o u a indoktrinací a neméně pozornosti věnují rozvoji a u t u ž e n í policejní prevence. Krizi t o sotva m ů ž e odvrátit. M o h l o by se ale stát, že u nás nebo v Polsku dosáhnou při použití těchto prostředků v kombinaci s pružnější e k o n o m i c k o u p o l i t i k o u toho,co se jim snad daří v Maďarsku. T a m , kde bylo rozrušeno v ě d o m í národní identity a k o n t i n u i t y , čili — k d e se národ mění v obyvatelstvo, m o h o u nastat jenom živelné exploze, v y h l í d k y koncepčního odporu jsou však omezené. D o m n í v á m se, že z t o h o vyplývají k o n k r é t n í úkoly d v o j í h o d r u h u . Především co nejrozsáhlejší p o m o c d o m o v u . Dnes je to oblast k u l t u r n í h o hladu, k t e r ý se ovšem m ů ž e z m ě n i t v k u l t u r n í atrofii. K d y b y se tak stalo, kdyby se režimu podařilo naši historickou a k u l t u r n í k o n t i n u i t u přerušit, nebude v té příští krizi m o ž n o čekat v y s t o u p e n í širší občanské k o n c e p č n ě jednající základny. Pokládám za n e z b y t n é z n o v u citovat Kisielewského slova o „heslu nezávislosti, plakátově j e d n o d u c h é m , m a x i m a l i s t i c k é m , j e d n o z n a č n é m " . Polskou alternativu řešení našich p r o b l é m ů v i d í m právě ve stejně lapidární definici cíle našeho úsilí, p r o t o ž e jenom ta má inspirující sílu a o d e z v u . Zároveň ale — a to je druhá kategorie našich ú k o l ů — b y c h o m měli — sami i společně s Poláky — a n y l y z o v a t a v y h o d n o t i t průběh Pražského jara a polské Odnowy. Bude asi n u t n é věnovat pozornost vývoji v terénu, v provinciálních městech, a sledovat, jak rychle se v Polsku a u nás d o k á z a l y ustavovat nové organizace a n a k o l i k b y l y s k u t e č n ě akceschopné a kde šlo j e n o m o e x t e n z í v n í růst — tohle platí např. pro československé v ý b o r y na o b r a n u svobody tisku a také patrné pro četné organizace S o l i d a r i t y . T o h l e by měla b ý t záležitost společných seminářů československých a p o l s k ý c h historiků, sociologů a politologů. Zřejmě by b y l o cenné vědět, jak se aktivita n o n k o n f o r m i s t i c k ý c h sdružení a časopisů p r o m í t l a do událostí ze srpna 1980 a později, které dříve vypracované nebo n a č r t n u t é politické a společenské koncepce se ujaly a které zapadly, jak st získávaly a u t o r i t u nově vystupující přední osobnosti a kolik se do řídících grémií dostalo kariéristů, zbabělců anebo lidí prostě neschopných. A v ý s l e d k y by se neměly držet p o d s e d m e r ý m z á m k e m — tak si je bude trezorovat S t á t n í bezpečnost a Služba Bezpieczenstwa, k t e r é si podobnou analýzu určitě p o ř i z u j í . Desetiletí vlády totalitních režimů v y m ý t i l y z obecného povědomí i ty zcela běžné t e c h n i c k é z á s a d y politické práce a čekat úspěch bez nich je p ř í m o hazardérství. Proto by z á z n a m y t ě c h t o seminářů, podaří-li se je u s k u t e č n i t , měly v y c h á z e t časopisecky nebo k n i ž n ě a dostat se v co největším počtu přes hranici. N i c by nemělo z ů s t á v a t tabu. K d y b y c h o m dokázali p o d n í t i t historiky naše i polské, aby napsali souběžné dějiny našich zemí a jejich vzájemných v z t a h ů v moderní době a k d y b y t a t o kniha vyšla v obou jazycích, podstatně
74
Vilém Hejl
by se oslabily předsudky a averze po obou stranách hranice. Nezměníme minulost, ale nemůžeme myslet na budoucnost, dokud minulost vzájemně a zcela nepoznáme. Nehneme se kupředu, nepořídíme-li si katalog iluzí a omylů, neprovedeme-li diagnózu našich traumat, a nepostihneme-li, co už bylo úspěšně definováno nebo vyřešeno na druhé straně hranice a má platnost i jinde. Potřebujeme k tomu odvahu. Teprve s ní budeme dost realističtí.
Ivan
Klíma
Variace na věčné téma* Člověk může být svobodný (nesvobodný) zvnějšku a zevnitř. Člověk může být svobodný zvnějšku a nesvobodný zevnitř a může být nesvobodný zvnějšku a svobodný zevnitř. Obvykle daleko více hovoříme o svobodě (nesvobodě) zvnějšku, ačkoli na ni máme jen nepatrný vliv. Ale je snazší a méně bolestné soudit svět kolem sebe než soudit sám sebe. J e snazší zjistit, že okolnosti mi nedopřály projevit se, rozvinout talent, oslovit lidstvo, než že jsem to byl já sám, kdo to nesvedl, neboť jsem nedokázal uvolnit pouta vlastní duše. J e také snazší pyšnit se svobodou, k níž jsem nijak nepřispěl, než vážit, jak jsem jí využil, co jsem s ní učinil. Narodil jsem se v Praze a čas mého narození spadal doprostřed velké hospodářské krize. V té době se považovalo moje rodné město za místo, v němž se dalo svobodně žít, tedy: myslit a mluvit. Ale právě v téže době dosud skrytá nemoc našeho kontinentu už tuto svobodu nahlodávala. Bylo mi osm let, když se Praha stala okupovaným městem, v němž dokonce i poslech cizího rozhlasového vysílání se trestal smrtí. Od té doby jsem zažil mnohá vyřazování knih z knihoven a pamatuji mnoho procesů, v nichž byli odsuzováni novináři a spisovatelé, jejichž hlavním zločinem bylo, že měli jinou představu o světě a o svobodě než jejich soudci. Ve věku, kdy mé vrstevníky ve světě fascinovalo druhé pohlaví, láska a sex, fascinovala mě představa vnější svobody, zdálo se mi, že bez ní se nedá čestně, dobře !
V
V /.
a plne zit. Ve svém prvním vystoupení na sjezdu spisovatelů jsem mluvil o vnějších podmínkách svobodné tvorby a škodlivosti cenzury a dostal se tak do přímého střetnutí se současnou mocí. Od té doby se vlastně začal můj nový úděl spisovatele, který nesmí ve své vlasti publikovat a jehož knihy se nesmějí prodávat a jehož rukopisy policie zabavuje při domovních prohlídkách. Na světě není místa, kde by člověk mohl být zcela svobodný. Nedovedu si také představit sílu, která by dokázala trvale zbavit lidi vší svobody. Společnost v dnešní době nemůže existovat ani v úplné svobodě ani v úplné nesvobodě. * Vychází bez vědomí a souhlasu autora.
76
Ivan
Klíma
Nadměrná vnější svoboda, do níž se člověk narodil, která mu byla dána, o niž se nezasloužil, pravděpodobně působí jako každý nadbytek: zhýčkává a vede k rozmařilosti. Nedostatek vnější svobody, do něhož se člověk narodil a který nedokáže změnit, působí jako každý nedostatek. Obrací člověka sám k sobě. Jako hladový sní o jídle a nasycenost mu připadá jako nejvyšší stupeň blaha, nesvobodný sní o svobodě jako o nejvyšším stupni sebeuskutečnění, zdá se mu, že až dosáhne svých práv, vše ostatní už bude mít na dosah ruky. Ale může se stát, že svobodu člověk ztratí a tu teprve začne opravdově přemýšlet o její hodnotě, a může se také přihodit, že člověk vnější svobodu nečekaně získá; tu teprve může začít poznávat, že vnější svoboda je pouhá příležitost, která mu také může vyjevit jeho prázdnotu, jeho nepřipravenost pro svobodné žití. Všeobecně se přijímá, že autor nemůže tvořit ve vnější nesvobodě. Kolikrát za uplynulé desetiletí se mě příchozí z jiných částí světa dotazovali, jak můžu vydržet svůj úděl, jak mohu existovat jako spisovatel, když nemůžu publikovat. T i t í ž lidé by se asi vůbec nepozastavili nad existencí spisovatele, který smí svobodně publikovat a publikuje, ale ve skutečnosti nemá, co by pověděl, anebo z jiných důvodů váhá to povědět. Řekl jsem, že pro umělce je nejpodstatnější vnitřní svoboda. Umělec může žít a tvořit, i když je obklopen násilím, i když jsou mu upírána jeho práva. Velká ruská literatura minulého století vznikla v jedné z nejnesvobodnějších říší světa. Dostojevskij byl odsouzen k smrti a žil ve věznicích a ve vyhnanství. Solženicyn si koncipoval — i když jen v duchu — svá díla v prostředí sibiřských táborů. Mnoho velkých děl se dočkalo publikace až po smrti svých tvůrců. Bez vnitřní svobody však umělec nevytvoří dílo nikdy. C o rozumím vnitřní svobodou? Karel Čapek v jedné ze svých vrcholných próz vypráví příběh železničního zaměstnance, který před smrtí zkoumá svůj „obyčejný život". Náhle v něm nalézá spoustu nenaplněných možností, jiných, někdy snad lepších, vznešenějších, platnějších a jindy horších, nesmyslnějších či malichernějších životů. Neuskutečnil z nich žádný, možnosti ho minuly nebo ho neoslovily dost zřetelně nebo on sám před nimi couvl, „bál se hlasu, který by promluvil". Karel Čapek nezkoumá pravost voleb svého hrdiny, zajímá ho spíše skutečnost, že každý žijeme jen jednu ze svých možností, v tom jsme si blízcí — kdokoliv z druhých lidí může vlastně naplňovat moji možnost. Vnitřně svobodným bych shledával člověka, jenž si dovede vybrat, dovede rozpoznat svoji nejvlastnější možnost v každé z rozhodujících chvil svého života, nebojí se hlasu, který by promluvil,
Variace
na -věčné
téma
77
který by ho oslovil. Předpokládám, že člověk není jen „nahou opicí", jen jedním ze živočichů, jenž se pídí za tím, aby uspokojil svoje pudy, ale je stvořením, je bytostí, která pochopila skutečnost vlastní smrti a zatoužila ji překonat, pokračovat i v čase svého nebytí, přesáhnout svoji pozemskou existenci (ať už tento fakt nazývá posmrtným trváním duše anebo posmrtným trváním díla, své tvorby) a naplnění této touhy je jejím nejzákladnějším směřováním. Předpokládám tedy, že člověk se svým životem může tomuto základnímu smyslu existence přiblížit anebo naopak vzdálit. Vnitřní svoboda každého z nás se projeví nejspíše v tom, jak dovedeme nacházet a zachovávat věrnost svému nejzákladnějšímu směřování, stále znovu usilovat o shodu s ním, nedat se od něho odvést žádným vnějším vlivem či tlakem — ať už jej nazveme módou, konvencí, ideologií, úspěchem, policejním násilím nebo korumpující mocí slávy a majetku. Myslím, že jsem se během let naučil vzdát se mnohého z toho, co považuje současný člověk za samozřejmost a nezbytnost svého života. Nemyslím tím cestovní pas, telefon anebo možnost volit si zaměstnání odpovídající vlastním schopnostem a vzdělání, či půjčit anebo si koupit knihu podle vlastního vkusu, mám na mysli celý způsob života, jaký vedou umělci či novináři v kulturním světě: života sestávajícího z množství drobných radostí i starostí, jakými jsou zasedání redakčních a uměleckých rad, pohostinské přednášky, potlesk či pískot obecenstva, stipendijní či studijní cesty, dopisy čtenářů, zájem novinářů, rozhovory s nakladateli, zážitek z úspěchu či neúspěchu vlastního díla, odměny, ceny, vyznamenání anebo aspoň veřejně prokazovaná úcta. Zpočátku se mi zdálo, že můj život byl ochuzen, ale čím dále tím více jsem poznával, že jsem byl spíše oproštěn od vnějšího balastu. J a k ubývalo věcí, na nichž jsem lpěl, cítil jsem se svobodnější, nezasažitelnější a nezávislejší. Nechci tím říci, že nějaký druh askeze je cestou ke svobodě. Nechci ani tvrdit, že člověk tím, že se dostane do rozporu s mocí, nachází tím už cestu k tomu, aby se stával vnitřně svobodnější. Domnívám se jen, že tyto dvě kategorie, totiž vnější volnost, která člověku popřává, aby přijímal všechny radosti, výsady či výhody (a také nevýhody) moderního života a opravdová vnitřní svoboda, mají spolu jen málo společného. Člověk zbaven svobody promlouvat může upadnout v zoufalství, přijmout nesvobodu jako svůj úděl, přijmout mlčení a zahalit svoji duši temnotou, může však také přijmout svůj úděl jako výzvu osudu. Může shledat, že tím, jak vystupoval ve světě, jak utíkal sám před sebou, že sice s chutí nastavoval zrcadlo světu, ale sebe bud
78
Ivan
Klima
skrýval anebo měl pro sebe připraveno jiné vlídnější zrcadlo. Dnes mi připadá, že první starostí spisovatele nemá být, aby směl svobodně promlouvat, ale aby měl co promlouvat. Anebo jinak: aby usiloval promlouvat v každé chvíli svého života jako nepokořitelná, svobodná bytost.
eview ,
CONSERVATIVE THOUGHT
Editor Roger Scruton Managing Editor Sally Shreir Literáty Editor Ian Crowther
Thinkers of the Left: Rudolf Bahro Roger Scruton A Theology of Politics
The Weasel VVorW
John
F .4. Hayek
Biggs-Davison
'íď
F e m i n i s m in the A m e r i c a n U n i v e r s i t y
Mary Lefkowitz
r n
,
S e a
^ o f
C e n f r a / p
B u r e a u c r a c y , I d e o l o g y & Evd Václav Bělohradský
Wo
p e
Keligion, Nationality and Party David Steele The Diary of Lord John Manners
The Politics of Taste R. A. D. Grant ADDRESS:
The Salisbury Review, 7 Lord North Street. London SW1
Leszek
Kolakowski
Marxistické kořeny stalinismu Nač se máme
ptát?
Ptáme-li se „ J a k ý je vztah stalinského mocenského systému a stalinské ideologie k marxismu?", pak hlavní potíž spočívá ve správné formulaci o t á z k y . N á š problém m ů ž e být specifikován z různých hledisek, přičemž na některé z těchto podrobnějších otázek není vhodné odpovídat, jiné jsou bezpředmětné nebo řečnické, neboť odpověď je zřejmá. T o t o je příklad takové o t á z k y , na kterou neexistuje odpověd, a která je současně bezpředmětná: „ C o by řekl M a r x , k d y b y se dožil našich časů a mohl vidět vtělení svých idejí v sovětském systému?". K d y b y se dožil, nevyhnutelně by se musel změnit. A kdyby dnes vstal z mrtvých, byl by jeho názor na to, jaká je nejsprávnější praktická interpretace jeho filozofie, pouze jedním z mnoha názorů, který by bylo m o ž n o snadno zlehčit p o u k a z e m na to, že filozof vůbec nemusí být neomylný, pokud jde o implikace a důsledky jeho vlastních idejí. A toto jsou příklady otázek, na něž odpovědi jsou zřejmé a ani nevyžadují diskusi: „Byl stalinský systém vytvořen ve smyslu kauzálním marxistickou teorií?", „ M ů ž e m e v M a r x o v ý c h textech najít ex 1 plicitně vyjádřené nebo v náznaku obsažené hodnotící soudy, které jsou v rozporu se systémem hodnot, na nichž spočívají základy stalinské společnosti?". O d p o v ě d na první otázku je jasně záporná, neboť žádná společnost nebyla nikdy vytvořena jen ideologií a žádná nemůže být náležitě objasněna ideami lidí, kteří přispěli k jejímu vytvoření; každý je natolik marxistou, aby to uznal. Všechny společnosti ve svých institucích obrážejí myšlenky svých členů a domnělých tvůrců — myšlenky vzájemně rozporné — týkající se toho, jaká by společnost měla být; žádná společnost však nebyla jednoduše vytvořena původními ideami a představa, že by se jakákoliv společnost mohla vynořit hotová z nějaké utopie (či kakotopie), znamená věřit, že se lidská společnost může beze z b y t k u zbavit svých vlastních dějin. T o je . zcela negativní banalita, jdoucí proti zdravému rozumu.
80
Leszek
Kolako-wski
Společnosti vždycky vznikaly způsobem, jakým o sobě smýšlely, avšak i tato závislost byla vždy částečná. Odpověď na druhou otázku je zřejmě kladná a pro naši rozpravu je bezvýznamná. Lze snadno zjistit, že Marx nikdy nenapsal nic, z čeho by přímo vyplývalo, že socialistické království svobody má spočívat na despotické vládě jedné strany; že neodmítal výslovně demokratické formy života; že od socialismu očekával zrušení ekonomického násilí jako doplněk ke zrušení násilí politického, nikoliv na rozdíl od něho, atd. Je-li to všechno pravda, může být také pravda, že jeho teorie logicky vede k závěrům, které nejsou v souladu s jeho vlastními přímo vyjádřenými hodnotami, nebo že z empirických důvodů se nehodila k praktické aplikaci, která by se značně lišila od té, kterou známe z dějin komunismu. Není nic divného v tom, že politické a společenské programy, utopie a proroctví přinášejí výsledky, které se od záměrů autorů nejen liší, ale do značné míry jsou protikladné; nějaké dříve nepovšimnuté nebo přehlížené empirické souvislosti způsobí, že realizace určitých částí utopie je možná pouze za cenu opuštění jiných. A to je rovněž v rozporu se zdravým rozumem; většina z toho, co se učíme o životě, spočívá v poznávání, které hodnoty lze realizovat společně a které se vzájemně vylučují; utopisté jsou většinou lidé, kteří se obvykle r.enaučí, že existují hodnoty navzájem rozporné. Tato rozpornost je nejčastěji empirická a nikoliv logická, takže utopie nejsou nutně rozporné logicky, nýbrž jsou neproveditelné s ohledem na materiál, z něhož je vybudován svět. A proto při úvahách o poměru mezi stalinismem a marxismem nechávám stranou jako bezvýznamná taková rčení jako „Marx by se v hrobě obrátil, kdyby to viděl", „Marx byl proti cenzuře a pro svobodné volby" atd. — bez ohledu na to, zda se taková rčení dají nebo nedají odůvodnit (což je poněkud pochybné u prvního rčení). Svou zvědavost bych proto raději vyjádřil jinak: zda specificky stalinská ideologie, jejímž úkolem bylo nebo je ospravedlnit stalinský systém společenské organizace, byla právoplatnou (i když ne jedinou možnou) interpretací marxistické filozofie dějin? T o je mírnější varianta mé otázky. Ostřejší varianta zní: lze se domnívat, že každý pokus uvést v život základní hodnoty marxistického socialismu by velmi pravděpodobně vedl k politické organizaci, vyznačující se rysy jednoznačně připomínající stalinismus? Budu argumentovat ve prospěch kladné odpovědi na obě otázky, přičemž si uvědomuji, že „ano" na první otázku nevyvolává nutnost odpovědět „ano" na druhou otázku; není logicky neslučitelné tvrdit, že stalinismus byl jednou z přípustných variant marxismu a zároveň popírat, že by samotný obsah marxistické filozofie vyhovoval této zvláštní verzi více, než kterékoliv jiné.
Marxistické
kořeny
Definice
stalinismu
stalinismu
81
Nemá větší význam, zda užíváme slovo „stalinismus" k označení jasně vymezeného období individuální tyranie v Sovětském svazu (tj. zhruba od r. 1930 do r. 1953), nebo zda tak označujeme každý systém vykazující výrazně podobné znaky. Naproti tomu otázka, do jaké míry jsou státy sovětské nebo sovětského typu v postalinském období pokračováním téhož systému, není samozřejně otázkou terminologickou. Existují ovšem důvody, pro něž pojetí méně historické, avšak abstraktnější a zdůrazňující kontinuitu systému, je výhodv »v/ nejsi.
Stalinismus můžeme charakterizovat jako téměř dokonalou totalitní společnost založenou na státním vlastnictví výrobních prostředků. Používám výraz „totalitní" ve všeobecně užívaném smyslu, maje na mysli politický systém, v němž všechny společenské vztahy byly nahrazeny státní organizací a kde v důsledku toho všechny kolektivy a všichni jednotlivci mají fungovat výhradně pro cíle, které jsou zároveň cíli státu a jsou také státem určovány. Jinými slovy — ideální totalitní systém by se zakládal na úplném zničení občanské společnosti, takže stát a jeho organizační nástroje by byly jedinou formou společenského života; všechny druhy lidské činnosti — ekonomické, kulturní, politické, intelektuální — jsou dovoleny a nařízeny (rozdíl v tom, co je dovoleno a co je nařízeno směřuje k zániku) pouze v takovém rozsahu, v jakém slouží státním cílům (opakuji: cílům, které definuje sám stát). Každý jednotlivec, včetně samotných vládců, je pokládán za vlastnictví státu. Takto vymezený pojem — a domnívám se, že tato definice je ve shodě s většinou autorů, kteří se tímto předmětem zabývali — vyžaduje několik vysvětlujících poznámek. Za prvé — je zřejmé, že k dosažení dokonalé formy vyžaduje zásada totalitní organizace státní dozor nad výrobními prostředky: ideální formy nemůže dosáhnout stát, který ponechává značné oblasti výrobní činnosti a hospodářské iniciativy v rukou jednotlivců a tak dovoluje určitým částem společnosti žít v ekonomické nezávislosti na státě. Proto také nejlepší šance na dosažení ideálu má totalitarismus v rámci socialistického hospodářství. Za druhé — je nutno zdůraznit, že absolutně dokonalý totalitní systém nikdy neexistoval, avšak známe společnosti, které mají v sobě velmi silnou a neustále působící tendenci k zestátnění všech forem kolektivního a individuálního života. Jak sovětské, tak čínské společnosti jsou nebo v určitých obdobích byly blízké ideálu, podobně hitlerovské Německo, i když netrvalo dost dlouho, aby se plně
Leszek
82
Kolako-wski
rozvinulo, a i k d y ž se místo globální nacionalizace spokojovalo nuceným podřízením ekonomických činností státním cílům. J i n é fašistické státy byly (nebo jsou) značně pozadu za N ě m e c k e m . Podobně evropské socialistické státy nikdy nedosáhly sovětské úrovně totality, přes neustálé pokusy tlačit je tímto směrem. J e málo pravděpodobné, že by se „entelechie" totalitarismu fakticky zhmotnila v čisté podobě. Úporně se tlaku systému brání některé formy života — rodinné, citové, sexuální vztahy, které byly v různých obdobích rovněž vystaveny silnému státnímu tlaku, avšak — jak se zdá — nikdy s naprostým úspěchem (alespoň v sovětském státě, více bylo dosaženo v maoistické Číně). Odpor klade také individuální a kolektivní paměť, kterou se totalitní systém neustále snaží zničit tím, že vždy znova píše, padělá a přizpůsobuje historii běžným politickým potřebám. J e jistě snadnější zestátnit továrny a práci než cit, snadněji lze zmanipulovat naději než paměť. Odpor proti zestátnění historické minulosti je jednou z hlavních složek antitotalitního hnutí. Za třetí — navržená definice vychází z toho, že ne každý despotický nebo teroristický vládní systém je nutně totalitní. Některé z nich — i ty nejkrvavejší — mají omezené cíle a nepotřebují pohlcovat všechny formy lidské činnosti v systému státních cílů; nejhorší formy koloniální vlády v nejhorších obdobích obvykle nebyly totalitní; cílem bylo hospodářské vykořisťování podrobených oblastí, a poněvadž z tohoto hlediska mnohé formy života neměly význam, bylo možno je nechat na pokoji. Z druhé strany — totalitní systém nemusí bez ustání používat masového teroru jako prostředku útlaku. V dokonalé formě je totalitarismus druh otrocké společnosti bez pánů. Všechny lidi mění v otroky, takže má určité rysy egalitářství. J e mi známo, že pojem „totalitarismus" i jeho právoplatnost se v posledních letech staly předmětem kritiky a mnohdy bývají označovány jako zastaralé a zdiskreditované. Nevím však o pojmových ani historických analýzách, které by tento pojem zdiskreditovaly — na rozdíl od četných dřívějších analýz, které jej legalizovaly (již Proudhon předpověděl, že komunismus bude znamenat státní vlastnictví lidských osob; že k tomu fakticky došlo v sovětské společnosti, popsalo tolik a tak známých autorů — nezáleží na tom, zda výraz „totalitarismus" byl či nebyl použit — že jejich citování by bylo zbytečným puntičkářstvím. Hlavní
stadia
stalinského
totalitarismu
Sovětská varianta totalitní společnosti se vyvíjela mnoho let, než dosáhla své dokonalosti. Stadia jejího vývoje jsou dobře známa,
Marxistické
kořeny
stalinismu
83
a proto postačí, když je jen krátce připomeneme. V prvním stadiu byly zrušeny všechny základní formy zastupitelské demokracie: parlament, volby, politické strany a nezávislý tisk. Druhé stadium (částečně se překrývající s prvním) je známé pod matoucím názvem „válečného komunismu". Název naznačuje, že politika tohoto období znamenala použití přechodných a mimořádných prostředků a jejím cílem bylo překonat monstrózní obtíže vyvolané občanskou válkou a intervencí. Ve skutečnosti lze snad zjistit z příslušných písemností vůdců — zejména Lenina, Trockého, Bucharina — že všichni pokládali t u t o ekonomickou politiku (zrušení svobodného obchodu, nucené rekvizice „přebytků" u rolníků, tj. všeho, co místní orgány za přebytky pokládaly, přidělování všech statků, nucená práce) za trvalý výdobytek nové společnosti, a že se nakonec od této politiky upustilo v důsledku ekonomické katastrofy, kterou způsobila, nikoliv proto, že přestaly působit válečné podmínky, které si ji vynutily. Trockij i Bucharin ujišťovali s důrazem, že nucená práce je trvalou, organickou součástí nové, osvobozené společnosti. Základní složky totalitního řádu, které byly v tomto období vytvořeny, přetrvaly a staly se důležitými a nezměnitelnými složkami sovětské společnosti. T a k o v o u trvalou vymožeností bylo zničení dělnické třídy jako politické síly (likvidace rad jako nezávislého výrazu lidové iniciativy, likvidace nezávislých odborů a socialistických stran). Další bylo — ještě ne definitivní — zrušení demokracie ve straně (zákaz frakční činnosti). Po celé období NEPu se totalitní znaky systému upevňovaly, přestože byl povolen svobodný obchod a většina společnosti, tj. rolnictvo, využívala ekonomické nezávislosti na státě. J a k ve smyslu politickém, tak kulturním byl NEP obdobím rostoucího nátlaku státu, ovládaného stranou, na všechna střediska iniciativy, která dosud nebyla, nebo jen částečně byla vlastnictvím státu, a teprve další fáze vývoje přinesla v tomto směru plný úspěch. Třetím stadiem byla nucená kolektivizace, která zničila poslední nezestátněnou společenskou třídu a dala státu plnou moc nad hospodářským životem (což ovšem neznamená, že uschopnila stát k účinnému hospodářskému plánování; této schopnosti neměl stát dosáhnout nikdy). Ve čtvrtém stadiu samotná strana, jakožto potenciální (byť již ne faktická) neznárodněná moc byla zničena při čistkách. Nešlo o to, že by se nějaké efektivní vzpurné síly uchovaly ve straně, ale o to, že mnoho jejích členů, zvláště starších, zachovávalo loajalitu vůči tradiční ideologii. I když tedy projevovali dokonalou poslušnost, mohli být nikoliv bezdůvodně podezřelí, že svou loajalitu dělí mezi vůdce a zděděný systém ideologických hodnot; jiným slovy — že jsou vůči vůdci potenciálně neloajální. Strana měla být poučena, že ideologie je to, co v dané chvíli stanoví vůdce, a t u t o učitelskou
Leszek K o l a k o - w s k i
84
práci s úspěchem provedly masakry, které nebyly dílem šílence, ale ideologického fuhrera. Tvar vyspělého
stalinismu
Výsledkem tohoto procesu — jehož všechny postupné fáze byly vědomě rozhodnuty a zorganizovány, i když ne všechny byly předem naplánovány — byla společnost ovládaná státem a blízká dokonalé jednotě, zpevněné stranou a policií. Její integrace a dezintegrace byly totéž: byla tak dokonale integrovaná, že všechny formy společenského života jí byly vnuceny jedním mocenským centrem a jemu podřízeny; byla tak dokonale dezintegrovaná z téhož důvodu — občanská společnost byla téměř zničena a ve všech vztazích ke státu stáli občané před všemocným aparátem jako izolovaní a bezmocní jedinci. Společnost byla skutečně přivedena do situace „pytle s bramborami", abychom použili rčení Marxova v „Osmnáctém Brumairu" o francouzských vesničanech. Právě tento stav — sjednocený státní aparát proti jednotlivcům navzájem od sebe odděleným — určoval všechny podstatné rysy stalinského systému. Jsou dobře známy a popsány v mnoha knihách, proto zde připomeneme jen některé z nich, jež jsou důležité pro naše téma. Za prvé — zrušení práva. Právo sice přetrvalo jako systém procedurálních pravidel ve veřejných záležitostech, bylo však zcela zrušeno (a nebylo nikdy obnoveno) ve smyslu pravidel, která by mohla v jakémkoliv směru omezit všemocnost států vůči jednotlivcům. Muselo být takové, aby nikdy nenarušilo zásadu, podle níž jsou občané vlastnictvím státu. V nejdůležitějších bodech musí být totalitní právo mlhavé a neurčité, takže jeho faktická aplikace závisí na arbitrárních a proměnlivých rozhodnutích výkonné moci a každý občan v téměř každém okamžiku může být označen za zločince. Nejvýznamnějším příkladem byly vždy politické trestné činy uvedené v trestním zákoníku; jsou popsány tak, že je téměř nemožné, aby se jich občan denně nedopouštěl. V jakém stupni jsou tyto trestné činy fakticky stíhány nebo nakolik se používá teroru — to je věc politických rozhodnutí vládců. V postalinském období nedošlo na tomto poli k podstatným změnám; ani přechod od masového teroru k selektivnímu, ani lepší dodržování procedurálních předpisů nemají význam, pokud jde o trvání typicky totalitního práva, dokud takové změny neomezují faktickou moc státu nad životem jednotlivců. Lidé mohou nebo nemusí být uvězněni za vyprávění politických anekdot, násilím jim mohou nebo nemusí být odebrány děti, jestliže je rodiče nevychovávají — což je jejich zákonnou povinností — v komunistickém
Marxistické
kořeny
stalinismu
85
duchu (ať už to znamená cokoliv). Totalitní bezpráví nezáleží v tom, že se vždy a všude aplikují krajní prostředky, nýbrž v tom, že jednotlivci nemají v právu žádnou ochranu proti jakýmkoliv formám represe, které by stát chtěl v daném okamžiku použít, v tom, že právo bylo zrušeno jako nástroj zprostředkování mezi státem a lidmi a změněno ve zcela pružný nástroj státu. V tom směru nebyla stalinská zásada zrušena dodnes. Za druhé — osobní autokracie. Ta se zdá být přirozeným, jaksi logickým důsledkem zásady dokonalé jednoty, která řídila vývoj totalitního státu. K dosažení vyspělé formy vyžadoval tento stát jednoho a pouze jednoho vůdce s neomezenou mocí. T a k o v ý byl tichý předpoklad, ležící u základů leninské strany — v souladu s často citovaným proroctvím Trockého z r. 1903 (prorok měl na ně brzy zapomenout). Celý pokrok sovětského systému v třicátých letech spočíval v postupném omezování fóra, na němž se mohly dostat ke slovu konflikty zájmů, idejí a politických tendencí; po krátkou dobu mohly být ještě vyjádřovány veřejně, pak se pole dovoleného vyjadřování přesunulo do strany, pak do stranického aparátu, do ústředního výboru a konečně do politbyra. Poněvadž však zdroje společenských konfliktů nebyly odstraněny, ale byla jim jen vzata možnost vyjádření, mohl Stalin důvodně tvrdit, že i v tom nejužším kruhu budou konfliktní proudy — pokud jim bude dovoleno se vyjadřovat — přenášet nátlaky dosud neurovnaných, znesvářených zájmů občanů. Zničení občanské společnosti tedy nemohlo být definitivní, dokud různé tendence nebo frakce měly ještě možnost vyjádření, byť v nejvyšším stranickém orgánu. Změny, k nimž došlo v sovětském systému po smrti Stalinově — přechod od tyranie jednotlivce k oligarchii — se právě v tomto bodě zdají být nejpřekvapivější. Vyplynuly z nevyléčitelné rozpornosti systému: dokonalou jednotu vlády, jakou systém vyžadoval a jaká se vtělila do tyranie jednotlivce, nebylo možno uvést do souladu s potřebou minimální bezpečnosti ostatních vůdců, kteří za vlády Stalina byli degradováni do stejně nejistého postavení otroků, jako jiní lidé, a všechna jejich ohromná privilegia je nechránila před náhlým pádem, uvězněním a zabitím. Oligarchická vláda po Stalinovi se stala jakýmsi vzájemným paktem o bezpečnosti stranického aparátu. Tento systém — v míře, v jaké fakticky fungoval — odporoval zásadě jednoty. V tom smyslu lze postalinská desetiletí pokládat za stalinismus nemocný a neschopný. Přesto není pravda, že by sovětské společnosti vládla policie, a to ani v nejhorších dobách. Stalin vládl zemi i samé straně s pomocí policejní mašinérie, vládl však jako vůdce strany, nikoliv policie. Strana, která po čtvrt století byla identická se Stalinem, nikdy neztratila
86
Leszek
Kolako-wski
svou všemohoucnost. Za třetí •— systém všeobecného špehounství jako zásada vládnutí. Fakt, že lidé byli povzbuzováni a donucováni ke vzájemnému špehování, nebyl způsob obrany státu proti reálnému ohrožení, ale způsob realizace téže zásady totalitarismu. J a k o ž t o občané měli lidé žít v dokonalé jednotě cílů, přání i myšlení, jak je vyjádřil vůdce. Jakožto jednotlivci měli se vzájemně nenávidět a žít v neustálém nepřátelství. Jedině tak mohla vzájemná izolace lidí dosáhnout dokonalosti. Nedosažitelným ideálem systému je situace, kdy jsou všichni lidé vězni koncentračních táborů i policejními agenty zároveň. Za čtvrté — zdánlivá všemohoucnost ideologie. Ve všech diskusích o stalinismu právě tento bod vyvolává nejvíce sporů a zmatků. Můžeme si toho všimnout při čtení úvah Solženicynových a Sacharovových. Solženicyn říká asi toto: celý sovětský stát, jeho vnitřní i zahraniční politika, jeho politická a ekonomická struktura jsou pod všemocnou vládou falešné marxistické ideologie a právě tato ideologie je zodpovědná za všechna neštěstí společnosti i státu. Sacharov říká, že oficiální státní ideologie je mrtva a nikdo ji nebere vážně, proto by bylo naivní předpokládat, že je reálnou silou utvářející praktickou politiku. Oba postřehy se zdají odůvodněné — s jistým omezením. Sovětský stát měl od počátku ideologii zabudovanou do svých základů jako jedinou zásadu oprávněnosti. Pravda je, že se bolševická strana chopila v Rusku moci pod hesly, která neměla žádný specificky socialistický, a tím méně marxistický obsah (mír a půda pro rolníky). Mohla však zavést monopolní vládu pouze podle leninských ideologických zásad, tj. jako strana, která samozřejmě byla jediným oprávněným mluvčím dělnické třídy a „pracujících mas", obhájcem jejich zájmů, vůle a přání (i kdyby samotné masy tu vůli a přání neznaly) a tuto schopnost vyjadřovat vůli mas odvozovala ze své správné marxistické ideologie. Strana má být dobrovolný, ideologicky stmelený organismus. Despoticky vládnoucí strana se nemůže zřeknout ideologie, která t u t o vládu ospravedlňuje, a proto je ideologie nepostradatelná, bez ohledu na to, kdo a jak v ni opravdově věří. Vládci si nemohou dovolit přímo vyjadřovat reálné a zřejmé zásady své politiky, nechtějí-li, aby se systém vlády zhroutil. Státní ideologie, v niž nikdo nevěří, musí být všeobecně závazná, má-li struktura státu vydržet. T o neznamená, že ideologické ohledy, kterými se odůvodňuje každý postupný politický krok, jsou nezávislou silou, před kterou Stalin a jiní vůdci hrbí hřbet. Bylo by však nesprávné tvrdit, že tuto politiku neomezují. Sovětský systém za Stalina i později prováděl „reálpolitiku" velkého impéria a ideologie musela být dostatečně ml-
Marxistické
kořeny
stalinismu
87
havá, aby ve všech případech politiku posvětila — NEP nebo kolektivizaci, přátelství s nacisty či válku s nacisty, přátelství s Čínou nebo odsouzení Číny, podporu Izraele nebo nepřátel Izraele, studenou válku nebo uvolnění vnitřního režimu, orientální kult satrapy nebo jeho odsouzení. A přesto je pravda, že právě tato ideologie udržuje integritu státu. ^Mnohokrát se poukazovalo na to, že sovětský totalitarismus nelze pochopit bez historického ruského pozadí s jeho silnou totalitní tradicí. Autonomie státu a jeho drtivá převaha nad občanskou společností byla tématem ruských historiků 19. století a také — s jistými výhradami — některých ruských marxistů (Plechanov ve svých „Dějinách ruského sociálního myšlení", Trockij v „Dějinách ruské revoluce"). T o t o pozadí bylo již po revoluci mnohokrát označováno jako skutečný pramen ruského komunismu (Berdajev). Mnozí autoři (Kucharzewski byl jedním z prvních) viděli v sovětském Rusku přímé pokračování dřívějšího režimu, včetně politiky expanze, nenasytného hladu po nových územích, „znárodnění" všech občanů a podřízení všech forem lidské činnosti státním cílům. Několik historiků předneslo na toto téma přesvědčivá pojednání (v poslední době R. Pipes a T. Samuely). T o t o pozadí však nepostačuje k vysvětlení zvláštní funkce marxistické ideologie v sovětském zřízení. I kdybychom — spolu s Amalrikem — uznali, že celý smysl ruského marxismu spočíval nakonec v tom, že dodal čerstvou ideologickou krev chvějícímu se impériu, a tak umožnil oddálit na nějaký čas definitivní rozpad — stejně bychom nezískali odpověd na otázku, jak se marxismus hodil pro tuto roli a jak mohla marxistická filozofie dějin se svými nadějemi, cíli a hodnotami, které v ní byly přímo vyjádřeny, poskytnout ideologické zbraně totalitnímu, imperialistickému a šovinistickému státu? Hodila se však k tomu a nemusela být za tím účelem ani radikálně zdeformována, jen vhodně interpretována. Stalinismus
jakožto
marxismus
Při svých úvahách vycházím z předpokladu, že Marxovo myšlení bylo od r. 1843 poháněno stejnou ideou, pro kterou hledal stále lepší formy vyjádření. Souhlasím tedy s těmi, kteří v intelektuálním vývoji Marxe shledávají pevnou kontinuitu a nevidí žádná více či méně náhlá přerušení při dozrávání jeho vůdčích idejí. Nemohu zde uvádět argumenty ve prospěch tohoto sice sporného, ale naprosto ne originálního stanoviska. Dělba práce spolu se svým neodvratným důsledkem — odcizeviz: Jan Kucharzewski: Od bialego do czerwonego caratu, Veritas, Londýn 1958.
88
Leszek
Kolako-wski
ním práce — byly pro Marxe dědičným hříchem člověka, jeho „felix culpa", odpovědným za všechny lidské vymoženosti i za lidskou nouzi. Krajní formou odcizené práce je směnná hodnota, která ovládá v průmyslových společnostech celý proces výroby i směny. Silou, pohánějící celé výrobní úsilí, nejsou lidské potřeby, ale nekonečné hromadění směnné hodnoty ve formě peněz. Výsledkem toho byla přeměna lidských individuí, jejich osobních kvalit a schopností, ve zboží, které se kupuje a prodává podle anonymních zákonů trhu v rámci systému námezdní práce. T á ž síla zrodila odcizené institucionální rámce moderních politických společností a uskutečnila neodvratný rozkol mezi osobním, egoistickým, na sebe zaměřeným životem lidí v občanské společnosti a jejich umělým, mystifikovaným společenstvím ve společnosti politické. V důsledku toho se lidské vědomí nutně deformovalo: místo aby potvrdilo lidský život a svou vlastní funkci jako „projev" téhož života, vybudovalo vlastní iluzorní království, odtržené od života, které mělo zvěčnit existující rozkol. Tím, že vytvořila soukromé vlastnictví, v jehož důsledku nastal rozpad společnosti na nepřátelské třídy bojující o rozdělení nadhodnoty, odcizená práce nakonec vytvořila třídu, která jakožto koncentrát celé dehumanizace je povolána jednak k uzdravení vědomí, jednak k navrácení ztracené jednoty lidské existenci. Revoluční proces začíná rozbitím institucionálních nástrojů chránících stávající podmínky práce a končí společností, z níž byly odstraněny hlavní prameny společenského konfliktu a v níž se společenský proces řídí kolektivní vůlí sdružených jednotlivců. T i t o jedinci budou nyní moci rozvíjet své osobní schopnosti nikoli na úkor společnosti, nýbrž proto, aby ji obohatili, přičemž nutná práce bude postupně omezována a volný čas bude využíván ke kulturní tvůrčí činnosti. Celý smysl minulých dějin a současných bojů se objevuje pouze v romantické vizi dokonale sjednoceného budoucícho lidstva. T a t o jednota předpokládá, že lidé nebudou potřebovat nástroje mediace oddělující jedince od druhu jako celku. Revoluční akt, uzavírající „prehistorii" lidstva, je jednak neodvratný, jednak řízený svobodnou vůlí, neboť rozlišování mezi nutností a svobodou zanikne ve vědomí proletariátu — třídy, která boří starý řád v procesu uvědomování si svého vlastního historického poslání. M á m podezření, že jak marxistická anticipace dokonalé jednoty společnosti, tak jeho mytologie historicky privilegovaného proletářského vědomí byly odpovědné za přetvoření jeho teorie v ideologii totalitního hnutí, a to nikoliv proto, že by je Marx sám takto chápal, ale proto, že by hlavní hodnoty této teorie jinak nemohly být realizovány. Není pravda, že by Marxova teorie neobsahovala žádnou vizi budoucnosti. Avšak ani jeho mohutná představivost nemoh-
Marxistické
kořeny
stalinismu
89
la jít tak daleko, aby popsala přechod z „prehistorie" do „skutečné historie" a vymyslela vhodnou společenskou technologii, která by tu první přetvořila v druhou. T u t o mezeru museli vyplnit praktičtí vůdci, což nutně vyžadovalo četné podrobné doplňky k zděděné doktríne. Ve svých snech o dokonale sjednoceném lidstvu nebyl Marx — přesně vzato — Rousseauistou. Rousseau nevěřil, že by bylo možno navrátit spontánní ztracenou totožnost jedinců se společenstvím a vymazat z paměti jed civilizace. Naproti tomu Marx v to právě věřil, nikoliv v tom smyslu, že by bylo možné nebo žádoucí vrátit se k primitivnímu štěstí divocha a odvrhnout výsledky civilizace, nýbrž tak, že přesvědčivý technologický pokrok nakonec přemůže (dialekticky) svou vlastní ničivou stránku a nabídne lidem novou jednotu, založenou nikoliv na omezování potřeb, ale na osvobození od nedostatku (v tom směru sdílel naděje Saint-Simonistů). Marxovo osvobozené lidstvo nepotřebuje žádnou mašinérii vytvořenou buržoazní společností k účelům mediace a regulace konfliktů mezi jednotlivci nebo mezi jednotlivcem a společností, což znamená, že nepotřebuje právo, stát, zastupitelskou demokracii a negativní svobodu v pojetí proklamovaném v Deklaraci lidských práv. Všechny tyto nástroje jsou charakteristické pro společnost ekonomicky ovládanou trhem, složenou z navzájem izolovaných jedinců s jejich antagonistickými zájmy a snažící se udržovat stabilitu právě pomocí těchto nástrojů. Stát a jeho právní kostra chrání buržoazní vlastnictví násilnými prostředky a konfliktům vnucují pravidla; sama jejich existence vytváří společnost, kde se lidské činnosti a přání zcela přirozeně střetávají. Liberální pojetí svobody počítá s tím, že moje svoboda nutně omezuje svobodu jiných, a tak tomu skutečně je, k d y ž se rozsah svobody sbíhá s rozsahem vlastnictví. Avšak jakmile systém společenského vlastnictví nahradí buržoazní řád, ztratí t y t o nástroje své odůvodnění. Individuální zájmy jsou v souladu se zájmy obecnými, není již třeba udržovat nejistou rovnováhu společnosti předpisy, které mají vymezovat hranice individuální svobody. Budou odstraněny „racionální" nástroje liberální společnosti a také z minulosti zděděné svazky v rámci plemene nebo národa rychle zmizí během tohoto procesu. Z tohoto hlediska kapitalistický řád razí cestu komunismu, dřívější iracionální loajality se rozpadají jak pod tlakem kosmopolitické síly kapitálu, tak následkem internacionálního vědomí proletariátu. Vyvrcholením tohoto procesu bude společenství, v němž nezbyde nic kromě jedinců a lidského druhu jako celku, a kde budou jednotlivci přímo identifikovat svůj život, své schopnosti a činnosti jako společenské síly. K této nové totožnosti nebudou potřebovat zprostředkování společenských institucí, ani tradiční ná-
90
Leszek
Kolako-wski
rodní svazky. Avšak jak toho dosáhnout? Existuje nějaká technika této společenské transsubstanciace? Marx na t u t o otázku neodpověděl a lze se domnívat, že z jeho hlediska je otázka špatně položena. Nejde o hledání vhodné techniky na přeměnu společnosti po předchozím nakreslení obrazu žádoucí společnosti, ale o rozlišení a teoretické „vyjádření" sociálních sil, které již existují a k této společnosti vedou. A vyjádřit je znamená prakticky posílit jejich energii, umožnit jim nezbytné sebepoznání á dovolit jim se uvědoměle identifikovat. Praktická interpretace Marxova poselství mohla být různá podle toho, jaké hodnoty byly v doktríně pokládány za základní a jaké formule nám měly poskytnout klíč k celku. Nezdá se, že by bylo něco nepřípustného v interpretaci, která se měla stát íeninsko-stalinskou verzí marxismu, a k j e r o u lze takto rekonstruovat: Marxismus je hotový doktrinální celek, který je ve své teoreticky zralé formě totožný s třídním vědomím proletariátu. Marxismus je pravda jednak pro svou vědeckou důkaznost, jednak proto, že vyslovuje aspirace nejpokrokovější společenské třídy. Rozlišení pravdy v genetickém smyslu slova a ve smyslu obecném nikdy nebylo v doktríně jasné. Mělo se za nesporné, že „proletariát" z titulu svého dějinného poslání má výsadní postavení, týkající se poznání, takže jeho představa o celé společnosti musí být správná. T í m způsobem se to, co mělo být „pokrokové", automaticky stávalo také „pravdivým" bez ohledu na to, zda tato pravda mohla být odůvodněna pomocí obecně akceptovaných zásad vědeckého postupu. Taková je zjednodušená forma Marxova pojetí třídního vědomí. N á r o k y strany na titul monopolního držitele pravdy jistě automaticky nevyplývaly z tohoto pojetí — t a t o rovnice vyžadovala dodatečně specificky leninskou teorii strany, v níž však nebylo nic antimarxistického. M a r x sice nevypracoval žádnou zvláštní teorii strany, předpokládal však potřebu avantgardní skupiny, která měla vyjadřovat skryté vědomí dělnické třídy, a svou vlastní teorii také chápal jako výraz tohoto vědomí. Ze „správné" revoluční vědomí dělnické třídy m á být vneseno zvenku do živelného hnutí dělníků — to byla myšlenka, kterou Lenin převzal od Kautského a doplnil důležitým dodatkem: jestliže ve společnosti rozdělené třídním bojem mezi buržoazií a proletariátem mohou existovat jen dvě základní ideologie, pak ideologie, která není proletářská, neboli není totožná s ideologií avantgardy, je nutně buržoazní. S ohledem na to, že dělníci nemohou vlastními silami vypracovat svou vlastní třídní ideologii, musí „produkovat" ideologii buržoazní; jinak řečeno — to, co empirické, „spontánní" vědomí dělníků může zrodit, je nevyhnutelně buržoazní světový názor. Marxistická strana je tedy jediným nositelem pravdy a zároveň
Marxistické
kořeny
stalinismu
91
je zcela nezávislá na empirickém (tedy nutně buržoazním) vědomí dělníků (pomineme skutečnost, že strana musí někdy dělat taktické ústupky, aby příliš nepředběhla proletariát, o jehož podporu se uchází). Stejné zásady zůstanou v platnosti po uchopení vlády. J a k o jediný držitel pravdy strana nejen může vůbec nepřihlížet (s výjimkou taktických ohledů) k nutně nezralému vědomí mas, ale ani nemůže jednat jinak bez zrady svého historického poslání. Strana zná „zákony historického vývoje" i souvislosti mezi „základnou" a „nadstavbou", a proto v reálném empirickém vědomí lidí dokáže výborně rozlišit to, co má b ý t zničeno jako přežitek z dřívějšího období. V této kategorii jsou nejen náboženské ideje, ale vůbec všechno, co způsobuje, že se myšlení lidí obsahově liší od myšlení vůdců. Diktatura nad myšlením je t í m t o pojetím třídního vědomí dokonale odůvodněna; strana skutečně ví lépe než společnost, jaké jsou pravé (na rozdíl od empirických) snahy, potřeby a myšlenky této společnosti. A když se duch strany vtělil do jednoho vůdce, čímž dosáhne nejvyššího projevu jednoty, obdržíme konečnou rovnici: Pravda = proletářské vědomí = marxismus = ideologie strany = ideje stranických vůdců = rozhodnutí vůdce. Teorie udělující proletariátu výsady poznání vrcholí tvrzením, že se soudruh Stalin nikdy nemýlí. V této rovnici není nic nemarxistického. Pojem strany, jako jediného nositele pravdy a pokroku, byl samozřejmě silně podpořen výrazem „diktatura proletariátu", který M a r x dvakrát nebo třikrát použil bez vysvětlení. Kautský, Martov a jiní sociální demokrati mohli argumentovat, že při zmínce o diktatuře neměl M a r x na mysli formu vlády, nýbrž její třídní obsah, a že nestavěl diktaturu proti demokratickému státu. M a r x však v této souvislosti nic podobného neřekl a těžko bylo shledat něco zjevně chybného v přijetí slova „diktatura" v obecném slova smyslu — tak, jak to učinil a jasně prohlásil Lenin: vláda založená zcela na násilí a neomezená žádným právem. Kromě otázky historického oprávnění strany vnucovat svůj despotismus ve všech oblastech společenského života, také otázka obsahu tohoto despotismu byla rozřešena v souladu s Marxovými předpověďmi. Osvobozené lidstvo mělo zrušit rozdíl mezi občanskou společností a státem, odstranit všechny zprostředkující nástroje, které překážely jedincům dosáhnout dokonalé totožnosti s „celkem", zbavit se buržoazní svobody, která vycházela z antagonismu soukromých zájmů, zničit systém námezdní práce, který nutil dělníky, aby se prodávali jako zboží. M a r x však neřekl přesně, jak lze této jednoty dosáhnout, s výjimkou jednoho nesporného bodu: vyvlastnění vyvlastňovatelů, tj. zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Bylo možno tvrdit, že jakmile byl tento historický akt vyvlastně-
92
Leszek
Kolako-wski
ní proveden, všechny zbývající společenské konflikty jsou jen projev zaostalé buržoazní mentality, která přetrvala ze staré společnosti. Avšak strana ví, jaký je obsah správného vědomí, odpovídajícího novým výrobním vztahům, a je tedy přirozeně oprávněna likvidovat veškeré myšlenky tomuto obsahu odporující. J a k á technika je tedy vhodná k dosažení té žádoucí jednoty? Její ekonomické základny byly již položeny. Bylo by sice možno tvrdit, že podle Marxe neměla být občanská společnost potlačena nebo nahrazena státem, nýbrž spíše stát měl odumřít, politická vláda se měla stát zbytečnou a pouze „správa věcí" měla nadále být ponechána. Jestliže však stát nutně již je nástrojem dělnické třídy na její cestě ke komunismu, nemůže používat násilí proti „pracujícím masám", ale maximálně proti pozůstatkům kapitalistické společnosti. A jak by „správa věcí", neboli ekonomické řízení, mohla nezahrnovat disponování pracovními silami, neboli organizaci celé pracující společnosti? Námezdná práce, a tím celý svobodný trh pracovních sil měly být odstraněny. C o se však stane, k d y ž lidé nejsou ochotni pracovat jen na základě komunistického nadšení? Je-li tomu tak, pak to samozřejmě znamená, že jsou spoutáni buržoazním vědomím, jehož zničení připadá právě státu. Jediná účinná cesta k odtranění námezdné práce je nahradit ji nucenou prací. J a k uskutečnit jednotu občanské a politické společnosti, když pouze politická společnost vyjadřuje správnou vůli lidu? Cokoliv se staví proti této vůli je také nutně odporem kapitalistické společnosti; zničení občanské společnosti státem je proto jediná možná cesta k jednotě. Kdo tvrdí, že se lidé musí nejdříve naučit a zvyknout si svobodně a bez donucení spolupracovat, musí odpovědět na otázku: k d y a jak může být taková výchova účinná? J e jistě v rozporu s Marxovou teorií počítat s tím, že taková výchova je možná v kapitalistické společnosti, kde pracující lid je pod mocným vlivem buržoazní ideologie; a neřekl snad Marx, že ideje vládnoucí třídy jsou vládnoucí ideje? Není beznadějné očekávat úplnou morální přeměnu společnosti v kapitalistickém řádu? Po uchopení moci je však výchova úkolem osvícené avantgardy společnosti; násilí se používá jenom proti „přežitkům kapitalismu". Proto není třeba rozlišovat mezi vytvářením „nového socialistického člověka" a čistým násilím; rozdíl mezi osvobozením a otroctvím tak musí být zahlazen. Problém svobody v „buržoazním" smyslu přestává mít v nové společnosti smysl. Cožpak neřekl Engels, že pravá svoboda je vymezena tím, jak dalece jsou lidé schopni podrobovat si přírodní prostředí a uvědoměle řídit společenské procesy? Je-li tomu tak, pak za prvé — čím je daná společnost technologicky pokročilejší, tím více má svobody; za druhé — čím více je život společnosti podroben jednot-
Marxistické
kořeny
stalinismu
93
nému řízení, tím je svobodnější. Engels se nezmínil, že takové řízení nutně předpokládá svobodné volby nebo jiné buržoazní vynálezy tohoto druhu. Není důvodu k tvrzení, že společnost zcela řízená z jednoho centra despotické moci není dokonale svobodná v tomto zvláštním smyslu. J e mnoho citátů, které lze z Marxe a Engelse uvádět ve prospěch teorie, že v celých lidských dějinách sloužila „nadstavba" příslušným vlastnickým poměrům dané společnosti; že stát není „nic jiného" než nástroj k udržování stávajících výrobních poměrů; že právo může být jen zbraní třídně určené moci. Z toho lze snadno a celkem správně vyvodit, že situace zůstává stejná i po uchopení moci, alespoň do doby, než by komunismus v absolutní formě získal vládu nad celým světem. Jinými slovy — právo je nástrojem politické moci „proletariátu", a poněvadž právo je pouze technikou výkonu moci, přičemž jeho nejčastějším úkolem je sankcionovat násilí a klamat lid — pak je jedno, zda vítězná třída vládne s pomocí práva nebo bez něho; důležitý je třídní obsah vlády, nikoliv její forma. A dále — zcela věrohodný je závěr, že nová „nadstavba" musí sloužit nové „základně", což mj. znamená, že celý kulturní život má být podřízen politickým úkolům, tak jak je stanoví „vládnoucí třída" hovořící úst y své nejuvědomělejší části. Proto také lze tvrdit, že všeobecný servilismus, jako vůdčí zásada kulturního života ve stalinském systému, byl správně vyvozen z teorie základny a nadstavby. T o t é ž platí o vědě. Cožpak Engels neřekl, že věda nemůže být ponechána sama sobě, bez filozofického, teoretického osvícení, nemá-li upadnout do nejrůznějších empirických nesmyslů? Právě toho se dovolávali sovětští filozofové a straničtí vůdci od samého počátku, aby zajistili filozofii — tzn. stranické ideologii — právo dozoru na veškerou vědu (pokud jde o obsah, nejen rozsah zájmů). J i ž ve dvacátých letech poukazoval Karl Korsch na zřejmou souvislost mezi nároky filozofie na vrchnostenské postavení a sovětským systémem ideologické tyranie nad vědou. Mnoho kritických marxistů říkalo: „ T o byla karikatura marxismu". Neodporuji tomu, jen bych dodal, že o karikatuře lze právem mluvit jen potud, pokud připomíná originál, jak je tomu právě v tomto případě. Nemám také námitek proti zřejmému faktu, že Marxovo myšlení bylo mnohem rozmanitější, bohatší a jemnější, než by se dalo předpokládat na základě několika citátů donekonečna opakovaných v leninsko-stalinské ideologii za účelem legalizace sovětského vládního systému. Tvrdil bych však, že t y t o citáty nebyly podstatně deformovány, a že vysušená kostra marxismu, zbavená své složitosti, byla přijata sovětskou ideologií jako nadmíru zjednodušený, ale nepadělatelný průvodce po stavbě nové společnosti.
