Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy
Role přírody v egyptské mytologii Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Radovan Rybář, Ph. D. Vypracovala: Bc. Tereza Skoupá
Bibliografický záznam SKOUPÁ, Tereza. Role přírody v egyptské mytologii. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2012. 87 s., 10 s. příl. Vedoucí diplomové práce PhDr. Radovan Rybář, Ph. D. Anotace Diplomová práce Role přírody v egyptské mytologii pojednává o tématu přírody obsaţeném v egyptské mytologii. Zaměřila jsem se na prvky přírody objevující se v jednotlivých mýtech. Současně jsem charakterizovala boţstva související s těmito mýty. V práci jsem se věnovala také egyptským pohřebním zvykům. Klíčová slova Egyptská mytologie, příroda, bohové a bohyně, mumifikace Annotation Diploma thesis Influence of nature in Egyptian mythology deals with the theme of nature contained in Egyptian mythology. I focused on elements of nature that appear in various myths. At the same time, I characterized the deities associated with these myths. In my work I also focused on Egyptian funeral customs. Key words Egyptian mythology, nature, gods and goddesses, mummification
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Brně dne
……………………………….. Podpis
Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce PhDr. Radovanu Rybářovi, Ph.D. za jeho odborné vedení, vstřícnou pomoc, podnětné rady a připomínky.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 1. Starověký Egypt .......................................................................................................... 9 1. 1 Ţivotní podmínky ................................................................................................... 9 1. 2 Historický vývoj ................................................................................................... 11 1. 2. 1 Předdynastické období ................................................................................. 11 1. 2. 2 Archaické období ......................................................................................... 14 1. 2. 3 Stará říše ....................................................................................................... 14 1. 2. 4 Střední říše ................................................................................................... 16 1. 2. 5 Nová říše ...................................................................................................... 18 1. 2. 6 Pozdní doba .................................................................................................. 20 1. 2. 7 Řecko-římská doba ...................................................................................... 21 2. Mýty o stvoření .......................................................................................................... 23 2. 1 Héliopolská kosmogonie ...................................................................................... 23 2. 1. 1 Sluneční kult ................................................................................................ 23 2. 1. 2 Mýtus o stvoření světa ................................................................................. 27 2. 2 Memfidská kosmogonie ....................................................................................... 29 2. 2. 1 Triáda z Memfidy ......................................................................................... 32 2. 3 Hermopolská kosmogonie.................................................................................... 34 2. 3. 1 Bohové Osmera ............................................................................................ 35 2. 4 Thébská kosmogonie............................................................................................ 36 2. 4. 1 Thébská Triáda ............................................................................................. 38 2. 5 Chnum – tvůrce lidí.............................................................................................. 40 3. Usirův kult ................................................................................................................. 43 3. 1 Mýtus o Usirovi ................................................................................................... 44 3. 2 Spor Sutecha a Hora ............................................................................................. 48
4. Eset ............................................................................................................................. 53 5. Mýtus o zkáze lidstva ................................................................................................ 58 6. Posmrtný ţivot ........................................................................................................... 63 6. 1 Říše mrtvých ........................................................................................................ 65 6. 2 Mumifikace .......................................................................................................... 69 6. 2. 1 Postup balzamování ..................................................................................... 71 6. 3 Pohřeb .................................................................................................................. 75 6. 3. 1 Pohřební výbava ........................................................................................... 75 6. 3. 2 Průběh pohřbu .............................................................................................. 76 Závěr .............................................................................................................................. 79 Resumé ........................................................................................................................... 82 Seznam pouţité literatury ............................................................................................ 83 Seznam pouţitých internetových zdrojů přílohy ....................................................... 85 Seznam příloh ................................................................................................................ 87
Úvod V současné době je velmi diskutovaným problémem globální oteplování a s ním spojené klimatické změny. Budoucnost ţivota na Zemi je však ovlivněna i jinými ekologickými problémy, ke kterým se obrací pozornost člověka. Začínáme si postupně uvědomovat svoji závislost na přírodě, a proto se stále více setkáváme s propagací ekologického chování. Objevuje se snaha v lidech probudit ohleduplnost k ţivotnímu prostředí a hlavně pochopení, proč je takové jednání správné. Mělo by jít především o vytvoření vztahu mezi člověkem a přírodou, ne pouze o mechanické plnění nějakých doporučení. Nalezení vlastní cesty k přírodě můţe vést i přes ohlédnutí se do minulosti, jakým způsobem lidé k přírodě přistupovali. S tím souvisí i téma mé diplomové práce nesoucí název Role přírody v egyptské mytologii. Přírodní podmínky Egypta byly natolik specifické, ţe místní obyvatelstvo svůj ţivot muselo rozličným přírodním jevům přizpůsobit. To se odrazilo i v jejich náboţenském smýšlení. Dnešní doba s velkými technickými vymoţenostmi nás nenutí brát ohled na přírodu a snaţit se ţít s ní v souladu. Její tvář si upravujeme k obrazu svému a nehledíme na následky, které tímto jednáním můţeme vyvolat. Téma diplomové práce jsem si vybrala nejen z důvodu poukázat na důleţitost utváření kladného vztahu k přírodě, ale i proto, ţe jsem se o egyptskou mytologii jiţ delší dobu zajímala. Práci jsem strukturovala do šesti kapitol. První kapitola slouţí k seznámení se s přírodními podmínkami Egypta a jeho historickým vývojem s přihlédnutím k utváření egyptského náboţenství. V různých kulturách se setkáváme s teoriemi o tom, jak probíhalo stvoření světa. Egyptská mytologie nabízí několik verzí, o nichţ pojednává druhá kapitola. Současně přikládám i podrobnější charakteristiku boţstev, která se v nich objevují. Třetí a čtvrtá kapitola je zaměřena na trojici bohů Usira, Esetu a Hora. Zahrnuji zde i mýty s nimi spojené. Vzhledem k tomu, ţe v práci pojednávám o stvoření světa, je třeba ukázat i druhou stránku - jeho konec. V tomto případě se jedná o ohroţení lidstva, na které se bohové rozhněvali. Pátá kapitola tedy předkládá k nahlédnutí příběh o zkáze lidí. Závěrečná kapitola je zaměřena na egyptské vnímání posmrtného ţivota, které vychází z mýtu o Usirovi. Popisuji zde jejich představy o ţivotě na onom světě a vše, co bylo nutné k jeho dosaţení. 7
V práci jsem se zaměřila především na mýty, u kterých jsem blíţe charakterizovala boţstva, která v nich hrála roli. V jednotlivých příbězích jsem se snaţila najít spojení s přírodou, z níţ mohli Egypťané čerpat. Cílem práce je ukázat propojení egyptského ţivota s přírodními podmínkami, ve kterých ţili. Jak tyto podmínky utvářely jejich smýšlení a náboţenské představy.
8
1. Starověký Egypt 1. 1 Ţivotní podmínky Egypt se rozkládá v severovýchodní části Afriky. Jeho přirozenou hranicí na severu je Středozemní moře a na východě Rudé moře. Ve starověku jiţní hranici tvořil první nilský katarakt nacházející se u Asuánu a západní část vyznačoval pás oáz v Západní poušti. Přírodní podmínky Egypta silně ovlivnily nejen ţivot, ale také náboţenské smýšlení obyvatelstva, které tu ţilo. Střetávaly se zde dva protikladné prvky: ţivotodárný Nil a nebezpečná poušť. „Egypťané svou vlast nazývali Černou zemí (eg. Ta-kemet nebo Kemet). Ta zahrnovala především dvě oblasti: úzký pruh nilského údolí a Deltu, v nichţ ţila (stejně jako dnes) velká většina obyvatel tehdejšího Egypta.“1 Název Černá země se odvozoval od zbarvení bahna, které přinášely záplavy a díky ţivinám, které v něm byly obsaţeny, se dobře dařilo následné úrodě. Vzhledem k tomuto blahodárnému působení se černá barva stala symbolem ţivota a znovuzrození. Protikladem úrodné oblasti Nilu byla poušť, coţ byla nehostinná oblast, kde lidem hrozila smrt. V poušti převládala červená barva, a proto ji Egypťané označovali názvem Červená země (eg. Dešret). „Podle egyptského symbolismu byla červená barva barvou nebezpečenství a smrti.“2 Řecký historik Hérodotos téměř před 2500 lety prohlásil Egypt „darem Nilu“. Tento výrok vystihuje důleţitost řeky pro zdejší ţivot. Nil v podstatě představoval zdroj ţivota místního obyvatelstva, protoţe kaţdoroční záplavy přinášely úrodné bahno, které umoţňovalo vypěstovat plodiny a zajistit tak potravu pro obyvatelstvo. Nedílnou součástí očekávání záplav však byly také obavy, protoţe při příliš velkém rozvodnění, docházelo k poškozování obydlí a úrody. A naopak, pokud se řeka rozvodnila málo, ohroţoval obyvatelstvo hlad. Nil pramení jiţně od rovníku a napájí ho několik zdrojnic. Jednou z nich je Modrý Nil, který pramení v Etiopské vysočině, a druhou Bílý Nil, který přitéká aţ z oblastí centrální Afriky. Obě řeky se následně spojují u Chartúmu v Súdánu. „Vody 1
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 15. 2 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 30.
9
Nilu na své cestě ze Súdánu do Egypta překonávají na několika úsecích přirozené překáţky (např. skaliska).“3 Těchto míst je šest a nazývají se katarakty, jedná se především o houfy skalisek, které zpomalují proud a ztěţují říční dopravu. V minulosti byl významný první katarakt nacházející se u Asuánu, který představoval jiţní hranici Egypta. Nil je tvořen dvěma rozdílnými částmi – údolím a deltou. Údolí protéká oblastmi, které jsou tvořeny strmými skalnatými útesy, ale také plochou krajinou polí a pastvin vhodných pro obdělávání. Tento úrodný pruh země poté přechází na obou stranách v poušť. Nil se v oblasti delty rozvětvuje do dvou hlavních a mnoha menších ramen a vlévá se do Středozemního moře. Zemědělská půda zabírá oblast dlouhou sto mil a širokou dvě stě mil. Území delty je tvořeno povětšinou rozbahněnou mokřinou, takţe je moţné obdělávat jen některé části, na kterých se dnes pěstuje ovoce a bavlníky.4 Je zjevné, ţe Nil měl pro Egypťany velký význam, proto není překvapující, ţe si řeku zboţštili. Staří Egypťané původně netušili, proč dochází ke kaţdoročnímu zvednutí hladiny Nilu. Věřili, ţe prameny Nilu se nachází v oblasti prvního kataraktu, kde v podzemních jeskyních sídlil bůh Hapi, jenţ byl zosobněním zúrodňující síly Nilu a záplav. Byl zobrazován jako muţ s velkým břichem a ţenskými prsy, které měly být symbolem plodnosti. „Na hlavě míval místo koruny misku s pěti lotosovými nebo papyrusovými květy, v rukou pak drţel zpravidla podnos přeplněný obětními dary.“5 Egypťané vybudovali podél řeky tzv. nilometry6, aby mohli zaznamenávat a do jisté míry předvídat chování řeky. Kaţdý rok na některých z těchto míst prováděli obřady pro zajištění dobré záplavy. Do řeky házeli potraviny, šperky, obětovaná zvířata a také ţenské panenky, které měly zaručit plodnost země. Nilu bylo věnováno také staroegyptské básnické dílo Chvalozpěv na Nil, které je rozdělené do 140 veršů a autor v něm velebí Nil a jeho ţivotodárnou záplavu. Poukazuje na to, ţe jeho zásluhou lidé nezískávají jen plodiny, ale také mnohé další produkty jako je například oděv, který zhotovují ze lnu, který roste díky Nilu nebo lampy, které vyrábějí z loje dobytka.7 Podívejme se na ukázku ze zmíněného díla: 3
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 19. 4 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 22. 5 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 127. 6 Nilometry měly podobu dlouhého kamenného schodiště, které vedlo aţ pod hladinu řeky a bylo opatřeno stupnicí v loktech a jejích zlomcích. 7 VACHALA, Břetislav. Staří Egypťané. Praha: LIBRI, 2001, s. 14.
10
„Buď pozdraven, Nile, jenţ prýštíš ze země a plyneš, abys poskytl Egyptu ţivot! Kdyţ se opozdíš; nosy se zacpou a z kaţdého je rázem chudák; bohům se dostává méně obětních chlebů a milióny lidí umírají. Kdyţ stoupáš, země jásá a kaţdý se raduje: ústa se rozesmějí a zuby zazáří. I kdyby lidé uctívali všechny bohy, pták v poušti neslétne, člověk si ruku nepozlatí, stříbrem se neopije, lapisem lazuli se nenají: ječmen je nad všechno bohatství! Vracej se do Egypta, ty, jenţ zajišťuješ mír a dodáváš zeleň oběma břehům! Udrţuj naţivu lidi i zvířata pomocí darů svých polí! Vzkvétej neustále, vzkvétej neustále, Nile, vzkvétej neustále!“8
1. 2 Historický vývoj Cílem této kapitoly je stručné zobrazení egyptských dějin s přihlédnutím k vývoji egyptského náboţenství.
1. 2. 1 Předdynastické období Prvním úsekem egyptských dějin, o kterém budu pojednávat, je Předdynastická doba spadající do rozmezí let asi 5000 – 3100 př. n. l. Informace týkající se dějin a náboţenských zvyklostí tohoto období pochází převáţně z nalezených pohřebišť a dochovaných nálezů. Archeologové na území Horního a Dolního Egypta zaznamenali několik kultur, které se tam v této době nacházely. Jedná se o Fajjúmskou kulturu, 8
VACHALA, Břetislav. Staří Egypťané. Praha: LIBRI, 2001, s. 15.
11
kulturu Maadí, Badárskou kulturu, Merimdskou kulturu, kulturu Nakáda a kulturu elOmari. Nejvíce nálezů pochází z oblasti Horního Egypta, kde byly lepší podmínky pro jejich dochování.9 Působením klimatických změn docházelo k vysoušení západní oblasti a lidé se proto usazovali v úrodnějším údolí Nilu. Podél Nilu vznikaly nezávislé vesnice, které se postupem času spojovaly ve větší celky. Důvodem tohoto spojování byla zřejmě vzájemná spolupráce při kaţdoročních záplavách a zavlaţování půdy. Jednotlivé celky měly svá hlavní města, boţstvo a náčelníky. Z těchto útvarů se později vyvinuly správní celky tzv. nomy. Postupným spojováním celků se v severní a jiţní části Egypta zformovaly dvě nezávislá království, která se kolem roku 3100 př. n. l. spojila při sjednocování Egypta.10 Přírodní podmínky v obou královstvích se od sebe lišily, tím pádem v nich probíhal odlišný politický, hospodářský a náboţenský vývoj obyvatel. Severní království (Dolní Egypt) se rozprostíralo na území nilské delty a jeho jiţní část končila přibliţně u Atfíhu. Hlavní město se nacházelo na místě dnes nazývaném Tell el-Faraín. „Původně sestávalo ze dvou částí – Pe a Dep – a později bylo obecně známo jako Bútó.“11 Typickým znakem vládce Dolního Egypta byla červená koruna. Obyvatelé severního království se věnovali především zemědělství a vyznačovali se usedlejším ţivotem, byli zaměření především na pěstování obilí a chov dobytka. Jiţní království (Horní Egypt) se rozkládalo v okolí řeky Nil od Atfíhu po Gabal-el-Silsilu. Jeho hlavním městem byl Nechen, který se podobně jako Bútó skládal ze dvou částí, které se nazývaly Nechen a Necheb. Panovník Horního Egypta nosil bílou korunu. Nejstarší sídliště zde vznikala kolem jezer a řek. Lidé ţili kočovným nebo polokočovným ţivotem a ţivili se lovem a pastevectvím. Obě království měla svá ochranná boţstva. Tato boţstva původně působila ve městech, která se stala hlavními centry království. Patronkou Dolního Egypta byla bohyně Vadţet, jíţ většinou znázorňovali v podobě kobry. „Jako kobra symbolizovala moc krále a čelenka s její podobou (uraeus) patřila k hlavním symbolům královské moci.“12 Někdy ji zobrazovali také jako ţenu s kobrou na čele. Kobra jakoţto jedovaté
9
TRIGGER, Bruce G. Starověký Egypt: dějiny společnosti. Přel.: Landgráfová, Renata; Mynářová, Jana. Praha: Volvox Globator, 2005, s. 9. 10 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 59. 11 Tamtéţ. 12 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 369.
12
zvíře byla nebezpečná jen nepřátelům království, proto ji Egypťané povaţovali také za laskavou bohyni a vděčili jí za svoji ochranu. Ochranným boţstvem Horního Egypta se stala Nechbet. Bohyně, jejíţ podobou byla supice nebo ţena s přikrývkou hlavy v podobě supice se sklopenými křídly. Zpočátku představovala Nechbet bohyni války a mimo jiné ji uctívali také jako bohyni porodu. Později přijala především roli ochranné bohyně krále, pouze v lidovém kultu přetrvala její funkce bohyně porodu.13 Po sjednocení Egypta obě bohyně symbolizovaly a reprezentovaly Egypt a chránily jej před nepřáteli. Byly spojovány s královským úřadem, vládou a panovnickými insigniemi. Obě bohyně ztotoţňovali s královskými korunami – Vadţet s červenou dolnoegyptskou a Nechbet s bílou hornoegyptskou. O náboţenském smýšlení Egypťanů v Předdynastické době se nejvíce dozvídáme z pohřebišť a vyobrazení zachycených na keramice. V této době měl zřejmě kaţdý kmen a sídliště svého vlastního boha. Postupně se některá boţstva vytrácela nebo splynula s bohy jiných komunit, které pohltily své sousedy. První společenské útvary v nilském údolí uctívaly zřejmě bohy, kteří měli podobu zvířat nebo rostlin. Ze zvířat, která Egypťané ctili, jmenujme například lvice, jejichţ podobu měly válečné bohyně Pachet a Sachmet. Kráva se stala vtělením bohyně Hathor, jeţ byla paní radosti, lásky, hudby a zpěvu. Bůh Sobek měl podobu krokodýla. Krokodýl představoval nebezpečné zvíře a Egypťané proto přinášeli tomuto bohu oběti, které je před ním měly uchránit. Mezi další zvířata, která znázorňovala některé z bohů, patřil beran, sokol, kobra, supice, pavián a jiné.14 Postupně boţstva zobrazovaná pouze ve zvířecí podobě získávala lidštější ráz. Existovaly dva způsoby, jak zpodobnit tato boţstva. V jednom z nich bůh dostal zvířecí hlavu spojenou s lidským tělem, ve druhém měl bůh zcela lidskou podobu a byl mu přidán pouze nějaký charakteristický znak zvířete, v jehoţ podobě ho dříve uctívali. Jednalo se například o symboly nošené na hlavách – bohyně Hathor tak byla zobrazována s lidským tělem a kravskými rohy na hlavě. Několik boţstev však mělo lidský vzhled vţdy. Řadil se mezi ně bůh plodnosti Min a Ptah z Memfidy.15
13
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 211. VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 169 - 170. 15 Tamtéţ, s. 170 – 171. 14
13
1. 2. 2 Archaické období Během let 3100 – 2686 př. n. l. do nichţ toto období spadá, byly poloţeny základy egyptského státu. V této době došlo k zaloţení mnohých politických, společenských a náboţenských tradic. Vývojem procházelo také písmo, umění a řemesla. Důleţitou událostí bylo sjednocení Egypta, které se uskutečnilo kolem roku 3100 př. n. l. Za konečného sjednotitele je tradičně povaţován faraon Meni, kterým začala první vládnoucí dynastie Egypta. Vzniklo nové hlavní město nacházející se na severu země, které se původně nazývalo „Bílá zeď“, ale později známé jako Mennofer (řecky Memfis). Zde se zřejmě také nacházel palác, který zahrnoval královskou rezidenci a centrum vlády a správy.16 Podobně jako v Předdynastické době se i v tomto období dochovalo málo informací vypovídajících o uctívání bohů. Patrně probíhala dále antropomorfizace postav bohů a personifikace přírodních sil. Jiţ v této době panovník představoval vtělení nejvyššího královského státního boha. Během egyptských dějin se na pozici nejvyššího boha vystřídalo několik boţstev. V archaickém období byl panovník vtělením nejvyššího boţstva sokola Hora.17
1. 2. 3 Stará říše Období Staré říše je jedním z vrcholů egyptské kultury, které zahrnuje vládu 3. – 6. dynastie v rozmezí let 2686 – 2181 př. n. l. Docházelo ke kulturnímu a politickému rozkvětu, vznikala velkolepá díla stavitelského i sochařského umění. Typickým prvkem této doby se stávají pyramidy, kde byli pohřbíváni faraoni, členové královské rodiny a vysocí úředníci. V souvislosti s vírou Egypťanů v posmrtný ţivot, kdy bylo nutné zachovat tělesnou schránku člověka, se postupně rozvíjel způsob mumifikace. Egypťané v tomto směru ušli dlouhou cestu od přírodní mumifikace, kdy mumie zůstala zachována díky působení horkého písku v poušti, aţ po vytvoření systému specifických obřadů a postupů balzamování těl. 16
SILIOTTI, Alberto. Egypt: chrámy, bohové a lidé. Přel.: Benešová, Naďa. Praha: Rebo Productions, 1995, s. 48. 17 LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 29.
14
Podíváme-li se na strukturu společnosti v Egyptě, zjistíme, ţe se postupem času měnila. Původně zde existovaly v podstatě jen dvě třídy tvořené úzkou vrstvou vládnoucích a širokou třídou poddaných pracujících pro krále. Klíčové úřady se nejdříve udrţovaly v královské rodině. Pozdější vládci jiţ nesvěřovali vysoké funkce jen členům rodiny, ale také lidem, kteří nebyli královského původu. Na regionální úrovni byl Egypt rozdělen na menší správní celky tzv. nomy, v jejichţ čele stáli nomarchové. Úředníky, kteří byli pověřeni správou krajů, nejdříve dosazoval panovník, ale postupně se zasadili o to, aby se jejich úřad stal dědičným. Tak se z nich stali nezávislí malí vládcové obklopení vlastními dvory. Egyptští rolníci jiţ nebyli přímými poddanými krále, ale podřízenými menších pánů. Narůstající moc nomarchů postupně vedla k oslabení země a pádu Staré říše, kdy král neměl téměř ţádnou moc.18 Král i nadále představoval inkarnaci boha stvořitele. V období 3. – 4. dynastie byl vtělením boha Hora, kterému svým prostřednictvím umoţnil, aby se stal přístupným lidem. „Kdyţ byl král korunován, nabyl moc Hora, který nastoupil na trůn svého otce Usira, přesáhl svou smrtelnost a stal se boţským vládcem Obou zemí.“19 Při svém nástupu přijal král Horovo jméno, coţ symbolizovalo boţský aspekt jeho úřadu, další jména jeho titulatury představovaly jeho roli pozemského vládce. Od 5. dynastie byl Hor nahrazen slunečním bohem Reem. Politická organizace státu se odráţela také v náboţenském uspořádání. Egypt se dělil do správních oblastí (nomů), v nichţ obyvatelé uctívali své místní bohy. Někteří z nich nabyli takové moci, ţe přesáhli lokální oblast a dosáhli státního významu. Tento proces se však mohl i obrátit a z vlivných bohů se opět stali bohové místní úrovně. „Některá města se stala hlavními náboţenskými centry a byla spojována s důleţitými bohy nebo skupinami bohů. Jejich kněţí vyvíjeli a šířili různé teologie, jeţ zdůrazňovaly převahu boha toho kterého města.“20 Kaţdé z těchto center zdůrazňovalo, ţe jejich bůh stvořil svět. Vznikaly tak tzv. mýty o stvoření, o kterých budu dále pojednávat ve zvláštní kapitole. Ve Staré říši byly vytvořeny mýty o stvoření ve městech Héliopoli, Memfidě a Hermopoli. V průběhu Nové říše přišlo také město Théby se svojí kosmogonií kladoucí do středu stvoření Amona.
18
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 33. DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 89. 20 Tamtéţ, s. 91. 19
15
Jak jsem jiţ výše naznačila, na konci Staré říše došlo k úpadku a rozdělení země na několik menších celků, které mezi sebou soupeřily o moc. Tuto dobu nazýváme Prvním přechodným obdobím, které zahrnuje vládu 7. – 10. dynastie.
