Richard Sobotka. Až skřivan zazpívá. Příběhy o zoufalství lidí obyčejných i slavných

Richard Sobotka

Až skřivan zazpívá Příběhy o zoufalství lidí obyčejných i slavných

2014

Všechny tyto příběhy se odehrály. Okolnosti některých byly možná poněkud jiné, avšak to zoufalství, které ty lidi nakonec dohnalo k onomu hroznému činu muselo být ve všech případech stejně strašné.

3

Vzpomínka na dětství

Letní den roku devětapadesátého byl nepříjemně horký. Vlaštovky se vrhaly do nízkého okénka, prolétávaly otvorem po chybějící tabulce přímo do malého chléva, kde měla místo kravka a  koza, slepice a  pod korytem králíci. Černalo se to uvnitř velkými mouchami, ani jim se v tom horku nechtělo hýbat blanitými křídly. Vlaštovky je sbíraly rovnou ze stěn a stropu. Pavel postavil krávě kbelík ke korytu. „Pij!“ Kravka dychtivě smočila nozdry a  dlouhými tahy kbelík vyprázdnila. „Chceš další?“ Věděl, že má dost. Až pálivá horkost dne trochu ustoupí, půjde s ní na pašu. Přes den měl ještě nějakou dodělávku ve stolařské dílně. A  musí dokončit opravu starých lavic v  místním kostele. Dobrá zakázka. Farář platí hotově. Však zase vybere od  farníku po  drobných mincích. To někteří zákazníci dluží za odvedené dílo třeba i několik let a Pavlovi je stydno dluh připomínat a oni se tváří jako by ztratili paměť. Pavel měl stolařskou dílnu v rodném domku nedaleko kostela. Byl dobrý pracant. Co kdo potřeboval zhotovit ze dřeva, stůl, kredenc, šatník, postel, i rakev už dělal, všecko dokázal. Jen ta domácnost se mu jaksi nevydařila. On sám mlčenlivý, málokdy ho někdo slyšel promluvit, věčně ponořený sám do sebe. Zato ta jeho Bětka měla jak se patří pořádně prořízlou vyřídilku. Někteří tvrdili, že s ní má Pavel učiněné peklo, jiní se mírnili, že jen očistec na  zemi. Peskovala Pavla, věčně ho sekýrovala za  každou maličkost, vyčítala co je za nekňuba. „Štěstí, že nemají děti, měly by si špatnou vzpomínku na celý život,“ říkali lidé. 4

Byl čas oběda. Namísto do  kuchyně zašel Pavel ke studni napít se chladné vody. Nedaleko rostla pokřivená švestka. Strom už byl napůl uschlý, ale pořád ještě dával ovoce. Pamatoval si ho od  dětství. Zato rodiče pamatoval jen mlhavě. Nebýt zažloutlé svatební fotografie, ani by neznal jejich podobu. Ještě otlučený vojenský kufr po  tatovi, starém Pavlovi, mu zůstal na památku. Když neměl nic na práci vyšel na půdu, otevřel zaprášený kufr, probíral se v zažloutlých novinách a obrázcích, které tam tata starý Pavel měl jako památku na první světovou vojnu ve které sloužil jako infanterista. Pavel si jen matně vzpomínal na jeho vyprávění. „Byli jsme v první linii. Kolem nás bzučely kule jako rozdrážděné divoké včely. Explodovaly granáty. Kamarádi padali jako mouchy, ale já jsem měl štěstí, akorát pár střepin jsem chytil, jednu mám pořád tady ve stehně.“ Také se chlubil vojenskou pistolí, kterou si přinesl na památku z války. Chlapec Pavel byl ještě docela malý, když tata starý Pavel ovdověl. Ženu Libuši, byla jak bzdinka a  pořád pokašlávala, vehnala pod drn tubera. Tata starý Pavel a  chlapec malý Pavel, ještě ani do školy nechodil, zůstali sami. „Jednou to bude všechno tvoje,“ řekl chlapci tata starý Pavel. „Chalupa, zahrádka, pole, kráva ve chlévě, slepice. Všecko.“ Zavřel vojenský kufr a  cestou z  půdy vyprávěl malému Pavlovi o stolařině, jaké je to pěkné řemeslo. Nit vzpomínek přeskřípl Bětčin vrzavý hlas. „Oběd!“ Pavel postavil hrnek se zbytkem studené vody na studnu, otřel dlaně o kalhoty, vešel do stavení. 5

Ve dveřích kuchyně zůstal jako opařený. Tolik jídla bývalo na stole jen o velkém svátku, nebo o neděli. Dokonce i ubrus pro­ střený. Co se to děje? Pavel se ohlédl a jako by neměl jistotu, že vešel do správného stavení. „Tak si konečně sedni,“ pobídla Bětka. Očekával obvyklý křik a spílání a třískání hrnců… „Kdyby sis alespoň piliny z  těch hader na  sobě trochu oprášil, kdo to má pořád uklízet? A  co se ofrňuješ? Pokud se ti nelíbí, tak si vař sám!“ Až se chalupa kolikrát třásla. O  zábavu měli postaráno i sousedé. Teď nic. „Tak už jez, než jídlo vystydne,“ pobídla Bětka. „Co se ošíváš jak u  cizích? Řezník měl pěkné maso, tak jsem kousek vzala. Zemáky a  zelí máme svoje. Jednou za  čas můžeme mít trochu lepší oběd i ve všední den.“ Stále si nebyl jistý, jestli je na  tom správném místě. Pořád čekal obvyklé hromobití. Jako by se octl v cizím stavení. Všichni v Zákolanech věděli, jak Bětka s Pavlem zle zachází, ale co mohli dělat? Jedině Pavla politovat, chudáka, to bylo všechno. I chlapi s ním soucítili. „Proč ty jí někdy nevybřinkáš?“ divili se. „Dvakrát třikrát jí naložit krkoškou na řiť, určitě dá pokoj. Hned ti bude podstrojovat, točit se kolem tebe.“ Když chlapům neodpověděl, pomysleli si, že nemá všech pět pohromadě a  víc se nestarali. Co by pro něho mohli ještě udělat? Pavel netušil, proč je na něho Bětka tak zlá. Kdysi tak pěkné a  pracovité děvčátko se už zanedlouho po  svatbě proměnilo v hotovou fúrii. Nestěžoval si. Bral Bětku takovou jaká byla. 6

Pravda je, že pokud očistec na  zemi existoval, pak právě v jeho chalupě. „Proč vy se někdy nepřijdete svěřit do zpovědnice,“ ponoukal Pavla farář. „Vymluvíte tu tíhu, co tíží duši, uleví se vám.“ „Však víte, pane faráři, já do  kostela moc nechodím, jedině snad na velké svátky,“ odpověděl Pavel. Zůstal uzavřený, jako ten nejtvrdší vlašský ořech, leda ho rozbít, aby z něho někdo vypáčil tu tíhu, která ho trápila. Nikdy si nikomu nepostěžoval. Všechno, co ho tížilo, nosil uzamčené hluboko uvnitř sebe. Zato Bětka chodila co chvíli do kostela. Právě tam si ji vzal farář na paškál. „Panímámo, vždyť ten váš Pavel je takový hodný mužský a vy na něho pořád tak zle,“ domlouval jí. „Pohleďte na jiné rodiny. Mužskému jen něco přeletí přes nos, už ženu bije, chodí do hospody, všecky peníze propije. A když mu žena řekne slovíčko, už ji zase bije. Ten váš je učiněné dobrotisko, pokora, nikdy si nepostěžuje, všecko odpouští.“ „Já už jsem taková,“ odpověděla Bětka. „Tam u nás doma na pasekách to byl jenom samý křik a hádky. Tata hned bič a muselo být po jeho. Žádné slitování. Když jsem odrostla, nikdo mne nechtěl. I  na  tancovačce se mi vyhýbali. Jedině Pavel si mne všiml. On byl sirotek. Byl rád, že jsem si ho vzala. A já byla ráda, že jsem se dostala z bídy na pasekách do chalupy k mužskému s řemeslem. Já už jsem se taková zlá asi narodila.“ Stáli v šeru kostela nedaleko oltáře. Tam na tom místě Bětka panáčkovi slíbila, že se svatosvatě polepší a  Pavlovi vše vyna­ hradí. Polévka byla dobrá, i to další, ale Pavel jen uždiboval, jako by svatokrádežně ujídal z posvěcené hostie. Byl celý nesvůj. Namísto hromobití se dočkal medových slov. 7

„Kolik máš ještě té práce pro kostel?“ zeptala se Bětka. Dokonce si oblékla květované šaty, jak si ji pamatoval ještě z těch pěkných dřívějších časů. „Dodělávám poslední lavici,“ odpověděl. „Vlastně už je hotova, jen ji ještě trochu připasuju k ostatním.“ „V neděli si můžeme vyjet někam na výlet,“ řekla. „Podívat se třeba na  svatý Hostýn. Nebo se projít do  polí, nebo kolem řeky.“ Neodpověděl. Hleděl oknem přes červeně kvetoucí muškáty kamsi za  obzor, jako by chtěl dohlédnout až do  míst, kam ani netušil, že by někdy dohlédnout mohl. „Nebo si jenom posedíme na  lavičce pod hruškou,“ řekla Bětka. „Letos na jaře byla v jednom květu, teď koncem léta bude mít hrušek, že nebudeme vědět co s nimi.“ Jak najednou se všechno zázračně obrátilo na  tu krásnější stranu! Pavel nedojedl. „Nechutná ti?“ starala se Bětka. „Bylo to moc dobré, opravdu,“ odpověděl. „Děkuji. Moc ti za všecko děkuji.“ Vyšel na zahrádku. Opíral se o tyčkový plot, hleděl do skomírajícího slunce v  záplavě ohnivých oblaků nízko nad obzorem. Bude pršet, věděl. Deště bylo třeba. Potom se vrátil do  domu. Po  deskových schodech vyšel na půdu. Matná vzpomínka z  dětství ho přivedla k  zaprášenému vojenskému kufru. „Měli jsme pušky,“ vyprávěl starý Pavel chlapci malému Pavlovi. „Také jsme stříleli z kulometů. Taliáni vyběhli ze zákopů, kosili jsme je jako zralé žito. Někdy přišla na řadu také pistole – prásk! Voják padl jako podťatý.“ 8

Chlapec malý Pavel vzal do  ruky pistoli, kterou si z  války přinesl na památku tata starý Pavel. Pistole byla pro něho těžká, musel ji uchopit oběma rukama. Otáčel se s  ní tam na  půdě do  stran a  opakoval po  tatovi starém Pavlovi: „Prásk! Prásk! Prásk!“ I  na  tatu Pavla zamířil. A  při tom jednom „Prásk!“ mu prst sklouzl na lučík spouště a nezajištěná pistole vystřelila. Byl v památeční pistoli, kterou si vojín infanterista Pavel Režný přinesl z fronty domů, jediný náboj. Tata starý Pavel padl jak podťatý. V zákopech sice smrti unikl, přece ho dostihla. Strážmistr Lukáš Majerčík, když se dostavil na místo, vyslýchal chlapce malého Pavla jak všecko bylo a  jak se to všecko událo. Pak napsal do  hlášení, že demobilizovaný vojín Pavel Režný, jsa stísněn skonem nebožky ženy a špatnou hospodářskou situací, obrátil v návalu deprese zbraň proti sobě. Proč kazit život chlapci malému Pavlovi, který ještě nemá z ničeho valný rozum? Všeobecně se mělo za to, že starý Pavel spáchal sebevraždu. Strážmistr Lukáš Majerčík mlčel, až do své smrti nic nevyzradil. Pak se na všecko zapomnělo. O chlapce se postarali příbuzní, nechali ho vyučit truhlářem, jako byl tata starý Pavel. Když chlapec Pavel dospěl v  muže, převzal majetek a oženil se s Bětkou ze statku na pasekách. Ale chlapec nezapomněl. To byl ten kámen, který ho tížil, který v sobě neustále vláčil. Proto se nevzpouzel, když ho žena Bětka peskovala, když mu dělala zle. Nebránil se. To byl jeho pozemský očistec. Zasloužil si ho. Trpěl za  to, co tehdy udělal tatovi, i když nechtěně a neúmyslně, ale udělal. Byl to jeho zlý skutek. Vláčel to břemeno životem bez nejmenšího odporu. Zasloužil si trpět. 9

Teď znovu seděl u zaprášeného vojenského kufru. Byly v něm jen stářím zažloutlé výstřižky z  novin, zprávy z  první světové války. Jakési staré hadry. Nic víc. Tak se to tenkrát stalo. Vlastně to všechno byla jen taková mlhavá vzpomínka na dětství. Pavel dobře věděl: zasloužil si trpět, zasloužil si očistec. Jenže teď se najednou Bětka změnila. Nechápal to. Najednou byla zase milá, jako v ten prvý čas, co se poznali a vzali. V chalupě všecko uklizené, jídlo navařené. Dokonce čistý ubrus na stole. Pozemský očistec byl v nenávratnu. Už padal soumrak, ale ve  stavení se pořád drželo takové zvláštní ticho. Bětka se šla porozhlédnout, kde Pavel je. Na  dvorku ani na zahrádce nebyl. Ani v  dílně. S  kravkou na  pašu za  večerního chládku nešel. Zaběhla se podívat do nedalekého kostela, poslední lavice už byla také opravená, ale pořád ještě zůstala malounko mimo řadu. Bětka se vrátila do chalupy. Pavel nebyl ani ve stodole. Až pak jí napadlo vystoupat po dřevěných schodech na půdu. Určitě zase listuje v  zaprášených krámech, které si tata starý Pavel přivezl z války. Byl tam. Kdo ví na  co Pavel myslel, když si stoupl na  tatův dřevěný vojenský kufr. Snad, že se tím pozemským očistcem zatím pořád ještě nedobral úplného spasení. Možná až teď… Jeden konec provazu uvázal na krov, druhý zaklesl o hrdlo. Možná prosil tatu za  odpuštění. Možná se těšil na  shledání s  ním. Možná v  té poslední chvíli pocítil úlevu, že se konečně zbaví té nesnesitelné tíže z dávného providnění… 10

Poslední mejdan

Den přímo žhnul. V takový čas je nejlíp u vody. Vlnky rozmarně házejí sluneční prasátka, vodní perly se třpytí jako pravé, smích, nezávazný hovor. Čas plyne tak zvolna, jako by neměl začátek ani konec. Příjemně bylo také v horském údolí Kání. Horkost dne tlumily okolní strmé svahy s  hustým smrkovým porostem. Bystřina tudy zvesela poskakovala. Cesta se klikatinami vlnila až k hřebenu hory v  nadmořské výšce přes tisíc metrů, bylo tam možné zahlédnout v zeleni stromů bílé stěny horského hotelu. Místní byli zvyklí na  strmé stoupání cest a  chodníků. Na výheň léta. Také na dny chladnější, než měli lidé v nížinách. Na zimy hromsky tuhé a sněhové. Inu jako horalé. Všecko brali opravdověji. Nad kolébkou novorozeněte se radovali z  nového života. Při veselce skanula kapka lidského štěstí i na ně. A když někdo umřel, smutili jako by pochovávali někoho z pokrevní přízně. Někdy se i poškorpili, ale nikdy ta nenávist nešla až na krev. A uměli se radovat. Popíjeli, jásali, zpívali, objímali se jako rodní bratři. Nejinak tomu bylo onoho sobotního odpoledne, kdy Vašek Holšák slavil padesátku. Muzika břaněla, halas a tartas, až horám brněly uši. „Jezte a pijte,“ pobízel hostitel. Uspořádal mejdan v  Kání. Podlouhlá zděná budova sloužila jako hasičská zbrojnice, druhá část byla zařízena jako obchod 11

Jednota s potravinami. Sice jen přes cestu byla knajpa U Skočků, ale Vašek Holšák, že se všecka ta sláva odbude právě tady. Byly v těch místech do země nabité stoly a lavice, hasiči tam každým rokem pořádali výlety. Další se uskuteční za měsíc. Vždycky to bylo vydařené odpoledne. Místa dost pro všechny pozvané ze samot z  Kůtisk, Kamenárky, Javoří, Kněhyňky a  Smolného. Nejvíc jich přišlo z  Kání, kde se kolem hospody, obchodu s po­travinami a hasičské zbrojnice chalupy nahoufovaly. I Vašek Holšák měl k  tomu místu blízko. Byl členem grupy místních hasičů. A posledních patnáct roků tady šéfoval obchodu Jednota s  potravinami, kořalkou, tabákem a  cigaretami, a  také s praktickými potřebami pro domácnost. Sem k němu přicházeli místní pro všelijaké zboží, ale sbíhali se také horalé z okolních svahů. Další obchod byl až pět kilometrů daleko. Místní a  lidé z okolních hor chodili nakupovat do Jednoty k Vaškovi Holšákovi. Přišli, nakoupili, popili, poklábosili, zaplatili ušmudlanými bankovkami a ošoupanými mincemi a drápali se s nákupem v baťůžku zpátky do hrba, jak těm kopcům také říkali. Muzika hrála. Vašek Holšák si zadal místní kapelu na celé odpoledne až do večera, nebo až do noci, to podle toho, jak dlouho se bude chtít hostům posedět. I  zatančit si bylo možné na  betonovém placu, pokud by někdo chtěl. „Co nepiješ, Otíku? Všeho je dost!“ pobízel Vašek Holšák. Pivo teklo proudem. Štamprle s  kořalkou pořád štrngaly. Klobásy voněly, hořčice štiplavě dráždila jazyk. Všem chutnal dobrý a jak samet nadýchaný čerstvě upečený chleba. Nechyběla spousta sladkých zákusků. „Přátelé, přátelé,“ sjednával si Vašek Holšák pozornost. „Berte na vědomí, že dnes není žádné přání nesplnitelné!“ 12

„Ale dyť ty sám nic nepiješ, ani nejíš,“ ozval se Jaroš. „Neboj, o nic nepřijdu,“ vyslechl odpověď. „Musím mít nad vším dohled, aby třeba někdo neumřel žízní nebo hladem!“ Přisedl na jednu lavici. „Na tebe jsem si vždycky myslel, Evuško,“ objal pěkně vytvarovanou a  pořád ještě i  po  tváři na  úrovni čtyřicátníci kolem ramen. „Ale co mně to bylo platné, když mi tě vyfouknul ten sprosťák Tonda.“ „Nebýt těch tvých oslav, dám ti rovnou jednu do kníru,“ naštětil se Tonda. „Jakýpak sprosťák? Pokud Evuška nesouhlasila, nic jsem si k ní nedovolil.“ „Evuška byla zkrátka moje tajná láska,“ nedal si oslavenec pokoj. „Že jsi nikdy nic neřekl!“ podivila se. „Copak nevidíš, že jsem kvůli tobě zůstal starým mládencem?“ „Aby ti huba neupadla!“ pleskla ho Evuška. „Co bab za tebou lezlo tady do  toho obchodu, jenom co vím z  doslechu. A  kolik jich bylo, co nevím, to se ani neodvažuji odhadnout.“ Je pravda, Vašek Holšák se neoženil, ale přelétavý byl jak motýl. Říkalo se, že někdy pořádal ve  skladu svého obchodu mejdan, jídla a pití jako na zámku. Trvala prý ta holaria pokaždé až do rána. Ale jak to bylo doopravdy nevěděl nikdo. Dechovka nahodila další kousek, příjemný ploužák. „Nezatančíme si?“ naklonil se Vašek Holšák k další návštěvnici. „Maruška! Má dávná láska! Přece bys mi právě dnes nedala košem!“ „Kolik takových máš?“ křikl Frantin od vedlejšího stolu. „Na delikátní, intimní a pitomé dotazy neodpovídám!“ opáčil Vašek. 13

Dechovka hrála. Kroužili po betonu sami. Čas pokročil. Soumrak už dávno nahlížel do údolí. Někteří hosté se vytráceli do nedaleké houštiny, ulevit zažívání, pak zase zpátky ke stolu popravit se tím, čím se pokazili. „To zase bude v horách nablito!“ ušklíbla se Maruška. „Vegetace dostane, co jí náleží,“ odpověděl Vašek. „Alespoň urostou pěkné vánoční stromky.“ Maruška měla příjemně měkké tělo, rozkoš ji bylo objímat. „Proč ty ses nikdy neoženil?“ zeptala se. „Ty by sis mne vzala?“ „Proč ne? Vedoucího prodejny! Pěkně by mne zdaleka zdravili, oslovovali paní vedoucí…“ „Co by na to ten tvůj Laďa?“ „Ten?“ odsekla. „Jednou ho beztak vezmu sekerou po kebuli. Věčně ožralý jak zákon káže, jenom bordel dělá. A  pokud je náhodou střízlivý, tak je to s ním ještě horší.“ „To bych se načekal, než by tě jako mordýřku pustili z lochu. Možná by se mi zatím aji to moje ženidlo přestalo hlásit o svá práva.“ „Tož to fakt nevím, jaké bych potom udělala s tebou terno.“ Josef Matýsek se pustil do  křížku s  Martinem Horákem. Z neopatrnosti na něho crbnul pivní pěnu. Za střízliva by si toho jeden ani druhý nevšiml, teď šlo o  prestiž. Už se oba váleli v  trávě, bílé nažehlené košile zmuchlané, samá zelená šmouha. Další chlapi hned ochotně vyskakovali od stolů, trhali oba rváče od sebe. „No tak, ogaři, mějte aspoň dnes rozum!“ Chvíli to vypadalo, že se začne prát každý s každým, ale v nejlepším si kdosi prdnul. Všichni rázem zkameněli. 14

„Kdo to byl?“ Nikdo se nehlásil. „No to je úroveň! A  ve  společnosti. Nešlo by pustit venti­ látor?“ „Jsme venku na čerstvém povětří, vole, tady si může prdět kdo chce a jak chce! Nemám pravdu, šéfe?“ Vašek Holšák neměl právě čas, zajímala ho Zdenica z Krbového. Něco jí šeptal do ucha. Naštěstí už bylo takové šero, že nebylo vidět, jak se Zdenica červená. „Hej, Vašku, šéfe!“ křikl kapelmajstr. „Jak dlouho máme ještě hrát?“ „Pokud tady bude jediný host,“ opáčil Vašek Holšák. Kapela spustila další kousek. Trochu si museli na noty přisvěcovat. Pak už hráli zpaměti a  jenom ze setrvačnosti. Počáteční elán byl nenávratně fuč, teď už šlo jen o výdrž. Hosté prořídli. Někteří se vyspí z  opice někde v  houštině po­blíž chodníku cestou ke svému stavení kdesi na samotě, jiní se s trochou štěstí vrátí jak vlaštovky do svého hnízda a zapadnou rovnou v tom co měli na sobě do kanafasu. „To nemá cenu, hrát pro dva poslední ožralce,“ protestovali mu­zikanti. „Beztak z toho nemají pojem.“ „Tak ještě jednu poslední pro mne,“ poručil Vašek Holšák. „Rozlučkovou.“ Rozhlížel se, ale už opravdu neměl se kterou by si zatančil. Muzikanti spustili. Sice pořád ještě dojemné, ale už trochu rozvrzané tóny padaly do ztemnělých houštin a jehličnatých větví okolních lesů. „Ty, Vašek,“ přitáhl poslední host jubilanta Holšáka na lávku vedle sebe. „Co blbneš s  takovýma oslavama? Jak u  Rotšildů! Dyť na to z platu šéfa téhle mizerné prodejny nemáš, dyť tu útratu nezaplatíš!“ 15

„Teď už je všecko jedno,“ mávl Vašek Holšák rukou. Pořád byl střízlivý, jako by si chtěl všeho užít dosyta v bdělém stavu. „Raduj se, vesel se, příteli drahý!“ „Už jsem naradovaný a naveselený do aleluje. Sotva se držím na  nohách. Ráno mi bude palice brnět na  prasknutí. Jarča mne doma přetáhne pometlem, týden budu mít tichou domácnost.“ „Tož na mne alespoň v dobrém vzpomínej.“ Muzikanti už měli sbaleno. Vytráceli se popaměti ztemnělými pěšinami k domovům. Noc začínala řídnout. Ráno dalšího dne se přihlásí rozbřeskem co nevidět. Oslavenec osaměl. Světla pořád svítila, kolem žárovek kroužily noční můry. Mouchy se lepily na rozlitou kořalku, sedaly na nedojedky sladkosti. Toulavý pes uchmátl z  pod stolu ztracený řízek a  prchl s ním do lesa. Časně ráno příštího dne procházela cestou kolem hasičárny a obchodu jako první babka Mařasová. Šla do kostela. Měla to pajdavou chůzí daleko, musela vyjít z domu dřív, než jiní. Když míjela dlouhou zděnou budovu hasičské zbrojnice a  prodejny zároveň, hledí, všude rozsvícené, všechno otevřené, jako by mejdan, co ji málem celou noc budil ze spaní, měl ještě pokračovat. Ale nikde nikoho. Z  obyčejné babské zvědavosti vešla do  obchodu. Živé duše uvnitř nebylo. Tak prošla otevřenými dveřmi do skladu. Tam v pohodlné židli seděl Vašek Holšák, vedoucí prodejny, a  jako by po  té těžké noci odpočíval. Proč raději neulehl? Měl tam pohodlnou pohovku, vlastně celé zákoutí upravené jako 16

nějaký budoár. Však prý co bab tím skladištěm prošlo, kolik se jich na té pohovce vyválelo! „Vašíku…“ Je se ho dotkla jedním prstem, svalil se na zem jako špalek. Povídalo se všelicos, třeba to, že Vaška Holšáka trefil šlak. Ale nařízená pitva prokázala, že se napil kyanidu. Policejní vyšetřování také brzy zjistilo důvod sebevražedného činu. Manko! Pořádný sek v účetnictví! To všechno ty noční pokoutní dýchánky. Při mizerném platu vedoucího prodejny by zoufalý Vašek Holšák splácel sekeru kdo ví kolik let. K tomu soud. Pak kriminál. Ke všemu připočíst drauf útratu za narozeninové pohoštění v částce dosti závratné. Kdo to teď všechno zaplatí? Kapela dostala jakýsi foršus, jinak by chlapi hrát nepřišli. Ale ostatní? Všecko na dobré slovo. Podnik Jednota připočte peníze prošustrované za projedené a propité zboží ze skladových zásob ke ztrátě. Chudáci cukráři! Kdo zaplatí guláš? Kdo řízky? Ani muzikanti se vyúčtování nedočkají. Co si kdo vezme na mrtvém? O měsíc později se konal na tom samém místě v Kání tradiční hasičský výlet – Svatojánská noc. Občerstvení zabezpečil nový vedoucí prodejny Jednota, udělal na tom mejdanu celkem dobrou tržbu. Na  nešťastného Vaška Holšáka už si o  tom čase nikdo ani nevzpomněl.

17

Kráska Kity se vdává

Nemůže nastat pro muže komplikovanější situace, než když je pohromadě více než jedna žena. Nemůže být příjemnější chvíle, než když se muž octne ve  společnosti tří a  více žen. Není pro muže obtížnější rozhodování, než si z  půl tuctu rozdychtěných krásek zvolit jedinou. Práce na šicí dílně ve fabričce na výrobu konfekčních obleků je výlučně záležitostí děvčat. Jedinými reprezentanty mužského pohlaví byli mistr Martinek a údržbář Pepoš. Mistr už měl svá nejlepší léta za sebou. Pohledem na batalion krásek se sice rád potěšil, ale rozpaky z každoročního dílenského večírku přebíjel notnou dávkou alkoholu. Kdyby šlo do tuhého, pak by opravdu nevěděl, co by si s nimi počal. To údržbář Pepoš byl jiná třída. Skoro žádná z  děvčat ho neznala příjmením. Mužský to byl už nemladý, zároveň také nestarý. Ženatý, otec tří dětí, ale stále při chuti. Pořád se na dílně točil. „Mašiny musí šlapat!“ smál se a  pokřikoval. Nejraději opravoval ve spodní části strojů. Což děvčatům, zejména v horkých letních dnech, kdy na sobě měly pod pracovním pláštěm jen to nejnutnější, přinášelo trapné situace. Pepoš však byl zároveň určitým osvěžením v té pakárně, jak pracovnice šicí dílně říkaly. Nejneuvěřitelnější zkazky se sdílely vždy během polední přestávky. Ty šťastně vdané předávaly zkušenosti čekatelkám vytouženého stavu. „Ten můj byl před svatbou samé ťu ťu ťu a ňu ňu ňu. Teď když má práci za  sebou tak sebou práskne do  kanafasu a  chrápe, až drnčí okenní tabulky.“ 18

„U  mne to samé, akorát si pokaždé nejdřív zapálí cigaretu. Vždycky usne, než ji dokouří. Jednou nám tak shořelo půl peřiny. Dva škopky vody jsem musela do  postele vylít. Pak mu ustlat na tepichu. Vůbec mu to nevadilo. O ničem nevěděl. Až ráno se hrozně divil, proč spí na podlaze.“ Protřásala se otázka panenství. „Teď už se takové věci nenosí.“ „Je lepší si to předem vyzkoušet, aby člověk věděl co a  jak a do čeho jde.“ „Prý si jedna uchovávala panenství pro toho pravého tak dlouho, až se pak do ní nemohl dostat. Zkoušela všecko možné, ale nic.“ „Jak to s ní dopadlo?“ „Nikdo neví.“ „Možná šla do kláštera.“ „To sotva, tak ošklivá zase nebyla.“ Přišly na přetřes také první zkušenosti. „Nejhorší je, když je on panic a ona panna. On neví co, ona neví jak. A když k tomu dojde může být ona ze všeho tak nervózní, že dostane křeč a  přiskřípne ho. Zkrátka se nemůžou dostat od sebe.“ „Co potom?“ „Musí počkat pokud to nepřestane, ale to může trvat dlouho. Nic nesmí jít násilím, aby se to uvnitř nepotrhalo. Nebo volat o pomoc. Přijdou saniťáci, naloží je jak jsou bez nitky na sobě společně na nosítka, odvezou do nemocnice, doktor jim dá injekci a je po problému.“ „Jak já jim závidím!“ Polední přestávka končila. Děvčata se vracela na dílnu. „Prý se budeš vdávat,“ prohodila cestou po chodbě kamarádka. 19

Kity se prudce ohlédla. Nikomu se nesvěřila se svými pocity k Adamovi. Přece by musel napřed on něco povědět. Třeba mám tě rád, jak se to říkává, nebo se zeptat, jestli by si ho chtěla Kity vzít. Snila o tom, že by ho pozvala představit rodičů. „Tohle je můj Adam,“ trochu by se červenala. Řekla by můj, jako by jí patřil úplně celý. A  on, málomluvný, by se utápěl v  rozpacích, uskakoval očima a také by se trochu červenal. Takže by všechny oficiality musela odbýt za  něho. „Máme se rádi,“ řekla by. „Někdy koncem léta se chceme brát.“ Vlastně to byl všechno jen takový sen. Její sen. Na jedné tancovačce ji Adam pozval k tanci. Držela se ho jako klíště, celý večer, dokonce až k domu ho doprovodila. Věděla, že Adam je její láska, jediná pravá, jediná na celý život. I když ho už víckrát na  tancovačce nepotkala, ani jinde, nebo jen letmo, pořád na  něho myslela. Ale on, pokud se náhodou potkali, po­každé jen řekl „Ahoj!“ A  šel dál. Jako byla než čistý vzduch, mlha, průsvitná, nehmatná povětrnost. Tak alespoň chodila ke  splavu, kam se mladí lidé z  celého města chodili koupat. Adam také. Nespouštěla z něho oči. Ale on, když ji míjel, pokaždé jenom „Ahoj!“ I  tak si byla jistá, že je Adam osudově určen jí. Prostě to věděla. „Kdo cosi o mých vdavkách říkal?“ zeptala se ostře. chtěla mít jistotu. Úplně se jí zatajil dech, že by snad Adam přece… To by ona musela vědět první… „Lojzin ze sousední pletárny každému na potkání vypráví, že se koncem léta ožení s tou kráskou Kity,“ zasmála se kamarádka. „Všichni už to ví.“ Až jí zatrnulo. Lojzin – její věčný stín. Děvčata se jí smála. 20

„Máš tady návštěvu!“ „Kdo přišel?“ „Tvůj první milovník.“ Jako by jich měla Kity tucet. Lojzin jí stále dělal návrhy. „Počítej s tím, že koncem léta…“ „Nechej toho!“ odbyla ho. Až jí to bylo nepříjemné. Když šla na tancovačku, Lojzin stále jenom kolem ní. „Neotravuj!“ Nedal si říct. Jednou se vrátila ze zaměstnání později než obvykle, matka oznamovala: „Měla jsi návštěvu.“ Ani se nemusela ptát koho. Lojzin se sám přišel představit do rodiny. A hned při té příležitosti domlouval svatbu. Prý na konec léta. „Takový pěkný chlapec, šikovný, pracovitý, chytrý,“ bájila matka. „Ale mami, já si ho nechci vzít!“ Léto vrcholilo. Kity seděla u  splavu. V  rukách rozevřenou sbírku básní. Ne­přečetla jediný verš. Tam na tom místě to byla její pozorovatelna. Přece někdy měla na Adama štěstí. Ukázal se, řekl „Ahoj!“ Usadil se kus dál, plaval, slunil se, nevšímal si. I tentokrát šel kolem. „Ahoj! Co to čteš?“ „Ani nevím. Dívám se na řeku.“ Jakmile skočí Adam do vody, vymýšlela plán, půjde si zaplavat také. Začne předstírat, že se topí. On ji bude muset zachránit, 21

prostě ji uchopí do náruče a vynese na břeh. Tam bude provádět oživovací pokusy, jak se to učí v  kurzech zdravovědy, dýchání rovnou z úst do úst. A už zůstanou spolu. Adam konečně vezme na vědomí, že Kity existuje. „Nešel bys večer do kina?“ zeptala se. „Co dávají?“ „Vlastně ani nevím.“ Chvíli přemýšlel. „Ani ne,“ řekl. Nic víc. Usedl na své obvyklé místo. A když si šel po chvíli zaplavat, neměla Kity dost odvahy vrhnout se do  vody a  hrát utonulou. Blížil se konec léta. Čas se držel stále jako vystřižený z katalogu cestovní kanceláře. Aniž by Kity cokoliv ovlivnila, chystala se svatba. „Ale mami! Co máš zase s tím vdáváním! K tomu přece musí být dva!“ „Mlč,“ odpověděla. „Lojzin je kluk jak cumel. Navíc pracovitý. Nekouří, nepije. Zvykneš si. Dobře se s  ním budeš mít.“ A ještě dodala: „Svatební šaty ti půjčí sestřenice Vanda. Krásně bílé, nadýchané, samý volánek, všude krajka. Příští týden si vyzkoušíš jak ti padnou, jestli je nebude potřeba trochu upravit.“ Kity už se viděla, jak stojí před oddávajícím úředníkem. „Kateřino Drozdová, berete si zde přítomného Lojzina…“ Ani pořádně neznala jeho příjmení snad Přeček, Křeček, nebo Prcek. Jak by se potom jmenovala ona? Přečková, Křečková, Prcková? A ona by odpověděla: „Ne!“ Ledaže by na  místě dotěrného Lojzina stál Adam. Pak by odpověděla: „Ano ano ano…“ 22

Rozhodla se napsat Adamovi dopis. Vyznat se mu ze svých citů, ze své lásky, z touhy jít po jeho boku na dlouhé pouti tímto životem, až pokud je smrt nerozdělí. „Navždy Tvá známá neznámá…“ V závěru listu ta čtyři slova namísto podpisu. Přeložila list na mnohokrát do malého čtverečku a zatížila kamenem v místě, kam Adam ke splavu na břehu řeky chodí. I tentokrát procházel kolem. „Ahoj, co čteš? Zase básničky?“ „Jo, ale jsou trochu jiné.“ „Jaká je voda?“ „Nevím, ještě jsem se do ní neponořila.“ „Poslední pěkné letní dny,“ oznamoval Adam. „Hlásí změnu, ochlazení a déšť.“ „V kině dávají film s Redfordem o nějakém kondorovi, nešel bys?“ „Mám něco na práci…“ Kamínek na jeho obvyklém místě překážel, prostě ho odhodil. Lístku si nevšiml. Vítr psaníčko odfoukl, papírek spadl pod splav, voda ho rozložila na plný formát, vlnky si v něm četly a mokrými slzami slova rozpíjely do nečitelnosti. Předpověď nezklamala, počasí se změnilo. Ochladilo se a pršelo. Říká se, že s deštěm padá štěstí, zvláště v čase svateb. V závěru toho léta se chystaly hned dvě. Adam se ženil. Jenže všechny místní krásky přišly zkrátka, bral si nějakou frajli ze sousedního města. Zamilovaný pár. Všichni jim záviděli. Také Lojzin chystal svatbu. Jak nikdy hospodu nenavštívil, teď už třetí den zapíjel svobodu. Všem oznamoval, že si v sobotu bere za ženu krásku Kity. 23

„Co je to s tebou?“ podivila se matka, když v pátek navečer před svatbou uviděla Kity ve  svatebním. „Zkoušíš, jak ti padnou?“ Svatební róba Kity slušela. Byla z ní pěkná nevěsta. Po celém městě se bude šeptat, že se kráska Kity vdává. Všichni budou závidět. „Tohle ramínko ještě trochu zkrátíme,“ řekla matka. „Myslím, že už to nebude potřeba,“ odpověděla Kity. Déšť chvíli ustával, pak zase sílil, jakoby obloha chtěla nasypat toho štěstí Kity co nejvíce. Nikdo si nevšiml, když Kity pozdě navečer toho pátečního dne, vlastně už za  tmy vyšla z  domu. Drobnými kroky, pořád ve svatebním, jen trochu vpředu nadzvedávala tu bílou nádheru, aby ji lehounkým střevíčkem nepřišlápla, pospíchala sotva znatelnou pěšinou okrajem parku podél řeky. Připomínala bílého motýla, který se vydal na svou jedinou a poslední svatební cestu. Déšť pořád sypal. Kity lapala to padající mokré štěstí do tváře, až ho měla oční důlky plné až po samý okraj. Sobotní ráno se ukázalo jasné a jiskřivé. Přece cosi nebylo v pořádku. Všude sháňka po  Kity. Nenašli ji v  jejím pokoji a  ani nikde jinde v  domě. Ptali se sousedů, pak příbuzných, také známých, nikde o Kity nevěděli. Čas svatebního obřadu se blížil. Nastrojený Lojzin už se ohlásil. Slušelo mu to, pěkný mládenec. Co to bylo platné, Kity nebylo. Svatební obřad měli dojednaný na jedenáctou sobotního dopoledne. Právě v  ten čas přinesl kdosi zprávu, že se na  řece u  splavu stalo neštěstí. Spěchali tam. 24

Řeka, nasycena nedávnými dešti, byla vysoká. Voda hučela na splavu přes přepad, točila se pod ním a pěnila. V  tom hebkém pěnění ležela kráska Kity. Ruce rozpažené. Očima plnýma zpěněné vody zírala do slunečního jiskření. Bílé svatební šaty rozprostřené doširoka kolem. Připomínala utrženou orchidej. Řeka bez výhrad přijala krásku Kity za svou nevěstu. Lidé, jako čestná stráž, stáli v zástupech na obou březích řeky. Nikdo nenašel dost odvahy vrhnout se do vln, uchopit krásku Kity do náruče, vyrvat ji řece, vrátit světu lidí. Řeka vše odnesla, vzpomínky, toužení, lásku. Poslední letní dny byly toho roku zase krásné a  teplé. Pod splavem opět plno lidí. Nikdo už si na krásku Kity nevzpomněl. Ani řeka ne. I voda rychle zapomíná.

