Rizikové faktory sebevraždy podle Antoona Leenaarse

SEBEVRAŽEDNÁ TRIÁDA

22.10.2009

13:55

Stránka 47

Rizikové faktory sebevraždy podle Antoona Leenaarse Antoon A. Leenaars (2004) analyzoval deset významných psychologických teorií suicidia a dospěl tak k podrobnému a ucelenému popisu osmi rizikových faktorů sebevraždy, které rozdělil na intrapsychické a interpersonální.18 1. Intrapsychické rizikové faktory Nesnesitelná psychická bolest Menninger (podle Leenaarse, 2004) považuje nesnesitelnou psychickou bolest za zdroj primární motivace jedince k sebevraždě. Psychická bolest přitom může být reprezentována pocity osamělosti, odmítnutí, deprivace, beznaděje a bezmoci. Psychická bolest, které se snaží pomocí sebevraždy jedinec uniknout, pramení z frustrace psychických potřeb, jež jsou pro danou osobu životně důležité (Shneidman, 1998). Jinak řečeno, také sebevraždu lze považovat za psychický fenomén, který má paradoxně splnit „adaptační funkci“ – ukončit bolest a utrpení. Maltsberger (1999) souhlasí se Shneidmanem, že nejzákladnější příčinou suicidia je psychická bolest. Neméně podstatným faktorem je však podle něj přesvědčení sebevraha o tom, že fyzická sebedestrukce není mentální sebedestrukcí a že mentální self bude zabitím těla osvobozeno od utrpení.

nost smrti – 1990), James Hillman (Duše a sebevražda – 1997/1965) ad. Etickou dimenzi má i Vieweghovo hodnotově motivační pojetí suicidia (1996). 18

Leenaars (2004) vzal v úvahu teorie autorů A. Adlera, L. Binswangera, S. Freuda, C. G.

Junga, K. A. Menningera, G. Kellyho, H. A. Murraye, E. S. Shneidmana, H. S. Sullivana a G. Zilboorga. Vzhledem k tomu, že je teorie Leenaarse založena na metaanalýze dalších přístupů k porozumění suicidiu, doplňujeme popis jednotlivých faktorů v následujících podkapitolách koncepcemi dalších autorů, jejichž studie považujeme za relevantní. Leenaars se o nich přímo nezmiňuje a své rozdělení rizikových faktorů o tyto teorie neopírá, třebaže je zřejmé, že jím definované rizikové faktory suicidia s nimi korespondují. Stručný přehled různých koncepcí suicidia viz také např. Viewegh (1996).

RIZIKOVÉ FAKTORY SEBEVRAŽDY PODLE ANTOONA LEENAARSE

47

2


22.10.2009

13:55

Stránka 48

Kognitivní sevření

2

Shneidman (1998) popisuje kognitivní sevření jako stav, který je doprovázen rigiditou myšlení, zúženou pozorností a takzvaným tunelovým viděním, které způsobuje, že v období před smrtí je jedinec vystavován různým podobám traumatu, kterým pro něj může být cokoli – od neúspěchu v zaměstnání, chabého zdraví, odmítnutí ze strany partnera až po smrt přítele ve válce. Stavem kognitivního sevření prochází každý sebevrah. Leenaars (2004) považuje tento faktor za jeden z nejrizikovějších. Není divu, kognitivní sevření je stavem, v němž sebevrah vnímá suicidium jako jediné řešení své situace – neustálé zpřítomňování traumatizující bolestné zkušenosti v jeho mysli uzavírá kognitivní prostor pro pozitivní zkušenosti, ale zároveň vede k tomu, že se jako jediné východisko jeví „vypnutí“ mysli aktem sebevraždy. Kognitivní sevření ovlivňuje rozvoj vzorců chování, které omezují, zkracují nebo snižují možnosti vlastní existence obecně (Shneidman, 1998). Patří k nim také různé druhy závislostí a souvisejícího chování, které lze nazvat „protrahovanou sebevraždou“, jež nepředstavuje okamžité „vypnutí“ mysli jedince, ale její dlouhodobé utlumování.19 Kognitivní sevření je dále posilováno intenzivními emocemi snižujícími schopnost jedince přesně vnímat a logicky myslet. V takové situaci je nejtěžším a nejdůležitějším úkolem terapeuta vyvést klienta z tohoto stavu a otevřít mu jiné možnosti řešení (Shneidman, 1998). Kognitivní sevření se stává pro umělce se suicidálními sklony nebezpečné ve chvíli, kdy se v důsledku své práce na díle stále více uzavírá vnějšímu světu, který by jiné možnosti řešení mohl nabídnout. Autor kognitivně-behaviorální teorie sebevraždy Aaron Beck (podle Leenaarse, 1990) se domnívá, že klíčovými faktory v rozvoji suicidálního procesu jsou pocity beznaděje a deprese. Beznaděj podle

19

Menninger (1938/1985) nazývá tento druh suicidia chronickou sebevraždou. Rovněž

Viewegh (1996) se zmiňuje o podobném fenoménu, když analyzuje dílo Ladislava Klímy.

48

SEBEVRAŽDA JAKO PSYCHICKÝ FENOMÉN


22.10.2009

13:55

Stránka 49

něj vede k vnímání suicidálního aktu jako jediného východiska – sebevrah není schopen vnímat pozitivně ani přítomnost, ani budoucnost, do níž projikuje negativní vize naplněné dalšími frustracemi a utrpením. V jeho myšlení se začínají objevovat chyby vedoucí k přehnaným generalizacím a katastrofickým vizím. Shneidman (1998) podotýká, že ve stavu kognitivního sevření není suicidální jedinec schopen pociťovat ani zodpovědnost vůči blízkým, která jinak udržuje člověka při životě a dává určitý smysl jeho konání. S koncepcí kognitivního sevření souvisejí také teorie destruktivních hlasů Firestoneových (1998) a mechanismus odmítnutí–agrese. Destruktivní hlasy zahlcující mysl sebevraha jsou namířené proti self a rozvíjejí se již v dětství na základě introjekce negativních procesů myšlení projikovaných z rodiče na dítě.20 Podle Firestoneových takovými introjekcemi může být: a) introjekce negativních rysů, které rodiče projikují na dítě; b) napodobování maladaptivních obran jednoho nebo obou rodičů dítěte; c) internalizace a inkorporace rodičovských postojů vyjadřujících skrytou nebo otevřenou agresi vůči dítěti.21 Ač jsou tedy příčiny kognitivního sevření popisovány jakkoli, vždy směřují k fenoménu tunelového vidění s následnou sebevraždou jako jediným východiskem na konci „tunelu“.

