REFLEXIVITA V POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE KLIENTEK A KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE. Pavel Navrátil, Radka Janebová a kol

REFLEXIVITA V POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE KLIENTEK A KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Pavel Navrátil, Radka Janebová a kol.

Gaudeamus Hradec Králové 2010

Monografii recenzovali: Prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D. Jazyková korektura: Mgr. Irena Loudová Autorský kolektiv: Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Mgr. Radka Janebová PhDr. Martin Smutek, Ph.D. Mgr. Lucie Smutková, Ph.D. Mgr. Miroslav Kappl Doc. PhDr. Beáta Balogová, Ph.D.

Vydalo nakladatelství Gaudeamus roku 2010 jako svoji 1. publikaci v řadě Recenzované monografie. Publikace byla schválena vědeckou redakcí nakladatelství Gaudeamus.

Monografie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 406/07/1397 - Implicitní teorie normality u pomáhajících profesí a s finanční podporou Katedry sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. ISBN 978-80-7435-038-2

2

OBSAH: O AUTORKÁCH A AUTORECH ……………………………………………. 4 PŘEDMLUVA ……………………….……………………………………….... 5 Část I – Teorie KAPITOLA 1 Pavel Navrátil Posouzení v sociální práci ……………………….………………….………… 9 KAPITOLA 2 Pavel Navrátil Reflexivita v posouzení a v sociální práci …………...……………………... 24 KAPITOLA 3 Martin Smutek Je možné objektivně posoudit životní situaci v sociální práci? Intersubjektivita sociální reality jako východisko pro proces posouzení životní situace …………..…………………………………..………………… 47 Část II – Aplikace KAPITOLA 4 Lucie Smutková Moc a posuzování životní situace klienta Praxe probačních pracovníků v kontextu disciplinární moci …………......... 64 KAPITOLA 5 Miroslav Kappl Téma emocí v posuzování klientovy situace ….………….……………..….. 89 KAPITOLA 6 Radka Janebová Zasáhnout, či nezasáhnout? Posouzení životní situace při riziku z prodlení …….………………………………………………………………119 KAPITOLA 7 Beáta Balogová Model posúdenia životnej situácie rodiny ....................................................157 DOSLOV …………………………..………………………………..………..181 SUMMARY …………………………………………………………………..184 SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY....……………...…………………….186

3

O AUTORKÁCH A AUTORECH Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. (1969) Působí jako docent na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a vedoucí Katedry křesťanské sociální práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. Dlouhodobě se zabývá teoriemi a metodami sociální práce, problematikou sociálního vyloučení etnických menšin a tématikou posuzování ţivotní situace klientek a klientů sociální práce. Mgr. Radka Janebová (1972) Je asistentkou na Katedře sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zabývá se především metodami sociální práce a genderovými aspekty sociální práce. Pracuje jako sociální pracovnice v Občanském sdruţení Salinger, kde se v rámci sluţby Triangl věnuje sanaci rodiny. Doc. PhDr. Beáta Balogová, Ph.D. (1964) Pôsobí ako docentka sociálnej práce na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Jej odborným zameraním je oblasť rodiny ako klienta sociálnej práce, diagnostiky a sociálneho poradenstva. Dlhodobo sa venuje seniorskej problematike a súčasne pôsobí ako riaditeľka Univerzity tretieho veku na Prešovskej univerzite. PhDr. Martin Smutek, Ph.D. (1977) Vyučuje jako odborný asistent na Katedře sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Dlouhodobě se zabývá problematikou teorie sociálního státu a jeho modernizace a otázkami epistemologie sociálních věd. Mgr. Lucie Smutková, Ph.D. (1977) Odborná asistentka Katedry sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Specializuje se na sociální práci s rodinou a na problematiku moci v pomáhajících profesích. Působila jako sociální pracovnice v rámci Probační a mediační sluţby ČR. Mgr. Miroslav Kappl (1976) Je asistentem na Katedře sociální práce a sociální politiky Univerzity Hradec Králové. Zabývá se metodami a technikami sociální práce s jednotlivcem, metodami komunitní práce a problematikou menšin. Pět let působil jako terénní sociální pracovník v Komunitním centru Amaro Phurd v Hradci Králové, poslední dva roky pracuje jako sociální pracovník v programu sanace rodiny a probačním programu sluţby Triangl v Občanském sdruţení Salinger.

4

PŘEDMLUVA Tématem monografie, kterou drţíte v ruce, je „uplatnění reflexivity při posuzování ţivotní situace“ klientek a klientů v sociální práci. Jedná se o téma, které je v rámci sociální práce klíčové aţ „osudové“, neboť kvalitní „posouzení“ ţivotní situace je základem kaţdého uváţlivého rozhodnutí o situacích klientek a klientů. Význam tématu prohlubuje i to, ţe s potřebou posoudit ţivotní situace svých klientů se sociální pracovnice a pracovníci setkávají ve všech oblastech sociální práce, a to bez ohledu na cílovou populaci i zaměstnavatele. V různých oblastech sociální práce má posouzení ţivotní situace samozřejmě odlišný charakter, vyuţívají se při něm různé metody a postupy, odlišuje se svojí komplexností. V českém kontextu začal „posuzování“ v obecné rovině tematizovat Pavel Navrátil (např. 2007, 2008), který upozornil na absenci odborné literatury k tomuto tématu. Ve svém vstupním textu do problematiky „posouzení“ v časopise Sociální práce/Sociálna práca (1/2007) deklaruje, ţe vychází z anglického termínu „assessment“. Nicméně jiţ zde upozorňuje na moţnosti různorodého překladu tohoto termínu do českého jazyka, kdy se lze setkat například s termíny hodnocení, analýza, šetření apod. (2007: 85). Navrátil preferuje výraz „posouzení“, který dle jeho názoru vyjadřuje racionalitu i hodnotový aspekt procesu. Pro specifikaci termínu uţívá slovní spojení „posouzení ţivotní situace“, coţ je terminologie, se kterou pracuje celá tato publikace. Vznik monografie1 byl iniciován zaměřením konference, která se konala v rámci Hradeckých dnů sociální práce v roce 2008, jejímţ tématem bylo právě „posouzení ţivotní situace klientek a klientů“. Na jedné straně nás jako organizátory konference překvapilo, jak málo odborné literatury lze ke zmíněnému tématu v českém kontextu najít, na straně druhé se ukázalo, ţe téma posouzení ţivotní situace vyvolalo ţivý zájem jak ze strany akademiků, tak i sociálních pracovníků z praxe. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vedle standardního sborníku z konference vydat zvlášní monografii, která prezentuje „posouzení“ jako odbornou a náročnou činnost sociálních pracovnic a pracovníků, která vyţaduje řadu znalostí, dovedností a kompetencí. Ačkoliv monografií navazujeme na téma Hradeckých dnů sociální práce, chtěli jsme nastínit jiný úhel pohledu, nalézt další rozměr, který diskusi o 1

Monografie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 406/07/1397 - Implicitní teorie normality u pomáhajících profesí.

5

„posouzení ţivotní situace“ obohatí a posune do další roviny. Naším záměrem přitom bylo hledat zásadní kritérium pro kvalitní posuzování ţivotní situace klientek a klientů. Takové kriterium jsme nalezli v konceptu reflexivity. Reflexivitu přitom alegoricky řečeno chápeme jako schopnost sociálního pracovníka dívat se za „oponu svého myšlení“. Z hlediska posouzení ţivotní situace je tato schopnost vnímat procesy, které se na něm podílejí, dle našeho mínění zásadní. Podle Watsona a Westové (2006) je cílem posouzení porozumění ţivotní situace klienta, identifikace potenciálních oblastí ţivotní situace změny, aby bylo moţno později koncipovat odůvodněnou intervenci. Reflexivitu v této souvislosti představujeme jako nezbytný (nikoliv však jediný) předpoklad, který kvalitní provedení posouzení podmiňuje. Jde totiţ o to, ţe bez průběţné schopnosti reflektovat proces posouzení nemůţe být navrţena přiměřená a účinná intervence. Jinak se do ní mohou promítat nereflektované pocity, zkušenosti, stereotypy, předsudky a intervence je pak výsledkem jejich moci nad sociálním pracovníkem. Touto monografií chceme otevřít bádání o reflexivním přístupu k procesu posouzení ţivotní situace. Cílem této monografie je zodpovědět otázku: Jak lze uplatnit reflexivitu v procesech posouzení životní situace? Klademe si přitom dílčí otázky, které nám mají při odpovídání na hlavní otázku napomoci: Co je to reflexe a reflexivní posuzování? Je moţné objektivně posoudit ţivotní situaci klientů sociální práce? Jakou roli hraje moc při posuzování ţivotní situace? Jakou roli mohou hrát emoce, respektive jak s nimi pracovat, aby naše posuzování bylo co nejvíce profesionální? Jak můţe vypadat postup reflexivní praxe, neboli o čem při posuzování ţivotní situace klientek a klientů přemýšlet? Předloţená monografie má dvě části. V první části objasňujeme základní teoretické předpoklady a konstrukty, s nimiţ v monografii pracujeme, druhá část obsahuje aplikaci těchto předpokladů v rámci specifických témat. První část zahrnuje kapitoly jedna aţ tři, druhá část je tvořena souborem kapitol čtyři aţ sedm. V úvodní kapitole Posouzení v sociální práci Pavel Navrátil vymezuje pojem posouzení a uvádí čtenářky a čtenáře do základního dilematu pojetí pravdy v posouzení. Proces posouzení tak představuje především jako poznávací proces, v němţ proti sobě staví objektivistické a

6

konstruktivistické paradigma. Tato kapitola nejenom činí vstup do problematiky posouzení, nýbrţ především formuluje centrální téma této knihy. Tím je hledání způsobů posuzování ţivotní situace klientů, které maximalizují uţitek tohoto procesu pro klienty při řešení jejich obtíţných situací. Zatímco objektivisté předpokládají, ţe uţitek procesu posouzení je funkcí objektivního a neotřesitelného poznání, konstruktivisté spoléhají na porozumění a intersubjektivní vztahovost. Pavel Navrátil ve svém úvodu ovšem hledá třetí moţnost, která přemosťuje nastíněnou dualitu (objektivismus – konstruktivismus). Ta je podle něj spjata s reflexivním přístupem, který můţe vyuţít kladů obého. V druhé kapitole Reflexivita v posouzení a v sociální práci Pavel Navrátil vymezuje další klíčový termín této knihy, kterým je reflexivita a „reflexivní posuzování“. Věnuje se pojmům reflexivita, reflektivita a usiluje o jejich utřídění a vzájemné vymezení a případně o určení a pochopení jednotlivých variant pohledů na reflexivitu a reflektivitu. V první části textu se věnuje reflektivitě a jejímu základnímu srovnání s termínem reflexivity, v druhé části textu pak zkoumá reflexivitu jako svébytný přístup k poznání a praxi sociálních pracovníků a zkoumá její jednotlivé varianty (reflexivita v úrovni mocenských aspektů, reflexivita kognitivních procesů, reflexivita emočních stavů). Tato kapitola je vyústěním vstupní úvahy o způsobech, kterými se sociální pracovnice a pracovníci mohou „zmocňovat“ pravdy a je příspěvkem k úvaze o dialektické integraci objektivistických a konstruktivistických přístupů k posouzení. Martin Smutek si ve třetí kapitole s názvem Je možné objektivně posoudit životní situaci v sociální práci? klade za cíl odpovědět na otázky, jak je to s naší schopností objektivně poznat a posoudit ţivotní situaci klienta a jaké jsou naše moţnosti vystavět tento poznávací proces na subjektivním základě. Martin Smutek tak vhodně rozvíjí obě vstupní kapitoly a podrobuje dalšímu gnozeologickému zkoumání podstatu naší subjektivně vnímané sociální reality i našeho rozhodování a jejich vliv na moţnosti posouzení okolností ţivota. V rámci třetí kapitoly prohlubuje argumentaci, která objasňuje příčiny omezené moţnosti objektivně poznávat sociální a subjektivní aspekty ţivotní situace klienta. Opírá se přitom o práce klasiků sociologie, zejména interpretativce Alfreda Schütze a Maxe Webera. Plynulý přechod od teoreticky orientovaných kapitol ke kapitolám praktickým zprostředkovává Lucie Smutková, která v kapitole s názvem Moc a posuzování životní situace klienta reflektuje téma moci jako významnou determinantu v rámci procesu posouzení ţivotní situace klienta a upozorňuje, ţe schopnost reflexe vlastních postupů v různých oblastech

7

sociální práce patří do základní výbavy sociálního pracovníka jako profesionála. Autorka nahlíţí na problematiku posuzování v sociální práci optikou termínů zavedených v díle Michela Foucaulta a vše demonstruje na příkladech výkonu sociální práce v praxi probačních pracovnic a pracovníků v kontextu trestní justice. Roli emocí v „posuzování ţivotní situace klienta“ se věnuje Miroslav Kappl v kapitole Téma emocí v posuzování klientovy situace. Autor prezentuje předpoklady a zásady „emočně reflexivní praxe“, přičemţ hlavní pozornost věnuje práci s vlastními emocemi a pocity pracovnice či pracovníka i některým moţným způsobům zacházení s pocity a emocemi klientek a klientů. Cílem této kapitoly je upozornit na význam našich emocí v určitých procesech kognitivního zpracovávání informací z okolní (i vnitřní) reality a nabídnout stručný úvod do některých základních technik práce s tímto fenoménem v naší praxi – konkrétně do techniky „focusingu“ a techniky „doprovázení“. Moţný způsob přemýšlení o ţivotní situaci klientek a klientů mezi posouzením a rozhodnutím na konkrétní kazuistice ţeny bez domova ukazuje Radka Janebová v kapitole Zasáhnout, či nezasáhnout? Posouzení životní situace při riziku z prodlení. Jejím cílem je nastínit moţnosti, jak posuzovat ţivotní situace klientek a klientů v situacích, kdy hrozí riziko z prodlení, aby jejich rozhodnutí bylo uváţlivé, a sníţila se pravděpodobnost dvou systematických chyb „nesprávně zasáhnout“, či nesprávně nezasáhnout“. Druhý příklad konstruktivistického posuzování ţivotní situace přináší Beáta Balogová v kapitole Model posúdenia životnej situácie rodiny, která představuje rámec či model posouzení ţivotní situace rodiny, která se nachází v krizové situaci. Představený model aplikuje na kazuistice rodiny s dětmi umístěnými v ústavní péči. Touto knihou téma reflexivity v posouzení jistě nevyčerpáváme. Vstupujeme do něj, abychom inspirovali další teoretická bádání či empirický výzkum. Pavel Navrátil, Radka Janebová

8

ČÁST I - Teorie KAPITOLA 1 Posouzení v sociální práci Pavel Navrátil2 Úvod Posouzení ţivotní situace klienta povaţuje řada klasických i soudobých autorů za klíčový úkol a kompetenci sociálního pracovníka (např. Richmondová, 1917; Hollisová, 1964; Bartlettová, 1970; Coulshedová, Ormeová, 2006). V jistém ohledu je totiţ posouzení zárodečnou buňkou všech aktivit sociálního pracovníka. To, jakým způsobem totiţ sociální pracovník klientovu ţivotní situaci nahlíţí, se bude patrně promítat do strategie jeho práce s klientem. Úkol posoudit klientovu situaci není ovšem triviální a vyvolává celou řadu dilemat (Musil, 2004) a nejasností. Jeden aspekt tohoto kontroverzního charakteru procesu posouzení je patrně zaloţen snahou sociálního pracovníka uchopit pravdu o ţivotě člověka. Sociální pracovník v procesu posouzení hledá příčiny, okolnosti a jiné parametry ţivotní situace, které podle jeho profesionálního úsudku problém vyvolávají či udrţují. Vedle toho je potřeba posoudit ţivotní situaci obvykle vyvolanou obtížnou (a často naléhavou) životní událostí, problémy či zlomovým úkolem (Musil & Šrajer, 2008), které vedou klienta k sociálnímu pracovníkovi. Závaţnost procesu posouzení je ovšem dána nejen problematickou snahou porozumět povaze problému a váţnými okolnostmi, které jeho potřebu vyvolaly, ale také tím, ţe na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka, a tedy i ve značné míře (přinejmenším v některých případech) osud osob, které jsou sociálním pracovníkem posuzovány. Takovéto souvislosti vzbuzují vedle otázek ohledně pravdy a poznání také dilemata související s mocí a etikou sociální práce. Mnozí autoři proto připisují procesu posouzení mimořádné místo. McDonald (1999) o posouzení hovoří jako o centrálním úkolu současné sociální práce a zdůrazňuje, ţe: „Kvalitní posouzení je úhelný kámen 2

Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D., Katedra sociální politiky a sociální práce, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně, e-mail: [email protected].

9

efektivní sociální práce v jakémkoliv zařízení“ (McDonald, 1999: 44). Posouzení je například podle Watsona a Westové (2006) jádrem kaţdé dobré praxe a představuje široké spektrum činností. Posouzení ţivotní situace můţe mít podobu pozorování, prvotního usuzování v počátcích práce s klientem, můţe zahrnovat formální a sloţitější metody posouzení v jeho dalších fázích. Coulshedová a Ormeová (2006) rovněţ konstatují, ţe proces posouzení je nedílnou součástí praxe sociálních pracovníků, která závisí na dovednostech, znalostech i hodnotách sociálních pracovníků. Význam kvality posouzení ţivotní situace byl také zdůrazněn například ve výstupech ze šetření úmrtí Victorie Climbié 3, které v Anglii provedl lord Laming (2003). Podle jeho závěrů je právě proces posouzení rozhodující aktivitou při poskytování sociálních sluţeb, zvláště tam, kde klientům sluţeb potenciálně hrozí nebezpečí. Proces posouzení ţivotní situace je zajímavý i z hlediska toho, jakou pozici zaujímá ve vztahu k dalším fázím či procesům v sociální práci. Například Parker a Bradleyová (2007) upozorňují, ţe závaţný aspekt procesu posouzení spočívá také v tom, ţe tento proces nestojí mimo ostatní aktivity a fáze sociální práce, nýbrţ ţe jej nelze separovat od vlastní intervence. V tomto smyslu tedy posouzení hluboce souvisí s plánováním, intervencí i jejím hodnocením. Je-li proces posouzení ţivotní situace zvládnut úspěšně, je pravděpodobnější také úspěch procesu intervence. Nejde ovšem jen o technickou efektivitu intervence, proces posouzení je především interakcí osob a můţe být prostorem komunikace, sdílení i otevírání nových ţivotních cest (Milnerová, O’Byrne, 2002). Chápání procesu posouzení ovšem souvisí s celkovým přístupem k sociální práci i s kontextem, v němţ se realizuje. V úvodní kapitole se zabývám objasněním dvou krajních pohledů na pravdu a způsob jejího poznání (objektivismu a konstruktivismu), zvaţuji důsledky těchto filozofií z hlediska procesu posouzení a zabývám se otázkou, kde lze hledat východiska pro formulaci reflexivního pojetí posouzení.

3

Victoria zemřela v únoru 2000 se 128 samostatnými zraněními na jejím těle po měsících mučení a zneuţívaní svojí tetou a jejím přítelem. Victoria přišla do Londýna se svojí tetou z Pobřeţí Slonoviny necelý rok před tím, neţ zemřela. Rodiče poslali Viktorii do Anglie s nadějí, ţe tak dostane příleţitost k lepšímu vzdělání a budoucnosti. Její teta ji však nikdy nepřihlásila na školu. Viktorii mučili hladověním, bitím, několikrát ji opařili, pálili cigaretami, nechávali ji v ledové koupelně svázanou v igelitovém pytli a uvězněnou ve vaně.

10

Sociální realita a sociální konstrukce Existuje představa, ţe sociální práce (a tedy čím je sociální práce a jak se dělá) má univerzální, trvalou a neměnnou povahu. Stoupenci tohoto pohledu na sociální práci věří, ţe tento obor disponuje objektivně danými hodnotami, teorií a metodami, které jsou pouţitelné za všech okolností. Tato představa má své kořeny ve filozofii osvícenského modernismu a je výsledkem snahy nazírat sociální práci jako paralelu k medicíně, tedy jako tzv. tvrdou vědu (snahu o prosazení tohoto přístupu prosazuje např. Journal of Evidence-Based Social Work). Posouzení je v tomto kontextu označováno jako diagnostika. Přestoţe trvale platná a jednoznačná definice sociální práce by na jedné straně poskytovala sociálním pracovníkům „vytouţenou“ jistotu, stala by se neměnitelná povaha sociální práce nástrojem vyloučení zavedených představ, hodnot, teorií a postupů z moţné diskuse a jejich reflexivního hodnocení. Je přitom velmi pravděpodobné, ţe aplikace jednoho hodnotového a teoretického modelu a z něho vyvozený soubor metodických postupů v sobě nese také rizika. V prvé řadě jde o nebezpečí, ţe v důsledku stereotypní fixace na vědění, které bylo vytvořeno v jiném kontextu, dojde k poškození zájmů klientů. V lepším případě nebudou naplněny jejich potřeby a v horším případě pak můţe neadekvátním zásahem sociálního pracovníka dojít k váţné materiální újmě či sociálnímu a psychickému zranění. V pozdně moderní době se tento pohled na sociální práci, uţivatele sluţeb a jejich ţivotní situace zdá neudrţitelný. Mnozí autoři (Hollandová, 2004; Parton, 2000; Taylorová, Whiteová, 2000) dnes vystupují s přesvědčením, ţe „…je velmi naivní, pokud posuzující předpokládá, že je možné odhalit soubor neoddiskutovatelných, objektivních faktů o situaci“ (Hollandová, 2004: 31). Předpoklad, ţe ţivotní situaci je moţno beze zbytku popsat, je v pozdně moderní době spíše vnímán jako jeden z mýtů, který se „ještě“ tu a tam objevuje. Podobný posun v chápání posouzení objasňují také Pierson a Thomas (2006), kteří vysvětlují, ţe v raně moderní éře sociální pracovníci předpokládali, ţe posouzení má být paralelou diagnostiky v medicíně. Později však sociální pracovníci zjistili, ţe nejsou schopni provést diagnózu, které by zahrnula všechny aspekty ţivota osoby, tedy například psychický stav, rodinné vztahy, tělesné zdraví, finanční a bytové podmínky atd. Sociální pracovníci zjistili, ţe i kdyţ posbírají jednotlivé informace, nemají k dispozici metodu, která by jim umoţnila všechny informace uceleně a jednoznačně vyhodnotit a interpretovat. Podle Piersona a Thomase vedlo toto zjištění sociální pracovníky k zájmu o vysvětlení

11

ţivotní situace také za pomoci klientů, s nimiţ se sociální pracovníci stále pokorněji začali dělit o výklad pravdy o klientově situaci. Téma naší diskuse má tak vazbu k dalšímu významnému kontextu. Jde o to, ţe sociální a společenské změny se v pozdně moderní době dotýkají nejen oblasti sociálních vztahů, společenského klimatu, ale ovlivňují i chápání pravdy. Domnívám se dokonce, ţe společenská změna pohledu na pravdu je patrně jádrem pozdně moderního sociálního myšlení. Ve vztahu k problematice posouzení je ovšem téma pravdy a jejího poznávání klíčové. Posouzení ţivotní situace není totiţ ničím jiným neţ pokusem o hledání obrazu ţivotní situace klienta (a někdo by řekl pravdy o situaci klienta), kterému má být v souladu s ním nabídnuta přiměřená a účinná pomoc. Sociální pracovník nemůţe přitom snaze poznat a vysvětlit ţivotní situaci svého klienta uniknout. Především jde o to, aby mohl vhodně a účinně pomoci svému klientovi. Před zásahem do klientova ţivota musí sesbírat a utřídit významná fakta, musí jim porozumět a teprve pak můţe spolu s klientem hledat východiska nového ţivota a řešení problémového stavu. Vedle toho svůj postup také sociální pracovník musí argumentovat nejenom vůči klientovi, svým kolegům v organizaci, supervizorům a nadřízeným, ale musí jej být schopen objasnit také externím institucím (soud, úřad ombudsmana apod.). Pravdě se v pozdně moderní éře stále více rozumí jako něčemu víceznačnému a nejistému. Je odvozována od společenského či kulturního kontextu. Pravda se podle postmodernistů prostě váţe na místní podmínky a rozhodující pro ni je, ţe ji sdílí určité seskupení lidí (Grenz, 1997). Přesvědčení, ţe je smysluplné hledat všeobecně platné pravdy, se povaţuje za stále méně obhajitelné (Hollandová, 2004). Pravda je v pozdně moderním étosu mnohem více proţívána jako individuálně či sociálně konstruovaná. V kontextu raně moderního myšlení tento posun v chápání pravdy představuje nevídanou věc. Lze totiţ připustit paralelnost existence více pravd, které vedle sebe mohou koexistovat a vzájemně se nenarušovat. Pro některé sociální pracovníky můţe být tvrzení o existenci paralelních pravd, či dokonce světů nepřijatelné, případně těţko uchopitelné. V této kapitole se proto zaměřím na podstatu otázek, které souvisí s „problémem“ pravdy a poznání v sociální práci. Dva protikladné pohledy na pravdu Téma pravdy je samozřejmě staré jako lidstvo samo a její pojetí je vlastně jádrem kaţdé zásadní filozofické či náboţenské školy, která se zapsala do

12

dějin lidstva. Problematikou povahy poznání a pravdy v pomáhajících profesích se výrazně zabýval Schön (1983). Identifikoval a popsal dvě odlišná pojetí sociální práce, která se rovněţ liší právě na základě svého gnozeologického stanoviska. Schön vysvětluje, ţe pro raně moderní epochu byla charakteristická představa role sociálního pracovníka opírající se o technickou racionalitu. Jeho úkolem bylo instrumentální řešení problémů prováděné na základě vědecké teorie a technik. Sociální problémy byly nahlíţeny jako objektivní a reálné. Profesionálně zdatný sociální pracovník měl aplikovat experimentálně ověřenou teorii do praxe. Jako alternativu tohoto modelu formuluje Schön model, který nazývá reflektování-přijednání. Vychází z předpokladu, ţe sociální realita je konstrukcí a ţe úkolem sociálního pracovníka je podílet se na rekonstrukci problémové situace či sociální konstrukci její přijatelnější alternativy. Sociálního pracovníka Schön pak popisuje jako výzkumníka, který se zajímá nejenom o řešení problému, ale o celý jeho sociální rámec. Reflektování problémové situace má být nástrojem utváření smyslu komplexní situace, která je vţdy poznamenána nejistotou a dvojznačností. Schön upozorňuje, ţe tato dvě pojetí sociální práce mají mnoho odlišných charakteristik, ale za zásadní označuje právě gnozeologické stanovisko. V čem se tedy liší objektivistické a konstruktivistické stanovisko? Tresmontant (2004: 349-350) vystihuje podstatu základní otázky o povaze pravdy, kterou zde řešíme ve vztahu k sociální práci a specificky k tématu posouzení, fiktivním dialogem Protágora a Sokrata: „Nuže, milý příteli, jaké že dnes máme počasí?“ „Ale Sokrate, cožpak nevidíš, že je hnusná zima, že by psa nevyhnal? Celou noc sněžilo a teď se všichni brodíme ledovým blátem.“ „Cože, slyším dobře, můj drahý Protágoro? Co mi to tu vykládáš? Já naopak cítím úmorné vedro. Slunce mi praží do hlavy a musím se ihned uklidit někam do chládku, abych nakonec nedostal úžeh!“ „Milý Sokrate, nečekal jsem nic jiného. Věděl jsem, že si ze mne budeš chtít zase dělat legraci. Nebo spíš vyprovokovat mě k hněvu, což dovedeš velice dobře. Jak můžeš tvrdit, že je krásně a horko, když jsme už několik dní nespatřili Slunce, obloha je zatažená a šedivá a hustě z ní padá ledový déšť?“ „Ale můj drahý Protágoro, cožpak nám a nevinným obyčejným lidem už po léta nevykládáš, že žádná pravda neexistuje? Že každý má svou pravdu? Že míra všech věcí je člověk? Že neexistuje jedna pravda závazná pro všechny? A dokonce si necháváš za podobné tlachy pěkně zaplatit. Budu-li

13

se držet tobě vlastních zásad, vždy budu mít právo tvrdit, že dnes Slunce přímo sálá a že je úmorné vedro.“ „Ale Sokrate, skutečnosti…“

nemůžeš

přece

tvrdit podobnou věc,

protože

ve

„Cože, Protágoro? Slyším dobře? Jaké to slovo vystoupilo z tvých úst? Ve skutečnosti? Bereš tedy v úvahu skutečnost, která je stejná pro tebe i pro mne, pro všechny? V důsledku toho popíráš svou vlastní filozofii a všechny rozpravy, které jsi vedl, neměly potom jiný cíl, než ti přinést peníze…“ Přestoţe Tresmontant (2004) ve svém filozoficko-teologickém slovníku pod heslem pravda obhajuje tezi o existenci objektivního (a poznatelného) světa, v pozdně moderní době se však stále více prosazuje představa pravdy jako relativního pojmu, který je subjektivní, a proto proměnlivý. V následujícím textu označím tyto přístupy k pravdě jako moderní a postmoderní. Grenz (1997) uvádí, ţe prvotním východiskem moderního pohledu na poznání bylo především přesvědčení, ţe ţijeme v objektivně existujícím světě, který je určitým způsobem uspořádán a ţe lze tento řád lidským rozumem poznat a případně ovlivnit. Esencí tohoto přístupu k pravdě a poznání je objektivismus. Objektivismus pracuje s tzv. korespondenční teorií pravdivosti, která předpokládá, ţe určitá tvrzení jsou či nejsou pravdivá, a to dle svého vztahu k objektivně existujícímu světu. Pravda je tedy výsledkem shody tvrzení s objektivně existující realitou. Osvícenští realisté, kteří jsou povaţováni za hlavní tvůrce tohoto pohledu, tvrdí, ţe svět je poznatelný a ţe jej můţeme popsat a poznat jako celek. Toto poznání má kumulativní povahu a v určitém okamţiku můţe být završeno. Osvícenský pohled na pravdu je také vázán na předpoklad, ţe jazykové pojmy mají jednoznačnou vazbu k částem reality, kterou vyjadřují a zastupují. Jazyk určitým způsobem reprezentuje realitu, s níţ je vnitřně a zásadně spojen. Proto je hlavním tématem objektivistického zkoumání otázka: „Je tato teorie správná?“ Podstatným předpokladem objektivistického myšlení je představa, ţe badatel (vědec) můţe vůči realitě vystupovat nezávisle a měřit ji prostřednictvím nástrojů, jako jsou dotazníky a škály (v případě sociálního světa). Předmětem zájmu objektivistického vědce jsou témata, která mohou být objektivizována a měřena. Tento přístup vychází z přírodních věd, kde je také dobře uplatnitelný. Lze například experimentálně ověřovat vhodné podmínky pro růst hrachu. Můţeme poměrně přesně měřit teplotu, vlhkost a další podmínky a jejich

14

důsledky pro růst hrachu. Vedle skupiny měřených rostlin lze také vcelku neproblematicky vytvořit druhou skupinu – srovnávací, vůči níţ budeme podmínky ve zkoumané skupině rostlin srovnávat. V případě sociálního světa je aplikace tohoto modelu o poznání sloţitější. Například Corby (2006) komentuje, ţe klasický objektivistický výzkum například při zjišťování vlivu skupinové terapie na depresi u ţen nelze realizovat zcela bez potíţí. Objektivistický výzkum bude vyţadovat přiměřeně veliký vzorek ţen s depresí, jasný a strukturovaný program intervence, kontrolní skupinu ţen bez léčby a metodu měření externích výstupů programu. Ţádná z těchto podmínek nemůţe být v reálném světě zajištěna bezproblémově. Praktická komplikovanost v zajištění popsaných podmínek je však násobena etickou sporností navrhovaných postupů (Co lze činit s rostlinami, nelze prostě udělat bez dalšího uváţení s lidmi!). Naproti tomu postmoderní pohled na poznání znamená podle Grenze (1997) především odmítnutí moţnosti univerzálního pohledu na svět. V tomto přístupu dokonce neexistuje jednotný svět, který by bylo moţno vnímat a také poznat. Lze sice vyslovovat různé názory, které jsou však „jen“ domněnkami, ale v zásadě je nelze definitivně ověřit, či dokonce zobecnit. V postmoderním myšlení jiţ vlastně nejde o poznání, ale o výklady, jejichţ hodnota neleţí ve vztahu k objektivně jsoucímu, ale v jejich subjektivní specifičnosti. Esencí tohoto přístupu k pravdě je konstruktivismus. Bur (1995) charakterizuje základní myšlenkové osy konstruktivismu následovně:  Konstruktivisté zaujímají kritický odstup od „samozřejmých“ podob porozumění světa.  Různé způsoby chápání světa jsou nahlíţeny jako relativní ve vztahu k historické etapě a kultuře.  Poznání není konstruktivisty vnímáno jako determinované povahou věcí, nýbrţ konstruované mezi lidmi vyprávěním a interakcí.  Sociální konstruktivismus předpokládá, ţe sociální jednání je vedeno sociálními konstrukcemi své doby.  Sociální svět je v konstruktivismu vnímán jako tvořený sociální interakcí a nepředpokládá se existence základních „daných“ podstat, které by měly být odhaleny. 

Konstruktivisté zpochybňují realismus a ideu objektivní pravdy.

 Jazyk, který pouţíváme, determinuje podle konstruktivistů význam věcí spíše neţ naopak. Konstruktivisté tvrdí, ţe jazyk není jen prostředkem

15

pro vyjádření myšlenek, ve skutečnosti určuje myšlení do té míry, ţe pravda je produktem jazyka. Jazyk je hodnocen jako nástroj konstrukce sociální reality. Konstruktivisté odmítají předpoklad, ţe svět, který nás obklopuje, je jednoduše poznatelný i vůbec to, ţe s ním přicházíme bezprostředně do kontaktu. Prostředí, v němţ ţijeme, totiţ není moţné vnímat jako objektivně existující, nýbrţ mnohem spíše jako konstruované, pojmově utvářené. Pojmy však nejsou mapami reality, jsou jen sociálními fikcemi, které jsou mnohem více ovlivněny kontexty a komunikačními hrami. Jazyk není dle konstruktivistů s vnějším světem nijak přímočaře spojen. Proto je pro konstruktivisty jazyk předmětem zájmu i z hlediska moţnosti poznání. Podle konstruktivistů nás neobklopuje reálný svět, nýbrţ sociální výtvor, který je navíc nestálý a dynamicky se vyvíjející. Svět je mnohem více symbolickým Matrixem, který se proměňuje a reuspořádává prostřednictvím jazyka. Pravda je v pozdně moderní době kulturním artefaktem. Různé kultury mají své pravdy, které reprezentují pluralitní realitu. Jsou nahlíţené jako principiálně rovnocenné. Proto mohou existovat vedle sebe. Různé kultury jsou také jiným vyprávěním, v nichţ lidé mohou ţít zcela odlišné příběhy. Odlišnost příběhu můţe být nepatrná či kategorická a můţe se promítat do všech aspektů osobní a sociální identity. Lidé tak mohou ţít nikoliv jen jinak, ale doslova v jiných světech. Konstruktivistické pojetí pravdy a poznání vychází podle Grenze (1997) ze dvou předpokladů. Různá vysvětlení jsou vlastně jen výklady, které mohou být uţitečné, ale nelze je chápat jako objektivně platné. Vedle toho také pozdně moderní teorie poznání zpochybňuje, ţe lze poznávat mimo vlastní referenční rámec, v němţ realitu poznáváme či spíše vykládáme. Poznání, které vytváříme, je totiţ spíše neţ jen obrazem korespondujícím s objektivní realitou, vlastním světem. Otázkou, která zaměstnává pozdně moderní badatele, není správnost určité teorie, nýbrţ její působení a důsledky. Proto se spíše neţ hledáním objektivního poznání snaţí dekonstruovat poznatky, rozloţit proces jejich vzniku. Tato cesta má vést k osvobození našeho myšlení a jednání od stereotypů, které mohly vypadat rozumně. Pokud jde o pojetí pravdy a způsobu poznávání v procesu posouzení, Hollandová (2004) s důrazem na svoji metodologickou perspektivu rozlišila jako dvě klíčové a protichůdné strategie posouzení kvalitativní a kvantitativní. Coulshedová a Ormeová (2006) pouţívají obdobné rozlišení,

16

ale hovoří o konstruktivistické a pozitivistické4 orientaci. Zatímco se objektivistická (tedy pozitivistická a kvantitativní) strategie opírá o filozofii objektivismu, konstruktivistické (kvalitativní) hledisko je spíše podporováno tezemi konstruktivismu. Obecně lze říci, ţe objektivistická strategie klade důraz na tvorbu validizovaných nástrojů pro posouzení, které umoţňují provádět měření různých aspektů ţivotní situace, konstruktivistická strategie pak spíše spočívá v reflexi povahy individuálních charakteristik klienta a jeho ţivotní situace. Objektivistická strategie chce vytvářet takové výsledky, které jsou objektivní, přesné a konzistentní nezávisle na posuzovateli. Konstruktivistická strategie klade větší důraz na profesionální úsudek pracovníka zaloţený na vhledu do situace a jejím hloubkovém pochopení. Objektivistický přístup podle Hollandové převaţuje například v USA, konstruktivistické pojetí v Anglii. Posouzení jako „vědecké“ pozorování Za hlavní charakteristiku objektivistického přístupu k posouzení je povaţován důraz na nalezení příčiny problému či situace. Při posouzení ţivotní situace sociálním pracovníkem jsou očekávány jednoznačné a nezpochybnitelné závěry. Jeho úkolem je získat tvrdá data. Objektivistické posouzení předpokládá vysoký stupeň jistoty zjištění a v jeho rámci se provádí srovnání nálezů k očekávané normě (chování či postoje). Výsledkem takového posouzení je typicky tvorba profilu osobnosti, vyhodnocení dotazníku, zpráva pro soud. O procesu posouzení se v objektivistickém kontextu často hovoří jako o „provádění“ či „dělání“ posouzení. Objektivistické stanovisko bývá pro svůj důraz na práci s tvrdými daty označováno jako vědecké (přestoţe je to velmi nepřesné). Při provádění objektivistického posouzení jsou pracovníkovy úvahy a zejména pocity či intuice hodnoceny jako druhotné a nepřihlíţí se k nim, případně jsou vnímány dokonce jako neţádoucí a matoucí. Hollandová (2004) zdůrazňuje, ţe v rámci objektivistického diskurzu sociální pracovník zaujímá především postoj neutrálního pozorovatele. Neutralita podle ní předpokládá popření vlastních pocitů, které by mohly ohrozit objektivitu procesu. Za hlavní výbavu potřebnou pro objektivistické posouzení je povaţován především svého druhu administrativní talent. 4

Ačkoliv by v uvedené terminologii bylo moţno hledat distinkce, budu v souladu s citovanými autory pouţívat termíny objektivistické, pozitivistické a kvantitativní jako synonyma a podobně budu pracovat se souborem pojmů subjektivistický, kvalitativní a konstruktivistický.

17

Sociální pracovník musí být schopen získávat a organizovat data, analyzovat a vysvětlovat sesbírané informace. Coulshedová a Ormeová (2006) uvádějí, ţe i v této techničtější formě posouzení musí mít posuzovatel komunikační dovednosti a citlivost pro jedinečnost kaţdého jednotlivce a jeho situaci. Komunikace je však vnímána spíše jako prostředek, nikoliv cíl. V rámci objektivistického přístupu k posouzení se od sociálního pracovníka očekává průběţný sběr dat, jejich syntéza, která vede k formulaci jednoznačného a nezpochybnitelného plánu. Sociální pracovník svoji roli chápe jako roli experta, který pouţívá ověřené metody sběru dat (např. měření), a jejichţ zjištění vedou k verifikovatelným výsledkům. Základním úkolem objektivisticky orientovaného posouzení je zjistit fakta, jejichţ analýza pomůţe nalézt nejlepší moţné řešení problémové situace. Proces posouzení je cílený, plánovaný a strukturovaný. Hovoří se o diagnostických formulacích, které mají umoţnit: 1) popsat situaci; 2) vysvětlit příčiny situace; 3) předpovědět budoucí vývoj situace; 4) vyhodnotit vývoj; 5) předepsat/stanovit vhodný postup. Objektivistický model posouzení vychází z medicínského modelu diagnostiky chorob a jejich příčin. Při jeho aplikaci v sociální práci se předpokládá, ţe individuální a sociální problémy mohou být diagnostikovány a ţe sociální pracovník má k dispozici lék, po jehoţ předepsání a uţití mohou být problémy vyléčeny. V objektivistické variantě následuje po posouzení ţivotní situace rozhodnutí. Vztah posouzení ţivotní situace a rozhodování v sociální práci problematizuje v šesté kapitole Radka Janebová, která ukazuje, ţe tento proces není lineární, nýbrţ komplexní a dilematický. Sociální pracovníci se v rámci tohoto typu procesu posouzení hlásí k tomu, ţe legitimně disponují mocí (často statutárně) a otevřeně ji vyuţívají. Předstírání rovnosti sociálního pracovníka a klienta by bylo v tomto diskurzu nahlíţeno jako nepoctivé. Levická v této souvislosti objasňuje mocenský aspekt vztahu sociálního pracovníka a klienta jako legitimní předpoklad výkonu sociální práce a objasňuje, ţe povaha moci a kontroly uţívané v sociální práci se odlišuje dle svého předmětu (Levická, 2008). Je kladen důraz na jasné sdělování očekávání, která bude sociální pracovník klást na posuzované v rámci procesu posouzení. Hollandová (2004) za základní charakteristiky tohoto přístupu k posouzení povaţuje především: 

snahu zachovávat objektivitu a odstup od posuzovaných osob,



posouzení se nahlíţí jako sběr dat a důkazů o ţivotní situaci,

18



rozhodnutí se provádí aţ po sběru všech dostupných informací,

 rozhodování se provádí na základě poměřování pozitivních a negativních faktorů, vyuţívají se rozhodovací nástroje,  výsledky zjištění se validizují prostřednictvím konzultací s dalšími účastníky procesu. Hollandová také (2004) uvádí, ţe při rozhodování na základě objektivistického posouzení se jako základní metoda vyuţívá poměřování pozitiv a negativ. Často se takové zvaţování provádí formou jejich soupisu a vzájemného porovnávání. Tato metoda se rovněţ vyuţívá jako velmi rozšířený způsob pro hodnocení rizika. Poměřování pozitiv a negativ je obdobou klasické analýzy srovnávající náklady a uţitek, která původně vychází z ekonomie. Existují sofistikované nástroje, které umísťují vnímaná pozitiva a negativa na kontinua či do různých souřadnic. Umoţňují například i kvantifikovat rizika. Takovéto nástroje přispívají k dojmu, ţe se vše realizuje s vědeckou objektivitou a mohou podporovat představu falešné jistoty (Thompson, 1992). Vlastní rozhodnutí o dalším postupu si ponechává sociální pracovník aţ na konec procesu posouzení. Sociální pracovník vyuţívá ve vědeckém diskurzu konzultací, supervizí k potvrzení či posílení rozhodnutí sociálního pracovníka a primárně slouţí k jeho útěše. Názory vnějších expertů (zvláště lékařů) mají dodávat rozhodnutím sociálního pracovníka vědeckou důvěryhodnost. Problematičnost snahy chápat svět klienta prostřednictvím objektivistického prizmatu dobře ilustruje třetí kapitola, v níţ Martin Smutek objasňuje intersubjektivní povahu procesu posouzení. Posouzení jako hledání příběhu Druhou polaritu přístupu k posouzení reprezentuje konstruktivistické pojetí. Zatímco objektivistickou verzi lidé ne zcela přesně spojují s vědou, konstruktivistické hledisko bývá vnímáno spíše jako umění (Parton & O´Byrne, 2000a). Konstruktivistický přístup k posouzení vychází ze sociálního konstruktivismu (Berger & Luckman, 1999). Dle jeho předpokladů je sociální práce ve svém poznávání i postupech velmi úzce spjata se sociální realitou a tím, jak je utvářena v procesech sociální konstrukce. Konstruktivisté v procesu posouzení především odmítají věřit, ţe lidské záleţitosti jsou jednoznačné a snadno dostupné poznání. Jak příčiny obtíţí v ţivotní situaci jsou podle konstruktivistů různorodé, tak i řešení mohou být různá. Milnerová a Byrne (1998) obhajují

19

konstruktivistickou pozici a tvrdí, ţe zatímco objektivistické posouzení je nahlíţeno jako hledání (jediné) pravdy, ve skutečnosti vedle sebe existuje mnoho rovnocenných pravd a náhledů na ţivotní situaci. Podle nich je podstatné, aby sociální pracovník tuto komplexitu akceptoval a vyhnul se tak nemístnému zjednodušování. V přístupu k realitě se máme podle nich vystříhat tzv. falešné jistoty (viz Thompson, 1992). Konstruktivisté zdůrazňují interpretační (literární) aspekt procesu posouzení. Upozorňují na to, ţe vţdy, kdyţ pracujeme s určitými daty (i s tzv. tvrdými), současně je také interpretujeme. O ţivotní situaci klienta můţeme získat údaje, které jsou však dále sociálním pracovníkem interpretovány. Interpretace různých sociálních pracovníků se ale mohou lišit, a to i v případě nálezu stejných údajů. V celém procesu posouzení však nejde jen o následnou interpretaci sesbíraných fakt. Coulsheadová a Ormeová (2006) upozorňují, ţe uţ prvotní předpoklady, které určují, jaká data a jakým způsobem se budou sbírat, mohou vytvořit určitý předobraz výsledné interpretace. Proto je podle nich tak velmi důleţité věnovat pozornost předpokladům, které předcházejí tvorbě hypotéz, výzkumných nástrojů (dotazníků), doprovází sběr dat a také tomu, které interpretaci (mezi jinými) se dává přednost a případně proč. Aby se konstruktivisté vyhnuli předpojatosti, zdůrazňují nezbytnost otevřenosti vůči opětovnému přezkoumávání hypotéz a závěrů. Hovoří o nezbytnosti reflexe. Reflexí se rozumí promýšlení, přehodnocování informací, myšlenek, pocitů i celkového porozumění, které se utvořilo během procesu posouzení. Kritická reflexe napomáhá sociálnímu pracovníkovi chápat vlastní předpoklady a také to, jak mohou ovlivňovat interpretaci situace. Podle konstruktivistů nelze osobní reakce na informace, osoby i události zcela anulovat, a dokonce to není ani ţádoucí. Podstatné je podle nich to, ţe je moţno je transparentně odhalit. Proto je v konstruktivistickém posouzení kladen důraz na to, ţe sociální pracovník uzná svá vlastní východiska, předsudky i teoretická východiska, která pouţívá k interpretaci informace. Mezi tato východiska patří základní ţivotní orientace, teoretická východiska a samozřejmě také vlastní předsudky. Konstruktivistické posouzení tak klade vysoké nároky na schopnost intelektuální reflexe a specificky sebereflexe a předpokládá znalost různých teoretických přístupů, které mohou aplikovat ve svém posouzení (Coulsheadová, Ormeová, 2006). Konstruktivisté také předpokládají, ţe problémy lidí nelze vnímat jako absolutní, konečné a jasně ohraničené. Konstruktivistický přístup k posouzení pracuje s východiskem, ţe existuje více neţ jedna příčina

20

problému a ţe existuje více neţ jedno řešení. Uţ samotné prohlášení osoby za klienta není vnímáno jako neproblematický fakt. Cesta ke klientství je vysvětlována jako proces, který je ovlivněn sociálně konstrukčními procesy (Navrátil, 1998). V konstruktivistickém posouzení je proto věnován prostor reflexi definičních procesů, které se mohly podílet na tom, ţe osoba či skupina byla označena za nositele problému. Konstruktivistická reflexe se opírá o předpoklad, ţe se tak můţe dít i na základě toho, ţe identifikovaný klient neodpovídá představám či poţadavkům dominantní kultury, není dostatečně konformní, a proto je společenskou či sociální autoritou označen jako problematický zdroj či nositel problému. Zdůrazňují se myšlenky, které vypracovali autoři etiketizační teorie (Becker, 1963; Kitsuse, 1962; Lemert, 1967), podle níţ většina lidí jedná někdy deviantním způsobem. Jde o to, jak na toto jednání reaguje okolní sociální prostředí. V některých případech sociální prostředí reaguje tak, ţe daného jedince označí za devianta. Tento akt označení zvyšuje pravděpodobnost, ţe bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Sociální normy ovšem často vyjadřují zájmy dominantní kultury. To ovšem znamená, ţe problém není nutně v osobě, která se jeví jako problematická, nýbrţ ţe problém je osobě připsán zvenčí. Konstruktivistické posouzení není jen jednorázovou událostí, nýbrţ kontinuálním procesem. Klade důraz na aktivní participaci klientů i dalších aktérů ţivotní situace v procesu posouzení. V procesu konstruktivisticky orientovaného posouzení je koncept rozhodování nahrazován konceptem tvorby úsudku (judgement). Tvorba úsudku má totiţ mnohem blíţe k „porozumění“ jako metodě poznání (Hollandová, 2004). Konstruktivisté mohou vyuţívat pro organizaci svého poznání rozmanité rozhodovací nástroje, neusilují ovšem o kalkulaci rizik či budoucího vývoje. V procesu tvorby úsudku vyhledávají sociální pracovníci názory jiných pracovníků a snaţí se prověřovat vnitřní konzistenci svého uvaţování. Nelze ovšem říci, ţe by konstruktivistický diskurz odmítal veškeré znaky vědeckého pozorování, které jsou přisuzovány objektivistickému pohledu. Podle Hollandové (2004) i sociální pracovníci, kteří akcentují konstruktivistické myšlení, usilují o určitou nezávislost posouzení, avšak kladou současně důraz na úzký vztah s klientem, který je posuzován. Úkolem konstruktivistického posouzení je získat hloubkovou znalost o klientovi a jeho situaci. Hloubková znalost je povaţována za podstatnější neţ odstup a objektivita. Rovněţ na základě kvalitativního úsudku sociálního pracovníka má být navrţen následující postup sociálního pracovníka. Důraz je na snaze obtíţnou ţivotní situaci také vysvětlit.

21

Konečný úsudek sociálního pracovníka se postupně utváří v průběhu celého posouzení a nevzniká jednorázově. V procesu konstruktivistického posouzení se povaţuje za projev regulérnosti procesu, ţe sociální pracovník v průběhu celého procesu poskytuje klientovi zpětnou vazbu o svých průběţných úvahách a názorech. Konstruktivistické posouzení není hledáním objektivní pravdy, diagnózy, nýbrţ je spíše procesem výstavby uţitečného souboru významů a kreativního vysvětlení, který podpoří klienta v růstu (Ševčíková, 2008). Klíčová je v tomto smyslu reflexivní debata, která pomáhá přeformulovat obtíţe a mobilizovat schopnosti uţivatele sluţby (Milnerová, O’Byrne, 2004). Význam partnerského vyjednání výsledného úsudku ozřejmují také další autoři (např. Musil, 2004; Pierson & Thomas, 2006), kteří zpochybňují legitimnost expertní pozice sociálního pracovníka. Posouzení jako reflexivně-tvůrčí proces V úvodní kapitole se zabývám problematikou posouzení ţivotní situace v kontextu dvou protichůdných pohledů na povahu pravdy a způsoby poznávání objektivismu a konstruktivismu a popsal jsem jejich implikace v procesu posouzení. Jejich odlišné pohledy na povahu pravdy mají filozofické i metodické důsledky. Vybrané charakteristiky obou krajních diskurzů (moderního a postmoderního) při jejich aplikaci na proces posouzení sumarizuje následující tabulka. Obrázek č. 1: Srovnání diskurzů posouzení Základní postoj Záměry

Posouzení jako pozorování Objektivita, odstup

vědecké Posouzení jako reflexe Nezávislost, úzký vztah

Sběr informací, fakt a důkazů Provést rozhodnutí

Časování

Rozhodnutí můţe proběhnout aţ po dokončení posouzení

Metody

Měření Váţení Rozhodovací nástroje Validace s druhými

Zdroj: upraveno podle Hollandové (2004)

22

Hloubková znalost Tvorba úsudku Porozumění ţivotní situaci Posouzení probíhá průběţně Výstupy posouzení se průběţně vynořují Hloubkový rozhovor Rozhodovací nástroje Reflexe s druhými

Není ovšem bezprostředně zřejmé, jak lze popsané koncepty vztáhnout k diskuzi o reflexivitě v posouzení. Je přitom zřejmé, ţe konstruktivistické hledisko je gnozeologicky blíţe pozdně modernímu etosu ţivotní situace, neboť akcentuje procesy sociální konstrukce, které, jak jsme uvedli, jsou pro pozdně moderní hledisko definiční. Při svém uvaţování o reflexivním přístupu k posouzení vycházím z předpokladu, ţe aplikace obou krajních východisek pohledů na pravdu jsou v zásadě možné. Objektivismus totiţ dává smysl tázání se po pravdě. Bez předpokladu poznatelnosti a vůbec toho, ţe je co poznávat, nemá jakékoliv akademické snaţení sebemenší hodnotu. Také hledisko sociálního konstruktivismu zde ovšem povaţuji za potřebné. Spolu se Schönem (1983) se totiţ domnívám, ţe hluboká reflexe ţivotní situace můţe být tvůrčím a definičním aktem ţivotního projektu. Přitakání konstruktivistické citlivosti vůči sociální podmíněnosti kultury a dalších aspektů ţivota ovšem nechápu jako odmítnutí moţnosti poznávat. Pokud by nebylo moţné usilovat o poznání, nebylo by ţádné badatelské úsilí ospravedlnitelné. Také reálný způsob, jak sociální pracovníci posouzení ţivotní situace provádějí, má různé formy a často je úzce spjat s kontextem, v němţ se provádí. Společenské instituce a někteří jiní profesionálové (například lékaři, právníci) od sociálních pracovníků často očekávají, ţe jim sociální pracovníci poskytnou vědecká měření, objektivitu a jistotu. Sami sociální pracovníci však často vedle formální vědecké objektivity povaţují za podstatnou součást procesu posouzení také individuální vztah, úsudek a reflexi. Domnívám se, ţe obě polarity přístupu k posouzení mají své přednosti a je smysluplné uvaţovat o jejich reflexivní syntéze. Zdá se, ţe sociální pracovníci o takovou syntézu jiţ ve své praxi usilují. Je přitom namístě zvaţovat, zda lze sociální pracovníky v jejich snaze podpořit z teoretických pozic a přispět tak k systematickému úsilí o tvorbu přiměřených a uţitečných metodických nástrojů pro posouzení. Poté, co jsem představil téma způsobu nakládání s pravdou jako důleţitý rozměr uvaţování o procesu posouzení, přistoupím v následující kapitole k vymezení pojmu reflexivity. Tímto způsobem se snaţím nalézt moţné a vhodné zdroje postupů, které je moţné v kontextu reflexivního posouzení vyuţít.

