Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Pavla Kaufmannová Dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé Diplomová práce
Olomouc 2014
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé“ vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci 10. 8. 2014 ………………………........... Pavla Kaufmannová
2
Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Renátě Šínové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a konzultace, které mi s ochotou poskytovala během psaní diplomové práce.
3
Obsah Seznam pouţitých zkratek .......................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................................... 6 1.
Péče soudu o nezletilé......................................................................................................... 9
2.
Charakteristika péče soudu o nezletilé jako druhu nesporného řízení.............................. 12 2.1.
Nesporná řízení v historických souvislostech ............................................................ 12
2.2.
Prvky odlišující nesporná řízení od řízení sporných .................................................. 13
3.
Zjišťování skutkového stavu a průběh řízení ve věcech péče soudu o nezletilé .............. 16
4.
Dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé.................................................................. 21
5.
6.
4.1.
Úvod do teorie dokazování ........................................................................................ 21
4.2.
Zásady civilního procesu uplatňované při dokazování v nesporných řízeních.......... 22
4.2.1.
Zásada vyšetřovací ............................................................................................. 23
4.2.2.
Zásada materiální pravdy.................................................................................... 25
4.2.3.
Zásada volného hodnocení důkazů ..................................................................... 26
Důkazní prostředky ve věcech péče soudu o nezletilé ..................................................... 28 5.1.
Výslech účastníků ...................................................................................................... 29
5.2.
Výslech nezletilého dítěte .......................................................................................... 31
5.3.
Výslech svědka .......................................................................................................... 34
5.4.
Znalecký posudek a odborná vyjádření ..................................................................... 36
5.5.
Důkaz listinou ............................................................................................................ 39
5.6.
Ohledání ..................................................................................................................... 40
5.7.
Zprávy a vyjádření ..................................................................................................... 41
Dokazování de lege ferenda ............................................................................................. 43
Závěr ......................................................................................................................................... 46 Seznam literatury ...................................................................................................................... 50 Shrnutí / Abstract ...................................................................................................................... 53 Seznam klíčových slov / Keywords ......................................................................................... 55 4
Seznam použitých zkratek Listina
Usnesení
předsednictva
České
národní
rady
č.
2/1993
Sb.,
o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky OSPOD
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
OZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
TZ
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Úmluva
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 č. 209/1992 Sb.
ÚPrDt
Sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o právech dítěte č. 104/1991 Sb.
Ústava
Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
ÚVPrD
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí č. 54/2001 Sb.
ZnalZ
Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů
ZOSPOD
Zákon
č.
359/1999
Sb.,
o
sociálně-právní
ve znění pozdějších předpisů ZŘS
Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
5
ochraně
dětí,
Úvod Dokazování je jednou z nejdůleţitějších částí a těţištěm kaţdého právního procesu. Setkáváme se s ním nejen v odvětví práva civilního, ale i v dalších oblastech, jako je právo trestní a správní. Vţdy, kdyţ se objeví nějaký problém, který musí být vyřešen, je nezbytné, aby byl nejdříve zjištěn jeho základ a byly dokázány skutečnosti, které pomohou k nalezení jeho řešení. Dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé není ţádnou výjimkou. Literatura se však touto problematikou příliš nezabývá. Pokud se snaţíme v kniţních publikacích, právních článcích nebo snad na internetu najít nějaký konkrétní zdroj, který by se týkal dokazování v rámci určitého druhu procesního řízení, tak se bohuţel kladného výsledku nedobereme. Existují publikace, které se zabývají dokazováním samotným, ať uţ to jsou publikace ještě z doby 20. století nebo dnešní aktualizovanější verze. Ţádná z nich se však nezabývá jednotlivými odlišnostmi, které se vyskytují u jednotlivých druhů soudních řízení, nebo jsou jejich zmínky pouze okrajové. Dokazování je natolik obsáhlou oblastí, ţe jim takovou absenci nemůţeme mít za zlé a není nic jednoduššího neţ takový nedostatek napravit. Pokud se chceme dozvědět více informací, tak to jsou pouze odborné články, které se týkají konkrétních oblastí. Naštěstí půl roku od účinnosti nového zákona a přijetí novel stávajícího zákona se začínají objevovat i příspěvky aktuální. Cílem mé práce je podat komplexní výklad problematiky dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé především v kontextu nového zákona o zvláštních řízeních soudních s analytickým rozebráním jednotlivých důkazních prostředků. Mé vědeckovýzkumné otázky zní: „Změnil se nějakým způsobem proces dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé v důsledku harmonizace procesního práva? Zajišťuje aktuální právní regulace efektivní zjištění skutkového stavu?“ Po rekodifikaci došlo k mnoha změnám, především v podobě hmotněprávní úpravy, a je proto nezbytné na ně reagovat. Literatura, která by pojednávala o zmíněné rekodifikaci, teprve vzniká, a je proto nanejvýš skvělou příleţitostí přičinit se k její tvorbě a podat výklad jednotlivých nových prvků, které s sebou přináší. Péče soudu o nezletilé je a vţdy bude velmi aktuálním tématem. Kaţdý se někdy v ţivotě setká se situacemi, kdy je potřeba řešit problematiku dětí a zabývat se jejich právy. Nová úprava k tomu přináší novou koncepci péče soudu o nezletilé a díky novému občanskému zákoníku je i dětem přiznáváno více práv. Takovým nově zařazeným řízením je například řízení o přivolení souhlasu a odvolání souhlasu zákonného zástupce k samotnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti. Pro mě osobně je 6
toto téma velmi blízké, jiţ několikrát jsem se setkala se situacemi, kdy jsem byla poţádána o radu, jak dokázat určité skutečnosti v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, a jak v takovém řízení postupovat. S těmito otázkami se setkávám i při získávání praxe v advokátní kanceláři. Jaké důkazní prostředky je moţné ještě pouţít? A jaké se vyuţít vůbec nedají? Pomocí analýzy podrobím zkoumání a výkladu jednotlivé ustanovení procesních předpisů týkajících se dokazování v oblasti péče soudu o nezletilé s cílem jejich hlubšího pochopení a především jejich praktického uchopení. Zároveň pomocí metody indukce vyvodím obecné závěry z dostupné judikatury soudů. Práce je koncipována systematicky a je rozdělena do šesti kapitol. První část práce, kterou tvoří kapitola jedna aţ tři, pojímá obecné výklady o povaze řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jako druhu nesporných řízení s krátkým úvodem a zamyšlením se nad jejich původem. Součástí těchto výkladů je rozebrání jednotlivých odlišných prvků řízení sporných a řízení nesporných především v kontextu zákona o zvláštních řízeních soudních. Druhá část práce, která je poskládána z kapitol tři aţ pět, se poté věnuje výkladu dokazování se zaměřením na povahu a pouţití jednotlivých důkazních prostředků. Při psaní této části vyuţívám metodu dedukce, kdy od obecných definic a výkladů přistupuji ke konkrétním prvkům a institutům pouţívaným v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé. Poslední kapitola se věnuje právní úpravě de lege ferenda s vlastními postřehy a návrhy na zdokonalení právní úpravy. Při
psaní
diplomové
práce
vycházím
především
z
ustanovení
zákona
týkající se dokazování. Konkrétně čerpám z ustanovení § 120 – 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „OSŘ“), která se pouţijí subsidiárně a dále z ustanovení § 1 – 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „ZŘS“) a speciálních ustanovení § 466 – 477 ZŘS, která se přímo dotýkají problematiky péče soudu o nezletilé. Dále se věnuji dostupné odborné literatuře a jednotlivým odborným článkům s bohatým vyuţitím judikatury. Problematika řízení ve věcech péče soudu o nezletilé není nikde aktuálně kompletně zpracována, a uţ vůbec se nesetkáme s publikacemi, které by řešily konkrétní oblasti, jako je například dokazování. Dosavadní literatura klade důraz především na teoretické výklady dokazování, ale nezabývá se jeho praktickým vyuţitím a aplikací jednotlivých důkazních prostředků v průběhu procesního řízení. Takový stav je především na škodu právníkům, kteří se při svých postupech nemohou opřít o konkrétní názory a svoji cestu soudním řízením si musí vydobýt sami. Je však věčná škoda nepodělit se o jednotlivé vědomosti i s veřejností nebo méně zkušenými kolegy z praxe. Měl by být kladen mnohem 7
větší důraz na přínos literatury pro praxi neţ pro teoretické zamyšlení, které opravdu velmi často zůstává pouze v hlavách odborníků nebo pouze na papíře kniţních publikací, aniţ by se jednotlivé poznatky daly reálně pouţít.
8
1.
Péče soudu o nezletilé Péče soudu o nezletilé je pojem pouţívaný pro označení okruhu záleţitostí, které
zahrnují problematiku týkající se nezletilých dětí a další otázky s rozhodováním o dětech spojené. Před přijetím ZŘS byla oblast péče soudu o nezletilé upravena pouze v OSŘ, konkrétně v části třetí, hlavě páté, pod názvem Zvláštní ustanovení. K přijetí ZŘS došlo z důvodu rozsáhlé rekodifikace soukromého práva, která vstoupila v účinnost k 1. lednu 2014. S přijetím nového zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), muselo tedy logicky dojít i k přijetí nové procesní úpravy. Po mnoha úvahách a diskuzích zákonodárci přistoupili k řešení, které přináší další procesní předpis, ve kterém jsou upravena nesporná a další řízení, jejichţ povaha se liší od klasického sporného řízení, které nadále zůstává zakotveno v OSŘ. Takové východisko bylo zvoleno na základě několika faktorů. Jedním z nich byla nesystematická úprava procesního řízení. Přeci jen byl OSŘ přijat v období socialismu a takový vliv na jeho obsah nebyl dodnes zcela překonán. K jeho změnám nadále dochází pouze četnými novelami, díky kterým se zákon stává nepřehledným a především v mnoha otázkách nedořešeným. Nový zákon je inspirován zahraniční úpravou, kde existence dvou procesních předpisů není ţádnou novinkou, ale zcela běţnou praxí. Ze zemí Evropské unie, kde existují dva právní předpisy, jsou to například Spolková republika Německo a Rakouská republika.1 Vztah těchto dvou procesních předpisů charakterizujeme jako vztah obecného a zvláštního zákona. Návod, jakým způsobem s nimi pracovat, je uveden v § 1 ZŘS. Nestanoví-li tento zákon jinak, pouţije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 2 ZŘS). Toto ustanovení je koncipováno jako tzv. obecná subsidiarita. Na záleţitosti, které nejsou upraveny v ZŘS vůbec, se automaticky pouţije právní úprava OSŘ. Takovými instituty, které speciální předpis neupravuje, jsou například vyloučení soudců, procesní úkony soudu, zastupování účastníků, obsahové a formální náleţitosti úkonů atd.2 Nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, pouţijí se ustanovení ZŘS vedle občanského soudního řádu (§ 1 odst. 3 ZŘS). V tomto ustanovení je naproti tomu upravena tzv. zbytková subsidiarita. Obě právní úpravy stojí vedle sebe a ZŘS doplňuje úpravu obsaţenou v OSŘ. V podstatě se jedná o situace, kdy ZŘS stanoví pouze výjimky nebo stanoví další podmínky, které musí být aplikovány společně s OSŘ. Typickým
1
Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 27. 2. 2013, s. 3 – 7. 2 Tamtéţ, s. 18 - 19.
9
příkladem jsou opravné prostředky, kdyţ ZŘS stanoví další případy nepřípustnosti podání odvolání vedle úpravy obsaţené v OSŘ.3 Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé mají své specifické rysy, které jsou rámcově uvedeny v následujících kapitolách, přičemţ o jednom z těchto atributů - dokazování, pojednává celá práce. Mezi záleţitosti péče soudu o nezletilé jsou přiřazována řízení, která se zabývají osobním statusem nezletilého, jeho výţivou a péčí o něj, stykem s nezletilým dítětem, rodičovskou odpovědností, svěřením dítěte do pěstounské péče, svěřením do výchovy jiné osoby neţ rodiče, nařízením ústavní péče, rozhodováním o poručnictví a dalšími otázkami právního postavení nezletilého. Výčet uvedený v § 466 ZŘS je demonstrativní povahy a není tedy moţné uvést kompletní výčet všech řízení. Můţou k nim být řazena i řízení výslovně v zákoně neuvedená, ovšem za předpokladu, ţe se týkají dětí. „Společným jmenovatelem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je skutečnost, že v těchto řízeních musí jít především o nejlepší zájem nezletilých dětí ve smyslu Úmluvy o právech dítěte…“4 V Úmluvě o právech dítěte se v čl. 3 dočteme, ţe zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať uţ uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Co je však oním zájmem dítěte zákon ani Úmluva o právech dítěte nepodává.5 Takový zájem musí být zjišťován „…s ohledem na právo dítěte na rodinný život ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8) a v návaznosti na právo na péči rodičů zakotvené v Úmluvě o právech dítěte (čl. 7, 9 ÚprDt) a participační práva dítěte garantovaná tamtéž (čl. 12 ÚprDt).“6,7,8 Ochrana nezletilých dětí má značný mezinárodní dosah. Jsou přijímány četné mezinárodní úmluvy, které se problematikou týkající se nezletilých dětí zabývají. Jak vyplývá z čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), vyhlášené 3
Tamtéţ. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1305. 5 Jak uvádí Nová, v jednom ze svých článků, zájmem dítěte je: „ …zajištění takového stavu, takové životní situace dítěte, která mu přinese co nejméně negativních a co nejvíce pozitivních důsledků.“ NOVÁ, Hana. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR. Právo a rodina, 2001, č. 9, s. 13. 6 Tamtéţ. 7 Participační práva dětí mají velký význam pro dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé a jsou blíţe rozebrána v kapitole 5.2., týkající se výslechu nezletilých dětí. 8 Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09 uvádí nezbytnost zjišťování zájmu dítěte při svěření dítěte do výchovy rodičů: „Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví.“ 4
10
mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, pouţije se mezinárodní smlouva. Mezi ty nejdůleţitější úmluvy patří bezesporu jiţ zmiňovaná Úmluva o právech dítěte (dále jen „ÚprDt“) a Evropská úmluva o výkonu práv nezletilých dětí (dále jen „VprDt“).9,10 ZŘS přináší do problematiky péče soudu o nezletilé další otázky dříve v OSŘ do této oblasti nezařazené. Jednou z těchto oblastí je navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, dříve zakotvené v § 193a a násl. OSŘ.11 V případě navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí dochází k opětovnému začlenění této problematiky mezi otázky péče soudu o nezletilé, jak tomu bylo před přijetím novely č. 295/2008 Sb., která vyčlenila problematiku nezletilých dětí mimo systém věcí týkajících se jejich péče. Taková úprava byla teorií značně kritizována. Byly nastoleny otázky nezbytnosti a efektivnosti takového řešení, kdyţ speciálním ustanovením OSŘ v § 193a a násl. byla sice vyčleněna ze záleţitostí péče soudu o nezletilé, ale naopak nebyla vyloučena z obecných ustanovení týkajících se péče soudu o potřeby dětí. Opětovné zařazení této záleţitosti do věcí péče soudu o nezletilé je přikloněním se řadě názorů, ţe citovaná novela přispěla pouze k nepřehlednosti takové úpravy.12 Dalším příkladem nové systematiky procesních předpisů je přeřazení předběţných opatření o předběţné úpravě poměrů dítěte z § 76a OSŘ do nového zákona pod otázky péče soudu o nezletilé. Podle odůvodnění uvedeného v důvodové zprávě, se jedná o zpřehlednění a zpřesnění právní úpravy hmotněprávní s úpravou procesní, a s prodlouţením doby trvání předběţného opatření na tři měsíce.13 Péče soudu o nezletilé je v teorii zařazována do kategorie tzv. nesporných řízení. Nesporná řízení vykazují své specifické odlišnosti, jejichţ základní výčet a jejich problematika je probrána v následujících podkapitolách. Znalost těchto odlišností je klíčová pro pochopení celé problematiky péče soudu o nezletilé a velmi důleţitá pro následující výklady o dokazování. Není moţné podat kompletní výklad, aniţ bychom se nezabývali otázkou, jak celá skupina řízení figuruje v systému civilního práva procesního.
