č.4
Ročník XXI.
Kultura
2014
Bulletin Klubu kultury SN ČR
U Tří housliček
ZÁPISY ZE SCHŮZÍ VÝBORU KK Od volební dubnové schůze se výbor Klubu kultury sešel celkem čtyřikrát: 12. května Výbor vyslechl informace z jednání Řídícího výboru SN ČR. Podle výsledků ankety zůstává zachován současný statut, jen zlomek členů se vyjádřil pro změnu na odborovou organizaci. Podle rozhodnutí soudu stát uhradí Syndikátu částku za budovy, o které novináři přišli v minulosti na Vinohradské třídě. Syndikátní organizace Česko-moravský novinář byla zrušena. Syndikát vyzval své členy, aby se přihlásili ti, kteří mají zájem založit nový Klub volných novinářů zatím se přihlásilo 15 členů. Soutěž středoškolských časopisů byla vyhodnocena a do budoucna se počítá s jejím spojením s již existující celostátní obdobnou soutěží. Na obě dával Syndikát grant. Byla předložena nová úprava jednotné Přihlášky do Syndikátu - měla by být schválena na červnové Valné hromadě. SN ČR bude nadále podporovat akci „Média na pomoc památkám“, bylo rozhodnuto, že novináři budou předávat ceny, akci budou nadále podporovat finančně i organizačně. SN ČR se bude podílet spolu s Fakultou žurnalistiky na připravovaných seminářích. 2. června Česko-moravský novinář ukončil definitivně svou činnost. Spor o náhradu za budovy na Vinohradské třídě je u konce - stát poskytne SN ČR finanční náhradu, díky tomu se s největší pravděpodobností podaří zvýšit částku na granty. Připravuje se nový Klub volných novinářů - bude nutná prověrka, zda jsou přihlášení členové aktivní novináři a členové SN ČR. Podle nového organizačního řádu bude následující funkční období tříleté, hospodaření s financemi by měla zajistit kancelář SN ČR Nová členka řídícího výboru - kolegyně Eva Ženíšková z Hradce Králové projevila zájem o spolupráci s naším Klubem kultury a nabídla účast našich členů na besedě spojené s tiskovou konferencí konkrétní domluva bude v září. Webové stránky jsou připravené, ale přetrvávají problémy s umístěním fotografií. Kolega Čelko navrhnul pro společné kulturní akce výboru: Galerie Liberec a Plzeń 2015 - hlavní evropské město kultury. (Akce po prázdninách). 16. června Na jednání Řídícího výboru byla jedním z hlavních bodů otázka, jak postupovat se získanými penězi (zatím nejsou k dispozici) - byla utvořena komise. Kolega Rudolf Zeman byl jednomyslně zvolen Čestným členem Syndikátu novinářů. Kolega Čelko upozornil, že návštěva liberecké galerie se může uskutečnit koncem srpna. Termín bude členům výboru KK včas oznámen. Připravuje se nový formulář přihlášky do našeho klubu. Bylo by namístě doplnit přihlášku o vyjádření, kdo nového člena přivedl - doporučil. 8. září Kolega Čelko informoval o návštěvě Galerie Liberec, které se, bohužel, zúčastnili jen čtyři členové KK. Větší pozornost bychom měli věnovat přijímání nových členů. Dále navrhuje, aby členové výboru KK více reagovali na významnější kulturní akce a psali o nich do našeho Bulletinu. Valná hromada schválila komisi, která bude rozhodovat o tom, jak naloží SN ČR s penězi, získanými za domy na Vinohradské třídě. Bylo rozhodnuto, že bude více podporovat kluby a regiony. Na vydávání našeho časopisu bychom mohli získat větší grant, případně bychom mohli vycházet v barvě. Bývalá členka výboru Radana Šatánková pozvala členy klubu kultury na autorské čtení. Jaroslava Světlíková informovala členy výboru o průvodu Vendelín k otevření Nového divadla v Plzni a připravovaném 22. ročníku mezinárodního festivalu DIVADLO. Další významnou akcí v Plzni je výstava stovky plakátů světových grafiků k poctě 100. výročí úmrtí Henryho de Toulouse-Lautrec, Výstava je v univerzitní Galerii Ladislava Sutnara, Riegrova 11, a potrvá do 3. října. –sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
U Tří housliček Nerudova 12, Praha 1 – Malá Strana V dolní části Nerudovy ulice stojí dům, jehož středověký původ je dodnes zřetelně čitelný. Jeho historie sahá až do 14. století. Podobně jako i jiné domy byl během rozsáhlého ničivého požáru Malé Strany zničen a znovu renesančně vybudován. Dům byl později přestavěn v duchu raného baroka, poslední zásadní přestavba proběhla přibližně v roce 1780. V 16. století se tu říkalo U Semblerů, ale dnes mu nikdo neřekne jinak než podle domovního znamení v průčelí U Tří housliček. V průběhu 17. a 18. století dům vlastnily postupně tři houslařské rodiny. Roku 1667 dům patřil paní Barboře, vdově po houslařském mistru Andreasu Ottovi. Později tu působil známý houslař Leonard Pradter, který vyráběl strunné nástroje pro hudebníky loretánského kostela. Některé prameny uvádějí, že šlo o druhého manžela paní Barbory, která s ním měla tři děti. Jenže Pradter brzy zemřel a paní Barbora byla opět vdova. Rodokmen domu známého jako U Tří housliček však začíná v italské Cremoně u jména Niccolo Amati, kde se učil jistý Tomáš Edlinger, který v roce 1692 přišel do Prahy a usadil se v domě na Malé Straně. Tady našel opuštěnou houslařskou a loutnářskou dílnu po Leonardu Pradterovi - a vdovu po houslařském mistrovi. Zde začal provozovat svoje řemeslo a sblížil se s paní Barborou, se kterou měl i syna, jemuž dali jméno Josef Jáchym Edlinger. Syn Tomáše a Barbory pokračoval v řemesle svého otce a oba, otec i syn, přivedli živnost k velkému rozkvětu. Z jejich dílny odcházely mistrovské nástroje do celého světa. Na jeden z nich prý s oblibou hrával i Ludwig van Beethoven. Bylo by s podivem, kdyby se k domu s tak bohatou historií nevázaly také pověsti. Jeden příběh vypráví o zjevení tří kostlivců, kteří se objevují výhradně za jasného úplňku a hrají na housle až do rozednění. Jiná pověst praví, že pokud je noc tichá a ulice liduprázdná, lze zaslechnout zběsilé tóny houslí, na které hraje duch samotného Paganiniho, který přebývá kdesi v temnotách domu. Nikdy ho ovšem nikdo neviděl. -sv-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
KULTURNÍ ZAJÍMAVOSTI Z PLZNĚ Plzeňská filharmonie vstupuje do nové sezony. Antonín Dvořák: Rekviem Zakončení Roku české hudby 2014 bude v Plzni skutečně jedinečným zážitkem. Plzeňská filharmonie uvede na Dušičky v katedrále sv. Bartoloměje Dvořákovo Rekviem. Antonín Dvořák jej složil v roce 1890, na počátku svého vrcholného období. Na rozdíl od jiných skladatelů však Rekviem neskládal pro konkrétní osobu či v souvislosti s nějakou událostí, ale takříkajíc se v něm vypsal z filozofických otázek, které ho tížily - z otázek lidského bytí, žalu a útěchy ve smrti, otázek po smyslu života a umírání. Premiéru mělo toto dílo 9. října 1891 v Birminghamu pod taktovkou Antonína Dvořáka. České publikum slyšelo Rekviem poprvé 25. dubna 1892 v Národním divadle. Plzeňskému publiku se v sólových partech představí sopranistka Alžběta Poláčková, altistka Václava Krejčí Housková, tenor Miroslav Dvorský a basový pěvec Jan Šťáva. Spolu s Plzeňskou filharmonií pod vedením Tomáše Braunera vystoupí Český filharmonický sbor Brno vedený sbormistrem Petrem Fialou. Les Slovaks Plzeň bude v roce 2015 patřit nejrůznějším divadelním žánrům, mezi nimiž neschází ani současný tanec. Dvě představení uvede v Novém divadle v lednu přední evropský soubor Les Slovaks. Tvoří ho pět výjimečných slovenských tanečníků