23

KAPITOLA 2 Reflexivita5 v posouzení a v sociální práci Pavel Navrátil Úvod V předchozí kapitole jsem se věnoval posouzení ţivotní situace z hlediska způsobu nazírání na povahu pravdy a její poznatelnosti. Nyní se zaměřím na specifickou otázku reflexivity v posouzení. Reflexivitu zde chápu především jako uţitečnou cestu kontroly předpokladů a okolností, s nimiţ sociální pracovník operuje v rámci své práce s klienty. Je jakousi zpětnou vazbou, kterou sociální pracovník vyuţívá pro prohloubení kvality své práce s klienty. Reflexe a reflektivní praxe je také lepší a pro profesi sociální práce příhodnější model řízení praxe neţ proceduralizace jejích postupů, byrokratizace či jiné omezování profesionálního výkonu sociálních pracovníků. Kopřiva (1997) formuloval ještě jeden podstatný důvod pro sebe/reflexi. Ukazuje, ţe pomáhající profesionál je (také) člověk, který sice mentálně můţe chtít akceptovat rozmanitá metodická, manaţerská či etická pravidla, ale přesto se mu to nemusí dařit. Kopřiva (1997: 91) proto navrhuje jako alegorický bod pro imaginární etický kodex: „Pomáhající je připraven kdykoliv vnímat a akceptovat svou nedokonalost, slabost a zranitelnost, kterou pomáhání vyjevuje, a pomocí sebereflexe a supervize napomáhat vývoji k lepšímu stavu“. Reflexivita je také filozoficky a eticky blíţe k participativním přístupům, které chápou klienta jako rovnocenného partnera sociálního pracovníka. V povaze reflexivity je snaha o kontrolu interpretací sociálního pracovníka se všemi zúčastněnými (např. kolegové, supervizor, klienti). Cílem reflexivní participace přitom nemá být odhalování objektivní pravdy, nýbrţ spíše otevírání prostoru pro 5

Klimešův Slovník cizích slov (1985: str. 595) vykládá reflexi (1) jako přemýšlení, přemítání, uvaţování, rozjímání, úvahu; (2) jako vědění, které má rozum sám o sobě, o vlastních psychických aktech a případně jako proces tohoto sebepoznávání a (3) jako méně častý význam tohoto slova pak uvádí také fyziologický reflex či fyzikální odraz. Přídavné jméno reflexivní chápe Klimeš jako termín, který popisuje to, co souvisí s reflexí, co je na reflexi zaloţené. Ve vztahu k pojmu reflexivní uvádí termíny přemýšlivý, rozjímavý či obsahující intelektuální a úvahové prvky. Opět uvádí rovněţ moţnou terminologickou vazbu na reflex jako fyziologický jev. Termín reflexe ovšem můţeme nalézt také v díle řady filozofů, jejichţ přístupy k tomuto konceptu byly rozmanité.

24

zohlednění různých pravd, s nimiţ a v nichţ všichni účastníci a především klienti ţijí. Milnerová a Byrne (1998) upozorňují na zásadní skutečnost, ţe efektivita posuzování ţivotních situací klientů v sociální práci je velmi nízká, a to zvláště pokud se bere v úvahu spokojenost klientů. Za nejproblematičtější ovšem povaţují, ţe sociální pracovníci chápou iniciální posouzení za odhalení objektivní pravdy, která se stane klíčovou determinantou budoucího jednání sociálního pracovníka a ţádoucích výstupů. Odkazují na práce Sinclaira et al. (1995), který chápe posouzení jako přípravu na rozhodování sociálního pracovníka a na základě toho usuzuje, ţe je moţné hodnotit kvalitu a úspěšnost posouzení na základě výstupů sociální intervence. Opírá se o výsledky svého výzkumu a konstatuje, ţe existuje zásadní diskrepance mezi posouzením ţivotní situace a výslednou intervencí. Uvádí, ţe ani v případech, kdy posouzení ţivotní situace zahrnovalo sofistikované procedury, bylo otevřené a participativní, nevedlo v rámci intervence nezbytně k aktivitám, které by byly komplexnější či úspěšněji provedené. Autoři výzkumu uvádějí, ţe různé závěry vyplývající z posouzení jednoho sociálního pracovníka rovněţ nevedou u různých klientů k odlišným směrům intervence. Zdá se, ţe i originální výsledky posouzení naráţí na bariéru určitého osobního stylu, případně omezené nabídky sluţeb organizace, které sociální pracovník aplikuje v rámci své intervence. Dále autoři studie komentují, ţe nedostatky v posouzení sociálních pracovníků se týkaly také limitů odborných znalostí, nedostatečné průkaznosti důkazů a argumentů, mezer v informacích, nadměrného zájmu o minulost, nepřiměřeného optimismu, nespokojeností uţivatelů sluţeb a patologizací kulturních i sociálních menšin. Nejsou to dostatečné důvody pro odborný zájem o prohlubování reflexivity v procesech posouzení? Ukazuje se ovšem, ţe téma reflexivity má mnoho dimenzí a variací. V soudobé profesní a zejména anglosaské literatuře se masivně uplatňují adjektiva reflexivní, reflektivní a kritické pro označení různých stránek nového, komplexnějšího a především senzitivnějšího přístupu k posouzení ţivotní situace i k celé praxi sociálních pracovníků (reflektivní praxe). Ne vţdy jednotliví autoři pojmy explicitně definují a nabízí se tak otázka, zda v koncepcích různých autorů představují reflexivita, reflektivita, kritická reflektivita a kritická reflexivita identické modely praxe sociální práce, či zda a jak se odlišují. Zdá se, ţe v sociální práci jsou pojmy reflexe, reflektování apod. vyuţívány zejména v reakci na narůstající pocit nejistoty a nejednoznačnosti pozdně

25

moderního člověka vrţeného do světa mnoha příleţitostí a rizik (Bauman, 1995; Giddens, 2003). S pozdně moderní situací souvisí také „rozostření“ profesních souřadnic, které dříve normativně ohraničovaly a určovaly základní aspekty praxe sociálních pracovníků (Musil, 2004; Musil & Šrajer, 2008; Navrátil, 2005). Sociální pracovníci se proto dnes obracejí k reflexi vlastní osobnosti, praxe i společenských konvencí jako k nástroji, který má být prostředkem zpětné vazby a který v „rozmazaných“ (Musil a Šrajer, 2008) konturách profese i společnosti pomáhá formovat určitou perspektivu jak myslet a pracovat. Přesto se zdá, ţe i kdyţ motivy zájmu o reflexi mohou mít společný rozměr, jsou i při zběţném pohledu rozeznatelné mezi jednotlivými autory a autorkami rozdílné akcenty či dokonce principiálně odlišné výklady. V některých případech je tak reflexivita chápána jako dovednost, s jejíţ pomocí člověk rozhoduje a volí svou trajektorii ţivota ve fluidních podmínkách pozdní modernity, která je v tomto kontextu interpretována jako sféra příleţitostí na jedné straně a na druhé straně jako potenciální zdroj oprese klientů či občanů (Ferguson, 2003a). Další skupina autorů chápe reflexivitu jako praxi sociálního pracovníka, která oceňuje a zahrnuje praktickou moudrost a vzdoruje instrumentalizaci a technicistnímu tlaku na byrokratizaci sociální práce (např. Parton & O´Byrne, 2000a). V tomto kontextu pak autoři pracují s tezí, ţe praxe je bohatým a cenným zdrojem poznání v sociální práci, který je uţitečným a významným rozšířením či doplněním formálních teorií (Navrátil & Šišláková, 2007; Sheppard, Newstead, Di Caccavo, & Ryan, 2000). Další podstatná skupina autorů ovšem reflexivitu zmiňuje i v souvislosti s procesem analýzy utváření poznatků s důrazem na otázky moci, která se uplatňuje při tvorbě a aplikaci profesních znalostí (např. Taylorová a Whiteová, 2000). Musil (2004) formuluje teorii reflexivní praxe, v níţ je sociální pracovník schopen vnímat a řešit dilematické situace, které doléhají na pracovníka v mnoha úrovních jeho praxe, přičemţ za jádro reflexivního přístupu vymezuje schopnost pracovníka zacházet s jedinečností klienta v komplexitě jeho situace (viz dále například Radka Janebová). V této kapitole se dále věnuji pojmům reflexivita, reflektivita a usiluji o jejich utřídění a vzájemné vymezení a případně o určení a pochopení jednotlivých variant pohledů na reflexivitu a reflektivitu. V první části textu se věnuji reflektivitě a jejímu základnímu srovnání s termínem reflexivity, v druhé části textu pak zkoumám reflexivitu jako svébytný přístup k poznání a praxi sociálních pracovníků a zkoumám její jednotlivé varianty.

26

(Kritické) reflektování versus reflexe Pojmy reflexivní, reflektivní a kriticky reflexivní nebo kriticky reflektivní jsou často pouţívány jako zástupné, ačkoliv se zdá, ţe přinejmenším v některých souvislostech a u různých autorů vyjadřují odlišné obsahy. Například Payne (2005) konstatuje, ţe reflexivita a (kritické) reflektování, jsou dvě základní a odlišná pojetí přístupu k posouzení a praxi sociálních pracovníků. Uvádí, ţe se jako samostatné přístupy v sociální práci vykrystalizovaly v 90. letech 20. století a na počátku 21. století. Pokud hledáme distinkci reflektivního a reflexivního myšlení, nelze opominout práce Chrise Argyrise a Donalda Schöna, kteří pojem reflexe významně rozpracovali a zprostředkovali jej světu pomáhajících profesí. Schönova kniha The reflective practitioner (Schön, 1983) a v ní formulované koncepty reflexe-po-jednání (reflection-on-action) a reflexepři-jednání (reflection-in-action) významně napomohly kultivovat představy o způsobech, které profesionálové pouţívají a vytvářejí si poznatky při práci s lidmi. Zatímco koncept reflexe-po-jednání je spjat s termínem reflektování, reflexe-při-jednání je ve vazbě na koncept reflexivity. Východiskem Schönovy práce je kritika technické racionality jako strategie, kterou povaţuje v pomáhajících profesích za nepřiměřenou, protoţe pomáhající profesionál nepracuje s věcmi (objekty), nýbrţ s lidmi (subjekty). Právě model technické racionality produkuje a přehodnocuje poznatky prostřednictvím reflexe-po-jednání. Reflexe-po-jednání má vést k vytvoření souboru prověřených, objektivních znalostí, které lze standardně vyuţívat v obdobných situacích a případech. Reflexe-pojednání je jednorázová aktivita, která následuje aţ po setkání s klientem či po jiné praktické aktivitě. Reflexe zkušeností, jejich cílené zvědomování a průběţné chápání opakujících se jevů a určitých obecných zákonitostí vede k tomu, ţe pracovník si má osvojit lepší znalosti. Pracovník můţe pro tento účel vést například deník vlastních zkušeností, hovořit o svých záţitcích a názorech se supervizorem. V procesu reflektování-po-jednání pracovník zkoumá, proč jednal, jak jednal, co se v procesu stalo, a zvaţuje budoucí strategii jednání. Na základě explicitně vyjadřovaných a uvědomovaných poznatků si pak pracovník vytváří vzorce, modely, příklady, obrazy, které mu napříště usnadní vhled do situace a nabídnou i moţné postupy v jeho práci. Z tohoto repertoáru dílčích moţností i propracovaných strategií řešení komplexních ţivotních situací pak pracovník vybírá vzhledem k aktuální situaci a jejímu kontextu přiměřený postup. Technická racionalita vychází podle Schöna z pozitivistických představ o poznání a je

27

podle něj odrazem paradigmatu, které nedokázalo vyřešit dilema rigoróznosti a relevantnosti6, kterému čelí profesionálové v pomáhajících profesích. Schön nahlíţí na reflexi-po-jednání v pomáhajících profesích jako na nedostatečnou a hledá její doplnění či překonání. Jako alternativní přístup v pomáhající profesi navrhuje Donald Schön (1983) způsob reflexe, v níţ je poznání vnitřní a neoddělitelnou součástí praxe. Reflexe-při-jednání (reflection-in-action) je koncept, který vyjadřuje snahu sledovat průběţně, během celého jednání proţitky, pocity i koncepty a teorie, které aktuální jednání ovlivňují. Reflexi-při-jednání nahlíţí Schön jako tvůrčí proces, který umoţňuje sociálnímu pracovníkovi získat situační pohled, na jehoţ základě můţe jednat během průběţně se vyvíjející se situace. Schön vyvrací obavu, ţe reflexe-při-jednání spustí nekonečné reflektování. Vysvětluje, ţe tato obava je odvozena od umělého rozlišení myšlení a jednání, z představ, ţe myšlení je jen přípravou na jednání a jednání, ţe je jen implementací myšlení. Schön ovšem tvrdí, ţe myšlení a jednání jsou komplementární. V rámci praxe zaţívá sociální pracovník přirozeně situace, které ho překvapují, matou, jsou nejisté či jedinečné. To v kontextu reflexe-přijednání nevadí, protoţe průběţné reflektování umoţňuje integrovat nejistotu i konstantní změnu jako součást pomáhajícího procesu. Sociální pracovník reflektuje ale nejen měnící se situaci, nýbrţ zaměřuje se i na své předporozumění, které je součástí jeho myšlení a chování. Reflexe-přijednání také přispívá podle Schöna k integraci teorie s praxí. Kdyţ se sociální pracovník setkává se situací, nevnímá ji „čistě“, nýbrţ má k dispozici předchozí zkušenosti a své referenční (hodnotové, teoretické) rámce. Schön věří, ţe sociální pracovníci jsou schopni vyuţít své vědomosti, zaţité postupy a v průběhu práce s klientem mohou vyuţívat části teorií, které se vynořují z paměti. V případech, kdy se sociální pracovník setkává s novou situací, má provádět praktické experimenty, které slouţí k vytvoření nového porozumění i nového způsobu, jak situaci prakticky zvládnout. Podle Schöna sociální pracovník nemůţe disponovat plným porozuměním ţivotní situace klienta ještě před tím, neţ jedná. Touto koncepcí Schön odmítl nadřazenost akademických forem poznání a moţnost jejich 6

Jde o problém, který nelze v pozitivistickém paradigmatu vyřešit. Na jedné straně můţeme v procesu posouzení vyuţívat standardní škály a postupy, které jsou sice rigorózní právě z hlediska své technické propracovanosti, na straně druhé je ale jejich nedostatkem nízká relevance, neboť tyto techniky nedokáţí aktivně reagovat na významné stránky ţivotní situace, které mohou být v daném případě právě významné.

28

neproblematické aplikace v praxi. Sociální pracovník má opatrně „zkoumat situaci bojem“, aby předešel předsudkům či nereflektované aplikaci poznatků. Tak si pracovník ověřuje své teorie či koncepty, a to mu dále umoţňuje formovat nové reakce či intervence. Reflektivitu a reflexivitu srovnává explicitně také Jane Fooková (2002) a upozorňuje na odlišné diskurzy, z nichţ tyto pojmy vzešly. Zatímco reflektivita je podle Fookové spjata spíše s disciplínami jako je management a strojírenství, reflexivita byla formulována v diskurzu sociálních věd jako klíčová výzkumná dovednost a je spjata s kvalitativními a zejména pak etnografickými výzkumy. Reflektivita vychází podle Fookové (1999) z pozitivistické tradice a jejím smyslem je generování objektivní teorie, která má být deduktivně aplikována v praxi (meze objektivního poznání dále analyzuje ve svém příspěvku Martin Smutek). Reflektivita byla v sociální práci spjata spíše se snahou sociálního pracovníka distancovat se od svých zkušeností i pocitů a se snahou o dosaţení objektivního přístupu k praxi. Reflektování má slouţit také k odkrývání rozporu mezi formální teorií a praxí sociálního pracovníka. Proces reflektování zde slouţí k popírání praktické moudrosti sociálních pracovníků, která vzniká induktivně kaţdodenní praxí. Reflexivita je naopak spjata s pozdně moderní kritikou objektivismu a více si cení praxe sociálních pracovníků (i jako poznávacího procesu). Fooková (2002) také uvádí, ţe reflektivita je více ve vztahu k procesu reflektování praxe, zatímco reflexivita charakterizuje schopnost sociálního pracovníka vnímat a hodnotit vlastní vliv na výzkumnou či praktickou činnost. Fooková také vysvětluje, ţe reflektivita se týká především snahy pochopit, jak věci fungují, kdeţto reflexivita spočívá ve snaze do uvaţování o klientově ţivotní situaci vnést co nejvíce různých perspektiv a náhledů. Situaci poněkud znepřehledňuje to, ţe se vedle či spolu s pojmy reflexe a reflektování ovšem objevuje ještě adjektivum kritický. Toto označení pak podle Fookové (2002) v kontextu reflektivity i reflexivity především zdůrazňuje snahu zpochybňovat přítomné mocenské vztahy jako jedinou a nejlepší moţnost uspořádání sociálních vztahů. V tomto smyslu lze říci, ţe kritické reflektování i kritická reflexe mají společnou sociálně emancipační rovinu (viz dále Lucie Smutková). Reflexivní i reflektivní „kritičnost“ má povzbuzovat sociálního pracovníka, aby zpochybňoval nezbytnost a definitivnost stávajícího sociálního řádu, o jehoţ větší spravedlnost má sociální pracovník usilovat. Kritické reflektování je podle Fookové (1999) i v dalších rovinách blízké kritické reflexivitě, kterou detailněji charakterizuji v následujícím textu (viz reflexivita jako kritika poznání).

29

Kritické reflektování například podporuje kritický postoj sociálního pracovníka ke způsobu, jak jsou utvářeny poznatky, jak do poznávacího procesu vstupují mocenské vlivy a také s jakými důsledky. Snaha prosazovat rovnost se promítá například do vztahu k akademickému výzkumu, jehoţ poznávací dominanci chce kriticky reflektující sociální pracovník vyvaţovat induktivní tvorbou teorie na základě své praxe. Na rozdíl od kritického reflektování kritická reflexe respektuje praktickou moudrost a očekává, ţe na jejím základě mohou a mají vznikat teorie. Kritické reflektování je moţné chápat jako dovednost, která umoţňuje zkoumat vlastní praxi (Fooková, 1999). Payne (2005) se pokouší ilustrovat rozlišení reflexe, reflektování a kritického aspektu reflexivity/reflektivity v procesu posouzení na kasuistice muţe umírajícího v důsledku smrtelné choroby, který začal teprve v nedávné době obviňovat svoji manţelku za různé problémy v jejich manţelství. Obrázek č. 2: Srovnání reflektivního, reflexivního a kritického myšlení v příkladu Reflektivní myšlení bude spočívat ve snaze porozumět příčinám této změny a bude zahrnovat rozhovory o těchto moţných příčinách s muţem. Sociální pracovník provádí své posouzení situace a svá zjištění diskutuje s muţem.

Reflexivní myšlení bude vycházet z toho, ţe další členové rodiny (dcera, syn, manţelka) vnímají muţovo chování ze své perspektivy a ţe bude účelné tyto různé pohledy s muţem diskutovat. Sociální pracovník proto vytvoří prostor pro vyjádření pohledu všech členů rodiny a diskutuje je s muţem.

Kritické myšlení zde vychází z teze, ţe muţ si v dané situaci moţná není vědom změn v sociálních vztazích genderového charakteru a ţe některé formy chování jiţ nejsou akceptovatelné. Sociální pracovník bude usilovat o to, aby muţ sociální změny akceptoval a domluvil se s ţenou na akceptovatelném uspořádání vztahu.

Zdroj: upraveno dle Payna (2005)

Klíčový rozdíl mezi kritickou reflexivitou a kritickým reflektováním je patrně v gnozeologickém základě. Ten se projevuje také v tom, ţe kritické reflektování má směřovat k tvorbě obecně platné teorie. Kritické reflektování podobně jako reflektování staví na předpokladu objektivity, který sociálního pracovníka opravňuje k budování obecně platné teorie (byť induktivní cestou). Objektivitu ovšem kritická reflexivita odmítá a

30

předpokládá, ţe individuální a hloubkový vhled sociálního pracovníka do aktuální ţivotní situace klienta nemusí být zobecnitelný. Rozdíl mezi kritickou reflexivitou a kritickým reflektováním spatřují D’Cruzová at al. (2007) dále v časování. Zatímco kritická reflexivita je průběţným procesem, kritické reflektování je podle nich spíše jednorázové, které se uskutečňuje jako hodnocení po provedené intervenci nebo její ucelené části. Srovnání vybraných charakteristik reflektivního a reflexivního přístupu prezentuji na následujícím obrázku. Obrázek č. 3: Srovnání reflektivního, reflexivního a kritického myšlení Reflektivní

Reflexivní

Diskurzivní původ

Management a strojírenství

Sociální vědy

Povaha sociální reality

Objektivní

Konstruovaná

Cíl poznání

Tvorba objektivní teorie

Hloubkové porozumění individuálnímu

Účel reflektování/reflexe

Technicky pochopit a zlepšit praxi

Kultivace osobnosti, rozšiřování vědomí vlastního vlivu na probíhající procesy

Přístup k praxi

Vypracování a uplatnění jednoho „správného“ modelu o tom, jak se věcí dějí a jak mají být ovlivněny

Hledání různých perspektiv, výkladů i cest řešení

Časování

Po uskutečnění práce s klientem či jeho ucelené části

V průběhu práce s klientem

Kritický aspekt

1) Kritické zaměření na technicky správnou praxi

1) Kritické zaměření na stereotypy, předsudky, moc

2) Zpochybnění nezbytnosti aktuálního sociálního uspořádání (s důrazem na rovnost)

2) Zpochybnění nezbytnosti aktuálního sociálního uspořádání (s důrazem na rovnost)

3) Zájem o to, jak do procesu vstupují mocenské vlivy a také s jakými důsledky

3) Zájem o to, jak do procesu vstupují mocenské vlivy a také s jakými důsledky

31

Je zajímavé, ţe přestoţe Fooková (2002) rozlišuje významy pojmu reflexivní a reflektivní, navrhuje pouţívat pojmy komplementárně s tím, ţe reflexivní postoj podporuje reflektování praxe. Reflexivní postoj je v její představě zjednodušeně spíše určitou dispozicí k reflexivitě, zatímco reflektování je spíše proces přezkoumávání praxe. Tímto svým krokem Fooková oba pojmy propojuje a činí je z hlediska praxe součástí jednoho celku. Moţností propojení reflektivity i reflexivity se budu zabývat později v třetí části této kapitoly. Protoţe pojem reflexivity se na základě provedeného srovnání jeví jako příhodnější pro sociální práci, budu se jím dále zabývat podrobněji a v následujícím textu uvedu různá pojetí reflexivity a zaměřím se na identifikaci subtypů refexivity s cílem popsat jejich stěţejní charakteristiky. Reflexivita D’Cruzová et al. (2007) analýzou současné anglosaské profesní literatury identifikovala tři odlišná pojetí reflexivity. První typ reflexivity se váţe na teorii pozdně moderní společnosti, podle které individualizovaní aktéři utvářejí své ţivotní projekty v rizikových podmínkách nestabilního sociálního světa. Reflexivitou se zde rozumí schopnost osoby tyto projekty utvářet a ţít. Sociální pracovník v tomto typu reflexivní praxe usiluje o podporu klienta v jeho ţivotním rozhodování. Druhý typ reflexivity vyjadřuje kritické hodnocení utváření a vyuţívání profesních znalostí. V centru tohoto typu reflexivity stojí problematika moci, která je chápána jako klíčový kontext vzniku a uţívání poznatků. Reflexivní pracovník v tomto modu zvaţuje, zda a jak poznatky či způsob, jak jsou utvářeny, konzervují určité společenské vztahy i s jejich mocenským uspořádáním. Třetí typ reflexivity je podobně jako druhý typ citlivý na faktory, které ovlivňují tvorbu vědění. Jeho specifikem je však zájem o vztah mezi myšlením a emocemi. Sociální pracovník bude v této variantě reflexivity projevovat zájem o své emoční reakce a jejich okolnosti, případně důsledky. Vedle těchto typů reflexivity lze u jiných autorů nalézt důrazy na jiné charakteristiky reflexivity a rovněţ se objevuje tendence reflexivitu chápat jako průmět všech charakteristik. Reflexivita jako tvorba životních projektů První typ reflexivity je spjat s konceptualizací pozdně moderní společnosti a důsledků, které ţivot v pozdně moderní společnosti přináší jednotlivci (Ulrich Beck, 2004; Ferguson, 2001; Giddens, 2003; Chytil, 2007).

32

Ferguson (2003a) charakterizuje reflexivitu jako schopnost člověka (1) jednat ve světě, (2) kriticky reflektovat své jednání a (3) být otevřený k přehodnocení jednání i osobní identity. Jádrem tohoto pojetí reflexivity je schopnost jednotlivce reflektovat ţivotní situaci, na jejím základě provádět závaţná rozhodování a uskutečňovat životní projekty. Reflexivitou se tak mj. rozumí schopnost jednotlivce formovat vlastní identitu mezi moţnostmi i riziky, která jsou přítomná v jeho ţivotě. Základním teoretickým předpokladem pozdně moderní interpretace reflexivity je představa, ţe sociální a kulturní změny vedly v pozdně-moderní společnosti ke krizi osobní identity. Jednotlivci se nacházejí ve stavu permanentního hledání (reflektování), protoţe zjistili, ţe poznání nemá ţádný pevný základ (například náboţenský) a ţe ţivot není určený teleologickým cílem (Bauman, 1995; Beck & Beck-Gernsheim, 1996; Ferguson, 2004; Giddens, 2003). Reflexivita je v tomto kontextu chápána jako individuální reakce na ţivotní situaci v kontextu seberozvoje v prostoru otevřených moţností, které má člověk k dispozici pro formování svých individualizovaných životních projektů. Reflexivitě tohoto typu tak lze porozumět jako sebedefiničnímu procesu, který má charakter monitorování a vyhodnocování psychologických, sociálních a dalších (zejména biologických, ekonomických) podmínek v referenci na moţné trajektorie ţivota. Být reflexivním v pozdně moderním étosu znamená především zaujmout aktivní a kreativní postoj k vlastnímu ţivotu, v němţ osoba usiluje o sebeurčení, tj. autentických ţivotních projektů (Elliott, 2001). D'Cruzová et al. (2007) upozorňují, ţe někteří lidé nemají dostatek zdrojů a postrádají dovednosti, které souvisí s reflexivitou ţivotního plánování. Sociální pracovník pak naplňuje svoji roli tím, ţe podporuje rozvoj rozhodovací reflexivity jednotlivců tak, aby byli schopni prostřednictvím práce s informacemi a rozhodovacích procesů svobodněji utvářet své ţivotní projekty. Z tohoto pohledu je reflexivita prostředkem sebeurčení, seberozvoje a osvobození. Na druhé straně se ovšem můţe zdát, ţe Giddensova definice reflexivity, jako schopnosti rozhodovat se, vede k důrazu na odpovědnost jednotlivce za „špatná“ rozhodnutí a za problémy, které ho mohou potkat. Tím mohou být sociální problémy individualizovány, ačkoli řada z nich můţe vznikat ve vztahu k širšímu sociálnímu prostředí.

33

Reflexivita jako kritika poznání Toto pojetí reflexivity je primárně spojeno s rozvojem kvalitativních výzkumných metod. Reflexivita zde v zásadě znamená cyklické a otevřené promýšlení dopadů toho, co pozorujeme, na naše myšlení a skrze ně také na naše výzkumné či praktické jednání. Reflexivita je nahlíţena jako prostředek kontroly procesu poznávání, který je hodnocen jako implicitně ambivalentní a nejednoznačný. D'Cruzová et al. (2007) upozorňují, ţe v tomto modu je reflexivita nástrojem kritického hodnocení profesní praxe s důrazem na to, (1) jakým způsobem se utvářejí poznatky a (2) jaký vliv na jejich tvorbu mají mocenské souvislosti. Podle Taylorové a Whiteové (2000) pak podobně reflexivita znamená ochotu podrobit vlastní myšlení i praxi analýze, přičemţ do jejího centra vstupuje rovněţ i to, jak se mocenské vztahy podílejí v průběhu práce s klientem na formaci myšlení. Toto pojetí reflexivity se vyvíjelo v kontextu různých tradic kvalitativního výzkumu. Koncept reflexivity zde předpokládá mnohočetné vazby mezi mocí a poznáním. Payne (2005) například popisuje zájem feministických výzkumníků a výzkumnic o nerovnováhu moci mezi výzkumníkem a zkoumanými osobami. Tradiční – objektivistický výzkum předpokládal neutralitu a odstup výzkumníka, který pozoruje sociální dění (jakoby) zvnějšku. Feministická kritika ovšem poukazovala na to, ţe výzkumník se nemůţe jednoduše oprostit od svých předpokladů, kulturního zakotvení a sociálních konstruktů. Feministicky orientovaní výzkumníci se proto začali zajímat o procesy, které doprovázejí tvorbu poznatků. Debata o objektivitě poznatků byla nahrazena úvahami o mechanismech, kterými je poznání výzkumníky, zkoumanými osobami a dalšími významnými účastníky sociálně konstruováno. Místo distance a neutrality tito výzkumníci formulovali právě reflexivitu jako prostředek, s jehoţ pomocí má být dosaţeno eticky a intelektuálně spolehlivého výzkumu. Významná pozornost je věnována výzkumníkovi a jeho roli ve výzkumu. Zvaţují se východiska i důsledky, které můţe mít volba metodologie, způsob vedení dokumentace, analýza na proces konstrukce poznání. Podle Creeové a Davisové (2007) podobně uvaţovali i sociální vědci z jiných oblastí výzkumu (vedle feministické problematiky také výzkumy zdravotně postiţených, etnických menšin aj.) a začala se utvářet tradice participativního výzkumu, v němţ zkoumaní (informanti) hrají daleko aktivnější roli. Ta jim umoţňuje získat lepší kontrolu nad procesem, který jiţ není podřízen exkluzivní expertní znalosti. Jejich zapojení se váţe na všechny významné aspekty výzkumu, mohou se podílet na formulaci cíle, sběru dat, analýze i na rozšiřování výsledků.

34

Taylorová a Whiteová (2000) uvádí, ţe reflexivita je v rámci výzkumného procesu chápána jako způsob, který umoţňuje vyjádřit, a tím pádem také uznat a prozkoumat skryté předpoklady a tzv. tacit knowledge, tj. nereflektované poznatky. D'Cruzová et al. (2007) poukazují, ţe ve vztahu k reflexivitě je od sociálního výzkumu jen malá vzdálenost k praxi sociální práce. Procesy interakce sociálního pracovníka a klienta, skrze které je konstruována znalost situace, mají být nahlíţeny i v kontextu moci. Reflexivita je v rámci této perspektivy chápána jako schopnost sociálního pracovníka monitorovat vlastní praxi a v jejím rámci specificky proces tvorby poznatků a mocenské aspekty vztahu s klientem. Reflexivita je zde formulována jako způsob, kterým lze zpochybnit samozřejmé představy, kulturní artefakty a formy myšlení, které tvoří zázemí praxe sociálního pracovníka. Payne (2005) pouţívá pro označení této formy reflexivity termín kritické myšlení, který ovšem Jane Fooková (2002) pouţívá pro označení dílčího aspektu myšlení sociálního pracovníka. Abych předešel terminologickému zmatení, budu pouţívat pro kritickou tradici reflexivity termín kritická reflexivita. Kritická reflexivita se podle Brechinové et al. (2000) opírá především o dva základní principy. Primárním axiomem je podle těchto autorů akcent na rovné rozloţení moci a druhý axiom se týká schopnosti nespoléhat na obvyklé kulturní a sociální předpoklady. Fooková (2002) komplementárně definuje kritickou reflexivitu jako úsilí nahlíţet přítomné mocenské vztahy jako jednou z mnoha (více či méně otevřených) moţností, jak uspořádat sociální vztahy při současné snaze o uskutečnění sociální změny ve prospěch rovnosti. Otázkou samozřejmě je, jak mohou sociální pracovníci kritickou reflexivitu praktikovat. Například Malcolm Payne (1997) navrhl sadu „analytických procedur“, které mohou podpořit kritickou reflexivitu v praxi sociálního pracovníka. Uplatnění jedné procedury nebo i několika z nich můţe sociálnímu pracovníkovi pomoci nahlíţet na ţivotní situaci z různých úhlů. Charakteristiky jednotlivých procedur jsou obsaţeny v následující tabulce.

35

Obrázek č. 4: Kritické myšlení Analytická operace

Vysvětlení

Dichotomizace

Řada situací implikuje vazbu na kognitivní nebo hodnotová opozita. Můţe být ilustrativní tato opozita identifikovat a vysvětlit si je. Jestliţe klient například hovoří o tom, ţe vše musí zařídit sám, můţeme si klást otázku, jaké kognitivní pravidlo ho k tomuto závěru vede a kvůli jaké klientově hodnotě není moţné, aby určité věci řešil někdo jiný. Dichotomizace můţe být pouţita i v obecnějším smyslu jako hledání opozita k jakémukoliv aspektu situace.

Analýza moci

Můţe být velmi uţitečné provést analýzu, jakým způsobem je klientova ţivotní situace zatíţena mocenskými aspekty (např. ve vztahu klienta a sociálního pracovníka). Podle Payna je uţitečné nahlédnout na situaci setkání sociálního pracovníka a klienta jako na výsledek určitých politických procesů (například výsledek politické definice určitého sociálního problému).

Racionálně-emotivní přístup

Některé teorie zdůrazňují racionální, jiné naopak emocionální prvky motivace lidského chování. Můţe být ku prospěchu posouzení zvaţovat i druhou sloţku motivace či chování, která v prvotní teorii není zdůrazněna. Ačkoliv se nám můţe zdát, ţe určitý problém je vysvětlitelný na bázi racionální a řešitelný například úkolově orientovaným přístupem, KBT apod., můţe být uţitečné poloţit si také otázku, s jakými emocemi je situace doprovázena. Tento přístup je zvláštní případ dichotomizačního uvaţování.

Paradigmatický přístup

Kaţdé ze tří paradigmat definovaných Paynem (1997) reprezentuje určitý pohled na práci s klientem. V sociálněprávním modelu sociální pracovník pomáhá klientovi přizpůsobit se společenským poměrům, v reformním paradigmatu se pokouší měnit situaci a v terapeutickém podporuje klienta v jeho osobním rozvoji. Je výhodné naučit se klást si otázku, proč jsem zvolil tento přístup a zda by nebylo prospěšné volit jiné paradigmatické východisko.

Upraveno podle Payna (1997)

Payne (2005) analyzuje kritickou reflexivitu a uvádí její souhrnné charakteristiky, které propojují mnohé z toho, co jsem prezentoval v kontextu prací různých autorů. Podle Payna se kritická reflexivita projevuje v praxi jako: snaha chápat nejistotu jako příleţitost ke kreativní praxi;

36

snaha rozšiřovat osobní zmocnění kolektivních vztahů a sociální změny;

klienta

prostřednictvím

reflektování zacházení s mocí při práci s jazykem; reflektování mocenských vztahů; reflektování otázek ve vztahu k ideologii, na které je konkrétní sluţba zaloţena; uplatňování rozmanitých perspektiv na ţivotní situaci klienta; kontextualizování důkazů (zjištění) prostřednictvím teorie a různých etických perspektiv; kodifikace procesu a událostí, aby jej mohl sledovat kaţdý z účastníků procesu; snaha, aby všichni účastníci rozuměli perspektivě, kontextu a celému procesu. Jako specifickou variaci reflexivity popsaného typu označují D’Cruzová et al. (2007) reflexivitu, která se projevuje jako snaha o přezkoumávání vlastních pocitů ovlivňujících proces tvorby poznatků. V centru pozornosti tedy zůstávají kognitivní procesy, avšak těţiště zájmu je poloţeno do oblasti emoční stránky jejich utváření. Reflexivita jako emoční introspekce Problematika emocí hrála v sociální práci tradičně významné místo. Jakmile se na počátku moderní historie sociální práce začala obracet k psychoanalytické teorii, emoce klienta i sociálního pracovníka se staly monitorovaným a cenným materiálem, se kterým se při řešení problému klienta pracovalo. V kontextu psychoanalytické teorie se zájem o interakci emocí klienta a sociálního pracovníka projevil například v koncepci přenosu a protipřenosu (Fonagy & Target, 2005). V raných fázích vývoje sociální práce byly emoce sociálních pracovníků nazírány jako problematické a sociální pracovníci se měli naučit zaujmout vůči vlastním pocitům distanci a kontrolovat je. Úkolem sociálních pracovníků tak mělo být na jedné straně zvládnutí strachu a negativních emocí a na straně druhé moderované zacházení se sympatiemi a jinými pozitivními emocemi. Sociální pracovníci byli vedeni k sebeřízení, ke kterému měli vyuţívat znalost formální teorie a osvojené profesní dovednosti (D'Cruzová et al., 2007).

37

Předobrazem moderního modelu profesionála byl lékař, který diagnostikuje, léčí a citově se v zásadě neangaţuje. Objektivita profesionálního výkonu i citová neutralita měla být rozvíjena prostřednictvím supervize, aplikací škál, počítačových modelů a jiné techniky. Do popředí vystupovala technická rovina intervence, nikoliv osoba klienta a vztah k ní. Podstatou vztahu klienta a sociálního pracovníka byla v moderní éře sociální práce spíše empatie a nikoliv sympatie. Sociální pracovník měl budovat nepředpojaté vztahy na základě řízené emoční účasti. V duchu vlivné psychoanalytické tradice si sociální pracovníci měli utvořit představu o tom, jakou roli hrají jejich emoce zaloţené minulými zkušenostmi na jejich práci s klientem. Nahlédnutí vlastního emočního světa mělo vést k jeho zapouzdření a „vyzávorkování“. Sociální pracovníci měli usilovat o objektivitu, distanci od vlastních hodnot i od svého já (Biestek, 1957). D’Cruzová et al. (2007) vysvětlují, ţe v reflexivním modu se přistupuje k emocím odlišně (viz dále Miroslav Kappl). Emoce se chápou jako sloţka profesionální výbavy, která přispívá k porozumění klientově situaci i k profesionálnímu výkonu. Proto mají být emoce respektovány a ne popírány a potlačovány. Téma emocionality v sociální práci v současné době významně rozpracovává Howe (2008: 14-20), který formuloval šest sloţek charakterizujících emočně reflexivního sociálního pracovníka. Emočně reflexivní sociální pracovník (Howe, 2008:14-20): (1) si je vědom svých emocí a průběţně je sleduje; (2) vnímá emoce druhých lidí a poskytuje jim ohledně nich zpětnou vazbu; (3) vyuţívá emoce, aby prohloubil své úvahy; (4) chápe a analyzuje své emoční stavy i stavy druhých; (5) reguluje a řídí vlastní emoce i emoce druhých; (6) přispívá a spolupracuje na vzájemně obohacujících vztazích. Howe staví schopnost sociálního pracovníka být v kontaktu s vlastními emocemi do středu kaţdé dobré praxe, v níţ sociální pracovník vstupuje do kontaktu s emocemi druhých osob. Čím více je sociální pracovník emocionálně reflektivní, tím více bude v kontaktu s klienty, kteří vyuţívají jeho sluţeb. Emoční reflexivita podle Howa vytváří předpoklad otevřené, přesnější a uţitečnější komunikace. Mills a Kleinman (1988), kteří se výzkumně zabývali tím, jak mohou emoce posílit či oslabit reflexivitu sociálního pracovníka, doporučují, aby byl rozvoj uvědomění si vlastních emočních reakcí součástí vzdělávání sociálních pracovníků. Machalová, Schavel, Tokárová et. al. (2003) pak navrhují, aby taková osobnostní příprava byla součástí tzv. specializačního studia. Mills a Kleinman (1988) rozlišují čtyři varianty interakce reflexivity a emocionality. V prvním modelu je sociální pracovník reflexivní a

38

projevuje se emocionálně. Jedná se o situace, kdy sociální pracovník projevuje své emoční reakce ve vztahu k situaci. Ve druhém modelu je sociální pracovník nereflexní a projevuje se emocionálně. Jde o případy, kdy je sociální pracovník paralyzován určitou zkušeností v důsledku silné či slabé emoční reakce. Třetí model popisuje stav reflexivity bez pocitů. Zahrnuje situace, kdy je sociální pracovník schopen reflektovat svoji zkušenost, ale neprojevuje ţádnou emoční reakci. Čtvrtý model pak vyjadřuje situaci, kdy sociální pracovník není ani reflexivní, ani emoční a situace u něj nevyvolává ani emoční reakci, ani další promýšlení proţité události. Podle D’Cruzové et al. (2007) mohou být i negativní pocity, jako jsou strach a úzkost, nejen akceptovány, ale mohou být hodnoceny jako důleţitá součást identity sociální práce. Práce se strachem má přitom podle ní místo nejenom v praxi sociálních pracovníků, nýbrţ i při jejich vzdělávání. Navrátil, Šišláková (2007) například poukazují, jak strach doprovází studentskou praxi, neboť je prvním reálným prostorem setkání adepta sociální práce s klienty. Studentská praxe tak podle nich vytváří neopakovatelnou příleţitost, při níţ je moţné téma strachu a obecněji emocionality v sociální práci uchopit. V tomto modelu reflexivity se předpokládá, ţe je moţné uznat a akceptovat, ţe sociální pracovník proţívá své emoční reakce, a dokonce, ţe můţe vyuţít emocionální zkušenost svého strachu a dalších emocí pro prohloubení porozumění klientovi. Podle Heather D’Cruzové et al. (2007) je v této variantě reflexivity ţádoucí, aby sociální pracovník proţíval emoční reakce na svoji práci a nepotlačoval je. Je ale potřeba, aby se je naučil vnímat a rozlišovat. Domnívá se, ţe tento způsob zacházení s emocemi v praxi sociálních pracovníků můţe být prospěšný při předcházení syndromu vyhoření. Howe (2008) zdůrazňuje, ţe emoční reflexivita vyţaduje v podmínkách náročné a stresující praxe „údrţbu“. Jako základní prostředek pro obnovování emoční reflexivity vnímá supervizi. Ta podle něj vytváří vhodný prostor, v němţ sociální pracovník můţe obnovovat svoji sebereflexi a vědomí emocí. Emočně reflexivní supervize můţe prohloubit pracovníkovo sebeporozumění i porozumění psychologickým potřebám klientů a přispívá tak k udrţení pomáhajícího vztahu (Schavel, 2004). Další variace reflexivity Teoreticko-induktivní variaci na pojetí reflexivity, které do centra pozornosti staví proces poznání, představuje ve své práci Karen Healyová

39

(2005). Ta ve svém pohledu na reflexivitu jako klíčový moment prezentuje interakci mezi formální teorií (akademicky akceptované teorie) a teorií, která vzniká v procesu praxe (praktická moudrost). Healyová argumentuje ve prospěch kombinace obou pólů v přístupu k poznání a praxi a vzájemně vylučující se dichotomizaci formální a neformální povaţuje za neproduktivní. Takový přístup, který umoţní sociálnímu pracovníkovi čerpat z dědictví formální teorie a současně otevírá prostor pro kreativní produkci nového a induktivně formovaného poznání, označuje Healyová jako reflexivní. Cílem poznávání v procesu sociální práce nemá být podle ní snaha dosáhnout objektivitu, nýbrţ s vědomím konstruktivistických mechanismů má jít o identifikaci a porozumění naracím (příběhům, praktickým výkladům), které jsou zdrojem logiky interpretace interakce s klientem. Payne (2005) vysvětluje, ţe být reflexivní znamená také schopnost propojovat jedinečné a obecné. Reflexivita v sociální práci podle něj znamená na jedné straně snahu porozumět jedinečnosti klientů, která se bere do úvahy při plánování a provádění intervence, a na straně druhé také potřebu vztahovat indukované poznání k obecným poznatkům. Pro reflexivní přístup povaţuje Payne za směrodatné, ţe obecné poznatkové kategorie vstupují do interakce s konkrétní unikátností jedince a jeho situace. Díky této interakci mohou být obecné poznatky přizpůsobeny specifické situaci. V reflexivním přístupu k posouzení můţeme usilovat o porozumění jednotlivci a jeho situaci s tím, ţe jeho individuální charakteristiky můţeme srovnávat s obecnými poznatky a na základě vztahu specifického a obecného pak můţeme plánovat intervenci, která tak vychází jak ze zobecnělého poznání, tak reaguje na konkrétní a jedinečnou konfiguraci ţivotních podmínek jedince. Například z prací Kübler-Rossové (1991) víme, ţe proces vyrovnávání se se smrtelným onemocněním má určité fáze. To je obecný poznatek, který můţeme konfrontovat ze situací konkrétního člověka, protoţe on s různými fázemi nakládá individuálně a ojediněle. Určité fáze můţe proţívat oproti předpokladu jinak, nebo je zcela vynechá. To jsou poznatky, které můţe sociální pracovník vyuţít při úvaze o způsobu práce s klientem. Podobně jako Healyová (2005) povaţují za klíčovou charakteristiku kriticky reflexivního přístupu Parton a O’Byrne (2000a) připravenost sociálního pracovníka kombinovat formální teorie s induktivními poznatky a vedle toho doplňují, ţe další podstatnou charakteristikou reflexivního přístupu je ochota sociálního pracovníka sdílet svá průběţná zjištění, hypotézy a interpretace s klientem. Tento aspekt reflexivního posouzení

40

označují jako vztahovou reflexivitu. Reflexivita můţe získat vztahový rozměr, pokud sociální pracovník otevřeně s klientem probírá veškeré jím konstruované představy o klientovi a jeho situaci. Prostřednictvím tohoto přístupu je sociální pracovník nucen vystavovat své představy a domněnky klientovi, který je můţe zpochybnit a vyvrátit. Zhodnocení a kritika reflexivity Hlavní varianty reflexivity mají společného jmenovatele v odkazu či vazbě na nejistotu. V prvním případě (reflexe jako tvorba ţivotních projektů) jde o nejistotu vyvolanou změnou sociálních podmínek, ve druhém a třetím případě (reflexe jako kritika poznání a emoční introspekce) jde o nejistotu v poznávání. Reflexivní myšlení je představováno jako proces, který směřuje k prohloubení a zušlechtění profesionálního přístupu sociálních pracovníků ke klientům. Téma reflexivity však vyvolává také otazníky, které se vztahují k limitům, které reflexivita v popsaných variacích můţe zahrnovat. Základním problémem je, ţe být krajně reflexivní znamená předpokládat, ţe neexistuje objektivní, a tudíţ jednoznačná pravda. Reflexivita vedle existence pravdy zpochybňuje ovšem také proces vytváření poznatků a poukazuje na mnoho aspektů, které proces ovlivňují. Dá se tak říci, ţe reflexivita do sociální práce vnáší nejistotu a legitimizuje tápání. Ve svých krajních polohách koncept reflexivity otevírá bezbřehý relativismus, který by mohl paralyzovat aktivní jednání sociálního pracovníka. Lze ocenit, ţe reflexivita otevírá skeptický pohled na proces poznávání a samozřejmě i na důsledky, které pak poznávací procesy vnášejí do praxe sociálních pracovníků. Reflexivita se ovšem v případech, které vyţadují rychlé jednání, můţe proměnit v zátěţ, která sociálního pracovníka můţe zneschopňovat v jeho rychlé a účinné intervenci. Reflexivita jako přístup, který volá po citlivosti vůči rozmanitým faktorům podmiňujícím a ovlivňujícím poznávací procesy, na jedné straně legitimizuje a moţná prohlubuje nejistotu v sociální práci, na straně druhé je opozicí vůči byrokratickým a technokratickým tendencím, které do sociální práce a specificky do oblasti posouzení zavádí procedurální, manaţersky dobře kontrolovatelné strategie. Reflexivní posouzení jako součást reflektivní praxe V této kapitole jsem nejprve rozlišil reflektivní a reflexivní myšlení, dále jsem se snaţil popsat jednotlivé varianty reflexivního myšlení tak, jak jsou rozpracovány různými autory. Je ovšem patrné, ţe mnozí autoři, kteří se

41

problematikou reflektivní praxe zabývají, navrhují (ať uţ vědomě či nevědomě) kombinaci přístupů a nereprezentují jen jeden ideální typ reflektivity či reflexivity. Výše jsem jiţ například upozornil na Fookovou (2002), která sice přesně analyticky rozlišuje různá zabarvení pojmu reflexivní a reflektivní, a přesto navrhuje v zásadě zástupné pouţívání obou pojmů s tím, ţe reflexivní postoj chápe jako určitý předpoklad reflektivní praxe. Fooková na praktické úrovni oba pojmy integruje a navrhuje je vnímat jako součásti jedné (reflektivní) praxe. Jiný způsob integrace obou pojetí představuje Havrdová (2008), která odkazuje na práci Jacka Mezirowa (1985), který nehovoří o typech reflexivity, nýbrţ o jejích úrovních. Tento pohled rovněţ přispívá k celistvému chápání reflektivní praxe. Mezirow popisuje afektivní (nazírání role pocitů), rozlišovací (nazírání relací mezi jevy), pojmovou (nazírání na koncepty, jejich konsekvence), hodnotící (nazírání hodnotových aspektů), psychickou (nazírání vlastních předsudků) a teoretickou (nazírání efektů osoby sociálního pracovníka) dimenzi reflexivity. Reflexivita tak podle něj obsahuje prvky, které jsem popisoval jako samostatné typy reflexivity a v tomto smyslu jako soubor různých aspektů reflexivity můţe ústit v reflektivní praxi. S touto představou se ztotoţňuje i tato publikace, která bude dále pouţívat termín reflektivní praxe pro označení praxe, která staví na reflexivitě sociálního pracovníka. Kombinaci mnoha aspektů reflexivity představuje například Fiona Gardnerová (2003), která aplikuje principy kritické reflexivity/reflektivity v komunitní práci a navrhuje pro ni následující principy: (1) povaţovat subjektivní historii a příběhy klientů za validní zdroj informací a poznatků; (2) zajistit, aby byly brány v potaz i názory těch, kteří jsou nejvíce „na okraji“; (3) podpořit účastníky procesu, aby si promysleli vazbu mezi osobními tématy a širšími strukturálními otázkami, a (4) věnovat pozornost nejenom výstupům, ale také procesu. Podle Payna (2005) je reflektivní praxe sloţitý a strukturovaný proces, který je více neţ jen důkladné nazírání na fungování problémových situací (reflektivita) či promýšlení různých perspektiv na ţivotní situace klienta (reflexivita). Jde také o strukturované zvaţování vlivu sociálního pracovníka na situaci i o zpětné vyhodnocování průběhu a výsledku intervence. Na základě prací řady autorů Payne (2005) navrhuje komplexní model reflektivní praxe. Východiskem Paynova modelu jsou práce několika autorů. Základem je systém, označený ERA, který vytvořil Jasper (2003). ERA jsou první písmena tří slov Experience (zkušenost), Reflection (reflexe), Action (činnost). Logika tohoto modelu předpokládá, ţe člověk

42

proţívá určitou zkušenost, kterou reflektuje, a na jejím základě pak jedná určitým způsobem. Spolu s dalšími autory (Borton, 1970; Boud & Knights, 1996; Gibbs, 1988) Jasper chápe celý proces reflektivní praxe jako cyklus, či moţná ještě spíše jako vývojovou spirálu. Na jeho počátku stojí deskripce situace, následuje její analýza, která implikuje určité činnosti. Gibbs (1988) charakterizuje povahu reflektivního procesu z pohledu aktivity pracovníka. Gibbs formuluje stupně, kterými reflektující sociální pracovník vystupuje k reflektované činnosti, kterou chápe jako plánovanou a organizovanou činnost. Obrázek č. 5: Úkoly v jednotlivých fázích reflektivního procesu podle Gibbse (1988) Fáze 1 Popis události

Fáze 2 Pocity

Fáze 3 Evaluace

Fáze 4 Analýza

Fáze 5 Závěry

Fáze 6 Plán činnosti

V této fázi jde o detailní popis reflektované události. Popis by měl zahrnovat místo, zúčastněné osoby, jejich role, charakteristiky a činnosti, významné události a jejich okolnosti.

