Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika

Romana Hladká

Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Milada Rabušicová, Dr. 2015

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis

Chtěla bych poděkovat především vedoucí práce, prof. PhDr. Miladě Rabušicové, Dr., za její odborné vedení, trpělivost, vstřícnost a rady, díky kterým jsem se mohla v psaní práce posunout dopředu. Také bych chtěla poděkovat respondentům, kteří byli ochotní zodpovědět mé otázky a podělit se tak se mnou o část svého soukromí.

OBSAH Úvod ...................................................................................................................... 6 TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................ 8 1 Rodina................................................................................................................ 8 1.1 Role v rodině .............................................................................................. 13 1.2 Atmosféra v rodině ..................................................................................... 14 2 Prarodičovství ................................................................................................. 16 2.1 Zralost pro prarodičovství .......................................................................... 18 2.2 Typologie prarodičů ................................................................................... 20 3 Mezigenerační vztahy prarodičů, vnoučat a rodičů ................................... 22 3.1 Vztah prarodič – vnouče ............................................................................ 22 3.2 Vztah rodič – dítě ....................................................................................... 27 3.3 Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty .............................................. 29 Shrnutí teoretické části ..................................................................................... 33

EMPIRICKÁ ČÁST ......................................................................................... 35 4 Výzkumný záměr ............................................................................................ 35 4.1 Cíl výzkumu ............................................................................................... 35 4.2 Výzkumná otázka ....................................................................................... 35 4.3 Výzkumná metoda ..................................................................................... 36 5 Sběr dat ........................................................................................................... 37 5.1 Výběr vzorku .............................................................................................. 37 5.2 Metodologie sběru dat ................................................................................ 37 5.3 Charakteristika respondentů ....................................................................... 37 6 Výsledky výzkumu ......................................................................................... 40 6.1 Analýza dat ................................................................................................. 40 6.2 Mezigenerační vztahy ................................................................................ 41 6.2.1 Kvalita vztahů prarodičů s rodiči ............................................................................. 41

6.2.2 Mezigenerační neshody............................................................................................ 41 6.2.3 Potřeba prarodičovské péče ..................................................................................... 42

6.3 Participace prarodičů v ţivotě vnoučat ...................................................... 43 6.3.1 Frekvence návštěv .................................................................................................... 43 6.3.2 Společné aktivity ...................................................................................................... 44 6.3.3 Účast prarodičů na výchově ..................................................................................... 44

6.4 Komunikace v rodině ................................................................................. 45 6.4.1 Vzájemná komunikace ............................................................................................. 45 6.4.2 Stanovení pravidel .................................................................................................... 46

6.5 Shrnutí a diskuze ........................................................................................ 47

Závěr ................................................................................................................... 53 Seznam literatury .............................................................................................. 55 Přílohy ................................................................................................................ 58 Příloha 1 – Tazatelské otázky pouţité při polostrukturovaných rozhovorech . 58 Příloha 2 – Polostrukturovaný rozhovor .......................................................... 59

Úvod Téma mé bakalářské práce, role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty, jsem si vybrala záměrně a to z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, ţe se dle mého názoru této problematice nevěnuje dostatečná pozornost. Navíc je toto téma pro mě osobně zajímavé. Prarodiče mají v rodině své nenahraditelné místo a zastávají roli, která je stejně unikátní a významná jako role matky nebo otce. Do ţivota svých vnoučat vnášejí kvality, kterými disponují pouze oni a které nikdo jiný nenahradí. Přesto právě oni mohou být přehlíţeni a jejich role v rodině nedoceňována. Výzkumným cílem mé práce je analyzovat a popsat roli rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Zároveň se tomuto vztahovému vzorci snaţím porozumět a pochopit tak rodinnou dynamiku spojenou s těmito vztahy. Do této problematiky se snaţím proniknout s pomocí kvalitativní

metodologie,

konkrétně

polostrukturovaných

rozhovorů,

které

vedu

s jednotlivými vybranými respondenty. Tito respondenti splňují stanovená kritéria – jsou to rodiče a prarodiče z rodin, ve kterých alespoň jedno z dětí navštěvovalo maximálně první stupeň základní školy, takţe nebylo starší jedenácti let. Spodní hranice nebyla pevně stanovena, ale všechny děti byly starší více neţ rok. Samotná práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část čtenáře nejen seznamuje s teoretickým základem mnou zvolené problematiky, ale také ji začleňuje do celkového kontextu. Při psaní této části bylo čerpáno z dostupných pramenů k této problematice. Téma rodiny je samo o sobě tématem rozsáhlým a lze jej interpretovat mnoha různými způsoby. Právě proto je potřeba vyuţít několika pohledů různých autorů, aby byl tento pojem osvětlen a v co největší míře bylo plně postihnuto vše, co v sobě toto téma zastřešuje. Tím mám na mysli především jednotlivé role v rodině a atmosféru, která v ní vládne a která v mnoha ohledech ovlivňuje fungování rodiny jako celku. Prarodičovství je obdobím v ţivotě člověka, které s sebou nese svá vlastní specifická úskalí a nároky spojené s touto rolí. Aby kaţdý z nás mohl v budoucnu zastávat tuto roli v celé její šíři a v odpovídající kvalitě, musíme být pro tuto roli dostatečně zralí, jak je tomu ostatně i se všemi ostatními rolemi v ţivotě. Pokud prarodič není na novou roli připravený, můţe vzniknout celá řada problémů a konfliktních situací. Kaţdý prarodič má své vlastní originální charakteristiky, postoje a projevy, které ovlivňují jejich vztah k nově vzniklé rodině jejich dětí. Tyto osobnostní rysy prarodičů se dají shrnout do určité typologie, která nám můţe pomoci jednotlivé typy prarodičů a jejich chování osvětlit. 6

V souţití rodiny jsou klíčové mezigenerační vztahy. Kvalita těchto vztahů určuje celkovou funkčnost rodin a jejich členů navzájem, ať uţ hovoříme o vztahu prarodičů s vnoučaty nebo vztahu rodičů s dětmi, a to jak s dětmi malými, tak i těmi dospělými, které uţ mají své vlastní rodiny. Pro tuto práci je ovšem nejvýznamnější téma role rodičů, kterou sehrávají ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Empirická část práce navazuje na poznatky z části teoretické a věnuje se samotnému výzkumu zvolené oblasti mezigeneračních vztahů. Čtenář má moţnost seznámit se v této části s výzkumným problémem, stejně jako s formulací výzkumné otázky a výzkumnou metodou. Hlavní výzkumná otázka byla formulována v tomto znění: Jakou roli hrají rodiče ve vztahu mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich vzájemném styku a v míře pomoci prarodičů při výchově vnoučat? Pro lepší postihnutí problematiky jsem tuto otázku dále rozloţila na pět otázek specifických, a to v tomto pořadí: V čem se odlišuje role prarodičů od role rodičů? Ovlivňují rodiče frekvenci, se kterou se prarodiče s vnoučaty vídají? Jaký vliv mají rodiče na aktivity, kterým se prarodiče s vnoučaty věnují? Respektují prarodiče přání rodičů, nebo spíše udělají to, co je podle nich pro dítě nejlepší? Kdo má rozhodující slovo v záleţitostech týkajících se vnoučat a jejich výchovy? Samotný sběr dat proběhl v předem vybraném výzkumném vzorku, coţ v mém případě byly rodiny, které splňovaly předem vybraná kritéria, jak bylo uvedeno jiţ výše. Tato kritéria jsou spolu s metodologií sběru dat více charakterizována v samotném textu práce. Sebraná data byla následně analyzována a konečné výsledky výzkumu jsou prezentovány v kategoriích, které vznikly při otevřeném kódování dat. Tato zjištění jsou nakonec konfrontována s teoretickou částí práce a na jejich základě jsou také zodpovězeny výzkumné otázky. Na konci práce nechybí ani seznam pouţité literatury a přílohy v podobě pouţitých tazatelských otázek a přepsaných rozhovorů s jednou z rodin.

7

TEORETICKÁ ČÁST 1 Rodina Není překvapením, ţe rodina je nejstarší společenskou institucí (Matějček, 1994). Je pravděpodobně jedinou společenskou skupinou, která existuje na celé planetě bez ohledu na společenské zřízení či geografickou oblast. Liší se sice růzností svých forem a vnitřních zákonitostí, ale některé její hlavní rysy z ní činí jednotku, která je všudypřítomná (Matějček, Dytrych, 1997). Existuje v kaţdém kulturním prostředí a je v něm také sociálně uznávána. Liší se sice růzností svých forem a vnitřních zákonitostí, ale některé její hlavní rysy z ní činí jednotku, která je všudypřítomná. Některé její konkrétní znaky rodiny povaţované za její nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na konkrétních formách rodinného souţití přítomných v čase a prostředí (Národní zpráva o rodině, 2004). Stanislav Střelec (1998) popisuje rodinu jako malou skupinu lidí, která vzniká manţelstvím a umoţňuje vzájemné souţití mezi oběma manţelskými partnery, popřípadě můţe jít o souţití rodičů a jejich dětí, utváření vztahů mezi příbuznými a vztahů mezi rodinou a společností. Podle Hargašové (in Sobotková, 2012) lze rodinu charakterizovat jako sloţitý a vzájemně se ovlivňující vztahový a komunikační systém s postupným vývojem. Struktura rodiny obsahuje síť vztahů, které mají mezi sebou propustnou hranici. Tato struktura se během času mění podle potřeb a vývojových stádií rodinného systému. Matějček a Dytrych (1997) charakterizují rodinu v evropských podmínkách šířeji, a to jako zvláštní instituci, které společnost ukládá určité konkrétní úkoly a na jejich plnění jí poskytuje právní ochranu. Zároveň je i malou společenskou skupinou, která má všechny znaky takových skupin, ale v některých podstatných rysech se od všech malých skupin liší, například uţ v tom, ţe se jedná o institucionalizovanou biosociální skupinu, která je tvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiţ neexistují krevní pouta, a z jejich dětí. Rodinu povaţují za skupinu primární, která je charakterizována intimním spojením všech jejích členů, a také za skupinu referenční, se kterou se jedinec silně identifikuje a její normy a hodnoty přijímá za své. I přesto, ţe došlo ke změnám v rodinném souţití, můţeme vidět, ţe došlo k přenosu určité soudrţnosti rodiny z minulosti, a to hlavně ve zlých dobách. Existuje také vzájemná 8

citová vázanost rodičů a dětí i prarodičů, přičemţ silnější je obvykle vazba mezi rodiči a dětmi, ale při oslabení středního článku zesiluje vazba prarodičů a vnoučat (Matějček, Dytrych, 1997). Mnohem zásadnější jsou ale změny v nejzákladnějších charakteristikách rodiny, ke kterým postupně docházelo nebo stále ještě dochází. Těmito změnami má Moţný (2002) na mysli pád monopolu rodiny na legitimní sex, ztrátu monopolu na plození a socializaci dětí, ztrátu práva rodičů na výběr budoucího partnera dítěte, změna pojetí manţelství z doţivotního na jakousi občanskou smlouvu, která je zaloţena na lásce a sexuální přitaţlivosti, oslabení produkční funkce rodiny (tuto funkci převzala škola, masmédia a nemocniční zařízení, rodině tak zůstal pouze konzum, zábava a citové bezpečí), stoupání počtu dobrovolně bezdětných rodin a nakonec také změna muţské a především ţenské role. Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek různých konstelací takové formy ţivota, která obsahuje minimálně dvougenerační souţití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Objevují se také snahy o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu souţití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na institucionální vazbě. Rodina v nejširším smyslu můţe být chápána jako sociální jednotka, jejímţ hlavním znakem je souţití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodičdítě), vedlejšími znaky pak plnění základních rodinných funkcí a ţádoucí, ale ne nezbytné, právněinstitucionální zakotvení ve společnosti. V uţším pojetí je poté moţné za přirozenou nukleární rodinu povaţovat institucionálně strukturované sociální společenství, které je zaloţené na rodičovském a manţelském vztahu, které jsou jeho základními vztahovými liniemi, a vychází z úpravy rodinného práva (Národní zpráva o rodině, 2004). Moţný (2002) popisuje rodinu jako morfostatickou instituci, coţ je sociální zařízení, jehoţ primárním účelem je vytvářet soukromý prostor, který chrání před světem veřejným. Svou stabilitou umoţňuje dynamiku a v jistém smyslu ji i podporuje, protoţe brání společenský systém před chaosem a zhroucením. Je také univerzální lidskou institucí, zároveň však i základním kamenem sociálních nerovností, a to v reprodukčním chování, v rozdílné péči o děti, ale i povahou výbavy v podobě kulturního a sociálního kapitálu. Rodina tak přenáší nerovnost z generace na generaci a přispívá ke stabilitě a nespravedlivosti lidského údělu. Cibulec (1980) vymezuje rodinu jako malou primární, neformální, intimní skupinu, která je tvořena lidmi spojenými příbuzenskými, ať uţ manţelskými nebo pokrevními, pouty a která plní funkci sexuální, ekonomickou, reprodukční a výchovnou. Pro rodinu je typické, ţe má stejné charakteristiky jako jiné malé skupiny, ale má i jiná poslání a funkce, které 9

v ostatních malých skupinách mohou chybět. Rodina je malou intimní skupinou s jistými sociologicko-psychologickými ukazateli, mezi které patří role a normy, celková atmosféra, angaţovanost, šíře zájmů a hodnot a celkový charakter rodiny. Typické je intimní souţití ve společné domácnosti a uplatňování stálých vzorů chování ze strany členů rodiny. Dle jeho názoru měly také dříve vztahy mezi generacemi celkem neměnný charakter a řídily se normami a zákony rodu či společenství, ve kterém tyto generace ţily. V minulosti docházelo jen k pozvolnému uvolňování těchto vztahů, definitivní změna nastala aţ v minulém století (Matějček, 1994). Šulová (2010) uvádí, ţe v dnešní době jsou přímé kontakty udrţovány spíše jen mezi generacemi rodičů a dětí, souţití širší rodiny je nyní spíše vzácnější. Současnou rodinu lze podle Heluse (2007) popsat pomocí pěti znaků. Jedná se o rodinu nukleární, manţelskou, dvougenerační, intimně vztahovou a s funkcí privátní industrializace. Rodina nukleární je tvořena pouze pár lidmi, kteří tvoří její centrum a sdílejí intimní souţití. Pojem manţelská rodina označuje manţelskou či partnerskou dvojici, která tvoří jádro rodiny a která je sloţena z rodičů dětí. Rodinu dvougenerační tvoří pouze generace otce a matky a generace dětí. Především tyto tři znaky odlišují současnou rodinu od rodiny vícegenerační. Rodina také naplňuje funkci intimně vztahovou, která je specifická především citovou blízkostí mezi manţeli, vzájemným vcítěním členů rodiny a poskytováním si vzájemné citové opory. Posledním znakem je funkce privátní industrializace. Členové rodiny díky ní mají moţnost i nutnost rozhodovat se, volit a nést odpovědnost za své volby. Pomáhá jedinci vyvinout se jako svébytná osobnost. Tato funkce se ale můţe projevit také jako nebezpečí, protoţe můţe v jedinci vyvolat bezohlednost a egocentrismus. Jako prevence pak slouţí společenská kontrola, která upravuje špatně vţité modely chování a pomáhá vytyčit zásady náleţitého ţivota v podobě například formulace zákonů. Jedním ze znaků rodiny je i trvalost a hloubka citových vztahů mezi dětmi a rodiči nebo těmi, kdo jsou na jejich místě. Nezanedbatelnou roli v citovém a sociálním vývoji dítěte mají kromě rodičů i prarodiče, protoţe styk dítěte s prarodiči vede k rozvoji sociálního cítění a pro-sociálních postojů (Matějček, 1994). Rodina má v ţivotě jedince své výsadní postavení, a to z několika důvodů – můţe ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích, nejlepším způsobem můţe uspokojovat základní psychické potřeby dítěte a je pro něj modelem mezilidských vztahů, který si dítě ponese dál do ţivota a se kterým bude poměřovat všechny další vztahy, do kterých bude vstupovat. Zároveň u dítěte naplňuje i jeho potřebu ţivotní jistoty. Rodina je také primárním nositelem kultury, a jako taková poskytuje základ norem 10

a hodnot společnosti, vede dítě ke společenskému ţivotu v prostředí, ve kterém vyrůstá, učí ho orientovat se ve světě symbolů a v neposlední řadě také seznamuje dítě s kulturními vzorci tím, ţe se dítě učí respektovat poţadavky rodičů na jeho osobu a je trestané za jejich nesplnění. Kaţdé dítě v sobě nese potenciál rozvíjet vztah zaloţený na bezpečí s jedním nebo několika důleţitými pečovateli v jeho ţivotě. Tuto tendenci můţeme nazývat také jako teorii připoutání. Zkušenost s těmito vztahy se poté promítá do organizace chování dítěte, do jeho poznávání a emocí v blízkých vztazích, do jeho vědomí sebe sama i do jeho budoucího rodičovství (Výrost, Slaměník, 2008). Rodina je místem, kde dochází také k naplnění základních duševních potřeb dítěte. První z těchto potřeb je potřeba podnětů zvenčí, aby mohlo dojít k rozvoji centrální nervové soustavy. Dále dítě musí pochopit smysluplnost světa (musí získat řád a smysl v podnětech, aby z nich mohly vzniknout poznatky a zkušenosti, vyvíjí se tak základy učení), musí být naplněna jiţ zmíněná potřeba ţivotní jistoty (naplnění v citových vztazích k lidem, kteří se vyskytují kolem dítěte a kteří k němu patří), stejně jako potřeba vlastní společenské hodnoty (potřeba být uznáván, oceňován a přijímán), a také potřeba otevřené budoucnosti, nebo také ţivotní perspektivy (její uspokojení umoţňuje ţít v čase, pohybovat se od minulosti k budoucnosti, někam směřovat a o něco se snaţit). V rodině ovšem nedochází pouze k naplňování potřeb dítěte, ale i k tzv. rodinné vzájemnosti. Touto rodinnou vzájemností se označuje oboustranné uspokojování duševních potřeb, vzájemný pocit jistoty, uvolnění, spokojenosti a radosti (Matějček, 1994). Rodiny můţeme také rozdělit podle toho, do jaké míry jsou funkční a splňují poţadavky, které jsou na ně společností kladeny. Nejideálnější uspořádání mají rodiny stabilizovaně funkční, které ve všech oblastech spolehlivě zajišťují dětem kvalitní socializační podmínky. Funkční rodiny s přechodnými, více či méně závaţnými problémy jsou nejrozšířenějším typem rodin. V případě vyskytnutí se problému v rodině dokáţou situaci vyřešit a díky ní se také dále pozitivně rozvíjet. Hodnota rodiny je pro její členy vţdy v popředí v jejich ţebříčku hodnot a tito členové jsou schopni řešit tyto problémy sami. V případě těchto rodin nejde o traumatizující problémy, přesto se jejich řešením členové zocelují do budoucna. V rodinách problémových je zproblematizováno plnění funkcí rodiny, které díky nim hrozí krize a rozpad. Členové rodiny mají snahu dát věci do pořádku, hledají i pomoc, která ale funguje pouze dočasně. Častým řešením situace je rozchod rodičů a následná snaha zmírnit dopadu rozchodu na děti. Rodiny dysfunkční charakterizuje váţné a dlouhodobé narušení některé z funkcí rodiny, které ohroţuje především děti. V těchto rodinách uţ je nutný zásah vnějších orgánů, protoţe rodina samotná není schopna tuto situaci 11

