Přišel... Josef Berka

Přišel. . . Josef Berka Kate běžela po nábřeží a sledovala muže, který pevným krokem kráčel před ní. Běžela jak rychle jen mohla, ale ačkoli on nezrychloval, stále od něj byla stejně daleko. Propadala zoufalství. Tušila, že je velmi důležité, aby jej dohnala a podívala se mu do tváře. Snažila se zrychlit, ale její tělo odmítalo reagovat na výzvy mozkového centra. Tělo zná své možnosti. Necítila únavu, jen věděla, že je nutné, aby ho doběhla. Začínala se nenávidět. Jak to, že jej není schopná chytit? Kráčí si před ní v tmavém obleku a ani se neohlédne. Ano, už ji to napadlo, zavolá na něj, on se otočí, pohlédne na ni, zastaví se, ona ho doběhne. Ale ústa má jako sešitá, hlas přes ně neprojde. Proklínala se. Jak tak běžela bosá po dlažebních kostkách a patami tloukla o tvrdý povrch, zdálo se jí, že už není v její moci zastavit ten zběsilý běh za neznámým. Když se na něj podívala, na styl jeho chůze, na držení těla, na oblek, na jeho vlasy, připadal jí náhle jaksi povědomý. Koho jí jen připomíná, koho? Mozek se jí zběsile vařil v hlavě, je to tak důležité? Chce vůbec vědět, kdo je to? Něco nebo někdo jí nutil představu, že je to výjimečně důležité, aby ho dostihla, aby s ním promluvila, ale věděla, že na tohle nemá dost sil. Ale přesto běžela a teď již se strojovou pravidelností na hranici svých možností se hnala vpřed. Teď, teď se jí zdálo, že se přiblížila. Jen o píď, ale má ten pocit uspokojení. Neznámému asi došel dech. Může ho doběhnout. Může, ona to dokáže. Zapojila veškerou svou vůli a protáhla krok. Ano, dohání ho. Je to zřejmé. V tom okamžiku cítí zadostiučinění. Ona ho porazí. Upoutalo ji, že se setmělo. Tma je stále hustší, ale ona ho vidí stále jasněji. Jako by jeho šaty vydávaly záři. Ano, on září. Ani se příliš nepodivila nad tím úkazem. Co je mi do záře, pomyslí si, musím ho prostě jen chytit za ruku a pořádně s ním zatřást. Z nebe se spustil studený liják a ostře jí zajel do vlasů. Pořádně se lekla. Studená voda se jí zakousla do holé pokožky. Snažila se nebrat to na vědomí. Najednou pociťovala radost. Je možné, že ho zastaví. Cítila to jako svůj cíl. Už byl na dosah ruky, ještě kousíček a dosáhne na něj. . . Najednou se jí zatmělo před očima. Když je otevřela, zaregistrovala, že leží na zemi. Musela uklouznout na té vlhké dlažbě. Praštila s sebou na kostky. Netrápila ji bolest, kterou cítila, obešla ji hrůza, když zvedla oči a zjistila, že neznámý zmizel za závojem deště, přes který její oči nepronikly. Cítila se nadobro poražená a tušila, že tím prohrála všechno, co kdy měla. Ležela na tvrdé dřevěvé podlaze a trpěla. Vzlykala strachy a úzkostí. Jak malá holka se choulila na bezútěšné podlaze v bezútěšném pokoji v ještě bezútěšnějším domě. Chytila se za hlavu a táhle zasténala. "Bože, co to vše znamená?" Odpovědí jí byl hromový rachot shůry. Lekla se tak, že se jí na chvíli zastavilo srdce. Cítila, jak každý orgán jejího hubeného těla zkřehl a stáhl se do sebe. Chtěla zemřít. Přála si to tak, jako nic jiného. Cítila se zavržená a opuštěná. Neměla nic. Nic kromě svého života a i o ten téměř přišla. Ne, ještě něco má, ale nechce to. Sáhla si na krk a nahmatala tenkou stříbrnou nitku. Na ní visel křížek. Křížek, znamení víry v Boha, boha, který ji odstrčil a odplivl si nad ní. Proč má nosit jeho symbol. Měla pocit, že ji pálí do kůže. Rychlým pohybem ho strhla a mrštila jím do kouta. Sledovala, jak se zaleskl ve vzduchu a jak ho pohltila tma. "Jdi k čertu," zašeptala si. Za jejími slovy udělal tečku další hrom. Dům se otřásl v základech. Znovu se rozvzlykala. Byla docela opuštěná, teď teprve si to uvědomila v celém rozsahu. Ztratila snad všechno, co kdy měla a zůstala sama. Ani Bůh již není jejím pastýřem. Zavrhl ji. Ale ona toho nelituje. Nikdy nebyla fanatická věřící, jen doufala, že tam nahoře je někdo, kdo o ni pečuje. Zklamala se ve své víře. Teď má jen vzpomínky na svou minulost. Začala propadat beznaději a zoufat si nad svým osudem. Z jejích stesků ji vyrušil hluk v patře nad ní. Nastražila uši a přestala vzlykat. Že by dům