V této fázi jde o vyvolání a prozkoumání pocitů, které popsané události doprovázejí. Jaké pocity jsem proţíval na počátku popisované události, v jejím průběhu a na konci? Jaké pocity ve mně vyvolávají jednotliví lidé? Jaké pocity ve mně vyvolávají důsledky popisované situace?

Ve třetí fázi jde o utvoření úsudku o události a jeho zhodnocení. Co bylo na zkušeností dobré, co se nezdařilo?

V analýze půjde o rozloţení události do jejích částí, které lze zkoumat samostatně. Napomoci mohou podrobnější otázky k odpovědím z předchozí fáze. Co se podařilo mně? Co se podařilo ostatním? Co se nepodařilo či nezměnilo očekávaným směrem? Jaký na tom měli podíl aktéři situace?

V této fázi jde o utvoření hlubokého vhledu do situace a jejích důsledků. Od předchozí fáze se liší v tom, ţe reflektující osoba jiţ má k dispozici dostatek informací, situace byla nahlédnuta z různých úhlů. Účelem reflektivního procesu je poučit se ze zkušenosti. Otevřená a upřímná analýza je nezbytná.

V průběhu této fáze jde o promyšlení situace z hlediska praktického postupu. Kdyţ podobná situace nastane, budu jednat stejně, jinak?

V první fázi reflektující pracovník provádí detailní popis reflektované události. Popis má podle Gibbse zahrnovat údaje o místu a osobách. Ve

43

vztahu k osobám si sociální pracovník má všímat zejména jejich rolí, osobnostních charakteristik a vykonávaných činností. Vedle místa a osoby má ve svém popisu události sociální pracovník zaznamenat také všechny další významné události a jejich okolnosti. V druhé fázi se má pozornost od vnějších věcí přesunout k pocitům, které vnější události v pracovníkovi vyvolávají. Pracovník se můţe zaměřit na na vývoj pocitů, na pocitové reakce, které v něm vyvolávají jednotlivé osoby či situace. Podstatné jsou i pocity, které vznikají jako reakce na prvotní pocity (Satirová, Banmen, Greberová, & Gomoriová, 2005). Třetí fáze je evaluační. V ní se sociální pracovník zamýšlí, co je na situaci dobrého a co problematického. Jde o základní uváţení, co se v dané situaci povedlo a co nikoliv. Na tuto fázi navazuje fáze čtvrtá, analytická. Sociální pracovník zde analyzuje situaci podrobně a zkoumá například, jak jednotliví účastníci (včetně něj) přispěli k výsledku situace, co přesně a jakým směrem se změnilo. V páté fázi sociální pracovník formuluje celkový závěr, zhodnocuje vše, co se mu v předešlých fázích podařilo zjistit. V této fázi má sociální pracovník získat hloubkový vhled, na jehoţ základě bude moci učinit nová rozhodnutí o své další práci. Vhled do situace, její analýza a zhodnocení umoţní sociálnímu pracovníkovi v šesté fázi formulovat plán akce. Můţe směřovat ke korekci budoucího jednání v obdobných situacích, ale můţe rovněţ vést k návrhu dalších aktivit, které pracovník shledal jako potřebné. Boud a Knights (1996) uvaţují analogicky jako Gibbs (1988) a také zdůrazňují práci s pocity, které vznikají v konfrontaci sociálního pracovníka s určitou zkušeností. Na rozdíl od Gibbse hovoří o nutnosti hledat implikace, které se hermeuticky vynořují ze zkušenosti i z kontextu, aby je pracovník mohl zuţitkovat v další práci s klientem. Zatímco Gibbsův model reflektivní praxe je spíše spjat s konceptem reflektivity, Boud a Knights prozrazují pouţitou terminologií (implikace, hermeneutika) směřování k reflexivitě. Paynův (2005) model tak zřetelně odkazuje ke snaze obě polarity reflexe/reflektování integrovat a chápat spojitě. Payne (2005) si dále klade otázku, ve které fázi reflektivního procesu se uplatňuje teorie sociální práce. Tato otázka je samozřejmě významná i z hlediska uvaţování o roli teorie sociální práce v posouzení. Payne odkazuje na Bortona (1970), který vymezuje fáze označené „TAK CO“ (o co jde?) a „CO TEĎ“ (co z toho plyne pro další práci), v němţ sociální pracovník formuluje na základě posouzení vlastní intervenci. V prostoru těchto dvou fází sociální pracovník provádí analýzu a utváří si úsudek, kde teorie sociální práce sehrávají podstatnou roli.

44

Obrázek č. 6: Model reflektivní praxe (upraveno podle Payna, 2005: 34)

Jiný pohled na integrovanou aplikaci reflexivního přístupu v rámci posouzení popisuje Finlayová (2003). Podle autorky být reflexivní znamená: (1) introspekci, která představuje vhled do našeho myšlení (jak myslíme a proč myslíme právě tak, jak myslíme); (2) intersubjektivní reflexi (reflexe za účasti druhých osob); (3) utvoření rámce pro vzájemnou spolupráci, který poloţí základ pro vyjednaný způsob vzájemného ovlivňování názorů; (4) vyuţívání reflexivity jako sociální kritiky (šíření faktu, ţe jsme pracovali reflexivně, kritizuje ty, kteří to nepovaţovali za potřebné); (5) pouţívání reflexivity jako ironické dekonstrukce, kde společné myšlení napomůţe identifikovat způsoby pouţívání moci, které je

45

povaţováno za samozřejmé a nezpochybnitelné (např. ve vztazích mezi muţi a ţenami). Havrdová (2008) se zamýšlí nad okolnostmi, které reflektivní praxi umoţňují a případně usnadňují. Předkládá soubor charakteristik osoby sociálního pracovníka i prostředí, které jsou vhodným podhoubím reflektivní praxe. Zahrnuje mezi ně (1) osobnostní dispozice; (2) bezpečnou atmosféru; (3) pozitivní zkušenost s reflexí; (4) organizační podporu pro reflexi; (5) účast v reflektivní skupině. Za podstatné povaţuji, ţe Havrdová ukazuje reflexivitu nikoliv jen podmíněnou osobnostními charakteristikami, nýbrţ také kontextuálními aspekty. V této souvislosti staví Havrdová do popředí supervizi jako zvláště významný nástroj, který v organizaci vytváří vhodnou organizační strukturu pro praktikování reflexivity. Závěr Konceptualizace reflektivní praxe je jedním z důleţitých úkolů v soudobé teorii sociální práce. Představuje zásadní alternativu byrokratickým tendencím, které se do posouzení ţivotní situace i do celé praxe sociálních pracovníků prosazují. Vedle toho je ale také výzvou pro vzdělavatele sociálních pracovníků, kteří by reflexivitu měli postavit do centra svého pedagogického úsilí. Důraz na reflexivitu je alternativou kompetenčního vzdělávání, které usiluje o osvojení „řemeslných“ dovedností. Nezpochybňuji, ţe kompetence jsou v určitém smyslu potřebným předpokladem zvládnutí profese, ale odkazuji na to, ţe profesionalita sociálních pracovníků se rodí teprve s reflexivitou. Cokoliv, co je před reflexivitou, je právě a jen řemeslná zdatnost.

46

KAPITOLA 3 Je možné objektivně posoudit životní situaci v sociální práci? Intersubjektivita sociální reality jako východisko pro proces posouzení životní situace Martin Smutek7 Úvod Posouzení ţivotní situace v sociální práci je cokoliv, jen ne jednoznačný a jednoduše uchopitelný proces. Barkerův Slovník sociální práce (1995 viz např. Navrátil, 2007:73) vymezuje proces posuzování (assessment) „...jako proces, ve kterém je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému a v němţ jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí“. Jako ostatně vše v oblasti sociální práce, je i posuzování ţivotní situace klientů sociální práce formováno různými paradigmaty sociálních věd. Za dva protipóly lze z metodologického pohledu povaţovat kvantitativní a kvalitativní strategii posuzování. Kvantitativní posouzení má blíţe k tzv. pozitivistické sociální vědě a tedy směřovalo vţdy ke snaze o objektivitu posouzení. Na druhé straně kvalitativní strategie posouzení odkazuje více na samotnou osobnost sociálního pracovníka a na jeho vhled do komplexní (sloţité) ţivotní situace klienta. Jak uvádí Navrátil (2008:18), lze říci, ţe objektivistická strategie „… klade důraz na tvorbu validizovaných nástrojů pro posouzení, které umoţňují provádět měření různých aspektů ţivotní situace.“ Kvalitativní, resp. konstruktivistická strategie, klade podle citovaného autora větší důraz na profesionální úsudek pracovníka. Jak je to tedy s naší schopností objektivně poznat a posoudit ţivotní situaci klienta? A jaké jsou naše moţnosti vystavět tento poznávací proces na subjektivním základě? Na tyto otázky se snaţí volně odpovědět tento text. Tento text si pak konkrétně klade za cíl podrobit zkoumání podstatu naší subjektivně vnímané reality (ţivotní zkušenosti) a upozornit tím na meze („objektivního“) posouzení okolností ţivota klienta (potaţmo jakékoli jiné osoby).

7

PhDr. Martin Smutek, Ph.D., Katedra sociální práce a sociální politiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, e-mail: [email protected].

47

Vzdělavatele v oboru sociální práce obvykle nutně znepokojují a zvláště v minulosti znepokojovaly otázky studentek a studentů: Coţe to jsou vlastně ty metody sociální práce? Potaţmo: Jak mám posoudit ţivotní situaci klientek a klientů sociální práce? „Studující jednoduše chtěli slyšet jasné návody, jak postupovat, kdyţ nastane varianta A a jak v případě varianty B. A my jako vyučující neuměli odpovědět, přičemţ jsme tuto svou nevědomost přikládali své nedostatečné praxi, nevzdělanosti a nerozhodnosti. Nejenom svět studujících ale i vyučujících sociální práce byl do značné míry kolonizován paradigmatem technických oborů“ (Janebová, Kappl, Smutek 2008: 9). Avšak postupem času se ukázalo, ţe „… tyto nejistoty byly intuitivně správným tušením, ţe k řešení nekonečně rozdílných situací v lidských ţivotech nelze vytvářet zjednodušené univerzální návody“ a ţe „... profesionalita znamená schopnost zacházet s nejistotou volby a ţe klíčovou metodou sociální práce je vlastně přemýšlení.“ Tato myšlenka do značné míry poukazuje na nezbytnost akceptace přínosu kvalitativního sociálně-vědního myšlení oboru sociální práce, a tedy i otázce posuzování ţivotní situace klientů. V symbolické rovině se tento text ve své podstatě snaţí dát oněm studentům oboru, kteří byli parafrázováni výše svou otázkou o tom, co jsou to vlastně ty „metody“ sociální práce a jak tedy „posoudit“ ţivotní situaci klientů, jeden z moţných náhledů na podstatu naší ukotvenosti v sociální realitě a naše moţnosti jejího poznání, které leţí v intersubjektivní povaze sociální reality. Tento text je tedy příspěvkem k otázkám gnozeologie, tedy našich moţností „poznání“ reality. Vyuţití těchto myšlenek, potaţmo čtenáře tohoto textu, lze hledat v řadách těch studentů či odborníků v oblasti sociální práce, kterým není lhostejná klíčová otázka sociální práce: Jak posuzovat ţivotní situaci klientů a jaká kritéria si pro to zvolit? A jsem za ta kritéria nějak odpovědný já sám? Text by tedy měl poslouţit studentům i odborníkům v hledání odpovědi na dilemata vlastní odpovědnosti při posuzování situace a stejně tak i na dilemata ohledně vlastního „vkladu“ do partnerství s klientem, do kterého se osobnost sociálního pracovníka a jeho pohled na jeho ţivotní situaci nutně promítá. Naše schopnost posouzení ţivotní situace klienta sociální práce (ale obecně jakékoli jiné osoby) stojí v kvalitativním paradigmatu na schopnosti vţít se do jeho konkrétní ţivotní situace. V kvalitativním (konstruktivistickém) pohledu je posouzení ţivotní situace dokonce spíše uměním neţ vědou. Naše schopnost vhledu do něčího ţivota není nekonečná. Je ovlivněna samotnou naší podstatou bytí. Jedním z moţných pohledů na problematiku

48

našich moţností posouzení ţivotní situace je rozbor přístupu původem rakouského sociologa a filozofa Alfreda Schütze, který ţil v letech 1899 aţ 1959. Přístup tohoto myslitele, který výrazně ovlivnil kvalitativní sociální vědy a významně přispěl ke vzniku tzv. sociálního konstruktivismu, klade důraz na tzv. typizace, jeţ nám pomáhají se zorientovat ve sloţitosti světa a klade důraz na tzv. intersubjektivitu světa, tedy jakousi sdílenou subjektivitu, díky níţ můţeme nahlédnout do ţivota jiného člověka (ale vţdy pouze nahlédnout a nikoliv jej celostně pochopit) a díky našim subjektivním pohledům na svět a ţivotním zkušenostem si nakonec můţeme představit motivy jednání a výslednou ţivotní situaci druhého člověka. V předchozí, sloţitě znějící větě byla shrnuta část z klíčových předpokladů našich moţností poznávat realitu, se kterými pracuje filozofie Alfreda Schütze. Všechny tyto pojmy, jejich obsah a některé souvislosti budou pojednány v textu níţe. Na tomto místě jsem povaţoval za nezbytné, v podstatě formou krátké anotace, přiblíţit část z inspirativního myšlení fenomenologické filozofie (tedy filozofie, která se zabývá zkoumáním nikoliv věcí samých, ale toho, jak se nám tyto fenomény „jeví“). Naše moţnosti porozumění ţivotní situaci jiné osoby jsou limitovány naší existencí jakoţto individualit, samostatných entit, jeţ nemají ţádný zjevný způsob přímé komunikace (tedy všeobecně uznaný, tzn. neuvaţujeme zde např. o telepatii), kde by bylo moţné přímo přenést z člověka na člověka bezprostředně informaci, tedy včetně všech emocí, motivací a minulých zkušeností daných jedinců. Tedy není moţné poznat „významy“ věcí, jak je vnímá někdo jiný přímo. Člověk do ţádné interakce s jinou osobou nevstupuje bez předchozích ţivotních zkušeností. Moţná by se dokonce dalo říci, ţe do ţádné takové situace osobnost člověka (zde v roli sociálního pracovníka) nově „nevstupuje“ vůbec, je jiţ předem organickou součástí takové interakce skrze očekávání společenských rolí zastávaných výkonem např. dané profese. V důsledku těchto úvah můţeme říci, ţe disponujeme určitým „předporozuměním“ situaci jedince, se kterým přicházíme do kontaktu. Sociální pracovník sám situaci klienta jiţ předem nějak chápe a interpretuje (dívá se na ni očima své dosavadní ţivotní zkušenosti). Posuzující subjekt (sociální pracovník) je tak díky zmíněnému „předporozumění“ současně i posuzovaným objektem. Uţ jen tím, ţe sociální pracovník naváţe komunikační vztah s klientem, ihned promění z části jeho ţivotní situaci a také obráceně. Jinými slovy vyjádřeno, klient (tedy objekt „pozorování“) zahrnuje zároveň i jeho subjekt (posuzujícího sociálního pracovníka). A to uţ jen díky tomu, ţe klient přisuzuje sociálnímu pracovníkovi určitou společenskou roli, i kdyţ jej ještě ani nezná „osobně“.

49

Kaţdý sociální pracovník (i pokud jde o jedince se snahou o velmi zodpovědné posuzování) je tak, ať chce či nechce, stále jen člověkem se svým individuálním souborem ţivotních zkušeností, daných výchovou i prostými a v podstatě i náhodnými ţivotními záţitky (disponuje svou „příruční zásobou vědění“). Kaţdý sociální pracovník je jedincem se svým konkrétním ţebříčkem hodnot a z něj vyplývajících motivů jednání a se specifickým kaţdodenním rozhodováním o dalším svém jednání. I do procesu poznávání reality, který je zaloţen na objektivních principech (třeba i s vyuţitím matematicko-statistických postupů), zasahuje individuální vědomí zkoumajícího a posuzujícího subjektu (konkrétního sociálního pracovníka). Děje se tak hlavně ve fázi, kdy si subjekt (sociální pracovník) volí, na co se vlastně bude zaměřovat, jaká zvolí kritéria pro posouzení něčí ţivotní situace atd. Petrusek (1993:168) v této souvislosti poukazuje na úzký kontakt kvalitativního (interpretativního) a kvantitativního paradigmatu (tedy širokého „světonázoru“). V takovýchto okamţicích vyplouvá podle citovaného autora na povrch přísně střeţená a utajovaná vlastnost pozitivisticky orientovaného kvantitativního paradigmatu, které jen nerado přiznává, ţe „...pracně získané exaktní (matematicko-statistické) vědění vztahuje tímto aktem k běţnému vědomí, k individuální zkušenosti toho, kdo data interpretuje...“ (Petrusek 1993:167). Kvalitativní posouzení ţivotní situace pak jednoznačně není „...hledáním objektivní pravdy, diagnózy, nýbrţ je spíše procesem výstavby uţitečného souboru významů a kreativního vysvětlení, které podpoří klienta v jeho růstu“ (Navrátil, 2008:21). V tomto široce pojatém úvodu textu o smyslu kvalitativního přístupu ve vědách o člověku by se také ještě slušelo poznamenat, ţe proces posouzení není a nemůţe být (a to obzvláště z hlediska kvalitativní strategie zjišťování ţivotních podmínek člověka) chápán jako jedna uzavřená fáze procesu práce s klientem. Jako například fáze „sběru“ informací, která předchází započetí skutečné intervence do ţivotní situace klienta. Ve skutečnosti takové kvalitativní (reflexivní) posouzení probíhá neustále spolu s ostatními aktivitami navazování vzájemné důvěry ve vztahu klienta a pracovníka. Neţ se budu dále věnovat rozboru východisek kvalitativního posouzení ţivotní situace člověka na základě avizovaného díla Alfreda Schütze, uvedu ještě obecnější úvodní terminologický vstup do sociálně vědní metodologie (tedy vědy o tom, jak zkoumat sociální realitu). Ukotvím tedy postupně úvahy o východiscích kvalitativního posouzení ţivotních situací do rámce tzv. metodologického individualismu, čímţ chci upozornit na to,

50

ţe v rámci takovéhoto přístupu je sloţité popsat mechanismy fungování společnosti jako celku, avšak je naopak relativně snadné popsat souvislosti jevů v jejich vnitřním subjektivním významu pro aktéry sociálních vztahů. Metodologický holismus versus metodologický individualismus Pouţít individuální jednání a subjektivní „významy“, které jedinci přikládají věcem okolo sebe, nebo vyuţít sociálního systému (celku) jako hlavního východiska posuzování ţivotních situací? Za výše poloţenou otázkou se skrývá jedno ze základních dilemat odborného diskursu v sociálních vědách, tedy do jaké míry je konkrétní člověk tvůrcem vnějších podmínek vlastního ţivota a nakolik je naopak produktem společnosti, tedy aktérem ovládaným těmito vnějšími podmínkami. Lze říci, ţe systémové teorie více spoléhají na konsensus (shodu) a stabilitu celku (společnosti) a uvaţují v makropojmech (společnost, řád ve společnosti, struktura, systém…). Interpretativní (kvalitativní) směry pak staví na jednání jedinců, na subjektivním významu přikládaném sociálnímu jednání, tedy na mikropohledu. Tyto myšlenkové školy se sice svým způsobem rozvíjejí paralelně, avšak také ve vzájemných střetech a polemikách. „Teorie konfliktu v 50. letech a interpretativní sociologie zejména od 60. let (20. století, pozn. aut.) se formují jako kritika jednostranností funkcionalismu (tedy systémového, holistického pojetí společnosti, pozn. aut.)“ (Keller, 2002:153). Podle citovaného autora však další rozvoj těchto směrů jejich jednostrannosti spíše dále prohlubuje. Nicméně i do systémových teorií, či metodologicky holistických přístupů, se individuální jednání jedinců promítá. Právě v pohledu na toto dilema se zásadním způsobem odlišují teorie, které se snaţí vysvětlit jednání subjektu jako výsledek formativních tlaků vnějšího prostředí (sociální podmínky ve kterých vyrůstal, chudoba či blahobyt atd.), a na druhé straně subjektivistické interpretativní teorie, které ze své podstaty potřebují zdůraznit význam jednotlivce a jeho jedinečnosti, jeho svobody rozhodovat se a tím kaţdodenně konstituovat (utvářet) vnější podmínky svého ţivota. To, co je v této práci nazýváno vnějšími podmínkami, je tak v druhém uvedeném případě (subjektivistické interpretativní směry myšlení) v podstatě agregátem (souhrnem) jednání jednotlivých aktérů, je sumou aktivit jednotlivců. „Je zapotřebí kombinovat přístup konsensuální s interpretativním. Prvý nás upozorní na meze lidské spontaneity a oblast společenských daností, druhý nás nenechá zapomenout, ţe společnost je výtvorem svých členů, nikoli odvozeným

51

bytím stojícím mimo ně a nad nimi“ (Keller, 2002:153). Kdyţ bychom v tomto duchu měli upozornit na práce klasiků sociálních věd, pak např. Marx a Durkheim „…uvaţují o společnosti a o sociální změně především z hlediska struktur a systému, jehoţ součástí jsou objektivní síly a dynamika působící mimo vůli jedinců, (a naopak, pozn. aut.) Weber a Simmel podtrhují význam smyslu, individuálního jednání a subjektivnosti“ (Poggi, 2006:128). Systémový přístup ke zkoumání reality lze nazvat metodologickým holismem (řec. holos - celek). Obecně představuje holismus názor, ţe „…vlastnosti jedinců jsou funkcí jejich místa ve společnosti“ (Německý, 2008:164). Odtud pak plynou tzv. funkcionální vysvětlení sociální reality (např. dílo amerického sociologa Parsonse). Metodologický holismus tedy velmi úzce souvisí s problematikou funkcionalismu a funkcionálního vysvětlení společnosti. Metodologičtí holisté „…zdůrazňují existenci tzv. sociálních faktů, které vymezují prostor individuálního jednání prostřednictvím tzv. sociálních tlaků (social constraints)“ (Německý, 2008:164). Brian Fay (2002:67) chápe holismus jako doktrínu, „...podle které jsou vlastnosti jednotlivců výhradně funkcí jejich místa ve společnosti nebo v nějakém širokém systému významů“ nebo také jako doktrínu „...vycházející z předpokladu, ţe identita člověka je určena jeho skupinovou příslušností, protoţe ji vytvářejí sociální a kulturní síly“. Jedná se o metodologický holismus, coţ znamená, ţe „...na jedince je nahlíţeno, jako by jejich vlastnosti byly vysvětlitelné z funkce jejich místa ve společnosti“ (Německý, 2008:164). Metafyzický holismus by naproti tomu podle Německého (tamtéţ) tvrdil, ţe „…existuje metafyzická priorita celku před částí, ţe celek představuje pravé jsoucno, zatímco části pouze jsoucno nepravé“. V současné filozofii sociálních věd je podle Německého (2008:164) charakteristická právě polarita mezi metodologickým individualismem a metodologickým holismem. Metodologický individualismus je opakem metodologického holismu. Metodologický individualismus se domnívá, ţe „…sociální fakta jsou redukovatelná na výpovědi o individuích. Popis interakcí individuí je podle něj dostatečný pro vysvětlení sociální reality“ (Německý, 2008:164). Otázka týkající se holismu a funkcionalismu je podle Německého (2008:165) otázkou moţnosti makrosociální vědy vůbec. Silná stránka metodologického individualismu je pak podle Německého (2008:181) rozhodně ve schopnosti popsat souvislosti jevů v jejich vnitřním subjektivním významu pro aktéry sociálních vztahů. Avšak metodologický individualismus nedokáţe popsat mechanismy fungování

52

společnosti jako celku. S jistou nadsázkou můţeme podle Německého (2008:182) říci, ţe „…společnost vzniká jako nezamýšlený důsledek lidských aktivit“. K jejímu pochopení jsou tedy nezbytné pojmy Mertona jako je latentní funkce (naše aktivity mají za prvé funkce manifestní, tedy zjevné a viditelné, ale také nezjevné a skryté – latentní) nebo pojem nezamýšleného důsledku jednání, zavedený rovněţ Mertonem, jakoţto produkt neadekvátní definice (neadekvátního poznání) reality. Metodologický individualismus předpokládá, ţe jsou to pouze lidé, kteří mají potřeby a kteří jednají. Německý (2008:182) se ale řečnicky ptá: „Ale co kdyţ je systém lidského jednání nejen agregátem jednotlivých aktérů, ale sám jakoţto emergentní fenomén také jedná?“ V tomto pojetí pak nejvíce rozpracoval systémovou teorii Luhmann ve své teorii autopoietických systémů. Zde jen podle Německého (2008:182) zmiňme, ţe autopoietický systém funguje tak, ţe „…sám na základě kybernetických mechanismů svého řízení redukuje svou komplexitu ve vztahu k okolí.“ V případě metodologického holismu je otázka zkoumání působení vnějších podmínek na jednání aktérů součástí samotné metodologické perspektivy. V případě metodologického individualismu je otázka působení vnějších podmínek na jednání jedinců řešena buď dualisticky, tedy jako dvě navzájem oddělené věci, nebo (a to je podstatou snahy o syntézu) spíše dialekticky. Rozdíly nejsou pak brány absolutně, spíše se komplementárně doplňují. Na závěr tohoto stručného úvodního exkurzu do sociálněvědní metodologie (jehoţ smyslem bylo spíše jen nastínit širší filozofické problémy a dilemata, se kterými se sociální vědy po stránce metodologické potýkají), jen znovu zopakuji, ţe v tomto článku popisovaná východiska kvalitativního posuzování ţivotních situací spadají do ranku metod individualistických, které mají svou silnou stránku v popisu souvislostí jevů v jejich vnitřním subjektivním významu pro jednotlivé aktéry sociálních vztahů. Naopak svou slabou stránku pak mají v tom, ţe v rámci takovéhoto přístupu je sloţité popsat mechanismy fungování společnosti jako celku. Sociální prostředí klienta a jeho význam při posouzení životní situace Ţivotní situace klienta oboru sociální práce nemůţe být jednoduše hodnocena jen s ohledem na jeho konkrétní biologické a psychologické vlastnosti. Je potřeba zdůraznit potřebu zkoumání všech typů systémů, jichţ je klient součástí. Pro praxi sociální práce bychom tedy měli brát

53

v úvahu fyzické aspekty, sociální aspekty a jejich vzájemné působení. Fyzické prostředí klienta zahrnuje přírodní svět a člověkem „vybudovaný svět“. Sociální prostředí pak podle Germainové (1979:13, vl. překl.) zahrnuje síť lidských vztahů na různých úrovních organizace. „Obojí, jak fyzické, tak sociální prostředí jsou ovlivňovány kulturními hodnotami, normami, znalostí a domněnkami, které se vyskytují v sociální interakci a determinují, jak reagujeme na fyzické prostředí“. Kulturní hodnoty pak podle Germainové (tamtéţ, vl. překl.) například „...formují, jaký typ budov budujeme, a budovy zpětně formují sociální interakce, které se v rámci nich dějí. Naše pohledy na chudé, mentálně hendikepované a jiné skupiny například ovlivňuje umístění a design institucí, jako jsou ústavy sociální péče, projekty levného bydlení pro chudé, zařízení pro seniory …jejich poloha a design pak ovlivňuje sebevnímání a sebeúctu těch, kteří v nich ţijí. Tito pak dále formují vztahy mezi obyvateli, mezi nimi a personálem nebo mezi nimi a okolní komunitou.“ Dá se říci, ţe ve výsledku tak sociální síť není jednoduše agregace sociálních vztahů jednotlivců, ale „..reprezentuje soubor komunikačních linií a vztahových propojení, takţe chování jedince je ovlivněno kontakty mezi jednotlivci v síti, včetně těch, se kterými nemůţe být tento jednotlivec v přímém propojení. Do konceptu jsou rovněţ zahrnuty systémy vzájemné pomoci, svépomocné skupiny…“ (Germain, 1979:14, vl. překl.). Sociálními systémy tedy mohou být rodina, skupina nebo i širší systém, organizace, komunita, národ nebo celý svět. Jednotlivci, rodiny a skupiny jsou povaţovány za mikrosystémy. Velké systémy, jako je společnost, komunita a organizace jsou nazývány makrosystémy. Ačkoli je kaţdý systém vnitřně kompletní, vţdy je v nějakém vztahu k jiným systémům nebo můţe ustanovit subsystém z jiných sociálních aspektů. Abychom tedy při posouzení ţivotní situace klientů nezůstali jen u mikrosystémů (rodina, přátelé), podívejme se i na moţné makrosystémy (volně dle Long a Holle, 2007:9-13): 1. Organizační úroveň. Kdyţ budeme zkoumat situaci klienta v jeho prostředí, sociální pracovník musí uvaţovat o celé škále organizací, které mohou klientovi pomoci. 2. Komunitní úroveň. Komunita, ve které člověk ţije, omezuje jeho moţnosti, omezuje to, co můţe člověk v ţivotě dělat. Dostupnost zdrojů v rámci komunity můţe být zmocňující (empowering) nebo naopak limitující faktor. 3. Společenská úroveň. V klasické práci George Herberta Meada „Mind, Self, and Society“ (1934) autor popisuje vztah mezi jedincem a společností,

54

ve které ţije. Základní princip Meadovy teorie je: „Kdo jsme, je ovlivněno tím, jak nás vidí ostatní“. 4. Mezinárodní úroveň. Mezinárodní záleţitosti přímo ovlivňují námi vnímané problémy. Klienti jsou nedílnou součástí jejich prostředí a prostředí přímo ovlivňuje osobu a její problém. Ve věku mezinárodních korporací a globální vzájemné závislosti, globálních ekonomických nerovností by měl sociální pracovník být citlivý i k národním a mezinárodním podmínkám, které mají přímý či nepřímý vliv na klienta (např. propouštění z práce, protoţe nadnárodní podnik ukončuje veškeré aktivity v ČR). Kdyţ se v tuto chvíli vrátíme k moţnostem utřídění typů prostředí, které tvoří kontexty sociální situace klienta, můţeme dojít podle Comptonové a Galawaye (1999:35) k několika odlišným typům prostředí: 1. Sociální prostředí, které sestává z několika úrovní – individuální úroveň, skupinová úroveň, úroveň rodiny, komunity a třídy, úroveň kultury. 2. Fyzické prostředí jako je klima a vytvářené prostředí, ve kterém bydlíme. 3. Dočasné (temporal) prostředí, které sestává z času a prostoru. Jelikoţ je lidský ţivot konečný a je proţit v rámci určitých definovaných prostorů, proto je čas a prostor důleţitou charakteristikou prostředí. Tyto prostory mohou být dále rozděleny do dvou subkategorií: obecné a osobní. Většina lidí začíná s budováním přístřeší, aby se chránili před prostředím, ale tím rovněţ budují osobní nebo rodinný prostor, který jim dává určité soukromí, oddělení od ostatních skupin. 4. Mezilidské a spirituální prostředí, které sestává ze všech kulturně podporovaných způsobů a příleţitostí, jak zajistit smysl ţivota. Pro praxi sociální práce tedy můţe prostředí být definováno jako kombinace lidí a jejich interakcí a transakcí, v určitém geografickém, sociálně definovaném a konstruovaném prostoru (blíţe viz Compton a Galaway, 1999). Efektivní posouzení situace klienta a intervence z pozice sociální práce vyţaduje věnovat velkou pozornost dynamice a změnám v sociálním prostředí, ve kterém klienti ţijí a ve kterém třeba pracují (blíţe k problematice vzájemného ovlivnění jedince a prostředí viz Smutek, 2006). Avšak zpět k otázce kvalitativního (subjektivistického) a objektivního posouzení ţivotní situace. Jak objektivistické přístupy k posouzení ţivotní situace, tak její kvalitativní „protipól“ se snaţí o vnějších podmínkách

55

ţivota klienta (makrosystémy jako je širší komunita či celá společnost) uvaţovat. Nezbývá, neţ zde opět podotknout, ţe i kvantitativní, objektivní sociální věda však musí stanovit kritéria posouzení proměn takovýchto makrosystémů v okolí klienta a jako takový je tento proces opět závislý na subjektivním posouzení významu jednotlivých kritérií (např. měnící se společenské okolnosti - měnící se hodnoty ve společnosti, nepsané normy atd.) nějakým konkrétním člověkem (či expertní skupinou), která tato „objektivní“ kritéria vymyslela a jsou tedy opět subjektivním konstruktem. Využití díla Alfreda Schütze v problematice posouzení životní situace Myšlenka postavit sociální vědy na subjektivních základech je historicky spojena uţ s osobností německého sociologa Maxe Webera, ţijícího v letech 1864 aţ 1920. Podle Webera je kategorie jednání ústředním zájmem sociálních věd. Jednání konkrétních aktérů je pro ně spojeno s určitým smyslem, významem, který mu přikládají. Weber charakterizuje člověka jako interpretativního tvora. „To znamená, ţe člověk je utvářen tak, ţe má-li přeţít, musí světu porozumět. Dělá to tak, ţe vybere některé z nespočetných a vzájemně si odporujících aspektů, které před něj skutečnost předestírá, a přiřadí jim smysl. Jedině takto dokáţe uspořádat realitu a soudrţně a produktivně se v ní orientovat jak úsudky, tak souvisejícími praktikami“ (Poggi, 2006:105). Výsledná Weberova sociologická teorie předpokládá, „…ţe lidé ve svém jednání toliko nereagují na vnější vlivy a podmínky, jimţ jsou vystaveni, nýbrţ je svým jednáním rovněţ přetvářejí a proměňují. Původní (a pro sociologickou teorii stále nosný) weberovský projekt přišel se základním nahlédnutím, ţe lidé ve svém jednání k dosahování svých cílů vyuţívají jisté prostředky, jeţ jsou ovlivněny podmínkami, za nichţ jednají“ (Balon, 2007:81). Dá se tedy říci, ţe „…přestoţe proces interpretace se odehrává v mysli jedince, společenské uspořádání obvykle jedince přiměje přijmout platnost jistých jiţ existujících schémat, způsobů chápání světa a vzorců jeho činnosti. Světový názor a instituce potom sjednocují praktiky samostatných jedinců s praktikami ostatních. Rozmanití jedinci se tak mohou změnit v sociální celek, sociální entitu schopnou společného jednání k dosaţení sdílených zájmů jakéhokoli typu“ (Poggi, 2006:108). „…objektivní sociálněvědní poznání je podle Webera objektivní jen v uvozovkách. Je totiţ výsledkem zkoumání skutečnosti, kterou nikdy nelze uchopit v jednom celku, nýbrţ podle jednotlivých hledisek“ (Winkler 2007:24). Weber tvrdí, ţe předmětem sociální vědy jsou „…významy

56

nějakého společenského jevu a tyto významy jsou vţdy subjektivní.“ Na základě těchto významů, které mají pro jedince subjektivní smysl, pak jedinci jednají. Tyto myšlenky se stávají ţivnou půdou pro celoţivotní dílo Alfreda Schütze, který rozvíjí dále Weberovo pojmosloví a v prvé řadě rozlišuje časové dimenze minulosti a budoucnosti motivací pro jednání. Teorie jednání zaloţená na zkušenostních sedimentech plynoucích z biografické historie jedince a zároveň ze sociálního prostředí bere v úvahu mimo zjevné motivační faktory jednání v úvahu i širší základy lidské racionality. Schütz je pak zpředmětňuje v pojmech jako je kultura, zásoba vědění, zkušenost... Tyto teoretické přístupy jsou orientovány na subjektivní významy rozhodování pro jedince a patří do ranku interpretativní sociologie. Další důleţitá souvislost Schützova přístupu k sociálním vědám vyvstává při srovnání člověka s neţivou věcí. Podle Alfreda Schütze jsou na rozdíl od neţivých věcí lidé a jejich svět vţdy jiţ předem interpretovány. Kdyţ z této myšlenky vyvodíme důsledek, sociální realitě obecně (případně konkrétně ţivotní situaci klienta) lze porozumět ze dvou odlišných hledisek: 1) z hlediska individuálního aktéra, jenţ jedná v rámci svého subjektivně vnímaného světa, nebo 2) z hlediska sociálního vědce, jakoţto nezaujatého pozorovatele. Má-li sociální věda adekvátně poznávat, „je nezbytné zkoumat sociální svět v jeho prvotním zaloţení tak, jak mu rozumí kaţdý jednotlivý aktér“ (Nohejl, 2001:41). Pouţití slova aktér nás přivádí k tomu, ţe jednání člověka (tedy akce) je ovlivněno řadou motivů takového jednání. Pro rozbor motivací lidského jednání vyuţijeme Schützovu koncepci rozlišení na motivy aby a motivy protože, coţ je pojmový rámec, který mu slouţí prakticky v celém jeho díle. Motivy aby a motivy protože Zmíněný pojmový rámec motivů aby a motivů protože zavádí Schütz, jak jiţ bylo zmíněno, v reakci na Maxe Webera. Rozšiřuje tak studium lidské motivace o motivace určitého jednání „vzhledem k jeho účinku (cíli) a motivace jednání minulým proţitkem (podnětem), jímţ je jednání podmíněno“ (Nohejl, 2001:44). Tento krok tedy pomáhá objasnit souvislosti jednání člověka z hlediska jeho příčin a následků.

57

Pro analýzu motivací lidského jednání je tedy důleţitý Schützův postřeh, ţe „na otázku po motivu mého jednání odpovídám pravidelně aby tehdy, kdyţ má cíl mého jednání ještě budoucí časový charakter, tzn. kdyţ je jednání sice rozvrţeno, nikoliv však ještě konkrétním jednáním realizováno. Motiv aby je však motivem, který se vztahuje a vysvětluje rozvrh, čili záměr jednání nezávisle na tom, zda toto jednání jiţ proběhlo, či nikoliv“ (tamtéţ:45). V zásadě se dá říci, ţe jde o obecný motiv iniciativního jednání. Motiv aby tedy poukazuje na cílový stav, kterého chce jedinec svou akcí (jednáním) dosáhnout, vede „k realizaci dříve utvořeného konceptu jednání“ (Winkler, 2007:127). Jde o součást „subjektivního ţivotního plánu, ne vţdy jasně vyjádřeného a poznaného ţivotního postoje, vţdy však spojeného s určitou perspektivou působení a dosahování cíle“ (tamtéţ:109). Na druhou stranu motiv protože je „motivem reagujícího jednání, tedy motivem takového jednání, které je odpovědí na předešlé podněcující jednání“ (Nohejl, 2001:45). Dá se tedy říci, ţe motiv protože je schopen objasnit dané jednání z hlediska minulých proţitků dané osoby. Motivy protože „...ukazují na osobní uspořádání hodnot a preferencí aktéra v okamţiku rozhodování, které se utvářelo v průběhu jeho biografie ve specifických situacích a podmínkách individuálního ţivota“ Jde o v osobnosti člověka „...sedimentované a původně intersubjektivně ustálené typizace (zásoba vědění)“ (Winkler, 2007:109). V motivech protože se tak celkově zrcadlí zkušenosti a sedimenty předchozí socializace osobnosti. Schütz tak svou koncepcí analýzy motivací jasně ukazuje, ţe „...poznávání problému i variant rozhodnutí je společensky determinováno“ (tamtéţ:127). Blíţe ke zmíněnému procesu typizace níţe, v tuto chvíli shrňme, ţe oba uvedené motivy Schütz chápe „...jako dva stejně významné stavební kameny ţivotních (rodinných, pracovních, politických) plánů. V jejich zřetězení dochází k reálné motivaci jednání“ (tamtéţ:108). Typizace, struktury relevance a naše „příruční zásoba vědění“ Popsané motivy jednání však dále ovlivňuje proces typizace situací. Jinak řečeno, abychom mohli uskutečnit zamýšlené jednání, musíme mít jakési „...předchůdné vědění o jeho typickém, resp. potenciálním průběhu“ (Nohejl, 2001:45). To znamená, ţe naše budoucí jednání je spjato s naším minulým jednáním v podobných situacích. Minulost se tak stává zkušenostní zásobárnou o tom, kam se můţe zamýšlené jednání ubírat, tedy jaké varianty budoucnosti se nám nabízejí. Tato podstata minulosti jako zásobárny zkušeností otevírá prostor pro typizaci (rutinizaci) našeho

58

jednání. Jde o situace, které se často opakují, a tím klesá problematičnost rozhodování o našich budoucích aktivitách a také se prostřednictvím těchto typizací formuje naše nazírání světa. V rámci těchto typizací jednání jiných osob vytváříme i typizace typizací (v zásadě jde o zpřesňování naší ţivotní zkušenosti, konkrétní lidé a naše interpretace jejich motivů jednání). Úkolem sociálních věd je v tomto smyslu vytvoření tzv. ideálních typů (ideální ve smyslu modelový, nikoli nejlepší, jak to bývá často vnímáno laickým jazykem). Schütz pak tyto ideální typy nazývá „typizacemi druhého řádu“ a lze tvrdit, ţe z této tradice Schützovy sociální teorie „se formuje představa o ‚sociální konstrukci světa‘, kterou pravděpodobně poprvé pojmenovali Berger a Luckmann (1967) v knize The Social Construction of Reality. Základy sociálního konstruktivismu však nepochybně leţí jiţ v Schützových spisech o sociální výstavbě světa“ (Winkler, 2007:43). Podle Schütze si člověk v kaţdodenním ţivotě konstruuje typy oblastí vědění jiných a rozsah a strukturu jejich znalostí. „Kdyţ tak činím, předpokládám, ţe daný člověk bude veden určitými strukturami relevance, jeţ se projeví v souboru konstantních motivů, které vedou k určitým vzorcům chování a dokonce spoludeterminují jeho osobnost“ (Schütz, 1962:15, vl. překl.). Winkler (2007:123) uvádí ilustrativní příklad typizace a vytváření struktur relevance „…pokud se pokouším s někým nutně setkat v městě Brně a ten člověk se pokouší setkat se mnou a z nějakého důvodu spolu nemůţeme komunikovat o místě setkání, jak tedy budeme postupovat? Jsme-li oba obyvatelé Brna, půjdeme na Českou.“ Tento příklad můţe být skutečně ilustrativní pro význam struktur relevance, jelikoţ osobám, které čtou tento článek a které nikdy nebyly v městě Brně, zmíněné místo setkání nic neřekne, nevědí kde je a neznamená pro ně nic, jen slovo. Nesdílejí tedy s osobami v uvedeném příkladu stejné struktury relevance. Lidé jsou tak schopni porozumět něčí situaci a motivům jeho jednání, protoţe mají k dispozici soubor svých ţivotních zkušeností, mají „intersubjektivní struktury relevance (významnosti), podle nichţ jsou některé věci více výlučné neţ jiné (například setkání na České)“ (tamtéţ). Je uţ pak individuální záleţitostí kaţdého jedince, jak velký soubor ţivotních zkušeností (typizací) má k dispozici pro koordinaci jednání s motivy jiných osob. Z toho vyplývá, ţe druhá osoba (její motivy a chování) můţe být pochopena na základě našich společných struktur relevance, obecně řečeno na naší vzájemné sociální a časoprostorové blízkosti. Naše vědění o kaţdodenním ţivotě je tak uspořádáno podle relevancí. „Některé věci jsou určeny mými bezprostředními praktickými zájmy, jiné

59

mým celkovým postavením ve společnosti. …Mé struktury relevance se však v mnoha bodech kříţí se strukturami relevance ostatních lidí, v důsledku čehoţ si máme tolik ‚zajímavého‘ co říci“ (Berger a Luckmann, 1999:49). Důleţitou součásti našeho vědění o kaţdodenním ţivotě jsou pak právě znalosti o strukturách relevance ostatních. Schütz tak „...odkryl mnohovrstevnatou strukturu individuální zkušenosti a proces racionální volby představil jako výsledek interakce mezi těmito vrstvami, které ve svém souhrnu tvoří identitu lidské osobnosti“ (Winkler, 2007:124). Vrstvy zkušenosti jsou tvořeny usazenými segmenty předchozích sociálních typizací vytvořených v interakcích s druhými lidmi a vzniklé struktury relevance. „Já, lidská bytost, narozená do sociálního světa a ţijící v něm svůj kaţdodenní ţivot, jej vnímám jako svět vytvořený okolo mého místa v něm, vnímám jej jako otevřený mé interpretaci a jednání, ale vţdy odkazující na mou aktuální biograficky determinovanou situaci“ (Schütz, 1962:15, vl. překl.). Sociální podmíněnost našeho vědění o světě dále podporuje výrokem: „Jen velmi malá část mé znalosti o světě vyplývá z mé vnitřní osobní zkušenosti. Větší část je sociálně odvozená a dostává se ke mně skrze mé přátele, mé rodiče, mé učitele a učitele mých učitelů“ (Schütz, 1962:13, vl. překl.). Typizace běţného myšlení „…jsou samy o sobě ústředními částmi konkrétního historicko-kulturního prostředí (Lebenswelt), v němţ přetrvávají jako dané a sociálně stvrzené. Jejich uspořádání je určující, kromě jiného, pro sociální předávání vědění, jeho relativitu a relevanci pro konkrétní sociální prostředí konkrétní skupiny v konkrétní historické situaci“ (Berger a Luckmann, 1999:22). Dá se shrnout, ţe „…důvěřujeme tomu, ţe svět, jak jej dosud známe, bude takový i nadále“ (Blecha, 2007:287). „Z toho povstává přesvědčení, ţe můţeme své předchozí úspěšné chování opakovat. To je důleţité, protoţe pracné zjišťování podmínek kaţdé jednotlivé zkušenosti by bylo neúnosně náročné jak časově, tak z hlediska výdeje energie“ (Schütz a Luckmann, 1991). Podle Schütze se tím vytváří zvláštní „zásoba vědění“, na níţ stojí kaţdá další zkušenost. Naše individuální jednání a rozhodování o dalším jednání je tedy do značné míry společensky podmíněné, nicméně přesto zůstává relativně svobodnou individuální volbou. V rámci této svobody dochází k „...individuální modifikaci sociálně podmíněných struktur relevance. Mezi lidmi vzniká určitá sociální blízkost či vzdálenost na základě pravidla podobnosti, a ne na základě úplné identity“ (Winkler, 2007:124). Výsledkem je podle Schütze, jak jiţ bylo řečeno, naše „zkušenostní zásoba vědění“. Tato je jím

60

chápána jako sociální produkt, protoţe vzniká naší interakcí s druhými lidmi v minulosti, tedy naším působením ve světě, ale současně je také výsledkem konkrétní ţivotní zkušenosti jedince, která „...strukturuje minulé poznatky o světě takovým způsobem, aby byly subjektivně uţitečné a vedly k naplňování individuálních záměrů“ (tamtéţ:127). Schütz tak zmíněnou zásobu vědění charakterizuje v zásadě jako individuální zásobu vědění, která „…je v mém dosahu a bezprostředně se podílí na tvorbě alternativ budoucího jednání“ (tamtéţ). Vedle subjektivní zásoby existuje ovšem i „společenská zásoba vědění“ (je těsně propojena s individuální zásobou vědění). „Elementy společenské zásoby vědění přirozeně odpovídají subjektivním aktům zkušenosti. Předpokládají však intersubjektivní procesy (viz níţe) objektivace a vyjadřují zpravidla to, co je pro danou skupinu lidí sociálně relevantní. Struktura společenské zásoby vědění má proto poněkud jiné dimenze neţ ty, jeţ by odpovídaly dimenzím subjektivní zásoby vědění“ (Schütz a Luckmann, 1991:363 in Blecha, 2007:287). Struktury relevance „…odkazující na kaţdodenní ţivot jsou mi předkládány uţ hotové v samotné sociální zásobě vědění“ (Berger a Luckmann, 1999:49-50). Intersubjektivita světa a reciprocita perspektiv V popisu podstaty intersubjektivity světa (navzájem si sdílíme své subjektivní významy, které přisuzujeme věcem, lidem atd.) je důleţitý koncept reciprocity perspektiv. „Přítomnost druhých lidí ve světě je jednou z nejzákladnějších samozřejmostí proţívané reality. Svět tak není světem izolovaných jednotlivců, nýbrţ světem spoluproţívaným s druhými, světem intersubjektivním“ (Nohejl, 2001:55). Intersubjektivita světa a moţnost vzájemného sdílení naších subjektivních proţitků o ţivotě ve světě (reciprocita perspektiv) je klíčovým předpokladem celého našeho sociálního světa. Bez takovéto reciprocity by se svět zhroutil, protoţe by nebyla moţná vůbec ţádná skutečná mezilidská komunikace. Ta je podmíněna alespoň základní podobností našich představ o světě. Bez této základní podobnosti našich představ by nebyl moţný ţádný vzájemný akt (jednání). Koncept reciprocity perspektiv se objevuje v Schützově díle Common-sense and Scientific Interpretation of Human Action. Druhý člověk je mi v zásadních ohledech podobný. „Sebevýkladem vlastního já zjišťujeme zásadní podobnost situace druhého člověka se situací svou“ (Nohejl, 2001:56). Na tomto předpokladu je zaloţena vzájemnost našich perspektiv pohledu na svět. Jakkoliv jednat

61

(komunikovat) s druhým člověkem mohu jen tehdy, mám-li dvojí jistotu (tamtéţ): (1) „Tento člověk je bytostí mně podobnou a komunikační akt či jednání na něj orientované můţe být proto úspěšné; (2) tento člověk je zakotven tělesně ve světě, v němţ jsem zakotven i já sám, vidí tento svět z určité perspektivy a počítá s tím, ţe i já svět z určité perspektivy pozoruji. Počítáme oba zároveň s tím, ţe kdybychom si vyměnili místa, viděli bychom svět a věci v něm z perspektivy toho druhého. Tato dvojí jistota je zamlčeným předpokladem veškeré komunikace a sociálního jednání.“ Dá se říci, ţe veškeré společenské jednání předpokládá princip reciprocity perspektiv. Jaký je však rozdíl mezi naším subjektivním proţíváním a intersubjektivním vnímáním sociálního okolí (sociálního světa)? Obojí jsou principiální momenty našeho kaţdodenního ţivota. Jde o dvojí individuální zkušenost sociálního světa. Na jedné straně intersubjektivita (typizace ţivotních hodnot, společenských norem, stereotypů či předsudků) a na druhé straně subjektivních motivačních souvislostí našeho jednání a rozhodování o jednání (motivy aby a motivy protože). Obojí jsou sice „...paralelně proţívané a vzájemně se překrývají, jsou však nepřevoditelné jedna na druhou“ (Winkler, 2007:109). Subjektivní podstata našich motivačních souvislostí „...implikuje principiální nemoţnost úplně proniknout do intersubjektivního světa, ve kterém ţijeme (kulturního světa)“ (tamtéţ). Jinými slovy, vţdy zůstává pro intersubjektivní prostředí (sociální svět, kulturní svět) část našich subjektivních výkladů světa a motivací zamlčena a na druhé straně samotná konstrukce intersubjektivního světa je zaloţena jen na typizacích, které jsou však jen neúplnou rekonstrukcí původního jednání jednotlivých aktérů (a jejich motivů aby a motivů protože). Nicméně intersubjektivita, tedy vzájemnost subjektivních pohledů na realitu, je v díle Alfreda Schütze povaţována za základní předpoklad v úvahách o moţnosti poznání sociální reality. Závěr aneb možnosti „objektivního“ posouzení reality Chceme-li pochopit sociální jednání jakékoli osoby, musíme se podle Schütze soustředit na subjektivní významy, které daná osoba se svým jednáním spojuje. Jedna z nemalých potíţí přitom je, ţe takové jednání a jeho smysl můţeme uchopit pouze zpětně, ve formě analýzy jiţ danou osobou uskutečněného jednání. Z veškerého výše uvedeného textu vyplývá, ţe rozhodování člověka o nějakém jednání je výsledkem jeho subjektivních motivů aby a motivů protože, a proto jako posuzovatelé musíme najít způsob, jak zachytit nejen obsah vědomí druhého člověka, ale i jeho průběh. Klíčem k přiblíţení se tomuto cíli je pak podle Schütze

62

intersubjektivita světa, proces typizací jednání různých subjektů a naše schopnost reciprocity perspektiv. Uvědomění si našeho společného zakotvení v tomtéţ sdíleném světě dává naději na vzájemné porozumění. „Obdobně jako Sókratés kdysi vyjádřil základní kognitivní stav autonomního individua proslulým: ‚vím, ţe nic nevím‘, vyjadřuje Schütz základní kognitivní stav individua zakotveného v intersubjektivním ‚světě ţivota‘ obdobně: ‚vím, ţe on ví, ţe já vím‘“ (Nohejl, 2001:56). Moţná z těchto všech úvah můţeme vyvodit, ţe skutečně základním pojmem pro naši schopnost posouzení něčí ţivotní situace, respektive klíčovým konceptem adekvátního posouzení ţivotní situace v sociální práci, by zřejmě neměla být „objektivita“, nýbrţ „intersubjektivita“. Naše porozumění situaci jiného se vţdy váţe na naše teoretická východiska (zkušenostní sedimenty - individuální zásoba vědění). Jak usuzuje Vinopal (2008:212) ohledně celých sociálních věd: „…v sociálních vědách proto objektivního poznání pravděpodobně dosáhnout nelze, …intersubjektivita je relevantnější známkou seriózního výzkumu…“ Tuto situaci sociálních věd, která vyplývá z intersubjektivity sociálního světa, tak lze snadno vztáhnout na jednání aktérů v roli posuzovatele ţivotních situací. Nemoţnost skutečné a ryzí objektivity výstupů z posuzování ţivotních situací tak zasahuje nakonec i kvantitativní paradigma a jakákoli takto o klientovi získaná „data“ (např. standardizovaným dotazníkem – například SARA DN v oblasti posouzení situace týrané osoby v problematice domácího násilí) stejně nakonec podléhají individuální interpretaci posuzujícího subjektu (sociálního pracovníka - je situace „jiţ“ závaţná nebo „ještě“ ne?), který do nich promítá svou individuální zásobu vědění a vstupuje do interakce s posuzovaným objektem (klientem) s určitým předporozuměním jeho ţivotní situaci. V celém textu, který je o gnoseologických problémech člověka (problém poznání reality), však zmíněné poznámky a úvahy nemusí moţnosti poznání v sociálních vědách a moţnosti posouzení ţivotní situace klienta v sociální práci a priori sniţovat, pouze příjemce těchto zjištění si musí zvyknout na určitou nejistotu stran prezentovaných závěrů a nejednoznačnost odpovědí na jasně formulované otázky (Jaká je ţivotní situace klienta?). Schopnost zacházet s nejistotou plynoucí z komplexity sociálního světa, v duchu naší zakotvenosti v intersubjektivní realitě, patří k základním dovednostem vzdělaného a autonomně jednajícího sociálního pracovníka.

