Richard Sobotka
Bezruký Frantík ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH FRANTIŠKA FILIPA
2013
Věnováno všem, kteří nesložili zbraně odvahy dřív, než se je pokusili vytasit.
Tato kniha mohla být vydána díky laskavé podpoře obce Jamné nad Orlicí a Speciální školy Beroun, ul. K. Čapka 1457.
© Richard Sobotka, 2003 Photos © Richard Sobotka, 2003 Cover © Jakub Sobotka, 2003 Graphic art © Dušan Žárský, 2013
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Richard Sobotka BEZRUKÝ FRANTÍK
Sazba: Dušan Žárský Obálka: Jakub Sobotka, na obálce fotografie z archivu autora Fotografie: Richard Sobotka, historické snímky archiv Zdeňka Valáška z Prahy, archiv Miluše Filipové z Jamného nad Orlicí a archiv autora Vydání druhé, v elektronické podobě a v ŽÁR první Vydal Dušan Žárský – ŽÁR,
[email protected] v roce 2013
ISBN 978-80-86725-19-2
PROLOG Ještě v 60. letech 20. století tu a tam proskočila zprávička o bezrukém Frantíkovi. Ačkoliv se narodil bez rukou, dokázal psát na psacím stroji, který byl v té době sám o sobě technickou vymožeností, uměl řídit automobil, pil kávu ze šálku a uměl mnoho dalších věcí – to vše pouze nohama. Měl také velmi úhledný rukopis – vlastně nohopis, za který by se v jeho době nemusel stydět žádný úředník a jakým dnes, v době počítačů, neumí napsat jediný řádek už málem vůbec nikdo. Uměl psát nohou na školní tabuli, svedl si sám zapnout pod krkem knoflíček košile, podnikal, přispíval do novin a dokonce napsal několik knih. To vše dokázal člověk, o kterém krátce po jeho narození zvažovali, zda by mrzáčka nebylo lepší utratit, tak jako se topí koťata, a jen matčina láska bezruké nemluvně zachránila. Díky své houževnatosti a svému umění se vymanil osudu věčně strádajícího žebráka. Ale vymkl se také lákadlu varietních vystoupení, třebaže mu agenti od nejútlejšího dětství nabízeli dobře honorovaná angažmá po celé Evropě i v zámoří, poměrně snadnou obživu a vcelku bezstarostný život. Sotva se postavil na nohy, rozhodl se jít vlastní cestou. Přesto se už za svého života stal jakousi atrakcí. A takto je povšechně chápán podnes – pokud se vůbec ještě najdou lidé, kterým připomínka bezrukého Frantíka není úplně cizí. To, jak bezruký Frantík ve skutečnosti žil, nikoho příliš nezajímalo. Jeho skutečné životní osudy dokonce neznají ani pamětníci a pro současníky není ničím víc než stručnou zmínkou v encyklopedickém slovníku. I ti, kteří se s bezrukým Frantíkem setkali, však většinou neznají jeho pravé jméno – František Filip. A přece se bezruký Frantík stal ve své době pro mnohé příkladem životní energie člověka, jehož heslem bylo: „Chci, a proto umím.“ Svědčí o tom děkovné dopisy, které mu lidé po zhlédnutí jeho vystoupení posílali. Houževnatost, s jakou František Filip dokázal navzdory osudu využít všech možností, které mu život poskytl, může být příkladem 6
i dnes pro mnohé. Zvláště pro ty, kteří už po malých nezdarech podléhají beznaději, jež je vhání do bezvýchodných životních situací, často až po krajní mez. Bezruký Frantík si života vážil jako daru nejcennějšího. Po celý čas, který mu byl na tomto světě dopřán, se snažil využít téměř každou minutu v maximální možné míře. Při pátrání po osudech bezrukého chlapce jsem navštívil místa, kde František Filip prožil svůj život. Jeho rodnou obec Jamné nad Orlicí, Jedličkův ústav i někdejší Bakulův ústav v Praze. Místa, kde pobýval a podnikal. I poklidnou Mášovu ulici v Brně, kde po předchozích rušných a nesnadných letech posléze strávil téměř polovinu svého života a kde nakonec také svůj život dožil. Nachází se poblíž hotelu Continental. Má pěknou sadovou úpravu a jako by neměla nic společného s nedalekou rušnou třídou. Odtud z bytu jednoho postaršího činžovního domu bezruký Frantík odcházel, nebo odjížděl ve svém automobilu značky Ford, pozdravován v ulicích Brňany, neboť všichni jej tady znali, do kanceláře řídit svůj poslední podnikatelský projekt, který definitivně uzavřely až politické a společenské proměny po únoru 1948. Také jsem navštívil místo jeho posledního odpočinku na brněnském Ústředním hřbitově. Nikdy jsem bezrukého Frantíka nepotkal. Přesto mne za ujal tím vším, co jsem se o něm dověděl. Teprve však při hledání a pátrání po jeho osudu začal přede mnou pozvolna vystupovat z anonymity. Takto jsem jej důvěrně poznal ve všech fázích jeho života: jako batole, školáka, člena Bakulovy družiny, podnikatele a nakonec penzistu. Byl spíš menší postavy, štíhlejší, až v pozdějším věku poněkud přibral na váze. Vlasy hladce sčesány dozadu. Vždy upravený. Vlastně se téměř v ničem nelišil od jiných lidí – až na ty chybějící ruce, čehož si kolikrát ostatní zpočátku ani nepovšimli. Po tom všem, co jsem o bezrukém Frantíkovi zjistil a vypátral, po návštěvě řady míst, kde žil a podnikal, kde zemřel, a také u jeho hrobu, jsem se tak trochu začal považovat za jeho přítele. A takto jsme spolu týden po týdnu, měsíc po měsíci usedali u šálku čaje nebo kávy k fiktivnímu rozhovoru a vzpomínání. Tady je jeho příběh. Richard Sobotka 7
I. DĚTSTVÍ
V Jamném nad Orlicí se až k první chalupě jde málem po rovině. Potom však stále do kopce. Chalupy se zařezávají střechami do svahů úzkého sevřeného údolí, každá další jako by stála na střeše předchozí. Dnem protéká stružka potoka, voda poskakuje po kamenech, místy doslova padá, jako by se hrnula ze schodů. Křížek u cesty, soška svatého, zatáčka – pořád a pořád stoupání. Až konečně náves. Docela malá rovinka, jen místo pro školu a obecní úřad. Kostel už se nevešel. Sice stojí jen pár desítek metrů dál, ale abys hlavu pořádně zaklonil, když se chceš na něj podívat, tak vysoko je postaven na tom plácku ve stráni, patou na úrovni střechy dvoupatrové školní budovy. Dva kilometry ostrého stoupání, a to je teprve polovina vesnice. K poslednímu domku to je další dva kilometry, pořád vzhůru tím sevřeným údolím, pořád kamsi nahoru. Na počátku 20. století byla většina zdejších chalup dřevěných. Bídná obživa na málo úrodných políčcích, nebo při nevýnosném řemesle kartáčnictví. Za prací se chodilo do Jablonného nad Orlicí a do světa. Žilo se všelijak. Jen kousek níž pod školní budovou stojí podnes zčásti dřevěná chalupa číslo popisné 19. V roce 1904 zde v podnájmu v jedné místnosti bydlela početná rodina Filipových. V mrazivém dnu 20. února právě tady přišel na svět jako šesté dítě chlapec. V tom domku nedaleko školy se začal odvíjet životní příběh chlapce, kterému dali jméno František, syna dělníka Štěpána Filipa a jeho ženy Marie. Únor, studený měsíc. V Jamném nad Orlicí dvakrát studený. Kolikrát tady napadne sněhu, málem okna chalup zasypal. Sníh, mráz. Pořád je potřeba krmit kamínka dřívím, aby světnice nevychladla. Matce Filipové přišla v těžké hodince na pomoc porodní bába. 8
„Už to bude,“ uklidňuje rodičku. A po chvíli dodá: „Hrne se na svět nějak zhurta, to bude kluk! Děvče by se ještě parádilo… Je to kluk! Jakže mu budeme říkat?“ Ale nepočká na odpověď. Po chvilce váhání křičící novorozeně omyje, pečlivě zabalí a podá matce. „Tady ho máš. Je to chlapec.“ A rychle se odvrátí. Přispěchaly také sousedky. Lidé si musí navzájem pomáhat, zvláště ti nemajetní. Šestý přírůstek u Filipových není nic mimořádného, prostě jen další hladový krk, o který se bude potřeba postarat. Po několik následujících dnů pečovaly sousedky o novorozeně. Umývaly chlapce. Balily do povijanu, aby urostl pěkně rovný, a takto zabaleného jej dávaly matce do jejího lože. Jen měly při tom divné oči. Buď mlčely, nebo odpovídaly vyhýbavě. Všechno se zdálo být jako jindy, a přece… ¬
¬
¬
Otec Štěpán pracoval jako dělník na pile u Vacků v nedalekém městečku Jablonné nad Orlicí. Matka Marie se starala o domácnost.
Rodný dům bezrukého Frantíka v Jamném nad Orlicí; přední část původní, zadní nová přestavba.