zvládnout, má ale zároveň problémy dodrţovat rady a opatření těchto institucí. Rozchod zde také není řešením, protoţe spíše způsobuje dlouhodobé a traumatické následky. Posledním typem jsou rodiny afunkční, které vůči dítěti neplní vůbec ţádnou funkci, naopak jej svým chováním ohroţuje. Členové rodiny nemají o dítě zájem, často k němu vykazují aţ nenávistný postoj. U těchto rodin nemá význam hledat nápravu uvnitř jich samotných, protoţe by tato náprava neměla naději na úspěch. Je naopak nutné hledat nápravu mimo rodinu, často přímo u soudu (Helus, 2007). Robin Skynner (in Sobotková, 2012) uvádí několik znaků podle něj zdravě fungující rodiny. Jsou jimi schopnost vyváţit blízkost a autonomii jejích členů, schopnost adaptace a zvládání změn a ztrát, schopnost kooperace, jasná komunikace, vysoká úroveň humoru a radosti v rodině, věrnost jako vědomá osobní volba, nikoli obecný morální princip a také afiliativní postoj k druhým a k sociálnímu okolí. To, ţe je rodina dysfunkční, ještě nemusí nutně znamenat, ţe si z ní jedinci musí odnést následky do svého budoucího ţivota. Podle Matějčka jsou odolní ti jedinci, kteří disponují určitými povahovými rysy, které jim pomáhají situaci zvládat. Mezi tyto rysy patří jejich zvídavost, svědomitost, neuzavírání se do sebe, přívětivost a povahová stabilita. Tyto prvky

mohou

být

výchovou

upevněny,

ale

jejich

základ

si

dítě

nese

uţ

v genech (Benešová, 2004). Rodina zastává řadu funkcí. Národní zpráva o rodině (2004) uvádí čtyři hlavní funkce rodiny, a to funkci biologickoreprodukční, socializační, sociálně-ekonomickou a regenerační a podpůrnou. Podle Pattersnové (in Sobotková, 2012) můţe rodina fungovat tehdy, pokud se jí podaří naplnit všechny tyto funkce: začlenit jedince do rodinné struktury, poskytnout mu ekonomickou podporu a péči, stejně jako výchov u a socializaci spolu s ochranou zranitelných členů rodiny, a to jak dětí, tak i prarodičů nebo jinak závislých jedinců. Výchova dítěte by měla být nenásilná a její kořeny by měly být především v rodičovských postojích. Jedná se o věci, které jsme si přenesli od svých rodičů a předáváme je dál, aniţ bychom si to uvědomovali. Největší část výchovy tak probíhá, právě kdyţ si rodiče myslí, ţe vůbec nevychovávají (Benešová, 2004). Rodina by měla skrze pozitivní výchovný styl dítěti pomoci rozvinout jeho potenciál a osobnost. Měla by dítě naučit, jak převzít odpovědnost za vytyčení a plnění jeho cílů, ukázat mu hodnotu mezilidských vztahů, upevnit a rozvíjet jeho zdravé sebevědomí, posilovat jeho schopnost tvořivě myslet a jednat a vést dítě k zodpovědnosti a k plnění povinností vůči rodině (Helus, 2007).

12

1.1 Role v rodině Jedinec nezaujímá nějakou roli pouze v prostředí rodiny, ale i mimo ni. Rolí zde máme na mysli takové jednání, které naplňuje to, co okolí očekává od člověka v dané pozici (Cibulec, 1980). Plaňava (2000) definoval roli jako kulturou definovaná očekávání či normy vhodných a ţádoucích postojů a chování pro muţe i ţeny. Můţe ale jít i o nevhodné, neţádoucí a v některých případech i zakazované chování. Pro roli muţe a ţeny byly vytvořeny určité role a normy, které vyplývají z naší kultury. Od ţen se tak očekává, ţe budou především orientovány na domov, budou laskavé, něţné, ohleduplné, emocionální, křehké a závislé, zatímco od muţů se očekává orientace na svět, ambicióznost, soutěţivost, agresivita, dominance, soutěţivost a neemotivnost. Celý ţivot hraje jedinec vţdy nějakou roli, která vyplývá z dané situace, osobnosti jedince, jeho pozici ve společnosti a na charakteru skupiny, ve které ţije. Problém tak nastává ve chvíli, kdy jedinec není schopen, nemůţe nebo nechce plnit určitou roli, která mu v rodině podle jeho pozice náleţí. V rodině se kromě toho můţeme také setkat se záměnou rolí. Tato situace nastává, kdyţ ţena získá dominantnější postavení, vydělává více nebo je aktivnější a začíná tak nahrazovat roli muţe. Můţe dojít také k tomu, ţe se děti ocitnou v roli rodičů nebo dokonce prarodičů. Častým problémem je nepochopení přirozených změn rolí v rodině, jako je změna role dítěte v dospělého jedince, kdy se buď mohou jiţ dospělí jedinci stále chovat a jednat jako děti, nebo můţe dojít k nepochopení a nepřijetí změny ze strany rodičů. Další změnou role je přechod do role rodiče, kdy problém nastává ve chvíli, kdy se nyní jiţ rodiče stále chovají jako bezdětní a díky tomuto chování se setkávají s nelibostí ze strany dalších členů rodiny. Jednou z nejproblematičtějších změn role je ale přechod z role rodiče do role prarodiče, které se blíţe věnuji v další kapitole. Při jakékoli změně role můţe docházet ke komplikacím, konfliktům, těţkým nedorozuměním, která mohou nakonec vést i k rozpadu širší rodiny a k nastolení nepřátelství mezi mladými a staršími členy rodiny (Cibulec, 1980). Stejný problém popisuje i Lovasová (2006), podle které pramení problémy s identifikací jednotlivce do nové role v rodině často z toho, ţe dospělý není schopný nebo ochotný přijmout svou roli rodiče či prarodiče. Pokud tuto roli nepřijme, nemůţe se s ní ani ztotoţnit. V tomto případě pak dochází ke konfliktu rolí a jedinec není schopný zvládat stále rostoucí počet různých ţivotních rolí. Tento problém vyúsťuje aţ ve frustraci a negativně ovlivňuje fungování celé rodiny. Od kaţdého člena rodiny se očekává plnění jeho role. V případě dítěte se očekává, ţe bude aţ do určitého věku závislé na rodičích či ostatních členech rodiny a bude přijímat jejich péči. Od rodičů se pak očekává, ţe dítěti onu péči poskytnou a ţe budou alespoň emočně a sociálně zralí a finančně nezávislí. Prarodiče stojí 13

v naplňování potřeb dítěte hned za rodiči a svou roli vůči vnoučeti naplňují s větším klidem a vyrovnaností neţ rodiče. Můţeme se setkat s tím, ţe bývá vyzdvihována role matky, a to jak v ţivotě dítěte, tak i v ţivotě rodiny jako takové. Zapomíná se ale na roli otce, která není tak úplně zanedbatelná. Šulová (2010) vyjadřuje přesvědčení, ţe role otce je naprosto specifická a doplňuje roli matky. Oba rodiče vnášejí do ţivota dítěte v kaţdém období jeho vývoje důleţité příklady chování a interakcí s okolním světem a mezi sebou navzájem. Zatímco u matky převládá ve vztahu s dítětem hlavně péče o jeho komfort, blízký kontakt a vzájemná blízkost, u otce převaţuje experimentování a objevování světa s dítětem, podněcuje jeho aktivitu, převaţují mezi nimi ţivé interakce, které mohou být i riskantní a pro dítě náročné. Skrze kontakt s otcem se dítě setkává s náročnějšími úkoly a jsou tak připravováni na zvýšené nároky prostředí mimo rodinu a je mu i usnadněn vstup do okolního světa a společnosti. Existuje několik přístupů k přijetí vymezené role v rodině – můţe být přijímána beze zbytku a plněna se vší důsledností a zájmem, přijímána s výhradami, ale přesto je tu snaha tuto úlohu řádně plnit, role také nemusí splňovat představy jedince, ale je plněna z důvodů rozumových nebo prospěchových, není akceptována vůbec a musí být vyvíjen nátlak ostatními členy rodiny, aby plněna byla, nebo je zásadně odmítána. Míra plnění role můţe záviset i na typu osobnosti, která se v nové roli ocitne. Mohou to být jedinci, kteří důrazně a energicky prosazují a brání svá práva, dovedou se v rodině prosadit, jsou sebejistí, mají vlastnosti rozených vůdců, jsou společensky aktivní a převládají u nich rysy dominance. Jejich opakem jsou lidé, kteří se raději podrobují ostatním členům rodiny, snaţí se být nenápadní a neusilují o moc. Mezi těmito póly se pak nacházejí to jedinci, kteří mají buď blíţe k jednomu nebo k druhému pólu, nebo stojí uprostřed a vyvaţují tak extrémy z obou stran (Cibulec, 1980).

1.2 Atmosféra v rodině Atmosféra v rodině je výsledkem dlouhodobého vývoje a působení mnoha činitelů. Je závislá na jedincích, kteří rodinu tvoří, a ovlivňuje vztahy mezi generacemi. Schopnost vnímat atmosféru v rodině mají uţ velmi malé děti. Dochází k tomu skrze chování matky, se kterou má dítě velmi silné pouto. Dítě zdroj napětí v rodinné atmosféře nechápe. Jenom to, ţe je schopné ho vnímat, narušuje jeho pocit jistoty a bezpečí, který mu má rodina přirozeně poskytovat (Matějček, Dytrych, 2002). Pro dítě je jeho vztah s matkou příleţitost vytvořit si alespoň k jedné kompetentní a emocionálně stabilní osobě úzký vztah, skrze nějţ se u dítěte 14

vytvoří základní pocit důvěry a bezpečí. Klíčovým prvkem, který vytváří celkovou rodinnou atmosféru, je rodinná komunikace. Právě efektivní komunikace pomáhá řešit problémy a plánovat případné změny, které v rodině mohou nastat (Sobotková, 2012). Moos (in Jeţek, 2003) se zabýval studií několika různých prostředí, a to včetně prostředí rodinného. Stanovil tři hlavní oblasti, které pomáhají utvářet klima v rodině. Jsou to vztahové aspekty (mnoţství a intenzita vztahů v prostředí, poskytování vzájemné opory), aspekty osobního růstu a hodnotového zaměření (formují výkonové a hodnotové zaměření jedince) a aspekty údrţby a změny systému (formální vlastnosti prostředí – strukturovanost, otevřenost, apod.). Všechny tyto oblasti mají své vlastní specifické charakteristiky, které utváří celkové prostředí v rodině. Oblast vztahová je typická svou soudrţností, projevováním emocí, ale i konflikty s tím spojenými. V oblasti hodnotové je pro rodinu typická nezávislost, výkon ve všech společností ţádaných oblastech. V oblasti systémové je důraz kladen zejména na organizaci a řízení rodiny. Charakter atmosféry, která v rodině vládne, závisí především na komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny. Atmosféru ovlivňuje i angaţovanost v rodině. Angaţovaností se tu rozumí ochota, snaha i schopnost členů rodiny vytvářet co nejlepší vztahy v rodině a posilovat stabilitu rodiny a manţelství. Není moţné, aby některý z členů rodiny pouze vyuţíval výhod rodiny a přitom nepřispíval k její dobré funkci a stabilitě. V tom případě by nešlo o angaţovanost a rodině by mohl hrozit rozpad nebo přeţívání s častými konflikty a krizovými situacemi. Můţeme zde také sledovat přímou úměru mezi stabilitou rodiny a vztahy v ní – čím větší je totiţ stabilita rodiny, tím pevnější jsou vztahy mezi jejími členy. Není to ale nic předem určeného a neměnného, je to dynamický přístup, který umoţňuje plné rozvinutí kaţdého člena rodiny a tvoří pevnou jednotu vztahů a dobrou atmosféru v rodině. Projevuje se i v situaci, kdy členové ţijí daleko od sebe a kaţdý z nich má svou rodinu, protoţe stabilita rodiny není vázána na jejich společné bydlení. Posledním ukazatelem je šíře zájmů a hodnot a celkový charakter rodiny. Zájmy jsou pro fungování rodiny nezbytným prvkem, protoţe rodina bez hlubších zájmů je z hlediska hodnot prázdným organismem, který nic nepřináší osobnostnímu rozvoji svých členů a je více náchylný k vytváření konfliktních a negativních situací (Cibulec, 1980).

15

2 Prarodičovství Prarodičovství, ačkoli to tak nemusí na první pohled vypadat, je důleţitou rolí v ţivotě člověka, a to především jak pro něj samotného, tak i pro členy jeho rodiny. Je jedinou z rolí, do kterých se starší člověk obvykle dostává, a která nebývá spojena s pocity ochuzení a zhoršení ţivotního postavení. Pro mnoho z nich tak prarodičovství znamená jasnou skupinovou, tedy rodinnou příslušnost, zároveň slouţí jako nástroj k potvrzení osobní a sociální identity, uspokojuje potřebu vlastní tvořivosti, sebenaplnění a kompetence, strukturuje čas a poskytuje stabilitu v ţivotě. Můţe mít také kompenzační funkci, především pro ty, kteří díky svému zaměstnání neměli dost času na naplňování svého rodičovství. Prarodičovství samo o sobě mění vztahy v rodině. Pozitivně přispívá k vymezení rodinné identity a také potvrzuje normalitu rodiny tím, ţe naplňuje určitá sociální očekávání. Zajišťuje také rodinnou kontinuitu, protoţe odpadá strach ze zániku rodu. Při oslabení rodiny z nějaké vnitřní nebo vnější příčiny nabývá prarodičovství na významu, protoţe můţe poskytovat zdroje, jichţ se v rodině v určité situaci nedostává. Stejně tak i v nečekaných a náročných situacích, například v případě rozvodu, můţe fungovat jako určitý prvek stability, jako pojistka v měnících se rodinných poměrech, jako zázemí a spojení s ostatními nebo také jako náhrada za rodiče či ekonomický zdroj. Prarodičovskou roli můţeme nazývat jako určitou roli bez role, protoţe je rolí, která nemá jasně definovaný obsah, funkce ani styl. Naopak je variabilní a do určité míry naplňována tak různorodě, ţe její realizace je hodně individuální. Do této role se promítají jak celoţivotní zkušenosti prarodičů, tak i jejich vlastní definice role, věk, vzdělání, případné vdovství, pracovní status a ţivotní styl, aktuální situace rodiny a akceptace vnoučaty i rodičovskou generací. Obsahy a význam prarodičovství jsou tvarovány pěti dimenzemi: vymezováním smyslu, oceňováním stáří, nesmrtelností prostřednictvím udrţování rodinného klanu, novým spojením s osobní minulostí a shovívavostí vůči vnoučatům. Tyto dimenze se označují jako multidimenzionální podstata prarodičovství. Existují také psychologické významy tohoto období, kterými jsou biologická obnova, emocionální naplnění, zástupné naplnění skrze vnoučata, uspokojení z toho být zdrojovou osobou a vzdálenost. To vše je ovlivněno kvalitou vztahů s jedním nebo více vnoučaty (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). Prarodičovství se proměňuje spolu s měnícími se historickými, společenskými, politickými a ekonomickými podmínkami, které tvarují i rodinu. V minulém století, konkrétně v době socialismu nastupovaly ţeny do práce, takţe začaly zastávat dvě role, a to ţenu 16

v zaměstnání a ţenu v domácnosti. Tato situace často vedla k jejich přetíţenosti, a tak bylo nutné najít řešení této situace. Ţeny měly nakonec dvě moţnosti, a to buď angaţování prarodičů, nebo umístění dětí do předškolních zařízení. Aby tedy mohla matka chodit do zaměstnání, prarodiče často odcházeli brzy do důchodu, aby mohli převzít péči a vnouče. Tato péče o vnouče byla očekávaná a stala se součástí role seniorek, často pokračovala i v době školní docházky vnoučete. V současné společnosti je trendem zvýšení věku při vstupu do manţelství a v době prvního porodu, nárůst nesezdaných souţití, dobrovolná bezdětnost a tzv. single life, kdy často ekonomicky úspěšní mladí lidé ţijí samostatně a svobodně. V současné době odcházejí prarodiče do důchodu v době, kdy se uţ nemohou o svá vnoučata plně starat, často také chtějí pracovat i v důchodu nebo si uţívat svou nově nabytou svobodu (Haškovcová, 2010). Podle studie Hasmanové Marhánkové (in Hasmanová Marhánková, Štípková, 2014) se nemalá část seniorek, které ţijí aktivním ţivotem, odmítá plně podvolit roli ,,hlídajících babiček“, ale naopak si chtějí svoje důchodové období ţivota naplnit koníčky a osobními zájmy. To se stává komplikací pro mladé rodiny, ve kterých chtějí ţeny pracovat a potenciálně hlídající babičky buď pracovat musejí či chtějí, nebo se chtějí věnovat vlastním aktivitám. I tak ale zhruba třetina seniorů a seniorek ve věku nad 65 let pomáhá s péčí o vnoučata (Haškovcová, 2010). Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) uvádí, ţe při péči o vnoučata pomáhá třetina prarodičů vţdy, kdyţ je potřeba, třetina pomáhá občas a třetina jen výjimečně nebo vůbec, i kdyţ se nyní do prarodičovské role dostávají relativně mladé věkové skupiny, které jsou aktivní a často ještě pořád pracují. Tím pádem pro ně můţe být problematické zapojit se do péče o vnoučata. Lze se shodnout na tom, ţe péči o vnoučata se věnují spíše babičky neţ dědečkové. Babičky v České republice stráví péčí o vnoučata průměrně devět hodin týdně, zatímco dědečkové pouze pět. Babičky také častěji pečují o vnoučata samostatně, tj. bez přítomnosti rodičů. Právě ţeny jsou těmi jednotkami v rodině, které se nejvíce podílí na organizaci péče o členy o rodiny a jsou nejvíce asociovány s aktivitami, které souvisí s prarodičovstvím. Je důleţité ale říct, ţe ne všichni prarodiče mají stejnou moţnost se o svá vnoučata starat. Největšími překáţkami jsou pro ně v tomto směru zejména velká vzdálenost jejich bydliště od bydliště nukleární rodiny a kvalita vztahů s jejími členy (Hasmanová Marhánková, Štípková, 2014). Prarodiče mají v mnoha směrech na vnoučata kladný vliv. V první řadě jsou zdrojem ţivotních zkušeností, poznatků a také nositeli tradic (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2012). Kontakt s prarodičemi bývá prvním rozšířením okruhu blízkých známých pro malé dítě a tím napomáhá jeho socializaci. V kontaktu s nimi se také učí poznávat a respektovat generaci starších lidí. Mohou také vhodně doplňovat citové a intelektuální potřeby dítěte, nutné pro 17

jeho další rozvoj. Mohou v tomto směru vypomáhat svým dětem, která nemusí mít na vnoučata tolik času. Mohou také pomáhat v pozdější přípravě dětí do školy, tohoto úkolu se někdy mohou také zhostit lépe neţ rodiče, kteří nemusí být tak trpěliví, nebo mají na dítě nepřiměřené nároky. V době dospívání pak mohou pomoci jak straně dětí, tak i straně rodičů. Pomáhají jim vidět správnou perspektivu a zbavit problémy jejich dramatičnosti. Mohou ale i vnoučata rozmazlovat či se stavět negativně k poţadavkům rodičů. Problémy mohou nakonec vyústit v ,,uplácení“ dětí a ve snahu prarodičů získat je na svou stranu v konfliktu s rodiči. Nesmějí ale zapomínat, ţe právě rodiče jsou ti, kteří nesou odpovědnost za výchovu svých dětí. Konflikty mezi sebou by si generace měli řešit mimo přítomnost dětí (Langmeier, Krejčířová, 2006). Stejného názoru je i Matějček, podle kterého by prarodiče neměli svým dětem nadávat a kritizovat je před vnoučaty, protoţe tímto rozhodně ničemu nepomohou (Benešová, 2004). Hasmanová Marhánková spolu se Štípkovou (2014) vytvořily typologii zapojení prarodičů do péče o vnoučata, která vyplývá z poměru mezi vzdáleností prarodičů od nukleární rodiny a frekvencí kontaktu prarodiče s vnoučetem. První typ byl označen jako intenzivní pečovatelé. Tito prarodiče si najdou způsob, jak o svá vnoučata pečovat bez ohledu na to, jak daleko od nich bydlí, a to i s denní nebo týdenní pravidelností. Do druhé kategorie byli zahrnuti prarodiče, kteří ţijí blízko svých vnoučat, takţe by se o ně mohli intenzivně starat, ale z nějakého důvodu tak mohou činit pouze občas. Můţe tomu tak být například kvůli jejich zdravotnímu stavu, jejich vlastním aktivitám, nebo i kvůli nevyhledávání pomoci ze strany rodičů vnoučat. Občasně pečujícím prarodičům brání v častější péči o vnoučata kromě jiného především fyzická vzdálenost. Poslední dvě kategorie o vnoučata nikdy nepečují samostatně. Ti se dají rozdělit podle toho, jestli s rodiči dítěte udrţují častý kontakt bez ohledu na bydliště nebo ne. Nepečující, ale přítomní prarodiče se o vnoučata nikdy nestarají bez přítomnosti jejich rodičů, ale s rodinou se kontaktují alespoň jednou týdně, takţe jsou v jejich ţivotě přítomni alespoň symbolicky, pokud to fyzicky není moţné. Poslední skupinou jsou prarodiče, kteří o vnoučata samostatně nepečují a nejsou ani v častém kontaktu s rodiči. V ţivotě mladé rodiny tak tito prarodiče hrají spíše pouze okrajovou roli.