63

ČÁST II - Aplikace KAPITOLA 4 Moc a posuzování životní situace klienta Praxe probačních pracovníků v kontextu disciplinární moci Lucie Smutková8 Úvod Proces posouzení (assessment) je zásadní pro sociální práci a ve své komplexitě nese s sebou mnohé otázky, mimo jiné přináší i významné otázky týkající se problematiky moci. Jedná se o proces, který je nastartován na počátku spolupráce s klientem a podstatně ovlivňuje celý její další průběh. Moc a mocenské vztahy determinují, resp. vymezují moţná „pole“, ve kterých dochází k posuzování ţivotní situace klienta. Proto to bude právě moc, která mne bude v tomto textu zajímat především. Pokusím se nahlédnout problematiku posuzování v sociální práci optikou termínů zavedených v díle Michela Foucaulta – moc/vědění, disciplinární moc, doznání, normalizace. Orientovat se budu na specifickou oblast sociální práce - sociální práci v trestní justici, konkrétně na práci probačních pracovníků v rámci Probační a mediační sluţby ČR (dále jen PMS)9. Oblast sociální práce v trestní justici je tou oblastí sociální práce, která se velmi výrazně propojuje s problematikou souzení a trestání, je proto s fenoménem moci v našem uvaţování spojena velmi úzce a ze své podstaty implikuje spíše normativní přístupy k posuzování ţivotní situace klientů. Problém moci je moţno povaţovat za jeden z nejdůleţitějších aspektů práce s klienty, který významným způsobem formuje vztah sociálního 8

Mgr. Lucie Smutková, Ph.D., Katedra sociální práce a sociální politiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, e-mail: [email protected]. 9 PMS vznikla v roce 2001 jako instituce, jejímţ posláním je přispívat k naplňování trestní spravedlnosti, k vytváření podmínek pro uplatnění alternativních postupů v trestním řízení a zajištění účinného výkonu alternativních trestů. Označuje se za instituci, jejíţ pracovníci vykonávají sociální práci v trestní justici. Probační pracovníci realizují v praxi instituty probace (zejména dohled nad odsouzenými, případně podmíněně propuštěnými) a mediace (mimosoudní zprostředkování řešení sporu mezi obviněným a poškozeným).

64

pracovníka a klienta, tedy samozřejmě také samotný proces posouzení. Je důleţité, aby byli sami sociální pracovníci schopni o tomto problému uvaţovat a na jeho základních rovinách ho reflektovat. Moţným způsobem, jak se nenechat pohltit do osidel striktně normativního posuzování, je schopnost kritické reflexe vlastní praxe (viz dříve Pavel Navrátil). Navíc je důleţité akceptovat i postavení celé profese a její postavení v rámci trestní justice, včetně vývoje pohledů na práci s těmi, kteří přestupují zákonem dané hranice. Tento text by měl naznačit jeden z moţných pohledů na sociální práci v rámci trestní justice a podnítit hledání pohledů alternativních. Jeho cílem je za vyuţití popisu mocenského kontextu vztahů probačních pracovníků a klientů pomoci praktikům odhalit, jak můţe do jejich posuzování ţivotní situace klienta vstupovat fenomén moci, vytvořit jim prostor s tímto problémem zacházet a minimalizovat tak riziko nelegitimního ukázňování klientů. Nejedná se zde v ţádném případě o vyčerpávající reflexi významu díla Michela Foucaulta, spíše poukáţu na některé momenty, které povaţuji za významné. Budu přitom vycházet především z primárních pramenů a v některých momentech bude vyuţito i názorů a postřehů dalších autorů reflektujících Foucaultovo dílo. V některých pasáţích textu bude vyuţito i promluv samotných probačních pracovníků získaných nestandardizovanými rozhovory (ty budou uvedeny v uvozovkách a zvýrazněny kurzívou). Samozřejmě by bylo moţno na tomto místě vyuţít i jiných zdrojů filosofických nebo sociologických koncepcí moci, zaměření se na dílo Michela Foucaulta je zde vyuţito jednak z pohledu implikací jeho tvorby pro problematiku sociální práce, jeho zaměřeností na témata související s oblastí trestní justice a zejména pak tím, ţe jeho pohled umoţní, na rozdíl od většiny ostatních autorů, opravdu komplexní pohled na problematiku moci. Text by měl poslouţit praktikům v sociální práci lépe reflektovat problém moci významně formující proces posouzení ţivotní situace klienta, neboť schopnost reflexe vlastních postupů v různých oblastech sociální práce patří do základní výbavy sociálního pracovníka jako profesionála. Text by měl také vyzdvihnout některá specifika výkonu sociální práce v kontextu trestní justice z tohoto pohledu.

65

Vědění a moc Fenomén moci je ve Foucaultově pojetí výrazně propojen s věděním. Moc je silná, protoţe je efektivní téţ v rovině vědění a poznání. Foucault postavil do centra zájmu procesy utváření se jednotlivých typů diskursů a jejich vztahy k systémům donucování a mocenským mechanismům. Otevřel tak prostor pro vymezení oblasti, kde různé typy vědění prokazují svojí spřízněnost s mocenskými praktikami. K vyjádření bytostného spojení moci s věděním vyuţívá Foucault pojmu moc/vědění. Ten mu má pomoci ve zkoumání toho, jak spolu souvisí mocenské strategie a „hry pravdy“ a jaký typ moci je schopný tvořit jako výsledek pravdivé diskursy. V této souvislosti Foucault poprvé zmiňuje jistou podobu disciplinární moci. V kaţdé společnosti existují různé mocenské vztahy, které prostupují, charakterizují a konstituují celé sociální tělo. Ty by se nemohly ustavit bez určitého hospodaření diskursů pravdy. Moc funguje prostřednictvím tohoto spojení a jen na jeho základě. Skrze moc jsme vystaveni produkci pravdy a nelze ji pouţívat jinak, neţ skrze produkci pravdy. Moc vědění se pak projevuje v působení na působení subjektu. Foucault se tak chce dostat k utváření subjektu z podmínek jeho existence. Vţdy jde ale o pokusy zachytit podmínky existence konkrétního, historicky určeného subjektu. Foucault přitom odmítá zkoumat moc jako zákazy nebo omezení, ale jako způsob formování našeho působení. Proces posouzení ţivotní situace klienta je potom moţno vnímat jako proces bezprostředně spjatý s věděním a jím určovaný. Jedná se zde o hledání pravdy a poznání, proces posouzení je zaloţen na hledání „pravdy o životě člověka“ (Navrátil In Janebová, Smutek (eds), 2008: 11). Mnohovrstevnaté vztahy mezi mocí a věděním popisuje Foucault termínem dispozitiv, kterým rozumí heterogenní soubor praktik, zahrnující vědecké výpovědi, filosofické systémy, instituce, zákony, normy a předpisy. Dispozitiv dává do pohybu jednoduché technologie moci. Ty si můţeme představit například jako hierarchické pozorování, vytváření normalizovaného posuzování a přezkušování pozorovaných osob. V rámci dispozitivu pak Foucault popisuje, jak konkrétní uspořádání (školy, ústavu, věznice) integrují individua (děti, chovance, odsouzené) a jak důsledně finalizují jejich funkce. Dispozitiv je pro tyto účely pouze mapou a proměňuje se v závislosti na změně popisovaného území. Foucault zavedl pojem dispozitiv pro soubory sestávající z institucí, právních systémů, vědeckých diskurzů, měřicích metod, filozofických

66

koncepcí, morálních zásad, filantropických postojů atd. Právě prostřednictvím dispozitivu se konkrétně projevuje diskurs v určité dané oblasti, tématu. V těchto heterogenních celcích se podle něj dávají do pohybu jednotlivé technologie moci. Jejich pomocí je pak moţno organizovat společenský ţivot aţ po nejniţší úroveň. A právě myšlenka takového celku mu umoţňuje uvaţovat o pravdě jako o součásti reţimu postaveném na mocenských vztazích. Své představy doplnil Foucault také některými studiemi jednotlivých dispozitivů. Jednalo se v jeho případě především o studium dispozitivu šílenství, trestání a sexuality. Ve vztahu k tématu této kapitoly má zřejmě největší relevanci zmínit se alespoň krátce o jeho poznatcích vycházejících z analýz dispozitivu trestání. V historickém kontextu odhalil Foucault změny týkající se pojetí moci v rámci dispozitivu trestání. Dřívější pojetí moci v oblasti reakcí na společensky nepřijatelné chování se projevovalo otevřenými veřejnými demonstracemi legálního fyzického násilí, jejichţ cílem bylo ukázat hrůznou podobu fyzických trestů a odstrašit další potenciální viníky od přestupování společenských pravidel. Nové pojetí moci se naproti tomu projevuje naprosto jinak. Moc ve své represivní podobě ustupuje a začíná se projevovat spíše jako moc ochraňující, pečující o ţivoty lidí. Do popředí se dostávají namísto zájmů panovníka zájmy celé populace, zájmy celospolečenské. Funkcí moci je zde podněcovat kontrolu a dohlíţení a odvolává se přitom za masivního rozvoje různých vědních disciplín na „rozum“ a na „vědu“. Zatímco v dřívějším pojetí moci jsou hlavními pojmy pouţívanými v souvislosti s mocí „zákon“ a „trest“, v tomto novém pojetí jsou nahrazeny pojmy „norma“ a „disciplína“. Hlavní důraz je kladen na výchovu a na rozvoj sebekontroly kaţdého jedince. Tresty, které mají obvykle za cíl převýchovu provinilce, jsou vykonávány v rámci různých specializovaných institucí mimo dosah veřejnosti. Pravda (kdo je to delikvent, kde leţí hranice mezi společensky přijatelným a nepřijatelným chováním, jaké jsou efektivní způsoby zacházení s delikventy) je generována v rámci nastaveného hodnotového, morálního a právního systému, soustavy institucí – soudy, věznice, PMS a je ovlivňována také uznávanými způsoby zacházení s těmi, kteří překračují zákonem dané hranice. Nastavuje tak ve svých důsledcích tematické i organizační mantinely pro práci probačních pracovníků, a tak působí moc vědění na posuzování ţivotní situace klientů těmito pracovníky. Z hlediska zájmu tohoto textu, a to především z hlediska vymezení klientely sociální práce v trestní justici, je také velmi zajímavý jeho pohled

67

na historické změny, které proběhly po nástupu osvícenství ve vztahu k dispozitivu šílenství. Tyto změny analyzuje v duchu své metody historizace idejí, jeţ se odvolávají na přirozenost a podstatná určení člověka. Podle jeho názoru se v tomto období objevuje velmi silná dělicí čára mezi rozumem a nerozumem, která způsobila, ţe se na straně „jiného“ ocitají například šílenci nebo homosexuálové: „Oba dva překročili posvátné hranice morálky, samotnou svojí existencí se provinili proti rozumu a je třeba je internovat, aby se zlo, které ztělesňují, nemohlo volně šířit. Foucault takto našel první dělbu, první volbu a první akt vyobcování v terénu, kde se budou hranice ještě mnohokrát přesouvat a upřesňovat“ (Marcelli, 2005: 28). Existence těchto skupin se pak stává problémem pro policii, právní systém atp. Nehovoří v této souvislosti ale pouze o bláznech nebo homosexuálech, v podobném postavení se dle jeho názoru ocitají také další skupiny poctivých i nepoctivých chudáků, povalečů, ale také zástupci etnických menšin. Foucault se zdá být ve svých pracích fascinován lidmi ţijícími na okraji společnosti – šílenci, zločinci, devianty. Zabývá se obyčejnými lidmi a politickými a sociálními procesy, kterými byly ustaveny země západní Evropy. Ty nejsou podle něj příliš samozřejmé, spíše byly zapomenuty nebo se staly navyklými, jsou součástí našeho všedního terénu a my si jich jiţ nevšímáme. Všechny jeho analýzy směřují proti myšlence o univerzálních potřebách v lidské existenci. Ukazuje na libovůli institucí a ukazuje, jaký prostor pro svobodu si můţeme doposud uţívat a kolik změn ještě můţe být zrealizováno. Svůj pohled na mocenské vztahy ve společnosti naznačuje, kdyţ hovoří o tom, ţe nic není jednou pro vţdy dané, ve společnosti se odehrávají stálá střetnutí, ve kterých se potvrzují a upevňují, nebo oslabují a rozvracejí mocenské vztahy. Mocenské strategie vyvolávají reakci na straně utlačovaných (duševně nemocných proti psychiatrii, obyvatelstva proti administrativnímu aparátu). V těchto střetech vidí podobnost s válečným bojem. Svoji myšlenku o historii jako ustavičném boji o moc doplňuje tvrzením, ţe tento boj sice nemá nějaký nadřazený smysl, ale ani tak není absurdní, má svoji vlastní inteligibilitu konfliktu. Analýzy této inteligibility budou přitahovat zejména ty, jejichţ postavení ve společnosti se stalo zdrojem konfliktů a jsou zainteresováni na změně mocenských vztahů. Postavení příslušníků skupin, kterým byla věnována pozornost výše, je potom moţná jen specifickým příkladem situace, do jaké se dostávají lidé angaţovaní v lokálních bojích proti projevům moci. Foucault takové boje nazývá

68

bezprostředními, protoţe jsou namířené proti nejbliţším instancím, které přímo působí na jednotlivce, a jejich aktéři nehledají „hlavního“, ale nejbliţšího nepřítele a nečekají, aţ budoucnost přinese osvobození od všech forem nadvlády. „Tyto bezprostřední boje se vedou proti konkrétním formám politické, administrativní, policejní a penální moci ve společnosti. Abychom se dostali do konfliktního vztahu s těmito projevy moci, není potřeba zaujímat ve společnosti místo příslušníka některé z menšin v úzkém slova smyslu; jinak řečeno, ten postoj, který menšinám vnucuje jejich etnická, rodová, sexuální a nevím ještě jaká odlišnost, je jen jednou z modalit reflexe asymetrických vztahů a z nich plynoucích lokálních konfliktů v současné společnosti“ (Marcelli, 2005: 38). Marcelli varuje před tím, abychom Foucaultovu filosofii příliš pevně nesvazovali s perspektivou menšin. Perspektiva, jeţ byla zpočátku příznačná pro postavení menšin, se teď otvírá v nejrozmanitějších sektorech společenského ţivota. Foucault sleduje momenty, kdy se vytvořily základní dělící linie, hranice, rozdíly mezi stejným a jiným, vyjadřující snahu ovládnout a vyloučit nepřizpůsobivé. Předpokladem rozvoje terapeutických a společenských aktivit je podle něj stanovení hranice, za kterou se ocitli jiní. Právě na tomto půdorysu se mohou rozvinout všechny ostatní vztahy a postupy. Hovoří také o tom, ţe nejenom duševně nemocný, ale i ten, kdo mu poskytuje péči, je produktem tohoto vytvořeného uspořádání. To samé bychom tedy mohli tvrdit i o postavení klienta a probačního pracovníka, jako článků systému trestní justice. Nové formy terapeutických metod a humanistické ideály nepovaţuje Foucault za osvobození, ale pouze za nepřetrţité zdokonalování moţných forem a způsobů omezování a kontroly. Tímto postojem naráţí samozřejmě na osvícenské ideály a jejich odvolávání se na rozum jako jediné moţné měřítko myšlení. Právě odvolávání se na rozum vedlo podle něj k vylučování těch nerozumných a nepřizpůsobivých. „Foucault takto poprvé výrazně vystoupil jako filosof, který důsledně pracuje na destrukci mýtů racionality a odhaluje skryté spojenectví rozumu s mocí. Začal se profilovat jako filosof moci, která proniká věděním“ (Gál, Marcelli, 1991: 30). Ve vztahu k tématu tohoto textu je nutno sdělit, jaký byl Foucaultův postoj k otázce, kdo nebo co koordinuje aktivity hybných sil politického těla a jaké je postavení sociální práce ve společnosti. Jedná se dle jeho názoru o extrémně komplexní systém vztahů, který nakonec vede k tomu, ţe ţádný člověk ho nemůţe pochopit ve své celistvosti. Je velmi subtilní ve svém

69

členění, mechanismech, vzájemném dohledu a přizpůsobení se. Je to vysoce sloţitá mozaika. Během určitých období se objevily faktory vztahů, spolupráce. Můţeme pouţít příkladu filantropie na počátku 19. století. Objevili se lidé, kteří povaţovali za svou povinnost zasahovat do ţivotů jiných lidí, do jejich zdraví, výţivy, bydlení. Poté mimo tuto mnoţinu činností se vynořili určité osoby, instituce, formy vědění, veřejná hygiena, dozorci, sociální pracovníci, psychologové. A bylo moţno pozorovat šíření různých typů sociální práce. Podle Foucaulta to byla medicína, která hrála hlavní roli jako společný jmenovatel. Její diskurs uváděl do oběhu jeden příklad za druhým. Ve jménu medicíny byly kontrolovány projekty domů a stejně tak byla označována individua za duševně choré, zločince nebo nemocné. Na tento pohled nasedají i názory některých dalších současných autorů. Moderní sociální pracovník podle nich vykonává – stejně jako lékař, psychoterapeut a analytik – rovněţ lékařskou činnost. Sociální pečovatel v tradičním smyslu naproti tomu takový nebyl. Byl spíše tím, kdo přerozděloval milodary, byl dobrodincem, ale ne léčitelem. Opatrovnictví v tomto starém slova smyslu je z velké části náplní činnosti sociálního pracovníka dodnes. Sociální pracovník však stále více vykonává i „léčebnou“ funkci. Neléčí sice fyzicky nemocné, často však vznáší poněkud sporný nárok, ţe léčí duševně nemocné. Zcela jednoznačně se však sociální pracovník cítí povinen zlepšovat a léčit sociálně nemocné poměry, v té míře, pokud je to moţné. Ačkoli tedy sociální pracovník nemá lékařský diplom a jeho vzdělání nemá s medicínským nic do činění, přece jeho povolání v určitém pohledu stojí pod stejnou hvězdou jako profese lékaře. Prapůvodní model činnosti moderního sociálního pracovníka je tedy se základním modelem činnosti lékaře přinejmenším příbuzný (Guggenbühl-Craig, 2007: 77). Diskurs a moc Dalším významným prvkem, který vstupuje do Foucaultova smýšlení o spjatosti vědění s mechanismy moci a který je z hlediska tohoto textu významný, je diskurs. Diskurs je moţno ve Foucaultově pojetí definovat jako celek výroků a výpovědí vztahujících se k určitému tématu a zároveň soubor pravidel určující povahu jeho reprezentace. Pro účely tohoto textu bude zřejmě nejzajímavější diskurz vědy. Diskurs vědy je vnímán jako soubor výpovědí, určitá odborná debata. Povaha výpovědí je v rámci diskursu vědy určitými způsoby limitována (například stanovením toho, co můţe být tématem odborných debat a co uţ ne, jaké poznávací metody a

70

jakou odbornou terminologii můţeme pouţívat, kdo je kompetentní k určitému tématu vůbec promlouvat apod.). Všechny výpovědi (např. také odborné texty, studie) jsou podrobeny kontrole diskursu a ty nevyhovující jsou vyloučeny, jejich autor je povaţován za nekompetentního, případně za neschopného objektivního posouzení. Diskurs netvoří rétorickou nebo formální jednotku, která je neomezeně opakovatelná a jejíţ objevení se a pouţití v dějinách by se dalo zjistit. Tvoří ho omezený počet výpovědí, pro které je moţné definovat soubor podmínek existence. Zdůrazňuje, ţe diskurs je formou historicky ukotvenou. Dále se zabývá právě těmi procedurami, kterými společnost kontroluje diskurs, aby v něm potlačila charakter náhodnosti. Diskurs je podle Foucaulta historicky ukotvenou praktikou, která generuje nové vztahy. Diskursy existují uvnitř různých institucí a sociálních skupin a jsou vázány speciálními druhy vědění. Tak například diskurs trestní justice nebo sociální práce produkuje specifické praktiky, druhy vědění a mocenské vztahy. Probační pracovníci pracují se svými klienty právě v tomto nastaveném prostředí, proto jsou nejen klienti, ale také sami pracovníci v moci stávajícího diskursu. „Člověk vstupuje do diskursů hnán vůlí k vědění, osvojuje si určitou diskursivní tematiku, a tak vlastně upadá do osidel moci. To je na první pohled těţko přijatelné, proto Foucault volí vcelku neobvyklou cestu ,zviditelnění diskursu‘ ne v sociálně historickém, ale v sociálně politickém smyslu“ (Hubík, 1994: 81). Diskurs podle něj funguje jako prostředek k prosazení moci, která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Diskurs přenáší, produkuje a posiluje moc. Moc je v tomto chápání nadlidským faktorem. Rozum je v jeho podání subjekt, který se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací. Vědění je podle něj „to, o čem lze hovořit v diskursivní praxi, jeţ je tím specifikována: oblast tvořená různými objekty, které buď získaly, nebo nezískaly vědecký statut“ (Foucault, 2002: 272). Z pohledu přístupu k sociální práci v trestní justici se projevuje velmi výrazně nutnost pracovníků i klientů participovat na existujícím diskursu. Jak uvádí Foucault: „celkem vzato jsme souzeni, odsuzováni, tříděni, nuceni k úlohám, zasvěceni určitému způsobu ţivota nebo umírání vzhledem k pravdivostním diskursům, které s sebou nesou specifické důsledky moci. Tedy: právní pravidla, mocenské mechanismy, důsledky pravdy. Nebo ještě: pravidla moci a moc pravdivostních diskursů“ (Foucault, 2005: 38).

71

Foucault zdůrazňoval, ţe pravda je spjatá s mocí a donucením, ţe je součástí různých praktických zájmů a politických cílů a ţe jí produkuje společnost, která má svůj vlastní reţim pravdy a její politiku. Povaţuje ji za něco, co se konstituuje prostřednictvím různých forem přinucení a zároveň vyvolává silné mocenské účinky. Moc tedy nepovaţuje za nějakou negativní instanci, ale nazývá ji tvůrkyní věcí, poznatků a hodnocení a povaţuje ji za sílu produkující diskurs. Chce proniknout k mechanismům moci, jeţ podle něj produkují jak pravdu, tak nepravdu, jak souhlas, tak nesouhlas, jak omezení, tak povzbuzení. Pro upřesnění výše uvedeného dále dodává, ţe ve společnosti se vyskytují mnohočetné mocenské vztahy, charakterizují toto společenské těleso, utvářející ho a zároveň neschopné se od něj oddělit. „Proto neexistuje výkon moci bez určitého vedení pravdivostních diskursů, které působí na základě této moci a skrze ni. Moc nás nutí k produkování pravdy a my můţeme vykonávat moc jen produkováním pravdy“ (Foucault, 2005: 38). Ve svých úvahách o spjatosti mechanismů moci s diskursivním věděním uvádí Foucault i právo jako soubor pravidel, která formálně vymezují moc. Důsledky pravdy, kterou tato moc produkuje, zase umoţňují pokračování této moci. Dochází zde tedy k vzájemnému spolupůsobení tří entit: moci, práva a pravdy. Optikou Foucaultova pojetí můţeme sledovat v historicky ještě ne příliš vzdáleném období vystřídání dvou významných diskursů v rámci trestní justice - diskurs zaloţený na retributivním přístupu a diskurs zaloţený na restorativním přístupu. Retributivní přístup (typický pro tzv. tradiční trestní politiku) je v řešení problematiky protispolečenského jednání zaměřen především na důraz na potrestání pachatele, na jeho umlčení a separaci. Naproti tomu restorativní přístup se orientuje spíše na důraz na redukci újmy poškozeného, na přijmutí zodpovědnosti ze strany pachatele a jeho reintegraci do společnosti. Přechod k restorativnímu pojetí vyţaduje změnu úhlu pohledu. Zastánci restorativního přístupu vycházejí z předpokladu, ţe tradiční trestní politika jiţ vyčerpala své moţnosti na poli boje s kriminalitou a jakékoli tendence ke zpřísňování represivních opatření jsou spíše kontraproduktivní. Podle nich je odstranění tvrdé represe, vlídnost zacházení, moţnost výchovy a vzdělání jedinou cestou k nápravě. Důraz je proto kladen na aktivní práci se všemi zúčastněnými (viník, poškozený i celá společnost) a uplatňování systému alternativních sankcí (sankcí nespojených s odnětím svobody) ve větší míře.

72

Jedná se sice o změnu diskursu trestní justice, ale je zde patrná propojenost také s diskursem sociální práce. Změna diskursu retributivního na diskurs restorativní je v podstatě v souladu se změnou diskursu celé sociální práce, který stále více směřuje k posílení role klientů, k jejich stále výraznějšímu zapojení do řešení vlastní ţivotní situace, k tzv. „uschopňování“. Masivnější vstup sociálních pracovníků do oblasti trestní justice umoţnil právě přechod od retributivního k restorativnímu diskursu trestní justice. Probační pracovníci vnímají velmi silně přesun od retributivního pojetí zacházení s pachateli trestných činů k pojetí restorativnímu. Sami sebe a svoji zaměstnavatelskou organizaci vnímají jako jedny z hlavních nositelů této změny. „Nevím jak hodně restorativní ve skutečnosti jsme, nicméně je přínosem, že se tu někdo snaží jít jinou cestou než tou tradiční, takže v tom tady určitě PMS má významnou roli.“ Při argumentaci ve směru přesunu k restorativnímu pojetí mají tendenci argumentovat především přeplněností věznic a neefektivitou dosavadních způsobů práce s pachateli trestných činů ve směru změny jejich chování. „Pokud jde klient do vězení a potom je propuštěný, tak se většinou vrátí k trestné činnosti. Takže z toho vyplynula ta myšlenka pracovat s nimi nějak jinak. My pracujeme s těmi odsouzenými na tom, aby se začlenili do společnosti, aby změnili svoje životní postoje, naučili se trochu zodpovědnosti, jiný přístup k řešení krizových situací.“ Za pozitiva restorativního pojetí označují moţnost osobně s klientem pracovat „tváří v tvář“ a moţnost probačního pracovníka působit na klienta tak, aby nadále jiţ ţil v souladu se společenskými normami. „Určitě to vede k něčemu lepšímu, když je ten člověk veden na lepší cestu, než když je jenom potrestaný.“ Moţnost práce s klientem „tváří v tvář“ a průběţný dohled nad klientem povaţují za „novou“ metodu práce s pachateli trestných činů, která funguje velmi dobře a můţe mít v praxi na změnu chování klientů větší dopad neţ způsoby zacházení běţné v rámci retributivního pojetí (viz dále - pastýřská moc). Zároveň však zůstávají do jisté míry k naznačeným posunům v přístupech ke klientům v rámci trestní justice skeptičtí. „Myslím si, že konkrétně u nás to není moc vhodné, protože u nás platí pořád spíše ta represe. Tohle by možná bylo vhodné, až bude společnost vyzrálejší. Ale je otázka, zda to vůbec bude někdy možné. Možná někde, kde je jiná tradice. U nás to moc nefunguje.“ Poukazují na stále přetrvávající represivní povahu systému trestní justice, zejména v jiných sloţkách neţ je PMS. „Myslím si, že je obtížné v systému, který je represivní, to změnit. Myslím si, že represivním přístupem jsme zasaženi i my, kteří fungujeme v organizaci, která ctí restorativní pohled a je těžké z těch kolejí vyjet.“

73

Foucaultova reflexe tohoto střídání diskursů by byla zaloţena zřejmě na přesvědčení, ţe zde nedochází k faktickému zmenšování moci, toto mocenské působení nabývá pouze jiné podoby. Klienti nejsou jiţ ve všech případech zavíráni do vězení, ale musí docházet na dohled k probačnímu pracovníkovi. Jsou stále pod dozorem, i kdyţ tato forma mocenského působení vypadá na první pohled „subtilněji“. Klient zde jiţ není uvězněn, internován, ale ţije v symbolickém Benthamově Panoptikonu, kde je pod neustálým dohledem. Neví, kdy je pozorován. To však platí do značné míry, jak jiţ bylo naznačeno výše, nejen pro klienta, ale i pro probačního pracovníka. Moc a mocenské vztahy Přes výše naznačené se Foucault spíše zdráhal vyslovit shrnující definici moci a nepřitahoval ho ani záměr vybudovat teorii moci. Spíše neţ to ho zajímá samotná analýza moci zaměřená na definování určité specifické oblasti, kterou formují mocenské vztahy a na určení nástrojů, které ji umoţní analyzovat. To vychází z jeho přesvědčení, ţe nemá smysl zkoumat moc jako takovou, jako nějaký neměnný společný základ rozmanitých projevů. Brojí proti universalismu moci. Moc je podle něj pouze tehdy, pokud je uskutečňovaná. Tímto konkrétním uskutečněním moci jsou mocenské vztahy, které je moţno analyzovat. Na moc nehledí v tradičním pojetí jako na negativní sílu působící na jednotlivce nebo skupiny ve smyslu dominance, ale snaţí se o vnímání moci jako vztahu, který je současně tím, kdo dozírá a tvoří. Mocenské vztahy v jeho pojetí nelze jednoduše převrátit. Moc u něj není negativní ani pozitivní pojem. „Znamená to, ţe předmětem analýzy jsou mocenské vztahy, a nikoliv moc sama – mocenské vztahy, které se liší od kapacit předmětů, stejně jako od vztahů komunikace; mocenské vztahy, které mohou být uchopeny v rozmanitosti svého propojení s těmito kapacitami předmětů a vztahy komunikace“ (Foucault, 1996: 214). Pro moc je charakteristické, ţe se týká vztahů mezi jednotlivci nebo mezi skupinami. Pojem moc označuje vztah mezi „partnery“ (soubor jednání, která se navzájem indukují a navzájem si odpovídají). Jak je však moţno chápat mocenské vztahy? Vidí je jako něco, co působí na působící subjekt zprostředkovaně, navádí ho, nabádá a v krajním případě i nutí nebo zakazuje. Odtud pramení jeho pojetí mocenských vztahů jako působení na jiné působení. Mocenský vztah tedy mění něčí působení,

74

nějakým způsobem jej usměrňuje. „… není jiná moc neţ je ta, kterou ,my‘ vykonáváme nad ,jinými‘; moc existuje jen aktuálně, jakkoli je vepsána do pole rozptýlených moţností, opírajícího se o setrvalé struktury“ (Foucault: 1996: 215). Abychom ale byli schopní projevovat moc nad někým a řídit svým působením jeho působení, musíme před ním otevřít pole moţností pro svobodný pohyb. Řízení, jímţ se projevuje mocenský vztah, tedy nejen svazuje a zakazuje, ale i osvobozuje a přenechává moţnost rozhodnout se. Foucault dochází k závěru, ţe moc je moţno vykonávat pouze nad těmi, kteří jsou svobodní a ţe mocenské vztahy se neslučují se zotročením. V realitě tedy existuje více moţností jak se zachovat, a tím, ţe strukturujeme terén, navádíme a doporučujeme, dosahujeme změny působení klientů. Analýza mocenských vztahů tak, jak byly definovány výše, ukazuje, ţe jejich forma a stupeň rozvoje ve společnosti závisí na více faktorech. Instituce jsou jedním z těchto faktorů, i kdyţ Foucault varuje před přeceňováním jejich významu. Upozorňuje také, ţe vše nelze redukovat pouze na vládu institucí. Kromě nich vstupují totiţ do hry některé další faktory a instance, aby ve svém souhrnu vytvořily společný reţim moci a jeho technologii. Technologii můţeme chápat jako spojení teoretických a praktických prostředků, vědění a institucionálního zabezpečení s cílem řídit. „Sféra technologií moci sahá pak od řízení celých sociálních skupin aţ po řízení jednotlivce v rodině, či dokonce, a to bude Foucaulta přednostně zajímat, řízení sebe samého“ (Marcelli, 2005: 122). Jak bylo uvedeno, Foucault nepřipisuje moci postavení základní podstaty, příčiny, ale rozptyluje ji do mocenských vztahů. Vědění vstupuje do reţimu mocenských vztahů, aby se podílelo na utváření a vymezování moţného pole působení. Díky této svojí funkci vědění a jeho pravda na jedné straně podléhají mocenským strukturám a na druhé straně se samy mocensky projevují, čímţ rozšiřují a transformují síť vztahů. „Moc neustává v tázání, neustává se nás dotazovat; nepřestává pátrat, zaznamenávat; institucionalizuje hledání pravdy, profesionalizuje je, odměňuje je“ (Foucault, 2005: 38). Můţeme zaznamenat, ţe kdyţ Foucault uvaţuje o vědění a jeho místě v reţimu moci, má nejčastěji na zřeteli humanitní vědy a z nich zejména vědy jako psychiatrie, psychologie, kriminologie, sexuologie. O psychiatrii, na jejíţ postavení se vţdy odvolával, kdyţ chtěl podepřít svoji tezi o komplicitě vědění a moci, řekl: „Jak víme, psychiatrie by nemohla

75

existovat bez celé souhry politických struktur a bez souboru etických postojů; ale ustavení šílenství jako oblasti vědění zpětně způsobilo změny politické praxe a etických postojů, které se ho týkaly“ (In Marcelli, 2005: 123). V psychiatrickém pojmenování duševní choroby objevil široký komplex vztahů, do kterého vstupují instituce se svými hierarchiemi, prostředky kontroly a vymezenými místy, postavení lékaře jako nositele práva určovat odchylky od normy a také moralizátorské pozadí léčby. Stejně bychom se mohli touto optikou podívat na oblast delikvence a ukázat systém trestní justice, samotnou PMS a vztahy mezi jejími pracovníky a klienty jako fungující reţim mocenských vztahů, ve kterém se uplatňuje vědění o delikvenci v podobě disciplinující procedury, jejíţ součástí je mimo jiné i vytváření obrazu ţivotní situace klienta jako delikventa. Spolu s oblastmi delikvence, sexuality a šílenství tak vstupujeme do sociálních sektorů charakteristických v moderní společnosti přijetím normy a uplatňováním normalizačních a disciplinujících procedur slouţících jejímu prosazení. Na fungování těchto mocenských procedur se podílejí například takové instituce jako klinika, nemocnice, věznice, škola a samozřejmě také, jak jiţ bylo naznačeno výše, PMS a posuzování ţivotních situací klientů v jejím rámci. Moderní stát a pastýřská moc Od 16. století se nepřetrţitě vyvíjela nová politická forma moci. Touto novou politickou strukturou je stát. Avšak stát se většinou vysvětluje jako typ politické moci, která ignoruje jedince, protoţe se zabývá jen zájmy dané pospolitosti, nebo třídy či skupiny zcela určitých občanů. Foucault však zdůrazňuje skutečnost, ţe státní moc (a to je jeden z důvodů její síly) je jak individualizující, tak totalizující forma moci. V dějinách ţádných lidských společností neexistovala ve shodných politických strukturách tak důmyslná kombinace individualizujících technik a totalizujících procedur. Je to způsobeno tím, ţe moderní západní stát integroval do nového politického útvaru starou mocenskou techniku, pocházející jiţ z křesťanských institucí. Tuto mocenskou techniku nazývá pastýřskou mocí. Křesťanství tak uvedlo v ţivot a po celém antickém světě rozšířilo nové mocenské vztahy (Foucault, 1996: 204). Křesťanství ustavilo princip, ţe někteří jedinci mohou na základě svých náboţenských vlastností slouţit ostatním ne jako vládcové, soudci, proroci, věštci, dobrodinci, vychovatelé atd., ale jako duchovní pastýři. Pastýřská moc je forma moci, která je

76

zaměřená na spásu (na rozdíl od politické moci), je spojená s obětováním se (na rozdíl od principu panovnické moci); je individualizující (na rozdíl od právní moci, nepřetrţitě provází celý ţivot, je spjatá s produkcí pravdy o jedinci samém). Církevní institucionalizace této moci sice časem zmizela, nebo přinejmenším ztratila svůj význam, zato se však rozšířila a rozmnoţila mimo církevní instituci. Sepětí státní racionalizace s mocí studuje Foucault především na dispozitivu tzv. pastoračního diagramu, jehoţ mutace během procesu civilizace ústí do sepětí instrumentální racionality a mocenské organizace společnosti, která je s to velice efektivně řídit a kontrolovat sociální ţivot. Pastorační mocí nazývá Foucault rozvoj technik moci zaměřených na jedince a určených k jeho nepřetrţitému a permanentnímu řízení (Foucault, 1996:156). Přestoţe je Foucault přesvědčen, ţe zásadní pro vývoj „technologie politique“ bylo osvícenství, tvrdí nyní, ţe v případě pastýřské moci jde o proces s delší historickou kontinuitou. V rámci PMS se otevírá velký prostor pro práci s klientem, pro působení na klienta, který bychom mohli povaţovat za přibliţující se, na základě vyuţití tezí M. Foucaulta, jiţ výše popsané pastýřské moci. Úkolem probačního pracovníka je zajistit ochranu svého „stáda“, přičemţ jeho aktivita je vyjádřena „neustálým laskavým individualizovaným dohledem“. Pastýř vţdy bdí, jeho moc předpokládá individuální pozornost ke kaţdému členu stáda, stejně jako „bdí“ probační pracovník nad kaţdým svým klientem zvlášť. Způsoby jeho práce s klienty je v tomto pojetí moţno chápat jako nepřetrţité zdokonalování moţných forem a způsobů omezování a kontroly. Přitom kladou probační pracovníci velký důraz na spolupráci klienta, na jeho „doznání“, coţ je pojem s pastýřskou mocí velmi úzce propojený. „...Je důležité, aby se ten klient k činu doznal, jinak s ním nemůžeme ani pracovat.“ Dále uvádí ... „Je hodně důležité, jestli ten klient je ochoten s námi spolupracovat, mluvit o tom, co se stalo. Na základě toho, že mi popíše okolnosti činu a co ho k tomu vedlo, od toho se pak můžeme odrazit.“ Je pro ně velmi významné znát klientovy důvody, pohnutky, myšlenky a další, co doprovázelo jeho trestnou činnost. Instituci doznání (přiznání) zde můţeme vnímat jako krok k zajištění mocenské efektivity a poslušnosti. Doznání bylo podle Foucaulta jedním z hlavních rituálů produkujících pravdu a získalo na základě vývoje zpovědních technik, ústupu od obţalovacích procedur v trestním právu a vývoje metod vyšetřování a výslechu ústřední roli v řádu občanské i náboţenské moci.

77

Klienti se vyznávají ze svých hříchů, zločinů. Vytváří se tak postupně příběh, který je interpretován autoritativní (ve foucaultovském slova smyslu) postavou – probačním pracovníkem. Jak plyne z rozhovorů, vnímají toto probační pracovníci pro svou práci s klientem za stěţejní. Probační pracovníci zkoumají klientovy myšlenky, pohnutky apod., o kterých jim oni sami vyprávějí. Pravda generovaná v tomto procesu však není odhalována, nýbrţ vytvářena. Existuje jako poznání v určitém typu diskursu a je bezprostředně spjata s mocí. Účinky doznání tak pronikají mimo jiných oblastí také do oblasti spravedlnosti a uplatňují se zde ve vztahu mezi probačními pracovníky a jejich klienty skrze konzultace a vyprávění klientů, která jsou zaznamenávána, komentována a zakládána do spisů. Stejně tak jako jsou v rámci náboţenství individua vřazena do mocenských vazeb zpovědi a přiznání, je ţivot individua ve společnosti působením institucí a dalších specifických mechanismů, jeţ v rámci státního útvaru nepochybně sloţitost společenského ţivota redukují, vystaven intenzivní a důkladné mocenské kontrole. „Vývoj slova ,doznání‘ a jemu připisované právní funkce jsou samy o sobě charakteristické: od ,doznání‘, záruky státu, identity a hodnoty, přiznané určitému jedinci druhým, se přešlo k ,doznání‘, uznání vlastních činů a myšlenek. Moc vepsala doznání k pravdě do základu procedur individuace“ (Foucault, 1999: 70). Doznání se vedle důkazních rituálů, vedle záruk poskytovaných tradiční autoritou, vedle svědectví, stalo na západě jednou z nejvýše hodnocených technik produkce pravdy. Účinky doznání pronikají do mnoha oblastí: do spravedlnosti, do medicíny, do pedagogiky, do rodinných vztahů apod. Povinnost doznání nás provází, dopadá na nás z různých stran, je inkorporována do našich těl a my ji jiţ ani nevnímáme jako účinek moci. Doznání je důkazem toho, ţe produkce pravdy je zcela prostoupena vztahy moci. Jak se podařilo konstituovat toto nesmírné, tradiční vymáhání doznání ve vědecké podobě? Mimo jiné takto (Foucault, 1999: 80): 1) Klinickou kodifikací „podněcování k mluvení“: kombinace zpovědi a vyšetření, vyprávění o sobě samém, výslech, cílené dotazy – to jsou prostředky vepsání procedury doznání do pole vědecky přijatelných pozorování. 2) Metodou interpretace: přiznávat není třeba jen proto, ţe ten, jemuţ se přiznává, má moc promíjet, utěšovat a řídit. Je to proto, ţe produkování pravdy musí projít tímto vztahem, má-li mít vědeckou platnost.

78

3) Medicinací účinků doznání: dosaţení doznání a jeho účinků je znovu kódováno ve formě lékařských zákroků, podléhá reţimu normálního a patologického. Jiţ od počátku křesťanské zpovědi, přes lékařské, soudní, pedagogické, případně psychoanalytické praktiky můţeme sledovat ty, kteří zkoumají své myšlenky, pocity a touhy a někomu (např. knězi, lékaři, soudci) o nich vyprávějí. Vyznávají se z hříchů, chorob, zločinů. Doznání bylo dlouho pevně spojeno s praxí pokání. Ovšem postupně se rozptýlilo do celé řady vztahů: vztahů mezi rodiči a dětmi, ţáky a pedagogy, nemocnými a lékaři, delikventy a experty na problematiku delikvence. „Motivace a účinky, které se od něho očekávají, se začaly různit stejně jako formy, kterých nabývá – to znamená: dotazníky, konzultace, autobiografická vyprávění, korespondence; jsou shromaţďovány, přepisovány, zakládány do spisů, publikovány a komentovány. Ale hlavně se přiznání otvírá dalším oblastem, nebo alespoň novým technikám průzkumu. Nepochybně poprvé se nějaká společnost sníţila k tomu, ţe vyţaduje, aby se jí někdo svěřoval se svými osobními radostmi, a ţe mu naslouchá“ (Foucault, 1999:75). V době osvícenství vznikly nové systémy vlády soustředěné na jedince, na jeho tělo. Upravené světské verze zpovědi stojí v jádru technik pro internalizaci společenských norem. Kontrola lidí překračujících zákonem stanovené hranice je z pohledu probačních pracovníků velmi významná. „Důležité je, aby byli ty lidi pod kontrolou. To si myslím, že od nás společnost očekává.“ ... „Že ty lidi někdo hlídá, že nad nimi drží ochrannou ruku, že si nežijí jen tak bezprizorně.“ Foucault ilustruje zidealizovaný obraz „politické technologie moci“ na příkladu Benthamova Panoptika. Jedná se o způsob soustavného pozorování, ve kterém jedinec neví, kdy je sledován. Přesto mu je neosobně zaručena osobní pozornost, kterou však on sám nikdy nevnímá. Disciplinární moc specifikuje jednotlivce prostřednictvím asymetrického vztahu anonymního pozorovatele. Model Panoptika však nevyţaduje, aby byl vězeň fakticky neustále sledován, přesto se moc neustále reprodukuje ve své asymetrii. Vězeň má moţnost definovat svůj prostor a čas jen v nerovnoprávném vztahu k anonymní moci a Panoptikon vytváří jeho identitu. Z tohoto vězení nelze nikdy uniknout, neboť prostor a čas individuální identity je protkán asymetriemi moci. Významným bodem Foucaultova empirického studia moderního vězení, státu, policejního aparátu je pojem biomoci či moci nad životem, vše je zde

79

řízeno snahou o kontrolu populace. Jedním z důsledků vývoje biomoci je rostoucí význam normy na úkor právního systému zákona. Moc, která si klade za úkol starat se o ţivot, však potřebuje mechanismy, které prodluţují její trvání, regulují ho a opravují. Taková moc spíš klasifikuje, měří, oceňuje a hierarchizuje, pracuje pomocí umístění okolo normy. V normalizaci se střetává určitý druh vědění s určitým druhem moci. Biomoc hierarchizuje. To se projevuje také ve výpovědích probačních pracovníků týkajících se jejich klientů. Probační pracovníci vnímají jako základní specifikum sociální práce v rámci PMS právě převaţující typ klientely. „Hlavně je to dáno typem našich klientů.“ Dochází také přímo k charakterizování skupiny klientů. „Jde často o lidi, kteří mají opakované problémy se zákonem, mají nízké vzdělání, takže je pro ně zapojení do běžného života obtížnější“. .... „Je to takový ten vrchol ledovce toho problematického ve společnosti.“ Skupinu klientů vnímají jako skupinu lidí, která můţe potenciálně ohroţovat stabilitu společnosti. Cílem působení na klienta je v tomto smyslu změna jeho postojů ve směru způsobu ţivota akceptovatelného většinovou společností, pastýřská moc zde nachází oporu v institutech probace a mediace. „Samozřejmě se musí klient nějak změnit. Společnost má nějaký úzus, který už léta funguje, takže by neměl vybočovat.“ Současně dochází ke stálému posilování administrativy pastýřské moci – mimo jiné také postupným rozšiřováním zaměstnanecké základny PMS, ke kterému uţ od doby jejího vzniku kontinuálně dochází. „Ředitelství se neustále snaží o rozšiřování počtu pracovníků, protože té práce je opravdu hodně. K rozšiřování postupně dochází.“ Procesy internace, normalizace a ukázňování Dějiny neviděl Foucault jako kontinuální a neoddiskutovatelný pokrok od niţšího k vyššímu, od méně kultivovaného ke kultivovanějšímu a morálnějšímu pouţívání moci. Jeho analýzy moci předestírají pouze strategické přesuny a změny technologií moci. V Dějinách šílenství představuje svůj pohled na procesy vyobcování malomocných, později také chudých, tuláků a provinilců ze společnosti. Nešlo přitom podle něj pouze o společenský zřetel nebo bezpečnost občanů, vidí zde i jiné významy bliţší spíše rituálu. V tomto textu představuje Foucault šílenství jako symbol věznící moci a popisuje také postupnou změnu, která vede k tomu, ţe internace je definitivně vyhrazena pouze určitým kategoriím soudně postiţitelných provinilců a bláznům.

80

Tyto procesy vrcholí v 17. století zaloţením paříţského špitálu, který „představuje moc postavenou králem mezi policii a soudnictví, moc na hranici zákona, třetí kategorii represe“ (Foucault, 1994:38). Jeho funkce ani cíle však zatím nemají nic společného s myšlenkou léčby. Je to instance pořádková, napojuje se přímo na královskou moc a spadá výhradně pod civilní správu. Zároveň si zde konkurují a zároveň jdou ruku v ruce královská a církevní moc. Dochází ke vzniku velkých špitálů, internačních budov, církevních i veřejných podpůrných a trestních institucí - ty všechny jsou dílem osvícenství a jsou důsledkem rozšiřujícího se systému internace. Ve všech významných internačních zařízeních se spolu setkávají tuláci, blázni i zločinci. S tím souvisí také vznik tzv. workhouses, existujících pod kontrolou soudních úředníků a správou a vrchním dohledem smírčího soudce. Internační zařízení, jako reakce na ekonomickou krizi a výsledek nového pojetí bídy a povinností podpůrné péče, byly výrazem nové formy reagování na ekonomické problémy nezaměstnanosti a povalečství, znamenaly novou etiku práce a také sen o autoritářské obci, jeţ cestami nátlaku propojí mravní povinnost s občanským zákonem. Masivní fakt internace je hlavně záleţitostí policie a představuje celek opatření, která vedou a nutí k práci všechny, kdo by se bez ní neuţivili (Foucault, 1994: 43). Internace v tomto pojetí nemá léčebný smysl, sleduje něco jiného neţ léčbu. Internace nahrazuje vyobcování jako pouhé vyhnanství nebo trest. Internovaného se ujímá na účet národa, zároveň ale na úkor jeho individuální svobody. Mezi ním a společností vzniká implicitní systém povinností: má právo být ţiven, musí však přijmout fyzický a mravní útlak internace (Foucault, 1994: 44). V poţadavku internace se pojí ekonomické aspekty a aspekty mravní. Internace má být také pedagogickým nástrojem demonstrujícím nevýhody plynoucí z nemorálnosti. Nejde pouze o to zavírat ty, kteří nepracují, ale také je k práci donutit, aby tak byli všeobecně prospěšní. „Vězeň, který můţe a chce pracovat, je propuštěn na svobodu; ani ne tak proto, aby byl společnosti opět k uţitku, jako spíš proto, ţe opět přistoupil na velkou mravní smlouvu lidské existence“ (Foucault, 1994:51). Foucault sleduje problém šílenství v dějinné perspektivě a zjišťuje, ţe v horizontu myšlení a mluvení jako reprezentace se šílenství stává manifestací ztráty subjektivní sebeidentity. Šílenství nereprezentuje věta „Myslím, tedy jsem.“ Člověk/subjekt, který podlehl šílenství, je v diskursu znakové reprezentace vykázán mimo rámec svrchovaně označujícího, vpravdě přestává být člověkem/subjektem, a tudíţ – není. Je něčím jiným.

