Rozmluvy o životě II

Rozmluvy o životě II

Michail Viktorovič Veličko 2014 - 2015

M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

1 / 128

Překlad z výukových videozáznamů do titulků a tohoto materiálu: Irena Aneri , 2014-2015


2 / 128

M. V. Veličko – Rozmluvy o životě (10) Video zde: http://leva-net.webnode.cz/products/m-v-velicko-rozmluvy-o-zivote-10/ , nebo: https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=jSOewjGQyNM

0:01:26 0:15:52 0:19:09 0:21:54 0:23:21 0:24:30 0:25:55 0:26:50 0:28:51 0:31:11 0:35:30 0:39:55 0:40:30 0:45:00 0:46:07 0:49:04 0:53:15 0:58:30 1:00:47 1:04:19 1:05:28 1:09:44 1:10:08 1:13:31 1:16:08 1:22:35 1:24:48 1:26:00 1:26:53 1:29:42 1:31:10 1:36:00 1:39:08

-

lež oficiální historie vůdce a dav strana = politická mafie matematický model historie záměrné pokroucení světové historie předpověď potopení Titaniku historické matrice Ruska podoba Borise Godunov a Vladimira Putina Kulikovo pole proč se opakuje historie? nakolik dokonalý je systém rozdělení moci? nakolik divokými byli Rusové ("ruští") v dokřesťanské Rusi? záhada Hadích valů žrec = člověk, řešící životní úlohy společnosti kníže = říditel, realizující rozhodnutí k čemu jsou nutné zákony? rozdíl mezi erotikou a pornografií nejvyšší moc ve společnosti je moc konceptuální jak se systém brání rozpory ohledně úroku mezi Východem a Západem co dělá ideologická moc? řízenost globálního historického procesu dlouhověká rasa pánů ("bohů") a krátkověká rasa otroků rozdíly popisu světové potopy mezi Biblí a Koránem uložení informace v paměti člověka alkohol, tabák, narkotika = zbraň tzv. kulturní pití kouřící hlupačky osel, naložený zlatem, proti raketovým komplexům řízení idejemi příčiny inflace řízením časem metodologie poznání


3 / 128

1:42:20 - biblické řízení: skoupení světa pomocí monopolu na lichvu 1:49:28 - příčiny ruské revoluce roku 1917 1:54:00 - páni globalizace _______________________________________________________________________________


4 / 128

Vše předešlé, kdy jsme probírali psychologii osobnosti, psychologii společnosti a Dostatečně všeobecnou teorii řízení (DVTR), bylo z pohledu vnímání a chápání světa nezbytným základem proto, abychom pohlédli na dějiny jako na vědu a globální historický proces z poněkud jiných pozic než jsou ty, které nám nabízela škola. Pokud se podíváme na život jakékoliv společnosti z pozice DVTR, tak každá společnost se samořídí a je ve vzájemné interakci s ostatními společnostmi - nositelkami jiné kultury. A je také ve vzájemné interakci s přírodním prostředím. Z pohledu teorie řízení nás tedy zajímá, jak se v každé takové společnosti realizuje plná funkce řízení, nebo proč naopak v některých společnostech plná funkce řízení realizována být nemůže. Což vede k tomu, že tyto společnosti pociťují problémy, nebo se dostávají do závislosti na jiných sociálních systémech. Dějiny Pokud se vrátíme k dějinám, tak dějiny jsou v celé své šíři souhrnem životopisů všech lidí, kteří kdy na zemi žili. Je pochopitelné, že v takové kvalitě nedokáže dějiny vnímat nikdo z nás, minimálně na té úrovni rozvoje kultury psychické funkčnosti, která je reprodukována v návaznosti pokolení. Všechno ostatní, co nám nabízí historická věda, je pouze výtahem z této celkové sbírky životopisů lidí, kteří kdy žili. Takže tu vzniká otázka, kdy můžeme podobné výtahy ze životopisů považovat za vědecky průkazné, a v jakých případech jde pouze o jakási díla s historickou tématikou, která mohou být zajímavá v aspektech určitých faktologických zvláštností nebo přitažlivostí svého děje, nedají se však považovat za vědecky průkazné popisy událostí, které se odehrály v historické minulosti. Přičemž na rozdíl od všech ostatních věd jsou dějiny charakteristické tím, že předmětem jejich studia je to, co v současném okamžiku neprobíhá, co v přítomnosti neexistuje. Pokud se jedná o biologii, fyziku, tak pokud má někdo pochybnosti například o Michelson-Morleyově experimentu na téma větru étheru, nic mu nebrání ho zopakovat v současných podmínkách s pomocí moderní technologické základny. Potom je možné buď potvrdit správnost experimentu z 20. století, nebo říci, že se tenkrát o něco pokusili, ale mýlili se v interpretaci, neboť nevzali do úvahy to a to. A s dějinami to vypadá tak, že pokud někdo popíše události, které se odehrály před staletími a považuje za přínosné nezmínit se o všech významných faktech z té doby, jenom výběrově přednést některá z nich, buď aby z toho měl prospěch jeho oblíbenec, nebo zákazník takové verze dějin, ocitáme se v situaci, kdy je dosti těžké vyvrátit skutečnost, že se jedná o falzifikaci historie. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

5 / 128

V době přestavby byl ve Směně publikován takový článek - Směna byly v té době leningradské mládežnické noviny - tedy článek, kde byl kritizován Stalin za to, když vyčítal historikům, že studují dějiny na základě dokumentů místo toho, aby se obraceli na přímé účastníky a svědky daných dějů a zahrnuli to do údajů, na kterých je dále budována historická věda jako „Vzpomínky současníků“. Autor článku vyjadřoval svou krajní nespokojenost s takovýmto Stalinovým tmářským přístupem k otázce ignorování historických dokumentů. Zfalšovaná historie Realita však dokazuje, že se historické dokumenty falšují cílevědomě již v průběhu příslušné epochy. Kromě toho se v historických dokumentech také odráží pojetí daných dějů jejich autory, které zdaleka ne vždy odpovídá objektivnímu obrazu světa a průběhu historického procesu. Díky tomu se některá fakta do dokumentů nedostanou a jiná, která by tam v řadě případů být vůbec neměla, se stávají historickými skutečnostmi a jsou povyšována na úroveň reality, protože se nějakým způsobem ocitla v dokumentech. Dokonce, i když si vezmeme, že existuje archeologie, která poskytuje určitý faktologický základ, tak přesto i vůči ní můžeme mít mnoho námitek. Protože to, co se najde, je sice nalezeno, ale jak je to interpretováno, je věc jiná. Ještě si pamatuji vtip ze sovětských časů, jak „rádio Jerevan“ oznámilo, že při vykopávkách v Jerevanu byl objeven drát, což vypovídá o tom, že starověcí Arméni používali telegraf. „Rádio Tbilisi“ kontrovalo, že při vykopávkách v Tbilisi žádný drát nalezen nebyl, což vypovídá o tom, že starověcí Gruzíni již tenkrát používali bezdrátový telegraf. Otázka interpretace faktů je velice složitým problémem. Pokud budeme hovořit o samotné historické vědě, tak existují různé školy. Každou z těchto škol charakterizují určité předpojatosti. Pokud se potom objeví nějaké informace o určitých skutečnostech, nebo nějakých nálezech, které nezapadají do koncepce dějin, jak je interpretuje ta či ona historická škola, je pro ni tím nejjednodušším postupem dělat oponentům obstrukce, obviňovat je z toho, že jsou pavědci a ta nová fakta, že jsou buď zfalšovaná, nebo nesprávně interpretovaná. A pokud nechcete z nějakých důvodů vyvolávat skandál, tak je nejjednodušší takové skutečnosti vůbec nezveřejňovat. Historický mýtus Proto je realita taková, že žijeme v podmínkách historického mýtu, který jsme zdědili z minulosti a který vnímáme jako reálné dějiny popsané v těch či oněch dokumentech, nebo v dílech historiků, kteří měli přístup k archivům, k archeologii. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

6 / 128

A dále tedy máme to, co máme. Nicméně k tomu, abychom zbořili jakoukoliv koncepci vybudovanou v dějinách, nebo v jiné aplikované vědě, stačí mít jednu skutečnost, která do té koncepce nezapadá. Naše realita je taková, že jsme nahromadili velká množství fakt, která nezapadají do té koncepce dějin, kterou známe z doby, kdy jsme chodili do školy. V krátkosti je možné ji vyložit následovně: byla zde biosféra, ve které neexistoval člověk. Potom se některý z našich opičích předků stal člověkem a začala se vyvíjet lidská kultura. Někdy před pěti tisíci lety se objevily první civilizace. Potom vzniklo písemnictví a od doby jeho vzniku je nám více méně známo vše od starověku až po současnost. Někdo z geologů si prohlédl Sfingu a prohlásil, že její základy jsou poškozeny vodní erozí. A aby mohla podobná eroze vzniknout, musela být Sfinga dešti zalévána po dobu mnohých staletí.

Jenom to upřesním: mluvíte o Velké sfinze v Gíze? Ano o Velké sfinze, která stojí vedle Cheopsovy pyramidy. Pokud budeme mluvit o životě naší civilizace, tak po větší část dějin kterou si pamatujeme, byla Sfinga zasypaná až po uši pískem. Kromě toho se Egypt nachází na jednom z nejsušších míst planety, takže je velký problém, jak vysvětlit tu skutečnost, že základy Sfingy jsou poškozeny vodní erozí. Kromě toho některé zdroje poukazují na to, že obelisky na náměstích egyptských měst byly využívány také jako sluneční hodiny - na náměstích byly značky odpovídající měření času. Stupnice těch hodin jsou dnes takové, že se doba trvání denních ranních a večerních hodin liší. Pokud bychom Egypt přemístili z místa kde se nachází na jih o patnáct stupňů, tak by stupnice slunečních hodin odpovídaly a Egypt by se ocitl v pásu, kde jsou deště běžné. Pokud by se tam dlouhou dobu nacházel, tak by byly vysvětlitelné ty stopy eroze. Poté, kdy se objevil internet a běžně přístupnými se staly nejenom texty z knihoven, ke kterým se ne každý dostal, ale i materiály, které na něm zveřejňuje kdokoliv, koho něco zajímá, tak vzniknul celý obrovský soubor informací, které nezapadají do klasické verze dějin. Třeba pyramidy v Bosně, které jsou pokryty takovou vrstvou půdy, že by musela vznikat od deseti do dvanácti tisíců let. A další věci. Nebo když stanice Lunar Orbiter zaslala snímek povrchu Měsíce, na kterém jsou vidět nějaké vysoké špičaté předměty vrhající dlouhé stíny, které jsou rozmístěny zrcadlově vůči rozmístění pyramid v komplexu Gízy. A další


7 / 128

skutečnosti, které vyplouvají na povrch a dokazují, že ten historický mýtus, který jsme se všichni ve škole učili, je velice vzdálený realitě. Globální katastrofa Pokud bychom tedy mluvili o tom, co se dělo reálně, tak v obecných črtách by to vypadalo asi následovně. Někdy před třinácti tisíci lety došlo ke globální geofyzikální katastrofě. Co ji způsobilo, je teď jiná věc. V jejím důsledku však došlo k posunu pólů, takže tropy se již nenacházely v tropickém pásmu. U nás v Jakutsku vznikl věčný led s mamuty, kteří zahynuli a byli zmraženi v průběhu několika hodin, maximálně desítek hodin. Následky této globální katastrofy je možné pozorovat po celém světě. Dějiny po katastrofě Po této katastrofě se začaly odvíjet dějiny současné civilizace. Napřed její prehistorie - doba kamenná. Potom se opravdu vyvinuly první regionální civilizace. Pokud se budeme bavit o tom, jak vznikaly, tak mýty v různých regionech naší planety vyprávějí o tom, že bohové buď vystoupili z moře, nebo přiletěli a naučili lidi řemeslům, zorganizovali státy, vydali zákony. Následně se civilizace začaly rozvíjet. Potom se regionální civilizace začaly vzájemně přibližovat a začalo mezi nimi docházet k válkám. A následně jsme tedy dospěli k životu, jaký dnes známe. Historie – exaktní věda A teď se pojďte ještě jednou podívat, jak je reálně uspořádána společnost, a jak ji a její dějiny popisuje historická věda. Jak může být popsána dynamika společnosti. Pokud se zamyslíme nad tím, jak může být popsána, tak to dopadne tak, že historie a sociologie jsou také exaktními vědami, jenom trochu v jiném smyslu, než jak jsou obecně chápány. Jsou exaktní ve smyslu aritmetiky. Můžete počítat s přesností na tři desetinná místa a jindy můžete počítat s přesností na patnáct desetinných míst. V závislosti na tom s jakou přesností počítáte, existují některé úkoly, které takové výpočty připouštějí a pro jiné je patnáct desetinných míst málo a je nutné přesnost dále zvýšit, aby vaše výpočty odpovídaly skutečnosti. Ve vztahu k dějinám to znamená, že je nutné odhalit určitý soubor popisných kategorií a s přesností podle těchto kategorií je možné popsat historický proces jak v globálním měřítku, tak i v regionálních procesech funkčních historických procesů. Takže jak to bude vypadat? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

8 / 128

Vůdce a dav Budeme moci popsat historický proces s přesností: vůdce a anonymní dav. Pokud se podíváme na vztah většiny lidí k aktuální politice a historickým událostem, tak pro ně bude taková úroveň popisu přijatelná. Jednoduše se podívejte na vztah lidí k dějinám: všechny námitky jsou vznášeny vůči hlavám států osobně - vůči Stalinovi, Chruščovovi, Brežněvovi, Gorbačovovi, Jelcinovi, Putinovi. Jako by každý z nich měl schopnosti staříka Chottabyče (džina z pohádky Lazara Lagina), nebo zlaté rybky, ale byli líní je použít a nevyužívali celé spektrum svých možností pro vyřešení problémů, uspokojení životních potřeb a rozmnožování bohatství těch, kteří vznášejí nějaké námitky vůči jejich činnosti jako hlav států. Přesnější varianta: ano, hlava státu je opravdu hlavou státu a nese tíhu řízení. V určitém smyslu je při řízení v měřítkách společnosti jako celku na vrcholu řídící hierarchie, ale kromě těchto vůdců jsou tam vždy i jejich stoupenci. Takže dějiny mohou být popsány s přesností: vůdce, skupina jeho stoupenců a opět anonymní dav. Politické mafie Dále, pokud se v tom začneme šťourat, tak zjistíme, že skupiny stoupenců nebyly stejnorodé. Byli tam ti, kdo opravdu pracovali pod vedením vůdce a ti, kdo se k němu vetřeli a pracovali pro nějaké své zájmy, přičemž nevystrkovali nos aby pretendovali na něco více. Byli tam ti, kterým by nebylo proti mysli, aby se za příznivých okolností sami stali vůdci. Někdo zase pracoval na tom, aby si podobné příznivé okolnosti vytvořil. Ve výsledku vznikají takové jevy, jako jsou politické mafie napojené na skupiny pohybující se v blízkosti vůdce. Tyto politické mafie nabývají v novodobé historii právní formy v podobě politických stran. Takže pokud bereme ohled na tyto mafie a politické strany, tak tu máme další kategorii, která se účastní historického procesu. Dále: uvnitř politických stran neplní, jak známo, všichni jejich členové stejnou funkci. Existují mozkové trusty stran, které formují politiku strany, její postoje k probíhajícím událostem, formují budoucí cíle. A jsou tam ti, kdo jsou pouze přívrženci strany, kteří pracují jako její aktivisté nebo místní organizátoři, kteří sbírají informace a jsou tam další funkčně specializované periférie. Dále: pokud přejdeme ke globálnímu pohledu na věc, tak narazíme na nějaké mezinárodní strany, jejichž periférie zasahují do jednoho státu a mozkové trusty jsou v úplně jiném a v řadě případů mají zcela nadnárodní charakter. Kvalita


9 / 128

popisu historického procesu je určována tím, jaké popisné kategorie do toho procesu vstupují. Matematický model dějin Dále tu máme ještě jeden zajímavý okamžik: když jsme si tedy definovali popisné kategorie, které společnost charakterizují, můžeme vyčlenit nějaké klíčové převratné události jako třeba smrt cara, výměnu hlavy státu, válku apod. Všechno je to možné určitým formálním způsobem popsat a vytvořit nějaký matematický model dějin, který nám může něco ukázat. V podstatě tímto způsobem postupovali Fomenko a Nosovskij. Statistická analýza modelu historického procesu vytvořená na konečném souboru popisných kategorií ukázala, že z jejich hlediska hodnověrné dějiny začínají někdy v jedenáctém století. Všechno, co nám je předkládáno jako dřívější dějiny, jsou přepsané dějiny jedenáctého století a doby pozdější, které jsou pouze situované do jiných míst a historické osobnosti, které žili od jedenáctého století výše, tam figurují pod jinými jmény a v jiných historických dekoracích. Taková interpretace globálního historického procesu si našla své přívržence, přičemž sami tito přívrženci této verze kategoricky trvají na tom, že k žádné organizované falzifikaci minulosti nedocházelo, a sami jsou přitom schopni odkazovat na zfalšované dokumenty jako je například „Radziwillský letopis“ a jiné. Nějak se z těch pozorování vytrácí skutečnost, že i když prý k žádné organizované falsifikaci dějin nedocházelo, tak mají ty falsifikační tendence určitý cílevědomý charakter. Ve výsledku této jakoby "neorganizované" falzifikace nedochází k utajování celé historické minulosti. Utajovaná jsou pouze určitá témata. A jak jsem již říkal, abyste dokázali rozdrtit jakoukoliv teorii, stačí jedna skutečnost, která do ní nezapadá. Morgan Robertson napsal román s názvem „Marnost“ čtrnáct let před havárií Titaniku. Můžete na internetu najít jeho ruský překlad. Musím říci, že se jedná o celkem nudné čtení. Bavit vás to nebude, ale ta havárie Titaniku popsaná čtrnáct let před tou skutečnou se z toho poznat dá. Proroctví nespadají do kategorií, na kterých je model Fomenka a Nosovského vybudován. Pokud si představíme, že nějaký budoucí historik bude analyzovat materiály související se začátkem dvacátého století a narazí na případ Titaniku, tak musí nutně učinit závěr, že rok vydání Robertsonova románu 1898 není správný, že nemohl být napsán před rokem 1912 na motivy reálné události. Ještě dále: pokud si představíme matrici jako komponentu trojjedinosti hmoty, informace, míry a přiznáme, že etika přesahuje hranice společnosti, takže lidstvo M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

10 / 128

řeší metodou postupného přibližování pořád jedny a ty samé mravní a etické úkoly po dobu trvání mnohých staletí, je možné přijít k závěru, že právě teď žijeme v podmínkách interference dvou matric. Mám na mysli nás, Rusko. Je to matrice období zmatků (Smuty) z přelomu 16. a 17. století a matrice období zmatků roku 1917, nebo někde okolo něho. Jak se to projevuje?

Pojďte se podívat na osobnosti té doby: Boris Fjodorovič Godunov se narodil v roce 52 (1552) i Vladimir Vladimirovič Putin se narodil v roce 52 (1952). Oba začali svou kariéru u státní bezpečnosti svých epoch. Ani jeden z nich se nepošpinil represemi. Oba zahrnuli obviněními ze skutků, které buď nejsou prokázány, nebo se kterými očividně nemají nic společného. Například, že Boris nechal podříznout careviče v Ugliči. Kde se v té chvíli Boris nacházel? A jak mohl řídit tuto intriku při těch komunikačních prostředcích, které tehdy byly k dispozici? Kde tedy byl Boris? V tu dobu velel při obléhání Narvy. A Narva - to je Estonsko. Tehdy to bylo pohraničí. A dnes se nachází v Estonsku. A kde je Uglič? Jaké tedy tehdy byly komunikační prostředky, aby tuto intriku mohl řídit? Dále: je pochopitelné, že dějiny nepsal Boris Godunov ani jeho přívrženci. Pokud se podíváme na dějiny té doby, tak to vypadá tak, že Ivan Hrozný byl z hlediska Rurikovců nelegitimní, protože církev byla proti sňatku jeho otce s Jelenou Glinskou, která ještě ke všemu měla mezi svými předky právě toho Mamaje, který na Kulikovově poli utrpěl tak katastrofální porážku. Což je také velkou otázkou.

Byl jste někdy na Kulikovově poli? Podle toho, co píše právě ten Fomenko a Nosovskij, tam nic zvláštního nalezeno nebylo. Takže já jsem na Kulikovově poli byl a mohu mluvit na základě těch dojmů, které jsem si odnesl odtamtud a ne z toho, co jsem kde četl. Takových typů krajiny jako Kulikovovo pole je v Rusku - v centrálním Rusku - v každé oblasti minimálně deset nebo i sto. Pokud však budeme mluvit o dojmu z toho místa, tak ten pocit triumfu tam dosud visí ve vzduchu. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

11 / 128

Začneme tím, že nejbližší vesnicí je Monastyrščina. Podle oficiální historické verze byly v Monastyrščině masové hroby těch, kteří v té bitvě na Kulikovově poli padli. Podle slov místních obyvatel je běžné, že pokud kopají sklep nebo studnu, tak nacházejí lidské pozůstatky se stopami sečných ran, přičemž ve velkém. Pokud si Fomenko a Nosovskij myslí, že Kulikovova bitva se odehrála v Moskvě na Kuličkach, napadá mě otázka: „Tak nám tedy pánové povězte, co se odehrálo na Kulikovově poli v Tulské oblasti?“. Protože prokázání platnosti přímého tvrzení není prokázáním platnosti opačného. Opačné tvrzení musí být prokázáno samostatně. Proto ano, pokud jste takoví pašáci a odhalili jste takovou grandiózní věc, jako že nějaká rvačka na Kuličkach v Moskvě byla z vašeho pohledu bitvou na Kulikovově poli, tak co se potom stalo tam? Pokud tohle neobjasníte, tak je otázka důvěryhodnosti vaší verze pasé. Takže dále: oba - jak Putin, tak i Boris Fjodorovič - fakticky řídili stát za jiného, formálně vládnoucího mocnáře. Boris Fjodorovič za Fjodora I. Ivanoviče podle oficiální verze a podle neoficiální verze byl Boris Fjodorovič synem Fjodora I. Ivanoviče. Vladimir Vladimirovič se stal premiérem za prezidenta Jelcina. Dále, Boris Fjodorovič Godunov zemřel 23. dubna a Boris Nikolajevič Jelcin také zemřel 23. dubna.

Čím jsou matrice charakteristické? Funkcemi. V různých variacích mohou být funkce rozdělené na více než jednu osobu. Boris Fjodorovič Godunov měl dceru Xénii. Kmotřenkou Vladimira Vladimiroviče Putina je Xénie Sobčak. No a o tom, že Dmitrij Anatoljevič (Medvěděv) se v obličeji částečně podobá Nikolaji Alexandroviči Romanovovi, poslednímu carovi, jsme také mluvili nejednou.


12 / 128

Realita je tedy taková, že Rusko dnes žije za interakce dvou matric a řeší ty mravní a etické úkoly, které nebyly správně vyřešeny za těchto dvou období zmatků (smut) na přelomu 16. a 17. století a na přelomu 19. a 20. století.

Takže podle vašich slov, pokud je dobře chápu, stát stejně jako člověk absolvuje jakési lekce a zkoušky a pokud si s nimi stát a jeho lid správně neporadí, tak se po nějaké době zase opakují. Ano, opakují se. Takže když se podíváme na dějiny z pozice toho, že nic neprobíhá ve vzduchoprázdnu, že všechno probíhá v matrici možných stavů, že etika není lokalizována v hranicích společnosti, ale že tyto hranice přesahuje, že rozvoj lidstva je řešením nějakých souborů mravně-etických úkolů, tak model Fomenka a Nosovského neukáže, že by docházelo k falzifikaci dějin tím způsobem, že by se podle novějších událostí popisovaly ty z dřívějších epoch a byly lokalizovány jinam; ukáže nám iterativní proces - to znamená proces řešení stále stejných mravně-etických úkolů metodou postupného přibližování. Stejně jako mnohé úkoly, které se řeší pomocí číselných metod aplikované matematiky při projektování mnohých technických objektů. Například: než se začne se sériovou výrobou vybraného objektu, je zkonstruováno a vyrobeno množství prototypů, na kterých je tak či onak prokazována buď principiální možnost funkčnosti dané konstrukce objektu, nebo jsou odstraňovány chyby odhalené na předchozích prototypech. Když takto objekt dosáhne přijatelné úrovně, může být uveden do provozu. Takže otázka interpretace dějin není zdaleka tak jednoznačná ani ve vztahu k tomu, co se opravdu stalo. Pokud je společnost nějakým způsobem řízena a je realizována posloupnost etap plné funkce řízení, tak vzniká otázka: „A jak je to realizováno?“. V podstatě rozvoj civilizace znamená rozvoj specializace, odbornosti. Takže je to otázka specifických, specializovaných druhů moci, které uplatňují právě tu plnou funkci řízení. Pojďte se podívat na naše učebnice sociologie a politologie - co a jak nám předkládají: posledních asi třicet let nám všichni horliví politologové dokola opakují, že systém dělení moci na Západě, který vychází z tradic starověkého Říma, je ideálním, nejdokonalejším systémem organizace společenského samořízení. V tom systému je funkční dělení moci následující: zákonodárná moc, která píše zákony; soudní moc, která bdí nad plněním zákonů a trestá jejich nedodržování; výkonná moc, která řídí společnost v souladu se zákony.


13 / 128

Vzniká tedy otázka: „Čemu jsou přizpůsobeny a jak jsou ty zákony sestavovány?“ Nejjednodušší odpověď je následující: „My všichni jsme lidé a všichni máme stejné potřeby.“

Harmonické vzájemné vztahy ve společnosti vedou k tomu, že prý i sociální, nejen fyziologické, potřeby máme všichni přibližně stejné, proto je jasné, jak zákony vznikají. Že prý každý více méně normálně uvažující člověk, který navíc získal vzdělání v oblasti historie, práva, ekonomiky a všeho ostatního, dokáže formulovat zákon řešící ty či ony sociální úkoly. Pokud je to tedy opravdu dokonalý systém řízení, tak všichni, kdo si to myslíte, odpovězte na otázku: „Odkud se tedy vzala ta globální biosférická ekologická krize, když je to zákonodárství tak dokonalé a může ho vytvářet jakýkoliv člověk a tak dále. Jaký pak postoj tedy máme zaujmout k těm jevům, ke kterým docházelo v dějinách ruské civilizace? Protože když Lenin charakterizoval sovětskou moc jako vládu lišící se od buržoazní demokracie, lišící se mezi jiným i tím, že nesmí být byrokratická, že si sovětská moc sama dokáže psát zákony a sama je bude vykonávat, tak mělo jít o popření evropského systému dělení moci. Kde se to všechno vzalo? Protože pokud budeme zkoumat celou tu věc v naší historii, tak dospějeme do ještě předkřesťanských dob. Neboť ta verze dějin, podle které Vladimír pokřtil Rus, potom se objevila církev a my jsme se připojili k evropským „hodnotám“ a civilizaci. Do té doby jsme totiž byli divocí divoši a vůbec jsme nedokázali chápat smysl života. Tak taková verze není potvrzena historickými skutečnostmi. Za prvé: existuje tu to, čemu se v dějinách říká „hadí valy“. Je to systém opevnění s šířkou hloubkové obrany na některých úsecích až do dvou set kilometrů, s délkou celého toho systému valů, který se táhne jihem Ukrajiny, více než tisíc kilometrů. V podstatě to kdysi oddělovalo lesní zónu od stepní. V tradiční chronologii je to datováno do časů jedenáctého - desátého století, ale v té době na Rusi probíhaly mezi knížaty bratrovražedné boje. Ani jedno z těchto samostatných knížectví nemělo dost sil postavit takový systém. A všechna ta jednotlivá knížectví, která spolu neustále bojovala, se sotva mohla mezi sebou dohodnout, aby celá desetiletí vkládala nemalé zdroje do stavby takového opevňovacího systému a jeho následného provozu. Nicméně ty zmijí valy existují. Jedním z možných vysvětlení je, že je naši předkové postavili v předkřesťanských dobách, a že v té době byla Rus určitým způsobem jednotná, přestože nebyla řízena v podobě státu, jak jej chápeme v současnosti. Když se podíváme na fakta, která jsou známa z historie, tak si Novgorod ještě dlouhou dobu po přijetí M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

14 / 128

křesťanství zval knížata a pokud s nimi nebyl spokojen, tak je vyháněl. Kdysi to bylo normou i v ostatních místech na Rusi. A ve "Slově o pluku Igorově" jsou následující slova: „I řekl bratr bratrovi: to je mé a to je mé. I začala knížata o malém veliké říkat." V této větě jsou klíčová slova „začala knížata“. Takže autor Slova o pluku Igorově si buď pamatoval ty časy, kdy se knížata chovala jinak, nebo určitě věděl, že to někdy bylo jinak.

Když se podíváme na byliny, tak v nich nemalou roli hrají takové osobnosti, jako „putující kalikové/potulní pěvci“. Když to porovnáme s plnou funkcí řízení, tak jaké funkce měli „putující kalikové“? Ty samé jako u nás hromadné sdělovací prostředky. Úplně ty samé, jako jsou pro nás média, ne. I když média částečně stejnou funkci plní. V reálu bylo jejich funkcí hromadění důvěryhodných informací o tom, co se kde děje a také vytyčení úkolů místnímu obyvatelstvu v zájmu celkového civilizačního rozvoje. Pokud budeme mluvit o tom, co tu bylo v předkřesťanských časech, než se civilizace dostala do krize svého rozvoje, tak se to jeví tak, že plná funkce řízení zde byla realizována následujícím způsobem: prostřednictvím žreců. V ruském jazyce je slovo žrečstvo názvem sociální skupiny, jejíž sociální funkcí je životařečení. To znamená vysvětlování problémů a výklad cest a způsobů jejich řešení. Čili jde o řešení otázek první etapy plné funkce řízení. Žrečstvo bylo otevřenou profesionální řídící korporací s volným vstupem, do které se mohl zapojit každý, kdo měl znalosti a praktické návyky umožňující mu plnit žrečské funkce. To znamená realizovat všechno, co patří k prvním etapám plné funkce řízení: zjišťování problémů, vytyčování cílů s ohledem na tyto problémy, formování koncepce pro vyřešení těchto problémů a uvádění koncepce do života. A dále - jak již bylo řečeno - může být řídící rozhodnutí vypracováno buď jednou osobou, nebo kolegiálně. Ale, když se věc dostane do stádia realizace, odpovědnost za její plnění může být pouze individuální, personální. Potom to tedy vypadalo tak, že žrečstvo formovalo jednotnou koncepci rozvoje civilizace a knížata a bojaři nesli před žrečstvem odpovědnost, a každý z nich byl v příslušeném regionu individuálně, personálně odpovědným koordinátorem veřejné činnosti jako celku. Dále tu je ještě jedna zajímavá věc: Lev Djakon, když zvěstoval o jednáních Svjatoslava s Janem I. Tzimiskesem, byzantským císařem v roce 971, vyprávěl, že císař přijel ke břehu Dunaje se svým doprovodem celý nastrojený, jak bylo zvykem pro označení jeho sociálního postavení. Ke břehu Dunaje přirazila bárka a M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

15 / 128

Svjatoslav seděl u vesel jako obyčejný veslař a od ostatních se lišil pouze tím, že měl novější oblečení, které bylo v podstatě stejné, jako měli i ti ostatní. Pro Byzantince byla taková situace nepochopitelná. Pro většinu našich současníků je také nepochopitelná, protože otázka statusu a věcí, které vyznačují status uvnitř sociální hierarchie, je pro mnohé prioritou. Ale Svjatoslav byl sotva nějakou výjimkou. Etika, mravnost To jeho setkání s Janem I. Tzimiskesem je prostě svědectvím z pozdější doby o tom, co bylo na Rusi běžnou normou v té době i v dobách dřívějších, kdy byla společnost v mravně-etickém vztahu stejnorodou. A plnění různých společensky nezbytných funkcí ve společensky sjednocené dělbě práce nebylo spojeno s tím, že by ti, co tyto funkce vykonávali, byli v sociální hierarchii vnímáni jako hierarchicky výše stojící lidé. To znamená, že nehledě na plnění nějaké veřejně nezbytné činnosti, neexistovaly v běžném životě ani v zábavě žádné hranice mezi žrecem, knížetem a „obyčejným“ člověkem. V mravně-etickém vztahu šlo o jednotnou společnost. Mravnost žrece se nelišila od mravnosti knížete a bojara, nebo mravnosti tzv. „obyčejného“ člověka, i když za společensky sjednocené dělby práce vykonávali různé funkce. Pojďte se podívat, co je za takovýchto podmínek možné. Z hlediska každého člověka musí být za těchto okolností zajímavé, zda kníže řešil určitý problém podle zákona, nebo jednoduše uplatnil svůj tvůrčí potenciál - realizoval jej a díky tomu byl úkol úspěšně vyřešen. Vždyť je to úplně jedno, zda to proběhlo v souladu s platným zákonodárstvím, nebo navzdory platnému zákonodárství, když je to rozhodnutí přijato rychle a řešení je kvalitní. Neúčelné zákonodárství Pokud je však společnost eticky i mravně různorodá, odcizená, co pak? Potom je tedy nezbytné zákonodárství, které musí určovat práva a přesně udržovat vnitřní sociální, stavovské a jiné hranice. Pokud to tak je, tak při porušení zákona jde především o porušení určitých stavovských, kastovních norem etiky stanovených zákonem. A vzhledem k tomu, že má udržování norem sociální stratifikace - tedy sociálního rozvrstvení - přednost před řešením problémů, začíná tím epocha upřednostňování zákona před účelností. Důsledkem je, že společnost začne plodit zákony a zavládne právní marasmus. Musíte se mnou souhlasit, že projednávání nahého či polonahého Apollóna na storublové bankovce, když každý poslanec pouze na své osobní zaopatření M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

16 / 128

spotřebovává do dvou set padesáti tisíc rublů měsíčně, je z hlediska daňového poplatníka zbytečným projídáním jeho peněz - takže očividný nesoulad. Je to možné pouze v těch případech, kdy společnost nemá nad poslanci vůbec žádnou kontrolu. Protože kdyby to fungovalo podle etických norem starověkého Ruska, tak pokud by byl problém nahého Apollóna na bankovce vyzdvihnut k projednávání jako celonárodní problém, vedlo by to k tomu, že by dotyčný pán byl zaměstnán někde úplně jinde. Na užitečnějším místě a v řídící funkci bychom ho více neviděli. Erotika, pornografie Když už jsme se ale dotkli toho problému s nahým Apollónem a ochrany mravnosti, tak mám ještě jednu otázku adresovanou přímo poslancům. Čím se liší erotika od pornografie? Veškeré pronásledování pornografie bez odpovědi na tuto otázku je právně neudržitelné. Protože stejné počínání může být za určitých okolností erotikou a za jiných může být to samé počínání pornografií. Přesná hranice, formálně právně jednoznačně vymezená, se zde vést nedá. V čem je rozdíl? Rozdíl mezi erotikou a mravností je v tom, že erotika se váže pouze k milované osobě opačného pohlaví. Kdežto pornografie je vyvoláváním pohlavních instinktů za okolností nepředpokládajících plnění programů instinktivně podmíněného pohlavního chování. Proto je z pohledu společnosti, která žije někde v tropech, nachází se na nízkém vývojovém stupni a všichni tam chodí nazí, pornografií, pokud se mezi nimi objeví někdo oblečený. Z jakého důvodu? Protože takový vzhled lidí je tam běžný a k ničemu nevede. Oblečený člověk však tam musí svým nezvyklým vzhledem vyvolat myšlenky o tom, co má pod tím oblečením a už to jede. A ve společnostech, kde není přijatelné běhat nahý, to funguje opačně. Neoblečený člověk je tam vnímán jiným způsobem a pro některé se stává objektem jejich sexuálního chtíče. Co je tedy normou? Norma je taková, že pokud lidstvo-společnost dosáhne stavu, že lidský typ struktury psychiky bude od mládí normou, nebude již možná svévolná realizace instinktivních programů, protože je to při lidském typu struktury nemožné. Programy budou fungovat pouze tehdy, kdy se dva milující lidé rozhodnou z lásky počít nový život.

V ostatních situacích? Je tu nahý člověk, a co? Nebude závislost ani podřízenost instinktům.

A pokud není lidský typ struktury psychiky, tak co?


