Rožňavské zprávy školní ročník XV., číslo 2
1
Olomouc očima a slovy žáků naší školy
2
Olomouc Líbí se mi tady. Líbí se mi hlavně to, že naše město je jediné s Prahou, které má orloj. (je fakt krásný)! Taky je tu spousta památek.(Jako např. Sloup nejsvětější trojice). A vždycky když je pěkně, tak se ve městě pořádá nějaká akce, na kterou vždycky jdeme. Je tu taky spousta obchodů, kam chodíme nakupovat. Jsou tu i krásné parky, kam chodíme, když je velké horko. Je tu i hodně kašen. Jako třeba Merkurova kašna. Tím, že je tu spousta památek, můžeme jezdit často na výlety. Adéla Čejková, 4. C
Olomouc Líbí se mi tady. Je tu spousta památek a krásných věcí. A také plno lesů a krásných prostředí. Jenom by tady mohlo být více domů a krásných zahrádek. Olomouc je krásné město. Má krásné náměstí. Pořádá se tady spousta akcí a slavností. Je tady i spousta obchodů. Můžeme si vyrazit na spousty výletů do lesů a jen tak se procházet po krásném okolí. Máme Horní a Dolní náměstí. Obě dvě náměstí jsou krásná. Na Horním náměstí je krásná radniční věž. Je docela vysoká. Asi 140 schodů. Je z ní krásný výhled na krajinu a spousty domků. Můžeme zahlídnout i špičky hor. A je tady i spousta obyvatel. Ale někteří si města snad ani neváží. Protože po zemi jsou poházené odpadky. Jinak je tady moc hezky. Barbora Bíčová, 4. C
3
Olomouc Mám ráda Olomouc. Je pěkný, ale chtěla bych tu víc obchodních center jako je např. Šantovka nebo City Olomouc. A chtěla bych, aby tady byly taky herny pro děti nebo něco jako je Laser Aréna. Víc obchodů nebo více kin. Olomouc je super, dá se tady hodně nakupovat, ale chtělo by ještě vylepšit víc ty centra, aby tam bylo hodně obchodů s oblečením. Bylo by dobré, kdyby bylo víc dopravních hřišť. Olomouc je jinak opravdu hezká, je tu hezká příroda, hodně normálních hřišť, hodně míst, kam se dá zajít třeba na zmrzlinu nebo si odpočinout. Je hodně míst, kam můžu chodit s kamarádkami kamarády, ale hodně míst, kde se můžu ztratit. Olomouc má hodně krásných památek třeba na Horním náměstí je sloup Svaté Trojice, kašny a cukrárna Aida. Na Dolním náměstí je třeba banka ČSOB nebo obchod Grunt, kde pracuje máma od Adama Mrnky a Kryštofa Šopka. Je to obchod kde prodávají zdravé věci. Naproti tomu obchodu je dům a v jednom okně je zaseklý kůň, váže se k němu i pověst. Máme tu krásné parky. Je v nich hodně míst, kde se lidé můžou odpočinout nebo naopak je tam hodně cyklostezek pro ty, co mají rádi nabitý program. Chtěla bych, aby se víc pořádaly nějaké akce, ale víc tu nebyly cirkusy, ta zvířata se lidem sice líbí, ale ti krotitelé a ti co je cvičí je týrají i ohrožené druhy. Jezdíme na chatu, za chatou máme louku a vedle louky teče řeka Morava. Chodíme se tam i koupat a chodíme tam koupat i psy. Kelucová Kateřina, 4. C
Olomouc V Olomouci se mi líbí že, máme orloj a ten má pouze Praha a Olomouc. Ale je v Olomouci docela málo sportovních středisek. Máme jako jediní sloup nejsvětější trojice. Je tady hodně parků. Nejhezčí je Flóra. Ale nejraději chodím do háječku. Máme tu pěknou zoologickou zahradu, nejhezčí zvíře jsou tam dravci a taky rybičky. Máme tu hodně kašen např. Neptunova. Máme i obchodní střediska, největší obchodní střediska jsou Haná, Šantovka a Olympia .Olomouc má kolem 100 000 obyvatel .Město Olomouc patří mezi 10 největších měst v ČR. V zimě bývá v Olomouci kluziště. Oliver Burget, 4. C
4
Olomouc Na náměstí je hezký orloj, na který se jezdí dívat turisté a nedávno se tu stavěla Šantovka. Naše řeka Morava je hezká, máme pěkné divadlo hudby. A řeka Bystřice ta je hezká, i když není hluboká a široká. Máme pěkný park, ve kterém je dobrá restaurace Fontána, ve které na Vánoce dávají jídlo bezdomovcům. Máme mnoho fontán a pěknou svatou trojici. Olomouc má mnoho památek a a mnoho pověstí, například černý kůň zaseklý v okně a další. Máme vojenskou nemocnici, která je velice hezká. Richard Horáček, 4. C
Olomouc Je krásné město. Přála bych si aby, v městě na náměstí byly nějaké výtvory dětí ze škol. Přála bych si, aby při závodech v běhu běžely holky s holkami a kluci s kluky. Ve městě na náměstí je socha Nejsvětější trojice. U radnice je kostel. Na Svatém kopečku je zoologická zahrada Olomouc. Olomouc má hodně památek např. Herkulova kašna, Neptunova kašna, Titanova kašna, sochu Nejsvětější trojice a jiné památky. V zoo Olomouc máme hodně zvířat, např. žirafy, koně, pštrosy, ovce, vlky, medvědy, netopýry a jiná zvířata. Sára Gregorová, 4. C
5
6
Procházka naším historickým městem je vždy zajímavá, leckdy zábavná, někdy může být i tajemná. Co asi vypravuje dlažební kostka v příbězích žáků 9. B? Ahoj, jmenuji se Jarmilka a svého času ležím deset kostek od olomouckého orloje, kde mě však ze všech stran obklopují jiné dlažební kostky, s kterými jsem se za ta léta, co tu sedím, skamarádila. Společně si užíváme spoustu legrace. Ve městě je pořád živo a já ráda pozoruji skotačící děti a jejich rodiče, cyklisty ba dokonce i projíždějící auta. Občas je na radnici svatba nebo se na náměstí pořádá koncert. A to je panečku něco! Nejraději mám vánoční trhy, obrovský stromeček a plno stánkařů prodávajících své krásné výrobky. „Ach ta krása a ty vůně, už aby byl prosinec.“ Celoročně se u orloje objevují různí turisté, poslední dobou hodně šikmookých. Nic proti nim, ale pořád nadšeně fotí a mě potom celý den bolí oči. Lidé mají také v oblibě plivat a zahazovat odpadky a jiný nepořádek na zem. To potom musím celá špinavá čekat, až mne přejede čistící vůz. Zrovna nedávno se mi přilepila na hlavu žvýkačka a já s tím nemohla nic dělat! Ale dost té kritiky, nežije se tu zase tak špatně, jen kdyby sem slunce více svítilo. Tohle místo už obývám hezkých pár desítek let a za tu dobu jsem toho dost zažila. To bylo tak, narodila jsem se kdysi dávno v lomu nedaleko Olomouce. Bylo nás spoustu, celkem třináct, ale žádný z mých sestřiček a bratříčků se neusadili, všichni putovali napříč celým českým, tehdy ještě československým, státem do nejrůznějších měst. Já tu nahradila jednu starou dlažební kostku, která už se celá rozpadala. Naštěstí jsem skvěle zapadla na její vyhřáté místečko a s ostatními kostkami kolem dokola jsem si rozuměla. Jen jsem si zpočátku nemohla zvyknout na každodenní kokrhání zlatého kohouta.
