Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Lucie Petřičová
Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a jeho specifika
Diplomová práce
Olomouc 2014
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a jeho specifika“ zpracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje.“ V Olomouci dne 11. dubna 2014 ……………………………… Lucie Petřičová
2
Já, níţe podepsaná Lucie Petřičová, autorka diplomové práce na téma „Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a jeho specifika“, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, správci:
Univerzita Palackého v Olomouci Kříţkovského 8 771 47 Olomouc, Česká republika
ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích v informačních systémech Univerzity Palackého, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům sluţeb Univerzity Palackého. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni tohoto prohlášení vnitřní sloţka Univerzity Palackého, kterou je Informační centrum Univerzity Palackého.
Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb.
V Olomouci dne 11. dubna 2014 …………………………… Lucie Petřičová
3
Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Kláře Hamuľákové, Ph.D. za její pomoc, rady, náměty, cenné připomínky a odborné konzultace při vedení této diplomové práce.
4
Obsah Seznam zkratek ........................................................................................................................... 7 1.
Úvod .................................................................................................................................... 8
2.
Základní pojmy ................................................................................................................. 11
3.
4.
5.
2.1
Charakteristika řízení ve věcech péče soudu o nezletilé ............................................ 11
2.2
Pojem nezletilého dítěte ............................................................................................. 11
Pravomoc a příslušnost soudu ........................................................................................... 13 3.1
Pravomoc soudu ......................................................................................................... 13
3.2
Příslušnost soudu ....................................................................................................... 14
3.2.1
Věcná příslušnost................................................................................................ 14
3.2.2
Místní příslušnost ............................................................................................... 14
3.2.3
Přenesení příslušnosti ......................................................................................... 15
3.2.4
Funkční příslušnost ............................................................................................. 18
Účastníci řízení.................................................................................................................. 21 4.1
Obecné vymezení ....................................................................................................... 21
4.2
Způsobilost nezletilého .............................................................................................. 22
4.3
Zastoupení nezletilého ............................................................................................... 25
4.4
Kolizní opatrovník ..................................................................................................... 26
Řízení v prvním stupni ...................................................................................................... 29 5.1
Zahájení řízení ........................................................................................................... 30
5.2
Jiný soudní rok a jednání ........................................................................................... 31
5.3
Zjišťování skutkového stavu a dokazování................................................................ 32
5.4
Rozhodování soudu.................................................................................................... 37
5.4.1
Obecně o rozhodování soudu ............................................................................. 37
5.4.2
Forma rozhodnutí ............................................................................................... 38
5.4.3
Rozhodnutí soudu ve věcech péče o nezletilého ................................................ 39
5.4.4
Rozhodnutí soudu ve věcech výţivy nezletilého................................................ 42 5
5.4.5 5.5 6.
Změna rozhodnutí ............................................................................................... 45
Náklady řízení ............................................................................................................ 47
Závěr ................................................................................................................................. 48
Seznam pouţitých zdrojů ......................................................................................................... 53 Kniţní publikace ................................................................................................................... 53 Odborné články ..................................................................................................................... 53 Judikatura .............................................................................................................................. 54 Právní předpisy ..................................................................................................................... 55 Další pouţité zdroje .............................................................................................................. 55 Shrnutí ...................................................................................................................................... 56 Klíčová slova ............................................................................................................................ 57
6
Seznam zkratek OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
ZZŘ
Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
OZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
ZoR
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Důvodová zpráva k ZZŘ
Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
Důvodová zpráva k OZ
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
NS
Nejvyšší soud České republiky
ÚS
Ústavní soud České republiky
OSPOD
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
7
1. Úvod Rodiče hrají v ţivotě nezletilého důleţitou roli, neboť jsou to právě oni, kteří o něj primárně osobně pečují a také zabezpečují jeho výţivu. Vztahy mezi rodiči nezletilého ale mohou být narušeny, přičemţ moţným důsledkem tohoto narušení je neschopnost jejich dalšího společného souţití. Tento stav vede k tomu, ţe je zapotřebí upravit poměry k nezletilému dítěti. V takovém případě je rodičům dána zákonná moţnost, aby se o úpravě poměrů k dítěti dohodli. Ovšem v mnoha případech rodiče této dohody schopni nejsou, a proto musí nastoupit soud, aby úpravu poměrů určil. Soud upravuje poměry nezletilého velmi často a přitom musí postupovat s co největším ohledem na jeho zájem. Závaţnost právních vztahů, které soud takto upravuje, mě přitom vedla k výběru diplomové práce na téma „Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a jeho specifika“, kdy je v této diplomové práci věnována pozornost řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého dítěte. Při psaní této práce jsem čerpala nejen z kniţních publikací a odborných článků, ale zejména z judikatury soudů. Relevantní literatura, která by jiţ reflektovala stav po rekodifikaci soukromého práva, je prozatím těţko dostupná, neboť bylo zatím vydáno jen několik málo publikací, které se vztahují na řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého. Proto jsem čerpala z publikací, které zohledňovaly stav před 1. 1. 2014 a bylo moţné je aplikovat na stav po rekodifikaci. Při zjišťování, které z publikací je moţné pouţít, jsem vycházela z komparace právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a právní úpravy po tomto datu. Starší literatury, která se tomuto tématu věnuje, je dostatek, nicméně publikací, které by se uceleně zabývaly řízeními ve věcech péče a výţivy nezletilého ve všech jejich aspektech, jak z procesní, tak hmotněprávní stránky, je poměrně málo. A proto jsem při psaní této práce vycházela zejména ze znění aktuálně účinné právní úpravy, důvodových zpráv k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen důvodová zpráva k OZ) a k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen důvodová zpráva k ZZŘ) a také judikatury. Cílem této práce je rozebrat jednotlivé instituty řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, konkrétně řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, zhodnotit problematické aspekty a podat ucelený pohled na tato řízení. Pro detailnější rozebrání těchto institutů je práce soustředěna na řízení v prvním stupni. Pozornost je také věnována vztahu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ) a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZZŘ) a také zjištění, zda zavedení nového procesního předpisu bylo přínosné. Zákon o zvláštních řízeních soudních, ovšem není jedinou změnou, která nastala v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v oblasti týkající se 8
nezletilých dětí. Rodinněprávní věci byly totiţ upraveny samostatně v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZoR), coţ se jevilo jako nevyhovující, proto byl zákon o rodině zrušen a rodinněprávní věci jsou nyní upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ).1 Vzhledem k tomu, ţe je v této diplomové práci věnována pozornost řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého dítěte, tak je v jednotlivých kapitolách rozebírána také hmotněprávní úprava týkající se péče a výţivy nezletilého obsaţená v občanském zákoníku. Cílem je proto také zjistit, zda nová právní úprava týkající se rodinného práva vykazuje výrazné odlišnosti oproti úpravě do 31. 12. 2013, zda přináší instituty, které dřívější úprava neznala a v čem spočívá jejich přínos. Práce je členěna do šesti kapitol. Na první kapitolu s názvem „Úvod“ navazuje kapitola druhá, nazvaná „Základní pojmy“, která se zabývá povahou řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a otázkou, kdo je vůbec nezletilým dítětem. S pojmy rozebranými v této kapitole se pak čtenář setkává v průběhu čtení celé této práce. Kapitoly týkající se samotného řízení, jsou pak logicky uspořádány podle jednotlivých aspektů řízení postupně po sobě. Třetí kapitola s názvem „Pravomoc a příslušnost“ se zaměřuje na vymezení pravomoci a příslušnosti soudu s ohledem změny, které nastaly po 31. 12. 2013. U příslušnosti soudu se s ohledem na péči soudu o nezletilé jeví jako nejrozhodnější problematika místní příslušnosti a s tím související zásada perpetuatio fori a institut přenesení místní příslušnosti. Zejména je v této kapitole rozebíráno, zda se stanovuje místní příslušnost pro kaţdé řízení patřící pod řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zvlášť nebo se místní příslušnost dalších řízení řídí soudem, podle kterého byla prvně určena. Také se dále v práci ve vztahu k místní příslušnosti zabývám vztahem institutů přenesení místní příslušnosti soudu a delegace z důvodu vhodnosti. Čtvrtá kapitola s názvem „Účastníci řízení“ rozebírá otázku, kdo vůbec můţe být účastníkem řízení a zejména pak samostatné jednání nezletilého před soudem a jeho zastoupení. V páté kapitole nazvané „Řízení v prvním stupni“ je pak nejprve věnována pozornost tomu, kdy je potřeba, aby soud vstoupil do vztahu mezi rodiči a dětmi a upravil jejich poměry. Je také řešena otázka, proč rozvodové řízení a řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, nemohou být spojena. Následně je rozebíráno zahájení řízení a zásady, které se v něm uplatňují, jakoţ i způsoby jeho zahájení a také otázka vztahu OSŘ a ZZŘ ohledně řízení zahájených před 1. 1. 2014. Po zahájení řízení je rozebírána problematika nařízení 1
K tomu více KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 23-24, s. 801.
9
jednání, kdy si v téhle souvislosti kladu otázku, zda soud můţe v řízeních týkající se péče a výţivy nezletilého rozhodovat, aniţ by nařídil jednání a zda při zjišťování skutkového stavu vychází jen z toho, co uvedou účastníci, nebo také vyvíjí určitou aktivitu a zda u samotných účastníků řízení je aktivita ţádoucí. Na tuto problematiku pak navazuje dokazování, kde je pozornost zaměřena zejména na výslech účastníků, zjišťování názoru dítěte a také na zjišťování skutečností v řízení o výţivě nezletilého dítěte. U rozhodování soudu jsou nejprve rozebrány zásady, které se zde uplatňují, řešena problematika, zda soud v těchto řízeních můţe rozhodnout rozsudkem po uznání, zmeškání a platebním rozkazem a posléze je pozornost zaměřena konkrétně na rozhodnutí soudu ve věcech péče a na rozhodnutí soudu ve věcech výţivy. U těchto rozhodnutí je rozebírána otázka dohody rodičů a její schválení soudem, kritéria, jimiţ se soud při svém rozhodování řídí a řešena otázka individuálního posouzení kaţdého případu. Následně na rozhodnutí soudu navazuje jeho změna, kdy je pojednáno o tom, kdy k této změně dochází, ale také je pozornost zaměřena na problematiku vrácení výţivného nespotřebního charakteru, včetně tvorby úspor. Poslední šestá kapitola s názvem „Závěr“ pak pojednává o výsledcích bádání, ke kterým jsem dospěla při psaní této práce. Při zpracovávání tématu diplomové práce a hledání odpovědí na poloţené otázky jsem vyuţívala různých vědeckých metod, ať uţ analytických, komparativních nebo výkladových. Za pomoci analýzy jsou v práci rozebírány ustanovení ZZŘ, OSŘ a OZ, a to na jednotlivé prvky, přičemţ tento rozbor je klíčem pro pochopení sloţitěji formulovaných právních norem. Nejen, ţe analýza je klíčem k pochopení právní normy, ale je také východiskem pro výklad této normy, jelikoţ není moţné správně vyloţit to ustanovení, které je špatně pochopeno. Z výkladových metod jsem pak v práci vyuţívala zejména jazykovou, logickou a systematickou, kdyţ jsem na základě nich interpretovala procesněprávní, ale i hmotněprávní normy týkající se péče a výţivy nezletilých. Nápomocnou mi byla také metoda komparativní, kdyţ jsem při psaní práce srovnávala zejména dřívější úpravu obsaţenou v OSŘ účinnou do 31. 12. 2013 a nynější úpravu obsaţenou v ZZŘ, popřípadě úpravu v ZoR a NOZ týkající se rodinného práva. Tyto výše zmíněné metody mi byly nezbytným pomocníkem při plnění cílů a hledání odpovědí na otázky, které jsou poloţeny v této práci.
10
2. Základní pojmy 2.1 Charakteristika řízení ve věcech péče soudu o nezletilé Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé není, jak by se na první pohled mohlo zdát, jedno řízení, nýbrţ soubor jednotlivých dílčích řízení.2 Tato řízení jsou zároveň řízení nesporná, coţ znamená, ţe „jejich cílem není řešit vzniklý spor, ale upravit poměry účastníků v celospolečenském zájmu do budoucna.“3 „V těchto řízeních musí jít především o nejlepší zájem nezletilých dětí.“4 Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jiţ dnes není výchozí úprava, která byla obsaţena v hlavně páté, části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb., pod názvem Zvláštní ustanovení. Byl totiţ přijat nový zákon o zvláštních řízeních soudních, který upravuje řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (§ 2 písm. t) ZZŘ). Proto je relevantní právní úprava, která je obsaţená v ZZŘ, přičemţ se subsidiárně na otázky, které ZZŘ neupravuje, pouţije OSŘ, jak vyplývá z § 1 odst. 2 ZZŘ. ZZŘ, stejně jako původní úprava v § 176 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb., poskytuje demonstrativní výčet řízení, přičemţ změna oproti původní úpravě spočívá v rozšíření otázek, o kterých se bude rozhodovat.5 Soud tedy ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje dle § 466 ZZŘ zejména ve věcech jména a příjmení nezletilého dítěte, péče o nezletilé dítě, výţivy nezletilého dítěte, styku s nezletilým dítětem, rodičovské odpovědnosti, poručenství, opatrovnictví, zastupování, navrácení nezletilého dítěte, souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte a ve věcech pro nezletilé dítě významných, na nichţ se rodiče nemohou dohodnout a další. Z výše uvedených řízení se pro jejich obsáhlost budu v této diplomové práci věnovat řízení ve věcech péče o nezletilé dítě a řízení ve věcech výţivy nezletilého dítěte.
2.2 Pojem nezletilého dítěte Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, respektive pro řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, je vymezení pojmu nezletilého dítěte ústředním pojmem. „Dítětem se rozumí příbuzný v řadě přímé, v prvém stupni.“6 Úmluva o právech dítěte z roku 1989 2
ŠÍNOVÁ, Renáta. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 24. 3 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 183-184. 4 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1-200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1304. 5 Důvodová zpráva k ZZŘ 6 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 357.
11
(publikovaná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 1 vymezuje dítě jako lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve. Dle § 30 OZ se zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku věku, čímţ se také člověk stává plně svéprávným. Plná svéprávnost se před nabytím zletilosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manţelství, mimo jiné za splnění podmínky, ţe nezletilý dosáhl věku 16 let (§ 37, 672 OZ), přičemţ pokud byla svéprávnost nabyta uzavřením manţelství, tak se neztrácí ani zánikem manţelství, ani prohlášením manţelství za neplatné (§ 30 odst. 2 OZ). Ovšem skutečnost, ţe dítě nabyde svéprávnosti před dovršením osmnáctého roku věku, neznamená, ţe téţ nabylo zletilosti. Pojmy zletilost a svéprávnost totiţ nelze ztotoţňovat.7 Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe nezletilým dítětem je dítě, které nedovršilo osmnáctého roku věku.