2.1 Zralost pro prarodičovství Pozitivní vliv prarodičů závisí z velké části na tom, jak sami přijímají svůj vývoj a zrání. V době přechodu od rodičovství k prarodičovství dochází ke ztrátě dosavadní rodičovské nadřazenosti. Reakce na tuto skutečnost jsou nevědomé a liší se dle dvou 18

základních okolností, a to podle pohlaví a podle příbuzenských vztahů. Problémy nastávají, vstupují-li obě strany, jak rodiče, tak i jejich děti, do nové ţivotní fáze nezralí, nepřipravení, s nedořešenými konflikty a zátěţemi na vlastním svědomí (Matějček, Dytrych, 1997). Cibulec (1980) k tomu dodává, ţe výraznější problém nastává především u mladších lidí, kteří ještě nejsou pro svou novou roli socializovaní. Stejný názor můţeme najít i v publikaci Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011), které také uvádí, ţe prarodičovství musí přijít ve správnou chvíli, protoţe jen tak se na něj můţe jedinec dobře připravit, přehodnotit své priority a očekávání, můţe se socializovat na svou novou identitu, takţe pravděpodobnost, ţe se dostane do konfliktu s jinými rolemi, klesá. Celá rodina tak navíc můţe prarodiči poskytovat větší podporu a současně ocenění za jeho vklad do péče o vnoučata a do celého rodinného systému. Prarodiče svá vnoučata často aţ úzkostně sledují, coţ můţe být i pozitivní, protoţe si mohou všimnout toho, co rodiče přehlédnou, na druhou stranu ale mohou rodinu svými obavami zbytečně plašit a otravovat. Jsou to často především babičky, kdo dá podnět k tomu, aby rodiče hledali pro dítě odbornou pomoc. Je to tím, ţe mají více zkušeností, dobré pozorovací schopnosti, sledují dítě trochu jinak neţ rodiče a pracují u nich jiné obranné mechanismy, i kdyţ nic z toho nemusí platit vţdy. Měli by se však vyvarovat nadměrné a nepatřičné iniciativě. Pokud mají pravdu a u dítěte se nějaký problém opravdu najde, mohou prarodiče svou podporou a pomocí být činitelem, který nakonec rozhodne, jak se s tím celá rodina vyrovná a jak se jí bude vnitřně dařit. Někdy se ale prarodiče mohou vzpírat přijmout fakt o postiţení vnoučete více neţ rodiče (Matějček, Dytrych, 1997). Stejně tak je prarodičům tradičně přičítáno také rozmazlování dětí. Často se stává, ţe prarodiče, kteří byli přísní ke svým dětem, rozmazlují svá vnoučata, a to často proti vůli rodičů nebo za jejich zády. Častým zdrojem konfliktů jsou rozdílné pohledy na mnoţství času, které dítě tráví učením. Prarodiče mají často pocit, ţe je jejich vnouče přetěţováno, zatímco rodiče si myslí, ţe čas, který dítě věnuje učení, je nedostatečný (Cibulec, 1980). Problém vzniká ve chvíli, kdy se prarodiče snaţí napravit svoje výchovné chyby skrze svá vnoučata a stylizují se tak do role rodičů. Tuto situaci mohou ještě zhoršit rodiče, kteří je v tom podporují a přesouvají na ně ty povinnosti, které sami nezvládají nebo zvládat nechtějí. Pozice rodičů a prarodičů by neměly být za normálních okolností směšovány. Výjimkou jsou pouze zcela výjimečné události, jako například nemoc nebo ztráta rodičů. Prarodiče a vnoučata by měli být jeden druhému především k potěše a radosti (Plaňava, 1998). Prarodiče na rozdíl od rodičů totiţ nenesou přímou odpovědnost za výchovu svých vnoučat, a proto mohou s odstupem vnímat, naslouchat a vidět, jaká jejich vnoučata doopravdy jsou. Snaţí se spíše vytvořit prostředí, 19

které dětem poskytne volný prostor k tomu, aby byly sami sebou. Prarodiče by se neměli vměšovat do výchovy a nesnaţit se vázat si na sebe svá vnoučata tím, ţe jim všechno prominou, nevymezí jim ţádné hranice ani meze. Neměli by také vyuţívat vnoučata k tomu, aby skrze ně vytvářeli nátlak na své vlastní děti. Pokud se mezi nimi objeví konflikt, měla by vnoučata stát mimo něj. Prarodiče se často stávají prostředníky při urovnávání konfliktů v uţší rodině, musí být ovšem nestranní – pokud je vztah mezi prarodiči a jejich dětmi narušený, prarodič můţe jen těţko být nestranný a situace můţe naopak ještě zhoršit (Hauser-Schöner, 1996). Jak uţ bylo řečeno na začátku této kapitoly, role prarodičů prošla během let asi největšími změnami. Tyto změny nejvíce zkomplikovaly vztahy mezi generacemi, došlo také ke změně jejich práv a povinností – radikální změny z hlediska časových, ekonomických a sociálních faktorů, které posilují postavení prarodičů v rodině, někdy i na úkor ostatních členů rodiny. Došlo k posunutí hranice jejich věku, takţe jim nezbývá čas na plnění dříve poţadovaných činností spojených s rolí dědečka a babičky, často se nehodlají angaţovat tak, ţe velkou část svého volného času stráví výchovou či opatrováním vnoučat. Došlo k zeslabení jejich autority v rodině, vědomosti a znalosti mladé a střední generace často převyšují zkušenosti generace starší, coţ vede k zlehčování jejich názorů na ţivot a ţivotní hodnoty a zásady a prarodiče se často nedokáţí s ubývající autoritou vyrovnat. Měli by zastávat roli poradců, kteří pomáhají upevňovat rodinné svazky a zlepšovat celkovou rodinnou atmosféru. Čím větší bude nezávislost a samostatnost prarodičů na rodinách svých dětí či vnuků, tím pevnější a kvalitnější pouto se mezi nimi vytvoří, ale to neznamená, ţe rodiny s minimální prostorovou vzdáleností nemohou vytvořit bezkonfliktní prostředí a harmonické souţití, jestliţe je tvoří zralé osobnosti, rozumově a citově vyspělé a s vlastnostmi spolu dobře vycházet a jednat s ostatními lidmi (Cibulec, 1980).

2.2 Typologie prarodičů Matějček a Dytrych (1997) dělí prarodiče do několika skupin. První skupinu označují jako vládce rodiny. Tito prarodiče si udrţují respekt svých dětí i vnoučat, vyznačují se autokratickým chováním, ve své rodině jsou uznávanými autoritami, kterým se nikdo neodvaţuje odporovat a vše se řídí tím, co chtějí oni, vzbuzují ale nejen úctu a respekt, ale i určité obavy z jejich potenciálního hněvu. Oni sami očekávají, ţe jejich rozhodnutí budou přijímána bez diskuze, málo přihlíţí k přáním ostatních členů rodiny. Druhou skupinou jsou protektoři, jejichţ ţivotním cílem se stala neustálá ochrana 20

a starost o vnoučata. Chtějí pro ně to nejlepší, obviňují rodiče, ţe neumí s dětmi zacházet a touţí, aby se vnoučata chovala pouze podle jejich představ. Děti chrání před ostatními, rozhodují, s kým si smí hrát a bojí se, ţe jejich vnoučata někdo zkazí. Další skupinou prarodičů jsou obětavci. Ti jsou ochotni udělat pro svá vnoučata cokoli. Nesnaţí se přitom zasahovat do chodu rodiny svých dětí, ale chtějí jenom přispět k tomu, aby se rodina, především ovšem vnoučata, měla co nejlépe. Někteří se ale „obětují“ jenom proto, aby to kaţdý viděl, chválil nebo je dokonce litoval. V tomto případě jde o psychologický manévr jak upozornit na svou osobu, přitáhnout na sebe pozornost, získat lásku a zájem ze strany dětí a vnoučat a opakované uznání. Do čtvrté skupiny spadají prarodiče, kteří ţijí nový ţivot. Vnoučata jimi mohou být z určitého pohledu povaţována za brzdu, která zdrţuje a omezuje jejich ţivot a poslání, kterému se věnují. Často se jedná především o prarodiče podnikatele, ale obvykle je to pouze přechodný problém. Další skupinou jsou tzv. opuštění prarodiče, o které jejich děti a vnoučata zpravidla nestojí, ţijí v jiném městě, čímţ i omlouvají to, ţe se s nimi příliš nestýkají. Těţko se smiřují s pocitem nevděku a křivdy ze strany svých dětí a vnoučat. Často jsou nuceni si vymýšlet lţi, pokud se jich někdo z jejich okolí na jejich děti a vnoučata ptá. Do poslední skupiny se zařazují všichni ostatní prarodiče, kteří se nemohou zařadit ani do jedné z uvedených skupin. Tito prarodiče berou krize a konflikty jako součást ţivota. Došlo u nich ke změně významu příbuzenstva a k uvolnění vazeb – jejich děti s nimi udrţují vztah, ale utváření jejich identity je na těchto vztazích méně závislé. Členové rodiny nechtějí zasahovat do záleţitostí druhých, naopak zdůrazňují poţadavek individuální autonomie a ukazují na sníţení významu mezigenerační závislosti (Singly, 1999). Můţeme se také setkat s typologií dle aktivity prarodičů. Dle této typologie se prarodiče dělí na aktivní, kteří jsou podporující, autoritativní a vlivné osoby, a na neaktivní, kteří jsou izolovaní a pasivní. V neposlední řadě můţeme prarodiče rozdělit i dle jejich uspokojení z role prarodiče. Na základě této typologie pak můţeme mluvit o typu rovnováţném (naplňuje svou roli rovným dílem podle toho, co třeba udělat pro vnouče a tím, jak je osobně spokojený s tím co dělá), typu symbolickém (klade menší důraz na osobní rozměr vztahů, ale i tak je pro něj důleţitá skutečnost, ţe je zdrojem uspokojení potřeb vnoučete), typu individualizovaném (nezajímá se o formální očekávání, která se vztahují k jeho roli, ale chápe prarodičovství jako zdroj své osobní satisfakce) a typu jen vzácně se angaţujícím ve vztahu k vnoučatům (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). 21

3 Mezigenerační vztahy prarodičů, vnoučat a rodičů 3.1 Vztah prarodič – vnouče Prarodiče

sehrávají

roli

v

ţivotě

dítěte

v

podstatě

od

jeho

narození

(Matějček, Dytrych, 1997). Druhotný je tento vztah pouze z biologického hlediska, ve skutečnosti totiţ poskytuje opěrný bod k rodinné integritě. Role prarodičů se ale mění v souvislosti s proměnami společenskými, a to zejména s rodinnými ţivotními cykly, s přístupem ke stárnutí a především s konceptem tzv. aktivního stárnutí, který je v rozporu s klasickým pojetím role babičky a dědečka, kteří jsou k dispozici vţdy, kdyţ rodina a vnoučata potřebují. Tyto změny mají také souvislost i se současným uspořádáním rodiny, v němţ je souţití vícegeneračních rodin pod jednou střechou méně časté. V tomto případě je více neţ fyzická blízkost důleţitější blízkost sociální a emocionální (Rabušicová, Kamanová, Pevná 2011). Jejich zralost vztahu k vnoučeti je dána mnoha faktory - věkem, celkovým postavením rodiny a ideovými obecnými postoji. Prarodičovství se pro ně ale také můţe ukázat jako rizikové, protoţe v jeho průběhu můţe dojít ke krizi biologické, zdravotní nebo sociální. Právě tyto krize jsou pro ně zkouškami jejich emoční zralosti a připravenosti pro tuto roli. Samotný vztah k vnoučeti je utvářen mnoha okolnostmi, například o kolikáté vnouče se jedná, kolik měli oni sami dětí a kterému z nich se vnouče narodilo, zda se narodilo do úplné nebo neúplné rodiny nebo jaký je jejich vztah s partnerem jejich dítěte. Matějček s Dytrychem (1997) popisují vývoj vztahu prarodičů s vnoučaty z pohledu vývojové psychologie dle jednotlivých fází vývoje dítěte. Prvním obdobím je doba od narození po první rok dítěte. V babičkách v tomto období „oţívají mateřské city“ a vrací se jim proţitky a poznatky z jejich vlastního mateřství, na rozdíl od dědečků, kterým trvá delší dobu, neţ si k dítěti najdou instinktivní cestu. Můţe tak mezi prarodiči dojít ke konfliktu, protoţe se přesouvá oblast jejich zájmu a starší lidé jsou k těmto změnám méně přizpůsobiví. V ţádném případě se dědeček nesmí cítit díky nově narozenému dítěti ublíţený a odstrčený. Jeho funkce v tomto období spočívá spíše v oblasti psychologické, duchovní a morální, stává se oporou pro ostatní členy rodiny. To jen potvrzuje, ţe pro prarodičovské vztahy jsou podstatné i genderové rozdíly, například větší angaţovanost babiček, častější kontakt s rodinnou z matčiny strany nebo fakt, ţe babičky si jsou bliţší s vnučkami, zatímco dědečci s vnuky (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). V batolecím období se často začíná objevovat rozmazlování dítěte ze strany prarodičů. 22

Můţe tak docházet ke konfliktům mezi prarodiči a rodiči. Všichni členové rodiny by v tomto období měli zaujmout jednotný přístup k výchově. Prarodiče si musí uvědomit, ţe hlavními vychovateli jsou rodiče a měli by udrţovat soudrţnost mladé rodiny, i kdyţ se jim některé věci nemusí líbit. Prarodičům často v tomto období připadá funkce nastavování tzv. biologického zrcadla dítěti – to znamená, ţe dělají s dětmi a po dětech to, co děti dělají samy. Právě prarodiče jsou ochotni toto zrcadlo nastavovat více neţ rodiče. Právě nastavování biologického zrcadla slouţí k vývojové stimulaci obou stran, nesmí se ale přehánět, protoţe by mohlo vést k přetíţení a vyčerpání dětí. Kolem dvou let pak dítě přijímá tzv. rodinnou identitu, coţ je vědomí vlastního já vzhledem k ostatním členům nejuţšího rodinného kruhu, orientuje se ve vztazích v rodině a zjišťuje funkci jednotlivých členů i sebe samého. V předškolním věku se stává problémem velká sugestibilita dětí, kdy děti bez odporu a kritiky přijímají to, co se jim s dostatečnou autoritou předkládá, napodobují cokoli a svou řečí a chováním odráţí prostředí, ve kterém vyrůstají. Dalším problémem je i konformismus dětí, díky kterému vědomě chtějí být takovými, jako jsou druzí, dbají na určitý řád ve věcech, rozlišují, co se má a nemá dělat a velmi dobře si osvojují návyky. Uţ nikdy v budoucnu nebude konformismus stejně nebo více silný neţ právě v předškolním věku. Z tohoto důvodu je důleţité, aby se pro něj lidé v jeho blízkém okolí stali jeho vzorem. Po nástupu dítěte do školy chrání prarodiče dítě před přetíţením a jsou k němu shovívavější neţ rodiče, a to ze dvou moţných důvodů: prarodiče jsou ve věku, kdy se dívají více dozadu neţ dopředu, takţe si více připomínají vlastní dětství a ví více o hodnotách, které nejsou závislé na známkách; druhým důvodem můţe být pravidlo více dětí, kdy dochází k rozloţení poţadavků na jejich nadání a výkony, takţe nejsou jednotlivé děti tolik zatěţovány. V kaţdém případě si ale musí dát pozor na nadměrný protekcionismus. Kdyţ děti dospějí do období puberty a dospívání, začnou mezi nimi a prarodiči vznikat konflikty. Obě generace mají rozdílné postoje k ţivotu a hodnotám a jsou od sebe příliš vzdálené na to, aby mohli prarodiče ztotoţnit své mládí se současnou generací (Matějček, Dytrych, 1997). Během těchto období můţeme nalézt dva odlišné vrcholy ve vztahu prarodiče s vnoučetem. První vrchol se nachází v době předškolního věku dítěte (akceptace především emocionální, jaksi automatická a spojená s přirozeným pečovatelským vlivem prarodiče, který je intenzivní a oboustranně vyhledávaný), druhý pak v období mladé dospělosti (k emocionálním vazbám, pokud byly dostatečně rozvinuty v raném dětství, přidává i racionálně zpracovaná akceptace; prarodič někdo, od koho se sice ještě můţe očekávat podpora a péče, ale který ji uţ také začíná vyţadovat) (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). 23

