Richard Sobotka
LETMÁ SETKÁNÍ
2002
Richard Sobotka
LETMÁ SETKÁNÍ DVAKRÁT
O
PETRU BEZRUÈOVI
PB 2002
Hrob Petra Bezruèe v Opavì
© Richard Sobotka
Pracovna Petra Bezruèe.
PB
JAVOØINKA OHLÉDNUTÍ ZDENKY TOMÁKOVÉ, SEKRETÁØKY PETRA BEZRUÈE Vystoupat z osady Bílá po modré turistické znaèce a na Javoøinku do nadmoøské výky pøes 800 m dá hodinu poctivého lapání. Kolem les a les, vùnì lesa a ptaèí zpìv, obèas výhled do údolí Bílá, která je stále ní, a také na svahy tam na druhé stranì, které obèas mezi vìtvemi smrkù vyhlédnou. U to vypadá, e cesta nebude mít nikdy konec a roztrouené usedlosti, zaznaèené do mapy jako pár muích znaèek, jsou jen jakousi kartografickou fikcí. Ky tu se v záøezu prudkého svahu ukáe mezi stromy velikány náznak støechy. Jetì pár krokù lesem, chodníèek, nìkolik schodù a dál spí divokou lesní zahradou, ne umìle pìstìnou, u je tu veranda prosté starobylé chalupy. V pøízemí ku-
Letmá setkání
1
PB
chyòka a svìtnice. V podkrovní svìtnici, kam se jde po mìkkých vylapaných døevìných schodech, knihy, seity, poznámky, obsáhlý rukopis, psací stroj. A také fotografie: jedna zobrazuje Petra Bezruèe, druhá jeho pracovnu. Tak takovýto je domov Zdenky Tomákové, sekretáøky Petra Bezruèe, její tiché a intimní pracovitì pøi sepisování vzpomínek na potovního úøedníka Vladimíra Vaka, básníka a barda slezského lidu Petra Bezruèe. A je to ovem také domov vech volnì ijících zvíøat, která mají své domù pøedevím v okolním lese, ale bez jakýchkoliv zábran i v této starobylé chalupì, co nic neubírá na její pøívìtivosti, ani na pùvabu výhledù okny na okolní lesy, lesy, lesy... Usadili jsme se v kuchyòce a povídali si. Zároveò s námi jakoby sedìl u stolu i Petr Bezruè, pokud se právì neproducíroval po svìtnici nebo podkrovím, èi nìkde po zahradì, podívat se jestli se neukázal pùvabník nebeský, jak øíkal slunci, pokud se právì ne-
Letmá setkání
2
PB
toulal nìkde po krajinì vzdálené i blízké, nebo neokouel mìkkost a hebkost i chladivost vody, potùèkù a bystøin na svých cestách. e v té chalupì na Javoøince, která byla pùvodnì urèena pro nìj, ve skuteènosti nikdy nebyl? Je to pravda. Ale urèitì ze sfér nadzemských ji navtìvuje po celá ta léta a podnes. Narodila jsem se v kouzelném prostøedí myslivny u Kromìøíe, zaèala paní Zdenka Tomáková vzpomínání. Mìla jsem tam dvì ochoèené srnky, ochoèenou veverku a také uovku, která na zavolání vylezla ze skrýe. Ve jako mávnutím proutku pozmìnila válka, kdy se rodièe pøestìhovali do Kostelce na Hané. Tam dolo snad osudovì k události, kdy se otec spøátelil s Petrem Bezruèem. Povídali si spolu o pøírodì a o lese. Staøíèek (pozn. Petr Bezruè) se do Kostelce pøestìhoval rok pøedtím a zpoèátku tam nemìl spøíznìnou dui, s kým by si mohl povykládat, a pokud se neobjevil mùj otec. Tak se nae rodiny sblíily. Chodili jsme spoleènì na vycházky. Staøíèek, my jsme mu vichni tak øíkali, nìkdy také Mistøe, ale to on moc rád nemìl, byl velký turista a v dobì, kdy jsme ho poznali, udìlat
Letmá setkání
3
PB