94
Leszek
Kolako-wski
Není Stalinovým objevem, že celou teorii komunismu lze stručně vyjádřit větou „zrušení soukromého vlastnictví"; že nemůže existovat námezdná práce, neexistuje-li kapitál; že stát má převzít centralizovanou vládu nad všemi výrobními prostředky; že národní nepřátelství musí zmizet spolu s třídním antagonismem. Jak víme, jsou všechny tyto myšlenky přehledně vyloženy v Komunistickém manifestu — a nejen naznačují, ale jednoznačně předpokládají, že když se továrny a půda stanou státním vlastnictvím — a k tomu právě došlo v Rusku — společnost je v podstatě osvobozena; a právě to tvrdil Lenin, Trockij a Stalin. Jde o to, že Marx skutečně a důsledně věřil, že lidstvo nemůže být osvobozeno" bez dosažení naprosté jednoty. Kromě despotismu však neexistuje technika vedoucí ke společenské jednotě; neexistuje jiný způsob ke zrušení napětí mezi občanskou a politickou společností než zrušení občanské společnosti; neexistují jiné prostředky k odstranění konfliktů mezi jednotlivcem a „celkem" než zničení jednotlivce; není jiná cesta k „vyšší", „pozitivní" svobodě — na rozdíl od svobody „negativní", „buržoazní" — nežli likvidace této druhé. A kdyby bylo pravda, že celé lidské dějiny nutno chápat v třídních kategoriích, že všechny hodnoty, všechny politické a právní instituce, ideje, morální normy, náboženské a filozofické víry, umělecká tvořivost atd. nejsou „nic jiného než nástroje sloužící „skutečným" neboli třídním zájmům (a existují v marxových dílech četné pasáže mluvící pro t u t o doktrínu), pak je také pravda, že nová společnost musí začít rázným přerušením kulturní kontinuity se starou společností. Ve skutečnosti nelze kontinuitu přerušit úplně a v sovětské společnosti byla od začátku přijata zásada selektivní kontinuity, přičemž radikální hledání „proletářské kultury" bylo pouze krátkodobou extravagancí, jež nebyla autorizována vedením strany; důraz na selektivní kontinuitu stoupal zároveň s rozvojem státu, zejména v důsledku jeho rostoucího nacionálního charakteru. Podle mého mínění jsou utopie ve smyslu vize dokonale sjednocené společnosti nejen neuskutečnitelné, ale působí proti sobě, jakmile se snažíme je realizovat institucionálními prostředky; je tomu tak proto, že institucionalizovaná jednota a svoboda jsou ve vzájemném rozporu, společnost oloupená o svobodu může být sjednocena jen tak, že jsou projevy konfliktů násilím potlačeny, avšak konflikty nejsou odstraněny; tak či onak je jednota pouhou fikcí. Nepopírám význam změn, které v sovětském systému nastaly po smrti Stalina, i když tvrdím, že politická kostra tohoto systému zůstala nedotčena. J d e však o to, že jakékoliv uznání byť omezeného vlivu trhu na výrobu a upuštění od ideologické kontroly nad některými oblastmi života nebo její uvolnění znamená zřeknout se mar-
Marxistické
kořeny
stalinismu
95
xistické vize jednoty. Ve všech těchto změnách se spíše projevuje neuskutečnitelnost utopie a nelze je dobře interpretovat jako projevy návratu k „autentickému" marxismu, bez ohledu na to, c o „by tomu říkal M a r x " . Další, byť jistě ne poslední argumenty ve prospěch uvedené interpretace lze nalézt v samotné historii problému. Bylo by naprosto falešné tvrdit, že „nikdo nemohl předvídat" takové výsledky Marxova humanistického socialismu. Ve skutečnosti to dost dlouho před revolucí předpověděli celkem přesně anarchisté, kteří tvrdili, že společnost spočívající na ideologických zásadách Marxových povede k otroctví a k despotismu. V tomto směru si alespoň lidstvo nemůže stěžovat, že je „Velká historie" oklamala a překvapila nepředvídatelnými zvraty. K problému, o němž jsme diskutovali, můžeme také přistupovat jako k otázce relativního vlivu genetických činitelů a činitelů prostředí ve společenském vývoji. J e velmi t ě ž k o oddělit relativní úlohu těchto činitelů dokonce i v genetických výzkumech, jestliže zkoumané vlastnosti nelze přesně definovat nebo mají-li spíše duchovní než fyzický charakter (jako „inteligence"). Je to tím obtížnější, k d y ž uvažujeme o závažnosti okolností „genetických" a „prostředí" ve společenském dědictví (zděděná ideolgoie a náhodné podmínky, v nichž se ji lidé snaží uskutečnit). J e nesporná pravda, že v každém jednotlivém případě působí obě okolnosti, a že nemáme nástroje k výpočtu jejich relativní účasti a k jejímu kvantitativnímu vyjádření. Říci, že „geny" (zděděná ideologie) jsou beze zbytku odpovědné za tvar potomstva, by bylo zřejmě stejně naivní, jako tvrdit, že tento tvar lze zcela vysvětlit „prostředím", to znamená náhodnými historickými událostmi (v případě stalinismu jsou t y t o dvě extremistické interpretace vhodně vyjádřeny — i když žádná z nich není přijatelná — jako názor, že stalinismus nebyl „nic víc než" kontinuace carského impéria). Ačkoliv nejsme schopni provést výpočty a každému souboru činitelů připsat jeho správný podíl, můžeme se rozumně zamyslet nad tím, zda zralá forma byla anticipována v „genetických" podmínkách. Kontinuita, na kterou jsem se snažil upozornit, se stává ještě výraznější, k d y ž uvažujeme o přechodu od leninismu ke stalinismu. Celkovou tendenci bolševismu správně vypozorovaly a jeho důsledky dost přesně předpověděly hned po revoluci nebolševické frakce (menševici a liberálové); despotický charakter nového systému se brzy stal předmětem útoků v samotné straně dávno před konečným vytvořením stalinismu (dělnická opozice, pak levicová opozice, např. Rakovskij). Opožděná odpověd Trockého na výtky menševiků, kteří v třicátých letech viděli, že se všechny jejich předpovědi splnily
96
Leszek Kolako-wski
(„přece jsme říkali, že to tak bude"), je žalostně nepřesvědčivá: ano, řekl Trockij, oni předpověděli, k čemu dojde, ale úplně se mýlili; domnívali se, že despotismus nastane v důsledku bolševické vlády; ano, nastal — avšak v důsledku byrokratického převratu. — Qui vult decipi, decipiatur. — Z knihy Lze spasit ctáblař, vydané nakl. Aneks, Londýn 1983, přeložil Polonicus (Praha).
František
Daniel
Merth
Den Madian* Byl čas a přešel a přichází zase, kdy se objevují verše z vězení. Verse vězňů, chcete-li. Verše, kde je řeč o samotě, řeč o vzdálenosti, která je mezi lidmi, řeč o násilí a smutku a nejvíc řeč sentimentální. Ale to z největší části nejsou skutečné verše z vězení. Neboť skutečnost básnická je podstatně jiná než skutečnost vnějšího života a verš je po pravdě jen tehdy básní, vyrůstá-li ze skutečnosti uvnitř člověka. Verš z vězení pak jen tehdy je pravdou uměleckou, odpovídá-li ozvěně v hloubi vnitřního uvěznění. Zdeněk Kalista
Vy stromy nad řekou sehnuté deštivé Jak vlečky zbylé z cest těch kteří nedošli Kyvadla stojící stín Planých polední Roky odvrácených a zašláplých že cenu mají Spouštíte večery vážně a pravdivě Bez považování a bez scenérií To zapocttavani mne Valhalou
dávených
sil když všem jsem němá
tvář
Zdvíháte sítniny zvukovny duše Jak suchou trávu jež zjara se změní zas Zpovzdálí odumření ožitím dotýkáte
* Verse jsou vybrány ze stejnojmenné sbírky, která vyšla v roce 1968 nákladem přátel jako bibliofilie. O d té doby autor, katolický kněz, publikuje pouze v samizdatu. Otiskujeme bez jeho vědomí a souhlasu.
98
Sluneční sloupy v lomu Tam mluví slunce Tvé srdce opuštěný štěrkový
lom
Tam bílí léto morek hvězd Tomu Kdo viděl meče vkládat do zmijí a do svých cest Sluneční píseň v alchimii skřivanů a odevzdání Tarantela na ostří výsostí Oblaka potěžkávala každý krok domů
kdy oko v oku tkví
Co všechno bylo nedomluveno je jako lék u lůžka Házely květy své akáty ten těžký sníh Sníh slepých zdí
zemřelých
A němých zvonů Tvé srdce opuštěný lom Ruka a nepsané děje, komu ten alkohol, komu tak hořký
grafikon
99
Ted padá na vše kvítí Podzimní listy nese vzduch jenž slunce tká Každý list padá odejiti Na ústa tvá Na ústa země otevřené krvácením V křik krve zastříkán kraj plameňák Vzduch češe měd vzduch nese hostii a plení Tak bolí cesty ze samot a do samot jak léto
vyřvává
Vzpomínka chutná kamenem má oči prázdných rybníků A hvězdy nesjíždějí na luka jen sedí na skalách Jako když sebralas hozený posměch a bylas nahá na chvilku Než padla tma než padla tma Ó toho horoucnění Steh a steh tlapka jedu steh na steh tiká čas úkryt se tká Podzimní slunce nese vzduch a není To padá kvítí do výše to padá dolů list na ústa tvá
100
Cesty v okovech cest žilnaté ruce cest Těch v samotách těch v pustinách kde sedí Když táhnou mračna čteš je zamčen k nim Ty révorez Ty zvracený a dávený
kameny
Takový pláč jako když křídla běláska se chvějí léčil by mne tu Zarezá zámek snu Žhavící spojky vzpomínek hořící věnce do výšek Když táhnou mračna na čas přesekly Čas přenesen čas překřížen Nalévá tmu Hlty těch světel co ještě dnes jsem měl ted mít Z e žiji nevěřím minuta minutu přibíjí Jak sedí kameny květ se mi vyhnul viděl jsem Le zvíře nemá pro mne klid že hvězda trápí se Slyšel jsem Žíly svých
rukou
svých
dní
Cesty v okovech cest žilnaté ruce cest Říkati krokvice říkati kolébka říkati Révorez snu Sen sebe propouští Šupinky nejdražší
horka je
a krásy jak
klanění
Marie
nejchudších
květin
nejdražší
Jindřich
Chalupecký
Jakub Demi* Často se citují slova Goethova o „Weltliteratur", o „světové literatuře". Místo aby se omezovala sama na sebe, německá literatura musí pojmout do sebe svět, aby na svět působila... Rád se proto ohlížím u cizích národů a radím každému, aby činil stejně. Národní literatura dnes toho mnoho neřekne: přichází doba literatury světové a každý musí dnes pracovat k tomu, aby tuto dobu uspíšil." Čeští obrozenci v devatenáctém století se obraceli jen k svému národu. Domnívali se, že česká kultura, alespoň za jejich dob, nemůže na světovost ani pomýšlet. Stačilo jim, že česká kultura a zvláště česká literatura budou pokračovat. Přesto se tu až za jejich dob objevil velký zjev, který patřil zřejmě do literatury světové: K. H . Mácha. Reakce byla zvláštní. „Anglický, francouzský, německý básník! — jakýžto rozdíl mezi ním a pěvcem, jakéhož my potřebujeme!" psal roku 1840 T y l ve svém protimáchovském pamfletu „Rozervanec": zpěv českého básníka má znít „nezkaleně, zdravě a národně", a podobá-li se jeho umění tomu, co se děje ve světě, nemůže to být než „nastrčená larva — a v tom zakuklení chce být interesantním". Názor, který přetrvává do dneška. Mohlo by se zdát, že jediným smyslem uchovávání a pěstování české vzdělanosti a jedinou její spravedlivou měrou jest její světovost — nedokáže-li, ba dokonce nechce-li se, co tady vzniká, konfrontovat se světovým děním, stává se otázkou, k čemu vůbec ta česká původnost má být. Obava, že malý český národ, kdyby se neuzavíral do sebe, nutně by utonul v moři světa, může vést a vede jen k pohodlí průměrnosti a kultu malosti. V Čechách se proto pořád vyzdvihují zjevy lokální a potlačují, ne-li zcela zamlčují osobnosti, které přinášejí do umění světového něco vlastního a významného. I tylovské argumenty se opakují. Zvláště tím trpí česká literatura. Její kritikové i historikové, využívajíce její jazykové odlišnosti, neuvažují o ní v rámci literatury světové, a vytvářejíce si pro ni zvláštní měřítka, nemohou se vyrovnat s těmi básníky, na které toto měřítko nestačí. Objeví-li se někdo, kdo alespoň něčím se z těchto ustálených českých zvyků vymyká, je automaticky vyřazován. Místo aby se pak od jeho díla posuzovalo způsobem novým, náročnějším a obzíravějším, co se v české literatuře děje, zůstává v ní tento básník jako nepochopitelný cizinec, jako podivín dobrý leda pro hrstku obdivovatelů stejně podivínských. Jedním z těchto zvláštních a jakoby nezařaditelných zjevů české poezie je také J a k u b Demi. Vychází bez vědomí a souhlasu autora.
Jindřich
102
Chalupecký
1
Moderní umění je u m ě n í m velkých měst. J a k u b Deml činí v t o m výjimku. Byl a zůstal venkovanem. J e h o osudem byl Tasov, městečko na moravské straně Č e s k o m o r a v s k é vysočiny, j e t o zvláštní kraj, tam o k o l o T a s o v a a od T a s o v a a Oslavy k Třebíči a Jihlavce: kopcovitý kraj s mnoha lesíky a malými r y b n í k y , s v ý r a z n ý m i nakupeninami pravěkých žulových balvanů v polích a pastvinách a s k a m e n n ý m i kříži u cest. V T a s o v ě se roku 1878, 20. srpna, J a k u b Deml narodil, zde prožil dětství a první mládí, na gymnáziu m chodil v blízké Třebíči, po absolvování brněnského kněžského semináře sloužil v Tasově svou první mši. Pobýval pak s přestávkami mála let v t o m t o kraji, zhruba v o k r u h u n ě k o l i k a hodin cesty o k o l o Třebíče, čtyřiačtyřicetiletý se do Tasova definitivně vrátil, postavil si t a m d ů m a dožil se tam dvaaosmdesáti let. Deml byl katolický kněz. Přivedlo h o k t o m u rozhodnutí rodiny — také v t o m byl Tasov jeho osudem. N a s t a r o b y l é m moravském venkově nepřipadala kněžská dráha ž á d n ý m v ý j i m e č n ý m vyvolením. V Demlově případě dův o d e m b y l o nejspíše, že jeho macecha, s níž se neměl rád, chtěla tím vybavit zároveň i jeho sestru M a t y l k u , r o v n ě ž z předcházejícího otcova manželství: ta přestala v pěti letech růst, nebyla schopna se postarat o sebe, a tak se asi počítalo, že bude moci zůstat se svým b r a t r e m , až ten jednou dostane faru. S t u d e n t Deml sám nebyl n á b o ž e n s k y nijak zvlášť zaujat; katolictví bylo pro něho, jako t o m u b y l o v jeho kraji vůbec, prostou samozřejmostí. Zato ho brzy u p o u t a l a současná moderní literatura. V sextě se mu dostávají do r u k y avantgardní t e h d y revue, Moderní revue a Rozhledy, a Březinova první kniha Tajemné dálky, začne také se svými spolužáky vydávat hektografovaný časopis Sursum. V septimě má ve třídě přednášku o Březinově poezii — řečnické cvičení se t o m u říkalo. O t o k a r Březina žil blízko; učil nejdříve krátce v Jinošově, p o t o m v N o v é Ř í š i a naposled v Jaroměřicích, kde u ž zůstal natrvalo. T e h d y působil v N o v é Říši, o Demlově přednášce se doslechl a pozval ho k sobě. K d y ž končil oktávu, v létě 1898, Deml se odvážil vydat se k Březinovi sám. Březinovi bylo sice teprve třicet, ale měl za sebou u ž dvě knihy básní. K d y ž se ho pak tento student zeptal, má-li se stát knězem, Březina mu odpověděl zcela v duchu svého symbolistického názoru: „Kdybych se ještě jednou mohl narodit, chtěl b y c h b ý t jenom k n ě z e m . " ' T o pro Demla rozhodlo. Březina zůstal už v Demlově životě osudovou postavou. „Vy jste byl, k d o mne křtil a biřmoval," psal m u Deml r o k u 1904. 2 V Březinově poezii, psal Deml t é h o ž r o k u sochařovi Františkovi Bílkovi, „já tehdy ponejprv slyšel jsem slovo Boží a poznal, že Bůh není méně než T a j e m s t v í (...) Březina byl a jest více než básník, on jest jakoby knězem. O n mi řekl, čeho mi neřekl žádný učitel n á b o ž e n s t v í . " 3 R o k u 1919 tiskne do IV. svazku svých Šlépějí věnování Březinovi j a k o t o m u , k d o „dal duši tělu naší R e p u b l i k y " ; zůstane s ním v blízkém s t y k u až do jeho smrti roku 1928 a vydá pak rozměrný svazek Mé svědectví o Otokaru Březinovi, kde otiskne své zápisky o t o m , co mu k d y Březina řekl. Březina přestal publikovat u ž ve čtyřiceti letech a zbývají-
Jakub
Demi
103
cích jedenadvacet let svého života jen piloval a přepisoval d r u h ý soubor svých esejů, aniž k d y dospěl k t o m u , aby jej dal do tisku. D ů v o d t o h o t o podivného z m l k n u t í a u t o r a , k t e r ý v letech 1895-1903 vydal pět knih básní a knihu esejů, byla n e p o c h y b n ě symbolistická a u t o s t y l i z a c e b á s n í k a do p o d o b y kněze a mudrce. Březina se do ní definitivně uzavřel svou poslední sbírkou básní, Ruce. J e j í m t é m a t e m je vítězné p ř i t a k á n í k životu; „sladko je žiti," se básník raduje: „k útěše bratří jsem zpíval, šťasten u ú s m ě v ů jejich, a věřil". 4 Z k o s m i c k é h o o p t i m i s m u , ke k t e r é m u t e h d y dospěl, si Březina učinil závazný a svazující p r o g r a m . J e t o znát na básních, které tiskl po v y d á n í Rukou až do r o k u 1907 p o časopisech a k t e r é u ž neshrnul v knihu. Propadají verbalismu t é m ě ř z m e c h a n i z o v a n é m u , ale zároveň d o jejich setrvačného optimismu se vloupávají a k c e n t y docela jiné. V „ Ž a l m u odcházejícího p o k o l e n í " z r o k u 1903 Země je „žárlivá k d u c h u a k r u t á " a „v jejím o m a m n é m dechu víří oblaka s m r t i " . 5 V nedopsané básni nejspíše n ě k d y z let 1906-07, která nese manifestačně nadpis „Za všechno d í k y " a v níž se s t e r e o t y p n ě opakuje, že „všechno je d o b r é " a „všechno je tajuplné a zraje k štěstí", najednou bleskne vidění zdrcujícího pesimismu: hlas p o c h y b n o s t í za nocí, k d y ž j a k o z u b y v šíleném smíchu jiskří se hvězdy a nicota zdá se jedinou pravdou ve všech věcech. 6 A u t o r se sám zděsil, k a m dospívá. N e o d v á ž i l se p o k r a č o v a t a raději si vytvořil iluzi, že jeho básnické dílo se uzavírá euforií Rukou. T í m více však Březinu začali p o u t a t a u t o ř i mladší, kteří se mohli z d á t jeho a n t i p o d y a kteří p ř i t o m šli dál cestou, která měla b ý t v l a s t n ě především jeho cestou: J a k u b Deml a z a n e d l o u h o Ladislav Klíma. Březina poznal, jak je p r o básníka nebezpečný p r o g r a m , byťsi m o r á l n ě nejkrásnější. Proto, aby vnukal m l a d i s t v é m u J a k u b u Demlovi symbolistické přesvědčení o výsostném poslání básníka, zároveň ho nabádal ke vší volnosti. „Potřeboval bych tak pocit svobody, k t e r ý se nebojí ž á d n é h o t l a k u p ř í t o m n o s t i a ž á d n é h o vězení b u d o u c n a , " psal Deml Březinovi ze svého p r v n í h o k a p l a n s k é h o působiště na p o d z i m 1903 7 a na jaře příštího r o k u dostal t a m Březinův dopis, k t e r ý si bude připomínat p o celý život: Nečiňte ž á d n ý c h koncesí n i k o m u . M o h o u V á m p o r u č i t i , abyste mlčel: a tisíc hlasů v y k ř i k n e m í s t o V á s . Ale mluviti něco jiného, nežli jste z r o z e n mluviti, je hříchem proti D u c h u . 8 S v o b o d a zůstala D e m l o v i nade vše: svoboda důsledná, ú p l n á , v ničem a n i k o m u odpovědná. J e n o m ďábel je „ d e t e r m i n i s t a " , 9 ale: H v ě z d y a z e m ě p o m i n o u , ale svoboda nepomine. V e l i k á a silná a krásná je náruč Boží oblohy, ať za jasné noci, ať za jasného dne. Ale větší a silnější jest n á r u č Boží s v o b o d y . 1 0 Svoboda je p o d s t a t o u básnické t v o r b y a D e m l n e m ů ž e ji o d d ě l o v a t od svobody života; p o d m i ň u j í se navzájem. V e „Snu o chlebě" v y v s t a n e před ním obraz koně:
J indřich
104
Cbalupecký
H l a v u zdviženou, n o z d r y rozšířené, k a ž d ý sval napjatý, takže není nesnadno přymysliti m u křídla a v jeho krvi jistě hárá v z p o m í n k a na ony doby, kdy na zemi nebylo ohrad k r o m ě těch, které vytvořila sama příroda a jedinou u z d o u byla u k o j e n á žádost a soupeřem jen vítr stepi a bičem jen sluneční paprsek. (...) T ě l o je poranitelné a těžké jenom nemilujícím a nejvlastnějším t l u m o č n í k e m pravdy tady na zemi jest vítr. 1 1 T o bylo v ý c h o d i s k o a základ Demlova básnického díla. Ale nebyly to právě předpoklady p r o životní dráhu k a t o l i c k é h o kněze na moravském venkově. Březinův vztah k Demlovi byl o to silnější, že v něm byl skryt i motiv milostný. Březina neměl v z t a h ů k ženám. „V království ženy jsem se setkal jedině se svou m a t k o u a Vaší duší," psal Březina 1896 Anně Pammrové. 1 2 K setkání Březiny s P a m m r o v o u došlo na prvním Březinově učitelském působišti v Jinošově; A n n a P a m m r o v á byla Březinou uchvácena, ale zůstalo jen při velkém přátelství. P a m m r o v á se pak vdala a navázala korespondenci s Březinou až po rozpadu svého manželství. Psali si hojně od roku 1896 do Březinovy smrti, ale setkali se teprve r o k u 1925, k d y Pammrová sama se vydala za Březinou k Demlovi do T a s o v a ; pak ji Březina ještě dvakrát navštívil v její lesní poustevně u T i š n o v a . Po P a m m r o v é u ž žádná žena d o Březinova života nevkročila. Zato ještě na měšťance snil, jak se přiznává Pammrové, 1 o svém spolužáku Aloisů Č e r m á k o v i — byl to „štíhlý, sličně světlý brunet, s podivnou nuancí v hlase, k t e r o u jsem zbožňoval, se zvláštní nedbalostí v přízvuku, n e n a p o d o b i t e l n o u " — a později věnoval krasopisný sešitek svých veršů jinému spolužáku, Františku Bauerovi. N a něj v z p o m í n á v elegickém „Přátelství duší": Nám naše jsem duše
v jediný refrén roztála romance mládí. V šeru dnů pohledy se líbaly jak v jediném objetí zachvění dvojí. S rozkoší dýchal vůni tvé krve a v zahradách snů jak milenka u pějících vod má hledala tebe. 1 4
N y n í se tedy objevuje v Březinově životě mladistvý J a k u b Deml s dívčím téměř vzezřením ( „ h e r m a f r o d i t e m " jej posměšně nazývá Florian ve svých denících), 1 5 se svým básnickým géniem a s v ý m nadšeným obdivem. S n i k ý m se Březina nebude cítít tak b l í z k ý m . „Deml je z těch hlubokých lidí, v jejichž blízkosti skryté prameny srdcí se otvírají a říci všechno, i to, čemu jsme ani sami sobě se nepřiznali, zdá se tak p r o s t é , " psal roku 1905 Březina Bílkovi. 1 6 „Já nechával Březinu mluvit, tak j a k o necháváme vanout vítr, k a m chce;" píše ze své strany D e m l ve svém Svědectví. „ K d y b y c h o m m u odporovali, nemohl by v a n o u t . " 1 7 D e m l velice potřeboval umělecké opory a Březina m u bude jasnozřivým přítelem. N a p o s l e d bude mít t a t o naprostá důvěra Březinova vůči Demlovi a stejně bezmezná Demlova úcta k Březinovi pro Demla důsledky osudné. Prvním k n ě ž s k ý m p ů s o b i š t ě m D e m l o v ý m od p o d z i m u byl n ě m e c k ý Kučerov na jižní H a n é , d r u h ý m od r o k u 1904 Babice a pak sousední M a r t i n k o v blízko Jaroměřic, kde nyní Březina působil. Deml a Březina se tehdy začali m n o h o vídat. Z té doby je Březinův esej „Jediné dílo" — první, k t e r ý píše
Jakub
105
Demi
po souboru Hudba pramenů\ vychází v lednu 1905 ve Volných směrech.18 Demlův příchod vybavil Březinu na chvíli z jeho skleslosti; „Povýšená místa pochybností jsou v umělecké práci krajem hladu a z i m y , " esej začíná, ale nyní „při každém kroku jako vyplašení ptáci vylétají naděje." Skryté dílo tvoří nové spojení mezi bytostmi, připravuje nové oslnění citu, přetváří smysly... i naše tělo je řeč a mluví strašlivě každým svým údem, k a ž d ý m gestem, mlčením i vášní, nemocí i smrtí. Z požehnaných míst dětství rozlévají se neviditelné řeky. U b o h ý slabý člověk, který vstoupí do t é t o krajiny hřmících pramenů, nabývá síly, jíž se sám hrozí. 1 9 Oldřich Králík ve své březinovské monografii poznamenává, že by se tento esej mohl docela dobře nazývat „ J a k u b Deml a jediné dílo". 2 0
2 Deml byl horlivý katolík; a třeba to zní paradoxně, dá se říci, že byl dokonce víc katolík než křesťan. Byl z kraje a rodiny, proniklých katolictvím, a toto náboženství mu zůstalo především z á r u k o u dětství, útočištěm před nepřátelstvím cizího světa. Byl zajisté velice vzdělaný a m n o h o četl staré křesťanské autory i překládal z nich, ale četl je ze zaujetí básníkova, nikoli teologova. N á b o ž e n s k ý m myslitelem Deml nebyl a nekatolickým křesťanstvím či dokonce náboženstvími mimokřesťanskými se nikdy nezabýval. Neznal náboženských pochybností a teologické disputace mu zůstaly cizí jako vůbec všechno abstraktní myšlení. Stejně cizí m u zůstala i asketická morálka křesťanství. Sám si t o v pozdějších letech uvědomoval: J s e m rozený pohan a proto miluji i tu svou horáckou zahradu a katolickou církev, která moudře nechává vše při starém, k d y ž ji některý pastor nebo volnomyšlenkář nežene d o pokroku a prohibice, jež se v pozemském ráji omezovala na ten prostřední strom. 1 T o psal v době, kdy si na svém k n ě ž s k é m úřadě mnoho nezakládal. Přesto byly doby, kdy své kněžství hluboce prožíval. N a počátku své kněžské dráhy zabýval se myšlenkou, zda by neměl vstoupit do mnišského řádu, snad k augustiniánům ve Lnářích nebo k b e n e d i k t i n ů m na Rajhradě, a k d y ž odešel z onoho svého prvního působiště, německého Kučerova, psal z Babic Bílkovi: Násilím, ve v z l y k o t u a slzách trhal jsem se od pana faráře, školních dětí, farníků, třeba německých. Nevěděl jsem, že tolik všechny miluji — při odchodu mém zalili mne láskou a bolestí... Nezapomenu mlčení a něhy, která jako měsíční, smrtelná záře rozkvetla na tváři mého pana faráře, muže síly — ztlumení hlasu jeho, pohled mateřský, gesta anděla... nezapomenu pláče žen a bolestného pohledu mužů a d ě t í . ' Dopis je ve stylu své doby a mladicky nadnesený, ale takový v z t a h ke kněžství zůstal pro Demla p o d s t a t n ý : hledal v kněžství způsob intenzivního sdí-
106
J indřich
Cbalupecký
lení života s ostatními lidmi kolem sebe. C í t i l svou osamocenost básníka; kněžství mělo ho z ní zachraňovat. Ale zároveň si od samého počátku uvědomoval, že ze sporu mezi jeho básnickou zkušeností a kněžským působením není pro něj východiska. Psal o tom Březinovi rovněž toho roku 1904 ještě z oné kaplanky v Kučerově: Nikdo, ani na nejvyšších místech, nedovedou chápati, že řeč, jednotlivá slova, mají svou hudbu, spravedlnost, tajemství — svou klíčivost a krásu, kterou m ů ž e rozeznávat jenom ten, kdo se v kořenech té krásy narodil. R o z u m ě t i řeči znamená chutnati, střebati, voněti nejprve její půdu. (...) zdá se mi, že bych o t o m t o tématě nepřestal mluviti — nikdy — ono je bezpochyby znamením mého určení a kletbou mého Osudu, a já miluji t u t o kletbu. 3 Bylo celkem samozřejmé, že Deml začínal svou literární dráhu v časopisech a edicích symbolistické „katolické moderny" i pod jejím vlivem, ale brzo poznal, že tam nemůže zůstat. Symbolismus ve své pozdní fázi spěl ke kompromisu, i symbolismus této „katolické moderny", a problematice Demlově se nemohlo pomoci žádnou smířlivostí. Brzy se mu t o t o literární hnutí muselo zprotivit. „Mně je hnusno pod tou střechou," psal u ž toho roku 1904 Bílkovi. „Plno kompromisů — samý kšeft..." 4 T í m větší význam mělo jeho setkání s Josefem Florianem. Poznal se s ním už v Kučerově, kam ho přivedl Demlův přítel, mladý kněz Josef Polák. K d y ž pak Deml přišel z Kučerova do Babic, dostal se s ním do stálého styku: z Babic bylo blízko nejen do Březinových Jaroměřic, ale také na druhou stranu do staré Říše a do sousední vesničky Hladova, a v Hladově a brzo pak ve Staré Říši žil Josef Florian. Byl rodák ze Staré Říše a o pět let starší než J a k u b Deml. Byl původně středoškolským profesorem přírodopisu, ale z nenávisti k pravidelnému zaměstnání vůbec a k rakouské školní byrokracii zvláště ze školy odešel a vrátil se do rodného kraje, rozhodnut jen psát, překládat a vydávat. Literárně patřil do onoho proudu, souběžného se symbolismem, který se nejasně označuje jako dekadence: zatímco v symbolismu byl jakýsi druh chiliastické naděje, t u t o dekadenci charakterizoval apokalyptický katastrofismus. Optimismus svedl nakonec symbolismus do kompromisu; katastrofismus učinil dekadenci předchůdcem expresionismu a jeho prostřednictvím dadaismu. Bloy jako všichni dekadenti — a romantici před nimi a dadaisti po nich — nenáviděl moderní svět, personifikovaný v osobě Buržoy a hledal jako někteří jiní nostalgicky nápravu v starém světě křesťanství; jenže shledávaje i dnešní katolictví pronikle buržoazním duchem, spojoval bojovný katolicismus s důsledným anarchismem. V jeho stopách šel tedy Florian. Bloy patřil do okruhu pařížské dekadentní bohémy; Florian se stal jakýmsi paradoxním vesnickým bohémem, stejně důsledným anarchistou v občanském životě j a k o ultramontánním katolíkem z přesvědčení. Proslul tím, že nikdy nedovolil, aby některé z jeho dvanácti dětí chodilo do občanské školy, vyučoval je sám doma a dal se raději stíhat a odsuzovat — z vězení si odnesl neohebný kolenní kloub a Josefu Čapkovi pak posloužil za model Kulhavého poutníka. V odporu ke všemu oficiálnímu světu sám překládal, dával tisknout a vydával knihy, které vyjadřovaly jeho názor — pře-
Jakub
Demi
107
devším ovšem Bloyovy: mezi r o k y 1904 a 1939 vydal ve Staré Říši přes 300 knih a vesměs v p o z o r u h o d n é m výběru a p o z o r u h o d n ý m z p ů s o b e m — ještě před první světovou válkou se na příklad odvážil na album barevných reprodukcí tehdy ještě dávno ne slavného George R o u a u l t a . 5 Silná osobnost Florianova Demlovi imponovala a Florian sám si oblíbil Demla tak, že mu svěřil i řízení a vydání prvního svazku knižních sborníků Studium. Florian rozvedl na čas Demla nejen s Bílkem, ale i s Březinou. Bolest Březinovu je t ě ž k o o d h a d n o u t , lpěl jistě na svém ž á k u podobně jako Verlaine na R i m b a u d o v i — přes všechny rozdíly životních a básnických osudů, které odlišují obě dvojice," poznamenává Králík v citované studii. 6 Nakonec se však nové přátelství ukázalo n e d o r o z u m ě n í m . Florian přes svůj velk ý literární rozhled nechápal Demlovu básnickou tvorbu ani jeho potřebu svobody. K d y ž další Florianův spolupracovník, A. J . Stříž, rekapituloval roku 1915 důvody rozchodu Demla s Florianem, přiznal nemotorně, že „P. J a k u b přinášel své nové básně, prózu i verše, ale viděl, že to klidně ukládáme k jeho ,Bílému medvědu do k u f r u " — t o b y l y zřejmě t e x t y , které pak Deml pojal do svých knih z nejdůležitějších, Hradu smrti a Tance smrti. N a k o n e c musel Deml své rukopisy v y m á h a t soudně. 7 N a svém nepřívětivém názoru na Demlovo dílo Florian setrval. J e š t ě roku 1938 psal Bohuslavu R e y n k o v i : „Deml se musí přebrat j a k o červivý hrách, a kdo to podnikne, musí se notně přičinit." 8 J a k o Demlovi církevní nadřízení, stejně autoritářský Florian chtěl Demla omezovat a vychovávat. Brzo poznal, že je to marná práce. V dopise z 15. února 1908 m u Florian v y t ý k á : „ V y houževnatě přidržujete se jak v teorii tak v životní praxi t é zásady, j a k o by kázeň podle vůle Boží byla omezováním lidské svobodné vůle a jejím ničením..." 9 Docela ve zlém se Deml rozchází a Florian ho lituje: „Po tom, co od nás odešel, nemá, k d o by na něj dával p o z o r . " 1 0 Začátek Demlova k o n f l i k t u s církevními úřady se časově shoduje se seznámením s Florianem. N i c nemohlo být m l a d é m u kaplanu, k t e r ý byl doma v poezii katolických m y s t i k ů , vzdálenější, než p r a g m a t i s m u s venkovských farářů, a nic bližšího než b o h é m s k ý anarchismus Florianův. Z druhé strany počínání Demlovo muselo být jeho představeným naprosto nepochopitelné — jeho překládání t e x t ů světců, j i m ž n i k d o z nich ani nerozuměl, jeho neschopnost ke k o m p r o m i s ů m s b ě ž n ý m životem, jeho tvrdošíjná propagace čerstvého papežského d e k r e t u o k a ž d o d e n n í m přijímání farníků. K tomu Deml nechápal, proč by měl d o d r ž o v a t celibát a hned v Babicích byl proto přísně napomínán s hrozbou suspense. 1 1 R o k u 1906 dostal, prý pro churavost, dovolenou; využije toho, aby z fary v T ř e š t i , kde t e d pobýval, bez rozloučení zmizel a odstěhoval se k Florianovým. K d y ž m u dovolená po více než roce skončila, Deml, vyškolen rebelantstvím Florianovým, stal se postrachem far a zoufalstvím episkopátu. Faráři, j i m ž byl přidělen, se ho snažili zbavit a nadřízení to zkusili s D e m l e m přísně. Zakážou mu v y d a t jeho překlady světců i jeho t e x t y vlastní „pro absurdní obsah" a „přemrštěný, a proto nezdravý mysticismus", 1 2 vzápětí m u docela zapovědí „veškeré spisování nebo překládání k n i h " a p ř i k á ž o u , „aby věrně a svědomitě plnil, co mu farář naporoučí". 1 3 Deml se nepoddá a z posledního působiště v Bystrici u Brna prchne do Vídně. Tehdejší brněnský biskup, do jehož diecéze Deml
J indřich
108
Cbalupecký
spadá, hrabe H u y n , dávno ztratil všechnu trpělivost s neposlušným, věčně protestujícím a docela nevypočitatelným kaplanem. C h c e ho poslat na korekci do třebíčského kláštera, ale i tito mniši se právem bojí jeho přítomnosti: soudí, že by Demí všechno tiskl, co v klášteře uvidí. 1 4 Deml už nedostane žádné místo, smí sloužit mši jen ve všední dny a nesmí kázat ani konat jiné kněžské úkony. Má jít roku 1909 nuceně do výslužby, ale protože odmítne podat žádost, zůstane bez platu; teprve po dvou letech dostane hladovou penzi. Nevědouc si už rady a chtějíc se ho zbavit, přikáže mu biskupská konsistoř, aby se odstěhoval „do velkého města". 1 5 V tom Deml rád vyhoví. Na podzim 1912 se stěhuje do Prahy. Deml po léta pak otiskoval zas a zas d o k u m e n t y t o h o t o sporu a tohoto pronásledování. Byla to rána, která se ne hojila. V Rosničce shrnul roku 1912 svou zkušenost deseti let: Kdo poznal, že jest básníkem a může ještě povolání svoje změniti, t o m u radím, aby si p ř í m o a bez r o z p a k ů zvolil — malomocenství. Anebo — lahodněji řečeno — žebrotu. Vražda rituální se mi nelíbí. Zabíjejí tě nikoli od chvíle, co jsi se stal knězem — což by bylo v pořádku — n ý b r ž od té doby, co v tobě vyčenichali básníka. 1 6
3 N á z o r o v ý m východiskem Demlova díla byl Březinův a Bílkův symbolismus. První Demlovou knihou byl roku 1904 pokus o exegezi Bílkova díla, Slovo k Otčenáši Františka Bílka. Vyšla nákladem Nového života, orgánu „katolické m o d e r n y " . K principům symbolismu patřilo ztotožnění básníka a kněze. Pro Demla t o mělo b ý t z t o t o ž n ě n í m poezie a křesťanství, básníka a kněze katolické církve. V textu, věnovanému dílu Bílkovu, cituje Deml z H o m i l i í Ř e h o ř e Velikého: „Království Boží se přirovnává k věcem p o z e m s k ý m , aby duch (...) obrazem věcí viditelných strhnout se dal k věcem neviditelným." Příznačný je Demlův komentář k jeho překladům Svaté Hildegardy Cestyvěz (1911) a Slavíka svatého Bonaventury (1912), kde náboženský výklad je stále provázen citacemi O t o k a r a Březiny. (Sám Březina měl — alespoň někdy — blíž k teozofii než ke katolicismu.) Nicméně Demlovo dílo se nedá v y l o ž i t symbolismem, pokud tím slovem rozumíme literární a uměleckou školu konce devatenáctého století. T e n t o symbolismus spočíval na přesvědčení, že je m o ž n o a třeba zkušenost života proměnit integrálně v umělecké dílo; akt umělecké tvorby měl být shrnutím života a vykoupením z něho. O k o l o 1900 u ž tento symbolismus vyústil v estetismus a intelektualismus. Pro Demla naproti t o m u život byl vždycky více, než co mohlo do sebe p o j m o u t umění. Život je mu od počátku tajemstvím, záhadou. Nelze s ním nijak skoncovat, vyřešit jej, uzavřít jej. Proto je Demlovo dílo tak zneklidňující. Konkrétnost života spočívá v jeho nevyzpytatelnosti. Není tu řešení, jenom nekonečná a neukončitelná povinnost života. První Demlovy t e x t y se objevují v brněnském Museu, „časopisu bohoslovců českomoravských", v ročnících 1900-1901 a 1901-1902 (není-li od Demla už šest anonymních básní v ročníku 1899-1900). T o byl Deml ještě v brněnském semináři, ale na jeho literatuře není nic bohosloveckého. V prv-
Jakub
Demi
109
nich ze svých příspěvků se hlásí k symbolismu a obhajuje a v y k l á d á dílo Bílkovo a Březinovo: „ U m ě n í je prolomením klenby do nekonečna"." V dalším ročníku má několik básní intonace ještě březinovské, a k r á t k é p r ó z y jsou již odlišné, mezi nimi i t e x t „Znamení ve snu". Básníka navštíví ve snu jeho chorá sestra M a t y l k a : T ě l í č k o zřejmě hnisalo — — od ramenou a na loktech bylo podlité, načervenalé j a k o zoraná země zapadajícím sluncem do temna ozářená, a na něm bílé, čisté s k v r n k y , nemoci květy, j a k o b y ony v karnelových r a m í n k á c h sestřičky mé. 3 Paradoxní obraznost, pro k t e r o u zanícené tělo děvčátka je večerním z o r a n ý m p o l e m a čistá místa na něm k v ě t y nemoci, ta u ž vede za hranici symbolismu ke skutečnosti nepochopitelné a d o k o n c e kruté. Sny mají zejména v prvním údobí Demlova díla rozhodující v ý z n a m . T a ké symbolisté často mluvili o snu: byl pro ně podobou n a d r o z u m o v é h o souhrnného poznání, v něž věřili. Ne tak sen Demiův. J e h o sen je sen romantiků, konkrétní a iracionální: v ý r a z alogičnosti života, nemožnosti srovnat jeho zkušenost do kategorií mysli. T o platí především o raném t e x t u „Sen jeden svítí". Deml jej otiskl zčásti roku 1906 v 3. Studiu a zařadil celý příštího roku do knihy Notantur lumina; později jej několikrát v různých souvislostech reprodukoval. 4 Podle jeho vyprávění vzešel ze snu, který měl ještě před setkáním s Březinou, tedy za s t u d e n t s k ý c h let. Začíná relevantními slovy: „Poslední píseň světa." Scenérií je krajina se zvláštním osvětlením, které nepřichází zvnějška, nýbrž vychází ze země i z oblohy; je t o důvěrná krajina, která má „světlo dětství, oči kolébky, královskou sličnost s m r t i . . . " V t o m t o prolínání života a smrti, dokonce zaměňování života a smrti je znepokojivé k o u z l o této prózy. J s m e na hranicích mezi životem a smrtí nebo ta hranice chybí? Vidění krajiny se mění ve vidění města; je t o „město m r t v ý c h " . „Všechno b y l o z t r n u l é ve věčném zuhelnatění, všechno zlatově černé jako němé pohoří po v y k o n a n é m soudu všeobecn é m . . . N e b t a t o S m r t prostírala se za všechny o b z o r y . . . " Ale „město s m r t i " je zároveň „městem blažených". Snad bude tato prázdná země znovu obydlena: ale nebude u ž střídání počasí ani noci a dne, nebude slunce ani hvězd, nebude zvířat. „ N e b u d e slavností, p r o t o ž e náměstí ustavičně bude osvětlováno z l a t ý m světlem, v naprostém b e z v ě t ř í . " 5 K t o m u t o vidění se Deml m n o h o k r á t vrací. „Báseň nic jiného není než kus země, ozářené světlem věčným (...) b e z vod, bez zvířat, lidí i bez dábla." 5 O k o u z l e n á a začarovaná krajina „poslední písně světa" je krajinou možná před stvořením, možná po stvoření, možná pozadím všeho stvořeného. Ale stvořený svět sám je světem konkrétních b y t o s t í , pro které život a smrt jsou nesmiřitelnými p r o t i v a m i . „Tenata smrti jsou nastražena po celé zemi, rozepjatá pod k a ž d ý m k r o k e m , " uvědomoval si v úzkosti kněz Deml v Homiliích roku 1907; všichni, k t e ř í tu t e d jsme, budeme „v tmavých šachtách smrti". V Notantur lumina vedle oné „poslední písně světa" a jejích variant disonují zděšené verše básníka, jatého b e z p ř e d m ě t n o u hrůzou:
110
J indřich
Cbalupecký
Plíží se m ů r y , dcery t e m n o t do ložnic synů Božích, sají krev jejich srdcí a dusí sebevědomí. 8 T a d y začíná D e m l o v o drama. Sebevědomí r o z u m u není nic platné před poznáním, k t e r é člověku uděluje sen. Sen není ničím, co by si člověk mohl vymýšlet. Snová p o d o b a skutečnosti je opět skutečností. Její naléhavost prozrazuje, kolik se v ní s k r ý v á v ý z n a m u . Sen není dílem poetické libovůle. J e „nejen m i m o hranice r o z u m u , n ý b r ž je i za h o r i z o n t e m fantazie". 9 O d h a l u j e člověku skutečnost jeho ž i v o t a bez ohledu na jeho přání či obavy. „Sen je často j e d i n ý m v ě r o h o d n ý m svědkem nitra našeho, neb k d y ž člověk bdí, sám m n o h d y se brání p r a v d ě " . 1 0 V čelo Tance smrti dává Deml citát ze Schopenhauera: ve snech se odhaluje h l u b o k á j e d n o t a lidského života, která m u jinak uniká; sny jsou „instinktivní velkou ochranou, bez níž člověk hyne". Snová zkušenost bude hlavním t é m a t e m příštích D e m l o v ý c h knih. Uvádí člověka do tajemství, před nímž je b e z m o c n ý r o z u m i dobrá vůle. Přítomnost tajemství je pro l i d s k ý život nezbytná, zapisuje si tehdy Deml, a t o t o tajemství se nedá v y z k o u m a t , dá se jen o b e j m o u t . 1 1 „ H á d a n k a žvaní, ironizuje, dělá hloupé vtipy. T a j e m s t v í mlčí," f o r m u l u j e t o později. 1 2 T a j e m s t v í se nedá luštit, v y k l á d a t ; není ani něčím, co by b y l o skryto za skutečností, co by b y l o vně ní, je její p o d s t a t o u , je skutečností samou. J e posvátností života, je milostí; je stejně k r u t o s t í života, je p r o k l e t í m . 4 O d r o k u 1908 nebo ještě dříve vznikají p r ó z y Tance smrti (první tři vyšly t o h o r o k u v Meditacích), r o k u 1909 Hrad smrti ( d a t u m úvodu, 1912, je d a t e m poslední redakce). 1 Hrad vydává Deml r o k u 1912 a Tanec r o k u 1914. V tehdejší české literatuře jsou obě k n í ž k y něčím docela n e z v y k l ý m , namnoze n e s r o z u m i t e l n ý m . A n i obsahem, ani f o r m o u se nedají n i k a m zařadit. Smrt, která je jejich t é m a t e m , je zase t á ž smrt j a k o v básních Notantur lumina, ale nabývá nové váhy a smyslu. N ě k o l i k r á t se tu vrací ono bezvětří, ono ustání a strnutí zachycené v t e x t u „Sen jeden svítí" — budhistická nirvána nejspíše: slovo nir-vána rovněž z n a m e n á ne-vanutí. A l e t o t o „bezvětří" přestává být v y k o u p e n í m a blažeností. Z m r t v ě l á krajina je sinalá ú z k o s t í a hrůzou; r o z p t ý l e n é světlo bez h m o t n é h o zdroje, které u Demla vždy ozařuje t u t o nirvánickou krajinu, je nyní světélkováním m r t v ý c h věcí. „Země je mrtv a ! " p o z n á v á vypravěč v zděšení: „ ...jest jen škraboškou života, p o u z e k o s t ý mem hniloby". O b l a k a trčí mezi nebem a zemí j a k o veliké, shnilé r y b y „ovládající" krajinu m o ř e m . Slunce svítí, jen jako se lesknou jisté černé předměty, patříme-li na ně ze strany; líce jeho, mdlé a uvadlé, přípomíná mi žlutavě hnědou tvář o n o h o z mých bývalých soudruhů, jenž měl nemoc ušní (běda, já cítím slunce čichem!); m o h u však říci žlutavě hnědou, nebo hnědě žlutavou, p o n ě v a d ž o barvě a pleti t a k o v é h o obličeje r o z h o d u j e vlastně a především mdlobný, nasládlý zápach,
Jakub
Demi
113
vycházející z t a k o v é c h o r o b y . Ano, t a k o v é bylo slunce. A l e i vítr, ač nejsvobodnější a nejrychlejší, neuspěl se zachrániti, zalknuv se prachem, a teď tu leží s nervy a svaly p o p u š t ě n ý m i , navždy u ž nep r u ž n ý m i , v ř í d k é , nesoudržné h m o t ě svého o h r o m n é h o těla. Voda v řečišti je v nejvyšším stupni r o z k l a d u , do m ě s t s k é kašny stéká hnis, pronikající všechny b u d o v y , zvláště pak zdivo klášterní. 2 „Krása s m r t i " je m o ž n á jen lstí, klamem, m o ž n á ani „není dobrého Boha, jest jen Zlo, a to se ti přišlo v y s m á t i ! T i , k t e ř í umřeli, (...) t i t o všichni na věky umřeli, okusivše t é h o ž z k l a m á n í j a k o ty, z k l a m á n í S m r t i , jež není krásná...!" H r ů z a smrti, smrti k o n k r é t n í , radikálního z á n i k u , p r o n i k á t é m ě ř všemi prózami této dvojice knih. Č l o v ě k i vše existující může p r o p a d n o u t věčné a neodvratné z á h u b ě : Přivítalo mne v mém rodišti t a k o v é h l u b o k é ticho a byla v něm vůkol něho t a k o v á slepá t m a , že jsem nadobro z a p o m n ě l , o d k u d jsem byl přišel a lekal jsem se uvěřiti t o m u , kde jsem. N á h l e jsem věděl, že jest všechno a na v ě k y ztraceno. Nejen moje d ě t s t v í a mládí, nejen všechny mé naděje, nejen všechno moje p ř í b u z e n s t v o a lidé ostatní, n ý b r ž i zvířata, která mi byla sdělila tolik tajemství radostných a slavných, a tráva a k v ě t i n y a s t r o m y a p o t o k y a studánk y a balvany, k t e r é ž t o všechny věci jsem tolik miloval, p r o t o ž e mně byly tolik p o s k y t l y . 4 S m r t není v y k u p i t e l k a , je t o nepřítel, je to v r a ž e d n í k , s k t e r ý m musí člověk svést svůj zápas o sebe. Ve sklepení h l u b o k o p o d m ě s t e m živých je člověk roztržen mezi t o u h o u po životě a h r o b o v o u propastí věčnosti, a pronásledován v b l u d i š t n í m Hradu smrti, má hledat mezi všemi c h o d b a m i , k t e r é vedou k jisté záhubě, tu jedinou, k t e r o u by se zachránil. „S jakou v y z ý v a v o s t í či t o u h o u hledá člověk S m r t a ustavičně p o t k á v á ž i v o t , " píše Deml v jedné z posledních próz Tance smrti. „Ale j a k m i l e se rozhorlí a hledá života, ustavičně p o t k á v á S m r t ; i ten, k d o nehledá sobě..." » Dob ý v á m království, lstí a p o d v o d e m urvaného m é velitelce S m r t i , a od mého dětství všechno mi k t o m u n a p o m á h á ; především O n a sama, tajně mne poučujíc a paže a z r a k y mé posilujíc." 5 T o u ž dávno není smírná d i a l e k t i k a symbolismu. Život a smrt patří k sobě, nedají se od sebe odloučit, ale zůstávají nesouměřitelné, u k a z u j í se neřešitelným p a r a d o x e m , d r a m a t e m bez k a t a r z e . V závěru prózy-snu „Bílý m e d v ě d " „veliký bílý medvěd, v z t y č e n ý a s bílými tesáky v krvavých dásních", k t e r ý se chce na vypravěče v r h n o u t , náhle se p o k ř i ž u j e a prosí, aby se směl zabít sám. V jiné takové próze, „ C i z i n c i " , vypravěč si snímá svou tvář, prohlíží ji a o h m a t á v á ; je s t u d e n á a pružná; místo obličeje z ů s t á v á k r v a v ý p a h ý l . V závěru „ H r a j í c í h o revolveru" kdosi vstoupí do dveří a namíří snícímu na srdce revolver. „Zbraň hrála j a k ý s i vojenský p o c h o d . V r a h se jen usmíval a já věděl, že při některém t ó n u h o u k n e r á n a . " 6 Sny napořád děsivé, n e s r o z u m i t e l n á , absurdní. O p ě t jsme tu u ž daleko od s y m b o l i s m u ; p r o s y m b o l i s m u s svět a život byly čitelnými t e x t y , jejich utajený smysl skrze ně prosvítal, prozíral. A l e t y t o t e x t y jsou nečitelné. N y n í je
112
J indřich
Cbalupecký
v ý z n a m e m jejich s k u t e č n o s t sama, h r o z i v á , p ř í t o m n á , a není pro ni v ý k l a d u . V tragické ú v o d n í próze k Písni vojína šílence (1935) se D e m l z a m ý š l í nad s m y s l e m snových vidění: A v těch d l o u h ý c h z i m n í c h o n ě k t e r ý c h svých verších a d o k o n a l e z n á m jejich smysl, vím, že Bůh není t a k k r u t ý , nerozuměly.7
nocích, k d y ž nemohu o t a k o v ý c h t o viděních ale b o j í m se k němu aby s v ý m d ě t e m dával
spát, r o z j í m á m a já z Boží vůle přiznati, j e n o m sny, k t e r ý m by
Porozumět neznamena zde vyložit. K těmto snům-viděním je možno se jen přiznat; vzít je, jaké jsou, a s nimi život, jaký je. Sny nejsou jen dílem noci. M e z i b d ě n í m a snem je jen nepevná hranice; j a k o se bdělý život p r o m í t á d o s n o v é h o , t a k se sen p r o m í t á do bdění. („A tak é moje bdění a všechny dny (...) j s o u p l n y snů, tolik, že nemohu nic j i n é h o dělati, a t o t o moje nicnedělání jest t ě ž k é j a k o u ž i t e č n á práce, která se daří," píše D e m l v j e d n o m dopise r o k u 1914. 8 D e m l o v y snové p r ó z y nejsou přepisy snů; sen se o s t a t n ě neudává v slovech a smysl snu by se t a k o v ý m p o k u s e m o p o u h ý přepis r o z r u š i l . D e m l o v y p r ó z y j s o u spíše r o z v i n u t í m snu, jeho t r a n s p o z i c í do slovního média, jsou snem, k t e r ý se m ě n í v báseň. Sen neztrácí t í m nic ze své a u t e n t i č n o s t i ; je t o spíše j e d i n ý z p ů s o b , jak přenést sen do bdění a p ř i t o m jeho a u t e n t i č n o s t z a c h o v a t , d o k o n c e p r o h l o u b i t . O c i t á m e se m i m o literární d r u h y . D e m l tu na p o č á t k u užíval t e r m í n u „báseň v p r ó z e " , ale nejsou t o v l a s t n ě u ž ani básně ani p r ó z y , j a k o to nejsou ani d o k u m e n t y ani fikce; nejspíš by se tu dalo m l u v i t o novém slovesném d r u h u : o „ t e x t e c h " . A l e zase t o nejsou t e x t y o snech, n ý b r ž „ t e x t y snu", recitativy snu hranice mezi ž i v o t e m a l i t e r a t u r o u mizí, snové vidění p ř e c h á z í integrálně v řeč. V snu o ž e b r á k u , k t e r é h o v y p r a v ě č nevidí, ale j e h o ž m o d l i t b u „také za T a s o v á k a " slyší v strašidelné věži, líčí D e m l jeho hlas: A v t o m hlase b y l o víření, p o ř á d k o l e m d o k o l a , j a k o t o dělává voda u černých k o ř e n ů o l š o v ý c h v p o t o č n í c h zátočinách, jenže t e n t o hlas byl docela m ě l k ý , p o d o b a j e se č e r n é m u d i s k u , nanejvýš půl metru v p r ů m ě r u , c o ž je asi p r ů m ě r l i d s k é h o těla, a z p o č á t k u se v t o m b l ý s k l y i oči, t a k ž e jsem se d o m n í v a l , že bych mohl vidět i ú s t a , z n i c h ž v y c h á z e l t e n t o hlas, j e h o ž z v u k o v ý obsah byl bas, ale j e h o ž viditelná p o d o b a byl docela m ě l k ý , černý k o t o u č a vrásčitý, jak t o b ý v á na g r a m o f o n o v ý c h černých deskách, j e n ž e zde b y l y t y soustředné k r u h y jednak hlubší a j e d n a k docela oblé, j a k o u v o d y , a b y lo t o j a k o b y s t u d e n o u c e s t o u r o z t a v e n é , k r o u ž í c í a z b o k u na b o k m í r ň o u n c e se k ý v a j í c í saze. A j a k o se z t r a t i l y t y oči, k t e r é jsem se z p o č á t k u d o m n í v a l v i d ě t i , tak se v y t r á c e l , až se docela z t r a t i l , i ten hlas a z b y l o jen to černé, s t u d e n é a j a k o b y m a s t n é v í ř e n í . 9 T a d y se sen z h m o t ň u j e v slovesný tvar. Sen p o k r a č u j e v bdění a během vyprávění se p r o m ě ň u j e — c i t o v a n ý právě sen v Písni vojína šílence se v Zapomenutém světle rozvine v j i n o u p o d o b u . Stejně je t o m u i n a o p a k : bdění se p r o d l u ž u j e s a m o v sen. „ T o b y l o napsáno j a k o v m a g n e t i c k é m s p á n k u , " poz n a m e n á v á D e m l o jedné básni z r o k u 1917, 1 0 ale platí to jistě i o m n o h ý c h
Jakub
Demi
113
jeho textech jiných. Breton mluvil ve stejném smyslu o bdělém ekvivalentu snu, kterým mu bylo „automatické psaní". Deml se jako Breton držel i zásady nedotknutelnosti takového textu. Zase tu byl jeho chápavým rádcem Březina. „Otokar Březina nejednou mne upozorňoval, abych psal všechno, co jsem nucen psát, ale abych se nikdy neopravoval," vzpomíná Deml. „Mám prý všechno nechati tak horké a třebas i chybné, jak jsem to hodil na papír, neboť každou korekturou mozku rriohu to prý pokazit." 1 1 Deml je stejně pokračovatelem romantiků jako předchůdce surrealistů.