17 / 128

Potom je tam, kde je kultura sexuálně vyzývavá, rozšířen celý komplex gynekologických chorob včetně mužské prostaty, jejichž generátorem je sexuální neuspokojenost, vyvolávaná sexuálně vyzývavou módou jako životní normou. Takže psychosomatika pracuje, ale tímto způsobem. To jsme ale odbočili. Realita je tedy taková, že způsoby realizace plné funkce řízení na Rusi a v Římě a v jeho nástupci - Evropě, byly rozdílné, což vyplývalo z různé mravnosti a etiky příznačné pro společnost. Způsoby realizace plné funkce řízení jsou ale spojené i s každodenní efektivitou řízení. Každodenní efektivita řízení se projevuje tak, že problémy zděděné z dob minulých jsou úspěšně řešeny, stávají se minulostí a nové problémy nejsou generovány. Výsledkem je uvolnění tvůrčího potenciálu společnosti, což následně umožní řešit takové úkoly, které by dnešním lidem nepřišly ani na mysl. Jde v perspektivě o vytvoření kvalitativně jiné civilizace vybudované na jiných principech. A dále: jak se přece jenom realizuje taková plná funkce řízení? Vypadá to tak, že pokud je opravdu uplatňována, tak všechno, co spadá do kompetence žrečstva, což znamená: zjišťování problémů, vytyčování cílů ve vztahu k nim, formování koncepce řízení ve vztahu k řešení problémů a její uvedení do života, je výsadou specifického druhu moci, kterou je možné nazvat konceptuální mocí. Termín konceptuální moc je možné chápat dvojím způsobem: 1. je to moc těch lidí, kteří jsou schopni realizovat první etapy plné funkce řízení od zjišťování problémů do uvedení koncepce do života, 2. je to moc koncepce nad životem společnosti. Až poté začínají funkce zákonodárné moci, která sestavuje zákony v souladu s definovanou koncepcí. A dále pak funkce výkonné moci, která vykonává řízení podle platné právní úpravy v souladu s definovanou koncepcí a soudní a policejní moci, která zjišťuje skutečnosti porušení právní úpravy a za toto porušení trestá a neutralizuje provinilce. Na této etapě se již ve většině případů nejedná o otázku koncepční podmíněnosti právní úpravy. Pokud jde vše podle zákona, tak je vše v pořádku.

A pokud budeme mluvit o zákonech, tak co je obsahem takové sbírky zákonů? Pokud se na sbírku zákonů podíváme z pozic teorie řízení, tak tam najdeme právní úpravu, která zajišťuje normální řízení v souladu s vybranou koncepcí,


18 / 128

právní úpravu, která je orientována na řešení konfliktů mezi jednotlivými, dílčími řízeními v mezích vybrané koncepce. Dále tam je množství hloupých zákonů, které je možné charakterizovat jako právní šum. Existují, ale neplní žádné užitečné funkce kromě toho, že jsou zdrojem obživy právníků, kteří je vykládají ve vztahu k životu. V životě však žádné úkoly typu standardního řízení a rozřešení konfliktů neřeší. Přispívají k nejednoznačnému výkladu právní úpravy a díky tomu generují množství konfliktů řízení, jejichž řešením se živí společenství právníků. Ochrana statusu Kromě toho tu je ještě jedna komponenta, která slouží k ochraně řízení podle zvolené koncepce před průnikem řízení podle cizích koncepcí do dané společnosti. Dokud společnost žije izolovaně, tak je poslední komponenta přímo spojena s koncepcí. Není vidět, nepřitahuje pozornost. Pokud však dojde ke vzájemné interakci dvou kulturně odlišných společností, tak se tato komponenta v zákonodárství může projevit. Je známo, že v sovětském svazu existoval neblaze proslulý 58. paragraf, který chránil socialismus v té podobě, v jaké existoval, před pokusy ho svrhnout. Bylo to vděčné téma pro disidenty, kteří o tom mleli neustále. Stalinskému režimu ten padesátý osmý paragraf také vyčítali. I když ke zneužívání tohoto paragrafu opravdu někdy docházelo. Ale v poválečných letech platila v SRN celá kupa zákazů na profese související s názorovými postoji lidí. Představitelé komunistické strany nesměli pracovat ve státní službě, nesměli pracovat na poště, nesměli se stát učiteli ve školách.

A to měla jako být demokratická společnost? Jednalo se o to samé: byla to obrana koncepce kapitalismu před jejím podrýváním přívrženci koncepce komunismu.

A co teď? Teď se rýsuje konflikt na téma úroků z půjček. Z hlediska norem islámské kultury je úrok z půjčky druhem satanismu. Naopak z hlediska západní kultury je úrokové úvěrování životní normou a je téměř považováno za lokomotivu ekonomického rozvoje. Takže zákonodárství muslimských států je orientováno na to, že úrokové úvěrování musí být vyloučeno, a že podobné pokusy musí být nekompromisně a nemilosrdně potlačovány. Právní úprava produkovaná západní


19 / 128

civilizací je naopak zaměřena na to, jak právně zajistit fungování úvěrování a půjčování na úrok, a to i za hranicemi tradiční západní kultury. Pokud se podíváte na realizaci plné funkce řízení s plným souborem specifických druhů moci jako je konceptuální, zákonodárná, výkonná moc a soudní a policejní moc, tak se objevuje ještě jeden druh moci. Pokud je společnost špatná, objevuje se ještě ideologická moc. Ideologická moc řeší úkol: předložit vědomě nesprávnou koncepci, kterou by společnost odvrhla - pokud by jí byla předložena v odhalené podobě, jako koncepci správnou, která by pak měla vyjadřovat zájmy každého člena společnosti poslušného zákonů bez sklonů k antisociálnímu chování. Ideologická moc úspěšně řeší tyto úkoly po dobu mnohých let a století měníce svou tvář. Proč? Protože pokud se nepodíváme na dějiny z pozice teorie řízení, ale z pozice toho primitivního pohledu, že hlava státu zosobňuje nejvyšší řízení ve společnosti, tak o žádném řízení v globálním historickém procesu nemůže být ani řeči, protože hlavy států jsou smrtelné. Koalice několika států jsou historickou epizodou - vůbec se nejedná o normu fungování globálního sociálního systému. Konflikty mezi koalicemi jsou normou a maximum, čeho je možné dosáhnout, je pokusit se vybudovat model globálního historického procesu na základě aparátu teorie her a hádat, které koalice za jakých strategií mohou vytřískat nějakou výhru v interakci s ostatními. A pokud se podíváte na stejné dějiny z pozice DVTR, tak uvidíte, že kultura je informačně-algoritmický systém. A pokud je kultura informačně-algoritmickým systémem, tak je díky ní možné realizovat nějaké zcela konkrétní cíle a blokovat realizaci nějakých jiných zcela konkrétních cílů. Kultura je variabilní a tak je samozřejmě možné historicky vytvořené kultury modifikovat tak, aby byly orientovány na dosažení těch cílů, které jim dříve nebyly vlastní. Proces modifikace kultury se z hlediska DVTR dá realizovat slabými manévry, které zahrnují život mnohých pokolení. Z hlediska tradiční politologie je technologií Overtonova okna možnost nepřijatelné učinit normou ideálu za pomoci určitého počtu manipulací. Kdo má zájem, může se na internetu podívat, co znamená Overtonovov okno. A dále, pokud se podíváme na naše dějiny, tak to vypadá tak, že globální historický proces byl od začátku řízen z vnitřní sociální úrovně. Zůstává pouze otázkou, zda chceme projevy tohoto řízení vidět. Pojďte se podívat na starořecké mýty a pokusit se je porovnat s realitou.


20 / 128

V řeckých mýtech jsou bozi, kteří mají lidskou podobu a lidé, kteří jsou smrtelní. Bozi jsou vnímáni jako nesmrtelní, ale současně mýty vyprávějí o válkách mezi bohy.

Nebyly to jenom války. V podstatě dělali všechno jako lidé. Vzájemně se podráželi a podváděli, všechno možné. Ano a teď si pojďte představit, že ty mýty nejsou výmyslem, ale vyprávěním o určité historické realitě, která se kdysi v minulosti odehrála.

Jak se to dá interpretovat? Je to možné interpretovat tak, že se jednalo o dvě rasy. Bozi a lidé – dvě rasy Věk dožití té první nebyl dlouhý. Lidé z té druhé žili několikrát déle, takže se po dobu života jednoho z jejích pokolení vystřídalo mnoho pokolení první rasy. Jak budou z hlediska těch krátce žijících lidí vnímáni představitelé té druhé rasy? Jako nesmrtelní bohové. My umíráme. Žijeme, stárneme a umíráme a oni v podobě v jaké je viděli naši dědové, přicházejí i k nám a našim vnukům. A tak dále. Kromě toho my dokážeme to a to a oni něco, co my nedokážeme. Díky čemu?

Díky tomu, že ta déle žijící rasa geneticky a biologicky tu krátce žijící rasu převyšovala. Pokud ji tedy převyšovala, tak to, co je dnes nazýváno magií a řadí se mezi výmysly a pohádky, mohlo být pouze rozdílnou přírodní podstatou zcela v možnostech té kultury, kterou přinášeli takzvaní bohové. Realita však byla taková, že bohové nebyli nesmrtelní a také stárli. Takže samozřejmě výměnu dynastií, výměnu panujícího nejvyššího vládce Kronose za Dia, doprovázela určitá občanská válka ve společenství bohů. Do mýtů se to promítlo jako válka Titánů a Olympanů. Všichni ostatní byli pouze pozorovateli a trávou na bojovém poli. To znamená, že mýty připouštějí i takovou interpretaci. Nemusí se jednat pouze o výmysly ohledně existence nějakých subjektů na Zemi, kterým Řekové díky své nevědomosti připisovali nadpřirozené schopnosti a moc nad společností. Potopa Mezi biblickou a koránickou verzí potopy je rozdíl. Podle koránické verze potopy vedla civilizace před potopou velmi hříšný způsob života. A když pokus Noa přivést je k rozumu selhal, tak se Noe obrátil k Bohu s modlitbou, že jde o civilizační slepou uličku, ze které není východiska a je třeba to skoncovat. Potopa měla být odpovědí na jeho modlitbu, protože se ukázalo, že není schopen splnit M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

21 / 128

svou určitou osvětovou misi, díky které by ta starověká civilizace dokázala změnit směřování svého civilizačního rozvoje a dosáhnout nové úrovně kvality života bez globální katastrofy. V biblické verzi byl iniciátorem potopy bezprostředně Nejvyšší a žádné osvětové mise se nekonaly. V jedné z minulých besed jsem se zmiňoval, že díky tradičnímu náhledu vědy má člověk více rozvinutou levou hemisféru. A mluvil jsem o tom, že možná taková interpretace této skutečnosti není správná z jednoduchého důvodu, že levá hemisféra není více rozvinutá, ale že ta pravá je potlačena, že je její vývoj utiskován a zablokován na určité genetické úrovni. A že není vyloučena ta varianta, že je to výsledkem toho, že minulá civilizace, ve které byly dvě rasy, rasa otroků a rasa jejich pánů, byla taková, že se v jejím základu ukrývalo genové inženýrství, díky kterému byla vypěstována rasa otroků s potlačenou pravou hemisférou, v důsledku čehož se jednoduše stali biologicky závislými na výdeji řídících příkazů slovně. Kromě toho, pokud provedeme analýzu struktury paměti člověka, tak jeho paměť není stejnorodá, protože část informací je zapsána na biologickém nosiči, tj. v samotném organismu a část informací je nám z větší části neuvědoměle přístupná prostřednictvím egregorů. To znamená, že egregory disponují určitou pamětí. Otázkou zůstává pouze to, jak jsou v paměti informace rozděleny mezi osobnostní pamětí a pamětí egregoriální. Takové protikladné varianty jsou tu dvě: 1. člověku může být přístupná osobnostní paměť, a v jakémkoliv časovém okamžiku se může také obrátit k souborům egregoriální paměti, které ho začaly z různých důvodů zajímat, to znamená k paměti noosféry. 2. je možná ještě varianta, kdy osobnostní paměť prakticky neexistuje a veškeré informační zajištění chování je pamětí noosféry, pamětí egregorů. Globální geofyzikální katastrofa neznamená pouze transformaci zemského povrchu, znamená to změnu celé struktury polí planety včetně těch polí, na kterých může být zapsána egregoriální paměť. Egregoriální paměť po katastrofě Pokud globální katastrofa kultury zničila egregoriální paměť, tak všichni najednou v jediném okamžiku zdivočeli. Pokud vezmeme do úvahy tuto možnost, tak začnou být vysvětlitelné mýty různých národů o tom, že bohové přišli na Zem, vystoupili z moře, naučili zdivočelé lidi řemeslům, civilizaci i všemu ostatnímu, a určitou dobu jim sami vládli. Proč? Protože perspektiva katastrofy sotva byla pro vládnoucí špičky tajemstvím. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

22 / 128

Přežití Teď se (například) něco děje v Yellowstonském parku. Jsou tam uzavřeny cesty, přístup do Yellowstonského parku, protože se tam taví asfalt. Takže vládnoucí špičky mohou nějakým způsobem reagovat a připravovat se na to, aby přežily katastrofu. A jak je možné se připravit, pokud to civilizace umožňuje? Je možné postavit velké lodě, které vyplují na oceán a tam se vyhnou vlně tsunami. Pokud to umožňují technologie, je možné uletět do vesmíru a vybudovat na Měsíci základny, jestli Měsíc v tu dobu existoval. Nebo vytvořit Měsíc, pokud v té době neexistoval a technologie byly ještě na vyšší úrovni, což by jim umožnilo vytvořit objekt takových rozměrů. A potom, po ukončení katastrofy je možné vrátit se zpět a podívat se, jak to tam vypadá a začít s obnovou obvyklého způsobu života. Kromě toho bylo možné vytvořit nějaké podzemní úkryty a umístit tam své kolegy v anabióze. To potom vysvětluje mnohé z pohřebních rituálů, které v mnohém imitují konzervaci organismu v anabióze, aby potom bylo možné někdy dojít vzkříšení. Přichází to z egregoriální paměti. Znamená to, že na úrovni individua to nedává smysl, ale program, který odněkud přišel, pracuje v automatickém režimu. A díky tomu, že je v egregoru zaangažováno mnoho lidí, mohou být starověké pohřební rituály takovou přípravou k tomu, aby se dala nějakým způsobem přežít katastrofa. Dále vzniká otázka: „Pokud tu tedy je takový předpoklad, že zde žily dvě rasy, a když došlo ke katastrofě, tak zástupci jedné přišli o svou paměť, zdivočeli a v jejich informačně-algoritmickém programu chování nezbylo nic kromě instinktů. A druzí, kteří přežili katastrofu, se potom vrátili a stali se učiteli, aby obnovili civilizaci od nuly. Jaké stopy takového děje potom můžeme nalézt v současnosti?“ A dále, pokud budeme hledat stopy, tak je nezbytné odpovědět si na následující otázky: „Jak může být moc vyjádřena? To znamená, jakými prostředky je možné moc uplatňovat?“ Šest úrovní priorit zobecněných prostředků řízení A to nás vede k pojetí šesti úrovní priorit zobecněných prostředků řízení, které slouží při použití uvnitř jednoho sociálního systému jako prostředky řízení. A pokud jsou zaměřeny na použití v jiném systému, tak mohou sloužit jako prostředky podpory řízení v něm, stejně jako zbraň proti němu. Je jasné, že je možné přinutit oponenty k přijatelnému chování hrubou vojenskou silou. A co tu máme dále?


23 / 128

Pokud z nějakých důvodů nechceme použít vojenskou sílu, nebo je protivník silnější? Tak prostě narušíme jeho genetiku. Jedno, dvě, tři pokolení a protivník bude biologicky oslaben. Území se očistí samo. Alkohol, tabák – prosím. Když lidé začínají pít více než je zdrávo, tak stačí dvě tři pokolení a území se vyprázdní. Stačí přijít - a je to vaše. Když se mluví o ruském alkoholismu, tak bych těm, kteří doufají, že tato varianta bude realizována, nedoporučoval se na to spoléhat. Protože ta křivka hustotního rozdělení množství vypitého alkoholu v současném Rusku není taková, jak se obvykle předpokládá. Není to křivka s jedním obloukem, kde na jednom konci je nula označující abstinenty a na druhém jsou ti, kteří kromě alkoholu pijí všechno, co hoří. Naše křivka má dva oblouky. Je tu určitá množina těch, kteří vůbec nepijí a dále oblouk těch, kteří pijí od takového množství do takového. Takže průměr v daném případě necharakterizuje skutečnost, neboť probíhá rozvrstvení společnosti na ty, pro které je střízlivost životní normou a ty, kteří si myslí, že se napít mohou. Pít kulturně Je zajímavé, že když se v jednom talk show probíral problém kulturního pití, tak to vedlo k otázce: „A proč vůbec pít kulturně?“ Když se zpijete pod obraz, do němoty, tak je to pochopitelné. Chcete utéct před realitou. Ale proč pít kulturně, když to nevede k významnějšímu efektu a je to doprovázeno negativy, jako že si poté nemůžete sednout za volant, není dobré takto otěhotnět apod. Odpověď na otázku proč vůbec nepít je pochopitelná, protože při lidském typu struktury psychiky je člověk emočně soběstačný a zvedat si náladu díky konzumaci alkoholu nebo jiné škodliviny není nutné. Protože emocionálně je člověk vždy soběstačný, cítí se dobře, má dobrou náladu a nemusí si ji vylepšovat uměle. Nicméně existuje mnoho přípravků, které opravdu mrzačí genetiku, a jejich vliv se projevuje v budoucnosti. Například chlapci matek kuřaček nemají ve spermatu celkem často jeden z typů bílkoviny, který spermatozoid potřebuje k proniknutí do vajíčka. Takže ženy kuřačky se nemusí dočkat toho, že se jim synové postarají o vnuky. Pokud ne všichni, tak mnozí z nich. A není třeba ptát se proč: „Protože jste byli hlupačkami, kouřili a zmrzačili jste genetiku svých synů a vnuků.“

A co je účinnější, stojí výše? Odedávna je známo přísloví: „Kudy neprojde armáda, projde osel naložený zlatem“. Proč je osel naložený zlatem víc než cokoliv, co může ovlivnit M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

24 / 128

genetiku? Protože realita je taková, že v jakékoliv společnosti protlačování čehokoliv škodlivého vyžaduje financování kampaně. Proto je samozřejmě osel naložený zlatem pro ty, co uplatňují svoji moc, daleko efektivnějším motivátorem. Opět si povšimněte, jak to funguje. V současných podmínkách pro to, abyste měli možnost čelit protivníkovi, musíte udržovat vojensko-průmyslový komplex. Mnohé zbrojní systémy, jejich vývoj a výroba, vyžadují ani ne tak roky jako desetiletí i více.

Ano. Letecké motory i více. Jejich vývoj trvá dvacet třicet let. Ano. Pokud si myslíte, že bojovat s protivníkem je nebezpečné kvůli nepřijatelné újmě, tak dobrá, ať se napájí vodkou nebo jiným alkoholem jako Royal, ale přece jenom musíte také něco udělat s jeho vojenským komplexem.

A co? Zafinancujete tedy reformy, v jejichž důsledku vojensko-průmyslový komplex přestane být rentabilním, udržíte to tak deset patnáct let a nakonec to dopadne tak, že bude mít pár modelů, ale masovou výrobu moderních zbraní bude muset vybudovat prakticky od nuly. Taková situace je tedy výsledkem toho, že opravdu, tam kde neprojde silná armáda, projde osel naložený zlatem a výsledkem může být takový rozklad místní armády a ekonomiky, o jakém může každý dobyvatel jenom snít.

Co je ještě účinnější? Ukazuje se, že ještě účinnější jsou ideje, protože pokud je člověk přesvědčen o tom, že nějaké ideje jsou správné, tak je celkem často nepodplatitelný, pokud jde o ideje sociálního významu. Nepřítomnost státní ideologie V tomto aspektu je v současnosti platný třináctý článek ústavy jedním z generátorů korupce: „Ani jedna ideologie nesmí být státní.“ Pokud však neexistují celostátní ideje, znamená to, že na vyšší úrovni se nacházejí peníze a problém spočívá pouze v tom, jak se prodat a vyhnout se přitom trestní odpovědnosti. Jako je to v tom vtipu, kde zatkli korupčníka v okamžiku, kdy pálil peníze z úplatku. A chlupatí mu říkají: „Ty jsi ale blbec. Teď půjdeš sedět." "Kdybys je nespálil, tak jsme se mohli dohodnout o narovnání, nebo by se našly polehčující okolnosti.“ Ideje ve skutečnosti také hrají roli nástroje řízení, uplatňování moci i zbraní. Když se například podíváte na obsahovou náplň vzdělání z oblasti financí a ekonomiky M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

25 / 128

v USA, na orientaci výchovy amerického řídícího kádru, tak půjde o jeden typ vzdělání. A pokud se podíváte na exportní modifikace vzdělání v této oblasti, tak půjde obsahově o úplně jiné vzdělání. Proč? Protože se tak řeší různé úkoly. Každý řídící pracovník porovnává tok operativních informací s tím, co se naučil na vysoké škole. A jestliže naše orly učili, že úroková sazba nesmí být nižší, než je úroveň inflace, tak na tom budou tupě trvat. Budou na tom tupě trvat i navzdory tomu, že se v předmětu fyziky, když se učili o elektrotechnice, seznámili s Kirchhoffovými zákony. Kirchhoffovy zákony Na základě Kirchhoffových zákonů je možné sestavit model přenosu média sítěmi. Všechna elektrická schémata se vypočítávají na základě Kirchhoffových zákonů. Vodovody se také vypočítávají podle nich. Takže stejně tak se dá počítat tok penízků z účtů na účty, který také lze popsat Kirchhoffovými zákony. V podstatě znalost Kirchhoffových zákonů umožňuje Nabiullinové, Kudrinovi nebo Aleksašenkovi - komukoliv z nich, sednout si ve volném čase, sestavit si model peněžního oběhu a podívat se na to, jak funguje v případě existence úroku z půjček a v případě neexistence úroku z půjček. Kirchhoffovy zákony ukážou stejně nesporně, jako kolik je dvakrát dvě, že primárním generátorem inflace jsou úroky z půjček. V podstatě se to publikum, které sedí v Dumě, také ve škole učilo fyziku. Také by měli znát Kirchhoffovy zákony. Pokud mají dvě stě padesát tisíc rublů měsíčně a občas volnou chvíli, tak si také mohou sednout a na základě Kirchhoffových zákonů si sestavit model peněžního oběhu, a potom se mohou zeptat představitelů Centrální banky a Akademie věd, kde sedí ti zlomyslní ekonomové a akademici asi takto: „Pánové a dámy, na co potřebujeme v systému úroky z půjček, když se jedná o primární generátor inflace a generátor deficitu koupěschopné poptávky ve vztahu k objemu produkce předložené k prodeji?“ Je to brzda ekonomického rozvoje. Duma existuje od roku 1993, tj. 21 let. To je inteligenční test. Kolik potřebujete ještě času, abyste pochopili tuto jednoduchou skutečnost? Nebo musíte vyvrátit Kirchhoffovy zákony a jejich použitelnost pro výpočet procesu oběhu peněžní zásoby sloužící k výměně zboží v reálném sektoru.

Na vaši otázku dobře odpovídá Jevgenij Fjodorov, který říká, že do Dumy nabírají herce, že Duma je divadlo.


26 / 128

Nevybírají tam lidi, kteří by měli něco umět. Když se vzdávali sovětské vlády a odsuzovali práci Nejvyššího sovětu, tak nám vykládali, že potřebujeme profesionální parlament. Proto pokud se někdo rozhodnul stát hercem a ocitnul se v Dumě, tak máme právo od něj požadovat doložení jeho profesionálních kvalit. Kdo nás bude poslouchat? To už je jiná otázka.

Tak dále.: co je účinnější než ideje? Účinnějšími než ideje přece jenom není konceptuální moc, i když je opravdu účinnější než ideologická moc. Nad idejemi jako takovými stojí představa o matrici možného a nemožného. A matrice? Matrice jsou vlastně informace a algoritmika. Fakticky se jedná o algoritmiku vývoje, protože všechny ideje se nacházejí v mezích matrice, a jsou spojeny s nějakými cestami v této matrici, ale ne s celou matricí. To, co vychází za hranice idejí, to jsou ty cesty vývoje, které nemohou být realizovány na základě těchto idejí. Proto tu mluvíme o matrici jako takové. Chronologie Historický vývoj je v minulosti vyjádřen chronologicky, chronologickým vyjádřením nějakých událostí. To má velký význam, protože pokud se domníváte, že 2. sv. válka v dvacátém století začala 1. září 1939 útokem Německa na Polsko, tak získáte jeden obrázek průběhu samotné 2. světové války, a pokud budete zastávat pozici, že 2. sv. válka začala na přelomu září a října 1938 a jejím počátkem byla Mnichovská zrada, tak se celý ten obrázek války úplně změní. Proto je otázka chronologie a toho, co se reálně událo, velice důležitou věcí. Proč? Protože Ključevský má pravdu: „Není třeba znát minulost proto, že tudy prošla, ale proto, že když odcházela, nemohla zde za sebou nezanechat stopy.“ I mnohé z toho, co se děje v současnosti, je následkem těch událostí, které se odehrály před tisíci lety, před dvěma a půl, třemi tisíci lety, přičemž ne pouze na území současného Ruska. V Rusku se ozývají ozvěny těch událostí, které se staly například v Egyptě před dvěma a půl, třemi tisíci let.

A co stojí nad chronologií a matričně algoritmickými informacemi? Výše stojí metodologie poznání. Protože právě metodologie poznání a tvořivosti je nástrojem, který umožňuje vyjevit možnosti v matrici. Druhá priorita - formovat ideologii jako standardní programy dosažení těch či oněch cílů. Formovat ekonomické modely a systémy, algoritmiku jejich fungování.


27 / 128

A v konečném výsledku formovat vše to, co se nazývá hrubou vojenskou silou. Protože ten, kdo předčí svého oponenta na první metodologické prioritě, kde se jedná o metodologii poznání, ten, kdo ovládá nejdokonalejší metodologické znalosti, může lehce integrovat do své kultury úspěchy oponentů. Řídící prostředky Kromě toho může vytvářet takové ideje, techniku a technologii, které budou pro oponenta nepřijatelné a způsobí, že uplatňování jeho politiky bude buď nemožné, nebo povede k jejímu krachu, a tím zákonitě k výhře ve srážce s oponentem. Řídící prostředky je možné shrnout do šesti priorit: Silová (armáda, policie) je nejnižší, potom následuje genetika, za ní finance a ekonomické teorie, dále jdou ideologie. Nad ideologiemi jsou matrice a algoritmy, a na první prioritě je metodologie poznání a tvořivosti. Pokud o tomto všem nemáte představu, tak se vám rozhovor o tom, že globální historický proces je přinejmenším tři a půl tisíce let řízený, a řízený je zevnitř společnosti, může jevit jako absolutní hloupost.

Konspirační teorie... Ano, teorie spiknutí, konspirační teorie a tak podobně. Pokusy najít tyto spiklence vedou k tomu, že najdete maximálně nějaké cvoky, nebo kdo ví koho. Reálné spiknutí, které by se povedlo najít, by bylo karikaturou.

Co tedy probíhá reálně? Reálně tu máme bibli, takzvanou „knihu knih“. Bible Kultovní dílo, na základě kterého byla vytvořena evropská a americká civilizace a zčásti i současná ruská kultura. Dlouhou dobu byla bible - řekněme to takto: nehlasně, utajeně určena pouze pro odborníky. To znamená, že duchovenstvo ji číst mohlo a laici, i když číst uměli, nebyli v její četbě podporováni, nebyli k tomu povzbuzováni.


28 / 128

Pokud bychom hovořili o obsahu bible, tak ve své historicky reálné podobě obsahuje dvě biblická témata: 1. prvním tématem je vztah člověka, lidstva k Bohu, 2. druhým je život globální civilizace a organizace vnitřního sociálního řízení. Bohoslovecké aspekty zatím necháme na pokoji a zaměříme se na vnitřní sociální problémy - co a jak tam stojí. Pokud proanalyzujeme biblickou sociologii - to, co je z hlediska bible normální - tak normálním bude toto: židé jsou národem vybraným Bohem. K čemu byl vybrán, v bibli přímo specifikováno není. Všichni ostatní jsou nějakými jinými národy. Dále: Bible se dělí na dvě části na Starý a Nový zákon. Starý zákon je v některých svých vydáních opět základem judaismu a Nový zákon je buď sám o sobě, nebo společně se Starým zákonem, základem křesťanských církví v různých verzích křesťanství. Dále: výběr citátů z bible je v Základech sociologie a v jiných materiálech koncepce. Výkup světa Dále zjišťujeme, že vnitřní sociální globální misí přívrženců judaismu je výkup světa díky monopolu na lichvu. A to se všemi jeho obyvateli i jejich majetkem. Tato idea je hlavní vnitřní sociální globální politickou idejí, na které je vybudována biblická civilizace a celá biblická kultura. Pokud budeme analyzovat dále, tak zjistíme, že prakticky na každou tezi judaismu navazuje křesťanská teze, přičemž vzájemný vztah těchto dvou tezí je vzájemným vztahem pána a otroka, který se musí pokorně podčinit svému pánovi. Příklad: „Majetek nežida je volná pustina; kdo první ji ovládne, tomu patří“. To je výňatek z Talmudu. A křesťanství na to navazuje: „Bere-li ti kdo plášť, dej mu i svou košili“. Takovým způsobem jsou ty teze spárované, o tom je možné psát dlouho a dlouho a vždy bude zachována strohá, dokumentárně podložená citace, nicméně pro většinu obyvatelstva, které nepovažuje za nutné se s obsahem té knihy seznámit a porozumět jí ve vztahu ke svému vlastnímu životu, není toto všechno aktuální. Realita je taková, že to je program realizace globalizace, ve kterém mají prostředky řízení ve smyslu zbraní na úrovni šesté priority pouze pomocný charakter. A základním nástrojem je kreditně-finanční systém a finanční nástroje, kde jedním z těch hlavních je institut úročeného úvěrování, který na jedné straně vytváří monopolně vysokou kupní schopnost nositelů tohoto institutu a na straně M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

29 / 128

druhé napomáhá ke vzniku vědomě nesplatitelných dluhů, které jsou určitým způsobem rozděleny mezi ty, kdo nejsou vlastníky tohoto institutu. Přičemž - a to zdůrazňuji ! - zde mluvím o institutu úvěrování jako celku, ne o té či oné bance. Znamená to, že pokud vznikají vědomě nesplatitelné dluhy, které jsou určitým způsobem rozděleny mezi všemi účastníky finančního oběhu, tak mohou v další finanční krizi padnout nějaké smolařské banky a vydělat nějací podnikatelé, kteří nepatří mezi vlastníky institutu úročeného úvěrování. Pokud však budeme mluvit o souhrnném lichváři, tak ten vždy bude ve vztahu k souhrnnému dlužníkovi v plusu. Vliv na politiku A dále to otevírá takové možnosti, jako objednání si jakékoliv politiky. Pokud není prodejný samotný politik, tak jsou prodejní jeho vrazi, nebo vzbouřenci, nebo revolucionáři. Proto institut úročeného úvěrování umožňuje v podstatě jeho majitelům financovat jakoukoliv politiku v kterékoliv zemi světa, kde tento institut úvěrování existuje, a kam mají přístup. V jednom ze zdrojů byla taková zpráva, že v době přípravy revoluce jenom BUND (Všeobecný dělnický židovský svaz v Litvě, Polsku a Rusku) získal finanční pomoc ve výši rovnající se ceně křižníku Aurory, který státní pokladnu vyšel na 6,3 miliónu rublů ve zlatě. Pokud probíhá financování v takových objemech, je jasné, že revoluce není živelná. A proč? Z jednoduchého důvodu, že si Mikuláš II. hrál na samovládce. Pokoušel se řídit podle plné funkce řízení a nepovažoval za nutné podřídit ekonomický potenciál Ruského impéria vlastníkům finanční globální internacionály. Neboť když se řekne kapitalismus, tak kapitalismus může být v jakékoliv zemi podřízen buď vnitřní finanční oligarchii, protože kapitalismus znamená především peníze, nebo transnacionální finanční oligarchii. A Evropa - to je kapitalismus podřízený transnacionální finanční oligarchii. V době Alexandra III. byla ruská politika zaměřena na to, aby zavedla v hotové podobě státní monopolistický kapitalismus podřízený ruské císařské finanční oligarchii. To byl jediný takový velký finanční důvod, který měl za následek revoluci v sedmnáctém roce. Šlo o konflikt transnacionálního kapitálu a kapitálu, který se orientoval na suverenitu a realizaci plné funkce řízení v Rusku.

Proč to bylo možné?


30 / 128

Když se podíváme na prostředky řízení různých priorit, tak to bylo tak, že ideologie Ruského impéria byla ideologií formovanou ruskou pravoslavnou církví. Té se zbavili tak, že uplatnili prostředky řízení na vyšších prioritách. Reálný marxismus byl první veřejnou filozofií metodologického charakteru, ve které priorita metodologie poznání byla postavena výše, než priorita souhrnu těch či oněch filozofických úvah o smyslu života. Marxismus Marxismus se však v tomto vztahu stal dvojakým. Protože na jedné straně byla metodologie přizpůsobena logice Hegela a dialektikou se pouze nazývala, a na druhé straně někdo přijímal marxismus jako dogma a stával se z něho fanatik marxistické ideologie, zatímco někdo jiný vnímal marxismus z hlediska jeho metodologické složky a byl schopen jednat samostatněji, iniciativněji a svobodněji, než oponenti marxismu.

Existovala alternativa? Ano, existovala. Protože v roce 1939 Chomjakov poukazoval na neudržitelnost Hegelovské filozofie. V padesátých letech Ignatij Brjančaninov vyzýval k sezvání koncilu, protože křesťanstvo a pravoslavná církev se odchýlily od pravého Kristova křesťanství a on považoval za nutné vrátit se k pravému křesťanství. Jenže v obou těchto případech se tyto ideje nerozvinuly a nebyly realizovány. Ve výsledku jsme dostali to, co jsme dostali. Dějiny ukazují, že idea výkupu světa na základě lichvářství je příliš velkou idejí pro kočovníky, kteří se zabývali chovem dobytka a neznali nic jiného než Sinajský poloostrov. Stály za tím znalosti, které vedou do daleké minulosti a soudě podle všeho až k zániku předchozí globální civilizace. Tyto znalosti zdědily žrečské špičky Egypta, které se na určité etapě rozhodly, že musí obnovit svou vládu v globálním měřítku. A aby se jim to povedlo, není třeba válčit. Stačí realizovat kulturní spolupráci s obyvateli různých regionů na planetě tak, aby byli po ukončení projektu globalizace (díky výkupu světa prostřednictvím lichvářského monopolu) všichni pod ideovou nadvládou tohoto projektu. Tento projekt byl rozvíjen po dlouhou dobu a dosud je globalizace ve své západní podobě pod pláštíkem liberálních idejí jenom realizací stále stejného projektu.