dennì tøi nebo ètyøi hodiny chùze byla pro nìj norma. Chodil pìky do Olomouce, také do Brna. Tehdy u byl staøíèek v dùchodu, do kterého odeel v roce 1928. Kdy jsme se poprvé poznali, byl mezi námi vìkový rozdíl 62 let, mì bylo 11 rokù a jemu 73. Øíká se o nìm, e byl plachý a nedùvìøivý, jene on byl dùvìøivý a moc, plachý a v pozdìjích letech. To u jsem byla u nìho stále, tak jsem poznala rub té slávy a dùvod té plachosti, kdy nemìl témìø ádné soukromí. A staøíèek si na to soukromí velice potrpìl, na klid a na skromný a nenároèný zpùsob ivota. Bezruè mìl své návyky, svùj zpùsob ivota. Hluk a bouchání dveømi na staøíèka patnì pùsobilo. Staèilo nìjaké napìtí, nepøíznivá situace a projevilo se to bolestmi hlavy, nebo nespavostí. To byla urèitá daò za rebelantský èin, za ty Slezské písnì, které napsal v dobì policejního dozoru a existenèní závislosti na zamìstnaní potovního úøedníka do které se my tìko mùeme vrátit. Posledního pùl roku intenzívnì pracuji
Letmá setkání
4
PB
na rukopisu vzpomínek. Musela jsem udìlat urèitou bilanci. Povzpomínat na to, co jsem o staøíèkovi vìdìla, co bylo trochu i literárnì jinak, ne se o Bezruèovi prezentuje. Povauji za svou povinnost zanechat na ta léta, proitá vedle nìj, po sobì písemný doklad. Protoe vím, e spousta vìcí by odela se mnou. Bylo to skoro 17 let, od roku 1940 a do zaèátku roku 1958, kdy Bezruè zemøel, kdy jsem zpoèátku vyrùstala bokem nìj. Jeho sekretáøem byl doktor Pírek. Kdy v roce 1948 zemøel, pøevzala jsem jeho práci. Osud to tak nìjak chtìl. Jednak jsem byla Bezruèovi blízká a mìl ke mnì vztah jako k nìkomu, koho vidìl vyrùstat vedle sebe a kdo u znal jeho návyky. I kdy byl staøíèek samotáø, který si vystaèil, nechtìl být sám. Potøeboval pøítele, zvlátì kdy byl starí, který by byl i urèitou spojkou mezi ním a svìtem. Bylo mi tehdy 16 - 17 let. Pomìry v Beskydech jsem znala z døívìjích návtìv. Kdy jel staøíèek na prázdniny do srubu, tak jsem nejprve bydlela u doktora Sládka, pak od srpna 1948 v pokoji po doktoru Pírkovi. Pracovala jsem u staøíèka jako neplacená sekre-
Letmá setkání
5
PB
táøka. Chodila jsem s ním po horách. A byla také, jak staøíèek øíkal, jeho stráný pejsek. Staøíèek samozøejmì nebyl sám, chodilo za ním spousta dobrých pøátel. Poletovala jsem mezi tou spoleèností, vaøila kávu, nalévala víno, starala se o dobrou pohodu a náladu. Tak jsem vedle Bezruèe zùstala prakticky a do jeho smrti. Nebylo to vdycky lehké, staøíèek, jak stárl, tak se projevovaly urèité zdravotní problémy, starosti, melancholie, pocit osamìlosti, ale jsem ráda, e jsem to vydrela a mám v tomto ohledu klidné svìdomí. Kdy staøíèek odeel, doznal mùj ivot dokonalý obrat. Ten ivot se naprosto obrátil. Se staøíèkem nìco skonèilo, co u se nedalo navrátit. A myslím, e bylo rozumné, e jsem za tím zavøela dveøe. A teprve a teï, po 44 letech jsem se ke staøíèkovi znovu vrátila. Jsem ráda, e mám vechny ty materiály. Pracovalo se mi na rukopisu velice dobøe. Protoe kdy jsem byla u staøíèka, tak jsem mìla nìkolik velmi dobrých a moudrých pøátel, vechno to byli staøí pánové, a ti mnì v mnoha vìcech vedli a radili. Inenýr Praèka, zanícený staøíèkùv sbìratel,
Letmá setkání
6
PB