se zkušenostmi z proslulých souborů jako jsou Ultima Vez, Rosa či Akram Khan Company, nebo se zkušenostmi z práce s choreografy Davidem Zambranem nebo Sidi Larbi Cherkaouim. Všichni žijí a pracují v Bruselu, kam se přestěhovali po studiu taneční akademie v Banské Bystrici. V Plzni předvedou choreografie Journey Home a Fragments. Journey Home spojuje živelný, fyzický a nespoutaný současný tanec se slovenskou lidovou tradicí, humorem a živou hudbou. Tu během představení živě vytváří skladatel Simon Thierrée, dlouholetý spolupracovník souboru. Pro druhou choreografii, Fragments, zkombinovali Les Slovaks hudbu, kterou složil Simon Thierrée původně pro čtyřicetičlenný orchestr, s retro písněmi slovenské zpěvačky Melanie Ollaryové. V Plzni budou Les Slovaks poprvé vystupovat s živým orchestrem - za doprovodu Plzeňské filharmonie. Smetanovské dny Hlavním tématem Smetanovských dnů budou Rakušané, Němci, Češi a česká kultura. Vedle nich samozřejmě dojde i na Bedřicha Smetanu a na hudbu se vztahem k Plzni. Smetanovské dny se uskuteční od 2. do 29. Března 2015. Plzeňská filharmonie přispěje do jejich programu koncertem Vivat Mozart a Přijela k nám Broadway. První z nich nabídne posluchačům například Mozartovu Koncertantní symfonii pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh Es dur, Zednářskou smuteční hudbu nebo Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr E dur. Sólových partů se ujmou Hana Hložková, Vít Hošek, Lukáš Pavlíček, Jan Oblištil, Václav Kapusta a Kateřina Javůrková. Druhý koncert představí špičkovou muzikálovou tvorbu ve špičkovém provedení. Slavné muzikálové melodie zazpívají mezzosopranistka Lindsey Falduto a tenorista Daniel Fosha. Oba dva jsou vynikajícími interprety nejen muzikálového žánru, ale i
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
operních partů. Za dirigentský pult se postaví Carl Topilow, dirigent, který před osmnácti lety založil Cleveland Pops Orchestra.
Ačkoliv do oficiálního zahájení projektu Evropské hlavní město kultury 2015 ještě pár měsíců zbývá, Plzeň začíná projektem žít naplno již nyní. Na náměstí zakotvila výtvarná manéž pro děti i dospělé francouzského umělce a konstruktéra Françoise Delaroziéra z předměstí Paříže Le Manège Cardo každý den kromě pondělků od 14 do 20 hodin, o víkendu od 13 do 19 hodin. Vstupenky v ceně 50 Kč jsou k dostání přímo na místě. Během zhruba pětiminutové jízdy se návštěvníci sami stanou součástí kouzelného světa obrovských zvířat, která se pod jejich rukama a nohama probudí k životu. Manéž je zážitkem pro každého, kdo do jejího světa vstoupí - zve umělecký šéf Petr Forman, který za nápadem do Plzně kolotoč přivézt stojí, a zdůvodňuje, proč vybral francouzskou atrakci kombinující zábavu s tajuplným světem oživlých loutek a precizním technickým zpracováním: Do města, jehož rodáci položili základ světovému loutkářství a animovanému filmu, se vrací toto umění ve své vrcholné podobě rozvinuté tvůrci z Evropy, kteří se dílem našich mistrů nechali inspirovat. Spojení technologie, fantazie, hravosti a imaginace je určitě důležitým impulsem pro každého mladého či staršího návštěvníka k jeho dalšímu rozvoji. Fantazijní svět, který díky návštěvníkům ožívá, symbolizuje změny, které lidé v Plzni během příštího roku zažijí či sami vytvoří. V manéži jde nejen o svezení na fantaskních tvorech. Manège Cardo Sonary se návštěvníkům představí ve spojení s projekcemi na katedrálu sv. Bartoloměje a s nově vzniklou hudbou přímo pro kolotoč. Večerní projekce inspirované Sonary. Kolotoč s obřími loutkami, zvoucí děti i dospělé k osedlání podivuhodných zvířat, bude od září do listopadu vozit návštěvníky oživlými loutkami, navrhl výtvarník Josef Lepša z umělecké skupiny 3dsense. Autorem originální hudby pro kolotoč je Daniel Wunsch. Ojedinělá projekce představí příběh života v Plzeňském ráji, který začíná velkým třeskem a stvořením země jako nehostinné krajiny pokryté ledem, pokračuje soubojem živlů a zrodem života díky blahodárnému vlivu Slunce, až po využití energie člověkem v moderní době. Projekce se budou promítat ve smyčkách a jejich start se řídí podle toho, kdy bude na náměstí tma. Připravila – sv
****************** Schůze výboru Klubu kultury SN ČR 6. října 20. října 3. listopadu (UZÁVĚRKA RUKOPISŮ) 24. listopadu 8. prosince 15. Prosince
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
MIROSLAV KUDRNA ZOMREL Posledný júlový deň – 31. júla 2014 – zomrel PhDr Miroslav Kudrna. Teoretik umenia, grafik a ako ho v edičnej poznámke k jeho úvahám „Črty a miniatury“ charakterizoval Stanislav Fremunt „filosof umění s velkým rozhledem“, sa narodil 3. januára 1935. Študoval na Státní grafické škole v Prahe a na Filozofickej fakulte Univerzity Karlovej. Od roku 1992 bol členom Sdružení českých umělců - grafiků HOLLAR. Pôsobil ako kurátor kolektívnych i monograficky orientovaných výstav, zaoberal sa historicko-umeleckou a kritickou činnosťou v oboroch voľného a užitého výtvarného umenia so zameraním na grafiku. Zúčastnil sa práce na spoločných projektoch teoretikov. Bol napríklad vedúcim redakčnej rady publikácie Česká grafika XX. století (SČUG HOLLAR, Praha 1997). Tvoril grafiku, ktorou obdarovával zväčša vo forme novoročných gratulácií svojich priateľov. Na 3. bienále graficky vo Varšave bol ocenený Cenou kritiky. Napísal monografické štúdie a úvodné slová do katalógov k rôznym výstavám. Dlhé roky pracoval na ministerstve kultúry Českej republiky. Ešte v roku 2012 bol už ako dôchodca menovaný členom komisie MK ČR pre hodnotenie návrhov na prehlásenie hnuteľných veci, alebo ich súborov za kultúrne pamiatky a žiadosti na zrušenie prehlásenia hnuteľných vecí, alebo ich súborov za kultúrnu pamiatku. Bol častým členom rôznych komisií nielen nákupných pre regionálne galérie. Viem, že v prostredí regionálnych galérií si ho vážili, lebo mal porozumenie pre ich neľahkú prácu, ale najmä ich podporoval v sporoch s ich zriaďovateľmi. Tí často nechápali potreby pre prácu galérií. Často navštevoval mimopražské galérie, kde otváral rôzne výstavy. Napríklad aj Múzeum umenia a designu mesta Benšov vo svojom poďakovaní vydanom k dvadsiatemu výročiu svojho založenia, mu menovite ďakovalo za pomoc pri obhajobe múzea na začiatku deväťdesiatych rokov. Bol autorom monografických štúdií k desiatkam katalógov rôznych výstav. Jeho činnosť bola všestranná. Spomínam si na jeden program, ktorý pripravila Společnost bratří Čapků, že v ňom hovoril o živote a tvorbe Josefa Čapka. Tiež to nemal jednoduché, na ministerstve kultúry jeho pozícia často bola ohrozovaná z politických dôvodov. Zoznámil som sa s ním v lete 1995, keď som v Klube slovenskej kultúry, ktorý sídlil v Obecnom dome pripravoval otvorenie Domu slovenskej kultúry. Vedel som od pani Violy Fišarovej o tom, že otvára niektoré slovenské výstavy a zatelefonoval som mu. Hneď na druhý deň ma navštívil a pozval ma do kaviarne Obecného domu, aby sa so mnou bližšie zoznámil. Najprv sa zaujímal o moju dovtedajšiu prácu a skúsenosti a potom mi prisľúbil aj naďalej svoju pomoc. Veru často sa nečakane, ale v pravý čas objavil.