Rozhovor Josef Berka Místnost byla bílá a strašlivě odtažitá. Ležel jsem na posteli a zíral do stropu. Na zářivkách jsem viděl usazený černý prach. Měl jsem chuť vstát a setřít jej prstem. Pak ten chumlík který by mi zůstal na bříšku ukazováčku pěkně promnout a vychutnat ten zvláštní pocit z dotyku. Nedokázal jsem však vstát. Tělo odmítalo poslouchat příkazy centrální nervové soustavy. Pokoušel jsem se na sebe dívat jako na složitý stroj. Pokoušel jsem se odpoutat od pocitů a dívat se na toho, kdo tady leží na pokoji číslo 26 a všichni v jeho okolí čekají na to, až se stroj zastaví. Smrt vychladí tepající srdce a v tepnách přestane kolovat krev. Elektrické impulsy mezi neurony přestanou kmitat a svalstvo nejdříve zvláční a pak ztuhne. Pokud stroj neobjeví včas, na zádech se objeví temné skvrny, jak se usadí krev. Bude to jen mrtvý a nepoužitelný stroj. Někdo zaklepal na dveře. Návštěva někoho známého? Dost těžko, usoudil jsem. Za mnou nikdo nepřijde. Zřejmě si někdo spletl dveře pokoje. Klika se pohnula dolů a do dveří vešel mladý muž. Hnědé oči, hnědé vlasy. Poznal jsem ho. "Ahoj," pozdravil a rozpačitě stál ve dveřích. "Ahoj, Pavle," odpověděl jsem a snažil se usmát. Moc mi to nešlo. Už dlouho jsem se nesmál, nebylo čemu. "Můžu dál?" "Přišel jsi za mnou? Myslel jsem, že sis spletl dveře. Jestli ses jen spletl, klidně odejdi a nemusíš si připadat trapně." "Já přišel za tebou." Tiše za sebou zavřel a přistoupil k mé posteli. "Posaď se," vyzval jsem ho a s obtížemi jsem se kousek posunul, aby měl místo. Přemýšlel jsem, proč zrovna on přišel. První člověk mimo rodiny, který se přišel alespoň rozloučit. Ostatní lidé, kteří bývali mými přáteli zřejmě nenašli dost odvahy, aby se ve svém mládí podívali do tváře smrti - do mé tváře. Pavla neznám tak dlouho. Prostě se jednoho dne objevil v naší ulici. Nijak zvlášť jsem ho nejdříve neregistroval, ale on se nenápadně stával součástí skupiny lidí, se kterými jsem přátelil. Vetřel se nepozorovaně jako myška. Nebyl to žádný bavič, jen občas jsem s ním prohodil pár slov, když jsme spolu jeli vlakem do školy. Nevyhledával jsem jeho společnost, ale nevadilo mi s ním mluvit. A právě tenhle člověk našel dost síly a odvahy, aby přišel k smrtelnému lůžku někoho, koho zase tak dobře neznal. Je to pro něj lehčí? Přišel mi sice dost zajímavý, ale zdálo se, že je o několik let starší, měl zvláštní nápady a řeči. Byl to takový myslitel. Trochu nás to děsilo, protože když jsme s ním mluvili, zdálo se, že k nám promlouvá učenec. Ne někdo našeho věku a našich názorů. Chvíli nehnutě seděl a koukal někam do rohu pod umyvadlo. "Jak se ti daří?" zeptal se najednou a vypadalo to, že se polekal vlastního hlasu. Nevěděl jsem zda mám být jízlivý nebo zvolit tu správnou neutrální formu. "Vzhledem k okolnostem to ujde. Zatím žiju. Zatím." "Ani nevíš, jaké máš štěstí," řekl tichým hlasem a sklopil oči. Tázavě jsem se na něj podíval a nevěřícně otevřel ústa: "Děláš si legraci? Štěstí, jaké štěstí, pochopil jsi, co jsem ti řekl? Já umírám." "Rozumím ti dobře, ale já ti závidím." "Promiň, ale nerozumím ti a nechápu, co tím myslíš. Co tě tak těší na umírání?" "Mě netěší umírání, já chci smrt." "Jsi šílený," konstatoval jsem s hořkostí v hlase. "Ne, nešťastný." "Nešťastný? Máš před sebou nejistou jistotu dlouhého života, stovky hodin radosti a smutku, miliony tepů srdce, poznáš spousty lidí, prožiješ několik lásek a pak nečekaně zemřeš. Jednou. Já ale vím, kdy zemřu, chápeš?"