31 / 128


32 / 128

M. V. Veličko – Rozmluvy o životě (11) Video zde: http://leva-net.webnode.cz/products/m-v-velicko-rozmluvy-o-zivote-11/ , nebo: https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=HhLhvrM8vnU

0:00:00 0:02:20 0:04:04 0:05:57 0:08:08 0:18:35 0:22:06 0:28:45 0:33:15 0:35:47 0:38:05 0:38:50 0:42:08 0:46:25 0:49:07 0:50:57 0:51:33 0:52:03 0:54:00 0:56:00 0:58:08 1:00:00 1:01:56 1:04:37 1:09:20 1:11:28 1:12:58 1:13:25

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Michail Gorbačov se prořekl o objednavatelích perestrojky absence všeplanetární historie historii psali ateisté stopy řízení ze strany Boha různé interpretace a údaje historických zdrojů vytvoření biorobotů pro skoupení světa kvůli čemu dělají obřízku projekt monopolu na lichvu kde je zapsáno účení Krista? hereze nebo pravda? příčiny zániku dávných civilizací shody a rozdíly mezi Biblí a Koránem ukřižování podle Bible a podle Koránu informační mnohovrstevnost Koránu rozdíly mezi koránickou a biblickou globalizací islám příliš neodpovídá Koránu Čingischán proti biblickému projektu škodlivost vědeckotechnického pokroku biokapsle přežívání pro pány Země kastová společnost jako omezující faktor závodů ve spotřebě všepožírající kapitalizmus biblický marxizmus neadekvátnost politické ekonomie marxizmu proč Stalin posílal do vězení kněze? plánované sjednocení Ruska a Západu likvidace kapitalistických zemí „svobodné“ otroctví budoucnosti výchova společnosti biorobotů


33 / 128

Ta věc s Gorbačovem vůbec není tak jednoduchá. Když jednou Michail Sergejevič Gorbačov vystupoval na jedné ze stranických sešlostí, tak se odchýlil od připraveného textu a začal mluvit vlastními slovy. To co z něho tenkrát přitom jeho vystoupení vypadlo, je možné tlumočit asi takto: „Nám zde podsouvají různé papíry, ve kterých píšou, že přestavba prý není sovětským projektem, že jde o objednávku CIA apod.“ V podstatě se pokusil o vyvrácení této skutečnosti. Pokud je mi známo, tak této věci předcházelo toto: Akademie věd se rozhodla provést diskuzi na téma: „Jaká by měla být věda“. Připravit odpověď k tomuto bodu dal Vladimir Ivanovič Zubov - tedy námět na diskusi. Takže byl sestaven článek pod názvem: „Proč potřebujeme vědu?“, jehož větší část byla poté zveřejněna v časopise Mladá garda s titulkem: „Konceptuální moc: mýtus nebo realita?“ Když byly tyto materiály hotovy, nechal je Zubov odvézt k Alferovovi, který se právě chystal do Moskvy a vzal je sebou. Dostaly se do rukou tehdejšímu prezidentovi Akademie věd SSSR.

Kdo to tenkrát byl? Marčuk. A Marčuk tehdy bydlel s Gorbačovem ve stejné vládní vile, takže se stalo, že se ty materiály dostaly k Marčukovi, kde se s nimi seznámil Gorbačov, který k němu zašel. Bylo v nich přímo uvedeno: „Takže pánové, direktiva Rady národní bezpečnosti 20/1 ze dne 18. srpna 1948 a všechno, co se děje při přestavbě, ukazuje na to, že to probíhá přesně podle ní" [ve smyslu: je plněn Dullesův plán]. A to způsobilo tu hysterickou reakci Gorbačova na tribuně v kongresovém paláci. Výklad dějin Dobře, vrátíme se k našemu tématu: budeme hovořit o globálním historickém procesu. Jedna z námitek k historické vědě spočívá v tom, že prakticky neexistují texty, které by po právu mohly být nazvány „Celosvětové dějiny“, kde by byla uvedena nějakým způsobem chronologie, paralelní dějiny různých regionálních civilizací, různých států a procesy jejich vzájemné interakce. Proto se u našich současníků skutečnost, že Pythagoras a Ezdráš žili ve stejné době, a že se navíc podle některých zdrojů spolu stýkali... Pythagora znají všichni – viz Pythagorova věta - a Ezdráš byl jedním ze starozákonních proroků. Tedy tato skutečnost vyvolává údiv.


34 / 128

Způsob, jakým jsou vykládány dějiny různých národů, ve většině případů formuje naši představu stylem, že existuje mnoho různých glóbů: glóbus starověkého Řecka, glóbus starověkého Egypta, glóbus starověkého Říma. Ovšem skutečnost, že vše probíhalo na jedné a té samé planetě - že se ty civilizace nacházely ve vzájemné interakci - o tom ve většině případů texty napsané historiky žádnou představu nedávají. Druhá skutečnost spočívá v tom, že dějiny psali ve většině případů buď světští lidé, tedy fakticky ateisté, otevření ateisté anebo ateisté jiného ražení. Tedy ateisté, kteří ztotožňovali náboženství s rituály přijaté v té či oné konfesi. Jenže rituály a náboženství jsou dvě různé věci: a) náboženství, jako vzájemné spojení duše člověka s Bohem, je jevem vnitřním a hluboce osobním, a b) rituály jsou veřejným konáním (podřízeným určitým cílům) a jsou jedním z faktorů sociální organizace. Proto to také vypadalo tak, že dokonce i v dobách, kdy se ve školách vyučovalo náboženství, byly svaté dějiny samostatné a dějiny Ruska, dějiny Evropy, starověkého Řecka a světa byly také tak nějak samostatné. Takže teze, že Bůh je stvořitel a všemohoucí, nebyla žádným způsobem potvrzena něčím, co by se gymnazista nebo student mohl dozvědět z té či oné učebnice dějepisu, neboť s koncem epochy proroků vše končilo. A dále už se lidstvo jakoby rozvíjelo v auto-matickém režimu bez Boží účasti. Stopy Boha v dějinách Jenže realita je přesto taková, že pokud uznáme, že Bůh je všemocný a není nevšímavý k tomu, co se na zemi děje, tak v dějinách musely zůstat stopy projevení jeho zájmu o to, co a jak zde probíhá. A vzhledem k tomu, že Bůh je všemocný - což znamená, že představuje hierarchicky nejvyšší řízení - těžko můžeme objevit tyto stopy, pokud nemáme představu o řízení.

A když takovou představu o řízení máme, tak co pak? Potom to vypadá tak, že pokud se nějaká společnost řídí sama a řídí se sama způsobem vedoucím k realizaci cílů božího úmyslu, tak neexistuje důvod, aby nějakým zjevným způsobem zasahoval do života této společnosti. Ať její život pokračuje dál svým během. Ale pokud je něco „špatně“, a to „špatně“ je velice podstatné, tak potom má určitě smysl této společnosti účelově předat nějaké informace, které by jí umožM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

35 / 128

nily dostat se ze slepé uličky svého vývoje a vrátit své směřování k cílům božího úmyslu, k vývoji v rámci božího úmyslu. Tři náboženství Proto je z hlediska teorie řízení otázka formování tří světových Abrahámovských náboženství otázkou obzvláště důležitou. Otázkou klíčovou pro pochopení toho, co se ve světě děje po dobu minimálně asi tří a půl tisíce let. Pokud se podíváme na dějiny starověkého Egypta, tak ten úmysl s výkupem světa na základě „monopolu na lichvu“ sotva mohl, mírně řečeno, zůstat pro Nejvyššího tajemstvím. Nemohlo to pro něj být tajemstvím. Ten úmysl musel být určitým způsobem podrobován profylaxi - pokud chápeme a uznáváme tu skutečnost, že Nejvyšší není bezúčastný k tomu, co se na zemi děje. Josef Pokud se podíváme do bible například na historku s Josefem, jak ho bratři prodali do Egypta do otroctví, a on tam poté udělal kariéru. Tak kdybychom to postavení, kterého dosáhl, porovnali s hierarchií v Sovětském svazu, tak byl na úrovni například předsedy státní plánovací komise, nebo předsedy vlády, protože do jeho kompetencí spadaly otázky řízení egyptské ekonomiky. A dále vyvstává otázka interpretace těch svědectví o jeho činnosti, které se k nám z různých zdrojů dostaly. V podstatě, pokud budeme vycházet z toho, že civilizační rozvoj je založen na kolektivní práci a odborné specializaci, tak to, co dělal Josef v Egyptě, bylo zavedením státního vlastnictví výrobních prostředků. Fakticky se jednalo o to, aby byl vytvořen jednotný systém řízení egyptského národního hospodářství, kde další etapou byla transformace egyptského způsobu života - její vnitřní sociální hierarchie jako otrokářské společnosti - do normálních lidských vztahů, kdy jsou postavení ve funkci a osobní důstojnost dvě rozdílné věci. A člověka si váží za to, že je člověkem a ne za to, že plní nějaké obzvláště důležité povinnosti a všichni ostatní lidé jsou na něm proto závislí. A dále se výklady začínají lišit, protože pokud se podíváme do bible, tak Josef zemřel v požehnaném věku obklopený láskou a úctou. Pokud se podíváme do koránu, tak tam je konec Josefova života charakterizován slovy „zahynul“, což znamená, že jeho smrt přirozená nebyla. Po uplynutí nějaké doby se objevuje: Mojžíš A zase je tu mezi biblí a koránem nesoulad, protože podle bible bylo Mojžíšovi navrženo, aby předal faraónovi určité informace na téma: "Osvoboď můj národ", M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

36 / 128

jenže faraona Bůh navedl, aby to odmítl, což mělo být příčnou trestu v podobě deseti ran egyptských. V koránu je popsána stejná situace jenže jinak. Faraon je slovy charakterizován tak, že se odklonil od božího úmyslu a Mojžíš dostal za úkol jít k němu a moudře s ním promluvit s předpokladem, že faraón možná dostane rozum a začne se chovat náležitým způsobem. A dále opět začínají neshody mezi verzí bible a koránu, protože podle koránu, když se Mojžíš zjevil před faraonem, tak ho část hierarchie starověkého egyptského žrečstva uznala za následovníka Josefova díla, za božího posla a postavila se na jeho stranu. Na což Faraon odpověděl: „Vy jste ho uznali bez mého vědomí a v Egyptě není jiných bohů kromě mě“. A až poté přišel trest v podobě deseti egyptských ran. 40 let na poušti Dále: pokud provedeme analýzu toho, co se dělo v průběhu čtyřicetiletého bloudění starověkých židů v poušti, tak to vůbec nevypadá tak, jak se to v biblické kultuře tradičně interpretuje. Neboť pokud se podíváme na to, co se uchovalo v biblických textech, tak na první straně bible vydané Moskevským patriarchátem s požehnáním patriarchy Moskvy a celé Rusi, najdeme na první stránce poznámku. Je to text v hranatých závorkách doplněný do textu kánonu podle Septuaginty (Septuaginta je překlad sedmdesáti překladatelů ze starožidovského do starořeckého jazyka, který byl sepsán ve třetím století před naším letopočtem). Pokud existují doplňky ke kánonu podle Septuaginty, tak je to důsledkem toho, že když byl kánon sestavován, bylo z něho něco vyškrtnuto. Takže tu máme otázku analýzy nesouladů „vyškrtnuto“ a „nevyškrtnuto“. Zlaté tele Jednou z epizod je vzpoura kvůli zlatému teleti, ke které došlo za nepřítomnosti Mojžíše. V té době však již byli Mojžíšovi chráněnci celý rok v poušti, základy věrouky byly předány, a tak začala být aktuální otázka odchodu z pouště. Došlo tedy ke vzpouře. Korán charakterizuje tuto vzpouru slovy: „Máme strach jít do země zaslíbené, protože tam žijí krutí lidé. Mojžíši, běž tam se svým Bohem sám a my zůstaneme tady.“ To znamená, že šlo o přímý odklon od navrhované mise. Dva Mojžíši? A dále, pokud podle biblických textů provedeme analýzu toho, co se dělo po dobu 40-ti let v Sinajské poušti, tak získáme takový dojem, že před tou vzpourou tam M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

37 / 128

byl jeden Mojžíš, který učil jedno, a po vzpouře se tam objevil jiný Mojžíš, který učil něco úplně jiného. A tato dvě učení neměla nic společného. Měděný had - modla Jednou z nejvýraznějších epizod je ta, která souvisí s měděným hadem. Tento obraz visí v ruském muzeu a nazývá se „Měděný had“. Podstata příběhu: lidé se opět začali chovat špatně, takže na ně Bůh seslal hady a spásou mělo být vztyčení modly hada a klanění se jí. Pojďte bez jakéhokoliv kličkování a používání vybroušené logiky porovnat tuto epizodu s přímým přikázáním „Neučiníš sobě modly; Nebudeš se klanět jinému kromě Boha“. Vždyť z logiky věcí, pokud bychom postupovali podle toho, co říkal Mojžíš před vzpourou se zlatým teletem, tak by to doporučení mělo být jiné. Nebylo zapotřebí zadávat kovolitcům nebo jiným řemeslníkům úkol vyrobit toho měděného hada. Stačilo, aby se lidé jednoduše upřímně pomodlili k Bohu, a poprosili ho, aby vyřešil všechny problémy k jejich dobru svou mocí Nejvyššího, aby tedy hadi zmizeli a hadí rány a kousnutí byly vyléčeny. Nicméně bylo jim navrhnuto vztyčit hada a klanět se mu v rozporu s přikázáním „neučiníš sobě modlu“. Proč tomu tak bylo? Dále se v knize „Čísla“ (v hlavě 14, která pojednává o potlačení vzpoury se zlatým teletem) dozvíme následující: „do země zaslíbené nedojdou dospělí, kteří odešli z Egypta, dostanou se tam pouze děti mladší sedmi let a ti, kdo se narodí v poušti“. A dále následuje vysvětlení: "nerozlišující co znamená dobro a co zlo“. Ta slova o tom, že se tam dostanou ti, kteří "nerozlišují co je dobro a co zlo“ teď v kánonu chybí. Byla však obnovena v textu vydaném Moskevským patriarchátem podle Septuaginty. Duch otroctví, zombifikace A teď se pojďte podívat na těch čtyřicet let: za tuto dobu do života vstupují dvě aktivní pokolení. Pokud ta doba - jak nás přesvědčují - byla potřebná k tomu, aby byl z nových pokolení vykořeněn duch otroctví, tak v logice věcí by tato ušlechtilá pedagogická zkušenost měla být zevrubně vyložena v knize. Kvůli tomu, aby se duch otroctví v budoucnosti neobnovoval a byl zaručeně vykořeňován. Ale duch otroctví a otázka toho, že do země zaslíbené dojdou lidé nerozlišující dobro a zlo, spolu těsně souvisejí. Proč? Protože pokud od společnosti izolujeme (třeba v poušti) nějakou velkou skupinu lidí a zbavíme je nutnosti tvořivě pracovat a budeme je ideologicky zpracovávat, tak v nich můžeme zformovat představu dobra a zla, která se bude kardinálně lišit od představ přirozenou cestou vytvářených a udržovaných ve všech kulturách, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

38 / 128

které vedou přirozený způsob života (což znamená, že: pracují, sami vychovávají své děti a vychovávají je k práci). Vzniká tak dojem, že nutnost odstranit slova obnovená podle Septuaginty, byla vyvolána tím, že se za pravidly projektu ukrývala skutečnost, že byl takto v naší současné civilizaci realizován první pokus hromadné zombifikace obyvatelstva s následnou fixací výsledku na základě genetického mechanismu. Je tu ještě jeden zajímavý moment: Obřízka Obřízku je předepsáno provádět sedmý nebo osmý den po narození. Stoupenci východních učení o čakrách trvají na tom, že čakry se aktivují postupně – od nejnižších k nejvyšším - v prvních dvou týdnech života novorozence. To znamená, že šok z obřízky spadá přesně do toho období, kdy vyšší čakry, které jsou odpovědné za vyšší duchovnost, lásku, srdečnost a intelektuální činnost, nebyly dosud aktivovány. Provedení obřízky sedmý nebo osmý den tedy narušuje proces aktivizace těchto energeticko-informačních center biopolí člověka. První otázkou tedy je: K čemu to bylo zapotřebí? A druhou otázkou je, že pokud se podíváte, co se o tom píše na internetu, tak zjistíte, že obřízka není povinná pro představitele rodu Levi. Pokud se kurátoři projektu ze žrečestva starověkého Egypta osobně zúčastnili samotného projektu a byli přítomni mezi jeho nositeli, tak je jasné, že pro ně nemělo smysl se mrzačit a snižovat tak svůj potenciál intelektuální činnosti. Abychom pochopili, k čemu při obřízce dochází, stačí si položit otázku: Nač je vůbec ta předkožka potřebná? Problém spočívá v tom, že mnohé mozkové struktury jsou polyfunkční. To znamená, že v jedněch režimech fungování organismu zpracovávají informační toky přicházející z jedněch receptorů a v jiných režimech fungování organismu zpracovávají informační toky přicházející z jiných receptorů. V podstatě, pokud tam ta předkožka není, tak… Na žaludu penisu je soustředěno velké množství receptorů, a když je žalud chráněn předkožkou, tak ta předkožka, která je vůči němu relativně nehybná, nuluje signál, který může z těchto receptorů přicházet. Jedná se svým způsobem o spínač informačních toků. Normálně by žalud měl být obnažen pouze při provádění hygieny a při pohlavním aktu. Pokud je obnažen neustále, tak samozřejmě veškerý tok impulsů, který přichází ze žaludu, blokuje možnost fungování mozkových struktur zaměřených M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

39 / 128

na obsluhu nějakých jiných informačních toků. Pokud to vyjádříme hrubě a na tvrdo, tak po obřízce je žalud neustále přeplněn… Asi sami uhodnete čím. Takže takový bude výsledek, pokud se na to podíváte z pozic znalostí moderní vědy a porovnáte tyto znalosti s tím, co je uvedeno v Bibli. Proto, když v programu „Zdraví“ dělají show a napodobují obřízku rolákem svetru přetaženým přes hlavu a vyprávějí o kladném přínosu obřízky, tak se člověk se zdravým rozumem musí ptát, jak vůbec mohla ta moderátorka programu, doktorka lékařských věd a profesorka, jak vůbec dokázala udělat zápočet nebo zkoušku z neurofyziologie? Protože každý profesionální doktor musí porozumět všemu, o čem jsem zde posledních několik minut mluvil v souvislosti s následky obřízky. Nicméně obřízka je propagována a v USA mnozí, kteří ani nepatří k těm konfesím, kde je obřízka rituální povinností, svým dětem nechávají ihned dělat obřízku a jsou přesvědčeni, že to bude mít na fyziologii jejich organismu blahodárný vliv. A to navzdory tomu, že jeden z křesťanských apokryfů zvěstuje, že když se Krista na obřízku zeptali, tak odpověděl: "Pokud by byla prospěšná, tak by chlapce Bůh stvořil obřezanými již v útrobách jejich matky“. Zde je i odpověď na otázku, na kterou jeden z akademiků vyžadoval odpověď od Lysenka: „Proč, pokud se změny dají geneticky zafixovat, není geneticky zafixována obřízka, a každý nově narozený žid musí být obřezán?“ Odpověď je v tom, že obřízka není pro rozvoj lidského organismu prospěšná. Kromě toho byly obřízkou řešeny ještě některé jiné úkoly - věc se má tak, že na žaludu (kromě receptorů) existují ještě i žlázy, které vyměšují speciální sekrety. Tyto sekrety muži vnímají na nevědomé úrovni jako důvod k agresi - jde o konkurenci samců v boji o samičku. Když dochází k obřízce, tak žlázy již nepracují s takovou intenzitou a vnitřní sociální napětí se ve společnosti čistě nevědomě snižuje díky tomu, že nejsou přijímány určité dráždící vjemy z okolního prostředí. Pokřivené rozlišování dobra a zla Ve výsledku po čtyřiceti letech bloudění tedy v podstatě vyšla z pouště kultura, která se - mírně řečeno - poněkud lišila od ostatních kultur v otázkách rozlišování dobra a zla, čehož bylo dosaženo zcela účelově. Kultura se (dále) rozvíjela určitým způsobem. Uvnitř se přece jen formovaly tendence, aby přestala být kulturou orientovanou k nastolení jediného Božího


40 / 128

království na zemi. Konkrétně je to možné vyčíst z obsahu textů v Šalamounově Knize moudrosti. Šalamoun Šalamounův Bůh je hodný Bůh, který učí moudrosti. Není mstivý, je to osvícenec. Kniha moudrosti je opět text vyloučený z kánonu. Bible, která je v Rusku šířena všemožnými západními kazateli tu část s Knihou moudrosti neobsahuje. Nicméně kultura se přesto nerozvíjela tak, jak bylo třeba, přičemž se nerozvíjela ani tak, aby to odpovídalo hledisku božího záměru, ani hledisku těch, kteří si naplánovali projekt na výkup světa prostřednictvím monopolu na lichvu. Kumrán – základ katolicizmu Archeologové našli Svitky od Mrtvého moře, které vyprávějí o životě Kumránské komunity. Svitky jsou datovány do prvního, druhého století před naším letopočtem podle tradiční chronologie. To znamená, že se jedná o dobu sto, dvě stě let před příchodem Krista a jeho působení. Jeden ze zdrojů, který vypráví o obsahu těchto svitků, informuje o organizaci komunity a jejím životě: prý přišel učitel spravedlnosti, který všechny učil, jak mají žít a zlý žrec ho poslal do jiného světa. Učitel se však jisto jistě vrátí a na zemi zavládne spravedlnost. A po dobu než se vrátí, má svého zástupce v osobě hlavy komunity a jeho dvanácti pomocníků. Pokud tento děj vytrhneme z chronologie, tak získáme učení římské katolické církve v jeho čisté podobě a celou strukturu vyššího administrativního aparátu římskokatolické církve: papež plus enkláva dvanácti kardinálů jenom s jiným pojmenováním. Dobře, uběhne nějaký čas a objevuje se: Kristus Realita je taková, že všeobecně přístupné a masové učení křesťanských církví neobsahuje jedinou myšlenku, nebo větu vyřčenou Kristem. Protože symbol víry, takzvaná modlitba víry, je krátkým výkladem toho učení, které bylo zformované v Kumránské komunitě, podle kterého žila Kumránská komunita přibližně sto, dvě sta let před příchodem Krista. Pouze je najednou připisováno osobě Krista. Všechno to v podstatě připomíná jednu z variant učení světového zákulisí na téma: „příchod dalšího zástupce božího na zemi, jeho neutralizace a odstranění jeho učení z kultury společnosti“. Dále vzniká další otázka: Kde je (a jaké je) Kristovo učení M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

41 / 128

Nový zákon je dílo pod názvem Evangelium od čtyř evangelistů plus Skutky apoštolů a některé další texty. Takže otázka zní: „pokud byl Ježíš učitelem, tak něčemu lidi učil a mělo by tedy být nějak srozumitelně vyloženo, co kázal přímo Ježíš a žádné čtyři biografické zprávy o jeho životě a působení“. Pokud použijeme terminologii tajných služeb, tak jakési „operativní zprávy“ o osobě vystupující pod jménem Ježíš Kristus. V podstatě zjistíme, že pokud se pokusíme dát dohromady Kristovo učení z těch vět, které Nový zákon přece jenom uvádí, získáme učení, které nemá vůbec nic společného s učením církví zaštiťujících se jeho jménem, protože všechno začíná slovy: „Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se je zvěstováno Království boží na zemi a každý (svým) úsilím vstupuje do něho“ [Evangelium podle Lukáše 16:16]. To znamená, že od začátku se jednalo o vybudování Království božího na zemi úsilím samotných lidí vedených Bohem. Učení o tom, že Království boží na zemi bude předcházet soudnému dni, všechny křesťanské církve prohlásily za kacířství, které úspěšně potlačily ještě v prvním tisíciletí. Řecky se tomu říká chiliasmus a latinsky millenarismus. Oba názvy jsou odvozeny od slova tisíc, protože podle víry těchto kacířů bude nastoleno Království boží na zemi, které tu bude trvat tisíc let a teprve potom nastoupí soudný den. Diktát svědomí Pokud se podíváme na obsah tohoto kacířského učení z pozice, že Bůh není bezúčastný a lidstvo se od katastrofy, která zničila minulou civilizaci z doby před potopou, vyvíjí k nějakému ideálu, tak je pochopitelné, že když lidstvo přestane být stádem jakýchsi lidoopů a zombií žijících pod nadvládou démonů, tak nastoupí kvalitativně jiná civilizace, ve které bude diktát svědomí normou a všichni v ní tedy budou svobodní. Kde svobodná vůle každého bude doplňovat svobodnou vůli všech ostatních a bude možné to nazvat Královstvím božím na zemi. Až taková civilizace prokáže, že opravdu vznikla a může stabilně existovat v návaznosti pokolení, tak bude z řídícího hlediska shrnutí konečných výsledků vývoje lidstva odůvodněno, protože poté musí následovat nějaká jiná epocha s jinými cíli a smyslem života všech jednotlivých lidí a lidstva jako celku. Cesta bez Mesiáše Pokud se podíváme na modlitbu „Otčenáš“, tak jde také o kacířskou modlitbu, tedy chiliasmus a millenarismus, protože slova „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ vypovídají o tom samém - že Království boží na zemi musí být nastoleno M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

42 / 128

úsilím samotných lidí pod božím vedením. Nicméně pro křesťanské církve je to po dobu dvou tisíc let kacířství. A to, co oni nazývají křesťanstvím, je v historické realitě učením Kumránské komunity, která existovala sto, dvě stě let před příchodem Krista na tento svět. Důvody zániku civilizací My však přece jenom vycházíme z toho, že se před třinácti tisíci lety zhroutila minulá civilizace kvůli své nepravověrnosti, a že tato civilizace začala být budována fakticky od stádia úplného divošství. Předkládáme jednu z koncepcí dějin, kterou má každý právo buď přijmout nebo odmítnout, nebo pomocí důkazů vyvrátit. Zatím ji však vykládáme tak, jak ji my sami vidíme. Dále: uplyne ještě několik století a objeví se korán. Korán – neshody s Biblí Mezi Koránem a Biblí je mnoho nesouladů, o některých z nich jsem již mluvil, protože verze událostí podle Koránu se zdaleka ne vždy shoduje se starozákonní verzí, a v řadě případů usvědčuje starozákonní verzi z nepravověrnosti. V aspektu sociologie korán také bibli za pravdu nedává, protože lichvářství je v něm charakterizováno jako druh satanismu. Lichva Proto mír, nebo jakákoliv spolupráce na principu vzájemné výhodnosti mezi koránskou a biblickou civilizací v podstatě nemůže existovat. Protože dokud je pro Západ lichvářství životní normou a motorem ekonomického progresu, tak pro muslimské civilizace je lichvářství druhem satanismu, což je klíčem k pochopení toho, proč Ajatolláh Chomejní charakterizoval Spojené státy jako velkého ďábla. Dále tu máme další odlišnosti. Trojice Korán se s biblí rozchází i v bohosloveckých otázkách. Tak především korán odmítá dogma o Trojici. Mluvím o tom prostě jako o faktu, protože dogma o Trojici Kristus v přímé formě v novozákonních textech nikde nehlásá. Vlastně vzniklo na základě výkladu textů Nového zákona a někteří historici se domnívají, že bylo s konečnou platností zformováno až ve čtvrtém století našeho letopočtu. To je jedna z věcí, kvůli které budou muslimská a křesťanská kultura v otázkách bohoslovectví vždy v neshodě, i když v otázkách mravně etického charakteru a v otázkách sociální organizace mají koránské náboženství a to, co je považováno za normu pravoslavnou církví, mnoho společného. Skrývá se v tom také odpověď M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

43 / 128

na otázku, proč na ruském území muslimové a pravoslavní žili po staletí v míru a nacházeli možnosti pro svou spolupráci, kterou úspěšně realizovali po dobu mnohých staletí. Kříž Dále tu máme další případ, který se neshoduje s biblickou ani s křesťanskou verzí. Korán přímo říká, že Ježíš nebyl ukřižován, že jeho nanebevstoupení předešlo jeho ukřižování. Biblické texty v jejich historické podobě jsou takové, že zpochybnit a vyvrátit toto tvrzení koránu není možné bez toho, aby to nevedlo k závěrům, že v určitých situacích jsou modlitby prázdnými slovy a v určitých situacích prázdnými slovy nejsou. Věc se má tak, že v Šalamounově Knize moudrosti je uvedeno, že přijde někdo, koho budou nazývat synem božím. V Šalamounově Knize moudrosti ta slova nejsou napsána s velkými písmeny, protože církev je nespojuje s Kristem. A v ústní řeči se malá a velká písmena nerozlišují, jsou to prostě zvuky a slova. Takže se tam objevila slova syn boží a Kniha moudrosti vypráví o jeho osudu, že bude velice dobrotivý, bude učit lidi, ale mocní tohoto světa, kteří budou chtít vyzkoušet jeho mírnost, a také z důvodu, že jeho učení bude odhalovat jejich nepravověrnost, se rozhodnou nechat ho nespravedlivě a krutě popravit. Následují slova: „Tak to vymysleli, ale zmýlili se, neboť jejich zloba je zaslepila; Nepoznali boží tajemství;“ [Kniha moudrosti 21:22] Pokud neodmítneme, že korán je zjevením, a uznáme ho za poselství adresované každému z nás, tak uvidíme, že svědectví koránu o tom, že nanebevstoupení předešlo jeho ukřižování potvrzuje i Nový zákon. Je tam potvrzeno nepřímo. Předtím, než byl uvězněn, Ježíš v Getsemanské zahradě vyzýval apoštoly, aby se modlili společně s ním a přitom je varoval: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ [Matouš 26:41] Takže pokud bychom věřili slovům Krista, tak to vypadá tak, že pokud by se společně s ním apoštolové modlili, měli bychom právo věřit každému jejich následujícímu slovu. Jenže pokud je Kristus zastal dřímající a nemodlící se, tak to znamená, že se apoštolové, kteří se nemodlili, od Krista odvrátili a nic je nemohlo ochránit před tím, aby se stali oběťmi pokušení, před kterým je Kristus varoval. Takže všechna svědectví apoštolů o tom, co bylo potom, mohou být přijata pouze v případě, že bude jako neudržitelné odvrhnuto varování Krista ohledně modlení, když vyzýval apoštoly, aby se modlili.


44 / 128

Takže slova koránu, že nanebevstoupení předešlo jeho ukřižování a všichni, kteří ho viděli, se stali oběťmi masové halucinace, vysvětlují slova Šalamounovy Knihy moudrosti: „Tak to vymysleli, ale zmýlili se, neboť jejich zloba je zaslepila; Nepoznali boží tajemství;“ [2:21,22] Více vrstev Koránu Dále je to tak, že pokud budeme analyzovat Korán, tak se jedná o vícevrstevné sdělení. Zaprvé tam je to, co je adresováno osobně Mohamedovi a v životě se netýká nikoho jiného kromě něho, a může být zajímavé pouze v historickém aspektu. V koránu je dále to, co je adresováno současníkům Mohameda a jeho krajanům, soukmenovcům. Je to určeno jim, aby se korán mohl uplatnit v kultuře té společnosti se všemi jejími nectnostmi. A je tam to, co je adresováno všem lidem pro všechny časy nezávisle na tom, jak a k jakému národu patří. Chápete? Nemluvím o tom, že všichni musí chodit do mešity, a to z jednoduchého důvodu, že korán sám sebe charakterizuje jako „arabský zákoník“, což znamená, že pro ty, kteří nepatří k Arabům, je určený pro informaci, k rozmýšlení, ale určitě ne k tomu, aby stavěli mešity, bořili chrámy, zaváděli muslimské rituály nebo něco podobného. V koránu je přímo řečeno: „Nebudiž žádného donucování v náboženství.“ [2:256] To znamená, že princip svobody svědomí je deklarován otevřeně. V koránu se praví, že lidé nesmí nad sebou mít jiného pána kromě Boha. Takže korán v těchto slovech popírá oprávněnost existence všech vnitřně sociálních individuálních hierarchií. Korán vybízí, aby v každé společnosti byla komunita vyzývající k dobrému, přikazující vhodné a zakazující zavrženíhodné. [104] Pokud to porovnáme s dějinami, tak je v koránu popisována předkřesťanská Rus, ve které byla mravně a eticky jednotná společnost, a kde žrečská vnitřně sociální vyšší moc byla přístupná všem. Korán však na rozdíl od bible neobsahuje koncepce globalizace připravené k použití. Obsahuje však vše nezbytné k tomu, aby přemýšlející dobří lidé mohli rozvinout koncepci globalizace, která by byla alternativní k biblické koncepci výkupu světa se všemi jeho obyvateli a majetkem prostřednictvím lichvy. Přičemž pokud se podíváme na vztah koránského učení k nevěřícím, tak je svou podstatou osvícenské. Přiznává lidem právo na ty chyby,


45 / 128

které zdědili z kultur svých předků, ale zavazuje je přemýšlet a přijít k pravověrnosti nezávisle na svém původu a ostatně i náboženské příslušnosti. Všechny námitky k náboženství před vznikem koránu se redukují na to, že rabinát utajil část toho, co bylo předáno Mojžíšovi, že to před lidmi skryl. Je to potvrzeno jak historicky, tak i v textech. Křesťanství je vyčítáno vytvoření dogmatu o Trojici a odchýlení se od Kristova učení. Pokud Kristus kázal, že Království boží na zemi musí být vybudováno úsilím samotných lidí, tak je toto obvinění v koránu také potvrzeno. Koránická kultura dnes A dále to vypadá tak, že islám ve své historické podobě nerealizoval ty ideály, které mu byly prostřednictvím Mohameda předány, neboť se stal davo-elitářskou kulturou a diktatura svědomí v něm byla zaměněna diktaturou šaríje a diktaturou rituálu. Takový je tedy vzájemný vztah těchto třech světových náboženství. Čingischán Dále, pokud budeme hovořit o dějinách jako takových, jak probíhaly, tak zjistíme, že Evropané se velice zlobí na Čingischána. Realita je ovšem taková, že Čingischán hrubou vojenskou silou zablokoval postup biblického projektu na několik století. Islám také zablokoval, ale trochu jinak. Biosféricko sociální ekologická krize Dále: díky tomu, že byl postup biblického projektu přibrzděn, došlo k tomu, že se hrozba globální biosféricko sociální ekologické krize stala reálnou, protože se ta expanze nestihla ukončit v globálním měřítku v té epoše, kdy v základě civilizace ležela biogenní energie. A jakmile začala být technogenní energie využívána v technologiích, došlo k bouřlivému rozvoji chemie a dopadlo to tak, že technika a technologie začaly předbíhat mravně etický vývoj lidstva a představovat hrozbu pro budoucí civilizace, jak v aspektu vojenské hrozby, tak i v aspektu zničení biosféry planety díky závodům ve spotřebě, ve kterých se zbytečně plýtvá jak přírodními statky, tak i výrobními silami lidstva. V této souvislosti si opět dovolím citovat korán, neboť je to případné: „Marnotratníci jsou Satanovi/ďáblovi bratři.“ [Noční cesta 17/27] Jedná se tedy o charakteristiku západní civilizace, ve které jsou závody ve spotřebě smyslem její


46 / 128

ekonomické činnosti. Nejedná se o uspokojení potřeb lidí v harmonii s biosférou, ale o závody ve spotřebě. Experiment s přežitím Obyčejných lidí se ani teď takové problémy globálního charakteru nedotýkají, ale ve všech epochách si ti, kteří řídili průběh globálního biblického projektu, tak či onak vytyčovali úkoly, jak jej realizovat pro sebe bezpečným způsobem, protože pokud se zhroutí biosféra, tak v jejím zbytku nezbyde pro druh Homo sapiens místo. Američané (například) provedli experiment pod názvem Biosféra-2, při kterém vyrobili hermetický blok o objemu okolo dvou set tisíc metrů krychlových. Jednalo se o plochu velikosti hektaru s výškou přibližně dvacet metrů. Vytvořili tam umělou biocenózu, ve které byla jak vodní, tak suchozemská složka. Umístili tam skupinu výzkumníků a předpokladem bylo, že vše bude stabilně cirkulovat v uzavřeném koloběhu bez látkové výměny s okolním prostředím. Objevila se jim tam plíseň a biosféra začala přicházet o kyslík. Když koncentrace kyslíku dosáhla takové úrovně, jaká je ve výšce tři a půl tisíce metrů, začali mít výzkumníci bolesti hlavy. Potom jim tam něco ze zvířectva zdechlo a bylo nutné tu skupinu výzkumníků zásobovat kyslíkem a potravinami z vnějšku. Pokud tedy interpretujeme tento experiment a jeho výsledky, tak Američané vytvořili model závěrečné fáze globální ekologické krize. S podmínkou, že dovolíme, aby došla až do této fáze. Pokud budeme hovořit o závodech ve spotřebě, tak v předkapitalistické epoše je brzdilo stavovsko-kastovní zřízení. Ve všech společnostech to tedy fungovalo tak, že pokud člověk náležel k určité sociální vrstvě, tak měl právo na určitou vyšší spotřebu v porovnání s představiteli jiných, hierarchicky nižších sociálních vrstev. Například v Ruském impériu kupec třetí gildy neměl výjezdní právo a právo postavit si takový dům, na jaké měli právo kupci druhé a první gildy. Pokud jste chtěli žít podle standardů pro druhou nebo první gildu, museli jste se do ní zapsat a platit daně v souladu se svým postavením a cestovat tak, jak jenom jim bylo povoleno. A co dělal Robin Hood? Zabíjel královské jeleny, aby nakrmil své stoupence. Víte, královský jelen nebyl biologický název, tenkrát takové klasifikace neexistovaly. Slovo královský poukazovalo na vlastníka toho jelena. Znamenalo to, že lovit ho smí pouze král a ti, které na svůj lov přizve. V Anglii byl za královskou rybu považován také jeseter. Pokud jste ho chytili a s přáteli snědli, tak jste se dopustili zločinu proti koruně. Takto to fungovalo všude. A toto stavovské zřízení opravdu brzdilo ty závody ve spotřebě, čímž zajišťovalo stabilitu biosféry a bránilo rozvoji M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

47 / 128

biosféricko sociální ekologické krizi. Jakmile nastoupil kapitalismus, tak stavovskokastovní zřízení svými standardy spotřeby přestalo závody ve spotřebě brzdit. Výroba pro zisk Poté, kdy energetický potenciál technosféry na bázi technogenní energie začal narůstat v podstatě exponenciální řadou, začaly stejně rychle růst i výrobní možnosti. Vzhledem k tomu, že výroba není v kapitalismu orientována na uspokojování potřeb, ale na zisk, vede to k tomu, že pokud nasytíte trh, tak musíte kapitál převést do jiných sfér, kde je zpravidla všechno také již obsazené a existuje práh kapitalizace, který umožňuje vstoupit do jiné podnikatelské oblasti, protože pokud tento práh nedokážete překonat, tak nedokážete zvládnout konkurenci na startovací etapě. Komunity Hrozba globální biosféricko ekologické krize začala být reálná. A jedním z jejích aspektů není biologie ani biocenóza, jsou to vnitřní sociální vztahy. Když se v oficiálních dokumentech Spojených států z 19. století píše, že lidé musí umírat kvůli tomu, aby se průmysl mohl rozvíjet, tak je to ukazatelem, že toto zřízení generuje sociální napětí, které musí být nějakým způsobem odstraněno. Aby se nějak to sociální napětí odstranilo, objevili se utopičtí socialisté, kteří řekli, že lidé musí žít v komunitách, a jejich potřeby musí být rozumně omezeny a tak dále a tak podobně. No a objevilo se přání realizovat ty nápady v praxi. Na Západě se o to utopičtí socialisté pokoušeli sami a u nás se toho ujal sám báťuška car. U nás to byly vojenské osady z epochy Arakčejeva. Arakčajev je organizoval na příkaz vládce imperátora, který si nastudoval utopické socialisty. Nic dobrého z toho nevzešlo. Výsledkem byly pouze kasárny a vzpoury. Zkušenosti utopických socialistů se na Západě také rozhodli přehodnotit a výsledkem byl vznik marxismu. Marxismus Co vyhlašuje marxismus? Vyhlašuje v podstatě to samé co bible. Pouze pokud bible vyhlašuje otrokářský systém v globálním měřítku jménem Boha, tak marxismus v daném případě prohlašuje, že žádné otrokářství, že žádný Bůh není a nebude, že komunismus je společenstvím lidí, a že svoboda je poznaná nutnost. Poznanou nutností se rozumí znalost zákonů přírody, které podmiňují život lidstva. A socialismus znamená neexistenci soukromého vlastnictví výrobních prostředků,


48 / 128

jako zdroje vykořisťování člověka člověkem. A pokud se blíže podíváme na marxismus, tak ano, ideály socialismu jsou přitažlivé. Politická ekonomie A když se podíváme na politickou ekonomii, tak, jak jsem již říkal, je marxistická politická ekonomie metrologicky neprůkazná, protože takové kategorie jako „nezbytná a přidaná pracovní doba“, „nezbytná a přidaná práce“, „nezbytný, přidaný produkt“ existují pouze v nedokonalé představivosti marxistů, kteří mají od dob Atlantidy pravou hemisféru potlačenou a díky tomu nedokáží pochopit tu skutečnost, že se za těmito pojmy neukrývají žádné reálné jevy. Stejně jako za slovy marxismu o tom, že se v procesu svého fungování cena přenáší z výrobního prostředku na produkci. Přenos ceny je účetní operace, která je podřízena platné právní úpravě o finanční hospodářské činnosti v aspektu amortizačních odpisů. Žádné reálné jevy se za těmito procesy neukrývají. Pokud je tedy politická ekonomie marxismu metrologicky neprůkazná, tak není možné na jejím základě plánovitě řídit hospodářství státu. Takže leninský aforismus: Socialismus, to je evidence a kontrola; se také ukázal být metrologicky neprůkazným. Dále, pokud se podíváme na sovětskou historii, tak to vypadalo tak, že čím více byl marxista uvědomělý, tím více měl šancí ocitnout se ve Stalinových dobách v GULAGu, kde bylo i určité množství duchovních. Marxisté se tam dostali kvůli metrologické neprůkaznosti politické ekonomie marxismu, která neumožňuje plánovitě řídit ekonomiku. A řízení ekonomky za SSSR mimo marxismus probíhalo na základě zdravého rozumu a přímé řídící činnosti.