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Nikdy nezabudnem ako v jednej chvíli, keď som ozaj nevedel čo ďalej, Dom vtedy ešte nemal príslušných zamestnancov, nemal riaditeľa tak som si mu posťažoval a on vytiahol placaticu s moravskou slivovicou, ktorú vždy nosieval pri sebe a na zahnanie chmár ma ňou ponúkol. Mal rád slovenské umenie a výborne sa v ňom vyznal. Nezištne, často bez nároku na honorár otváral výstavy, ktoré sa konali v Galérii Diela v Dome slovenskej kultúry. Ale nielen to, stal sa členom kultúrnej komisie a pomáhal pri výbere výstav. Veľmi si cenil priateľstva Dušana Rolla a Mariána Veselého. Vo svojom zamyslení „Česi a Slováci“ napísal: I když sebevědomí stouplo kdysi i dnes zvláště díky rozmyslu umělců („Nejsme jen sousedé“), kteří si odloučení nepřipustili, nebylo pouto pokrevní ani evropanstvím rozlomeno. Aj pri výstavách slovenských členov HOLLARU mával úvodné slovo. Jeho vzťahu ku Slovensku som si vážil a preto som ho požiadal, aby pri príležitosti stretnutia k Dvadsiatemu piatemu výročiu od otvorenia Domu slovenskej kultúry v Prahe, predniesol slávnostný prípitok. Tejto úlohy sa rád ujal a svojou výrečnosťou a vtipom urobil tak bodku za oficiálnou časťou programu. Vojtech Čelko Foto arch
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4 Převzatý materiál
UPM TVÁŘÍ TVÁŘ NOVÝM VÝZVÁM Uměleckoprůmyslové museum v Praze čekají v nadcházejícím období zásadní investiční a organizační projekty. Po několikaletých přípravách došlo dne 7. 4. 2014 k podpisu smlouvy na výstavbu centrálního depozitáře v Praze-Stodůlkách s firmou PSJ, a.s., která byla vybrána ve výběrovém řízení. V současné době se na lokaci v Červeňanského ulici na Velké Ohradě provádí přípravné podzemní práce a hloubení základů. V letních měsících se budou realizovat podkladní betony, izolace a pokládka základové desky. Na tuto fázi navazuje stavba nosných konstrukcí. Ukončení výstavby centrálního depozitáře je naplánováno na 7/2015. Pak bude následovat regulace klimatu a provozu budovy v délce 6 měsíců a postupně budou naváženy sbírkové předměty z dočasného depozitáře. Investice z programu Národního kulturního pokladu Ministerstva kultury ČR činí 305 810 344 Kč vč. DPH. Výstavba centrálního depozitáře je pro Uměleckoprmyslové museum v Praze zcela zásadní stavbou pro uložení statisíců sbírkových předmětů, neboť historická budova na Starém Městě z let 1897 1901 byla primárně vyprojektována k výstavním účelům, nikoliv rozsáhlé sbírkotvorné činnosti. Posunem realizace stavby Centrálního depozitáře bude současně hlavní budova procházet generální rekonstrukcí, původně měly být jak sbírky tak pracoviště přesunuty rovnou do nové budovy. K podpisu smlouvy na rekonstrukci hlavní budovy došlo 26. 5. 201 s vysoutěženým sdružením firmou PSG a.s. První část rekonstrukce započala 2. 6. 2014 střechou a půdními prostory muzea, neboť výstavní provoz je naplánován do konce roku 2014. Následně dojde k uzavření hlavní budovy a jejímu celkovému vyklizení. S ukončením stavebních prací se počítá v prosinci 2016. V plánu je následná regulace v délce 7 měsíců. Investice z Národního kulturního pokladu Ministerstva kultury ČR činí 369 128 725 Kč vč. DPH. Zásadní snahou Uměleckoprůmyslového musea v Praze je i po dobu rekonstrukce zpřístupnit veřejnosti sbírkové předměty v jeho správě. Proto v listopadu 2013 otevřelo v Obecním domě expozici Secese/ Vitální umění 1900. Unikátní soubory skla evropské i české provenience zapůjčilo pro expozici zámku Světlá nad Sázavou, které se veřejnosti zpřístupňuje 31.5.t.r. Jedná se o nejrozsáhlejší prezentaci této sbírky mimo Hlavní budovu v dějinách muzea. Čítá přes 1100 položek a prezentuje historií sklářství od raného baroka do počátku 20. století. Zároveň díky úzké spolupráci s Národním památkovým ústavem mohou návštěvníci zámku Vranov nad Dyjí zhlédnout od května 2014 expozici Evropská kamenina ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, opět nejrozsáhlejší zápůjčku mimo hlavní budovu.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze bude ve snaze zpřístupňovat své sbírky i v době rekonstrukce nadále pokračovat.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4 Převzatý materiál
RADA ND MORAVSKOSLEZSKÉHO Umělecká rada Národního divadla moravskoslezského – poradní orgán ředitele divadla – byla oficiálně ustanovena 14. dubna 2011. Do umělecké rady NDM byli ředitelem divadla společně s šéfy jednotlivých souborů NDM osloveny osobnosti české kulturní veřejnosti, které pomohou reflektovat uměleckou a společenskou roli divadla jak v rámci města Ostravy a regionu, tak v kontextu celé ČR, komentovat umělecké směřování divadla a dále hledat společně s vedením divadla cesty, jak činnost NDM dále rozvíjet. Nominovanými členy jsou zástupci ostravské a mimoostravské kulturní a odborné veřejnosti, jejichž profesní oblast zájmu je blízká žánrům uváděných v NDM a řízení kulturní instituce, a dále zástupci zřizovatele. Umělecká rada se schází dvakrát ročně. Členství v umělecké radě je čestnou funkcí. Členové umělecké rady: doc. Daniel Balabán, akad. malíř, pedagog Fakulty umění Ostravské univerzity (Ostrava) Soňa Červená, operní pěvkyně (Praha) Mgr. Martin Dostál, scenárista, dokumentární režisér a kurátor výstav současného umění (Praha) Mgr. Igor Františák, Ph.D., ředitel Svatováclavského hudebního festivalu (Ostrava) Ing. arch. Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu (Praha/ Ostrava) prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., překladatel, profesor anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Praha) Mgr. Zlata Holušová, ředitelka Colours of Ostrava (Ostrava) Mgr. Jana Hošková, editorka Prague Ballet Gala - Prague International Ballet (Member of the International Dance Council CID of UNESCO), teoretička v oblasti tance (Praha) Ing. Mgr. Petr Hruška, Ph.D., básník, literární vědec (Ústav pro českou literaturu AV ČR) (Ostrava) PhDr. Martin Jemelka, Ph.D., historik, publicista (Ostrava) Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., teatrolog, kritik a profesor dějin divadla na FFUK Mgr. Radovan Lipus, Ph.D., režisér (Praha) MgA. Elvíra Němečková, Ph.D., ředitelka české pobočky Kyliánovy nadace v Praze, externí pedagog Taneční katedry HAMU Mgr. Kateřina Ondřejková, kreativní producentka České televize Ing. Simona Piperková, náměstkyně primátora pro kulturu a zdravotnictví (Ostrava) Michael Prostějovský, překladatel libret muzikálů, textař, libretista, rozhlasový novinář, producent PhDr. Vlasta Reittererová, muzikoložka, pedagožka Ústavu hudební vědy FF MU v Brně (Praha / Vídeň) Mgr. Ilona Rozehnalová, majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia (Ostrava) Ing. Antonín Schneider, manažer a dramaturg Tanečního centra Praha - Konzervatoř o.p.s. (Praha) Bc. Radana Zapletalová, předsedkyně komise kultury rady města (Ostrava) Za Národní divadlo moravskoslezské Jiří Nekvasil, ředitel Peter Gábor, šéf činohry Robert Jindra, hudební ředitel opery Lenka Dřímalová, šéfka baletu Gabriela Petráková, šéfka operety/muzikálu David Bazika, šéf výpravy
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
OSVOBOZUJÍCÍ ŘEMESLO
místním lo, které