9
DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…., s. 1306 - 1307. Více k problematice aplikace Úmluvy o právech dítěte srov. NOVÁ, Hana. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR. Právo a rodina, 2001, č. 9, s. 12 – 17.; NOVÁ, Hana. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR (pokračování). Právo a rodina, 2001, č. 10, s. 8 – 12. 11 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…., s. 105 - 122. 12 ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 46 - 53. 13 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 77. 10
11
2.
Charakteristika péče soudu o nezletilé jako druhu nesporného řízení
2.1. Nesporná řízení v historických souvislostech V minulosti se můţeme setkat s různými názory na daná řízení a s jejich bohatou historií. Počátky rozlišování mezi spornými (iurisdictio contentiosa) a nespornými řízeními (iurisdictio voluntaria) nalézáme jiţ v období starého Říma.14 „Do nesporu zařazovali například proces propuštění otroka nebo souhlasný převod vlastnického práva před úředníkem za přítomnosti stran.“15 V období středověku vývoj nesporných řízení pokračoval. Jejich povaha v tomto období odpovídala jejich názvu. Jednalo se skutečně o řízení, kde bychom stěţí hledali prvek konfliktu. Byl to proces ověřování smluv mezi jednotlivými stranami za přispění specializovaných úředníků. „Až později přibyly mezi „nespory“ věci, při nichž k nesouladu mezi zúčastněnými osobami reálně dojít mohlo. Šlo hlavně o věci rodinné, jako je ustanovování poručníků, opatrovníků, osvojení apod. Během středověku se do nesporné agendy zařadily i zápisy vlastnického práva do zvláštních knih – zemských desek.“16 Můţeme si tedy všimnout, ţe určité počátky řízení ve věcech péče soudu o nezletilé se datují jiţ do období středověku. V dalších letech vzrostla snaha panovníků zasahovat do věcí, které původně nebyly právně zakotveny a zůstaly bez jejich intervence. K nesporným řízením se začaly řadit další otázky. Tento zájem je patrný v době osvícenství, kdy docházelo k přijímání císařských patentů, které se problematikou nesporů zabývaly. Pro vývoj řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je důleţitý i patent Josefa II. z roku 1785, kde byly upraveny otázky osiřelých dětí a záleţitosti opatrovnické a dále císařský patent č. 208/1854 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech. V období první republiky byla nesporná řízení upravena zákonem. Ten stanovil soudu povinnost zabývat se skutečným stavem a zjišťovat vše potřebné pro své rozhodnutí, které se nezakládá pouze na formální pravdě, a to všechno bez ohledu na aktivitu stan.17 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, problematiku nesporných řízení upravoval aţ do přijetí zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Ačkoli byly snahy zákonodárce v minulosti zcela jednoznačně vedeny úmyslem o potlačení jednotlivých
14
SVOBODA, Karel. Dokazování. 1. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 90. Dále k vývoji nesporných řízení viz SVOBODA, Karel. Jak vyzrát na „nespory“. Právní fórum, 2007, roč. 4, č. 4, s. 131. 15 Tamtéţ. 16 Tamtéţ. 17 Tamtéţ.
12
diferenciačních kritérií, nebylo jeho počínání úspěšné. Takové úsilí bylo patrné v právní úpravě z roku 1963, ve které zakotvil jediný druh řízení zaloţený na zásadě materiální pravdy. „Tato jednotná koncepce byla založena na socialistické ideologii, která spočívá v tom, že stát může prostřednictvím procesu před civilními soudy zasahovat do soukromoprávních vztahů. Právě z důvodu státní ingerence do soukromoprávních vztahů byl proces nalézání práva koncipován jednotně a platily v něm všechny procesní zásady stejně, nerozlišovalo se tedy sporné a nesporné řízení.18 Po změně politických poměrů v zemi v roce 1989 bylo nezbytné takový nešťastný stav napravit. Veškerá právní úprava měla být zaloţena na principech demokratického a právního státu, proto docházelo k četným novelizacím občanského soudního řádu. Nejvýznamnější je přijetím novely č. 171/1993 Sb., kterou došlo k opětovnému odlišení mezi sporným a nesporným řízením.19
2.2. Prvky odlišující nesporná řízení od řízení sporných Nesporná
řízení
patří
společně
s řízeními
spornými
mezi
nalézací
řízení.
Zjednodušeně řečeno soud v takovém řízení nalézá právo a povinnosti jednotlivých účastníků. Rozdíl však nacházíme v jejich odlišných funkcích. Sporné řízení plní funkci reparační. Rozhodnutí, která vydává v takových řízeních soud, mají deklaratorní povahu, a tedy prohlašují, co je právem a povinností. Nesporné řízení má funkci preventivní a upravuje tak poměry účastníků do budoucna. Rozhodnutí mají konstitutivní charakter, tedy zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti stran.20 Sporná řízení mají vţdy povahu konfliktu. U nesporných řízeních takový prvek chybí, i kdyţ mezi stranami můţe k určitým protichůdným postojům docházet a takové rozdělení je spíše teoretického charakteru neţli praktického rázu. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé bývají velmi často příkladnou výjimkou. Vţdyť to jsou právě rodiče, kteří se nejsou schopni rozumně domluvit a vznikají tak zdlouhavé a někdy i velmi nepříjemné spory o jejich potomka.21 Pravomoc soudů, jako jedna z tzv. podmínek řízení, v případě zvláštních řízení, vyplývá z § 1 odst. 1 ZŘS, kde je uvedeno, ţe podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci výslovně v zákoně stanovené. Pravomoc k rozhodování záleţitostí ve věcech péče soudu o nezletilé pak vyplývá z taxativního výčtu řízení, k jejichţ rozhodování je soud povolán. Tento výčet je uveden v § 2 ZŘS. Oproti sporným řízením tedy vyplývá pravomoc
18
Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 1 – 2. SVOBODA, Karel. Dokazování…, s. 91. 20 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 357 - 365. 21 SVOBODA, Karel. Jak vyzrát na „nespory“…, s. 132. 19
13
ze speciálního zákona. Díky této úpravě je pro účastníky v počáteční fázi procesu jednodušší dovodit, podle jakého právního předpisu bude soud v řízení primárně vycházet.22 Okruh účastníků je oproti sporům, kde vystupuje ţalobce a ţalovaný stanoven jiným způsobem a uplatní se tzv. druhá a třetí definice účastenství. Tyto dvě definice odpovídají úpravě účastenství podle § 94 odst. 1 a 2 OSŘ, která platila do účinností ZŘS, tedy do ledna 2014.23 Dnes platí definice uvedená v § 6 odst. 1 a 2 ZŘS. V řízení, které můţe být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehoţ právech a povinnostech má být v řízení jednáno (třetí definice účastenství). Dále můţe být účastníkem řízení také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje (druhá definice účastenství). Například v řízení o výţivném nezletilých dětí se pouţije třetí definice účastenství a účastníky řízení jsou tak oba rodiče. Pokud by se určovalo výţivné ze strany prarodičů, budou účastníky všichni prarodiče.24 Pro nesporná řízení je dále typická moţnost zahájit je takzvaně ex officio, neboli z moci úřední. Neznamená to však, ţe by účastník nemohl zahájit řízení svým návrhem vůbec, ale pouze z jejich charakteru vyplývá, ţe nejen účastník svým návrhem, ale i soud svým usnesením můţe řízení zahájit a vymezit tak jeho předmět. Na rozdíl od sporných řízení, která lze zahájit pouze na návrh a jsou tak ovládána zásadou dispoziční, v nesporných řízeních převaţuje zásada oficiality. Věcná a místní příslušnost soudů je dalším příkladem rozdílné právní úpravy a uplatní se speciální ustanovení uvedená v § 3 aţ § 5 ZŘS. Věcná příslušnost je svěřena okresním soudům a ve vybraných otázkách soudům krajským. V případě péče soudu o nezletilé to jsou však vţdy soudy okresní, které jsou povolány k projednávání a rozhodování daných otázek. Místní příslušnost je v § 4 odst. 1 ZŘS konstituovaná jako příslušnost zbytková, protoţe se pouţije v případě, kdy neexistují speciální ustanovení u jednotlivých typů řízení. Pouze tehdy, kdy taková úprava chybí, je příslušným obecný soud osoby, v jejímţ zájmu se řízení koná. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě jedním z těch řízení, kdy se pouţije výlučná místní příslušnost. V § 467 ZŘS je uvedeno, ţe pro tato řízení je příslušný obecný soud nezletilého dítěte. Není-li příslušný soud znám nebo nemůţe-li včas zakročit, zakročí soud, v jehoţ obvodu se nezletilý zdrţuje. Obecná ustanovení ZŘS dále stanoví, co je myšleno obecným soudem nezletilého. Obecným soudem nezletilého účastníka, který není 22
Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 122. Tamtéţ, s. 124. 24 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…., s. 612. 23
14
plně svéprávný, je soud, v jehoţ obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště (§ 4 odst. 2 ZŘS). Účastníci
nesporných
řízení
mají
omezenou
moţnost
disponovat
řízením
a jeho předmětem. Jejich omezení vyplývá především z kogentních ustanovení zákona a dále také z konstitutivní povahy daných rozhodnutí. Soud totiţ vţdy přihlíţí k poţadavku souladu s veřejným zájmem. Pouze v případě, kdy bylo řízení zahájeno na návrh lze vzít takový návrh zpět. Soud tak však neučiní, pokud někteří účastníci s takovým postupem nesouhlasí a případně i sám můţe řízení zahájit. V § 15 ZŘS je pak dále stanovena pojistka soudu v případě ohroţení veřejného zájmu. Vezme-li totiţ navrhovatel návrh na zahájení řízení zpět, soud můţe rozhodnout o neúčinnosti tohoto zpětvzetí, jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu.25
25
Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 22.
15
3.
Zjišťování skutkového stavu a průběh řízení ve věcech péče soudu o nezletilé Zjišťování skutkového stavu ve věcech péče soudu o nezletilé se liší v mnoha ohledech
od běţného sporného řízení. V momentě, kdy ve sporných řízeních napadne ţaloba na soud, musí splňovat určité náleţitosti. Jiţ v ţalobě mají být označeny důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Jsou to právě účastnící sporného řízení, kteří mají nejen povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ale také břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pokud neunesou taková břemena, nemohou být ve sporu úspěšní a vyhrává strana, která své břemeno unese. Pro lepší pochopení si přibliţme, jaké jsou rozdíly mezi břemenem tvrzení a břemenem důkazním. „Aby soud mohl objektivně posoudit, zda uplatněné právo nebo právní nárok skutečně existuje, musejí být do řízení uvedeny skutečnosti vytvářející skutkový stav předpokládaný právní normou, na jejímž základě sporné právo nebo nárok vzniká.“26 Účastníci řízení tedy musejí uvádět skutečnosti, které jsou významné z hlediska pouţití právní normy, která se na daný případ vztahuje. Zákon jim tedy přiznává břemeno tvrzení. V řízeních sporných pak ţalobce tvrdí skutečnosti, které zakládají jeho nárok a ţalovaný skutečnosti, které zabraňují uplatnění ţalobcova nároku. V případě, kdy jedna ze stran aktivně netvrdí, musí se smířit s moţným negativním následkem, který můţe spočívat v neúspěchu ve sporu.27 Podstata břemene důkazního pak spočívá v uvádění důkazů pro co moţná nejpřesvědčivější a neúplnější provedení potřebného dokazování ke zjištění skutkových okolností tak, aby skutkový stav mohl být řádně objasněn. V případě, kdy se po provedeném dokazování nepodařilo vše náleţitě objasnit, není moţné, aby soud odmítl vydat meritorní rozhodnutí a došlo tak k nejistotě v právních vztazích. Takový stav by se projevil jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), coţ v našem právním řádu není přípustné. „Pravidla o důkazním břemenu umožňují, aby soud vydal rozhodnutí ve věci samé, i když se mu nepodařilo překonat vnitřní nejistotu o skutkovém stavu.“28 Strana sporu pak musí, chce-li být ve sporu úspěšná, aktivně dokazovat skutečnosti k prokázání svých tvrzení. V opačném případě soud, jak bylo uvedeno, musí vydat meritorní rozhodnutí v její neprospěch.29
26
MACUR, Josef. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 7. 27 Tamtéţ. 28 Tamtéţ, s. 7 – 8. 29 Tamtéţ.