81

Tento stav se naplňuje internací. To vše je ale moţné jen a jen na bázi diskursu vedeného jazykem znakové reprezentace. Zde se ukazuje politická a etická moc nejen diskursu, ale jiţ jeho znakového zaloţení (ve smyslu způsobu zacházení se znaky). Reprezentace nejen přivádí skutečnost bytí ve smyslu ontologickém (tj. jako myšlení/mluvení samo). Současně určuje, co by mělo být a co by být nemělo. Funguje v horizontech etiky, estetiky, axiologie a politiky. Určuje kritéria normality (Hubík, 1994: 86). Další příklady velkých přesunů nám poskytne jeho kniha Dohlíţet a trestat. Soustředil se zde na studium mechanismů trestání, kontroly a normalizace. Jedná se o genealogii komplexu institucí a strategií, kterými se projevuje trestající moc. Zkoumá ten úsek dějin (přelom 18. a 19. století), kdy se mocenské vztahy začínají uplatňovat skrze normu a sankci. Pod dohled normy se podle něj v tomto období dostává například vzdělávání, hygiena, kriminalita, ale i celý lidský ţivot jako takový. Normalizace je přímým vyústěním normativity, to znamená způsobu projevu moci, který nastoluje a podporuje určitou soustavu norem chování a bytí. Normy zde mají tendenci být morálně zakotvené a mají sílu imperativu. Pomocí normalizace se pak normy uchovávají. Pod dohled normy se dostává i kriminalita. „Klienti musí pochopit, že se mají chovat určitým způsobem, který od nich společnost očekává. To znamená vést řádný život.“ V normalizaci se podle něj střetává určitý druh vědění s určitým druhem moci. Normalizace je podloţena výsledky vědeckých zkoumání a je procesem dělení na normální a nenormální, přípustné a nepřípustné atp. Foucault mluví o moci normy, která doplňuje a dokresluje moc zákona, moc slova, moc tradice. Normalizační moc není podle Foucaulta pouze záleţitostí přelomu 18. a 19. století, ale i moderních společností a všech sfér jejich ţivota. S normalizační mocí je spojeno vědění zaměřené na pozorovatelné vlastnosti, které jsou posuzovány z hlediska míry jejich odchylky od normy. Uplatněním normy vzniká hierarchie. „V účincích této moci se homogenizace střetává s individualizací. Na jedné straně normalizační moc homogenizuje sociální prostor a vnucuje mu potřebu přiblíţit se ke standardům. Je třeba si však povšimnout, ţe ta samá moc na druhé straně individualizuje tím, ţe dovoluje měřit odchylky a stanovovat rozdíly. Norma individualizuje určováním rozdílu, vládne tu princip porovnávání“ (Marcelli, 2005: 130). Vznik delikvence přináší podle Foucaulta jisté výhody. Především je moţné ji kontrolovat (např. označováním jedinců), a zabraňovat tak existenci neurčitých skupin tuláků, nezaměstnaných, ţebráků apod., a

82

zabránit také obavám ze vzpoury a nepokojů. Tyto nejasně definované skupiny jsou nahrazeny relativně omezenou a dobře známou skupinou jedinců, nad níţ je moţno praktikovat dohled a udrţovat ji na okraji společnosti. Jsou tak zbavováni své potenciální politické nebezpečnosti. To by nebylo moţné bez rozvinutí policejního dozoru, všeobecného dohledu nad populací „okem vlády“. Normalizující prostor moderní společnosti byl vytvořen jako prostor pro nápravu chování jednotlivců a jejich formování podle stejného vzoru. Na druhou stranu však ty samé předpoklady, ze kterých se zrodilo toto disciplinování, dovolily rozvinout i procesy individualizace. V tom můţeme vidět Foucaultovu myšlenku o produktivním charakteru moci. Sám se k tomu vyjadřuje „To, co můţe, jak se domnívám, vysvětlit globální působení toho, co bych nazval ,normalizací společnosti‘, je dáno tím, ţe v současnosti moc působí jednak prostřednictvím práva a disciplinárních technik, ţe techniky, ţe diskursy, jeţ se zrodily z ukázňování, zaplavují právo a ţe postupy normalizace stále více ujařmují zákonné postupy“ (Foucault, 2005: 49). Foucault staví proti sobě právem zakotvenou suverenitu kaţdého jednotlivce a důslednou kontrolu, kterou vykonávají donucovací disciplíny a jeţ fakticky zajišťuje soudrţnost společenského útvaru. Právě mezi právem zaloţeným na suverenitě a disciplinárními technikami probíhá podle něj výkon moci. Toto ukázňování vede ve skutečnosti svoje vlastní diskursy. Hovoří zde o tzv. kázeňském diskursu, který nemá nic společného s diskursem zákona. „Kázeňské postupy jsou sice nositeli diskursu pravidla, ovšem nikoli juristického, které je odvozeno od suverenity, ale přirozeného pravidla, to je normy. Definují kodex, který nebude kodexem zákona, ale kodexem normalizace, a budou se nutně odkazovat k nějakému teoretickému horizontu, který nebude právním zdůvodněním, ale polem věd o člověku. A jurisprudence těchto kázeňských postupů bude jurisprudencí určitého klinického vědění“ (Foucault, 2005: 49). Delikvence tak byla ustavena jako objekt vědění a vytvořila celek s politickou operací, která odděluje nezákonnosti a v rámci toho izoluje delikvenci. Trestní právo prochází vývojem, jenţ mu předepisuje vypovídat o zločinu ve smyslu sanace a ochrany společnosti. Trestní právo se týká toho, co lze o zločinu vypovídat. Je to reţim řeči, který klasifikuje zločiny a předepisuje tresty. Probační pracovník se cítí povinen zlepšovat a léčit sociálně nemocné poměry v nejvyšší moţné míře. „Cílem naší práce je ochrana společnosti, aby se pokud možno ti naši klienti zařadili zpět do normálního života a nepůsobili ostatním problémy.“

83

Můţeme shrnout, ţe Foucault vyuţívá teze „ukázňování“ podloţené odhalováním strategií moci za komunikativními postoji sociálních pracovníků. Karskens (In Van Der Laan, 1998: 36) definuje ukázňování jako „styl ovládání, který navzájem propojuje moderní zákonné regulace státu, způsob jednání vědců z oblasti sociální práce a medicíny, práci četných pedagogů a policie“. Dle názorů jeho příznivců směřuje uţívání aplikace sociálně vědních názorů v sociální práci k rozličným druhům hierarchického dohledu. Foucault sám často hovoří o tzv. „vševidoucím pohledu“ různých profesních skupin (nejčastěji právě z oboru medicíny a sociální práce). Tento „panoptický pohled“ v mezilidských vztazích znamená, ţe „sociální kontrola neprobíhá zvnějšku, ale ţe se také interiorizuje. Lidé rozvíjejí formy autocenzury a sebekontroly“ (Van Der Laan, 1998: 38). „Klienti by si sami měli uvědomit, že ten jejich způsob života není dobrý a měli by se nějak snažit změnit.“ Probační pracovníci vidí postavení PMS ve společnosti především jako subjektu napomáhajícího k redukci výskytu trestné činnosti, zejména redukci recidivujícího chování klientů. „My pracujeme s našimi klienty na tom, aby se začlenili do společnosti, aby změnili svoje životní postoje.“ Dále se jedná o otázku náhledu na nepřípustnost kriminálního jednání a posilování aktivního přístupu klienta směrem k úspěšnému výkonu zvoleného trestního postihu. PMS vidí jako instituci umoţňující efektivní výkon alternativních restů a přináší „úlevu“ ostatním sloţkám systému trestní justice. „Úloha PMS je v ochraně společnosti a taky tady jde o efektivní výkon alternativních trestů, nejsou pak tak přeplněné věznice. Je tady nabídka něčeho jiného než ty lidi zavřít.“... „Já si myslím, že společnost očekává hlavně zajištění efektivního výkonu alternativních trestů.“ Důraz na odpovědnost vůči společnosti jako celku je zde slyšet také poměrně výrazně. „Ty naše hlavní cíle jsou zapojit pachatele zpátky do společnosti, zapojit do toho trestního procesu i poškozenou stranu, aby nepřišla zkrátka, a potom ochraňovat i společnost.“ V případě uloţení přiměřených povinností a omezení je úkolem pracovníka PMS vést klienta k jejich dodrţování a dohlíţet na jejich plnění. „Protože často mají ti lidé nějaké povinnosti stanovené soudem. Takže v tomto ohledu na ně musíme působit, co pro to mají udělat, aby to bylo, aby se to splnilo a upozornit je případně i na důsledky nesplnění.“ Přínos PMS vidí v tom, ţe jedinci, kteří přestupují nastavené společenské normy jsou pod „dohledem, kontrolou“. Činnost PMS vnímají primárně nejenom jako sluţbu společnosti, ale i samotným klientům. „Úloha PMS je poskytovat

84

klientům pomoc, nabízet nějakou službu.“ ... „Probační pracovník by měl klientovi poskytnout podporu, aby se zařadil zpátky do společnosti.“ Velmi významná a často zdůrazňovaná je právě trestně-právní rovina spolupráce s klientem, kterou pracovníci chápou převáţně jako rovinu „zakázky společnosti“. Zdůrazňují nutnost řídit se rozhodnutím soudu, podávat orgánům činným v trestním řízení pravidelné zprávy atp. – od toho v podstatě odvozují legitimitu svého počínání. „My jsme vázáni tím, co stanoví soud, to musíme respektovat my i klienti.“ ... „.. tady je ta zakázka státu ... musíme se řídit zákonem, který nám ukládá, jaká máme práva a povinnosti.“ Probační pracovníci povaţují za významné věnovat se především otázkám motivace klienta a jeho vedení při řešení následků trestného činu, podpory a rozvíjení jeho schopnosti ţít v souladu s normami společnosti. „Svým způsobem bychom je měli nějak vést na tu správnou cestu. To děláme skrze diskusi, rozhovor s tím člověkem.“ ... „Naším cílem je motivovat je k tomu, aby změnili náhled na svět.“ ... „Je to hlavně na něm, ale dá se toho člověka nějak vést a rozebírat s ním ty problémy – proč se v minulosti trestné činnosti dopouštěl.“ Z rozhovorů s probačními pracovníky je moţno identifikovat určité „komunikační kanály donucení“ nejčastěji vyuţívané ve vztahu ke klientům. Jedná se o (a) „změnu vztahu s klientem“, (b) „změnu podmínek spolupráce“ a (c) „negativní hodnocení spolupráce s klientem směrem k orgánům činným v trestním řízení“. Změna vztahu s klientem znamená, ţe probační pracovník můţe velmi výrazně ovlivnit jiţ od počátku podobu vztahu, ve které se jednání s klientem odehrává. To můţe variovat v mnoha různých polohách od vztahu laskavé spolupráce aţ ke vztahu jednostranně vynucené autority pracovníkem. Klient se změny vztahu s pracovníkem obává, chce si zachovat tvář, nechce si to u probačního pracovníka „pokazit“. To dokládají výroky některých pracovníků. „Ti klienti se většinou snaží, chtějí si s námi zachovat co nejlepší vztah.“ Změna podmínek spolupráce se můţe projevit velmi konkrétně. Probační pracovník například stanoví častější frekvenci konzultací, kterou můţe klient vnímat jako obtěţující. „Pokud nespolupracuje, tak mu dám ty schůzky častější, abych mu to trochu znepříjemnila.“ Nebo také naopak. „Můžu si nastavovat ty termíny schůzek, frekvenci setkávání, můžu si říct, jak intenzivně budu s tím člověkem pracovat. Zpočátku dávám termíny

85

častější, a když pak vidím, že si plní svoje povinnosti, tak už to dám třeba jednou za šest týdnů.“ Negativní hodnocení spolupráce klienta směrem k orgánům činným v trestním řízení je pro klienty ohroţující zejména z hlediska uloţení případné následné sankce těmito orgány. Probační pracovník můţe na základě zhodnocení celkové situace zpracovat například zprávu o průběhu dohledu se závěrečným doporučením přeměny trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody. „Můžu samozřejmě napsat zprávu soudu o tom, že klient nespolupracuje, nechodí na schůzky a soud už s tím nějak naloží. Nařídí jednán, a buď mu dá ještě šanci, nebo mu může trest přeměnit a poslat ho do vězení.“ Probační pracovníci vnímají celkově svoji úlohu ve společnosti jako poměrně významnou. „Určitě v té naší práci vidím velký hluboký smysl.“ A povaţují téţ přijetí své funkce ze strany společnosti za nutné. „Pak si myslím, že je pro PMS důležité, aby byla kladně přijímána společností, že jednak lidi budou vědět, co to je, a budou ji oceňovat za to, co dělá a co jiné instituce nedělají.“ ... „A samozřejmě je snaha mediálně PMS reprezentovat, aby si společnost uvědomila, že tady jsme a že děláme něco potřebného.“ V této souvislosti reflektují nízké povědomí širší veřejnosti o existenci a činnosti PMS. „Myslím si, že povědomí veřejnosti o PMS je hodně nízký, že lidi prostě nevědí, čím se zabývá.“ ... „Společnost o nás nic neví.“ Probační pracovník jako „specifický intelektuál“ Ve výše naznačených souvislostech se zdají být příznačné Foucaultovy názory na postavení intelektuála v současné společnosti. Popisuje ho přívlastkem „specifický“ a staví ho do protikladu s „univerzálním“ intelektuálem, jeţ vystupuje jako zástupce a obhájce všeobecných, univerzálně platných pravd a hodnotových orientací. „Specifický“ intelektuál se objevuje podle něj někdy v období po druhé světové válce a má trochu jiné zázemí: svůj původ odvozuje od postavení vědce nebo experta. Působí ve „specifických sektorech“, jakými jsou nemocnice, psychiatrická léčebna, laboratoř nebo univerzita. Specifické pro tato prostředí je to, ţe se tam v kaţdodenních bojích střetávají a mísí kognitivní, ekonomické, morální a politické aspekty jejich činnosti. Výsledkem tohoto stavu je politizace intelektuálů. Tito „specifičtí“ intelektuálové, mezi které Foucault počítá mimo jiné i sociální pracovníky, svoji kompetenci chápou jinak neţ jejich předchůdci. Například spisovatel

86

se cítil být povolaný reprezentovat nadčasové hodnoty a svědomí národa, stál mimo jakékoli instituce a nikomu nebyl zavázaný. Naproti tomu specifičtí intelektuálové stojí tam, kde se střetávají rozličné linie zájmů, mocenských vztahů, teoretických i praktických orientací. „Místo, odkud spisovatel hovořil k ostatním, aby jim připomenul jejich závazky vůči pravdě a spravedlnosti, bylo privilegované svojí separovaností: aby jeho hlasem mohla promluvit nadčasová idea, musel zaujmout postavení, které patřilo pouze jemu. Místo specifických intelektuálů je privilegované jedině v tom, do značné míry protikladném smyslu, ţe je to průsečík silokřivek: kdo tam stojí, není ani nadřazený ani vydělený, ale vpletený do mnoha souvislostí“ (Marcelli, 2005: 40). Místo probačních pracovníků se zdá být v mnohém opravdu velmi blízko popisu Foucaultových specifických intelektuálů. Jejich pozice není a nemůţe být v ţádném případě separovaná od politických vztahů. Naopak přímo se od nich očekává, ţe se budou takto projevovat, zpětně ovlivňovat nejen metodické postupy, postavení své zaměstnavatelské instituce, ale například i mínění veřejnosti. Probační pracovník nestojí na rozdíl od univerzálního intelektuála mimo instituce a organizace. Jedním ze tří hlavních pilířů činnosti PMS, jak bylo řečeno, je ochrana společnosti. Tento pilíř naznačuje pojetí sociální práce jako snahy o přizpůsobení moţností klienta poţadavkům prostředí (společnosti). Závěr Problém moci je moţno povaţovat za jeden z nejdůleţitějších aspektů práce s klienty, který významným způsobem formuje vztah sociálního pracovníka (resp. probačního pracovníka) a klienta, a tím také proces posouzení ţivotní situace klienta. Moc a mocenské vztahy determinují, resp. vymezují moţná „pole“, ve kterých dochází k posuzování ţivotní situace klienta. Hlavním cílem textu bylo naznačit čtenářům mocenský kontext vztahů mezi probačními pracovníky a klienty. Za vyuţití díla Michela Foucaulta a za dokreslení autentickými promluvami samotných probačních pracovníků pomoci praktikům odhalit, jak můţe do jejich posuzování ţivotní situace klienta vstupovat fenomén moci a vytvářet silné normalizační a ukázňující tendence vůči klientům. Foucaultův přínos spočívá zejména v tom, ţe upozornil na úzkou souvislost mezi mocí a věděním v moderní společnosti. Vzniká podle něj takto nová technologie „disciplinární“ moci. Jejími nástroji jsou: a) hierarchické

87

pozorování (schopnost úředníků přehlédnout vše jedním pohledem); b) vytváření normalizovaného posuzování a trestání těch, kdo nedodrţují normy (třeba i trest za pozdní příchod); a c) přezkušování pozorovaných osob. Podle něj má vytvoření disciplinární společnosti pozitivní důsledky v takových oblastech, jako je průmysl nebo armáda, ale je naopak nebezpečné tam, kde dochází k vytvoření státně-policejní sítě, pro kterou je celá společnost objektem disciplíny (Jandourek, 2001:161). Upozorňuje na existenci moderní státní pastýřské moci, opírající se o diskurs sociální práce. Jak jiţ bylo řečeno, vliv jeho názorů na myšlení o postavení sociální práce jako oboru je nepopiratelný. Jeho vliv se projevil zejména skrze zavedení pojmu „ukázňování“, kterým označoval určité mocenské strategie slouţící k ovládání odchylného chování ve společnosti a které je relevantní vzhledem k povaze klientů probačních pracovníků, tzn. těch, kteří stojí mimo společenské normy. Také jeho vymezení procesů normalizace a vzniku technologií disciplinární moci je zde relevantní. Výpovědi probačních pracovníků je moţno interpretovat pomocí Foucaultových termínů pastýřská moc a biomoc. Provedená interpretace naznačuje, ţe moc prostupuje vztahem probačního pracovníka a klienta především skrze instituci doznání (přiznání). Vyprávění klienta a jeho příběh jsou interpretovány autoritativní postavou probačního pracovníka. Ve vztahu k cílové skupině klientů můţeme sledovat silné znaky tendence k ukázňování a normalizaci ze strany společnosti. Kriminalita jako sociální problém se stává předmětem vědění, produkování pravdy, která je ve Foucaultově pojetí silně spojená s mocí. Cílem působení probačního pracovníka na klienta je v tomto smyslu změna jeho postojů ve směru způsobu ţivota akceptovatelného většinovou společností, pastýřská moc zde nachází oporu v institutech probace a mediace. Současně dochází ke stálému posilování administrativy pastýřské moci – mimo jiné také postupným rozšiřováním zaměstnanecké základny PMS. Je důleţité, aby byli sami probační pracovníci schopni o problému moci uvaţovat a na jeho základních rovinách ho reflektovat, protoţe schopnost kritické reflexe vlastní praxe je moţným způsobem hledání alternativ k normativnímu posuzování.

88

KAPITOLA 5 Téma emocí v posuzování klientovy situace Miroslav Kappl10 Úvod Vnímáme-li téma posuzování klientovy situace jako jedno z klíčových v oboru sociální práce, nejsme daleko od pravdy. Uvědomíme-li si, kolik aspektů celé klientovy situace musíme brát v úvahu a ţe všechny z nich musíme umět spolu s klientem nějakým způsobem zhodnotit, abychom na základě toho mohli začít společným úsilím jeho situaci řešit, rozpoznáme zároveň s tím i význam posuzování pro celkový výsledek naší spolupráce. Co bychom měli brát při posuzování klientovy situace na zřetel, to je obsahem metodologické výbavy kaţdého přístupu sociální práce, a dalo by se říci, ţe doporučovaná témata posuzování situace jsou velice často (i kdyţ ne vţdy ihned zřetelně) hlavní otázkou metodologických sporů mezi různými přístupy, které v praxi doporučují často velice rozdílné metody a techniky práce s klientem. To je svým způsobem přirozené a samozřejmé, uvědomíme-li si, ţe na počátku geneze těchto postupů se vţdy objevují jistá doporučení, jak vnímat a interpretovat naši realitu, a mělo by platit, ţe další poznatky, rozšiřující vědomostní bázi kaţdého přístupu, jsou s těmito způsoby interpretace v souladu. Tyto způsoby interpretace naší reality přímo podmiňují i způsoby interpretace situace našich klientů a dá se i říci, ţe spory o tom, jak by pracovníci měli posuzovat situaci svých klientů (a na základě toho potom postupovat) jsou vţdy zároveň diskusemi o tom, nakolik je způsob uvaţování jednotlivých přístupů správný. Aspekty klientovy situace, které se doporučuje při jejím posuzování v praxi vţdy zohlednit, jsou proto téměř vţdy zároveň hlavními tématy, ke kterým se teoretické koncepty jednotlivých přístupů vyslovují a dávají k nim určitá doporučení do praxe, ve formě různých metodik, propedeutik, manuálů apod. Snaţíme-li se někdy pro naše potřeby (ať jiţ jako studenti, praktici či pedagogové) jednotlivé přístupy a jejich doporučené pracovní postupy určitým způsobem porovnat, abychom na základě toho vybrali pro naše účely ty nejvhodnější, zjistíme, ţe existuje několik témat, která se konstantně opakují. Pokud se zaměříme na analýzu těchto témat z pohledu 10

Mgr. Miroslav Kappl, Katedra sociální práce a sociální politiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, e-mail: [email protected].

89

posuzovaných teorií, můţeme tak určitým způsobem získat rychle vhled do způsobů jejich uvaţování a uvědomit si, čím se jednotlivé přístupy od sebe v praxi nejvíce odlišují (včetně otázky posuzování klientovy situace). Nejsme-li dogmatičtí a jsme-li otevřeni moţnosti přistupovat k uţívání teorií více eklekticky, zároveň s tím můţeme i rozšířit své povědomí o tom, jak se v praxi můţeme k jednotlivým okolnostem klientova ţivota a jejich posuzování postavit, a stát se tak více flexibilními ve svých reakcích. Stručný přehled situačních aspektů, ke kterým se většina teorií vyslovuje, nabízí Malcolm Payne ve svém textu Modern social work theory (1997), kde jako důleţitá pro kritické posuzování teorií sociální práce vytyčuje tato následující témata: paradigmatická východiska, téma moci, otázku racionálně-emotivního přístupu a dichotomizace dalších typických a často řešených témat. (Payne, 1997) Tato témata jsou v naší praxi zároveň těmi klíčovými, posuzujeme-li situaci našich klientů, obzvlášť dokáţeme-li si uvědomit, co posuzujeme, a zároveň i s tím: - jak to posuzujeme. Opomenutím některých z těchto témat se vystavujeme riziku, ţe se v našem posuzování klientovy situace pravděpodobně dopustíme chyby a naše spolupráce s ním skončí s negativním výsledkem. Tato kapitola se zaměřuje podrobněji pouze na jedno z těchto klíčových témat, a to na racionálně-emotivní přístup, v kontextu reflexivního posuzování klientovy situace. Jejím cílem je upozornit zejména na význam našich emocí ve specifických procesech kognitivního zpracovávání informací z okolní (i vnitřní) reality a nabídnout stručný úvod do některých základních technik práce s tímto fenoménem v naší praxi. V následujících částech tohoto textu jsou proto popsány určité výchozí předpoklady těchto postupů i jejich stručné metodiky, s jejichţ pomocí se lze vyváţenému přístupu k našim emocím v praxi alespoň přiblíţit. Dříve, neţ se v této kapitole budeme věnovat jejímu hlavnímu tématu – tedy tématu role emocí v našem posuzování, bude určitě uţitečné, uvědomit si či připomenout, co zahrnují Paynova čtyři uvedená témata posuzování a jak k nim lze v praxi přistupovat. Tato témata spolu v celku vytváří určitý kontext, který bychom při práci s našimi emocemi v procesu posuzování klientovy situace neměli nikdy zcela opomíjet, neboť určitým způsobem tuto naši práci ovlivňuje či dokonce determinuje.

90

Paynova kritéria posuzování teorií sociální práce v praxi Existuje několik nejdůleţitějších aspektů posuzovaných situací, které různé přístupy sociální práce zohledňují v niţší či vyšší míře, přičemţ k nim vţdy zaujímají nějaký postoj – ať jiţ přehlíţivý, negativní či pozitivní. V kaţdém případě všem uţívaným přístupům hrozí vţdy riziko uvíznutí v pasti určité jednostrannosti, kdyţ začínají opomíjet určité důleţité aspekty klientovy situace, coţ vede k opakovaným selháním navrţených strategií spolupráce. Toto hrozí i při jednostranném zaměření některých přístupů na práci s emocemi na úkor racionálního posouzení situace, zohledňujícího další vlivné kontexty spolupráce sociálního pracovníka s klientem. Tato podkapitola se snaţí tato rizika zmírnit a upozornit na další důleţité vlivné kontexty spolupráce, které by měl kaţdý sociální pracovník umět reflektovat a určitým způsobem k nim přistupovat. Proto tato podkapitola nabízí stručný popis čtyř přístupů k posuzování teorií - paradigmatický přístup, analýzu moci, dichotomizaci a racionálně-emotivní přístup a doporučuje reflektovat klientovu situaci v procesu jejího posuzování vţdy v souladu s jejich poţadavky. Paradigmatický přístup Kaţdý přístup sociální práce vychází z určitých epistemologických předpokladů. Tyto předpoklady – ať chceme či ne – jsou, jak ukázaly Foucaultovy analýzy vztahu vědění a moci, do určité míry ideologického charakteru. To je naprosto přirozené, uvědomíme-li si, ţe obor sociální práce je určitou odpovědí na společenskou objednávku, která musí v sobě nutně obsahovat i určité představy svých zadavatelů o tom, jakým způsobem by se měla angaţovat společnost v řešení problémů svých členů. Můţeme se např. setkat s názorem, ţe pomoc společnosti by měla být minimální a důraz by měl být kladen na iniciativu samotných klientů; vedle toho se ovšem můţeme setkat s názorem, ţe by společnost měla být svým občanům schopna zajistit nejširší spektrum (sociálních) sluţeb, které mohou v určité nouzové situaci vyuţít, a zachovat si tak určitý důstojný ţivotní standard; nicméně se lze i setkat s názory, ţe by sociální pracovníci spíše měli i určitým aktivistickým postojem pomáhat stávající společenský systém svrhnout, a dát tak prostor pro nápravu určitých chronických problémů radikálním řešením. První názor je úhelným tvrzením terapeutického paradigmatu, jehoţ příznivci jsou přesvědčení o tom, ţe klientovy neúspěchy mají příčinu v jeho špatném psychickém stavu (doprovázeným negativními emocemi a

91

evidentně nesprávnými názory na realitu), a jako nejúčinnější prvek pomoci vnímají zacílenou podporu klientovi při jeho práci na svém dalším osobnostním rozvoji, dokud se uspokojivým způsobem nezapojí do „normálního“ (tedy společností akceptovatelného) ţivota. (Navrátil, 2001) Druhý názor obvykle zastávají příznivci poradenského paradigmatu, kteří uznávají ten fakt, ţe existují takové typy problémů, které v podmínkách dnešní společnosti nelze zvládnout pouhou svépomocí, a rozhodně to není z toho důvodu, ţe by naši klienti byli nějakým způsobem osobnostně v „nepořádku“. Moderní civilizovaná společnost s ohledem na to garantuje všem svým členům v obtíţných ţivotních situacích široké spektrum sluţeb, přičemţ sociální pracovníci jsou těmi, kdo tyto sluţby lidem v nouzi poskytují či jim zprostředkovávají informace, na jaké další organizace či instituce se při řešení svých problémů mohou obrátit. (Navrátil, 2001) Třetí názor je typický pro reformní paradigma, jehoţ zastánci (obvykle prostřednictvím komunitní práce, zaměřenou na určité subkultury) se snaţí prosadit ve veřejném prostoru určité politické návrhy na řešení určitých celospolečenských problémů, jejichţ přijetí ovšem zároveň znamená souhlas s procesem zásadní transformace společnosti, radikálně měnící její politicko-ekonomické vztahy, a tím do vysoké míry i její celkové fungování. (Navrátil, 2001) Je uţitečné si v praxi vţdy poloţit otázku, jak my osobně nahlíţíme na řešení určitých otázek a jak přitom nahlíţíme na úlohu jednotlivce a na úlohu společnosti v těchto procesech, a je vhodné dokázat určitým způsobem následně reflektovat tyto naše vnitřní postoje a stanoviska ve vztahu k očekáváním společnosti a (zejména) klientů. Je celkem vhodné umět nalézt určité styčné body mezi těmito různými způsoby vnímání a řešení určitého typu situací, poodstoupit od některých našich východisek jako od určitého specifického interpretačního filtru, jednoho vedle dalších moţných, a přizpůsobit své způsoby posuzování a pracovní postupy i našim partnerům. Bez této specifické pokory a respektu vůči očekáváním klienta a společnosti není vţdy moţné dosáhnout ţádoucích výsledků. (Navrátil, 2001) Analýza moci Kaţdý přístup sociální práce věnuje zvýšenou pozornost tématu moci ve vztahu sociálního pracovníka a jeho klienta – a taktéţ ve vztahu sociálních pracovníků a společnosti. V praxi sociálních pracovníků vţdy obě tato témata spolu těsně souvisí, coţ je svým způsobem přirozené, neboť sociální pracovníci vţdy reprezentují zájmy určité společnosti, která si je najímá

92

k jejich prosazení, coţ i určitým způsobem chtě nechtě podmiňuje vztahy k jejich klientům. Je potom zřejmé, ţe vzdělavatelé metod sociální práce musí mít vţdy jasně definovaný soubor etických principů, který určuje, ve kterých situacích je moţno klienta ovlivňovat, ať uţ s jeho vědomou vůlí či (skrytě) bez jeho souhlasu, anebo dokonce někdy i proti jeho vůli, a který je akceptován (a tolerován) jak nejširší veřejností, tak i politickými elitami státu a jeho represivními aparáty. Všechny z nás totiţ pochopitelně oprávněně zajímá otázka, jestli sociální pracovníci uţívají svěřenou moc moudře a spravedlivě, a není nelogické – alespoň v rámci liberálnědemokratické společnosti - ţe běţný občan bude poţadovat, aby sociální pracovník byl schopen konkrétní uţívání své moci nějakým způsobem obhájit. Bude chtít mít jistotu, ţe sociální pracovníci se drţí v praxi určitých základních etických principů, které jim zabraňují zneuţívat moc k jejich osobním účelům - anebo ještě v horším případě ve prospěch aktuálně vládnoucích politických elit. Standardní odpověď na toto téma moci představuje v současné době soubor principů, na kterých je vystavěn koncept tzv. etiky diskursu (Nečasová, 2003), všeobecně akceptovaný většinou sociálních pracovníků, hlásících se ke všem třem hlavním paradigmatům jejich oboru. Jádrem této etiky je představa, ţe jako lidé jsme nadáni určitou schopností kritického racionálního uvaţování o světě a ţe tato skutečnost nás nutí k respektu k osobním projektům druhých lidských bytostí, zaloţeném na víře v jejich schopnosti a jejich určitou soudnost. Na tento principiální předpoklad navazuje pro naši legitimizaci uţívání nám svěřené moci další důleţitý předpoklad principiálního charakteru, který sociálním pracovníkům umoţňuje zasahovat do ţivota druhých lidí bez jejich souhlasu (a proti jejich vůli) pouze v těch případech, kdy jejich komunikační partner (jejich klient) není kompetentní vést s nimi plně racionální a smysluplnou komunikaci o tom, jak by mělo vypadat účinné řešení problémové situace, do které se nějakou nešťastnou shodou okolností dostal. Ať se jedná o trvalý či pouze přechodný stav, sociální pracovník je v tomto případě společností nucen a vůči svým klientům oprávněn převzít za řešení jejich situace odpovědnost a řešit ji dle svého nejlepšího profesního vědomí a svědomí. Pouze v takovémto případě je direktivní styl práce obhajitelný, v ostatních případech by měl sociální pracovník vţdy plně respektovat názory a mínění všech svých klientů, a při tvorbě řešení jejich problémové situace by se měl tomuto principu plně podřídit. (Laan, 1998) V této souvislosti je potom také ovšem důleţité upozornit na ten fakt, ţe díky tomu je v naší praxi nutné umět důkladně reflektovat také určité hodnoty a ideály, které se nachází v pozadí konceptuálních východisek námi

93

uţívaných přístupů, aby nebyly s principy diskursivní zásadnějším rozporu. Jinak nelze garantovat, ţe naši v procesu naší spolupráce na posuzování jejich situace a jejich problémů přesně tolik prostoru, který potřebují a efektivně vyuţít.

etiky v nijakém klienti dostanou plánování řešení jsou schopni ho

Dichotomizace V podstatě kaţdý přístup sociální práce si vytváří specifický jazyk, určitou pojmovou síť, skrze niţ pohlíţí na náš svět. Kaţdý přístup se snaţí vydefinovat určité své základní pojmy, k nimţ se jeho zastánci snaţí ve svém uvaţování a ve své komunikaci nějakým způsobem vztahovat. Proces definování těchto pojmů se neobejde bez jejich dalšího vymezování vůči pojmům s podobným významem, přičemţ při popisu těchto vztahů se nemůţeme nikdy vyhnout vytváření jistých kognitivních či hodnotových opozit, která nám umoţňují říci, co definovaný pojem znamená, ale i naopak – co jiţ rozhodně neznamená. Při následné tvorbě teoretických konceptů potom vţdy povaţujeme popisy zaloţené na námi preferovaných pojmech za správné, zatímco popisy zaloţené na opozitních pojmech povaţujeme za mylné. Nicméně tato opozita umoţňují vést mezi zastánci jednotlivých přístupů určitou komunikaci o jejich způsobech vnímání a interpretace reality, neboť tato opozita svým protikladným (ale tím více těsným) vztahem vymezují určitý rámec uvaţování, orientujícího pozornost pouze na určité typy důkazů a argumentů. Příklady těchto opozit, kterými se zaobíráme při posuzování situace našich klientů, mohou být dichotomní pojmové dvojice jako „minulost-budoucnost“, „jedinec-systém“, „objektivismussubjektivismus“, „vnitřní (proţívání) -vnější (chování)“, coţ jsou zřejmě ty nejtypičtější příklady často uţívaných hodnotových opozit, i kdyţ bychom při podrobnější analýze byli schopni nalézt mnoho dalších podobných, za určitých okolností pro naše posuzování taktéţ velmi uţitečných. (Payne, 1997) Podíváme-li se dále na kaţdou uvedenou dvojici opozit zvlášť, můţeme uvést mnoho příkladů přístupů, které staví svoji konceptuální základnu vţdy na jednom z těchto pojmů, díky čemuţ jsme schopni získat rychle vhled nejen do způsobů uvaţování jednotlivých přístupů, ale také do problematiky toho, na co se při posuzování situací našich klientů v praxi zaměřovat a jakými způsoby dále postupovat. Např. můţeme spolu srovnávat psychodynamické a systemické přístupy, které lze v jejich

94

nejdůleţitějších charakteristikách povaţovat za téměř protikladné – a to jak v rovině teoretické, tak i na úrovni praxe. Psychodynamické školy budou např. více preferovat ve svém posuzovaní zaměření se na jedince a na analýzu jeho minulosti; své interpretace budou povaţovat za objektivní popis reality a více budou pracovat s proţíváním člověka, spíše neţ s jeho chováním. Systemické přístupy jsou oproti tomu při svém posuzování klientovy situace více orientovány na celé systémy, ve kterých identifikovaný klient ţije; na všechny moţné interpretace klientovy svízelné situace pohlíţí jako na pouhé subjektivně zabarvené hypotézy a při posuzování (a následně i při řešení) ţivotní situace klienta se jejich příznivci orientují spíše na budoucnost a na chování. Za pomoci těchto a dalších opozitních pojmů bychom podobně dokázali charakterizovat většinu dalších přístupů, nicméně schopnost pracovat s těmito hodnotovými a kognitivními opozity je dle Payna uţitečná i v naší kaţdodenní praxi, pokud dokáţeme pracovat spíše eklektickým způsobem a vzít při svém hodnocení situací našich klientů v úvahu všechny úhly pohledu, které vytčené opozitní pojmy naznačují. (Payne, 1997) To ovšem na nás klade poţadavek jisté schopnosti integrovat různé úhly pohledu, vycházející z určitých specifických konceptů, v jeden relativně bezrozporný celek, aby všechny naše plánované strategie byly nějakým způsobem vţdy logicky zdůvodnitelné a všechny naše naplánované kroky na sebe určitým přirozeným způsobem navazovaly. Racionálně-emotivní přístup Všechny přístupy sociální práce doporučují uţívat v praxi určité komplexní strategie, jejichţ prostřednictvím by se sociálním pracovníkům mělo dařit realizovat procesy určitých změn v ţivotech jejich klientů. Tyto doporučované postupy se navzájem od sebe liší mírou důrazu, který kladou na různé aspekty motivace a vedení klienta, jako jsou vliv emocí na chování člověka či racionální plánování určité změny problematického chování na konstruktivní. Jsou přístupy, které se zaměřují především na racionální plánování procesu změny, vedle nich jsou přístupy, které se zaměřují především na povzbuzování a motivování klienta, a jsou přístupy, které povaţují oba tyto faktory změny za stejně důleţité a věnují jim oběma v praxi náleţitou pozornost. Jako optimální se dle Payna jeví třetí strategie, která nás jiţ při posuzování klientovy situace nutí uvaţovat o klientově problému na určité racionální rovině, ale stejně tak i z pohledu emocí, které jeho situaci doprovází – pouze za těchto okolností je naše posuzování „komplexní“. (Payne, 1997) Po sociálních pracovnících se tedy vyţaduje,

95

aby byli při své práci s klienty schopni vědomě reflektovat obě tyto roviny plánování řešení, přestoţe jedna z těchto sloţek práce s klientem není jejich zvoleným přístupem příliš zohledňována a jsou tedy tím stavěni před otázku, jak skloubit (a jestli to vůbec lze) jejich preferovaný koncept s konceptuální výbavou přístupů jiných, které se na opomíjený faktor spolupráce s klientem zaměřují. Odpovědí je opět vţdy pracovníkův určitý více či méně ochotný postoj k moţnosti eklektického přístupu (reflektovaného i nereflektovaného) k uţívání vícero teorií a metod sociální práce. Emočně reflexivní praxe Další části tohoto textu jsou věnovány některým předpokladům a zásadám práce s našimi a klientovými pocity a emocemi, zejména v procesu posuzování klientovy situace. Bylo by jistě ţádoucí popsat i další aspekty, na které se jako sociální pracovníci můţeme při posuzování klientova problému zaměřit, nicméně to by výrazným způsobem přesahovalo vymezený rozsah této kapitoly. Volbou pouze tohoto jednoho tématu ovšem nemají být ostatní faktory posuzování situace odsunuty do pozadí jako ty méně významné – jak jiţ zde bylo zmíněno, je nutno je povaţovat za důleţité charakteristiky určitého kontextu, který práci s našimi emocemi v procesu posuzování důleţitým způsobem podmiňuje. V úvodní kapitole „Reflexivita v posouzení a v sociální práci“ Navrátil uvádí několik sloţek charakterizujících emočně zdatného reflexivního pracovníka, které do diskursu sociální práce jako pro naši praxi důleţité uvedl britský autor Howe. Ten popisuje takto kompetentního pracovníka jako někoho, kdo si je vědom svých pocitů a emocí a průběţně je sleduje; vnímá pocity a emoce svých klientů a poskytuje jim o nich zpětnou vazbu; vyuţívá emoce, aby prohloubil své úvahy; vnímá a analyzuje emoce své i druhých; kontroluje a reguluje své emoce i emoce svých klientů; a výrazně se při komunikaci s klienty angaţuje na utváření vzájemně obohacujících vztahů. Některé z těchto charakteristik jsou dále rozvedeny v dalších částech textu, který uvádí některé předpoklady pro práci s emocemi v procesu posuzování a příklady postupů, kterými lze tyto předpoklady uvést do praxe. Těchto předpokladů bychom se měli při posuzování naší praxe (nakolik je emočně reflexivní) drţet a čas od času bychom jimi měli naše způsoby práce s klienty poměřovat.

96

Výchozí předpoklady emočně reflexivní praxe v procesu posuzování Téměř kaţdý sociální pracovník se kaţdodenně vyrovnává se situací, ve které musí komunikovat se svým klientem a přitom ho v této komunikaci musí ovlivnit tak, aby něco vykonal – něco, čím změní svůj ţivot, který potom bude více v souladu s obecnými představami okolní společnosti. Dosáhnout takto popsaného záměru v praxi nemusí být vţdy jednoduché, coţ klade na sociální pracovníky určité nároky a poţadavky. Očekává se od nich, ţe disponují určitými vlastnostmi a dovednostmi, díky kterým jsou schopni motivovat či vést druhé lidi ke změně, prostřednictvím „pouhé“ komunikace. Jednou z těch nejdůleţitějších dovedností v procesu posuzování ţivotní situace klienta je schopnost reflektovat emoce v naší komunikaci s klientem, tedy dokázat ho dovést k určitému porozumění jeho vlastním emocím, prostřednictvím emocionálně citlivě nastavené zpětné vazby, čehoţ důleţitým předpokladem je dále dovednost sebereflexe vlastních emocí a dovednost ovlivňovat emoce druhých. To vše jsou dovednosti, které se dají cvičením stále zlepšovat a nadále zdokonalovat. Je ovšem nutno se drţet určitých předpokladů, které určitým způsobem orientují naši pozornost na důleţité aspekty celé situace, které bychom měli umět zachytit a pracovat s nimi směrem k oboustrannému prospěchu. Prvním z výchozích předpokladů učení se zmíněným postupem je, ţe abychom určité dovednosti mohli získat, měli bychom si v první řadě uvědomit, ţe při práci s klientem vţdy pracujeme zároveň sami se sebou. To je první věc, na kterou bychom se měli v naší přípravě na praxi zaměřit nejdříve. Dle tohoto předpokladu musíme umět zacházet sami se sebou, abychom dokázali zacházet i s druhými. V emočně reflexivní praxi to znamená, ţe bychom měli být schopni kontrolovat naše vlastní pocity a emoce, aby nejenţe nějakým způsobem nenarušovaly naši komunikaci s klientem, ale aby i pozitivním způsobem přispívaly k našemu vzájemnému porozumění a motivaci k naší další spolupráci. Je proto určitě rozumné tento aspekt naší práce s klienty nepodceňovat – neboť se jedná o důleţitý faktor úspěšnosti kaţdé pomáhající činnosti. (Kopřiva, 2006) Dalším důleţitým předpokladem je maximální respekt vůči klientovým schopnostem racionálním způsobem řídit svoji realitu, to znamená respekt k jeho schopnostem kritického uvaţování o světě, k jeho názorům a přesvědčením, ale i k jeho hodnotám, přáním, touhám i emocím. Nedostatek respektu k těmto uvedeným klientovým charakteristikám vede v praxi často ke komunikačním nedorozuměním, někdy aţ dokonce i k manipulaci či zbytečnému uţívání moci pracovníkem. Ten za určitých okolností můţe svého klienta nutit k tomu, aby přijal výsledný obraz jeho

97

odborného (ale vţdy i zároveň „osobního“) posouzení situace za svůj, a v návaznosti na to ho můţe dokonce nutit učinit určité kroky proti jeho vlastní vůli, i kdyţ by se při trpělivějším přístupu daly najít jiné cesty k dosáhnutí téhoţ cíle. Pokud pracovník přejde k direktivnější a více neosobní komunikaci, musí ovšem počítat s tím, ţe se jeho počínání stává někdy nejen neefektivním, ale také obtíţně obhajitelným, a to nejen eticky ale někdy i z pohledu práva. (Laan, 1998) Třetí předpoklad emočně reflexivní praxe zdůrazňuje nezastupitelnou úlohu emocí v našem rozhodování a v naší motivaci. Vychází přitom ze současných neurovědeckých poznatků, podle kterých je pro naše rozhodování – tedy i pro jeho kognitivní sloţku – důleţitá činnost našich emocí, bez kterých schází naší mysli vůle k jakékoliv inovativní činnosti a k řešení nových aktuálních problémů, které před nás ţivot staví. Jinými slovy, tímto předpokladem zároveň upozorňujeme na skutečnost, ţe naše uvaţování a chování je vţdy do určité míry podmiňováno naší snahou vyhýbat se pociťování negativních pocitů a emocí a snahou dosahovat pouze těch pocitů a emocí, které všeobecně povaţujeme za „příjemné“. Posouzení klientovy situace, zahrnující i jeho emoce, představuje v kontextu motivace klienta k určitému chování určitý přirozený (a nezastupitelný) výchozí bod, od něhoţ lze stanovovat cíle spolupráce, pro klienta více emocionálně uspokojivé, a tudíţ i ţádoucí. Čtvrtý předpoklad se týká otázky nastavení naší pozornosti vůči našim vlastním pocitům a emocím v komunikaci s druhými lidmi. Platí, ţe kaţdou naši komunikaci s druhými vţdy určité emoce a pocity doprovází, přičemţ jim obvykle věnujeme minimum pozornosti a necháváme je z nejrůznějších důvodů na periferii našeho zájmu. Coţ ale neznamená, ţe nás neovlivňují v našem uvaţování a chování, přičemţ ne vţdy je jejich vliv na naši komunikaci s druhými přínosem. Pokud si ovšem připustíme nevědomý vliv našich emocí a pocitů na naše vědomé rozhodování, můţeme s tímto předpokladem určitým způsobem pracovat a vyuţít znalost této skutečnosti v náš prospěch. Právě za pomoci jiţ zde zmíněného vědomého racionálního uvaţování můţeme potom určitým způsobem naše pocity i emoce ovlivňovat a dostat do našich ţivotů více rozvahy a bdělé pozornosti. (Hájek, 2007) Proto je velice důleţité umět reflektovat emoce našich klientů, činit je pro ně více uvědomovanými, a to tím, ţe je vnášíme jako určitá témata do komunikace s nimi, coţ samozřejmě platí i v procesu posuzování jejich situace, jehoţ výsledný obraz je díky tomu svým způsobem komplexnější a klientovi moţná i srozumitelnější.

98

Metodická východiska Přidrţovat se výše zmíněných předpokladů v naší kaţdodenní praxi není samozřejmě (alespoň z počátku) vţdy jednoduché. Je zapotřebí drţet se určitých metodických východisek, určujících, jak bychom měli v naší praxi postupovat, abychom dokázali být v souladu s našimi výchozími předpoklady a díky tomu dokázali snadněji naplnit i naše cíle. Pokud uvaţujeme o metodických východiscích práce s našimi emocemi i emocemi našich klientů, jsou v této souvislosti v diskursu sociální práce často zmiňována doporučení vlivného amerického autora Carla Rogerse, která se týkají toho, jak by se měl pomáhající pracovník vůči svým klientům vztahovat a jak by se měl v komunikaci s nimi chovat. Tato doporučení představují určité všeobecně přijímané minimum dovedností a schopností, kterými by měl kaţdý pomáhající pracovník disponovat, a většina dalších autorů, hlásících se k jiným školám, nemá obvykle vůči nim ţádné výraznější námitky, s výjimkou té situace, kdy jsou prosazována jako jediná dostačující východiska naší praxe. Podle těchto východisek by sociální pracovníci, pokud chtějí být při své práci s klienty úspěšní, měli oplývat zejména těmito třemi schopnostmi a dovednostmi: být autentickými ve svém projevu; akceptovat klienty a jejich subjektivní reality; vystupovat vůči svým klientům empaticky. (Hájek, 2007) Chováme-li se k našim klientům tímto způsobem, zvyšujeme tím naše šance na úspěch, neboť díky těmto způsobům chování se nám daří lépe navazovat spíše pozitivní vztahy s klienty, v jejichţ rámci se nám daří více citlivě posuzovat jejich situaci. Na základě toho dokáţeme daleko více cíleněji ovlivňovat jejich pocity a emoce, a tak je motivovat k určitému jednání a chování. Nebude proto určitě na škodu, přiblíţit si zmíněná metodická východiska blíţeji v kontextu toho, co bychom nazvali emočně reflexní praxí. Následující tři podkapitoly upozorňují na to, co všechno obnáší uplatňování těchto metodických východisek v praxi a jak těmto východiskům rozumět. To je vţdy důleţité si v praxi uvědomovat, neboť bez jejich pečlivé reflexe by uţívání dále uvedených postupů práce s klientem bylo spíše nahodilého charakteru a nedávalo ani moc smysl. Autenticita Autenticita pracovníka je první důleţitá vlastnost, kterou by měl disponovat kaţdý sociální pracovník. Projevy této vlastnosti v praxi by

99

měly být ihned poznat podle toho, ţe pracovník ve své komunikaci působí hodnověrně, jeho vyřčené myšlenky jsou v souladu s tím, co si v nitru své osobnosti skutečně myslí a co vůči klientovi v jejich vzájemném vztahu cítí. Nic nepředstírá a nemanipuluje klientem, jeho pozice v procesu spolupráce je naprosto transparentní, stejně tak jsou transparentní jeho názory i emocionální projevy. Je-li pracovník skutečně autentický, odmítá se i potom v rozhovoru s klientem schovávat za teorie, obzvlášť tehdy, pokud těmito teoriemi doporučované způsoby interpretace určitých aspektů určitého typu problémů nevnímá klient jako dostatečně výstiţné i pro svou situaci. Dále je pracovník do nejvyšší moţné míry opatrný při utváření určitých odborných diagnóz situací svých klientů, neboť tyto způsoby interpretace můţe vnímat jako silně kontextuálně podmíněné, např. dobou, sociokulturním prostředím, ale i samotnou osobou výzkumníka a samozřejmě i samotným výběrem určitého uzavřeného výzkumného souboru, který poskytl určitá data, na jejichţ základě byl určitý zvaţovaný interpretační koncept vytvořen. Místo toho se snaţí dovést své klienty k tomu, aby to byli oni sami, kdo se bude rozhodujícím způsobem spolupodílet na tvorbě výsledného obrazu posouzení jejich situace, a na základě toho se je následně snaţí motivovat k rychlé změně jejich ţivotů – ke změně, která by byla maximálně i podle jejich představ a kterou si naplánují téměř celou sami. V praxi je samozřejmě velmi obtíţné, abychom se od „odborných pravd“ dokázali oprostit, ale je to skutečně nezbytně nutné. V teoretické rovině i v praxi musíme umět tyto dogmatické pravdy zapomenout a brát je jen jako dobově podmíněná vyprávění o určité výseči reality. Jinak se skutečně vystavujeme velice pravděpodobnému riziku toho, ţe našim klientům budeme nakonec jen necitlivě vnucovat určité obecné představy o dobrém, zdravém a uţitečném ţivotě, bez ohledu na jejich touhy a přání, coţ pochopitelně často vede k rychlému konci spolupráce. Sociální pracovníci by proto naopak principiálně vţdy měli respektovat popisy reality svých klientů a pouze s pokorou jim nabízet své interpretace toho, o čem tato vyprávění moţná jsou – či přesněji: jak jim oni subjektivně rozumí. Měli bychom se spoléhat pouze a plně na sebe, jako na nejdůleţitější a nejúčinnější nástroj, kterým v danou chvíli disponujeme. Pokud se ve své činnosti neodvoláváme na určitý (téměř) nezpochybnitelný teoretický koncept a nevnucujeme jím doporučované způsoby interpretace a určité postupy řešení i našim klientům a jsme schopni v komunikaci s nimi vyjádřit náš zdravý odstup a nejistotu ohledně toho, jestli je moţné objektivně popsat, co se skutečně s druhým člověkem v určité ţivotní situaci děje a co by se mělo dělat dále, necháváme tak našim klientům od

100

počátku iniciativu na jejich straně. Jsme-li v tomto důslední, jsou to skutečně oni, kdo má hlavní úlohu v procesu posuzování jejich vlastní ţivotní situace, a zpravidla zůstávají emočně zaangaţováni na realizaci určitého plánu řešení jejich problému, neboť si ho vytvoří na základě svých předpokladů o realitě a naplánují krok za krokem takřka celý sami. Dále se pak uţ jen snaţíme tuto iniciativu povzbuzovat k určitým chováním, přinášejícím do jejich ţivota změnu. Pokud klienti cítí opravdový zájem pracovníka o jejich osobu a jejich další osudy, sami od sebe rádi postupně přejímají za sebe odpovědnost a na jejím základě se zpravidla snaţí na sobě pracovat. Akceptace klientovy reality Při plánování řešení klientova problému se mnohokrát nemáme čeho chytit – kromě samotného klientova vnímání světa. Naše reality jsou do jisté míry odlišné, proto je naprosto pošetilé vnucovat mu vnímání světa někoho jiného, alespoň pokud je do určité nezbytné míry kompetentní o svém vnímání a interpretaci světa vést s námi racionální diskusi. Abychom tedy mohli s klientem spolu na jeho problému pracovat, musíme proto maximálně akceptovat jeho vnímání světa a v procesu posuzování jeho ţivotní situace a následného plánování pomoci se mu do nejvyšší moţné míry přizpůsobit. Zároveň s tím ovšem akceptujeme klienta samotného jako člověka. Bez ohledu na jeho názory a myšlení a jeho činy, sympatizujeme s ním jako s člověkem, který má určitý problém, který ho určitým způsobem trápí. To je skutečná akceptace klientovy reality - kdyţ vnímáme své klienty jako plnohodnotné bytosti, na kterých nám záleţí a jejichţ vnímání světa je s naším rovnocenné. Takto uplatňovaný přístup má jeden důleţitý důsledek. Pokud se naši klienti cítí být téměř bezvýhradně akceptováni, obvykle potom ztrácí strach začít měnit své ţivoty. Doposud byly jejich přání a touhy po jiném ţivotě blokovány negativními zpětnými vazbami ze strany systémů, ve kterých se pohybovali a ţili - rodina, přátelé, komunita, politický systém apod. – ale zde ve spolupráci s nimi vytváříme určitý chráněný prostor, který jim umoţní nějaké změny ve svých ţivotech realizovat. (Rogers, 1998) V souvislosti s tím je důleţité si jiţ uvědomit, ţe kaţdý vztah – tedy i ten akceptující – je nějakým způsobem postaven na určitých emocích. Spíše neosobní vztahy spolu mívají prodavači a jejich zákazníci, úředníci a jejich klienti, obecně nadřízení a podřízení, tedy shrnuto: lidé, kteří se spolu moc neznají a nemají důvod to měnit (ani právo). Je zde samozřejmě otázka,

101

jestli by i sociální pracovníci a jejich klienti neměli mít takto obdobné vztahy, ale podle většiny provedených výzkumů se tomu lidé i samotní sociální pracovníci brání. Většina lidí očekává od sociálního pracovníka citlivý a více osobní přístup, protoţe své problémy povaţují velmi často za příliš osobní a nemají chuť svěřovat se někomu, kdo svojí mimikou připomíná profesionálního „hráče pokeru“ nebo věčně usměvavého prodavače z fastfoodu. To jim nelze vyčítat a také se nelze divit, kdyţ se proto jako klienti neztotoţní s důvody a cíli celé naší spolupráce. Akceptující chování proto vţdy klade určité nároky na naši schopnost projevovat jako člověk určité emoce, ale zároveň také od nás vyţaduje umění kontrolovat je a nenechat je skrytě či otevřeně ovlivňovat komunikaci s klientem neţádoucím způsobem. Proto je zapotřebí, abychom své emoce uměli ovládat, nikoliv ale tím, ţe bychom je v sobě „dusili“ a svou vůlí potlačovali, ale tak, ţe je určitou formou zuţitkujeme v komunikaci s klientem jako určité sdělení, které vybízí k jejich určitému objasnění, anebo které potvrzuje klientovu proţitou zkušenost. To obvykle nějakým způsobem zpravidla zprůhledňuje (protoţe nás činí určitým způsobem „transparentnějšími“) a usnadňuje vzájemnou komunikaci, která je vţdy nejen o určitých „obsazích“, ale také o „vztazích“. (Watzlawick, 1999) Ovládání vlastních emocí se tak stává nezbytnou dovedností kaţdého sociálního pracovníka, neboť jejich nekontrolovatelné projevování – zejména těch negativně zabarvených – mu znemoţňuje udrţovat vůči klientovi akceptující vztah. Určitě ale jejich vztahu prospěje, kdyţ naše emoce umíme nabídnout jako téma v komunikaci, neboť tak dáváme najevo ochotu tyto emoce nadále nepociťovat – čímţ také dáváme najevo, ţe nechceme, aby nějakým způsobem náš vztah s klientem zakalovaly. Empatie Abychom mohli skutečně akceptovat osobnost našeho klienta, neobejdeme se u toho bez vysoké míry empatie vůči jeho proţívání. Musíme si umět představit, jak se a co (a snad i proč) klient cítí, jak uvaţuje a co si myslí (a proč), případně proč se určitým způsobem chová. Bez této představivosti se nám budou - alespoň na emocionální úrovni - někteří klienti velice obtíţně akceptovat. Nicméně tato schopnost představuje cenné pozitivum i pro práci s ostatními klienty a platí, ţe dobrý sociální pracovník se bez ní neobejde.

