REKAPITULACE Neapolský záliv – Kampánie 2013 Neapolský záliv Během nočního přejezdu jsme se přesunuli z Čech až do Kampánie. Tento region je velikostí 13.500 km2 jen průměrným italským krajem, avšak počtem 5,7 miliónů obyvatel mu patří druhé a v hustotě zalidnění dokonce první místo mezi všemi dvaceti italskými regiony. Kampánie se sice rozprostírá v blízkosti italské metropole Říma, ale geograficky, historicky i kulturně se řadí do jižní Itálie. Její metropole Neapol je největším jihoitalským městem. 2/3 obyvatel Kampánie žijí v oblasti Neapolského zálivu, který je tak předurčen hrát dominantní roli v oblasti. Na jeho březích se tvořila světová historie a budovaly památky, které patří do světového kulturního dědictví UNESCO. Záliv se zařezává v délce 3O a šířce 15 kilometrů do Apeninského poloostrova. Jde o pozůstatek kaldery supervulkánu, který se zde v pravěkých dobách ponořil pod hladinu Tyrhénského moře. Sopečné běsnění tu narazilo na vápencový útes dnešního Sorrentského poloostrova. Vulkanickou činnost připomínají vedle siluety Vesuvu i sopečná hrana představovaná poloostrovy Posilippo a Miseno nebo ostrovy Ischia či Procida na severozápadním konci zátoky. Dávnou krasovou činnost pro změnu vyzdvihuje hradba pohoří Lattari, která se zvedá až do výše 1.443 metrů na jihovýchodě zálivu. Vápencový je rovněž ostrov Capri, který byl naším prvním cílem. Z Neapole jsme museli po mořské hladině urazit přes 30 kilometrů. Ještě se nerozednilo, když jsme v neapolském přístavu přestupovali z busu na loď. Teprve během plavby prozářilo vycházející slunce siluetu nejslavnější sopky světa – Vesuvu a skrz její obrys se vyšvihlo na oblohu. Během půldruhé hodiny dlouhé plavby jsme se rozkoukávali po Neapolském zálivu. Na levoboku jsme viděli horu Monte Faito, která se zvedá z moře u města Castellamare až do výše 1.130 metrů. Na pravém severozápadním boku lodě jsme mohli zahlédnout mys Miseno i ostrov Ischia. Neapolská aglomerace, kterou obývají více než 3 milióny lidí, zůstala v oparu za zádí naší lodě. Opustili jsme svět viditelné bídy současného italského jihu a připlouvali k ostrovu sladké zahálky, jak bylo Capri označované ve starověku. Capri – exkluzivní ostrov Ostrov Capri je pojem, který má punc exkluzivity a exotiky. Již od 1.století n.l., kdy si ho jako své sídlo vybral římský císař Tiberius, láká extravagantní boháče. Svou vilu tady dodnes využívají Giorgio Armani nebo Sophia Lorenová. Jeho snobskou pověst udržují hollywoodské hvězdy i světové modelky. Paparazziové zde mají práci po celý rok. Ostrov, jehož nemovitosti jsou nedostupné pro běžné smrtelníky, se vymyká představě neapolské aglomerace. Od pevniny se kdysi odtrhl a neustále se vzdaluje Sorrentskému poloostrovu, s nímž ho pojí společný geologický původ. Capri je v nepoetické skutečnosti něco přes 6 kilometrů dlouhá, 2,5 kilometry široká a 589 metrů vysoká skála, porostlá subtropickou vegetací, provrtaná jeskyněmi a pojmenovaná podle řeckého výrazu pro divočáka nebo latinského slova pro kozu. Zvedá se kolmo z Tyrhénského moře a je skalním sedlem rozdělena na vyšší západní část, zvanou Anacapri, a nižší východní Capri. Na ploše 10 km2 žije zhruba 14tisíc stálých obyvatel, asi polovina z nich v oblasti ostrovní metropole Capri a druhá o téměř 200 metrů výše v Anacapri. Odnepaměti panuje mezi obyvateli obou komunit patriotistická rivalita. Lidé z Anacapri mají blíž k nebesům a většinu ostrova pod sebou, v kostele svatého Michala uchovávají ostatky patrona Antonia. Obyvatelé konkurenčního Capri žijí v hlavním městě, blízko přístavu. V kostele svatého Štěpána uchovávají ostatky patrona Konstantina a na lidi z Anacapri se dívají jako na venkovany. Abychom si udělali ucelený obrázek o ostrovu, museli jsme navštívit obě městečka. Program na Capri jsme začali v přístavu Marina Grande. Najatými busy jsme odtud vyjeli do výšky 150 metrů nad mořem, kde se rozprostírá ostrovní metropole. Protože motorová vozidla do města nesmí, z jeho okraje jsme si Capri procházeli po svých. První zastávku jsme si udělali pod hodinovou věží na vyhlášené Piazzettě, která je salónem celého ostrova. V kavárnách, obchodech nebo na vyhlídkové terase lze potkat celebrity ze všech koutů světa. Potom jsme minuli kostel svatého Štěpána (Santo Stefano), v němž jsou uloženy ostatky městského patrona, svatého Konstantina. Procházeli jsme kolem luxusních butiků i nejluxusnějšího ostrovního hotelu Quisisana, který byl původně léčebnou, v níž pobýval i první československý prezident Masaryk. Budovu ze 60.let 19.století nechal na *****hvězdičkový hotel přeměnit italský diktátor Mussolini. Minuli jsme budovu a zahrady bývalého kartuziánského kláštera svatého Jakuba (San Giacomo), jehož opat už před více než 600 lety namíchal z ostrovních bylinek první parfém. Jeho vůni jsme ucítili, když jsme procházeli kolem parfumérie, kde se tradiční metodou vyrábí a prodávají místní voňavky. Cesta nás dovedla až pod vilu někdejšího německého průmyslníka Kruppa. Tady, v místech antické Augustovy vily, jsme stanuli na nejkrásnější ostrovní vyhlídce. Socha připomínající pobyt ruského revolucionáře V.I.Lenina dává tušit, že nejen společenská smetánka si vychutnávala krásy ostrova zahálky. Zatímco naprostá většina dnešních turistů přijíždí na Capri na několik hodin, ruský rebel zde strávil několik odpočinkových týdnů. Možná si v těchto místech představoval ideál krásy komunismu, jako konečného stádia dějin lidstva. My jsme si z Augustových zahrad na jedné straně fotografovali jachetní přístav Marina Piccola, k němuž se po skále klikatí Kruppova cesta, a na druhé straně Faraglioni, tři ostrůvky v moři, kde se kromě bárek s turisty vyskytuje i endemická modrá ještěrka.