16
V nesporných řízeních je situace trochu odlišná. Jedná se o řízení, která jsou ovládána zásadou vyšetřovací.30 Za zjišťování skutkového stavu odpovídá soud. Účastníci nesporných řízení by ale neměli zůstat zcela nečinní, protoţe i na ně se vztahuje § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ, který jim ukládá povinnost tvrdit všechny významné skutečnosti pro rozhodnutí věci a dále jim § 120 OSŘ ukládá povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O účastnících nesporného řízení a jejich povinnostech můţeme tedy tvrdit: „V řízení ovládaném vyšetřovací zásadou sice obecně nenesou břemeno důkazní, zůstanou-li ovšem v tomto ohledu nečinní, může to pro ně mít negativní důsledky. Pokud totiž budou v řízení pouze tvrdit skutečnosti bez uvedení jakýchkoli důkazů a soudu se nepodaří tato tvrzení prokázat, nemohou být pro rozhodnutí soudu relevantní. Výsledek bude potom prakticky stejný jako u neunesení důkazního břemene (tj. zamítnutí žaloby).“31 Nejvyšší soud k tomu ve svém rozhodnutí dodává, ţe soud je sice v případě řízení, v nichţ se uplatňuje vyšetřovací zásada povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, neţ byly účastníky navrhovány, ale nelze to vykládat tak, ţe by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět ty důkazy, jejichţ potřeba či objektivní moţnost provedení se ze spisu a z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení nepodává.32 Proto i v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé si účastníci musí uvědomit, ţe nejlepším způsobem, jakým mohou hájit své zájmy, je aktivně v průběhu řízení tvrdit i dokazovat skutečnosti, které jsou důleţité pro rozhodnutí. Průběh nesporných řízení se liší od klasického sporného řízení. Díky pozměňovacím návrhům učiněným ve druhém čtení na půdě Poslanecké sněmovny došlo ke změně ustanovení o moţnosti konat přípravné jednání.33 ZŘS vylučuje konání přípravného řízení, ale zavádí moţnost konání tzv. jiného soudního roku. K přípravě a projednání věci, povaţuje-li to soud za vhodné, svolá jiný soudní rok a přizve k němu účastníky. Při jiném soudním roku dá účastníkům prostor, aby se k věci vyjádřili, nebo zjistí jejich stanoviska jiným vhodným způsobem. Dokazování lze při jiném soudním roku provádět, jen je-li to účelné a umoţňuje-li to povaha věci (§ 18 odst. 1 ZŘS). Jak uvádí doktor Svoboda: „Institut jiného soudního roku cílí zejména na situace, kdy je v zájmu účastníka, o jehož právech, povinnostech nebo změně
30
Tato zásada je rozebrána v kapitole 4.2.1. Zásada vyšetřovací. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 392 – 396. 32 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1136/2008. 33 Pozměňovací a jiné návrhy k vládnímu návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních tisk č. 3. Dostupné na: file:///C:/Users/Public/Documents/Downloads/t093103.pdf. 31
17
statutu se jedná, aby se projednání záležitosti uskutečnilo podle zvláštních pravidel nebo v zvláštních prostorách, které nejsou přístupné veřejnosti.“34 Dle důvodové zprávy je v případě zvláštních řízení výslovně vyloučena aplikace § 115a OSŘ. Tento závěr dále dovozujeme z výslovného ustanovení § 19 ZŘS. K projednání věci samé soud nařídí jednání, ledaţe zákon stanoví, ţe jednání není třeba nařizovat. V řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé se nic podobného nedočteme, a proto jednání proběhne v kaţdém případě.35 Dále důvodová zpráva uvádí, ţe s neaktivitou účastníka nemohou být spojovány ţádné negativní následky. Nelze mít za to, ţe nedostavením se účastníka k jednání či nepodání písemného vyjádření k výzvě soudu se určité skutečnosti pokládají za prokázané či ţe účastník nárok uznal; to nebrání soudu, aby účastníka vyzval k vyjádření se o určitém procesním návrhu s připojením doloţky, ţe nevyjádří-li se do určité lhůty, bude mít za to, ţe s návrhem souhlasí (§ 20 odst. 3 ZŘS).36 Vţdy tedy bude vyţadováno, aby dal účastník najevo, ať uţ výslovně či konkludentně, ţe určité skutečnosti mohou být povaţovány za prokázané či neprokázané.37 Jednu z dalších a zásadních odchylek od běţného typu civilního řízení lze spatřovat v neexistenci koncentrace řízení. Zásada koncentrace řízení je jedním z institutů, které slouţí k jeho urychlení. Koncentrace řízení má za následek rozdělení procesu do jednotlivých částí, v rámci nichţ je třeba učinit určité úkony s tím, ţe takové úkony po postoupení řízení do dalšího stádia nebude moţno provést. „Prvky koncentrace mají za cíl zrychlit a zefektivnit průběh procesu, a tím naplnit zásadu rychlé a účinné ochrany subjektivních práv účastníků především eliminací snah účastníků řízení nepřiměřeně uplatňovat určité procesní úkony účelově tak, aby řízení prodloužili.“38 V řízeních ovládaných vyšetřovací zásadou nedochází k jejich koncentraci v jejich průběhu, ani ke konci prvního jednání, a ani k okamţiku vyhlášení rozhodnutí.39 Pokud bude ve věcech péče soudu o nezletilé podáno odvolání, mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. K novým skutečnostem a důkazům odvolací soud vţdy 34
SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních. Jurisprudence, 2014, roč. 22, č. 2, s. 22. 35 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 23. 36 Tímto ustanovením se vylučuje aplikace rozsudku pro uznání podle § 114c odst. 6 OSŘ a rozsudku pro zmeškání podle § 153b OSŘ; v případě nedostavení se ţalobce nedojde k zastavení řízení dle § 114c odst. 7 OSŘ; soud nemůţe vyhlásit rozsudek bez jednání podle § 115a OSŘ; nedojde ani k negativním následkům kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 5; nemůţe být vydán platební rozkaz podle § 172 a násl. OSŘ. 37 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 23. 38 HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Zásada koncentrace řízení a její uplatnění v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 27. 39 KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních…, s. 394.
18
přihlédne. Jak výslovně stanoví ZŘS v § 20 odst. 2, účastník můţe uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy aţ do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí. Tím není dotčeno právo účastníka uvádět nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení. Soud však není povinen provést všechny navrhované důkazy. Vţdy však musí zdůvodnit, proč tak neučinil. Soudce přihlíţí k účelnosti provedení jednotlivých důkazů pro dané řízení a v případě, kdy zhodnotí, ţe některé navrhované důkazy jsou nadbytečné, neprovádí je.40 Princip úplné apelace má velký význam pro dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé. Účastníci řízení tedy mohou tvrdit nejen nové skutečnosti a uvádět nové důkazy i před soudem druhého stupně, ale především jim zákon nezakazuje tvrdit něco jiného, neţ původně tvrdili v řízení na prvním stupni. Taková výjimka se velmi významným způsobem odráţí na charakteru těchto řízení a má význam pro procesní stádium dokazování.41 S odvolacím
řízením
je
pak
spojen
další
rys
typický
pro
tato
řízení.
V případě, kdy je podáno tzv. blanketní odvolání (odvolání bez uvedení odvolacích důvodů), není to důvodem,
pro
nějţ
by
soud
takové
odvolání
nepřezkoumal.42
Rozhodnutí lze přezkoumat i tehdy, pokud nebyl v odvolání ani přes výzvu odvolací důvod uplatněn (§ 28 odst. 3 ZŘS). V řízeních, jeţ je moţné zahájit i bez návrhu (ex offo) není soud vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§ 28 odst. 2 ZŘS). Ve věcech péče soudu o nezletilé nebude tedy soud rozsahem odvolacích důvodů vázán, a to zejména v případě řízení týkajících se jména a příjmení nezletilého dítěte, péče o nezletilé dítě, výţivy nezletilého dítěte, styku s nezletilým dítětem, rodičovské zodpovědnosti, poručenství, opatrovnictví nezletilého dítěte, předání nezletilého dítěte, navrácení nezletilého dítěte, souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte, ústavní výchovy nezletilého dítěte a jiných výchovných opatření, ochranných opatření, pěstounské péče a určení data narození nezletilého dítěte. Posledním rysem a významnou výjimkou odvolacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je případ týkající se dohody rodičů. Schválil-li soud rozsudkem dohodu rodičů, nejsou rodiče oprávněni podat odvolání do výroku, jímţ byla dohoda schválena (§ 476 ZŘS). V takových případech se totiţ na rodiče hledí jako na účastníky, jimţ bylo plně vyhověno. V případě změny poměrů je však moţné za zákonem stanovených podmínek ţádat o změnu rozhodnutí. Jak uvádí zákon, změní-li se poměry, můţe soud změnit rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, nebo 40
Nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 704/06 bod. IV. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních…, s. 394. 42 Tamtéţ. 41
19
rozhodnutí o výţivném pro nezletilé dítě (§ 465 odst. 1 ZŘS). Zákon tak umoţňuje soudu zásah do materiální právní moci43 u taxativně vyjmenovaných rozhodnutí.44
43
Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překáţka vůči soudu, účastníkům řízení a případně i dalším osobám bránící novému projednání věci (překáţka věci pravomocně rozhodnuté. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 1094 – 1095. 44 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…, s. 79.
20
4.
Dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé
4.1. Úvod do teorie dokazování Dokazování patří mezi jednu z nejdůleţitějších fází kaţdého procesního řízení. Bez dokázání potřebných skutečností nemůţe být ve věci rozhodnuto. V zákoně se nedočteme, co přesně se za dokazování povaţuje a co všechno má být předmětem dokazování.45 Zákon uvádí pouze základní pravidla a demonstrativně vyjmenovává, jaké důkazní prostředky mohou být ke zjištění skutečnosti, která má být dokázána pouţity. Díky tomu dochází v této oblasti k neustálému vývoji. Základní pravidla, kterými se soud při dokazování řídí, vytvořila teorie a soudní praxe. Sám zákon uvádí, ţe za důkaz mohou slouţit všechny prostředky, jimiţ lze zjistit stav věci (§ 125 OSŘ). Pokud bychom si chtěli dokazování definovat, tak nejvhodněji se jeví definice pana doktora Svobody: „Dokazování je právem a procesními zvyklostmi upravený postup soudu a účastníků, jehož účelem je získání poznatků důležitých pro meritorní či jiné rozhodnutí soudu nebo pro další procesní postup soudu nebo účastníků. Soud může získat pro rozhodnutí nebo pro svůj další procesní postup podstatné poznatky i jinak, než dokazováním, pokud tak stanoví zákon.“46 Soud, který rozhoduje, se musí nejprve seznámit se skutečnostmi, které mají vztah k rozhodované věci. Takové poznatky se rozlišují na poznatky právní a poznatky skutkové. Právním poznatkem je znalost objektivního práva, které dopadá na daný právní vztah. Vychází se ze zásady „iura novit curia“, tedy soud zná právo. Skutkovým poznatkem je získání vědomosti o proběhlém skutku, tedy o události ve vnějším světě spočívající v chování člověka. Soud se seznamuje o případu, místě, času, důvodech a dalších okolnostech, z nichţ právní poměry účastníků a jimi uplatněné nároky vychází.47 Ve věcech péče soudu o nezletilé mezi takové skutečnosti patří především právní úprava vztahující se k úpravě poměrů nezletilého obsaţená v části druhé občanského zákoníku (právní poznatek) a vztahy v rodině, otázky rodičovské odpovědnosti, prostředí, ve kterém dítě ţije (skutkový poznatek) atd., lišící se podle konkrétního řízení, o nějţ se jedná. Právní
poznatky
soudce
získává
svým
studiem
a
odbornou
přípravou.