7
Důvodová zpráva k OZ
12
3. Pravomoc a příslušnost soudu 3.1 Pravomoc soudu Pravomoc soudu v civilním procesu je nejen druhem soudní pravomoci, ale také procesní podmínkou, která musí být dána, neboť při jejím nedostatku, který nelze odstranit, soud není oprávněn vést v dané věci řízení.8 Civilní pravomoc je tedy „ oprávnění soudu jako orgánu státu […] řešit věci a otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence (působnosti).“9 Pravomoc soudu je vymezena v obecné části ZZŘ v § 1 odst. 1, a to tak, ţe soudy projednávají a rozhodují podle tohoto zákona ty právní věci, které jsou stanovené v tomto zákoně. Pravomoc soudů týkající se řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého jiţ tedy od 1. 1. 2014 není upravena v OSŘ. Dřívější úprava pravomoci soudu v § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb. výslovně nesporná řízení nezmiňovala. Ani ve vymezení pravomoci soudu v § 1 odst. 1 ZZŘ není výslovně uvedeno, ţe jde o věci nesporné, neboť pouţívá pojem právní věci. Je tomu tak proto, ţe ZZŘ upravuje nejen řízení nesporná, ale také řízení sporná, avšak taková, která se odlišují od klasického sporného řízení např. rozvod manţelství.10 Tedy od původního záměru, aby ZZŘ upravoval pouze řízení nesporná a OSŘ pouze řízení sporná, bylo upuštěno.11 V ZZŘ je koncepce pravomoci zaloţena na tom, ţe jsou taxativně v zákoně vymezena řízení, o kterých budou soudy rozhodovat podle ZZŘ, mezi nimiţ jsou i řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve zvláštní části zákona demonstrativně vyjmenované, a to zejména péče a výţiva nezletilého dítěte (§ 2 písm. t) a § 466 písm. b), c) ZZŘ). Důvodová zpráva uvádí, ţe není rozhodující povaha řízení jako řízení nesporného nebo zda se uplatí základní zásady nesporného řízení, jako je např. zásada vyšetřovací, ale ţe je relevantní, zda řízení je taxativně uvedeno v zákoně. Zároveň se také zmiňuje o tom, ţe ZZŘ není moţné pouţít, pokud toto řízení nebude v zákoně upraveno.12
8
ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 91-94. 9 ŠEBEK, Roman. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 22. 10 Důvodová zpráva k ZZŘ 11 WINTEROVÁ, Alena. K připravovaným změnám v civilním procesu (kritické a jiné poznámky). Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 23-24, s. 836-837. 12 Důvodová zpráva k ZZŘ
13
3.2 Příslušnost soudu Vedle určení pravomoci je neméně důleţité i správné určení příslušnosti soudu, neboť ta vymezuje konkrétní soud, který v rámci civilní pravomoci, bude vést řízení a rozhodovat, přičemţ se rozeznává příslušnost věcná, místní nebo funkční.13 3.2.1
Věcná příslušnost Věcnou příslušnost lze definovat jednak doktrinálně a jednak ustanovením zákona.
Doktrinálně lze tuto příslušnost vymezit tak, ţe „věcná příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými články soustavy soudů (okresní, krajské, vrchní, Nejvyšší soud) tak, že určuje, který článek má projednat a rozhodnout určité druhy právních věcí.“14 Zákonné vymezení najdeme opět v obecné části ZZŘ, konkrétně v § 3 odst. 1, který stanoví, ţe jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak. Pro řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého zákon nestanoví jinou úpravu věcné příslušnosti soudu, a proto bude v těchto řízeních věcně příslušný okresní soud. Tato příslušnost se nazývá obecnou, neboť v prvním stupni nalézacího řízení rozhoduje okresní soud.15 3.2.2
Místní příslušnost Úprava místní příslušnosti jiných řízení, neţ je klasické sporné řízení, je nejspíš jedním
z důvodů, proč došlo ke vzniku nového samostatného zákona a nadále nebude úprava obsaţena v OSŘ. Místní příslušnost těchto jiných řízení byla upravena jako výjimka z obecného pravidla. Tedy byla upravena jako výlučná ve vztahu k obecné místní příslušnosti, kdy je příslušný obecný soud ţalovaného.16 Obecně lze místní příslušnost definovat tak, ţe „vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými soudy stejného článku soustavy soudů tak, že určuje, který soud například z okresních soudů (v rámci vymezeného obvodu své působnosti podle přílohy k ZSS) má projednat a rozhodnout konkrétní věc.“17 Místní příslušnost je v ZZŘ vymezena jednak v obecné části v § 4, a jednak ve zvláštní části v § 467 týkající se péče soudu o nezletilé. Místní příslušnost stanovenou v § 4 odst. 1 ZZŘ, podle které je příslušný obecný soud osoby, v jejímţ zájmu se řízení koná, není moţné 13
STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, s. 193-194. 14 STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, s. 194. 15 WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 32. 16 ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 115-116. 17 STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, s. 198.
14
na řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého pouţít, neboť zvláštní část zákona pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé stanoví místní příslušnost zvláštní (výlučnou).18 Tato zvláštní příslušnost stanoví v § 467 odst. 1 ZZŘ, ţe příslušným soudem je obecný soud nezletilého dítěte. Ovšem zvláštní část uţ neříká, co je obecným soudem nezletilého. Proto je nutné přejít do obecné části, která v § 4 odst. 2 ZZŘ upravuje obecný soud nezletilého účastníka, který není plně svéprávný. Tímto obecným soudem nezletilého je soud, v jehoţ obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště (§ 4 odst. 2 ZZŘ). „Bydlištěm dítěte se rozumí faktické, trvalé bydliště, ve kterém se nezletilý zdržuje, nikoli pouze bydliště dočasné či přechodné.“19 Kde bude mít nezletilý bydliště, tedy závisí na tom, zda se rodiče dítěte budou schopni na něm dohodnout. V případě, kdy této dohody schopni nejsou a soud přitom rozhoduje o svěření dítěte do péče, rozhodne o bydlišti dítěte rodič, kterému bylo dítě do péče svěřeno.20 Můţe také nastat situace, ţe není příslušný soud znám nebo nemůţe včas zakročit. Tuhle situaci řeší ZZŘ ve zvláštní části v § 467 odst. 2, kdy říká, ţe zakročí soud, v jehoţ obvodu se nezletilý zdrţuje. Ovšem jakmile to bude moţné, postoupí věc soudu příslušnému. Zákon také počítá s tím, ţe s řízením o určení otcovství a mateřství (rodičovství) je spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výţivě nezletilého dítěte (§ 422 a 426 ZZŘ). Místní příslušnost je pro řízení o určení rodičovství vymezena v § 417 odst. 1 ZZŘ tak, ţe místně příslušným je obecný soud dítěte. A v případě, ţe takto nelze příslušnost určit, je pro řízení příslušný obecný soud matky (§ 417 odst. 2 ZZŘ). Pokud jsou tato řízení spojena, je k řízení příslušný soud, který vede řízení o určení rodičovství, neboť § 89 OSŘ stanoví, ţe soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech, které jsou s ní spojeny. 3.2.3
Přenesení příslušnosti V souvislosti s místní příslušností je třeba zmínit institut přenesení příslušnosti
vzhledem k tomu, ţe se ohledně dítěte nebo dětí týchţ rodičů ve všech věcech, které se jich týkají, vede aţ do dosaţení zletilosti jeden spis.21 Tento institut je právě typický pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ale je upraven v obecné části ZZŘ v § 5 a ne ve zvláštní části týkající se péče soudu o nezletilé, neboť se nově vztahuje také na řízení o svéprávnosti, tudíţ je dle mého názoru zakotvení v obecné části vhodné. 18
Důvodová zpráva k ZZŘ HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Místní příslušnost soudů ve věcech rodinněprávních se zaměřením na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 407. 20 Tamtéţ 21 FRINTOVÁ, Dita. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 572-573. 19
15
Přenesení příslušnosti znamená, ţe soud, který je příslušný, můţe přenést svoji příslušnost na jiný soud za předpokladu, ţe je to v zájmu nezletilého a ţe se změnily okolnosti, podle nichţ se posuzuje příslušnost (§ 5 ZZŘ). Tento institut prolamuje zásadu perpetuatio fori neboli trvání příslušnosti, která je upravena v § 11 odst. 1 OSŘ a dle tohoto ustanovení znamená, ţe pro určení věcné a místní příslušnosti jsou aţ do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu byly v době, kdy bylo řízení zahájeno, přičemţ je nerozhodné, zda se tyto okolnosti v průběhu řízení změnily.22 Ovšem zde vyvstává otázka, zda se místní příslušnost ve věcech péče soudu o nezletilé určuje zvlášť u kaţdého řízení, které pod tento název spadá nebo se určí pouze jednou, kdy je zahájeno první z nich. Na tuto otázku pak navazuje otázka ohledně změny příslušnosti, a to, zda lze institut přenesení místní příslušnosti pouţít pouze, kdyţ bude zahájeno jednotlivé řízení a v jeho průběhu dojde ke změně rozhodných okolností, nebo zda stačí, aby byla místní příslušnost určena prvním ze zahájených řízení, a poté se jiţ místní příslušnost pro další řízení neurčuje znovu, ale vyuţívá se institutu přenesení místní příslušnosti. K postupu soudů v otázkách změny příslušnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, kdyţ judikoval, ţe „změna jednou určené příslušnosti soudu péče soudu o nezletilé, je zásadně možná jen postupem podle § 177 odst. 2 o. s. ř.; výjimkou jsou případy čistě jednorázových opatření soudu péče o nezletilé […], kdy se v souvislosti s každým novým opatřením zkoumá příslušnost soudu znovu.”23 Proto jsou dle judikatury pro určení příslušnosti rozhodné okolnosti, které tu jsou v době, kdy je zahájeno první z řízení, které patří pod řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a proto se pro další řízení vychází z této jednou určené příslušnosti, přičemţ její změna je moţná jen vyuţitím institutu přenesení místní příslušnosti. Oproti tomu, existují na tuto problematiku i jiné názory. Zejména se poukazuje na to, ţe by se rozhodné okolnosti měly posuzovat pro kaţdé řízení zvlášť a nikoli podle soudu, který jako první zahájil některé z řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a z toho důvodu je soudem příslušným k vedení řízení aţ do doby, kdy dítě dovrší osmnáctého roku věku, neboli nabyde zletilosti. Mělo by se zohledňovat aktuální bydliště dítěte a podle něj také určit místní příslušnost namísto pouţívání institutu přenesení místní příslušnosti, coţ by zejména urychlilo řízení.24, 25 Dle mého názoru, který plně koresponduje s doktrinálním názorem, by se měla místní příslušnost posuzovat pro kaţdé jednotlivé řízení 22
ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 117-118. 23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1970, sp. zn. Ncd 127/70. 24 HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Místní příslušnost soudů ve věcech rodinněprávních se zaměřením na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 409-410. 25 CORRADINIOVÁ, Simona. Perpetuatio fori v řízeních péče soudu o nezletilé. Bulletin advokacie, 2010, roč. 2010, č. 6, s. 36–39.
16
zvlášť a institutu přenesení místní příslušnosti by pak mělo být pouţíváno pouze, pokud v jednom konkrétním řízení dojde ke změně rozhodných okolností. Důvodem, proč se mi zdá toto řešení vhodnější je, ţe lépe zohledňuje zájem nezletilého, jelikoţ by se místní příslušnost posuzovala podle jeho aktuálního bydliště. Jak jiţ bylo výše naznačeno, přenesení příslušnosti prolamuje zásadu perpetuatio fori, a to tak, ţe soud, který je příslušný, můţe přenést svoji příslušnost na jiný soud za předpokladu, ţe je to v zájmu nezletilého a ţe se změnily okolnosti, podle nichţ se posuzuje příslušnost (§ 5 ZZŘ). Přenáší se ovšem jen místní a nikoli věcná příslušnost.26 Můţe se ovšem stát, ţe soud, na který byla příslušnost přenesena, s tímto přenesením nesouhlasí. Za téhle situace tento soud předloţí věc k rozhodnutí svému nadřízenému soudu, a to pouze v případě, ţe tato otázka doposud nebyla odvolacím soudem rozhodnuta. Nadřízený soud poté rozhodne, a tímto rozhodnutím je vázán jak soud, na který byla příslušnost přenesena a s přenesením nesouhlasil, tak soud, který příslušnost přenesl (§ 5 ZZŘ). Tato úprava koresponduje s úpravou dříve obsaţenou v § 177 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb. A v této souvislosti je třeba také zmínit delegaci vhodnou, kdy lze dle § 12 odst. 2 OSŘ věc z důvodu vhodnosti přikázat jinému soudu téhoţ stupně. Ze slov „téhoţ stupně“ vyplývá, ţe i zde, stejně jako u přenesení místní příslušnosti, se bude měnit pouze příslušnost místní a nikoli věcná.27 K problematice vztahu delegace vhodné a přenesení příslušnosti se jiţ v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud (dále jen NS) a v této souvislosti chci poukázat na dva protichůdné názory NS. V prvním z nich je NS toho názoru, ţe přenesení příslušnosti upravené v § 177 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb. (dnes § 5 ZZŘ) je ustanovením zvláštním, a tudíţ má přednost před ustanovením § 12 odst. 2 OSŘ, které upravuje delegaci z důvodu vhodnosti. Nelze jej proto aplikovat ve věcech péče soudu o nezletilé, neboť je zde rozhodující zájem nezletilého dítěte, ne rodičů.28 Naopak v pozdějším rozhodnutí je NS jiného názoru, v němţ jiţ neodmítá delegaci z důvodu vhodnosti, ale naopak říká, ţe pokud budou splněny předpoklady k přenesení místní příslušnosti, tak lze i ve věcech péče soudu o nezletilé delegaci z důvodu vhodnosti pouţít. Toto odůvodňuje zejména zásadou hospodárnosti, kdy nezletilý i jeho matka měli trvalý pobyt v místě soudu, na který měla být věc delegována a také mimořádnou okolností spočívající v dlouhodobé celodenní péči matky o nezletilého 26
HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Místní příslušnost soudů ve věcech rodinněprávních se zaměřením na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 409. 27 ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 119. 28 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Nd 66/2006.
17
z důvodu, ţe nezletilý prodělal náročnou operaci.29 I důvodová zpráva uvádí k § 5 ZZŘ, ţe toto „ustanovení nebrání tomu, aby soud v řízeních podle zákona o zvláštních řízeních soudních postupoval i podle § 12 odst. 2 občanského soudného řádu.“30 Dle mého názoru se vţdy musí posuzovat konkrétní okolnosti případu, aby soud mohl vyvodit závěr, zda lze v daném případě delegaci z důvodu vhodnosti pouţít nebo ne. Je totiţ třeba rozlišovat různé situace, které mohou v aplikační praxi nastat. Můţe to být situace, kdy delegaci vhodnou navrhuje rodič výlučně ve svém zájmu bez ohledu na zájem dítěte, jako např. kdyţ se odstěhuje za prací z dosahu příslušného soudu, přičemţ ţádá o přikázání věci soudu v místě, kde má rodič aktuální bydliště. V tomto případě by nešlo v ţádném případě delegaci vhodnou pouţít, protoţe by nezohledňovala zájem dítěte. Naopak v situaci, kdy je přikázání věci dle § 12 odst. 2 OSŘ navrţeno v zájmu dítěte, by bylo moţné delegaci z důvodu vhodnosti připustit, ale pouze tehdy, povede-li ke stejnému výsledku, jako přenesení místní příslušnosti, ale hospodárnějším způsobem.31 Kdy se ale tedy pouţije přenesení místní příslušnosti a kdy delegace vhodná v případě, ţe se kryjí důvody, pro které by se dalo pouţít jak přenesení místní příslušnosti, tak delegace vhodné? Je nutné konstatovat, ţe přenesení příslušnosti má v tomto případě přednostní postavení a z tohoto důvodu by nadřízený soud návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyhověl.32 Avšak jsou-li v konkrétním případě dány mimořádné okolnosti svědčící vzhledem k zásadě hospodárnosti a rychlosti pro pouţití delegace vhodné, je moţné, aby nadřízený soud tohoto institutu vyuţil.33 Přestoţe je pouţití delegace z důvodu vhodnosti na základě výše uvedeného přípustné, tak dle mého názoru, je její vyuţívání namísto přenesení místní příslušnosti nadbytečné, neboť smyslem institutu přenesení místní příslušnosti by mělo být urychlení změny místní příslušnosti tím, ţe soud, který je příslušný, přenese svou příslušnost na jiný soud bez účasti jemu nadřízenému soudu. Jinak je tomu ale u delegace vhodné, kde o přikázání věci jinému soudu rozhoduje soud nadřízený (§ 12 odst. 3 OSŘ, § 5 ZZŘ). Z toho tedy vyplývá, ţe přenesení místní příslušnosti je hospodárnější a rychlejší, neţli delegace z důvodu vhodnosti. 3.2.4
Funkční příslušnost Vedle věcné a místní příslušnosti zná procesní právo i příslušnost funkční, která
„vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými články soustavy soudů tak, že určuje, který článek má projednat a rozhodnout konkrétní stejnou věc na základě opravného prostředku 29
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Nd 221/2006. Důvodová zpráva k ZZŘ 31 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Nd 221/2006. 32 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Nd 228/2007. 33 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Nd 221/2006. 30
18
postupně po sobě.“34 ZZŘ ale funkční příslušnost výslovně v obecné části nezmiňuje. Pouze se omezuje na dokazování a přezkum rozhodnutí jednak ve vztahu k odvolacímu řízení, ale také ve vztahu k ţalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost a k dovolání. V případě dovolání také upravuje, ve kterých věcech není přípustné (§ 28, 29 a 30 ZZŘ). Ani ve zvláštní části týkající se péče soudu o nezletilé, tedy péče a výţivy, není funkční příslušnost vymezena. Je zde pouze úprava odvolání, kterému se věnuje § 476 ZZŘ, který stanoví neoprávněnost rodičů podat odvolání do výroku rozsudku soudu, jímţ schválil dohodu rodičů ve věcech péče soudu o nezletilé. Bude proto třeba ohledně funkční příslušnosti vycházet z úpravy obsaţené v OSŘ, neboť je případem obecné subsidiarity OSŘ (§ 1 odst. 2 ZZŘ) a ohledně odvolání, dovolání, ţaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost se bude vycházet jak z ZZŘ, tak z OSŘ, neboť jsou příkladem zbytkové subsidiarity OSŘ, kdy se pouţije ustanovení OSŘ vedle ustanovení ZZŘ (§ 1 odst. 3 ZZŘ).35 Z těchto důvodů bude nutné vyuţít úpravu funkční příslušnosti obsaţenou v OSŘ. Jelikoţ věcně příslušným soudem ve věcech péče soudu o nezletilé, respektive ve věcech péče a výţivy, je v prvním stupni okresní soud (§ 3 odst. 1 ZZŘ), tak dle § 10 odst. 1 OSŘ bude funkčně příslušným soudem, který bude rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, jako soudu prvního stupně, krajský soud. ZZŘ neuvádí, ţe by mohl v těchto řízeních jako soud prvního stupně rozhodovat krajský soud a zároveň v § 30 ZZŘ vylučuje přípustnost dovolání, proto se v těchto řízeních neuplatní ani § 10 odst. 2 ani § 10a OSŘ. Funkční příslušnost ţaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost, není upravena v obecných ustanoveních OSŘ, ale aţ v § 235a OSŘ, dle kterého ţalobu zásadně projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. To znamená, ţe v tomto případě bude funkčně příslušným soudem okresní soud. Ale v případě ţaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 a 4 OSŘ, zejména pokud byla nesprávným postupem odvolacího soudu v řízení odňata moţnost jednat před soudem, ji projedná a rozhodne o ní soud, jehoţ rozhodnutí bylo napadeno (§ 235a OSŘ). Ze znění zákona tedy vyplývá, ţe pokud se jedná o ţalobu pro zmatečnost, nebude v řízení ve věcech péče a výţivy vţdy rozhodovat jen soud, který rozhodoval v prvním stupni, tedy okresní soud, ale v některých případech bude rozhodovat i soud odvolací, neboť právě ten můţe být soudem, jehoţ rozhodnutí bylo v dané věci napadeno. Tato úprava funkční příslušnosti se mi zdá nepřehledná vzhledem k tomu, ţe se jednak subsidiárně pouţije OSŘ namísto ZZŘ, a následně je v OSŘ část funkční příslušnosti týkající 34
STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, s. 198. 35 Důvodová zpráva k ZZŘ
19
se odvolání vymezena v úvodních ustanoveních OSŘ a část týkající se obnovy řízení a ţaloby pro zmatečnost aţ ve 4. části OSŘ, proto by nebylo špatné tuto úpravu sjednotit.
