Richard Sobotka
Až skřivan zazpívá Příběhy o zoufalství lidí obyčejných i slavných
2014
Všechny tyto příběhy se odehrály. Okolnosti některých byly možná poněkud jiné, avšak to zoufalství, které ty lidi nakonec dohnalo k onomu hroznému činu muselo být ve všech případech stejně strašné.
3
Vzpomínka na dětství
Letní den roku devětapadesátého byl nepříjemně horký. Vlaštovky se vrhaly do nízkého okénka, prolétávaly otvorem po chybějící tabulce přímo do malého chléva, kde měla místo kravka a koza, slepice a pod korytem králíci. Černalo se to uvnitř velkými mouchami, ani jim se v tom horku nechtělo hýbat blanitými křídly. Vlaštovky je sbíraly rovnou ze stěn a stropu. Pavel postavil krávě kbelík ke korytu. „Pij!“ Kravka dychtivě smočila nozdry a dlouhými tahy kbelík vyprázdnila. „Chceš další?“ Věděl, že má dost. Až pálivá horkost dne trochu ustoupí, půjde s ní na pašu. Přes den měl ještě nějakou dodělávku ve stolařské dílně. A musí dokončit opravu starých lavic v místním kostele. Dobrá zakázka. Farář platí hotově. Však zase vybere od farníku po drobných mincích. To někteří zákazníci dluží za odvedené dílo třeba i několik let a Pavlovi je stydno dluh připomínat a oni se tváří jako by ztratili paměť. Pavel měl stolařskou dílnu v rodném domku nedaleko kostela. Byl dobrý pracant. Co kdo potřeboval zhotovit ze dřeva, stůl, kredenc, šatník, postel, i rakev už dělal, všecko dokázal. Jen ta domácnost se mu jaksi nevydařila. On sám mlčenlivý, málokdy ho někdo slyšel promluvit, věčně ponořený sám do sebe. Zato ta jeho Bětka měla jak se patří pořádně prořízlou vyřídilku. Někteří tvrdili, že s ní má Pavel učiněné peklo, jiní se mírnili, že jen očistec na zemi. Peskovala Pavla, věčně ho sekýrovala za každou maličkost, vyčítala co je za nekňuba. „Štěstí, že nemají děti, měly by si špatnou vzpomínku na celý život,“ říkali lidé. 4
Byl čas oběda. Namísto do kuchyně zašel Pavel ke studni napít se chladné vody. Nedaleko rostla pokřivená švestka. Strom už byl napůl uschlý, ale pořád ještě dával ovoce. Pamatoval si ho od dětství. Zato rodiče pamatoval jen mlhavě. Nebýt zažloutlé svatební fotografie, ani by neznal jejich podobu. Ještě otlučený vojenský kufr po tatovi, starém Pavlovi, mu zůstal na památku. Když neměl nic na práci vyšel na půdu, otevřel zaprášený kufr, probíral se v zažloutlých novinách a obrázcích, které tam tata starý Pavel měl jako památku na první světovou vojnu ve které sloužil jako infanterista. Pavel si jen matně vzpomínal na jeho vyprávění. „Byli jsme v první linii. Kolem nás bzučely kule jako rozdrážděné divoké včely. Explodovaly granáty. Kamarádi padali jako mouchy, ale já jsem měl štěstí, akorát pár střepin jsem chytil, jednu mám pořád tady ve stehně.“ Také se chlubil vojenskou pistolí, kterou si přinesl na památku z války. Chlapec Pavel byl ještě docela malý, když tata starý Pavel ovdověl. Ženu Libuši, byla jak bzdinka a pořád pokašlávala, vehnala pod drn tubera. Tata starý Pavel a chlapec malý Pavel, ještě ani do školy nechodil, zůstali sami. „Jednou to bude všechno tvoje,“ řekl chlapci tata starý Pavel. „Chalupa, zahrádka, pole, kráva ve chlévě, slepice. Všecko.“ Zavřel vojenský kufr a cestou z půdy vyprávěl malému Pavlovi o stolařině, jaké je to pěkné řemeslo. Nit vzpomínek přeskřípl Bětčin vrzavý hlas. „Oběd!“ Pavel postavil hrnek se zbytkem studené vody na studnu, otřel dlaně o kalhoty, vešel do stavení. 5
Ve dveřích kuchyně zůstal jako opařený. Tolik jídla bývalo na stole jen o velkém svátku, nebo o neděli. Dokonce i ubrus pro střený. Co se to děje? Pavel se ohlédl a jako by neměl jistotu, že vešel do správného stavení. „Tak si konečně sedni,“ pobídla Bětka. Očekával obvyklý křik a spílání a třískání hrnců… „Kdyby sis alespoň piliny z těch hader na sobě trochu oprášil, kdo to má pořád uklízet? A co se ofrňuješ? Pokud se ti nelíbí, tak si vař sám!“ Až se chalupa kolikrát třásla. O zábavu měli postaráno i sousedé. Teď nic. „Tak už jez, než jídlo vystydne,“ pobídla Bětka. „Co se ošíváš jak u cizích? Řezník měl pěkné maso, tak jsem kousek vzala. Zemáky a zelí máme svoje. Jednou za čas můžeme mít trochu lepší oběd i ve všední den.“ Stále si nebyl jistý, jestli je na tom správném místě. Pořád čekal obvyklé hromobití. Jako by se octl v cizím stavení. Všichni v Zákolanech věděli, jak Bětka s Pavlem zle zachází, ale co mohli dělat? Jedině Pavla politovat, chudáka, to bylo všechno. I chlapi s ním soucítili. „Proč ty jí někdy nevybřinkáš?“ divili se. „Dvakrát třikrát jí naložit krkoškou na řiť, určitě dá pokoj. Hned ti bude podstrojovat, točit se kolem tebe.“ Když chlapům neodpověděl, pomysleli si, že nemá všech pět pohromadě a víc se nestarali. Co by pro něho mohli ještě udělat? Pavel netušil, proč je na něho Bětka tak zlá. Kdysi tak pěkné a pracovité děvčátko se už zanedlouho po svatbě proměnilo v hotovou fúrii. Nestěžoval si. Bral Bětku takovou jaká byla. 6