nebyl opuštěný? Je pravda, že by zde mohl někdo být. Rozhodně ne však majitel. Dům je nevybavený a všude leží vrstvy prachu. Pocítila to na vlastní kůži, je celá špinavá. Suchý starý prach se nalepil na její mokré šaty. Byla ale ráda, že nalezla přístřeší v takovém nečase. Dlouho váhala před vstupními dveřmi. Zvonek nefungoval a tak přemýšlela, jestli se má odvážit vniknout dovnitř. Nakonec si řekla, že nemá co ztratit. I když se jí dům nelíbil, musela jím vzít zavděk. I zvenku vypadal opuštěný. Téměř slepá okna, opadaná fasáda, to vše svědčilo o tom, že k domu již nikdo nepatří. Když vstoupila dovnitř, ovanul ji zvláštní zápach zatuchliny promíchaný s něčím, co jen těžko mohla identifikovat. Takový vzduch nikdy předtím nedýchala. Bylo v něm cosi nezdravého a zákeřného, její instinkt jí velel, aby odešla, ale ona se cítila tak vyčerpaná, že neposlechla. Teď, když ležela ještě rozespalá a rozlámaná na podlaze a napjatě naslouchala zvukům domu, litovala, že nešla pryč od domu. Začínal se v ní probouzet pocit, že stěny pokoje se k sobě začínají přibližovat. Obešla ji hrůza. Připomnělo jí to její sen a najednou si nebyla tak docela jistá, zda to sen byl. Její smysly byly vybičované. Uši zachycovaly sebemenší hluk a přitom odfiltrovávaly typické zvuky starého domu. Ozvalo se to znovu. Tiché šlápnutí, jemné zavrzání zteřelého dřeva. Teď už věděla, že tu není sama. Jak se dříve bála samoty, teď se bála, protože o ni přišla. Pomalu se pokoušela zvednout. Spánkem, ač neklidným a s hroznými sny, načerpala trochu sil. Šmátrala po podlaze a hledala křížek, který před chvílí odhodila. Pomalu se sunula k místu, kam ho viděla spadnout. Rukama zkoumala každý milimetr čtverečný. Teď by ho tak chtěla najít. Vyčítala si v duchu, že se vzdala jediné ochrany. Chtěla zas cítit chlad toho symbolu kolem krku. Zase nad ní zavrzala podlaha. Není pochyb, někdo tady je. Čekala na blesk, aby svým rukám, které již byly tak špinavé, pomohla i zrakem. Teď se zablesklo a její oči v té oslnivé chvíli pohlédly na hladkou podlahu s nánosem prachu. Nic, ne támhle v koutku něco zahlédla, to bude ono, ten tvar jí připadal tak povědomý, že bleskurychle hmátla domnělým směrem. Nic její prsty se zabořily do měkkoučké prachové peřiny, ale stříbrný symbol nikde. Znova čekala na záblesk. Dočkala se, ale když pohlédla na místo, kde myslela, že křížek leží, udiveně zjistila, že na podlaze je vypálen pouze jeho obrys. Kov sám však zmizel. Nevěřícně třeštila oči na obtisk. Pak byla zase tma. Položila prst na to místo a cítila mělkou prohlubeň. I ta jako by pomalu zarůstala a hojila ránu, kterou jí Kate způsobila. Když se znovu zablesklo, podlaha už byla bez jediného znaku toho, co tam viděla před chvilkou. Začala panikařit. Zabrána do záhady rozplynuvšího se křížku zapomněla sledovat okolí. Teď slyšela, jak někdo kráčí po schodech dolů. Srdce jí sevřel ledový strach. Rychle vstala a snažila se doběhnout ke dveřím ven z domu. Chtěla pryč z tohoto prokletého domu. Potichu cupitala ke dveřím. Už byla u nich a sahala po klice, když jí na ramena dopadla tvrdě ruka. Zaječela, a když se otočila a pohlédla neznámému tam, kde očekávala jeho obličej zařvala ještě víc a ztratila vědomí. "Marku, prosím tě, nebuď tam dlouho, víš jak se mi po tobě stýská?" "Jistě drahá, ale pochop, že já nejsem svým vlastním pánem, vrátím se co nejdříve. " "Jen aby, necítím se sama dobře, přála bych si, abys tu byl se mnou. " "Zlato, musím končit, protože přichází klient. Tak pa, drahá. " "Těším se na tebe. . . " nestačila dokončit ani větu. Bylo jí nedobře z toho, když si uvědomila, jak daleko jejich vztah vlastně došel. Několik měsíců po svatbě to byli ještě nejšťastnější lidé ve městě. Neustále spolu hovořili a měli si co říct. Ovšem, že si pouze nepovídali. Oba si rádi užívali. Nebylo to jen popouštění uzdy pudům, ale za vším byla skrytá touha po dítěti. Jak moc se snažili a dlouho nic. Tak moc si přáli potvrzení své lásky a dny míjely bez jakékoli změny. Oběma to přišlo nenormální, ale dlouho o tom