1. 2. 4 Střední říše Období let 2133 – 1786 př. n. l. nazýváme tzv. Střední říší. Rozdrobenou egyptskou říši opět sjednotili panovníci 11. dynastie a vytvořili království, které znovu vzkvétalo a prosperovalo. Panovníci upevnili své pozice a ústřední postavení krále. Hlavní město bylo přesunuto z Théb, kde původně dynastie sídlila, do Ictauej, které se nacházelo jiţně od Memfidy. Egyptští vládcové se zajímali nejen o domácí politiku, ale zaměřovali se také na obchod se zahraničím a vojenské aktivity. Dobyli Núbii aţ ke 2. kataraktu a pro zajištění hranice vybudovali síť velkých cihlových pevností podél břehu řeky mezi katarakty.21 Po zániku Staré říše, kdy byl v popředí kult Rea, jiţ nezastával tento bůh funkci patrona a ochránce země. Lidé se začali obracet k jiným boţstvům, která tak získávala vliv. Nejvíce podpory se dostalo bohu Usirovi, který byl spojován s boţskými rituály a obřady při nástupu a korunovaci krále. Hlavním důvodem nárůstu jeho oblíbenosti bylo také to, ţe dokázal zajistit nesmrtelnost prostému lidu. V této době došlo k demokratizaci v pohřbívání. Během Staré říše mohl individuální nesmrtelnost získat pouze král. Ve Střední říši se rozšířily potřebné rituály a zvyky i do středních tříd a Usir sliboval posmrtný ţivot všem, kteří si mohli dovolit připravit řádný pohřeb. K získání blaţeného posmrtného ţivota bylo nyní důleţité proţít ctnostný ţivot, uctívat boha a správně provádět zádušní obřady.22 Usir byl znám nejen jako bůh podsvětí a boţský soudce, ale také jako bůh plodnosti a úrody. V dřívějších dobách byl bohem podsvětí Anup, Usir ho postupně z této role vytlačil a Anup si ponechal pouze funkci boha mumifikace. Usir jako vládce podsvětí třímal ve svých rukou značnou moc, rozhodoval o tom, zda se lidé po smrti dostanou do podsvětní říše. Důleţitá byla nejen mumifikace a správné vybavení hrobky, ale také tzv. poslední soud, kterým kaţdá osoba po smrti prošla. Lidé se zde zodpovídali ze svých činů. K posouzení slouţily váhy, kde se na jedné misce nacházelo srdce 21
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 34. DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 160. 22
16
zesnulého a na druhé pero bohyně pravdy a spravedlnosti Maaty. Pokud misky vah zůstaly v rovnováze, byla osoba nevinná a pokračovala do Usirova království. Kdyţ shledali osobu vinnou, předhodili její srdce bohyni Amemait (tzv. Velká poţíračka) a tato osoba ztratila nárok na věčný ţivot.23 Egyptský panteon sestával z různých boţstev státní a lokální úrovně a také z bohů „domácností“. Státní bohové byli nejvýznamnějšími boţstvy a měli chrámy v důleţitých městech, kde se jim dostávalo boţských poct v podobě rituálů. Pod nimi se nacházeli lokální bohové, kteří měli svá střediska v určitých městech či oblastech a jejich kult byl uctíván v místních chrámech. Panovníci 11. dynastie vyzdvihli lokálního boha Moncua aţ na královského patrona a nejvyššího státního boha. Moncu představoval boha války a zobrazovali ho jako muţe se sokolí hlavou, kterou zdobil měsíční kotouč a pár vysokých per.24 Prostí lidé se s bohy uctívaných v chrámech dostali do kontaktu jen zřídka, především během svátků, kdy byla jejich socha vynesena v průvodu ven. Proto existovali bohové domácností, ke kterým se lidé modlili a nosili jim obětiny. Za vlády 12. dynastie došlo k vzestupu Amonova kultu v Thébách. Tento bůh nahradil Moncua v pozici nejvyššího státního boha. Podporovány byly i kulty ostatních bohů – např. Ptah v Memfidě, Hathor v Dendeře, Min v Koptu a další. Období vlády 13. – 17. dynastie bývá nazýváno Druhou přechodnou dobou. Během působení 13. dynastie postupně slábla moc panovníků a nakonec došlo k rozdělení země na několik částí. Oslabení centrální vlády vyuţili Hyksósové25, kteří se usadili v deltě a ujali se zdejší vlády. Zaloţili nové hlavní město Avaris. Souběţně s vládou Hyksósů v jiţní části panovali egyptští faraoni 17. dynastie, kteří sídlili v Thébách. Hyksósové přijali byrokracii a zvyky egyptských králů. V náboţenství udrţovali egyptské tradice – podporovali uctívání boha Rea a státním bohem se stal egyptský bůh Sutech.26 Rozvíjeli však také náboţenské představy, které si přivezli z rodné země.
23
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 363. LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 119. 25 V egyptštině znamená Hyksós označení pro „vládce cizích zemí“. 26 VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 218. 24
17
Vpád Hyksósů přinesl Egyptu i mnohé kladné aspekty. „Jejich prostřednictvím poznali Egypťané nový typ luku, nové druhy bronzových zbraní a zejména koně, kteří od té doby měli významnou roli v egyptském válečnictví.“27
1. 2. 5 Nová říše Posledním třem panovníkům 17. dynastie se podařilo cizí panovníky z Egypta vyhnat a znovu sjednotit jiţní a severní část. Ahmose, který toto sjednocení dovršil, se stal zakladatelem 18. dynastie a Nové říše, která představovala zlatou éru egyptských dějin trvající zhruba v rozmezí let 1540 – 1076 př. n. l. Noví vládcové zahájili agresivní zahraniční politiku, Egypt jiţ nezůstával izolovaný od cizích sousedů, ale vyuţili znalostí, které se naučili od Hyksósů k vybudování profesionálního vojska. Za vlády Thutmose I. došlo k rozšíření egyptského území aţ ke 4. nilskému kataraktu v Núbii a na severu sahala hranice aţ k Eufratu. Dalším z velkých dobyvatelů této dynastie byl Thutmose III., za jehoţ vlády dosáhl Egypt největšího územního rozmachu, kdyţ k egyptskému území připojil Palestinu a Sýrii. Kromě vojenských aktivit, si panovníci zajišťovali své pozice i pomocí sňatků s dcerami panovníků sousedních států. 28 Ochranným boţstvem panovníků 18. dynastie byl Amon. Jemu egyptští vládci byli vděční za pomoc při vyhnání Hyksósů, vybudování nové dynastie a následnému rozkvětu říše. Svoji vděčnost projevovali prostřednictvím štědrých darů, které zasílali jeho chrámům a kněţím v Karnaku. Tímto jednáním ovšem způsobili růst kněţské moci a kněţí se postupně stali dokonce rivaly moci králů. „Protoţe bůh byl boţským otcem krále, jeho kněţí měli obzvláště velkou autoritu při výběru a podpoře kandidáta na královský úřad.“29 Amon byl původně lokálním bohem v Thébách od 12. dynastie. Vládci 18. dynastie mu dodali velmi silné postavení. Ve snaze zabránit nějakému boţskému soupeření, spojili Amona s héliopolským bohem Reem a začali mu říkat Amon-Re. „Amon tak pojal charakteristiky slunečního boha, a aby dosáhl ještě větší moci, přijal Reovu mytologii
27
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 35. SILIOTTI, Alberto. Egypt: chrámy, bohové a lidé. Přel.: Benešová, Naďa. Praha: Rebo Productions, 1995, s. 54. 29 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 187. 28
18
a jeho roli královského patrona. Původně byl Amon povaţován za boha vzduchu, ale nyní byl kladen důraz na jeho sluneční charakteristiky.“30 Amonovu funkci státního boha dočasně ukončil faraon Amenhotep IV., který provedl reformu egyptského náboţenství. Nejvyšším bohem se stal Aton, který byl zobrazován jako sluneční kotouč s vybíhajícími paprsky zakončenými lidskýma rukama. Tento bůh existoval jiţ dříve, ale hlavního významu se mu dostalo aţ za vlády Amenhotepa IV. Faraon si změnil jméno na Achnaton a postavil svému bohu nové město Achetaton (Obzor Atonův), kam se také z Théb přestěhoval. V současnosti se toto místo nazývá Tell-el-Amarna, od tohoto názvu je odvozeno pojmenování pro tuto specifickou dobu – tzv. amarnské období.31 „Za originální a revoluční aspekt Atonova kultu je povaţována monoteistická povaha atonismu.“32 V prvních letech vlády nechal Achnaton po boku Atona existovat i další sluneční boţstva - Rea, Šua, Harachteje, ale později odstranil i je a vyhlásil výhradní uctívání Atona. S Achnatonovou smrtí skončilo uctívání Atona a postupně se obnovovaly staré náboţenské tradice. Kolem roku 1320 př. n. l. se k moci dostala 19. dynastie a jedním z jejích nejvýznamnějších panovníků byl Ramesse II. Během své dlouhé vlády, která trvala přes šedesát let, vedl válku s Chetity o nadvládu nad územím dnešní Sýrie. Tento boj skončil smírem, který Ramesse II. stvrdil svým sňatkem s chetitskou princeznou. V deltě vybudoval své nové sídlo „Ramessovo město“. Ve 20. dynastii vynikl Ramesse III., který musel čelit vpádům Libyjců a tzv. mořských národů, jeţ porazil. Během jeho vlády však docházelo k nárůstu korupce mezi úřednictvem, hospodářství a obchody upadaly a zloději vykrádali faraonské hrobky. „Na konci ţivota nebyl Ramesse III. ušetřen ani palácového spiknutí a snad je dokonce zaplatil ţivotem.“33 Po jeho smrti Egypt postupně ztrácel svou sílu a narůstala hospodářská a politická moc kněţí boha Amona. Vláda posledního panovníka 20. dynastie Ramesse XI. je poznamenána otevřenou vzpourou Amonova kněţstva. Po jeho smrti se země rozpadla na dva správní celky a začala Třetí přechodná doba. V Horním Egyptě převzala vládu dynastie Amonových kněţí, v jejichţ čele stanul Hrihor. 30
DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 187. 31 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 128 – 131. 32 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 229. 33 VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 38.
19
V severní části pokračovala vláda královského rodu 21. dynastie, která sídlila ve městě Tanis. Na trůn následně usedali panovníci libyjského původu tvořící 22. – 24. dynastii., kteří úpadku Egypta nedokázali zabránit.34 Po zániku Nové říše se předmětem uctívání stala zvířata, která doposud představovala jevové formy bohů, ale zde byla samotnými bohy. Uctívali především kočku, krokodýla a býka.
1. 2. 6 Pozdní doba V období let asi 709 – 332 př. n. l., do kterých spadá Pozdní doba, se na trůně vystřídalo několik dynastií. U moci stanuli převáţně lidé neegyptského původu. Na vládnoucím postu se postupně vystřídala asyrská, sajská a perská dynastie. Lidé s rostoucí nestabilitou říše hledali oporu pro svoji osobní nejistotu v nových náboţenských řešeních. Rozšířilo se spojení mezi chrámem a laiky. Lidé začali do chrámu umisťovat své osobní sochy, účelem této činnosti bylo těţit z pravidelných obřadů pro bohy a získávat tak zaopatření z boţských obětin jídla. Na významu nabývala magie, s jejíţ pomocí lidé věřili v ochranu před tragickými událostmi. Ţádali například bohy o ochranu před nebezpečnými zvířaty či o zdárné zvládnutí daleké cesty. Velkému významu v této době se těšily zvířecí kulty. Egypťané nahlíţeli na zvířata třemi různými způsoby a od toho se následně odvíjely jejich náboţenské postoje ke kaţdé z těchto skupin. První z nich tvořila zvířata, která chovali jako domácí mazlíčky, se kterými se nechávali vyobrazit i na stěnách hrobek. Mezi tato zvířata patřily například kočky, psi nebo opice. Někteří z domácích mazlíčků se dočkali i samostatného pohřbu, kdy jejich mumifikovaná těla byla uloţena do speciální hrobky.35 Druhou skupinu představovala zvířata, která slouţila jako votivní obětiny některým bohům. Tato zvířata byla chována v chrámech kultovních center, kde si poutníci mohli zvíře zakoupit. To bylo následně zabito, mumifikováno a umístěno do katakomb jako dar domácímu bohu. K tomuto účelu chovali určité druhy zvířat, které
34
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 38. DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 306 – 307. 35
20
byly zasvěcené danému místnímu bohu. Jako příklad můţeme uvést psy a šakaly, kteří představovali zvířecí podobu boha Chontamenteje v Abydu.36 Poslední skupinu reprezentovala zvířata, která představovala kultovní symbol v chrámu. Jako příklad uvedu významné posvátné zvíře - býka Apida, který byl povaţován za vtělení boha Ptaha. Apis „byl vţdy jen jeden; byl to zvlášť vybraný býk, o němţ Egypťané věřili, ţe se v něm „zjevil bůh“. Ţil si téţ jako bůh, a to přímo v areálu Ptahova mennoferského chrámu, kde mu byl vyhrazen zvláštní okrsek.“37 Apis ţil v chrámu obklopen boţskou úctou, dokud nezemřel. Býci podobně jako zvířata z obou výše zmíněných skupin byli po smrti mumifikováni a pohřbíváni.
1. 2. 7 Řecko-římská doba Roku 332 př. n. l. se egyptským králem stal Alexandr Veliký a po jeho smrti se k moci dostala řada panovníků z dynastie Ptolemaiovců. Vládnoucí vrstvou v Egyptě se tak aţ do roku 30 př. n. l. stali Řekové a Makedonci. Po smrti Kleopatry VII. skončila vláda Ptolemaiovců a Egypt se dostal pod nadvládu Říma. Ptolemaiovci přijali za své některé egyptské tradice, coţ mělo posílit jejich pozice. Podporovali také chrámové kněze, kteří pro ně mohli získat podporu a uznání lidu. Řekové i Egypťané zůstali věrni svým vlastním představám a zvykům, ale našly se i oblasti, kde se kultury kříţily. Panovníci vyuţívali některých kultů ke spojení obou komunit. K tomuto účelu byl zaveden například nový kult zasvěcený Sérapidovi. Šlo o spojení vlastností boha Usira a vzhledu řeckého boţstva. Nové kulty se těšily královské podpoře, ale v podstatě spojit obě komunity se jim nepodařilo, kaţdá z nich pokračovala v uctívání vlastních boţstev. Řekové ve vlastních městech pěstovali víru ve své bohy Apollóna, Afroditu, Déméter a další, jimţ stavěli svatyně. Podobně i Egypťané setrvávali při víře ve své tradiční bohy.38
36
DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 307 – 308. 37 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 110. 38 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 318.
21
Největšího významu z egyptských boţstev se dostalo bohyni Esetě, jíţ si Řekové ztotoţnili s Afroditou a Hathorou a její kult přesáhl hranice Egypta a přenesl se aţ do Řecka a Říma. Egyptské náboţenství začalo zanikat s příchodem křesťanství zhruba ve 2. století n. l., kdy se začalo šířit i v Egyptě. „Stalo se náboţenstvím lidovým a převzalo i některé zvyky z náboţenství egyptského.“39 Toto náboţenství oslovovalo chudé svým hlásáním o nedůleţitosti pozemských statků a vzájemné pomoci. Postupně se stavěly kláštery a docházelo k propagaci křesťanství. Kdyţ Egypt dobyli Arabové kolem roku 638, původní víra jiţ zcela vymizela.
39
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 41.
22
2. Mýty o stvoření V různých kulturách se vyskytovaly rozličné představy o stvoření světa a lidí. Nejinak tomu bylo i u starověkých Egypťanů. V důsledku existence velkého mnoţství místních kultů se utvořilo hned několik verzí pojednávajících o stvoření světa. Hlavní stvořitelskou roli v těchto mýtech sehrávalo boţstvo, v jehoţ náboţenském centru mýtus vznikl. V této kapitole představím mýty, jejichţ kořeny spočívají ve městech Héliopoli, Memfidě, Hermopoli a Thébách. Přírodní podmínky, ve kterých egyptské obyvatelstvo ţilo, ovlivnily jejich pohled na průběh stvoření světa. Společným rysem jednotlivých mýtů byla myšlenka nastolení řádu v chaosu, který znázorňovalo pravodstvo. Z pravodstva vystoupil malý ostrůvek, na němţ se objevil bůh-stvořitel, který mohl zahájit stvořitelské dílo. V této myšlence se odráţí průběh nilských záplav, z nichţ po jejich kulminaci a postupném opadávání vody vystupovaly ostrůvky země obohacené úrodným bahnem. Na ostrůvcích následně vyrašila vegetace, kterou můţeme povaţovat za symbol ţivota, tak jako se bůh-stvořitel stal jeho původcem.40
2. 1 Héliopolská kosmogonie První z mýtů o stvoření světa, kterým se zde budu zabývat, vznikl ve městě Iunu (řecky Héliopolis), které bylo hlavním střediskem slunečního kultu. Pozůstatky města dnes leţí pod severovýchodním předměstím Káhiry. V Héliopoli se nacházel kámen benben, jenţ představoval prvotní pahorek, který se vynořil z pravodstva. Uctívali ho pravděpodobně v podobě nepravidelného jehlanu, jenţ byl umístěný v chrámu.41
2. 1. 1 Sluneční kult Slunce je pro ţivot na zemi zcela nezbytným předpokladem a jeho důleţitost si uvědomovali i staří Egypťané. To se projevilo i v jeho pojetí v rámci egyptského náboţenství, kde ho Egypťané zboţštili a uctívali jako jedno z nejvyšších boţstev. 40
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 87 – 88. 41 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 13.
23
K jeho poctě stavěli chrámy, skládali hymny a vytvářeli legendy. V egyptském náboţenství slunce nezastupoval pouze jediný bůh, ale existovalo jich hned několik, a proto je v této kapitole představím. Hor Představoval jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších bohů starověkého Egypta. „Hor byl podle archeologických památek pravděpodobně prvním bohem, který se vyvinul z boha místních kultů v boha uctívaného v celém Egyptě.“42 Jeho sláva nepohasla po celou dobu trvání dějin starověkého Egypta. Hor nebyl jen bohem slunce, ale také nebe a světla. Zobrazovali ho jako sokola s královskou korunou, jehoţ oči představovaly měsíc a slunce. Další jeho podobiznou byl muţ se sokolí hlavou. Podobu sokola si zřejmě Egypťané odvodili od pozorování jeho letu vysoko nad zemí, kdyţ se ztrácel v záři slunce a jakoby s ním splýval. Roztaţená křídla sokola se podle jejich představ rozpínala nad zemí v podobě nebe a svými perutěmi sokol chránil Egypt. Slunce, které bylo jedním z jeho očí, ozařovalo zemi svým světlem, a proto přisoudili Horovi boţství i v tomto směru.43 V roli boha slunce Hor nesl jméno Harachtej. „To je označení ranního slunce, které vychází na východní poušti. Tímto jménem bylo slunce ráno pozdravováno.“44 Později vzniklo jediné boţstvo Re-Harachtej splynutím slunečních bohů Hora a Rea. Od archaické doby byl panovník povaţován za pozemské vtělení Hora. Egyptští vládci měli celkem pět formálních titulů, z nichţ první bylo Horovo jméno. Tímto ho ztotoţnili s bohem Horem. První jméno se zaznamenávalo do rámečku tzv. serechu. V dolní části tabulky se nacházelo palácové průčelí sloţené ze dvou bran, na jehoţ vrchu byl vyobrazen sokol, jenţ představoval hieroglyfický znak Hora. Zapsáním panovníkova jména na serech se dávalo najevo jeho postavení. Palác symbolizoval, ţe panovník byl jediným drţitelem moci a sokol poukazoval na to, ţe je pozemským vtělením boha Hora.45
42
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 127. LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 179 – 180. 44 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988, s. 29. 45 LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 166. 43
24
Re Jedním z bohů zosobňujícím samotné slunce byl Re. Jiţ jeho jméno předurčovalo jemu přisouzenou funkci boha slunce, protoţe stejné slovo se v egyptštině pouţívalo pro označení slunce. Rea zobrazovali v podobě muţe se sokolí hlavou, na níţ měl místo koruny sluneční kotouč. Re se v mytologii zařadil mezi bohy-stvořitele. Jak jsem se výše zmínila, mýty o stvoření měly jisté podobné rysy a ty nesl i Reův příběh. Po vynoření z vod pravodstva si Re usekl pohlavní úd a z kapek prolité krve se zrodili Hu a Sia, kteří mu pomohli stvořit svět, jemuţ poté vládl.46 Podle mýtů absolvoval Re kaţdý den pouť po obloze ve sluneční bárce nazývané mandţet. Přisouzení bárky jako prostředku k absolvování jeho cesty zřejmě souvisel s egyptskou přepravou lidí a zboţí po řece. Egypťané dělili den i noc na dvanáct úseků, které prodluţovali nebo zkracovali podle ročního období. Denní cestu započal Re na východě a postupoval směrem na západ. Během tohoto putování mu nehrozilo ţádné nebezpečí a zemi poskytoval světlo, teplo a udrţoval ţivot. Nebezpečná část nastala po soumraku, kdy podnikal na noční bárce zvané meseketet cestu podsvětím47 podél řeky Vernes. Doklady o Reově cestě podsvětím pocházejí z několika zdrojů – Knihy Amduat, Knihy bran a Knihy jeskyní. V různých detailech se popis Reovi cesty liší, ale společným rysem je souboj s hadem48 Apopem, který chtěl Reovu bárku převrhnout. Kaţdý den musel Re čelit Apopovým snahám o převrácení jeho bárky. S pomocí ostatních bohů, kteří ho na cestě podsvětím doprovázeli, Apopa dokázal vţdy porazit. Kromě bohů byli Reovi nápomocni také kněţí, kteří znali kouzelná zaříkadla, která přispěla k odraţení Apopových útoků. Vítězství Rea nad Apopem symbolizuje uchování řádu před vpádem chaosu.49
46
TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 93. 47 Pro označení egyptského podsvětí se pouţíval i název Duat. Podsvětí představovalo nevlídné místo plné nástrah, nebezpečí a démonů. 48 Had v egyptské mytologii zaujímal významnou úlohu. V Egypťanech probouzel rozporuplné pocity. Na jednu stranu se obávali jeho uštknutí a na druhou obdivovali jeho mrštnost. Strach, který v lidech budil, vedl k jeho uctívání, aby si ho naklonili, ale i k jeho hubení. Podobu hada měli někteří démoni a nebeský had Apop. Objevují se však i hadi, kteří slouţili jako pomocníci. Takovým byl například Mehen zobrazovaný ve smyčkách nad kajutou slunečního boha. Bohyně Vadţet zase představovala v podobě kobry ochránkyni egyptského krále. 49 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 76 – 79.
25
Názor na to, kudy slunce absolvovalo svoji pouť, se lišil. Podle některých učení přes den putovalo po obloze a v noci uvnitř ní. Souviselo to s představou, ţe bohyně Nut, zosobňující nebeskou klenbu, ráno slunce porodila a jeho cesta přes den pokračovala podél jejího těla. Večer bohyně slunce spolkla a v noci putovalo jejím tělem, aby se ráno znovu zrodilo. V tomto případě se podsvětí nacházelo uvnitř nebe. V jiném pojetí podsvětí umístili pod zemský povrch.50 Značného významu se Reovu kultu dostalo za vlády 5. dynastie, kdy se Re stal státním boţstvem. Faraona povaţovali za Reovo vtělení a označovali ho také jako Reova syna. V podstatě představoval pozemskou formu existence Rea. Pro egyptské náboţenství byl typický synkretismus. I v rámci slunečního kultu došlo ke slučování bohů mezi sebou. Re byl ztotoţněn například s Atumem, Harachtejem či Cheprerem. Boţstva se proto posléze nazývala Re-Atum nebo ReHarachtej. Cheprer Boha slunce nalezneme také pod názvem Cheprer, toto pojmenování pouţívali Egypťané i pro skarabea. Opět zde můţeme vidět, jak se Egypťané inspirovali v přírodě, v tomto případě u brouka skarabea, jenţ před sebou valí kuličku. Jelikoţ kulička měla stejně kulatý tvar jako slunce, obojí spolu ztotoţnili. Podobně, jako valí kuličku po zemi skarabeus, tak ztvárňoval Cheprer hybnou sílu slunce na nebi, které tlačil před sebou. Postupem času byl ztotoţněn přímo se sluncem a stal se i jeho bohem.51 Nebyla mu přisuzována pouze role slunečního boha, ale v Egyptě ho povaţovali i za praboha, tedy boha-stvořitele. Jako základ této myšlenky poslouţila představa, ţe skarabeus se rodí sám od sebe v zemi, ze které následně vylézá. I v případě Cheprera došlo k jeho splynutí s Reem.52 Zpodobnění Cheprera si lze odvodit jiţ z jeho pojmenování, většinou se s ním proto setkáváme v podobě brouka skarabea. Také ho můţeme nalézt jako muţe, jehoţ hlava má tvar skarabea.