Pravda je, že pokud očistec na zemi existoval, pak právě v jeho chalupě. „Proč vy se někdy nepřijdete svěřit do zpovědnice,“ ponoukal Pavla farář. „Vymluvíte tu tíhu, co tíží duši, uleví se vám.“ „Však víte, pane faráři, já do kostela moc nechodím, jedině snad na velké svátky,“ odpověděl Pavel. Zůstal uzavřený, jako ten nejtvrdší vlašský ořech, leda ho rozbít, aby z něho někdo vypáčil tu tíhu, která ho trápila. Nikdy si nikomu nepostěžoval. Všechno, co ho tížilo, nosil uzamčené hluboko uvnitř sebe. Zato Bětka chodila co chvíli do kostela. Právě tam si ji vzal farář na paškál. „Panímámo, vždyť ten váš Pavel je takový hodný mužský a vy na něho pořád tak zle,“ domlouval jí. „Pohleďte na jiné rodiny. Mužskému jen něco přeletí přes nos, už ženu bije, chodí do hospody, všecky peníze propije. A když mu žena řekne slovíčko, už ji zase bije. Ten váš je učiněné dobrotisko, pokora, nikdy si nepostěžuje, všecko odpouští.“ „Já už jsem taková,“ odpověděla Bětka. „Tam u nás doma na pasekách to byl jenom samý křik a hádky. Tata hned bič a muselo být po jeho. Žádné slitování. Když jsem odrostla, nikdo mne nechtěl. I na tancovačce se mi vyhýbali. Jedině Pavel si mne všiml. On byl sirotek. Byl rád, že jsem si ho vzala. A já byla ráda, že jsem se dostala z bídy na pasekách do chalupy k mužskému s řemeslem. Já už jsem se taková zlá asi narodila.“ Stáli v šeru kostela nedaleko oltáře. Tam na tom místě Bětka panáčkovi slíbila, že se svatosvatě polepší a Pavlovi vše vyna hradí. Polévka byla dobrá, i to další, ale Pavel jen uždiboval, jako by svatokrádežně ujídal z posvěcené hostie. Byl celý nesvůj. Namísto hromobití se dočkal medových slov. 7
„Kolik máš ještě té práce pro kostel?“ zeptala se Bětka. Dokonce si oblékla květované šaty, jak si ji pamatoval ještě z těch pěkných dřívějších časů. „Dodělávám poslední lavici,“ odpověděl. „Vlastně už je hotova, jen ji ještě trochu připasuju k ostatním.“ „V neděli si můžeme vyjet někam na výlet,“ řekla. „Podívat se třeba na svatý Hostýn. Nebo se projít do polí, nebo kolem řeky.“ Neodpověděl. Hleděl oknem přes červeně kvetoucí muškáty kamsi za obzor, jako by chtěl dohlédnout až do míst, kam ani netušil, že by někdy dohlédnout mohl. „Nebo si jenom posedíme na lavičce pod hruškou,“ řekla Bětka. „Letos na jaře byla v jednom květu, teď koncem léta bude mít hrušek, že nebudeme vědět co s nimi.“ Jak najednou se všechno zázračně obrátilo na tu krásnější stranu! Pavel nedojedl. „Nechutná ti?“ starala se Bětka. „Bylo to moc dobré, opravdu,“ odpověděl. „Děkuji. Moc ti za všecko děkuji.“ Vyšel na zahrádku. Opíral se o tyčkový plot, hleděl do skomírajícího slunce v záplavě ohnivých oblaků nízko nad obzorem. Bude pršet, věděl. Deště bylo třeba. Potom se vrátil do domu. Po deskových schodech vyšel na půdu. Matná vzpomínka z dětství ho přivedla k zaprášenému vojenskému kufru. „Měli jsme pušky,“ vyprávěl starý Pavel chlapci malému Pavlovi. „Také jsme stříleli z kulometů. Taliáni vyběhli ze zákopů, kosili jsme je jako zralé žito. Někdy přišla na řadu také pistole – prásk! Voják padl jako podťatý.“ 8
Chlapec malý Pavel vzal do ruky pistoli, kterou si z války přinesl na památku tata starý Pavel. Pistole byla pro něho těžká, musel ji uchopit oběma rukama. Otáčel se s ní tam na půdě do stran a opakoval po tatovi starém Pavlovi: „Prásk! Prásk! Prásk!“ I na tatu Pavla zamířil. A při tom jednom „Prásk!“ mu prst sklouzl na lučík spouště a nezajištěná pistole vystřelila. Byl v památeční pistoli, kterou si vojín infanterista Pavel Režný přinesl z fronty domů, jediný náboj. Tata starý Pavel padl jak podťatý. V zákopech sice smrti unikl, přece ho dostihla. Strážmistr Lukáš Majerčík, když se dostavil na místo, vyslýchal chlapce malého Pavla jak všecko bylo a jak se to všecko událo. Pak napsal do hlášení, že demobilizovaný vojín Pavel Režný, jsa stísněn skonem nebožky ženy a špatnou hospodářskou situací, obrátil v návalu deprese zbraň proti sobě. Proč kazit život chlapci malému Pavlovi, který ještě nemá z ničeho valný rozum? Všeobecně se mělo za to, že starý Pavel spáchal sebevraždu. Strážmistr Lukáš Majerčík mlčel, až do své smrti nic nevyzradil. Pak se na všecko zapomnělo. O chlapce se postarali příbuzní, nechali ho vyučit truhlářem, jako byl tata starý Pavel. Když chlapec Pavel dospěl v muže, převzal majetek a oženil se s Bětkou ze statku na pasekách. Ale chlapec nezapomněl. To byl ten kámen, který ho tížil, který v sobě neustále vláčil. Proto se nevzpouzel, když ho žena Bětka peskovala, když mu dělala zle. Nebránil se. To byl jeho pozemský očistec. Zasloužil si ho. Trpěl za to, co tehdy udělal tatovi, i když nechtěně a neúmyslně, ale udělal. Byl to jeho zlý skutek. Vláčel to břemeno životem bez nejmenšího odporu. Zasloužil si trpět. 9
Teď znovu seděl u zaprášeného vojenského kufru. Byly v něm jen stářím zažloutlé výstřižky z novin, zprávy z první světové války. Jakési staré hadry. Nic víc. Tak se to tenkrát stalo. Vlastně to všechno byla jen taková mlhavá vzpomínka na dětství. Pavel dobře věděl: zasloužil si trpět, zasloužil si očistec. Jenže teď se najednou Bětka změnila. Nechápal to. Najednou byla zase milá, jako v ten prvý čas, co se poznali a vzali. V chalupě všecko uklizené, jídlo navařené. Dokonce čistý ubrus na stole. Pozemský očistec byl v nenávratnu. Už padal soumrak, ale ve stavení se pořád drželo takové zvláštní ticho. Bětka se šla porozhlédnout, kde Pavel je. Na dvorku ani na zahrádce nebyl. Ani v dílně. S kravkou na pašu za večerního chládku nešel. Zaběhla se podívat do nedalekého kostela, poslední lavice už byla také opravená, ale pořád ještě zůstala malounko mimo řadu. Bětka se vrátila do chalupy. Pavel nebyl ani ve stodole. Až pak jí napadlo vystoupat po dřevěných schodech na půdu. Určitě zase listuje v zaprášených krámech, které si tata starý Pavel přivezl z války. Byl tam. Kdo ví na co Pavel myslel, když si stoupl na tatův dřevěný vojenský kufr. Snad, že se tím pozemským očistcem zatím pořád ještě nedobral úplného spasení. Možná až teď… Jeden konec provazu uvázal na krov, druhý zaklesl o hrdlo. Možná prosil tatu za odpuštění. Možná se těšil na shledání s ním. Možná v té poslední chvíli pocítil úlevu, že se konečně zbaví té nesnesitelné tíže z dávného providnění… 10