Po oddechu ve městečku, v němž se v 50.letech minulého století zrodily legendární „capri kalhoty“, jsme ještě před polednem zamířili do Anacapri, které se rozprostírá nadmořské výšce necelých 300 metrů. Tady jsme ochutnali vyhlášené Limoncello di Capri, exkluzivní italský digestiv z citrónové kůry. Pak jsme se kochali pohledem na ostrov od vily San Michele, jíž si na přelomu 19. a 20.století vybudoval švédský lékař a spisovatel Axel Munthe. V autobusu jsme si později přečetli úryvek z Knihy o životě a smrti, v níž autor popisuje, kterak si splnil sen a podle svých představ budoval dům, v němž pomocí cenných artefaktů oživil bájnou i skutečnou historii ostrova. Magii místa umocňuje starověká sfinga, která se dívá z terasy vily směrem k městečku Capri a po doteku prý přináší každému návštěvníkovi štěstí. Těsně pod vilou končí 777 Fénických schodů, které už od starověku spojují přístav Marina Grande a Anacapri a přivedly sem i mladého Axela Muntheho, když se rozhodl, že tu vystaví svůj dům. Zatímco schody tady končí, lanovka začíná. Dá se s ní vyjet až na 589 m vysokou Sluneční horu, Monte Solaro. Ta, když se nezahalí do mraků, nabízí pohled, jenž neměl ani římský císař Tiberius, který na Capri žil v několika vilách 11 let a podle neověřených zpráv historika Suetonia se oddával perverzním orgiím. Tady vysoko nad zástavbou luxusních vil ukazuje ostrov svou přirozenou krásu, oproštěnou od snobské pověsti a lidských pomluv. Sorrento – město na útesech Sirén Podle antických bájí, žily na útesech mezi Sorrentským poloostrovem a ostrovem Capri Sirény, ženy s pronikavým hlasem a ptačími křídly místo nohou. Krásné dívky, které nebyly přístupné lásce, prý v monstra proměnila bohyně lásky Venuše. Nestvůry s půvabnými obličeji se pak usadily na skalách a svým sladkým zpěvem lákaly námořníky, aby je zardousily a vysály jim krev. Když mytická doba přešla do skutečné historie, zmizely Sirény ze scény. Jen jejich zkomolené jméno se promítlo do názvu poloostrova a města, které bylo naším dalším cílem. Leží jen 12 kilometrů od přístavu Marina Grande. Když jsme na molu sorrentského přístavu vystupovali z rychlolodě, ocitli jsme se v přechodném světě mezi neapolským nepořádkem a uhlazeností ostrova Capri. Takřka přímo z moře se před námi zvedaly 50 metrů vysoké tufové skály, které jsou pozůstatkem řádění supervulkánu před 35tisíci lety. Produktem sopečné síly je i průrva, jež se podle pozůstatků středověkých staveb označuje jako Vallone dei Mulini, Údolí mlýnů. Sorrento má historii, která jde až do řeckého starověku. Už Římané ho nazývali Surrentum a dali městskému centru půdorys, který má dodnes. Ve středověku bylo pevnostním městem, roku 1544 se tady narodil Torquato Tasso, jeden z nejvýznamnějších italských renesančních básníků. Sorrento si však na svou chvíli největší slávy muselo počkat až do 19.století, kdy byl zbourán městský hrad a město se proměnilo v prosperující letovisko, které vábilo boháče i celebrity. Romantický básník Byron, hudební skladatel Wagner, filozof Nietsche nebo ruský socialistický spisovatel Gorkij jsou jen některé z plejády slavných osobností, co spojily své jméno se Sorrentem. Ernesto de Curtis zkomponoval písničku „Torna a Surriento“, která v podání lidových zpěváků i operních tenorů láká do města další a další návštěvníky. Výhledy na Vesuv, mola na koupání v moři, kavárny a poklidná atmosféra italského jihu proslavily Sorrento daleko za hranicemi Kampánie. Příkrým stoupáním nebo výtahem jsme zdolali výškový rozdíl mezi pobřežím a vrcholkem ploché tufové skály, na které se rozprostírá město, jež má dnes zhruba stejný počet obyvatel jako celý ostrov Capri. Z památek jsme si ukázali františkánský klášter ze 14.stol. nebo kostel svatého Antonia, patrona města a světce, jehož socha zdobí i ústřední náměstí. Svatý Antonio prý dokázal zachránit dítě z útrob velryby, proto je na průčelí jeho chrámu umístěn úlomek velrybí kosti. Kostel je podobně jako další svatostánky ve městě důsledkem přestaveb od středověku po barokní éru 18.století. Ve spleti uliček plných obchodů jsme si uvědomili, že historické památky nejsou tím hlavním lákadlem, které do města přivádí zástupy turistů. A tak jsme si užili večerní atmosféru, nastoupili do vlaku a po regionální trati, jež kopíruje Neapolský záliv, přejeli do městečka Leopardi. Tam jsme přestoupili zpět do našeho busu a přesunuli se do hotelu Casa Rossa, jenž už od roku 1888 stojí mezi Neapolským zálivem, pohořím Lattari a sopkou Vesuv ve vesnici Santa Maria La Bruna v blízkosti města Torre del Greco. Vesuv – nejslavnější sopka světa Třetí den našeho zájezdu jsme odpoledne stoupali serpentinami po úbočí sopky Vesuv. Jediný klasický nevyhaslý vulkán na evropské pevnině pro nás nebyl jen přírodní zajímavostí, ale představoval i sestup po časové přímce do antického období, do roku 79, kdy jeho kráter explodoval a obsah jeho magmatického krbu zničil život a zakonzervoval stavby a předměty v okruhu několika kilometrů. Prostřednictvím sopečné exkurze jsme se přenesli do roku, kdy na trůnu císaře Vespasiana vystřídal jeho syn Titus, kdy bylo v Římě dokončováno Koloseum a kdy přírodovědec Plinius mladší dostal jedinečnou příležitost proslavit se prvním historickým popisem vulkanické erupce. Z parkoviště v kaldeře mezi vrcholky Monte Somma a Monte Vesuvio jsme pěšky vyšplhali na hranu kráteru, jenž se zvedá až do výšky 1281m n.m. Kdyby nám ve výhledu nebránila opona mraků, viděli bychom pod sebou Neapolský záliv i města Pompeje a Herkulaneum, jejichž antické ruiny vypovídají o síle vulkánu. Dívali jsme se do zhruba 200 metrů hlubokého pokuřujícího kráteru, který má průměr kolem 600 metrů. Jeho podoba je však odlišná od té, s jakou se mohli setkávat lidé v éře antiky. Od té doby sopka několikrát explodovala a svůj tvar měnila, naposledy v roce 1944. Dnes se řadí k tzv. spícím vulkánům,
