ROZHODOVÁNÍ SOUDU O VÝCHOVĚ DÍTĚTE

Karlova v Praze Právnická fakulta

MUDr. Jiří Mazur

SOUDU O VÝCHOVĚ DÍTĚTE Z POHLEDU VYBRANÝCH INSTITUTŮ OBČANSKÉHO PRÁVA

ROZHODOVÁNÍ

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Josef Salač, Ph.D. Katedra: Občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 22. dubna 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 22. dubna 2013

1

Poděkování Děkuji vedoucímu práce, Doc. JUDr. Josefu Salačovi, Ph.D., za vedení, ochotu, cenné rady a připomínky při zpracování této práce, za vstřícnost a přístup v průběhu studia, za inspiraci a pedagogický vzor. A děkuji JUDr. Haně Rosenové, že mi je trpělivým průvodcem při nahlížení do advokátní praxe v oblasti rodinného práva, laskavým přítelem i rádcem. A děkuji všem, kteří jakkoli pomohli: radou, povzbuzením, popostrčením i tím, že prostě jsou….. Děkuji!

2

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 3 Úvod.................................................................................................................................. 5 1.

Vymezení pojmů ....................................................................................................... 9 1.1 Přehled pramenů práva ..................................................................................... 9 1.2 Pojem rodinné právo ....................................................................................... 11 1.3 Pojem výchova dítěte ...................................................................................... 12 1.3.1 Stručný výklad z oboru psychologie ....................................................... 12 1.3.2 Výchova dítěte v ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a v ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ................................. 14 1.3.3 Pojem svěření do výchovy - rozhodování soudu podle ustanovení § 26 a § 50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ........................................ 16 1.4 Pojem rodina, pojem manželství ..................................................................... 19 1.5 Rozvod manželství .......................................................................................... 21 1.6 Právní ochrana nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem manželství ............ 23 1.7 Pojem rozchod rodičů ..................................................................................... 24

2.

Rozhodování soudu o výchově dětí - hmotněprávní úprava................................... 25 2.1 2.2

3.

Právní úprava zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině ......................................... 26 Střídavá výchova, společná výchova .............................................................. 29

Právní úprava zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - výkon rodičovské

odpovědnosti ................................................................................................................... 31 4.

Rozhodování soudu o výchově dětí - procesní úprava. .......................................... 33 4.1 Řízení ve věcech rodinného práva, teoretické souvislosti .............................. 33 4.2 Instituty procesní úpravy řízení o výchově dětí - obecně ............................... 35 4.2.1 Příslušnost soudu, obsazení soudu .......................................................... 35 4.2.2 Rozhodnutí .............................................................................................. 36 4.2.3 Účastníci ................................................................................................. 36 4.2.4 Průběh řízení, dokazování, participační oprávnění dítěte ....................... 38

5.

Názor dítěte, úskalí zjišťování a posuzování jeho relevance .................................. 40 5.1 Mezinárodní dokumenty ................................................................................. 40 5.2 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ....................................................................... 41 5.3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ....................................................... 42 5.4 Občanský soudní řád, zákon o sociálně-právní ochraně dětí .......................... 48 5.5 Výslech dítěte – úskalí právní úpravy............................................................. 49 5.6 Praxe soudů ..................................................................................................... 52 5.7 Názor dítěte zjišťovaný soudem v průběhu vleklého sporu............................ 54 5.8 Úskalí zjišťování názoru dítěte – z pohledu psychologa ................................ 55 5.8.1 Sebeobviňování ....................................................................................... 55

3

5.8.2 Zatahování dítěte do sporu rodičů .......................................................... 55 5.8.3 Plynutí času ............................................................................................. 56 5.8.4 Závislost dítěte na rodiči ......................................................................... 57 5.8.5 Shrnutí ..................................................................................................... 59 5.9 Syndrom zavržení rodiče jako vedlejší nežádoucí účinek řízení .................... 60 6.

Neprávní aspekty rozhodování soudů o výchově dětí ............................................ 62 6.1 Rozsah rozhodovací činnosti, analýza statistických údajů ............................. 62 6.1.1 Četnost jednotlivých možností úprav výchovy v rozhodnutích soudů ... 63 6.1.2 Průměrná délka řízení o výchově před soudem první instance .............. 65 6.1.3 Stereotypy a společenské předsudky z pohledu statistických údajů ....... 68 6.2 Sociologické aspekty – náhled a souvislosti ................................................... 69 6.3 Rozhodování soudu o výchově dětí z pohledu psychologa ............................ 71 6.3.1 Zásady dobrého rodiče ............................................................................ 71 6.3.2 Syndrom zavržení rodiče ........................................................................ 74 6.3.3 Rozhodování soudu o výchově dětí z pohledu nauky o konfliktech ...... 75

Závěr ............................................................................................................................... 79 Seznam zkratek ............................................................................................................... 81 Seznam tabulek ............................................................................................................... 82 Použitá literatura ............................................................................................................. 83 Monografie.................................................................................................................. 83 Další zdroje ................................................................................................................. 85 The court decisions on child´s custody - summary......................................................... 87 Klíčová slova

Keywords ......................................................................................... 88

4

Úvod V úvodu práce bych rád zmínil důvody, které stály za výběrem tématu práce - z nich na prvním místě praktické zkušenosti s činností a rozhodováním soudů v řízeních o věcech výchovy (a výživy) dětí, které mi byly neocenitelnou motivací v podstatě od počátku studia na právnické fakultě. Svou roli sehrály také má profese lékaře (s ní spojená tendence pátrat po příčinách a nad nimi v systémových souvislostech přemýšlet „o léčbě“, tj. o řešení konkrétních problémů) a životní zkušenosti. Svět medicíny a svět práva jsou úchvatné a každý jinak – občas se neubráním, abych neporovnával.1 Z hlediska smyslu a účelu vnímám rozhodovací činnost soudů při péči o nezletilé v řízeních ve věcech výchovy podobně jako je společností vnímáno poskytování zdravotní péče – jde o státem garantovanou službu občanům. Lékaři (lhostejno, zda orientovaní výhradně klinicky – nikoli tedy na vědu a teorii) pracují s nejnovějšími poznatky vědy, vždy na nich v praxi staví a užívají je, podílejí se také na jejich získávání, ověřování. Je téměř nemožné, aby lékař nevěděl a neznal, chce-li svou profesi vykonávat, dobře vykonávat. Dostatečnou odbornost lékaře může posoudit i laik podle objektivního zdravotního stavu („meritum věci“ - problém vyřešen nebo pokračuje?) nebo podle subjektivního pocitu (délka léčby? - „délka řízení“, přístup lékaře?). Není-li pacient spokojen, má-li pochybnosti může přejít k jinému lékaři.2 O teoretické přípravě v medicíně lze uvést, že materie vyučovaná na lékařských fakultách před pětadvaceti i více lety platí v zásadě a z většiny také dnes.3 Je to dáno tím, že obory lékařské vědy odhalují existující přírodní zákonitosti - ty jsou neměnné a trvalé, jakmile rozpoznány, už se neruší. Lékařská věda, teorie i praxe pak s poznatky kontinuálně pracují a postupně je navyšují o nově rozpoznané související zákonitosti. Takto setrvale a postupně navyšovaná suma znalostí tvoří základ pro praxi, živý a praktikovaný, nezbytný pro postup lege artis. Naproti tomu suma právních vědomostí není takto pevným domem, po generace cihlu k cihle Porovnávají i jiní – na jedné z prvních přednášek právnické fakulty zaznělo zhruba toto: pokud v řízení pochybí advokát nebo soudce, existuje ještě možnost nápravy, když však pochybí lékař, náprava už často možná není. 2 Pacient není nucen u lékaře neodborníka setrvat. Soudí–li ale v řízení o výchově nezletilých tzv. slabý soudce / slabá soudkyně ? 3 Toto o právu v ČR konstatovat nelze ani v řádově kratším časovém horizontu. 1

5

budovaným, od základu a s neměnnou logikou. Přitom požadavek, aby právo bylo stabilní, do jisté míry konzervující, je základní. Nestabilita práva, nepředvídatelnost výsledků v rozhodování zákonodárce nebo soudců, znamená konec práva.

4

Nestabilita

a změny jsou obecně příznakem doby a právo toho není ušetřeno,5 včetně extrémů: poptávka (také např. po právní úpravě) uměle vytvářená bez tomu odpovídající společenské potřeby; nebo nabídka (právní úpravy) oktrojovaná, aniž by společnost něco (onu právní úpravu) poptávala (nebo dokonce potřebovala).6 Několik desetiletí se také hovoří o krizi rodiny, o jejím rozpadu a nestabilitě.7 Mění se podoba rodiny, mění se i společenská očekávání - vysoká míra rozvodovosti, nemanželská soužití, osamělí rodiče. Změn doznávají rodičovské role. Tradiční představy o rodině a rodičovských rolích jsou konfrontovány s novou realitou. Rozhodování soudů o výchově nezletilých klade vysoké nároky na osobu soudce - krom zákonem předvídaných znalostí platné právní úpravy jsou zapotřebí znalosti z oboru vývojové psychologie, psychologie rodiny a mezilidských vztahů, psychologie komunikace, sociologie. Nezbytná je schopnost sebereflexe - uvědomovat si svá omezení a své předsudky, významnými pro soudcovskou aplikaci práva jsou vztah morálky k právu (často pomíjený) a ve vztahu ke konkrétní osobě soudce také pluralismus morálky.8 Uvedené aspekty zcela jistě nepředstavují kompletní výčet všech, které jsou relevantní pro rozhodování soudů o výchově nezletilých. S ohledem na jejich komplexnost a dynamiků je třeba mezi tyto aspekty přiřadit osobnostní a odbornou

Ubi ius incertum, ibi ius nullum. Viz GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. rozš. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, 299 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7304-X. 5 Např. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, byl za dobu své existence (platnosti) měněn 128 x, za poslední dva roky, tj. od konce roku 2010, došlo k jeho změnám 20 x; za dvanáct let od počátku milénia byl občanský soudní řád měněn cca stokrát. A v souvislosti s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dojde k jeho další, zásadní novelizaci. 6 V důsledku hypertrofie a nestability právní úpravy jsou zásady „ignorantia iuris non excusat“ a „iura novit curia“ natolik chimérní, že o jejich významu jako funkčního principu nebo obecné zásady lze úspěšně pochybovat. 7 Spíše než o krizi, jde o přeměnu, transformaci rodiny v důsledku vývoje a změn společnosti. Viz DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008, s. 30, 234 s. ISBN 978-807-3301-361 8 Soudce ideál, uznávající zastupitelskou demokracii, liberalismus a morální pluralismus by mohl uvažovat třeba takto: „Žiješ v pluralistické společnosti, ve které existují hluboké názorové neshody v morálních otázkách. Nejsi voleným, ale pouze jmenovaným orgánem. Tvé morální názory neprošly žádným demokratickým testem, takže nemají politickou legitimitu brát do ruky meč veřejné moci. Své morální názory máš sice nějak odůvodněné, ale to mají i lidé , kteří s tebou nesouhlasí. Pamatuj na to, až budeš autoritativně rozhodovat o právech druhých osob, až budeš rozhodovat o jejich životě“. Viz SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2011, s.22, 620 s. ISBN 978-807-3803-117. 4

6

zralost soudců, respektive kandidátů na funkci soudce.9 Mezi zákonné předpoklady pro jmenování soudcem není řazen požadavek předchozí mnohaleté právní praxe uchazeče o funkci soudce.10 Také způsob výběru uchazečů na funkci soudce nevyhovuje současným podmínkám.11 Skutečnost, že v soudcovské funkci rozhoduje a soudcovskou nezávislostí je nadána osoba odborně (tj. úrovní právní odbornosti) a osobnostně nevhodná12 a bez dalšího potřebného neprávního vzdělání nebo odpovídající životní zkušenosti, znamená v řízení o výchově nezletilých dětí zásadní překážku,

v lepším

případě

výraznou

komplikaci

realizace

práva

účastníků

na spravedlivý proces a jejich práva na včasnou a účinnou ochranu jejich práv, zejména pak ochranu zájmu dítěte.13

Výchova dítěte je jedním ze základních institutů rodičovství.

Diskuze o tom, zda pro jmenování soudcem je přijatelnější věková hranice 27 nebo 30 let, nijak nedefinuje, jaké soudce vlastně společnost chce a potřebuje. Mezi předpoklady pro jmenování soudcem by měla patřit předchozí desetiletá i víceletá právní praxe. Zároveň by společnost měla usilovat o vytvoření transparentního systému, ve kterém by justice negenerovala sama sebe a na výběru soudců by se spolupodílela společnost nebo celá právnická komunita, tedy i advokáti a notáři. Viz JUDr. Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, dne 26.11.2012 [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=764097#utm_source=centrumHP &utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position-19. 10 Nejlépe praxe advokátní v té oblasti práva, do které po jmenování uchazeče do funkce budou spadat věci jeho budoucí rozhodovací činnosti ve funkci soudce. 11 Dle ust. Čl. 63 Ústavy je soudce jmenován prezidentem republiky na návrh ministra spravedlnosti, fáze předcházející návrhu na jmenování je pouze otázkou více či méně ustálené praxe. Kvalita uchazečů závisí na zájmu předsedů krajských soudů (popř. jejich schopnosti) vybrat potřebného uchazeče. Někteří předsedové soudů vypisují výběrová řízení, jde však o jejich dobrou vůli - průběh a podmínky výběrových řízení se liší, hodnocení kvalit budoucího soudce není transparentní, není objektivizováno. Sama Soudcovská unie ČR považuje „takto (ne)upravený postup výběru, kdy následným jmenováním do funkce v podstatě vzniká doživotní mandát, za nepřijatelný“. Viz ZEMANOVÁ, Daniela. [online]. [cit. 2013-03-25]. Autorka je 1. místopředsedkyní Soudcovské unie ČR. Dostupné z: http://www.soudci.cz/zpravy-a-stanoviska/pohledy-a-nazory/489-nahodilost-jako-pravidlo-pri-vyberusoudcu-.html. 12 V důsledku výběru nevhodné konkrétní osoby představují v podstatě doživotní mandát a nezávislost takové osoby zásadní překážku k jednoduchému a rychlému odvolání z funkce soudce. Cestou kárného řízení lze soudce odvolat až v případě fatálního či opakovaného selhání, nikoliv proto, že se na svou práci nehodí a je zřejmé, že jiní by ji vykonávali podstatně lépe a bez poškozování účastníků řízení. Viz ZEMANOVÁ, Daniela. [online]. [cit. 2013-03-25]. Autorka je 1. místopředsedkyní Soudcovské unie ČR. Dostupné z: http://www.soudci.cz/zpravy-a-stanoviska/pohledy-a-nazory/489-nahodilost-jako-pravidlopri-vyberu-soudcu-.html. 13 Vyšší akademické právní vzdělání má cca 2% soudců. Zvlášť zoufalými důsledky se situace ohledně vzdělání soudců projevuje v oblasti rodinného práva. Viz SAMKOVÁ-VESELÁ, Klára. Zbavte mě toho pitomce, sundejte ze mě tu mrchu: (co jste vždy chtěli vědět o rozvodu, ale bylo vám hloupé se na to zeptat, zejména pak advokáta). Vyd. 1. Praha: Blinkr, 2012, 207 s. ISBN 978-80-87579-05-3. 9

7

Jako každý právní institut i tento lze pojímat z různých aspektů právní regulace. Tato práce je zaměřena úzce - pouze na aspekty předjímané v ustanoveních § 26 a § 50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravujících rozhodování soudu o svěření dětí do výchovy v souvislosti s rozvodem manželství nebo rozchodem rodičů. S ohledem na skutečnost, že s účinností „nového občanského zákoníku“, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dojde k datu 1.1. 2014 ke zrušení stávající právní úpravy zákonem o rodině, je tato práce zaměřena také na relevantní právní úpravu obsaženou v tomto novém kodexu civilního práva. Po formální stránce je diplomová práce členěna do šesti kapitol. V první kapitole vymezuji prameny práva a základní pojmy. Dále porovnávám dosavadní právní úpravu rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy s právní úpravou, která teprve vstoupí v účinnost, podrobněji pak aplikaci soudy právní úpravy svěření dítěte do výchovy rodičů v souvislosti s rozvodem manželství nebo rozchodem rodičů. Druhá kapitola je věnována přehledu stávající hmotněprávní úpravy, třetí kapitola pak úpravě obsažené v novém kodexu. Čtvrtá kapitola obsahuje přehled procesní úpravy a relevantních institutů. Pátá kapitola je cele soustředěna na institut „zjišťování názoru dítěte soudem“, zabývám se hmotněprávní i procesněprávní úpravou, aplikační praxi soudů a úskalími použití tohoto institutu v soudních řízeních o svěření dítěte do výchovy. V šesté kapitole se zabývám neprávními aspekty rozhodování soudu o výchově dětí - zevrubně statistickými údaji o agendě okresních soudů ze statistik vedených Ministerstvem spravedlnosti České republiky a stručně jevy zkoumanými obory sociologie a psychologie. Na statistických údajích dokumentuji rozsah, odvozeně i význam rozhodovací činnosti soudů péče o nezletilé a analyzuji jeden z aspektů rozhodování soudů o výchově nezletilých - předpojatost na základě sociálních stereotypů a společenských předsudků. Exkurzem do oboru sociologie poukazuji na změny chápání rodičovských rolí a skutečnost, že soudní aplikační praxe nedokáže tyto změny uspokojivě reflektovat. Z pohledu oboru psychologie pak zdůrazňuji jevy a aspekty, které jsou relevantní s ohledem na účel a smysl soudní činnosti ve věcech výchovy dětí.

8

1. Vymezení pojmů 1.1 Přehled pramenů práva Procesně-právní úprava rozhodování soudu je obsažena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o.s.ř.“). Základním hmotněprávním předpisem ve věcech rodinného práva je stávající zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (dále také „ZoR“), který plní úlohu rozhodujícího právního předpisu a v poměru k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „ObčZ“), je úpravou speciální. Občanský zákoník krom obecných ustanoveních, které mají dopad na rodinné vztahy, obsahuje také úpravu některých majetkových práv a povinností, které vznikají mezi manžely a v souvislosti s rodinou (např. úprava společného nájmu bytu a společného jmění manželů) a úpravu dědění. Právní normy, jejichž souhrn tvoří rodinné právo, jsou obsaženy v celé řadě právních předpisů. Mezi prameny rodinného práva, krom shora uvedených, zejména patří: 

Listina základních práv a svobod,14 která v ust. Čl. 32 zakotvuje zákonnou ochranu rodičovství a rodiny, zaručuje zvláštní ochranu dětem a mladistvím, zvláštní péči těhotným a ochranu žen v pracovních vztazích, vyslovuje rovnost práv dětí narozených v manželství i mimo ně, stanoví, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, podmiňuje rozhodnutím soudu na základě zákona omezení práv rodičů ve vztahu k dětem a odloučení dětí od rodičů proti jejich vůli, a konečně vyslovuje právo rodičů pečujících o děti na pomoc státu;



celá řada ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách (ustanovení některých z nich jsou dále v textu citovány, neodpovídá zaměření práce poskytovat na tomto místě jakýkoli jejich výčet)



další zákony vnitrostátního práva a vyhlášky se vztahem k rodinněprávní problematice, s ohledem na zaměření práce je potřeba zejména zmínit zákon

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 14

9

č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále také ZoSPOD), jehož ustanovení jsou v textu práce citována.

S ohledem na rekodifikaci soukromého práva a v souvislosti se schválením tzv. „nového občanského zákoníku“, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „NObčZ“), dojde s jeho účinností od 1.1. 2014 ke zrušení stávajícího zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a stávajícího zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a ke znovuzačlenění rodinněprávní materie do občanského zákoníku, konkrétně do části druhé NObčZ společně s úpravou manželského majetkového práva a rodinného bydlení. Z důvodu současné existence dvou platných úprav k datu vypracování práce, tj. stávající úpravy zákonem o rodině a budoucí úpravy v části druhé „nového občanského zákoníku“, rozlišuji v textu práce mezi těmito dvěma úpravami. Při výkladu ustanovení NObčZ jsem pracoval s aktualizovanou důvodovou zprávou předkladatelů ze dne 22. 3. 2012 ve znění odpovídajícím stavu po přijetí NObčZ, doplněném o výklad nových či během schvalovacího procesu změněných ustanovení.15 Současně s účinností NObčZ má nabýt účinnosti také nová zákonná úprava civilního procesu. K datu vypracování této práce Legislativní rada vlády České republiky projednala a doporučila ke schválení návrh zákona, kterým se mění o.s.ř., a návrh nového zákona o zvláštních řízeních soudních (dále také „ZZŘS“). Občanský soudní řád se má napříště vztahovat výlučně na tzv. sporná řízení, ZZŘS jen na tzv. nesporná řízení a jiné zvláštní druhy řízení; vzájemný vztah těchto dvou zákonů bude koncipován jako vztah obecného a zvláštního.16 Navrhovaná procesní úprava je pouze zmiňována na tomto místě, v textu práce vycházím ze stávající právní úpravy ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2 16 Jde-li o novelu o.s. ř., má podle vládního návrhu dojít k vypuštění z o.s.ř. všech řízení, která se týkají vztahů rodinného práva, což se v první řadě týká nesporných řízení (a tedy i řízení o výchově a výživě dětí), předběžných opatření v opatrovnických věcech, výkonu rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé a vykázání ze společného obydlí. ZZŘS bude upravovat řízení ve věcech rodinněprávních ve své části třetí, přičemž se bude dílem jednat o řízení již existující v dnešním o.s.ř., dílem o řízení nová (řízení o některých podpůrných opatřeních, řízení ve věcech svěřeneckého fondu, o statusových věcech manželských/partnerských, o ochraně proti domácímu násilí, o určení a popření otcovství a o výživném pro zletilé nezaopatřené děti) . Viz CORRADINIOVÁ,S. Právo a rodina, č. 1, r. 2013, s. 8 15

10

nesporných řízení, jak je obsažena v ustanoveních zejména hlavy páté třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.17

1.2 Pojem rodinné právo Výraz rodinné právo lze vnímat jednak jako soubor právních předpisů, jednak jako odvětví právní teorie. Podle prvního z uvedených přístupů lze výraz rodinné právo vymezit jako souhrn právních předpisů, jejichž předmětem jsou práva a povinnosti osob, které v různých rolích vystupují v rodině a ve společenstvích rodinně obdobných, a poukázat na výčet platných právních předpisů (viz předchozí podkapitola), popř. jejich vnitřní členění. Jedná se o práva a povinnosti manželů, práva a povinnosti rodičů a dětí, popřípadě dalších příbuzných, jakož i těchto osob a osob dalších, které plní vůči dětem různé role nahrazující funkci rodičů nebo funkce rodičů doplňující.18 Podle druhého z uvedených přístupů lze na rodinné právo nahlížet jako na jednu ze základních součástí soukromého práva s příznačným principem rovnosti subjektů, která však tradičně i významem má zároveň povahu obecného právního odvětví. Je to dáno

celou

řadu

specifik

odlišujících

rodinněprávní

vztahy

od

ostatních

soukromoprávních vztahů. Především subjekty rodinněprávních vztahů jsou navzájem spojeny osobním vztahem, emocionální vazbou. U některých právních vztahů je existence této vazby samotným předpokladem vzniku rodinněprávního vztahu,19 je také nezbytným předpokladem řádného fungování těchto vztahů. Např. má-li řádně fungovat biologicky determinovaný vztah dítě-rodič, tak existence emocionální vazby a její další rozvíjení jsou toho nezbytným předpokladem.20 Významným rysem rodinněprávních vztahů je také jejich dlouhodobost. Specifikem rodinného práva je dále skutečnost, že jeho normy Úprava nesporných řízení péče o nezletilé, mezi která řízení ve věcech výchovy a výživy patří, je obsažena v ustanoveních zejména hlavy páté třetí části a dále na několika různých místech o.s.ř. – k tomu více v kapitole 4 18 RADVANOVÁ, Senta. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Editor Jiří Švestka, Jan Dvořák. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 15, 306 s. ISBN 978-807-3574-666. 19 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Zákon o rodině: Zákon o registrovaném partnerství : komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. xxvi, xxviii, 558 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4000-614. 20 Smyslem rozhodování soudu o výchově dětí v souvislosti s rozchodem/ rozvodem rodičů není nic jiného, než zajištění existence, rozvíjení a pokračování emocionální vazby ve vztahu dítě-rodič. Schopnost soudu dostát tomuto imperativu je také kritériem při posuzování „správnosti“ jeho činnosti. 17

11

mají převážně kogentní charakter, nezřídka přejímají morální pravidla a jsou výrazně navázány na normy procesní.21

1.3 Pojem výchova dítěte Pojmy výchova a rodina (také pojem dítě) nejsou v našem právním řádu vymezeny. Přestože v právní úpravě se běžně vyskytují, zákonem vymezeny tyto pojmy nejsou, jejich legální definice neexistují.22 Příčinami absence legálního vymezení mohou být obtížnost definice s ohledem na různost a šíři významových souvislostí (výchova dítěte) nebo dynamičnost forem a funkcí vymezovaného pojmu ve společnosti (rodina), může jít o obecné, zažité a univerzálně interpretované pojmy, jejichž legální definice pro právní regulaci vztahů, kterých se tyto pojmy týkají, není nezbytná (pojem dítě), často jsou tyto pojmy vykládány a zkoumány jinými společenskými obory (sociologie, psychologie).

