Scénář pro nepomucké ochotnické divadlo NeDivSe
Josef Berka
Jak nepřežít nudu (Návod na veselou společenskou hru)
Hermína Lindová () Jasmína Lindová () Glorie Martinová () Laura Listová () Alfred List () Miky - zahradník () Damian Weber () Míla - společnice/společník ()
? Je nuda opravdu to nejhorší, co vás může ve stáří potkat? Má Hermína hlavu jen na klobouky a není to tak lepší? Je lepší káva se solí, s cukrem nebo s jedem na krysy? Je bezpečné zaměstnávat nahluchlou a poloslepou hospodyni? Jaký je rozdíl mezi služkou a společnicí? V jakých chvílích se objeví obětaví příbuzní? Je strach ze všeho kolem hendikepem? Může být partnerské soužití společnice se zahradníkem perspektivní? Proč mají některé ženy chlupaté nohy? Jak se chovají podvedení podvodníci? Pomůžou někomu lidé z televize? Odváže ho někdo? ?
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Dějství I (Pokoj vyhlížející poněkud staromódně. Uprostřed pokoje je kulatý stůl a dvě křesla, několik židlí kolem. V pravém rohu pokoje je krb) (Hermína a Jasmína sedí v křeslech a pletou) Hermína: (bere zvonek a zvoní) Jasmína: (udiveně zvedá hlavu, odkládá pletení na klín) Hermína: (zvoní ještě jednou) Jasmína: Hermíno? Hermína: Kde se zas toulá Mary? Cožpak je už úplně hluchá? Člověk aby místo zvonku používal lodní zvon , když něco potřebuje. (Několikrát dupne) Snad alespoň vibrace by mohla zaznamenat. Jasmína: Mary od nás přeci odešla. Dnes ráno. Cožpak jsi na to zapomněla? Hermína: Ta moje hlava. Já na to úplně zapomněla. To je pravda, Mary přeci odešla. Zdálo se mi, že je tu dnes příliš klidno. Jasmína: Taky tu mohla těch pár let ještě vydržet. Měla se tu snad špatně? Hermína: Pár let? Pokud se nepletu, nárok odejít do důchodu měla už před dobrými deseti lety. Jasmína: Nemluvím o odchodu do důchodu. (ukáže vzhůru) Hermína: Nebuď sobecká. Stejně už to s ní šlo z kopce. Hluchá byla jak tetřev hlušec, neviděla na metr. Vzpomeň, kolik problémů jsme s ní měly. Ty její nákupy ze samoobsluhy, to bylo něco. Vždycky sáhla vedle. A nejhorší bylo, že z těch přehmatů pak vařila. Vlastně je zázrak, že jsme dřív neodešly my dvě (ukazuje vzhůru). A nebylo jí možné ani vynadat. Stejně nás neslyšela. Jasmína: Budeme si ale muset sehnat novou služebnou. Takovou, která by se starala o nás a ne my o ni. Hermína: Pochybuji, že nějakou najdeme. Která by se dnes namáhala poctivou prací a posluhou dvěma stařenám. Jasmína: Tak nebudeme podávat inzerát Hledáme služku, ale inzerát Hledáme společnici. Zní to lépe, i když máme na mysli totéž. Hermína: To je ale grandiózní plán. Jasmína: Moje šedá hlava je ještě pořád použitelná, že? Na to já dbám. Ale kdo nám teď udělá kávu? Hermína: Ano, Mary nám bude chybět. Je tu tak mrtvo a nuda. Ten klid a ticho mne ubíjí. Mary alespoň občas něco rozbila nebo někam spadla či do něčeho vrazila. Jasmína: Víš co, Hermíno? Dojdi do kuchyně udělat dva šálky kávy, nezapomeň na smetánku, a já mezitím zařídím nějakou společnost. Mně se v hlavě líhnou samé lepší nápady. Hermína: Chceš mi snad naznačit, že já už mám hlavu jen na klobouk? Jasmína: Rozhodně ne. Ale nějak si práci rozdělit musíme, milá zlatá. Ty obstaráš občerstvení, já společnost. Hermína: Tak dobrá, za chvíli jsem tu zpět. (odchází) Jasmína: (bere do ruky telefonní sluchátko) Haló, to je televizní stanice BNN? Já bych ráda hovořila se slečnou z pořadu Senzační objevy. Ano, to je ona. Ano, počkám… Hermína: (přichází s dvěma šálky) Jsem tu, tady máš kofí, Jasmíno. Jasmína: Psst. Ano? Slečna Martinová? Tady Lindová. Já a moje sestra Hermína milujemem váš pořad. No moc. Jste úžasná. A nám se právě přihodil takový objev. My jsme našly deník našeho pradědečka a v něm je mapa úkrytu pokladu nedozírné ceny. Rodinný poklad, rozumíte? Ano. Opravdu. Přijet? Samozřejmě, proto vám volám. Kdy se vám to hodí. Okamžitě. Samozřejmě. Hodnota? Obrovská. Ano, adresa: Na okraji 1. Budeme se těšit. Naviděnou. Hermína: Co vyvádíš, Jasmíno? Copak my dvě jsme něco objevily? Jasmína: Jistěže ne. Tedy ano. Objevily. Ten deník. Pamatuješ na něj? Hermína: Deník? O čem to mluvíš, nemáš horkost? Doběhnu pro teploměr. (chystá se odběhnout) Jasmína: (zadrží ji) Nikam neběhej, je mi dobře. Vzpomínáš na deník kapitána Lindy? Ve skrýši pod uvolněným prknem? Hermína: Jak jsem jen mohla zapomenout. Ale jistě, tatínek nám ho tenkrát dal. Byla to hra, kterou pro nás vymyslel. Ale to je přeci jen hra. Jasmína: Samozřejmě, že ano. A my si ji zahrajem znovu, tentokrát ve větší sestavě. Tenkrát jsme tatínkovi nalétly na tu historku s pokladem jen my dvě. Dnes to rozehrajeme ve velkém. Hermína: Jen aby se to nějak nezvrtlo. Možná bychom se raději měly kouknout na něco v televizi. Jasmína: Neboj se. Chtěla jsi přeci trošku rozruchu v tomhle domě. (upíjí z šálku) Mimochodem, ta káva má dnes nějak lepší chuť. Takhle chutnávala káva dříve. Jak jsi to dokázala? Hermína: Takhle káva chutnávala, než Mary přestala vidět. Pak už si pletla dózy s cukrem a se solí. Jasmína: Tak proto?