které čekají na explozivní demonstraci své síly. Je pečlivě sledována vulkanology, neboť představuje reálné nebezpečí pro milióny lidí, kteří žijí v její blízkosti. Podle odborníků se blíží její další apokalyptická erupce. A díky Pliniově popisu víme, jak vypadal osudový 24.srpen roku 79, kdy se Vesuv zapsal do historických análů a stal se asi nejslavnějším vulkánem na světě. Vesuv tehdy neměl dva vrcholky, nýbrž byl kuželem, jenž čněl do výšky téměř 3000 metrů. Burácet začal toho dne ráno, aby dal většině obyvatel možnost záchrany. Apokalypsa přišla až po poledni, kdy sopka v několika fázích vychrlila ohromné množství horkých plynů a hustého vulkanického materiálu. Až do výšky přes 20 kilometrů vystoupal kouřový mrak v podobě atomového hřibu. Pompeje začaly být zasypávány spadem kamínků pemzy, poté byly jejich obyvatelé dušeni jedovatými plyny a nakonec vše živé zahubila žhavá pyroklastická vlna a spad sopečného popela. Pompeje byly pohřbeny 7 metrů vysokou vrstvou, blíže položené Herkulaneum překryl více než 20 metrovou vrstvou lávový proud tvořený směsí sopečného materiálů, bahna a horkých plynů. Podle odborníků katastrofu přežily minimálně tři čtvrtiny obyvatel měst pod Vesuvem. Z 20tisíc lidí žijících v Pompejích zahynuly dva až tři tisíce těch, kteří váhali s útěkem. Vesuv se uklidnil 26.srpna poté, co vychrlil 4 kubické kilometry magmatické hmoty. Až do 18.století upadly Pompeje a Herkulaneum v zapomnění. Jejich odkrývání probíhá do dnešní doby a především druhé jmenované místo kvůli husté okolní zástavbě zůstává odkryto jen z malé části. Když jsme se od kráteru Vesuvu vrátili zpět na parkoviště, mohli jsme si koupit víno, které se od starověku pěstuje na úpatí vulkánu a dnes se prodává pod značkou Lacrima Cristi. Věřili jsme místním, že jde o stejný nápoj, jaký pili již antičtí obyvatelé Pompejí. A s jeho trpkou chutí na jazyku jsme mohli zavzpomínat na návštěvu města, kde se zastavil čas před téměř 2000 lety. Pompeje – sonda do antické každodennosti Někdy v 8.století př.n.l. založil italický kmen Osků na 40 m vysokém lávovém pahorku v těsné blízkosti Neapolského zálivu osadu, která později dostala jméno Pompeje. Na její rozvoj měly vliv obě výrazné kultury, které v 7. až 5.století př.n.l. civilizovaly střední a jižní Itálii. Archeologové tu dodnes objevují stopy Řeků i Etrusků. Ve druhé polovině 5.století př.n.l. se města zmocnili italičtí Samnité a kontrolu nad ním si udrželi až do příchodu římského vojevůdce Sully roku 89 př.n.l. Zhruba 150 let Pompeje prosperovaly jako obchodní a přístavní město. Roku 62 n.l. s jejich sebevědomím zatřáslo ničivé zemětřesení, o 17 let později udělal tečku za jejich existencí výbuch Vesuvu. Během procházky památkou UNESCO a jedním z nejslavnějších archeologických areálů světa jsme si udělali představu, jak se žilo v antické éře. Prohlídku jsme začali u pozůstatku hradeb, které v délce tří kilometrů obepínaly město. Skrz opevnění jsme pronikli u Stabijské brány a přes cvičiště gladiátorů s rekonstruovanými komůrkami pro zápasníky a dřevěnými balkóny pro diváky jsme zamířili k divadlu pro pět tisíc diváků, kde se kromě hlediště a zbytků jevištní budovy dochovaly i kůly pro uvazování plachty, jež vytvářela střechu při nepříznivém počasí. Pak jsme si ukázali ulice s vyvýšenými chodníky, vyjetými kolejemi od vozů, přechody pro chodce, olověným potrubím, městskými kašnami, drážkami na posuvné dveře, reklamními freskami a politickou agitací na stěnách nebo obchody s mramorovými pulty s boxy na tekuté a sypké zboží – tzv. thermopolia. Viděli jsme, že se v Pompejích stavělo z tufového kamene, cihel a betonu. Řekli jsme si, že typický patricijský dům byl orientován do dvora, neměl okna do ulice, nanejvýš do světnice ve druhém podlaží. Do domu se vcházelo chodbou, kterou hlídal otrok nebo pes. První místností bylo atrium, čtvercová síň s otevřeným stropem uprostřed. Střešním otvorem pronikalo světlo a vzduch. Déšť doplňoval zásoby pitné vody v cisterně, která se nacházela pod ozdobným bazénkem (impluviem), zapuštěným do podlahy. Z atria se vcházelo do potemnělých ložnic nebo do místnosti s oltářem, kde domácnost uctívala lary, domácí bůžky. Na atrium navazovala dvorana (peristyl) se zahradou lemovanou kolonádou a reprezentativními místnostmi pro hosty. Mezi peristylem a atriem se zpravidla nacházela jídelna. Domy boháčů