7
Tehdy vedle mne seděla tuze moudrá kostka, která mi vyprávěla o historii Olomouce a o jejím vzniku. Ráda jsem si s ní povídala, ale jednoho dne se konala výměna a všechny staré kostky musely pryč. Tahle pamatovala snad ještě Přemyslovce, a tak byla nemilosrdně vyrvána z našich řad. Naštěstí ji ale vystřídal sympatický mladý pan Kostička, s kterým si výborně rozumím! Ale nemyslete si, být kostkou neznamená jen celé roky posedávat na sluncem vyhřátém podloží. Být kostkou není rozhodně žádný med. Denně musíme unést několik desítek lidí, jednou přese mě přejel dokonce hasičský vůz, který přijel sundat kočku ze střechy, a já jsem div nepraskla. Ale navzájem si pomáháme a při západu slunce si můžeme konečně oddychnout. Pak už jen potichu sledujeme měsíc a krásnou noční oblohu plnou hvězd. A to mi připomíná, už je dost pozdě a tak se s vámi musím, ač nerada, rozloučit a někdy příště ahoj. Štěpán Blahuš Byla jednou jedna kostka…. Ne, dělám si legraci. To už je ohrané. Takže znova: Ahoj, jmenuji se Saša a jsem dlažební kostka na olomouckém Horním náměstí. Před 217 lety jsem byla vytěžena a opracována v lomu blízko Olomouce a odtud putovala na koňském spřežení přímo na místní náměstí. Žiju zde se svými čtyřmi sestřičkami a dvěma neposednými brášky. Za tu dobu, co zde žiji, jsem toho už zažila hodně, snad až moc. Pamatuji dost osobností, třeba krále Františka I. či Karla I., k tomu i všechny prezidenty naší krásné české země. Posledních pár let zažívám boom turistů z celého světa, kteří pořád koukají do těch placek, co mají v ruce, a míří s nimi na orloj. Zajímalo by mne, co mají asi za lubem. S čím hodně bojuji, to jsou ti nevychovaní, neslušní, hnusní a sprostí lidé, kteří po mně plivou – nejen sliny, ale i žvýkačky, které mi působí bolest při jejich odstraňování. Další na mě hází rozmanité druhy odpadků, od červených krabiček se žlutým písmenem „M“, přes posmrkané kapesníky, po nedojedené jídlo a nedopalky. Možná by se ke mně lidé mohli chovat trochu mileji. Jen po mně chodit, to je přeci důvod, proč existuji, ale dělat ze mě odpadkový koš od nich milé opravdu není. S tím ale bohužel nic neudělám. Bohužel to všechno musím vytrpět den co den. Jenže kolik ze všech žulových kostek na světě má tu čest být na olomouckém Horním náměstí? Možná tak miliontina procenta z nich… Popravdě si to taky i užívám, třeba občasné letní víkendové koncerty a akce vždy zpříjemní náladu. Všude v okolních kavárnách plno, voní tu zmrzlina i jiné pokrmy. Nejhorší na tom je, když jde malé dítě a zmrzlinu upustí přímo na můj povrch. Potom mne to mrzí, protože je smutné a brečí. Naštěstí většinou rodiče jdou a koupí mu druhou. A co teprve zima? A vánoční trhy? To je teda něco. Tu atmosféru, sníh a fůru stánků s tunou serepetiček miluji. Vůně jídla a punče se rozléhá všude, úplně se z toho vždy olizuju. V tu dobu je tu snad nejvíc lidí, hlavně když se slavnostně rozsvěcuje stromeček. Bohužel se mi ale stává, že si na mě někdo stoupne a nevidím vůbec nic, jenom jásající dav. Vždycky je mi potom smutno, že to nemůžu s těmi lidmi tak prožívat. No a taky tu často chodí zajímaví lidé či borci v drahých autech – to se pak aspoň cítím nóbl, když s ním po mně přejedou! A nedávno jsem si všimla, že zrušili ten „mekáč“, jak to lidé nazývali, tak je tu aspoň klid a trochu míň odpadků. No nic, musím končit, za chvíli bude další koncert, už chystají pódium. Tak zase někdy čauky :) Martin Bodnár
Ahoj, dovol, abych se ti představila! Jsem normální dlažební kostka, která bydlí v Olomouci. Nejsem ani hezká, ani ošklivá, nejsem ani velká, ani malá, jsem jen obyčejná dlažební kostka. V Olomouci bydlím už od 13. století, kdy vzniklo tohle překrásné město. Jestli zrovna počítáš, kolik mi vlastně je, už víš, že jsem velmi stará! Za ta staletí jsem však 8
mnohé poznala! Tak třeba moje první vzpomínka, kdy mě položili na Horní náměstí, byla, když roku 1306 (myslím, že bylo zrovna léto) zavraždili v mé blízkosti Václava III., posledního panovníka z rodu Přemyslovců! O takové události se povídalo ještě řadu let! Ve 14. století jsem se pomalu dívala před sebe, kde se tvořila krásná budova s orlojem, který je v České republice jeden z nejkrásnějších vůbec! Byla to radnice a kompletně se dostavila až v roce 1443! To vám ale řeknu, na takovou krásnou budovu jsem si klidně ráda počkala! Pak se dobrých několik století nestalo nic moc! Až jednou, bylo to v 18. století, jsem potkala jedenáctiletého chlapečka, který sedával vždy na lavičce a psal do svého sešitu nějaké čmáranice, kterým jsem nerozuměla. Později jsem zjistila, že to byl Wolfgang Amadeus Mozart a ty čmáranice nebyly čmáranice, ale noty, které dohromady dávaly známou symfonii F dur. Když jsem to zjistila, docela jsem se styděla, protože o mě několikrát zakopl a spadl na své drahé šaty. Pak, když už jsem myslela, že mi nemůže být trapněji, jsem viděla projíždět kočár s Marií Terezií! Byla jsem tak nadšená, že jsem radostí skákala! Bohužel jsem vyskočila úplně a kočár, ve kterém seděla moje nejoblíbenější císařovna, nadskočil, až jsem slyšela její křik. Bylo to tááák trapné! Další století jsem se měla velmi dobře, viděla jsem projet první slavnostní vlak na trase od Vídně až do Prahy, viděla jsem císaře Františka Josefa I. (dokonce se na mě i usmál) a radovala jsem se s lidmi, když se založilo Slovanské gymnázium. Pak, když jsem si myslela, že mi nemůže být lépe, přišel zvrat. V roce 1939 nás obsadila německá armáda a lidé se moc báli. Tak začala druhá světová válka. Z těch šťastných tváří, které se kochaly tímto krásným městem, se staly posmutnělé tváře, které nevěděly, co s nimi bude. Po šesti letech tohoto strašného období se konečně všechno uklidnilo a já byla zase šťastná! Teď už jsem ve 21. století, momentálně roku 2016, a musím říct, že se mám báječně! Ano, občas na mě nějaký kluk hodí žvýkačku nebo slýchávám hrozné zprávy ze světa, které si povídají dědečkové naproti na lavičce, také mi někdy holub zastíní výhled svým trusem, a když je škaredě a prší, jsem celá mokrá a všichni na mě kloužou. Ale jsem moc ráda, že jsem zrovna tady! No vážně, kdo by mohl vyprávět takové zážitky, jako mám já? Adéla Mlčáková Ahoj, jsem kostka Emil z Horního náměstí města Olomouce. Každý den pozoruji, jak se to tu hemží lidmi. Nejhorší jsou dámy s podpatky, které se do mě zaryjí, na druhou stranu mám to ťukání rád. Co ale nemám rád, když prší. To jsem celý mokrý a kolem mě je kaluž vody. Jednou do té kaluže spadl prstýnek takové sympatické slečně, která ho zrovna ukazovala své kamarádce. Prstýnek nešikovně uvízl mezi mnou a druhou kostkou a nešel vytáhnout, do toho strašně pršelo. Slečnám pomohl kolemjdoucí mladík, který mě nakonec vytáhl, vyprostil prstýnek a nechal mě pohozenou. Tak jsem tam tak ležel a vyhříval se a posmíval jsem se lidem, kteří o mě zakopávali a nadávali u toho. Tím mě bohužel posunuli o pár bloků z mého místečka, ale aspoň jsem si udělal výlet po náměstí. Prohlídl jsem si tu různé kavárny, masny, knihovny, hračkářství a další obchody. Když nastal podzim, silně fučelo. Ale nikdy nebyl vítr tak silný, aby mě obrátil. S příchodem zimy párkrát zasněžilo a sníh mi vždy pokryl jednu stranu, jenže děti si do mě kopaly, takže sem se vždy obrátil na jinou stranu a sníh ze mě opadl. Na jaře přišli dlaždiči a celé Horní náměstí spravili, co se kostek týče, a já jsem si konečně našel zase své místo. Byly to velmi divoké měsíce, ale já jsem teď rád, že si můžu odpočinout, vyhřívat se na sluníčku a užívat si jarního vánku. Ondřej Machovský