5 Rokem 1911 začínají pro Demla těžké doby. J e vypuzen z církevních úřadů a teď se rozešel i s Florianem. Do Tasova nemůže; vyčítají mu jeho způsob života. Na své faře v Babicích mu poskytoval azyl P. Josef Ševšík, ale ten na podzim toho roku zemřel. Deml se pokusí zůstat v Jaroměřicích, ale to se nelíbí Březinovi, který trpce nese Demlovo odcizení. Nakonec se ubytuje ve volné výměnkářské světnici ve vesnici Šebkovicích — blízko Babic a na cestě do Jaroměřic. Nedlouho předtím zemřela jeho nebohá sestra Ma~ tylka. Smrt dlouho očekávaná a neodvratná, ale Deml tím ztrácel poslední pouta s rodinou. M a t k a mu zemřela už dávno, s otcem si málo rozuměl a ostatní sourozenci byli z druhých otcových manželství. „Následuje deset let naplněných stěhováním z místa na místo," poznamneává Jiří Olič ve svém komentáři k Demlově knížce Domů, jež vznikala v té době. Ten název je symbolický. „Je zvláštní, že právě Deml, básník po celý život věrný svému Horáčku a hlavně svému Tasovu, žije dvacet let mimo něj. Všechna ta stěhování byla nucená. Deml neměl rád stěhování. Měl rád cestování, poutě a putování za přáteli. (...) Skoro po celý život konal útěky a poutě. Těšil se domů, a byl na cestě." 1 Jeho hledání cesty domů do Tasova bude zároveň hledáním ztracené matky a ztracené sestry. Ženy, které bude potkávat na této cestě, mají být jejich znovuvtělením a J a k u b znova dítětem. V této své opuštěnosti dá se do vydávání knih. 2 a necelý rok v Šebekovicích vydá jich pět. Samozřejmě, vůbec na to nemá — občas najde mecenáše či spíš mecenášku, ale léta letoucí se bude stejně topit v dluzích. Jeho vydávání není z literární ctižádosti. Když ztratil okolo sebe obec věřících, chce si vytvořit obec čtenářů. Chce ji mít co nejtěsněji kolem sebe, proto nepočítá s nakladateli a knihkupci a sám nejen vydává, ale sám také či zase s nějakou pomocnicí expeduje, účtuje, koresponduje, upomíná. Jeho edice nemají naději na nějaký širší čtenářský úspěch. Jsou to vedle textů katolických mystiků jeho vlastní „deníky": nejprve Rosnička, pak uvedené u ž Domů a obsáhlé Pro budoucí poutníky a poutnice, Rosnička ještě v Šebkovicích, další už v Praze. Bude jich následovat dlouhá řada, většinou pod názvem Šlépěje. Termínu „deníky" (později mluvíval o „časopise") používal pro první z nich Deml sám, ale to mate. Byly inspirovány Bloyem, jenže Deml z nich udělal něco jiného. Forma deníku je zrušena — i když se tu používá datovaných záznamů, jsou záměrně zpřeházeny, takže čas je tu vlastně anulován, dřívější, pozdější a zcela současné je přítomno simultánně, někdy i ve velkém časovém rozpětí
114
J indřich
Cbalupecký
(v knize Pro budoucí... je rozepětí deseti íet). Vedle nich jsou tu dopisy, výstřižky z novin, básně, prózy, vše zdánlivě bez ladu a skladu. Deníkových záznamů je tu vlastně nejméně, takže nejdůležitější události jeho života tu nebývají vůbec zaznamenány. Zato je tu množství údajů, které mohou připadat docela malicherné: jako se tady ruší posloupnost časová, ruší se tu i pořadí významnosti. Demlovy „ d e n í k y " jsou tedy ve skutečnosti složitou slovesnou strukturou, ke které v současné literatuře těžko b y c h o m hledali obdobu. Mají-li se nějak nazvat, nejlépe by se hodilo pro ně opět slovo text. Zároveň s těmi „ d e n í k y " vydal Deml za tři léta do začátku světové války čtyři knihy próz — V Zabajkalí, Hrad smrti, Moji přátelé, Tanec smrti (poslední byla dotištěna už na začátku války). Většinou vycházejí u ž v Praze. Za války jejich řadu doplní ještě jedna kniha: lyrické p r ó z y Miriam. Prvním Demlovým spojením s p r a ž s k ý m prostředím byl Josef Váchal. Váchal byl jednou z nejpůvodnějších a t u d í ž dodnes nejopomíjenějších postav své doby; patřil do výtvarnické a literární skupiny Sursum, jež sama vznikla z tendencí revue Meditace, kde i Deml publikoval a byl Demlovi umělecky zvláště příbuzný vizionářskou povahou svého díla; j a k o Deml, také on si vydával (a dokonce i tiskl) své knihy. Váchal doprovodil u ž svými grafikami Rosničku a Hrad smrti a Demlův překlad Kateřiny Emmerichové; zpočátku se u něho Deml také v Praze ubytoval. Brzy se Váchal a Deml rozcházejí. Zatím Demlovo dílo, známé dříve jen v uzavřeném okruhu katolickém, vyvolá velkou pozornost. Píše o něm nadšeně S. K. N e u m a n n , F. X. Šalda, R i c h a r d Weiner, jiní. Deml navštěvuje literární salón R ů ž e n y Svobodové a tiskne v její revui Lípa. „Chvěju se hrůzou, že bych mohl být rehabilitován," píše Deml v Praze už v březnu 1913. „Jsem svoboden, vidím, slyším, všechen čas je můj — jsem šťasten". 2 V Demlově díle svítá. Dvojice knih Moji přátelé a Miriam jsou protějškem dvojici Tanec smrti a Hrad smrti: proti knihám noci, snu a úzkosti knihy dne, bdění a radosti. Z celého Demlova díla mají nejblíže k symbolismu: proto asi připadaly nejsrozumitelnějšími a zůstaly nejznámějšími. Pro ně také bývá Deml pokládán za symbolistu a Březinova pokračovatele. Moji přátelé vznikali ještě před přestěhováním do Prahy: roku 1909 ve Staré Říši a r o k u 1913 v Šebkovicích, poslední část roku 1917, k d y ž se zase z Prahy odstěhoval do Jinošova. Deml je otiskoval postupně od roku 1910, ještě ve Studiu, pak knižně 1913 a 1917. R o k u 1907 si při svém k r á t k é m působení v Třešti Deml zapsal: J s o u sedmikrásy, p o m n ě n k y , petrklíče, charpy, lilije, je tisíce kvítek, a každé to k v í t k o se dívá, jedno o k o má modré, jiné červené, jiné žluté, jedno veliké, druhé malé, a každé to o k o něco mi povídá, něco mi vyčítá, o něčem mluví. C o neví jedno, ví druhé. A k d y ž nás nevidělo k v í t k o , viděl nás pták, k d y ž nás nevidělo ptáče, viděly nás hvězdy, či slunce, či kámen, či voda, či strom, či anděl, či Bůh... Ustavičně nás někdo pozoruje: přítel, nepřítel, nebe, peklo. N e m ů žeme se skrýt, nemůžeme učiniti, abychom nebyli, k d y ž jsme. 3 Symbolismus Mých přátel není symbolistický. Dal by se spíše charakterizovat j a k o gotický. Příroda je knihou, již člověk má číst v jejím skrytém
Jakub
Demi
115
smyslu. Duše se chce vrátit do ztraceného ráje „přírodou proměněnou v slovo, a slovem, k t e r é se roztavilo v h u d b u , " pochopit skutečnost ve viděních, která mění fyzické dění v obraznou řeč a k t e r ý m se má svěřit stejně jako slovu: proudu řeči, inkantaci. Poezie nevyvádí ze světa, uvádí do něj. T ě ž k ý je kalich tvůj, ZVONKU, příliš jsi jej zalil modří ocele, spravedlivče. BLINĚ, osamělý pěvče Sodomy, tvé z r a k y jsou vypáleny, a kolem hlavy tvé plazivá krouží šílenství, pentle m d l o b y a nekonečných závratí — ty nejsmutnější ze všech, poněvadž člověk potěšit tě nemůže... JEČMENI, a tobě copánky rostou do nebe! 4 Naproti tomu Miriam, která začla vznikat roku 1913, j a k o jediná z Demlových knih patří v s k u t k u do — doznívajícího — literárního symbolismu. Vysvětlením je asi nové pražské literární prostředí. Není tu snové atmosféry Tance smrti a Hradu smrti, ani symbolického pochopení reality j a k o v Mých přátelích. T a m se pozemská podoba květin, s t r o m ů a trav ostře rýsuje na pozadí dalekých v ý z n a m o v ý c h souvislostí. V Miriam Deml podléhá dobovému stylismu. Podnětem knihy byly události, které Demla hluboce zasáhly, ale jejich skutečnost se ztrácí v secesní ornamentalizaci. T é m ě ř polovina těchto t e x t ů je z let 1912-1913 a obsažena u ž v knize Pro budoucí poutníky a poutnice, k t e r o u Deml vydal na p o d z i m roku 1913. Jejich původní inspirací bylo vzpomínání na m r t v o u sestru M a t y l k u . Neznatelně však kniha přechází v deník lásky k Elišce ( A l ž b ě t ě ) Wiesenbergerové. 5 Obdivovatelka edicí staroříšských i vlastních knih Demlových, začala si v létě 1912 s D e m l e m dopisovat; potkali se, k d y ž se Deml přestěhoval do Prahy. Demlovi bylo tehdy pětatřicet, jí čtyřiačtyřicet; byla ženou továrníka v Žebráku a m a t k o u tří dětí, dospělé již dcery a d v o u menších hochů. Elegantní, vysoká, štíhlá, literárně vzdělaná a vroucí katolička, měla se stát největší a nejbolestnější láskou Demlova života — jako Deml láskou její. Deml se s ní schází v Praze, přijede za ní v létě 1913 na Žebrák, u b y t u j e se tam, a následuje aféra, která postihne oba milence. Pokud jde o J a k u b a , zdá se, že v Žebráku vzbudil opět pohoršení a že rodina Wiesenbergerova rychle zakročila. Ve svých knihách, k d e jindy Deml vypráví tak upřímně příběh svého života, o t o m mlčí; ale můžeme čerpat z jeho korespondence. Nejdříve reagovalo pražské arcibiskupství a zakázalo Demlovi v této arcidiecézi sloužit mši. Deml to t e n t o k r á t přijímá s myslí docela lehkou. 15. listopadu 1913 píše Deml své jaroměřické přítelkyni, učitelce Antonii Svobodové: prvního října naposledy (aspoň v arcidiecézi pražské) sloužil jsem Mši svatou, a dnes naposledy (aspoň tady v Praze) nosil jsem kněžský kolárek, a m y s l í m , že ho t a k brzy u ž n e o b l é k n u ! " 6 2 3 . prosince pak sděluje grafikovi J . R . M a r k o v i : „ T u t o neděli oznámil mi b i s k u p s k ý Ordinariát brněnský, že jsem suspendován. Oni myslí, že mne to tolik zajímá..." 7 Eliška jezdí d o Prahy, schází se s D e m l e m v ateliéru Markově, ale rodina Wiesenbergerova — Eliščin manžel i jeho bratr, p r a ž s k ý advokát — chtěli s t y k ů m Elišky s D e m l e m za k a ž d o u cenu zabránit. Deml je soustavně špehován, Eliška vsazena nejdřív do „nervového sanatoria", c o ž byl dobový de-
116
J indřich
Cbalupecký
c e n t n í n á z e v s o u k r o m é h o ú s t a v u p r o c h o r o m y s l n é , p a k je v d o m á c í m v ě z e n í , její k o r e s p o n d e n c e je z a c h y c o v á n a ; v j e d n é b á s n i z r o k u 1914 se celé její „ b l í z ké i v z d á l e n é p ř í b u z e n s t v o " jeví D e m l o v i j a k o „ m n o h o černých a u b o h ý c h z v í ř a t " . 8 D e m l o d j í ž d í k o n c e m r o k u 1913 n a M o r a v u , u b y t u j e se u s v é p r o v d a n é s e s t r y v J i n o š o v ě a v l e d n u 1914 p í š e J . R . M a r k o v i , ž e se ani n e o d v a ž u j e v r á t i t se d o P r a h y : P ř e d e v š í m v y č k á m , a ž E l i š č i n p r á v n í z á s t u p c e u p e v n í její c e s t u t a k , a b y se n e m o h l a u c h ý l i t d o s a n a t o r i a p o d r u h é . D o k u d se t o n e s t a n e , j á s v o u o s o b n í b l í z k o s t í t u m i l o u d u š i b y c h jen o h r o ž o v a l . I v t o m p ř í p a d ě , k d y b y c h b y l v P r a z e i j e n 24 h o d i n . P í š e m i E l i š k a , ž e ji s t á le h l í d a j í . D o k u d m a j í j i s t o t u , ž e j s e m d a l e k o , n a b ý v á o n a p ř e c e t o lik č a s u , a b y m o h l a p r o m l u v i t s V á m i — a n e r a d b y c h ji z b a v i l t é t o j e d i n é její ú t ě c h y . M n e v P r a z e t o l i k lidí z n á a m e z i n i m i j e t o l i k koupených, i k d y ž odpočítáme detektivy řemeslné. A zde na venkov ě k a ž d ý f a r s k ý p e s je d e t e k t i v e m a d v o k á t a W i e s e n b e r g e r a . A k a ž dý p o š t o v s k ý k ů ň . N e m o h u přijeti d o Prahy, d o k u d v y d á v á m v nebezpečenství svobodu Eliščinu, i t u malou, kterou t a k draze získala. N a p o d z i m 1914 se D e m l p ř e s t o v r a c í d o P r a h y a b r z y se m u p ř e c e j e n p o d a ří o d v é z t si E l i š k u d o J i n o š o v a ; t a si t a m p ř e s t ě h u j e i n á b y t e k . O d j a r a 1 9 1 5 d o p r o s i n c e 1916 n a l é z á m e na D e m l o v ý c h d o p i s e c h B ř e z i n o v i a B í l k o v i i p o d pis n e b o p ř í p i s e k E l i š č i n . J e t o o s u d o v á z k u š e n o s t básníka. „ Z n á m m n o h o tajemství duše tvé a těla t v é h o , a l e č í m v í c e j i c h z n á m a č í m lépe je z n á m , t í m v í c e j s o u m i t a j e m s t v í m , " v y z n á v á s e . 1 0 P o d l e t e x t ů Miriam je t o l á s k a t é m ě ř n e s k u t e č n á , t r a t í c í se v n e k o n e č n é m s n ě n í . „ A t y se u s m í v á š , a v s t a n o u c e , b u d e m e j a k o d v é k v e t o u c í c h lip, b l í z k o s e b e r o s t o u c í c h , j e j i c h ž v ů n i v á n e k v j e d e n o b l a k slév á . . . " 1 1 V Mých přátelích je ř e č k o n c e n t r o v á n a n a m i n i m á l n í p l o c h y . V Miriam se r o z t é k á d o b e z b ř e h é h o v e r b a l i s m u . J a k o m á l o k d o j i n ý D e m l o b v y k l e cítil v á h u a o b s a ž n o s t s l o v . A l e t e n t o k r á t e j e h o ř e č s e l h á v á , s l o v a se z n e v a ž u j í . „ A líce t v é j s o u j a k o d v ě s t r á n ě p o r o s t l é b í l ý m j e t e l e m a m a t e ř í d o u š k o u a p a s o u se n a n i c h o v e č k y . T v ů j n o s í č e k je k a p l i č k o u . . . " 1 2 T o u ž j e p o u h á literatura. D r a m a se z a t í m n a c h v í l i m ě n í v i d y l u . D e m l je z a s m e z i s v ý m i . V J i n o š o v ě je v í t á n : b r a t r J o s e f n a r u k o v a l , j e h o ž e n a m á na s t a r o s t i d ě t i , h o s p o d á ř ství, řeznictví i h o s p o d u a J a k u b o v a p o m o c přichází vhod. Františku Bílkovi o t o m vesele píše: M á m e , j a k v í t e , h o s p o d u , d ě l á m h o s t i n s k é h o , a n e j s e m - l i d e l š í čas v J i n o š o v ě , říkají sedláci: „ A l e b e z vás t a d y b y l o j a k o po v y m ř e n í . " Mají rádi m ů j smích, h r á v á m s nimi mariáš nebo k o m a n d o , říkám j i m , c o je n o v é h o v n o v i n á c h , h r a j í se m n o u r á d i , p r o t o ž e v ž d y c k y p r o h r á m , p o z d r a v u j u se s n i m i na c e s t á c h a v p o l í c h a n e m u s í m ani ř í k a t i : „ P o m á h e j P á n B ů h " , o n i se v ž d y c k y u s m ě j í , j a k o b y c h t a k y byl sedlákem, ale oni přece vědí, ž e nic nedělám...! T a k é s nimi klej ů , t o ť se r o z u m í , m l u v í m e o t e l a t e c h , o h n o j i a t d . v ů b e c o v š e m ,
Jakub
117
Demi co patří k selskému stavu. 1 3
Deml se nyní cítí jen svobodným básníkem. Do Tance smrti vkládá portrét své Elišky od Bílka a svůj vlastní od Slavoboje Tusara; je už bez kleriky a bez kolárku, stejně i na Drtikolově fotografii v přehledu své spisovatelské a hlavně vydavatelské činnosti, Spisy a publikace Jakuba Demla v deceniu ¡904-1914, který vydává r o k u 1915. Pro Floriana je nyní prostě „sběhlým knězem" 1 4 a ještě roku 1922 Florian podtrhuje, že je to „kněz trestný", a je chybou představených, že ho nezavřeli do kláštera. 1 3 „Já nebyl skoro dvě léta v kostele a u ž jsem byl k n ě z e m , " přizná Deml později Pavle Kytlicové.
6 R o k u 1916 vydává Deml památník své lásky, Miriam, v mimořádně skvělé úpravě. Ale brzy všecko bere zlý obrat. V létě roku 1916 je Deml odveden. Církevní úřady ho u ž neuznávají za kněze a Deml má bojovat jako prostý voják. Složí i vojenskou přísahu, jeho případ nicméně zdá se rakousk ý m ú ř a d ů m tak výjimečný, že ho nenechají narukovat. Rodina se však z a t í m zmocní Elišky a dokáže, aby byla zbavena svéprávnosti. V červnu 1917 jí posílá Deml z J i n o š o v a svá První světla — přejmenované vydání sbírky Notantur lumina — s b e z n a d ě j n ý m u ž věnováním: Drahá Eliško, bylas půdou m ý m snům, o z v u k e m mých k r o k ů , z m i z e l ý m tichem země, ztracenou laskavostí světa: ale proč nejsem všemohoucím?! 1 N a d t o se Eliščino chatrné zdraví zhroutí: propukají souchotiny. N a svého J a k u b a nepřestává myslet, ale zprávy o ní dostává Deml jen od zahradníka Wiesenbergerových. Sám zůstává v Jinošově, napíše t a m poslední část Mých přátel a začne vydávat Š l é p ě j e , ony „deníky", v nichž pak bude pokračovat až do roku 1941. D r u h ý svazek je poslední, který vychází ještě za války. Na začátku roku 1918 se Deml dovídá, že Eliška na Žebráku umírá. Život se konkretizoval, a teď se konkretizuje i smrt. „Moje nynější utrpení je bez východiska, je docela nesmyslné a bez mojí viny. Moje utrpení se zbláznilo. Dívám se na ně jako blbec," zapisuje si 30. ledna 1918. 2 „Na lůžku tam leží E. umírající... A já se svým pláčem jako pes vyji na dvorku..., píše Deml měsíc před smrtí Eliščinou, v únoru 1918, ve své opuštěnosti v Jinošově. „Bože můj, co je mi dnes pláten dopis, nejsem-li dárcem života! O k d y b y to bylo možno za cenu mého ž i v o t a ! " 3 Všechna lidská láska je posléze marná, milovanou b y t o s t před smrtí nezachrání. Druhé Š l é p ě j e končí z d r c e n ý m sdělením, že 13. března 1918 Eliška zemřela. 4 N e b y l o t o první Demlovo setkání se smrtí. K d y ž byl ještě hoch, zemřela mu matka; za svých kaplanských let se rozloučil s m l a d ý m přítelem, který sdílel jeho literární zájmy, knězem J o s e f e m Polákem; pak mu zemřela Mat y l k a — smrt dávno očekávaná, která byla pro neduživou dívku jen vysvobo-
118
J indřich
Cbalupecký
zením z beznadějného osudu. Ale tato smrt ted postavila Demla před poslední p o d o b u t a j e m s t v í , k d e se u ž h r o u t í r o z u m , cit, v e š k e r á e x i s t e n c e : není t o u ž jen t a j e m s t v í , je to n e s m y s l n o s t , j e t o šílenství. E x i s t e n c e je a b s u r d n í a člověk b e z m o c n ý . T a j e m s t v í je k č l o v ě k u l h o s t e j n é . D á v á m u š t ě s t í a m i lost s t e j n ě b e z z á s l u h y , j a k o m u dává bez v i n y z o u f a l s t v í a p r o k l e t í . M í s t o b á s n í k a - k n ě z e je tu u ž j e n trpící č l o v ě k . L é t a m í j e j í , ž i v o t p o k r a č u j e , ale J a k u b D e m l se v r a c í z n o v a a z n o v a k té, „ k t e r o u nad Boha m i l o v a l , d o u f a j e , že ji miluji v B o h u " . 5 S e v ř e n ý t v a r básně j i n d y D e m l o v i m á l o v y h o v o v a l , ale n y n í píše b e z ú t ě š né elegie, k t e r é z ů s t a n o u v r c h o l e m j e h o v e r š o v é t v o r b y . V č e r v n u r o k u 1921 je d a t o v á n a báseň „ V z ý v a j í t ě , P r o s e r p i n o . . . " M á č i s t o u i n t o n a c i E r b e n o v y balady. Pod k o s t e l e m p o d l i p a m i v e l i k ý d ů m na p o s c h o d í , veliký d ů m s komnatami, ale v nich jen P r á z d n o c h o d í . Od k o m n a t y ke k o m n a t ě c h o d í p r á z d n o bělolící, u všech dveří p o t k á v á tě, z í r á , c h t ě j i c n ě c o říci. O č i j e h o , černá k o l a , víří h l o u b k o u , svítí nocí, srdce t v é j i m n e o d o l á , z a h y n e v nich b e z p o m o c i ! 6 N á s l e d u j e řada básní dalších: t é h o ž r o k u „ P a n í , n e p l a č " , p ř í š t í h o r o k u „ A l e k d y ž n á h l e s m r t . . . " a „ J e d i n ý m ž i v o t e m " , r o k u 1928 „ S l e p ý c h o d í s v ě t e m " , 1934 „ Š t ě d r ý d e n " se z á v ě r e m p r o s t ý m j a k o lidová píseň: Všemi smrštěmi jít, s tebou, Bože můj, všechny žluče a octy pít! P r o tu j e d i n o u , k d y b y s mi ji dal, d u š i č k u n e v i n n o u , ovečku ztracenou, k d y b y s mi ji dal na v ě k y v r á c e n o u ! 7 D o t o h o t o e l e g i c k é h o c y k l u p a t ř í k o n e č n ě p r ó z a Vražda, poslední velký D e m l ů v s n o v ý t e x t , k t e r ý v z n i k l r o k u 1928 a z n ě h o ž D e m l t a k é vzal t i t u l s o u b o r u Můj očistec, vydaný téhož roku: J s e m asi v očistci, n e b o ť k d y k o l i si p r o m n u oči a z p l n a srdce z a z p í v á m , p ř i b l í ž í se p o k a ž d é m ů j Sen, j a k o had v t r á v ě a u š t k n e m n e . J e o p r a v d u l á s k a h ř í c h e m ? A co j s e m udělal, že je mi z a k á z á n smích? K d y b y c h mu a s p o ň r o z u m ě l , a k d y b y c h věděl, k a m t o všechno p o v e d e ! 8
Jakub
Demi
119
Ale výklad snu je snadný. H l a v n í m i osobami jsou v něm vedle J a k u b a Demla samotného nejmenovaná „veselá, lehká, šťastná" dívka či žena, k t e r á se „velmi podobá císařovně A l ž b ě t ě " , a m u ž „jejž jsem nazval pivovarským (a také by mohl být k o ž e l u h ) , " který vůči ní „mohl si dovolit všechno!" Stejná šifra — „koželužnictví nebo pivovarnictví" — je už v Demlově zápisku z 31. května 1918 a t ý k á se rodiny A l ž b ě t y Wiesenbergerové: její manžel měl v Žebráku továrnu na zpracování kůží a její b r a t r v Kročehlavech u Kladna pivovar (a zabýval se t a k é dějinami alchymie, o nichž publikoval několik knih). Teprve smršť druhé Demlovy lásky ke Kateřině Sporckové ukončila t y t o elegické t e x t y . Ale Bílkova p o d o b i z n a Elišky Wiesenbergerové zůstala na zdi tasovského Demlova b y t u vždy.
7 Neklidná léta Demlova života se roku 1918 schylují ke konci. Ještě za války p o t k á v á Deml náhodou Pavlu Kytlicovou, ženu primáře psychiatrického ústavu ve Šternberku. Deml Kytlicovy navštíví, věnuje jim III. svazek Š l é p ě j í , datovaný v únoru 1919, pobývá u nich, a j a k o předtím v Žebráku, zase vznikají nesnáze. Deml nakonec odvede „křesťanku Pavlu", jak ji oslovuje v dopisech, od jejího muže, nemůže se s ní však zřejmě uchýlit do Jinošova, kde pohoršoval u ž jeho p o b y t s Eliškou Wiesenbergerovou, a tak s pomocí Šaldovou hledá útulek na Slovensku. Udělají ho správcem zámeckých sbírek v Topolčiankách, ale tam je přijat nepřátelsky: přistěhovává se i s Pavlou Kytlicovou a slovenští katolíci se domnívají, že jim z Cech poslali nějakého ženatého kněze-odpadlíka. Deml nechápe či nechce chápat, domnívá se, že j d e o organizovanou perzekuci a útočí v novinách na arcibiskupa Skrbenského, biskupa Kleina a Pátera H l i n k u , že „otravují nám samo zřídlo duchovního a tím všeho života v národě". 1 Brzo se však i s Pavlou Kytlicovou raději odstěhují do Č e c h a naposled, r o k u 1921, do T a s o v a ; Deml si tam postaví t o h o roku d ů m a zůstane v něm po všechna další léta. „Udělá mi p o ř á d e k , " píše Deml o Pavle Kytlicové roku 1921 Josefu Florianovi 2 a nemýlí se. Pavla Kytlicová je o čtyři roky starší a t a k é katolička; svůj vztah k Demlovi stylizuje do p o d o b y lásky „ m a m i č k y " a „dítěte". T é chvíle mělo pro Demla největší význam vyhlášení československé samostatnosti. Skládal v ní nesmírné naděje; u ž v květnu 1917 podepsal a v Šlépějích pak otiskl proslulý spisovatelský manifest; v listopadu 1918 píše z J i nošova Pavle Kytlicové, že k d y ž se dověděl o vyhlášení samostatnosti, „klekl jsem a slzy mi vstoupily do očí, neboť t o t o jsem si pomyslil a v duchu říkal: Bože, obklič nás hranicemi velikosti své!" 3 J i n é adresátce sděluje, jak zdráv se od t o h o dne cítí: „ t u t o neděli jsem z radosti tančil, sestra mne ráno napomínala, že prý jsem vyváděl hlouposti". 4 Vřelost vzájemné korespondence Demla a Šaldy působí dost strojeně, ale tato pasáž v Demlově dopise z 31. října 1918 je docela bezprostřední: C o jsem se namučil v sobě pro otce, pro bratry, p r o sestry, pro Březinu, pro sochaře Bílka, pro Vás, pro Elišku Wiesenbergerovou, pro tu, jíž jsem psal Domů, pro tisíce lidí a duší, i pro okresní hejt-
120
J indřich
Cbalupecký
many, pro faráře, p r o d ě k a n y , pro b i s k u p y , pro ženy, pro děti, pro muže, pro zvířata, pro papeže, pro Krista, pro p i t o m c e , pro darebáky, p r o u b o h é opilce a jiné zoufalce, pro své hříchy — a teprve letos t o m u v š e m u r o z u m í m : všechna ta m u k a b y l a z otroctví mého a z o t r o c t v í celého národa! N e m o h l a nemohl jsem p o r o z u m ě t i svému šílenému utrpení a stále jsem se sebe ptal: J a k jest m o ž n o a čím se t o stalo, že n i k a m nepříslušíš, že nikdo se n e m ů ž e d o t k n o u t tebe a n i k o h o že se nemůžeš d o t k n o u t ty? A najednou: necítím se a nejsem cizincem! N á r o d sám přišel a řekl mi: M l u v a všecko učiníme, neboť t y s n i k d y neotročil a m y tě poznáváme, tys trpěl s námi a za nás, ale ani ty, ani my jsme t o m u nerozuměli, my většinou jsme o t o m ani nevěděli: ale jsi nám p o d o b e n , neboj se, jsme a víme to.5 O p a k u j e t o ještě po deseti letech v Šlépějích, k d y ž se loučí se svými iluzemi. „Cítil jsem se z národa jaksi vyloučen, ode všech v y d ě d ě n , živ jsa na svou pěst. Žít na svou pěst je t ě ž k o . A najednou jsem byl m e z i bratry. (...) Přestal jsem b ý t p s a n c e m . . . 6 Ale teď tedy se mu zdá, že u ž nemá b ý t s a m o t á ř s k ý m básníkem, bude patřit k v e l k é m u n á r o d n í m u b r a t r s t v í . V í t á svými verši legionáře, slouží mši za M a s a r y k a a píše na něj báseň; v T a s o v ě vstoupí do Sokola, vydá dvě sokolské k n í ž k y , Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924), r o k u 1928 ho t a m zvolí S o k o l o v é m í s t o s t a r o s t o u . Deml sice p o s m r t i Elišky W i e s e n b e r g e r o v é uspořádal roku 1918 své v z t a h y k církvi, ale teď se chce d o m n í v a t , že je především Sokol, j a k o S o k o l se p r ý narodil a t e p r v e j a k o S o k o l byl vysvěcen na kněze. O č e k á v á , že n o v ý stát bude novou církví, k d e lidé b u d o u společně věřit, modlit se, pracovat a t r p ě t . 8 V t é t o církvi ovšem n e b u d e ani místa pro celibát, „odpůrci k n ě ž s k é h o manželství bývají obyčejně zpátečníci, feudálové, monarchisti, „otroci" z v y k ů orientálních, d e s p o t i c k ý c h , b a r b a r s k ý c h , dle kterých žena je b y t o s t n e č i s t á . " 9 T a d y zřejmě v z p o m í n a l r o d i n y nešťastné Elišky. V jeho nadšení mu splývá T y r š s Březinou, češství s poezií, je „daleko od Ř í m a , daleko od M a r x e , Stirnera i N i e t z s c h e h o , neboť j s m e Slovani... 1 0 J a k se mění D e m l ů v život, m ě n í se i j e h o psaní. O d s k l o n k u předválečných let u ž u s t u p u j e z jeho psaní snový živel. D e m l se p o t ř e b u j e vrátit z nebezpečného světa snu do bezpečnější s k u t e č n o s t i . O d r o k u 1902 a vlastně od v s t u p u do semináře r o k u 1898 neměl d o m o v a ; vystřídal nespočetně adres po M o r a v ě i p o Praze; k d y ž se naposled dostal r o k u 1921 ještě na Slovensko, nedovedl se u ž v y r o v n a t s c i z o t o u lidí i země. Pořád se m u vrací na mysl jeho r o d n ý kraj. N e ti slovenští „čápi, k u k u ř i c e , konopí, fazole a b a h n o " , ale léto doma: J á miluji vedro, člověče, já miluji vedro, naše balvany k d y ž pukají žárem a d o t o h o se mísí řinčení k o n í č k ů , ž l u t ě m i v z d y c h á svízel, hořce se p o t í borovice a syslové opojení ú r o d o u procházejí se p o m e z í c h , k d e se připaluje m a t e ř í d o u š k a a v ý s k á divizna, p r o t o ž e v té kožešině jí není h o r k o — oh, příteli, d ř í m a v é vrkání lesních holubů tam nahoře, t a m dole, t a m vlevo — já jím, piju a já bych kousal t o naše červnové slunce! V r a ž d í slabost a živí sílu, ve výši je tam u nás
Jakub
Demi
121
a n e p o s k v r ň u j e se. T a d y se p l o u ž í nad z e m í a b a h n i t é je o k o jeho... 1 1 T o je ž i v ý a p ř á t e l s k ý svět, kde si je člověk jist svou t o t o ž n o s t í : není tam ú z k o s t i a nebezpečí, nečíhá t a m z k á z a a z a t r a c e n í . O d t u d vzešli Moji přátelé. N á v r a t d o T a s o v a b u d e n á v r a t e m z n e s r o z u m i t e l n o s t i světa d o pevnosti d o m o v a , z l a b y r i n t u c i z o t y do ráje d ě t s t v í . Počínaje k n i h a m i z p o l o v i n y d v a c á t ý c h let — Česnemy Tepnouy Mohylou, Hlas mluví k slovu — v t é k á do D e m l o v a díla z á p l a v a s k u t e č n o s t i . T a d y v T a s o v ě není nic n e d ů l e ž i t é h o , u d á l o s t i , v z p o m í n k y , věci, k u s y p ř í r o d y jsou neseny t í m ž e v e l k ý m p r o u d e m , s k u t e č n o s t je n e p ř e s t á v a j í c í m dějem života, kde se n e r o z e z n á v á velké a malé, k d e záleží stejně na v š e m . R o z l i š o v á ní — d ů l e ž i t é h o a n e d ů l e ž i t é h o , v ý z n a m n é h o a b e z v ý z n a m n é h o — je t e p r v e d r u h o t n ý m dílem n a š e h o r o z u m u ; ale j a k o je t o m u ve vidění d í t ě t e a ve zjevení snu, p ů v o d n ě p l a t í v š e c h n o stejně. N a čem tu záleží, je naše neustálá příležitost ke s v ě t u , ať je j a k ý k o l i , ať z něho m ů ž e m e mít p r o s p ě c h či nic. V š e c h n o je „Boží u d á l o s t í " , 1 2 všechno, co jest, p o t v r z u j e , že j s m e , že veškeré b y t í světa z a r u č u j e naše b y t í v l a s t n í . N e j d e u ž o věci, ale o n e s m í r n ý p r o u d nedílné s k u t e č n o s t i , k t e r á je nedílně ž i v o t e m . K d o nemiloval, neví, že láska jest v j e d i n é v t e ř i n ě času, j a k o blesk, a v j e d n o m a t o m u k t e r é k o l i věci. J e n o m ona miluje ž i v o t , jest v ní u s t a v i č n é p ř e s k u p o v á n í , u s t a v i č n ý děj, v n i t ř n í průvan a p r o u d ě n í věcí a světla. P ř í t o m n o s t z t r a t i l a paměť, aby žila, letí, a ti, k t e ř í ji p o r o z u m ě j í , n e z a s t a v u j í se nad jejími šlépějemi a u jejích věcí, n ý b r ž letí z a ní, vedle ní a s ní. 1 3 J a k d a l e k o j s m e t u od b e z v ě t ř í r a n ý c h D e m l o v ý c h snových t e x t ů ! D e m l se zahlcuje s k u t e č n o s t í , j e jí t o l i k , že u ž ji stačí jen z a p i s o v a t , v y p o č í t á v á názvy polních t r a t í , j m é n a , k t e r á dávají u nich k r a v á m , z b o ž í , k t e r é se p r o d á v a lo v o t c o v s k é m k r á m ě , opisuje z p o m n í k u j m é n a padlých ve světové válce a chápe se t o h o v š e h o s t a k o v o u slovesnou n á r u ž i v o s t í , že to činí n a p í n a v ý m příběhem. N e s t a č í m u už, co vidí, v y p t á v á se, s e s t u p u j e do h l o u b i p o d navrstvený čas d o a r c h e o l o g i e svého života, svého kraje, svého r o d u . V p r o u du Času se ztrácí, je věčnou p ř í t o m n o s t í , je věčností. P r o u d s k u t e č n o s t i j e b e z p r o s t ř e d n ě p r o u d e m řeči. Ž i v o t a t e x t j e d n o jsou, a j a k o dříve D e m l psal r e c i t a t i v y snu, t e d j e h o p r ó z a je r e c i t a t i v e m bdění. Ř e č se stává h e u r i s t i c k ý m n á s t r o j e m . „ J e s t pravda j a k o z v ě ř a d l u ž n o ji loviti v h o u š t i n á c h s o u v ě t í a v b r á z d á c h slova, n ě k d y j a k o lišku v d o u p a t e c h p r o t i ř e č n o s t i a s m í c h u j e z e v č í k y d ů v t i p u a k o u ř e m p o k o r y , jindy za t e p l é h o v e č e r n í h o s o u m r a k u j i n o t a j ů , " je t o nesmyslná pravda m i m o logiku a všechen řád. 1 4 T a k v z n i k a j í u D e m l a t e x t y z m a t e n é j a k o život sám, a strhávají do sebe a nesou v sobě vše a c o k o l i . U ž jeho „ d e n í k o v é " k n i h y před v á l k o u b y l y t a k t o k o m p o n o v á n y . Později v y t v á ř í D e m l t a k o v ý m z p ů sobem jakési slovesné k o l á ž e : T a t ů ň — n e b y l a to láska k rodině? A m ů ž e b ý t láska bez Boha? M ů j d ů m v T a s o v ě (v Bosně) v y s t a v ě n 1922 na p o z e m k u č. k a t . 1135/9 a 1147/2 z a p s . ve vl. č. 690 p o z e m . k n . obce T a s o v a .
¡22
J indřich
Cbalupecký
B r a t r u Drahošovi d o „ Č í t a n k y " : Č í m vznešenější cos, t í m obecněší všem: t o na Bohu lze zřít, t a k t o m u se sluncem. ( A n g e l u s Silesius) 1 5 Posléze řeč strhává všecko ve svůj p r o u d . T e n t o t e x t je z Česna
(1924):
N e n í pravda, že j s e m se učil ř e z n í k e m , p o d í v e j t e se na mé ruce, dovolte, pane, t y t o h o d i n y j d o u docela přesně, co na t o m , že pes štěk á na měsíc? Pes je t a k é t v o r Boží, postilión kradl, vítr skučí, N á rodní s h r o m á ž d ě n í zasedá, sedlák hnojí p ů d u , cikán m r z n e , jinoch klečí v y z n á v a j e lásku, t y t o b o t y u ž dávno nejsou v m ó d ě , konfese, prohibice, n e v ě s t k a , S u e z , terceto, h i m l , sakra, t i c h o ! 1 6 T a k o v é pasáže n a l é z á m e p a k r o z t r o u š e n ě v m n o h a D e m l o v ý c h t e x t e c h . T a to je v posledních, X X V I . Š l é p ě j í c h (1941): A ta z a t r a c e n á f e n a štěkala j e n o m a n g l i c k y a t o j e š t ě v d i a l e k t u o x f o r d s k é m . T e ď se p r ý otočila o tolik s t u p ň ů od G r e e n w i c h e , že se t o m u smějí i v Port S a i d u — z t r a t i l a j s e m gajdu, gajdu, gajdu, k d e p a k já ji najdu, najdu, najdu? H o l k a , v pr... A n o , t a k správně říká jeden z n a m e n i t ý sice, ale d o s u d m á l o o c e n ě n ý farář! „To zas prrr!" A při t o m v y z d v i h n e , docela správně, u k a z o v á č e k , zamele jím n a p r a v o i nalevo docela volně a líbezně j a k o m ů j pes, odpusťte, f o x t e r i e r , z v a n ý V o s t u d a , prosím, docela b e n e v o l e n t n ě a k l i d n ě — jsme v m í r u , chceš n e b o nechceš? T í m se nic nerozřeší, chci to, co jest, neb j s e m p r o s k u t e č n o s t — a on ta psí svině ani neštěká, jen mele ocasem, a já v í m : J a c o b u s T i n t o r e t u s , Pictor V e n e z i a n u s . Č i Venecianus? Že by na j e d n é hlásce náhle t o l i k záleželo? 1 7 Život se přelévá v psaní, bez ú m y s l u , bez k o n t r o l y , b e z o d p o v ě d n o s t i , beze studu, nevinný, hříšný, m i l o s t n ý , m a l i c h e r n ý , o s u d n ý . „ B y d l í m v paláci křišťálovém, všechny jeho s t ě n y jsou p r ů h l e d n é , ani při nejlepší vůli m n ě se zde neodpustí nic, p o n ě v a d ž je v š e c h n o v i d ě t . " 1 8 S t y l i z a c e , o p a t r n o s t i , p ó z y jsou u ž d á v n o pryč. N e j v ě t š í D e m l o v a p r ó z a Zapomenuté světlo, t o je j e d i n ý p r o u d řeči, k t e r ý p o t á p í , vynáší, převrací, r o z b í j í a unáší vše, co m u přijde do cesty — u d á l o s t i posledních dní, sny, v z p o m í n k y na m i n u v š í l á s k y i na r o z h o v o ry s Březinou, č l á n k y z novin, a n e k d o t i c k é p ř í b ě h y , b i b l i c k é exegeze, nadávk y , p á t é přes deváté a vše v j e d n o m — j a k o je t o m u v životě. Život sám je a u t o m a t i c k ý t e x t a básník se p s a n í m z a c h r a ň u j e z chaosu, dává melodií, inkantací, slovem, s y n t a x í tvar, k d e u ž t v a r u v ů b e c není. Píše, j a k o žije, a žije, j a k o píše. J e t o ú p l n é a b e z v ý h r a d n é oddání o s u d u básníka, b e z o h l e d u na cokoli, co je snad dobré a u ž i t e č n é a p o t ř e b n é a žádoucí, bez o h l e d u na slávu a pohoršení.
8 R o k u 1928 se v D e m l o v i v z b o u z í n o v ý neklid. „ Č l o v ě k n ě k d y ani za celý život, ba ani za v ě č n o u spásu, se nesmíří se s v ý m o s u d e m , " přiznává si v X . Šlépějích. 1 Idyla d v a c á t ý c h let končí. D e m l píše a v y d á v á v U m ě l e c k é besedě
Jakub
Demi 125
Dílo Felixe Jěneweina\ knihu věnuje T . G. M a s a r y k o v i k desátému výročí republiky, ale je t o zároveň kniha hořká a strachující se o b u d o u c n o s t . T é h o ž roku Demi v y s t u p u j e ze Sokola; sokolství se nesnáší s jeho o ž i v e n ý m katolictvím a nadto s o k o l s t v o „přijímá do své organizace i Ž i d y " bez ohledu na to, ž e přece nejsou S l o v a n y . 2 N a jaře 1929 umírá Březina, k t e r ý býval poslední léta D e m l o v ý m p r a v i d e l n ý m hostem, tři r o k y po něm zemře i Pavla Kytlicová. D ů m osiří a Demi se zase vydává na svou neklidnou pouť světem. V létě 1931 se ocitl v Kuksu na k n ě ž s k ý c h exerciciích. Příštího roku tiskne k n í ž k u náboženských t r a k t á t ů Katolický sen, a tam se v k a z a t e l s k é m textu najednou m i m o souvislost objeví věta: „Kuks je příval, K u k s je d銝, K u k s je ustavičná rosa v žáru t o u h y , K u k s je má útěcha, má idea, naděje, m ů j symbol, mé tajemství a má bolest." Neboť Kuks z n a m e n á pro Demla novou lásku, snad stejně o s u d n o u , j a k o byla kdysi láska k M i r i a m . Seznámil se tam se s t a ř i č k ý m n ě m e c k ý m hrabětem S w e e r t s - S p o r c k e m , z c h u d l ý m u ž p o t o m kem slavné rodiny S p o r c k ů , a zejména s jeho dcerou, Katharinou H a r t w i g , rozvedenou u ž m a t k o u dvanáctiletého syna; má snad b ý t jakýmsi jeho vychovatelem. S t a r ý hrabě u m í r á , Demi zůstává v K u k s u . 3 „Paní Kateřině hraběnce Sweerts-Sporckové," čte se s d a t e m 30. září 1932 v čele souboru Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi, k t e r ý Demi v y d á v á rovněž ještě roku 1932; příští rok do protějšku t é t o k n i h y , Listy Jakuba Demla Březinovi, přidává stejně nelogicky německou báseň „Poslední dny trpaslíka El Bobo de C o r i a " („Die letzten T a g e des Zwerges El Bobo de C o r i a " ) — naivní verše o ž e b r á k u , který po léta sedá na schodech u kostela a nabízí své srdce, až přijde „ k n ě ž n a " a konečně si je vezme. Přibližně v téže době vydává č e s k y a paralelně německy sešit Památný den v Kuksu, Ein denkwürdiger Tag in Kuksy devotní pocRodičů tu rodině Sporcků. V březnu 1933 vydává Demi n ě m e c k ý ú r y v e k z a dětí Pavly Kytlicové (Die Puppe) s úvodem Katheriny von S w e e r t s und Sporck; jako překladatel je uveden Peter H a r t w i g , tedy její syn. 4 Příštího roku přikládá p o d o b i z n y hrabat S p o r c k ů do X X . Š l é p ě j í , pojímá citovanou báseň ještě s několika dalšími do n ě m e c k é h o sešitu Solitudo a vydává snový text, kde v y s t u p u j e žena mluvící německy a špatně česky a k t e r ý nadepíše Princezna. Ale nová Demlova láska rychle z t r o s k o t á v á . Kateřina Sporcková Princeznu Demlovi rozezleně vrátí, že je „ n e t a k t n í " , stejně mu vrátí Solitudo, tentokráte beze slova a rozchází se s ním docela: „není mou povinností, abych se starala o vaše zdraví a vaše blaho. N a š e mínění a názory se v podstatě rozcházejí, t a k ž e nemohu pro vás nic u č i n i t . " 3 Demi ztrácí půdu pod nohama. Bloudí Prahou, D u b r o v n í k e m , Karlovými Vary, N ě m e c k e m . V létě v Karlových Varech napíše cyklus šestnácti německých básní Das Lied eines Wahnsinnig gewordenen Soldaten (Píseň vojína šílence), po návratu do Tasova vrhne na papír text Zapomenuté světlo. S r u k o p i s e m ledva d o p s a n ý m spěchá do tiskárny v M o r a v s k ý c h Budějovicích, mají t a m náhodou volno a o Dušičkách t é h o ž roku 1934 k n í ž k a vyjde. J e š t ě ji pošle hraběnce Sporckové. O d p o v ě d je nelítostná. „ J s t e horší než všichni ti, které ve svých knihách napadáte. Bylo by v pořádku, k d y b y s t e vůbec nebyl k n ě z e m . " A Demi odpovídá: „Dala jste mi příliš drahý a příliš v e l k ý dar, mou smrt. Děkuji V á m . Kromě Vás žádný jiný člověk mi nedal tak velký a tak t ě ž k ý dar. J e n o m V y ! " 5 a Kateřina Spor-
124
J indřich
Cbalupecký
cková se neprovinila j e n o m na D e m l o v i ; p r o v i n i l a se na v š e m životě, zradila všechny lidi. Dala p ř e d n o s t světské konvenci p ř e d t a j e m s t v í m . „Zázrak jsem chtěl a nikoli T v é tělo, r o z u m í š ? Z á z r a k a nikoli lásku. Z á z r a k a mlčení. R o zumíš? A T y ještě m l u v í š , " křičí na ni J a k u b D e m l . „Bůh od T e b e t a k o v é h o jednání nezasluhuje, p o n ě v a d ž On stvořil T e b e a ne T y jeho. K d y ž jsi o d m í t la lásku j e d n o h o , zavrhla jsi tisíc dětí, k t e r é se skrze T e b e měly z r o d i t i , ba celé lidské p o k o l e n í , ale co h o r š í h o : zřekla ses t í m v e š k e r é h o svého p ř í b u z e n stva, všech svých p ř á t e l a d o b r o d i n c ů , ba i své vlastní m a t k y . T y m i l o v a n á Proklatá."6 Křesťanství v y s o k o v y z d v i h u j e lásku, ale d ů s l e d n ě o d m í t á to, co n a z ý v á concupiscentia, tělesnou ž á d o s t i v o s t . D e m l n e r o z e z n á v á tělesné a d u c h o v n í ; láska je ve světě a b e z těla není ani lásky. P r o t o nechápal k n ě ž s k ý celibát. N e dbal ho už ve svých k a p l a n s k ý c h letech, nijak se t í m netajil a často se ke kritice celibátnictví ve svých spisech vracel. „ N e m r a v n é je všechno, co je proti přírodě (...), p r o t i z á k o n ů m přirozeným, k t e r é d o všech b y t o s t í T v ů r c e dal a j i m t e d y je i podrobil," p o d t r h u j e v Š l é p ě j í c h III. 7 V i d ě l v celibátnictví o p o vržení s t v o ř e n í m , n e ú c t u k B o ž í m u dílu. Není-li láska v t o m t o h m o t n é m a t ě l e s n é m světě, není jí n i k d e . N e n a l é záme-li stop R á j e zde ve světě, není R á j ani nikde m i m o svět; nevládne-li Bůh t í m t o světem, j a k ý je, není ho ani m i m o t e n t o svět. M ů ž e - l i D e m l psát o „spanilé s m r t i " , je t o p r o t o , že s m r t není m u h r a d b o u mezi „ t í m t o s v ě t e m " a „světem o n í m " ; v b á s n i c k é m vidění j a k o v lásce svět z p r ů z r a č ň u je, „onen svět" v p l ý v á d o „světa t o h o t o " , s p l ý v á s ním. D e m l o v a z b o ž n o s t je e x t a t i c k á : J e p o t ř e b a l i t u r g i e . . . M š e svatá je k o n e č n á , je nejuzrálejší, je nejdokonalejší f o r m a tance... T a n č i t k s m r t i . . . U t a n č i t se... N e s t o u p a t p l n o u n o h o u na z e m i , n ý b r ž z e m ě se jen sotva d o t ý k a t , vznášet se, vznést se, k o n e č n ě se docela v z n é s t , cítit jen h ř e b y , hlad a žízeň a říci: O t č e , o d p u s ť jim, neboť nevědí co činí... 8 J a k o láska je d u c h o v n í m činem, tak je m o d l i t b a činem t ě l e s n ý m . V společné modlitbě naše vlastní t ě l o i t ě l o vedle nás j a k v ohni k o v se rozehřívají, pot o m p l a n o u , p o t o m svítí a člověk trne, c o všechno je v té m o d l i t b ě , jaká síla, j a k á p o m o c , j a k á milost, j a k é zjevení. J e d i n ě t a k t o a t a d y možno vyznávat lásku.9 Křesťané věří v z m r t v ý c h v s t á n í , a t o ve z m r t v ý c h v s t á n í celého člověka, j e h o duše i jeho těla. D e m l si jistě n e m o h l p ř e d s t a v i t , že b y t a t o těla m o h l a b ý t v z k ř í š e n a a oslavena b e z svých p o h l a v í . T ě l e s n á p ř í t o m n o s t světa je i m o t i v e m v e l k é h o n á ř k u , j í m ž je Zapomenuté světlo. M u s í m vědět, v i d ě t a slyšet a t a k é v l a s t n í m a r u k a m a a v l a s t n í m srdcem a vlastní k r v í a duší z k u s i t , co t o je píseň m a r i á n s k á , P o z d v i h o vání, růženec, Boží tělo, pouť, co t o je setí, c o A l l e l u j a , c o letní b o u ř e s p ř í v a l e m , co k r u p o b i t í , co noční p o ž á r celé vesnice, co j s o u
Jakub
Demi
125
žně, co příchod a odlet vlaštovek, co píseň skřivana, co v železech smrt tchoře — ó Bože, ó Bože: k o m u my svou lásku můžeme dát? 1 0 Nemá-li člověk kam dát v t o m t o světě svou lásku, je odsouzen k smrti, je u ž mrtev. Pro takového člověka u ž není spásy. Zůstává mu svět, který je opuštěn Bohem; svět, který nemá cenu. Svět proklatý, jako Demlova milovaná je Proklatá: nedovede milovat. V chladných zářijových nocích, pod v y s o k ý m hvězdným nebem, bloudí J a k u b Deml po spícím Tasově; na o b z o r u vidí zář nočního požáru; zastavuje se u umírající čtyřicetileté selky, která blouzní a chrlí černou krev a které maže prsa sádlem; psi na něj štěkají, trýzní ho jízlivé dopisy, nepravdivé kritiky; hospoda se zavírá a jeho dům je p u s t ý . V zoufalství se divoce rouhá všemu, i lásce samotné. Přišel Karel Veselý, pokladník Živnostenské banky v Karlových Varech, ze všech lidí světa mně nejmilejší člověk, poněvadž miluje Dalmácii a moře jako já a poněvadž miluje svou dceru M a r y o n , moji budoucí milenku, až b u d u v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati t a t o dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický k n ě z a p r o k l e t ý člověk. 1 1 T o je jedna z těch pasáží, k t e r é t e h d y cenzor zabavil a které musel Deml v knížce důkladně začernit. Nářek milence a nářek básníka. J e „proklet českým i n ě m e c k ý m národem" 1 2 — proklet tou, kterou miluje, i těmi, p r o které píše. T o je smysl symbolu „zapomenutého světla". Deml je sám ve velkém domě a ráno, k d y ž procitne, vidí, že nechal svítit ž á r o v k u na schodišti. „Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout." 1 3 Světlo poezie svítí do prázdna; básník obětuje svůj život marně. N a dně svého neštěstí naposled klne Stvořiteli. Neboť je-li Bůh všemohoucí a bere-li ze světa lásku, sám zrazuje svět, k t e r ý stvořil. T o je závěr cyklu Písně vojína šílence: A proč jsi mne stvořil t a k prostého, že jsem věřil v lásku? Své vlastní slovo odvoláváš, sebe sama jsi o k l a m a l , sebe sama oloupil. Myslel jsem dosud, že T v é království je povzneseno nad všechny noci a nazývá se světlo. T a t o víra byla mou nadějí a slávou, teay u zv není./ 14 A Bůh m u odpovídá smíchem. Deml se dovedl mnoho smát a m n o h o k r á t se nad smíchem zamýšlel. J e „smích j a k o výraz svaté radosti, nebo triviality,
126
Jindřich
Chalupecký
nebo p o h r d á n í , h n ě v u , ďábelský smích, smích z h ý r a l c e , smích b l á z n a . " 1 5 J e v ý r a z e m i r a c i o n a l i t y e x i s t e n c e ; je v ý r a z e m v í t ě z s t v í nad ď á b l o v ý m racional i s m e m ; je t a k é smích I z á k ů v , j e m u ž m í ř í o b ě t n í n ů ž na h r d l o ; 1 6 je s k r y t ý s m í c h , k t e r ý s t í n e m se t á h n e za k a ž d o u b y t o s t í , až n a j e d n o u ji u c h v á t í a u r o u h á a v y h o s t í a zláme.17 je smích s v r c h o v a n é s v o b o d y , k t e r ý je z á r o v e ň s m í c h e m p o s l e d n í h o z o u f a l ství, p r o t o ž e t a t o s v o b o d a n e c h á v á člověka o p u š t ě n é h o a b l o u d í c í h o b e z pomoci. P ě j m e h y m n u ze slov, j e ž z n a č í S m r t ve v š e c h j a z y c í c h z e m ě ! J s m e n e u v ě z n i t e l n i ! A náš s m í c h t á h n e nad k r a j s k ý m i s o u d y , nad p o r o t a mi, nad r e d a k c e m i , n a d o b e c n ý m i , s t ř e d n í m i i v y š š í m i Školami, nad s t a r o b n í m i pojišťovnami, nad k o n s i s t o ř e m i a d ě k a n s k ý m i ú ř a d y , nad P i e t a m i , C h a r i t a m i , S o k o l y , O r l y , i n a d d o m y e x e r c i č n í m i a H o s p o d á ř s k ý m i d r u ž s t v y , nad S e k r e t a r i á t y , n a d E l e k t r á r n a m i , nad kontribučenskými Fondy, Obecními Domy i Hypotečními bankami, nad H u s o v ý m i s b o r y , R a b i n á t y , p a s t o u š k a m i , nevěstinci, a l u m n á t y , h ř b i t o v y a j a t k a m i j a k o z r á d n á noc, j a k o v ů n ě z a p ř e n á ze dne, j a k o m o d l i t b a p ř e d k ů v , k t e ř í t e p r v e teď dostali se k slovu, a jak o smích A h a s v e r ů v . 1 8 Smích m ů ž e být „jakýmsi trvalým šílenstvím nebo též jakýmsi blouzněním a t ř e š t ě n í m " , do k t e r é h o je sražen k n í ž e S t e r n e n h o c h L a d i s l a v a K l í m y ; 1 9 je naposled s m í c h e m a b s u r d i t y všeho. „ N e j v y š š í m d ů k a z e m e x i s t e n c e B o ž í " jsou v Zapomenutém světle „ H R O M Y S M Í C H U " : N e m i n e d n e , a b y c h n e b y l p o d psa p o n í ž e n — c o ž b y n e b y l o t a k zlé, ba m o h l o by č l o v ě k a i v z d ě l á v a t , očišťovat a p o v z n á š e t , ale p ř i j d o u -li h o d i n y , k d y č l o v ě k a z r a d í a z a p ř e i to, č e m u o b ě t o v a l a zaslíbil všechnu svou krev, k a ž d o u m y š l e n k u a n e j t a j n ě j š í naději, a sám B ů h se č l o v ě k a n e z a s t a n e a s p u s t í v š e c h n y p e d á l y a r e j s t ř í k y smíchu}20 Svět není t a j e m n ý , svět je n e s m y s l n ý . D e m l ů v Bůh u ž n e n í s l i t o v n ý Spasitel, n ý b r ž zlý a n e l í t o s t n ý S t v o ř i t e l g n o s t i k ů . R o m a n J a k o b s o n měl p r a v du, k d y ž napsal o Zapomenutém světle, že je t o „vedle T k a d l e č k a a díla Boženy N ě m c o v é n e j t r a g i č t ě j š í česká k n i h a " . 2 1
9 R o k u 1935 d o s t a n e D e m l z Č e s k ý c h B u d ě j o v i c dopis o k t á v á n k y M a r i e J u n o v é ; přečetla j e d n u j e h o k n i h u a lituje, ž e n e m á jiné. D e m l r o d i n u J u n o vu z n á : j s o u spřáteleni s r o d i n o u g r a f i k a M a r k a a v době, k d y se D e m l v Praze s M a r k o v ý m i m n o h o s t ý k a l , bydleli s nimi d o k o n c e v j e d n o m d o m ě . M a rie byla t e h d y dítě. D e m l sbalí s o u b o r svých k n i h a p ř i v e z e je M a r i i J u n o v é d a r e m . S t ě ž u j e si jí, j a k by p o t ř e b o v a l p o m o c při své v y d a v a t e l s k é práci, a od b ř e z n a do června t o h o r o k u ji z a h r n u j e d l o u h ý m i d o p i s y — hned je tak é v y d á , jak t o učinil k d y s i s částečně snad s t y l i z o v a n ý m i či f i k t i v n í m i d o p i sy E l i š k y W i e s e n b e r g e r o v é . T o byla t e h d y k n í ž k a Miriam, teď t o b u d e Jugo
Jakub D e m i
127
(1936). V Demlovi zase roste naděje na štěstí. Nezáleží na rozdílu věku, dvě nekonečna se setkávají: „00+00=2 00+18 + 57," píše do jednoho z těch dopisů. 2 Neboť Marii J u n o v é je osmnáct a J a k u b u Demlovi sedmapadesát. Po m a t u ritě v létě 1935 Marie J u n o v á — napříště Marie Rosa J u n o v á Či prostě slečna Rosa — přijede do Tasova. V z d á se dalšího studia a stane se následovnicí Pavly Kytlicové. Ona n y n í mu povede dům. Bude mu pomáhat v jeho vydavatelské činnosti a propůjčí jí, jako předtím Pavla Kytlicová, své jméno. Bude mu t a k é ministrovat při nedělních mších v jeho domácí kapli. Zůstane u Demla čtyřiadvacet let. O d s t ě h u j e se od něho teprve jeden a půl roku před jeho smrtí, provdána teď za Demlova obdivovatele, T i m o t h e a Vodičku. C e l ý Demlův život je zbrázděn ženami. První údobí jeho díla — údobí Hradu smrti a Tance smrti — se uzavřelo setkáním s Eliškou Wiesenbergerovou. Druhé — údobí Miriam — skončilo její smrtí. T ř e t í — údobí knihy Hlas mluví k slovu a ostatních současných — patřilo Pavle Kytlicové. Č t v r té — údobí Zapomenutého světla — bylo p o z n a m e n á n o Kateřinou Sporckovou. Páté bude ve znamení R o s y J u n o v é . J e tu však t e n t o k r á t rozmezí ještě důležitější: smrt O t o k a r a Březiny roku 1929. V první knize, kterou vydá Deml po jeho smrti, ještě téhož roku 1929, v XIII. svazku Š l é p ě j í , zaútočí na prezidenta Masaryka; kniha propadne konfiskaci a Deml je hnán před soud. Masaryk však řízení ze své moci zastaví. Příští rok vydá Deml silný svazek, nazvaný Mé svědectví o Otokaru Březinovi. V z b u d í vzrušení, rozhořčení, zděšení. T o že je Březina? Nikoli symbolistický mudřec, za n í m ž tak m n o z í putovali do Jaroměřic, n ý b r ž provinciální arcikonzervativec a především zuřivý antisemita. J e to pravda? Deml jistě zkresloval, j a k o zkresluje každý svědek, ale rozhodně si nevymýšlel a nelhal. Dělal si po svých častých rozhovorech s Březinou za čerstva p o z n á m k y (v poslední době Březina pobýval k a ž d ý m rokem obvykle dva měsíce v létě u Demla v T a s o v ě ) a kniha není než jejich neuspořádaným opisem. Dokonce se zdá, že při sestavování Svědectví si Deml kladl ještě rezervu. T u t o scénu čteme teprve roku 1940 v X X V . Šlépějích, její realismus zdá se však dosti přesvědčivý: Při jisté příležitosti a mezi č t y ř m a očima řekl mi O t o k a r Březina: „Židovstvo je h m y z ! " a při těchto slovech zkřivil obličej, štítivě pohlédl stranou, jako by Žida na blízku měl, otřásl se hnusem a rukou udělal pohyb, jako by s rukávu setřepával veš. 3 Březina předvádí pro Demla celý repertoár triviálního antisemitismu. Neušetřuje ani Weinera a G u t f r e u n d a , 4 „rituální židovská vražda je d o k á z a n ý m f a k t e m " , 5 Židi jsou připraveni zotročit celý svět. „Mezi námi a Židy je propast, která se nedá ničím překlenout, ani l á s k o u ! " 7 Deml své z á z n a m y obvykle nedatuje; p o k u d tak činí, udává roky 1921 a 1925. 8 Zřejmě jsou ze samého sklonku Březinova života — z a t r p k l á reakce na lidskou samotu, na léta už dávno nenaplňovaná tvůrčí prací i na maloměstské prostředí, v kterém zůstal. T e h d y teprve začne se stejný antisemitismus hlásit také v knihách Demlových. Antisemitismus byl na M o r a v ě za Demlových časů endemický. Židé se tam houfně hlásili za Němce a zvláště pak na venkově mívali kořalny, které