měly i vlastní malé lázně. Ve druhém podlaží nad atriem byly menší pokojíky. Stěny interiéru místo dnešních obrazů pokrývaly barevné omítky (nejoblíbenější byla červená), fresky a mozaiky, většinou s mytologickými výjevy. Podlahu tvořila kachlíková, mramorová nebo mozaiková podlaha. Hlavní ulice Via Abbondanza protínala Pompeje v délce více než jednoho kilometru. Na této obchodní tepně jsme navštívili Stefanovo valchářství, čistírnu, kde se jako prací prostředek používala lidská moč. Prádelna prosperovala, o čemž vypovídá omítka dekorovaná pompejskou červení a figurami bájných zvířat, jako byli tříhlavý pes Kerber nebo okřídlený kůň Pegas. Falické ukazatele nás pak směrovaly od jednoho nevěstince k druhému. Ten nejzachovalejší z nich se nachází v postranní uličce naproti hodinovému hotelu a vedle lékárny s prodejem antikoncepce. Označuje se jako Lupanáre a ukrývá komůrky pro kněžky lásky, toaletu i erotické menu v podobě fresek na stěně. Centrální prostor v Pompejích vyplňuje Fórum, dvoupatrovou kolonádou lemované náměstí, které zabírá plochu 140 x 40 metrů. Tady se konal každodenní trh, odbývaly náboženské rituály a pronášely politické projevy. Fórum bylo pěší zónou a obklopovaly ho nejvýstavnější budovy města. Stály zde Apollónův chrám se slunečními hodinami, Vespasiánova svatyně s dodnes zachovalým oltářem a celému prostoru dominoval ústřední svatostánek nejvyššího boha Jupitera. Přímo naproti tomuto chrámu se nacházelo centrum světské moci, radnice. Vlevo od ní se dodnes do výšky tyčí zdi Baziliky, budovy určené pro burzu a řešení obchodních sporů. Naproti ní se stály banky a vedl nich pak obchodní dům Macellum, kde jsme si kromě sádrových odlitků zemřelých Pompejanů ukázali i fresky zde prodávaného zboží v realistickém 2.pompejském stylu, který již znal perspektivu. Naproti Macellu se v budovách antického skladu a sýpky nachází depozitář se
sádrovými odlitky obětí Vesuvu a původními nádobami. V sousedství Fóra jsme navštívily jedny z pompejských veřejných lázní, abychom si udělali představu, jak pečlivě pečovali antičtí Římané o svou hygienu. Lázně pravidelně navštěvovali příslušníci všech sociálních vrstev, odděleně zvlášť muži a ženy. My navštívili pánské oddělení a viděli, jak vypadala převlékárna – apodyterium se skříňkami na odložení oblečení (zpravidla tuniky) a osobních věcí, dále malá místnost s bazénem na studenou vodu – frigidarium, v němž se zpravidla zakončovala lázeňská terapie, potom tepidarium, místnost pro masáže a provádění depilací, jejíž stěny opět lemovaly skříňky, tentokrát na odkládaní nádob s oleji a rozličnými masážními „emulzemi“ a nakonec jsme se ocitli v sauně – caldariu, která měla ústřední vytápění s rozvodem horkého vzduchu od podlahy, přes vnitřek stěn až ke stropu a v níž muselo být umyvadlo a nádrž na osvěžení těla. Během procházky jsme zavítali i do pekárny, kde jsme si kromě pece mohli prohlédnout mlýny na obilí. Exkurzi v Pompejích jsme zakončili u vztyčeného sloupu, který zbyl z chrámu patronky města, bohyně lásky Venuše. Pak jsme sestoupili z lávového pahorku, přeskočili 2000 let a nechali se pohltit obchody a pizzeriemi současného města. Neapol – metropole jižní Itálie Po programu na úpatí Vesuvu jsme dorazili do Neapole, města při stejnojmenném zálivu a s neodmyslitelnou siluetou sopky. Neapol má zhruba milión obyvatel (s předměstími více než 3 milióny) a představuje tak suverénně největší město jižní Itálie. Její 2700 let dlouhá historie z ní činí i jedno z nejstarších antických center na Apeninském poloostrově. Minulost Neapole je pevně svázána s dějinami jižní Itálie. Nejdříve patřila k nejsevernějším řeckým městům. Římané ji po staletí označovali jako duchovní maják, který vyzařuje helénský kulturní vliv. Římští patricijové, intelektuálové a umělci se do Neapole jezdili učit od Řeků. Ve městě žil a tvořil Vergilius, jeden z nejznámějších antických básníků. Neapol se svým malebným okolím podél zálivu a pod siluetou Vesuvu byla v době antického Říma vyhledávanou rekreační oblastí. Nepředstavovala však rušnou obchodní metropoli. Tou se stala až ve středověku, kdy si ji ve 2.polovině 13.století Karel z francouzského panovnického rodu Anjuovců vybral za své sídelní město a vládl z ní celé jižní Itálii. Ve 14.století již Neapol patřila k největším městům na světě. V 15.století si ji jako rezidenci zvolil aragonský král Alfons Nádherný a z pevnosti Castel Nuovo řídil říši, která zahrnovala i Sicílii, Baleárské ostrovy a východní část Španělska. Za Habsburků se Neapol stala součástí Španělska, sídlem místodržícího a přístavem, přes který se do Evropy dostala rajčata. Za francouzských Bourbonů v 18. a 19.století bylo obnoveno Neapolské království. Město opět mělo svého krále. Karel Bourbonský tu nechal vystavět jednu z prvních a největších operních budov na světě. Dnes je Neapol metropolí regionu Kampánie, sídlem velitelství NATO, patří jí ochranná známka na možná nejlepší pizzu na světě, je spojena s hudbou od opery až po zlidovělý hit „Ó sóle mio“ a bohužel i s organizovaným zločinem v podání místní mafie Camorry. Přijížděli jsme do centra od