"Já ale také vím jak dlouho budu žít." "Jsi také nemocný?" "Kéž by," povzdychl si a vpil se do mých očí. "Je to skoro tak. Jsem nemocný, nemocný životem." "Přestaň prosím. Nechci to dál poslouchat. " Zarazil se. Seděl na mé posteli a držel mě za ruku. Ticho bylo těžké a cítil jsem jak se vrší jedna vrstva za druhou na mou hruď a znesnadňuje mi dýchání. Sevřel jsem jeho ruku pevněji. Opětoval stisk a zkoumavým pohledem sjel mé vyhublé tváře. Byl to jeden z posledních přátel, který mi zůstal. Nemoc odhání přátele. Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale potvrdilo se mi to do puntíku. Tenhle člověk, co tady se mnou tráví poslední chvíle mého života vlastně není přítelem v tom pravém slova smyslu. Je to známý. Kamarádství jsme si spolu nestačili vytvořit. Neznáme se dost dlouho na to, abychom něco takového vybudovali a podle mého názoru už na to ani není čas. "Pověz mi co jsi myslel tím, že víš jak dlouho budeš žít. Já to chci vědět." Trochu povolil stisk a pak řekl: "Nebudeš tomu věřit, ale nepřerušuj mě. Jsi strašně fajn a mrzí mě to, co tě potkalo. Snažím se pochopit, jak se cítíš. Je to těžké vcítit se do někoho, kdo zná počet dní, které mu zbývají. Já znám také dobu svého života, ale věř, že oba dva jsme na úplně jiné straně. Můj život totiž neskončí." Slova plynula a já si najednou uvědomil, že mi v hlavě cykluje slovo "neskončí". Nevěřícně jsem na něj vytřeštil oči a chystal jsem se ho přerušit. Pohledem a stiskem ruky mě zarazil. "Nepřerušuj mě. Vím jak to zní. Je to šílené pro obyčejného člověka natož pro těžce nemocného, já to vím, ale je to fakt. Já žiju věčně. Nevím proč se to stalo, ani kdy, ale moje tělo nestárne." Rozesmál jsme se a můj smích ho poděsil. Pustil mou ruku a vyplašeně se díval na můj obličej. Tvář se mu zatáhla temnými stíny. Obočí se svraštělo a vrásky na jeho mladém čele vystoupily jako na povel. Jeho zamračený pohled mě utišil. "Moc ti děkuju za to, jak mě utěšuješ. Já umírám a ty mi tady vykládáš o nesmrtelnosti. Jsi fakt bezva kámoš, dík." S ledovým úsměvem jsem se od něj odvrátil. Seděl jako socha a já se díval z okna ven. Na skleněné tabuli bylo vidět bělostné šmouhy a na kličce visel barevný provázek. Oprýskaná zeď se šklebila a já se snažil soustředit na temné pavučinky protínající tu bělobu. Přemýšlel jsem o svém životě. Je to nespravedlivé? Neustále o tom přemýšlím. Je nespravedlivé umřít ve dvaceti letech, nenechat po sobě nic, co by stálo za řeč? Je fér, když lidé, které kolem sebe máte, potkáváte je denně, zdravíte se s nimi, smějete se s nimi, odejdou jakmile pocítí závan smrti, který z vás zavane? Jak vysvětlit své pocity a komu? Vybrečet se do polštáře a najít víru v Boha, v něhož jsem nikdy nevěřil? Pro mě Bůh není tím, čím pro ostatní. Nemám potřebu se k němu modlit. Bůh je pro mě duch všeho kolem nás, je to matérie, která dává smysl všemu kolem nás. Nemá inteligenční kvocient, nechce modlitby a kostely. Netouží po obětech a utrpení. Nečeká že pro něj něco uděláme, ale my nemáme čekat, že on udělá něco pro nás. Ano, věřím ve vyšší moc, věřím v sebe, věřím v sílu myšlenky a vím, že každý člověk v něco musí věřit. A ať věří čemukoli, vždycky nepřímo věří v něco více. Nemá smysl se ptát, jaký smysl moje smrt bude mít, protože je to stejné, jaký smysl má západ slunce, výskyt mandelinky bramborové, narození dítěte nebo sebevražda šíleného psychopata. Tyhle věci nemají smysl, ani řád, ty se jen dějí. Ale když tak stojím na pokraji života a mám pocit, že stojím na kraji temné propasti, ptám se co bude dál. A nemůžu najít odpověď. Nikdo nemůže. Mám strach. Položil mi ruku na rameno. "Neměj strach ze smrti," řekl konejšivě a já ho v tu chvíli nenáviděl. "Co ty víš o umírání?" vyjel jsem na něj vztekle.