Kdo hledá ve Starém Rožmitále pod Třemšínem stopy slavného Jakuba Jana Ryby, bude asi hodně překvapen cvokařským muzeem. Kupodivu i to je významné a svým způsobem slavné. Dokládá, že cvokařství bylo bylo řemestu žilo od začátku 19. století a ve 20. století zvláštním
způsobem vešlo do 1. světové války. Cvokaři a jejich dílny „veřtaty“ dělaly „železné dílo“ na boty myslivecké, vojanské a na bagančata určená k hrubé práci. Časem řemeslo upadalo, až se zdálo, že zůstane jen pamětí pamětníků. Ale přišla 1. světová válka a přinesla obrat a prudké oživení řemesla svou neutuchající potřebou speciálně okovaných vojenských bot. Alpské, železem pobité boty staly se pojmem války. Co by bez nich byli vojáci rakousko-uherské armády, bojující v těžkých horských úsecích nejen na italských frontách, ve dne v noci vystaveni smrti na skalnatých štítech. Stoupající nutnost okovaných bot, rostoucí objednávky a požadavek stálých neochabujících dělníků přiměly monarchii, že cvokařství vyhlášené prvořadým řemeslem, stanulo pod ochranou státu a výroba železného zboží byla určena výhradně pro vojenské učely. Vrcholem bylo osvobození z vojenské povinnosti a to i pro záložní vojáky, pokud odevzdali týdně požadovaný počet vyrobených cvoků. Taková úleva spolu se slušným výdělkem to už bylo terno, pro které se za cvokaře přihlašovali nejen profesní dělníci, ale i rolníci, dokonce i úřednici „slabé ruky“. Kraj se pohnul jak vysoko vzedmutá vlna. Siláci dělali za dva, zruční pomáhali méně zdatným, řemeslu se učili i ti, co měli obě ruce levé. A kdo se ho nenaučil, pomáhal si k živobytí výměnným obchodem: já tobě cvok, ty mně kus chleba. Na sílu! Panovala solidarita, smír. Aby ne, když nade všemi plála osvobozující jistota života bez krvavých zákopů. Však v nich z velkého podílu českých vojáků zůstávaly desetitisíce.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Těm přinášel úlevu už jen drsný, chlapácký humor s posledním dechem: Holt někomu mana – někomu úděl, nebo: Po boji - v pokoji… Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále je milé už svou upoutávkou: Vítáme Vás, pojďte dál. Malý domek, původně cvokařský „veřtat“ (dnes muzeum), postavený roku 1930 z cihel vepřovic, lidově zvaných „vepřáky“ nebo „bačkory“. Stavebník je vlastnoručně vyráběl z mastné hlíny promísené plevami (vzorek je tu uchovaný ve zdivu). Muzeum stojí pod návrším s kostelem Povýšení svatého Kříže, kde roku 1796 poprvé zazněla Rybova Česká mše vánoční. Nyní je ale léto, slunné ráno věštící horký den, a je moc příjemné, že muzeum je otevřené už v 8 hodin. Uprostřed sálku na první pohled zaujmou horské alpské boty ve vitríně. Vzbuzují respekt, udivují poctivým dílem, zručností mistrů cvokařů. Dozvíme se, že na botách je několik druhů cvoků a každý z nich má na výrobku své místo: na podrážky dávaly se tzv. „pifle“, kolem podrážek „švejdy“ a do podpatků vtloukaly se cvoky „šerky“ s dvoukřídlou složitě formovanou hlavicí několika typů. Cvoky vyrobit nebyl žádný špás a musil je vytvarovat silný chlap „co měl páru“ a přesný úder kladiva. Uvažte: na výrobu jedné šerky dal cvokař do kovu až 50 ran 1,5 kg těžkým kladivem, čili na jedinou šerku zvednul 70 kg váhy. Za týden měl normu: odevzdat určených 4 000 cvoků! Byla to dřina a ne nadarmo dostala se „úctyhodná šerka“ do znaku obce Cheznovice v rožmitálském kraji. Staré řemeslo je důkladně zdokumentované na věnci panelů kolem hlavního exponátu. Na starých fotografiích válečných dob poznáváme cvokařské dílny – „veřtaty“, balírny zboží - „pakovny“, kde se cvoky třídily a „lifrovaly“ do celé monarchie. V muzeu je vystavené pracovní nářadí, kovadlina s nepostradatelným kladivem, krabičky s jednotlivými druhy cvoků. Nezapomíná se tu ani na typické obutí Rožmitálska. Mladí, staří chodili celé věky v létě v zimě v dřevácích místně zvaných „bácy“ (dřevěný spodek, kožený nárt spojený malými cvočky), běhaly v nich i děti do školičky a tak při vyučování stál jich na chodbě od učebny ke školním vratům dlouhý „štrúdl“. Uvnitř capaly děti jen v punčochách, v zimě silně podšitých (jak vypráví pan učitel Václav Matoušek ve svých spisech). Muzeum v Rožmitále je příjemné, vkusně a vtipně uspořádané. Je vidět, že chce nejen poučit, ale i pobavit. S laskavostí nabízí cedulka židli – hezky si odpočiňte. Na stolečku vedle návštěvní knihy jsou k výběru krásné dobové pohlednice, je tu i razítko muzea a na mističce, zdarma – šerky: přijměte malý dáreček na památku a pro štěstí. Člověk odchází osvěžen srdečnou pozorností, kterou jinde hned tak často nepotkává. Prostě, cítí, že byl návštěvníkem i hostem vítaným. Ale na hrůzné memento válečných časů nemá se zapomenout, ani ve chvílích blaha: Na rozkaz cizí krev naše tekla, z paměti však nevymizí, že svoboda z ní Čechům vzkvetla 1914 – 1918 1. světová válka (Nápis na pamětní stéle na hřbitově v nedalekých Hvožďanech) Alena Hoblová – srpen 2014
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/5
SMÍCHOVSKÝ HŘBITOV MALVAZINKY Myslím si, že, alespoň o Dušičkách, chodíme pravidelně na hřbitov. Přitom procházíme kolem mnoha hrobů, míjíme je, vlastně spěcháme, vždyť vyhlížíme jen ten náš. O Všech svatých zapalujeme na nich svíčky a ty pak do noci ozařují nejen přinesené květiny a věnečky, ale také kamenné náhrobky se zlatými jmény našich blízkých, s portréty, plastikami… Každý hřbitov je v tom čase nejkrásnější večer. Budete-li mít někdy čas, zajděte za svými příbuznými i jindy a porozhlédněte se kolem sebe. Nebudete litovat. Uvidíte, že vedle honosných hrobek s rozměrnými sochami se neztrácejí ani novodobější hroby s kamennými bloky ozdobenými drobnějšími reliéfy. A mezi nimi se krčí i staré, většinou již hodně zrezivělé litinové kříže. Ty nejčastěji bývaly původními náhrobky. Nahrazovaly prosté dřevěné kříže. Dnes jsou litinové kříže již spíše vzácností. To platí o většině hřbitovů v naší republice. Hřbitov Malvazinky je jedním z největších pražských pohřebních míst. Své jméno získal po původním majiteli pozemků statkáři Tomáši Malvazym - na těchto pozemcích v roce 1876 vzniklo pietní místo podle návrhu Antonína Viktora Barvitia. Dominantu celého areálu tvoří novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba z let 1894-1886. Několikrát jsem se na Malvazinky vrátil, prohlížel si náhrobky a hledal litinové kříže. Je jich necelá stovka a přitom na hřbitově má být skoro osm a půl tisíce hrobů. Pokud nejsou úplně porostlé břečťanem, stojí kříže na malém soklu. Samotný kříž tvoří nejčastěji napodobenina řezaného dřeva, na ní je připevněn ukřižovaný Kristus, jehož postava se jedna od druhé liší asi v závislosti na místě a datu vý-
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE výroby. Rozdíly také pochopitelně najdeme i u křížů. Ty mohou být dané nejen módou, ale i cenou za složitost návrhu a pak komplikovaností odlévání. Na některých Kristus už chybí. Kříže nesou také cedulky se jmény zesnulých a dole mnohé končí klečícím andělem. Nejstarší datum jsem objevil na cedulce pí. Marie Ramplové 1832 - 1900. Většinou jsou kříže zrezivělé, poš-kozené, ale naopak je i několik nově restaurovaných. Nevím, kdo byli autoři a kde se kříže odlévaly. Předpokládám však, že smíchovský hřbitov Malvazinky využí-val blízkost Ringhofferovy továrny.