přístavu a všímali si nepořádku v ulicích města. Známý slogan „Vidět Neapol a zemřít“ dnes místní ironicky doplňují o slovíčko „smradem“. Přesto se Neapol vylepšuje. Přibyly jí pěší zóny a buduje se metro. Historické centrum města je památkou UNESCO. Během dvouhodinové procházky jsme si ukázali monumenty z rozličných etap dějin města. Začali jsme na hlavní městské promenádě Via Parthenope, která je jakýmsi veřejným obývacím pokojem obyvatel Neapole. První zastávku jsme si udělali u pevnosti Castel dell Ovo, která nese jméno podle legendárního Vergiliova vejce (Ovo), jež je prý uloženo pod jejími základy. Hrad stojí na někdejším ostrůvku Megaris, kde měl antický Lucullus svou vilu, v níž pořádal pověstné hody. Současnou pevnost nechal vystavět císař Fridrich II. ve 13.století. Potom jsme procházeli čtvrtí Santa Lucia, jejíž jméno oživuje slavná neapolská píseň. Ke čtvrti přiléhá Náměstí plebiscitu, které má klasicistní podobu z 1.poloviny 19.století, kdy ještě byla Neapol sídlem krále a kdy toto prostranství mělo reprezentovat jeho majestát. Jezdecké sochy bourbonských panovníků tento dojem ještě umocňují. Kolonáda a kruhový chrám sv.Františka z Paoly imitují velkolepé římské památky. Ve výklencích královského paláce k náměstí zhlíží sochy nejvýznamnějších jihoitalských panovníků od normanského Rogera, přes Fridricha Štaufského, Karla z Anjou, Alfonse Aragonského, Karla Habsburského, Karla Bourbonského, Napoleonova švagra Murata až po prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. Po zastávce u nejvyhlášenější neapolské kavárny Gambrinus jsme krytou obchodní galerií Umberta I. z konce 19.století došli k průčelí opery San Carlo z roku 1737, nejstarší nepřetržitě fungující operní scény na světě a místu, kde Enrico Caruso začínal svou pěveckou kariéru. Potom jsme obešli královský palác budovaný a přestavovaný od 17. do 19.století a došli ke královskému sídlu ze 13.století – hradu Castel Nuovo, který dodnes obklopuje hluboký hradební Krokodýlí příkop. Pevnost zhmotňuje mocenské choutky francouzského rodu Anjuovců. Působivý renesanční vítězný oblouk na průčelí hradu pro změnu oslavuje nástup Alfonse Nádherného z katalánského rodu Aragonců na neapolský trůn. Mocný španělský král nám pak z výše slavnostní vstupní brány pokynul, my se otočili a pomalu vraceli k autobusu. Amalfi – slavná námořní republika Další den ráno jsme se přesunuli k Salernskému zálivu a z turistického přístavu v Salernu vypluli do historického městečka Amalfi. Z moře jsme mohli sledovat, proč bylo toto místo zapsáno na seznam světového přírodního a
kulturního dědictví UNESCO. V minulých stoletích se lidé úspěšně poprali s neprostupnými skalami a budovali na nich svá obydlí a terasovitá políčka. Díky jejich úsilí dnes bělmo stovky metrů vysokých útesů barevně doplňuje zeleň visutých ovocných zahrad a terasovitých vinohradů nebo citrusových sadů. Ne náhodou nese okolí Amalfi název Costiera diviena, tedy Božské pobřeží. Postupně jsme míjeli městečka Vietri sul Mar a Cetara, skalnatý mys Capo d´Orso nebo letoviska Maiori a Minori. Za půl hodiny jsme přistáli v Amalfi. „Pokud byste obyvatele Amalfi pozvali do ráje, soudný den by pro ně byl jako každý jiný, protože jsou tuto nadpozemskou krásu zvyklí vídat denně.“ Napsal jeden italský novinář. V pětitisícovém pitoreskním městečku by dnes těžko někdo hledal někdejší světovou metropoli. Její význam kulminoval v 10.století, kdy mělo Amalfi desetkrát více obyvatel než dnes a své obchodní zastoupení po celém východním Středomoří. Úpadek přišel na konci 11.a v následujících třech stoletích, kdy město zplundrovaly postupně útoky Normanů a Pisy i přírodní katastrofa. Roku 1343 udělaly tečku za prosperitou města zemětřesení, vlny tsunami a následné sesuvy skal. V 19.století objevily Amalfi zahraniční cestovatelé a celebrity. Ve skalní rozsedlině, v místech, kde vápencové pohoří Monti Lattari (Mléčné hory) spadá příkře do azurových vod Tyrhénského moře, se nachází město, které před tisíci lety psalo světovou historii. Vzpomínkou na jeho někdejší slávu je dodnes obchodní vlajka, která vlaje na každé italské lodi. Na italské trikolóře jsou znaky čtyř nejmocnějších středověkých námořních států: Benátek, Janova, Pisy a Amalfi. Bez přispění amalfských kupců a benediktýnů by nevznikl řád johanitů, pozdějších maltézských rytířů. Ve středověku byl cestovní ruch založen na poutnících, kteří se vydávali na daleké cesty, aby dosáhli hrobu významného mučedníka. Nejprestižnější a finančně nejnáročnější byla pouť do Svaté země, na místa známá z Nového zákona. Amalfitánci tehdy poutníkům nabízeli dopravu do Palestiny, ubytování a vyřízení všech formalit nutných pro návštěvu Svatého hrobu nebo Betléma. S tehdejšími muslimskými vládci měli korektní obchodní vztahy. Jejich služby se podobaly nabídce dnešních cestovních kanceláří, a proto s trochou nadsázky můžeme Amalfi považovat za kolébku moderního cestovního ruchu. Ze spojení obchodníků pečujících o hospice a horlivých benediktinských mnichů se zrodil řád na ochranu poutníků, johanité. Jeho zakladatel, amalfský mnich Gerardo podle legendy