9
Filipovi byla rodina bohatá jen na potomky. Měli jich požehnaně, uživit pět dětí nebylo nijak snadné. Nejstarší syn Štěpán později tragicky zahynul, když mu bylo dvacet, František zemřel ještě jako dítě, pak ještě Marie, Josef a Anna. A teď v mrazivém a nevlídném únoru přišel na svět další přírůstek. Ženské ze sousedství sice rodičce pomáhaly, ale uskakovaly očima. „Co se tenkrát vlastně stalo?“ napadlo mě zeptat se Františka. „Abych si něco z té události pamatoval, na to jsem byl přece jen příliš malý,“ možná by mi František odpověděl. „Až mnohem později, až v dospělosti jsem se dozvěděl, jak těžká chvíle to pro maminku byla.“ Matce připadalo divné, že jí podávají chlapce pořád jen v povijanu, vždycky tak natěsno uvázaného. Pokaždé viděla jen je ho drobnou tvářinku, dosud nikdy celého. Mateřská zkušenost s předchozími dětmi byla jiná, měla v rukou děti jako naháčky už od prvního dne. Když už to trvalo kolikátý den, požádala porodní bábu: „Rozbal ho.“ Sousedky si vyměnily rychlý pohled. Porodní bába se sklonila k chlapci. Jednou k tomu dojít beztak muselo. Rozvázala peřinku. „Tady ho máš,“ podala chlapce matce. „Ježíšikriste!“ vydechla Marie nevěřícně. Chlapci scházely obě ruce, měl namísto nich jen takové knoflíky. Proč Bůh trestá vždycky právě ty nejchudší? „Čáp mi ukousl ruce,“ zasmál se František. „Každému jsem to tak říkal, jen co jsem se trochu naučil mluvit, když se mne ptali, kde mám ruce. Prostě mi je ukousl čáp.“ Petrolejová lampa házela černé stíny po stěnách. Sousedky pozorovaly zděšení v Mariině tváři. Žádná z nich nepromluvila, přece všechny myslely na tu stejnou jedinou věc. Chlapec neměl do života prakticky žádné vyhlídky. A pokud se dožije alespoň několika let, čeká jej jen samé trápení. I celou rodinu. Co s mrzáčkem? Když se narodí znetvořené telátko, nechá ho hospodář utopit, otrávit, nebo pojít hladem. Ale když se narodí znetvořené dítě? I zdraví lidé se měli v chudém hornatém kraji co ohánět, aby se uživili. Natož mrzák bez rukou. Udělat zavčas, co je potřeba, 10
hned teď, jako se to dělá s ještě slepými koťaty. Utopit, pokud tvoreček ještě nic nechápe, nevnímá, jen křičí a křičí… Utopit ho… Marie pomalu zabalila chlapce zpátky do povijanu, přivinula k sobě. „Jen tiše, malý, tiše, tiše,“ pochovala ho. Chlapec skutečně ztichl, usnul. Báby stály kolem postele, tváře zarputilé, jako zlé sudičky. Mlčely. Čekaly. Marie věděla, že mají pravdu. Chlapec bez rukou neměl pro život žádnou naději. Odstrkávaný, opovrhovaný. Bědný mezi nejbědnějšími. Žebrák prosící o almužnu. Jenže ona byla matkou toho malého dvojnásob bezmocného stvoření. Konečné slovo musí vyjít z jejích úst. „Protrpěla jsem mnoho,“ řekla po dlouhé chvíli tichým hlasem. „Uživila jsem pět dětí, uživím i jeho…“ „Tím zpečetila můj osud,“ pousmál se František. „A nikdy jsem jí za to, pro ni tak bolestné rozhodnutí, nepřestal být vděčný…“ A pokračoval. „Byl to pro maminku jeden z nejtěžších okamžiků. Já jsem ho ovšemže příliš nevnímal, i když se právě mne bezprostředně dotýkal. Pro mne bylo vše od samého začátku jaksi naprosto samozřejmé. Ruce mi nijak zvlášť nescházely. A pokud snad někdy později přece ano, pak jsem se s tím musel chtě nechtě nějak vyrovnat.“ Chlapec se měl k světu. Většinu času zůstával v péči sourozenců. Nejstarší sestra Marie si libovala, jak dobře se bezruký chlapeček balí do peřinky: „Je jako váleček!“ „Jak se bude jmenovat?“ vyzvídali na rodičích. Chlapec dostal jméno po svém zemřelém bratříčkovi – František. Tak se to v početných rodinách dělávalo, nikdo na tom neviděl nic špatného. Mnoho času pečovat o chlapce v chudé rodině nezbývalo. Děti pomáhaly šít knoflíky, které byly pro rodiny v horách často jediným nevelkým příjmem. Někde se také zabývali podomáckou výrobou kartáčů, ale ani to mnoho neneslo. „Většinou jsem zůstával sám,“ vzpomínal František. „Maminka mi později vyprávěla, že jsem si čas krátil olizováním palců u nohou.“ 11
Aby chlapce zabavili, dávali mu do kolébky na hraní ostrouhané dřívko, nebo železnou lžičku. Někdy nedopatřením také malovaný hrníček, ten však málokdy Frantíkovu péči přežil, většinou skončil vedle malované kolébky na podlaze jako střepy. „Takže jsem byl na tom v nejútlejším mládí vlastně stejně jako ostatní děti,“ zasmál se František. „Nepřišel jsem o žádnou zábavu.“ Čas ubíhal a chlapec se navzdory všem očekáváním měl čile k světu. V rodině Filipových se pak narodilo ještě zdravé děvčátko, v pořadí sedmé dítě. Dostalo jméno Lidmila. A v dospělosti pak nejvíce ze všech sourozenců pomáhala bezrukému bratříčkovi Františkovi. ¬
¬
¬
„Vy jste byl vůbec dost živé dítě,“ poznamenal jsem mezi dvojím srknutím čaje ze šálku. „A jak!“ zasmál se František. „Nějaké ruce mi vůbec nechyběly.“ „Když jste se konečně vymanil z kolébky, musel jste se nejprve naučit chodit.“ „To ovšem byla těžká zkouška,“ poznamenal František. „Samozřejmě i tento příběh znám jen z vyprávění. Byly mi snad dva roky. Jiné děti v tom věku už dávno běhaly, však také měly ruce, mohly se chytit věcí kolem sebe, nebo něčí ruky, když se v umění chodit procvičovaly. Mne pořád jenom poponášeli, pokládali. Chytit se nebylo čím… Je k neuvěření, jak hodně člověk potřebuje ruce k tomu, aby se naučil chodit.“ V závěru toho léta přišly žně také do podhůří Orlických hor. Filipovi mlátili v otevřené stodole obilí. Klap klap klap klap… bušily cepy v pravidelném rytmu. O Frantíka pečovala starší sestra Marie. I tak chtěla být dospělým po ruce, kdyby něco potřebovali, trochu pomáhat při té důležité práci, třeba jen s pokládáním snopů na mlat, nebo s odklízením vymlácené slámy. Přinesla chlapce do stoly. Oba chvíli mlatce zaujatě pozorovali. Pak Marie udělala na bezpečném místě ve slámě jamku a kluka do ní usadila. „Pěkně se dívej,“ pohladila Františka po tváři. 12
Všechno dění měl odtamtud rovnou na očích. Tohle bylo pro klučinu něco! Rytmický klapot cepů: raz dva tři čtyři – raz dva tři čtyři… „Ježišmarjá…!“ vykřikla náhle Marie. Cepy rázem zmrtvěly. Co se stalo? Oči všech se jako na povel otočily k malému Františkovi. Zhoupl se ve slámové jamce – najednou stál. Podařilo se mu to bez cizí pomoci. Vzápětí se na nejistých nohou vydal rovnou k mamince. Dva tři malé krůčky. Náhle se mu nohy podlomily, následoval krkolomný pád, až se všem zatajil dech. Neublížil si? Vždyť by se mohl při tom kotrmelci třeba i zabít! To už byla u Frantíka maminka, popadla jej do náruče. „Ty jsi ale statečný chlapec!“ Tiskla ho, slzy v očích. „Sám ses naučil chodit, ty můj odvážný kluku. Když budeš chtít, všechno dokážeš!“ „Podnes mám z těch pádů čelo otlučené,“ pootáčel František hlavou, prohlížel si čelo v zrcadle. Skutečně je měl plné hrbolů. „Jakmile se mi jednou podařilo postavit na nohy, už jsem nedokázal jenom sedět nebo ležet. Pořád jsem zkoušel chodit. Zpočátku mi to moc nešlo a měl jsem vztek, že mi to nejde. Hlavu plnou modřin od všech těch pádů. Nakonec to přece šlo…“ Někomu by v jeho situaci úplně postačilo, že se naučil chodit. Pro Frantíka to byl teprve začátek. Vždyť právě chůze mu otevřela cestičku do jeho malého, ale kouzelného světa v okolí chalupy. „Náš domek stál v ohbí divokého horského potoka,“ zasnil se František. „Celý můj tehdejší svět se rozprostíral od Neškudova mlýna až po poslední chalupu na horním konci Jamného. Sedával jsem na břehu, proutek mezi prsty pravé nohy, chytal pstruhy. Nechtěli brát. Tak jsem jen tak pozoroval bílou pěnu v peřeji, poslouchal bublání a šumění vody…“ „Přece jste celé dětství jen neproseděl na břehu Jamenského potoka. Na to jste byl příliš živé dítě,“ poznamenal jsem. „Někdy ažaž,“ zasmál se František. „Dětství pro mne znamenalo stejné dobrodružství jako pro jiné děti. Brzy mne znali po celé vsi. Říkali mi, ,špunte‘. Měl jsem na ně za to hanlivé rčení vztek, vždyť už jsem si připadal být tak veliký…“ 13