20
4. Účastníci řízení 4.1 Obecné vymezení Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou účastníci řízení vymezeni v obecné části, a to v § 6 odst. 1 ZZŘ. Jelikoţ se jedná o nesporná řízení, která je moţné „zahájit i bez návrhu, dopadá na vymezení účastníků tohoto řízení tzv. třetí definice účastníků civilního řízení.“36 Dle zákona je účastníkem řízení tedy navrhovatel a ten, o jehoţ právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (§ 6 odst. 1 ZZŘ). Abychom zjistili, kdo bude tím, o jehoţ právech nebo povinnostech se má v řízení jednat, musíme se podívat do ustanovení hmotného práva. Takové pojetí účastenství bývá označováno jako materiální, neboť není rozhodné, kdo bude označen v návrhu na zahájení řízení, jak je tomu ve sporném řízení, ale skutečné postavení, které vyplývá z hmotného práva.37 Konkrétně tedy budou účastníky řízení, jak ve věcech péče o nezletilé dítě, tak ve věcech jeho výţivy, dítě a jeho rodiče, kdy ve věcech výţivy nezletilého mohou být účastníkem také prarodiče.38 K problematice účastenství se vyjadřuje i judikatura, kdy NS ve svém rozhodnutí stanovil, ţe „v řízení o výživném dítěte od rodiče za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti.“39 Jedná o řízení, „které sice začalo ještě v době nezletilosti dítěte, ale končí už v době, kdy dítě nabylo zletilosti.“40Z judikatury NS tedy vyplývá, ţe druhý rodič nepřestává být účastníkem řízení, i kdyţ dítě dosáhne zletilosti po zahájení řízení týkající se výţivy nezletilého. Tímto účastníkem je ale pouze za dobu, kdy dítě bylo nezletilé. Jako významnou změnu nové procesní úpravy vnímám, ţe je toto zohledněno i v § 477 ZZŘ, který říká, ţe soud dokončí řízení podle ustanovení pododdílu 2 péče soudu o nezletilé, pokud během řízení o výţivě nezletilého dítěte toto dítě nabyde zletilosti. To, co bylo uvedeno výše, platí i pro navrhovatele, protoţe aby mohl být účastníkem řízení, pro který podal návrh, je třeba, aby byl i subjektem vztahu, vyplývající z hmotného práva, o kterém se vede řízení. Pokud by jím nebyl, soud jeho návrh zamítne.41 K tomu se
36
ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 191. 37 HANÁKOVÁ, Lenka. Diferenciace účastenství ve sporném a nesporném řízení. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 386. 38 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1-200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1309-1310. 39 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 1717/98. 40 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 1065/2010. 41 ZOULÍK, František. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 360.
21
rovněţ vyjádřil NS, který stanovil, ţe „brat maloletej, ktorý podal návrh, aby mu táto bola zverená do výchovy a výživy, je účastníkom konania o tomto návrhu, a je preto tiež oprávnený podať opravný prostriedok proti rozhodnutiu súdu prvého stupňa.“42 Soud totiţ můţe svěřit dítě do péče jiné osoby neţ rodiče (§ 907 odst. 1 OZ). Zákon v § 7 ZZŘ upravuje téţ přibrání účastníka a ukončení jeho účasti na řízení. Aby bylo zajištěno, ţe se řízení účastní ti, kdo se jej mají účastnit a neúčastnily se jej osoby, které do řízení nepatří, soud z úřední povinnosti zkoumá okruh účastníků kdykoli v průběhu řízení.43 Jakmile se tedy soud dozví, ţe se někdo z těch, o jejichţ právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, řízení neúčastní od jeho zahájení, usnesením jej přibere do řízení jako účastníka (§ 7 odst. 1 ZZŘ). Oproti tomu soud usnesením ukončí účast v řízení tomu, kdo se jej účastní, a přitom se o jeho právech nebo povinnostech v řízení nejedná (§ 7 odst. 2 ZZŘ). Nakonec je třeba k účastenství ve věcech péče a výţivy nezletilého zmínit, ţe s ohledem na jejich nesporný charakter se zde neuplatní společenství účastníků, ani hlavní intervence a vedlejší účastenství. Vyuţití § 92 odst. 1 OSŘ, které upravuje přistoupení dalšího účastníka do řízení na návrh ţalobce, zde také není moţné, neboť účastníci jsou jen ti, kterým toto postavení vyplývá z hmotného práva. V případě, ţe se takový účastník řízení neúčastní, tak jej soud sám přibere dle § 7 odst. 1 ZZŘ do řízení, aniţ by to muselo být navrhováno. Není ani moţná změna účastníka dle § 92 odst. 2 OSŘ.44
4.2 Způsobilost nezletilého Jak jiţ bylo pojednáno výše, nezletilý je účastníkem řízení. Ovšem aby mohl tímto účastníkem být, je nutné, aby byly splněny potřebné předpoklady účastenství, kterými jsou způsobilost být účastníkem řízení (procesní subjektivita) a procesní způsobilost.45 Ani jednu z těchto způsobilostí nenajdeme ani v obecné, ani ve zvláštní části ZZŘ, ale v OSŘ. Jedná se opět o případ obecné subsidiarity OSŘ upravené v § 1 odst. 2 ZZŘ, přičemţ se z toho důvodu pouţije OSŘ na věci neupravené ZZŘ.46 Procesní subjektivita je vymezena zákonem v § 19 OSŘ tak, ţe způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
42
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1966, sp. zn. 4 Cz 52/66. DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 611. 44 Tamtéţ s. 610. 45 WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 131-133. 46 Důvodová zpráva k ZZŘ 43
22
Naopak procesní způsobilost dle § 20 OSŘ znamená, ţe účastník můţe před soudem samostatně právně jednat v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Pojem samostatně právně jednat znamená schopnost samostatně v řízení jednat a činit úkony.47 Tyto způsobilosti je nutné odlišovat, „neboť ten, kdo je účastníkem řízení, nemusí mít vždy procesní způsobilost. Naopak ten, kdo má procesní způsobilost, má vždy i způsobilost být účastníkem řízení.“48 U obou těchto způsobilostí odkazuje OSŘ do hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, ţe nezletilý jako fyzická osoba má právní osobnost, neboli způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, má i procesní subjektivitu, a to od narození aţ do smrti (§ 15 odst. 1, § 17 odst. 1, § 18 a § 23 OZ). Je tedy nepochybné, ţe nezletilý je účastníkem řízení ve věcech péče a výţivy, ovšem je otázkou, zda v těchto řízeních i samostatně právně jedná, tedy má procesní způsobilost nebo je v řízení zastoupen. Procesní způsobilost má účastník řízení, v tom rozsahu, v jakém je svéprávný (§ 20 OSŘ). Pro zodpovězení na otázku, zda má nezletilý procesní způsobilost a v jakém rozsahu, je tedy nutné vycházet z úpravy obsaţené v OZ. Dle § 30 odst. 1 OZ se člověk stává plně svéprávným zletilostí, přičemţ zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá dvěma způsoby, a to přiznáním svéprávnosti (emancipace)49 nebo uzavřením manţelství, mimo jiné za podmínky, ţe nezletilý dosáhl věku šestnácti let. Svéprávnost, kterou nabyde uzavřením manţelství, neztrácí ani zánikem manţelství, ani prohlášením manţelství za neplatné (§ 30 odst. 2, § 37, § 672 OZ). Z ustanovení OZ tedy vyplývá, ţe plnou svéprávnost, a tedy i plnou procesní způsobilost, mají nejen zletilí, ale také nezletilí, avšak pouze ti, kteří před nabytím zletilosti uzavřeli manţelství, nebo jim byla přiznána svéprávnost. Ostatní nezletilí mají jen částečnou procesní způsobilost. Ohledně nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti je v § 31 OZ stanovena vyvratitelná právní domněnka,50 ţe je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Důvodová zpráva říká, ţe předním kritériem je hledisko individuální vyspělosti.51 Na míře svéprávnosti nezletilého je pak závislá jeho procesní způsobilost. Obecně můţe nezletilý v řízení samostatně jednat, pokud je k tomu z hlediska hmotněprávního způsobilý. Ovšem i v případě, kdyby měl 47
WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 52. 48 DOLEŢÍLEK, Jiří. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 113. 49 Důvodová zpráva k OZ 50 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 17, s. 620. 51 Důvodová zpráva k OZ
23
hmotněprávní způsobilost a mohl by tedy samostatně jednat před soudem, můţe předseda senátu rozhodnout, ţe nezletilý bude zastoupen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 23 OSŘ). Praxe pak upřednostňuje zastoupení nezletilého před jeho samostatným jednáním z důvodu ochrany jeho zájmů.52 Jak jiţ bylo výše řečeno, nezletilý můţe obecně v řízení samostatně jednat. To ale neplatí pro řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, neboť v těchto řízeních je vţdy zastoupen kolizním opatrovníkem, a proto je jeho samostatné jednání vyloučeno. Tohoto opatrovníka jmenuje soud v případě, jestliţe by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchţ rodičů (§ 892 odst. 3 OZ). Vzhledem k tomu, ţe zákonným poţadavkem není, aby střet zájmů skutečně nastal, ale stačí pouze moţnost tohoto střetu, bude vţdy jmenován kolizní opatrovník.53 Domnívám se, ţe nezletilý věku blíţícímu se zletilosti, který je navíc nadprůměrně vyspělý, by nemusel být v řízení zastoupen kolizním opatrovníkem. Sám zákon dává obecně nezletilému v § 20 OSŘ moţnost jeho samostatného jednání. Avšak nezletilý nemá v řízení ve věcech péče a výţivy ani moţnost, vzhledem k obligatornímu zastoupení opatrovníkem, své samostatné jednání uplatnit. Přestoţe je nezletilý v řízení zastoupen kolizním opatrovníkem, tak by dle mého názoru nemělo být ani vyloučeno, aby byl nezletilý oprávněn samostatně podat návrh na zahájení řízení. Stejný názor zastává i doktrína.54, 55 K této problematice se vyjádřil ve svém nálezu Ústavní soud (dále jen ÚS), kdyţ rozhodoval o úpravě styku otce s nezletilými dětmi. Zabýval se zde otázkou procesní způsobilosti nezletilých dětí ve věku 11 a 12 let, které podaly ústavní stíţnost. ÚS nakonec rozhodl tak, ţe oběma nezletilým přiznal procesní způsobilost k podání ústavní stíţnosti, protoţe vzhledem k jejich věku a rozumové vyspělosti měl za to, ţe mají způsobilost k právním úkonům (dnes svéprávnost), ale zároveň jim pro řízení před Ústavním soudem ustanovil opatrovníka.56 Ovšem ne ve všech rozhodnutích připouští Ústavní soud způsobilost nezletilého samostatně podat návrh na zahájení řízení a toto rozhodnutí je spíše výjimečné.57
52
ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 17, s. 617-619. 53 HRUŠÁKOVÁ, Milana. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 140. 54 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 17, s. 621. 55 KRISTKOVÁ, Veronika. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum: čtvrtletní příloha Via Iuris, 2005, roč. 2005, č. IV, s. 79. 56 Nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98. 57 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08., body 7-8.
24
4.3 Zastoupení nezletilého Vzhledem k výše uvedenému hraje zastoupení nezletilých v řízení poměrně důleţitou roli. Zastoupení z hmotněprávního hlediska je upraveno v občanském zákoníku, podle nějţ je zástupcem ten, kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 436 OZ). Procesní zastoupení je opět vymezeno v OSŘ, kdy se rozlišuje zastoupení na základě zákona (§ 22, § 23 OSŘ), na základě plné moci (§ 2428a OSŘ) a zastoupení na základě rozhodnutí soudu (§ 29 aţ 31 OSŘ). V případě zastoupení na základě zákona je třeba rozlišovat dvě situace. První z nich je upravena v § 22 OSŘ, podle kterého musí být nezletilý zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, pokud není schopen samostatně jednat před soudem (tedy nemá procesní způsobilost). Zákonnými zástupci nezletilého jsou dle § 892 OZ rodiče, kteří zastupují dítě společně, ale jednat můţe kaţdý z nich. Vzhledem k tomu, ţe součástí rodičovské odpovědnosti je zastupování dítěte (§ 858 OZ), tak v případě, kdy např. některý z rodičů neţije nebo nemá rodičovskou odpovědnost, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič, a tedy i zastupuje dítě (§ 878 odst. 1 OZ). Pokud nemá dítě ţádného z rodičů, který má a v plném rozsahu vůči dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost, tak tuto situaci řeší občanský zákoník v § 928 tím, ţe soud jmenuje dítěti poručníka. Ovšem zastoupení dítěte rodičem, popř. poručníkem je v řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého vyloučeno, neboť v těchto řízeních je dána vysoká pravděpodobnost, ţe by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchţ rodičů, a proto je nutné, aby soud jmenoval dítěti tzv. kolizního opatrovníka (§ 892 odst. 3 OZ).58 Tento kolizní opatrovník pak bude nezletilého v řízení zastupovat. Druhá situace je naopak upravena v § 23 OSŘ a je zcela odlišná, neboť podle tohoto ustanovení se zastoupení pouţije, kdyţ to vyţadují okolnosti případu. V téhle situaci můţe předseda senátu rozhodnout, ţe nezletilý, který není plně svéprávný, musí být v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, a to i tehdy, kdy se jedná o věc, v níţ by jinak mohl jednat samostatně (§ 23 OSŘ). Jak jiţ bylo výše uvedeno, nezletilý by obecně mohl jednat samostatně, pokud je k tomu z hlediska hmotněprávního způsobilý, nicméně je v praxi upřednostňováno jeho zastoupení z důvodu ochrany jeho zájmů.59 Ale v případě řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého je jeho samostatné jednání vyloučeno,
58
HRUŠÁKOVÁ, Milana. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 140. 59 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 17, s. 617-619.