A proč se do GULAGu dostávali duchovní? Bylo to proto, že se ukázali být těmi na konci řady. Biblický projekt byl ve své konfesní verzi sňat z programu dne a oni mu zůstali věrní. Vzhledem k tomu, že společnosti přinášeli pouze systém vykořisťování člověka člověkem, což neodpovídalo deklaracím marxismu, museli si to zodpovědět a zodpovídali si to v GULAGu. Díky metrologické neprůkaznosti politické ekonomie a díky záměně dialektiky jako umění jakousi logikou, filozofií, se marxismus stal světskou tváří stejného biblického projektu. Neboť pokud osvojení marxismu neposkytuje takové vědomosti, jaké jsou nezbytné k tomu, aby se společnost dokázala sama řídit, tak nemůže být taková společnost suverénní ani svobodná. Je odsouzena stát se rukojmím těch sil, které znají reálné zákony, kterým je podřízen život lidských


49 / 128

společností a to jak sociokulturní, tak i biologické. Rukojmím těch sil které vědí, jak řídit ekonomiku. Proto také, dokud jim to vyhovovalo, ekonomika Sovětského svazu vzkvétala a tempa jejího rozvoje byly podle hodnocení západních ekonomů mimořádně vysoké. A když jim to vyhovovat přestalo, tak Sovětský svaz pomalu a nepozorovaně dostali do stagnace a krize. Ekonomická věda nerozvíjela vnímání a chápání světa v aspektu problémů řízení ekonomiky. Pouze citovala usnesení, přijatá na dalších plenárních schůzích a sjezdech a opisovala ze západních ekonomických časopisů modely a teorie, které se určitým způsobem pokoušela adaptovat na sovětskou realitu. Změna ekonomického systému Pokud však opisujete modely, které jsou určeny k řešení úkolů stability ve smyslu předvídatelnosti "v tamtom" ekonomickém systému, tak dříve či později přijdete k závěru: musíme celý náš systém změnit. Změníte tedy ten systém. Také tu vzniká otázka: A proč? Protože poté, kdy Stalin ve své práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ odsoudil marxismus ke smrti, když odhalil metrologickou neprůkaznost jeho politické ekonomie, vyvstala otázka, co udělat dříve. Tuto otázku se pokoušeli řešit i dříve, protože úkolem marxismu bylo pohřbít kapitalismus na základě liberálně tržního ekonomického modelu v globálním měřítku a marxismus ten úkol v podstatě zvládal. Protože fakticky do dvacátého sjezdu neměla sovětská rozvědka problém s verbováním inteligence z druhé strany. Protože ti lidé tam sloužili z ideových důvodů, neboť si uvědomovali nectnosti kapitalismu a viděli v Sovětském svazu alternativu, dokonce i při těch chybách a zlořádech, které tu byly. To znamená, že tato třetí priorita zobecněných prostředků řízení pracovala nejenom proti Rusku, ale i proti Západu. Ale současně s tím vznikla hrozba globální války, přičemž již s použitím jaderných zbraní. Což by ve své podstatě znamenalo zkázu lidstva a rozumní lidé si to uvědomovali ještě předtím, než byla jaderná zima vymodelována matematicky. Einstein přece, když se ho zeptali: „Jaké zbraně budou použity ve 3. světové válce?“ ne náhodou odpověděl: „Ve třetí nevím, ale ve čtvrté to budou luky a šípy“. Konvergence dvou systémů Asi od dvacátých let (20. století), poté, kdy byl Západ svědkem hrůz občanské války v Rusku, vyvstala otázka o konvergenci dvou systémů. Tedy otázka o M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

50 / 128

vybudování nějakého sociálního systému, který by byl oproštěn od nectností kapitalismu a disponoval výhodami socialismu bez chyb, ke kterým došlo v Sovětském svazu, přičemž s uplatněním těch výhod, které měl Západ. Máme důvody se domnívat, že Stalin a Roosevelt měli ohledně této věci nějakou dohodu. Ale protože oba z různých důvodů nezemřeli přirozenou cestou, tak tu zůstala ta konfrontace dvou systémů, přičemž tu zůstala v režimu tupého automatismu dvou biorobotů, kteří se nedokáží dostat ze svých programů na nějakou vyšší úroveň. Vyvstal tedy problém, jak odstranit tu konfrontaci a realizovat teorii konvergence. Soudě podle toho, k čemu došlo, byla odpověď následující: demontujeme socialismus, nebudeme vyhlašovat žádnou ideologii, prostě budeme malými krůčky postupovat tak, aby se v kapitalistické ekonomice začalo s určitým plánováním, budeme rozvíjet zákonodárství směrem k utlumení závodů ve spotřebě, vytvoříme sociální stát, kde by byla zajištěna spotřebitelská práva, a sociální napětí bylo minimální. Něco jako socialismus podle švédského vzoru. Liberalismus Ale vzhledem k tomu, že liberalismus je živá věcička, tak nepřijal demontáž Sovětského svazu jako první etapu realizace koncepce konvergence dvou systémů, ale jako své vítězství, tak byly za dvacet let pro liberalismus připraveny jiné systémy. Narkotika a hommosexualita Vzhledem k tomu, že se ho nepovedlo demontovat sociokulturními nástroji, bylo řešeno ho demontovat podlomením jeho biologických základů. Proto je na Západě normou užívání narkotik. To, že tam již školáci užívají psychotropní látky, je také normou. Homosexualita jako prostředek pro snižování porodnosti a jeden z generátorů další biologické degenerace, je kultovní věcí. A proč? Aby ta biomasa, která se nachází ve státech, kde je kultura vybudována na principech buržoazního liberalismu, byla nahrazena biomasou nesoucí jinou kulturu. Aby dále v mezích této kultury byla modifikována globální kultura lidstva tak, aby se povedlo zkrotit ty závody ve spotřebě a mohl být přece jenom realizován systém, ve kterém by se realizoval mechanismus ideálního otroctví. Kdy otroci nejsou svobodní, dřou se jako mezci, ale přitom jsou přesvědčeni, že jsou svobodní. Přesně tak, jak napsal Goethe, že nejhorší otroctví je to, kdy si otrok neuvědomuje svoji nesvobodu. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

51 / 128

Zombifikace V kultuře je vše zaměřeno na to, aby se z nově narozeného dítěte nemohl stát v mladosti nositel lidského typu struktury psychiky, nevratné lidské struktury psychiky. Zaměřeny jsou na to jak faktory předběžného potlačování možností vývoje, tak i sociokulturní faktory, které deformují osobnostní rozvoj, zavádějí ho do slepých uliček a blokují, aby se z lidí ve společnosti stali zombie naprogramovaní kulturou. Dokud minulé epochy byly charakteristické tím, že statisticky dominantní byla zvířecí struktura psychiky se zřídkavými úlety k zombifikaci, démonismu a lidskosti, tak teď je vše orientováno na to, aby se struktura psychiky typu zombie stala hlavní, statisticky dominantní. Cíle školství Pokud se blíže podíváme na fungování škol v západních státech, tak jejich prvním závazkem již není poskytnout znalosti, ale zformovat zákona dbalou osobnost, která se - dříve než něco udělá - obrátí buď k právníkovi, nebo k nějakému odborníkovi, který má na starosti příslušnou oblast činnost na základě standardů schválených zákonodárnou mocí. Odchylky od standardů, nebo zákonných norem jsou zločinem. K tomu se Západ pokouší vést civilizaci. Dále budeme hovořit o alternativách a cestách realizace těchto alternativ. Ale pro dnešek je to v podstatě vše.


52 / 128

M. V. Veličko – Rozmluvy o životě (12) Video zde: http://leva-net.webnode.cz/products/m-v-velicko-rozmluvy-o-zivote-12/

0:00:00 0:03:46 0:05:57 0:09:16 0:10:28 0:12:15 0:13:07 0:16:13 0:18:00 0:19:08 0:22:17 0:24:28 0:26:44 0:29:34 0:33:30 0:34:14 0:35:45 0:39:06 0:43:00 0:45:05 0:47:20 0:49:20 0:51:16 0:53:16 0:56:28 0:59:50 1:00:35 1:05:48 1:09:24 1:11:06 1:14:08 1:14:48

-

nutnost samostatného myšlení zánik předchozí pozemské civilizace nevyhnutelnost globalizace jiná globalizace na mravní osnově lidstvo by mělo žít podle rytmů biosféry města-zabijáci kaličící škola pro vytváření biorobotů kulturně zabíjející liberalizmus vědecká neprůkaznost ekonomiky ministr financí Alexandr Livšic nechápe ekonomiku místopředseda vlády Arkadij Dvorkovič o ekonomech nutnost očištění vědy od nepřátel a hlupáků intervence Vis Maior do pozemského života kdo je vinen za ukrajinskou noční můru? kategorie objektivních zákonitostí medicína likvidující zdraví nutnost naučit se řídit jak kuchařky řídí stát proč top-manažeři berou tolik? nízká kvalita řízení v pozdním SSSR čím větší je plat manažera, tím menší je kvalita řízení co je třeba dělat s neschopnými manažery a zloději manažeři by měli pracovat ne za plat, ale za myšlenku co by měl a neměl dělat stát správná struktura využití země ekologická revoluce Stalina nutnost demografické politiky liberálně-tržní ekonomika nezabezpečuje potřeby státu kreditně-finanční systém = část globálního řízení Centrální banka Ruska = pobočka FRS USA liberalizmus = zrada Vlasti co je to cena a tvorba cen


53 / 128

1:19:01 - státní dotace a pobídky 1:21:25 - stejné problémy různých národů


54 / 128

Ve všech našich besedách jsem se vyhýbal tomu, abych v řadě případů vyvozoval nějaké závěry z toho, o čem jsem mluvil. Prostě jsem se vždy zastavil na té hranici, za kterou by bylo potřebné učinit závěr, a přecházel jsem k další otázce. Udělej si úsedek sám/sama Proč? Protože nemáme rádi, když lidé přejímají hotové cizí názory lidí, které přijali za své autority. Normální lidská společnost je společenství lidí, kteří cítí život, samostatně přemýšlejí a sami si činí takové či onaké závěry o tom, jak by měli žít dále, jak odstraňovat problémy, které zdědili z minulosti i o tom, v čem spočívá podstata těch problémů. Odkazoval jsem na bibli, korán a další díla, aniž jsem uváděl přesné citáty. Koho zajímají přesné citáty, může je najít v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti, kde jsou všechny tyto citáty uvedeny s odkazy na zdroje. To samé se týká případů, kdy jsem se odvolával na některé skutečnosti bez uvedení zdrojů, ve kterých mohou být informace o těchto skutečnostech ověřeny. Vše najdete v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti. V knihách jsou všechna fakta uvedena s odkazem na zdroje, odkud byla převzata. Takže realita je taková, že žijeme v době, kdy osobnostní kultura psychické činnosti absolutní většiny lidí trpí takovou vadou, že je zaměněna paměť o reálných událostech za hry fantazie na téma minulost. Proto žádné besedy ani lekce nemohou být základem k tomu, aby člověk mohl prohlásit: „Tak, teď o té problematice vím buď všechno, co potřebuji, nebo nezbytné minimum, které mi s tímto problémem umožní pracovat.“ V současných podmínkách mohou jakékoliv lekce, besedy, přednášky pouze poukázat na reálnou nebo domnělou skutečnost existence nějakých problémů. Co je smyslem života? Aby však měl každý člověk adekvátní představu o těchto problémech, musí procítit život a ty problémy v tom životě rozpoznat, pokud jsou reálné, nebo přiznat jejich iluzornost, pokud se stal obětí vlastní představivosti a nepodložených fantazií. Proto je ta skutečnost, že je tento cyklus lekcí a besed nahrán, pouze podnětem k tomu, aby se určitý počet lidí, kteří se na něj podívají, soustředil na život jako takový a zamyslel se nad smyslem života celého lidstva i své vlastní existence. Minule jsem mluvil o globálním historickém procesu a vykládal, že koncepce globalizace v tomto globálním historickém procesu existuje. Tato koncepce je vyjádřena v bibli, jako doktrína výkupu světa na základě monopolu na lichvářství. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

55 / 128

Že není výsledkem živelného sociálního vývoje, ale produktem činnosti hierarchie staroegyptského žrečstva, které se svého času zvrhlo a zachtělo se mu bezvýhradné nadvlády nad světem jménem Boha. Globální civilizace A také, že to všechno má historické kořeny ve zřízení, které bylo založeno na stabilním fašismu na rasovém základě, který se soudě podle starořeckých a jiných mýtů stal normou života předchozí globální civilizace, která zahynula při geofyzikální katastrofě globálních rozměrů, někdy před třiceti tisíci lety, čímž lidstvo od toho fašismu osvobodila a umožnila mu vybudovat globální civilizaci postavenou na jiných principech. A že dominantou globálního historického procesu je snaha zaměřená na vzkříšení, obnovu toho, co fungovalo v minulé globální civilizaci, na návrat těch neřestí, které vedly k její zkáze. Antiglobalisté Takže tu vyvstává otázka alternativy. Jak žít dále a jaký postoj zaujmout ke globalizaci? Za posledních dvacet let se tu objevila taková subkultura zvaná antiglobalisté. S čím jsou antiglobalisté nespokojeni? Antiglobalisté jsou nespokojeni s globalizací jako takovou. Když se střetávají s negativními následky globalizace na základě biblické doktríny, tak si myslí, že jde o jedinou možnou variantu globalizace, nebo naopak nepřemýšlejí vůbec, a pokoušejí se vše přečkat ve svých národních kulturách, které mění na pevnosti mající za úkol chránit každou z nich před pronikáním jiných národních a náboženských kultur. Nevyhnutelná etapa vývoje Realita je však taková, že globalizace je objektivní proces, který je nevyhnutelný kvůli biologické stejnorodosti lidstva. Kromě toho neposlední roli v globalizaci hrají procesy, které kontrolují lidé, aniž vůbec přemýšlejí o nějaké globalizaci. Pojďte si to probrat. Všichni znají píseň Milióny rudých růží. Pokud se podíváme na to, jaký má vztah ke globalizaci, tak zjistíme, že ta píseň byla vytvořena podle příběhu gruzínského malíře Pirosmaniho a jakési francouzské herečky. Dále tam figuruje Raimonds Pauls, který její melodii vytvořil na motivy národní lotyšské písně a Alla Pugačova, která její slova zveršovaná ruským básníkem zpívá v ruštině. Kdo z nich přemýšlel o globalizaci? Nikdo. Nicméně ta píseň nemohla v podstatě vzniknout nezávisle na globalizačním procesu. V dějinách je mnoho


56 / 128

takových případů, kdy globalizace reálně probíhá prostřednictvím lidí, kteří o ní vůbec nepřemýšlejí. Poté, kdy se ve dvacátém století hromadné sdělovací a komunikační prostředky staly dostupné širokým masám a turismus se stal životní normou, kdy migrace obyvatelstva trvale se usazujícího v jiných regionech planety začala být statisticky citelná, se jednoduše globalizace obnažila jako proces, přestože je jádrem dějin po dobu celé historie lidstva, kterou pamatujeme, i té, která jí předcházela. Předhistorie je to, co bylo, ale co si nepamatujeme. Koncepce alternativy Je to tedy tak, že když je globalizace objektivní a nevyhnutelná a ta konkrétní globalizace realizovaná na základě biblické doktríny světa mnohým (zdá se) velice nevyhovuje, může být její alternativou pouze globalizace na základě jiné koncepce. V jakém smyslu jiné? Jiné v její mravní orientaci, v jejích ideálech, jiné v realizovaných principech sociální organizace, jiné v principech fungování ekonomiky a vzájemné interakce civilizace s přírodním prostředím. Pokud se podíváme na globalizaci z takových pozic, tak je nutné začít rozvíjet alternativní koncepci poté, kdy si ujasníme ideje, které pro pochopení nejsou příliš složité. Vlivy biosféry Zaprvé: lidstvo je částí biosféry. To znamená, že existují objektivní zákonitosti, které regulují mezidruhovou interakci v biosféře a interakci biosféry s geologickými procesy planety a procesy ve vesmíru, které jsou jí nadřazené. Co z učebnic víme o těchto zákonitostech? Nic. Jak jim přizpůsobujeme svou politiku? Politika je vytvářena těmto zákonitostem navzdory. Rytmy přírody Ten nejjednodušší příklad – předsunutí hodinových ručiček o dvě hodiny před astronomický čas. Rytmika 24 hodinového otáčení země, rytmika ročního otáčení země okolo slunce, udává biorytmus celé atmosféře. Navíc kolem Země ještě obíhá Měsíc a svým gravitačním i jinými poli ovlivňuje dění na Zemi. V logice věcí by lidstvo mělo žít v souladu s tímto rytmem. Někteří činitelé však nemají dost citu ani rozumu na to, aby ty hodinové ručičky neposunovali o dvě hodiny dopředu, a jiní činitelé zase nemají dost rozumu ani citu na to, aby je uvedli zpět do souladu s astronomickým časem. My teď stejně budeme žít o hodinu před astronomickým časem, to je jeden z ukazatelů. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

57 / 128

Města Druhým ukazatelem, o kterém jsem již mluvil, je soustřeďování obyvatelstva do miliónových měst, kde jsou mutagenní faktory natolik silné, že obnova biologicky zdravého obyvatelstva není v podstatě možná. Respekt k odlišnostem Kromě toho je lidstvo specifický biologický druh, který se od všech ostatních biologických druhů v biosféře odlišuje. To znamená, že existují biologické zákonitosti, které charakterizují konkrétně člověka jako biologický druh, a život civilizace musí být tedy v podstatě budován v souladu s těmito zákonitostmi. Co je na tom nejdůležitější? Nejdůležitější je konkrétní rozbor programů instinktivního chování a zvláštností psychologie obou pohlaví, kterým musí být přizpůsobena kultura, na které musí brát ohled a nebýt zaměřena proti nim. K čemu reálně dochází? Realita je taková, že psychologie chlapců a dívek se liší. Způsob chápání a vnímání informací je u nich v dospívání rozdílný. Takže pokud chceme, aby chlapci a dívky získali dobré vzdělání, musí být většina předmětů vyučována odděleně už jenom proto, že způsoby jejich vnímání a chápání světa se liší, takže způsob předávání informací se také musí lišit. Hypodynamie [tělesná slabost a zvýšená únavnost] Dále. Hypodynamie zabíjí a mrzačí. Naše škola, to je škola, která všechny mrzačí hypodynamií. Statistika dokazuje, že děti ve školním roce nerostou. Proč? Kvůli hypodynamii. V. F. Baraznyj Děti rostou o prázdninách. Ale existuje jedna výjimka. Vladimir Filippovič Bazarnyj vytvořil pedagogický systém, který z učebního procesu odstraňuje hypodynamii, a je orientován na oddělené vyučování dívek a chlapců ve většině předmětů. Existuje jedna výjimka, kterou jsou humanitní předměty, kde se musí děti naučit, že lidstvo je přece jenom dvoupohlavní druh, že se nejedná o dva rozdílné druhy, které by spolu měly bojovat. Něco proto musí být dívkám a chlapcům předáváno také společně. Ten program, systém, byl certifikován. Jedná se v současnosti o jediný systém, který má certifikát na to, že je pro zdraví dětí bezpečný a užitečný. Nicméně se nestal životní normou. Ministerstvo školství stejně jako dříve pokračuje v zabíjení a mrzačení dětí hypodynamií a navíc se k tomu přidal v podstatě debilní testovací M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

58 / 128

systém, který je orientovaný tak, aby byl učební proces nastavený k potlačování tvůrčího potenciálu a vychovával debily, kteří budou maximálně schopní volit menu v počítačových programech. Kultura Lidstvo je jedním z biologických druhů, který je nositelem kultury. Kultura, to jsou všechny informace a algoritmika předávané od pokolení k pokolení mimo genetický mechanismus biologického druhu. Kultura je variabilní. Co to znamená? Znamená to, že společnost je schopná vyprodukovat kulturu, která ji zahubí v průběhu života dvou, tří generací, a že je společnost schopná vyprodukovat kulturu, s jejíž pomocí bude žít v harmonii s přírodou v prakticky automatickém režimu, což uvolní tvůrčí potenciál společnosti k řešení nějakých jiných úkolů a k vytvoření nové kvality života. Takže existují sociokulturní zákonitosti, které je také potřeba znát kvůli tomu, aby společnost nezabila metoda kulturní spolupráce s některým z jejích geopolitických konkurentů. Co tu teď máme? Máme tu nadvládu liberalismu, kdy je normou neomezená různorodost. Takto neurčitá norma neumožňuje rozlišit degradaci od vývoje. Následkem toho jsou doširoka otevírána vrata degradačním procesům. V důsledku masové degradace obyvatelstva pak společnost a stát zakoušejí množství problémů. Technosféra Dále: realita je taková, že nemůžeme žít v přírodním prostředí, aniž bychom se před ním chránili technosférou. Minimálně to nedokážeme při té kultuře, kterou jsme vytvořili, a která v mnohém blokuje vývojový potenciál geneticky nám daný. Technosféra je vytvářena v průběhu ekonomické činnosti, takže nevyhnutelně existují určité zákonitosti spojené s touto ekonomickou činností. Dodržování těchto zákonitostí v podstatě umožňuje ekonomicky zajistit každého člověka, každou rodinu, všechny ty, kdo jsou připraveni se čestně a svědomitě podílet na společenské dělbě práce. Porušení těchto zákonitostí vede k tomu, že společnost může prostě zemřít hlady. Ekonomie Co je možné říci o našem vzdělávání v oblasti ekonomie a financí? Nic dobrého. Následují citáty. Citáty té nejvyšší úrovně. Alexandr Jakovlevič Livšic, který již zemřel. Pamatujete se na program „Zeptejte se Livšiceho“? V minulosti byl pomocníkem prezidenta Jelcina v ekonomických M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

59 / 128

otázkách, dále byl vicepremiérem v ruské vládě, ministrem financí, a potom člen správních rad řady holdingů. V jednom ze svých rozhovorů řekl frázi: „Ekonomika je jako žena, copak ji můžeš pochopit?“ Chápete? Pokud ze stejných pozic jako k vědě přistupujete k ekonomice i k nauce o pevnosti a pružnosti materiálů, tak vědecká průkaznost nauky o pevnosti a pružnosti materiálů je vyjádřena tím, že ty mechanismy fungují, staví se podle nich domy a mosty. Pokud se něco poláme, tak tím není vinen Hookův zákon, na jehož základech stojí nauka o pevnosti a pružnosti materiálů. Vinen je nějaký moula, který se nedokázal naučit nauku o pevnosti a pružnosti na vysoké a nedokázal správně vypočítat nějakou konstrukci. Například volgogradský most, který se vlivem větru roztancoval. Nebo jsou vinni stavebníci a provozovatelé, kteří nedodrželi technologii, a ve výsledku se objekt ukázal být méně pevným, než měl být, nebo jsou vinni provozovatelé, kteří objekt přetížili a důsledkem bylo jeho poškození. Tím myslím, že vůči nauce o pevnosti a pružnosti jako vědě nemůžeme mít žádné námitky, protože její vědecká průkaznost je v životě potvrzována každý den. Pokud si představíme takovou situaci, že přijde student na zkoušku z nauky o pevnosti a pružnosti materiálů a spustí: „Pane profesore, mechanika spojitého prostředí je jako žena. Copak ji lze pochopit?“ Tak z toho asi profesor bude na větvi a odpoví mu: „Mladíku, to co jste teď řekl, je epochální! Zasluhujete nejenom ohodnotit známkou výborná, ale i vědecký stupeň kandidáta. Ne. Dokonce doktora věd!“. Vždyť ten Livšiceho aforizmus je na stejné úrovni, jako odpověď toho studenta pětkaře, který přijde na zkoušku a prohlásí: „Pane profesore, mechanika spojitého prostředí je jako žena. Copak ji lze pochopit?“ Rozdíl je jenom v tom, že Livšiceho nemohl nikdo za ten jeho aforismus pohnat k zodpovědnosti. Potom tu máme Arkadije Vladimiroviče Dvorkoviče, absolventa tří ekonomických vzdělání z různých vysokých škol. Když v roce 2009 vystupoval v Akademii národního hospodářství Plechanova před studenty, tak z něho vypadla následující fráze: „Ekonomy vymysleli jenom kvůli tomu, aby v porovnání s nimi synoptici vypadali dobře.“ Tato fráze je taková, že na jedné straně vypovídá jak o stupni vývoje ekonomické vědy, tak i o její průkaznosti jako vědy. Na druhé straně také charakterizuje rozhled Arkadije Vladimiroviče, který byl také v minulosti poradcem prezidenta v otázkách ekonomiky a v současné době je vicepremiérem ruské vlády.


60 / 128

Věc se má tak, že v dějinách naší země existovali dva velice moudří a široce erudovaní lidé, kteří vnesli svůj vklad do rozvoje řady vědeckých disciplín. Jedná se o admirála Stěpana Osipoviče Makarova a generálporučíka sboru lodních inženýrů, akademika Alexeje Nikolajeviče Krylova. S nimi se pojí takový aforismus, možná proto, že to byli přátelé a jejich názory měly něco společného. Ten aforismus zní následovně: „K exaktním vědám řadím matematiku, astronomii a navigaci. K nepřesným pak astrologii, chiromantii a meteorologii“. Takže aniž to věděl, se Arkadij Vladimirovič stal obětí tohoto aforismu, protože ekonomika se ukázala být v tomto seznamu hned za meteorologií, před kterou stojí chiromantie. Pokud budeme mluvit o vědecké průkaznosti, tak je ukazatelem toho, že minimálně od začátku reforem v 90. letech se vnitřní ruská moc nad naší ekonomikou, nad naším národním hospodářstvím nacházela v rukou lidí vyloženě nekompetentních. Protože pokud by byli kompetentní, tak bychom podobné aforismy neznali. A pokud by vývoj ekonomické vědy byl alespoň na úrovni nauky o pevnosti a pružnosti materiálů, kde také existují některé nedořešené problémy, a politika by opravdu byla zaměřena na blaho obyvatelstva a ne na blaho oligarchie, a především pak transnacionální globální oligarchie, tak by v Rusku nemohly být žádné ekonomické problémy. V praxi totiž platí kritérium pravdivosti. Pokud je věda vědou, musí být její výsledky vyjádřeny nějakým přínosem, který je výsledkem činnosti podle jejích vědeckých teorií a modelů na základě těchto teorií vyvinutých. Pokud je tato činnost jakoby vědecky odůvodněná a výsledek je tristní, tak není třeba začínat revizi tím, kolik ukradla Vasiljevová a zda je to podvodnice či ne. Revizi je třeba začít od Akademie věd, od oddělení společenských věd a položit si otázku, kdo z nich tam je tlučhuba a demagog, a kdo se opravdu může prokázat nějakými vědeckými znalostmi? Potom následuje otázka: „Proč tedy nejsou tyto znalosti realizovány v podobě vzdělávacích standardů?“ Takže se revize může přesunout k ministerstvu školství a vědy a nakonec nás tedy přivést k otázce: „Kdo je hlupák a kdo nepřítel lidu?“ A dále. Pokud se podíváme na souhrn těchto pěti zákonitostí kategorií, pěti kategorií objektivních zákonitostí: všeobecně biosférické, sociokulturní, ekonomické, tak co ještě zbývá? Etika


61 / 128

Ještě zbývá etika, která vychází nad rámec společnosti a je vyjádřena v noosféricko náboženských zákonitostech. My žijeme ve společnosti, kde existuje náboženství samo o sobě, věda sama o sobě, činnost lidí sama o sobě a etika je jakoby lokalizovaná pouze v hranicích společnosti. Realita je taková, že pokud se podíváme do historie, tak zjistíme, že těm politickým silám, které mají sklon k porušování etických zákonitostí, nebo se pokoušejí lidem vnutit hluboce neřestné mravní normy a etiku, se v kritických situacích z nějakých důvodů systematicky nedaří. Takže noosféra a Nejvyšší mají také vliv na život společnosti. Jeden z posledních příkladů: hadi pokousali příslušníky ukrajinské speciální jednotky, specnazu. To je noosférický jev. Hadi jsou také součástí noosféry. Ukrajinský specnaz pracující pro nacismus vstoupil do konfliktu s noosférou, nejen s obyvatelstvem Donbasu a Luhanska, proto je pokousali hadi. Někdo může namítnout, že tohle všechno je hloupost, že prostě chlapci neměli štěstí. Ale jejich oponenti přece měli štěstí! Jejich specnaz hadi nepokousali. Ano, ale na druhé straně potom tento specnaz jde, zabije určitý počet lidí a jeho trestem má být pár hadích kousnutí? Takže když se na tu situaci podíváme celkově, tak oni přinesli víc škody, než ten trest, který je potom postihnul. V koránu jsou taková slova: „Pokud by Bůh trestal lidi za všechno, čeho se dopouštějí, na zemi by nezůstal jediný živý tvor.“

Záleží, jak by trestal. To je jedna strana otázky. Druhou stranou otázky je, že pokud se opět vrátíme k Ukrajině, tak tam v sovětských dobách u vodky a sádla s česnekem potají snili o tom, jak se dostat zpod nadvlády politbyra, ze všeho toho marasmu těch starců a užít si samostatnosti, protože přírodní podmínky i ekonomika by Ukrajině umožnily žít lépe, než žila za Sovětského svazu - pokud by se zvýšila kvalita řízení. Odhlasovali si tedy prohlášení o samostatnosti a začali budovat samostatnou státnost. Dvacet tři let, to je doba plně dostačující k tomu, aby se dala vybudovat státnost schopná řešit problémy, pokud ne stabilního udržitelného rozvoje do budoucnosti, tak alespoň modifikace v souladu s novými výzvami doby. Pojďte počítat: Rok 1917 - krach státnosti Ruského impéria. Rok 1940 - sovětská vláda už byla natolik akceschopná, aby odrazila hitlerovskou agresi. Ty lhůty jsou tedy srovnatelné.


62 / 128

A co máme tady? Myšlenky na téma „Kdo neskáče je moskal“, nejsou ve vztahu k budování státnosti konstruktivní. Ale zatímco se celá ta „banderovština“ po roce 1991 snažila dostat k moci, tak si velká část ukrajinského obyvatelstva myslela, že se jí to netýká. Že sice existují nějací banderovci, „svidomí“, nějací blázni, kteří si vymýšlejí vlastní dějiny, ale že není třeba si jich všímat, pokud netvoří většinovou část společnosti a nemají velký vliv na politiku. Neměli vliv a teď ho mají. Občanská společnost Dále vyvstává otázka o nevinných dětech. Víte, lidstvo je v návaznosti svých pokolení jednotné a dobrota a láska se projevuje nejenom ve vztahu k nyní žijícím, ale i ve starosti o to, aby budoucnost našich dětí a vnuků byla lepší než ta naše a našich předků. Proto jsou otci, matky, dědové, babičky těch dětí, kteří strádají v té ukrajinské noční můře přímo odpovědní za to, co se teď na Ukrajině děje. Výmluvy ve smyslu: „Já jsem moc malý člověk, na mně nic nezávisí“, vedou k otázce: „A co jsi ty osobně udělal proto, abys nebyl malým člověkem, aby také na tobě záleželo, jak udělat život ve tvém státě i život celého lidstva lepším?“ 5 zákonitostí, ... Většina si myslí, že takovýto pohled na věc není správný. Je správný. Protože ve schopnosti každého občana odpovědět na tuto otázku se ukrývá to, co liberálové nazývají občanskou společností. I když, pokud budou občané schopni na tuto otázku odpovědět, tak se již nebude jednat o liberalismus, ale o úplně jinou společnost. Takže se dostáváme k pěti kategoriím zákonitostí: - všeobecně biosférická, - specifická pro lidský druh, - sociokulturní, - noosféricko-náboženská, - ekonomická. Každá z těchto kategorií zahrnuje svoji oblast činnosti, ale následky realizace zákonitostí každé z těchto skupin se projevují i v těch ostatních sférách činnosti. Takže jsou samozřejmě možné konflikty mezi různými kategoriemi zákonitostí. … a konflikty mezi nimi Jaké konflikty? Například rozvoj medicíny v té podobě, v jaké k ní došlo, podrývá genetické zdraví biologického druhu. Nicméně medicína působí na pud sebezáchovy každého, na jeho individuální instinkt, a tak vzniká konflikt mezi M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

63 / 128

specificky druhovými zákonitostmi, jejich kulturními slupkami a obecnými biosférickými zákonitostmi. To znamená, že ve společnosti musí být nějaká mez, kdy medicína prohlásí: „Ne, do této problematiky zasahovat nebudeme. Člověk by měl tiše a v klidu zemřít. A my mu můžeme pouze ulehčit v jeho trápení.“ Nebo jiná varianta: „Tento člověk by neměl předávat své vadné geny svým potomkům, proto bychom žádné umělé oplodnění a tak dále a tak podobně provádět neměli…“ Jenže společnost si myslí, že co si umane, to i může provádět, a pokud tak způsobí nějaké problémy, tak si s nimi potomci nějakým způsobem poradí. V podstatě je to tedy tak, že každou množinu procesů souvisejících s každou kategorií zákonitostí je potřeba řídit. To vede k tomu, že existují objektivní zákonitosti řízení obecně, a že jsou jednotné. Jsou platné pro jízdu dítěte na tříkolce, nebo pro společnou realizaci akcí při plnění komplexního projektu několika státy, na jehož konci by měly všechny získat takový či onaký politický efekt. Co je pro nás teď nejaktuálnější?