1
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Když už na to přišla řeč. Uvědomuješ si, že už brzy půjdemem také do důchodu? (ukáže vzhůru) Jestli přijmeme někoho tak nefunkčního jako byla Mary, tak jistě dřív než se nadějeme. Připomeň mi, ať dózu s jedem na krysy odnesu do sklepa. Ale proč o tom vůbec mluvíš? Hermína: Trápí mne, že nás živá duše neopláče. Ani kytici na hrob nám nikdo nepřinese. Jasmína: K čemu by ti tam byla? Co třeba zahradník Miky? Hermína: To je ještě mladý floutek. Ten bude s kytkama běhat za děvčaty a ne za babkama na hřbitov. Kde vůbec je? Snad také neodešel. Jasmína: Poslala jsem ho do města pro zásoby místo Mary. Říkal, že se možná zdrží. Hermína: Když o tom přemýšlím, má ještě cenu dělat nějaké zásoby? (obě stařeny pletou a popíjejí kávu, po chvilce ozve se domovní zvonek) Jasmína: Á, televizní profesionálové dorazili k nám, otevřeme krám. (vyčkávavě se sledují, která z nich půjde otevřít) Jasmína: Chceš snad losovat? Hermína: Tak já tedy jdu. (odchází) Jasmína: (upravuje se a zaujímá televizní posez a nasazuje úsměv) (do pokoje energicky vchází moderátorka Glorie s mikrofonem a kameraman s příslušenstvím) Glorie: Dobrý den, vážení diváci, máte možnost v přímém přenosu vidět skromný domek dvou zbohatlic. Dobrý den, dámy. Jasmína: Dobrý den, paní redaktorko. Hermína: (postává skromně opodál, hlavní hvězdou je Jasmína) Glorie: Tak vy prý jste učinily závažný objev nedozírné hodnoty. Jasmína: Ano, objevily jsme deník jednoho z našich prapředků, který se účastnil pirátských výprav. Glorie: (jízlivě) Vidím, že máte skvostný rodokmen. Jasmína: Jistě. Glorie: Můžete nám onen deník ukázat? V čem spočívá jeho cena? Jasmína: Ukázat vám ho nemohu. Sice jsme ho našly, ale naše přestárlá služebná Mary ho zase někam založila. Je ale jistě otázkou času, než ho najdeme. Glorie: To je ovšem zklamání jistě nejen pro mne, ale i pro naše diváky, či spíš vaše případné dědice. Jasmína: Zklamání to jistě je, ale jen pro vás a diváky. My jsme opuštěné a o žádných dědicích nevíme. Nemá po nás kdo dědit. Takže zřejmě poklad budeme muset odkázat nějakému dobročinnému spolku. (významně) A bude co dědit. V deníku je cesta ke skrýši plné cenností. Glorie: Mohli bychom mluvit s vaší služebnou? Třeba se nám podaří jí nějak si připomenout, kam vzácný deník založila? Hermína: (vmísí se do hovoru) To nepůjde, paní redaktorko, ona totiž dnes ráno odešla ze služby. Glorie: Zřejmě neunesla vaše výčitky. Jasmína: Kdepak, prostě už u nás nemohla sloužit. Založený deník byl jen zlomek problémů, které působila. Zřejmě si uvědomila, že nám už nemůže být užitečná. Hermína: (smutně) Jsme tu teď tak samy. Jasmína: (rezolutně) Nejsme! Máme tu zahradníka a před domem ukrutně zlé psy. Glorie: (podezíravě) Žádné jsme neviděli. Jasmína: Protože jsme je musely zahnat do klecí. Nepochybujte, že by vás nenechali projít. Cítíme se jen opuštěné. Dům je velký, samota trýznivá. Rády bychom našly nějakou společnici. Hermína: Společnici. Glorie: Aha, výborně. No, doufáme, že deník i poklad se najde a vy nám dáte opět vědět, až k tomu dojde. Já prozatím vracím slovo do studia a těším se s vámi na viděnou. Nashledanou. Hermína: Nashledanou. Glorie: Kdybyste přeci jen chtěly mermomocí někomu odkázat svůj majetek, tak já se obětuji (zasměje se). Jasmína: To je od vás milé. Ještě bychom tu rády nějaký čas pobyly. Glorie: Jistě. (odchází a s ní i kameraman) Jasmína: A je to (mne si ruce). Hermína: (udiveně) To byla ta výborná zábava? To moc dlouho netrvala. Jasmína: Dej na mě, tím to teprve začíná. A nemusíme už podávat inzerát na služebnou. Ani na společnici. Hermína: Nevím, co máš v plánu, ale moc se mi to nelíbí. Jasmína: Věř mi trochu, Hermíno. A dopij si tu kávu, už je skoro studená. Hermína: Pojďme si trochu odpočinout. Bylo toho na mne trochu moc. Co říkáš? Jasmína: To je ale nápad. (pochybovačně) I když po tom kafíčku? Alespoň na chvilku ulehneme. (obě odcházejí, odnášejí šálky) Hermína: Jasmína:
2
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
(po chvilce se na scéně objevuje podivná ženština - převlečený chlap) Míla: (vchází nejistým krokem na podpatcích) Hergot, ty křápy mi byl čert dlužen. Báby bláznivý, copak nemůžou hledat třeba společníka? Společnici, tss. (upravuje se, vytahuje z kabelky zrcátko a rtěnku, doopravuje se, sjede mu rtěnka) Himmel Hergot, mám já tohle zapotřebí? Doufám, že to aspoň bude stát za to. (otírá si rtěnku kapesníčkem) Haló. Jasmína: (ze zákulisí) Hermíno, nevolal nás někdo? Hermína: (ze zákulisí) Také se mi zdálo. Míla: Ano, tady jsem. (jde směrem k hlasům, zvrtne si nohu, padá na zem a kleje) Do pr (vidí vcházet staré dámy) áce se hrnu jako divá, ehm ehm. Hermína: Chuděrko malá, jste v pořádku? Co se vám přihodilo? Míla: Och, jen na mne přišla náhlá slabost. Jasmína: Co vás přimělo k tomu, abyste nás navštívila a hned se nám utábořila v salónku? Hermína: Ale Jasmínko, nebuď zlá. Jasmíno: Jen žertuji. Přejete si? Míla: (opatrně se zvedá) Dobrý den, dámy. Já jsem Míla. Chtěla bych se stát vaší společnicí. Jasmína: A copak to? Proč právě naší? Míla: Já vás viděla v televizi. Řekla jsem si, podívej se, Mílo, na ty dvě milé dámy. Ony jistě potřebují někoho příjemného, aby se postaral o jejich potřeby. Aby s nimi sdílel, sdílel… Hermína: Co byste s námi sdílela? Míla: … úplně všechno. Vaše problémy i vaše vítěztsví. Jasmína: To je od vás milé. Máte nějaká doporučení? Míla: To je nutné? Jistě, ta nejlepší. Jenže ty dámy už bohužel nežijí. Ale věřte mi, že byly navýsost spokojeny. Hermína: Asi jste na ně měla zvláštní vliv. Jasmína: Když už jsou po smrti. Míla: Ale, ale, cítím kousavost. Byly spokojené a já jsem s nimi byl, ehm byla až do poslední chviličky. Ještě na smrtelném loži mi špitaly, že jsem jejich anděl. Jasmína: Doufám, že ne anděl smrti. Hermína: Ale Jasmíno! Ó, jste tak úžasná. Máte jistě nějakou univerzitu. Míla: Jak jste na to přišla? Hermína: Podle vašeho vystupování. Jste tak jemná a příjemná. Jasmíno, co říkáš? Míla: Já mám školu života. Jasmína: Máte tak zvláštní barvu hlasu. Míla: (vypískne) Opravdu? O, ano, jsem poněkud ochraptělá, taky jsem dlouhá léta hulila jak fabrika. Hermína: Eh? Míla: Holdovala nikotinu, milostivá. Jasmína: No, vypadáte seriózně, a zřejmě opravdu máte zájem. Jen vás musím upozornit, že to s námi nebudete mít snadné. Ani plat nebude kdovíjaký. Spíše symbolický. Míla: To je fuk. Ehm, to nevadí. Já se obohatím (obhlíží vybavení pokoje) vaší milou společností. Jen mám trochu obavu z vašich psů. Hermína: Psů? Jasmína: Jistě. Našich zlých a kousavých oblud, které jsou v kleci. Míla: Ano, těch. Víte, já hafánky ráda, ale oni to nějak neumí vycítit. Kolikrát já byla pro svou lásku k nim potrestána kousancem. Neuvěříte. Jasmína: Když se tak dívám na váš obličej, uvěříme. Míla: (rozezleně) Cože? (rychle se vzpamatuje) Ano, jistě, proto nosím tolik pudru a šminek. Mám komplex ze svých četných jizev. Hermína: Ubohá paní Mílo. Míla: Jsem stále slečna. A určitě zůstanu. Jasmína: Nemáte ani přítele? Míla: Ještě to tak. Kdepak. Mužských mám po krk. Pořád dotírají, jde jim jen o jedno. A jejich přízeň není to, o co bych stála. Nejhorší je to v base. (zarazí se) Uf. Jasmína: Prosím? Míla: V pase, na mně je fascinuje pas. Nemyslím si, že bych měla nějak výjimečný pas, ale oni prostě mají touhu. Jasmína: O pas? Neuražte se, ale to nechápu. Míla: Já také ne.