25
neboť bude vţdy zastoupen kolizním opatrovníkem z důvodu moţného střetu zájmů (§ 892 odst. 3 OZ). Ohledně zastoupení na základě plné moci je třeba říci, ţe pokud je nezletilý účastník řízení z důvodu absence procesní způsobilosti nebo aplikace § 23 OSŘ zastoupen kolizním opatrovníkem, je tento opatrovník oprávněn, aby udělil plnou moc zmocněnci.60 Toto oprávnění má samozřejmě i zákonný zástupce,61 nicméně tohoto svého oprávnění v řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého nevyuţije, neboť dítě bude místo něho zastupovat kolizní opatrovník. A v neposlední řadě je třeba také zmínit zastoupení na základě rozhodnutí, které přichází v úvahu, jestliţe není zastoupen nezletilý, který jako účastník řízení nemůţe před soudem samostatně jednat (nemá procesní způsobilost) a je zde nebezpečí z prodlení. V takovém případě mu předseda senátu ustanoví ad hoc opatrovníka (§ 29 odst. 1 OSŘ). Toto zastoupení se tedy pouţije, jestliţe nezletilému nebyl v případě střetu zájmů ustanoven kolizní opatrovník a zároveň nemá způsobilost před soudem samostatně jednat (nemá procesní způsobilost), přičemţ je zde důleţité, aby hrozilo nebezpečí z prodlení.62 Pokud bude hrozit nebezpečí z prodlení, tak bude nezletilému ustanoven pro řízení ad hoc opatrovník. Tento opatrovník ale nenahrazuje kolizního opatrovníka, protoţe jeho oprávnění zastupovat nezletilého je daleko uţší, neboť se vztahuje pouze na projednání věci, pro kterou byl ustanoven a také jeho ustanovení zaniká, jakmile bude ustanoven kolizní opatrovník. Pokud ale nebezpečí z prodlení nehrozí, soud opatrovníka ad hoc ustanovovat nebude a vyčká, aţ bude moţné ustanovit kolizního opatrovníka.63
4.4 Kolizní opatrovník Jak jiţ bylo výše rozebráno, nezletilý je v řízení zastoupen kolizním opatrovníkem (§ 22, § 23 OSŘ), který je jmenován soudem v případě, ţe rodič nemůţe dítě zastoupit, protoţe by mohlo dojít ke střetu zájmu mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchţ rodičů (§ 892 odst. 3 OZ). Ke kolizi těchto zájmů by mohlo dojít, kdyţ jsou jak rodiče, tak dítě účastníky stejného řízení, typicky jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tedy řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého.64 60
Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 1986, sp. zn. Cpj 227/85. DOLEŢÍLEK, Jiří. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 143. 62 Tamtéţ s. 186. 63 JAVŮRKOVÁ, Naděţda. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. (§ 1 až 200za). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 117. 64 HRUŠÁKOVÁ, Milana. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 140. 61
26
ZZŘ se k této problematice vyjadřuje ve zvláštní části, týkající se péče soudu o nezletilé, kdy v § 469 odst. 1 říká, ţe dítě je v řízení zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 469 odst. 1 ZZŘ). Ze slov „zpravidla jmenuje“ vyplývá, ţe „opatrovníkem může být ustanovena jak osoba fyzická, tak osoba právnická nebo orgán sociálněprávní ochrany.“65 Orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) je upraven zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a podle § 17 písm. a) toho zákona jím je pro funkci opatrovníka obecní úřad obce s rozšířenou působností. A právě OSPOD je nejčastěji jmenován soudem jako kolizní opatrovník, neboť chrání především zájem a blaho dítěte.66 Jeho účast je ve věcech péče soudu o nezletilé velmi důleţitá, protoţe je obeznámen s poměry a soud zjišťuje jeho názor o vhodnosti a účelnosti navrţených nebo zamýšlených opatření (§ 474 odst. 3 ZZŘ). Opatrovníkem můţe být kromě OSPODU také advokát nebo zaměstnanec soudu např. vyšší soudní úředník.67 OSPOD je obecně místně příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte (§ 61 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Takto vymezená příslušnost ovšem nekoresponduje se stanovením místní příslušnosti soudu ve věcech péče a výţivy nezletilého. Místní příslušnost soudu je stanovena na základě bydliště nezletilého (§ 4 odst. 2 ZZŘ), kterým se rozumí bydliště faktické. Oproti tomu místní příslušnost OSPODU je stanovena na základě trvalého pobytu dítěte, tedy kde je dítě přihlášeno k pobytu.68 V tomto ohledu vidím právní úpravu nedokonalou, neboť můţe nastat situace, kdy se faktické bydliště a trvalý pobyt dítěte nekryjí. Nelze pak jmenovat jako kolizního opatrovníka OSPOD podle místa bydliště dítěte, ale podle místa trvalého pobytu,69 přičemţ soudní řízení bude probíhat v místě, kde má dítě faktické bydliště. Následně je tato situace řešena tak, ţe příslušný OSPOD poţádá o zastupování dítěte jiný OSPOD, v jehoţ obvodu je věc soudem projednávána (§ 62 odst. 1 zákona o sociálněprávní ochraně dětí). Jako důleţitá změna oproti původní úpravě se mi jeví odst. 2 § 469 ZZŘ, který zakotvuje, ţe soud na návrh jmenuje jiného opatrovníka, neţ kterého původně jmenoval, a to z toho důvodu, ţe původně jmenovaný opatrovník, kterým byl orgán sociálně-právní ochrany dětí, podal podnět nebo návrh na zahájení řízení. Důvodem tohoto zakotvení byl nejspíš 65
HRUŠÁKOVÁ, Milana. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 140. 66 CILEČKOVÁ, Kateřina. Rovnost účastníků v řízeních ve věcech péče o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 414. 67 Tamtéţ s. 413. 68 JAVŮRKOVÁ, Naděţda. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. (§ 1 až 200za). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 397-398. 69 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. února 2006, sp. zn. 25 Co 23/2006.
27
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ve věci Havelka a ostatní proti České republice a s ním se ztotoţňující nález Ústavního soudu,70 kdy Evropský soud pro lidská práva povaţoval za politováníhodné, že orgán sociálně-právní ochrany, který podal návrh na svěření dětí do ústavní výchovy, byl ustanoven opatrovníkem dotčených stěžovatelů.71, 72 Dítě tedy v řízení zastupuje kolizní opatrovník. Ovšem je nutné říci, ţe kolizní opatrovník je jmenován nezletilému dítěti, přičemţ pokud dítě v průběhu řízení dosáhne zletilosti, tak jiţ nepotřebuje zastoupení kolizním opatrovníkem i přes to, ţe řízení bude nadále vedeno před opatrovnickým soudem a jím také dokončeno, neboť dítě zletilostí získá plnou procesní způsobilost.73
70
Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10, bod 35. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. června 2007, Havelka a ostatní proti České republice, bod 62. 72 CILEČKOVÁ, Kateřina. Rovnost účastníků v řízeních ve věcech péče o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 414. 73 NOVÁ, Hana. Vyţivovací povinnost obávaná i opomíjená. Bulletin advokacie, 2008, roč. 2008, č. 1-2, s. 32. 71
28
5. Řízení v prvním stupni Jak jiţ bylo výše uvedeno, řízení ve věcech péče soudu o nezletilé se skládá z více řízení, přičemţ pozornost v této diplomové práci je věnována řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého dítěte. Pokud se jedná o řízení ve věcech péče rodičů o nezletilé dítě, soud rozhoduje o péči nezletilého za prvé v případě, kdy jsou rodiče dítěte manţelé, kteří se rozvádějí a je nutné upravit péči o dítě na dobu po rozvodu (§ 906 OZ). Za druhé soud rozhoduje v případě, kdy rodiče nezletilého spolu neţijí a nedohodnou se o úpravě péče k plně nesvéprávnému nezletilému, přičemţ v tomto případě mohou být rodiče manţelé nebo také nemusí (§ 908 OZ). V řízení ve věcech výţivy nezletilého dítě soud obdobně rozhoduje ve dvou případech. Občanský zákoník zde výslovně nerozlišuje, zda jsou rodiče nezletilého manţelé či nikoli a úprava je obsaţena ve společném ustanovení. Podle § 919 OZ soud rozhoduje o vyţivovací povinnosti rodičů, kteří spolu neţijí tehdy, pokud se nedohodnou na plnění vyţivovací povinnosti k plně nesvéprávnému nezletilému. Soud ale také rozhoduje o vyţivovací povinnosti rodičů, kteří spolu ţijí, ale jeden z nich vyţivovací povinnost k dítěti neplní. Je jisté, ţe řízení ve věcech péče a výţivy nezletilých a rozvodové řízení spolu souvisí, jelikoţ rozvod manţelství zasahuje do poměrů nejen samotných rozvádějících se manţelů, ale i jejich nezletilých dětí. To ovšem neznamená, ţe tato řízení mohou být spojena, neboť řízení o rozvodu manţelství je, na rozdíl od řízení ve věcech péče a výţivy nezletilých, řízením sporným, kde se také uplatňují jiné zásady.74 Tento důvod sám o sobě nevylučuje moţnost teoreticky tato řízení spojit podle § 112 OSŘ, avšak z dikce zákona, konkrétně z § 755 odst. 3 OZ vyplývá, ţe není moţné, aby soud manţelství rozvedl dříve, neţ rozhodne o poměrech plně nesvéprávného nezletilého v době po rozvodu. Rozhodnutí o poměrech je tedy předpokladem přípustnosti rozhodnutí o rozvodu manţelství, a proto je o úpravě poměrů nezletilých vedeno samostatné řízení. V minulosti se totiţ neosvědčilo, aby tato dvě řízení byla spojena, protoţe se prvně rozhodovalo o rozvodu manţelství a aţ pak o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu po rozvodu. Rodiče pak protahovali řízení tím, ţe se přeli o děti, neboť jejich cílu se rozvést, jiţ bylo dosaţeno.75 Dle mého názoru je oddělení těchto dvou řízení a jejich samostatné vedení zcela správné a zapotřebí, neboť je v souladu se zájmem dítěte, aby o jeho poměrech na dobu po rozvodu bylo rozhodnuto co nejdříve. Zbytečné
74
Důvodová zpráva k OZ HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 25. 75
29
protahování řízení ze strany rodičů totiţ spíše přispívá ke zhoršení psychického rozpoloţení dítěte, coţ se můţe odrazit v mnoha ohledech, jako např. zhoršením pozornosti ve škole apod.
5.1 Zahájení řízení Jelikoţ jsou řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tedy řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, řízení nesporná, je jejich zahájení ovládáno zásadou oficiality. Tato zásada je patrná z § 13 ZZŘ, podle něhoţ se řízení zahajuje i bez návrhu, tedy ex offo, pokud není zákonem stanoveno, ţe lze řízení zahájit jen na návrh. Zásada oficiality se tedy uplatňuje v nesporných řízeních a je protikladem zásady dispoziční, která je typická pro řízení sporná.76 To, ţe je řízení zahájeno bez návrhu znamená, ţe soud zahájí řízení, jakmile se dozví o skutečnostech, které jsou rozhodné pro vedení řízení (§ 13 odst. 1 ZZŘ). O těchto rozhodných skutečnostech se můţe soud dozvědět např. z jiného soudního řízení nebo z podnětu.77 Tak např. pokud se manţelé chtějí rozvést a podají návrh na zahájení rozvodového řízení, ale uţ nepodají návrh na zahájení řízení o úpravě poměrů k nezletilému na dobu po rozvodu, můţe rozvodový soud dát podnět k zahájení tohoto řízení.78 Neznamená to ovšem, ţe by iniciativa zahájení řízení byla vţdy v rukou soudu, ale ze slovního spojení „i bez návrhu“ vyplývá, ţe lze řízení zahájit také na návrh. Proto se zde uplatní také zásada dispoziční, avšak ne v takovém rozsahu, jako v řízení sporném.79 Některá řízení ve věcech péče soudu o nezletilé lze zahájit jen na návrh zákonného zástupce nebo jen na návrh nezletilého (§ 468 ZZŘ), to ale neplatí pro řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého dítěte, která mohou být zahájena i bez návrhu. Pokud je ovšem podán návrh na zahájení řízení, tak jej v řízení o péči a výţivě nezletilého podává většinou rodič nezletilého.80 Zahájit řízení na návrh je moţné dvěma způsoby, a to buď ústně do protokolu (§ 14 ZZŘ), anebo písemným podáním návrhu (§ 42 OSŘ). Ústně do protokolu lze zahájit jen některá řízení, mezi něţ patří i řízení, která lze zahájit i bez návrhu (§ 14 ZZŘ). Další řízení, která nejsou v § 14 ZZŘ vyjmenována, nelze zahájit ústně do protokolu, ale návrh musí být učiněn písemně, a to buď v listinné či elektronické podobě (§ 42 odst. 1 OSŘ). Řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého dítěte lze tedy zahájit jak písemným podáním návrhu, tak i
76
WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 73. 77 Důvodová zpráva k ZZŘ 78 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 26. 79 WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 73-74. 80 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 186.
30
ústně do protokolu, neboť se jedná o řízení, která lze zahájit i bez návrhu. Řízení, které se zahajuje bez návrhu, je pak zahájeno dnem, kdy bylo usnesení o zahájení řízení soudem vydáno (§ 13 odst. 2 ZZŘ) a řízení, které se zahajuje na návrh je zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na zahájení řízení (§ 82 odst. 1 OSŘ). Ovšem můţe nastat situace, kdy návrh bude vadný, tedy nebude obsahovat všechny zákonem stanovené náleţitosti. V takovém případě nemusí být automaticky odmítnut dle § 43 odst. 2 OSŘ, ale můţe být soudem povaţován za podnět k zahájení řízení ex offo.81 Pokud se řízení zahajovalo na návrh a navrhovatel vzal svůj návrh zpět, můţe soud rozhodnout, ţe je toto zpětvzetí neúčinné, avšak jen za předpokladu, ţe jsou splněny podmínky pro to, aby bylo zahájeno řízení i bez návrhu (§ 15 ZZŘ). V těchto řízeních je totiţ dán veřejný zájem na tom, aby v nich bylo pokračováno aţ do skončení řízení buď meritorním rozhodnutím ve věci samé, nebo zastavením řízení.82 Zastavení řízení pak dle § 16 ZZŘ nastává za situace, ţe odpadne důvod pro vedení řízení. V takovém případě soud řízení zastaví i bez návrhu. Odpadnutí důvodu je teda zvláštním důvodem pro zastavení řízení, který je obsaţen v ZZŘ a ne v OSŘ, přičemţ soud sleduje, zda nepominul důvod pro vedení řízení a není nutné řízení zastavit.83 Nakonec je třeba k zahájení řízení zmínit, ţe pokud bylo řízení zahájeno do 31. 12. 2013, tedy do doby, kdy ještě nebyl účinný ZZŘ, bude se řízení i nadále řídit zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb., jak vyplývá z čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., který je doprovodnou novelou k OSŘ. To se také týká řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, která jsou jiţ od 1. 1. 2014 upravena v ZZŘ a nikoli v OSŘ. ZZŘ se tedy vztahuje jen na řízení zahájená po nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014.84
5.2 Jiný soudní rok a jednání Soud ohledně řízení, která jsou upravena v ZZŘ nevede přípravné jednání (§ 17 ZZŘ). Jestliţe to ale povaţuje za vhodné, svolá k přípravě a projednání věci jiný soudní rok, kde se účastníci mohou vyjádřit, přičemţ je dokazování moţné jen pokud to umoţňuje povaha věci, a pokud je to účelné (§ 18 odst. 1 ZZŘ). K projednání věci samé soud nařídí jednání, ledaţe ZZŘ stanoví opak (§ 19 ZZŘ). Vzhledem k tomu, ţe ve zvláštní části týkající se péče soudu o nezletilé není stanoveno, ţe by řízení probíhalo bez jednání, tak ohledně těchto řízení bude soud nařizovat jednání. Je tedy 81
ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 186. 82 Důvodová zpráva k ZZŘ 83 Tamtéţ 84 KORBEL, František. Aktuality. Soudní rozhledy, 2014, roč. 20, č. 1, s. 1.