nechtěli mluvit. Každý zvlášť si to přál, ale nemohli o tom spolu mluvit. Jejich vztah se stával pomalu, ale jistě povrchnějším. Ta touha po naplnění vztahu byla silná, ale nedokázala je udržet spolu. Začali se hádat, zprvu jen nenápadně, ale časem to přerostlo v ošklivé scény. Jednoho dne se provalila ta hlavní příčina. Oba o ní věděli, ale nechtěli o tom mluvit. Tou hrůzou, která nahlodávala jejich vztah bylo dítě. Tedy lépe řečeno nebylo. Nejdříve obviňovali sami sebe, pak se začali podezírat vzájemně. Po jednom z těch pravidelných bouřeních se rozhodli, že půjdou na prohlídku. Vzali se za ruce a šli. A když se vraceli, stále se drželi za ruce. Bylo to definitivní, Děti nemohl mít ani jeden z nich. Takovou ránu nečekali. Byli z toho úplně zničení. To je znovu spojilo. On i ona se pomalu vyrovnali s tím, že dítě nemohou mít. Samozřejmě, že v úvahu přicházela adopce, ale oba věděli, že by na ní čekali strašně dlouho. Oba tedy začali dělat kariéru a na dítě se snažili zapomenout. Vše vypadalo v pořádku, ale v poslední době začínala mít Mara dojem, že Ron se jí zase vzdaluje. A teď, když naslouchala monotónnímu zvuku ve sluchátku, se jí to zdálo mnohem jasnější. Měla o něj strach. Cítila se podvedená a oklamaná. Obávala se o budoucnost, měla tušení, že není všechno v pořádku. Zatím nevěděla, co se děje, ale doufala, že se to brzy dozví. "Bratři a sestry, něco se děje," duněl hlas sálem a odrážel se od stěn, "svolal jsem vás, abych vás upozornil na věštbu, kterou dnes Vitria vyvodila ze svého snu. Vitrio," otočil se muž v kápi na ženu stojící vedle něho. Ona, podle tváře asi sedmdesátiletá, přistoupila k mikrofonu a výstražně hleděla na shromáždění, které napjatě čekalo na to, co jí splyne z úst. Dala si na čas než se nadechla a otevřela ústa: "Milí bratři a sestry, víte dobře, že mé prorocké sny se zatím vždy naplnily různou měrou. Nyní jsem však od našeho mocného pána dostala zprávu, které jsem původně ani nechtěla uvěřit. Je to strašné, co se chystá, běco tak hrozného, že snad nikdo si nedovede představit k čemu se schyluje. Podle mého vidění se vrací ten, kdo byl zavržen, aby pronikl mezi nás a zvrátil výsledek jedné dávné bitvy. Bitvy, která stála mnoho krve a mnoho životů při ní bylo zmařeno. V tuto chvíli se ale dá očekávat, že nastane bitva ještě mnohem větší, při níž poteče mnoho krve a mnoho duší bude pohlceno vírem temnoty, která hladově spolkne vše, co bude moci. Přijde on, který se pokusí zvrátit kolo dějin a nastolit novou dobu v novém zřízení. Přijde skrze dítě, jehož matka zavrhla našeho pána. Přijde, aby ničil vraždil a zabíjel. Ano, jeho matka se vzdala své víry v bílé světlo spasení a odvrhla pána našeho. Otcem dítěte se stane Zlo, které již dávno spalo a nikdy nemělo být probuzeno. Modleme se ve spolek, abychom přestáli a porazili zlo, které se chystá. " Padla na kolena a následoval ji celý dav. Přes stovky rtů proudila vroucná modlitba k nebesům. Nevyslyšena. Probrala se na jakémsi oltáři v jakémsi sklepení. Rukama byla upoutaná ke kraji hliněného stolu. Ruce byly přivázány pomocí kožených řemínků provlečených železnými kruhy zapuštěných do oltáře. Na zdech se v komíhajícím se světle pohybovaly jakési hrůzné výjevy z pekla. Roztřásla se po celém těle. V místnosti bylo teplo. Podívala se na své tělo. Byla celá svlečená a kůži měla pokreslenou mnoha hieroglyfy a značkami. Nohy mělo pomocí řemínků roztažené. Cítila se tak ponížená a nahá. Proč jen proboha do domu, ve kterém cítila zlo, teď už uměla pojmenovat tu zvláštní vůni, která ji překvapila, vešla. Radši měla zemřít vyčerpáním o kus dále. Dostala se do rukou nějakému maniakovi. Jen si nedokázala vybavit jeho tvář. Podívala se na ní, věděla to jistě, ale to místo jako by měla zastřené, nedokázala si nic vybavit. Dostala strach. Slyšela o rituálních vraždách, skončí jako oběť na oltáři nějaké zlé síly? Vše svědčilo o tom, že ano. Její oběť zřejmě přijde vhod Satanovi. "Bože, jak jsi jen mohl?" upřela vyčítavě oči k očouzené klenbě nad sebou. Sotva jí slova vyšla z úst, pocítila