"Nic," přiznal a obličej mu zvláčněl. Trhl jsem ramenem a jeho ruka sklouzla na polštář. Zase jsem studoval šmouhy na skle. V očích jsem cítil slzy. "Chtěl bys žít věčně?" zeptal se najednou. Otočil jsem se k němu a pátravě zkoumal jeho tvář. Nesmál se. Jen jeho oči vypadaly tak strašně staře, že jsem téměř uvěřil tomu, co mi před chvílí řekl. "Ano," řekl jsem a čekal, co na to řekne. "Nechtěl bys to, pokud bys věděl, co já." "Přestaň se svými tajenkami," znechuceně jsme jej chtěl zarazit ,"nemám už tolik času, abych poslouchal takovéhle hlouposti." "Já jen chci, abys pochopil, že i smrt může být báječná věc." "Opravdu? Mluvil bys tak, kdyby tě čekala za dveřmi?" "Šel bych jí otevřít." "Jsi blázen." "To už jsi říkal, ale nenechal jsi mě domluvit." "Proč mám poslouchat, k čemu mi to bude? Myslíš, že mi to odpoví na tu otázku, kterou v sobě pořád nesu?" "Jakou otázku?" "Proč přijdu o život, který jsem pořádně neprožil?" "Opravdu to tak cítíš?" "Prosím tě, na co myslíš, že myslím. Jakou kytku mi přinesou známí na hrob? Procházím dny, které jsem prožil a nenacházím nic, co bych mohl označit jako stoprocentně vychutnaný okamžik. Neustále jsem se snažil každýmu pomoct a žít tak, abych co nejmíň ubližoval lidem okolo. Dbal jsem na to, abych nikdy nikoho nezklamal, aby o mě lidé měli co nejlepší mínění. Snažil jsem se pobavit a zaujmout. Toužil jsem po tom mít opravdové přátele, kteří pomůžou mě, až budu potřebovat. Víš kolikátá jsi návštěva? Druhá. Druhá po matce a sourozencích. To mě mrzí hrozně moc. Je hrozné vědět, že nikdo nemá čas, aby se s tebou přišel rozloučit. Snad až na pohřeb přijdou a možná si řeknou, že je to škoda. Párkrát si na mě vzpomenou a pak vzpomínky vyblednou. Nebude nic, co by po mně zůstalo, chápeš? Můj život byl vyplýtvaná energie, která přišla vniveč. Víš co cítím? Co jsem stihl ve dvaceti letech? Vychodil jsem základku, odmaturoval a začal studovat na vejšce. Neprožil jsem pořádnou lásku, nepodíval se do Ameriky, nenaučil se pořádně anglicky, nepochopil teorii relativity, nikoho kromě blahopřání k svátku a k narozeninám jsem nepolíbil." "Neprožil jsi lásku?" překvapeně se zeptal. "Ne lásku se vším všudy, vždycky jenom platonickou." "Proč?" "Proč?" vztekle jsme vyrazil. "Protože jsem víc dal na to, co o mě bude říkat okolí, než na to, jak se cítím já." "Nerozumím tomu," bezradně pokrčil rameny. "Proč ti tak záleželo na okolí?" "Protože jsem gay, chápeš?" Trochu to s ním otřáslo. "Vidíš, jsi v šoku. Co bys řekl, že by udělali ti mí přátelé, které jsem nechtěl ztratit tím, že by se to o mě dověděli. Myslel jsem, že bych je ztratil a žil tak, abych svou homosexualitu ukrýval. Nebyl jsem ale takový pokrytec, abych se snažil balit holky. Vždycky jsem kolem sebe potřeboval společnost a myslel jsem, že tím si je udržím. A vidíš, ztratil jsem je stejně. Řekneš, že není proč stát o takovéhle přátele. Ale ať se na to dívám jak chci, nevím jak bych se choval já na jejich místě. Teď si o sobě myslím bůhvíjak nejsem tolerantní. Ale nepochybuj o tom, že i já bych se k něčemu postavil nečekaně. Neexistuje člověk, který přijme všechno. Bojíme se cizích věcí, ať už si to přiznáme nebo ne. Teď cítím, že mi něco uniklo. Cítím se prázdný." Mlčel a sledoval mě.