25

Příliš krátké štěstí Jana Š.

Jan Štupák byl člověk skromný. A celkem i šťastný. V padesátém roce sešel z  horské samoty uprostřed lesů a  divočiny v  Javoří do  malého městečka v  údolí, kde před několika lety otevřeli novou fabriku, přišel se přeptat na práci. Vzali ho rádi, měli nedostatek pracovních sil a  jemu bylo tehdy dvacet. Jan Štupák byl z  práce v  lese a  na  kamenitém poli fyzicky zdatný a otužilý. A byl i sečtělý – co také po zimních večerech na samotě dělat? Nepil, nekouřil, takže knížky staré i  novější mu byly útěchou. Dostal v továrně práci a bral za ni pravidelnou mzdu. Je pravda, musel z  hor skoro hodinu pěšky do  města a  po  zaměstnání ještě o něco déle zpátky do hor, ale bylo to pořád lepší, než kácet dřevo, řezat ruční pilou kmeny na kulatinu. Lepší než obdělávat kamenité políčko, které nikdy nevydalo dostatek úrody na obživu rodiny. Po deseti letech poctivé práce mu v továrně plat zdvojnásobili. Teď už se mohl také po městsku oblékat. Střevíce pokaždé obouval až v  místě, kde vycházel z  lesa na  pěknou cestu, vynošené křápy zastrčil do  křoviska. Na  tom samém místě si pak cestou zpátky zase nazouval stará bagančata, ukrytá v houštině, městské parisky balil do novinového papíru a s jakousi uctivostí nesl pod paží do staré chalupy v horách. Jednoho dne se zastavil u Jana Štupáka na dílně mistr. Kolotoč se skleněnými baňkami budoucích elektronek, vyhřívanými plynovými plameny, se dál v pravidelných intervalech otáčel. Co půl 26

minuty bylo potřeba jednu hotovou baňku odejmout, uložit do zásobníku a na uvolněný trn nasunout další skleněnou trubičku. Tak to šlo hodinu po  hodině po  celou pracovní směnu, kromě času na svačinu a pak ještě na oběd, kdy zaskakoval střídač. „Naskytla se možnost získat ve fabrické zástavbě byt, měl bys zájem?“ zeptal se mistr. Jan Štupák, aniž by kolotoč vyžhaveného skla a  šlehajících plamenů pustil ze zřetele, přikývl. Pak ještě pro jistotu dodal: „Měl.“ Věděl o bytové zástavbě, jeden takový byt dokonce navštívil. Nezmohl se na víc, než na úžas. Splachovací záchod, koupelna s  vanou, teplá a  studená voda, kuchyň s  dřezem a  odpadem. Plynový sporák i s plynovou troubou, škrtne sirku a hned může vařit nebo péct. Ústřední vytápění. Oproti sto let staré dřevěnici v horách učiněný ráj. Neměl odvahu na získání takového bytu ani pomyslet, natož se mistra zeptat, jestli by se za něho nepřimluvil. A teď za ním přišel mistr sám. „Má to jeden háček,“ krotil mistr jeho nadšení. „Byty fabrika přiděluje jen stálým zaměstnancům, což ty splňuješ, ale ženatým, nebo těm, kteří se budou co nevidět ženit.“ „Do dvou měsíců můžu být ženatý,“ řekl Jan Štupák, aniž by spustil oči z kolotoče. Zalhal, ale jen trochu. Znal na Magurce dívenku, která za těch deset let vyrostla z nohaté ošklivky v krásku divošku. Zanedlouho jí bude osmnáct. Vohánkovi z Magurky žili ve stejně odlehlé horské divočině, jako Štupákovi v Javoří. Hodinu trvala cesta lesními chodníčky, když se chtěli navštívit. „Chtěla bych do  města,“ svěřovala se Miluška, když jí Jan vyprávěl o své práci. „Třeba pracovat jako ty do fabriky.“ 27

Slíbil se poptat, jestli by ji vzali. Teď jí může nabídnout nejen vytouženou práci ve  fabrice, ale i  moderní byt, o  jakém se jí nikdy ani nesnilo. S jedinou podmínkou – když se za něho provdá. Ale proč by se neprovdala? Čekala na  příležitost odejít z horské divočiny tak okatě, že se s tím ani netajila. „Tak dobře,“ přikývl mistr. „S bytem můžeš počítat.“ Neodešel. Stál Štupákovi za zády, okouzleně hleděl na tanec do ruda rozpáleného skla a hru plamenů. „A  uděláme to tak,“ řekl mistr po  chvíli. „Já tady na  dílně s mistrováním končím.“ Jan Štupák se na zlomek vteřiny otočil, co se jako děje, přijde o  svého ochránce, za  kterého mistra považoval, hned se však vrátil pohledem zpátky ke kolotoči žhavého skla a plamenů. „Dali mi na  starost vedení celého útvaru,“ vysvětlil mistr. „Takže dojde ke změnám i tady na dílně. Od příštího týdne nasadím na tvůj post novociána Vojtu. Ty budeš dělat střídače. A od příštího měsíce budeš tady mistrovat. Znáš dílnu, víš co a jak. Co ty na to?“ „Děkuju, pane mistr.“ „Poděkuj sobě,“ položil mu mistr dlaň na rameno. „Myslím, že si to oba za  práci, kterou jsme za  ta léta ve  fabrice odvedli, zasloužíme.“ Jan otočil za mistrem hlavu s hluboce vpadlýma očima a s plavou kšticí prořídlých vlasů. Propásl jeden krok kolotoče a jedna baňka se rozbila. S leknutím cukl hlavou zpátky ke stroji. Sice se i  tak vejde do  nepatrného procenta zmetkovitosti, ale mrzelo ho to. Miluška se sňatkem souhlasila, Jan ani nemusel nabídku opakovat. Co na tom, že ještě neměla osmnáct? Co na tom, že Jan byl o víc jak deset let starší? 28

„Ale musíme se vzít co nejdřív,“ spěchal Jan. Neměla námitek. Vohánkovi byli rádi, že se té divošky zbaví. Darmo ji museli živit a šatit, pořádnou práci na poli a ani v chalupě beztak nezastala. Ať se provdá za Jana, kterého žádná jiná roba nechce. Ať si jde robotovat do fabriky. Však ji život naučí. Svatba nebyla velká. Vohánkovi nějaké peníze věnem Milušce dali, něco měl našetřeno Jan. Společně vybavili byt, nastěho­vali se. Miluška se cítila být jako v nebi. „Večer půjdeme do hotelu Elcer na tancovačku,“ řekl Jan. Chtěl se pochlubit, jakou krásku si přivedl do nového bytu. Všichni mohli na Milušce oči nechat. Janovi za celou tu dobu dovolili jediný tanec s  Miluškou, jinak šla z  jedné náruče do druhé. A  tak tomu bylo až do  druhé hodiny po  půlnoci. Pořád s někým tancovala. A z přípitků na přátelství už měla trochu špičku, ale nechtěla nikoho urazit, s každým si štrngla. K  osamělému Janovi přisedl Pavel, snad jediný opravdový přítel, kterého po těch letech strávených ve fabrice měl. „Ses asi zbláznil, tahat to štěně právě sem a právě mezi takové kance!“ „Trochu té zábavy,“ pokrčil Jan rameny. „Tam u nás v horách je člověk vlastně mrtvý už ve chvíli, kdy se narodí. To nemůžeš znát.“ „Vidím to na tobě.“ „Tam je člověk šťastný, až když leží na smrtelné posteli.“ „A ty jsi šťastný?“ „Jsem,“ přikývl Jan. „Jsem šťastný.“ I když za celou tu dobu Jan nevypil ani skleničku, cestou přes město k bytečku v pátém podlaží si prozpěvoval, tančil s Miluškou 29

na náměstí a potom na křižovatce, až jim policisté hrozili z projíždějícího hlídkového vozu. Nic si z toho nedělali. Byli šťastni. Štěstí Jana Štupáka netrvalo dlouho. Miluška, oslněná velkým světem malého města měla pocit, že všechno je snadno dosažitelné. Někdy se vracela domů pozdě, jindy později, také někdy třeba až nad ránem, nebo se i  dva tři dny neukázala. Jan nevěděl co s tím. Někdy tou dobou si přišel Janův byt v pátém podlaží prohlédnout kamarád Pavel. Procházel tím dva plus jedna, rozhlížel se. Pěkný byt. Všude plno knížek. Také vyhlížel oknem na  okolní krajinu. Z okna měl Jan výhled až na Javoří, kde uprostřed lesa pořád ještě stála odrbaná chalupa Štupákových. A  víc vlevo Magurka, kde se mezi stromy krčila stejně odrbaná chalupa Vohánkových. Tenhle byteček v pátém poschodí, ta vcelku dobře vybavená a  zabezpečená klícka, musel po  létech strávených v divočině připadat Janovi i jeho Milušce jako ráj na zemi. „Máš to tady pěkné,“ pochválil Pavel. „Já mám třípokoják ve výškáči u nádraží. Však je nás se dvěma malýma děckama víc. Přijď se někdy podívat a na kus řeči.“ Jan sice přikyvoval, ale nic neslíbil. „Kde máš starou?“ zeptal se Pavel. Jindy by se zasmáli, vždyť Miluška teprve nedávno oslavila osmnáct, jenže jim nebylo v té chvíli do smíchu. Jan pokrčil rameny. Pavel znovu dlouho vyhlížel z okna. Co tam pořád hledá? Pak se otočil. „Tohle k ničemu nevede,“ řekl. „Musíš něco udělat.“ Jan Štupák zvedl nechápavé oči. Co by měl udělat? Nevěděl. 30

„Rozveď se,“ řekl Pavel. „Byt je napsaný na tebe, o ten nepřijdeš. Práci ve fabrice máš. Váží si tě. Děcka nemáte. Není proč váhat. Udělej to. A udělej to hned. Udělej to dřív, než tě Miluška úplně zničí.“ Mlčeli. A mlčeli příliš dlouho, než aby Jan mohl vymlčet jinou odpověď, než jakou byl schopen vyslovit. „Ještě počkám,“ řekl. „Ještě jí dám šanci.“ Pavel pokrčil rameny. Už nic dalšího neřekl. Nevěděl co by měl ještě říct. Pak už jen odcházel. Léto vrcholilo. Jan se jako obvykle vrátil z fabriky až pozdě odpoledne. Co dělal mistra měl víc starosti. Nevadilo mu to. Málokdy zastihl Milušku doma, málokdy se jí dočkal. Prázdný byt na něho působil depresivně. Jednou Milušce řekl: „Musíme si promluvit.“ „O čem si chceš promluvit?“ odpověděla. „O nás dvou.“ „Máš to kdy chceš a jak chceš. Co bys ještě chtěl?“ Byla to čubka, nic jiného, věděl Jan. Utekla z  divočiny, jen aby mohla rajdit. Ale Jan neměl dost odvahy vyhnat ji, jak mu to radil Pavel. „Někdy si musíme promluvit,“ opakoval Jan. „Tak si někdy promluvíme,“ odsekla. „Ale ne dnes, bolí mne hlava.“ Už dávno to nebyla divoška z Magurky, ale vyoblíkaná a zmalovaná městská panička se všemi neřestmi. Naučila se pít a naučila se kouřit. Krásnou tvářinku si ničila šminky. I  tak pořád svým způsobem zůstala tou divoškou, které není nic svaté. Jan s hluboce vpadlýma očima a s plavou kšticí prořídlých vlasů byl pro ni jen jakási kotva, nic víc. Už dávno s ním neměla nic spo31

lečného, doopravdy vlastně nikdy. Svatební fotografii neroztrhala jen proto, aby nezanechala viditelný důkaz odcizení. Svým způsobem Jana potřebovala. Mít kam se vracet ze svých frejů, mít doklad o tom, že je provdaná. Lidské řeči ji nezajímaly. Pověst dávno pověsila na hřebík. Moc dobře věděla, že Jan, ten moula z hor, ji potřebuje, že nebude mít odvahu zbavit se jí. Zase jednou se vrátil Jan z fabriky. Byt prázdný. Cítil se unavený. Vůbec si neuvědomil, že má právě v ten den svátek. Chvíli se bezcílně procházel po bytě. Potom mu napadlo uvařit si na plynu vodu na šálek kávy. Pil kávu jen málokdy, ale teď na  ni dostal chuť. Vzal z  knihovny útlou knížku poezie. Usadil se v kuchyni, tam se cítil nejlépe. Takto si kdysi představoval večery, prožité s  Miluškou v  ti­chém souznění. Sice sbírku básní otevřel, ale jen planě klouzal očima po krátkých řádcích. Dostal chuť na  cigaretu, i  když jaktěživ žádnou nevykouřil. Věděl, kde Miluška ty své schovává. Jednu vzal a zapálil, ale vdechoval jen tak, jako to dělají nedospělá děvčata, když se chtějí ve společnosti ukázat. A potom si také nalil velkou sklenici kořalky. Nechutnala mu, ale pil, znovu si naléval, pořád pil. Bylo po  desáté večer, když pootevřel v  kuchyňce okno, ne moc, jen tak na  škvírku, jako by chtěl vyvětrat kouř z  cigarety a kořalečný puch. Vrátil se ke sporáku. Chvíli jako by se rozmýšlel, co si udělat k jídlu, ještě nevečeřel. Pořád se cítil být unavený. Přitáhl židli. Otevřel dvířka plynové trouby a  otočil kohout naplno, ale svítiplyn nezapálil. Nakrčil se a  zasunul hlavu co 32

nejdál do trouby, až se mu tělo zadrhlo o ramena. Necítil se při vdechování svítiplynu moc dobře, ale věděl, že nevolnost brzy pomine. I když se přirozenost vzpouzela, dýchal zhluboka, pořád a  pořád, nakonec ho ten odporný zápach zkolébal do  sladkého usínání. Miluška se vrátila až dlouho po půlnoci. V předsíňce sice cítila jakýsi zápach, ale nevěnovala mu žádnou pozornost. Jan si někdy klohní k jídlu jakési blafy, smrad z nich kolikrát vyvětrává třeba i dva dny. Vůbec nerozsvěcovala. Vklouzla do ložnice a ani se nenamáhala s vysvlékáním. Ještě před usnutím si vzpomněla, že má Jan svátek. Cítila se provinile. Přece jen právě jemu vděčila za všecko, že se dostala z divočiny hor, za tohle městské pohodlí. Ale co, zítra je také den. Upeče mu v plynové troubě koláč. Kvůli jednomu dni opožděného svátkování se snad nezblázní. Otočila se na druhý bok a usnula.

33

Opožděný list

Pršelo. Ulicí procházela urousaná poštovní doručovatelka. U branky hledala štítek na zvonku se jménem obyvatel, pak zno­ vu na  velké plastikové schránce na  dopisy. Viditelně váhala, jestli má obálku, pokrápanou kapkami deště do schránky vhodit. Několikrát pohlédla na  dům, kontrolovala číslo popisné. Také na  okna se dívala. Vše zůstávalo nehybné a  jakoby bez života. Znovu překontrolovala údaj na  obálce a  konečně vhodila dopis do plastikové poštovní schránky, zavěšené na brance. Pak už se neohlédla. Odcházela nahrbená, jako by po  ní obloha neházela kapky deště, ale kameny. Jiří Hrázdil pozoroval poštovní doručovatelku přes záclonu. Viděl její rozpaky. Byla to vůbec první listovní zásilka, která na tuto adresu přišla od  chvíle, kdy se do  pronajatého domu v  Pavelčicích s  Miriam nastěhovali. Za  posledního půl roku to byla jejich čtvrtá adresa. Ztratit se, být nenápadní. Pavelčice byly jedním z pokusů o absolutní soukromí. Sice ho našli, ale nezvykli si na ten příšerný klid, jak pohodu poloviční samoty na okraji lesa označovali, už se ohlíželi po  něčem dalším. Přece jen jim scházel ruch města, anonymita uprostřed davu. Kompletně zařízený byt v Radošíně – výškový panelový dům, osmé patro, docela pěkný výhled na  krajinu, byt včetně garáže v  příměstské části – který inženýr Jiří Hrázdil při romantické anabází s Miriam opustil, zůstal sice opuštěný, ale neobsazený, byla to pro každý případ rezerva. Teprve když poštovní doručovatelka zašla za houštinu stromů u cesty rozhodl se pro dopis zajít. Šel tak jak byl, cukle a pyža34

mo. Víc oblečení vlastně ani nepotřeboval, jen když šli s Miriam mezi lidi, ale to se stávalo málokdy. Déšť byl nepříjemný. Vstrčil obálku do  kapsy pyžama, přeskakoval kaluže, rousal se trávou zpátky k domu. Zavěsil mokré pyžamo do koupelny. Chvíli zvažoval, jestli si něco obléknout, ale pak vešel do ložnice jak byl, přitiskl se pod přikrývkou k Miriam. S Miriam bylo nebeské soužití. „Studíš,“ zakňourala. „Venku se drží svinský čas,“ řekl na vysvětlenou. „Co chodíš tak brzy ráno po venku?“ „Prostě… Na tom nezáleží.“ Ještě chvíli si s Miriam pod přikrývkou pohrají, pak něco udělat k jídlu, to už bude čas oběda. Hned pak zase zpátky do postele. V tomhle počasí se beztak nic jiného dělat nedá. Miriam byla původně kantýnskou ve fabrice, kde Jiří Hrázdil po absolvování vysoké školy nastoupil jako technik. „Jako obvykle?“ zeptala se. Tehdy byl pro ni mladý inženýr Jiří Hrázdil jen zákazník, jako stovky dalších. Trojúhelníček měkkého sýra, dva rohlíky, půl litru mléka v plastikovém sáčku. Standardní strava samotářů. Ani neodpověděl, zaplatil, nastrkal nakoupené do  kapes pracovního pláště, loudal se dlouhými chodbami zpátky ke  konstrukčnímu prknu. Nic bližšího o kantýnské, on mladý a nadějný inženýr, prozatím nevěděl. Ona po  čtyřicítce. Kantýna byla pro ni náhradní řešení, aby nezůstávala celé dny doma sama. Její muž, vysoce postavený funkcionář ve fabrice a v partaji, byl věčně mimo dosah. Znovu se potkali v  místní restauraci. Možná už tam byli ve stejný čas několikrát, ale až tentokrát si inženýr Jiří Hrázdil kan35

týnské všiml. Seděla v  boxu sama. Kývnutím odpověděla na pozdrav, vypadalo to jako pozvání, aby si přisedl. Proč ne? Všiml si, že sotva dopila drahý likér, postavil před ni číšník s patřičnou dávkou uctivosti další skleničku. Na kantýnskou dost nákladný večer. „Přineste to samé také inženýrovi,“ poručila. Byl mladý, nadějný. Hned při nástupu do  zaměstnání dostal od  fabriky podnikový byt a  poměrně slušný plat, který se mu bude smluvně po určité době automaticky zvyšovat. „Je to takový můj boj proti osamělosti,“ vysvětlovala Miriam pití. „A co vy?“ Tehdy si ještě vykali. Nechtělo se mu o sobě hovořit. Zklamaný. Rozčarovaný. Elis slíbila, že jen co on do fabriky nastoupí a v podnikovém bytě se zabydlí, přijede, nastěhuje se, vezmou se. Měli spolu známost po  celou dobu vysokoškolského studia a  to nemohlo skončit jinak, než svatbou. Poslal Elis dopis, že má ve fabrice místo jako konstruktér, plat sice zatím nic moc, ale to se časem zlepší. Že dostal byt. A  teď už čeká jen na  ni, aby ho spolu zařídili a  za­bydleli. Jenže Elis se už neozvala. Žádný dopis, žádný telefon, žádná zpráva. „Práce konstruktéra u  rýsovacího prkna je pěkná otrava,“ vyhnul se přímé odpovědi. „To zase nemusí být napořád,“ zasmála se kantýnská. „Malá změna by neměla být až tak velký problém.“ Tehdy se konečně dozvěděl, jak velké zvíře ve fabrice je její manžel. Při dalším drinku o měsíc později už byl Jiří Hrázdil skupinářem a o další měsíc později už zástupcem šéfa konstrukce, samozřejmě s odpovídajícím platem. 36

To už kantýnskou oslovoval Mušo a  ona jeho oplátkou Jurásku. To už měli za  sebou první zkušební kolo v  nepohodlí nedovybaveného Juráskova bytu, a  několik zkušebních čísel ve volné přírodě, popravdě nic moc, skoro žádné pohodlí, pořád být ve střehu, jestli se někdo neukáže na blízku, také několik experimentů v interiéru automobilu, pohodlí žádné, stísněné prostory, formální a  jen ledabyle odvedená práce, pak nějaký čas vždy od čtyř do sedmi v bytě jedné známé – pořád kontrolovat čas, aby nepřetáhli, až se konečně rozhodli pro komplexní řešení. Tak jednou kantýnská Muša nasedla s  Juráskem do člunu volné romantiky. Rozhodli se vyzkoušet jiný záliv. Jurásek si vzal neplacené volno na dobu blíže neurčenou, jako důvod uvedl studijní důvody. A stěhovali se. Poprvé, aby nebyli tak na očích, pak znovu a ještě. V Pavelčicích to bylo jejich čtvrté zastavení. Jen se nastěhovali, už pomalu uvažovali o  trochu rušnějším místě. Ale o svatbě zatím ne, to už by pak nebyla láska z vášně, ale z povinnosti. Je pravda, že Muša přinesla do Juráskovy postele experimenty, o  kterých ani ve  snu neměl tušení, že by mohly existovat. Prostě byla nebeská. A život s ní božský. Všehovšudy jim stačila postel, něco jídla, pyžamo nebo raději vůbec nic. Muša se v posteli opřela o loket a napůl zvedla. „Půjdu něco nakoupit, ať nevyhladovíme,“ řekla. „Furt chčije,“ kývl Juras k oknu. „Vezmu si auto.“ Zmoklé pyžamo v  koupelně zatím uschlo. Juras se oblékal. Přitom objevil v  kapse zapomenutý dopis. Prohlížel obálku, pokrápanou deštěm, písmena rozpitá, špatně čitelná. Několikrát se na obálce opakoval záznam: Změna adresy. 37

Jméno adresáta – ing. Jiří Hrázdil, Zahradní ulice č. p. 1265, Radošín – bylo v pořádku, jenže tam už půl roku nebydlel. Podle poštovních razítek mohl snadno vystopovat, kudy za ním dopis putoval po  všech štacích, až prozatím k  té poslední v Pavelčicích. Zpáteční adresu nikde neviděl, ale písmo mu bylo povědomé. Nebýt vytrvalosti urousané doručovatelky, možná by dopis putoval na další štaci, kam by se přestěhovali. Trochu nervózně obálku roztrhl. Datace v záhlaví potvrzovala více než půl roku stáří dopisu. Milý Jiříku, četl oslovení. Takhle mu říkala jedině Elis. Rychle se podíval na závěr dopisu. Tvá vroucně milující Elis. Skutečně to byla ona, nejprve kamarádka ze studií, pak jeho velká a vlastně jediná celoživotní láska. Až ho zamrazilo. Rychle se vrátil k textu. Co potřebuji k životu s mladým a nadějným inženýrem mám. Jenom doufám, že mi těch pár krámu, co vlastním, vejde do auta. Pracovní poměr ukončen, postel na ubytovně uvolněna, všechny pohledávky vyrovnány. Pozítří vyrážím na cestu za tebou s nadějí, že se náš společný život vydaří podle našich představ. Už pro mne není cesty zpátky. Pořád ohromený a jakoby zasažený vrátil list do obálky. Muša přijela z nákupu později, než bylo obvyklé. Do nejbližšího města to nebylo dál, než pět kilometrů. Vlastně nic nekoupila. Navíc se chovala nějak zvláštně. Jiné dny, sotva by něco pojedli, už by se stěhovali do postele. Tentokrát jen posedávala, chodila jako bez cíle sem a tam, vyhlížela oknem. Snad až o  hodinu později konečně usedla ke  stolu. Takhle sedala pokaždé, když měla na srdci nějaké závažné sdělení. 38

„Telefonovala jsem Karlovi,“ řekla. A  rychle dodávala. „Jen se poptat, jak se mu daří.“ Karel byl její právoplatný manžel, pořád velké zvíře ve fabrice i v partaji. Chvíli váhala pokračovat. „Nemá nic proti tomu, abych se vrátila,“ dodávala váhavě. Něco podobného inženýr Jiří Hrázdil pořád očekával. Vlastně se jejich vzájemný vztah omezil jen na  fyzický kontakt, jinak čišel prázdnotou. Žádný duševní rozměr. Už ani ta rozkoš. „Je to jen na tvém rozhodnutí,“ odpověděl. „Ale nesmím dělat kantýnskou,“ dodala. „To je podmínka.“ O Jurasově dalším postavení ve fabrice nebyla v jejím sdělení zmínka, ale bylo víc než jisté, že se vrátí až úplně dolů k rýsovacímu prknu. Nejlíp by bylo změnit zaměstnavatele i místo pobytu, pak by ale přišel o podnikový byt a také o garáž. „Hodíš mne autem do Radošína?“ zeptala se ještě. Ojetá rachotina patřila Jurasovi. „Také tam mám něco na práci,“ řekl. O hodinu později zastavili v Radošíně na nenápadném místě, aby je lidé neměli na očích. Neloučili se. Jako by v nich uplynulého půl roku nezanechalo žádnou stopu. I tak se brzy rozneslo, že se kantýnská, žena toho fabrického a stranického pohlavára, vrátila. A také ten inženýrek, co ho totálně zpitomněla. Inženýr Jiří Hrázdil měl jiné starosti. Telefonoval, pořád telefonoval. O Elis Markové nikdo nevěděl, nikdo o ní neslyšel. Až konečně na jedné policejní stanici mu sdělili, že tehdy před půl rokem došlo v kopcích u obce Maršov k těžké dopravní havárii s  úmrtím řidičky, která nehodu zavinila. Datum souhlasilo. Nic víc zjišťovat nebylo třeba. 39

Pak dostal inženýr Jiří Hrázdil předvolání na vedení podniku. Proslechlo se, že po neomluvené absenci je další jeho působení v továrně nežádoucí. A že podnikový byt včetně garáže bude přidělen někomu jinému. Nechtěl se vzpouzet, i  když měl určitou šanci, že by spor u soudu úspěšně ustál. „O zítřejší schůzce jsem informován,“ zatelefonoval na vedení podniku. „Děkuji, pane inženýre, vyřídím,“ odpověděl svěží hlas mladé sekretářky. Inženýr Jiří Hrázdil pečlivě uzamkl byt. Pak jel odstavit automobil do garáže. Právě tam mu napadla myšlenka na takový experiment, jak se od všeho jednou provždy odpoutat. Nechal v garáži běžet motor. Zavřel vrata. Starými montérkami utěsnil spáru dole u dveří. Usedl za volant. Stáhl u předních dveří okénka, aby k němu měly výfukové plyny snazší přístup. Panoval klid, jen motor vrněl. Posunul opěradlo, aby měl větší pohodlí. Zavřel oči. Ještě dřív, než ho přemohlo nekonečné snění, sepisoval v du­chu odpověď pro Elis na její opožděný dopis. Drahá Elis, ani netušíš jak je mi líto, že jsem pro tebe nepřijel tehdy sám, jak jsem měl původně v  úmyslu. Až teď se za  tebou vypravuji. Odpusť mi. A promiň to zpoždění. Už nikdy Tě neopustím, slibuji. Vždycky jsi byla má jediná láska – a  pořád jsi. To přísahám…

40

Příliš horká koupel

Tento příběh se odehrál v  jednom polském okresním městě „ż“, kdesi na severu. Odehrál se v čase, kdy všichni uvěřili, že v  nových poměrech už bude jen dobře. Některým se tato vize skutečně splnila. Nedozírné roviny až po  Balt čeří jen tu a  tam mírné terénní vlny. Proplétá se tudy líný proud řeky Warty, jejíž prameny vyvěrají stovky kilometrů východně v  horách u  Čenstochové. Její meandry a  zátoky v  oblasti Poznaně místy osidlují bobři, pilně kácejí stromy na nízkých březích a stavějí si z nich hrady. Jsou tam rozsáhlé listnaté lesy s nádhernými starými stromy. Trávou porostlé lesní cesty tlumí krok koně během projížďky v  lehké bryčce. Na vzdálené mýtině nabízí stará selská usedlost pohostinství a odpočinek. V  městečku „ż“ žije na  osmatřicet tisíc duší uprostřed zelených parčíků. Život v letních vedřinách zpříjemňují čistá jezera s porostem dekorativně rostlých starých borovic. Mají tam jachtařský klub, střelecký klub a také další početná sportovní i kulturní společenská uskupení. Městu dominuje odlewnicza fabryka, kde je zaměstnána většina místních mužů produktivního věku. Vyrábějí odlitky šedé litiny, různé armatury, které fabrika produkuje. V časech nedávno minulých to byl prosperující a bohatý podnik, ekonomicky držel celé město, výstavbu nových sídlišť, sportoviště, kulturní zařízení, muzeum, obnovu památek. Dokonce se uvažovalo přeměnit sto let starou a  už dávno nepoužívanou vodárenskou věž, která 41

městu dominuje, na  turistickou atrakci. Byly i  další plány, jak město udělat turisticky přitažlivější, ale k  tomu už nedošlo. Společenské proměny závěru devadesátých let dvacátého století sice zpočátku nabízely možnosti téměř neomezené, ale brzy se ukázalo, že jde jen o  chiméry a  jakákoliv změna k  lepšímu je v  tomto společensky novém období odkázána jen na  iniciativu obyvatel, zvláště na  jejich ochotu přispět na  změny z  vlastní kapsy. Fabrika, tak jako většina dalších podniků, byla zprivatizována. Poklesla poptávka. Všeobecná stagnace ekonomiky přešla v po­ kles výroby. Celkový útlum, bez naděje na lepší vyhlídky, vehnal stovky lidí do beznaděje. Najednou všichni procitli a s překvapením zírali, že světlé zítřky zdaleka nejsou tak růžové, jak předpokládali. Donedávna společný majetek, jak o  tom byli všichni přesvědčeni, byl v  krátkém čase přerozdělen v  neuvěřitelném poměru maxima pro minimum a  holé ruce pro zbývající. To ovšem nebyly pro většinu lidí, živících se prací vlastních rukou, nijak růžové vyhlídky. Krzysztof Szymonowski pracoval ve  slévárenském podniku přes třicet let. Nebyl to žádný vynikající odborník, jen docela obyčejný dělník. Ovládal řadu profesí, takže v  případě potřeby mohl zaskočit téměř na kdejakém postu. Jako kmenového zaměstnance ho minula první vlna propouštění, pak i  druhá. Výroba poklesla o  pětadvacet, pak o  třicet procent a  ve  výhledu byl pokles na padesát i méně procent. V horizontu deseti patnácti let dokonce na úplné ukončení výroby šedé litiny. Tenhle katastrofický scénář už některé staré zaměstnance nevzrušoval. V té době budou v důchodu a každodenní stres s ranním vstáváním a namáhavou prací v horku, průvanu, chladu, prachu a špíně jim bude 42

cizí. Zajdou si k jezeru chytat ryby, procházky parkem, práce na zahrádce, v neděli na mši do kostela Svatého Ducha, pak posedět s přáteli v knajpce. Co víc člověk k životu potřebuje? Snad ještě trochu rodinné pohody. Byla to celkem utěšená vize, ale dožít se toho… Krzysztof Szymonowski měl hodnou a  trpělivou ženu Mał­ gorzatu. Prožili spolu to lepší, co se prožít dá, přetrpěli spolu i to horší. Tři děti už se osamostatnily a  rozletěly po  širém Polsku, nejstarší Mariusz se jako námořní kapitán plavil na zaoceánských parnících. Malý byt, který byl ještě nedávno pro rodinu příliš těsný, najednou zíval prázdnotou. Dny plné ruchu se změnily ve  vysedávání u  planých televizních pořadů, nebo v  prázdné vyhlížení oknem do zaprášené ulice na těch několik prosychajících stromů. „Kam jdeš?“ zeptala se Małgorzata. „Do fabriky,“ odpověděl Krzysztof. „Je sobota.“ „Přišla mimořádná zakázka.“ „Vždyť už bude deset hodin.“ „Řekli ať přijdu na deset.“ Małgorzata až moc dobře věděla jaká je doba. Kdyby o půlnoci zadrnčel telefon, nebo i  v  neděli během mše svaté, třeba o Vánocích, nebo i kdyby byli uprostřed léta někde na dovolené, kam už se léta chystali, musí všeho nechat a  nastoupit. Dělník nepřijde jednou, vymluví se na neodkladnou práci doma, podruhé na nemoc, po  třetí už ho nezavolají. A  měl by hromské štěstí, když by mu z personálního nedoručili propouštěcí list. „V kolik přijdeš,“ zeptala se Małgorzata. Odpovědělo jí pokrčení rameny. „Aby tě pak nenapadlo vysedávat zase až do  noci v  knajpě U Bociana!“ 43

Krzysztof se namísto odpovědi vyhrbil, jako by mu naložila na hřbet ještě větší zátěž, až za samou mez. Jezdíval do  fabriky autobusem. Ten však o  víkendu neměl v jízdním řádu obvyklou kolonku. Dva kilometry na protější stranu města mohla být za jiných okolností docela příjemná procházka. Pozdravit cestou přátele, známé, smeknout a uctivě se uklonit před honorací. Usmát se na Katarzynku… „Dobré ránko, panna Katarzynka, kam jste se tak časně vypravila?“ Katarzynku rád potkával, rád se za ní ohlížel. „Stryjek Paweł potřebuje coś poradzić s komputerem.“ „Póki by panieneczka mieć niewiele roboty, my mogli by wspólnie iść na spacer okolo rzeky Warty.“ „Pan żartuje,“ zasmála se Katarzynka zvonivým hlasem a už pospíchala dál, sukně se na ní svádivě vlnila. S  Katarzynkou by byl Krzysztof ochoten promeškat cokoliv na světě. Ještě jedna nástraha se mu postavila do cesty. Past měla podobu restaurace U  Bociana. Byla to knajpka třetí třídy a  nevalné pověsti v jedné boční uličce, kudy to bylo do slévárny blíž. „Kam ten spěch, Krzysztof?“ křikl kamarád Józio. „Nezajdeš na jedno?“ Slunce už stálo vysoko, den sliboval pořádný úpal. Představa práce v horkém provozu jaksi sama od sebe lepila jazyk na horní patro. Času sice moc nezbývalo, slíbil přijít na deset a hodiny už se překlápěly na  jedenáctou, ale kvůli jednomu vychlazenému pivu se fabrika nezblázní. „Ale jen na jedno!“ málem přísahal Krzysztof. Panieneczka Katarzynka, když se v poledne vracela od stryjka Pawła, už dotěrného Krzysztofa nepotkala. 44

Kolem jedné zvedla Małgorzata drnčící telefon. „Ne, Krzysztof doma není, šel ráno, ještě před desátou do fabriky, nevím co s ním je.“ Sice nevěděla, ale vytušila. Jednou za  čas míval Krzysztof kořalečný výpadek. Potřeboval celou tu bídu života spláchnout, zatemnit, přebít, otupit kocovinou a  pak se z  ní vyspat. Potom zase mohl dva týdny nebo měsíc pracovat a žít jako spořádaný občan. Hledat Krzysztofa po všelijakých knajpách by se Małgorzata neodvážila. Jen jednou to zkusila a  pak se dva týdny vyhýbala sousedům a  ostatním lidem, skrývala krvavé podlitiny. Co na tom, že se jí Krzysztof omluvil? Čokoládu koupil, málem na rukou ji nosil. Nic si nepamatoval, přísahal. Dokonce titěrné ho­ dinky, ale krásné, na zápěstí jí koupil. Však … Čekala na autobus, zavadila rukávem, řetízek se jí rozepjal, hodinky propadly mříží do kanálu. Měla pocit, že tak je to poslední roky se vším, co se jí a Krzysztofa týká. Krzysztof odešel v  sobotu a  vrátil se domů až v  neděli po poledni. Tak brzy jen proto, že už neměl peníze a v knajpě mu nechtěli dát na dluh. Zbytek víkendu prospal. Spal ještě i v pondělí ráno, celé dopoledne se převaloval v posteli, i když měl být dávno ve fabrice. „Popatrzc, Krzysztof,“ řekla mu Małgorzata, když se konečně probral k vědomí. „Takhle už to dál nepůjde.“ Musela si otřít uslzené oči. A dát přes ně šátek, aby neviděla ty promarněné roky, které s Krzysztofem protrpěla. „A co jako chceš dělat?“ Krzysztof si prohlížel soustředěně zašlý vzor prošlapaného koberce na podlaze, ani do očí se neměl odvahu Małgorzatě podívat. 45