1.3.1 Stručný výklad z oboru psychologie Od dítěte se očekává jeho postupné zařazování do světa příslušné kultury, aby se v něm orientovalo a chovalo v souhlase s normami a rolemi, tj. s očekáváními, která na jedince klade jeho sociální okolí a která zajišťují fungování společnosti jako celku i každého jedince, který k ní přísluší, jako občana. Toto zařazování dítěte do společnosti, tato tzv. primární socializace, probíhá rodinnou výchovou – jejím smyslem je, aby si dítě osvojilo vše, co pro život v určitém kulturním prostředí potřebuje: hygienické a sebeobslužné návyky, orientaci v hodnotách (dobré - špatné, slušné - neslušné, ošklivé – krásné, morální - nemorální), převzetí a uskutečňování role svého pohlaví a věku, osvojení mluvené a psané řeči, dále určitou věku přiměřenou míru sebeovládání a chování v souladu s požadavky rodičů a konečně schopnost sociální interakce a komunikace mezi lidmi i schopnost dalšího osvojování si historického, kulturního, hodnotového, normativního a jiného poznání (tato schopnost je také předpokladem další socializace, tzv. sekundární socializace). Tato výchova rodiči, 21 22

HRUŠÁKOVÁ, M., cit. 19, s. xxviii. Viz také Čl. 32 Listiny výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu

12

primární socializace, probíhá v podstatě jako sociální učení, tzn. jako získávání zkušeností v sociálních situacích.23 Z psychologického hlediska se uplatňují tři druhy sociálního učení - identifikace, internalizace a imitace:  Identifikace – ztotožnění. Dítě se chová jako rodič, napodobuje jej, ale také anticipuje, předjímá, jak by se rodič choval, a tím nevědomě odvozuje pro sebe určité principy.  Internalizace - zvnitřnění, převzetí morálních norem a standard. Kontrola jinými je nahrazena sebekontrolou.  Imitace - napodobování pozitivních vzorů a vystříhání se negativních vzorů.

Na primární socializaci navazuje sekundární socializace, tzv. socializace dospělých, kdy další podněty pro sociální učení poskytují skupiny, jejichž členem se jedinec stává. Konečným výsledkem socializace je nalezení identity, identity sociální i osobnostní, tj. poznání toho, „kdo jsem“.24 Výchova dítěte není pouze povinností rodičů, kterou na rodiče klade společnost. Pro naprostou většinu rodičů je výchova dítěte prostředkem seberealizace a možností projekce sebe samého, zároveň prostředkem, více nebo méně uvědomovaným, k dosažení přesahu (transcendence).25 V odborné právní literatuře lze nalézt různá vymezení pojmu „výchova dítěte“.

Nejsou-li ony situace, není-li osobní péče rodiče, pak není výchova. Dítě si výchovu musí „odžít“ v osobním kontaktu s rodičem. V krajních případech nedostatek podnětů vede k neurofyzilogickým změnám mozku dítěte, které jsou podkladem tzv. citové deprivace, tyto změny jsou rezistentní vůči terapeutickým zásahům a negativně poznamenávají další duševní vývoj jedince v mnoha ohledech, včetně osvojení partnerských a rodičovských rolí. 24 NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, s. 94-220, 863 s. ISBN 978-807-3874-438. Sociokulturní determinace lidské psychiky. 25 Děti už nejsou (jak tomu bývalo) ekonomickou nutností nebo prostředkem k zajištění snesitelného stáří. Otec, zaneprázdněný prací po celý týden, pravidelně se svou pětiletou dcerou o víkendu „hraje“ šachy (dcerka ani neumí postavit figurky) Během týdne je otec rád, stihne-li dceři dát pusu na dobrou noc. Vychovává tento otec nebo ne? Zrušte dívence víkendové šachy nebo tu (skoro) každodenní pusu na dobrou noc - je to v jejím zájmu? 23

13

Například kolektiv autorů komentovaného vydání zákona o rodině v rámci výkladu institutu rodičovské zodpovědnosti ust. § 31 ZoR popisuje výchovu dítěte jako široký komplex vztahů, jejichž základem je usměrňování a řízení jednání dítěte, jeho chování, postojů, poslušnosti a odpovědnosti, schopnosti rozhodování, schopnosti citu a empatie, a samozřejmě také jeho vzdělání a získávání potřebných informací, a to jak všeobecně, tak i za účelem zajištění budoucího vzdělání.26

1.3.2 Výchova dítěte v ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a v ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník V zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, je pojem výchova dítěte zmiňován na různých místech a v různých souvislostech: jako účel manželství, jako součást souboru práv a povinností rodičovské zodpovědnosti, jako právo dítěte a rodiče, o jehož ochraně rozhoduje soud při rozchodu/rozvodu rodičů (popř. z jiného důvodu z úřední povinnosti) nebo při úpravě osobního styku rodiče s dítětem, konečně také jako podmínka i účel ingerence státu27 při nařízení výchovných opatření, při svěření dítěte do pěstounské péče, při nařízení ústavní výchovy nebo při svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče. Pozornost zasluhují níže uvedená, k tématu práce relevantní ustanovení ZoR, ve kterých se pojem výchova dítěte / výchova dětí vyskytuje:  Podle ust. § 1 odst. 2 ZoR je založení rodiny a řádná výchova dětí hlavním účelem manželství.  Podle ust. § 30 a násl. ZoR je výchova dítěte součástí souboru práv a povinností institutu rodičovské zodpovědnosti: -

Podle ust. § 32 odst. 1 ZoR rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče

HOLUB, Milan. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. aktualizované́ a přepracované vyd. Praha: Leges, 2011, s. 101, 456 s. ISBN 978-808-7212-967. 27 Pojem výchova je zákonodárcem použit v sousloví zájem na řádné výchově, resp. záruka řádné výchovy, resp. v obdobném významu je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena. S ohledem na zaměření práce jsou ust. § 43 až § 44 (výchovná opatření) , ust. § 45 a § 46 (svěření do výchovy třetí osoby, nařízení ústavní výchovy) a ust. § 45a a násl. (pěstounská péče) pouze zde zmíněna z důvodu úplnosti a bez uvedení jejich znění. 26

14

-

Podle ust. § 33 ZoR na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.

-

Podle ust. § 31 odst. 1 písm. a) ZoR rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

 Podle

ust. § 50 odst. 1

ZoR,

nežijí-li

rodiče

nezletilého

dítěte

spolu

a nedohodnou-li se o úpravě výchovy, a podle ust. § 26 odst. 1 ZoR, pro dobu po rozvodu, soud rozhodne komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.  Podle ust. § 27 odst. 2 ZoR soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině . Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v části druhé zmiňuje pojem výchova dětí/dítěte ve shodných souvislostech jako ZoR v těchto ustanoveních:  Podle ust. § 655 NObčZ je řádná výchova dětí hlavním účelem manželství.  Podle ust. § 858 věta první NObčZ rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají……v zajišťování jeho výchovy a vzdělání… -

Podle ust. § 881 NObčZ péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě.

-

Podle ust. § 884 odst. 1 NObčZ mají rodiče rozhodující úlohu ve výchově dětí

-

Podle ust. § 885 NObčZ pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti

 Podle ust. § 889 NObčZ rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje a podle ust. § 891 odst. 1 NObčZ nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví

15

NObčZ také,28 ve shodných souvislostech jako ZoR, pracuje s termínem zájem na řádné výchově v ustanoveních upravujících institut výchovných opatření (ust. § 925) a v obdobném významu29 užívá pojem výchova v úpravě nařízení ústavní výchovy (ust. § 971). Při úpravě institutů osobní náhradní péče, tj. svěření do péče jiné osoby (ust. § 953 a násl. NObčZ), svěření do pěstounské péče (ust. § 958 a násl. NObčZ), se v ustanoveních NObčZ k pečující osobě a k osobě pěstouna uvádí: při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva rodičů.30

1.3.3 Pojem svěření do výchovy - rozhodování soudu podle ustanovení § 26 a § 50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině Při rozhodování komu bude dítě svěřeno do výchovy podle ust. § 26 ZoR (před rozvodem rodičů) a podle ust. § 50 ZoR (nežijí-li rodiče spolu nebo nejsou-li manželi) se soudy, rozhodnou-li o svěření dítěte do výchovy jen jednoho z rodičů, při výkladu pojmu výchova uvedeného v těchto ustanoveních dostávají v rámci aplikace práva do poněkud schizofrenní situace.  Podle ust. § 50 odst. 1 ZoR nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.  Podle ust. § 26 odst. 1 ZoR Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.  Podle znění ustanovení § 26 odst. 2 jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé S ohledem na zaměření práce jsou ustanovení, uvedená v následujícím textu, zde pouze zmíněna z důvodu úplnosti, bez uvedení citace jejich znění v textu práce. 29 Ust. §971 odst. 1 věta první jsou-li výchova dítěte nebo….. vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud….. 30 Ust. § 955 a § 966 NObčZ upravují rozsah práv a povinností osoby pečující o dítě. Výraz řádná výchova (zájem na řádné výchově) ve smyslu podmínky a účelu činnosti soudu byl z úpravy institutů náhradní osobní péče vypuštěn (oproti ZoR). Imperativ ochrany soudem řádné výchovy dítěte je imanentním kriteriem řádné soudní činnosti, soud ani nemůže jinak, než pověřit péčí o dítě osobu, která je schopná řádnou výchovu zajistit. 28

16

výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Svěření dítěte soudem do výchovy jednoho z rodičů podle ust. § 26 a § 50 ZoR, tj. do výlučné výchovy (nebo výhradní výchovy) 31 jednoho rodiče, není ze zákona zásahem do práva výchovy dítěte druhého rodiče, do jehož výchovy soud dítě nesvěřil.32 Právní úpravou je tak založena „soudní aplikační fikce“,33 kterou účastníci řízení o výchově žijí (popř. musí žít), a to zjednodušeně tato: „svěříme-li jednomu, co náleží oběma, druhý i poté ono společné něco stále má“.34 Právo na výchovu je ale především také právem dítěte, a to právem na výchovu oběma rodiči.35 Dá se předstírat, že toto schizma neexistuje nebo se je lze pokusit překlenout výkladem pojmu svěření do výchovy - popř. obojí zároveň: svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů neznamená nic jiného než rozhodnutí o tom, se kterým z rodičů bude dítě nadále žít ve společné domácnosti, což dále znamená, který z rodičů bude o dítě osobně pečovat a rozhodovat v běžných denních záležitostech týkajících se dítěte.36 V kontextu rozhodování o tom, komu z rodičů soud svěří dítě do výchovy, lze pojem výchova nepochybně vymezit (jak citováno) jako osobní péči rodiče o dítě a rozhodování rodiče o běžných záležitostech dítěte (jestli, kdy a jak čistit zuby; zdravit nebo nezdravit sousedy; zda sedět u jídla; co si obléct; zda nejdřív udělat domácí školní úkoly a pak si hrát atp). Pojem osobní péče o dítě je významově širším pojmem než Termín „výlučná výchova“ jednoho z rodičů, frekventovaný např. v nálezech Ústavního soudu, bývá ve shodném významu (častěji v neprávních textech) nahrazován výrazem „výhradní výchova“ - vždy ve významu svěření do výchovy jednoho/jednomu z rodičů podle ust. § 26 a § 50 ZoR. 32 Pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti, omezit rodičovskou zodpovědnost nebo zbavit rodičovské zodpovědnosti lze jen ze zákonných důvodů, vyžaduje-li to zájem dítěte 33 Tato aplikační fikce nenastává, svěří-li soud podle ustanovení § 26 odst. 2 ZoR dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů. A nenastane také tehdy, svěří-li soud dítě do výchovy jednoho z rodičů, avšak druhému rodiči je zajištěn dostatečně široký styk s dítětem (až do časového rozsahu téměř střídavé výchovy), umožňující osobní péči a rozhodování o každodenních záležitostech dítěte. 34 Nemá. Paralelu lze najít v úpravě společného jmění manželů. Realita je často taková, že svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů znamená faktickou překážku pro výchovu dítěte druhým rodičem. V lepším a pro dítě šťastnějším případě se tato překážka projeví jen omezením časových a prostorových možností výchovy na straně rodiče, kterému nebylo dítě do výchovy svěřeno. 35 Právo výchovy je trojstranným vztahem rodič-dítě-rodič, se vztahem mezi rodiči navzájem a mezi dítětem a každým z rodičů. Vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky lze vizualizovat jako rovnoramenný trojúhelník s oběma rameny směřujícími k dítěti – k vrcholu s největším úhlem. Pod tímto úhlem je třeba kriticky přistupovat k oné aplikační fikci: Opravdu platí, že „svěříme-li jednomu rodiči, co náleží oběma společně, pak druhý rodič i poté má, respektive tento rodič a dítě stále mají, co předtím“? 36 HRUŠÁKOVÁ, M., cit. 19, s. 94 - citovaný komentář je shodně uveden i ve starších vydáních publikace. 31

17

pojem výchova dítěte, ta je součástí i důsledkem osobní péče. Naopak osobní péče rodiče o dítě je nezbytným předpokladem, bez kterého výchova dítěte tímto rodičem neprobíhá a nikdy k ní nedojde. Citovaný komentář dokumentuje rozpolcenost interpretace obsahu pojmu výchova v ust. § 26 a § 50 ZoR v aplikační soudní praxi: svěření do výchovy sice znamená osobní péči o dítě a rozhodování o běžných záležitostech dítěte, jednomu z rodičů však soud jeho osobní péči o dítě zajistí - konkludentně rozsudkem o svěření dítěte do jeho výchovy, naopak druhému z rodičů je osobní péče o dítě odepřena - mlčky, bez toho že by soud o osobní péči tohoto rodiče o dítě vůbec rozhodoval.37 Právní regulace této problematiky zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mnohem více konvenuje s vymezením pojmu výchova ve významu osobní péče rodiče o dítě a rozhodování rodiče o běžných záležitostech dítěte. Zatímco podle stávajícího ZoR soud rozhoduje v řízení o výchově dítěte, komu bude dítě svěřeno do výchovy38, NObčZ naproti tomu obsahuje úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství39 a úpravu výkonu povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně.40

S účinností NObčZ od 1.1. 2014 soud nebude rozhodovat o svěření dítěte do výchovy, jako tomu bylo dosud, ale o svěření dítěte do péče jednoho nebo obou rodičů:41

Stávající právní úprava předstírá, že svěření dítěte do výchovy jednoho rodiče není zásahem do sféry rodičovské zodpovědnosti druhého rodiče, jemuž nebylo dítě do výchovy svěřeno. Proto termín “soudní aplikační fikce“ – až soudní aplikací je navozen stav vědomého rozporu skutečnosti a práva, když svěření dítěte do výchovy jednoho rodiče je zároveň zásahem do výkonu rodičovské zodpovědnosti druhého rodiče, do právem chráněného zájmu dítěte, do jeho práva na výchovu oběma rodiči a jeho práva na osobní péči obou rodičů. 38 Podle stávající úpravy ZoR soud rozhoduje komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Úprava obou věcí, výchovy i výživy, je provedena jedním ustanovením. Úprava pro dobu po rozvodu (ust. § 26) je vřazena do úpravy rozvodu manželství v hlavě páté části první (úprava manželství) ZoR, zatímco úprava pro případ, nežijí-li rodiče spolu a nedohodnou-li se (ust. § 50) je vřazena do hlavy druhé (výchovná opatření) části druhé ZoR (vztahy mezi rodiči a dětmi). 39 Ust.§ 906 a ust. § 907 NObčZ 40 Ust.§ 908 NObčZ 37

Tomuto pojetí odpovídá systematika úpravy rodinného práva v NObčZ, jiná než ve stávajícím ZoR: úprava výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství a úpravu výkonu povinností a práv rodičů, 41

18

 Podle ust. § 906 odst. 1 NObčZ má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat  Podle ust. § 907 odst. 1 NObčZ soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče;…  Podle ust. § 907 odst. 3 NObčZ soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi…  Podle ust. § 908 NObčZ nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez návrhu soud. Bude zajímavé sledovat přístup soudů k aplikaci těchto ustanovení. Osobně se domnívám, že právní úprava obsažená v ustanoveních § 906 až § 908 NObčZ ve větší míře povede ke skutečné42 ochraně zájmu dítěte a jeho práva na výchovu a péči obou rodičů. Formulace znění právní úpravy NObčZ (např. soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat nebo soud dbá na právo dítěte na péči obou rodičů) jsou předpokladem, že četnost případů, kdy namísto ochrany je vztah dítěte k jednomu z jeho rodičů činností soudu ohrožen nebo dokonce poškozen, bude klesat.

1.4 Pojem rodina, pojem manželství Pojem rodina je společenskými vědami vymezován různě – velmi jednoduše např. jako „přirozená skupina“: zatím stále v největším počtu případů je rodina přirozeným důsledkem soužití muže a ženy a jejich touhy po dětech (rodina tak má hluboké biologické kořeny).43 Žádoucím a tradičním předpokladem založení rodiny, nikoli však jednoznačnou podmínkou, je manželství.44 Rodina je základní a nejvýznamnější společenskou jednotkou, která ve společnosti plní nezastupitelné

kteří žijí odděleně., jsou obsaženy v pododdíle 3 nazvaném rodičovská odpovědnost (odděleně od úpravy vyživovací povinnosti pododdílem 4) v oddílu 3 (rodiče a dítě) druhého dílu (poměry mezi rodičem a dítětem) hlavy druhé (příbuzenství a švagrovství) části druhé (rodinné právo) NObčZ. 42 Nikoli fiktivní, předstírané, fasádní 43 Jedna z mnoha definic – viz NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, s.242, 287 s. ISBN 80-200-0690-7 44 Podle ust. § 1 odst. 2 ZoR společenským účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.

19

funkce - tradičně funkci biologickou, ekonomickou, socializační a také funkci emocionální. Význam rodiny je nezastupitelný – zejména proto, že se v ní uskutečňuje výchova dítěte.45 Pro svou nezastupitelnost je rodina pod ochranou státu a chráněna zákonem. Zatímco pojem rodina není v našem právním řádu definován, manželství, ze kterého rodina vzniká, je definováno jako statusový právní vztah mezi mužem a ženou, který byl založen zákonem stanoveným způsobem, má zákonem stanovený obsah a zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.46 Zákon o rodině ve svém ust. § 1 odst. 1 stanoví, že manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Ust. § 1 odst. 2 ZoR pak vymezuje vzájemný vztah mezi manželstvím a rodinou - hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí (dle ust. § 655 NObčZ také vzájemná podpora a pomoc) Od manželství jako životního společenství muže a ženy je třeba odlišit právně upravený, také statusový právní vztah dvou osob – ale téhož pohlaví, označovaný jako registrované

partnerství,

upravený

v

zákoně

č. 115/2006 Sb., o registrovaném

partnerství, a dále vztah mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželi, avšak žijí spolu a společně uhrazují své potřeby, označovaný jako nesezdané soužití, které lze podřadit pod obecnější pojem osob blízkých v ust. § 116 ObčZ. Rodina sama o sobě není subjektem právních vztahů, subjektem právních vztahů jsou její členové. Za členy rodiny se považují z hlediska práva osoby, které spolu žijí ve společné domácnosti a jsou tzv. osobami blízkými. Zákon rodinu chápe především ve vztahu rodič-dítě, právní existence manželství rodičů se do tohoto vztahu promítá jen v omezené míře, v podstatě v souvislosti se vznikem manželství a ještě více v souvislosti s jeho zánikem.47 Rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který teprve následně je anticipován právní úpravou. Z hlediska sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý, rodina prochází postupnými změnami. Pod vlivem těchto změn se mění tradiční pojetí rodiny, proměnám podléhá právní regulace rodiny a rodinného života.

„primární socializace dítěte“ - viz NAKONEČNÝ, M. , cit. 24 RADVANOVÁ, S., cit. 18, s. 21 47 HRUŠÁKOVÁ, M., cit. 19, s. 4 45 46

20

Právní ochranu jakožto rodina mohou požívat i společenství osob žijících mimo institut manželství nebo osob pokrevně nepříbuzných, mezi kterými nicméně existují úzké vazby psychosociální, emoční, ekonomické a další (např. nesezdané soužití nebo partnerské soužití osob žijících společně s dítětem jedné z nich).48

1.5 Rozvod manželství Manželství může zaniknout jen zákonem předepsaným způsobem. Rozvod představuje jediný způsob zániku manželství za života manželů. Mimoto zákon o rodině předpokládá také zánik manželství smrtí jednoho z manželů, popřípadě prohlášením jednoho z manželů za mrtvého - dle ust. § 22 ZoR manželství zaniká dnem právní moci rozsudku. Právní úpravu rozvodu manželství ve stávajícím ZoR obsahují ustanovení § 24 až § 29 jeho hlavy páté (nadepsané rozvod) části první (manželství). V NObčZ je rozvod manželství upraven v ust. § 755 až 758 . Úprava NObčZ se od dosavadní úpravy zásadně neliší.49 O zániku manželství rozvodem rozhoduje soud rozsudkem ve sporném řízení. Základním a jediným zákonným důvodem pro rozvod manželství je rozvrat manželství, a to rozvrat kvalifikovaný, tj. hluboký, trvalý, a to do té míry, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.50 Za předpokladu kvalifikovaného rozvratu může soud manželství rozvést. Zásadní pro určení míry rozvratu není subjektivní posouzení jednoho z manželů, ale posouzení soudu. Trvalý a hluboký rozvrat je objektivně zjistitelný navenek, tedy i prokazatelný. Právní úprava v ZoR i NObčZ (účinném od 1.1. 2014) rozlišuje rozvod se zjišťováním příčin rozvratu (podle § 24 ZoR, resp. podle ust. § 756 NObčZ) a rozvod bez zjišťování příčin rozvratu (podle § 24a ZoR, resp. podle ust. § 757 NObčZ). U druhého

z uvedených se kvalifikovaný rozvrat

předpokládá.

Soud

neprojednává spor, ale pouze zjišťuje, zda manželé chtějí a tvrdí totéž (a druhý manžel

HRUŠÁKOVÁ, M., cit. 19, s. 103. ( Komentář k ust. § 26 ZoR , ÚS sp. zn. II. ÚS 568/2006) ELIÁŠ, K. , cit. 15, s. 329 50 RADVANOVÁ, S., cit 18, s. 57 48 49

21

se k návrhu na rozvod připojí), a zda splnili zákonem stanovené formální požadavky. Jsou–li tyto podmínky splněny a absentuje-li zvláštní zájem dítěte manželů na pokračování manželství, soud manželství rozvede. Zákonem stanovené požadavky pro rozvod bez zjišťování příčin rozvratu jsou:51 a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí, b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil, c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu - a tyto dohody mají písemnou formu s úředně ověřenými podpisy.