Pro postsovětský prostor? Posbírat dohromady ty střepy. Dát se dohromady, to je pouze část. A realita je taková, že by třeba nebylo od věci oživit Aralské jezero. Jenže v podmínkách liberálně-tržního ekonomického modelu, kterého se drží všechny státy okolo něho, je to nemožné. To znamená, že ta katastrofa se tam bude pouze prohlubovat a přinášet další sociální a ekonomickou škodu obyvatelstvu všech okolních států a možná, že dokonce přivede některé z nich na hranu jejich existence v současných hranicích, protože část území se prostě promění v poušť nevhodnou k životu. V lepším případě tam bude možné vést ekonomickou činnost turnusovým způsobem: přijet, chvíli tam pracovat, a potom se nechat vystřídat další skupinou. Je mnohé, co bychom měli znát. Bohužel realita je taková, že když politikům v Dumě, ve vládě, položíte otázky související s těmito šesti kategoriemi objektivních zákonitostí, na základě kterých musí být vybudována politika státu ku prospěchu celého obyvatelstva, tak většina z nich nepochopí ani o čem je řeč. Takže ta situace se i u nás opravdu blíží k tomu, co popsal Prosper Mérimée ve své novele „Tamango“. Máte loď a musíte jí řídit, jenže nemáte k jejímu řízení potřebné znalosti ani zkušenosti. A řídit ji způsobem náhodného mačkání knoflíků a přepínáním páček na řídícím pultu, a potom čekat co bude následovat, nebo řídit a vidět dopředu, mít určité cíle, na základě kterých mačkáte ty tlačítka a M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

64 / 128

přepínáte páčky s předvídáním následků, tak aby vás vedly ke zvoleným cílům, to jsou dvě různé věci. V podstatě bychom se všichni měli učit řídit. Přičemž je tato idea po dobu celého posledního století cíleně diskreditována. Jak je diskreditována? Všichni znají aforismus v následujícím znění: „Každá kuchařka musí umět řídit stát“. Začneme z toho, že Lenin takové hlouposti neříkal. V článku „Udrží se bolševici u moci?“ napsal přímý opak: „Nejsme utopisté a uvědomujeme si, že ne každý nádeník a kuchařka jsou teď schopni řídit stát, ale jsme proti tomu předsudku, že řídit stát mohou pouze představitelé bohatých vrstev“. V prvních desetiletích sovětské moci se mnozí odvolávali na Lenina a vzpomínali, že to řekl jinak: „Každá kuchařka se musí naučit řídit stát“. Pokud se rozhlédnete po internetu, tak najdete dobové plakáty, kde je toto heslo uvedené. A teď si vezměte, co by bylo, pokud by se všeobecné vzdělání v oblasti řízení stalo stejnou normou, jako naučit se číst a psát. Pokud by se to stalo obvyklou normou, tak by se v každé oblasti profesionální činnosti všichni vyznali v řízení, a když by tedy vedoucí nějakého útvaru na jakékoliv úrovni vertikály moci začal svou moc zneužívat, nebo se třeba jenom dopouštět příliš mnoha chyb, tak by to byl důvod k tomu, aby mu řekli: „Drahý, děkujeme ti za to, co jsi vykonal, a teď budeš pracovat jako obyčejný podřízený podle svých znalostí a řídit budou jiní lidé.“ Poměr mezi odbornými znalostmi a těmi z oblasti řízení, je takový, že teorii řízení je možné si osvojit přibližně za půl roku do takového stupně, abyste byli schopni běžné procesy interpretovat jako procesy řízení nebo samořízení, a na tomto základě dále dokázali vstupovat do jejich řízení a dosahovat díky tomu vámi požadovaných výsledků. Na osvojení znalostí, které charakterizují tu či onu konkrétní oblast, již půl roku nestačí. Základní úroveň odbornosti poskytuje vysoká škola - a to znamená pět let. Další vyšší úroveň odbornosti by následně přišla se začátkem pracovní činnosti v příslušné oblasti na bázi nastudovaných základů, nepřetržitého samovzdělávání se a získávání praxe v příslušné oblasti činnosti. Ve výsledku by se profesionálem člověk stal za 5-10 let. Čistě odborné znalosti z příslušné oblasti nestačí k tomu, aby člověk dokázal řídit. Deficit řídících kádrů


65 / 128

Pokud je společnost ve své většině v oblasti řízení nevzdělaná, tak pociťuje deficit řídících kádrů, kteří by byli odborně zdatní právě jako řídící pracovníci. Tento deficit se projevuje dvojím způsobem. 1. Na jedné straně ti řídící pracovníci, kteří tu jsou, mají možnost hrabat monopolně vysoké výplaty za to, co dělají. Vždyť se podívejte: výplaty těch top manažerů, vysokých politiků několikanásobně převyšují průměrné výplaty ve většině pracovních oblastí. Jejich ospravedlňování začíná tím, že mají zvlášť vysokou zodpovědnost, velice mnoho pracují a to je třeba zaplatit. Realita je však taková, že v jakékoliv sféře činnosti výkonnost každého člověka je omezena jeho přirozeným biorytmem. Protože máme svůj biorytmus, tak není většina lidí schopna produktivně pracovat více než osm hodin denně. Takže pokud člověk tráví v práci více než osm hodin denně a opravdu pracuje, tak víc než těch osm hodin nemůže pracovat efektivně a nedokáže být v práci neustále aktivní. Nebo je tam tak dlouho proto, že nedokázal práci svých podřízených zorganizovat tak, aby si poradili se svou prací za osm hodin. Nebo je ve společnosti opravdu tak velký deficit řídících pracovníků, že ho nemá kdo vystřídat. Dále tu máme ještě jednu zajímavou okolnost. Pokud se podíváme na různé státy z hlediska takové kvality života, jako je kvalita technosféry, kvalita ekonomického rozvoje a příjem top manažerů tam vydělíme průměrným příjmem, tak to bude vypadat tak, že čím je ten ukazatel vyšší, tím více problémů je v ekonomice a s kvalitou života v příslušném státu. Obzvláště pokud to porovnáme v historicky dlouhodobějších časových intervalech. Podle údajů z konce 70. let byl ten ukazatel nejnižší v Japonsku, v NSR byl o něco vyšší a v USA ještě vyšší. Pokud budeme tento koeficient hodnotit s ohledem na státní zajištění vyšších funkcionářů v SSSR, tak SSSR byl v tomto ukazateli na předním místě. A kvalita řízení byla opačná. Tam, kde byl největší rozdíl, byla kvalita řízení nejnižší a tam, kde byl nejmenší – v Japonsku, tam byla kvalita řízení nejvyšší. Konkrétně to se to projevilo tak, že když Japonci začali dodávat na americký trh automobily, tak probleskla publikace o tom, že Američané podle jedné a té samé metodiky provedli defektoskopii japonského auta a nového amerického auta. Výsledkem bylo, že Američané měli 17 vad na jedno auto a Japonci jednu vadu na dva automobily. Metodika defektoskopie byla totožná! A u nás, kde byl ten příjmový ukazatel nejvyšší, vše skončilo katastrofou státnosti a kultury v roce 1991.


66 / 128

Pokud se podíváte do Obamovy knihy „Smělost naděje: Myšlenky na uskutečnění amerického snu“, tak soudě podle událostí, které následovaly, je ta kniha moudřejší než sám Obama. Nicméně v knize je také uvedena skutečnost, že nejhorších chyb se v americké ekonomice a politice dopouštěli lidé, kteří měli nejvyšší výplaty. V čem spočívá problém? Problém je v tom, že když jsou výplaty v řídící sféře nezřízeně vysoké ve vztahu k těm průměrným, tak se oblast řízení stává přitažlivou pro darebáky a intrikány, pro které jsou vysoké výplaty smyslem a cílem jejich života, přičemž řídit neumějí. Jenže vzhledem k tomu, že převyšují ostatní v intrikánství a darebáctví, tak vysoce odborné řídící pracovníky ani tak z jejich pozic nevytěsňují, jako spíše je tam vůbec nepouštějí. Proto, pokud je společnost přesvědčena, že za vysoké funkce je nutné platit velmi vysoké výplaty, tak směřuje ke katastrofě. Pro Rusko je tento rozdíl jedním z naléhavých vnitropolitických problémů, které brání státu v rozvoji. 2. A druhá skutečnost související s nevzdělaností v oblasti řízení většiny obyvatel spočívá v tom, že tyto špatné řídící pracovníky, kteří jsou buď jednoduše nekompetentní, nebo nemorální a zneužívají své postavení, není kým nahradit. Idea V podstatě to vypadá tak, že v podmínkách života společnosti, kdy větší část výrobců práci dělí na práci odborně řídící a podřízenou, z větší části výrobní, existují dvě varianty uzavření zpětných vazeb na řídící pracovníky: - buď politika postupného snižování jejich výplat a ostatních příjmů na úroveň průměrných příjmů v jiných oblastech, nebo - represe, což znamená, že závažná chyba v řízení musí být doprovázena nemilosrdnými a nelítostnými represemi ve vztahu k tomu, kdo se jich dopustil bez jakýchkoliv polehčujících okolností. Jinou otázkou je, jakou by měly mít ty represe podobu. Za stalinských dob to byl GULAG, nebo zastřelení škůdců. V mírnějších dobách to může mít podobu zaměstnání při stavbě silnic s krumpáčem a lopatou na deset let bez práva zabývat se řídící činností. Myslím si, že mnozí z těch, kdo jsou zmiňováni v souvislosti s různými korupčními skandály a jiným zneužitím pravomoci… Pokud by věděli, že je taková perspektiva pro ně nevyhnutelná, tak by se chovali jinak. A pokud by ani to k jejich nápravě nepomohlo, tak by společnost neměla problém nahradit je jinými lidmi, kteří by byli způsobilejšími řídícími pracovníky a dokázali pracovat pro zájmy společnosti ne kvůli vysoké výplatě, ale za ideu, protože: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

67 / 128

Idea je opravdu ten nejspolehlivější nástroj pro vykořenění korupce. Je tu tedy taková otázka: A pro jakou ideu je možné obětovat život? Odpověď na ní je taková: Za takovou ideu, bez jejíž realizace život nemá smysl. Pokud si v sobě společnost nese ideu globálního významu, bez které nemá život smysl, tak je v takové společnosti korupce nemožná. Chyby možné jsou, ale korupce, jako všeobecná prodejnost, možná není. A samozřejmě také prostředky řízení 4. priority, tedy princip, kde neprojde vojsko, tam projde osel naložený zlatem, jsou oponentům blokovány. No a jako jeden z vtipů na téma boje s korupcí: Jaké vybrat dvěma torpédoborcům ruského námořnictva jména? Neúplatný - ten, který bude bránit a Uplácející - ten, který bude útočit na protivníka. A dále: současná civilizace je charakteristická tím, že v ní existuje státnost. Státnost - je možné definovat jako subkulturu řízení věcí obecně veřejného významu ve společnosti a v jejích měřítkách na profesionální bázi. Abraham Lincoln o tom v podstatě mluvil: „Zákonným úkolem vlády je dělat pro společenství lidí to, co každý z nich sám individuálně není schopen udělat buď vůbec, nebo to nemůže udělat dobře“. Tuto definici úkolů státnosti doplňoval výhradou: „My ale nesmíme dělat za lidi to, co je každý z nich plně schopen udělat sám“. Takže se předpokládá, že normální stát znamená iniciativu občanů a profesionální činnost řídících pracovníků ve státním aparátu, které se vzájemně doplňují a podporují. Přitom Abraham Lincoln definoval demokracii následovně: „Já nechci být otrokem, ale nechci být ani otrokářem“. V podstatě kvůli tomu ho i zabili. A my žijeme v podmínkách, kdy nás tu po dlouhou dobu přesvědčují, že stát musí opustit ekonomiku a mnohé jiné oblasti, kde by všechno mělo fungovat jakoby na principech samoorganizace a tak dále a tak podobně. Ale pokud se chceme bavit o tom, co je nezbytné k tomu, aby společnost žila dobře, tak se musíme podívat na schéma zobrazené na tomto obrázku:


68 / 128

Na tomto obrázku je zobrazen cyklus řešení jednotlivých řídících úkolů. Tento cyklus vypadá takto, protože k tomu, aby společnost žila dobře, musí v něm být realizovány objektivní zákonitosti všech šesti kategorií, o kterých jsem mluvil. Druhou zvláštností tohoto cyklu je, že kromě státu jako nejvyššího vnitřně sociálního nepřetržitě fungujícího řízení, nemůže nikdo jiný v tomto cyklu realizovat koordinaci řešení úkolů. Takže státní aparát musí být samozřejmě kompetentní v každém jednotlivém úkolu souvisejícím s tímto cyklem. Co zde vidíme? V pravém horním rohu obrázku je zobrazena struktura užívání půdy. Struktura užívání země Struktura užívání půdy v každém regionu není pouze tabulkou nebo sloupcovým diagramem využívání půdního fondu pro ty či ony účely. Struktura užívání země - to jsou konkrétní krajiny různých typů, které jsou přesně rozmístěné na území každého regionu.


69 / 128

Na obrázku je zobrazena struktura optimálního užívání půdy, kterou objevil řecký architekt Doxiadis již v 70. letech: 40% mají tvořit chráněné krajiny, jejichž rozměr musí být dostatečný k tomu, aby se tam mohly reprodukovat všechny biologické druhy, které jsou charakteristické pro příslušnou přírodní a klimatickou zónu. Vzhledem k tomu, že zákonitost reprodukce biologických druhů je taková, že jejich počet vzhledem ke kapacitě ekologického útočiště narůstá nadměrně, budou biologické druhy z těchto chráněných oblastí migrovat i do jiných zón, kde se člověk zabývá nějakou hospodářskou činností, nebo které třeba navštěvuje rekreačně. V oblastech, kde se člověk rekreuje, nebo se zabývá svou hospodářskou činností, mají biologické druhy problém se reprodukovat. Takže podle Doxiadise by mělo 82% (plochy) území tvořit přírodní prostředí: buď zcela chráněné, nebo v podobě rekreačních zón, kde by člověk mohl odpočívat a obnovovat své zdraví v přímém styku s přírodou. Dále asi 10% mají tvořit zemědělské pozemky. Asi 4% má tvořit plocha obcí a měst. A okolo 0,2% mají být průmyslové pozemky a místa pro zpracování odpadů civilizace, na kterých přírodní biocenózy v podstatě nemohou existovat. Podle názoru Dioxiadise by takto měl vypadat každý region, aby příroda zůstala zachována a obyvatelstvo mohlo žít v ekologicky příznivém prostředí. Takže to samozřejmě předpokládá vypracování biosférické ekologické politiky státu. Poté, kdy Stalin přijal program zavodnění stepí, rozvoje lesních pásů, výsadby lesních masivů, který se nazýval „Stalinská ekologická revoluce“, se tím u nás nikdo nezabýval, obzvláště ne po roce 1991. My pouze dravě, paraziticky ničíme krajinu a podrýváme tak možnost spokojené existence budoucích pokolení. Je však třeba se tím zabývat. Dále. Realita je taková, že technosféra a na technosféru navázaný náš způsob života a průmysl nemohou existovat bez infrastruktur. Takže musí existovat infrastrukturní politika, která by koordinovala rozmístění infrastruktury v přírodních krajinách na základě požadavků jak pro zajišťování biosférické bezpečnosti, tak i života společnosti a její hospodářské činnosti. Takže struktura užívání země by v každém regionu měla být určována kapacitou ekologického útočiště, které může společnost v tomto regionu zaujímat při své stávající kultuře a způsobu hospodaření. K čemu nás to vede?


70 / 128

Vede nás to k nevyhnutelnému vývodu, že různé regiony se liší v aspektu možnosti reprodukce biologicky zdravého obyvatelstva. Velkoměsta nevytvářejí příznivé prostředí. Stovky kilometrů okolo těchto velkoměst je krajina znetvořena. Dále existují regiony, kde se zabýváme dobýváním nerostných surovin a jejich zpracováním. Chemický průmysl a metalurgie jsou také takové, že reprodukce biologicky zdravého obyvatelstva je v těchto oblastech problémová. Demografická politika Takže to tedy dopadá tak, že stát je povinen vypracovat demografickou politiku, která musí definovat požadavky na zdravotní a biologické ukazatele zdraví nových pokolení a musí zajišťovat reprodukci zdraví obyvatelstva v regionech s nepříznivým ekologickým prostředím díky migraci přebytečného obyvatelstva do těchto regionů z regionů s normálním biologickým, ekologickým prostředím. Aby taková migrace nezpůsobila vnitřní sociální konflikty, je potřeba se starat o to, aby mravně etická společnost byla stejnorodá a na migranta nereagovala jako na nepřítele i kvůli tomu, že chování migranta je ve vztahu k původnímu obyvatelstvu regionu paraziticky agresivní, jak se to děje dnes, protože většina naší takzvané pracovní migrace je složena z lidí, jejichž život se jim v těch regionech, kde se narodili, nevydařil a oni se vlivem buď ekonomických, nebo politických zmatků vydali do Ruska za výdělkem. Fakticky je většina migrantů spodinou. Jsou to lidé psychicky a mravně zlomení, kteří na ruském území nebo za hranicemi regionů svých národních kultur v Rusku prostě přežívají. Ale bez demografické politiky, která by zohledňovala etnické a konfesní zvláštnosti různých skupin obyvatelstva v různých regionech, nemůže Rusko jako celistvý stát existovat. Národopisný institut bohužel není příliš kompetentní v otázkách mezinárodnostních a mezikonfesních vztahů, neboť poté, co Stalin napsal „Marxismus a národnostní otázka“ se do důsledku podstatou této problematiky reálně nikdo nezabýval. Pokud se tím i někdo zabýval, tak to nedělal kvůli zjišťování pravdy, ale kvůli tomu aby "vědecky" podložil tu politiku, kterou tak či onak již praktikoval stát na té či oné etapě svého rozvoje. Dále to vypadá tak, že pokud by byla vypracována biosférická a ekologická politika, infrastrukturní politika, demografická politika, tak by bylo potřeba všechny je zabezpečit i ekonomicky. Co znamená ekonomicky je zajistit?


71 / 128

Znamená to, že musíte mít prognózu potřeb všech typů těchto politik plus ještě vnější politické potřeby státu, takže musíte také příslušným způsobem připravovat výrobní síly státu k plnému a garantovanému ekonomickému uspokojení všech těchto potřeb. A co znamená připravovat výrobní síly státu k tomu, co bude v budoucnosti? Znamená to, že je třeba vytvářet nové výrobní možnosti, rekonstruovat stávající výrobu a připravovat kádrovou základnu pro tyto výroby. A realita je taková, že liberálně-tržní ekonomický model neumožňuje ekonomicky zajistit ani cyklus jako celek, ani některé z jeho etap. Proč? Protože: ve společnosti existují takové druhy činností, které ve své podstatě nejsou realizovatelné na komerčním základu. Existují druhy činností, které nejsou realizovatelné v nezbytných objemech na principu rentability. Kromě toho z důvodu mravní a etické nedostatečnosti společnosti existují komerčně výnosné druhy činnosti, které velmi škodí jak společnosti, tak i biosféře planety. S tím vším je tedy nutné nějak pracovat, něco potlačovat, něco podporovat a kromě státu není nikdo, kdo by se toho mohl chopit. Stát si s tím však dokáže poradit pouze v případě, že bude mít systém mnohovariantního dlouhodobého strategického prognózování a plánování biosféricko sociálně ekonomického rozvoje státu. Realita je taková, že vytvoření vědecko-metodologického aparátu pro řešení těchto úkolů ruští politici, obzvláště pak liberálního zaměření, nevyžadují. A věda: díky (současnému) svéráznému způsobu vzdělávání jsou připravováni úzce specializovaní odborníci s velmi omezeným rozhledem. A přestože mají určité znalosti z této problematiky, tak přesto nejsou celkově připraveni na to, aby dokázali vytvořit vědecké metodologické zajištění pro vyřešení těchto úkolů. Kreditně-finanční systém – nástroj řízení Kromě toho existuje ještě jedna zvláštnost, budu o tom zevrubně mluvit později, až budeme besedovat o ekonomice, která spočívá v tom, že absolutní většina obyvatel a politiků nechápe, co je to kreditně-finanční systém a co je to cena. Kreditně-finanční systém je nástroj bezstrukturního řízení makroekonomiky. Jeden z mnohých nástrojů bezstrukturního řízení. Znamená to, že jakákoliv peněžní částka sama o sobě nehraje žádnou roli, pokud neexistuje systém, díky němuž by mohla být tato peněžní částka určitým způsobem uplatněna.


72 / 128

Tak například: kdo potřebuje třeba hromady, plný kufr marek z Třetí říše? Ano, je možné určité množství toho papíru prodat numismatikům, ale zároveň není ten papír s orlem a hákovým křížem dnes platidlem, které by umožňovalo řešit ekonomické úkoly. Ale ta pravda, že jakýkoliv peněžní znak má význam pouze v hranicích kreditněfinančního systému, který funguje a funguje stabilně, mnohým nedochází, dokud nedojde k nějaké finanční katastrofě, kdy se všichni urychleně začínají zbavovat své měny a nakupují peněžní znaky jiných států. Realita je taková, že kreditněfinanční systém má opravdu jako celek hodnotu právě jako nástroj řízení. A dále vzniká otázka. Komu patří? Reálně by měl patřit státu a z právního hlediska u nás náleží Centrální bance. Jenže Centrální banka je představitelem Federálních rezerv na území Ruska, neboť není žádným způsobem podřízena našemu státu. A když se podíváme do ústavy, tak nemá vymezeny žádné povinnosti, jejichž plnění by od ní mohlo být vyžadováno, protože pojem „zajišťovat tvrdost rublu“… Jak se měří taková tvrdost rublu? Je to otevřená otázka, diskutabilní, takže nic konkrétního. Centrální banka nemá vůči státu žádné povinnosti ani odpovědnost. Nemá je ani vůči státu, ani vůči jeho obyvatelstvu. Tak ona dokonce ani tu tvrdost nezajišťuje. Jinak by kurz rublu neskákal a nerostl by. Kurz, to je otázka jiného druhu, protože kurz, to je otázka řízení exportní a importní rovnováhy. Proto může být kurz v řadě případů nižší, aby ulehčil vlastnímu exportu, a v řadě případů může být vyšší, aby zajistil import. Problém tedy není v tvrdosti rublu, problém je v tom, že Centrální banka nemá žádné konkrétní povinnosti. Víte, ale úplně stejně, když… Představte si situaci, že se na lodi kormidelníci nepodřizují kapitánovi a přes mobilní telefon je řídí někdo z jiné lodi. Přibližně takové vzájemné vztahy panují mezi Ministerstvem ekonomického rozvoje, Ministerstvem financí a Centrální bankou. V podstatě, pokud by byla ekonomika řízena podle tohoto cyklu, tak by Centrální banka, Ministerstvo financí a Ministerstvo ekonomického rozvoje musely být útvary stejného rezortu a za jejich činnost by musel nést osobní odpovědnost jeden člověk! Aby mohl personálně odpovídat za jejich činnost, musel by znát biologii biocenóz, problematiku ekologie, lidskou biologii a psychologii v jejích různých podobách, teorii řízení, ekonomiku a finance.

Kdo to u nás ovládá?


73 / 128

I kdyby se někdo takový objevil, stejně by nebyl schopen sám osobně nahradit celý státní aparát, který po dobu posledních dvaceti let vychovávali v tom liberálním bludu, jehož přívrženci by měli, pokud jsou upřímní, skončit na psychiatrii a ti ostatní ve vězení, neboť oddanost buržoaznímu liberalismu a ekonomickému liberálnímu modelu je ukazatelem šejdířství nebo vlastizrady. Zde to jinak být nemůže. Nicméně taková strana té otázky existuje. A pokud chápete roli kreditně-finančního systému, tak se role ceny v životě ukazuje být dvojí: 1. Na úrovni závodu, tedy na úrovni mikroekonomiky, je cena výrobní cena plus požadovaný zisk. 2. Pokud máte konkurenty, tak čím výše jste schopni nafouknout cenu své produkce a zajistit její odbyt, tím vyšším je to z hlediska potencionálního spotřebitele nepřímým ukazatelem toho, že vaše produkce je kvalitnější než produkce konkurence. To v případě, pokud za závorky vytkneme reklamu jako systém vymývání mozků a formování veřejného mínění ve spotřebitelských otázkách a činnost marketingu, který v řadě případů dokáže vytvořit poptávku z ničeho, aby zajistil obchodní efektivitu toho či onoho závodu bez jakékoliv návaznosti na potřeby společnosti. Na úrovni makroekonomiky cena vůbec není ukazatelem kvality produkce. Cena na úrovni makroekonomiky je ukazatelem deficitu určitého druhu produkce a přírodního bohatství. A žádným způsobem nesouvisí s výrobní cenou, protože realita je taková, že pokud máte možnost odjet na pláž někde v přírodě, tak vaše náklady tvoří pouze cenu vaší cesty tam. A pokud je řekněme v Moskvě, kde žije více než deset miliónů obyvatel, k dispozici deset nebo dvacet míst vhodných ke koupání na přírodních koupalištích, tak dříve nebo později bude přístup na takovou pláž placený. Přestože do tvorby takového přírodního bohatství nikdo žádné ekonomické zdroje nevkládal. V Japonsku, když se Tokio dusilo ve smogu, již existovali kabinky, do kterých bylo možné vstoupit, když jste předem vhodili příslušný obnos do platebního automatu, a nadýchat se tam na chvíli čistého vzduchu. Vzpomeňte si na Běljajevův román Prodavač vzduchu. Cena vzniká tehdy, když je deficit dané produkce.

A co to znamená z hlediska teorie řízení? Znamená to jednoduchou věc, že pokud se ekonomika úspěšně rozvíjí a je zaměřená na uspokojování reálných potřeb obyvatelstva, tak v míře toho, jak M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

74 / 128

roste ekonomická síla při uspokojování těchto potřeb, by měla padat cena, protože deficit produkce mizí a není tedy nutné brzdit její spotřebu platební schopností. Potom však vzniká otázka, jak překonat ten paradox, že na mikroúrovni by výroba měla být rentabilní a na makroúrovni, pokud se té produkce vyrábí dostatečné množství, by se ke konečnému spotřebiteli vlastně měla dostat nakonec zcela bezplatně. Odpověď na tuto otázku je taková, že: cena a tržní mechanismus jsou regulátory poptávky a nabídky, ale ceny na určité druhy zboží by měly být státně fixní. O příčinách budu mluvit později, i o tom, jak je možné to realizovat. Daňově dotační mechanismus, to je nástroj řízení mezních hranic rentability výroby v odvětvích i regionech, který umožňuje udržovat objemy výroby na úrovni nezbytné pro rozvoj společnosti v podmínkách, kdy cena padá pod hranici rentability. Vezměte si, jaký je u nás ve své většině vztah k dotacím a subvencím: „Darmo krmíme darmojedy!“ Ale pokud budeme vnímat daňově dotační mechanismus jako nástroj řízení, tak je heslo „Darmo krmíme darmojedy! Pryč s dotacemi! Pryč se subvencemi!“ z hlediska řízení analogické tomu, jako byste na plachetnici všechna lana upevnili v jedné poloze a neřídili její plachty, když pluje. K čemu by to potom vedlo? Skončilo by to tím, že buď narazíte do skály, nebo se vám ulomí stěžně pod náporem větru, nebo se převrátíte. Fakticky by takový povinný zákaz ve vztahu k dotacím a subvencím byl požadavkem zakázat řízení ekonomiky v zájmu společnosti. Pokud chcete žít v takové společnosti a být na straně hlupáků, je to vaše právo, ale neptejte se potom, proč se vám tak špatně žije. A proto plán musí sice zajišťovat určitou základní plánovanou rentabilitu, ale korekce daňově dotační politiky a politiky rozdělení subvencí vládou by v procesu plánování také měla být normou. Bez vyřešení tohoto cyklu úkolů a bez jeho podpory státem, je civilizace odsouzena. A dále: jak to vypadá s globalizací? Problémy globalizace V podstatě se všechny společnosti střetávají se stále stejnými problémy. Pokud budeme hovořit o souhrnu nadřazených problémů, jedná se o vliv biosférické, sociální a ekologické krize na společnost, což platí všude. Mechanismus vzniku této krize je všude stejný. Pokud budeme mluvit o vnitřně sociálních problémech M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

75 / 128

jakékoliv společnosti, tak jak v bohatých, tak i v chudých zemích jde o stále stejné problémy. Je to: kultura, která neumožňuje všem nově narozeným lidem stát se „člověkem“. Proto to dopadá tak, že mají všechny národy jedny a ty samé problémy a mechanismus jejich generování je stejný. Stejné jsou v podstatě i recepty pro potlačení mechanismu generování těch problémů stejně jako pro vybudování jiného způsobu života bez těchto problémů. A proto k národní specifice patří: - jazyk, - oblečení přizpůsobené přírodním a zeměpisným podmínkám regionu, - obydlí také přizpůsobená přírodním a zeměpisným podmínkám regionu, - národní kuchyně, a dále co? A dále - lidskost, která je (ovšem) jedna jediná - společná všem.


76 / 128


Takže jsme si promluvili o cyklu řešení jednotlivých úkolů, kterého by se měl držet stát, aby všechna další pokolení mohla žít dobře. Aby mohl být ten cyklus realizován, je třeba si promluvit o společensko-ekonomické formaci, ne však z obecného hlediska, ale jako o objektu řízení, což znamená dotknout se vnitřní struktury společensko-ekonomické formace a vzájemných vztahů existujících mezi jejími prvky. Společensko-ekonomická formace = sociálně-ekonomický systém Pokud se termín společensko-ekonomická formace, který byl zaveden marxismem, někomu nelíbí, existuje i jiný termín - sociálně-ekonomický systém, ale podstata věci se tím nemění, protože stejně se jedná o společnost a její ekonomiku. Spolupráce veřejných institucí Současnou civilizovanou společnost je možné charakterizovat jako soubor veřejných institucí, které mezi sebou různě spolupracují. Pojem „veřejná instituce“ je možné definovat jako určitý vnitřní sociální útvar s určitými sociálními funkcemi, které žádná jiná veřejná instituce nemůže plnit buď vůbec, nebo náležitým způsobem ve vztahu k takové úrovni rozvoje civilizace, kultury společnosti, jaké bylo dosaženo. Pokud budeme mluvit o ekonomice, tak ta do takovéto definice veřejné instituce nezapadá, neboť ekonomika to nejsou pouze lidé, ale také všemožná technika, různé technologie, organizace, organizační a řídící procedury. Proto je společensko-ekonomická formace souborem určitého počtu veřejných institucí a organizačně-technologického komplexu národního hospodářství.

Proč je v našem chápání takové rozdělení oprávněné? Z toho důvodu, že jedny a ty samé technologie, jeden a ten samý způsob organizace fungování ekonomiky mohou být atributy společností, které se velmi liší podle toho, jak se vyvinuly jejich veřejné instituce, a jak jsou vzájemně propojené mezi sebou, a také s organizačně-technologickým komplexem samotného hospodářství.


77 / 128

Příklad: veškeré vojenství vychází z civilizace, protože organizace armády, letectva a námořnictva (= organizace vojensko-průmyslového komplexu) mají mnoho společného, pokud se podíváme na historii jak států antihitlerovské koalice, tak i Třetí říše. Je proto možné hovořit o tom, že organizačně-technologický komplex je do určité míry nezávislý na veřejných institucích, ze kterých se skládá veřejný život, i když současná civilizovaná společnost není bez organizačního komplexu ekonomiky životaschopná díky tomu, že technosféra je pro ni nezbytností. Velice významných faktorem je ochrana před přírodním prostředím díky technosféře, o jeho významu se obvykle přesvědčujeme, až když dojde k nějakým živelným pohromám, nebo když v důsledku období zmatků a válek vše přestává fungovat v pro nás přijatelném režimu. Pokud si vezmeme veřejné instituce současné civilizované společnosti, tak je z nich možné vytvořit takovouto tabulku: na horizontále jsou zdroje blaha a na vertikále jsou jeho příjemci. Takovými veřejnými institucemi jsou: - rodina, - státnost, - věda, a - vzdělávací systém. Takže máme tabulku formátu čtyři na čtyři. Pokud popřemýšlíme, tak nebude tak těžké ji z hlediska řízení vyplnit dostatečně podrobně. Když si probereme její jednotlivé prvky, tak co poskytuje rodina rodině? Pokračování rodu a bezprostřední vzájemnou péči mezi členy rodiny. Co poskytuje rodině státnost? Žijeme v takových podmínkách, kdy je kvalita života všech a každého podmíněna charakterem státního řízení, to znamená koncepcí, která je uplatňována při řízení státu a dále kvalitou řízení v souladu s vybranou koncepcí. Takže v rozmezí těchto dvou faktorů státnost rodině poskytuje sociální ochranu a určitou kvalitu života rodiny i individuální osobnosti. Co poskytuje věda? Věda formuje rozhled dorůstajících pokolení i dospělých nad obecně povinné minimální vzdělání přijaté v dané epoše v dané společnosti. Vzdělávací systém rodině poskytuje startovací úroveň vzdělání a odbornosti pro pokolení, která vstupují do života, což je potom v dospělosti základem pro jejich integraci do života společnosti.


78 / 128

Další řádka, to je státnost jako příjemce blaha. Co poskytuje rodina státnosti? Lidské zdroje, mravnost, etiku, základy kulturní jednoty společnosti. Všechny tyto věci mají tak či onak základ v rodině, která je formuje. Co poskytuje státnost státnosti? Organizaci systému řízení a obnovování subkultury řízení na profesionální bázi v návaznosti pokolení. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

79 / 128

Co poskytuje věda státnosti? Vědecko-metodologické zajištění průběžného státního řízení a zpracování politického kurzu do budoucna. Co poskytuje vzdělávací systém státnosti? Základy kulturně-politické jednoty společnosti, profesionální řídící kádry, a také kádry pro jiné oblasti činnosti. Věda jako příjemce blaha, co získává? Od rodiny získává lidské zdroje, mravnost, etiku a také základy kulturní jednoty společnosti, bez kterých není v současných podmínkách vědecká činnost jako kolektivní činnost realizovatelná buď vůbec, nebo problematicky. Státnost poskytuje vědě organizaci systému a podporu pro fundamentální vědy, které ve své podstatě nejsou z obchodního hlediska rentabilní, protože nevedou k výrobě konečného produktu. Pokud je zařadíme do technologického řetězce, tak se budou nacházet v prvních etapách toho, čemu říkáme technologický cyklus, i když je obvykle nespojujeme se zpracováváním nějakých přírodních surovin, ale informací. Stát také v řadě případů zajišťuje zadávání výzkumných úkolů v zájmu realizace své státní politiky. Věda zajišťuje vědě obnovu subkultury vědeckých výzkumů a řešení aplikovaných úkolů. Vzdělávací systém zase poskytuje vědě odborné vědecké kádry a výzkumníky. Dále tu máme vzdělávací systém jako příjemce blaha, které mu poskytují ostatní veřejné instituce. Od rodiny získává lidské zdroje, mravnost, etiku a základy kulturní jednoty společnosti, bez kterých vzdělávací systém nemůže fungovat. Stát vzdělávací systém organizuje a stanovuje jeho vzdělávací programy. Věda vzdělávacímu systému poskytuje metodologii poznávání a tvůrčí činnosti v té či oné podobě, i způsob chápání světa, tedy tématiku a obsah vzdělávacích standardů a kádry v podobě profesionálních učitelů. A vzdělávací systém sám sobě také poskytuje kádry v podobě profesionálních učitelů a částečně si svou činnost zajišťuje i vědecko-metodologicky. Aby se společnost stabilně rozvíjela v návaznosti pokolení, musí všechny veřejné instituce spolehlivě řešit své úkoly, přičemž spolu musí vzájemně spolupracovat v souladu se svými možnostmi a potřebami. Pokud v systému veřejných vztahů dojde k narušení funkce kterékoliv z veřejných institucí, nebo dojde k narušení organicky potřebných vzájemných vazeb mezi veřejnými institucemi, vzniknou zákonitě ve společnosti problémy, jejichž rozvoj může vést až ke katastrofě, která může být i nezvratná.