3
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Vy chuděrko. My vás chápeme. Také máme špatné zkušenosti s pány, že Jasmíno. Také jsme staré panny. Ženy jako my muže nepotřebují. Ti působí jen problémy. Jasmína: Musím tedy podotknout, že máte takový ojedinělý styl oblékání. Míla: Opravdu? Ó, děkuji. Nejsem nijak marnivá. Dám spíš na domácí tvorbu. Hermína: To jste si šila sama? Míla: Myslím, jako že nakupuji od našich výrobců. Zkoušela jsem si taky něco navrhnout, ale nevím, čím to je, pokaždé mi z toho vyjde něco hrozivého. Jasmína: To je úžasné, že i přesto to se odvážíte vzít si svůj model. To je potřeba ocenit. Míla: Tohle je z obchodu. Jasmína: Aha. My to s vámi tedy zkusíme. Pojďte s námi, ubytujeme vás do podkrovního pokoje po Mary. Míla: Doufám, že se mnou budete spokojeny. Hermína: Ale vy snad s námi také, drahoušku. (všechny tři odcházejí) (po chvilce přichází nafintěná dámička v odvážných šatech, za ní se hrbí nenápadný chlapík snad ve smokingu či obleku, nejraději černém, on zůstává stát hned u dveří, dál se bojí jít) Laura: Haló! Je tu někdo? Alfrede, nikoho tu nevidím. Pojď dál a neboj se. Ti psi jsou zřejmě pořád zavření. Alfred: (vyděšeně) Mám strach, víš, že se psů děsně bojím. Laura: (otráveně) Ty se bojíš všeho. Bojíš se pavouků, hadů, psů, koček, máš strach z otevřených prostor, z uzavřených prostor, z horka, ze zimy. Je mi z tebe špatně. Koukej se trochu pochlapit. Alfred: (ušlápnutě) Máš pravdu drahá. Ty máš vždycky pravdu. Laura: (energicky a trochu naštvaně) Kde jsou ty babky? Potřebovala bych se někde upravit. Ta cesta mne zmohla. Vůbec neumíš řídit. Jízda s tebou, to je jak na zvonkové dráze. Alfred: (ušlápnutě) Já se polepším. Laura: Tomu stěží uvěřím. Porozhlédni se, jestli tady někde není ten deník. Možná bychom mohli vypadnout i bez té komedie. Alfred: (pomalu a obezřetně obchází pokoj, vypadá, že každou chvíli očekává vražedný útok) Nic tu nevidím. Nechceš si to ještě rozmyslet? Myslíš, že je oklameme? Laura: Ty srabe! Nevěříš snad, že jsem (natřásá se) dost dobrá herečka na to, abych oblbla dvě stařeny? Potřebuju peníze na svůj film. Dokud nenatočím film, nejsem nic. Alfred: Máš pravdu. Teda, ne že bys byla nic… Laura: (skočí mu do řeči) Mlč, prosímtebe. (do pokoje vstupuje další host. Uhlazený chlapík s ležérním vystupováním, Alfred se schová za Lauru) Damian: Dobrý den vespolek. Jsem Weber. (ukloní se) Damian Weber. Laura: (udiveně) Jste snad sluha? Že by si ty dvě babky pořídily tak (přiblíží se k němu a koketně se vlní) fešáckého společníka? Hned mi přišly trošku moc rozšafné. Damian: (dotčeně) To bude mýlka, madam, jsem spisovatel, já myslel, že vy jste služebná. Laura: (poodstoupí) Vy, nezdvořáku, nevidíte, že já jsem o několik stupínků výše? Já jsem herečka (dramaticky) Laura Listová. Damian: (líbá jí galantně ruku, možná déle, než je společensky únosné, Laura je v sedmém nebi) Alfred: (uťápnutě) Já jsem Alfred, její … Laura: (skočí mu do řeči) … neskákej nám pořád do řeči a mlč. Alfred: Promiň, Lauro. Laura: (podlézavě) Tak vy jste literát? Damian: (také začíná tát) Ovšem, chtěl bych se omluvit, že jsem vás tak deklasoval mezi spodinu z výšin vašeho umění. Laura: (chichotá se) Již jsem myslela, že jste nějaký obhroublý nezdvořák. Damian: Ale kdež. Vy jste tak milá dáma, jistě jste velkou herečkou. Laura: A vy velký spisovatel. Obdivuji muže, kteří umí zacházeti (lascivně) perem stejně mistrně jako William Shakespeare. Jsou to mí miláčci. Vkládají věty do mých úst. Jsou to mí miláčkové. Damian: (rozpačitě) Oh, děkuji. Já s dovolením píšu na psacím stroji. Laura: To je ještě lepší. To obdivuji ještě více. Že víte, (opět se lascivně zavlní) kde co zmáčknout. A je to jistě i rychlejší, že? Damian: To zajisté. (vstupuje Miky s nákupními taškami, udiveně se zastaví) Miky: Sorry, že ruším to cukrování. Co tu chcete? Laura: Jdu navštívit slečny Lindovy. Mám pro ně opravdu radostnou zprávu. Hermína:
4
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Damian: Laura: Miky: Laura: Alfred: Laura: Damian: Miky: Alfred: Miky: Damian: Miky: Laura: Miky: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Miky: Laura: Miky:
Laura: Damian: Laura: Damian: Laura: Alfred: do sebe) Jasmína: Hermína: Míla: Jasmína: Hermína: Jasmína: Laura: Alfred: Laura: Damian: Jasmína: Laura:
Jasmína:
Damian:
Já je zajisté dokážu potěšit taktéž. (dvojsmyslně) Nepochybuji. Kdo vlastně jste? (rozkazovačně) Alfrede, představ mne. To je herečka Laura Listová a já jsem Alfred, její… (rychle mu skáče do řeči) … a tohle je pan Weber. (ukloní se) Weber. (hrdě) Spisovatel. (kráčí k Mikymu a podává mu ruku) (ignoruje jeho pravici) (pohrdavě) Pisálek a hérečka. To jsem čekal. (k Alfrédovi) A vy jste bankovní úředník, co? Bývalý zástupce ředitele. (s úsměvem) Hm, pěkně s vámi zametla, paní herečka, co? Vsadím se, že jste přišel o místo kvůli ní. Co si to dovolujete, vy obhroublíku? Omluvte se (zvýrazní tak, že to zní jako dá mě!) DÁMĚ. (jedovatě) Jestli dá VÁM, to je vaše věc a její problém, já vám to přeju, ale omlouvat se nehodlám. (dotčeně) Vy čuně! Takhle se chováte ve slušné společnosti? To pardon, nevšiml jsem si, že vy tři jste slušná společnost, když vy jste se tady sápala po panu spisovatelovi. (šokovaně) No dovolte. Alfrede, udělej něco. (předstírá nevolnost) (nejistě) A co? (zapomene na nevolnost, utrhne se na Alfreda) Třeba mu vynadej, ne? (se zdviženým prstem, bojácně) Pane, to od vás nebylo hezké. (sarkasticky s úsměvem) Vážně? (jedovatě k Alfrédovi) To ti pěkně děkuju. To z vás budou mít staré dámy radost. Už dlouho tu žádnou zábavu neměly. Myslím, že vy je pobavíte až až. Já nemám čas na to ale čekat. Mám práci. (odchází s taškami) (znechuceně) Nezdvořák jeden, ještě že elegán jako vy to tu trochu rozjasňuje. Ne, ta zář pochází od vás. Jsem poctěn, že jsem se setkal s takovou hvězdou. (s nadějí) Poznal jste mne? Popravdě, stále ještě tápu. Je tu špatné světlo. Mohl-li bych přiblížit se, abych vaše spanilé rysy mohl lépe prozkoumati. (přibližuje svou tvář k její) (chtivě) Jistě. (rozkazovačně) Alfrede, jdi se podívat kolem domu, jestli tu někde ty tetky nejsou. Už běžím, Laurinko. (míří pryč, ve dveřích se srazí s Hermínou a Jasmínou, jdou zavěšeny (překvapeně) A kdopak to k nám přišel? Vidíš, Hermíno? Celá léta žádná návštěva a nyní je tu tak živo. Co se děje? Také to příliš nechápu. (Volá nahoru do podkroví) Slečno Mílo, prosím, připravte pět šálků kávy. Máme vzácné hosty. (ze zákulisí) Budu se snažit. Mohla byste mi některá z vás ukázat, kde je kuchyň? Ještě si tu nejsem moc jistá. Hermíno, prosím, jdi zasvětit Mílu do tajů našeho domu. Samozřejmě. (odchází) (nadšeně) Tak vítejte u nás doma. Co vás přivedlo ke starým opuštěným ženštinám? (hrdě) Madam, já jsem Laura Listová. (zakřiknutě) Já jsem Alfred, její… (skočí mu do řeči) … ehm, ehm, a my přicházíme, protože jsme dneska viděli televizní pořad, kde jste vystupovala. (rychle se přidává) Ano, to je pravda, já ten pořad viděl také. (nechápavě) Ano, to je milé. Ale proč jste přišli? Víte, mne to zaujalo a přišla jste mi tak povědomá. Tak jsem volala své tetičce, jestli vás nezná a ona mi řekla, že prý jste sestřenice jejího nevlastního bratrance. Tak jsem si řekla krev není voda a jsem tu. (nadšeně) Vážně? Vy jste naše příbuzná? Je to možné? Hermínko! Hermínko! Ta bude mít radost. Pořád teskní, že nikoho nemáme a teď tohle. (dojatě) Už jsme myslely, že zemřeme samy a opuštěné. (znechuceně se dívá na Lauru) S dovolením, já vás asi také potěším, já jsem Damian Weber, totiž prý praprasynovec vaší nevlastní tety.