Poslední mejdan
Den přímo žhnul. V takový čas je nejlíp u vody. Vlnky rozmarně házejí sluneční prasátka, vodní perly se třpytí jako pravé, smích, nezávazný hovor. Čas plyne tak zvolna, jako by neměl začátek ani konec. Příjemně bylo také v horském údolí Kání. Horkost dne tlumily okolní strmé svahy s hustým smrkovým porostem. Bystřina tudy zvesela poskakovala. Cesta se klikatinami vlnila až k hřebenu hory v nadmořské výšce přes tisíc metrů, bylo tam možné zahlédnout v zeleni stromů bílé stěny horského hotelu. Místní byli zvyklí na strmé stoupání cest a chodníků. Na výheň léta. Také na dny chladnější, než měli lidé v nížinách. Na zimy hromsky tuhé a sněhové. Inu jako horalé. Všecko brali opravdověji. Nad kolébkou novorozeněte se radovali z nového života. Při veselce skanula kapka lidského štěstí i na ně. A když někdo umřel, smutili jako by pochovávali někoho z pokrevní přízně. Někdy se i poškorpili, ale nikdy ta nenávist nešla až na krev. A uměli se radovat. Popíjeli, jásali, zpívali, objímali se jako rodní bratři. Nejinak tomu bylo onoho sobotního odpoledne, kdy Vašek Holšák slavil padesátku. Muzika břaněla, halas a tartas, až horám brněly uši. „Jezte a pijte,“ pobízel hostitel. Uspořádal mejdan v Kání. Podlouhlá zděná budova sloužila jako hasičská zbrojnice, druhá část byla zařízena jako obchod 11
Jednota s potravinami. Sice jen přes cestu byla knajpa U Skočků, ale Vašek Holšák, že se všecka ta sláva odbude právě tady. Byly v těch místech do země nabité stoly a lavice, hasiči tam každým rokem pořádali výlety. Další se uskuteční za měsíc. Vždycky to bylo vydařené odpoledne. Místa dost pro všechny pozvané ze samot z Kůtisk, Kamenárky, Javoří, Kněhyňky a Smolného. Nejvíc jich přišlo z Kání, kde se kolem hospody, obchodu s potravinami a hasičské zbrojnice chalupy nahoufovaly. I Vašek Holšák měl k tomu místu blízko. Byl členem grupy místních hasičů. A posledních patnáct roků tady šéfoval obchodu Jednota s potravinami, kořalkou, tabákem a cigaretami, a také s praktickými potřebami pro domácnost. Sem k němu přicházeli místní pro všelijaké zboží, ale sbíhali se také horalé z okolních svahů. Další obchod byl až pět kilometrů daleko. Místní a lidé z okolních hor chodili nakupovat do Jednoty k Vaškovi Holšákovi. Přišli, nakoupili, popili, poklábosili, zaplatili ušmudlanými bankovkami a ošoupanými mincemi a drápali se s nákupem v baťůžku zpátky do hrba, jak těm kopcům také říkali. Muzika hrála. Vašek Holšák si zadal místní kapelu na celé odpoledne až do večera, nebo až do noci, to podle toho, jak dlouho se bude chtít hostům posedět. I zatančit si bylo možné na betonovém placu, pokud by někdo chtěl. „Co nepiješ, Otíku? Všeho je dost!“ pobízel Vašek Holšák. Pivo teklo proudem. Štamprle s kořalkou pořád štrngaly. Klobásy voněly, hořčice štiplavě dráždila jazyk. Všem chutnal dobrý a jak samet nadýchaný čerstvě upečený chleba. Nechyběla spousta sladkých zákusků. „Přátelé, přátelé,“ sjednával si Vašek Holšák pozornost. „Berte na vědomí, že dnes není žádné přání nesplnitelné!“ 12
„Ale dyť ty sám nic nepiješ, ani nejíš,“ ozval se Jaroš. „Neboj, o nic nepřijdu,“ vyslechl odpověď. „Musím mít nad vším dohled, aby třeba někdo neumřel žízní nebo hladem!“ Přisedl na jednu lavici. „Na tebe jsem si vždycky myslel, Evuško,“ objal pěkně vytvarovanou a pořád ještě i po tváři na úrovni čtyřicátníci kolem ramen. „Ale co mně to bylo platné, když mi tě vyfouknul ten sprosťák Tonda.“ „Nebýt těch tvých oslav, dám ti rovnou jednu do kníru,“ naštětil se Tonda. „Jakýpak sprosťák? Pokud Evuška nesouhlasila, nic jsem si k ní nedovolil.“ „Evuška byla zkrátka moje tajná láska,“ nedal si oslavenec pokoj. „Že jsi nikdy nic neřekl!“ podivila se. „Copak nevidíš, že jsem kvůli tobě zůstal starým mládencem?“ „Aby ti huba neupadla!“ pleskla ho Evuška. „Co bab za tebou lezlo tady do toho obchodu, jenom co vím z doslechu. A kolik jich bylo, co nevím, to se ani neodvažuji odhadnout.“ Je pravda, Vašek Holšák se neoženil, ale přelétavý byl jak motýl. Říkalo se, že někdy pořádal ve skladu svého obchodu mejdan, jídla a pití jako na zámku. Trvala prý ta holaria pokaždé až do rána. Ale jak to bylo doopravdy nevěděl nikdo. Dechovka nahodila další kousek, příjemný ploužák. „Nezatančíme si?“ naklonil se Vašek Holšák k další návštěvnici. „Maruška! Má dávná láska! Přece bys mi právě dnes nedala košem!“ „Kolik takových máš?“ křikl Frantin od vedlejšího stolu. „Na delikátní, intimní a pitomé dotazy neodpovídám!“ opáčil Vašek. 13