20

Introjekce je procesem, během nějž jsou funkce vnějšího objektu (v tomto případě myš-

lenky s agresivním obsahem) přejímány jeho vnitřní reprezentací v mysli jedince, a tím je vztah k objektu „venku“ nahrazen vztahem k objektu „uvnitř“ (introjekt). Introjekcí rodičovských postav vzniká například superego, které může být složeno z dílčích introjektů, z nichž některé mohou reprezentovat dobrou či špatnou matku/otce apod. (Rycroft, 1993). 21

Rycroft (1993) upozorňuje, že někdy se mylně používá pojmů introjekce, internalizace

a inkorporace jako synonym, přičemž inkorporace je pouze fantazií, že subjekt „požil“ vnější objekt. K záměně pojmů dochází zřejmě proto, že proces introjekce může být doprovázen fantazií o inkorporaci.


49

2


22.10.2009

13:55

Stránka 50

Nepřímé projevy

2

Mezi nepřímé projevy řadí Leenaars (2004) ambivalenci jedince k sobě samému i k životu jako celku, přemístění agrese (na objekt nebo na člověka, který agresi nevyvolal), submisivitu, odevzdanost, podřízení se, sebetrýznění až masochismus. Na všech těchto nepřímých projevech se podílejí i nevědomé procesy, které lze chápat jako „volání o pomoc“. Shneidman (1998) se v souladu s novějšími suicidologickými výzkumy domnívá, že v suicidálním chování není hostilita ústřední emocí doprovázející suicidální jednání, třebaže dřívější psychoanalytické teorie ji takto pojímaly. Kognitivním stavem doprovázejícím suicidium je podle Shneidmana ambivalence vůči životu i smrti i již zmiňovaná ambivalence vůči významným druhým.22 Přání zemřít je pak podle něj vždy doprovázeno přáním být zachráněn a s tím souvisejícími fantaziemi. Sebevrah podle Shneidmana vědomě či nevědomě dává najevo záměr ukončit svůj život, prosí o intervenci, naříká nad vlastní bezmocí a v jeho chování se objevují signály distresu. Vzorec chování doprovázející suicidium je konzistentní s celoživotním stylem zvládání zátěže. Lidé, kteří umírají na nějakou nemoc, se podle Shneidmana v posledních týdnech života stávají více sami sebou – jejich charakterové rysy se zvýrazňují, stejně jako strategie zvládání různých životních situací. Stejně je tomu i u suicidia. Emoce a obranné mechanismy sebevraha, které jsou konzistentní s jeho běžnými reakcemi na bolest, ohrožení, neúspěch či bezmoc, jsou intenzivnější a pro vnějšího pozorovatele patrnější. Neschopnost přizpůsobit se Problémy v adaptaci doprovázejí mnoho „duševních poruch“, které souvisejí se zvýšeným rizikem suicidia. Leenaars (2004) identifikoval několik poruch, při nichž se objevuje suicidalita pacientů: depresivní, bipolární a úzkostná porucha, schizofrenie, panická po-

22

Významní druzí (z angl. significant others) = osoby, které hrají v životě jedince důležitou

roli a spolupodílejí se na utváření pocitu pohody, na budování sebehodnocení apod.

50



22.10.2009

13:55

Stránka 51

rucha, hraniční a psychopatická porucha osobnosti. Ačkoli je deprese jevem, který většinou suicidální jednání doprovází, přesto nelze podle Leenaarse říci, že suicidální jedinec je nutně depresivní. Nesnesitelnou bolest a pocit vlastní neschopnosti přizpůsobit se však podle Leenaarse zažívá každý suicidální jedinec. Stejně tak Shneidman (1998) považuje za ústřední emoci, která doprovází sebevražedný proces, pocit beznaděje a bezmoci – jedinec není schopen přizpůsobit se a situaci interpretuje jako beznadějnou. Dosud uvedené faktory se vzájemně prolínají a ovlivňují. Neschopnost přizpůsobit se může souviset s kognitivním sevřením, které je upevňováno přemítáním o traumatu v mysli suicidanta. Neustálé přehrávání traumatu v představách, či dokonce v realitě lze zase považovat za projevy masochismu a sebetrýznění, jež způsobují a/nebo zesilují nesnesitelnou bolest, která přivádí jedince k myšlenkám na sebevraždu. Sebevrah se tak pohybuje v kruhu, z něhož často nemůže bez cizí pomoci najít východisko, a jedinou záchranu pak vidí v suicidiu. Narušená síla Já Síla Já je protektivní funkcí působící proti suicidálnímu procesu.23 U suicidantů bývá síla Já často narušena sérií traumatizujících událostí – ztrátou, odmítnutím, zneužitím nebo neúspěchem. Freud (1923/1999) chápal sílu Já jako schopnost ega efektivně zvládat požadavky id, superega a reality. Lidé se slabým Já mohou cítit mezi těmito silami nezvládnutelný konflikt, zatímco lidé s příliš velkou silou Já se mohou stát příliš rigidními. Síla Já napomáhá člověku udržet si emocionální stabilitu a zvládat vnější i vnitřní stres. Maltsberger (1999) tvrdí, že jedince činí náchylnějším k suicidiu nedostatečnost některých funkcí ega – mezi ně zařazuje testování reality, tedy schopnost rozlišit, co je opravdu externí realita a co je jen představa o ní. Maltsberger dodává, že jedinci s nedostatečně

23

V českých textech se objevuje termín síla Já jako synonymum síly ega (z angl. ego-

-strength).