5
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
(šokovaně) Pra…Prase…Prasynovec? Je to možné? Hermínko, měly jsme vůbec nějakou nevlastní tetu? Asi ano, když to říkáte. No, to je fantastické. Laura: (kaboní se, vůbec se jí nelíbí, že se objevuje další dědic) Jste si jistý, paneWebere? To se mi nezdá. Mně říkala tetička, že jsem (zdůrazní) jediná příbuzná, která by případně měla nárok (zarazí se)… uf… se tu zjevit (s úsměvem k Jasmíně) a vychutnat si spolenost dvou šaramantních dam. Damian: (umíněně) Mně bylo řečeno totéž. Já mám být jediný příbuzný. Vaše prasenilní pratetička se dozajista zmýlila. Jasmína: (dělá, že jejich spor neslyší) To je tak úžasné. Máme tu dva blízké, o kterých jsme dosud nikdy neslyšely. Laura: (roní slzy) Jak je mi to líto. Tolik let nevědomosti. Takové milé tety mít a nevědět o nich. Damian: (nechce zůstat pozadu) Moje řeč. Moje řeč. Kdybych to byl tušil. Laura: (sjede ho zlým pohledem) Jen se nedělejte. Stejně vám jde jen o jedno. Damian: (zaútočí) Raději pomlčte, vy sestro milosrdná. Jasmína: (zdá se, že vůbec nevnímá jejich spor) Já jsem tak ráda. Hermínko, pojď sem. To budeš moc překvapená. (Hermína se belhá do pokoje) Hermína: Co se děje? Nejaké dobré zpávy? Jasmína: (radostně) Výtečné, výtečné. Představ si, že tu máme dva příbuzné. A ty jsi pořád strašila, že nám nebude nikdo nosit květiny na hrob. Damian: (vemlouvavě) To já bych vám nosil pugety růží. Laura: (triumfálně) Já určitě větší, (posmutní) tedy kdybych na to měla peníze. Mně je trapné o tom mluvit, ale já nejsem moc bohatá. (odhodlaně) Ale, to co bych měla, to bych utratila za květy. Jaké máte rády? Hermína: (zasněně) Já miluju fialky. Jasmína: Vidíš, Hermíno. Není proč se bát. Hermína: (šťastně) To jsem ráda. Měli jste těžkou cestu? Laura: Hnala nás radost, že jsme vás objevili. Viď, Alfi? (Alfi stojí a jen přikývne) Damian: Mne také. Prý vám dnes odešla služebná. Je to pravda? Nepotřebujete něco? Jasmína: Dnes máme štěstí. Všichni by o nás nejraději pečovali. My jsme právě před chvílí přijaly společnici. Moc milá dáma. Je trošku zvláštní, ale moc příjemná. Ostatně přinese kávu, tak si ji budete moci prohlédnout. Míla: (ze zákulisí) Hergot fagot! (jemně) Auuu. Hermína: (omluvně) Je trošku výstřední. Měla těžké mládí, víš Jasmíno? Vlastně se vyšvihla z ulice. Měla tak pohnutý osud. (starostlivě) Mílo, jste v pořádku? Míla: Oh, ano. Ano, jen chvilku strpení. Mám tady jen drobné technické problémy. (ozve se rachot rozbíjeného nádobí) Ještě chvilku… Jasmína: (netrpělivě) Nepotřebujete pomoci? Míla: (rezolutně) Ne, ne, kdepak. Copak to dělám poprvé? Jen chci, aby vše bylo dokonalé. Jsem tam v mžiku. Hermína: (omluvně) Tak moc se snaží. Jasmína: (významně) Možná si na ní vzpomeneme v poslední vůli. Laura: (vemlouvavě) Já bych tu kávu už dávno uvařila. (vchází trošku politá Míla, s tácem a hrníčky, nejistě se kolíbá na podpatcích) Míla: Už se to nese. Dobrý den (zarazí a vytřeští oči na Damiana) uuuh. Vaše kávička. Tady, tak (roznáší kávu a snaží se odvracet obličej od Damiana). Hermína: (starostlivě) Děje se něco, Mílo? Míla: (znejistí) Asi jsem chytla průvan a zablokovala se mi krční páteř. To přejde. Jasmína: To je Míla. Damian: (nejistě) Zdá se mi povědomá, ten obličej. Hermína: (překvapeně) Vážně? Slečno Mílo, je to možné? To je náhoda. Míla: (otočí se jen mírně) (rezolutně) Toho pána vůbec neznám. Jsem si jistá. Takového, takového, bych si rozhodně pamatovala. (odbíhá, podpatky jí dělají stále problémy) Hermína: Omluvte ji, má nějaké trauma z mužů. (šeptem) Pasou prý po jejím pase. Damian: (vyděšeně) Pardon? Jasmína: (k Hermíně) Nebudeme o tom, Hermíno, mluvit. Je to její soukromá věc. Laura: Stejně je celá nějaká divná. Taková prkenná. Možná je opilá. Já bych jí vyhodila. Hermína: (omluvně a šeptem, kradmě se dívá za Mílou) Říkala jsem vám přeci, že hodně zkusila. Jasmína:
6
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Jde o to čeho. Stejně ji už neudete potřebovat. Máte tu mne. Dejme jí šanci. Tak teď si promluvme o vás. Rády bychom slyšely o našich společných příbuzných. Abychom si trošku ujasnili, jak jsme vlastně příbuzní. Laura: (pobledne) Mně není úplně dobře. Zřejmě ta dlouhá cesta. Asi bych se měla raději omluvit. Hermína: (starostlivě) Drahoušku, nemám zavolat lékaře? Laura: Kdepak! Děkuji, jen bych si potřebovala chvilku odpočinout. Najednou je mi tak mdlo a těžko. (hraje příšernou únavu) Damian: (také je mu hůře) To zřejmě ten vzduch. Je vážně silný, mě také rozbolela hlava. Jasmína: (smutně) Co se dá dělat, hovory o vás necháme na ráno, teď půjdeme všichni spát. Ukážeme vám vaše pokoje. Pojďte za námi. (všichni odcházejí) Damian: Myslím, že mi v salónku vypadl památeční dukát po mé drahé mamince, hned přijdu. (vrací se Damian) Jasmína: (ze zákulisí) Jak si přejete. Nepotřebujete naši pomoc? Damian: Ne, ne, děkuji. (Prochází se po pokoji. Nakukuje do různých míst. Klekne na kolena a zaleze pod stůl.) (Do pokoje se vkrade Míla) Míla: (nastrčí hlavu do pokoje a kontroluje, zda je sama, upraví si prsa a srovná paruku. Nakukuje do různých míst. Kleká si a leze pod stůl z druhé strany) Sakra. Tedy jejda! Co vy tady? Damian: Tedy vy jste mne vyděsila. (podezřívavě) Co tady hledáte? Míla: (rozpačitě) Já? Já vlastně… (zaútočí) Co vy tady hledáte? Já jsem společnice. Ztratila jsem tu někde náušnici. Damian: (obhajuje se) Já taky něco ztratil. Míla: (ironicky) Předpokládám, že ne náušnici. Damian: Jistě. Hledám svůj památeční dukát po mamince. Míla: (výsměšně) Pche, vždyť jseš sirotek, ty starej blboune. Damian: (šokovaně) Cože? Míla: (přestane hrát Mílu) A slepej k tomu. Copak mě nepoznáváš. Bručeli sme spolu v base. Cela 36. Kapišto? Damian: (rozjasňuje se mu) Milane? Je to možný? (směje se) Ty máš ale ránu. Co to tady vyvádíš za komedii? Míla: (dožraně) Co bys asi řekl. Pročpak jsi tady ty? No? Taky cítíš prachy? Damian: (rozesmátě) Jasan. Tedy, to až řeknu chlapům, že jsem tě tu našel jako společnici Mílu, tak se uchechtaj k smrti. Míla: (varovně) Se vopovaž. Zabiju tě (výmluvné gesto). A trošku tě tady zdiskredituju. A prachy budou v prachu. Damian: (uklidní se) Divím se, že tě neprokoukly. Vlastně se nedivim. Jakej máš plán? Míla: Jako společnice mám přístup po celým domě, ne? Uvažuj! Ale je to děsný, ty ženský hadry, prsa, no to je děsný, jsem zpocenej jak kůň a nohy mám z těch křápů úplně voddělaný. Chctěl jsem získat důvěru těch dvou. (dožraně) A kdybyse tu neobjevila ta levandulová ochechule se svým Alfíkem a ty, tak by mi možná ty prachy i samy odkázaly. Damian: (přejícně) Takže komplikace, co? Míla: (škodolibě) Však ty jsi jistě také nečekal, že ti dědictví vyfoukne ta frajle s tím zakřiklem. Nic bych za to nedal, že je to podvodnice zrovna tak jako ty. Damian: Taky mě to napadlo. Hele, co takhle táhnout za jedne provaz? Zisk podělíme fifty fifty. Míla: (přemýšlí) Za úvahu to stojí. (zaslechne kroky) Hele, bacha, někdo sem de. (vrátí se do role Míly) Ten váš dukát po mamince asi nenajdeme. Kdo ví, jestli jste ho měl. (vchází Miky) Damian: (uraženě) No, dovolte. Miky: Děje se něco? (zpozoruje Mílu pod stolem) My se ještě neznáme. Míla: (upejpavě) Já jsem Míla, společnice. Miky: (toužebně) Moje? Míla: (trošku vyděšeně) Obávám se že ne. Jsem společnice těch milých dam. Miky: (zasněně) Já bych takovouhle společnici bral hned. Damian: (s úsměvem) Já vás opustím, připadám si tu trošku nadbytečný. (jedovatě) A pozor na pas, paní společnice. Dobrou noc. Míla: (nevraživě) Dobrou, pane spisovateli. Jistě si musíme ještě promluvit. Laura: Jasmína:
7
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Máte už volno? (rozpačitě) Já vlastně ani nevím. Hermína ani Jasmína mi neřekly. Ony by vás zavolaly, kdyby něco potřebovaly. Snad. Jistě. Já jsem Miky, zahradník. (vrhá se jí k ruce a líbá) (snaží se mu vytrhnout)To mě moc těší. (udiveně) Vy máte takové mohutné dlaně. (rychle) Od mládí jsem pracovala rukama. Měla bych jít už spát… Kam byste chodila? Když jsme tak osaměli. (hlas mu měkne) Vidíte ten oheň v krbu? Není to romantické? Míla: (ledově) Ani ne. Je mi zima. Miky: (podbízívě) Já bych vás zahřál. Stačí říct. Míla: (polekaně) Jděte. Jsem pro vás příliš stará. Miky: Kdo se stará o věk. Je to jen číslo. Vy jste zralá a víte, co od života chcete. Míla: (rozmlouvá mu to) Ba ne. Nejsem ani hezká, podívejte. Se mnou byste štěstí nepotkal. Miky: (roztouženě) Tykej mi, krásko. Míla: To by opravdu nebylo vhodné. Miky: (výhružně) Tykej mi, nebo ti dám takovou pusu, že na to nezapomeneš. Míla: (otřepe se) Brr, musíte na mne zapomenout, já vám ehm, ti pomůžu. Představte, ehm, představ si, že jsem chlap, musíš na mne zapomenout. Někdy prostě láska nekvete. Zapomeň na mne. Miky: (nešťastně) Nejde to. (leze po kolenou) Musíš být mou. Míla: (varovně) Nevíš, do čeho jdeš. Já já jsem… Miky: (napjatý) … ano, lásko? Míla: (tragicky)… já jsem poznamenaná. Utrpěla jsem strašný šok, jeden muž mi kdysi ublížil. Surově ublížil. Od té doby jsou pro mne muži nedotknutelní. A já pro ně. (odvrací se, předstírá pláč) Miky: Já bych ti ukázal, jak mohou být muži jemní a příjemní společníci. (zapěje) Ukážu ti cestu rájem… Míla: Děkuji, raději ne. Právě jsem nastoupila a nemohu si život komplikovat nějakou aférou s mužem, ačkoli jistě pohledným. Miky: Já se nevzdávám. Ještě se uvidíme. Nakonec tě přesvědčím. (odchází) Míla: Ooo, ten můj převlek je nějak moc dokonalý. Začíná mi v něm být pořádně teplo, ehm horko. (přichází Laura) Laura: (odměřeně) Na slovíčko, paní Mílo. Míla: (taktéž odměřeně) Slečno. Jsem slečna. Laura: (jedovatě) Aha, takže stará panna. No, to chápu. Míla: Co pro vás mohu udělat? Laura: Můžete odejít z tohoto domu. Já už se o moje milé tetičky postarám až k hrobu. Míla: Tomu rád věřím. Ráda věřím. Obávám se, že vy jste mne nenajala, takže mne nemůžete propustit. Laura: To jistě ne, apeluji na váš rozum a pud sebezáchovy. Raději odejděte. Já se nehodlám s nikým dělit o přízeň těch dam. Míla: Jak to vidím já, přízeň je to poslední, o co vám jde, milá zlatá. A vaše výhružky si strčte někam. Laura: Nehrajte si se mnou, nevíte, s kým máte tu čest. Míla: Čest bych do toho netahala a mýlíte se. Já velmi dobře vím, kdo jste. Jste ubohá nanicovatá rádobyherečka, která by si ráda vypomohla. Laura: Já už si s vámi poradím. To mi věřte. Jasmína: (ze zákulisí) Mílo, prosímvás, pojďte nám připravit koupel. Míla: (do zákulisí) Ano, jsem tam hned. (ironicky) Opravdu úžasně jsem si s vámi popovídala, ale mám nějakou povinnost. Musím stařenkám pomáhat, (s úsměvem) ony se mi jistě odmění v závěti, rozumíte? Laura: Jen aby. A když o tom mluvíme... Vy už závěť máte? Jen pro mou informaci... Míla: Ano. Dobrou noc. (pro sebe) Ještě aby tak chtěly, abych jim asistoval při koupání. Hermína: Mílo, budete nám moct umýt záda? Jako naše společnice? Míla: (znechuceně) Ale ovšem. To budou tvrdě vydřené peníze… (Míla odchází) Laura: (prohlíží pokoj) (připotácí se opilý Alfred) Alfred: Lauro. Jsi tady? Laura: (nakvašeně) Jo, co je? Proč nespíš? Miky: Míla: Miky: Míla: Miky: Míla: Miky: Míla: Miky:
8
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred:
Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura:
Alfred: Laura:
Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura: Alfred: Laura:
Dostal jsem strach, že se ti něco stalo. Co bys asi myslel, že by se mi mohlo stát? Já nevím. (podezřívavě) Alfrede, ty jsi opilý? Jen trošku. Dal jsem si na kuráž. V pokoji jsem našel whisky. Nech mě být a jdi okamžitě spát. Potřebuju se soustředit a ty neustále jen fňukáš a rozptyluješ mě. Byla největší chyba, že jsem tě s sebou brala. Jen zdržuješ. Ale, Lauro.. (rozezleně) Mlč. Nejraději bych tě něčím praštila. (nechápavě) Proč se tak zlobíš? Chtěl jsem s tebou jen mluvit. (zle) Fajn, tak si promluvíme. Mám tě dost a nepotřebuju tě. Ani tady, ani jinde. Jsi jen přítěž, která mne táhne ke dnu. Chci, abys zmizel. Co nejdřív. (odevzdaně) Myslel jsem si to. Myslíš, že ten spisovatel ti dá víc než já? (zle) Stoprocentně. On je někdo. A je to výhodná partie spojení. Buď ty prachy dostanu já nebo on, nebo oba. (dostává vztek) Nevím, co si namlouváš, on je tu proto, aby tě o ty penízky připravil, má drahá. Ostrouháš kolečka, protože ty u něj nemáš nejmenší šanci. Myslíš, že tě nechám schlamstnout balík peněz a sám zmizím? Zapomeň na to, lásko. Co tím chceš říct? Byl to můj nápad. Jistě. A je to dobrá příležitost, kdy mi budeš moci splatit ty peníze, co jsem vrazil do tý tvý herecký kariéry. Bylo to, jako kdybych investoval do Titaniku. Byla jsi nula bez prachů a budeš i s nima. Ty grázle. Uklidni se. Jestli mi tu nepodepíšeš úpis (nejistě ho vytahuje z kapsy), tak půjdu nahoru a těm stařenkám řeknu, že jsi sprostá podvodnice. To neuděláš. To ti nedovolím. Co mi v tom zabrání? (konejšivě) Alfrede, promiň, (přistupuje k němu, objímá ho a úpis mu bere, zastrkuje si ho do šatů) víš, že jsem to tak nemyslela, já se prostě jen snažím získat ty peníze. Pro koho myslíš? Pro nás dva. (udiveně a nechápavě) Co tím myslíš? Já vím, že ty jsi ten nejlepší muž, to tys věřil mému talentu a podpořil mě, ale já měla smůlu. Jsem dobrá herečka. Toho Damiana musím nějak oblouznit. Nechceme se s ním přeci ty peníze dělit. Proč myslíš, že tu v noci lezu po kolenou? Hledám ten zatracený deník. Kdybychom ho našli, tak můžeme vypadnout a už se tu neukázat. (opile) Máš pravdu, Lauro. Je to logické. No tak vidíš. (vyčítavě) Drásá mne, že jsi měl pochybnost o mé věrnosti. (plačtivě) Promiň miláčku, tak se stydím. Měl jsem hrozný strach, že mne opustíš. Víš, jaký mám strach ze samoty. (rezervovaně) Ještě si rozmyslím, jestli ti odpustím, teď jdi spát. Ještě se tu porozhlédnu. (vděčně) Ano, drahá. Odpusť mi, prosím. To ten alkohol. (jemně) Jdi už… a nepij... (odchází) (šmejdí po pokoji) (opět je zlá, karikuje Alfreda) Mám strach ze samoty. Úú. Jsem podělanej Alfík a mám strach z celýho světa. (spráskne ruce) Matko, kam jsem oči dala, když jsem si ho brala. (naslouchá hlasu shůry) Jo, máš pravdu, byly v tom prachy. (znechuceně, že nic nenašla) Nikde nic. Moc by mne zajímalo, kam ta stará služka mohla ten deník zašantročit.