128
J indfich
Chalupecký
m n o h o lidí t a m m r a v n ě i h o s p o d á ř s k y ničily. N i c m é n ě d o roku 1920 není po a n t i s e m i t i s m u u Demla s t o p y . N a o p a k , má m n o h o s t y k ů se ž i d o v s k ý m i spisovateli; j e d n í m z lidí mu nejbližších byl R i c h a r d W e i n e r . Teprve 1920 v textu 2 mého okovu se objevuje žid jako negativní postava: s y m b o l i z u j e zde cizí živel v n o v é m s t á t u , j a k ý si D e m l vysníval. Č e s k o s l o v e n s k á republika měla b ý t spíše jakási křesťanská duchovní obec než k o n k r é t n í p o l i t i c k ý ú t v a r ; osvobození od V í d n ě m ě l o vést i k o s v o b o z e n í od Ř í m a a n o v ý stát měl b ý t národní církví. J a k o svého času Ladislav K l í m a , 8 tak nyní také J a k u b Deml spatřuje p ř e d o b r a z t é t o nové č e s k é společnosti v s o k o l s k é m b r a t r s t v í a nadšeně souhlasí s K l í m o v ý m i apely k „ r o z h o d n u t í se k v z n e š e n o s t i " . 9 Ž i d é se do t o h o t o snu Demlovi nevejdou; přesto je hájí proti jejich n e p ř á t e l ů m — v IX. Šlépějích (1925) má d l o u h ý t e x t o a n t i s e m i t s k ý c h štvanicích na německ é h o filozofa T h e o d o r a Lessinga, k t e r é h o t a k é p o č í t á k s v ý m p ř á t e l ů m nejbližším a nejváženějším: „luza kteréhokoli zeměpásu a národa n i k d y ti nedovolí, abys r o v n o s t , v o l n o s t , b r a t r s t v í , s v o b o d u svědomí a přesvědčení v y k l á dal si jinak, než ona T i n a d i k t u j e ! " 10 V ý r a z n ě j i začíná se averze p r o t i ž i d ů m rýsovat teprve r o k u 1928 v Díle Felixe Jeneivetna. Kniha je sice věnována T . G . M a s a r y k o v i k d e s á t é m u výročí r e p u b l i k y , ale D e m í cituje r a s i s t i c k ý v ý r o k L e o n a Bloye „milovati je ( ž i d y ) j a k o bratry, toť p o ž a d a v e k , proti n ě m u ž se bouří příroda!" 1 1 a dál o p a k u j e v u l g á r n í n a d á v k u „ Ž i d á k " . P r v n í m v e l k ý m v ý b u c h e m a n t i s e m i t i s m u jsou p a k roku 1930 XIII. Šlépěje. T o jsou t y z k o n fiskované Šlépěje a t e d y t é m ě ř n e z n á m é ; a zde právě je relevantní pasáž o reakci Březinově na D e m l o v y s y m p a t i e k p r o n á s l e d o v a n é m u Lessingovi a Demlovo nelíčené p ř e k v a p e n í : K m é m u úžasu O t o k a r Březina postavil se na s t r a n u těch německých, a r i j s k ý c h , nacionálních s t u d e n t ů a řekl jaksi hněvivě: „Oni jsou v p r á v u ! J e t o zdravý pud s e b e z á c h r a n y . K d y b y dopustili, aby profesor vysoké školy rozleptával jejich nacionalismus, zesměšňoval jejich n á r o d n í h r d i n y (...), bylo by t o p r o ně s m u t n ý m vysvědčením. C o se m n e t ý č e , já jsem na straně těch s t u d e n t ů . " T a k řekl O t o k a r Březina s vroucí r o z h o d n o s t í ! 1 2 T o m u s e l o b ý t n ě k d y roku 1925. Do časové souvislosti s t o u t o pasáží snad patří t a k é t a t o n e z v y k l e k r i t i c k á p o z n á m k a D e m l o v a , k t e r o u č t e m e ve Svě-
dectví:
O t o k a r Březina je veliký duch, ale m a l ý člověk. Duše davů ho přemáhá. A t u t o duši davů v y t v á ř í velmi často nejblbejší h l u p á k . 1 3 Ale po B ř e z i n o v ě smrti cítil se D e m l s t r á ž c e m jeho o d k a z u . V ž d y ť byl jedin ý m , s k ý m v posledních letech Březina m l u v i l otevřeně. T o je asi jeden z hlavních d ů v o d ů , p r o č n a b y l a n t i s e m i t i s m u s u D e m l a v těch letech t a k důl e ž i t é h o m í s t a a posléze došel r o z m ě r ů až o b l u d n ý c h . V očích čtenářů nam n o z e zastřel D e m l ů v b á s n i c k ý v ý z n a m a od jeho díla je odpudil. V Demlovi zároveň rostl t e h d y pocit, že je v české l i t e r a t u ř e nespravedlivě pomíjen. V d e s á t ý c h letech měl značné literární úspěchy; vážili si ho a počítali s ním. Ale nyní, v k o n t e x t u české l i t e r a t u r y meziválečného údobí, stává se jeho dílo n e s r o z u m i t e l n ý m . Vlivní k r i t i k o v é ho přehlížejí; jen v ý j i m e č -
Jakub
Demi
129
ne se o j e h o k n i h á c h referuje; o b e c e n s t v o je z v y k l é o d e b í r a t k n i h y ze znám ý c h n a k l a d a t e l s t v í a p o m í j í k n i h y , k t e r é si D e m l až na m á l o v ý j i m e k v y d á vá p o ř á d sám a rozesílá p ř í m o s v ý m o d b ě r a t e l ů m . Šalda, k t e r ý od s m r t i R ů ž e n y S v o b o d o v é o D e m l o v i u ž slova nenapsal, p o d r á ž d ě n z m í n k a m i o sobě v Mém svědectví, p r o h l á s í o D e m l o v i , že t o je „ t r o s e č n í k , k t e r ý p r o h r á l svůj ž i v o t " . 1 4 D e m l je v T a s o v ě o d t r ž e n od l i t e r á r n í společnosti a v j e h o m y s l i se rodí b l u d n é p ř e d s t a v y . N a m l o u v á si, že jej i g n o r u j í p r o t o , že je k a t o l i c k ý m k n ě z e m , 1 5 p r o t i n e p o h o d l n ý m s p i s o v a t e l ů m se p r ý o r g a n i z u j í s k r y t é k a m p a ně, d o k o n c e e x i s t u j í „ t a j n é c e n t r á l y " , aby š k o d i l y t ě m p r o s k r i b o v a n ý m a u t o r ů m . 1 6 M o ž n á n e j t r p č í z k u š e n o s t m u p ř i n e s l o Zapomenuté světlo. Deml cítil, j a k o u k n í ž k u napsal — nejlepší, j a k o u v ž i v o t ě m o h l d o k á z a t . „ P ř i p a d á m si j a k o letec, k t e r ý se c h y s t á s v r h n o u t b o m b u na n e p ř á t e l s k é ú z e m í , " napsal si s á m . 1 7 A l e b o m b a p l e s k l a do b l á t i v ý c h l i t e r á r n í c h p o m ě r ů t ř i c á t ý c h let a cit o v a n ý d o p i s R o m a n a J a k o b s o n a z ů s t a l j e d i n o u z a u j a t o u reakcí. Generaci p o e t i s t ů z ů s t a l D e m l v z d á l e n — s v ý j i m k o u V í t ě z s l a v a N e z v a la. T e n se m u cítil t í m bližší, že se s á m narodil t a k é v t ř e b í č s k é m kraji. „ J a k u b D e m l je básník o b j e v i t e l a j e h o o d v a h u n e b u d e m e m o c i dnes ještě dost přesně z m ě ř i t i , " řekl o n ě m v p ř e d n á š c e r o k u 1934. J e j e d n í m z m á l a p ř e d chůdců s u r r e a l i s m u a j e h o p o e z i e je „ j e d n a z největších ve světové p o e z i i v ů b e c . " 1 8 A tři r o k y p o z d ě j i v e s v é m p ř e h l e d u m o d e r n í poezie: ... jeho r e v o l t a m u u m o ž n i l a u r v a t p r o t o jediné, co m u svět nemohl vzíti, pro jeho obrazotvornost, absolutní svobodu, které využil z á z r a č n ý m z p ů s o b e m . (...) J i ž v p r v n í c h letech 20. s t o l e t í se jal, p o d o b n ě j a k o p o z d ě j i s u r r e a l i s t é , z a p i s o v a t i své sny, a a n i ž na nich p o t ř e b o v a l co z m ě n i t i , dal n á m j i m i p o d i v u h o d n á b á s n i c k á díla. T y t o sny jsou z á z r a k e m i m a g i n a c e a svou b e z p r o s t ř e d n í f a n t a zijní v o l n o s t í a k r á s o u p ř e d č í t r a d i č n í l i t e r á r n í díla... 1 8 3 V p o c i t u z n e u z n á n í a z a p o m í n á n í z a č í n á D e m l ú t o č i t na k d e k o h o , k d o má úspěch n e b o o k o m se to d o m n í v á a k d o t e d y p a t ř í do t o h o t a j e m n é h o protidemlovského spiknutí — proti spisovatelům katolickým jako komunist i c k ý m n e b o l i b e r a l i s t i c k ý m , a t o i vůči t ě m n e m n o h ý m , kteří m a j í k j e h o dílu k l a d n ý a velice k l a d n ý p o m ě r . M o n o t ó n n í n a p a d á n í p o k r a č u j e ve Šlépějích p o celá t ř i c á t á léta. D o n ě h o se z a p l é t á stále více a n t i s e m i t i s m u a p o s t u pem času h i t l e r i s m u . Ve X X I I I . Šlépějích (Není dálkyy 1937) je f r o n t i s p i c e m M a s a r y k ů v p o r t r é t , za n í m n á s l e d u j e starší D e m l ů v sonet na M a s a r y k a a zdá se, že D e m l z e svého a n t i s e m i t i s m u u s t u p u j e : „ P r o t i všem a n t i s e m i t ů m a jednou p r o v ž d y m u s í m e p r o h l á s i t , " čte se t a m , „že Ž i d o v s t v í s a m o není p r a n i c h a n e b n é h o , n a p ř e d se člověk z r o d í a j a k o č l o v ě k p ř i j d e na svět a t e p r v e p o t o m je p o k ř t ě n a n e b o o b ř e z á n . " 1 9 A l e X X I V . Šlépěje (s d r u h ý m t i t u l e m Proč bychom se netěšili, říjen 1939) c h a r a k t e r i z u j í m n i c h o v s k o u k a p i t u l a c i j a k o „pokrokovou, židovsko-sokolskou, vědeckou, masarykovskou, benešovskou, h u m a n i t á ř s k o u , z e d n á ř s k o u , b e r a n o v s k o - r u r a l i s t i c k o u " 2 0 a vedle n á ř k ů nad o s u d e m české z e m ě přinášejí j í z l i v é v e r š o v á n í o t o m , j a k s v a t ý J o s e f posílá české levicové i n t e l e k t u á l y na n á p r a v u do B e r c h t e s g a d e n u k H i t l e r o v i — a veršování g r o t e s k n ě k o n č í m o d l i t b o u k J e ž í š i K r i s t u . Běsnění v y v r c h o l í v X X V . Šlépějích, k t e r é D e m l v y d á v á r o k u 1940. H i t l e r p r ý u s k u t e č ň u j e m y š -
130
J indfich
Chalupecký
l e n k y B ř e z i n o v y ; 2 1 a j a k o b y n e v i d ě l , co se o k o l o n ě h o děje, D e m l z a p l ň u j e k n i h u d l o u h ý m i a v u l g á r n í m i a n t i s e m i t s k ý m i t e x t y , n e o d p u s t í si ani h r u b ý a n e s m y s l n ý ú t o k na m r t v é h o R i c h a r d a W e i n e r a a v y v r c h o l u j e svou k n i h u v ě t o u : „ R e k n e - l i v á m n ě k d o , že Z i d je t a k é Člověk, h n e d m u v y r a ž t e č t y ř i zuby..."22 Připomíná t o jeho vrstevníka, jednoho z nejvýznamnějsích básníků angloamerických, Ezru Pounda — ten za války propagoval v anglickém v y s í l á n í z I t á l i e f a š i s m u s , z d r a v i l H e i l H i t l e r a d o p o r u č o v a l číst Mein Kampf a Siónské protokoly; t v r d i l , že M u s s o l i n i a H i t l e r sledují d o k t r í n y K o n f u ciovy. „ M l u v í - l i Člověk v b o l e s t i , m l u v í z c e s t y j a k o Šílený k r á l L e a r , " n a p s a l si D e m l v Zapomenutém světle23 a o t ě c h t o p o z d n í c h Šlépějích t o p l a t í d o s l o v a . Deml dospěl tak daleko, že byl jmenován v Tasově zástupcem vedoucího nac i s t i c k é „ V e ř e j n é o s v ě t o v é s l u ž b y " a p a r á d o v a l při jejích akcích. Z d á se, že t e h d y si k o n e č n ě začal u v ě d o m o v a t , k a m se d o s t a l . V p ř í š t í c h X X V I . Š l é p ě jích (1941) t i s k n e h l a v n ě k r á s n ý t e x t o své c e s t ě d o I t á l i e a d o n ě h o v l o ž e n é vyprávění o „Princezně C y g n e " . Přitom nemá žádnou přízeň vyšších protekt o r á t n í c h ú ř a d ů . P o k u s y o v y d á v á n í j e h o s e b r a n ý c h spisů v n a k l a d a t e l s t v í V y š e h r a d c e n z u r a s o u s t a v n ě z n e m o ž ň u j e . R o k u 1944 se v y m a n í i z f u n k c e v t é „ V e ř e j n é o s v ě t o v é s l u ž b ě " . P o v á l c e b y se měl h á j i t p ř e d o č i s t n o u k o m i sí, k t e r o u ustavil S y n d i k á t č e s k ý c h s p i s o v a t e l ů ; v y m k n e se t o m u , ž e v p o s l e d ní chvíli z e S y n d i k á t u v y s t o u p í . 2 4 T a p ř e d s t a v a o ž i d o v s k ý c h i n t r i k á c h neo p o u š t ě l a D e m l a ani p a k . K d y ž b y l p o p r v é v T a s o v ě o b ž a l o v á n p o d l e t z v . „ m a l é h o d e k r e t u " p r o s v o u v á l e č n o u č i n n o s t , psal T i m o t h e u V o d i č k o v i , ž e t o je z a s „jen p r o m é S v ě d e c t v í a k v ů l i Ž i d ů m . " 2 3 b Z n o v a j e p o s t a v e n p r o s v o u v á l e č n o u č i n n o s t p ř e d soud v z á ř í 1948 ve V e l k é m M e z i ř í č í , t e n t o k r á t u ž p o d l e t z v . „ v e l k é h o d e k r e t u " . K p ř e l í č e n í v z á ř í 1948 p ř i j e d e n a j e h o štěst í s p o n t á n n ě V í t ě z s l a v N e z v a l a p r o m l u v í na o b h a j o b u m i l o v a n é h o b á s n í k a o h n i v o u řeč. P r o k u r á t o r ž á d á p ě t let t ě ž k é h o žaláře, ale D e m l je o s v o b o z e n „pro nedostatek důkazů".23
10 J e n p á r b l í z k ý c h p ř á t e l D e m l a o m l o u v a l o . O s t a t n í si kladli o t á z k u , k t e rá n a p a d a l a s n a d k a ž d é h o s j e d i n o u v ý j i m k o u p r á v ě J a k u b a D e m l a : jak t o l i k n e n á v i s t i s m í ř i t s j e h o k ř e s ť a n s t v í m ! T ř e b a t o z n í p a r a d o x n ě , d á se říci, že D e m l byl více k a t o l í k n e ž křesťan. T o byl t e n o s u d n ý T a s o v . Byl z k r a j e a z rodiny, proniklých katolictvím, a toto náboženství mu zůstalo zárukou d ě t s t v í , ú t o č i š t ě m před n e p ř á t e l s t v í m c i z í h o světa. N á b o ž e n s t v í b y l o p r o něj věcí s r d c e a n i k o l i r o z u m u a r a c i o n á l n í t e o l o g i e n e m ě l a p r o n ě h o c e n y . S r d c e n e p ř e m ý š l í ; n e m á v ů l e , a t e d y ani z á s l u h . Bůh ve své n e v y z p y t a t e l n o s t i v l é v á do t é t o t a j n é s k r y t o s t i č l o v ě k a s v o u m i l o s t n e b o m u ji o d p í r á a n e c h á v á h o j e h o z a v r ž e n í — t o na č l o v ě k u , na j e h o p ř e m ý š l e n í ani u s i l o v á n í n e z á l e ž í . „ A m á š t y n ě j a k ý s y s t é m ? " p t á se M i r i a m a D e m l jí o d p o v í d á , že n e m ů ž e p r o m l u v i t , on ani M i r i a m , j i n a k n e ž z p ě v e m a h u d b o u ; j e h o ú s t a „jsou t a k s t v o ř e n a , že z nich n e z a p r o u d í leč m e l o d i e , v n í ž je t o l i k m o u d r o s t i n e b e i z e m ě a t a k p ř í s n ý — s y s t é m " . 1 T o je s y s t é m p o e z i e , s y s t é m u m ě n í , t o n e n í s y s t é m n á b o ž e n s t v í . D e m l byl d ř í v e b á s n í k n e ž k n ě z . P ř i j í m a l š t ě s t í , m i l o s t
Jakub
Demi
131
i hřích, utrpení i vykoupení, jako by byl bezmocně vydán do vyšší vůle, hříčka Boha i Ďábla; mohl být knězem a zároveň svůdcem a cizoložníkem a básníkem a zároveň antisemitou a hitlerovcem; neznal odpírání zlu ani lítosti a slova hřích a vina mu zůstávala bez důrazu. Jansenisti, kteří učili sami odevzdání se citu, mluvili o nebezpečí „zvrácenosti srdce"; člověk má přece vůli, aby bojoval proti své hříšnosti a zpupnosti. T o si Deml ve svých zlých dobách neuvědomoval; propadl „zvrácenosti srdce". Novější terminologií řečeno, neuvědomil si, že jako nebezpečí integrálního racionalismu, nekontrolovaného intuicí, citem, srdcem, stejně velké že je nebezpečí integrálního iracionalismu, nekotrolovaného rozumem. V moderním umění a poezii je toto nebezpečí pořád latentní. „Rozum intuitivní a spekulativní rozdělily se jako nepřátelé do různých táborů. (...) Zatímco zde hýřivá obraznost pustoší vše, co na svých zákonech pečlivě vypěstoval rozum, tam zase abstraktní rozum polyká plameny, u kterých se mělo hřát srdce a rozpalovat fantazie," napsal roku 1795 Friedrich Schiller. Experiment se svobodou přišel nezřídka modernímu umění draho. Také Deml to měl poznat. Uvědomil si to po vydání X X V I . Šlépějí roku 1941. Zůstaly poslední; Deml se už nepokusil v jejich dlouhé řadě pokračovat. Proměna daleko nebyla jen vnější. Co ted bude Deml psát a vydávat, zdá se být bez jakékoli souvislosti s jeho prací posledních let. Ani stopy po zběsilosti oněch textů — a slovo zběsilost o nich platilo ve svém původním významu etymologickém. Naopak, bude to literatura jak jen možná krotká a mírná. K Novému roku 1942 vydá Deml text K narození Panny Marie; následuje ještě téhož roku několik podobných drobných publikací. T e x t y Jména Ježíš a Svatý Josef podepisuje Deml s přídomkem „kněz Církve římskokatolické" a po tolika letech boje o nekontrolované vydávání předkládá je najednou církevní cenzuře — obě nesou její imprimatur. Jsou to napořád jen zdlouhavé kazatelské texty nebo neinspirované náboženské veršování, v němž by autora nikdo neuhodl: Nebe hlas lásky uslyší: Sláva a chvála Ježíši, který se tolik smiloval, člověkem že se pro nás stal, Marii Panně milostné — to je závěr básně Maria, Virgo Perpetua, vydané 1946 k výročí Březinovy smrti. Veta po kritice církevních institucí a jejích hodnostářů, po antisemitismu, po nacismu; v próze Bratr Antonín, psané mezi lety 1942 a 1947, je žid radostný člověk, který je „omámen blažeností" z prospěchu bližních, v jiné současné próze se dostává pokárání knězi, který revoltuje „snad i proti biskupovi";" ruskou armádu vítá Deml v Tasově jako zachránce a zpívá Tedeum „na poděkování Pánu Bohu za nové osvobození". 3 Deml se teď stylizuje do podoby prostého venkovského kněze. Bude se vyhýbat literárním tribunám a bude přispívat do přísně katolických publikací — po přestávce v letech 1943 až 1945 začne otiskovat na pokračování dlouhou prózu Poui
132
J indfich
Chalupecký
na Svatou H o r u v M a r i á n s k é m měsíčníku, k t e r ý vydává pražské arcibiskupství, Ave Maria, jiné příspěvky dá Kalendáři k a t o l i c k é h o studentstva na rok 1947-48 a kalendáři Moravan na rok 1949. T a k é jeho vystupování t o m u odpovídá. Básník Ladislav N o v á k , k t e r ý Demla v T a s o v ě navštěvoval z T ř e b í č e na konci války, zachytil později jeho portrét z té doby: Byl-li Demi s n ě k ý m , k d o m u byl cizí, nasazoval si jakousi oficiální m a s k u , v ý r a z odpovídající z b o ž n ý m představám ještě z konce minulého století o knězi a k a t o l i c k é m spisovateli. T í m naprosto nechci říci. že byl D e m l p o k r y t e c . T u m a s k u si nasazoval nejspíš z nejistoty a plachosti. O s t a t n ě m u n ě k d y odstávala, ú m y s l n ě ji přeháněl, karikoval a v nestřežené chvilce k l u k o v s k y bleskl o k e m po příteli, j a k o by chtěl říci: , T o jsme hodní a způsobní, aby se m a m i č k a nezlobila.' J e s t l i ž e mi t e n t o povahový rys byl v Demlově osobnosti nejcizejší, v ž d y jsem m u jej o d p o u š t ě l , k d y ž jsem viděl, s j a k o u úlevou po o d c h o d u cizí osoby t u t o m a s k u odkládá. 4 Deml si t o dobře u v ě d o m o v a l a sám se v j e d n o m dopise T i m o t h e u V o dičkovi r o k u 1955 ironizoval. J e p r ý sedmasedmdesátiletý dědek, t r o c h u legrační svými skandály, jakýsi W e l l s ů v k o l o h n á t , spadlý z M a r s u , ba spíše jen starý d n o v i t ý farář, pěstující včeličky a sedávající se svou k u c h a ř k o u v zahrádce, jednou za t ý d e n návštěva ze m l ý n a a z f o ř t o v n y , piškoty, rybízové víno, Bohumil Brodský, k r ů t y , V o ř í š e k , d o b r á k od kosti. M á r y , ubrousek! A kde zas m á m ten p y t l í k na t a b á k ? s D ů v o d t é t o autostylizace n i k t e r a k nebyl malicherný. Deml si ji ukládal dokonce násilím. Č í m více se v y d á v a l iracionálním m o c n o s t e m života, t í m více potřeboval nějaký řád, o k t e r ý by se mhl opřít. T e n t o k r á t e stál v s k u t k u před z k á z o u u m ě l e c k o u i mravní. N e m o h l to být řád r o z u m u , r o z v a h y , uvážlivosti; t a k o v ý řád by byl proti pravdě, která pro něj zůstávala p r a v d o u jedinou a poslední: proti pravdě poezie. U t í k a l - l i se k náboženství, b y l o to proto, že náboženství bylo pro něj nerozlučně spojeno s j e h o d ě t s t v í m , a b y l o t o t o t o dětství, co hledal, p r o t o ž e jedině v něm mohl nalézt spojeny v j e d n o poezii a nevinnost. Naše doba m u připadala j a k o zlé m á m e n í , přelud bez p o d s t a t y , nesmysl — teozofie, marxismus, handicap, taylorizace, f o x t r o t , adventismus, jazzband, m y s t i k a , lawntenis, fotbal, sexuální o t á z k a , steeple-chase, Panevropa, Ze života h m y z u , Imca (sic), p r o b l é m y , e m b l é m y , podblémy, nadblémy, slovem: krize inteligence, krize opice... 6 C h t ě l se od t é t o doby o d v r á t i t , j a k o by ani nebyla, chtěl se vrátit k tradici vesnického života, jak ji znal ještě z minulého století, k jejímu řádu a jejím n a s t ř á d a n ý m z k u š e n o s t e m ; snil o obci milujících se, spolu se modlících, spolu pracujících.
Za mého mládí ráno a večer všecky Tvé děti, ale i muži a ženy a starci byli
Jakub
Demi
133
na kolenou. M o d l i t b o u začínal den, modlitbou den i končil. Vesele, radostně šlo se do práce. Kdo jen mohl, i ve všední den šel do kostela. V neděli a ve svátek, v létě i v zimě byl kostel přeplněn. (...) Našemu lidu Bůh byl Vůdcem, Bůh byl nade všecko! K d y ž zvonilo klekání, utichl smích, přestala řeč, každý smekl a modlil se. K d y ž zvonilo klekání, také v hospodě každý vyndal d ý m k u z úst, smekl čepici, vstal a modlil se. Celá hospoda vstala, obnažila hlavy, zmlkla a potichu kořila se Panně, která dostala Andělské poselství. 7 Vedle oněch pokusů o náboženskou literaturu píše a tiskne Deml v těch letech od 1942 několik rozsáhlejších próz: roku 1942 vzniká osmero „básní v próze" s názvem Cena skutečnosti (vydá je roku 1948 bez poslední z nich jako Sedm básní v próze),8 1945 až 1946 vzniká vzpomenutá u ž Cesta na Svatou Horu (zůstává nedokončena), v letech 1942 až 1947 Velebný pán, Bratr Antonín, Bratr Josef a Marta; připojuje je k třem t e x t ů m z let 1926 a 1932 v knize Mohyla, která vychází 1948 jako první svazek zamýšleného vydání Díla, t o t i ž desetisvazkového výboru z něho. A ž na některé z textů Ceny skutečnosti všechny ty prózy jsou vzpomínkové, na první pohled by se řeklo realistická vyprávění. Jejich idilismus se dá snadno vysvětlit fikcí paměti. Ale paměť Demla tak neoklamávala. Cesta na Svatou Horu je vyprávěním o pouti, kterou kdysi, v prosinci 1909, vykonali Florian s oběma svými tehdejšími pomocníky, Demlem a Střížem, bez peněz a většinou pěšky ze Staré Říše do Příbrami. Florian tu vystupuje jako „Mistr", který jen Demla podpírá. 9 A přece v náčrtu autobiografie třináct let později píše Deml obšírně o tom, že prý Florian ho jen využíval, a dokonce, že prý způsob, jak sháněl peníze, nebýval čistý; proto prý jej Deml opustil. 1 0 Podobně je tomu s prózou „Velebný pán" o jiném Florianovi, který býval kdysi farářem v T a sově (shoda jmen je náhodná). Byl to nepochybně darebák, k t e r ý dělal kněžím jen ostudu a Demlově rodině neodpustitelně ublížil; Deml o t o m roku 1926, v Mohyle, dlouze a trpce psal. N y n í připojuje jakousi opravu: jenom prý na popud tohoto podivného „velebného pána", k t e r ý skončil život v obecné nenávisti, mohl Deml napsat Moje přátele, „skrze něho, skrze tohoto a takovéhoto sluhu Páně". 1 1 Realismus těchto p r ó z je jen zdánlivý: je pokusem o sebeklam. Porovnáme-li je s jinými Demlovými t e x t y , nemůžeme nepoznat, jak je tady vyprávění zúženo na pečlivě kontrolovaný proud, jak je stlačováno, utlačováno, jak se mu brání v rozvinu. T a k é poslední z těchto próz, „Miloš", 1 2 je psána touto metodou, ale tu už se skutečnost přece prodírá. J e t o vyprávění o tasovském studentu, k t e r ý ve válce kolaboroval, pak se snažil německým okupantům škodit a naposled byl jimi v květnu 1945 zastřelen. J e to podobenství; Deml se zamýšlí sám nad sebou.
Jenže udělá-li člověk, byť s nejlepším úmyslem, jednu chybu, hned se ho chytne druhá. Tenata čertova reagují jako tenata pavouka v okně nebo na okraji studny. Pavouka tu chvíli vidět není, jen se ucítí ta hebounká vlákna, a to nic není (...). Zatím však, sotva se zatetelilo vlákno, přiběhne pavouk a už cucá kořist... 13
134
J indfich
Chalupecký
T a hebounká vlákna, to byla láska O t o k a r a Březiny. 11 Do roku 1948 ubíhá u ž Demlův život klidně. Deml zůstává v Tasově a t a m se dožívá v létě roku 1948 svých sedmdesátin. Stala se z toho slavnost: sjeli se mladí i staří z daleka široka, tři dny a tři noci se zpívalo, pilo, a tančilo, a Marie Rosa si zatančila s N e z v a l e m , a že postele nestačily, nechodilo se vůbec spát; pro poštu museli jet s t r a k a ř e m nadvakrát. 1 Ale pak se pro Demla všecko změní. Za měsíc, 24. září 1948, koná se nad ním ve V e l k é m Meziříčí soud pro jeho konání za války. Po vnější stránce dopadl soud šťastně, Deml nemusí jít do vězení. Ale vnitřně, zdá se, Demla zdrtil. C o ž to nebyli sami Tasováci, kdo podnítili žalobu a kdo proti Demlovi svědčili? A nebyli dokonce v právu? Nezpronevěřil se svému lidu, s nímž chtěl být? Tak skončila jeho dlouhá cesta d o m ů . Zůstal v T a s o v ě cizí mezi cizími, ne-li mezi nepřáteli. J a k vzpomíná tasovský knihař St. Vodička, tam v Tasově „nikdo nikdy žádnou z jeho knih nikdy nečetl, a jestliže ji přece někdo dostal, pak to bývalo za nějaké jídlo, nebo za jinou úsluhu. Demlův život byl pro T a s o v á k y nepochopitelný, a jestliže mu prokazovali určitou úctu, byla to úcta ke knězi a ne k básníkovi. Ale ta úcta ke knězi nebyla val/ «2 na. Návrat do dětských časů byl iluzí. Ztracený ráj je ztracen; dospělý už nikdy nebude dítětem a utopie zůstane utopií. Smír mohl být jen zdánlivý. V domě knězově zůstává mladá dívka a její zbožná úloha ministrantky je pro katolíka o b l u d n ý m v ý m y s l e m ; své mše slouží Deml v kuriózní soukromé kapli ve své vile a jeho věřící nejsou prostí lidé jeho kraje, nýbrž literární přátelé. A u t o s t y l i z a c e zůstala maskou a pro básníka není útěchy. Šel domů, a nedošel. M í s t o do starobylého T a s o v a dostal se do ateistického a materialistického světa k o m u n i s t i c k é ideologie. T o na něj snad reagoval, k d y ž psával p o z n á m k y na okraj novin a hned je ničil. Bál se. Zůstal jen sešit poznámek na způsob S l e p ě j i . J s o u to většinou výpisky z četby, mezi nimi t y t o řádky, které podle sousedních záznamů jsou z let mezi 1948 a 1951: „Nejsem sám. Láska, která mne víže k m ý m drahým, brání mi zemřít (samovraždou). N e m ů ž e nikdo žít, nemiluje-li ho n ě k d o . " ' U Demla zní to slovo těžce: samovražda. Byl na dně zoufalství. Kolik ještě zůstalo okolo něho lidí, kteří ho měli rádi a k t e r é on mohl mít rád? Měl vždy takovou potřebu k o m u n i t y a t e d nemá u ž ke k o m u mluvit — ani jako kněz, ani jako básník. Jestliže si v ž d y vydával knihy sám a sám je rozesílal, bylo to proto, aby co nejtěsněji kolem sebe shromažďoval své čtenáře, i k d y ž mu to přidělávalo spoustu práce a zavádělo také do značných nesnází peněžních. T o skončilo. T a k é vydávání jeho souborného díla v nakladatelství V y šehrad se po prvním svazku roku 1948 zastavilo. V e zbývajících letech života vyšlo m u jen pár drobných bibliofilií. T ř i výbory z jeho díla byly vydány teprve v letech 1967 až 1971 a těch se už Deml nedočkal. Psal ostatně u ž málo. Poslední velkou prózou Demlovou je Podzimní
Jakub D e m i
135
sen, k r e r ý zůstal v rukopise. D e m l jej napsal roku 1951 po návštěvě zrušeného kláštěra v Moravci, do něhož byli soustředěni řeholníci z rozpuštěných řádů, a věnoval jej M a r i i R o s e J u n o v é . Předešlé p r ó z y by se m o h l y popsat j a k o lineární; t a t o p r ó z a se řadí však k v e l k ý m D e m l o v ý m t e x t ů m , j a k ý m i byl Můj očistec a Zapomenuté světlo. M á j i n o u intonaci — Můj očistec je dílem mládí, Zapomenuté světlo patří zralému v ě k u , t e n t o t e x t píše starý člověk. S t e j n á je však m e t o d a . T e x t se rozvíjí s l o ž i t ý m i cestami — o d b o č k a m i , přerušováním, z a m l o u v á n í m , navracením, a v t o m t o b l u d i š t n í m zrcadlení, p ř e l u d n é m a z á l u d n é m , se tají a v y j e v u je smysl. D e m l sám c h a r a k t e r i z u j e svou m e t o d u : A jestli j s t e si všimli, p u š t ě n ý lovecký pes neběží p ř í m o , ale p o b í h á k l i k a t ě sem a t a m , čenich při zemi. S t o p a ř e m je D u c h S v a t ý . Přichází, nevíš o d k u d , a vane, nevíš k a m . 4 Próza začíná jako sen; ale ten sen neutěšuje, naopak, sám odhaluje neblahou skutečnost. Řeholníci t a m f y z i c k y i mravně chátrají. Jejich starosti jsou malicherné, m n o z í z nich se k Demlovi neznají. J e d e n kněz, k t e r ý byl také na návštěvě v t o m „ k n ě ž s k é m k o n c e n t r á k u " , D e m l o v i říká, že by t a m již n i k d y nešel: „Všichni ti k n ě ž í jsou z p u s t l í , a m l u v í s p r o s t ě ! " „ K d y ž se t o t o děje na dřevě zeleném, co t e p r v e na s u c h é m ? " d o d á v á D e m l . „ J a k o u cenu má dnes náboženství, nechává-li bez p o m o c i t y t o řeholníky, j a k m i l e ztratili oporu ve svých řádech?" T a d y u ž není žádný obyčej, t a d y přestává řád, a k a ž d ý člověk klesne na svou úroveň a je t a k jak je. Vaše urozenost nebyla v ů b e c urozena, byl a zůstal j s t e t o v a r y š e m na vandru, c h a l u p n í k e m se všemi c h y t r o s t m i a s k l o n y . V ž d y a všude podezříváte jako m y š v k o m o ř e se s ý r e m . Č e h o se t a k bojíte? T o h o svědomí, které vám t a k v y s y pal do ucha ubohý penitent? T í m spíše byste měl být o p a t r n ý ! Č i tolik se hanbíte za svou násilnou degradaci? A co vaše heslo: Ubi
bacula, ibi
cadaver?5
T u velkou p r ó z u psal D e m l v t ř i a s e d m d e s á t e m roku svého v ě k u . Do své smrti v třebíčské nemocnici deset let později, 10. února 1961, napsal Deml, p o k u d víme, u ž jen docela málo. M e z i těmi pozdními D e m l o v ý m i rukopisy je „poslední kapitola M ý c h p ř á t e l " , několik řádek t e x t u , nadepsaného „Ledové k v ě t y " . První a poslední slovo. M l u v t e děti! První a poslední věc. M á za hlavou j a k o žlutá peříčka. J e to z a k r n ě l á k o r u n k a . C h a t r n ý poz ů s t a t e k vlády. V letopisech t o h o t o krále čteme, že se jednou vyrojili hadi a napadli vinohrad. A v spirálách stále užších lisováním h r o z n ů tlačili se k b ř e h ů m života, aby prorazili hráz t m y . Učilo se od nich nemluvně. N e ž dospěli k světlu, ztrnuli v ledové květy a stékali v slzách. Potři je svou p a t o u , I m m a c u l a t a ! 6 M o ž n á že se psát u ž neodvažoval, aby se dál nedovídal něco, co se ani do-
J indfich
136
Chalupecký
vídat nechtěl. Snad se bál t ě c h hadů, k t e ř í lisovali h r o z n y jeho poezie.
12 Ale k d o t e d y byl J a k u b D e m l ? N e n í snadné se p r o b r a t a v y z n a t v jeho díle; T i m o t h e u s V o d i č k a spočítal, že v y d a l 135 k n i h , k n í ž e k , sešitů a l e t á k ů — p o k u s i l i jsme se jimi č t e n á ř e p r o v é s t , a p o n ě v a d ž n a m n o z e b y l y v y d á n y před m n o h a d e s e t i l e t í m i v m a l ý c h n á k l a d e c h a dnes jsou u ž t ě ž k o k shledání, obšírně j s m e z nich citovali. N a h l é d l i j s m e , byťsi jen zběžně, do s v a z k ů m n o ha set d o p i s ů , k t e r é n a m n o z e mají s t e j n ý literární v ý z n a m j a k o t e x t y , k t e r é D e m l v y d a l v knihách. Č t e n á ř m o h l sledovat p o d i v n é D e m l o v y p r o m ě n y a n a k o n e c je z nich asi z m a t e n . D e m l b y l nejdřív u l t r a m o n t á n n í m katolick ý m k n ě z e m , r e v o l t u j í c í m p r o t i c í r k e v n í vrchnosti, k t e r á se m u zdála vlažnou a o p o r t u n i s t i c k o u ; p a k spisovatelem, k t e r ý b e z s t a r o s t n ě o d k l á d á kněžsk ý šat i k n ě ž s k é z á v a z k y ; p a k n a d š e n ý m s l a v j a n o f i l s k ý m vlastencem, k t e r ý chtěl spojit v j e d n o s o k o l s t v í s křesťanstvím a s t á t n i c k é dílo M a s a r y k o v o s b á s n i c k ý m d í l e m B ř e z i n o v ý m ; p a k spisovatelem p o n ě m č u j í c í m se a o b d i v u jícím p o z ů s t a t k y šlechty; p a k z a v i l ý m a n t i s e m i t o u , k t e r ý ú t o č i l n a M a s a r y k a a hájil H i t l e r a ; p a k o p ě t k a t o l i c k ý m k n ě z e m , t e n t o k r á t k á z a j í c í m lásku, m i l o s r d e n s t v í a p o k o r u . T y p o d o b y se střídají t a k náhle, bez p ř e c h o d u a b e z l o g i k y , že m n o h d y v z n i k a j í s c h i z o f r e n n í situace: k n i h a m i l o s t n ý c h d o p i s ů M a r i i R o s e m á v čele z o u f a l é v y z n á n í l á s k y o d m í t n u t é h o milence Kateřinina, na Š a l d o v o ú m r t n í o z n á m e n í si D e m l připisuje, že za j e h o duši sloužil tři mše, a vzápětí, ještě t é h o ž r o k u , t i s k n e v n o v ý c h Š l é p ě j í c h n e n á v i s t n ý t e x t , že spatřil Šaldu „v n e b e s k é slasti", jak „klečel na obou k o l e n á c h před ž i d o v s k ý m p e n t a g r a m m e m " a m o d l i l se k n ě m u : „ M á nejsladší M u ř i n o h o . . . " 1 V y k l a d a č i D e m l o v i se s p o k o j u j í o b v y k l e t í m , že o z n a č u j í D e m l a za „básníka f r a n t i š k á n s k é p o k o r y " a génia l á s k y ; i jeho a n t i s e m i t i s m u s b y l p r ý „jen p r o jev hněvu l á s k y " . 2 T o n e d á v á ž á d n ý smysl. J i n í naproti t o m u si v y l o ž i l i D e m lovu ž i v o t n í a u m ě l e c k o u d r á h u p o u h o u b e z c h a r a k t e r n o s t í . T o je t a k é velmi j e d n o d u c h é a t a k é se t í m nic n e v y l o ž í . O t á z k a z ů s t á v á : K d o je Deml? Odpověcf je p ř e s t o asi p r o s t á . D e m l je p ř e d e v š í m básník, a t o v e l k ý básník. Byl v e l k ý básník, p r o t o ž e šel d o d ů s l e d k ů , a šel d o d ů s l e d k ů , protože byl v e l k ý básník. J e h o j a z y k je p o d i v u h o d n ě i n t e n z í v n í — m o h l o by se říci, že je p r o s t ř e d í m , ve k t e r é m se m u udával ž i v o t . Přesněji řečeno, j e h o inspirací nebyl život, n ý b r ž řeč: ona svým m o c n ý m p r o u d e m vyvolávala t e n t o život d o vyslovení a v ě d o m í . T o b y l a ta D e m l o v a „ u p ř í m n o s t " . N e b y l a . t o u p ř í m n o s t sdělování se či d o k o n c e o b n a ž o v á n í ; jestli byl schopen říci n a sebe cokoli a p r á v ě tak c o k o l i z a m l č e t , b y l o t o z r o z v a h y či r o z m a r u t é t o řeči, která, j a k o t o činí sen, m o h l a dát v ý z n a m n ě č e m u , co se v p r a x i ž i v o t a zdá malicherné, a p o m i n o u t jiné, co b y l o v ní n e p o c h y b n ě důležité. T a t o m e t o da n e k o n t r o l o v a t e l n é h o r o z p o u t á n í řeči nese s sebou i nebezpečí: j a k m i l e síla t é t o řeči ochabne, a zvláště, j a k m i l e mezi její p ů v o d n o s t a literární dílo se d o procesu psaní v s u n e n ě j a k ý ú m y s l , nějaký p r o g r a m , p r o u d řeči se p r o m ě ní v m n o h o m l u v n o s t . I t o se n ě k o l i k r á t D e m l o v i stalo, aniž si to u v ě d o m i l : tak v z n i k l y j e h o k a z a t e l s k é k n i h y , Homilie 1907 a Katolický sen 1932 i n ě k t e ré p o z d n í t e x t y z let 1942-47, t a d y je p ů v o d s y m b o l i s t i c k é s t y l i z a c e Miriam,
Jakub
Demi
137
proto jsou tak prázdné jeho k n i h y sokolské z p o č á t k u dvacátých let a nesnesitelná dokonce většina jeho politické r é t o r i k y z konce let třicátých a počátku let čtyřicátých, klesající posléze až do triviality. J a k o slovesná tvorba zjevovala J a k u b u Demlovi novou zkušenost o životě, tato tvorba ho opět vedla d o života. Když experimentoval v umění, experimentoval t í m zároveň v životě, i zas naopak, a byl to experiment dováděný do krajnosti. M n o h d y t ě ž k o říci, zda to byl jeho život, co ho vhánělo do nekompromisnosti jeho díla, či zda ho jeho dílo vhánělo do nekompromisnosti jeho života. Nejspíš platilo obojí. P ř i t o m v z t a h y mezi jeho životem a jeho dílem byly složité a někdy i napjaté. J e h o biografie a jeho literatura se nedají od sebe o d t r h n o u t , a přece t o m u není tak, že by jedno se promítalo prostě v druhé, život v psaní a psaní v život. M n o h o k r á t je v Demlových textech znát ironický o d s t u p spisovatele, který sám na sebe hledí a uvědomuje si, že ve chvíli, k d y předstírá, že nejvíce žije, pouze píše. Porovnáme-li pak Demlovu biografii a jeho k n i h y , zjistíme, že ty z á z n a m y a d o k u m e n t y jsou revidovány, vybírány, potlačovány, jejich smysl posunován či utajován, šifrován či vyzdvihován: historii jeho lásky k M i r i a m nevyčteme z jeho knih, musíme ji obtížně rekonstruovat z jeho dopisů, ačkoli měla pro něj j a k o člověka i jako básníka v ý z n a m vše přesahující; jeho invektivy jsou m n o h d y více literární rétorikou než bezprostředním v ý r a z e m autorova cítění. Deml byl ve své básnické zkušenosti vydán na milost i nemilost, byla to ona, co jím vládlo, nikoli on jí. T í m horší b y l o pro něho poznání, že jako pro básníka není pro něho v t é t o společnosti místo. N i k d o jeho zkušenost nepotřebuje; k a ž d é m u překáží. L i t e r a t u ř e přikládá tato společnost jakýsi vzdělavatelský a vychovatelský v ý z n a m . Poezie sama s její vlastní zkušeností je jí nepřístupná. K čemu se pak obětuje básník svému dílu? D e m l p ř e t ě ž k o nesl t u t o vyvrženost básníka a zoufale hledal tady pro sebe místo. J e s t l i ž e přivítal tak horoucně vznik samostatného československého státu roku 1918, bylo to proto, že doufal, že se tady vytvoří nějaké jiné společenství, duchovnější a krásnější; takové, k t e r é m u věřil, které dá básník duši; společenství, které bude básníka a jeho zkušenosti potřebovat, v k t e r é m bude básník d o m a . To byl důvod jeho tehdejšího nadšení pro M a s a r y k a i T y r š e . V z p o m e ň m e jen, co viděl v legionářích: vítal je vrhaje se čelem k zemi před k a ž d ý m z Vás, neboť k u d y jste šli, dráhu světelnou viděl jsem. 3 Dnes se to zdá pouhou deklamací, ale Deml daleko nebyl sám, k d o tehdy vkládal takové naděje do národního života. O to krutější bylo jeho vystřízlivění. D l o u h o si ještě zachovával v s k r y t u duše kousek naděje — o d t u d jeho opakované návraty k s y m b o l u M a s a r y k a . R o k u 1938 se pro Demla z h r o u t i l o všechno. C í t í se a zůstane b e z p r á v n ý m vyvržencem. N e m o h a si nalézt místo, nemůže si ani vytvořit mravní osobnost; člověku je dána povaha, schopnosti, nadání, možnosti, ale realizovat svůj osud může teprve ve společnosti, teprve v ní m ů ž e nalézt pro sebe funkci a tím si teprve m ů ž e v y t v o ř i t sám sebe. T e n t o text si Deml napsal u ž roku 1912:
138
J indfich
Chalupecký
V k a ž d é m člověku j e m n o h o lidí: ctitel ohně, s t r o m ů , slunce, stud á n e k , lotosu, b ý k a , k r o k o d ý l a , chřestýše, Krista, B u d h y , N e r o n a , H u s a , N a p o l e o n a , J o h a n n y ďArc, Ž i ž k y , b a l k á n s k ý c h S l o v a n ů , T u r ků, d ě k a n ů , b i s k u p ů , i n s p e k t o r ů , policajtů (čtete přece Andrejeva?), lži, p r a v d y , c t n o s t i , hříchu, atheista, kajícník, věřící, kacíř, schisrnatik, pohan, vlastenec, k o s m o p o l i t a , učitel, sestra, choť, laik, kněz, Člověk, b y r o k r a t , p a d o u c h , světec, dřevo, kámen, červ, k o n d o r , prach a popel, a jest věru t ě ž k o říci, co z nás bude naposled.4 R o z p a d o s o b n o s t i nebo n e m o ž n o s t si ji u t v o ř i t z n a m e n á r o z p a d světa. N e n í pevného hlediska a není t e d y ani zřetelné p e r s p e k t i v y ; jako se r o z p a d á člověk, r o z p a d á se i svět. J e n e k o n e č n ě r o z m a n i t ý a proměnlivý, lákavý, nep o c h o p i t e l n ý a n a k o n e c děsivý. P ř e d e v č í r e m měl jsem v hlavě p ř e k r á s n o u báseň, k t e r á se j m e n o v a l a „ P r a v d a " . Měla z r o v n a t o l i k slok, kolik b y l o m ý c h pravd o Pravdě. J e pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda z d r a v ý c h . Pravda dětí a p r a v d a dospělých. Pravda m u ž ů a pravda žen. Pravda ž i v ý c h a p r a v d a umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidějících. Pravda šťastných a pravda nešťastných. J i n á jest p r a v d a j e p t i š k y ná je pravda h r a b ě n k y a s v o l a m a . J i n á je p r a v d a la S o u k u p a , jiná J o s e f a pravda J a k u b a D e m l a . 5
a jiná jest p r a v d a h u l á n s k é h o r y t m i s t r a , jijiná jejího voláka, t.j. d e p u t á t n í k a , co jezdí Silvestra M . Braita, jiná je pravda P. EmiFloriana (...) — a nejsmutnější ze všech
Neboť je to p r a v d a člověka, k t e r ý ví, že pro něj žádné poslední a k o n e č n é p r a v d y není. C o dělat? K d o p o r o z u m í l i d s k é m u životu, kdo zváží j e h o cenu a lidskou vinu v něm? V Podzimním snu básník se ohlíží na svou b l u d n o u pouť. J s o u to vlastně slova na r o z l o u č e n o u . N a h r b u j e š se k zemi, p o m a l u a n e z a d r ž i t e l n ě padáš v řece času, padáš ke dnu. A l e za všechno p o d ě k u j Bohu, z a to, žes živý přišel mezi živé, za m l é k o a chléb, za svou mladost a sílu, za oči, za ruce, za n o h y , za slunce a všechnu k r á s u země, z a své srdce, r y b n í k b r a v n ý , do k t e r é h o čas od času sestupoval A n d ě l a hýbala se voda — a teď? P o d ě k u j i za to, ž e z t r á c í š paměť i r o z u m : je to v e l i k ý d a r v t o m t o věku, neboť k d o z e synů l i d s k ý c h najednou unese s k u t k y c e l é h o života? K d o by si troufal je z n á t , k d o by měl tolik ducha, aby je uspořádal a p o s o u d i l ? 6 P r o J a k o b s o n a patřilo Zapomenuté světlo k nejtragičtějším k n i h á m české l i t e r a t u r y . Dá se to říci o celém D e m l o v ě díle. M á l o k d o prošel tolika z k u š e nostmi milosti i p r o k l e t í j a k o J a k u b Deml, m á l o k d o byl j a k o on t o l i k r á t p o d p í r á n a n d ě l y i vláčen ďábly, a jestli bylo m n o h d y n a d síly slabého člověka, j í m ž byl D e m l , j a k o jsme my všichni, unést t a k o v ý úděl, génius poezie v y z d v i h n u l z t o h o t o údělu a právě z něho dílo, které jest j a k o m á l o k t e r é jiné o b r a z e m lidské e x i s t e n c e a její r o z t r ž e n o s t i m e z i síly nebe a síly pekla.
Jakub
139
Demi
13 Nejde o osud básníka, jde o osud světa. Vylučuje-li tento svět všecko, co vytváří básníkova zkušenost, není v tomto světě nějaká podstatná nedostatečnost? M ů ž e svět vůbec s touto neúplností trvale existovat? Jsou polohy, kde je těžko rozeznávat mezi poezií a nábožností; oboje vylučují pouze racionální, užitkový, účelový vztah k světu, pro oboje je ve světě či za světem něco živého a tvořivého. V dnešní společnosti se stalo náboženství soukromou věcí; jindy bývalo jejím pojidlem, společným vědomím o světě a životě, základem duchovního i hmotného společenství. Neštěstí moderního světa je hloub, než se mohou domnívat lidé rozumu — politikové, ekonomové, technikové. Neštěstí je právě v tomto rozumu. Básník se opírá o svou iracionální či spíše transracionální zkušenost a ví, že ať je spásonosná či zkázonosná či oboje, je nepominutelná. Je-li básník vylučován z této společnosti, je vylučována z ní tato zkušenost a s ní sám princip společenské soudržnosti. Život mezi lidmi ztrácí cenu. Pocit, že za oslnivým rozvojem moderní evropské civilizace je skryt její beznadějný úpadek, proniká téměř celou moderní poezií od samého jejího počátku. „Zůstává toliko umění," četl Deml v Bloyově Zoufalci, jehož překlad vydal Florian roku 1913: Umění proskribované, opovrhované, podřízené, vychrtlé hladem, prchající, rozedrané a katakombické. Avšak přese všechno to jest jediným útočištěm některým nejvznešenějším duším, odsouzeným k tomu, by vlekly svou trpící kostru po křižovatkách světa mršinami posázených. Bloy lával lettě vení žil a
sdílel tento pocit a toto vědomí s celou svou generací dekadentů; dovose přitom proroctví Mélanie Calvetové, které se prý na pastvě v La Sazjevila roku 1846 Panna Marie. Církevní úřady zůstaly vůči t o m u t o zjeskeptické, ale Bloyovi jako Florianovi mluvilo z duše. Florian je přelootiskl a Deml je citoval v Homiliích, které vydal roku 1907 u Floriana: Běda obyvatelům země! (...) Společnost ocitla se v předvečer bičů nejstrašlivějších; třeba očekávati, že bude vládnout prut železný a že se bude piti kalich hněvu božího. (•••) Země bude stižena a zbita všeho druhu ranami, kromě moru a hladu, jež budou hlavními; budou války až k poslední válce (...). Dříve než toto nastane, bude jakýsi nepravý, lichý pokoj na světě; nebude se na nic myslet, než jak by se lidé bavili. Běda obyvatelům země! Příroda prahne po pomstě na lidech (...).'
Tento apokalyptický pocit tkvěl v Demlovi hluboko. V Notantur lumina čteme báseň „Mohyly": věky umírají a „zotročené ruce" je pohřbívají pod obrovité mohyly, které jediné zůstanou čnít v prázdném prostoru. 3 Když přijde světová válka, vidí v ní Deml splnění svých předtuch a cituje Březino-
140
J indfich
Chalupecký
vy verše . . . H l e , zvony ustrašeně zní a nevidíme dosud p o ž á r u ! J e n ptáci věštební jak černé konstelace k r o u ž í nad n á m i . 4 V euforii prvního poválečného desítiletí t o t o apokalyptické vidění utuchá; vrací se hned roku 1928 v Díle Felixe Jeneweina, t e n t o k r á t e citací snu německého r o m a n t i k a J e a n a Paula, k t e r ý si zaznamenal roku 1789 a k t e r é m u dal poslední p o d o b u 1795 ve svém Siebenkasovi: Kristus po své smrti bloudí vesm í r n ý m i p r o p a s t m i a nenalézá než p r á z d n o . Bůh není. Vše se hroutí, země i slunce. „A k d y ž jsem pohlédl v z h ů r u k nekonečnému světu a hledal oko Bozi\ zel na mne jen prázdný, bezedný oční důlek a na C h a o s u ležela Věčnost, hryzouc a přežvykujíc..."5 T a d y je vysvětlení Demlova v z t a h u k současnému světovému dění. V jeho knihách z let 1928-1938 není ř á d k y o sociální události tak otřesné, jakou byla tehdy světová hospodářská krize. První světová válka byla pro Demla jen vyjevením latentní h r ů z y moderního věku, které si u ž dávno byli vědomi básníci a umělci, z a t í m c o většina ostatních „žila v blahobytu, bezpečnosti a k l i d u " ; 6 stejně hospodářská krize p o t o m . „ N e n í žádné sociální o t á z k y , také už není o t á z e k p o l i t i c k ý c h , " vyjádřil to Deml roku 1931: „Dnes u ž docela zřetelně při ústí veletoku lidstva do moře věčnosti se odděluje a na povrchu rýsuje t e n t o dvojí proud: Kristus a Antikristi" Bylo to pak na p ů d ě tohoto a p o k a l y p t i c k é h o vidění, kde se ujal u Demla onen m ý t u s Žida. „ A p o š t o lově posledních časů" b u d o u bojovat „s A n t i k r i s t e m , tj. s těmi, kteří Kristu b u d o u v z d o r o v a t až do k o n c e časů, tj. se Ž i d y " . 8 T o h o p o d z i m u 1938 se někteří literáti domnívali, že t e d je příležitost, aby „vládu levice" vystřídala vláda pravice a Deml psal do jejich časopisu Obnovy, ale nemyslel na literaturu a jeho žal byl opravdový a veliký. C h y s tal knihu Žalmů: ...všechnu panenskou půdu (patriarchové naši pásli na ní stáda svá) jak vepř jsme rozryli a rozvrtali, aby ani ten m o t ý l nenašel nikde kvítečka, na k t e r é m by se osvěžil a odpočinul. K a ž d ý svůj krajíček chleba jsme čilským ledkem a superfosfátem posypali... 9 3 Bože, mstiteli šípkových keřů a t o p o l ů , milovnice lip a jeřábů a čmeláků a slavíků, čistý Bože, příteli chudých, ochránce a těšiteli těch, k t e r ý m pěstmi, kladivy, srpy a rotačkami rozbili ústa, aby nemuseli slyšet T v o u p r a v d u . . . 9 b Druhá světová válka byla p r o D e m l a katastrofou racionalismu e v r o p s k é civilizace. J í padl za oběť i Demlův sen o novém životě v národním společenství, v o n o m m ý t i c k é m T a s o v ě , jak o něm píše ještě r o k u 1947 ve věnování prvního svazku svého souborného Díla. T a s o v se mu k r y j e s národem a církví a „rád bych, aby se mi k r y l s rájem." 1 0 Ale starý svět minul a moderní svět je nelítostný. Dává člověku nový řád života, ale není to u ž ten starý řád, kde
Jakub
141
Demi
srdce a r o z u m byly jedno. Ano, všechno spěje k řádu, všechno t o u ž í po řádu, ať je to jakýkoli řád, všechno věří řádu, všechno doufá v řád a všechno miluje řád. R á z dva, ráz dva, ráz dva... J e to lenost, nikomu se nechce pracovat, nikomu se nechce přemýšlet. J e n ať nás usměrňují, jen ať za nás přemýšlejí, my pracujem, my pracujem, ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není neděly není svátků; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není desatera; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není rodiny; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není národa; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není rozumuj ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není srdce; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Zvíře, ano, zvíře jest, venite, adoremus, pojdme a klaňme se jemu! (-)
Cesty k Siónu kvílí, knězi jeho lkají\ panny odešla od dcery siónské všecka okrasa j e j í
jeho
jsou
špinavé,
T o je, ještě jednou a naposled, motiv Zapomenutého světla. Svět jde neúprosně svou cestou, na n í ž nepotřebuje umění ani zbožnosti, a básník, podoben starozákonnímu proroku, marně křičí do něho své nářky, varování a hrozby.
