REKAPITULACE SICÍLIE 2013 Neapol – metropole jižní Itálie Během nočního přejezdu jsme se přenesli z Čech přes Bavorsko a Rakousko do Itálie. Ráno jsme proťali severoitalskou Pádskou nížinu, za Boloňou vystoupali na Apeninský poloostrov a přes Toskánsko, Umbrii, Lazio a severní Kampánii jsme odpoledne dorazili do Neapole, města při stejnojmenném zálivu a s neodmyslitelnou siluetou sopky Vesuv. Neapol má více než milión obyvatel (s aglomerací přes 3 milióny) a představuje tak suverénně největší město jižní Itálie. Její 2700 let dlouhá historie z ní činí i jedno z nejstarších antických center na Apeninském poloostrově. Minulost Neapole je pevně svázána s dějinami jižní Itálie. Nejdříve patřila k nejsevernějším řeckým městům. Římané ji po staletí označovali jako duchovní maják, který vyzařuje helénský kulturní vliv. Římští patricijové, intelektuálové a umělci se do Neapole jezdili učit od Řeků. Ve městě žil a tvořil Vergilius, jeden z nejznámějších antických básníků. Neapol se svým malebným okolím podél zálivu a pod siluetou Vesuvu byla v době antického Říma vyhledávanou rekreační oblastí. Nepředstavovala však rušnou obchodní metropolí. Tou se stala až ve středověku, kdy si ji ve 2.polovině 13.století Karel z francouzského panovnického rodu Anjuovců vybral za své sídelní město a vládl z ní celé jižní Itálii. Ve 14.století již Neapol patřila k největším městům na světě. V 15.století si ji jako sídlo zvolil aragonský král Alfons Nádherný a z pevnosti Castel Nuovo spravoval říši, která zahrnovala i Sicílii, Baleárské ostrovy a východní polovinu Pyrenejského poloostrova. Za Habsburků se Neapol stala součástí Španělska, sídlem jejich guvernéra a přístavem, přes který se do Evropy dostala rajčata. Za španělsko-francouzských Bourbonů v 18. a 19.století bylo obnoveno Neapolské království. Město opět mělo svého krále. Karel Bourbonský tu nechal vystavět jednu z prvních a největších operních budov na světě. Dnes je Neapol metropolí regionu Kampánie, sídlem velitelství NATO, patří jí ochranná známka na možná nejlepší pizzu na světě, je spojena s hudbou od opery až po zlidovělý hit „Ó sóle mio“ a bohužel i s organizovaným zločinem v podání místní mafie Camorry. Přijížděli jsme do centra od přístavu a všímali si nepořádku v ulicích města. Známý slogan „Vidět Neapol a zemřít“ dnes místní ironicky doplňují o slovíčko „smradem“. Přesto se Neapol vylepšuje. Přibyly jí pěší zóny a buduje se metro. Historické centrum města je památkou UNESCO. Během několikahodinové procházky jsme si ukázali monumenty z rozličných etap dějin města. Začali jsme na hlavní městské promenádě Via Parthenope, která je zvlášť v neděli jakýmsi veřejným obývacím pokojem obyvatel Neapole. První zastávku jsme si udělali u pevnosti Castel dell Ovo, která nese jméno podle legendárního Vergiliova zlatého vejce (Ovo), jež je prý uloženo pod jejími základy. Hrad stojí na někdejším ostrůvku, kde měl antický Lucullus svou vilu, v níž pořádal pověstné hody. Současnou pevnost nechal vystavět císař Fridrich II. ve 12.století. Potom jsme procházeli čtvrtí Santa Lucia, jejíž jméno oživuje slavná neapolská píseň. Ke čtvrti přiléhá Náměstí plebiscitu, které má klasicistní podobu z 1.poloviny 19.století, kdy ještě byla Neapol sídlem krále a kdy toto prostranství mělo reprezentovat jeho majestát. Jezdecké sochy panovníků Karla a Ferdinanda z rodu Bourbonů tento dojem ještě umocňují. Kolonáda a kruhový chrám svatého Františka z Paoly imitují velkolepé římské památky. Ve výklencích královského paláce, stavěného od 17. do 19.století, k náměstí zhlíží sochy nejvýznamnějších jihoitalských panovníků od normanského Rogera, přes Fridricha Štaufského, Karla z Anjou, Alfonse Aragonského, Karla Habsburského, Karla Bourbonského, Napoleonova švagra Murata až po prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. Po zastávce u nejvyhlášenější neapolské kavárny Gambrinus jsme krytou obchodní galerií Umberta I. z konce 19.století došli k průčelí opery San Carlo z roku 1737, nejstarší nepřetržitě fungující operní scény na světě a místu, kde Enrico Caruso začínal svou pěveckou kariéru. Potom jsme obešli královský zámek a přiblížili se k panovnickému sídlu ze 13.století – hradu Castel Nuovo, který dodnes obklopuje hluboký hradební Krokodýlí příkop. Pevnost zhmotňuje mocenské choutky francouzského rodu Anjuovců, jenž odsud od 13.století spravoval celou jižní Itálii. Působivý renesanční vítězný oblouk z poloviny 15.století na průčelí hradu pro změnu oslavuje nástup Alfonse Nádherného z katalánského rodu Aragonců na neapolský trůn. Od neapolské radnice jsme začali stoupat do horního města a minuli budovy ve fašistickém stylu z éry Mussoliniho nebo renesanční palác Gravina, který dnes patří neapolské univerzitě, založené již roku 1224. V historickém centru se nachází takové památky jako barokní sloup (guglie Panny Marie) a jezuitský kostel Il Gesu Nuovo s fasádou renesančního diamantového paláce, působivým iluzivním interiérem a kaplí oblíbeného světce Giuseppe Moscattiho, gotický kostel svaté Kláry (Santa Chiara) s hroby představitelů anjuovského a bourbounského rodu, barokní sloup (guglie svatého Dominika) a gotický kostel svatého Dominika s působivou barokní výzdobou a hrobkami princů z aragonského rodu, antická socha boha Nilu, oltář fotbalisty Maradony, který 2x přivedl neapolský fotbalový klub k titulu v italské fobalové lize a byl za to zbožštěn. Procházeli jsme úzkými uličkami s primitivními byty a prádlem rozvěšeným mezi činžáky. Všimli jsme si, že v uličce San Gregorio Armeni se nacházel klášter jeptišek z bohatých šlechtických rodin a dnes se tu vyrábí a prodávají tradiční vánoční betlémky. Minuli jsme i velkolepé barokní kostely sv.Vavřince (San Lorenzo). sv. Pavla (San Paolo) a sv.Jeronýma (San Girolamini). Naše procházka měla své zakončení v katedrále svatého Januária (San Gennaro), kde se v pravé postranní kapli nachází ostatky patrona města, který zemřel mučednickou smrtí během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána na začátku 4.století. Dvakrát až třikrát za rok při slavnostní mši se krev svatého Januária zázračně zkapalňuje. Pokud by k tomu nedošlo, město by prý čekala pohroma, jako byla například v roce 1944 zatím poslední erupce sopky Vesuv, roku 1980 před ničivým zemětřesením nebo prý i v roce 1987, kdy Neapol neobhájila titul ve fotbalové lize. Viděli jsme, že katedrála je směsicí stylů a svou architekturou rekapituluje dějiny města, od gotického anjuovského skeletu, přes barokní oltáře a kaple z dob Habsburků a Bourbonů až po pseudogotické průčelí z konce 19.století. V zázračné katedrále jsme stylově zakončili exkurzi za poznáním města, které je obýváno obyvateli, jež věří v magii, chrání se amulety před uhranutím a katolické světce považují
za členy své rodiny i osobní ochránce. Pak jsme již sestoupili do přístavu, nalodili se a vypluli směrem k sicilským břehům. 320 kilometrů dlouhá plavba Tyrhénským mořem do Palerma nám zabrala více než deset hodin. Palermo – arabská tvář Sicílie Brzy ráno jsme se probudili v přístavu pod horou Monte Pelegrino, v hlavním městě Sicílie, v Palermu. Návštěva tohoto města je sondou do odvrácené orientální tváře Sicílie. Zatímco na východním pobřeží ostrova žijí potomci starověkých Řeků, tady na západě Sicílie koluje v žilách obyvatel semitská krev Féničanů a Arabů. Dostali jsme se do kolébky italské mafie a do semeniště arabsko-normanské kultury. Stovky metrů vysoké útesy Zafferano a Monte Pellegrino spolu s ostře řezanými výběžky pohoří Madonie uzavírají prostor tzv. Zlaté mušle, Conca d´oro, z níž ve starověku vyrostl fénický přístav Panormos, dnešní Palermo. Goethe ho před více než 200 lety nazval nejkrásnějším předhůřím světa. Přestože bylo Palermo důležitým městem již v éře antiky, na svůj největší rozkvět si muselo počkat až do středověku. V první polovině 9.století se ho zmocnili Arabové a učinili z něj metropoli sicilského emirátu. V Palermu rostly paláce, mešity nebo veřejné lázně jako houby po dešti. Soustředil se tu obchod a město se stalo spojnicí mezi arabským Blízkým východem a maurským Španělskem, po Cordobě bylo nejvýznamnějším islámským centrem v Evropě. Arabští emírové se obklopili učenci z celého tehdy