Kontakt prarodičů s vnoučaty s sebou nese přínosy pro obě strany. U prarodičů dochází ke změnám pramenícím v obecné rovině procesů stárnutí (jak fyzické, tak i psychické změny) a k nově se objevujícím potřebám (potřeba jistoty, podpory, bezpečí, soukromí, komunikace). Zdrojem uspokojování právě těchto nových potřeb se pro ně stává především rodina a její mladší členové. Jiţ zmíněný koncept aktivního prarodičovství je jednou z cest, jak skrze potomky udrţovat a rozvíjet smysluplnou perspektivu starších osob, protoţe vnoučata uspokojují jejich potřebu stimulace (poskytují jim nové podněty), potřebu orientace (poznají novou ţivotní roli), potřebu citového vztahu (jsou zdrojem silných emočních proţitků), potřebu seberealizace (poskytují jim moţnosti uplatnění vlastních schopností) a potřebu otevřené budoucnosti (jsou pro ně pokračováním a přesahem jich samých). Vnoučata se tak ukazují jako určitá kotva v sociální struktuře, ze které by se mohli starší dospělí ztrácet. Na straně vnoučat je přínosem zejména akceptace prarodiče, která se proměňuje v souvislosti s věkem a souvisí i s tím, jak se prarodiče ve vztahu s vnoučetem angaţují. Kromě všech těchto přínosů dochází mezi prarodiči a vnoučaty k obousměrné výměně. Zatímco prarodiče podporují zejména jazykové, kulturní a vědecké znalosti dětí a hrají tak důleţitou roli v předávání kulturního a jazykového dědictví a rodinné historie, která u dětí posiluje sebeúctu a vědomí vlastní identity (jsou to základní atributy socializační funkce rodiny), děti učí prarodiče jazyky a ICT dovednosti. Prarodiče pro ně mohou být modelem, jak zvládat úkoly v pozdním věku, případně i mediátorem ve vztahu k rodičům. Pro mladší generaci nesou i důleţitý symbolický význam vyjadřující změnu a současně kontinuitu mezi minulostí a budoucností (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). Jak uţ bylo zmíněno výše, mezi generacemi dochází také k vzájemnému předávání informací, které je v současné době označováno také jako proces mezigeneračního učení. Fischer (in Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2012) vysvětluje tento pojem jako postup, jehoţ cílem je přivést lidi dohromady, a to cílevědomými a vzájemně prospěšnými aktivitami, které podporují porozumění a respekt mezi generacemi a přispívají k soudrţnosti komunit. To probíhá mezi jednotlivými generacemi v rodině a kaţdá ze stran v něm můţe plnit dvě role – učitele i učícího se jedince. K tomuto učení dochází, i kdyţ prarodiče nejsou v naprosto úzkém kontaktu s nukleární rodinou, tj. neţijí s nimi v jedné domácnosti. Záleţí ovšem na všech členech rodiny, v jaké míře se nakonec mezigenerační učení odehrává. Ve chvíli, kdy vnoučata tráví čas se svými prarodiči, získávají záţitky a informace, které je následně vzdělávají. Většinou tráví čas chozením na procházky, výlety do zoo nebo muzeí či vařením (Kamanová, 2011). Prarodiče jsou těmi lidmi, kteří dítěti poskytují důleţitou alternativu v chápání dospělé 24

autority. Poskytují jim totiţ jiné modely chování, jejich přítomnost v rodině je častá a jsou respektováni, nebo alespoň tolerováni, rodiči dítěte. Mohou mít také tolerantnější postoje vůči dítěti, coţ je moţné i proto, ţe výchova dítěte není primárním úkolem pro ně, ale pro rodiče. Ti do kontaktu s dítětem vnášejí tvořivost, uvolněnost a cit, který není ovlivněn právě takovou zodpovědností za dítě, jakou mají rodiče. Jejich role se nejvíce projevuje hlavně asi v některých obdobích vývoje dítěte, a to na konci batolecího období a v době předškolního věku. Mohou být také významným prvkem ve vývoji kvality řeči dítěte a nabízejí mu k pozorování další ţivotní role. Pokud se jedná o rodinu dysfunkční, nebo rodinu s rozvedenými rodiči, mohou slouţit také jako náhradní identifikační vzor pro vnouče. Dítě zase na oplátku poskytuje prarodičům pocit sounáleţitosti a smysluplnosti ţivota. Umoţňuje jim vzpomínat na jejich vlastní dětství a je také jejich posluchačem, který má o jejich vyprávění zájem. Naplňují tak vzájemně své důleţité ţivotní potřeby, které v dané ţivotní etapě, ve které se vyskytují, obě strany mají (Šulová, 2010). Díky svému výzkumu mezigeneračních vztahů v rodinách byla Margaret Muellerová (in Dopita, 2005) schopna vytvořit typologii prarodičů. Prarodiče rozdělila na pět typů, které následně charakterizovala. První typ pojmenovala jako ovlivňující prarodiče. Ti ţijí v uzavřeném rodinném systému, setkávají se často se svými vnoučaty, se kterými mají společné zájmy a spolupracují s nimi při jejich různých aktivitách. Pomáhají jim tak rozvíjet jejich talent. Existuje mezi nimi důvěrný vztah a věří, ţe jsou pro svá vnoučata zdrojem moudrosti a jejich poradci. Probírají s nimi problémy a řeší s nimi jejich budoucnost. Mohou jim i pomáhat finančně, popřípadě i s hledáním zaměstnání. Jejich prarodičovská role zahrnuje především autoritu a disciplínu. Jinak přistupují ke vztahu s vnoučaty prarodiče podporující. Ti se neprojevují jako autorita, ani nevyţadují disciplínu, moţná i proto, ţe se s dětmi vídají méně a méně se podílejí na jejich aktivitách. Nemají takovou příleţitost na těchto činnostech participovat, přesto mají i od nich vnoučata šanci se naučit novým dovednostem a rozvíjet svoje schopnosti, ale uţ ne v takové míře, jako tomu bylo u prvního typu. Další typ byl Muellerovou označen jako pasivní prarodiče. V ţivotě svých vnoučat jsou tito prarodiče málo aktivní, vidí se asi jednou měsíčně. Šance vnoučat, ţe by se od těchto prarodičů něčemu naučili, je nízká. Mohou být označeni spíše jako určití přátelé vnoučete. Typ prarodiče orientovaného na autoritu sám sebe definuje jako autoritu pro vnoučata. S vnoučaty se stýká v podstatě stejně často, jako pasivní typ a tento styk probíhá výhradně v direktivním stylu. Fungují jako určitý podpůrný zdroj pro vnoučata. Často se cítí jako zdroj informací, moudrosti a rad pro vnoučata. Diskutují s nimi o budoucnosti, jsou ochotni jim pomoci dosáhnout jejich cílů a mohou jim poskytnout i instrumentální pomoc, ale méně ne 25

ovlivňující nebo podporující prarodiče. Posledním typem jsou odloučení prarodiče. Ti jsou nejméně zapojeni do ţivotů svých vnoučat, ze všech typů je vídají nejméně. Jsou tak nejméně zapojeni i do aktivit vnoučat. Dalo by se říci, ţe téměř naprosto zůstávají mimo ţivot svých vnoučat. Anne Gauthier (in Dopita, 2005) na základě působení faktorů sociokulturního prostředí, rodinných hodnot, času a energie věnovaného rodině a percepci mládí stanovila tři typy prarodičů. Prvními jsou prarodiče v roli subdodavatele vzdělání. Ti mívají tendenci nahrazovat rodiče. Často jsou z pracující nebo střední sociální třídy a zastávají názor, ţe jsou v rolích seniorů neuplatnitelní. S vnoučaty se setkávají několikrát týdně, za coţ můţe i skutečnost, ţe jejich bydliště nebývá od nukleární rodiny příliš vzdálené. Mají tendence zasahovat do aktivit vnoučat jak doma, tak i v jejich volném čase. Jejich hlavním zájmem je právě rodina. Tímto typem jsou hlavně babičky z matčiny strany, které jsou aktivnější a častěji se s rodinou vidí a berou to jako součást své role. Mohou tak začít zasahovat i do role rodičů. Očekávají, ţe vnoučata k nim budou chovat respekt, budou k nim zdvořilí, poctiví a budou jim naslouchat. Uvědomují si nástrahy, kterým musí jejich vnoučata čelit a svým vzděláváním je chtějí od nich uchránit. Jinak se chovají prarodiče označení jako specialisté. Ti většinou spadají do střední a horní společenské třídy. S vnoučaty se tolik nevídají, ale v mnoha případech organizují jejich čas skrze jejich integraci do různých sdruţení. Samotné specialisty jde rozdělit do dalších dvou skupin. První z nich jsou spolkoví specialisté. Ti se zaměřují především na pomoc vnoučatům s domácími úkoly a organizují jejich volnočasové aktivity. Je pro ně důleţitý rozvoj silné sociální integrace stejně jako silné sociální participace jejich vnoučat. Druhým podtypem jsou specialisté na původ. Mají vztah ke svým kořenům a svému původu, především pokud jejich děti a vnoučata ţijí mimo stát. Často jsou to i prarodiče, kteří jsou jiţ sami bez partnera. Posledním typem Gauthierové jsou pasivní prarodiče. Ti navštěvují vnoučata zhruba dvakrát ročně. I tento typ můţeme rozčlenit na dva podtypy. Prvním jsou Quasi absentující prarodiče, kteří mají velký počet vnoučat, ale nenavštěvují nikoho, aby neupřednostňovali vztahy pouze s některými z nich. Bývají ovšem aktivní, pokud se například v rodině jejich dětí něco přihodí. Na rozdíl od nich absentující prarodiče se se svými vnoučaty nevidí delší čas a mívají tendenci rozvracet vztahy se svými dětmi, případně s dětmi ze strany partnera. Mají problémy srovnat se s problémy ve vztazích v rodině jinak, neţ skrze konflikty.

26

3.2 Vztah rodič – dítě Role rodiče je jednou z nejzásadnějších rolí, kterou jedinec ve svém ţivotě získá. Tato role je nevratná, člověk nemůţe najednou přestat být rodičem (Vágnerová, 2005). Spolu s měnícími se vývojovými obdobími dítěte se mění i úkoly rodičů ve vztahu k dítěti. Po celou dobu musí být uspokojovány jak jeho biologické potřeby, tak i potřeby psychické, v čemţ mají právě rodiče nenahraditelnou roli. Vztah rodičů k dítěti vzniká uţ před jeho porodem. Od narození si pak dítě vytváří intenzivní kontakt s matkou, který se projevuje hlavně ve zrakovém kontaktu. V kojeneckém období pak musí vzniknout pocit důvěry, k čemuţ opět pomáhá zejména osoba matky (Hort a kol., 2008). Dítě si hned na začátku svého ţivota vytváří specifický citový vztah k mateřské osobě, který se následně dále rozvíjí. Mateřskou osobou ale nemusí být jenom matka, ale i osoba, která dítěti poskytuje pocit jistoty. Dítě přijímá toho, u koho se cítí jistě a bezpečně. Tyto vztahy později pomáhají dítěti vytvářet si rodinnou identitu (Benešová, 2004). Instinktivní základ rodičovského chování je v nás vrozený, ale rodičovská kompetence můţe být ovlivněna například vrozenou povahou nebo deprivací v původní rodině. Rodiče mají tendenci věnovat více pozornosti dítěti stejného pohlaví. Kolem jednoho roku vzniká i u dítěte preference rodiče stejného pohlaví. Během raných interakcí vzniká pevná emoční vazba mezi dítětem a matkou, vazba k otci se vytváří aţ později. Důsledkem této silné vazby můţe být separační úzkost, během které dítě špatně snáší odloučení od rodiče, se kterým má právě tuto pevnou vazbu (Vágnerová, 2005). Langmeier a Krejčířová (2006) upozorňují na důleţitost osobnosti otce v tomto období, zejména v oblasti her. Otcové totiţ, na rozdíl od matek, volí hry více dynamické s více nečekanými změnami a zvraty, zatímco matky jsou v oblasti her více konzervativní, vyuţívají více hraček a slov a jsou plynulejší. Děti jsou k hrám otců více responzivní, také v nich evokují více pozitivních emocí. Během batolecího období musí rodiče pomoci dítěti vytvořit bezpečné hranice, vytvořit jeho zkušenost s vnějším světem a vytvořit podmínky pro rozvoj jeho autonomie. Stejně tak by měli respektovat rozvíjející se sebevědomí dítěte (Hort a kol., 2008). Batole si uţ začíná uvědomovat svou roli v rodině, takţe uţ začíná jednat podle očekávání druhých a očekávat určitou reakci na své projevy a ţádosti. V tomto období je důleţité jednotné výchovné působení všech členů rodiny. Rozpory v poţadavcích vytvářejí v dítěti zbytečný zmatek (Langmeier, Krejčířová, 2006). V předškolním období pak uţ nabírají na významu rodiče jako pár, významnou osobou uţ není pouze matka (Hort a kol., 2008). Dítě se začíná pomalu uvolňovat z dominantního vztahu s rodinnou a začíná navazovat kontakt i s osobami mimo ni (Langmeier, 27

Krejčířová, 2006). Kdyţ dítě nastoupí do školy, začne ovlivňovat atmosféru v rodině jeho školní výkon. Děti začínají trávit stále více času se svými vrstevníky a pomalu se tak vymaňují z výhradního vlivu rodiny. Rodiče by měli s dětmi v tomto období trávit alespoň nějaký volný čas společnými činnostmi (Vágnerová, 2005). Také by měli být schopní pomáhat dítěti se školními povinnostmi, akceptovat jeho nově vznikající vztahy s vrstevníky a být realističtí v oblasti jeho výkonu a moţností ve škole (Hort a kol., 2008). S postupným dospíváním dětí se ale zvyšuje napětí v rodině. V adolescenci se referenční skupinou dítěte stává vrstevnická skupina a rodina ustupuje do pozadí, pro dítě se můţe stát překáţkou při hledání jeho totoţnosti (Vágnerová, 2005). V období adolescence se kromě jiného mění i vztahy mezi rodiči a dítětem. To se začíná během dospívání z primární rodiny uvolňovat. Průběh této separace neprobíhá ovšem ve všech rodinách stejně, ovlivňuje ji totiţ řada faktorů, zejména předchozí vztah k rodičům, typ rodiny (například v rodině s jedním rodičem můţe separace probíhat odlišně, neţ v rodině s oběma rodiči) a způsob reakce rodičů na separační projevy dítěte. Celkově se ale rodiče těmto změnám jen těţko přizpůsobují a činí jim problémy vycházet vstříc novým potřebám dítěte. Někdy se mohou rodiče snaţit této separaci dokonce bránit, nebo ji v opačném případě nadměrně a předčasně podporovat. Záleţí především na tom, jak oni sami proţili jejich adolescenci (Hort a kol., 2008). Děti zaujímají kritický postoj ke svým rodičům, ale ne ve všech rodinách je toto období bouřlivé – některé druhy konfliktů jsou sice nevyhnutelné, ale ve většině rodin nedojde k váţnějším roztrţkám a v některých můţe být toto období celkem nenápadné. Jen výjimečně se stává, ţe dospívání dětí naruší pouta mezi generacemi (Vágnerová, 2005). Vztah mezi dospělými dětmi a jejich rodiči přechází do nové roviny, a ne vţdy je tento přechod pro zúčastněné strany jednoduchý. Rodiče se nemusejí smířit s tím, ţe je jejich dítě dospělé, coţ můţe vést k tomu, ţe se snaţí prodluţovat jejich dětství a přebírají na sebe jejich problémy a povinnosti. Tím ale u svých dětí upevňují vlastnosti jako například nerozhodnost nebo nesamostatnost, které jim nebudou v budoucím ţivotě k prospěchu. Ovšem rodiče by neměli být vůči svým dětem ani nevšímaví a necitliví, protoţe tento postoj s sebou přináší jiná negativa. Měli by najít určitou rovnováhu, kdy svým dětem ukazují dostatek své lásky a zájmu o ně, ale zároveň se nesnaţili řešit za ně jejich ţivotní situace a běţné povinnosti. Děti se v dospělosti začínají osamostatňovat, nejprve odstěhováním se od rodičů a nakonec sňatkem s partnerem. Mezi partnerem dítěte a jeho rodiči vzniká úplně nový vztah. Všechny strany se musí s tímto vztahem vyrovnat. Po svatbě se děti svým rodičům odcizují, protoţe uţ jsou plně samostatní a zakládají si vlastní rodinu. Rodiče by do této nově vzniklé 28

rodiny neměli zasahovat. Jejich zásahy nemusí být vţdy oprávněné nebo zaloţené na reálném stavu věcí a v konečném důsledku by se mohly obrátit proti nim. Stává se, ţe po odchodu dětí se u rodičů projeví tzv. syndrom prázdného hnízda. Mohou mít pocit, ţe uţ je nikdo nepotřebuje. Pro některé to ale můţe být chvíle, kdy konečně získají čas sami pro sebe, nemusejí nikoho vychovávat a mohou se konečně věnovat svým koníčkům. Podobně novou situací je narození vnoučat do rodiny. Malé dítě je v rodině zdrojem nové radosti, ale i nových konfliktů. Jedním z typických zdrojů konfliktů můţe být například rozmazlování dětí, ke kterému můţe docházet nevědomě, a které má negativní dopad na formování charakteru a postojů dítěte. Stejně tak se mohou názory dospělých dětí a jejich rodičů rozcházet u tématu učení vnoučat, protoţe kaţdá strana má svůj názor na to, co je pro dítě optimální a co uţ je jeho přetěţování (Krejčířová, Langmeier, 2006). Dospělé děti mají problém trávit se svými rodiči volný čas. Čím více volného času spolu tráví, tím si mohou být protivnější. Pokud se do toho zapojí i prarodiče, jsou konflikty prakticky nevyhnutelné. Krejčířová s Langmeierem (2006) tvrdí, ţe i přes moţné konflikty mají obě strany zájem o vzájemný kontakt a udrţení vzájemných pout. Jako určité řešení navrhli ,,intimitu na vzdálenost,“ kdy by si obě strany zachovaly citovou blízkost i při odděleném bydlení, které by bylo dost blízko na to, aby rodiče mohli navštěvovat, popřípadě jim pomoci. Přitom ale musí existovat určité hranice, které budou poskytovat nové rodině autonomii. Vztah by měl být rovnocenný a hranice pruţné pro případ změněných potřeb obou stran. Postupně začínají být rodiče závislí na pomoci svých dětí, přitom se ale mladé rodině snaţí pomáhat, jak jenom mohou.