9
Ahoj, já jsem dlažební kostka Květa a bydlím se svou rodinou na náměstí Republiky v Olomouci. Konkrétně přesně před Knihovnou města Olomouce. Je mi teprve pár set let, a tak jsem toho ještě moc nezažila, ale z vyprávění mých rodičů a prarodičů jsem se dozvěděla, že toto místo v Olomouci má velmi zajímavou historii. Třeba například, že se náměstí Republiky dříve jmenovalo Mariánské, nebo že nedaleko odsud byl zavražděn poslední Přemyslovec Václav III. Náměstí Republiky má tvar trojúhelníku a z jedné strany ho lemuje kostel sv. Kláry z 18. století, dnes Vlastivědné muzeum, do kterého hodně často vídávám chodit děti na nejrůznější výstavy. Jak tak vídám ty děti, tak podle mě v dnešní době musí mít učitelé hodně trpělivosti. Některé děti jsou nevychované, ale vůbec jim to nevadí. Třeba já bych se ráda vzdělávala, ale jsem přece jen kostka. K čemu by mi to bylo? No… a dále tady máme na jihu bývalé jezuitské koleje a na jihovýchodě, tedy směrem, kterým se dívám já, je Knihovna města Olomouce, vedle které je ještě pošta. Moje kamarádka Mája leží ještě blíž kolejím než já. Jednou jsme si povídaly a říkala mi, že když lidé čekají na zastávce na tramvaj, tak na ni někdy odhazují nedopalky z cigaret, odpadky, žvýkačky, a dokonce na ni někdy plivnou! Taky bych měla zmínit Kašnu Tritonů, která pochází z roku 1707. Ta stojí hnedka naproti knihovně. Tu vidím, když se otočím. Původně tato kašna stála v ústí ulic Ztracená, Ostružnická a Denisova, ale potom v roce 1890 nám ji sem přestěhovali. Takže nejen kvůli návštěvnosti knihovny a pošty tu dost často bývá ruch, ale i kvůli tomu, že tudy často jezdívá hodně tramvajových linek. To já si ještě pamatuju, jak tady všichni chodili pěšky. To byly časy… Maňková Hana Milé děti, dneska vám budu vyprávět příběh o malé dlažební kostičce Alžbětě. Měla tatínka Josefa a mamku Ivetu. Když byla malá, mladá a nová, tak poznala hodně známých lidí. Tak začneme třeba, když se po mně procházela armáda salutující Františkovi I. To bylo lidí, kteří se přišli podívat! Byla jsem ráda, protože jsem mohla vidět Františka I., onoho slavného muže. Ale kdo z vás si pamatuje Jana Pavla II., který se svým proslovem prohlásil Jana Sarkandra za svatého? Tak já tam byla, já to slyšela a sám papež po mě šel na svůj projev! Panečku to byla sláva a čest. Víte, naše rodina jsou křesťané a vlastně jsme byli rádi, že jsme jej mohli vidět a slyšet. Ale nejlepší to měl můj otec, který zažil svatou Pavlínu, která zahnala mor v Olomouci. Víte, díky ní se můj tatínek uzdravil, protože my kostky neseme
10
mor velmi špatně, když na nás padají mrtvá těla lidí. Ono to není nic příjemného a následně se můžeme nakazit i my. Vlastně moje celá rodina zažila někoho slavného, kromě mého syna, ten je poměrně nový a nedávno jej vyrobili. Wolfgang Amadeus Mozart, který zde byl v Hauenschildově paláci, mohl jít třeba po mém dědečkovi, ale nebyl zde moc spokojen, byl nemocný. Vlastně se zde vždy neprochází pouze slavné osobnosti. Bohužel jsou tu tací, kteří na nás hází velké bílé kapesníky, hází na nás zbytky jablek a bůhvíčeho ještě. Taky na nás chodí s divnými botami, které opravdu nejsou příjemné. Ale ze všeho nejvíc nenávidím ty příšerné ohňostroje, kdy na nás stojí tisíce lidí a ještě musíme poslouchat dělobuchy bez toho, že bychom je viděli. No není to lehký život. I já už toho mám určitě hodně za sebou. Nedávno proběhl takový projekt, že se mohl každý zaregistrovat a stát se členem našeho sdružení, které testovalo přístroj na přeměnu lidí na kostky. Chceš i ty zažít ony slavné osobnosti, které se budou procházet po tvém těle? Přidej se k nám a možná budeš ten šťastný… Tento příběh však Alžběta nedopověděla, protože byla náhle přemístěna z Horního náměstí do Prahy k soše Sv. Václava. Teď se s rodinou už asi nikdy neuvidí, ale kdo ví, co za další slavné osobnosti se budou procházet po jejím těle. Martin Epstein Ahoj, já jsem dlažební kostka Bětka. Jen tak ze zvědavosti, víte, jaké to je být dlažební kostkou na Horním náměstí? Říkáte, že ne? Tak já vám o tom něco povím. Jsem tu už od dob, kdy zde projížděli králové, královny, princové a princezny. Ti všichni po mně šlapali. Byla jsem tu i v době válek. A mohu říci, že takovou hrůzu už nikdy nechci zažít. Spousta vojáků zemřela v mé blízkosti, v blízkosti mých kamarádek a také mé rodiny. Jejich krev stékala do škvírek, které byly mezi námi. Po válce hodně z nás opustilo Horní náměstí. Já a moje rodina jsme zde zůstali a spokojeně žili. A jednoho dne se nám naskytl také pohled na W. A. Mozarta. Byl to myslím rok 1767, pokud mi ještě paměť dobře slouží. Nikdo z nás zaručeně nezapomene, když se po nás malý Wolfgang procházel. Jak ten byl z našeho orloje unešený! Později jsem zjistila od kostek z náměstí Republiky, že se zde Wolfgang vyléčil ze smrtelné nemoci a také při svém pobytu složil tu známou 6. symfonii F Dur. Ale už dost historie. Být dlažební kostkou na Horním náměstí má své výhody, ale i nevýhody. Jedna z výhod je, že zde denně potkávám tolik tváří. Podle výrazů poznám, jakou mají asi náladu. A když už vidím někoho se smutnou tváří, uvažuji nad tím, co se dané osobě asi stalo. Anebo co třeba pobavilo ty, kteří se smějí na celé kolo. Jsem od přírody zvědavka, víte? Další výhodou je také to, že se mi každou chvíli naskytne pohled na nějakou akci, jako třeba koncert dětí z dětských domovů, skvělých zpěváků a další různá vystoupení. Nemyslete si, že být dlažební kostkou má jen výhody. Teď vám řeknu pár obrovských nevýhod. Jedna z nich jsou turisti. Stovky čínských turistů denně. A víte, co je jejich cílem? Vidět orloj. Nedělají nic jiného, než že se koukají na orloj a fotí si ho. Jediné období, kdy zde nejsou, je zima. Ale i ta se řadí k obrovským nevýhodám. Vám, když je zima, tak zalezete do svých příbytků a ohřejete se, ale já? Já musím mrznout venku a přečkat i ty největší mrazy. Dále tu máme náš orloj. Každý den to stejné představení. Nebo ti co na mě stále plivou. Není to moc příjemné, spíše nechutné. Psi na mě čůrají. A lidé mě za den pošlapou snad milionkrát. Tak a tohle je můj život ve zkratce. Plný zajímavých, ale i velmi otravných situací. Ale i přesto se mi život kostky líbí. Někdy vám zase něco povyprávím, když budete chtít. Bětka. Markéta Milovová
11