O skutečnostech skutkových však musí získat znalosti díky procesnímu dokazování.48 „Účelem procesního dokazování je dobrat se pokud možno pravdivých poznatků o rozhodujících skutečnostech, jejichž poznání poslouží soudu jako podklad pro spravedlivé, 45
SVOBODA, Karel. Dokazování…, s. 12. Tamtéţ. 47 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 222 - 223. 48 Tamtéţ. 46
21
správné a zákonné rozhodnutí.“49 Prostřednictvím dokazování se soudce seznamuje s objektivní pravdou. Pojem objektivní pravda je však pojmem filozofickým. Objektivní pravda není nikdy stoprocentně zjistitelná. Soudce by měl brát za pravdivé a prokázané ty skutečnosti, se kterými se subjektivně seznámil, a které povaţuje za prokázané.50 „Procesní dokazování se liší od dokazování v obecném smyslu i od dokazování ve formálnělogickém smyslu... Dokazování v procesním smyslu je právem normovaný (upravený) postup a nemůže probíhat jinak, než jak je zákonem stanoveno, aby byly dodrženy záruky spravedlivého procesu.“51 Dokazování v procesním smyslu je předmětem této práce. Právě postup soudu při zjišťování skutečností důleţitých pro rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé je prozatím komplexně neupravenou oblastí, která je však natolik podstatnou, ţe je nezbytné takový stav napravit. Soud vţdy musí ve věci (nejen týkající se nezletilých) rozhodnout i v případě, ţe se určitou skutečnost nepodařilo prokázat. V případě, kdy taková situace nastane, uplatňují se teorie o důkazní povinnosti a o důkazním břemeni, jak byly vysvětleny výše. „Procesní dokazování – spolu s přímým vnímáním soudem – je jedinou cestou, jak soud smí získat skutkové poznatky… soud smí použít jako podklad pro rozhodnutí jen ty skutkové poznatky, které získal v rámci procesu řádným procesním postupem.“52
4.2. Zásady civilního procesu uplatňované při dokazování v nesporných řízeních Kaţdé právní odvětví se řídí určitými zásadami. O základních zásadách se v mnoha publikacích dočteme, ţe se jedná o vůdčí právní ideje, na jejichţ základě je celá právní oblast vystavěna. V případech, kdy zákon nehovoří jasně, nebo si dokonce odporuje, jsou to právě tyto právní principy, které nám mají s vyřešením takového problému pomoci.53 I civilní proces má takové vůdčí ideje. Budeme je hledat především v platném právu (pozitivistický přístup) nebo jako nepsané zásady všeobecně uznávané společenské či dokonce mravní hodnoty (přirozenoprávní přístup). Principy, které ovládají civilní proces, se vztahují k míře účasti soudu a účastníků na řízení.54 „Tyto principy se převážně týkají podílu soudu a účastníků řízení na procesu, tedy jejich procesních rolí, iniciativy a aktivity, nebo 49
Tamtéţ, s. 223. Tamtéţ. 51 Tamtéţ, s. 224. 52 Tamtéţ, s. 227. 53 Tamtéţ, s. 59 – 61. 54 Tamtéţ, s. 72. 50
22
mají spíše technickou, procedurální povahu.“55 Obsahem této práce není civilní proces jako takový, a proto se nebude zabývat problematikou veškerých zásad ovládajících procesní řízení, ale rozebereme si ty zásady, které jsou významné pro dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé. 4.2.1. Zásada vyšetřovací Ve věcech péče soudu o nezletilé, stejně tak jako v ostatních nesporných řízeních, se uplatňuje zásada vyšetřovací. Její podstata spočívá v tom, ţe soud je odpovědný za prokázání skutkového stavu. Je na soudu, aby zjišťoval veškeré skutečnosti potřebné pro rozhodnutí, a to bez ohledu na aktivitu účastníků řízení. V případě těchto řízení je soud povinen zjišťovat všechny skutečnosti důleţité pro rozhodnutí. Přitom není omezen skutečnostmi, které uvádějí účastníci (§ 20 odst. 1 ZŘS). I přesto, ţe účastníci ţádné důkazy nenavrhnou, nemůţe jim to být připisováno k tíţi a soud provede i jiné důkazy potřebné k zjištění skutkového stavu, neţ byly účastníky navrhovány (§ 21 ZŘS). Neznamená to však, ţe povinnost tvrdit a prokazovat podstatné okolnosti vůbec nemají, ale nesplnění těchto povinností nemůţe bez dalšího vést k vynesení rozhodnutí v jejich neprospěch.56 Ostatně problematiku povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní jsem zmiňovala jiţ v předcházejícím výkladu. Jak uvádí doktor Svoboda, v řízeních, ve kterých se uplatňuje zásada vyšetřovací, není moţné ukončit řízení pouze z důvodů skutkové nejistoty. „Za takových okolností není zcela vyloučeno, aby nedostatek ve skutkových zjištěních soud nahradil rozumnou úvahou nebo předpokladem, které vycházejí z obvyklých poměrů v daném místě nebo osob se stejným či obdobným postavením nebo vlastnostmi. Přitom soud přihlíží k tomu, aby byla eliminována reálná možnost, že osoba, jejíž zájmy má probíhající řízení primárně zabezpečit (třeba nezletilé dítě), bude vystavena negativním vlivům.“57 Pro civilní proces je spíše typická zásada projednací společně se zásadou dispoziční. Znamená to, ţe z povahy věci není moţné, aby soud rozhodoval, o jakých soukromoprávních vztazích bude jednat a kdy zahájí a naopak nezahájí řízení. Nemůţe to však chápat absolutně, protoţe i v řízeních ovládaných těmito zásadami zákon soudu umoţňuje, aby provedl i jiné neţ navrţené důkazy (§ 120 odst. 2 OSŘ). Soud můţe provést jiné neţ účastníky navrţené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu 55
Tamtéţ, s. 72. SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních…, s. 23. 57 Tamtéţ. 56
23
spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Platí tedy, ţe soud můţe vţdy, ať se jiţ jedná o řízení sporné nebo nesporné, provést důkazy nad rámec návrhu stran. Naproti tomu zásada vyšetřovací je společně se zásadou oficiality typická pro nesporná řízení, která se svojí povahou liší od klasických soukromoprávních vztahů. 58 Ústavní soud ve svém nálezu uvádí, ţe taková aktivní činnost soudu je jedním z atributů práva na spravedlivý proces, který je zakotven v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyjde najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Takovou povinnost má soud v řízeních sporných i v případě nesporných řízení, kdy dodrţování těchto povinností je dále zpřísněno zavedením zásady vyšetřovací. „Soud je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Nejde sice o povinnost soudu pátrat po důkazech, ale znamená, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu.“59 Existují však i výjimky z vyšetřovací zásady, které se uplatní nejen ve věcech péče soudu o nezletilé. V první řadě se jedná o snahu soudu přivést účastníky k smírnému řešení věci. Účastníci mohou uzavřít dohodu o předmětu řízení a soud ji svým usnesením, neodporuje-li zákonu, schválí. Před jejím schválením soud musí prověřit základní skutkové okolnosti daného případu.60 Smírné řešení u zvláštních řízení je preferováno před východiskem, kdy dochází k autoritativnímu rozhodování soudu. Soud vede účastníky k nalezení smírného řešení. Za tím účelem je informuje o moţnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání (§ 9 a § 10 ZŘS). Ve věcech péče soudu o nezletilé se dále uplatní speciální ustanovení, ve kterém je uvedeno, ţe za účelem ochrany zájmů dítěte soud vede rodiče k nalezení smírného řešení. Soud můţe rodičům uloţit na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s oborníkem v oboru pedopsychologie (§ 474 odst. 1 ZŘS). Ovšem ani taková moţnost není zcela absolutní a musíme vţdy přihlíţet k charakteru řízení, o nějţ se jedná. Ne všechna řízení jde vyřešit uzavřením dohody o předmětu řízení. V řízeních, ve kterých se rozhoduje o nových právních poměrech účastníků, nelze dojít k smírnému vyřešení věci.61 Ve věcech péče soudu o nezletilé se jedná například o přiznání svéprávnosti nezletilému dítěti. Dále není moţné schválit dohodu, jestliţe by měla být 58
WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 74 – 76. Nález ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04. 60 SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních…, s. 24. 61 Tamtéţ. 59
24
uzavřena jménem účastníka, který není plně způsobilý k právnímu jednání a byla by tedy uzavřena jeho zástupcem. „Tradiční výjimku z tohoto pravidla zřejmě představuje dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a o styku rodičů s dítětem. Soud však takovou dohodu neschválí, pokud je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.“62 Další výjimkou ze zásady vyšetřovací jsou případy, kdy mezi účastníky dojde ke shodným skutkovým tvrzením. Soud můţe vzít za svá shodná skutková tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 OSŘ). Soud však musí být k takovým prohlášením obezřetný. Jestliţe se domnívá, ţe taková tvrzení nejsou pravdivá, musí i v takových případech věc sám prošetřit. Doktor Svoboda uvádí názorný příklad týkající se péče soudu o nezletilé, kdy by při stanovení výše výţivného mohlo dojít ke shodnému tvrzení rodičů, ţe otec dítěte je bez příjmů, ačkoli by bylo zjevné, ţe tomu tak není. Soud musí v takových případech věc prošetřit. Je dán zájem společnosti a především státu, aby se o dítě postarali v prvé řadě rodiče a v případě sociálně slabších rodin přišla na řadu pomoc od státu v podobě příspěvků. Je tedy nezbytné takovým případům nepřípustného porušování zákona předcházet. 63,64 4.2.2. Zásada materiální pravdy Pro dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé se dále uplatní zásada materiální pravdy. Princip materiální pravdy znamená, ţe soud zjišťuje skutkový stav věci, aniţ by mu v tom zákon kladl nějaké formální překáţky. Můţe se zdát, ţe zásada materiální pravdy je velmi podobná zásadě vyšetřovací. Obě se uplatňuji v nesporných řízeních, ale zásada vyšetřovací nám určuje, kdo je odpovědný za zjišťování skutkového stavu, kdeţto u zásady materiální pravdy je vyjádřeno, ţe soudu nejsou kladeny ţádné zákonné překáţky, které by mu v takovém zjišťování bránily. Opakem zásady materiální pravdy je zásada formální pravdy.65 „Princip formální pravdy znamená takový formalismus procesu, který je založen na dodržení určitých forem (a dokonce formulí), podle nichž je dán výsledek procesu, který buď je, nebo není v souladu se skutečností.“66 Jak uvádí doktor Svoboda, materiální pravda se v nesporných řízeních například také projevuje v případě zpochybnění shodných tvrzení účastníků, jak bylo popsáno výše.67 Soud v případě pochybností o shodných tvrzeních účastníků vţdy zjišťuje skutkový stav věci. 62
Tamtéţ. Tamtéţ, s. 25. 64 Srov. SVOBODA, Karel. Dokazování…, s. 93 – 94. 65 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 79 - 82. 66 Tamtéţ, s. 80. 67 SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních…, s. 24 – 25. 63
25
To dovozujeme ze znění § 120 odst. 3, kde je uvedeno, ţe soud můţe, nikoli musí, vzít za svá shodná tvrzení účastníků. Dále se zásada materiální pravdy projevuje na absenci koncentrace v nesporných řízeních. Trendem se totiţ stává urychlení celého sporného řízení a z existujících prvků koncentrace můţeme dovozovat, ţe dochází k jakémusi zrychlování celého procesu na úkor materiální pravdy, coţ ale v nesporech neplatí.68,69 4.2.3. Zásada volného hodnocení důkazů V průběhu dokazování se soud seznamuje s důkazy, které po provedeném dokazování musí zhodnotit. Zásada volného hodnocení důkazů nám tedy odpovídá na otázku, jakou váhu či hodnotu takové důkazní prostředky mají či mohou pro daný případ mít. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, prostřednictvím níţ připisuje soudce důkazům hodnotu pravdivosti, závaţnosti, věrohodnosti a zákonnosti.70 „Výsledkem hodnocení z hlediska závažnosti je určení významu, který má tento důkaz pro rozhodnutí, tj. zda soud může o tento důkaz opřít svá skutková zjištění. Zákonnost důkazu určuje, zda byl důkaz získán a proveden v souladu se zákonem, pravdivost pak, jak vyplývá z logiky věci, zda je možné skutečnosti na základě tohoto důkazu zjištění považovat za pravdivé či nikoli.“71 Zákon v ustanovení § 132 OSŘ uvádí, ţe soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to kaţdý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíţí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tento odstavec nám jasně zavádí zásadu volného hodnocení důkazů, protoţe myšlenkovou činnost soudu ţádným způsobem neurčuje ani neomezuje. Není například zákonem stanoveno, ţe výslech svědka je závaţnějším důkazem, neţ důkaz listinou. Je na úvaze soudu, aby zhodnotil veškeré důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a o dané věci rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. „Volné hodnocení důkazů se však týká pouze jejich hodnocení z hlediska pravdivosti. Určení závažnosti a zákonnosti není výsledkem volné úvahy soudce, ale při jejich určování je soud vázán zákonem stanovenými pravidly.“72 Otázkou hodnocení důkazů se zabývá bohatá judikatura soudů, v jednotlivých rozhodnutích se dočteme, jakými vodítky by se podle praxe měli soudci řídit při hodnocení
68
SVOBODA, KAREL. Současný reţim poznávání a dokazování v českém civilním řízení. In Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007, s. 17. 69 Více k problematice materiální pravdy viz BRTNÍK, Stanislav. Materiální a formální pravda v současném soudním procesu. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 42 – 45. 70 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 913 – 915. 71 ŠÍNOVÁ, Renáta. Věrohodnost důkazních prostředků. In Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007, s. 11. 72 Tamtéţ.
26
důkazů.73 Pro posouzení věrohodnosti se pouţívá pravidlo označované počátečními písmeny anglických slov tzv. RAVEN – Reputation, Ability to see, Vested interest, Expertise, Neutrality. Soudce by se měl zaobírat při zjišťování hodnoty věrohodnosti především reputací, která určuje věrohodnost zdroje poznání, schopností zdroje poznání vnímat svými smysly skutečnosti, o nichţ podává výpověď, osobní zájem zdroje poznání na výsledku řízení, odborným posouzením a jako poslední kritérium je uváděna neutralita zdroje.74 Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší do problematiky volného hodnocení důkazů nový prvek. Uvádí, ţe této zásadě neodpovídá pouze zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale dále také to, ţe předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvaţování. Jednotlivá dílčí skutková zjištění, jakoţ i celkový závěr o skutkovém stavu, musí být dostatečně srozumitelně a z pohledu vyloţené zásady a logického uvaţování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyloţena. Svým rozhodnutím tak k této zásadě přičítá prvek tzv. dostatečného důvodu, který vyţaduje, aby kaţdé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno.75 Všemi výše zmíněnými pravidly se soud zabývá v kaţdém případě, ať se jiţ jedná o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nebo o jiné procesní řízení.
73
Například Nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 578/06-1; Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02; Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2616/2007. 74 ŠÍNOVÁ, Renáta. Věrohodnost důkazních prostředků…, s. 12 – 13. 75 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013.
27
5.
Důkazní prostředky ve věcech péče soudu o nezletilé Je neodmyslitelné ve vědecké práci neuvést jednotlivé teoretické pojmy vztahující
se k problematice dokazování. Klíčovým bodem je vysvětlení rozdílu mezi důkazním prostředkem a důkazem. Macur popisuje jejich odlišnost pomocí obsahu a formy. „Důkazem je zpráva
(informace),
která
je
získávána
procesním
dokazováním.
Důkazním prostředkem je forma této zprávy.“76 Důkazem je tedy ona zjištěná skutečnost z výpovědi svědka, znalce či stanovená z obsahu listiny a jiných důkazních prostředků.77 Důkazními prostředky se v teorii práva rozumí všechny prostředky, kterými lze zjistit skutečný stav věci. Zákon v § 125 OSŘ přináší jejich demonstrativní výčet. Řadí mezi ně například výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy, jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Demonstrativní povaha výčtu umoţňuje účastníkům řízení navrhovat a soudu provádět i jiné neţ výše uvedené důkazy. Soudce musí zhodnotit, jestli jednotlivé důkazní prostředky připustí a jakým způsobem budou provedeny. Soudní praxe jiţ dovodila, ţe mezi další důkazní prostředky můţe být zařazen důkaz videozáznamem, filmovým záznamem, písemné prohlášení účastníka k výzvě soudu, atd.78 V právní teorii se dále setkáme s rozlišením důkazních prostředků na přímé a nepřímé. Přímé jsou takové prostředky, které nám přímo umoţňují poznání nějaké skutečnosti (ohledání osob, míst, věcí apod.). Nepřímými důkazními prostředky jsou pak takové formy, které nám zprostředkovaně podávají informace o dokazované skutečnosti. Mezi ně můţeme přiřadit výslech svědků, znalecké posudky, listiny apod.79 Všechny tyto teoretické pojmy napomáhají plynulému výkladu a lepšímu pochopení problematiky dokazování. Vţdyť to jsou právě důkazní prostředky, které při dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé hrají významnou roli, díky nimţ se liší celá oblast dokazování od běţného typu civilního řízení. Ty nejdůleţitější a nejpouţívanější důkazní prostředky a jejich význam ve věcech péče soudu o nezletilé jsou rozebrány v následujícím výkladu.
76
MACUR, Josef. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. 1. vydání. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1984. s. 17. 77 Tamtéţ. 78 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 883. 79 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 225.