Dechovka hrála. Kroužili po betonu sami. Čas pokročil. Soumrak už dávno nahlížel do údolí. Někteří hosté se vytráceli do nedaleké houštiny, ulevit zažívání, pak zase zpátky ke stolu popravit se tím, čím se pokazili. „To zase bude v horách nablito!“ ušklíbla se Maruška. „Vegetace dostane, co jí náleží,“ odpověděl Vašek. „Alespoň urostou pěkné vánoční stromky.“ Maruška měla příjemně měkké tělo, rozkoš ji bylo objímat. „Proč ty ses nikdy neoženil?“ zeptala se. „Ty by sis mne vzala?“ „Proč ne? Vedoucího prodejny! Pěkně by mne zdaleka zdravili, oslovovali paní vedoucí…“ „Co by na to ten tvůj Laďa?“ „Ten?“ odsekla. „Jednou ho beztak vezmu sekerou po kebuli. Věčně ožralý jak zákon káže, jenom bordel dělá. A pokud je náhodou střízlivý, tak je to s ním ještě horší.“ „To bych se načekal, než by tě jako mordýřku pustili z lochu. Možná by se mi zatím aji to moje ženidlo přestalo hlásit o svá práva.“ „Tož to fakt nevím, jaké bych potom udělala s tebou terno.“ Josef Matýsek se pustil do křížku s Martinem Horákem. Z neopatrnosti na něho crbnul pivní pěnu. Za střízliva by si toho jeden ani druhý nevšiml, teď šlo o prestiž. Už se oba váleli v trávě, bílé nažehlené košile zmuchlané, samá zelená šmouha. Další chlapi hned ochotně vyskakovali od stolů, trhali oba rváče od sebe. „No tak, ogaři, mějte aspoň dnes rozum!“ Chvíli to vypadalo, že se začne prát každý s každým, ale v nejlepším si kdosi prdnul. Všichni rázem zkameněli. 14
„Kdo to byl?“ Nikdo se nehlásil. „No to je úroveň! A ve společnosti. Nešlo by pustit venti látor?“ „Jsme venku na čerstvém povětří, vole, tady si může prdět kdo chce a jak chce! Nemám pravdu, šéfe?“ Vašek Holšák neměl právě čas, zajímala ho Zdenica z Krbového. Něco jí šeptal do ucha. Naštěstí už bylo takové šero, že nebylo vidět, jak se Zdenica červená. „Hej, Vašku, šéfe!“ křikl kapelmajstr. „Jak dlouho máme ještě hrát?“ „Pokud tady bude jediný host,“ opáčil Vašek Holšák. Kapela spustila další kousek. Trochu si museli na noty přisvěcovat. Pak už hráli zpaměti a jenom ze setrvačnosti. Počáteční elán byl nenávratně fuč, teď už šlo jen o výdrž. Hosté prořídli. Někteří se vyspí z opice někde v houštině poblíž chodníku cestou ke svému stavení kdesi na samotě, jiní se s trochou štěstí vrátí jak vlaštovky do svého hnízda a zapadnou rovnou v tom co měli na sobě do kanafasu. „To nemá cenu, hrát pro dva poslední ožralce,“ protestovali muzikanti. „Beztak z toho nemají pojem.“ „Tak ještě jednu poslední pro mne,“ poručil Vašek Holšák. „Rozlučkovou.“ Rozhlížel se, ale už opravdu neměl se kterou by si zatančil. Muzikanti spustili. Sice pořád ještě dojemné, ale už trochu rozvrzané tóny padaly do ztemnělých houštin a jehličnatých větví okolních lesů. „Ty, Vašek,“ přitáhl poslední host jubilanta Holšáka na lávku vedle sebe. „Co blbneš s takovýma oslavama? Jak u Rotšildů! Dyť na to z platu šéfa téhle mizerné prodejny nemáš, dyť tu útratu nezaplatíš!“ 15
„Teď už je všecko jedno,“ mávl Vašek Holšák rukou. Pořád byl střízlivý, jako by si chtěl všeho užít dosyta v bdělém stavu. „Raduj se, vesel se, příteli drahý!“ „Už jsem naradovaný a naveselený do aleluje. Sotva se držím na nohách. Ráno mi bude palice brnět na prasknutí. Jarča mne doma přetáhne pometlem, týden budu mít tichou domácnost.“ „Tož na mne alespoň v dobrém vzpomínej.“ Muzikanti už měli sbaleno. Vytráceli se popaměti ztemnělými pěšinami k domovům. Noc začínala řídnout. Ráno dalšího dne se přihlásí rozbřeskem co nevidět. Oslavenec osaměl. Světla pořád svítila, kolem žárovek kroužily noční můry. Mouchy se lepily na rozlitou kořalku, sedaly na nedojedky sladkosti. Toulavý pes uchmátl z pod stolu ztracený řízek a prchl s ním do lesa. Časně ráno příštího dne procházela cestou kolem hasičárny a obchodu jako první babka Mařasová. Šla do kostela. Měla to pajdavou chůzí daleko, musela vyjít z domu dřív, než jiní. Když míjela dlouhou zděnou budovu hasičské zbrojnice a prodejny zároveň, hledí, všude rozsvícené, všechno otevřené, jako by mejdan, co ji málem celou noc budil ze spaní, měl ještě pokračovat. Ale nikde nikoho. Z obyčejné babské zvědavosti vešla do obchodu. Živé duše uvnitř nebylo. Tak prošla otevřenými dveřmi do skladu. Tam v pohodlné židli seděl Vašek Holšák, vedoucí prodejny, a jako by po té těžké noci odpočíval. Proč raději neulehl? Měl tam pohodlnou pohovku, vlastně celé zákoutí upravené jako 16
nějaký budoár. Však prý co bab tím skladištěm prošlo, kolik se jich na té pohovce vyválelo! „Vašíku…“ Je se ho dotkla jedním prstem, svalil se na zem jako špalek. Povídalo se všelicos, třeba to, že Vaška Holšáka trefil šlak. Ale nařízená pitva prokázala, že se napil kyanidu. Policejní vyšetřování také brzy zjistilo důvod sebevražedného činu. Manko! Pořádný sek v účetnictví! To všechno ty noční pokoutní dýchánky. Při mizerném platu vedoucího prodejny by zoufalý Vašek Holšák splácel sekeru kdo ví kolik let. K tomu soud. Pak kriminál. Ke všemu připočíst drauf útratu za narozeninové pohoštění v částce dosti závratné. Kdo to teď všechno zaplatí? Kapela dostala jakýsi foršus, jinak by chlapi hrát nepřišli. Ale ostatní? Všecko na dobré slovo. Podnik Jednota připočte peníze prošustrované za projedené a propité zboží ze skladových zásob ke ztrátě. Chudáci cukráři! Kdo zaplatí guláš? Kdo řízky? Ani muzikanti se vyúčtování nedočkají. Co si kdo vezme na mrtvém? O měsíc později se konal na tom samém místě v Kání tradiční hasičský výlet – Svatojánská noc. Občerstvení zabezpečil nový vedoucí prodejny Jednota, udělal na tom mejdanu celkem dobrou tržbu. Na nešťastného Vaška Holšáka už si o tom čase nikdo ani nevzpomněl.