14 „Dílo Demlovo trčí z české literatury jako neohrabaný, m o h u t n ý balvan," napsal jediný, kdo se soustavněji a kompetentně dílem Demlovým zabýval, Bedřich Fučík, v studii k básníkovým šedesátinám. 1 Fučík sice jmenuje zároveň v souvislosti s Demlem Wolkera, Nezvala, Zahradníčka, Halase, Čepa, ale to je všecko neurčité. V s k u t k u se zdá Demlovo dílo do souvislosti české literatury nezařaditelné. Deml nebyl symbolista a ani čato opakovaná charakteristika „pokračovatele Březinova" nic o jeho díle neříká. Jestli potom přišla „pragmatistická generace" (či „generace Almanachu 1914", či „čapkovská generace"), rozhodně do ní nepatřil. Ale takových osamělých balvanů bylo v české literatuře té doby více; především Ladislav Klíma a Richard Weiner. Klíma se narodil ve stejném roce jako Deml, Weiner byl o šest let mladší. N i k d y se nesetkali. Deml dobře věděl o Klímovi, vždyť toho od počátku mravně i hmotně podporoval Březina, ale Klíma byl tak plachý, že se za Březinou do J a r o m ě ř i c odvážil z Prahy jen jednou a teprve roku 1926; s Demlem se nepoznal. S Weinerem si svého času dopisoval, své práce si vzájemně velmi cenili, dokud do cesty nepřišly Demlovy antisemitské bludy, ale W e i ner pobýval většinu svého času v cizině; za první války byl sice v Praze, vrátil se sem roku 1915 z fronty, ale Deml tu už nebyl, žil v Jinošově, a hned na počátku roku 1919 W e i n e r zas odejel do Paříže. J e n jednou se náhodou letmo potkali. 1 ' 1 Stejně ani Weiner a Klíma se neznali. Všichni tři zůstávali osamocenými individualitami, a kritik, který by byl dovedl jejich spřízněnost rozpoznat a upozornit na ni, v této generaci chyběl. A chyběl i v gene-
142
J indfich
Chalupecký
raci pristi. Ta spřízněnost není nikterak povrchní. Především všichni zakoušejí stejný rozpad osobnosti a tedy i světa. Deml a Weiner o tom píší téměř stejnými slovy. Deml: Všichni jsme synové jednoho Otce, všichni jsme vespolek bratři a sestry. Tvoříme jednotu. Žádného zločince, žádného hříšníka, žádného samovraha nemůžeme se odříci. Tvoříme jako jedno tělo. Jsou ovšem mezi námi také proroci a světci, králové, knížata a hrdinové, muži i ženy, ale každý z nás je všeho schopen. Weiner: Mohu se dopouštěti všeho, všeho bez výjimky, dostupovati nejvýše, klesati nejhlouběji, těžici ze všech svých schopností, mučiti se pro všechny své neschopnosti — neboť v každém případě se mohu dle libosti státi někým, kdo cokoliv dovede velebit a cokoliv proklíti. 3 Weiner rozvíjí tento motiv od tématu dvojnictví k tématu „čtvrcení" osobnosti. U Klímy je pozadím jeho absolutního voluntarismu, jeho „komandování svých duševních stavů"; 4 to je možné teprve za předpokladu, že není tu jednoty osobnosti. Myšlení je pro Klímu „moře myšlenkových vlnek, myšlenkových atomů, věčně se navzájem popohánějících" a „svět jest jen v sebe splývajícím, atomistním — bezúčelně oscilujícím — vlněním myšlení". 5 To byla zkušenost, kterou předchozí generace symbolistů, zvláště symbolistů českých, docela vylučovala. Naopak, jim záleželo na integritě osobnosti a zdůrazňovali ji až do autostylizace — Arnošt Procházka, Salda, Dyk, Marten. Byla to rovněž tato autostylizace, co Březinovi zatarasilo další vývoj a tvorbu. Symbolisti proto také přísně oddělovali svou literaturu a svůj život; důvěřovali ještě tradiční sociální pozici spisovatele. Umění bylo jim povýšeno nad život, dokonce bylo jim jeho náhradou. Naproti tomu u Demla, Klímy a Weinera se důsledně promítá umělecká zkušenost do života a život do literatury; jestli Weinerovi se dařilo aspoň vnějšně uchránit svou občanskou podobu, u Demla i u Klímy se tím i jejich osobní život rozvrací a jejich sociální pozici do základu problematizuje. Napadá tady ještě jedna postava české literatury té doby, a uvedeme-li její jméno v této souvislosti, překvapí: Jaroslav Hašek. Zkušenost života byla pro Haška dlouho tak důležitá, že své literární schopnosti pokládal pro sebe jenom za snadný prostředek vydělávání nezbytných peněz. Vešel také do paměti svých vrstevníků především jako legendární postava experimentátora se životem svým vlastním a zvláště se životem ostatních. Nejlépe to vyjádřil ve svých vzpomínkách František Langer: Byl zjevem nějaké, něčí temné fantazie, strašidelným nebo baladicky temným zjevem, který budí zvědavost a strach, vábí a znepokojuje, rozesmává město svými šprýmy, které však jsou maskovaná nenávist a opovržení k němu. (...) Po nocích a po hospodách se Hašek toulá jako nějaký žebravý vagant, potulný kejklíř, fahrender
Jakub
Demi
143
Geselle, Paleček, š p r ý m a ř na ú č e t v e l k ý c h a m o c n ý c h , Enšpígl, posmívající se t u p ý m měšťanům, č a r o d ě j Žito, p r o v o z u j í c í s nimi svá k o u z l a , Krysař, k t e r ý je vábí z a sebou p í s n i č k o u své píšťalky. 6 A t a k é u H a š k a je velice v ý r a z n á m n o h o s t o s o b n o s t í , k t e r é si b ě h e m ž i v o t a vytvářel a zkoušel — není ž á d n á j e d n o t a m e z i H a š k e m j a k o p r a ž s k ý m bohémem, jako usedlým manželem Jarmily Mayerové, jako anonymním tulákem, j a k o p u r i t á n s k ý m r u s k ý m k o m u n i s t o u ; a t e p r v e j a k o a u t o r Osudů dobrého vojáka Švejka nalézá ve f i k t i v n í m světě l i t e r a t u r y , k t e r o u t a k d l o u h o p o h r dal, svou k o n e č n o u realizaci. J e s t l i pak všichni t i t o a u t o ř i , D e m l , K l í m a i W e i n e r viděli s o u č a s n é d ě j i n y j a k o a p o k a l y p s u , n i k d o nedal t o m u v ý r a z důslednější n e ž H a š e k v t é t o p o s l e d n í p r ó z e , k d y ž p r o t i n e s m y s l n o s t i světa postavil j a k o p r o t i h r á č e blba. T a d y u ž není p r o současný svět ž á d n é z á c h r a n y . N á p a d n o u paralelu k t ě m t o p o s t a v á m české l i t e r a t u r y t é d o b y n a l e z n e m e mezi t e h d e j š í m i č e s k ý m i v ý t v a r n í k y . N a rozdíl od o s a m o c e n o s t i oněch spisovatelů výtvarníci r y c h l e v y t v á ř e j í souvislé h n u t í . J e t o p r o s t ý d ů s l e d e k toho, že se t i t o umělci p o t k á v a l i u ž na svých v ý t v a r n ý c h s t u d i í c h , z a t í m c o jejich literární současníci se m n o h d y d o k o n c e po c e l ý ž i v o t ani neuviděli. R o ku 1907 je t o s k u p i n a O s m a , r o k u 1911 S k u p i n a v ý t v a r n ý c h u m ě l c ů , r o k u 1918 T v r d o š í j n í . S t r a n o u v z n i k n n e s k u p i n a S u r s u m ; po své v ý s t a v ě 1911, současné s první v ý s t a v o u S k u p i n y v ý t v a r n ý c h u m ě l c ů , b r z o z a n i k á . J e j í m i členy byli V á c h a l a Z r z a v ý a b l í z k o k ní měl K u b i š t a . N e p e v n o s t všech t ě c h to s k u p i n b y l a p ř e d e v š í m z t o h o , že se u j e d n o t l i v ý c h u m ě l c ů v nestejné míře u p l a t ň o v a l y t e n d e n c e ještě s y m b o l i s t i c k é a t e n d e n c e u ž v ý r a z n ě p o s y m b o listické a p r o t i s y m b o l i s t i c k é . T a s y m b o l i s t i c k á r e s i d u a t o t a k é byla, c o vedlo k idei n o v é h o n a d o s o b n í h o a z á v a z n é h o „ s l o h u " , t e n t o k r á t na z á k l d ě Picassova k u b i s m u . V l i t e r a t u ř e b y l o paralelou heslo „ n o v o k l a s i c i s m u " . Emil Filla a V i n c e n c K r a m á ř ve j m é n u Picassově z a m í t a l i t e h d y š m a h e m fauvismus, e x p r e s i o n i s m u s , f u t u r i s m u s , o r f i s m u s — t é m ě ř c e l o u r o z m a n i t o s t živého u m ě n í . T o b y l s t ř e d tehdejších s p o r ů , b ě h e m n i c h ž si t a t o generace uvěd o m o v a l a sama sebe. P ř e d p o k l a d e m s l o h u m ů ž e b ý t jen j e d n o t n ý k o l e k t i v ní názor, u p o z o r ň o v a l K u b i š t a , ale naše d o b a „nemá ani j e d n o t n é h o kolekt i v n í h o r o z u m u , ani vůle, ani h n u t í m y s l i " . 7 V e s t e j n é m s m y s l u psal J o s e f Kodíček o n e o k l a s i c i s t i c k ý c h p r ó z á c h , že zde „úvahy t e c h n i c k é a s t y l i s t i c k é d o v e d l y (...) na s k a l n a t ý ú h o r s t u d e n o s t i (...), k d o g m a t i c k o - s c h o l a s t i c k é m u a k a d e m t s m u , j e n ž h o r k é vlnění ž i v o t a o d m o c n i l v s c h é m a t i c k o u techničn o s t , " 8 a stejně psal V l a s t i m i l H o f m a n o t ř e t í v ý s t a v ě S k u p i n y v ý t v a r n ý c h u m ě l c ů , z n i c h ž t e h d y K u b i š t a , J o s e f Č a p e k a s á m H o f m a n odešli: „ R e v o l u č nost n e t k v í v s y s t é m u f o r m y , n ý b r ž ve v n i t ř n í m principu rozkladu, j e n ž vlastně v ž d y p o d á v á díla nepředvídaných f o r e m , t a j e m n ě j š í a sugestivnější vášně, nežli m o ž n o u z á k o n e m d a n é s l o h o v é f o r m y " . 9 T o už byl e x p r e s i o n i s t i c k ý p r o g r a m . J i m t e h d y ž i v ě s e k u n d o v a l t a k é d e z e r t é r své s y m b o l i s t i c k é generace, S. K. N e u m a n n , b y ť s á m j e h o v i t a l i s m u s j i m byl v z d á l e n ý . Z a t í m c o literární d í l o t é t o g e n e r a c e z ů s t á v a l o a s v ý j i m k o u d r a m a t Karla Č a p k a z ů s t a l o ve světě n e z n á m o , její v ý t v a r n í c i se rychle začlenili do světových souvislostí a od r o k u 1911 vystavovali p r a v i d e l n ě s n ě m e c k ý m i e x p r e sionisty. T e r m í n e x p r e s i o n i s m u s je m á l o jasný a o b v y k l e se p ř i t o m myslí na
144
J indfich
Chalupecký
exaltované uchvácení nekontrolovatelnými hlubinnými silami citovosti a pudovosti. T o samo je však už důsledkem rozpadu osobnosti či dokonce jejího zmizení, a to je jádrem expresionistické zkušenosti. Druhým, stejně důležitým rysem expresionismu je apokalyptický pocit konce evropské civilizace. Oboje charakterizuje i dílo J a k u b a Demla jako jeho velkých literárních vrstevníků v Čechách. Expresionismus je článkem vývoje, který začíná v romantismu, vede k symbolismu a přes expresionismus pak z jedné strany k dada a surrealismu, z druhé k existencialistické problematice. U Demla jako u Weinera se už rýsují velmi výrazné tendence protosurrealistické a protoexistencialistické; u Klímy nadto tendence dadaistické, jak na to právem upozornil Josef Zumr. 1 0 Pokud jde o Haška, jeho „strana mírného pokroku v mezích zákona" byla původní paralelou kabaretů německých expresionistů, z nichž potom vzešel slavný curyšský kabaret dadaistů, a není náhodou, že si této Haškovy činnosti dobře všimli pražští expresionisté němečtí, Brod a Kafka; Haškův Švejk pak je velkou postavou pozdního dada nihilistického. Daly by se tady uvést ještě další osobnosti tehdejší české literatury a zvláště divadla. František Zavřel patří do dějin německého i českého expresionistického divadla jako Arthur Longen do dějin expresionistického a expresionistícko-dadaistického kabaretu i divadla v Čechách i v Německu; z expresionismu vyšel K. H . Hilar. Byla tu dramata Arnošta Dvořáka se svými slabými hrdiny, které také Max Brod už před válkou překládal a publikoval německy, a nemělo by se pro jeho špatné konce tak docela zapomínat ani na druhého Františka Zavřela, dramatika; byli tu také expresionističtí herci, především Xena Longenová, a expresionističtí scénografové: opět Longen a Hofman. Jedním z nejpůvodnějších a nejpoutavějších projevů českého umění oné doby je „kubistická" architektura Chocholova, Hofmanova, Gočárova a Janákova: je ve skutečnosti prvním vůbec projevem expresionismu v architektuře. Z expresionistického pocitu světa konečně vycházejí i jedním směrem Jaroslav Durych a Bohumil Reynek, druhým oba bratři Čapkové. Lelio (1914) a Pro delfína (1923) Josefovy a Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921) Karlovy jsou výrazně expresionistické. J e n o m kritikové této generaci chyběli. Byla proto bez ochrany vydána nepochopení, útokům i lhostejnosti jak generace předcházející, tak generace následující. Ervín Taussig zahynul hned na začátku války a Josef Kodíček soustředil svůj zájem téměř výhradně na divadlo. Teprve nejmladší vrstva této generace může být nazvána expresionistickou v tom smyslu, že byla více či méně ovlivněna německým expresionismem. U Demla, Klímy, Weinera se o tom nedá mluvit. Německý literární expresionismus se datuje přibližně od roku 1910. U Demla až do válečných let ještě přežívá symbolismus, ale t y texty, které shrne do Tance smrti, už do symbolismu nepatří; vznikaly od roku 1908. Klíma své prózy přichystá do tisku až těsně před svou smrtí roku 1928, ale psal je v letech 1906-1909. Ani ty nemají nic společného se symbolismem. Svoje expresionisticko-dadaistické Putovaní slepého hada píše Klíma — německy — na konci války. Myšlenka Švejka pochází z roku 1911 a tehdy také Hašek uskutečňuje akce „Strany mírného pokroku v mezích zákona". Mladší Weiner je symbolismem dotčen leda ve své prvotině, básni Pták; své expresionistické prózy pí-
Jakub
145
Demi
še o d r o k u 1912. N o v á o r i e n t a c e , k t e r o u lze nejspíše s h r n o u t p o d t e r m í n e x p r e s i o n i s m u s , z a č í n á t e d y v Č e c h á c h s p o n t á n n ě a u n ě k o l i k a a u t o r ů u ž od druhé p ů l e p r v n í h o d e s í t i l e t í n a š e h o s t o l e t í . E x p r e s i o n i s t i c k á v ý t v a r n á díla v z n i k a j í u č e s k ý c h u m ě l c ů z á r o v e ň s o b d o b n ý m i díly v N ě m e c k u a neodvisle od nich: V á c h a l o v y g r a f i k y p ř i b l i ž n ě o d 1907, Z r z a v é h o Antikrist je z r o k u 1907 a Veselé poutnice z r o k u 1908, K u b i š t o v a Epileptická žena z r o k u 1911, z t é h o ž r o k u G u t f r e u n d o v a Úzkost. Č e s k á e x p r e s i o n i s t i c k á a r c h i t e k t u r a je z Tet 1912-1914. D o s a v a d n í n á z o r , ž e e x p r e s i o n i s m u s j e z j e v e m v ý l u č n ě a v ý r a z n ě německ ý m , n u t n o t e d y o p r a v i t . Přesněji b y se měl c h a r a k t e r i z o v a t j a k o s t ř e d o e v r o p s k ý . V n ě m e c k é j a z y k o v é oblasti je s i t u o v á n do její v ý c h o d n í části — jeho d o m o v s k ý m i m í s t y j s o u D r á ž d a n y , M n i c h o v , Berlín, V í d e ň , I n n s b r u c k , n ě m e c k á Praha. S t e j n ě a j e š t ě d ř í v e P r a h a č e s k á a č e s k é z e m ě v ů b e c . J a z y k o vá p ř í s l u š n o s t t u n e b y l a r o z h o d u j í c í . V O s m ě byli vedle p ě t i Č e c h ů tři N ě m ci; režisér Z a v ř e l a p a k L o n g e n působili s t e j n ě v N ě m e c k u j a k o v Č e c h á c h ; K l í m a a D e m l psali i n ě m e c k y . K a f k a byl Č e c h a stal se n ě m e c k ý m spisovatelem, že m ě l n ě m e c k é š k o l y ; je p r a v d ě p o d o b n é , že byl o v l i v n ě n W e i n e r e m . Konečně do t é t o o b l a s t i e x p r e s i o n i s m u p a t ř í t P o l s k o : W i t k a c y . J i n d e v Evropě se o b j e v u j í e x p r e s i o n i s t i c k é t e n d e n c e jen r o z p t ý l e n ě . E x p r e s i o n i s m u s je s t ř e d o e v r o p s k o u f o r m o u u m ě n í a l i t e r a t u r y o n é d o b y . Liší se o d o s t a t n í h o e v r o p s k é h o u m ě n í : ve Francii a v Itálii j a k o v R u s k u převládal p o ř á d j e š t ě o p t i m i s m u s , t a d y j í m a l o u m ě l c e zlé t u š e n í . R o k u 1914 se vyplnilo. N a s k o n č e n í v á l k y r e a g o v a l i pak n ě m e č t í e x p r e s i o n i s t é c h i l i a s t i c k ý mi n a d ě j ě m i ; j a k o je t o m u v A p o k a l y p s e , t a k é p r o ně p a n s t v í A n t i k r i s t a ohlašovalo příští V y k u p i t e l e . S t e j n ě t o m u b y l o i u e x p r e s i o n i s t ů č e s k ý c h : D e m l i K l í m a , W e i n e r , Č a p k o v é s k l á d a j í své naděje d o č e s k o s l o v e n s k é s a m o s t a t n o s t i , H a š e k v p o r e v o l u č n í m R u s k u do b o l š e v i s m u . S t e j n ě z l é j s o u p a k jejich d e z i l u z e — nejen ta D e m l o v a .
15 D e m l , K l í m a , W e i n e r , ani H a š e k n e b y l y n i k t e r a k v ý j i m k y , k t e r é se nějakou p o d i v n o u n á h o d o u o b j e v i l y v Č e c h á c h vedle sebe na r o z h r a n í p r v n í h o a d r u h é h o d e s í t i l e t í našeho v ě k u . S v ý m d í l e m reagovali na z k u š e n o s t své doby, nikoli t e p r v e d r u h o t n ě na l i t e r á r n í a u m ě l e c k ý v ý v o j . V e z p ě t n é m pohledu zjišťujeme, že jejich r e a k c e a jejich dílo se s h o d l y s reakcí a d í l e m jejich generačních v r s t e v n í k ů v e S t ř e d n í Evropě, k t e ř í se začali o z n a č o v a t j a k o e x presionisté; navázali na r o m a n t i c k o u t r a d i c i , k t e r o u před nimi nesli s y m b o listé a d e k a d e n t i a k t e r o u sami p a k dál o d e v z d a l i s u r r e a l i s t ů m a e x i s t e n c i a l i s t ů m . S t ě m i o s t a t n í m i e x p r e s i o n i s t y p a t ř í čeští e x p r e s i o n i s t é d o v e l k é h o p r o u d u m o d e r n í h o u m ě n í a m o d e r n í p o e z i e , j e n ž o d k o n c e o s m n á c t é h o století z n e p o k o j u j e e v r o p s k é s v ě d o m í . N e b y l i t í m t o p r o u d e m neseni, n ý b r ž p a t řili m e z i t y , k t e ř í ze své d ě j i n n é z k u š e n o s t i t e n t o p r o u d v e své d o b ě v y t v á ř e li. B y l y to z j e v y v ý z n a m u d a l e k o ne l o k á l n í h o ; p a t ř í do dějin l i t e r a t u r y světové. J e s t l i ž e jejich v ý z n a m d o d n e s u n i k á p o z o r n o s t i , není t o j e n o m p r o t o , že j a z y k , k t e r ý m psali, je ve světě m á l o z n á m . S t e j n ě je t o m u s t e h d e j š í m dílem
146
J indfich
Chalupecký
č e s k ý c h v ý t v a r n í k ů , k t e r é je p ř e c e o b e c n ě s r o z u m i t e l n é . D ů v o d není ve světě, n ý b r ž v C e c h á c h s a m o t n ý c h . P o roce 1918 se z d e v ý v o j p ř e t r h n u l . V radosti ze z n o v u z í s k a n é n á r o d n í s a m o s t a t n o s t i české u m ě n í z t r a t i l o své světové s o u v i s l o s t i . D o k l a d e m je n á h l ý n e z á j e m č e s k ý c h v ý t v a r n í k ů o u p l a t n ě n í m i m o Č e c h y . D o r o k u 1914 p o k l á d a l i za s a m o z ř e j m é v y s t a v o v a t v N ě m e c k u ; o d r o k u 1918 u ž č e s k é u m ě n í z ů s t á v á d o m a . Z m i z e l o t a k é spojení mezi českými a německými spisovateli, kteří byli dříve nejpřirozenějšími a mnohd y n a d š e n ý m i t l u m o č n í k y n o v é české l i t e r a t u r y . Z á r o v e ň české k u l t u r n í prostředí u ž n e b y l o s c h o p n o ani r e c i p o v a t ze s v ě t a n o v é p o d n ě t y . N a d a d a nezar e a g o v a l o , s t e j n ě ani na p s y c h o a n a l ý z u a na e x i s t e n c i a h s m u s . O m l u v o u či v ý m l u v o u b y l a n e c h u ť k n ě m e c k é k u l t u ř e . F r a n c o u z s k ý s u r r e a l i s m u s t u našel o d e z v u s t a k o v ý m z p o ž d ě n í m , že t o j e h o p ř e v z e t í u ž p o z b ý v a l o s m y s l . Č e s ká k u l t u r a se v r á t i l a d o t y l o v s k é i d y l y . P r o t o se n e m o h l o n a v á z a t ani na z n e k l i d ň u j í c í d í l o č e s k ý c h e x p r e s i o n i s t ů . Č e s k ý v ý t v a r n ý e x p r e s i o n i s m u s se p ř e k r y l n á l e p k o u k u b i s m u a čeští literární e x p r e s i o n i s t é b y l i o d s u n u t i d o k a b i n e t u l i t e r á r n í c h k u r i o z i t . T a k é j m é no D e m l o v o p a t ř í k t ě m , k t e r é se p ř e s t a l y v y s l o v o v a t . T e p r v e dnes, p o všech z l ý c h z k u š e n o s t e c h , se k n i m m ů ž e m e v r a c e t . 1 (14. 6. 1981)
Poznámky
Zkratky:
PNP SAO
P a m á t n í k národního písemnictví v Praze S t á t n í archív v Opavě, o d b o č k a v O l o m o u c i
1. kapitola: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20
Š l é p ě j e , III, 1919, i. 102; Mé svědectví o Otakaru Březinovi, 1931, 5.62 Listy Jakuba Demla Otakaru Březinovi, 1933, s. 26 Pro budoucí poutníky .i poutnice, 1913, s. 250 „Kolozpěv srdcí" a „ R u c e " , Ruce, 1903 Spisy Otokara Březiny, I, 1933, s. 225 „ H l a s pochybností za nocí...", pozůstalost Listy Jakuba Deruta..., s. 17 Listy O t o k a r a Březiny J a k u b u Demlovi, 1932, s. 7 1910; Domu, 1913, s. 38 Miriam, 1916; 4. vyd., 1937, s. 55 Česno, 1924, s. 125 Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrozé z let 1889 až 1905, b. r. T a m t é ž , s. 139 1893, Tajemné dálky Deníkový záznam, 22. X . 1913, pozůstalost Oldřich Králík, Otokar Březina, 1958, s. 405 S. 283 Spisy Otokara Březiny, II, 1933, s. 55 Spisy, II, s. 52, 54, 56 ( Z k r á c e n o ) Králík, Březina, s. 403
2. kapitola: 1 2
Tepna, PNP
1926, s. 124
Jakub
Demi
147
3 25. II. 1904, PNP 4 24. XI. 1904, PNP 5 Podle bibliografie Emanuela Frynty vydal Florian v letech 1903-1941 50 svazků knihovny Studium, 140 sv. Dobrého díla, 4 sv. Nejmenší revue, 16 obrazových publikací. Bibliografie v Sborníku prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, XXI, řada literárně-vědná, 19, 1972, s. 77-86, zaznamenává pouze 270 titulů. 6 Králík, Březina, s. 419 7 Antonín Ludvík Stříž, „Decenium Jakuba Demla", Nova et vetera, 14, 1915, s. 14 8 16. XI. 1938, cit. Jiří O lič, Čtyři úvahy, rkp., 1980 9 -Stříž, cit. stať, s. 13 10 22. X. 1913, deník, rkp. v pozůstalosti. 11 Tepna, s. 54. Listy Jakuba Demla..., s. 38 12 Šlépěje, VII, 1919, s. 240. Listy Jakuba Demla..., s. 66 n. 13 Rosnička, b. d. (1912), s. 45 14 Mé svědectví..., s. 97 15 Tamtéž, s. 99 16 Rosnička, s. 65 3. kapitola 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
„Nové oltáře", A/o-^-y ¿í^of, X, 1905, příl. VI a IX. Znovu: Listy Jakuba Demla, s. 180 „František Bílek jako umělec", Museum, XXXV, 1900-01, s. 181 Museum, XXXIV, 1901-02, s. 80 Hlas mluví k slovu, 1926, s. 70 n. Mé svědectví..., s. 16 n. Notantur lumina, 1907, s. 111 n.; v dalších vydáních Prvního světla 1910, Domů, s. 5 „Před svěcením hřbitova", s. 9 „Zaklinači formule na mých dveřích", s. 69 Miriam, 4. vyd., 1921, s. 48 Domů, s. 33 „Das Rätsel schwatzt, ironisiert, macht dumme Witze. Das Geheimnis schweigt." světlo, 1934, s. 127
Zapomenuté
4. kapitola: 1 Demi se domníval, že původní rukopis ztratil, a před vydáním jej rekonstruoval z původních náčrtů. Pro budoucí..., s. 49 2 „Světlo věčné", Tanec smrti. Můj očistec, 1929 3 „Orlové", Tanec smrti. Můj očistec, s. 70 4 „Noc", Tanec smrti. Můj očistec, s. 131 5 „Hrající revolver", Tanec smrti. Můj očistec, s. 117 6 Tanec smrti. Můj Očistec, s. 125 7 Český úvod k německé básni, s. 19 8 J . R. Markovi, 27. I. 1914, PNP 9 Píseň •vojína silence, 1935, s. 18 n. 10 Mé svědectví..., s. 194 11 Cesta k jihu, 1935, s. 38 n. 5. kapitola: 1 2 3 4 5
Olič, Čtyři úvahy, rkp. Pro budoucí..., s. 123 Tamtéž, s. 33 Moji přátelé, 4. vyd., 1947, s. 9, 13, 36 Některé vykladače Demlova díla zmátlo, že se v knize prostupují dvě vrstvy, a domnívají se, že kniha je věnována památce Matylčině. Tak autoři doslovů k antologiím Tasov i Rodný kraj. Ale hned úvodní báseň patří Elišce Wiesenbergerové: A potkal jsem Vás, Roucho černé, závoj bílý,
J indfich
148
Chalupecký
Krok a pohyb, kouzlo síly a bolestný hlas.
6 7 8
9 10 11 12 ¡3 14 15 16
Počínaje t e x t e m : „jest venku t m a , sestřičko," se kniha obrací k M a t y l c e („Sestřičko, chtěl bych napsati knihu, která by se jmenovala zahrada uzamčená", s. 80) a potom zase k Elišce, vlastní „Miriam" („Sestro: anděle Boží, poslaný mně na přímluvu mé nebožky m a t k y a na prosbu mé nebožky sestrv: Miriam, sestro moje", s. 103). J í pak patří vše další. PNP PNP „Já jsem jim neodpověděla". Verše české, 1938, s. 61. Předtím Š l é p ě j e , V, 1919. Příběh J a kuba Demla a Eliškv Wiesenbergerové rekonstruován podle dopisu Boženy Markové, vdovy po grafikovi J. R . M a r k o v i , Jaroslavě Vondráčkové, 28. IV. 1975, podle rukopisných vzpomínek Jaroslavy Vondráčkové, jejíž sestra byla švagrovou Elišky Wiesenbergerové, a podle Demlovy tehdejší korespondence. Dopis J. R. Markovi, 27. I. 1914, P N P Miriam Tamtéž Tamtéž 12. 111. [1917], PNP Deník, 4. XI. 1917. rkp., pozůstalost Nova et vetem, 36, 1922, s. 3 Š l é p ě j e , VII, 1920, s. 145
6. kapitola: 1 2 3 4 5 6 7 8 9
Sdělení J i ř í h o Oliče 30. 1. 1918, „Kolokvia", Česno, 1924, s. 107 Š l é p ě j e , II, 1918, s. 70 T a m t é ž , II, s. 70 Sestrám, 1924, s. 48 Verše české, s. 89 n. T a m t é ž , s. 119 n. „Vražda", Můj očistec, s. 197 31. V. 1918, Oltář v poli, 1939, s. 108
7. kapitola: 1 Socialistická republika, 28. X. 1919. Š l é p ě j e , VII, s. 187 2 Pozůstalost Josefa Floriana J Š l é p ě j e , III, s. 91. Oltář z• poli, s.107 4 T a m t é ž , III, s.90. Oltář v poli. s. 127 5 „Vzájemná korespondence F. X. Šaldy a J a k u b a Demla", vyti. K. Neřadová a J . Němec, ní archív, III-IV, 1969, s. 386 6 Š l é p ě j e , X, 1928, s. 51 7 Tepna, 1926, s. 103 8 „Trojí dobro", Š l é p ě j e , III, s. 85 9 Š l é p ě j e , 1919, s. 326 10 Sokolská čítanka, 1924, s. 82 11 Z mého okovu, 1927, s. 24. Původně Š l é p ě j e , VII. 12 Š l é p ě j e , VII, s. 147. Jak jsme se potkali, 1933, s. 30 13 1907; Pro budoucí..., s. 33 14 „Za našimi větami". Česno, s. 135 15 Hlas mluví k slovu, s. 105 16 S. 43 17 S. 43 18 Jugo, 1936, s. 12 8. kapitola: 1 2
S. 53 Š l é p ě j e , X, s. 52 n.
Literár-
r Jakub Demi
149
3 S. 101 4 Die Puppe. Autorisierte Übersetzung aus dem Tschechischen von Peter Hartwig. Einleitendes Wort von Kätherine Sweerts und Sporek. ... Herausgegeben von Jakub Demi in Monate März 1933 in Tasov. 5 Německy: Zapomenuté světlo, s. 17 n. Píseň vojína Šílence, s. 13 5a Německy, 4. II. 1935; Jugo, s. 10. List je v mnoha exemplářích vytržen 6 Píseň vojína Šílence, český úvod, s. 16 a 17 7 23. VIII. 1919, Šlépěje, III, s. 323 g Hlas mluví k slovu, s. 27 9 ' Tamtéž, s. 27 10 Zapomenuté světlo, s. 41 n. 11 Tamtéž s. 60 n. 12 Tamtéž s. 13 Tamtéž s. 14 německy; s. 50 15 „Dopis důstojnému pánu...", Studium, 4, 1907, s. 6 16 Šlépěje; III, s. 23. O/fťír v />o/i, s. 87 17 „Stromy trpí", 1914, Verse české", s. 78 18 Šlépěje, XVII, 1931, 70 /9 Cesta & jihu, s. 45 20 S. 129, 130 21 25. IV. 1935, Šlépěje, XXI (Ve stínu l í p y ) , 1936, s. 16 9. kapitola: 1 Dopis Boženy Markové (viz pozn. 9, 5. kap.) 2 S. 52 3 Šlépěje, XXV, 1940, s. 29 4 /Wé svědectví..., s. 29 5 Tamtéž, s. 299, 30 n. 6 Šlépěje, XXV, s. 22 7 Mé svědectví..., s. 424 8 Tamtéž, s. 426 9 Traktáty a diktáty, 1922, s. 68 10 S. 174 11 S. 167 12 Šlépěje, XIII, /930, 5. 25 /3 Mé svědectví..., s. 246 14 „Z nové literatury o Otokaru Březinovi", Šaldův zápisník, IV, 1931-32, s. 29 15 Šlépěje, XX, 1934, s. 18 16 Tamtéž, XXI, (Ve stínu l í p y ) , s. 70 n., 115 17 Zapomenuté světlo 18 Přednáška o Demlovi v Třebíči, 1934: Dílo, XXV, 1974, s. 132, 143 18a „Moderní básnické směry", 1937; tamtéž, s. 566 19 S. 12 20 S. 11 21 S. 24 22 S. 45 23 S. 84 23a 12. X. 1946, SAO 24 „Proč vystoupil Jakub Demi ze Syndikátu českých spisovatelů" (nepodepsáno), Akord, XIV, 1947-48, s. 181 n. 25 Jan Nový, „Paměť nemá osií uši aneb Po šlépějích básníkovy zrady", Kulturní tvorba, 24 a 25, 13. VI. a 20. VI. 1968 10. kapitola: 1 Miriam, s. 136 2 „Bratr Antonín", Mohyla, 1948, s. 292. „Velebný pán", tamtéž, s. 261 3 „Miloš", Kalendář Moravan na rok 1948, s. 51
no 4 5 6 7 8 9 10 11 12
Jindřich „Proměny J a k u b a Demla", rkp., 19 7. VIII. 1953, S A O Dílo Felixe J eneiveina, 1928, s. 44 „ M ů j kraj a lid", 15. VI. 1939, Š l é p ě j e , X X I V (Proč Chléb a slovo, II, 1948 M ar lánský měsíčníky II, 1946, s. 234 „Bibliografie", 14. IV. 1959, PNP „Miloš", Moravan„ s. 46-51 T a m t é ž , s. 47
bychom
se netěšili),
Chalupecký
s. 100 n.
1 1. kapitola: 1 2 3 4 5 6
„Velevážený pane J . V.", 1948, ve výboru z Demlovýcb rukopisů Ledové květy, uspoř. B. Fučík a V . Bmar, b. r., srrojopis „Básník J a k u b Deml v Tasově", rkp. V majetku Demlovy neteře M a r t y Vrbové v Tasove Rodný kraj, red. Bedřich Fučík a Miloš Dvořák, 1967. Miriam a jiné práce, red. Jaroslav Novák, 1969. Tasov, red. Miloš Dvořák, 1971. SAO PNP
12. kapitola: 1 2 3 4 5 6
Šlépěje, XXII, 1937, s. 58, v. Literární archív, 3-4, 1969, s. 328 T i m o t h e u s Vodička, „Tažení proti katolickým spisovatelům", Akord, „Vítězům", Šlépěje, VII, s. 153 3. XII. 1914, Listy Jakuba Demla..s. 96 "Zapomenuté světlo, s. 69 SAO
XIII, s. 179
13. kapitola: 1 2 3 4 5 6 7 8 9a 9b 10 11
Leon Bloy: 'Zoufalec, přel. Josef Florian, 1913, s. 32 S. 8 n. S. 20 3. XII. 1916, Listy Jakuba Demlas. 96 S. 69 Dílo Felixe Jenezveina, s. 35 Š l é p ě j e , X V I , 1931, s. 78 Š l é p ě j e , XVIII, s. 84 „Zhřešili jsme", Obnova, II, 43, 29. X. 1938, s. S. Judith, „Jediná naděje", Obnova, III, 12, 1. IV. 1938 Mohyla, s. 7 Podzimní sen, PNP
1938, předmluva
14. kapitola: 1 la 2 3 4 5 6 7 8 9 10
„ J a k u b Deml", Lumír, L X V , 1939, s. 191 Deml se o tom zmínil Ladislavu Novákovi. Bylo to u dveří b y t u Svobodové nebo Šaldova Dílo Felixe Jeneiveina, s. 84 Netečný divák, 1917, s. 33 Svět jako vědomí a nicy 1904; 2. v y d . , 1928, s. 154 Dopis Chalupnému, 2. V. 1912, Duchovní přátelství, 1940, s. 55 Byli a bylo, 1963; 2. vyd., 1971, s. 66 „O předpokladech stylu", Přehled, X, 2. 6. X. 1911, s. 38 T a m t é ž , XI, 10, 9. XI. 1912, s. 172 T a m t é ž , XII, 32, 22. V. 1914, s. 566 I. ad i slav Klíma, Vteřiny věčnosti, 1967, s. 31, úvod
15. kapitola:
Jakub
Demi
151
Vylíčení a výklad Demlova života a díla, jak jsou zde podány, se v mnohém lisí od jiných. Dosavadní práce vsak bohužel nedostatečnou znalost faktů zastírají poetickou esej i štikou. Mnoho omylů vzniká přitom ze snahy upravit Demla do podoby vzorného katolického kněze. Naproti tomu autor vděčí mnoho pronikavým a rozsáhlým studiím Jiřího Oliče. Pro vysvětlení Demlovy postavy zbývá ještě mnoho vykonat, zejména je třeba pročíst záznamy o jednáních brněnské biskupské konsistoře. Je tu ještě také mnoho nepro stud ováné Demlovy korespondence. Není zatím stopy po Demlových denících. Zničil je, nebo jsou někde uschovány? Jirid řich Ch a lupecký
Jakub
Deml
Podzimní sen Marii Rose Junové Jeden všetečný člověk se mne ptal: C o ted píšete? T e n t o pán má místo, počítá se mezi lidi vzdělané, jen podle toho místa, ze všech oborů literatury čte tak trochu Lidové noviny, pokud mu totiž stačí čas při přesnídávce mezi dvěma úředními hodinami (doma musí dělat užitečnou práci, k níž náleží především absolutní mlčení i všech nejobyčejnějších a k rodinnému životu nejnáležitějších myšlenek), i řekl jsem mu: Píšu píšu patnáct... T a k o v o u odpověd patrně neočekával, neboť jeho otázka byla vlastně v jeho smyslu a úmyslu rozpačitou poklonou, tedy projevem úcty, také poněkud strachu, jako by se omlouval: Víš, já jsem tě tady nečekal, ale říkají ti Mistře, něco na tom musí být, žádný titul nepřijde jen tak, i kdyby byl jen honoris causa, každý má své povolání a tomu rozumí jen sám, můj obor je ovšem docela jiný, hm, také mám rodinu, tedy jisté povinnosti, má žena je velice inteligentní, t e d čteme „Městečko na dlani", naše Milunka z toho dělá domácí úlohu — hm... Prosím vás, příteli, povídám mu: Dostal bych tady někde koupit kartáček na zuby? Všechen strach z něho spadl, čiperně mi poradil, podali jsme si ruce, lidsky jsme se na sebe podívali, bratrsky jsme se na sebe usmáli — tak na shledanou! A pozdravujte ode mne vaši rodinu! T o t o jsem dodal, k d y ž už jsme byli na dva kroky od sebe, a dobře jsem udělal, poslední stopa jakéhosi rozladění se tím zahladila...Kdybych byl řekl správně: Pozdravujte ode mne svou rodinu, nemělo by to ten blahodárný účinek, bylo by to spisovné, umělé, ba i nesprávné, protože: Cí byla ta rodina? Horší u ž je, k d y ž nás vybízí dávnoletý přítel, abychom nepřestávali psát... Na příklad t a k o v ý Gogol, který tvrdí, že mlčení toho, kdo umí a tedy má mluvit, je t ě ž k ý m hříchem proti Bohu, jenž rozdává lidem hřivny, aby z nich těžili, nemluvě ani o tom, že člověk propadlý malomyslnosti (jako bychom řekli pocitu méněcennosti) je chamrad v každém ohledu, ať je příčina této skleslosti jakákoliv, protože malomyslnost je prokleta Bohem. A „veliký je Bůh, jenž nám dá-
Podzimní
sen
153
vá moudrost. A čím nám ji dává? T ý m ž zármutkem, od něhož utíkáme a před nímž se chceme skrýt. Utrpením a zármutkem souzeno je nám dobývati zrnek moudrosti, kterou nacházíme v knihách. Ale kdo už našel v sobě jedno z oněch zrnek, ten nemá práva skrývat je v sobě před jinými. Není tvůj majetek, nýbrž Boží, Bůh je vypracoval v tobě; všecky dary Boží se nám dávají proto, abychom jimi sloužili svým bratřím." Letos po Dušičkách psal mi mladý řeholník z pracovního tábora na Slovensku. A psal mi toto: Před několika týdny měl jsem zvláštní sen. Byl jsem v Tasově. Bylo již pozdě večer, když jsem vstoupil do Vašeho pokoje. Vy jste již odpočíval. U lůžka byla židle, Vy jste mne vybídl, abych si sedl. Měl jsem velmi málo času na rozmluvu, snad asi jen půl hodiny. Trápila mne myšlenka, že za tak krátkou dobu neřeknu ani setinu toho, co mám na srdci. A minuta ubíhala za minutou. V těchto duševních mukách jsem se nedostal vůbec k řeči. Jenom jsem němým pohledem pohlížel na Vás. Tu jsem poznal, že Vy z tohoto pohledu jste pochopil vše. Nebylo třeba říkat ani slovo. Promluvené slovo ostatně bylo daleko od hloubky, myšlenky a pohledu. Bylo by mělké a bál jsem se ho. Za několik okamžiků se Váš pokoj rozplynul v mlhách nenávratnosti. To byl tedy sen mladého přítele kněze. Myslím, že právě vlivem tohoto dopisu měl jsem já za několik dní také sen. Zdálo se mi, že mne pozvali do jednoho koncentračního tábora, kde byli internováni samí kněží, už staří a tedy neschopní tělesné práce. Jel jsem tam autobusem, předtím už jsem celou noc nespal, jen stále jsem myslil na ty, které na konci své cesty uvidím. Co to je? V autobusu bylo mnoho lidí a sotva jsem vstoupil, slyším „Ježíš Maria". Muselo by se to psát jako citoslovce jedním slovem. Stáli tam dva mladíci v gumových kabátech a mluvili o honě, a tak, že bylo patrno, jak dlouho mají právo na střílení zvěře. Chlubili se jako všichni nováčkové. Chtěli mluvit odborně a měli z tohoto nového zaměstnání a dopuštění dětinskou radost, nebo snad svým jásavým hovorem a házením rukou také něco zastírali. T o , že jsou tak mladí? Svého nového umění ještě nedobře znalí? Podezírali snad, že je mezi námi nějaký starý hajný? Či se jim někdo slůvkem, anebo očima smál, jak se k té flintě dostali? Nevím. Také sotva dvakrát jsem se na ně podíval, a to ještě jen lehce a jako mimoděk, abych je nezaplašil. Teprve když viděli, že jsem klidný a pokojný a že jim toho všeho přeji, také se v řeči uklidňovali. Už nevzali jméno Boží nadarmo. Nebylo toho třeba. Rozpaky přešly. Kdo vstoupí do železničního vozu, do restaurace, do tramvaje, do divadelního sálu, do míst-
154
Jakub
Demi
nosti taneční, do a u t o b u s u , každý je nějak rozpačitý a chtěj nechtěj dá t o najevo, třeba jen uzarděním. Ale proč nikdo není r o z p a č i t ý m v kostele? Leda by se styděl k l e k n o u t . Ale proč tam jde? V jedné vánoční povídce Jaroslava D u r y c h a povídá m u ž muži: Proč vlastně běžíš do Betléma? „Protože t a m běží všichni!" Mohli byste se ptát: Proč se nepokřižuješ, proč neklekneš, proč bereš j m é n o Boží nadarmo? Odpověď: Nevím, protože nechci vědět; ještě t o se mnou není tak daleko... J a k to všichni žijeme, k d y ž je nám všem potřeba smrti! Ale jedna věc je jistá: Stydíme-li se za Boha, s t y d í m e se za svou ženu, za své rodiče a sami za sebe. J e nám hanba, že nikoho nemilujem a jen t o předstíráme. Ke k a ž d é m u člověku jsme v poměru j a k o k zaměstnanci, anebo zaměstnavateli a bojíme se buď o místo, nebo o pracovní sílu. Nemilujeme-li Boha, v ž d y c k y lásku lžem a všecko pokazíme. C h ceme mít na zemi ráj, ale ne bez hada. Falešného hráče nestrpí žádný pořádný karbaník, to raději zahodit k a r t y . T a k t o jsem v duchu přemítal, ukolébán jízdou a j e d n o t v á r n ý m zvukem m o t o r u . A u t o b u s najednou zastavil. Dostal jakousi poruchu. Bylo kolem deváté. Všichni jsme vystoupili uprostřed panských lesů. N e l z e říci, že bylo pod mrakem, o tom je představa jiná, ale toto byla jen mlha, ze které drobounce mžilo. Slunce bylo jakoby na opačné straně světa, a přece jsme něco viděli. J e t o skutečnost, či sen? K d y b y nemžilo a já necítil hlad, byl by to asi sen... jaké t o vidím obličeje? A proč všecky t y hlasy se ozývají j a k o z v u k y bubnu potaženého suknem? P r o t o ž e je listopad? Anebo je nad námi odsává ta šedá houně mlhy? A proč se tamhleta žena kolem sebe tak špičatě dívá? J a k o by každého l a b u ž n i c k y napichovala na vidlici. A t y d í v k y ] C o se jim stalo? H u b e n é , bledé přízraky, a jejich p o h y b y připomínají oči a ruce těch devítiletých chlapců, které roztrhal ruční granát. Udělali si na pastvisku ohýnek, na něj položili ten granát, granát vybuchl a těla chlapců rozmetal. Lidé se sběhli a nacházeli už jen krvácející k o u s k y údů. J e d n o m u to utrhlo hlavu, a ta hlava ještě očima mžikala. Z druhého chlapce našli ruku, a prstíčky na té ruce ještě se otvíraly a zavíraly, jednou, dvakrát, zas a zas... Kam odletěly duše těchto dívek? N a z p ě t do továrny? J e d n o u , dvakrát, zas a zas... C o všechno dělá listopad! J e to skutečnost, či sen? Zdá se mi, jako bych stanul na cizí planetě. Vlevo na m ý t i n ě leží hromada dvacetimetrových, až do dřeva ostrouhaných pňů. I otevříny jsou oči obou dvou, a když poznali, že jsou nazí\ navázali listí fíkového a udělali sobě zástěry.
P o d z i m n í sen
155
Adame, kde jsi? Kterýž hlas fekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji, a bál jsem se, protože jsem nahý, i skryl jsem se. Jemuž řekl {Bůh): I kdož tobě oznámil, že jsi nahý, jedině že jsi ze stromu jedl, z kteréhož jsem tobě přikázal, abys nejedl? „Kdo obnažuje t a j e m s t v í přítelovo, hubí v í r u " , qui denudat mystérium amici, perdit fidem. Zahubili ji ti, kteří „o J e h o oděv metali los"? A b y se dovršilo m y s t é r i u m naší viny, byl u k ř i ž o v á n N a h ý . . . A jak tak stojím na státní silnici uprostřed panských lesů, najednou se mi zdá, že všechny ty s m r k y jsou nahé... I ten mech pod nimi je nahý... I ta silnice je nahá, i ta strouha vedle ní, m y také a celá země, všecko je nahé, a není roucha, které by bylo tak neprůhledné, aby nás přikrylo...Žebráci jsme, a tak zbídačelí, že se u ž ani neodíváme: prach jsme a v prach se obracíme... A s hrůzou si u v ě d o m u j i , že t y t o lesy jsou mrtvé. Žije jenom to, co někomu náleží, oč se někdo stará, co někdo miluje, co n ě k d o šetří. A k o m u náležejí t y t o lesy? Kdo jest jejich pán? L u p i č a zloděj není pán. U ž t a d y nic nestraší, z m i z e l y víly, skřítci, k r a k o n o š o v é , bludičky a vodníci. U ž t a d y nic nevábí, nic t a d y neokouzluje, nic nemámí, nic nepotěšuje: T o m a n e , u ž t a d y nezbloudíš, u ž t a d y blahem nezemřeš! Ze svatojánských b r o u č k ů dnes t a d y nesvítí pásek na kloboučku, a marně bys t u hledal jelínka, k t e r ý nese tvou lásku! Zmizelo tajemství, ta t a m je z e m ě očarovaná! Zmizel pán! A ť u ž j a k ý k o l i v , ale pán... Šofér spravil autobus, jedeme dál. Zastavujeme u zahradní železné b r a n k y . J a k o bych se probouzel ze sna. Ale ne, t o všechno je sen, i ten nápis nade dveřmi: Přijímací kancelář. N i c naplat, z a k l e p u . Dále* A mně se vybavuje heslo: Dále od hradu, dále... M á m opravdu strach. U ž t o slovo kancelář\ jako v nemocnici, jako v kriminále, ale díky Bohu, žádná u n i f o r m a , žádný o d z n a k , žádná sprostá tlama, žádné slídivé oko, žádný černokněžník, žádná ježibaba na rameně s černým k o c o u r e m : tři řeholnice přívětivě mne vítají. A s k ý m že si přeji mluvit? — Sestro, zaveďte tam důstojného pána! — A což legitimaci? Snad to budete zapisovat? p t á m se. J e n se vesele zasmály, a sestra mne vede k cele, na které je vizitka. J e m n ě zaklepe a jak se ozve ave, otevře dveře a odchází. Ze by t o přece nebyl sen? V í t á mne osmdesátiletý řeholník, bývalý profesor theologické f a k u l t y , před rokem raněný mrtvicí, ale po dlouhých procedurách v nemocnicích u ž je mu zase lépe. J e n ruce se mu třesou a v prstech nemá cit. Při rozmluvě se mnou mne střídku chleba, a drobečky mu padají do klína na k l e r i k u , také na zem, a on to neví a mne, a čím rychleji mluví, tím rychleji mne, t a k é k d y ž se při řeči vzrušuje. Ale on se vzrušuje tam, kde my jsme docela klidní,
156
Jakub
Demi
a je docela klidný tam, kde m y se v z r u š u j e m . Kdypak m y b y c h o m dosáhli t a k o v é p r o s t o t y , a b y c h o m řekli m l a d í k u S N B , k t e r ý nás přišel z a t k n o u t : Pane, dobrovolně nepůjdu, a k d y ž nepůjdu, užijete násilí? — A n o , pane S t o j á n k u , v t o m případě užijeme násilí a odvezeme vás tam, kde by t o b y l o horší! Pojďte tedy dobrovolně! — Slyšíš, M i l u n k o — obrátil se kněz na svou neteř — a slyšíte vy, B a r u n k o (to byla stařena posluhovačka): v y jste mi svědkyně, že nej d u dobrovolně a že by užili násilí, k d y b y c h nešel, vy m n ě dosvědčíte, že se p o d r o b u j u jen násilí! T a k jdeme, pane S t o j á n k u , jdeme! A osmdesátiletý kněz, j e m u ž j a k o C a p e t o v i před p o p r a v o u dávali jen t o občanské j m é n o , vzal si svůj k u f ř í k s breviářem, misálkem a nejnutnějším prádlem a šel...Myslím, že si při tom vůbec nevzpomněl na „ N o c " svatého J a n a od Kříže, ani na m a t k u svatou T e r e z i i , jejichž díla po celý život rozjímal a t a k é přeložil. U ž O t o k a r Březina řekl, sedí-li náhodou vedle řezníka, že z t r a t í všechny m y š l e n k y a jen trpí... N á š d ů s t o j n ý pán neztratil m y š l e n k y a podle všeho ani netrpěl, neboť seděl v a u t ě vzadu sám a duchem žil jen skutečností, jak žije dřevo plovoucí po řece, anebo psík, kterého odvážejí j i n a m . „Bylo t o velké, elegantní a u t o " , chlubil se mi j a k o dítě, které neví, že se chlubí, a byla hluboká noc... V z p o m n ě l si při t o m , že také jeho M i s t r a jali v noci, aby se chudí nebouřili, k d y b y viděli, co dělají bohatí? Katané dvacátého století, i k d y b y chtěli, n e m o h o u se v y m k n o u t ze V z o r u , k t e r ý jim pro jejich práci vyobrazili Evangelisté. T o všechno se děje „jakož bylo psáno". J a k b e z m o c n ý je Satan, je-li p o u t á n t í m , co bylo psáno a nedovede-li nic nového v y m y s l i t ! J e h o m u k a se z v y š u j í j e h o směšností... Ale naš řeholník nemyslí ani na G e t s e m a n y , ani na sebe, neboť k d y ž slyší, jak se e s k o r t a d o m l o u v á o cestě, vměšuje se do hovoru a radí j i m , k u d y mají j e t . O cíli své cesty nemají představy, n i k d y tam nebyli, p r o t o h o u ž e v n a t ě tvrdí, že je t o brněnské p ř e d m ě s t í . Nedají si poradit a jedou do Brna. T e p r v e tam se zjistí, jak se mýlili. Přece však ještě v noci přijeli na místo, a d ů s t o j n ý delikvent po celou cestu s pány hovořil, jako by jej vezli na výlet, a nakonec poprosil velitele, aby m u udal svou adresu. T e n m u vyhověl, a d ů s t o j n ý pán mu písemně poděkoval za šetrné a laskavé zacházení. Č e t l jsem opis a b y l o to srdečné a u p ř í m n é . D ů s t o j n ý pán si vůbec všechno p o z n a m e n á v á a zapisuje, ale i tak mne ohromuje, k d y ž slysím, že toho a toho dne k němu přišla jeho vdaná neteř, k t e r á ho p ř e d t í m n i k d y neviděla, a toho a t o h o dne že ji opustil její manžel fotograf, ale ne kvůli ženské, jak by se m o h l o soudit v t a k o v é m případě, t o h o a t o h o dne že jej odvezli k boromej-
Podzimní
sen
157
kam p o d P e t ř í n e m , t o h o a t o h o d n e ž e b y l e s k o r t o v á n d o B o h o s u d o va, toho a t o h o d n e d o S e m i l , t o h o a t o h o d n e d o ř á d o v é r e z i d e n c e u sv. Ignáce a t d . Z á v i d í m m u t a k o v o u paměť! B l a h o s l a v e n í č i s t é h o srdce, neboť B o h a v i d ě t i b u d o u . J s e m p ř e s v ě d č e n , že t i t o b l a h o s l a v e ní mají i č i s t o u paměť. J a k j i n a k m o h l a b ý t n a p s á n a Evangelia? A ze s v é h o d ř í v ě j š í h o ž i v o t a mi v y p r a v u j e , j a k se v y p l á c í z d v o ř i lost. P o r o z m l u v ě s u n i v e r s i t n í m a o b á v a n ý m p r o f e s o r e m l a i k e m , k d y ž se byl s n í m u ž r o z l o u č i l , j e š t ě u dveří se o b r á t i l a p o k l o n i l se m u . Po čase se s e t k a l s a m e r i c k ý m C e c h e m , p r o f e s o r e m R o u b í k e m , k t e rý měl na v y b r a n o u d o s á h n o u t d o k t o r á t u v C a m b r i d g e n e b o v O x fordu, v ů b e c na n ě k t e r é u n i v e r s i t ě e v r o p s k é , ale zvolil si j a k o C e c h Prahu, a ten m u řekl: Byl j s e m p r á v ě u p r o f e s o r a Bidla, k d y ž v y j s t e od něho o d c h á z e l . A k d y ž j s e m od n ě h o o d c h á z e l , udělal j s e m t o p o vás a t a k é jsem se m u j e š t ě u dveří p o k l o n i l . O n v š a k m n e z a v o l á z p ě t a řekl: V y j s t e p r v n í A m e r i č a n , k t e r ý se mi tak p o k l o n i l ! A k d y ž j s e m učil p r i m á n k y — v y p r a v u j e mi P. S t o j á n e k , ř í k e j m e mu t a k , je s k r o m n ý — rozbírali j s m e r ů z n á p ř í s l o v í , m e z i j i n ý m : Zdvořilosti kočku těší. Po l e t e c h m n e p o t k a l j e d e n z t ě c h ž á k ů a p o v í d á , jak si v š t í p i l m ů j v ý k l a d o t é k o č c e a j a k se p o d l e t o h o řídil i na G e r m a n i k u , v Ř í m ě t o h o b y l o o b z v l á š t ě p o t ř e b a , ř e k l . A t o v y pravoval d ů s t o j n ý pán, a b y m n ě objasnil své c h o v á n í vůči policii, která jím s m ý k a l a sem a t a m . O s t a t n ě i m ů j otec, dej m u Pán Bůh nebe, k d y ž m n e p o u š t ě l d o světa, m n e p o u č o v a l , a b y c h byl k e k a ž d é m u z d v o ř i l ý a k a ž d é h o p o z d r a v o v a l , a d o d a l : C o tě nic nestojí, t o h o nešetři. A l e m n o h o p o v o l a n ý c h , m á l o v y v o l e n ý c h . T ě c h p o d r o b n o s t í b y l a t a k o v á s p o u s t a , že j s e m si z řeči P. S t o j á n k a z a p a m a t o v a l jen n ě c o m á l o a j e š t ě p o p l e t e n ě , j a k b y d o s v ě d č i l , k d o t e h d y se m n o u byl, p o d l e b á s n í k o v a : A potkání bratří i nejmensícb viděl jsem slavné v úsměvu tvém jako potkaní knížat s nesčetným neviditelným doprovodem. N ě k d o z a k l e p a l . A v e ! V s t o u p i l f r a t e r r e d e m p t o r i s t a , n a u č e n ě či příslušně s h r b e n ý , a jak m n e s p a t ř i l , h n e d couval d o dveří, ale P. S t o j á n e k ho p o v z b u d i l : J e n p o j ď t e dál, b r a t ř e , m á m t a d y něco p r o vás, u ž t o p ř i š l o ! Po těch slovech v y n d a l ze s k ř í n ě f l a n e l o v ý pás, i dovíd á m se, že je t o p r o z a h ř á t í ledvin — f r a t e r p ř e v z a l pás j a k o něco svěceného ze Z e l e n é h o č t v r t k a , n e p ř e s t á v a l p ř e š l a p o v a t a u c t i v ě se u k l á nět ( z d v o ř i l o s t k o č k u těší), snad se Í o b l i z o v a t , i n u , v t ě l e n á s l u ž e b nost a v d ě č n o s t , a d ů s t o j n ý pán d o d a l : J e š t ě d o s t a n e t e ten ovčí k o žíšek, je p ě k n ý , ale j e š t ě nepřišel, p a n í n e t e ř mi psala, ž e jej pošle v n e j b l i ž š í c h d n e c h — a f r a t e r u ž d ě k o v a l i z a t e n k o ž í š e k a zase se u k l á n ě l , p o k u d m o ž n o č l o v ě k u , k t e r ý je u s t a v i č n ě s k l o n ě n , a j á p o v í d á m : Bratře, a k d e je V á š P. K o n s t a n t i n ? A l e m i l ý b r a t r pádil u ž se svou t e p l o u k o ř i s t í k e d v e ř í m , n e d b a j e ani m é h l u č n é v ý z v y : B r a t r
158
Jakub D e m i
se m n o u nechce m l u v i t ! A přece p o k o r n é tele d v ě m a t k y cucá! Z m i z e l j a k o m y š k a . N e c h t ě l vědět, že z d v o ř i l o s t i k o č k u těší. Č i nějak ex a u d i t u u ž byl přesvědčen, že c h y t á m myši? T e n a u d i t u s a t y svaté m y š - l e n k y v chóru, Kriste Pane, proti t o m u j a k nevinné jsou všecky p o v í d a č k y s l u ž e b n ý c h u k a š n y ! „ T o je ten, co se t a h á s t í m d ě v č e t e m ? " N e c h t e , ať obé spolu roste a ž d o žní, máme teprve listopad. A b y c h jej v y t r h l z č i n o h r y těch lidí, k t e r é tak jasně měl před očima, že k a ž d á m a l i č k o s t jejich interiéru a h n u t í byla přesně na svém m í s t ě a zahrála v p r a v ý čas, dal jsem o t á z k u o p ř e k l a d e c h . T a k na p ř í k l a d slova amor, charitas, dilectio, t o jsou vlastně s y n o n y m a , a čeština má p r o t o t o rozlišení v l a s t n ě jen jeden termín? T o h o se chopil m ů j hostitel a ihned v y k l á d a l , že dilectus překládá slovem m i l e n ý . K d y ž se m u n a m í t n e , že je t o slovo zastaralé a t e d y nic neříkající, p o d o b n é o š o u p a n é m u s t ř í b r ň á k u , na n ě m ž sotva u ž se r o z e z n á p o d o b a císaře, nedal si nic v y m l u v i t a trval na s v é m . M i láček, nebo p r o s t ě milý, t o m u nešlo na r o z u m , snad se m u t o z d á l o i sprosté. Zkusil jsem t o z jiné s t r a n y , i p t á m se, jak by na příklad přeložil slovo sv. F r a n t i š k a S a l e s k é h o Propassión, řečené v „ T h e o t i m o v i " o Kristu? Bylo však vidět, že je sice velmi schopen t u t o o t á z k u řešit, že však není na to k d y — i pustil se zas do svých p o d r o b n o s t í . N e divím se, chtěl se v y m l u v i t , v ž d y ť se mu v mysli tolik n a d r ž e l o a nebylo snad n i k o h o , na k o h o by ten příval spustil. C e l a j e h o byla malá a c h u d i č k á . S t o l e k , tři židle, postel (ale bez peřin), skříň na šaty, ž e l e z n é u m y v a d l o j a k v nejchudších hotelích, nad stolem k ř í ž a dva v y š í v a n é o b r a z y v rámech. N a dveře š a t n í k u si p ě k n ě v ř á d k u n a t l o u k l c o u l o v ý c h hřebíčků, aby měl k a m co zavěšovat, ale byl t o asi jen s y s t é m , na hřebíčcích neviselo nic. A na t u t o světničku se dívalo jediné o k n o , zrovna proti dveřím. Peripatetik ů m , j a k o byl P. K o n s t a n t i n a s k o r o k a ž d ý m l a d ý kněz, by t a m nesloužilo. P r o s t o r pro chůzi byl tu jen tři m e t r y d l o u h ý a m e t r široký, k d y ž se od stolku nevystrčila židle. C o chcete? H r d l i č k a , k t e r á m á přece křídla, c u k r u j e i v malé kleci. A n o , t a k é tam byla ž e l e z n á k a m í n k a , nějaký a s k e t i c k ý p l a m í n e k v nich s k o m í r a l , o z á b l ý z i m o u . U ž to m n o u c u k a l o , abych přiložil, ale j e d n a k ptal jsem se v d u c h u co, vida ten s m u t n ý t r u h l í k , a j e d n a k jsem se bál d o t k n o u t se nějak hostitele, a halil jsem si krk v l n ě n o u šálou úžeji a úžeji. T a k o v ý c h cel je t u v p a r t e r u a v p r v n í m p o s c h o d í dost, a jiných p o k o j í č k ů t a d y není, j e n ž e nynější osazenci k n ě ž í a fratři musejí bydlet po dvou i po třech, aby měli strop nad hlavou. P r o t o si P. S t o j á n e k libuje, že smí b ý t , d í k y své nemoci, sám. T a k é nechodí
Podzimní
sen
159
ke společnému stolu, čehož jsem litoval, neboť bych byl rád uviděl i ty ostatní a mezi nimi několik známých... Bezpochyby proto jsem se zeptal: A je tady t a k é Páter Theodor? (Což znamená dar Boží). Odpověď mne velmi překvapila, jak je to m o ž n o asi jen ve snu, neboť co by nás ještě překvapilo, nejsme-li ukvapení a u ž „nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval, miloval". J e tady, řekl m ů j hostitel, ale k d y ž ode mne slyšel, že přijedete, řekl: Nevím, jestli přijdu, on to dá všechno do Slépějň N e d á m . Ale v tom snu to bylo tak: sem jsem putoval jenom kvůli P. Theodorovi a cestou, ba už kolik dní předtím jsem se na něho rozpomínal, jak jsem ho viděl na dvou poutních místech, také jak jsem u něho složil životní zpověď, a k d y b y c h teď měl zemřít, dá-li mně Bůh tu milost, že bych ho k sobě povolal, anebo se k němu dal zavézt, aby mne připravil na smrt. Žádného jiného kněze pro ten účel jsem nenašel ve svých vzpomínkách. J a k o Apoštolově vyučil se před svým kněžstvím jakémusi řemeslu. I do svého vysokého věku chodí vzpřímený, vzpřímeně se dívá, vzpřímeně mluví, a není škarohlíd. T a k é nehledí na osobu lidskou, nevidí maličkostí, nepiplá se s hříchy jako někteří skrupulanti, kteří lpějí na liteře a od tištěného slova v Morálce nedovedou p o z d v i h n o u t hlavu, ne nepodobni koňům, hmatajícím tlamou v pytlíku s ovsem, takže svůj obrok, chudáci, ani nevidí... Viděl jsem Pátera T h e o d o r a nad nivami slováckými, viděl jsem ho jako skřivana, k t e r ý drobil hrdinství své písně na zlaté hlavy klasů a do otevřených rtů výskajících m á k ů . Odsuzoval neřest, budil jako jitřní k o h o u t víru, napřimoval skleslé, ve studených srdcích rozdmýchával lásku. A to vše bez pomyšlení na jakýkoli p o z e m s k ý zisk, na jakoukoliv svou čest a slávu. Byl velkodušný a proto velkozraký. R y t í ř se Štítem: O m n i a ad Dei gloriam. Nebál se čerta a teď že by se bál mne? Znají mne baby lépe než on? Vědí o mně víc? Proč jsem se, d ů s t o j n ý pane, zdržel v té k o m ů r c e s k y s a n ý m zelím? Choďte půl roku na čerstvý vzduch, ať to není tak cítit! Pokleknout k t a k o v é klerice patří sice také k pokání, ale šňupavý tabák je přece jen snesitelnější. U ž tedy není k a m jít, neb se nám oškliví laxnost. Bylo opravdu potřeba ty dveře zabouchnout? Sufficit mihi, Domine, tolle animam meam: neque enim melór sum q u a m patres mei... Božínku, vždyť mně to mohlo napadnout, že se mi t o jen zdá!