mučivé bolesti po celém povrchu těla. Zaječela a slzy se jí vyhrnuly do očí. Kůže pokreslená satanistickými runami se škvířila pálila. Vzduchem se nesl pach škvařícího se masa. Trpěla jako zvíře. Sklepení se otřáslo. Na schodech stanul on. Když na něj pohlédla, zapomněla na bolest, která ji obklopovala a zakřičela děsem. Ve dveřích stála stvůra. Celá chlupatá s obličejem jejího rok mrtvého manžela: "Jak se máš, zlato," oslovil ji a rozchechtal se mocným hlasem. Jeho chechot se ještě chvíli odrážel od stěn jeskyně. Hrůzou zdřevěněla. Jeho tvář se začala deformovatm jakoby byla z vosku. Najednou před ní stála její úhlavní sokyně. Stála tam a nestoudně se jí vysmívala. Hleděla jí mezi nohy a ušklíbala se. "Carin, co se děje?" zadrkotala zuby," co mi chceš?" "Kate, ty nevíš? nevíš? nevíš?" odrážel se její smích od stěn. Kate věřila, že spí. Musí spát. Copak je možné něco takového. Chtěla se probudit zase na podlaze v tom starém domě. Chtěla se vytrhnout z područí toho snu, soustředila se a volala: "Spím, spím, já jenom spím!" A ozvěna ji o tom ujišťovala. Ta stvůra před ní se znova proměnila. Stál před ní její spolužák, do kterého byla vždy zamilovaná. Vzpomněla sim jak jí trhával květiny a posílal jí je. Dělala, že neví od koho jsou a on ji ignoroval. Byla to taková jejich hra na schovávanou. Obdivovala ho, hrál ve školním družstvu kopanou. Přála si s ním jít jednou na rande, ale jejich hra byla tak dlouhá a jednoho dne vůbec nepřišel do školy. Cítila to jeho pázdné místo v lavici. Nebylo to jako když chyběl, bylo to něco jiného. Měla strach o něj a o sebe. Přišel ředitel a do třídy náhle ztichlé oznámil zprávu o jeho smrti. V tu chvíli cítila, jak se jí po těle šíří husí kůže, Vlasy jí vstaly hrůzou, ano, cítila je, jak se jí naježily. Oči se jí plnily slzami a bylo jí tak smutno. Nevydržela tam tak sedět a koukat na ty obličeje okolo sebe. Vyběhla ze třídy za zamkla se na toaletě a brečela. Brečela dlouho, již dávno zvonilo na další hodinu. Odehnala kamarádky, které jí těšily za dveřmi. Ačkoli nechápaly, proč ji to tak vzalo, tušily, že mezi ní a jím něco bylo. Odešly a nechaly ji tam sedět na kraji porcelánové mísy, aby se s tím vyrovnala. Promítala si ty chvilky, kdy se míjeli na chodbách snažíce se, aby ten druhý nevěděl, že o něm ví. Cítili se spojeni. A i když se nikdy nesešli jako milenci, jejich láska propalovala díry do jejich srdcí. Toužili po sobě. Teď se jí to všechno znovu vybavilo a znovu se rozplakala hořkostí nad svým osudem. Její jediná pravá láska je tady. Stojí tady v rouše Adamově a zírá na ni svýma kouzelnýma chlapeckýma očima. "Neplač, Kate, jsem tady, vrátil jsem se, abych ti řekl, jak moc tě miluju." Zavzlykala. "Neplač Kate, máš mě ráda?" Přikývla hlavou: "Miluju tě, Matte, strašně tě miluju. " "Já tebe taky, jsi tak nádherná. Chtěl bych tě. " "Matte, prosím, nedívej se na mne, když jsem tak ponížená, pomoz mi, prosím. " Upřela na něj prosebně oči. Odkryl své perlové zuby a pohlédl na její obnažená intimní místa. Bylo jí to krajně nepříjemné. "Prosím, nedívej se na mne tak a pomoz mi. " Udělal k ní dva kroky a nespustil z ní oči. "Neboj, Kate, splním ti tvé přání, vím, co sis vždycky přála, neboj. Vrátil jsem se, abych ti to splnil, jsi ráda?" "Matte, prosím, odvaž mě. " Přišel k ní ještě blíž. Pohlédla na něj a viděla, jak je vzrušený, jeho tělo se jí najednou zdálo odporným. "Matte, nedělej to, nepokaž to krásné, co mezi námi bylo, prosím. " Stále se usmíval a blížil se k ní. "Kate, bude se ti to líbit, nic nechápeš, ale uvidíš, to se ti bude líbit. " Oči mu zářily a tělo měl napnuté jako strunu. Dostala z něj strach Začla se vzpouzet a zkoušela uvolnit si ruce. Řemínky se jí jen zarývaly do kůže. Nepovolily. Nechtěla to, co on. Chtěla to dříve,

ale ne takhle, teď ne. Prosím, ne. Dívala se na něj prosebně, ale on už její obličej nevnímal. Přistoupil k ní, postavil se mezi její roztažené nohy, usmál se na ní: "Můžeš být hrdá. " Když do ní vstupoval, zaskučela. Když otevřela oči, viděla, že to, co do ní proniklo nebyl Matt, ale něco starého, starého jako svět sám, něco co páchlo hnilobou. Ten puch byl nesnesitelný. Chtěla se probudit z toho hrozivého snu, ale místo toho omdlela. "Jistě, jsme dohodnuti, myslím, že s naším obchodem budete spokojen. " "To nepochybně, musím úznat, že tak lukrativní nabídku jsem již dlouho nedostal, rozhodně budu o vaší ceně uvažovat, ten dům je opravdu báječný," rozplýval se padesátiletý olysalý muž na zahradě domu postavěném již před stoletím. Oči se mu leskly spokojeně a usmíval se. Ron věděl, že už dům prodal. Reakce lidí měl za ta léta již okoukané. Tenhle