Právní úprava rozvodu manželství zároveň akcentuje ochranu těch, kteří z manželství vznikli, nebo jsou s ním jinak osobně spojeni. Právní úprava tzv. klauzule proti tvrdosti chrání především nezletilé dítě (viz níže). V případě rozvodu s tvrdostní klauzulí podle § 24b ZoR, resp. podle ust. § 755 odst. 2 písm. b) NObčZ, pak právní úprava chrání toho z manželů, který, aniž měl převažující podíl na rozvratu manželství, s rozvodem nesouhlasí a je v takové osobní situaci, v níž by mu případný rozvod manželství přivodil zvlášť závažnou újmu.52 Tato právní úprava dává soudu možnost, aby mohl spravedlivě rozhodnout se zřetelem na výjimečné okolnosti jako věk, zdravotní stav, bytové, důchodové a jiné okolnosti při dlouholetém manželství a závislosti jednoho z manželů, které svědčí ve prospěch zachování manželství. Aplikace tohoto ustanovení bude vyjadřovat mravní postoj společnosti a chránit toho z manželů, který se důvodně a oprávněně rozvodu brání. Jestliže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let, pak soud manželství rozvede, absentuje-li zároveň zvláštní zájem dítěte manželů na pokračování manželství.

Citováno je ust. § 757 odst. 1 NObčZ . Úprava stávajícím § 24a odst. 1 ZoR je shodná s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let - podle v ust. § 755 odst. 2 písm. b) NObčZ. Viz také ELIÁŠ, K. , cit. 15, s. 329 51 52

22

Po zrušení manželství rozvodem zanikají práva a povinnosti manželů. Nadále zůstávají jen některá práva, zejména práva ke společným dětem, která ale po rozvodu dostávají nový obsah (viz níže).

1.6 Právní ochrana nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem manželství Dítě je nejzranitelnějším členem rodiny, a proto se mu (nejen) v rodinněprávních vztazích poskytuje zvýšená právní ochrana v zájmu zajištění plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.53 Dítě nelze zcela ochránit před rozvodem rodičů a před důsledky, které rozvod rodičů pro něj přináší. Vhodnou právní úpravou však lze, do určité míry, snížit nepříznivé dopady rozvodu. V souvislosti s rozvodem manželství poskytuje právní úprava nezletilým dětem zvýšenou ochranu dvojím způsobem:  tzv. tvrdostní klauzulí v ust. § 24 odst. 2 ZoR, která bude zrušena s účinností od 1.1. 2014 formulačně obdobného ustanovení § 755 odst. 2 písm. a) NObčZ  a úpravou v ust. § 25 ZoR, dle které manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu., resp. formulačně obdobnou úpravou v ust. § 755 odst. 3 NObčZ, dle které soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech nezletilého dítěte manželů v době po rozvodu. Tzv. tvrdostní klauzule se vztahuje na všechny případy rozvodu, zákonodárce tímto ustanovením zajišťuje ochranu dítěte i v rozvodovém řízení, kde již o něm není přímo jednáno. Podle ust. § 24 odst. 2 ZoR mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. Zvláštní důvody, podmiňující zájem dítěte na tom, aby manželství rodičů zůstalo zachováno, budou zejména spočívat v jeho psychickém, fyzickém nebo zdravotním stavu (např. invalidní dítě je psychicky vázáno na oba rodiče, péče

53

Preambule Úmluvy o právech dítěte (sdělení MZV č. 104/1991 Sb.)

23

o nemocné dítě je náročná a mohou ji zajišťovat pouze oba rodiče, nebo z jiných obdobných vážných důvodů).54 Úprava tvrdostní klauzule v ust. § 755 odst. 2 písm. a) NObčZ na rozdíl od úpravy stávajícím ZoR výslovně ukládá soudu povinnost zjistit zájem dítěte na trvání manželství i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu. Řízení o rozvod je sporným řízením, které může být konáno pouze mezi manžely. Úprava tvrdostní klauzule v ust. § 755 odst. 2 písm. a) NObčZ nasvědčuje závěru, že okolnosti, které mohou být příčinou zamítnutí návrhu na rozvod manželství pro zvláštní důvody na straně nezletilého dítěte (které není účastníkem řízení o rozvod), soud zjišťuje z úřední povinnosti.55 Zásada ochrany nezletilých dětí se odráží také v procesní stránce rozvodu manželství. Řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu je odděleno od řízení o rozvodu rodičů. Manželství (jak již uvedeno) nemůže být rozvedeno dříve, než nabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvod, které vydá soud péče o nezletilé.

1.7 Pojem rozchod rodičů Tento výraz není právním pojmem, ale je v textu práce užíván. Zahrnuje situace stále rostoucího počtu rodičů, manželů i nesezdaných, jejichž partnerský vztah se rozpadl v důsledku odchodu jednoho z rodičů ze společné domácnosti. Toto užší vymezení pojmu rozchod odpovídá znění ustanovení § 50 ZoR…nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout o výchově…. Ve statistických přehledech Ministerstva spravedlnosti ČR o agendě soudů péče o nezletilé se místo pojmu rozchod rodičů vyskytuje ve stejném významu výraz „první rozhodnutí o výchově“.

54

HOLUB, M., cit. 26, s. 51 Patrně bude dále upraveno zákonem o zvláštních řízeních soudních (ZZŘS), viz také SVOBODA, Karel. Nové instituty českého civilního procesu. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká Republika, 2012, s. 189, 239 p. ISBN 978-807-3577-223. 55

24

2. Rozhodování soudu o výchově dětí - hmotněprávní úprava Výchova dítěte je jedním ze základních institutů rodičovství. 56 57 Tento institut lze pojímat z různých aspektů58 právní regulace. Tato práce (jak avizováno v jejím úvodu) je zaměřena úzce - pouze na aspekty předjímané v ustanoveních § 26 a § 50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině:

rozhodování soudu

o výchově dětí v souvislosti s rozvodem manželství nebo rozchodem rodičů. S účinností „nového občanského zákoníku“, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dojde k datu 1.1. 2014 ke zrušení stávajícího zákona o rodině. Text této kapitoly je proto také zaměřen na relevantní úpravu obsaženou v tomto novém kodexu civilního práva, navazuje na analýzu stávající úpravy rozhodování soudu o výchově dětí podle ustanovení ZoR v předchozí kapitole a tam uvedené srovnání dosavadní úpravy s právní úpravou totožné problematiky v ustanoveních NObčZ.59 S ohledem na téma práce – rozhodování soudu o výchově dítěte - je zapotřebí také na tomto místě uvést, že specifikem rodinného práva je mimo jiné i skutečnost, že jeho normy jsou výrazně navázány na normy procesní.

Řízení v rodinněprávních

věcech upravených zákonem o rodině mají zpravidla charakter řízení nesporných, pro něž je charakteristická celá řada specifik reflektujících veřejný zájem, především zájem na ochraně dítěte, respektive fakticky slabšího.60 Nesporná řízení, zakládáním nebo spolupůsobením při zakládání, změně či zániku právních poměrů, slouží k prevenci - tedy k předcházení ohrožení zájmu, který je společností skrze nesporné řízení soudní ochraňován.

61

V případě rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy

rodičů (popř. jiné osoby) v souvislosti s rozvodem manželství nebo rozchodem rodičů právě uvedené platí bezvýhradně. 62

ŠÍNOVÁ, Renáta. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, s.47, 362 s. Teoretik. ISBN 978-808-7212-509. 57 Právní institut je soubor právních norem upravujících stejnorodé vztahy . Viz BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 97 , 347 s. ISBN 80-735-7030-0 58 Viz kapitola 1, vymezení pojmu výchova dítěte a výčet aspektů v textu i poznámkách pod čarou. 59 Viz kapitola 1, podkapitola 1.3, oddíl 1.3.3 „pojem svěření do výchovy“. 60 ŠÍNOVÁ, R. , cit. 56 , s. 42 61 HORA, V. Civilní právo procesní. I. díl. Praha: Všehrd, 1922, s. 34 62 Blíže k tomu v kapitole 4. 56

25

2.1 Právní úprava zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině S otázkou rozvodu manželství úzce souvisí úprava - na dobu po rozvodu - poměrů dětí vzešlých z manželství. Novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998 rozdělila do té doby spojená řízení (podle § 113 občanského soudního řádu ve znění do 1.8.1998) o rozvodu manželství a o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí na dobu po rozvodu. Dle platné úpravy ZoR63 tak řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu je odděleno od řízení o rozvodu manželství. Manželství rodičů dítěte (jak již uvedeno) nemůže být rozvedeno dříve, než nabude právní moci rozhodnutí soudu péče o nezletilé o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu. Úprava rozhodování soudu o výchově dětí v souvislosti s rozvodem manželství nebo rozchodem rodičů je obsažena v ust. § 50 a § 26 ZoR:  Podle ust. § 50 odst. 1 ZoR nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.  Podle ust. § 26 odst. 1 ZoR před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.  Podle znění ustanovení § 26 odst. 2 jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.  Podle ust. § 26 odst. 3 rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

Podle stávající úpravy ZoR soud rozhoduje komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Úprava obou věcí, výchovy i výživy, 63

Ust. § 25 a § 26 odst. 1 ZoR.

26

je provedena jedním ustanovením. Úprava pro dobu po rozvodu (ust. § 26) je vřazena do úpravy rozvodu manželství v hlavě páté části první (úprava manželství) ZoR, zatímco úprava pro případ, nežijí-li rodiče spolu a nedohodnou-li se (ust. § 50), je vřazena do hlavy druhé (výchovná opatření) části druhé ZoR (vztahy mezi rodiči a dětmi). Dle stávající úpravy ZoR může soud rozhodnout o: 

svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů (podle ust. § 26 odst. 1 ZoR)



společné výchově obou rodičů (podle ust. § 26 odst. 2 ZoR)



střídavé výchově obou rodičů (podle ust. § 26 odst. 2 ZoR)



schválení dohody rodičů o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti (podle ust. § 26 odst. 3 ZoR)

Podle ust. § 45 odst. 1 ZoR, vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí.64 Jen samotné znění ustanovení § 26 odst. 1 až 3 ZoR uvádí dvě formulačně různá vyjádření pro označení (možná) téhož.

65

Je otázkou, zda bez dalšího lze položit

rovnítko mezi výraz svěření do výchovy a výraz úprava výkonu rodičovské zodpovědnosti.66 Dohodu rodičů podle ust. § 26 odst. 3 ZoR soud schválí nebo neschválí, nemůže ji ale schválit s dodatky nebo podmínkami a také nemůže schválit dohodu o výchově a o výživném nerozhodnout.

Dospěje-li soud ke zjištění, že žádný z rodičů neskýtá záruku řádné výchovy, může dítě svěřit do výchovy jiné fyzické osoby, případně do pěstounské péče nebo v krajním případě může nařídit u dítěte ústavní výchovu - viz. ust.§ 45 až § 46 ZoR 65 Výkon rodičovské zodpovědnosti je širším pojmem. Navíc výchova dítěte bez osobní péče není reálně možná (jakkoli opačně osobní péče bez současné výchovy dítěte možná je – případ výchovy nikoli řádné, popř. nedostatečný výkon rodičovské zodpovědnosti nebo její zanedbávání). 66 K tomu srovnej oddíl 1.3.3 výklad pojmu svěření do výchovy. 64

27

Novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb., s účinností od 1.8.1998 rozšířila do té doby jediný způsob rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte, když svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů doplnila dalšími možnostmi úpravy výchovy dítěte pro dobu po rozvodu, a to svěřením do společné výchovy obou rodičů a svěřením do střídavé výchovy obou rodičů. V rozhodovací praxi soudů však dosud převládá svěření dítěte do osobní výchovy jen jednoho z rodičů. 67 Střídavá výchova znamená, že dítě žije po určitý časový úsek s každým z rodičů. Ze zákona nevyplývá, v jakých časových intervalech by se měla střídavá výchova realizovat. Doba, po kterou bude dítě svěřováno do výchovy jednoho nebo druhého rodiče, je závislá zejména na věku dítěte, jeho osobnosti, vztahu ke každému z rodičů apod. Jako optimální se jeví týden až čtrnáct dní u dítěte předškolního věku, měsíc u dětí starších (dle okolností i doba několika měsíců, záleží na individuálním posouzením věci soudem). Pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do společné nebo střídavé výchovy je potřeba, aby oba rodiče byli výchovně způsobilí, měli o výchovu zájem, tato úprava výchovy musí být v zájmu dítěte a lépe zajišťovat jeho potřeby.68 O konkrétním způsobu výchovy dítěte, popř. společně s tím i o osobě rodiče, do výchovy kterého bude dítě svěřeno, rozhoduje soud podle kritérií uvedených v ust. § 26 odst. 4 a odst. 5 ZoR:  Podle ust. § 26 odst. 4 ZoR při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte

67

O tom také v kapitole 6 této práce. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Zákon o rodině: Zákon o registrovaném partnerství : komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 93- 99, xxviii, 558 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4000-614. 68

28

s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.  Podle znění ustanovení § 26 odst. 5 ZoR soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. Zájem dítěte je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí…

69

Toto

kriterium zdůrazňuje věta první ust. § 26 odst. 4 ZoR (a dále rozvíjí – s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů). Druhá věta uvedeného odstavce mezi tato kriteria zařazuje právo dítěte na péči obou rodičů a na pravidelný osobní styk s nimi70 (a právo druhého rodiče na informace). Z výše uvedených kritérií obsažených v § 26 odst. 4 a odst. 5 ZoR není zřejmý žádný vnitřní systém určující podřízenost a nadřízenost jednotlivých kritérií. Posouzení vzájemných vazeb mezi jednotlivými kritérii je tak v každém konkrétním případě úkolem soudu. Rozhodujícím je vždy zájem dítěte, jeho citová orientaci na každého z rodičů a výchovné schopnosti rodiče (soud případně ustanoví k posouzení těchto skutečností znalce z oboru psychologie). Zákon sice hovoří o svěření dítěte do výchovy rodičů, ze systematiky ustanovení § 26 ZoR i z celkového smyslu právní úpravy vyplývá, že je třeba tato kritéria zkoumat zejména při rozhodování o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů.71

2.2 Střídavá výchova, společná výchova Právní úprava střídavé výchovy je od okamžiku, kdy byla zákonem č. 91/1998 Sb. uvedena v účinnost, provázena interpretačními a aplikačními obtížemi. Nejzávažnější otázkou, která se při posuzování vhodnosti střídavé péče od počátku vyskytovala, byla otázka, zda se musí rodiče na střídavé péči dohodnout anebo ji soud může rozhodnout i při nesouhlasu jednoho z rodičů. Soudní aplikační praxe od počátku dovozovala, že absence souhlasu nedovoluje rozhodnout o svěření do střídavé výchovy. Tuto praxi „potvrdil“ Ústavní soud ČR (mj.) nálezem ze dne 27.1.2005 sp. zn. I. ÚS 48/2004: „... svěření dítěte do střídavé výchovy Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, New York, 1989 (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.). Právo dítěte stýkat se osobně s rodiči upravuje ust. § 27 odst. ZoR. 71 HRUŠÁKOVÁ, M., cit. 68, s. 97. 69 70

29

rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.“ Podle názoru Ústavního soudu nebyla v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni navzájem spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu dítěte spolu kooperovat. Postupem času a s přibývající judikaturou došlo v této otázce k posunu, který lze dokumentovat nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, spisové značky III. ÚS 1206/2009: „...je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče….Jakkoliv střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný, resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí“ 72

Společná výchova přichází v úvahu v situaci, kdy rodiče žijí společně v jednom bytě či domě a hodlají takto bydlet i v blízké budoucnosti. Dohoda o společné výchově je často uzavírána rodiči, kteří bydlí společně, protože nemají vyřešenou bytovou situaci, a považují za zbytečné žádat soud o rozhodnutí o výchově a výživě dítěte, neboť to má za krátkou dobu nabýt zletilosti.

FRANCOVÁ, Marie, DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 15- 20, xii, 248 s. Právní rukověť. ISBN 978-807-3575-861. Text podkapitoly plně převzat z citovaného zdroje. 72

30

3. Právní úprava zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - výkon rodičovské odpovědnosti Podle stávající úpravy ZoR soud rozhoduje komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. S účinností NObčZ od 1.1. 2014 soud nebude rozhodovat o svěření dítěte do výchovy jako dosud ( podle ZoR), ale napříště bude rozhodovat o svěření dítěte do péče jednoho nebo obou rodičů - v nesporném řízení ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství podle ust. § 906 až § 907 NObčZ, respektive ve věci výkonu povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně podle ust. § 908 NObčZ (ve spojení s ust. § 907 až § 908 NObčZ). Nové právní úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství a úpravu výkonu povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně v ustanoveních § 906 až § 908 odpovídá zařazení těchto ustanovení do ucelené úpravy institutu rodičovské odpovědnosti v ust. § 855 a násl. NObčZ.73  Podle ust. § 906 odst. 1 NObčZ má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat.  Podle ust. § 907 odst. 1 NObčZ soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče;…  Podle ust. § 907 odst. 3 NObčZ soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi…  Podle ust. § 908 NObčZ nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez návrhu soud. NObčZ vychází z koncepce rodičovské odpovědnosti náležející zásadně oběma rodičům - bez ohledu na to, zda spolu žijí či nikoliv a který z nich o dítě osobně pečuje. v oddíle 3 (rodiče a dítě) druhého dílu (poměry mezi rodičem a dítětem) hlavy druhé (příbuzenství a švagrovství) části druhé (rodinné právo) NObčZ. 73

31

Na rozdíl od dosavadní úpravy ZoR je tato koncepce seznatelná z formulace ustanovení § 906 až § 908 a ze systematiky právní úpravy. 74 Soud bude rozhodovat o svěření dítěte do péče rodičů

(při rozhodování

o výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství a úpravě výkonu povinností a práv rodičů žijících odděleně) na základě kritérií odpovídajících dosavadní právní úpravě obsažené v ust. § 26 odst. 4 a odst. 5 ZoR. Předním hlediskem zůstává zájem dítěte. 75 Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče nebo do společné péče; příp. do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Nově zákonodárce podmiňuje společnou (nikoliv střídavou) péči souhlasem obou rodičů76 Také právní úprava NObčZ umožňuje nahradit soudní rozhodnutí soudem schválenou dohodou rodičů. Soud dohodu neschválí, je-li zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte. V případě rozvodu manželství rodičů dítěte soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte.77 Nově se soud před rozhodnutím bude zabývat i otázkou dalšího styku rodiče s dítětem, bude dbát na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi78 Domnívám se, že právní úprava obsažená v ustanoveních § 906 až § 908 NObčZ ve větší míře povede k ochraně zájmu dítěte, jeho práva na výchovu a péči obou rodičů. Patrně chvíli potrvá než se ustálí aplikační praxe soudů, dle mého přesvědčení je v nové úpravě obsažena povinnost soudu, pokud nerozhodne o společné nebo střídavé péči rodičů a svěří dítě do péče jednoho z rodičů, zároveň rozhodnout o styku dítěte s druhým rodičem a o rozsahu (popř. způsobu) osobní péče tohoto rodiče o dítě.

a bez potřeby teoretické argumentace Ust. § 907 odst. 2 NObčZ 76 Ust. § 907 odst. 1 NObčZ 77 Ust. § 906 odst. 1 NObčZ 78 Ust. § 907 odst. 3 NObčZ 74 75

32

4. Rozhodování soudu o výchově dětí - procesní úprava. 4.1 Řízení ve věcech rodinného práva, teoretické souvislosti O věcech rodinného práva soudy rozhodují jak v řízením sporném, tak i v řízení nesporném. Do účinnosti novely č. 91/1998 Sb., (tzv „velké novely“, úplné znění vyhlášeno pod. č. 210/1998 Sb.) stávajícího zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, bylo např. řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu součástí řízení o rozvod. S účinností od 1. 8. 1998 ale soud nemůže vyslovit rozvod manželství dokud rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých (o výchově a výživě) pro dobu po rozvodu manželství nenabude právní moci. Obě řízení, jak nesporné řízení o úpravě poměrů k nezletilým pro dobu po rozvodu, tak sporné79 řízení o rozvod manželství, mohou být zahájena současně a probíhat vedle sebe. Právní moc rozsudku o úpravě poměrů k nezletilým ale ze zákona80 předchází vynesení rozsudku v řízení o rozvod manželství. Zároveň každé z těchto řízení probíhá před odlišným senátem příslušného soudu, o úpravě poměrů k nezletilým rozhoduje senát opatrovnický (senát péče soudu o nezletilé), rozvod manželství probíhá před civilním senátem. Podle okolností je možné, aby věci rozvodu manželství rodičů a úpravy poměrů k nezletilým pro dobu po rozvodu manželství byly projednávány před dvěma různými okresními soudy.81 Typickým nesporným řízením rodinného práva jsou řízení ve věcech osobního statusu dítěte, ve věcech výchovy, výživy, zastupování, rodičovské zodpovědnosti a ostatních otázek právního postavení nezletilých. V platné právní úpravě spadají tato řízení pod označení „péče soudu o nezletilé", takto je také označena právní úprava obsažená v ust. § 176 až § 180 hlavy páté třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V těchto řízeních musí být dítě nutně účastníkem řízení. Konstrukce Dle některých názorů je řízení o rozvod manželství dle ust. § 24 ZoR řízením hybridním. Viz SVOBODA, Karel. Nové instituty českého civilního procesu. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká Republika, 2012, 239 p. ISBN 978-807-3577-223. Řízení o rozvod manželství dle ust. § 24a ZoR vnímají precesualisté jako řízení sui generis. Viz např. ŠÍNOVÁ, Renáta. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 362 s. Teoretik. ISBN 978-808-7212-509. 80 Ust. § 25 ZoR 81 Různá místní příslušnost soudu pro rozvod manželství a soudu pro rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým na dobu po rozvodu je dána úpravou výlučné místní příslušnosti v ust § 88 o.s.ř. - v písm. a) pro řízení o rozvod , v písm. c) pro řízení ve věcech péče o nezletilé 79

33

formálního pojetí účastenství, typická pro sporné řízení, se zde neuplatní, účastnící jsou pravidelně tři - otec, matka a dítě.82 Účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, nebyl-li v řízení ustanoven kolizním opatrovníkem, je také orgán sociálně-právní ochrany dítěte (podle ust. § 178 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodování o výchově a výživě dítěte není sporem mezi matkou a otcem, jakkoli názorová neshoda mezi rodiči například o budoucí úpravě výchovy může být velmi úporným a nelítostně vedeným sporem. Dítě není předmětem, o který se vede spor, ale plnohodnotným subjektem, účastníkem řízení. Zájem společnosti na ochraně práv dítěte akcentoval zákonodárce právní úpravou postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále také OSPOD) jako obligatorního subjektu řízení péče o nezletilé.83 Nesporná řízení jsou ovládána zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. Za náležité zjištění skutkového stavu procesně odpovídá soud, nikoli účastníci, kteří (na rozdíl od účastníků sporného řízení) nenesou břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Zájem společnosti na ochraně práv dítěte se tak v řízeních péče soudu o nezletilé zrcadlí v povinnosti soudu zjistit „úplnou“, materiální pravdu ex officio, z úřední povinnosti, nehledě na aktivitu účastníků. Dichotomické rozlišování nalézacích řízení na řízení sporná a nesporná bylo do stávající právní úpravy civilního procesu znovu zavedeno až novelizacemi zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, k nimž došlo po roce 1989. Historicky však bylo řízení nesporné jako řízení odlišné od řízení sporného upraveno již zákonem č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. Tento zákon byl zrušen s účinností zákona č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, kterým bylo do našeho právního řádu zavedeno tzv. jednotné soudní řízení s odůvodněním, že lidově demokratické soudy zjišťují objektivní pravdu z úřední povinnosti, a to v jakémkoli typu řízení, proto není třeba nadále odlišovat řízení sporné a nesporné.84 Cílem novelizací stávajícího zákona č. 99/1963 Sb. po roce 1989 bylo opětovně prosadit do procesní 82