28
5.1. Výslech účastníků Jedním z nejdůleţitějších důkazních prostředků, pouţívaných ve věcech péče soudu o nezletilé, je výslech účastníka řízení. Oproti ostatním sporným řízením bude výslechu pouţito vţdy, je-li to ke zjištění skutkového stavu nezbytné, přičemţ souhlas vyslýchané osoby s provedením výslechu není potřeba (§ 22 ZŘS). Jak ovšem uvádí ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, tak „výslech účastníka řízení je jedním z důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem; neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci či k ostatním provedeným důkazům.“80 Bureš a Drápal pak dále ve své publikaci uvádí, ţe ani účastník nesporného řízení nemůţe být, kromě pořádkových opatření, ţádným způsobem k výslechu donucován.81 Výslech účastníka nebyl vţdy samozřejmou součástí právního řádu. V období 30. let minulého stolení byly na území Československa vedeny rozsáhlé diskuze, nakolik je moţné výslechu účastníka, o jehoţ záleţitosti se jedná, přiznávat nějakou hodnotu, ze které má být usuzováno na dokazované skutečnosti. Jak poukazuje Hora, člověk jako egoistická bytost vţdy upřednostňující své zájmy, nemůţe podávat objektivní pohled na dokazovanou skutečnost, a proto by ji nemělo být jako důkazního prostředku vyuţíváno. Není-li moţné vypustit výslech účastníka z právního řádu, musí být zajištěna alespoň náleţitá opatrnost při hodnocení takové výpovědi.82 V zákoně z roku 1950 nebyl důkaz výslechem účastníků upraven vůbec a výslovně jej zavedl aţ OSŘ v roce 1963.83 I po četných novelách, kterými OSŘ prošel, nebyl jiţ ze zákona výslech účastníků vypuštěn a stal se jeho nezbytnou součástí. Speciální úprava, týkající se výslechu účastníků ve věcech péče soudu o nezletilé (jakoţ i kaţdého jiného zvláštního řízení) je, jak jiţ bylo zmíněno výše, upravena v § 22 ZŘS. Druhá zmínka je poté obecně upravena v § 131 odst. 1 OSŘ a týká se pouze sporných řízení, které probíhají podle OSŘ, a ve zvláštních řízeních se tedy nepouţije. Důkaz výslechem účastníků můţe soud nařídit, jestliţe dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliţe s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. V § 131 odst. 2 je dále upravena povinnost účastníka dostavit se k výslechu, nařídí-li jej soud. Úprava při stanovení jednotlivých důkazních prostředků je volena poměrně sloţitým způsobem. Musíme si vţdy dávat dobrý 80
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 911. 82 Tamtéţ, s. 909. 83 Tamtéţ, s. 910. 81
29
pozor na otázky, které jsou speciálně upraveny v ZŘS, a na otázky, jejichţ úpravu obsahuje OSŘ. Důvodem, pro který není účastník sporného řízení nucen vypovídat, je skutečnost, ţe je to právě on, kdo nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Odmítne-li vypovídat, můţe tím pouze negativně ovlivnit výsledek sporu ve svůj neprospěch. V nesporných řízeních je za zjištění skutkového stavu odpovědný soud, a právě z tohoto důvodu moţnost odmítnutí výpovědi není v zákoně připuštěna.84 Soud si musí dávat pozor, aby nezaměňoval skutková tvrzení účastníka a výpověď. Skutkové tvrzení je učiněno většinou v ţalobě, jiném podání soudu nebo při přednesu účastníka během řízení. Obsah vlastní výpovědi je důkazem, ze které se dovozuje na dokazovanou skutečnost, zatímco skutková tvrzení jsou důleţitá pro stanovení předmětu dokazování.85 Veškerá komunikace soudu s účastníky nemůţe být povaţována za výslech. V průběhu řízení totiţ dochází k situacím, kdy soudce klade jednotlivým osobám otázky, na které je nutné odpovědět, aniţ by taková odpověď byla povaţována za výslech (např. právo vyjadřovat se k věci dokazování, zpřesnění výpovědi, atd.).86 Na průběh výslechu účastníka se pouţije obdobně ustanovení § 126 odst. 3 OSŘ, které je primárně stanoveno pro výslech svědka. Speciální úpravu pro průběh výslechu účastníka zvláštního řízení zákon neobsahuje, a proto pouţijeme subsidiárně ustanovení obecného právního předpisu. Na počátku kaţdého výslechu je nezbytné, aby soud zjistil totoţnost osoby, která podává výpověď a musí ji také poučit, ţe má vypovídat pravdu. Účastník řízení se však nikdy nemůţe dopustit trestného činu křivé výpovědi podle § 346 TZ, bude-li jeho výpověď lţivá. Soud ovšem můţe takovou výpověď při hodnocení důkazů posoudit jako nepravdivou, díky čemuţ můţe dojít k vynesení rozhodnutí v jeho neprospěch.87 Před samotným zahájením výslechu soud uvede, ohledně kterých skutkových okolností bude účastník vypovídat. Při vlastním výslechu pak souvisle vylíčí, co ví o předmětu výslechu (monologická část) a aţ poté mají právo klást otázky postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci (dialogická část). Otázky, které se vyslýchanému pokládají, musí odpovídat předmětu výslechu a nesmí obsahovat sugestivní nebo kapciózní podtext.
84
Tamtéţ, s. 910. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních…, s. 395. 86 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 245 – 246. 87 Tamtéţ. 85
30
5.2. Výslech nezletilého dítěte Nezletilé dítě má v civilním procesu své specifické postavení, které můţe mít trojí podobu. Musíme na něj nahlíţet nejen jako na osobu na řízení zúčastněnou, která můţe být vyslechnuta, ale i jako na specifický subjekt, který má zvláštní práva v průběhu celého řízení. Musí být především informováno o probíhajícím řízení, které se jej dotýká a má právo, aby byl zjištěn jeho názor. Všechny tři podoby jeho participace na řízení si rozebereme v následujícím výkladu. Problematika výslechu dítěte jako jednoho z důkazních prostředků není nikde zvláště upravena. Musíme tedy dovozovat, ţe pokud se bude jednat o klasický důkazní prostředek, kterým se zjišťuje skutkový stav věci, budou se i na výslech nezletilého aplikovat obecná ustanovení týkající se výslechu, a to buď ustanovení o výslechu účastníka, nebo o výslechu svědka. Mohou totiţ nastat situace, kdy dítě nebude subjektem řízení, ale pouze v něm bude vystupovat jako svědek. V kaţdém případě však soud přistupuje k nezletilému šetrně tak, aby nemohlo dojít k nepříznivým následkům a porušení dětské psychiky s přihlédnutím k jeho nejlepším zájmům. Výslech nezletilého v tomto smyslu však v občanském soudním řízení bude opravdu vzácnou výjimkou. V praxi se takové případy spíše nevyskytují. Výslechem nezletilých dětí se spíše zabývá odvětví práva trestního, kde je výslech nezletilých poměrně častou záleţitostí. Výslech nezletilého v tomto slova smyslu potvrzuje skutečnosti uvedené v ţalobě nebo návrhu. Např. nezletilý byl svědkem dopravní nehody, soud si jej k tomu, aby potvrdil její průběh, vyslechne. Důleţitou roli však hraje zjišťování názoru nezletilého v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, kdy je to právě dítě, kdo je jedním z účastníků řízení a dané záleţitosti se ho osobně dotýkají. Zákon v takovém případě stanoví několik povinností, které musí být bezpodmínečně splněny. V řízení, jehoţ účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem nezletilého dítěte (§ 100 odst. 3 OSŘ). Výslech, který je v tomto ustanovení zmiňován, však není důkazním prostředkem ve smyslu výše uvedeném, kterým by se zjišťoval skutkový stav věci, ale jedná se o prostředek zjištění názorů a přání dítěte a to za účelem jejich vyhovění. Nemůţe-li jim být však plně vyhověno, tak alespoň k jejich přihlédnutí. Je to právě dítě, o nějţ se ve věcech péče soudu o nezletilé jedná, a právě proto by mělo mít moţnost se ke všem skutečnostem vyjádřit.88 Výslech nezletilého zde tedy nepotvrzuje tvrzené skutečnosti, ale jde o zvláštní postup, jak zjistit názor nezletilého. 88
DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 651.
31
Povinnost soudu zjišťovat názor dítěte má však hlubší základ, neţ je zmiňované ustanovení OSŘ. Takový závazek vyplývá z mezinárodních úmluv, konkrétně z čl. 12 ÚPrDt89 a čl. 3 písm. b) ÚVPrD90, kde jsou upravena tzv. participační práva dítěte a dále z čl. 32 Listiny, kde je zaručena zvláštní ochrana dětí, rovnost práv dětí narozených v manţelství a mimo ně a v neposlední řadě i právo dětí na rodičovskou péči a výchovu a dále z čl. 36 Listiny, kde je zaručeno právo na spravedlivý proces, které samozřejmě náleţí i nezletilému dítěti. Pokud bychom se zabývali charakterem výše uvedených práv, jak dospěl k závěru Ústavní soud ve svém nálezu, právo dítěte být vyslechnuto náleţí pouze jemu a nemůţe se jej dovolávat jeho rodič. Rodiče se nemohou dovolávat slyšení vlastního dítěte z titulu porušení práva na spravedlivý proces. V případě neprovedení tohoto důkazního prostředku mohou pouze namítat zásah do soukromého a rodinného ţivota a případně zásah do vlastního práva na spravedlivý proces.91 Výslech dítěte můţe soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, ţe by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, ţe by nevyjádřilo svůj skutečný názor (§ 100 odst. 3 OSŘ). Takový vliv by mohli mít rodiče a osoby, které jsou zodpovědné za jeho výchovu. Nesmí se v ţádném případě ohrozit zájem dítěte a tedy v případě, kdy by bylo podezření na moţnost ovlivnění názoru dítěte přítomností nějaké určité osoby, provede výslech dítěte soud bez přítomnosti takových osob. Rodiče však mohou nahlíţet do spisu a seznámit se s obsahem výpovědi, která bude i součástí odůvodnění rozsudku.92 Dále je v OSŘ stanoveno, ţe nejen soud zjišťuje názor dítěte, ale ve výjimečných případech jej můţe zjistit téţ prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí (§ 100 odst. 3). Je na uváţení soudu, který z daných způsobů vyuţije. Problematickým aspektem se
však jeví, nakolik je moţné přáním dítěte,
zjištěných při jeho výslechu, vyhovět. Jak moc by měly být jeho poţadavky pro soud závazné? Musíme si uvědomit, ţe nezletilí si obvykle jsou schopni přát věci, které nejsou z pohledu dospělé osoby v jejich nejlepším zájmu. Soud při hodnocení jeho výpovědi musí 89
Čl. 12 ÚPrDt zní: (1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záleţitostech, které se jej dotýkají, přičemţ se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. (2) Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje moţnost, aby bylo vyslyšeno v kaţdém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemţ způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. 90 Čl. 3 písm. b) zní: Dítě, které má podle vnitrostátních předpisů dostatečnou schopnost chápat situaci, bude mít v soudním řízení, které se jej týká, zaručena následující práva a bude mít moţnost se těchto práv domáhat: (b) být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor. 91 Nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09-1. 92 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 651.
32
dbát několika faktorů. Nesmí zapomínat, ţe dítě je vţdy více závislé na jednom z rodičů a dále, ţe i u dítěte lze pozorovat prvky korumpovatelnosti, moţnosti dítě vydírat a programovat. Dítě lze korumpovat slíbenými výhodami a méně přísným reţimem výchovy, lze jej citově vydírat a především jej naprogramovat přesvědčováním k určitému řešení.93 Přeci jen není takové chování rodičů ojedinělé a teorie si pro něj nalezla název (tzv. syndrom zavrţeného rodiče). Z těchto důvodů je výslech dítěte významným pouze v případě, ţije-li stále v domácnosti s oběma rodiči. Jak uvádí Bakalář a Novák, je-li dítě předběţným opatřením svěřeno do péče pouze jednoho z rodičů, musí soud vzít v úvahu i dobu, která uběhla od tohoto opatření a dítě tak neţije s druhým z rodičů. V praxi se totiţ téměř ve všech případech stává, ţe dítě z hlediska určité závislosti na rodiči, u něhoţ ţije, vţdy vyjádří přání zůstat v jeho péči. Opačná situace se téměř nestává. Soud by nikdy neměl pokládat přímou otázku, s kterým z rodičů si dítě přeje ţít, ale měl by se ptát pouze na některé aspekty dané záleţitosti, které nebyly náleţitě prošetřeny.94 Zákon sám uvádí, ţe k názoru dítěte soud přihlíţí s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti (§ 100 odst. 3 OSŘ). Důleţitou otázkou je, kdy dítě získává potřebný stupeň rozumové vyspělosti a od jakého věku je schopno formulovat své názory. Pokud chceme nalézt odpověď na tento problém, musíme řešení hledat především v judikatuře soudů a v právní teorii. Ústavní soud v jednom ze svých nálezů stanovil, ţe člověk inteligenčně dospívá mezi 11 – 12 rokem ţivota a je-li účastníkem řízení dítě tohoto věku, není dán ţádný důvod pro odepření jeho výslechu.95,96 Kaţdé dítě je individuální osobností, na jehoţ vývoj má značný vliv několik faktorů. Ať uţ to je prostředí, ve kterém vyrůstá, vliv osob, se kterými ţije, jejich výchovné metody, tak i určité dědičné predispozice.97 Posledním způsobem práce s nezletilým v průběhu řízení je povinnost jej informovat. Jak je stanoveno v hmotněprávním předpisu, před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit (§ 867 odst. 1 OZ). Toto ustanovení je dalším ze způsobů ochrany dítěte.98 Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náleţitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je 93
BAKALÁŘ, Eduard, NOVÁK, Daniel. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina, 2003, č. 3, s. 3 – 6. Tamtéţ. 95 Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II ÚS 1945/08-1. 96 Německý zákon oproti naší úpravě přímo stanoví, ţe výslech je nutné provést od čtrnácti let. Srov. NOVÁK, Daniel, NOVÁK, Viktor. Komparace české a německé právní úpravy institutu výslechu nezletilých dětí v občanském soudním řízení. Právo a rodina, 2011, č. 3, s. 19. 97 KACAFÍRKOVÁ, Marcela. Vývoj psychiky nedospělých a mladistvých osob z hlediska potřeb výslechové praxe v trestním řízení, psychické zvláštnosti jednotlivých věkových kategorií. Právo a rodina, 2001, č. 1, s. 7. 98 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 18. 5. 2011, s. 146. 94
33
schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, ţe se musí jednat o osobu, jejíţ zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, ţe je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost (§ 867 odst. 2 OZ).99 Dané ustanovení je reflektováno i do podoby procesní. Konkrétně § 20 odst. 4 odráţí hmotněprávní úpravu a uvádí, ţe v řízení, jehoţ účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o moţných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí (§ 20 odst. 4 ZŘS). Oběma zákony dochází k naplnění mezinárodních závazků, které vyplývají z čl. 3 ÚVPrD, a dochází tak k výslovnému zakotvení procesních práv nezletilých dětí.100 Soud tedy musí informovat nezletilého nejen o důsledcích vyhovění jeho názoru, ale je nezbytné jej informovat o soudním řízení jako takovém. Dítě má právo vědět, čeho se řízení týká, jaké otázky budou v průběhu řešeny, a jaké důsledky po něj rozhodnutí můţe mít.