kořen se tak rozplýval nad novou rezidencí, že se Ron obával, aby ho z toho neklepla pepka. To jediné by zabránilo uzavřít ten oboustraně výhodný prodej. Napřáhl ruku směrem k zákazníkovi a ten mu nabídl svou. Trochu se té jeho masité opocené ruky štítil. Pan Harrelson mu energicky potřásl pravicí a upíral na něj své dobrácké oči: "Myslím, že si plácneme, manželka z toho domu bude okouzlená, vždycky si přála něco tak pěkného a útulného na okraji města. " "Ano, to jsem velmi rád a pokud nemáte nějaké další přání, či otázku, rozloučil bych se. Moje žena na mne již netrpělivě čeká, víte, dlouho jsme se neviděli. " "Ale ovšem, chápu," zamrkal na něj významně a začal mu být nevýslovně protviný. Už abych ho měl z krku, pomyslel si poněkud rozmrzele Ron, ale usmál se zdvořile a doprovodil Harrelsona k autu. "Těšilo mě," rozloučil se Harrelson a zmizel za rohem domu. Zbyl po něm jen obláček zapáchajících výfukových plynů, které se jen neochotně rozpouštěly v nehnutém horkém vzduchu. Slunce pražilo jako divé a hmyz všech druhů vyhrával svou bláznivou muziku. Ron se otočil na patě a zamířil ke svému kabrioletu. Ještě než se vydá na cestu domů, musí zajet do hotelu něco vyřídit. Těšil se na to. Když Kate otevřela oči, viděla kolem sebe jenom tmu. Jak se její oči začaly přizpůsobovat okolnímu světlu, zpozorovala, že leží zase v pokoji na podlaze. Úlevně si oddechla, byla ráda, že to vše byl jen zlý sen. Pomalu se zvedla z podlahy. Nešlo to vůbec snadno, tělo jí bolelo. Tlumeně zasténala, ačkoli mohla křičet jak na lesy, ten dům byl prázdný. To jen její únava jí vyčarovala hrůzného spolunocležníka. Je zvláštní, že se vůbec necítila odpočinutá, jenže na tvrdé zemi si mnoho odpočinout nemohla, to chápala. Rozhodla se, že projde domem, jestli někde nenajde postel po předchozích majitelích tohoto domu. Chtěla zde zatím zůstat, teď momentálně sice nevěděla na jak dlouho, ale rozhodnutí je možné odložit až někam za horizont nutností a povinností. Dokud ji někdo nepřijde vyhodit, zůstane tady. Prošla do vstupní haly, pak si všimla světlejšího obdélníku ve stěně. Prošla jím a ocitla se v prostorné kuchyni dobře vybavené. Vypadala jako kdyby se všichni odstěhovali a nechali tu pro ni veškeré vybavení. Velké hrnce a pánvičky navěšené na zdech se již dávno neleskly zpod vrstev prachu a pavučin, ale ona si umínila, že to všechno dá do pořádku. Jen co si trochu odpočine, vzpomněla si na svůj původní cíl. Vrátila se do haly a začala pomalu stoupat do starých schodů. Opatrně vážila každý krok, přeci jen měla strach z prohnilého dřeva, přestože zde nebyla ve vzduchu cítit žádná vlhkost. Schody jen tichounce vrzaly a to jí připomnělo její divoký sen. Hlavou jí zniva prolétla myšlenka na lásku - Matta. Trošku se zasnila. Ten výstup ve sklepení raději vymazala z paměti, takový ošklivý sen, k čemu si ho pamatovat? Pomalu se došourala do prvního poschodí domu. Podlahy, podle toho co mohla v té tmě vidět, byly v pořádku, nikde žádná nečekaná propast. Váhala mezi

několikerými dveřmi. Rozhodla se vzít to popořádku. Za prvními se ukrývala zanedbaná komůrka zcela vyprázdněná. Další dveře ukrývaly prázdný pokoj, o jehož využití marně přemýšlela. Až za třetími dveřmi na ni čekalo překvapení. Když stiskla kliku a pootevřela, skoro se lekla, překvapilo ji světlo svíček, které stály na krbu, v němž úlisně praskala dubová polena. Na podlaze byl položený zlatavý kobereček, na něm byla postavená přepychová vyřezávaná kolébka vystlaná nějakými drahými látkami. Její oči užasle přelétly pokoj a hledaly viníka těch změn. Nikde nikdo. Začala pochybovat o svém zdravém rozumu. Otočila se do tmavé chodby a zavolala: "Je tu někdo?" Dřevo pohltilo její hlas. Čekala napjatě na odpověď, ale žádná nepřišla. Nechtělo se jí zpátky do tmy, raději vstoupila do pokoje. Dveře se za ní s tichým vrznutím zaklaply. S vytřeštěnýma očima se na ně podívala a pokusila se je otevřít. Marně však lomcovala klikou, dveře se ani nepohnuly. Unavená si sedla na postel v rohu pokoje. Už měla dost těch záhad tady kolem. Lehla si a přemýšlela, ale ne o domě, přemýšlela o sobě. Najednou měla v břiše takový zvláštní pocit naplnění. Vyhrnula si svou flanelovou košili a pohlédla