Účastníci se neoznačují termíny žalobce/žalovaný, ale obvykle otec/matka, nezletilý/nezletilá

V souvislosti s novelou č. 401/2012 Sb. zákona č 359/1999 Sb., o sociálně- právní ochraně dětí, vložením ust. § 178 odst. 3 do o.s.ř. jestliže orgán sociálně-právní ochrany dětí nepodal soudu návrh na zahájení řízení ve věci péče soudu o nezletilé a ani nebyl v tomto řízení ustanoven dítěti jako opatrovník, má orgán sociálně-právní ochrany dětí v řízení ve věci péče soudu o nezletilé postavení účastníka řízení. 84 SVOBODA, Karel. Nové instituty českého civilního procesu. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká Republika, 2012, 239 p. ISBN 978-807-3577-223. 83

34

úpravy rozlišování nalézacího řízení na řízení sporné a nesporné.85 Jakkoli nelze o dichotomii

mezi

sporným

a

nesporným

řízením

pochybovat,

stávající

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nepoužívá označení nesporné řízení a nijak nesporné řízení nevymezuje, pouze na různých místech více či méně uceleně uvádí odlišnosti od úpravy základního režimu, kterým pro koncepci zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je režim nalézacího řízení sporného. Odlišná povaha nesporných nalézacích řízení je tak v občanském soudním řádu upravena v ustanoveních hlavy páté jeho třetí části (nadepsané jako „zvláštní ustanovení“) a dále na různých místech o.s.ř. - zejména v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (výčet věcí, ve kterých je soud z moci úřední povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány), dále v ust. § 81 odst. 1 o.s.ř. (výčet řízení, která může soud zahájit i bez návrhu) a v ust. § 94 o.s.ř. (tzv. druhá a třetí definice účastníků řízení vycházející z materiálního pojetí účastenství v nesporném řízení).86 Nesporná řízení, jejichž výčet je uveden v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., nepodléhají režimu koncentrací, odvolací řízení proti meritornímu rozhodnutí probíhá v systému úplné apelace (podle ust. § 205a odst. 2 o.s.ř. jsou věci uvedené v § 120 odst. 2 vyloučeny také z omezení podle odstavce 1, tedy vyloučeny z režimu neúplné apelace sporných řízení).87

4.2 Instituty procesní úpravy řízení o výchově dětí - obecně

4.2.1 Příslušnost soudu, obsazení soudu Příslušným rozhodnout ve věcech úpravy poměrů (výchovy a výživy) je okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště, jak vyplývá z úpravy

Novela o.s.ř. č. 171/1993 Sb. opětovně přenesla na žalobce a žalovaného odpovědnost za výsledek sporu - viz SVOBODA, Karel , cit 79, s. 179 86 zákonné vymezení těchto jiných, tj. nesporných řízení se děje jednak úpravou jednotlivých řízení v páté hlavě třetí části OSŘ a jednak výčtem obsaženým v § 120 odst. 2 OSŘ pro účely dokazování. Např. podle prof. JUDr. Aleny Winterové (a dalších) toto nelze hodnotit jinak, než jako nouzové řešení. Viz ŠÍNOVÁ, Renáta. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 362 s. Teoretik. ISBN 978-808-7212-509. 87 S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má nabýt účinnosti také nová zákonná úprava civilního procesu, dle které o.s.ř. se napříště bude vztahovat výlučně na sporná řízení, nesporná řízení a jiné zvláštní druhy řízení budou regulovány novým zákonem o zvláštních řízeních soudních. 85

35

tzv. výlučné místní příslušnosti soudu v ustanovení § 88 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Je-li bydliště určeno dohodou rodičů, musí mít tato dohoda trvalý ráz a určující je pouze tehdy, pokud soud nerozhodl o úpravě práv a povinností k nezletilému podle ust. § 26 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině,

nebo

ust. § 50 ZoR. Změní–li se v průběhu řízení o výchově okolnosti, podle nichž se posuzuje místní příslušnost, může soud dosud místně příslušný přenést svoji příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého. Tato výjimka ze zásady perpetuatio fori je upravena v ustanovení § 177 odst. 2 o.s.ř. Soud rozhoduje v obsazení samosoudcem.

4.2.2 Rozhodnutí Rozhodnutím ve věci je rozsudek (ust. § 176 odst. 1 o.s.ř.). Soud ve výroku rozsudku není vázán návrhy účastníků (ust. § 153 odst. 2 o.s.ř.), nemůže však vybočit z předmětu řízení vymezeného v návrhu nebo v usnesení o zahájení řízení. Pro rozsudek je rozhodující skutkový stav v době jeho vyhlášení (ust. § 154 odst. 1 o.s.ř.), změní-li se poměry, je přípustná změna rozsudku i bez návrhu (ust. § 163 o.s.ř.).

4.2.3 Účastníci Účastníky řízení jsou navrhovatel a osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno (ust. § 94 odst. 1 o.s.ř.) - vždy nezletilý a oba rodiče, případně třetí osoba (navrhovatel). Účastníkem řízení však může být i jiná třetí osoba, je-li osobou, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, jak odpovídá materiálnímu pojetí účastenství v nesporných řízeních. Pokud není účastníkem od zahájení řízení, soud takovou osobu usnesením do řízení jako účastníka přibere, jakmile se o ní dozví (ust. § 94 odst. 3 o.s.ř.).88 Obligatorním subjektem řízení (jak vyplývá z úpravy obsažené v ust. § 178 odst. 3 o.s.ř.89) je orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterého Například tehdy, podá-li rodič návrh na svěření nezletilého do své výchovy, následně v řízení vyjde najevo, že výchovu nezletilého nechce nebo nemůže zajišťovat žádný z rodičů, ale je zde další osoba, které by bylo možno nezletilého do výchovy svěřit (prarodič, zletilý sourozenec, nebo jiná osoba). 89 Nově vložené ust. § 178 odst 3 o.s.ř. dle důvodové zprávy k novele č. 401/2012 Sb. je reakcí na změny praxe vyvolané nálezy Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR, kdy nebyl ustanovován kolizním opatrovníkem dítěte orgán sociálně-právní ochrany, který vedl dítě v evidenci a s rodinou pracoval, pokud navrhoval nebo dával podnět, který tak měl faktické účinky návrhu, k opatření 88

36

soud do řízení jako účastníka přibere, nebylo-li řízení zahajováno na jeho návrh nebo není–li již na řízení zúčastněn jako procesní zástupce nezletilého, tzv. kolizní opatrovník (viz dále). Nezletilý nemůže být v řízení zastoupen žádným z rodičů. Je to dáno úpravou v ust. § 37 odst. 1 ZoR, obecná úprava vyloučení ze zastupování podle ust. § 32 odst. o.s.ř. se neuplatňuje. Podle úpravy v ust. § 32 odst. 2 o.s.ř. (obdobně v ust. § 30 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) totiž pouhá možnost střetu zájmů k vyloučení ze zastupování nestačí - rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn, postaven najisto, aby byl zákonný zástupce (zmocněnec účastníka, opatrovník, který byl účastníku ustanoven podle § 29 o.s.ř., nebo zástupce ustanovený účastníku podle ust. § 30 o.s.ř.) ze zastupování vyloučen.90 Nemožnost zastupování dětí jejich rodičem v řízení o věcech nezletilého dítěte je dána úpravou v ust. § 37 odst. 1 ZoR, podle které pouhá možnost střetu zájmů vylučuje, aby nezletilé dítě zastupoval jeho rodič. Shodně tuto problematiku upravuje také ust. § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také NObčZ): Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Na znění ust. § 37 odst. 1 ZoR navazuje ustanovení § 37 odst. 2 ZoR, podle kterého nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Podle úpravy § 37 odst. 2 věta druhá ZoR zpravidla tímto tzv. kolizním opatrovníkem soud

ustanoví

orgán

vykonávající

sociálně-právní

ochranu

dětí.

V ust. § 892 odst.3 NObčZ toto pravidlo obsaženo není. Orgány sociálně-právní ochrany vykonávají svou činnost podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, povinnost převzít funkci kolizního opatrovníka je zakotvena

zasahujícímu závažným způsobem do rozsahu rodičovské zodpovědnosti, a tak docházelo k tomu, že v některých řízeních péče soudu o nezletilé nebyl místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany vůbec účasten, přestože řízení bylo formálně zahajováno z úřední povinnosti právě k jeho podnětu. Proto bylo třeba zakotvit postavení tohoto orgánu jako účastníka řízení a toto jeho postavení mu ve všech uvedených případech za účelem ochrany zájmu dítěte zajistit. Viz ČESKO. Vláda. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 401/2012 Sb. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=77497. 90 BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád: komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, xxii, 1042 s. ISBN 80-7179-378-71 a dále HOLUB, Milan. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími,. 9. aktualizované a přepracované vyd. Praha: Leges, 2011, 456 p. ISBN 978-808-7212-967.

37

v ust. § 17 tohoto zákona. Dosáhne-li dítě, o jehož výchově řízení probíhá, zletilosti v průběhu řízení do pravomocného rozhodnutí soudu, soud usnesením řízení zastaví. 91

4.2.4 Průběh řízení, dokazování, participační oprávnění dítěte Řízení o výchově nezletilého lze zahájit jak na návrh (ust. § 79 o.s.ř.), tak i bez návrhu podle úpravy v ustanovení § 81 odst. 1 o.s.ř. i bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé. Probíhá-li řízení o výchově nezletilých v souvislosti s rozvodem manželství podle ust. § 26 ZoR (o úpravě práv a povinností k dítěti pro dobu po rozvodu), bude zpravidla zahajováno na návrh některého z rozvádějících se rodičů. Podle ust. § 42 o.s.ř. je možné podat návrh i ústně do protokolu, protože jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu…A každý okresní soud je povinen sepsat podání a postoupit je bez průtahu příslušnému soudu s účinky, jakoby se podání stalo u příslušného soudu. Dokazování v řízeních o výchově nezletilého, tedy v řízeních, jejichž předmětem je úprava výchovy (a výživy) podle ust. § 50 ZoR nebo úprava práv a povinností rodičů k dítěti pro dobu po rozvodu podle ustanovení § 26 ZoR (soud zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý přispívat na jeho výživu), je ovládáno zásadou oficiality, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Podle ust. § 120 o.s.ř. ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu,… je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Soud bez ohledu na činnost či nečinnost účastníků je povinen opatřit podklady pro zjištění, zda jsou dány předpoklady pro společnou či střídavou výchovu dítěte, popř. který z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu dítěte, přičemž přednostním kriteriem, který soud sleduje, je zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů.92 Soud je povinen v řízení postupovat tak, aby byl zjištěn názor nezletilého ve věci, je-li jej nezletilý schopen formulovat (v řízení, jehož účastníkem je nezletilé

91 92

Stane se tak podle ust. § 107 o.s.ř., neboť řízení bylo závislé na určitém účastníku, nezletilém dítěti. Ustanovení § 26 odst. 4 ZoR

38

dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci… - ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř. ). Do znění ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř. se promítá závazek, který pro Českou republiku vyplývá z Úmluvy o právech dítěte (dále také ÚoPD), vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.93 Citovaná úmluva v ustanovení čl. 12 ukládá smluvním stranám povinnost zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho týkají. Za tím účelem musí státy, které jsou smluvními stranami úmluvy, poskytnout dítěti možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.94 Znění ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř. je promítnutím tohoto závazku České republiky do občanského soudního řízení. Soudu je zde uložena povinnost, aby vždy zjišťoval názor dítěte ve všech věcech, ve kterých je účastníkem řízení (ať jde o řízení sporné nebo nesporné anebo vykonávací), jestliže je splněna jediná podmínka, totiž aby dítě bylo schopno formulovat své vlastní názory. Sdělit soudu svůj názor je procesním právem dítěte. Obsah sděleného názoru a jeho hodnota nerozhodují; jediným hlediskem je pouze zjištění, zda dítě je schopno svůj názor sdělit. Zjištěný názor dítěte soud posléze podrobí hodnocení a přihlédne k němu způsobem odpovídajícím věku dítěte a jeho úrovni (tj. jeho rozumové vyspělosti). Výslechem dítěte se nezjišťuje skutkový stav věci, ale pouze přání a názory nezletilého dítěte, aby (je-li to možné) soud mohl k těmto názorům přihlédnout.

Ust. čl. 12 odst 1. ÚoPD: Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 94 Ust. čl. 12 odst. 2 ÚoPD 93

39

5. Názor dítěte, úskalí zjišťování a posuzování jeho relevance 5.1 Mezinárodní dokumenty Právo dítěte být účastníkem řízení, právo na informace a právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají, v řízeních, ve kterých je o něm rozhodováno, jsou procesními právy dítěte, která jsou garantována mezinárodními dokumenty - zejména Úmluvou o právech dítěte, New York, 1989, vyhlášena pod č. 104/1991 Sb., a Evropskou úmluvou o výkonu práv dětí, Štrasburk, 1996 (dále také „ÚoVPD“), vyhlášena pod č. 54/2001 Sb.m.s.95 Citované úmluvy patří ke stěžejním mezinárodním dokumentům v oblasti ochrany práv dítěte, jsou součástí našeho právního řádu, jejich ustanovení mají aplikační přednost před zákonem.96 Článkem 12 ÚoPD se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.97 V Evropské úmluvě o výkonu práv dětí jsou povinnosti smluvních stran pro rozhodování soudních orgánů upraveny velmi podrobně:98 V řízení, které se týká dítěte, musí soudní orgán před vynesením rozhodnutí: a) posoudit, zda má informace dostatečné k tomu, aby mohl rozhodnout v nejlepším zájmu dítěte, a je-li to třeba, opatřit si další informace, zejména od osob, které mají rodičovskou zodpovědnost; b) pokud se podle vnitrostátních předpisů má zato, že dítě dostatečné chápe situaci, Dále také Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, vyhl. Sdělením ministerstva zahraničních věcí pod č. 43/2000 Sb.m.s. 96 Jak vyplývá z ustanovení Čl. 10 ústavního zákonu č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění tzv euronovely č. 395/2001 Sb. účinné od 1.6.2002 97 Ust. Čl. 12 odst 1 ÚoPD 98 Ust. Čl. 6 ÚoVPD 95

40



zabezpečit aby dítě obdrželo všechny příslušné informace,



ve vhodných případech dítě vyslechnout, je-li to třeba neveřejné, buď přímo nebo prostřednictvím jiných osob nebo orgánů způsobem, který je přiměřený chápání dítěte, pokud to není ve zjevném rozporu s nejlepšími zájmy dítěte,



umožnit dítěti vyjádřit svůj názor;

c) vzít názor dítěte náležitě v úvahu.

5.2 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Úmluvami se přiznává dítěti právo vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají, pokud je dítě takového věku a duševní vyspělosti, že je schopno názory samo formulovat a vyjádřit; dítěti se poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, buď osobně, nebo prostřednictvím svého zástupce; vedoucím principem postupu soudu nebo správního orgánu je nejlepší zájem dítěte. ÚoPD předvídané právo dítěte svobodně se vyjadřovat ve věcech, které se ho týkají, bylo do systému rodinněprávní regulace vneseno zmiňovanou novelou č. 91/1998 Sb. zákona o rodině. Ustanovením § 31 odst. 3 ZoR tak bylo do našeho právního řádu, do hlavy první části druhé ZoR upravující rodičovskou zodpovědnost, zakotveno právo dítěte na informace, jestliže je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, a to ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby, a tomu odpovídající právo dítěte svobodně se vyjadřovat a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Ze systematiky zařazení by se zdálo, že výkon práva dítěte na informace a realizaci jeho procesního práva vyjadřovat se v řízeních by měli zajišťovat pouze rodiče v rámci práv a povinností institutu rodičovské zodpovědnosti. Přitom naopak rodiče, kteří ačkoli jsou primárně odpovědní ochranou zájmu dítěte a realizací jeho práv, nezajišťují v souvislosti se soudním řízením často ani výkon práv dítěte neprocesní povahy – např. realizaci zásadního práva dítěte na péči obou rodičů. Znění citovaného ustanovení, jeho vřazení mezi hmotněprávní úpravu institutu rodičovské zodpovědnosti a současná absence vhodné procesní regulace

41

povinnosti soudu (a jiných orgánů) názor dítěte zjišťovat a k němu přihlížet vedly k nejednotné praxi soudů.

5.3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Patrně nejednotnost praxe soudů měli na zřeteli předkladatelé nového kodexu občanského práva hmotného, když v ustanovení § 867 odst. 1 NObčZ upravili právo dítěte na informace, právo na vytvoření názoru a právo na sdělení názoru jako povinnost soudu: Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Tato povinnost soudu odpovídající právům dítěte na informace, vytvoření a sdělení názoru je i v NOBčZ zařazena do úpravy institutu rodičovské zodpovědnosti - a to v pododdíle 3 oddílu 3 druhé části NobčZ nadepsaném „rodičovská odpovědnost“.99 Na znění ustanovení § 867 odst. 1 NObčZ navazuje ust. § 867 odst. 2 NObčZ s úpravou pravidel pro zjišťování názoru dítěte soudem: Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. Úprava v ustanovení § 867 odst. 2 NObčZ, jakkoli se nachází v novém kodexu hmotného práva občanského, je úpravou procesněprávní a s ohledem na stávající znění procesní úpravy v ust. § 100 odst 4 o.s.ř. v dané chvíli z části nadbytečnou (avšak

Dle důvodové zprávy k ust. § 855 až § 859 NobčZ jsou rodičovská odpovědnost a rodičovská zodpovědnost synonyma. Viz ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2 99

42

s účinností NObčZ má vejít v účinnosti také nová úprava civilního procesu s novelou o.s.ř.). Úprava uvedená v ust. § 867 odst. 2 NObčZ neřeší úskalí zjišťování názoru dítěte a při její aplikaci soudy lze od počátku účinnosti NObčZ očekávat různost interpretací. Například jakými prostředky (dokazováním?) nebo v jakém časovém horizontu bude soud „zjišťovat“, zda-li dítě je nebo není schopno informace náležitě přijmout nebo schopno vytvořit si vlastní názor nebo i schopno tento názor sdělit? Interpretační nejasnosti dále může přivodit určení osoby, kterou soud vyslechne místo dítěte. Zákon u takové osoby předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek - jednak musí jít o osobu schopnou zájmy dítěte ochránit a zároveň osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Bude soud (a důvodová zpráva k NObčZ o tom mlčí) považovat za takovou osobu procesního zástupce dítěte, zákonného zástupce nebo jinou třetí osobu (prarodič, důvěrník dítěte, učitelka ze školky), OSPOD nebo tzv. další „pověřenou osobu“ dle ust. §4 odst. 2 písm. d) a § 48 ZoSPOD (tj. pověřenou k výkonu sociálně-právní ochrany dětí – např. DKC, FOD, Klokánek a jiné instituce), popřípadě také státní zastupitelství? A bude-li více osob splňovat tyto podmínky, kterou z nich, anebo všechny, soud namísto dítěte vyslechne? Zákonodárce jednak nedefinuje znaky, kterými je určena schopnost takové osoby zájmy dítěte ochránit, a druhou podmínku vymezuje použitím nově zaváděného pojmu rozpor zájmů, bez toho, že by pojem definoval : s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Důvodová zpráva k NObčZ pojem rozpor názorů nevymezuje,100 přitom v obecné úpravě zákonného zastoupení a opatrovnictví v ust. §457 a násl. NObčZ zákonodárce používá zažité pojmosloví střet zájmu (střet zájmů). Formulační nedůslednost může při soudní aplikaci ust. § 867 odst. 2 NObčZ vést k interpretaci právní úpravy a posuzování úmyslu zákonodárce z dvou různých perspektiv. Pokud pojem rozpor zájmů je synonymem pojmu střet zájmů, pak pouhá možnost střetu zájmu dítěte a zájmu osoby, schopné zájmy dítěte ochránit, není

K tomu srovnej explicitní sdělení o shodném významu slov zodpovědnost a a odpovědnost v úpravě institutu rodičovské odpovědnosti v ustanoveních § 855 až § 859 NobčZ – viz ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-807208-922-2. 100

43

rozporem zájmů a taková osoba by měla být soudem informována a vyslechnuta namísto dítěte o názoru dítěte ve věci, která se dítěte týká. Příkladem takové osoby je na prvním místě rodič dítěte. Pouze prokázaná existence střetu zájmů rodiče a dítěte by vylučovala,

aby

byl

rodič

soudem

informován

a

vyslechnut

podle

ust. § 867 odst. 2 NObčZ. A tedy: není-li dítě podle zjištění soudu schopno informace náležitě přijmout nebo schopno si vlastní názor vytvořit nebo schopno tento názor sdělit, měl by rodič podle ust. § 867 odst. 2 NObčZ být soudem informován a v řízení vyslechnut namísto dítěte v otázce zjištění názoru dítěte jako osoba schopná zájmy dítěte ochránit a zároveň osoba, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Skutečnost, že pro možný střet zájmu podle ust. § 37 odst 1 ZoR, respektive ust. § 892 odst. 3 NObčZ rodič nemůže dítě v řízení zastupovat, by při vyslechnutí rodiče o názoru dítěte měla být skutečností pro soud irelevantní. Z formulace ustanovení § 867 odst. 2 NObčZ ani nevyplývá, že být informován a vyslechnut soudem za okolností citovaných tímto ustanovením je jednáním za dítě - nebylo to úmyslem zákonodárce. Ustanovením § 867 NObčZ zákonodárce pouze upravuje povinnost soudu zjistit názor dítěte. Nabízí se v této souvislosti otázka, zda je a priori ze zákona vyloučeno, aby rodič byl v řízení osobou, kterou soud informuje a vyslechne místo dítěte. K této otázce se pojí poznatek z praxe, kdy soudní a správní orgány při projednávání věcí nezletilých často jednají způsobem, jakoby kdokoli jiný než rodič, kterákoli osoba fyzická či právní odlišná od osoby rodiče, byl ve věci názoru dítěte povolanější než rodič. Pokud „být informován a vyslechnut“ o názoru dítěte by bylo jednáním za nezletilého, pak se lze v aplikační praxi soudů např. zabývat i otázkou, zda důkaz výslechem znalce o názoru dítěte, pokud toto není schopno z důvodu nízkého věku názor formulovat a soud proto (nijak výjimečná praxe soudu– přesto nesprávná) zjišťuje názor dítěte výlučně znaleckým zkoumáním, není jednáním znalce za nezletilého? Jistě, že není – výslech soudem ustanoveného znalce je a měl by být důkazem. Znaleckým posudkem a výslechem znalce lze zjišťovat toliko skutkové okolnosti jako vývojová zralost dítěte, jeho citové ukotvení v rodině, schopnost dítěte být informován, formulovat a sdělit názor, negativní nežádoucí faktory psychické manipulace dítětem, osobnostní a výchovné předpoklady rodičů, ale nikoli názor dítěte. A contrario: bylo-li by „sdělení znalce o názoru dítěte“ jednáním za dítě, byl by tím

44

založen důvod k pochybnostem o nepodjatosti znalce.101 Předestřené úvahy vedou k jedinému možnému závěru: rodič na prvním místě je osobou, na kterou lze aplikovat ustanovení § 867 odst. 2 NObčZ, a soud by proto za okolností uvedených v tomto ustanovení měl rodiče (oba, existují-li) vždy informovat a přednostně, zároveň sine qua non, vyslechnout rodiče místo dítěte, není-li dítě dle zjištění soudu schopno informace náležitě přijmout, vlastní názor si vytvořit nebo tento názor sdělit, a takto skrze výslech rodičů zjištěnému názoru věnovat patřičnou pozornost – viz věta v závěru ust. § 867 odst. 2 NObčZ.102 Zjišťování názoru dítěte soudem není dokazováním ve věci, zjistí-li však soud skrze výslech konkrétního rodiče, že „názorem dítěte“ je nebýt vychováván druhým rodičem (anebo ještě hůře - nestýkat se s druhým rodičem), měl by tomuto zjištění věnovat náležitou pozornost (tak, jak praví zákonodárce) a zjištěné zohlednit při posuzování výchovné (ne)způsobilosti a (ne)schopnosti vyslýchaného rodiče zajišťovat ten nejlepší zájem dítěte. Právo je univerzálním normativním systémem, který do sebe zahrnuje i jiné normativní systémy. Zejména tehdy, nejsou-li rodiče schopni dohody, by zjišťování názoru dítěte výslechem rodičů mělo být obligatorní - a ze zjištěného by soud měl vyvozovat důsledky: své poznatky přezkoumat v dokazování a zohlednit v rozhodnutí. Má-li i ve věcech výchovy dětí dojít k naplnění základního účelu právní normativity, kterým je regulace chování a vynucení společensky žádoucího chování (v jednotlivé věci i) ve společnosti, pak jedině takto lze toho dosáhnout. A o tom, jak si společnost představuje ve věcech výchovy dětí žádoucí chování rodičů, není pochyb: právem a nejlepším zájmem dítěte je osobní péče obou rodičů. 103 Pokud ale rozpor zájmů zahrnuje krom střetu také možnost střetu zájmu dítěte a zájmu osoby, schopné zájmy dítěte jinak ochránit, pak rodič v řízení nemůže dítě zastoupit z důvodu možného střetu zájmů podle ust. § 37 odst 1 ZoR , resp. ust. § 892 odst 3 NObčZ a ze stejného důvodu by neměl být soudem vyslechnut místo dítěte při zjišťování názoru dítěte, jestliže podle zjištění soudu dítě není schopno informace náležitě přijmout nebo není schopno si vlastní názor vytvořit nebo není schopno tento

101

Ust. § 17 o.s.ř.