Dějství II (Ráno) (Hermína a Jasmína sedí u stolku) Hermína: Tak jak ses vyspala, Jasmíno? Jasmína: Nestojí to za řeč.Celou noc se mi zdálo, že se někdo potuluje po domě. Je tu najednou tolik lidí. Hermína: Je to poněkud únavné, viď? Jasmína: Musím přiznat, že je. Ty jsi spala dobře? Hermína: Také na jedno oko. Nejsem zvyklá na dům plný lidí. Pořád se tu někdo coural, schody příšerně vržou, no, jsem z toho celá přešlá.
9
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Ale nuda už tu není, ne? To opravdu ne. Nasnídáme se, ne? (do zákulisí) Mílo? Možná ještě spí. Mílo? (rozepsale, ze zákulisí) Ano? Připravte nám prosím dva šálky čaje. Černého. Ano, už spěchám. (k Jasmíně) Je opravdu dobrá, že? (studeně) Řekla bych raději, že se snaží. Asi nám trošku lhala s těmi doporučeními, ale jsem s ní zatím spokojená. Míla: (rachot nádobí ze zákulisí) Sakra fix. (rozpačitě) Ehehe Do prkénka! Hermína: (starostlivě) Jste v pořádku, drahá? Míla: Ano, madam, jsem tam v mžiku. Stala se mi jen taková malá nehoda. Neobávejte se. Hermína: Buďte opatrná. A udělejte si taky čaj, porozprávíme. Hosté stejně ještě spí. Míla: Ano. Jak si přejete. Jasmína: Pokud najdete nějaké pečivo, tak je přineste také. Míla: (vchází už trochu jistěji, trošku neupravěná) Ták, už je to tady. Ještě skočím pro houstičky. (belhá se opatrně pryč a hned zpátky s ošatkou pečiva) Ano, tak. (pokládá ošatku na stůl) Jasmína: Tak Miky přeci jen včera dorazil. Je sice trošku potrhlý, ale jinak moc hodný chlapec Hermína: Už jste ho viděla, Mílo? Míla: (netečně) Myslím, že jsem jej včera zahlédla. Hermína: Líbil se vám? Je takový trošku samotářský. Co na něj říkáte? Míla: (rozpačitě) No, co já bych mohla… (přichází Miky s kyticí a širokým úsměvem) Miky: Dobré ráno ve spolek. Jasmína: (udiveně) Miky? Co potřebuješ? Miky: (rozpačitě) Nezlobte se, přinesl jsem čerstvé květiny. Hermína: Co tě to napadlo? Miky: Já jen tak. (zamilovaně hledí na Mílu) Dobrý den, Mílo. Míla: (ledově) Dobrý. Hermína: (spiklenecky mrká na Hermínu) To je od tebe pozorné. Zajděte s Mílou pro vázu, aby nám ta nádherná kytice neuschla. (Míla neochotně odchází, Miky ji následuje se šťastným výrazem.) Hermína: (spiklenecky) Myslím, že Miky se zamiloval. Jasmína: (nechápavě) Do koho? Hermína: No do koho asi? Do mě ne. Do tebe určitě taky ne. Do Míly přeci, ne? Jasmína: (rozesměje se) To je romantické. Zahradník a společnice. Asi se o ni budeme muset dělit, co? Míla: (v zákulisí zařve) Úuu, ty zvíře. (ozve se plácnutí) (pokojem se prožene Miky rudý v obličeji, drží si tvář a za ním přichází pomuchlaná Míla se zlomenou kyticí) Míla: (otřeseně, upravuje se) My jsme ji nenašli. Tu vázu. Jasmína: (ukáže na kytici) Ta už vodu nepotřebuje. (s úsměvem) Zdá se, že mezi vámi cosi jiskří. Míla: Bylo to jako blesk z čistého nebe. Hermína: Drahá, unáhlila jste se. Je to milý mladík. Nedivte se, že žena jako vy v něm vzbuzuje touhy. Míla: (nešťastně) Ale já nemohu. Nemohu. To trauma… Jasmína: Možná byste přeci jen potřebovala mužnou náruč. Míla: (rozhodně) Vážně ne. To je to poslední, co bych chtěla. Věřte mi. Hermína: (smutně) Chudák Miky. Jistě to pro něj bude zklamání. Míla: Dojdu s těmi květy do odpadků (odchází). Jasmína: Je to škoda. Hermína: Ano, takové nádherné květy. Jasmína: Ale ne, těch dvou je škoda. Mohl z nich být krásný pár. Mohly jsme tu mít nějakou drobotinu. (vchází Laura, ale zastavuje se a poslouchá) Víš, jak miluju děti. (přichází Laura) Laura: (sladce) Dobré ráno, tetičky. Jasmína: Dobré ráno, Lauro. Pojďte posnídat s námi. Jasmína: Hermína: Jasmína: Hermína: Míla: Hermína: Míla: Hermína: Jasmína:
10
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Děkuji. Spala jsem jako zabitá. Je tu tak nádherný vzduch a ta nádherná atmosféra domu. Miluji to tu. Kéž bych tu mohla zůstat navždy. Je tu klid a můj manžel tu také pookřál. Hermína: Opravdu? To nás těší. Bály jsme se, že se vám tu nebude líbit. Laura: Vyloučeno. Jsme tu šťastní. (zatváří se nakysle, trošku se zapotácí) Jasmína: (starostlivě) Jste v pořádku? Laura: O, promiňte, není mi moc dobře, už několik dní mám podezření, že místo dvou budeme tři. Hermína: (nadšeně) Jasmíno, slyšíš to? No to je báječné. Malé děcko. Laura: (nešťastně) Už to tak asi bude. Hermína: Nemáte z toho radost? Laura: (tragicky) Víte, nevím, jestli si budeme malé moci dovolit. Sotva se s manželem uživíme. Nemám dostatečný kapitál, abych se prosadila na filmové plátno. Výdělky nejsou nic moc, manžel bez práce. Jasmína: (souhlasně) To je zlé. Hermína: Ach, škoda, že Mary ztratila ten deník. Mohlo být peněz dostatek. Než bychom se odebraly do věčného důchodu, něco bychom vám jistě daly, Lauro. Nemám pravdu, Jasmíno? (přichází Damian) Damian: Dobré ráno, děje se něco důležitého? Hermína: (rozjásaně) Dobré ráno, úžasná zpráva, tady Laurinka čeká miminko. Damian: (šokovaně) Ale ne. Ale ne. A s kým, mohu-li se optat? Tedy, máte-li v tom jasno?! Laura: S mým mužem, samozřejmě. Damian: Tak to gratuluji. A hlavně jemu.Vím, jak je to úžasné. Sám jsem dvojnásobným otcem. Hermína: (nevěřícně) No, Jasmíno, je to možné? Já nevěřím svým uším. To přeci není možné. Najednou máme maličké v rodině. Damian: Bylo to