na ně. Zalapala po dechuBřicho se zvětšilo, marně přemýšlela, co se mohlo stát. Jak tak sledovala kůži na břiše, všimla si, že se natahuje, sice pomalu, ale jistě. Únava z ní spadla. Vyskočila a důkladně se prohlédla. POložila svou pravou ruku na vypouklé místo a cítila, jak něco uvniř jejího těla pulsuje a roste. Dostala strach a chtěla vyběhnout z pokoje. Chtěla pryč z domu plného kouzel, který ji neustále týral. Dveře však stále byly napevno zavřené a ani slzy, ani její křik nepohly studeným dřevem, na němž byla nalepená. Tušila, že to, co se jí zdálo, se jí vlastně nezdálo. Cítila to zcela jasně - byla těhotná !!! Ron mířil k budově hotelu a pohvizdoval si nějakou známou melodii. Ani on sám ji nedokázal zařadit. Prostě měl dobrou náladu a chtěl oslavovat. Cítil se svěží a měl radost z dobře vykonané práce. Těšil se do pokoje, kde si ještě před tím, než se vrátí domů užije s Catarinou, jeho láskou. Těšil se, jak ji obejme a ona mu bode do ucha šeptat něžná slůvka, která ženy mužům šeptají, jak bude radostně křičet a jak se pod ním bude svíjet a propínat své tělo a dosáhne spolu s ním blaženého stavu. Pak si vedle sebe zapálí a až dokouří, on se zvedne, vytáhne pár dolarů a dá jí je, aby zaplatila hotel, sebere se a odejde, aby se vrátil za svou právoplatnou ženou, za Tanyou. On Tanyu miluje, ale ona mu nemůže dát, to co Catrina. Tanya je od té doby, co zjistila, že nemohou mít děti tak odtažitá a uzavřená. Jejich dříve tak bohatě rozkvetlý sexuální život se rázem stal ve vyprahlou Saharu. Nechtěl doživotně žíznit, ale nechtěl se s Tanyou rozvést, miluje ji, ale nechce být mučedníkem, nechce s ní sedávatu okna a vyhlížet ven na dětské hřiště, kde si hrají cizí děti cizích rodičů. On si chce užít a když ona nechce, prosím,je to čistě její věc. Catarina je tak energická, je jako vulkán, těší se na ni a ona už čeká. . . Zakvílely brzdy. V poslední chvíli dupl na brzdu, málem vrazil do červeného forda, který jel po hlavní. Řidič na něj dělal z okna obscénní posunky a hlasitě křičel. Ron mu odpověděl vztyčeným prostředníčkem a v hlavě mu proběhlo pár sprostých slov. Vůbec si neuvědomoval, že chyba se stala na jeho straně, stačila chvilka nepozornosti a mohl být malér. Stejně tak jako s jeho ženou a milenkou. Tanya je sice odtažitá a tichá, ale dobře ví, že by se o něj rvala s kýmkoli. O Catarině se prostě nesmí dozvědět. Ještě dnes večer musím vyrazit na cestu domů. S Harrelsonem se má setkat až příští týden. Před očima měl Catarinu s rozpuštěnými vlasy a temným a divokým pohledem. Šlápl na plyn, aby u ní byl co nejdříve. Kate trpěla jako zvíře, stahy se stávaly stále častějšími. Byla v šoku, něco podobného nezažila. Cítila ten uzlíček ve svém lůně, jak kope a chce na svět. Ona ho však

nechtěla pustit ven, věděla, že to není obyčejné dítě. Jak by jen mohlo obyčejné dítě vzejít z těhotenství, které trvá sotva dvě hodiny? Nechtěla ho pustit na světlo světa, ale nebyla vlastním pánem. Ležela na posteli celá upocená a kousala se do rtů. Dítě se dralo ven. Sykla. Před očima se jí zatmělo. Když otevřela oči, dítě leželo zabalené v postýlce. Ze stěn pokoje se linul sborový zpěv v latině. Zaposlouchala se do něj, porozumněla jen něčemu, ale dost na to, aby si uvědomila, že na svět přivedla pravého Satana. Vyčerpaně ležela a hleděla na sladké děťátko, které leželo zbalené v kolébce a upíralo oči na strop. Pomalu začínala věřit tomu, že to dítě je zcela obyčejné děťátko, se kterým si bude hrát, protože je pouze její. Její víra však byla porušena tím, když dítě otočilo hlavu a pohlédlo na ni s modravýma očima. Ty oči byly modré a studené. Studily jak led a byly nevýslovně hluboké. Vpíjely se do jejích a ona v nich viděla krev a úpění obětí. "Ne, ty nejsi moje dítě!" Usmálo se a zabrumlalo si. Otočilo hlavu zpátky a zadívalo se do zdi. Mohutný chorus utichl a pokojem se neslo jen její vzlykání. V téže chvíli se modlící zástup přestal modlit. Vitria totiž vydala chrčivý zvuk a zběsile ukazovala na krucifix, na němž trpěl již několik století Ježíš Kristus. Trpěl. A v tuto chvíli trpěl ještě víc. Z ran v boku, na rukou a na nohou i zpod trnové koruny začala vytékat tmavě rudá krev a tiše plynula a