80 / 128

Realita je taková, že na každé políčko této tabulky je možné napsat samostatnou knihu, nebo mu minimálně vyčlenit jednu kapitolu v učebnici sociologie. Avšak v našich učebnicích sociologie tato tabulka není a její obsah v nich není uváděn prakticky v žádné podobě. Je to jeden z problémů vědecko-metodologického zajištění společenského rozvoje a státního řízení jako jednoho z faktorů. Proto bude nutné zahloubat se a prozkoumat všechno, co se děje v systému veřejných institucí samostatně - optikou života, využívajíce těch možností, které jsou otevřené, nebo které se z různých důvodů ukazují být uzavřené. Co je to rodina Existuje známá fráze původem z marxismu, že „rodina je buňka společnosti“. Na jedné straně ano - poukazuje na roli rodiny. A z druhé strany je to jedna z formulací, která blokuje správné chápání toho, co ve společnosti probíhá, protože rodina není (jen) buňkou společnosti - rodina není statická. Rodina - to je zrníčko, že kterého vyrůstá budoucnost společnosti. Neboť když se podíváme na tuto tabulku, tak všechny veřejné instituce, státnost, věda, vzdělávací systém a všechny ostatní, které je možné ve společnosti vyčlenit, ale které jsme považovali za možné pominout, neboť mohou být posuzovány jako filiálky těch vyjmenovaných, tak všechny se v různou dobu stejně nějakým způsobem odvíjely od rodiny. Rodina je opravdu tím zrníčkem, ze kterého vyrůstá budoucí společnost se všemi svými veřejnými institucemi, které jsou pro život společnosti na daném stupni civilizačního rozvoje nezbytné. A jak se tedy má věc s fungováním instituce rodiny po dobu celé historie? První, co přitáhne naši pozornost, je skutečnost, že otrokáři zakazovali otrokům vytvářet rodiny. Proč? Protože se tak otrokáři starali o udržení své biologické a kulturní nadřazenosti nad vrstvou otroků, čehož dosahovali díky eliminaci instituce rodiny ze společenství otroků. Proč? Protože rodina nepředpokládá chaotické sexuální styky. Ve společenství otroků byly chaotické sexuální styky životní normou. Genetický mechanismus druhu „člověk rozumný“, to nejsou jenom chromozómy. Je to i systém biopolí, prostřednictvím kterých jsou potomkům předávány informace od jejich předků. Pokud jsou sexuální styky chaotické, tak i když chromozómový genetický materiál opouští ženský organismus přibližně v průběhu tří, čtyř měsíců, tak v aspektu dědičnosti z hlediska biopolí se může stát, že při chaotických sexuálních stycích bude mít jedno dítě jednoho otce díky spermatu a několik otců díky biopolím. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

81 / 128

Genetický aparát člověka, to je velice složitý systém a kvůli úspornosti, stejně jako v mnohých složitých informačně-algoritmických systémech, není jedna a ta samá informace vždy několikrát zálohována na různých fragmentech nosičů. Velmi často jsou informace uloženy pouze jednou a v těch místech, kde je nutné s touto informací pracovat, jsou uvedeny pouze odkazy, analogy odkazů fungující stejně jako odkazy v programování !!! Co to prakticky znamená? Pokud provedeme analogii, tak to znamená přibližně toto: čtete například učebnici chemie a v jedné její kapitole narazíte na větu, že toto téma bude důkladně probráno v té a té kapitole. Pokud se tedy chcete na to téma podívat hned, tak si nalistujete příslušnou kapitolu. Jenže máte v ruce typografický zmetek a místo například desáté kapitoly učebnice chemie, kam se odkazovala vaše věta třeba z páté kapitoly, tam máte desátou kapitolu učebnice zeměpisu. Informace jsou takto tedy blokovány a vy nemáte možnost se s nimi seznámit. Telegonie a informační konflikty Takže chaotické sexuální vztahy vedou k tomu, že na úrovni genetiky biopolí vznikají vzájemně konfliktní odkazy na vzájemně nekompatibilní informace, nebo vznikají chybné odkazy vedoucí do prázdna, kdy odkaz existuje, ale odpovídající informačně-algoritmické zajištění již ne. Takže dítě, které má několik otců díky biopolím a jednoho otce díky spermatu, se v průběhu svého osobnostního rozvoje ocitá před problémem, kdy musí doplňovat chybějící informace, nebo překonávat informační konflikty. Ve slabší míře se následky telegonie projevují tak, že dítě dotírá na rodiče otázkou: „A tati? Ty, jsi můj táta?“ Kořeny této otázky spočívají v tom, že někde na nevědomé úrovni cítí, že má někde ve své psychice dostupné informace, které nejsou přítomny v biopoli a rodovém duchu jeho otce. Pokud tam tedy takové informace jsou, tak zákonitě vzniká otázka: Odkud se vzaly? A jednou z podob té otázky je: „A tati? Ty jsi můj táta?“ V těžších případech se telegonie projevuje jako schizofrenie a vzájemný nesoulad mezi různými částmi těla, což může být vyjádřeno jako velmi podstatné disproporce ve stavbě organismu, stejně jako vývojové vady. Elita a její ochrana Pokud se podíváme na to, jak žila elita po všechny časy, tak si vždy dávala bedlivý pozor, aby byla její rodina v rámci možností chráněna jak před telegonií tak i před možným namícháním rodové linie genetickým materiálem těch sociálních skupin, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

82 / 128

které z jejího hlediska k elitě nepatřily. V řadě případů, aby si v některých aspektech zajistila převahu, elita dokonce praktikovala sňatky mezi blízkým příbuzenstvem a riskovala tak následky inbreedingu [příbuzenského křížení] jenom kvůli tomu, aby ty či ony rodové znaky předala svým potomkům, neboť její představitelé byli přesvědčeni, že v nich spočívá jejich převaha nad všemi ostatními. Vztah k rodině je tedy jedním z klíčových ukazatelů charakterizujících jakoukoliv společnost. Pokud to vztáhneme na hierarchii priorit zobecněných prostředků řízení, tak se likvidace institutu/instituce rodiny ve společnosti, která je předpokládanou obětí agrese, dotýká všech jako předpoklad pro realizaci reálné agrese. Fakticky se to tak či onak dotýká genetiky. Dále je obecně známou skutečností, že když se komár vylíhne z larvy, jedná se o plnohodnotného zástupce svého druhu. Když se narodí člověk, tak se z něho člověk stává až v důsledku adekvátní výchovy a získaného vzdělání. Dětství je určené k tomu, abychom se připravili na samostatný dospělý život. V období dětství si nejenom osvojujeme ty či ony znalosti, získáváme určité návyky, ale také dochází k vývoji struktur našeho organismu. Vypadá to tak, že funguje princip: „Nenaučil se to jako Váňuška, jako Ivan Ivanovič se tomu již nenaučí.“ Tento princip zahrnuje jak vývoj struktur samotného organismu, tak také formování osobnostní psychiky jako informačněalgoritmického systému. Proč? Protože praxe ukazuje, že pokud nejsou v určitém věku vypracovány řečové návyky, tak nedochází k potřebnému vývoji řečového centra v levé hemisféře. V literatuře je popsán následující případ. Jedna Američanka, matka samoživitelka, nechávala své dítě samotné s puštěnou televizí. V televizi vysílali všechno možné. Dítě sice začalo kreslit obrazy z reklam, ale v potřebné době mluvit nezačalo. Psychologové potom měli velkou práci s tím, aby se dítě přece jenom naučilo mluvit. To znamená, že jde o příklad, který ukazuje, že psychika, fyziologie a anatomie jsou v organismu člověka velice těsně propojeny. Pokud tedy nejsou ty či ony návyky v určitou dobu vypěstovány, vede to buď k úplné nevyvinutosti příslušných struktur organismu, nebo k jejich omezenému rozvoji, který následně buď nemůže být kompenzován vůbec, nebo nemůže být kompenzován v potřebné míře. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

83 / 128

Úloha matky Pokud se podíváte na život jakéhokoliv člověka, tak má ve svém životě období, kdy má nad ním bezvýhradní vládu pouze jeho máma a nikdo jiný. Toto období začíná ještě před samotným početím a trvá přibližně do 2,5 – 3 let věku, kdy dítě začíná s větší sebejistotou používat řeč a na základě tohoto umění začíná komunikovat s těmi, se kterými to považuje za potřebné a odmítá komunikovat s těmi, kteří ho z nějakých důvodů lekají nebo pro něj nejsou zajímaví. Žena si vybírá muže Co probíhá v časovém intervalu předcházejícímu početí do do doby, kdy dítě vstupuje do období znalosti řeči? Dochází k tomu hlavnímu. Zaprvé si máma vybírá toho, kdo se stane jeho otcem. Instinktivně podmíněná psychologie je tedy takového druhu, že rozhodující role, vedoucí a fakticky klíčová role, náleží ženě. Odpověď muže, která je opravdu pouze odpovědí, i když iluze toho, že iniciativa náleží muži je následkem toho, že je ve stejné algoritmice založena nutnost jakoby překonat odpor samičky předtím, než… Neboť samička vyvolává zájem u mnohých, ale s cílem pokračování rodu a zlepšení genetiky populace musí zvítězit pouze ten lepší, samozřejmě z pohledu samičky. Duchovní dědictví Co tedy ještě probíhá? V této době je zakládáno duchovní dědictví budoucího dítěte. To znamená, že v této době dochází k formování spojení biopolí s těmi či oněmi egregory, se kterými bude dítě od okamžiku svého početí do narození a dále ve svém životě spojeno. Pokud jsou sexuální styky chaotické, tak to bude velké množství spojení, takže to následně zkomplikuje tomu dítěti život. Kromě toho, pokud je v jeho vlastních rodových egregorech něco nesprávného, tak je to období, kdy to nesprávné může být zablokováno. Pokud k početí nedochází pod nadvládou instinktů, ale opravdu v podmínkách lásky, tak je duchovní dědictví formováno tím nejlepším způsobem. Kombinace celého míchání genů v procesu formování spermatozoidů a vajíčka je vytvořena tím nejlepším možným způsobem. Jedním z takových příkladů... Proces početí je mravně a eticky podmíněn. I když pro ty, kteří považují náboženství za výmysl a omezují etiku pouze na společnost, do hranic společnosti a nepovažují etiku za objektivní jev, ale za něco, co vzniká subjektivní cestou, těm tento příklad nebude nic říkat. Je obecně známo, že následník, carevič Alexej Nikolajevič trpěl hemofilií. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

84 / 128

Asi bychom měli upřesnit, že se jedná o syna Mikuláše II. Ano, byl to syn Mikuláše II. Hemofilie je porucha srážlivosti krve. Každé škrábnutí tedy může vést k tomu, že člověk vykrvácí a zemře. Normální krev se v reakci s kyslíkem sráží a blokuje místa, kterými může vytékat. Hemofilie souvisí s genem, který je přítomný v ženském chromozómu X. Pokud je druhý chromozóm X matky zdravý, tak se díky tomu, že je hemofilie gonosomálně recesivní onemocnění, u žen neprojeví. Pokud žena neměla štěstí a dostalo se jí obou chromozómů s genem hemofilie, tak může jednoduše zemřít při kterékoliv své menstruaci. Když se narodí chlapec, tak od matky zdědí buď zdravý, nebo nemocný gen. Pravděpodobnost projevení se hemofilie u následníka careviče byla tedy 50%. Při jiném uspořádání genů v procesu formování mateřského vajíčka se mohl narodit zdravý chlapec, který by se stal následníkem trůnu. Jaký by potom byl další osud Ruska, zůstává otevřenou otázkou. Carevič se narodil na rozhraní července-srpna roku 1904. V té době probíhala rusko-japonská válka. Pokud se tedy vrátíme o devět měsíců zpět, tak co se tehdy dělo v naší historii? Většina se vůbec nezamýšlí nad tím, co probíhalo v době početí careviče. V období jeho početí probíhala jednání mezi Ruskem a Japonskem, ve kterých Rusko zaujímalo pozici: „Potřebovali bychom malou vítěznou válčičku, jako prevenci před revolucí.“ Pokud tedy uznáme skutečnost, že Bůh mluví se všemi a s každým jazykem životních okolností, tak narození careviče s hemofilií bylo jeho vzkazem vládci, carovi Mikuláši II.: „Už při svém nástupu na trůn jsi získal přezdívku krvavý kvůli Chodynské tragédii. Říkáš o sobě, že jsi car, otec národa. Tak tedy nad každou kapkou prolité krve svého lidu se máš třást stejně, jako se budeš třást nad každou kapkou krve následníka.“ Podle pravoslavné tradice však všechny podobné věci patří mezi pověry, proto také vzkaz v této podobě adresátovi nedošel. Rusko prohrálo rusko-japonskou válku, do které bylo zataženo díky své mimořádné hlouposti, protože věřit tomu, že k válce nedojde v roce 1904, mohl jenom úplný hlupák. Japonské programy na výstavbu jeho lodí končily v roce 1904, kdy se měly poslední lodě stát součástí jeho výzbroje. Ruské programy na výstavbu lodí končily v roce 1905, takže rok 1904 byl pro Japonsko jediným rokem, kdy se mohlo dohodnout s Ruskem na urovnání konfliktu zájmů na Dálném Východě, nebo vyřešit tento konflikt ve svůj prospěch hrubou vojenskou silou, aniž by čekalo na dokončení ruských programů na výstavbu lodí a vyzbrojení ruského námořnictva silnějším vojensko-technickým potenciálem. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

85 / 128

Abyste v takových podmínkách vedli jednání pod heslem „Potřebujeme malou vítěznou válčičku, jako prevenci revoluce.“, musíte mít velice těžce poškozenou psychiku a mravnost. Realita je taková, že opravdu velice mnohé je při procesu početí podmíněno mravně podmíněnou cílevědomostí rodičů k tomu či onomu. Pokud jsou tedy děti náhodným produktem sexu pod nadvládou instinktů… Děti jsou pro své rodiče především zrcadlem, ve kterém mohou vidět ty problémy, které se neodhodlali řešit sami ve svých vlastních osudech. Realita je přesně taková. Pokud se podíváme na ruské pohádky, tak od těch západních se liší tím, že v západních pohádkách jsou princezny krasavice. Chudé dívky, se kterými se žení princové, jsou také krasavice. V ruských pohádkách je ideálem ženy moudrá Vasilisa. Ano, je to také krasavice, ale navíc moudrá. Pokud budeme mluvit o možnostech, jak vyvést Rusko z krize, tak ty možnosti se ukrývají v dlouhodobé strategii, která spočívá v tom, že nyní žijící pokolení musí počít a vychovat pokolení moudrých matek - Vasilis, které potom dále budou rodit a vychovávat takové lidi, kteří vyřeší zbylé problémy zděděné z minulosti a nebudou vytvářet problémy nové. Je totiž nesprávné myslet si, že tvůrčí potenciál a jeho realizace je pouze údělem muže. Realita je taková, že: tvůrčí potenciál je stejně vlastní jak mužům, tak i ženám, ale realizuje se různým způsobem, kvůli biologicky rozdílným funkcím obou pohlaví v životě biologického druhu „člověk rozumný“. Ženu nikdo nedokáže v její mateřské funkci nahradit. A protože v prvních etapách života dítěte mu nikdo nedokáže nahradit mámu, je tedy normální, aby byl život zařízen takovým způsobem, aby byl tvůrčí potenciál muže uplatňován při interakci s těmi problémy, se kterými se v průběhu své existence společnost střetává. A muži je tedy bezprostředně řeší. Tvůrčí potenciál ženy je v absolutní většině případů realizován prostřednictvím jejího životního partnera, kterému ve vztahu díky tomu, že v současné kultuře ženy obvykle v intuici muže předčí, ukazuje cesty rozvoje dokonce i v těch případech, kdy muž není takzvaně pod pantoflem. Pokud je pod pantoflem, tak jím žena manipuluje tak, jak uzná za vhodné, nebo tak, jak je přes ni přenášena egregoriální algoritmika. V tomto aspektu se opět musíme vrátit k rodině posledního cara. Za života i po smrti Alexandru Fjodorovnu někdy bezdůvodně obviňovali z toho, že je Němka, že M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

86 / 128

je agentkou německého vlivu. Realita je taková, že i když byla Němkou, tak své dětství strávila u dvora své oblíbené babičky, anglické královny Viktorie! A potom se vdala za dědice ruského trůnu. Alexandr III. byl proti tomuto sňatku a požehnal mu až na smrtelném loži. Měl k tomu své důvody, protože - soudě podle všeho - chápal, že Mikuláš bude pod pantoflem. A princezna Alix Hesenská (tedy Alexandra Fjodorovna) se fakticky stala agentem probritského vlivu na ruskou politiku, protože všechno, k čemu došlo po smrti Alexandra III. v ruské politice a především ve vnější politice zcela odpovídalo britským zájmům.

Když došlo k únorové revoluci a informace o ní se dostaly do Londýna, tak byla v britském parlamentu pronesena fráze: „Jednoho z válečných cílů bylo dosaženo.“ Jak se projevil tento probritský vliv? Projevil se v rusko-japonské válce a v tom, že bylo Rusko zataženo do 1. světové války. Většina historiků zcela pomíjí skutečnost, že po smrti Alexandra III. došlo ke změně vnějšího politického kurzu Ruska. Za Alexandra III. byly shromážděny zdroje, které měly být použity na výstavbu vojenské námořní základny v oblasti současného Murmansku, kde měly být v Kolském zálivu rozmístěny hlavní síly ruského carského námořnictva na severu. Pokračování politiky tímto směrem by zajistilo podmínky mírové existence Ruska přibližně do poloviny 20. století, protože scénář typu Krymské války by byl M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

87 / 128

blokován tou okolností, že metropole Velké Británie by dokázala přežít z vlastních zdrojů podle důležitosti jednotlivých produktů od dvou týdnů do tří měsíců. Pokud bychom hovořili o takovém vojensko-technickém úkolu, jako je zablokování rozvinutých sil ruského námořnictva a křižníkových eskader směřujících z oblasti Kolského zálivu do Atlantiku, tak takový úkol neměl zaručené řešení až do 60-70. let dvacátého století. Například v roce 1939, několik dnů před začátkem války, před tím než Německo zaútočilo na Polsko, vyplula německá zaoceánská dopravní loď Bremen z New Yorku a zmizela v Atlantiku. Angličané, kteří se ji pokoušeli chytit, měli již k dispozici letadlové lodě, hydroplány, radiokomunikaci a také již nějakou tu radiolokaci, přesto Bremen přeplula Atlantik a doplula do Murmanska, kde počkala dva týdny, a když se situace víceméně uklidnila, odplula z něj do Německa. Teď si představte, že nemáte letadla, letadlové lodě, žádnou radiolokaci, že radiokomunikace bude vynalezena a začne se běžně používat až za desetiletí, a vy máte zabránit rozvinutí sil ruského námořnictva z oblasti Kolského zálivu za polární noci. Jak? Velice těžce řešitelný úkol. V literatuře je také zmínka o jednom vojenském cvičení, které Spojené státy realizovaly v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Cílem cvičení bylo, aby se letadlová loď Forrestal a její doprovodné lodě v podmínkách rádiového ticha ukryly pod mraky a oblačností před leteckou a vesmírnou rozvědkou USA. Američané dva týdny hledali vlastní letadlovou loď v prostorách Tichého oceánu a nemohli ji najít. To cvičení bylo ukončeno až vydáním rozkazu o jeho ukončení. Takže politika Alexandra III. zaměřená na vytvoření základny v Kolském zálivu, kam chtěl umístit hlavní síly ruského námořnictva, byla strategicky dlouhodobě předvídavá a zaručovala, že Anglii a její potenciální satelity přejde chuť útočit na Rusko po celá desetiletí. Takže tato politika a její pokračování mohlo kvalitativně změnit podobu současného světa. Jenže Alexandr III. zemřel a co se stalo? Murmansk byl bleskurychle budován až v průběhu 1. světové války. Alexandr III. k němu plánoval protáhnout také hned dvoukolejnou železnici. Ještě v 80. letech byla na některých úsecích jednokolejná železnice Leningrad-Murmansk. Peníze určené na rozvoj Murmanského regionu pohltila výstavba námořní základny v Libavě a částečně v Port Arthuru. Obě tyto základny dokázaly, že byly Rusku na nic jak za 1. světové války (Libava), tak i za 2. světové války. Čím zájmům to vyhovovalo? Zájmům Velké Británie. Kdo byl nositelem těch zájmů? Carevna Alexandra Fjodorovna. Nedělala to úmyslně, ale pod vlivem M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

88 / 128

egregoriálního vedení. Proč říkám, že pod vlivem egregoriálního vedení? Protože soudě podle všeho - upřímně přijala pravoslaví, jenže si uchovala spojení s císařským egregorem Velké Británie. V průběhu jejího života v Rusku ji charakterizovali jako člověka s krajně nestabilní psychikou. Neustále upadala do depresí. Ale dokud byla mladou dívenkou, tak jí v Německu přezdívali „princezna sluníčko“. Pokud tedy sluníčko upadlo do deprese, tak čím to bylo? Její manžel ji miloval, to je nesporné. Pokud se však její psychika stala polem boje britského císařského egregoru a ruského carského egregoru, a ona se v tom boji nedokázala rozhodnout, na čí straně stojí, tak je pochopitelné, proč neustále upadala do depresí, měla špatnou psychosomatiku a zdravotní problémy. Proč měla rodina posledního cara celou kupu dalších problémů? Takže to opravdu dopadá tak, že institut rodiny je klíčovým institutem pro řešení všech problémů. Jedním z faktorů jeho narušení je rozvrácení mravů dívek protivníka, aby následující pokolení bylo biologicky defektní a nepředstavovalo vážnou hrozbu v geopolitickém soupeření. Jen si vzpomeňte, jak to vypadalo v 90. letech. O co se snažily hromadné sdělovací prostředky?

O rozvrácení mravů dorůstajících pokolení a především pak dívek. Snaží se o to dodnes. Ano, snaží se o to i dnes. S plným nasazením. Můžeme se tedy ptát, co dělá Federální bezpečnostní služba? Kde je nějaká aktivita prokuratury? Co dělají pro potlačení toho rozvracení mravů dorůstajících pokolení hromadnými sdělovacími prostředky a částečně i školou? Federální bezpečnostní služba je přece kontrolovanou strukturou. Svědomí – základ svobody V podstatě jde o to, že pokud Rusko není satelitní kolonií, pro kterou je rozvracení mravů dorůstajících pokolení normou a nástrojem jejího zotročování, tak svoboda slova, svoboda umělecké tvorby musí být chápána v tom smyslu, že svědomí je základem svobody. Svoboda, to je vedení dané bohem prostřednictvím svědomí. Z toho plyne, že tvůrčí svoboda a svoboda slova nesmí v životě společnosti vést k problémům a katastrofám. Pokud takzvaná „svoboda slova“ a „tvůrčí svoboda“ způsobují problémy a katastrofy, tak v mravně a intelektuálně zdravé společnosti musí stát, pokud slouží společnosti, nemilosrdně a nekompromisně takovému druhu takzvané „svobody slova“ a „tvůrčí svobody“ zamezovat.


89 / 128

Pokud budeme hovořit o vzájemných vazbách mezi veřejnými institucemi, tak v krátkodobých časových intervalech hraje opravdu rozhodující roli stát, neboť stát řídí ty věci, které lidé samostatně a na základě epizodické samoorganizace opravdu vyřešit nemohou. Pokud stát svou moc zneužívá, nebo se dopouští chyb, tak následky takových chyb - pokud je budeme posuzovat v krátkodobých časových intervalech - nikdo z lidí samostatně, ani na principu epizodické samoorganizace, kompenzovat nedokáže. V ruském jazyce na to máme pořekadlo: „Když lid chybu učiní, car jí lehce odčiní, když car chybu učiní, nikdo ji již neodčiní." Znamená to, že faktor rychlé reakce je v daném případě rozhodující. Určité nedostatky společnosti mohou být kompenzovány odpovídajícím státním řízením. V pořekadlu je to vyjádřeno tím, že car to odčiní. Nedostatky státního řízení nemohou být v krátkodobých časových intervalech kompenzovány žádnou veřejnou samoorganizací.

A v dlouhodobých časových intervalech? V dlouhodobých časových intervalech mohou být kompenzovány tím, co se nazývá „rolí osobnosti v dějinách“. A osobnost, to je produkt rodiny. A rozhodující roli při formování osobnosti má především máma, protože všechno, co se děje v časovém intervalu od početí do doby, kdy dítě začne z vlastní iniciativy komunikovat s jinými lidmi, je v podstatě bezvýhradně v rukou jeho mámy. Tehdy se tvoří základy mravnosti, základy etiky, a také základy vnímání a chápání světa. Pokud si máma maximálně dobře poradila s těmito úkoly, tak na tomto základu může vzniknout osobnost. Pokud neexistují tyto základy, tak pokus vytvořit osobnost na bázi něčeho rychlokvašeného a neurčitého vede k tomu, že místo toho vznikne pouhý doplněk k židli, televizi, lahvi piva, nebo něčemu dalšímu. A o něčem jako o osobnosti se nedá mluvit ani vzdáleně. Typy rodin Dále je to tak, že se rodiny ve společnosti statisticky dělí na různé typy. - Na jednom statistickém protipólu je rodina typu „jedinec s kufrem“, který není v podstatě ničím vázán. Jak žije, je otevřenou otázkou, protože zde jsou opět dvě zcela opačné varianty: buď se jedná o zběsilého spotřebitele, nebo o agilního fanatika, který nemá čas ani sílu zabývat se něčím jiným než tím, co si vybral jako svůj zájem. - Na druhém protipólu statistiky je rodina složená z více pokolení, které žijí společně v jednom domě s množstvím dětí, tedy alespoň jedna větev rodiny.


90 / 128

Vzniká otázka: „A co je lepší?“ Z pohledu spotřeby, svobody a volnosti je v podstatě ideální rodinou samostatný jedinec s kufrem a plnou prkenicí. Takzvané „sexuálně uvolněné vztahy“, nebo „sexuálně obchodní vztahy“ z obou stran, bez jakýchkoliv dlouhodobějších závazků vůči svému protějšku a tím spíše bez jakýchkoliv povinností ve vztahu k úkolu zajistit pokračování rodu... To znamená, že takový přístup je reálně antisociální z jednoho jednoduchého důvodu, že když tito samostatní jedinci zestárnou a nebudou práceschopní, bude nutné je sociálně zajistit. A sociální zajištění takovýchto samotářů, kteří celý svůj život promrhali a místo toho, aby dělali nějakou veřejně prospěšnou činnost, tak vydělávali peníze… To není jedno a to samé. Je to pro společnost těžké ekonomické břímě a v podstatě je tedy pro společnost lepší, pokud odejdou sami v důsledku deprese, nebo nějakých psychosomatických onemocnění, aniž by zatěžovali společnost nutností udržovat jejich nesmyslnou existenci ve stáří. Jedním z příkladů takového druhu je včerejší událost - smrt Novodvorské. Život nám byl dán proto, abychom se naučili milovat. A ona promrhala neplodně svůj život mlácením prázdné slámy a pohrdla tou možností. Pokud budeme vycházet z toho, že každý člověk by se měl stát opravdovým člověkem - nositelem lidského typu struktury psychiky, tak: nejlepším prostředím pro formování osobnosti je rodina několika dospělých pokolení, žijících pospolu a v ideálním případě by taková rodina měla také žít v interakci s přírodním prostředím. Vícegenerační rodiny Realita je tedy taková, že pokud nás zajímá blaho společnosti v budoucnosti, přičemž na úrovni strategie, ne na úrovni kvality života nyní žijících, ale maximálně jejich dětí, tak musí být stát orientován na podporu několikagenerační rodiny, mravně zdravé rodiny žijící ze své práce. Protože taková rodina poskytuje každému dítěti neformální hodiny vzájemných mezilidských vztahů. Dokáže mu ukázat všechna budoucí období jeho dospělosti a všechny problémy, které se s těmito jednotlivými etapami pojí. Je to tedy nejlepší prostředí pro to, aby se z dítěte opravdu stala osobnost.


91 / 128

Kromě toho tu je ještě jedna zvláštnost související s medicínou. V podstatě, když se podíváme do historie, tak takzvaní géniové nebyli (ve většině případů) prvorozenými dětmi. S čím to souvisí? Souvisí to se dvěma okolnostmi: - První je možnost porodních traumat při prvním porodu, jejichž pravděpodobnost je vyšší než při těch následujících. Takže další děti jsou statisticky méně zatíženy následky v určitém směru nezdařených porodů. To je jedna strana té věci. - Druhou stranou je, že první dítě dědí celou kupu rodových problémů z egregorů, které tak či onak rodiče nevyřešili. Další děti tedy získají méně problémové rodové duchovní dědictví. Obzvláště v těch případech, kdy rodiče neustrnou ve svém osobnostním rozvoji a dále se rozvíjejí, a pokud vidí své první děti jako zrcadlo problémů existujících v jejich rodu a pracují na jejich odstranění. Potom tedy další děti zdědí méně problémů a jejich tvůrčí potenciál je ve vztahu k řešení problémů v životě společnosti svobodnější. Problematické rodiny Pokud je tedy společnost orientována na to, že normou je bezdětná rodina, že normou je adopce, že normou je málodětná rodina a vícedětná rodina je problém formulovaný: „Proč rodit děti do bídy?“ - tak si tím společnost do budoucnosti velice omezuje potenciál svého rozvoje, neboť mladší děti mají v průměru statisticky v podmínkách nesprávné kultury větší potenciál rozvoje. Když už jsme se dotkli tématu adopce, tématu osvojených dětí, tak přitom také vzniká problém, který souvisí s tím, že ve většině případů byly děti, které je potřeba adoptovat, počaty a narozeny v problémových rodinách. Proto je prvotním úkolem pěstounů ochránit osvojené dítě před jeho rodovými egregory, které neobsahují takové informace a algoritmiku, které jsou potřebné k tomu, aby byl život tohoto dítěte bezproblémovým. Je to tedy tak, že náhradní rodina musí opravdu dítě milovat. A nesmí zbytečně mrhat časem na zbytečnosti. Dítěti musí taková rodina věnovat co možná nejvíce času a podporovat ho v tom, aby samostatně řešilo své problémy a pomáhat mu s tím. Proč? Protože pokud dítě při svém vývoji nezískává informačně-algoritmickou podporu v rodině, která ho přijala, tak se informační vakuum plní tím, co obsahují jeho rodové egregory. Vůle a poslušnost Pokud si náhradní rodina neporadí s výchovou, tak když dítě dospěje do pubertálního věku, začne automaticky zpracovávat všelijakou algoritmiku, kterou M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

92 / 128

obsahují jeho rodové egregory, a která vedla k tomu, že se stalo sociálním sirotkem, přestože jeho rodiče jsou naživu. Toto téma však bohužel není v pedagogických vysokých školách a na kurzech náhradních rodičů dostatečně osvětlováno. Mnozí rodiče se tedy bohužel snaží o to, aby všechny děti, ať už jejich vlastní či adoptované, byly poslušné, místo toho, aby pracovali na tom, aby: děti dospěly do své mladosti s rozvinutou vůlí podřízenou diktatuře svědomí. Jedná se o různé výchovné strategie, kterých je dosahováno různými metodami, nemluvě o tom, že i jejich cíle jsou rozdílné. Pokud přesto určitý podíl rodičů tuto problematiku chápe, nebo ji prostě cítí a pocitově, intuitivně postupuje v souladu s ní, má společnost šanci, že jejich děti vyrostou, získají potřebné vzdělání, nebo budou dostatečně rozvinuty intelektuálně, aby si i mimo vzdělávací systém vypracovali nezbytné znalosti a návyky, a když se potom dostanou do úředních orgánů, tak učiní stát způsobilým řešit úkoly veřejného rozvoje. Protože pokus státu tahat za uši něco, co neroste, je prostě ztrátou času a sil. To samé se týká i rozvoje vědy a vzdělávacího systému. O co jde hlavně Ve vztahu k tomu všemu je klíčovou věcí fungování instituce rodiny. Pokud budeme hovořit o tom, co se děje v rodině, tak hlavní věcí je vzájemný vztah mezi mužem a ženou - jako manželů, rodičů (a nakonec i prarodičů). Pokud jsou tyto věci v rodině řešeny správným způsobem, tak je rodina schopna ochránit dítě i před zhoubným vlivem hromadných sdělovacích prostředků, internetem, ulicí a vším ostatním. Dítě je tedy potom schopné vstoupit do dospělosti plně připravené ve vztahu ke své misi řešit úkoly veřejného rozvoje a odstraňovat problémy. Pokud rodina své úkoly řešit nedokáže, jsou problémy ve společnosti nevyhnutelné a společnost je tak odsouzena buď k vleklé krizi, nebo ke katastrofě kultury. Ta okolnost, že o tom hovoříme, je ukazatelem toho, že situace v Rusku není beznadějná. Je to ukazatelem toho, že tuto krizi překonáváme, protože v takovém kontextu a v takových vzájemných souvislostech se v jiných kulturách o problematice rozvoje společnosti nehovoří. Součinnost ve společnosti Dále je již třeba promluvit o vzájemné součinnosti společnosti jako souboru veřejných institucí a organizačně-technologického komplexu národního M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

93 / 128

hospodářství, tedy o nastavení a fungování ekonomiky. Myslím, že je lepší to téma ponechat na příští besedu.