Ahoj, já jsem dlažební kostka Milada. Rozhodla jsem se, že vám povykládám něco o tom, jaké to je být kostkou. Moment, co se to děje? Zdá se, že začínají vyměňovat kostky, tak to abych vám to honem řekla. Život dlažební kostky není jednoduchý, lidé po mě šlapou celý den a nemají tušení, jak moc to bolí. Třeba si řeknou „dlažební kostka je tvrdá,“ ale to neznamená, že necítíme bolest. Potom tu jsou věci, co jsou nechutné a odporné. Například žvýkačky nebo cigarety, co lidi zahazují, víte jak je to nechutné, když se na vás přilepí žvýkačka a vy ji nemůžete ani sundat? Nebo na vás spadne smradlavá cigareta a vy musíte ten odporný kouř vdechovat? Ale úplně nejhorší je, když se pes najednou rozhodne, že si chce ulevit. Fuj! Před dlouhou dobou jsem nebyla tady na olomouckém náměstí, ale před hradem Karlštejnem. Slyšela jsem, jak se ostatní kostky baví o tom, že by brzy měl projet nějaký Karel IV. No co říct, těšila jsem se. Jenže když se otevřela brána, aby král vyjel, někdo si na mě stoupnul a já slyšela jen jásot davu. Když ze mě ten kluk sestoupil, už byli všichni pryč a viděla jsem jenom vířící se prach po průjezdu vozů. A takhle to je pokaždé, když má přijít nějaká slavná osobnost, někdo si na mě stoupne a já nic nevidím. Zkrátka to není kdovíjaká sláva žít jako kostka, každý den po mě lidi jen šlapou a odhazují odpadky. A je to, už jsou u mě. Tak já se s vámi loučím. Filip Osmani Zdravím. Mé jméno je Kostka, příjmení Dlažební, za svobodna Žulová. Mým bydlištěm je Horní náměstí v Olomouci. Chtěla bych se s vámi podělit o to, jak vypadá můj … no vcelku normální rok. Budu vám vyprávět, jak prožívám roční období. Začneme jarem - jedná se tedy o měsíce březen, duben a květen. V březnu probíhá například Velikonoční jarmark. Všude po náměstí jsou rozmístěny stánky. Tento rok jsem zrovna byla v jednom z nich. Prodávaly se tam pomlázky a pletené košíky. Bylo tam velice teplo, ale celou dobu na mě stála nějaká velká krabice, ve které byly pletené košíčky různých velikostí. Celé dny jsem poslouchala jen muziku a nic neviděla. Když muzika přestala hrát, tak jsem slyšela: „Jednu pomlázku, prosím, ano, tu menší, děkuji, bude to 80 korun.“ To bylo vše. Když se blížil večer, tak se stánek zavřel a věci se odvezly. To byla úleva. Pak jsem mohla v klidu spát. Ale další den se to opakovalo. Naštěstí to trvalo jen 10 dní. Pak se stánky odvezly a konečně byl klid. V dubnu jsem zažila tvarůžkový festival. Opět byly všude na náměstí stánky a taky hrála muzika, ale už jsem nebyla ve stánku, ale přímo pod pódiem. To si nedokážete představit. Duněla tam hudba tak, že jsem měla za hodinu hraní takovou migrénu, která mi vydržela ještě celý druhý den. Díky bohu, že tento festival byl jen jeden den. V květnu proběhl ekojarmark. Bohužel hned ráno na mě od někoho spadl kečup z párku v rohlíku, takže jsem nic neviděla. Celý den bylo neskutečné horko, a jak jsem se potila, tak ze mě ten kečup sjel. Jenže už bylo pozdě …byl večer. Léto je moje nejméně oblíbené roční období. Když postaví kolem mě zahrádku a zrovna není nade mnou slunečník, tak jsem celou dobu na sluníčku. Nebo jednou na mě za jeden den
12
spadlo snad deset zmrzlin, to byl opravdu vrchol. Také například, když se děti koupou v kašnách, což by teda nesměly, a pak to kape na mě. Sice je to osvěžující, ale i tak to nemám moc ráda. Podzim, to je skoro samý déšť. Skoro celé tři měsíce jsem jenom mokrá. Mám štěstí, jen když si náhodou nade mnou stoupne někdo s deštníkem. Zima není o moc lepší. Výhoda je, jen když jsem zrovna v nějakém stánku, kde se prodává punč nebo medovina. To je tam potom teploučko. Nevýhoda celé zimy je Silvestr. Všude plno lidí, létají různé petardy a o půlnoci ohňostroj. To je potom rachot. Z toho mi tříská hlava ještě další dva dny. Takže z toho pro mě plyne, že bych byla radši pták, který jen tak létá, kde se mu zachce. Buďte rádi, že jste lidi. Dlažební kostkou byste opravdu nechtěli být. Lucie. Švrdlíková Jmenuji se kostka Jitka a budu vám vyprávět příběh z mého života. Takže úplně od začátku. Pocházím z Vysočiny, což je malá vesnice. Byla jsem zde necelých šest let usazená uprostřed cesty před rodinnými domy. Děti si na mě křídami kreslily sluníčka, květiny, ptáčky nebo skákacího panáka. Kolem mě byl jen dětský smích a já byla moc šťastná. Jednoho dne se ale cesta rozryla a já byla přenesena do města Olomouce. První, co si pamatuji, je, že mě špinavýma a zaprášenýma rukama zasadili mezi ostatní kostky. No, abych byla přesná, tak mě tam spíše hodili. Měla jsem kolem sebe tolik lidí, kolik jsem snad ještě nikdy neviděla. Myslela jsem, že jsem úplně ztracená. Každý den jsem vzpomínala na to, jak jsem se měla báječně. Teď jsem tady sama bez Honzíka. Honzík byl nejmladší z dětí ve Vysočině a já ho měla ze všech nejraději. Jednoho dne, když jsem jako každý den pozorovala olomoucké náměstí, mi najednou kostka vedle mě, jmenovala se Bára, řekla, že i ona sem byla před pár roky převezena. Byla na tom podobně jako já, když jsem přijela. Vykládala mi to celé asi hodinu. Byla velmi milá a já pochopila, že mi chce pomoct. Když skončila se svým příběhem, rozhodla se, že mi trochu představí město, ve kterém ´´žiju´´. Zjistila jsem, že kašna, která je přímo přede mnou, se jmenuje Arionova, naproti ní je Sloup Nejsvětější Trojice, že ty velké hodiny jsou Orloj, nebo že v radnici, která je také na Horním náměstí, se konají svatby. Časem se z nás staly nejlepší kamarádky. Skoro každý den bylo u kašny tolik dětí, které po sobě cákaly vodou, smály se, krmily holuby, a já byla šťastná jako dřív. Ivana Vrtalová
Architektonické památky mají také svou historii a tu nám sdělují žáci 8. B a 7. A třídy. O Sloupu Nejsvětější Trojice Šli jednou olomoucí tři bratři, vykračovali si náměstím a říkali si: „To náměstí je nějaké prázdné, okolo domy, ale uprostřed? Nic“. Tak si usmysleli, že doprostřed toho náměstí něco postaví. ,,Ale co? “ povídal jeden. ,,Třeba kašnu? “ navrhl druhý. ,,Ne, ta už tady je. “ protestoval třetí. Tak přemýšleli, až si najednou řekli: „Bude to sloup!“ Začali stavět, občané okolo nich chodili a dívali se, co to dělají uprostřed jejich náměstí, ale oni si jich nevšímali. V davu lidí přihlížel i muž, který sám chtěl takový sloup postavit. Než se sám do toho stačil 13
pustit, bratři ho předběhli. Stavba se bratrům dařila, když jednoho dne došlo k tragédii. Nejstarší z bratrů byl zavražděn. Jeho tělo bylo nalezeno uvnitř sloupu s dýkou v hrudi. Bratry jeho smrt velice zarmoutila, ale přesto pokračovali ve stavbě. Většině obyvatel se jejich stavba líbila a často jim nosili jídlo nebo pití, aby jim dodali sílu. Za nějaký čas se přihodila další strašná událost, prostřední z bratrů byl otráven. Nejmladší z bratrů byl z jejich smrti velmi nešťastný a rozhodl se, že stavbu dokončí za každou cenu. Přestal od lidí přijímat jídlo a pití a soustředil se jenom na práci. V den, kdy sloup konečně dostavěl, také ho potkal tragický osud. Večer ho lidé nalezli uškrceného. Později se zjistilo, že vrahem byl muž, který sám chtěl sloup postavit. Snažil se jim zabránit, aby sloup dokončili. Muž byl odsouzen k smrti a sloup byl na počest bratrů pojmenován Sloup Nejsvětější Trojice. Ivana Bobáčková
Jménem Koruny 2. srpna v roce 1848 v Olomouci v Arcibiskupském paláci nastoupil na trůn císař František Josef I. V tomto paláci se odehrál tajemný příběh, který však byl zapomenut. Příběh o pokladu, královském prstenu a ztracené koruně. V noci po korunovaci Františka se český spisovatel a malíř Apoleon rozhodl zachytit velkolepý pohled na Arcibiskupský palác a zvěčnit ho na malířském plátně a i ve své knize. Stál před palácem a maloval, když vtom uslyšel dramatickou hudbu opery, jejímž autorem byl Wolfgang Amadeus Mozart. Vycházela z paláce, tak nechal své dílo a šel se podívat do velkého honosného domu, kde ve Zlatém salónku objevil tajný vchod zabudovaný ve zdi. Olomouc a celé České království bylo pro Apoleona velkým světem, a když spatřil bohatství tajemné komnaty, doslova mu to sebralo dech. Zvláštní však byl obraz visící na stěně. Za černým nebem posetým hvězdami se skrýval trezor, v něm byla starodávná truhla. Apoleonovi došlo, že někde v komnatě musí být ukrytý klíč a jeho zrak padl na stříbrný kalich stojící na malém kulatém stolku. V kalichu nalezl zlatý klíč od truhly, v truhle byly pouze tři předměty: prsten se zeleným smaragdem, královská koruna a list. Na listu byl