Závěr léta patří v podhůří Orlických hor k nejkrásnější době. Frantík seděl s prutem zaklíněným mezi prsty nohou na břehu potoka. Kolem běželi okrajem louky chlapci. „Co tam děláš, špunte?“ křikl kterýsi kluk z hloučku. „Jdeme pouštět draky, pojď s námi!“ Frantík odhodil prut, zanechal snění. Nechal říčku, ať si bublá, šumí a běží svou cestou. Vyskočil, rozběhl se za kluky. Pouštět draka, to bylo něco! Na návrší pofukoval čerstvý vítr. Každý z kluků, od nejmenšího až po největšího, měl svého draka. Jenom Frantík ne. Párkrát přešlápl, loudal se pryč, slzy na krajíčku. „Co jsi tak smutný,“ sklonil se k Frantíkovi učitel Citta. „Dobrý den, pane učiteli,“ pozdravil Frantík zdvořile, jak ho to doma naučili, třebaže ještě nemusel, vždyť do školy nastoupí až o rok později. „Všichni kluci pouštějí draky, jenom já žádného nemám.“ Kde by také vzal na draka peníze? Doma rodiče pečlivě schovávali každou byť sebemenší minci. „No, když jsi tak pěkně pozdravil,“ potáhl se učitel Citta nejprve za špičku nosu, pak sáhl do kapsičky u vesty. „Tady máš pěťák,“ podaroval Frantíka. „Děkuju!“ sevřel Frantík minci mezi prsty u nohou, poskakoval s ní jako zchromlý zajíc, pádil si koupit draka. Už o chvíli se vrátil na svah. Provazem, omotaným kolem břicha, měl draka, málem většího než on, přivázaného na zádech. Drak měl dlouhý ohon z červeného a bílého papíru, na konci veliký třapec. Namalovanou veselou tvář. Byl krásný. „Jakpak vlastně dokázal bezruký chlapec pouštět draka?“ podivil jsem se. „Copak jste ruce vážně nepotřeboval?“ „Skutečně jsem si v té době vůbec neuvědomoval, že by mi ruce nějak scházely,“ odpověděl František. „Ale byl jste bez rukou jiný…“ „Myslíte ošklivější než jiní?“ potřásl František hlavou. „O kráse lidského těla se u nás doma nehovořilo. Měli jsme v chalupě jen malé zrcadlo, takový střípek, příliš jsem se v něm nezhlížel. Ani o lidských končetinách maminka a sourozenci nikdy nevyprávěli. To, že nemám ruce, mi připadalo naprosto přirozené. Všechno bylo, jak má být, zkrátka téměř dokonalé.“ 14
„A co ten drak?“ „Pouštěli ho za mne kluci. Nevadilo mi, že jsem svého draka nedržel. Stačil mi pohled na něj. Věděl jsem: ten drak je můj!“ A František se nad tou vzpomínkou šťastně usmál. „Byla to nádhera.“ Frantíka brzy znali ve všech jamenských chalupách nejen jako špunta, ale také jako pořádného uličníka. „Byl jsem jako ostatní kluci,“ zasmál se František. „Naší nejoblíbenější zábavou bylo házení kamínků. Brzy jsem v této disciplíně dosáhl takového mistrovství, že jsem dokázal vytlouct v Jamném kdejaké okénko.“ Nejen to. Vyprávět by mohla i hraběnka a její klobouček, tenkrát v zámeckém parku v Kyšperku.*) „Sama si o to řekla,“ zasmál se František. „Jednou v neděli mne maminka vzala na výlet. Kyšperk byl vyhlášené letovisko. V zámeckém parku jsme potkali paní hraběnku. Hned začala obdivovat mou dovednost. A když prý umím tak dobře házet, ať jí zkusím srazit kamínkem klobouček. Nebylo třeba říkat dvakrát. V házení kamínků jsem byl mistr nad mistry. Hraběnka ani nemrkla, klobouček se válel v prachu cestičky.“ Maminka chlapcovu troufalost omlouvala, ale paní hraběnka se smála. Vždyť přece sama chtěla, ať jí Frantík své házečské umění předvede. Ještě ho za ten výkon podarovala různými sladkostmi… Horší to bylo s házením kamínků tenkrát později ve škole, to se pan řídící moc zlobil. „To je ovšem svatá pravda,“ přikývl František. „To už jsem chodil do místní školy. O každé přestávce jsme se, celý náš klukovský gang, vyšplhali úzkou pěšinou vzhůru do strmé stráně ke kostelu. Ten byl sice vzdálený od školy sotva tři desítky metrů, zato se vypínal na návrší tak strmém, že jeho pata byla na úrovni střechy dvoupatrové školní budovy. Obyčejně jsme se odtud strefovali kamínky do chalupy, ve které jsme bydleli v podnájmu. Ale tenkrát někomu napadlo soutěžit, jestli někdo dokáže přehodit školní budovu. Možná by se to nepovedlo ani dospělému. Ze školáků nikomu. Kromě mne. Vyhrál jsem!“ *) Kyšperk, někdejší lázeňské město ve východních Čechách na Tiché Orlici; po r. 1950 název změněn na Letohrad.
15
Stál jsem tam tenkrát později v tom jarním dnu při návštěvě Jamného nad Orlicí, tam na návrší u paty kostela, díval se na střechu dvoupatrové školní budovy. Představoval si bezrukého chlapce, který jediný střechu školy dokázal přehodit. Kdo z dnešních kluků ve vsi by to svedl? „A navíc trefit tím kamínkem rovnou pana řídícího!“ chlubil se František.
Kostel Nejsvětější Trojice v Jamném n. O. byl postaven r. 1882. Škola v Jamném nad Orlicí.
16
Za takovou lotrovinu někomu utrhnout obě ruce! „Mně je trhat nemuseli,“ zasmál se František. „Já je neměl od narození…“ Trefit kamenem pana řídícího, to bylo velké provinění. Hned po odzvonění přestávky došlo na vyšetřování. Každý z chlapců, kteří se do školy hrnuli, byl zadržen a vyslýchán. „Cože?“ Řídící učitel Josef Kotyza nevěřil vlastním uším, když se k rekordnímu hodu hrdě přihlásil Frantík. „Tys jediný přehodil školní budovu?“ Nakonec zůstalo jen u malého pokárání. „Myslím, že pan řídící byl na mne trochu i hrdý,“ vzpomínal František. „Na to, že právě jeho školu navštěvuje bezruký chlapec, který dokáže kamenem přehodit školní budovu.“*) V té době už Frantík navštěvoval jamenskou školu a počítal se mezi vrstevníky za chlapáka. Ani to nejmenší okénko v kdejaké dřevěné chalupě nebylo před ním v bezpečí. V házení byl prostě nejlepší z celé bandy kluků, co se držela kolem kostela. „To bývaly krásné časy,“ zamyslel se František. „I později přišly, ale ty tehdejší patřily snad k nejkrásnějším ze všech.“
*) Řídící učitel Josef Kotyza tuto příhodu připomínal ještě ve třicátých letech, kdy učiteloval v Německé Rybné. Když malí žáčkové začali víc myslet na zlobení než na učení, říkával jim: „I vy, děti, byste měly znát bezrukého Frantíka a jeho heslo: Chci, a proto umím.“ A rozpovídal se o příhodách bezrukého chlapce. Děti ztichly a se zájmem naslouchaly.