94 / 128


0:00:00 0:00:45 0:04:25 0:07:58 0:11:47 0:14:44 0:16:00 0:17:37 0:20:56 0:29:03 0:35:25 0:38:00 0:42:47 0:46:35 0:47:55 0:55:47 1:01:10 1:03:18 1:04:44 1:08:22 1:16:26 1:22:20 1:24:42 1:29:10 1:31:07 1:38:14 1:39:49 1:48:03 1:51:51

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

ekonomická bezpečnost co způsobuje inflaci? ekonomická sebevražda SSSR definice ekonomické bezpečnosti burzovní indexy nejsou ukazatelem ekonomického rozvoje ekonomická bezpečnost jako úkol řízení ekonomická bezpečnost státu a společnosti vykořisťování člověka člověkem v SSSR, na Západě v současném Rusku matematický model ekonomiky koloběh zboží a cenová rovnováha jaké by měly být ceny? energie pro produkci objemu zboží jak penězi pohřbít ekonomiku úrok je brzda ekonomiky ekonomika čtyřkařů kýla ekonomiky: spekulanté a finanční trhy lež o krizích z nadvýroby jak car Petr vydělával kopějky „inflace – dílo rukou hlupáků a zrádců“ jak se zbavit revolucionářů, podvodníků a finančních spekulantů užitečné a škodlivé potřeby ekonomická kybernetika ekonomické řízení potřebami společnosti demografická pyramida Ruska demograficky podmíněné potřeby předvídatelnost vědecko-technického pokroku nuance plánování nepodmíněný základní příjem globální krize lidstva

_______________________________________________________________________________


95 / 128

Dnes budeme hovořit o ekonomické bezpečnosti. Realita je taková, že absolutní většina lidí kvalitu státního řízení hodnotí podle kupní síly své výplaty. A podle toho, co je na pultech obchodů a co si tam za ni mohou nakoupit. A všechno, co se týká idejí sociálního významu, nebo filozofie, není z jejich pohledu aktuální. Proto je to pro mnohé z celého cyklu přednášek ta nejaktuálnější beseda, neboť se bude týkat ekonomických otázek. Začnu citátem z knihy „Čtyřicet let ve vládě“. Jejím autorem je Nikolaj Konstantinovič Bajbakov, který déle než dvacet let strávil ve funkci předsedy Úřadu státního plánování SSSR. Na straně č. 228 je uvedeno: „...pokud by mi v době, kdy jsem byl předsedou Úřadu státního plánování, řekli: soudruhu Bajbakove, ty jsi ukončil rok emisí ve výši 20 miliard rublů, které nejsou kryté produkcí!, tak bych se asi zbláznil. Za Stalina by mě v takovém případě obvinili ze záškodnictví, a pokud by mě nezastřelili hned, tak bych určitě skončil v pracovním táboře. A dnes se něco takového nazývá platbou za přechod k trhu.“ Zdaleka nemám v úmyslu idealizovat plánovanou ekonomiku Sovětského svazu. Ani si nemyslím, že pokud by tu stále byl Sovětský svaz a Úřad státního plánování by pokračoval ve své práci na základě stejné vědecké metodologie jako v časech minulých, tak bychom žili ve vzkvétajícím státu. Nebylo by tomu tak. Protože ne všechno bylo v pořádku z hlediska používané vědecké metodologie, při plánování a při uplatňování dalších etap plné funkce při řízení ekonomiky SSSR. Proto je pravdou, že na začátku přestavby všechno, co se masově vyrábělo v SSSR počínaje tříkopějkovou sešívačkou a konče prototypy vojenské techniky, ve své většině nějakým způsobem zaostávalo za parametry zahraničních analogů. Jinou věcí je, že se v zahraničí nevyrábělo všechno (co v SSSR), proto také některé unikátní modely nemohly zaostávat, neboť jejich analogy v zahraničí prostě neexistovaly. Teď již žijeme v jiné době a to, co řekl Bajbakov zůstává minulostí. Teď nám představitelé Centrální banky a Ministerstva ekonomického rozvoje vyprávějí, že Centrální banka brzdí peněžní zásoby a omezuje jejich růst, neboť se obává růstu inflace, a že úrokové sazby jsou vysoké kvůli vysoké inflaci. Kdo zná odpověď? Chtěl bych dostat odpověď na jinou otázku. Pokud by Centrální banka neomezovala peněžní zásoby, provedla emisi a investovala by emitované peníze do rozvoje reálného sektoru tak, aby vytvořila nové výrobní kapacity, obnovovala ty stávající, tak by ve výsledku získala nějakou novou produkci, která tu v současM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

96 / 128

nosti není. Kdyby existence této produkce společnosti umožnila zvýšit kvalitu jejího života, mělo by to vliv na inflaci nebo ne? Ale to je pouze jedna otázka (z mnohých jiných), na kterou ekonomové z Ruské akademie věd ani představitelé Centrální banky věcně odpovědět nedokáží. Budeme se tedy muset začít zabývat tím, co svého času neudělal Lifšic (Alexandr Jakovlevič Lifšic, *1946, rus. ekonom): konkrétně zkusit pochopit, co to vlastně je ta ekonomika a jak funguje. Kolektivní práce Žijeme na základě kolektivní práce. Není to prostá práce - jedná se o odbornou práci, specializovanou. Aby tedy všechno dobře fungovalo, musíme tuto veřejnou kolektivní práci nějak řídit. Jenže blahobyt všech a každého, to není pouze výroba. Jedná se také o rozdělení vyrobené produkce, o regulaci přístupu k přírodnímu bohatství - jak pro výrobce, tak i pro spotřebitele konečného produktu. A mnoho dalšího. Ekonomická bezpečnost Pokud ekonomická bezpečnost rodiny a člověka někdy ve středověku, kdy byla jednotlivá zemědělská hospodářství prakticky soběstačnými systémy,… pokud tehdy byla - z hlediska výroby a spotřeby - kvalita života podmíněna osobní prací bez ohledu na to, zda stát funguje dobře nebo špatně, tak dnes jakkoliv vysoký profesionalismus v jakékoliv sféře činnosti může být znehodnocen tím, že přijde zase nějaký další Gajdar (Jegor Timurovič Gajdar, *19.3.1965, †16.12.2009, ekonom a politik) a začne provádět další „reformy“, které budou stejně nesmyslné a škodlivé, jako ty z 90. let. Vedoucí nakonec k ekonomické genocidě, kterou si dosud nikdo nezodpověděl. A jak to tak vypadá, tak si ji ani nikdy nezodpoví. Když nám tvrdí, že zkrachovaly pouze neefektivní výroby… tak je to drzá lež!!! Protože sovětský letecký i vesmírný průmysl, rybářské průmyslové loďstvo i obchodní loďstvo byly v „sovětských“ dobách zcela na světové úrovni a v řadě případů byla jejich úroveň i vyšší. Například vrtulníky vyprojektované v Sovětském svazu v šedesátých letech jsou doposud nejlepšími vrtulníky na světě. Ani nyní nemají analogii a jejich modernizace probíhá pouze z hlediska obnovy přístrojového vybavení a náhrady starých motorů novějšími, zdokonalenějšími. Přesto Miľovu firmu v době reforem dostali na pokraj bankrotu [Moskevský vrtulníkový závod, který v roce 1947 založil Michail Miľ]. Vyvolává to tedy velké množství otázek.


97 / 128

Je možné prohlásit, že problematika ekonomické bezpečnosti je jedním z témat, na kterém se lidé nejvíce grafomansky vyřádí. Definic toho, co je to ekonomická bezpečnost, je bezpočet. Různí autoři uvádějí různé definice. Realita je však taková, že ani jednu z těchto definic není možné použít v praktické politice, neboť vycházejí z ekonomických teorií, které nejsou průkazné ani z hlediska řízení, ani metodologie!!! Pokud si uvědomujeme, že zajištění ekonomické bezpečnosti je úkolem řízení, tak na základě Dostatečně všeobecné teorie řízení (DVTR) je možné definovat pojem informačně algoritmické bezpečnosti řízení. Je pod ním chápána: schopnost dosahovat vytyčených cílů řízení s přijatelnou úrovní kvality řízení i v podmínkách ovlivňování řídícího procesu cíleně směřovanými překážkami z vnějšku! Jako je činnost odpůrců dané koncepce řízení, kteří jsou zastánci jiné koncepcí řízení. A také v podmínkách vlivu šumů vlastního systému řízení a řízeného objektu, i vlivu jiných různorodých živelných faktorů. Jedná se tedy o řídící úkol. Při takovém přístupu k zajištění ekonomické bezpečnosti společnosti a státu se jedná o dílčí případ informačně-algoritmické bezpečnosti celkového řízení. Pokud je v aspektu ekonomiky zajištěna informačně-algoritmická bezpečnost státního řízení, tak s některými dodatečnými podmínkami může být zajištěna ekonomická bezpečnost všech členů společnosti, kteří jsou mravně a eticky připraveni poctivě se účastnit společenské dělby práce. Pokud se vrátíme k tomu obrázku, na kterém byl zobrazen cyklus řešení dílčích úkolů, tak je možné ekonomickou bezpečnost společnosti a státu posuzovat v širším a užším smyslu. Rozdíl bude v tom, že při posuzování ekonomické bezpečnosti v širším smyslu potřebujeme soubor kritérií, která se budou skládat ze tří skupin: - fyzikálně-zeměpisné - charakterizující stabilitu biocenóz; - demografické - charakterizované ukazateli zdravotně-biologického stavu obyvatelstva a ukazateli kulturního stavu obyvatelstva, kam patří úroveň jeho vzdělání, etické parametry, počet obyvatel a charakteristiky jeho migrace v hranicích státu, které mohou být podmíněny jak fyzikálně-zeměpisnými, tak i ekonomickými důvody; - a také čistě ekonomická kritéria, která charakterizují výrobně-spotřební systém společnosti, vnější obchodní bilanci a některé parametry finančního systému.


98 / 128

Pravidelně - téměř každý den - posloucháme v přehledu zpráv nějaké informace o tom, co se děje na burzách. Zajímalo by mě, jaký mají tyto burzovní ukazatele vztah k tomu, zda výhledově v budoucnosti přejde venkovská učitelka z kategorie spotřebních standardů, která je teď pro ni charakteristická, do nějaké vyšší? Asi žádný. Realita je taková, že nám podsouvají nějaká čísla, která absolutně nesouvisí s reálnými parametry charakterizujícími ekonomiku. Výroba Pokud se budeme bavit o výrobě, tak jaké parametry potřebujeme znát v zájmu společnosti? Zaprvé je to nomenklatura (výčet, seznam) té produkce, která je opravdu nezbytná k tomu, aby společnost žila a rozvíjela se v návaznosti pokolení. Dále ke každé takové pozici informace o tom, kolik se jí vyrábí, kolik dováží a jaký to má vztah k potřebám společnosti jako takové. Pokud se budeme bavit o efektivitě ekonomického systému, tak dojdeme k dalším ukazatelům, které charakterizují produktivitu práce, tedy kolik produkce se vyrobí v přepočtu na jednoho zaměstnaného buď v celé společnosti, nebo v konkrétním výrobním odvětví. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

99 / 128

Když se vrátíme k sovětským časům, tak tenkrát Hlavní statistický úřad SSSR takové informace pravidelně zveřejňoval. Teď je nikdo nezveřejňuje. A zajímavé je i to, že se o ně nezajímají ani poslanci Státní dumy při čtení výročních vládních zpráv o dosažených úspěších. Úspěchy jsou (to) takové, že s výmluvou na to, že se stát ještě nevzpamatoval z následků krize v roce 2008, se naše ekonomika rozvíjí pomalu, nebo stagnuje. A odpovědět na otázky, co se v ekonomice děje, je velice problematická věc, neboť ty růstové ukazatele, které někdy ohlašují, jsou uváděny v rozmezí statistické chyby při sběru ekonomických údajů. A my bychom si přece jenom přáli, aby se náš stát rozvíjel. Ekonomická bezpečnost státu Takže pojem „ekonomická bezpečnost státu“ - v širším smyslu - předpokládá zajištění jeho ekonomické bezpečnosti i v užším smyslu při splnění kritérií z fyzikálně-zeměpisné a demografické skupiny. Ekonomickou bezpečnost státu je tedy v užším smyslu možné definovat jako schopnost hospodářského systému státu zabezpečit svou vnější i vnitřní politiku všemi druhy přírodního bohatství a produkce s přijatelnou úrovní spotřebního dostatku, na základě vlastního výrobního potenciálu a v součinnosti s vnějšími hospodářskými subjekty, v podmínkách cíleně kladeného odporu svých geopolitických protivníků a konkurentů, a s ohledem na vliv živelných faktorů, tedy neřiditelných přírodních a vnitřně sociálních faktorů. Je to delší a hodně obsažná definice. Přesto je to úkol řízení, který může být pochopen. Ekonomická bezpečnost státu a společnosti však není jedno a totéž. Proč? Protože stát může být svým charakterem oligarchickým, a potom jsou oligarchové u moci přijatelní pouze v případě, že ekonomické potřeby společnosti uspokojují minimálně podle principu „co zbude“. A to společnosti nezaručuje výhledově její bezpečnost, neboť minimum neumožňuje dětem získávat potřebné vzdělání a rodiče nemají čas, aby vychovávali své děti, protože jsou nuceni pracovat od rána do večera za pár šupů. Oligarchický stát také nemusí být suverénním. Tj. může pracovat pro zájmy zahraničních politických sil, ve vztahu ke kterým je obyvatelstvo daného státu pouze ekonomickým zdrojem a výdaje na zaopatření zdroje musí být taktéž minimální. Vzhledem k tomu, že má vnější vykořisťovatel zájem na tom, aby jeho vykořisťování bylo stabilní, musí zajistit ekonomickou bezpečnost vládnoucího státu jako vykořisťovatelského nástroje daného území a jeho obyvatelstva.


100 / 128

Ekonomická bezpečnost společnosti Ekonomická bezpečnost společnosti je opravdu v současnosti založena na zajištění ekonomické bezpečnosti státu, jenže jejím předpokladem je vykořenění takového jevu, jakým je vykořisťování člověka člověkem. O tomto tématu se v postsovětských dobách a dokonce ani v postalinských dobách nediskutovalo, protože se mělo za to, že v SSSR vykořisťování člověka člověkem neexistuje. Přestože se vládnoucí byrokracie (tehdy) reálně proměnila ve vykořisťovatelskou třídu, která systémově parazitovala na práci a životě většiny obyvatelstva. Z hlediska liberální mentality zase vykořisťování člověka člověkem ve společnosti neexistuje, protože vlastník závodu je zaměstnavatelem. A jako takový zaměstnává lidi. A proto je dobrodincem, neboť poskytuje pracovní místa a vyrábí produkci, díky které si dnes i ten nejchudší člověk v evropských státech může kvalitativně žít lépe. A spotřebovávat to, o čem nemohli snít ani králové někdy ve středověku. Tak jaké vykořisťování člověka člověkem? Vykořisťování člověka člověkem je vyjádřeno tak, že: lidé nemají volný čas potřebný k tomu, aby mohli vychovávat své děti, být mezi lidmi a bavit se. Protože kvůli tomu, aby si zajistili spotřební minimum, jsou nuceni pracovat bez omezení pracovní doby, někdy i bez dovolených, v mnohých zaměstnáních až do úplného vyčerpání, žít bez rodin, někde jsou nuceni pracovat turnusově a tak dále, a tak podobně. Ale téma vykořisťování člověka člověkem a charakter vykořisťování člověka člověkem je v postsovětském-ruském státu tématem, o kterém (oni) diskutují neradi. Jak řekl Dmitrij Anatoljevič Medvěděv v jednom ze svých vystoupení: „...tak marxismus je extrémistické učení kvůli svému postoji v této věci!“ Realizace jiného režimu fungování ekonomiky Nicméně: pojďte se přece jenom podívat na možnosti realizace takového režimu fungování ekonomiky, kdy je od pokolení k pokolení stabilně zaručeno, že všichni budou stále sytí, obutí a oblečení, a budou mít normální bydlení. Staří lidé ani lidé, kteří nejsou práceschopní, nebudou žít v bídě a budou zajištěni. Kde děti získají správnou výchovu a vzdělání. A dospělí nebudou pracovat až do svého vyčerpání, a budou mít čas na to, aby realizovali svůj tvůrčí potenciál. Pokud žijeme v podmínkách kolektivní práce, v podmínkách, kdy ani jeden podnik nemůže říci, že je soběstačný v aspektu výroby a spotřeby své produkce, neboť je závislý na dodávkách a možnostech svého odbytu - a je tedy součástí M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

101 / 128

makroekonomického výrobně-spotřebitelského systému, tak se musíme ptát: „A jak je možné vymodelovat vývoj takového systému, jak ho popsat?“ Odpověď na tuto otázku je taková, že v dětství, tedy opravdu v dětství - na druhém stupni základní školy - se všichni seznámili se systémem lineárních rovnic s „n“ neznámými a jak je řešit. Fakticky je systém lineárních rovnic (ve kterých se nevyskytují exponenciální proměnné) matematickým modelem, který může sloužit k popisu víceodvětvového výrobně-spotřebitelského systému. Takové modely jsou vyvinuty a jsou využívány (už) od dvacátých let minulého století. Bilanční modely I když nás přesvědčují, že Wassily Wassilyovich Leontief (ekonomický génius a laureát Nobelovy ceny za r.1973) je autorem bilančních modelů, které získaly název „Metoda nákladů a množství vyrobené produkce“ [meziodvětvová bilance], tak realita je taková, že v době, kdy Leontief emigroval ze Sovětského svazu, Úřad státního plánování už dávno fungoval. A specifikum těch úkolů, které řešil Úřad státního plánování, bylo takové, že nebylo možné je vyřešit, pokud se v té či oné podobě nevyužívaly bilanční modely. Realita je taková, že bilanční modely jsou jedinými matematickými modely, které vycházejí z primárních ekonomických údajů, které jsou jejich základem. Všechny ostatní modely, výrobní funkce apod., jsou založeny na výstupu nějakých algoritmů určených ke zpracování primárních údajů. A dále jsou již vytvářeny nějaké zjednodušené modely, které umožňují řešit konkrétní dílčí úkoly. Realitou (také) je, že pro řízení státního víceodvětvového spotřebitelského výrobního systému neexistuje, kromě bilančních modelů, jiná alternativa. Otázkou zůstává pouze toto: jak zajistit jejich metrologickou průkaznost a interpretaci jejich výsledků z hlediska řízení?

(ukazuje nezřetelný obrázek) Když se opět vrátíme k jakékoliv řádce této rovnice, tak předpokládejme, že x s nějakým číslem (asi indexem) je hrubá výroba produkce nějakého odvětví za určitý časový interval, například za rok. Pokud se roční objem výroby této produkce x týká, řekněme, třeba uhelného průmyslu, tak kam šlo všechno to uhlí? Spotřebovává se uhlí v energetice? Spotřebovává. Mnohé tepelné elektrárny jsou uhelné. Spotřebovává koksárenský a hutní průmysl uhlí? Spotřebovává, protože uhlík je v mnohých reakcích při výrobě železa a oceli využíván jako redukční činidlo. Chemický průmysl také v řadě případů využívá uhlí jako surovinu pro výrobu jiných druhů produkce. Určité množství uhlí se také v některých M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

102 / 128

oblastech používá k vytápění domácností. Přinejmenším v soukromém sektoru se také topí uhlím. To nás tedy vede k otázce: A kolik uhlí vlastně potřebují hutníci? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: hutníci potřebují právě tolik uhlí, kolik plánují vyrobit litiny a železa. A jeho množství je určeno technologickými potřebami pro vyrobení takového množství produkce. Takže je to tak, že podíl spotřeby produkce ostatních odvětví každým z odvětví je proporcionální k množství jeho vlastní výroby. Tato okolnost právě umožňuje vyjádřit každou řádkou rovnice (pro hrubou výrobu určitého odvětví) jako součet hrubé výroby všech ostatních odvětví a spotřebitelů její produkce s nějakými koeficienty a f (z anglického slova final, finální, konečný produkt). Tedy to, co jde na spotřebu domácností a státního aparátu. Co je vlastně cílem, kvůli kterému je celá ta výroba organizována. Takový model lze vytvořit na základě analýzy evidence produkce v její naturální podobě. Tedy uhlí v tunách, ropy v tunách nebo barelech, obilí v tunách a tak dále a tak podobně. Realita je ale taková, že existují tržní mechanismy, existuje kreditně-finanční systém a všechny produkty jsou vyráběny jako zboží v tržní ekonomice. Pokud budeme mluvit o sovětské plánované ekonomice, tak někdo (později) řekl, že Úřad státního plánování SSSR byl vlastně největší světovou burzou futures (termínových obchodů), neboť určoval datum i cenu dodávek. Takže vlastně ta cenová evidence produkce figurovala i tam. Pokud tuny vynásobíme cenami, tak získáme úplně stejné rovnice, se stejným strukturním vzorcem. Jenom se již bude jednat o cenovou evidenci produkce - bude v cenách. Takže zde použité koeficienty se (v libovolné z těchto variant) nazývají koeficienty přímých nákladů, neboť každý z nich vyjadřuje množství produkce spotřebovávané v odvětví, kterého se týká daná rovnice, tedy produkce jiného odvětví při přepočtu na jednotky jeho vlastní produkce. To znamená: kolik je potřebných tun uhlí pro výrobu jedné tuny oceli? A při přechodu k cenové evidenci: kolik musíme zaplatit za uhlí, abychom získali jednu tunu naší oceli za takovou a takovou cenu? Cenová forma evidence produkce Když přejdeme k cenové formě evidence produkce, tak je to doprovázeno určitými okolnostmi. Zaprvé, když jsme vytvářeli bilanční model na základě naturální evidence produkce, tak nám to vycházelo tak, že jedna technologie znamená jedno M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

103 / 128

odvětví. Pokud jeden a ten samý produkt vyrábíme na základě dvou technologií, tak při naturální evidenci produkce to budou pořád jedno-dvě odvětví. Při cenové evidenci produkce můžeme podstatně snížit rozsah úkolu, když sloučíme několik odvětví do jednoho. K tomu slouží speciální algoritmy na základě agregační metody. Musíme se však postarat, abychom při agregačním procesu nepřišli o příčinné souvislosti, které vnitřně podmiňují vzájemnou součinnost mezi jednotlivými odvětvími. Ale to už je úkol, který nesouvisí se samotnými bilančními metodami. Je to úkol zajištění metrologické průkaznosti bilančních modelů pro řídící účely. Poté, kdy přejdeme k evidenci produkce v cenové formě, získáme bilanční model v takové podobě:

Co je co? Obdélník „A“ charakterizuje technologie. Je to množina všech koeficientů přímých nákladů, které jsme použili v naší rovnici. Sloupec „f“ je konečným produktem, který byl cílem naší výroby. Sloupec „x“ je sloupec souhrnných hrubých kapacit odvětví. Těch, které jsme zahrnuli do svého bilančního modelu. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

104 / 128

Máme tu tedy: - obdélník „A“ charakterizující výrobu (technologie), a ještě další dva obdélníky - obdélník „B“ charakterizující řízení výroby, a - obdélník „C“ charakterizující řízení spotřeby. A teď si probereme jednotlivé řádky a sloupce této tabulky. Pokud se tabulka svou strukturou podobá rovnicím a my postupujeme podél řádky, tak její začátek charakterizuje rozdělení produkce našeho odvětví mezi všechna ostatní odvětví, která potřebují naši produkci pro svou vlastní výrobu. Co to bude znamenat ve finančním vyjádření? Jsou to ty příjmy, které odvětví získává díky prodeji své produkce. A sloupec charakterizuje spotřebu produkce našeho odvětví ve všech ostatních odvětvích.

Dokud jsme v hranicích obdélníku „A“, jedná se o platby za dodávky surovin, součástek, polotovarů pro potřeby naší vlastní výroby. A všeho ostatního, co získáváme z jiných odvětví. Je ale jasné, že se zdaleka nejedná o všechny naše náklady na výrobu. Co kromě toho ještě musíme platit? Musíme platit za práci svým zaměstnancům, daně, úvěry, nějaké pojistné částky a podobně. Ve výsledku se pod obdélníkem „A“ objeví další obdélník. Ten je v této tabulce zastoupen jedinou řádkou, která obsahuje vyjmenované náklady všech odvětví, tedy mzdy, daně, platby úvěrů, pojistné částky, odpisy a podobně. To všechno se nazývá přidaná hodnota, tedy odsud se bere DPH. Jinak se to všechno také nazývá faktorové náklady. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

105 / 128

A proč se ten model jmenuje bilanční? Protože pokud sečteme všechny faktorové náklady, musíme získat cenu veškerého konečného produktu vyráběného všemi odvětvími přesně na chlup. A když se Bajbakov hrozil dvacetimiliardové emise nekryté produkcí, tak šlo o to, že v průběhu roku - pokud rozepíšete bilanční model v neměnných cenách - vyrobíte určité množství konečné produkce za určitou cenu. Pokud by se v té době stát rozhodl emitovat dvacet miliard, které by se nějakým způsobem dostaly sem(?) a nebyly zajištěny množstvím vyrobené produkce, tak by došlo k narušení samotného bilančního vztahu, že celková cena konečného produktu a součet faktorových výdajů všech odvětví musí nachlup sedět. A dále tedy vzniká otázka: Gajdar s Čubajsem a těmi dalšími neměli pravdu a nedokázali zkrotit Gerašenka, aby nenatiskl příliš mnoho peněz. A ve výsledku jsme tu měli emisi, která nebyla kryta produkcí. Teď si mnohá odvětví stěžují, že nemají dostatek provozních prostředků, aby mohla vyrábět. Centrální banka tvrdí, že se bojí inflace a proto brzdí růst peněžních zásob. A tak se ptám: Kolik tedy vlastně potřebujeme mít v obratu peněz? Charakter odpovědi na tuto otázku má dva aspekty, nebo dokonce víc – tři aspekty: 1. První aspekt se pojí s tím, že absolutní většina obyvatelstva při každodenních nákupech nesmí pociťovat psychologický diskomfort, a počítat v obchodě každou utracenou korunu. Realita je taková, že průměrný člověk normálně vnímá v jakémkoliv čísle pouze jeho první tři pozice, což odpovídá takovému měřítku cen, kdy se ceny základní masy zboží pohybují v rozmezí od několika kopějek do desítek rublů. Pokud jde o dražší zboží, které může stát stovky, tisíce, milióny rublů, tak stejně čísla za třetí pozicí čistě psychologicky většina lidí nevnímá. A ti, kdo zažili 90. léta, si mohou pamatovat, že se z nás všech stali milionáři a ceny byly do kopějky udávány v miliónech. Co je to milión? Je to deset na šestou. V praxi jsme se stejně orientovali na první tři číselné znaky ceny. To je jedna věc. 2. Druhá věc souvisí s tím, že pokud ekonomika funguje, máte výrobní technologie, máte dopravní technologie, existuje více méně slušná logistika, přeprava, tak čím je podmíněno množství produkce, které se dostane ke konečným spotřebitelům?

Poptávkou. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

106 / 128

Ne. Množství produkce je podmíněno tím množstvím energie, kterým jsme schopni zásobit technologický systém. Všichni jsme ve škole probírali zákon o zachování energie. Tomuto zákonu odpovídal vzorec, že užitečný efekt, který jsme schopni získat ze systému, se početně rovná koeficientu účinnosti tohoto systému vynásobenému množstvím energie, kterým jsme ten systém museli zásobit. A kdo z vědeckých ekonomů je schopný dokázat, že v reálném sektoru ekonomiky takovýto zákon o zachování energie neplatí? A že jsme schopni získat množství produkce v naturální evidenci vyšší, než jsme vložili energie do systému jeho výroby a více, než při takovém množství energie umožňují koeficienty účinnosti příslušných technologií? Realita je taková, že se sotva najde někdo, kdo by to byl schopen dokázat bez toho, aby se uchýlil k ďábelské logice. Náš reálný sektor je podřízen zákonu o zachování energie úplně stejně jako kterýkoliv jiný mechanismus, který využíváme. Z toho plyne, že získáme takovou rovnici, kde na jedné straně vah máme množství produkce a na druhé straně vah to množství energie, které bylo spotřebováno na výrobu tohoto množství produkce. A množství produkce je vyjádřeno nějakou hodnotou v neměnných cenách. Přičemž, pokud budeme mluvit o hodnotě, tak z ceny každé produkce je možné vyčlenit dvě složky: - její výrobní cenu v konkrétním víceodvětvovém výrobním spotřebitelském systému, plus - požadovaný zisk, který určuje vlastník produkce a její výrobce. (hodnota = výrobní cena + žádaný zisk) A vzhledem k tomu, že veškeré to množství produkce bylo vyrobeno v průběhu roku, tak výměnu zboží obsluhovalo určité množství peněz, respektive peněžních zásob. Takže pokud provedeme analýzu, můžeme získat poměr mezi objemem použitých peněžních zásob potřebných k výměně zboží a objemem energie, který byl spotřebován na výrobu tohoto množství peněžních zásob. Energetická bilance společnosti Jaký dosah má takový přístup? Jedná se o to, že pokud porovnáme objem množství peněžních zásob s objemem energie, tak budou tyto rovnice a tabulka určitou formou vyjadřovat energetickou bilanci společnosti, tedy objemy výroby a rozdělení energie jako takové. K čemu to vede? Vede to k tomu, že pokud provedeme analýzu struktury nákladů odvětví a struktury spotřeby odvětví, tak zjistíme takovou věc: že M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

107 / 128

jsme schopni určit závislost dynamiky změny množství peněžních zásob sloužící k obsluze obchodování jak ve směru jeho růstu, tak i ve směru jeho snižování, které nakonec povede k rozpadu hospodářských vazeb ve víceodvětvovém výrobním systému společnosti. Proč? Protože: rychlost protékání finančního toku odvětvím souvisí s dobou trvání cyklu od objednávky produkce k její dodávce spotřebiteli. Pojďte si představit takovou situaci, že stavebníci něco chtějí postavit, něco mohou postavit. Doba stavebního cyklu té stavby je, řekněme, pět let. Takže v nultém roce připraví svůj byznys plán a řeknou si: „Budeme stavět to a to a budeme na to potřebovat tolik a tolik různého stavebního materiálu a komponent, tolik a tolik potřebujeme na zaplacení toho a toho plus ještě mzdový fond v takové a takové výši, daně a všechno ostatní, připočítáme si takový a takový zisk, takže jmenovitě bude celková cena projektu taková a taková.“ Zákazník odpoví: „Ano, souhlasím“. Podepíší smlouvu a začnou stavět. Vliv nepředpokládaného dodatečného množství peněžních zásob Jenže Jegor Timurovič [Gajdar] nebo Viktor Gerašenko si řeknou: „My teď natiskneme další peníze.“ A pustí je do oběhu. Realita je taková, že odvětví s dlouhodobým výrobním cyklem nebudou schopná tu stavbu ufinancovat. Neboť když se objeví dodatečné množství peněžních zásob, tak proteče odvětvími s krátkými výrobními cykly, což povede k celkovému růstu cen ve všech odvětvích, a to včetně stavebních materiálů a komponent, které jsou potřebné pro stavbu. Pokud mělo stavební odvětví k dispozici nějaké provozní prostředky, tak poté, kdy se objeví dodatečné peněžní zásoby, se kupní schopnost těchto provozních prostředků okamžitě sníží a projekt se stane nerealizovatelným. Stavební odvětví zkrachuje, takže zákazník nezíská to, co si objednal. A protože to potřeboval k realizaci svých byznys plánů, tak i na něho to bude mít negativní dopad. Ve výsledku dojde k rozpadu hospodářských vazeb, jak jsme to měli možnost pozorovat v 90. letech v Rusku. Vliv úroků No tak si tedy řeknou: „Dobře tedy. Přestaneme tisknout nadbytečné peníze. Ekonomika funguje s tím objemem peněžních zásob, který tu teď máme, a k žádnému rozpadu hospodářských vazeb nedojde.“ Jenže dojde.


108 / 128

Dojde! Kam se vám ztratily ty vaše úroky z půjček? Úroky vedou k růstu výrobní ceny produkce všech výrobců, kteří musí využívat úvěry. V důsledku opět dochází k růstu cen, a protože množství peněžních zásob je omezeno, dochází k odtoku peněz do bankovního sektoru, takže v reálném sektoru dochází ke stejnému rozpadu hospodářských vazeb z toho samého důvodu, že kupní schopnost provozního kapitálu není dostatečná, aby zajistila stabilitu odvětví. To, o čem jsem teď mluvil, je celkem srozumitelné a je možné to dokázat stroze účetně na základě primitivního systému rovnic. Opět se tedy zeptáte: A kolik peněz tedy potřebujeme? Když nemůžeme tisknout další peníze ani omezovat množství peněžních zásob, tak co máme dělat? Dochází tu ještě k jedné kuriózní skutečnosti. Předpokládejme, že školák někde v první-druhé třídě řeší kontrolní práci z aritmetiky a potřebuje sečíst jednoduché zlomky. Aby si zjednodušil počítání, tak ignoruje jmenovatele a sečítá a odečítá pouze čitatele. Jaký bude výsledek, je nám jasné. A teď se opět vrátíme k algebře a podíváme se na tento vzorec se sumačním znakem sigma. (opět nezřetelný obrázek) Jak je to s hotovostí Jde tedy o součtový vzorec se členem sumace P, což je součet jednotlivých hotovostí, které máme všichni po kapsách nebo na běžných účtech. Jsou to ty souhrnné peněžní zásoby, které jsou rozděleny na běžných účtech a v peněženkách všech fyzických a právnických osob. Čemu se ten součet rovná? Reálně se rovná tomu, co emitovalo emisní středisko plus objem všech vydaných úvěrů bez zahrnutí úroků. Proč? Protože realita je taková, že každý hodnotí svou stávající platební schopnost na základě té hotovosti, kterou má k dispozici. Ti, kdo si vzali úvěry, hodnotí svou stávající kupní schopnost s ohledem na to, že si vzali úvěry a ti, kdo si úvěry nebrali a ti, jejichž peníze leží v bankách, hodnotí svou kupní schopnost s ohledem na to, že si mohou v kterémkoliv okamžiku vybrat své peníze z banky a za něco je utratit. Banka vydá úvěry s využitím statistické zákonitosti a spoléhajíce se na tu okolnost, že pokud nedojde k burzovní a bankovní panice, je výběr všech vkladů z banky v jednom a tom samém okamžiku vyloučen. Vezmeme si S a vydělíme ho S, přičemž S jsou pro nás peníze, které emitovalo emisní středisko, a ve výsledku získáme jednoduchou rovnici rovnající se jedničce. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

109 / 128

Můžeme to udělat i jinak. Můžeme s úplně stejným výsledkem (S+K) vydělit (S+K), a také dostaneme jednoduchou rovnici rovnající se jedničce při jakékoliv hodnotě S i K. Takže jakákoliv částka, kterou má k dispozici jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, se dá vyjádřit jako čitatel zlomku, v jehož jmenovateli je (S+K). Ten zlomek bude vždy menší než jedna (P/(S+K) < 1). A teď si představte, že peněžní zásoby se díky aktivitě bank, nebo aktivitě emisního centra, určitým způsobem změní v tom časovém intervalu, ve vztahu ke kterému vedeme účetnictví a provádíme analytickou evidenci - ať už na mikroúrovni, nebo makroúrovni. Potom tedy celé naše účetnictví v podmínkách změny S+K (tedy objemu peněžních zásob) bude vypadat jako účetnictví vedené školákem pětkařem, který se vůbec nestará o jmenovatele a sčítá a odečítá pouze čitatele. Jednotková koupěschopnost Co se stane, pokud vezmeme v úvahu i jmenovatele? Může to dopadnout tak, že jmenovitě bohatnete, ale podíl vašeho P ve vztahu k (S+K) se reálně snižuje, takže ve skutečnosti chudnete, protože vám náleží menší podíl souhrnné kupní síly společnosti, než jaký byl předtím. Realitou je, že pokud jste zbavili rozměru úvěrově-finanční systém díky S+K, tak máte co do činění s jednotkovou kupní schopností společnosti, která je různými podíly rozdělena po kapsách a účtech fyzických a právnických osob. A všechny investice a daně, veškerý objem investic vložený do některého z odvětví, jsou vlastně určité podíly té jedničky. Úrokové sazby a inflace Poté, kdy jste díky S+K přešli k takovému bezrozměrnému kreditně-úvěrovému systému, tak celý ten blud o tom, že úrokové sazby jsou vysoké, neboť je vysoká inflace, postrádá smysl. Protože v tom kreditně-úvěrovém systému neexistuje inflace jako taková. Emise tam není možná, protože celková kupní síla je vždy jednotková. Přerozdělování Otázkou tedy pouze zůstává: kam a jak se ty podíly přerozdělují? A to je velice zajímavá otázka. Protože od té doby, kdy se ve společnosti objevily peníze, perspektivy dané společnosti jsou určovány tím, co je těmi penězi financováno. Pokud financujete šikovné lidi, máte zaručen vědecko-technický rozvoj. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

110 / 128

Pokud financujete světské lvice, výstavbu paláců a jachet oligarchů, vaše perspektivy budou dost ubohé. Protože v lepším případě společnost zareaguje na snižování kvality života a kvality řízení měkkou transformací státu a jeho přenastavením na jiné cíle a způsoby jejich realizace. V horším případě bude následovat vzpoura s velice citelnou čistkou veškeré předešlé vládnoucí elity, při které se nedočkají slitování dospělí ani děti. To se již v dějinách stalo nejednou a příčina byla jen jedna - nefinancovalo se to, co se mělo. A co tu máme dále? Dále je možné se podívat na tento obrázek. Co je na něm? Je tu opět obdélník „A“ z předchozí tabulky, který představuje reálný sektor ekonomiky. Co obsahuje? Jsou tam těžaři surovin a výrobci produkce. Kam to vše směřuje? Odchází to do spotřeby. A tohle je co? To je „kýla“ ekonomiky. To, co se nazývá spekulativním sektorem ekonomiky. Dokud existujeme ve jmenovitém kreditním systému, kde se točí ruble, dolary a další peněžní znaky, máme tu statistiky: v reálném sektoru ekonomiky byla výměna zboží za určité období tolik a tolik, a ve spekulativním sektoru ekonomiky byla výměna zboží tolik a tolik. A jaký je obrat zboží ve spekulativním sektoru ekonomiky? Tam cirkulují fiktivní ceny. Nic reálně užitečného se tam nevyrábí, ale dochází v něm k odsávání peněžních zásob z reálného sektoru a někdo na výkyvech cen fiktivní hodnoty zboží vydělává - produkuje svůj zisk. A ty příjmy jsou nemalé. Zdaleka převyšují příjmy v reálném sektoru, a především příjmy nájemného personálu z reálného sektoru. A má se za to, že ti lidé, kteří jsou úspěšnými finančníky, jsou solí země, i když reálně nic nevytváří a reálně nic v reálném sektoru neřídí. Dokonce, i když tvrdí, že jsou investory, tak se jedná o drzou lež, protože investice končí na etapě primární emise akcií. Jakmile jsou akcie jednou koupeny, jedná se nadále pouze o spekulace s těmito akciemi. Majitel, emitent těch akcií, jednou získal peníze a dále se žádná emise do jeho výroby, do jeho činnosti v souvislosti s těmito akciemi nekoná. Jinou věcí je, že akcie jsou navíc vyjádřením majetkového podílu toho podniku, který vydal akcie, a poskytují právo na získávání dividend, pokud nějaké jsou. Ve většině případů však spekulace s akciemi přinášejí větší zisky, než dividendy z nich. O akcie se většina lidí zajímá právě jako o objekt spekulací a jako o nástroj přerozdělení vlastnických práv reálných objektů.