namalován Arcibiskupský palác, což Apoleon nejdříve nechápal, potom však list otočil, kde byla na zadní straně nakreslena socha před palácem, držící korunu v ruce. Apoleon vzal korunu a prsten, truhlu opět zamkl a klíč vrátil na původní místo. Vrátil se na místo, kde zanechal své dílo a až do svítání pracoval na nákresech sochy, již plánoval postavit před palácem tak, jak viděl na listu. Lidé se ho ptali, na čem celé dlouhé týdny pracuje, ale Apoleon jim to odmítal říct, dokud jeho dílo nebude dokončeno. Zároveň i se stavbou mohutné a dechberoucí sochy začal psát i knihu, v níž měl hlavní roli obyčejný začínající architekt, který se zasloužil o velkolepé děje přímo v Olomouci. V roce 1852, přesně v ten samý den, co objevil tajemnou místnost, byla jeho socha dokončena. Před kamenným trůnem, po jehož boku byli dva lvi s korunami na hlavách, stál muž zahalený v plášti pozvedávající korunu, v níž zářil zelený smaragd, jakoby chtěl korunovat Arcibiskupský palác. Tato socha ovšem nestihla vstoupit do českých dějin, protože poté,co Apoleon dokončil svou knihu nečekaně zemřel a jeho socha se zároveň s ním zřítila. Tajemnou místnost, ve které Apoleon objevil poklad, nikdo nikdy nenašel a po požáru v roce 1904 byla tato místnost přestavěna na kapli. Apoleonovi se jeho přání splnilo, zvěčnil nezapomenutelný pohled na palác jak na plátně, tak i v knize. A tím se náš příběh uzavírá, Apoleonovo jméno bylo zapomenuto ale pokud někdy někdo najde jeho knihu bude žít dál , přesně do té doby, dokud slova budou dech a dech žití. Kateřina Nesvadbová
14
Olomoucký orloj Jednou, když ještě po světě běhali mamuti a jen málokteří pralidé znali oheň, se zničehonic objevil uprostřed bahnité cesty orloj. Ale nevypadal tak jako dnes. Byl mnohem ozdobnější a posázený drahými kovy. Pralidé nevěděli, co to znamená, proto si ho po chvíli už nikdo nevšímal. Po pár letech chtěl jeden odvážný pračlověk vejít do orloje. Ostatní ho sice dlouho přemlouvali, ale on se nedal. Otevřel dveře orloje a šel. Když se v orloji porozhlédl, otevřel pusu dokořán. Uvnitř to bylo neuvěřitelně veliké. Chodili tam sloužící, kteří nosili spoustu jídla na stůl. Pračlověk se zeptal jednoho sluhy, co to dělají. On odpověděl, že královna čeká nějakého hosta. „Aha,“ najednou řekl sluha, „to budete vy. Jak se jmenujete, pane?“ Pračlověk to ale nevěděl. V jeho době to přece nebylo důležité. Odvedli pračlověka, aby se mohl umýt a slušně obléci před příchodem královny. Pak vešel do sálu, kde seděla nádherná královna. Měla dlouhé modré šaty posázené diamanty. Pračlověk si pomyslel, že asi bude moc hodná. A měl pravdu. Královna ho pozvala ke stolu a pustili se do jídla. Jídlo si zpříjemnili povídáním. Královna mu řekla, že mu ukáže všechno, co jeho civilizace potřebuje k dalšímu rozvoji. Asi po měsíci ho oblékli do toho, v čem přišel, rozloučili se s ním a pustili ho zpátky k ostatním pralidem. Nejdříve všichni začali jásat, že je zpátky, ale když zjistili všechno, co chtěl změnit, lekli se. Chtěli zničit původ toho činu, proto všichni začali sloupávat drahé kovy a bouchat do zdí orloje. Ale orloj zničit nešel. Pralidé se lekli. Drahé kovy hodili dovnitř orloje a zazdili dveře. Nakonec odešli. A proto dnešní orloj není posázen drahými kovy, ale jsou na něm nakresleni pralidé, jak by mohli vypadat, kdyby připustili změny. Lucie Skopalová
Záhada Neptunovy kašny Ve městě Olomouc je kašna, které se říká Neptunova. Záhadné je to, proč zrovna Neptunova. Váže se k tomu jedna pověst, která to celé vysvětluje. Tam, kde dnes je Neptunova kašna, dříve býval tunel. Vchod do něj byl zakázán. Nikdo kromě starosty nevěděl, co v tom tunelu je. Ale jednou se starostův syn Petr, žák 8. třídy, rozhodl tunel prozkoumat. V noci se do tunelu vplížil a na konci našel portál. Petr si ho prohlížel a najednou ho ten portál vcucl. Objevil se na neznámém místě a oslovil ho trochu mladší kluk: „Kdo jsi? Já jsem Neptun.“ Petr říká: „Já jsem Petr a kde to jsem?“ Neptun mu sdělil: „Toto je Země ničeho.“ Petr se ho zeptal: „A jak se můžu dostat zpátky?“ Neptuno dpověděl: „Nedaleko odsud je místo, které tě dokáže vrátit zpátky.“ Tak chlapci šli a lépe se poznali. Petr řekl: „Já jsem z Olomouce, syn starosty.“ A Neptun mu říká: „Já jsem svého tátu nikdy nepoznal, ale musím tu zůstat navždy. A taky je tu jeden problém, já nikdy nedospěju, zůstanu tak, jak jsem. Chtěl bych být člověk jako ty, dospět, zestárnout a pak ulehnout do věčného pokoje.“ Petr se zamyslel: „Je mi tě líto a vlastně, co tady celou dobu děláš?“ Neptunzačal vysvětlovat: „Jen sedím, a když je třeba, vezmu si svůj trojzubec a uklidním moře. A co děláš ty v Olomouci?“ Petrmu řekl: „Chodím do školy a bavím se s přáteli.“ Oba dva došli k místu, co vrátí Petra zpět. Ležel tam Neptunův trojzubec a stáli tam 3 koně. Neptun přišel k místu, vzal trojzubec, ten zapíchl do země a objevil se portál. Neptun vzal Petra za ruku a vtáhl ho do portálu, objevili se před tunelem a stál tam nešťastný Petrův táta. Petr hned běžel za ním a objal ho. A starosta se ho zeptal: „Petře, kde jsi byl?“ Petr: „Byl jsem v Zemi ničeho a tady Neptun mě přivedl zpátky.“ Starosta přišel k Neptunovi a ptá se: „Jak se ti jenom odvděčím?“ Neptunmu odpověděl: „Stačí, když něčím zaplníte tunel, aby do portálu už nikdo nevkročil.“ Petr hned navrhl: „Tak tam postavíme kašnu.“ A starosta odpověděl: „To je dobrý nápad.“
15
Pak přišel Petr k Neptunovi a povídá: „Děkuji ti, příteli.“ Neptun se s ním rozloučil: „Není zač, tak ahoj.“ A najednou Neptun zmizel. Petr otci řekl: „Tati, dovol mi, abych rozhodl, jak se kašna bude jmenovat a jak bude vypadat.“ Starosta odpověděl: „Dobře, synku, co tedy navrhuješ?“ „Bude se jmenovat po Neptunovi a jelikož Neptun chtěl dospět, tak postavíme dospělého muže, co drží trojzubec a stráží ho 3 koně,“navrhl Petr. A takhle tedy vznikla Neptunova kašna. Jan Zbořil
Zlý sen Je zhruba tři čtvrtě na deset a já jdu spát. Jsem unavená, usínám téměř okamžitě. Po chvíli ke mně přijde sen. Vidím město mně poměrně známé, slyším hluk z náměstí a cítím všemožné vůně ze zdejších restaurací. Po chvíli město poznávám úplně. „No samozřejmě“ říkám si v duchu „samozřejmě, že to je Olomouc, má rodná Olomouc“. Totiž, abyste to pochopili, narodila jsem se v Olomouci, ale své zážitky vám teď píši z Prahy ze studia DAMU, takže jsem na kolejích. Ale vraťme se k mému snu! Okolo olomouckého náměstí stojí staré domy a já jen obdivuji krásu města. Po chvíli slyším hlas, který volá nejspíš na mě, zprvu ho nepoznávám, ale pak. Ano, je to má nejlepší kamarádka Domča, která na mě se zaujetím volá: „Pojď rychle sem, ta kašna vypadá úchvatně, to musíš vidět!“S úsměvem se otočím směrem k Domče, která stojí u Arionovy kašny a jen přikývnu. Vždyť to tu všechno znám. Avšak přece jenom jdu za ní, abych si prohlédla kašnu po dlouhé době zblízka. Posadíme se na okraj a v tu chvíli se z neznámého důvodu sklouzneme dolů do vody. Leknu se, vidím jen černo černou tmavou tmu, slyším jakýsi dunivý zvuk a najednou i pronikavý a hlasitý výkřik. Hluk utichl a tma se rozplynula, opět stojím na náměstí, ale teď už sama bez Domči. Město znám, avšak vypadá úplně jinak, není tu radnice s orlojem, na náměstí chybí pošta, nejsou tu restaurace, jen Sloup Nejsvětější Trojice a kašny stojí na svých místech. Zamyslím se a pak pohlédnu na sebe. Stojím tam v otrhaných šatech, jako někdo ze starého, ale opravdu starého filmu pro pamětníky. Pomalu, ale jistě začínám vnímat okolí. Výkřiky, dupot koní a jakési hlasy, co si něco domlouvají. Už i mé oči vše vnímají, vidím oheň, koně a vyhublé, zesláblé lidi. Nejspíš jsem si to uvědomila pozdě, ale tady něco nehraje. Vypadá to tu příšerně tak, jak nám dějepisářky ve škole vysvětlovaly průběh morové epidemie. Opravdu je to hrozné, zapálené domy, ve kterých jsou lidé, vojáci na koních zabedněná okna i dveře. Všechno se ve mně napíná a vzpírá a najednou mě někdo bere za ruku. Mám strach, ohlédnu se a ona je to Domča. „Kde jsi byla“ řekla jsem jí vyčítavě: „Sama nevím, ale co vím, je to, že odsud musíme rychle zmizet, jinak to nedopadne dobře!