17
¬
¬
¬
Šest bezstarostných let uteklo jako voda. Frantík vysedával na vyvýšenině u kostela, hleděl na střechu školy dole u svých nohou. Zanedlouho ji bude také navštěvovat, stane se školákem. Těšil se. Rodiče poslali bezrukého chlapce do první třídy místní obecné školy spolu s ostatními zdravými dětmi, jako by se nechumelilo. „A co se mnou měli dělat?“ opáčil František. Copak se o zdravotní stav malého mrzáčka, byť z chudé rodiny v zapadlé vesnici kdesi v horách, kde lišky dávají dobrou noc, nikdo nezajímal? Copak se o osud bezrukého chlapce nikdo nestaral? Starala se matka Filipová. Utrápená běhala s chlapcem po doktorech. Jako by snad dokázali zázraky a pomocí nějaké mastičky mu mohli nechat ruce narůst. Zvěst o bezrukém chlapci se roznesla. Ani lékaři nenechali takovou raritu bez povšimnutí. Prohlíželi mrzáčka, nevěřícně a zároveň bezradně kroutili hlavami. Pomoct bezrukému chlapci bylo nad jejich síly. „Milá paní Filipová,“ odpovídali na nevyslovenou otázku nešťastné, uplakané ženy. „Příroda je v některých případech mocnější než nejvyspělejší lékařská věda. Nejlépe bude umístit chlapce do nějakého ústavu, zařízeného pro pobyt postižených dětí. Pomůže se tak jemu samému, ulehčí se i rodině.“ Rodině by se sice ulehčilo, to byla pravda. Jenže Marie Filipová měla svou hlavu. „Když jsem zdárně vychovala šest dětí, proč bych dobře nevychovala i sedmé?“ Dát chlapce do žádného ústavu nemínila. František při té vzpomínce dlouho mlčky hleděl do potemnělého okna, které vytrvale máčel déšť. „Tehdy jsem samozřejmě nic nechápal. Až později, kdy jsem na vlastní kůži poznal bídu takových zařízení. Teprve pak jsem mohl ocenit, co pro mne maminka svým rozhodnutím vykonala. Díky její tvrdohlavosti jsem nebyl ochuzen o nádherné dětství. Ani o školní docházku v Jamném. Po celý život jsem byl matce za to její bolestné rozhodnutí vděčný.“ 18
Všechno bylo pro děti ve škole nové, nezvyklé. Velká třída, stěny bíle natřené vápnem. Široký stupínek a na něm učitelův stůl. Černá tabule. Plno školních lavic, svými rozměry akorát pro prvňáčky. Děti se ztichle rozhlížely. Venku za velkými okny rozmarně jiskřilo slunce, lákalo vyběhnout na pasínek. Jenže teď už na lajdání nezbude čas, leda až po vyučování a po domácích úkolech. A po práci doma, protože školák už je napůl dospělý člověk a musí být rodině něčím prospěšný. Do třídy vešel muž vysoké a silné postavy. Většinou už ho znali, alespoň od vidění. Byl to pan učitel František Citta. „Dobrý den, děti,“ pozdravil školáky. „Od dnešního dne se spolu budeme učit číst a psát, počítat, poznávat přírodu i svou vlast. To aby z vás vyrostli vzdělaní, své rodině, obci a své vlasti prospěšní lidé.“ Tak začal pro prvňáčky nový život. „Učitel Citta, člověk železné vůle, trpělivý, obětavý, přátelský,“ poznamenal František, „ten obyčejný venkovský kantor mi hodně pomohl. Během tří let mi dal pevné základy pro celý pozdější život.“ A co ostatní děti, jak mezi sebe přijaly bezrukého chlapce? „Málem všechny jsem znal,“ pousmál se František. „Kamarádi. Přátelé. Hned mi pokaždé pomáhali s obouváním a s oblékáním. Patřil jsem k nim. Měli mne rádi. Byl jsem takový jejich talisman.“ Oči všech dětí visely na panu učiteli. „Začneme psaním,“ řekl učitel Citta. „Nejprve si ukážeme, jak správně uchopit tužku. Potom zkusíme nakreslit rovnou čáru.“ Pro ostatní děti to ve skutečnosti nebylo žádné učení. Každý popadl tužku a už čmáral na papír, zpočátku, jak ho právě napadlo, pak se i ta čára začala trochu dařit. Ale jak měl tužku uchopit bezruký Frantík? Zkoušel ji vzít do úst, to sice šlo, ale kreslit se tak příliš nedařilo. Stisknout ji pod bradu sice také dokázal, ale na psaní nebylo ani pomyšlení. Což to zkusit nohou? Když dokáže tak dobře házet kamením… Vida, jde to! Jenom ta lavice byla na Frantíkovo nohopsaní trochu nepohodlná. 19
„Sím, pane učiteli, smím se s tím malováním posadit na stupínek?“ Dostal svolení. Usadil se na širokém stupínku. Tělíčko stočil do klubíčka. Prsty u pravé nohy přiskříply tužku, levou nohou přidržoval papír. Už také kreslil čáry. „Výborně!“ pochválil ho pan učitel. „Ten široký školní stupínek jsem si zamiloval,“ usmíval se nad tou vzpomínkou František. „Byl pro to moje válení při pokusech naučit se psát dost široký, abych pořád nepadal a nedělal si boule na hlavě, jako tomu bylo u nenáviděné školní lavice. Chvílemi mi psaní a kreslení šlo, pak zase nešlo. Věřte, bylo pro mne opravdu těžké naučit mé nohy něčemu jinému, než jen házet kamení.“ Jednou, když vyučování skončilo, zavolal učitel na Frantíka. „Nechceš ještě chvilku zůstat? Vyzkoušíme si, jak by se ti psalo líp.“ Zkoušeli nejrůznější polohy. Učitel se na Frantíka díval hned z jedné, pak z druhé strany. Podpíral si bradu, přemýšlel. Radil chlapci, jak uchopit tužku, jak se posadit. Tak tomu bylo málem po každém vyučování. Ostatní děti se rozprchly ze školy domů, ti dva zůstali ve třídě sami. Výsledek se brzy dostavil, Frantíkův pokrok ve psaní byl víc než patrný. Přesto nebyl učitel Citta stále s něčím spokojený. „Posaď se sem,“ ukázal na podlahu před lavice, zešikma opřel před Frantíka rýsovací prkno. „Co teď, je to lepší?“ Psát nohou na šikmou plochu bylo snazší. Učitel Citta si hned zaznamenal velikost desky a úhel zešikmení. Pak zase něco měřil, črtal, proměřoval, zaznamenával. Zkoušení nebralo konce. Dokonce okresní lékař se jednou do školy dostavil. Vedl s panem učitelem vážnou řeč. Také on pozoroval Frantíka ze všech stran a úhlů, sledoval jeho pokusy s psaním. A přišel se na Frantíka podívat také další pan doktor. „Posaď se sem a napiš nějaká písmena,“ požádal chlapce. Také on si stále něco črtal do notesu, zaznamenával. Střídavě nahlížel do poznámek, pak zase na Frantíka. Všechno to zkoušení a pokoušení, všelijaké psaní a čmáraní trvalo snad celou věčnost. 20
„No,“ zaklapl lékař notes. „Zkusit to můžeme.“ Nic víc neřekl. Jen se ještě rozloučil s panem učitelem Cittou. Frantíkovi pokynul: „Tě bůh!“ Takový pán z města, pomyslel si Frantík, o házení kamínků nohou, ani o rozbíjení oken ve vsi nemá ani ponětí. Stalo se jednou v pondělí. Všechny děti už seděly na svých místech. Nezvyklé ticho se ve třídě drželo, letící mouchu bylo slyšet. Lavice byly jinak uspořádány. Jedna řada odsunuta poněkud víc dozadu. Vpředu osamocená lavička. Ale jak zvláštní! Konečně se objevil ve dveřích také Frantík. Hned kolem něj spolužáci, jedni mu pomáhali svléknout kabát a čepici, děvčata mu zouvala šněrovací botky. Na stupínku stál pan učitel Citta, oči mu zářily. Uchopil bezrukého chlapce kolem ramen, postavil rovnou před tu zvláštní lavici. „To je pro tebe, Francku.“ Frantík to podivné monstrum okukoval ze všech stran. Prazvláštní lavice. Hezky nalakovaná, ale jak neobyčejné konstrukce! Měla kulatou točící židli. Vyvýšená deska sloužila na čtení i psaní, bylo ji možné posouvat nahoru nebo dolů a sklápět na všechny strany. Také základní deska se sedačkou a pultíkem se dala pomocí šroubu prodlužovat nebo zkracovat. Učiněný zázrak!
Školní lavici bezrukého Frantíka uchovávají v Jamném n. O. na obecním úřadě. Na svou dobu šlo o velmi dovedný technický výrobek.