3.3 Role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty Ve vztahu prarodičů s vnoučaty hraje neopominutelnou roli také rodičovská generace, která definuje podmínky, strukturu a hranice těchto vztahů. Margaret Muellerová (in Dopita, 2005) pojmenovala vnější proměnné, které zasahují do vztahů prarodičů s vnoučaty a jako klíčový faktor byla označena právě kvalita a povaha vztahů prarodičů s rodiči. Dalšími faktory byla geografická blízkost, která ovlivňuje kontakt mezi generacemi, tendence mezigeneračních vztahů ubírat se směrem k mateřské linii v rodině a větší blízkost babiček k vnoučatům, neţ je tomu u dědečků, věk prarodičů a vnoučat a nakonec počet vnoučat prarodičů. Záleţí na tom, jaký význam v rodině přikládá rodičovská generace generaci prarodičů, jak potřebuje a současně oceňuje jejich přínosy, jak hodnotí jejich chování vůči vnoučatům ve 29

smyslu respektování principu „nevměšování“ se do rodičovské výchovy. Prarodičovská role tak bývá podřízena hlavně představě rodičů o tom, jak má prarodič vystupovat v socializaci vnoučat. Díky této představě můţe dojít aţ k emocionálnímu odpojení či odcizení mezi jednotlivými generacemi v rodině (Rabušicová, Kamanová, Pevná, 2011). Stále častěji dochází k situaci, kdy jsou děti vychovávány dvěma generacemi, rodiči a prarodiči. Výchovu ovlivňují různí činitelé a záleţí jen na členech rodiny, jak se s nimi vyrovnají. Prvním z těchto činitelů je autorita. Cibulec (1980) povaţuje za nejlepší formu dosahování autority formu demokratickou, díky které je autorita budována na základě osobního příkladu rodičů a prarodičů, jejich skutečných pozitivních charakterových vlastností, schopností zvládat i těţší situace bez větších konfliktů a potíţí a umění jednat s lidmi. Tato forma je nejúčinnější a jejím výsledkem je trvalá autorita rodičů i prarodičů. Děti si jich tak dovedou i v dospělosti váţit a obracejí se na ně, jsou pro ně příkladem a přátelskými rádci. Vytváří se tak hezký vztah nejen mezi rodiči a dětmi nebo prarodiči a dětmi, ale i mezi prarodiči, rodiči a dětmi. Autorita prarodičů se díky tomu nevytrácí ani v pozdním věku, kdy uţ klesá jejich upotřebitelnost a uţitečnost v rodině. Pokud v rodině fungují smíšené formy výchovy, dochází často k dezorientaci vychovávaných. Manţelské souţití rodičů i prarodičů je pro dítě vzorem, a není výjimkou, ţe často můţe jít o špatný příklad fungování souţití – pokud se hádají, podezírají, osočují, poniţují nebo k sobě chovají zjevné i skryté nepřátelství, neurotizují tak své děti, které následky tohoto chování nesou do budoucího ţivota a často podvědomě přebírají to nejhorší, co u svých rodičů nebo prarodičů viděli. Jak uţ bylo zmíněno, přechod rodiče do role prarodiče není pro jedince lehký, a to jak pro ţenu, tak i pro muţe. Ne všichni otcové jsou totiţ schopni zastávat roli dědečka, často se nechtějí vzdát svého dřívějšího postavení otce a zhoršují tak celkové rodinné vztahy. Jindy ale můţe naopak dojít ke změně „zlého“ otce v hodného dědečka (Cibulec, 1980). Rozpory mezi generacemi mohou vzniknout ještě dlouho před tím, neţ se v rodině objeví malé dítě. Především páry, které ţijí ve společné domácnosti s prarodiči, se konfliktům jen těţko vyhýbají. Kdyţ se pak ještě prarodiče začnou plést do výchovy vnoučat, začne docházet k dost často neřešitelným sporům o to, která strana ví lépe, co je pro děti dobré – zda starší nebo mladá generace. Konflikty mezi generacemi se pak v důsledku mohou přenést i do vztahu páru, kdy na sebe muţ a ţena vzájemně začnou útočit, a to právě kvůli těmto zásahům prarodičů do ţivota rodiny. Tato situace se v rodinách řeší těţko, někdy můţe přerůst aţ v reálnou hrozbu pro souţití mladého páru (Matějček, Dytrych, 2002). Vztahy v rodině se mění na základě toho, v jakém stupni vývoje dítě je. První rozpory 30

vznikají v předškolním věku, kdy se mladým rodičům zdá výchova jejich rodičů zastaralá, nemoderní a neodpovídá poznatkům doby, zatímco jejich rodiče si myslí, ţe mladí rodiče kazí děti velkou volností, neudrţováním doby spánku, atd. Rodiče nemívají na děti čas a prarodiče nevědí, jak k nim přistupovat. Prarodiče mají z různých důvodů tendenci nakupovat velké mnoţství hraček, často nákladných. Pokud si dítě jejich hraček nevšímá, prarodiče jsou rozmrzelí. Problémem také domněnky rodičů, ţe hračka nebo oblečení, které prarodiče koupili, z praktických nebo estetických důvodů neodpovídá potřebám dítěte. Přesto je ale právě toto období hodnoceno jako nejméně konfliktní období pro vztahy mezi rodiči a prarodiči. Dítě je totiţ jakýmsi pomyslným pojítkem mezi nimi, samo do vztahů ještě nezasahuje a nepřiklání se ani k jedné straně. Prarodiče se často snaţí různými způsoby si dítě získat, vidí v něm totiţ pokračování své osobnosti a vštěpují mu dobré zásady a kladné ţivotní hodnoty, v negativním případě se snaţí „kupovat“ si přízeň vnoučat nebo mu dovolí to, co mu rodiče zakazují, takţe silně narušují výchovný proces. Nestává se tak často, ţe by rodiče vytvářeli u dětí negativní vztah k prarodičům. Váţnější problémy mezi generacemi vznikají v době, kdy je dítě v mladším školním věku. Problémy vznikají díky různým přístupům a výchovným metodám rodičů a prarodičů. Tyto rozpory se týkají učení, osobního volna, zájmů, hodnot i prvních přátelství dětí. Dítě se rádo předvádí, díky čemuţ zjišťuje, ţe se liší názory rodičů a prarodičů na jeho výkony, coţ můţe ovlivnit zaujímání pozitivních nebo negativních postojů dítěte dle sympatií, které mu byly vysloveny nebo naznačeny. I tohle bohuţel vede k rozporům mezi rodiči a prarodiči a zpětně se promítá do celkového vztahu dítěte k nim. Problémy dětí v tomto věku se rodičům mohou zdát malicherné a podceňují je. Následkem je oslabení vztahu dítěte k nim, protoţe u nich hledalo a nenalezlo oporu a obrací se tak na další nejbliţší členy rodiny, prarodiče. Pokud ti najdou pro dítě pochopení, jeho citová vazba směřuje k nim, coţ se můţe setkat s nepřízní rodičů. V období puberty a adolescence dochází k vyhrocení vztahů mezi dítětem a rodiči. Jedinec se z části osamostatňuje, začíná více bránit svou osobnostní individualitu, poţaduje právo na soukromí a vlastní rozhodování o věcech, o kterých do té doby rozhodovali hlavně rodiče. Zároveň se také zmenšuje vazba na prarodiče. V tomto období je nutné porozumět a vţít se do jejich problémů. Právě toto porozumění dovedou ocenit, a to hlavně svým chováním a jednáním, pomocí a sebeobětováním. Porozumění rodičů a prarodičů je jednou z nejdůleţitějších věcí v rodinných vztazích (Cibulec, 1980). Osobnostní charakteristiky jednotlivců v rodině mohou ovlivňovat jejich vzájemné vztahy. Například autoritativní rodiče budou s největší pravděpodobností po prarodičích 31

vyţadovat, aby jimi nastavená pravidla byla dodrţována bez výjimek. Problém můţe nastat, střetnou-li se dvě strany s autoritativními tendencemi. Pokud bude jak strana prarodičů, tak i strana rodičů prosazovat své názory jako jediné správné, přirozeně se konfliktům nevyhnou. Těmito jejich problémy ale budou v konečném důsledku nejvíce trpět vnoučata. Pokud rodiče dětí mají problémy se starší generací jako takovou, mohou komplikovat, nebo dokonce bránit styku vnoučat s prarodiči. Rodiče by měli být ke styku jednotlivých generací otevření, chápat důleţitost tohoto kontaktu pro obě strany a nebránit mu.

32

Shrnutí teoretické části Prarodiče mají v ţivotě svých vnoučat unikátní roli. Jsou nenahraditelnou součástí nejen ţivota svých vnuček a vnuků, ale i ţivota rodiny jako takové. Díky tomu, ţe uţ sami byli v minulosti rodiči, mohou mít tendenci zapomínat, ţe výchova dětí je prvotním úkolem rodičů, nikoli prarodičů. Jako důsledek tohoto chování pak mohou vznikat problémy v rodině a konflikty obou stran. Na druhou stranu ale mohou prarodiče také rodinu podporovat, a to nejen finančně, ale i třeba tím, ţe dítě pohlídají ve chvílích, kdy si rodiče potřebují něco vyřídit. Rodina jako celek by měla plnit funkce, které jí náleţejí, v co největší moţné míře. Právě tímto plněním nejlépe zajistí budoucí pozitivní rozvoj dítěte. Kaţdý člen rodiny má svou nezaměnitelnou roli, skrze kterou přispívá do ţivota rodiny. Někdy ale není jednoduché převzít na sebe roli novou, kterou ještě daný člen rodiny nezná a na kterou se nemusí cítit připravený. Tato situace můţe nastat u prarodičů, kteří svůj vývoj a změnu statusu z rodiče na prarodiče nemusí přijmout nebo zvládat. Právě zralost pro prarodičovství je určitým stavebním kamenem pro zdravý a kvalitní budoucí vztah s rodinou. Vztah prarodičů s vnoučaty prochází během vývoje dítěte mnoha změnami. V kaţdém období vývoje s sebou tento vztah nese výhody pro obě strany, které skrze něj uspokojují svoje potřeby. Role rodičů je v tomto vztahu neopomenutelná. To oni stanovují, jak bude tento vztah vypadat. Právě těmto představám o jejich vztahu je z velké části podřízena prarodičovská role. Obě strany mohou mít jiné pohledy na to, jak by dítě mělo být vychováváno a jaké výchovné postupy praktikovat. Spolu s vývojem dítěte se mění i problémy, kterým musí rodina čelit a které se mohou stát zdrojem konfliktů. Dle literatury je jako nejméně konfliktní období hodnocen oběma generacemi předškolní věk. Můţe tak být i díky tomu, ţe samotné dítě ještě nemá tendenci přiklánět se k té či oné straně, i kdyţ se některá ze stran můţe snaţit si přízeň dítěte „kupovat“. V pozdějším věku se oblastí produkující problémy stává učení dětí a trávení jejich volného času. Od období puberty se děti začínají osamostatňovat. Hledání jejich individuality ovlivní vztahy s oběma generacemi. Jak rodiče, tak i prarodiče si musí uvědomit, ţe dítěti musí dopřát prostor, který je pro jeho další rozvoj klíčový. Rodiče se později sami stávají prarodiči a s touto novou rolí se musí vyrovnat stejně, jako se s ní dříve museli vyrovnat jejich rodiče. Jak uţ bylo řečeno, právě rodiče jsou těmi, kdo ve vztahu prarodičů a vnoučat stanovují hranice a formují jeho strukturu. V tom, jaký postoj vůči starší generaci rodiče 33

zaujmou, hraje velkou roli to, jak velký význam jim přikládají a jak moc jsou schopni ocenit jejich přínos a jejich zkušenosti. V ţádném případě by ale neměli zaujmout čistě negativní postoj, protoţe děti mají tendenci jejich chování přebírat. Toto můţe být problémem zejména v případech, kdy se rodiče nedokáţí, nechtějí nebo nemohou odpoutat od křivd a konfliktů, které se udály v minulosti. Ovšem budoucím konfliktům se nevyhne zřejmě ţádná rodina, a to ani ta, která jinak funguje perfektně a ve které se obě strany snaţí konfliktům vyhnout. V kaţdém případě by cílem všech členů rodiny mělo být to, aby se pro děti stali vzorem hodným následování a byli někým, koho si děti mohou váţit.

34

EMPIRICKÁ ČÁST Tato část je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole jsem formulovala výzkumný záměr této práce. Jeho součástí je cíl výzkumu, výzkumná otázka a mnou zvolená výzkumná metoda. V druhé kapitole se zabývám sběrem dat. Popisuji zde zvolenou metodu výběru výzkumného vzorku, metodologii sběru dat a charakteristikou jednotlivých respondentů. Poslední kapitola je věnována samotným výsledkům celého mého výzkumu. Věnuji se v ní především analýze dat získaných polostrukturovanými rozhovory s respondenty. Na závěr této části výsledky shrnuji a také diskutuji.

4 Výzkumný záměr 4.1 Cíl výzkumu Cílem mého výzkumu je popsat a analyzovat roli rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Pomocí rozhovorů jak s rodiči, tak i s prarodiči, se snaţím zjistit, jakou roli můţe prarodič v ţivotě vnoučete zaujímat a jaké faktory mohou tento vztah ovlivňovat. Proto se věnuji také chování rodičů dětí k prarodičům, které je nezanedbatelným faktorem v těchto vztazích. Jedná se o rozsáhlé téma, takţe se snaţím postihnout alespoň základní rovinu těchto vztahů, která můţe být později rozšířena dalším výzkumem této problematiky.

4.2 Výzkumná otázka Vzhledem k tématu a cíli mé práce jsem si jako základní výzkumnou otázku (ZVO) zvolila tuto otázku: Jakou roli hrají rodiče ve vztahu mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich vzájemném styku a v míře pomoci prarodičů při výchově vnoučat? Abych svým výzkumem postihla danou problematiku v co největší míře, rozloţila jsem si tuto základní výzkumnou otázku na pět otázek specifických (SVO): V čem se odlišuje role prarodičů od role rodičů? Ovlivňují rodiče frekvenci, se kterou se prarodiče s vnoučaty vídají? Jaký vliv mají rodiče na aktivity, kterým se prarodiče s vnoučaty věnují? Respektují prarodiče přání rodičů, nebo spíše udělají to, co je podle nich pro dítě nejlepší? Kdo má rozhodující slovo v záležitostech týkajících se vnoučat a jejich výchovy? 35

4.3 Výzkumná metoda Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní metodologii. Právě tuto metodologii jsem si zvolila především kvůli její komplexnosti, díky které budu schopna nejlépe postihnout danou problematiku v takové míře, která je nezbytná pro mou práci. Ve své práci jsem se inspirovala designem zakotvené teorie. Nevyuţila jsem jej v jeho plném rozsahu, ale vyuţívám některé jeho postupy při práci s daty, která jsem získala skrze polostrukturované rozhovory, které jsem vedla s rodinami. Především vyuţívám metodu otevřeného kódování, kterou jsem zpracovávala získaná data. Data jsem nezpracovávala najednou, ale postupně. Díky tomu jsem v budoucích rozhovorech věděla, na jakou oblast se zaměřit a jaké údaje mám přesně v odpovědích respondentů hledat.

36

5 Sběr dat 5.1 Výběr vzorku Pro účely svého výzkumu jsem si zvolila jako výzkumný vzorek prarodiče a rodiče. Důleţitým faktorem při výběru rodin byl věk dětí, na které se výzkum vztahoval. Vybrány byly ty rodiny, v nichţ dítě navštěvovalo maximálně první stupeň základní školy – nebylo tedy starší jedenácti let. Spodní věková hranice dětí stanovena nebyla, všem ale bylo více neţ jeden rok. Celkem se rozhovorů zúčastnilo šest rodin. Rozhovory byly vedeny jak s generací rodičů, tak i generací prarodičů.

5.2 Metodologie sběru dat Vzhledem ke svému výzkumnému cíli jsem si jako metodologii sběru dat zvolila polostrukturovaný rozhovor, který umoţňuje respondentům díky svým otevřeným otázkám vyjádřit svůj názor na dané téma. Přípravu rozhovoru jsem zahájila tím, ţe jsem si nejprve v závislosti na základní výzkumné otázce stanovila specifické výzkumné otázky, na jejichţ základě jsem vytvářela jednotlivé otázky pouţité v rozhovoru. Jelikoţ se jednalo o polostrukturovaný rozhovor, mohla jsem strukturu těchto otázek ve vhodné chvíli narušit a rozhovor rozšířit novou otázkou, která zapadala do kontextu rozhovoru a pomohla doplnit a rozšířit odpovědi respondentů na danou otázku. Rozhovor se konal v domácím prostředí rodin, tedy v jim známém prostředí. V tomto prostředí se mohli lépe uvolnit a alespoň část nervozity je opustila. Navíc pomohlo i to, ţe některé z respondentů jsem znala osobně, coţ dle mého názoru vedlo k většímu získání důvěry respondentů vůči mé osobě. Se všemi respondenty jsem se nejprve osobně setkala a seznámila je s tématem mé práce a s okolnostmi, za kterých bude rozhovor probíhat. Díky tomu o něm byli plně informováni, a to včetně skutečnosti, ţe bude rozhovor nahráván. Také jsem jim zaručila plnou anonymitu, takţe se nemuseli bát, ţe se někde objeví jejich osobní informace. Aţ poté se uskutečnil samotný rozhovor.

5.3 Charakteristika respondentů Charakteristika respondentů je důleţitou částí výzkumu, protoţe pomáhá vykreslit alespoň hrubý obraz rodin participujících ve výzkumu. Všem respondentům byla zaručena 37

důvěrnost dat, která jsem během výzkumu získala a která se jich týkala. Právě z toho důvodu jsou jména rodin a jejích členů smyšlená a ţádná z informací v této práci nemůţe prozradit jejich pravou identitu. Tabulka č. 1: Charakteristika rodin

Rodina

Účastníci rozhovorů

Vzdálenost od prarodičů

- matka (dále MNt) asi 20 km

Novotní - babička (BNt)

Novákovi

- matka (MNo) - babička (BNo)

Kroupovi

- matka (MKr) - babička (BKr)

Bendovi

- matka (MB) - babička (BB)

Páralovi

- matka (MP) - babička (BP) - matka (MKa)

Karasovi

- babička (BKa)

bydlí ve stejné ulici

asi 20 minut cesty

bydlí v blízkém městě

společná domácnost

bydlí ve stejném městě

Četnost kontaktu

Stav rodiny

Počet vnoučat

Zaměstnanos t prarodičů

častý, nejméně jednou týdně

Babička s partnerem vypomáhají s péčí o děti kdykoli můţou. Nemohou být ale kvůli pracovnímu vytíţení k dispozici neustále.

3 (do výzkumu zahrnuta 2)

ano, babička pracuje na směny

intenzivní, dle potřeby mladé rodiny

Díky tomu, ţe generace nedělí v podstatě ţádná vzdálenost, mohou se prarodiče mladé rodině vypomáhat celkem bez problému.

3 (do výzkumu zahrnuto pouze 1)

ano, babička pracuje na směny

zejména o víkendech

Babička je rozvedená, takţe se o vnučku stará sama, navíc díky svému zaměstnání se můţe s vnučkou vídat jen o víkendech.

1

ano, babička pracuje na směny

nepravidelný

Prarodiče jsou rozvedení, kaţdý bydlí jinde a kontakt s dítětem je nepravidelný. Babička se s ním ale vídá častěji neţ dědeček.

1

ano, babička pracuje na směny

denně

Matka ţije sama s babičkou. Jejich společné souţití způsobuje problémy, které často vyústí v hádku.