160
Jakub
Demi
M é h o Hradu smrti secunda t a b u l a ! A co se člověk natrápí p r o nic za nic! Kdo by si pomyslil, že Bůh nás m ů ž e očištovati i snem! Kdo by se opovážil něco v y t k n o u t Páteru T h e o d o r o v i ? Z n á m ho u ž dvacet let j a k o své b o t y , jenže t y tak dlouho nevydrží... I k d y b y m n o u skutečně tak či onak pohrdal, je příliš c h y t r ý , aby to projevil, a ani ne tak kvůli sobě ( v y u č e n ý tkadlec!), j a k o v z á j m u Ř á d u . A jestli jste si všimli, p u š t ě n ý lovecký pes neběží p ř í m o , ale pobíhá k l i k a t ě sem a t a m , čenich při zemi. S t o p a ř e m je Duch S v a t ý . Přichází, nevíš o d k u d , a vane, nevíš k a m . O větru m ů ž e š říci, j a k ý má směr, jen se podívej na s t r o m y , kam se ohýbají, nebo k a m směřují šátky a v o l n ý plamen. A nebuď všetečný, abys šel za ním j a k o d e t e k t i v . O s t a t n ě brzo se pozná, k d o je placený, i k d y ž platí jen sám sobě. V z a l svou o d m ě nu a nic z t o h o neměl. Zima je. T á h n e s t u d e n ý vítr. Zahal se v urp u t n é mlčení a choď sem a tam. N e p o m ů ž e - l i chůze, p o s k a k u j a dupej, není nad teplé n o h y , a aby t o nebylo tak jednotvárné, m ů ž e š si při t o m říkat: Illuminare his, qui in tenebris et in umbra m o r t i s sedent, ad dirigendos pedes n o s t r o s in viam pacis. A řekne-li ti někdo, že m l u v í š do větru, nezlob se na něj, p r o t o že nejsi jeho m a t k o u a nevíš j a k přišel na svět. P o k u d ti nevadí v chůzi, přisvědčuj m u , až ho to o m r z í ; v ž d y ť vidíš, že t o u ž í jen po t o m , abys ty přisvědčil j e m u . „ V y se t e d y nechcete bavit?" řekla ta nevěstka, k d y ž ji pán odstrčil a s n a p ř a ž e n ý m revolverem vyháněl z ložnice. Pusť se do diskuse a z t r a t í š panictví. O čem chceš debatovat? t o m p r o č je dovoleno, ze všech s t r o m ů jisti, j e n o m ne z t o h o jednoho? Šeherezáda tisíc p o h á d e k vypravovala, aby se zachránila od smrti. J e n t y nesmíš m í t pravdu. Dej t e d y p r ů c h o d neštěstí, a k d y ž se dostaví, dělej, j a k o by tě t a k é překvapilo, a nebudou-li obviňovat tebe, k o h o by obviňovali? J e n se styď! A r o z j í m e j u sebe o t o m , p r o č jsou hranice u z a v ř e n y . K d y b y n e b y l y uzavřeny, k d o by se styděl? K d y b y mlčeli tito, košile b u d o u volati. Chceš? M á š navštívit vězně? M u s í š se na to připravit; ohol se, a je-li t o tvou povinností, tak a tak se p o m o d l i . Láhev vína nebo slivovice a kilo salámu, nemáš-li domácí uzené, t o nenáleží k přípravě, p r o t o ž e to je smysl t v é h o ú m y s l u , že chceš navštívit vězně, a o věcech základních a s a m o z ř e j m ý c h se neuvažuje a nemluví, jsou j a k o by t a d y ani nebyly. Mají-li se udělat koláče, m u s í b ý t na to m o u k a ,
Podzimní
sen
161
a jde-li se do bitvy, jsou na to vojáci. T o je nabíledni, a co je nabíledni, o tom neztrácejme řeči, jen člověk nevychovaný jde na návštěvu do věznice s holýma rukama, jinak by musel vědět, jakou cenu tam má cigareta. Ale k d y ž ty jdeš na návštěvu do věznice, dobře se připrav, vykonej náležitě, to jest podle svých schopností, všecky své povinnosti. Neztrácejme řeči o těch, které se rozumějí samy sebou, ale jak u ž jsme řekli: Ohol se, a je-li t o tvou povinností, tak a tak se pomodli. Ať za tebou nic nezůstane, poněvadž k d y ž za tebou něco zůstane, budeš se ohlížet nazpátek a nepřijdeš t a m celý a uvedeš vězně do rozpaků, neboť vždycky se pozná, kdo je celý a necelý. Nenechávej tedy nic za sebou, aby ses nemusel ohlížet jako ta Lotova žena, a snad bys tam také ani nedošel. J á ř k u , ohol se! Dělá t o dobrý dojem, vypadáš mlád, a je na tobě všecko vidět; obličej, příteli, jak bych ti to řekl? Oholená tvář, to je obloha bez mráčku, t o je svědomí otevřené jako misál při epištole. V s k u t k u , ohol se! A jsi-li sobě vědom nějakého hříchu, vrať se, neboť bys uvedl vězně zbytečně do rozpaků! Oni touží být vysvobozeni, a t y nejsi celý, možná, že vůbec nejsi, jak jim tedy pomůžeš? Ano! T o chtějí slyšet. Ano! Každé a všecko N e odlož doma, ohol se, v žádném N e není světla, leda tolik, co je ho v jeskyních, a tam růže nerostou, a k a ž d ý vězeň si přeje přivonět aspoň k balšáníku! A k d y ž tam přijdeš, mluv Ano! Neříkej, co u ž řekli jiní, ale mluv, jako by ses teprve učil mluvit, jako bys teprve ponejprv uviděl zemi a co na ní jest. Oni touží uslyšet zjevení, a budeš-li tak mluvit, oni uvidí, neboť slovo je světlo, slovo je nad námi. A budeš-li tak mluvit, oni uvidí, že světlo je nad nimi, a pozdvihnou hlavy. C o je tady dole, oni a my, t o že je tráva, všecko na jedné rovině se zvířaty: zhyne tráva, zhynou zvířata, ale oni a ty vidíte nad sebou světlo, a zvíře ho nevidí. Mluv jim a řekni, že tolikrát chybují, kolikrát se dívají napřed a dozadu, a že je užitečné dívat se jen na to, co právě tady jest. Někteří se snad pozastaví, ale uznáš-li za dobré, zacituj jim t y dva verše z Genese: „A k d y ž procitl J a k u b ze sna, řekl: Opravdu, H o s p o d i n je na místě t o m t o , a já jsem t o nevěděl! A lekaje se, řekl: J a k hrozné je místo toto! Neníť tu jiného, jediné dům Boží a brána nebeská!" Mluv jim a řekni, že napřed se musejí udělat vrty a p o t o m vyhodit podkop; řekni jim to přesně, m o ž n á že některý z nich pracoval v lomě, a k d y b y s to neřekl přesně, bude si myslet, že mluvíš do větru. Vůbec nesmíš mluvit j a k o z příruček! Ať poznají, že věřiti v zázrak je t o t é ž jako věřiti v mrkev a bramboru. Nemluv vysoko. Musíš jim mluvit z toho, co jedí a pijí a čím se odívají, z toho, co je tak trýzní a ponižuje. Ať nejsou slepí! T a k jim mluv a řekni, ale řekni
162
Jakub
Demi
jim t o tak, j a k o bys to řekl sám sobě, k d y b y s byl na jejich místě. Ať vidí, že trpíš a raduješ se. Ať vidí, že jsi oholen! M l u v jim a řekni, že k a ž d ý den a k a ž d á hodina je veliká změna na zemi i daleko nad zemí, a jsou-li mezi nimi i takoví, kteří myslí transcendentně, řekni jim, že všechno spěje k rozřešení a tedy k vysvobození, a je-li mezi nimi kněz, řekni mu, k d y ž odříkal jeden nokturn, že posunul svět, a je-li osvícený, on ti uvěří. Posunout svět, řekni mu, to je zmařit tolik a tolik b l u d ů a utrpení a v t o m i blud a utrpení své, a že na to stačí tak malá námaha... A abys je zaujal a potěšil, vypravuj jim, co jsi dnes viděl, oni jsou lační na to, co se děje na zemi. I vypravuj jim, že vítr žije. A v ú v o z u že jsou r ý h y o d t ě ž k ý c h kol a po stranách ještě tu a tam květ žebříčku a jediný zvonek; štěrk, ale ke k a ž d é m u by ses shýbl, má svou zvláštní s t r u k t u r u a barvu a je tak odevzdaný; jařiny se u ž zelenají, aby dosvědčily, že pole p o z b y l a sice všecko, ale že mají sílu pro novou žeň; tam vlevo pod lesem radostně zaštěkal pes, zvětřil zajíce, ale lovec jej zakřikl, neboť vlastně se u ž nesmí honit, a ten pes je tak v y k u t á l e n ý , že zná m y š l e n k y svého pána a loví mu načerno; t a d y je r o z m o k l ý kravěnec, a hle, šípky rudé a j e n o m některé omrzly, a je jich ješte tolik, ačkoli šly d o sběru... A na hlavách s m r k ů tolik nazelenalých i žlutavých šišek — vrána letí k lesu, straka tam ohlašuje člověka, v mechu bílé h o u b y , pod borovicí nad strání králičí díry a b o b k y , jalovec voní, k d y ž d o něho zajdeš, a na mezích plavá metlice, hříva spícího lva...Potok teče j a k o jindy tekl, a slunce zapadá jako jindy zapadalo, růžové a klidné — jdi a řekni jim, že svět stojí, že se nic nezměnilo, že jde všechno p o d l e zákona. A zdá-li se jim, že jsou nějakou v ý j i m k o u , aby t o m u nevěřili. T o musí být... V Tasově
14. listopadu
1951
A opět j i m mluv a řekni: V á m dáno je, znáti tajemství království Božího, jiným však v p o d o b e n s t v í . Buďte rádi, že jste nad hrobem: za deset let byste se styděli, jak t o dnes vypadáte! O t e v ř t e oči! C o vidíte? Vidíte mlhu, k t e r á neslyšně padá a neslyšně se plouží. Nebulám sicut cinerem spargit: T o jste vy! A ž vyrazí slunce, roztrhá vás a zmizíte. N a h o r u nebo dolů. T á h n ě t e tiše mezi svými zločiny (neb kdo je bez viny?), a p o m l u v y , nactiutrhání i políčky přijímejte j a k o mrtví. C o je vám do těla? Pozdvihněte očí svých a vizte: Crux stat. J e š t ě nikdo ho nevyvrátil! A co spravils se vším rouháním, svatokrádežemi a hříchy? N a k o n e c složíš zbraň. Jsi tak b e z m o c n ý , že se nemůžeš zbavit ani svých předků. Jsi na řetěze j a k o pes. N a h r b u ješ se k zemi, pomalu a nezadržitelně padáš v řece času, padáš ke dnu. Ale za všecko p o d ě k u j Bohu, za to, žes živý přišel mezi živé,
Podzimní
sen
163
za mléko a chléb, za svou mladost a sílu, za oči, za ruce, za nohy, za slunce a všechnu krásu země, za své srdce, rybník bravný, do kterého čas od času sestupoval anděl, a hýbala se voda — a teď? Poděkuj i za to, že ztrácíš paměť i r o z u m : je to veliký dar v t o m t o věku, neboť kdo ze synů lidských najednou unese s k u t k y celého života? Kdo by si troufal je znát, kdo by měl tolik ducha, aby je uspořádal a posoudil? Bláhový, ustavičně si představuješ j e n o m svou slabost a šerednost, ne nepodoben oné dívce, které se koří a obdivuje deset m u ž ů , ale ona žádnému nevěří, p o n ě v a d ž pochybuje o své kráse, anebo o jejím trvání. Není to vlastně pýcha? N e n í to tělesnost? Omnis gloria fdias regis ab intus. Strhni se svých očí t u t o pavučinu, pohleď na slunce a rozhlédni se kolem sebe! Myslíš, že není nikoho, kdo by tě zvážil, kdo by ocenil tvé t ě ž k o s t i , kdo by tě uviděl spravedlivěji než t y sám? Dejme t o m u , že je t o přítel, že je to m a t k a nebo jiná milující žena, ale není to především Bůh? T y ustavičně zápasíš se svými vidinami, ale ten, k d o zná ještě jiné vidiny, anebo všecky, nebude mít zalíbení i na t o m t o tvém zápase? Ze je n ě k o m u k smíchu tento tvůj boj, nediv se, dřevěné p o h y b y marionet jsou t a k é k smíchu, a děti při nich t r n o u rozkoší a hrůzou, a jsi ty víc? T e n , kdo se na tebe podívá ze svého věku a ze své bolesti, ale i ten, k d o tě nejvíc miluje a rád by ti pomohl, je bezradný. Proč nechceš vyjít z toho, z čeho jsi vyšel? T a k o v é máš důstojenství a je na tobě pořád vidět baráčnickou záplatovanou b u n d u , p r o m a š t ě n ý k l o b o u k s ú z k ý m okrajem, ocvokované, sešmajdané, zahliněné a zakravěncované z á h y b y polozplesnivělých bot z hověziny na lýtkách rezavě ochlupatělé, a časem okousaný ocásek biče a jalovcovou, hnojem ohlazenou násadku — proč se neumyješ a p r o č se neoblečeš podle svého stavu? A hlavně: proč z g r u n t u nevyměníš své smýšlení? A c h , ano, musel bys změnit celý způsob života a všecko své jednání?! T a k t o však zůstáváš tam, kde jsi byl tak dávno u ž a jsi n a d o b r o hluchý pro slovo řečené všem vyvoleným: „ Vyjdi ze země své, a z domu otce svého a z příbuzenství svého, a pojd do země, kterouž ukáži tobě. " N e ř e k l : Kterou jsem ukázal, nýbrž kterou ukážil T y s však nevyšel a proto ti tu zemi nemohl ukázat. Všechny dějiny světa převalily se ti přes hlavu, t a m , k d e jsi trčel. A ty se ještě divíš, že ti s hrdla strhli ten zlatý řetěz a na něm zlatý kříž? C o ž tě nemůže těšit, že jej nestrhli tobě, ale t v ý m předchůdcům? Jsi přece jen dědic! Zdědils i t u t o s v a t o k r á d e ž a p o t u p u , a budeš-li m o u d r ý , poneseš ji vesele. S v ě d o m í se nedává obecně, nýbrž každému zvlášť. Snad ti to není málo. A divná věc: ten z l a t ý řetěz a kříž víc slušel t ě m , za které pykáš; ale to je asi t í m , že s tebou jsme vyrostli a tam na ty že se díváme d ě t s k ý m a očima. A m á m e se dívat jinak?
164
Jakub
Demi
J á n e s o u d í m , jest j i n ý , k d o s o u d í , ale z a d r ž slovo, z a s t a v na splav u p r o u d , k t e r ý se t a m t ř í š t í a zpívá, že n a v ž d y o d c h á z í . N e b ý t té p ř e k á ž k y , c o ž b y ho b y l o slyšet? I světlo je v i d i t e l n é právě j e n n a svých p ř e k á ž k á c h . M ě l b y c h ti z á v i d ě t , j a k jsi k r á s n ý . T e n ř e t ě z a ten k ř í ž z t v ý c h prsou n e z m i z e l . S u n d á - l i se o b r a z ze s t ě n y , na k t e r é visel t ř i c e t let, p r o v š e c h n y oči, k t e r é h o t a m v í d a l y , v s t á v á na t o m m í s t ě z m r t vých, oslavený. T e p r v e dnes tě vidím. Jsi j a k o Josef Egyptský projíždějící v p u r p u r u m e z i z á s t u p y p a d a j í c í m i na t v á ř . J s i veselý, š t ě d rý a b y s t r ý — š k o d a , že j s e m t ě n e p o z n a l d ř í v ! Z c i s t e r n y do o t r o c t v í , z o t r o c t v í na t r ů n , t o ť cesta stará a osvědčená, ale z t r ů n u d o o t r o c t v í a z o t r o c t v í d o j á m y , toť cesta spasitelná. L í b í se mi, ž e se s o t v a d o t ý k á š z e m ě . D l o u h o , t r p ě l i v ý a v ě r n ý , napínals t ě t i v u l u k u n a z p ě t a n a z p ě t , a t e d se šíp t a k d a l e k o v y m r š til... A ta t r e f a ! J á o d c h á z í m . T y však p o v z b u z u j s p o l u v ě z n ě . A budou-li si nařík a t , ze j s o u na h ř b i t o v ě , h r o b vedle h r o b u , v y s v ě t l i j i m a ř e k n i , že z n ě k t e r ý c h h r o b ů v y c h á z í s v ě t l o , ať t e d y z p í v a j í Jam lucis orto siderey a b u d o u - l i t o z p í v a t , ž e s l u n c e v y j d e . Ž e p a k s l u n c e j e š t ě v y c h á z í , t o je o d t u d , ž e t o l i k a t o l i k l i d í t o z p í v á . P r o č d ě l a t t y p ř e k á ž k y , a b y to v y c h á z e l o ? H r o b vedle h r o b u , díváš-li se z b l í z k a . Requiem aeternam dona eis Domine. A l e stojíš-li v y s o k o a dál: z á h o n vedle z á h o n u , z a h r a d a vedle z a h r a d y , p o l e vedle p o l e . A ten, k t e r ý se dívá nejdále a nejvýš, vidí hvězdu. „Tep srdcí vesel údery... v lanoví zvonil jitřní vítr tvůj ' a zrcadlená do zlata zem táhla kolem nás jak nábřeží královské nádhery... " J a k p a k p o u s t e v n í c i ? D o b r o v o l n ě šli od lidí, r o k y a r o k y žili jen m e z i d i v o k o u zvěří a ve s t í n u j e d i n é p a l m y ! — A n o , p a n e , ale šli t a m ze své vůle s v o b o d n ě , a d i v o k á z v ě ř na ně p ř i v y k l a , a ž j i m i sloužila. T o p ů s o b í s v a t o s t , a t a n e v y r o s t e od v e č e r a d o rána, v t o b ě však u ž klíčí. — N e c h r n e B o h u , c o j e b o ž í h o , a č l o v ě k u , c o je č l o v ě č í h o , n i k d o p o s t a v ě m é n e m ů ž e p ř i d a t l o k e t j e d e n , n e v y r o s t l - l i jsem sám, a s t r o m y na k r a j i lesa r o s t o u bujněji. A l e t y , c o nemají k r y t á z á d a , t r p í p o v ě t ř í m : z n á š t y s o l i t é r y b o r o vice b e z v r š k ů ? A k n ě z e , k t e ř í padli? P o h l e d , jak jsou o b l e č e n i ! O d b r a d y k r a m e n ů m j i m schází p ř e c h o d , je t a m p r á z d n o , a hlava je t í m
Podzimní
sen
165
jako o d ř í z n u t a , p r o t o ji v y p a č u j í , aby se zdálo, že k r k u se nic nestalo. J i d á š t a m měl jen p r o v a z z k o n o p í , ale jejich s m y č k a , m é n ě nápadná, je z m ě d ě n é h o d r á t u , a v n ě m e l e k t r i c k ý p r o u d : krev v ů b e c nevyšla, oheň ji zaškvařil, ale jak d l o u h o v y d r ž í t a t o p o d o b a ? J e n se na ně podívej: poznali, že j s o u nazí a s k v r n a t í j a k o m l o k , i přehodili si plášť, ale i ten z e s k v r n a t ě l a je t o plášť h a r l e k ý n a . . . Úžasu hodné a divné věci staly se v zemi: proroci prorokovali lež, a kněži plesali rukama svýma a můj lid miloval takové věci: co se tedy stane v nejposlednější čas jeho? Není zákona, a proroci tvoji nenalezli vidění od Hospodina: viděli tobě křivé věci a bláznovské, aniž otvírali nepravosti tvé, aby tě byli povzbuzovali k pokání: ale viděli tobě přijímání křivá a vyhnání. C o jsou t a t o p ř i j í m á n í křivá? Ž e H o s p o d i n p ř i j í m á všecko, co se m u podává, p o k r y t e c k é m o d l i t b y a m í s t o spravedlnosti směšné i v ý směšné a l m u ž n y , a že blahořečí a žehná i v š e m neplechám, pletichám a v š e m u sviňstvu. A křivě svědčili i o t o m v y h n a n s t v í , říkajíce lidu, že n e b u d e vyhnán ze svých d o m ů a s t a t k ů , že n e p o z b u d e svobody a m a j e t k u , že se nestane o t r o k e m , a t y Boží h r o z b y že jsou j e n o m při o b z o r u blýskání na časy. A l e B ů h se n e b l ý s k á j a k o člověk a ví, co je v č l o v ě k u . . . N e t l e s k a l j s e m t a k é r u k a m a svýma, n e ž e h n a l jsem t o m u všemu, abych se měl d o b ř e na t o m t o světě a h r o m a d i l čest i s t a t k y : neschvaloval jsem t o v š e c k o a nenechával n á r o d hnít? J e n u v a ž , p r o č jsi přišel na t a t o místa! Znal jsi v ů b e c m í s t o své? A n e o d p o v í d á š za s t á d o sobě svěřené, ba i za t y p a d l é b r a t r y , k t e ř í ti také byli svěřeni, a t y o t o m ani nevíš? A l e oni t o věděli a t v é h o p ř í k l a d u se dovolávají. A b u d o u se ho d o v o l á v a t i ve svém z a t r a c e n í a uslyší smích: M á t e , co sami jste chtěli! Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase, a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři! A tam, kde nepřítel mystický do plášíů světla skrývá se, sugescí pohledů našich, září svých paprsků zostři! J s m e t a d y sami dva, p o v ě z m e si, příteli, něco o s t a r ý c h z l a t ý c h časech. P a m a t u j e š si, k d y ž b y l a v h o s p o d ě m u z i k a , m l a d í tancovali, ale u zdi na lavici seděly starší ženy a dívaly se. A celou noc se hrála jedna písnička, t a časová, nejmilejší: K d y ž j s e m já šel d o V r š o v i c na posvícení — b y l a řízná, h e z k y se t o č i l o a do t a k t u z p í v a l o i dupalo, a n e b y l o t ř e b a ani sledovat t e x t nebo p a r t e s y : m u z i k a n t i t o uměli, že hráli i se z a v ř e n ý m a očima, a tancující byli strženi do t a k t u , že o sobě ani nevěděli: ú t o k d u b ů , v y h n u t é b ř í z y , h m a t a krev, h m a t a krev... A m y sedíme u zdi a d í v á m e se.
166
Jakub
Demi
K t o m u p r o t ě j š e k : starší b r a t r nebo p a c h o l e k p o p a d l slepici a p o vídá: J á ti něco u k á ž u , p o d í v e j se. H l a v u dal slepici pod k ř í d l o , a b y neviděla, k ř í d l e m hlavu p ř i m á č k l a slepici točil a točil, a ž n e m o h l , p o t o m ji p o l e h o u č k u p o l o ž i l na z e m , a t r v a l o d l o u h o , n e ž se v z p a m a t o v a l a . S n a d b y t a d y z ů s t a l a l e ž e t , k d y b y ji nekopl. J e š t e d n e s si p a m a t u j i , j a k se divila, k d y ž se p o s t a v i l a zase na n o h y a se r o z h l é d la... A j e š t ě jeden o b r á z e k . Před třiceti l e t y p o z v a l m n e č l o v ě k a b y c h s n í m šel na r y b y . U ž jsme u ř e k y . D o s t a l jsem r y b á ř s k ý p r u t a d o l e na šňůře byla k o t v i c k a a na k o t v i č c e sebou mlel h r o u z e k . Š ň ů r a s h r o u z k e m u ž je v řece, p o z o r u j i s p l á v e k . N e t r v a l o ani dvacet m i n u t , splávek se celý p o t o p i l a p o d h l a d i n o u u j í ž d ě l . R a d o s t í j s e m z a s e k l a v y h o d i l udici z v o d y . H r o u z e k z m i z e l a udice b y l a p r á z d n á . „ N e šťastníce", p o v í d á r y b á ř , „já o t é Štice t a k y věděl a b y l jsem jist, že v á m z a b e r e , ale vy j s t e zasekl příliš b r z o , a hlavní c h y b a byla, že jste šňůru z v o d y ihned v y m r š t i l . T a měla p ř e s dvě kila, m o h l j s t e ji mít, u ž t o v z a l a do h u b y , ale jak jste cásl š ň ů r o u , p r o t r h l se jí p y s k a t a k se v y s v o b o d i l a . T a t a k b r z o z a s nezabere, Štika je c h y t r á a c o se jí stalo, d l o u h o p a m a t u j e . Inu, t a d y m á t e n o v é h o h r o u z k a , u k a ž t e , já v á m ho s á m n a v l í k n u , p o d í v e j t e se." V z a l h r o u z k a , n o ž e m udělal za horní p l o u t e v zářez, ale jen m ě l k ý , aby se o d c h l í p l a k ů ž i č k a , t o t é ž udělal i p ř e d t o u p l o u t v í , p o t o m p r o v l í k l p o d k ů ž i č k o u t o č e n ý drátek, zavěsil na něj k o t v i č k u , t a k aby o b ě m a špicemi ležela r y b c e na zádech a n e b y l o ji z n á t , p o t o m tu k a r a b i n k u s v n a d i d l e m z a k l e s l na Šňůru a p o v í d á : „ M u s í m e jít o d s u d dál, t a d y u ž n e z a b e r e , a co v á m t e ď ř e k n u , v l o ž t e si n a srdce: A ž v á m zase zabere a b u d e m í t k o t v i č k u u ž j i s t ě v c h ř t á n u , n e s m í t e ji ihned vymršťovat z v o d y , t o by v á m t o v y v e d l a zas, a čím je r y b a těžší, t í m spíše p ř e t r h n e Šňůru, neboť t a k o v é h o v a d o m á ve v o d ě m n o h e m větší sílu n e ž v e n k u na břehu, t a m je t o její živel. J á ř k u , n e s m í t e ji ihned v y m r š ť o v a t z vod y , k d y ž u ž je c h y c e n a , ta v á m n e u t e č e , ale m u s í t e š ň ů r u zvolna pop o u š t ě t a p o chvíli ji m a l i č k o p ř i t á h n o u t k sobě, a zase p o p o u š t ě t , a zase m a l i č k o p ř i t á h n o u t k sobě, a t a k t o si s t í m m u s í t e h r á t t ř e b a čtvrt h o d i n y , a j a k m y ř í k á m e : rybu u t a h a t . A ž je u n a v e n a , p o t o m u ž se n e b r á n í a lehce ji v y t á h n e t e z v o d y . A l e jak p o v í d á m : než ji máte docela j i s t o u , m u s í t e jí p o p ř á t ještě t r o c h u s v o b o d y . R o z u m í t e ? " R o z u m ě l j s e m . R o z u m í m . A n e m y s l í t e , že j s m e se chytli? A že přece m á m e j e š t ě t r o c h u s v o b o d y ? Š ň ů r a je delší, kratší, delší, k r a t š í , čím dál k r a t š í . . . A l e co to p o t o m z n a m e n á ? Dirumpamus znneula eorumf A jak d l o u h o t o trvá, než si člověk řekne: Bonům mih i, quia humiliasti me! Začalo t o , h n e d jak nás p o n e j p r v k o u p a l i v t o m t o J o r d á n u slzí.
Podzimní
sen
167
A jak jsme brali rozum, už sami jsme hleděli, abychom byli oblečení. Celý náš život je oblékání, čím dál víc se musí něco z a k r ý t . T a t o snaha je v nás daleko před narozením. R o d í se ošklivé, roste hezké. Ale přesevše nejlépe nám může slušet rubáš. Fialová kasule. Caus, casula,že to na člověka padlo. Není snad lepší ornát? R o u c h o , které zdobí, i indignum beredem, jak zní to slovo. V podnebí horkém není třeba tolik rouch, ale Indiáni se tetují, a černošky si do uší a do nosu provlékají šperky a uměle si prodlužují rty, aby do nich zasadily k r u h y . J e to viditelně znamení potřeby, která se u nás ukojuje k ř t e m , k d y ž obřízka po roztržení chrámové opony přestala mít význam. J á bych neměl chodit na koncerty a do divadla, protože p o t o m mě to dlouho zajímá, a mluvím-li, m l a d ý m lidem připadá, že jsem zmatený, anebo že dětinštím. Oni neuvažují, a přijde-li jim vůbec myšlenka na neblahé následky rozhodnutí a činu, oni se proti ní vzbouří a jednají, takže se zdá, kdykoli něco podnikají, že uskutečňují jen své nápady. J e to druh mírné, ale ustavičné obscese, a dostávají-li se tu a tam lucida intervalla, jsou jen zdánlivá, a příčiny jejich vždycky lze redukovat na nějakou spekulaci, nechceme-li říci sobectví. T y neblahé následky oni chytře maskují (tetování, pštrosí pera, zlaté k r o u ž k y , kolínská vodička, krajky, přehozy, závoje, úsměvy, taneční krok, popěvky, pudr) a m y děláme, že jsme hluší a slepí, abychom někoho nezatvrdili a všecko ještě nezhoršili... „Ať sladce dřímou bratři mí v svatebních ložích nadějí, a ztroskotání na březích ať dříme ještě sladčeji..." Ano, buďme šetrní a shovívaví a s Adalbertem Stiftrem si řekněme: ...die Töne der Jugend, die noch in den Empfindungen grosse und glühende Masse hat und über das Mögliche und Erreichbare hinausgeht, während das Alter bloss um grösste Genauigkeit, Reinheit und Art des Spieles fragt, ohne in der Empfindung weit über das Mittelmass, diesseits oder jenseits, hinauszukommen... Pokud m o ž n o držme se tedy přesnosti, čistoty a způsobu hry, a zajisté se uvidí, že forma naší obscese a našeho sobectví je sice jiná, ale v podstatě táž. A stále si pamatujme, že mnoho zapomínáme a že jsme k Bohu i k bližním nevděční. Nejen divadlo a koncert, ale všecko na mne působí, a málem ani se nedivím astrologům, kteří věří, že jejich život utváří a předurčuje i konstelace planet a hvězd. J e to výklad nesmírně primitivní, ale co mají počít lidé otročící nejnižším pudům? C o jiného j i m zbývá než sloužit tomu, k d o nejvíce dá? Štika se drží ve svém rajónu, pstruh
168
Jakub
Demi
a p a r m a plave p r o t i p r o u d u , d a l e k o , d a l e k o o d m í s t a s v é h o z r o z e n í , lín a k a p r leží v b a h n ě . N e n í d o b ř e t r č e t p o ř á d d o m a , j a k o n e n í z d r á v o t á h n o u t ze L h o t k y d o V i e t n a m u , a n e b o n e c h o d i t d o d i v a d l a a na k o n c e r t y . . . Šel j s e m d o t o h o — š t í t í m se t o říci — p r o t i v í se mi t y n o v é term í n y , a cizí j s o u mi lidé, k t e ř í j i c h u ž í v a j í , a není u ž n i k o h o , k d o b y j i c h n e u ž í v a l — Šel j s e m d o t o h o „ s b ě r n é h o t á b o r a " . Byli v n ě m sam í k n ě z i , byli v n ě m po d v o u v m a l i n k ý c h celách. J e n o m ř e h o l n í c i , a v š e c h n y ř á d y p o s p o l u . „ Ď á b e l s k á i r o n i e " ř e k l a mi j e d n a d o b r á , velm i z k u š e n á d u s e , j a k o b y c h t ě l a říci: B o ž s k á k o m e d i e , a n e b o „ p o d í v a n á p r o b o h y " . M i l u j t e se v e s p o l e k a u k o u s e j t e se t a d y , p o k u d j s t e j e š t ě měli t a k o v é c h o u t k y n a s v o b o d ě ! A t a k o v é c h o u t k y b y l y , p r o t o ž e se i p ě s t o v a l y . B í l é r o u c h o , h n ě d é r o u c h o , černé r o u c h o a ze v š e c h t ě c h barev civí tecf civil. T a m , k d e v t é k á M o r a v a d o D u n a j e , je ji ješt ě d o s t i d a l e k o z n á t „na k r á s n é m m o d r é m D u n a j i " , a ž s n í m d o c e l a s p l y n e cestou k Č e r n é m u m o ř i . . . Měl jsem štěstí. Z houfu těch m u ž ů někteří p ř í m o m n e vyhledali a byli veselí. J i n a k b y m n e b y l i n e v y h l e d a l i , a jeden p r e m o n s t r á t , d o k o n c e m ů j j m e n o v e c , přišel k e m n ě s d l o u h o u d ý m k o u v ú s t e c h . Šir o c e c h o d í a Široce m l u v í . U s m í v a l se na m n e , j a k o b y c h o m s p o l u třicet let k a m a r á d s k y žili, ač m n e m o h l z n á t jen p o d l e j m é n a . T o m n e n á r a m n ě p o t ě š i l o , n e b o ť v j e h o p ř i v í t á n í , n i k t e r a k n e h l u č n é m , a v cel é m j e h o c h o v á n í ke m n ě m o h l a b ý t jen g e n e r á l n í a b s o l u c e , i k d y bych byl povraždil všechny jeho o p a t y a provinciály i s generálem. T e n m u ž n i k d y n e m ě l nic z a l u b e m , a c h o d í - l i široce a mluví-li široce a dívá-li se na vás široce, je t o j e n g e s t o P ř e m y s l a O t o k a r a II. na M o r a v s k é m poli: r o z h a l e n á k o š i l e na p r s o u p r o s m r t í c í r á n u . Nějak podobně na mne zapůsobil i Páter Anhelius z téhož řádu, j e n ž e p a t r n ě m l a d š í , j e n ž e j s e m b y l u ž na o d c h o d u , a t a k mi m o h l j e n říci, že je ze Ž e b r á k a . T u f i r m u si d o b ř e p a m a t u j i . A k d y ž mi t o ř í k a l , m ě l j s e m d o j e m , že mi c h c e j e š t ě m n o h o p o v ě d ě t . N e t u š i l j s e m , že b y t a d y m o h l b ý t n ě k d o z e Ž e b r á k a , ale ten o s m d e s á t i l e t ý j e z u i t a t a m d o l e m ě l z á p i s n í k , d l o u h o jej v z á s u v c e h l e d a l , k o n e č n ě jej našel, listoval v n ě m a p o v í d á : J á u ž m n o h o z a p o m í n á m , p r o t o si v š e c k o píšu, a t a d y t o je: P á t e r A n h e l i u s , on by s v á m i rád m l u v i l . I zavedl mne k němu, po schodech vzhůru, potom zasklenou chodb o u , p o t o m p o s c h o d e c h d o l ů a d o c h o d b y , kde b y l y c e l y . T e n j e z u i ta, P á t e r J a r o s l a v , v e l m i m á l o v i d í , píše d r o b o u n k ý m p í s m e m a t a k é m i t o v y s v ě t l i l : b y l s t i ž e n m r t v i c í po p r a v é s t r a n ě , od t é d o b y t ř e s o u se m u r u c e a k d y b y p s a l j a k o b v y k l e v ě t š í m p í s m e m , ž e b y b y l o t r h a n é , . p r o t o p r ý píše d r o b n ě a t u v a d u n e n í z n á t . . . T ř e s o u se m u ruce, proto také nechodí ke společné tabuli a bydlí sám. Bylo to dojemné, j-ak m n e zval k o b ě d u . Přisel j s e m k n ě m u u ž p o o b ě d ě , a o n mi na-
P o d z i m n í sen
169
strkoval misku s knedlemi, že to u ž nemohl sníst, abych si tedy vzal, co mu zbylo, že je to dobré a že se t o h o ani nedotkl... N a štěstí ten svatý stařec profesor, zcela z a r y t ý do filozofie a do španělské mystiky, d o k o n a l ý cizinec ve všech řádech, neměl ani tušení o nějakém žebráku, kterého knedlemi nenasytíš, ba ani nepoctíš, ačkoli mi neušlo, že u ž ho přede m n o u někdo varoval, p r o t o ž e t e n t o k r á t byl v řeči málomluvnější a k další návštěvě u ž m n e nezval... C e s t o u k Páteru Anheliovi jsme p o t k a l i i Pátera Leopolda, ale dělal, že mne nevidí. J e to dost divné, neboť na Velehradě a na Sv. H o s t ý n ě prokazoval mi dokonce tolik cti, že jsem se za to mohl i stydět, k d y b y c h byl nevěřil, že je to u p ř í m n é a — ale nechrne toho! Superior musí posadit k a ž d é h o hosta po své pravici, je to obyčej řádu, a styď se, jak chceš. T a d y u ž není ž á d n ý obyčej, t a d y přestává řád, a k a ž d ý člověk klesne na svou úroveň a je tak jak je. Vaše urozenost nebyla vůbec urozena, byl a zůstal jste tovaryšem na vandru, chalupníkem se všemi c h y t r o s t m i a s k l o n y . V ž d y a všude podezříváte jako myš v k o m o ř e se sýrem. Č e h o se tak bojíte? T o h o svědomí, které vám tak vysypal do ucha u b o h ý penitent? T í m spíše byste měl být méně opatrný! Či se tolik hanbíte za svou násilnou degradaci? A co vaše heslo: Ubi bacula, ubi cadaver? Panoval kdysi názor, že pes, k t e r ý cítí svou smrt, někam zaleze, aby ho nikdo neviděl dodělávat. T a k y p ě k n é slovo: dodělávat; ale myslím, že by se ho mělo p o u ž í v a t spíš o člověku než o zvířeti, podle t o h o slova: Přichází noc, kdy nikdo nemůže dělati. O těch zvířatech m á m já jinou z k u š e n o s t . Psa n e m á m rád ve světnici, a docela schvaluji, že v některých řádech nebo kongregacích zakázali nejen psy a k o č k y , ale i hrdličky, p a p o u š k y a k a n á r k y . J e t o h o člověku líto, k d y ž to chátrá a scípe, musí se t o m u dávat žrát a pít — přikrejvat, odkrejvat, větrat, pečovat o to, vyhýbat se t o m u — dejte pokoj. Ale i jinak přitahuje, ba vysává takové zvířátko naši pozornost a tedy i jednu sílu naší duše, t a k ž e se m ů ž e stát, že právě z t é t o příčiny n ě k t e r ý k n ě z docela ztratí myšlenku zrovna v té minuté, k d y ž říká: Munda cor meum, Omnipotens Deus, ab omnibus vanis> perversis et aliens cogitationibus... A měli b y c h o m se pozastavovat a měli b y c h o m se p o z a s t a v i t , k d y ž Leon Bloy tvrdí, že některá zvířata jsou nástrojem ďábla a tedy posedlá; podle mého názoru jsou to obyčejně ta, která milujeme více nežli člověka. Měl jsem m a l t é z s k é h o grifona, říkal jsem m u Bubáček, p r o t o ž e byl chundeláček a vlásky mu visely přes oči jako dámě závoj. T o h o pejska jsem koupil od cikánů, a dalo mi práce a výloh, než mi jej prodali. Byl nadmíru bdělý, sluchem i čichem nanejvýš citlivý a ve dne
170
Jakub
Demi
i v noci líhal p o d v o z e m , ba i k d y ž cikání jeli z j e d n é vesnice d o d r u h é , B u b á č e k cupal jen p o d v o z e m . T a j e h o v l a s t n o s t byla mi konečně v h o d , p r o t o ž e líhal jen v b o u d ě , k t e r á stála na dva, na tři s á h y o d d o m o v n í c h dveří, a u t é b o u d y v y d r ž e l ve d n e v noci t a k věrně, že se od ní nevzdálil, ani k d y ž j s m e šli na z a h r a d u a jej volali. Byl t o j e h o c i k á n s k ý z v y k , j á však j s e m p ř e s v ě d č e n , že Bubáček m ě l silně v y v i n u t ý s m y s l p r o p o v i n n o s t , t o j e s t , že nás z celé duše, z celého srdce a ze vší mysli m i l o v a l . T a k v e l i k ý byl j e h o cit p r o b e z p e č n o s t našeho d o m u , že se n e v z d á l i l ze s v é h o m í s t a , ani k d y ž j s m e jej d o síně a d o k u c h y n ě s e b e l í b e z n ě j i zvali a lákali. J í d l o p ř i j í m a l jen v e n k u u b o u d y . N ě j a k musel p o c h o p i t , že j s m e o h r o ž e n i jen a jen z v e n k u , ačkoli t a k é není n e m o ž n o , jsou-li n ě k t e r á z v í ř a t a n á s t r o j e m d u c h a z l é h o , že B u b á č e k byl n á s t r o j e m d u c h a o p a č n é h o . N e m u s í t o b ý t z r o v n a anděl, ale n ě j a k ý d u c h proč by t o n e m o h l b ý t ? T ř e b a d u c h n ě j a k é h o s v a t é h o d í t ě t e — j e p ř e c e z n á m o , ž e m e z i d ě t m i a psy je veliké přítelství... J e d n o u m n e B u b á č e k n á r a m n ě p ř e k v a p i l . S o t v a jsem o t e v ř e l d o m o v n í dveře, u ž b y l u nich, a jak se říká, cpal se d o v n i t ř . N e z a š t ě k l , n e z a k ň u č e l , ale m e r m o m o c í se tlačil d o v n i t ř . J á to, běda, n e p o c h o p i l , a do d o m u j s e m h o n e p u s t i l . N e m ě l jsem k d y , n e c h t ě l j s e m se s n í m z a b ý v a t , či co — b y l o t o v z i m ě , b y l o t a k é u ž navečer, a j á h o od p r a h u o d e h n a l . R á n o ležel m r t v ý na k r o k vedle své b o u d y a k z e m i p ř i m r z l ý . O d té c h v í l e u p l y n u l o u ž dvacet let, ale od té chvíle si ř í k á m v srdci s v é m : K d o m á v ě r n é h o psa, ať není l e h k o m y s l n ý a ať z k o u m á , není-li v n ě m posel z v y š š í c h s v ě t ů . . . M ů j d r u h ý šéf, dej m u Pán B ů h nebe, měl h e d v á b n é h o p u d l a O s t u d u , ale říkali j s m e m u p o m o r a v s k u V o s t u d a , ten r o z u m ě l všem našim d o s t u p n ý m m y š l e n k á m , j e n ž e byl p r a v ý o p a k m é h o B u b á č k a : z d r ž o v a l se jen ve světnici a u p o s t e l e svého p á n a celou noc i spával. H u b u mel z l o u , ale n i k o m u n e u b l í ž i l , byl od kosti d o b r á k a k r á s n ě se na něm v y p l n i l o i slovo: J a k ý pán, t a k o v ý k r á m . A n o , t o t o slovo — j a k o hlas lidu je hlas B o ž í — m u s í m í t n ě j a k o u p l a t n o s t , n e b o ť u ž třicet, č t y ř i c e t let p o z o r u j i , že n ě k t e r é d o m y docela z ř e t e l n ě p o z n á v á m p o d l e k o č e k a psů, ba B ů h mi odpusť, i p o d l e p r a s a t . T a k é p o d le k r a v . 20. září 1911 p á n u m ř e l , švagr z e m ř e l é h o o d v e z l V o s t u d u do hosp o d y k sobě, b y l o to p ě t h o d i n daleko, ale V o s t u d a se d o m a n e z d r žel, lítal p o lesích, hledal s v é h o pána, a n ě j a k ý m y s l i v e c jej t a m zastřelil. A l e byl to p á n ! K d y ž přišel z k o s t e l a , zanesl snídani m a m i n ce, p o t o m se vrátil d o své p r a c o v n y , nalil m l é k a V o s t u d o v i a Psici a t e p r v e p o t o m snídal s á m . T o t é ž se o p a k o v a l o v p o l e d n e a večer. A l e k t o m u se ještě v r á t í m e . N a š e k o č k a měla na z i m u tři koťata. V z u b e c h je přinesla d o do-
Podzimní
sen
¡71
mu, až koťata byla již vyspělejší, neboť už asi nás slyšela, že je utratíme, až se jí vylíhnou. Dokud jsou holá a škaredá jako myši, není tak proti mysli je zahubit. Ale k d y ž už ochlupatěly a skáčou a si hrají, je člověku líto sprovodit je ze světa. A tak jsme je adoptovali a měli jsme radost, k d y ž to cupkalo po světnici, honilo míč, dělalo kotrmelce a vyvádělo po kočičímu. Běda, nastal obrat. Včera ráno ještě vesele se kočkovaly, ale celý den mléka se nedotkly, ba ani kočku necucaly. Navečer už zvracely. Hlásila se nemoc, a milá koťata, dříve tak svobodná, že žádné z nich se nedalo chytit, najednou krotla. A večer, k d y ž jsem zasedl k rádiu, to nejčipernější z nich přišlo ke mně, vylezlo si mi po kalhotě na klín, p o t o m šplhalo výš a usedlo mi na rameni vedle k r k u a tam zůstalo i tehdy, k d y ž jsem vstal, abych si upravil poslouchání. Sedím tak chvíli, a druhá dvě koťata šplhají se mně na klín, až jedno zůstalo na lokti a druhé usedlo také na rameně vedle toho prvního, které dnes ráno dodělávalo, když jsem k němu přišel. Ale u ž včera bylo mi nápadno, že v noci všechna tři koťata se vyšplhala na mé lůžko, jedno až k uchu, a byla tam až do rána. Zbyly tedy jen dvě, ale nevím, jestli vydrží, nežerou a jen leží, a to u ž druhý den. Proč zvíře, k d y ž se cítí ohroženo, jde jen k člověku? Měl jsem bernardýna Mudrce, ten ve sklepě objevil kulatou, drátěnou past na myši, já do té pasti dal kousek slaniny, jej to zlákalo, slaninu jazykem vytahoval, a zahrocené drátky zabodly se mu do jazyka. S tou pastí na hubě přišel k nám a prosil, abychom mu pomohli. Bylo potřeba ty drátky přestřihnout a konečky z jazyka vytáhnout. Držel, jak pacient u dentisty. Proč ten pes přišel k nám, a nic se nebál? Asi věděl, že se budeme s m á t . . . P r a e d i c a t e Evangelium omni creaturae. U ž bylo hlásáno, a ta kreatura mu uvěřila...Až mu uvěří i lidé, bude konec světa. Zapamatoval jsem si tu větu: Cujus etiam dignitas in indigno kered,e non d e f i c i t . Zdálo se mi, že to musí b ý t v prefaci, poněvadž rytmus této věty silně mi připomíná intonaci Exultet z Bílé soboty, jenže preface kteréhokoli papeže je De Apostolis — a já ne a ne si vzpomenout, kde to vlastně je. Ptal jsem se několika kněží, a žádný z nich mi nedovedl poradit, ba vůbec nevěděli, že by takový t e x t byl. Monsignore V., kterému jsem tu větu zacitoval (mám ji v citu jako pecka jádro), hned ji rozebíral gramaticky a hned ji překládal do češtiny, což chápu, neboť byl profesorem obou klasických jazyků — ale také vůbec nevěděl, že by v liturgii takový text byl, ostatně je o sedm let starší než já, má tedy paměť ještě unavenější. Když to není v žádné mešní prefaci, řekl jsem si, tak to musí být v některé oráči, ale marně jsem to tam hledal.