21
„Tuhle lavičku jsme pro tebe zkonstruovali s panem doktorem,“ řekl učitel Citta. Ani se při tom nesnažil skrývat radost. „To aby ses při psaní a čtení nekřivil a nepoškodil si páteř.“ Frantík novou lavici hned vyzkoušel. Byla mu akorát, jako šitá na jeho proporce. Obcházel ji, prohlížel, natáčel, zkoušel, hladil. Položil na pultík list papíru, usadil se na kulatou stoličku, uchopil do pravé nohy tužku, levou přidržel papír a už kreslil. Panečku, tohle byla jiná práce! Toho dne po skončení vyučování zapsal učitel Citta do školní a později také do obecní kroniky: „Začátkem šk. roku 1910–11 vstoupil do zdejší školy bezruký chlapec Frantík Filip. Vzácnou ochotou p. místodržícího rady K. Vojáčka, c. k. okr. škol. inspektora a p. c. k. okresního lékaře pořízena proň byla též zvláštní lavice k sezení při psaní, jež účelu svému řádně vyhovuje. Byla zaslána darem místní školní radě.“ „Nádhera,“ jásal František při té vzpomínce i po těch letech. „Školní lavička, speciálně zkonstruovaná a zhotovená jen pro mne.“ Ovšemže, moc pěkné… Ale dokáže si vůbec někdo představit, jak se naučit psát jen pomocí nohou? I když bez válení po školním stupínku, zato na krásné a speciálně zkonstruované školní lavici. Naučit se psát nohou alespoň tak škrabopisně, jako ostatní žáci prvňáci rukou… „Vůbec to nebylo jednoduché,“ zavrtěl František hlavou. „Ta má lavice byla sice krásná a pro mne pohodlná, přesto jsem ještě dlouho zůstal pěkným mazalem. A možná bych jím zůstal napořád, nebýt posměváčků. To moje kreslení a psaní bylo totiž pořád jen takové hraní s tužkou a papírem. Jednou se kterýsi ze spolužáků mému čmárání pořádně vysmál. Prý jakési klikyháky, ani písmenka, ani číslice, ani obrázky… Ten mi dal! Měl pravdu. Tak jsem si řekl: naučíš se psát, tak jak to umí ostatní! A seděl jsem nad písankou den co den nepřetržitě od osmi ráno málem až do jedenácté večer. Čtyři neděle jsem doslova dřel. Ale stálo to za to – naučil jsem se psát. Byl jsem velmi ctižádostivý. Chtěl jsem se ve všem vyrovnat ostatním.“ „Jenže pořád jste byl ještě kluk! Nebo snad tou krásně nalakovanou novou lavicí vaše dětství definitivně skončilo?“ 22
„Vůbec ne,“ zavrtěl František hlavou. „O nic z dětství jsem v Jamném nepřišel…“ Dokonce ani o pořádnou klukovskou pranici. Jako tenkrát, když si zase jednou hráli na vojáky. Byla to pořád stejná parta uličníků: čtyři umounění kluci a dvě děvčata. Frantík sice nebyl mezi nimi největší, ale kuráž mu nechyběla. V noze svíral dřevěnou šavli, nejlepší, jakou kdo měl. Pomalovaná papírová čepice s třapcem mu přesahovala až přes uši. „Jenže Vašek Janečků mne nechtěl uznat generálem,“ vzpomínal František. „Rozběhl se proti mně, divoce mával rukama a chtěl mě povalit. Rychle jsem zahodil šavli a skloněnou hlavou nabral útočníka rovnou do břicha. Venca hekl, udělal kotrmelec. Levou nohou jsem ho chytil za ucho, převalil na břicho, pravačkou do něj bušil, až se mu z kalhot prášilo.“ Teprve pan učitel Citta zápasníky od sebe roztrhl. Kdo by to do kluka řekl? Jestlipak následoval výprask? „Docela pořádný,“ přikývl František. A dodal: „Navzdory vítězství nad Vaškem jsem se rozbrečel. Ne bolestí po výprasku, ale lítostí. Tehdy prvně jsem si totiž uvědomil, že přece jen není se mnou všechno úplně v pořádku. Proč nemám ruce jako jiní?“ Nešťastný chlapec utekl na své oblíbené místo na břehu Jamenského potoka. Horké slzy mu odkapávaly rovnou na nohy. Byly celé ušpiněné, jak jimi musel pracovat. Doma nohama strkal dřívka do kamen, na poli rovnal vykopané brambory na hromádky, ve škole psal. Jediné, co pro své utrápené nohy mohl udělat, bylo, že je v potůčku omýval jednu o druhou… Při té vzpomínce i po letech zvedl František nohu a prohlížel si ji. „Tenkrát tam na břehu potoka po tom výprasku jsem najednou viděl své nohy docela jinak,“ vzpomínal. „Co všechno ty mé nohy umí! Nikdo jiný nohama nic podobného nesvede. Už jsem nebrečel, ale usmál jsem se na ně. Začaly se mi líbit. Tenkrát prvně jsem si uvědomil, že ty moje nohy jsou pro mne vším, doslova pokladem…“ Každou volnou chvilku Frantík psal, cvičil, kreslil, zkoušel. Psal, pořád psal. Už to nebyly klikyháky, všelijaké čmáranice, ale docela pohledné psaní. Pan učitel Citta se spokojeně usmíval. 23
„Píšeš nohama úhledněji než někteří žáci rukou,“ chválil. „Co bys řekl pozvání na malý oběd k paní učitelové?“ Frantík ohromeně hleděl střídavě na své kraso–nohopsaní a na vysokou postavu učitele Citty. „Zasloužíš si to,“ řekl učitel. Učitel Citta pak pozval Frantíka na oběd pokaždé, kdykoliv se bezrukému chlapci ve škole dařilo. Cestou ze školy zabočili k malému zděnému domku uprostřed zahrady. Paní učitelová už je vyhlížela. „Jaký byl ten dnešní úspěch?“ vítala příchozí s úsměvem ve tváři. „Umíme ořezávat tužku,“ chlubil se učitel Citta a samou radostí si prohrábl prošedivělé vlasy. „Sice jsme nejprve tři zcela zničili, než se to u jedné podařilo, ale Francek ji ořezal úplně sám.“ „Opravdu?“ žasla paní učitelová. „Kolik sis při tom udělal nových boulí na hlavě?“ prohlížela si chlapce ze všech stran. Frantík se namísto odpovědi jen blaženě usmíval. Na nějaké bouli nesešlo, když se jednalo o velkou věc. A dokázat jen nohama ořezat tužku, to už něco znamenalo. „Byl to právě pan učitel František Citta, který mi v jamenské obecné škole dal ten nejcennější vklad do života,“ vzpomínal František s dojetím. „Naučil mne věřit si, zkoušet, sám něco dokázat. Později pak také učitel František Bakule.*) Přátelství těch dvou, jejich trpělivost a obětavost mi umožnily dojít až tam, kam nikdo nedoufal, že jednou dojdu.“ ¬
¬
¬
Otec Štěpán Filip seděl za stolem, velké upracované ruce vedle hrnku. Práce na pile nebyla nijak snadná, odcházel ráno, vracel se až navečer. Plná světnice dětí, někdy v ní nebylo k hnutí. Uživit šest dětí nebylo snadné. Pravda, oba nejstarší chlapci už chodili do učení, pak se snad osamostatní. Ale co s holčinami? *) Bakule František (1877–1957), český pedagog. Působil na základních a speciálních školách. Ředitel Jedličkova ústavu pro tělesně postižené v Praze (1913–1919), po r. 1919 ředitel Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací. Zdůrazňoval aktivitu dítěte, jeho svobodné myšlení a právo pochybovat, nutnost vést postižené děti k soběstačnosti.
24
Užitek nebyl ani z toho mrzáčka Frantíka, bez těch rukou nedokázal málem nic udělat. Sice se snažil, ale většinu času beztak buď prolajdal s kamarády při lumpačinách s vytloukáním oken, nebo proseděl ve škole nad těmi čmáranicemi, které také nebyly k žádnému užitku. „Přece jen by mu nejlíp bylo v nějakém ústavu,“ rozvažoval táta Štěpán. „Tam by ho alespoň žebrat naučili.“ Matka Marie nechala práce se zašíváním potrhaného oblečení, pohlédla na muže. „Bezmocného tvora bys chtěl vyhnat z domu?“ „Jen tady překáží,“ zlobil se otec. „Nebo může jít k varieté. Co chvíli se po něm někdo ptá, nabízí snadnou obživu. Měl by plné kapsy peněz! Co doma s mrzákem?“ Chudoba nikdy nemá daleko k ostřejšímu slovu. Frantík stál ve dveřích, poslouchal. Už nevešel do světnice. Se slzami v očích běžel posadit se na břeh potoka. Nejednou ho právě sem vystrnadily spory v rodině. Tady kolikrát proseděl celé hodiny. „Neuvažoval jste někdy o angažmá ve varieté?“ zeptal jsem se. Bezruký chlapec už sám o sobě byl atrakcí. Předvádět na veřejnosti, co všechno umí, určitě by to byl docela přijatelný způsob obživy. „O čem uvažuje devítiletý kluk,“ potřásl František hlavou. „Chodil jsem do třetí třídy. Uměl jsem trochu psát a spíš čmárat než kreslit. Svedl jsem některé drobné práce doma. Především házet kamínky a prát se. Pokud jsem něco uměl, pak ta dovednost vycházela z mé přirozenosti, já ji nijak zvlášť nevnímal, ani jsem si ji neuvědomoval. Ale všichni říkali, jak jsem šikovný…“ Pravdou je, že zvěst o jeho dovednosti se rychle rozkřikla. Dveře s manažery nejrůznějších varieté se u Filipových málem netrhly. Agenti pokaždé jednali jen s dospělými, bezruký klučina byl pro ně jen určitý druh zboží. „Chlapec bude mít po všech stránkách jaksepatří zaopatření, to bez obav,“ slibovali. Nabízeli peníze, hromady peněz. Otec Štěpán na ta medová slova slyšel, ale matka Filipová trvala na svém, nechtěla malého špunta do světa pustit. 25