51

2


2

22.10.2009

13:55

Stránka 52

rozvinutou schopností testovat realitu často spoléhají na podporu selfobjektů. Termín selfobjekt zavedl Kohut (1971, 1977) a popsal jím osoby zajišťující funkce, které u „zdravého“ jedince vykonává jeho self.24 Maltsberger se domnívá, že bez nezbytné podpory druhých je pak jedinec, který je závislý na selfobjektech, vystaven egokolapsu (regresi) a emočním rozladám. S chabou silou Já se tak pojí také strach z opuštění, který je charakteristický nejen pro hraniční pacienty, ale je též pozorovatelný u jedinců, kteří tvoří rizikovou skupinu vzhledem k možnému suicidiu. Jedinci se sklonem k sebevraždě spoléhají často na druhé, pokud jde o testování reality. Druzí jim substituují funkce, které sami nejsou schopni naplnit. Pokus o suicidium pak může sloužit k ověření, zda existuje někdo, komu stojí suicidální jedinec za záchranu (Maltsberger, 1999). S narušenou silou Já tak úzce souvisejí také narušení organizace zkušenosti a špatný kontakt s realitou, které lze považovat za zásadní, pokud jde o vztah mezi suicidiem a literární tvorbou.25 Ne-

24

Kohutovské pojetí selfobjektů kritizuje spolu s jeho teorií kreativity ve své knize Kava-

ler-Adlerová (1993). Teorie selfobjektů byla kriticky reflektována také mnoha dalšími teoretiky i praktiky, kteří vytýkali Kohutovi, že jednou odkazuje na tento koncept jako na intrapsychickou entitu, zatímco jindy o něm píše v souvislosti s interpersonálními vztahy (Fonagy a Target, 2005). Snažíme se respektovat oba přístupy Kohuta a v této knize pojímáme selfobjekty jako intrapsychické struktury založené na introjektivní identifikaci s vlastnostmi (funkcemi) osob reálně existujících v interpersonálních vztazích autorek. 25

Právě narušení organizace zkušenosti je důležitým fenoménem, jehož si je třeba vší-

mat při psychologické analýze literárních textů suicidálních autorů. Zatímco prozaickým literárním útvarům autor obvykle dává určitý řád, vývoj a kontinuitu, začátek a konec (byť mnohdy otevřený), u poezie je někdy ceněna právě schopnost básníka rozbít ucelenou zkušenost do tříště neobvyklých vjemů, schopnost dezorganizovat realitu do poetických obrazů, které přinášejí nový a neotřelý – tudíž někdy také „deformovaný“ pohled na ni. Stejně tak v próze psané technikou proudu vědomí, kterou využívala i Virginia Woolfová, je vnitřní zkušenost prezentována spíše dezorganizovaným, fragmentovaným stylem a někdy dochází až k disociaci v syntaxi.

52



22.10.2009

13:55

Stránka 53

schopnost jedince organizovat zkušenost a slabá síla Já mohou hrát významnou roli v rozvoji suicidálního procesu u kreativních jedinců, kteří se v jeho průběhu noří do regrese. Shneidman (1998) se domnívá, že každé suicidium do jisté míry vždy doprovázejí disociace mezi kognitivními a emocionálními procesy. Maltsberger (1999) charakterizuje suicidální stavy depersonalizací, derealizací a fragmentací self – stavy, které odrážejí neschopnost ega integrovat vzpomínky, afekty a dílčí reprezentace self do koherentní selfreprezentace. Dále uvádí, že neschopnost testovat realitu vede k úvahám o útěku, nepřijetí a fantaziím o znovuzrození. Suicidální jedinec je podle Freuda (1917/2002, 1920/2003, 1921/ /1999) nepřiměřeně sebekritický a trpí pocity viny, není schopen organizovat a syntetizovat svou zkušenost. Lauferovi (1984) upozorňují, že na jakýkoli suicidální pokus je třeba pohlížet jako na akutní psychotickou epizodu – dočasnou ztrátu schopnosti udržet kontakt s vnější realitou. Suicidant nemá s představou vlastní smrti spojenu objektivní realitu a jeho jednání je vedeno fantazií, která vůbec nezahrnuje realitu jeho vlastní smrti. 2. Interpersonální rizikové faktory Interpersonální vztahy Suicidant mívá problémy v navazování nebo v udržení objektních vztahů. Interpersonální situace je obvykle narušena již dlouhodobě, potřeba vazby je neuspokojena či frustrována (Murray, 1938). O narušených objektních vztazích u kreativních žen pojednává rozsáhle Susan Kavaler-Adlerová (1993). Autorka tvrdí, že mnoho problémů v interpersonální oblasti těchto žen souvisí s traumaty, které zažily v preoidipovské fázi svého vývoje ve vztahu matka – dítě a které se podílely na zbrzdění a narušení vývoje dítěte a jeho self.26

26

Preoidipovské období (viz Rycroft, 1993) bývá charakterizováno jako období předcházející

oidipovské periodě vývoje a zahrnuje fáze, které Freud označil jako orální, anální a falickou podle hlavního zdroje, který přináší dítěti libidinózní slast (ústa, anus a penis). Tyto


53

2


22.10.2009

13:55

Stránka 54

Kavaler-Adlerová se domnívá, že ženy s takto „vývojově uvězněným self“ hledají v interpersonálních vztazích, zejména ve vztazích s muži, symbiotickou naslouchající a empatickou matku preoidipovského období.

2

Odmítnutí–agrese O jevu odmítnutí–agrese se poprvé zmínil Stekel na setkání Psychoanalytické společnosti ve Freudově domě ve Vídni roku 1910 (Friedman, 1910/1967, podle Leenaarse, 2004). Freud (1917/2002, 1920/ /2003, 1921/1999) se domníval, že základní příčinou sebevraždy bývá odmítnutí ze strany blízkého člověka nebo jeho ztráta. Podmínkou je, aby se jedinec přímo či nepřímo identifikoval s objektem (blízkým člověkem) formou regresivní narcistické identifikace.27 Odmítnutí ze strany tohoto objektu pak vede k rozvoji ambivalentních emocí lásky a nenávisti, která v aktu sebevraždy získává podobu agrese obrácené dovnitř. Freud (1920/2003) v této souvislosti uvádí: „[...] analýza nám k záhadě sebevraždy přinesla objasnění, že psychickou energii k tomu, aby se zabil, snad nenalezne nikdo, kdo přitom zaprvé zároveň neusmrtí nějaký objekt, s nímž se identifikoval, a kdo tím zadruhé neobrátí proti sobě samému přání smrti, jež bylo namířeno proti nějaké cizí osobě.“ (s. 220). Odmítnutí je tedy v tomto kontextu chápáno jako narcistické zranění vzbuzující agresivní reakci, která může být orientována jak ven, tak i dovnitř v podobě sebepoškozujícího chování. Shneidman (1998) ve shodě s Freudovými úvahami tvrdí, že suicidium může vzejít z původních impulzů k vraždě, přání či potřeb původně mířených vůči traumatické události nebo někomu, kdo jedince odmítl. Koncepci podobnou teorii odmítnutí–agrese rozvíjejí Firestone a Firestonová (1998). Domnívají se, že suicidální tendence a mal-

tři fáze se někdy nazývají narcistickými z toho důvodu, že schopnost objektní lásky se rozvíjí teprve ve fázi oidipovské. 27