50
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 82. 51 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 146. 52 LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 86.
26
Atum S tímto bohem se blíţe seznámíme v rámci héliopolského mýtu, kde působil jako bůh-stvořitel. Kromě toho zastával i funkci boha slunce. Podobně jako předchozí bohové postupem času splynul s Reem a vznikl tak Re-Atum. Vzhledem k tomu, ţe slunce bylo vnímáno různými způsoby, kněţí stvořili ještě jeden. V něm Cheprer zastupoval ranní podobu slunce, Re polední a Atum večerní.53 Představovali tak projev jednoho slunečního boha v různých formách. Atuma znázorňovali jako muţe s dvojitou korunou krále Horního a Dolního Egypta.
2. 1. 2 Mýtus o stvoření světa Podle héliopolského mýtu před stvořením světa existovala pouze nekonečná voda, jíţ zosobňoval bůh Nun. Z těchto vod podobně jako při ústupu nilských záplav vystoupil pahorek, na němţ se objevil bůh-stvořitel Atum, který vznikl samooplozením. Atum se na pahorku cítil osamělý, a proto přistoupil k vytvoření dalšího boţského páru Šua a Tefnuty. „Šua a Tefnutu stvořil Atum svérázným způsobem: masturbací. Své semeno vzal do úst a první boţstvo pak vyplivl a druhé vykašlal.“54 Šu byl boţským zosobněním vzduchu a světla. Egypťané na vzduch pohlíţeli dvěma způsoby. V prvním z nich vzduch představoval látku, která obsahovala ţivotodárnou sílu, kterou lidé přijímali dýcháním. Druhý pohled ho pojímal jako látku, která vyplňuje prostor mezi nebem a zemí, a který dokonce nebeskou klenbu podpírá. V tomto smyslu Šua chápali jako boha tohoto prostoru. Nejčastěji ho zobrazovali v lidské podobě, jak podpírá nebeskou klenbu, a hlavu má ozdobenou pštrosím perem, které bylo hieroglyfickým znakem pro jeho jméno. Jeho druţka Tefnut se stala zosobněním vlhkosti a vody. Na vyobrazeních se objevovala jako ţena se lví hlavou.55 Tefnut a Šu zplodili další dvě boţstva: bohyni nebe Nutu a boha země Geba. Zajímavý prvek zde tvoří muţské pojetí země, které je v kontrastu s jinými kulturami, kde zemi většinou zastupovala ţena. V egyptském náboţenství nevnímali Geba jako
53
ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zboţnost rané civilizace. Přel.: Krumphanzlová, Kateřina; Bareš, Ladislav. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 140. 54 VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 87. 55 HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 87.
27
zástupce plodivé síly země, ale spíše jeho materiální stránku. Uctívali ho především proto, ţe do svého nitra přijímal zrno, čímţ mu umoţnil vyklíčit. Tudíţ představoval podmínku existence rostlinstva. Podobně slouţil i tělům zemřelých, která chránil. Na malbách vystupoval v muţské podobě s královskou korunou na hlavě, občas místo ní míval husu, která byla hieroglyfickým znakem jeho jména. Jelikoţ Geb ztvárňoval boha země, měl tělo pomalované zelenou barvou a někdy obrostlé rašícím rostlinstvem. Gebovou druţkou byla bohyně nebes Nut. Původně spolu setrvávali v těsném objetí. Později na příkaz Atuma mezi ně vstoupil jejich otec Šu a vyzdvihl Nutu, jak nejvýše to šlo, a tím od sebe oddělil nebe a zemi. Sám mezi nimi zůstal, aby jiţ k sobě nemohli. Často tak můţeme vidět Nutu vyobrazenou, jak se klene v podobě ţeny nad muţem leţícím pod ní. Je jím Geb a mezi nimi stojí jejich otec. Oběma rukama podpírá nebesa (tělo ţeny). Můţeme se také setkat s jejím vyobrazením v podobě krávy poseté hvězdami. „Podle jedné z představ Nut za úsvitu porodila slunce, aby jej při západu pohltila a dalšího rána opět přivedla na svět. Podobně měl podle Egypťanů probíhat i koloběh hvězd, které v noci putovaly po těle bohyně a přes den v něm.“56 Nut a Geb spolu zplodili čtyři děti, kterými byli Usir, Eset, Sutech a Nebthet. Usir a Eset tvořili aţ do Pozdní doby velmi populární boţský pár, kterému se budu věnovat v samostatné kapitole. Atum společně s potomky následujících generací tvořil tzv. Devatero.57 Vznik lidí S héliopolským mýtem souvisí jedna z představ, jak došlo ke stvoření lidí. Jde o mýtus pojednávající o boţském oku, který se odehrává v době, kdy Atum zplodil Šua a Tefnutu. Tito dva bohové se ztratili v Nunových pravodách, a proto Atum vyslal své oko, aby je našlo a přivedlo. Tak se i stalo, ale po jejich návratu oko čekala nemilá skutečnost, ţe Atum si mezitím zasadil na čelo oko nové. Původní oko sklíčené tímto zjištěním se rozplakalo a z jeho slz povstali první lidé. „Aby se nezlobilo, ţe je snad nepotřebné, připevnil si je tedy na čelo v podobě jiskřícího hada: tak vznikl uraeus, posvátná kobra, kterou pak nosili na čele egyptští králové.“58 Původní oko také symbolizovalo slunce a nově vytvořené měsíc. 56
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 93. 57 VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 87 – 88. 58 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 66.
28
Héliopolský mýtus o stvoření na mě působil nejsrozumitelnějším dojmem. Oproti některým jiným mýtům se zde neprojevovala snaha zahrnout členy jiných kosmogonií do děje a tím podtrhnout jeho důleţitost. Námět vynořujícího se pahorku z prvotních vod koresponduje s úvodní myšlenkou kapitoly, kde je řečeno, ţe se v tomto případě odráţí podobenství klesajících záplavových vod Nilu, ze kterých se vynořují první ostrůvky země. Jakmile bůh-stvořitel vykonal své dílo, začala se postupně objevovat další boţstva, která zastupovala jednotlivé základní prvky vesmíru. Slunce přinášející světu světlo představoval sám bůh-stvořitel Atum. Vzhledem k tomu, ţe Héliopolis bylo centrem slunečního kultu, nelze se divit, ţe tuto roli přisoudili právě Atumovi. Vzduch potřebný k dýchání ztvárňovali jeho děti Šu a Tefnut. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, ţe Šu zastupoval suchý vzduch a Tefnut vlhký. V tomto bodě shledávám zajímavým, ţe lidi Atum stvořil ještě před vznikem země a nebes. Společně tedy asi obývali prvotní pahorek obklopený vodami Nun a aţ s narozením Nuty a Geba došlo k celkovému dotvoření světa. Po vyzvednutí Nuty jejím otcem Šuem, oddělovala svým tělem prvotní vody od pozemského světa. Potomci Geba a Nuty jsou na rozdíl od předešlých bohů spojeni spíše s pozemským světem a některými přírodními jevy. O nich se budu zmiňovat aţ v následující kapitole, ale mohu uvést, ţe Usir představoval panovníka, který přivedl světu řád a Sutech se stal jeho protikladem. Tímto se do jisté míry předestřela jedna z funkcí egyptského krále. Stvořením světa ustanovil Atum v Egyptě řád, který však byl ohroţován chaosem, který zemi obklopoval. Ten zosobňovaly okolní nepřátelské národy. Úkolem krále bylo udrţet takto nastolený řád a bránit ho před vpádem chaosu.
2. 2 Memfidská kosmogonie Město Mennofer (známé téţ pod řeckým názvem Memfis) zastávalo významnou roli nejen v období Staré říše, kdy bylo hlavním městem celého Egypta, ale i poté představovalo důleţité politické, správní a náboţenské centrum země. Není tedy divu, ţe místní boţstva dosáhla velkého vlivu, který se rozšířil aţ za lokální hranice. Nejvýznamnějším memfidským bohem byl Ptah, jehoţ zde povaţovali za bohastvořitele. Jeho postavení podporoval i fakt, ţe byl bohem prvního hlavního města sjednoceného Egypta a tudíţ mu právem patřilo přední místo mezi bohy. 29
Zakladatelem Memfidy byl podle tradice panovník Meni. Původní pojmenování znělo Inebuhedţ neboli Bílé zdi. „Později bylo přejmenováno podle blízké pyramidy Pjopeje I., která se jmenovala Pjopejova krása trvá – staroegyptsky Men-nefer-Pjopej – na Mennofero, coţ Řekové zkomolili na Memfis.“59 Od názvu Ptahova chrámu v Memfidě, který Egypťané označovali Hutkaptah, Řekové odvodili podle vlastní výslovnosti název Aigyptos, který vztáhli na celou zemi. Z něj vzniklo latinské Aegyptus a z toho současný název Egypt. Dnes leţí pozůstatky Memfidy u městečka Mit Rahína asi 20 kilometrů jiţně od hlavního města Káhiry. Memfidská teologie je známá díky nálezu tzv. Šabakova kamene, na němţ jsou zaznamenány představy o stvořitelské úloze Ptaha. Tuto desku nechal vytesat panovník 25. dynastie Šabaka podle předlohy textu původně zapsaném na papyru, který podléhal působení času, a hrozilo jeho zničení. Není zcela jisté, jak mohl být původní text starý. „O stáří předlohy se mínění rozcházejí o 2000 let: jedni ji kladou na počátek egyptských dějin, druzí do Staré říše nebo nově do ramessovské doby či do doby samotného Šabaky.“60 Text na desce se nedochoval celý vlivem jeho velkého opotřebení. Před jeho objevením archeology slouţila deska k mletí obilí. Text na Šabakově desce je rozdělen na několik částí. První popisuje spor mezi Horem a Sutechem o egyptský trůn, kdy došlo k rozdělení země mezi oba bohy. Království bylo opět spojeno Horem. Druhá část nás jiţ přivádí k samotnému Ptahovi a jeho tvořitelské aktivitě.
„Ptah dal ţivot ostatním bohům (včetně héliopolského
Atuma) prostřednictvím svého srdce a jazyka.“61 Z daného výroku vyplývá, ţe Ptah stvořil ostatní bohy včetně héliopolského Devatera vyřčením jejich jména. Vyřčení slova však musí předcházet myšlenka, která je jeho tvůrcem, a zde se dostáváme k zmíněnému srdci, které Egypťané povaţovali za centrum myšlení. Stejným způsobem vytvořil i lidi a zvířata, vyslovením jejich jména. Jak Ptahův tvořitelský akt probíhal, se můţeme dozvědět z ukázky českého překladu textu Šabakovy desky: „Oči hledí, uši poslouchají, nos vdechuje vzduch a přivádějí to srdci. Ono pak vytváří všecka rozhodnutí a jazyk sděluje myšlenku srdce. On vytvořil všecky bohy,
59
VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 9. ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zboţnost rané civilizace. Přel.: Krumphanzlová, Kateřina; Bareš, Ladislav. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 172. 61 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 23. 60
30
Atuma i jeho devatero. Všecka boţská slova povstala z myšlenky srdce a rozkazu jazyka.“62 Jelikoţ existovalo několik mýtů o stvoření světa, memfidští kněţí ho uzpůsobili svým zájmům, aby Ptah zůstal tím nejdůleţitějším bohem-stvořitelem. Proto se héliopolský prabůh stal Ptahovou součástí, coţ ho stavělo do nadřazené role ostatním členům Atumova Devatera. Při srovnání memfidské a héliopolské kosmogonie, zjistíme, ţe se od sebe lišily. Především stylem tvoření světa, kdy v héliopolské verzi jednotlivé prvky vznikly prostřednictvím klasického plození. Ptahův tvořitelský akt nabral jiné podoby. Svět stvořil pomocí myšlenky a slova. Zaráţející se můţe zdát, ţe myšlenka pocházela ze srdce, ale Egypťané ho povaţovali za nejdůleţitější orgán, který nevyjímali ani při mumifikaci. Srdce bylo centrem myšlení a emocí. Pouţití slova ke stvoření světa nám můţe být povědomé, protoţe v biblickém příběhu došlo ke vzniku světa podobným způsobem. V egyptském světě však musíme tento tvořitelský akt vnímat spíše z pohledu magie. Ptahovo slovo zde vystupuje jako magické zaříkadlo, díky kterému vzniknou myšlené věci. Pravé pojmenování věci i osoby mělo v Egyptě velký význam. V oblasti magie mohlo být vyuţito ke kouzlu, které dané osobě buď pomohlo, nebo i uškodilo. Řekla bych, ţe memfidská kosmogonie nejvíce vybočuje ze zajetého scénáře, který je pro mýty o stvoření typický. Ptah nebyl pojímán pouze jako bůh-stvořitel, ale zastával i funkci patrona řemeslníků a pokládali ho za vynálezce umění a řemesel. Egypťané Ptaha zobrazovali v lidské podobě, která připomínala mumii, jeho oblečení tvořilo dlouhé přiléhavé roucho, z něhoţ vystupovaly ruce svírající ţezlo. Hlavu měl hladce vyholenou nebo zakrytou přiléhavou kápí.63 Centrem Ptahova kultu byl chrám, který nechal vystavět Meni ve středu Memfidy. Z období Staré a Střední říše nepochází mnoho informací o tomto kultu. Opakem je tomu v rámci Nové říše, kdy kult dosáhl velkého rozmachu. Podporoval ho
62
LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 2., Praha: Herrmann & synové, 1997, s. 141. 63 VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 388.
31
například panovník Ramesse II., jenţ jmenoval svého syna Chamvese Ptahovým veleknězem. Během Pozdní doby pozvedly význam Ptahova kultu núbijská 25. dynastie a sájská 26. dynastie. Ptahova prestiţ nepoklesla ani během perské nadvlády. V jeho chrámu se nechal korunovat i Alexandr Veliký a korunováni tam byli následně i někteří vládci ptolemaiovské dynastie.64
2. 2. 1 Triáda z Memfidy Boţskou rodinnou Trojici pocházející z Memfidy tvořili bůh Ptah, jeho ţena Sachmet a jejich potomek Nefertem. Vytváření podobných seskupení bohů do trojice nebylo ničím výjimečným. V průběhu se setkáme ještě s dalšími, často se jednalo právě o boţské rodinné trojice, ale také mohlo jít o vyjádření jednoho boha projevovaného třemi různými aspekty. Jako příklad můţe poslouţit jiţ zmíněná trojí podoba slunce zastoupená ráno Cheprerem, v poledne Reem a večer Atumem. Vzhledem k tomu, ţe jsem se o Ptahovi dostatečně zmiňovala výše, zaměřím se zde na jeho manţelku a syna. Sachmet Ptahovou manţelkou byla bohyně v podobě lvice Sachmet, kterou zobrazovali i jako ţenu se lví hlavou. Představovala bohyni války, která proslula svojí krveţíznivostí a krutostí. Navíc vynikala nezdolnou silou a nepřekonatelnou kouzelnou mocí. V roli bohyně války doprovázela faraona do boje v podobě posvátné kobry, která se nacházela na jeho čelence, jednalo se o tzv. uraeus. Ochraňovala panovníka a šířila strach ve vojscích jeho nepřátel. Disponovala zbraněmi, kterými byly šípy, jimiţ prostřelovala srdce protivníků a ohnivý dech, kterým spalovala těla nepřátel. „Jako bohyně vládnoucí kouzly vysílala své „ničivé střely“ a svůj „ţhnoucí dech plamene“ proti temným mocnostem zhouby a pomáhala tak svým chráněncům; mohla však tyto své zbraně obrátit i proti lidem.“65 Pozitivní stránka její destruktivní povahy tkvěla v tom, ţe sice ničila panovníkovi nepřátele, ale také mu tím dopomohla k vítězství. Snoubila v sobě úctu a strach, který mezi obyvateli i panovníky budila. Lidé ţili především v obavách z její nevyzpytatelné povahy, coţ se odráţelo v obřadech 64 65
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 245. Tamtéţ, s. 286 - 287.
32
a obětech, které jí věnovali. Mezi další obávané aspekty bohyně Sachmety patřilo šíření nemocí. Egypťané ji spojovali se vznikem morových epidemií, které přinášel horký vítr pouště, kde měla Sachmet sídlo.66 Vzhledem k tomu, ţe v egyptském náboţenství existovalo více bohyň zobrazovaných ve lví podobě, vedlo to k jejímu ztotoţňování s těmito bohyněmi. Jmenovat mohu například bohyni Tefnutu, Bastet či Mutu.
Sachmet mezi nimi
zaujímala nejvýznamnější místo. Sachmetin kult byl uctíván od nejstarších dob. Chrámy, které jí Egypťané zasvětili, se vyskytovaly v Memfidě, Chemu či Dehnetu. V mnohých chrámech jí vyčlenili zvláštní kaple, jako se stalo i v Ptahově chrámu v dnešním Karnaku. Sachmet byla také bohyní lékařství a pomáhala především u chirurgických zásahů. Není tedy divu, ţe její kněţí neprosluli pouze svými věšteckými a magickými schopnostmi, ale i svým chirurgickým zaměřením.67 Nefertem Egyptský bůh světla a vůně. „Ztělesněním Nefertema je zboţštělý lotos, který Nefertem i ve své lidské podobě nosí jako ozdobu hlavy a často jsou k němu přidána ještě dvě vztyčená pera.“68 Původně se tradovalo, ţe vyrostl z lotosu, coţ byl nezvyklý způsob zrození, a proto mu časem přidělili boţské rodiče, kterými se stali memfidský Ptah a jeho manţelka Sachmet. Nefertema později z této role vytlačil zboţštělý Imhotep69, jenţ se proslavil jako stavitel první pyramidy a mudrc. Nic to však nemění na tom, ţe se Nefertem těšil velké úctě. Svůj podíl na tom měla oblíbená činnost Egypťanů spojená s květem lotosu, ke kterému rádi přivoněli a Nefertem představoval dárce této kratochvíle.70 V souvislosti s tím, jak Egypťané vnímali prostředí, ve kterém lotos rostl, odvodili Nefertemův vztah i k jiným boţstvům. Protoţe lotosový květ večer své listy zavírá a přes den je rozvíjí, Nefertem jako jeho bůh symbolizoval vycházející slunce. Měl tak blízko ke slunečnímu kultu, kde byl později ztotoţněn s Horem. Ve spojitosti
66
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 286 - 287. Tamtéţ. 68 LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 124. 69 V Pozdní době byl prohlášen bohem a uctíván jako bůh léčitelství. 70 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 210. 67
33
s tím, ţe Hor byl synem Usira a Esety, Nefertem proto získal v důsledku tohoto splynutí roli jejich syna. Lotos jako rostlina rostoucí ve vodě evokovala spojení s bohem pravodstva Nunem. Egypťané si představovali, ţe lotos vystoupil z vod Nun a současně s jeho vynořením se objevilo i světlo. Odtud pochází myšlenka, ţe Nefertem byl nejen bohem vůně, ale i světla.71 Vývoj Nefertemovy osoby v průběhu času dále pokračoval, získal i jiné funkce neţ jen ty, o kterých jsem se zmiňovala výše. Stal se ochráncem mrtvých, coţ souviselo s jeho funkcí boha vůně, protoţe podle představ Egypťanů vonné masti pomáhaly odhánět síly, které způsobily rozklad pohřbeného těla. Mezi jeho další činnosti patřila pomoc zesnulým s cestou do nebe k Reovi či do podsvětí k Usirovi. Pokud zjistil, ţe se lidé dopustili hříchu, tak je podle Knihy mrtvých trestal. Ochranný bůh se tak měnil v podsvětního boha odplaty, který v lidech budil značné obavy, protoţe jen málokdo o sobě mohl tvrdit, ţe se nikdy nedopustil hříchu. Obměnou prošel Nefertem i v rámci funkce boha světla. Jelikoţ slunce vychází na východě, stal se bohem východních zemí v tom smyslu, ţe pomáhal egyptskému králi v podmanění těchto oblastí. Získal tedy charakter boha války podobně jako jeho matka bohyně Sachmet.72
2. 3 Hermopolská kosmogonie Město, ve kterém vznikla další teorie o stvoření světa, se nazývalo Chemenu (řecky Hermopolis Magna). Nacházelo se ve středním Egyptě zhruba 300 km jiţně od Káhiry, na západním břehu Nilu. „Představovalo hlavní město 15. hornoegyptského kraje, který byl označován jako Zaječí a byl významným hospodářským a náboţenským centrem oblasti.“73 Hermopolis bylo kultovním střediskem boha Thovta. V tuto chvíli se však zaměřím především na tzv. Osmero, jeţ je součástí zdejšího mýtu stvoření světa. Osmero se skládalo ze čtyř boţských párů tvořených muţským a ţenským protějškem. Byli to Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut.
71
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 210. Tamtéţ, s. 210 - 211. 73 JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 102. 72
34
2. 3. 1 Bohové Osmera V hermopolském mýtu, podobně jako v jiných verzích, před stvořením světa existoval chaos ztvárněný vodami praoceánu, ze kterých vystoupil prvotní pahorek země. Členové zmíněného Osmera tvořili různé projevy tohoto počátečního stavu:
Nun a Naunet představovali prvotní pravodstvo,
Heh a Hauhet znázorňovali prostorové nekonečno,
Kuk a Kauket byli zosobněním temnoty,
Tenemu a Tenemut vyjadřovali neuspořádanost, během Střední říše došlo k výměně tohoto páru za Amona a Amaunetu, kteří zastupovali skrytost, v Pozdní říši je nahradili Gerh a Gerheta, kteří byli chápáni jako pojetí noci.74 Všichni tvořili různé aspekty prvotního pravodstva, které dříve zastupoval jediný
bůh Nun. I přes tuto změnu zůstala zachována představa, ţe prvotní látka byla vodnatá, temná a nekonečná. V hermopolském kultu existovalo několik variant stvoření světa. První z nich hovoří o tom, ţe mezi jednotlivými částmi tvořícími prvotní látku, tedy výše zmíněnými bohy, došlo k výbušné reakci. V jejím důsledku byl prvotní pahorek na povrch vymrštěn výbuchem energie, která se uvolnila uvnitř prvotní látky. Pahorek byl označován jako Ostrov plamenů, protoţe se na něm zrodil sluneční bůh a s tím došlo k prvnímu východu slunce.75 Podle jiné verze mýtu se sluneční bůh vylíhl z vejce, které se objevilo na ostrově. O tom, jak se tam vejce dostalo, existuje opět několik teorií. Buď ho vytvořilo svojí činností samo Osmero, nebo ho snesl Amon v podobě husy či Thovt v podobě ibisa. Další mýtus vypráví, jak Osmero vytvořilo lotos, který se vynořil z posvátného jezera. Po otevření okvětních plátků lotosu se objevil sluneční bůh Re, který pokračoval ve vytváření lidí a světa.76 Muţskou část bohů Osmera zobrazovali v lidské podobě s ţabími hlavami a jejich protějšky jako ţeny s hlavami hadů. Počet bohů zde měl jistý symbolický
74
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 103. 75 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 27. 76 PINCHOVÁ, Geraldine. Magie ve starém Egyptě. Přel.: Landgráfová, Renata; Navrátilová, Hana. Praha: Mladá fronta, 2010, s. 23
35
význam. Číslo čtyři pro Egypťany znamenalo úplnost, celistvost. Osmička tak vyjadřovala zesílenou, všeobjímající úplnost.77 I u hermopolské kosmogonie se nabízí srovnání s héliopolskou verzí mýtů o stvoření. Lze zde nalézt mnoho shodných prvků, i kdyţ se v maličkostech mohou lišit. Jedním z nich je pojetí prvotních vod. V Héliopoli představoval praoceán jediný bůh Nun, ale v Hermopoli ho tvořilo osm prvků (bohů), ztvárňujících jeho jednotlivé sloţky. Podstata této prvotní látky u obou verzí však zůstala stejná. Společným prvkem je také tematika vystupujícího pahorku inspirovaná opadávajícími nilskými vodami, ze kterých se vynořuje země. V Hermopoli však průběh objevování pahorku pojali poněkud výbušněji. Bohové Osmera jsou poté povaţováni za matky a otce slunečního boha, který se na ostrůvku zrodil. Héliopolský mýtus nám oproti hermopolskému květnatěji vypráví o dalším vzniku jednotlivých prvků tvořících svět. Na závěr lze říci, ţe základní námět v mýtech zůstal zachován a rozdíly spočívají především ve způsobu zrodu boha-stvořitele, kterých je v hermopolské kosmogonii hned několik.