Jenže ty nešťastné peníze. Kdo by je nepotřeboval? Zvláště v chudé rodině, usazené v dřevěné chalupě podhorské vesnice, kdesi na konci světa. Peníze, které se samy hrnou do kapes, a vlastně za nic. „Nakonec málem přemluvili i maminku,“ vzpomínal František. „A co vy?“ nedalo mi zeptat se. „Bylo mi devět, neměl jsem nejmenší ponětí, oč vlastně jde.“ Málem bylo o dalším osudu bezrukého chlapce rozhodnuto. A právě v té době zase jednou přišlo pozvání na oběd. Paní učitelová sklidila talíře, ještě přinesla moučník. „Jen si ber, Francku, neupejpej se, jako nějaká slečinka,“ pobízel učitel Citta. Jako obvykle hovořili během oběda o všem možném. O škole, o rodné vsi a také o vztazích mezi lidmi. Učitel Citta objevil v bezrukém chlapci citlivého a vnímavého člověka. Nevyhnuli se ani rozmluvě o angažmá u varieté. „Podívej, Francku,“ řekl učitel Citta, když už spořádali i moučník. „Je to taková móda, vydělávat si na živobytí ukazováním lidských nedostatků a zrůdností. Je pravda, dají ti za účinkování nějaké peníze, ale to se chceš celý život pořád jen strefovat kamínkem do terče a provádět několik jednoduchých dovedností? Až se ohledíš, ztratí o tebe zájem. Pak – adié…“ Učitel Citta si prsty prohrábl prošedivělé vlasy. „Jen pohleď, těch žebráků, co je všude, těch mrzáků! Beznohý vystavuje na obdiv pahýly končetin v naději, že se lidé ustrnou a obdarují jej drobnou mincí. Na víc se nezmůže. Nedokáže se sám o sebe postarat. Přitom mu třeba zůstaly zdravé ruce, nebo nohy, nebo oči, uši, nebo rozum. Potřebuje snad člověk něco víc k tomu, aby prokázal svou dovednost a vydělal si vlastní prací na živobytí?“ Učitel Citta se dotkl citlivé chlapcovy struny. „Vždycky jsem toužil vyrovnat se jiným,“ poznamenal František. „Věřil jsem, že to svýma nohama dokážu. Právě učitel Citta mi dal naději. A pak, toužil jsem poznat svět, tam za kopcem. Jednou se do světa určitě vypravím, věděl jsem, podhorská vesnička mi začínala být těsná…“ Kde ten svět vlastně začínal? 26
Určitě na železničním nádraží v Jablonném nad Orlicí. Vlaky sem přijížděly ze světa a kamsi do světa zase odjížděly. I rychlíky tady zastavovaly. Lesklé koleje ubíhaly kamsi do dálky, celý ten svět propojovaly. Jaký tam kdesi ten svět asi je? Na nádraží v Jablonném nad Orlicí byl František jako doma. Téměř obden se promenádoval po peróně. Pro nádražní personál už byl jako starý známý. „Jen pojď dál, Francku,“ zval ho pan revident do své kanceláře. Nechával Frantíka sedět za svým stolem, odkud měl výhled na velké, těžké lokomotivy. Jak byly krásné, jak rozšafně oddechovaly! Někdy se ozval hvizd parní píšťaly na znamení, že bude mašinka šibovat. Strojvedoucí vyhlédl z okénka lokomotivy: „Tak co je s tebou, kluku!“ křikl na Frantíka. „Dnes se mnou nejedeš?“ Ochotné ruce pomohly chlapci na lokomotivu. A už se jelo. To byla nádhera! O velkém světě vyprávěl Frantíkovi pan revident, který jezdíval často do Prahy. Závan dálek přicházel také s cestujícími. Sotva vlak zastavil, jedni vystupovali, nesli zavazadla, jiní nastupovali. Po hvizdu výpravčího se dal vlak znovu do pohybu a odjížděl kamsi do vzdáleného, tajemného a velkého světa. Cestující bezrukého chlapce znali. Pro své obveselení mu házeli drobné mince, bavili se pozorováním, jak peníze šikovně sbírá nohama a strká do veliké kapsy na břiše. „Nádraží v Jablonném nad Orlicí pro vás znamenalo jistou osudovost,“ poznamenal jsem při tom pomyslném posezení nad šálkem čaje. „Nikdy jsem o tom tak neuvažoval,“ odpověděl František. „Alespoň ne tenkrát.“ A přece… Jednoho dne vystoupil na nádraží v Jablonném nad Orlicí z rychlíku zavalitý muž. Zbývalo mu několik minut volna, než mu přijede další spoj. Se zájmem pozoroval bezrukého chlapce, který čiperně pobíhal po nástupišti, kluk do něj při tom svém poskakování málem vrazil… „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se muž. „Francek,“ odpověděl na půl huby. „A dál?“ „Francek Filip,“ odsekl. 27
Pokud ten člověk nesáhne do kapsy pro minci a nehodí ji na dlažbu, ani chlapce valně nezajímal. „Nemáš chuť na bonbón, nebo na kousek čokolády?“ zeptal se mužský. Frantík přikývl, čokoládu měl rád. Usadil se na lavičku, roz trhl obal, chroupal čokoládu, zvědavě si obtloustlého muže prohlížel. Co je to vlastně zač, když jej sám od sebe hostí čokoládou? Mužský se vyptával chlapce, odkud pochází, kam chodí do školy, kde bydlí. Kladl mu spoustu všelijakých otázek, které ho bůhví proč zajímaly. Něco si poznamenával. Nakonec se chlapce zeptal: „Nechtěl bys, Frantíku, do Prahy?“ Cože? Zbytek čokolády uvízl překvapenému chlapci mezi zuby. Nepřeslechl se? Najednou nevěděl, co odpovědět. „V Praze je taková speciální škola,“ pokračoval mužský. „Jmenuje se Jedličkův ústav.*) Naučil by ses tam spoustu užitečných věcí.“ Frantík nevěděl, co Jedličkův ústav je. Ani nechápal, co může být užitečnější, než házet kamení a vytloukat okna jamenských přičaplých dřevěnic. Nebo sbírat drobné mince na nádraží. „Tam by ses naučil, až jednou vyrosteš, jak se o sebe postarat,“ řekl ještě ten dobře oblečený pán. To by se Frantíkovi líbilo. Horlivě přikyvoval na souhlas, i když v té chvíli neměl ani potuchy, kdy vyroste a ani jak by se jednou měl sám o sebe postarat. „Vidím, že jsi docela rozumný chlapec,“ pochválil Frantíka mužský. „Takže dohodnuto.“ Co bylo dohodnuto, Frantík netušil. Spolkl poslední kousek čokolády a hbitě seskočil s lavičky. Přisupěl další vlak. Některý z cestujících se určitě bude chtít pobavit a hodí bezrukému chlapci na dlažbu nějakou minci. Frantík si ani nevšiml, že ten obtloustlý mužský do jednoho vagónu nastoupil. Rychlík odsupěl, nádraží se vyprázdnilo. Bezruký Frantík zastrčil do kapsy poslední minci. Ještě se rozhlížel, jestli na nějakou nezapomněl. Na obtloustlého mužského už si ani nevzpomněl. *) Jedličkův ústav v Praze pro zmrzačené zahájil činnost k 1. 4. 1913. Zpočátku to byl jen nádvorní domeček u objektu čp. 13 na Vyšehradě. Ústav se časem rozrostl. Dnes v budově, kde jeho existence začala, sídlí ředitelství ústavu.
28
Ten mužský nebyl nikdo jiný, než c. k. dvorní rada Dvořák,*) šéf české dětské nemocnice a místopředseda Spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků v Praze. „Tomu se říká štěstí, pokud se sám c. k. dvorní rada zajímá o postiženého člověka,“ poznamenal jsem. „Tenkrát jsem jeho nabídku za příliš velké štěstí nepovažoval,“ zavrtěl František hlavou. „Představa ústavu pro postižené lidi byla pro mne velmi mlhavá. Když tenkrát z železničního nádraží v Jablonném nad Orlicí vlak odejel a c. k. dvorního radu odvezl, zůstal pro mne den stejně všední jako všechny předchozí i ty následující.“ Jednoho dne zaklepal na dveře u Filipů sám starosta Jamného nad Orlicí. „Je někdo doma, sousedé?“ Sundával klobouk, omlouval se, že ruší. „Jen pojďte dál,“ zvala paní Filipová. „Právě vařím. Nakrmit tolik hladových krků dá práci. Manžel Štěpán se vrátí z práce na pile, tak aby měl něco teplého do žaludku.“ Čekala, jakou zprávu starosta přinesl, dobrou, či špatnou. „Přišel na obec dopis ohledně vašeho Francka,“ přijal starosta nabízenou židli. „Kolik oken zase ten dareba roztřískal?“ hněvala se matka Filipová. „Ten si s tím házením snad nedá pokoj.“ „Dopis z Prahy,“ upřesnil starosta. „Z Prahy?“ podivila se matka Filipová. „Copak až tam někdo našeho Frantíka zná?“ „Už je to tak,“ přikývl starosta. „Píší, že nedávno zřídili pro podobně postižené děti Jedličkův ústav. Ať tam Francka pošlete.“ „Poslat Františka pryč z domova?“ zhrozila se matka Filipová. „Ke všemu do Prahy? Mezi cizí lidi?“ Musela se posadit, horko ji celou rázem polilo. „Tady doma je mu dobře,“ prohlásila rozhodně. „Kde by mu bylo líp než doma u mámy? Kde jinde by se o něj tak postarali? Je tady mezi svými, doma vždycky najde pomoc.“ *) MUDr. Jan Dvořák (1849–1916), ředitel zemské nemocnice a nalezince, má největší zásluhu na prolomení bariér všeho druhu, které ztěžovaly zřízení prvního ústavu pro tělesně postižené u nás. Zřídil tři ozdravné kolonie pro rachitické děti na českém venkově a vystupoval ve prospěch zřízení moderního ústavu pro mrzáčky.