„Nevím,“ poškubla rameny. Opravdu nevěděla, jak dál. Jen to, že takhle už opravdu ne. „Když nevíš…,“ přejížděl Krzysztof dlaní po třídenním strnisku vousů na bradě. Konečně se vzchopil. Chvíli šmejdil po kuchyňce, sám si připravil něco k jídlu. Hrčel splachovač, pak v koupelně šplouchala voda. Když se konečně znovu ukázal, měl na  sobě fajnovější oblečení, jako by chtěl udělat na Małgorzatu dojem. Takhle si ho pamatovala z těch lepších časů. „Kam jdeš?“ „Do fabriky.“ Nevěděla, jak to má s prací domluveno. Někdy chodil časně ráno, jindy až na  odpoledne, někdy třeba i  na  noc. Stalo se už také, že zůstal ve fabrice celý den. V minulých časech, kdy fabrika jela podle plánu, měli každý týden jako narýsovaný. Mohli si snadno domluvit návštěvu kina nebo divadla, výlet na  víkend, nebo dovolenou. To už dávno nebyla pravda. „Kdy se vrátíš?“ Zbytečně se ptala. Jak nikdy neodpověděl na dotaz, kdy odejde, tak ani na to, kdy se vrátí. Asi proto, že sám nevěděl. Pořád byl ještě plný zlosti z toho, že si chce Małgorzata promluvit. O čem by chtěla mluvit? Tušil o čem. Nic jiného neuměla, než vyčítat, naříkat, ubrekovat, slzet. A  litovat, že se s  ním před třiceti lety zapletla a celý život si tak zkazila. Krzysztof nevěděl, kdy se z  fabriky vrátí, zvláště když měl namísto posledních dvou směn bulku. Místo odpovědi prostě třískl za sebou dveřmi. Vzduch už sálal výhní. V horkém provozu fabrické dílny bude hic jako v pekle. Už jen z toho pomyšlení měl Krzysztof žízeň. 46

Městský autobus v tuhle hodinu nejel, musel do fabriky pěšky. A  jen doufal, že si cestou spraví náladu a  potěší se pohledem na panieneczku Katarzynku. Ale nepotkal ji. Fabrika jela na  poloviční výkon, bohudík pořád ještě jela. Obrovský tyglík uprostřed haly magicky žhnul rudým okem roztaveného kovu. Z chlapů v těžkých ochranných oblecích lil pot. Beata roznášela čaj a minerálky, ale co to bylo platné, co vypili to vzápětí vypotili. „Máš jít za šéfem,“ nadzvedl Jerzy ochranný štít z obličeje. „Co chce?“ Jerzy škubl rameny, nevěděl, nechal spadnout ochranný štít přes obličej, věnoval se napouštění žhavého kovu do forem. Závěsný jeřáb přenášel přes celou dílnu materiál do otevřené tavicí pece. Mistr nenechal Krzysztofa ani promluvit, jen mávl dlaní, ať jde za  ním. Cestou se neohlédl, jestli ho Krzysztof následuje, spěchal do administrativní části budovy. Otevřel dveře kanceláře, prostrčil jimi Krzysztofa. Bez dalšího se vracel ke své práci. Ani šéf oddělení nebyl příliš sdílný. „Tady mi to podepište, že jste byl se vším obeznámen a  že berete na vědomí.“ Krzysztof letmo pohlédl na listinu, písmena mu skákala před očima, pořád nemohl pochopit oč jde. „Pokud ovšem nesouhlasíte s rozvázáním pracovního poměru dohodou, jak navrhujeme, změníme protokol na  ukončení pracovního poměru pro soustavné porušování pracovní kázně a celkovou nespolehlivost.“ Teď už Krzysztof věděl, oč běží. Někdejší představa, že těch deset let do důchodu ještě nějak ve fabrice přetrpačí byla rázem v nenávratnu. Ani čas na rozmyšlenou mu nedali. Teď sice může 47

panieneczku Katarzynku potkávat a okukovat každý den, ale ani na sladký cukřík pro ni mít v kapse cinkavých nebude. „Co s tím mám dělat?“ zmohl se konečně na dotaz. „Podepsat,“ řekl šéf. „Cestou se zastavte ve mzdové účtárně. Tam je vše, pokud jde o vyúčtování, připraveno.“ „Co budu dělat?“ „Přihlásíte se na úřadu práce.“ Šéf pokrčil rameny a už se znovu vracel ke svému. Krzysztofovi najednou hučela v hlavě celá dílna s hlomozem, údery, rachotem, skřípáním, varovnými signály a hlasy překřikujícími ten rambajz. Propisky ani propouštěcího listu se nedotkl. Nevšímal si šéfa a jeho křiku, že musí nejprve podepsat, vyběhl z  kanceláře, vracel se na  svůj horký provoz. Tam byl třicet let doopravdy doma. Takže se vracel domů. Ani se nemínil převlékat z pěkného obleku do pracovního ošacení. „Co chtěli?“ odklopil Jerzy ochranný štít z obličeje. „Samé blbosti,“ odpověděl Krzysztof. Proběhl dílnou, jako by se chtěl přesvědčit, jestli je všechno v pořádku. Každý kout prosmejčil. „Co blbneš!“ křikl jeřábník, když se Krzysztof motal pod zavěšeným břemenem. Hned pak Krzysztof vyšplhal po železných schůdcích na ochoz, ze kterého byl výhled na celou dílnu. Obří tyglík, plný rozežhaveného kovu, měl přímo pod sebou. Hic ho doslova spaloval, ale nevnímal ho. Přelezl ochranné zábradlí a jako by se v parném létě vrhal do chladivé říční vody, právě tak se střemhlav vrhl rovnou do žhavého rudého oka roztaveného kovu. Jeřábník vykřikl, že to bylo slyšet na celou dílnu. Ale co už to bylo už platné! Krzysztof se ve zlomku vteřiny proměnil v našedlý obláček. Ten stoupal ke střeše dílny, kde ho 48

ventilační systém vyfoukl do nezměrného prostoru pod modrou oblohou. Panieneczka Katarzynka se právě vracela z  luk, nesla plnou náruč pestrobarevných květů. Kdesi vysoko nad její hlavou se vznášel Krzysztof. „Máme pěkný den,“ řekl by, kdyby měl jistotu, že ho uslyší. „Póki by panieneczka mieć niewiele roboty, my mogli by wspólnie iść na spacer okolo rzeky Warty.“ „Pan żartuje,“ zasmála by se Katarzynka zvonivým hlasem a pospíchala by dál, sukně by se na ní svádivě vlnila. A Krzysztof by za ní hleděl zasněně a kochal se jí, jak to kolikrát dělal ve snění.

49

Marné naděje

Jmenoval se Otakar Kratochvíl, ale nikdo mu neřekl jinak, než Otušek. Ještě po desetiletích od té drsné události, kdy už většina pamětníků ulehla pod drn, a ani čekatelé na poslední odpočinutí už přesně nevěděli, kdy vlastně a  jak se všechno stalo, stačilo vyslovit Otušek a  všichni si ono drama posledních válečných a prvých poválečných dnů připomněli. Nikdo si Otuška nepamatoval jinak, než jako člověka veselé mysli, který nikdy neměl daleko k břitkému vtipu a jeho všelijaké legrácky na  účet sousedů byly na  denním pořádku. Narodil se ještě za  císaře pána. Oženil se s  Otylkou Bednářovou ve  šťastném meziválečném období. Vleklá krize, co se přitáhla z Ameriky až do podhorského městečka, sice lidi drtila, ale Otušek žil spokojeně. Držel se zásady, že štěstí si vytváří každý sám, ať prší, mrzne, fouká vítr nebo svítí slunce. O nedělích se vodili s Otylkou promenádou městským parkem za zvuků lázeňské hudby, usmívali se, zdravili sousedy, ukláněli. Slunce perlilo jiskřivé paprsky v listoví stromořadí lip, po jezírku vznešeně plula bílá labuť. Čas jakoby nikde nezačínal ani nekončil, tak zvolna a krásně plynul, jako nedaleká řeka a  nikdo nevěděl, odkud se její nepřetržité vody berou a kde končí. Později chodili na promenádu i s dětmi. To už se ekonomice dařilo lépe, takže zbyla nějaká drobná mince i na mls. A dny byly boží. Válečná doba nebyla k nikomu lichotivá. Kdo by se pod tíhou okupace nevyhrbil? Němci dosazený starosta Robek podával v opožděné sněhové vánici na konci měsíce března devětatřicá­ 50

tého roku uprostřed náměstí hlášení německému generálovi Brauschwitzowi, že městečko je plně pod kontrolou úřadu a vše se v něm děje podle vůdcova nařízení. Hned se někteří lidé s Němci kamarádíčkovali. Však víme, jak takové známosti chodí a jak končí, nyní hoj a zanedlouho oj! Jak čas běžel lidé pozvolna narovnávali záda. Až konečně si chlapi při letmém setkání na  rynku pod borovicemi předávali štafetou signály: „Už je ženou!“ Městečko ještě na  konci války byly většinou jen měšťanské domy kolem rynku a  tři ulice vedoucí do  tří různých stran s domky řemeslníků, obchodníků, chalupníků a podruhů. V ulici, směřující k východu měl svůj dům také Otušek. Dům to byl pěkný a zděný, protože Otuškovi se dařilo. Řeznictví lidé vždycky potřebovali. Nějakou korunu přineslo také povoznictví. Otušek uměl všelicos udělat, co bylo lidem k užitku. A byl spo­ řivý. Byla naděje, že až Němci odtáhnou, všecko se vrátí do původních kolejí. Průmysl roztočí kola, ožije obchod, vrátí se lázeňská hudba, zase budou nedělní promenády městským parkem, opět nastane blahobyt. Válečná fronta se kvapem blížila. „Co budeme dělat?“ starala se Otylka. „Nic,“ odpověděl Otušek. „Počkáme. Začneme něco dělat, až Němci odtáhnou.“ Nikdo nepředpokládal, že by tak malé a vcelku bezvýznamné městečko válka nějak poznamenala, ale stalo se. Rychlý postup Rudé armády hrozil uzavřít ustupující německá vojska v podbeskydské pahorkatině do jakési kapsy a tam s nimi zúčtovat. Kli­ katou ústupovou cestu přes bezvýznamné lázeňské městečko bylo potřeba udržet alespoň po tři dny všemi prostředky stůj co 51

stůj. Tak se rozhořela bitva, sice ji žádné historické anály nezaznamenaly, která však byla stejně významná, jako jiné bitvy a přinesla velké ztráty na majetku i na životech lidí. Bitvu o lázeňské městečko zahájilo sedm dělostřeleckých granátů, vystřelených z  devět kilometrů vzdáleného návrší. První z  nich zasáhl trén s  municí, obrovská exploze vzápětí otřásla všemi domy ve městě. Ostatní granáty padaly a zabíjely porůznu. Jeden z  granátů poškodil střechu kostela, další zabíjel před Lázeňským domem. Jeden granát zabil čtyři přední obyvatele města, kteří se na otevřené křižovatce dohadovali o poválečném uspořádání radnice. Střepina šrapnelu odťala hlavu místnímu fabrikantovi právě ve chvíli, kdy spěchal za zaměstnanci s výplatami; když ho konečně objevili ležet v jedné ulici v tratolišti krve, kapsu měl prázdnou, balík peněz na výplaty byl vsakru. Jeden z granátů poškodil také dům Otuška v Horní ulici. Právě o tuto ulici byly svedeny nejurputnější boje. Postupující Rusi stříleli ze všech palných zbraní, které měli k  dispozici. Němci zapalovali domky a  vytvářeli tak kouřovou clonu pro snazší ústup. Kde se co šustlo, hned házeli granáty a pálili z kulometů. Tři dny bitva trvala. Na dvorku zemřela Matylda, když šla podojit kozu. Zahradník se svou dcerkou, když nakládali listiny a  vybavení kanceláře lázní na  platoňák, tam v  tom místě je zastihl zbloudilý granát. Zahynul tovaryš František, právě bednil výlohu obchodu svého šéfa, aby se předešlo škodě, šrapnel mu utrhl levou paži a nebylo nikoho, kdo by mu pomohl, vykrvácel na  tratuáru před obchodem. Zemřel četnický strážmistr Stratílek, když po zahájení bojů spěchal do  služby, jistě ho bude potřeba, právě na  mostě přes řeku ho zachytila a smrtelně zranila dávka z lehkého kulometu. 52

Mezi hořícími domy docházelo k  neuvěřitelně dramatickým střetům. Obrovský Němec a  malý Rus se potkali na  zahrádce koželuhova domu, zbraně prázdné, oběma došly náboje. Vrhli se proti sobě a  rvali jako zuřiví psi. Zaklesnutí do  sebe spadli do hnojiště vedle domu, váleli se v něm. Nakonec jako vítěz vyšel ruský voják, otíral zakrvavená ústa a  plival, jak obrovitému Němci prokousl hrdlo, zahryzl ho na tom hnojišti jako potkana. Poválečné počítání škod a  majetku bylo smutné. Hlavně, že válka skončila, nějaká pomoc na obnovu určitě přijde. Pošramocení Otuškova domu nebylo až tak velké, střecha, nějaký krov, pobořená zeď. Sousední domky dřevěné i  napůl zděné lehly popelem, jen komíny varovně trčely k obloze. Otušek obhlížel způsobené škody. Nebylo nad čím výskat. Ale když vezme ze svého lesa nějaký smrk na  krovy, opraví strop, vyzdí pobořené zdi, do zimy může bydlet, jako by válečná fronta ulicí jen několik metrů před jeho domem vůbec neprošla. „Co s tím budeš dělat?“ ptal se radní Jaryn. „Co asi?“ škubl Otušek rameny. „Škoda, že stavení nechytil ještě jeden zásah,“ potřásal Jaryn hlavou. Otušek nerozuměl. „Reparace coby válečné náhrady se vyplácejí podle určitého procenta poškození stavby,“ vysvětloval znalec Jaryn. Otušek zíral na díru ve střeše, kterou už pomalu začal opravovat, zamyšleně hleděl na modrou oblohu. Nevybuchlý granát ve stavení nezůstal a zapálit dům týden po přechodu fronty by bylo nápadné. „Zvenku není poznat, jak hodně je poničený vnitřek,“ ponoukal Jaryn. „Pořád je lepší postavit za  vládní peníze fungl nový dům, než bydlet v opravené ruině.“ A ještě než odešel, podotkl: 53

„Válečné škody na majetku se už začínají sepisovat, peníze mají být vyplaceny koncem léta.“ Takového brouka ten chlap Jaryn nasadil Otuškovi do hlavy, že co už opravil, zase dal pryč. A co mínil opravit, ještě víc rozbořil. Z  válkou poškozené stavby se stala ruina. Odrazit jeden stropní trám, propadne se celá střecha. Kdo by Otuška mohl podezírat? Přece se může stát, že se narušená stavba po nějakém čase sama od sebe zbortí. Kolik by mohl na reparacích získat? Odvoz rumiště z  ruiny na  skládku a  vyčistit plac, počítal. Nakoupit stavební materiál, dřevo a  cihly. Kámen na  základy. Zavést vodu, elektřinu, napojit odpad na  kanalizaci… Dospěl k docela uspokojivé sumě. Už viděl nový dům. Pěkné stavení, rozměrné. Místo pro po­rážku dobytčat, řeznický krám, ledovnu. Ve  druhé části dost prostoru pro pohodlné bydlení. „Pojď obědvat,“ volala Otylka. Jídlo už vonělo na stole. „Moc netřískej dveřmi,“ varoval ženu. „Jestli se uvolní trám, všecko nám spadne na hlavu.“ Tak byl do svého snu o novém domě zabraný, že mu unikla úřední listina se seznamem těch, kteří mají nárok na náhradu za poškozený majetek. Když se o ní dozvěděl, marně hledal v seznamu své jméno. Běžel za radním Jarynem. „Jste mne zapomněli na seznam napsat?“ Jaryn krčil rameny. Pokud ví, přes jeho ruky Otuškova žádost o  reparace prošla. Ale byla ustanovena komise, která všechno prošetřovala. „Běž za starostou,“ radil Jaryn. 54

Otušek šel. Starosta dlouho listoval ve složce, studoval jeden seznam, pak druhý, třetí. „Zpráva komise uvádí, že váš dům byl poškozen válkou jen nepatrně,“ konečně zvedl starosta oči. „Má se zato, že pokud do­šlo ke změnám, pak až z vaší iniciativy při rekonstrukci stavby.“ „Takže kolik dostanu?“ zajímal se Otušek. „Cifra není v dokumentu uvedena žádná,“ zahleděl se starosta znovu do listiny. „Snad by se za poškození střechy granátem dala nějaká tisícovka vyplatit…“ Otušek odcházel jako omráčený. Sám vlastníma rukama málo poškozený dům proměnil v  ruinu. Trochu víc třískne dveřmi, hlasitěji promluví a  to co zbylo se zhroutí jako domek z  karet. Vše bez náhrady. Snad by nějaká tisícovka… Leda pár cihel by za tu almužnu koupil. Vrátil se domů. Stavěl žebř podívat se, jestli nejistý trám víc zabezpečit, aby nespadla celá střecha a nestrhla i zbytek zdí. Trvalo mu to prohlížení dlouho, pořád se nevracel. Neozval se, ani když Otylka volala, že už je večeře na stole. Šla se podívat, co kdesi kutí. Žádný šramot slyšet nebylo. Jen hluk padajícího žebře prve, ale to bylo už odpoledne. Když zvedla oči, viděla Otuška viset na  tom jediném trámu, který jako na nitce zabezpečoval celou střechu i zbytek domu před zhroucením. Zbytky Otuškova domu se nezhroutily, ani když při odřezávání viselce trámem pohnuli. I tak museli ruinu strhnout. Rumiště uklidili, místo vyčistili. 55

Tak to místo od té doby až po dnešní časy zůstalo. Nikdo tam už žádný další dům nepostavil. Lázeňské promenádní koncerty se do  poválečného městečka ještě na nějaký čas vrátily, ale už to nebyla ta někdejší pohoda.

56

Jak snadné je létat

Mejdan byl v plném proudu. Tlumená světla dodávala diskotéce magickou barvu. Tu správnou atmosféru dotvářel aromatický kouř cigaret, drink ve vysoké štíhlé sklenici na stopce chuť. „Nějaké přání?“ „Ještě jednou totéž.“ „Čekáš někoho?“ „To volné místo držím pro Anetu.“ „Nezahlédl jsem ji tady.“ „Slíbila přijít.“ Na  nízkém stupínku až vzadu u  stěny hrála kapela. Jen tři muzikanti a  jedna zpěvačka. V  tom rambajzu ani nebylo příliš znát, že cestu na vyhlášené hudební festivaly teprve pracně hledají. Zpěvačka v  úsporném oblečku doslova polykala drátěnou kouli mikrofonu. Na  zvýraznění emocí si chvílemi masírovala malá prsa, nebo zajížděla volnou rukou do rozkroku. „Ahoj.“ „No počkej, tohle místo je rezervované!“ „Já vím. Jen jsem se chtěl zeptat.“ „Tak se ptej a  hned pak vypadni. Aneta tady bude každou chvíli.“ „Co to s tebou na posledních závodech sakra bylo?“ „Co jako myslíš?“ „Jednak ti fandím, chodím na každé kolo motokrosového cirkusu, kde startuješ, sázím na tebe. Co to tentokrát jako zase znamenalo? Rozpálíš to hned od startu jako obvykle a zase nic. Už za chvíli tě vidím tlačit mašinu do depa.“ 57

„Odešla spojka.“ „To mi neříkej! Zabil jsi za to mechanika?“ „Mechanikem jsem sobě já sám.“ „Nekecej! Triko máš polepené jednou reklamou vedle druhé, málem tu tvoji devatenáctku není na dresu vidět.“ „To ze setrvačnosti, aby si diváci nemysleli, že jsem odkázaný jen na své ruce, případně na chudé příbuzné.“ „Málem tě nominovali do reprezentace!“ „To bylo.“ „Snad zase bude, ne? Beskydský orel znovu rozepne křídla a vytře všem motorkářům zrak!“ „Potřebuji novou mašinu. Ta stará herka vydrží pět kol, maximálně osm. Pak v tom krámu zase celý den ležím. V jednom kuse sháním peníze a součástky. Neznáš nějakého pracháče? Nechceš mne zasponzorovat?“ „To jsem vážně netušil…“ „Až bude nová mašina, zase bude bedna a vavříny.“ Aneta pořád nikde. Motocyklový závodník krosař osaměl a znovu se ponořil do myšlenek. Chvílemi měl vztek, pak zase převládla vlna lítosti. Nominační závod ve Chvalčicích měl rozjetý ve velkém stylu. Trať dokonale znal. Vlastně jediná kritická chvíle při každém závodu je hned na začátku. Samotný start ani ne, tam stojí závodníci s malými rozestupy v sedlech mašin s nastartovanými motory. To pravé peklo pokaždé nastane v okamžiku, kdy startovací rošt spadne. Motory ve vysokých obrátkách řvou do ohluchnutí. Bylo důležité vyrazit a  hned na  prvních metrech se dostat na špici, vlítnout na konci startovní rovinky do zatáčky jako první. Houf patnácti nebo dvaceti jezdců v závěsu se pokaždé napresuje do hrdla. Pole zpomalí. Může přijít pád, což znamená další zdr58

žení. Drapáky pneumatik rvou zeminu a kamení, všechno házejí na jezdce vzadu. Vymanit se z toho guláše není snadné. Kdo proletí zatáčkou jako první, má vyhráno. Než se pole jezdců trochu srovná, má vedoucí jezdec náskok dvacet metrů. Ti šťastnější na druhém, třetím nebo i čtvrtém místě mu sice šlapou na paty, ale už to není ono, musí dávat pozor na odletující kameny a  zeminu a  to je zpomaluje. Probojovat se z  druhého nebo třetího místa na  špici znamená mnohem větší námahu, než si udržet první místo. Tam si závodník vybírá nejlepší stopu. Dýchá čisté povětří, má dobrý výhled. Nikým neohrožován se nezadržitelně řítí do cíle. Právě to byl případ motocyklového závodníka krosaře Vaška Pajera s devatenáctkou na dresu. Všichni ostatní závodníci znali jeho záda velice dobře. „Jak to sakra děláš?“ „Kdo umí, ten umí,“ smál se. „Kdo neumí, ten čumí.“ To bylo. Teď také čuměl. Ale ne proto, že by neuměl, potřeboval novou mašinu. Tu starou zhuntoval během minulých sezón, kdy mezi závodníky stoupal k výšinám jako meteor. „Počítáme s tebou do nároďáku, zatím neoficiálně,“ poklepával mu ústřední trenér po rameni. „Potřebuji novou mašinu.“ „Vyjeď si nominaci a bude i nová mašina.“ Ještě i  teď, když si na  to vzpomněl, skřípal zuby. Pokud se dařilo, pak i nějací sponzoři byli. Nic závratného, sem tam nějaká tisícovka na  součástky. I  za  to byl vděčný. Lepil si loga jejich podniku na  dres. Některá loga si vymyslel sám, aby nevypadal jako chudý příbuzný. „Jezdíš výborně!“ chválili. „Hlavně vydrž, ať všem vytřeš zrak a  proslavíš naše měs­ tečko.“ 59

„Potřebuji novou mašinu.“ Škrábali se za  uchem, přerušovali hovor, odkládali telefony. A  když se mu kvůli poruchám na  mašině přestalo dařit, už ani telefony nebrali. „Jsi na tohle ježdění trochu starý,“ řekl mu jeden z bývalých příznivců. V osmadvaceti? To je pro krosaře nejlepší věk! Má zkušenosti, neztratil odvahu, ví jak na to. Nejde mu o nic víc ani o míň, než být v cíli první. „Ještě nějaké přání?“ „Anetu jsi nezahlédl?“ „Zatím ne.“ „Tak ještě jednou to samé. A k tomu extra velkou vodku.“ Před posledním nominačním závodem si hrál s mašinou skoro celé tři dny. Málem do  šroubku ji rozebral a  znovu sestavil. Zkušební jízda jako dobře naladěné housle. Terénní nerovnost na trati, kterou většina závodníků vydřela pracným kopírováním terénu a  mašina s  nimi v  hlubokých kolejích mlátila ze strany na stranu, tu on lehce přeskakoval. Tohle se podařilo jen málokomu. Mašina a jezdec musí být jedno tělo. Pokud by nedoskočil, byl by náraz na nerovnost při výjezdu tak prudký, že mohl prasknout rám. Při nominačním závodu v  Chvalčicích sice číslo devatenáct nenastoupilo jako jasný favorit, jak tomu bylo v  minulosti, ale hned po  startu jezdec nenechal nikoho na  pochybách, že je ve formě. Ostatní závodníci si mohli číst na zádech jeho dresu pestrobarevná loga firem, které už dávno nedaly ani korunu. Cíl byl na dohled, vítězství na dosah. Jenže nevydržela spojka. Bar o půlnoci přímo hučel. „Těbůh Vašku!“ zdravili známí, když míjeli jeho stůl. „Jak jde život?“ 60

„Jo, ujde to, díky.“ Místo v boxu pořád zůstávalo volné. Pak konečně Anetu zahlédl vpravo od kapely. Nebyl si v pološeru a kouři jistý, že je to ona. Pohlédl na barmana. Ten sice jeho oči zachytil, ale vzápětí otočil hlavu stranou a pak se raději sklonil pod barpult. Silueta Anety se znovu ukázala, ale ne na dlouho. Copak neví, že na ni Vašek pořád čeká? Slíbila tutově přijít. Půlnoc pryč a ona pořád nikde. Šel se přesvědčit. Protáhl se uličkou a kolem kapely. Byla to Aneta. Cicmala se tam u  dveří toalet s  jakýmsi holohlavcem s ušima, nosem a rty proštípanýma železem. „Čekám na tebe od večera,“ řekl Vašek. Škubla rameny. „Slíbila jsi přijít.“ Pořád držela toho cicmoura kolem krku, lísala se k němu. „To je ten slavný závodník, co ještě nikdy nevyhrál žádný závod?“ poškleboval se výrostek. Vašek se neudržel, upálil mu pěstí rovnou na  hrbatý nos. Určitě mu ho zlomil, červená hned vystříkla na  tričko s  obrovskými písmeny UNIVERSITY OF CALIFORNIA. „Nechej Péťu, hulváte!“ ječela Aneta. „Běž se hrabat do té své mašiny, ať ti zase na startu nechcípne!“ Utřel tomu kmáskovi ještě jednu a možná při tom trochu za­drhl také o  Anetu. Hned začala pokřikovat protivnou fistulí: „Pomóc! Volejte policii! Sežeňte sanitu!“ Řada mobilních telefonů šla k uchu jako na povel. „Aneto…“ „Trhni si nohou.“ Venku se rozblikal modrý majáček. 61

Barman kývl na  Vaška, pootevřel branku, táhl ho skladem za barem, pak otevřel zadní dveře podniku pro příjem materiálu. „Kolik ti dlužím?“ „To vyrovnáme příště.“ Přibouchl dveře a otočil klíčem v zámku. Pitomá holka, tak jí věřil. Kdykoliv si jí s něčím postěžoval, stále ho chlácholila: „To bude dobrý, to zase bude dobrý!“ Teď najednou věděl, že už to dobrý nebude nikdy. Protáhl se uličkou a byl v parku. Tam ho hledat nebudou. Spát se mu nechtělo, toulal se bez cíle městem. Najednou se mu dostal do zorného pole komín nedaleké fabriky. Ve stometrové výšce na posledním ochozu ostře zářilo červené světlo jako výstraha pro letadla. Kolikrát zatoužil vidět město z  té výšky. Teď v  noci to musí být nádherná podívaná. Bylo by obtížné dostat se tam? Určitě ne. Vzpomněl si, že to před několika lety dokázala jedna obyčejná ženská z  dílny. Tak jak byla jen v  pracovním plášti a  spodním prádle začala uprostřed šichty na  ten komín šplhat. Když byla v  polovině, teprve pak si ji všiml vrátný. To už začali vybíhat z  dílen zaměstnanci. Dokonce i  ředitel podniku přišel. Ženská praštěná nereagovala na  žádnou výzvu. Vylezla až na  nejvyšší ochoz. Všem zamávala, pak se spokojeně rozhlížena po krajině. Hasiči měli plnou pohotovost. Dva z nich už se chystali vystoupat nahoru a  přimět tu amazonku k  návratu, další připravovali plachtu pro seskok. Ta ženská pitomá všem znovu zamávala a pomalu začala sestupovat. Vzestupné vzdušné víry jí nadzvedávaly pracovní plášť vysoko a odhalovaly úsporné intimní oblečení v  bílém provedení. Teprve posledních pět metrů, kde byly skoby bez ochrany, přisunuli hasiči plošinu, uchopili děvu do náruče. Už o chvíli později stála před ředitelem podniku. Přikázal 62

přivést ji do své kanceláře. Cestou trochu kulhala, protože tam na tom komíně ztratila jednu botu, musí ji pohledat až pak. „Skláním se s obdivem nad vašim odvážným výkonem,“ sdělil ředitel podniku. Nechal provinilé pracovnici přinést šálek kávy a skleničku alkoholu na  probrání z  toho šoku. „Avšak jedná se o  porušení pracovní kázně, což se nemůže obejít bez postihu. Uděluji vám za  tento prohřešek pokutu pět set korun.“ A  ještě dodal: „A  už nikdy příště to nedělejte.“ Potrestaná, celá ruměnná, dopila, uklonila se a  opustila ředitelovu kancelář. Pětistovku strženou ze mzdy jí další měsíc vynahradili ve  stejné výši mimořádnou odměnou, údajně za zvýšený pracovní výkon. Motocyklový závodník Vašek Pajer, číslo devatenáct, obzíral noční město a  krajinu z  nejvyššího ochozu továrního komínu. Nádherný výhled! I na hvězdy nad hlavou. Netušil, že by mohly existovat krásnější věci, než závodní trať a řvoucí motory motocyklů. Teď najednou v nočním klidu vysoko nad zemí žasl. Spo­ lehlivě rozpoznal tovární halu, ve které pracoval. Všechna okna sice svítila, ale dobře věděl, že v  té noční hodině chlapi spíš pospávají skrčení někde v  koutě, nebo nataženi v  šatně na lavici. Jestlipak by ředitel i jeho za výstup na komín pohostil a udělil symbolickou pokutu, kterou by mu vzápětí vynahradil? Rozhled z  továrního komínu ve  stometrové výšce, byla to prostě nádhera. Mohlo ji trumfnout jen jedno – roztáhnout křídla doširoka a rozletět se nocí… Vlastně ani příliš neváhal, když přelézal zábradlí ochozu. Cítil se v  nejlepší formě. A  jako by i  v  té chvíli měl pořád na  sobě vysoké boty, kožený dres, přilbu, brýle, rukavice. Číslo devatenáct mezi reklamními popiskami sponzorů. Svěží povětří mu pronikalo chřípím až do hrotů plic. 63

Takhle se pokaždé cítil, když jako vítěz jediným skokem stoupal na stupně vítězů pro pohár a vavřínový věnec. Pořád ještě se opíral patami o podlážku a jen zlehka se přidržoval špičkami prstů zábradlí za zády… Noční služba nedaleké vrátnice později uvedla, že někdy před třetí hodinou ráno se ozval velký náraz. Jakoby náhle udeřil hrom. Mužský vyběhl z  vrátnice, ale všude ticho, obloha bez mráčku, jen tovární provozy trochu rachotily. Až během dopoledne zahlédl nějaký člověk z vedlejší tovární budovy kohosi ležet na plechové střeše kotelny, přilepené k továrnímu komínu. Museli zasáhnout hasiči s plošinou. Jeden z  nich se na  tom přístřešku zastavil, aby si oddechl. Přitom zaklonil hlavu a pohlédl na nejvyšší ochoz komínu. „To je výška!“ A pomyslel si, jaká to musela být odvaha skočit…

64

Poslední šťastný den Rolfa Steinera

Nevlídné ráno. Pršelo. Ještě pozdě v noci svítily hvězdy a byla naděje, že se pěkný podzimní čas plný barev udrží i po následující dny. Plískanic si užijí s nastávající zimou až až. Ale kolem druhé hodiny z půlnoci změnilo sotva znatelné vzdušné proudění směr, město zahalila mlžka a ta se proměnila v drobné krápání. Před pátou už kapky deště tloukly do okenních tabulí. Déšť v  horách mívá dlouhou výdrž, úporně smývá všechno pěkné minulých dnů. Rolf Steiner nemínil brát nevlídný čas na  vědomí. Je to jen nějaký mráček na obloze, který se potřebuje vyplakat. Pískal si. Hospodyně, která ještě neměla připravenou snídani, se s údivem ohlédla. „To nic, paní Boženko,“ omlouval se. „Dnes máme šťastný den.“ Nechápala to. Venku ošklivo. Pan direktor nemá svátek a ani narozeniny. Leda, že by se spletla. Ale to by ji paní domu včas upozornila, že má uvařit něco lepšího a nezapomenout na zákusky. Co to může být za štěstí v takový nevlídný den? „Snídaně ještě není připravena,“ omlouvala se hospodyně. „Nečekala jsem vás tak časně, pane direktor.“ „To nic, to nevadí,“ mávl rukou. „Zkrátka od  samé radosti nemohu dospat.“ 65

Dům oddechoval nočním klidem. I žena Markéta a dcera Julie. Pokročilý roční čas dosud pořád ještě lepil tmu na okenní tabule. Direktor usedl k podlouhlému jídelnímu stolu. Listoval v do­ kumentech, třebaže je znal z předchozího dne téměř nazpaměť. Čísla potvrzovala nedávné zjištění. Vleklá hospodářská krize, která se od černého čtvrtku 24. října 1929 rozlezla z Ameriky do celého světa a ožebračila koho jen mohla, byla definitivní minulostí. Objednávky na pletené zboží se jen hrnuly. Cifry se v účetních výkazech zase po dlouhé době pohybovaly v kladných hod­ notách. Lidé se potřebují oblékat. A pokud je na tom něco pravdy, že se snad chystá jakási válka, čemuž Rolf Steiner nevěřil – copak by bylo rozumné, aby se lidstvo, sotva se vzpamatuje z  jedné světové války a pak z hospodářské krize, aby se hrnulo do další zničující války? I  kdyby se předpovědi škarohlídů vyplnily, ve válečném čase bude na tom fabrika s vojenskými zakázkami ještě lépe. „Nesmysl!“ odpověděl na náznak Klause Necka, šéfa jednoho oddělení. A kdyby přece nějaká šarvátka vypukla, logicky by se výroba zvýšila. Každá válka je nenasytný žrout, pořád chce další textilie, boty, knoflíky, zbraně, kapesníky, ponožky. A také lidské životy, pravda, ale to se snad téhle fabriky, skoro výlučně s  ženským osazenstvem, nedotkne. Hospodyně už měla snídani hotovou. Teď stála v  rozpacích s podnosem v rukou, neměla ho kam pro samé papíry položit. „Dejte to třeba pro jedenkrát támhle na  malý stolík,“ řekl. „Ještě se chci po snídani do těch lejster trochu podívat.“ Připomněl si poradu ředitelů někdy z  léta. Každý byl plný optimismu. Přinášeli jen optimisticky vypadající čísla. „Díky státní zakázce se roztočila kola ekonomiky,“ poznamenal Waltr. 66

Byl to důsledek toho, jak věděli, že se v  pohraničí spěšně budovalo opevnění. Program budování pevnůstek byl naplánován na  více jak deset let, až někdy kolem roku devatenáct set padesát by měl končit. Takže práce pro lidi je a  bude i  nadále, byla jistota. „Peníze se dostaly mezi drobné lidi,“ přikývl Jens. „To je dů­ležité. Tolik nových rodinných domů se nikdy předtím nestavělo.“ „Lidé chtějí nejen nový dům, ale také se najíst a  pěkně se oblékat.“ „Vypadá to, pánové,“ potřásl direktor Rolf Steiner hlavou, „že je záhodno začít přemýšlet o rozšíření výroby. Prostor pro vybudování dalšího objektu máme.“ Měli před sebou nadějné vyhlídky. „Dobré chutnání,“ popřála hospodyně. „Děkuji,“ přikývl direktor. „Mám zatelefonovat šoférovi, aby přistavil auto, když je veku tak nevlídno?“ zeptala se. „Není potřeba,“ odpověděl. „Mám to do továrny doslova jen pár kroků.“ Do  dveří vešla paní Markéta. Narůžovělý župan s  límcem lemo­vaným krajkou jí pořád slušel. Rolf už jí kolikrát nabízel koupi nového, ale odmítla a  byl tomu rád, ten starý župan mu připomínal jejich šťastné dny. „Přivstala sis,“ podivil se Rolf. „Ten déšť mne probudil,“ odpověděla. „Hned přinesu snídani, milostpaní,“ hlásila hospodyně. „Jen něco malého,“ přikývla Markéta. „Ještě se pak vrátím na chvíli do postele, dospat noc.“ Markéta přisedla k malému stolku z protější strany. Hospodyně přinesla šálek čaje, krajíc chleba, máslo, nějaký džem. 67