2. 4 Thébská kosmogonie Město Théby (egyptsky zvané Veset) se nacházelo na území Horního Egypta. Původně se netěšilo velkému významu. To se změnilo za vlády 11. dynastie, kdy se stalo hlavním sídelním a náboţenským centrem země, téţ v období Nové říše zaujímalo funkci hlavního města Egypta. Vládcové 11. dynastie s sebou přinesli do Théb boha války Moncua, kterého povýšili aţ na státního boha. Zde byl ovšem zastíněn Amonem, který ho v této roli nahradil. Konfrontaci obou bohů kněţí vyřešili obvyklým způsobem, vlastnosti Moncua přenesli na Amona a stala se z nich jedna osobnost. Moncuův kult však přetrval díky jeho uctívání v podobě býka aţ do konce starého Egypta. Býk nesl jméno Buchis, Egypťané oceňovali především jeho schopnost věštit a léčit. „Kněţí pečlivě sledovali jeho chování, zda s chutí ţral nebo neţral, zda a kolikrát zabučel atd. Tyto jeho projevy pak díky svým tajným vědomostem interpretovali a za příslušnou oběť oznamovali 77
JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 104.
36
zájemcům.“78 Pokud býk zemřel, dočkal se slavnostního pohřbu podobně jako memfidský býk Apis. Státním bohem se Amon stal poměrně pozdě ve srovnání například s bohy Reem nebo Ptahem. Jeho původ není zcela známý, někdy bývá spojován s koptským bohem plodnosti Minem. Právě funkce boha plodnosti společná jim oběma utvářela domněnku o jejich blízkém vztahu. Stejně tak je spojovala i vysoká dvojitá péřová koruna. Podle jiné verze ho převzali thébští kněţí z Hermopole, kde představoval boha vzduchu. Jeho hermopolskou manţelku Amaunetu nahradili místní Mutou a přiřadili mu i syna Chonsua.79 Pro případ soupeření mezi bohy, zajistili thébští panovníci spojení Amona s héliopolským bohem Reem a vzniklo tak boţstvo Amon-Re. Amon tak přijal podstatu slunečního boha. Amonovým posvátným zvířetem se stal beran s rohy stočenými k sobě, který v Egyptě představoval mocnou plodivou sílu. Berana zobrazovali převáţně jako beraní sfingu – lva s beraní hlavou. Druhým Amonovým posvátným zvířetem byla husa, z jejíhoţ vejce v jednom z mýtů o stvoření světa vzešel ţivot. Na vyobrazeních Amona můţeme vidět nejčastěji v lidské podobě. Jeho tělo bylo pomalováno modrou barvou, která symbolizovala jeho funkci boha nebes. Na hlavě měl korunu zdobenou dvěma pery, popřípadě i slunečním kotoučem. Výjimečně ho zpodobňovali s beraní hlavou nebo beraními rohy. V rukou třímal odznaky vladařské moci, zakřivenou hůl a důtky.80 Thébská kosmogonie vznikla v Karnaku, kde kněţí zdejší chrám prohlásili za původní místo stvoření všech bohů Amon-Reem. „Amon představoval Původní příčinu či Prvotní princip stvoření, který jako transcendentní stvořitel existoval před svým stvořením a byl na něm nezávislý.“81 Thébští kněţí museli přizpůsobit svůj mýtus hermopolskému, ve kterém Amon představoval jednu z elementárních sil Osmera. Amon podle thébských kněţí zplodil své vlastní bytí, kdyţ ještě ostatní hmota neexistovala. Poté vytvořil prvotní látku, která se skládala z bohů Osmera, jichţ byl součástí. Amon představoval impuls, který pohnul bohy Osmera k činu a ve výbuchu
78
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 79. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 111 – 112. 80 VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 179 – 180. 81 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 188. 79
37
energie se vynořil prvotní pahorek. Dále thébští kněţí rozvíjeli myšlenku, ţe ostatní bohové jsou jen Amonovými projekcemi.82 Poté, co se thébská kosmogonie dostala do popředí, dřívější mýty nebyly zavrţeny. Naopak, Egypťané je povaţovali za různé aspekty napomáhající lepšímu pochopení původu a povahy světa. V thébské kosmogonii je jasně znatelná inspirace hermopolským mýtem o stvoření, důvodem je Amonovo zařazení do hermopolského Osmera. Vzhledem k tomu, ţe v hermopolském mýtu jiţ figuruje jako jeden z osmi bohů stvořitelů, museli thébští kněţí vymyslet mýtus, ve kterém by Amon vystupoval jako jediný stvořitel. Proto ho patrně zařadili ještě před samotný vznik Osmera, který on vytvořil jako sloţky prvotní látky. Důmyslně ho ponechali součástí Osmera, kde mu přiřkli onen prvotní impuls, díky kterému došlo k výbuchu energie a následnému vynoření pahorku. V tomto případě jde o pouhé upravení jiţ zavedeného mýtu. Myslím si ovšem, ţe zajímavým prvkem objevujícím se v thébské kosmogonii je myšlenka, ţe ostatní bohové jsou jen Amonovými různými projevy. Z našeho pohledu se totiţ toto pojetí můţe jevit jako monoteistické. Z uvedených mýtů je jasně patrná jiţ zmíněná inspirace přírodními podmínkami, ve kterých Egypťané ţili, a to především Nilem, který jejich ţivoty ovlivňoval stěţejním způsobem. Společným rysem je také objevení slunečního boha současně s prvotním pahorkem. Slunce se na světě vynořovalo jako první pravděpodobně proto, ţe pro ţivot na zemi bylo nezbytným předpokladem a teprve po něm následovalo vše ostatní. Charakteristickým prvkem mýtů o stvoření je také ustanovení řádu stvořitelem.
2. 4. 1 Thébská Triáda Podobně jako v Memfidě utvořil Ptah se svojí rodinou boţskou Trojici, učinil tak i Amon se svojí manţelkou Mutou a synem Chonsuem. Amonovi jsem se jiţ věnovala, a proto přistoupím k charakteristice jeho rodiny.
82
HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 32 - 33.
38
Mut Jednalo se o bohyni symbolizující a ochraňující mateřství. O jejím uctívání existují doklady pocházející ze Střední říše, ze starší doby o ní zmínky nejsou. Její význam se razantně zvýšil v období Nové říše, kdy ji označili za Amonovu druţku. „Zpravidla bývá znázorňována jako ţena se supí čelenkou na hlavě, na čapce se supicí často bývá ještě dvojitá koruna Egypta – coţ je nepochybně atribut pocházející z doby mocenského postavení Théb.“83 Zajímavé je sledovat Mutin vývoj v souvislosti se splýváním jejího manţela s jinými bohy. Vznikaly tak totiţ zvláštní situace. Po vzniku Amon-Rea spojením Rea a Amona, se Mut stala tzv. Reovým okem, coţ v egyptském chápání znamenalo Reovou dcerou. Pro nás to můţe být zcela nepochopitelné, ale pro Egypťany takový vztah mezi bohy nebyl ničím zvláštním. Avšak tímto to neskončilo, po spojení Amona s bohy Atumem a Ptahem, převzal jejich funkce a vstoupil do role stvořitele bohů. Změnilo se tím opět i vnímání Muty, která v tuto chvíli představovala tzv. Boţí ruku, která přivedla na svět bohy, které Amon stvořil. Znamenalo to, ţe se stala Reovou matkou, tedy matkou svého otce. Je vidět, ţe systém vazeb mezi bohy byl velmi sloţitý.84 Chonsu Thébský bůh měsíce a lékařství. Nebyl jediným bohem měsíce v Egyptě. Vedle něj se tu vyskytovali další bohové měsíce Ah a Thovt. Neznamená to však, ţe by tím pádem byl bezvýznamným bohem, popularitu získal především během Nové říše, kdy ho přiřadili k Mutě a Amonovi. Společně tvořili Trojici města Théb. „Chonsu byl znázorňován jako člověk (od Nové říše někdy připomínající mumii, obvykle s postranní kadeří typickou pro děti) s Měsícem nebo jeho srpkem na hlavě, méně často v krokodýlí nebo opičí podobě.“85 V důsledku spojení s Amonem, nezískal pouze větší význam, ale i nové funkce, které přebral od jiných bohů. Ztotoţňován býval především se syny z jiných boţských Trojic, s jejichţ otci Amon splynul. Po spojení Chonsua se Šuem přejal roli boha 83
LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 120 – 121. 84 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 203. 85 VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 225
39
vzduchu a světla. Kromě toho ho spojili také s bohem Horem. Všechna tato propojení mu pomohla upevnit jeho pozici a přeţít i pád svého otce Amona.86 Podle egyptského lékařství měl měsíc vliv na různá onemocnění a tudíţ na jejich předcházení. Proto se lékaři obraceli na Chonsua s prosbou o radu. Po vykonání náleţitých obětí se jim jí dostalo. Kromě poskytování rad dokázal Chonsu vyhánět i zlé duchy, kteří onemocnění způsobovali. 87 Střediskem uctívání Chonsuova kultu se stal chrám nacházející se v dnešním Karnaku, který zaloţil Ramesse III.
2. 5 Chnum – tvůrce lidí Mýtus o bohu Chnumovi na rozdíl od předešlých nevypráví o stvoření světa, ale o vzniku lidí. Centrem Chnumova kultu byl ostrov Elefantina nacházející se uprostřed Nilu nedaleko města Asuán. Podle představ Egypťanů Chnum sídlil v oblasti prvního kataraktu a řídil nilské záplavy. Voda podle nich totiţ pramenila v podzemních jeskyních a odtud vznikaly záplavy, které jim přinášely úrodné bahno. Nebyla to však jediná funkce, kterou zastával, povaţovali ho také za boha plodnosti. S tím zřejmě souvisí i jeho spojení s beranem, kterému Egypťané připisovali značnou plodivou sílu. Původně ho zobrazovali jako berana, ale od Staré říše jiţ jako muţe s beraní hlavou nebo beraními rohy. „V Egyptě bylo od neolitu chováno starší původní plemeno Ovis longipes palaeoaegyptiaca (vyšší, s dlouhým ocasem, berani s mohutnou hřívou a dlouhými vodorovnými šroubovitě stočenými rohy), v průběhu 1. poloviny 2. tisíciletí před Kr. jej zcela zatlačilo původně mezopotámské plemeno Ovis platyra aegyptiaca (niţší, s krátkým širokým ocasem, berani s kratšími rohy stočenými k hlavě).“88 Tato dvě plemena zapříčinila rozdíl ve vyobrazení Chnuma a Amona, kteří se objevovali s beraními rohy. Chnumova zobrazení nesla prvky prvního plemene a měl tedy rohy spirálovitě zakroucené. Naproti tomu Amonovi přiřkli rohy druhého berana, které směřovaly dovnitř, směrem k hlavě. Beran zůstal Chnumovým posvátným zvířetem,
86
LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003, s. 87. 87 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 149. 88 VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 355.
40
dokladem jsou nálezy mumifikovaných těl beranů v oblasti Asuánu, které pochází z nejrůznějších období. Nejlépe zachovanou stavbou Chnumova kultu je chrám v Esně, kde ho oslavovali jako stvořitele všeho lidstva. Postavili ho v Řecko-římské době a v jeho architektuře se snoubí jak egyptské, tak řecké prvky. Verze mýtu o stvoření je zachycena na zdech tohoto chrámu. Z chrámu dodnes přetrvala jen sloupová síň. Důleţitým Chnumovým počinem bylo stvoření lidí. To provedl pomocí hrnčířského kruhu, kde vymodeloval postavy z říčního bahna a poté jim vdechl ţivot. Kaţdé osobě vytvořil také jeho ka – duchovního dvojníka. Chnumův postup během modelování se zachoval a je podrobný téměř jako anatomická zpráva. Je v něm popsáno, jak nechal správně proudit krev po kostech a tělo potáhl kůţí. Do těla vloţil potřebné orgány jak pro dýchání, tak pro přijímání potravy. Nezapomněl také na pohlavní orgány.89 „Dal vyrašit vlasům i kadeřím, údy potáhl kůţí, vyklenul lebku, vymodeloval tváře, obdařiv obraz tvarem. Otevřel oči, vyhloubil uši, přiměl tělo vdechnout vzduch. Stvořil rty, aby člověk mohl jísti, a dal mu jícen, kterým polyká…“90 Chnumova tvořitelská činnost nekončí jen u egyptského obyvatelstva, ale týkala se i cizinců. Kromě lidí stvořil i zvířata, ptáky, ryby, plazy a rostliny. Chnumovi přisoudili Egypťané několik manţelek. První z nich byla bohyně v podobě ţáby či ţeny se ţabí hlavou Heket, kterou pokládali za dárkyni ţivota pro dosud nenarozené děti. Vzhledem k tomu, ţe ţivot darovala, zároveň měla být podle
89
HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 89. TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 88. 90
41
egyptských představ i jeho ochránkyní jak na tomto, tak i na onom světě. Původně se tato funkce vztahovala pouze na lidi, ale později se rozšířila na všechny ţivé tvory.91 Dalšími Chnumovými manţelkami byly bohyně nilských kataraktů Satet a Anuket92, které s ním vytvořili Trojici bohů. Uctívali je jako dárce chladné vody, která přináší záplavu a zúrodňuje pole. Původně obě představovaly bohyně prvního kataraktu. Později s pokračujícími egyptskými výboji, se jejich působnost posunovala směrem na jih a staly se z nich paní dalších čtyř dosaţených kataraktů – tzv. Paní země Kuš (neboli Núbie). Satet však Anuket ve významu ještě předběhla díky tomu, ţe dosáhla titulu Paní Pvenetu (neboli Puntu). V těchto funkcích Satet zosobňovala ochránkyni zájmů egyptského krále ve všech zemích jiţně od prvního kataraktu. Satet zobrazovali v lidské podobě s hornoegyptskou korunou, kterou zdobily antilopí rohy. Anuket měla podobu štíhlé lidské ţeny s vysokou korunou ze svázaného rákosu. Jejím posvátným zvířetem byla gazela.93 V hornoegyptském městě Esna, kde byl Chnum hlavním bohem, se jeho manţelkou stala bohyně Menhet. Jejím charakteristickým rysem se stala bojovná povaha, a proto ji uctívali jako bohyni války. Na vyobrazeních ji můţeme vidět jako ţenu se lví hlavou. Kdyţ došlo k postupnému splývání Chnuma s bohem Šuem, následovala ho v jeho cestě a splynula s Šuovou manţelkou Tefnutou, která podobně jako Menhet měla podobu lvice. Chnum s Menhetou zplodil syna jménem Hike, jenţ se stal bohem kouzel. V jeho podobě se značně odráţelo ztvárnění jeho rodičů. Byl totiţ napůl beran a napůl lev, zadní část jeho těla byla lví.94
91
VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 202. 92 Někdy v této Trojici bývá zmiňována jako dcera Chnuma a Satet. 93 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 288. 94 Tamtéţ, s. 147.
42
3. Usirův kult Usir společně se svojí manţelkou Esetou tvoří zřejmě nejznámější egyptský boţský pár. V mnoha publikacích se můţeme setkat s jejich jmény v řecké podobě Osiris a Isis. Usir se do našeho podvědomí zapsal především jako bůh mrtvých a vládce podsvětí, ale představoval i boha vegetace a úrody. Na rozdíl od jiných bohů disponuje Usir vlastním ţivotopisem, který vypráví o jeho narození, smrti a následném znovuzrození. V mýtu je přítomen lidský aspekt zahrnující lásku, zradu, smrt a věrnost. Věřím, ţe Egypťané se s mnohými pocity a osobami mohli lépe ztotoţnit neţ s jinými abstraktními boţstvy. Kromě jiného i tento fakt jistě přispěl k velké popularitě Usirova kultu. Na vyobrazeních měl Usir podobu muţe s přiléhavým bílým rouchem, takţe svým vzhledem připomínal mumii. Hlavu mu zdobila tzv. koruna atef, coţ byla hornoegyptská bílá koruna lemovaná černými pštrosími pery. V rukou drţel berlu a důtky. Zabarvení jeho pleti symbolizovalo danou funkci – působil-li jako vládce podsvětí, pleť měla tmavý odstín, a v roli boha vegetace ho zobrazovali se zelenou barvou.95 Usirův kult se začal prosazovat od 5. dynastie a postupně se mezi Egypťany rozšířil natolik, ţe pomalu zastiňoval i dosud dominantní sluneční kult. Jeho oblíbenost neklesala, spíše naopak, v průběhu egyptských dějin jeho kult vzkvétal aţ do pozdní Římské doby.96 Jak jsem se jiţ výše zmínila, děj Usirova ţivota se dozvídáme z mýtu, jehoţ nejpodrobnější verze se nachází v Plutarchově díle De Iside et Osiride (O Esetě a Usirovi).97 Kromě tohoto zdroje pochází mnoho zmínek o Usirovi z dalších egyptských textů, ale rozsáhlejší vyprávění tohoto mýtu se nedochovalo. „Dva hlavní prameny, ve kterých se objevují zmínky o Usirovi, jsou Texty pyramid a nápisy v chrámech Nové říše z Řecko-římské doby, jeţ se vztahují ke kaţdoročním chrámovým svátkům Usira.“98
95
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 365. VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 374 97 Tamtéţ. 98 DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006, s. 162. 96
43
3. 1 Mýtus o Usirovi Usirovými rodiči byli bohyně Nut a bůh Geb, kteří spolu zplodili i jeho další tři sourozence Esetu, Sutecha a Nebthetu. V některých publikacích se autoři blíţe nezabývají průběhem narození Nutiných dětí. Přesto si myslím, ţe je vhodné to zmínit, protoţe chování Usira a Sutecha v Nutině lůně symbolizuje jejich následné povahové rysy. V díle autorky J. A. Tyldesley Mýty a legendy starého Egypta se s popisem jejich narození můţeme setkat. Místo je zde věnováno především Sutechovi, který se v matčině lůně choval nepokojně a vztekle. Způsobil jí také velké bolesti tím, ţe se na svět prodral z jejího boku.99 Předpokládám, ţe Usirův porod proběhl bez podobných problémů, protoţe tam více popsán není, a důraz je kladen na jeho vzornou povahu. Hned na začátku příběhu nám tak vyvstávají dva protiklady, které se budou promítat i do dalšího děje. Na jedné straně stál Usir, který jako prvorozený syn usedl na egyptský trůn, a za manţelku pojal svoji sestru Esetu. Vzhledem k jeho kladné charakteristice není divu, ţe období jeho vlády přineslo obyvatelům prosperitu a spokojenost. Lid vděčil Usirovu působení za to, ţe je vyvedl z nevědomosti a barbarství. „Do té doby totiţ byli Egypťané úplní divoši, kteří se dokonce dopouštěli kanibalismu. Usire jim dal zákony, naučil je ctít bohy a zavedl pěstování pšenice a ječmene, které objevila Eset.“100 Podobně jako její manţel i Eset přiloţila ruku k dílu a ţenám ukázala, jak tkát látky, péct chleba a připravovat pivo. V zemi zavládl pokoj a mír, Usir tak měl moţnost vydat se na cesty, během kterých šířil své znalosti i mezi ostatní národy a učil je, jak lépe ţít. Vlády v Egyptě se na tuto dobu ujala jeho manţelka Eset.101 Na druhé straně se objevuje Sutech, pro nějţ byl úspěšný Usirův ţivot trnem v oku, a touţil dosednout místo Usira na trůn. Prosperující Egypt pro něj představoval jistě lákavější místo neţ poušť a nehostinné oblasti, které mu byly přisouzeny. Sutechovu ţárlivost přiţivovalo i jeho nepodařené manţelství s jeho sestrou Nebthetou. Choval se k ní hrubě, uráţel ji a rozšiřoval o ní pomluvy, ţe je neplodná. Nebthet se to rozhodla vyvrátit, a proto si pořídila dítě. Vyuţila k tomu manţela své sestry Usira,
99
TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 122. 100 HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 96. 101 Tamtéţ.
44
kterého opila a svedla. Následně se jim narodil syn Anup, který později zastával funkci boha mumifikace a pohřebišť. Tento fakt jistě neposílil Sutechovu bratrskou lásku.102 Všechny výše zmíněné okolnosti přispěly k tomu, ţe Sutech vymyslel plán, jak se Usira zbavit. K jeho realizaci potřeboval dvaasedmdesát spiklenců, které proto najal. Sutech vzal tajně Usirovi jeho míry a podle nich dal vyrobit krásnou truhlici. Kdyţ se Usir vrátil z cest, připravil mu Sutech oslavu. V příhodné chvíli Sutech nechal donést truhlici, která hosty svým krásným vzhledem uchvátila. Prohlásil, ţe ji daruje tomu, kdo se do ní přesně vejde. Kaţdý z hostů proto zkoušel do truhlice ulehnout, ale padla jedinému, Usirovi, který se dostal na řadu jako poslední. Jakmile leţel uvnitř truhly, ostatní k ní přiskočili a zavřeli ji. Následně jedni truhlu zatloukli hřebíky a druzí zalili její spáry olovem. Sutech truhlu spustil do řeky a nechal proud, aby ji zanesl do moře.103 V následující části příběhu můţeme vidět, proč si Eset vyslouţila charakteristiku věrné manţelky. Jakmile se Eset doslechla o smrti svého muţe, ostříhala si vlasy a oblékla smuteční roucho. Nezůstala jen nečinně sedět, ale rozhodla se ho hledat. Po dlouhém putování Egyptem se jí podařilo zaslechnout zvěsti o truhle, která byla vyplavena u břehů libanonského přístavu Byblos. Tam se zachytila v kořenech stromu a dřevo ji natolik obrostlo, ţe se stala součástí kmene. Co ale osud nechtěl, strom byl poraţen a vyrobili z něj sloup, který podepíral střechu paláce panovníka Byblu. Uvnitř kmene se nacházela i truhlice s Usirovým tělem.104 Ani tato překáţka Esetu v záchraně manţela nezastavila a lstí se dostala do paláce, kde ji manţelka místního vládce přijala, aby se starala o jejího synka. Eset malému chlapci chtěla nadělit dar nesmrtelnosti, a proto ho po nocích zocelovala boţským ohněm, který měl jeho tělo zbavit všeho smrtelného. Během tohoto procesu se sama měnila ve vlaštovku, která se ţalostným nářkem krouţila kolem sloupu, ve kterém bylo Usirovo tělo. Jednou ptačí volání probudilo královnu, která se šla do síně podívat a uviděla svého syna v planoucí výhni. Polekaně vykřikla a narušila probíhající kouzlo, čímţ princ ztratil nárok získat nesmrtelnost. Eset se královně ukázala v boţské podobě a vyţádala si sloup podpírající střechu síně. Královna souhlasila a Eset ze sloupu vysekala Usirovu rakev. Naloţila ji na loď a vrátila se do Egypta. Truhlu ukryla v baţinaté deltě, coţ se nakonec ukázalo jako velká chyba.105
102
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 322. Tamtéţ, s. 361. 104 HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 96 - 97. 105 Tamtéţ, s. 97. 103
45
Sutech se rozhodl té noci vyrazit na lov a na ostatky svého bratra narazil. Reakcí na nález byl nával hněvu, ve kterém Usirovo tělo roztrhal na čtrnáct kusů. Části těla rozházel po celém království106. Sutech se tímto činem dopustil strašných zločinů, protoţe zhanobení mrtvoly bylo v očích Egypťanů neodpustitelné a narušením celistvosti těla porušil jednu z podmínek, která je nutná pro ţivot na onom světě. Vypadalo to, ţe Usir se zaslouţeného odpočinku nedočká, ale jeho věrná manţelka se nevzdala a spolu se sestrou Nebthetou se vydaly hledat jeho tělo. Postupně našly všechny části jeho těla kromě jediné, jeho pohlavního údu, který spolkly nilské ryby. Eset si však poradila a zhotovila úd umělý. Kaţdou z částí obřadně pohřbila na místě, kde ji našla. Z toho pramení tvrzení několika egyptských chrámů, ţe se v nich nachází Usirův hrob.107 Nakonec pomocí svých kouzel opět obnovila celistvost Usirova těla. „Poté vdechla do něho máváním svých křídel vzduch ţivota, takţe Usire vstal a oplodnil ji, aby měl na světě legitimního potomka.“108 Po devíti měsících se Esetě narodil syn Hor. Usir se dočkal ţivota na onom světě, protoţe Re nakázal šakalímu bohu Anupovi, aby jeho tělo nabalzamoval a provedl příslušné obřady. Usir se tak stal vládcem podsvětí a králem mrtvých. Na první pohled v mýtu vyvstává odvěký souboj dobra a zla. Pokud však dáme příběh do souvislosti s mýty o stvoření světa, kterými jsem se zabývala v předchozí kapitole, dostaneme obrázek pro Egypťany výstiţnější. Zjednodušeně proces stvoření světa mohu nazvat nastolením řádu v chaosu. Kdyţ tuto myšlenku vztáhnu na mýtus o Usirovi, v roli řádu tu stojí Usir a chaos zastupuje Sutech. Zatím zde není vidět výsledek tohoto souboje, protoţe mýtus má další pokračování, kde o trůn podle následnického práva bude usilovat Usirův syn Hor. Usir však zde učinil první kroky k tomu, aby na světě existoval jeho legitimní potomek, který můţe opět nastolit a udrţovat řád. A protoţe víme, ţe faraon představoval pozemské vtělení boha Hora, i jeho úkol spočíval v ochraně tohoto řádu před chaosem. Je otázkou, co si Egypťané v běţném ţivotě představovali pod pojmem chaos, co ho mohlo zosobňovat.