17
Kráska Kity se vdává
Nemůže nastat pro muže komplikovanější situace, než když je pohromadě více než jedna žena. Nemůže být příjemnější chvíle, než když se muž octne ve společnosti tří a více žen. Není pro muže obtížnější rozhodování, než si z půl tuctu rozdychtěných krásek zvolit jedinou. Práce na šicí dílně ve fabričce na výrobu konfekčních obleků je výlučně záležitostí děvčat. Jedinými reprezentanty mužského pohlaví byli mistr Martinek a údržbář Pepoš. Mistr už měl svá nejlepší léta za sebou. Pohledem na batalion krásek se sice rád potěšil, ale rozpaky z každoročního dílenského večírku přebíjel notnou dávkou alkoholu. Kdyby šlo do tuhého, pak by opravdu nevěděl, co by si s nimi počal. To údržbář Pepoš byl jiná třída. Skoro žádná z děvčat ho neznala příjmením. Mužský to byl už nemladý, zároveň také nestarý. Ženatý, otec tří dětí, ale stále při chuti. Pořád se na dílně točil. „Mašiny musí šlapat!“ smál se a pokřikoval. Nejraději opravoval ve spodní části strojů. Což děvčatům, zejména v horkých letních dnech, kdy na sobě měly pod pracovním pláštěm jen to nejnutnější, přinášelo trapné situace. Pepoš však byl zároveň určitým osvěžením v té pakárně, jak pracovnice šicí dílně říkaly. Nejneuvěřitelnější zkazky se sdílely vždy během polední přestávky. Ty šťastně vdané předávaly zkušenosti čekatelkám vytouženého stavu. „Ten můj byl před svatbou samé ťu ťu ťu a ňu ňu ňu. Teď když má práci za sebou tak sebou práskne do kanafasu a chrápe, až drnčí okenní tabulky.“ 18
„U mne to samé, akorát si pokaždé nejdřív zapálí cigaretu. Vždycky usne, než ji dokouří. Jednou nám tak shořelo půl peřiny. Dva škopky vody jsem musela do postele vylít. Pak mu ustlat na tepichu. Vůbec mu to nevadilo. O ničem nevěděl. Až ráno se hrozně divil, proč spí na podlaze.“ Protřásala se otázka panenství. „Teď už se takové věci nenosí.“ „Je lepší si to předem vyzkoušet, aby člověk věděl co a jak a do čeho jde.“ „Prý si jedna uchovávala panenství pro toho pravého tak dlouho, až se pak do ní nemohl dostat. Zkoušela všecko možné, ale nic.“ „Jak to s ní dopadlo?“ „Nikdo neví.“ „Možná šla do kláštera.“ „To sotva, tak ošklivá zase nebyla.“ Přišly na přetřes také první zkušenosti. „Nejhorší je, když je on panic a ona panna. On neví co, ona neví jak. A když k tomu dojde může být ona ze všeho tak nervózní, že dostane křeč a přiskřípne ho. Zkrátka se nemůžou dostat od sebe.“ „Co potom?“ „Musí počkat pokud to nepřestane, ale to může trvat dlouho. Nic nesmí jít násilím, aby se to uvnitř nepotrhalo. Nebo volat o pomoc. Přijdou saniťáci, naloží je jak jsou bez nitky na sobě společně na nosítka, odvezou do nemocnice, doktor jim dá injekci a je po problému.“ „Jak já jim závidím!“ Polední přestávka končila. Děvčata se vracela na dílnu. „Prý se budeš vdávat,“ prohodila cestou po chodbě kamarádka. 19
Kity se prudce ohlédla. Nikomu se nesvěřila se svými pocity k Adamovi. Přece by musel napřed on něco povědět. Třeba mám tě rád, jak se to říkává, nebo se zeptat, jestli by si ho chtěla Kity vzít. Snila o tom, že by ho pozvala představit rodičů. „Tohle je můj Adam,“ trochu by se červenala. Řekla by můj, jako by jí patřil úplně celý. A on, málomluvný, by se utápěl v rozpacích, uskakoval očima a také by se trochu červenal. Takže by všechny oficiality musela odbýt za něho. „Máme se rádi,“ řekla by. „Někdy koncem léta se chceme brát.“ Vlastně to byl všechno jen takový sen. Její sen. Na jedné tancovačce ji Adam pozval k tanci. Držela se ho jako klíště, celý večer, dokonce až k domu ho doprovodila. Věděla, že Adam je její láska, jediná pravá, jediná na celý život. I když ho už víckrát na tancovačce nepotkala, ani jinde, nebo jen letmo, pořád na něho myslela. Ale on, pokud se náhodou potkali, pokaždé jen řekl „Ahoj!“ A šel dál. Jako byla než čistý vzduch, mlha, průsvitná, nehmatná povětrnost. Tak alespoň chodila ke splavu, kam se mladí lidé z celého města chodili koupat. Adam také. Nespouštěla z něho oči. Ale on, když ji míjel, pokaždé jenom „Ahoj!“ I tak si byla jistá, že je Adam osudově určen jí. Prostě to věděla. „Kdo cosi o mých vdavkách říkal?“ zeptala se ostře. chtěla mít jistotu. Úplně se jí zatajil dech, že by snad Adam přece… To by ona musela vědět první… „Lojzin ze sousední pletárny každému na potkání vypráví, že se koncem léta ožení s tou kráskou Kity,“ zasmála se kamarádka. „Všichni už to ví.“ Až jí zatrnulo. Lojzin – její věčný stín. Děvčata se jí smála. 20
„Máš tady návštěvu!“ „Kdo přišel?“ „Tvůj první milovník.“ Jako by jich měla Kity tucet. Lojzin jí stále dělal návrhy. „Počítej s tím, že koncem léta…“ „Nechej toho!“ odbyla ho. Až jí to bylo nepříjemné. Když šla na tancovačku, Lojzin stále jenom kolem ní. „Neotravuj!“ Nedal si říct. Jednou se vrátila ze zaměstnání později než obvykle, matka oznamovala: „Měla jsi návštěvu.“ Ani se nemusela ptát koho. Lojzin se sám přišel představit do rodiny. A hned při té příležitosti domlouval svatbu. Prý na konec léta. „Takový pěkný chlapec, šikovný, pracovitý, chytrý,“ bájila matka. „Ale mami, já si ho nechci vzít!“ Léto vrcholilo. Kity seděla u splavu. V rukách rozevřenou sbírku básní. Nepřečetla jediný verš. Tam na tom místě to byla její pozorovatelna. Přece někdy měla na Adama štěstí. Ukázal se, řekl „Ahoj!“ Usadil se kus dál, plaval, slunil se, nevšímal si. I tentokrát šel kolem. „Ahoj! Co to čteš?“ „Ani nevím. Dívám se na řeku.“ Jakmile skočí Adam do vody, vymýšlela plán, půjde si zaplavat také. Začne předstírat, že se topí. On ji bude muset zachránit, 21