1

ne, babička je uţ v důchodu

příleţitostný

Matka nevychází s babičkou vnoučat. Díky této bariéře se moc nevídají a rodina prarodiče ani nevyhledává.

2

ne, prarodiče jsou v důchodu

38

Respondentů bylo celkem dvanáct, vţdy se jednalo o matky dětí a babičky. Otcům i dědečkům byla účast na rozhovorech také nabídnuta. Bohuţel ţádný z muţských členů rodiny neprojevil zájem o participaci na výzkumné práci. V další části práce budou respondenti pro lepší orientaci v textu označováni zkratkami, které jsou uvedeny v tabulce výše.

39

6 Výsledky výzkumu 6.1 Analýza dat Analýzu dat jsem zahájila přepisem jednotlivých rozhovorů. Během přepisu a poslouchání nahrávek jsem se snaţila zachycovat určité podobnosti nebo odlišnosti v odpovědích respondentů. Ulehčilo mi to také následnou orientaci v rozhovorech. Přepsaná data jsem následně analyzovala pomocí metody otevřeného kódování. Během otevřeného kódování se text rozdělí na jednotky, přičemţ jednotkou můţe být slovo, věta či odstavec. Kaţdé vzniklé jednotce se poté přidělí kód, coţ je slovo nebo fráze, která nějak vystihuje určitý typ a odlišuje jej od ostatních. (Švaříček, Šeďová, 2007) Při otevřeném kódování jsem pracovala ručně, nevyuţívala jsem ţádné počítačové programy. Po analýze textu nakonec vzniklo 8 kategorií: frekvence návštěv, kvalita vztahu rodičů s prarodiči, potřeba prarodičovské péče, vzájemná komunikace, společné aktivity, stanovení pravidel, účast prarodičů na výchově a vzájemné vztahy. Tyto kategorie lze dále rozdělit do tří hlavních skupin, a to do skupiny mezigenerační vztahy, participace prarodičů v ţivotě vnoučat a komunikace v rodině. Do skupiny mezigeneračních vztahů spadají kategorie kvalita vztahů rodičů s prarodiči, vzájemné vztahy a potřeba prarodičovské péče, do skupiny zabývající se participací prarodičů v ţivotě vnoučat pak spadají kategorie frekvence návštěv, společné aktivity a účast prarodičů na výchově. Do poslední skupiny, tj. do skupiny zahrnující komunikaci v rodině, jsem zařadila následující kategorie: vzájemná komunikace a stanovení pravidel. Tyto tři skupiny spolu úzce souvisí a navzájem se ovlivňují – problém v jedné z těchto skupin bude mít dopad i na skupiny ostatní, jak ukazuje i kauzální model níţe. Schéma č. 1: Kauzální model jednotlivých kategorií a jejich vzájemných vztahů

Příčinné podmínky

Jev

Kontext

Intervenující podmínky

Potřeba prarodičovské péče

Participace prarodičů v životě vnoučat

Vzájemná komunikace rodičů s prarodiči; jejich vzájemné vztahy

Frekvence návštěv vnoučat; společné aktivity prarodičů a dětí

40

Strategie jednání a interakce

Následky

Stanovení pravidel ze strany rodičů

Kvalita vztahů prarodičů s vnoučaty

6.2 Mezigenerační vztahy Pojem mezigenerační vztahy označuje vztahy mezi rodiči a prarodiči, rodiči a dětmi a v neposlední řadě také vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Všechny tyto vzájemné vztahy mohou být ovlivněny kvalitou vztahů prarodičů s rodiči vnoučat a jejich vzájemnými rozpory. 6.2.1 Kvalita vztahů prarodičů s rodiči Vztahy prarodičů s rodiči se formují dlouho předtím, neţ se do rodiny narodí malé dítě. Zejména pak vztah, ve kterém jsou aktéři v přímém příbuzenském vztahu (například vztah matky s dcerou), můţe být zatíţen břemeny, které vznikly uţ v minulosti a od kterých se jednotlivé strany nejsou schopny oprostit. Ve většině případů byli respondenti s kvalitou jejich vzájemných vztahů spokojeni a uváděli, ţe spolu navzájem vycházejí bez problémů. Obě generace se v odpovědích na tuto otázku vţdy shodly. Nenastala situace, ţe by jedna ze stran měla pocit, ţe je jejich vztah bezproblémový, zatímco druhá strana by uvedla naprostý opak. Pokud se v rodině objevily problémy, uvědomovaly si je stejnou mírou obě dvě strany a této skutečnosti odpovídaly i jejich odpovědi. Například BNo odpověděla na dotaz o vzájemných vztazích takto: ,, Já myslím, že jsou dobrý. Nemáme spolu problémy.“ Její tvrzení potvrdila i matka jejích vnoučat: ,,Vycházíme s nimi výborně. Nemáme problém spolu vyjít.“ Opačná situace byla v rodině Karasových. Odpověď MKa byla jednoznačná: ,,No, moc dobře spolu nevycházíme. Hlavně s matkou jsou ty vztahy špatné.“ BKa s ní v této záleţitosti souhlasila: ,,No, tak ty (vztahy) by určitě mohly být lepší.“ 6.2.2 Mezigenerační neshody K rozporům můţe v rodině dojít z mnoha důvodů. Za účelem mé práce mě v první řadě zajímaly problémy spojené s rozdílnými pohledy na to, jak má, nebo by měla vypadat výchova dětí a potencionálně rozdílné představy jednotlivých generací o aktivitách, kterým se prarodiče spolu s vnoučaty věnují. Činnosti, kterými prarodiče tráví svůj čas s dětmi, popřípadě výchovné postupy, které během nich pouţívají, se u respondentů jen málokdy stávají zdrojem rozporů mezi prarodiči a rodiči. Rodičům většinou vyhovuje, jak se prarodiče o děti starají a jak s nimi tráví čas. Pouze jedenkrát se objevilo opačné tvrzení, a to v rodině Páralových, kde si matka myslí, ţe by babička rozhodně měla změnit své postupy. To se odrazilo i v její odpovědi: ,,Ano, to rozhodně. Myslím si, že by plno věcí měla dělat jinak než dělá.“ I kdyţ se o této věci snaţí s babičkou komunikovat, jejich rozhovory dle jejího názoru nikam nevedou a babička stejně 41

i nadále dělá vše tak, jak doposud, a to i přes matčiny výhrady: ,,Jo, mluvila jsem s ní o tom několikrát, ale nikdy to nikam nevede. Je to jako mluvit do zdi.“ Všichni dotazovaní rodiče dětí se shodli na tom, ţe pokud se nějaké problémy objeví, nebo uţ v minulosti objevily, vţdy se snaţí s druhou stranou nějak dohodnout a záleţitost si vyříkat. Rozdílné názory na výchovu se u dotazovaných objevují, prarodiče se ale ve většině názorově shodli v tom, ţe tyto neshody neřeší. BNt má na tuto záleţitost jasný názor: ,,No tak určitě. Objevují se, ale neřeším je (smích).“ V pěti případech ze šesti, prarodiče vyjádřili názor, ţe rozpory s rodiči vnoučat přejdou, protoţe výchova dětí není na nich, ale na rodičích. Svůj názor si tak nechávají pro sebe a jsou ochotni se podvolit přáním rodičů. Příkladem za všechny tyto prarodiče je výrok BB: ,,No, takhle, do výchovy dětí já už nezasahuju, protože to už jsem si odbyla, takže já už si to spíš už užívám. A když bych třeba náhodou viděla, že se jí něco nelíbí, tak uhnu, protože ona, ona je rodič, že.“ Pouze BP měla na tuto věc jiný názor: ,,No, snažím se jí dokázat, že mám pravdu. Přece sem sama už děti vychovala, tak snad vo tom něco vím, ne? To ale neznamená, že mě musí poslechnout, že…“ 6.2.3 Potřeba prarodičovské péče Prarodičovská péče je ve většině případů vyhledávána ze strany rodičů zejména kvůli potřebě hlídání dítěte, zejména kdyţ rodiče dítěte uţ musí pracovat. Taková situace byla vyjádřena například v odpovědi BNo: ,,No, tak děcka jim pohlídám, když to potřebujou. To si myslím, že je tak všecko, co můžu udělat.“ Rodičům se snaţí vyjít vstříc i BKr: ,,Když má dcera potřebuje, tak jí pomůžu.“ V rodině Bendových je ale situace trochu odlišná. Prarodiče z matčiny strany bydlí od rodiny daleko, takţe se s vnoučetem příliš často nevídají, jak vyjádřila i MB: ,,No tak s prarodiči z mý strany…S mamkou se vidí jednou za měsíc, s dědou…(smích)…toho moc nevídá. Děda viděl svého vnuka na Vánoce, takže 4 měsíce ho neviděl a teď se tam chystáme jet. Děda je v tomhletom trošku línej sem přijet.“ Prarodiče ze strany jejího manţela mají bydliště relativně blízko mladé rodiny, ale mezi matkou a babičkou se někdy vyskytují konflikty, jak uvedla BB: ,,No takhle, je to takový, že…že se třeba s nimi nevídám třeba tři měsíce a pak se zase vídáváme každej týden. Snacha je třeba naštvaná nebo má svý vlastní problémy, tak se spolu nevídáme a pak je zase všechno v pořádku. Asi tak bych to řekla…(smích).“ Na základě informací lze tedy usoudit, ţe se matka po dobu, kdy není v kontaktu s prarodiči, musí obejít bez prarodičovské péče a musí si zařídit čas a povinnosti tak, aby se o dítě mohla postarat sama bez pomoci. Specifická situace nastává i v rodině Páralových, kde spolu babička s matkou a vnučkou bydlí v jedné domácnosti, takţe dynamika těchto vztahů je trochu odlišná, neţ u ostatních rodin. Babička této rodiny je jiţ v důchodu, 42

takţe vnučka tráví čas mimo školu z velké části s ní, protoţe matka chodí do práce. To, ţe ţije s babičkou v jedné domácnosti, se tak pro ni ukazuje v tomto ohledu jako výhoda, protoţe nemusí řešit problémy s hlídáním dcery. Rodina Karasových jako jediná pomoc prarodičů vůbec nevyhledává, a to díky nefungujícím vztahům mezi rodiči a prarodiči. Matka by své děti prarodičům ani nesvěřila. Pokud se při nějaké příleţitosti setkají, tak je u toho přítomna i matka: ,,…většinou ten čas trávíme spolu s nimi, takže mám naprostý přehled o tom, co dělají.“ Na hlídání se rodiny domlouvají společně, nejde vyloţeně pouze o rodičovskou iniciaci, ale jejich potřeba pomoci od prarodičů v tomto směru samozřejmě hraje značnou roli. V čase, který pak prarodiče tráví hlídáním vnoučat, se s nimi věnují různým aktivitám – více se tomuto samostatnému tématu věnuji v kapitole 6.3.2.

6.3 Participace prarodičů v životě vnoučat Prarodiče se do ţivota svých vnoučat zapisují skrze aktivity, kterým se s nimi věnují během jejich společně stráveného času a také mírou jejich výchovného působení, které na děti mají. Nic z toho ale nemůţe fungovat, pokud nejsou prarodiče s vnoučaty v kontaktu. Právě z toho důvodu mě také zajímalo, jak často se prarodiče s vnoučaty vídají a jak aktivity, kterým se spolu s vnoučaty věnují, vypadají. 6.3.1 Frekvence návštěv Aby mohli prarodiče aktivně participovat v ţivotě svých vnoučat, musí se s nimi vídat. Ve většině mnou oslovených rodin se prarodiče s vnoučaty vídají nejméně jednou týdně. K největšímu kontaktu dochází v rodině Páralových, kde matka se svou dcerou ţije spolu s babičkou v jednom domě. Vzájemný styk prarodičů s vnoučaty je ale ve velké části rodin ovlivněný skutečností, ţe sami prarodiče stále pracují, takţe je mnoţství jejich volného času omezené a nemohou s vnoučaty trávit tolik času, kolik by chtěli. Takovou rodinou je například rodina Novotných, jak dokládá i odpověď BNt: ,,No, tak dá se říct, že se vidíme obden. Záleží ale na tom, jak jsem v práci. Takže to nakonec dopadá tak, že je třeba jeden týden vidím několikrát, ale když mám noční, tak je nevidím v podstatě vůbec.“ Pouze u rodiny Novotných hrála roli ve styku s prarodiči i větší vzdálenost mezi jejich bydlišti. Vzdálenost ale neměla vliv na to, zda jsou prarodiče spokojeni s intenzitou jejich kontaktu s vnoučaty. Na tento aspekt měly vliv především vztahy s rodiči vnoučat. Například rodina Karasových bydlí pouze pár minut od prarodičů a vnoučata s nimi nejsou prakticky v kontaktu, právě kvůli špatným vztahům mezi matkou a babičkou. Dokazuje to i odpověď 43

BKa: ,,No, chtěla bych je (vnoučata) vídat častěji, ale to nezáleží jenom na mně, že.“ Naopak rodina Novotných bydlí dvacet kilometrů od prarodičů a vnoučata se s nimi i přes tuto větší vzdálenost vídají i několikrát týdně, jak dokazuje i výše citovaná odpověď babičky, a kontakt rodiny s prarodiči funguje bezproblémově. 6.3.2 Společné aktivity Prarodiče se ve společném čase se svými vnoučaty věnují aktivitám přiměřeným jejich věku. U těch mladších jde zejména o hlídání, později i o aktivity jako malování, hraní si s hračkami nebo chození na hřiště. Pokud uţ děti nastoupí do školy, jsou prarodiče ochotní jim pomoci s úkoly. Dotazovaní rodiče mají vţdy přehled o tom, co mají prarodiče s vnoučaty v plánu. V rodině Kroupových informují o aktivitách podle slov MKr dokonce sami prarodiče: ,,Ano, protože mi to furt volaj, neustále (smích). Díky tomu pořád vím, co plánujou a co se chystají dělat. Nebojím se, že by mi to někdy zapomněli říct (smích).“ V této rodině se díky odpovědi BKr také ukázalo, ţe tyto aktivity také mohou podléhat genderovým stereotypům: ,,No, když jsme spolu, tak s ní třeba chodím na pískoviště, maluju si s ní, tvoříme obrázky nebo mi pomáhá vařit. Už jsem ju do toho vaření začala zapojovat, protože je holčička. Děláme třeba cukroví a tak. Prostě takový ty normální aktivity, no.“ 6.3.3 Účast prarodičů na výchově Jak vyplynulo z analyzovaných dat, velká část prarodičů nechce nijak výrazně participovat ve výchově svých vnoučat. Často se objevoval názor, ţe oni jsou pouze prarodiče a jako takoví nemají primární zájem na tom, aby děti vychovávali, ale aby si je spíše uţili. Překvapivě se téma rozmazlování dětí ze strany prarodičů objevilo jen ve dvou případech, a to v rodině Bendových a Novotných. U Novotných, kteří mají starší dítě, se uţ rozmazlování dle slov MNt objevilo: „Babičky akorát někdy moc rozmazlujou. To je tak jediný problém, který se zatím objevil…Chci, aby to nebylo jenom o tom rozmazlování, ale aby děti měly taky nějakej režim, třeba aby nejdřív snědly jídlo, než jim dají nějakou tu odměnu a tak…Většinou to dodržujou, nějaký výjimky se taky najdou, ale většinou to dodržujou. Nebo si to aspoň myslím.“ V rodině Bendových, kde je dítě ještě malé, není rozmazlování aktuálním problémem, ale v budoucnu s ním MB dle jejích vlastních slov počítá: „…když jim řeknu třeba, že nechci, aby malýmu dávali pořád sladký nebo aby prvně jedl hlavní jídlo tak vím, že tady v tomhle nepochodím. Že prostě už teď se k tomu staví tak, že ho vidí málo, takže ho budou rozmazlovat. Tak to vidím i u sestry. Její dcera je taky vídá málo, takže se ji snaží rozmazlovat, aby je ona měla zafixovaný jako ty hodný, co u nich může všechno, což mně se 44

nelíbí. Ráda bych v tomhle měla nějakej ten respekt.“

6.4 Komunikace v rodině Komunikace je v případě rodinných vztahů nezbytným prvkem. V podstatě se jí nelze vyhnout a záleţí především na jednotlivých členech rodiny, jak tato komunikace v konečných důsledcích vypadá. Právě proto se v části mého výzkumu věnuji právě tomu, jak vypadá vzájemná komunikace mezi generacemi prarodičů a rodičů. Komunikace mezi těmito dvěma generacemi často zahrnuje právě téma vnoučat. Rodiče mohou po prarodičích poţadovat, aby ve chvílích, které tráví s vnoučaty, nenarušovali jejich výchovný styl. V tenhle moment nastavují určitá pravidla, podle kterých by se prarodiče měli řídit. V konečném důsledku ale závisí pouze na prarodičích, do jaké míry, nebo zda vůbec pravidla dodrţují a respektují tak přání rodičů. 6.4.1 Vzájemná komunikace Vzájemná komunikace mezi generacemi je určitým pilířem, na kterém obě strany budují své vztahy. Pokud nebydlí prarodiče s rodiči ve společném domě, podléhá jejich kontakt vzájemné komunikaci a domluvě. Respondenti z většiny uváděli, ţe jejich vzájemná komunikace je oboustranná, takţe iniciace vzájemného kontaktu nepřipadá pouze na jednu ze stran. Mírně se odlišuje rodina Bendových. Pokud má v této rodině matka problémy nebo se dostane do konfliktu s babičkou, je schopná se vzájemnému kontaktu vyhýbat i několik měsíců. Poté je ale ona právě tou, která iniciuje opětovné navázání kontaktu a vzájemného styku a situace v rodině se tak vrací opět do normálu aţ do chvíle, kdy se situace opět opakuje. Náhled na tuto situaci v rozhovoru poskytla BB: ,,Takhle, jedna nebo druhá. To jak kdy. Buď jedna nebo druhá, nebo…Takhle, myslím si, že má snacha, když to beru jako základ, tak že mě má ráda, takže se mě snaží kontaktovat. Když jsou třeba někdy ty nálady nebo tak, když jsou starosti.“ V rodině Karasových vypadá situace naprosto jinak, neţ v ostatních mnou oslovených rodinách. Prarodiče se s vnoučaty dostávají do kontaktu pouze v případě, kdyţ si to přejí jejich rodiče – právě oni jsou výhradními iniciátory vzájemného kontaktu. Tuto situaci popsala BKr: ,,Já je vidím jenom, když to chtějí jejich rodiče. Jinak ne.“ Ve chvíli, kdy by prarodiče zvolili nějakou činnost nebo výchovný postup, který by rodičům nevyhovoval, řešili by to rodiče dvěma způsoby. Prvním z nich je pokus se s prarodiči navzájem domluvit na změně toho chování, které jim nevyhovuje. Tento přístup by například pouţila MNo: ,,Jo, rozhodně bych o tom s nimi mluvila, jinak by se ani nedalo 45