106
Na místech, kam dopadly Usirovy ostatky, vybudovali Egypťané svatyně, kterých bylo přibliţně dvanáct. Jednalo se například o Abydos, kam dopadla jeho hlava, Fílé, kde byly jeho nohy, nebo Busiris, kde se nacházela jeho páteř. 107 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 59. 108 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 362.
46
Předpokládám, ţe tento pojem nezůstal pouze v abstraktní formě, ale projevit se mohl například v různých hrozbách, které fungování Egypta ohroţovaly. Kdyţ si spojíme řád s panovníkem, takové největší ohroţení představují cizí uzurpátoři, kteří se podobně jako Sutech zmocní trůnu. Dalším důleţitým prvkem, který tento mýtus přináší je myšlenka posmrtného ţivota. Předestírá se nám zde návod, jak dosáhnout ţivota na onom světě, přičemţ Usir představoval první mumifikovanou bytost. Z mýtu vyplývá, ţe pro správný pohřeb bylo nutné, aby tělo mělo všechny části a pokud některá chyběla, nahradila se umělou. Stejně tak musel proběhnout proces balzamování a odříkání příslušných zaříkadel. V této kapitole se postupu mumifikace blíţe věnovat nebudu, protoţe mám pro ni vyhrazenou samostatnou kapitolu. Vzhledem k tomu, ţe mnoho jevů vyskytujících se v mýtech souviselo v očích Egypťanů s přírodou, není tomu jinak ani u tohoto příběhu. Nesmíme zapomínat, ţe Usir byl i bohem vegetace a úrody, a proto se nám takové spojení přímo nabízí. Cyklus vlády, smrti a znovuzrození se odráţí v nilských záplavách, které poskytnou úrodné bahno, z nějţ za vhodných podmínek vyroste úroda. Působením letního slunce dojde k vysušení půdy a odumření rostlinstva, které musí čekat na další záplavy, aby mohlo vyklíčit.
Paralelu v tomto koloběhu můţeme vidět i v lidském ţivotě, kdy člověk
proţije svůj ţivot na zemi, zemře a znovu se narodí na onom světě. Prolínání těchto dvou aspektů, přírodního a posmrtného, vedlo k vytvoření tzv. Usirova loţe. Během pohřebního obřadu vyrobili hliněnou formu, která symbolizovala Usirovu postavu. Formu vyplnili úrodnou zeminou a zaseli do ní obilí. Následně ji s klíčícím obilím přiloţili v pohřební komoře k rakvi jako názorný příklad znovuzrození. Účel formy spočíval v magickém upevnění naděje zemřelého na věčný ţivot.109 Rozšíření Usirova kultu během Střední říše souviselo pravděpodobně s poskytnutím
moţnosti
dosáhnout
věčného
ţivota
veškerému
egyptskému
obyvatelstvu. Do té doby se nesmrtelnost týkala pouze krále. V duchu egyptského synkretismu začal Usir přejímat charakteristiky a funkce jiných boţstev. Zřejmě jiţ v období Staré říše počalo jeho splývání se Sokarem, který představoval boha mrtvých, a byl stráţcem memfidské nekropole mrtvých. Později došlo k Usirovu spojení s memfidským bohem Ptahem a vznikla trojjediná boţská 109
VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 375 - 376
47
osobnost Ptah-Sokar-Usire, která během Nové říše představovala mocné ochranné boţstvo zemřelých. Obdobně splynul Usir v Abydu s místním bohem mrtvých Chontamentejem a vznikl Usir-Chontamentej. Od Střední říše se Abydos stal hlavním náboţenským střediskem Usirova kultu.110 K uctění Usira se kaţdoročně konaly slavnosti (nazývané také mystéria), probíhaly na sklonku období záplav za účasti krále nebo jeho zástupce. Slavnosti zahrnovaly jak bohosluţby a průvody, tak i dramatické ztvárnění momentů z Usirova ţivota. Děj těchto představení se zastavil vţdy před Usirovou smrtí, protoţe tím končila veřejná část slavnosti. Neveřejná část byla určena pouze pro některé zasvěcence, kteří mohli shlédnout předvedení Usirovy smrti.111 Usir patřil k boţstvům, jejichţ kult se dostal aţ za hranice Egypta. K tomuto rozšíření došlo v Řecko-římské době a zásluhu na tom měli nejspíše římští vojáci, kteří část své sluţby trávili v Egyptě, a poté byli odveleni do jiné části impéria. Doklady o uctívání Usira pocházejí například z Panonie nebo Galie, ale jeho mimoegyptským centrem se stal především Řím. Kromě Usira se mimo Egypt těšila velké úctě i jeho manţelka Eset. Povaţovali ji za ochránkyni matek, dárkyni vítězství a záruku štěstí. Oficiálně bylo uctívání Usirova kultu zrušeno protipohanskými dekrety císaře Theodosia I. roku 383 n. l.112
3. 2 Spor Sutecha a Hora Tento mýtus můţeme označit jako pokračování příběhu o Usirovi. Ten zde jiţ nebude hrát hlavní roli, tu převezme jeho syn Hor, který byl legitimním nástupcem trůnu. Jelikoţ trůn byl stále v rukou Sutecha, Hor strávil dětství ukrytý v houštinách delty řeky Nilu. Kdyţ nadešel čas, Hor se rozhodl vznést svůj nárok na egyptský trůn. Proto předstoupil před boţský tribunál, kterému předsedal sluneční bůh Re. Jak na straně Horově, tak i na Sutechově stála řada boţských stoupenců. Sutech měl dokonce podporu samotného Rea, který zdůrazňoval, ţe je Sutech starší a disponuje silou, díky níţ bude schopnějším panovníkem. Spor se vlekl dlouhá léta, protoţe se bohové nedokázali na ničem dohodnout. Nakonec se ze slepé uličky rozhodli vyváznout tím, ţe 110
VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 376 – 377. 111 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 364. 112 Tamtéţ, s. 360.
48
o radu poţádali bohyni Neit. Ta rozhodla, ţe trůn by měl připadnout Horovi, protoţe v jeho prospěch mluví nesporné důkazy. Uvědomovala si, ţe Sutech musí dostat nějakou cenu útěchy, a proto apelovala na Rea, aby mu dal za manţelky své dvě dcery Anat a Aštoret113. Jednotliví členové tribunálu se k návrhu souhlasně vyslovovali. Proti však byl Re, kterého rozhodnutí natolik rozlítilo, ţe se na Hora osopil a zahrnul ho uráţlivými slovy. Vyjádřil se v tom smyslu, ţe neví, jak by se takový neschopný a neduţivý mladík mohl stát mocným vládcem.114 Po krátké roztrţce mezi bohy tribunál pokračoval. Kaţdá ze stran sporu se měla k projednávané věci vyjádřit. Sutech svůj nárok na trůn obhajoval z hlediska síly, kterou disponoval. Stanovisko podepřel tvrzením, ţe kaţdý den zabíjí hada Apopa, který ohroţuje slunečního boha při jeho cestě podsvětím. Toto tvrzení přijali bohové kladně. Eset v této chvíli ztratila trpělivost a rozhodla se zasáhnout ve prospěch Hora a obrátila sympatie tribunálu jeho směrem. Sutechovou reakcí bylo odmítnutí rozhodnutí jakéhokoliv tribunálu, ve kterém bude zasedat Eset. Re proto stanovil, ţe se zasedání přesune na ostrov, kam nebude mít Eset přístup. Re však podcenil Esetinu lstivost, ta přestrojena za starou ţenu oklamala převozníka a na ostrov se dostala. Zde se přeměnila v krásnou ţenu a dosáhla toho, ţe se do ní Sutech zamiloval. Vypověděla mu svůj příběh, ţe přišla o manţela a někdo jiný chce připravit jejího syna o dědictví. V podstatě vyprávěla příběh Horova a Sutechova sporu. Sutech to však netušil a nespravedlností vůči jejímu synovi byl pobouřen. Tímto sám sebe odsoudil.115 Příběh v tomto místě zdaleka nekončí, následuje sled soubojů, kde se oba snaţí prokázat schopnost být právoplatným a plnohodnotným panovníkem. Sutech se totiţ nehodlal smířit s poráţkou a Hora vyzval na souboj. Nejdříve spolu zápasili v podobě hrochů. Eset ve snaze napomoci synovi vrhla proti Sutechovi harpunu, ale místo toho zasáhla Hora. Harpunu vyjmula a vyléčila ho. Při druhém hodu se jiţ do Sutecha strefila, ale slitovala se nad ním a zbraň z rány opět odstranila. To Hora rozzuřilo, matku napadl a usekl jí hlavu. Následně utekl do pouště.116 V poušti našel uprchnuvšího Hora Sutech, který mu vydloubl oko. Horovi pomohla bohyně Hathor, která ho uzdravila. „Následující souboj, ve kterém se snaţí
113
Anat a Aštoret byly bohyně pocházející z Blízkého východu, které začlenili do egyptského panteonu v období Nové říše. 114 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 47 – 49. 115 Tamtéţ, s. 49 - 50. 116 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 65.
49
Hora zaplést, má (homo)sexuální povahu. Tato epizoda je doloţena jiţ na papyru ze Střední říše. Poraţen má být ten, kdo přijme semeno toho druhého. Lstivé Esetě se opět podaří Sutecha napálit. Na její radu zachytí Hor Sutechovo semeno rukama, které mu Eset odřízne a nahradí novýma.“117 Sutechovi poté oplatí stejnou mincí, Horovo semeno umístí na lociku, jeho oblíbenou zeleninu, kterou Sutech pozře. Sutechovým cílem bylo před tribunálem Hora poníţit. Proto prohlásil, ţe se ho homosexuálně zmocnil. Hor ho obviní ze lţi a navrhne, aby bylo povoláno semeno jich obou. Sutechovo se nacházelo ve vodě a Horovo se naopak ozvalo z protivníkova nitra.118 Souboj mezi nimi má i nadále různé podoby. „Nakonec se do pře vloţí Horův otec Usir a napíše Reovi dopis, v němţ ţádá o spravedlnost pro Hora a připomíná, ţe on, Usir, dává bohům moc, dává růst ječmeni, jenţ ţiví bohy i dobytek. A také vládne podsvětní říši, do níţ dříve nebo později všichni odcházejí.“119 Bohové Horův nárok na trůn uznali a Sutech byl odveden v poutech jako vězeň. Z mýtu je jasně patrné, na co nás děj odkazuje. V příběhu je zdůrazněna především myšlenka, ţe syn krále by měl zdědit egyptský trůn. Převedením jednotlivých bohů do lidského světa vzniká scénář, kdy Hor představoval ţijícího krále, Usir mrtvého a Sutech moţného uzurpátora ohroţujícího vládnoucí dynastii a usilujícího o trůn. Myslím si, ţe zajímavým prvkem k zamyšlení je průběh Sutechovy vlády. Z mýtu se nedozvídáme, jakým byl skutečně vládcem. Je nám předkládán jeho strašný bratrovraţedný čin a následně snaha udrţet se na trůně. Ale zda byl vyloţeně špatným a krutým panovníkem, to nikde řečeno není. Jeho špatnost je primárně dána uţ jen tím, ţe se zmocnil trůnu, na který neměl nárok. V průběhu egyptských dějin lze nalézt analogii mezi dějem mýtu a vpádem Hyksósů v období Druhé přechodné doby. Hyksósové se tak dostali do role onoho uzurpátora egyptského trůnu. Za státního boha si zvolili Sutecha, který se díky tomu dostal do popředí. Jistě mu tento výběr příliš obliby nepřinesl, protoţe ho to spojovalo s králi, kteří se neprávem zmocnili trůnu.
117
ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zboţnost rané civilizace. Přel.: Krumphanzlová, Kateřina; Bareš, Ladislav. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 175. 118 JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 100. 119 VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 433.
50
V obou mýtech bohové disponují lidskými vlastnostmi, se kterými se egyptský člověk mohl ztotoţnit. Usir představoval vyloţeně kladnou postavu, takţe v jeho případě aţ tak lidsky nepůsobí, protoţe málokdo se můţe chlubit bezchybnou povahou. Přesto se i u něj jeden malý prohřešek najde. Jedná se o jeho poměr s Esetinou sestrou Nebthetou. Ten však byl převáţně v Nebthetině reţii, ale projevuje se v něm námět pochybení. Je to jeden z několika příkladů, na kterých uvidíme, ţe ani bohové nebyli zcela neomylní. Ostatně, kdyţ se podíváme na jeho syna Hora, nelze o něm ze začátku říci cokoli špatného. Snaţí se dosáhnout pouze toho, co mu náleţí. Šokujícím se stává aţ jeho čin, kdy podlehne silným emocím, a usekne vlastní matce hlavu. Je tedy ukázkou toho, ţe i bohové mohou chybovat. Kromě těchto událostí se v mýtu setkáváme i s vlastnostmi jako je ţárlivost a nenávist vedoucí aţ k vraţdě. V lidské společnosti se ţárlivost v menší nebo větší míře nachází, většinou nedojde aţ k tak vyhrocené situaci jako je zabití osoby, na kterou ţárlíme, ale i takové případy se stávají. V konečném důsledku můţe mýtus poslouţit jako jisté ponaučení, kde bůh dopustivší se bratrovraţdy dojde zaslouţeného trestu, kdyţ je mu odebrán egyptský trůn, o který usiloval nejvíce. Zatím jsem hovořila spíše o těch záporných vlastnostech, které určovaly děj mýtu, ale vzorem pro egyptské ţeny se stala Eset, která se projevila jako věrná manţelka, jejíţ přetrvávající láska dopomohla k nálezu Usirova těla a jeho náleţitému pohřbu. Eset představovala i matku, která se s láskou starala o své dítě, a snaţila se mu v kaţdé situaci pomoci. V tomto ohledu můţeme říci, ţe i za cenu zranění jeho nepřítele, i kdyţ si to v poslední chvíli rozmyslela, a svůj čin napravila. Z příběhu si staří Egypťané mohli odnést ponaučení o vztazích v rámci rodiny, v tom smyslu, jak se správně zachovat a čeho se naopak vyvarovat. Sutech Z výše zmíněných mýtů můţeme pochopit, proč se v egyptském světě Sutech stal velmi neoblíbeným. Zosobňoval zlosyna mezi bohy, zlo a nebezpečí. Přesto tuto negativní nálepku neměl odjakţiva, před rozšířením mýtů o Usirovi a Horovi se od ostatních bohů tolik nelišil. Dojem nebezpečného boha utvářelo jeho ztotoţnění s ničivými vlivy přírody. Představoval totiţ boha pouště, bouře a moře. Poušť, která byla nehostinná všemu ţivému, stála v opozici proti vegetačnímu a úrodnému aspektu 51
Usira. Není proto divu, ţe v lidech Sutech vzbuzoval strach, který postupně vedl ke zveličení jeho negativních stránek, a lidé ho vnímali jiţ pouze jako nepřítele a škůdce. Nelze však hovořit pouze o tom, ţe by ho ve všech obdobích egyptských dějin zatracovali. Nepřátelským a zatracovaným bohem se stal aţ v Pozdní době, kdy jeho kult také zanikl.120 Sutech zastával především roli boha pouště, coţ se vztahovalo i na vše, co z ní pocházelo. To zahrnovalo pouštní bouře i kov, který se tam těţil. Jednalo se zejména o měď, kterou tam Egypťané dolovali. V poušti ţily i jiné národy, a proto byl Sutech pokládán za jejich boha, ne však ve smyslu jejich ochránce, ale jejich pána. Zajišťoval a prosazoval nad nimi egyptskou nadvládu.121 V důsledku jeho úpadku v naprostého ničemu héliopolští kněţí dokonce Sutecha zbavili členství v Devateru bohů a nahradili ho Horem. Chrámy, které mu byly zasvěceny, jistě v dřívějších dobách existovaly, ale s jeho klesající oblibou, docházelo k jejich rušení. Některé z nich přestavěli a zasvětili jiným boţstvům. „Opovrţení stihlo i jeho posvátná zvířata, například hrocha, osla, husu, antilopu, gazelu, vepře, v některých případech i krokodýla.“122 I přes všechny zmíněné okolnosti, Sutech zastával nadále značnou úlohu v kouzlech a zaklínání. Egypťané si vytvořili zvyk rozdělovat lidi na typ „horovský“ a „sutechovský“. Nejstarší doklady tohoto jevu spadají do Střední říše. Není zcela jisté, podle čeho lidé poznali, ţe někdo spadá právě do jednoho z uvedených typů, ale rada zněla, ţe „sutechovským“ lidem se spořádaní občané měli vyhýbat. Pokud to nebylo moţné, měli je na potkání zabít. Podobné nabádání by mohlo vést aţ k honům na lidi „sutechovského“ typu, jako tomu bylo například v případě evropských honů na čarodějnice, ale o takovém chování nejsou ţádné doklady.123 „Sutech byl nejčastěji zobrazován jako bájné zvíře podobné sedícímu psovi se vztyčeným, na konci rozdvojeným ocasem a s hlavou připomínající mravenečníka nebo hrabáče kapského a nebo jako muţ s touto hlavou.“124 Druh tohoto zvířete není dosud rozpoznán, zoologové a egyptologové se na jeho identifikaci neshodli. Jejich teorie hovoří o tom, ţe by kromě jiţ zmíněných, mohlo jít o ţirafu, vepře, antilopu nebo chrta.
120
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 321. Tamtéţ. 122 Tamtéţ, s. 324. 123 Tamtéţ. 124 VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 376. 121
52
4. Eset Mezi nejznámější egyptská boţstva patří Eset, v Řecku a Římě známá jako Isis. Svoji popularitu získala především díky utvoření manţelského páru s Usirem, kde ztvárnila vzor oddané manţelky. Eset ve své osobě snoubila všechny ţenské kladné vlastnosti. Představovala věrnou a milující manţelku, starostlivou matku a v neposlední řadě i po stránce vzhledu krásnou ţenu. Právě těchto rysů si u ní Egypťané nejvíce váţili. Eset disponovala také kouzelnou mocí, s níţ jsme se v mýtech jiţ mohli seznámit. Esetiny charakteristiky zaujaly i jiné národy, protoţe se její kult rozšířil i do dalších oblastí světa. Pozdější podoba Isis sice byla odlišná od původní Esety, ale podstatné vlastnosti, jimţ vděčila za svoji popularitu, si zachovala. Vzhledem k rozšíření jejího kultu se Eset můţe pyšnit titulem nejdéle uctívané egyptské bohyně. Jelikoţ tvořila manţelský pár s vládcem podsvětí, připadla jí i funkce ochránkyně zemřelých, které chránila pomocí své magické moci před různými druhy zla, které na ně číhaly po smrti.125 Eset zastávala významnou roli v magii, kde se objevovala v mnoha kouzlech, která měla ţenám pomoci při porodu, bolesti hlavy, horečce či nechutenství.126 Její magická pomoc se nevztahovala jen na nemoci, ale i na zvířata, kterých se Egypťané obávali, coţ byl například krokodýl, štíři nebo hadi. Esetinými magickými schopnostmi se zabývaly dva mýty, které zde uvedu. Eset a sedm štírů Tento mýtus souvisel s Esetinou schopností léčit štíří uštknutí. Mýtus se zachoval na Metternichově stéle, kam byl vytesán zřejmě za účelem ochrany majitele před nebezpečím štířího bodnutí. Příběh je situován do doby, kdy byl Usir zabit svým bratrem Sutechem. Bůh moudrosti Thovt Esetě doporučil, aby se společně se svým synem před Sutechem skryla v nilské deltě, kde se rozprostíraly papyrové močály. Esetin doprovod byl tvořen sedmi štíry. „Tři štíři – Matet, Petet a Tjetet šli před ní jako předvoj, po jejím boku kráčeli štíři Mesetet a Mesetef, a zadní voj tvořili štíři Befen a Tefen.“127 Po únavné cestě 125
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 96. HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 60. 127 HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 96. 126
53
dorazila Eset se štíry k domu bohaté ţeny, která však po spatření podivné společnosti před Esetou přibouchla dveře a odmítla jí poskytnout útočiště. Toto chování štírům připadalo uráţlivé a rozhodli se ţenu potrestat. Proto zbylých šest štírů umístilo svůj jed na bodec sedmého štíra Tefena, který podlezl dveře domu a uštknul dítě paní domu.128 Kdyţ ţena zjistila, co se stalo, s nářkem vyběhla na ulici, kde se snaţila najít pomoc pro své dítě. Nikdo na její volání však neodpovídal. Eset ztělesňující vzor starostlivé matky, nechtěla připustit smrt nevinného dítěte, a proto mu přispěchala na pomoc. Vzala dítě do náruče a odříkala kouzelnou formuli. „Tím, ţe vysloví jméno kaţdého ze štírů, a tak je opanuje, působí, ţe jejich smíšený jed přestane v těle dítěte účinkovat. V širším slova smyslu lze jejího zaklínadla pouţít u kaţdého dítěte, které uštkl štír, budou-li se její slova odříkávat, zatímco se nemocnému podává podle „lékařského receptu“ ţitný chléb, česnek a sůl.“129 Dítě se nakonec uzdravilo a vděčná matka na důkaz svého pokání obdarovala Esetu veškerým svým pozemským majetkem.130 Eset a tajné jméno boha slunce V souvislosti s magickými schopnostmi Esety je třeba zmínit další mýtus pojednávající o tom, jak Eset zjistila Reovo tajné jméno. Příběh se dochoval jako součást kouzla namířeného proti hadímu jedu v tzv. Turínském magickém papyru. Eset se rozhodla, ţe zjistí tajné jméno slunečního boha Rea. Pokud by to dokázala, ona a její syn Hor by povýšili do čela egyptského panteonu a stanuli by po boku nejvyššího boha Rea. V tomto mýtu Re vystupuje jiţ jako sešlý věkem, čehoţ Eset vyuţije. Vzhledem k Reovu stáří, zmocňovala se ho někdy dřímota, během níţ se stalo, ţe mu poklesla čelist a na zem ukápla slina. Eset tuto slinu smísila s hlínou a vymodelovala ze vzniklé hmoty hada, kterého oţivila pomocí svých kouzel. Hada nastraţila do míst, kudy obvykle Re chodil.131 Stalo se, jak si Eset naplánovala, had boha skutečně uštknul. Re bolestí vykřikl a bohové, kteří ho doprovázeli, chtěli vědět, co se mu přihodilo. Re nebyl schopen hned mluvit, protoţe jed se šířil jeho tělem a zachvátila ho zimnice. Nevěděl, co přesně
128
HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000, s. 96 – 97. HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 63 - 64 130 Tamtéţ. 131 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 74. 129
54
způsobilo jeho otravu, a proto přikázal ostatním boţstvům, aby mu pomohla. Eset mu oznámila, ţe ho otrávil had a pro jeho uzdravení musí znát jeho tajné jméno.132 „Re jí řekl, ţe je bůh, který stvořil nebe a zemi a způsobil kaţdoroční záplavy Nilu. Kdyţ zavře oči, země se ponoří do tmy, a kdyţ je opět otevře, zahalí zemi světlo. Má několik jmen: ráno je Cheprer, v poledne Re a večer Atum.“133 Jed se i po těchto slovech nadále šířil a Eset mu oznámila, ţe své tajné jméno jí nesdělil. V důsledku velkých bolestí Re podlehl a tajné jméno jí sdělil, načeţ jej Eset vyléčila.134 Na dochovaném svitku není Reovo tajné jméno uvedeno. Obsahuje však kouzelnou formuli, kterou Eset vyřkla, aby nejvyššího boha vyléčila. Pokud tato formule byla odříkána společně s pouţitím odvaru ze směsi bylin smíchaným s vínem nebo pivem, mělo dojít k vyléčení kaţdého, koho uštknul jedovatý had.135 V těchto mýtech Eset předvedla především své kouzelnické schopnosti spojené s léčitelstvím. Důleţitou roli zde opět sehrálo jméno osoby, které k vykonání příslušného zaklínadla bylo potřebné. Jak velkou moc pravé pojmenování osoby má, je vidět na Reovi, jenţ zachvácen jedem, se dlouho zdráhal své jméno prozradit. Vloţil tím do Esetiných rukou obrovskou moc, kterou mohla pouţít k jeho ovládnutí. Tyto mýty jsou také jakýmsi návodem, jak se zachovat při uštknutí hadem nebo bodnutí štíra. Předestírají příslušná zaklínadla, která by lidé měli při léčbě pouţít, aby přeţili. V předešlých mýtech byla pozornost zaměřena především na královskou funkci, ale těmito příběhy se obrátila i na širší společnost, protoţe zranění zmíněnými zvířaty se mohlo týkat kohokoli. Projevila se tu provázanost nejvyšších bohů nejen s královským úřadem, ale i se ţivotem obyčejných lidí. Eset se postupně vyvinula v univerzální bohyni, která převýšila všechny ostatní bohyně. Její postup na vrchol procházel vývojem, který trval téměř dva tisíce let. Za svoji popularitu vděčila svému synovi a manţelovi. Na druhou stranu, bez její pomoci by ani jeden nebo druhý mnoho nedokázali. Eset byla dlouhou dobu provázaná právě s Usirem a Horem. Zpočátku neměla ani svůj kult nebo dokonce chrám. Uctívali ji
132
PINCHOVÁ, Geraldine. Magie ve starém Egyptě. Přel.: Landgráfová, Renata; Navrátilová, Hana. Praha: Mladá fronta, 2010, s. 30. 133 Tamtéţ. 134 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 74. 135 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 66.