známého světa a Palermo povýšilo i na mekku vědy. Arabové na Sicílii začali ve velkém pěstovat citrusy, datlové palmy nebo cukrovou třtinu a ostrovní zemědělství pozvedli na vysokou úroveň. Ostrov se stal pro pouštní nomády rajským místem. Arabští přistěhovalci na západě Sicílie svým počtem převýšili starousedlé Italy. Ve druhé polovině 11.století se přepychem zhýčkaní maurští vládci nedokázali ubránit normanské expanzi. Roger z rodu Hauteville se stal novým sicilským vládcem. Křesťanský kříž sice vystřídal islámský půlměsíc, co se převládajících náboženských symbolů týká, avšak život Sicilanů se nezměnil. Skandinávsky vyhlížející Hautevillové více než sto let vládli společnosti Arabů, Italů, Židů a Řeků. Sami se rychle přizpůsobili životu ve stylu pohádek tisíce a jedné noci. Roger I, Roger II., Vilém I. a Vilém II. se i jako křesťanští králové obklopovali vezíry muslimského vyznání, oblékali se podle arabské módy, vydržovali si harém a nechávali stavět kostely, které na první pohled vypadaly jako maurské mešity. Paradoxně navenek se prezentovali jako horliví křesťanští válečníci a ze Sicílie učinili shromáždiště křižáků odcházejících bojovat do Svaté země proti muslimům. Messina za jejich éry byla nejdůležitějším křižáckou základnou a přístavem v Evropě. Pozoruhodnou dobu, kdy se Západ a Orient střetávaly a zároveň se prolínaly, jsme chtěli prostřednictvím památek poznat i my, proto jsme se ocitli v prostoru Zlaté mušle. Během procházky historickým centrem Palerma jsme si namíchali koktejl ze všech ingrediencí, jež vytváří kaleidoskop sicilské metropole. K nim patří temné uličky s atmosférou arabských medin, zářivé oltářky na oprýskaných fasádách, temperamentní italština a arabština přistěhovalců obývajících zchátralé domy starého města, dopravní chaos, plejáda významných památek i gigantické fíkusy, kanárské dračince nebo palmový háj v městských parcích. Normanské panovníky nám připomněly: královský palác, kde dnes sídlí sicilský parlament a kde se nachází klenot řecko-arabského umění Capella Palatina ze 30.let 12.století, stejně starý klášterní kostelík svatého Jana poustevníka (San Giovanni degli eremiti), jenž je přestavěnou mešitou, katedrála svaté Rozálie, která však má kromě normanské apsidy podobu danou aragonskými a bourbonskými přestavbami v 15. a 18.století, kostelík svatého Catalda, jenž díky třem červeným kupolím vypadá orientálně a který nechal vystavět velkovezír muslimského vyznání, nebo sousední chrám Panny Marie - La Martorana, jenž nechal vystavět muslimský admirál normanského krále Rogera. Umělecky jedinečný kostel má v hlavicích nápisy oslovující islámského Alláha, prostor kolem oltáře zdobí řecké mozaiky a ty zvolna přecházejí do barokních fresek. V předsíni chrámu jsme si ukázali na mozaikách korunovaci Rogera na sicilského krále i pokorný poklek zakladatele stavby. Z doby baroka, která dala městu novou podobu a desítky velkolepých chrámů a kostelů, jsme si ukázali: rozpadající se šlechtické paláce na náměstí Bologni, okázalou sloupovou baziliku svatého Josefa (San Giuseppe), kostel a sloup svatého Dominika, jezuitský chrám il Gesu i křižovatku Quatro Canti, která vyznačuje střed města a prostřednictvím soch prezentuje čtyři městské potoky, čtvero ročních období, nad nimi čtyři habsburské krále a úplně nahoře čtyři nebeské patronky Palerma. Z éry, jež okázalému baroku předcházela, jsme se zastavili u Fontány hanby, jak pozdně renesanční kašnu Pretoria od florentských sochařů opovržlivě nazvaly jeptišky z protilehlého kláštera. Výčet všech pachů a nepořádků jsme si v souladu s Čapkovými Italskými listy připomněli, když jsme procházeli nejdříve trhem a čtvrtí Vucciria a potom orientálním súkem Ballaro. Prohlídku jsme zakončili u brány Porta Nuova, která již zhruba 500 let připomíná vítězství habsburského císaře Karla V. nad saracénskými piráty a představuje výpadovku k Monreale. A tam směřovala i naše pozornost. Monreale se rozprostírá na úpatí předhůří Zlaté mušle. Z jeho teras se nám otevřel pohled na lidské mraveniště Palerma, ve kterém žije zhruba tři čtvrtě miliónu obyvatel. Sicilskou metropoli a zároveň po Neapoli druhé největší město italského jihu jsme měli jako na dlani. V Monreale jsme však nezkoumali velikost sicilských měst, nýbrž jsme se ponořili do závěrečné etapy normanské éry. Jeho jméno v překladu znamená Královská hora, neboť si ho poslední významný král Vilém II. vybral jako své mauzoleum. Nechal tady vystavět katedrálu, která měla být mocenským protipólem katedrály v Palermu, jíž ovládal k normanským panovníkům nepřátelsky naladěný arcibiskup. Porfyrový náhrobek je dodnes svědkem toho, že se monrealský chrám Panny Marie stal Vilémovým mauzoleem. Více než sto metrů dlouhá katedrála ze 2.poloviny 12.století je jedním z umělecky nejhodnotnějších svatostánků na světě. Z exteriéru na sebe poutají pozornost bronzové dveře od Bonana Pisana s výjevy z Bible. Stěny interiéru chrámu jako orientální koberec pokrývají mozaiky se 42 výjevy
scén ze stránek Starého a Nového zákona. Negramotní věřící, kteří kdysi přicházeli do tohoto svatostánku, si prohlédli výzdobu a měli Bibli přečtenou. Mozaiky znázorňují stvoření světa a lidí, příběhy židovských patriarchů, narození i život Krista. Z příběhu Stvoření nás upoutalo vyobrazení Boha, kterak sedmý den odpočívá po vykonání svého díla. Celkově jde o jednu z největších mozaikových ploch na světě (6300 m2). Monumentální portrét Krista (hlava s vousem měří 3 metry) nad oltářem připomíná vyobrazení řeckého Pantokratora v pravoslavných kostelech a naznačuje, že výzdoba chrámu je dílem byzantských umělců. Sloupy jsou vizitkou antických stavitelů, vnější i vnitřní ornamenty po sobě zanechali Maurové a strohá fasáda nás odkazuje na tradiční normanské kostely. Přesto, že jen několik let po výstavbě katedrály a kláštera normanský královský rod vymřel, zanechal po sobě jedinečné klenoty románsko-orientálního umění. Němečtí, francouzští a španělští vládci, kteří je na sicilském trůnu vystřídali, již panovali v jejich kulturním stínu. Z Monreale jsme zamířili směrem na západ. Podél pobřeží Tyrhénského moře jsme dojeli do městečka Isola delle Femmine, kde jsme přenocovali v hotelu. Před večeří jsme se ještě prošli k pláži s výhledem na ostře řezané svahy sicilského předhůří a skalnatý ostrůvek Femmine, kde prý byly kdysi vězněny neposlušné saracénské ženy. Města mytických Elymů Jen zhruba 140 kilometrů dělí západosicilský přístav Trapani od tuniských břehů Afriky. Z okraje tohoto přístavního města jsme druhý sicilský den začali stoupat na horu, která už chvíli poutala naši pozornost. Zvedá se osaměle do výše 750m a na jejím vrcholu trůní městečko, které má tendenci halit se do oblaku mýtů a mlhy. Stejně jako hora se jmenuje Erice, což je poitalštěný výraz mytologického Eryxe. To bylo jméno syna bohyně krásy Afrodity, který v bájných časech vládl západní Sicílii. O korunu i život ho připravil Herakles poté, co zjistil, že mu Eryx ukradl jednu z krav ze stáda, jež pro změnu mytologický silák uloupil africkému obrovi Geryonovi. Eryx zmizel ze scény, ale kult jeho matky na tomto místě přetrval až do křesťanské éry. Na vrcholku hory se nacházel poutní chrám, který nesl jméno podle řeči, jíž se zrovna na západě Sicílie mluvilo: podle Féničanů Aštartin, podle Řeků Afroditin nebo podle Římanů Venušin. K bohyni se pro svou ochranu modlili suchozemci i námořníci, kněží naplňovali své poslání rituálním obcováním s chrámovými prostitutkami. Když odhrneme mýty a budeme se pohybovat na hraně historie a Vergiliova eposu Aineas, zjistíme, že tato oblast byla kromě Féničanů před více než třemi tisíci lety osídlena i kolonisty z dnešní turecké Anatólie, které známe pod jménem Elymové. Tento tajemný národ bývá ztotožňován s uprchlíky z vypleněné Tróje. Protože ještě v průběhu antiky splynul s jinými sicilskými etniky, neznáme dnes ani jeho jazyk. Elymové po sobě zanechali dvě města, Erice a Segestu. Řekové západ Sicílie ovlivňovali ekonomicky a kulturně, avšak nikdy ho neovládli mocensky a etnicky. Když jsme se zadívali z vyhlídkových ochozů města směrem na západ, po rozestoupení mraků jsme rozeznali obrysy Egadských ostrovů, jež jsou známy lovem tuňáků a do dějin se