5.3. Výslech svědka Posledním z moţných druhů výslechů je výslech svědka. Kaţdá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek (§ 126 odst. 1 OSŘ). Svědek vypovídá o skutečnostech, které vnímal svými smysly. Tedy viděl, slyšel nebo o nich získal zkušenost prostřednictvím jiným vjemů. Na rozdíl od výslechu účastníka nebo dítěte se nejedná o osobu, která je brána za procesní subjekt. Nemá, kromě nároku na svědečné, v řízení ţádná práva, pouze povinnosti.101 Na začátku výslechu je třeba zjistit totoţnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost (§ 126 odst. 2 OSŘ). Svědek musí v průběhu výslechu vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. O těchto povinnostech musí být poučen. Pokud by pravdu nevypovídal, mohl by se dopustit trestného činu křivé výpovědi podle § 346 TZ. Pro záleţitosti týkající se nezletilých dětí by v takovém případě mohla mít křivá výpověď nedozírné následky. Svědek má právo odepřít výpověď v případě, kdyby jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým102; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud (§ 126 odst. 1 99
Ustanovení § 867 OZ zapracovává výše zmiňovaný Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08-1, o věkové hranici, od které je dítě schopno vytvořit si a vyjadřovat svůj názor. 100 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních…., s. 34. 101 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní…, s. 239 – 241. 102 Kdo jsou osoby blízké, stanoví § 22 OZ. Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manţel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna
34
OSŘ). Svědek se však vţdy musí dostavit na předvolání k soudu a výpověď odepřít aţ v okamţiku, kdy by mu byla poloţena otázka, která moţnost trestního stíhání způsobí. Je poté na úvaze soudu, je-li odepření výpovědi důvodné. Protoţe soud musí znát důvody, pro které odmítá vypovídat, musí mu svědek sdělit podstatně okolnosti, které jej k takovému jednání vedou, aniţ by tím prozradil informace vedoucí k trestnímu stíhání. Povinnost vysvětlení důvodů je ošemetnou záleţitostí a míra jejich zjišťování bývá v praxi velmi nejistá.103 Průběh výslechu svědka se nijak neliší od výslechu účastníka, jak byl popsán v předcházející kapitole. Právě naopak na výslech účastníka se pouţívají ustanovení zákona, která se výslovně týkají výslechu svědka. Klíčovým pro hodnocení jeho výpovědi je dotázání se na jeho vztah k projednávané věci a účastníkům řízení, aby soud při hodnocení jeho věrohodnosti mohl rozpoznat, zda se jedná o výpověď, na základě které mohou být postavena odůvodnění rozsudku a nejedná-li se například o zaujatost z důvodů určitých citových křivd. V případě péče soudu o nezletilé budou moci být takovými svědky především rodinní příslušníci, kteří tráví s nezletilým a jeho rodiči nejvíce času a jsou to právě oni, kdo nejlépe vědí o dění v rodině. Dalšími moţnými svědky jsou dále učitelé, zaměstnanci výchovných zařízení a lektoři zájmových krouţků. Lékaři, kteří se starají o zdravotní stav nezletilého, ačkoli u nich bychom mohli namítat, ţe se jedná o znalecký posudek. V tomto případě se však nebude jednat o hodnocení odborných otázek, ale o výpověď toho, co lékař vnímal při lékařském vyšetření (např. znaky násilí zjištěné při vyšetření, chování rodiče k dítěti, zájem rodiče k uzdravení dítěte apod.) Svědci budou hrát vţdy velmi významnou roli při jednotlivých řízeních a nikdy nemůţe být předem stanoveno, kdo všechno můţe jako svědek v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé vystupovat. Taková škála můţe být opravdu bohatá.104,105
z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, ţe osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale ţijí. 103 Jak uvádí Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97: „Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (§ 101 odst. 2 al. 2 trestního řádu, § 126 odst. 3 al. 1 občanského soudního řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.“ 104 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 884 – 889. 105 SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…, s. 446 – 448.
35
5.4. Znalecký posudek a odborná vyjádření Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimţ je třeba odborných znalostí, vyţádá si soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliţe pro sloţitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví znalce (§ 127 odst. 1 OSŘ). V případě, kdy se v průběhu řízení vyskytnou otázky, které budou vyţadovat odborné posouzení, přistoupí soud k vyţádání si odborných důkazních prostředků. Soud si sám nesmí dovozovat odborné posouzení a v kaţdém případě se musí obrátit na odborníky. Nemoţnost posouzení odborných problémů soudem je dána především z důvodu ochrany účastníka řízení. Musí mít moţnost vyjádřit se k osobě znalce. Pokud by soud odborné otázky mohl posuzovat sám, taková moţnost by byla vyloučena.106,107 Znalecký posudek nebo odborné vyjádření je důkazním prostředkem, který můţe účastník případně vyvrátit vlastními důkazy a posouzení soudcem by takovou moţnost vylučovalo.108 „Odborné znalosti jsou takové vědomosti, jež přesahují širší rámec obecné zkušenosti (zprostředkovatelné soudu například studiem) a k nimž je potřebná určitá odborná znalost a zkušenost.“109 Pokud se v průběhu řízení taková otázka vyskytne, je na uváţení soudu, jestli nechá vypracovat odborné vyjádření, anebo rovnou ustanoví znalce. Jaké jsou však rozdíly mezi znaleckým posudkem a odborným vyjádřením? Pro odborná vyjádření neplatí taková striktní pravidla jako v případě vypracování znaleckého posudku. Jsou vyţadována především v méně závaţnějších případech, kdy je nezbytné pouze jednodušší posouzení. Osoba, která odborné vyjádření vypracovává, nemusí být zapsána do seznamu znalců tak, jak to vyţaduje zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „ZnalZ“). Nezbytné ovšem je, aby byla poţadována pouze od orgánu veřejné moci, a to z důvodu jejich povinnosti poskytnout odborné vyjádření bezplatně. Ostatní odborná vyjádření, která by byla poţadována od soukromých osob, by bylo moţné pouţít také jako důkazní prostředek, ovšem pouze na základě § 125 OSŘ, kde je řečeno, ţe za důkazní prostředek můţou slouţit všechny prostředky, jimiţ lze zjistit skutkový stav věci.110 Jak dovodil Nejvyšší soud v jednom svém rozhodnutí, nemají odborná vyjádření niţší 106
Tamtéţ, s. 451. Samozřejmě účastníci řízení mají právo vyjádřit se k osobě soudce a případně také namítat jeho podjatost, avšak pouze nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehoţ vyloučení jde (§ 15 OSŘ). Pokud by se potřeba odborného vyjádření vyskytla aţ v průběhu řízení, například při druhém nebo třetím jednání, nemohl by účastník jeho podjatost namítat a nemohl by ani namítat jeho nevhodnost k posouzení dané odborné otázky. Z těchto důvodů zákonodárce vyloučil moţnost posuzování odborných otázek soudci. 108 K postupů soudů při provádění důkazů znaleckým posudkem srov. Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79. 109 SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…, s. 451. 110 Tamtéţ, s. 451 – 452. 107
36
důkazní sílu neţ znalecké posudky. Nelze totiţ vyloučit případ, kdy soud vezme za podklad svého rozhodnutí místo závěru znaleckého posudku, závěr z odborného vyjádření.111 Pokud se jedná o otázku sloţitější, ustanoví soud znalce ze seznamu znalců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. V § 24 ZnalZ je dále stanoveno, za jakých podmínek můţe být znalcem stanovena i jiná osoba. Jsou to případy, kdy se jedná o takový obor, pro který vůbec nejsou znalci v seznamu zapsáni, nemůţe-li znalec zapsaný v seznamu úkon provést nebo pokud by provedení úkonu znalcem bylo spojeno s nepřiměřenými obtíţemi nebo náklady. Soudce ustanoví znalce usnesením, ve kterém formuluje otázku, na níţ má znalec odpovědět. Účastníci se musí vyjádřit jak k osobě znalce, tak i k poloţené otázce, kvůli které se znalecký posudek podává.112 Mohou namítat i jeho podjatost, pokud by se ukázalo, ţe pro svůj vztah k některému z účastníků nebo k projednávané věci by posudek nemusel být nestranný. Účastníci řízení mají povinnost poskytovat znalci součinnost, předkládat mu potřebné předměty, podávat nutná vysvětlení, podrobit se lékařskému vyšetření, zkoušce krve nebo strpět určité úkony nezbytné k provedení znaleckého posudku (§ 127 odst. 4 OSŘ).113 Soud znalce vyslechne; znalci můţe také uloţit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce můţe soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst. 1 OSŘ). Zákon v této části ustanovení říká, jakým způsobem bývá důkaz proveden. I kdyţ zákon umoţňuje znalce přímo vyslechnout, v praxi bývá pravidlem uloţení vypracování písemného znaleckého posudku a výslech znalce jej doprovází po jeho písemném vypracování. Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno poţádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá posudek přezkoumat jiným znalcem (§ 127 odst. 2). Jak uvádí Nejvyšší soud, zákon nikde nestaví kritéria pro vypracování revizního posudku a ponechává takové rozhodnutí pouze na uváţení soudu.114 V případě, kdy skutečně dojde k vypracování revizního posudku, měl by soud, jak dále dovozuje Nejvyšší soud, vycházet primárně z tohoto revizního znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění nejasností a rozporů. Pouze v případě, ţe by se
111
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1619/96. Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79. 113 Tyto a další povinnosti je moţné vymáhat i pomocí pořádkových pokut či předvedení, jak dovodil ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07. 114 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012. 112
37
odvolacímu soudu zdál nepřesvědčivý, tak by měl za podklad svého rozhodnutí vzít posudek původní a své závěry patřičně zhodnotit.115,116 Nejen soud, ale i účastník řízení si můţe nechat vypracovat znalecký posudek, který bude u soudu pouţit jako důkaz. Posudek musí obsahovat všechny zákonem stanovené náleţitosti a obsahovat doloţku znalce o tom, ţe si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (§ 127a OSŘ). Nejčastějším posudkem v případě věcí péče soudu o nezletilé bude znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo odvětví klinické psychologie. Bude se nejčastěji zkoumat psychický stav nezletilého a vliv výchovného prostředí na psychiku dítěte.117 Není ani vyloučeno například posuzování zdravotního stavu nezletilého.118 „V řízeních o svěření nezletilého dítěte do výchovy a stanovení výživného, soud svůj úkol pro znalce – klinického psychologa – formuluje pomocí otázek, jež jsou již v dnešní době poměrně standardizované.“ „Jedná se zejména o otázky typu: „Který z rodičů nezletilých dětí zaručuje lepší výchovné prostředí.“, „Jaký je vztah nezletilých dětí k matce a jaký k otci.“ atd.“119 Znalec se ještě před zpracováním znaleckého posudku zabývá prostudováním spisu, ze kterého zjistí, jaké metody znaleckého posuzování v daném případě pouţije. Osobně se setká s rodinnými příslušníky samostatně i posoudí jejich chování ve vzájemné interakci. „Po vyšetření jejich psychického profilu a detekci vzájemných vztahů užívá znalec odborných metod dle svého uvážení (např. dotazování, náhodné asociace, imaginace, psychologické testy apod.). Na základě vyhodnocení takto získaných informací potom konstruuje svoje poznatky o situaci a odpovídá na zadané otázky.“120 Znalecký posudek musí objasnit vztahy mezi nezletilým dítětem a jeho rodiči, vhodnost a moţnosti
výchovného
prostředí,
ale
i
skryté
motivace
obou
rodičů.
Dobře a komplexně zpracovaný posudek pomáhá soudu lépe hodnotit danou situaci, zorientovat se v rodinných vztazích a učinit své závěry. Nesmíme zapomínat, ţe znalecké posudky nemohou odpovídat na otázky vyţadující právní posouzení121 a nemohou zasahovat
115
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013. SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…, s. 450 – 453. 117 Jak se uvádí například v těchto judikátech: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000; Nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn I. ÚS 3725/10. 118 V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006 byl zjišťován zdravotní stav nezletilého a moţnosti svěření do péče otce, který pobýval v zahraničí. 119 HOŘÍNOVÁ, Anna. Znalecký posudek jako důkaz v rámci péče soudu o nezletilé [online]. law.muni.cz, [cit. 12. 7. 2014]. Dostupné na: < http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/obcan/horinova.pdf > 120 Tamtéţ. 121 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. 116
38
do nezávislosti soudu, stejně tak není znalecký posudek jediným důkazem, na kterém by soud stavěl svoje závěry. Soud především musí vţdy dbát zájmu dítěte. Pokud se jedná o hodnocení důkazu a o jeho vypovídací hodnotu: „…soud může hodnotit přesvědčivost znaleckých závěrů pouze z hlediska jeho úplnosti ve vztahu k zadání, potom logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud by v žádném případě na závěry znaleckého posudku neměl spoléhat.“122 Jak ve svém příspěvku uvádí Novák, není ojedinělou praxí, ţe znalecké posudky vykazují markantní nedostatky nejen ve zvolených metodách znaleckého zkoumání, ale i v přístupu psychologa ke zjištěným závěrům. Není výjimkou, ţe znalec své závěry nedostatečně zdůvodní. Pokud se tak stane, měl by se soud především výslechem znalce dobrat k závěrům, které budou poskytovat komplexní a ucelený posudek, ze kterého si bude moci dovodit závěry potřebné k vyřešení záleţitosti, především ve prospěch dítěte. V případě, ţe ani soud nereaguje na zjištěné nedostatky, je jejich doplnění především v rukou právních zástupců jednotlivých účastníků.123
5.5.
Důkaz listinou Za listinné důkazy se povaţují všechny listiny, ze kterých lze zjistit dokazovanou
skutečnost. Potřeba uvádět listinné důkazy vyplývá jiţ z § 79 odst. 2 OSŘ. Ţalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichţ se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické podobě. Samozřejmě je tento odstavec § 79 OSŘ přímo šitý na míru sporným řízením především svojí terminologií, kdyţ se výslovně hovoří o ţalobci, ale jeho uţití bude platit i v nesporných řízeních, která jsou zahajována na návrh. Jak jsme si uvedli v úvodních kapitolách, je specifikem nesporných řízení, ţe jsou z velké části zahajována z moci úřední (ex offo). V takových případech je z logiky věci aplikace tohoto ustanovení vyloučena. Důkaz listinou se provede tak, ţe ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte, nebo sdělí její obsah, případně předloţí účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující (§ 129 odst. 1 OSŘ). Předseda senátu můţe uloţit tomu, kdo má listinu potřebnou k provedení důkazu, aby ji předloţil, nebo ji opatří sám od jiného soudu, orgánu nebo právnické osoby (§ 129 odst. 2 OSŘ). K tomu, jakým způsobem se tento důkazní prostředek provádí,
122
HOŘÍNOVÁ, Anna. Znalecký posudek jako důkaz v rámci péče soudu o nezletilé… NOVÁK, Tomáš. Nad soudními znaleckými posudky z oboru psychologie. Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 45. 123
39
není potřeba bliţšího komentáře. Povinnost předkládat listinu se také někdy nazývá ediční povinnost.124 125 Pokud si uvedeme konkrétní příklady týkající se našeho tématu, nejčastějším důkazním prostředkem při dokazování ve věcech výţivy nezletilého dítěte to bude daňové přiznání nebo peněţní deník, jejich pouţití dovozujeme z rozsáhlé judikatury, ze které tento důkazní prostředek vyplývá.126
127
Samozřejmě se nemusí týkat pouze řízení ve věcech výţivného
nezletilého dítěte, ale budou se uţívat i v jiných řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, všude tam, kde bude nutné dokázat příjmy rodičů.