31
vyloučeno, aby se na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a tedy i na řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, pouţilo ustanovení § 115a OSŘ, podle něhoţ se jednání ve věci samé nařizovat nebude, jestliţe lze rozhodnout jen na základě účastníky předloţených listinných důkazů a účastníci s tímto souhlasí. To, co bylo uvedeno, má i souvislost se zásadou vyšetřovací, která se u nesporných řízení uplatňuje, neboť soud odpovídá za zjištění skutkového stavu věci,85 a proto by nešlo rozhodnout bez nařízení jednání a jen na základě účastníky předloţených listinných důkazů. V jednání se navíc uplatňují zásady ústnosti a veřejnosti,86 bez nichţ by nemohlo být dítě v řízení slyšeno (§ 100 odst. 3 OSŘ). V řízení se sleduje především zájem dítěte. Soud za účelem ochrany tohoto zájmu vede rodiče, aby nalezli smírné řešení. Informuje je o moţnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, kdy je oprávněn rodičům uloţit, aby se těchto jednání účastnili, ovšem pouze po dobu nejvýše 3 měsíců. Soud můţe téţ na dobu 3 měsíců uloţit rodičům účast na rodinné terapii nebo jim můţe nařídit, aby se setkali s odborníkem v oboru pedopsychologie (§ 9, § 474 odst. 1 ZZŘ). Předtím, neţ soud rodičům uloţí, aby se účastnili těchto mimosoudních jednání, vyslechne je, aby zjistil, zda vůbec budou mít tato jednání smysl.87
5.3 Zjišťování skutkového stavu a dokazování Před tím, neţ soud vydá rozhodnutí, se musí zabývat určitými otázkami, které jsou pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tedy ve věcech péče a výţivy nezletilého, důleţité, aby zjistil skutkový stav věci a mohl rozhodnout v souladu se zásadou materiální pravdy,88 která se v těchto řízeních uplatňuje. Tato zásada ovšem neznamená, ţe je soud povinen zjistit „skutečný“ stav věci, protoţe to by byl poţadavek nereálný, a zjištění skutkového stavu věci záleţí na výsledku dokazování, kdy také hraje roli aktivita účastníků řízení.89 Průběh řízení je tedy ovládán zásadou materiální pravdy, kdy soud zjišťuje všechny skutečnosti, které jsou důleţité proto, aby mohl rozhodnout, přičemţ se zde uplatňuje i zásada vyšetřovací, protoţe soud nemusí vycházet jen ze skutečností, které uvádějí účastníci (§ 20 odst. 1 ZZŘ). To znamená, ţe soud zjišťuje i jiné skutečnosti, neţ které účastníci uvedli. Není vyloučeno, aby soud za tím účelem vyzval účastníka k doplnění tvrzení, pokud účastník
85
WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 75. 86 IŠTVÁNEK, František. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. (§ 1 až 200za). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 510. 87 BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 649. 88 Důvodová zpráva k ZZŘ 89 DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033.
32
v průběhu jednání nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Také soud vyzve účastníka k označení důkazů, pokud důkazy k prokázání svých tvrzení v průběhu řízení nenavrhl (§ 118a odst. 1, 3 OSŘ). Soud ale nemůţe účastníka poučit o následcích nesplnění této výzvy, kterými jsou neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť v nesporných řízeních mají účastníci pouze povinnost tvrzení a důkazní.90 Rozhodné skutečnosti lze dle § 20 odst. 2 ZZŘ účastníky uvádět a důkazy označovat aţ do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí, coţ znamená, ţe zde neplatí zásada koncentrace, jak je tomu ve sporném řízení, a proto není třeba uvést skutečnosti a označit důkazy do určitého okamţiku, tedy ke skončení přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci.91 Ovšem skutečnost, ţe § 20 odst. 2 ZZŘ normuje, ţe účastníci mohou uvádět skutečnosti a označovat důkazy aţ do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí, neznamená, ţe by se nemohly nové skutečnosti a důkazy uvádět v odvolacím řízení, neboť zde platí princip úplné apelace (§ 20 odst. 2 ZZŘ). O tom, ţe je řízení ovládáno zásadou materiální pravdy, vypovídá téţ odst. 3 § 20 ZZŘ, neboť jestliţe se účastník nedostaví k jednání nebo se písemně nevyjádří na výzvu soudu, nejsou s tím spojeny následky, ţe by účastník nárok uznal nebo ţe by se určité skutečnosti pokládaly za prokázané. S neaktivitou účastníka se tedy nespojují v předchozí větě uvedené následky, a tudíţ nemůţe být v této souvislosti vydán ani rozsudek pro uznání a pro zmeškání (§ 25 ZZŘ), jako projevy zásady pravdy formální.92 Avšak soud můţe vyzvat účastníka, aby se vyjádřil k procesnímu návrhu, k němuţ bude připojena doloţka, ţe nevyjádří-li se do určité doby, bude se mít za to, ţe s návrhem souhlasí (§ 20 odst. 3 ZZŘ). Ohledně zjištění skutkového stavu tedy nestačí, aby se účastník nedostavil k jednání nebo se písemně nevyjádřil na výzvu soudu, a s tímto pak byly spojovány určité následky. Naproti tomu je v případě procesních návrhů a opatření aktivita účastníka na místě, neboť s jeho neaktivitou jsou spojeny následky v té podobě, ţe jestliţe se nevyjádří k procesnímu návrhu v určité lhůtě, bude se toto jeho nejednání povaţovat za souhlas s návrhem.93 V dokazování se plně uplatňuje zásada vyšetřovací, dříve obsaţená v § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění z. č. 241/2013 Sb., neboť řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého jsou řízení nesporná, přičemţ tato zásada je protikladem
90
WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 273. 91 BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 827-829. 92 WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 81. 93 Důvodová zpráva k ZZŘ
33
zásady projednací, která má místo v řízeních sporných.94 Zásada vyšetřovací znamená, ţe soud má odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci, a tudíţ provede jak důkazy, které byly účastníky navrhovány, tak i jiné neţ účastníky navrţené důkazy, aby se zjistil skutkový stav (§ 21 ZZŘ).95 To, ţe soud provádí i důkazy, které nebyly účastníky navrţené, ovšem neznamená, ţe by účastníci řízení neměli povinnost podávat návrhy na provedení důkazů, a to i přesto, ţe nemají břemeno důkazní. Můţe se totiţ stát, ţe soud návrh zamítne nebo rozhodne jinak, neţ účastníci navrhovali, pokud účastníci tvrdí určitou skutečnost, ale zároveň nepodají ţádný důkaz k jejímu prokázání, a ani soudu se nepodaří tuto skutečnost prokázat. Výsledek řízení tedy mohou účastníci ovlivnit tím, ţe budou plnit svou důkazní povinnost.96 Soud má sice povinnost zjistit skutkový stav věci, avšak není vázán návrhy účastníků na provedení důkazů, tudíţ není povinen provádět všechny účastníky navrţené důkazy, ale provede pouze ty, které přispějí k objasnění stavu věci potřebného k tomu, aby mohl rozhodnout.97 Některé skutečnosti ale není třeba dokazovat, neboť jsou to skutečnosti obecně známé, známé soudu z jeho činnosti, právní předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů České republiky (§ 121 OSŘ), anebo není třeba v určitých případech dokazovat skutečnosti, které jsou mezi účastníky shodné (§ 120 odst. 3 OSŘ). Účastníci mohou totiţ shodně tvrdit určité skutečnosti, a tudíţ nemusí být předmětem dokazování. Není zde ale zároveň vyloučena moţnost soudu za účelem ověření pravdivosti tvrzení dokazování provést,98 neboť dle § 120 odst. 3 OSŘ soud můţe a nikoli musí vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Přičemţ se skutečnosti, které účastníci shodně tvrdí, mohou týkat pouze skutkového stavu věci a nikoli právního stavu, neboť takové hodnocení účastníkům řízení nepřísluší a závisí na úvaze soudu.99 V rámci dokazování lze určitou skutečnost prokázat řadou důkazních prostředků (§ 125 OSŘ). Jedním z důkazních prostředků, který se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nejčastěji vyuţívá, je výslech účastníka.100 Dle § 22 ZZŘ s výslechem nemusí účastník souhlasit a nařídí se vţdy, kdyţ je to třeba ke zjištění skutkového stavu, a ne aţ tehdy, kdyţ
94
WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 74-76. 95 Důvodová zpráva k ZZŘ 96 KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 393. 97 BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 863. 98 Tamtéţ s. 866-867. 99 Tamtéţ s. 866-867. 100 KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 395.
34
určitou skutečnost nelze jinak prokázat (§ 131 odst. 1 OSŘ), jak je tomu ve sporném řízení.101 V těchto řízeních je výslech účastníků klíčový, proto soud vzhledem k zásadě vyšetřovací účastníky vyslechne, i kdyţ to nenavrhovali nebo i kdyţ s výslechem nesouhlasí, neboť jejich souhlas zde není třeba (§ 22 ZZŘ). Účastníci musí být také soudem poučeni, ţe mají vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (§ 131 odst. 2 OSŘ). Součástí poučení ale nemůţe být, ţe pokud nebudou vypovídat pravdu, dopustí se trestného činu křivé výpovědi, neboť se tento trestný čin vztahuje na výslech svědků a nikoli účastníků řízení.102 Jestliţe ale bude mít soud výpověď účastníka za nepravdivou a tvrzení účastníka se jinými důkazy neprokáţe, soud vydá rozhodnutí, které pro toho účastníka nebude zrovna pozitivní.103 V řízení je také důleţité zjistit názor dítěte schopného formulovat své názory, který soud zjišťuje jeho výslechem. Ve výjimečných případech můţe soud zjistit jeho názor téţ prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 100 odst. 3 OSŘ). Zjišťování názoru dítěte, ale není pojímáno jako výslech účastníka řízení dle § 131 OSŘ, proto se na výslech dítěte toto ustanovení nepouţije.104 Aby se vyloučilo ovlivnění dítěte, v důsledku kterého by nemuselo vyjádřit svůj skutečný názor, můţe soud provést výslech dítěte bez přítomnosti dalších osob, např. rodičů. Ovšem i po vyloučení těchto osob můţe být u výslechu dítěte přítomen jeho důvěrník, kterého soud můţe vyloučit pouze, pokud by jeho přítomností byl mařen účel výslechu dítěte (§ 100 odst. 3 OSŘ). Je také důleţité, aby dítě bylo informováno. Jako významnou změnu oproti dřívější úpravě vnímám zakotvení povinnosti soudu dítě informovat. Soud proto dítěti poskytne potřebné informace a poté, co si dítě vytvoří svůj názor, sdělí jej soudu (§ 867 odst. 1 OZ). Soud také nezletilého informuje o řízení a důsledcích, které mohou nastat, kdyţ bude vyhověno jeho názoru a o důsledcích soudního rozhodnutí (§ 20 odst. 4 ZZŘ). Pokud je dítě starší 12 let, tak zákon stanoví vyvratitelnou právní domněnku, ţe je schopno informaci přijmout, jakoţ i vytvořit si vlastní názor, který pak sdělí soudu a soud mu věnuje náleţitou pozornost. Ovšem pokud tohoto dítě schopno není, soud informuje a vyslechne osobu, která je schopna ochránit zájmy dítěte a jejíţ zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte, tedy touto osobou bude zřejmě kolizní opatrovník (§ 867 odst. 2 OZ). Dalšími důkazními prostředky mohou být např. znalecký posudek, výslech svědků a zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob (§ 125 OSŘ). 101
Důvodová zpráva k ZZŘ ŠKÁROVÁ, Marta, SARALIEVOVÁ, Irena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 312. 103 BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 911. 104 Tamtéţ s. 650. 102
35
Konkrétně v řízení o výţivě nezletilého se zjišťují skutečnosti jako např., ţe nezletilé dítě není schopno se samo ţivit nebo ţe jeho vlastní majetek a z něho zisk, příp. příjem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výţivě, neboť vyţivovací povinnost rodičů k dětem není neomezená, ale trvá po dobu, kdy je dítě odkázáno na výţivu rodičů,105 anebo se zjišťují majetkové poměry, moţnosti a schopnosti povinného, u kterých je nutné zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důleţitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 911, § 912 a § 913 OZ). Důleţitým důvodem můţe být např. zdravotní stav. Pokud ale důleţitý důvod nebude dán a rodič se vzdá výhodnějšího zaměstnání, rozhodující jsou příjmy rodiče před tím, neţ došlo k této změně.106 Majetkové poměry povinného rodiče se musí zkoumat jako celek, tedy zda vlastní i např. nemovitý majetek a nelze vycházet pouze z příjmů za určité období.107 Aby soud mohl stanovit výši výţivného, tak se v řízení zjišťují příjmy povinného rodiče. Soud zjišťuje výši příjmů především od druhého rodiče, zaměstnavatele povinného a z daňového přiznání. Přestoţe v řízení o výţivě nezletilého platí zásada vyšetřovací (§ 20 odst. 1 a § 21 ZZŘ), soudu se vţdy nemusí podařit zjistit příjmy povinného.108 V řízení je pak zapotřebí rozlišovat mezi rodičem, který má příjmy ze závislé činnosti a rodičem, který má příjmy z jiné neţ závislé činnosti, coţ je důleţité zejména při aplikaci § 916 OZ. Toto ustanovení stanoví, ţe neprokáţe-li povinný rodič v řízení ve věcech výţivy nezletilého řádně své příjmy předloţením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neposkytne-li soudu ani další součinnost, tak platí, ţe průměrný měsíční příjem rodiče je 25 násobek částky ţivotního minima jednotlivce (§ 916 OZ). Přestoţe § 916 OZ výslovně nerozlišuje, zda se jedná o příjmy ze závislé činnosti nebo o příjmy z jiné neţ závislé činnosti podléhající dani z příjmů, jak tomu bylo v úpravě § 85a zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění zákona č. 401/2012 Sb., je nutné s ohledem na smysl a účel tohoto ustanovení konstatovat, ţe se pouţije pouze pro rodiče s příjmy z jiné neţ závislé činnosti. Z toho vyplývá, ţe přestoţe bylo toto ustanovení formulačně pozměněno, obsahově je téměř totoţné. Rodičem s příjmy z jiné neţ závislé činnosti se rozumí především podnikající rodič, ale také rodič, který má kromě příjmů ze závislé činnosti i jiné příjmy neţ ze závislé činnosti jako je např. příjem z nájmu. Oproti původní úpravě došlo k té změně, ţe byl zvýšen koeficient z 12, 7 na 25 násobek ţivotního minima jednotlivce. 105
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 396. 106 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1969, sp. zn. 8 Cz 23/69. 107 Nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03, bod 3. 108 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 418.