zapsaly bitvou v roce 241př.n.l., která znamenala vítězství Říma nad Kartágem v první punské válce a tedy ovládnutí západní Sicílie Římany. Do Erice jsme vstoupili středověkou Trapanskou branou a i přes povalující se mlhu viděli, že si město uchovalo ráz z doby, kdy ho ve 12.století přebudovali Normané. Kousek za branou jsme narazili na gotický kostel Panny Marie se zvonicí, která zároveň plnila roli strážní věže v opevnění. Památka byla vystavěná v sicilském stylu chiaramonte. Prošli jsme kolem kostela Svatého Juliána (San Giuliano), jenž se jmenuje stejně jako město Erice ve středověku, má normanský základ a barokní fasádu. Za městský parkem se před námi vynořily věže normanského Venušina hradu, který vyrůstá ze základu pohanského chrámu bohyně lásky, normanské pevnosti Balio a pod ním ležícího, hrádku Pepoli. Na východní a jižní straně jsme hleděli do hornatého sicilského vnitrozemí, které na pobřeží přechází do nížiny a salin. V dálce na jižním obzoru jsme u města Marsala mohli tušit mys Boeo, který představuje nejzápadnější výběžek Sicílie a zároveň dělítko pobřeží Tyrhénského a Středozemního moře. Severní straně obzoru dominovala hora Monte Cofano, podobného tvaru i výšky (660 m) jako Gibraltar na dalekém západu Středomoří. Nebeská poloha Erice už desítky let inspiruje i vědce, kteří sem přijíždějí z celého světa, aby v sídle instituce Centro Ettore Majorana diskutovali a filozofovali o dopadech nových vědeckých objevů na život lidstva. My jsme program v městečku zakončili přízemněji. Na hlavním náměstíčku před radnicí jsme mohli zajít na capuccino s tradičním sicilským dortem cassatu z marcipánu, kandovaného ovoce a sladkého sýra ricotta. Z Erice jsme sjeli do zvlněné úrodné krajiny Val di Mazara a zamířili k dalšímu kopci, zhruba 400m vysokému Monte Barbaro, na kterém před více než třemi tisíciletími založili Elymové město. Podobně jako mytický Eryx dal jméno Erice, bájný král Acestes, jehož otcem byl říční bůh a matkou Trojanka, stál u zrodu existence i názvu Segesty. Starověké město se terasovitě rozprostíralo na svahu hory. Na kopci se nacházelo náměstí (agora) obklopené veřejnými budovami a obchody. Jako převis z nejvyššího bodu města je dodnes umístěno funkční helénistické divadlo ze 2.století př.n.l. Ve volné krajině na vyvýšeném místě údolí pod městem se tyčí dórský chrám z 5.stol.př.n.l. Svatyně vypovídá o řeckém vlivu na Elymy. Od klasického helénského chrámu se však liší hladkými nežlábkovanými sloupy. Nebyla nikdy zastřešena, neví se, jakému bohu byla zasvěcena, ani jak vypadaly elymské náboženské rituály. Jisté je jen, že Segesta prosperovala jako svobodné město do 5.století.př.n.l., kdy byla zničena Řeky ze Syrakus. Od 3.stol.př.n.l. znovu vzkvétala jako římské středisko zemědělského kraje. Římané Elymy respektovali jako potomky Trojanů a tedy své mytické příbuzné, neboť i oni považovali trojského uprchlíka Aenea za svého praotce a bohyni lásky Venuši za svou nebeskou patronku.
Údolí chrámů – klasické Řecko na Sicílii V naší antické exkurzi jsme pokračovali, když jsme zamířili na jižní pobřeží Sicílie. Jeli jsme podél hladiny Středozemního moře, které Karel Čapek ve svých Italských listech označuje jako „moře Africké“ a kdesi v dáli na obzoru tušili nejjižnější italské ostrovy Linosu a Lampedusu, při kterých se o týden dřív potopila loď se stovkami afrických uprchlíků. V podvečer jsme pak vstupovali do archeologického areálu, jenž v Čapkově esejistickém cestopisu vystupuje pod poetickým názvem „Zlatavé temply girgentské“. Po časové přímce jsme se propadli až do přelomu 6. a 5.století př..l., kdy řecké město Akragas patřilo k největším a nejkrásnějším světovým metropolím. Empedokles, filozof , vulkanolog a lékař v jedné osobě, kritizoval obyvatele Akragasu za jejich materiální bohatství, básník Pindaros opěvoval půvab města. V něm tehdy žilo zhruba čtvrt miliónu obyvatel. V 6.století př.n.l. z něj udělal mocné středisko krutovládce Falaris a do role světové velmoci ho přivedl tyran Therón. Ten společně se syrakuským vládcem Gelónem dosáhl v roce 480 př.n.l. vítězství nad Kartaginci, na několik desítek let je zbavil mocenského vlivu na Sicílii a z jejich reparací financoval velkolepé stavby. Akragas se však v přízni osudu dlouho neohřál. Roku 406 př.n.l. ho Kartaginci dobyli a vyplenili. Město pak už nikdy nedosáhlo mocenského a kulturního významu. Dnešní italské Agrigento se jako betonové hnízdo vypíná na pozadí elegantních starověkých ruin. Přestože ty se rozprostírají na pahorku, ujal se pro ně název Údolí chrámů. Tak jsou zapsány i do světového kulturního dědictví UNESCO. Už od 18.století, kdy jejich proporce uchvátily německého básníka Goetha, patří k turistickým magnetům Sicílie. Archeologický areál půlí příjezdová silnice na dvě části. Nejdříve jsme si prohlédli prostor agory, obchodního centra antického Akragasu, dnes pole ruin. Kromě částečně rekonstruovaného kruhového chrámu Kastora a Poluxe, jsme tam viděli i základy 112 metrů dlouhého chrámu Dia olympského, který stavěli kartaginští otroci za kartaginské reparace po válce z roku 480 př.n.l. Olympeion měl být největší svatyní západního světa. Jeho sloupy měřily 20 metrů, což dnes představuje výšku šestipatrového.domu. Střechu podpíraly postavy „telemonů“ - mužských obdob ženských karyatid. Replika jednoho z nich leží uprostřed chrámu a poutá pozornost návštěvníků. Olympeion bohužel nebyl nikdy zcela dokončen. Kartaginská expanze v roce 406př.n.l. pro něj představovala smrtící ránu. Osud chrámu je tak úzce spojen s konkurenční mocností ve Středomoří. Stejně jako ostatní návštěvníci archeologického areálu jsme potom zamířili na akropoli a nejdříve se zastavili u Heraklovy svatyně, která byla postavena ještě na konci 6.století př.n.l., jen několik desítek let po založení města osadníky z nedaleké Gely. Připomněli jsme si osudy siláka Herakla, jenž po své smrti vstoupil do společnosti olympských bohů a stejně jako oni se mohl těšit přízni a uctívání. Když jsme se od jeho chrámu zadívali směrem k Africkému moři, náš pohled se zarazil o věž, která podle legendy označuje hrob tyrana Theróna. Podle archeologů však jde o mohylu z éry antického Říma. Potom jsme už naše kroky nasměrovali k chrámu Svornosti, jenž dominuje prostředku akropole. S výjimkou Theseova chrámu na athénské agoře a Héřina chrámu v kampánském Paestu, není na světě zachovalejší antická řecká svatyně. Chrám Svornosti byl postaven v polovině 5.století př.n.l. a lze na něm pozorovat, jak dokonalá byla klasická řecká architektura. Na první pohled je vidět, že se řecké chrámy budovaly jako obydlí bohů, kam prostí lidé neměli přístup. Metopy s výjevy z mytologie byly umístěny mezi střechu a hlavice sloupů, aby si je ten či onen bůh z nebes mohl dobře prohlédnout. Chrámy působí harmonicky navenek, ale v interiéru byly oproti křesťanským svatyním strohé. Uvnitř se nacházela socha boha a místnost, která byla určena jen jejímu mimozemskému obyvateli. Tam mnohdy nesměl vstoupit ani kněz. Chrám Svornosti sice přišel o svou výzdobu a barevnou omítku, avšak jeho architektonické proporce se dochovaly v plné kráse. Vděčí za to i skutečnosti, že v 6.století, kdy se pohanské svatyně bouraly, nebo nechávaly zpustnout, byl agrigentským biskupem vysvěcen na kostel a více než tisíc let plnil funkci křesťanské modlitebny. Na opačném konci, než se nachází Heraklova svatyně, se nad kolmým srázem vypínají ruiny Héřina chrámu z první poloviny 5.století př.n.l. Před ním nás zaujal obětní oltář. Právě tam se odbývaly náboženské rituály. Lidé pod širým nebem vzývali své bohy. Na oltáře přinášeli votivní dary, zapalovali tam vonné esence, nebo rituálně poráželi obětní zvířata, jejichž maso pak rozdělili ,mezi boha, kněží a lid a následně ho opékali. Až do nebeského světa se linula vůně z rožněného masa. Tak lidé společně s bohy hodovali. V Akragasu byl silný kult bohyně Héry, manželky nejvyššího boha a ochránkyně manželství. Archeologové zde objevili nádoby, jež jako dar přinášely ženy, když se vdávaly, nebo žádaly bohyni o pomoc v manželských krizích, při neplodnosti nebo při jiných starostech. Je možné, že se tu ve starověku odbývaly svatby. Nocovali jsme v hotelu jen tři kilometry od Údolí chrámů.