Narcistická identifikace s objektem doprovází takzvaný sekundární narcismus, kdy láska

k sobě je důsledkem introjekce (zvnitřnění) objektu a identifikace s ním (Rycroft, 1993).

54



22.10.2009

13:55

Stránka 55

adaptivní chování jedince, které bývá mylně označováno za „duševní nemoc“, pochází z neadekvátního, nezralého nebo hostilního přístupu rodičů k dítěti. Dítě infantilní či nepřátelský přístup rodičů internalizuje v podobě negativních procesů myšlení, neboli destruktivních hlasů, které jsou později manifestovány v sebedestruktivním a/nebo sebeomezujícím životním stylu, včetně suicidálního chování. Destruktivní hlasy definují Firestoneovi jako systematizované a integrované vzorce negativních myšlenek, které jsou v rozporu se self jedince. Nejde však jen o kognitivní proces, vždy je zde v různé míře přítomen afekt hněvu, který se stává základem maladaptivního chování jedince. Hlasy útočící na self mohou nabývat různé intenzity – od mírných výčitek až po silné sebeobviňování a suicidální myšlenky. Aniž by opomíjeli vliv biologických a existenciálních faktorů na sebedestruktivní a nepřizpůsobivé chování, Firestonovi tvrdí, že emocionální deprivace a destruktivní přístup rodičů k dětem určují míru psychického nepřizpůsobení dítěte v budoucnosti. Suicidium pak Firestonovi chápou shodně s dalšími psychoanalyticky orientovanými autory jako obrácení agrese dovnitř proti self. Za primární podmínku pro rozvoj vážných suicidálních myšlenek a jednání považují přání smrti dítěte (z angl. parental death wishes) ze strany rodičů, kteří je na dítě přenášejí v podobě destruktivních hlasů. Odmítající rodič tak projikuje své agresivní impulzy na dítě, které je introjikuje a ztotožní se s nimi. Destruktivní hlasy tak souvisejí s obranou, kterou si dítě vytvoří jako odpověď na pocity úzkosti, bolesti a deprivace ve formativním období, a tato obrana pak může nabýt ve své extrémní podobě formu identifikace s agresorem, o níž psali již Ferenczi (1933/ /1955) a Anna Freudová (1966). Suicidium se v tomto pojetí jeví jako obrácení agrese dovnitř proti self a je chápano jako odpověď na frustraci a zranění. Každý z nás v průběhu vývoje zažil nějakou bolest, internalizoval negativní myšlenky a nese v sobě suicidální potenciál, který za určitých podmínek může vyústit v suicidium. Firestonovi doporučují, aby každý terapeut položil suicidálnímu klientovi otázku, kterou ve svém kontroverzním článku navrhli Rosenbaum a Richman


55

2


2

22.10.2009

13:55

Stránka 56

(1970): „Kdo si přál, abyste zemřel?“ Mohli bychom ji též reformulovat: Kdo odmítl vaši existenci do té míry, že si přejete zemřít? V teorii Firestoneových tak lze suicidální fenomén odmítnutí–agrese chápat jako odmítnutí vlastní existence, agresi vůči vlastnímu self, která byla v dětství implantovaná do mysli dítěte odmítajícími rodiči. Podobně také Maltsberger (Maltsberger a Buie, 1996; Maltsberger, 1999) dává suicidium do souvislosti s introjekty hostilní povahy, které jedinec internalizoval během vývoje v dětství v prostředí naplněném úzkostí a nenávistí. Fenomén odmítnutí–agrese má konceptuálně blízko k fenoménu frustrace–agrese (Dollard a kol., 1939). Shneidman (1998) se domnívá, že bolest, která je primární příčinou suicidia, nepramení z potíží v dospělosti, ale z frustrování potřeb dítěte preadolescentního věku ze stran dospělých. Kavaler-Adlerová (1993) spojuje původ vývojově uvězněného self s frustracemi dítěte ze strany rodičů, především matky, v preoidipovském věku. Ačkoli Leenaars nezařadil do svého seznamu fenomén frustrace–agrese, ukazuje se, že souvisí s rizikovým faktorem odmítnutí–agrese. Frustraci lze totiž chápat jako odmítnutí vnějšího světa uspokojit potřeby našeho self. Taková frustrace vzbuzuje pocity nenávisti vůči světu i sobě samému, sebevrah se může pohybovat mezi agresí namířenou ven a agresí namířenou dovnitř – přílišnou sebekritičností, pocity viny a sebeobviňováním. Identifikace–stažení se Jak jsme již uvedli, suicidální jedinec se silně identifikuje se ztracenou nebo odmítající osobou (Freud 1917/2002, 1920/2003, 1921/ /1999). Zilboorg (podle Leenaarse, 2004) prohlásil, že totéž platí, pokud jde o ztrátu hodnot, s nimiž se suicidant identifikuje – např. ztráta ideálu, zdraví, zaměstnání, svobody. Pokud jsou uspokojení emocionálních potřeb jedince a touha po dosažení tohoto ideálu frustrovány, dochází k touze stáhnout se, odejít, utéci, být pryč, být mrtev. Shneidman (1998) zdůrazňuje stažení se a útěk ze světa, aniž by tyto atributy dával do souvislosti s identifikací. Suicidant touží

56



22.10.2009

13:55

Stránka 57

ukončit vědomou existenci, „vypnout“ (Shneidman, 1998, s. 134) svět podobným způsobem, jako to dělá každý z nás, když například „hodí“ za hlavu každodenní starosti a jede na dovolenou. V případě suicidia pak ovšem jde o „dovolenou“ bez možnosti návratu a je pravděpodobné, že suicidální jedinec si nemožnost návratu není schopen uvědomit do důsledků. Faktor identifikace–stažení se se však jeví jako mírně redundantní nebo nepřesný a nemá takovou vypovídací hodnotu jako ostatní výše uvedené fenomény. Leenaars spolu se svými kolegy (2001) také prokázal, že identifikace–stažení se silně koreluje s dimenzí odmítnutí–agrese.