„Děkuji, Boženko, jste moc hodná. A  omlouvám se, že si musíte kvůli mně dělat tak časně starosti s kuchyní.“ Chovala se ke služebným vždy laskavě. Však ji také měli rádi, nic nemusela nařizovat, všechno bylo vždy hotovo ještě dřív, než nějaké přání stačila vyslovit. „Co Julinka?“ zeptal se Rolf. „Ještě spí,“ odpověděla Markéta. „Vždycky vstává na poslední chvíli, pak to nemůže stihnout do školy.“ „Řeknu šoférovi, aby ji v tom nečase odvezl.“ Připadalo mu, že se vrátil do  těch šťastných let, kdy ještě ne­byl ředitelem textilní továrny, pouze jedním z  ředitelových zástupců. Vypracoval se na vysoký post tvrdou a poctivou prací. Nikdo mu nemohl nic vyčítat. I  v  soukromém životě prožíval jen štěstí. Žena Markéta mu dala dvě krásné dcery. Předpovídal jim velkou budoucnost. Starší Selma měla malířské nadání, všichni žasli nad jejími obrazy. Mladší Julii bavila spíš historie. Díky její zvídavosti se možná časem Rolf dozví, kam až v historii sahá rod Steinerů. Ale nebylo vše bez chmur. Jednou se rodina vypravila na  výlet. Pronajali si bryčku, ze které měli výhled na hornatou krajinu. Cítili se mnohem příjemněji, než v uzavřeném automobilu. Neposedná Selma se během jízdy chovala tak divoce, že cestou z prudkého kopce, kočí měl co krotit koně a brzdit kočár, vypadla z košatiny a tak nešťastně, že rovnou pod kola vozu. Smrtelně zraněná o  hodinu později zemřela. V té době už byl Rolf Steiner v městečku tak vážený, a společnost byla tak tolerantní, že mohli židovské děvče Selmu pohřbít na místním katolickém hřbitově. „Jak dlouho se dnes ve fabrice zdržíš?“ zeptala se Markéta. 68

„Ukazuje se, že celý den,“ kývl k  rozloženým papírům na podlouhlém jídelním stole. „Neměl by ses tolik přepínat,“ starala se Markéta. Lichotilo mu, že má o něho takovou péči. „To není pro mne žádná práce, drahá Markéto,“ uchopil její ruku, hladil ji a hřál se jí. „Pro mne to je radost.“ A pak mu napadlo. „Jestli chceš někam na nákupy, pošlu ti šoféra s vozem. Jeli­ kož mám celý den zadaný ve  fabrice, bude mít řidič volno. A  kdyby se náhodou přece vyskytla nějaká nutnost vycestovat, požádám Pavlatu, máme v rezervě ještě druhý vůz.“ Markéta řekla, že nechce nikam vyjet. Už kvůli tomu nevlídnému počasí. Snad jindy. Proč si právě v té chvíli připomněl jednu dřívější poradu? Kterýsi spíš kolega, než podřízený, měl vrásky na čele. Porada končila. Neměli nic dalšího na projednávání. „Noviny přinášejí nepříznivé zprávy o událostech v Německu. Přijali tam tak zvané Norinberské zákony.“ „Co to znamená?“ „Německo má být Judenfrei.“ „Co je to za nesmysl?“ „Od nástupu pana Hitlera k  moci se v  Německu dějí samé nesmysly.“ „Ale co by s tolika Židy chtěli udělat? Kam by je chtěli vystěhovat? Co s jejich majetkem?“ Nikdo neznal odpověď. „Naštěstí je to záležitost čistě německá,“ řekl tehdy Rolf Steiner. „Naše situace v Československu je jiná, jsme tady doma, cítíme se jako Češi a místní lidé nás mají za své. A kdyby snad přece mínil pan Hitler některou z těch svých šílených myšlenek 69

šířit i jinam, má tato země na hranici pevnosti, pevnůstky, spolehlivý a pevný obranný val. Má dobrou a dobře vycvičenou armádu.“ To bylo před několika lety. Čas od času i nadále přicházely zneklidňující zprávy, ale Rolf Steiner je nemínil brát na vědomí. „Jsem dobrý Čech a  Sokol, co mně by mohli udělat? Co by mohli udělat moji rodině?“ Hospodyně odnesla nádobí do kuchyně. „Půjdu si ještě na chvíli lehnout,“ řekla Markéta. Zlehka manžela objala, přitiskla se k  němu, prsty si hrála na  jeho zátylku s prořídlými vlasy. „Dej na sebe pozor.“ Hřbetem dlaně ji zlehka pohladil po tváři a ten příjemný dotek hebké kůže navždy v sobě uzamkl. „Opravdu nemám zatelefonovat pro šoféra?“ starala se hospodyně. Znovu odmítl. Ale když vyšel v těžkém převlečníku, klobouk na  hlavě a  potřebné dokumenty v  aktovce, přece jen zalitoval. Déšť a vítr i přes široký okraj klobouku útočily, rázem měl zmáčenou tvář, jako by cestou těch sto metrů k továrně plakal. Vrátný spěšně otevíral dveře. „Hrozný nečas, pane direktor.“ „Doufejme, že ne navždy,“ odpověděl. Cestou ke své kanceláři střásal s klobouku a svrchníku kapky deště. Odpovídal letmým pokývnutím na pozdravy podřízených. Proč právě v té chvíli si připomněl návštěvu Hanse Fridmana jednou navečer ve své ředitelské vile? Povečeřeli. Dopřáli si skleničku likéru. Pak přišel čas na doutník. Přetřásali chod podniku, něco o  financích, kolísání burzy, počasí. Všechno jen nezávazné řeči, než bude ze stolu sklizeno a všichni odejdou. 70

Konečně zůstali o samotě. „Přicházejí znepokojivé zvěsti,“ řekl Hans Fridman téměř šeptem, jako by i stěny ředitelovy vily měly uši. „Zapalují synagogy.“ „O tom už se přece mluvilo,“ nechtěl dát Rolf Steiner najevo znepokojení. „Vyhánějí Židy.“ „Kam je vlastně stěhují? Mají nějaké řešení?“ Hans krčil rameny. Šeptalo se o  transportech, snad nějaké práce, přeškolení, nikdo nevěděl. „Tak proč se znepokojovat,“ opáčil Rolf Steiner. „Snad přece je čas uvažovat o  odchodu, třeba do  Francie, Anglie, nejlépe do Ameriky.“ „Vystěhovat se? I s rodinou? Opustit všecko, co jsem vybudoval? Přijít o všechno jenom tak,“ luskl Rolf Steiner prsty. „A je­nom kvůli tomu, že přicházejí ničím nepodložené zprávy?“ Odmítl odejet. Zdvořilý Hans Fridman už nenaléhal. Ale koncem tamtoho roku přišla zpráva, že bez udání důvodu opustil své dobré postavení a dobře placené místo ve vídeňském podniku a odcestoval i s rodinou neznámo kam. Později došla zpráva, že do Ameriky. Rolf Steiner nad vším mávl rukou. Měl Hanse za spolehlivého člověka. No… jeden se může mýlit… Práce nedala na  sebe ani toho deštivého dne dlouho čekat. Hlášení, porady, kupa korespondence. Méně naléhavé záležitosti nechával na později. I korespondenci. Ani nestačil registrovat, že venku stále prší. Už se dávno setmělo, ale déšť neustával. „Co je tohle?“ otáčel v ruce nápadně odlišnou obálku s úředním razítkem. 71

„Zapomněli ji v podatelně, ležela tam asi tři dny,“ oznamovala sekretářka. Čekala ostré pokárání za  špatný pracovní výkon, i když ona za nic nemohla. „Dobrá, dobrá,“ přikývl. „A jděte už domů, je pozdě, budou mít o vás starost.“ Stále nenašel odvahu obálku otevřít. Až přece. Uvnitř stálo strohé oznámení, že se má ve čtvrtek navečer toho a  toho data dostavit na  shromaždiště se zavazadlem ne těžším dvaceti kilogramů… Transport! Tak přece bylo všechno to, čemu až dosud nepřikládal váhu, pravda. Letmo pohlédl na kalendář. Termín odchodu transportu byl už zítra. Nedbalost sekretářky se zapomenutou poštou mu o tři dny prodloužila bezstarostný čas. Ale co dál? Už nedávalo smysl přehrabovat se v lejstrech a dokumentech o chodu fabriky. Aktovku s  doklady, bez kterých jindy neudělal krok, nechal na koberci vedle stolu. Oblekl si těžký svrchník, nasadil klobouk se širokým okrajem. Kancelář nezamkl, jako by se měl každou chvíli vrátit. Vrátný se dotazoval, jestli nemá přivolat šoféra. „Ale ne, Lojzíku, vždyť už to ani nestojí zato!“ Nemyslel na  to, kam jde, jen jedno věděl, nechtěl se vrátit domů. Celý zmatený kráčel chodníkem podél řeky, pak městským parkem, liduprázdnými ulicemi, potom zase jinudy, ani nevěděl kudy. Až se konečně zastavil na  malém betonovém můstku přes strouhu, která protékala městem. Ne víc než půl metru vody umě72

lého kanálu pohánělo v  horní části města mlýn, pak také pilu. Než se voda vrátila zpátky do řeky, ještě napájela místní papírnu. Stál na tom můstku a nevěděl co dělat. Vlastně nikdy nevěděl, co dělat. Věděl jak řídit fabriku, aby prosperovala, jak jednat s lidmi, jak ostatní přesvědčit o svém záměru, jaké nakoupit stroje, jak investovat. Ale nevěděl, jak žít, co se životem. To vše za něho nyní vyřešili jiní, když mu doručili předvolání k nástupu do transportu kamsi do neznáma. V náhlé pohnutce a bez dalšího rozmýšlení se střemhlav vrhl do strouhy. Proud se do  něj opřel. Musel se prsty zachytit spáry na  dně a zapřít se špičkami bot, aby ho voda nestrhla a nevyplavila zpět na tento bolavý svět. Držel se vší silou pod vodou. Když konečně nasákl těžký svrchník, také jej přitlačil ke dnu. Takto skončil den, který tak pěkně začal. Navzdory vytrvalému dešti a  smrti na  dně strouhy to byl poslední šťastný den Rolfa Steinera. Bylo to šťastné rozhodnutí Rolfa Steinera. Vyhnul se transportu. Vyhnul se konečnému řešení a totální neexistenci. Rolf Steiner byl tajně pohřben, dnes už nikdo nepamatuje kde. Dobří lidé se pak ujali jeho manželky Markéty a dcery Julie, obě se nastěhovaly do lesní samoty daleko za městem. Když pak utrápená dcerka Julie podlehla nemoci a  její pohřeb musel být oznámen na úřadech, nedovolili pohřbít ji do hrobu vedle sestry Selmy, ale tak, jako jejího otce Rolfa Steinera, kdesi na  cizím hřbitově, kde leží zapomenuta. Pobyt Markéty Steinerové byl takto vyzrazen. Brzy dostala předvolání do  transportu bez udání konkrétního cíle, možná Da­chau, možná Belsen-Bergen, možná Osvětim. Nikdo se už 73

nedozví, jak její trápení posledních dnů života skončilo a  kde spolu se šesti miliony dalších Židů leží její kosti, či kde na neznámém místě je rozprášen popel jejího těla, popel jejich dnů radosti i strastí. Největší štěstí tak měla předčasným odchodem dcerka Selma, židovské děvče, pohřbené na křesťanském hřbitově. Podnes tam v  dochovaném hrobě se zachovalým pomníkem marně čeká na své blízké.

74

Krásná Janinka, sličný adjunkt a smutný hajný

Hájenka v  Rakošovém měla odnepaměti své místo na  okraji mýtiny v Jestřábí. Nebylo odtamtud daleko do vsi, prašnou cestou snad jen čtvrt hodinky, voňavou pěšinou lesem sotva deset minut. Slunce mýtinu omývalo svými paprsky od rána do večera. Stromy, které nahlížely hájence až do oken, toho podzimu hýřily barvami jak už dávno ne. Hajný Karel Borský byl boží člověk. Zdědil zelené řemeslo po dědovi i po otci. Neuměl si představit, že by mohl být někde jinde na  světě šťastnější, než ve  svém revíru, který zahrnoval Maštaliska, Javorový vrch, Suchý důl až po  Maléřky. Byla to zvlněná pahorkatina s  nejvyšším vrcholem kolem sedmi set metrů, potoky zurčely na  dně hluboce zaříznutých roklin, malé jezírko v někdejším kamenolomu, les smíšený, prostřídaný pastvinami, revír dobře zazvěřený drobnou zvěří i  srnčím. Někdy i černá zvěř tudy protahovala, jak jí to právě napadlo. Mohutné paroží jelena dvanácteráka umístil ve štítě hájenky děda, který si tuto vzácnou trofej přinesl z Jeseníků, bohatých na statné jeleny. Hajný Karel Borský byl také zvaný na lovy do sousedních revírů, i na vzdálenější místa, ale bral každou pozvánku spíš jako společenskou nutnost. To pravé potěšení nacházel doma ve svém revíru a nemusel při tom ani příliš střílet. „Půjdu se trochu projít,“ oznamoval. „Dlouho se nezdržuj,“ odpověděla hajná. „Slíbil přijít Vítek. A oběd bude do hodiny na stole.“ 75

Hajný už měl pušku kulobrok na rameni. Pes barvář Astor od radosti kňučel ve  výběhu, že půjdou do  lesa, ale musel zůstat v ohradě. „Jen se podívám na Velčovský potok, jestli tam poslední velká voda nenapáchala škody.“ Ještě zahlédl v okně dceru Janinku. Zamávala mu. Byla krásná jak obrázek. Však co rakošovských chlapců se kvůli ní o muzikách pobilo. Nakonec ji dostane Vítek, pěkný chlapec z Jesenicka, který přišel na hájenku jako adjunkt na praxi. To byla jediná hajného mrzutost, že nemá syna, kterému by jednou předal svůj krásný revír do opatrování. Po dceři Janince už nepřišlo žádné další dítě. Zároveň to byla i hajného radost, že dceru Janinku dostane tak pohledný mládenec, navíc adjunkt, chlapec znalý lesa, zapálený myslivec, rozumný a vzdělaný. Haj­ ný jednou předá revír jemu a bude se těšit na vnoučata – a doufat, že některé z nich bude pokračovat v rodinné tradici. Janinka se věnovala hře na klavír a vyšívání. Také malovala pěkné obrázky. Ani kuchyni nezanedbávala, hajná ji zasvětila do všech tajů kulinářství. Zvěřinu nedokázal nikdo jiný připravit tak chutně, jako právě ty dvě. Velčovský potok utrhl při poslední velké vodě kus břehu a pokácel starou olši, víc škody nenapáchal. Hajný prošel Bořím a  zvolna šoulal k  Vrbině, ujistit se, že vyhlédnutý srneček se tam pořád drží. Zahlédl ho ležet na okraji louky, jen hlavu a parůžky bylo vidět nad stonky staré trávy. Jen odpočívej, pomyslel si hajný. Navečer si pro tebe přijdeme s Vítkem. Posloužíš mladým v chutné úpravě o svatební hostině. A hajný pomalu vycouval, aby srnečka, na kterého měli políčeno, neznepokojil. Poklid lesa nikdo nerušil, ani houbaři. To bylo dobré znamení. Hajný přemýšlel, jestli navečer skolí srnečka sám, nebo dá příle76

žitost adjunktovi, aby měl závdavek na svatební hostinu. Přenechá výstřel Vítkovi, rozhodl se. Bude to rána na jistotu. Vracel se obloukem k  hájence. Už měl čas. Vcházel mezi domy vesnice od  severní strany, kolem fary. Měl štěstí, zastihl u kostela panáčka. „Pozdrav pan Bůh,“ uklonil se a dotkl prsty okraje zeleného klobouku, ale nesmekl, měl svou důstojnost. „Jen se chci zeptat, pane faráři, jestli na sobotu najisto počítáte s tou naší svatbou.“ „Jak bylo dohodnuto,“ přikývl panáček, ještě docela mladý chlapec. „Všechna světla rozsvícena, slavná mše svatá, ministranti, kostelník, vyzvánění zvonů.“ „Tratný nebudete,“ přikývl hajný. „Hned po  neděli všechno vyrovnám. A samozřejmě jste také zván na svatbu.“ Tady v Rakošovém žili všichni jako jedna rodina. Bolest jednoho byla zároveň bolestí i druhého, právě tak radost. Věděli co komu chutná, kdo se čas od  času opije, kdo chodí na  zálety. Pokud některého potkalo neštěstí, třeba s ohněm, všichni hasili, pak ještě uspořádali sbírku a  také pomohli postavit nový dům, jako by to byl jejich vlastní. Janinka už měla svatební šaty připravené od minulého týdne. Vypadala v nich jako princezna. Vítek samozřejmě nesměl vidět ani kousíček krajky, ani cípek té zářivě bílé látky, ani střevíček, to by přineslo novomanželům smůlu. Však se Vítek dočká. Hajný se pokaždé za nimi zálibně díval, když se vypravili na procházku. Ale musel se usmát vzpomínce na to, jak přišel jednou Vítek celý potlučený. To mu chtěli místní chasníci rozmluvit vážné úmysly s Janinkou. Sami dopadli ještě hůř, pochramkávali, skuíkali nad bolístkami, kolem očí modráky, žebra obolavělá. Než se hajný vrátil, Vítek už byl v hájence, seděl u stolu, oči na  Janince. Mohla klást na  stůl talíře, nalévat polévku, sklízet 77

nádobí, nic jiného nevnímal. Však už se dočkáš, vyměnil si hajný pohled s hajnou. „Nádobí umyju sama,“ řekla hajná, když odložili příbory. „Já si dám zatím povinnou patnáctiminutovku na  pohovce,“ oznámil hajný. „Trochu se porozhlédneme, jestli nerostou houby,“ řekla Janinka plaše. „Jen nechoďte daleko,“ upozornil hajný. „Navečer kolem šesté jdeme s Vítkem na toho srnečka. Tak ať ho nevyplašíte.“ Moc dobře věděl, že nezajdou dál, než těch pár kroků za prvé stromy lesa, které je skryjí před zvědavými zraky. Den byl jako vymalovaný. Radost se bylo dívat na podzimem vybarvené stromy. Lehounkou mlžkou, plnou stříbrných vláken pavoučků poutníčků až k hájence dolétalo klinkání zvonce. Babka Kličková to má za sebou, pomyslel si hajný v polospánku. Už měla svá léta, ale čiperná byla do posledních dnů. No, každý tam jednou musí. Před šestou navečer byl adjunkt připravený. „Ne abys mířil na lišku a trefil Maryšku,“ smála se Janinka. „Na  třicet kroků ustřelím srnečkovi stéblo trávy u  pysku,“ chvástal se adjunkt Vítek. „Chceš se přesvědčit na vlastní oči?“ „Raději ne!“ brzdil horlivého adjunkta hajný. „Ženská na lovu, to je hotové neštěstí.“ Šli stejnou cestou, jako šel dopoledne hajný. Sice zacházkou, zato na jistotu. Nejprve dolů k Velčovskému potoku, pak táhlým řídce porostlým svahem mezi jalovci k Vrbinám. Dál už museli velmi ostražitě, a  pěkně jeden za  druhým. První adjunkt, který měl se střelbou přednost, hajný až za ním. Šli pomalu, pomaloučku, jen co noha nohu mine, obezřetně. Pokud má srneček ve svém revíru klid, nevzdaluje se. Hajný byl přesvědčený, že ho objeví ležet v trávě na stejném místě, kde ho viděl dopoledne. 78

Co se stalo pak, na to nebylo svědků, alespoň to tak zpočátku vypadalo. Od Vrbiny bylo na celou ves slyšet houknout výstřel. O nějakou chvíli později se mezi stavení poblíž kostela vpotácel hajný Borský, loveckou pušku málem vláčel za sebou, lesáckou uniformu na hrudi celou zakrvácenou. Vyděšení lidé se sbíhali, farář a  starosta, co se to proboha stalo? Až po  chvíli byl zdrcený hajný jakžtakž schopen slova. „Jdeme do Vrbiny na srnečka. Adjunkt pan Vítek ve svahu kus vpředu, mně už nohy tak neslouží. Vtom zahlédneme na  okraji lesa pytláka. Adjunkt Vítek se rozeběhl. Nemohl jsem za ním tak rychle, sotva jsem popadal dech. Slyším ho křiknout: Stůj! Vtom padla rána. To už jsem byl na patnáct kroků. Pytlák zmizel. Pan adjunkt Vítek se otočil a zakrvácenou hrudí mi padl do náruče. Byl jsem střelen, sténal, pozdravujte všechny drahé. A  klesl mrtev do trávy.“ A hajný Borský se tam na tom místě zhroutil bolestí a přívalem pláče. Hned přivolali vyšetřovatele z okresního města. Adjunkta Vítka našli na místě, jak hajný Borský uvedl. Vstřel z kulové zbraně byl v zádech. Na prsou, kde kule vyšla, objevili hroznou ránu. Z krajského města ještě týž večer povolali psovoda s vycvičeným psem. Pes vlčák chvíli kroužil kolem místa neštěstí. Když konečně zachytil stopu, nabral směr do protějšího údolí Zemánky, rovnou k mlýnu, který tam stál na vodě. Když mlynář Kašlík na bušení konečně otevřel, pátrací pes se mu sápal rovnou po hrdle. Mlynáře odvezli do krajského vězení, podrobili ostrému výslechu. Ale nepřiznal se. Prohledali celý mlýn, vypustili náhon. Kopali na podezřelém místě v nedalekém 79

lese. Zbraň nenašli. Požádali sedláka ze sousedství, aby roli poblíž mlýna, už po sklizni obilí, přeoral. Všechno marné. Nemohlo být v  Rakošovém smutnějšího pohřbu. Hajného Bor­ského a jeho ženu museli podpírat. Janinku málem nést, zár­ mutkem nemohla krok udělat. Ještě srdceryvnější scéna byla na hřbitově. Janinka a také hajný se chtěli samou bolestí vrhnout do otevřeného hrobu a třeba se nechat i zasypat. Vše nakonec přebolí, ale žal nad smrtí nebohého adjunkta Vítka odezníval jen velmi zvolna. Neuplynul týden od tragické události, když na dveře hájenky na mýtině v  Jestřábí, zaklepali dva četníci. Vážili cestu až z  okresního města. Když oznámili, že přišli ve  věci nešťastné události z minulého týdne, hajný Borský se podivil. „Případ je snad už uzavřen…“ „Ne tak docela,“ řekli a ukázali list. „Našel se svědek, nějaký houbař, který tvrdí, že v daný čas nebyl ve Vrbině žádný pytlák.“ „Ale to není možné!“ měl hajný tázavé oči. „Smrtící kule údajně vyšla z vaší zbraně, pane hajný. Jestli se jedná o výmysl, zlou pomluvu, či se věc zakládá na pravdě, o tom máte vydat svědectví příští pondělí na  okresní četnické stanici. Tady nám podepište, že jste předvolání obdržel.“ Zasalutovali, brali se přes mýtinu na Jestřábí k nedaleké cestě, najatým lehkým kočárem se vraceli do okresního města. Hajný zamyšleně otáčel listem, pak ho přeložil a  uschoval v kapse lesácké uniformy. „Co chtěli?“ ptala se hajná. „Ještě nějakou drobnost k tomu případu,“ řekl hajný. „V pondělí půjdeme do města. Zajdu na úřad, ty si zatím vyřídíš nějaké nákupy. Janinku vezmeme také, ať přijde na jiné myšlenky.“ Janinka vůbec nevycházela z pokoje. Rozptýlení jí udělá dobře. 80

V průběhu dalších dnů se život znovu pomalu vracel do normálních kolejí. V neděli časně ráno vzal hajný zbraň, že půjde na obvyklou obhlídku revíru. „Do oběda se vrátím,“ řekl. Psa nechal ve výběhu, aby zbytečně nerušil zvěř. K polednímu se hajný nevrátil. Ani k večeři. Ani na noc nepřišel do hájenky. V  pondělí ráno hajná namísto cesty do  okresního města na nákupy zburcovala sousedy. Celá vyděšená, že se její muž hajný Borský dosud nevrátil z pochůzky. Snad dvacet lidí se vypravilo pátrat. Také četníci, které přivolali z okresního města. Prohlédli Maštaliska, Suchý důl, Maléřky. Až na Javorovém vrchu byli úspěšní. Hajný Karel Borský tam ležel v houštině, sražen jednou střelou z brokové hlavně a druhou z hlavně kulové. V prsou a v krajině srdeční hrozná rána. Nemohlo být pochyb, šlo o sebevraždu. Oba kohoutky zbraně hajný spustil pomocí větévky. Kolem smrti adjunkta Vítka a kolem sebevraždy hajného Bor­ ského nikdy nebylo docela jasno. Ale mínilo se, že adjunkta Vítka cestou na  lov srnečka nešťastnou náhodou střelil do  zad hajný Borský, když neopatrně manipuloval s ostře nabitou a od­ jištěnou zbraní. A život si pak vzal pod tíhou svědomí. Pohřeb hajného Borského byl mnohem skromnější, ale místní farář nenamítal nic proti tomu, aby také on byl uložen do hrobu na  vysvěceném místě, vždyť ten nešťastný čin jistě spáchal z čirého zoufalství. Nedlouho potom se hajná i  s  dcerou Janinkou odstěhovaly z hájenky na mýtině v Jestřábí do krajského města. Tam po nich všechny stopy zmizely. Jak plynuly další měsíce, případ se zvolna přesouval do oblasti legend. 81

Až po roce od té tragické události měl kameník Fiala živý sen. Zjevil se mu v něm hajný Karel Borský a prosil kameníka, aby v místě neštěstí na Javorovém vrchu nechal postavit kapličku se svatým obrázkem a klekátkem ke zbožné modlitbě. Hajný v tom snu uvedl rozměry kapličky. Obrázek že má představovat Ježíše s probodnutým srdcem. Kameník se hned následujícího dne radil se starostou, pak také se sousedy. Nikdo neměl námitek. Tak ještě do  podzimu stála na  Javorovém vrchu v  místě ne­štěstí kaplička, jak ji hajný Borský v živém snu popsal kameníkovi Fialoi, i s klekátkem. A je tam podnes. O  každém podzimu les kolem kapličky na  Javorovém vrchu přímo hoří barvami. Listy javorů svítí rudě, jako by nasákly prolitou krví.

82

Není dost hrobů pro mrtvé

Pepoš Kalina už měl náladičku. Proč ne? Jednou za čas snad může. Měl svátek. Jaro právě začínalo pukat, zem se probouzela. „Enem to s tů gořalů zasej nepřeháňaj,“ brzdila ho Mariana. „Šak víš, co s tebů chlast pokaždé udělá.“ Jenom se smál. Jsou i  jiné důvody k  radosti, nejen kalíšek páleného. I když poctivě vypáleným Pepoš ještě nikdy neopovrhnul. Nemusela ho Mariana napomínat. Dobře si pamatoval, jak všecko dopadlo, když to naposledy s kořalkou přehnal. Vlezl na hůru, bez velkého rozmýšlení si hodil mašli. Jak na potvoru ho včas objevili a odřezali. V nemocnici mu mladý doktor promlouval do duše: „Tož to nám, pane Kalina, věckráť nedělajte. Chlap v plné síle, že by stromy mohl trhat i s kořenama a takové hlůpé nápady. Mordujeme se s  vámi na  sále dvě hodiny, se zdravým chlapem, zatím potřební umírají.“ Na druhý den byl Pepoš jak rybička. Ale nepustili ho domů. Šupli do blázinca. „Tož napřed musíme vyzvědět, proč jste takovou hlupotu udělal,“ vysvětloval psychiatr. „Ruplo mi v bedně,“ odpověděl Pepoš upřímně. „Ináč si to ani já sám nedovedu vysvětliť. Už možu jíť domů?“ Pustili ho až za tři týdny. Pořád dokola musel vyprávět co rád jí, koho má a koho nemá rád, jestli mu víc vyhovuje modrá obloha se sluncem, nebo když je pod mrakem a deštivo. „Co vlastně děláte, pane Kalina?“ staral se psychiatr. 83

„Kopu hroby,“ přiznal Pepoš bez okolků. „Tož včíl, co mňa tady zbůhdarma držíte, tož kopať hroby nemožu. A lidi tam u nás ani nemožů umírať, když jim nemá kdo hrob vykopať.“ Považoval za zbytečné uvádět, že v minulosti dělal svého času také horského záchranáře. V  létě jak v  létě, dopravili raněného k  autobusové zastávce čtyři kilometry daleko po  hřebenu třeba na zádech. Tam už čekala sanitka. V zimě co? Sněhu metr, mráz samec. Položil zraněného na kanadské sáně, pořádně přikurtoval. Kamarádi přivolali sanitku pod kopec k transformátoru na točnu autobusů, kde bylo prohrnuté. Pepoš připjal lyže, zapřáhl se do saní a šupem průsekem pod elektrickým vedením z hory osm set výškových metrů rovnou dolů. Byl na točně dřív, než tam sanitka dojela. „Už možu jíť?“ „Zítra po snídani vás pustíme.“ Pustili. Jen musel slíbit, že bude chodit na pravidelnou kon­ trolu. Ale proč vlastně? Zdravý člověk! Kořalku si pohlídá. Moc dobře věděl, že po  pěti velkých štamprlkách už dělá psí kusy. Takže alespoň přestávku v  pití slíbil pokaždé udělat. Pak zase trochu mohl. A když se ho na rozloučenou v blázinci ptali, jestli je rád na světě, odpověděl: „Tož co by ne?“ Ale doopravdy nevěděl, jestli je na  světě rád, nebo rád není. Mohl to mít jednou provždy za sebou. Někdo by mu snad ten hrob na místním hřbitově vykopal, dřevěný spacák, metr hliněné duchny, měl by klid až do soudného dne. Na druhou stranu byl rád, že na světě zůstal. Konečně mohl dát chalupu v horách po rodičích do rychtyku. Vyrostlo jich tam pod nebem osm děcek, ale nikdo se zchátralé dřevěnice nechtěl ujmout. Rodná chaloupka jim byla pro smích. Tak se do rekon84

strukce pustil on. Rodiče by ji nepoznali, tak pěkně domek zvelebil. I balkón s vyřezávaným zábradlím pořídil. Pravda, muselo se k chalupě oklikou po špatné cestě kusisko do hrba, nebo zkratkou chodníčkem rovnou do  svahu. I  když byl za  dávných let pořád ještě klučisko, tak se pokaždé pořádně zadýchal. Ne tak včilej, kdy mu na  hřbetě sedělo šest křížků. Vodu ze studánky rozvedl po chalupě, tak jak jsou lidé z novostaveb v dolině a ve městě zvyklí. Krb pořídil, polena z okolního lesa v něm krásně praskala, voněla po pryskyřici a pěkně hřála. Hotový penzion. „Už máš dost,“ uchmátla mu Mariana další kalíšek páleného skoro od samé huby. „Tož poslední,“ zaprosil. Podvolila se. Oba věděli, dá si nějaký čas pauzu, potom se poléčí další kapečkou. „Mireček nedošel?“ zeptal se. Ohlížel se po vnukovi, pořád marně. Určitě se zdržel v robotě. Jaká je to dnes zpotvořená doba! Ráno jde člověk do  práce a  vůbec neví, jestli se vrátí odpoledne, nebo večer, nebo až v  no­ci. Samý podnikatel. Pořád jenom peníze, peníze, peníze. Kdysi se rodina raz za čas sešla, poseděli, povyprávěli co a jak, něco vypili, zazpívali a v dobrém se rozešli. Dnes už se navzájem ani neznají. Mireček na Pepošův svátek nedošel. Mariana raději mlčela. Mohli svátkovat se vším pohodlím dole v údolí ve zděné chalupě, kterou Pepoš postavil. Uvařit kafe. Nějaký zákusek koupila. Beztak by zase byli sami, ale nepřišlo by to Pepošovi tak líto, jako tady v hoře v chalupě, kterou vlastníma rukama a vlastně úplně sám přeonačil do té krásy. Však mu kolikrát říkala, proč se s  tím dře? Kdo by tam vysoko v  kopci chtěl bývat? 85

„Třeba já sám!“ odbrkl Pepoš. Pobyl tam za ty roky snad dvakrát, třikrát. V sobotu se vydrápal nahoru, v neděli na oběd už byl zpátky. Potom už ani on ne­ věděl, co s chalupou bude. „Upíšu ji Mirečkovi,“ rozhodl. Mariana nic nenamítala. Mireček byl ze šesti vnuků jeho nejoblíbenější. „Co po mně za to budete chcéť?“ ptal se Mireček podezíravě, že bude muset klopit peníze a ještě se navíc o Pepoša starat. „Nic,“ uklidňoval ho Pepoš. „Ani korunu, však víš. Ani děkovať netřeba. Ani hrobařa, až mňa tady nebude, dělať po mně ne­ musíš. Hlavně, že bude měť chalupu vlastní krev. Tady to podepiš a fertyk, chalupa je tvoje.“ Mireček podepsal. A chalupa byla jeho. Od toho času v ní byl Mireček raz. Ani teď, kdy měl Pepoš svátek, se neobtěžoval. Určitě má práci… Mariana se vrátila do údolí, uvaří oběd ve zděné chalupě. Pepoš v luxusním vekendu osaměl. Do svahu se hrbila jakási postava, ale Mireček to nebyl. Baba v  sukních. Dýchala, funěla, nosem málem drhla o  kamení na cestě. Tetka Pagáčka. Co ta tu? Který čert ju sem do hrba žene? „Tož pozdrav pánbů,“ vydýchávala se. „Jak tady vysoko v ho­rách kdysi mohli ludé žiť?“ vrtěla hlavou. „Tož žili,“ řekl. „Přišla jsem za tebů, Pepošu. Hledala jsem ťa dolů ve zděnéj chalupě, ale řekli, že jsi šel do vekendu a pořád jsi eště tu.“ „Tož jsem. Co potřebujete, teta?“ zeptal se Pepoš ostražitě. „Šak víš, ten můj natáhnul bačkory, trefil ho šlak,“ začala teta Pagáčka zeširoka. „Enomže teď mu nemá kdo vykopať hrob, když ty už hroby nekopáš.“ 86

„Pravil jsem na  obci, ať dajů aspoň montérkovů halenu,“ odbrkl. „A  konvu na  zalévání. A  krompáč sa viklá. Nedali nic. Tož ať hroby kopá třeba starosta.“ „Tož to strýcovi Pagáčovi udělať nemožeš, Pepošu,“ lamentovala tetka Pagáčka. „Dyť to byl celkem dobrý člověk. Však víš. Aji tebe měl rád.“ „Máte svoje děcka, tři zdravé chlapy. Lopata a  krumpáč sů v přístěnku marnice. Za půl dňa majů hrob vykopaný. Já, pokud z obce nedajů aspoň tu montérkovů halenu, tož jsem s hrobničením skončil.“ Tetka Pagáčka vypila kalíšek, pak ještě jeden. Štrachala se smutná přesmutná s kopce dolů. Synci od strýca Pagáča hrob kopali, co jim zbývalo, esli chtěli tatu Pagáča pod zem uložit. Ale šlo jim to jak psovi pastva. Pepoš se na ně díval, kroutil hlavou. „Tož pohřeb máte až za měsíc? Myslel jsem, že sa to všecko odehraje zítra!“ Jak už se na to nemohl dívat, popadl krumpáč, dal se do díla. Ogaři Pagáčé aspoň tu gořalu zajistili. Kopat šlo celkem snadno. Jak už je jednou se zemí hnuté, tak kolikrát stačí lopatou nabírat. O chvíli už krumpáč duněl o desku. To byla rakev se stařenkou Pagáčkou. Rozbili ji, deskami vyztužili stěny, aby se nezbortily, stařenčiny kosti posbírali do uzlíčku, udělali v rohu jamku, tam je položili. Pepoš ještě vyhodil šťulek, který se do hrobu zakutálel a uhladil dno. Pak tam do vykopaného hrobu zkušebně ulehl. „Dobře sa tu bude strýcovi Pagáčovi odpočívať,“ řekl. Dopili kořalku a  se zpěvem a  vyřváňaním šli tetce Pagáčce oznámit, že pohřeb strýca Pagáča se může zítra konat. Od těch událostí uběhl snad měsíc. Celá příroda už byla za tu dobu v květu, jaro se silou mocí tlačilo ze dna údolí do hory. 87

Ubíhalo nedělní odpoledne, Pepoš se škrábal do svahu, šel se podívat, jestli Mireček chalupu moc nezanedbává. Při tom chtěl potěšit srdce výhledy, které z té výšky na okolní krajinu vždycky byly. Flašu životabudiče vzít do kapsy na tu cestu nezapomněl. Zatím ani neusrkl. Dýchal čisté povětří, radoval se z  té krásy kolem. Už byl chalupě na  dohled, ale musel projít kolem hromsky velkého džípu. Až pak si všiml, že se kolem stavení míhají jakési postavy. Určitě Mireček! Třeba se už zabydluje. Staré krámy vyhází a spálí na hromadě. Však ať! Zařídí chalupu po svojemu. Pepoš v jeho letech si také nedal od nikoho poradit, ani poručit. „Dobrého dňa!“ pozdravil a už se hrnul do chalupy. Samí cizí lidé, Mirečka nikde nevidět. „Co máte na srdci?“ zatarasil mu kterýsi chlap dveře. Měl chuť řnout mu v  pysk. Pepoš je tady pořád jako doma a naráz takové obstrukce. „Hledám Mirečka,“ řekl. „Mireček Vajdík je můj vnuk. Chalupu jsem mu daroval. A co vy tady chcete?“ „Pan Miroslav Vajdík nám tuto chalupu prodal,“ opáčil chlap a neustoupil ze dveří. „Teď je to náš majetek. Kupní smlouva je notářsky stvrzena.“ Pepoš se proměnil v  kámen. Mireček chalupu prodal? Proč aspoň nepočkal, až Pepoš natáhne bačkory? Tak takového vděku se Pepoš dožil! Až po chvíli se vzpamatoval. „Tož to potom promiňte,“ vykoktal. Nevrátil se domů do  údolí, jeho pravý domov byl tam na kopci. Ukryl se v křovině, kdo líp by znal okolní terén? Ještě, že měl flašu životabudiče k kapse. Pomalu kořalky ucrmbával. Počkal až lufťáci nabalí věci do auta, chalupu pečlivě zabední a uzamknou. Neschovali klíč pod plochý kámen, jak to dělával 88

Pepoš, ani neuložili do dutiny prasklé jabloně, ale zastrčili spolu s ostatními klíči do kapsy u bundy, tu uzavřeli hrčavým a ještě suchým zipem. Obešli chalupu jednou, podruhé, přezkoušeli všechny dveře jestli jsou zamčené, teprve pak nasedli do obrovského teréňáku a  krokem začali sjíždět po  úzké kamenité cestě dolů do údolí, pak dál desítky kilometrů kamsi ke svému domovu ve kterémsi městě. Až pak vylezl Pepoš z houštiny. Alespoň na terase seděl, když nemohl vejít dovnitř. Už ani potěšení z těch výhledů neměl, ani z čerstvého povětří, ani z ptačího zpěvu. Od žalu dorazil poslední kapečku páleného. Co nadělá? Už se stmívalo. Jeden konec provazu, který nechával pro každý případ zavěšený zvenčí na zadní stěně dřevníku, pevně uvázal k vyřezávanému zábradlí balkonu, druhý konec stejně pevně ke svému hrdlu. Pepoša Kalinu našli viset na  ozdobně vyřezávaném zábradlí balkónu rodného stavení, které vlastníma rukama přebudoval na pěkný penziónek, potom daroval vnukovi Mirečkovi a  on ten domek vzápětí pospěšně a za pěkné peníze prodal lufťákům, našli ho tam až na  třetí den. Myslivec Šturala šel náhodně kolem. Zavolal doktora. Ten musel počkat, až viselce sundají policisté. Konstatovat do  úmrtního listu něco jiného, než smrt oběšením bylo bezpředmětné. Pak ještě museli počkat, až se úzkou kamenitou cestou vyškrábou do kopce se svou limuzínou funebráci. Tak pěkně to je uspořádané, že když člověk umře, aby se hodně lidí na  jeho smrti napáslo a  jeden druhému nenarušoval kompetence. O pár dnů později doredykali Pepoša Kalinu v dřevěném futrále na hřbitov. 89

Ale neměl mu kdo vykopat hrob! Hrobník Pepoš byl po smrti a  nového hrobníka zatím nebylo. Nebylo na  kopání hrobu ni­koho. Postavili máry s rakví mezi hroby a nechali tak.