Syrakusy – město z učebnic dějepisu Z Agrigenta jsme takřka celé dopoledne projížděli vnitrozemím Sicílie. Míjeli jsme Caltanissetu, která byla až do 19.století světovým centrem těžby síry. Pak jsme vjeli do zvlněného kraje, jenž je už od starověku obilnicí Středomoří. Dodnes se tam pěstuje tzv. „tvrdá pšenice“, z níž se vyrábí pravé italské těstoviny. Střediskem kraje je město Enna, které leží uprostřed ostrova na téměř tisíc metrů vysoké stolové hoře. Když jsme sjeli do nížiny při pobřeží Jónského moře, ocitli jsme se v oblasti, která vyprodukuje nejvíce citrusových plodů celé Itálie. Podél vápencové plošiny Hyblejských hor jsme pronikli do prostoru jihovýchodní Sicílie. Metropolí této oblasti jsou Syrakusy. Ty mají vedle Athén, Říma a Kartága své pevné místo v učebnicích dějepisu. Osobnosti jako fyzik Archimédes, básník Pindaros, dramatik Aischylos, tyran Gelon
nebo dvořan Damokles patří do plejády slavných obyvatel města. Za vládce Dionýsia na přelomu 5. a 4.století př.n.l. se Syrakusy staly největším městem na světě. Žilo v nich minimálně půl miliónu obyvatel a obepínaly je hradby o délce 27 kilometrů. My jsme se nejdříve prošli po ostrově Ortygia, kde se již zhruba 2750 let nachází centrum města. Tam jsme se zastavili u ruin Apollónova chrámu, jenž byl postaven již na začátku 6.století př.n.l. a je tak nejstarším alespoň zčásti zachovalou klasickou svatyní nejen v jižní Itálii, ale v celém řeckém světě. Když jsme si prohlíželi interiér katedrály Panny Marie, ocitli jsme se uprostřed antické akropole, přímo v útrobách starověkého chrámu bohyně Athény. Ten nechal po vítězství nad Kartágem postavit tehdejší tyran Gelon. Z chrámu se dochovaly dórské sloupy, krepis i architráv. Pohled na chráněnou zátoku Porto Grande nás vrátil do časů, kdy tam v bezpečí kotvila syrakuská obchodní i válečná flotila. Právě v tomto přírodním přístavu bylo roku 413př.n.l. rozdrceno athénské loďstvo. S antickými Syrakusami jsme se na Ortygii rozloučili u Arethusina pramene, který oživuje báji o krásné vodní víle. Té se prý chtěl v Řecku zmocnit říční bůh Alfeios. Nymfu pronásledoval a tu před znásilněním zachránila až bohyně Artemis, když ji proměnila v pramen vody. Arethusa se ponořila pod zem, podklouzla pod Jónským mořem a vynořila se v Syrakusách, kde dostala od bohyně azyl. Syrakusanům její osud imponoval, neboť i jejich předci odešli z Řecka a usadili se u Arethusina pramene na ostrově Ortygia, kde našli svůj nový domov. Ze dna pramene stejně jako v okolí města vyrůstá papyrus. Pro historika je tato rostlina zajímavá skutečností, že už od dob starověkého Egypta sloužila jako materiál na psaní dokumentů. V Syrakusách dodnes přežila tradice výroby papíru z papyru, o čemž jsme se přesvědčili během exkurze. Syrakusy nejsou jen městem antických vzpomínek. V ulicích a náměstích starého města jsme obdivovali barokní paláce a kostely. Katedrální náměstí (Piazza Duomo) s radnicí, palácem Beneventano, biskupskou rezidencí a dvěma kostely je ucelenou ukázkou barokní architektury první poloviny 18.století. Připomněli jsme si osud místní rodačky, svaté Lucie, která byla ve městě umučena 13.prosince roku 304 a stala se inspirátorkou pro výběr jména nejen v Itálii, ale rovněž u nás v Čechách. Dnes je v jejím kostele expozice věnovaná extravagantnímu raně baroknímu malíři Caravaggiovi. Jeho „Pohřeb svaté Lucie“ poutá pozornost hned nad oltářem. Roku 1953 v jednom domku na předměstí začal slzet sádrový obrázek Panny Marie. Zázrak následně přilákal do města zástupy poutníků a Syrakusy se staly cílem křesťanských cestovatelů. Pro ně byl postaven moderní betonový kostel, který je dnes díky výšce přes 90 metrů nejvyšší stavbou ve městě a největší stylizovanou slzou na světě. Moderní chrám se tyčí jen několik stovek metrů od archeologického areálu Neapolis, kde jsme po poledni pokračovali v našem syrakuském programu. Ukázali jsme si starověké památky, připomněli důležité zlomové historické události, oživili staré mýty i učebnicové vědecké poučky. Zpátky do školních lavic nás přeneslo opakování Archimédova zákona a to v blízkosti divadla, kam slavný fyzik s oblibou chodil na dramatická představení. Při výkladu o bitvě mezi statisícovými armádami Syrakus a nepřátelského Kartága v roce 480př.n.l. jsme si oživili řecko-perské války. V nich se vyznamenal jako voják pozdější světový dramatik Aischylos a na základě vlastních zážitků napsal přímo pro syrakuské divadlo drama Peršané. Zatímco na začátku 5.století př.n.l. stáli Řekové ze Sicílie a z pevninského Řecka při sobě, o pětašedesát let později již mezi sebou vedli ničivou válku. V ní byly Athény poraženy a ztratily své velmocenské postavení na úkor Syrakus. Roku 212př.n.l. udělaly tečku za pětisetletou zářnou minulostí Syrakus římští legionáři, když dobyli město a připojili ho ke své říši. Ze Syrakus se stalo provinční město a tuto roli již nikdy nezměnilo. Dnes má sotva čtvrtinu obyvatel, co v době svého největšího rozkvětu, a ve srovnání s italskými metropolemi je provinčním městem. Někdejší slávu připomínají památky v archeologickém areálu. 200 metrů dlouhý obětní oltář je největší na světě. Amfiteátr s průměrem hlediště 140 metrů je jedním z největších řeckých divadel celé Helady. Byl postaven na začátku 5.století př.n.l. jako jeden z prvních divadelních stánků na světe, v době, kdy se drama teprve rodilo. Každoročně v květnu a červnu se v něm koná divadelní festival, při kterém se hrají díla antických autorů. Okázalé vyústění akvaduktu v podobě nymfea opět zapadá do reálií kdysi bohatého a mocného města. Ve starověkých kamenolomech, latomiích a v „Dionýsově uchu“, jsme si oživili nejen osud nešťastných válečných zajatců, kteří tam museli pracovat, ale i příběh o Damoklově meči. Ten se váže k tyranu Dionýsovi, jenž na začátku 4.století př.n.l. nechal vyhloubit 24 metrů vysokou jeskyni s vynikající akustikou. Obrovská skalní nora se stala vězením a tyran prý zvenčí poslouchal, co si zajatci povídají a zda-li nemluví o jeho vraždě. Trpěl stihomamem a přehnaně se obával o svůj život. Dvořana Damokla nechal vystavit svým pocitům, když mu na jedné straně umožnil žít v přepychu, ale na straně druhé mu na noc dával nad jeho lůžko zavěsit nabroušený meč jen na tenké žíni. Damokles přestal vnímat krásy světa, třásl se o život a pochopil, že nemůže být šťastný sebevíc bohatý a mocný člověk, když nad ním denně visí nějaká hrozba. O proměně mentality Syrakusanů v éře římské říše vypovídá aréna pro gladiátorské zápasy. Ta byla vybudována o 700 let později než řecké divadlo a místo kulturním představením sloužila k pozorování zabíjení. Syrakusy byly třetím místem pod ochranou UNESCO, které jsme navštívili. Za další památkou této světové organizace jsme mířili dál na jih. Pohybovali se v jižnější zeměpisné šířce, než leží africký Tunis, a projížděli citrusovými, olivovými a mandlovými sady zemědělského kraje Val di Noto. Jeho středisko Noto představovalo náš další cíl. Noto – město sicilské šlechty Noto není zajímavé jen svou jižanskou atmosférou sicilského vnitrozemského města, ale především souborem barokní architektury, díky němuž bylo zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Roku 1693 postihlo jihovýchod Sicílie ničivé zemětřesení, které zbořilo více než padesát měst a stovky vesnic. Španělský panovník, pod jehož moc Sicílie spadala, tehdy pověřil sicilského místokrále, aby dohlédl na rychlou obnovu