55
společně s jejím manţelem a synem. Osamostatnění dosáhla aţ v období Nové říše, kdy jí zasvětili zvláštní kaple. Skutečného rozmachu se její kult dočkal v Pozdní době, během níţ vzrostl Esetin význam jako ochránkyně zemřelých a patronky ţen. Význam Esetina kultu nepohasl ani v Řecko-římském období, kdy Eset ztotoţnili s manţelkou boha Serapida136. V průběhu této doby vyrostlo mnoho chrámů jejího kultu od Alexandrie aţ po Asuán. Uctívání Esetina kultu koncem 5. století př. n. l. přesáhlo hranice Egypta a rozšířilo se do Řecka. Do Říma se dostal koncem 2. století př. n. l. „Později se rozšířil po celé římské říši a po kulminaci ve 2. - 3. století n. l. se udrţel aţ do protipohanských dekretů císaře Theodosia I. z roku 383 n. l.“137 Kult se i přes tyto dekrety dokázal udrţet v Horním Egyptě a Núbii. Konečný úder mu zasadil císař Justinianus, který nechal násilně zavřít Esetin chrám na ostrově Fílé.138 Chrám ve Fílé se řadí k nejslavnějším střediskům zasvěceným Esetě. Jeho výstavba započala za vlády Ptolemaia I. a jeho nástupci ve stavbě pokračovali. Vzhledem k jeho poloze poblíţ egyptské hranice, lze soudit, ţe měl slouţit jako magická ochranná hlídka proti skutečným i nadpřirozeným vpádům z Núbie.139 Poblíţ Esetina chrámu se nacházel ostrůvek, na nějţ dopadla jedna z částí Usirova těla. Pozůstatky Esetina chrámu ve Fílé byly ohroţeny stavbou Asuánské přehrady. Ostrov měl být zaplaven vodami Nilu, ale památka naštěstí díky záchranné akci UNESCO přetrvala. Chrám přesunuli na vzdálenější ostrov, kam voda jiţ nedosahovala. Uzavření chrámu ve Fílé roku 551 n. l. císařem Justiniánem znamenal konec nejen uctívání Esetina kultu, ale i egyptského náboţenství. Dosud nevíme, v jaké podobě Eset zobrazovali. Na malbách ji můţeme spatřit jako štíhlou ţenu, jejíţ hlavu zdobí královský trůn, coţ byl hieroglyfický znak jejího jména. Obměnou ozdoby hlavy bývaly také kravské rohy a sluneční kotouč. Kravské rohy převzala od bohyně Hathory. Na soškách bývá zobrazena se svým synem Horem, jehoţ chová na kolenou.140 136
Serapis byl v Egyptě zaveden a uctíván aţ za vlády Ptolemaiovců. Vznikl v helénistické době jako bůh, který se měl stát pojítkem mezi Řeky a Egypťany. Jméno Serapis vzniklo na základě kombinace řeckých názvů Usira a Hapiho, tedy Osirida a Apida. Ve své podstatě Serapis spojil rysy Usira a Hapiho s řeckým Diem, Dionýsem, Asklépiem a Héliem. Představoval především vládce podsvětí, dárce plodnosti a také boha léčení a věštění. Uctívaný byl jako nejvyšší egyptský bůh. Serapidův hlavní chrám se nacházel v Alexandrii, odkud se jeho kult rozšířil po celé římské říši. 137 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 97. 138 Tamtéţ. 139 PINCHOVÁ, Geraldine. Magie ve starém Egyptě. Přel.: Landgráfová, Renata; Navrátilová, Hana. Praha: Mladá fronta, 2010, s. 29. 140 VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007, s. 173.
56
Vzhledem k tomu, ţe se Esetin kult rozšířil i za hranice Egypta, je vhodné nahlédnout i na jeho vývoj v těchto krajích. V Římě se Esetin kult nesetkal zpočátku se vstřícným přijetím vrchnosti. V letech 59 – 48 př. n. l. nakázal senát pětkrát zbourat její svatyně. Ani za vlády Augusta a Tiberia se kultu nevedlo lépe. Augustus zakázal stavět její svatyně v Římě a Tiberius pronásledoval její vyznavače. Důvodem bylo údajné páchání nemravností, kterých se dopouštěli při obřadech. Nakonec došlo k zastavení stíhání jejích vyznavačů a ve druhé polovině 1. století n. l. byl Esetě (zde nazývané Isis) a Serapidovi vystavěn zvláštní chrám v Římě. Za císaře Caracally došlo ke zbudování jejího chrámu na Martově poli.141 Ve 2. a 3. století n. l. se řadila Isis v římské říši i samotném Římě mezi zdejší nejoblíbenější bohyně. „Uctívali ji samostatně i jako členku Trojice bohů (s Osiridem a Horem), oslavovali ji hymny a litaniemi, zobrazovali ji v modrém plášti posetém hvězdami, na srpu měsíce a s dítětem (Horem) v náručí.“142 V řecko-římském světě byla Eset ztotoţňována s bohyní lásky Afrodítou (římským protějškem Venuší), bohyní plodnosti země Démétrou (Cererou) nebo také s bohyní kouzel Hekatou. V Řecku se nacházelo téţ několik Esetiných chrámů. Doklady o jejím uctívání pocházejí například z Pirea, Efesu a jiných ostrovů. Pozůstatky Esetina kultu a svatyň byly nalezeny dokonce aţ v oblasti Porýní a Podunají.143
141
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 98. Tamtéţ. 143 Tamtéţ. 142
57
5. Mýtus o zkáze lidstva I přesto, ţe svět je boţím dílem, nastanou situace, kdy nevděk způsobí jejich hněv a touhu ho zničit. V mýtu, o kterém budu hovořit, nepůjde o konec světa, ale o potrestání lidstva, které se proti bohům chtělo postavit. Děj mýtu je zasazen do období, kdy bohům i smrtelníkům vládl osobně bůh slunce Re. Rozmíšky se tomuto souţití dlouho vyhýbaly a lidé i bohové dokázali spokojeně ţít bok po boku. Re na trůnu postupně zestárl a jeho tělo získalo zvláštní vzhled, protoţe tkáň se mu postupně změnila v drahé kovy. Kosti obrostly stříbrem, tělo se změnilo ve zlato a vlasy tvořil lapis lazuli. Postupně se u obyvatelstva projevovala nespokojenost s Reovou vládou a chystali proti němu vzpouru. Příčinou těchto negativních pocitů bylo zřejmě jeho stáří. Lidem připadal přestárlý, aby mohl efektivně vykonávat svoji funkci.144 Re se o plánovaném vzbouření dozvěděl, coţ v něm v první chvíli vyvolalo nával vzteku a chtěl lidstvo vyhubit. Svůj postoj však přehodnotil a rozhodl se, ţe o takovém činu je třeba se poradit. Nechal povolat mnohá boţstva, která mu v rozsudku měla pomoci. „Mezi ně patřili Šu, Tefnut, Geb, Nut, Nun, a především bohyně nazývaná jako jeho ‘Oko’ – v mírnosti to byla bohyně Hathor, kdyţ se rozzuřila, změnila se na Sachmet.“145 Jakmile se bohové v paláci shromáţdili, obrátil se Re nejdříve na Nuna, prvotní hmotu, z níţ povstal. Postěţoval si, ţe lidé, kteří se zrodili z jeho slz, se proti němu spikli. Zajímal se o Nunův názor na potrestání lidí jejich vyhlazením. Nun odpověděl, ţe nástrojem k pobití lidí by mělo poslouţit Oko Reovo, sluneční oko146. Mezitím se lidé dozvěděli o tom, jaký hněv jejich chování v Reovi probudilo a uprchli do pouště. Bohové se na rozhodnutí vyslat sluneční oko shodli a naléhali na krále, aby tak učinil. Re jejich návrh akceptoval a pověřil Hathoru daným úkolem.147 Hathor vzbouřence objevila v poušti a nastalo krveprolití. Zabíjela, dokud se na poušti nevršily hromady mrtvol. Mírumilovná Hathor zmizela a zrodila se krvelačná 144
TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 204 – 205. 145 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 70 146 Sluneční oko bylo součástí Reova těla, přesto mělo schopnost se od něj oddělit a vystupovat samostatně. Vydávalo se na daleké cesty a nazpět muselo být přilákáno. V tomto mýtu se Oko stává bohyní Hathor, jeho dcerou. 147 HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 70.
58
Sachmet baţící po krvi. Poté, co nasytila svoji touhu po krvi, vrátila se k Reovi a pochlubila se mu svým vítězstvím. Re však názor na vyhlazení lidí změnil a naopak s nimi soucítil. Rozhodl se zastavit Sachmetu, která mezitím odpočívala, aby nabrala sil na další zabíjení. Ovládla ji natolik lačnost po krvi, ţe se chystala vraţdit znovu i přes změnu Reova rozhodnutí.148 K zastavení Sachmety bylo třeba vymyslet lest. Na přípravu nezbývalo mnoho času, a proto Re vyslal nejrychlejšího posla do Asuánu, odkud měl přivézt velké mnoţství červeného jílu. Ten dopravili do Reova chrámu v Héliopoli, kde ho velekněz rozmělnil na jemný prášek. Mezitím sluţebnice dostaly za úkol rozemlít co nejvíce ječmene, aby z něj vytvořily sedm tisíc dţbánů piva. Smícháním červeného jílu s ječmenem vzniklo krvavě rudé pivo.149 Sachmet, která jiţ vyvraţdila vzbouřence na poušti, se chystala ráno zkázu završit a vyrazit do polí. Re ji předběhl a na místo, kde hodlala pokračovat v masakru, vylil připravené pivo v barvě lidské krve. Kdyţ Sachmet viděla karmínovou hladinu, povaţovala ji za lidskou krev a tekutinu vypila. Omámená pivem zapomněla na zbytek lidstva a vrátila se spokojeně zpět k Reovi. Ten sice zachránil lidem ţivot, ale jejich chování jim nedokázal odpustit, proto se nechal na hřbetu Boţské krávy vynést na oblohu a na lidské jednání shlíţel z jejích výšin.150 Námět uvedeného mýtu potrestání lidstva bohy se objevuje i v textech jiných národů. Jako příklad mohu uvést mezopotámský příběh o potopě, který je velmi podobný i biblickému vyprávění. Na rozdíl od egyptského ztvárnění hlavní roli ve zničení lidstva hrála voda. Právo přeţít získal jeden muţ jménem Utanapištim s rodinou, který na loď umístil i zvířata. Po bouři, která trvala sedm dní, byla zkáza dokonána a přeţivší pomocí ptáků zkoušeli, zda jiţ voda opadla. V Egyptě voda během nilských záplav přinášela úrodné bahno, které přispívalo k růstu vegetace. Tento symbol ţivota nemohli zařadit do mýtu jako vraţednou sílu, a proto zřejmě mýtus nabírá odlišné povahy od dvou výše zmíněných příběhů. Zde zkázonosnou moc zastupuje bohyně Sachmet, která na mě působila jako ztvárnění horka, slunečního ţáru a pouště, tedy samotného opaku ţivotodárné vody. Sachmet disponovala ohnivým dechem 148
TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 205. 149 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 70 – 71. 150 Tamtéţ, s. 71.
59
a z jejího těla šlehal plamen, tento popis evokuje nehostinnost a zkázonosnost pouště, která obklopovala úrodný nilský pás. Nedivím se, ţe do role trestající bohyně postavili právě Sachmetu. Myslím si, ţe původním Reovým plánem nebylo čisté vyhlazení lidstva, ale potrestání té zrádcovské skupinky, která se ukryla na poušti. Sám dokázal usoudit, ţe obyvatelstvo dostatečně potrestal a chtěl se zabíjením skoncovat. Lidé pokojně pracující na polích si podle něj nezaslouţili smrt. V tomto je egyptský mýtus na rozdíl od mezopotámského poněkud smířlivější a nechal přeţít vícero osob. Přitom ani Re nemohl tušit, zda se mezi nimi neskrývá další nespokojená duše, která pouze svůj názor nevyjádřila, a po masakru by to zřejmě ani neudělala. I kdyţ tento fakt mi na první pohled evokuje jistou naději v nezkaţenost lidstva, za Reovým slitováním stál prozaičtější důvod. Pokud by zcela vyhladil lidstvo, na světě by jiţ nezbyl nikdo, kdo by bohům stavěl chrámy a nosil příslušné obětiny. Kdyţ kněţí v chrámech správně vykonávali denní rituály, bohové se cítili spokojeně a lidem přinášeli poţehnání. Vznikala tak vzájemná závislost mezi bohy a lidmi. Pivo, které Re pouţil k obelstění Sachmety, patřilo v Egyptě mezi běţnou součást zdejšího jídelníčku. „Vařilo se v kaţdé domácnosti, popíjeli je muţi, ţeny i děti, během kaţdodenních obřadů se v hojném mnoţství obětovalo bohům, vyuţívalo se k medicínským účelům, také představovalo vhodný dárek, jejţ pozůstalí nosili na hroby svých blízkých, aby se po smrti mohli občerstvit.“151 V mýtu pivo získává červenou barvu, která připomínala nejen krev, ale i kaţdoroční hnědočervenou záplavovou vodu, která se rozlévala z břehů Nilu. Symbolicky tak k záchraně přispěl ţivotodárný element egyptské krajiny. Re nenechal lidstvo na pospas osudu, ale svěřil egyptský trůn Usirovi. Sám se odebral na nebesa, kde kaţdý den podniká pouť po Nutině těle. Země získala krále a bohové se nemuseli obávat o stálý příděl obětin. Hathor Bohyně Hathor sehrála důleţitou roli ve výše zmíněném mýtu, ale především ve své transformované podobě v ničivou Sachmetu, o které jsem jiţ mluvila v jedné
151
TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011, s. 208.
60
z předcházejících kapitol. Proto se zde nyní budu věnovat mírumilovnější Hathoře, která patřila mezi nejvýznamnější a nejsloţitější egyptská boţstva. Hathor bývala zobrazována jako kráva se slunečním kotoučem mezi rohy nebo jako ţena s kraví hlavou. Častěji jí hlavu zdobily pouze kraví rohy, mezi nimiţ byl opět umístěn sluneční kotouč. Hathořino zobrazení je podobné tomu Esetinu, protoţe Eset od ní převzala kraví rohy. Rozeznat obě bohyně však lze hlavně díky tomu, ţe Eset mívala ještě na hlavě atribut v podobě královského trůnu. S Esetou měly společnou také roli Horovi matky, kterou původně představovala Hathor, ale později se jí stala Eset. S funkcí Horovy matky souvisí i Hathořino jméno, které znamenalo „Horův dům“. Hieroglyfické znázornění jména odkazovalo jak ke slovu dům, tak i k mateřskému lůnu. Znakem pro tato dvě slova byl obdélník, v jehoţ středu byl umístěn sokol, coţ byl znak boha Hora. Vzniká tak představa Hora v mateřském Hathořině lůně a z toho i její odvozená funkce matky.152 Egypťané si představovali vesmír jako krávu, jejíţ břicho znázorňovalo nebe.153 Zřejmě proto je Hathor zobrazována jako kráva, protoţe v egyptském náboţenství figurovala kromě jiného také jako bohyně nebe. Egypťané si krav jako pastevci a zemědělci velmi cenili. V některých chrámech, například v Dendeře, chovali Hathořiny posvátné krávy, kterým vzdávali náleţité boţské pocty. Hathor se dočkala uctívání nejen v podobě krávy, ale i stromů. Mezi její stromy patřila datlová palma, která lidem poskytovala sladké plody a sykomora, pod níţ mohli Egypťané nalézt stín. V případě tohoto ztvárnění představovala Hathor bohyni mrtvých. V podsvětí bylo totiţ zapotřebí datlí i datlového vína, bez kterého by se lidé neobešli, a sykomora jim umoţňovala ukrýt se před horkem. Ve funkci bohyně mrtvých ji spojovali s jinými bohyněmi, jako byla například Eset a s bohyní Nutou, která podobně jako Hathor představovala bohyni nebe. Hathořiny ochrany si Egypťané velmi cenili, pouţívali amulety s její podobou na odhánění sil zla.154 Uctívána byla Hathor také jako ochranná bohyně krále a cizích zemí. Kromě tohoto oficiálního pojetí se v lidovém kultu udrţela především ve funkci bohyně lásky. Současně představovala bohyni a ochránkyni všeho, co s láskou souviselo, jako byla
152
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 117 – 120. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988, s. 47. 154 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 118. 153
61
hudba a zpěv, tanec, víno a milostné opojení. Ochraňovala ţeny při porodu a později jim pomáhala při výchově dětí.155 Egypťané vystavěli Hathor velké mnoţství chrámů a kaplí. Patřila mezi bohyně s největším počtem chrámů v zemi. Hathořiným hlavním kultovním centrem se stala Dendera. Na počest bohyně se zde na Nový rok konaly velké slavnosti, při nichţ kněţí vynesli její ustrojenou sochu. Za odříkávání modliteb a zpěvů proběhl obřad, během něhoţ „duše bohyně z prvních slunečních paprsků načerpala novou sílu, obrodila se, a tak plná energie mohla další rok plnit svou úlohu ve světě lidí i bohů.“156 Slavností týkajících se bohyně Hathor bylo více, patřil k nim i svátek, při němţ si lidé připomínali děj mýtu o zkáze lidstva. Hathor se v něm změnila v běsnící Sachmetu vraţdící lidi, ale lstí se ji podařilo uklidnit a zabránit v dalším podobném jednání. Slavnosti se neomezovaly pouze na Denderu, ale konaly se v celé zemi. Socha bohyně se plavila po Nilu a obyvatelstvo jí přinášelo oběti. Připomínala se úrodná síla nilských záplav, lidé během svátku tančili a zpívali. Kaţdoročně se konal také svátek, při němţ se bohyně Hathor vydala z Dendery navštívit svého boţského partnera Hora do Edfu. Cestovala na lodi v doprovodu dalších lodí. Celá slavnost trvala dva týdny.157
155
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 118. VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010, s. 460. 157 Tamtéţ. 156
62
6. Posmrtný ţivot V egyptském světě velkou roli zastávala víra v posmrtný ţivot. Egypťané věřili, ţe smrtí jejich bytí nekončí. Tímto se Egypt odlišoval například od Mezopotámie, kde se víra v ţivot po smrti nevyskytovala, smrt tam znamenala konec všeho. Podobně jako u jiných jevů, představy o vzkříšení po smrti mohly souviset s pozorováním přírodních jevů. Symbol ţivota, smrti a znovuzrození představovalo samotné slunce, které svoji nebeskou pouť ukončovalo na západě, coţ můţeme povaţovat za smrt, a na východě se znovu zrodilo. Víru v posmrtný ţivot podporoval jiţ zmíněný mýtus o Usirovi, kde se setkáváme i s jistým návodem, jak ho dosáhnout. O tom, jak vypadala víra Egypťanů v posmrtný ţivot v nejstarších dobách, je těţké si utvořit obrázek, protoţe se nedochovaly písemné památky. Přesto podle archeologických nálezů vybavení hrobů lze soudit, ţe víra v existenci posmrtného ţivota se zde vyskytovala od počátků egyptské civilizace. Dokladem můţe být pohřební výbava. Mrtví byli sice pohřbíváni bez jakýchkoliv zvláštních obřadů, ale s tělem se do hrobu ukládaly i kuchyňské nádoby, nářadí a zbraně. Z toho můţeme usuzovat, ţe tyto praktické předměty mohly člověku slouţit i po smrti.158 Dostatek písemných i uměleckých dokladů o posmrtném ţivotě pochází od 5. dynastie. Z nich vyplývá ucelené učení o moţnosti nového ţivota po smrti za dodrţení určitých podmínek. Jednou z nich bylo uchování tělesné schránky člověka. Zpočátku se posmrtného ţivota mohl dočkat pouze faraon. V průběhu Střední říše v tomto ohledu došlo k jisté demokratizaci a kaţdý člověk, který byl schopen si zaplatit balzamování a náleţité zádušní rituály, se mohl dočkat nového ţivota v Usirově podsvětní říši. Duše podle starých Egypťanů měla tři nemateriální formy, z nichţ kaţdá se vyznačovala zvláštními schopnostmi a nároky. Všechny tři části musely přeţít, aby člověk dosáhl věčného ţivota. Kdyţ člověk zemřel, od jeho těla se oddělily tři části duše zvané ka, ba a ach, jejichţ podstatu přiblíţím v následujícím textu.159
158
LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 1., Praha: Herrmann & synové, 1997, s. 82. 159 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 11.
63
Ka – bylo duchovním dvojníkem kaţdého člověka. „Příslušné ka bylo stvořeno při početí kaţdého člověka, podobu mu dal beraní bůh Chnum na hrnčířském kruhu. Představovalo přesnou tělesnou i duševní repliku svého smrtelného dvojčete, v jehoţ ţivoucím srdci přebývalo.“160 Po smrti člověka ho ka opustilo, ale muselo se navţdy zdrţovat v těsné blízkosti tělesné schránky. Pro to, aby mohlo ka ţít věčně bylo třeba zachovat tělo pomocí mumifikace a provést řádné obřady. Ke své existenci potřebovalo ka jídlo a pití, proto příbuzní mrtvého zajišťovali pravidelný přísun potřebných obětin. Na rozdíl od obyčejných lidí, kteří měli pouze jedno ka, bohům jich bylo dáno do vínku více. Hieroglyfické ztvárnění ka představovaly dvě vztaţené ruce.161 Ba – představovalo jednu z nemateriálních sloţek člověka, v tomto případě zastupovalo osobnost, charakter a individualitu člověka. Ba bylo zobrazováno jako pták s lidskou hlavou a někdy i s lidskýma rukama. Na rozdíl od ka disponovalo větší mobilitou a umoţňovalo přemisťování zesnulého v posmrtném ţivotě. Mohlo navštěvovat i svět ţivých. Ba se nevztahovalo pouze na obyčejné smrtelníky, ale vlastnili ho i bohové. Ti podobně jako králové jich měli dokonce několik.162 Ach – vzniklo spojením ka a ba po smrti. Pokud se lidem nepodařila tato přeměna, čekalo je odsouzení k věčné smrti. Egyptský hieroglyfický znak pro ach byl ibis s chocholkou. Ach mohlo svobodně opouštět hrobku a vydávat se do světa mrtvých i ţivých.163 Kromě uvedených duchovních sloţek, které byly nutným předpokladem lidské existence po smrti, k nim náleţely ještě dva další prvky. Těmi byly jméno a stín kaţdého člověka. Egypťané věřili, ţe je důleţité, aby jméno ani stín nedošly zapomnění, a po smrti měly být nadále chráněny, aby mrtví mohli přeţít do posmrtného ţivota.