překvapení. Jsou ještě maličtí. Dvojčátka. Jana a Jan. Moc sladcí. Laura: (jedovatě) Že jste se nezmínil dříve? Damian: Nebyla vhodná chvíle. Laura: (neupřímně) No, to je tedy úžasné. Jasmína: To je tak hrozné. Hermína: Co máš na mysli? Jasmína: Konečně jsem našly štěstí, máme novou rodinu a nemáme jim co dát. (rozhořčeně) Kéž tu Mary odnese ďábel do pekel horoucích. Laura: Tetinko, neplačte, kvůli tomu přece vaše rodina nejsme. Máme vás radi, já i Alfred a o peníze jde až na posledním místě. Hlavně, že jste šťastné. (s nadějí) Třeba se ten deník ještě najde. Damian: Správně. Já a moje děti jsme rádi za takové milé tetinky. Co do majetku, máte zlaté srdce a to nám stačí. Ten deník se přeci nemohl ztratit. Někde tu jistě leží. Nemyslíte? Jasmína: (bezradně) Já nevím, my jsem už příliš staré na to, abychom prolézaly dům a prohlížely kdejakou škvíru. Laura: A kde by tak mohl být? Hermína: To je tak těžké. Mary byla nevyzpytatelná, nedá se vůbec odhadnout, kde s ním mohla být. Damian: Možná by to tu chtělo pořádně poklidit, třeba ho najdeme. Laura: Jistě. Hermína: Laurinko, je to rozumné? Měla bys brát ohledy na to děcko. Laura: Dám, pozor. (volá do zákulisí) Alfréde, honem, pojď. Uděláme tady generální úklid. Dělej! Damian: Nechte ho spát. Laura: (vyjede na něj) Starejte se o sebe, ano? (Laura odchází zřejmě za Alfredem, Damian také odchází stejným směrem) (v pokoji zůstanou Hermína a Jasmína) Hermína: Ti jsou tak milí, viď? Škoda že ve skutečnosti nejsou naši, viď? Jasmína: Moje řeč. Viditelně jim dělá radost dělat nám nezištně společnost. (do zákulisí) Mílo! Kde jste? Hermína: Mílo! (Míla přibíhá ze směru, kam odcházeli Laura a Damian) Míla: Ano? Co se děje? Na schodech mne málem srazila Laura, za ní běžel pan Damián. Jasmína: Představte si, že se rozhodli uklidit celý dům. Míla: (starostlivě) Nepotřebují pomoci? Hermína: (mávne rukou a lišácky mrkne) To víte, že ne. Míla: (s obavami) Možná najdou ten deník, nemyslíte? Jasmína: Je to možné. Hermínko, já mám nápad. Laura:
11
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Hermína: (vyděšeně) Vážně? Už zase? Jasmína: (volá do zákulisí) Pojďte sem všichni, potřebujeme s vámi chvilku mluvit. (postupně se vracejí Laura, Damian i Alfred) Jasmína: My dvě se vyjedeme podívat do města. Vrátíme se tak za hodinu. Neurazíte se, když vás tu necháme o samotě? Hermína: Samozřejmě, buďte tu jako doma. Laura: Jen jeďte, nebojte se. My si tu poradíme. Jasmína: Míla zůstane s vámi. Kdybyste něco potřebovali. Laura: To snad ani nemusí být. Je to přeci vaše společnice. Hermína: Není nutné, aby s námi jezdila. Damian: Tak se hezky bavte. (Hermína i Jasmína odcházejí) Laura: Alfrede, pojď, jdeme nahoru. Damian: Kam? Mohu-li se optat? Laura: To je čistě naše věc. Damian: Jistě. Jen běžte. Vidím, že se rozbíhá hra Hledej deník. Laura: (jedovatě) Jste nějak moc chytrý. (k Alfredovi) Alfrede, ty půjdeš do sklepa, já na půdu. Alfred: (nešťastně) Já se bojím jít do sklepa. Laura: (ucení mezi zuby naštvaně) Fajn! Tak ty půjdeš na půdu a já půjdu do sklepa. Alfred: (ještě nešťastněji) Na půdě možná straší a já se… Damian: (skočí mu do řeči, tázavě a škodolibě) … bojím? (k Lauře) Vidím, že jste se na hledání opravdu vybavila, jak se patří. Laura: Sklapněte, vy nabubřelý nicmoc. Míla: (k těm třem) Přeci byste se nehádali, ztrácíte čas. Anebo se hádejte, štěstí přeje těm, co nekoukají a dělají. Good luck, everybody a hlavně mně. (mizí) Laura: Vidíš to? Že jsem tě nenechala doma. Jenom starosti. Pojď se mnou, prosím tě. Nejdřív jdeme na půdu. (chňapne ho za rukáv, táhne ho pryč) Alfrede: Ano. Damian: Já také půjdu, do sklepa. (odbíhá) (hlasy ze zákulisí) Alfred: (vyděšeně) Jujda, tady je tma, není tu někde... Laura: Ne, není !!! Jdi támhle do toho kouta a neotravuj. (ozve se sklapnutí myší pasti) Alfred: Jaúúúúú. Jaúuuu. Laura: Nemehlo! (ozve se řinčení) Míla: Jau, jau, jau, jak já nenávidím podpatky. Kruci !!! (občas někdo přeběhne přes jeviště, občas se s někým potká) (po nějaké době zvoní telefon, zrovna, když je na jevišti Míla, trošku kulhá, boty s podpatkem má už v ruce) Míla: (zapomene se) Kadlec. (uvědomí si omyl) Ehm, máte špatné číslo. (zavěsí) (telefon za chvilku zvoní znovu) Míla: (zvedá sluchátko) Ano? Slečno Hermíno? Vážně? No to je úžasné… V autě? Je to možné. Ach, ta Mary. Ano. Za půl hodiny? Těšíme se. Všichni budou mít určitě ohromnou radost. (zavěsí) (volá do zákulisí) Tak vážení, konec hledání. Deník tu není. (Přibíhá umouněná Laura, rozcuchaná, stejně postižený Alfred) Laura: (nevěřícně) Co? Jak jste na to přišla? (přichází pomačkaný Damian) Damian: (podezřívavě) Není to nějaký trik? Alfred: (nešťastně) Já tomu nerozumím. Laura: (k Alfredovi, velmi jedovatě) Jsem udivena. Že zrovna ty… (imituje ho) Lauro, tam já nemůžu, tam jsou pavučiny. Lauro, tam je hrozná tma? Nejsou tam hadi? (zařve) Už mlč! Míla: Naše milé Jasmína a Hermína našly deník pod sedadlem v autě. Laura: (zklamaně) Zatracená práce. Míla: (škodolibě) To znamená, že tu vaši trapně ubohou komedii o milujících příbuzných budete muset hrát dál. Damian: (významně směrem k Míle) Když je řeč o komedii… Míla: (rychle) O vás, Damiáne, jsem nemluvila.