shazoval křižákům z hradeb chléb, když město roku 1099 obléhali, aby ho zbavili muslimské nadvlády. Bez amalfských mořeplavců by křesťanské lodě plavící se Středomořím neměly svůj právní kodex. Ten platil až do raného novověku a jeho tištěné tabulky dodnes ukazuje jedno z amalfských muzeí. Kdyby se Amalfitánci od Arabů a zprostředkovaně od Číňanů nenaučili vyrábět papír, nadále by stejně jako jejich evropští současníci museli používat pro psaní dokumentů a knih jen pergamon a papyrus. Dodnes ve městě fungují manufaktury, kde se ručně vyrábí papír jako ve středověku. Amalfitánec Flavio Gioia prý vynalezl kompas, ve skutečnosti ho převzal z Orientu, kde jeho služeb využívali mořeplavci dávno předtím, než se Gioia narodil. Přesto socha tohoto domnělého vynálezce zdobí prostor mezi přístavem a městskou zástavbou, snad aby si každý návštěvník uvědomil, že městu nechyběly slavné osobnosti. Již před více než tisíci lety bylo Amalfi republikou, které vládl volený dóže. Podle některých historiků bylo Amalfi prvním italským středověkým státem s republikánským zřízením. Na hlavním náměstí, při pohledu od barokní fontány, kde vodní nymfa necudně vyzývá turisty, aby se osvěžili proudem vody, který tryská z jejích odhalených ňader, nás uchvátil pohled na velkolepé průčelí katedrály svatého Ondřeje (St. Andrea). Když se ve 13.století Amalfitáncům podařilo získat relikvie svatého Ondřeje, jednoho z prvních apoštolů a bratra svatého Petra, světová prestiž jejich města stoupla do závratných výšek. Původní kostel byl přestavěn do podoby honosné katedrály a chrám stejně jako přilehlé prostranství zaplnily malby a sochy mučedníka, který byl ukřižován za císaře Nera na šikmo vztyčeném kříži. Ostatky svatého Ondřeje jsou uloženy v kryptě, která má nyní barokní kabát, jenž jí dal Domenico Fontana a několik méně známých umělců. Katedrála se stavěla od 10. do začátku 13.století, kdy bylo v arabsko-normanskorománském stylu vybudováno její průčelí a k němu přiléhající zvonice. V 17.století byl interiér chrámu barokně přestavěn a bohatě dekorován. V 19.století byl renovován exteriér. Katedrála stojí na vyvýšeném místě a dominuje dnu kaňonu, v němž se město rozprostírá. Historicky i zeměpisně navazuje na prohlídku Amalfi návštěva historického městečka Ravello, které prožilo největší rozmach ve 13. a 14.století, kdy pohasla hvězda Amalfi. Zatímco dnes žijí v Ravellu sotva tři tisíce obyvatel, tehdy jich bylo desetkrát tolik. Město hostilo neapolské anjuovské krále, papeže i spisovatele Bocaccia. V 19.a 20.století se podobně jako Amalfi přeměnilo v letovisko vyhledávané celebritami takového kalibru, jako byli hudební skladatel Richard Wagner, herečky Greta Garbo, Audrey Hepburnová nebo zpěvák Frank Sinatra. Vyhlídkovým busem jsme se podél Dračího kaňonu nad Atrani vyšplhali až do výšky 350 metrů nad mořem, kde se historické Ravello rozprostírá. Během procházky po městečku jsme si ukázali románskou katedrálu svatého Pantaleona s ornamentálně zdobenu kazatelnou a cennými bronzovými vraty ze 12. a 13.století nebo palác Rufolo, který byl ve středověku sídlem stejnojmenné mocné rodiny a od 19.století je parkem s panoramatickým výhledem a koncerty, jež připomínají inspirativní pobyt skladatele Richarda Wagnera. Pak jsme se podívali na elegantní vilu Eva z přelomu 19. a 20.století, typické visuté zahrady, kde se kromě vína nebo citrusů pěstují i dýně nebo rajčata a kláštery klarisek a františkánů. Mohli jsme posoudit, zda-li má pravdu spisovatelka Belina Jonesová, když napsala, že kvůli výhledům z Ravella byly vynalezeny pohlednice. Program na Amalfitánském pobřeží jsme zakončili výletem do Atrani, které leží při vyústění Dračího kaňonu a kdysi bylo součástí města Amalfi. V kostele, který dnes již nestojí, byl inaugurován dóže, nejvyšší představitel slavné námořní republiky. Z pláže jsme si ukázali barokní kostel Maří Magdaleny s charakteristickou keramickou kupolí a podél Saracénské strážní věže z 15.století a bývalého františkánského
kostela, dnes luxusního hotelu Luna se vzpomínkou na tvůrčí pobyty Richarda Wagnera a Henrika Ibsena přešli zpět do Amalfi. Měli jsme možnost vykoupat se v Tyrhénském moři. Vpodvečer jsme nasedli na loď a zamířili do Salerna. Salerno – vzpomínka na Normany Program jsme zakončili v Salernu, které se rozprostírá na rozhraní pohoří Monti Lattari, masívu Picentini a pobřežní nížiny. Zatímco ve starověku do italské historie příliš nepromluvilo, před tisíci lety bylo jednou ze světových metropolí. Když v 11.století přišli do jižní Itálie normanští válečníci, aby v zemi, kde nikdo pevně nevládne, získali půdu, upřel se pohled papeže k jejich mečům. Církev v horlivých křesťanských bojovnících ze severu viděla prostředek, jak z jihoitalského teritoria vytlačit východní Byzantince i muslimské Araby a v jejich koloniálním snažení je podporovala. Bratrům Robertovi a Rogerovi z rodu Hauteville se skutečně v průběhu několika let podařilo dobýt celou jižní Itálii, od Neapole až po sicilské Palermo. Robert Guiscard si za své sídelní město vybral Salerno a ovládal z něj jih Apeninského poloostrova, jeho mladší