160
TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 11. 161 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 143. 162 Tamtéţ. 163 Tamtéţ.
64
6. 1 Říše mrtvých Posmrtný ţivot v egyptských představách vypadal jako přesný odraz světa ţivých. Na onom světě se nacházelo nilské údolí, úrodná pole i stáda dobytka. Lidem zde obdobně jako za jejich ţivota vládl král. Oproti světu ţivých se jednalo o dokonalejší verzi, kde zesnulí lidé netrpěli hladomorem, chorobami a těšili se z pevného zdraví.164 Setkávali se tu příbuzní, kteří bok po boku trávili věčnost hodováním a odpočinkem v zemi, kde bylo všeho dostatek. Zdá se, ţe podsvětní říše poskytovala úţasný svět bez povinností. Tak to ovšem nebylo, i zde museli lidé pracovat, a na vše dohlíţeli úředníci a dozorci. Jednoduše se jednalo o odraz světa se vším všudy. Šikovní Egypťané si však i s těmito okolnostmi uměli poradit. „Stačilo se řídit radami z Knihy mrtvých, Knihy o tom, co je na onom světě, Knihy o podsvětních jeskyních a podobných poučných spisů, které dostal mrtvý i s různými ochrannými amulety do hrobu.“165 Všechna tato opatření měla vést k pohodlnému posmrtnému ţivotu. Vzhledem k tomu, ţe se člověk znovu narodil, můţeme to povaţovat za druhý ţivot. Na onom světě mohla člověka potkat i tzv. druhá smrt, která byla věčná, a znamenala naprostý konec. Pro Egypťany tato moţnost představovala nejhorší moţný osud. K druhé smrti docházelo, pokud vymizela veškerá pozemská památka na mrtvého. V tomto případě šlo především o tělo, které mohlo být zničeno. K přeţití na onom světě bylo potřeba, aby se ka zesnulého vracelo do jeho tělesné schránky. Pokud k tomu nemohlo dojít, ka se potom vytrácelo. Jakmile zanikla jedna sloţka duše, přivodila zkázu i ostatním dvěma. V případě nouze se ka mohlo spokojit i se sochou neboţtíka, nebo i jeho portrétem namalovaném na stěně hrobky. Další naději na setrvání v posmrtném ţivotě poskytovalo také zachování jména zesnulého.166 Neţ se duch zesnulého dostal do Usirovi podsvětní říše, musel projít procesem, v němţ proběhlo posouzení jeho pozemským skutků. Zesnulý stanul před Usirem a tribunálem sloţeným z dvaačtyřiceti přísedících bohů. Před soudem se od zesnulého očekávalo, ţe vyjmenuje jednotlivá jména bohů tribunálu a odpřísáhne, ţe neprovedl ţádný z dlouhého seznamu hříchů. Tento proces zvaný „negativní vyznání“ je 164
TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 12. 165 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 363. 166 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 13.
65
zaznamenán v Knize mrtvých, konkrétně ve 125. kapitole. Jak negování jednotlivých hříchů vypadalo, ukáţu na úryvku textu, kde mrtvý oslovuje jednotlivé bohy a popírá, ţe by se dopustil špatnosti, kterou má ten bůh na starosti: „1. Ó ty dlouhými kroky kráčející, jenţ přišel jsi z Onu! – Nedopustil jsem se hříchu. 2. Ó ty mající oheň ve [svém] objetí, jenţ přišel jsi z Cheriohau! – Neloupil jsem. 3. Ó ty nosatče, jenţ přišel jsi ze Chmunu! – Nebyl jsem lakomý. 4. Ó ty, jenţ pohlcuješ stíny, jenţ přišel jsi z jeskyně! – Nekradl jsem. 5. Ó ty ohlíţející se nazad, jenţ přišel jsi z Rosecau! – Nezabil jsem člověka. 6. Ó ty dvojitý lve, jenţ přišel jsi z nebe! – Nezmenšil jsem obilní míry. 7. Ó ty bystrozraký, jenţ přišel jsi z Chemu! – Nedopustil jsem se podvodu. 8. Ó ty plameni, jenţ vyšel jsi obráceně! – Neodcizil jsem majetku boha. 9. Ó ty drtiči kostí, jenţ přišel jsi z Henennisutu! – Nelhal jsem…“167 Řeč mrtvého před tribunálem byla velmi dlouhá, jednotlivé hříchy nejdříve vyjmenovával, aniţ by se obracel přímo na dané bohy. To následovalo aţ posléze, kdy se seznam hříchů ještě rozšiřoval, a uvedený zlomek výčtu moţných prohřešků pokračoval, dokud mrtvý nevyjmenoval všech dvaačtyřicet špatných skutků. K posouzení pravdy nebo lţi slouţily obří váhy, které obsluhoval bůh Anup. Na nich bylo poloţeno srdce zemřelého a oproti němu na druhé misce vah pštrosí pero bohyně Maat. To symbolizovalo pravdu a spravedlnost. Jako zapisovatel průběhu soudního řízení působil bůh moudrosti a boţský písař Thovt, který rozsudek zaznamenal na svoji destičku. Pokud se váhy nevychýlily, zesnulý mohl pokračovat dále na onen svět. Kdyţ miska se srdcem klesla, symbolizovalo to, ţe je obtěţkáno hříchy. Srdce v tom případě pohltila poţíračka mrtvých Amemait, jeţ představovala nestvůru s hlavou krokodýla, tělem napůl lva (přední část) a napůl hrocha.168 Srdce podle Egypťanů zastupovalo nezbytný prvek pro vstup do posmrtného ţivota. Při mumifikaci dokonce nedocházelo ani k jeho vyjmutí na rozdíl od jiných vnitřních orgánů. Jeho přítomnost v těle povaţovali za velmi důleţitou. Egypťané věřili, ţe srdce je centrem myšlení, paměti a emocí. Spojováno bylo tudíţ s intelektem
167
LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 2., Praha: Herrmann & synové, 1997, s. 74. 168 JOHNSON, Paul. Civilizace starého Egypta. Přel.: Lamperová, Věra; Lamper, Jan. Praha: Academia, 2002, s. 140.
66
a osobností člověka, proto ho povaţovali za nejdůleţitější orgán v těle. Pokud se při váţení srdce prokázalo hříšné chování jeho majitele, po pozření Amemait existence člověka skončila. Aby Egypťané předešli podobnému osudu, vkládali si do hrobu 125. kapitolu Knihy mrtvých, čímţ si zaručili úspěšný průchod do posmrtného ţivota. Pro jistotu také hrobku vybavili malbou, na níţ je srdce na vahách v rovnováze s perem Maat, coţ jim mělo zajistit kýţený výsledek před soudem. Srdce se zesnulému po váţení vracelo, a aby k tomu opravdu došlo, vybavil hrobku potřebnými zaříkadly, která se nacházela v Knize mrtvých.169 Jelikoţ se ve vyprávění o průběhu souzení pozemských skutků zesnulého objevují bohové, které jsem zde ještě blíţe necharakterizovala, představím je nyní. Thovt Představoval boha, jenţ se mohl pyšnit mnoha funkcemi. Thovt byl uctíván jako bůh moudrosti, lékařství a kouzelnictví. Ztvárňoval také patrona písařů a vědění vůbec. Centrem Thovtova kultu se stalo hornoegyptské město Hermopolis Magna (neboli Chemenu). Thovt vystupoval téţ jako bůh měsíce. Egyptské obyvatelstvo od něj získalo darem kalendář. Egyptský rok však měl jen 360 dní a pět dní scházelo. Těchto několik zbývajících dní vzniklo během hry v kostky mezi Thovtem a bohyní Nutou. Thovt vsadil své stříbrné světlo, ovšem ne všechno, a postupně ho s Nutou prohrál. Ta získala dvaasedmdesátinu měsíčního světla, které proměnila v pět dní. Ty jiţ v egyptském kalendáři zůstaly. Prohra měsíčního světla se promítla i do Thovtova vzhledu, na jehoţ tváři od té doby zůstaly tmavé skvrny jako pozůstatky chybějícího světla.170 Thovt egyptské obyvatelstvo obohatil o různé znalosti a schopnosti. Povaţovali ho za vynálezce slov. Darem řeči poloţil dělítko mezi člověka a zvíře. Mezi další jeho výtvory patřilo písmo. Egypťané ostatní národy povaţovali za negramotné, coţ se například v případě Mezopotámie jevilo jako lichá myšlenka. Kaţdopádně umění psát jim
dávalo
pocit
nadřazenosti
nad
těmito
domněle
negramotnými
národy.
169
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 144 – 145. 170 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 223.
67
A v neposlední řadě získali Egypťané díky Thovtovi schopnost počítání a měření. Všichni lidé zabývající se zmíněnými činnostmi pokládali Thovta za svého patrona.171 Všechny tyto znalosti se odráţely v pojetí jeho funkce mezi bohy. Ve sluţbách nejvyšších bohů figuroval jako „Mluvčí bohů“, coţ souviselo s jeho vynálezem slov a řeči. Jelikoţ Egypťané věřili v tvořivou schopnost boţského slova, zařadil se Thovt mezi bohy stvořitele. Jako tvůrce písma působil Thovt jako „Boţský písař“ ve sluţbách bohů Rea a Usira. „Zaznamenával jejich výroky, vyhotovoval jejich rozkazy, odesílal a přijímal jejich dopisy a vůbec vedl jejich kancelář, kterou si Egypťané představovali jako ústřední kancelář svých králů.“172 Současně působil i jako dozorce nad boţskými zákony a řádem. Při výkonu těchto jeho povinností ho doprovázela bohyně pravdy a spravedlnosti Maat, která je někdy povaţována za jeho manţelku.173 Na vyobrazeních se s Thovtem můţeme setkat v podobě muţe s hlavou ibise nebo paviána se srpem měsíce. Maat Bohyně pravdy a spravedlnosti Maat zosobňovala univerzální řád světa. Podle představ Egypťanů by se svět bez tohoto řádu zřítil do chaosu. Proto úkolem panovníka i kaţdého člověka bylo udrţovat a podporovat řád ustavený při stvoření. Maat jako bohyně byla Reovou dcerou a zdrţovala se především v jeho společnosti. Povaţovali ji také za Reova ochranného ducha a ztotoţňovali ji s posvátnou kobrou, kterou nosil na čele.174 Stala se téţ pravidelnou účastnicí posledního soudu, jak jsme se mohli dozvědět výše. Maatu zobrazovali v lidské podobě s pštrosím perem na hlavě, coţ byla hieroglyfická značka jejího jména. Anup Anup byl staroegyptským bohem mumifikace a pohřebišť. Řadil se mezi nejdůleţitější egyptská boţstva, za coţ vděčil především velkému významu, který
171
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 343. Tamtéţ, s. 344. 173 Tamtéţ, s. 343 – 344. 174 Tamtéţ, s. 183. 172
68
Egypťané přikládali mumifikaci. Můţeme o něm hovořit jako o vynálezci mumifikace, protoţe díky tomuto objevu pomohl pohřbít Usirovo tělo, které zavinul plátěnými obinadly, aby tělo zůstalo neporušené. Anup dohlíţel na mumifikaci všech zemřelých. Kněţí si při balzamování nasazovali masku s jeho podobou, čímţ se s ním ztotoţňovali. Anup také doprovázel mrtvé během jejich cesty do podsvětní říše. Přiváděl je před Usira k poslednímu soudu a pomáhal při rituálu váţení srdce. Kromě těchto povinností představoval i ochránce hrobek.175 Anupa staří Egypťané ztvárňovali jako šakala nebo muţe se šakalí hlavou. Ztotoţnění se šakalem pramenilo zřejmě z toho, ţe hrobky byly umístěny na okraji pouště, kde se tato zvířata potulovala. S jeho zobrazením se pojila i charakteristická černá barva, kterou si Egypťané spojovali se smrtí a nocí, a proto ho zpodobňovali vţdy černě.176
6. 2 Mumifikace Neţ se Egypťané dopracovali ke sloţitému procesu balzamování, mumifikace probíhala přirozenou cestou působením přírodních podmínek. Původně byli obyvatelé pohřbíváni bez rozdílu postavení do písečných jam. Horký písek napomáhal konzervovat těla a jeho vlivem došlo k jejich rychlému vysušení. Tělo si tak zachovalo vnitřnosti, svalovinu i pojivovou tkáň. Kůţe pohřbených získala tmavou barvu a ztvrdla. Později mrtvé v hrobech překrývali rohoţemi, zvířecími kůţemi nebo proutěnými koši. Mohlo se stát, ţe hroby odkryla zvěř a tím pádem si staří Egypťané všimli zachovalosti těl a jejich neporušenost si zřejmě spojili s věčným ţivotem.177 S postupnou hierarchizací egyptské společnosti se začaly objevovat i jiné způsoby pohřbívání. Především urození Egypťané si přáli hrobky odpovídající jejich postavení a místo písečných jam, budovali hrobky z cihel. Jak vyplývá z předchozího odstavce, mumifikace přirozenou cestou vznikala díky působení horkého písku. Do takto zbudovaných hrobek se písek nedostal a těla časem podléhala rozkladu. Jelikoţ
175
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 31. 176 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 57. 177 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 16.
69
uchování tělesné schránky bylo nutnou podmínkou pro vstup do podsvětí, tento proces zničení těla pro Egypťany znamenal katastrofu. Není tedy divu, ţe se snaţili nalézt co nejdokonalejší způsob, jak tělo zachovat pro věčnost. Před samotným popisem toho, jak se postupně vyvíjela technika mumifikace zesnulých, je vhodné zmínit, odkud pochází slovo mumie. Vzniklo v podstatě omylem, protoţe došlo ke špatnému výkladu způsobu balzamování. Nabalzamovaná těla byla často pokryta vrstvou černé pryskyřice, z čehoţ se odvodilo, ţe zesnulé Egypťané namáčeli do asfaltu. Samotné slovo „mumie“ pak pochází z arabského výrazu „mummia“, coţ znamená asfalt.178 První kroky ve vývoji mumifikace spočívaly v těsném omotání těla obinadly namočenými v pryskyřici a následným umístěním do dřevěné rakve ve skrčené poloze. Raným mumiím namalovali zelené tváře, protoţe tato barva symbolizovala vzkříšení. Tyto snahy o uchování těla však byly neúspěšné, povedlo se jim sice vytvořit na pohled úhledně zavinuté mumie, které ovšem uvnitř podlehly rozkladu.179 „Starověcí Egypťané si uvědomili, ţe jestliţe chtějí tělo zachovat, musí ho současně dehydratovat uvnitř i vně, a aby to udělali efektivně, museli odstranit vnitřní orgány.“180 Včasné vyjmutí vnitřních orgánů pomohlo prodlouţit ţivotnost těla. Mezi nejrychleji se rozkládající části patřily játra, střeva a ţaludek. Pokud je balzamovači odstranili co nejdříve po úmrtí člověka, zpomalili tím hnilobný proces. Postupně se upouštělo od pohřbů ve skrčené poloze a tělo zůstávalo nataţené. Po praktické stránce se tím ulehčilo vyjmutí vnitřních orgánů. Dalším experimentováním se technika mumifikace zlepšila aţ balzamovačské umění dosáhlo svého vrcholu v období vlády 18. – 21. dynastie během Nové říše.181
178
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 146. 179 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 18. 180 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 146. 181 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 18 – 21.
70
6. 2. 1 Postup balzamování Úmrtím začal dlouhý proces balzamování těla, které mělo zaručit neboţtíkovi vstup do podsvětní říše. Po smrti přenesli pozůstalí tělo na tzv. „Místo očisty“. Vzhledem k povaze rituálu, který se zde vykonával, leţelo toto místo daleko od osídlených oblastí a pravděpodobně na okraji pouště. Po přemístění zesnulého kněţí omyli tělo nilskou vodou s příměsí natronu. Natron je látka, kterou Egypťané pouţívali při balzamovacím procesu pro její mírně dezinfekční a dehydratační účinky. Jednalo se o krystalickou směs uhličitanu sodného, hydrogenuhličitanu sodného, chloridu a síranu sodného. V Egyptě se natron vyskytoval v podobě krystalků na okraji jezera ve Wádí Natrún, které leţí v poušti západně od nilské delty 65 km od dnešní Káhiry.182 Vyjmutí orgánů Po dokončení očisty se přikročilo k vyjmutí vnitřních orgánů. Tento proces probíhal v mumifikační dílně zvané vabet. Mumifikační dílny byly budovy ze sušených cihel nebo kamene obehnané vysokou zdí, která je měla chránit před nepovolanými návštěvníky. V mumifikační dílně tělo natáhli na dřevěný balzamovací stůl a vypodloţili ho čtyřmi dřevěnými špalky. O podobě tohoto stolu se dozvídáme z archeologických nálezů. Jeden takový stůl pocházel například z hrobu nacházejícím se v Dér el-Bahrí.183 Svědectví o tom, jak samotná práce s tělem probíhala, pocházejí od řeckých autorů Hérodota a Diodóra. Moderní výzkum mumií jejich popis ještě upřesnil, popřípadě opravil. Mozek byl prvním orgánem, který mumifikátoři vyjmuli. Jeho odstranění probíhalo přes nosní dírky pomocí háčků. Pro usnadnění práce pouţívali tekutinu urychlující rozklad, jíţ naplnili lebku. Poté hlavu mrtvého naklonili a rozpuštěná tkáň vytekla nosní dírkou. Mozek Egypťané povaţovali za pouhou výplň hlavy, takţe ho nijak neuchovávali a vyhazovali. Uvolněné místo v neboţtíkově hlavě vycpali obinadly napuštěnými v pryskyřici.184 182
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 147. 183 STROUHAL, Eugen. Ţivot starých Egypťanů. Londýn: Opus Publishing, 1994, s. 258. 184 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 24.
71
Následně mumifikátoři přistoupili k vyjmutí dalších vnitřních orgánů. K nim se dostali řezem v levé dolní části břicha, jímţ odstranili ţaludek a střeva. Po proraţení bránice mohli vyndat i játra a plíce. Ledviny v těle zůstaly ponechány podobně jako srdce. Na rozdíl od srdce jim však nebyl přikládán ţádný větší význam. Srdce naopak v těle nechávali, protoţe bylo centrem myšlení a citů. Pokud došlo omylem k jeho odstranění, vrátili ho zpět na místo. Podle Hérodota se k provedení řezu pouţíval nůţ z obsidiánu, který měl zvláštní rituální význam.185 Uchování vnitřních orgánů Tělo, z něhoţ byly odstraněny vnitřní orgány, pokryli natronem a čtyřicet dní ho nechali působit. Mezitím se věnovali vyňatým vnitřnostem. „Vyjmuté orgány se vysušily v krystalickém natronu, do něhoţ byla vetřena vonná mast, potom byly potaţeny roztavenou pryskyřicí a zabaleny lněnými obinadly do čtyř balíčků.“186 Tyto balíčky se ukládaly do speciálních nádob, které dnes nazýváme kanopy. Kanopy se vyráběly z kamene nebo keramiky a umisťovali je do hrobky v blízkosti rakve. Vzhled kanop se postupem času měnil, nejdříve měly ploché víko, které ve Střední říši nahradilo víko s lidskou hlavou. To od 19. dynastie vystřídaly uzávěry s podobou čtyř Horových synů.187 Funkce těchto boţstev spočívala v ochraně daných orgánů. Egypťané, kteří k uchování celého těla přistupovali velmi svědomitě a nic nehodlali nechat náhodě, proto určili ještě ochranné bohyně, které střeţily samotné nádoby. O játra se staral bůh Amset, který měl lidskou hlavu, a nádobu chránila bohyně Eset. Bůh Hapi s hlavou paviána střeţil plíce a jeho nádobě byla přisouzena bohyně Nebthet. Patronem střev se stal bůh Kebehsenuf společně s ochránkyní nádoby bohyní Selket. Posledním stráţcem byl bůh Duamutef se šakalí hlavou, který měl na starosti ţaludek s patronkou bohyní Neit.188 Od 21. dynastie se vnitřní orgány do kanop jiţ neukládaly. Přesto setrval zvyk vyjmout orgány, ošetřit je a zabalit do obinadel. Místo do kanop je však vrátili zpět do
185
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 148. 186 Tamtéţ. 187 BAINES, John; MÁLEK, Jaromír. Svět starého Egypta: kulturní atlas. Přel.: Pečírková, Jana; Prosecký, Jiří. Praha: Kniţní klub, 1996, s. 221. 188 Tamtéţ.
72
těla společně se čtyřmi voskovými figurkami Horových synů. Nádoby zůstaly symbolicky přítomny v hrobce, ale byly prázdné, nebo zcela postrádaly dutinu.189 Balzamování a vycpávání těla Po uplynutí čtyřiceti dní, během kterých bylo tělo naloţeno do natronu, získalo tmavší barvu a stalo se podstatně lehčím. „Teprve po vysušení mohli tělo zbavit všech nečistot a zbytků vysušovacích látek, očistit je palmovým vínem s přidaným kořením a aromatickými substancemi a nakouřit kadidlem.“190 Po těchto úkonech následovalo opětné vycpání lnem potaţeným pryskyřicí, váčky naplněnými natronem, pilinami, nebo jiným materiálem, aby si tělo udrţelo tvar. Před zašitím řezu na břiše tělo ještě potřeli vonnými oleji. Následně řez zašili nebo jen přitiskli k sobě a pokryli voskovou destičkou, v případě velmoţů destičkou z drahých kovů. Neboţtíkovu mrtvolu vybavili ochranným amuletem – Horovým okem. Důsledkem naloţení v natronu získaly končetiny vyschlý a vyhublý vzhled, coţ v kontrastu s vycpaným břichem nepůsobilo moc vzhledně. V takovém stavu by ţádný Egypťan nechtěl putovat na onen svět, proto se přikročilo k vycpání končetin i tváří, aby nabyly původního tvaru. Vycpávky zaváděli do podkoţí prostřednictvím krátkých řezů. Vyuţívali k tomu podobný materiál, kterým vyplňovali tělesné dutiny.191 Pokud zesnulému chyběla některá končetina, balzamovači ji nahradili umělou. Podobné jednání známe z mýtu o Usirovi, kde mu Eset vyrobila umělý pohlavní úd. Oči se nedaly zachránit a proto jako náhrada slouţily umělé oči z pomalovaných cibulí, polodrahokamů nebo lněných smotků.192 Nosní dírky, uši a ústa ucpali pomocí vosku, plátna nebo menšími cibulemi. Podle bohatství a postavení zemřelého mohl být jazyk překryt zlatým plátkem. „Takto upravená mumie obdrţela vrstvu malby – červenohnědá byla vyhrazena muţům, světle okrová ţenám -, dlaně a chodidla se barvily henou, zbytky někdejší krásy podtrhlo líčení.“193 Tělo nakonec pokryli vrstvou rozpuštěné pryskyřice, díky níţ se stalo tvrdší a odolné proti vodě.
189
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 163. 190 STROUHAL, Eugen. Ţivot starých Egypťanů. Londýn: Opus Publishing, 1994, s. 261 – 262. 191 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 28 – 29. 192 Tamtéţ, s. 29. 193 Tamtéţ.
73
Obvazování těla Po všech uvedených úkonech bylo tělo konečně připraveno na poslední fázi mumifikace, kdy přišla řada na bandáţování. Tento proces trval zhruba patnáct dní a na jeho provedení se spotřebovalo velké mnoţství lněných obvazů. Na jednoho člověka připadlo zhruba tři sta sedmdesát pět metrů čtverečních plátna. Velká poptávka byla po obvazech zhotovených z obnošených šatů posvátných soch, které si mohli dovolit především vlivnější obyvatelé Egypta. Ti chudší se museli spokojit s čímkoli, co se dalo natrhat na pruhy jako například s pouţitými prostěradly nebo starým oděvem.194 Před započetím samotného ovíjení zahalili kněţí tělo do ţlutého rubáše. Prvními částmi těla, které ovazovali, byly prsty na nohou a rukou. V případě králů se na ně ještě navlékala zlatá pouzdra. Obinadla byla potírána roztavenou pryskyřicí, aby pevně drţela na místě. Po ovinutí dlaní a chodidel postupně pokračovali balzamovači prací na hlavě a na jednotlivých končetinách. „Nakonec ovinuli širším obinadlem tělo, přičemţ nataţené horní končetiny poloţili rukama do klína nebo podél těla, případně je ohnuli a zkříţili na prsou.“195 Postupně zavinuli celé tělo a do záhybů obinadel umístili ochranné amulety. Jedním z nejdůleţitějších amuletů byl srdeční skarabeus, který obsahoval 30. kapitolu Knihy mrtvých, v níţ podával mrtvý svému srdci pokyny, aby před Usirovým tribunálem nepřiznalo ţádný z hříchů, kterých by se za ţivota mohl dopustit. Jak v textu mrtvý nabádá své srdce, aby proti němu nesvědčilo, znázorním v krátkém úryvku: „Ó srdce mé, jeţ náleţelo jsi mně, dokud jsem ţil na zemi! Nestav se proti mně, nesvědč proti mně a neodporuj mi před soudním sborem bohů! Nevystupuj nepřátelsky proti mně před tím, jenţ váţí!“196 Celý proces obvazování těla doprovázel kněz zvláštními zaklínadly, která měly zesnulému zajistit bezpečnou cestu na věčnost. Po ukončení bandáţování tělo vloţili do
194
TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 30 -31. 195 STROUHAL, Eugen. Ţivot starých Egypťanů. Londýn: Opus Publishing, 1994, s. 262. 196 LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 2., Praha: Herrmann & synové, 1997, s. 61.