řešit.“ Někteří rodiče by se ale naopak snaţili dokázat, ţe právě mají pravdu a pouze jejich postupy jsou ty správné. Takovou rodinou jsou například Karasovi, konkrétně MKa: ,,Ano, určitě chci mít poslední slovo v tom, jak se k dětem chovají. A chci, aby to respektovali a řídili se tím.“ 6.4.2 Stanovení pravidel Rodiče se v podstatě nemohou vyhnout situaci, kdy budou muset stanovit alespoň nějaká základní pravidla, která by odpovídala jejich vizi o výchově jejich dětí. Můţe tak dojít i k zásahům do aktivit, kterým se prarodiče s dětmi s dětmi věnují a které nemusí vţdy odpovídat představám rodičů. Přesto na tuto skutečnost poukázaly pouze dvě z šesti dotazovaných babiček. První z nich byla BPa: ,,To rozhodně. Dcera mi pořád říká, co a jak mám dělat.“ Tou druhou byla BKa: ,,No ano, pořád mi říkají, co mám dělat, hlavně dcera.“ Jinak nechávají rodiče prarodičům „volnou ruku“. Přímo tento termín pouţila v této souvislosti BNo: ,,Ne, ne. Mám volnou ruku. Nechávají to na mně.“ Zajímavým kontrastem je skutečnost, ţe všichni rodiče byli toho názoru, ţe se snaţí nezasahovat do počínání prarodičů a to i v rodinách, kde prarodiče cítili ze strany rodičů jistá omezení. Někteří ale později uznali, ţe se někdy napomenutí prarodičů nevyhnou, a to především ve chvílích, kdy se jim něco opravdu nelíbí nebo kdyţ chování prarodičů překročí určitou hranici. Jak uţ bylo řečeno na začátku, rodiče se stanovení alespoň základních pravidel nevyhnou. Tomu odpovídají i odpovědi respondentů, z nichţ většina uvedla, ţe dává prarodičům alespoň základní pokyny týkající se toho, jak si přejí, aby byly jejich děti vedeny. Pouze MKr uvedla, ţe nechává prarodičům v tomhle ohledu volnou ruku: „Hmm...ne, ne, neříkám. Fakt je to všechno takový přirozený, takže v podstatě ani nemusím...Možná jsme si na začátku dali nějaký pravidla, ale já si to už nepamatuju. Já si myslím, že to tak všechno vyplyne tak nějak pozvolna. Jsem stejně vychovaná, jak vychovávali oni mě, tak já vychovávám zase svou dceru, takže si myslím, že to je opravdu všechno takový přirozený.“ Jakmile jsou pravidla stanovena, nemají dle rodičů prarodiče problém jejich pokyny dodrţovat, nebo se o to alespoň snaţit. Pouze v rodině Páralových se podle MP babička odmítá jejími ţádostmi řídit: „Vůbec nic z toho, co jí řeknu, nedodržuje. Jak jsem řekla, udělá si to po svém a je jí to jedno. Jako bych jí nic ani neřekla.“

46

6.5 Shrnutí a diskuze Na rozvoji a kvalitě vztahů v rodině se stejnou měrou podílejí všichni členové rodiny. Pro dítě je rodina určitým odrazovým můstkem do dalšího ţivota. Právě v rodině přebírá vzorce chování, které později uplatní a dále rozvine ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Tyto hodnoty a pravidla si osvojuje nejen s pomocí členů nukleární rodiny, ale i díky generaci prarodičů, jejíţ zkušenosti jsou ještě bohatší. Na základě analýzy odpovědí respondentů na otázky, které jsem jim poloţila během polostrukturovaných rozhovorů, jsem získala odpovědi na specifické výzkumné otázky, které jsem si stanovila na začátku empirické části práce. První zásadní otázkou, která vyţaduje zodpovězení, je odlišnost role prarodiče od role rodiče. Z uskutečněných rozhovorů lze vyvodit, ţe se role prarodičů se odlišuje zejména v tom, ţe nemají a ani nechtějí mít zodpovědnost za výchovu dítěte. Tato zodpovědnost je na straně rodičů. Oni si uţ chtějí dle jejich slov vnouče pouze uţít. Vychovávat museli své vlastní děti, vnoučata jsou pro ně spíše zdrojem potěšení. Naprostá většina dotazovaných prarodičů se odmítala svým dětem do výchovy nějak míchat. Právě díky této skutečnosti můţeme souhlasit s tvrzením Lovasové (2006), ţe prarodiče naplňují svou roli vůči vnoučeti s větším klidem a vyrovnaností neţ rodiče. Rodiče svými odpověďmi s tímto výrokem také souhlasili, i kdyţ se našly výtky na určité chování ze strany prarodičů. Nikdy ale nešlo o nijak závaţný problém, který by nějak výrazně ohroţoval dítě. Další otázka byla zaměřena na vliv rodičů na frekvenci styku prarodičů s vnoučaty. Jak se ukázalo, ve většině rodin, se kterými jsem se setkala, se obě strany na kontaktu domlouvaly navzájem, a to podle potřeb a moţností obou generací – jak prarodičů, tak i rodičů. Vzdálenost bydliště nukleární rodiny od prarodičů není v kontaktu prarodičů s vnoučaty zásadním faktorem, který by jim kontakt znemoţňoval. Tato skutečnost neodpovídá zjištění Hasmanové Marhánkové se Štípkovou (2014). Ty označily právě vzdálenost prarodičů od nukleární rodiny jako jednu z největších překáţek, kterou musí prarodiče překonat, aby mohli být s vnoučaty. Z celého výzkumného vzorku pouze jedna rodina sdílela společnou domácnost, ve které ţily všechny tři generace společně. Tento poměr odpovídá tvrzení Šulové (2010), podle které je souţití širší rodiny v dnešní době vzácnější. Mnohem častěji spolu nyní v jedné domácnosti ţije pouze nukleární rodina. Stejný názor mají i autorky Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), podle kterých je v současnosti souţití vícegeneračních rodin v jednom domě méně časté, neţ tomu bylo dříve. Mění se i celkové pojetí role prarodičů, která oproti minulosti nyní více odpovídá konceptu aktivního stárnutí a rozchází se tak s klasickým pojetím role babičky a dědečka. Současné babičky často ţijí 47

aktivním stylem ţivota a odmítají se plně věnovat pouze roli ,,hlídacích babiček“. Naopak, jejich ideální vizí důchodu je čas trávený jejich oblíbenými koníčky a osobními zájmy (Hasmanová Marhánková, Štípková, 2014). Díky tomu uţ prarodiče nemohou být k dispozici vţdy, kdy je to potřeba a kdy by se to mladé rodině hodilo. Aktivní ţivotní styl starší generace ale není jedinou překáţkou v plnění prarodičovské role. Není výjimkou, ţe jsou prarodiče ještě stále v produktivním věku a docházejí do zaměstnání, takţe nemají tak velký prostor pro plnění své nové role. Respondenti z generace prarodičů v naprosté většině stále docházeli do práce, v mnoha případech i na směny. Přesto nemají problém vyhradit si čas a vídat se s vnoučaty alespoň jednou týdně. V konečném důsledku můţeme z těchto informací vyvodit závěr, ţe ani vzdálenost, ani pracovní vytíţení nemusí mít významný podíl na tom, zda se prarodiče s vnoučaty vídají. Pro prarodiče není problém si alespoň o víkendu na vnoučata vyhradit čas. Tento závěr odporuje názoru Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011), ţe pro generace prarodičů můţe být problematické se do péče o vnoučata zapojit. Je ale nutné zmínit, ţe tento závěr je vyvozen pouze z odpovědí babiček. Je moţné, ţe by se odpovědi mohly lišit, pokud by se rozhovorů účastnili i muţští členové rodiny. Důvodem absence muţské části rodiny ve výzkumu není skutečnost, ţe by nebyli mnou osloveni. Muţi pouze, na rozdíl od ţen, neprojevili o účast na rozhovorech zájem. Pouze odpovědi některých nám mohou naznačit, ţe dědečkové přistupují ke své roli odlišně a do ţivota vnoučat se nezapojují v takové míře, jako babičky. V tomto směru je pravdivý výrok Hasmanové Marhánkové a Štípkové (2014), ţe je prarodičovská role spojena především s babičkami. Nejen babičky, ale ţeny obecně bývají v rodině tím prvkem, který organizuje péči o členy rodiny. Rodiče přenechávají volbu aktivit, kterým se prarodiče věnují spolu s vnoučaty v čase, který tráví společně, výhradně na prarodičích. Důvěřují úsudku prarodičů a ví, ţe by se s dětmi nevěnovali ţádné aktivitě, která by neodpovídala schopnostem dětí, nebo která by je mohla přímo ohroţovat. I prarodiče si jsou vědomi zodpovědnosti, kterou za vnoučata nesou a sami volí aktivity, které odpovídají věku dětí. Zpočátku tak jde pouze spíše hlídání, později přibývají i aktivity podporující učení dětí a různé hry, například malování nebo společenské hry. Tyto náročnější aktivity uţ mohou podléhat také genderovým stereotypům. Na tento jev upozorňuje Helus (2007), podle kterého rodina výrazně určuje počátek proţitku dítěte jako chlapce či dívky, k čemuţ mu jako vzor pomáhají právě role rodičů a prarodičů. Aktivity s vnoučaty jsou naprosto pod kontrolou prarodičů, kaţdý z nich je můţe pojmout svým vlastním osobitým stylem. Proto se i v odpovědích respondentů objevovala celá škála různých činností, od obyčejného malování aţ po takové aktivity, jako je vaření nebo péče o rostliny na zahradě. Ke stejnému výsledku došly i Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) Způsob 48

trávení volného času prarodičů s vnoučaty je dle jejich názoru plně variabilní, stejně jako samotná role prarodiče. Kaţdý prarodič tak můţe trávit čas s vnoučaty trochu jiným způsobem. Další analýzou odpovědí respondentů se podařilo odpovědět i na otázku, zda prarodiče respektují přání rodičů, nebo spíše udělají to, co je podle nich pro dítě nejlepší. Prarodiče se většinou podřizují přáním rodičů, která souvisí s výchovou dětí, nebo se o to alespoň snaţí. Dochází ale i k situacím, kdy toto pravidlo neplatí. Analýzou rozhovorů se ukázalo, ţe prarodiče mohou mít sklony přání rodičů porušovat, i kdyţ ne v nijak velké míře a pouze v situacích, kdy ví, ţe se to rodiče nedozví. Neznamená to, ţe by nerespektovali rodiče dětí, ani se nejedná o útoky vůči nim. Většinou se totiţ jedná o případy, kdy chtějí dětem pomoci například s obouváním, nebo mu dají sladkost, i kdyţ to mají od rodičů zakázané. Toto chování pak bývá ze strany rodičů označováno jako rozmazlování dětí. Rodiče se většinově shodli na tom, ţe se snaţí prarodičům během jejich času s vnoučaty nechávat volnou ruku. Pokud se ale vyskytnou problémy, nebo je pro rodiče určitý aspekt chování prarodičů nepřijatelný, jsou rodiče nuceni zasáhnout. Někdy tento zásah sice probíhá k nelibosti prarodičů, ale rodiče nevidí jiný způsob řešení situace. Přes počáteční nelibost ale nemívají prarodiče problém nově stanovená pravidla v dlouhodobém měřítku dodrţovat. I autorky Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) jsou toho názoru, ţe by se prarodiče měli podřídit představě rodičů. Stejně tak i Matějček s Dytrychem (1997), kteří navrhují jednotný přístup k výchově, a to zejména v raném věku dítěte. Prarodiče by měli dodrţovat rodiči stanovená pravidla, i kdyţ se jim nemusí líbit a nenarušovat tak rodinu jako takovou. Ne všude tomu tak je, jak uţ bylo zmíněno výše v souvislosti s rodinou Páralových. Rozpor ale vzniká v tvrzení respondentů, konkrétně rodičů, kteří tvrdí, ţe ponechávají prarodičům volnou ruku, ale později přiznají, ţe určité vedení prarodičů směrem, kterým chtějí oni, přece jen probíhá. Otázkou je, v jaké míře rodiče svoje chování vnímají právě jako vedení. Určitým vysvětlením můţe být skutečnost, ţe některá jimi stanovená pravidla nemusí brát jako stanovování určitých hranic, ale jako něco, co se děje přirozeně a co si ani nemusí moc uvědomovat jako nějaký výrazný vzorec v chování nebo si svou roli v tomto směru ani nijak silně neuvědomují. Nevnímají fakt, ţe právě oni pomáhají budovat vztah nejen mezi prarodiči a vnoučaty, ale i upevňovat vztah, který mají s prarodiči oni sami. Je také moţné, ţe vnímání prarodičů je vůči kritice a pravidlům ze strany rodičů citlivější. Přesto si ale ani oni z velké části neuvědomují svou roli v ţivotě vnoučat a jejich přínos do budoucího ţivota dětí, coţ se ukázalo právě při mém dotazu na toto téma. Ani jedna ze stran si většinou nedokázala představit, co vlastně prarodiče vnáší do ţivota dětí. To samo o sobě nejvíce nasvědčuje faktu, 49

ţe si strany buď neuvědomují, nebo nedokáţí přesně postihnout roli, kterou mají prarodiče v rodině a jejím ţivotě. Pokud na tuto otázku dokázali odpovědět, uváděli věci jako finanční pomoc, zkušenosti nebo fyzický kontakt s dítětem či pomoc se školou. Z těchto údajů vyplývá, ţe prarodiče pomáhají rodině naplňovat řadu funkcí rodiny tak, jak byly definovány například v Národní zprávě o rodině (2004). Tyto funkce naplňují trochu jinak, neţ sami rodiče, coţ by právě mohl být jejich přínos do mladé rodiny. Respondentům ovšem trvalo, neţ vůbec zmíněné odpovědi zformovali. Můţe ovšem z jejich strany také jít i o určitou přirozenost – mohou si myslet, ţe určité chování je prostě přirozené a nějak vyplývá z okolností. Nijak si ho nespojují s rolí, kterou člověk v rodině zaujímá. Proto si také neuvědomují přínosy těchto rolí do jejich vlastního ţivota a do ţivota jejich dětí a vnoučat. Můţe tak jít o stejný mechanismus, jaký popisuje Benešová (2004) v souvislosti s výchovou – tvrdí, ţe největší část výchovy se odehrává, kdyţ si rodiče myslí, ţe nevychovávají. Moţná tedy respondenti vnášejí do ţivota svých vnoučat mnohem více, neţ si sami uvědomují a neţ je jim přisuzováno ze strany rodičů. Odpověď na poslední výzkumnou otázku, která se ptá na to, kdo má rozhodující slovo ve výchově vnoučat, je na základě rozhovorů vcelku jednoznačná. Rozhodující slovo mají v naprosté většině rodiče. Prarodiče z velké většiny chápou, ţe rodiče jsou ti, kteří by měli rozhodovat o svém dítěti. Pokud mají odlišný názor, nechávají si ho pro sebe a nepouštějí se zbytečně do hádek a konfliktů s rodiči. Rodiče dětí nemívají problém sdělit prarodičům, co přesně se jim nelíbí, nebo o čem si myslí, ţe není ze strany prarodičů správné. Pouze výjimečně vyústily odlišné názory členů rodiny aţ v otevřený konflikt. Sami prarodiče neprojevují nijak silný zájem zasahovat do výchovy svých vnoučat. Výchova je podle jejich názoru úkolem především rodičů, oni si uţ chtějí vnouče spíše uţívat, neţ ho vychovávat. Rodiny se nevědomě řídí radou Plaňavy (1998), podle kterého by se role rodiče a prarodiče neměla směšovat, protoţe prarodiče, na rozdíl od rodičů, nenesou přímou odpovědnost za výchovu vnoučat. Jejich úkolem je spíše vytvoření vhodného prostředí pro růst a rozvoj dítěte. Proto by se také v případě konfliktu měly obě strany snaţit, aby rozpory udrţely mimo dítě a v ţádném případě ho do něj nezatahovaly. To se bohuţel neděje v rodině Páralových, kde babička s matkou ţijí v jedné domácnosti, takţe se jejich konflikty odehrávají přímo před vnučkou. Jejich chování tak odporuje i názoru Langmeiera s Krejčířovou (2006), podle kterých by si generace měly své vzájemné konflikty řešit mimo přítomnost dětí, s čímţ souhlasí i Matějček (Benešová, 2004), podle kterého prarodiče ničemu nepomohou, pokud před dětmi kritizují jejich rodiče. Pokud v některých situacích k výchovnému působení ze strany prarodičů přece jenom dochází, mělo by v kaţdém případě být jednotné s výchovou 50

rodičů. Jinak by podle Langmeiera a Krejčířové (2006) v dítěti pouze vytvářeli zbytečný zmatek. Dítě by se totiţ mohlo přestat orientovat v tom, které jeho chování je správné a ţádoucí. Je zajímavé, ţe respondenti neprojevili nijak silné obavy z rozmazlování svých dětí, i kdyţ je tento jev právě s prarodiči obvykle spojován. Ovšem skutečnost, ţe respondenti na toto chování neupozorňují, nemusí znamenat, ţe k němu nedochází. Můţe totiţ docházet k situaci, kterou popisuje Cibulec (1980), při které reálně k rozmazlování dětí dochází, děje se tak ale za zády rodičů, kteří o ničem nemusí mít tušení. Na téma probíhajícího rozmazlování jsem při rozhovoru narazila pouze v rodině Novotných. Matka se snaţí toto chování prarodičů regulovat, ale dle jejích vlastních slov se jí to moc nedaří. V rodině Bendových matka pouze vyjádřila obavy z budoucího moţného rozmazlování, a to na základě zkušeností, které má s tímto chováním ze strany prarodičů její sestra. Matka je připravena na situaci, ţe k tomuto chování reálně dojde a chystá se v případě nutnosti tuto potencionální situaci s prarodiči v budoucnu řešit. Komunikace mezi generacemi v záleţitostech výchovy vnoučat probíhá více méně bez problémů. Strany se umí dohodnout, kdyţ je to potřeba a jsou schopny se domluvit na jednotném

postupu

při

péči

o

vnoučata.