bratr se postupně zmocnil celé Sicílie. Protože normanských velmožů byla hrstka, tvořili jen špici pyramidy jihoitalské společnosti. Do té vedle Italů patřili Řekové, Langobardi a Arabové. Normané vládli pragmaticky a tolerovali ostatní národy. Tak se ve stavitelském umění jejich doby prolínají prvky románské, byzantské a strohé severské i zdobné maurské architektury. Ke stejné symbióze docházelo i ve vědách. Robert Guiscard v Salernu založil katedrálu a vedle ní i první vysokou lékařskou školu v Evropě. Tam se pro tehdejší fanatickou středověkou Evropu vyučovalo nezvykle kosmopolitně, dle starověkých řeckých poznatků, arabské medicíny a samozřejmě i podle soudobých západoevropských praktik. Pokud chtěl ve středověku vladař umocnit význam svého sídelního města, potřeboval v katedrále ukrýt ostatky věhlasného mučedníka. Ve středověké Evropě vzkvétal obchod se svatými relikviemi a za nejcennější se považovaly ostatky biblických apoštolů. Robert Guiscard měl štěstí, neboť disponoval pozůstatky svatého Matouše, jednoho ze čtyř evangelistů, autorů Nového zákona Bible. Salerno tak získalo velmi slavného patrona. Jeho relikvie jsou dodnes uloženy v kryptě pod oltářem katedrály svatého Matouše (San Matteo). Ta je odrazem historie města. Má podobu normanské baziliky ze 70.let 11.století se vstupním atriem a typickou zvonicí. Starověkou minulost připomínají antické sloupy a sarkofágy, řecko-normanskou kulturu oživují bronzová vrata a mozaika evangelisty, arabsko-normanské umění prezentují kazatelny a velikonoční svícen svými charakteristickými ornamenty. Kaple vpravo od hlavního oltáře sloužila k žehnání zbraní křižáků, kteří se vydávali bojovat do Svaté země. Barokní éra dala katedrále současný interiér a bohatě dekorovanou kryptu svatého Matouše. Kromě dómu nám město jiný historický dárek nepřichystalo. Odráží v sobě skutečnost, že po smrti Roberta Guiscarda se metropolí jižní Itálie stala Neapol a Salerno už svůj další rozkvět nikdy neprožilo. Navíc v roce 1943 při vylodění Spojenců bylo poničeno válečným běsněním. Dnes má 130tisíc obyvatel a je druhým největším městem a přístavem regionu Kampánie. Na kdysi jedné z nejkrásnějších italských promenád jsme počkali na náš autobus a vrátili se zpět do hotelu. Pozzuoli – město na vrcholu supervulkánu Zatímco úvodní den našeho programu nás zavedl k jihovýchodní hraně Neapolského zálivu, na jeho závěr jsme se dopravní zácpou prodírali po severozápadním okraji neapolské aglomerace. Naším cílem bylo Pozzuoli, které je počtem 85tisíc obyvatel pátým největším městem v Kampánii. I když na první pohled vypadá jako tuctové středisko zbídačené neapolské aglomerace, skrývá ve své historii i zeměpisné poloze mnoho atraktivních zajímavostí. Město založili v 6.stol.př.n.l. řečtí osadníci z ostrova Samos, od 2.stol.př.n.l. bylo součástí římské říše, kde se postupně propracovalo na nejdůležitější přístav. Tady se překládalo obilí i luxusní zboží pro Řím. V okolí města se těžil vulkanický popel pucolán, ze kterého se v době antiky vyráběl beton. Na týden se tady kolem roku 61 zastavil apoštol Pavel. V místním amfiteátru byl o 243 let později umučen svatý Januarius, dnešní patron Neapole. Roku 1934 se tady narodila Sophia Lorenová, možná nejslavnější italská herečka všech dob. Ve jménu Pozzuoli je obsažen latinský výraz pro zápach. Odér síry se vznáší ve vzduchu města, které leží v neklidné geologické zóně přímo v náruči suervulkánu, jenž může někdy zničit lidskou civilizaci. Kopce za městem se nazývají Campi Flegrei, tedy Spálená pole. Jde o vyhaslé nebo spící sopky s fumarolami, z nichž uniká sirný kouř. Jak supervulkán dýchá, tak se v Pozzuoli pohybuje zemská kůra. Kromě častých zemětřesení a decentní sopečné činnosti je zde pozorován tzv. bradyseismus – postupné zdvihání nebo pokles zemského povrchu, který způsobuje plnění či vyprazdňování podzemní magmatické komory. V blízkosti přístavu jsme si ukázali ruiny Serapea - antického tržiště, kterému vedle zbytků latríny vévodí vztyčené sloupy. Ty jsou až do výše 6 metrů rozryté stopami po mořských měkkýších. Vypovídají tak o pozzuolského bradyseismu. Do 10.století terén města klesal až 6 metrů pod dnešní úroveň. Pak se začal postupně zvedat, nejvýrazněji v letech 1968 – 72, kdy stoupl o 1,7 metru a v letech 1982 – 84 o dalšího 1,8 metru. Tehdy kvůli častým otřesům musely být evakuovány desetitisíce obyvatel města. Od té doby terén opět zvolna klesá. Kvůli bradyseismu dodnes leží mnohé antické památky v okolí Pozzuoli pod hladinou moře. V době antického Říma zde slavné osobnosti měly své rezidence. S oblibou zde pobýval César, nebo Cicero. Nero tu nechal zavraždit svou matku a císař Hadrián