V důvodové zprávě k NObčZ je tato věta opatřena poznámkou: „superfluum non nocet v otázce tak závažné“ - viz ELIÁŠ, Karel, cit 99 , s.376 103 Nikoli jen jednoho z nich - toho, o kterém si někdo (pracovnice OSPOD, soudní znalec, soudce nebo jen samotný rodič) důvodně či nedůvodně domnívá, že je „lepším rodičem“. 102

45

názor

sdělit.

Formulační

nedůslednost

neodstraňuje

ani

důvodová

zpráva

k ust. § 876 odst. 2 NObčZ , dle které zajisté ne každé dítě je schopno s relevantní informací náležitě naložit – přijmout ji, popřípadě vytvořit si vlastní názor, eventuálně tento názor sdělit. V takovém případě se orgánu, který ve věci rozhoduje, ukládá, aby informoval a posléze vyslechl osobu, která je způsobilá (schopná) zájmy dítěte ochránit; je ovšem třeba, aby zájmy této osoby nebyly v rozporu se zájmy dítěte (popř. aby ani nehrozil rozpor v jejich zájmech).104 Zákonodárce svým pokusem nadefinovat ve znění ust. § 867 odst. 2 NObčZ jakési zásady pro zjišťování názoru dítěte soudem přesouvá dosavadní pojetí zjišťování názoru dítěte z polohy výhradně procesního oprávnění dítěte (a tomu odpovídající procesní povinnosti soudu) do polohy hmotněprávní, kdy konkrétní schopnosti dítěte, tj schopnost informace náležitě přijmout, schopnost si vlastní názor vytvořit nebo schopnost tento názor sdělit, se mohou stát předmětem dokazování soudu o okolnostech rozhodované věci, totiž o schopnostech dítěte informace náležitě přijmout, vlastní názor si vytvořit nebo tento názor sdělit. Vyplývá to ze znění ust. § 867 odst. 2 věta první za středníkem NObčZ, kterým zákonodárce formuluje domněnku, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Záměrem předkladatele přitom bylo upravit povinnost soudu tak, že ten je vždy povinen vyslechnout dítě starší dvanácti let osobně.105 Jak bude níže v textu rozvedeno, tyto schopnosti dítěte informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit však nejsou dány pouze věkem, ale jsou ovlivňovány dalšími skutečnostmi.106 Z důvodové zprávy k NObčZ nelze zjistit, proč předkladatel povinnost soudu formuloval jako vyvratitelnou domněnku, presumptio uiris, o schopnostech dítěte za podmínky dosažení určitého věku – patrně hodlal do právní úpravy promítnout praxi soudů péče o nezletilé, které již dnes a bez výslovné úpravy zjišťují názor dětí starších dvanácti let osobně, tedy výslechem (a často, avšak nevhodně, tak postupují také u dětí mladších). Měl-li zákonodárce v úmyslu pouze definovat věkovou hranici, od které je

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. 105 Důvodová zpráva k § 867 NObčZ – viz cit. 99 106 K tomu viz kapitola 5 , podkapitola 5.7 (názor dítěte zjišťovaný soudem v průběhu vleklého sporu) a oddíl 5.8 (úskalí zjišťování názoru dítěte z pohledu psychologa) 104

46

soud povinen dítě v řízení vždy vyslechnout osobně, pak mohl formulovat povinnost soudu jednoznačně, např. slovy: „dítě starší dvanácti let soud vždy vyslechne osobně“. Formulací vyvratitelné domněnky o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit klade zákonodárce mezeru (osobně se domnívám, že velmi správně) mezi procesní povinnost soudu zjišťovat názor dítěte výslechem, který není důkazním prostředkem, na jedné straně a hmotněprávní povinností soudu zjistit za použití důkazních prostředků schopnost konkrétního dítěte informace náležitě přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit na druhé straně. Toto rozlišování mezi zjišťováním názoru dítěte, které není důkazem a pouze odpovídá procesnímu oprávněním dítěte, a mezi procesním dokazováním o tom, zda jsou naplněny u dítěte podmínky k tomu, aby soud mohl konkrétním způsobem, tedy výslechem, názor dítěte relevantně zjišťovat, vyvstane zcela zřetelně vždy tehdy, navrhnou-li účastníci ve věci dítěte staršího dvanácti let důkaz opakem, a samozřejmě vždy při aplikaci citovaného ustanovení na případy zjišťování soudem názoru dítěte mladšího dvanácti let výslechem za osobní přítomnosti dítěte, kdy by měl dokonce soud z úřední

povinnosti,

ex

officio,

provést

k tomu

důkazy.

Důvodová

zpráva

k ust. § 867 odst.2 NObčZ pouze uvádí: dítě mladší dvanácti let bude moci být vyslechnuto prostřednictvím OSPOD nebo jiným vhodným způsobem, nic ale nebrání soudu, aby vyslechl i dítě mladší dvanácti let osobně přítomné. Učiní-li tak soud, účastnicí mohou (a patrně budou) argumentovat, že dítě není schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. A mohou namítat, že soud nedisponuje (lze vztahovat i na zjišťování názoru dítěte úředními osobami OSPOD, které také nedisponují) potřebnými odbornými znalostmi, aby tyto schopnosti sám posoudil. V neposlední řadě mohou účastníci poukazovat na skutečnost, že zákonodárce nemá za to, že dítě mladší dvanácti let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit, a konečně mohou předkládat soudu nebo navrhovat soudu k tomu konkrétní důkazy a učinit předmětem dokazování v projednávané věci skutečnosti o schopnostech dítěte informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.

47

5.4 Občanský soudní řád, zákon o sociálně-právní ochraně dětí Stávající civilně procesní úpravu obsahuje ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. v tomto znění: V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. S ohledem na znění věty třetí citovaného ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím…… příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí je zapotřebí zmínit také ust. § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále také ZoSPOD), podle kterého dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí týkajících se jeho osoby věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. Při své činnosti bere orgán sociálně-právní ochrany v úvahu přání a pocity dítěte s přihlédnutím k jeho věku a vývoji tak, aby nedošlo k ohrožení nebo narušení jeho citového a psychického vývoje.107

V ust. § 8 odst . 3 ZoSPOD se nachází úprava práva dítěte na informace a tomu odpovídající úprava povinnost orgánu soc.-právní ochrany dětí informace poskytnout Dítě, které je schopno s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost posoudit dosah a význam rozhodnutí vyplývajících ze soudního nebo správního řízení, kterého je účastníkem, nebo jde-li o jiné rozhodnutí vztahující se k jeho osobě, obdrží od orgánu sociálně-právní ochrany informace o všech závažných věcech jeho osoby se týkajících 107

48

5.5 Výslech dítěte – úskalí právní úpravy Zjišťování názoru dítěte soudem a posuzování jeho relevance má svá úskalí. Vedle nejednotné soudní praxe v důsledku nekonzistentního vývoje vnitrostátní úpravy jsou tato úskalí dána stávajícím zněním relevantních ustanovení. Právní úprava zjišťování názoru dítěte totiž předpokládá, že fyzické osoby, které ve věcech nezletilých dětí za soud nebo orgán státní správy konají a rozhodují jménem České republiky jako soudci

nebo

z moci

úřední

jako

sociální

pracovnice

(pracovníci)

orgánu

sociálně-právní ochrany dětí, jsou na dostatečné odborné (tj. právní) úrovni a navíc vybaveny znalostmi v oboru psychologie, které správně a vhodně používají. A je otázkou, pokud tomu tak není,108 zda lze nějakým metodickým pokynem překlenout úskalí zjišťování názoru dítěte a posuzování jeho relevance soudem. Dále uvedený text je proto zaměřen na jednotlivé aspekty činnosti soudů (také činnosti OSPOD) při zjišťování názoru dítěte a posuzování jeho relevance. Na prvním místě je zapotřebí zdůraznit, že zjišťováním názoru dítěte soud neprovádí dokazování ve věci - výslechem dítěte se nezjišťuje skutkový stav věci, ale pouze přání a názory nezletilého dítěte, aby (je-li to možné) soud mohl k těmto názorům přihlédnout. Tomu odpovídá také systematika zařazení předmětného ustanovení § 100 odst. 4 zákonodárcem do hlavy první části třetí o.s.ř. a nikoli do hlavy druhé třetí části, kterou je upraveno dokazování. Zavádějící je v tomto ohledu terminologie použitá zákonodárcem názor nezletilého soud zjistí výslechem dítěte.109 Výslech svědka, výslech účastníků, výslech znalce se řadí mezi důkazní prostředky, jejich úprava je obsažena v ust. § 125 a násl. v hlavě druhé třetí části o.s.ř. upravující dokazování.110 I když zákonodárce v ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. používá také termín „výslech“, nejde o výslech ve smyslu dokazování, ale o zjištění názoru nezletilého. Zjišťování názoru dítěte pracovnicemi OSPOD – viz např. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z http://www.youtube.com/watch?v=5cfXo7UYUxE. 109 Problém nevhodné formulace nestojí pouze na pohledu právní terminologie, k jazykovému významu slova výslech srovnej: „být vyslechnut“, „být vyslyšen“ a „výslech“, „vyslýchat“, „být vyslýchán“. Vhodnějším zněním (názor autora) ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. by bylo např. toto: názor nezletilého soud zjistí slyšením dítěte nebo rozhovorem s dítětem. 110 Podle ust. § 125 os.ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. 108

49

Samotný způsob provedení „výslechu“ také není v zákoně jednoznačně upraven. Zákonodárce ponechává na osobách, které názor dítěte z úřední povinnosti zjišťují, aby jej zjišťovaly způsobem podle jejich subjektivního uvážení vhodným s přihlédnutím k věku a vývoji nezletilého (tak, aby nedošlo k ohrožení nebo narušení jeho citového a psychického vývoje). Zákonodárce implicitně předpokládá111 u osob soudců a pracovnic/pracovníků OSPOD znalosti z oboru psychologie a schopnost tyto neprávní znalosti vhodně použít, a proto podobně implicitně předstírá, že tyto osoby jsou schopny správně posoudit rozumovou vyspělost, vhodný způsob „výslechu“ nebo relevanci zjištěného názoru dítěte, a logicky proto ponechává na jejich autonomním uvážení zda, kdy, jak a s jakým dopadem na výsledek řízení bude názor nezletilého zjišťován. Sám zákonodárce v posledních letech přitom předvedl změnami právní úpravy zjišťování názoru dítěte posun,112 kterým soudní praxi, jakým způsobem názor nezletilého zjišťovat, spíše zkomplikoval a znepřehlednil. Podle aktuální úpravy v ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř. soud názor nezletilého dítěte zjistí „výslechem“ a pouze ve výjimečných případech jej může zjistit prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ještě před pár lety se zákonodárce naopak domníval, že názor nezletilého soud zjistí budˇ prostřednictvím jeho zástupce nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, anebo výslechem dítěte.113 Před pár lety jakkoli libovolně, dnes prioritně „výslechem“, který však v zákoně není upraven,114 a pouze ve výjimečných případech prostřednictvím zástupce dítěte, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí115 by měl soud zjišťovat názor dítěte ve věcech péče o nezletilé. Ve starších (jen pár let) komentovaných vydáních občanského soudního řádu se tak lze dočíst, že výslech dítěte

Zákonodárce nezajišťuje naplnění svého nevysloveného předpokladu např. zákonným požadavkem předchozí praxe a odborného neprávního vzdělání kandidátů na pozici soudce péče o nezletilé. Přitom rozhodováním ve věcech výchovy zasahují každým rokem soudy péče o nezletilé do budoucího vývoje více než 50 000 dětí. 112 Povinnosti ČR vyplývající z přistoupení k ÚoPD a ÚoVPD jsou ve zmiňovaných úmluvách deklarovány přitom jednoznačně (a ČR je jimi vázána již 20, resp. 12 let) 113 Znění ust. § 100 odst. 3 o.s.ř. podle stavu ke dni 1.4. 2005 114 Výslechem není, způsob jeho provedení závisí na vůli soudce a jeho zkušenostech i neprávním dalším vzdělání, např. v oboru psychologie. 115 Zákonodárce tyto výjimečné případy nevymezuje. Pokud tedy konkrétní soudce ve všech případech zjišťuje názor dítěte pouze prostřednictvím OSPOD, znamená to (řečnická otázka), že všechny tímto soudcem rozhodované věci výchovy jsou „výjimečné případy“? 111

50

před soudem je opatřením výjimečným, které má své opodstatnění jen v případech, kdy nepostačují prostředky, jež nezletilé dítě zatěžují méně – jako je zjištění názoru dítěte prostřednictvím rodičů (což by mělo být pravidlem) nebo prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (naopak tento postup by měly soudy uplatňovat výrazně méně).116 Naopak shodně, tehdy i dnes, je komentována skutečnost, že zákon soudu neukládá povinnost provádět výslech bez přítomnosti rodičů a ponechává na soudu, aby tuto možnost zvážil. Ochrana zájmu dítěte má přednost před procesními právy rodičů, popř. jejich zástupci, kteří nemohou mít více práv než sami rodiče. Přítomnost zástupců, popřípadě kladení otázek těmito zástupci může dítě traumatizovat a ztěžovat zjištění jeho skutečného postoje a jeho motivů.117 Obdobné obavy z traumatizace dítěte, avšak v důsledku přítomnosti pracovnic OSPOD, lze ale vztahovat i na zjišťování názoru dítěte prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí, pro které ZoSPOD rovněž nepředpokládá přítomnost zákonných zástupců dítěte.118 Konkrétní způsob zjištění názoru dítěte zvolí soud podle konkrétních okolností jednotlivého případu, přičemž utajit obsah výpovědi před rodiči je ovšem vyloučeno, neboť mají právo nahlížet do spisu a s obsahem výpovědi dítěte budou seznámeni nejpozději prostřednictvím odůvodnění rozsudku. Ostatně, kdyby zjišťování názoru dítěte byl přítomen jen jeden z rodičů, byl by druhý svou nepřítomnosti při výslechu dítěte diskriminován porušením principu rovnost. 119 Výše popsané procesní právo dítěte vyjádřit se ke všemu, co se ho osobně týká, a tomu odpovídající procesní úprava povinnosti soudu jeho názor ve věci zjišťovat, odrážejí

moderní,

humanistické

a

ze

základních

lidských

hodnot

rovnosti

a spravedlnosti vycházející pojetí postavení dítěte - účastníka řízení. Český právní řád až dosud nestanoví žádnou konkrétní věkovou hranici dítěte,120 od které je povinností soudu zjišťovat názor dítěte - hranice je stanovena pouze vymezením kritérií, které by dítě mělo splňovat, a sice podle ust § 31 odst. 3 ZoR

BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád: komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, xxii, 1042 s. ISBN 80-7179-378-71. 117 BUREŠ, Jaroslav, cit. 116, s. 509 118 Ust. § 8 odst . 2 ZoSPOD 119 BUREŠ, Jaroslav, cit 116, s. 509 120 S účinností od 1.1.2014 podle ust. § 867 odst. 2 věta první za středníkem NObčZ platí domněnka, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Viz také ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. 116

51

schopností dítěte s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících , podle ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. schopností formulovat své názory.121 Názory prezentované nezletilým dítětem je třeba posuzovat s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Kriteria věku a rozumové vyspělosti, uváděná v zákoně, však nejsou jediná. Pokud jde o zkoumáni věrohodnosti dětské výpovědi v závislosti na věku vyslýchaného dítěte, rozbor více než sta znaleckých expertiz ukázal, že nejspolehlivější jsou výpovědi dětí mladšího školního věku. Za nejpříznivější z hlediska věrohodnosti se považuje období věku mezi 9. až 11. rokem, přičemž u chlapců toto příznivé období přetrvává přibližně do 13 až 14 let, u dívek začínají být po 10. až 12. roce výpovědi méně spolehlivé.122 Jakkoli citová a povahová nevyrovnanost v době dospívání může být faktorem, který činí hodnotu sdělení dítěte nevěrohodnou, podle zákonodárce k názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Jak již shora uvedeno, s účinností od 1.1.2014 platí podle ust. § 867 odst. 2 věta první za středníkem NObčZ vyvratitelná domněnka, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.

5.6 Praxe soudů Zdálo by se, že při zjišťování názoru dítěte se soudy (osoby, skrze které soud jedná) bez respektování psychologických znalostí a východisek v praxi neobejdou.123

V literatuře se lze setkat s tvrzením, že obecně se soudy přiklánějí k tomu, že od dvanácti let věku mají děti být slyšeny , ve skutečnosti jsou soudem vyslýchány i děti mladší, od 12 let věku prakticky vždy. Viz např. SAMKOVÁ-VESELÁ, Klára. Zbavte mě toho pitomce, sundejte ze mě tu mrchu: (co jste vždy chtěli vědět o rozvodu, ale bylo vám hloupé se na to zeptat, zejména pak advokáta). Vyd. 1. Praha: Blinkr, 2012, 207 s. ISBN 978-80-87579-05-3. 121

Dívky jsou totiž již v tomto období citově méně vyvážené, afektivní, projevuje se u nich zvýšená sexuální vnímavost a zvídavost. Mnohdy si dokáží předem dokonale připravit výpověď a vypovídat v závislosti na kladném či záporném citovém zaměření, které mají k zúčastněným osobám. Viz MOTEJL, Otakar, et al. Rodina a dítě. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2007, 215 s. 123 Přestože praxe soudů je nejednotná, různě (více či méně) inspirovaná právní úpravou, která neposkytuje jednoznačná nebo úplná kriteria k určení, kdy, jakým způsobem názor dítěte zjišťovat a jak posuzovat jeho relevanci , soudy s psychologickými východisky nepracují a názor dítěte se prostě zjišťuje a posuzuje. 122

52

Aplikační praxe soudů si ale našla a nachází vlastní cestu: názor dítěte předškolního věku124 soud zpravidla zjišťuje skrze znalecký posudek, názor dětí ve věku 6-8 let (nižší školní věk) znaleckým posudkem nebo spíše prostřednictvím OSPOD, od věku 8 let soud zjišťuje názor dítěte slyšením v jednací síni nebo prostřednictvím OSPOD a u dětí starších 10 let zpravidla slyšením v jednací síni soudu a zpravidla v době, na kterou je soudem nařízeno jednání ve věci - soud případně vyzve rodiče k opuštění jednací síně (což neznamená automaticky, že i procesní zástupce rodiče musí jednací síň opustit, většinou tak ale učiní, je-li soudem požádán), po návratu rodičů zpět do jednací síně soud čte protokol o svých zjištěních ze slyšení (výslechu) dítěte. Praxe při zjišťování názoru dítěte se liší soud od soudu a soudce od soudce. Někteří soudci výslech dítěte neprovádí a jeho názor zjišťují výhradně prostřednictvím OSPOD, jiní výslech (slyšení) dítěte provádějí mimo jednací síň (v kanceláři nebo výslechové či jiné místnosti). Soud by k názoru dítěte měl pouze přihlížet a posuzovat jej s ohledem na věk a rozumovou vyspělost nezletilého a se zřetelem na jeho nejlepší zájem. Stává se přesto, že názor dítěte je pro rozhodnutí soudu nejdůležitějším kritériem,125 i když výslechem (slyšením) soud nezjišťuje skutkový stav věci, ale pouze sdělení dítěte, které je ovlivněno situací a reaguje na otázky manipulativně vedeného rozhovoru, „výslechu“.126 U dětí, jejichž věk je blízký zletilosti, se výslech (slyšení) zpravidla příliš neliší od výslechu ostatních účastníků řízení, jeho relevance je přirozeně také vyšší.

Znalec nezjišťuje názor batolete nebo dítě předškolního věku, ale posuzuje (je-li k tomu soudem povolán) vztah, citovou vazbu a interakci mezi dítětem a rodiči. Na základě svých pozorování předkládá soudu svůj subjektivní názor na budoucí úpravu výchovy. Ke znaleckému posuzovaní upřednostňování dítětem některého z rodičů dochází zejména tehdy, usilují-li oba rodiče o výchovu dítěte nízkého věku, anebo usiluje-li jeden z rodičů o střídavou výchovu, kterou naopak druhý rodič odmítá. Ani soudní znalec není imunní vůči společenským předsudkům. 124

Málem alfou a omegou (extrém, absolutizace relevance názoru dítěte), ctěn a respektován, protože tomu tak (údajně) chce zákon a (údajně) též poslední výdobytky psychologie. Viz SAMKOVÁ-VESELÁ, Klára. Zbavte mě toho pitomce, sundejte ze mě tu mrchu: (co jste vždy chtěli vědět o rozvodu, ale bylo vám hloupé se na to zeptat, zejména pak advokáta). Vyd. 1. Praha: Blinkr, 2012, 207 s. ISBN 978-80-87579-05-3. 126 Podle psychologů by soudce měl mít možnost přeptat se nezletilého dítěte na některý aspekt jeho situace, takový, který nebyl dostatečně či dobře zpracován v předchozích šetřeních. Čím starší dítě, tím více se soudce může dozvědět. Mělo by se tak dít výjimečně a pouze u dítěte staršího. V žádném případě by soudce neměl dítěti klást přímou otázku „se kterým z rodičů by chtělo v budoucnu žít“. Viz BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006, 124 s. ISBN 80-246-1089-2. 125

53

5.7 Názor dítěte zjišťovaný soudem v průběhu vleklého sporu V některých řízeních o výchově by soud měl obezřetně a pečlivě zvažovat, do jaké míry názor nezletilého je ovlivněn probíhajícím řízením a působením některého z rodičů na psychiku dítěte za účelem dosažení takového znění výroku rozsudku o úpravě výchovy, který vyhovuje představám ovlivňujícího rodiče - výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu.127 Samotná tato opatření, je-li dítě rodičem v souvislosti s řízením manipulováno, nezvýší relevanci názoru dítěte a nepotlačí dokonce ani na dobu trvání výslechu škodlivý vliv manipulujícího rodiče (viz dále v textu – pohled psychologa). K posouzení, zda nedochází k manipulaci psychikou dítěte některým z rodičů, by soud měl proto přistoupit vždy tehdy, probíhá-li mezi rodiči úporný nebo vleklý spor o konkrétní formě úpravy výchovy jejich nezletilého dítěte (dětí), a dále tehdy, pokud rodič, který o dítě fakticky pečuje, odepírá druhému rodiči a nezletilému dítěti jejich vzájemný kontakt128 nebo „jen“ usiluje o soudem vyslovený zákaz styku dítěte s druhým rodičem.129 Podle konkrétních okolností případu by soud měl k tomu provést důkaz znaleckým posudkem psychologa zaměřeného na problematiku syndromu zavržení rodiče a skrze odborné psychologické posouzení aktivně zjišťovat manipulativní povahu, rysy nebo charakter takového rodiče a jeho negativní vliv na budoucí citový a psychosociální vývoj dítěte (dále také SZR).130 Soud by k vypracování znaleckého posudku měl přistoupit ihned, jakmile se dozví o takovém jednání rodiče, kterým si rodič usurpuje dítě výhradně pro sebe, téměř jako neživou věc, Ust. § 100 odst. 4 o.s.ř. Zároveň podle ust. § 27 odst. 2 ZoR Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí, by soud usnesením o předběžném opatření nebo rozsudkem o výchově měl přivodit žádoucí změnu poměrů nezletilého zatímní úpravou péče o dítě nebo změnou výchovného prostředí. 129 Rodič manipulující psychikou dítěte často brání i pouhému kontaktu (brání styku) dítěte s druhým rodičem, přitom bezdůvodně, pod smyšlenými nebo objektivně neprokazatelnými záminkami 130 Syndrom zavržení rodiče (SZR), v ang. originále Parental Alienation Syndrome (PAS), popsal a charakterizoval v osmdesátých letech minulého století americký psycholog R.A. Gardner – více v kapitole 6 (podkapitola 6. 3) 127 128

54

nebo o to usiluje svými procesními návrhy v řízení, nezřídka také všemi prostředky právního řádu.131

5.8 Úskalí zjišťování názoru dítěte – z pohledu psychologa

5.8.1 Sebeobviňování Je nevhodné, aby se rodič, znalec či soudce ptali dítěte, s kterým rodičem by raději žilo. I tehdy, kdy děti spontánně vyjadřují své preference, by rozvádějící se rodiče měli dítěti jasně dát najevo, že o porozvodovém uspořádání rozhodnou rodiče nebo soudce, nikdy ne děti. Děti pak často trpí pocitem viny, že více preferují jednoho rodiče, přestože často o tom nikomu neříkají.132 Mylné domněnky dětí ohledně vlastní odpovědnosti za rozvod (rozchod) rodičů mohou být zdrojem pocitů viny a obav. Sebeobviňování může přetrvávat i řadu let. Tomu lze předejít vysvětlováním, ujišťováním a především zdůrazněním, že rozchod je rozhodnutím dospělých.133 V zájmu dítěte je nutné, aby soud institut zjišťování názoru dítěte i způsob jeho použití poměřoval prizmatem shora uvedených skutečností z oboru psychologie.