zdevastovaného kraje. Sicílie byla v té době světově důležitým exportérem obilí a citrónů. Od antických dob tu přežíval velkostatkářský systém. Ze zemědělství profitovala jen úzká vrstva aristokratických velkostatkářů, často španělského původu. Zhruba 228 rodin se členilo na knížata, markýze, hrabata a barony. Aristokraté na statcích nepracovali, ale věnovali se zábavě a prezentaci. Proto si ve městech její příslušníci nechávali stavět reprezentativní paláce. Se šlechtou byla úzce propojena katolická církev, jejíž klérus často tvořili druhorození potomci z aristokratických rodin. Ti na sebe vázali bohatství. Dary církvi si šlechta kupovala čisté svědomí. Střední vrstva tehdy na Sicílii téměř neexistovala a tak tvář městům dávali bohatí aristokraté. Éra baroka, která klade důraz na okázalost a propojení pozemského s nebeským světem, plně zapadla do reálií bigotně katolické Sicílie a zhmotnila jejího ducha. Po ničivém zemětřesení přišel impuls barokního budovatelského étosu. Sicilští i pozvaní zahraniční architekti ve zbořených městech mohli realizovat své představy o architektuře. Protože středověké křivolaké uličky nedávaly prostor pro ambiciózní výstavbu, vznikala nová náměstí a pravoúhlá síť ulic. Na příkaz místního vládce šli v Notu tak daleko, že více než 10 kilometrů od zničeného města vybudovali na zelené louce jeho ideálního barokního pokračovatele. Architekti Rosario Gagliardi a Vicenzo Sinatra v první polovině 18.století dali městu podobu dle svých představ. Centrální náměstí a hlavní ulici (korzo) jdoucí ve směru východ – západ obklopily katedrála, biskupský palác, radnice, šlechtické paláce a kláštery řádů personálně propojených s místní aristokracií. V nižších polohách města, kde symbolicky již nebyl tak průzračný vzduch jako v horním městě, vyrostly skromnější domy obchodníků, řemeslníků a městské chudiny. My jsme na korzo vstoupili Královskou branou, postavenou ve stylu antických vítězných oblouků v první polovině 19.století, a za chvíli jsme se již ocitli na ukázkovém barokním náměstí, kde nás zaujalo charakteristické barokní schodiště vedoucí ke kostelu svatého Františka (San Francesco). Celému prostoru však vévodí kuželovitou věží zakončený a až rokokově zdobený chrám Nejsvětějšího Spasitele (Santissimo Salvatore), jenž kdysi patřil ke klášteru určenému pro dcery z aristokratických rodin. Promenádní korzo nás pak přivedlo na hlavní náměstí, které z jedné strany svírá schodiště vedoucí k paláci Ducezio, jenž plní funkci radnice, a z druhé strany impozantní schody ke katedrále Svatého Mikuláše a Koráda (San Nicolo e Corrado). Chrám zasvěcený místnímu patronovi – svatému Korádovi - má barokně poutavý exteriér, zato jeho vnitřek působí stroze. Podepsala se na něm renovace po zřícení kupole před sedmnácti lety. V blízkosti katedrály jsme si ukázali palác Villadorata, jehož balkóny podpírají postavy gryfů, cherubínů, koní nebo sirén. U paláce jsme si řekli, že je typickou ukázkou sicilské světské architektury se schodištěm na nádvoří, tepanými železnými balkóny a fantaskními ozdobami. Mariánský kostel nad palácem má charakteristickou propadlou (konkávní) fasádu.Typická je i zvonice kostela svatého Karla (San Carlo), která je součástí fasády a průčelí chrámu. Na následujícím náměstí jsme si kromě divadla z 19.století všimli Herkulovy kašny, jediné památky, která přežila ničivé zemětřesení a byla sem přenesena ze starého Nota. Poslední v řadě památek pro nás byl barokní dominikánský kostel svatého Dominika (San Domenico) s vypouklou (konvexní) barokní fasádou od architekta Gagliardiho. Podobně jako v Neapoli, ani v Notu nemohl v centru města chybět chrám a klášter inkvizičního řádu dominikánů. Mozaiku ze zlatavo-růžového vápencového města jsme doskládali. Nocovali jsme a koupali se v nedalekém letovisku Marina di Noto na pobřeží Jónského moře, na dohled od poloostrova Passero, jenž představuje jižní nohu sicilské Trinakrie (Troznožky). Etna – střecha Sicílie Po programu v Syrakusách a Notu jsme si na chvíli oddechli od historie, když jsme zamířili na střechu ostrova. Ráno jsme se přes městečko Nicolosi vyšplhali po severovýchodním úbočí Etny až do střediska Rifugio Sapienza ve výšce přes 1900 metrů nad mořem. Sicílii jsme najednou měli pod sebou. Etna si z velikosti ostrova vykusuje šest procent a šplhá se až do výše 3350 metrů, čímž je největší činnou evropskou sopkou a nejvyšší horou Sicílie. Z toho důvodu se o ni sráží mraky a její vrcholek se po většinu roku ukrývá v oblacích. Jak jsme stoupali výš, všímali jsme si stále čerstvějších ztuhlých lávových polí i proměn vegetace. Nejúrodnější půda na jejím úpatí jde do výšky 600 metrů. Tam se pěstují mandle, citrusy a víno. Ve výšce kolem 1000 metrů převládají kaštanové a bukové lesy. Od 1900 metrů začíná vulkanická poušť a od té výšky se v zimních měsících na Etně lyžuje. Při výjezdu z Nicolosi i sjezdu z Etny jsme viděli, jak sopka pravidelně útočí na lidská obydlí a zelenou vegetaci. Etna je typem vulkánu, jenž nemá ucpaný jícen a může tak snáz a častěji vylévat lávu. Z toho důvodu je masív sopky poset stovkami parazitických kráterů. Ty vznikají po otevření pukliny, následném výlevu magmatu a propadu terénu na daném místě. Nejnovější krátery na Etně pocházejí z přelomu let 2002 a 2003, kdy intenzivní sopečné erupce a proud lávy zalily parkoviště ve středisku Rifugio Sapienza. V posledním století mění Etna svou podobu a výšku. Čtyři hlavní krátery pod nejvyšším vrcholem se dotvořily teprve v 60.letech 20.století. Sopka je nyní o desítky metrů vyšší než před sto lety. Láva z Etny je řídká a její tok lze většinou usměrnit. Hradba magmatu může mít výšku až několik desítek metrů. V roce 2001 se zastavila těsně před městečkem Nicolosi. V roce 1669 smetl proud lávy město Catanie ze zemského povrchu, když se puklina objevila nízko na úpatí vulkánu a magmatický tok prorazil hradby a skončil až v moři. S reliéfem Etny jsme se přímo seznámili, když jsme od kráterů Silvestri terénními busy vyjeli až do výšky přes 2500 metrů na úroveň štítu Montagnola a odsud vystoupali pod nejvyšší vrcholky, na hranu kilometr hluboké kaldery Valle del bove i na hranu jednoho z kráterů, který vznikl teprve na začátku 21.století. Na vrcholových partiích jsme museli bojovat s extrémní silou boha větrů Aiola. Odměnou nám byla výjimečná viditelnost bez oblačného kazu. Jediný mrak na obzoru vytvářely svým kouřem hlavní vrcholky Etny, které jsou
kvůli své aktivitě pro turisty zapovězené. Po sjezdu do horského střediska jsme ještě prostřednictvím pálenky Fuoco dell Etna a rozličných druhů medu okusili chuť největší evropské sopky. Vysoko nad Sicílii jsme se opět ponořili do mytologického světa starých Řeků. Neutuchající aktivitu Etny si lidé vykládali jako houževnatou snahu pokořených Gigantů nadzdvihnout poklop v podobě sopky a dostat se ze zajetí, do kterého je stvořením Etny vítězní olympští bohové zavřeli. Jakmile jsme sjeli níž, dostali jsme do kulis Homérovy Odyssey. Někde v těch místech měl mít svou jeskyni lidožravý kyklop Polyfemos. Ten v eposu sežral hlavnímu hrdinovi několik námořníků, než se sám stal obětí jeho lsti. Odysseus obra opil a pak žhavým kůlem oslepil. Zmrzačený Polyfemos ve vzteku vytrhával kusy sopky a vrhal je po prchajícím hrdinovi. Tímto způsobem si v dávném starověku lidé vysvětlovali, proč z moře koukají obrovské balvany. I když později geologové dali záhadě racionální vysvětlení v podobě silných sopečných výbuchů a vyvržení obřích kusů lávy až desítky kilometrů daleko, ještě dnes se pobřeží Jónského moře podél Etny nazývá Kyklopská riviéra. Odpoledne jsme přejeli do letoviska Mazzarro, které je přímořskou čtvrtí Taorminy. Tady jsme se ubytovali v hotelu a pak lanovkou vyjeli na plošinu, na níž se rozprostírá historické centrum možná nejmalebnějšího sicilského města. Ocitli jsme se v jiném světě. Etnu jsme měli sice stále na dohled, ale nacházeli jsme na úpatí pohoří Monti Peloritani ve městě, které je po většinu roku prozářené sluncem. Když jsme se přenesli do éry 19. a 20.století, kdy se Taormina stala mondénním letoviskem, připomněli jsme si slova