29
„Nejde jen o to najít pomoc,“ namítl starosta. „Jednou chlapec doroste, tak jako tak se bude muset poprat se svým životem a s tímto světem sám. Možná jej v Praze naučí něčemu, čemu vy jej snad ani naučit nedokážete.“ „Budou mu ubližovat,“ měla matka Filipová obavy. „Je tak malý a bez rukou tak bezbranný.“ „Možná přece jen bude mít štěstí, že se tam něčemu naučí a neskončí jen u té žebroty,“ mínil starosta. Matka Filipová nakonec svolila. Nástup 3. prosince 1913, stálo v dopise z Prahy. „Takže se vám sen o velkém světě přece vyplnil…“ František přikývl. „Bylo mi devět let,“ dodal. „Vůbec jsem netušil, co mne tam kdesi v tom světě čeká.“
Jamné nad Orlicí.
30
II. NOVÝ ŽIVOT „Kdykoliv jsem se dostal z nějakého důvodu do úzkých, nebo mne potkala nepříjemnost, pokaždé jsem si umiňoval, že jednou… jednou odjedu do Prahy a všem těm hloupým jamenským podhorákům ukážu,“ usmíval se František. A vzápětí dodal: „Sice jsem o Praze snil, ale vůbec jsem neměl představu o tom, jak se do Prahy dostat.“ Chlapci začínalo být v malé vesničce těsno. Všechno už tam znal, potok, chalupy, každého člověka, každou mez. Doma převraceli pozvání pro Frantíka do Jedličkova ústavu, znovu dopis pročítali. Den odjezdu, stanovený na 3. prosince 1913, se neúprosně blížil. Stále rozmýšleli, co dělat, co bude pro chlapce lepší. Když pošlou chlapce do světa, budou mít sice v chalupě o jedno trápení a o jeden hladový krk méně, ale co chlapec, sám ve světě, teprve devítiletý, drobný, bezbranný a navíc bez obou rukou. Zašli na radu za starostou obce. Ten měl ve věci přece jen víc jasno. „Kluk je to bystrý, ale doma se už nenaučí ničemu víc, než co umí. Leda žebrotě. Však už ji zkouší v Jablonném na nádraží,“ řekl starosta. „Francek je chlapec pilný a snaživý. V Jedličkově ústavu bude o něj postaráno, uvidíte. Dostane tam šanci pro život.“ „Tak jsem se znovu octl v Jablonném na nádraží,“ vyprávěl František. „Supění těžkých lokomotiv, přijíždějící a odjíždějící vlaky, cestující, lesklé koleje – najednou všechno vypadalo jinak, vonělo jinak, jinak zvučelo. Jeden z těch vlaků teď odveze i mne, a rovnou do vysněné Prahy.“ Chlapec už leccos o Praze věděl. O velkém městě mu vyprávěl pan revident na nádraží v Jablonném nad Orlicí, když občas brával Frantíka do své kanceláře, také pan učitel Citta. Praha se pro bezrukého chlapce stala vzdáleným snem. „Ano, Praha…,“ přikývl František. A zasnil se, jako by se najednou znovu octl tenkrát dávno v tom čase na nádraží v Jablonném nad Orlicí a netrpělivě čekal na svůj vlak. 31
S chlapcem jela do Prahy ustaraná maminka. Oba doprovázel pan starosta. Přišli do Jablonného brzy, snad celou věčnost postávali na nádraží, čekali na svůj vlak. „Kampak?“ vyklonil se pan revident z okénka, kterým měl výhled na projíždějící vlaky. Nastrojený Frantík tentokrát na nástupišti nesbíral mince, které mu cestující pokaždé házeli na dlažbu, nenahlížel zvědavě dveřmi do revidentovy kanceláře, nevyhlížel strojvedoucího, jestli ho povozí po nádraží na lokomotivě. „Do Prahy,“ odpověděl chlapec. „Skutečně?“ podivil se pan revident. „Tak hodně štěstí, Frantíku!“ Konečně rychlík přisupěl. Nastoupili. Pan revident ještě chlapci zamával. Výpravčí zvedl plácačku, strojvedoucí zapískal na parní píšťalu. Vlak se dal do pohybu. „Až mnohem později jsem si uvědomil, že právě v té chvíli skončilo mé bezstarostné dětství,“ poznamenal František. Kola rychlíku vyklepávala monotónní rytmus, krajina za okénkem byla každou chvíli jiná, to se Frantíkovi líbilo. Matka Filipová potají utírala uslzené oči. Vůbec si neuměla představit, co tam kdesi v Praze toho jejího malého mrzáčka čeká. O Jedličkově ústavu, krom toho dopisu, dosud nikdy neslyšela. Ani starosta netušil, jak vlastně taková instituce – Ústav pro mrzáčky – funguje. Z dopisu vyčetl, že Ústav vznikl z popudu Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků 1. 4. 1913 a sídlí v nádvorním domku čp. 13 na Vyšehradě. Za cíl si vzal pomáhat mrzákům. Byl to první český ústav pro tělesně postižené, tj. pohybově, avšak duševně normální děti. Ředitelem byl učitel František Bakule. Ústavní péče znamenala pro Frantíka určitou šanci, cítil starosta. Možná jej tam skutečně něčemu užitečnému naučí. A třeba může v ústavu najít doživotní zaopatření. Rodina by měla vystaráno. A obec také. Však kolik těch mrzáků všelijakých je! Každému jsou jen na obtíž, rodině a nakonec i domovské obci, která se o ně musí postarat. V dětství o ně nikdo valně nepečuje, a když dorostou, neumějí kromě žebroty nic. Starosta považoval za rozumné využít nabídnuté šance. 32
„Víš vůbec, kam jedeme?“ zeptal se Frantíka, aby přerušil truchlivé mlčení. „Do Prahy,“ pohodil kluk bezstarostně hlavou a šťastně se zasmál. Jeho sen se mu vyplnil, skutečně jede do Prahy. „Víš ty, co tě tam čeká?“ zeptal se starosta. Chlapec pokrčil rameny… Nikdo z těch tří o tom neměl ani tušení. Ani jiní. Ve vsi sice Frantíkovi cestu do Prahy záviděli, ale převažovalo mínění, že tam kdesi tak jako tak nakonec skončí jako žebrák, který jen prosí o almužnu a obtěžuje lidi. Bylo to pravdě velmi podobné. Nic z toho Frantíka netrápilo. Tam kdesi v dálce před ním jako nějaká hvězda zářila vysněná Praha… Ani nevěděl, jak dlouho jeli. Najednou vlak zastavil, hlas na perónu vyvolával: „Praha, hlavní nádraží, vystupovat!“ Byli v Praze. „Hlavně dávej pozor, Francku, ať se nám v těch zástupech neztratíš,“ nabádal starosta. Frantík užasle hleděl na velké město. Dům vedle domu, jeden vyšší než druhý. Davy lidí. Nikdo se neohlédl za chlapcem s oběma rukávy kabátu zastrčenými do kapes, nikdo si nevšiml, že tomu klukovi chybí obě ruce. Vozy elektrické dráhy rachotily, až v uších zaléhalo. Frantíka zaléval pocit štěstí. Zároveň měl strach. Chvílemi mu až hrkly slzy do očí. Maminka přidržovala chlapce pro jistotu za límec kabátu. Už uháněli tramvají. Jeli tím hlomozícím elektrikou hnaným monstrem směrem k Vyšehradu. Ještě několik ulic pěšky, pak už měli před sebou malý domek, měl číslo popisné třináct. Byl to Jedličkův ústav pro zmrzačené. Konečně na místě. Starosta z nepatrné podhorské vesničky Jamné nad Orlicí si vyměnil chvatný pohled s ustaranou Frantíkovou matkou. Teď už nebylo možné couvnout. Stiskl černé kulaté tlačítko elektrického zvonku. Kdesi v hloubi se ozvalo neodbytné crnčení. Až po chvilce se dveře otevřely. Stál v nich muž vysoké postavy, tmavých, podmanivých očí. Za jeho zády se tísnilo několik dětí, zvědavě hleděly na příchozí. Měly směšně neúplná a všelijak pitvorně deformovaná těla. 33
„Jen pojďte dál, už vás čekáme,“ pokynul muž přívětivě. „Jmenuji se František Bakule,“ představil se příchozím, každému podal ruku, Frantíka alespoň pohladil. „Děti, to je váš nový kamarád. Seznamte se.“ Nahrnuli se k nově příchozímu, smáli se, pošťuchovali, podávali mu na přivítanou ruce. Bezruký Frantík nezaváhal, vy táhl nožku z boty a se zářícíma očima ji kladl na pozdrav dětem do rukou… Únava z dlouhé cesty byla rázem tatam. „Ptáte se na první dojem?“ zeptal se František, ale nečekal na přikývnutí, hned si sám odpovídal. „Naprosto bezprostřední.“ Od prvé chvíle se Frantík cítil v Ústavu mezi novými tvářemi stejně dobře jako doma v Jamném mezi kamarády ze školy. „Dokonce mnohem líp,“ upřesnil František. „Octl jsem se totiž mezi stejně postiženými. Žádné zvědavé pohledy, žádné vyptávání. Hned jsme se skamarádili.“ Frantík si nepřipouštěl žádnou starost. Už po chvíli oba dospělí z doprovodu jako by neexistovali. Na starostu a na uslzenou matku málem zapomněl… Přece se cosi změnilo. Aniž to zatím tušil, jakmile bezruký chlapec překročil práh Jedličkova ústavu, překonal zároveň magickou čáru mezi dětstvím a dospělostí. Od toho okamžiku byl
Jedličkův ústav v Praze na Vyšehradě.