KULTURA 2014/5
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/5
Foto a text ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
PRVNÍ HISTORIČTÍ PŘEMYSLOVCI V ČECHÁCH Počínaje knížetem Bořivojem se u nás historie už bere vážně a jsou zde zastoupené postavy víc než populární. Včetně svatého Václava či jeho bratrovraha Boleslava I., kterému se ale v povědomí neznalců spíš ubližuje. On se totiž zasloužil o to, že český maličký útvar začal být brán přece jen vážně. Známý konflikt mezi dvěma kněžnami vyústil do nájemné vraždy později kanonizované svaté Ludmily, ale ani to nebylo tak jednoznačné. A o tom bude dnešní malý sloupek, tedy o té, která to má na svědomí, o kněžně Drahomíře.
Snacha, která to vyřešila opravdu tvrdě Krásná Drahomíra přišla ze severu, od Polabských Slovanů, kteří byli ještě zatvrzenými pohany. Provdala se za knížete malého nárůdku uprostřed Evropy a jistě neměla pro svoji nevíru na růžích ustláno tam, kde se už začalo žít po křesťansku. A když poměrně brzy ovdověla, chtěla jako vdova pokračovat ve vládě svého chotě Vratislava I., což se nelíbilo její tchyni, také vdově Ludmile. Ta zasahovala zřejmě hlavně do výchovy Drahomířina staršího syna Václava, kterého orientovala na náboženskou stranu. Drahomíra sice již byla při sňatku s českým knížetem pokřtěna, ale asi to s její vírou nebylo tak vážné. Proto Ludmila zasahovala do výchovy i vlády trochu víc než bylo třeba a Drahomíře to začalo vadit. Vyřešila to nájmem dvou vrahů, kteří to provedli spolehlivě; a na čas, než Václav ve svých patnácti letech mohl převzít samostatně otěže knížecí vlády, stala se Drahomíra samostatnou představitelkou knížecí moci. Mladému knížeti se to vše ale moc nelíbilo a vlastní matku tedy zapudil, aby jí až později její čin odpustil a vzal ji zpátky na knížecí stolec. Vladimír Pechar
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
JIŘÍ DAVID Kurátor Martin Dostál představoval do konce srpna v Galerii města Plzně průřez tvorbou významného českého vizuálního výtvarníka Jiřího Davida (1956). Autor, často považovaný za kontroverzního, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a v některých dalších letech pedagogicky působil jako vedoucí Ateliéru vizuální komunikace Akademie výtvarných umění v Praze i jako vedoucí Ateliéru intermediální konfrontace na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Byl také spoluzakladatelem již neexistující legendární umělecké skupiny Tvrdohlaví. Známý je především svými monumentálními díly ve veřejném prostoru. Neónovým srdcem na Hradě i světelnou Trnovou korunou nad Rudolfinem. Zaujala jeho Klíčová socha na pražském náměstí Franze Kafky. Byla vytvořená z 85 000 klíčů a symbolizuje výtvarníkovu „osobní polemiku s vývojem v České republice po dvaceti letech od sametové revoluce“. Plzeňská výstava s názvem Pachy se překrývají, ale nemizí prezentovala v různých výtvarných přístupech obrazy, fotografie, objekty, instalační prvky a videa, ve kterých autora vždy nejvíce zajímá vnitřní obsah témat. V nich se může zdát, že jde o protichůdnost, ale jde jen o hledání jiného jazyka sdělení. Témata se mění při použití různých médií a změna motivu je podle autora jen zdáním, protože vlastně jde vždy o jeden motiv v různých nuancích. I kontakt mezi jednotlivými exponáty je pro tvůrce důležitý kvůli uvědomění si, kde je možné souvislosti najít. K několika pracím s erotickým vyzněním vysvětlil: Nemám jich zde mnoho a nejde o podbízivost divákovi. Sex a erotika souvisejí s uměním obecně. Je to energie, jež tvorbu často naplňuje a vnitřní podstata sexuální energie může být latentně přítomná i v obrazech jí se netýkajících. Mezi jinými obrazy jsme mohli v galerii vidět pojmenování Déšť, Kmen, Pod vrcholem, Fragment, subtilní empatickou osmidílnou sérii s figurálním ná-mětem chlapečka, kombinova-nou techniku Na farmě. Obraz Osud žen výtvarník viděl jako hru s odkazem Černého čtverce Kazimira Maleviče. Spíše v soucitu sklenul jak fyziologickou, tak abstraktní rovinu ženy. Šlo mu zde i o parafrázi současného vnímání moderního umění. Ve svých fotografiích pracuje autor převážně s vlastní rodinou. Uvádí: Mám jistotu, že
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
poznám význam každého výrazu. Vznikají velké černobílé i barevné fotografie členů rodiny jako například rozsáhlý cyklus s postavou syna nazvaný Daniel. Ale byla také zařazena i velkoformátová fotografie Lidé v krajině. Mezi objekty zaujala Zlatá hlaveň. Umělec dílo komentoval: Pracoval jsem ve významu nějakého ztuhnutí společenské situace. Revolver má skutečně pozlacenou hlaveň, visí v prostoru a je připomínkou násilí, které je latentně v nás a je otázkou, kdy se ho někdo chopí. Nejde však o adoraci násilí. Jen zlato se zbraní vytváří další kontext lidských libid. Nekonformním objektem se stala nadsázka Autoportrétu. Filozofující byly závěsné instalace Smrt a kůň, Prostor za ponožkou Franze Kafky, Spánek. Objevil se i keramický kachel s námětem lovu a názvem Chtíč. V podzemí galerie našel návštěvník sál s asamblážemi podob zvířat pojednaných na 3D lentikular tiscích ze série Mondegreen. Mezi jinými s tituly Úkryt a Touha. Vedle toho pak dvě velká videa. Černobílé impresionisticky laděné s názvem Pro mého otce vytvořil umělec pro umírajícího otce úpravou z dřívějších otcových rodinných filmů. Vystihuje nosnou situaci, která může přesáhnout intimitu rodiny. Ve druhém videu Tanec se autor snímá od svého příchodu do ateliéru, kdy si nasazuje masku a místo malování začne tančit tanec, který vystihuje rituál kreativního myšlení. Martin Dostál k expozici uvedl: Jistá zašifro-vanost témat, která se na Davidových obrazech a dílech objevují, ponechává divákovi otevřenou možnost jejich vnímání, jak to odpovídá jeho životním zážitkům a zkušenostem se „čtením“ umění. Vždy je však cítit intenzivní důvod, proč to které dílo vznikalo. Bedřiška Terezie Brůhová Foto ah
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