francouzského romanopisce Guy Maupassanta, který napsal: Pokud by někdo mohl strávit na Sicílii jen jeden den a zeptal by se mě, co by měl bezpodmínečně vidět, bez váhání bych odpověděl, že Taorminu. Toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Historickou Taorminu jsme nejdříve obcházeli podél pásma jejího opevnění. Z ochozu Belvedere jsme si ukázali výhled na vápencové pobřeží, které jako šperk krášlí ostrůvek Isola Bella, jenž na konci 19.století patřil lady Florence, milence anglického krále Eduarda VII. Potom jsme míjeli 1.500 let staré skalní hrobky z byzantské éry a podél městského parku došli na vyhlídku, odkud jsme přehlédli východosicilské pobřeží, včetně vulkanického mysu Schiso, kde osadníci z ostrova Naxos založili roku 734 př.n.l. první řecké město na ostrově. Příkrými uličkami jsme vystoupali na náměstí IX.Aprile, které má podobu okázalého balkónu nad Jónským mořem. Lemují ho památky z rozličných epoch dějin města. Nejmladší z nich je barokní kostel svatého Josefa, San Giuseppe, z 18.století. Pak následuje renesanční kostelík svatého Augustina z 15.století a nejstarší je normanská hodinová věž ze 12.století. Tou prochází 800 metrů dlouhé korzo Umberta I., po němž lze dojít až ke katedrále svatého Mikuláše (San Nicolo), jež má skromný pevnostní charakter z 15.století. Plnými doušky jsme v Taormině mohli nasávat jedinečnou večerní atmosféru. A když jsme se jí nasytili, prošli jsme středověkou Messinskou branou, sedli na lanovku a sjeli k Jónskému moři. Nocovali jsme stylově v hotelu nalepeném na taorminské skále, přímo nad zátokou Baia Azzurro. Liparské ostrovy – mytické sídlo boha větrů „Připluli jsme pak ke skalám Aiolie. Aiolos žil tam, miláček bohů. Aiolie je plovoucí ostrov, hrazený kovovou hradbou a příkrými skalními útesy. Dvanáct synů a dcer žije tam v paláci jeho, šest líbezných dcer a šest statných synů, a dcery dal za ženy synům. Celý den znějí vzdušnými síněmi radostné zvuky fléten ..“ Psal Homér ve své Odysseji. Z té jsme si citovali, když jsme vyplouvali ze sicilského přístavu Milazzo, abychom navštívili ostrovy, jejichž jméno se v italštině ještě dnes odvozuje od vládce větrů, Aiola (italsky Eola). Čeština je zná pod jménem Liparské ostrovy. Jde o souostroví, které se táhne v délce 140 kilometrů od nejzápadnějšího Alicudi až po nejvýchodnější Stromboli. Nejjižnější ostrov Vulcano leží pouhých 35 kilometrů severně od Sicílie, nejsevernější Stromboli se nachází necelých 60 kilometrů západně od kalábrijského pobřeží. Jde o sedm ostrovů, které jsou ve skutečnosti vulkány, jejichž špičky přečnívají nad hladinu Tyrhénského moře. Nejstarší z nich vznikly před stovkami tisíc let, nejmladší Vulcanello se vynořilo teprve ve 3.století př.n.l. Lipary jsou součástí tzv.ohnivého oblouku, který se táhne od Etny až po Vesuv na rozhraní africké a evropské litosférické desky. Působí jako ventily a čas od času upouštějí něco magmatu, jenž se v těchto místech nepředstavitelnou silou tlačí na zemskou kůru. Podmořské sopky Vavilov nebo Marsili stále nabývají na velikosti a jednoho dne se mohou vynořit jako nové ostrovy. Připomněli jsme si, že podle starého mýtu se právě na Liparech se Odysseus setkal s božským Aiolem. Ten pravděpodobně sídlil na Stromboli, které v Homérových dobách díky sopečné aktivitě měnilo svou podobu a mohlo být považováno za pohyblivý. Každý Aiolův syn spolu se svou manželkou ovládal jeden ze zbývajících šesti ostrovů. Vládce větrů přijal Odyssea vlídně, pohostil ho a jako dar mu věnoval měch, do něhož uzavřel všechny nepříznivé větry. Do plachet galéry trojských hrdinů opřel vánek, jenž je pozvolna poháněl směrem k domovu. Těsně před připlutím k domovskému ostrovu Odysseus usnul. Námořníci neudrželi svou zvědavost na uzdě, otevřeli měch a vypustili vichřici, která jejich koráb zahnala daleko od domova. Když se Odysseus probudil a zjistil, co se přihodilo, málem zešílel. Vrátil se na Aiolův ostrov a žádal o prominutí a další pomoc. Vládce větrů se však na Odyssea zlobil, že jeho námořníci neuposlechli jeho rady a vyhnal trojské hrdiny od bran svého paláce. Za hodinu a čtvrt plavby jsme přistáli na největším ostrově celého souostroví, na Lipari. Ten zabírá plochu bezmála čtyřicet km2 a obývá ho více než deset tisíc lidí. Ostrov nese jméno po vůdci ausonského obyvatelstva, Liparovi, který podle legendy před více než třemi tisíci lety přivedl na souostroví svůj italický národ. Zdrojem obživy tu kromě zemědělství a rybolovu už od starověku byla těžba obsidiánu a pemzy. Jakmile jsme připluli na ostrov, do plejády jihoitalských měst jsme si přiřadili metropoli souostroví, stejnojmenné Lipari. Tomu vévodí pevnost ze 16.století, která zaujímá místo antické akropole. Před nájezdy nenasytných pirátů kdysi chránila především městskou honoraci, včetně biskupa. My jsme si prohlédli jeho palác i katedrálu apoštola Bartoloměje. Jeho ostatky tady byly umístěny od antiky až do středověku, než je převezli na italskou
pevninu. Katedrála je nejvýznamnější architektonickou památkou souostroví. Má podobu barokního kostela z konce 17.století. Pro obyvatele ostrovů je místem, ke kterému upínají pozornost, když se cítí v ohrožení. Bartoloměj je patronem souostroví. V prostoru pevnosti jsme viděli další čtyři kostely (tři zasvěcené Panně Marii, jeden svaté Kateřině) i antické základy budov a hradeb. Při následné vyhlídkové plavbě bárkou podél jižního pobřeží ostrova Lipari jsme se potkali se skalními útvary v podobě sedícího papeže nebo mumie faraóna. Minuli jsme Jeskyni andělů. Řekli jsme si, že skaliska čouhající z moře se v Itálii nazývají „faraglioni“ a připomínají kyklopem Polyfémem vyrvané a odhozené kusy hor. Chuť Liparských ostrovů jsme poznávali při ochutnávce místních typických produktů, ať už to byly plody (kukunčíny) a poupata hořkého kapary nebo sladké dezertní víno malvasia. To jsme si dali na bárce, když jsme se plavili k ostrovu Vulcano. Vulcano je podle tradice považováno za sídlo boha kováře a vládce sopek Hefaista, římského Vulkána. Ten se o ostrov dělil s jedním ze šesti Aiolových synů. Ve starověku o sobě dával tak razantně vědět, že ostrov byl pokládán za posvátný a lidé se mu vyhýbali. Při poslední velké erupci v roce 1890 Vulkánus zničil vše živé, co tehdy na ostrově bylo. Od té doby sopka tzv.spí. Má ucpaný jícen a v jejím magmatickém krbu se hromadí plyny, které jednoho dne vyhodí celý vrcholek do povětří. Vulcano tak představuje nebezpečnější typ sopky než Etna. Na ostrově, který zabírá plochu dvacet km2 a obývá ho jen několik stovek stálých obyvatel, lze velmi dobře sledovat doprovodné vulkanické jevy. Ukázali jsme si jezírko, kde každou minutou vyvěrá litr sirného bahna. Díky němu se Vulcano stalo lázeňským místem, kde se léčí artrózy a jiné choroby pohybového ústrojí, stejně jako kožní nemoci. V blízkosti jezírka se pod mořskou hladinou nacházejí horká zřídla. Když jsme vystoupali na hranu Velkého kráteru, ve výšce kolem 300 metrů nad mořem, tak jsme nejen hleděli na jeho dno, ale zároveň jsme pronikli do pole fumarol, sirných par, jež unikají ze zemského nitra. Pochopili jsme, proč lidé v minulosti věřili, že čerti smrdí po síře. Peklo je pod zemským povrchem a z děr, které procházejí skrz zemskou kůru, se line sirný zápach. Při pohledu od kráteru jsme díky výborné viditelnosti měli Liparské ostrovy jako na dlani. V oparu vlevo se rýsovaly siluety Alicudi a Filicudi, naproti nám zřetelné kontury Lipari a za ním dvě vyhaslé sopky na Salině, vpravo jsme viděli Panareu a Stromboli. Na ostrově jsme se mohli projít z hlavního střediska Porto Levante ke skalisky orámované černé vulkanické pláži Porto Ponente. Pekelným Vulcanem jsme uzavřeli náš sopečný program. Vrátili se do Milazza, nasedli do autobusu a zamířili k Messinské úžině.