36
Po výsledku dokazování můţe ovšem nastat situace, kdy se zjistí, ţe rodič sice nemá ţádné příjmy, ale zároveň je vlastníkem určitého majetku. Nelze z této situace vyvodit závěr, ţe se vzhledem k absenci příjmů výţivné stanovovat nebude, ale naopak bude muset rodič prodat část majetku, aby mohl svou vyţivovací povinnost plnit.109, 110 Nezkoumají se však jen majetkové poměry povinného, ale téţ oprávněného, tedy dítěte (§ 913 odst. 1 OZ). Dítě můţe mít totiţ vlastní majetek, kdy se příjmy z tohoto majetku, které rodiče nepouţijí k tvorbě zisku, pouţijí nejprve k výţivě dítěte (§ 900 odst. 1 OZ) a pokud příjmy z majetku dítěte postačí k jeho výţivě (§ 912 OZ), zaniká vyţivovací povinnost rodičů.111 Je tomu tak proto, ţe rodiče mají k dítěti vyţivovací povinnost, jestliţe není schopno se samo ţivit (§ 911 OZ) a tato vyţivovací povinnost jim zůstává, i kdyţ má plně nesvéprávné nezletilé dítě vlastní majetek, ale zisk z něho, příp. příjem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výţivě (§ 912 OZ). Taktéţ vyţivovací povinnost k dítěti nezaniká tím, ţe dítě dovrší určitého věku, např. ţe nabyde zletilosti, ani ţe má studující dítě ojedinělým příjmem např. brigádu.112, 113
5.4 Rozhodování soudu 5.4.1
Obecně o rozhodování soudu V řízení týkající se péče a výţivy nezletilého se při rozhodování soudu projevuje
zásada rychlosti, neboť dle § 471 odst. 2 ZZŘ soud rozhoduje s největším urychlením. Tato zásada je zde na místě, neboť je v zájmu nezletilých dětí, aby soudní řízení bylo skončeno, co moţná nejdříve a nedocházelo k průtahům v řízení. Ovšem k průtahům v řízení nemusí docházet pouze ze strany soudu, ale téţ ze strany účastníků řízení, tedy rodičů.114 Další zásadou, která se při rozhodování v těchto řízeních uplatňuje, je, jak jiţ bylo uvedeno výše, zásada materiální pravdy, neboť dle § 153 odst. 1 OSŘ soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. A v neposlední řadě je téţ třeba zmínit zásadu volného hodnocení důkazů, která znamená, ţe soud hodnotí důkazy podle své úvahy (§ 132 OSŘ). Soud samostatně uvaţuje, jakou důkazní sílu budou mít jednotlivé důkazní prostředky, tedy jestli
109
HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 33. 110 Nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03, bod 3. 111 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 34. 112 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. května 1967, sp. zn. 5 Cz 19/67. 113 Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 1968, sp. zn. 6 Co 676/67. 114 Nález Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 332/04, bod 4.
37
jsou věrohodné.115 Kaţdý důkaz je soudem hodnocen jednotlivě a také jsou všechny důkazy hodnoceny v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 OSŘ). Soud vlastně porovnává důkazy navzájem, coţ mu přispívá k vyvození závěru, které důkazy vezme za věrohodné.116 Soud poté uvede úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, v odůvodnění rozsudku (§ 157 odst. 2 OSŘ). Protoţe jsou řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého řízení, která lze zahájit i bez návrhu, nemusí se soud striktně řídit pouze tím, co navrhují účastníci, ale můţe překročit jejich návrhy a přisoudit něco jiného nebo více, neţ čeho se domáhají (§ 26 ZZŘ), tak např. můţe soud určit jiný druh péče nebo rozhodnout o výši výţivného jinak, neţ bylo navrhováno v návrhu na zahájení řízení.117 Vzhledem k tomu, ţe jsou tato řízení nesporná, je z povahy věci vyloučeno, aby zde účastníci řízení uzavřeli smír dle § 99 OSŘ.118 Z toho důvodu také nelze v těchto řízeních rozhodnout rozsudkem pro uznání a pro zmeškání (§ 25 odst. 2 ZZŘ, § 153a odst. 2 a § 153b odst. 3 OSŘ). Soud nemůţe rozhodnout ani platebním rozkazem (§ 25 odst. 2 ZZŘ), neboť tímto způsobem soud rozhoduje o věci samé bez toho, aniţ by nařizoval jednání a prováděl dokazování,119 coţ je neslučitelné s povahou řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, kde soud musí nařídit jednání a je vyloučeno, aby se zde jednání nenařizovalo (§ 19 ZZŘ). 5.4.2
Forma rozhodnutí Forma rozhodnutí je stanovena v obecných ustanoveních ZZŘ, konkrétně v § 25 odst.
1, který stanoví, ţe soud ve věci samé rozhoduje usnesením, pokud zákon nestanoví jinak. Zákon jinak stanoví, a to ve zvláštní části týkající se péče soudu o nezletilé, kdy § 471 odst. 1 ZZŘ normuje, ţe ve věci samé soud rozhoduje rozsudkem. Pokud tedy bude soud sám rozhodovat ve věci samé, např. o tom, kdo bude o dítě pečovat, vydá rozhodnutí ve formě rozsudku. V ostatních případech, které se netýkají meritorního rozhodnutí, bude rozhodovat ve formě usnesení, např. kdyţ jmenuje kolizního opatrovníka.120
115
ŠKÁROVÁ, Marta, SARALIEVOVÁ, Irena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 313-314. 116 Tamtéţ s. 314. 117 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 186. 118 WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 217. 119 ŠEBEK, Roman. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1147. 120 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1-200za. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1306.
38
Soud buď sám tedy rozhoduje o předmětu řízení ve formě rozsudku, anebo téţ můţe schválit dohodu rodičů (§ 906 OZ). Účastníci mohou totiţ uzavřít dohodu o předmětu řízení, např. o úpravě poměrů k dítěti, ke které soud přihlíţí aţ poté, co je protokol o ní podepsán všemi účastníky (§ 10 ZZŘ). Sice v zákoně není výslovně stanoveno, kterou formou se má dohoda schvalovat, ovšem vzhledem k § 471 odst. 1 ZZŘ se bude dle mého názoru schvalovat také ve formě rozsudku, neboť se jedná o způsob meritorního vyřízení věci. Dalším důvodem je pak skutečnost, ţe se dohoda v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, tedy i v případě dohody rodičů o péči a výţivě, pojímá do výroku rozhodnutí soudu, přičemţ se tato dohoda stává platnou aţ právní mocí rozhodnutí soudu.121 Je také nutné poznamenat, ţe případnou dohodu rodičů, kterou schvaluje soud, nelze povaţovat ze soudní smír,122 neboť v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je uzavření smíru dle § 99 OSŘ vyloučeno. 5.4.3
Rozhodnutí soudu ve věcech péče o nezletilého Jak jiţ bylo výše uvedeno, soud rozhoduje ve věcech péče o nezletilého za prvé v
případě, kdy jsou rodiče dítěte manţelé, kteří se rozvádějí, a je nutné upravit péči o dítě na dobu po rozvodu (§ 906 OZ), neboť dle § 755 odst. 3 OZ nemůţe být manţelství rozvedeno dříve, neţ soud rozhodne o poměrech plně nesvéprávného nezletilého dítěte v době po rozvodu. Jinými slovy rozhodnutí o tom, kdo bude o dítě po rozvodu manţelství pečovat, předchází rozhodnutí o rozvodu manţelství. Ve druhém případě spolu rodiče neţijí a je nerozhodné, zda jsou manţelé či nikoli, přičemţ se nedohodnou o úpravě péče k plně nesvéprávnému nezletilému (§ 908 OZ). Pod pojmem „rodiče spolu neţijí“ si nelze jen představovat, ţe bydlí odděleně, ale také, ţe např. nemají společný bankovní účet nebo nepečují společně o rodinnou domácnost nebo o dítě.123 Samozřejmě z logiky věci vyplývá, ţe musí být nejprve zahájeno řízení o rozvodu manţelství a aţ poté můţe být rozhodnuto v řízení o úpravě poměrů na dobu po rozvodu, neboť kdyby tomu bylo jinak, tak by se vlastně nejednalo o úpravu poměrů na dobu po rozvodu, ale o úpravu poměrů dle § 908 OZ.124 V souvislosti s rozvodem manţelství rodičů dítěte soud buď určí, nebo schválí dohodu rodičů o tom, jak bude kaţdý z rodičů v budoucnu o dítě pečovat (§ 906 OZ). Dohoda se zejména vyţaduje u rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manţelství, neboť je dle zákona 121
ŠÍNOVÁ, Renáta. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 207-208. 122 Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 1965, sp. zn. 4 Co 376/65. 123 HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 203. 124 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 26-27.
39
jednou z podmínek, aby mohlo být manţelství rozvedeno, a touto dohodou se upravují poměry k plně nesvéprávnému nezletilému pro dobu po rozvodu (§ 757 odst. 1 písm. b) OZ). Z toho také vyplývá, ţe v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manţelství se rodiče dohodnout nemusí a pak je na soudu, aby určil, kdo bude o dítě po rozvodu manţelství pečovat (§ 906 OZ). Obdobně se postupuje v případě, jestliţe rodiče dítěte spolu neţijí, přičemţ je nerozhodné, zda jsou manţelé nebo manţelství neuzavřeli (§ 908 OZ), ovšem s tím, ţe pokud se dohodnou o úpravě péče o nezletilé dítě bez toho, aniţ by probíhalo řízení ve věcech péče o nezletilého, tak tato dohoda nepotřebuje schválení soudu.125 Pokud se ale nedohodnou, o úpravě péče rozhodne soud i bez návrhu (§ 908 OZ) a je pak otázkou, zda případná dohoda rodičů v průběhu řízení vyţaduje schválení soudu. Je třeba na tuto otázku odpovědět kladně s ohledem na § 908 OZ, který odkazuje na § 906 OZ, kde dohodu schvaluje soud. Jak jiţ bylo výše uvedeno, soud buď rozhodne tak, ţe určí, jak bude kaţdý z rodičů napříště o dítě pečovat, anebo můţe schválit dohodu rodičů, přičemţ u obou způsobů rozhodnutí musí brát na zřetel zájem dítěte a dohodu rodičů, která zájmu dítěte odporuje, neschválit (§ 906 OZ). Soud také nemůţe schválit dohodu rodičů tak, ţe by ji schválil pouze z části, ale je oprávněn ji buď neschválit, anebo schválit, ale v plném rozsahu.126 Soud musí při svém rozhodování, komu bude dítě svěřeno do péče, sledovat především zájem dítěte, který je zde hlavním hlediskem. Kritérii, kterými se soud při svém rozhodování řídí, je celá řada a mohou to být např. osobnost dítěte, citová vazba nejen k rodičům, ale téţ např. k sourozencům, výchovné schopnosti rodičů, zázemí dítěte, jakoţ i stálost výchovného prostředí, v němţ má dítě do budoucna ţít a také který z rodičů doposud o dítě řádně pečoval a u kterého z rodičů jsou dány lepší předpoklady pro zdravý a úspěšný vývoj dítěte (§ 907 odst. 2 OZ). Soud na základě těchto kritérií rozhoduje, zda má dítě svěřit do péče jednoho z rodičů, do střídavé nebo společné péče (§ 907 odst. 1 OZ). Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil, ţe soud musí posuzovat individuálně kaţdý případ, kdyţ rozhoduje, do kterého druhu péče dítě svěří a nemůţe rozhodovat automaticky podle zaţitého modelu, kdy se dítě svěřuje do péče jednoho z rodičů, v tomhle případě matky.127 Z nálezu ÚS tedy vyplývá, ţe se soud musí zabývat výše uvedenými kritérii velmi pečlivě, aby mu to umoţnilo vyvodit závěr, zda jsou plněny podmínky pro určitý druh péče a v návaznosti na to rozhodnout, do kterého druhu péče dítě svěří. 125
HRUŠÁKOVÁ, Milana. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 234. 126 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 1971, sp. zn. 1 Cz 6/71. 127 Nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03.
40
Péče, do které můţe soud rodičům dítě svěřit, můţe být tedy trojího druhu, a to buď péče jednoho z rodičů, střídavá péče, anebo společná péče rodičů, se kterou musí rodiče souhlasit (§ 907 odst. 1 OZ). Z dikce zákona tedy vyplývá, ţe v prvních dvou případech se nevyţaduje, aby rodiče dítěte s péčí souhlasili, avšak u společné péče zákon výslovně stanoví, ţe je třeba souhlasu rodičů, z čehoţ vyplývá, ţe pokud nebude souhlas dán, nebude moţné dítě do společné péče svěřit. U střídavé péče je ale otázka souhlasu rodiče sloţitější, vzhledem k tomu, ţe souhlas rodičů není výslovně v zákoně zakotven. K této otázce se vyjadřuje i poměrně bohatá judikatura, kdy se k různým názorům soudů vyslovil ÚS. Konstatoval, ţe pokud budou splněny podmínky, aby bylo dítě svěřeno do střídavé péče, a jeden z rodičů se střídavou péčí nebude souhlasit, je třeba zkoumat, zda by důvody nesouhlasu negativně zasáhly do zájmu dítěte a za tím účelem provést dokazování. Pokud tyto důvody negativně zasahovat do zájmu dítěte nebudou, nelze na základě pouhého nesouhlasu rodiče rozhodnout, ţe se dítě do střídavé péče nesvěří.128 Z toho také vyplývá, ţe soud můţe střídavou péči a péči jednoho z rodičů určit bez souhlasů rodičů, u společné péče je ale souhlas rodičů vyţadován. Soud rozhodne, ţe bude dítě svěřeno do společné péče, kdyţ jsou dány pro tento druh péče vhodné podmínky. Můţe se tak stát v případě, ţe rodiče dítěte, kteří nejsou sezdáni nebo se rozvádějí, budou i nadále společně bydlet,129 tudíţ se nezmění prostředí dítěte, na které je zvyklé, a proto v tomto případě společná péče připadá v úvahu. Avšak je třeba mít na paměti, ţe se společnou péčí musí oba rodiče souhlasit. Rodiče o dítě společně pečují tím způsobem, ţe např. jeden z nich bude financovat školní pomůcky a výlety, druhý mimoškolní činnosti dítěte, a přitom se rodiče dělí o domácí práce a společně hradí potřeby např. související s bydlením.130 Ale nevýhodou takto zvoleného druhu péče o dítě je skutečnost, ţe rozvedení manţelé nebudou ţít společně navţdy,131 a pokud by se jeden z nich odstěhoval, nemohla by být společná péče realizována a muselo by být vyuţito institutu změny rozhodnutí, neboť by se změnily poměry. Naopak střídavá péče znamená, ţe rodiče dítěte ţijí odděleně a dítě mezi nimi putuje, neboť dítě po jistou dobu pobývá u jednoho rodiče a následně u druhého.132 Časový úsek, po který bude dítě u rodiče pobývat, se zpravidla vymezuje v měsíčním intervalu, neboť je to praktické jak pro stanovení výţivného, tak i pro dávky státní sociální podpory, není ale 128
Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 29. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 28. 130 HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 70. 131 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 28. 132 Tamtéţ s. 28-29. 129
41
vyloučeno, aby byl časový úsek kratší či delší.133 Také u tohoto druhu péče je nutné splnit určité předpoklady realizace, jako jsou např., aby dítě navštěvovalo pořád stejnou školu a krouţky a nebyla nutná jejich změna. Je ale také třeba, aby se rodiče dohodli, jestli se věci dítěte budou nacházet u kaţdého z rodičů nebo bude s věcmi putovat od jednoho rodiče k druhému, anebo kde bude dítě hlášeno k trvalému pobytu.134 Z toho také vyplývá, ţe rodiče budou bydlet v poměrně blízké vzdálenosti od sebe, neboť si lze těţko představit situaci, kdyby kaţdý z rodičů bydlel na opačném konci republiky a dítě by jim mělo být svěřeno do střídavé péče. Mělo by to dle mého názoru pro dítě místo pozitivního účinku spíše negativní dopad, protoţe by muselo navštěvovat dvě školy, coţ se také týká mimoškolních aktivit. V téhle situaci je vhodné zvolit svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. I přes to, ţe střídavá péče se mi nejeví, jako nejlepší řešení, neboť dítě nemá jedno stálé zázemí, tak z praxe vyplývá, ţe ji děti vnímají pozitivně, neboť mají zajištěný kontakt s oběma rodiči.135 Pokud se dítě svěřuje do péče jednoho z rodičů, tak je to nejčastěji do péče matky, ale v poslední době se navýšil počet rozhodnutí, kdy bylo dítě svěřeno do péče otci.136 Samozřejmě je také třeba brát ohled na právo dítěte na péči obou rodičů, a proto má právo se stýkat s rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče (§ 907 odst. 3, § 888 OZ). O úpravě styku se rodiče mohou dohodnout, ale jestliţe by se nedohodli, soud styk dítěte s rodičem upraví (§ 891 OZ). 5.4.4
Rozhodnutí soudu ve věcech výživy nezletilého V řízení ve věcech výţivy nezletilého dítěte soud rozhoduje také v souvislosti
s rozvodem manţelství vzhledem k ustanovení § 755 odst. 3 OZ, které normuje, ţe musí být prvně rozhodnuto o poměrech dítěte na dobu po rozvodu, aby mohlo být manţelství rozvedeno, neboť se poměry myslí i výţiva k nezletilému dítěti. Společným ustanovením vztahujícím se k vyţivovací povinnosti rodičů vůči dítěti, ať uţ jsou rodiče nezletilého manţelé či nikoli, je zde § 919 OZ. Podle tohoto ustanovení rozhoduje soud o vyţivovací povinnosti rodičů, kteří spolu neţijí tehdy, pokud se nedohodnou na plnění vyţivovací povinnosti k plně nesvéprávnému nezletilému. Dále soud rozhoduje v případě, kdy rodiče nezletilého spolu ţijí, ale jeden z nich vyţivovací povinnost k dítěti neplní. Rodiče tedy mají 133
HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 68-69. 134 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 29. 135 HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 68. 136 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 29.