POHĽAD NA PONOVEMBROVÉ DIVADLO K dvadsiatemu piatemu výročiu novembra 1989 knižné vydavateľstva prinášajú a ešte prinesú viacero hodnotiacich kníh, ktoré sa týkajú všetkých možných odborov, pretože zmena, ktorá prišla po novembri 1989 výrazne zasiahla nielen do života každého obyvateľa našej krajiny, či už to hodnotí pozitívne či negatívne, ale najmä do spôsobu života, do všetkých možných oblastí. Aj keď s vročením 2013 pražské vydavateľstvo Pulchra, vo svojej edície „eseje“ prinieslo pod názvom „Krajina s akvabelami a černým domem“ s podtitulom Pokus o vymezení české polistopadové dramatiky,“ od Jana Kerbra. K pomenovaniu súboru esejí autor použil názov hry Akvabely od Davida Drábka, jedného z najvýraznejších talentov českej dramatiky. Hra, ktorú v réžii Vladimíra Morávka uviedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové je dnes na reportoári divadiel tiež v Poľsku a v Nemecku Než sa rozpíšem o knižke, chcel by povedať, že nie som celkom nezaujatý. Autora (ročník 1948) poznám už viac ako štyridsať päť rokov. Bývali sme totiž na jednej chodbe na pražskej koleji Větrník a od študentských rokov som mal možnosť sledovať jeho profesionálnu dráhu. Považoval som ho už v študentských rokoch za jedného z najsčítanejších ľudí, ktorých som v živote poznal. Honza vyštudoval sociológiu a filozofiu
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
na FFUK v Prahe. Vystriedal rôzne povolania, kým nezačal prednášať spoločenské vedy na Českom vysokom učení technickom. Aj keď sa jeho prednášky tešili veľkej pozornosti študentov pre svoju nekonformnosť, viem to nie od neho, ale od jeho študentov, snažil sa v období „perestrojky“ nájsť nejaké iné miesto, ktoré by ho tak nezväzovalo osnovami a najmä dohľadom patričných súdruhov. Stretávali sme sa v tej dobe pravidelne raz za týždeň, vždy vo štvrtok, keď sa vracal z prednášok, ktoré mával na Karláku a zastavil sa za mnou na kávu alebo pohár vína v bývalom Dome slovenskej kultúry v Purkyněho ulici, kde som vtedy pracoval. Cez niekoľko redakcií po zmene režimu nakoniec zakotvil v obnovených Divadelních novinách, kde pôsobil až do odchodu na dôchodok. Tam i naďalej prispieva, lebo človek s takými skúsenosťami a rozhľadom by nemal byt ani po toľkých rokoch činnosti divadelného kritika ostávať doma a venovať sa len čítaniu, premietaniu dvd alebo počúvaniu rozhlasu.. Kniha esejí nie je jeho prvou knihou, je spoluautorom viacerých zborníkov, almanachov, napríklad je autorom prehľadnej, hodnotiacej štúdie „Homosexualita jako téma v současném českém divadle“, ktorá vyšla v zborníku „Homosexualita v dějinách české kultury“. Knihu vydalo nakladateľstvo Academia v Prahe v roku 2011. Aj keď Jan Kerbr píše, že v knihe esejí Krajina s akvabelami a černým domem ide o subjektívny a iste neúplný prehľad pôvodnej dramatickej tvorby po novembri 1989, je si vedomý určitej nevyváženosti v posudzovaní jednotlivých autorov, ale kritériom pre neho ostáva životnosť dramatických textov na javisku a ich súzvuk s divákmi. Autor sa dotýka mnohých okruhov, ktoré podrobnejšie rozvádza. Konštatuje, že sa očakávalo od zakázaných autorov - šesťatridsiatnikov – Václava Havla, Josefa Topola a Milana Uhdeho nové diela, ale tie sa nikdy neobjavili. Jedna z príčin bola i to, že autori vydávali v samizdate. Hodnotí diela autorov, ktorí čiastočne mohli publikovať ako Jiří Hubač alebo Jan Schmíd, ale aj najplodnejšieho dramatika Pavla Kohouta. Spomína Antonína Přidala básnika a prekladateľa Ludvíka Kunderu, Jiřího Stránskeho. Josef Topol sa v novej dobe autorsky odmlčal. Václav Havel po novembri 1989 mal iné úlohy, ako písať divadelné hry. Napísal vlastne jedinú hru, ktorú si aj sfilmoval, Odchádzanie a to tiež až po odchode z prezidentskej funkcie. Za prednosť Kerbrovej knihy považujem vhodné rozdelenie do tematických okruhov, uvádzanie vybraných úryvkov z niektorých glosovaných hier vo všetkých okruhoch. Nie je cieľom prerozprávať autorovu knihu. Chcel by som na nej oceniť, že priblížil najzaujímavejšie hry, ktoré sa za posledných dvadsať rokov objavili na českých a moravských scénach. Dôkladne venuje pozornosť aj mimopražským súborom, ktoré bežný divák v Prahe nemá možnosť vidieť, iba ak ich prináša televízia, čo je zriedkakedy, alebo ak hosťujú v Prahe. Bohužiaľ festival, ktorý predstavoval mimopražské činoherné súbory z finančných dôvodov už nepokračuje. Záujemcovi o divadlo ostáva len siahnuť po z časopise Divadelní noviny, Svět divadla, alebo publikovanej niektorej hry Divadelným ústavom. Pri čítaní knihy je vidieť, aký význam má pre autorov získanie Radokovej ceny, ktorá im dáva šancu na uvedenie. Kerbrom zvolený štýl, to znamená uvedenie profilov dramatikov, autorovo glosovanie ich hier a doplnenie úryvkami je asi najvhodnejšia možnosť poznať tých, ktorí v poslednom dvadsaťročí nejakým spôsobom oslovili svet divadla. Kniha je doplnená pomerne obsiahlou výberovou bibliografiou a nechýba jej ani register. Nechcem hľadať nejaké blchy, ale len poznamenávam, že ilustračné fotografie neprinášajú informáciu o akú hru a jej predstaviteľov ide. Knihu esejí Jana Kerbra treba pozitívne privítať a autorovi a vydavateľstvu k vydanej knihe zagratulovať. Vojtech Čelko
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
PROČ MAJÍ RŮŽE TRNY Za devatero loukami a sedmero studánkami kousek od mýtinky, kde za úplňku tančily víly, se rozprostíral zelený palouček, na jehož samém okraji kvetly ty nejkrásnější růže, jaké si dovedete představit. Pokud jste si je chtěli prohlédnout zblízka, stačilo jen natáhnout ruku, lehce přivonět a vychutnat jejich omamnou vůni. Vůbec jste se nemuseli bát, že se poraníte o jejich trny. Kdysi dávno totiž růže trny nenosily a svou krásu dávaly na odiv, aniž by hrozilo, že byste se o ně popíchali. Tyto voňavé růže učarovaly také malému Dráčkovi, který se na jejich paloučku zabydlel. Rád prolétával mezi stonky nebo si nad záplavou rudých květů hrál na honěnou s motýly a včelami. Jednou na palouček s růžemi zabloudila Čarodějka z bažin. „To jsou ale krásné růže!“ zvolala. Hned natáhla ruku a chtěla si natrhat plnou náruč nádherných květů do vázy. V mokřadech, kde žila, se takovým růžím nedařilo. „Nech je na pokoji! Jdi od nich pryč!“ vykřikl Dráček. „Patří snad jenom tobě?“ Dráček rozčileně zavrtěl hlavou. „Tak co si dovoluješ mě takto okřikovat? Rostou tu pro potěchu každého a já chci, aby také ozdobily i moji chýši na mokřadech.