102

Co ovšem získání schopnosti empaticky si představit plně sama sebe na místě klienta předpokládá? Prvním předpokladem je opět samozřejmě vyrovnání se s jiţ zde zmíněným principem zachovávání maximálního respektu vůči klientovým schopnostem kriticky racionálním způsobem poměřovat a řídit svoji realitu. Musíme se naučit akceptovat fakt, ţe naše reality jsou vţdy do vysoké míry subjektivní a jen málokdy se téměř beze zbytku protnou a vytvoří to, co bychom mohli označit jako společné objektivní poznání reality. Jsme determinováni našimi zkušenostmi, vzděláním a hodnotami komunit a skupin, do kterých patříme či se k nim hlásíme, coţ se nějakým způsobem odráţí i v našem uvaţování o světě kolem nás. (Kappl, 2004) To je samozřejmě tvrzení, které zdánlivě popírá moţnost jakéhokoliv „skutečného“ empatického chování, nicméně nevylučuje moţnost jeho uţívání. Smysl uţívání empatického chování v komunikaci s klientem spočívá v něčem jiném. Projevy empatie sociální pracovník spíše pomáhá svému klientovi utřiďovat si jeho vlastní názory, pocity a schopnosti, aby mu tak pomohl posoudit co nejcitlivěji jeho aktuální situaci a naplánovat procesy změny, jejichţ potřeba je klientem i sociálním pracovníkem (jako určitým zástupcem společnosti) pociťována. Jinak řečeno: sociální pracovník poskytuje svému klientovi určitou zpětnou vazbu, díky níţ můţe klient korigovat své uvaţování, pociťování a chování, v určitém chráněném bezpečném prostoru, který je pracovník povinen s ohledem na své kompetence zajistit. Pokud to ještě jednou velmi krátce shrneme, můţeme si dovolit říci, ţe tento zpětnovazebný komunikační proces nemá za cíl hledat pravdu, ale pouze motivaci a cesty ke změně. O nic více nemusíme v tomto typu komunikace usilovat. Jak jiţ bylo naznačeno, důleţitým aspektem empatického chování je práce s našimi pocity a emocemi. Zde je důleţité uvědomit si fakt, ţe v kaţdé komunikaci s našimi klienty se obvykle pohybujeme se svojí vědomou pozorností spíše na úrovni myšlení – soustřeďujeme se především na popisy problému, dále na popisy a plánování cílů a řešení (apod.), čímţ se do pozadí naší pozornosti dostávají naše emoce a pocity, které většinou povaţujeme za něco rušivého, osobního a moţná i nevhodného. Více se tedy soustřeďujeme na „slova“ - na jejich obsah a nesené významy. Vědomou pozornost věnujeme především naší verbální komunikaci, naši neverbální komunikaci vyhodnocujeme mimo ohnisko našeho vědomí. Skutečně empatická komunikace ovšem zahrnuje vţdy oba typy komunikace, tedy nejen uvědomování si významu slov, ale i postřehování či spoluproţívání emocí a pocitů, které jsou za nimi a které se vţdy určitým

103

způsobem projevují právě prostřednictvím neverbálních signálů našeho těla. Proto je zapotřebí umět „dostat“ emoce do komunikace – dokázat je určitým způsobem odrážet naší neverbální komunikací (která je v rozhovoru jen okrajově uvědomována, ale přesto je naší myslí nepřetrţitě vyhodnocována) anebo přímo o nich hovořit. Musíme proto umět získat vůči nim určitou citlivost a dále bychom měli umět s těmito signály (verbálními i neverbálními) určitým způsobem zacházet, coţ znamená, ţe bychom je měli dokázat prostřednictvím určité zpětné vazby vysílat nazpět do komunikace jako určité téma, týkající se klientovy situace. Stejně tak bychom samozřejmě zároveň měli umět zachytávat vyřčené významy slov, vysílat své porozumění nazpět, a tak pomáhat našim klientům uspořádat si jejich myšlenky a proţitky, v odstupu od poţadavků a stereotypů vnějšího světa, coţ je proces, kterým jim zároveň pomáháme otevřít si nové obzory a získávat nové zdroje sil a prostředků. Shrneme-li to, měli bychom mít „bezprostřední zkušenost pozorovatele“ – tedy umět se dostat do stavu, který nám umoţňuje umět si vědomě udrţovat určitý odstup od svých pocitů a emocí (aniţ bychom je vůlí potlačovali), ale i od přirozené touhy prosazovat v rozhovoru s našimi klienty své interpretace reality kolem nás, a tak jim nechat v procesu posuzování jejich ţivotní situace více prostoru pro jejich vlastní vnímání světa a jejich osobní iniciativě. V tomto stavu jsme schopni být maximálně empatičtí, neboť tak dokáţeme věnovat svoji plnou pozornost klientově osobě, přičemţ mu napomáháme výrazným způsobem uvědomit si a více poznat jeho vlastní realitu, ale i naše vlastní porozumění klientově osobní realitě je v mnoha ohledech přesnější, neţ jak by tomu bylo v naší komunikaci za běţných okolností. Práce se svým pocitovým a emočním prožíváním - focusing Přijímáme-li za svůj určitý ideál pracovníka, který se projevuje za všech okolností naprosto autenticky, který dokáţe akceptovat všechny své klienty a vůči všem z nich je do nejvyšší míry empatický, tehdy se ve své podstatě snaţíme jednat vţdy v souladu s našimi emocemi, přijímáme vţdy s respektem emoce našich klientů, umíme si udrţet od svých emocí vědomý odstup (a stejně tak od emocí druhé strany) a průběţně je s klienty vědomě vyhodnocujeme. To ovšem v první řadě předpokládá, ţe máme vypěstovanou určitou vnímavost vůči našim emocím (a stejně tak vůči emocím druhých lidí), ţe je umíme zachytávat a určitým způsobem pojmenovávat - a pak o nich určitým způsobem umíme hovořit. Neţ ovšem uvědoměle dostaneme emoce do verbální komunikace, musíme – jak jiţ

104

bylo zmíněno – dobře umět zachycovat je svojí pozorností a vyhodnocovat, jaký mají zřejmě pro nás význam. Jednou z technik, určenou na získání a posílení schopnosti naše pocity a emoce zachytávat a vyhodnocovat, je focusing, introspektivní postup vytvořený americkým psychoterapeutem Eugenem Gendlinem (Gendlin, 2003), v českém diskursu sociální práce po nějakou dobu jiţ známý zásluhou autorů, jakými jsou Karel Kopřiva či Karel Hájek. (Kopřiva, 2006, Hájek, 2007) Tato technika je u nás relativně nejrozšířenější a svým způsobem zastiňuje ostatní vyuţitelné metody a techniky, které mají povětšinou svůj původ v starověkých asijských filozofických systémech, coţ je jejich určitá nevýhoda, neboť to mnohdy (někdy neoprávněně) v našich končinách budí určitý pocit nedůvěry k jejich uţívání. Nicméně ve svém jádru se technika focusingu neliší od těchto ostatních, neboť stejně jako ony je výhradně zaměřena na nácvik vědomé kontroly emocí, v níţ vidí určitý důleţitý faktor, který významným způsobem přispívá k našemu pocity ţivotní pohody a spokojenosti. Pokud bychom měli definovat, co to technika focusingu je, mohli bychom uţít následující teze, které ve stručnosti popisují, jakým způsobem se snaţíme zaměřovat a ovlivňovat svoji mysl při samotné realizaci této techniky. Jedná se o určité shrnutí názorů autorů, kteří se technikou focusingu za posledních 30 let jejího vývoje zabývali a nějakým způsobem ji přetvářeli a dovedli aţ do její současné podoby, se kterou se dnes můţeme v praxi setkat. (Kopřiva, 2006, Hájek, 2007) Podle těchto autorů bychom mohli o focusingu souhrnem říci, ţe je to způsob práce s vědomou pozorností, kterou při cvičení této techniky záměrně zaměřujeme na naše tělesné pocity (zejména na ty spojené s naším emočním proţíváním), které posléze podrobujeme velice specifické analýze (nesoucí znaky práce s transovými stavy), za jejíţ pomoci se snaţíme zachytit význam, který s sebou tyto sledované pocity nesou. Díky tomu jsme i následně schopni určitým způsobem vytušit vliv, který na nás tyto pocity mohou mít v našem jednání. V důsledku toho můţe posléze naše vědomá racionální mysl více objektivněji posoudit, jaké strategie chování by měla v nejrůznějších typech situací volit. Pravidelné cvičení této techniky vede obvykle k vytvoření si určitého mimovolného zvyku věnovat ve svém ţivotě (osobním i pracovním) svou pozornost svým tělesným pocitům a emocím, coţ nám umoţňuje více citlivě i efektivněji komunikovat jak v našich osobních vztazích s našimi nejbližšími, tak i v našich pracovních vztazích s klienty. (Kopřiva, 2006, Hájek, 2007)

105

Nácvik samotný není překvapivě sloţitý, i kdyţ vyţaduje určitou citlivost a pochopitelně i určitou míru trpělivosti. Sestává z následujících šesti kroků: 1. „vyčištění vnitřního prostoru, 2. „proţívání tělesné skutečnosti“, 3. „nalezení symbolického vyjádření pociťovaného významu“, 4. „rezonování“, 5. „dalšího dotazování a spočinutí“ a 6. „myšlenkového zpracování“, přičemţ kaţdý z těchto kroků představuje při realizaci focusingu určitou fázi, kterou nelze přeskočit či úplně vynechat. Pokud se student či pracovník rozhodne techniku focusingu osvojit jako uţitečnou pro svou vlastní praxi, měl by po absolvování kursu jejího nácviku umět při svém cvičení focusingu postupovat v duchu následujících doporučovaných postupů. 1. Vyčištění vnitřního prostoru Proces vyčištění vnitřního prostoru spočívá v postupném soustřeďování naší pozornosti k naší fyzické (tělesné) realitě. Je to standardní proces, kterým se snaţíme otevřít určitý prostor pro zřetelnější projevení našich vlastních proţívaných pocitů a emocí. Podle současných neurovědeckých výzkumů mají tyto způsoby našeho proţívání svůj základ ve fyzických projevech našeho těla, a proto se při focusingu stává tělo prvním objektem, na který zaměřujeme naši vědomou pozornost. Při cvičení této fáze se proto zaměřujeme na určitou pociťovanou reflexi otázek typu: „Jak se teď právě cítím?“ (... „Co cítím právě teď tady uvnitř svého těla?“... „Co to je za pocity, které právě teď objevuji jako projevy mého prožívání těla?“… apod.). (Kopřiva, 2009) Při hledání odpovědi se snaţíme odpoutat od různorodé směsice myšlenek, představ či vzpomínek a skutečně se zaměřujeme pouze na projevy našeho tělesného proţívání. Poté zůstáváme pouze u jednoho či pár těch nejvýrazněji se hlásících o naši pozornost a v dalších fázích s nimi pracujeme dále. V této fázi se ale jen snaţíme nepustit je ze zřetele a po nějakou dobu u nich setrváváme a odmítáme vtíravé myšlenky, vynořující se z našich myslí a snaţící se zaujmout naši pozornost. 2. Prožívání tělesné skutečnosti Poté, co jsme soustředili pozornost na určitý pocit v našem těle, reflektujeme dále dvě otázky. První z nich testujeme naši kapacitu pracovat s určitým zachyceným pocitem a zjišťujeme, do jaké míry jsme schopni udrţet si od něho bezpečný odstup, abychom jím nebyli zaplaveni aţ

106

natolik, ţe bychom museli přerušit naše cvičení. Zároveň si touto otázkou vytváříme moţnost pokusit se s předloţeným pocitem nějakým způsobem pracovat, abychom ho nemuseli pouštět ze zřetele ve prospěch některého méně důleţitého pocitu, který bychom sice zvládli jiţ bezpečněji, který by ovšem v danou chvíli neměl pro naše porozumění takový význam. Tato otázka zní: „Mohu s tímto pocitem být?“ (nebo ještě optimálněji ve formě: „Mohu s tímto pocitem být vlídně?“). (Kopřiva, 2009) I kdyţ to na první pohled nemusí tak vyhlíţet, typy odpovědí, které tato otázka implikuje, nám pomáhají určitým způsobem naše zachycené pocity akceptovat jako něco, co je pro náš další profesionální i osobní rozvoj důleţité, a dále na nich pracovat. Díky této otázce se můţeme totiţ pokusit naše silné emoce nějakým způsobem „přerámcovat“ a moţná je spíše pojímat jako poselství, kterému bychom měli věnovat pozornost, jakkoliv jsou třeba v danou chvíli intenzivní. Druhá otázka v pořadí zní: „Mohu u tohoto pocitu zůstat s vnímavou přítomností?“. (Kopřiva, 2009) Účelem této otázky není nic jiného, neţ posunout naši pozornost opět na zachycený a proţívaný pocit a nechat ji na něm po určitou dobu spočinout a určitým způsobem jej prožít. Díky tomu můţe naše mysl asociovat k němu jeho význam a posléze nám ho nějakým způsobem nabídnout. 3. Nalezení symbolického vyjádření pociťovaného významu V okamţiku spočinutí naší pozornosti na určitém pocitu začíná další fáze práce s našimi emocemi. V této fázi se snaţíme určitým způsobem otevřít našim pocitům a moţnosti zachycení určitého významu sledovaného pocitu za pomoci a prostřednictvím nevědomých procesů mysli, během jejichţ průběhu jsme schopni určitým intuitivním způsobem zachytit určité symbolické ztvárnění tohoto hledaného významu, abychom pak s ním mohli nějakým způsobem pracovat dále. Při nácviku této fáze se proto ze začátku soustřeďujeme pouze na co nejvíce vědomé proţívání zachyceného pocitu, aţ do té chvíle, kdy můţeme říci, ţe ohnisko naší vědomé pozornosti, zaměřené na tento pocit u něho určitým způsobem stabilně a aţ téměř samovolně spočívá. V tento okamţik můţeme přistoupit k dalšímu kroku a pokusit se začít čekat bez nějakého zvláštního zaujetí na projevení se jeho pociťovaného významu. Ten by se ve formě určitého symbolického vyjádření měl zpravidla během několika desítek sekund aţ několika minut objevit a jistým způsobem se vnutit do ohniska naší vědomé pozornosti.

107

Při čekání na pociťovaný význam se na začátku doporučuje připomenout si, v jakých formách se můţe objevit. Určitě je vhodné si v tento moment uvědomit, ţe mezi nejčastější formy symbolického vyjádření pociťovaného významu patří slova (jedno či několik), obrazy, smyslově komplexnější představy či vzpomínky. (Kopřiva, 2009) V jedné z těchto forem se pociťovaný význam pravděpodobně objeví, pokud nabývá jiných forem, je zapotřebí být určitým způsobem obezřetný, zvláště pokud se jedná o komplexnější myšlenky či představy komplexnějšího dějového rázu. V tom případě spíše opět zapojujeme výlučně naše myšlení, anebo se oddáváme dennímu snění, coţ nás od cílů focusingu vzdaluje. 4. Rezonování Ve chvíli, kdy se nám podaří určitý pociťovaný význam pocitu zachytit, otevírá se další fáze, ve které určitým specifickým zpětnovazebním porovnávacím procesem ověřujeme jeho platnost. Výchozím předpokladem tohoto procesu zpětnovazebního porovnávání je jiţ dávno objevený (a v praxi opakovaně potvrzený) fakt, ţe pokaţdé, kdyţ lidé (klienti) dokáţou zachytit, pochopit a pojmenovat určité silné a sloţité (aţ traumatické) emoce, je v jejich proţívání moţné i na povrchu zřetelně zachytit pocity určité úlevy. To znamená, ţe správné pochopení významu proţívaného pocitu či emoce vede obvykle k tomu, ţe zaţívaný pocit se určitým způsobem rozpustí, neboť jiţ pominul důvod jeho časově omezené existence a místo něho nastupuje určitý proţitek uvolnění od specifického napětí, které se v těle z určitého důvodu více či méně otevřeně projevovalo. Při cvičení této fáze proto musíme umět přimět svoji pozornost nechat opakovaně „těkat“ své ohnisko z určitého symbolického zachyceného pociťovaného významu na samotný tělesně proţívaný pocit (a nazpět) a sledovat přitom, jak se mění (či nemění) intenzita tohoto pocitu. Necháváme tedy oba objekty naší pozornosti jakoby spolu rezonovat a pozorujeme přitom, jak tento zpětnovazebný proces ovlivňuje intenzitu proţitku daného pocitu a jak zároveň s tím někdy ovlivňuje ještě určitou výslednou podobu symbolického ztvárnění pociťovaného významu. V případě vhodného pociťovaného významu se obvykle intenzita proţívání daného zachyceného pocitu rychle zeslabuje, v případě nutnosti určitého dolaďování jeho symbolického ztvárnění můţe být zaţívání intenzity zachyceného pocitu spíše kolísavé a bude se střídavě zesilovat a opět zeslabovat - dokud úplně nevyhasne. (Kopřiva, 2009) Pokud zachycené symbolické vyjádření pociťovaného významu nijakým způsobem neovlivňuje intenzitu proţitku sledovaného pocitu, jsme na falešné stopě a

108

(se vší trpělivostí) musíme se vrátit o krok nazpět a opět zaujmout vyčkávací postoj vůči dalším (snad uţ více přiléhavým) symbolickým vyjádřením hledaného pociťovaného významu a opět je podrobit zde popsané analýze. Jen tak můţeme jistě a rychle dojít ke svému cíli – tedy porozumět svému aktuálnímu emocionálnímu proţívání. 5. Další dotazování a spočinutí Došlo-li k určitému posunu v tělesném proţívání a dostavil-li se určitý pocit úlevy, můţeme přejít do následující fáze, kterou lze otevřít dvojím způsobem. Buď můţeme naše cvičení vést přímo ke svému závěru, anebo můţeme pokračovat ve focusingu dále. Někdy jsme schopni zpracovat více pocitů a emocí návazně za sebou a prohloubit tak svůj proţitek pocitu úlevy, který se zpravidla při dobře provedeném focusingu dostavuje, a zároveň s tím prohloubit své porozumění určitým situacím v širších kontextech. Abychom tuto moţnost nepropásli, můţeme si osvojit zvyk poloţit si při kaţdém cvičení focusingu otázku, jestli není v přítomný okamţik zapotřebí věnovat svoji pozornost ještě něčemu dalšímu (pocitu či tématu) a vyčkat s určitou uvolněnou pozorností na případnou odpověď ve formě dalšího symbolického vyjádření určitého pocitu, kterého jsme při focusingu zatím dosáhli, či jiných pocitů, které se mezitím objevily. Pokud se určité symbolické ztvárnění objeví, pokračujeme dále ve focusingu, aţ do té doby, dokud nedosáhneme nějakého přirozeného bodu ukončení. (Campbell, McMahon, 2009) Neobjevují-li se dále ţádné výraznější pocity, ani touha nějakým způsobem u nich přetrvávat, ukončíme formálně své cvičení. Jednoduchým a přitom účinným postupem je určitá záměrná reflexe pocitu na počátku cvičení focusingu a jeho porovnání s konečným stavem. S uvědoměním si určitého posunu, ke kterému v našem proţívání došlo, bychom si opět měli vědomě připomenout a pocítit, ţe tento posun představoval pro hygienu a kultivaci našeho duševního ţivota určitý přínos, případně je moţné vyjádřit i pro sebe – a sami sobě - určitý vděk či poděkování za to, ţe jsme si věnovali a vyuţili určitý čas pro to, abychom pobyli s našimi pocity a emocemi a díky tomu i lépe sobě samotným porozuměli. Pokud se nepodařilo uzavřít práci na určitém pocitu, můţeme si dát slib, ţe se k tomu můţeme v budoucnu dle potřeby vrátit. S tím můţeme naše cvičení focusingu ukončit. (Kopřiva, 2009)

109

6. Myšlenkové zpracování Po kratičké přestávce se lze k ukončenému cvičení vrátit, tentokrát ovšem se záměrem pochopit a porozumět významům, nesených našimi emocemi a pocity, v určitých širších kontextech našeho ţivota. Aţ nyní se můţeme pokusit o určitou jednoduchou racionální analýzu projevených symbolických ztvárnění pociťovaných významů. Tyto pociťované významy se pokoušíme reflektovat především s ohledem na přítomné ţivotní souvislosti - to znamená, ţe se vztahujeme spíše k aktuálně řešeným tématům, případně k doznívajícím tématům z nedávné minulosti, někdy jiţ tak můţeme uchopovat a předjímat i určité nároky budoucnosti. Výsledkem je určité porozumění, díky kterému umíme přistupovat k určitým ţivotním situacím s více chladnou hlavou, více uvolněně a se schopností více pozorně si uvědomovat naše pohnutky a cíle, které v aktuální situaci sledujeme a které určitým způsobem ovlivňují naše chování. (Hájek, 2007) Bylo by ovšem chybou domnívat se, ţe kaţdé cvičení focusingu by mělo vyústit v tento naznačený závěr. Pokud se nám v této fázi nenabízí ţádná přesvědčivější interpretace toho, proč a jak se naše zachycené emocionální proţívání vztahuje k našemu aktuálnímu ţivotu, je lepší nepokračovat v analýze za kaţdou cenu dále, neboť je velice málo pravděpodobné, ţe by se nám podařilo ubránit se určitému spekulativnímu uvaţování, jehoţ výsledky by byly zřejmě silně zavádějící. Pozitivním přínosem je jiţ posun, který nastal v našem tělesném a emocionálním proţívání. Práce s pocity klienta - doprovázení Pokud se pracovník spolu se svým klientem chtějí při posuzování určité řešené obtíţné ţivotní situace, do které se klient dostal, dobrat určitých platných závěrů ohledně otázek, jak popsat klientův problém a jak s ním naloţit, měl by brát v úvahu maximum okolností, které nějakým způsobem kontext klientovy současné situace podmiňují. Aby bylo moţno z nich určitým způsobem vycházet a pracovat s nimi dále, je zapotřebí, aby se určitým způsobem objevily v naší komunikaci, kterou spolu se svými klienty vedeme. To ovšem není nikdy beze zbytku moţné, pokud mezi námi a našimi klienty nevládne určitý vztah vzájemné důvěry, zpravidla zdvořile přátelského charakteru. Podle jednoho z metodických východisek emočně reflexivní praxe je moţné tento vztah navázat pouze prostřednictvím empatické komunikace, ve které ponecháváme od počátku iniciativu našim komunikačním partnerům, akceptujeme jejich vnímání reality a nenecháváme se zastrašit

110

určitými teoretickými hypotézami, prosazovanými nejrůznějšími vědeckými komunitami (a uţ vůbec se za nimi neschováváme), ale vystupujeme v naší komunikaci i sami za sebe, jako jedinečné a neopakovatelné lidské bytosti, a ne pouze jako neosobní zástupci určitého mocensky disponovaného úřadu. Pokud se nám toto nedaří, naši klienti nebudou schopni vzbudit v sobě důvěru vůči našim deklarovaným dobrým úmyslům, které v komunikaci s klientem prezentujeme (nicméně bez nijaké zvláštní přesvědčivosti). Kaţdý náš klient potřebuje cítit zájem z naší strany o jeho osobu, jako o lidskou bytost, zasluhující úctu, ale také i soucit (a pomoc), octne-li se v určité situaci nouze, aby nám mohl důvěřovat a v komunikaci nás seznamoval i s těmi svými tématy, které povaţuje za více citlivější povahy. Pokud tato témata zůstávají nevyřčena, není obraz našeho společného posouzení klientovy situace komplexní, přičemţ to samé platí o námi dále společně navrhovaném plánu řešení, který z toho důvodu pravděpodobně nemusí vést k účinné pomoci. Můţe se stát, ţe tato nevyřčená témata mohou při jejich opomenutí zásadně ovlivňovat realizaci společně vyhotoveného plánu, a to nepředvídatelným způsobem. Prostředkem, který nám umoţňuje dosahovat skutečně empatické komunikace, je doprovázení, coţ je specifická technika, bez které se ţádný pracovník při práci se svým klientem neobejde. Kaţdý sociální pracovník ji do jisté míry uţívá, nicméně její uvědomělé a záměrné (a dobře nacvičené) uţívání v praxi zvyšuje jeho šance navázat s jeho klienty takový vztah, který povede i k reálné změně jejich ţivota. Tím nejdůleţitějším přínosem této techniky ovšem je ta skutečnost, ţe jejím důsledným uplatňováním orientujeme neustále svoji pozornost na to, co nám náš klient říká, jak nám to říká, nakolik jsou jeho názory racionální a nakolik v ně věří. Při posuzování jeho situace mu tak pomáháme uvědomovat si určité důleţité aspekty daného stavu věcí a obracíme jeho pozornost k tomu, aby zohledňoval jejich vliv následně i při tvorbě plánu řešení svého problému. Velmi stručně, ale výstiţně lze techniku doprovázení definovat jako zpětnovazebné následování klientova zjevného chování, ať již na úrovni verbální, nebo neverbální. (Dvořáček, 1991: 22) To je celkem přesný popis toho, co dělá sociální pracovník v praxi, kdyţ vědomě a s plnou pozorností se snaţí doprovázet klientovy komunikační projevy i jeho proţívání. Takový sociální pracovník si neustále uvědomuje, ţe při komunikaci s jeho kaţdým klientem dochází ke komunikaci mezi jeho a klientovou racionální a emocionální myslí, a na základě toho se vţdy snaţí věnovat svoji pozornost těmto oběma cestám komunikace, které se mezi ním a klientem při komunikaci vytvářejí a projevují se prostřednictvím naší verbální i

111

neverbální komunikace. Zároveň s tím si uvědomuje, ţe naše komunikace je vţdy zároveň o určitém obsahu, ale také o charakteru vztahu, který se mezi námi a našimi klienty právě rozvíjí. V kontextu emočně reflexivní praxe proto ve své praxi vyhodnocuje a zrcadlí v komunikaci nejen to, co slyší, ale vrací do komunikace i všechny výraznější neverbální projevy svých klientů, a tak otáčí jejich pozornost k jejich aktuálnímu emočnímu proţívání, jehoţ aktuální stav sledované neverbální signály těla odráţí. Tímto vyjadřuje určité pochopení a porozumění jejich významu a zároveň s tím dává najevo určitý lidský zájem o osobu druhého člověka, coţ jeho klienty obvykle vede k určitému sebe-otevření se a k určité ochotě rozvíjet jistou a svým způsobem závaznou debatu o tom, v jaké se nachází situaci a jak by ji chtěli či mohli řešit. Následující tři podkapitoly stručným způsobem popisují, jak navázat popsaný vztah a jak kontrolovat a zacházet se svými verbálními i neverbálními komunikačními projevy, které vysíláme směrem k našim klientům. Příprava na doprovázení v komunikaci - ošetření kontextu spolupráce Dříve neţ přistoupíme v komunikaci s klientem k práci na jeho problému a neţ začneme společně s ním posuzovat všechny aspekty jeho obtíţné situace, musíme si určitým způsobem připravit pole pro naše působení, musíme umět přizvat našeho klienta ke spolupráci s námi, získat jeho důvěru v naše dobré úmysly a nabídnout mu určitým věrohodným způsobem spojenectví na řešení jeho problémů. To není vţdy samozřejmostí, neboť vţdy někteří klienti budou vůči sociálním pracovníkům velice ostraţití a budou si vůči nim zpočátku udrţovat určitý odstup, neboť tím, kdo dává pověření sociálním pracovníkům, aby vykonávali svoji činnost v její prospěch, je společnost, s jejichţ některými zástupci nemusí mít naši klienti vţdy nejlepší zkušenosti. Budou podezíraví vůči všem našim snahám pomoci, za kterými budou hledat skrytý záměr přizpůsobit je ku obrazu společnosti, bez ohledu na jejich potřeby, přání, touhy a představy o štěstí. Budou nejspíše očekávat za našimi snahami o spolupráci nějaké postranní úmysly, a budou mít obavy o ztrátu své kontroly nad určitými aspekty svého ţivota. Za takové situace se ovšem pozitivní emocionální vztah mezi pracovníkem a klientem jen obtíţně buduje. Aby klient byl ochoten přistoupit na určitou spolupráci se sociálním pracovníkem, je zapotřebí dobře mu vysvětlit, v jakém kontextu by se jejich další spolupráce měla v budoucnu odehrávat, jaké jsou moţnosti a

112

prostředky, kterými pracovník disponuje, a jaký druh vztahu by se měl mezi nimi nadále rozvíjet. Z toho důvodu musí pracovník v komunikaci s klientem ošetřit následující aspekty celé jejich spolupráce:  Pracovník by měl být transparentní – tzn. maximálně čitelný pro jeho klienta, který by měl po naší první schůzce znát následující fakta: pracovníkova kvalifikace, příp. další specializace; jeho vysílající organizace (zaměstnavatel); vztah vysílající organizace vůči dalším organizacím státní správy a samosprávy; jaké metody pracovník uţívá; jeho pravomoci – zdroje a oprávnění k činění určitých úkonů, jejich limity.  Pracovník by měl umět respektovat všechny své klienty a projevovat to navenek přátelsky zdvořilým chováním k jejich osobám. Měl by si uvědomovat, ţe jeho klient je mu za dané situace v některých svých charakteristikách naprosto roven. Dle medicínských měřítek se obvykle nejedná o duševně chorého či postiţeného jedince, dle formálních společenských norem se jedná o člověka, který se svým chováním (stále) vejde do prostoru vymezeného platnými právními normami, společnost ho uznává ve všech směrech za svéprávného. Proto si zaslouţí zdvořilé zacházení, stejně jako kaţdý jiný dospělý člověk. Při své činnosti by proto sociální pracovník měl vţdy disponovat následujícími schopnostmi a dovednostmi: citlivé uplatňování nejdůleţitějších zásad etikety, čili pravidel společenského chování; umění citlivě sdělit klientovi určité pro něho nepříjemné či nepřijatelné skutečnosti; umět ocenit klientovy silné stránky a pozitivní posuny v jeho uvaţování a chování. Bez respektování těchto aspektů spolupráce pracovníka s klientem je velice obtíţné rozvinout účinný pracovní vztah, na jehoţ základě by klient byl ochoten věnovat svoji plnou pozornost řešení svých problémů, které si buď nechce vůbec uvědomovat, anebo se mu je nechce aktuálně řešit či není v jeho silách se s nimi vypořádat. Musí plně rozumět tomu, proč je mu společností nabídnuta či poskytnuta pomoc, a musí se cítit být plně respektován jako celá lidská bytost – jako jedinečná a neopakovatelná osobnost, a ne jako určitý nesvéprávný objekt, který by měl pouze plnit pracovníkovy příkazy a řídit se jen jeho doporučeními. Vědomá kontrola neverbální komunikace Před začátkem kaţdé komunikace s klientem je důleţité si připomenout a dobře uvědomit, co se odehrává na emocionální úrovni komunikace mezi

113

našimi podvědomými myslemi. To je pro zdar kaţdé spolupráce s klientem důleţité. Zde na této komunikační rovině mimo naše bdělé vědomí probíhá určitá intenzivní neverbální komunikace mezi našimi těly, postavená zejména na vizuálním vnímání, doprovázeném vnímáním paralingvistických fenoménů (tón a výška hlasu, tempo a rytmus řeči, hlasitost projevu apod.). Všechny tyto cesty vnímání emočně laděných informací dávají našim klientům určitou informaci o tom, co si o nich skutečně myslíme, a totéţ jsme schopni zachytit v komunikaci i z jejich strany. Proto je velice důleţité mít vysílání těchto informací pod dobrou kontrolou a pracovat s nimi v komunikaci vědomě dále. Je proto zapotřebí si uvědomovat, ţe naše celé tělo v kaţdém okamţiku hovoří – informuje okolí o našem momentálním emocionálním naladění a obvykle i o charakteru vztahu, který je v aktuální chvíli pro nás moţné s okolím rozvinout. To je obvykle něco, co probíhá naprosto mimo naši vědomou pozornost, je to jev, který se dostane do centra naší pozornosti pouze několikrát za den. V komunikaci s klienty je to ovšem neocenitelná dovednost (pokud ji ovládáme), mít v centru naší pozornosti tuto neverbální řeč těla (jak svoji, tak klientovu) častěji, neboť je to důleţitá zpětná vazba, která nás celkem spolehlivě informuje o tom, jak dobře se nám podařilo navázat a daří udrţovat vztah s klientem na emocionální úrovni komunikace, díky čemuţ jsme pak i schopni rychle zareagovat a dobře ošetřit vztah s klientem v případě, kdy na této úrovni hrozí nějaký komunikační kolaps. Pokud jsme schopni během komunikace s klientem poloţit si občas otázku, co nám říkají jeho neverbální projevy těla (mimika tváře, gestikulace apod.), a poté je během krátké doby vyhodnotit a vrátit zpět (zrcadlit) do naší debaty (verbálně i neverbálně), dáváme tím našemu klientovi i moţnost, aby se sám spolupodílel na vytvoření určité pozitivnější emocionální atmosféry, ve které je pak i ochoten sám se spolupodílet na procesu posouzení své vlastní ţivotní situace a aktivně vyhledávat zdroje a strategie řešení svého problému. Abychom toho všeho ovšem byli schopni dosáhnout, musíme dobře vědět a uvědomovat si, jaké neverbální projevy těla bychom měli především sledovat a jak je pak dále interpretovat. Většina autorů se zpravidla shodne na následujících neverbálních projevech, které jsme obvykle všichni schopni při komunikaci s druhou osobou zachytit a rychle celkem spolehlivě interpretovat, dle daného a určitým způsobem vnímaného komunikačního kontextu. Tyto projevy se především projevují na mimice obličeje, gestikulaci, celkovém postoji těla a para-lingvistických jevech, doprovázejících naši verbální

114

komunikaci. Je vhodné si těchto projevů všímat a trénovat tuto dovednost co nejintenzivněji, dokud se během relativně krátké doby nestane plně zautomatizovanou a svým způsobem přirozenou. Při zpětnovazebním zrcadlení uvedených neverbálních projevů je pochopitelně vţdy nutno zváţit, jak přesně a jakým způsobem je zrcadlit – jestli slovy či nápodobou v chování. Je vhodné si uvědomit, ţe otrocké následování všech neverbálních projevů klienta při jejich napodobování vede spíše k opačným výsledkům, neţ kterých chceme dosáhnout. V případě některých klientových neverbálních projevů bychom jejich přesným zrcadlením nejspíše vyvolali u našich komunikačních partnerů zuřivost, u dalších minimálně znepokojení. Proto je spíše vhodnější některé neverbální projevy vrátit do komunikace pouze verbálně, s určitým stručným výkladem, jak si vysvětlujeme jejich význam, s ujišťující se otázkou, interpretujeme-li je správně. Některé z klientových projevů můţeme zrcadlit stejným neverbálním chováním, nicméně je vhodné přece jen uţívat i různé varianty, nabízející pouze určitou podobnost s klientovým původním projevem. Pokud ani toto nelze, je vhodné a postačující si alespoň uvědomovat, ţe na nejobecnější rovině vţdy platí, ţe kaţdý výraznější klientův verbální či neverbální projev by měl vyvolat u nás určitou více či méně potvrzující reakci. Zrcadlení verbální komunikace Na úrovni komunikace mezi našimi racionálními myslemi jde zásadně o dosáhnutí určitého stavu „porozumění“. To znamená, ţe náš klient musí opravdu získat pocit, ţe do vysoké míry přijímáme jeho interpretaci toho, co se s ním a kolem něho děje. Ţe i kdyţ se neztotoţňujeme s většinou jeho postojů a názorů, dokáţeme pochopit a uznávat důvody toho, proč a jak popisuje svoji realitu. Ţe jsme se k němu přiblíţili a umíme alespoň částečně přemýšlet o tomto světě jako on. Pokud se nám podaří v našich klientech tento popsaný dojem vyvolat, je cesta k naší další spolupráci otevřená. Pokud chceme v praxi určitého stavu porozumění dosáhnout, je efektivní vyuţívat přitom techniku zrcadlového efektu (Dupuy, 2000), s jejímţ uţíváním se dnes můţeme setkat takřka ve všech oborech, pro které je typická přímá práce s lidmi. Základní strategie této techniky se skládá ze dvou kroků, které představují určité typy reakcí na klientova sdělení a jejichţ účinek míří především k posílení klientovy schopnosti vnímat lépe svoji realitu a díky tomu nalézat v ní nové moţnosti řešení své obtíţné

115

situace. Jsou to tyto dva následující kroky, z nichţ oba musí proběhnout a musí jít za sebou v následujícím pořadí: 1. Provedeme nahlas shrnutí informací, které nám byly sděleny klientem. 2. Položíme otázku, jestli podle našeho shrnutí jeho slov rozumíme dobře tomu, co měl–má na mysli, a následně ho vybídneme k odpovědi. (Dupuy, 2000) Tím, ţe se omezíme pouze na to, co nám bylo a je sdělováno klientem, a ţe se nepokoušíme re-interpretovat tato sdělení v duchu nějakých našich hypotéz (expertních či vlastních), jsme většinou zároveň nuceni nějakým způsobem pracovat pouze s klientovým osobním vnímáním reality, přičemţ samozřejmě nám zůstává dál právo doptávat se a poţadovat vysvětlení ohledně těch klientových tvrzení, jejichţ obsah na nás působí minimálně jako sporný. Tímto jsme schopni prostřednictvím našich citlivých zpětných vazeb podněcovat klientovu racionální mysl k tomu, aby v dialogu s námi posílila a zpřesnila své porozumění nastalé situaci a na základě toho nacházela dále její účinná řešení. Popisujeme tedy to, co jsme ze strany klienta zachytili v jeho komunikaci, případně se doptáváme, na základě jakých domněnek zastává určitá stanoviska, čímţ mu pomáháme více pozorněji uchopit všechny důleţité aspekty jeho problémové situace, na základě čehoţ je pak schopen sestavit určitý racionální plán jejího řešení. Otázky, které klademe klientovi, aby zhodnotil, jak blízko jsme se přiblíţili v našich reflexích jeho slov k porozumění toho, jak on vnímá a hodnotí svět kolem sebe, uţíváme potom tak dlouho, dokud prakticky bez výhrad neodsouhlasí naše shrnutí jeho slov jako správně řečená. Aţ teprve potom se můţeme přesunout k dalšímu komunikačnímu tématu, kterým jest plán řešení jeho problému. Nicméně ani při uţívání této techniky zpravidla nemůţeme opomenout tu skutečnost, ţe i v takto vedené komunikaci musíme umět zacházet určitým způsobem s našimi emocemi, tedy s emocemi nás pracovníků, ale i s emocemi našich klientů. Bez citlivého připojení se ke klientově emocionálnímu proţívání můţe naše komunikace, v níţ posuzujeme co nejobjektivněji jeho stav, uvíznout na mrtvém bodě. Jakékoliv výraznější zakolísání v emočním proţívání našeho komunikačního partnera můţe odvrátit jeho pozornost od řešeného tématu, proto je na místě ošetřovat téma emocí i v tomto typu zdánlivě výhradně racionálně vedené komunikace. Je na místě ovládat dovednost kombinovat v našich promluvách, navazujících na sdělení našich klientů, komentáře k věcnému obsahu jejich sdělení s určitými popisy toho, jaké emoce jsme za nimi zachytili a jaké pocity a emoce to vyvolává v nás. Tento vysoce empatický

116

způsob komunikace nám umoţňuje s veškerou moţnou vědomou pozorností přistupovat k určitým citlivým tématům ze ţivota našich klientů, neboť přidrţováním naší pozornosti na jejich emocích dáváme určitým způsobem jasně najevo, ţe počítáme s jejich vlivem, ţe je respektujeme, tedy ţe respektujeme i určité zkušenosti (a přesvědčení) našich klientů, které objevení se těchto emocí určitým způsobem podmiňují. Pokud během rozhovoru s klientem zachytíme v jeho neverbální komunikaci výraznější emocionální projevy, zaměříme na ně svoji pozornost i v naší verbální komunikaci a ţádáme jejich potvrzení či vysvětlení, abychom společně pochopili, v jakém kontextu souvisí s obsahem sdělení, co se nám snaţí sdělit, nakolik to můţe být pro nás aktuálně důleţité, a jak (a do jaké míry) to ovlivňuje či můţe ovlivnit klientovo rozhodování a chování. I kdyţ tímto způsobem dostáváme do naší racionálně vedené debaty téma emocí, stále při takovéto komunikaci potom neděláme nic jiného, neţ ţe zrcadlíme klientova sdělení k němu nazpátek, tedy ţe mu poskytujeme určitou zpětnou vazbu, díky které je schopen racionálně korigovat své názory a chování a tak dostat do svého ţivota více vědomé kontroly nad svým rozhodováním a jednáním. Nutíme ho určitým racionálním způsobem vyhodnocovat jeho vlastní emocionální proţívání a zapracovat jím nesené moţné významy do celkové interpretace své problémové situace. Tím se naše společné posuzování jeho situace stává do určité míry objektivnější, neboť bere v úvahu více vlivů, které její vývoj podmiňují. Závěr V úvodu této kapitoly bylo zmíněno, ţe téma posuzování klientovy situace je jedním z klíčových v oboru sociální práce a ţe dobré zvládnutí této fáze práce s klientem podmiňuje úspěch celé spolupráce. Důleţitou součástí posuzování klientovy situace je práce s emocemi – to znamená práce s emocemi vlastními a zejména práce s emocemi klientovými. Dobré zacházení s našimi emocemi v komunikaci vede k našemu lepšímu uvědomění si toho, co je pro nás a pro naše klienty důleţité, a tím k lepšímu rozpoznání toho, s čím bychom dále měli společně pracovat v další fázi tvorby určitého strategického plánu řešení, aby naši klienti vnímali dohodnuté cíle a postupy jejich naplňování jako vhodné a ţádoucí a aby intenzivněji spolupracovali na jejich realizaci. Práce s emocemi jako neopominutelná poloţka práce s klientem je téma, které (jak upozorňuje v tomto monografickém textu Navrátil) je v diskursu

117

sociální práce přítomno jiţ od doby, kdy do teoretické základny tohoto oboru začaly pronikat myšlenky psychoanalytické teorie. Toto téma bylo od té doby posuzováno z nejrůznějších teoretických pozic, přičemţ dosaţené poznatky byly a jsou zvnitřňovány celou řadou generací sociálních pracovníků, coţ je samozřejmě i typickým rysem současné sociální práce. Pokud budeme chtít shrnout, jak pohlíţí soudobý diskurs sociální práce na téma emocí v praxi, nenalezneme zřejmě výstiţnější popis, neţ jaký podává Howe ve svém textu The Emotionally Intelligent Social Worker, kde popisuje zásady dobré emočně reflexivní praxe v sociální práci. Pokud se jimi sociální pracovník řídí, mělo by to v jeho praxi být znát dle toho, ţe si je vědom svých pocitů a emocí a průběţně je sleduje; vnímá pocity a emoce svých klientů a poskytuje jim o nich zpětnou vazbu; vyuţívá emoce, aby prohloubil své úvahy; vnímá a analyzuje emoce své i druhých; kontroluje a reguluje své emoce i emoce svých klientů; a výrazně se při komunikaci s klienty angaţuje na utváření vzájemně obohacujících vztahů. (Navrátil, 2009) V takovémto případě se mu daří s jeho klienty navazovat takové vztahy, které jsou pro obě strany vzájemně obohacující a motivují klienty k tomu, aby sami chtěli a začali lépe rozumět své obtíţné situaci a následně začali realizovat ve svých ţivotech určité pozitivní změny. V tomto textu bylo upozorněno na několik technik, s jejichţ pomocí lze většině výše uvedených zásad dobré emočně reflexivní praxe dostát. Jedná se zejména o techniku focusingu, kterou v praxi vyuţíváme zejména při práci s vlastními emocemi, a o techniku doprovázení, která nám v procesu posuzování ţivotní situace klientů umoţňuje určitým smysluplným a citlivým způsobem zacházet s jejich emocemi. Bez těchto dovedností se současný sociální pracovník neobejde a je téměř jeho povinností naučit se určitým způsobem s tématem emocí v komunikaci zacházet. K tomu můţe vyuţít výše nabídnuté techniky, ale stejně tak i jiné, s nimiţ se lze v diskursu dnešní sociální práce setkat. Více důleţité spíše je, aby si sociální pracovník závaţnost tohoto tématu uvědomoval a naučil se s ním ve své praxi pracovat.

118

KAPITOLA 6 Zasáhnout, či nezasáhnout? Posouzení životní situace při riziku z prodlení Radka Janebová11 Úvod Sociální pracovnice a pracovníci jsou stavěni v řadách situací před nutnosti volby. Jednou z takových typických situací je volba, zda zasáhnout do situace klienta, či nikoliv. Tomuto tématu se v českém kontextu věnuje překlad knihy van der Laana (1998) Otázky legitimace sociální práce a dále ho tematizoval Musil (2004) v rámci všedních dilemat sociálních pracovníků a pracovnic v publikaci „Ráda bych vám pomohla, ale …“ Sociální pracovník či pracovnice mohou dospět ve svém rozhodování ke dvěma zásadním rozhodnutím: nutnosti zasáhnout, či rozhodnutí nezasahovat. Obě rozhodnutí mohou být legitimní, pokud proběhla v závislosti na konkrétní situaci. Naopak nebezpečné je, pokud sociální pracovník či pracovnice preferují určité rozhodnutí předem. To následně můţe vést ke dvěma systematickým chybám: „nesprávně zasáhnout“, kdy je důsledkem „falešný poplach“ (např. bezdůvodné odebrání dítěte z rodiny), nebo „nesprávně nezasáhnout“, jejímţ důsledkem je nedbalost (např. dopustit pokračující zneuţívání dítěte). Protoţe se tato monografie zabývá východisky reflexívního přístupu v sociální práci, povaţuji za jedinou cestu, jak se vyhnout oběma chybám, „individuální“, respektive „situační“ přístup ke kaţdé situaci. Neboli uváţlivému „rozhodnutí“ by mělo předcházet přiměřené „posouzení“ ţivotní situace klienta. Cílem následujícího textu je nastínit moţnosti, jak posuzovat ţivotní situace klientek a klientů v situacích, kdy hrozí riziko z prodlení, aby jejich rozhodnutí bylo uváţlivé, a sníţila se pravděpodobnost dvou systematických chyb „nesprávně zasáhnout“, či nesprávně nezasáhnout“. Nejprve vysvětlím klíčové termíny jako „posouzení“ a „rozhodnutí“ a jejich vzájemný vztah, dále se budu věnovat popisu dilematu „zasáhnout, či nezasáhnout“, vztáhnu toto dilema k situaci „rizika z prodlení“ a na závěr budu hledat cesty k uváţlivému rozhodování v rámci prezentovaného dilematu na příkladu kazuistiky. 11

Mgr. Radka Janebová, Katedra sociální práce a sociální politiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, e-mail: [email protected].

119

Posouzení „Situaci klienta či klientky“ vymezuji jako určitý výsek reality, ve kterém se osoba v prostředí nachází. Reálně se jedná o velmi sloţitý komplex okolností, který z hlediska moţností sociální práce můţeme jen velmi těţko plně postihnout. „Situace klientky či klienta“ by měla být předmětem porozumění sociálních pracovnic a pracovníků. Tohoto porozumění lze dosáhnout skrze „posuzování“ ţivotní situace klienta či klientky. Na úvod této kapitoly si neodpustím upozornit na rozdílné pojetí termínu „posouzení“ v rámci české sociální práce. Učiním tak z pohledu teorie a praxe, respektive z pohledu akademické obce a z pohledu praktiček a praktiků. Přestoţe je takové rozdělení na svět teorie a svět praxe mnohdy kritizováno (především ze strany akademické obce) a sama si uvědomuji, ţe je to rozlišení umělé, neboť většina vyučujících vysokých a vyšších odborných škol se v praxi pohybuje a velmi dobře orientuje, tak osobně vnímám minimálně terminologickou odlišnost obou světů. 12 V akademickém diskursu se překlad daného termínu poměrně bezproblémově infiltroval do teorie sociální práce. Příkladem budiţ V. Hradecké dny sociální práce zaměřené na „Posuzování ţivotní situace v sociální práci“, kde se této konference zúčastnily desítky vyučujících z vysokých a vyšších odborných škol a v rámci příspěvků a diskuzí se neobjevila jediná polemika s vhodností termínu „posouzení“ (viz Janebová, Smutek, 2008)13. 12

Mimochodem, diskuze na webových stránkách Sociální revue ukazuje, ţe tato oddělenost obou světů je reflektována a zdůrazňována právě lidmi z praxe, kteří vyčítají teorii a metodám sociální práce, předávaným skrze kurikula vysokých a vyšších odborných škol, odtaţitost od praxe, jak ukazuje následující citát z diskuze na stránkách Sociální revue: „Základní otázka: proč standardy kvality sociálních služeb vstupují do zařízení sociálních služeb a nemusí se konfrontovat s již stávajícími metodami práce, např. v oblasti individuálního plánování? Standardy vstupují někam, kde nic není, kde je bílé prázdné pole. Jak to? Kde jsou ony metody sociální práce, které se již tolik let učí na různých školách? V zařízeních sociálních služeb nejsou. Proč? Dle mého sociální práce prostě nemá pracovníkům v sociálních službách i sociálním pracovníkům v sociálních službách co nabídnout. Stává se z ní zábavná hra vysokoškolsky studovaných nadšenců, kteří mají proč pořádat odborné semináře.“ (Syrový, 2008) 13 Výjimkou byla část kolegyň a kolegů pohybujících se v oblasti psychologie a pedagogiky, které/ří upřednostňovali objektivistický termín „diagnóza“, coţ bylo také charakteristické pro některé kolegyně a kolegy ze slovenských univerzit. V rámci akademické diskuze o vhodnosti obou termínů převáţil názor, ţe termín „posouzení“ je vhodnější k popisu práce sociálních pracovnic a pracovníků, protoţe postrádá paternalistickou konotaci termínu „diagnóza“.