Vieweghova koncepce bilanční sebevraždy u literátů Vieweghovo pojetí filozoficky a hodnotově motivované bilanční sebevraždy náleží v psychologii pravděpodobně k prvním systematickým pokusům objasnit tento druh sebedestrukce. První konceptualizaci bilanční sebevraždy publikoval Josef Viewegh již v roce 1969. Podle Viewegha jsou to především autentické prožitky sebevraha, či přesněji jedinečný hodnotový prožitek ve vztahu k sebevrahově životní situaci, který může vést psychologa k porozumění smysluplnému motivačnímu pozadí sebevraždy. Subjektivní podstatu suicidia nelze podle Viewegha opominout. Subjektivita je konkretizována v sebevrahových prožitcích a jedině jejich prostřednictvím je možné analyzovat suicidální motivy. Viewegh (1996) přirozeně připouští, že suicidium může být vnímáno jako sociální jev, ale domnívá se, že psychologická dimenze je pro porozumění důležitější. Bez explorace prožitku self nemůže být podle něj provedeno žádné psychologické zkoumání, aniž by se něco podstatného nevytratilo. Sebevrahovo „... sebenazírání je vystupňováno na nejvyšší možnou míru: člověk je postaven před rozhodování o vlastní dobrovolné smrti a stává se tak sám sobě soudcem a katem. A poslední neodvolatelnou instancí tohoto ,soudního procesu‘ je sebeprožitek. V sebeprožívání je tak zakotvena každá suicidální aktivita, ať je suicidální motivace jakákoli.“ (Viewegh, 1996, str. 86).

VIEWEGHOVA KONCEPCE BILANČNÍ SEBEVRAŽDY U LITERÁTŮ

57

2


2

22.10.2009

13:55

Stránka 58

Ve studii věnované sebevraždám literátů Viewegh (1996) ukázal, že řada aspektů významných v sebevražedném procesu zůstává stranou pozornosti tradiční suicidologie. Zejména důkladná analýza života a díla českého filozofa Ladislava Klímy mu umožnila artikulovat zcela nové pojetí vztahu mezi sebevražedným jednáním a tvůrčím procesem. Sebevrah-umělec, který se ocitá „v situaci hodnotové nerovnováhy či přímo jakési hodnotové avitaminózy“ (Viewegh, 1996, str. 86), se přirozeně uchyluje do hájemství své tvůrčí práce, která mu dosud skýtala smysl jeho bytí a potvrzovala kontinuitu jeho života. Jako by se tvůrčí činností umělec pokoušel znovu nastolit ztracenou hodnotovou homeostázu. Proto je analýza tvůrčích produktů pro objasnění suicidálního vývoje nezbytná. Ukazuje se totiž, že „tvůrčí proces zrcadlí ideovou – hodnotovou oblast, která ovlivňuje vitální, pudovou základnu tím, že buď podporuje nebo brzdí suicidální tendence a formuje tak směr dalšího suicidálního vývoje“ (Viewegh, 1996, str. 90). Literáti tak dokážou s mimořádnou empatií anticipovat okolnosti suicidálního jednání u svých fiktivních literárních postav. Umělec pak může – jak Viewegh svými analýzami prokázal – předjímat svůj hořký osud do konkrétní podoby, často do detailů propracovaného sebevražedného jednání, které se nakonec z fikce stává realitou. Tvůrčí akt se tak paradoxně může stát facilitátorem sebevražedného činu, jak poukazuje také Shneidman (1981).

58



22.10.2009

13:55

Stránka 59

III. PSYCHOLOGICKÁ ANALÝZA LITERÁRNÍHO DÍLA

Osobní dokumenty lze považovat v oblasti psychologického výzkumu za cenný zdroj informací (Allport, 1942; Viewegh, 1996). Kdykoli se snažíme porozumět životnímu příběhu člověka, pracujeme s textem – s tím, co lidé říkají nebo píší, i s tím, co o nich říkají či píší jiní (Schultz, 2002). Psychologická analýza literárního díla pak není ničím jiným než snahou porozumět životnímu příběhu jeho autora či autorky, vztahu mezi suicidálními fenomény a tvorbou autorů, kteří spáchali sebevraždu, či tomu, jak se životní příběh autorů promítá do jejich díla apod. Bondová (1989) tvrdí, že jediným prostředkem ke zpětnému odhalení „pravdy“ o životě a osobnosti autora či autorky je pečlivá psychoanalytická studie jeho či její životní historie a díla, při níž je třeba text chápat jako volné asociace pacienta ležícího na gauči. S tímto názorem lze však polemizovat, protože cenzura a elaborace, které vyvíjejí pacienti ležící na gauči v ordinaci psychoanalytika, se liší od stylizace či cenzury, které používají básníci a spisovatelé v racionální přípravě textu určeného k publikaci. Nelze si nevšimnout rozdílu: zatímco individuální psychoterapie je intimním dialogem dvou osob, jehož průběh a obsah jsou přísně důvěrné, při analýze literárního díla je třeba mít na mysli, že literární produkce je primárně určena ke zveřejnění. Literární texty jsou navíc téměř vždy znovu a znovu přepracovávány, než jsou v defintivním tvaru a obsahu nabídnuty autorem k publikaci. A proto se téměř nikdy čtenář nesetká s výtvory vzniklými ve fázi inspirace, protože ty jsou ve fázi elaborace přetaveny do nových forem a významů.