Plavba mezi Skyllou a Charybdou Po skončení našeho sicilského pobytu jsme projeli severovýchodním cípem Sicílie do přístavu Messina, kde jsme se rozloučili s ostrovem, o němž jeden francouzský cestovatel napsal, že projet Itálii a nenavštívit Sicílii, znamená hledět na bránu velkého paláce a neuzřít krásy a vzácné poklady jeho nitra. Při nalodění na trajekt jsme se snažili uvědomit, že se nacházíme na dělítku a zároveň spojnici Tyrhénského a Jónského moře, že co nevidět opustíme největší středomořský ostrov, který plochou 25tisíc km2 zaujímá téměř stejně velkou plochu jako celá Morava a obývá ho zhruba pět miliónů obyvatel, tedy přibližně stejný počet lidí jako celou Slovenskou republiku. Má tvar trojnožky, proto se dříve označoval jako Trinakria. My jsme objeli všechny tři cípy a tak jsme s klidným svědomím mohli zamířit zpět k italské pevnině. Měli jsme si uvědomit, že na tři kilometry široké Messinské úžině se v mytickém oparu odehrálo drama Homérovy Odysseji. A právě nyní nás čekala plavba mezi obávanou Skyllou a snad ještě horší Charybdou. Homér ústy svého hrdiny píše: „Vjeli jsme do prokleté úžiny zoufale naříkajíce. Tu číhala Skylla a tam zase hltala hrozná Charybda slanou spoušť vodní. A když ji vyvrhovala, nadýmala se syčíc, jak měděnec nad plameny, a s hukotem strašným. Pěna se vysoko rozstřikovala a třísnila vrcholky skalisek, pak padajíc smáčela obě. Jakmile slanou vodu počala hltati zase, propadl se střet strhujícího jícnu, ve skalách dunělo strašně a bylo vidět sinalé dno. Smrtelná hrůza schvátila plavce…“ Zkazky o Charybdě vycházely z povědomí o nebezpečných vírech a silných proudech, které ve starověku v průlivu dokázaly potopit nejednu galéru. „Zatímco stáli jsme ztuhlí předtuchou smrti a zírali před sebe vytřeštěně, Skylla se nahnula ze skály zvolna a vylovila si z lodi šest mužů, odvahou srdcí i pružností paží nejsilnějších. Ohlédl jsem se z přídi do nitra letící lodi a zřel jsem již pouze nad sebou ruce a nohy druhů, jež uchvátila. Křičeli zoufale a lkali marně, volali na mne naposledy. Když rybář z výběžku skály vnadidlo hodí rybkám, udičku na dlouhém prutu, táhne mrskající se kořist na skálu k sobě, tak se svíjeli zoufale oni, když Skylla je vytahovala. Žrala je v otvoru sluje. pohledu bolestnějšího na vlnách mořských, ač jsem již tolik běd prožil…“ Po levoboku naší lodě na kalábrijském břehu jsme skrz tmu tušili do moře vystupující skalisko. Právě v něm se podle tradice ukrývala šestihlavá saň. Unikli jsme jí, vylodili se v přístavu Villa Giovanni, přejeli devatero hor Kalábrie, Bazilikáty a Kampánie (Aspromonte, Serre, Sila, Monte Pollino, Monte Sirino, Lukánské Apeniny, Cilento, Monte Picentini a Monte Lattari) a následující den ráno jsme se ocitli na promenádě Salerna.
Amalfi – slavná námořní republika Hned ráno jsme se z turistického přístavu v Salernu lodí přesouvali do historického městečka Amalfi. Z moře jsme mohli sledovat, proč bylo toto místo zapsáno na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V minulých stoletích se lidé úspěšně poprali s neprostupnými skalami a budovali na nich svá obydlí a terasovitá políčka. Díky jejich úsilí dnes bělmo stovky metrů vysokých útesů barevně doplňuje zeleň visutých ovocných zahrad a terasovitých vinohradů nebo citrusových sadů. Ne náhodou nese okolí Amalfi název Costiera
diviena, tedy Božské pobřeží. Postupně jsme míjeli městečka Vietri sul Mar a Cetara, skalnatý mys Capo d´Orso nebo letoviska Maiori a Minori. Za půl hodiny jsme přistáli v Amalfi. „Pokud byste obyvatele Amalfi pozvali do ráje, soudný den by pro ně byl jako každý jiný, protože jsou tuto nadpozemskou krásu zvyklí vídat denně.“ Napsal jeden italský novinář. V pětitisícovém pitoreskním městečku by dnes těžko někdo hledal někdejší světovou metropoli. Její význam kulminoval v 10.století, kdy mělo Amalfi desetkrát více obyvatel než dnes a své obchodní zastoupení po celém východním Středomoří. Úpadek přišel na konci 11.a v následujících třech stoletích, kdy město zplundrovaly postupně útoky Normanů a Pisy i přírodní katastrofa. Roku 1343 udělaly tečku za prosperitou města zemětřesení, vlny tsunami a následné sesuvy skal. V 19.století objevily Amalfi zahraniční cestovatelé a celebrity. Ve skalní rozsedlině, v místech, kde vápencové pohoří Monti Lattari (Mléčné hory) spadá příkře do azurových vod Tyrhénského moře, se nachází město, které před tisíci lety psalo světovou historii. Vzpomínkou na jeho někdejší slávu je dodnes obchodní vlajka, která vlaje na každé italské lodi. Na italské trikolóře jsou znaky čtyř nejmocnějších středověkých námořních států: Benátek, Janova, Pisy a Amalfi. Bez přispění amalfských kupců a benediktýnů by nevznikl řád johanitů, pozdějších maltézských rytířů. Ve středověku byl cestovní ruch založen na poutnících, kteří se vydávali na daleké cesty, aby dosáhli hrobu významného mučedníka. Nejprestižnější a finančně nejnáročnější byla pouť do Svaté země, na místa známá z Nového zákona. Amalfitánci tehdy poutníkům nabízeli dopravu do Palestiny, ubytování a vyřízení všech formalit nutných pro návštěvu Svatého hrobu nebo Betléma. S tehdejšími muslimskými vládci měli korektní obchodní vztahy. Jejich služby se podobaly nabídce dnešních cestovních kanceláří, a proto s trochou nadsázky můžeme Amalfi považovat za kolébku moderního cestovního ruchu. Ze spojení obchodníků pečujících o hospice a horlivých benediktinských mnichů se zrodil řád na ochranu poutníků, johanité. Jeho zakladatel, amalfský mnich Gerardo podle legendy shazoval křižákům z hradeb chléb, když město roku 1099 obléhali, aby ho zbavili muslimské nadvlády. Bez amalfských mořeplavců by křesťanské lodě plavící se Středomořím neměly svůj právní kodex. Ten platil až do raného novověku a jeho tištěné tabulky dodnes ukazuje jedno z amalfských muzeí. Kdyby se Amalfitánci od Arabů a zprostředkovaně od Číňanů nenaučili vyrábět papír, nadále by stejně jako jejich evropští současníci museli používat pro psaní dokumentů a knih jen pergamon a papyrus. Dodnes ve městě fungují manufaktury, kde se ručně vyrábí papír jako ve středověku. Amalfitánec Flavio Gioia prý vynalezl kompas, ve skutečnosti ho převzal z Orientu, kde jeho služeb využívali mořeplavci dávno předtím, než se Gioia narodil. Přesto socha tohoto domnělého vynálezce zdobí prostor mezi přístavem a městskou zástavbou, snad aby si každý návštěvník uvědomil, že městu nechyběly slavné osobnosti. Již před více než tisíci lety