“ Poklekla, aby se snáz dostala k růžím a opět natáhla ruku, aby uškubla nejbližší květ. Dráček se rozzlobil. Nelíbilo se mu, jak Čarodějka bezostyšně sahá po růžích a chce si je odnést daleko od Dráčkova paloučku. Střelhbitě vyletěl, a jakmile Čarodějka napřáhla ruku k růži, kousl ji do prstu. Čarodějka vykřikla bolestí a ruku stáhla. Zkusila to znovu, ale Dráček jí opět proletěl pod rukama a nedovolil jí, aby se růže třeba jen dotkla. „Ty jsi ale nenechavý!“ popudlivě vykřikla. Znovu a znovu se Čarodějka pokoušela utrhnout aspoň jed-nu květinu, ale Dráček se nedal za-strašit a statečně dál bránil své rozkvetlé chráněnky. Tu Čaroděj-ku kousl do prstu, hned ji zase poškrábal svými drápky nebo se stočil kolem stonku tak, aby přes Dráčkův ostnatý hřeben, který se mu vinul po hřbetě od hlavičky až po ocásek, nemohla Čarodějka ani jednu růži uchopit a utrhnout ji. Nakonec se Čarodějka rozzlobila. „Když se o ty růže tak staráš, tak s nimi buď napořád!“ vykřikla. Plna hněvu začarovala Dráčka obtočeného kolem stonku růže. Zaklela ho tak, jak byl, aby se ani nikdo jiný nemohl žádné růže bezbolestně dotknout. A od té doby mají všechny růže trny, které snadno poraní každého, kdo na ně chce sáhnout či je přímo utrhnout. Málokdo však ví, že to nejsou jenom obyčejné pichlavé trny, ale ostny malého Dráčka, který ty růže tolik miloval. Dita Šimánková (Autorka pohádky i obrázku.)
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
SEKAL A JAPONSKO Významná Západočeská galerie v Plzni v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis, po dvou dřívějších cenách za muzejní publikace, získala v letošním roce i cenu za 3. místo v kategorii Muzejní výstava roku 2013. Oceněná byla výstava Palmy na Vltavě - Primitivismus, mimo-evropské kultury a české výtvarné umění 1850 – 1950, kterou zhlédlo více než čtyři tisíce návštěvníků. Nyní jsme mohli ve výstavní síni Západočeské galerie Masné krámy až do 21. 9. vidět na dlouhých stolech neobvyklou, spíše pocitově instalovanou expozici Sekal a Japonsko. Autorkou výstavy byla Marie Klimešové z Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze a asistentem výstavy Petr Jindra ze ZČG v Plzni. Architektem výstavy pak stejně jako v expozici Palmy na Vltavě Zbyněk Baladrán. Marie Klimešová se umělcovou tvorbou zabývá již dlouho a rozhodla se podívat na dílo detailnějším způsobem, který jej může divákům lépe zpřístupnit. Sochař Zdeněk Sekal (1923 – 1998) se počátkem roku 1989 dostal nečekaně do Japonska. Tradiční kultura ho silně oslovila, ale i Japonci našli v jeho tvorbě kvality, které jim byly blízké. Tato skutečnost dala kurátorce výstavy podnět k hledání odpovědi na otázku, kde bychom měli hledat kořeny tohoto intenzivního setkání. Vybrala věci, u nichž vyciťovala něco, co je blízké japonské estetice. Našla klíč vzájemného vyznění v práci s každodenností, ve výběru prostého materiálu a jednotě „vysokého a nízkého umění“. Proto plzeňská výstava propojovala tvorbu Zdeňka Sekala s japonskými předměty denní potřeby. Byla zaměřená právě na nezáměrný, ale přesto evidentní vztah mezi jeho díly a vizuální estetikou tradiční japonské kultury. Oba přístupy vycházejí z jednoduché preciznosti a tvořené přirozenými materiály. Sekalovi byl v japonské kultuře blízký její řád, pravidelná struktura, polarita pomíjivosti a dokonalosti. Vedle autorových nevelkých soch, schránek, koláží a skládaných obrazů jsme našli i výběr z jeho souboru fotografií z cest do Japonska. Zachytil na nich architekturu, interiéry a život města i s jeho odvrácenou tváří. Fotografie v instalaci výstavy rovněž doplňovaly citace z cestovních deníkových záznamů. Prezentované jednoduché a skromné exponáty japonských denních předmětů pocházely ze sbírek Národního muzea - Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Mezi nimi jsme mohli vidět například schránku se 3 kuličkami, schránku s dřevem a 2 kuličkami, schránku s koulí a japonskou šipkou, soubor počitadel, krabičku na příbor, jehelníček, cestovní kalamář a pouzdro na štětec, pouzdro na doutník, jehlice do vlasů, soubor šperků, divadelní masky. Tyto obyčejné předměty svou řemeslnou dokonalostí a skladebnými principy souzněly s umělcovou tvorbou. Ve své práci také hledal odpověď na to, „jak dosáhnout dokonalosti, hotovosti díla, které by nemělo být jenom manifestací určitých možností“. Utvářel kompozice i z nalezených a již užívaných materiálů, jimž vtiskoval další významy. Dokladem byly koláže z odpadového materiálu kartonu, papírových sáčků, salámových slupek. Mezi všemi japonskými předměty nacházely harmonii autorovy minimalistické a do abstrakce vedoucí bronzové sochy Hlava, Pták, Bez názvu, Poprsí, Půlfigura, Figura, Postava, Stavba. Objevily se ale i jiné materiály jako kost v exponátu s názvem Kost a tak dále. V práci První pokus o simulaci kouzelného objektu použil provázky, dřevo, koudel a mosaz. Dílo Bez názvu (motanice) vytvořil ze sádry a umělé hmoty. Nalezený Kámen z Kritzendorfu I,II se stal podnětem pro vznik celé série organických figurativních sáder, vycházejících z odlitku jeho základního tvaru. Závěsné, až matematicky počítané skladebné strukturální asambláže, jako práce Spleť, pracovaly především s materiálem dřeva a železa. Umělcovy deníkové záznamy přinášely i Sekalovu myšlenku: Jde mi o to, aby pozorovatel, tedy divák, si mohl dívaje se představit, jaký je asi hmatový počitek. Na tom trvám a budu trvat. Kromě dosud chybějící autorovy monografie připravuje Marie Klimešová do Muzea umění v Olomouci i další výstavu z tvorby Zdeňka Sekala, která tentokrát bude retrospektivou. Bedřiška Terezie Brůhová
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