5.8.2 Zatahování dítěte do sporu rodičů Pro žádoucí adaptaci dítěte na rozchod rodičů je obecně také nezbytná spolupráce rodičů nebo alespoň absence konfliktů. Pokud rodiče nejsou schopni dohody o úpravě výchovy, a stojí proto před soudem, aby ten za ně rozhodnul, měl by soud namísto nich být tím moudrým rodičem, který nepřipustí, aby dítě činilo rozhodnutí. Bez ohledu na konečné znění rozhodnutí soudu ve věci je v nejlepším zájmu dítěte Včetně falešného obvinění druhého z rodičů z pohlavního zneužívání dítěte nebo násilí v rodině Zbavíme-li je odpovědnosti za rozhodnutí o svěření do výchovy, tento pocit viny zmírníme. Viz WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. Vyd. 1. Překlad Eduard Bakalář. Praha: Portál, 1996, 237 s. Rádci pro život. ISBN 80-717-8089-8. 133 TEYBER, Edward. Děti a rozvod: [jak pomoci dětem vyrovnat se s rozvodem rodičů]. 1. vyd. Praha: Návrat domů, c2007, 227 s. ISBN 978-807-2551-637. Autor je profesorem psychologie a ředitelem psychologické kliniky na Kalifornské státní universitě v San bernardinu. 131 132

55

a předpokladem jeho zdárného psychického a sociálního vývoje, aby soud ke zjišťování názoru dítěte přistoupil právě takto: „zjišťujeme názor dítěte, ale dospělí rozhodují“, a při zahájení řízení o výchově v tomto duchu poučil rodiče a vhodným způsobem informoval dítě. Dospělí by při rozvodu neměli nechat na dětech rozhodnutí, která by jim nedovolili během fungování manželství. Děti přece nerozhodují o tom, kde rodina žije, jsou-li rodiče pohromadě. Není důvod, proč by měly děti rozhodovat, kde budou (u koho) žít, dojde-li k partnerskému rozchodu rodičů.134 Někdy je žádoucí, aby děti měli možnost různé varianty si vyzkoušet. Dětské reakce by pro rodiče a státní orgány pak měly být zdrojem doplňujících informací, které by soud měl zvažovat před konečným rozhodnutím ve věci135 - lze si pak představit, že soud bude názor nezletilého zjišťovat v průběhu řízení opakovaně.

5.8.3 Plynutí času Při rozboru psychologických aspektů je zejména potřeba zdůraznit, že výslech dítěte může být relevantním pro rozhodování soudu pouze tehdy, žije-li dítě stále s oběma rodiči pohromadě. Pokud soud (a nejde o situaci výjimečnou) svěří předběžným opatřením dítě do péče jednoho rodiče, s druhým rodičem dítě tedy nežije, pak zjišťování názoru dítěte ztrácí smysl úměrně s přibývajícím časem, který od svěření dítěte do péče uplyne k okamžiku, kdy soud názor dítěte zjišťuje. Bylo by naprosto neobvyklé (za předpokladu, že rodič, který má dítě svěřeno do péče, není osobnostně a nebo výchovně zjevně nezpůsobilý

136

), že by dítě za těchto okolností vyjadřovalo přání žít

s druhým z rodičů, jestliže na prvním rodiči je ve všech směrech zcela závislé.137 Není přitom výjimkou, že soud teprve za rok i více od usnesení o předběžném opatření o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů zjišťuje názor dítěte nebo prostřednictvím znalce posuzuje citové vazby k rodičům u dítěte předškolního věku a jeho preference WARSHAK, Richard, cit. 132 a také BAKALÁŘ, Eduard , cit. 126 Názor psychologa, R. A . Warschaka – viz WARSHAK, Richard, cit. 132. Ke škodě dětí českými soudy neoslyšen („ nebudeme experimentovat“) . 136 A je-li osobnost rodiče, kterému je dítě předběžným opatřením svěřeno do péče, abnormální nebo i patologická ve smyslu manipulativní (asociální) poruchy osobnosti, pak paradoxně o to více. 137 BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006, 124 s. ISBN 80-246-1089-2. 134 135

56

jednoho či druhého rodiče. Čím nižšího věku, tím snáz dítě zapomene a hůř si vybaví (pokud vůbec) péči rodiče, který o něj po dobu řízení nemůže pečovat z důvodu daného rozhodnutím soudu.

5.8.4 Závislost dítěte na rodiči Zejména děti nízkého věku si názory nebo citové vazby ani tolik nevytváří, jako je spíše prožívají, žijí. Neprožívají-li je, pak je nemají, nemají-li je, pak nemusí být schopny vyjadřovat jejich potřebu, a jsou-li deprivované, pak takovou potřebu ani nepociťují.138 Faktický výkon péče o dítě předurčuje (čím nižší věk dítěte, tím kratší čas postačí) názor dítěte a citové preference případně zjištěné znaleckým zkoumáním. Psychologové k tomu uvádí:139 je to totiž dospělý, který má dítě v péči, který rozhoduje o bydlení, o domácnosti, o jejím provozu a pravidlech, o jídle, penězích, ošacení, o nemoci a případné lékařské péči, o programu pro dítě, kdy vstávat, kdy si vzít jaký lék, kdy dělat úkoly, kdy si hrát s kamarády, kdy přijít z hřiště domů, do kolika hodin sledovat televizi, kdy jít spát. Dítě také většinou chápe, ví, kdy se chová správně, kdy nesprávně, kdy zlobí. Je to tento dospělý, kdo důvěrně zná jeho vnitřní svět, jeho potřeby, přání, očekávání, kdo dítě pochválí, potěší, ale i pokárá, vyvolá pocity viny, kdo vyslechne, projeví zájem, lásku. Z toho všeho dítě ví, že takový dospělý je pro něj tou nejdůležitější osobou. A opačně, zrušení nebo zpřetrhání vztahu dítěte k rodiči v důsledku odnětí dítěte z jeho péče nebo z důvodu absence plnohodnotných kontaktů, předurčuje tomu odpovídající „názor“ dítěte. Čím déle stav trvá, čím nižší věk dítěte, tím více, snáz a rychleji si dítě „názor“ tomuto stavu odpovídající vytvoří.140

Což neznamená, že by tyto vazby nemělo mít a neměly by být rozvíjeny -.právě naopak, s výjimkou těch řídkých situací, kdy by rozvíjením citových vazeb bylo dítě poškozováno na zdraví či na vývoji. 139 BAKALÁŘ, Eduard, cit. 126, str. 70. 140 Není výjimkou, že soud zjišťuje názor dítěte předškolního věku na budoucí úpravu výchovy za situace, kdy v důsledku rozvodového boje rodičů dítě rok-dva nezažilo jinou než výlučnou péči jednoho rodiče a „péči“ druhého rodiče zná (a někdy ani to ne) z ojedinělých dvouhodinových kontaktů v rámci styku s tímto rodičem v parku, na dětském hřišti a při nepříznivém počasí v dětském koutku nákupního centra, anebo v herně Klokánku, FOD, DKC (hůř, pokud pod dozorem), přestože tento druhý rodič o výchovu dítěte stojí a svými poměry vyhovuje. Jakou relevanci (řečnická otázka) za těchto okolností může názor dítěte na úpravu výchovy mít, je-li dítě na jednom rodiči plně závislé, jím bylo přivedeno, po jednání s ním odejde, bude i nadále, a v jiných než těchto intencích ani neuvažuje, protože je ze svého života nezná? 138

57

Tím úskalí „svobodného" vyjádření názoru dítětem nekončí. Ve hře jsou další, skrytější a zrádnější úskalí. Kromě shora popsané běžné závislosti je dítě navíc:141 1)

korumpovatelné,

2)

vydíratelné,

3)

programovatelné.

Nižší věrohodnost budou mít sdělení dětí zejména tehdy, jestliže vztahy rodičů jsou nepřátelské, dítě je svědkem konfliktů, řízení o rozvod či o výchově jsou vleklým sporem, jeden z rodičů v souvislosti s řízením brání dítěti ve styku s druhým nebo požaduje zákaz styku dítěte s tímto rodičem, anebo jestliže rodič je emocionálně nevyzrálý (nedospělý), s abnormními rysy či poruchou osobnosti. Ad 1) Během výchovného procesu si dítě musí osvojit řadu návyků, povinností (např. školních), musí vyspívat morálně (např. respektovat hranice, pravidla, normy, druhé osoby apod.). Rodič, který bude chtít dítě „přetáhnout na svou stranu", bude využívat těchto závislostí dítěte a místo pomoci či usměrňování k větší zralosti je bude rozmazlovat, nadměrně chránit, tolerovat nevhodné chování, podporovat v závislosti a parazitování. Bude-li se dítě u soudu vyjadřovat, kterému rodiči dává přednost, zda tomu právě popsanému, nebo tomu náročnějšímu, vyžadujícímu plnění povinností, pak není těžké odhadnout výsledek předem. Ad 2) Během procesu citového vyspívání a zrání je dítě zvýšeně důvěřivé, sugestibilní, zapálené pro spravedlnost, zranitelné a bezbranné vůči citovému vydírání, které samozřejmě ani neprohlédne. Rodič, který bude chtít dítě „přetáhnout na svou stranu", bude využívat těchto slabších míst dítěte a místo pomoci k větší zralosti jej může citově vydírat. Není to těžké: stačí dítěti barvitě líčit, jak hrozné následky vyplynou z toho, nerozhodne-li se správně, jak těžce ublíží lidem, kteří jej milují (a jak je bude bolet srdíčko, či jak je bude tížit svědomí), jak pomůže silám zla a podobně. Bude-li se dítě u soudu vyjadřovat, kterému rodiči dát přednost, zda tomu trpícímu, potřebnějšímu a zranitelnějšímu (byť zcela fiktivně), pak i z těchto důvodů lze mít pochybnosti o věrohodnosti jeho tvrzení.

MOTEJL, Otakar, et al. , cit 122, str. 63 a zejména BAKALÁŘ, Eduard, cit. 126, str. 70 – dále uvedený text je přejat z jeho práce s minimem úprav. 141

58

Ad 3) Dospělým lidem lze „vymýt mozky", provést brainwashing. Stačí izolace dotyčné osoby (ve vězení) a školený vyšetřovatel. Zpracovaný vězeň pak do písmene opakuje, co mu bylo řečeno, přiznává se k obviněním a požaduje pro sebe co nejpřísnější potrestání. U dětí je vymývání mozku snazší, postačí i povzdech nebo vhodně „projevené“ sebestředné emoce - velký smutek, lítost (i pláč), když dítě odchází na víkendový styk k druhému rodiči, „vhodně komentovat“, když druhý rodič dítěti zavolá atp. Vězení nebo zvláštní školení není třeba, izolace dítěte od druhého rodiče je vítaná, místo odborných manipulačních technik postačí přesvědčování, vytrvalost a nepřítomnost morálních zábran. Takové programování dítěte hravě zvládají tisíce rodičů i s podprůměrným intelektem - nejčastěji při rozvodových sporech o dítě. Výsledkem je trvalé poznamenání dítěte a poškození jeho psychického vývoje, které je psychiatry a psychology označováno jako syndrom zavržení rodiče142 (dále taky „SZR“),

z

anglického

Parental

Alienation

Syndrome

(PAS).

Syndrom

lze

diagnostikovat podle osmi kritérií. Jedním z nich je průběžná, nekončící kampaň degradující jednoho rodiče a souběžně probíhající nekritické idealizování rodiče druhého. Bude-li takové dítě před soudem sdělovat, kterému rodiči dá přednost, pak se stoprocentní jistotou lze očekávat, jak se dítě vyjádří. Vystoupení takto zpracovaných dětí bývá emocionální a velmi přesvědčivé.

5.8.5 Shrnutí Shora konstatované lze stručně shrnout do níže uvedených doporučení: 

Při zjišťování názoru dítěte by soud měl mít na paměti, že dítě a)

je nezralé citově, rozumově a morálně

b)

je závislé,

c)

může být korumpováno,

d)

může být citově vydíráno,

e)

může být programováno.

Taky jako syndrom zavrženého rodiče. V literatuře lze nalézt obojí označení: syndrom zavrženého rodiče a syndrom zavržení rodiče. Posledně uvedené vystihuje přesněji zkoumaný psychický jev. 142

59



Soud by neměl nechat rozhodovat dítě nebo je vybízet ke sdělení, se kterým z rodičů by chtělo žít.



Soud by měl zohlednit, pokud oba rodiče usilují o výchovu, že relevance zjištěného názoru dítěte ve vztahu k možným způsobům úpravy výchovy (otec, matka nebo střídavá výchova obou rodičů) klesá s přibývajícím časem, po který na základě rozhodnutí soudu nebo skutkových okolností dítě nežije s oběma rodiči pohromadě či s jedním z rodičů se nestýká, ač tento rodič k tomu nezavdal příčinu a o kontakt s dítětem usiluje.



Podle okolností by soud měl dítěti umožnit různé varianty si vyzkoušet.

5.9 Syndrom zavržení rodiče jako vedlejší nežádoucí účinek řízení Shora popsaná úskalí zjišťování názoru dítěte a mechanismy vedoucí k poškození psychiky dítěte rodičem (rodiči) v souvislosti s řízením o výchovu v podobě plně či částečně rozvinutého SZR jsou rozpoznávány psychology, psychiatry i sociology. Podle odborných odhadů dosahuje incidence středně silně nebo úplně rozvinutého syndromu zavržení rodiče v České republice cca 6.000 nových případů ročně - tolik dětí, o jejichž výchově soudy rozhodují, si každoročně do života toto postižení odnese.143 Usiluje-li společnost v řízeních o výchově (ať už v souvislosti s rozvodem nebo bez této souvislosti) primárně o ochranu zájmu nezletilých a zajištění jejich zdárného psychického vývoje, pak je potřeba, aby společnost vytvořila odpovídající podmínky (právní úprava, vzdělání soudců) k zajištění tohoto vývoje také těmto 6.000 dětem. Každý advokát zabývající se rodinným právem takové děti z praxe zná.144 A je otázkou, jestli u těchto dětí soudy jen nejsou schopny dosáhnout účelu řízení a nalézt řešení konfliktu rodičů o úpravě výchovy tak, aby zdárný vývoj dítěte byl zároveň ochráněn, anebo k popsanému postižení těchto dětí dochází naopak právě proto, BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím, aneb, Bez otce se nedá (dobře) žít. V Praze: Vyšehrad, 2002, s. 119, 215 s. ISBN 80-702-1605-0. 144 Cca 6000 dětí ročně, statistiky se nevedou – jde o odhad. Pro porovnání: v řízení o navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí rozhodoval Městský soud v Brně v roce 2012 o případech 12 dětí. A tedy: zákonodárce právní úpravou v ust. § 193a an. o.s.ř. vytvořil předpoklady pro specifickou soudní ochranu 12 dětí cizí státní příslušnosti za rok. 143

60

že řízení o výchově vůbec probíhá, tzn. léčba rodičovského konfliktu skrze řízení o výchově nejen není účinná, ale navíc dítě poškozuje - paradoxně je tak řízením poškozen ten, na jehož ochranu soud řízení vede.

61

6. Neprávní aspekty rozhodování soudů o výchově dětí 6.1 Rozsah rozhodovací činnosti, analýza statistických údajů Ze statistických přehledů pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech zpracovaných Ministerstvem spravedlnosti ČR za rok 2012145 vyplývá, že podle počtu spisů (věcí) soudy péče o nezletilé146 pravomocně rozhodly o výchově nezletilého ve 38 464 řízeních. V těchto 38 464 řízeních soudy rozhodly o výchově 54 203 nezletilých, které svěřily buď do výchovy jednoho z rodičů, nebo do střídavé popřípadě společné výchovy obou rodičů, anebo (688 nezletilých) do výchovy třetí osoby. Pro 23 740 nezletilých z celkového počtu 54 023 bylo rozhodnutí o výchově úpravou pro dobu po rozvodu rodičů („pro případ rozvodu“ ve statistických přehledech Ministerstva spravedlnosti ČR). O zbývajícím počtu 30 463 nezletilých soudy rozhodly v řízeních o výchově, které nesouvisely s rozvodem a kdy rodiče nejsou manželi nebo jimi jsou, ale nežijí spolu (statistické přehledy Ministerstva spravedlnosti ČR uvádějí rozhodnutí z těchto řízení pod označením „první rozhodnutí o výchově“). Při rozhodování o výchově nezletilých dětí nesezdaných rodičů nebo manželů, kteří spolu nežijí, svěřil soud v roce 2012 nezletilé do výchovy matce v 85,9 %, do výchovy otce v 6,6 % , do střídavé, popř. společné výchovy obou rodičů v 5,1% a do výchovy jiné osoby ve 2,4% řízeních. Naproti tomu při rozhodování o výchově nezletilých pro dobu po rozvodu rodičů soudy rozpoznatelně častěji volily střídavou, popř. společnou, výchovu (a to v 9,1 % případů) a častěji také rozhodly o budoucí výchově nezletilého otcem (v 8,5 % případů). Ze statistik je zřejmé, že i přes formální rovnost rodičů soudy svěřují děti po rozchodu rodičů převážně do výchovy matky. Tato nerovnost v neprospěch otců není dána zákonnou úpravou. Podle sociologů a psychologů vyplývá z faktu, že v úplných rodinách jsou to zpravidla matky, které zastávají každodenní úkony spojené s péčí 145

[online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickychlistu.html. 146 věci péče soudu o nezletilé spadají pod agendu P a Nc okresních soudů – k tomu viz ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Statistická ročenka MSpr ČR za rok 2011, str.85 [online]. [cit.2013-03-18]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html.

62

o děti, jsou dětem spíše k dispozici a reprezentují před nimi rodičovský pár jako celek. Soudci pak předpokládají, že po rozchodu mohou pávě proto matky zajistit dětem kontinuitu.147 Při rozhodování soudu o výchově nezletilých se popisovaný předsudek, stereotyp v úsudku,148 nepochybně uplatňuje, přestože rozsah, v jakém k tomu dochází, objektivně nelze určit. Masivní svěřování dětí matkám vyplývá ze stereotypů a tradičních představ o mateřské a otcovské roli, které sdílejí soudci a soudkyně zabývající se rodinným právem, sociální pracovníci a v neposlední řadě i rodiče, nejen matky, ale i otcové (kteří ve shodě s těmito stereotypy někdy vůbec neuvažují o možnosti jiného uspořádání, i když subjektivně trpí omezením kontaktů se svým dítětem). Mnoho mužů patrně nežádá o výchovu či střídavou výchovu svých dětí prostě proto, že nevědí, že taková možnost existuje, nebo nevěří, že mají nějakou šanci uspět,149 popřípadě jsou od toho zrazováni svými procesními zástupci - advokáty.150 Usiluje-li o svěření nezletilého do výchovy otec přes odpor matky, je námitka předsudků a stereotypů frekventovaná.151

6.1.1 Četnost jednotlivých možností úprav výchovy v rozhodnutích soudů Ze statistických přehledů vyplývá, že v řízeních o výchově nezletilých pro případ rozvodu soudy častěji svěřují nezletilé do výchovy otce (četnost 8,5 % vs. 6,6 %) i do střídavé výchovy obou rodičů (četnost 9,1 % vs 5,1 %) než v řízeních o výchově nezletilých dětí rodičů, kteří spolu nežijí nebo nejsou manželi. S vyšší četností rozhodnutí o výchově otce a střídavé výchově obou rodičů v řízeních o výchově DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008, s. 30, 234 s., ISBN 978-807-3301-361 148 Z hlediska obsahu, vztahů a geneze předsudku je vhodné považovat předsudek za kriticky nepřezkoumaný, často racionálně nezdůvodněný, příp. nezdůvodnitelný a emočně zabarvený úsudek a z něho plynoucí postoj (názor), vytvořený nebo hotově přejatý jedincem nebo sociálním útvarem. Jeho geneze zpravidla probíhá v řadě: předsudek – stereotyp - postoj. Viz GEIST, Bohumil. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Vodnář, 2000, 425 s. ISBN 80-862-2607-7. 149 Názor sociologa. Viz DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008, s. 30, 234 s., ISBN 978-807-3301-361 150 Osobní zkušenost 151 PhDr. Bakalář, psycholog, soudní znalec. Ve svých odborných pracích užívá terminologické spojení „podjatost na základě pohlaví“ ve významu zde citovaných předsudků a stereotypů. Zevrubně tento psychický jev analyzoval. Označení se neujalo (předvídatelně ne – k tomu srovnej znění ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř.). V řízeních takto „podjaté“ - předpojaté osoby ale konají jako znalci, soudci, kolizní opatrovníci, advokáti. Viz BAKALÁŘ, Eduard. Podjatost na základě pohlaví. Praha, 2009. 147

63

nezletilých pro dobu po rozvodu současně klesá četnost svěření do výchovy matky - 82,2 % (oproti 85,9 % svěření nezletilého do výchovy matky, nejsou-li rodiče manželi nebo nežijí-li spolu). K právě uvedenému viz tabulka 1. Tabulka 1 - Četnost rozhodnutí o výchově nezletilých podle výsledku, r.2012 Na dobu po rozvodu Rodiče nejsou manželi Do výchovy matky