5.6. Ohledání Ohledání předmětu, který je moţné dopravit k soudu, se provede při jednání. Za tím účelem můţe předseda senátu uloţit tomu, kdo má potřebný předmět, aby jej předloţil. Jinak se ohledání provádí na místě. Je k němu třeba předvolat ty, kteří se předvolávají k jednání (§ 130 odst. 1 a 2 OSŘ). Daná ustanovení nám řeší dvě situace, kdy je potřeba, aby soud vnímal skutečnost rozhodnou pro posouzení vlastními smysly. Předmětem důkazního prostředku ohledání budou z logiky věci pouze hmotné předměty. Ustanovení zákona nám dále stanoví řešení pro případ, kdy je moţné daný hmotný předmět dopravit k soudu, a kdy taková moţnost dána není. V prvním případě se ohledání provede při dokazování během jednání. V druhém případě se ohledání provede v místě, kde se předmět, jehoţ ohledání je pro dokazování významné, nachází. V tomto případě provede ohledání předseda senátu či pověřený soud a nachází-li se předmět v jiném místě, můţe být provedeno i doţádaným soudem. O průběhu se pořizuje protokol a dnes jiţ poměrně hojně vyuţívaný obrazový a obrazově-zvukový záznam. Povinnost předkládat předměty nutné k ohledání má kaţdý, u něhoţ se takový předmět nachází a je moţné tuto povinnost vynucovat i pořádkovými opatřeními. Vlastníci a osoby, u nichţ se věc nachází, se však nemusí bát, protoţe po provedeném ohledání je jim v pořádku vrácena. Pokud jim vzniknou hotové výdaje nebo přijdou o výdělek, je jim uhrazen.128,129 Ohledání bude dalším poměrně častým důkazním prostředkem v řízeních týkajících se nezletilých dětí. Vţdyť právě u značné části těchto řízení bude nezbytné zjišťovat vhodnost 124
SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…,. s. 456 – 557. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 904 – 906. 126 Nálezy Ústavního soudu, ze kterých lze zjistit pouţití důkazních prostředků jsou: Nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 42/06; Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 364/99; Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1., sp. zn. I. ÚS 542/05. 127 Povinnost prokázat své příjmy předloţením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů je stanovena výslovně v § 916 OZ. 128 DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář…, s. 907 – 908. 129 SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…, s. 458. 125
40
výchovného prostředí, ve kterém nezletilý doposud vyrůstal nebo bude mít po rozhodnutí soudu přebývat. Jak dovozují rozhodnutí soudu je ohledání velmi častým důkazním prostředkem ve věcech styku s nezletilým dítětem, pěstounské péče atd. Dalším příkladem důkazu získaného ohledáním je zpráva o majetkovém šetření poměrů v místě bydliště130. Při stanovení výše výţivného musí totiţ soud vycházet i z majetkových poměrů, které nejen dokáţe účastník před soudem, ale které se stanoví šetřením v místě, kde rodič přebývá.
5.7. Zprávy a vyjádření Kaţdý je povinen bezplatně sdělit na dotaz soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí (§ 128 OSŘ). Povinnost sdělovací je určena všem bez výjimky. Mají ji nejen orgány státní správy nebo orgány samosprávy, ale také všechny fyzické a právnické osoby. Soud si vyjádření nebo zprávu vyţádá na návrh některého z účastníků nebo z vlastní úřední povinnosti.131 Jedním z příkladů, kdy si soud musí vyţádat před svým rozhodnutím tento důkazní prostředek, je získání vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí pro potřeby některých řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. V řízení ve věcech ústavní výchovy nezletilého dítěte a jiných výchovných opatření je tato povinnost stanovena zákonem. Soud, který nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“). Soud dbá na umístění dítěte co nejblíţe bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých (§ 971 odst. 4 OZ). Jak vyplývá ze zmíněného ustanovení, soud si musí takové vyjádření vyţádat vţdy. Stejná povinnost soudu vyplývá i ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „ZOSPOD“), konkrétně z § 13a odst. 3. OSPOD spolupracuje se soudem nejen ve výše zmíněném řízení. Jeho spolupráci se soudem můţeme pozorovat i v řízeních ve věcech pěstounství, kdy se nejčastěji vyjadřují k osobám, které mají být za pěstouna ustaveny nebo o vhodnosti výchovného prostředí v řízeních ve věcech péče o nezletilé dítě a styku s nezletilým dítětem. Jejich spolupráce se soudem je velmi široká a rozmanitá, ale vţdy sleduje nejlepší zájem dítěte.132 Vyjádření a zprávy se jako důkazní prostředky provedou tak, ţe je soud při dokazování přečte nebo sdělí podstatný obsah. Případně je můţe i předloţit účastníkům k nahlédnutí. Odmítnout soudu sdělit tyto skutečnosti můţe ten, kdo by tak mohl učinit jako svědek 130
Nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 42/06. SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád…, s. 455. 132 Více ke spolupráci OSPOD a soudu v § 13 a § 14 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 131
41
podle § 126. odst. 1 (§ 128 OSŘ). Podání vyjádření nebo zprávy je moţné tedy v případě, kdyby jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Protoţe je moţné, aby vyjádření podávala i osoba právnická, a od 1. 1. 2012 je účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, uvádí Svoboda v komentáři, ţe je tato moţnost odmítnutí podání tohoto důkazního prostředku dána i právnickým osobám.133
133
SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář…., s. 455.
42
6.
Dokazování de lege ferenda Kaţdý procesní institut vykazuje určité nedostatky a nedokonalosti, na které je třeba
reagovat. Ať uţ byl úmysl zákonodárce sebelepší, nikdy se nemůţe podařit odhalit všechny skryté problémy a stanovit postup, který bude fungovat po dlouhou dobu. Dnešní společnost se vyvíjí obrovským tempem, a proto není dost dobře moţné stanovit postupy, které by zůstaly platné, aniţ by reagovaly na takové změny. Nedávná rekodifikace však nepochybně takovou reakcí je. Zákony, které byly přijaty v minulém století, opravdu vykazovaly velmi podstatné nedokonalosti a především se staly zastaralé. Naneštěstí pro odborníky zabývající se civilním právem procesním však nedošlo k rekodifikaci i civilního práva procesního, coţ by se zdálo jako logický krok k efektivnímu vyuţití jednotlivých právních oblastí, ale odvětví civilního práva bylo pouze harmonizováno. Taková situace logicky přináší spoustu rozpaků. Nastala situace, kdy existuje velmi moderní právní předpis upravující hmotněprávní vztahy, ale v případě předpisu procesního zůstala zastaralá socialistická úprava, která dostala nový kabátek v podobě několika novelizací. Ano, novelizace bývají vhodným řešením, ale pouze v případě, kdy předpis jako celek funguje a je potřeba jenom doladit dílčí otázky. V tomto případě však nedochází k „doladění“, ale spíš k překopání starého a opravdu zastaralého zákona.134 Jediným pozitivním přínosem nové rekodifikace se stalo vyčlenění zvláštních řízení mimo úpravu právního předpisu, který upravuje postup v případě řízení „normálních“. Není však mým úkolem kritizovat a hodnotit stávající úpravu civilního řízení, ale zaměřit se na oblast dokazování. V předcházejících kapitolách byl podán výklad k charakteristice péče soudu o nezletilé a k dokazování, které v takových řízeních probíhá. Je však stávající právní úprava opravdu tím nejlepším řešením? V nesporných řízeních je stěţejním principem uplatnění zásady vyšetřovací. Soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důleţité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci (§ 20 ZŘS). Soudu je tímto ustanovením dána opravdu velká volnost při zjišťování skutkového stavu. Výslovně je řečeno, ţe soud není nijak omezen skutečnostmi, které uvádějí účastníci. Není taková volnost soudu přeci jen stanovena poměrně široce? Je na nejvýš jasné, proč má být za zjištění skutkového stavu odpovědný soud. Jedná se o takové citlivé záleţitosti, u nichţ je dán především zájem veřejnosti na jejich úpravě podle skutečného stavu věcí tak, aby nedocházelo k vydání rozhodnutí, které by neodpovídalo skutečnosti, ale bylo zaloţeno pouze na tvrzeních a dokazování jednotlivých 134
Zmíněné poznatky jsou získány na před státnicové výuce JUDr. Renaty Šínové, Ph.D., konané dne 3. 3. 2014.
43
stran. Nesmíme však zapomenout, ţe ustanovení ZŘS nechápeme odděleně od OSŘ, ale i zde pouţijeme ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ, kde je uvedeno, ţe soud sice můţe provést i jiné neţ účastníky navrţené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu, ale pouze tehdy, kdyţ vyplývají z obsahu spisu. Jak poukazuje doktor Svoboda, pojem „obsah spisu“ je velmi neurčitým pojmem, ale oproti minulé právní úpravě, kdy soudce nemusel mít svoji důkazní činnost ničím podloţenu, je tato změna více neţ přínosná.135 Otázkou však zůstává, nakolik soudci respektují obsah spisu a nezasahují a nevyhledávají i důkazy, které se soudním řízením nesouvisí. Ve věcech péče soudu o nezletilé by mohly mít takové zásahy velmi nepříjemný podtext. Jedná se přeci jen o záleţitosti velmi choulostivé a takové dokazování nad míru obsahu spisu nebo potřeby dokazování by mohly mít nepříznivé dopady především na psychiku dětí. Doporučovala bych v tomto směru přijmout alespoň nějakou interní směrnici nebo ještě lépe vyhlášku ministerstva, která by postup soudu v případě rodinných záleţitostí určitým směrem usměrňovala. Pokud bychom se zaměřili na zbytek úpravy dokazování a vůbec postupu zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních v podobě nového zákona, není více méně k čemu se vyjádřit. Úprava dokazování nadále spíše zůstává zakotvena v OSŘ a ZŘS stanoví pouze několik málo výjimek nebo upravuje nadále postupy, které umoţňují soudu naplňovat zásadu vyšetřovací a nekladou mu tak zákonné překáţky v zjišťování skutkového stavu, jako je například úplný princip apelace.136 V tomto směru by se však více neţ hodilo pro zefektivnění a urychlení soudních řízení zakotvit zákaz tvrzení skutečností odlišných, neţ takových, které byly tvrzeny před soudy prvního stupně. I kdyţ je zájem na zjištění stavu, který odpovídá zásadě materiální pravdy, neměla by být dána moţnost účastníkovi měnit svoje výpovědi uvedené před soudy prvního stupně. Podle mého názoru to neodpovídá zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Dalším problematickým aspektem je velmi strohá úprava jednotlivých důkazních prostředků. Pouze jediné demonstrativní ustanovení o moţnosti pouţít při dokazování všechny prostředky, jimiţ lze zjistit skutkový stav věci, není dostatečné. S vývojem společnosti a dostupných technologií by měla i oblast dokazování projít patřičnou úpravou a reagovat na změny v této oblasti. Kromě pár zmínek o nejběţnějších důkazních prostředcích a postupu při jejich provedení, není problematika dokazování nijak doplněna ani upravena. Nemluvě o zásadním nedostatku obsahu znaleckého posudku jako důkazního prostředku, 135 136
SVOBODA, Karel. Dokazování. 1. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 68. Tamtéţ, s. 70 – 76.
44
který podávají odborníci a odborné veřejné instituce, jak bylo rozebráno v předcházejících kapitolách. Měla by být přijata konkrétní právní úprava podoby znaleckého posudku. Mělo by být závazně stanoveno, jaké metody a postupy mají být pouţity při zpracování znaleckého posudku, tak aby nedocházelo k libovůli a zásadním odlišnostem, tak jak se dnes vyskytují v praxi, nehledě na opomíjení těchto nedostatků soudem.137 Veřejnost musí mít jistotu, ţe pokud je odborná otázka zpracována odborníkem pro danou oblast, odpovídá tento posudek určitým standardům a je opravdu moţné se na jeho závěry spolehnout. Bylo by více neţ vhodné, aby byly tyto nedostatky doplněny a závazně zakotveny zákonem. Nebylo by ani na škodu, kdyby se stanovila pro konkrétní řízení i minimální míra důkazů, která má být v jednotlivých řízeních provedena. Například, aby v řízení o výţivném byly stanoveny všechny listinné důkazy, ze kterých je nezbytné stanovit výši výţivného. Ano, takovou situaci doplňuje judikatura soudů, ale účastníkům řízení není běţná praxe soudů většinou známa a mohlo by se tak opět předejít průtahům v řízení. Pozitivní změnou v této oblasti zůstává, ţe OZ v § 916 stanoví, ţe nejsou-li příjmy řádně doloţeny předloţením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumoţní-li účastník soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí, platí, ţe průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky ţivotního minima jednotlivce. Podle mého názoru, je sice takováto vyvratitelná domněnka zvolena právě pro urychlení soudního řízení, ale je otázkou, proč je upravena v předpisu hmotněprávním a není tato problematika zakotvena v předpisu procesním pod ustanoveními, které se týkají procesního dokazování. Je potřebné, aby úprava hmotněprávní byla kompatibilní s úpravou procesní a je ţádoucí tento nedostatek doladit.
137
NOVÁK, Tomáš. Nad soudními znaleckými posudky z oboru psychologie…, s. 43 - 45.