“ Takovou odpověď jsem nečekala. Někam jsme běžely, sama nevím kam, ale skončily jsme v lese. Ozval se výkřik. Obě jsme ztuhly. Najednou se objevil velký plamen ohně blízko nás, hořel les. Běžely jsme. Upadla jsem a zůstala ležet na zemi, oheň se přibližoval. „Nééééééé“ vykřikla jsem, když jsem se probudila. „Uf“ přehrávala jsem si ten sen a došla jsem k názoru, že ve středověku bych žít nechtěla. Sedím na posteli a vidím, jak světlo pouličních lamp letmo proniká přes žaluzie do mého pokoje. Zvoní mi budík, začíná nový den a já brzy na všechno zapomenu. Hurá do náruče nového dne. Tereza Řezníčková
16
Pověst je epický útvar lidové slovesnosti. V základu pověsti je často reálný příběh, avšak díky ústnímu převypravování je toto reálné jádro pozměněno a zároveň je pověst obohacena o rysy fantastické. Tolik říká teorie literatury. Olomoucká městská domovní znamení se tak stala námětem moderních pověstí, které vypravují žáci 5. C a 9. A třídy. U zlatého prstenu V olomouckém knížectví žil zlatník, který vyráběl překrásné prsteny a náramky. Pro jejich dokonalost si je kupovali i vzácní páni z jiných království. A tak zlatník vyráběl, bohatl a stával se známým řemeslníkem. Časem se z něho stal pán a dobrý přítel svého knížete. Jednou si kníže pozval zlatníka na zámek, pohostil ho a poprosil, aby mu vyrobil prsten, který ještě nikdo nikdy neviděl. Přestože byl zlatník velmi šikovný a zručný, žádný motiv na prsten ho nenapadal. Trápil se a trápil, až jednoho dne ho napadla zajímavá myšlenka. Na druhý den se pustil do práce a nevídaný prsten vznikal pod jeho rukama. Když prsten předával svému knížeti, dobrému příteli, ten nad jeho krásou ztratil řeč. Velmi štědře zlatníkovi zaplatil a ten se vydal na zpáteční cestu. Když procházel místním lesem, chytili ho lapkové, obrali ho o dar a ubohého zlatníka zamordovali. Když se kníže dověděl o smutném zlatníkovu skonu, nechal na jeho památku vyrobit erb Zlatého prstenu a připevnit na jeho rodný dům, aby nikdo na jeho šikovnost nikdy nezapomněl. Všechny lapky nechal pochytat a po právu soudil. Za svůj čin byli všichni na náměstí popraveni oběšením. Pavel Beneš, Monika Hansgutová
U dvou Sluncí V dávných dobách roku 1747 žil ve městě jeden kovář. Byl poctivý, pracovitý a trpělivý. Kníže vládnoucí kraji měl syna, který se chtěl stát kovářem, a tak ho poslal vyučit se řemeslu. Pod trpělivým dohledem svého mistra se mladý pán řemeslu naučil velmi rychle, a proto se kníže kováři odvděčil putnou zlata a domem. Zároveň mu nařídil, aby mu na jeho panský dům ukoval erb, který bude ukazovat světu jeho sílu a moudrost.
17
Kováře se zpočátku úkolu zalekl, dlouho ho nic nenapadalo, trápil se, že pánovo přání není schopen splnit. Až jednou.... „No, ovšem! Knížeti se říká „Slunce naší země“ pro jeho dobrotu, a protože má stejně dobrotivého syna, tak mu vykovám erb Dvou sluncí.“ A tak se dal kovář ráno do práce. Koval a koval a za několik dní byl úkol splněn. Brzy zrána pak erb připevnil na knížecí bránu. Když kníže erb uviděl, kováři poděkoval a řekl, že je to nejoriginálnější erb, jaký kdy viděl. Od těch dob se bývalému knížecímu domu říká U dvou Sluncí. Filip Nevrla
U Černého orla Před 200 lety žilo v Olomouci mnoho černých orlů. Jedna orlí rodina bydlela přímo na samém vrcholku Sloupu Nejsvětější trojice. Lidé se snažili orlí hnízdo sundat, báli se morové pohromy, a chtěli rodinku přemístit mezi ostatní do přírody. Avšak při přesunu hnízda došlo k neštěstí a jedno mládě zahynulo. Druhé mládě se polekalo a s žalem uletělo. Neletělo dlouho, jen na Dolní náměstí, kde se chtělo usadit. Zachytilo však nešťastně křídlem o komín a zřítilo se do domu zbohatlého měšťana, a to přímo do krbu s rozžhavenými uhlíky. Začalo nahlas křičet a naříkat, až se vyděšený majitel přiběhl podívat, co se vlastně stalo. Jak uviděl ubohé ptáče, rozhodl se, že se o něj postará. čistil ho, nakrmil a uložil ke spánku. Orel si pak žil dlouhou dobu v pohodlí a oblíbenosti. Pánovi dělal věrného společníka ve dne i v noci a pán mu zato každý večer čechral peří zlatým kartáčem s diamanty. Tak se Černý orel dožil úžasného věku, a když se jeho čas navršil, pán na jeho památku nechal zhotovit jeho sochu jako věčnou vzpomínku na pevné přátelství mezi člověkem a zvířetem a připevnil ji na štít svého domu. A proto se tomuto domu říká dům U Černého orla. Adéla Hejtmánková, Anna Tylšarová
U zlaté hrušky Ve 20. letech minulého století žil v olomouckém kraji sadař. Byl velmi bohatý, protože pěstoval sladké hrušky a dobře je prodával. Ten rok ale začala válka a hrušky už nebyly tak sladké, protože ve vzduchu létal popel ze střelných zbraní. Jednoho večera jiskra dopadla na sad a ten celý shořel. Na památku nechal sadař na dům ukovat sošku zlaté hrušky. Eliška Novosadová, Vendula Rygelová
18
U černého psa Na počátku 20. století žila v Olomouci v měšťanském domě tříčlenná rodina. Rodiče svého synka milovali, a když trochu povyrostl, koupili mu krásné černé štěňátko. Oba se stali nerozlučnými kamarády. Když ve světě řádila 1. světová válka, olomoučtí začali své město před německými vojáky bránit. Také chlapec, teď už dospělý muž, se vydal na pevnost, aby lidem pomohl. Černému psovi bylo smutno a bezradně běhal městem a svého pána hledal. Najednou ho vyčenichal na barikádě a radostně se k němu rozběhl. Nepřátelská střela však mířila přímo na jeho páníčka. Odvážný pes vyskočil, aby střela jeho kamaráda nezasáhla, ale trefila právě jeho. Mladý muž svého psa oplakal a na jeho počest nechal vytesat jeho sochu, kterou ozdobil svůj dům. Celá rodina na psa s dobrým srdcem ráda vzpomínala. A tak se tomuto domu říká U Černého psa. Martina Spěšná, Jana Šmoldasová
Dům U Zlaté štiky Když se na začátku 16. stol. začalo rozvíjet rybnikářství. Tak se okolo Olomouce vybudovalo mnoho rybníků. Právě rybníky hrály velice důležitou roli v době, o které se bavíme. Nejenom, že byly zdrojem potravy, ale výlovy patřily mezi jedny z největších slavností na podzim. A výlov bude hrát velkou roli v naší pověsti. Na rohu dnešních ulic Ztracené, Mahlerovy a Michalské ležel dům, který patřil panu Janu Bahenskému z Lukova. Tento pán byl bohatý, proto dům pronajímal chudé rodině. Jan Bahenský vlastnil i hodně rybníků okolo Olomouce. Když nastal podzim tak nastal i čas výlovů. A pan na jednom z jeho rybníků pomáhal. Během těžké dřiny spadl, velkoměstskému pánu, vzácný rodinný prsten, ovšem pán si toho nevšiml. Ten si toho, že mu chybí prsten, všiml až za týden. Říkalo se, že kdo prsten ztratí, tak ho potká neštěstí. Proto pán hledal, ovšem nenašel. Obvinil právě chudou rodinu, které pronajímal dům. Rodina z toho byla velice zoufalá, jelikož museli pánovi vyplatit částku, kterou chtěl. Částka byla skoro astronomická, proto pracovala celá rodina včetně dětí. Jedno z dětí, mladý chlapec, pomáhal při prodeji ryb na trzích. Za odměnu si mohl vzít tři ryby, které si vybere. Vybral si dva kapry a jednu štiku. Tato štika nebyla obyčejná, měla totiž nazlátlou barvu. Chlapec zanesl ryby velkomožnému pánu. Pán zpočátku nechtěl žádnou, avšak nakonec si vybral právě tu vzácnou štiku. Pán si poručil štiku k večeři. Během kuchání se v štice našel rodinný prsten, když tuto zprávu řekla manželka, tak pán chtěl zavolat chlapce, který mu štiku přinesl. Zachvíli se chlapec dostavil, pán řekl, že o něj i jeho rodinu se postará. A pán si nechal na počest chlapci, vypreparovat štiku. Pověsil ji na dům, kde bydlela chudá rodina. Pán svůj slib splnil. Tímto pověst o domu U Zlaté štiky končí Patrik Hovjacký, Jiří Knajbl