tady zemřel přirozenou smrtí. Ruiny staveb z jejich éry se nachází v oblasti městečka Baia, které jsme spolu s aragonským hradem měli po své pravici, když jsme vypluli z pozzuolského přístavu. Od ostrova Ischia nás dělila 20 kilomerů dlouhá trasa plná atraktivní podívané. Mezi Pozzuoli a Baiou se vypíná 130 metrů vysoký kopec, který se jmenuje Monte Nuovo, Nová hora. Jde o nejnovější vrcholek kontinentální Evropy. Dnes vyhaslý vulkán vznikl během několika bouřlivých dnů roku 1538. Za Baiou jsme míjeli Miseno, kde v chráněném přístavu kotvila válečná flotila antického Říma. Jako admirál zde roku 79 působil učenec Plinius starší, který tehdy zahynul při záchranné misi o výbuchu Vesuvu. Misenský mys označuje maják. Když jsme na pravoboku měli otevřené moře, zaměřili jsme se na sledování levé strany, kde se po chvíli vynořila Procida, která je plochou 4 km2 třetím největším ostrovem Neapolského zálivu. Jde o desetkrát zmenšenou kopii sousední Ischie. Dosahuje výšky jen 90 metrů a taktéž je vulkanického původu. Její stejnojmenné metropoli vévodí středověký hrad, který byl ještě v nedávné době obávaným vězením. Procida je mostem propojena s neobydleným ostrůvkem Vivara. A pak přišla Ischia. Ischia – největší ostrov Neapolského zálivu Z moře a mraků před námi vystupoval největší ostrov archipelagu a po Sicílii, Sardinii, Elbě a Pantellerii pátý největší ostrov celé Itálie. Zabírá plochu 46 km2 a dnes již vyhaslou sopkou Monte Epomeo se zvedá do výše 789 metrů. Obývá ho více než 60tisíc lidí, čímž je třetím nejlidnatějším italským ostrovem. Ischia je vyhaslý vulkán, který naposledy běsnil roku 1301. Přesto lze na ostrově pozorovat doprovodnou sopečnou činnost. Ze země kouří téměř 70 fumarol a tryská více než stovka termálních pramenů, které léčí revmatismus, gynekologické nemoci nebo dermatologické poruchy. Na Ischii jsme připluli stylově. Zakotvili jsme na východě ostrova v přístavu, který je ve skutečnosti zatopeným kráterem, vzniklým při erupci před 2400 lety. Přistáli jsme v ostrovní metropoli, která je dvouměstím Ischia Porto – Ischia Ponte. Dominantou druhé jmenované poloviny je Aragonský hrad, jenž trůní přes 100 metrů vysokému ostrůvku při pobřeží. Jeho siluetu jsme na levoboku lodě sledovali krátce před přistáním. Pevnost z 15.století stojí na místě antického hradu, který tady již v 5.stol.př.n.l. vystavěli řečtí dobyvatelé ze sicilských Syrakus. Antické Řeky ostrov přitahoval. Na začátku 8.stol.př.n.l. tady zřídili svou nejstarší kolonii na území dnešní Itálie. A to navzdory tehdy ještě běsnícím vulkánům. Zřejmě je sem přitáhla úrodná půda, která posloužila pro založení možná nejstarších vinic v prostoru Itálie. Ischijské víno, jež jsme během ostrovní exkurze ochutnali, má velmi dlouhou tradici. Najatým busem jsme obkroužili celý ostrov, jehož obvod měří kolem 40 kilometrů. Projeli jsme všech šest metropolí, Ischií počínaje, přes horská střediska Barrano a Serrara Fontana až po letoviska Forio, Lacco Ameno a Casamicciola Terme. První zastávku jsme si udělali na jihu ostrova, v původně rybářské vesnici Sant Angelo. Ta se lepí na šíji mezi horským úbočím, mořem a vulkanickým skaliskem. Kolem vesnice pokuřují fumaroly a některé domy jsou vyhloubeny do měkkého tufu. V takových skalních příbytcích žili i původní obyvatelé Ischie. Řečtí kolonisté si je na dálku spletli s primáty a dali své nové domovině jméno „Pithecusai“, Ostrov opic. Sant Angelo dokumentuje proměnu ostrova, kde se již většina obyvatel neživí zemědělstvím a rybolovem, nýbrž pracuje ve službách cestovního ruchu. Do Sant Angela je možné dostat se pouze pěšky a tak jsme za poznáním pravděpodobně nejkrásnější vesnice Ischie museli opustit útroby autobusu. O chvíli později jsme si udělali zastávku na západě ostrova. Při ochutnávce místního vína jsme si z ptačí perspektivy prohlédli Poseidonovy zahrady s 22 bazény, největší ostrovní termální lázně. Když jsme projížděli letovisko Forio, všimli jsme si bílého středověkého kostelíka Santa Maria Soccorso, který si v kultovním filmu „Nebožtíci přejí lásce“ zahrál roli márnice. V letovisku Lacco Ameno na severu ostrova jsme si v moři ukázali desetimetrovou tufovou skálu Fungo v podobě hřibu a řekli si, že právě na místě tohoto města založili na začátku 8.stol.př.n.l. Řekové svou první osadu na ostrově. Posezónní lázeňskou atmosféru jsme si mohli vychutnat v městečku Casamicciola Terme, které bylo v 19.století nejvyhlášenějším lázeňským střediskem celé Kampánie. Na léčebném pobytu tu pobýval např. norský dramatik Henrik Ibsen. Tečku za první prosperitou letoviska udělalo ničivé zemětřesení v roce 1883. Později však byly lázně, položené mezi mořem a zalesněnými svahy nejvyšší ostrovní hory, znovu obnoveny. Turisty přivádí do města i přístav, který je spojnicí ostrova a pevniny. A právě tady jsme udělali tečku nejen za ischijským programem. Ze zádi trajektu jsme mohli sledovat zapadajícím sluncem prozářenou siluetu ostrova a v souladu s místní antickou bájí v něm vidět jednu ze sta hlav obra Tyfona, který řval jako býk, pes a člověk dohromady. Svého času povstal proti nejvyššímu bohovi Diovi. Ten s ním po dlouhém boji praštil o mořské dno takovou silou, až se roztříštil na mnoho kusů. Části jeho těla dopadly na různá místa na Ischii. Dodnes tady najdeme jména vesniček jako Piedimonte, tedy Velká noha, nebo Ciglio, tedy Řasa. Mohli jsme dráždit fantazii, ale museli jsme se rozloučit s pozdním středomořským létem a vydat se vstříc chladnému středoevropskému podzimu.
Pro CK Inter Zbiroh vypracoval: Michal Hrazdil