prostě ji uchopí do náruče a vynese na břeh. Tam bude provádět oživovací pokusy, jak se to učí v kurzech zdravovědy, dýchání rovnou z úst do úst. A už zůstanou spolu. Adam konečně vezme na vědomí, že Kity existuje. „Nešel bys večer do kina?“ zeptala se. „Co dávají?“ „Vlastně ani nevím.“ Chvíli přemýšlel. „Ani ne,“ řekl. Nic víc. Usedl na své obvyklé místo. A když si šel po chvíli zaplavat, neměla Kity dost odvahy vrhnout se do vody a hrát utonulou. Blížil se konec léta. Čas se držel stále jako vystřižený z katalogu cestovní kanceláře. Aniž by Kity cokoliv ovlivnila, chystala se svatba. „Ale mami! Co máš zase s tím vdáváním! K tomu přece musí být dva!“ „Mlč,“ odpověděla. „Lojzin je kluk jak cumel. Navíc pracovitý. Nekouří, nepije. Zvykneš si. Dobře se s ním budeš mít.“ A ještě dodala: „Svatební šaty ti půjčí sestřenice Vanda. Krásně bílé, nadýchané, samý volánek, všude krajka. Příští týden si vyzkoušíš jak ti padnou, jestli je nebude potřeba trochu upravit.“ Kity už se viděla, jak stojí před oddávajícím úředníkem. „Kateřino Drozdová, berete si zde přítomného Lojzina…“ Ani pořádně neznala jeho příjmení snad Přeček, Křeček, nebo Prcek. Jak by se potom jmenovala ona? Přečková, Křečková, Prcková? A ona by odpověděla: „Ne!“ Ledaže by na místě dotěrného Lojzina stál Adam. Pak by odpověděla: „Ano ano ano…“ 22
Rozhodla se napsat Adamovi dopis. Vyznat se mu ze svých citů, ze své lásky, z touhy jít po jeho boku na dlouhé pouti tímto životem, až pokud je smrt nerozdělí. „Navždy Tvá známá neznámá…“ V závěru listu ta čtyři slova namísto podpisu. Přeložila list na mnohokrát do malého čtverečku a zatížila kamenem v místě, kam Adam ke splavu na břehu řeky chodí. I tentokrát procházel kolem. „Ahoj, co čteš? Zase básničky?“ „Jo, ale jsou trochu jiné.“ „Jaká je voda?“ „Nevím, ještě jsem se do ní neponořila.“ „Poslední pěkné letní dny,“ oznamoval Adam. „Hlásí změnu, ochlazení a déšť.“ „V kině dávají film s Redfordem o nějakém kondorovi, nešel bys?“ „Mám něco na práci…“ Kamínek na jeho obvyklém místě překážel, prostě ho odhodil. Lístku si nevšiml. Vítr psaníčko odfoukl, papírek spadl pod splav, voda ho rozložila na plný formát, vlnky si v něm četly a mokrými slzami slova rozpíjely do nečitelnosti. Předpověď nezklamala, počasí se změnilo. Ochladilo se a pršelo. Říká se, že s deštěm padá štěstí, zvláště v čase svateb. V závěru toho léta se chystaly hned dvě. Adam se ženil. Jenže všechny místní krásky přišly zkrátka, bral si nějakou frajli ze sousedního města. Zamilovaný pár. Všichni jim záviděli. Také Lojzin chystal svatbu. Jak nikdy hospodu nenavštívil, teď už třetí den zapíjel svobodu. Všem oznamoval, že si v sobotu bere za ženu krásku Kity. 23
„Co je to s tebou?“ podivila se matka, když v pátek navečer před svatbou uviděla Kity ve svatebním. „Zkoušíš, jak ti padnou?“ Svatební róba Kity slušela. Byla z ní pěkná nevěsta. Po celém městě se bude šeptat, že se kráska Kity vdává. Všichni budou závidět. „Tohle ramínko ještě trochu zkrátíme,“ řekla matka. „Myslím, že už to nebude potřeba,“ odpověděla Kity. Déšť chvíli ustával, pak zase sílil, jakoby obloha chtěla nasypat toho štěstí Kity co nejvíce. Nikdo si nevšiml, když Kity pozdě navečer toho pátečního dne, vlastně už za tmy vyšla z domu. Drobnými kroky, pořád ve svatebním, jen trochu vpředu nadzvedávala tu bílou nádheru, aby ji lehounkým střevíčkem nepřišlápla, pospíchala sotva znatelnou pěšinou okrajem parku podél řeky. Připomínala bílého motýla, který se vydal na svou jedinou a poslední svatební cestu. Déšť pořád sypal. Kity lapala to padající mokré štěstí do tváře, až ho měla oční důlky plné až po samý okraj. Sobotní ráno se ukázalo jasné a jiskřivé. Přece cosi nebylo v pořádku. Všude sháňka po Kity. Nenašli ji v jejím pokoji a ani nikde jinde v domě. Ptali se sousedů, pak příbuzných, také známých, nikde o Kity nevěděli. Čas svatebního obřadu se blížil. Nastrojený Lojzin už se ohlásil. Slušelo mu to, pěkný mládenec. Co to bylo platné, Kity nebylo. Svatební obřad měli dojednaný na jedenáctou sobotního dopoledne. Právě v ten čas přinesl kdosi zprávu, že se na řece u splavu stalo neštěstí. Spěchali tam. 24
Řeka, nasycena nedávnými dešti, byla vysoká. Voda hučela na splavu přes přepad, točila se pod ním a pěnila. V tom hebkém pěnění ležela kráska Kity. Ruce rozpažené. Očima plnýma zpěněné vody zírala do slunečního jiskření. Bílé svatební šaty rozprostřené doširoka kolem. Připomínala utrženou orchidej. Řeka bez výhrad přijala krásku Kity za svou nevěstu. Lidé, jako čestná stráž, stáli v zástupech na obou březích řeky. Nikdo nenašel dost odvahy vrhnout se do vln, uchopit krásku Kity do náruče, vyrvat ji řece, vrátit světu lidí. Řeka vše odnesla, vzpomínky, toužení, lásku. Poslední letní dny byly toho roku zase krásné a teplé. Pod splavem opět plno lidí. Nikdo už si na krásku Kity nevzpomněl. Ani řeka ne. I voda rychle zapomíná.
25
Příliš krátké štěstí Jana Š.
Jan Štupák byl člověk skromný. A celkem i šťastný. V padesátém roce sešel z horské samoty uprostřed lesů a divočiny v Javoří do malého městečka v údolí, kde před několika lety otevřeli novou fabriku, přišel se přeptat na práci. Vzali ho rádi, měli nedostatek pracovních sil a jemu bylo tehdy dvacet. Jan Štupák byl z práce v lese a na kamenitém poli fyzicky zdatný a otužilý. A byl i sečtělý – co také po zimních večerech na samotě dělat? Nepil, nekouřil, takže knížky staré i novější mu byly útěchou. Dostal v továrně práci a bral za ni pravidelnou mzdu. Je pravda, musel z hor skoro hodinu pěšky do města a po zaměstnání ještě o něco déle zpátky do hor, ale bylo to pořád lepší, než kácet dřevo, řezat ruční pilou kmeny na kulatinu. Lepší než obdělávat kamenité políčko, které nikdy nevydalo dostatek úrody na obživu rodiny. Po deseti letech poctivé práce mu v továrně plat zdvojnásobili. Teď už se mohl také po městsku oblékat. Střevíce pokaždé obouval až v místě, kde vycházel z lesa na pěknou cestu, vynošené křápy zastrčil do křoviska. Na tom samém místě si pak cestou zpátky zase nazouval stará bagančata, ukrytá v houštině, městské parisky balil do novinového papíru a s jakousi uctivostí nesl pod paží do staré chalupy v horách. Jednoho dne se zastavil u Jana Štupáka na dílně mistr. Kolotoč se skleněnými baňkami budoucích elektronek, vyhřívanými plynovými plameny, se dál v pravidelných intervalech otáčel. Co půl 26