ZNAČKA KAVALIER Když se procházíte krajem Sázavy jste procítěni všudy-přítomným klidem a harmonií ve svých srdcích. Panorama Sázavy se otevírá klášterem, který se na podzim zrcadlí v řece Sázavě, na jaře je obklopen nádhernou scenerií lesních porostů. Je to kraj Voskovce a Wericha, také Jany Werichové, spisovatele Viewegha a malíře Oplta. Svatý Prokop (řecky Prokopis) má u stanice Sázava–zastávka studánku Vosovku s minerální vodou, kapličku, kte-rá vždy svítí, a rozcestník 46,5 jednokolejky. Již za vlády knížete Břetislava (1035-1055) se Sázavský klášter, založený v první třetině 11. století, stalsvětově proslulým používáním hlaholice, cyrilice a liturgickými zpěvy. Svatý Prokop žil nejprve jako poustevník v lesích, na břehu Sázavy. Legenda vypráví, že knížeti Oldřichovi nabídl pohár vody, která mu tak učarovala, že cítil chuť vína. Prokop pak nechal položit základy kláštera, a stal se v něm opatem. Je hodně mýtů o životě svatého Prokopa. Také ten o vyorání brázdy s čertem, 21 km dlouhé, napříč obcemi Sázava, Kouřim, celým Podlipansko. Pokud půjdete po stopě vyorané Čertovy brázdy, a narazíte na tektonické desky nebo zaoranou brázdu a bude na ní skládka, potkáte zde také studánky, kapličky, křížky, mohylu s prstí od Zborova. Uctíte minutou ticha padlé legionáře z roku 1917. Jiná legenda vypráví o nádobě, kterou používal Prokop při křtu. Jednou čert chtěl zabránit křtu, sám se omylem dotkl svěcené vody a nemohl odtrhnout prsty. Prokop mu je uvolnil, ale zůstalo tam pět otisků prstů. Legenda též vypráví, že čert bude tak dlouho žít, dokud lidé budou mít touhy a chtění. Jde o jakési jájinkování, kariéris-mus atd. Podle legendy svatý Prokop předpověděl čertu: Budeš tak dlouho žít, dokud budou mít lidé ve svých srdcích místo pro tebe a pro tvá zlá splněná přání. Každému, kdo vnoří prsty do stop tvých prstů, musíš pak splnit jeho přání. Pokud tedy svatý Prokop křtil novorozence, jsou mezi sázavskými potomci pokřtěných. Ale na straně druhé, žijí zde také ti, co se neumějí zbavit vlastních
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
emocí a touhy po chtění. Je to jakýsi vzorek lidí, na malé ploše, co bylo zrozeno již Archou Noemovou. Mladá generace to tak cítí a i jedná podle toho. Jedni s despektem, druzí, jsme takoví. Ať již opat Prokop, poutník Prokop, stal se svatý Prokop prvním Evropanem většího významu. Za zázraky uzdravení, podpořené i studánkou Voskovkou a jejími minerály, byl Prokop kanonizován v Římě roku 1204. Voda ze studánky je chutná i dnes. Zásluhu na tom mají minerály, které voda nabírá, když prudce teče z kopce. Pokud ji budete pít na dovolené týden, minimálně vám upraví neurózu žaludku. Svatý Prokop byl také vynikajícím včelařem. Včelařská tradice se zachovává v Posázaví dosud. Sázavsko je i kraj proslulý řemesly. Nejznámější osobností je Josef Kavalír – mezinárodně Josef Kavalier (1831-1903). Navázal na svého otce, který v roce 1837 položil základní kámen k první sklářské huti. Říkalo se jí „Babička“. Josef Kavalier v roce 1884 postavil novou, modernější huť a tu pojmenoval po otci „František“. Dnes kámen s pamětní deskou označuje místo, kde první huť stála. V současné epoše znovu-obnovená sklářská výroba vrací huti Kavalier její prestiž. Zdejší sklo se dělí na domácenské, laboratorní a trubky. Dnes zná snad každá hospodyně tvrzené sklo Simax ze sklárny Kavalier. Nejčastěji jde o různé formy: na pizzu, nebo na klasické bábov-ky, ovály na ryby, ale také o lehké dětské skleničky s dudlíky, pro nejmenší. Hitem jsou dvoustěnné konvice na čaj, na překapávanou kávu se sítkem, nebo tradiční tvary po vzoru našich babiček, misky s červeným vzorem. Pokud zavítáte do vzorkovny nebo do firemní prodejny, najdete tam nepřeberné množství nápadů do vaší kuchyně, na sporák, dárky pro příbuzné, a také k uspokojení známých při oslavách apod. Můžete vybírat i ve slevách , doslova za 30.- Kč. Žádný z nás nepohrdne dobře tvrzeným sklem, které je i vhodným atraktivním kusem do našeho kuchyňského příborníku. Značka Kavalier byla známá za totality i za současnosti (Itálie, Německo, Švédsko–Ikea, aparatury pak v Polsku). Ve znaku má Kavalier křivuli, která byla jako první vyfoukaná ručně . Měla nadměrnou velikost. Nakonec i vinaři si nechali udělat 200 litrové lahve před vstupem do vinných sklepů. To byl první boom po znovuotevření firmy v roce 2009. Křivule se pak objevila ve znaku
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KULTURA 2014/4
Kavalier před písmenkem K – znak můžete vidět na hodinách úvodního snímku. S novým otevřením huti přišli i důchodci, kteří se tu kdysi vyučili; . S radostí si opět vyfoukli první sklo. Recesisté se obrátili na firmu, aby jim udělala ručně foukanou sadu čajových šálků, s konví, která pak vyšla na desetitisíce. Sada byla na trhu známá pod jménem Modernista a prodávala se pod jinou tržní hodnotou než byla vyrobena. Z dřívějších let je známá spolupráce s architekty. Příkladem je fasáda Nové scény v Praze, vyrobená v letech 1982-1983, z 500 kusů skleněných kvádrů, nebo Zpívající fontána (1958) v Národním technickém muzeu. Většina laboratoří je vybavena laboratorním sklem a přístroji vyrobenými sklárnou Kavalier ze skla Simax. Současný majitel Otakar Moťka koupil sklárnu v insolvenci. Prozíravostí, moderním přístupem a navázáním na staré tradice se mu podařilo, že se klárna Kavalier opět narovnává po pádu. Spolupracuje s absolventy VŠUP a otevírá se novým nápadům. Využívá technologie taveného skla při teplotě 1600 stupňů. Začneme třeba „hřebíky“ pro švédskou Ikeu, kterých vyrábí Kavalier 2 miliony týdně. S podpisem kupní smlouvy o objemu 1.8 miliardy kusů. Pro náročné začal vyrábět moderní formy pekáčů používané bez tuku při zpracování a zapečení masa, se skleněnými žlábky. Posledním hitem firmy jsou svítidla, která reprezentovala naše jméno před pěti lety v Londýně, na olympijských dnech v Českém domě. Asi byste nepohrdli svítidlem laicky nazvaným hadovka. Iluze anglického venkova je tu rázem vytvořena. Já bych se zaměřila na vývoz tohoto sortimentu - cítím tam boom. Vyrábí se jako visací i jako stolní lampa. Průzračnost skel a klasický košíček plného otevřeného světla je návratem k tradičním hodnotám folklorního typu. Doporučila bych majiteli export do Skotska a na anglický venkov. Sever Anglie. A udělala perfektní propagaci nafocení s iluzí venkova, a dala do nůše a tašek šikovnému vyjednávači – zprostředkovateli - a byl by obchod uzavřen. Moje zkušenosti s firmou Kavalier jsou jako s legen-dou o čertu. Potkala jsem tam potomky pokřtěných i ty kariérní. Jako novinář jsem potřebovala od majitele souhlas, abych si mohla nafotit 4 fotky ze vzorkovny. Buď se zaměstnanci báli o místo nebo byli kariérně submisivní, svoji pozici jsem neuhájila ani za 4 dny. Nakonec jsem z toho vyšla tak, že vám představuji plastové hodiny s logem, misku ve slevě za 30.- Kč s červeným dekorem, ovál na ryby, studánku Vosovku, kapličku sv. Prokopa a autobusovou zastávku Sázava - Černé Budy, popisovanou již v Pamětech babičky Kavalírové. Ta vám napoví, že jste blízko cíle. Text a foto Květoslava Šamajová