42
moţnost, aby se na vyţivovací povinnosti k dítěti dohodli a v případě, kdy se nedohodnou, rozhodne soud. Občanský zákoník, jiţ na rozdíl od úpravy týkající se péče o nezletilého, nestanoví, zda soud sám upraví vyţivovací povinnost nebo schválí dohodu o výši výţivného, jak tomu bylo v § 86 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. Tato situace je jasná jen ve vztahu k rozvodu manţelství, kdy se v případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manţelství vyţaduje, aby se manţelé dohodli na úpravě poměrů, tedy i výţivě dítěte v době po rozvodu a soud jejich dohodu schválil (§ 757 odst. 1 písm. b) OZ). Analogicky pak dohoda bude moţná i v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manţelství. Avšak dohoda o výţivném bez souvislosti s rozvodem manţelství jiţ tak jasná není, ale dle mého názoru ji zde bude téţ moţné pouţít, a to vzhledem k druhé větě § 919 OZ, podle které soud rozhoduje téţ o výţivě pro plně nesvéprávné nezletilé dítě, pokud rozhoduje o péči o nezletilého a rodiče se nedohodli na plnění vyţivovací povinnosti k dítěti. Toto ustanovení nepřímo odkazuje na § 906 OZ, přičemţ věta druhá § 919 OZ má zřejmě na mysli situaci, kdy řízení o péči a výţivě budou spojena.137 Z výše uvedeného vyplývá, ţe rodiče mohou uzavřít v rámci těchto spojených řízení dohodu o výši výţivného nebo soud sám rozhodne tak, ţe výši určí, a přitom rozhodne o péči i výţivě jedním rozsudkem.138 Také pokud tato řízení nebudou spojena, bude moţné dohodu o výţivném v rámci řízení uzavřít, neboť se o dohodě zmiňuje občanský zákoník v rámci změny poměrů v § 923 OZ. Soud se při rozhodování o rozsahu výţivného řídí kritériem odůvodněných potřeb oprávněného a jeho majetkovými poměry, ale i schopnostmi, moţnostmi a majetkovými poměry povinného (§ 913 odst. 1 OZ). V rámci stanovení vyţivovací povinnosti lze téţ za odůvodněné potřeby dítěte povaţovat tvorbu úspor, pokud to majetkové poměry povinného připouštějí a nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu (§ 917 OZ). Třebaţe je hledisko odůvodněných potřeb dítěte rozhodné, tak i přesto mu předchází hledisko zásadně shodné ţivotní úrovně dítěte s rodiči (§ 915 odst. 1 OZ). Odůvodněné potřeby samozřejmě nejsou u kaţdého dítěte stejné, ale je nutné je posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétnímu dítěti, kdy např. hraje roli věk dítěte nebo jeho zdravotní stav. Jsou ovšem také ovlivňovány moţnostmi rodičů, neboť tam, kde jsou moţnosti rodičů příliš skromné, se vystačí s běţnými potřebami. Pokud by se ale jednalo o rodiče, jejichţ moţnosti by byly naopak značně rozsáhlé, lze za odůvodněné potřeby povaţovat nejen běţné potřeby, ale i potřeby, které
137
ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 184. 138 WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 256.
43
nezbytné nejsou.139 Proto také hledisko zásadně shodné ţivotní úrovně dítěte s rodiči předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. S tím souvisí i pojem výţivného, který sice občanský zákoník nedefinuje, ale jeho obsahem je nejen zabezpečování samotné výţivy dítěte, ale i dalších potřeb jako např. hračky, oblečení nebo rozvoj osobnosti dítěte po stránce kulturní.140 Ve výţivném mohou být také zahrnuty náklady rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do péče, na odměnu osoby, která pečuje o dítě v době, kdy rodič vykonává své zaměstnání a tento rodič nemůţe péči o dítě obstarat jiným způsobem.141 Jak jiţ bylo výše uvedeno, kritériem pro určení rozsahu výţivného jsou téţ majetkové poměry oprávněného, tedy dítěte, neboť můţe vlastnit majetek a také majetkové poměry povinného, kdy se zkoumá, jestli se bez důleţitého důvodu nevzdal např. výhodnějšího zaměstnání (§ 913 OZ), přičemţ se v řízení zjišťují jeho příjmy (§916 OZ). Stanovení výţivného se odvíjí od situace, jaký druh péče o nezletilého byl v konkrétním případě zvolen. U společné péče je situace nejsloţitější, neboť nejsou jednotné názory na to, zda má soud stanovit určitou částku oběma či některému z rodičů nebo zda se částka vůbec nestanoví.142 Osobně se přikláním k názoru, ţe by se výţivné stanovovat nemělo, protoţe oba rodiče společně hradí potřeby dítěte,143 a tedy stanovení konkrétní výše výţivného se mi nezdá vhodné. Rodiče se ale musí být schopni dohodnout, jak kaţdý z nich bude hradit potřeby dítěte, jako jsou např. financování mimoškolní činnosti, které dítě navštěvuje, školní potřeby, ošacení apod.144 V případě rozhodování soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů nebo do střídavé péče, můţe být toto řízení spojeno s řízením o výţivě145 a soud jedním rozsudkem rozhodne jak o péči, tak zároveň o vyţivovací povinnosti.146 V souvislosti s rozhodováním o výţivném se objevily názory, ţe by se výţivné mělo objektivizovat a za tím účelem byl vytvořen návrh doporučující povahy v podobě tabulek, stanovující výši výţivného podle věku
139
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1965, sp. zn. 5 Cz 112/65. ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 174. 141 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1973, sp. zn. 1 Cz 74/73. 142 HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 70-71. 143 Tamtéţ s. 71. 144 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 28. 145 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 184. 146 WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009, s. 256. 140
44
dítěte a na věk navazující procentní rozmezí z čistého měsíčního příjmu rodiče. Je však nutné poznamenat, ţe tento materiál je pouze doporučující, takţe není pro soud závazný.147 5.4.5
Změna rozhodnutí Pravomocné rozhodnutí nelze obecně změnit, neboť takové rozhodnutí zakládá
překáţku věci rozsouzené a věc nemůţe být znovu projednána. Ovšem z tohoto obecného pravidla existují výjimky. Jednou z těchto výjimek je změna rozhodnutí ve věcech péče a výţivy nezletilého.148 Změna rozhodnutí nastává v případě, kdy dojde ke změně poměrů, které existovaly v době původního rozhodnutí soudu, přičemţ se nesmí jednat jen o změnu dočasnou, ale tato změna musí být podstatná (tzv. clausula rebus sic stantibus).149 Podstatná změna musí být natolik významného rázu, ţe původní rozhodnutí je třeba změnit, neboť neodpovídá poţadavkům zákona,150 a to zejména v případě, kdy dohodu rodičů schválil soud.151 Změna závaţnějšího charakteru můţe být jednak na straně povinného např. sníţení nebo zvýšení příjmu, ztráta zaměstnání, váţný zdravotní stav, a jednak na straně oprávněného např. věk, potřeby související se školní docházkou a dalším vzděláváním, váţný zdravotní stav nebo nástup do zaměstnání, a tím ztráta neschopnosti se samostatně ţivit.152, 153 Tedy v případě, ţe dojde ke změně poměrů, které jsou odlišné od poměrů v době původního rozhodnutí, můţe soud změnit rozhodnutí o výţivném pro nezletilé dítě a také rozhodnutí týkající se péče o dítě (§ 475 ZZŘ). Shodně uvádí občanský zákoník, ţe při změně poměrů, soud změní rozhodnutí týkající se péče o dítě i rozhodnutí a dohodu o výţivném pro plně nesvéprávného nezletilého (§ 909, § 923 OZ). Ovšem v prvém případě občanský zákoník v § 909 výslovně uvádí, ţe soud změní rozhodnutí i bez návrhu, kdeţto ve druhém případě se uţ výslovně o změně rozhodnutí i bez návrhu nezmiňuje (§ 923 OZ). Nelze ale vyvodit závěr, ţe by se rozhodnutí a dohoda o výţivném pro plně nesvéprávné nezletilé dítě nedali změnit i bez návrhu, jelikoţ samotné zahájení řízení je ovládáno zásadou oficiality. 147
ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 175-177. 148 HAMUĽÁKOVÁ, Klára. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 194. 149 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 477-478. 150 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 181. 151 Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. IV. ÚS 14/2000. 152 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 181. 153 HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 391.
45
Změna rozhodnutí ohledně výţivného se můţe týkat jeho zvýšení, sníţení nebo i zrušení a změnu rozhodnutí lze provést, aţ nastane změna poměrů.154 Soud můţe v rámci změny rozhodnutí nebo dohody o výţivném také sníţit nebo zrušit výţivné pro plně nesvéprávného nezletilého za dobu minulou (zpětně), přičemţ se za téhle situace spotřebované výţivné nevrací (§ 923 odst. 2 OZ). Zpětně lze výţivné pro děti změnit maximálně za dobu tří let ode dne, kdy soud zahájil řízení.155 Termín spotřebované výţivné se nevrací a contrario říká, ţe výţivné, které je nespotřebované, by se mělo vrátit. Tohle ustanovení je problematické a mnohokrát kritizované doktrínou, zejména v souvislosti s tvorbou úspor pro nezletilého, která je nespotřebního charakteru. Tvorba úspor je na místě tam, kde to majetkové poměry osoby povinné k vyţivovací povinnosti k nezletilému připouštějí (§ 917 OZ) a tvorba úspor by tedy měla slouţit jako rezerva, tvořená finančními prostředky, které se pouţijí pro budoucí potřeby dítěte např. v souvislosti se studiem. Proto by se nemělo v tomhle případě ustanovení o vrácení výţivného aplikovat mechanicky, ale měly by se posuzovat okolnosti konkrétního případu, a to na jaké straně a z jakého důvodu došlo ke změně poměrů, jako je např. vzetí povinného do vazby apod.156,
157
Gramatický výklad a
mechanická aplikace § 923 odst. 2 OZ by tedy mohly vést k situacím, které by byly dozajista v rozporu s dobrými mravy, tak např. bylo by nemyslitelné, aby se rodič, který byl odsouzen za trestný čin vůči svému nezletilému dítěti, úspěšně domáhal vrácení úspor. Přestoţe Dr. Ondřej Šmíd navrhoval, aby nový občanský zákoník výslovně zakotvil kritéria, pro která se budou úspory nezletilého vracet,158 zákonodárce tento návrh nereflektoval. To, ţe kritéria pro vrácení úspor povinnému, nejsou výslovně zakotvena, však neznamená, ţe by je soud neměl při rozhodování zohledňovat. Tato kritéria totiţ vyplývají ze základních zásad, které má soud při výkladu a aplikaci jednotlivých ustanovení pouţít. Dle mého názoru, prvním z těchto kritérií je ochrana nejlepšího zájmu dítěte, jelikoţ je to zásada, na které je vybudováno rodinné právo (§ 2 odst. 1 OZ). Druhým kritériem jsou pak dobré mravy, protoţe výklad a pouţití právního předpisu nemůţe být nikdy v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 OZ). Soud by tedy dle mého úsudku měl v konkrétním případě rozhodnout kladně o nároku povinného rodiče na vrácení úspor, avšak jen tehdy, jestliţe to není v rozporu jednak se zájmem dítěte a jednak s dobrými mravy. Avšak můţe nastat situace, kdy dobré mravy při 154
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 478. 155 Tamtéţ 156 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 478-479. 157 ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 181-182. 158 Tamtéţ s. 182.
46
rozhodovaní převáţí zájem dítěte, a to zejména v situaci, kdy se dítě dopustí závaţného úmyslného trestného činu vůči povinnému. Dr. Šmíd se zmiňuje i o tom, ţe by měl soud přihlédnout navíc ke kritériu, které spočívá v ohroţení závaţného zájmu povinného.159 Jistě je zapotřebí toto kritérium při rozhodování zohlednit, avšak já se domnívám, ţe teoreticky je moţné toto kritérium podřadit pod soulad s dobrými mravy. Tak například v souladu s dobrými mravy bude vrácení úspor povinnému v případě, kdy se ocitne bez domova, nebo bez práce v důsledku invalidity způsobené pracovním úrazem. Na druhou stranu se nemůţe úspěšně domáhat vrácení ten povinný, který se ocitne ve sloţité ţivotní situaci, v důsledku vlastního úmyslného protiprávního jednání, za které byl odsouzen např. k výkonu trestu odnětí svobody.
5.5 Náklady řízení Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je dle § 11 odst. 1 písm. a) zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od soudních poplatků. Ovšem soudní poplatky nejsou jediné náklady, které mohou v řízení vzniknout, protoţe náklady řízení jsou téţ hotové výdaje a ušlý výdělek účastníků, odměna za zastupování, odměna pro mediátora a náklady důkazů (§ 137 odst. 1 OSŘ). Vzhledem k tomu, ţe řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tedy řízení ve věcech péče a výţivy, lze zahájit i bez návrhu, tak náhrada nákladů řízení podle jeho výsledku ţádnému účastníku nepřísluší, ale lze ji přiznat, pokud to odůvodňují okolnosti případu (§ 23 ZZŘ). A v případě, ţe by byl podán návrh na zahájení řízení, který představuje svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva, můţe soud zcela nebo zčásti uloţit náhradu nákladů řízení osobě, která návrh podala (§ 24 ZZŘ).
159
ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 182.