vsakovala se do zdi. Dále stékala na podlahu a po ní dále pokračovala jako potůček mířící směrem k zástupu. Ježíš otevřel oči a ústa se pohnula. Vydal táhlý sten. Zkoprnělí bratři upadli na zem a líbali podlahu v mocných modlitbách. Potok rudé krve se rozdělil na dva a změnil směr. Stále stejně rychle je obtékal, až je uzavřel do jakéhosi magického kruhu. Ježíš pohyboval rty a Vitria křičela: "Už se narodil Satan, zlo opět vrátilo se na svět v čisté podobě, aby se zkoupalo vkrvi a pozřelo maso svých obětí. Modleme se k našemu Pánu. Modleme se k našemu Pánu," hlas jí přeskakoval hrůzou. Ježíšovy rty se stále otvíraly a sdělovaly poselství, kterému nikdo nerozumněl. V jednu chvíli se z jeho úst začaly ozývat oplzlosti, jeho tvář se zkroutila a tělo zkrabatělo, oči se mu obrátily v sloup. Proud řeči neustával a naplňoval celou místnost. Vitria si zacpala uši a sledovala hrůzné divadlo v popředí chrámu. Ozval se mlaskavý zvuk, jak Ježíš trhl rukama a uvolnil je. Začal si krvácejícíma rukama přejíždět po celém těle a s každým dotykem mu na kůži vyrašil tmavý bolák. Jeho tělo bylo po chvilce celé pokryté rudou tekutinou a mokvajícími boláky. Vitria zavřela oči, tušila, co se stane a nechtěla tomu přihlížet. I ostatní v zástupu zavřeli oči, aby neviděli, co se děje se synem božím. V jednu chvíli ježíš otevřel oči, pootevřel ústa a spolu s výkřikem bolesti spadl z kříže. Kosti na nohou neudržely tíhu jeho těla. Ozval se dutý náraz a jeho tělo leželo zhroucené na kamenné podlaze. Před tím, než zavřel oči, z úst mu s posledním stenem vylétla ohnivá slina, která zapálila krvavý potok, který se vinul na zemi. Chrám se naplnil ohněm a dýmem. O chvilku později se k nim přidal i křik modlících se. Jejich rubáše chytly jasným plamenem. Vitria se rozběhla ke vratům vedoucím pryč z pekla, ale zakopla a tváří spadla do ohnivé lázně. Její tělo se kroutilo, ale úpění nebylo slyšet. Jen se v duchu modlila k Bohu, aby pomohl. Modlila se dokud nezemřela. Oheň se stáhl. Po lidech, kteří tady klečeli nezbylo nic než jen několik kostí opálených dočerna. Byla zde jen prázdná místnost. Na krucifixu opět důstojně trpěl Ježíš. Nic se zde nezměnilo, jen lidé se někam vytratili. Tak začalo tažení Satanovo. Prvních pár obětí při narození je jen předzvěst toho, co čeká celý svět. Tanya chodila po bytě jako tělo bez duše. Přemýšlela o sobě. Nechtěla věřit tomu, že by se jejich svazek mohl rozpadnout. Potřebovala se s někým poradit, ale matka nebyla doma. Telefon nechala vyzvánět snad stokrát. Možná šla zase na některé ze svých

shromáždění. Její matka je věštkyně. I ona zdědila něco málo jejích schopností, ale ve srovnání s ní byla jen ubohá břídilka. Matka je obrovskou duchovní osobností, která by jí dokázala poradit,co dál. Teď litovala, že si od ní nenechala přečíst svůj osud. Nechtěla však vědět, co ji čeká. Ke své matce se chtěla obrátit o radu jako k matce, ne jako k vědmě. Chtěla poradit, co dál se vztahem k Ronovi. Nechtěla ho ztratit. Popadla ji úzkost, měla strach z něčeho divného, byl to strach nevysvětlitelný a nepopsatelný. Uhnízdil se uvnitř a nechtěl ven. Sedla k telefonu, aby zavolala Ronovi. Vyťukala rychle číslo a nechala se propojit do jeho pokoje. Telefon vyzváněl. Už chtěla zavěsit, když někdo na druhé straně zvedl sluchátko. Slyšela jen udýchaný hlas: "Prosím, Ron Hubbard. " "Ahoj, Rone, tady Tanya. " Na druhé straně bylo chvilku ticho. Tanya se cítila hloupě a měla strach, že něco není v pořádku. Ticho na druhé straně konečně skončilo: "Ahoj, Tanyo, probudila jsi mne," řekl trochu rozpačitě. "Vždyť je teprve pět odpoledne," ospravedlňovala se. "Jasně, ale byl jsem ti tak unavený, že jsem raději zalehl. Nebudeš mi věřit, ale už mám v kapse tu smlouvu na ten baŕák, téměř stoprocentně jsem ho prodal. " "To je báječné, drahý," snažila se být veselá a nehrát to, ale kdesi v hlavě jí vrtalo hlavou, proč si šel tak brzy lehnout. Hlodalo v ní podezření. Zaposlouchala se do zvuků z jeho pokoje, když oba najednou ztichli. Zdálo se jí, ne, docela jasně slyšela tichý ženský smích. Byl jí nevěrný ?! Snažila se na sobě nedat nic znát: "Tak tedy pa, chtěla jsem se jen přesvědčit, jestli jsi v pořádku, měla jsem jednu