172
Jakub
Demi
N ě k d o b y se mi v y s m á l , a v i d ě l b y v t o m s t a ř e c k o u t v r d o h l a v o s t , že mne to tak trápí, k d y ž přece jsou problémy mnohem důležitější a k d y ž b e z t o h o č a s e m se na t o m u s í p ř i j í t . A l e m n ě t o n e d a l o , p o n ě v a d ž n e s t r p í m nic n e j a s n é h o za s e b o u , i k d y ž je to, j a k o v t o m t o p ř í p a d ě , t a k o v á o p r a v d u h l o u p o s t . Z n o v a j s e m v z a l d o r u k y Commune Summorum Pontificum, které m á m na separátním dvoulistu, prot o ž e v m é m s t a r é m b r e v i á ř i t o t o O f f i c i u m n e n í , sedl j s e m z a s t ů l , ale ne j a k o o b v y k l e se sedá, n ý b r ž j a k o p o l n í m a r š á l nad g e n e r á l n í mapou před začátkem bitvy, nebo jako Aljechin nad šachovnicí, řekl j s e m si: Buď, a n e b o ! V z a l j s e m t o o d p o d l a h y a č t u s l o v o z a slovem — á hle: v třetím N o c t u r n u , v homilii svatého papeže Lva, t a d y t o je: His itaque modis, dilectissimi, rationabili obsequio celebretur hodierna festivitas: ut in persona humilitatis meae ille intelligatur, ille honoretur, in quo et omnium pastorům sollicitudo, cum commendatarum sibi ovium custodia pe rsevera t, et cujas etiam dignitas in indigno herede non d e f i c i t . Překážka byla odstraněna, cesta uvolněna, a teprve teď jsem m o h l zas jít p o své d e n n í p r á c i . S n a d j s e m ř e k l , že m n e t o t r á p i l o , ale t o není t o s p r á v n é slovo, n a o p a k , já v ě d ě l , že n e b u d u h l e d a t n a d a r m o , a že z v í t ě z í m , a ž e — a n o , p o d v ě d o m í , v o č í c h i v r u c e j s e m j a k s i cítil, ž e b u d u h l e d a t a ž e t u z v í t ě z í m či v ý h r á m i za j i n é , a t o m n e i n s p i r o v a l o . K d o n i k d y n e h l e d a l , k d o se n e p o t r á p i l , b y ť v n a d šení, n a d n ě j a k ý m s l o v e m , b u d e t o p o v a ž o v a t za p l ý t v á n í č a s e m , nebo za d ě t i n s t v í , ale co m u m á m e řící? T a k n a p ř í k l a d a k u m u l a č n í k a m n a . J e t o d o b r á věc: n e m u s í se d o nich p ř i k l á d a t , n e m u s e j í se v y m e t a t , j e n se z a p n e n e b o v y p n e k n o f lík, a u ž f u n g u j í ( m u s í m e m l u v i t t a k , j a k se m l u v í ) . A l e p r o č je d ě l a jí t a k , že se k o č k a n a nich n e m ů ž e o h ř á t ? J s o u z h l a d k é h o p l e c h u , t a k ž e se na nich n e z a c h y t í ani p r a c h , t í m m é n ě k o č i č í d r á p k y , a k d y b y c h o m n a ně k o č k u i v y s a d i l i , n e v y d r ž í t a m p r o h o r k o , n e b o ť h o řejší p l e c h je r o z p á l e n a j e š t ě j e v y p o u k l ý , t a k ž e na něj n e m ů ž e t e p o s t a v i t ani h r n e c s č a j e m — a p o d k a m n a t a k é k o č k a n e m ů ž e z a l é z t , p r o t o ž e t o t e p e l n é t ě l e s o s t o j í na k o l e č k á c h b l í z k o p ř i z e m i , a k d y b y t a m m a c í č e k z a l e z l , m u s í p o č í t a t s t í m , ž e si o p r a ž í h ř b e t — slov e m , je t o z d e z r o v n a t a k , j a k o u těch n o v ý c h d o m ů : m e z i p o d s t ř e ším a ř í m s o u j e ten p r o s t o r t a k n í z k ý , že t a m v l a š t o v i č k a n e m ů ž e s t a v ě t : i n u , naši a r c h i t e k t i a i n ž e n ý ř i dělají v š e c k o p r o j e d i n ý účel a z a p o m í n a j í , ž e těch ú č e l ů j e v í c ! K d y b y c h j e š t ě j e d n o u m o h l si b u d o vat dům, musel by stavitel aspoň půl roku chodit ke mně, a b y c h o m si p o r o k o v a l i . Č e r t v e m e s t e t i k u , k t e r á n e s l o u ž í č l o v ě k u ! J a k se m á p o t o m r o z u m ě t r č e n í : Sedere post fornacem, habere bonám pacem? V mém novém obydlí by musela být zelená kachlová kamna s dlou-
Podzimní
sen
173
hým a širokým zápecím, aby se tam mohly rozvalovat kočky a po mé smrti dědoušek s vnoučaty! Ani ne zelená, ale ta s babím leskem, ta s dubovou lavicí po straně, ta hřejivá a přívětivá... Ano, čert vem všechny koksové musgrávky a akumulace a žárovky a rádia, k d y ž to má jen jediný účel: aby se člověk cítíl jako v hotelu na Štrbském plese, kde by se Lešetínský kovář ukousal nudou, jestli by se neutopil v slinách, které by na to všecko vyplival... Pan opat Š. se mi velmi líbí. Byly dvě postele vedle sebe, na jedné spal on, na druhé já, za krátko potom, co se vrátil ze čtyřletého pobytu v Dachau. Ale mnoho jsme nespali, ač bylo u ž dávno zhasnuto, a on vypravoval. J á se málo ptal, ale on vypravoval, protože měl všecko ještě v živé paměti. „V mém trestném oddílu, řekl, byli samí kněží, a ze všech národů: Francouzi, Taliáni, Poláci, Češi a Němci. A co byste řekl? Kteří z nich byli nejlepší?" Mlčel jsem, přemýšlím, ale on povídá: „Snad vás to překvapí, ale nejvzorněji se chovali italští, po nich Češi, po nich Poláci, a nejubožejší ze všech byli Francouzi." T o mne skutečně překvapilo, a pan opat, tehdy ještě venkovský farář, mně t o všechno demonstroval. Poláci byli jako sami pro sebe a rádi by byli vystupovali jako šlechta, jsou tomu zvyklí z domova. Francouzi byli nečistí a také kradli; vzbuzovali politování. T a l i á n ů m se nedalo nic v y t k n o u t , byli opravdoví ve své víře a pokorní. V ničem jako kněží si nezadali, nic ze svého kněžství neztratili. Ovšem i mnoho jiného mi vypravoval, ale já byl velmi unaven, poslouchal jsem jen na jedno ucho a konečně jsem usnul. O d té doby jsme se neviděli, a ž zase po šesti letech v t o m t o „Sběrném táboru". Byl bych ho vůbec nepoznal. Byl víceméně v civilu, ovšem s kolárkem, ale pod ním černá náprsenka a ještě hodně zakrytá nějakým svetrem. Šedý kabát, kalhoty barvy podobné, na hlavě placatá čepice, jaké nosívají trestanci, neholená tvář a v ústech krátká dýmka (takovou mívali zedníci), toť jeho zevnějšek. Stál s několika známými, ale tři kroky od vchodu, a teprve k d y ž ho kdosi oslovil „Vaše Milosti", jsem ho poznal... Dávat mu ten titul bylo jak sypat plevy holubům, bylo patrno, že to také tak přijímá, že ho to ani netěší, ani neuráží. Kdo tak ocenil italský klérus v zajetí, toho nepřekvapí žádné zajetí, a najisto neví, že tak ocenil a určil sám sebe. Víte, co je to výstavek? T o je na pasece smrk vystavený slunci a větrům, osamělý strom, který tam nechali, k d y ž byli kolem dokola vykáceli celý les, a ten strom tam nechali, aby z něho na mýtinu padala zralá, prosluněná semena. J e vysoký a do koruny tak okleštěný, že jen vrána anebo jestřáb se v letu na něm zastaví, kdežto veverka se mu vyhne, protože by byla příliš viditelným terčem a také si mys-
174
Jakub
Demi
lí, že na s t r o m ě tak o s e k a n é m p r o ni nic není. T a k o v ý m v ý s t a v k e m zdá se mi b ý t p á t e r superior L e o p o l d : z t r a t i l les a n e m ů ž e na něj zap o m e n o u t ; stojí sám a stydí se za to, j a k o v e l e d ů s t o j n ý pán, kterého přistihli v košili. On ví, že rehabilitace přijde, ale p o k o ř u j e ho, že se jí asi u ž nedožije... Páter L e o p o l d se nepoddal, ustoupil jen násilí, ale zůstal svůj, z u by nehty se drží svého dřívějšího, m n o h o l e t é h o postavení, z ů s t á v á d u c h e m při formě. Panu o p a t u §. je to m é n ě nesnadné. N e n í t a k v y s o k ý j a k o Páter Leopold, nemá t e d y tu v ý h o d u , že jeho a s k e t i s m u s t a k bije do očí. K d y b y pan opat Š. byl ještě t r o c h u menší, p ř i p o m í n a l by celníka Zachea, k t e r ý statura pusillus erat, t a k ž e musel v y s t o u p i t na f í k o v ý strom, aby v t o m z á s t u p u uviděl J e ž í š e . K d y b y p ř i r o v n á n í n e b y l o tak nadpřirozeně silné, m o h l o by se říci: Ecce homol J e n ž e pan o p a t je stoik, byl u ž čtyři léta v D a c h a u a k d y b y vůbec chtěl m l u v i t , asi by řekl: J e n se na m n e p o d í v e j t e ! A n o , ano, trestanec, š u p á k , v y v r h e l lidské společnosti! N e h o l í m se, necítím p o t ř e b u být h l a d k ý , č i s t ý a h e z k ý . A co v á m m á m povídat? S t r p k ý m ú s m ě v e m nám v y p r a v o v a l jednu p o l i t i c k o u a n e k d o t u . Předstírali j s m e smích, ale on jej t a k é předstíral. B y l o t o trapné, j a k o k d y ž dodělávající k o t ě otevře t l a m k u a u ž n e z a m ň o u k á . „Vaše milosti", p o v í d á m jen tak, a b y c h udal ten titul a v ů b e c něco řekl, k d y ž je víc lidí d o k o l a , „v t o m t o ú b o r u bych vás vůbec n e p o z n a l " . H n u l t r o c h u pravicí, aby ukázal na krk a na prsa, a řekl: „ Z l a t ý řetěz mně vzali, pectoral mi vzali, rezidenci a celý klášter na kost vydrancovali." U ž nemluvil a já t a k é z m l k l , p o n ě v a d ž jsem musel odejít na silnici, kde z a s t a v u j e a u t o b u s . Za nějakou m i n u t u jsem musel odjet, i uklonil jsem se, podal m u r u k u a tiše řekl: „ N a shledanou, M i l o s t i , a v lepších časech!" Políbili jste č e l o m r t v é m u otci, než mu přikryli rakev? A n e b o viděli j s t e světnici, do k t e r é vstoupili malíři, aby ji omalovali? Papíry, k e l í m k y , b a r v y , vápno, š t ě t k y , ž e b ř í k y — stěny bez o b r á z k ů , bez zrcadla, p a v u č i n y , špína, stoly a židle a skříně i pohovky a p i a n o na chodbách. T a k o v á je dnes duše pana opata — škoda, škoda, že j s e m t a k brzo musel od něho odejít! Byl bych mu ledacos řekl a snad bych ho byl i potěšil... Balzac diktoval tři r o m á n y najednou, č e m u ž by b y l o t ě ž k o uvěřit, k d y b y nám byl G a u t i e r o něm neprozradil, že vypil tři láhve nejsilnějšího vína jednu za d r u h o u j a k o b y nic. Panečku, to bylo čelo, to byla hlava! Včera mi přítel M o t l u k a z o v a l ve svém akváriu nemalou, placa-
Podzimní
sen
175
tou rybku — měl jich tam aspoň Šest, byly zeb rov ¡tě pruhované a v tom elektrickém světle (byl u ž večer), k d y ž jsem se na ně díval přes pult, měl jsem dojem, že to tam plavou, hřbetem vzhůru, podzimní jasanové lupeny, unášené proudem, anebo fantastické podmořské člunky s vlajícími fábory. Přítel mi řekl, že t y t o rybičky jsou z Madagaskaru, a jmenoval mně je česky, latinsky i anglicky, on je v .tom odborník, a co jsem tam stál, přinesl mu jeden profesor plnou kapsu nových nerostů a jak je kladl na pult, hned je představoval a vědecky se o nich rozhovořil, málem jako matka o svých dětech, ne halasně, ne vychloubavě, nýbrž spíše jakoby mimochodem, úryvkovitě a tlumeně. Svět je veliký a přece i z největsí dálky najde si včela svůj květ, a i v městě, které je zakouřené a špinavé v těchto podzimních dnech, je u samé dlažby za jedním kamenným schodem místečko, kde se pod nízkým stropem mezi štětkami, rybářskými sítěmi a pruty a ovocem a zeleninou denně scházejí dva milovníci přírody. J a k o je konstelace hvězd, tak je také konstelace lidí, podle toho, jaké mají záliby, sklony a poslání. N e m ů ž e m e tak paušálně jako Turgeněv zavrhovat Kroužky — ostatně on to myslil správně, tak jak by to mel myslit k a ž d ý umělec a — kněz. Zaklepal jsem — ave! — a vstoupil do jedné cely. Byl tam m u ž prostřední postavy, prostovlasý, při těle, a poněvadž měl vysoký kolárek své kongregace, zdálo se, že jeho krkem je jenom ten kolárek. Na stole měl rozloženo knih a papírů, cosi právě psal a jak jsem vešel, ještě honem dopisoval větu, ale už ji nedokončil a byl v silném pokušení, aby ji dokončil, i k d y ž u ž mne přivítal. J e š t ě perem ťukl do papíru, najednou si to rozmyslil, cosi řekl na omluvu, — „nu, však já to dodělám — píšu do foroty kázání, aby jednou kněží měli zas nějaké pomůcky, bude toho potřeba", t o vše říkal chvatně, nemoha se ubránit myšlence, kterou chtěl ještě hodit na papír, snad měl strach, že mu unikne, a zase tak chvatně sbíral se stolu ty papíry a na hromádku rovnal ty knihy, uklízel, podobaje se přitom hospodyni, kterou překvapila náhlá návštěva, zmítal sebou nalevo napravo, a já měl dojem, že stojím v obchodě před pultem a že se za tím pultem pohybuje perpeturn mobile, na pětatřicet stupňů skloněné, sem a tam, tam a sem, lehce a rychle — také ta řeč bleskotající, nikam neupřený, nikde se nezastavující pohled — haf, haf! radostně vyskakující, půlroční bernardýn, rybka, která i za těmi skleněnými stěnami akvária přece je ve svém živlu a na rodný Madagaskar ani si nevzpomene, leda k d y ž spí... Přece však bych tomu důstojnému Otci radil, aby ta kázání nepsal. Ale poraďte R e y m o n t o v u starému Borynovi, aby tou kosou neházel, k d y ž přece nic neuseče! J e n ž e člověk musí něco dělat, a blahoslavený, který dělá, protože při práci mnoho se zapomene a mnoho
176
Jakub D e m i
doufá: tak i onak jde se k u p ř e d u . . . „ N i c neděláme, nic nebude", odpovídala ta babička, k d y ž ji upozorňovali, že nic nevydělá, p r o t o ž e prodávala p á r punčoch, které upletla, za t u t é ž cenu, co jí stála bavlna... Alkohol, náboženství a t r o c h u také umění smiřuje lidi. „Jakube, sedni si tady, já jsem tvůj jmenovec", povídá mi jeden m l y n á ř s k ý , k t e r ý t o h o dne v hospodě oslavoval jakousi o k t á v u jakési Dedicationis. „A já nevěděl, že jste jmenovec!" odpovídám, abych vpadl do noty, neboť lidé, kteří mají pod čepicí (jak t o napsal jeden český laureát básník o K l e m e n t u G o t t w a l d o v i ) , jsou vesměs pro všesvětový mír a na čest citliví jak ten pes, k j e h o ž znamenitosti a chvále v „ M r t v ý c h duších" říká kulak Nozdrev, že v y p u k l o s t jeho žeber je r o z u m u nepochopitelná. Pan stárek — promiňte, vedoucí podniku — mně t o vysvětlil: „ J á jsem Filip!" N a z n a m e n í t o h o t o dorozumění hned mi poručil stopečku a marně jsem chtěl platit za všechny tři, neb jsme byli tři: mlynář, zedník a já, srdeční přátelé... Ale počkejte — kde jsme t o přestali? Ano, byl tam také jeden kapucínský frater, u ž hodně plesnivý, známe se u ž jistě třicet let, ale ten člověk se nemění, až na ty vlasy a vousy, do kterých mu padl sníh. M á dosud všecky vlasy, což je také příčina, proč se nezměnil, a vousy jsou t a k é velikým dobrodiním, pod nimi není změny vidět, a k d y ž n á m p o tolika letech t a k o v ý vousáč letí do náručí, r o z z á ř e n ý jako slunce, které náhle vyšlo z mraků, co to znamená! Znamená to, že i m y jsme byli ve své ctnosti všechen čas stálí a svému povolání věrni j a k o ten fráter kapucín, a bylo-li vůbec k d y na naší tváři něco nepěkného a odpuzujícího, že je to u ž dávno z a p o m e n u t o a odpuštěno... Pokorný život zdlouhavých a snadných prací je dílem vybraným, v němž mnoho lásky vládne, ano, t o t o právě zapěl Verlaine o našem kapucínovi, a také o m é m spolužáku Kežlínkovi, faráři, k t e r é h o jsem potkal ponejprv a naposled zas po čytřiceti letech, a k t e r ý na kterousi m o u o t á z k u mi odpověděl, že největší jeho radost je sedět v rajfaisence a p o č í t a t číslice, zapisovat ú r o k y , a jak přijde z kostela, nebo z e školy, už p r ý letí d o rajfaisenky, chopí se tam práce, vysedává tam do noci a je šťasten. J a k ta včelička na všechno jiné zapomene. Odpočívej v pokoji, anima pia, zvolil sis dílo vybrané, v němž mnoho lásky vládne... Č a s t o mi napadlo, jak t o vlastně myslil J e ž í š Kristus, k d y ž řekl A p o š t o l ů m : Ne v y jste zvolili mne, ale já vyvolil vás. A v té volbě že dával přednost p r o s t o d u c h ý m , t o jest, duším tak p r á z d n ý m , že je mohl zaplnit sám. Neboť k d y b y v nich bylo ještě něco ze světa a je-
P o d z i m n í sen
177
ho žádostí, nemohl by je zaplnit s v ý m světlem. P r o t o jsem si představoval, že k a ž d é m u , k o h o vyvolil, také se zjevil. A k a ž d é m u řekl: T y p o j d za m n o u ! A k a ž d ý šel. Šel a všechno uviděl ve slávě. S t ř e c h y domů, t r á v u , k v í t í , v o d u , k a m e n y , d o b y t e k , děti, m u ž e , ženy, oheň, k t e r o u k o l i práci, a oči jeho b y l y d o k o ř á n , a mluvil s h v ě z d a m i a nejvroucněji se s l u n c e m . O b z o r y jeho n e m ě l y p ř e k á ž e k a hranic. K a ž d é nepřátelství, sváry, p o m l u v y a závisti b y l y m u naprosto nepochopitelné, i na smilstvo, c i z o l o ž s t v í a v r a ž d u díval se jen j a k o na cizokrajné, f a n t a s t i c k é zvíře, k t e r é sem zabloudilo, b ů h v í jak a nač. O d s t r a nit t y t o a p o d o b n é neplechy z d á l o se m u h r a č k o u . J e n se p o d í v á a řekne: Ať vás tu není! A n e b u d o u . . . Ale had byl chytřejší nežli všichni živočichové, p r o m l u v i l k n ě m u , a on m u odpověděl. T o byla chyba, to neměl dělat, neboť t a k t o se vylíhla saň, která otrávila všechny p r a m e n y a studnice, a její j m é n o je Diskuse. N e , n i k d y není dost o p a t r n o s t i k c h y b á m bližního, k d y ž naproti t o m u b ý v á m e tak o p a t r n i k jeho c t n o s t e m , a pravidlo svého ž i v o t a tak rádi si děláme p o d l e jeho chyb. C h t í t , aby k a ž d ý k n ě z byl svatý, je docela v p o ř á d k u , a neměli b y c h o m mu v t o m p ř e k á ž e t a k o p a t mu na jeho cestě vlčí j á m y , ale n ě k t e ř í lidé se urážejí a sami od sebe se odvracejí a vzdalují, p o n ě v a d ž p o d l e jejich mínění dnes ž á d n ý kněz u ž není m y s t i k . T ě m by b y l o z d r á v o r o z j í m a t O p a t r n o s t O t ce B r o w n a a snad b y sami sebe usvědčili ne-li z farizejství, t e d y z přenáhlení, nebo sebepřeceňování, ba k d y b y byli dosti u p ř í m n í , museli by se srdečně z a s m á t s v é m u o m y l u . Poslyšte, řeklo b y se jim, čeho žádáte od jabloně, čeho od k r á v y a čeho od sekery? O d jabloně ovoce, ano, od krávy m l é k a , nebo tele, nebo r o š t ě n k u , ano; a od sekery, aby vám r o z š t í p l a p o l e n o . N e , v y p r o s í m žádáte víc; v y ještě chcete, aby ten s t r o m a ta kráva a ta sekera byli také B e e t h o v e n e m a nosili na zádech s l a d k o u U m b r i i . . . Že dnes ž á d n ý k n ě z není m y s t i k e m ? A co jste udělali, aby byl? A co jste neudělali, aby nebyl? Š k o l y , věda, u m ě n í , všechny vaše instituce, ž u r n á l y , rozhlasy a p a r l a m e n t y p r o m ě n i l y se v hasiče jeho ohně a světla a n e z a m l o u v e j t e t o : i v y jste drželi hadici a přichvátali s putýnkou vody... S v a t ý Ř e h o ř je spravedlivější. V y k l á d á t o p o d o b e n s t v í o hřivnách: „ O n e n člověk, vydávající se na cesty, odevzdal s v ý m služebníkům své jmění, p o n ě v a d ž udělil s v ý m v ě r n ý m d u c h o v n í dary. A jednomu svěřil pět hřiven, j i n é m u dvě, j i n é m u pak j e d n u . Patero je smyslů tělesných, t o t i ž z r a k , sluch, chuť, čich a h m a t . Pěti hřivnami se tedy v y j a d ř u j e dar pěti s m y s l ů , t o jest p o z n á n í vnějších věcí. T ě mi dvěma se označuje i n t e l e k t a činnost. J e d n o u h ř i v n o u se pak oz-
178
Jakub
Demi
načuje t o l i k o sám i n t e l e k t . A v š a k ten, j e n ž přijal pět hřiven, získal jiných pět, p o n ě v a d ž jsou n ě k t e ř í lidé, ktefí sice nedovedou proniknout věci vnitřní a mystické, avšak jsouce obráceni k nebeské vlasti, učí ty, jež mohou, správnému poznání o těch vnějších věcech, jež přijali; a výstřihajíce se dychtivosti těla, a žádostí pozemských věcí i rozkoší z viditelných věcí, zdržují od nich napomínáním i jiné. A jsou lidé, kteří jakoby dvěma hřivnami obdařeni, osvojují si intelekt i činnost, chápou hluboce vnitřní věci i navenek konají podivuhodné činy; a ježto jiným káží i chápáním i konáním, nabývají svým zaměstnáním jakoby jiného zisku... Avšak ten, dostal jednu hřivnu, odesed, zrykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Skrýti hřivnu v zemi znamená obrátit přijaté nadání na pozemskou činnost, nehledat duchovního ziskunikdy nepozvednout srdce od pozemských myšlenek. Jsou totiž lidé, 7/wz dostalo daru chápání, avšak mají smysl jen pro to, co náleží tělu. O těch je řečeno skrze proroka: moudří jsou, konali zlo, rf/e íf dobře činiti neumějí... T a k č t e m e v IX. h o m i l n sv. Ř e h o ř e , a tu p a r a b o l u o hřivnách říkal Pán J e ž í š nikoli z á s t u p ů m , n ý b r ž svým u č e d n í k ů m . S v a t ý Pavel m l u v í k všemu lidu: „Jeden každý má od Boha vlastní dar: jeden tak a jiný jinak" (I. K o r . 7,7). A l e v t e m ž e listu k e K o r i n t s k ý m b r z o se vrací k t é t o myšlence, r o z v á d í ji a praví: „Rozliční jsou pak darové, ale tentýž Duch. A rozličná jsou posluhování, ale tentýž Pán. A rozličná jsou působení, ale tentýž Bůh, který působí na všecko ve všech. Každému pak dáno bývá zjevení Ducha k užitku. Někomu zajisté bývá dána skrze Ducha řeč moudrosti, jinému pak řeč umění podle téhož Ducha. Jinému víra skrze téhož Ducha, jinému dar uzdravování skrze jednoho Ducha; někomu divů činěníy jinému prorokování, jinému rozeznávání duchů, jinému rozličnost jazyků, jinému vykládání řeci, ale vše to působí jeden a týž Duch. " Poslyšte, byl jste u ž v t o m k n ě ž s k é m k o n c e n t r á k u ? — T a k se m n e ptal jeden d ů s t o j n ý pán, tváře se j a k o člověk, k t e r ý se o m y l e m napil o c t a , a ještě řekl: „ U ž b y c h t a m v í c k r á t nesel; všichni ti k n ě ž í jsou zpustlí, a m l u v í s p r o s t ě ! " Podle svého z v y k u si t a k é odplivl. C e l ý roj v z p o m í n e k a asociací mně z a b z u č e l o v hlavě, ale hned jsem zastrčil česno. T a k é jsem se s t y d ě l , neboť k d y ž t o t o se děje na dřevě zeleném, co t e p r v e na suchém? Byl b y c h se rád z a v r t a l do země, ale místo před h o s p o d o u , kde j s m e stáli, bylo na sáh p r o s y c e n o c h c a n k a m i a v ý v r a t k y , t a k ž e na něm m á t e j e d i n é přání, v y s k o č i t z k ů ž e . P r o t o ani nevím, jak mi t o n a p a d l o , ale náhle j s e m si v z p o m n ě l na jednu a n e k d o t u , k t e r o u mi před dvaceti lety řekl j e d e n č t v e r á k k o n z i s t o r ní: N a t o m í s t o , řekl, měli j s m e tři k a n d i d á t y : jeden byl m i l o v n í k ža-
Podzimní
sen
179
bích stehýnek, d r u h ý ožrala a třetí blázen. J i n ý se nehlásil, i dali jsme to místo t o m u t ř e t í m u , p r o t o ž e blázen tolik škody nenadělá... Ano, ano, Jeden každý má od Boha vlastní dar: jeden tak a druhý onak! V i d í m e najednou zdvižení kladiva, ale nevidíme jeho dopadu, vidíme jeho d o p a d n u t í , ale neslyšíme ránu; slyšíme ránu, ale nevidíme otisku v tajemném díle. Dobře to řekl O t o k a r Březina. Proto jsem důstojnému pánovi neodpověděl nic, přesto, že mne tituluje „Pane spisovateli" (to se v ž d y jen v y p n u ) , neboť to zdvižení kladiva a jeho dopadnutí a ta rána mne tak nezajímá. Č l o v ě k , člověk, ano, člověk mne zajímá! A je t o někdy těžké, zvlášť k d y ž se t o d o t ý k á tvého stavu. Blázni a děti mluví pravdu, dlouhý bič na k r á t k é násadce, revolver, břitva, ruční granát, z á p a l k y — nevím, j a k é nesmysly mi k m i t l y hlavou, ale neřekl jsem nic a podal jsem důstojnému pánovi ruku na rozloučenou, a jak jsem šel d o m ů , svatý Ř e h o ř , svatý Pavel, svatý Bernard, farář z Arsu, Don Bosco, Pius X., Lisieux, Lasaletta, Emnierichová, Fatima — všecko se mi to popletlo! T u a tam j a k o v Kanálu grande, k d y ž na něm leží mlha a noc, vyskočilo nějaké světlo — : Budou zabíjeni a nebudou mučedníky ! — Viduae sorum non plorabuntur, asi ty opuštěné farnosti — snad i patie a prelatury, procincei, rezidence — ano, ano, t a d y je vidět, jakou bouři v člověku m ů ž e vyvolat jediné slovo! A přece, veledůstojný pane, měl bych tady nějaké pochybnosti. Ř í k á t e , že jsou zpustlí a že mluví sprostě. Dobrá, ale 1) je jich t a m šedesát, viděl jste je všecky?, mluvil jste se všemi? 2) Neviděl jste všecky a nemluvil se všemi. Dobrá; ale vy se bráníte a neodpovídáte, že d o b r é m u hospodáři stačí jen r u k a m a hrábnout do h r o m a d y žita, podívat se na dlaň a ihned ví, jaké je všechno t o zrno — vzorek stačí! 3) Dobrá. Připusťme, že ti dva nebo tři kněží, které jste viděl a' s k t e r ý m i jste mluvil, byli opravdu zpustlí a mluvili sprostě. V y jste je tak viděl a slyšel, tak se V á m jevili a t a k V á m připadali. T a k se V á m zdáli, a jak je z n á m o , zdání klame — ostatně, není přece vyloučeno, že se tak klamali i oni a že tak viděli Vás a poněvadž byli vycepováni k slušnosti, a p o n ě v a d ž slušnost náleží jaksi k lidské přirozenosti, oni se k V á m snížili a chovali se i mluvili tak, abyste se mezi nimi cítíl j a k o d o m a — chápete? O n i Vás n i k t e r a k nechtěli ponižovat a urážet, naopak, oni Vás chtěli potěšit a v y z n a m e n a t . Ne, ne, chlapče, neboj se, n e s t y d se, podívej, m y jsme z téhož těsta j a k o ty z takové chalupy j a k o t y , od t a k o v é h o d o b y t k a j a k o ty, jsme důvěrni s hnojem jako ty, a náš nos j a k o tvůj dokonale rozlišuje sympatický hnůj kravský, štiplavý hnůj k o ň s k ý a drzý, nízký, pronikavý,
180
Jakub
Demi
r o z l é z a v ý a s p r o s t ý h n ů j s v i n s k ý , i t e n slepičí: g u a n o , k t e r é se v k u r níku pod bidlem navršuje jako v jeskyni stalagnit a jsou v něm kousk y č e r v e n é a b í l é j a k o v m a r c i p á n u a t a k s m r d í , že ž á d n ý p a c h o l e k se n e s n í ž í k t o m u , a b y jej v y k y d a l , t a t o p r á c e p ř í s l u š í j e n d ě v e č k á m — ne, n e s t y d se u nás, k a m a r á d e , j a k o d o m a , j a k o d o m a . . . V í n o , j a k v i d í š , n e m á m e , ani o v a r , ani s l i v o v i c i , m y n e p á l í m e ani n e z a b í j í m e , d a l e k o j s o u o d nás k o l í n s k é v o d i č k y a p r a s a t a , ale m á m e , p ř í t e l i , t r a dici, c h a c h a , m á m e , č e h o se V á m t a m n a s v o b o d ě t o l i k n e d o s t á v á , máme humor, chachacha, krásné a líbezné vzpomínky... V y j s t e v š e c h n y t y t o věci p ř e h l é d l , v e l e d ů s t o j n ý p a n e , a p o k u d j s t e je n e p ř e h l é d l , dal j s t e j i m d o c e l a j i n ý v ý z n a m , c o ž je t r o c h u p o d i v n o , n e b o ť i V y j s t e b y l v k o n c e n t r á k u a k d y ž j s t e se v r á t i l , m l u v i l jste poněkud jinak... 4) K d y b y m o h l y m l u v i t k v ě t i n y ! J e d e n n e z k u š e n ý d o m á c í p á n j i c h m n o h o z n i č i l t í m , ž e na n ě m o č i l , k d y ž v n o c i p ř i c h á z e l z k l u b u . M y l n é se d o m n í v a l , ž e b u d o u t í m b u j n ě j š í . . . S v a t á T e r e z i e z L i s i e u x p r ý m n o h o t r p ě l a , n ě k t e ř í ř í k a j í , že je nejen Panna, n ý b r ž zároveň i M u č e d n i c e . M a r i a G o r e t i je Panna (bylo jí d v a n á c t l e t , k d y ž u m ř e l a ) a z á r o v e ň M u č e d n i c e . B y l a p r o b o d e n a n o ž e m . S v a t á T e r e z i c k a n e b y l a p r o b o d e n a , m o h l a se m í t d o c e l a d o b ře, p ř e d s t a v e n o u j e j í h o k o n v e n t u b y l a její v l a s t n í s e s t r a , a m á m e t a ké příklad, že řeholní představenou m a t k y byla její vlastní dcera — to všechno je m o ž n o i v nejhlubším míru sloučit s mučednictvím. Dýkou může dobře být i jazyk a pohled, pokrčení ramen, obrat v kyčlích, švihnutí hábitu, nesmyslný rozkaz. Svatá Mechtilda M a g d e b u r s k á r e a g o v a l a n a t o s v a t o u i r o n i í . S v a t á T e r e z i e se n e b r á n i l a : z n a l a s m í c h j a k o k a ž d ý S v ě t e c z n á s m í c h , ale n i k d y h o n e p o u ž i l a . A t o b y l a její z á s l u h a , n e j v ě t š í oběť, t o b y l o j e j í m u č e d n i c t v í . Chtěla t r p ě t j a k o m í č , d o k t e r é h o k o p o u , a j a k o k v ě t i n a , k t e r o u z a s a d i l i na t o a na t o m í s t o a je v e v š e m o d k á z á n a na p o č a s í a na č l o v ě k a . Z a l e j e ji? O k o p á ji? V y t r h n e ji? N a t o n e m y s l í . M i l u j e . P r o t o je t a k k r á s n á . Miluje a trpí. T r p í , a nechce o t o m vědět a neví o tom, protože miluje. P o s l y š t e , p ř í t e l i , V y j s t e v t o m k o n c e n t r á k u d r a l p e ř í n e b o lepil papírové kabelky. Adalbert Stifter tvrdí, že háčkování, vyšívání a pletení punčoch ženy ohlupuje. Každá jen mechanická práce prý ohlupuje. A člověk je tak náchylný k mechanické práci. Dnes všechna m l á d e ž c p e se j e n d o t o v á r n y . T a m se n e m y s l í , t a m se jen d ě l á . H o diny, ano, hodiny — to je t o hlavní! A výdělek není k zahození. Ř e k la m i j e d n a a k a d e m i c k á m a l í ř k a o d V i z o v i c , že Z l í n j e p r o m l á d e ž t o h o k r a j e n e j v ě t š í m d o b r o d i n í m , p r o t o ž e d ř í v e žili t a m l i d é všelijak, bez plánu, b e z času i bez zaměstnání, k d e ž t o dnes prý jsou vá-
Podzimní
sen
181
záni časem, nemají dlouhou chvíli, v ničem nevybočují, mají práci v •*/ y ••/ v/i v a žiji, žiji poradně. Pořádně. Tedy v řádu. J a k ý je ten řád a čemu slouží a jaké výhody a nevýhody i následky má ten řád, to je jiná otázka, a někdy si 0 tom povíme víc, ačkoli ti, co toužili po tom řádu, kteří ho fedrovali a kteří ho prožívají, dnes o něm mluví docela jinak... Veledůstojný pane, Vám se zdálo, že ti řeholníci v koncentráku jsou zpustlí a že mluví sprostě. Řeholník, regula, řád, jak chcete, jsou synonyma. Každý řád m á svá pravidla, více nebo méně odlišná od pravidel jiného řádu. A k d y ž všechny ty řády vměstnali do jednoho domu, a v každé cele bydlí po dvou, dovedete si představit, co z toho vzniká? Vzniká z toho právě to, co říkáte: že jsou zpustlí a mluví sprostě. J e to jejich vina? Vina nějaká to je, o tom není pochyby, a troufáte si řici, že je to vina těchto lidí? N e n í to vina i národa? C o čtete v treti kapitole Isaiáše? „Aj panovník Hospodin zástupu odejme od Jeruzaléma a od Judy mocného a silného, všelikou sílu chleba a všelikou sílu vody, silného, i muže válečného, soudce i proroka, 1 věštce, i starce, knížete nad padesáti„ a počestného obličejem, i rádce, i moudrého správce nad stavením, a umělého ve výmluvnosti tajných věcí. A dám kluky za knížata jejich a kurevníci panovati budou nad nimi. " (Is, 3) Nezdá se Vám, že ta doba je zde? A jak Vy jste se zachoval k „umělému ve výmluvnosti tajných věcí"? Víte vůbec, kdo to je? Ten, který umí mluvit o tajných věcech, protože je zná — znáte ho Vy? Hledal jste ho, pátral jste po něm, poznal jste ho? A jak jste se od něho odvrátil a řekl, že je zpustlý a mluví sprostě. A řekl jste to, protože máte svůj vlastní, domácí řád a milujete jen svého psa. Č t e t e bibli? M á t e srdce? Přemýšlel jste o člověku? Bojím se, že jste nepřemýšlel ani o své farnosti. Ano, všechno spěje k řádu, všechno touží po řádu, všechno se podřizuje řádu, ať je to jakýkoliv řád, všechno věří řádu, všechno doufá v řád a všechno miluje řád. R á z , dva, ráz dva, ráz dva... J e to lenost, nikomu se nechce pracovat, nikomu se nechce přemýšlet. J e n at nás usměrňují, jen ať za nás přemýšlejí, my pracujem, my pracujem, ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není neděl, není svátku; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není desatera; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není rodiny; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není národa; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není rozumu; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není srdce; ráz dva, ráz dva, ráz dva... Není člověka; ráz dva, ráz dva, ráz dva... 7 /v Z. vire,
182
Jakub
Demi
ano, zvíře jest, venite, a d o r e m u s , pojďme a k l a ň m e se jemu! — Karel S c h w a r z e n b e r g , aspoň k d y ž je h o s t e m , lije si do vína slivovici. N i k d y jsem nemohl p o c h o p i t , jak je m o ž n o pít kávu s r u m e m , anebo jíst v e p ř o v o u se sladkou, bílou o m á č k o u . T o si spíš dovedu představit N o e m o v u archu se všemi z v í ř a t y . V nebi jsou p ř í b y t k o v é m n o z í , v očistci jsou p ř í b y t k o v é m n o z í , ale v pekle je t o všechno p r o m í c h á n o , je t a m jakési družstvo, žádná individuální f i r m a , žádné osobní j m é n o , pravý opak t o h o „individualiter sum e g o " , n ý b r ž z m a t e k , směsice a chaos, všecko bez cíle a bez řádu, jak b y l o na p o č á t k u , n e ž se řeklo: Budiž světlo! Světlo t o t i ž všecky věci rozlišuje, t m a j e směšuje, t a k ž e nejsou k rozeznán í . . . K d y b y n ě k d o vzal boží d u h u , hodil ji do kádě a r a h ý n k e m zamíchal, bude z t o h o špína, nanejvýš p o l n í šeď... Ale s tím Z p u s t l ý m a S p r o s t ý m jste mi dal, veledůstojný pane! M á m t o h o p l n o u hlavu. S t a r ý člověk, víte, už si na sobě nezakládá. Ani do zrcadla se nedívá, leda při holení. Č a s t o se při jídle i p o b r y n dá. Chce-li, aby se m u ruce n e t ř á s l y , musí si to p o k a ž d é u v ě d o m i t . T a k é dostává k o u t k y , není t o pěkné, nevím proč, vypadají jaksi chlípně, k d e ž t o u lidí mladých i ten p u p í n e k , i ta b r a d a v i č k a je roztomilá — jen t o nesmí být o p a r y , k a z í náladu a t u d í ž i krásu. Krása není ledaco; je to živý o r g a n i s m u s a m á k o ř í n k y v našich šlapadlech, ve stehnách, v břichu a t a k é ve zpovědnici a v tabernáklu: je to, abych t a k řekl, s y m b i ó s a nebo tasemnice. Ale starý člověk je často ve velké n e v ý h o d ě . Z u b y — c o ž z u b y ! N a to jsou d e n t i s t i , ale jak u ž v í t e — neboť jisté události si p a m a t u jete nadosmrti — čekal jsem před čtyřiceti lety na pana starostu; nebyl doma, i sedl jsem si na lavici u o k n a proti policajtovi, k t e r ý seděl v k o u t k u zrovna pod ikonou, k d y b y t a m j a k á byla; t e h d y ještě nesvítila elektrika — posloucháte, v e l e d ů s t o j n ý pane? — i drželi jsme černou h o d i n k u , d o m á c í paní stála u p l o t n y , snad si zahřívala záda, náhle se však vzchopila, našla p e t r o l e j o v o u l a m p i č k u , rozsvítila, a jak si ji před obličejem držela, než ji postavila na stůl anebo lampička u ž stála na stole a paní stanula p ř e d ní osvícená, najednou jsem jaksi užasl, cosi jsem objevil a p o v í d á m nelíčeně: „Ale paní starostová, já jsem si n i k d y nevšiml, že m á t e tak krásné z u b y ! " t e h d y j s e m ještě jen v p o d v ě d o m í věděl, že k a ž d á nemladá žena omládne, k d y ž se jí polichotí. A k d y ž jsem přišel d o m ů , pochlubil jsem se, j a k ý m jsem galantem a p o d r o b n ě jsem t o vypravoval. Paní Pavla, má posluchačka, „spráskla r u c e " (tak se to říká), napřed se zalekla, p o t o m se rozesmála a povídá: „ J á to děcko n e s m í m n i k a m p u s t i t , v ž d y c k y něco v y v e d e ! " — A co jsem vyvedl? táži se překvapen. — „Paní staros-
r
Podzimní
sen
183
tová má falešný c h r u p ! " — A já myslil, že se začervenala pro ocenění své krásy... Ach, veledůstojný pane, buďte, prosím, hodně opatrný, k d y ž posuzujete zevnějšek svého bližního, anebo posloucháte jeho řeči, na to V á m mohu uvést několik příkladů, stačí snad dva... J e d n o u jsem od přítele D u r y c h a dostal velmi smutný, ať nedím zoufalý dopis. A p o n ě v a d ž jsem věděl, že byl na vojně a já ho chtěl potěšit a rozveselit, z k r á t k a odtrhnout od země a p o v z b u d i t k životu, odpověděl jsem m u po vojensku. Kdo by neznal mne a Jaroslava Durycha, musel by si dojista myslit, že aspoň jeden z nás je zchátralý a sprostý. Není ruma, není šturma. A rum, milý příteli, je ošemetná věc, dostane-li se do nepravých hrdel a statků... J e d n o u mi O t o kar Březina přednášel o dobru a zlu alkoholu, k t o m u zlu se vůbec nedostal, řekl však, že staří lidé alkoholu potřebují! N ě k t e r é věty si pamatuji nadosmrti. A t a k é řekl, že opilci jsou vlastně mystikové. Nevím, citoval-li Pascala, jen si p a m a t u j i tu spřežku: Opilci-Mystikové. Před nimi totiž, j a k o před k a ž d ý m člověkem, se rozevírá propast, a on se neodvažuje ji přeskočit, anebo aby ji přeskočil, napije se. Že se napije víc než je potřeba, t o je omyl a přeceňování r o z u m u a všech ostatních částí těla — ale tak u ž se stává, co se v t a k o v ý c h okolnostech stalo i m o r a v s k é m u K u k á t k á ř i . Byla generální vizitace a milý K u k á t k á ř měl při t o m k á z a t . Ke své inspiraci potřeboval, starší člověk, šest plzeňských, a t e n k r á t bylo pivo „ k r o u ž k o v a n é " , škoda mluvit, zimní „na kvasnicích", panečku — ale škoda m l u v i t — pan farář se chtěl před O r d i n á ř e m v y z n a m e n a t , vypil jich o dvě o tři víc a museli ho nějak sundat z kazatelny. A n o , příteli, takové věci se dějí a nesmí se t o psát ani v životopisech slavných m u ž ů , a — hodte po nich k a m e n e m ! T a m v Plzni je zvláštní sklep pro M ú z y , ony milují jistá místa, v Praze na J u n g m a n n o v ě náměstí — ale k a m b y c h o m zašli! A jednou jsem šel s dvěma přáteli od N á m ě š t ě k J e ř á b k o v ý m u mlýnu, bylo t o kolem Svatého Ducha, kvítí vonělo, cvrčci mleli stráněmi, takže poskakovaly, vlaštovky m o d r ý m v z d u c h e m pluly, rosa se ještě třpytila, ptáci nevěděli radostí, co ještě říci, řeka blyštila, a m y se nahlas smáli. Šli jsme v o j e n s k ý m k r o k e m , celá ta krajina šla vojenským krokem, ráz dva, ráz dva, ráz dva... Bude nějaký ú t o k . A byl. Předhonily nás dvě ženské, svátečně oblečené, jedna měla v rukou i modlitební k n í ž k y , ta se na mne obrátila a ostře praví: Zpředu panáček a zezadu bůhví co! M ě l jsem kolárek, ale od této chvíle se nikdy nesměju nahlas. Ale, veledůstojný pane, chtěl jsem V á m jenom říci — ano, co jsem chtěl říci? Taceat mulier in ecclesia. N e , to není to.
184
Jakub
Cesty k Siónu kvílí, kněží jeho lkají, šla od dcery siónské všecka okrasa j e j í —
panny
jeho
jsou
špinavé,
Demi
ode-
V jedné z těch cel byl k n ě z , s k t e r ý m mi b y l o d o p ř á n o m l u v i t mezi č t y ř m a očima. Sedli j s m e p r o t i sobě — cela je ú z k á , t a k ž e jsme si viděli do duše. N a m é o t á z k y odpovídal t a k , jak u ž dávno nejsem z v y k l ý . O d p o v í d a l ano, ano, ne, ne, j a k o člověk, k t e r ý ví, že nemá co získat, n e m á co z t r a t i t , p r o t o ž e k a ž d o u chvíli musí čekat smrt. N e b y l n i k t e r a k skleslý, n a o p a k , pln života a nadějí j a k o m u ž naprost o o d e v z d a n ý do vůle Boží. Zastával, jak se říká, ve svém řádu vyšší hodnost. Zpívá-li se: Když se vše ve světě mění, t y sám jsi bez proměny, mohlo by se t o zpívat právě zde. Docela nic n e z t r a t i l na své důstojnosti, j a k o nic n e z t r a t i l Daniel v jámě lvové. O b l e č t e si ho, j a k chcete! J e t o p o ř á d on. M á m e se t u dobře, řekl: „Snídaně, svačina, oběd, zase svačina, a p o t o m večeře. J á t o h o všeho n e m o h u p o z ř í t , p r o t o ž e bych ztloustl. N e s v a č í m , n e m o h u říci, že se zapírám, m n ě to stačí..." T a k odpovídal na j e d n u m o u o t á z k u . A chválil řeholnici představenou, že je přísná a že je t o dobře. N e m u s e l i j s m e m l u v i t o duchovních věcech, co se r o z u m í samo sebou, o t o m starší lidé nemluví. C í t i l jsem se u něho jak v zelené oáze, za k t e r o u zuří s a m ů m . A l e v těch p r o s t ý c h věcech, o k t e r ý c h jsme mluvili, b y l o všecko: j i s t o t a t o h o , co s k u t e č n ě bylo, bude a jest, radost z t o h o , co se nedá ničím v y k o ř e n i t , p r o t o ž e t o skutečně jest — to všechno b y l o v jeho t i c h é m hlase, v j e h o m í r n ý c h pohybech a v jeho obličeji, k t e r ý vypadal j a k o ciferník hodin, věrný a nepodplatitelný... A k d y ž j s m e se rozcházeli, vstal a řekl: J á k a ž d é ráno i večer V á m posílám p o ž e h n á n í — jaksi jsem se t o h o zděsil, neb mne t o překvapilo, ale k d y k o l i se ráno p r o b u d í m a než j d u spát, zřetelně na těle i na duši u c í t í m : Benediction Dei omnipotentis, Patris et Filii et Spiritus Sancti descendat super te et maneat semper! V Tasově
13. prosince
1951
Poznámka Jakub Deml rozeslal v padesátých letech desítky literárně hodnotných dopisů po českých a moravských farách — svým kněžským spolubratrům. Byla to jeho jakási osobní náhrada za Š l é p ě j e ; žel, padesátá léta nepřála ani těmto nenápadným š l é p ě j í m . Jeho spolubratři houfně vymí-
Podzimní
sen
185
rali a pozůstalí (z nevědomosti, a často i ze strachu) kněžskou korespondenci přenechávali zmaru. Zůstalo tak jen několik tajících listů, pohybujících se mezi sběrateli (z nich ukázka). K d y b y tak bylo možné — ještě i dnes — uveřejnit inzerát: Pozůstalí\ křesíané dobří\ proberte písemné pozůstalosti po svých strýčcích s pozorností — jsou mezi nimi perly. Duchovní povahy... (zk) Milý veledůstojný pane, Před několika dny byl jsem s p. prof. D o m . Peckou v Čejkovicích na vinobraní, tedy blízko Vás, jenže okolnosti zdejší nedovolily poděkovat V á m osobně za ten milý desátek z Vašich ořechů. Milý i užitečný. J e to také znamení, že jste svoboden a živ a také, že kořeny Vašeho srdce nechtějí se o d t r h n o u t od naší skalnaté půdy. Pán Bůh V á m to zaplať, jak i pro Vás prosím při mši svaté. Kořen slova ořech je prý neznámý, myslím však, že je to od slova orati, čímž se naznačuje práce v půdě tak tvrdé, že je k ní potřeba rádla nebo pluhu a dobytka. Ořech, orati, orare. Ora et labora. Země jako modlitba má také svou skořápku. Kdo chce jisti jádro, musí ořech rozlousknout. Kdo se chce dobře modlit, musí též odhodit zelenou slupku světských záležitostí a rozbít t v r d o u skořápku sobectví a lenosti, a oči i prsty soustředit na jádro, jež je Bůh. V t o m asi smyslu říkali Čechové v době T e m n a : Zena, osel, ořech, to spolu tré hned požitečnější bývá ubité. T o spolu tré svádí snadno k verši a r ý m u Jé-Zé-Dé. M y však se nedáme svést, neboť pravda jest, že co Bůh činí, dobře činí, a jen hlupáci H o viní. Bůh přijde na své, to je jisto, komunisto, a ty J e m u sloužíš možná více nežli na oltáři všechny voskovice. Svatý P r o k o p u ž znal vtip, čert že rozorává meze lip. Proto hyje, hyje, rarachu, ať neklečíš večer na hrachu! Žádný div, opat Sázavský byl jistě primitiv, chomout dal ti na krk a p r o s t r a n k y přímo na ramena, nyní však, ó jaká změna! Konec pantů: u volantu vkusně přikován na traktoru jezdíš jako pán. Řeknu-li ti zbožně Pomuž Pán Bůh m o t o r za tě poděkuje: buch, buch, buch, buch! (jkresba
květinky)
Mějte se dobře, milý krajane, a přijdte se k nám zase podívat, dokud jsme ještě na světě! Kéž se uvidíme na sjezdu celozemském u Svatého Petra! V Tasově, 15.X.51 na sv. Terezii
JAKUB DEML
Václav
Benda
Já totiž vůbec nevěřím ve smrt"* Dnešní doba nemá už skoro žádný smysl pro hodnotu odloučenosti. Podle obecně přijatého mínění současný svět se údajně mění takovou rychlostí, že ten, kdo se z nějakého důvodu ocitl mimo jeho každodenní provoz, ztrácí nevyhnutelně schopnost porozumění a komunikace, pokud jde o časové problémy doléhající na obec, kterou fyzicky opustil. Samozřejmost tohoto úsudku je však jen zdánlivá. Z odstupu sice nejsou tak zřetelně vidět detaily, zato tím plastičtěji vystupují celkové kontury situace. A co se týče oné domněle závratné proměnlivosti světa: není to do značné míry jen optický dojem krátkozrakého člověka, který se dívá z okna jedoucího vlaku? Václav Benda svými listy dokazuje, že dokonce i z nuceného odloučení (v němž nadto člověk postrádá samotu a soustředění ještě víc než na svobodě) může zaznít pronikavé a inspirující slovo k otázkám nejaktuálnějším. J e h o poselství je v nejhlubším smyslu poselství naděje. Naděje ovšem není možná tam, kde není víry. Bendova víra je vírou katolického křesťana, a zde je tedy ukotvena i naděje, kterou nabízí. Není to naděje snadná, natož laciná, neboť je proniknuta vědomím, že „není jiné cesty do království než skrze Golgotu". (mp) Napřed malou poznámečku o utrpení. Nemluvím ted o nějakém náhlém, nesporném nárazu (třeba zubař\ bojíš-li se ho), tam je mechanismus účinků převážně psychický, nejnebezpečnějsí je první šok, popřípadě animální strach z pokračování či opakování. Jde mi ted o dlouhodobý, úporný tlak, něco jako to, v čem žijeme. Tam je totiž nesmírně důležité (mám to, prosím, experimentálně ověřeno) věci správně pojmenovat, ujasnit si, že se skutečně jedná o utrpení a jaký je jeho smysl. Kdo to nedokáže, začne se dříve nebo později cítit nesvůj, nespokojen se svou domnělou neúspěšností hledá příčinu svých nesnází v sobě, reviduje svá hodnotová kritéria a hromadí si mindráky — až nakonec * Z dopisů, které psal Václav Benda své ženě z N V Ú Libkovice v období od května 1981 d o května 1982, tedy ve třetím roce věznění. T e n t o výbor je převzat ze samizdatového časopisu Kritický sborník, č. 2, 1983 a vychází bez vědomí a souhlasu autora.
Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
187
oslabí svou osobnost a její obranné schopnosti natoliky že tlaku podlehne. Je-li si naopak povahy skutečnosti přesně vědom, nejenže se nesmírně raduje z každé přečkané minuty a každé překonané nástrahy, ale může ekonomicky hospodařit se svým zdravímy se svými silamiy zužitkovat každou chvíli oddechu atd. Ještě jednou k pýše a trestu. Máš svatosvatou pravdu, služebníci neužiteční jsme a nádoby hříšné. Dobrá. Jenže ono je to složitější a lze prasnadno zaměnit pýchu s věrností a pokoru s pokořeností. Zpívá se „věřili jsme na pokoru..a přece náš Pány ten nejpokornější z pokorných, Beránek vydávající sey odmítl sey padna, před ním klaněti. A je velmi svatá pýcha na velikost našeho Boha a skutky jehoy pýcha služebníků bezmezně věrných, pýcha Davidovay který zaštítěn Hospodinem v boji pevně stál, pýcha Lotova, který chtěl raději vydat k zmrhání své děti než zradit zákon pohostinství. Tisíckrát ke mně promlouval Satan a služebníci jeho ulisně i hrozebněy ve dne i v nociy v tichu srdce nebo uprostřed shluku. A ani jednou jsem neslyšel: bud pyšný na svého Bohay na ochranu a síluy kterou ti skýtáy na světlo Pravdy a Naděje, které v tobě nechává planouty pyšni se věrností a vytrvalostí své služby. Zato vždy jen: kde je tvá pokora, vyznej se ze svých vin a přestaň pyšně a opovážlivě spoléhat na Boha i lidiy bylo ti přece uloženo prosit za odpuštění a bezpodmínečně odpouštět každému, jen tvé zvrhlé sobectví a pýcha si může myslet, že se Bůh vůbec stará o tak nehodné služebníkyy že by tě někdo z lidí mohl milovat a neopustit pro svůj prospěch; kdybys byl jen trochu pokorný, pochopil bys, jak v gruntu špatní lidé jsouy že tvá pravda i naděje stojí na písku, že jen tichá povolnost může zachránit aspoň tebe samotného. Nužey nevěřím otci lži ani jediné slůvko a vůbec mu nehodlám odpouštět. / kdybych za to měl od svého Otce vytrpět trest služebníků přespříliš horlivých. Nežít se lží {beru ted v úvahu jen tato slova bez celého kontextu či kontextů, v nichž byla vyslovena) nelze, protože je psánoy že až do konce časů poroste koukol mezi pšenicí, a protože všechny pokusy to změnit skončily a skončí hrůzně. Jenže to je pravda Jeho, pravda života, a pro jakoukoli filozofii je nanejvýš nešiastné, jestliže začne toto stanovisko obhajovat a stavět na němy protože tím jasně vybočuje z mezí svého poslaní daného logem a chybí jí už jen malý a lákavý krok k tomu, aby se mu úplně zpronevěřila. Tento krok se v učených knihách nazývá krokem od moudrosti k vychcanosti, ale my se zde snad neobejdeme bez odborné terminologie. O jaképak ráně nadějím ve vítězství Pravdy mají právo hovořit ti, kdo se v té které osudné srážce nebili po jejím boku: jak správně díšy
188
Václav
Benda
Pravda je živá a my s ní bud jsme, nebo nejsme — vyjít si po dobrém pátečním obědě procházkou na Golgotu, popřípadě i s pečlivě tajenými sympatiemi, popřípadě i s ochotou zatleskat eventuálním překvapivým událostem, to znamená v tu chvíli zatraceně nebýt s Pravdou. Dokud v tom nelze zabránit moct, budou se bázlivě vracet do svých domovů, budou-li se však přitom dovolávat Krista, nechí je jim připomenuto, že se hanebně rouhají', že se sice Kristus šel dát ukřižovat, ale že do Jeruzaléma šel, že odmítl návrat do bezpečí Nazareta a té krajiny. Jenomže zůstává skutečností, že argumenty jsou sice výborná věc, a Pravda víc než věc, protože je sám život, většina lidí však při zaslechnutí triumfálního řevu lvů raději zapře a nemůžeme jim to mít ani příliš za zle. Vždy i bylo odpuštěno Petrovi, který v zahradě samo jediný tasil meč proti mnohým, aby se o hodinku později třikrát odřekl svého Pána. Tohle je ostatně více záležitost pastýřů, jen špatný pastýř povede své stádo stezkami, které jsou evidentně nad jeho síly (a kvalita stezek i sil je záležitostí povýtce historickou). Myslím, že všechny další úvahy závisí na mé premise, že pravým Pánem tohoto světa je náš Pravý Pán, že všechno ostatní jsou jen stíny stínů nebo zlé klamy toho, jenž se rád za pána tohoto světa označuje. Protože pak mohu bez hanby a rouhání tvrdit, že mé (samozřejmě ve smyslu přináležitosti k němu, ne vlastnictví) království je z tohoto světa, že jsem byl lvem i beránkem z kmene Davidova povolán shromaždovat lid k jeho obraně, ne do chrámu. Budu se ovšem vytrvale modlit, aby mi nezůstalo odepřeno požehnání těch, jimž jsem povinován úctou a synovskou poslušností ve věcech víry a mravů — dobytí Jeruzaléma však není věcí víry ani mravů, nýbrž života či smrti pro všechny, a ve jménu Toho, jemuž jsem povinován poslušností absolutní, nehodlám couvnout před žádnou nutností. (...) je-li něco zaručeně nereálného, je to představa o povlovném posvěcování noosféry od jejího stvoření-vzniku až do poklidného vplynutí do bodu omega. Byl pád, byla potopa, zemřel Beránek a s ním naděje prvotního Izraele a do Jeho příchodu bude nepochybně ještě mnohé, každopádně situace na ostří. Jedno vím: rozhodně to není nějaký stále nerozhodnutý svár dvou rovnocenných principů, to ostří je spíš ostřím naší svobody — ale jinak je to vše zahaleno velikým tajemstvím (...) Apokalypsa je tedy pravděpodobná {ne nutná, to jsou všechno jen obrazná proroctví, která se stejně již mnohonásobně vyplnila, a jak jsem jinak ostře proti zpochybňování doslovného významu písem, tohleto chtít brát doslova by znamenalo determinismus a zoufalství a popření Boha v jeho hlavních podstatách, všemohoucnosti a lásce) a asi také blízká. Jak se k tomu máme my a naše usilování, jak se k tomu má cesta do Jeruzaléma? Především pro nás blbě, protože tak jak byla
Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
189
nastoupena, zaručuje, že v ohni případné apokalypsy shoříme jako první a bez časné naděje. (...) I dále pro nás blbě, protože cesta do Jeruzaléma sice směřuje jaksi napříč apokalypse a teoreticky je poslední nadějí na její odvrácení, jenže apokalypsa má tu vlastnost, že propukne při přílišném vzdálení stejně jako při přílišném přiblížení se Jeruzalému (je bud zpupným ovocem pýchy, nebo domnělým východiskem zoufající si slabosti): osobně se proto bojímy že naším maximálním úspěchem může být lokalizovat apokalypsu, přivolat ji na sebe a zhynout v jejích hrůzách pro naději a záchranu mnohých. Když na počátku tohoto tisíciletí Džingischánovy armády podrobily a zničily většinu tehdejšího kulturního světa, stanuly na jedné polské říčce poprvé proti rytířskému vojsku. Rytíři Rádu Marie Panny podlehli a vesměs padli, znechutili to však vítězům natolik, že ti změnili směr svého pochodu a odbočili do krajin obávaných a drsně násilnických Čechů, kde byli celkem podle očekávání pod Olomoucí drtivě poraženi {podle pověsti Jaroslavem ze Šternberka, a asi zde právě padl i Bahadur, miláček velikého chána a světlo mongolských vojevůdců): západní Evropa tím byla definitivně uchráněna před apokalypsou, která pozměnila tvář Asie i ruské tabule. Chci tím jen říci, že ti rytíři splnili svou povinnost a došli do Jeruzaléma, že jejich los je jim třeba závidět. Chápu, že mé výhledy nezní zrovna útěšně, zvlášť vzhledem k dětem (ale je psáno běda těhotným a mrňavcům v čase apokalypsy, navíc to již brzy přestanou být děti a mohou zemřít jako rytíři). On je totiž asi tak nejblíže pravdě i nejblíže jádru tajemství vtip o tom, jak rádio Jerevan odpovídá na otázku, jestli bude apokalypsa. Kromě toho se otázka neklade tak, zda se nám apokalypsa líbí nebo nelíbí, protože jsou opravdu podstatně důležitější věci: Jeho příchod a konec časů. Odvrátíme-li apokalypsu tím, že se vlastními silami (a hojným působením milostí) přiblížíme Jeruzalému, bude to dobré. Apokalypsa sama je však předznamenáním Jeho brzkého příchodu a v tomto smyslu je i ona dobrá a těhotná nadějemi, byí obstát je nesnadné a mnozí z těch, kdo zemřou, zemřou smrtí věčnou. Častoval jsem Vás v poslední době apokalypsou, smrtí a vůbec všelijakým značně dialektickým veselím, tož zkusím dneska něco jednoznačněji povzbudivého. Především chci upozornit na existenci kontextu, v němž je dokonale zpozdilé vzdychat, že nás ubývá, že čas je nedohledný a nepříznivý, že horký pouštní vítr vysušuje naše hlasivky a prudký vichr z pohoří Libánského nám rve slova od úst a odnáší je do pustiny. Pokud totiž vedeme jen marné světské řeči, žádná škoda. A pokud opravdu hlásáme Slovo Boží (jakože jsem o tom až do toho hrdla přesvědčen), pak dobře víme, že jestliže On si umane, nikdo a nic nedokáže toto Slovo umlčet. Vždy i známe z proroků Izaiáše a Jeremiáše, že sotva se opuštěný hlas zalkl v
190
Václav
Benda
prázdné studni kdesi za městem, již nový zvučně zazněl před branami paláce. Tedy žádné strachy a neželet tolik sebe, jsme jen trouby Boží a byli bychom troubové, kdybychom o Jeho slově pochybovali (nebo o sobě: trouba je proto, aby zněla, na ostatní se tolik nekouká) nebo se je báli vyslovit — ostatně zase víme z proroka Jonáše, že takové zdráhání bývá zdraví škodlivé. Druhá úvaha se týká apoštolátu, respektive mých setrvalých pochybností o tom, zda Tvůj široce koncipovaný apoštolát útěchy a důvěry, založený na seznámení s Dobrou zvěstí a celým příslušným kulturním zázemím, je tím pravým nebo spíše jedině možným řešením. (...) Pro různé doby se hodí různé věci, ted je však věk děsivé inflace slov, věk zoufalství a marného, vždy znovu zklamávaného hledání: protože se neumí hledat a protože jen jedna z tisíce hub není záludnou, jedovatou prašivkou. Na rozdíl od vžitého názoru začínám být přesvědčen, že současný svět je plný víry, plnější než kdy v minulosti — ovšem víry v podstatě smrtonosné, protože nezformované (ještě častěji deformované), nedoprovázené nadějí a láskou. (...) Domnívám se (a mám zčásti odzkoušeno), že většina lidí neprahne po dalším přívalu nejistých slov, o to toužebněji však po výslovném povolání k činné službě, se vší absolutností a militantností takového nároku. Neboť jen v takovéto bezpodmínečné službě mohou nalézt ztracenou důvěru a naději, jen v ní může jejich víra poznat samu sebe a posléze se potkat i s příhodnými slovy a zamilovat si Slovo jediné. Pastýřů je ovšem naléhavě zapotřebí, těch, kdo povolávají a ostříhají v pochybnostech, kdo svým vlastním příkladem předem vyvracejí každý poukaz na bědy a nebezpečí služby. Přemýšlejte o tom, ale přemýšlejte rychle, času stále ubývá. A zde Ti vážně předkládám k posouzení, co je pro nás momentálně důležitější: pohádka, nebo pochyby? Komunikace plná pochopení a nutně trochu amorfní, nebo značně tvrdá výzva? Podotýkám, že pochyby a kompromisnické pochopení pro odlišný názor, to bylo vždycky moje, opak je mi habituálně cizí. Jenže dobude Jeruzaléma slabost maskovaná za pokoru, dobudou ho rozpolcení intelektuálové? Již našemu Pánu bylo vyčítáno, že mluví tvrdou řečí a tvrdá slova, takže samo o sobě to rozhodně nemusí být hanba ani chyba. Všechno svědčí pro to, že je nutno naučit se mluvit mečem a řečí rytířů a že je třeba oslovovat především ty, kteří jsou schopni této řeči se naučit. Hájíš {hájíte), že je třeba skoncovat s rozkazováním, mocí a poslušností, že přišel čas osobní odpovědnosti. Zvláštní to pastýři, kteří začnou kázat ovcím, že se před vlky musí uchránit každý sám, nejlépe vyšplháním na vysoký strom. Ne, bez ironie, ale vždycky jsem si myslel a myslím, že zrovna tohle zavinilo současné zlo a pád, že je to náramně ušlechtilá a elegantní cesta do pekel: říci těm, kdo na to nemají (te-
Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
191
dy drtivé většině), ale přitom jsou ochotni poctivě bojovat a třeba umřít (tedy ještě pořád slušné většině), že ted přišel čas osobní odpovědnosti, že se musejí nadále rozhodovat sami a vydržet v ranních tramvajích a u piva to, co my ve svých vilách a mezi svými kmhovnaTni R.íci to hlavně proto, že nevíme jak dál a bojíme se vyřknout rozhodné slovo. Jenže nezapomínej, že odpovědnost vždy znamená různá odpovědnost, a podle vlastní míry a stavu věcí; že potrestán bude ten, kdo nedostál své odpovědnosti vůči ostatním, třeba sám zůstal čestný, ne ten, kdo ponechán bez pomoci selhal. Stavím tedy kontratezi: je čas tažení do Jeruzaléma, válečného tažení, tedy také čas rozkazů a moci a poslušnosti. Ostatně abych byl práv ducha předchozí věty, nestavím to jako tezi, ale jako velmi důrazné konstatování. Pokud jde totiž o to, zda jsou to naše starosti — my zajisté můžeme přebírat brambory nebo ledacos jiného, jenže Bůh si nás po žních přebere podle našich srdcí i podle našeho ovoce. Když bijí pastýře, ovce se možná rozutečou, ale vůbec nic není ztraceno — ale když pastýř zapře sebe i je, co si chudáci ovce proboha mají počít a na koho asi dopadne pokuta za jejich skutkyf Vědomí role je irelevantní, stejně tak její případné nechtění: je-li pro bohatce bohatství automaticky břemenem a závazkem, proč by neměly být výhody místa na výsluní stejným břemenem pro pastýře a toho, na nějž jsou upřeny oči mnohých? Běda totiž tomu, kdo ve jménu odpuštění opustí vdovy a sirotky a vydá je na smrt, běda tomuy kdo dá průchod pohoršení a ze samé laskavosti nechá hubit lásku, běda i tomu, kdo pozvedne svůj hlas proti zákonu spravedlnosti a pravdě a řekne „není viny" tam, kde náš Pán zůstal u onoho „kdo bez viny, ai hodí kamenem" Dobrý pastýř miluje ztracenou ovci a učiní pro ni vše — vlkem a horším vlka je však ten pastýř, který zaváhá při obraně svých oveček a pln pochopení pro vlčí žízeň po krvi se o ně bude s vlky ochotně dělit. Nechí je vydán meči a neobtěžuje nás svou uslintaností. Takže jsem se nenásilně dostal k červené niti obou Tvých dopisů k tématům Mefisto a osobní odpovědnost — poslušnost rozkazů, které si schovávám jako bonbónek. Je těžké navázat na něco, co jsem neviděl a u čeho ani nenaznačuješ póly a výsledek konfliktu, leč o to mohu být obecnější a kategoričtější. Nejprve tedy stroze odmítnu podléhání davovým psychózám vůbec a údajný konflikt postavit se proti národu kontra postavit se proti fašismu: je-li na národu páchán zločin (jakože fašismus zločinem nejspíš byt) či páše-li národ zločiny (jakože nesporně páchat), pak je už pouhé tiché koncedování tohoto stavu (nad sebou plačte
192
Václav
Benda
a nad svými syny!) zločinem a zůstávalo by jím i tehdy, kdyby takový konsensus byl naprosto všeobecný. To je prosím zásada, o níž nelze diskutovat, nic zde nelze slevit a odpustit: prostě, jak se praví ve Švejkovi, „každej Madar může za to, že je Madar" — pokud se náhodou jménem a rukama madarského národa páší hanebnosti. Že mohou nastat časy a situace, kdy neexistuje jiné než sebevražedné řešení, to víme z případu našeho Pána a z jeho nezlomného odhodlání jít do Jeruzaléma, aby tam byl zabit. To se tak stává a díky zákonitostem lidské pospolitosti tím často děti platí za hříchy otců, bezmocní za hříchy mocných — platit ale musí jedenkaždý a není omluvy (a už vůbec není omluvou, že není možné postavit se proti národu, vždyí to zároveň znamená uznání kolektivního podílu na vině). Klíčovou otázkou enormní důležitosti (už dávno o ní v různých souvislostech mluvím) ovšem zůstává, že prohlásit každou situaci, kde se čestné řešení jeví sebevražedně, za předem neřešitelnou, chtít se vyhnout každému vážnějšímu rozhodování, protože s sebou nutně nese rizika, vyhlásit zásadu „nic není cennějšího než život, jakýkoli život, raději špatně žít než čestně umřít, lepší živý pes než mrtvý lev" není dovoleno ani národu, ani jednotlivci: železná logika lidských vztahů totiž ukazuje, že si tím na sebe onen národ či jednotlivec takřka automaticky přivolá situaci, kdy už skutečně nejsou žádná jiná čestná řešení než sebevražednáL Ostatně co bychom dlouho kecali: Kdo chce život svůj zachránit (neřku-li za každou cenu), ztratí jej. Ale je to neméně platné a nahlédnutelné i pro nevěřící. Fašismus aniž co jiného není jen trestem Božím, není projevem antihumánních tradic německého národa či neobvyklé síly jeho spodiny: vinu na něm nese ta většina slušných lidí, kteří sami (alespoň zpočátku) nikomu neubližovali a aktivně se projevovali jen strachem, jen nadějí, že se dokáží před hnědým morem skrýt nebo že ho zastaví někdo jiný. Troufám si dokonce tvrdit, že nesou většinu viny, protože teprve oni naučili ty druhé, kam až mohou beztrestně zajít, co všechno lze s člověkem a z člověka udělat. Sumuji tedy: běda tomu, kdo ubližuje, tomu, kdo ubližování mlčky podporuje, i tomu, kdo se proti němu nepostaví na život a na smrt, běda mu až do pátého pokolení. Napřed bych se rád pozastavil nad onou v poslední době velmi oblíbenou zaklinači formulkou o morálním nátlaku. Co ten slavný morální nátlak (nezaměňovat prosím s vydíráním, kde se našich citů k někomu nebo něčemu pod hrozbou zneužívá) vlastně znamená: že máme něco udělat, protože je to správné a protože nám to bezpodmínečně přikazuje naše svědomí. Ze bychom se tomu z těch či oněch důvodů tuze rádi vyhnuli, pozapomněli na to, své svědomí umlčeli a slušnou výmluvu si pro sebe nalezli A že se nám to nepodaří, protože jsme z ničeho nic byli postaveni před živoucí výzvu, z otázky se už nelze vykroutit,
Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
193
musíme dát před sebou i před celým společenstvím jasnou odpověd: ano, ano — ne, ne. Aí již rozhodneme tak, nebo tak, soptíme hněvem proti strůjci této nepohodlné výzvy — a ergo na kříž s ním. Neboí klasickým a úhelným případem morálního nátlaku je Kristus, je apoštolát, který je bud planým kecáním, nebo takovou palčivou (a vždycky nevčasnou a nepohodlnou, o to už se stará otec lži) výzvou, nikdy něčím mezi. Ale mně jde ted hlavně o to, že v obou Tvých dopisech převažují takřka zálibné a hodně pochmurné úvahy o smrti {popřípadě velmi rozumné důsledky, které z těchto zvrácených premis vyvozuješ). Toho jsem si vědom a také toho, že dosti zoufale a z posledních sil hledáš oporu a orientaci v situaci, kdy všechno jako by se rozpadalo a kdy i já před Tebou zdánlivě předestírám jen samé chmurné výhledy (za chvíli si ukážeme, že aspoň v tomhle punktu je tomu právě naopak) — proto se vlastně ani nebudu pouštět do polemiky, nadávat Ti či se s Tebou přít o slovíčka, pouze se pokusím vnést do těch věcí jiný tón a přeorganizovat je podle odlišné hodnotové stupnice. Napřed snad předešlu, že nevěřím v predestinaci ani v kismet, třebaže obé se dá podepřít řadou nevyvratitelných citátů a úvah (v tom se mýlíš, v jistém smyslu rozhodujeme o své spáse stejně málo jako o délce svého života), jenže víra je cosi, čeho je schopen jen svobodný tvor a co se svobodou bytostně souvisí, nemůže tedy být jejím obsahem nesvoboda, popření svobody. A protože mě zajímají žité, a nikoli logické konsekvence, věřím raději, že naše víra nás uzdraví, že na naše tlučení nám bude otevřeno, věřím ve svobodu dětí Božích, pro niž díky Jeho milosrdenství není nic nemožného. Tento plamen mé naděje je velmi silný a úporný, snad také proto (jak jsem již několikrát psát), že se hlásím k civilizaci, jíž je fatalismus cizí a jejíž příslušníci „nikdy nepoznají, že už nemají vůbec žádnou naději — leda až po smrti, a to již je pozdě". Ale půjdu v polemice s Vašimi morovými vizemi ještě dále: já totiž vůbec nevěřím ve smrt. A to dokonce hned ze dvou důvodů: První je pro křesíana evidentní, druhý možná i Tebe lehce překvapí. Ďábel, prach, smrt nepochybně jsou (osobně s nimi mám svým způsobem výkazatelnější zkušenosti než s Bohem), jenže věřit v ně nemohu a nesmím (věřím v Pána a dárce života, ve vzkříšení, v život vůbec), to by znamenalo uznat ty stíny, tyto bastardy nicoty za jakési rovnocenné principy. Ale ani s tou nevyhnutelností, jíž nikdo neunikne, se mi to nezdá být už takové jednoznačné (a v existenciálním prožitku už vůbec ne). Vždyí přece na Bílou sobotu se cosi stalo, Kristus je nad smrtí vítězitel, vláda smrti byla nějakým způsobem podlomena. Ano, impérium smrti je ještě mocné, ale zdaleka již ne univerzální, objevují se viditelné známky dezorganizace a únavy. Kromě toho je naší povinností věřit, že se už brzič-
194
Václav
Benda
ko a ještě při plném pozemském žití dočkáme onoho Dne, kdy moc smrti pomine definitivně a nastoupí Jeho vláda. Mimochodem mi vždy činilo takřka nepřekonatelné obtíže uchopit rozdíl mezi životem časným a věčným, stejně jako mezi smrtí časnou a věčnou — a domnívám se, že to není příznak mé tuposti, nýbrž odlesk velikého tajemství, k němuž bychom měli přistupovat jen po špičkách, tajemství Života, jímž je Kristus. Ano, jsem připraven na smrt, ale jako na zlou nepřítelkyni, jíž nic nevydám dobrovolně, s níž chci do posledního dechu bojovat — a do posledního dechu také doufat ve vítězství (totéž v bledě modrém platí o utrpení, nejsem tak perverzní, abych v něm viděl něco lákavého). Kéž se mi dostane té veliké milosti, abych zemřel smířen s Bohem, raději však té ještě větší, abych nezemřel vůbec — se smrtí se ale zcela určitě smiřovat nehodlám. Protože žádný majestát a absolutní spravedlnost, ale obludnost sama, potupná pokuta i krutá nespravedlivost před tváří Boží — to je ta smrt, která nám dočasně vzdálila našeho Pána, která nám jednomu každému dočasně bere život a našeho Pána. (...) Píši-li Ti, že jde o všechno, že musíme být připraveni na smrt, že stojíme na prahu apokalypsy, pak Ti nepíši 0 nějakých nevyhnutelných věcech, to bych zbytečně kazil náplně 1 náladu. Prostě já bláhový člověk (jak mě zdvořile tituluješ) pevně věřím, že je možno vybojovat život i Jeruzalém, že naše vítězství může zmařit apokalypsu. Já prosiáček Boží beru totiž větu „Kdo chce život svůj zachránit..." úplně doslova: nasadíme-li svůj život zcela a bez kliček, můžeme zvítězit nad smrtí (ale žádné až potom, žádné třepotání se na druhý břeh v doprovodu „světelné bytosti"/' d á m p ř e d n o s t triumfálnímu defilé ulicemi Jeruzaléma, eventuálně včetně orgií, při nichž nám posvítí hořící chrámy -Satana a jeho věrné přítelkyně smrti). Jestliže bude nutno volit mezi nekontrolovatelným výbuchem vášní a hněvu a jen částečnou kontrolou nad postupnými kroky a kompromisy, je třeba dát bezpodmínečně přednost první alternativě. I při riziku snížené manévrovací schopnosti v rozhodných chvílích, přemrštěností a morálně pochybených výměn kabátů, i při riziku, že znovu právem upozorníš, jak vypadal dobytý Jeruzalém. Druhá alternativa totiž znamená, že opět neodvratně prohrajeme. Tohle není obecný postulát a v obecné rovině má nejspíš pravdu ona většina, která s ním z rozličných morálních či rozumových důvodů nesouhlasí: to je závěr z mnoha empirických zjištění a z té podstatné skutečnosti, že máme co činit s dosud nejčistší sublimací vůle k moci, po svém způsobu na* Narážka na zkušenosti lidí res usát ováných z klinické smrti, jak b y l y popsány v knize R. Moodyho Život za životem. Světelná bytost, s níž se pravidelně tito lidé setkávají, bývá věřícími ztotožňována s Kristem. (Pozn. red.)