120

Je ovšem otázkou, nakolik je termín „posouzení“ přijímaný ve stávajícím praktickém diskursu sociální práce, respektive jak se k němu staví praktičky a praktici? Z hlediska výskytu pojmu a jeho konotace v rámci příslušných právních norem je třeba oddělit oblast veřejné správy a oblast sociálních sluţeb. Zatímco v zákonech platných pro sociální práci ve veřejné správě se termín „posouzení“ či „posuzovat“ objevuje velmi často (např. v souvislosti s příspěvkem na péči či dávkami pomoci v hmotné nouzi), tak v oblasti sociálních sluţeb naopak absentuje. Konotace „posuzování“ v oblasti veřejné správy je do značné míry spojena s jednostranným aktem sběru informací, který vede k přiznání či nepřiznání dávky, jak ukazuje příklad § 11 odst. 1 Zákona o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb.: „Při posuzování nároku na příspěvek na ţivobytí se zjišťuje, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 aţ 7, zda mají osoba a společně s ní posuzované osoby moţnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním.“ Ne ţe by byla zcela potlačena moţnost dialogu, ale expertní role přináleţí sociální pracovnici či pracovníkovi. Pak je charakter dialogu často determinován libovůlí pracovnice či pracovníka, která závisí na jeho náladě, hodnotách, či profesionalitě a kulturou organizace, která vymezuje větší či menší prostor pro moţnost takového dialogu. Situace v oblasti sociálních sluţeb je diametrálně odlišná. S termínem „posouzení“ nepracuje ani zákon o sociálních sluţbách č.108/2006 Sb. (s výjimkou pasáţí věnovaných příspěvku na péči, který je sice určen na financování sociálních sluţeb, ale sám není sociální sluţbou, a jehoţ poskytování spadá do kompetence veřejné správy), ani vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, jejíţ součástí jsou Standardy kvality sociálních sluţeb. Literatura, která vznikla jako výklad či rozpracování Standardů kvality sociálních sluţeb, termín „posouzení“ buď vůbec neuţívá, nebo se od něj přímo distancuje. Například Výkladový sborník pro poskytovatele, který vydalo MPSV v roce 2008, termín „posouzení“ nevyuţívá vůbec a v kapitole věnované „individuálnímu plánování“ pracuje spíše s pojmy jako „zkoumání situace“, „porozumění situaci“, „zjišťování potřeb a hodnot uţivatelů“, „jednání se zájemcem či uţivatelem“, coţ jsou všechno termíny, které jsou v rámci textu chápány jako dialogický proces s klientem. Starší Průvodce poskytovatele Zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe (2002: 50) s výrazem „posouzení“ pracuje, kdyţ je zde vymezeno skrze větu: „…jak jsou kritéria dosaţení osobních cílů naplňována“, ale je to chápáno spíše jako zpětná vazba pro zařízení (k

121

efektivitě sluţeb a o naplňování cílů a poslání). Manuál pro tvorbu a zavádění standardů kvality poskytovaných sociálních sluţeb (Čámský, Krutilová, Sembdner, Sladký, 2008) se dokonce od „posuzování“ distancuje, kdyţ je zde uvedeno, ţe individuální plánování není „v ţádném případě“ „hodnocením či posuzováním“ uţivatele (2008: 95), ale ţe se jedná o dialog či vyjednávání o potřebách uţivatele. Výše popsaná praxe uţívání termínu „posouzení“ spíše ukazuje, ţe je tento termín v praxi vnímán jako jednostranný akt sběru informací ze strany sociální pracovnice či pracovníka, který slouţí jako podklad pro rozhodování, přičemţ jeho protikladem je dialog s klientem. Oproti tomu Navrátil (2007) chápe „posouzení“ mnohem šířeji, kdyţ se opírá o definice, dle kterých je cílem „posouzení“ „porozumění“ ţivotní situaci klienta, které je podkladem pro vhodnou intervenci: „Podle Watsona a Westové …je cílem posouzení porozumění ţivotní situaci uţivatele sluţby, identifikace potenciálních oblastí ţivotní situace změny, aby bylo moţno později koncipovat odůvodněnou intervenci“ (Navrátil, 2007: 73). „Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíţ podstatou je snaha porozumět problému, jeho příčině, ale i tomu, co můţe být změněno, aby byl problém minimalizován či odstraněn“ (Navrátil, 2007: 73). To, ţe uvedené definice nespecifikují, jak se „posouzení“ provádí, dává prostor jak pro vyuţití jednostranné i dialogické konotace „posouzení“. Navrátil (2007: 74-75) pak ve svém textu prezentuje různé modely „posuzování“, které lze vztáhnout i k situaci v České republice. Například „model dotazování“, zaloţený na předpokladu expertnosti pracovnice či pracovníka, či „procedurální model“, jehoţ cílem je posoudit, zda je klient oprávněným uţivatelem sluţby, spíše odpovídají praxi ve veřejné správě, zatímco „výměnný model“, postavený na kompetenci uţivatele zhodnotit své potřeby, se více překrývá s individuálním plánováním v oblasti sociálních sluţeb. Nevýhodou „výměnného modelu“ je, ţe předpokládá dobrovolnost a kompetentnost klientky či klienta, coţ ne vţdy odpovídá praxi sociální práce. Jsou situace, kdy je legitimní ukázňování klientky či klienta (Laan, 1998), neboli vnímání situace ze strany klientů nemusí být shodné s „posouzením“ sociálních pracovnic a pracovníků. Řada klientek a klientů odmítá vést dialog o svých potřebách, či není schopna takový dialog vést, z čehoţ pak vzniká rozporuplný aţ odmítavý postoj řady poskytovatelů

122

sociálních sluţeb ke Standardům kvality sociálních sluţeb, které jinak mají velký potenciál pro zlepšení situace klientek a klientů. 14 Popsaná situace v České republice ukazuje, ţe určitá oddělenost akademického a světa praxe není aţ tak úplnou fikcí. Odlišný jazyk obou světů velmi komplikuje moţnost jejich sblíţení. Důvodem, proč jsme se přes uvedené nejednoznačnosti rozhodli v naší monografii preferovat termín „posouzení“, je jeho šíře a komplexita, která umoţňuje vyuţívat ho jak ve smyslu dialogického aktu, tak ve smyslu jednostrannější snahy vyhodnotit situaci klientky či klienta. A právě při řešení dilemat „zasáhnout“, či „nezasáhnout“ se ukazuje potřeba situační aplikace toho kterého modelu, respektive potřeba reflexivity, neboť i expertní posouzení situace, které vychází více z vnímání pracovníka neţ klienta, můţe být někdy legitimní. Rozhodování „Rozhodování“ je povětšinou charakterizováno v odborné literatuře jako jádro aktivit profesionální sociální práce. Pokud chtějí sociální pracovnice a pracovníci naplňovat cíle sociální práce, jakými jsou dosahování lidského blaha, sociální spravedlnosti a prevence lidského utrpení, měli by věnovat procesu „rozhodování“ značnou pozornost. Nicméně, „rozhodování“ nemusí být jednoduchým aktem svobodné volby subjektu, naopak v kontextu sociální práce můţe zahrnovat řadu tenzí a kontradikcí. Jak zdůrazňuje O´Sullivan (1999), „rozhodování“ v sociální práci jsou často problematické akty, zaloţené na nekompletních informacích, uvnitř časových omezení a pod tlakem různých dalších subjektů. Jejich pravděpodobným výstupem bývá nejistota, spojená s nejrůznějšími volbami, a také strach, ţe něco bylo učiněno špatně, doprovázený obavou z obvinění a trestního stíhání.

14

V praxi se většinou tyto rozpory řeší tím, ţe poskytovatel spolu se zadavatelem (např. OSPOD a organizace sanace rodiny) vymezí rámec spolupráce (např. pokud nemá dojít k návrhu na odebrání, musí se zlepšit rodičovská péče v oblasti hygieny, stravování a zajištění podmínek pro učení do školy) a v tomto rámci dostává uţivatel/ka prostor pro dialog při hledání potřeb (pokud se uţivatel/ka rozhodne sluţbu vyuţívat, pak můţe probíhat dialog o podobě samotné péče a cestách, jak ji změnit). Z hlediska uţité terminologie je problém to, ţe metodiky ke standardům se těmito situacemi zabývají minimálně. Absolutní důraz na zakázku uţivatele sluţby zatlačil do pozadí neméně důleţitou oblast odpovědnosti sociálních pracovníků a pracovnic za „zprostředkování náhledu na situaci“, kterou zdůrazňuje například Johnson (1998).

123

Například Healy (2003) v americkém kontextu popisuje, jak sociální pracovnice a pracovníci zaţívali velké napětí při sociální práci se seniory, kteří měli sníţené kognitivní schopnosti (např. kvůli demencím, psychickým poruchám, či krizovým situacím). V situacích, kdy měli rozhodovat, zda klienta či klientku ponechat v domácí péči nebo iniciovat jejich umístění do institucionální péče, trpěli silnou nejistotou při svém rozhodování. Tenze jim způsobovaly především situace, kdy byla kapacita rozhodovat se u klientů nejasná a nebyla jim jasná ani jejich odpovědnost v situaci. Na jedné straně si uvědomovali klíčové hodnoty sociální práce, kterými jsou uznání práva na sebeurčení a autonomie klientů a klientek, na stranu druhou reflektovali určitou omezenost aplikace těchto dvou hodnot při práci se seniory, které nebylo moţno povaţovat za plně kompetentní. Zmíněné hodnoty se dostávaly do střetu s imperativy bezpečí a rizika, respektive s jinou hodnotou sociální práce, a to „jednat v nejlepším zájmu klienta“. Nejasnosti o rozhodovací kapacitě spojovali s nejistotou předvídat následky svých rozhodnutí. I přes to, ţe vyuţívali metody managementu přiměřeného rizika 15, trápilo je, ţe jejich špatná rozhodnutí mohou mít fatální důsledky pro ţivot klientek a klientů. Tyto tlaky byly navíc stupňovány problematickými vztahy s jinými profesemi (hlavně zdravotníky), které mají zpravidla rozdílné pojetí etiky, pojetí sebedeterminace a jiný rozhodovací styl při dilematu mezi bezpečím a ochranou práv, takţe v praxi upřednostňovali hodnotu bezpečí před hodnotou ochrany práv, a neuznávali moţnost sebedeterminace klientů (např. nepovaţovali klienty za způsobilé ţít doma). Healy (2003) zjistila, ţe v zájmu zachování dobrých vztahů s těmito profesemi sociální pracovnice a pracovníci rezignovali na podporu klientské sebedeterminace a autonomie. Pro praxi z toho vyvozuje potřebu profesionální znalosti nejen etiky sociální práce a schopnost reflexe, jaký vliv můţe mít zájem udrţet spolupracující vztahy s jinými profesemi na podporu autonomie klienta, ale také dobrých znalostí ve zdravotní oblasti. K tomu lze ještě dodat, ţe schopnost či neschopnost sociálních pracovnic a pracovníků obhajovat rozhodnutí pravděpodobně souvisí se statusem sociální práce v dané zemi. Pokud není sociální práce celospolečensky uznávána jako profese, která je výlučná svou činností, bude sebevědomí sociálních pracovnic a pracovníků při legitimaci jejich rozhodnutí pravděpodobněji sniţováno skrze zpochybňování jejich profesionálních kompetencí rozhodovat. 15

Management přiměřeného rizika by měl být znám i českým poskytovatelům, protoţe je poměrně zdařile rozpracován ve Výkladovém sborníku pro poskytovatele (2008) ke Standardům kvality sociálních sluţeb.

124

„Rozhodování“ vymezuji jako proces, při němţ lidé konstruují či volí více variant, o kterých uvaţují, a posléze činí volbu mezi tímto předvýběrem. Neboli „rozhodování“ nemusí být zaloţeno pouze na výběru z daných moţností, jak ho vymezuje např. Winkler (2007: 19), ale můţe zahrnovat i jejich vytváření (a také opomíjení některých z nich – zpravidla těch, které by nám rozhodování příliš komplikovaly – příkladem můţe být výše zmíněná rezignace na prosazování autonomie klientky na základě tlaku zdravotnických pracovníků). Ve své formulaci cíle operuji s termínem „uváţlivé rozhodnutí“, které je třeba pro účel tohoto textu vysvětlit. K tomu lze vyuţít teorie O´Sullivana (1999), který rozlišuje mezi tzv. „uváţlivým“ (či „přiměřeným“, nebo „situačním“)16 rozhodováním a „efektivním“ rozhodováním. „Efektivní rozhodnutí“ je charakterizováno tím, ţe se zaměřuje na dosaţení cíle rozhodovatele a je spojováno s výsledkem „rozhodnutí“. Správnost rozhodnutí je hodnocena dosaţením či nedosaţením cíle. Mattison (2000) nazývá z etického hlediska takový přístup jako „teleologický“. Teleologická škola myšlení je zaloţená na zvaţování potenciálních následků, kdy jsou rozhodnutí dělána ve vztahu k následkům, stojí tedy na etice utilitarismu. Intervence, které vedou k vyššímu stupni dobra, jsou hodnoceny jako ţádoucí. V podstatě se jedná o filozofii „účel světí prostředky“. Pokud za klíčové hledisko rozhodování povaţujeme výsledek, kterého chceme dosáhnout, můţe se stát, ţe proces intervence bude silně účelový, coţ v sobě nese mnohá etická rizika. Rizikovosti „teleologické etiky“ se věnuje například Nečasová (2001), která uvádí několik problematických oblastí v rámci utilitarismu. Za prvé, relativitu štěstí, kdy např. hlasitá hudba můţe být pro jednoho souseda nesnesitelná, druhému však vůbec nemusí vadit, coţ ovšem nemusím při kalkulaci dobře odhadnout. Za druhé, jednání, které maximalizuje štěstí v krátkodobé perspektivě, se můţe z dlouhodobé perspektivy jevit jako zcela nevhodné pro maximalizaci celkové sumy štěstí. Za třetí, nikdy není dopředu jisté, jaké budou následky jednání. Za čtvrté, jakékoliv jednání se můţe jevit jako morálně správné v určité specifické situaci (např. nedodrţet slib, vraţda), takţe utilitarismus můţe vést k takovým činům, které by dobrý člověk za normálních okolností nemohl tolerovat. Za páté, sociální princip utilitarismu chápe sociální uţitek jako sumu uţitku nebo průměrný uţitek, tím se odsouvá hledisko podílové spravedlnosti. Bez principu 16

Tyto tři termíny (uváţlivý, přiměřený, situační) vnímám v tomto textu jako synonyma.

125

spravedlnosti se zdá, ţe např. diktaturu, či rasismus lze legitimizovat tehdy, kdyţ přispívají k maximalizaci sumy uţitku. Průměrný uţitek pak nepodává ţádnou informaci o uţitku pro konkrétního jednotlivce. A za páté, utilitarismus můţe být nespravedlivý v případě, kdy se např. obětuje štěstí jedné skupiny lidí proto, aby se dosáhlo větší sumy štěstí pro jinou skupinu lidí. Jako protiklad k teleologické etice rozhodování formuluje Mattison (2000) „etiku deontologickou“, ve které správnost nebo špatnost intervence určují morální pravidla. Intervence je buď špatná, nebo dobrá bez ohledu na její následky, přičemţ etická pravidla by měla být dodrţována za všech okolností. Sociální pracovnice a pracovníci by neměli pravidla podřizovat dle svého uváţení určitým okolnostem. Pravidla musí být dodrţena za všech okolností a ţádné okolnosti nemohou ospravedlnit porušení pravidel. Toto etické východisko lze z hlediska praxe interpretovat ambivalentně. Na jedné straně můţe inklinovat k procedurálnímu (či byrokratickému) přístupu, který je charakteristický předem připraveným řešením problému klienta. Problém klienta je chápán jako impuls, na který se reaguje předem daným způsobem, dle stanovených pravidel. Problém bývá posuzován izolovaně, není hledána souvislost s jinými potíţemi klienta. Práce sociálního pracovníka je převáţně rutinní. (Musil, 2004). Na druhé straně nemusí být procedurální způsob nutně interpretován negativně, jak ukazuje Laan (1998), kdyţ se na byrokracii dívá z vnitřní perspektivy a upozorňuje, ţe odcizení můţe mít své světlé stránky (např. lidé dostávají relativně rychle a bez stigmatizace sociální dávky). Příčiny preference procedurálního přístupu mohou být různé. Na organizační rovině se můţe jednat o nátlak kultury organizace, jak se často stává v byrokratických organizacích, na rovině individuální zkušenosti se můţe jednat o důsledek syndromu vyhoření, nebo na rovině etické můţe jít o hodnotovou preferenci jedince. Nicméně, ani „teleologický“, ani „deontologický“ 17 způsob rozhodování nelze ztotoţnit s „uváţlivým rozhodnutím“. To je spojováno s přiměřeností 17

Nečasová (2001) upozorňuje, ţe z hlediska preskriptivní etiky, která je zaměřena na hledání kritérií, jaké jednání je morálně dobré, je redukce etických přístupů na „teleologický“ a „deontologický“ zjednodušující. Jako další varianty etických přístupů uvádí „teorii přirozeného zákona“, která je ztotoţňována s Boţím zákonem, „teorii přirozeného práva“, která stojí na principech osobních zájmů a individuálních práv, které jsou stvrzovány společenským kontraktem, „teorii distributivní spravedlnosti“, která vytváří variaci na utilitarismus skrze legitimizaci dobra pro všechny. Z hlediska sociální práce jsou aktuální především „antiopresivní teorie“, které jsou zaměřeny na

126

rozhodnutí vzhledem k situaci. „Situační přístup“ je charakteristický hledáním řešení „šitého na míru“ klientovi, přičemţ se problém posuzuje jako součást jeho ţivotní situace a na základě získaných poznatků se navrhuje vhodné řešení. Vzhledem k tomu, ţe jsou problémy a potřeby kaţdého klienta vnímány jako unikátní, nelze řešení předem naplánovat. (Musil, 2004). Tento přístup v sobě v podstatě integruje jak „deontologickou“, tak „teleologickou“ etiku rozhodování. Jedná se o rozhodnutí, které bere v úvahu jak dosaţení cíle, tak orientaci na správnost rozhodování (reprezentovanou platnými zákony, metodikami a etickými zásadami). Propojení obou typů etického rozhodování je přítomno například v Laanově (1998) „principu uváţlivé pomoci“, který vychází z Habermasovy „etiky diskursu“. Uváţlivost znamená zahrnout do rozhodování jak princip normativity (správnosti), tak princip účelovosti. Rozhodující subjekt by měl brát - za prvé - v úvahu, jaké rozhodnutí lze v rámci obecného diskursu povaţovat za správné, či společensky ţádoucí (Laanovo kritérium zahrnutí sociálního světa), přičemţ je - za druhé podstatné, aby to, co je správné, bylo zároveň legitimní, autenticky sdílené lidmi, kteří se shodli na správnosti určitého postupu (Laanovo kritérium zahrnutí subjektivního světa). Z tohoto důvodu je třeba pokládat i normativní otázky, zda je například společensky ţádoucí, aby dítě, u něhoţ je podezření na zanedbávání péče, zůstalo doma, a zda jsou informace, se kterými se pracuje, důvěryhodné. Zároveň by - za třetí - mělo „uváţlivé rozhodování“ zahrnovat reflexi účinnosti prostředků vzhledem ke stanovenému cíli, coţ znamená na základě shromáţděných a vyhodnocených informací zvolit nejvíce efektivní cesty k dosaţení cíle (Laanovo kritérium zahrnutí objektivního světa). Například, pokud je cílem organizace předcházet umísťování dětí do ústavní péče (výchovy), pak můţe sociální pracovník či pracovnice na základě provedeného šetření zvaţovat, jaké prostředky má k dispozici a jaké vyuţije, aby k takovému umístění dítěte nedošlo.

změnu utlačujících sociálních podmínek, „etika účasti (péče)“, inspirovaná ideami diferencialistického proudu feminismu, která se podřizuje zachování vztahů na úkor abstraktních morálních principů (etiky spravedlnosti), „etika diskursu“, která vychází z Habermasova principu univerzalizace, kterou vysvětluji dále v textu. Od věci není také zmínit „postmodernistickou etiku“, která se vyznačuje reflexí a sebereflexí mocenských aspektů sociální práce, ale která je zároveň mnohdy kritizována jako morální relativismus. (Nečasová, 2001)

127

Tematikou „přiměřeného rozhodování“ se zabývá také O´Sullivan (1999) ve své publikaci „Decision Making in Social Work“, ale jeho pojetí je oproti Laanovu (1998) obecnějšímu či principiálnějšímu pohledu více praktické aţ návodné, protoţe se orientuje na konkrétní aspekty „přiměřeného rozhodování“. O´Sullivan upozorňuje, ţe „rozhodování“ můţe být zdrojem oprese klientek a klientů, ať jiţ skrze hodnoty a způsoby sociální pracovnice či pracovníka, organizační politiku, nebo struktury společnosti. Opresi lze chápat jako potlačování práv, zájmů či potřeb klienta, které vede k nespravedlnosti nebo nějaké újmě vůči klientce či klientovi. Proto by měla být „rozhodování“ v sociální práci věnována zásadní pozornost, přičemţ by měly být především reflektovány všechny moţné tlaky, které mohou jeho proces ovlivnit. (O´Sullivan, 1999) Termín „situace rozhodování“ vymezuje O´Sullivan (1999) jako celek okolností, které vyţadují nebo podněcují „rozhodnutí“. „Situace rozhodování“ je zvaţována při volbě „problému rozhodování“, která vyţaduje mnohem uţší ohnisko. „Situace rozhodování“ zahrnuje rozdílné kontexty a rozmanité participanty. Jedná se o soubor okolností, které jsou přiměřeně komplexní, ale zároveň obsahují všechny aspekty situace, které jsou reflektovány od mikroúrovně k makroúrovni. Zároveň je třeba chápat „situaci rozhodování“ jako časoprostorovou jednotku, která je v nepřetrţitém stadiu vývoje, tudíţ je třeba potřebný obraz reality nepřetrţitě aktualizovat a přehodnocovat. Při zkoumání „rozhodování“ v sociální práci existuje riziko, ţe dojde k omezení pouze na sociální/ho pracovnici či pracovníka. O´Sullivan (1999) zdůrazňuje, ţe existuje řada dalších potenciálních účastníků „rozhodování“, například členové rodiny, osoba, která učinila oznámení, osoba, která přijala oznámení, vedoucí v organizaci, policie, škola, zdravotníci atd. Kaţdý z těchto subjektů „rozhodování“ do něj můţe různými způsoby zasahovat. Je třeba reflektovat, ţe mezi rozhodnutími participantů mohou vznikat konflikty (např. klientčino „rozhodnutí“ nepoţádat o umístění dětí do Klokánku můţe být v rozporu s „rozhodnutím“ oddělení sociálně právní ochrany dětí, kde je preferováno dobrovolné umístění dětí v takovémto zařízení ze strany rodičů). Participanti mohou být při „rozhodování“ ovlivněni například osobními, rodinnými, ţivotními, organizačními, či profesními zájmy. Například sociální pracovnice, která je katolické víry, můţe mít tendenci posuzovat lesbickou sexuální identitu adolescentní klientky jako problematickou, coţ můţe vést k řadě sporných „rozhodnutí“. Intenzita těchto zájmů se můţe lišit, podobně jako se můţe lišit moc jednotlivých participantů. Také je

128

nezbytné zmínit, ţe ne všichni zúčastnění se musí nutně podílet na „rozhodování“. Například klient je ten, kdo je v centru rozhodovací situace, ale nemusí to nutně znamenat, ţe je či musí být subjektem „rozhodování“. Podle O´Sullivana (1999) je také problematické vymezit hranice „rozhodování“. Na jedné straně je moţno argumentovat, ţe ohnisko by mělo být na „rozhodování“ sociálních pracovnic a pracovníků v tzv. první linii sociální práce. Na druhé straně „rozhodování“ ovlivňují i méně viditelné aspekty, někdy dokonce mimo oblast sociální práce, jako jsou například kontexty a tlaky politické (politické tlaky na odebírání dětí z rodin jako prevence zneuţívání, či naopak tlaky na předcházení ústavní péči „za kaţdou cenu“), organizační, jak je podrobně popisuje Libor Musil (2004) v knize „Ráda bych vám pomohla, ale…“ (příklady mohou být dilemata sociálních pracovnic a pracovníků v organizacích, zda upřednostňovat materiální či nemateriální pomoc, či zda se zaměřit na mnoţství klientů nebo kvalitu sluţby, apod.), ekonomické (financování sluţby můţe být podmíněno určitým typem rozhodnutí, např. organizace se v rámci krajského individuálního projektu podpořeného Evropským sociálním fondem zaváţou k určitému počtu uţivatelů za období tří let, coţ ale můţe vést k tomu, ţe vznikne tlak na krátkodobé intervence, které nemusí dosáhnout odsouhlasených cílů klientek a klientů), sociální (rozdílný sociální status klientky z niţší sociální třídy a vyšší sociální třídy můţe v jejich podobné situaci podmiňovat rozdílné rozhodnutí, příkladem můţe být rozdílné hodnocení absencí ve škole ze strany dětí takovýchto ţen, kdy u dítěte ţeny z niţší třídy můţe školní absence vyvolat mnohem rychlejší a radikálnější reakci OSPOD, neţ tomu je u ţeny z vyšší třídy) a kulturní (např. genderové uspořádání společnosti můţe vést k tomu, ţe matky a otcové jsou rozdílným způsobem sankcionováni za podobná selhání v rodičovských rolích). Zatímco v prvním případě je kladen důraz na práci s klientem či klientkou a interdisciplinární spolupráci, jedná se tedy o mikroúroveň „rozhodování“, tak ve druhém je zdůrazněna jeho makroúroveň. Agenda „rozhodování“ v sociální práci můţe podléhat řadě omezení, která mohou stavět před sociální pracovnice a pracovníky mocnější subjekty „rozhodování“ (např. tlaky na rozhodování způsobené obavou, ţe pokud pracovník či organizace v oblasti sanace rodiny neoznámí určitou skutečnost OSPOD, tak dojde k ohroţení organizace, neboť je v přísunu klientů závislá na něm). Bachrach a Baratz (O´Sullivan, 1999: 15) dokonce pojednávají o „ne-rozhodování“, které vymezují jako aktivity, zabraňující vynořování otázek důleţitých pro rozhodování (např. v organizaci existuje

129

pravidlo, ţe všechny rizikové informace budou OSPOD oznámeny bez ohledu na etickou a právní povinnost mlčenlivosti, anebo naopak ţe bez ohledu na závaţnost informace bude vţdy preferována zásada mlčenlivosti). „Přiměřené rozhodování“ O´Sullivan (1999) spojuje s procesem, ústícím do „rozhodnutí“, které lze hodnotit jako „odpovídající situaci“. Atributy „přiměřenosti“ pak vymezuje následovně:  Je zahrnuta kritická reflexe kontextů „rozhodování“ (právního, profesního, organizačního, sociálního, politického, ekonomického, kulturního atd.), neboli sociální pracovnice či pracovník by měl/a reflektovat okolní tlaky, které působí na její/jeho „rozhodování“.  Klient/ka je zahrnut/a v nejvyšší přiměřené míře neboli při „rozhodování“ je třeba zvaţovat, jaká je optimální participace klienta/klientky na „rozhodování“, zda jí bylo dosaţeno, případně, jak jí dosáhnout. V případě, ţe klient na „rozhodování“ neparticipuje, tak by měl/a pomáhající reflektovat, jak je takový stav legitimní.  „Přiměřené rozhodování“ relevantními participanty.

je

konzultované

se

všemi

 Rozhodovatel/ka si je vědom/a svých emocí, jeho či její myšlení je jasné neboli sociální pracovníci a pracovnice by měli provádět sebereflexi svých pocitů, jejich příčin či dopadů na „rozhodování“.  „Přiměřené rozhodování“ vychází ze zdůvodnitelného rámce situace „rozhodování“, neboli východiska „rozhodování“ vystihují komplexitu situace a je pouţita holistická perspektiva (dostupné relevantní informace).  Průběh procesu „rozhodování“ je zaloţen na systematickém hodnocení jednotlivých moţností. Vztah „posouzení“ a „rozhodnutí“ Vzájemný vztah mezi „posouzením“ a „rozhodnutím“ budu v tomto textu vnímat spíše normativně, tedy ve smyslu, jak by měl (či konstruktivisticky řečeno „mohl“) tento vztah vypadat, aby bylo moţno hodnotit přístup sociální/ho pracovnice či pracovníka jako reflexívní. Naopak budu věnovat minimální pozornost deskriptivnímu pojetí, tedy hledání toho, jak v praxi jejich vzájemný vztah vypadá. Pominu některé proudy deskriptivně pojaté literatury, které zpochybňují přímočarý a logický vztah mezi „posouzením“ a „rozhodnutím“ (např. Hasenfeld, 1983; Keller, 1996; Winkler, 2007).

130

Normativní pohled lze nalézt především v rámci odborné literatury metod sociální práce, která se zabývá tím, jaký by měl být vztah mezi „posuzováním“ a „rozhodováním“. Zpravidla v ní lze nalézt charakteristiku ideálního průběhu „posouzení“ a ideálního průběhu „rozhodování“ a popis ideálního vztahu mezi nimi, který je chápán jako logicky po sobě následující fáze pomoci. Například dle Johnsona (1998: 269) by mělo být „rozhodování“ děláno s ohledem na „posouzení“. Zatímco „posouzení“ by mělo vést k porozumění situaci, tak „rozhodování“ zahrnuje plánování, které z „posouzení“ logicky vychází. Dutton a Kohli (1996:79) povaţují za předpoklad kompetentní praxe „rozhodování“ v sociální práci přiměřené „posouzení“ situace, které obnáší reflektování vhodnosti metod a obsahu „posouzení“ (např. rozhovory, šetření, dohady atd.), zahrnutí dialogu s participanty, kteří situaci rozumí, a zahrnutí rizik. Podobně van der Laan (1998) v rámci svého „principu uváţlivé pomoci“ rýsuje osnovu pro „uváţlivé rozhodnutí“, zaloţenou na potřebě komplexity a dialogičnosti „posouzení“, které jsou logicky následovány uváţlivým „rozhodnutím“ o vhodné metodice. Na druhou stranu i „normativní“ pohled připouští vliv určitých intervenujících faktorů, které mohou zpochybnit logickou a přímočarou souvislost mezi „posouzením“ a „rozhodnutím“, a pak klade důraz na jejich reflexi. Například Bartlett (Johnson, 1998: 269) chápe reflexívní „rozhodnutí“ jako most mezi znalostí a hodnotou („posouzením“) na jedné straně a intervenčním působením na straně druhé. A právě hodnoty povaţuje za velmi vlivné v našem procesu „rozhodování“, protoţe naše percepce a myšlení jsou jimi ovlivňovány. Upozorňuje, ţe sociální pracovnice a pracovníci mají tendenci zastiňovat to, co není v souladu s jejich hodnotami a myšlením, a proto je třeba provádět kritickou reflexi vlastní hodnotové perspektivy. Na nepominutelný vliv emocí jak na straně pomáhajících, tak na straně klientské upozorňuje v rámci této publikace v kapitole Téma emocí v posuzování klientovy situace Miroslav Kappl, který navíc nabízí techniky pro práci s nimi. Jiným příkladem „komplikovanějšího“ pohledu na potřebu vztahu mezi „posouzením“ a „rozhodnutím“ nabízí Musil (2008b: 35), kdyţ doporučuje sociálním pracovnicím a pracovníkům, aby zaujali vůči sobě samým pozici vnějšího pozorovatele a odpovídali si na otázku, jak jednají v situacích, kdy se dostávají do rozporu jejich morální ideály a očekávání organizace? A zároveň můţe následovat otázka: „Mohu to dělat jinak neţ dosud a svým ideálům se více přiblíţit?“

131

„Normativní“ pohled na vztah „posouzení“ a „rozhodnutí“ se nemusí nutně zaměřovat pouze na reflexi hodnotového či kontextového vlivu na „rozhodování“ sociálních pracovnic a pracovníků, ale můţe upozorňovat na potřebu reflexe „zkreslení“ samotného „posouzení“. Neboli, i kdyţ sociální pracovnice a pracovníci preferují dialogický model práce s klientkou či klientem a jejich „posouzení“ je primárně zaloţeno na povídání klientů, neznamená to, ţe výsledné „posouzení“ je zcela optimálním východiskem pro „rozhodnutí“. I klientky a klienti jsou produktem sociálních a kulturních vztahů, které významně formují jejich vlastní interpretace. Pak můţe docházet k tomu, ţe pohledy klientek a klientů na jejich vlastní problémy jsou „zamlţeny“ různými kulturními filtry. Například ţeny, jejichţ děti se staly oběťmi sexuálního zneuţívání jejich partnerů, mohou mít tendenci přisuzovat vinu za zneuţívání sobě (Bentovim, 1998) a svému selhání v roli „stráţkyně rodiny“. Příběh zneuţívání dítěte interpretují v kulturním diskursu, v němţ je ţena prezentována jako „ochránkyně dětí“, nebo můţe být taková interpretace důsledkem genderové socializace ţen, které jsou vychovávány, aby hledaly příčiny problémů uvnitř sebe. Oproti tomu u zneuţívajících muţů se můţe objevit perspektiva sebe sama jako obětí provokace ze strany dětí či selhávajících partnerek (Bentovim, 1998). To opět můţe vycházet z genderové socializace, v jejímţ rámci jsou muţi vychováváni k tomu, aby o sobě nepochybovali, v důsledku čehoţ mohou mít tendence hledat příčiny problémů vně sebe. Pokud se sociální pracovnice a pracovníci chtějí vyvarovat takovýmto kulturním zkreslením, měli by při „posouzení“ ţivotní situace klientek a klientů zvaţovat, jak jsou klientské příběhy ovlivňovány dominujícími diskursy. Posouzení se tak dostává za hranice „hledání pravdy“ (jak situace klienta vypadá) a spěje k hledání toho, jak jsou „pravdy“ či „velké kulturní příběhy“ produkovány (proč ji interpretuje on i druzí právě takto). Více se tématu disciplinární moci věnovala v kapitole Moc a posuzování životní situace klienta na příkladu praxe probačních pracovníků Lucie Smutková. Přesto stojí za to stručně připomenout, ţe jiţ Michael Foucault upozorňoval na vztah mezi věděním (poznáním) a mocí, a co je „posouzení“ jiného neţ vědění? Foucault klade velký důraz na tzv. „disciplinární moc“, která se vyznačuje tím, ţe lidé internalizují dominující kulturní představy normality a sami na sebe nahlíţejí skrze vytvořené kategorizace, co je a co není normální. Pokud je pak rozdílným způsobem kulturně vymezeno například sexuálně normální chování ţen (ţeny jako sexuálně zdrţenlivé bytosti) a sexuálně normální chování muţů (muţi jako sexuální dobyvatelé), pak

132

mohou být u ţeny a muţe rozdílně interpretovány okolnosti, jako je počet sexuálních partnerů, nevěra či znásilnění. Na tyto interpretace pak nelze nahlíţet jako na čistě svobodnou volbu člověka, který ji činí, ale jako do značné míry formované mocí kulturních představ o tom, co je normální a co nikoliv. V rámci sociální práce to můţe vést k otázce, jak moc kulturních rámců ovlivňuje interpretaci ţivotní situace ze strany klientky či klienta (a sociální pracovnice či pracovníka)? Individuální příběhy budou velmi pravděpodobně uzpůsobeny tak, aby zapadaly do „velkých příběhů“ o genderu, rase, třídě apod. Tak trochu skeptickým závěrem předchozích úvah je, ţe v praxi nelze předpokládat přímočarý vztah mezi posouzením a rozhodnutím, coţ se ale nemusí nutně vylučovat s moţností uváţlivých rozhodnutí na straně sociálních pracovnic a pracovníků. K určitému optimismu mě vede předpoklad, ţe se schopností reflexivního a kritického myšlení, tak jak o něm pojednává ve druhé kapitole Pavel Navrátil, lze činit jak kvalitní posouzení, tak dobrá rozhodnutí. Dilema zasáhnout, či nezasáhnout Cílem této subkapitoly je vymezit moţné nejasnosti při vymezování „dilematu zasáhnout, či nezasáhnout“ a kritéria, jak bude dané dilema pojato v následujícím textu. Nejprve vztáhnu dilema k moţnosti dvou systematických chyb „nesprávně zasáhnout“ a „nesprávně nezasáhnout“, uvedu jejich moţná rizika, příčiny a pokusím se je demonstrovat na příkladech medializovaných kauz v české sociální práci. Dále představím, jak je dilema prezentováno v české odborné literatuře sociální práce a upozorním na jeho nejasné vymezení. A následně uvedu konkrétní nejasnosti spojené s vymezením dilematu, včetně kritérií, kterými dilema zasáhnout, či nezasáhnout vymezuji v této kapitole. Budu se věnovat následujícím otázkám: Lze za dilematické povaţovat i situace, kdy klient/ka s určitým zásahem souhlasí? Jakou roli při vymezení dilematu hraje právo na sebeurčení a otázka kompetencí na straně klientek a klientů? Mělo by být dilema chápáno jako dva protipóly rozhodování nebo jako škála moţností? Musí být nutně „dilema zasáhnout, či nezasáhnout“ spojováno pouze s „krizovými situacemi“? Jak jiţ bylo napsáno v úvodu této kapitoly, sociální pracovnice a pracovníci se velmi často dostávají před nutnost volby, zda zasáhnout do situace klientky/klienta či nikoliv. Tato volba je spojena s rizikem dvou chyb „nesprávně zasáhnout“, kdy můţe dojít například k neodůvodněnému

133

návrhu na odebrání dítěte z rodiny či „nesprávně nezasáhnout“, kdy například sociální pracovník či pracovnice svou pasivitou umoţní pokračování nepřijatelného týrání dítěte v rodině. Rizikem „nezasáhnutí“ je tedy zanedbání situace, zatímco rizikem „zasáhnutí“ je falešný poplach. Podle Laana (1998) se tyto chyby vyznačují určitou systematičností neboli opakováním či a priori rozhodnutím, proto hovoří o „systematických chybách“. V prvním případě jde pracovník do situace s předem připraveným názorem, ţe je vţdy lepší udělat něco, neţ neudělat nic (a proto je třeba například dítě z rodiny odebrat). Laan (1998) takovou situaci charakterizuje jako „zneuţití moci ve sluţbě dobra“. Takováto systematická připravenost „zasahovat“ můţe mít různé příčiny. Můţe se jednat o strach ze zanedbání, respektive obvinění ze zanedbání, které je důsledkem osobních hodnot či osobních zkušeností konkrétní/ho pracovnice či pracovníka. V tomto kontextu Laan (1998) upozorňuje na tendenci pracovnic a pracovníků vycházejících ze sociálních hnutí (např. feministického hnutí, hnutí na ochranu práv menšin atd.) k chybě „zasahovat“, protoţe ideologická základna některých hnutí preferuje jednu z voleb. Uvádí to na příkladu feministicky orientovaných sociálních pracovnic v Holandsku, které namísto situačního přístupu, argumentovaly ve prospěch „zasáhnutí“ skrze kategorie a statistiky. Velký počet odebraných dětí v 80. letech minulého století zdůvodňovaly pravděpodobností, ţe počet odebraných dětí je realistický vzhledem k procentu týraných a zneuţívaných dětí v celé populaci, které zaznamenaly feministicky orientované výzkumy. Připravenost „zasáhnout“ můţe pocházet z negativní profesní zkušenosti, kdy se se zanedbáním či obviněním pracovnice nebo pracovník buď sami, nebo zprostředkovaně u kolegů a kolegyň, setkali. Vedle toho mohou hrát významnou roli mediální tlaky, které (zpravidla po nedávné kauze) kritizují nečinnost sociálních pracovníků a pracovnic (nejčastěji orgánu sociálně právní ochrany dětí), tlaky politické, které poměrně věrně kopírují tlaky mediální či tlaky kultury organizace. Příkladem posledního můţe být město Trutnov v Královéhradeckém kraji, které přesto, ţe disponuje cca třetinou obyvatel Hradce Králové, má vyšší počet dětí umístěných do ústavní péče 18 neţ právě Hradec Králové. Tato alarmující statistika dle mého nevypovídá

18

Bohuţel nemám k dispozici přesná statistická data, protoţe nejsou zveřejňována. Má informace pochází od neoficiálního, ale odborného zdroje.

134

o patologii zdejších dětí, ale o „specifické“ kultuře odboru sociálně právní ochrany dětí a tamního okresního soudu. Tendence „nezasahovat“ můţe také vznikat z různých důvodů. Jedním z nich je kalkulace, ţe kdyţ nebude zasáhnuto, sniţuje se tím pravděpodobnost, ţe dojde k trestnímu obvinění z nějakého pochybení. Tento argument uvádí van der Laan (1998), který srovnává riziko odsouzení soudem za „nezasáhnutí“ v profesi sociální práce a v medicíně. Uvádí, ţe na rozdíl od lékařů, kteří kdyţ například nevyoperují slepé střevo, tak se vystavují riziku stejných následků jako v případě, kdyţ by tak učinili neodůvodněně, je pro sociální pracovnice a pracovníky tato chyba méně spojena s rizikem odsouzení. Těţko říci, jak vypadá situace v Česku, protoţe výzkum na toto téma nemám k dispozici, ale lze předpokládat, ţe je situace podobná Holandsku. V případě neodůvodněného „zasáhnutí“ se poškození rodiče velmi často obracejí na nevládní organizace, jako jsou například Spravedlnost dětem a Fond ohroţených dětí v případě odebírání dětí, na Centrum advokacie duševně nemocných a Ligu lidských práv v případě protizákonných nedobrovolných hospitalizací nebo na Veřejného ochránce lidských práv (ombudsmana), coţ jsou subjekty, které se snaţí kauzy medializovat. Za poslední ve všech médiích probíranou kauzu lze povaţovat „Půlnoční Bouři“, kdy byla odebrána devítiměsíční holčička rodičům s velmi sporným způsobem legitimace ze strany sociálních pracovnic a soudu (Půlnoční Bouře, 2009): Půlnoční bouře je rodné jméno, které se pokoušeli dát rodiče Blanka Fuxová, vzděláním učitelka a Jaroslav Blovský ze Šimanova na Šumavě, vyznávající uţ od roku 1991 svérázný přírodní, vegetariánský a samozásobitelský ţivotní styl, svému dítěti, které se narodilo 4. srpna 2001 o půlnoci během bouře. Příslušný matriční úřad však toto jméno nepovolil, protoţe bylo v rozporu s obecně uplatňovanými zásadami pro pojmenovávání dětí. Mediální pozornost k tomuto případu byla oţivena poté, co holčička byla rodičům odebrána, protoţe ji rodiče úředně nezaregistrovali a nenechali očkovat. I v následujících letech však byl tento případ zmiňován jako nejvýznamnější kauza v diskusích o státní regulaci volby jmen i v souvislosti s mezemi tolerance k lidem vyznávajícím alternativní ţivotní styly. 23. dubna 2002 sociální pracovnice z městského úřadu Klatovy na základě rozhodnutí o předběţném opatření od okresního soudu v Klatovech ze 17. dubna 2002 bez předchozího upozornění a bez předchozího projednání s rodiči dívku z domova za asistence lékaře, sociální pracovnice, osob soudní stráţe a dvou policistů ze Sušice a soudní vykonavatelky odebrali její rodině. Asistující lékař sice namítl: „Ale plně kojené dítě nemůţete oddělit od matky,“ ale výkon rozhodnutí to neovlivnilo. Dítě bylo následně šest týdnů umístěno do kojeneckého ústavu v Plzni. Po tu dobu se čekalo zejména na rozhodnutí soudkyně. Ředitelka kojeneckého ústavu brzy souhlasila s tím, aby matka pobývala v ústavu s

135

dcerkou, a to nejprve jen přes den, pak i přes noc. 15. května 2002 soud rozhodl o propuštění dítěte z kojeneckého ústavu. Dítě bylo po třech týdnech pobytu propuštěno 17. května 2002 domů na dvoutýdenní návštěvu, protoţe rozhodnutí o propuštění nabylo právní moci aţ 14 dní poté. Důvodem odebrání holčičky a umístění do kojeneckého ústavu bylo, ţe neměla rodný list, nebyla zapsána v matrice, nepodrobila se povinnému očkování a nebyla registrována u ţádného dětského lékaře. Přitom o dítě jinak bylo pečováno, všechny jeho základní potřeby byly uspokojeny, bylo kojeno. V těhotenství matka řádně docházela do poradny, před vycestováním v době šestinedělí navštívila i s dítětem lékaře. Případ lze tedy interpretovat spíše jako střet různých hodnot, neţ jako zanedbání péče ve vlastním smyslu slova. Matka porodila dceru doma za asistence manţela a údajně nevěděla, ţe nahlášení na matrice, u lékaře a u zdravotní pojišťovny bylo její povinností. Po umístění v ústavu dala matka dítěti v návaznosti na předchozí jednání náhradní jméno Eliška Gaia a dítěti byl v devíti měsících jeho věku vystaven rodný list. Matka sjednala individuální očkovací plán. Matka byla přesvědčena, ţe klatovské úřednice jsou proti ní zaujaté, a proto přihlásila dítě k trvalému pobytu do Plzně a domluvila si návštěvu tamních sociálních pracovnic. 9. května 2002 případ začala šetřit kancelář veřejného ochránce práv. K případu se vyjadřovala zejména zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová. Okresní úřad po 14 dnech prošetřování případu veřejným ochráncem práv přiznal, ţe postup byl chybný. Zastupující přednosta okresního úřadu v Klatovech odvolal vedoucí sociálního referátu. Vedoucí příslušného odboru na plzeňském krajském úřadu prověřovala postup svých podřízených v případu Půlnoční bouře se závěrem, ţe zákrok byl bezchybný a ţe její názor se od názoru veřejného ochránce práv liší.

Další kauzy lze nalézt především na internetu na stránkách, věnovaných problematice lidských práv (např. Econnect). Naopak s medializací zanedbávání ze strany sociálních pracovnic a pracovníků se dle mého názoru lze setkat mnohem méně, protoţe se jedná o situace, u nichţ je v zájmu zaměstnavatelů je ututlat. Výjimku tvoří kauza Kuřim, kde došlo k zanedbání v situaci týrání a zneuţívání dětí, ale za pozitivní jev lze povaţovat to, ţe nedošlo k „pálení čarodějnic“ a na případné kritiky na adresu sociálních pracovnic a pracovníků reagoval tehdejší ministr práce a sociálních věcí Nečas, který zdůraznil, ţe k „odebrání dětí z rodiny by mělo, kromě případů týrání, přijít jen v krajních případech“ (Co odhalila kauza Kuřim: Stát to nemá pod kontrolou, 2007). Jiné důvody k systematickému „nezasahování“ mohou spočívat také v osobní nebo profesní negativní zkušenosti s opačným extrémem (falešným poplachem), v nezájmu nebo vyhořelosti sociální pracovnice či pracovníka, ale také opět v organizační politice, politických, ekonomických tlacích a tlaku médií (viz výše). Podle Laana (1998: 119-122) není lehké balancovat na pomyslné „kladině“ rozhodování, protoţe úsilí, vyvinuté k vyvarování se jedné chyby, vede ke

136

zvýšení pravděpodobnosti chyby druhé. Otázku, která chyba je horší, povaţuje Laan za hloupou. Kdyby pracovník či pracovnice vţdy zasáhli, nezanedbají nikdy svou povinnost, ale zvyšují riziko falešného poplachu, kdyby vţdy nezasáhli, nikdy nedojde k falešnému poplachu, ale zvyšují riziko zanedbání. Van der Laan (1998) zdůrazňuje, ţe v sociální práci většinou nelze dosáhnout jistoty při rozhodování, lze se jí pouze přibliţovat, a to je úkolem pomáhajících. Nejasnosti při vymezování dilematu Laan (1998) dané dilema spojuje především se situací otázky závaţných zásahů v krizových situacích, jako jsou podezření na týrání, zneuţívání či závaţné zanedbávání dítěte, které vedou k otázce odebrání či neodebrání dítěte z rodiny a domácího násilí, které můţe vést k dilematu, zda oběť násilí vést k opuštění partnera či partnerky (uvádí příklad, kdy sociální pracovník pomohl po naléhání lékaře a oběti ţeně opustit společný byt a utajit její nové útočiště před partnerem, přestoţe měl uzavřený kontrakt s oběma partnery). Podobně činí i Musil (2004: 140-141), který dilema popisuje na příkladu ohlašovací povinnosti v případě podezření na plánovanou vraţdu (uvádí příklad terapeuta Moora, který neoznámil, ţe se mu jeho klient svěřil se záměrem zabít dívku), ale jeho pojetí dilematu je oproti Laanovi explicitně širší v tom, ţe ho vztahuje i k méně krizovým situacím, jako je například zabránění zneuţití sociálních dávek či kontrola odpovědnosti abstinujících pijáků v protialkoholické léčebně. „Dilema zasáhnout, či nezasáhnout“ nemusí být tedy vztahováno výhradně ke krizovým situacím, i kdyţ se jedná o jeho nejzřejmější příklady. Ani jeden ze zmíněných autorů se nezabývá vymezením toho, co znamená „zasáhnout“ a co „nezasáhnout“, spíše předpokládají intuitivní porozumění těmto pojmům a pracují s příklady. Jak jsem jiţ uvedla, z Laanových příkladů lze vyextrahovat, ţe dané dilema spojuje se současným výskytem dvou znaků - „krizovostí situace“ a se „závaţností“ či „razancí“ zásahu, ale ani jeden z nich není explicitně pojmenován a vysvětlen. V následujících pasáţích se budu věnovat konkrétním nejasnostem, spojeným s vymezením dilematu „zasáhnout, či nezasáhnout“ a výstupem bude formulace kritérií, kterými dilema zasáhnout, či nezasáhnout vymezuji v této kapitole.

137

Souhlas klientky či klienta Z textů Laana (1998) a Musila (2004) je nejasné, zda se dilema musí či nemusí vázat k souhlasu či nesouhlasu klientky nebo klienta. Neboli, lze za dilematickou povaţovat i situaci, kdy pracovnice například zasahuje se souhlasem klientky, nebo naopak, kdy nezasahuje se souhlasem klientky? Pro příklad prvně jmenované situace lze vyuţít Laanem (1998) uváděnou kazuistiku, kdy sociální pracovník pomohl klientce týrané partnerem utéci z domu na její ţádost.19 Osobně v tomto textu dilema „zasáhnout, či nezasáhnout“ spojuji se situací, kdy je jednáno bez participace (hlavně v případě dětí, které díky věku nemusí tušit, ţe se zvaţuje návrh na jejich odebrání z rodiny) či souhlasu klientky nebo klienta. Pokud klient/ka s určitým zásahem souhlasí, ztrácí podle mého názoru takový zásah podobu dilematu. Mohlo by se jednat o případ, kdy by existoval pouze jednostranný kontrakt mezi sociálním pracovníkem a týranou klientkou, která by ho poţádala o pomoc se zprostředkováním azylu bez vědomí partnera. Situace splňuje znaky „krizovosti“ a „razantního zásahu“, ale díky souhlasu klientky by neměla být z profesionální perspektivy dilematická, pokud taková aktivita spadá do poslání organizace, nebo pokud dilema nevzniká díky hodnotám konkrétní sociální pracovnice či pracovníka. Respektive situace, kdy si klient/ka přeje určitý zásah, zatímco pomáhající zvaţuje jeho potřebu či vhodnost (bez ohledu na to, z jakých důvodů), sice v širším slova smyslu lze povaţovat za dilema „zasáhnout, či nezasáhnout“, ale v rámci této kapitoly je dané dilema vztahováno v uţším slova smyslu k situacím, kdy je přítomen nesouhlas klienta či chybí jeho participace. Právo na sebeurčení a otázka kompetencí Při vymezování „dilematu zasáhnout, či nezasáhnout“ můţe být uţitečný koncept Johnsona (1998), který „odpovědnost za rozhodnutí, zda zasáhnout, či nikoliv“ spojuje se situacemi, kdy nejsou klienti „kompetentní“ (i kdyţ blíţe nespecifikuje, co to znamená, uvádí pouze příklady, ţe se zpravidla jedná o děti, duševně nemocné, mentálně postiţené či dementní seniory) či jsou „sociálně neodpovědní“ (ohroţují 19

I kdyţ zde je situace problematičtější, protoţe jak vyplývá z popisu Laanovy kazuistiky, tak kontrakt byl uzavřen s oběma partnery, „klientem“ byla tedy partnerská dyáda, a v tomto smyslu pracovník od „klienta“ souhlas neměl, protoţe týrající muţ s jeho postupem nesouhlasil (více viz Laan, 1998: 120-122).