chvíli pocit, že se něco stalo. " "Neboj, já jsem oukej," uklidnil ji Ron," dnes večer přijedu domů. " "Budu se těšit," řekla bezbarvým hlasem a zavěsila. Kate se zvedla z postele a podívala se na dítě, zdálo se, že spí. Pomalu, plíživými kroky zamířila ven z pokoje. Dveře jí tentokráte nekladly žádný odpor. Tiše vrzala po schodech dolů. Nechápala, proč se chová tak opatrně, jako by v domě byl někdo jiný než jen ona a to ďábelské dítě. To je ono, někdo tady musí být. Ten ďábel tady někde je. Ten ďábel z toho sklepení. O ni vůbec nešlo, šlo jen o dítě a cítila se provinile, že právě ona se stala tou loutkou, která přivedla na svět kreaturu. Chtěla to nějak odčinit. Chtěla se vrátit do normálního života bez zatíženého svědomí. Cítila zlo, které spalo patro nad ní a cítila povinnost zastavit ho, než vyrazí do světa. Namířila si to do kuchyně. Chvilku zde bloudila, než našla to, co hledala. Sevřela pevně dřevěnou rukojeť. Vydala se na zpáteční cestu. Jeden krok za druhým šlapala do prvního patra. Slyšela, že bouře venku se již uklidnila. Určitě tam svítí slunce, jenže o slunci si může nechat jenom zdát. Majitelé zatloukli všechna okna dřevem. Majitelé, v duchu se uchechtla, kdoví jak vlastně skončili. Možná oni mají prsty v tom, že tady působí síly temnot. Blížila se k pokoji, kde spalo Ono. Chtěla se toho zbavit, chtěla si potřísnit ruce jeho krví. Chtěla do něj zanořit ostří nože po rukojeť, aby smyla ten hřích styku s ďáblem, aby zbavila následků tento dům. Pomalu se blížila k Jeho postýlce. Oči mělo zavřené a spalo. Nesmálo se. Zdálo se že nedýchá. Přiblížila se na krok k jeho postýlce. Napřáhla nůž do výšky. Uchopila jej oběma rukama a chystala se propíchnout ten balíček zla. Otevřelo oči. Ty studené modré kuličky se na ni upřely a začaly se propalovat do její hlavy. Slyšela tisíce hlasů a přitom to byl pouze jeden: "Polož ten nůž, matko. " "Nejsem tvá matka, neříkej mi tak. " "Jsi má matka, já jsem tvůj syn, protože jsi mě porodila. " "Jsi zrůda. "

"Jsem tvůj syn. " "Ne. " "Měla bys mě mít trochu ráda a být na mne pyšná. " "Proč?" "Proč? Víš, co jsem zač, ne?" "Jsi Zlo. " "Správně, mami, nechceš mě nakojit?" Jeho tvář se roztáhla do širokého úšklebku. Chtěla ho propíchnout. U kolébky najednou stál Matt. Trochu se ho polekala. Zase na ní koukal těma svýma klukovskýma očima aprosil: "Nech ho být, Kate, je to náš syn. " Zírala na něj a nechápala smysl slov. Když konečně pobrala jejich význam, nešťastně se na něj zadívala: "Matte, to nejsi ty. To není naše dítě. " "Nezabíjej našeho syna," nereagoval na její slova, "tolik jsi mne milovala, nechceš moje dítě?" "Není to tak, není, ty nejsi Matt!" "Jsem, pamatuješ na tu sasanku, co jsem ti poslal s básničkou?" Zamrkala. Zařvala. Spustila nůž dolů. Matt zmizel a ona řvala stále. Jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak ostří míří dítěti na hlavu. Těsně před tím, než se zabořilo do měkké hlavičky změnilo nečekaně směr. Viděla, jak špička nože zamířila k jejímu břichu. Dítě ji hypnotizovalo svýma modravýma očima. Jakkoli si přála nůž zastavit, nedokázala to. Zaslechla trhání látky. Dítě zavřelo oči. Jako by se probrala. Rychle si sáhla na břicho. Ucítila teplou tekutinu, jak prosakuje svetrem ven. Ucítila ostrou bolest v okolí žaludku. Věděla, že ze zad jí čouhá špička obarvená její krví. Svůj život mohla počítat na minuty. Dítě znova otevřelo oči a upřelo je na její ránu. Usmálo se: "Mama. " Nenáviděla ho. Umírala s nenávistí a lítostí. Litovala toho, že nedokázala nic z toho, co si kdy přála. Její tělo se zhroutilo na podlahu. Na zlatavém koberečku se začala rozpíjet rudá kaluž krve. Pomalu, ale stále rychleji z ní unikal život. Očima dokořán otevřenýma zírala na kolébku v níž leželo Zlo a její poslední nadějí bylo, že tam zůtane ležet navždy, dům je přece tak daleko od města. . . Ron zaklel. Motor zakašlal a ztichl. Co teď? Vystoupil z auta a rozhlédl se. Mezi stromy nezřetelně viděl štít nějakého domu. Nevypadal právě udržovaně, ale kdo ví, třeba tam najde někoho, kdo mu pomůže. Vydal se k novému cíli a netušil, že najde malého drobečka. Roztomilého, veselého. Vykašle se na Catarinu a odveze malého k Tanye. Ta bude mít radost. . .