minuty bylo potřeba jednu hotovou baňku odejmout, uložit do zásobníku a na uvolněný trn nasunout další skleněnou trubičku. Tak to šlo hodinu po hodině po celou pracovní směnu, kromě času na svačinu a pak ještě na oběd, kdy zaskakoval střídač. „Naskytla se možnost získat ve fabrické zástavbě byt, měl bys zájem?“ zeptal se mistr. Jan Štupák, aniž by kolotoč vyžhaveného skla a šlehajících plamenů pustil ze zřetele, přikývl. Pak ještě pro jistotu dodal: „Měl.“ Věděl o bytové zástavbě, jeden takový byt dokonce navštívil. Nezmohl se na víc, než na úžas. Splachovací záchod, koupelna s vanou, teplá a studená voda, kuchyň s dřezem a odpadem. Plynový sporák i s plynovou troubou, škrtne sirku a hned může vařit nebo péct. Ústřední vytápění. Oproti sto let staré dřevěnici v horách učiněný ráj. Neměl odvahu na získání takového bytu ani pomyslet, natož se mistra zeptat, jestli by se za něho nepřimluvil. A teď za ním přišel mistr sám. „Má to jeden háček,“ krotil mistr jeho nadšení. „Byty fabrika přiděluje jen stálým zaměstnancům, což ty splňuješ, ale ženatým, nebo těm, kteří se budou co nevidět ženit.“ „Do dvou měsíců můžu být ženatý,“ řekl Jan Štupák, aniž by spustil oči z kolotoče. Zalhal, ale jen trochu. Znal na Magurce dívenku, která za těch deset let vyrostla z nohaté ošklivky v krásku divošku. Zanedlouho jí bude osmnáct. Vohánkovi z Magurky žili ve stejně odlehlé horské divočině, jako Štupákovi v Javoří. Hodinu trvala cesta lesními chodníčky, když se chtěli navštívit. „Chtěla bych do města,“ svěřovala se Miluška, když jí Jan vyprávěl o své práci. „Třeba pracovat jako ty do fabriky.“ 27
Slíbil se poptat, jestli by ji vzali. Teď jí může nabídnout nejen vytouženou práci ve fabrice, ale i moderní byt, o jakém se jí nikdy ani nesnilo. S jedinou podmínkou – když se za něho provdá. Ale proč by se neprovdala? Čekala na příležitost odejít z horské divočiny tak okatě, že se s tím ani netajila. „Tak dobře,“ přikývl mistr. „S bytem můžeš počítat.“ Neodešel. Stál Štupákovi za zády, okouzleně hleděl na tanec do ruda rozpáleného skla a hru plamenů. „A uděláme to tak,“ řekl mistr po chvíli. „Já tady na dílně s mistrováním končím.“ Jan Štupák se na zlomek vteřiny otočil, co se jako děje, přijde o svého ochránce, za kterého mistra považoval, hned se však vrátil pohledem zpátky ke kolotoči žhavého skla a plamenů. „Dali mi na starost vedení celého útvaru,“ vysvětlil mistr. „Takže dojde ke změnám i tady na dílně. Od příštího týdne nasadím na tvůj post novociána Vojtu. Ty budeš dělat střídače. A od příštího měsíce budeš tady mistrovat. Znáš dílnu, víš co a jak. Co ty na to?“ „Děkuju, pane mistr.“ „Poděkuj sobě,“ položil mu mistr dlaň na rameno. „Myslím, že si to oba za práci, kterou jsme za ta léta ve fabrice odvedli, zasloužíme.“ Jan otočil za mistrem hlavu s hluboce vpadlýma očima a s plavou kšticí prořídlých vlasů. Propásl jeden krok kolotoče a jedna baňka se rozbila. S leknutím cukl hlavou zpátky ke stroji. Sice se i tak vejde do nepatrného procenta zmetkovitosti, ale mrzelo ho to. Miluška se sňatkem souhlasila, Jan ani nemusel nabídku opakovat. Co na tom, že ještě neměla osmnáct? Co na tom, že Jan byl o víc jak deset let starší? 28
„Ale musíme se vzít co nejdřív,“ spěchal Jan. Neměla námitek. Vohánkovi byli rádi, že se té divošky zbaví. Darmo ji museli živit a šatit, pořádnou práci na poli a ani v chalupě beztak nezastala. Ať se provdá za Jana, kterého žádná jiná roba nechce. Ať si jde robotovat do fabriky. Však ji život naučí. Svatba nebyla velká. Vohánkovi nějaké peníze věnem Milušce dali, něco měl našetřeno Jan. Společně vybavili byt, nastěhovali se. Miluška se cítila být jako v nebi. „Večer půjdeme do hotelu Elcer na tancovačku,“ řekl Jan. Chtěl se pochlubit, jakou krásku si přivedl do nového bytu. Všichni mohli na Milušce oči nechat. Janovi za celou tu dobu dovolili jediný tanec s Miluškou, jinak šla z jedné náruče do druhé. A tak tomu bylo až do druhé hodiny po půlnoci. Pořád s někým tancovala. A z přípitků na přátelství už měla trochu špičku, ale nechtěla nikoho urazit, s každým si štrngla. K osamělému Janovi přisedl Pavel, snad jediný opravdový přítel, kterého po těch letech strávených ve fabrice měl. „Ses asi zbláznil, tahat to štěně právě sem a právě mezi takové kance!“ „Trochu té zábavy,“ pokrčil Jan rameny. „Tam u nás v horách je člověk vlastně mrtvý už ve chvíli, kdy se narodí. To nemůžeš znát.“ „Vidím to na tobě.“ „Tam je člověk šťastný, až když leží na smrtelné posteli.“ „A ty jsi šťastný?“ „Jsem,“ přikývl Jan. „Jsem šťastný.“ I když za celou tu dobu Jan nevypil ani skleničku, cestou přes město k bytečku v pátém podlaží si prozpěvoval, tančil s Miluškou 29
na náměstí a potom na křižovatce, až jim policisté hrozili z projíždějícího hlídkového vozu. Nic si z toho nedělali. Byli šťastni. Štěstí Jana Štupáka netrvalo dlouho. Miluška, oslněná velkým světem malého města měla pocit, že všechno je snadno dosažitelné. Někdy se vracela domů pozdě, jindy později, také někdy třeba až nad ránem, nebo se i dva tři dny neukázala. Jan nevěděl co s tím. Někdy tou dobou si přišel Janův byt v pátém podlaží prohlédnout kamarád Pavel. Procházel tím dva plus jedna, rozhlížel se. Pěkný byt. Všude plno knížek. Také vyhlížel oknem na okolní krajinu. Z okna měl Jan výhled až na Javoří, kde uprostřed lesa pořád ještě stála odrbaná chalupa Štupákových. A víc vlevo Magurka, kde se mezi stromy krčila stejně odrbaná chalupa Vohánkových. Tenhle byteček v pátém poschodí, ta vcelku dobře vybavená a zabezpečená klícka, musel po létech strávených v divočině připadat Janovi i jeho Milušce jako ráj na zemi. „Máš to tady pěkné,“ pochválil Pavel. „Já mám třípokoják ve výškáči u nádraží. Však je nás se dvěma malýma děckama víc. Přijď se někdy podívat a na kus řeči.“ Jan sice přikyvoval, ale nic neslíbil. „Kde máš starou?“ zeptal se Pavel. Jindy by se zasmáli, vždyť Miluška teprve nedávno oslavila osmnáct, jenže jim nebylo v té chvíli do smíchu. Jan pokrčil rameny. Pavel znovu dlouho vyhlížel z okna. Co tam pořád hledá? Pak se otočil. „Tohle k ničemu nevede,“ řekl. „Musíš něco udělat.“ Jan Štupák zvedl nechápavé oči. Co by měl udělat? Nevěděl. 30