Bezruèovi se velice obdivoval, tehdy mi doporuèil, magnetofony jetì neexistovaly, abych si zapisovala vechny zásadní vìci, schovávat vechny poznámky, které kdy napsal, vechno se mùe jednou hodit, spálit se to dá kdykoliv. A v posledních nìkolika letech jsem si vedla deník. Mnoho materiálu, i který se nezdál být dùleitý, jsem dávala do krabic, schovávala. Teï se to ukázalo jako nesmírnì uiteèná záleitost. Staèí jen øadit roky, co se tehdy událo. Take cokoliv jsem napsala, cokoliv uvádím, i kdy je to nové, a co se Bezruèe týká. by to mohlo být i diskutabilní, to vechno mám podloeno písemnì staøíèkovými dopisy a jeho vyjádøeními. Psát memoáry není snadné. Èlovìk sice zavzpomíná, vybavuje si vechny události, dedukuje a píe. Ale je pøi tom obrovské nebezpeèí, e do vzpomínek vloí pøíli subjektivního, kdy se pøesnì nedrí daných faktù. To bylo pro mne memento. Protoe o Bezruèo-
Letmá setkání
7
PB
vi u bylo napsáno tolik legend, od docela nevinných a po takové, které jsou hrubé a nevdìèné. Kdy jsem byla úplnì malá, bylo mi 11 - 12 rokù, tak mi Petr Bezruè øíkal zvírátko, nebo také obludko. Kdy jsem zaèala dorùstat do dívèích let, u jsem byla mláïátko, to a asi do 21 let. Pak mi zaèal øíkat abjátko. I proto, e jsem se veèer chodila koupat do Ostravice. Byla tam nádherná atmosféra, mìsíc svítil, bylo teplo. Kdy el staøíèek spát, tichounce jsem vyklouzla ze srubu, probìhla trávou a la si zaplavat na takovou tùòku. Staøíèek, kdy se to prozradilo, tak øíkal, e tam mám schùzky s hastrmanem. Proto to abjátko. A tento titul mi zùstal a do konce. Ke konci svého ivota mi staøíèek nìkolikrát øekl, e jsem byla jarem jeho stáøí, co bylo takové hezké vyjádøení a ohodnocení mé sluby jemu. Pochybnostmi o Petru Bezruèovi, které se èas od èasu stále ozývají, jsem trochu podìena. Øíkám si probùh, e bychom si u mìli jako národ jednou uvìdomit, e máme své hodnoty a tìch hodnot si váit, nezneuctí-
Letmá setkání
8
PB
vat, nehanìt, nepoplivat to, co je. Hlasy, e Bezruè nenapsal Slezské písnì, povauji pøedevím za neinformovanost. Znalosti takových kritkù jsou povrchní. Nerespektují povinnost dozvìdìt se o problému nìco hloubìji. Zvlátì kdy existují lidé, kteøí tyto pochybnosti ochotnì konzumují a pøedávají dál. Po 44 letech vidím tu vìc s Petrem Bezruèem z ptaèí perspektivy. Je to jako mozaika, jednotlivé vìci do sebe krásnì zapadají. Vyprchaly emoce. Tehdy, jetì za staøíèkova ivota, jsem byla stralivì smutná a znechucená tím straným rozporem, který byl, e na jedné stranì byl Bezruè hekticky stavìn na piedestal, a to bylo k neunesení, co mu sebralo kus ivota, e byl z Bezruèe vybudován gigantický a neivý symbol, který jeho samého lidsky a dusil. Vadil mi ten straný rozpor samého Bezruèova ivota, jak on byl tou slávou týrán, jak se mu nedostávalo základních vìcí, tøeba aby se vyspal, aby mìl klid, aby mohl jít na procházku, ani by nebyl obtìován, fotografován a co vechno. Jak na nìj tìce doléhaly vechny ty podvody, které se na jeho konto dìly, tøeba telegram Radì míru, kdy na-
Letmá setkání
9
PB