82,2 %

85,9 %

Do výchovy otce

8,5 %

6,6 %

Do střídavé/společné výchovy 9,1 %

5,1 %

3,2 %

2,4 %

Do výchovy jiné osoby

Oproti stereotypu porozvodového uspořádání výchovy a zažitému příklonu soudů (často neuvědomovanému) k archetypu152 klasických rodičovských rolí se do statistik rozhodnutí o výchově pro dobu po rozvodu prosazuje se stoupající tendencí schopnost konsensu na straně rozvádějících se rodičů - zejména schopnost uzavřít dohodu o střídavé, popř. společné výchově, eventuálně o svěření nezletilých do výchovy matky nebo popřípadě i do výchovy otce.153 154 Zajímavé v kontextu zažitých stereotypů jsou také absolutní hodnoty statistických údajů za rok 2012: z celkového počtu 23 740 nezletilých soudy v řízeních o výchově pro případ rozvodu svěřily 3 878 nezletilých do výchovy otce nebo střídavé výchovy obou rodičů. Podobný počet nezletilých – 3 451, ale z významně vyššího celkového počtu 30 463 nezletilých, soudy svěřily do výchovy otce nebo střídavé Z řečtiny, arché = začátek, původ, pravěk, princip; týpos = podoba, forma, znak. Obecně praobraz, pravzor, pratvar; v analytické psychologii dynamický prvek struktury kolektivního nevědomí (podvědomí), který má dominantní postavení Viz GEIST, Bohumil. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Vodnář, 2000, 425 s. ISBN 80-862-2607-7. 153 Úprava rozvodu dle ust. § 24a zákona o rodině (dále ZoR) výslovně podmiňuje rozvod předchozím pravomocným rozhodnutím soudu o schválené dohodě rodičů o výchově a výživě nezletilého na dobu po rozvodu. Schopnost rodičů uzavřít dohodu se do statistik soudních agend promítá i v podobě kratší průměrné délky řízení o výchově nezletilého pro případ rozvodu . Průměrný údaj o délce řízení je patrně zkracován i v důsledku uplatnění podmínky rozvodu v ustanovení § 25 ZoR (manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých pro dobu po rozvodu) - viz kapitola 1 (podkapitola 1.6). 154 Víceletý průměr 6-7% rozhodnutí o svěření do výchovy otce považuje PhDr. Bakalář za nízký, někteří soudci a soudkyně v důsledku nereflektované abnormální „podjatosti“ na základě pohlaví nerozhodnou o svěření nezletilých do výchovy otce ani jednou za svou praxi několika desítek let, tím snižují průměr. Viz BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tematika a moderní psychologie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006, 124 s. ISBN 80-246-1089-2, s. 68 152

64

výchovy obou rodičů v řízeních o výchově nezletilých dětí nesezdaných rodičů nebo manželů, kteří spolu nežijí.155 Pokud by o svěření nezletilých do střídavé výchovy nebo výchovy otce soudy rozhodovaly stejnou měrou jako v řízeních pro případ rozvodu, pak by v řízeních o výchově, kdy rodiče nejsou manželi nebo jimi jsou, ale spolu nežijí, tomu odpovídal počet 4 976 (namísto skutečných 3 451) rozhodnutí o svěření do výchovy otce nebo střídavé výchovy obou rodičů. A naopak, pokud by v řízeních o výchově pro případ rozvodu byly soudy stejně méně nakloněné výchově otce nebo střídavé výchově obou rodičů jako v řízeních o nezletilých dětech nesezdaných rodičů nebo manželů, kteří spolu nežijí, odpovídal by tomu počet pouhých 2 689 (namísto skutečných 3 878) rozhodnutí o svěření do výchovy otce nebo střídavé, popř. společné výchovy obou rodičů v řízeních pro případ rozvodu (o výchově pro dobu po rozvodu). Na základě statistických údajů lze uzavřít, že v řízeních pro případ rozvodu soudy rozhodují o svěření nezletilého do výchovy otce nebo střídavé, popř. společné výchovy obou rodičů o 44 % ochotněji než v řízeních o výchově nezletilých dětí nesezdaných rodičů nebo manželů, kteří spolu nežijí, kde naopak tendence soudu rozhodnout o střídavé výchově nebo o výchově otce je o 31 % nižší než v řízeních o výchově nezletilých pro případ rozvodu.156

6.1.2 Průměrná délka řízení o výchově před soudem první instance Přezkoumat v kontextu možných předsudků a jejich významu při rozhodování soudů o výchově nezletilých lze také údaje z Přehledu Ministerstva spravedlnosti ČR za rok 2012 o průměrných délkách řízení157 - viz tabulka 2.

ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech za rok 2012. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html. 156 Předpojatost na základě nereflektovaných sociálních stereotypů lze ilustrovat na projednání dvou hypoteticky skutkově shodných věcí výchovy nezletilého - v jednom případě soud rozhodne o svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů, ve druhém rozhodne o svěření do výchovy matky. 157 ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o průměrných délkách řízeních od nápadu do právní moci rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech za rok 2012. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html. 155

65

Tabulka 2 - Průměrné délky řízení o výchově podle výsledku – ve dnech, r.2012 Pro dobu po rozvodu Rodiče nejsou manželi Do výchovy matky

144

167

Do výchovy otce

171

191

Do střídavé/společné výchovy 143

167

215

182

Do výchovy jiné osoby

Podobné údaje z přehledu o průměrných délkách řízení o výchově, ale za rok 2011158 shrnuje tabulka 3. Tabulka 3 - Průměrné délky řízení o výchově podle výsledku – ve dnech, r.2011 Pro dobu po rozvodu Rodiče nejsou manželi Do výchovy matky

135

160

Do výchovy otce

176

197

Do střídavé/společné výchovy 137

165

229

190

Do výchovy jiné osoby

Obě tabulky v přehledu uvádějí celorepublikové průměry délek řízení od nápadu věci na soud do právní moci rozhodnutí. Na těchto statistických údajích lze dokumentovat souvislost mezi délkou řízení a výsledkem řízení. Pouze řízení o výchově nezletilých pro dobu po rozvodu, ve kterých soud nesvěří nezletilého do výchovy žádného z rodičů, trvají v průměru déle než řízení o svěření nezletilého do výchovy otce, který není manželem matky nebo s ní nežije, ale o výchovu nezletilého usiluje.159 Lze se pouze domýšlet o skutkové rozsáhlosti nebo komplikovanosti kauz ve věcech výchovy nezletilých pro případ rozvodu, ve kterých soud péče o nezletilé zjišťuje a rozhodne, že je v zájmu nezletilého, aby pro dobu ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o průměrných délkách řízeních od nápadu do právní moci rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech za rok 2011. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html. 159 Porovnávány jsou: hodnota ze druhého řádku druhého sloupce proti hodnotě na čtvrtém řádku prvého sloupce zvlášť v každé z tabulek 2 a 3 158

66

po rozvodu nebylo dítě ve výchově žádného z rodičů.160 Průměrná délka řízení až 229 dnů nejspíš odpovídá složitosti těchto případů. Co ale způsobuje průměrnou délku až 197 dnů těch řízení o výchově nezletilých nesezdaných rodičů (a manželů, kteří spolu nežijí), ve kterých soud pravomocně rozhodne o svěření nezletilého do výchovy otce? Odpověď naznačí analýza statistických údajů o průměrné délce řízení v závislosti na výsledku: Pokud soud rozhoduje o svěření do výchovy otce, trvá řízení v průměru o 32 dnů déle než řízení, ve kterých soudy rozhodnou o svěření nezletilého do výchovy matky.161 Bez ohledu na výsledek (zda výchova matky, otce, anebo výchova obou rodičů střídavá, popř. společná), rozhoduje-li soud o výchově nezletilých z nesezdaných rodičovských vztahů (a manželství, kde rodiče spolu nežijí), stane se tak za dobu v průměru o 24 dny delší než v řízeních o výchově nezletilých pro případ rozvodu rodičů. 162 163 Skutečnost, že rodiče nejsou manželi (nebo jimi jsou, ale spolu nežijí), a okolnost, že otec požaduje svěření nezletilého do výchovy, se odrazí na délce řízení - každá nezávisle sama o sobě. Jsou-li obě přítomny, průměrná délka řízení o svěření nezletilého do výchovy otce, který s matkou nežije nebo není manželem matky, bývá delší o 57 - 62 dnů v porovnání s průměrnou délkou řízení o výchově pro případ rozvodu, ve kterých soudy rozhodnou o svěření nezletilého do výchovy matky.164 V řízeních o výchově nezletilých dětí nesezdaných rodičů nebo manželů, kteří spolu nežijí, je průměrná délka řízení, pokud soud rozhodne o svěření nezletilého do výchovy otce, dokonce o 7 - 9 dnů delší než je průměrná délka řízení vedených za shodných východisek, pokud konečným rozhodnutím soudu je svěření nezletilého do výchovy třetí osoby.165 166

Institut svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby je určen pro děti, které nemohou být vychovávány vlastními rodiči z důvodů, které budou spíše přechodného rázu - dítě může být vychováváno v širší rodině, případně osobou dítěti blízkou. 161 Porovnávány jsou: průměr hodnot prvního řádku proti průměru hodnot druhého řádku z obou tabulek 162 Porovnávány jsou: průměr hodnot prvého sloupce proti průměru hodnot druhého sloupce z obou tabulek, do průměru nejsou zahrnuty hodnoty čtvrtého řádku (svěření nezletilých třetí osobě) 163 Pozitivní vliv platné právní úpravy podmínek rozvodu – viz citace 153 164 Porovnávány jsou: hodnota z prvého řádku prvého sloupce proti hodnotě na druhém řádku druhého sloupce zvlášť v každé z tabulek 2 a 3 165 Porovnávány jsou: hodnota ze druhého řádku druhého sloupce proti hodnotě na čtvrtém řádku téhož sloupce zvlášť v každé z tabulek 2 a 3 160

67

6.1.3 Stereotypy a společenské předsudky z pohledu statistických údajů Dlouhodobě dominující četnost cca 90% rozhodnutí o svěření nezletilých do výchovy matky a statisticky významně větší průměrná délka řízení, rozhodne-li soud o svěření nezletilého do výchovy otce (výhradní nebo střídavé), nemají podklad v zákonné úpravě. Nevychází-li způsob rozhodnutí soudu o věci samé a postup soudu v řízení z výslovné právní úpravy, musí se logicky uplatňovat jiný, neprávní, aspekt významný pro soudcovskou úvahu při interpretaci právních norem a aplikaci práva soudem. Citované analýzy statistických údajů umožňují závěr o tom, že výsledek a délka řízení o výchově nezletilých jsou ovlivňovány společenskými předsudky a zažitými stereotypy o uspořádání výchovy nezletilých po rozpadu partnerského vztahu rodičů nebo při jeho dysfunkci.167 Citovaná diferenciace přístupu soudů k jinak typově shodným řízením v závislosti podle (účastníky navrhovaného?) výsledku nemá podklad v platné právní úpravě a neodpovídá změněné společenské realitě. Příkladem nereflektovaného předsudku je například ustupující kult mateřství, který tím, že přinášel hotové odpovědi na otázky, co s dětmi po rozvodu, ušetřil rodiče a soudce svízele obtížného rozhodování. Děti patří matce; výchova dětí není práce, ke které by byl muž vhodný. Žádal-li muž o svěření nezletilých do výchovy, bylo úlohou soudu zjistit, zda matka je zcela neschopná (výchovně a osobními poměry nezpůsobilá). Bylo-li tomu tak, svěřil výchovu otci, v opačném případě zůstali děti ve výchově matky.168 Psychology a sociology popisovaný vliv předsudků a stereotypů lze na základě statistických údajů ilustrovat úvahou z praxe: Požaduje-li otec, který není manželem nebo nežije s matkou, střídavou výchovu a matka se takovému uspořádání nebrání, soud střídavou výchovu rozhodne kladně a to

Jinak taky: v řízeních o výchově nezletilých rodičů, kteří nejsou manželé, soudy rozhodnou o svěření do výchovy třetí osoby dříve (a snáze) než do výchovy otce. 167 Nereflektované předsudky. Uvědomuje-li si je soudce/soudkyně, pak klesá jejich význam pro rozhodnutí a pro průběh (délku) řízení. 168 WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. Vyd. 1. Překlad Eduard Bakalář. Praha: Portál, 1996, 237 s. Rádci pro život. ISBN 80-717-8089-8. 166

68

v průměru za stejnou dobu, jako by kladně rozhodl o svěření nezletilého do výchovy matky. Nesouhlasí-li matka s takovým uspořádáním, soud střídavou výchovu i přesto (méně často) může rozhodnout kladně, spíše však (dominantně často) rozhodne o svěření nezletilého do výchovy matky, a pokud soud (nejméně často) rozhodne o svěření nezletilého do výchovy otce, pak takovému rozhodnutí předchází řízení v průměru významně delší, než kdyby soud kladně rozhodl o výchově matky, a dokonce i delší, než kdyby soud rozhodl o svěření nezletilého do výchovy třetí osoby.169 Četností rozhodnutí o svěření dětí do výchovy matek se statisticky vymykáme průměru v Evropské unii.170

6.2

Sociologické aspekty – náhled a souvislosti Rodina je tradičně pokládána za instituci tvořící základ společnosti. Zároveň

málokterá instituce doznala tolik změn jako právě rodina, ať už ve své formě nebo ve funkcích, které by měla naplňovat.171 V české společnosti se v proměnách soukromého života odráží celospolečenský proces sociologií nazývaný „individualizace společnosti“. V oblasti soukromého a intimního života se tato individualizace projevuje tendencí ke zdůrazňování individuálních a osobních zájmů mužů i žen, z čehož pramení vyšší nároky na kvalitu společného života a zvyšující se křehkost partnerských vztahů. Instituce rodiny mění své funkce: není nástrojem reprodukce společnosti a materiálního zajištění, naopak svým členům musí poskytovat prostor pro seberealizaci, umožňovat konstrukci identity

Nízká četnost svěření nezletilých do výchovy otce nebo střídavé výchovy a převaha rozhodnutí o svěření do výchovy matky se tradičně (pokud vůbec) vysvětlují skutkovými okolnostmi případů. Nepřiměřenou délku řízení soudy vysvětlují složitostí projednávaných kauz, popř. alibistickým poukazem na neschopnost nebo neochotu rodičů partnerský konflikt řešit dohodou v zájmu nezletilého. 170 PLECITÝ,Vladimír; SALAČ, Josef; SKŘEJPEK, Michal. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 140 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-397. 171 Celá podkapitola vychází z práce Mgr. Radky Dudové, socioložky, která ve svých pracech zkoumá rodinu, zejména role otců a jejich otcovské způsoby, jednotlivé aspekty vztahu otce a dítěte a změny těchto vztahů a jevů v důsledku rozchodu/rozvodu a v souvislosti s rozhodováním soudu o výchově dětí - viz DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008,s. 30, 234 s., ISBN 978-807-3301-361 169

69

a poskytovat potvrzování této identity: pro partnery sobě navzájem, pro děti ze strany rodičů i pro rodiče v jejich rodičovské roli. Partnerský vztah musí splňovat nové požadavky, hlavním z nich je láska, dobrovolná a nevynutitelná. Láska nebo její neexistence jsou také obecně tolerovaným (i když mnohdy kritizovaným) důvodem ukončení manželství. O současné rodině tak lze bez nadsázky hovořit jako o rodině nestabilní. Jen polovina manželství nekončí rozvodem. Ze statistik příčin rozvratu manželství vyplývá, že přibývá obecných příčin jako rozdílnost povah, názorů a zájmů před konkrétně formulovanými příčinami na straně muže či ženy. Zatímco v roce 1991 byla rozdílnost povah, názorů a zájmů příčinou rozvodu u 41 % mužů a žen, v roce 2011 již u 89 % mužů a žen.172 Zvyšující se křehkost manželství je dána „ideologií lásky“, která se stala podmínkou setrvání ve vztahu. V roce 2011 bylo rozvedeno 28.113 manželství, což bylo o 2.700 tisíce méně než v roce 2010.173 Ženy po rozvodu (partnerském rozchodu) v drtivé většině zůstávají dál žít ve společné domácnosti se svými dětmi, které bývají převážně svěřovány do jejich výchovy; muži často ztrácí společné bydliště i společný život s dětmi, vztahy mezi otcem a dětmi se tak mění, rekonfigurují. Otec přestává být součástí každodenního života dítěte, vzájemné kontakty (styk otce s dítětem) jsou předem časově určeny a omezeny, někdy postupně kontakty řídnou až nakonec ustanou úplně. Rodičovství po rozchodu se častěji stává předmětem mocenských střetů mezi rodiči. Obecně se vychází z předpokladu, že by děti měly zůstat s tím rodičem, který byl před rozchodem hlavním pečovatelem, aby nebyla narušena kontinuita a stabilita péče. Zatím stále jsou těmito pečovateli převážně matky. Muži se ale intenzivněji zapojují do péče o děti, čímž získávají zkušenosti i dovednosti a zejména legitimitu pečovat o děti po partnerském rozchodu. Preferování svěřování dětí do výhradní výchovy matek a zažitý rozsah styku mezi otcem a dětmi pak ztrácí své opodstatnění.

172

[online]. [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. Od roku 1989 jde o nejvyšší meziroční pokles počtu rozvodů s výjimkou roku 1999, kdy se roční počet rozvodů snížil o 8,7 tisíce ve srovnání s rokem 1998. K tomuto poklesu tehdy došlo v důsledku novely zákona č. 94/1963 Sb., který byl upraven zákonem č. 91/1998 Sb., jímž se mimo jiné měnily podmínky pro rozvod. Viz [online]. [cit. 2013-03-26].Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. 173

70

Pokud spolu rodiče dokážou komunikovat a po rozchodu se dohodnou na výchově, má taková schopnost dohody a tomu odpovídající vývoj úpravy výchovy jednoznačně pozitivní dopad: otcové s narůstající četností i po partnerském rozchodu hrají aktivní a blízkou roli v životě svých dětí. Pokud se ale rodiče nedokážou o výchově svých dětí dohodnout v okamžiku, kdy přestávají být životními partnery, přičemž oba – jak shora uvedeno - mají stejnou legitimitu při určování podílu na péči o děti po rozvodu, může se současný způsob rozhodování o uspořádání porozvodové péče dostat do slepé uličky. Soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí, jakož i nestátní instituce v České republice stále nejsou na tuto situaci adekvátně připraveny, čehož výsledkem bývají soudní spory táhnoucí se několik let.

6.3 Rozhodování soudu o výchově dětí z pohledu psychologa 6.3.1 Zásady dobrého rodiče Zpravidla rozhodování soudů o výchově dětí není nijak složité, pokud rodiče předstupují před soud s dohodou o formě úpravy výchovy dítěte/dětí nebo se k takové dohodě dopracují v průběhu řízení. Tito rodiče, jakkoli nebyli schopni udržet partnerský vztah, ve většině případů nepřestali být svému dítěti/svým dětem dobrým rodičem.174 Odlišná situace nastává u rozchodů, kde přetrvávají konflikty, do nichž jsou zatahovány i děti. Pravidelně jsou pozorovány negativní dopady na další psychický vývoj dětí v souvislosti s řízením o výchově, pokud řízením před soudem probíhá po delší dobu – nezřídka několik let. Typické je popouzeni dítěte proti jednomu z rodičů - popouzet mohou rodiče, ale i prarodiče dítěte, někdy se tak chovají oba rodiče; cílem bývá snížit hodnotu druhého rodiče v očích dítěte. Popouzející rodič (prarodič) se snaží druhého rodiče dítěti zošklivit, očernit ho, vylíčit jako nejhoršího, mluví o něm před dítětem negativně,

Nelze a contrario paušalizovat a z absence dohody rodičů vyvozovat, že nemohou být dobrými rodiči (zejména pokud jimi dosud fakticky byli). 174

71

nadává na něj, pomlouvá jej nebo od dítěte vyzvídá, co a jak s tím druhým dělá a soustavně komentuje jako špatné, co se událo. Častá je ironizace a zesměšňování. 175 Závadné jednání jen jednoho z rodičů a současná neochota soudu přijmout vhodné preventivní opatření postačí k tomu, aby došlo k nezvratnému poškození psychiky dítěte, ohrožení nebo poškození jeho zdárného vývoje. Děti jsou velmi ovlivnitelné a závislé na rodiči, zvláště u dětí nižšího věku se stává, že se dítě nechá přesvědčit a přijme i nepravdivé hodnocení a představu o druhém rodiči. Takové děti pak reagují odtažením, strachem nebo i nenávistným chováním vůči očerňovanému rodiči.176 Motivů pro takové jednání ze strany popouzejícího rodiče může být celá řada: zloba, někdy strach, pomsta, snaha potrestat toho druhého, snaha vymazat zcela druhého rodiče ze života dítěte a získat výhradní moc nad dítětem (výhradně je formovat a do budoucna ovlivňovat). Podle psychologů, kteří pracují s rodinami postiženými rozvodem rodičů nebo rozpadem partnerského vztahu rodičů, mezi zásady dobrého rodiče, který má zájem svému dítěti neškodit, patří to, že nemůže-li o druhém rodiči mluvit před dítětem dobře, raději nehovoří vůbec. Neméně důležité je v situaci, kdy si dítě na druhého rodiče stěžuje, dítě vyslechnout, ale pak sdělit, že tatínek/maminka to jistě myslel/myslela dobře, že má dítě rád. Děti si své rodiče nevybírají. Pro dítě je pak těžké až nemožné vyrovnat se s tím, že je v něm kus toho druhého „bídáka".177 Tyto děti pak prožívají vnitřní konflikt - pociťují, že mají i ony společné věci s „tím druhým", a jejich sebevědomí je často negativně zasaženo. Traumata z rozvodu se prohlubují a následky

BOKOVÁ, Ludmila. Rodiče, děti a jejich problémy: sborník studií. 1. vyd. Praha: Sdružení Linka bezpečí, 2011, 126 s. ISBN 978-809-0492-004. Text oddílu 6.2.1. vychází z této publikace a odkazuje na ní citací celých pasáží na tomto místě i dále v textu záměrně - citovaná publikace totiž výstižně, přitom stručně a ilustrativně zpřístupňuje analyzovanou psychologickou problematiku pro právní praxi soudců i advokátů. 176 Příklady z praxe: 1) Při pohovoru osmiletá holčička uvádí, že k tátovi nechce, protože je zlý. Na dotaz, jak se to projevuje, co dělá, holčička pravila velmi vážně: „Nechtěl vůbec, abych se narodila, nechtěl mě taky přebalovat, nemám ho ráda." Na otázku, jak tyto věci ví, přímo sdělila: „Maminka mi to říkala." 2) Chlapec odmítá jít na soudem stanovený styk s otcem a uvádí, že se táty bojí. Na otázku, zda se mu s tátou něco stalo, odpoví: „Mně nic nikdy neudělal, ale babička říkala, že se mám bát, protože je zlý, když mámu opustil." 3) Třináctiletý chlapec, který se nevrátil od otce, odmítá jet k matce, nechce jí odpovídat ani na dopisy, e-maily, nebere jí mobil s odůvodněním: „Tátovi ublížila, táta to říká pořád, tak já jí nechci ani vidět, jsem přece chlap jako táta a on by přece zůstal sám!“. Viz BOKOVÁ, Ludmila, cit. 175, s. 76 177 Polovina genů dítěte pochází z druhého rodiče 175

72

jsou často nezanedbatelné i v dalším životě. Někdy je dítě až neurotizováno a ve svém vývoji hluboce negativně zasaženo. Jestliže rodič dovednost nemluvit negativně o partnerovi, se kterým se rozvedl/rozešel nemá a ani tuto dovednost nechce vytvářet nebo pěstovat, pak také nebude schopen (nikdy) dohlédnout, že tím poškozuje své dítě v jeho vývoji. Jako alibismus se pak jeví (je známkou neschopnosti a nedostatečné odborné úrovně), pokud soud, je-li naopak druhý rodič schopen jednat dle uvedených zásad a v zájmu dítěte, paradoxně ponechává dítě ve výlučné (nebo takřka výlučné) moci popouzejícího, manipulujícího rodiče a připustí, aby tak docházelo k poškozování psychiky a vývoje dítěte v důsledku neúměrné délky řízení, nevhodné předchozí úpravy poměrů nebo z důvodu absence potřebného autoritativního rozhodnutí. Ospravedlňovat takovou soudní praxi nedostatky právní úpravy nebo jednáním rodičů by bylo zastíráním problému. Král Šalamoun i bez kriteria nejlepšího zájmu dítěte a na jediném stání rozhodl, která ze dvou žen usilujícíh o svěření dítěte do výchovy, je tím vhodnějším rodičem (nešlo o nic jiného - obě tvrdily, že jsou matkou = přely se o výchovu). Popouzení dítěte rodičem proti druhému bývá často kombinováno s bráněním dítěti ve styku s druhým rodičem nebo s narušováním stanoveného styku. Motivy na straně závadně jednajícího rodiče jsou obdobné. Někdy je takovým důvodem založení nové rodiny a snaha o zrušení minulých vazeb - převážně takto jednají matky. Způsobů, jak kontakty s druhým rodičem narušit či přerušit, je mnoho. Narušení průběhu kontaktu může začínat znepříjemněním předávání dítěte, plánováním atraktivní náplně času na dobu, kdy má dítě být s druhým rodičem, aby tak bylo dítěti líto, že místo toho „musí být s druhým rodičem“, časté je „onemocnění" dítěte v době, kdy má být s druhým rodičem - hodí se každá rýma či náznak nevolnosti a únavy, není výjimkou situace, kdy jeden z rodičů dítě prostě nevydá. Důsledkem může být oslabení až úplná ztráta vztahu rodiče a dítěte. Nástrojem psychické manipulace je také kupování náklonnosti dítěte dárky, které druhý rodič nemůže či nechce z různých důvodů dítěti pořídit.