"Tak co, také odejdeš? Jsem přece teplouš, proč bys se mnou ztrácel čas? Co záleží na tom, že jsem si to nevybral a jsem člověk, který všechno cítí stejně jako ti ostatní. Komu na tom záleží. Nenuť se a odejdi, prosím," ukázal jsem prstem na dveře. Ani se nepohnul. "Urazil jsi mě." "Čím?" "Děláš ze mě netolerantní stvůru." "Tak jsem to nemyslel." "Řekl jsi to tak." "Promiň." "Ty promiň, nejsem asi dost citlivý na to, abych mohl mluvit s někým jako ty." "Myslíš s homosexuálem?" "Ne, s umírajícím. Já nevím, jak se člověk se smrtí za zády cítí." "Jednou to poznáš." "Nepoznám, tím jsme si jistý." "Už s tím zase začínáš, proč mě neustále trápíš tou svou pohádkou o nesmrtelnosti." "Není to pohádka." "Cože?" "Je to tak, je mi osm set let." "Prosím tě…" povzdychl jsem rezignovaně, "to jsi dost zachovalý." "Není to legrace. Prostě se to vážně stalo. Nestárnu, neonemocním." "Co po mně vlastně chceš?" "Chci ti ukázat, že i smrt je dar, který každý člověk musí dostat. Bez smrti by život nebyl kompletní, chápeš?" "Ale proč bych měl umřít právě teď, když jsem začal chápat, jak svůj život zařídit tak, abych se nemusel stydět, až se za ním jednou ohlédnu." "To přece nezáleží na nás." "Na kom? V co věříš?" "Nevím, kdo nebo co určuje kolik stránek má mít naše kniha života." "Jestli žiješ opravdu tak dlouho, jak mi tvrdíš, musel jsi zjistit pravdu o tomhle světě." "Mýlíš se, svět nemůžeš pochopit, já jen trochu nahlédl do schématu, kterým se řídí. Všechno se totiž opakuje a žene jej jediná věc. Energie. Lidé se chovají stále stejně. Můžou si namlouvat, jak jsou civilizovaní, nosit kravaty, ovládat počítače, stavět kosmické lodě, ale nikdy se nebudou chovat jinak než jako zvířata. Ovšem zvířata v košilích s naškrobenými límečky. Stále jsou mezi lidmi ti, kteří budou jen obětí těch silnějších." "Řekni mi, existuje Bůh?" "Už jsem ti řekl, že nevím." "Je to pro mě důležité, chci vědět, jestli existuje druhá šance pro někoho jako jsem já." "Věřím, že ano. Musí být. Všechno je o energii. Ta se nemůže ztratit, jen transformovat. Nezbývá než věřit." "Nechci ještě odejít, připadá mi to nespravedlivé." "Proč by měl být svět spravedlivý. Jsou lidé spravedliví k sobě a ostatním? Jak potom můžou očekávat spravedlnost od svého okolí. Co by se ti zdálo spravedlivé? Smrt ve sto deseti, když už nebudeš moci pohnout svými údy, budeš jen sedět a smrt, která by byla tvým vysvobozením nebude přicházet. Budeš čekat a každé ráno pro tebe bude noční můrou, ze které se budeš chtít probudit. Nebo bude spravedlivější, když tě v šedesáti srazí autobus na cestě na poštu, ale nestihneš poslat pohled s přáním k svátku, nestačíš dočíst rozečtenou knihu, nerozloučíš se s blízkými." "Já nevím, co by bylo lepší, možná žít věčně jako ty." "To v žádném případě! To ať tě ani nenapadne chtít! Netušíš, co bys prožil za utrpení." "Jaké utrpení? Přál bych si to."