Na

důleţitost

efektivní

komunikace

v mezigeneračních vztazích upozorňuje Sobotková (2012). Dle jejího názoru se členové rodiny nejsou schopni bez efektivní komunikace domluvit ani na základních záleţitostech. Není tedy překvapením, ţe v případě problémů nejsou rodiny, ve kterých se vyskytují potíţe s komunikací, schopny tyto problémy řešit. V případě respondentů se komunikační problémy objevily pouze u silně poznamenaných vztahů, které si nesly nějaké břímě z minulosti. Ve většině rodin jsou v momentě, kdy by se v rodinných vztazích objevil problém, rodiče připraveni zasáhnout a s prarodiči se domluvit na nějakém řešení, nebo jim ukázat, ţe právě jejich postup nebo řešení situace jsou tím správným. Prarodiče jsou obvykle schopni názor rodičů respektovat a snaţí se jejich výtky zohlednit ve svém chování. Jedinou výjimkou byla babička z rodiny Páralových, která v podstatě odmítá jakékoli dceřiny připomínky a dělá to, co je podle ní pro vnučku nejlepší. Uţ výše v textu jsem místy naznačovala, ţe se ve výzkumném vzorku vyskytly i rodiny, ve kterých vztahy mezi rodiči a prarodiči nefungovaly. Členové těchto rodin měli problém spolu vycházet, coţ ve výsledku ovlivňovalo veškeré mezigenerační vztahy v rodině. Jednalo se o vztahy, které byly v minulosti nějak problematické. Jedná se především o vztahy matek a dcer, které si své neshody z minulosti přenesly i do přítomnosti. V mém případě se jednalo o dvě rodiny, u kterých se tento problém objevil ve velké míře a které měly problém spolu fungovat. U rodiny Páralových problémy mezi matkou a babičkou nijak neovlivnily 51

kontakt babičky s vnučkou, protoţe spolu bydlí v jednom domě. Zato u rodiny Karasových se problémy matky s babičkou staly určitou bariérou, která brání kontaktu prarodičů s vnoučaty. Přitom se jedná o jediné prarodiče, které děti mají, prarodiče ze strany otce uţ neţijí. Podle Šulové (2010) je toto chování pro vnoučata nevhodné z několika důvodů. Například nemají příleţitost sledovat i jiné ţivotní role, neţ jsou role matky a otce, nebo nemají velkou znalost svých kořenů, protoţe prarodiče nemají příleţitost jim o minulosti vyprávět, čímţ by potencionálně naplňovaly i oni své vlastní ţivotní potřeby. Prarodiče by se rádi s vnoučaty vídali častěji, ale jejich kontakt je řízen rodiči. Jedním z moţných řešení této situace by bylo, kdyby se jednotlivé strany pokusily z těchto břemen vymanit, coţ by ovšem nebylo nijak jednoduché a musely by to chtít obě strany, kterých se tato situace týká. V obou problémových rodinách si obě strany konfliktu myslí, ţe jejich názory a postupy jsou právě ty správné a odmítají ustoupit. Rozhodující slovo ve výchově si nárokují obě strany. Prarodiče se svým chováním v podstatě snaţí odbourat rozdíly mezi jejich rolí a rolí rodičů a částečně si roli rodičů nárokují. Snaţí se zasahovat do výchovy vnoučat a dělají vše tak, jak si oni myslí, ţe je pro dítě nejlepší. S tím se ale rodiče nesmíří, coţ opět vyústí v hádku a v podstatě spouští cyklus, který se neustále opakuje a ze kterého se rodiny nikdy nemohou vymanit. Téma fungování mezigeneračních vztahů v těchto konflikty zatíţených rodinách by se mohlo stát námětem pro další výzkumné práce.

52

Závěr Rodina je specifickou skupinou se svou vlastní dynamikou. I kdyţ se můţe zdát, ţe princip fungování rodin je ve všech případech stejný, opak je pravdou. Kaţdá rodina má svá individuální pravidla a tradice, které z ní činí originální společenství. Přesto mohou určité mechanismy fungovat stejně, nebo alespoň podobně. Jedním z nich je i vnímání významu prarodičů v ţivotě jejich rodiny, konkrétně v ţivotě vnoučat. Právě prarodiče jsou spojením s tradicí a hodnotami, které v budoucnu pomohou formovat hodnoty dítěte. Je ale na rodičích, do jaké míry nechají prarodiče na děti působit a jaké pravomoci jim poskytnou. Ve své bakalářské práci jsem se věnovala právě roli rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Zaměřila jsem se především na to, jak moc podléhá tento vztah právě vlivu rodičů a do jaké míry jej ovlivňuje vztah, který mezi sebou mají tyto generace navzájem. Jak uţ jsem uvedla dříve, práci jsem rozdělila na část teoretickou a empirickou. V části teoretické jsem se zabývala jednotlivými součástmi této problematiky, které mi poslouţily jako zdroj informací k danému tématu, ale především i jako podklad pro část empirickou. Nejprve jsem definovala samotný pojem rodina, jednotlivé role v rodině a stručně jsem se zabývala i atmosférou, která v rodině vládne. Další podstatnou částí byla definice samotného prarodičovství spolu tématem zralosti pro tuto roli a typologií jednotlivých prarodičů. Poslední kapitola je zdrojem stěţejních informací pro celou práci. Můţeme v ní najít popis jednotlivých mezigeneračních vztahů v rodině. Prvním zásadním vztahem je vztah mezi prarodičem a vnoučetem. Poté jsem rozebrala problematiku ve vztahu rodiče s dítětem, a to nejen v dětství, ale i v době jeho dospělosti. Celou tuto část jsem zakončila teoretickým postihnutím tématu role rodičů ve vztahu prarodičů s vnoučaty. Empirická část je členěna do tří částí, ve kterých jsem se postupně věnovala nejprve výzkumnému záměru, následně sběru dat a nakonec samotné analýze získaných informací. Na základě polostrukturovaných rozhovorů vedených jak s prarodiči, tak i s rodiči jsem zjistila, ţe role rodiče v rodinných vztazích je tématem rozsáhlým a poněkud sloţitým, protoţe jak vyplynulo z výzkumu, je tato role z velké části neuvědomovaná, stejně jako význam a přínos prarodičů v ţivotě jejich vnoučat. Mezigenerační vztahy jsou jedním z pilířů, na kterém se budují rodinné vztahy. To, jak jsou generace schopné spolu vycházet, ovlivňuje zejména kvalita vztahů mezi rodiči a prarodiči a s tím související rozpory, které se v rodině pochopitelně objevují, i kdyţ spolu strany jinak bez problému vycházejí. Jak se ukázalo, právě tyto neshody významně ovlivňují vztah prarodičů s vnoučetem. Pokud nefunguje vztah, 53

který mají rodiče s prarodiči, nefunguje ani vztah prarodičů s vnoučaty. Participace prarodičů v ţivotě vnoučat podléhá tomu, jak často se prarodiče s vnoučaty vídají. V tomto čase se spolu s dětmi věnují společným aktivitám, skrze které se také do jisté míry podílí na výchově svých vnoučat. Veškerý kontakt v rodině podléhá vzájemné komunikaci. Bez fungující komunikace by se strany nemohly domluvit ani na tak základních věcech, jako je například čas, kdy si mají prarodiče děti vyzvednout na hlídání. Stejně tak slouţí komunikace i ke stanovení pravidel, skrze která rodiče vyjadřují svůj názor na to, co se jim ze strany prarodičů zdá správné a co naopak nechtějí, aby u jejich dětí povolovali nebo podporovali. Na začátku empirické části práce jsem si stanovila základní výzkumnou otázku, která zní takto: „Jakou roli hrají rodiče ve vztahu mezi prarodiči a vnoučaty, v jejich vzájemném styku a v míře pomoci prarodičů při výchově vnoučat?“ Na základě analýzy dat můţeme říct, ţe tato role je zásadní a rodiče ji zastávají v podstatě nevědomě. Je naprosto zjevné, hlavně při porovnání ,,normálně“ fungujících rodin s rodinami problematickými, ţe role rodičů v mezigeneračních vztazích dětí s prarodiči je mnohem významnější, neţ by se mohlo na první pohled zdát. Jak uţ jsem zmínila, rodiče si tuto svoji roli sami příliš neuvědomují, coţ v konečném důsledku ovlivňuje i jejich odpovědi na mnou poloţené otázky. Téma rolí v rodině je bezpochyby zajímavé, ale je také poměrně sloţité ho plně obsáhnout. Proto také není cílem mé bakalářské práce co nejširší rozkrytí této problematiky, ale spíše podnícení zájmu, který by vedl k dalšímu zkoumání této oblasti rodinných vztahů.

54

Seznam literatury Benešová,

H.

(2004).

Výchova

je

umělecké

dílo.

Reflex,

s.

20.

Dostupné

z http://www.jedinak.cz/stranky/txtmatejicek.html Cibulec, J. (1980). Soužití tří generací. Praha: Práce Čáp, J. (1996). Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV Dopita, M. (2005). Věk: Stáří – Role: Prarodič. Sociologica – Andragogica: Třetí věk trojí optikou. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 33 – 42. Dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_SociologicaAndragogica_2005.pdf Hasmanová Marhánková, J., Štípková, M. (2014). Typologie prarodičovství v české společnosti – faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata. Naše společnost 12 (1), 15-26. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/component/content/article/5841 Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team Hauser-Schöner, I. (1996). Děti potřebují prarodiče. Praha: Portál Helus, Z. (2007). Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Hort, V. a kol. (2008). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál Jeţek, S. (2003). Psychosociální klima školy. Brno: Masarykova univerzita Kamanová, L. (2011). Mezigenerační učení mezi matkou a dcerou. Studia Paedagogica, 15(1), 177 – 188. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studiapaedagogica/article/view/103/206 Langmeier, J., Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada 55

Matějček, Z. (1994). O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál Matějček, Z., Dytrych, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Matějček, Z., Dytrych, Z. (1997). Radosti a strasti prarodičů, aneb, Když máte vnoučata. Praha: Grada Moţný, I. (2002). Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství Národní zpráva o rodině (2004). Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/899/zprava_b.pdf Plaňava, I. (1998). Spolu každý sám: v manželství a rodině. Praha: Nakladatelství Lidové noviny Plaňava, I. (2000). Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk Rabušicová,

M.,

Kamanová,

L.,

Pevná,

K.

(2011). O

mezigeneračním

učení.

Brno: Masarykova univerzita Rabušicová, M., Kamanová, L., Pevná, K. (2012). Mezigenerační učení: učit se mezi sebou v rodině. Studia Paedagogica, 17(1), 163 – 182. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/311 Singly, F. (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál Sobotková, I. (2012). Psychologie rodiny. Praha: Portál Střelec, S. (1998). Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Brno: Paido Šulová, L. (2010). Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum Švaříček, R., Šeďová, K. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál 56

Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada

57

Přílohy Příloha 1 – Tazatelské otázky použité při polostrukturovaných rozhovorech

Část I.: Rodiče 1. Jak daleko od prarodičů bydlíte? 2. Jak s prarodiči vycházíte? 3. Jak často se Vaše dítě/děti s prarodiči vídají? 4. Na kontaktu se domlouváte společně, nebo vychází podnět pouze z Vaší strany? 5. Víte, co dělají prarodiče během svého času s dětmi, jaké mají plány? 6. Odpovídají tyto aktivity Vašim představám? 7. Zasahujete nějak do těchto aktivit a plánovaných činností prarodičů s vnoučaty? 8. Jaký přínos mají dle vás prarodiče ve výchově vašich dětí? 9. Říkáte prarodičům, jak chcete, aby Vaše děti vedli? 10. A dodrţují to? 11. Myslíte, ţe by prarodiče měli některé činnosti nebo postupy dělat jinak? 12. Pokud ano, mluvili jste o tom s nimi?

Část II.: Prarodiče 1. Jak často se s vnoučaty vídáte? 2. Je to pro Vás dostatečné, nebo by mohl být Váš kontakt intenzivnější? 3. Jaké jsou Vaše vztahy s rodiči vnoučat? 4. Domlouváte se spolu s rodiči na kontaktu s vnoučaty, nebo jej iniciuje pouze jedna ze stran? 5. Jakým aktivitám se s vnoučaty věnujete? 6. Snaţí se rodiče do těchto činností nějak zasahovat, regulovat je nebo jim nastavovat pravidla? 7. Jaký je, dle Vašeho názoru, Váš přínos do výchovy vnoučat? 8. Jak se podílíte na péči o vnoučata a na jejich výchově? 9. Objevují se mezi Vámi a rodiči rozdílné názory na výchovu dětí? 10. Jak tyto situace řešíte? 58

Příloha 2 – Polostrukturovaný rozhovor Rodina Kroupových Rozhovor s babičkou Jak často se s vnoučaty vídáte? O: No takhle, je to takový, ţe…ţe se třeba s nimi nevídám třeba tři měsíce a pak se zase vídáváme kaţdej týden. Snacha je třeba naštvaná nebo má svý vlastní problémy, tak se spolu nevídáme a pak je zase všechno v pořádku. Asi tak bych to řekla…(smích). A je to pro Vás tak dostatečné, nebo by mohl být Váš kontakt intenzivnější? O: Ne, není to pro mě bolest. Není to pro mě bolest, protoţe...protoţe vţdycky v tom čase, jako v tom mrtvým bodě nebo tak, tak si ţiju jako po svým a pak po čase zase snacha přijde a je příjemná a dobrá a všechno se zase vrací do starých kolejí. Takhle se to jakoby opakuje, vţdycky po obdobích. Uţ sem si na to ale za tu dobu zvykla (smích). Dobře. Jaké jsou Vaše vztahy s rodiči vnoučat? O: V základu jsou dobrý. Jako pohádáme se, to se někdy pohádáme, kdy se třeba nemusíme vidět dva nebo tři měsíce, ale potom jsou zase dobrý. Pak to jakoby vyšumí pryč a jsou dobrý. Myslím si, ţe v základu jsou dobrý, proto se taky vţdycky tak nějak ty neshody po čase vytratí.. Domlouváte se spolu s rodiči na kontaktu s vnoučaty, nebo jej iniciuje pouze jedna ze stran? O: Takhle, jedna nebo druhá. To jak kdy. Buď jedna nebo druhá, nebo…Takhle, myslím si, ţe má snacha, kdyţ to beru jako základ, tak ţe mě má ráda, takţe se mě snaţí kontaktovat. Kdyţ jsou třeba někdy ty nálady nebo tak, kdyţ jsou starosti. Hm…Jakým aktivitám se spolu s vnoučaty věnujete? O: No, on je ještě malinkej, takţe se mu zatím věnuju tak, ţe ho chovám a tak. Ale je od snachy pěkný, ţe kdyţ tam přijdu, tak mi ho dává k dispozici, ţe ho chovám, ţe mě nechá se s ním mazlit, jako je tolerantní. Nedívá se, jestli ho rozmazluju nebo ne, v podstatě si chodím k postýlce, jak chcu. Jako je to dobrý. Nijak mě v tomhle neomezuje. 59

A snaží se Vám rodiče do těchto činností nějak zasahovat, regulovat je nebo jim nastavovat pravidla? O: Ne, to vůbec jako ne. Ona je třeba spíš ráda, kdyţ se mu věnuju, je na ní vidět, ţe je ráda, ţe tam jsem a ţe se mu věnuju. Za to jsem ráda, ţe mě s ním nechává… Dobře… Jaký si myslíte, že je Váš přínos do výchovy vnoučat? O: No, hm...Do výchovy...Já jsem babička, já jsem babička, takţe co se týče výchovy...Snaţím se jim věnovat, dělat s nimi aktivity, číst jim, malovat s nimi. To jako nemůţu takhle říct ten přínos. Hmm…Jak se podílíte na péči o vnoučata a na jejich výchově? O: Tak jako chovám ho, mazlím se s ním, a tak...Myslím si, ţe ten můj přínos je hlavně v tomhle. Snaţím se mu co nejvíce věnovat. To si myslím, ţe je to hlavní, co jako babička můţu udělat, ţe. Jinak nevím…Zatím je to hlavně o tom fyzickým kontaktu, no. Dobře, ještě poslední dotaz. Objevují se mezi Vámi a rodiči rozdílné názory na výchovu dětí? O: No, takhle, do výchovy dětí já uţ nezasahuju, protoţe to uţ jsem si odbyla, takţe já uţ si to spíš uţ uţívám. A kdyţ bych třeba náhodou viděla, ţe se jí něco nelíbí, tak uhnu, protoţe ona, ona je rodič, ţe.

60

Rozhovor s matkou Takže, jak daleko od prarodičů bydlíte? O: Od mých rodičů asi 120 km. Od druhé babičky jenom kousek, v podstatě přes pár vesnic. Tu máme blíţ, takţe se s ní i vídáme častěji. S mými rodiči to není zas tak jednoduchý (smích). A jak s prarodiči vycházíte? O: Ehh...dobře. Myslím si, ţe celkem dobře. Jak často se Vaše dítě/děti s prarodiči vídají? O:

No

tak

s prarodiči

z mý

strany…S

mamkou

se

vidí

jednou

za

měsíc,

s dědou…(smích)…toho moc nevídá. Děda viděl svého vnuka na Vánoce, takţe 4 měsíce ho neviděl a teď se tam chystáme jet. Děda je v tomhletom trošku línej sem přijet. A na kontaktu se domlouváte společně, nebo vychází podnět pouze z Vaší strany? O: Ehh...spíše je to oboustraný, no. Snaţíme se spíš vţdycky nějak domluvit. Víte, co dělají prarodiče během svého času s dětmi, jaké mají plány? O: Jo, to vím. On je ještě malej, takţe jsem vţdycky někde poblíţ, takţe vím, co se děje. A pokud se nějaké aktivity odehrávají, odpovídají Vašim představám? O: No, to je těţký, on je ještě zatím moc malý, ţe bych ho nechala mamce nebo taťkovi samotnýho, to bych neudělala, ale co třeba vím od sestry, která má starší dceru tak vím, ţe ta mamka s ňou je, ţe se jí věnuje, takţe si myslím, ţe jo, ţe to odpovídat bude. Ţe tak nějak se v tomhle sejdeme. Dobře. Jaký přínos dle vás budou mít prarodiče ve výchově vašich dětí? O: Hmm, přínos? Tak určitě to, ţe nějakou zkušenost mají, ţe. Vychovali mě a ségru, jo, ale myslím si, ţe...ţe přínos pro ně bude to, ţe oni bydlí na venkově. Jo, myslím si, ţe ten venkov, ta zvířata, ţe uvidí jinou...jinou stránku toho ţivota neţ vidí v tom městě. Tam pro ně bude jako by větší volnost, sama jsem si to zaţila, jsem z venkova, takţe vím, ţe prostě budou mít takový jako v tomlectom třeba bohatší a zajímavější prázdniny neţ by měli ve městě. Budou je moct strávit někde jinde a uvidí taky trochu něco jinýho, neţ vidí tady. 61

Říkáte prarodičům, eventuálně budete jim říkat, jak chcete, aby Vaše děti vedli? O: Budu, určitě budu. To si myslím, ţe by to jinak ani řešit nešlo, někdy to určitě bude potřeba. To je mi jasný uţ teď. A myslíte si, že to budou dodržovat? O: Částečně. Ne asi všechno, třeba je mi jasný, ţe kdyţ jim jako řeknu třeba, ţe nechci, aby malýmu dávali pořád sladký nebo aby prvně jedl hlavní jídlo tak vím, ţe tady v tomhle nepochodím. Ţe prostě uţ teď se k tomu staví tak, ţe ho vidí málo, takţe ho budou rozmazlovat. Tak to vidím i u sestry. Její dcera je taky vídá málo, takţe se ji snaţí rozmazlovat, aby je ona měla zafixovaný jako ty hodný, co u nich můţe všechno, coţ mně se nelíbí. Ráda bych v tomhle měla nějakej ten respekt. Hm… S tím souvisí... Myslíte, že by prarodiče měli některé činnosti nebo postupy dělat jinak? O: Jo, určitě. To by určitě měli, jak uţ jsem řekla, některý věci se mi z jejich strany nelíbí a nechci, aby je dělali. A chystáte se s nimi o tom v budoucnu mluvit? O: Jo, budu s nimi o tom mluvit. Budu to určitě, i kdyţ teda, ehh, jsou paličatí, takţe to asi nebude jen tak, ale já si budu stejně trvat na svým. To určitě. Jinak by se to asi ani nedalo řešit, ţe.

62