PSYCHOLOGICKÁ ANALÝZA LITERÁRNÍHO DÍLA

59

3


3

22.10.2009

13:55

Stránka 60

Dílo však nezobrazuje objektivní realitu, odráží vždy vnitřní realitu mysli svého autora či autorky, pokud ovšem nejde o výhradně autobiografické dílo (a i zde je prostor pro fantazii a fabulace – zejména tam, kde paměť selhala a vzpomínky se nevybavují). Virginia Woolfová v jednom ze svých dopisů napsala: „Nemám ráda, když jsem jako spisovatelka pod drobnohledem a říká se, že mí lidé jsou má matka a otec, když jimi v románu nejsou.“ (Nicholson a Trautmannová, 1980, s. 464). V úryvku vyjadřuje Virginia Woolfová pochopitelný nesouhlas s tím, že někdo interpretuje její dílo ve vztahu k osobám reálně existujícím ve vnějším světě (matka, otec), zatímco ona v něm vypovídá o světě své mysli (mí lidé). Ze stejného důvodu – z obavy, aby si někdo nedal žijící bytosti do souvislosti s jejím dílem – vydala Sylvia Plathová autobiografický román Pod skleněným zvonem pod pseudonymem Victoria Lucasová. Rodičovské postavy v některých hrách Sarah Kaneové jsou objekty nenávisti, jež je způsobena permanentní frustrací touhy po jejich lásce. Nesporné je, že autorky byly postavami svých rodičů, či spíše jejich vnitřními reprezentacemi, fascinovány a vztah k nim se odráží v jejich tvorbě. To dokládá Virginia Woolfová na jiném místě, a sice ve svých denících, kde píše: „Myslívala jsem na něj [na otce] i na matku denně, ale tím, že jsem napsala Maják, uložili se mi oba do paměti. […] Věřím, že je to pravda: byla jsem jimi oběma nezdravě posedlá. A napsat o nich byla pro mě nutnost.“ (Woolfová, 2006, s. 155). Podobnou potřebu cítí na sklonku života i Sylvia Plathová. Ačkoli je zcela zřejmé, že motivy objevující se v básni Táto se vztahují ke konkrétním událostem v životě autorky, přesto při čtení básně v BBC Plathová řekla, že báseň je o „dívce s Elektřiným komplexem. Její otec zemřel, zatímco ona si myslela, že je Bohem. Její příběh je komplikován skutečností, že otec byl také Nacistou a její matka zřejmě částečně Židovkou. V dívce se tyto dva vlivy snoubí a vzájemně se paralyzují – aby se osvobodila, musí ještě jednou přehrát malou hrůznou alegorii.“ (podle Bundtzenové, 2001, s. 31). Lze uvažovat i o jiném východisku k psychologické analýze literárního díla, totiž o přístupu, který se podobá práci se sny. K tomu vybízí již pojetí kreativity zdůrazňující přítomnost primárního pro-

60



22.10.2009

13:55

Stránka 61

cesu. Literární dílo jako vstupní materiál psychologické analýzy je – podobně jako sny – nositelem zjevného a latentního významu, které jsou skryty za pečlivou elaborací osobních témat do „fikce“. Při práci s textem se tak musíme vyvarovat spojování románových postav a jejich rysů s postavami objektivní reality. Vyprávění klienta o rodičích nelze považovat za objektivní informaci o tom, jací jsou jeho rodiče ve skutečnosti. Terapeut o nich uvažuje jako o vnitřních objektech – reprezentaci rodičů v klientově mysli. Stejně je třeba rozumět také postavám objevujícím se v analyzovaném literárním díle, neboť jde o představitele vnitřního dramatu obývající svět fantazie, nikoli vnější reality. Totéž platí pro zacházení se symboly obsaženými ve snech – je třeba jít za jejich zjevný význam a pátrat po významu latentním. Norman Holland (1977) tvrdí, že z literárního díla suicidálních autorů lze vyčíst tzv. vnitřní příběh, který vedl autora k volbě dobrovolné smrti. Předmětem našeho výzkumu byl sebevražedný proces, proto jsme se zaměřili na analýzu těch motivů a témat, které jsou zdokumentovány v literárním díle autorek a které jsou psychologicky relevantní vzhledem k suicidálnímu vývoji jejich životního příběhu. Biografický materiál a deníky Virginie Wolfové a Sylvie Plathové jsme používali k posílení našich interpretací. Celkově bychom mohli zvolený přístup označit jako tematickou analýzu, která je svými postupy podobná již zmíněné práci se sny. Tematická analýza se navíc zaměřuje na seskupení daných motivů a témat do příslušných relevantních psychologických kategorií. Stejně jako při interpretaci snu je „správnost“ interpretace následně ověřována v dialogu s pacientem, v případě naší analýzy literárních textů jsme interpretace ověřovali komparací s biografickým materiálem a deníky autorek tam, kde to bylo možné. Výjimečnou pozici má v naší triádě Sarah Kaneová, jejíž biografické údaje jsou nám veskrze nedostupné. Srovnáním motivů, které se objevují v díle všech tří autorek, jsme identifikovali významná témata související se suicidiem, což nás vede také k úvahám o vztahu kreativity a sebevraždy. Dílo Woolfové a Plathové ve vztahu k suicidiu bylo možné interpretovat s pomocí deníků a četných biografií,