12
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Už jsem myslel, (zdůrazní) madam Mílo. Problém je v tom, že já nehodlám čekat, až ty milé dámy zemřou na sešlost věkem. Laura: (předstírá šok) Jak jen můžete… Jsem šokována. (rozhodně) Já tedy také nehodlám čekat… Alfred: (vyděšeně) Snad je nechcete… Damian+Laura:Ano. Alfred: Já mám strach, že se na to přijde. Míla: (výhružně) Nehodláte mne doufám vynechat. To bych byla vážně mírně vytočená a mohla bych udělat nějakou nepředloženost. Laura: (odevzdaně) Co se dá dělat, asi to jinak nepůjde. Rozdělíme se o zisk. Damian: Jak na ně? Laura: (rezolutně) Navrhuju je odstranit, zabavit deník s mapkou a zmizet. Poklad najdeme a rozdělíme. Damian: Odstranit? Ale jak? Alfred: (zmučeně) Já se bojím krve. Laura: (vztekle zařve na Alfreda) Kuš už! Ty srabe!!! Damian: (výhružně k Alfredovi) Jestli nepřestane ta bábovka fňukat, tak úplně nejdřív uvidí svoji krev. Míla: Je tu zahradník, ten by nám mohl zkomplikovat život. Mohl by je bránit. A taky by nás mohl usvědčit. Damian: (lišácky) Ale slečno Mílo, já myslím, že vy jste ta pravá, která by se o něj mohla postarat. Míla: (naštavně) Ach, pane škrabálku, vy jste tak úžasně vynalézavý. Nechte si ty svý rady, ano? Laura: (nechápavě) Ale, ale, copak je to pro vás problém? Je to i ve vašem zájmu. Míla: No dobrá. Nějak to s ním vyřídím. Ale vy koukejte zmizet, na to potřebuju soukromí. Damian: (s úsměvem) A nenechte to zajít moc daleko, Mílo, abyste nás neprozradila. Míla: (dopáleně) Bla bla, vypadněte už. (Míla se upravuje, rtěnka, atd.) Míla: (do zákulisí) (roztouženě) Miky! Mikešku? Miky: (přichází s dlaní na tváři, vystrašeně a nejistě) Ano, slečno Mílo? Míla: (vlaze) Jen Míla, pro tebe jen Míla, přeci už si tykáme. Máš chvilinku čas? Miky: (nejistě) Ano, pro vás, tedy tebe vždycky, vždyť víš. Míla: (smířlivě) Já jsem s tebou chtěla mluvit, o tom, co se stalo ráno. Miky: (nešťastně) Hrozně se omlouvám, jenže ty jsi pro mne tak přitažlivá a sexy. Prostě jsem se neovládl. Myslíš si, že jsem prasák, viď? Míla: (roztouženě) ANO! Miky: (zoufale) Zkazil jsem to… Míla: (roztouženě) NE! (laškovně) Ale kdeže, já jsem se jen polekala, víš, ty můj šmatale. (obdivně) Ty máš ale dlaně. Uuh. Teprve poté mi došlo, jak to vlastně bylo romantické. Miky: (překvapeně) Uh? Jakže? Míla: (dojatě) Rozezněl jsi ve mně struny lásky a romantiky. (toužebně) Já tě chci, chci tě cítit na své kůži. Jsem jak roztopený krb. Slyšíš, jak to ve mně hučí? (Nastavuje hruď) Miky: (nejistě) Jsi si jistá? Vyplnila bys mi mé vroucí přání, (zacukruje) má laňko. Míla: (překvapeně) Laňko? Miky: (roztouženě) Chci tě líbat (vrhá se k ní) Míla: (vyděšeně ho odstrkuje) Stop! Ne tak hrrr. (zapýří se) Nejsem žádná poběhlice. Na líbání je času dost. Damian: (ze zákulisí) Slečno Mílo! Míla: (naštvaně) Ticho tam! Kafe si udělejte sám. Já tady mám práci. Nedokončenou. Miky: (zamilovaně) Co mohu udělat, abys byla šťastná? Míla: Chci se o tebe starat. (rozpačitě mrká) Důvěřuješ mi? Miky: (odhodlaně) Jistě! Míla: (slibně) Chci ti ukázat něco úžasného. Máš tu nějaký provaz a šátky? Miky: (překvapen) Můj bože, miluju přivazování. Hned jsem zpátky. Pěkně si to užijeme, viď? (Miky odbíhá ze scény) Míla: (pro sebe) To si piš. (Miky se vrací s provazem a šátkem) Miky: (ukazuje na židli) Tak si sedni. Míla: (s úsměvem) Ne, ty. Ty si sedni, broučku. Miky: (překvapeně) Já? Ale… Míla: (vyčítavě) Chceš mne zklamat? Damian:
13
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
Ale kdepak, už sedím. (radostně) Ták, pěkně ručičky dozadu, pár uzlíčků a pěkně kolem dokola, tralala, tralala. (pěkně ho přimotává k židli) Miky: (blahem vrní) To je tak romantické, lásko. Laura: (ze zákulisí) Slečno Mílo? Míla: (běhá kolem židle) (neutrálně) Teď nemůžu, jsem v jednom kole. Obslužte se sami! Ani kousek soukromí člověk nemá, viď zahradníčku? A teď ti něco ukážu. (začne si vyhrnovat sukni) Miky: (toužebně na ni zírá) Ano, ano. Ukaž. Míla: (Odhalí chlupatou nohu) Co tomu říkáš? Miky: Že bys možná měla trošku depilovat, ale mně to nevadí, jsi krásná. Míla: (naštvaně) Ty troubo! Copak jsi nepoznal, že nejsem ženská? Miky: (konejšivě) Nepopírej svou ženskost jen proto, že jsi se kdysi zklamala v mužích. Míla: (Odhalí hruď, vyhodí výplň podprsenky) Miky: (překvapeně) Můj ty bože. Co to znamená? (zhrozí se) Já budu zvracet. Ježíši Kriste, já budu zvracet. Co to je? Okamžitě mě pusť, okamžitě. (poskakuje i s židlí) Míla: (sundavá si paruku) Ticho, ty čuně. (s úsměvem a výhružně) Teď si to užijeme. Miky: (vyděšeně) Ne, pomóc, pomóc. Já už nechci přivazování. Míla: (roztouženě) Přeci se ti to líbí. Říkal jsi mi to. Miky: Okolnosti se změnily. Tfuj, je mi zle. Chci pryč. POMÓÓC! Míla: (do zákulisí) Hotovo! (Všichni se vracejí do salonu) Laura: (zírá na poloodstrojenou Mílu-Roberta) No, nazdar! A mně se pořád ta Míla zdála nějaká prkenná a divná. Von je to chlap! Alfred: Já to nechápu! Kde je slečna Míla? Co tu dělá ten chlap v jejích šatech? Laura: (vytočeně se na Alfreda podívá) Kde je? Já bych ti to řekla, ty… ale, (mávne rukou) Miky: (udiveně) Co se to děje? Míla: (rázně) Ticho budeš! (zaváže mu pusu šátkem) Damian: Teď vyčkáme na babky a deník z nich dostaneme. (pomalu vcházejí Jasmína, pak Hermína) Jasmína: Hermíno, pojď už, nechaly jsme tu hosty tak dlouho o samotě. Hermína: Jistě, jistě, ale snad si našli zábavu. Je, co se … (zarazí se při pohledu na scénu) Jasmína: Co to znamená? Laura: (drze) To znamená konec hry, vy dvě staré rachomejtle. Dejte sem deník. Hermína: (vyděšeně) Miky, co ti provedli? Míla: Zatím nic. Ale záleží na vás. Může být hůř. Jemu i vám. Hermína: (vyděšeně) Mílo, co se vám stalo? Jasmína: (klidně) Je to chlap, Hermíno, copak jsi to nepoznala? Míla: (překvapeně) Snad jste to nevědela od začátku, milá Jasmíno? Jasmína: Jistěže ano, myslíš si, že mne oklame přelíčený chlap, který chodí na popdatcích jako když ho nakopne kůň? Hermína: (nechápavě a smutně) Já tomu nerozumím, Jasmínko. Laura: (netrpělivě) No, to si povíte pak. Teď navalte deník nebo bude zle. A nezdržujte. Jasmína: Takže to znemná konec hry? Damian: Neprodlužujte to. Dejte sem deník s mapou a nikomu se nic nestane. Jasmína: Asi je vážně konec hry. Vy chcete tenhle deník? Nejdříve bych vám chtěla jen říct, že si možná myslíte, že tu hru jste hráli vy s námi. Jenže tu hru jsme hrály my dvě s vámi. Deník tu je. (ukazuje jim deník) Ale obávám se (hodí ho do krbu) že vám nebude k ničemu. Laura: (šokovaně) Cos to udělala, babo bláznivá? Rychle… (strká ruku do krbu) Jauuu (vytahuje ohořelý deník) Damián: (vrhá se k ní) Co, dejte to sem. (trhá jí to z ruky) (úpí) To pálí. Míla: (vrhá se k nim) Poctivýho nepálí, (k Alfredovi) uhni (bere deník Damiánovi). Laura: Alfe, nezírej a vem ten deník. (strhne se tahanice o deník) (Do domu vtrhne Glorie s kameramanem) Glorie: (profesionální úsměv do kamery) Milí diváci, opět se vám hlásí vaše Glorie s pořadem Senzační objevy. Přicházíme zřejmě právě včas, abychom odhalili vtip dvou stařenek. Ty se zřejmě z Miky: Míla:
14
Jak nepřežít nudu
Josef Berka
nedostatku zábavy rozhodly trošku si s námi zažertovat. Ohlásila se nám služebná Mary, která prohlásila, že se cítí dotčena obviněním ze své nespolehlivosti a že deník kapitána Lindy je jen stará hra. Znamená to, že v něm není žádná cesta k pokladu. Jak vidno, (ukazuje na popálenou skupinku) pár nebožáků se nechalo napálit. (rvačka o deník pomalu ustává) Laura: (překvapeně) Slyšeli jste to? Damian: No tohle? Alfred: (nechápavě) Co se děje? Laura: Mlč! Míla: (rozzlobeně) Takhle si s námi hrát. Poctivý lidi takhle napálit. Laura: Tedy, to chce odplatu. Hermína: (vyděšeně) Jasmíno, já mám strach. Jasmína: Hermo, rychle pryč. (Obě se belhají pryč) Damian: Na ně!!! (vyzývá ostatní k honbě za stařenkami) Hermína: (s pláčem a vyčítavě) Až se příště zase budu nudit, raději se budeme dívat na televizi. Jasmína: Svatá pravda. Zatracená Mary! (všichni mizí, na jevišti zůstává svázaný Miky, Glorie a kameraman) Glorie: Sami vidíte, hněv oklamaných se obrátil proti strůjkyním. I nás podvedly. Proto hrr na ně. Přihlásím se vám později. Pro televizi BNN Glorie Martinová. (běží s kameramanem za nimi) Miky: (smutně kouká, něco huhlá přes šátek a pak začne skákat na židli za ostatními)
KONEC Nepomuk, 20. září 2001
15