45
Závěr Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na problematiku dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé, kdy jsem podrobila analýze současnou právní úpravu, která reaguje na rekodifikaci soukromého práva účinnou od 1. 1. 2014. Ve své práci odpovídám na otázku, jak moc ovlivnila harmonizace procesního práva úpravu dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé, a jakým směrem by se měla ubírat rekodifikace procesního práva v oblasti dokazování. Dále hodnotím efektivitu aktuální právní regulace v otázkách zjišťování skutkového stavu. Co se týče samotného procesu dokazování, tak v této oblasti k ţádným významným změnám nedošlo. Kromě vyčlenění jednotlivých řízení do ZŘS a úpravy průběhu zjišťování skutkového stavu, harmonizace nepřinesla ţádné významné změny v oblasti dokazování. Nová procesní úprava se především snaţí o zpřehlednění a vyčlenění řízení, která vykazují značné odlišnosti. V právních předpisech pouze došlo k upřesnění problematických prvků, neţ aby se jednalo o nějaké zásadní novinky. Výslovně zavádí aspekty přijatých mezinárodních smluv a reaguje na nálezy Ústavního soudu, které přispívají k efektivnímu zjišťování skutkového stavu. Bohuţel však takové změny nejsou dostačující. Problematika dokazování, ať uţ ve věcech péče soudu o nezletilé nebo v obecném smyslu, je harmonizací procesního práva téměř nedotčena a není zajištěn dostatečný způsob zjištění skutkového stavu. Takovou situaci by měla napravit připravovaná rekodifikace procesního práva civilního. Je nezbytné, aby procesní zákony reagovaly na velmi moderní hmotněprávní předpis, který takové změny nekompromisně vyţaduje. V první kapitole jsem se zabývala vymezením pojmu péče soudu o nezletilé a především jsem se zaměřila na nově přijatý zákon o zvláštních řízeních soudních. Právní úprava s sebou přinesla několik změn v oblasti přiřazení jednotlivých řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a opětovně začlenila problematiku navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí do oblasti péče soudu o nezletilé. Já se s takovým systematickým řešením naprosto ztotoţňuji. Nová právní úprava se snaţí o přehlednost a určitou efektivnost, kdyţ do oblasti péče soudu o nezletilé nově přiřazuje i předběţná opatření, která před účinností zákona byla zakotvena v části druhé OSŘ, která se týkala činnosti soudu před zahájením řízení. Právní úprava, která se snaţí o seskupení řízení a postupů týkajících se nezletilých dětí v jedné části zákona, je celkem přehledná. Péče soudu o nezletilé patří mezi nesporná řízení a jejich vznik se datuje jiţ do období středověku. Dělení řízení na sporná a nesporná má velký význam především pro postupy 46
soudu a pro zjišťování skutkového stavu. Právní úprava s sebou přináší několik případů, kdy se postup soudu, ale i účastníků řízení velmi liší od postupu v případě klasického sporného řízení. Při práci s procesními předpisy, kterými je dnes OSŘ a ZŘS, si musíme dát dobrý pozor na povahu obecné a zbytkové subsidiarity. Musíme pečlivě rozlišovat, kdy se pouţijí ustanovení zákona speciálního a kdy se pouţije ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZŘS. Při řešení právních případů můţe být někdy taková práce velmi nejasná. ZŘS má nejen povahu zvláštního právního předpisu, ale i on v části první upravuje obecná ustanovení, která se pouţijí ještě před speciálními ustanoveními ZŘS týkajícími se jednotlivých zvláštních řízeních, jejichţ výčet je uveden v § 2 ZŘS, ale i před ustanoveními OSŘ. Nový
procesní
předpis
obsahuje
speciální
ustanovení
o
pravomoci
soudů,
upravuje definice účastníků, které dříve byly obsaţeny v § 94 OSŘ, stanoví speciální ustanovení o věcné a místní příslušnosti a stanoví i odlišný postup při zjišťování skutkového stavu nejen ve věcech péče soudu o nezletilé. Nesporná řízení jsou ovládána vyšetřovací zásadou, která má zásadní význam pro celý proces dokazování. Její charakter se odráţí i na povinnostech účastníků, kdy vyvozujeme, ţe účastníci řízení sice mají povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ale nenesou jednotlivá břemena. Za zjištění skutkového stavu je odpovědný soud. S neaktivitou účastníků nemůţe být spojen ţádný negativní následek. V tomto bodě já spatřuji problém především z důvodu, ţe takové chování účastníků, které by se zakládalo na naprosté laxnosti k výsledku sporu, nejen odporuje zásadě rychlosti řízení, ale především i zásadě hospodárnosti. Je více neţ pochopitelné, proč je za zjištění skutkového stavu odpovědný soud, a proč i v odvolacím řízení mohou být uváděny nové důkazy a uplatňuje se tak princip úplné apelace. Pokud ale nebudou stanoveny nějaké mantinely, bude i nadále docházet k nepochopitelným průtahům. Soudy budou, obzvláštně po rekodifikaci soukromého práva, kdy byly zakotveny nové případy, kdy se můţeme obrátit na soud a přijaty nové druhy soudních řízení, nadále nesmyslně přetěţovány a jejich rychlá reakce především v případech nezletilých dětí bude v nedohlednu. Klíčovou je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé úprava průběhu řízení uvedená v § 17 - 20 ZŘS. Nejen ţe se v případě zvláštních řízení nevede řízení přípravné, ale povaţuje-li to soud za vhodné, svolá k přípravě a projednání věci jiný soudní rok a přizve k němu účastníky. Konání jiného soudního roku se tak uţije namísto řízení přípravného. Nevedení přípravného řízení má za účel především vyloučení negativních účinků, které jsou právě spojovány s jeho konáním. Vyloučeny jsou tak instituty jako je rozsudek pro zmeškání, pro uznání nebo negativní následky kvalifikované výzvy. 47
Pro dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé se pouţijí především ustanovení upravené v hlavě druhé, pod názvem dokazování. V případě dokazování totiţ existuje pouze několik málo výjimek, kdy se pouţije předpis speciální. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou upravena v § 466 ZŘS a násl., ale dokazování se tato ustanovení nevěnují vůbec. Proto se nejprve podíváme do ustanovení v obecné části zvláštního zákona a aţ poté přistupujeme k právní úpravě, která je obsaţena v části třetí, hlavě druhé, pod názvem dokazování. Právní úprava týkající se dokazování je opravdu velmi stručná a vyţaduje především doplnění jednotlivých důkazních prostředků, ale i zakotvení postupů při jejich provádění. Při přípravě nového procesního zákona a jeho rekodifikaci by nemělo být na tuto oblast zapomenuto. Problematika dokazování je jednou z nejzásadnějších oblastí, je součástí téměř kaţdého procesního řízení a je nezbytné, aby se zákonodárci této oblasti patřičně věnovali a nenechávali všechnu práci pouze na praxi soudů. Moderní doba ţene společnost kupředu nejen novými technologiemi, ale i moţnostmi a situacemi, na které je potřeba reagovat. Procesní zásady, bez kterých by se dokazování v nesporných řízeních neobešlo, jsou zásada vyšetřovací, zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů. Vyšetřovací zásada byla zmiňována výše a uţ není potřeba se k ní vyjadřovat, ale nesmíme opomíjet i zásady ostatní. Zásada materiální pravdy se v nesporných řízeních projevuje především odstraněním koncentrace v jejich průběhu. Soudu není kladena ţádná překáţka, aby se dobral skutečnému stavu věci, jako tomu bývá v řízeních sporných. Oproti tomu zásada volného hodnocení důkazů je vlastní kaţdému procesnímu řízení. Nejsou stanoveny závazné poţadavky na hodnocení jednotlivých důkazních prostředků a na přisuzování jejich váhy. Co se týče jednotlivých důkazních prostředků, tak výslech účastníků je na rozdíl od řízení sporných proveden vţdy, je-li toho ke zjištění skutkového stavu třeba a souhlas účastníka k provedení tohoto důkazu se nevyţaduje (§ 22 ZŘS). Takové řešení je velmi vhodným způsobem zjištění předmětu dokazování. Jak lépe upravit poměry nezletilých dětí neţ pomocí informací zjištěných při výslechu jednotlivých účastníků? Při práci s dětmi je však nezbytné dbát na jejich práv, která jsou zakotvena nejen v mezinárodních úmluvách, ale především i v českém právním řádu. Postavení nezletilého v procesním řízení má svoji specifickou povahu. Můţe být vyslýchán nejen jako účastník řízení, ale musí být především informován o věcech tak, aby si mohl vytvořit vlastní názor, a především má právo tento názor sdělit. Tomuto právu nezletilého odpovídá povinnost soudu zjistit jeho názor ve věci. Vţdycky se musí sledovat nejlepší zájem dítěte. 48
Jedním
z nejzásadnějších
důkazních
prostředků
je
znalecký
posudek.
Znaleckým posudkem se můţe zjišťovat názor dítěte, jak je uvedeno v předcházejícím odstavci, ale především se zjišťuje psychika dítěte a vliv okolí a výchovného prostředí na ni. U znaleckého posudku je shledán závaţný nedostatek v právní úpravě, na který by měla reagovat připravovaná právní úprava. Není výjimkou situace, kdy znalecké posudky nejsou připraveny úplně a velmi často se stává, ţe znalci se snaţí vyjadřovat i k jiným otázkám, především právního charakteru. Ve stejných nebo obdobných případech nejsou voleny stejné výzkumné postupy a nejsou zodpovězeny všechny otázky, které by k vyhodnocení závěru byly potřeba. Je ţádoucí, aby takové nedokonalosti byly napraveny. Dalšími klasickými důkazními prostředky uţívanými ve věcech péče soudu o nezletilé jsou výslechy svědků, ohledání, odborná vyjádření, zprávy a posudky. Důleţitá je spolupráce s OSPOD, který má sledovat zájem dítěte a spolupracuje v mnoha otázkách se soudy. V několika případech je i výslovně stanovena povinnost vyţádat si vyjádření OSPOD ještě předtím, neţ můţe být vynesen rozsudek. Oblast dokazování by neměla být zanedbávána jak ze strany soudů, tak by neměla být podceňována ze strany účastníků a uţ vůbec by neměla být opomíjena zákonodárným sborem. Chystaná nová právní úprava se jeví jako skvělou příleţitostí, jak všechny nedostatky napravit a dokazování posunout zase o kousek dál.
49
Seznam literatury Monografie DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1600 s. HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Zásada koncentrace řízení a její uplatnění v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha: Leges, 2010. 192 s. MACUR, Josef. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 162 s. SVOBODA, Karel. Dokazování. 1. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009. 392 s. SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 1422 s. ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010. 380 s. WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. s. 711.
Odborné články BAKALÁŘ, Eduard, NOVÁK, Daniel. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina, 2003, č. 3, s. 3 – 8. BRTNÍK, Stanislav. Materiální a formální pravda v současném soudním procesu. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 42 – 45. KACAFÍRKOVÁ, Marcela. Vývoj psychiky nedospělých a mladistvých osob z hlediska potřeb výslechové praxe v trestním řízení, psychické zvláštnosti jednotlivých věkových kategorií. Právo a rodina, 2001, č. 1, s. 6 – 11. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 392 – 396. NOVÁ, Hana. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR. Právo a rodina, 2001, č. 9, s. 12 – 17. NOVÁ, Hana. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR (pokračování). Právo a rodina, 2001, č. 10, s. 8 – 12. NOVÁK, Daniel, NOVÁK, Viktor. Komparace české a německé právní úpravy institutu výslechu nezletilých dětí v občanském soudním řízení. Právo a rodina, 2011, č. 3, s. 17 – 20. NOVÁK, Tomáš. Nad soudními znaleckými posudky z oboru psychologie. Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 45. 50
SVOBODA, Karel. Průběh řízení a dokazování ve zvláštních řízeních soudních. Jurisprudence, 2014, roč. 22, č. 2, s. 20 – 26. SVOBODA, Karel. Jak vyzrát na „nespory“. Právní fórum, 2007, roč. 4, č. 4, s. 130 – 133. SVOBODA, KAREL. Současný reţim poznávání a dokazování v českém civilním řízení. In Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007, s. 14 - 18. ŠÍNOVÁ, Renáta. Věrohodnost důkazních prostředků. In Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007, s. 11-13. .
Právní předpisy -
aktuální znění: zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
-
aktuální znění: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
-
aktuální znění: ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
-
aktuální znění: zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
-
aktuální znění: sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o právech dítěte č. 104/1991 Sb.
-
aktuální znění: sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí č. 54/2001 Sb.
Důvodové zprávy -
důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 18. 5. 2011
-
důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 27. 2. 2013 51
Internetové zdroje HOŘÍNOVÁ, Anna. Znalecký posudek jako důkaz v rámci péče soudu o nezletilé [online]. muni.cz, [cit. 12. 7. 2014]. Dostupné na: < http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/o bcan/horinova.pdf >
Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04 Nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 704/06 bod. IV. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 578/06-1 Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02 Nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09-1 Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08-1 Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn I. ÚS 3725/10 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 364/99 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 542/05 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 42/06 Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1136/2008 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2616/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1619/96 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010 Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79 Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/7
52
Shrnutí / Abstract Diplomová práce pojednává o problematice dokazování ve věcech péče soudu o nezletilé a analyzuje současnou právní úpravu, která reaguje na rozsáhlou rekodifikaci soukromého práva. První tři kapitoly se věnují vymezení a charakterizování jednotlivých řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jako jednoho z druhů civilního procesu, které vykazují značné odlišnosti od řízení sporných, a které přináší rozdílný postup soudu, především v důsledků uplatnění zásady vyšetřovací. Práce stanoví jednotlivé postupy při zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních po přijetí nového zákona o zvláštních řízeních soudních. Čtvrtá kapitola se poté věnuje problematice dokazování. V této části jsou rozebrány úvodní výklady problematiky dokazování obecně, pojednává o jednotlivých procesních zásadách uplatňovaných v jeho průběhu, ale stěţejní část práce tvoří analýza jednotlivých důkazních prostředků ve světle nové právní úpravy s uvedením názorných příkladů a jejich pouţití v praxi v případě řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. V další části práce je i shrnutí poznatků provedené analýzy, které se zabývají poznáním nové procesní úpravy. Zároveň také zhodnocení vhodnosti vyčlenění problematiky zvláštních řízení do zvláštního zákona. Odpovídám na otázku, zda řešení, které zákonodárci při tvorbě této koncepce zvolili, je vhodné, nebo naopak se právní úprava stala více nepřehlednou a neuspořádanou.
This thesis deals with the issue of proof in matters of care of court for minors and it analyzes current legislation and its response to a broad recodification of private law. The first three chapters are devoted to the definition and characterization of procedures utilized in care of court for minors as one of the types of civil process. Such characterization brings to light the significant dissimilarities from cases of contentious proceedings and justifies the need for separate court procedure, primarily in the application of the principle of inquiry. The thesis describes various procedures for investigation of the facts in noncontentious proceedings after the adoption of the new special court proceedings act in this area of law. The fourth chapter explores the issue with respect to evidence and deals with the general evidence interpretation and various procedural principles applied in its course. The thesis focuses on the analysis of various means of presenting evidence from the 53
perspective of new legislation, stating illustrative examples of the use thereof in custody courts proceedings. The thesis further summarizes the major findings of the previously described analysis, examining the suitability of defining specific procedures to be followed in custody court proceedings as a basis for a special court proceedings act while drawing a conclusion on whether such legislation can be effective in clarifying the subject matter.
54
Seznam klíčových slov / Keywords Právo civilního procesu
Civil Law
Občanský soudní řád
Civil Procedure Act
Zákon o zvláštních řízeních soudních
Special Court Proceedings Act
Dokazování
Evidence
Důkazní prostředky
Means of evidence
Péče soudu o nezletilé
Care of court for minors
Nesporná řízení
Non-contentions proceedings
55