90

Jednoduché řešení

Jednoho nevlídného listopadového dne se proslechlo, ale až k večeru, že do prodejny potravin Jednota ve Zdislavicích přijde kontrola. Vedoucí prodejny Jan Bortel měl papírově všecko pinklik na haléř v  pořádku, jen fyzicky mu nějaké zboží chybělo. Sklad nabouchaný koňakem, rumem a také značkovými likéry. Barvou obsah sice odpovídal, všechno k nerozeznání od originálu, nikoliv však kvalitou. Správně připraveným čajem vedoucí prodejny dovedně imitoval i  jemné bylinkové likéry. Zkrátka perfektní kamufláž, ale jen na oko. Malér nastal, když se Jan Bortel u jednoho kunčofta přehmátnul. Ten vzápětí přišel reklamovat čajovou náhražku namísto rumu tuzemského originál. Vedoucí prodejny se za to nedopatření ihned hluboce omluvil. Však každý ví, jak to dnes chodí, všichni spěchají, na  nic není čas, hned bude podezřelou láhev reklamovat u dodavatele – ale měl tušení, spíš jistotu, že to ne­opatrné přehmátnutí vzápětí odstartuje katastrofu, kterou beztak jen s největším nervovým vypětím oddaloval. Když toho dne odešel z krámu poslední zákazník, vedoucí Jan Bortel sice pozhasínal v prodejně a ve skladu světla, ale s uzamykáním prodejny už se nenamáhal. Domů k malé chaloupce u potoka se vracel už po tmě boční uličkou. Opatrně vešel na zahrádku, aby branka nevrzla. Oknem viděl ženu Milušku sedět v prosvětlené kuchyni u zamilovaného románu, sny, to bylo její. Tichounce prošel ke  kůlně, sejmul z  hřebíku provaz, který tam už nějaký čas pro každý případ 91

nechával, vrátil se k  pokřivené jabloni, zaklesl provaz do  větví a  pověsil se. Špičkami nohou byl snad jen tři centimetry nad dlážděním z velkých plochých kamenů. Když pominuly záškuby smrtelné křeče, zůstal zklidněný a jen vítr s ním občas zahoupal. Ještě týž večer zaklepal na  dveře dřevěného stavení starosta obce Franta Válek. Miluška odložila rozečtený román a otevřela. „Máš starého doma?“ „Ještě se nevrátil,“ řekla. „Poslední dny má v obchodě nějaké starosti.“ „Chystáme kontrolu jeho prodejny,“ natlačil se starosta do­vnitř aniž by se zeptal, jestli může dál, šel jako domů. „Zítra se to spustí oficiálně.“ „Nedáš si kafe?“ nepřipouštěla si Miluška žádnou starost. „A víš, že docela ano?“ udělal si Franta Válek pohodlí. A když měl šálek voňavé kávy na stole, pokračoval. „Můžeš mi vysvětlit, co ten tvůj Jan zblbnul? Namísto rumu prodá tomu ožralci starému Paláčkovi čaj.“ Miluška nechápala. „Rum z flaše pryč, uvnitř čaj,“ vysvětloval Franta Válek. „Tomu nerozumím,“ vzdychla Miluška. „Ani já ne,“ kroutil starosta hlavou. Napil se kafe, teprve po chvíli pokračoval. „V kontrolní komisi je kromě mne ještě Ruda Maťásek a Vilda Koler. A to jsou pěkní rýpalové. Každé špíny se chytají, na nikom nenechají nit suchou. Jsou štont otevřít ve skladě Jednoty jednu flašu vedle druhé, jestli je obsah jak má být.“ Miluška zdrceně dosedla na pohovku. „Nemluvil Jan poslední dobou o něčem?“ zeptal se starosta. „Pořád bájil o Havaji. To byl jeho sen, podívat se na Havaj. Říkal, že jestli se mu podaří dostat se na Havaj, tak už se nevrátí.“ 92

„Havaj?“ podivoval se starosta. „Nepamatuji si, že by ten tvůj Jan kdy vycestoval dál, než do okresního města. Vážně chtěl na Havaj?“ Odpověď žádná. „Nemá tady v  baráku nějaké papíry z  prodejny?“ zeptal se starosta. „Třeba si bral práci domů, uzávěrky, vyúčtování a tak. Tím by se něco vysvětlilo.“ „Leda v ložnici,“ špitla Miluška. Dřevěné stavení mělo kuchyňku, světničku a  ložnici. Tam papíry, ani nevěděli jaké, hledali. Hledali všelijak, hledali i nehledali, celou postel při tom uváleli. Beztak nic nenašli. Když se po dlouhé chvíli vrátili do světnice, Miluška si ještě narychlo upravovala oblečení, protože na dveře už klepal Ruda Maťásek, tajemník, a s ním Vilda Koler, radní. Tak se tam sešli, celá kon­ trolní komise. „Zjistili jste něco?“ zeptal se starosta. „Prodejna otevřená,“ hlásil Ruda Maťásek. „Sklad také. Všu­ de plno zboží, dveře málem dokořán, zloději pojďte, berte si.“ „Mouka, brambory, zelí a to další v  pořádku,“ přikývl Vilda Koler. „Regály nabité gořalou. To jsem neviděl, že by se v takové prdidědině, jako jsou Zdislavice, tolik chlastalo.“ „Chlastalo nechlastalo, co vlastně v těch flašách je?“ „Samý čaj. Obarvená voda, jedna sklenka vedle druhé. Jenom pod stolem jsme našli nedopitou flašu rumu, už jenom zbytek, ten byl pravý, jináč ani slza.“ „Muselo mu přeskočit,“ mínil tajemník Maťásek. „Vždyť ho nikdy nebylo vidět ožralého!“ „Esli gořalu neprodával,“ potřásl starosta hlavou. „Prý furt bájil o Havaji.“ „O Havaji?“ podivil se radní. 93

„Přece musí existovat nějaké papíry, dodací listy, účtování,“ mínil tajemník. „Už jsme prve s  Miluškou prohledali celé stavení,“ přikývl starosta. „Díval ses opravdu všude?“ „Však poprubuj teď ty!“ Miluška doprovodila do  ložnice nejprve tajemníka Rudu Ma­ťáska. Hledali stejně, jako prve se starostou. Potom to samé kolo ještě i  s  radním Vildou Kolerem. Pokaždé hledali pečlivě přepečlivě, až celou postel při tom uváleli. A  repete starosta Franta Válek, ten byl pořád při chuti. Miluška se už ani nenamáhala uvést garderobu do původního stavu. Když byla kontrola hotova, prostě usedla na  pohovku a rozplakala se. „Nebul,“ utěšoval ji starosta. „Zítra hned ráno zjistíme, co se s  tím dá dělat.“ A  obrátil se na  tajemníka a  radního. „Co pro­ dejna?“ „Nikdo uvnitř. Nechali jsme to tak, jak bylo,“ řekl radní. „Všecko,“ přikývl tajemník. „Známe lidi,“ přikývl starosta. „Sáhnou na kliku, zjistí že je otevřeno, do rána je prodejna i se skladem vybílena.“ „Takže bude po  problému,“ přikývl tajemník. „Zameteno. Taková loupež se dá jen těžko vyšetřit.“ „Jen mi neleze do palice, proč to ten blbec udělal,“ lámal si radní hlavu. Pak zahlédl tajemník něco pod pohovkou, na  které Miluška slzela. Shýbl se, vytáhl krabici od bot. „Tohle jste zkontrolovali?“ Nikdo si krabice nevšiml. Otevřeli ji. Byla plná nevyhrávajících loterijních tiketů. 94

„Tak to je ta jeho Havaj!“ pískl starosta. „Všecku gořalu prosázel.“ „Kdo by to do něho řekl?“ „Jak to, že ještě není doma?“ podivil se Vilda Koler. „Jestli už třeba není na vysněné Havaji,“ smáli se. Byla půlnoc pryč, když se konečně zvedli. Při odchodu se ještě s Miluškou trochu pomuchlovali. „Blbec Jan Bortel,“ řekl starosta při odchodu do tmy. „Vzdychá po Havaji a ani netuší, jakou má havaj doma!“ Časně ráno bušil soused na dveře dřevěnky. Spěchal na ranní vlak, přesto se zastavil. Málo vyspaná Miluška vyhlédla ze dveří. „Máte manžela doma?“ „Od včerejška ještě nepřišel.“ „Kdyby jste ho třeba hledala, tož visí za domem na jabloni.“ Vítr viselcem pohupoval, kolébal s ním v jeho věčném spánku. Jan Bortel jako by se usmíval. Možná, kdo ví, už byl tou dobou skutečně na vysněné Havaji.

95

Poslední smrtelný hřích Františky Bolckové

Tento příběh se odehrál někdy před sto lety, přibližně ve dvacátém roce dvacátého století. V  té době bylo vše přímočařejší, láska i  nenávist, život i  smrt. Vlastně to bylo stejné jako dnes, o sto let později ve dvacátých letech jedenadvacátého století, ale ten odstup umožnil poprášit dávno minulý čas nádechem romantiky. Františka Bolcková byla v  čase před první světovou válkou děvče pohledné a pěkné jako květ, všemi mládenci obletované. Nakonec ji pro sebe utrhl Fraňo Bolcek, zedník a  příležitostný dělník. Pracoval všude tam, kde bylo možné z ruky práce k nějakým penězům přijít. Nežili v záplavě bohatství, přesto šťastně. Štěstí jim nebylo dopřáno na dlouho. Fraňo Bolcka povolali do italských zákopů bojovat za císařepána a jeho rodinu. Zprávy z bojiště docházely kusé a s velkým zpožděním. List z  léta, napsaný v  tříšti šrapnelů, dorazil do Zanušic až někdy k podzimku. Adresa bojových pozic, na kterou Františka posílala svá slova útěchy a naděje, nebyla nikdy jistá. Fraňův pěší pluk mohl být na  Piavě, nebo někde v  Tyrolích, pokud už mezi tím nebyl nepřátelskou palbou vystřílený a zbytek rozprášený. Přece byla jistá šance, že Fraňo list z domu za nějaký čas obdrží, pokud se ovšem mezi tím nedostal do italského zajetí, pokud byl ještě vůbec mezi živými. Františka psala o Vánocích a také o hromadách sněhu, o krutých mrazech a špatně táhnoucím komínu. V odpovědi, pokud se 96

jí vůbec dočkala, stálo psáno o mohutných štítech velehor, sahajících až k nebi. Poslední válečný rok korespondence nadobro ustala. A  když byla válka odtroubena, Františka s ustrnutím očekávala, jestli se její Fraňo objeví. Vrátil se, ale byl jiný. Špatně ošetřený šrám ve tváři zanechal hlubokou jizvu. Vyléčený průstřel plic nutil k občasnému pokašlávání. Pošramocená noha od  šrapnelu nadosmrti odsoudila de­ mobilizovaného vojáka ke kulhání. Na hrudi ošoupané uniformy mu sice cinkaly medaile za statečnost, ale což mu to bylo platné, bídu z chalupy to pozlátko nevystrnadilo. Zbyla mizerná válečná renta. A práce žádná. Štěstí, které se před válkou chaloupky tak úporně drželo, od­ foukl čas. Františka už nebyla ten kvítek, zestárla, nikdo by neuhádl, že teprve někdy v  budoucnu bude mít čtyřicet. A  Fraňo ji trápil. Kolikrát se k ní choval jako vzteklý pes. „To válka ho zparchantěla, velebný pane,“ zpovídala se Fran­ tiška. „Dřív takový nebyl.“ Františce už jenom ten kostelíček zůstal. Co chvíli tam klečela s rukama sepjatýma, rty neslyšně odříkávaly modlitbu s prosbou o milosrdenství. Ve zpovědnici hledala útěchu. Farář Zátora, ještě docela mladý a pohledný, už si kolikrát nevěděl s Františkou rady. „Milost Boží je s vámi neustále,“ opakoval pokaždé. „Co uvádíte jako smrtelné hříchy, kterými jste se provinila proti boží a lidské spravedlnosti, jsou jen nepatrné prohřešky, které na pouti tímto slzavým údolím provázejí každého člověka. Ani sluha boží se jim kolikrát neubrání. Když se třeba něco nedaří, pak mu uklouzne nepěkné slovo. Vše vzápětí napraví střelnou modlitbič97

kou, která zajišťuje okamžité odpuštění. Myšlenka, to je jen jakási chiméra, teprve činy ukazují, žije-li člověk v právu a spravedlnosti.“ „Dnes v  noci jsem ve  snu pořád hledala sekeru,“ doznávala Františka. „Vždycky je v  kůlně zaťatá ve  špalku, ale nemohla jsem ji najít. Celá jsem po probuzení hořela. I tak jsem byla ráda, že jsem tu sekeru v  tom snu nenašla. Ale jindy jsem tu sekeru v  tom snu přece našla a  viděla jsem se, jak ji zatínám Fraňovi do hlavy.“ „Modlíte se před spaním?“ „Vždycky se modlím.“ „Pokud by takový sen přišel i příště, zkuste jej přerušit, třeba násilím. Jakmile se probudíte, odříkejte několik zdrávasů.“ „Celou noc mívám růženec u sebe.“ Panáček už nevěděl, co říct. „Za  co mne Pán Bůh trestá,“ drmolila Františka horečnatě. „Nikomu jsem v životě stéblo přes cestu nepoložila. Už tak mne pánbíček dost potrestal, že mi rodiče umřeli, když jsem byla ještě malé děcko a musela jsem do služby k zlé tetce Maruši. Možná je to trest za to, že jsem po svatbě jedenkrát řekla tatovi od Fraňi, že je zlý člověk. A opravdu byl. Všecky jenom bil a všem jenom nadával, pěkného slova neznal, tajak včil Fraňo. Tenkrát mne Fraňův tata hned za mou opovážlivost ztrestal. Bičem mne šlehal tak dlouho, až krev stříkala. Týden jsem nemohla ležet ani sedět, podnes mi zůstaly na lýtkách šrámy. Tož to jak kdybych si odtrpěla očistec už tady na zemi. A včil, když se Fraňo vrátil z vojny, kde ho ta válka zparchantěla, zas. Však kdybyste nebyl panáček a  svatý člověk, ukázala bych vám záda a  boky a  stehna, všude samá modřina, flek vedle fleku. Ani šatku nemožu odvázat, aby na hlavě nebyla vidět zaschlá krev. A eště k temu začal Fraňo piť. 98

Máloco vydělá, nebo nic, jenom tu rentu z války má, pár mizerných šupů, všecko utratí za gořalu, všecky peníze proleje hrdlem. A potem ještě věc řádí. Co mu padne do ruky bere a mlátí mne hlava nehlava, až pokud zmožený nepadne do  loža a  neusne. A potom zase nanovo. Tož se nemůžete divit, velebný pane, že se mi zdá o sekyrách.“ Panáček s  ustrnutím poslouchal ten krutý příběh. Zůstával bezradný. „Tři otčenáše a tři zdrávasy,“ dal rozhřešení. A  když ve  zpovědnici konečně osaměl, nadlouho zůstal pohroužený do zoufalství a beznaděje Františky Bolckové. Jako zázrakem dostal Fraňo práci nočního hlídače. Možná se na  přímluvu panáčka Zátory se smiloval Pánbíček i  starosta Mašláň. Dlouho se na úřadě kvůli tomu handrkovali. „Lidé vždycky úrodu z  polí kradli, kradou a  budou krást,“ namítal starosta. „Než gramlavý Bolcek doskáče na druhý konec pole, zloděj odnese polovinu úrody. Za takovou službu to budou darmo vyhozené peníze z obecní kasy. Stokrát lepší koupit děckám do školy nové písanky.“ Ale panáček stále brnkal na strunu lidského citu. „Býval to dobrý a pracovitý chlap, ale vojna mu vzala obživu. Vynálohy na  tu službu nebudou velké a  dobrý skutek nebude zapomenut.“ Nakonec se domluvili. Tak se stal Fraňo Bolcek obecním hlídačem. Mohl sloužit ve dne nebo v  noci, jak mu to pasovalo nebo napadlo. A  sloužil opravdu dobře. Jedni si pochvalovali, že se zloději neodváží na cizí sáhnout, jiní si stěžovali, že je kolikrát ani na  vlastní pole nepustí. Peníz jakýsi za tu službu byl. Fraňo už sice Františku netřískal, ale co vydělal, hned proměnil na  tekutinu. Jen se trochu 99

napil, hned v obecní hospodě tloukl čaganem do stolu a vyřváňal, že on je v Zanušicích pánem, bez jeho svolení nikdo do polí ani nevkročí. „Co s tím poděsem?“ ptali se lidé starosty Mašláně. „Službu vykonává,“ krčil rameny. „A ještě nikomu neublížil, že by některého třeba jen proutkem uhodil.“ „Ale nadává a vyhrožuje,“ bránili se lidé. „Jestli s ním neuděláš pořádek ty, starosto, tak někdo jiný. A  když si ho některý z chlapů si ho vezme na mušku jako škodnou, co pak?“ Kdo by se odvážil na vysloužilého infanteristu! Při dobývání kulometného hnízda neváhal křísnout nepřátelského vojáka kolbou pušky po hlavě, až se mu mozek rozstříkl… Spor o Fraňo Bolcka vyvrcholil jednoho podzimního dne, kdy ten nafoukaný opilec hlídač ztloukl sukovicí jednoho z  radních na jeho vlastním poli. Bylo vyšetřování. Ukázalo se, že ani Fraňo, pokud šlo o  ostrahu polí a  úrody, není křišťálově čistý. Jiné sice z polí vyhání, přitom sám krade do foroty. „Tož, pane Bolcek,“ pozval si starosta hříšníka do kanceláře, šel na věc diplomaticky. „Úroda je sklizena, brzy nastane zima, zasněžená pole nebude proč hlídat. Vašich služeb už není pro obec zapotřebí.“ „A co příští rok, až na jaře vejdou hospodáři znovu do polí?“ přece jen bylo Fraňovi i těch několika grejcarů, co beztak utratil za kořalku, líto. „To uvidíme až pak,“ zůstal starosta neoblomný. Františka Bolcková pořád do kostelíčka a ke zpovědi docházela. Co přestal být Fraňo hlídačem, znovu se vrátila se starými nářky. Chodila potlučená, kolikrát i zakrvavělá, ještě víc nahrbená, přihnutá tím trápením skoro až k zemi. 100

Kolikrát ve  zpovědnici víc mlčela, než vypočítávala hříchy, beztak samé prkotiny, které nestály ani za  zrnko růžence. I  tak každý jeden z nich měla za smrtelný hřích. „Ty hrozné sny už nemívám, důstojný pane,“ vyznávala se. „Namísto sekery vidívám ve snu rozjasněnou cestu. Nevím, kde začíná ani kam vede. Všude tolik jasu. Ale bojím se jí. A ráno se pokaždé probudím zpocená do nitky.“ „Ten váš pořád pije a bije vás?“ jako by se chtěl panáček ujistit. „Řádí i když se nenapije,“ vzdychala Františka. „Tak mne tím čaganem raz udeřil do  nohy, že jsem se na  ni tři dny nemohla postavit.“ Proto Františka Bolcková falírovala v  kostele, i  u  zpovědi, uvědomil si farář, docela mu se svými nářky chyběla. Také však věděl, že spíš než rozhřešení potřebovala se někomu se svým trápením svěřit. Kromě zpovědnice nebylo na světě živáčka, kdo by ji mohl vyslechnout. „Neměla byste o tom říct četníkovi?“ položil panáček otázku, hned jí však litoval. „Enem by se Fraňo doslechl, že jsem s četníkem mluvila, tož by mne zabil.“ A po malé odmlce tichým hlasem dodala: „Myslím, že bych to měla udělat já sama…“ Farář, celý vyděšený tím obratem už v duchu viděl Františku Bolckovou se zakrvavělou sekerou v ruce. Ale nestačil vyslovit smířlivá slova. Františka Bolcková tentokrát nečekala na rozhřešení, ani na  udělení pokání. Ani se nepokřižovala. Odcházela jako ve  snu, ani před hlavním oltářem nepoklekla, když kostel opouštěla. Panáček celý zkoprnělý zůstal osamělý ve  zpovědnici, sice podle návyku přesouval kuličky růžence mezi prsty, ale na modlitbu neměl ani myšlenku. 101

Ta hrozná věc se udála začátkem prosince, ještě před svátkem svatého Mikuláše. Zima tou dobou už zeširoka nakročila do hor i údolí. Popadával sníh a mráz štípal do tváří. Odpolední vlak, který kříží prašnou okresní cestu v místě Pod Zapadlým, kde údajně v dávné minulosti zapadl do močálu forman i s koňským potahem a plně naloženou fůrou a už je nikdy nikdo neviděl, tam vlak projížděl táhlou zatáčku rychlostí ne větší než vyvine kůň v  poklusu. Strojvůdce, jak bylo nařízeno, sice spustil výstražnou píšťalu, ale černý dým z málo kvalitního uhlí, co se hustými chuchvalci valil z komína, mu zakryl výhled. Tak až na poslední chvíli zahlédl ležet na kolejích jakousi postavu. Brzdy sice skřípaly, ale než vlak zastavil, byly od krve potřísněny i kola posledního vagonu. Píšťala lokomotivy hrozným způsobem kvílela na poplach. Lidé z  nedalekých Zanušic se seběhli, ale nebohé Františce Bolckové, rozkrájené železnými koly vlaku na kusy, už pomoct nedokázali. Přišel na  místo také farář Zátora. Křižoval nebohou a  také sebe. Tiše odříkával modlitbu za poslední smrtelný hřích Františky Bolckové. Z okresního města přijel na místo neštěstí policejní inspektor se dvěma četníky. Doptávali se, ale lidé krčili rameny. „Vy jste přece musel vědět, co se dělo,“ zeptal se policejní inspektor faráře. „Lidé k vám mají důvěru, obracejí se na vás se svými starostmi a trápením.“ Farář krčil rameny. Tížilo ho zpovědní tajemství. „Co ten její Fraňo? Jaké to bylo u  nich doma?“ doptával se policejní inspektor. „Určitě zlé, já vím jak to někdy chodí. Mlátil ji. Celé tělo nebohé je jedna podlitina.“ „Byl na ni zlý a navíc pil,“ přikývl farář. 102

A hned se pokřižoval. Porušil přikázání zpovědního tajemství. Neprávem vydal svědectví o příčinách toho hrůzného činu. Také si však pomyslel: všichni ve vsi o tom věděli, všichni… Žádný z nich o neštěstí Františky Bolckové nepromluvil. Beztak už bylo pozdě. Zima toho roku byla tuhá. Mráz uchoval perličky krve na železničním přejezdu Pod Zapadlým až do  jara následujícího roku. Až teplé jarní deště poslední krvavé svědectví umyly. Přešly další dny, léto a zase podzim. Ani pak z mysli a paměti lidí tu hroznou událost krutý a zároveň milosrdný čas vymýtit nedokázal.

103

Lepší se dobře pověsit, než se špatně zastřelit Jaroš Žmolka dlouho hleděl do  zrcadla. Prohlížel si tvář. Ne­byl nadvakrát spokojený. Někdejší vizáž měl zakonzervovanou na fotografii v občanském průkazu, jehož platnost mu coby důchodci prodloužili na  nekonečno. Tehdy o  něm baby pořád ještě prohlašovaly, že je celkem štramák. A  chlapi ho jakžtakž respektovali, pokud je vůbec možné respektovat závozníka, který umí akorát otevřít a zavřít bortnu nákladního auta a občas zamést ložnou plochu. Jaroš Žmolka jezdíval ve dvojce s Varmužou. To bylo všelijakých příhod, co zažili. I s četníkama. Jednou se dobře nacrmbali, ale podařilo se jim dopraváky ukecat, že mají po  namáhavé šichtě, před chvílí skončili a  zašli na  večeři, teď jedou uložit náklaďák jen o pár metrů dál do garáže. Ve skutečnosti to měli ještě nejméně třicet kilásků. Zima byla tehdy sibiřská, přesto celou cestu jeli se staženými okny a  zhluboka dýchali, aby se zbavili zbytkového alkoholu v  krvi pro případ, že by je četníci znovu stavěli. Jaroš Žmolka se tehdy dopotácel domů zmrzlý jak drozd, honem vařící vodu do lavoru, napařit nohy, půl litru svařáku do sebe. Stanka jen zírala, ale na nic se neptala, už měla s Jarošem svoje zkušenosti. Nebo jindy, když brali stopařky. Někdy se některé nemohli ani dotknout, jindy jen opatrně sáhnout. Ale dvakrát nebo třikrát za ty roky rozparádila stopařka osádku, že museli zastavit v lese na mýtině a tam se vypořádat se vzniklými přetlaky. 104

Jenže pak Varmužovi sebrali papíry kvůli chlastu natvrdo a  Jaroš Žmolka se stal pro podnik nadbytečný. Tehdy už i  ka­ mioňáci jezdili s  těmi obludami sólo, luxus závozníka si nikdo nedovolil. Do důchodu měl Jaroš Žmolka na štěstí jen pár měsíců, to se dalo vydržet i při úklidu garáží a zametání dvora. No a teď si ten někdejší štramák prohlížel vlastní vizáž v zrcadle záchodků své domovské hospody „U  černého vola“ a  věru nebyl nadvakrát spokojený. Hospodě na  štěstí šéfoval brácha Cyril. Takže pijatyku, pokud si Jaroš udržel rozumnou míru, a nějaký gáblík měl gratis. Ještě si před zrcadlem upravil šátek, který od jisté doby nosil omotaný kolem krku, narovnal obvaz kolem čela, ten měl od předvčerejška, a vrátil se do výčepu. Chlapi tloukli karty. Postával jim za zády, obcházel po špičkách aby nerušil, nahlížel do listu. „Polož červenou sedmu,“ neudržel se a kibicoval. Tohle karbaníci nemají rádi. Drahoš praštil kartami o desku stolu. „To nemá cenu! Měl jsem tutovku, list jak víno. Jestli já toho cmrďoucha nezabiju, tak opravdu nevím.“ „Tak hraješ, nebo jdeš zabít Žmolku?“ „Zamíchej a rozdej znovu. A ty odpal, smetáku, než ti jednu přišiju!“ Jaroš se šoural do kuchyně. „Co je to dnes s  tebou?“ pohlédl na  něho hospodský Cyril. Brácha Jaroš mu připadal nějaký nesvůj. Nelíbil se mu. Byl skleslý, trochu i pobledlý. „Sedni si tuhle do kouta ke stolu, ať nezavazíš, trochu se najez.“ A postavil před něj plný talíř guláše z divočiny a k tomu přidal čtyři nadýchané knedlíky. 105

Guláš odmítnout nebylo možné, ten uměli v hospodě „U černého vola“ excelentně. Byl vynikající, přesto Jarošovi moc ne­ chutnal. Brácha hospodský Cyril neměl čas si všímat, musel kroužit mezi výčepem a  kuchyní, roznášet pivo, párky, guláš, cigarety, kořalku, co si kdo poručil. Hlavně dávat pozor, aby nějaký kunčoft neutekl bez placení. Když se konečně zvedli i karbaníci, byla už půlnoc pryč, konečně mohl hospodu zavřít. Úklid nechá jako obvykle na  zítra. Načepoval si na  závěrečnou pivo, že si ho v poklidu vychutná, než půjde po úmorné šichtě do hajan. Až pak si bráchy Jaroša znovu všiml. Seděl v koutě kuchyně jako zmoklá slepice, ani guláš nedojedl. „Tak povídej,“ přisedl si Cyril. „Děje se něco? Stanka zase vyváděla?“ Stanku raději neměl připomínat, alespoň ne v  této chvíli. Jednou se vrátil Jaroš nečekaně domů a načapal ji řádit v posteli s  jakýmsi ušákem. Kluk vyskočil oknem, Jaroš mu ani nestačil jednu vrazit, tak za ním alespoň vyházel ty jeho spodňáry a další ošacení. „No co co,“ převalila se Stanka na druhý bok. „Když ty se furt k ničemu nemáš.“ A ještě dodala. „Zhasni, chce se mi spát, dyť už je hodin…“ Vůbec se nevzrušovala. Zřejmě to nebylo prvně. „Co to máš na  té hlavě?“ konečně si Cyril všiml ledabyle omotaného obvazu. „To nic,“ třepl Jaroš dlaní. „Trochu mne pobolívá.“ Cyrilovi připadalo, jako by chvílemi brácha Jaroš umíral. „Podívám se na to,“ shodil Cyril hadr. Nahmatal nad levým spánkem bouli. Jaroš sykal bolestí, sak­ roval, nadával, svolával všechny svaté. Rakovina, napadlo Cy­rilovi v prvé chvíli. Jenže to místo bylo celé zanícené. Navíc 106

se boule, když na ni jen trochu sáhl, tak se pod tou kůží jakoby pohybovala. „Polož hlavu sem na stůl,“ poručil Cyril. Vzal ostrý vykosťovací nůž, trochu ho polil špiritusem, přidržel loktem Jarošovi hlavu, aby se necukal, šmikl a dvěma prsty zatlačil. Zíral na cizí předmět, nemohl uvěřit svým očím – kulka z revolveru. „Ty blbče…,“ vydechl. To byla ta rána, kterou před dvěma nebo třemi dny zaslechl padnout v podkroví hospody. Měl tam v zásuvce stolu schovaný revolver, málem už o  něm nevěděl. Roky staré patrony byly navlhlé, dávno neměly tu někdejší sílu. Kulka malé ráže akorát zajela pod kůži a zůstala tam. „Cos to chtěl udělat?“ Nejraději by bráchu tam na  tom stole zmlátil, aby si jednou provždy zapamatoval, že takové věci se prostě nedělají. Jenže s Jarošem to vypadalo špatně, chvílemi jakoby ztrácel vědomí. Rána krvácela. Cyril vzal čistý líh a ránu polil, vydesinfikoval. Jaroš od bolesti řval: „Co děláš? Vždyť mne zabiješ!“ Cyril zatelefonoval pro doktora, neviděl jiné východisko. Tohle si na triko nevezme. Doktor Maléř to neměl daleko, přišel za pár minut, celý rozespalý a málo upravený. „Co plašíš uprostřed noci?“ zlobil se. „Spal jsem sotva dvě hodiny.“ Hospodský Cyril postavil velkou skleničku slivovice, až pak přivedl lékaře k pacientovi. „A sakra!“ ulevil si doktor při pohledu na Jaroše. „Tohle měl pod kůží?“ protáčel kulku mezi prsty. „Volej záchranku. Zánět jako prase. Tady na hospodském stole ho z toho maléru nevyse107

káme.“ A pak se obrátil na Jaroše. „Že si ty blbče už jednou nedáš s těmi sebevražednými pokusy pokoj.“ Odvázal mu šátek z  krku. Strangulační rýha tam byla pořád patrná. Památka na to, jak se Jaroš před časem věšel. Skoba na kterou provaz zahákl nevydržela to cukání. Rýha na  hrdle se pořád značila, té už se nezbaví. „Jako kdyby nebylo na světě dost radostí, pro které pořád stojí zato žít.“ Vždyť právě, pomyslel si Jaroš, když ho vozidlo rychlé pomoci s blikáním a kvílením odváželo do nemocnice. Rajdu Stanku z postelových variací sice odepsal, ale rozvádět se na  stará kolena nemínil, zůstal mezi nimi neformální vztah na dožití. Jeho posledním potěšením byla Lubica. To bylo moc veselé děvče, příjemné, rajcovní. Lubka jí říkával. Kladl před ni skleničky fajnového likéru, vyprávěl o  dalekých cestách na zámořské ostrovy, kam se už léta chystá. Když už byla dost namazaná, tak se cítila být svolná pro jakýkoliv experiment. Třeba se vypravit až na  Severní pól. Pořád se chichotala. Moc příjemné děvče. Ale když ji tenkrát nalákal do podkrovní světničky, co mu dal brácha Cyril v hospodě „U černého vola“ k dispozici, najednou se štajfla. „Běž si obskakovat babizny nad hrobem do domova důchodců, když ti Stanka nepodrží, smetáku!“ A práskla za sebou dveřmi. A jak byla namazaná, kutálela se po schodech až dolů do přízemí, ale nic se jí nestalo, při ožralcích zkrátka stojí andělíček strážníček. Začal jí od  té chvíle říkat Lubka – čubka. A jak byl v ráži, našel ten provaz a šel se pověsit, jenže skoba ve zdi nevydržela to jeho cukání. Od té doby nosí na krku šátek, aby nebylo rýhu po provaze vidět. Zánět na hlavě se doktorům v nemocnici podařilo zvládnout za  několik dnů, ale Jaroša domů ještě nepustili, přemístili ho do jiného města na psychiatrii, zkrátka do blázince. 108

„Co se vám stalo tentokrát, pane Žmolka?“ doptával se vousatý přišedivělý doktor. Přivítali ho jako starého známého. Už tam jednou byl, když si po tom debaklu s Lubkou uhnal strangulační rýhu. „Špatně jsem se střelil, pane doktor,“ odpověděl Jaroš po pravdě. Odtamtud ho tak brzy nepustí, věděl, posledně si ho tam hýčkali tři měsíce. Tehdy už bylo krásné léto fuč, rovnou začaly podzimní plískanice a hned pak sníh, když konečně obdržel propouštěcí list. „Vy jste nevoják, pane Žmolka?“ „Mám za  sebou dva roky prezenční vojenské služby, pane doktore, třináctý tankový pluk ve Strašicích u Rokycan.“ „To jste měl službu beze zbraně?“ „Samopal se sklopnou opěrkou.“ „Nikdy jste z toho krámu nevystřelil?“ „Párkrát jsme měli ostré střelby. Všecko do černého. Plukovní pochvala.“ „Tak co byl za problém ksakru tentokrát?“ „Asi byl v  patroně zvlhlý prach, pane doktor. Brácha Cyril pistolku léta nepoužíval, ani nevěděl, že ji má. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“ Nebyl v blázinci nepříjemný pobyt. Teploučko, čistě povlečená postel, vcelku ucházející strava. Až na to ústavní ošacení, ale to se dalo zvyknout. Jaroš dobře věděl, jak to tam chodí. „Nějakou chvilku si u  nás pobudete, odpočinete si, pak se vrátíte domů,“ utěšoval ho doktor. Jenže proč se vracet? Jaroš neměl pro návrat žádný důvod. Všechny pozemské radosti už vyčerpal v  době, kdy dělal Var­ mužovi závozníka a oba se váleli s rajdami stopařkami v kyprém mechu na lesní mýtině. 109

I tentokrát měl v léčebně statut neškodného blázna, takže se mohl vcelku volně pohybovat po přilehlém parku i po budově. V  jedné nestřežené chvíli se mu podařilo dostat až na  půdu toho vysokého pavilonu a  vyskočit vikýřem. Nebyl to špatný skok. Snad jen dva metry víc vlevo a rozmáznul by se na betonu, který kryl odpadovou jímku. Takhle skončil v  kupě hrabanky, staré listí a pokosená tráva, marastu tam bylo za ty roky hromada. Ošetřovatelé ho smýčili do ordinačního sálu pavilonu, cestou mu nadávali nevybíravými jmény a také slovy, která se v trochu slušnějším slovníku obvykle neuvádějí. „Co jste to zase udělal, pane Žmolka?“ ptal se doktor laskavým hlasem. „Trochu se mi zachtělo létat, pane doktore,“ odpovídal Jaroš Žmolka jasným a dobře zřetelným hlasem. „Ale ale ale…“ „Vůbec nic mi není!“ „Vypadá to, že vážně nic,“ podivil se doktor, když provedl všechna vyšetření a prohlédl rentgenové průsvity Jarošova kosterního interiéru. „Vy máte z pekla štěstí, chlape!“ potřásal doktor hlavou. „Pověsit se, střelit, vyskočit z pátého podlaží – a nic. Furt zdravý jako řípa!“ Nebylo znát, jestli má z toho zjištění spíš radost nebo starost. Zaznamenal do  lékařského záznamu nepřetržitou ochranu po čtyřiadvacet hodin denně. Pak ještě poklepal Jaroše po  rameni: „S takovou nám tady budete zaclánět do sta let.“ Ve všech diagnózách měl zkušený psychiatr povětšinou pravdu. Jen v tomto jediném odborném vyjádření se ten jinak vynikající lékař mýlil. Sotva Jaroš Žmolka opustil za silného doprovodu ošetřovatelů lékařovu ordinaci, neudělali na  studené a  nevlídné chodbě víc 110

než deset patnáct kroků, bez zjevné příčiny se tam svalil jako špalek. Už mu nebylo pomoci. Do pitevního protokolu lékař zaznamenal: Zemřel přirozenou smrtí. A pomyslel si: Každý nemá to štěstí.