61

3


3

22.10.2009

13:55

Stránka 62

v případě Sarah Kaneové jsme měli k dispozici jen dílo a nepatrné množství osobních dokumentů (rozhovory, výpovědi přátel a spolupracovníků). Proto je analýza cenná i z metodologického hlediska – jak daleko můžeme v rekonstrukci suicidálního vývoje autorky zajít, můžeme-li využít „pouze“ její dílo. Nezbývá nám než chápat dílo nejenom jako výsledek kreativního procesu, ale i jako záznam části procesu suicidálního. Můžeme se též odvolat na Vieweghovo (1996) zjištění: „Umělec vlastním sucidálním jednáním překračuje rámec pouhé literatury. Perspektiva vlastní dobrovolné smrti je v prožitkovém světě sebevraha něčím tak dominujícím, že není myslitelné, aby toto téma nedominovalo rovněž v autorově díle.“ (s. 114). Avšak zároveň platí, že čím více materiálu má psycholog interpretující literární text k dispozici (ať již jde o materiál biografický, či nebiografický), tím spíše získá věrohodný obraz životního příběhu a osobnosti literárního autora. Psychologickou analýzu literárních textů je však možné provést i v případě, že nemáme vůbec žádná biografická data o životě autora/autorky. Četbou díla Woolfové i Plathové lze i bez komparace s biografickými a autobiografickými materiály dojít k závěru, že vztah autorek k rodičům byl nějakým způsobem znepokojující, či dokonce narušený. Podobné přesvědčení najdeme v tvrzení Holbrooka (1976), který o Sylvii Plathové napsal: „Dokonce i tehdy, když interpretujeme pouze její dílo, [...] nemůžeme si nevšimnout, že její protagonisti mají tendenci obviňovat druhé, zejména matku a později (jako v básni Táto) otce.“ (s. 9). Antoon Leenaars a Susanne Wencksternová (1998) shodně s Hollandem (1977) tvrdí, že pro porozumění suicidálnímu vývoji mají význam především literární díla napsaná krátce před sebevraždou. Přirovnávají je k dopisu na rozloučenou, jež může sloužit jako zdroj cenných informací o motivaci autora k sebevraždě. Význam psychologických analýz literárního díla jako metody, pomocí níž je možné sledovat suicidální proces, je podporován výzkumy nejrůznějšího teoretického i metodologického původu. Firestone a Firestoneová (1998) například zjistili, že se suicidálním rizikem koreluje posouzení úrovně a intenzity destruktivních hlasů (viz kapitola o rizikových faktorech suicidia). Firestonová a Catlet-

62



22.10.2009

13:55

Stránka 63

tová (1998) zároveň identifikovaly tyto destruktivní hlasy v denících Sylvie Plathové. Sebevražedný proces se zřejmě začal odvíjet v životech Virginie Woolfové a Sylvie Plathové mnohem dříve, než napsaly svůj nejlepší román či báseň. Jejich tvorba mohla vzniknout ve snaze sebevražedný proces odvrátit (Viewegh, 1996) či jako nutkavá potřeba reparovat tvorbou vlastní self (Kavaler-Adlerová, 1993). Je však také možné, že ji lze alespoň částečně chápat jako manifestaci určité „patologie“ – například suicidálních tendencí (Viewegh, 1996). Suicidium samo o sobě nás opravňuje přistupovat k pozdní tvorbě suicidálních autorek jako k dopisům na rozloučenou či jako k tvůrčímu záznamu o dramatickém hledání smyslu života, existence a bytí self v tomto světě. Stejně jako dopisy na rozloučenou, ani literární díla napsaná v několika dnech či měsících předcházejících sebevraždě autora nám neposkytnou všechny potřebné informace k porozumění psýché člověka, který se rozhodl ukončit svůj život sebevraždou. Suicidálnímu procesu v jeho komplexnosti a multidimenzionalitě lze porozumět teprve tehdy, když zjištění získaná psychologickou analýzou a interpretací literárního díla či dopisu na rozloučenou dáme do souvislosti s životním osudem sebevraha (Shneidman, 1982) a s teoriemi sebevraždy a osobnosti (Leenaars a Wencksternová, 1998).

Prototypická scéna William Todd Schulz (2002) vyvinul psychobiografickou metodu, kterou lze použít při analýze uměleckých textů. Porozumět životnímu příběhu z textu můžeme podle něj mimo jiné tak, že se nám podaří identifikovat takzvanou prototypickou scénu. Vymezuje ji jako takovou událost v životě člověka, která obsahuje klíčovou informaci o celém jeho životním příběhu. Prototypická scéna není kongruentní s ostatním textem, jako by z něho vystupovala. Představuje přerušení jinak volně plynoucího textu, zobrazuje konflikt v rodině a podléhá tzv. vývojové gravitaci – odehrává se většinou v dětství či adolescenci a odráží některou z vývojových krizí popsa-

PROTOTYPICKÁ SCÉNA

63

3


3

22.10.2009

13:55

Stránka 64

ných Eriksonem (1999).28 Prototypická scéna zároveň vyvolává v umělci potřebu kreativního zpracování. Při interpretaci textů můžeme s tímto konceptem pracovat relativně izolovaně; v ideálním případě facilituje hypotézy, které lze testovat na dalších textech. Metoda zaměřuje pozornost výzkumníka na samostatné a distinktivní události, zužuje pole významu, a omezuje tak tendenci ztrácet se v množství materiálu. Schultz se nechal inspirovat výzkumy Irvina Alexandera (1990) zaměřenými na základní identifikátory význačnosti a studiemi Singera a Saloveye (1993) o sebe-definujících vzpomínkách (z angl. self-defining memories), tj. vzpomínkách, které si člověk opakovaně vyvolává, přemýšlí o nich a které facilitují sebe-porozumění. Avšak vzpomínek tohoto druhu lze v životě jedince najít několik, zatímco prototypická scéna je vždy jen jedna. Podle Schultze určují prototypickou scénu tyto identifikátory: 1. nadřazenost (z angl. primacy) Úvodní pasáže a začátky textu mají největší výpovědní hodnotu, proto by v analýze měla být značná pozornost věnována tomu, jak text začíná – tento postup může pomoci odhalit zásadní životní témata a též motivy, kterými se bude autor opakovaně zabývat. 2. jedinečnost Části textu vyznačující se jedinečností jazyka, který se od běžného vyjadřování odlišuje, a zjevně „podivné“ obsahy (například někdo nemá ve zvyku hovořit o svém dětství a náhle začne vyprávět historku z dětství). Patří sem i takové události, které jsou neopakovatelné svou absurdností, krutostí, neobvyklostí, ať už jim autor věnuje pozornost, či se o nich zmiňuje jen okrajově.

28

O životním příběhu Sylvie Plathové a vnitřním příběhu jejího díla ve vztahu k teorii

Eriksona viz Kodrlová (2004).