34
odkázán ve všem jen na svou dovednost a co největší soběstačnost. Dosáhl toho, po čem tolik poslední dobu toužil. Dospělí si ještě v rychlosti prohlédli zařízení nedávno založeného ústavu, i malou zahradu. Loučili se. „Drž se, chlapče,“ objal starosta bezrukého Frantíka a silně přitiskl. „Ať jsme na tebe doma v Jamném hrdí.“ Potom ještě loučení s matkou. Přes stažené hrdlo nevypravila ani hlásek. Dlouho chlapce objímala. Cítil její horké slzy na zátylku. Konečně ho políbila na čelo. Rychle a bez ohlédnutí odcházela. Starosta čekal opodál na ulici. Oba spěchali na zpáteční vlak. Teď Frantík věděl, co to je loučení. Slzy mu hrkly do očí. Nechtěl, aby ostatní viděli, že pláče. Rozběhl se do kouta malé zahrádky. Sníh na spadaném listí při každém kroku hlasitě chrastil. Teprve když chlapcem začal otřásat chlad, jen pomalu se loudal zpátky k domu. Už na něj čekali. „Tak pojď, člověče, kde vězíš,“ pobízely ho děti. „Za chvíli bude večeře.“ Dveře s hlasitým klapnutím zapadly. Pro bezrukého chlapce za nimi zůstal celý jeho dosavadní svět.
35
¬
¬
¬
Když ruch s nástupem chovanců utichl, když si děti prohlédly ložnice, ústav a jeho okolí, vzal je učitel František Bakule jednoho po druhém ke krátkému pohovoru. Také Frantíka. „Tak co, šohaji?“ zeptal se. „Líbí se ti u nás?“ Frantík spěšně přikývl. Všechno bylo pro něj nové, ale líbilo se mu v ústavu. „Tady jsme, chlapče, jako jedna rodina,“ obtočil Bakule ukazovákem v pomyslném kruhu celý ústav. „Jeden pomáhá druhému.“ Přisedl blíž, objal Frantíka kolem bezrukých ramen. „Tobě scházejí ruce. Jiný by to možná považoval za tragédii, ale ty určitě ne. Máš bystrou hlavu. Máš šikovné nohy a svedeš jimi to, co ti druzí kolikrát nesvedou ani rukama. A především máš vůli se něco naučit.“ Bakule klepl chlapce po zádech a dodal: „Jsem rád, že jsi můj přítel.“ „Já, chlapec ze zapadlé vísky z Orlických hor, mrzáček bez rukou, cítil jsem se v novém prostředí Jedličkova ústavu od prvého okamžiku dobře,“ přikývl František. Přátelskou a bezprostřední atmosféru vytvářel v ústavu především učitel František Bakule. Pečoval o všechny, staral se o výchovu. Bakule si téměř okamžitě dokázal získat přátelství dětí. Především se snažil, aby chovanci nepociťovali po nástupu do cizího a naprosto odlišného prostředí stesk, tíseň, ani osamění. Usiloval o to, aby děti měly od prvého okamžiku pocit, že právě tady jsou doma. „Bakule byl muž vysoké postavy. Měl tmavé oči, fešácky nakroucený knír pod nosem,“ vzpomínal František. „Byl cílevědomý. Neklidný. Hledající. Přátelský. Takto ho mám stále před očima. Od prvého okamžiku jsem ho měl rád.“ „Hovoříte o něm, jako by to byl váš druhý otec,“ poznamenal jsem. „Skutečně byl jako otec nás dětí, odkázaných na cizí pomoc,“ přikývl František. „Těch, kteří chtěli mrzáčkům pomoct, nebylo nikdy mnoho. Bakule byl jeden z mála.“ 36
Bakule byl na svou dobu zvláštní učitel. Pořád vymýšlel něco nového, zkoušel, experimentoval. Za to jej někteří kantoři, ale i jiní lidé, neměli příliš v lásce. Vyčítali mu neobvyklé novoty, které při výuce dětí zaváděl. Odmítali jeho autoritu uznat. Dokonce i ústavní sluha Helmich se zpěčoval Bakulovi salutovat. Do Jedličkova ústavu nastoupilo v roce 1913 dvanáct chovanců. Dětí různě postižených, mnohdy spíš připomínajících polámané hračky. „Pro nás chovance byl Bakule naším sluncem,“ vyznával se i po těch letech František. „Všichni jsme ho měli rádi, byl pro nás vším. Často jsme my malí košiláčci sedávali panu řediteli na klíně. Ti, kteří se tam nevešli, seděli v kruhu kolem na podlaze. Takové večerní pomazlení obvykle začínalo pohádkou. Pak nám Bakule vyprávěl, jak nás chtějí v ústavu léčit a napravovat, abychom jednou v budoucnu mohli chodit a pracovat jako jiní lidé. A také, co z nás jednou, až vyrosteme, bude…“ František Filip se odmlčel, zamyšlen nad dávnými vzpomínkami nechával zavřené oči. Až po chvíli pokračoval. „Já bez rukou na tom nebyl právě nejhůře,“ vzpomínal František. „Mohl jsem alespoň chodit, pohybovat se. Někteří měli nohy znetvořené a lékaři se jim pokoušeli pochroumané končetiny napravit, lámali jim je, dávali do sádry. Co při tom ty ubohé děti zakusily bolesti, to se snad nedá ani popsat.“
Skupinový snímek s chovanci Jedličkova ústavu. V bílém plášti F. Bakule. Na pravé straně v bílém paní Durdíková, později provdaná do Francie. (ZV)
37
Léčebné metody kolikrát připomínaly spíš středověké mučení. Pobyt v Jedličkově ústavu tak pro děti vůbec neznamenal oddechový čas. Ale všechno mělo svůj smysl a účel, práce, léčba i výuka. Všechny starosti ohledně ústavu padaly na hlavu učitele Františka Bakuleho. Nebyly malé, nebylo jich málo. Musel chod ústavu zabezpečit personálně i materiálně. Neméně důležitá byla i výuka chovanců. „Budeme se učit společně,“ oznámil dětem hned prvý den. „Učit budu já vás, vy zase mne.“ Zamyšleně si při tom prohlížel společnost zmrzačených dětí kolem sebe. Nepociťoval smutek, ani lítost, jeho tvář spíš měla výraz určitého zadumání. Zato oči mu jiskřily. Přemýšlel, co s těmi mrzáčky, aby z nich vyrostli téměř normální lidé, kteří by se jednou dokázali postarat sami o sebe. „Když se budeme společně snažit, pak se nám dílo podaří,“ pokračoval Bakule. „Důležitá je vůle. Nevzdávat se při nezdarech. To znamená chtít. Proto naším společným heslem budiž: Chci, a proto umím!“ Děti jej pozorně poslouchaly. Lecčemu z jeho řeči ještě neporozuměly, ale heslo „Chci, a proto umím!“ jim zůstalo od prvého okamžiku natrvalo vytesáno v duších i myslích. „A teď se pojďme podívat na naši třídu,“ pokynul jim Bakule. Zdraví školáci by se podivili, jak také může školní třída vypadat. Děti se octly ve velké místnosti. Byla pěkně vymalovaná. Záclony na oknech. Dokonce i čtyři malé školní lavice zde stály. Hned se do nich nahrnuli. Také Frantík si lavici vyzkoušel. Sice v ní mohl sedět, ale pracovat nikoliv. Přemýšlel, co s tím. Brzy se je naučil využít. Obyčejně usedl na desku čtvrté lavice a na desce třetí nohama psal, ale bylo to málo pohodlné. Jiní při psaní raději seděli na zemi, jak to nejlépe vyhovovalo jejich tělesnému tvaru. Do lavic tak děti ve skutečnosti málokdy zasedly, byly pro jejich zdeformovaná těla málo praktické. Třída se spíš podobala dílně. Namísto stupínku a katedry stála u čelní stěny pořádná hoblice. Tahle zvláštnost, jak se brzy ukázalo, byla dětem mnohem užitečnější než cokoliv jiného. 38
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