111

Opožděný dárek

Dnes po havířích ani pes neštěkne, ale bývaly časy, kdy tato náročná, nebezpečná i odpovědná profese měla svůj společenský piedestal. Když chlapi po vyfárání jakžtakž smyli s těla zažraný mour z  černého uhlí, ale brýlky v  řasách očních víček se jim nikdy vymýt nepodařilo, když se navlékli do  havířských uniforem, byli to štramáci, leckterá dívčina se za  nimi se zalíbením ohlédla. Pravda, některá spíše za  jejich naditou portmonkou, protože havířina byla v  té době také dobře zaplacena. Havířští rekordmani byli oslavováni jako hrdinové práce, o každé výplatě brali pakl peněz. Jen málokdo věděl, že podmínky k  vytvoření rekordu v rubání kdesi na předku vytvářela celá osádka a černou smetanu pak slízl jen vyvolený předák. Je pravda, takoví robiť uměli, byli to pořádní rafani, chlapi udělaní, nikdo se s  nimi nechtěl dostat do křížku. A když se jednomu z nich, jak se vypráví, jmenoval se Boháč, nepozdával balík peněz při výplatě dost velký, bez zaváhání mrskl ten paklík papírových, za  které by jinde rodina žila tři měsíce, mrskl jím výplatní do obličeje, až se peníze rozletěly po celé kanceláři, a křikl: „To nima vyplatu pro Bohača!“ Nešťastná výplatní po  čtyřech shledávala stokorunku ke stokorunce. Mzdová účetní zatím ve  chvatu přepočítávala mzdu hrdiny práce. Všecko v pořádku. Přece na pokyn vedoucího účtárny připsala do jedné kolonky čtyřmístnou cifru s tím, že se to později nějak zaonačí. Pak už byl hrdina práce, na kterého si nikdo nedovolil, protože chráněný krajským i ústředním stranickým aparátem, pak už byl spokojenější. Byla taková doba, ale je už vsakry. Někdo říká, že je to dobře, jiným se po ní stýská. 112

Na jedné z ostravských šachet robil Juzek Filga. Takový chlapíček, který přivandroval odkudsi z hor. Zpočátku podepsal krátkodobý pracovní závazek do havírny, pak zůstal na šachtě natrvalo. Usadil se v  Ostravě v  podnikovém bytě. Měl za  ženu Katarzynku a s ní dvě děti, které se havířině chválabohu vyhnuly. Plat na havíře nic moc, však co by také chtěl za pomocné práce, na které ho pod zemí nasazovali? Do kostela sice nechodil, ale nějak patřilo k věci, že se před nástupem do klece, která s havíři vzápětí bzunkla osm set metrů hluboko pod zem, vždycky se pokřižoval. „Křížek je ti tam dole v  díře platný jak mrtvému zimník,“ poučoval štajgr Franta Baran. „Hlavně měj otevřené oči, poslouchej každé neobvyklé šustnutí. Pořád dávej bacha. Pokřižuj se až po výjezdu, že máš další šichtu šťastně za sebou.“ Juzek Filga měl za  ty roky dokonale zažité všecky základní havířské zákony. Moc nezvedat hlavu, aby si ji neomlátil o výdřevu. Poslouchat na  slovo předáka. A  když vybulí plně naložený vuzek, tak honem všecko nafolovat zpátky, aby mu havíři neřnuli v pysk. Neometat se vpředku, když rubači v šedesát centimetrů silné šikmině zajedou sbíječkou do sloje a rázem je kolem plno uhelného prachu, že na centimetr nevidět. Při jízdě na dopravním páse včas seskočit, aby to s  ním nešuplo do  šibíku, kde by ho vyrubaná hornina zasypala na pořádně dlouho. A když ho štajgr nasadí dělat lokomotiváře, tak nevystrkovat za jízdy hlavu, aby mu ji v zúženém profilu větrných dveří neurazila výdřeva. A rozhodně dbát výstrahy bouchočumáků, gumových pásů, zavěšených před zúženým profilem, které mají lokomotiváře upozornit na  blížící se nebezpečí zúženého profilu, aby včas stáhl hlavu zpátky do kabiny lokomotivy. „Ty Juzek,“ pokřikovali na něho havíři, jeden větší ostravský chachar než druhý. „Co se ta tvoja pořád ometá kolem Imperialu?“ 113

Katarzynka? Co ta by v  uličkách kolem luxusního hotelu Imperiál dělala? Na nárožích tam postávali vyžraní cigáni s prsty olepenými zlatem, ponoukali pochtívačným zájemcům očadlé děvky. Co tam by Katarzynka pohledávala? „Dyť ty zarobiš pěkné peníze,“ smáli se. „Či musí tvoja stara zarobiť eště v mimořádné šichtě?“ Do pěkných peněz hrdiny práce a několikanásobného rekordmana v rubání Bohača ve výplatním sáčku Juzkovi Filgovi mravně stokorunek chybělo. Ani tak nežili špatně. Někdy si myslel, že už by si mohl dovolit koupit pěkné náramkové hodinky, po kterých kolikátý rok pošilhával, ale vždycky mu bylo líto dát za ně tolik peněz. O  nedělích, když právě nebyla nějaká mimořádná šichta na počest státního nebo politického výročí, vzal Katarzynku na procházku kolem řeky, zašli do parku, poseděli v restauraci, rozhlíželi se, poslouchali o čem si lidé vyprávějí. „Tož jaka, Juzek?“ naklonil se od  vedlejšího stolku štajgr Franta Baran. „Na  procházce? Den se udělal hrubě pěkný. Tož nemam pravdu, pani Katarzynko?“ Katarzynka byla pořád pěkná roba, taková grýfná, chlapi se rádi za ní ohlédli. „Opravdu pěkný den,“ odpověděla. Štrngli skleničkami na přípitek. Navečer zašli do kina. A měli vysvátkováno. Na dovolenou jeli se stanem na Slovensko k přehradě Domaša. Jednou byli v  Maďarsku u  Balatonu. A  plánovali vypravit se k Černému moři do Bulharska. Děcka už se dávno osamostatnily, tož proč ne? Trochu si užít života, pokud ještě dýchají. Pravda, Juzek byl proti Katarzynce učiněný chroustek. Kdyby mu jednu utřela, ani by nemrkl. Však si z něho chlapi na šachtě utahovali. 114

„A špinavé nádobí u vás doma po obědě umývá kdo?“ posmívali se. „A když vytíráš podlahu, tož kontroluje ta tvoje, kde jsi hadrem ještě nezajel?“ To popichování a pošklebování, to patří k havířině. Také neuvěřitelné příhody, nafouknuté do barnumské nabubřelosti. Historky o  důlních neštěstích. Třeba když se uvolnil z nezajištěného stropu balvan a rozdrtil havířa. Nebo když se při vrtání děr v čelbě pro odstřel zlomil vrták a projel havířovi čelem a  potom celou hlavou. Celé legendy se vyprávěly o  metanu. Špatně odvětraná chodba budila možnou explozí havíře i  ze spaní. Vyprávěl jeden revírník, že v časech, kdy ještě fárali s klasickými benzínovými kahany, hleděl v  předku pokaždé jedním okem na plamínek. Když začal v metanem zamořeném díle plamínek neklidnět, šup s kahanem do gumáku, vršek zakroutit, aby lampa neměla vzduch a zhasla, a honem honem pryč. „Metan je zrádná sviňa,“ věděli havíři. „Když exploduje, nemáš šanc. A když o něm nevíš a vejdeš do zamořené chodby, jdeš jdeš, dýcháš dýcháš, naráz jsi mrtvý, ani o tom nevíš.“ Nikdo se neodvážil vejít do uzavřené chodby, označené páskou s varováním o možném výskytu metanu. Hrozily také i  jiná nebezpečí. Třeba když se při ražení díla přišlo na kapsu se sypkým materiálem, rubač kolikrát nestačil ani utéct. Nebo když se znenadání provalily stařinné vody. Jedinou záchranou bylo vyšplhat větrní šachtou po  žebříku do  horního podlaží, pokud to ovšem člověk stihne. „Pořád musíte být ve  střehu, volové,“ nabádal štajgr Franta Baran. „Když něco podezřelého v hornině lupne, praštit nářadím a pryč.“ Ale někdy utéct nejde. Když se tenkrát urvala na jedné šachtě těžní klec plná chlapů během vyfárání, byla z nich tam dole, když 115

se k  nim záchranáři konečně dostali, skoro už jenom taková máčka. V neděli zase vzal Juzek Filga tu svou Katarzynku na výlet. Nešli daleko, jenom za město. Chodili lesem, rozhlíželi se jestli třeba neobjeví hříbek. Dýchali čerstvé povětří. Pěkné to bylo, ale čas se moc nevydařil. Začalo krápat, déšť se změnil v  lijavec. Než došli na konečnou k tramvajce byli do nitky a než se tramvajkou víc než půl hodiny dokodrcali přes celé město k  bytovkám, byl Juzek pořádně nachlazený. V  pondělí sice na  šachtu nastoupil, ale necítil se. V úterý byl jako vyždímaný. Ve středu už nebyl štont uzvednout lopatu. Štajgra nikde nebylo, tak nahlásil předákovi směny, že jde k doktorovi. Do konce týdne, že si poleží, ať si najde náhradu. Závodní lékař ani moc Juzka neproklepával, hned napsal recept na patáky, vyplnil neschopenku. Juzek se trmácel tramvajkou na sídliště. Na patáky nemínil brát zřetel. Má svoje receptury pro vykurýrování. Napaří se v horké vodě, vycucne půl litru slivovice, druhý den ráno bude jak rybička. Vešel do dveří bytu. V předsíňce čísi boty, cizí kabát. V obýváku nikdo. Otevře dveře do  ložnice – tam na  válendě v  plné práci s Katarzynkou štajgr Franta Baran. Juzek musel počkat, pokud předák nedokončí číslo. Konečně si štajgr natahoval spodňáry a zvolna se oblékal. „Co tady sakra děláš?“ sprdával štajgr Franta Baran toho chroustka havířa Juzka ze svojí směny jak malého kluka. „Máš byť na šichtě. Jak potom máme plnit plán, když si každý odende kdy chce a  jak se mu zachce. To se na  to kruci eště podívám, která lemra tě pustila ze šachty uprostřed směny!“ Pyskoval ještě v  předsíni, ale když si natáhl boty a  třísknul za sebou dveřmi, už ho slyšet nebylo. 116

Juzek o té příhodě s Katarzynkou slovem nepromluvil. Ale teď konečně věděl, proč se někdy štajgr Franta Baran na šichtě ukázal, pak chyběl, pak se zase ukázal. Juzek se vykurýroval po svojemu. Druhý den ráno už byl fit, sice ještě polehával, aby tělu pohověl, ale v pátek marodku ukončil, hlásil se na šachtě. V sobotu fáral na mimořádnou závazkovou šichtu. V neděli, že si dopřeje trochu bene. V neděli se Katarzynka od rána točila kolem sporáku. Dobroty voněly po celém bytě. Pečené maso, zákusky. Piva ležela v rohu kuchyně celá baterie. Pár flaší kořalky, aby si bylo z čeho vybrat. „Co je?“ ptal se užaslý Juzek. „Máme výročí,“ odpověděla Katarzynka. „Jaké?“ nemohl si Juzek vzpomenout. „Třicet let od naší svatby,“ připomenula Katarzynka a zapalovala na svátečně vyzdobeném stole svíčku. „To přece bylo minulý měsíc,“ rozpomněl se Juzek. „No a  tož co,“ nenechala se Katarzynka zaskočit. „Pár dnů sem, pár dnů tam, na tom přece tolik nesejde.“ Tím si Juzek nebyl tak docela jistý. Na něčem by mělo člověku záležet, aby měl proč žít. „A mám pro tebe dárek,“ řekla Katarzynka. Položila před Juzka podlouhlou krabičku. Uvnitř parádní náramkové hodinky, po jakých Juzek dlouho pošilhával. Teď se konečně dočkal. I tak měl pocit, že jde o dárek opožděný. Užili si oslav po všech stránkách jak se patří. „Letos bysme mohli k Černému moři do Bulharska,“ loudila Katarzynka. „Proč ne,“ byl Juzek pro. „Už jsem všecko nastudovala,“ oznamovala. „Z  Mošnova letecky, za  hodinu jsme v  Burgasu, za  další hodinu autobusem 117

v Primorsku v bungalovu. Kolem půlnoci vyletíme a v deset už se můžeme namáčet ve slané mořské vodě.“ Juzek nebyl proti. Párkrát sfárá na mimořádnou směnu a má dovolenou u moře zaplacenou. Takže měli jasno. V pondělí časně ráno se Juzek před sfáráním do osm set metrů hluboké díry nepokřižoval. Nikdo si toho nevšiml. „Půjdeš na předek robiť s vozačem,“ určil štajgr Franta Baran. Tomu se nedalo odporovat, on organizoval práci pod zemí, byl za to placený. Juzek Filga si ještě cosi upravoval na  pracovním munduře, přitahoval šňůrky u  bot, takže až jako poslední v  řadě vykročil od těžní jámy. Nasedli na vuzky, kus pod zem se vezli, pak ještě kus museli do předku až k čelbě ražení pěšky. Když míjeli boční chodbu, vstup zatarasený zábranami, páskou a cedulí s výstrahou nebezpečí výskytu metanu, tam Juzek Filga odbočil. Přelezl zátaras, podlezl pásku, vykročil do hlubiny pod zemí. Šel zvolna. Teď už ho nic nehnalo, žádné hrdlení s plněním výkonnostní normy. Lopata na folovaní vůzků si ko­ nečně může odpočinout. Juzek Filga kráčel jako o vydařené neděli plné slunce na procházce lesem. Žasnul jak je to snadné. Dokonce jako by slyšel švitořit ptáky. Zhluboka dýchal, aby se mu co nejvíce ozónu dostalo až do hrotů plic. Prostě šel, kráčel, postupoval stále dál a  dál neodvětranou chodbou, zamořenou metanem, a při tom zhluboka dýchal…

118

Noční schůzka

Byla hluboká noc, bezměsíčná, hvězdy poklidně jiskřily vysoko na černé obloze. Dobytek spokojeně oddychoval. Kůň Fuksa otočil hlavu, když sedlák Václav Král nahlédl do maštale. „Jen klid, odpočívej,“ pohladil ho sedlák po nozdrách. „Zítra nás čeká spousta práce.“ Zavřel dveře maštale a vracel se k obytnému stavení. Pokaždé takto kontroloval statek, jestli je všechno v pořádku. Říkal tomu noční hlídka. Stranou zahlédl pohnout se stín. „Je tam někdo?“ „To jsem já, Ferda,“ ozval se šepot. „Nekřič, ať nás někdo neuslyší.“ I když spolu prožili celý ten čas od klukovských let až po současnost, nebyla to návštěva, která by potěšila. „Tiše, Barone!“ okřikl sedlák psa. „Co chceš?“ „Nepozveš mne dál?“ „Je skoro půlnoc….“ Znali se od dětství, chodili do stejné školy a do stejné třídy, kdysi velicí kamarádi, vlastně až donedávna. Ferda Stožek, takový pořízek, držel nad Vaškem Králem, střízlíkem, ochrannou ruku. Domlouvali se, že až trochu poodrostou, utečou na  moře a stanou se námořníky. Kde ten čas je a kde tříštění vln o příď zaoceánského parníku? Když dospěli, převzal Vašek po rodičích statek. Ferda cestařinu po tatovi převzít nemohl, začaly se stavět silnice ponovu a cestářů nebylo zapotřebí, vyučil se sklářem. „…tak pojď, ale potichu.“ 119

„Nerozsvěcuj,“ varoval Ferda. „Nechci, aby mne tady někdo viděl.“ Oba znali navzájem svá stavení velmi dobře. Ještě za  kluků prolezli na  statku všechny stodoly, chlévy, přístavky, seníky, pů­dy, kuchyni i  obytné stavení. U  cestářovy chaloupky to bylo snazší, dvě světnice, půda plná jakéhosi haraburdí. Ze zvířat měli u cestářů akorát kočku, ale nikdy nevěděli, jestli je jejich. Potmě vešli do kuchyně, potmě usedli za stůl. „Dáš si něco?“ zeptal se Václav. „Esli máš trochu páleného.“ Skleničky byly v  kredenci v  parádní světnici a  kdyby tam začal Václav zblůzat, všecky by probudil. Vzal z  police dva hrnky. Láhev slivovice měl zastrčenou za  hromádkou knížek a sešitů, železná rezerva pro případ nečekané návštěvy. Nalil do hrnků. „Tož bych si zapálil, esli ti to moc nevadí,“ ozval se ještě Ferda. V krátkém přísvitu hořící zápalky, pak také při každém potažení z cigarety měl Ferda ve tváři napjatý výraz. Teď už to nebyl cestářův rozjívený synek, ani sklářský dělník, ale aparátčík okresního formátu, který mocí mermo hnal všechny zemědělce ve vesnici do družstevního hospodaření. Ale začal vyprávět z ji­ ného konce, než Václav čekal. „Vzpomínáš na Heduš? Jak tenkrát dělala tady za vašim statkem jednou při měsíčku striptýz? To byly sakra zlaté časy! Žádné starosti, samé lumpárny. Anebo jak jsme se spolu poprali o Anežku? Za tou bych kraj světa šel ještě i dnes, jak říká básník. Vyflajzla se na nás na oba. Ani nevím, kde skončila.“ „Ve Vodňanech.“ „Jak se dostala až tam?“ 120

„Voják, co tady sloužil v  Meziříčí, si ji namluvil, tak šla za ním. Rybnikář, rybář. Šťastný člověk. Šťastná Anežka. Rozhodně jí tam je líp, než tady s některým z nás. Co jí zemřeli rodiče, už sem ani nejezdí.“ „Však vím…“ Odmlčeli se. Krásné mládí odletělo, ani nepostřehli kdy a kam se ztratilo. I po těch létech jim zůstávala Anežka – láska mladosti – pořád vetknuta kdesi v koutku srdce. Ta rajda Heduš ne, ale nakonec také ona se provdala, má dvě děti a  je spokojená. Všichni se poženili a povdávali a mají děti. I sedlák Vašek Král. Také Ferda Stožek, syn cestáře. „Nalej ještě,“ požádal Ferda. Ale nepočkal, vzal láhev, sám oběma naléval. Mlčeli. Jen žhavý bodík cigarety při každém potažení na okamžik matně osvěcoval Ferdovu tvář. Pořád jako by o  něčem urputně přemýšlel, určitě měl něco na  srdci, jen nevěděl, jak začít. „Dobrá slivovice,“ řekl Ferda. „Pálil jsi sám?“ „Blázníš? Nechat se kvůli troše chlastu zavřít?“ Dřív si každý vypálil sám, před válkou i po válce, nikdo nic neřekl. Jenže po osmačtyřicátém se doba změnila. „Tož pověz, proč jsi tady,“ začal Václav. „Noc je skoro pryč, zítra mne čeká spousta práce.“ „S tou prací už to nepřeháněj,“ sykl Ferda. „Jestli jsi přišel agitovat, abych podepsal přihlášku do  družstva, tož polož nedopité a vymajzni ze statku. Nikdy se ani metra čtverečního země nevzdám.“ „Vašku,“ řekl Ferda tichým hlasem. „Nikdo neví, že jsem tady. A ani nechci, aby se to někdo dozvěděl. Jsme kamarádi, tak jako kdysi, jako pořád, tajak nadycky.“ 121

„Pěkní kamarádi!“ málem si sedlák odplivl. „Ani u té sklářiny jsi nevydržel.“ „Tož pravda, nevydržel,“ přiznal Ferda. „Statek jsem zdědil po rodičích,“ šeptal Václav horečnatě. „Ti zase po svých rodičích. Víc než sto let je statek v rukách jedné rodiny. Z trochu většího hospodářství se majetek rozrostl o pořádný kus země, les, louky, pole, stodoly. Chtěl jsem tento rok přikoupit Mitrengovo, ten zub a tu rokli, aby se lány pěkně zakulatily. Tatovi jsem na smrtelném loži přísahal, že se budu o hospodářství pořádně starat.“ „Však vím,“ přikývl cestářův syn Ferda. „Jak bych nevěděl. Ty jsi podědil největší statek v dědině, já akorát cestářskou lopatu, a ta byla navíc kradená,“ potřásal hlavou. „Tož vzájemných poklon už snad bylo dost.“ „Nejanči, Václave,“ brzdil ho Ferda. „Jsi nejlepší hospodář tady široko daleko, všichni to ví. O nic nepřijdeš, ani o metr čtvereční země – když půjdeš do družstva. Potřebujeme tě za předsedu, namísto toho kňákaly řídícího Urbánka, co ničemu nerozumí, neumí vést ani školu, neumí učit, neumí se postarat ani o muškáty v květináči.“ „Jak to, že nic nepřijdu,“ odpověděl Václav. „Tomu nerozumím.“ „Dyť ti to furt melduju dokola,“ vzdychl Ferda. „Všecko ostane jak je. Přinejmenším ještě pro tento rok se nic měnit nebude. Akorát to bude družstevní. Zůstaneš bydlet ve svojim, ale chlévy a  stodoly, mašiny a  dobytek budou družstevní. Až po  sklizni začneme zcelovat lány a hospodařit po novu. Pak už nebudeš mít, jako předseda zemědělského družstva, pod palcem jenom Kar­ píšky a Potoky a les Boří a louky v Podolí, ale všecko od Leštic po Závišice. A později možná i ty dvě dědiny a jejich polnosti. 122

Lidé budou chodit na  pole a  do  chlévů jako do  zaměstnání. A budou dělat, co jim řekneš. Budeš direktorem tunajší zemědělské výroby – přesněji velkovýroby. Chápeš?“ „Poslali tě za mnou?“ „Ne. Přišel jsem sám. Přišel jsem ze starého kamarádšoftu, ale spíš z dobré vůle. Nikdo o mojí návštěvě neví.“ „A co když řeknu – ne…“ Ferda hluboce vzdechl. Dopil co bylo v hrnku, bez doptávání si nalil další dávku. „Neblázni, Václave,“ řekl a  hlas měl těžký, jako kdyby mu v hrdle uvízl obrovský balvan. „Doba je jiná. Všecko se mění.“ „Už předtím byla doba jiná. A po té tvoji jiné době zase bude jiná. Bylo nedobře a zase bylo dobře.“ „Včil už dlouho dobře nebude,“ povzdechl si Ferda. „Radím ti z dobré vůle, jak nejlíp umím – však víš, vždycky jsem nad tebou držel ochranou ruku, já, synek bídného cestáře nad synkem nejbohatšího sedláka ze vsi. Radím ti dobře, pojď do  družstva, vezmi to předsedování.“ „A když ne?“ Nový povzdech. Až po chvíli Ferda pokračoval, ale jeho hlas spíš připomínal slova už napůl mrtvého člověka. „Vystěhují tě. Vystěhují tě i  s  rodinou. Vystěhují kamsi do pohraničí do zchátralého domu po Němcích. Trochu věcí si budeš moct vzít, jenom co vejde na  povoz, ale ten povoz i  s  koňmi budeš muset vrátit.“ „A když ne?“ „Tak vystěhují tvoji rodinu. Tebe strčí do kriminálu pro maření úředního rozhodnutí a kdo ví pro co všecko. Vlastní rodina tě bude proklínat. Vrátíš se jako zlomený člověk. Nic už ti tady nebude říkat pane. Nakonec tě znovu vyženou. I vlastní rodina. Strčí na dožití kamsi do útulku, ani ten pes po tobě neštěkne.“ 123

Cigareta dávno dohořela, další nebyla zapálena. Pít už málem nebylo co. „Proč mi to všechno vlastně říkáš?“ „Myslel jsem, že něco z našeho dětství by se nám mohlo podařit uchovat i do příštích časů,“ zaznělo tak tiše, že slova nebylo skoro slyšet. Žádná odpověď. „Půjdu,“ zvedal se Ferda. „Mám ještě nějaké jednání.“ Teď v noci? Vlastně už nad ránem? Odcházel. „Ven trefím… Pes mne zná.“ A mezi dveřmi. „Sbohem, Václave.“ Sedlák zůstal sedět za stolem s pocitem těžkého snu, ze kterého se nepostřehnutelně vytratil stín. Vylil do  hrnku zbytek ko­řalky. Zvedl se. Také má nějaké jednání, neodkladnou schůzku. Pak vyšel na dvůr. Začal obcházet stodoly, stáje, jako by zapomněl, že už před nástupem noci všechno zkontroloval. Tentokrát se u každé kravky zastavil, u každého koně, pohladil, popleskal. I toho psa Barona pošimral v husté srsti. I do kůlny zašel, ale dlouho se tam nezdržel. Také on přelezl plot, jako to dělával za klukovských let. Minul houštinu, kde před mnoha lety rozjívená Heduš předváděla při měsíčku striptýz. Kousek dál v poli stála boží muka, kde sedával s  první opravdovou láskou Anežkou, o  kterou se divoce popral s Ferdou, zváleli při tom lán obilí. Bral se dál polní cestou, tráva pod nohama byla jak samet. Otevřenou dlaní hladil vzrostlé obilí, ještě měsíc a mohl by sklízet. V  dálce, kde se temnil les, se ozval nelibým hlasem noční pták. Pak už jen chladivý vítr hladil tváře, jako to zamlada dělá124

vala Jiřina, se kterou se oženil a  která mu byla dobrou ženou… Sedláka Václava Krále hledali dlouhé tři dny, až konečně ho našli v Boří, už jako viselce, kde si té noci dal schůzku se smrtkou.

125

Prokleté místo

Záliba v úkazech tajemných a nevysvětlitelných provází lidstvo snad od samotného vzniku. Odezva kroků v prázdné místnosti, zjevení dávno zemřelých lidí, pohyb obrazu na stěně bez zjevné příčiny, nebo pád předmětu, hlasy, cinkot zvonečku, smích, vyděšený křik. Úkazy, které nahánějí husí kůži. Neodbytný pocit dívajících se očí přiměje k  ohlédnutí, ale už jen proutky vrbiny se pohupují ve slabém větru a na doposud klidné hladině rybníka se šíří kruhy. Některá místa, jako by bez zjevné příčiny, neštěstí magicky přitahovala. Věřilo se, že jsou prokletá a lidé se jim vyhýbali. Jedno takové existuje v malé horské vesničce Hostice, v zapadlém lesním koutě, zvaném Poschla. Určitě musel být v  minulosti nějaký důvod, usadit se právě v  tak odlehlé končině, v  krajině roklinaté a  hornaté. Snad před náboženským pronásledováním právě zde našli lidé pocit bezpečí. Vše potřebné bylo na dosah: voda ze studánky, pastviny pro dobytek, potok na  dně údolí k  napájení skotu, dříví z  okolních lesů ke stavbě domu i k otopu. A blízkost oblohy, když už nebylo zbytí a bylo třeba vypravit se s vyrovnanou myslí na věčnost. Chaloupky roztroušené dotvářely kolorit krajiny, kam původně ani cesta nevedla, jen klikaté chodníčky lesem, horou a dolinou. Co tam ty bědné lidi drželo při životě lze dnes jen obtížně uhádnout, ale existuje tam ta kolonie podnes, pravda už dávno propojená dobře sjízdnými cestami, dráty s  elektřinou a  vodovodními přípojkami. Z  původních obyvatel si domky udrželi 126

snad jen tři, ostatní chalupy koupili a obsadili lufťáci. Ti nadšeně tvrdí, že není hezčího a klidnějšího místa pro víkendovou chalupu, než právě tam. Dnes už si nikdo nevzpomene, že jedna z původních prastarých dřevěných chalup stávala také v  místě, kde je než divoká houština lískových prutů a  nevábná hromada kamení. Lísky v  tom místě rašily odnepaměti. Kamení lidé sbírali z  bídných políček, která ho víc než užitečných rostlin plodila, a odhazovali do houštiny. Vypráví se, že v té chalupě žil jakýsi Benek. Živila ho těžká práce dřevorubce a kravička. Aby se necítil tak opuštěný, přivedl si ze vzdáleného údolí děvče, snad Klára se jmenovalo. Moc pěkná dívčina to byla, ale spíš divoženka, jakých v těch dobách žilo v horách kolem Radhoště nepočítaně. Kolikrát se za rozbřesku či za soumraku z chalupy vytratila a nebylo jí. Po návratu se točila v černé kuchyni kolem ohniště, vařila tomu svému Benkovi lektvary, po kterých spal celou noc jako zabitý. Sotva mu víčka padla přes oči, už zase běžela poskokem do hory na ty své freje. Prý snad měla spojení se samotným čertem – ďáblem, ale kdo by tomu uvěřil? To spíš jakési hrátky s  ostatními dřevorubci. Však mohli na divoké Kláře oči nechat. Tak tomu asi bylo. A aby toho nebylo dost, pojala Klára ďábelský úmysl zbavit se Benka, který se jí bůhví proč znelíbil. Ponoukla k tomu špatnému činu dva dřevorubce, se kterými potajemku líhala. Tak se to všecko odehrálo. Oba dřevorubci vešli do nízké chalupy v Léští, jak se tam pravilo, prý na  kus řeči. Benek je pohostil. Znali se z  lesa. Cosi pojedli, cosi vypili. Rozprávěli o těžké práci a o zvířatech a rostlinách. A také co bude zítra a co za týden. 127

Když jim konečně došla mluvnice, oba dřevorubci vstali, jako že už se mají k  odchodu. Namísto křesťanského pozdravení S pánem Bohem zvedli sekery a tak dlouho jimi tloukli nebohého Benka hlava nehlava, až krev stříkala na všechny strany a celou jednu stěnu oblila. Benek konečně padl na  hliněnou podlahu mrtvý, zabitý. Uložili nebohého Benka do hromady kamení v houštině lísek. A šli domů. Teď mohla divoká Klára dělat ty své freje po  libosti, buď s dřevorubci, nebo třeba i se samým vládcem pekel Luciferem. Ale je pravda, nikomu nepřinesl ten zlý čin radost ani užitek. Dřevorubce přizabil strom, který právě káceli. Divoká Klára se ztratila, povídalo se, prý ji odnesl povichr neznámo kam, ale určitě rovnou do samotného pekla. Lidé, kteří se po  nějakém čase chtěli do  prázdné chalupy nastěhovat, mohli stěny světnice líčit vápnem a  natírat čím je napadlo a  co kdo poradil, třeba pořád a  pořád. Krev zabitého pokaždé znovu vystoupila na povrch. Pak už nikdo nemněl odvahu zůstat. Lidé se prázdné chalupě v Léští vyhýbali. A lekali se jen projít kolem toho úděsného místa. Opuštěná chalupa časem spadla, dřevo ztrouchnivělo, rozpadlo se. Nic nezůstalo. Jenom houština divokých lísek a hromada neuspořádaně naházeného kamení. Nedaleko toho nešťastného místa jsou lučiny a les. Slunce si hraje se stíny stromů, ráno je zatláčí hlouběji do  lesních tišin, odpoledne je rozprostírá jako krajkoví po pastvinách. S každým podzimem se stromy stápějí v barvách. Vítr si hraje s odumírajícími listy, klade je na tišinu potoka, kde mají v horské vodě své místo pstruzi a lipani. 128

V místě, kde se kříží dvě cesty, podnes stojí zájezdní hostinec. Dnes už připomíná zpustlou chatrč, ale ještě před sto lety se tam zastavovali formani odpočinout a  občerstvit se. Živo a  veselo v zájezdní hospodě bývalo. Nedaleko v  mírném svahu pod lesem na  příhodném místě, které slunce omývá po  celý boží den od  rána do  večera, stojí poblíž sebe čtyři domky. Prý je tam před sto lety postavili čtyři bratři. Krom toho, jak se traduje, má to místo ještě jedno společné – totiž prokletí sebevražd. V jedné z těch chalup se oběsil nejstarší z bratrů, ještě docela mladý mužský, snad třicet let mu bylo. Sám sebe zahubil bez zjevné příčiny, svobodný, tělesně zdravý a  pořád ještě statný. Pohřbili ho, oplakali a zapomněli. Už na podzim následujícího roku se ve stavení, jen nedaleko nížeji, oběsil jeho bratr. Byl v tom čase neštěstí přibližně stejně stár, neženatý, aniž by měl zjevný důvod k  takovému činu. Hospodářství mu vzkvétalo, pokud je možné takto hovořit o živoření na kamenitých horských políčcích ne větších než rozprostřený kapesník. Panáček měl i  tentokrát námitky, pohřbít nebožtíka do  posvěcené země, ale mrtvý byl za  svého života dobrý katolík. Uložili ho tedy až vzadu do místa, kde lidé odkládají zašlé květiny a kytice z hrobů. Třetí z bratrů, když dospěl do věku kolem třiceti, také pořád zůstával svobodný. I když se děvčata po něm v kostele při mši a  také o  poutích ohlížela. Stavení měl docela pěkné, dobytek zdravý. Pokaždé navečer dlouhé hodiny vysedával pod jabloní a hleděl do slunce, nebo v noci zase na hvězdy. Jednoho dne ho tam pod tou jabloní vidět nebylo. Až potom ho lidé našli na půdě, kde už jen zbytek starého sena byl a všude kolem plno haraburdí, 129

našli ho tam pověšeného na  kramli. Uložili ho na  málo uctivé místo na  hřbitově k  předchozím a  doufali, že podobná hrůza nepostihne nejmladšího z nich. Mluvilo se veřejně, že se má čtvrtý – poslední – bratr ženit. Nevěsta se natřásala, jaký majetek že vyvdá, polnosti, les, dobytek. Co peněz ten osamělý mužský musí mít nastřádáno, i když v  kostele pokaždé jen malou almužnu dá. Ale v  hospodě a  ani nikde jinde ho nebylo vidět zbůhdarma utrácet. Snad měsíc scházelo do svatby, když ho našli na půdě, pověšeného na skobě. Ještě byl teplý. Přijít o chvilku dřív, možná by se ho podařilo zachránit. Ale co by to byl za život s cejchem sebevraha? Za takového by se žádná nevěsta neprovdala. Pohřbili ho ve spěchu, zaházeli, ani květinu mu na hrob nikdo nepoložil. Lidé se pak těm končinám dlouho vyhýbali, říkalo se o tom místě, že je prokleté. Až po létech se tam přece kdosi usadil. Novociáni nic nevěděli o  strašných událostech, které se tam staly. A nikdo jim o nich ani nevyprávěl. Snad, že už pamětníků těch tragických příhod nebylo. Neznalí historie tam lidé žili šťastni a spokojeni. A žijí tam podnes. Zvláštní a podivné, nevysvětlitelné.