Já totiž vůbec
nevěřím
ve
smrt
195
prosto dokonalou a velmi adaptabilní. Kartágo bylo zničeno do základů, obyvatelstvo prodáno a země posypána solí, aby již nikdy nerodila. Vím, že spolu s mnohými nechceš něco takového za žádnou cenu připustit a že je to nejčastější zdroj našich nedorozumění, ai již vystupuje přímo Či v pozadí. Chápu, že jako žena nemůžeš jinak a že se vždycky budeš přimlouvat i jinak plést do železné logiky. Jenže problém je v něčem jiném: v tom, že se málokdo vyznačuje mou skálopevnou nadějí a optimismem; že některé věci nejsou domýšleny prostě proto, že se od počátku kladou jako pofidérní cíle, na které se stejně vážně nevěří. Ale vést válku bez sázky na vítězství je zoufalství a sebevražda. Dokonce obecněji {neboť jsme se shodli na tom, že Pravda je živá a živě s námi a že každá pravda bez tohoto podstatného určení se na poslední stránce jmenuje lež): o cokoli opravdově usilovat, stát v Pravdě, znamená úplně spolehnout na j e j í triumf neklást si již otázku, co je pravda, a jednat bez pochybností. Bez Vzkříšení by nebylo naší v í r y . Dobrá zvěst není dobrou proto, že nám slibuje nevyhnutelné utrpení, ale protože hlásá neméně nevyhnutelný triumf Kříže a skrze Kříž. Řečeno řečí této doby postní: vstupujeme na poušť proto, abychom se očistili a znovuzrodili, abychom se lépe připravili na dny radosti a příchod do země zaslíbené. Přísný půst jen tak, utrpení vyhledávané bez naděje je hrozný hřích a těžká urážka Stvořitelova díla a Jeho úmyslů. Oč vlastně jde, dá se velmi nepřesně přiblížit oním sporným a hojně diskutovaným výrokem, že jsou důležitější věci než pokoj, či jeho správnější a evidentnější variantou, že kdekoli běží o život a věci životně důležité, jsou nutně ztraceny, nedokážeme-li je nasadit, nejsme-li zjevně odhodláni je obětovat. Nebo lze také mluvit o tom, že vláda hloupé a neprozřetelné zbabělosti je u konce {snad). Jelikož ovšem stávající odvaha je nutně odkázána na zdroje předchozí hlouposti a nepředloženosti, je a bude počátek j e j í cesty lemován o m y l y a těžkými debakly — to je normální a naprosto nedůležité, a souboj nerozhodují první škrábnutí. Zkusme se nyní na věc nezaujatě a s jistou dávkou věštebného zaujetí podívat a posoudit, kdo vlastně „splakal nad vejdělkem", zda jsme se nemýlili v tom, co jsme chtěli, zda se nyní cítíme zaskočeni právem, nebo jen z určité nevhodné setrvačnosti. Naši značně nespolehliví a také značně zkušenější partneři jsou pochopitelně ovlivněni resentimentem a neschopností překročit svůj vlastní stín, v podstatných věcech je však jejich diagnóza bezesporu správná {samozřejmě jde o diagnózu naší a okolostojící situace): pragma a pravda b y l y náhle odděleny hlubokou propastí, podmínky pro všechno dosavadní se nekonečně zhoršily {a ještě zhorší!), stát v pravdě bude stále pošetilejší a smrtonosnější. Opravdu jsme něco takového chtěli? Se vší vervou
196
Václav Benda
odpovídám: ano, chtěli! Souvisí to přece se základními pravdami naší víry: že kosmos není místem dvou principu a jejich smíru či sváru, že je jenom jeden zdroj života a síly (silný a živý Bůh). A že není jiné cesty do království než skrze Golgotu. V praxi a konkretizováno to znamená, že apokalypsa není jedinou alternativou života se lží, jejího neúnavného vykrmování v nikdy nenaplněné naději, že tím bude proměněna ve své vlastní podstatě — naopak (a to je nejen metafyzická, ale i stará a osvědčená historická zásada), jakmile pravda a lež stanou proti sobě zbrojně a nesmiřitelně, pak království lži, oddělené od zdrojů života, brzy vyschne a zhroutí se v sobě (může se ovšem ještě pokusit zoufalým skokem setřást svou sudbu). Těm, kdo stojíce v jeho moci, odmítají stát v jeho službách, nebude ovšem nijak veselo: oč budou jejich perspektivy slibnější (jakože perspektivy partnerů nikdy reálné nebyly — přes svou líbivost), o to tvrdší rány na ně budou dopadat. Budiž, budeme tedy stát v pravdě — a jak jsem již vícekrát konstatoval, lhostej no, zda na život a na smrt, a lhostejno, zda sami. Ze jsem však současně i člověk značně pragmatický a také připravený dokázat, že dlouhodobě naopak zmíněný obrat znamená pokorný návrat pragmatu k pravdě, nehodlám obětovat svůj mladý život jen tak zbůhdarma (i pro věci vznešené lze zemřít zbůhdarma, tj. bez vydání ovoce): uvědomuji si, že pro tento plodný čas platí( respektive že jen za splnění této podmínky může být plodným učiněn), že musíme být připraveni vskutku na každou hodinu a také každé hodiny využívat všemi prostředky, energií i důmyslem. Kdo neví a nechce vědět, co obnáší Golgota a Kříž, co to znamená ztékat přepevné hradby Jeruzaléma (a co to znamená probouzet se pod nimi v mrazivém jitru pouště, za posměchu sytých nepřátel a bez naděje, že toto obléhání někdy skončí) — ten ai raději jde a aí se žel nenazývá křešianem, poněvadž křesían je ex definitione ten, kdo si za svůj úděl zvolil Kříž a Golgotu a dobývání Jeruzaléma. Nedočkají se zázraku nehodní a nedočkají se ho ani pošetilí, kteří proplýtvali svůj olej, nepočítajíce s délkou a hlubokostí noci před Jeho příchodem.
Václav
Benda
O etice polemiky a potřebné míře tolerance Za redakce Alexandra Tomskébo vyšlo nedávno v Londýně první číslo filozoficko-literární revue Rozmluvy; a to je výborné, rozsah je solidní, úprava kvalitní a osoby hlavního redaktora i dalších členu redakční rady se zdají slibovat, ze nepůjde o podnik ani krátkodechý, ani bezvýznamný. Výtisk, který se mi dostal do rukou — jeden z několika, které jsou doposud v Československu k máni — je technicky vadný, dvaatřicet stran chybí, čímž byla znehodnocena více než třetina příspěvků: to už je méně dobré a v domácím samizdatovém provozu by za to někdo dostal pořádně vynadáno, ale alespoň jsem tak ušetřen povinnosti spravedlivě hodnotit číslo jako celek. Křesťanská (katolická) orientace časopisu je na první pohled zřejmáy v jejím rámci podle všeho hodlá zaujímat relativně pravicové či konzervativní pozice: i to je výborné, již po radu let s trpkostí po citujeme, že podobné místo zůstává ve spektru emigrantské produkce neobsazeno — ke škodě našeho společného myšlení a vůbec kultury. Dříve než časopis sám k nám dorazily temné pověsti, že jeho určení nespočívá v pouhé službě něčemu (dobrému dílu kupříkladu)„ ale že má také posloužit proti něčemu, konkrétně přispět k diskreditaci římských Studií — tak drahých a nepostradatelných, navíc se rok od roku očividně zkvalitňujících ve všech parametrech včetné „pravověrnosti" náboženské i politicképokud už někdo chce spatřovat casus belli zrovna v ni): a to už vůbec není dobré, zvláště když úvodní slovo A. Tomského příslušné pochyby přinejmeněím nevyvrací/' Nicméně u vědomí, že Duch vane> kudy chce, a že je pro něj hračkou překonat náhodné negativní vymezení\ budu s neztenčenou nadějí očekávat příští čísla Rozmluv a obrátím se ted k vlastnímu podnětu tohoto dopisu. Je jím rozsáhlá stai Rio Preisnera O tzv. paralelní kultuře — také v Čechách. ** Předem podotýkám, že je nejen rozsáhlá, ale také zcela zásadní a významná, a že jsem nakloněn*** dalekosáhle sdílet Preisnerův základní koncept dějinné paralelity či sváru křesťanské a gnostické kultury, souhlasu a negace, agapé a erotu — i se vŠí jejich nesmiřitelností, s nemožností, respektive scestím jejich í!"
Redakce vítá polemický Článek V . Bendy, ale zároveň lituje, že nepředložené reaguje na ničím nepodložené pomluvy. Zdrojem těchto pomluv je zřejmě reziduálně totalitní myšlení, které považuje Církev za něco jako Komunistickou stranu. T o , že tyto pomluvy byly zaneseny do Čech z exilu, aby diskreditovaly pravicový časopis, je smutné dvojnásob. ** Rozmluvy 1, Londýn 1983y str. 10-44. *** {přes některá příliš krátká spojení\ zvláště pokud jde o antiku)
198
Václav
Benda
vzájemného dialogu jako takoz?ého. Právě tento souhlas a vysoké ocenění mě však provokují a snad i ospravedlňují, abych poukázal na některé nedovolené není polemické f i g u r y a zároveň se pokusil určit hranice, jejichž překročení možno označit za etické a tím méně za katolické — vycházeje z daného textu (to, ze je dobře napsaný, mi mou úlohu usnadňuje), míře však na mnohé, co mi v poslední době bylo cist. Figura číslo jedna aneb in medias res. Rio Preisner činí východiskem svého zdrcujícího rozboru české paralelní kultury polemickou stai V. Hejla Kultura paralelní nebo autonomní?* z roku 1979. Při všem respektu k Hejlovým názorům a při •vší skromnosti jsem nucen připomenout, že tento koncept včetně veškeré přidluzené terminologie byl poprvné — a dosti systematicky — jor mulo ván v mé programové úvaze Paralelní poliš z května 1978 (Preisner o její existenci vědět musí, neb vyšla ve sborníku Křesťané a Charta 77, z něhož na jiném místě cituje). Vyhrazuji si právo neidentifikovat se doslovně se svými tehdejšími názory: uplynulo drahně let, teze ostatně vznikly jako odpověd na výzvu konkrétní, nepříliš povzbudivé situace a b y l y krutě limitovány snahou o nalezení kompromisní formule. Je však skutečností,\ že vyvolaly několikaletou rozpravu na stránkách samizdatového i exilového tisku, která má nepřímé pokračování i ve vzrušených polemikách o „drobné práci" a která čas od času probleskuje dodnes (Rio Preisner demonstraviť): troufám si tvrdit, že toto vše nemalou měrou přispělo přinejmenším ke způsobu sebeuvědomění a sebevymezení domácích paralelních aktivit. Nuže, patří k elementární hermeneutické slušnosti (tím víc u autora, který jinak všecko zpracovává anno dazumal neboli od Adama) alespoň upozornit na existenci pramenů, by i by probíraná interpretace byla sebetrefnější. Kromě porušení dobrého tónu by si tím R. Preisner snad ušetřil i řadu nesmyslů a protimluv, které tvrdí nebo alespoň bez známky kritického odstupu reprodukuje (jako křesian jsem povinnen o svém bratru předpokládat, že tak činí bona fide a bez postranního úmyslu). Varovat před paralelní kulturou jako „nejasnou kategorií, o jejíž přesnější vymezení se nikdo zatím nesnaží", znamená ignorovat t y stovky či tisíce stran textů, které b y l y v posledních letech věnovány zásadnímu i terminologickému vyjasnění právě této kategorie: jistěže má každý právo zproblematizovat a kriticky zhodnotit výsledky tohoto snažen/, ale popřít sám fakt snažení předpokládá vědomou zaslepenost. Položení rovnítek mezi „paralelní kulturu" „(paralelní) literaturua „pololegální Edici Petlici" je přímým atentátem na Logos, který jednak zná cosi jako je hierarchie pojmů (že je pojem umění sub sumován pojmu kultura stejně jako pojem litaratura pojmu umění je odvěký common sense, že je edice Petlice jen jedním — by i z nejst arších a nejzasloužilejších — z mnoha desítek podobných edičních počinů, je empirický fakt, který je každý kritický posuzovatel zavázán znát), jednak od nás vždy vyžaduje svědectví, odpověd ve stylu „ano, ano, ne, ne" (slovo „pololegálnost" by totiž právem mohlo připadnout až příliš „vlažným", např. dělníku Gruntorádovi či spisovateli J. Šavrdovi, kteří za
O etice
polemiky
199
tyto a jen tyto ediční aktivity momentálně tráví dlouhá léta ve vězeni). Zda „by bylo zcela nemožné mluvit vedle toho například o paralelní vědě" nevím, mluvení je věcí vkusu, vhodného času, pravdy a v neposlední řadě Ducha svatého, nicméně paralelní věda tu prostě je, a to s takovou evidencí a naléhavostí', že je skoro nadbytečné dovolávat se svědectví desítek, respektive stovek samizdatových periodik, respektive knižních titulů filozofického, teologického, historického, literárně-vědného, politologického či ekonomického zaměření, mnoha vážných odborných i vzdělávacích seminářů, z nichž některé již vstupují do druhého desetiletí své existence, poměrně čilých vzájemných kontaktů se světovou odbornou veřejností apod. — vydávat to všechno za fantom předpokládá jakousi zvláštní zálibu v autofantomizaci, neb o i bez reaálné existence paralelní v ě d y není dost dobře myslitelná existence tohoto časopisu, většiny jeho obsahu a tedy (cun grano salis) ani Preisnerova článku. Dvě marginálie na okraj problému: oproti třeba literatuře je „paralelita" v ě d y otázkou spíše na opačný způsob, nebo i přinejmenším k filozofii a podstatným partiím teologie nelze prakticky shledat žádný oficiální protějšek, by/ jakkoli pokleslý; v poslední době se objevují vážné náznaky, že paralelita přestává být výsadou společenských věd a že se její doména — pod tlakem reality znicotnění — rozšiřuje i na takové na pohled nepravděpodobné obory, jako je třeba matematika či biologie. Mohl bych ve výčtu pokračovat, ale stejně již mě ješitný pocit, že jde jaksi o „my business", zavedl až do přílišných podrobností. Proto raději k dalšímu uplatnění téže f i g u r y , spojenému tentokrát s velmi zlou osobní insinuad evangelického faráře (momentálně topiče, jak jinak) Miloše Rejchrta. Neboi být na čtyřech hustých stranách bez ustání častován nálepkami jako (volím jen t y nejpikantnější a pro stručnost vynechávám některé přívlastky) „voyer, uchvácený svů dným idole m so cia lis mu", „ lev iČák,, blouznivec " „man ichejský du a lista " „exkulpátor Gulagu" či „socialistický absolutista" není jistě nic příjemného, o spravedlnosti a lásce vůbec nemluvě: a spravedlnost a láska jsou jaksi tím, co nás živí a bez čeho by bylo nemožné snášet tento uděl a vydávat svědectví. Rej chrt toho v posledních letech napsal a udělal hodně, a b y l y mezi tím i věci podstatné a obšírné, lákající opravdu k podnětnému rozhovoru. Preisner si ovšem z toho všeho vybere pro své anathema jeho šest let starou repliku (v úvahu by bylo třeba vzít i podezřelé okolnosti doručení a nápadnou korespondenci s argumenty oficiální kampaně proti Chartě 77) na text emigranta A. Strnada, kritizující poměry v Chartě 77, zvláště spolupráci s „exkomunisty" — snad je takový výběr právem diskutujícího, rozhodně to ale není příliš spravedlivé a titulní figura je tu užita velice transparentně. Dále existuje také něco jako řečnické (polemické) obraty: např. se vyhrotí, ba přežene určitá pozice, aby tím ostřeji vynikla a definitivněji zapůsobila příslušná kontrapozice. Jestliže se ovšem z takového obratu cituje jen jeho prvá polovina, lze se dobrat jen nesmyslu, ba ještě hůře, jakéhokoliv smyslu: právě tak postupuje R. Preisner, důsledně zamlčí Rej chrtovo „ale", za nímž následují milióny obětí, ohrožení větším zlem, obludné zneužití, pramenící především ze sebezbožnění — a to už nemá co činit jen s nespravedlivostí a pohoršením, ale porušuje to elementární pravidla jakékoliv polemiky a maří tak půdu pro každý dialog. Ostatně kdyby nebyl R. Preisner tak unesen aplikací své f i g u r y , jistě by si povšiml, že zrovna inkriminovaná Rejchrtova pasáž (našla by se v onom dopise místa problematičtější)
200
Václav
Benda
je natolik antignostická, natolik zaměřená proti sebezbožňujícímu racionalismu, že by ji mohl s úspěchem použít jako argument na podporu a k dokreslení svého vlastního postoje. Figura číslo dvě aneb fakta musí sloužit. A neslouží-li, pak tím hůře pro fakta: vždyť není tak nesnadné je nepochopit nebo maličko upravit. Preisner dosti obsáhle cituje, respektive parafrázuje různé úvahy V. Havla, specielně místa, kde je řeč o „undergrounduSamotneu dělu je známky z chování, jenže nému autorovi s výjimečnou benevolencí to Činí 5 jeho textem. Když Havel popisuje historii vzniku Charty 77, jejíž prapočátky se vskutku datují od společné obrany a občanského vystoupení na podporu uvězněných a pronásledovaných představitelů undergroundu (léto 1976), znamená to pro Preisner a, že undeground je „duchovním pozadím Charty 77<(. Z vědomí nedělitelnosti svobody, které při této příležitosti živě vyvstalo, z úcty k lidským, občanským či třeba uměleckým právům druhého, která nás spojuje navzdory nejhlubsím odlišnostem v názorech a postojích, udělá Preisner okamžitě „spojnici (rozuměj genetickou — pozn. autora) od undergroundu až k politické filozofii J an a PatočkyHavlova snaha charakterizovat der Charta 77provokativní šíři, jakou představuje „das Meinungspektrum výčtem „Vom Musik-Underground über Sozialisten bis zu Trockisten, von verschiedenen Sehrifstellern und Einzelgängern bis zu Katholiken und Protestanten" pak Preisnerovi stačí k tomu, aby pasoval underground na „výchozí humus" a „prazáklad" české paralelní kultury. Což je nejen pozoruhodné využití citací, ale také historický nesmysl: underground je jen jednou z mnoha větví** paralelní kultury (a opakuji: patří sem literatura či hudba stejně jako ostatní umění a věda), větví, které se až do druhé poloviny sedmdesátých let zcela nepochybně v y v í j e l y naprosto nezávisle a namnoze také izolovaně. Atd.y uzel těchto pseudointerpretací je opravdu snazší rozet no ut než rozplést. DalŠí příklad užití téže f i g u r y nám opět dodá „causa Rejchrt". M. Rej chrt je evangelický farář, relativně velmi mladý: je mým osobním hříchem, že namísto křesťanské lásky a úcty mám často sklon projevovat animozitu vůči „beranům" a jejich obsedancím, právě proto však se vší vážností prohlašuji, že Rejchrt je jedním z nejslibnějších a nejotevřenějších duchů a že je ve většině ohledů daleko „katoličtější" než řada mých katolických přátel. Nuže, jak se Preisner vyrovnává s tímto spravedlivým. Nestačí mu potupit osobu, názoru musí být dodána nadčasová platnost (tím jsme ovšem v čisté gnoziy pane Preisner e, proti které jinak tak horlivě a právem brojíte — neboť bez Vtělení není odpuštění) a patřičná autorita, aby soud mohl být vskutku generální. Inkr i minovaný výrok (o jeho autentičnosti viz v ý š e ) tedy vyslovuje „Miloš Rejchrt, mluvčí Charty 77, a tedy jeden z čelných reprezentantů údajné „paralelní kultury" v socialistickém Česku" a „sdílí ho celá řada dalších Chartistů". Vše =:" Pro korektnost zde ponechávám Preisnerozy citace z německého překladu, ostatně to celkem ,,stimuje" s originálem. S nej větší pravděpodobností zdaleka ne ne) starší, byť to by už hodně záviselo na /.voleném metodickém přístupu: genezi mnohých „paralelit" bychom totiž mohli -vysledovat až k nesmělým prvopočátkům v letech padesátýcht ba při šíři Preisnerova záběru by se bylo možno vrátit až do ěasů První republiky.
O etice
201
polemiky
v Čase přítomném! Jenže Rejchrt napsal svůj dopis v roce 1977, mluvčím Chart y byl v roce 1980 a útok byl publikován v roce 1983, což se z Preisnerova článku nedozvíme, nevyhledáme-li příslušné prameny — drobné, leč nikoliv bezvýznamné zamlčeni Mimochodem: osobně chovám vážné pochyby, že byl ovlivněn, Rejchrt už v roce 1977 natolik obeznámen s dílem P. Ricoeura a jím nicméně podle zásady „in dubio pro reo" dejme za pravdu Preisnerovi — přece jen by však do snahy diabolizovat vliv této inspirace na jinak „hodného hocha" Rejchrta nemusel vkládat tolik Štollovsky urputné naléhavosti. Figura číslo tři aneb Škatule, Škatule, hejbejte se. Ať již k tomu vede přílišná vyhroceno st konceptu polarity a sváru mezi křesťanskou a gnostickou kulturou (zde je asi hlavní slabina toho„ oč se Preisner opravdu pokouší a kde nepochybně vyslovuje něco nového a důležitého — úporná snaha jít až na kořen věci, oddělit zrno od plev ho nakonec zavádí až k faktické poplatnosti gnostickému manicheismu, který tak touží demaskovat) či jiné důvody, stěží bychom nalezli obdobnou práci, v níž by bylo tolik místa a tolik energie věnováno škatulkování: od časů Adamových alespoň výběrového, počínaje prvními stoletími křesťanské é r y pak prováděno systematicky a s encyklopedickou Šíří záběru. Vlastně to ani není Škatulkování, alespoň v tradičním rozsahu sbírky motýlů: Preisner má prostě ohrádku pro „zlé" a ohrádku pro „hodné", do níž jedné z nich patří neproblematicky a na věky jen Sokrates a Patočka, zlý věkův — jakýs takýs náznak v ý j i m k y představují režim je však pohotově zamáčkl, když se pokusili proskočit spojovacími dvířky z první ohrádky do druhé (pak je tu ovšem ještě ohrádka pro „neškodné", pohříchu převážně zející prázdnotou a anonymitou, neboť právem tací příliš nezajímají ani autora, ani čtenáře). Koneckonců, i to je metoda, vždyť nepochybně přináší množství nových pohledů a myšlenek: byť by Čtenář zajisté dal přednost tomu, kdyby ze solidní explikace problému vyplynulo eventuelní hodnocení*jejich protagonistů, před situací, kdy namnoze musí Preisnerovy originální náhledy pracně a nepřesně (navíc s velkými nároky na vzdělání a schopnost vcítění — nezapomínejte, že žijeme v údobí sice prý humánní, leč školství nepříliš nakloněné vlády) dedukovat z připojeného zaškatulkování příslušných osobností. Kamenem úrazu se stává především zaškatulkování současníků ši quasisoučasníků: jednak svou apodiktickou definitivností, upírající hříšníkům možnost spasení, jednak svou naprostou neprůhledností, nepřipouštějící jiný výklad než autorovu zálibu či libovůli (namátkou: proč je třeba „Patočka šedesátých let" zlý a „stařičký Seifert" hodný, to při sebevětším úsilí nelze vyčíst ze souřadnic, které text zadává). Když si pak člověk náhodou (a se vzrůstajícím zájmem) přečte jiný Preisnerův článek, * publikovaný v témže roce s překvapením zjistí, že metoda škatulkování sice i nadále zůstává hojně frekventovaná, že však mnohé osobnosti nepochopitelně změnily místo svého pobytu: filozof Ladislav Klíma, natolik z l ý , že kromě sebe stačil zdiskreditovat i sborník Spektrum a s ním eo ipso celou českou paralelní filozofii, je tady nejen hodný, ale dokonce vysloveně slibné chovný, také profesoři Černý a Patočka se jednoznačně vrátili mezi hodné. Něco podobného ovšem demaskuje Preisnerův škatulkovací přístup jako pouhou svévoli a jednu z polemických Dějepisné rozpravy o prvních předpokladech r o z m l u v y s více neznámými, Studie
85-86,
Řím.
202
Václav
Benda
figur, patřící do stejné kategorie s figurami v ý š e probíranými — bohužel a ke škodě věci to značně desavuuje i myšlenky, které s použitím této f i g u r y vyslovil. Ale ponechme již stranou Preisnerovy neregulérní obraty, koneckonců celý jeho komplikovaný postup zřejmě pramení z toho, že se do svého umného a podnětného duchovního rozvrhu pokusil násilně vměstnat kategorii, která sem vůbec nepatří: „paralelní" totiž v Československu značí prostě onu kulturu, která se vzepřela regulím zglajchšaltování a likvidátorským perspektivám, která se realizuje a v y v í j í ze svobodného a svépomocného úsilí odpovědných občanů, nic víc a nic míň — automaticky vyvozovat z tohoto faktu nějaké umělecké a vědecké hodnoty či duchovní orientaci je sebeklam {nanejvýš by bylo možno hovořit o jistých hodnotách etických, jako je statečnost, věrnost či odpovědná služba povolání, i zde je vsak namístě maximální opatrnost). Chci se dále věnovat fenoménu, který daleko přesahuje rámec Preisnerovy Studie a který se vzrůstající frekvencí i vyhroceností vystupuje na stránkách exilového tisku: pracovně a nepřesně j e j nazvu kritikou, respektive odsudkem zprava {paralelní kultury, „paralelních" církevních aktivit, Charty 77, křesťanů v Chartě, katolíků v Chartě a čeho všeho ještě) — ošidnost a eventuelní zacyklitelnost termínů „pravicový" a „levicový" je sice známa, nicméně lidé dobré vůle přesně vědí, o čem tu mluvím, a pokoušet se oslovovat jiné je stejně zbytečné. Zvláště rád slýchávám podobné invektivy od těch — a kupodivu právě oni projevují v tomto směru největší pohotovost — jež znám (osobně či z jejich tvorby) po léta a vůči nimž jsem se vždy musel vymezovat z pozic přesně opačných, ale to je snad povzdech až příliš privátní V žádném případě neznamená, že bych někomu hodlal upírat právo na vyhraněné názory, kritiku a popřípadě i soud, stejně jako na změnu toho všeho: jenže tvrdím, že exil (jako všechno ostatní — právě osobám „pravicově" smýšlejícím by to nemělo být nutné v y světlovat) má svůj rámec a řád, jehož pravidla není dovoleno beztrestně porušovat. Emigrant má totiž teoreticky vzato zhruba tři možnosti chování: a) co nejrychleji a nejdůkladněji asimilovat s novým prostředím; b) zachovat si jistou kulturní autonomii a současně se pokusit předat novému prostředí své zkušenosti lidské, politické a další, které by mohly ovlivnit jeho fungování či zvýšit jeho obranyschopnost; c) nadále se pociťovat jako — nedobrovolně vyvržená — součást domova a tou či onou měrou spájet svá počínání i svůj osud s touto původní mateřskou půdou. Tyto tři postupy jsou ovšem různě kombinovatelné, exil v užším slova smyslu je však úzce spjat s aplikací posledního z nich (a naopak: jestliže někdo publikuje v exilových časopisech, najmě o domácích principu). záležitostech, eo ipso tím pracuje „pro domo" a hlásí se k poslednímu Existuje závislost mezi tímto exilem v užším slova smyslu a domovem (respektive tím, co se v jedovatých výparech hřbitova snaží domov udržovat a suplovat): je to závislost vzájemná (vůbec nechci podceňovat roli exilu — dábel ví, že dům v sobě rozdělený zahyne, a naším úkolem je čelit tomuto rozdělení), avšak zároveň hierarchická. My bez vás bychom asi podlehli nebo přinejmenším zplaněli, v y bez nás však nemáte v tomto směru vůbec žádnou naději. Měl by se tedy exil cítit zavázán alespoň se vážně zamyslet nad jistými pravidly a dejme tomu „strategickými směrnicemi" které se dále pokusím vyložit (mimochodem, tento text sám jde nad rámec „rozumného bezpečnostního rizika":
O etice
polemiky
203
nemusel by být napsán, kdybychom všichni jednali jako bratři v Kristu, nebyl by pak napsán, nebýt mé bezmála patologické v í r y v možnost dorozumění dětí Božích)! Nezřídka se nám vytýkáy že nejsme schopni udělat ještě jeden krok navíc, že se vlastně potácíme někde mezi anoy ano — ne, ne, že nejen nedokážeme s dostatečnou rozhodností odsoudit socialismus nebo prohlásit to či ono za zločin a toho či onoho za krvavého psa, ale že si někteří z nás dokonce vážně — nebo aspoň s jakousi zvrácenou zálibou — pohrávají s přímými protimluvy takových tvrzení. Na první pohled vypadá tato výtka docela samozřejmě a spravedlivě. Proč by naše skutky neměly být váženy a posuzovány s opravdovou kritickou důsledností — tím spíše, že tyto skutky spočívají především ve slovech, ve svědectví pravdě, která má být jasná a neúchylná, neboť pravda pozměněná a zmrzačená bývá horší nepravdyf Proč by tímto soudcem nemohl* být právě onen exil v užším slova smyslu, který má výhodnou možnost nezaujatého odstupu a přímého nahlédnutí širších souvislostí, přitom se však na naší činnosti upřímně a účinně podílí a s jejími výsledky je spjat veskrze životním zájmemf Kupodivu však mají obě tato proč svá proto, která celou věc náramně problématizují. Podle platného Trestního zákona je např. jedním ze znaků skutkové podstaty podvracení republiky „nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení" a je tam i celá řada podobných ustanovení, pamatujících na leccos z v ý š e zmíněného: nuže, rozhodování tohoto druhu je povýtce věcí mezi mnou a Bohem, navíc se vždy nově klade otázka, zda je v dané situaci výmluvnějším svědectvím mlčení v žaláři nebo „opatrnická řeč na svobodě. Neboť i podle Evangelia, jemuž se zajisté sluší dát přednost před všemi zákony lidskými, je právě těm, kdo vycházejí hlásat Království Boží a tedy vydat svědectví Pravdě, uloženo „být opatrní jako hadové a prostí jako holubiceA proč ne zrovna exil? Zajisté má každý právo opustit kteroukoli zemi, včetně své vlastní, a zajisté z takového vzdálení neplyne, že by tím byl pozbyl nároku na činnou účast v záležitostech své země — to není jen dikce Paktů o lidských právech či leckomu podezřelých humanitních ideálů novověku, to jasně v y p l ý v á i z evangelického rozdělení svobody a odpovědnosti mezi věc císařskou a věc Boží. Jenže právě Evangelium zná svobodu jako svobodu k něčemu, svobodu dětí Božích, právo či nárok jako prostor odpovědnosti. V tomto smyslu je exil ve zvláštním postavení: je zavázán vydávat svědectví {čím více jich bude a čím pronikavější a naléhavější budouy tím lépe pro nás, pro exil i pro svět) podle možností, přiměřených tomuto postavení, zároveň si však ve vztahu k domovu uložit jistá omezení, která ze zvláštnosti tohoto postavení v y p l ý v a j í . Rád bych zde upozornil na některé myšlenky z článku Etika anonyma 1983:* exilový autor požívá totiž všech těch výhod {ovšem v míře daleko zabezpečenější, nevisíť nad ním Damoklův meČ náhlého prozrazení), které jsou vlastní anonymnímu publikování v samizdatu, a také mezi příslušnými etickými požadavky spatřuji dalekosáhlou analogii. My jsme zavázáni nepředhazovat autorovi jeho exil a na žádný způsob mu nezávidět jeho výhody: nejen z lásky k bližnímu a kvůli respektu k přikázáním, nejen na základě abstraktního uznání jeho práva volby {a ceny, kterou za zmíněné v ý * Kritický sborník 4/1983, str. 42-45, Samizdat,
Praha.
204
Václav
Benda
hody platí ), ale také a řekl bych především z politického uvědomění, že přežít může jen obec, která svou obecnost pocituje jako jednotu a společnou věc — to jsme se snad za poslední léta naučili a pokud ne, mohu aspoň přislíbit, že jsme připraveni být v tomto směru velmi cílevědomě učenliví. Neméně je však zavázán i exil ve vztahu k nám: měl by se jako čert kříži vyhýbat ukvapeným a především paušálním soudům. Měl by si ukládat maximální zdrženlivost ve věci soudů vůbec: neboi patří k jeho podstatnému určení, že je velice dobře obeznámen s názory, avšak velice neobeznámen s podmínkami, za nichž b y l y tyto názory vysloveny, se skrytými důvody, které k jejich vyslovení vedly {když už je to nezbytné, je třeba dát přednost kritickému rozboru a odmítnutí názorů před osobním útokem na jejich původce, útoku na konkrétní osoby pak před globálním odsouzením všech, které k datiým názorům neváže nic víc než účast na společném úsilí). V žádném případě nesmí exilový autor, opojen a zaslepen svou svobodou, provokovat a vyhrocovat diskusi tak, aby jeho domácímu protějšku nezbývalo, než mlčením přiznat svůj souhlas, nepravdu a inferioritu, nebo na sebe uvalit všechno, včetně trestně právních důsledků, co může občana této země velmi snadno potkat. Je zajisté chvályhodné vzít na sbe Kristův kříž, avšak nikdo, ani kdyby sám sebe pasoval na pastýře, ho nemá právo přidělovat druhým, zvláště činí-li tak z pohodlného zápecí a odstupu — vždyí je psáno, že Dobrý Pastýř uchrání své ovce. Tento příkaz zdrženlivosti se netýká jen soudů o lidech, nýbrž namnoze i o věcech. Svědomitý exilový autor by vlastně měl každé své tvrzení o domově předem zkoumat ze dvou hledisek: a) zda je plně přesvědčen o jeho pravdivosti, zda mu nejsou známa nějaká protiřečící fakta (což je pravidlo normální a obecné); b) zda by důkaz eventuelní nepravdivosti nebylo zjevně možno podat jen za cenu, že by se tím podstatně ohrozila věc sama nebo její nositeléJakémukoliv tvrzení, které nevyhovuje třeba jen druhému kritériu, by se pak měl co možno vyhýbat — tak zní specifický závazek toho exilu, který chce být vskutku práv společnému dílu. Tyto maximy by bylo velice snadné zpřesňovat a rozmnožovat, základní směr byl však myslím ukázán dostatečně jasně. Nicméně pořád zde probírám věci značně konkrétní, rázu technického nebo dejme tomu aspoň situačního: přece jen bych měl svou úvahu uzavřít nějakými zásadnějšími otázkami a vznešenějšími tématy, jako je třeba dialog, tolerance apod. Především chci zcela jednoznačně prohlásit, že s většinou „kritiků zprava" plně sdílím přesvědčení o nemožnosti skutečného dialogu se zlem (a za zlo par excellence pokládám samozřejmě i ony nauky, o nichž již byla v tomto textu řeč), o jeho zbytečnosti, ba zhoubnosti — vždyi jediný zdánlivý evangelijní protipříklad Kristova pokušení na poušti, má svou odmítavostí a strohou vnitřní gradací, směřující k definitivně zatracujícímu „Apagel", k dialogu opravdu daleko. Item si myslím své o naivní důvěře v perspektivnost „historic:: Protože ytiu formulace musí zůstat lugni až temná, pokusím si z'ypomoci čtenářově přečístavivosti hodně vykonstruovaným příkladem. Mohu být pevně přesvědčen a mít za prokázané, že nějaký důležit ý dokument, který není mým vlastnictvím (a to je právě případ exilového autora), je vyroben z nehořlavého materiálu. Protože však mé tvrzení lze prakticky vyvrátit jen znehodnocením dokumentu, jednám vůči majiteli unfair, začnu-li je rozhlašoi'at do světa — přinejmenším mu neponechám možnost hájit za rovnocenných podmínek opačné přesvědčení. A jestliže je otázka hořlavosti-nehořlavosti pro majitele dokumentu závažná, např. plynou-li z jejího řešení nějaké eticky relevantní závěry pro jeho jednání, pak jednám dvojnásob unfair: docela bezostyšně j e j totiž vydírám.
O etice
polemiky
205
kých kompromisu„národních jednot a front" / všelijakých jiných paktu jednotlivě nebo kolektivně: zisk z nich je vždy jen s dáhlemy ať již uzavíraných zdánlivý, zato škoda zaručená a obvykle nenapravitelná, ltem a namnoze navíc mám ve zvyku ukládat si reservatio mentalis ohledně příkazu, respektive definovat značně úzce meze příkazu „milujte nepřátele své", pokud není chápán jako živá spoluúčast na Božím plánu spásy: zajisté se j e j sluší aplikovat vůči poraženým nositelům zla a ve chvíli> kdy je vítězství bezpečně zajištěno, tváří v tvář triumfujícímu nepříteli však může být jeho příliš úzkoprsé či doslovně chápané uplatňování něčím velmi nekřesťanským, škodícím mé vlastní nesmrtelné duši a ohrožujícím věc Boží i životy mnoha bližních — vtip je přece v tom, že pravda, které sloužíme, je živá a také se chová jako živá, ne jako nějaký vždy stejný mechanický záznam, kdykoli aktivovatelný stisknutím příslušného knoflíku. Vždyť je také psáno, že kde nás odmítnou (a tím spíše v různých úřadovnách a na podobných místech, kam nás přivlečou a kde naše řeč, i slitovná., slouží jen jako kamínek do informační mozaiky a k doplnění portrétu psychologické manipulace), máme v y třepat prach z obuvi své — Ježíš částečně odpovídá před Veleradou i Pilátem, mlčí však před Herodem, neboť pravda by mu sice mohla lidsky pomoci, současně by však byla vydána posměchu a znevážení a zneužití, ¡tem jsem ochoten oponovat svým bezbřeze liberálním přátelům, že fanatismus je sice sám o sobě pokleslou formou hlásání pravd y , že však nesmí být posuzován odděleně od svých obsahů (a jejich hodnot či antihodnot): opravdu není totéž, jde-li o stalinismus nebo o jeho příliš překotnou konverzi ve fanatismus bavorské křesťansko-sociální provenience. Tím však také můj souhlas s „kritikou zprava" končí; a končí tím i oblast možných koncesí této kritice. V čem je asi tak jádro pudla — a budu to jádro muset notně osekat, respektive zestručnit, píši přece jen otevřený dopis a apel, nikoli učenou knihu s jemnými distinkcemi. „Kritika zprava" je zásadně zcestná teoreticky a neobyčejně škodlivá ve svém praktickém dopadu, přičemž v obou případech dospívá k přesnému opaku toho, oč bona fide usilovala. Teoreticky trvá na jasném uznání a „nezapomnění" viny, postuluje možnost striktního rozlišování jak mezi dobrem a zlem (to je příliš starozákonní, evangelijně nevede k Otci jiná cesta než skrze Syna, kterýž je Láska), tak mezi dobrými a zlými (zřejmý manicheismus a pýcha ducha, jak se projevuje od „non serviam" Satanova přes odsuzování Ježíše za styky s hříšníky a celníky až po soudobé teorie třídního y0j€ — ale i to ted ponechrne stranou, víc nás zajímají nutné důsledky). To vše v ostré opozici vůči levicově-liberálnímu postoji, který se pomocí úvah o sociálních determinacích snaží vinu bagatelizovat nebo docela anihilovat, který chce možnost rozlišování dobrého a zlého redukovat na čistě formální kritéria naprosto svévolné svobody (či svobody jako poznané nutnosti, obojí je totéž — což by arciť bylo dokázati, jenže to nepatří na tyto stránky). Dá se však snadno ukázat (i nitrosvětsky, jinak to křesťan již předem zná jako dogma), že vinu za daný stav nese bez výjimky každý, že nelze rozumně vést hranici, za níž by už nepřicházela v úvahu alespoň spoluvina, že dokonce i ti, kdo dlouhá léta trpěli či zahynuli, jsou vinni přinejmenším v dvojím smyslu: chtě nechtě pracovali a žili v tomto systému, čímž j e j pomáhali uchovávat, a svou věc prohráli (doufejme prozatím a doufejme ne před tváří Boží), nesou tedy odpověd-
206
Václav
Benda
nost za neučinění toho, co měli učinit (s malou obměnou platí totéž i o exilu). A stejně je to se zlem, zajisté jsou mnozí, kdo se k němu důsledně a s nejvyšším důrazem nehlásí, copak je však možno zpřetrhat takové jemné a fundamentální předivo, jaké představuje třeba jazyk či celek sociálních vazeb: právě do rozvrhů těch nejnesmiřitelnějších se často vloudí víc prvků zla než kam jinam, připojit k neřádu a prachu nicoty opačná znaménka totiž ještě zdaleka neznamená přitakat životu a řádu stvoření Z teoreticky domyšlené „kritiky zprava" se tak rodí princip kolektivní viny a manicheisticky substančně pojatého, determinujícího (či spoludeterminujícího) zla — což znamená faktické popření viny a redukci člověka na pouhého nositele dobra a zla, pasív ní substrát v zápasu odvěkých principů. Je velmi obtížné nalézt jemné nuance, jimiž se závěry této kritiky ještě liší od oněch levicově-liberálních postojů, proti nimž původně směřovala. To je ovšem jen teoretický rozbor dané pozice, strom života je zelený a Duch vane, kudy chce — rozhodujícím sud id lem tedy bude praktický efekt „kritiky zpravaJsem skálopevně přesvědčen, že důsledné odporování zlu je plně slučitelné s vytrvalým zápasem o duše těch (a zápas o duši bez lásky a porozumění je jen prázdnou deklarací), kteří se z pýchy, nevědomosti nebo slabosti dali do jeho služeb, ba že je to jediný vhodný způsob následování našeho P á na, kte r ý přišel spasit h říŠn íky a o dm ítl sp ra vedl iv é, p říl iš si jis té svou spásou a dávající přednost sobotě před láskou k bližnímu. Pokládám povědomí, že obrácení, konverze je čímsi, co je nám všem nezbytné a oč jsme povinni společně usilovat, za výlučnou naději této velice těžké a velice misijní doby. Přičemž rychlost či klopot nost, přímočarost či lidsky obtížná nahlédnutelnost tohoto obrácení nemusí být ani zdaleka měřítkem jeho opravdovosti: zlo je z podstaty věci sice neživé, rozhodně však nejedná nerozumně ani ne účelně — jistě tedy není pouhou náhodou, že v minulém desetiletí byli právě socialisté nejrůznějšího zabarvení (Battěk, Sabat a, Uhl) pronásledováni nejnelítostněji. Z těch či oněch důvodů je faktem, že takové přesvědčení a takové povědomí není mou soukromou záležitostí, nýbrž dominantní součástí celkové domácí atmosféry: formálně dovršené či vskrytu probíhající konverze jsou patrně mnohem častější než inertní setrvávání v dosavadním, zatímco opačný případ, odvrat od křesťanské otevřenosti k ideologické zatvrzelosti a službě zlu, by mi nedokázal uvést ani ten nej zavilejší oponent. „Kritika zprava" — alespoň při nesnášenlivosti a někdy i neomalenosti, s jakou je doposud vedena — pak sotva někoho poučí a rozhodně ho nepopožene na cestě obrácení:''' je pouhým přibouchnutím dveří, ponechávajícím volné pole všelijakým bludným názorům a scestím. Bylo by dobře si na tomto místě zapamatovat, že katolicita bude asi vždy pokulhávat za různými sektami co do čistoty, opravdovosti a momentální účinnosti — její vtip a naděje je právě v tom, že není nesnášenlivá, že přitakává životu Nedávno jsem rozmlouval > jednou svou velice levicovou přítelkyní — ne bez naděje, že bych tím mohl zasít alespoň droboučké semínko apoštolátu jak obecného, tak specielně politického — o otevřenosti a připravenosti přijmout -výzvu, byl jsem však zaskočen a umlčen j e j í otáukou, dokáži-li krom sebe jmenovat nějakého jiného „pravicákaschopného skutečné otevřenosti a praktické tolerance: zajisté jsem prokázal svou debatérskou nepohotovost, dodatečně {a samozřejmě již zbytečně) jsem sestavil c e l ý seznam takových\ přesto vsak shledávám v j e j í námitce i ve svém mlčení cosi symptomatického.
O etice
polemiky
207
a přijímá stvoření jako cosi pozitivního, k radostné spoluúčasti nás vybízejícího. Obdobně pravicové smyslení nemůže nikdy dosáhnout působivosti a mámivosti velkých ideologických projektů, tím bedlivěji však musí pěstovat to, co je mu vlastní a co je jeho pravdou: citlivý respekt k životu spolu s úctou vůči hodnotám a tradicím, plné pochopení pro význam a cenu složitosti (oproti bludům revolučních zjednodušení a kácení lesůy při němž na jednotlivých třískách pranic nezáleží). Snad lze zopakovat s Chestertonem, že bílé sloupy je třeba bílit znovu a znovu, a dodat k tomu, že bez něčeho takového jako láska nebo porozumění pro materiál nebo vědomí sounáležitosti by ani to neustálé natírání na bělo nebylo nic platné: chybí-li to, základy v zemi se nenápadně poruší, barva oprýská ze zvlhlého povrchu Či rez rozežere vnitřek pod lesklým nátěrem a nakonec ne z by de nic než pečlivě obílený hrob. Není možno nezmínit ještě další, určitě nechtěný a zdánlivě nahodilý, o to však hrozivější efekt „kritiky zprava" Obec věřících v Československu (a není snad třeba připomínat, že je to shodou okolností jediná skutečná společenská síla u nás, která je alespoň částečně organizovaná a alespoň částečně ne odvislá od státní moci) zachovává ve své velké většině vůči Chartě 77 a jakémukoli občanskému angažmá vůbec zdrženlivost: v skrytu nesporně sympatizující, fakticky však až nepříjemně odtažitou zdrženlivost. Má to své dobré důvody: zkušenosti uplynulých čtyřiceti let jsou opravdu trpké (sluší-li se užít tohoto eufemismu pro zkázu a zmar, které se nezastavily naprosto před ničím) a příliš často b y l y naděje věřících zklamány a jejich nejlepší úmysly ošklivě zneužity. Má to i své špatné důvody: strach je přece jenom mocný rádce, je velice lákavé spolehnout se na skrytou modlitbu a věrnost v srdci, navenek pak vykonat požadovanou úlitbu a přeslechnout nebo znevážit svědectví trpících. Kritika zprava, která chce být tak nekompromisní v rozlišování dobrého a zlého, tak aktivistická a burcující', poskytuje právě této většině\ zápasící ve svém svědomí velice pohodlý a pádný argument z arzenálu špatných důvodů: ne můj strach (vždyť zde promluvili tací, jimž je tento handicap evidentně cizí), nýbrž naopak má nekompromisnost a opravdovost víry mě vede k tomu, že nebudu mít nic společného s těmito usvědčené pochybnými lidmi a snahamipokusím se přizpůsobit (půjdu spořádaně volit, vstoupím do různých neblahých oraganizací, naučím sebe i své děti lhát, činně schválím jakékoli sankce proti jinak smýšlejícím občanům — jednou rozpoutaná logika tohoto druhu již jen stěží nalezne meze) a přežít, abych takto uchoval sebe a uchoval církev, alespoň coby vnější odlitku Kristova těla (oč je pak už horší zlaté tele?). A tak jedna velice radikální kritika přináší paradoxně plod, který předci ta nejsmělejŠí očekávání moci: naprostou pasivitu, kapitulaci před zlem jako bezmála heroický akt. Dominující strategií moci je uzavřít veškerou občanskou a duchovní aktivitu do závor ghetta, určeného k postupné likvidaci. A i již je to zásluhou naší vlastní obrany či spíše zpupné nestřídmosti moci, která jde v perzekuci vždy o několik kroků dále, než je účelné pro ni a stravitelné pro opatrné svědomí (tak např. pro proces s VONS byl zvolen krajně nevhodný čas a vůbec nejhorší možný důvod, prakticky znemožňující jakoukoli politickou či mravní diskreditaci — přičemž průběh procesu jasně ukázal, že po právní stránce by byl stejně dobře posloužil každý jiný důvod; loňský úder proti řádu sv. Františka neublížil téměř ničemu, zato objasnil mnohé a mnohým), má tato strategie
208
Václav
Benda
zatím nanejvýš problematické výsledky a s jistou opatrností lze hovořit spíše 0 opačném dlouhodobém trendu. Přinejmenším vstoupilo do obecného povědomí, ze různé nezávislé kulturní a specielně náboženské aktivity (které „kritika zprava" tak ráda vyzdvihuje a označuje za pozitivní protiklad aktivit čistě občanských) vděčí za relativní rozšíření „prostoru možného" do značné míry právě Chartě 77 a její roli jakéhosi hromosvodu, resp. průzkumu bojem. Od tohoto vědomí vzájemné závislosti je ovšem ke skutečné důvěře, solidaritě a spolupráci ještě velmi dlouhá cesta. Tato cesta prostě musí být absolvována, alternativou je čas bez nade je a postupná zkáza atomizované společnosti. Namnoze v tichosti, každopádně s nezměrných úsilím a ne bez obětí se po ní podařilo urazit notný kus kupředu. Celé toto jemné předivo vztahů personálních 1 věcných je budováno tak, aby bylo dosti účinně imunní vůči zásahům moci, ne však proti atakům chorob mnohem méně pravděpodobných: jediný necitlivý projev „kritiky zprava" či bezohledný a zištný výlev čerstvých emigrantů dokáže často zmařit dílo mnoha let — zajisté jen k radosti dábla a jiných společných nepřátel. Jistěže budeme začínat vždy znovu., jistěže nám naše víra velí trpělivě a s radostí přijmout cokoliv, co se alespoň trochu podobá Kristovu kříži — od bratří však tyto věci chutnají dvojnásob trpce a člověk si ostatně nikdy nemůže být jist, zda ho síly Milosti (když své vlastní už dávno vyčerpal) náhle nenechají na holičkách. A píše se rok 1984, třeba může do hry vstupovat i faktor času a jeho fatálního nedostatku. Pro Deo, fratres, pro amore De i: uvažte, s čím si tu zahráváte a o co tu hraje tel Když Mehmed II obléhal Cařihrad, bylo toto město mnohem více než vůlí k obraně prodchnuto spory o „filioque"; a abychom neopomíjeli dobu současnou., ještě pár dnů předtím, než Khmere rouge vstoupili do Phompenhu, byla osou tamějšího veřejného života (v kavárnách i na bazarech) recitace středověké mdostné poezie a spory o její intepretaci. Čistota víry je věcí základního významu, i dogmaické spory či správné pochopení literárního výrazu mohou představovat důležitý krok v dějinách spásy. Jenže se také ví, že všechno má svůj čas: v uvedených případech pak následoval již jen čas jezdců na půdě chrámu Hagia Sophia, čas lásky v podobě tisíců nedobrovolných, nahodilých svateb a miliónů mrtvých. Tento svět je nejlepší ze všech možných světů, nějaké chybičky (např. prvotní hřích) se však přece jen vloudily: zdá se, že v současné době je tento svět také nejohroženějším ze všech možných světů — a tím, co by ho vystřídalo {zajisté jen na čas, tady je naše naděje jistá, jsme však také tvorové koneční a zavázaní jednat v Čase), by docela dobře nemusel být „onen svět" a Kristovo království, nýbrž nelítostná vláda pána tohoto světa a jeho spojenkyně Smrti. Zkoumat, čí je vina, má možná svůj smysl, pokud to neslouží k vzájemným rekriminacím, ale k nalezení cest k záchraně světa a k nápravě věcí lidských: neboť hledat tuto záchranu i nápravu, které jsou jedno, je požadavkem života a smrti a nestrpí to nijakého odkladu. Velmi rádi bychom viděli, kdyby exil zanechal svých stálých sporů a řevnivostí, kdyby byl připraven čelit nastávající hodině pravdy v opravdové katolicitě — to však docela dobře může být přání neoprávněné, plynoucí z hlubokého nepochopení smyslu a duchovního poslání exilu, jimž musí dostát a které se beze sporu vymykají perspektivě našeho spravedlivého rozsouzení. Smiřte se však konečně s tím, že ani Vy ze svého místa nikdy plně nepochopíte prapůvod našich důvodů, že ne ro-
O etice
209
polemiky
zum, ale cosi vyššího i mnohem imperativnějšího Vas zavazuje mlčky, pietne stanout před touto novou zkušeností jednoty a solidarity. V duchu naposledy řečeného bych chtěl proto ukončit svůj text {jehož napsání jsem dlouho odkládal, který jsem psal nerad a s obavami, a v němž jsem, přes všechnu snahu„ dal pochopitelně na mnoha místech průchod i svým Čistě lidským a intelektuálním vášním) vyjádřením naděje, že nevyvolá novou vlnu rozhořčených sporů a brilantních polemik, ale spíše se staně podnětem k zamyšlení — alespoň některým. (leden — únor 1984)
Ilustrace Lídy Ambrožové k básnické sbírce Ivana Wernische „Zasuté zahrady", která vychází v těchto dnech nákladem Edice Rozmluvy.
Edice časopisu Rozmluvy připravila tyto knižní tituly: Václav Bělohradský Krize eschatologie neosobnosti Jiří Kovtun Pražská ekloga Jaroslav Strnad Prohry Zdeněk Kališ ta Tvář baroka Petr Kabeš Odklad krajiny Milan Šimečka Obnovení pořádku Ivan Werniscb Z a s u t é zahrady
Jiří Pistora Mezery v paměti Václav Havel O lidskou identitu František Lízna Vám, poutníci absolutna Dušan Simko M a r a t ó n J u a n a Zabaíu
George Urban Stalinismus
Rio Preisner Česká existence Bohuslav Reynek Básnické dílo
Objednávky posílejte na adresu časopisu Rozmluvy 15, Broxholm RdLondon S.E.27 ONA, England Cena jednotlivých publikací 4 libry s výjimkou knih V. Havla (6,50) a Fr. Lízny (1,50)