psal ve dvou vìtách pøeji svìtu mír a pøeji mír korejskému lidu, a vylo z toho vekerým tiskem nìco jako Bezruèovo aktivní politické provolání. A nebylo odvolání. Nikdo si neuvìdomí, e tohle sebralo staøíèkovi kus ivota. A kdyby nic jiného, tak mu to otrávilo poslední léta jeho ivota. Proti takovým velijakých politickým podvodùm, které byly na Bezruèe spáchány, a byly politicky kryty, a já jsem o tom vìdìla, ten staøíèek o tom vìdìl, byli jsme bezmocní a vùbec se s tím nedalo nic dìlat. Pøitom poøád existovala spousta lidí, dìtí, kteøí èetli Slezské písnì a kteøí k Bezruèovi pøistupovali pøes srdce. Ale na druhé stranì tady byla masa té politické propagandy, která z Petra Bezruèe udìlala básníka, který stál vedle S. K. Neumanna, Fuèíka, udìlali z nìho socialistického nebo komunistického básníka, a tím mu v oèích tolika lidí ublíili. Jsou i dalí vìci, které byly smutné a které mne znechutily. Kolik anonymních dopisù staøíèek dostával s textem: Petøe Bezruèi, kdy jste dokázal mluvit proti rakouskému útlaku, proè nemluvíte proti komunistickému útlaku,
Letmá setkání
10
PB
proè mlèíte, kdy lidé jsou vyhánìni ze svých vìcí! To vechno je sice pravda, ale staøíèek u mìl svých 80 rokù a byl velmi unavený a dokonce bych øekla i velmi znechucený. A právì o tomto, jsem si øekla, musím tu kníku napsat. Takto po 44 letech znovu pøistupuji k urèité etapì svého ivota. Mezi tím jsem vychovala tøi dìti. Musela jsem dosáhnout jakési odbornosti ve své práci v oboru psychologie. Teï jsem znovu udìlala ve svém ivotì øez, jako kdy èlovìk nìco zavøe. Vrátit se nazpátek do toho úseku ivota znamenalo proèíst vechno z té doby, prolistovat. A zároveò projít ta místa, vrátit se, aby ke mnì ty vìci promluvily, v tom srubu se posadit v té tmavé kuchyòce, sednout si pod tu lípu, zajet na Kavalèanky. Evokovat vechno, vyplavit z toho zasutí, opráit to, vyzvednout, podepøít. To vechno jsem
Letmá setkání
11
PB
musela udìlat, ne jsem k psaní usedla. Kníku napsala Zdenka Tomáková nejprve rukou, po korekci a prokrtání ve pøepsala na obyèejném psacím stroji. Je to taková osobní výpovìï, øíká. Ve se odehrálo v chalupì na Javoøince, která byla pùvodnì urèena pro Petra Bezruèe, kdy pobyt na Ostravici se stal pro nìj neúnosný, kdy se potøeboval nìkam schovat. Tehdy proil nìkolik krásných dnù na Kavalèankách s pøátelstvím nadlesního Kypìny. Právì on doporuèil chalupu na Javoøince, kam by Bezruè mohl jezdit, kde by nacházel svùj klid, el kam u Petr Bezruè nikdy nepøiel. Sníh se v nadmoøské výce 800 m drí dlouho, pøíroda se tlaèí do chalupy, les i zvíøata nahlíejí do oken. Ve velké svìtnici je zavìen na døevìném sloupku vìneèek z okolních bylin, kterému Zdenka Tomáková øíká pocta mrtvých motýlù. Jsou na nìm navìky zachyceni motýli, kteøí se po pøezimování v chalupì u neprobudili. V podkrovní svìtnièe je plno rukopisných památek na Petra Bezruèe. A vlastnì
Letmá setkání
12
PB
vude kolem také on sám, by od jeho narození 15. záøí 2002 uplynulo u 135 let. Tiché jsou ty rozsáhlé lesy na Javoøince, a vude kolem. U jen vzdálenou ozvìnou sem doléhá hømìní, kterým pøed sto lety otøásly zemí Slezské písnì.
J a o ø i n k a ,
Letmá setkání
k v ì t e n
2 0 0 2 .