130

Obyčejný den

Co se dnes považuje za  šikanu, to byl v  padesátých letech, pokud si někdo právě odbýval základní vojenskou prezenční službu, standard, prostě každodenní chleba. Platilo heslo, že vojna není kojná. A po večerce se zpívalo: Zas jeden den v pr…, chvála pánu bohu. Povinně byl pro vojsko zaveden polední klid na lůžku. Za tu hodinu se nedalo usnout, a pokud přece, v nejlepším byl budíček. Navíc poddůstojník obcházel postele, odkrýval spáče a kontroloval, jestli všichni zalehli předpisově ustrojeni jen v noční košili. Po  celodenní službě, což byla většinou samá buzerace, měl voják právo na osobní volno, které většinou vyčerpal na čištění bot – půllitrů, protože při dobré vůli se mezi podrážkou a některým z  dvaatřiceti cvočků vždycky dal najít nepatrný kousek zažraného bláta. O dvacáté večer nástup. Ve dvaadvacet večerka s  povinným zalehnutím. Světlou výjimkou bylo, když nebyl vyhlášen noční poplach. A pokud nebyl, pak duté rány signalizovaly, že některý z poddůstojníků kontroluje na botárce správnost očisty obuvi, tedy půllitrů. Načež dozorčí služba na každé cimře hlasitě zařvala: „Kdo nemá vyčištěnou obuv, nástup na čištění!“ Protože nikdo nevěděl, čí boty byly uznány jako čisté, museli z  postelí vylézt všichni. Dva nebo tři šťastlivci, jejichž boty zůstaly na  botárce netknuty, se bleskurychle vrátili do  ložnice a zalehli k dalšímu spánku. Ostatní půllitry byly naházeny uprostřed chodby na  jedné hromadě. Znamenalo to pracně vyhledat příslušný pár a  pak na  dvorku před budovou je znovu očistit. Většinou šlo o formalitu, šmírat kartáčem, kouřit, tlachat o všeli131

čems. V jednu hodinu po půlnoci uložit půllitry zpátky na botárku a zalehnout. V pět ráno budíček. Armáda vůbec pečovala o  budoucí poddůstojníky. V  Praze v Bohnicích zabrala polovinu blázince. Jednotlivé roty byly ubytovány v luxusních pavilonech. V zimním období se naskytla příležitost bruslení v Axe. Boty s bruslemi se daly zapůjčit rovnou na místě. Zkušebně se přihlásili čtyři. Vyjet z  kasáren mohli až po  večerce. Cesta tramvají do středu Prahy trvala z Bohnic téměř hodinu. Bruslení od půlnoci do  jedné po  půlnoci. Hodinu tramvají zpátky. Do  postelí se dostali ve  dvě nad ránem. V  pět budíček. O  další vycházku za účelem nácviku bruslení už neměl zájem nikdo. Velmi se dbalo na fyzickou kondici budoucích poddůstojníků. Maličký nadporučík Kočárník nechal postavit před vstup do jídelny cvičební nářadí – koně. Nárok na oběd měl pouze ten, kdo ho dokázal přeskočit nadél. Někteří při spatření tělocvičného nářadí ani neodepínali ešus od řemenu a rovnou se vraceli na rotu. Tak dny ubíhaly v  bojové a  politickovýchovné přípravě. Vůbec nebyl čas pomyslet na to, že by tomu mohlo být jinak. „Vím o  díře v  plotě,“ sykl Frycauf. „Venku, jen o  dvě sta metrů dál je bohnická hospoda.“ Frycauf byl práskač, to o něm věděli všichni, ale vidina prožitku alespoň hodiny mimo sféru neustálé buzerace byla příliš lákavá. „Zdendo, jdeš také?“ „Jo.“ Šel také Vojta Hrázdecký. A ještě dva další. Díra v houštím obrostlém plotě skutečně byla. Hospoda nedaleko. V tuhle denní hodinu nikdo uvnitř. „Co to bude, vojáčci?“ zeptal se hospodský. 132

Ani se nemusel ptát, už roztáčel patřičný počet piv. Pivo bylo vychlazené. Práskač Frycauf ho do sebe hodil na jeden zátah. A jen odložil sklenici, žaludek v reflexní křeči hnal pivo zpět. Práskač Frycauf se akorát stačil sklonit pod stůl. Jak půl litru piva na jeden šup vypil, tak ho tam na podlahu na druhý šup vyklopil. Jen se narovnal, už kýval na hospodského, ať přinese další pivo. „Chtěl jsem jít na  vejšku, na  fildu,“ svěřoval se Vojta Hraz­ decký. „Nepodařilo se. Chci to zkusit znovu, až mne pustí z vojny.“ „Já jsem skončil po gymplu ve fabrice,“ vyprávěl svůj příběh Zdeněk Ditrych. „Děsná pakárna. Šéf vůl jak lampa, málem stejná buzerace jako na vojně.“ Hodina uběhla, ani se nenadáli. Zaplatili ze žoldu sedmdesáti korun na měsíc, protáhli se dírou v plotě, rozptýlili mezi pavilony někdejšího blázince, aby nebyli nápadní. Příští den ráno, hned po politickovýchovné přípravě, vyvolal četař Valdauf pět jmen akorát těch, kteří se minulé odpoledne účastnili pivního dýchánku. Práskač Frycauf sice také nastoupil, ale vzápětí byl odvolán pro naléhavý úkol v kanceláři důstojníků. Zbylí čtyři dostali rajony, chodby a hajzlíky, umést dvůr, hodinu cvičit pořadové cviky, třicet kliků, padesát dřepů. Také vyšůrovat osobní zbraň, což byl samopal se sklopnou opěrkou, zvláště hlaveň, kde pořád bylo vidět nějaký stínek. Ještě uspořádat rozházenou postel, noční stolek a skříňku s osobními věcmi, což všechno vyházel poddůstojník na podlahu ložnice a chodby. Znovu vyčistit půllitry. Na večeři pouze po přeskoku koně na dél. Po večeři repete rajony hajzlíků, protože poprvé nebyly údajně řádně udělané. Hodinu po večerce osobní poplach a s plnou polní poklus kolem celého blázince. V půl třetí po půlnoci konečně zalehnout. V pět ráno budíček a nástup do zaměstnání. 133

„Tohle je stepní výchova podle sovětského vzoru,“ vysvětloval Kremlička, když se trochu vydýchal. „Voják nesmí mít minutu volna na přemýšlení, aby ho nenapadla nějaká kravina.“ „Díra v plotě není zadrátovaná,“ hlásil Velek, také jeden z provinilců. „Ten práskač Frycauf byl zase na pivo.“ Tak takhle to za Čepičky na vojně chodilo a nikdo si nestěžoval. Každý další kalendářní den byl prostě jen další obyčejný den. Proslechlo se, že se chystá cvičení. Deset dnů nebo dva týdny v  terénu nebyla špatná vyhlídka. Kasárenskou buzeraci tam na­hradilo spíš žoviální zacházení. Nejlepší bylo zůstat v  terénu na jednom místě, to se vojáci hned zabydleli. Jakmile došlo k pře­sunu, první se vždycky ztratila polní kuchyň a byl zázrak, když našla novou pozici do  dvou tří dnů, někdy se tak nestalo vůbec. Nejdůležitější bylo ohlídat samopal. Nevydat osobní zbraň z rukou. To by lampasáci hned vyhrožovali prokurátorem a kontrabráši by měli pré. Doslova s tou železnou mrchou spát, i když byl všude kolem ještě sníh. „Ty jsi z Hané?“ Vojta Hrázdecký přikývl. „Máte tam pěkně vymalované chalupy.“ „U nás je všecko pěkné.“ „Cérky pořád nosí ty širokánské sukýnky nad kolena?“ „Nejenom cérky, aji staré baby. Zezadu každá z nich kolikrát vypadá jak šestnáctka, nožky jak srnka, enem tak se natřásá, po­hlédneš zepředu pod šátek, málem si od  leknutí sedneš na prdel.“ „A chlapi co?“ „Mladí chlapi se starají o mladé cérky, bezpečně je mezi babami rozpoznají. A  starým je jedno, co jim padne do  pazůrů, ti jejich chlapi jsou beztak pořád ožralí.“ 134

„Máš galánku?“ „Tož mám – aji nemám. Pořád jí píšu, neodpovídá. Potřeboval bych opušťák, dozvědět se co a jak. Však víš, jak to s opušťákama chodí. Zažádáš si o  propustku na  tři dny, vyfasuješ rajony, nebo službu v kuchyni.“ Služba v  kuchyni zdaleka nesplňovala možný blahobyt. Ku­chaři nechávali špinavou práci na pomocnících. Nejhorší byla služba na  škrábání brambor. Určení vojáci ve  tři hodiny ráno budíček, nástup na škrábání brambor. Naštěstí se i tam používala mechanizace. Obrovský čistící buben s drsnými stěnami. Bram­ bory se do něj nafolovaly lopatou, podobně jako hází topič uhlí pod kotel na lokomotivě, napustila se voda, vše se nechalo protáčet tak dlouho, až z brambor zmizela i očka. Kolikrát z bramboru velkého jak dvě pěsti zůstala jenom kulička. „Vojín Ditrych!“ „Zde!“ „Služba pomocníka dozorčího útvaru.“ „Provedu!“ Taková služba se odbývala od večera do ranních hodin. Službu měl tentokrát podplukovník Paprskář. Starý fronťák. Prošel celou východní frontu přes Duklu až do Prahy. „Vojín Ditrych, hlásím se do služby.“ Vyfasoval armádní pistoli, v zásobníku pět ostrých, připjal ji na  řemen. Vážila skoro kilo, pořádně táhla břicho. A  červenou pásku na  levý rukáv s  nápisem POMOCNÍK DOZORČÍHO ÚTVARU. Takové označení dávalo nositeli bez ohledu na šarži prioritu před všemi ostatními šaržemi, včetně lampasáckých. „Obejdi baráky, jestli u každé roty stojí v pořádku dozorčí.“ Jakmile měl dozorčího útvaru podplukovník Paprskář tak všichni věděli, že se nebudou konat žádné plané poplachy, ani jiné buzerační virvály. Prostě se odbude jedna klidná noc. 135

Po desáté večer řekl podplukovník Paprskář pomocníkovi. „Jdi na rotu. Ráno před pátou ať tě dozorčí vzbudí, přijď na velitelství vrátit pistoli.“ Tahle služba, to bylo jiné kafe. Natáhnout se v  uniformě na kavalec. Za rozbřesku dozorčí roty lehce zatahá za půllitr: „Vstá­ vej, vole, za chvíli bude pět!“ To četař Valdauf byl jiný pes. Ten si vzal za  cíl, že budoucí poddůstojníci musí cedit krev. Jinak se nemohou stát řádnými poddůstojníky československé socialistické armády a  být řádně připraveni k boji a obraně vlasti. „Z poslední střelby mi zbylo pár ostrých, prostě ho picnu, jen co se naskytne příležitost. Co se mi může stát? Ještě obdržím pochvalu,“ šeptal vojín Krašlica mezi povely K zemi! a Vztyk! v rozmoklém oraništi. „Ostré si schovej na imperialistického záškodníka. Až dostaneme poddůstojnické prýmky, dáme buzikovi Valdaufovi nakládačku.“ Po  skončení výcviku v  rozmoklém oraništi vyčistili vojáci uniformy a zbraně od bláta pod tekoucí vodou a do třiceti minut byli znovu plně připraveni k boji a obraně vlasti. Ještě dřív, než došlo na manévry, přišla na rotu spojařů radistů – pípáků řada se strážní službou. Kdo něco takového neprodělal, neví o jak otravnou záležitost se jedná. Nejhorší byla stráž u bojové zástavy. Dvě hodiny nepohnutě stát na osvětleném místě. Velitel stráže si nenechal ujít kontrolu. „Kdo tam?“ „Velitel stráže.“ „Vojín Ditrych na strážním stanovišti u zástavy. Po dobu strážní služby se nic mimořádného nestalo.“ 136

„Vyjměte zásobník ze samopalu.“ Pravidelná kontrola, jestli strážný nebyl líný náboje nasoukat do zásobníku. To hlídka u  muničáku byla volnější. Strážný se mohl opřít o stěnu budovy, risknout v zákoutí cigaretu. Šly zkazky o nenadálých přepadech hlídky imperialistickým záškodníkem. Takový zabiják vyčká, až se strážný otočí, hodí mu zezadu kolem hrdla strunu a je po ptákách. Nejhorší to je uprostřed noci. „Stůj! Kdo tam?“ „Velitel stráže.“ „Osviťte tvář!“ Buzik četař Valdauf si šlehnul světlem baterky přes obličej. „V pořádku. Můžete přistoupit. Vojín Hrázdecký, strážní stanoviště muniční skladiště. Po dobu strážní služby se nic mimořádného nestalo.“ „Ukažte zásobník, kontrola nábojů.“ Zásobník podle předpisu plný ostrých. „Upravte se,“ přikazoval četař Valdauf nakřáplým hlasem. „Také na stráži musí být voják řádně ustrojený! Tady vám chybí knoflík. Po službě se hlaste, že máte uniformu v pořádku!“ „Provedu!“ Velitel stráže se vracel přes planinu, kde byla v zemi vykopaná cvičná zemljanka. Cimerka pod zemí pro pár vojáků. V  koutě železná kamínka. Když se v nich zatopilo, hned byl uvnitř hrozný hic. Jakmile vyhasla, zase hrozná zima. Budoucí poddůstojníci se takto měli poučit, jak taková ubikace v případě ozbrojeného konfliktu vypadá a jak se v ní vegetí. Velitel stráže, buzik četař Valdauf ještě nedokráčel k  bráně kasáren, když se od  muničáku ozvala dávka ze samopalu. Za­zněla, jako když někdo otevírá špatně namazaná vrata. 137

„Poplách! Vyhlašte poplach!“ křičel velitel stráže na  službu ve vstupu do kasáren. „Strážní četa za mnou!“ Natáhli zbraně, aby měli samopaly připravené ke střelbě, trochu se rozptýlili do šířky, jak je to četař Valdauf učil v rozmoklém oraništi, nahrbeni klopýtali nocí k budově muničního skla­ diště. Vojín Vojta Hrázdecký tam ležel zády na betonu strážního sta­ noviště. Z patnácti vystřelených nábojů jich třináct prošpikovalo vojenský svrchní kabát uniformy, jeden pochroumal rameno. Poslední proletěl pod bradou dutinou ústní a  skončil v  dutině lebeční. Prst ukazováku pravé ruky vojín Vojta Hrázdecký dosud pořád držel na spoušti. Následující den běžel život v kasárnách jako jindy. Jen se proslechlo, že se kterýsi z vojáků picnul na hlídce. Ostatně i v době hlubokého míru je zaplánováno určité procento ztrát. „Vojín Ditrych!“ „Zde!“ „Znal jste vojína Hrázdeckého?“ „Kamarádili jsme spolu.“ „Pojďte prohlédnout jeho osobní skříňku.“ Vše vzorně srovnané. Copak utržený knoflík na vojenském kabátě mohl být příčinou zkratkovitého jednání na stráži? To sotva! To spíš svazek dopisů, zasunutý vzadu za srovnaným komínkem košilí a dalšího vyfasovaného vojenského prádla. Všechny dopisy adresované Julii La­zecké, ale žádný z nich neodeslaný. Možná proto, že ve svazku dopisů nebyl ani jeden, který by pošta doručila od Julie Lazecké vojínu Vojtovi Hrázdeckému. „Odneste všechno do kanceláře roty.“ „Provedu!“ 138

Polední klid toho dne proběhl s  obvyklou kontrolou, jestli všichni leží pod přikrývkou v  noční košili. Během osobního volna bylo potřeba znovu udělat odfláknuté rajony. Po  večeři po­vinně návštěva politickovýchovné učebny za účelem shlédnutí sovětského válečného filmu z druhé světové války. Ve dvaadvacet hodin večerka. Ve třiadvacet hodin dočištění vojenských bot půllitrů, vyházených z botárky na chodbu. V nula jednu hodinu uložit vyčištěné boty na  botárku a  zalehnout. V  pět nula nula BUDÍÍÍČÉÉÉK!!!! Zkrátka – docela obyčejný den.

139

Rokle sebevrahů Dnes cesta z Lubčic do sousední vsi Zátory, dosti strmě padající úžlabinou a  roklí přes Mařetínek kolem svatého obrázku Panny Marie Sedmibolestné, zavěšeného na  pokřiveném habru, představuje pěknou procházku voňavým lesíkem, ale v polovině minulého století hovořili místní o té úžlabině jako o rokli, či přesněji o rokli sebevrahů. Lubčice jsou ves, usazená na větrném vrchu. Původně ani svůj kostel obec neměla a  věřící museli docházet na  služby boží do Zátor. S tím byla někdy potíž. To když se zbožní Lubčičtí měli vypravit po celotýdenní namáhavé práci o časném nedělním ránu do  kostelíčka v  Zátorech. Nejprve museli strmě dolů roklí přes Mařetínek k potoku Sítině a přes Suchou zátoku, pak zase strmě do vrchu. Cesty tehdy nebyly žádné, nebo skoro žádné. Nebylo tedy divu, že za  tmy a  bezhvězdné oblohy kolikrát namísto do Zátor vešli do sousedních Zavišic, kde ovšem žádný kostel nebyl. Také Závišičtí se chodili modlit do kostela v Zátorech. Potíž byla i  s  určováním času. Hodin nebylo. Ranní vstávání se určovalo podle hvězd. Když hvězdy nesvítily, přišli věřící kolikrát na služby boží až v jejich závěru. Nesnáze míval i velebný pán, když se musel ze Zátor trmácet v zimě v létě cestou necestou těmi pádoly k umírajícímu. A když Lubčičtí vezli svého mrtvého povozem na  hřbitov do Zátor k  věč­nému odpočinku, nejednou se stalo, že se vůz na  špatné hrbolaté cestě s hlubokými kolejemi převrátil a museli nebožtíka znovu ukládat do rakve. Je pravda, mohli do  Zátor jakžtakž obstojnou cestou přes Fryčovice, to ale byla tak velká zajížďka, že se pěší, nebo i s po­ 140

vozem raději vypravili nejkratší cestou roklí přes Mařetínek. Neúnosnou situaci nakonec vyřešili Lubčičtí tak, že si na nejvyšším bodu uprostřed obce postavili vlastní kostelíček. Není velký, ale spolehlivě slouží zbožným Lubčickým až po dnešní časy. Události, o  kterých bude řeč, při vzpomínce na  ně běhá až mráz po zádech, se vztahují k rodu Zemanů, který se v Lubčicích usadil koncem devatenáctého století na místě nazvaném Krásné pole. Někteří lidé dospěli k závěru, že se jedná o rod poznamenaný jakousi temnou kletbou, ale žádný člověk se nerodí prokletý a s cejchem na čele. To čas a okolnosti ho vženou do slepé uličky, ze které nevidí jiného úniku, než zoufalým činem. Tak všechno, co se v tomto rodě událo, stalo se z čirého zoufalství. Blížil se konec války, kterou historikové pojmenovali jako druhá světová. Euforie z rychlého a snadného vítězství, totálního ovládnutí Evropy, zotročení všech lidí nearijské rasy, a  také snaha o podmanění velké části světa, to vše začalo v pětačtyřicátém roce řídnout jak v ranním slunci mlžka nad mokřadem. Blitz­ krieg se změnil ve  spěšný ústup, maskovaný prohlášeními o no­vém uskupení vojsk do příhodnějších obranných pozic. O tom čase se ti z místních, kteří chtěli těžit z nových pořádků, najednou začínali škrábat za uchem. Mladý Zeman, ročník čtyřiadvacet, si ze dne na  den přestal říkat Johan, najednou byl zase pro všechny Jan. Jeho zjevné sympatie k někdejší vítězné mocnosti se změnily v rozpaky. Vracíval se z okresního městečka, kde díky nové víře získal docela slušné úřednické zaměstnání, a  navíc se vyhnul totálnímu pracovnímu nasazení v Německu, vracíval se domů potají roklí v Mařetínku, aby ho nikdo neviděl. Rozmýšlel, co dál. „Měl jsem jet raději na práci do Německa,“ poznamenal jednou navečer, když už bylo ze stolu sklizeno. 141

„Američané celé Německo ničí z  letadel bombami,“ opáčil otec starý Zeman. Konec války byl na dosah. Zjevnými sympatiemi k Němcům se Johan – po staronovu zase Jan Zeman už příliš nechlubil. Lidé se pořád ještě báli promluvit, ale ty jejich oči se najednou dívaly jinak. Bylo jasné, že po  přechodu fronty udělají s  kolaboranty a zrádci krátký proces. Starý Zeman se během okupace držel neutrální linie. Očividně neprojevoval sympatie vůči okupantům, ale vrchovatě plný pesimismu se netěšil ani na nové poválečné pořádky. Měl o dvacetiletého synka obavy. Teď najednou věděl, že chlapec Jan, když před rokem dostal předvolání, raději měl na  nucené práce do Německa odejet. „Co budeš dělat?“ zeptal se tata. Tenkrát se chlapec dokázal ze šlamastyky vysekat. Jak se mu to podaří teď? Donedávna Johan, teď zase Jan krčil rameny. Chtělo by to někam odejít, prostě z Lubčic zmizet. Ale kam? Od východu už slyšeli hřmít děla. Vysoko na obloze prolétávaly s  ohromným hukotem svazy amerických bombardovacích letadel. Němci najednou nebyli těmi nabubřelými pány, jako ještě před několika dny, krčili se, uskakovali očima, vyjadřovali se o Hitlerovi nelichotivě. Karta se obrátila. Čas letěl jako splašený. Fronta se rychle blížila. Jednou navečer mladého Jana doma v Lubčicích marně čekali. Nepřipadalo jim to zvláštní, někdy se třeba i  tři dny neukázal. Přespával tam kdesi u kamaráda, nebo si udělal pohodlí na jednoduché pohovce v kanceláři, kde pracoval. Zvláště za špatného počasí. Ale většinou se vracel domů do Lubčic. Do Zátor auto­ 142

busem, odtamtud nejkratším směrem pěšinou přes Mařetínek domů. Když se Jan ani na třetí den neukázal, jakási předtucha přiměla matku Zemanovou jít se po  chlapci porozhlédnout. Oblékla převlečník, uvázala šátek na hlavu. „Kam jdeš?“ Neodpověděla. Sama nevěděla. Kdo ví, jak ji nohy samy od  sebe dovedly právě do  rokle v Ma­řetínku. Tam na větvi pokřiveného habru uviděla viset mladého Jana. To nejistota co bude dál a obava z pomsty ho na tu větev pověsila. Tehdy se u  takového případu nedělaly žádné obstrukce. Viselce odřízli, šupli do  rakve, odvezli na  hřbitov, překryli hlínou. Mezi sousedy se roznesla zvěst, že ten zoufalý čin spáchal Jan z obavy před nasazením na frontu. O týden později se za dramatických okolností převalila Lub­ čicemi fronta. Nastaly nové časy, nové pořádky. Na tragický pří­ pad Johana – Jana už si nikdo nevzpomněl. Přibližně o dvacet let později chystali u Zemanů v rodinném domku, postaveném v místě, kde se říkalo Krásné pole, velkou svatbu. Další z  rodu Zemanů, mladý Bedřich se bude ženit. Chlapec si těmi záhadnými cestami, které naše životy provázejí, namluvil nevěstu až z Malenovic v Beskydech. Bůh ví, kde se ti dva potkali, ale zahleděli se do sebe a po roce známosti se smluvili, že se vezmou. Z Lubčic že na tu slávu vypraví celý autobus, místní kapelu, rozvětvenou přízeň a  také přátele. Měli Bedřicha Zemana v Lubčicích rádi. Byl to chlapec ochotný, ovládal řemeslo truh143

lářské, ale dokázal si poradit také se zedničinou, uměl se postarat o dobytek a též o pole. „Co po svatbě?“ zeptal se tata Zeman. Bedřich krčil rameny. Neměl konkrétní představu, co dál. Mlá­dí se do všeho hrne hlava nehlava. Však čas napoví, co bude. „Věrka chce, abych se usadil v Malenovicích.“ „Nedávno jsme skoro od základů přestavěli chalupu,“ opáčil tata. „Je jako nová. My s matkou se nastěhujeme do dolní chaloupky po  staříkoch, vám zůstane celý štokáč. Můžete bydlet v přízemí nebo v patře, třeba v celém, jak budete chtít.“ „Je tady ještě Zdena a Lubor,“ připomněl Bedřich mladší sourozence. „Postarali jsme se o tebe, postaráme se také o ně,“ odpověděl tata. Bedřich se nedokázal rozhodnout. Rád by zůstal doma. Doma je doma. Má v Lubčicích známé, kamarády, práci. I v místní hospodě je jako doma. Ale byla tady Věrka, pěkné a milé děvče. Už si život bez ní nedokázal představit. Jenže tam kdesi ve vzdálených horách bude muset začínat se vším úplně znovu. Tak ho ta rozpolcenost poslední dobou trápila, že už kolikrát opravdu nevěděl, co s tím. „Tak co?“ „Nevím…“ „Zůstaň doma.“ „Až co řekne Věrka,“ vytáčel se Bedřich. „Svatba je příští týden,“ poznamenal tata. „To už bys měl mít jasno, kde se chceš usadit natrvalo.“ Ten poslední týden byl pro Bedřicha rozlůčkový. Tou dobou měla obecní hospoda každý večer stejné zákazníky. „Autobus odjíždí příští sobotu už ráno o šesté,“ upozorňoval 144

Bedřich kamarády. „Nejpozději o  sedmé. O  desáté je v  Male­ novicích svatba, potom fotograf, pak až do příštího rána hostina.“ „Akorát nevíme, jak se nám kdesi v těch horách a roklinách podaří unést nevěstu, když tam žádný z nás jaktěživo nebyl.“ „Únos nevěsty se konat nebude,“ oznamoval Bedřich kategoricky. „Ještě by si v  Malenovicích pomysleli, že k  nim přijeli z Lubčic nějací barbaři.“ „Tož potom nemá ani cenu kamsi do Malenovic jezdit!“ „Jste snad kamarádi!“ bránil se Bedřich. „Věřím, že jak tady jste, jeden každý z vás mne na té poslední cestě doprovodíte.“ Proti tomu se nedalo nic namítat. Hospodyně měly růžové tváře od pečení koláčů, buchet a dalších dobrot. Chlapi nakoupili pálenku v  obchodě, kdyby snad někomu nechutnalo doma vypálené. Karásek přivezl z  jižní Mo­ravy dva desetilitrové kanystry vína, červené a bílé. Nakoupili cigaret. Byly připraveny svatební dary, hory všelijakých zbytečností, které se pak desítky let povalují v chalupě a překážejí. „Tak co, chlapče?“ zeptal se v pátek navečer tata. „Nerozmyslel sis to?“ „Teď už je na rozmyšlení pozdě,“ odpověděl Bedřich. Večer, že ještě půjde s kamarády na chvíli posedět do obecní hospody. „Dlouho tam nebuďte,“ varovala mama. „Časně ráno už musíme být na cestě.“ Bylo to příjemné posezení. Skleničky stále cinkaly, rozprávěli i mlčeli. Až kolem jedenácté před půlnocí konečně vyšli do svěží noci. Ještě postáli na návsi, drželi se kolem ramen, hlasitě vyzpěvovali rozlůčkovou písničku. Pak konečně vykročili, každý svou uličkou ke svému domovu. V  sobotu časně ráno nahlédla mama do  Bedřichova pokoje. Nebyl uvnitř. Nenašla ho ani v žádném dalším pokoji. Vyhlédla 145

na dvorek, ale nedospával probdělou noc ani na lavičce pod rozložitým ořechem, jak někdy dělával. Na návsi zastavil autobus. „Jen v poklidu,“ křikl řidič. „Času dost.“ A  šel pentlit okna, aby každý hned na  prvé pohlédnutí vě­děl, že veze svatebčany. „Bedřicha nikde není,“ oznámila mama. Nevěděli, co teď. Jako by ho před těmi ochmelky kamarády nevarovali. Mama oběhla každého z nich. Pomžurkávali opilýma očima, teprve se vzpamatovávali. O  Bedřichovi žádný z  nich nevěděl. Jaksi popaměti ji nohy samy nesly, zamířila do  rokle v  Ma­řetínku. Letní slunce už jiskřilo v  plné síle, když tam na větvi pokřiveného habru zahlédla chlapce odvislého. Už ani je­den jediný další krok neměla sílu udělat, klesla k zemi a tak tam zů­stala v trávě plné rosy, pokud nepřišli ostatní. Tak zůstal Bedřich doma, a zároveň i nezůstal. Kamarádi slib splnili, jeden každý z nich do jednoho doprovodili Bedřicha na jeho poslední cestě. Ten barevný obrázek Panny Marie Sedmibolestné se v  rokli v Mařetínku objevil na stromě až později. Nikdo nevěděl, kdo ho tam zavěsil. Raději těmi místy ani nechodili, rokli se vyhýbali. Nějaký čas ještě kolovaly divoké zvěsti o  rokli sebevrahů, ale nakonec, jak to bývá, se na všechno zapomnělo. V domě po rodičích v Lubčicích, v části zvané Krásné pole, sice v místě větrném, ale s dalekými rozhledy, tam zůstával Pavel Zeman. Právě se vrátil z  fabriky. Dojížděl do  dvacet kilometrů vzdáleného města, kde pracoval v těžkém průmyslu. Peníze měl, to je pravda, ale postrádal hřejivé teplo domova. Vždycky snil o tom, že jen co otevře dveře, přivítá ho Jiřka a spolu s ní i pohoda a jakýsi jas, kterému sice nerozuměl, ale byl příjemný. 146

„Jak ses dnes měl?“ čekala by ho na přivítanou otázka. „Ušlo to,“ odpověděl by. Vždycky to ujde, pokud se vrátí domů živý a zdravý. Kolikrát už se stal v těžkém a horkém provozu železáren smrtelný úraz, buď z  nedbalosti nebo z  nepozornosti. Třeba upadlo břemeno zavěšené na  rámovém jeřábu, nebo projíždějící vagon zachytil uprostřed haly neopatrného dělníka. Také někdy veliká slza žhavého kovu vyprskla a nezbyl čas uskočit. Byla to práce namáhavá. Pavel kolikrát počítal, kolik ještě let mu schází, než půjde do důchodu, pokud se ho vůbec dožije. Raději toho nechal, nedopočítal by se. Poslední dobou se vracel do prázdného domu. Jiřka už dávno nebylo to děvče na které hleděl jako na svatý obrázek. Zahrádka před okny domu, kdysi plná květin, poslední dobou jeden plevel. Vůbec netušil, kde Jiřku hledat, kdyby hned chtěl. Ve  schránce dopis, v  záhlaví obálky úřední razítko. Adresa souhlasila. Nečekal žádnou poštu. Co mu kdo píše? „Nepůjdeš na jedno?“ křikl soused. Občas se v obecní hospodě scházeli u piva, povykládali, podělili se o rozumy, zavzpomínali na lepší časy co už minuly a těšili se na ty ještě lepší, které teprve přijdou. „Mám dnes ještě nějakou práci,“ odpověděl. Takovou práci! Nasypat zrní slepicím, které zanášejí, protože už ani vejce z  hnízda nikdo nevybírá. Nebo usednout ke  stolu, hledět oknem kamsi daleko, někam do  prázdna. Ta osamělost byla až k neunesení. Bílá obálka lákala vzít nůž a  otevřít ji. Co může uvnitř být? Netušil. Nechtěl to vědět. Žádný dopis nečekal. Až pozdě k večeru se odhodlal obálku rozříznout. Musel rozsvítit malou lampičku, aby na  psané viděl. Bylo to rozhodnutí 147

o  rozvodovém řízení, výměr platby alimentů, dělení majetku, datum podpis, razítko… Možnost odvolání do… Měl by se odvolat, on rozvod nechtěl. Ať si Jiřka jde, když chce, ale on se rozvádět nebude. Tak jí to řekl. Odbrkla, ať dělá, jak myslí, ona že už se do toho výstrkova nevrátí. S majetkem problémy nebyly. Rodiče připsali dům a polnosti na jeho jméno ještě předtím, než se oženil. Všechno bylo jeho. Až na nábytek. S Jiřkou starý vyházeli, nový pořídili společně. Ať si pro nábytek pošle Jiřka náklaďák, ať si vezme všecko, třeba i to, co patří jemu. O  památeční svaté obrázky po  rodičích, nějaké knížky, fotografie – o to by zájem asi neměla, jen o věci, které jdou zpeněžit. Jak to, že se tak změnila? Že je najednou tak hamižná po  penězích? Vždyť peníze jsou jen peníze, radost a  potěšení je docela jiná kategorie, peněz k  nim kolikrát není potřeba. Dlouho do noci seděl v sešeřelé místnosti. Ani večeři si neudělal. Ráno musí časně na autobus do práce. To bude až ráno. Teď že se ještě půjde trochu projít. Klid noci mu vyhovoval. Husté šero, ticho, nikde živé duše. Ráno do linkového autobusu do zaměstnání nenastoupil. To se stává, že se někdo opozdí, zaspí, několik minutek může řidič potkat. Troubil. Pak kdosi vyběhl z  autobusu, bušil na  dveře domu. Zbytečně. Všude otevřeno. Pavla nikde. Až kolem poledne ho našli viset v rokli v Mařetínku. Pak už Pavel, kterému ustlali v  hrobě na  místním hřbitově, i když stále zůstával osamělý, již nikdy nezůstal sám. Teprve potom kdosi na  ten pokřivený habr zavěsil barevný obrázek Panny Marie Sedmibolestné. ¬

¬

148

V závěru dvacátého století zůstával v domě na Krásném poli Norbert Zeman. Takový mírný mužský to byl. Usměvavý, snaživý. Všechno tam přeonačil, každá změna k  lepšímu. Stavení i  hospodářské budovy. Lidé se podivovali, jak to ten Norbert dělá, že se mu se vším tak daří? Dařilo se mu. Byl pracovitý a šetrný. Sekačku na trávu koupil. Studnu prohloubil a nainstaloval čerpadlo, vodu rozvedl po  celém domě. Osobní automobil pořídil a čas od času vyvezl rodinu na výlet. „Ty, Norbert,“ zastavil se jednoho podvečera Potočný. „Víš jak to u  mne vypadá, celá chalupa rozdrbaná, peněz není. Nepůjčil bys? Však právě teď neinvestuješ. Všecko vrátím, čestně, znáš mne.“ Znal, neznal, každý potřebuje peníze, jen málokdo je umí našetřit. Ale nepůjčit? Potočný by z  něho udělal supa. Norbert měl nějaké peníze na hotovosti, které právě urgentně nepotřeboval. Ale moc dobře věděl, co s nimi do budoucna. Synek o rok později půjde na studie, peníze byly určeny jemu. Nakonec půjčil. Dost peněz Potočnému půjčil. „Ale do  roka je musím mít zpátky,“ připomínal Norbert. „Synek půjde na školu, budu potřebovat každou korunu.“ „Že váháš…“ Všelijak život s člověkem škobrtá. Málokdy k lepšímu. Soused Potočný chalupu zvelebil. V nových poměrech začal podnikat. Dařilo se mu zpočátku slušně, později víc než dobře. Ale dlužné peníze nevracel, ani nepřipomínal. „Ty Josef,“ zastavil Norbert na ulici Potočného. „Synek chodí do školy…“ „Chytré klučisko, jedenkrát z něho bude velký pán!“ „Tož a jak s vrácením těch peněz?“ osmělil se Norbert. 149

„Peníze, sakra, každý chce jenom peníze. Teď jsem investoval do nové mašiny, půl milionu půjčky jsem si u banky musel na to vzít.“ „No dobrá, ale…“ „Člověče, jsem holý jak ta lípa,“ rozhodil Potočný ruce. Co měl chudák Norbert dělat? Tolik se na  ty peníze nadřel, tolik se uskrovňoval a teď, když je potřeboval pro svého synka, tak mu je nejlepší kamarád, kterému se dařilo víc než dobře, vlastně jako nikdy předtím, nemíní vrátit. Také příští den ráno vstávali u  Zemanů časně, tak jako jiné dny. Na  autobus do  zaměstnání ještě byl čas. Snídaně už byla na stole, svačina v aktovce. „Ještě musím něco zařídit,“ řekl Norbert ženě. „Hned jsem zpátky.“ Už se nevrátil. Autobus odejel na šichtu bez něj. Až pak kolem osmé zašel Vaníček za  starostou, potom za panáčkem. Stáli tam v rokli v Mařetínku a čekali na četníky, až přijedou. I  doktor Vrážel už byl na  tom smutném místě. Už přijeli také od pohřební služby, též museli počkat. Všechno musí jít postupně. Norberta odříznout z  habrové větve vedle obrázku Panny Marie Sedmibolestné musí četníci. Teprve pak přijde na  řadu doktor, určit příčinu úmrtí. Až po něm lidé od pohřební služby. Panáček přijde na  řadu až při smutečním obřadu v  kostele. A potom na hřbitově. Nejhůře bylo sluhovi božímu ve chvíli, kdy musel pronést slova útěchy truchlící rodině. Pokaždé měl v takové chvíli pocit, že sám by naléhavě potřeboval útěchu. Té úžlabině se pak začalo říkat rokle sebevrahů. Dlouho se tomu místu lidé vyhýbali. Ale čas, ta bestie necitlivá, nemilo­ 150

srdná, nelaskavá, nechal na všechno zapomenout. Barevný obrázek Panny Marie Sedmibolestné dál visí na  pokřiveném habru, ale už málokdo ví proč vlastně. Celý ten příběh se dávno přesunul do sféry legend.