"Jaké utrpení? Moje milovaná žena vedle mě seschla a zestárla, zemřela a já jsem zůstal naživu. Viděl jsem umírat své děti, vnuky, jejich děti. A já stále žil, ani vlas mi nezešedl. Dokážeš pochopit, když ti vymírá celá rodina, všichni přátelé. Prvních sto let jsem prožíval jako ve snu. Pak jsem si usmyslel, že vymažu minulost a zapomenu, co se stalo. Netušíš, jak jsem se bál zamilovat se do někoho, protože jsem věděl, že uvidím jak chátrá jeho tělo, jak pomalu umírá. Nevím, jak se cítí člověk, který umírá, ale vím, jak se cítí člověk, kterému umírá každý koho poznal." "Opravdu jsi nesmrtelný?" "Vážně." "Nikdo si toho nevšiml, že nestárneš?" "S mojí první ženou jsme žili na samotě bez kontaktu s okolím. Rodina věděla, že se něco děje, ale chránili mě, tenkrát by mě zabili. Když žena zemřela, opustil jsem rodinu a odstěhoval se. Vždycky po několika letech jsem se odstěhoval znovu a změnil si jméno. Svou rodinu jsem však pozorně sledoval. Vedu si kompletní záznamy o rodokmenu." "Proč jsi se nepokusil zabít?" Usmál se: "Nevěř tomu." "Čemu?" "Že jsem to nezkusil. Utopení, oběšení, zastřelení, vykrvácení, neexistuje snad věc, kterou bych nezkusil. Jak vidíš, jsem tady pořád." "To je neuvěřitelné." "Chápeš, proč bych si přál být na tvém místě?" "Chápeš ty, že já bych zase aspoň načas chtěl být na tvém?" "Neexistuje slovo načas, to je navždy, čas pro mě nemá smysl." "Rozumím tomu, jak se asi cítíš. Je to zvláštní, jak odlišná přání máme. Já toužím žít, ty chceš umřít. A neexistuje cesta ven." "Nemáš pravdu, ty máš naději, že po smrti se znovu vrátíš na zem v jiné reinkarnaci." "Věříš v reinkarnaci?" "Nevím, poznal jsem několik lidí, které jako bych znal již předtím. Podoba, chování stejné, jen o několik desítek let jindy." "Myslíš tedy, že reinkarnace existuje?" "Nevím, v tom množství lidí, které jsem již poznal je nějaká duplicita je pravděpodobná." "Co je vlastně na tomhle světě jisté?" "Že nikdy na tomhle světě nemáš nic jisté. Ani smrt." "To je ale deprimující. Proč tedy žít?" "Opravdu jsi to řekl? Proč chceš žít ty, když stojíš na prahu věčnosti?" "Chci po sobě něco zanechat. Něčím se zapsat." "To je zvláštní motivace. Tu samou měl Nero, Hitler, Miloševič a povedlo se jim to. Bylo to správné?" "Ale tu samou měl i Vergilius, Platón, Charlie Chaplin, Karel Čapek. Nedělali to však vědomě a tím je to cennější." "Pro koho?" "Pro lidstvo." "V čem je to pro ně tak cenné?" "Přece nás to posunuje o něco dál ve vývoji." "Myslíš, že všechno co lidé dělají, slouží dalším generacím ?" "Ano." "Také války?" "Lidé se z nich můžou poučit." "Kecy, z které války se lidé poučili? Pověz." Mlčel jsem a nevěděl, co říct.