47
6. Závěr Po prostudování dané problematiky a rozebrání jednotlivých institutů řízení je třeba odpovědět na výzkumné otázky a ověřit, zda se potvrdily hypotézy uvedené v této práci. Hlavním cílem práce bylo čtenáři přiblíţit problematické aspekty řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, které jakoţto nesporné řízení, je ovládáno specifickými instituty se zde vyskytujícími, a které z toho důvodu sporné řízení nezná. První a základní výzkumnou otázkou bylo vymezit, kdo je nezletilým dítětem, neboť tento pojem je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nezbytný. Nezletilým je tedy dítě, které nedovršilo osmnáctého roku věku, neboli nenabylo zletilosti, a to bez ohledu na případné nabytí svéprávnosti před dovršením osmnáctého roku věku, neboť pojmy zletilost a svéprávnost nelze dle důvodové zprávy k OZ ztotoţňovat.160 Následně jsem se v práci zabývala přenesením místní příslušnosti soudu, neboť tento institut se významně uplatňuje v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé. Na základě bádání jsem zjistila, ţe názory na problematiku přenesení místní příslušnosti se různí. Doktrína poukazuje na to, ţe by se rozhodné okolnosti určující příslušnost soudu měly posuzovat pro kaţdé řízení zvlášť a nikoli podle soudu, který jako první zahájil některé z řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a z toho důvodu je soudem příslušným k vedení řízení aţ do doby, kdy dítě dovrší osmnáctého roku věku, neboli nabyde zletilosti. Mělo by se zohledňovat aktuální bydliště dítěte a podle něj také určit místní příslušnost namísto pouţívání institutu přenesení místní příslušnosti, coţ by zejména urychlilo řízení.161,
162
Judikatura oproti tomu zastává
názor, ţe jsou pro určení příslušnosti rozhodné okolnosti, které tu jsou v době, kdy je zahájeno první z řízení, které patří pod řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, a proto se pro další řízení vychází z této jednou určené příslušnosti, přičemţ její změna je moţná jen vyuţitím institutu přenesení místní příslušnosti.163 Dle mého názoru, který plně koresponduje s doktrinálním názorem, by se měla místní příslušnost posuzovat pro kaţdé jednotlivé řízení zvlášť a institutu přenesení místní příslušnosti by pak mělo být pouţíváno pouze, pokud v jednom konkrétním řízení dojde ke změně rozhodných okolností. Důvodem, proč se mi zdá toto řešení vhodnější je, ţe lépe zohledňuje zájem nezletilého, jelikoţ by se místní příslušnost posuzovala podle jeho aktuálního bydliště. 160
Důvodová zpráva k OZ HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Místní příslušnost soudů ve věcech rodinněprávních se zaměřením na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 409-410. 162 CORRADINIOVÁ, Simona. Perpetuatio fori v řízeních péče soudu o nezletilé. Bulletin advokacie, 2010, roč. 2010, č. 6, s. 36-39. 163 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1970, sp. zn. Ncd 127/70. 161
48
Institutem přenesení místní příslušnosti jsem se zabývala i ve vztahu k delegaci vhodné, kdy jsem si kladla otázku, ve kterých případech bude moţné pouţít toho či onoho institutu. Po prostudování dané problematiky jsem zaujala postoj, ţe se vţdy musí posuzovat konkrétní okolnosti případu, aby soud mohl vyvodit závěr, zda lze v daném případě delegaci z důvodu vhodnosti pouţít. Ačkoli je pouţití delegace z důvodu vhodnosti v určitých případech přípustné,164 jsem toho názoru, ţe je její vyuţívání namísto přenesení místní příslušnosti nadbytečné, neboť smyslem institutu přenesení místní příslušnosti by mělo být urychlení změny místní příslušnosti tím, ţe soud, který je příslušný, přenese svou příslušnost na jiný soud bez účasti jemu nadřízenému soudu. Jinak je tomu ale u delegace vhodné, kde o přikázání věci jinému soudu rozhoduje soud nadřízený (§ 12 odst. 3 OSŘ, § 5 ZZŘ). Z toho tedy vyplývá, ţe přenesení místní příslušnosti je hospodárnější a rychlejší, neţli delegace z důvodu vhodnosti. V souvislosti s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé, konkrétně v řízení o péči a výţivě, však vyvstávají i další problematické otázky, kdy jednou z nich je i účastenství. Při posouzení této otázky jsem došla k závěru, ţe nezletilý je účastníkem řízení a mohl by obecně samostatně jednat před soudem, pokud je k tomu z hlediska hmotněprávního způsobilý. Avšak v případě řízení ve věcech péče a výţivy nebude moct samostatně jednat před soudem, neboť zde bude vţdy zastoupen kolizním opatrovníkem (§ 892 odst. 3 OZ). Jsem ale toho názoru, ţe by nezletilý věku blíţícímu se zletilosti, který je navíc nadprůměrně vyspělý, mohl samostatně jednat bez zastoupení. Co se týče samotného řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého, rozhoduje soud o poměrech dítěte nejen v souvislosti s rozvodem manţelství, ale i například v případě, kdy rodiče dítěte spolu neţijí a nedohodnou se na úpravě poměrů k dítěti (§ 906, § 908 a § 919 OZ). Nicméně v situaci, kdy se manţelé, kteří jsou zároveň rodiči nezletilého, chtějí rozvést, je zapotřebí navíc vyřešit vztah mezi rozvodovým řízením a řízením o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Tato dvě řízení spolu sice fakticky úzce souvisí, ale procesně nejsou a nemohou být spojena dle § 112 OSŘ. Tomuto spojení brání zejména tyto skutečnosti. Za prvé se jedná o dvě charakterově různá řízení, neboť řízení o rozvodu manţelství je řízením sporným, naproti tomu řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého je řízením nesporným. V těchto řízeních se pak také uplatňují odlišné zásady.165 Za druhé je to skutečnost, ţe nejdříve musí být rozhodnuto o poměrech nezletilého v době po rozvodu, aby mohlo být
164 165
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Nd 221/2006. Důvodová zpráva k OZ
49
manţelství rozvedeno (§ 755 odst. 3 OZ). Z toho tedy plyne, ţe tato dvě řízení nejsou a ani nemohou být spojena, neboť § 755 odst. 3 OZ jejich spojení vylučuje. U zahájení řízení se pak uplatňuje zejména zásada oficiality, neboť je moţné tato řízení zahájit i bez návrhu, ovšem také zásada dispoziční, neboť můţe být řízení zahájeno také na návrh. Avšak zásada dispoziční se zde neuplatňuje ve stejném rozsahu, jako v řízení sporném, protoţe jsou účastníci řízení více omezeni ve svých úkonech.166 Vhledem k tomu, ţe se v řízení uplatňují i zásady materiální pravdy a vyšetřovací, tak je zde vyloučeno, aby soud rozhodl jen na základě účastníky předloţených listinných důkazů, a při zjišťování skutkového stavu věci vyvíjí soud sám iniciativu a provádí i jiné důkazy, neţ které účastníci navrhli. Nelze ale učinit závěr, ţe veškerá aktivita leţí na soudu, neboť má odpovědnost ze zjištění skutkového stavu věci. Sami účastníci řízení mají totiţ povinnost tvrzení a povinnost důkazní, přičemţ označením důkazů k prokázání svých tvrzení mohou ovlivnit rozhodnutí soudu.167 Také při rozhodování soudu se projevují určité zásady, kterými jsou zásada materiální pravdy, rychlosti a volného hodnocení důkazů. Soud tedy rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, s největším urychlením a hodnotí důkazy podle své úvahy. Ovšem soud nemá moţnost, aby v těchto řízeních vydal rozsudek pro uznání, zmeškání nebo platební rozkaz, protoţe nesporná povaha řízení ve věcech péče soudu o nezletilé toto nepřipouští (§ 25 odst. 2 ZZŘ). Lze uzavřít, ţe vedení řízení a rozhodování je zaloţeno na výše zmíněných zásadách, které jsou promítnuty do jednotlivých ustanovení zákona. V řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého je předním vţdy zájem dítěte a v souladu s tímto zájmem má být také v řízení postupováno. Má pozornost v práci nebyla ovšem soustředěna jen na procesní stránku, ale téţ hmotněprávní. Při prostudování problematiky rozhodování soudu ve věcech péče a výţivy nezletilého jsem zjistila, ţe úprava v OZ obsahově koresponduje s úpravou dříve obsaţenou v ZoR, ale je lépe systematicky členěna. Soud totiţ mohl stejně jako dnes buď rozhodnout zvlášť o péči a výţivě, nebo v případě, ţe byla tato řízení spojena, tak jedním rozsudkem. Také mohl a můţe buď rozhodnout tak, ţe určí, komu bude dítě svěřeno do péče a v jakém rozsahu bude stanovena vyţivovací povinnost rodiče, nebo schválí dohodu rodičů o úpravě těchto poměrů (§ 906, § 908 a § 919 OZ). Také se určitě nezmění přístup soudů, kdy při rozhodování soudu o svěření dítěte do určitého druhu péče nebo stanovení rozsahu vyţivovací 166
WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011, s. 73-74. 167 KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 393.
50
povinnosti, zkoumá individuální okolnosti kaţdého případu,168 neboť podmínky pro ten který druh péče nebo např. majetkové poměry povinného nejsou samozřejmě u kaţdého stejné. Ale významným posunem je zakotvení povinnosti soudu informovat nezletilého, jakoţ i zakotvení věku dítěte, při jehoţ dosaţení se má za to, ţe je schopno si vytvořit vlastní názor (§ 867 OZ). To se mi jeví, jako kladná změna, oproti dosavadnímu stavu. Za nedostatek nové rodinněprávní úpravy ovšem povaţuji, ţe zákonodárce nezohlednil návrh Dr. Ondřeje Šmída, aby nový občanský zákoník výslovně zakotvil kritéria, pro která se budou úspory nezletilého vracet.169 To, ţe kritéria pro vrácení úspor povinnému, nejsou výslovně zakotveny, však neznamená, ţe by je soud neměl při rozhodování zohledňovat. Tato kritéria totiţ vyplývají ze základních zásad, které má soud při výkladu a aplikaci jednotlivých ustanovení pouţít. Cílem tvorby úspor je totiţ zabezpečit dítě do budoucna, proto by se nemělo ustanovení o vrácení výţivného aplikovat mechanicky,170 ale měly by se posuzovat okolnosti konkrétního případu, a to na jaké straně a z jakého důvodu došlo ke změně poměrů. Dalším cílem bylo téţ vymezit vztah OSŘ a ZZŘ. Tento vztah má několik aspektů. První z nich se týká časové působnosti a zpětné retroaktivity. Na otázku, který zákon se pouţije na řízení nyní upravená v ZZŘ, jsem dospěla k odpovědi, ţe mezerníkem pouţití tohoto kterého zákona je zde datum 1. 1. 2014, neboť pokud bylo řízení zahájeno před tímto datem, bude se řízení i nadále řídit OSŘ ve znění do 31. 12. 2013, ale pokud bylo zahájeno od 1. 1. 2014, tak se na řízení pouţije ZZŘ, jak vyplývá z čl. II zákona č. 293/2013 Sb., který je doprovodnou novelou k OSŘ. Druhým z těchto aspektů je skutečnost, ţe pravomoc ve věcech péče a výţivy jiţ není dána na základě OSŘ, ale ZZŘ. Třetím a posledním aspektem je pak subsidiární pouţitelnost OSŘ. Tento vztah zaloţený na principu subsidiarity,171 vede na jedné straně ke zpřehlednění OSŘ, neboť jsou v něm nyní upravena pouze klasická řízení sporná. Vyčlenění zvláštních řízení do samostatného zákona tedy hodnotím jako přínos. Ovšem na druhé straně je subsidiarita OSŘ aţ příliš častá, tudíţ jsem při analýze jednotlivých sloţek řízení ve věcech péče a výţivy nezletilého vycházela nejenom ze ZZŘ, ale také ve značné míře i z OSŘ. Právě v OSŘ jsou totiţ upravena ustanovení vztahující se nejen na sporná řízení, ale také na řízení nesporná jako např. funkční příslušnost. Většina ustanovení ZZŘ týkající se péče soudu o nezletilé je obsahově totoţná s dřívější úpravou v OSŘ. ZZŘ ale nepřepisuje pouze úpravu dříve obsaţenou v OSŘ, ale přináší téţ významná pozitiva, jako např. ţe zakotvil povinnost 168
Nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. ŠMÍD, Ondřej. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 182. 170 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 478-479. 171 Důvodová zpráva k ZZŘ 169
51
soudu informovat nezletilého (§ 20 odst. 4 ZZŘ), která tady před tím nebyla, anebo ţe výslovně zakotvil, ţe se řízení dokončí podle ustanovení pododdílu 2 péče soudu o nezletilé, pokud během řízení o výţivě nezletilého dítěte toto dítě nabyde zletilosti (§ 477 ZZŘ). Taktéţ jako významnou změnu vidím zakotvení § 469 odst. 2 ZZŘ, neboť toto ustanovení umoţňuje soudu, aby jmenoval jiného opatrovníka, pokud původně jmenovaným opatrovníkem byl orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení.
52
Seznam použitých zdrojů Knižní publikace DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. 1072 s. DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1579 s. HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011. 456 s. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005. 478 s. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 586 s. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck, 2000. 41 s. STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003. 660 s. ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vyd. Praha: Leges, 2010. 362 s. ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vyd. Praha: Leges, 2013. 302 s. ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2009. 1263 s. WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. 711 s.
Odborné články CILEČKOVÁ, Kateřina. Rovnost účastníků v řízeních ve věcech péče o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 412-415. CORRADINIOVÁ, Simona. Perpetuatio fori v řízeních péče soudu o nezletilé. Bulletin advokacie, 2010, roč. 2010, č. 6, s. 36-39. HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Místní příslušnost soudů ve věcech rodinněprávních se zaměřením na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 407-411. HANÁKOVÁ, Lenka. Diferenciace účastenství ve sporném a nesporném řízení. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 385-388. 53
KORBEL, František. Aktuality. Soudní rozhledy, 2014, roč. 20, č. 1, s. 1. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 23-24, s. 801-813. KRISTKOVÁ, Veronika. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum: čtvrtletní příloha Via Iuris, 2005, roč. 2005, č. IV, s. 73-79. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zjišťování skutkového stavu v nesporných řízeních. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 392-396. NOVÁ, Hana. Vyţivovací povinnost obávaná i opomíjená. Bulletin advokacie, 2008, roč. 2008, č. 1-2, s. 31-41. ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku). Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 17, s. 616-621. WINTEROVÁ, Alena. K připravovaným změnám v civilním procesu (kritické a jiné poznámky). Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 23-24, s. 836-840.
Judikatura nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98 usnesení Ústavního soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. IV. ÚS 14/2000 nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03 nález Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 332/04 nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03 nález Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08 nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09 nález Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1965, sp. zn. 5 Cz 112/65 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1966, sp. zn. 4 Cz 52/66 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. května 1967, sp. zn. 5 Cz 19/67 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1969, sp. zn. 8 Cz 23/69 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1970, sp. zn. Ncd 127/70 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 1971, sp. zn. 1 Cz 6/71 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1973, sp. zn. 1 Cz 74/73 stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 1986, sp. zn. Cpj 227/85 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 1717/98 54
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Nd 66/2006 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Nd 221/2006 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Nd 228/2007 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 1065/2010 rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 1965, sp. zn. 4 Co 376/65 rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 1968, sp. zn. 6 Co 676/67 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. února 2006, sp. zn. 25 Co 23/2006 rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. června 2007, Havelka a ostatní proti České republice
Právní předpisy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních zákon č. 94/1963 Sb., o rodině zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte
Další použité zdroje Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
55
Shrnutí Tato diplomová práce se zabývá řízením ve věcech péče soudu nezletilé a jeho specifiky, se zaměřením na řízení týkající se péče a výţivy nezletilého. Cílem této práce je seznámit čtenáře s problematickými aspekty těchto řízení a změnami, které ohledně tohoto řízení nastaly začátkem roku 2014. Naznačen je také vztah dvou základních předpisů, které se k tomuto řízení vztahují, a to občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních. Diplomová práce je členěna do šesti kapitol. První kapitola s názvem „Úvod“ stanoví cíle a hypotézy práce a pokládá výzkumné otázky, na které je v poslední kapitole s názvem „Závěr“ odpovězeno. Druhá kapitola pojednává o pojmech, které jsou pro tuto práci klíčové a v dalších kapitolách, konkrétně v kapitole třetí, čtvrté a páté jsou rozebírány nezbytné prvky řízení, jako je pravomoc, příslušnost, účastníci řízení, zahájení, průběh a skončení řízení v prvním stupni. Práce v jednotlivých částech vyuţívá komparace současné úpravy a úpravy účinné do 31. 12. 2013, přičemţ hodnotí negativa i pozitiva, která přinesla rekodifikace soukromého práva v České republice.
Summary This thesis deals with judicial care for minors and its specifics, with focus of child custody and support proceedings. Aim of this thesis is to familiarize the reader with problematic aspects of these proceedings and with changes, which occurred in the beginning of the year 2014 about these proceedings. The relationship of two basic acts, which is applied to these proceedings, namely civil procedure act and special court proceedings act, is indicated too. The thesis is divided into six chapters. The first chapter called “Introduction” provides aims and hypotheses of thesis and asks research questions, on which is answered in the last chapter called “The conclusion”. The second chapter is concerned with concepts, which are the key for this thesis. The following chapters, specifically chapter the third, the fourth and the fifth deal with necessary elements of proceedings, as a jurisdiction, parties to a case and different parts of proceedings of first instance. In the individual parts, thesis uses the comparison of the current legal regulations and of legal regulations, which was effective until 31st December 2013, evaluates the negatives and positives, which was brought recodification of private law in the Czech Republic. 56
Klíčová slova Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, péče a výţiva nezletilého dítěte, nesporná řízení, zákon o zvláštních řízeních soudních, občanský soudní řád, rodinné právo, nezletilý, kolizní opatrovník.
Key words Judicial care for minors, child custody and support, non-contentious proceedings, special court proceedings act, civil procedure act, family law, minor, guardian ad litem.
57