151

Až skřivan zazpívá

Všecko se odehrálo s  nástupem léta. Širokým oknem byl vý­hled na  louku v  plném květu. Skřivaní vzlétali k  sivomodré obloze tak vysoko, že se ztráceli ve slunečním jasu. A trylkovali, až drnčely okenní tabulky. Sedmaosmdesátileté paní Hedvice vytvářely nadýchané stříbrné vlásky kolem narůžovělé tváře svatozář. Seděla na  pohovce mírně nakloněna na jednu stranu, jak jí neúprosná léta a nelidská dřina deformovaly hřbet. Dlouho mlčky hleděla do louky hýřící květy. Vůně léta se zrádně prodírala spárami kolem zavřeného okna až do toho velkého pokoje. Konečně začala tichým hlasem vyprávět. Naslouchal jsem jejím slovům a  mráz mi při tom běhal po zádech. Toto je její příběh. Ještě před první světovou válkou se Hedvičina maminka při­ vdala na  hospodářství v  Tamovicích. V  podhorské krajině se takové hospodářství ke  statkům velkých sedláků z  úrodných nížin rovnat nemohlo, ale rodina, která se rychle rozrostla o čtyři děti, alespoň byla soběstačná. Poklid narušila až první světová válka. Sedlák musel narukovat na východní frontu. Chod hospodářství zůstal na ženě a pa­cholkovi Janovi. V  závěru prvého válečného roku přišla zpráva, že hospodář padl. 152

Ovdovělé hospodyni nezbýval na dlouhý zármutek čas. Doby­ tek vyžadoval každodenní starost, pole čekala. Na statek musel přijít nový hospodář. Chlapů bylo málo. Všichni mladí a schopní hnili v rozbahněných zákopech a umírali na válečné frontě. Nej­ příhodnější volbou byl pacholek Jan. Svatba za daných okolností nebyla příliš velká. Pacholek Jan byl polichocený. Doposavad dřel ve  chlévě, stodole a  na  poli v podstatě jen za stravu a lůžko v přístěnku, teď mu celý ten dvůr a polnosti až po les říkaly pane. Ke čtyřem dětem z prvého manželství v rychlém sledu přibyly další čtyři. Samá děvčata, pro práci na statku k ničemu. Nejstarší byla Hedvika, které u  dne narození zaznamenali letopočet 1923. Tehdy probíhalo šťastné období prvé republiky, válka před pěti roky skončila, hlásila se hospodářská prosperita. Šťastné období, ale jak pro koho. Někdejší pacholek Jan, teď jeden z největších bídných sedláčků na podhorských nuzných polích, se naučil chodit hodně zeširoka. Nejčastěji do místní putyky. U Žida nejprve propil proužek rolky pod lesem, pak louku, potom pěkný a  úrodný lán. Propil i ten kousek lesa co z něho měli každým rokem dřevo na otop. Pak přišly na řadu pastviny. A také mokřaď podél potoka. Hned pak došlo na  dobytek. Na  kořalku padla stodola i  s  úrodou. Nakonec prolil hrdlem i obytné stavení. Přišel exekutor. Nebylo vyhnutí, posbírali jen to nejnutnější a brali se pryč. Děti z prvého manželství se už tou dobou rozešly porůznu ve službě. Děti bývalého pacholka Jana byly ještě příliš malé na to, aby mohly do služby. Tak se trmáceli po okolních vsích a po chalupách, kde je pokaždé na nějaký čas nechali v podnájmu. 153

Na Hodorfu se usadili u hajného Dorňáka. Hedvika toho roku začala navštěvovat školu. Denně tři kilometry lesem a přes pole do sousední obce. Aby nechodila jen tak zbůhdarma poprázdnu, vždyť už prý byla velká, přikázal hajný nasbírat tašku bukvic, aby měl pro divokou zvěř. Chodila bos. Jednou se nad ní tata přece ustrnul a koupil jí gumáčky. Takovou radost z toho dárku měla! Aby si boty příliš neošoupala, nosila je pod paží. Nevydrželi u hajného v podnájmu dlouho. Někdejší pacholek Jan by brzy propil i hajenku, která mu nepatřila. Přes další dvě štace se dostali do Dobrotic. To už měla Hed­ vika osm let. Docházela do místní školy. A aby byla k užitku, šla do služby k místnímu většímu chalupníkovi, či menšímu hospodáři Vrbenskému. Všecku práci v domě, ve chlévě i na poli musela umět zastat. I kuřivo za starou babku prodávat. Ta věčně seděla u  jednoho okénka, ale když si potřebovala odskočit, musela Hedvika nastoupit za  ni, prodávat zápalky, tabák a  cigarety. Kromě práce ve chlévě, ve stavení a na poli měla uloženo sbírat také borůvky a hříbky. Domácí oslovovala strýcu a teto. Když měli vyvážet hnůj na pole, poslala teta Vrbenská malou Hedviku s vidlemi do jámy, kde jen utrhnout kus sleželé chlévské mrvy bylo nad lidské síly. Odtamtud Hedvika kladla hnůj na okraj, tam jej vidlemi po troškách pohodlně brala teta Vrbenská a kladla na povoz. Jednou, právě v  čase vyvážení hnoje, musela Hedvika na pohřeb přízně a teta Vrbenská musela kydat hnůj sama až zespod z jámy, ta byla zlá! Mzda – koruna na den. V  šestnácti letech už byla z  Hedviky slečna, která se chtěla trochu strojit. Neměla na  parádu peněz. Vyprosila si na strýci a tetě Vrbenských, že může jezdit do města do továrny. 154

„Všecku prácu, když se z  fabriky vrátím, zastanu, jako to dělám vždycky,“ slibovala. Nakonec svolili. A ve fabrice zase zle. Mladé děvče se dostalo mezi staré pracovnice. A jak byla Hedvika zvyklá pracovat, ruce jí jen hrály, měla větší výdělek. Ostatní na ni zahlížely. Tehdy si na vesnicích lidé pomáhali. Sedlák šel s koňmi poorat chalupníkovi rolku, jako protihodnotu přicházeli chalupníci a drobní hospodáři pomáhat do jeho polností. Tak se Hedvika poznala s Robertem. Pavlasovi patřili k největ­ ším sedlákům ve vsi. Z osmi dětí bylo šest chlapců. Obě děvčata se brzy vyvdala, chlapci šli na studia. Až na Roberta. Od nepaměti seděl na Pavlasově statku vždy syn Robert. A tak tomu bylo i tentokrát. Pět sourozenců vystudovalo. Robert, třebaže ne nejstarší, ale proto, že statek musel podědit syn jménem Robert, uťápnutý a hlupučký, jak se mu neprávem posmívali, se měl stát jedním z největších sedláků ve vsi. Na statku bylo potřeba rukou na práci. Hedvika uměla zastat kde co, kosit, o dobytek se postarat, uvařit. Jen z koní při zapřahání, než si na sebe zvykli, měla trochu strach. V pětačtyřicátém roce, když bylo po válce, se za Roberta Pav­ lase provdala. Z chudičké služky, která si z fabrické práce sotva na trochu lepší oblečení uspořila, byla najednou selka. Staříkovi Robertovi se takový sňatek moc nezamlouval, na tak velký statek měla po  správnosti přijít bohatá nevěsta, ale co naplat, někdo musel dělat. Jednou navečer stáli mladí manželé pod lipami a  vyhlíželi do  polí, které se táhly až kamsi po  obzor a  spolu s  pořádným kusem lesa ještě dál. „To je všecko tvoje?“ žasla Hedvika. „Teď je to všecko také tvoje,“ odpověděl Robert. 155

To už se jim ozval za zády stařík Robert. „Co tady zbůhdarma postáváte? Dobytek ve  chlévě řve hladem, práce ve stodole čeká.“ Tam pod těmi lipami to byla příliš krátká chvilka, vlastně jediná pěkná, kterou kdy za ty roky, co spolu byli, prožili. Na statku sice hospodařil mladý Robert, ale stařík Robert travinu z ruky nedal, nic nebylo u notáře upsané na mladého. Když si mladí chtěli postavit králikárnu, i  když zbůhdarma ležela ve stodole hráň desek, přece si museli u stolaře koupit za svoje. Tak se chudobné děvče Hedvika stalo největší selkou ze vsi. Teď poznala, co to obnáší. Byla na  tom hůř, než ve  službě u Vrbenských, kde za všechnu tu dřinu dostávala korunu denně. Teď dřela ještě víc a neměla ani to. „S  Robertem jsme byli jedenáct roků,“ vzpomínala Hedvika tichým hlasem a nadýchané vlásky jí při tom svítily kolem hlavy svatozáří. „Přišly čtyři děti, jedno za  druhým. Páté už bylo na cestě, ale musela jsem z  jámy nakládat hnůj, pak hned jít zase do brambor – tam jsem potratila. Děcko sice ještě den dýchalo, ale nakonec přece umřelo. Hned pak jsem byla zase s outěžkem, ale doktoři rozhodli, že to musím dát pryč. Nechtěla jsem. Řekli, že mám organismus tak vyčerpaný, že jsem tak sedřená a vysílená, že bych to nevydržela. Doma hospodárka, čtyři malé děti. Musela jsem žít. Tak vzali to nenarozené pryč.“ Hlas pod tou tíhou tichl a jakoby skomíral, chvílemi mu nebylo téměř rozumět, málem ani ho nebylo slyšet. Hedvika hleděla širokým oknem do rozkvetlé louky, její vůně zrádně pronikala až do  světnice. Skřivani tam vystřelovali k obloze a trylkovali, až tabulky v oknech tím jásotem drnčely. „Stařík Robert pořád držel hospodárku ve  svých rukách, že pokud on žije…“ 156

Příjezdovou cestou se šinul pěkný automobil. Teď to tak chodí. Žádná bryčka se zapřaženými koňmi, řemení pěkně zdobené, koně neklidně hrabou kopyty, bujarost jim srší z očí. Svět se dávno přeškobrtl na jinou stranu. Stará stodoliska se rozpadají, ale ta hráň desek, ze kterých si kdysi nesměli vzít ani jednu na králikárnu, tam je pořád. Automobil zajížděl až ke stodole, otočil se a pomalu vracel. „Ten můj Robert začal churavět. Po těle byl zdravý, ale stěžoval si, že nemůže spát. Šel k  doktorovi. Předepsal mu jakési patáky. Pak jednoho dne…“ Odmlčela se, hlas se jí zadrhl, ale už po chvíli pokračovala. „… právě se držel takový čas, jako dnes…“ Další odmlka. „… umřel…“ Prudce jsem zvedl hlavu. „Prostě říkám, že umřel. Jak jinak…“ Až po chvíli jsem se dozvěděl podrobnosti. Ten den byl vrchovatě plný léta. Trochu pofukovalo, ale obloha od časného rána přímo jiskřila. Děti dosud spaly. V  celém domě se držel až neskutečný klid. Byl nejvyšší čas jít do chléva, připravit jídlo, pak si pospíšit na pole… Někdo jako by postával na  pěšině před oknem a  nemohl se rozhodnout, jestli jít dál nebo se vrátit, krok sem a  zase krok zpátky, chvíli znehybněl, pak zase krok sem a krok zpátky… Hedvika se podívala oknem pozorněji… Teprve v té chvíli uviděla na jabloni před domem viset svého Roberta. A jak si vítr s tělem pohrával zdálo se, že váhá zda jít dál, či se vrátit. „Tomu nejmladšímu byly tři roky,“ pokračoval šeplavý hlas. A teprve po chvilce znovu. 157

„Stařík Robert přežil syna Roberta o  šest roků. Pořád držel celé hospodářství ve  svých rukách, ale na  veškerou práci jsem byla jen já – Hedvika. Okšírovat koně, zapřáhnout do  povozu, naložit pytle se strojeným hnojivem, nebo brány, co bylo potřeba, jet do pole – nebylo jiné volby. Ve  chlévě šest dojnic. A  ještě dalších devět kusů hovězího. Koně. Čtyři malé děti… Na všecko jsem zůstala sama. Horší než služka. A stařík Robert chodil a rozkládal rukama, že on je největší sedlák v Dobroticích, že mu patří lán polností a les, všecko je jeho… Snad jako by i celý svět.“ Znovu jsem zvedl oči. Až po chvíli sedmaosmdesátiletá Hedvika odpověděla na ne­ vyřčenou otázku. „Pak přišla kolektivizace zemědělství, to jézédé… Celé hospodářství, statek, dobytek, polnosti, les…“ Napřáhla dlaň a foukla – a jako by odfoukla pápěří odkvetlých pampelišek. A krátce se zasmála. „Tenkrát se pořád chodilo na schůze. A také do kostela. To se muselo, aby lidé člověka nepomluvili. Jednou jsem zůstala v kostele trochu déle. Chrám už byl prázdný. Pořád jsem klečela v lavici, ruce sepjaté, potichu se modlila: Děkuji ti nastotisíckrát, Ježíšku na křížku, že celou hospodárku sebral jézedácký čert…“ Auto zastavilo před vchodem do  domu. Vystoupil mužský, pak vyskočily dvě malé děti. „To je syn a to jsou vnučky,“ usmála se Hedvika. V té chvíli starý svět definitivně odvanul mírný závan letního větru. Naráz se do domu nahrnul čas úplně jiný. Výhled širokým oknem na  louku v  plném květu zůstával. Skřivaní z ní pořád vzlétali k sivomodré obloze a jásavě trylkovali. 158

Krutá smrt slavných

Je vžitá představa, že prostí lidé umírají prostě, kdežto ti velcí a slavní s velkou pompou. Že když umírá žebrák, skrčí se někde v  koutku. Jen pokud má štěstí, není ten koutek v  roští nebo v  zaplivané čekárně, nýbrž alespoň v  trochu obstojné posteli. Nikdo se ho nezeptá, jaký byl ten jeho svět a jak se mu odchází. Kolem umírajícího prezidenta se chodí po  špičkách. V  pohotovosti je ošetřující personál, lékař co chvíli kontroluje tep, zřítelnice očí, všichni připraveni splnit jakékoliv přání umírajícího, oznámit světu zlepšení zdravotního stavu, či naopak zprávu truch­livou, která zlomí davům srdce a přiměje každého k slzám. Tklivá hudba vzbuzuje dojem, že truchlivé tóny odnášejí podstatu jeho existence kamsi do mezihvězdného prostoru, nikdo neví kam. Ve skutečnosti zároveň s posledním vydechnutím každého zemřel svět i celý vesmír jednoho i druhého, žebráka i prezidenta. Země přijme zpět mrtvou hmotu, které byl kdysi propůjčen život. Je konec. Důležitý je spíš způsob smrti. Ani zde nebývá rozdílů. Chudák i boháč a slavný člověk buď přivítají smrt v poklidu a v čase, jenž jim byl vymezen, nebo je okolnosti vženou do  zoufalství, jenž jim vtiskne do rukou prostředek, kterým pak svou existenci násilně ukončí.

Vincent van Gogh. Životní dráha holandského malíře a  grafika je ohraničena datem narození 30. 3. 1853 a  násilnou smrtí v pouhých sedmatřiceti letech 29. 7. 1890. 159

Někdy v roce 2008 byl v kterýchsi novinách použit ve zprávě o výstavě obrazů Vincenta van Gogha sice nervy drásající, zato málo přesný titulek: „Zastřelil se. Až pak ho začali obdivovat.“ Mezi Vincentovou smrtí a  úžasem nad jeho výtvarnou tvorbou uplynuly desítky let. Jak byl Vincent, opomíjený za svého života, byl po  desítky let zapomenut i  po  své smrti. Za  svého života, teprve půl roku před smrtí, prodal svůj první a  vlastně jediný obraz Červené vinice u Arles, jistě ani za zlomek sumy, která je v  současnosti nabízena na  uměleckých aukcích za  každý jeho obraz. Nebýt podpory rodiny, zejména o čtyři roky mladšího bratra Thea, byl by pro výtvarný svět pravděpodobně navždy ztracen. Vincentův život, jakkoliv dramatický, byl vlastně neustálým hledáním. Každý touží najít v  životě a  ve  světě odpovídající místo, kde by našel své štěstí a měl pocit dobra z toho, že je užitečný. Holandský malíř Vincent, syn protestantského faráře, působil roku 1876 v neuvěřitelně obtížných podmínkách jako pomocný kazatel v Anglii. Pak se stal kazatelem v bídné belgické hornické oblasti Borinage. Staral se tam o  chudé horníky a  pomáhal jim do té míry, že jim rozdal svůj nevelký plat a žil s nimi tak jak žili oni. Temné kresby z té doby patří k začátkům jeho malířské tvorby. Teprve později se začaly jeho obrazy rozjasňovat, to když v  Paříži poznal díla impresionistů. Krátkými tahy nanášel na plátno silné vrstvy jasné až žhavé barvy, kolikrát přímo vymačkané z  tuby. To jsou jeho slavné obrazy: Slunečnice, Most v Arles, Zelené žito, Obilné pole s havrany. Také série autoportrétů a  mnoho dalších obrazů. V  malování našel svou cestu a  smysl života. Maloval stále. Maloval i  v  čase, kdy se u  něho začaly projevovat příznaky duševní choroby a kdy si pak v zá­160

chvatu šílenství uřízl pravé ucho a  chtěl je darovat jedné z  žen místního nevěstince. Třikrát se léčil v arleské nemocnici. Od roku 1889 v ústavu dr. Peyrona v St. Remy. Stále pracoval. Maloval jako posedlý, přesvědčen, že malba přispívá k jeho uzdravení. Po  nalezení duševní rovnováhy se v  květnu 1890 usadil v Au­vers u Paříže, kde byl pod dohledem dr. Gacheta. Jas slunce, prosvětlenost atmosféry a barevnost námětů ponoukaly Vincenta k  práci. A  on skutečně pilně pracoval, nepromeškal žádnou chvíli. V  Auvers namaloval také svůj poslední obraz Obilné pole s  havrany (někdy také uváděný jako Havrani nad obilným po­lem). Obraz silný provedením i  námětem, prosycený předtuchou čehosi neznámého. Mistrovské dílo. Osudové. Tam si Vincent 27. července 1890 mezi obilnými lány přitiskl revolver k hrudi a vystřelil. Padl k zemi. Ale nemířil dobře, střela šla níž, nezasáhla srdce. Po chvíli Vincent procitl. Vrátil se do bídného pokoje nad kavárnou, kde bydlel. Hostinská spatřila na jeho šatech krev, přivolala doktora Gacheta, který měl Vincenta ve své péči. Ten sice ránu prohlédl, ale nic nepodnikl, kule se zaryla příliš hluboko a příliš blízko srdce. Spěšně přivolali bratra Thea. O  čtyři roky mladší Theo, na  jehož podpoře byl Vincent po celý život finančně závislý, seděl celý den u lůžka a držel Vin­ centa za ruku. Vincent požádal o oblíbenou dýmku. Kouřil. Uply­ nula jedna hodina po půlnoci, když zavřel Vincent oči a vydechl naposled. Kolem rakve stálo šest lidí. Nikomu nenapadlo zavolat kněze. Bratr Theo zlomen bolestí sotva dokázal pronést slovo. Kráčeli za černým povozem prosluněným dnem po jasně ozářené silnici. Na místním hřbitově, hned u hřbitovní zdi, spustili hrobníci rakev do země, zaházeli hlínou a udusali. 161

Theo přežil Vincenta skoro na den o pouhých šest měsíců. Byl nejprve pohřben v  Utrechtu. Po  nějaké době byly jeho ostatky přemístěny do Auvers a uloženy po Vincentově boku. Hrob obou má jednoduchý náhrobek. Pokrývá ho popínavý břečťan, vytrvalá a  nezdolná rostlina, kterou měl Vincent v  oblibě a  často ji do svých obrazů maloval.

Jack London, americký spisovatel. Narodil se 12. 1.

1876. Zemřel vlastním přičiněním na vrcholu kariéry spisovatele ve věku pouhých čtyřiceti let 22. 11. 1916. Jeho knihy jsou stále vydávány, bylo podle nich natočeno několik úspěšných klasických i televizních filmů. Knihy Volání divočiny a Bílý tesák se natrvalo staly značkou literární kvality Jacka Londona. I  řada dalších knih přinášela čtenářům kromě dobrodružství také poznání doby, kdy jejich autor žil. Jack London ovlivnil generace čtenářů. Navždy se stal prototypem Američana, který se z neobyčejně nuzných poměrů dokáže vlastní vůlí, pílí a silou dopracovat úspěchu. Vlastně ani neměl jistotu, kdo byl jeho otec. Od malého chlapce se musel umět o sebe postarat. Tyto neobyčejně těžké poměry ho přiměly vykonávat řadu profesí. Byla to práce v konzervárně, v prádelně, u pobřežní hlídky, byl lovcem tuleňů, topičem v elektrárně… To vše mu umožnilo hloubkovou sondáž života. Toulal se na černo nákladními železničními vagony po celých Státech. Dobrodružná výprava za zlatem na Klondike mu sice cenný kov nepřinesla, ale z  námětů, které tam načerpal, si vydobyl slávu na literárním poli a také bohatství. Hrdiny jeho příběhů byli drsní chlapi uprostřed nepřátelské přírody. Ve svých osmi a deseti letech vypadal Jack London jako kterýkoliv jiný americký kluk. V roce 1916 pak jako úspěšný Ame­ 162

ričan, který se přes všechny obtíže prosadil na  literárním poli. Jeho poslední fotografie, pořízena pouhých šest dnů před smrtí, však už vypovídá o člověku, kterému se nejen podařilo nahlédnout do tajů lidské existence, ale také se dobrat její hlubiny. Na jaře roku 1913 byl Jack London nejlépe placený, nejznámější a nejoblíbenější spisovatel na celém světě, v oblibě dokonce předčil i  Kiplinga. Jeho povídky a  romány byly překládány v deseti zemích světa. Psaním si ročně vydělával pětasedmdesát tisíc dolarů, což byla v té době ohromná suma. Potíž byla v tom, že ročně utrácel sto tisíc. Koupil obrovské pozemky. Budoval Krásný ranč. Nedbal na rady a ani na posměch okolních farmářů a hospodařil po svém. Zaměstnával několik desítek lidí. Ovšemže hospodařil neúspěšně. Také začal stavět vysněný Vlkův dům, rozsáhlé venkovské sídlo. Vzápětí po jeho dostavbě však stavení z nikdy nezjištěné příčiny zcela pohltily plameny. Dům buď neúmyslně nebo úmyslně zapálený vyhořel do základů. Když požár vrcholil, prohlásil Jack London, přihlížející zkáze, sebevědomě: „Nechtěl bych být tím člověkem, který můj dům zapálil.“ Ještě na úsvitu prohlašoval, že začne stavět dům znovu, ale už nikdy Vlkův dům stavět nezačal. Té hrozné noci něco shořelo v  jeho srdci a  zanechalo v něm jen vyprahlou spoušť. Neméně hrozné bylo, že poklesla úroveň jeho psaní, což ne­uniklo pozornosti kritiky. Navzdory tomu zůstával Jack London plný energie, měl spousty literárních nápadů, i plánů v podnikání. Ještě v  úterý 21. listopadu 1916 chtěl navštívit dobytkářský vý­stavní trh v Chicagu, mínil tam zakoupit pro svůj ranč několik pěkných kusů dobytka. Na svém Krásném ranči si velmi zakládal. Každému zaměstnanci s  rodinou chtěl dát do  užívání část půdy, aby si na  ní mohl postavit domek. Chtěl pro ně postavit 163

školu. A také obchodní dům. Chtěl aby Krásný ranč byl ve všem soběstačný. Měl také v úmyslu odejet na čas lodí do Orientu. Přátelé ho ujišťovali, že než se vrátí, bude obchodní dům stát. Už druhý den ve středu 22. listopadu 1916 kolem sedmé hodiny ráno ztropil japonský sluha poplach. Jack London obvykle spával na verandě. Právě tam ho toho rána našel japonský sluha v bezvědomí. Přivolaný lékař zjistil, že je omámený narkotikem. Našli dvě prázdné ampulky. Na  nočním stolku ležel psací blok s výpočtem smrtelné dávky drog. Ihned provedli výplach žaludku, dali injekci pro povzbuzení činnosti srdce. Jednu chvíli Jack London dokonce otevřel oči a řekl „Hallo!“ Pak znovu upadl do bezvědomí. Chvíli po sedmé hodině večer zemřel. Celá Amerika truchlila. Ostatky Jacka Londona byly odvezeny do  Oaklandu a  téže noci spáleny. Popel se vrátil na Krásný ranč. Skříňka s popelem je uložena na jednom vrchu. Je na ní položen velký kvádr červeného pískovce, který se nehodil zedníkům při stavbě vysněného Vlkova domu.

Virginia Woolfová (25. 1. 1882–28. 3. 1941), anglická

prozaička. Uvádí se, že její početí bylo důsledkem nedokonalé antikoncepce devatenáctého století. Pocházela z významné a rozvětvené rodiny britských literátů, jejichž literární díla by snad zaplnila jednu docela rozsáhlou knihovnu. Vcelku logicky se také Vriginie věnovala literatuře. Stala se hlavní představitelkou mo­ dernistické umělecké skupiny. Významně přetvořila formu an­glického románu. Virginie nekladla ve svém díle důraz na samotný příběh, ale na  zachycení myšlenek, dojmů a  pocitů postav. Metodu tohoto proudu vědomí obohatila silným lyrismem a pro164

nikavým výtvarným viděním skutečnosti. Její vyprávění se do té míry odlišovalo od tehdy zaužívaných zvyklostí, že ještě dlouho po její smrti vyvolávalo v literárních kruzích jakousi paniku. To konečně charakterizoval titul jednoho filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové, sice k obsahu filmu ne příliš odpovídající, ale charakterizující Virgiino postavení na literárním nebi. Její literární dílo i dnes představuje pro řadu běžných čtenářů tvrdý oříšek. Otec Virginie Woolfové, sir Leslie Stephen, byl kritik a editor Dictionary of National Biography. Už její pradědeček byl prominentním autorem, také její matka. Řeklo by se, že byl život Virginie narýsován jako podle pravítka. Avšak zdaleka tomu nebylo tak, život Virginie byl ve  skutečnosti sérií komplikací, frustrací a psychických nehod. Zpočátku odmítla několik nabídek k sňatku, nakonec se v roce 1912 provdala za Leonarda Woolfa, autora a vydavatele, který po celou dobu šestadvaceti let manželství odměřoval Virginii finance na osobní potřebu jako na lékárnických vážkách. Měla milence. A milenkou se jí stala také její nejlepší přítelkyně lady Vita Sackville-Westová, proslula básnířka a  pisatelka románů, provdaná za  britského spisovatele, diplomata a  politika Harolda Ni­colsona, homosexuála. Vita však nedokázala být dlouhodobě věrná a  po  několika měsících její lásku zradila. Virginii se už nikdy později nepodařilo nalézt za Vitu náhradu. Virginii po celý život pronásledovala genialita a šílenství rodiny. Od třinácti let, byla to dívenka krásná a inteligentní a dospělí se k ní netajili obdivem, trpěla maniodepresivní poruchou, střídaly se u ní okamžiky nespoutané radosti a hlubokého zoufalství. Několikrát se psychicky zhroutila. V  nejvážnějších stavech byl „… tok její řeči nezadržitelný, posléze se měnil v nesrozumitelné blábolení, takto byla schopna nepřetržitě mluvit čtyři dny a noci, nakonec upadla do bezvědomí.“ 165

Toužila po vlastním dítěti, ale silnější byla touha psát. V manželství byla zdrženlivá, navíc měla problémy se svou ženskou identitou, podivně se oblékala. S  přibývajícím věkem se Virgiiny maniodepresivní stavy zhor­šovaly. Měla strach z prohlubujícího se šílenství. Navíc měla pocit, že „pozbyla umění“. Svou roli sehrál alkohol. A navíc zima toho osudného roku byla dlouhá a nepřívětivá a jaro roku 1941 stále nepřicházelo. Toho dne měla Virginie Woolfová na sobě dlouhý teplý kabát s velkými kapsami. Stála na břehu řeky Ouse, jejíž vody neustále odkudsi přitékaly a plynuly kamsi v neznámo. Byl pátek 28. března 1941. Virginie Woolfová si z  náhlého po­pudu zaplnila obě velké kapsy teplého, těžkého a  dlouhého zimního kabátu vrchovatě kameny. Zvolna vstoupila do řeky, ze které už pro ní nebylo návratu.

Ernest Hemingway, americký spisovatel. Narodil se

21. 7. 1899 a zemřel ve věku pouhých dvaašedesáti let 2. 7. 1961. Jeho literární dílo doznalo světového uznání. Byl spisovatelem prvé poloviny dvacátého století. Hrdiny jeho povídek a románů jsou převážně muži, kteří vedou nebezpečný způsob života. Byl také vynikajícím žurnalistou a  neváhal se jako novinář účastnit války ve Španělsku, potom také první světové války jako válečný zpravodaj v  Evropě. Jeho úsporný citově nezaujatý styl psaní, často založený na pouhém dialogu, ovlivnil řadu literátů té doby. Jeho romány Sbohem, armádo, Smrt odpoledne, Komu zvoní hrana a další se staly světovými bestsellery. Kniha Zelené pahorky africké je soubor skvěle napsaných povídek, které vypovídají o jeho až vášnivé lásce k černému kontinentu, kde za jeho časů bylo možné lovit divoká zvířata téměř bez jakéhokoliv omezení. 166

Vrcholem jeho literární tvorby se stala novela Stařec a  moře, vzdávající hold lidské statečnosti v boji s přírodou. V roce 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu. Také Ernest Hemingway svým způsobem představuje prototyp pravého Američana. Silný. Odvážný. Nevyhledával kompromisy. Okouzlující. Obdivovaný. Vzniklému problému se dokázal postavit a řešit ho někdy i za cenu života. Neskrýval sympatie ke Kubě a její revoluci, dokonce tam několik let žil a podnes je tam jeho vila. Jeho start do literární tvorby byl jen zdánlivě snadný. V počátcích, kdy žil v Paříži, dostal za povídku, ovšem pokud se mu ji podařilo uplatnit, dolar. Už jako zavedený spisovatel pak dostával dolar za každé slovo. Jeho tvůrčí plamen jako kdyby udělením Nobelovy ceny začal skomírat. Dobře si uvědomoval, že podobná ocenění se udělují za celoživotní dílo, obvykle na sklonku života. Jistě měl ještě další tvůrčí plány, další náměty, ale jakoby žár slov v jeho nitru začínal vyhasínat. Usadil se v Ketchumu ve svém domě. Trpěl určitou psychickou labilitou, ale lékařům se jej podařilo dát do pořádku. Znovu chodil Hemingway na  lov, hromadu dříví před kuchyňským oknem jeho domu zdobily ulovené divoké kachny a čírky. Psychické problémy se však vracely. Jednoho dne, když zase měli letět do  psychiatrické léčebny, nečekaně vběhl Ernest do  pokoje, kde byly na  věšáku pušky. Držel zbraň v ruce a strkal do ní náboje. Jeho přátelé se na něho vrhli a srazili ho k zemi. Začali se zuřivě rvát o pušku. Naštěstí byla zajištěná, takže rána nevyšla. Když ho pak přátelé transportovali letadlem do léčebny, chtěl se vrhnout pod roztočenou vrtuli. Pak se během letu pokoušel 167

otevřít dveře a vyskočit z letadla, museli vynaložit veškeré síly, aby ho odtáhli ode dveří. V čem byl problém? Patrně ve psaní, tedy spíš v neschopnosti psát. Vydání knihy, která měla vyjít toho roku 1961 na podzim museli odvolat. „Nejsem schopen ji dopsat,“ tvrdil Hemingway. „Nejsem prostě schopen.“ Léčili ho také nenáviděnými elektrošoky. Koncem léta jedenašedesátého roku se jeho stav zlepšil natolik, že se mohl vrátit domů. Zůstával však stále pod lékařským dohledem. Onoho 2. července se mu podařilo dostat se opět k  pušce. Později se psalo, že k  neštěstí došlo při neopatrném čištění a  zacházení se zbraní. Ale zkušený lovec Ernest Hemingway věděl o  smrti vše. I  to, že nejjistější je prostřelit si hlavu přes spodní čelist. Přitiskl hlavně pušky pod bradu a  nějak se mu podařilo stisknout oba kohoutky. Tak navždy odešel velký spisovatel, jeden z největších. Jednou řekl, že člověk není stvořen pro porážku. Přece prohrál. Celý svět tehdy ustrnul.

Vladimír Boudník (17. 3. 1924–5. 12. 1968), český malíř a grafik, od roku 1965 člen SČVU. Byl vyučený soustružník, vystudoval Státní grafickou školu, pracoval v ČKD Vysočany jako soustružník a  potom rýsovač. Miloval všechny výrazové prostředky a materiály. Dokázaly jej nadchnout i zdánlivé všednosti, například výkop kanálu odhalující zastaralé technické sítě, špony od  soustruhu, piliny. To vše okamžitě vytvářelo v  jeho nitru výtvarné dílo. Právě z kovového a zdánlivě nepoddajného materiálu často vznikaly jeho vynikající grafické listy. Je považován za  jednoho z  nejvýznačnějších představitelů původní a nezávislé lyrické abstrakce v grafice. Od roku 1945 po 168

dvanáct poválečných let až do roku 1957 šířil pouličními happeningy a  kresbami na  zdech ideu explozionalismu založenou na tvůrčí asociaci. Vytvářel nové výtvarné techniky, strukturální gra­ fiku, vymýšlel vlastní postupy. Jeho moderní umění spjaté s po­ válečnou filozofií naráželo na  nepochopení a  nepřátelství. Jeho vizuální básnické skladby, etudy a zápisníky snů byly víc známy a přijímány v zahraničí, než doma. Způsob, jakým grafické listy, často pomocí vyřazeného kovového odpadu a mechanického náčiní připravoval a vytvářel, byl přímo „barbarský“. Takto dělal „co přijít musí“, nakonec to skutečně přišlo, ale přicházelo to velmi pomalu a  nesměle v  protiproudu zneuznání. Prvou výstavu mněl pouhé čtyři roky před smrtí ve svých čtyřiceti letech. Jeho zastáncem, přítelem a  obdivovatel byl zpočátku stejně neuznávaný spisovatel Bohumil Hrabal. Právě jeho knihy Vla­ dimír Boudník ilustroval svými grafickými listy. To Bohumil Hrabal nazval Vladimíra Boudníka „něžný barbar“. Ve  stejnojmenném příběhu o  něm mimo jiné píše, že Vladimír měl rád hospody, ve kterých se topilo uhlím nebo dřívím v kamnech Mus­ graves 14 nebo v  těch ohromných černých Filakovo, které se podobaly ohnivzdorné pokladně. Příběh napsal Bohumil Hrabal jako bibliofilský tisk Pocta Vladimíru Boudníkovi, vydali jej v ro­ce 1974 přátelé Vladimíra Boudníka k jeho nedožitým padesátinám. Vladimír Boudník byl také prozaik, ale jeho texty zůstaly ne­ publikovány, ukázku z jeho deníků uveřejnil v roce 1969 měsíčník Tvář. Vladimír Boudník žil i ryze soukromý život explozionalisticky a všech podnětů využíval k výtvarnému nápadu. Když se podruhé ženil, odbývalo se to v Krumlově, byli jeho přátelé pozváni za svědky. Stalo se tak ve středu 21. srpna 1968, 169

právě v den invaze „bratrských vojsk“. Nic nefungovalo. Vlaky nejezdily. Cesty plné vojenských aut a tanků. Přátelé se nemohli na  jeho svatbu dostavit. Zůstali sedět v  hospodě U  kocoura. A Egon Bondy hlasitě křičel, jestli také on bude mít někdy takové štěstí, aby se kvůli němu uvedlo do pohybu tolik armád: „Pět armád v pohybu, aby zabránily svatbě, to je už něco, na to se já nikdy nezmotám!“ Něco přes sto dnů po své druhé svatbě, právě na svatomikulášský svátek, bylo to v  sobotu 5. prosince 1968, se Vladimír Boudník ve svém pražském bytě oběsil. O dobrovolný odchod ze života se nepokoušel poprvé, tentokrát dopadla repríza na jed­ ničku. Když se pak kdosi Bohumila Hrabala dotázal, proč vlastně Boudník sebevraždu spáchal, odpověděl autor Něžného barbara lakonicky: „Protože musel.“ Vladimíru Boudníkovi bylo v den smrti čtyřiačtyřicet let, osm měsíců a osmnáct dnů. „Vězte, že Vladimír, ač proletář, byl aristokrat, který svým životem vyzývá k  následování ty, kteří si myslí, že život ještě stojí za  to, aby byl plně žit,“ napsal po  jeho smrti Bohumil Hrabal.

170

O autorovi Richard Sobotka se narodil 15. 3. 1935 v Zašové. Do literatury vstoupil knížkou pro děti Příběh toulavého kocoura (1979); vydal knihu povídek Nepřetržité jaro (1987); Charlotta Garrigue Masaryková – epizoda ze života (1999); Bosý poutník (2001); Bezruký Frantík (2003) – Cena hejtmana Moravskoslezského kraje v r. 2004; Hurá na  medvěda! – příběh nebezpečného huňáče z  Beskyd (2005, Cena E. E. Kische); Ivančena – Junácká legenda – osudový příběh ostravských Junáků a vznik mohyly na Ivančeně (2006); Jiné světy – tři novely (2006); Pytláci v Beskydech (2007); Život na oblaku (2007); Vlčí stopou – dramatický střet hajného s  vlčí smečkou. (2008); Zbojnické léto – příběh posledních beskydských zbojníků (2008); Barva jeřabin – povstání Valachů v letech 1620–1644. (2008); Rybářské štěstí – dobrodružství rybářů na řekách i vodních nádržích (2008); Lovecká vášeň – příběhy z  beskydských a  jiných revírů (2009); Čisté vody pramen – životní příběh básnířky, lidové vypravěčky a  výtvarnice Františky Pituchové (2009); Někdy navečer, když se tak dívám na západ slunce – povídky (2009); Kobzáňův Rožnov – malíř Jan Kobzáň a Rožnov pod Radhoštěm (2009); Čtyřnozí miláčci – 20+1 příběh o loveckých psech (2009); Četnické příběhy – veselé i smutné příběhy venkovského četníka (2009) a další. V poslední době publikuje převážně elektronicky. Podílí se na překladech z polštiny. Za svou literární práci získal řadu ocenění. Zabývá se také publikační činností. Člen Obce spisovatelů, člen Klubu autorů literatury faktu, člen Syndikátu novinářů České republiky.

171

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Richard Sobotka

AŽ SKŘIVAN ZAZPÍVÁ Sazba: Dušan Žárský Obálka: Jakub a Bára Sobotkovi V elektronické podobě první vydání Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz

ISBN: 978-80-86725-45-1