bylo Amalfi republikou, které vládl volený dóže. Podle některých historiků bylo Amalfi prvním italským středověkým státem s republikánským zřízením. Na hlavním náměstí, při pohledu od barokní fontány, kde vodní nymfa necudně vyzývá turisty, aby se osvěžili proudem vody, který tryská z jejích odhalených ňader, nás uchvátil pohled na velkolepé průčelí katedrály svatého Ondřeje (St. Andrea). Když se ve 13.století Amalfitáncům podařilo získat relikvie svatého Ondřeje, jednoho z prvních apoštolů a bratra svatého Petra, světová prestiž jejich města stoupla do závratných výšek. Původní kostel byl přestavěn do podoby honosné katedrály a chrám stejně jako přilehlé prostranství zaplnily malby a sochy mučedníka, který byl ukřižován za císaře Nera na šikmo vztyčeném kříži. Ostatky svatého Ondřeje jsou uloženy v kryptě, která má nyní barokní kabát, jenž jí dal Domenico Fontana a několik méně známých umělců. Katedrála se stavěla od 10. do začátku 13.století, kdy bylo v arabsko-normanskorománském stylu vybudováno její průčelí a k němu přiléhající zvonice. V 17.století byl interiér chrámu barokně přestavěn a bohatě dekorován. V 19.století byl renovován exteriér. Katedrála stojí na vyvýšeném místě a dominuje dnu kaňonu, v němž se město rozprostírá. Historicky i zeměpisně navazuje na prohlídku Amalfi návštěva historického městečka Ravello, které prožilo největší rozmach ve 13. a 14.století, kdy pohasla hvězda Amalfi. Zatímco dnes žijí v Ravellu sotva tři tisíce obyvatel, tehdy jich bylo desetkrát tolik. Město hostilo neapolské anjuovské krále, papeže i spisovatele Bocaccia. V 19.a 20.století se podobně jako Amalfi přeměnilo v letovisko vyhledávané celebritami takového kalibru, jako byli hudební skladatel Richard Wagner, herečky Greta Garbo, Audrey Hepburnová nebo zpěvák Frank Sumatra. Vyhlídkovým busem jsme se podél Dračího kaňonu nad Atrani vyšplhali až do výšky 350 metrů nad mořem, kde se historické Ravello rozprostírá. Během procházky po městečku jsme si ukázali románskou katedrálu svatého Pantaleona s ornamentálně zdobenu kazatelnou a cennými bronzovými vraty ze 12. a 13.století, palác Rufolo, který byl ve středověku sídlem stejnojmenné mocné rodiny a od 19.století je parkem s panoramatickým výhledem a koncerty, které připomínají inspirativní pobyt skladatele Richarda Wagnera, elegantní vilu Evu z 19.století, typické visuté zahrady, kde se kromě vína nebo citrusů pěstují i dýně nebo rajčata, kláštery klarisek a františkánů. Program na Amalfitánském pobřeží jsme zakončili výletem do Atrani, které leží při vyústění Dračího kaňonu a kdysi bylo součástí města Amalfi. V kostele, který dnes již nestojí, byl inaugurován dóže, nejvyšší představitel slavné námořní republiky. Z pláže jsme si ukázali barokní kostel Maří Magdaleny s charakteristickou keramickou kupolí a podél Saracénské strážní věže z 15.století a bývalého františkánského kostela, dnes luxusního hotelu Luna se vzpomínkou na tvůrčí pobyty Richarda Wagnera a Henrika Ibsena přešli zpět do Amalfi. Mohli jsme se ještě vykoupat v Tyrhénském moři, vpodvečer jsme nasedli na loď a zamířili do Salerna. Salerno – vzpomínka na Normany Program jsme zakončili v Salernu, které se rozprostírá na rozhraní pohoří Monti Lattari, masívu Picentini a pobřežní nížiny. Zatímco ve starověku do italské historie příliš nepromluvilo, před tisíci lety bylo jednou ze
světových metropolí. Když v 11.století přišli do jižní Itálie normanští válečníci, aby v zemi, kde nikdo pevně nevládne, získali půdu, upřel se pohled papeže k jejich mečům. Církev v horlivých křesťanských bojovnících ze severu viděla prostředek, jak z jihoitalského teritoria vytlačit východní Byzantince i muslimské Araby a v jejich koloniálním snažení je podporovala. Bratrům Robertovi a Rogerovi z rodu Hauteville se skutečně v průběhu několika let podařilo dobýt celou jižní Itálii, od Neapole až po sicilské Palermo. Robert Guiscard si za své sídelní město vybral Salerno a ovládal z něj jih Apeninského poloostrova, jeho mladší bratr se postupně zmocnil celé Sicílie. Protože normanských velmožů byla hrstka, tvořili jen špici pyramidy jihoitalské společnosti. Do té vedle Italů patřili Řekové, Langobardi a Arabové. Normané vládli pragmaticky a tolerovali ostatní národy. Tak se ve stavitelském umění jejich doby prolínají prvky románské, byzantské a strohé severské i zdobné maurské architektury. Ke stejné symbióze docházelo i ve vědách. Robert Guiscard v Salernu založil katedrálu a vedle ní i první vysokou lékařskou školu v Evropě. Tam se pro tehdejší fanatickou středověkou Evropu vyučovalo nezvykle kosmopolitně, dle starověkých řeckých poznatků, arabské medicíny a samozřejmě i podle soudobých západoevropských praktik. Pokud chtěl ve středověku vladař umocnit význam svého sídelního města, potřeboval v katedrále ukrýt ostatky věhlasného mučedníka. Ve středověké Evropě vzkvétal obchod se svatými relikviemi a za nejcennější se považovaly ostatky biblických apoštolů. Robert Guiscard měl štěstí, neboť se mu podařilo získat pozůstatky svatého Matouše, jednoho ze čtyř evangelistů, autorů Nového zákona Bible. Salerno tak získalo velmi slavného patrona. Jeho relikvie jsou dodnes uloženy v kryptě pod oltářem katedrály svatého Matouše (San Matteo). Ta je odrazem historie města. Má podobu normanské baziliky se vstupním atriem a typickou zvonicí. Starověkou minulost připomínají antické sloupy a sarkofágy, řecko-normanskou kulturu oživují bronzová vrata a mozaika evangelisty, arabsko-normanské umění prezentují kazatelny a velikonoční svícen svými charakteristickými ornamenty. Kaple vpravo od hlavního oltáře sloužila k žehnání zbraní křižáků, kteří se vydávali bojovat do Svaté země. Barokní éra dala katedrále současný interiér a bohatě dekorovanou kryptu svatého Matouše. Normany jsme v Palermu začínali a v Salernu jsme s nimi náš program zakončili. Kromě dómu nám město jiný historický dárek nepřichystalo. Odráží v sobě skutečnost, že po smrti Roberta Guiscarda se metropolí jižní Itálie stala Neapol a Salerno už svůj další rozkvět nikdy neprožilo. Navíc v roce 1943 při vylodění Spojenců bylo poničeno válečným běsněním. Dnes má 150tisíc obyvatel a je druhým největším městem a přístavem regionu Kampánie. Na kdysi jedné z nejkrásnějších italských promenád jsme počkali na náš autobus. A pak jsme se přes střední a severní Itálii, rakouské Tyrolsko a německé Bavorsko vydali na cestu domů. Vypracoval: Michal Hrazdil pro CK Inter Zbiroh