64



22.10.2009

13:55

Stránka 65

3. frekvence Tendence autora k opakování neuzavřených či nevyřešených konfliktů. 4. negace Nápadné distancování se autora od nějaké vlastnosti se záměrem zdůraznit, že on takový není, může podle Schultze znamenat pravý opak, tedy to, že takovým ve skutečnosti je. 5. důraz Alexander (1990) se zmiňuje o třech typech důrazu – přehnaný důraz, nedostatečný důraz a nesprávně umístěný důraz. Dalším typem může být „vynechávka“, která je v podstatě antitezí důrazu (může jí být například nepřítomnost emoční odpovědi na události, které zpravidla nenechávají autory chladnými; Schultz uvádí jako příklad spisovatele Roalda Dahla, který v autobiografii popisuje smrt svého otce příliš neutrálně a bez emocí). 6. chyba, nedokončení, izolace Chybou je míněno přeřeknutí, zkomolení apod. Nedokončení znamená, že autor představí téma, které náhle, bez vysvětlení a dokončení opustí. Jako izolaci označuje Schultz situaci, kdy se vynoří zdánlivě nepodstatný materiál, který nutí k otázkám typu „O čem je tady řeč?“. 7. vrženost Prototypické scény obsahují kreativní zacházení s vržeností, kterou Schultz na rozdíl od Heideggera pojímá jako vrženost do dané situace nebo jako dilema reprezentované bilancováním v průběhu sebereflexe – prototypické scény jsou narušením statu quo, ve většině případů v textu dojde k tomu, že význačná postava se zachová nepředvídatelně vůči hlavní postavě, která musí na vzniklou situaci zareagovat. Schultz (2002) si uvědomuje, že ne všechny vzpomínky odkazují na události, které se opravdu staly tak, jak si je jedince vybavuje

PROTOTYPICKÁ SCÉNA

65

3


3

22.10.2009

13:55

Stránka 66

nebo je popisuje. Vzpomínky jsou podle něj konstrukcí a paměť není neomylná. Prototypickou scénu chápe jako manifestaci minulosti i přítomnosti – je odkazem k minulé události, která je však konstruována v přítomnosti jako vzpomínka dospělého člověka. Zpracování prototypické scény však zároveň ovlivňuje způsob zacházení i s budoucími životními situacemi, tématy a konflikty. Schultzův přístup lze považovat za uplatnitelný zejména při analýze autobiografického materiálu, přesto však jeho metoda může sloužit jako inspirace i při interpretaci uměleckých děl. V analýze suicidálního vývoje autorek jsme se nezaměřovali přímo na odhalení prototypické scény, metoda Schulze nám přesto poskytla vodítka pro zachycení témat objevujících se v textu.

Téma identity v životě člověka a vnitřní příběh díla Téma identity se rozvíjí již v době, kdy dítě začíná odlišovat své ego od matky, která jej vybavuje určitou mírou integrity a stability v čase. Dítě uspokojuje své potřeby prostřednictvím jiné osoby, která je v roli matky, ale ta též (částečně) nevědomě uspokojuje své potřeby prostřednictvím dítěte. Matka v něm zároveň aktualizuje pocit určitého bytí, bytí dítěte konkrétní matky (Holland, 1977). Takto je konstruována primární identita a na jejím základě se dále rozvíjí způsob, jakým dítě vychází vstříc požadavkům vnitřního a vnějšího světa. Pozorujeme-li jedince, lze z jeho chování vyčíst sjednocující téma. Téma identity je však pouze verbálním konstruktem pozorovatele a primární identitě pocházející z preverbálního období života jedince se podle Hollanda může podobat jen rámcově. Pojmenujeme-li tedy téma identity, musíme si být vědomi toho, že tak vytváříme pouhý konstrukt, stejně jako když se pokoušíme nalézt hlavní téma literárního díla. Podaří-li se nám však dát různé způsoby chování jedince do souvislosti, a nalézt tak jeho specifický styl, můžeme objevit opakující se obměny charakteristického tématu či jádra jeho identity (Holland, 1977). Holland upozorňuje na význam, jenž má hledání tématu identity u lidí, které Menninger (1938/1985) popisuje jako chronické sebe-

66



22.10.2009

13:55

Stránka 67

vrahy. Za chronické sebevrahy označuje alkoholiky, drogově závislé, ale také další jedince náchylné k poruchám, které jsou doprovázeny takovým stylem sebedestruktivního chování, v němž se přání zemřít projevuje mnohdy více než u suicidálního jedince. Chroničtí sebevrahové, tvrdí Menninger, však ze svého patologického jednání získávají určitý pocit uspokojení. Taková dynamika je patrna například v díle Edgara Allana Poa, v němž se objevuje vzorec sebedestruktivních aktů spíše než jeden konečný suicidální akt. Ego styly vycházející z tématu identity spolu se silami dobra a zla podle Hollanda (1977) umožňují vyčíst z literárního díla vnitřní příběh, který vedl autora k volbě dobrovolné smrti. Podobně o tomto tématu uvažuje také Viewegh (1996). Vnitřní příběh díla nám tak pomáhá porozumět nejen osobnosti suicidálního autora a jeho motivaci k dobrovolnému ukončení života, ale také způsobům, kterými se ego, duševní choroba či sebevražedné tendence „proplétají“ dílem či jej prostupují.

Lingvistický prediktor sebevraždy Odlišný přístup k psychologické analýze literárního díla nabídli Stirmanová a Pennebaker (2001), kteří na základě výzkumu zjistili, že predikovat tendenci k sebevraždě lze pomocí analýzy básnického jazyka. Sledovali 300 básní napsaných během tří různých období života osmnácti básníků rozličných národností. Autory 156 básní bylo devět básníků, kteří spáchali sebevraždu, a 135 básní napsalo devět básníků, kteří se o suicidium nepokusili.29 K analýze 29

Výzkumníci zkoumali práce těchto básníků, kteří ukončili svůj život sebevraždou:

John Berryman (1914–1972), Hart Crane (1899–1932), Sergej Jesenin (1895–1925), Adam L. Gordon (1833–1870), Randall Jarrell (1914–1965), Vladimír Majakovskij (1893–1930), Sylvia Plathová (1932–1963), Sarah Teasdalová (1884–1933) a Anne Sextonová (1928–1974). Kontrolní skupinu tvořili tito autoři: Matthew Arnold (1822–1888), Lawrence Ferlinghetti (nar. 1919), Joyce Kilmer (1886–1918), Denise Levertov (1923–1997), Robert Lowell (1917–1977), Osip Mandelštam (1891–1938), Boris Pasternak (1890–1960), Adrienne Richová (nar. 1929) a Edna St. Vincent Millayová (1892–1950).

LINGVISTICKÝ PREDIKTOR SEBEVRAŽDY

67

3

Rizikové faktory sebevraždy podle Antoona Leenaarse

Recommend Documents