"Tak vidíš, lidstvo je nepoučitelné. Nedokáže se k sobě chovat normálně. Trpí jakousi sebevražednou mánií, která je opravdu jednou dovede ke kompletní smrti." "Myslíš, že je to nevyhnutelné?" "Doufám, že ne." "Proč jsi vlastně přišel?" "Chci ti pomoci smířit se se svým osudem." "Snad se smrtí." "Ano." "Ale proč jsi přišel za mnou, na světě umírají tisíce mladých lidí, kteří rozhodně nejsou smířeni sami se sebou." "Jsi jeden z mých potomků." "Pche, těší mě prapra, kolikrát dědečku." "Mě také prapra bůhvíkolikrát vnoučku," zasmál se. "Nevěřil bych, že mi někdo bude závidět mou smrt." "Nevěřil bych, že ji budu někomu někdy závidět." "Jsem unavený." "Chápu. Přijdu zase zítra." "Víš, já jsem hodně unavený, myslím, že zítra už nebudeš muset chodit." "Hloupost, přijdu." "Jak myslíš." "Tak ahoj zítra, ahoj a pozdravuj mou, tedy naši rodinu." Odešel a ve vzduchu po něm zbyl jen slabý zápach kolínské. Schoulil jsem se do klubíčka. Peřina mě málo zahřívala. Moje tělesné teplo už zřejmě nebylo dostatečné. Znovu jsem koukal na šmouhaté okno a sledoval ubíhající mraky. Přemýšlel jsem o tom, jak čas mizí někde v našich hlavách. Jen naše vzpomínky dokážou vrátit to, co se stalo. Vždycky jsem si myslel, že mám paměť pro kočku, ale teď, když jsem tady ležel sám a pásl očima šedavé oblaky jsem se rozpomínal na všechny hlouposti co jsem v dětství vyváděl. Na vůni v kuchyni, na smích svých blízkých. Na školní trapasy, které jsem zázračně zapomněl. Zase jsem cítil vůni nočního vzduchu při bouřce, která nás kdysi postihla na letním táboře, na to, jak jsem prošvihl noční hlídku. Jak strašně jsem se cítil, když mi umřel táta a já mu toho nestihl tolik říct. Opravdu jsem bloudil vzpomínkami a vychutnával svůj život. Teď už se mi nezdál tak zoufale prázdný. Chybělo v něm to nejdůležitější - láska. Samozřejmě, že tam byla láska k sourozencům a rodičům, ale ta nejžhavější chyběla. Byl to dluh, který mě trápil nejvíce. Snažil jsem se jej zahnat veselými vzpomínkami. Trochu se to podařilo, ale v srdci jsem cítil, že něco do té skládanky stále chybí. Cítil jsem, jak mi chladnou ruce. Vzpomínky se stávaly živější. Světlo venku vystřídala plíživá tma. I v mé hlavě se začínaly míchat výjevy jeden do druhého. Zdálo se mi, že ke mně najednou promlouvá můj vnitřní hlas. Možná nebyl můj, ale byl uklidňující. Říkal něco o druhých šancích. Slyšel jsem tep svého srdce. Buch, buch, buch. Najednou jsem uslyšel nepravidelnost v tom zaběhlém rytmu. V tu chvíli jsem věděl, že přišel čas. V tuhle chvíli jsem přestal dýchat. Oči stále zíraly do okna s kličkou, na které visela barevná šňůrka. Náhle jsem ji viděl i přes tu černou tmu v pokoji. Myšlenky se stávaly stále neuchopitelnějšími a jejich barvy bledly hrozně rychle. Hlas stále něco říkal, ale nebylo mu rozumět. Jen tak konejšivě brumlal a mě se to líbilo. Jestli je tohle smrt, není se čeho bát. Zaslechl jsem jiné hlasy, jak se pletou do mého krásného brumlavého konejšícího hlasu. Nakonec je ten můj přehlušil a prostupoval celou mou duší. Cítil jsem se tak lehce. V pokoji pobíhal resuscitační tým a snažil se rozpumpovat ztuhlé srdce. Nepodařilo se. Pacient zemřel náhle ve 20:30 na srdeční zástavu.
Na pohřbu byli snad všichni, které znal. Jen jeden člověk nepřišel. Pavel. Mrtvý by to pochopil. Viděl už tolikrát umírat vlastní krev a kolikrát ještě uvidí. Pochopil by, že nepřišel také proto, že se bál toho, co by cítil - závist.