13
PB
KAVALÈANKY ÚRYVEK Z KNIHY VZPOMÍNEK ZDENKY TOMÁKOVÉ NA PETRA BEZRUÈE Únor, pøesto e to byl nejkratí mìsíc v roce, pøipadal staøíèkovi nekoneènì dlouhý. Dny ubíhaly pomalu a tak si je krátil èetbou. Tìké mylenky potøeboval odvádìt kratochvilnými pøíbìhy. Èetl Karltejnské vigílie a literární studie Arne Nováka. Bøezen otevøel bránu vemu jarnímu potìení. Dolo k tomu, e jsme jednoho jarního dopoledne vyli, jako kadý rok, pøezkoumat kvetoucí koniklece. Rozkvétalo jich rok od roku ménì. Kdy jsme se vraceli domù, dalo se do detì. Dorazili jsme celí mokøí. Suili jsme kabáty a mezi tím vybírali kníky. Starý pán si vybral Pukina a Malou Doritku. Pana Pickwicka odmítl s tím, e tak tlusté
Letmá setkání
14
PB
bichle ji nehodlá èíst. Èetby si v tom roce mnoho neuil. Byl to opìt rok ivotního jubilea. Kdy se starý pán dozvìdìl, e k oslavám jeho narozenin byla ustavena celostátní komise, rozhodl se, e je nejvyí èas odsunout se do klidnìjích míst. Blíilo se záøí a doruèovaná pota byla jako varování. Dopisù pøibývalo a bylo jich mnohem víc ne pøed pìti lety. Krásná báseò pøila od O. F. Bablera z Kopeèku u Olomouce. Pøicházela vak i jiná pøání: Bezruèi Petøe, necháte se oslavovat, kdy sta slezských rolníkù je vyhánìno z rodných statkù. Burcoval jste nae svìdomí a volal do boje proti utiskovatelùm naeho lidu. A dnes? Mlèíte, kdy tisíce naich èeských lidí je vrháno do vìzení... Pro staøíèka co slovo, to úder kladiva. Rozhodl se pro odjezd na Ostravici. Tam susedek Sládek dosti neastnì otevøel téma ponìkud choulostivé. Pøi odpolední kávì, na kterou staøíèka pozval, poloil otázku, jak míní starý pán v budoucí dobì naloit se
Letmá setkání
15
PB
svým majetkem. Mínil tím pozemek se srubem na Ostravici i s písemnostmi a autorskými právy plynoucími z Bezruèovy literární èinnosti. Zmínil se i o tom, zda by Bezruè jako místo svého posledního odpoèinku nezvolil Lysou horu, èi zda by neuvaoval o ostravickém høbitovì. Ze srubu by se v takovém pøípadì mohlo zøídit muzeum, kde by byla archivována literární pozùstalost. Ze staøíèkovy zasmuilosti bylo patrné, e to bylo to nejneastnìjí téma rozhovoru pro siestu odpolední svaèiny. Jednou odpoledne v druhé polovinì srpna se staøíèek svìøil, e se zabývá mylenkou na nìjaký èas opustit srub. e bychom se pod jinými jmény nìkam uchýlili a tu kritickou dobu, nejménì 14 dnù, pøeili v nenápadnosti a klidu. Z dob, kdy jetì mùj otec lesník pùsobil ve slubách pana arcibiskupa, byl úèetní Stolièka na lesní správì na Ostravici. Zasvìtila jsem ho do situace. Nakalivá konspirativní èinnost pana úèetního zcela pohltila, kdy nenápadnì prozkoumával jednu myslivnu za druhou. Starý pán mi dal volnou ruku, jen vy-
Letmá setkání
16
PB
hrooval: Jestli to dobøe nedopadne, naønu ti! Panu Stolièkovi se podaøilo vytipovat myslivnu Kavalèanky. Rozloitá pøízemní budova se dvìma boèními køídly, s lesem za zády a kvìtinovou zahradou pøed okny. Pøíjezdovou cestu lemují jeøáby, stromy, které staøíèka vdy vzruovaly. Do myslivny jsme se pøesunuli hned na poèátku záøí. Na Ostravici jsme ikovnì vklouzli do posledního vagónu hamerského slimáka. V koneèné stanici Bílá èekal koèár a následovala bohatýrská jízda kolem øíèky Èurabky po dobøe udrované lesní cestì mezi porosty ztepilých smrkù a na prostranný palouk, na kterém stála okrovì zbarvená budova s èervenou støechou - nae budoucí obydlí. Pøíroda byla dosud v plné síle, na louce byly rozhozeny kopky otavy a mezi nimi se popásala kravka. Pan nadlesní, usmìvavý a s krásnýma oèima, paní Linda mírnì proedivìlá a velmi ustaraná. Srdeèné uvítání zmírnilo napìtí, kte-