73

6.3.2 Syndrom zavržení rodiče Pokud je dítěti systematicky vštěpována kritika a odpor proti jednomu z rodičů, pokud je rodičem popouzeno a programováno proti druhému z rodičů, pak po čase dítě přestane být pouze pasivním příjemcem a naopak samo začne vytvářet a rozvíjet scénáře odsuzující a zavrhující jednoho z rodičů, nenávist k tomuto rodiči pak často zahrnuje i celou jeho širší rodinu, tedy nejčastěji prarodiče. Následky pro dítě jsou závažné: dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí, je brzděn a deformován jeho vývoj po stránce emocionální a psychosociální, učí se projevovat pocity nenávisti, aniž by mělo pocit viny, je mu znemožněn vhodný model identifikace, je narušen vztah dítěte k autoritám, dítě také zažívá a často přebírá do svého života model chování nemožnosti domluvy, a podobně negativně utváří své budoucí interpersonální partnerské a rodičovské vazby a mezilidské vztahy vůbec. Tento psychický proces je označován jako tzv. syndrom zavržení rodiče. Pod tímto označením jej poprvé zformuloval americký psycholog R. A. Gardner v r. 1984 (v angličtině jako the Parental Alienation Syndrome), u nás se touto problematikou dlouhodobě zabýval PhDr. Eduard Bakalář. Koncept i označení syndromu se postupně prosadily v odborných publikacích. Termín zavržení rodiče se nevztahuje na postižení psychiky dítěte rodičem (prarodičem), který dítě hrubě zanedbává, týrá, zneužívá apod. Aby se dítě mohlo zdravě rozvíjet ve všech svých složkách utvářející se osobnosti, je nutné, aby mělo plastické vztahy jak k otci, tak k matce (i sourozencům). To znamená, že vztahy by měly být více pozitivní než negativní, láskyplné i přátelské, radostné, jako i kritické, s mírnými výhradami. Takové vztahy by dítě mělo k rodičům pociťovat, a stejně je vnímat od nich směrem k sobě - jen tak se může dítě vyvíjet ve zdravého jedince. Pokud tomu tak není, zdravý psychosociální vývoj nelze očekávat. Dítě postižené plně vyvinutým syndromem zavržení rodiče, stane–li se v dospělosti rodičem, přenáší nežádoucí modely chování na své děti. Není výjimečné zjištění, že popouzející rodič byl sám v dětství jedním z rodičů psychicky manipulován proti druhému svému rodiči.

74

Česká jazyková verze označení syndromu bývá občas diskutována (zda syndrom zavrženého rodiče nebo syndrom zavržení rodiče, zda termín odcizený, zamítaný nebo zavržený rodič). Všem odborníkům, kteří se rozvodovou a porozvodovou situací dětí zabývají, je však naprosto jasné, že některé děti jsou k rodiči odmítavé a nenávistné jen kvůli závadnému působení druhého z rodičů.178 Lze na tomto místě obsáhle citovat z prací R.A. Warschaka, R. Bakaláře, PhDr. T. Nováka a dalších 179 (viz seznam použité literatury). Pro účely této práce postačí konstatování, že tento psychický jev existuje, ročně postihuje několik tisíc dětí, naprostá většina takto postižených dětí vzejde z řízení o výchově vedených soudy péče o nezletilé v souvislosti s rozvodem nebo rozchodem rodičů.

6.3.3 Rozhodování soudu o výchově dětí z pohledu nauky o konfliktech Z hlediska psychologie komunikace soudy v řízeních o výchově dětí rozhodují o řešení interpersonálního konfliktu mezi rodiči v souvislosti s rozvodem / rozchodem. Pojem konflikt se tradičně chápe překladem latinského conflictio - jako střet něčeho s něčím.180 Pro potřeby řešení reálného konfliktu je lépe interpersonální konflikt nahlížet jako prvek, který do jinak pokojných systémů (rodina, firma, společnost) vnáší nerovnováhu nebo nestabilitu, přičemž porušováním rovnováhy je systému vnucována dynamika a porušováním stability je naopak systém ohrožován ve své funkci. Rozhodování soudu je prostředkem, skrze který získá rozhodovaný společenský vztah (rozhodovaná věc) novou rovnováhu, popřípadě bude do rozhodovaného vztahu znovu navrácena jeho funkce (obnovena stabilita). Ztráta stability znamená zánik funkcí, zánik systému. Stabilitu je třeba chápat jako schopnost systému nacházet rovnováhu ve změněných podmínkách. 181 Rovnováha je dynamický a měnící se stav, stabilita pak

178

Viz BOKOVÁ, Ludmila, cit. 175, s. 75 včetně PhDr. L. Bokové – záměrně citované ve shora uvedeném textu. 180 Z latinského conflictio = srážka, zápolení, boj . Viz GEIST, Bohumil. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Vodnář, 425 s. ,s 127 ISBN 80-862-2607-7. 181 PLAMÍNEK, Jiří. Konflikty a vyjednávání: umění vyhrávat, aniž by někdo prohrál. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2009, 136 s. ISBN 978-80-247-2944-2. 179

75

schopnost znova a znova takového stavu dosahovat. Takto dynamicky, tj. v konfliktech, probíhají přírodní a společenské jevy. Vztah dítě-rodič lze chápat jako systém, který, aby zůstat stabilní (tzn. schopen nalézat nové rovnováhy za změněných podmínek), tak nesmí žádná aktuálně nastolená rovnováha ohrožovat jeho stabilitu, tedy jeho existenci. Kriterium nejlepšího zájmu dítěte je pak pokusem práva o definici téhož. Takto jednoduše je potřeba chápat i hodnotit rozhodování soudu o výchově dětí: hledání soudem aktuální rovnováhy vztahu dítě-rodič nesmí ohrozit jeho existenci, podstatu, stabilitu. Jen takový postup soudu a takové soudní rozhodnutí, které tomuto kriteriu vyhoví, jsou postupem a rozhodnutím soudu v zájmu dítěte. Nauka o řešení konfliktů přináší také odpověď, proč soudy péče o nezletilé často selhávají a konflikt rodičů „řeší nesprávně“ a v rozporu se zájmem dítěte, totiž nastolením takové rovnováhy, která naopak vede k zániku vztahu rodič-dítě nebo k ohrožení či poškození tohoto vztahu. Interpersonální konflikty (konflikty odehrávající se mezi lidmi182) lze diferencovat na dva odlišné typy - na problémy a spory.  Problémy jsou konflikty, ve kterých žádný z účastníků neusiluje o prosazení svého a všichni naopak usilují o nalezení dobrého řešení. Problémy je možné řešit racionálně. Řešení se neprosazuje, ale hledá.  Spory jsou naopak konflikty, do kterých alespoň jeden účastník jde s cílem prosadit své řešení – sleduje své zájmy (zjevné či skryté). Řešení se nehledá, řešení se prosazuje. Ve sporech, na rozdíl od problémů, jsou přítomny emoce, nelze je Také intrapersonální konflikt může zasahovat do mezilidských vztahů. Například potřeba sebeprosazení versus potřeba respektovat zájmy jiných - nelze být absolutně nárokující, ani absolutně ustupující. Vnitřní stabilitu v tomto rámci si jedinec zajišťuje volností v rámci mantinelů, které si sám určí s ohledem na podmínky, přičemž stabilní člověk tento vytvořený systém neustále testuje a koriguje. Není-li toho schopen riskuje diktát mantinelů zvenčí (v extrémním případě i pobyt ve vězení) nebo permanentní zneužívání a vykořisťování okolím. Viz - PLAMÍNEK, Jiří, cit. 181, s. 18. 182

76

racionálně řešit. Pokud jsou účastníci pod vlivem emocí, nejsou otevření racionálním argumentům. Přičemž striktně vzato jde spíše o dva přístupy k řešení konfliktů, než o dva principiálně rozdílné typy. O tom, zda konflikt bude mít povahu sporu anebo problému, rozhodují jeho lidští aktéři.183 Také právní úprava rozhodování soudu o výchově reflektuje dělení konfliktů rodičů o výchově na problémy a spory. Podle ust. § 26 odst. 3 ZoR rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.  Předstupují-li rodiče před soud s dohodou o výchově,184 pak z pohledu nauky o konfliktech nejde o spor, ale o problém mezi rodiči, o kterém musí soud rozhodnout. Žádný z rodičů neusiluje o prosazení svého, oba racionálně usilují o nalezení dobrého řešení. Je-li také soud racionální, pak dohodu schválí (neodporuje-li její znění zájmu dítěte). Rozhodnutí soudu o schválení dohody je řešením konfliktu mezi rodiči, přičemž reálně jsou vyřešení problému schopni sami rodiče, bez soudu by se obešli. Předstoupit před soud se společně nalezeným řešením nutí rodiče zákon a v něm upravený požadavek právní moci dohody rodičů o úpravě výchovy a výživy pro dobu po rozvodu.185  V ostatních případech, kdy rodiče nepředstupují před soud s dohodou, tedy se společným návrhem řešení, pak soud nestojí před řešením problému, ale před autoritativním rozhodnutím sporu rodičů. A jak uvedeno, spory jsou konflikty, do kterých alespoň jeden účastník jde s cílem prosadit své řešení; ve sporech jsou přítomny emoce, nelze je racionálně řešit, pokud jsou účastníci pod vlivem emocí. Jinak řečeno – sami rodiče nejsou schopni konflikt řešit, nejde o problém ale o spor mezi nimi.

PLAMÍNEK, Jiří, cit. 181, s. 19 Nebo při prvním jednání ve věci projeví připravenost dohodu uzavřít 185 Více o právní úpravě - viz kapitola 1 (podkapitola 1.5). 183 184

77

Postačí, aby jen jeden z rodičů nechtěl hledat řešení dobré pro všechny, a konflikt už není problémem, ale sporem. V takových případech je povinností soudu konflikt autoritativně vyřešit. Výraz vyřešit v sobě zahrnuje povinnost rozhodnutím zároveň ochránit ohrožený nebo narušený zájem dítěte, tedy léčit.186 Slovy nauky o konfliktech je povinností soudu ustanovit takovou novou rovnováhu, která neohrozí stabilitu vztahu dítě-rodič. Proč soud, proč to nemohou udělat rodiče? Nauka o konfliktech i zákonodárce shodně odpovídají: rodiče vyřešení konfliktu nejsou schopni. Kdyby takového řešení byli schopni, nestáli by před soudem se sporem, ale s dohodou o řešení problému. V soudní praxi však soud nesprávně a v rozporu se svou povinností často čeká, až rodiče „v zájmu dítěte přehodnotí své postoje a sami spor vyřeší“. Soud pak není ani arbitrem, ani ochráncem (lékařem) ohroženého nebo narušeného zájmu dítěte, přestože z povahy nesporného řízení je právě taková povinnost soudu.187 Soud především by měl respektovat lidskou složku konfliktu a důsledně rozlišovat mezi problémy a spory. Problémy zvládnou vyřešit rodiče sami, spory musí rozhodnout a vyřešit soud, a to včas a účinně - jedině tehdy také spravedlivě.188 Spor má soud před sebou vždy tehdy, nepředstoupí- li rodiče před soud s již hotovou dohodou. Mezinárodní úmluvy i vnitrostátní úprava zřetelně vyslovují žádoucí postoj rodičů (také soudu) a definují sledovaný zájem ve věcech výchovy dětí, a tím také racionální jádro sporu.189

Léčit lze příznaky, jsou-li již vyjádřeny (tzv. symptomatická léčba, neřeší se příčina), žádoucí je ale především najít a odstranit příčinu choroby (tzv. kauzální léčba) a léčit chorobu ještě v okamžiku, kdy je léčitelná (tzv. včasná léčba), a u jedinců v riziku, tzn. ohrožených propuknutím choroby, pak aktivně vyhledávat a léčit (odstraňovat) faktory, které k rozvoji choroby mohou vést (tzv. preventivní léčba). 187 Proto se péče soudu o nezletilé děje v nesporném řízení - na soud je zákonodárcem uložena povinnost ochránit zájem dítětem, nejsou-li toho primárně schopni rodiče např. právě proto, že mezi nimi probíhá spor o výchově. 188 Soud nemusí být psycholog, nemusí znát rozdíl mezi postojem a zájmem, nemusí rozeznávat skryté zájmy účastníků sporu atp. Postačí, když nebude předstírat, že zde spor není. 189 Není-li soud (odvozeně stát) ochoten nebo schopen spor na této racionální úrovni včas a účinně vyřešit, pak sám zpochybňuje svou autoritu do těchto sporů zasahovat. 186

78

Závěr Výchova dítěte je trojstranným vztahem mezi rodiči navzájem a především mezi dítětem a každým z rodičů. Vzájemná práva a povinnosti mezi rodiči a dítětem si lze představit jako rovnoramenný trojúhelník s rameny směřujícími k dítěti – k vrcholu s největším úhlem. Z tohoto vrcholu, pod tímto úhlem je potřeba nahlížet rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy (nově do péče) při rozvodu rodičů. Existence a rozvíjení emocionální vazby dítěte k rodiči jsou nezbytné předpoklady řádného fungování vztahu dítě-rodič. Bez citové vazby není tento vztah funkční, bez funkčního vztahu není možná výchova. Výchova se odehrává skrze osobní péči rodiče o dítě a v rozhodování rodiče o každodenních záležitostech dítěte. Právní úprava klade důraz na schopnost rodičů se dohodnout. Pokud rodiče jsou schopni se o výchově (a výživě) jejich dítěte dohodnout, pak soudy bez obtíží aplikují relevantní právní ustanovení. Problémy v aplikační praxi soudů ale nastávají, nejsou-li rodiče dohody schopni, zejména pak tehdy, probíhá–li mezi nimi spor o výchovu. Žehrání soudu na to, že rodiče nejsou schopni se dohodnout, a vyčkávání soudu, až (a zda-li vůbec) se v zájmu dítěte dohodnou, vede téměř vždy k ohrožení nebo i poškození zájmu dítěte namísto jeho soudní ochrany.190

Místo úvah de lege lata, když „nový“ občanský zákoník teprve vstoupí v účinnost a odpovídající procesní úprava ještě nebyla přijata, bych rád zdůraznil dva požadavky na činnost soudů v řízeních ve věcech svěření do výchovy / do péče rodičů: 

Nepřipustit marné plynutí času191 (de lege ferenda i vhodnou procesní úpravou);



Vnímat spor rodičů jako ten druh konfliktu, který sami rodiče nejsou schopni vyřešit, a proto musí autoritativně rozhodnout soud, a to účinně, včas a v zájmu dítěte.

Je to prakticky totéž, jako kdyby lékař neléčil, hasič nehasil apod. V ČR je takto soudy postiženo několik tisíc dětí ročně. 191 Dítěti běží čas „mnohem rychleji“ než dospělému 190

79

Při úvahách de lege ferenda bych zmínil: 

Uvážit hmotněprávní úpravu svěření dítěte do střídavé výchovy / resp. do péče rodičů jako preferenční formu úpravy. Domnívám se, že společnost by měla výslovně formulovat, jakou úpravu výchovy považuje za nejvhodnější. Má-li i ve věcech výchovy dětí dojít k naplnění účelu právní normativity, kterým je regulace chování a vynucení společensky žádoucího chování ve společnosti, pak jedině takto lze toho dosáhnout - pro přibližně 50.000 dětí ročně. O tom, jak si společnost představuje ve věcech výchovy dětí žádoucí chování rodičů, není pochyb: právem a nejlepším zájmem dítěte je osobní péče obou rodičů.



Schválit ucelenou úpravu nesporných řízení a řízení ve věcech rodinněprávních.

Z hlediska organizace justice bych zmínil: 

požadavek předchozí právní praxe, transparentní proces výběru kandidátů na funkci soudce, zpochybnění koncepce "doživotního" mandátu;



specializaci soudců a tomu odpovídající další, neprávní kvalifikaci.

Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem.192

192

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/ /2009

80

Seznam zkratek ČR

Česká republika

FOD

Fond ohrožených dětí

DKC

Dětské krizové centrum

Listina

Listina základních práv a svobod

NObčZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ObčZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

OSPOD

Orgán sociálně-právní ochrany dítěte

o.s.ř.

Občanský soudní řád

PAS

Parental Alienation Syndrome – viz SZR

Sb.

Sbírka

SZR

syndrom zavržení rodiče

ÚoPD

Úmluva o právech dítěte

ÚoVPD

Evropská úmluva o výkonu práv dětí, Štrasburk, 1996

ÚS

Ústavní soud ČR

ZoR

zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

ZoSPOD

zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

ZZŘS

návrh zákona o zvláštním řízení soudním

81

Seznam tabulek Tabulka 1 - Četnost rozhodnutí o výchově nezletilých podle výsledku, r.2012 .............. 64 Tabulka 2 - Průměrné délky řízení o výchově podle výsledku – ve dnech, r.2012 ......... 66 Tabulka 3 - Průměrné délky řízení o výchově podle výsledku – ve dnech, r.2011 ......... 66

82

Použitá literatura Monografie  BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím, aneb, Bez otce se nedá (dobře) žít. V Praze: Vyšehrad, 2002, 215 s. ISBN 80-702-1605-0  BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006, 124 s. ISBN 80-246-1089-2  BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004, 347 s. ISBN 80-735-7030-0  BOKOVÁ, Ludmila. Rodiče, děti a jejich problémy: sborník studií. 1. vyd. Praha: Sdružení Linka bezpečí, 2011, 126 s. ISBN 978-809-0492-004  BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád: komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, xxii, 1042 s. ISBN 80-7179-378-71  DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008, 234 s., ISBN 978-807-3301-361  ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2  FRANCOVÁ, Marie. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, xii, 248 s. Právní rukověť. ISBN 978-807-3575-861  GEIST, Bohumil. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Vodnář, 425 s. ,s 127 ISBN 80-862-2607-7  GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. rozš. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, 299 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7304-X  HOLUB, Milan. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. aktualizované́ a přepracované vyd. Praha: Leges, 2011, 456 s. ISBN 978-808-7212-967

83

 HORA, V. Civilní právo procesní. I. díl. Praha: Všehrd, 1922.  HRUŠÁKOVÁ, Milana. Zákon o rodině: Zákon o registrovaném partnerství : komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xxviii, 558 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4000-614  MOTEJL, Otakar, Rodina a dítě. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2007, 215 s  NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 863 s. ISBN 978-807-3874-438  NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, 287 s. ISBN 80-200-0690-7  PLAMÍNEK, Jiří. Konflikty a vyjednávání: umění vyhrávat, aniž by někdo prohrál. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2009, 136 s. ISBN 978-80-247-2944-2  PLECITÝ,Vladimír; SALAČ, Josef; SKŘEJPEK, Michal. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 140 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-397  RADVANOVÁ, Senta. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Editor Jiří Švestka, Jan Dvořák. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 306 s. ISBN 978-807-3574-666  SAMKOVÁ-VESELÁ, Klára. Zbavte mě toho pitomce, sundejte ze mě tu mrchu: (co jste vždy chtěli vědět o rozvodu, ale bylo vám hloupé se na to zeptat, zejména pak advokáta). Vyd. 1. Praha: Blinkr, 2012, 207 s. ISBN 978-8087579-05-3.  SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR¨, 2011, 620 s. ISBN 978-807-3803-117  SVOBODA, Karel. Nové instituty českého civilního procesu. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká Republika, 2012, 239 p. ISBN 978-807-3577-223.  ŠÍNOVÁ, Renáta. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 362 s. Teoretik. ISBN 978-808-7212-509.

84

 TEYBER, Edward. Děti a rozvod: [jak pomoci dětem vyrovnat se s rozvodem rodičů]. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2007, 227 s. ISBN 978-807-2551-637  WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. Vyd. 1. Překlad Eduard Bakalář. Praha: Portál, 1996, 237 s. Rádci pro život. ISBN 80-717-8089-8

Další zdroje 

[online]. [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost



CORRADINIOVÁ,S. Právo a rodina, č. 1, r. 2013, s. 8



ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech za rok 2012. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledystatistickych-listu.html



ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o průměrných délkách řízeních od nápadu do pravní moci rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech za rok 2012. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html



ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Přehled o průměrných délkách řízeních od nápadu do pravní moci rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech za rok 2011. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html



ČESKO. Ministerstvo spravedlnosti. Statistická ročenka MSpr ČR za rok 2011, str.85 [online]. [cit.2013-03-18]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html



ČESKO. Vláda. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 401/2012 Sb. [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné ve formátu PDF z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=77497

85



JUDr Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, dne 26.11.2012 [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=764097# utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position19



ZEMANOVÁ, Daniela. [online]. [cit. 2013-03-25]. Autorka je 1. místopředsedkyní Soudcovské unie ČR. Dostupné z: http://www.soudci.cz/zpravy-a-stanoviska/pohledy-a-nazory/489-nahodilostjako-pravidlo-pri-vyberu-soudcu-.html.

86

The court decisions on child´s custody - summary The upbringing of children is one of the basic institutes of parenthood. As every legal institute even this one can be approached from different perspectives of legal regulation. This thesis is focused on aspects and consequences of court proceedings and decisions on the child´s custody issues in relation with the divorce or separation of parents – as regulated in Sections 26 and 50 of the Act no. 94/1963 Coll., Family Act, as amended. I have chosen this particular topic for personal reasones. From the formal point of view, the thesis is divided into six chapters. In the first chapter, sources of the law and main terms are defined. Furthermore, the current legal regulation of the court's decision on the child´s custody is compared to the legal framework, which is yet to come into effect, and in a more details the judicial application of the regulation is analyzed considering the legal and factual relations with the divorce and the parents separation. The second chapter and the third chapter are focused on the outline of the substantive law - the second chapter on the current legal framework, the third chapter on the rules set down in the new civil code. The fourth chapter contains the overview of the procedural regulations and institutions. The fifth chapter is concentrated on the institute of the “obtaining by the court the child´s opinion”. I discuss both, the substantive and procedural relevant rules, then the application pitfalls of this institute. In the sixth chapter, the non-legal aspects of the court decisions are discussed. The statistical data on the district courts agenda kept by the Ministry of Justice of the Czech Republic are analyzed. Based on the data, I discuss the scope and by derivation also the importance of the court decisions on the child´s custody.

By the digression to the sociology, I refer to the changes

in understanding of parental roles and to the fact the courts are not able to reflect these changes sufficiently. From the perspective of psychology I describe phenomena and aspects relevant to the child´s custody issues, among them the Parental Alienation Syndrome. By the end of the thesis the conclusions are drawn: courts should better apply the legislation, should carefully take account of the child’s right to a care of both parents.

87

Klíčová slova

Keywords

výchova dítěte

upbringing of child

péče o dítě

child´s custody

rozhodování soudu

court decisions

88