19
O domu U zlatého prstenu Bylo, nebylo, na okraji města Olomouce kdysi žil kovář a jeho rodina. Kovář se v práci činil a jeho žena doma rozhodně taky líná nebyla, ale na uživení šesti dětí to kolikrát nestačilo. Kovář měl ale dobré srdce a šikovné ruce, a tak se vždy dokázali uskromnit a krušné chvíle zvládnout. Stávalo se, že lidé, kteří potřebovali kovářův um, nemívali peníze. Kovář se přesto nezlobil, svoji práci odvedl a s takovými zákazníky se dohodnul, že zaplatí, až budou moci. Jedné noci se stalo, že na kováře někdo zaťukal. Kovář, ještě v polospánku, se divil, kdo to může v tuto pozdní hodinu být. Otevřel a před ním stál starý muž v bílé kápi, který s sebou vedl koně, který pokulhával. Muž se zdvořile omluvil za vyrušení a požádal o novou podkovu pro svého koně, protože ještě v noci musí v cestě pokračovat dál. Kovář mu i přes velice neobvyklou hodinu vyhověl, novou podkovu přikoval a koně připravil na další cestu. Muž kováři velmi děkoval, ocenil jeho ochotu a před svým odchodem mu namísto obvyklých pár grošů vtiskl do ruky zlatý prsten. Kovář se zdráhal prsten přijmout, ale muž ho přesvědčil, že právě on je člověk, kterému by prsten měl patřit. Těsně před svým odjezdem mu řekl : „Víš, tento prsten, není jen tak ledajaký prsten. Člověku může splnit různá přání, jen dej pozor, aby nebyl zneužit a aby se nedostal do špatných rukou.“ A než se kovář vzpamatoval, muž zmizel v noční tmě. Kovář si teprve v tomto okamžiku uvědomil, že se vůbec tohoto tajemného muže nezeptal na jméno. Celé mu to připadalo příliš podivné, než aby to řešil teď, a tak si šel lehnout a prsten si dal pod polštář. Ráno se kovář probouzel přesvědčen, že to celé byl jen sen, ale ke svému překvapení našel prsten pod polštářem. U snídaně se se svou noční příhodou svěřil ženě a společně přemýšleli, co by si přáli, pokud by kouzelný prsten opravdu fungoval. Nejprve si zkusili přát měšec zlaťáků. A když své přání kovář vyslovil nahlas na stole se v mžiku objevil plný měšec. Dalším přáním byli dva bujní vraníci, po kterých vždy toužil a jen své přání vyslovil, před domem se ozvalo bujné zaržání a před domem skutečně stáli dva nádherní vraníci. Kovář se ženou nemohli uvěřit štěstí, které je potkalo. A ještě pár dní se zdráhali vyslovit své největší přání. Dům na Horním náměstí, v centru Olomouce. Nakonec sebrali odvahu, kovář své přání vyslovil a i toto přání bylo splněno. V tu chvíli byl kovář s rodinou nevýslovně šťastný, měli vše, co si opravdu přáli. Když se kovář s rodinou přestěhoval do nového, měšťanského domu, po ničem dalším již netoužil. Vzpomněl si na poutníkova slova a aby nedošlo ke zneužití moci prstenu, prsten zazdil v domě na místě, o kterém věděl jen on sám. Kovář byl pracovitý, jeho potomci také a kouzelnou moc nepotřebovali. Prsten tak už nikdo nikdy nespatřil. Sám kovář dům pojmenoval U zlatého prstenu, na počest prstenu, který je možná dodnes uschován v jeho zdech. Matěj Telička
20
Dům U Černého koníčka Byl krásný letní den a já zrovna leštila již půl hodiny snobskou poličku ve snobském domě, kde bydlí snobská rodina. Vše bylo velmi snobské. I já taková chtěla být, ale můj původ mi nepřál. Od sedmnácti let dělám hospodyni bohatým rodinám, jejichž domy se podobají spíše zámkům než obytným budovám. A když jsem již druhou půl hodinu čistila onu poličku, prošel kolem mě pán domu, pan Koníček. Vřele se usmál, snad jako bych tu poličku skutečně uklidila. Ale ten jeho úsměv! Kdybyste to viděli, byl vážně úžasný! Kdybych měla správný původ, mohla bych být jeho ženou. Ale já ho nemám, a tak dělám jen hospodyni. Ach, jak bych si přála být po jeho boku! Den se s nocí sešel a já stále přemýšlela o prekérní situaci v mém životě. Jak jen bych to mohla vyřešit? A pak mě něco napadlo. Nedávno jsem viděla inzerát od jakési záhadné dámy, která umí vyřešit životní problémy. Těžko říct, jestli je opravdu vyřeší, nebo jich nadělá tolik, že už si jich pak přestanete všímat. Řekla jsem si, že příští den za ní rozhodně zajdu a zkusím štěstí. Když jsem šla po polní cestě směrem k chaloupce kouzelné babičky, přemýšlela jsem nad tím, proč kanceláře pro změnu života nejsou v centru města. Zajímavé. Snad to není ilegální činnost. Došla jsem až k ceduli ,,Jolanda-život je změna“ a se zaklepáním pomalu vešla dovnitř. Za malým starožitným stolečkem seděla rozložitá dáma. ,,Copak si přeješ, děvenko? Ráda bys změnila svůj život od samého počátku?“ Vysvětlila jsem jí svůj příběh a ona přikývla s tím, že by pro mě něco měla. ,,Dej ale pozor, co si přeješ! Na pozdější reklamace nebude brán důraz,“ vysvětlila mi na závěr. Po cestě do domu pana Koníčka jsem se podívala na lahvičku ohavné tekutiny. ,,Přeji si, abych měla spoustu peněz!“ vyslovila jsem a napila se. V tu chvíli jsem se proměnila...ve zloděje! Byla jsem naprosto zmatená a rychle utíkala zpět do domu. Neuvědomila jsem si, že nyní vypadám jako zloděj, a i přesto vletěla do domu pana Koníčka, který mne okamžitě uviděl. Nejprve se vylekal, ale poté mě začal zběsile honit po domě s křikem, že doma je zloděj. Utíkala jsem jak jsem mohla, ale pan Koníček byl nejen pohledný muž, ale navíc velmi rychlý běžec. Proběhla jsem kolem krbu a slyšela, jak pan Koníček zakopl o uhlí a celý se vyválel v černém prachu. Chudák byl kvůli mně celý černý. Dnes je to již třetí měsíc, co si odpykávám svůj trest za vloupání se do domu pana Koníčka. Opravdu jsem si měla dávat větší pozor, co si přeji, protože dnes i zloději mají hodně peněz. Místo toho, abych leštila poličky v domě U černého Koníčka, jak se mu od toho incidentu říká, leštím špinavé lavice ve vězení. Jolando, Jolando...
Pruské dělové koule Pruské obléhání Olomouce v pol. 18.stol. zanechalo v Olomouci velkou zkázu, jak na majetku, budovách i počtu obyvatel. Postupem času se Olomouc opět stala krásným prosperujícím městem s mnoha památkami, mezi které patří také připomínka na pruské dělostřelecké bombardování v r. 1758. Na různých místech historické části města Olomouce můžeme nalézt dělostřelecké koule zasazené ve stěnách domů. Některé domy byly opraveny a koule na památku opět zasazeny na stejné místo, jiné byly přesunuty a po některých zůstala v domech pouze ďolík. V průjezdu domu č.20 na Horním náměstí, který má minulost spojovanou i s Valdštejnem, můžeme najít domovní znamení bývalého majitele domu, ševce a dělovou kouli. Zasažen byl i sloup Nejsvětější Trojice. Po opravě sloupu v r. 1760 byla na památku bombardování vsazena kulatá atrapa projektilu, později pozlacená. Nejvíce dělostřeleckých koulí se nachází v jihozápadní části historické části Olomouce.