„Rozveď se,“ řekl Pavel. „Byt je napsaný na tebe, o ten nepřijdeš. Práci ve fabrice máš. Váží si tě. Děcka nemáte. Není proč váhat. Udělej to. A udělej to hned. Udělej to dřív, než tě Miluška úplně zničí.“ Mlčeli. A mlčeli příliš dlouho, než aby Jan mohl vymlčet jinou odpověď, než jakou byl schopen vyslovit. „Ještě počkám,“ řekl. „Ještě jí dám šanci.“ Pavel pokrčil rameny. Už nic dalšího neřekl. Nevěděl co by měl ještě říct. Pak už jen odcházel. Léto vrcholilo. Jan se jako obvykle vrátil z fabriky až pozdě odpoledne. Co dělal mistra měl víc starosti. Nevadilo mu to. Málokdy zastihl Milušku doma, málokdy se jí dočkal. Prázdný byt na něho působil depresivně. Jednou Milušce řekl: „Musíme si promluvit.“ „O čem si chceš promluvit?“ odpověděla. „O nás dvou.“ „Máš to kdy chceš a jak chceš. Co bys ještě chtěl?“ Byla to čubka, nic jiného, věděl Jan. Utekla z divočiny, jen aby mohla rajdit. Ale Jan neměl dost odvahy vyhnat ji, jak mu to radil Pavel. „Někdy si musíme promluvit,“ opakoval Jan. „Tak si někdy promluvíme,“ odsekla. „Ale ne dnes, bolí mne hlava.“ Už dávno to nebyla divoška z Magurky, ale vyoblíkaná a zmalovaná městská panička se všemi neřestmi. Naučila se pít a naučila se kouřit. Krásnou tvářinku si ničila šminky. I tak pořád svým způsobem zůstala tou divoškou, které není nic svaté. Jan s hluboce vpadlýma očima a s plavou kšticí prořídlých vlasů byl pro ni jen jakási kotva, nic víc. Už dávno s ním neměla nic spo31
lečného, doopravdy vlastně nikdy. Svatební fotografii neroztrhala jen proto, aby nezanechala viditelný důkaz odcizení. Svým způsobem Jana potřebovala. Mít kam se vracet ze svých frejů, mít doklad o tom, že je provdaná. Lidské řeči ji nezajímaly. Pověst dávno pověsila na hřebík. Moc dobře věděla, že Jan, ten moula z hor, ji potřebuje, že nebude mít odvahu zbavit se jí. Zase jednou se vrátil Jan z fabriky. Byt prázdný. Cítil se unavený. Vůbec si neuvědomil, že má právě v ten den svátek. Chvíli se bezcílně procházel po bytě. Potom mu napadlo uvařit si na plynu vodu na šálek kávy. Pil kávu jen málokdy, ale teď na ni dostal chuť. Vzal z knihovny útlou knížku poezie. Usadil se v kuchyni, tam se cítil nejlépe. Takto si kdysi představoval večery, prožité s Miluškou v tichém souznění. Sice sbírku básní otevřel, ale jen planě klouzal očima po krátkých řádcích. Dostal chuť na cigaretu, i když jaktěživ žádnou nevykouřil. Věděl, kde Miluška ty své schovává. Jednu vzal a zapálil, ale vdechoval jen tak, jako to dělají nedospělá děvčata, když se chtějí ve společnosti ukázat. A potom si také nalil velkou sklenici kořalky. Nechutnala mu, ale pil, znovu si naléval, pořád pil. Bylo po desáté večer, když pootevřel v kuchyňce okno, ne moc, jen tak na škvírku, jako by chtěl vyvětrat kouř z cigarety a kořalečný puch. Vrátil se ke sporáku. Chvíli jako by se rozmýšlel, co si udělat k jídlu, ještě nevečeřel. Pořád se cítil být unavený. Přitáhl židli. Otevřel dvířka plynové trouby a otočil kohout naplno, ale svítiplyn nezapálil. Nakrčil se a zasunul hlavu co 32
nejdál do trouby, až se mu tělo zadrhlo o ramena. Necítil se při vdechování svítiplynu moc dobře, ale věděl, že nevolnost brzy pomine. I když se přirozenost vzpouzela, dýchal zhluboka, pořád a pořád, nakonec ho ten odporný zápach zkolébal do sladkého usínání. Miluška se vrátila až dlouho po půlnoci. V předsíňce sice cítila jakýsi zápach, ale nevěnovala mu žádnou pozornost. Jan si někdy klohní k jídlu jakési blafy, smrad z nich kolikrát vyvětrává třeba i dva dny. Vůbec nerozsvěcovala. Vklouzla do ložnice a ani se nenamáhala s vysvlékáním. Ještě před usnutím si vzpomněla, že má Jan svátek. Cítila se provinile. Přece jen právě jemu vděčila za všecko, že se dostala z divočiny hor, za tohle městské pohodlí. Ale co, zítra je také den. Upeče mu v plynové troubě koláč. Kvůli jednomu dni opožděného svátkování se snad nezblázní. Otočila se na druhý bok a usnula.
33
Opožděný list
Pršelo. Ulicí procházela urousaná poštovní doručovatelka. U branky hledala štítek na zvonku se jménem obyvatel, pak zno vu na velké plastikové schránce na dopisy. Viditelně váhala, jestli má obálku, pokrápanou kapkami deště do schránky vhodit. Několikrát pohlédla na dům, kontrolovala číslo popisné. Také na okna se dívala. Vše zůstávalo nehybné a jakoby bez života. Znovu překontrolovala údaj na obálce a konečně vhodila dopis do plastikové poštovní schránky, zavěšené na brance. Pak už se neohlédla. Odcházela nahrbená, jako by po ní obloha neházela kapky deště, ale kameny. Jiří Hrázdil pozoroval poštovní doručovatelku přes záclonu. Viděl její rozpaky. Byla to vůbec první listovní zásilka, která na tuto adresu přišla od chvíle, kdy se do pronajatého domu v Pavelčicích s Miriam nastěhovali. Za posledního půl roku to byla jejich čtvrtá adresa. Ztratit se, být nenápadní. Pavelčice byly jedním z pokusů o absolutní soukromí. Sice ho našli, ale nezvykli si na ten příšerný klid, jak pohodu poloviční samoty na okraji lesa označovali, už se ohlíželi po něčem dalším. Přece jen jim scházel ruch města, anonymita uprostřed davu. Kompletně zařízený byt v Radošíně – výškový panelový dům, osmé patro, docela pěkný výhled na krajinu, byt včetně garáže v příměstské části – který inženýr Jiří Hrázdil při romantické anabází s Miriam opustil, zůstal sice opuštěný, ale neobsazený, byla to pro každý případ rezerva. Teprve když poštovní doručovatelka zašla za houštinu stromů u cesty rozhodl se pro dopis zajít. Šel tak jak byl, cukle a pyža34
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