111 / 128

Pokud tedy od jmenovitého kreditně-finančního systému opět přejdeme do bezrozměrného kreditně-finančního systému díky (S+K), kde existuje vždy jednotková kupní síla, tak k čemu dojdeme?

Dojdeme k tomu, že určitý podíl této jedničky obsluhuje reálný sektor a určitý její podíl obsluhuje spekulativní sektor, přičemž realita je taková, že obraty spekulativního sektoru dnes převyšují obraty reálného sektoru řádově. To znamená, že fakticky všechny peníze se točí mimo výrobu a pracují na uspokojování parazitických požadavků těch, kdo se ve spekulativním sektoru pohybují. V medicíně jsou známy případy, kdy kýla vedla k pacientově smrti. Proto se v medicíně má za to, že kýlu je potřeba plánovaně a včas odstranit a nečekat na situace, kdy dojde k jejímu uskřinutí a začne v ní docházet k nekróze tkání. Ekonomové však mají za to, že tato kýla ekonomiky je lokomotivou ekonomiky, že kýla spekulativní ekonomiky je nástroj k řízení ekonomiky.

A jak je kýla spojena s reálným sektorem? Je s ním spojena opět přes ty stejné rovnice meziodvětvové bilance, přes bilanční modely.


112 / 128

Jak konkrétně je s ním spojena? Úplně stejně jako neodůvodněná emise nebo snížení množství peněžních zásob. Proč? Protože mezi reálným sektorem a kýlou vždy dochází k nějakému přelévání peněžních zásob a jakmile toto přelévání překročí určité kritické parametry nezávisle na směru jeho toku, dochází v reálném sektoru k situaci, kdy provozní kapitál ztrácí svou kupní sílu a to vede k následnému rozpadu všech hospodářských vazeb, pokud finanční krize dále narůstá. Přičemž bych chtěl upozornit, že: krach reálného sektoru v důsledku rozpadu hospodářských vazeb vlivem různých finančních zmatků v žádném případě nesouvisí s reálnými potřebami společnosti mít dost té či oné produkce. A když ekonomové říkají, že nastoupila krize z nadvýroby, tak je to opět lež. Protože pokud tu máme opravdu krizi z nadvýroby, tak nemůže být ve státu plno hladových bezdomovců v hadrech, všechny děti musí nadále mít zaručený přístup ke vzdělání a tak dále a tak podobně. Proto je realita taková, že všechny ekonomické výpočty nabývají metrologické průkaznosti pouze poté, kdy se díky (S+K) kreditně-finanční systém stane bezrozměrným, a při porovnání této jednotkové souhrnné kupní síly společnosti s tím energetickým potenciálem, který společnost může vložit do svého výrobního systému. Pokud budeme počítat ve jmenovitých hodnotách, zaručeně nedokážeme porovnat nesouměřitelné ekonomické výpočty. Existuje takové historické svědectví: Petra Alexejeviče Romanova, tedy Petra I. Velikého, prý jeden kovář v Tule učil kovářskému řemeslu. Vzhledem k tomu, že byl u něho Petr učněm, tak si - jako každý učeň - než se vyučil Petr spravedlivě vysloužil devatenáct kopějek. Za těchto devatenáct kopějek si koupil vysoké boty a ještě se s kovářem napili a pojedli, aby tak oslavili Petrovo vyučení a získání určité odborné kvalifikace. Běžte dnes do obchodu a kupte si tam za devatenáct kopějek dobré kožené vysoké boty. Petr si určitě nekoupil žádný šmejd a sotva by si také někdo dovolil mu nějaký šmejd podstrčit. Takže za 19 kopějek si kupte ty boty, a potom běžte do kavárny nebo restaurace a za zbytek peněz s přáteli oslavte ten nákup. Když se tedy řekne ruble a kopějky, tak co si pod tím představíte? Reálně v každém dějinném období něco úplně jiného. A dále tu máme další zajímavou věc. V Německu žil praktický ekonom jménem Ludwig Erhard (4.2.1897 – 5.5.1977, 2. spokový kancléř Německa), který v době kancléřství Konráda Adenauera dostal Spolkovou republiku Německo z toho M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

113 / 128

ekonomického rozvratu, v jakém se nacházela po ukončení 2. světové války. Ludwig Erhard napsal knihu „Blahobyt pro všechny“, ve které popsal svou činnost ekonoma. V této knize, nebo přinejmenším v jejím ruském překladu, nenajdete tu frázi, kterou můžete najít na internetu a která je připisována právě Ludwigovi Erhardovi. Prý řekl: „Inflace nevzniká zákonitě v důsledku rozvoje, je výsledkem práce hlupáků, kteří řídí stát.“ Chtěl bych vůči Ludwigovi Erhardovi uslyšet námitky ze strany našich poslanců v Dumě a ze strany vlády. Situace je o to složitější, že Ludwig Erhard byl praktický ekonom, který byl na rozdíl od Gajdara i Čubajse úspěšný, který byl jedním z tvůrců ekonomického zázraku NSR v 50. letech. Liberálové také nenávidí Josifa Vissarionoviče [Stalina]. Problém je opět v tom, že Josif Vissarionovič byl praktickým ekonomem. A také úspěšným, neboť slovy britské encyklopedie: „Převzal Rusko s rádlem a zanechal jej s jaderným reaktorem“. Josif Vissarionovič se domníval, že pokud ekonomika funguje v normálním režimu, musí být systematicky snižovány ceny v míře, v jaké je ekonomika schopna uspokojovat potřeby společnosti. A za růst blahobytu národů SSSR nepovažoval pouze zvyšování příjmů obyvatelstva, ale také neustálé systematické snižování cen zboží a služeb. Do takovéhoto režimu také ekonomiku Sovětského svazu dokázal uvést a ta ekonomika v něm fungovala! To je ještě jeden z aspektů, který souvisí s otázkou: kolik peněz je nutné mít v obratu? Neboť nezávisle na tom, zda se nacházíme ve jmenovitém kreditně-finančním systému, nebo vedeme evidenci jinak, emise je vždy jmenovitá a vždy tu je otázka potřebného objemu této emise. Emise může být taková, že převýší energetickou zajištěnost této jednotkové souhrnné kupní síly. Pokud je emise v předstihu, tak budou jmenovité ceny růst. A pokud emise zaostává za růstem energetické zajištěnosti výroby, tak co bude? Tak to bude vypadat tak, že pokud v našem systému nemáme úroky jako generátor růstu cen, budou se ceny snižovat. Pojďte se podívat na každou z těchto variant z hlediska Ostapa Ibrahimoviče nebo Pavla Ivanoviče Čičikova. Pokud ceny rostou, máme tu peněžní zásoby nekryté produkcí. Ostap Ibrahimovič nebo Pavel Ivanovič nejsou povinni chodit do práce a vyrábět nějaké zboží, ale odkrývá se jim možnost točit prachy, tvořit zisk a díky tomu jsou v prvních řadách největších spotřebitelů.


114 / 128

A pokud se Ostap Ibrahimovič ocitne v kreditně-finančním systému, kde nefunguje úrok, kde reálné sektory pracují skutečně pro zájmy obyvatelstva, objemy produkce rostou, potřeby obyvatelstva jsou zaručeně uspokojovány a ceny se snižují. Tak co si chudák Ostap Ibrahimovič počne? Reálně nebude mít co dělat, žádné kombinování mu neprojde a on bude muset jít do reálného sektoru. Aby v tomto systému mohl dobře žít, musí jít do reálného sektoru. A aby si mohl žít lépe než lidé okolo něho, bude si muset zvyšovat svou kvalifikaci. A teď se pojďte podívat na to samé z pohledu pracovníka reálného sektoru a žádného Ostapa Ibrahimoviče, přičemž je úplně jedno, zda stojí u nějakého obráběcího stroje nebo je to vědec v základním výzkumu, nebo učí děti ve škole, léčí dospělé či děti... Prostě chodí do práce a dostává výplatu. Máme tu tedy dále dvě varianty – výplata je natolik malá, že mu neumožňuje ukládat si úspory a ceny rostou. Tak co bude? Je jasné, že žít z výplaty bude rok od roku horší. Jaký má smysl udržovat takový systém? Kam se v něm vrtnout? Pokud vám to myslí, tak z vás bude revolucionář, pokud vám to nemyslí, tak korupčník, nebo zločinec. Pokud na startovací čáře přece jen máte výplatu takovou, že vám umožňuje si ukládat úspory, tak co bude v takovém případě? Ceny rostou, podíl úspor se snižuje. Vaše úspory se znehodnocují a ztrácejí svoji kupní sílu a nakonec to skončí tak, že již nedokážete vůbec spořit a začnete utrácet ty dřívější úspory. Co budete dělat? Pokud vám to myslí, tak z vás bude revolucionář, pokud vám to nemyslí, tak korupčník nebo zločinec. A pokud už vůbec nic nemáte, tak se z vás stane ožrala apod. Systém založený na kolektivní odborné dělbě práce Takže realita je taková, že pokud ekonomika funguje tak, že úroky z úvěrů neexistují a emise zaostává za růstem energetické zajištěnosti a vědeckotechnickým pokrokem, tak objem produkce nabízené ke spotřebě roste díky růstu výroby, ceny se snižují a kupní síla výplaty roste i v případě, že neděláte kariéru a dosáhli jste stropu své odbornosti. A i v případě, že je tento váš strop z různých důvodů jedním z těch nejnižších, to znamená, že pracujete jako nekvalifikovaný dělník nebo uklízečka, tak si stejně rok od roku žijete lépe, protože vaše výplata vám zajišťuje další růst vaší kupní síly. Takže to obecně vypadá tak, že systém, který je opravdu založený na kolektivní odborné dělbě práce může být efektivní pouze v tom případě: - kdy v něm nefigurují úroky z půjček, a


115 / 128

- emise zaostává za vědecko-technickým pokrokem a růstem výroby díky čemuž roste kupní síla. Vede to také k tomu, že nemůže vznikat žádná finanční oligarchie parazitující z cizí práce díky provozování různorodých spekulací. A pokud se opět vrátíme ke struktuře těch rovnic, tak tyto rovnice umožňují odpovědět na otázku: Jaké musí být hrubé výkony, abychom získaly určitý konečný produkt? Tady hned vznikají dvě otázky: 1. A jaký by měl být konečný produkt, aby si všichni mohli žít dobře? 2. Na úkor čeho a jak zvyšovat výrobní kapacity? Odpověď na druhou otázku je jednoduchá. Ze struktury konečného produktu je možné vyčlenit to, co se nazývá investiční produkty. Jsou to průmyslová zařízení a trvalé stavby, které jsou produkovány v posuzovaném cyklu, a které opisuje bilanční model, které ale budou k dispozici až v dalších výrobních cyklech. To znamená, že v aspektu rozvoje ekonomiky jsou tyto investiční produkty řídícím prvkem makroekonomického systému. Existuje statistika, která nám umožňuje zjistit podle toho, kolik do výroby vložíme investičních produktů, jaký bude přírůstek objemů výroby získaný z těchto investičních produktů v příslušných odvětvích. To znamená, že se to přímo vztahuje k otázce stability a chování objektu řízení ve smyslu jeho předvídatelnosti. Znamená to, že úkol může být vyřešen, že pro to máme vše potřebné a stačí to začít aplikovat. Zajímavější je však druhá otázka. A jak se dá předpovědět ten souhrn konečného produktu, který je určen k uspokojení společenských potřeb nevýrobního charakteru? Odpověď na tuto otázku také existuje. Potřeby Můžeme se podívat na takovýto obrázek, kde je zobrazena určitá algoritmika. Máme tedy nějaké potřeby a ty potřeby vyvolávají nutnost vyrábět, aby byly uspokojeny. Dále tedy můžeme analyzovat důsledky samotné výroby a důsledky uspokojování těch potřeb. Takže se dostaneme ke dvěma, či dokonce ke třem statistikám, které souvisí s identifikátory prospěšné-škodlivé. Takže výroba k uspokojení potřeb může být sama o sobě škodlivá. Například všechno, co souvisí s jadernou energetikou, která kromě toho, že nám poskytuje energii, vede k přidruženým efektům, které jsou všechny škodlivé. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

116 / 128

Nebo farmakologie. Kdo má pochyby, tak prosím, na internetu je možné najít práce Jablokova na téma „Jaderné mýty“. Je možné se tam dozvědět i o následcích malých a velkých dávek záření i o způsobech zpracování radioaktivního odpadu apod. Někdy je možné získat uspokojení i z věcí, která nás poškozují. Přičemž se ta škodlivost může projevovat dvojím způsobem. Pokud požíváte alkohol, tak je to pro vás škodlivé v jakýchkoliv dávkách, znamená to narušování genetiky, je to tedy hrozbou pro vaše děti. A pokud pracujete ve stavu opilosti, nebo se jinak dostanete do stavu „blaženosti“, tak je tu možnost, že se stanete příčinou nějakého neštěstí, při kterém dojdete úhony jak vy, tak i jiní lidé, nebo nějaké objekty. Podle statistiky ze sovětských dob to vypadalo tak, že na jeden rubl příjmu do rozpočtu, který SSSR získal z prodeje alkoholu, připadalo podle různých odhadů od 3 do 5 rublů škody podle účetní evidence. Ty propočty byly celkem jednoduché. Člověk vypil láhev vodky za 4,12 Rbl. a sedl si za volant KAMAZU v ceně 30 000, který naboural a zničil i něco dalšího. Když se to rozpočte na celou společnost, tak je to 3 až 5 rublů škody podle účetní evidence. A přitom tu dochází i ke škodě, která se účetně neeviduje.


117 / 128

Například na začátku 60. let dvousettisícovému městu zcela stačila jedna zvláštní škola pro děti vyžadující zvláštní péči. Tedy pro ty, jejichž rodiče byli alkoholici, nebo kdo utrpěl zranění při porodu, či byl nějakým jiným způsobem postižen, a nemohl se tedy učit v obyčejné škole. Dnes dvousettisícovému městu jedna taková zvláštní škola nestačí. Na konci 50. let a na začátku 60. let, když někoho ze třídy ve školce uprostřed dne odváděli kvůli návštěvě u logopeda, tak to byla událost a bralo se to jako unikátní případ. Dnes je v mnohých školkách logoped předepsanou součástí personálu. Rozhovory o tom, že ne všechno, co spotřebováváme je prospěšné, nebo že je to prospěšné, když toho spotřebováváme méně nebo naopak více, to nejsou prázdná slova. Pokud provedeme analýzu statistik, tak je možné všechny potřeby rozdělit do dvou velkých kategorií: 1. Demograficky podmíněné potřeby, jejichž uspokojení je opravdu nezbytné pro život dospělých, pro výchovu dětí a pro to, aby získávaly vzdělání. A všechno, co je v souhrnu nutné pro stabilní rozvoj společnosti v harmonii s přírodou. 2. A na ty potřeby, které uspokojujeme jenom kvůli existenci tradic v kultuře nebo pokud kreativní extremismus překračuje všechny meze a vzniká potřeba vyzkoušet něco, co jsme si nikdy nevyzkoušeli, což však je doprovázeno škodlivostí jak pro spotřebitele, tak i pro výrobce, pro okolní lidi i jejich potomky. Tyto potřeby můžeme nazvat degradačně-parazitické. Ekonomická kybernetika a demografie Také říkají, že existuje věda zvaná ekonomická kybernetika. Veškeré řízení je vždy postaveno na tom, že jsme schopni vymezit vektor cílů, vlastní šumy a vnější rušení, které se v procesu řízení projevují. Tak občané ekonomičtí kybernetici, povězte nám, jak v ekonomice vymezíte vektor cíle řízení, vlastní šumy a vnější rušení? Není to nic tak přehnaného, žádná provokace, jde o obyčejnou řídící dovednost, na základě které se tvoří řídící procesy jak ve vojenství, tak i v obyčejném životě. Ekonomická kybernetika existuje celá desetiletí a ani v jednom z traktátů ekonomické kybernetiky není uvedena jasná odpověď na tuto otázku. V podstatě je možné napsat velice tlustou knihu na téma: „Řízení v ekonomice“ a ani jednou se nedotknout otázky, jak společnost generuje vektor cíle ve vztahu k řízení makroekonomických systémů, a jak vymezit vektor cílů, vlastní šumy a vnější rušení v makroekonomických procesech. To znamená, že se jedná o


118 / 128

neskutečnou negramotnost v oblasti řízení. Odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Poté, kdy provedete analýzu všech potřeb a rozdělíte je do dvou tříd, tak vše, co se týká demograficky podmíněných potřeb, je vektorem cíle řízení. A tím pádem se jedná o užitečný výkon makroekonomického systému, jde tedy o jeden sčítanec tvořící součást každého „f“ konečného produktu. To znamená, že strukturu konečného produktu tvoří: výroba produkce uspokojující demograficky podmíněné potřeby a výroba sloužící k uspokojování degradačně-parazitických potřeb, což jsou ty vlastní šumy a vnější rušení plus investiční produkty, které jsou řídícím prvkem ve vztahu k makroekonomickému systému. Vypadá to tedy tak, že degradačně-parazitické potřeby musíme potlačovat jak ekonomickými, tak i jinými sociokulturními prostředky na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení a zbraní. A investice do rozvoje reálného sektoru musíme provádět tak, aby se po určité době výrobně-spotřebitelský systém dostal na úroveň garantovaného a plného uspokojení demograficky podmíněných potřeb. Zde je možné začít hystericky namítat, že demograficky podmíněné potřeby nejsou předvídatelné, že vědecko-technický pokrok není předvídatelný, a proto jsou všechny ty bilanční modely k ničemu. Dobře, tak se na to pojďme podívat. Kolik potřeboval potravin při zdravém stravování jeden člověk před dvěma tisíci lety? V přepočtu na váhu jeho organismu přibližně tolik, kolik i dnes, protože fyziologie zůstala stejná. Další otázka. Kolik bylo potřeba užitečné energie, abyste upekli tunu chleba před dvěma tisíci lety? Odpověď je stejná. Tolik kolik jí potřebujete dnes, jste potřebovali i tehdy, rozdíl je jenom ve zdrojích energie a koeficientu účinnosti pece. Ale to množství užitečné energie, která je opravdu zužitkována ve chlebu, bylo úplně stejné tehdy jako dnes. Pokud se například v nějaké obci v tomto roce narodilo tisíc dětí, tak kolik budete potřebovat míst v jeslích za dva roky? Nejspíše tak okolo 990, protože některé děti zemřou, neboť přirozená úmrtnost je nevyhnutelná a některé zůstanou doma a do jeslí nepůjdou. Takže je to tak, že všechno, co jsem řekl ve vztahu k demograficky podmíněným potřebám, jsou pouze příklady, které ukazují, že demograficky podmíněné


119 / 128

potřeby jsou předvídatelné na sto let dopředu s podmínkou, že vedete přehlednou demografickou politiku. To znamená, že: ekonomika NIKDY nemá diktovat demografii !!! Gajdar s Čubajsem a Gerašenkem si s ekonomikou v 90. letech zaexperimentovali a začala ekonomická genocida, která vedla k demografickým problémům. V intelektuálně zdravé společnosti ekonomika obsluhuje demografickou politiku a demografická politika je taková, že všichni získávají správnou výchovu, to nejvyšší možné vzdělání, jak to vyžaduje příslušná epocha a vše to probíhá v hranicích demografické a ekologické oblasti vymezené biosférou a společnost žije s přírodou v harmonii. Pokud k tomu budeme přistupovat takto, tak se dostaneme k takovému obrázku.

Je to ideální demografická pyramida, kde na jedné straně jsou ženy a na druhé muži. To, co je vyšrafováno, je oblast pracovních zdrojů. Ale reálná demografická pyramida v Rusku vypadá děsivě. Vypadá jako vypelichaný smrček, kterému na mnoha místech chybí hlavní větve. A důvody? Díky revoluci a občanM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

120 / 128

ské válce následoval demografický propad. Ti, kteří zemřeli, potom neměli v příslušné době možnost postarat se o narození těch, co se narodit mohli. Velká vlastenecká válka a za ní opět demografická jáma. Opět se padlým v této válce nenarodilo další pokolení dětí a vnuků. V 90. létech můžeme podě-kovat liberálům za ekonomickou genocidu, která opět vedla k další demografické katastrofě.

Co se stane, pokud položíme demografickou pyramidu na bok, takto. A přiložíme její osu na osu chronologickou? Potom můžeme provést extrapolaci porodnosti ve všech skupinách dospělých a získat s určitým přiblížením při určitosti demografické politiky formu demografické pyramidy v jakémkoliv budoucím roce. Kategorie demograficky podmíněné potřeby Pokud se podíváme na demograficky podmíněné potřeby, tak se dají rozdělit do tří kategorií: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

121 / 128

1. osobnostní – objem výroby k jejich uspokojení je úměrný počtu obyvatelstva v příslušných skupinách dospělých s ohledem na příznak pohlaví. Další kategorie je: 2. rodinná. Objem výroby je úměrný počtu rodin všech typů, které je možné ze sociální statistiky vyčlenit. A vzhledem k tomu, že je život společnosti v podmínkách technické civilizace závislý na infrastrukturách, máme tu ještě: 3. infrastrukturní potřeby. Ale ty se také dají předpovědět s ohledem na hustotu obyvatelstva, charakter jeho rozmístění podle typů rodin a samozřejmě s ohledem na způsob zaměstnanosti obyvatelstva při jeho porovnání s rozmístěním průmyslových podniků a zemědělské výroby v dané oblasti. Realita je taková, že pokud máme určité standardy a těmi standardy nemyslím, že všichni musí povinně chodit ve vaťácích. Vždyť se podívejte na Mendělejevovu tabulku se 114ti prvky a na všechnu tu různorodost okolo nás. Standardy jsou tedy myšleny jako základ masové výroby pro uspokojení, garantované uspokojení potřeb všech. Jinou věcí je, že spektrum standardů musí být takové, aby pokrývalo základní masu spotřebitelů a aby ti, koho to neuspokojí, mohli získat nějaké nadstandardy za rozumné ceny. Ale v podstatě, pokud jsou pro nás ty potřeby předvídatelné na desetiletí dopředu, tak nám rovnice meziodvětvové bilance s ohledem na to, že vektor konečné produkce se skládá ze tří komponent: - demograficky podmíněné produkce, - degradačně-parazitické, a - investiční komponenty, umožňují předem připravit výrobní základnu pro úplné a garantované uspokojení demograficky podmíněných potřeb na základě stávajícího nebo dále rozvinutého systému standardů. Úkol přizpůsobení systému Pokud budeme hovořit o struktuře tohoto úkolu, kdy máme přizpůsobit výrobní systém pro garantované uspokojení demograficky podmíněných potřeb společnosti v průběhu určitého období, tak je tento úkol strukturně matematicky analogický úkolu zničit pomalu manévrující cíl samonaváděcím nábojem. Tento úkol je v zájmu vojensko-průmyslového komplexu řešen. Od začátku 50. let jsou v prostoru parametry tři: - třírozměrný prostor při řešení protiletecké a protiraketové obrany, a


122 / 128

- třírozměrný prostor při řešení protiponorkové obrany. Tyto úkoly jsou řešeny úspěšně v běhu reálného času. Jediná potíž je zvýšení rozměrnosti při přechodu k ekonomickému analogu řešení tohoto úkolu. Protože prostor parametrů v tomto případě zahrnuje celou nomenklaturu produkce, která je zohledněna v bilančním modelu. Plánovaná ekonomika pětiletek Ale na druhou stranu máme k dispozici superpočítače a máme čas, protože plán na další pětiletku nemusí být předložen hned zítra. Abychom ho mohli posoudit a zkorigovat, stačí, pokud bude předložen za rok dva. Pokud budeme toto téma rozvíjet, máme čím zaměstnat vědecko-výzkumné ústavy a fakulty aplikované matematiky a procesů řízení. Protože tohle již není věc, kterou by měl řešit jedinec, neboť konečným výstupem musí být státní standard algoritmů shromažďování a zpracovávání ekonomických údajů orientovaný na řešení úkolu zajištění ekonomické bezpečnosti v širokém smyslu, tedy s ohledem na biosféricko-ekologické, demografické a bezprostředně ekonomické aspekty. Přitom je třeba podotknout takovou skutečnost, že bilanční modely jsou všestranné. V jakém smyslu všestranné? Můžete do nich zahrnout spotřebu i obnovu přírodních zdrojů, můžete posuzovat reprodukci populace jako jedno z odvětví. Takže samozřejmě podle toho, co chcete získat na výstupu, vytvoříte funkční algoritmiku. Od vás je vyžadováno jediné, abyste zajistili její metrologickou průkaznost, které můžete dosáhnout na základě přirovnání finančního systému k energetickému potenciálu, který vkládáte do ekonomiky a vymodelováním meziodvětvové a meziregionální výměny produkce díky bilančním modelům v podobě procesu energetické výměny. Předvídatelnost vědecko-technického pokroku Nicméně, zůstává nám tu ještě jedna otázka. Předvídatelnost vědeckotechnického pokroku a jeho zohlednění při plánování. Pojďte začít napřed obecnými otázkami.

Jak je vyjádřen vědecko-technický pokrok ve vztahu k ekonomice? Růstem energetické zajištěnosti výroby, růstem koeficientu účinnosti, vznikem mnoha nových technologií, výrobou těch či oněch produktů, vznikem nových produktů. Každý nový produkt může vzniknout až poté, kdy se ukáže, že je ekonomicky výhodnější než produkt stávající. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

123 / 128

V jakém smyslu je nový produkt výhodnější? Jeho výrobní cena musí být nižší než výrobní cena jeho analogů. To znamená, že musí vyhrát v konkurenčním boji se svými analogy podle kritérií cena-efektivita. Musí nějakým způsobem uspokojovat lidské potřeby alespoň na stejné úrovni jako jeho analogy, ale jeho výroba musí být levnější, nebo ty analogy musí při stejné výrobní ceně převyšovat svými spotřebitelskými kvalitami, takže to všechno lze opět popsat terminologií energetické spotřeby. Plán Druhá otázka je spojena s tím: A co očekáváte od plánu? Nedostatek sovětského systému plánování spočíval v tom, že plán předepisoval přesné hodnoty toho, co je potřeba získat na výstupu a soutěž byla orientovaná na překročení plánu. Překročení plánu A teď se pojďte opět vrátit k našim rovnicím. Co znamená překonat plán v jednom odvětví? To znamená, že toto odvětví musí spotřebovat více produkce vyráběné ostatními odvětvími a pokud není dodavatelem konečného produktu, ale pouze dodavatelem meziproduktů do dalších odvětví, tak se musíme ptát: Budou odvětví a spotřebitelé její produkce ve stavu zpracovat to, co jim takto hodlá dodat? To znamená, že tu opět máme na tapetě rozpad hospodářských vazeb díky vzniku různých disproporcí v národním hospodářství. Sovětský systém byl v tomto ohledu od samého začátku nedokonalý. Proto to také potom dopadalo tak, že podle evidence byl závod již vybudován a ve skutečnosti ještě nebyl dokončen ani nultý cyklus. Napjatý plán Druhá otázka se pojí s tím, že pokud plánujeme takovým způsobem, že je plán napjatý, tak ho může národní hospodářství překonat pouze tak, že přes něj skočí jako při překonávání nějakého rekordu. To znamená, že pokud je plán napjatý a tím spíše přetížený, nemá žádné rezervy stability pro případ, že někdo něco nedokáže splnit. Opět to povede k rozpadu hospodářských vazeb a k nesplnění plánu jako celku. Takže to vypadá tak, že od samého počátku: plán nesmí být v žádném případě napjatý. Musí udávat minimální množství výroby, pod kterou nesmí spadnout v žádném z odvětví, ani v jednom z regionů podle toho, zda se jedná o plán na základě meziodvětvové nebo meziregionální bilance. Plán tedy musí udávat minimálně nutný práh svého plnění. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

124 / 128

Při dlouhodobém plánování můžeme při takovém přístupu pominout vědeckotechnický pokrok úplně. Proč? Protože můžeme prohlásit, že nás nezajímají konkrétní technologie budoucnosti. Zajímá nás pouze to, co zaručeně dokážeme uvést do provozu se stávajícími technologiemi - nejpozději k určenému datu. Minimálně na takové a takové úrovni, která nám umožní uspokojit potřeby společnosti. Pokud tomu vědecko-technologický progres napomůže, tak uspokojíme tyto potřeby buď dříve, nebo na daleko vyšší kvalitativní úroky v plánovaných termínech. Vědecko-technologický pokrok a účetní osnova Pokud však probíhá vědecko-technologický pokrok, tak se mění celá množina koeficientů v naší matrici rovnic, nebo v tabulce popisující výrobu, což znamená, že struktura plateb funkčně podmíněných nákladů každého z podniků a každého z odvětví musí mít určitou rezervu stability ve vztahu k výkyvu cen a všemu ostatnímu. Což před nás staví otázku cílevědomého sestavování účetní osnovy v účetnictví, jako nástroje makroekonomického řízení. Realita je však taková, že se tímto tématem nikdo nezabýval, i když účetní osnova v účetnictví existuje po mnohá desetiletí. Nicméně v závislosti na tom, jakou strukturu funkčně podmíněných nákladů podniků definuje účetní osnova a jak právní úprava v oblasti hospodářské a finanční činnosti reguluje převody v mezích této struktury, se může společnost buď rozvíjet, nebo degradovat. Pokud má ekonomika určitou rezervu své stability, tak je možné udržovat garantovanou finanční stabilitu odvětví, která by umožnila vyrábět všechno, co je nezbytné, pomocí prostředků daňově dotačního mechanismu, a také s pomocí udržování některých základních cen a sazeb státem na fixní úrovni. Ceny Jedná se o ceny, jejichž změna by vedla k výrazné změně všech ostatních cen.

Co je možné zařadit mezi ty základní ceny? Cenu energií a primárních energetických médií včetně přepravních sazeb a ještě dalšího určitého množství sazeb. Pokud je toto normované státem, tak všechno ostatní může být regulováno tržním mechanismem. Stát si však musí ponechat právo regulovat meze rentability výroby v odvětvích a regionech díky rozdělování dotací, subvencí a také díky změnám daňových sazeb. Proč? Protože nezbytné výrobní objemy nemusí být realizovatelné, pokud budou ceny na trhu vytvářeny živelně, protože čím více se společnost přibližuje k uspokojování svých potřeb, tím níže musí padat cena příslušného druhu produkce. Neboť na úrovni makroekonomiky je cena M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

125 / 128

ukazatelem deficitu produkce ve vztahu k volné spotřebě. A v podstatě se ekonomika tímto směrem i rozvíjí. Ale říkat, jak to tvrdili marxisté, že peníze zmizí, by nebylo správné z toho jednoduchého důvodu, že kreditně-finanční systém je nástrojem bezstrukturního makroekonomického řízení a kromě toho, je to také nástroj statistické evidence a analýzy toho, co se v ekonomice děje z hlediska delších historických časových intervalů s podmínkou, že finance jsou vázány na energetický potenciál a ne na zlato, nebo něco podobného. A tím spíše ne dnes, kdy dolar, to je sama cena a odkud se bere a jak není tématem, o kterém by bylo možné diskutovat. Nepodmíněný příjem O tom, že se ekonomika opravdu rozvíjí tímto směrem, vypovídá taková skutečnost, že ve Švýcarsku se již vedly diskuse o nepodmíněném příjmu, tedy o nějaké určité finanční částce, kterou by každý švýcarský občan získával nezávisle na tom, zda pracuje či ne, zda je zdravý nebo invalidní. Aby však mohl nějakou takovou částku dostávat a mohl ji použít podle svého vlastního uvážení, platí tu předpoklad, že tvůrčí potenciál a jeho realizace je subjektivní lidskou potřebou. A i když by lidé dostávali tento zaručený nepodmíněný příjem, tak by nadále se zájmem pracovali a realizovali svůj tvůrčí potenciál, a to samozřejmě i v ekonomické oblasti. Toto všechno však vyžaduje jiné ekonomické teorie. To, o čem jsem vyprávěl, nejsou ani základy. Jsou to pouze předpoklady a principy, které musí být rozvinuty do ekonomických teorií. Pokud bychom se zeptali, kdy měly být takové teorie rozvinuty, tak Josif Vissarionovič Stalin v roce 1952 ve své práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ přímo vyzýval k vytvoření nové ekonomické teorie, která by adekvátně odpovídala potřebám socialistické výstavby v naší zemi a přechodu ke komunismu. Tedy k plnému a zaručenému uspokojování demograficky podmíněných potřeb v harmonii s přírodou. Lidé si myslí, že Stalin byl despota, tyran, nedostudovaný kněz, ale pokud trochu popřemýšlíme, tak naše následné zkušenosti ukazují, že byl jedním z nejmoudřejších a nejlepších lidí své doby, jehož vnímání a chápání světa o sto, sto padesát let předehnalo intelektuální rozvoj společnosti. A vzhledem k tomu, že se tohoto úkolu neujali tenkrát, musíme s tím začít teď, protože jak řekl svého času Kristus: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše.“ Znamení proroka Jonáše! Prorok Jonáš se rozhodnul, že je chytřejší než Nejvyšší a nemusí, jak mu M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě II

126 / 128

slíbil, podniknout cestu, aby varoval lidi v Ninive, hlavním městě tehdejší Asýrie. Poté ho pohltila velká ryba, a on v ní strávil nějaký čas. Když potom Jonáš přišel k rozumu a pomodlil se, dostala velká ryba pokyn, aby ho vyplivla na břeh. Když se Jonáš vzpamatoval, tak se vypravil do Ninive. Obyvatelé Ninive pochopili jeho varování, také přišli k rozumu a Asýrie ještě nějaký čas existovala. Biblický projekt globalizace a zotročení lidstva Když od měřítka osobnosti Jonáše přejdeme k měřítku celého lidstva, tak lidstvo, které se podřídilo biblickému projektu svého zotročení ve jménu Boha, vstoupilo s Nejvyšším do konfliktu. Důsledkem tohoto konfliktu je globální biosféricko-sociální a ekologická krize, jejíž další rozvoj zaručeně zahubí současnou civilizaci. Alternativa k této sebevraždě existuje jedna jediná - přijít k rozumu. Alternativní globalizační projekt Biblickému projektu globalizace musíme čelit alternativním globalizačním projektem, který by probíhal v souladu s božím úmyslem a zajistil jak další rozvoj lidstva, tak i stabilitu biosféry. Při realizaci takového projektu, ať už si to přejete nebo ne, budou muset být vytvořeny alternativní sociologicko-ekonomické teorie, které se musí opírat o šest kategorií objektivních zákonitostí, o kterých jsem mluvil minule, kterým je podřízen život lidské společnosti. Tyto teorie budou muset být z hlediska řízení průkazné a žít budeme muset v souladu s nimi. Pokud si však někdo myslí, že nemusí dělat nic, že se všechno vyřeší samo, tak je to jeho právo, ale potom se neptejte na příčiny toho, proč vám v životě něco nevychází, proč nemáte štěstí, proč něco není tak, jak by mělo, nebo proč vůbec něco ohrožuje váš život. Lidem podobní „banderlogové“ nemají právo na existenci, protože na planetě parazitují. Země se musí stát planetou lidí a přestat být planetou opic.

Tak to by bylo v podstatě vše.


127 / 128

Více na webu Leva-Net: http://leva-net.webnode.cz/ .


128 / 128

Rozmluvy o životě II

Recommend Documents