21
Pokud budete pozorní, tak můžete dělostřeleckých koulí vidět opravdu mnoho. Pro ty, kterým se nechce tolik hledat mohu aspoň trochu pomoci. Uvedu zde ulice, na kterých jsou dělové koule zasazeny: Havelkova, Šemberova, Lafayetova, Dolní náměstí, Panská, Univerzitní, 1.Máje, Denisova, Horní náměstí, Pavelčákova. Přeji šťastné hledání :-) Matěj Haviger
Závěr patří rozhovoru s osobností olomouckého regionu panem Oldřichem Vladařem. 1. Sešli jsme se s panem plukovníkem Oldřichem Vladařem z Olomouce, aby nám vyprávěl o svých zážitcích z období II. světové války. Pane plukovníku, mohl byste nám říci, co Vás vedlo k tomu, že jste se zapojil do partyzánské skupiny? Vzhledem k tomu, že ty zprávy, který přicházely, jak ta spojenecká armáda postupuje, to nabývalo takovýho fáze, takového dychtění pomoct nějak, zúčastnit se toho, že. Zvlášť, když je člověk vychovaný v tomto smyslu. Až jednou prostě, tam takový byl chlapec, o rok mladší jako já, vyučený v tom obchodě byl, a ten dělal účetního, ale materialistickýho. A jak jsem se později dozvěděl, ten už byl tak namočenej do toho odboje. Tak jednou za mnou přišel a říkal: „Oldo, já nevím, jak by mě ..“ Bál se to nějak říct, páč to byly takový úžasný doby,víte, komu věřit a se otevřít atd. Vzhledem k tomu, že mu bylo 18 a mně 19, tak to otevírání bylo mnohem snadnější, že. Ta nebojácnost prostě byla že taková, no. Že mi řekl: „ Oldo, pojď proti Hitlerovi, já už tam su.“ A tím to začlo, prostě. Tím to začlo.Takže, on měl spojení na jednoho, Heřman Hrubý se jmenoval. To byl voják v záloze, desátník v záloze za republiky. Jak velká byla vaše skupina a kdo byl jejím členem? Teď se to vyvinulo v tom směru, že ten Heřman Hrubý řekl, byli jsme tam dvá a ještě jeden chlapec, to byl zase spolužák toho Rudana, taky se znali dobře. No a takže ten z nás udělal, ten Heřman Hrubý, z nás udělal takovou trojku odvážnejch kluků, který jaksi má prověřený politicky,atd. Takže začlo tím pádem to účinkování, že. Vyprávěl jste nám, že jste při akcích používali trhaviny, jak jste je získávali? Ta firma, kde jsem já toho účetního dělal, ta měla taky prodej trhavin. K nám přišli, Rudan je obsluhoval, tak jim to všecko dal, oni to převzali, a šli dom. A už tito střelmistři byli navázáni na tu skupinu, můžu říct naši,no jako. Poněvadž oni do té díry, do té skaly, ty trhaviny tam nacpali, jak to odpálili, tak už nikdo nevěděl, jestli tam bylo dáno to, co mělo dát.A co se ušetřilo, že, takže to právě ti střelmistři zase odevzdali tomu Heřmanu Hrubýmu. A Heřman Hrubý potom, když jsme šli ničit koleje a tak dál,tak to bylo nabíledni, že.A z toho ušetřeného materiálu trhavého jsme vyhazovali tratě železniční, silnice, poškozovali mosty, telegrafní sloupy a takový věci. Ničili jsme prostě možnost dorozumívání se toho státu uvnitř, že no.Tak to byl vlastně ten hlavní důraz, co jsme v tom odboji dělali. Vzpomínáte si, kolik akcí jste provedli? Kolik akcí? Tak vyhodili jsme most, jednou v Boskovicich u jatek, podruhý u Šebetova. To byly dvě akce. Potom to bylo teda nespočítaně telegrafní sloupy. To se otočilo a odpálilo v noci, jedině v noci. Potom, tak jak často, jak často? To není nějak pravidelně, že jednou týdně.
22
Vzpomínáte si na nějaké zajímavé akce, které jste uskutečnili? Takže poprvé, když jsme to vyhodili, tu trať, to Heřman už věděl, kudyma se bude utíkat, jak to je daleko atd. On tento materiál měl, od těch střelbařů že, tak to on všechno stanovil. Dopoledne, nebo odpoledne jsme šli na procházku s Heřmanem a on nám ukázal: „ Vidíte, tady to bude, tady to bude, tady se bude hrabat, tady se bude hrabat, tady budete utíkat do toho kopce, do toho lesa atd.“ To všecko se za dne takhle domluvilo, vycházkově, páč bylo léto, takže to bylo dobrý, že. Takže to se předem všechno vědělo. Tak chcu říct, Heřman Hrubý si mě vždycky vzal jako staršího s maturitou, tak jsem měl takový bych řekl rádoby trochu lepší postavení jak ti, co byli vyučenci jako, že. Takže naučil mě to odpalování, jak se to prostě dělá, a tak všecko. Můžete nám říct,jak jste ukládali výbušninu na trať? Páč dostat ty trhaviny pod ty koleje, ten makadam dostat ven, kdyby na to vzal nějaký železo, to by zvonilo a to se dělalo vo půlnoci a po půlnoci, že. Tak on už měl připravený takový z tvrdýho dřeva, takový špicáky z tvrdýho dřeva, a tím se to prostě vyhrabovalo bokem, aby se potom tam mohlo to střelivo prostě dát. Tak to nás naučil jaksi v té své kanceláři, nebo v té dílně, tam nám všecko vysvětloval, než jsme šli na nějakou tu akci,no. Prováděli jste i jiné akce, než ničení kolejí a mostů? Ke konci války, ve třech čtvrtinách, dejme tomu, tak v lednu – únoru už 1945 byly shozy s amerických letadel, kde nám házeli zbraně atd. Měli jsme za úkol jako partyzánská skupina střežit ten obvod toho shozu a zase byli jiní z té partyzánské skupiny, z těch vesnic, kde se to shazovalo na Drahanské vysočině, tak ti to sbírali. My jsme to střežili, aby bylo možno prostě ten sběr udělat, no. Tak to byla další taková akce. To víte pro kluky v mým věku velmi zajímavá, že taková. Nejhorší bylo v zimě, ta zima 1944/45 napadlo hodně sněhu a my jsme mohli bojovat jedině v noci. Jsme nebyli někde v lese, jak byli partyzáni, že utekli nebo odešli z domova, nebo že někde bydleli, ne. Já jsem měl světničku po rodičích v podkroví, kterou jsme obýval, byl jsem tam zaměstnán jako účetní, že. A večer po setmění samozřejmě atd., znaje okolí široko daleko, my jsme měli tu výhodu, že když nás honili, tak oni museli získat, když nás hledali, kde jsme, my jsme vědeli přesně, kde jsme, pač jsme to znali. Hanke, šéf obchodu, kde jste pracoval, byl český Němec. Jaký byl jeho osud na konci války? Šlo o to, jak toho Hankeho nepustit, aby utekl.Pač on vlastně ten obchod potom vykrádal, tam byl porculán, nádobí, sklo broušený, tak to on prostě dával bokem , to všecko Rudan věděl, kam se to dává, kam on to dává, a jak na potvoru, jeden Čech teda, ten mu dělal šoféra. Takže přišlo k tomu, od Heřmana Hrubýho jsem dostal za úkol, odzbrojit toho Hankeho, za prvé a za druhé nedovolit, aby odjel. Tak to, že jsme ho odzbrojili, já jsem dával pozor v té hale, Rudan byl na tom schodišti do toho bytu,do toho schodiště jsme viděli, tak on uzmul ty pistole, uložil u sebe, jako na svým pracovišti. To byla první věc, že jsme ho odzbrojili, a hned jsme to doručili pochopitelně Heřmanovi Hrubýmu, že, aby to uložil. To byla první akce. A teď bylo, aby neodjel. Aby neutekl, aby byl potrestán. Teď, jak na to, Heřman Hrubý říká: „Víte,co musíte udělat? Kostku cukru, nejlépe dvě do benzínové nádrže.“ Takže, když bylo auto, ta dodávka, nafasovaná, tak před odjezdem, tam je chaos, úžasnej že, tak, aby se nic nezapomnělo, já nevím, to všecko, pokřiku plno, tak já jsem hlídal, Rudan měl volný přístup všude, i do garáže, že.Tak já jsem dával majzla a Rudan kostku cukru vhodil do nádrže. A teď jsme se řehtali, jestli nastartuje. Tak to hrčelo, hrčelo, kdepak, ne nenastartoval. Ježišmarjá, ten Hanke, ten byl úplně zelenej. No tak nakonec ten českej řidič mu sehnal jakýsi autíčko a on utekl do Rakouska. On ho tam dovezl. Tak to bohužel se nepovedlo teda, no.
23
Jaká byla nálada v Boskovicích před koncem války? Nebáli jste se prozrazení? Tak chci říct, odboj je mi uznán osm měsíců, od 1. 9. 1944 do konce války, to je 8 měsíců. Takže v takovým červenci, to musím se zmínit, ta válka vypadala tak, ta druhá světová, že spojenci přes kanál La Manche už útočili a fakticky už dobývali to západní Německo, že, kanál La Manche že, přes Francii atd. Takže ta nálada těch lidí, co byli jako proti nacismu atd., co jsme se tak znali, ta byla teda úžasná. A mně bylo 19, takže ten strach, nebo něco, ten jaksi ten se pomíjel. Nálada taková, ty Němce vyhnat, zahnat, zadupat atd,že, pomstít se jim atd. Pane Vladaři, děkujeme Vám za zajímavé vypravování. Monika Pospíšilová, Tereza Zapletalová
24