74
jednoho nebo více rubášů červené barvy, které kněţí nad hlavou a u chodidel přichytili dalšími obvazy.197
6. 3 Pohřeb
6. 3. 1 Pohřební výbava Předpokladem zdárného zakončení celého procesu pohřbívání mrtvého byla také řádně zařízená hrobka. Egypťané, kteří přípravu na posmrtný ţivot promýšleli velmi pečlivě, se snaţili předejít jakýmkoli komplikacím, které by mohly po smrti nastat. Proto se v hrobce nacházelo mnoho doprovodných věcí. Typickou součástí hrobky se stala výmalba, jejíţ účel se v jednotlivých případech lišil. Společným jmenovatelem však byla spokojenost zesnulého a co nejdelší posmrtný ţivot. Výše jsem se jiţ zmínila, ţe jedna ze sloţek duše ka potřebovala stálý přísun potravin. Egypťané si správně domýšleli, ţe rodina by mohla zapomenout tyto oběti přinášet, a proto si na zdi nechali vyobrazit dostatečnou zásobu potravin. „Věřili, ţe zobrazením mohou obraz magicky oţivit a učinit skutečným, přinejmenším v symbolických pojmech.“198 Aktivity, kterým se Egypťané věnovali během svého ţivota a přinášely jim radost, nechávali zobrazovat na stěnách hrobek s nadějí, ţe na onom světě se jimi budou moci také zabývat. Pokud měl zesnulý rád například lov, byl vyobrazen při této činnosti. Podobné přání se týkalo i trávení šťastných chvil s rodinou, proto se tyto náměty na stěnách hrobek téţ objevovaly. Všechny tyto obrazy představovaly naděje vkládané do posmrtného ţivota, co od něj lidé očekávali. S tím se pojilo i některé zobrazování postav, které se lišilo od skutečnosti. Egypťané, kteří si to mohli dovolit, se nechávali namalovat v podobě, jak by chtěli vypadat na onom světě. Pokud byl muţ obézní a touţil po atletické postavě, nechal se takto vyobrazit na stěně své hrobky a doufal, ţe tuto podobu převezme i v ţivotě po smrti.199
197
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 149. 198 Tamtéţ, s. 166. 199 Tamtéţ, s. 167.
75
Od Střední říše se součástí hrobek staly i malé sošky ve tvaru mumie zvané vešebty. Jejich účelem bylo vykonávání namáhavé práce na onom světě místo zemřelého. Tato práce spočívala především v obdělávání půdy, a proto později sošky vybavili i zemědělskými nástroji, aby jejich práce byla efektivnější. V Knize mrtvých je uvedeno zaříkadlo, které má zajistit, ţe vešebt vykoná jakoukoli práci, ke které by neboţtík byl zavolán: „Ó vešebte! Aţ budu určen a zavolán k jakékoli práci, která má býti vykonána od člověka v říši mrtvých a k níţ jsem povinen, přihlas se za mne, ať jest to kdykoliv, k vzdělávání polí, zavodňování břehů, převáţení písku z východního břehu na západní…“200 V období Nové říše se Egypťané vybavovali dokonce aţ 365 vešebty, na kaţdý den v roce byl určený jeden. Nezbytný prvek vyskytující se v hrobkách představovaly různé ochranné amulety. Ty se umisťovaly na samotné neboţtíkovo tělo, kde se upevňovaly obinadly. Čím větší byl jejich počet, tím větší ochranu majiteli poskytovaly. Jejich počet se mohl vyšplhat aţ na několik set, záleţelo na zámoţnosti zesnulého. Do hrobky se ukládaly i amulety nošené jako šperky během neboţtíkova ţivota. Kromě amuletů do hrobek situovali i předměty kaţdodenní potřeby a věci, které zesnulého měly doprovázet v posmrtném ţivotě, jako byly například postel, stůl, truhly, sandály, zrcadla, stolní hry, apod. Někdy si člověk hrobku vybavil i předměty souvisejícími s jeho povoláním.201
6. 3. 2 Průběh pohřbu Po mumifikaci se přistoupilo k samotnému pohřebnímu obřadu, o jehoţ průběhu máme informace z vyobrazení na hrobkách. Mumie byla do hrobky nesena v pohřebním procesí, jehoţ velikost závisela na společenském postavení zesnulého. Mumii umístili na máry ve tvaru lodi, která spočívala na saních, jeţ táhl dobytek. Kanopy nesli za márami. Kněţí kráčeli před márami a prováděli očištění pomocí vody a kadidla. 200
LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 2., Praha: Herrmann & synové, 1997, s. 54. 201 GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 156 - 158.
76
Součástí průvodu byli nosiči s různými předměty zemřelého, které mohl potřebovat na onom světě. Procesí doprovázeli tanečníci vykonávající tzv. tanec muu. V procesí nesměly chybět profesionální plačky, z nichţ dvě hlavní symbolizovaly bohyně Esetu a Nebthetu. V tomto spočívá souvislost s Usirovou mumifikací a oţivením, o které se tyto dvě bohyně zaslouţily.202 Kdyţ procesí dorazilo k hrobce, proběhl zde rituál otevírání úst mumie, jenţ byl v kompetenci kněze sem.203 Rakev postavili do vzpřímené polohy a kněz se dotýkal obličeje zesnulého řadou nástrojů, například obřadní teslicí nebo dlátem. „Pronášená kouzla se postarala o to, aby mrtvý na onom světě viděl, mluvil, slyšel, jedl a dotýkal se – tedy prakticky o jeho znovuzrození.“204 Mumii nakonec odnesli se všemi potřebnými předměty do hrobky, kterou následně zapečetili. Rodina poté uspořádala zádušní hostinu, které se jako neviditelný host zúčastnil i zesnulý. Zajištění dokonalého pohřbu vyţadovalo značné náklady, a proto si ho mohli dovolit pouze zámoţnější Egypťané. Chudší obyvatelé pohřbívali mrtvé v rohoţích do písečných jam a doufali, ţe i přesto se jim dostane posmrtného ţivota. Egypťané si vymysleli mnoho prvků, které jim cestu na onen svět měly ulehčit. Například potvrzení bezúhonného ţivota mi připomnělo kupčení s odpustky, kdy si bohatší Egypťané mohli dovolit prostředky, které jim zajistily úspěšný průchod procesem váţení srdce. Je pochopitelné, ţe se obávali při tom velkém seznamu hříchů, ţe nebudou schopni je všechny řádně popřít a nechybovat. Avšak jestli se snaţili vyhnout všem hříchům ve skutečnosti a opravdu vést bezúhonný ţivot, to je otázka. Těţko lze říci, ţe člověk dokáţe proţít celý ţivot, aniţ by se dopustil sebemenšího hříchu. Ovšem moţnost zajištění posmrtného ţivota jistě představovala lákadlo, díky kterému se lidé nemuseli ohlíţet nebo se snaţit o mravné chování. Vţdy záleţí i na individuálních dispozicích jedince, ale v kruzích urozených Egypťanů můţeme předvídat různé praktiky vedoucí k získání moci a tudíţ i projevy nečestného chování. V tomto případě určitě velmi rádi uvítali bezproblémový průchod Usirovým tribunálem.
202
GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002, s. 168 - 169. 203 STROUHAL, Eugen. Ţivot starých Egypťanů. Londýn: Opus Publishing, 1994, s. 264. 204 TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003, s. 35.
77
V pohřbívání mrtvých na západním břehu Nilu vidím souvislost se sluneční poutí po obloze. Na západě totiţ slunce vstupovalo do podsvětí a touto cestou se vydávali také zesnulí na svoji cestu za znovuzrozením. I přes řadu opatření, které egyptský člověk podnikl, aby se dočkal posmrtného ţivota, mohlo tuto snahu něco zhatit. Byli to vykradači hrobek, kteří nebrali ohled ani na tělo, které mnohdy došlo újmy, kdyţ se z obinadel snaţili získat amulety. Zničením mumie přivodili zesnulému tzv. druhou smrt, které se Egypťané velmi obávali. Je zajímavé, ţe v tak váţně pojímané víře v posmrtný ţivot, docházelo k podobným činům. Úcta se vytrácela a přednost dostala lačnost po zisku. Samozřejmě důvody vykrádání mohly být různé. Pokud lid trápila bída a oni věděli, jaké honosné dary se ukládají s mrtvými do hrobek, vyuţili příleţitosti k obohacení. Samozřejmě nelze vztahovat vykrádání hrobek na celou společnost, ale vţdy se najde někdo, kdo nedbá jakýchkoli ohledů k druhým. Především lidé, kteří se pohybovali okolo pohřebního procesu, museli mít dost informací o daných hrobkách, coţ je mohlo svést ke krádeţi. Vlivem vykrádání hrobek vznikaly všelijaké snahy o zabezpečení, ale lupiči vynikali vynalézavostí, díky které se jim mnohé podařilo překonat. Nehledě na to, ţe cestu k pohřební komoře se mohli dozvědět od lidí, kteří na jejím vybudování pracovali. Pečlivě připravená cesta k posmrtnému ţivotu, tak často velmi brzy skončila druhou smrtí.
78
Závěr Diplomová práce Role přírody v egyptské mytologii přináší pohled na egyptskou mytologii a náboţenství ve spojitosti s přírodou. Důraz je kladen především na jednotlivé mýty a s nimi související bohy. Egypt můţeme nazvat zemí kontrastů, kde se střetává úrodný nilský pás s nehostinnou pouští. Právě řeka Nil představovala ve starověku jeden z nejdůleţitějších faktorů, který ovlivňoval egyptské smýšlení. Nesl v sobě silný ţivotodárný prvek, kterému obyvatelé vděčili za moţnost obývat tuto krajinu. V tomto světě existovalo mnoho přírodních jevů, které si Egypťané neuměli vysvětlit. Vyřešili to jednoduchým způsobem, tyto jevy prostě zboţštili. Překvapivá je představivost starých Egypťanů, kteří pozorováním ţivočichů často přicházeli k zajímavým přirovnáním. Jako příklad můţe slouţit brouk skarabeus valící svoji kuličku, v čemţ Egypťané spatřovali podobnost se sluneční poutí po obloze. Proto následně došlo k jeho zboţštění a vznikl bůh slunce Cheprer. Pro egyptské náboţenství bylo charakteristické prolínání lidských a zvířecích prvků. Toho si můţeme všimnout především ve vyobrazení jednotlivých boţstev, kde má většinou bůh lidské tělo a zvířecí hlavu, popřípadě jen zvířecí atributy. Vlastnosti spojené s daným zvířetem, jehoţ podobu bůh přijímal, se často odráţely i v jeho rysech. Jako příklad mohu uvést bohyni Sachmetu, kterou zobrazovali se lví hlavou. Sachmet disponovala bojovnou a krveţíznivou povahou podobně jako lvice. Zvířata, která zařadili Egypťané do svého náboţenského systému, se vyskytovala v jejich okolí, z nějţ čerpali svoje poznatky a inspiraci. Snad nejdůleţitějším faktorem ovlivňujícím ţivot egyptského obyvatelstva byl Nil. Tento fakt neurčoval pouze vztah člověka k řece, ale odráţel se i v jejich myšlení a pojetí mýtů. Egypťané ve starověku netušili, odkud pochází záplavy, a proto je přisuzovali bohu Hapimu. V dnešní době jiţ víme, ţe nilské záplavy pochází z monzunových dešťů v Etiopii. Závislost egyptských obyvatel na řece určovala i vztah, který si k ní vytvořili. Projevovala se zde úcta i bázeň, protoţe k záplavám dojít nemuselo a oni si silně uvědomovali, ţe v takovém případě by je potkalo hladovění. Vykonávali proto příslušné obřady, které jim vytouţenou záplavu měly zajistit. Nil kromě toho představoval i významnou dopravní tepnu, která slouţila k přepravě lidí i zboţí. 79
V oblasti mýtů jsme se setkali s tematikou řeky v druhé kapitole pojednávající o stvoření světa. Zde Egypťané připodobnili vznik světa vystupujícím ostrůvkům země po opadávání záplavových vod Nilu. Na ostrůvcích později vyrašila vegetace, coţ lze povaţovat za symbol ţivota. Opět se zde odráţí vypozorované cykly přírody. Podobně byla tematika vody zařazena i do mýtu o zkáze lidstva v páté kapitole, kde rozlité krvavé pivo připomínalo hnědočervenou nilskou záplavovou vodu. V tomto případě poslouţilo k záchraně lidstva, takţe se tu opět objevuje symbolika ţivota. Nelze neţ souhlasit, ţe Nil přinášející úrodné bahno tuto ţivotodárnou funkci zastával. V protikladu k úrodnému Nilu stojí nehostinná poušť symbolizující smrt. Opět tento prvek můţeme nalézt v některých mýtech. Tentokrát se bude jednat spíše o personifikaci, neţ přímý výskyt pouště v příbězích. V mýtu o Usirovi vystupuje jeho bratr Sutech, který ho v touze po egyptském trůnu zabil. Sutech přitom představoval boha pouště, takţe tu lze najít spojitost se smrtícími podmínkami, které se v poušti vyskytují. V mýtu o zkáze lidstva se v roli vraţdící bohyně vyskytuje Sachmet, která disponuje ţhavým ohnivým dechem, který symbolizoval horký pouštní vítr. V obou případech se jedná o bohy, kteří mají nějakou spojitost s pouští a představují vraţdící sílu. Můţeme v tom tedy spatřovat inspiraci pouštními ţivotu nebezpečnými podmínkami. Přírodní podmínky se zřejmě promítly také do vnímání posmrtného ţivota, kdyţ lidé zjistili, ţe pohřbená těla působením písku nepodléhají rozkladu. Vznikla tak víra ve věčný ţivot, k jehoţ dosaţení bylo potřeba vykonání různých obřadů. Egypťané proto vypracovali důmyslný systém, jak překonat veškeré překáţky, které je na cestě za znovuzrozením mohly potkat. Zpracování tohoto tématu ukázalo, ţe vliv přírody na egyptské myšlení a náboţenství byl opravdu značný. Inspirace přírodou se prolíná celou egyptskou mytologií. Vzhledem k tomu, v jakých klimatických podmínkách Egypťané ţili, není překvapivé, ţe přírodní jevy, které je obklopovaly a předurčovaly styl jejich ţivota, se staly součástí jejich výkladu fungování světa. V současné době jsou nilské záplavy redukovány pomocí Asuánské přehrady. Ve starověku docházelo k výkyvům ve velikosti záplav. Proto, aby se lidé vyhnuli příliš velkým nebo nízkým záplavám, vystavěli přehradu, která jim zajišťuje potřebné mnoţství vody. Ovšem úrodné bahno, které mělo velkou zásluhu na růstu vegetace, se tam jiţ nedostane a půdě se nedostává ţivin. Myslím si, ţe tohle je typický příklad 80
přetváření krajiny v náš prospěch, který však můţe ovlivnit okolní ţivotní prostředí. I kdyţ to pro místní lidi má kladný dopad, nemusí to tak být i pro ţivot v okolí přehrady. Nepřemýšlíme nad tím, jaké důsledky nastanou a v tomhle vidím právě to odcizení od přírody. Myslíme především na svoje pohodlí a současné uspokojení svých potřeb. Příroda zůstává tam venku za oknem a my si nepřipouštíme, ţe neseme svůj díl zodpovědnosti za její zachování. Je na kaţdém z nás posoudit, co je moţné si z historie přenést do současného ţivota, ve snaze opět se přiblíţit přírodě.
81
Resumé Diplomová práce Role přírody v egyptské mytologii pojednává o tématu přírody obsaţeném v egyptské mytologii. V první části stručně popisuji historii Egypta. Zaměřuji se také na historický vývoj egyptského náboţenství. Hlavní část práce tvoří rozbor mýtů, kde se snaţím najít prvky přírody. Současně jsem charakterizovala boţstva související s těmito mýty. V závěrečné části se věnuji pohřebním zvykům starých Egypťanů. Zaměřuji se na balzamovací proces a další aktivity spojené s pohřbem mrtvých.
Summary Diploma thesis Influence of nature in Egyptian mythology deals with the theme of nature contained in Egyptian mythology. The first part briefly describes the history of Egypt. I focus on historical development of Egyptian religion. The main part consists of analysis of myths, where I try to find the elements of nature. At the same time, I characterized the deities associated with these myths. The final part is devoted to the burial customs of ancient Egyptians. I focus on embalming process and other activities associated with the burial of the dead.
82
Seznam pouţité literatury ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zboţnost rané civilizace. Přel.: Krumphanzlová, Kateřina; Bareš, Ladislav. Praha: OIKOYMENH, 2002. 306 s. ISBN 80-7298-052-1. BAINES, John; MÁLEK, Jaromír. Svět starého Egypta: kulturní atlas. Přel.: Pečírková, Jana; Prosecký, Jiří. Praha: Kniţní klub, 1996. 240 s. DAVIDOVÁ, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. Přel.: Vymazalová, Hana. Praha: BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. GAHLIN, Lucia. Egypt: Bohové, mýty a náboţenství. Přel.: Cingrošová, Kateřina; Jílková, Markéta. Čestlice: Rebo Productions, 2002. 256 s. ISBN 80-7234-186-3. HART, George. Egyptské mýty. Přel.: Šmoldas, Ivo. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988. 440 s. HRYCH, Ervín. Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000. 663 s. ISBN 80-902484-9-7. JANÁK, Jiří. Staroegyptská náboţenství. I, Bohové na zemi a v nebesích. Praha: OIKOYMENH, 2009. 325 s. ISBN 978-80-7298-314-8. JOHNSON, Paul. Civilizace starého Egypta. Přel.: Lamperová, Věra; Lamper, Jan. Praha: Academia, 2002. 262 s. ISBN 80-200-0949-3. LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 1., Praha: Herrmann & synové, 1997. 169 s. LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. Díl 2., Praha: Herrmann & synové, 1997. 240 s. 83
LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Přel.: Vízdalová, Ivana. Praha: Kniţní klub, 2003. 246 s. ISBN 80-242-1016-9. PINCHOVÁ, Geraldine. Magie ve starém Egyptě. Přel.: Landgráfová, Renata; Navrátilová, Hana. Praha: Mladá fronta, 2010. 192 s. ISBN 978-80-204-2056-5. SILIOTTI, Alberto. Egypt: chrámy, bohové a lidé. Přel.: Benešová, Naďa. Praha: Rebo Productions, 1995. 290 s. ISBN 80-85815-31-1. STROUHAL, Eugen. Ţivot starých Egypťanů. Londýn : Opus Publishing, 1994. 281 s. TRIGGER, Bruce G. Starověký Egypt: dějiny společnosti. Přel.: Landgráfová, Renata; Mynářová, Jana. Praha: Volvox Globator, 2005. 447 s. ISBN 80-7207-535-7. TYLDESLEY, Joyce A. Mumie: odhalte tajemství egyptských hrobek. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2003. 127 s. ISBN 80-7303-168-X. TYLDESLEY, Joyce A. Mýty a legendy starého Egypta. Přel.: Mičanová, Daniela. Ostrava: Domino, 2011. 388 s. ISBN 978-80-7303-664-5. VACHALA, Břetislav. Staří Egypťané. Praha: LIBRI, 2001. 239 s. ISBN 80-7277-0608. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 527 s. ISBN 978-80-7277-306-0. VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010. 567 s. ISBN 978-80-200-1861-8. VILÍMKOVÁ, Milada. Starověký Egypt. Praha: Mladá fronta, 1977. 339 s. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Mladá fronta, 1979. 405 s. 84
Seznam pouţitých internetových zdrojů přílohy Hor [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.historylink101.net/egypt_1/gods_horus.htm Re [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.knihy-a.cz/6528/bohove-egypta-re Cheprer [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.paranormal-activity.estranky.cz/clanky/egypt.html Atum [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://storiografia.blog.cz/0805/atum Bůh Šu oddělující Nut od Geba [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://masch.blog.cz/0609/mut-bozska-matka Ptah [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://artmuseumjournal.com/statue_of_ptah.aspx Sachmet [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://davna-civilizace.blog.cz/0703 Nefertem [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.globalegyptianmuseum.org/glossary.aspx?id=262 Amon a Mut [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.egyptholiday.com/april/triad.htm Chonsu [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://imh-anck-fl.blog.cz/galerie/bohove
85
Chnum [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.ruedigersuenner.de/horned9.html Usir [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://egypt-mytologie.blog.cz/0802/usir-osiris Eset [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://egyptstary.blog.cz/ Sutech [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://egypt-mytologie.blog.cz/0803/sutech Poslední soud [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://subcreator.blogspot.com/2011/04/worldbuilding-to-z-values-and-warfare.html Kanopy [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://www.starovekyegypt.net/zivot/balzamovani/kanopy.php Vešebty [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://masch.blog.cz/0804/vesebty-predmety-z-onoho-sveta Sarkofág [online]. [16. 4. 2012] Dostupné na www: http://la-rhette.blog.cz/0810/jak-se-dela-mumie
86
Seznam příloh 1. Hor 2. Re 3. Cheprer 4. Atum 5. Bůh Šu oddělující Nutu od Geba 6. Ptah 7. Sachmet 8. Nefertem 9. Amon a Mut 10. Chonsu 11. Chnum 12. Usir 13. Eset 14. Sutech 15. Poslední soud 16. Kanopy 17. Vešebty 18. Sarkofág
87
Sluneční kult
Obr. příloha 1: Hor Zdroj: http://www.historylink101.net/egypt_1/gods_horus.htm
Obr. příloha 2: Re Zdroj: http://www.knihy-a.cz/6528/bohove-egypta-re
Obr. příloha 3: Cheprer Zdroj: http://www.paranormal-activity.estranky.cz/clanky/egypt.html
Obr. příloha 4: Atum Zdroj: http://storiografia.blog.cz/0805/atum
Nebe a země
Obr. příloha 5: Bůh Šu oddělující Nutu od Geba Zdroj: http://masch.blog.cz/0609/mut-bozska-matka
Triáda z Memfidy
Obr. příloha 6: Ptah Zdroj: http://artmuseumjournal.com/statue_of_ptah.aspx
Obr. příloha 7: Sachmet Zdroj: http://davna-civilizace.blog.cz/0703
Obr. příloha 8: Nefertem Zdroj: http://www.globalegyptianmuseum.org/glossary.aspx?id=262 Thébská Triáda
Obr. příloha 9: Amon a Mut Zdroj: http://www.egyptholiday.com/april/triad.htm
Obr. příloha 10: Chonsu Zdroj: http://imh-anck-fl.blog.cz/galerie/bohove Tvůrce lidí – Chnum
Obr. příloha 11: Chnum Zdroj: http://www.ruedigersuenner.de/horned9.html
Usir a jeho sourozenci
Obr. příloha 12: Usir Zdroj: http://egypt-mytologie.blog.cz/0802/usir-osiris
Obr. příloha 13: Eset Zdroj: http://egyptstary.blog.cz/
Obr. příloha 14: Sutech Zdroj: http://egypt-mytologie.blog.cz/0803/sutech
Posmrtný ţivot
Obr. příloha 15: Poslední soud Zdroj: http://subcreator.blogspot.com/2011/04/worldbuilding-to-z-values-andwarfare.html
Obr. příloha 16: Kanopy Zdroj: http://www.starovekyegypt.net/zivot/balzamovani/kanopy.php
Obr. příloha 17: Vešebty Zdroj: http://masch.blog.cz/0804/vesebty-predmety-z-onoho-sveta
Obr. příloha 18: Sarkofág Zdroj: http://la-rhette.blog.cz/0810/jak-se-dela-mumie