Letmá setkání
17
PB
rému jsme vichni podlehli. Starý pán byl v nejlepím rozmaru a víøe, e ho nevypátrá ani nejzavilejí reportér, nenajde listono, nepøekvapí neèekaná návtìva. Pan nadlesní je nesvùj a omlouvá se. Jelení øíje letos zaèala trochu pøedèasnì a jeden paroháè troubí veèer co veèer v blízkosti myslivny. Snad to nebude pøíli ruit. Pak se zase omlouváme my, a ji sedíme u stolu a je nám dobøe. Jsme ubytováni ve dvou pohostinských pokojích. Po stìnách visí desítky loveckých trofejí. Pod okny kvetou floxy vech barev, afrikány a poltáøe høebíèkù. Jiøiny nasadily desítky poupat. Za teplého poèasí stoupala do pokojù vùnì boího døevce, máty a dobromysli. Nechybìl libeèek a pøi nízkém plotì záhon aster. Kadý ná návrat z procházek byl provázen buèivým hlaholem, ozývajícím se z lesa hned z té èi oné strany. Myslivna vítala opozdilce lutìrùovým osvìtlením oken. Svitem, jaký vydávají petrolejové lampy, protoe do myslivny nebyl v té dobì jetì zaveden elek-
Letmá setkání
18
PB
trický proud. V kachlových kamnech se ji také pøitápìlo a ticho kolem bylo tak nezvyklé, a to v uích vytváøelo iluzi tichého zvonìní. Jedinì zde usínal starý pán bez prákù, krabièka Epistopù na noèním stolku byla témìø zbyteèná. Veèeøívali jsme spoleènì s naimi hostiteli a staøíèek s panem nadlesním brzy nali spoleènou øeè. Povídalo se pøi èerné hodince. Polena v kamnech praskala a pohárky byly naplnìny. Na ty veèery jsme se tìívali, nebo pan nadlesní byl dobrý vypravìè. Kdy jsme vyprázdnili sklenky a staøíèek dokouøil pùlku britanièka, vìnovali jsme se jetì obloze. Mìsíc se blíil k úplòku a pan nadlesní mínil, e je to dobrý èas pro houby a e jelen na protìjí stranì pasínku si pøímo øíká o ránu. Popøáli jsme si dobrou noc. Úkryt v horách byl jen krátkým únikem. Rozveseluje mne vak vzpomínka na to, co se nám tehdy podaøilo. Dozvìdìli jsme se vechno a kdy nae krátká lesní idylka skonèila. Tehdy pøi devadesátých narozeninách byl starý pán nároèností oslav tak vyèerpán,
Letmá setkání
19
PB
e to vánì ohrozilo a i do budoucích dnù ovlivnilo jeho zdravotní stav. Tehdy byl tak unaven, e se zakymácel a upadl. Kdy se posadil, prohlásil: Nechci ji ít, vdy je to týrání. Odpoèíval tehdy krátkou dobu a nìkdo pøiel oznámit, e ministertí oféøi otevírají dveøe dalí delegaci. Starý pán se zvedl a el jim tìkým krokem vstøíc, byl ji tak unavený a vysílený, e vekerou pozornost soustøedil na výdr a korekci svého chování... Dnes je obec Bílá poslední èeská výspa, myslivna Kavalèanky stojí od hranice se Slovenskem co bys kamenem dohodil. Rovnì vlakové spojení bylo zrueno, malebné údolí Ostravice bylo zalito vodami pøehrady. (Kvìten - záøí 2002.)
Letmá setkání
20
Dosud nezveøejnìný rukopis Petra Bezruèe. Z archivu Zdenky Tomákové.
Richard Sobotka LETMÁ SETKÁNÍ DVAKRÁT O PETRU BEZRUÈOVI Kresba Max vabinský Obálka, grafická úprava, foto a reprofoto Richard Sobotka Edice Malé tisky, svazek 4 Ronov p. R. 2002