138

práva druhých – např. rodiče zanedbávající děti, násilníci apod.). Vzhledem k tomu, ţe nekompetence se nemusí vázat k osobnosti klienta, ale také k jeho situaci (vlastně totéţ lze konstatovat i u sociální nezodpovědnosti), jako je například situace momentální krize (běţně kompetentní osoba můţe být v situaci krize dočasně nekompetentní) či situace specifická (mentálně postiţený nemusí být kompetentní uzavřít pracovní smlouvu, ale můţe být kompetentním rozhodnout, ţe nechce z ústavního zařízení jezdit domů), tak raději váţu kompetentnost k situaci. Oproti tomu v případech, kdy se nejedná ani o jednu ze zmíněných situací (nekompetence a sociální nezodpovědnost), tak by zmíněné dilema nemělo existovat, protoţe volba se stává odpovědností klientky či klienta. Zajímavou kazuistiku takové situace uvádějí Robison s Lindou Cherrey Reeser (2002) v jejich knize Ethical Decision-Making in Social Work: Dorothy byla diagnostikována rakovina konečníku, prošla ozařováním a přitom se stala velmi depresívní, měla i sebevraţedné tendence, načeţ jí byla zjištěna méně závaţná forma schizofrenie. Měla vlastní byt, auto, pečovala o dvouletou dceru a procházela rozvodem. Po čase se vrátila do nemocnice s neléčitelnou rakovinou jater, ale snaţila se dostat domů a přerušit léčbu. Byla poslána na psychiatrii. Psychiatrička ji chtěla přimět k chemoterapii, ale ona odmítla s těmito argumenty: „Nechci to dělat. Pokud tím budu znovu procházet, mohu si prodlouţit ţivot maximálně o šest měsíců. Předchozí chemoterapie byla velmi bolestivá a tak velké bolesti nestojí za tak krátké prodlouţení ţivota.“ Chtěla jít zpátky domů, ale psychiatrička ji odmítla pustit, dokud neprojde chemoterapií, protoţe její přání klasifikovala jako sebevraţedné jednání. Dorothy na ni podala stíţnost a situaci začal řešit multidisciplinární tým. Ostatní členové týmu na situaci nahlíţeli z hlediska kompetencí Dorothy a došli k závěru, ţe by Dorothy měla být propuštěna domů. Dorothy dle jejich názoru jasně reflektovala moţnost volby, její informovanost o průběhu i důsledcích léčby i přerušení léčby byla evidentní a zcela racionálně zváţila utrpení chemoterapie vůči přínosu v délce ţivota. Její argumenty působily jasně a upřímně. Přestoţe s jejím rozhodnutím nemuseli souhlasit, respektovali, ţe je to ona, kdo bude trpět a o situaci jasně přemýšlí.

Jednalo se o situaci, kdy tým preferoval stanovisko „nezasáhnout“ a respektovat „právo na sebeurčení klientky“. „Právo na sebeurčení“ je nepopiratelnou hodnotou v sociální práci, nicméně v určitých případech (hlavně u malých dětí, mentálně postiţených či seniorů) je situace komplikovanější, protoţe dotyční klienti nemusí být schopni dohlíţet důsledky svých jednání. Rozhodnutí, zda respektovat toto právo či nikoliv je o to obtíţnější, pokud jsme v časovém presu, máme k dispozici pouze omezené informace a musíme se rozhodnout rychle. Otázka práva na sebeurčení vyvstává především v situacích, kdy klient odmítá pomoc či spolupráci, nebo volí řešení, které hodnotíme jako rizikové či škodlivé.

139

Cestu k prozkoumání klientčiných kompetencí Robison a Cherrey Reeser (2002) chápou jako zjištění argumentů, proč daná osoba dělá to, co dělá. To znamená, ţe daná osoba musí splňovat charakteristiky, ţe je mentálně kompetentní (umí jasně a akceptovatelně zdůvodnit, proč odmítá pomoc nebo volí rizikové řešení situace, a je schopna zhodnotit toto riziko), je informovaná a rozhoduje se dobrovolně. Robison a Cherrey Reeser zároveň zdůrazňují, ţe někdy posuzovaná osoba můţe vykazovat všechny znaky kompetence a přesto můţe být nekompetentní. Stanovení kompetence je problematické a velmi subjektivní. Pro někoho je nekompetentní člověk, který se rozhodne vystoupat na osmitisícovku bez kyslíkové masky, pro jiného nikoliv. Abychom mohli posoudit mentální kapacitu člověka, měli bychom zkoumat jeho schopnost zdůvodnit a zhodnotit uváţlivě rizika. Čím vyšší riziko škody hrozí, tím jasnější důkazy kompetence, informovanosti a dobrovolnosti klientky by měli sociální pracovnice a pracovníci poţadovat. Jindy lze nekompetenci odhalit v iracionálních východiscích argumentace. Asi nejznámější model k posuzování kompetencí klientek a klientů v českém kontextu obsahuje Laanova (1998) kniha Otázky legitimace sociální práce. Laan (1998) v této souvislosti navrhuje zkoumat tři typy kompetencí. Za prvé, kompetenci klientů popsat situaci, respektive posuzovat fakta či „pravdu“. Pokud je klient schopen vymezit svou situaci, zamýšlet se nad jejími příčinami a zvaţovat další vývoj situace, mají tzv. „instrumentální“ kompetenci (např. ţena připustí, ţe ji partner bije). Druhá „sociální“ kompetence zahrnuje schopnost formulovat, jak by se situace měla vyvíjet, „jak by to mělo být správně“ (např. ţena připustí, ţe násilí v rodině není správné, a chce situaci doma změnit). Třetí kompetenci Laan nazývá „expresívní“. Ta zahrnuje schopnost autenticity, tedy potenciálu navázat dobrý vztah s pomáhajícím. Pokud klientky a klienti zmíněné kompetence mají, je třeba ponechat odpovědnost za volbu na nich. Pokud nikoliv, odpovědnost by měli uváţlivě přebírat sociální pracovnice a pracovníci. Pojetí dilematu jako škály možností Výše zmíněné polemiky o roli „souhlasu/nesouhlasu“ klientky či klienta s volbou pomáhající/ho a o roli „práva na sebeurčení“ nereprezentují jedinou nejasnost ve vymezení dilematu „zasáhnout, či nezasáhnout“. Jak ukazují praktické příklady, „zasáhnutí“ a „nezasáhnutí“ nemusí být nutně

140

vnímány jako dva oddělené body, ale lze je chápat i jako škálu rozhodnutí, na které mohou sociální pracovnice či pracovník volit. Například, jak lze interpretovat situaci v kauze paní Wijnvoortové uváděné van der Laanem (1998: 115-120), kdy sociální pracovnice respektuje volbu klientky neopustit násilného partnera, protoţe ji posoudí jako „silnou ţenu ve slabé sociální pozici“ (ţenu se všemi třemi kompetencemi), tudíţ v „razantním“ slova smyslu nezasáhne, ale zároveň v průběhu následných setkání ţenu vůči muţi emancipuje? Není snaha měnit okolnosti ţivotů klientek a klientů, byť takovýmto „jemným“ způsobem sama o sobě „zasáhnutím“? Pokud si představím situaci, ţe sociální pracovník či pracovnice mají po ruce nástroje, kterými mohou zasáhnout do situace domácího násilí, například tím, ţe proti vůli týrané osoby podají trestní oznámení20, a neučiní tak, ale namísto toho se rozhodnou intervenovat „jemnějšími“ strategiemi, jako jsou například rozhovory s týranou osobou, jejichţ cílem je tuto osobu přimět k rozhodnutí opustit osobu násilnou, jak lze takový postup hodnotit z hlediska „zasáhnutí, či nezasáhnutí“? Umím si představit, ţe pro postmodernisticky orientované pomáhající, kteří jsou citliví na uplatnění moci (ať legitimního, či nelegitimního), je takový postup „zásahem“, zatímco pro tradičněji orientované sociální pracovnice a pracovníky by spíše představoval „nezasáhnutí“. Osobně chápu „zasáhnutí“ v širokém slova smyslu - jako škálu se dvěma póly, na níţ je třeba vţdy specifikovat, co bylo konáno. Rizikem takového vymezení je to, ţe můţe být někdy obtíţné kvalifikovat dané jednání do jednoho či druhého pólu dilematu. Samotné póly dilematu ztělesňované „razantním zásahem“ či jeho absencí v „krizové situaci“ je třeba také zachovat, protoţe je pravděpodobné, ţe tvoří původní představu dilematu, která se můţe zvyšující se orientací pracovnice či pracovníka v situaci „zesloţiťovat“. 20

V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe projednání přestupků mezi osobami blízkými v České republice je podmíněno tím, ţe postiţená osoba musí podat návrh na projednání přestupku. V případě zastavení přestupkového řízení (např. pro nedostatek důkazů) je však navrhovatel povinen uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč (z důvodů hodných zvláštního zřetele můţe být tato paušální částka sníţena). Přestoţe trestní stíhání řady trestných činů páchaných v rámci domácího násilí je podmíněno souhlasem poškozeného, v případě trestného činu týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě tomu tak není, coţ umoţňuje policejním orgánům zahájit vyšetřování proti pachateli i v případě, kdy s tím samotný poškozený (oběť) nesouhlasí. (Domácí násilí, 2009)

141

Příkladem takového zesloţitění můţe být kazuistika uváděná opět Robisonen a Cherrey Reeser (2002): Vilmě bylo kolem osmdesáti let, 45 let bydlela ve stejném domě, 11 let ţila sama po smrti manţela, v posledních několika letech s ní různí cizí lidé manipulovali (v několika případech na ní vymámili podvodně peníze), byla oloupena třikrát nebo čtyřikrát, často zapomínala a byla zmatená. Její synovec kontaktoval sociální sluţbu pro seniory a s její pomocí zablokoval její účty, vystěhoval nechtěné nájemníky, dal nové zámky na dveře a okna a poprosil sousedy, aby na paní občas dohlédli. Cítil, ţe Vilma by raději ţila doma neţ v domě s pečovatelskou sluţbou, a chtěl jí v tomto vyhovět. Navštěvoval ji dvakrát týdně. Jednou večer sousedka volala policii, protoţe neviděla Vilmu a bála se o ni. Kdyţ se policie dostala dovnitř, zjistila, ţe v domě se netopí. Byla zima a velmi chladné počasí, takţe přivolaný sociální pracovník zavolal ambulanci, protoţe se mu Vilma zdála nemocná. Ale Vilma s ní odmítla jet do nemocnice. Sociální pracovník kontaktoval sluţbu pro seniory, ale ta vzhledem k nočním hodinám nefungovala, takţe neměl kdo pomoci. Kdyţ přišel sociální pracovník příští den ráno s policistou za Vilmou s formulářem a malým elektrickým tělesem, Vilma neotvírala dveře a po jejich násilném otevření ji nalezli mrtvou.

Jednalo se o situaci, kdy se sociální pracovník rozhodl „nezasáhnout“ a respektovat právo na sebeurčení klientky. Při původním představení kazuistiky se jeví jako klíčové dilema, zda „zasáhnout“ a nechat Vilmu hospitalizovat proti její vůli v nemocnici, nebo respektovat její právo na sebeurčení a „nezasáhnout“, jak to učinil zmiňovaný sociální pracovník. Nicméně při méně povrchním pohledu na věc vyvstávají minimálně dvě otázky. První se týká správnosti posouzení sociálního pracovníka, který u Vilmy automaticky respektoval právo na sebeurčení, zatímco druhá se týká dalších variant řešení, které lze na škále „zasáhnout, či nezasáhnout“ nalézt. V případě první otázky docházejí Robison a Cherrey Reeser (2002) k závěru, ţe sociální pracovník pochybil, protoţe klientka nevykazovala znaky kompetentnosti. Na rozdíl od výše zmíněné Dorothy, nebyly argumenty Vilmy, „proč dělá, co dělá“ jasné. Ze srovnání obou případů je zřejmé, ţe zatímco Dorothy zcela explicitně zvaţovala hodnotu ţivota a hodnotu utrpení, tak u Vilmy nerozumíme jejímu odmítnutí. Její odmítnutí ambulance, nejenom ţe nebylo adekvátní situaci, ale také nebylo zaloţeno na přijatelných argumentech. Sociálnímu pracovníkovi se nepodařilo jejímu rozhodnutí porozumět, coţ ho mělo vést k posouzení Vilmy jako nekompetentní a převzetí odpovědnosti za rozhodování. Robison a Cherrey Reeser, kteří vycházejí z tzv. „modelu analýzy rizik“ (tracking harms), vymezují jako prioritní cíl minimalizaci škod vůči Vilmě. Úkolem sociálního pracovníka by pak mělo být rozhodnout, která varianta způsobí nejmenší škodu.

142

Druhá otázka se váţe k dalším variantám řešení, které lze na škále „zasáhnout, či nezasáhnout“ nalézt. Pokud to je moţné, měl by být zachován maximální respekt vůči klientce při minimalizaci škod, ke kterým má dojít. Pak je určitou moţností např. zprostředkovat urychleně klientce horký nápoj, deku či jiný prostředek ochrany proti mrazu. Kazuistika vykazuje některé nejasnosti, takţe není jasné, kde byl vnuk Vilmy a zda mohl být v situaci nápomocen, nicméně i tato moţnost by měla být zváţena. Pokud hrozí v takové situaci riziko z prodlení (nemáme rychle k dispozici deku či horký nápoj), pak by měla být dle Robisona a Cherrey Reeser (2002) zvolena alternativa direktivního přístupu. Odůvodnění by bylo zaloţeno na tom, ţe nebyla jiná cesta, jak zmírnit škody. Pro Vilmu bylo škodlivější zemřít, neţ ji násilím hospitalizovat. Důleţité je samozřejmě také právní vymezení řešení takového problému – tedy zda umoţňují právní nástroje donutit Vilmu jet do nemocnice, coţ například v České republice při splnění předem stanovených právních podmínek lze21. Relevance znaku „krizovosti“ situace, respektive rizika z prodlení Další otázkou je, zda musí být nutně „dilema zasáhnout, či nezasáhnout“ spojováno pouze s „krizovými situacemi“? Odpověď opět můţe vyznívat ambivalentně, protoţe jako „zasáhnutí“ lze chápat i situaci, kdy se například sociální pracovnice rozhodne klientku konfrontovat verbálně s realitou, přestoţe klientka o to nestojí, nebo výhradně situaci, která je spojena s direktivním zásahem (např. návrh na předběţné opatření). V prvním případě se v podstatě jedná o naplňování jedné z odpovědností v rámci sociální práce, kterou je poskytovat klientovi či klientce náhled na situaci (i proti její či jeho vůli) (Johnson, 1998), zatímco ve druhém se jedná o povinnost zasahovat v zájmu ochrany práv slabších a společnosti. 21

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu vymezuje tři základní okruhy důvodů, které mohou vést k nedobrovolné hospitalizaci. 1. Nemoci vymezené zvláštními předpisy, u nichţ lze uloţit povinné léčení. Jedná se o některá onemocnění infekční a parazitární a o nemoci pohlavní, které jsou vymezeny v seznamu. Dále lze řešit nedobrovolnou hospitalizací protialkoholní a protitoxikomanické léčení, které ukládá soud. 2. Situace, kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace (otrava alkoholem nebo psychoaktivními látkami) ohroţuje sebe nebo své okolí. Toto nebezpečí musí být zjevné a aktuální, nikoli jen potenciální. 3. Situace, kdy si nelze vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyţádat jeho souhlas a přitom jde o neodkladné výkony nutné k záchraně jeho ţivota nebo zdraví. Jde zejména o nemocné v deliriu, v bezvědomí, o případy pokročilých demencí. Další postup upravuje Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

143

Je třeba reflektovat, ţe ani zde není hranice mezi oběma situacemi jasně ostrá. V tomto textu se chci zabývat dilematem „zasáhnout, či nezasáhnout“ v situaci, kdy hrozí riziko z prodlení. Neboli půjde o situaci, kdy můţe mít „nezasáhnutí“ ohroţující dopad na práva, zdraví či ţivot klienta nebo jeho okolí. Shrnutí ve spojitosti s dilematem Pokud mám shrnout pojetí „dilematu zasáhnout, či nezasáhnout“ pro účely tohoto textu, tak ho chápu jako dilema sociální pracovnice či pracovníka, jak jednat v situaci, která jeví znaky spíše vyššího rizika pro klienty nebo jejich okolí, v situaci, která se vyznačuje nesouhlasem nebo nízkou participací klienta a zpochybněním jeho práva na sebeurčení, přičemţ toto dilema se ve své původní podobě zpravidla jeví zjednodušeně jako „buď - anebo“, coţ se ovšem při podrobnějším seznámení se situací můţe změnit. Cesta přiměřeného posouzení k uvážlivému rozhodnutí V následujících řádcích se pokusím zformulovat postup, který můţe být vyuţitelný při posuzování a rozhodování v situacích, v nichţ hrozí riziko z prodlení. Inspirace pochází z výše uváděných autorek a autorů, především Laana (1998), Johnsona (1998), O´Sullivana (1999), Mattison (2000) a Robison a Cherrey Reeser (2002) a z Výkladového sborníku pro poskytovatele (2008) v oblasti sociálních sluţeb. Postup budu demonstrovat na smyšlené kazuistice: Sociální pracovnice v rámci terénní sociální práce nabízí klientce bez domova (pojmenujme ji např. Alena) ležící na zemi možnost, aby se šla zahřát a dát do pořádku do denního centra pro lidi bez domova, a protože se blíží večer, nabízí přespání v noclehárně. Přestože je dvacet stupňů pod nulou, klientka odmítá. Klientka zatím nejeví žádné znaky zdravotních potíží v důsledku zimy, ale zároveň je zřejmé, že pokud na místě setrvá, tak bude ohrožena na zdraví i na životě. Pracovnice v první chvíli zvažuje dvě možnosti – buď nechat Alenu v mrazu na ulici, nebo zavolat ambulanci a proti její vůli ji nechat hospitalizovat, přičemž obě řešení jsou problematická, protože není jasné, nakolik je Alena ohrožena na životě. K situaci došlo těsně před koncem pracovní doby sociální pracovnice. Sociální pracovnice se musí rychle rozhodnout v dilematu mezi

144

sebeurčením a ohrožením klientky, respektive mezi ochranou práv a nejlepším zájmem klientky. Dále budou uvedeny jednotlivé kroky posouzení, které mohou být vodítkem pro uváţlivé rozhodnutí v dilematu „zasáhnout, či nezasáhnout“. Jednotlivé kroky od sebe nelze striktně oddělit. Naopak je třeba zdůraznit, ţe v procesu reflexívního posouzení se vzájemně prolínají. Nicméně, přesto jsem při jejich popisu zvolila logiku jejich pravděpodobné chronologické následnosti, takţe se nejprve budu věnovat potřebě reflektování, ţe se vůbec o etické dilema jedná, následně krokům, jako jsou zváţení okamţitého rizika ohroţení klientky, dialogu s klientkou o situaci, zhodnocení kompetencí klientky i pracovnice, rozhodnutí ve vztahu ke kompetentnosti klientky, legitimaci rozhodnutí a na závěr potřebě práce s nejistotou. 1. Reflexe etického dilematu Prvotním krokem k uváţlivému rozhodnutí je samotné reflektování situace dilematu, coţ podle Mattisona (2000) obnáší vymezení hodnotových konfliktů a tenzí, ke kterým v dané situaci dochází. Zároveň to znamená identifikovat pravidla etického chování dle Etického kodexu a relevantní zákonné poţadavky. Jak jiţ bylo zmíněno, právo na sebeurčení je nepopiratelnou hodnotou v sociální práci, nicméně v určitých případech (hlavně u malých dětí, mentálně postiţených či seniorů) je situace komplikovanější, protoţe dotyční/é klienti či klientky nemusí být schopni/y dohlíţet důsledky svých jednání. Rozhodnutí, zda respektovat toto právo či nikoliv je o to obtíţnější, pokud jsme v časovém presu, máme k dispozici pouze omezené informace a musíme se rozhodnout rychle. Otázka práva na sebeurčení vyvstává především v situacích, kdy klient/ka odmítá pomoc či spolupráci, nebo volí řešení, které hodnotíme jako rizikové či škodlivé. V daném případě je sociální pracovnice postavena před etickou otázku, jak postupovat v situaci, kdy hrozí ohroţení zdraví či ţivota klientky, ale klientka odmítá vyuţít nabízenou pomoc. Měla by respektovat právo klientky na sebeurčení i v situaci rizika, které sice není bezprostřední, ale je hrozící? Jak balancovat mezi hodnotami, jako jsou právo klientky na autonomii a sebedeterminaci a zároveň hodnotou jednat v nejlepším zájmu klientky, tedy minimalizovat ohroţení jejího zdraví a ţivota?

145

2. Zvážit okamžité riziko ohrožení klientky Z popisu situace vyplývá, ţe Alena není ohroţena na ţivotě akutně, dokonce zatím nejeví ţádné viditelné známky podchlazení, ale zároveň je zřejmé, ţe ty se v nespecifikovatelném čase dostaví, pokud Alena v místě setrvá. Riziko nelze hodnotit jako okamţité, ale jako v blízké době hrozící. Na situaci tedy nelze automaticky aplikovat ani jednu ze dvou základních právních norem zabývajících se otázkou poskytnutí, či neposkytnutí pomoci. Za prvé se jedná o povinnost poskytnutí nebo zprostředkování pomoci dle zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který stanoví v § 9 odst. 4 jmenovité povinnosti kaţdého, co musí v zájmu svého zdraví a zdraví spoluobčanů činit, zejména poskytnout nebo zprostředkovat nezbytnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky závaţné poruchy zdraví. Za druhé o „neposkytnutí pomoci“ dle § 150 Trestního zákona č. 40/2009. Sb., který spadá pod „trestné činy ohroţující ţivot nebo zdraví“, a podle kterého „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví nebo jiného váţného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak můţe učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta“, nebo „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví nebo váţného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta nebo zákazem činnosti“. Pravděpodobně nebudou u většiny sociálních pracovnic a pracovníků vstupovat do posuzování a rozhodování o situaci pouze právní imperativy, ale také motivy morální, které povedou ke zvaţování, jaké jednání je v dané situaci neakutního, ale blízkého ohroţení zdraví a ţivota klientky správné, a jaké naopak nesprávné. Dokonce se trochu optimisticky domnívám, ţe většina sociálních pracovnic a pracovníků nebude při posuzování okamţitého rizika pro klientku přemýšlet o právních důsledcích svého jednání, ale o hodnotě ţivota a smrti a své vlastní morální odpovědnosti. Jiţ v rámci této fáze posouzení se lze dopustit jedné ze dvou systematických chyb. Chyba „nesprávně zasáhnout“ by spočívala v jednání, které by automaticky vedlo k zavolání ambulance či policie, či násilnému odvlečení klientky do sociální sluţby. Toto jednání je spojeno s několika riziky: Za prvé není vůbec jisté, zda by ambulance či policie přijeli k ţeně bez domova, která nejeví známky ohroţení ţivota či

146

bezprostředního a váţného ohroţení zdraví. Za druhé, i pokud by přijeli a situaci zváţili, je otázkou, zda by klientku hospitalizovali, protoţe násilná hospitalizace je moţná pouze ze zákonem vymezených důvodů (viz poznámka pod čarou č. 21 výše). Za třetí je takové jednání spojeno s tím, ţe se klientka hodně naštve a sluţba u ní zcela ztratí důvěru, protoţe nebere v úvahu její vlastní rozhodnutí. Chyba „nesprávně nezasáhnout“ by znamenala, ţe by sociální pracovník či pracovnice bez dalšího zkoumání situace odešli a nechali klientku jejímu osudu. Riziko takového jednání je evidentní ve váţném ohroţení ţivota a zdraví klientky. V případě, ţe bezprostřední ohroţení zdraví je váţné, či dochází dokonce k ohroţení ţivota, je vhodné „zasáhnout“ a zavolat zdravotnickou sluţbu či policii. V případě, ţe takové ohroţení nelze hodnotit jako bezprostřední, znamená reflexívní přístup situaci dále prozkoumat, coţ je i případ Aleny. Nicméně i při této specifikaci přetrvává otázka vymezení „situace ohroţení zdraví“, ať jiţ z právního či morálního hlediska. Jedná se o vágní vymezení, u něhoţ bude pravděpodobně konkrétní výklad vycházet z osobních hodnot pracovnice či pracovníka, ze zkušeností s podobnými situacemi, z organizační kultury či z působení širších sociálních struktur, jako jsou například média či politické tlaky. 3. Dialog s klientkou o situaci Pokud sociální pracovnice dospěla k názoru, ţe ohroţení klientky na ţivotě není bezprostřední, můţe přistoupit k dalšímu kroku, kterým je dialog s klientkou o situaci. V první chvíli v podstatě sociální pracovnice netuší, jaký je motiv klientky k setrvání v mrazu a z jakého důvodu nechce vyuţít nabízenou sociální sluţbu. Nabízí se tedy vyuţít základní metodu sociální práce, kterou je rozhovor s klientkou. Jeho cílem by mělo být zjištění klientčina náhledu na situaci, představení předpokladů o situaci sociální pracovnice směrem ke klientce a posouzení kompetencí klientky (ale i sociální pracovnice). Aby nedošlo k redukci sociální situace pouze na některé její momenty, je uţitečné vyuţít Laanovo (1999) kritérium komplexity uváţlivé pomoci, která by měla zahrnovat posouzení objektivního, normativního a subjektivního světa. a) Za prvé by měla pracovnice s klientkou dialogicky prohovořit fakta (objektivní svět), neboli mluvit o tom, zda klientka ví, jaká je zima, k jakým důsledkům a rizikům můţe pobyt v tomto počasí venku vést, jaké jsou její motivy k odmítnutí nabízené sluţby a setrvání venku, za jakých podmínek by pomoc přijala apod. Pokud potřebuje sociální pracovnice

147

zjistit nějaké další informace od dalšího subjektu (např. od lékaře, policisty, zaměstnavatele atd.) a tuto moţnost za dané situace má, měla by vyuţít informací i od těchto dalších participantů, aby její rozhodování vycházelo z co nejkomplexnějšího posouzení situace. I pomáhající by měli být kompetentní, takţe by si měla sama sociální pracovnice klást otázku, jak je ona sama kompetentní v oblasti faktů, čili zda má dostatek informací o situaci. Lze si představit, ţe situace by mohla mít řadu scénářů. Například se můţe ukázat, ţe klientka netuší, ţe je takový mráz a ţe můţe zemřít, nebo se můţe ukázat, ţe sluţbu odmítla, protoţe má špatné zkušenosti s charitativními organizacemi, které ji nutí chodit na bohosluţby, přestoţe ona nechce. V takových případech by měla sociální pracovnice dodat klientce informace, respektive vysvětlit fakta. Podle Laana (1998) jde o dodání „instrumentální kompetence“, z hlediska Robisona a Cherrey Reeser (2002), jejichţ pojetí kompetence je podobné jako u Laana, se jedná o zajištění podmínky, ţe daná osoba je informovaná. Optimistickým výstupem bude situace, kdy se klientka po poskytnutí informací rozhodne vyuţít nabízených sluţeb. Méně optimistickým scénářem z hlediska sociální pracovnice je, pokud klientka disponuje „instrumentální kompetencí“, respektive přes podání informací, které neměla (dodání kompetence), trvá na svém rozhodnutí sluţby nevyuţít. b) Za druhé je vhodné prozkoumat s klientkou normativní aspekty situace, neboli se zabývat otázkou, společenské přijatelnosti jejího chování a otázkami, jak je správné, aby setrvala ve své situaci. To znamená nejenom zabývat se právními aspekty situace, ale i aspekty hodnotovými a normativními bez právního ukotvení. Zde je velmi důleţité, ale také velmi těţké zajistit, aby rozhovor nesklouzl k moralizacím a výčitkám. Například pokud klientka přizná, ţe chce umrznutím spáchat sebevraţdu, bylo by proti pravidlům krizové intervence v situaci sebevraţedného jednání ji odsuzovat (např. „jak vůbec můţete takhle uvaţovat“), moralizovat (např. „nemáte právo něco takového udělat“), či přemlouvat (Špatenková, 2004: 147). Špatenková doporučuje, ţe bychom měli dát klientce najevo, ţe stojíme na straně ţivota, ale zároveň ji musíme nechat otevřenou moţnost volby mezi dalším ţivotem a smrtí za předpokladu vyuţití všech moţností a nástrojů krizové intervence. Je legitimní s klientkou hovořit o tom, zda zůstaly ještě nějaké hodnoty, které jsou pro ni důleţité (např. rodina, zvíře, víra). Etickou otázkou je, zda by měli být sociální pracovnice a pracovníci schopni přijmout vedle hodnoty ţivota i hodnotu smrti? Jak ukazuje výše uvedený příklad Dorothy,

148

lze si představit situace, kdy je etické přijmout klientčino rozhodnutí zemřít. I zde by měl/a pomáhající zváţit svou vlastní míru sociální kompetence. Také sociální pracovnice či pracovník mohou být v oblasti posuzování přijatelnosti či nepřijatelnosti situace nekompetentní, protoţe mohou být ovlivňováni řadou svých osobních hodnot (např. vírou) či subjektivními pojetími normality22. c) Za třetí je prospěšné prozkoumat tzv. subjektivní svět, coţ znamená zabývat se věrohodností či autenticitou vzájemných sdělení, podle Laana expresívní kompetencí aktérů. Znamená to pro sociální pracovnici v rámci rozhovoru zvaţovat, jak věří vyjádření ze strany klientky. Klientky a klienti mohou být v některých případech pod vnějšími tlaky – např. rodiny, či jiných osob, jako byla paní De Mol, kdyţ ji Laan (1998: 59-74) označil jako ţenu, u níţ rodina působí jako omezující instance blokující rozvoj klientky. Klienti mohou také manipulovat, lhát či fabulovat. V případech, kdy jejich výroky nepůsobí autenticky a přesvědčivě, je na místě je na to upozornit. Například, pokud klientka slibuje, ţe za chvíli vstane a odejde se ohřát na nádraţí, ale pomáhající se skrze další otázky, jako: kdy to bude, kam půjde atd., nedozví nic konkrétního a dojde k přesvědčení, ţe se ho chce Alena především zbavit, pak je legitimní začít s ní diskuzi o tom, ţe to, co říká, nepůsobí přesvědčivě. Podle Laana (1998) půjde o dialog o subjektivním světě, tedy o vztahu vzájemné důvěry, protoţe pokud nefunguje vztahová stránka mezi pracovnicí a klientkou, tak nelze příliš diskutovat ani o faktech, ani o správnosti klientského jednání, protoţe vyjádření klientky nelze povaţovat za příliš důvěryhodné. Takový dialog lze zároveň povaţovat za cestu k dodávání expresívní kompetence. Expresívní kompetence, respektive věrohodnost můţe být narušena i u sociální pracovnice, například kdyţ maskuje strach z vlastního trestního postihu předstíranou starostí o zdraví a ţivot klientky. Motivem k nesprávnému zasáhnutí můţe být snaha ochránit sebe samu před postihem trestním zákonem, kdy vyděšená sociální pracovnice, neţ by zjišťovala více informací, tak volá policii, protoţe se obává, ţe pokud tak

22

Výzkum Havigerové a Janebové (2008a, 2008b) ukázal, ţe pracovnice a pracovníci pomáhajících profesí vnímají subjektivně jako normálního člověka osobu, která má zaměstnání, rodinu, chová se společensky a dle modelu většiny.

149

neučiní, bude odsouzena za paragrafy k „neposkytnutí pomoci“ 23. Na druhou stranu pak vzniká otázka, jak je takové jednání etické a jak naplňuje jednu z klíčových etických zásad Etického kodexu (2006), ţe „sociální pracovník musí dávat přednost své profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy“? 4. Zhodnocení kompetencí Výstupem dialogu by mělo být zhodnocení kompetencí na straně klientky i na straně samotné sociální pracovnice. a) Zhodnocení kompetencí klientky Sociální pracovnice by měla zváţit, zda klientka disponuje všemi třemi kompetencemi, tedy zda je dostatečně informovaná o své situaci, zda zvaţuje správnost svého rozhodnutí setrvat v mrazu a zda komunikuje autenticky. Pokud by dospěla k názoru, ţe některou kompetenci klientka nemá, měla by se pokusit jí tuto kompetenci dodat (viz příklady u kaţdé kompetence). Další varianty jsou, ţe sociální pracovnice dospěje k názoru, ţe klientka vykazuje všechny tři kompetence, ale přesto chce zůstat na místě, nebo zjistí, ţe nepovaţuje klientku na základě proběhlého rozhovoru za kompetentní a klientka také trvá na tom, ţe zůstane na místě. Specifickou situací je, pokud Alena odmítne se sociální pracovnicí hovořit. Můţe tak učinit například z důvodu, ţe se zlobí na sociální pracovnici, nebo proto, ţe není schopna komunikovat. V prvním případě můţe být důvodem klientčino naštvání, ţe se jí pomáhající plete do ţivota. Pak by jí sociální pracovnice měla vysvětlit, ţe to je strategie, která povede nejspíše k tomu, ţe bude muset zasáhnout bez jejího svolení. Vlastně se jedná o dodatečné dodávání informací či instrumentální kompetence. Klientka se můţe sama rozhodnout, zda bude spolupracovat či nikoliv, a ví, jaké budou důsledky nespolupráce. Ve druhém případě, podobně jako u Vilmy, se jedná o situaci, kdy odpovědnost přechází na sociální pracovnici, protoţe nekomunikace je patrně důsledkem nekompetence klientky. b) Zhodnocení kompetencí sociální pracovnice Jak bylo napsáno výše, tak nekompetence nelze vztahovat pouze ke klientkám a klientům, ale v řadě případů nemusí být zcela kompetentní ani sociální pracovnice a pracovníci. Prostřednictvím sebereflexe by tedy měli 23

Moje soukromá hypotéza je, ţe řada sociálních pracovnic a pracovníků platnou legislativu k problematice nezná a při svém rozhodování vychází spíše z dohadů a představ o trestním právu.

150

zkoumat, zda i oni mají v dané situaci dostatek informací pro uváţlivé rozhodnutí či zda není moţnost nebo potřeba získat ještě další informace (instrumentální kompetence). Měli by reflektovat, jak se na jejich posuzování „správnosti“ či „nesprávnosti“ klientčina chování podílejí jejich vlastní stereotypy, předsudky, hodnoty, ţivotní zkušenosti, víry atd. a vedle toho své pojetí „správnosti“ balancovat se společenskou představou, co je v dané situaci správné, tedy s širším společenským kontextem, kulturním, organizačním, politickým a profesionálním kontextem (sociální kompetence). A za třetí, by měli přemýšlet o své vlastní autenticitě v dané situaci, nad svými motivy pro rozhodování. Pro takovouto sebereflexi nabízí inspirativní nástroj Mattison (2000), která v rámci svého „modelu pro analýzu etických dilemat“ vymezuje potřebu „sebeuvědomování“ (sebereflexe), která by měla zahrnovat reflexi osobních předsudků a předpokladů samotné/ho posuzovatelky nebo posuzovatele, které mohou ovlivnit rozhodnutí, stejně tak jako reflexi makrokontextu. Mattison (2000) zdůrazňuje, ţe právě stereotypy a dispozice, které nejsou učiněny explicitními, nejvíce ovlivňují profesionální chování. Proto nabízí osnovu otázek, která můţe přinést pomáhající/mu zpětnou vazbu o přístupu k etickým dilematům, přičemţ vychází z předpokladu, ţe rozhodnutí činěná v minulosti mají silný vliv na rozhodnutí v současnosti a v budoucnosti: Obrázek č. 7: Kritéria pro reflektování kontextu posouzení a rozhodnutí: 1. V jakém rozsahu mé individuální preference ovlivňovaly mé rozhodování v konkrétním případě? a) Byl/a jsem si vědom/a svých personálních preferencí a snaţil/a jsem se zeslabit jejich vliv. b) Nezvaţoval/a jsem, v jakém rozsahu mé osobní hodnoty mohly ovlivnit má konečná rozhodnutí. 2. V jakém rozsahu ovlivňovaly mé rozhodování zákonné povinnosti v konkrétním případě? a) Vůbec. b) Někdy. c) Byly rozhodujícím faktorem mého rozhodování. 3. Byl/a jsem ochoten/a vzdát se zákonných povinností, pokud to bylo v klientově nejlepším zájmu? a) Moje zákonné povinnosti měly přednost před ostatními povinnostmi. b) Pokud zákonné povinnosti neslouţily klientovým zájmům, nenadřazoval/a jsem zákonná pravidla ostatním zájmům.

151

4. Do jaké míry ovlivňovala organizační politika mé rozhodování v konkrétním případě? a) Vůbec. b) Někdy. c) Byla rozhodujícím faktorem mého rozhodování. 5. Pokud byla organizační politika v konfliktu s jinými povinnostmi ke klientovi, byl/a jsem ochoten/a rozhodovat jinak, neţ nařizovala organizační politika? a) Primární závazek jsem cítil/a k organizaci. b) Organizační politika neměla přednost za všech okolností. 6. V jakém rozsahu moje role v organizaci ovlivňovala má rozhodnutí (Myslíte si, ţe vaše rozhodnutí by bylo odlišné, kdybyste byl/a na pozici pracovníka/pracovnice v přímé praxi s klienty nebo v pozici administrátora?). a) Moje rozhodnutí by bylo silně ovlivněno mou pozicí v organizaci. b) Moje volba byla trochu ovlivněna mou organizační pozicí. c) Udělal/a bych stejné rozhodnutí bez ohledu na mou pozici v organizaci. 7. Pokud případ zahrnoval konflikt mezi paternalismem (dominantní role pracovníka/pracovnice) a právem klienta na sebeurčení, kterou hodnotu jsem preferoval/a více? a) Klientovo právo na sebeurčení převaţovalo. b) Klientovo právo na sebeurčení bylo sekundární v mém rozhodování. 8. Při volbě moţnosti intervence v konkrétním případě jsem viděl/a jako nejvíce důleţité: a) Zhodnocení moţných výdajů a zisků klienta a jeho systému u kaţdé z různých moţností intervence. b) Striktně jsem se drţel/a procedurálních pravidel. Zdroj: Mattison, 2000

5. Rozhodnutí ve vztahu ke kompetentnosti klientky Dále jsou pojednány různé varianty rozhodnutí na základě výsledků předcházejícího posuzování. Varianta a) Alena není kompetentní a nepodařilo se jí skrze dialog kompetenci dodat: V takovémto případě přechází odpovědnost za volbu řešení situace na pracovnici, protoţe se jedná o situaci, kdy nelze respektovat právo klientky na sebeurčení, a naopak prioritu získává hodnota nejlepšího zájmu klientky (konkrétně ochrany jejího zdraví a ţivota). V dané situaci je dobře vyuţitelný „model analýzy rizik“ Robisona a Cherey Reeser (2002), kteří

152

navrhují zvaţovat mezi riziky či škodami, ke kterým můţe v důsledku jednotlivých voleb dojít, a zvolit variantu nejmenších škod. U nekompetentní klientky je nejisté, co udělá, pokud pracovnice odejde, takţe zde existuje velmi váţné ohroţení jejího zdraví a ţivota. Relevantním se také stává paragraf o „neposkytnutí pomoci“ Trestního zákona, protoţe nekompetenci lze povaţovat za důsledek duševního onemocnění, a nezasahující pracovnice by vystavovala sebe sama trestnímu postihu neposkytnuté pomoci. Riziky „zasáhnutí“ je nepřátelství či zlost klientky, ztráta její důvěry či moţnosti další spolupráce s ní a také riziko případné ţaloby klientky na pracovnici nebo její organizaci. Škoda spočívající v ohroţení ţivota klientky je z hlediska našich kulturních hodnot povaţována za nejvyšší, takţe by pracovnice měla „zasáhnout“ takovým způsobem, aby eliminovala riziko ohroţení ţivota u klientky. Na praktické rovině to můţe znamenat dopravit klientku násilně do noclehárny organizace, nebo v případě radikálnějšího odporu zajistit nedobrovolnou hospitalizaci24 do nemocnice. Varianta b) Alena je kompetentní a odmítá vyuţít sluţbu denního centra či noclehárny: V takovémto případě by mělo být respektováno právo klientky na sebeurčení a také její volba nevyuţít nabízených sluţeb. To, ţe sociální pracovnice „nezasáhne“, coţ lze chápat jako zamítnutí varianty nedobrovolné hospitalizace nebo přesunu do noclehárny, nemusí nutně znamenat, ţe sociální pracovnice nechá Alenu na pospas jejímu osudu. Naopak by měla zvaţovat, jak lze sníţit rizika, vyplývající z volby Aleny, při zachování práva na sebeurčení. Pak se nabízí řada variant, jako například to, ţe pracovnice bude pokračovat v dialogu s klientkou (můţe se jednat o pokračující krizovou intervenci), ţe jí zajistí teplou přikrývku či teplý nápoj nebo ţe zaktivizuje další sluţby či instituce, které mohou stav klientky průběţně monitorovat a nabízet jí pomoc 25, případně zasáhnout aţ při bezprostředním a váţném ohroţení ţivota či zdraví. „Nezasáhnutí“ tedy nemusí nutně znamenat „nicnedělání“. 24

V tomto případě je riziko odmítnutí ze strany lékařské sluţby i policie značné, takţe je dobré mít po ruce právní argumentaci, proč je hospitalizace nutná (viz poznámka pod čarou č. 21), případně informování policie či lékařů o skutkové podstatě trestného činu „neposkytnutí pomoci“. 25 Určitě by bylo moţno najít řadu dalších moţností, které mě ve chvíli psaní tohoto textu nenapadají.

153

6. Legitimace rozhodnutí Proces posuzování v dané situaci by měl být ze strany sociální pracovnice či pracovníka podrobně dokumentován, aby bylo moţno rozhodnutí legitimovat. Laan (1998) chápe tento pojem (legitimace) jako zdůvodnění rozhodnutí sociálního pracovníka a spojuje jej především se zdůvodněním pouţití či nepouţití moci, tedy se „zasáhnutím, či nezasáhnutím“. Pracovník by měl v takovém případě povinně odůvodnit a vysvětlit své rozhodnutí klientovi a subjektům, které o to projeví zájem. Znamená to v případě potřeby či nutnosti vysvětlit klientovi či jeho blízkým, kolegům, nadřízenému, soudci, médiím, donátorům či veřejnosti obecně, jak jsme o situaci přemýšleli. Jak jsme posuzovali situaci v daném kontextu, jaké varianty řešení jsme zvaţovali a proč jsme se rozhodli pro danou variantu a vysvětlit tento postup řešení. Laan upozorňuje, ţe legitimace nespočívá v neustálém vysvětlování postupu, ale v připravenosti to udělat vůči všem zainteresovaným subjektům. Usnadnit rozhodování a legitimaci mohou vytvořené organizační metodiky k dodrţování Standardů kvality sociálních sluţeb (např. Výkladový sborník, 2008; nebo Čámský, Krutilová, Sembdner, Sladký, 2008; či se lze inspirovat na webových stránkách ombudsmana nebo u Asociace průvodců v problematice rizikového chování), ze kterých vyplývá potřeba managementu rizikových situací a dokumentace proběhlých situací. Poskytovatelé by měli mít jednak vytipované rizikové situace, ke kterým můţe dojít, a jednak by měli mít v metodikách vymezen způsob, jak balancovat mezi hodnotou sebedeterminace uţivatele a hodnotou bezpečí, tedy způsob práce s „přiměřeným rizikem“. Také podrobná dokumentace postupu v dané situaci, kterou sociální pracovnice a pracovníci příliš v oblibě nemají, je nezbytným formálním prostředkem legitimace zvoleného postupu. Ať bude rozhodnutí sociální pracovnice jakékoliv, měla by být připravena odůvodnit, proč se rozhodla v dané situaci zasáhnout, či nezasáhnout. Znamená to popsat myšlenkový postup, který předcházel výslednému rozhodnutí. Jednoduchou pomůckou můţe být právě výše uvedený sled kroků jedna aţ pět. 7. Práce s nejistotou Je dosti pravděpodobné, ţe ať se sociální pracovnice rozhodne jakkoliv, bude se v určité fázi trápit „nejistotou“, zda rozhodla správně. Jak jiţ popsal Pavel Navrátil v první kapitole, „nejistota“ je nedílnou součástí

154

reflexívního posuzování. Je příznačné, ţe v praxi máme tendenci vnímat spíše negativní stránky „nejistoty“, neţ její konstruktivní a uţitečné aspekty. Vzhledem k tomu, jak je naše západní civilizace orientovaná na výsledky, výstupy, efektivitu, je pro sociální pracovnice a pracovníky problematické odvíjet hodnocení své práce jiným způsobem. Nicméně do toho, jak situace dopadne, vstupuje v rámci sociální práce taková řada potenciálních faktorů (klient, jeho blízcí, další participanti, chování systémů prostředí, náhody atd.), ţe hodnotit profesionalitu rozhodování tím, jak situace dopadne, zkrátka není reálné. I profesionálně správné a uváţlivé rozhodnutí můţe vést ke špatnému výsledku. Zkrátka v sociální práci si nikdy nebudeme jisti výsledkem a součástí sociální práce je nejistota, jak věci dopadnou. Tato nejistota je násobena nejistotou ohledně interpretace ze strany soudů v případě, kdy by došlo k podání trestního oznámení k postupu pracovnice či pracovníka26. Sociální pracovnice a pracovníci by se pravděpodobně měli naučit povaţovat nejistotu při rozhodování za nedílnou součást své práce. Zatím ji vnímají spíše jako vlastní profesní selhání, ale z alternativního (reflexívního) pohledu se můţe jednat o permanentní výzvu k přemýšlení o situacích, o určitý odpor vůči stereotypnímu způsobu posuzování a rozhodování. Z tohoto úhlu pohledu lze jako rizikový přístup interpretovat převládající jistotu. Člověk, který si je jistý svým rozhodnutím, nemusí být připraven opakovaně reflektovat své postupy, čímţ se vystavuje riziku profesionálního pochybení. Na druhou stranu je touha sociálních pracovnic a pracovníků po jistotě, ţe bylo správně rozhodnuto, pochopitelná, neboť většina pomáhajících chce pravděpodobně dělat svou práci dobře a chce zlepšit situaci svých klientek a klientů. Proto navrhuji namísto o „jistotě vůči výsledku rozhodnutí“ hovořit o „schopnosti legitimace procesů posuzování a rozhodování“, která posouvá spojování hodnocení sociální práce od hodnocení výsledku k hodnocení procesu rozhodování. Moţná to bude znít dosti cynicky, ale v popisované kazuistice Aleny nevypovídá o profesionalitě rozhodování sociální pracovnice to, zda Alena zemřela, či nezemřela, zda přeţila ve zdraví, či nikoliv, ale to, jak sociální pracovnice o situaci přemýšlela a jak odůvodňovala svou volbu v daném kontextu.

26

Podobnou nejistotu ohledně rozhodování soudů popisuje Laan (1998) v Nizozemí na konkrétních kauzách se sociálními pracovníky.

155

Závěr V této kapitole jsem se pokusila ukázat nejednoznačné aţ problematické konotace termínu „posouzení“, snaţila jsem se prezentovat různé způsoby „rozhodování“ s preferencí uváţlivého, či situačního přístupu, normativně vymezit vztah mezi posuzováním a rozhodováním a aplikovat reflexívní přístup posuzování na dilema, zda zasáhnout, či nezasáhnout při práci s klientkou, která je ohroţena na ţivotě. Analýza kazuistiky i řada navrţených scénářů moţného postupu nejsou rozhodně vyčerpávajícím přehledem všech existujících postupů, a je třeba je chápat spíše jako příklad aplikace situační etiky při reflexívním posuzování ţivotní situace klientky. Zároveň právní a etický rozbor kazuistiky ukazuje, jak snadné můţe být dopustit se jedné ze dvou chyb „nesprávně zasáhnout“, či „nesprávně nezasáhnout“, a to i při snaze prosazovat klíčové etické zásady a hodnoty. Parafrázovanými slovy Laana (1998) lze tuto kapitolu uzavřít tím, ţe největších chyb se můţeme jako sociální pracovnice a pracovníci dopouštět při „páchání dobra“.

156

KAPITOLA 7 Model posúdenia životnej situácie rodiny Beáta Balogová 27 Úvod V ostatných rokoch sa v teórii a empírii sociálnej práce stretávam s problémom posúdenia či diagnostiky v sociálnej práci. Táto kapitola je malým príspevkom do tohto odborného diskurzu. Cieľom je poukázať na nejednoznačnosť definovania tohto termínu v praxi sociálnej práce a politiky v slovenských podmienkach, obdobne ako o tom hovori R. Janebová v kontexte Českej republiky. Našim zámerom je podporiť túto verejnú diskusiu smerujúcu k jednoznačnejšiemu vymedzeniu termínu posúdenia, súhlasiac s P. Navrátilom, ţe aj tomto ponúkanom modeli ide o reflexiu-pri-jednaní, ktorá prispieva k integrácii teórie a praxe, ktorá smeruje k schopnosti sociálneho pracovníka vnímať a hodnotiť vlastný vplyv na výskumnú a praktickú činnosť. Následne vniesť do uvaţovania o klientovej ţivotnej situácii čo najviac rôznych perspektív a náhľadov. Napriek tomu, ţe ide o model, je tu hľadanie rôznych perspektív, výkladov a ciest k riešeniu. Zvaţujúc pri tom východiská a dôsledky, ktoré môţe mať voľba metodológie, spôsob vedenia dokumentácie, analýza procesu konštrukcie poznania v sociálnej práci, ktorá je tak, ako kaţdá veda rôznorodo definovaná. Napriek tomu, je sociálna práca viacerými autormi chápaná ako profesionálny systém podpory určený pre jednotlivca a skupiny, u ktorých sa kumuluje chudoba, telesné alebo duševné postihnutie, stigmatizujúce spôsoby správania a spoločenské znevýhodnenie vedie k dlhodobým a intenzívnym sociálnym problémom. Keďţe vykonávateľom sociálnej práce je sociálny pracovník, následne sa od neho očakáva, ţe skĺby a dá do rovnováhy poţiadavky potrieb klientov s potrebami spoločnosti. Táto rovnováha sa dosiahne za predpokladu, ţe potreby klienta a spoločnosti nie sú v napätí. To si vyţaduje vysokú mieru erudície a kompetencii sociálneho pracovníka, ktorá spočíva v našom ponímaní v schopnosti posudzovania situácie (v našom prípade situácie v rodine) a moţnostiach sociálnej politiky, konkrétne sociálnych sluţieb v záujme rešpektovania sociálnej spravodlivosti. Výsledkom ponúkanej 27

Doc. PhDr. Beáta Balogová, Ph.D., Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, e-mail: [email protected]

157

odbornej diskusie je výsledný (nami navrhovaný) „Koncepčný rámec posudzovania rodiny“, ktorý aplikujeme na vybranú rodinu. Sociálna práca Uţ od prvých krokov etablácie sociálnej práce ako samostatnej vednej disciplíny, ktoré môţeme datovať od rozhrania devätnásteho a dvadsiateho storočia sa ju jej teoretici aj praktici snaţia definovať. Avšak dodnes sú to len cesty hľadania takej definície, ktorá by ponúkala komplexný pohľad na proces, ktorý sa deje medzi sociálnym pracovníkom a klientom, ale súčasne by rešpektovala poţiadavku spoločnosti na kvalitu sociálneho fungovania tohto klienta v konkrétnych spoločenských podmienkach28. A práve tieto podmienky sú odlišné nielen v jednotlivých krajinách, ale aj na jednotlivých kontinentoch. To vedie jednotlivých autorov definície sociálnej práce k úvahám, čo všetko patrí povedané slovami J. Levickej (2004) do zoznamu činností, ktoré sociálna práca zhŕňa 29. Moţno najvýstiţnejšie tento proces tvorby vyjadril Libor Musil uţ samotným názvom svojej publikácie, ktorú nazval „Ráda bych Vám pomohla, ale...“ (2004). Autor ďalej hovorí, ţe spoločným znakom sociálnej práce a ostatných pomáhajúcich profesií je pomoc ľuďom v ťažkých životných situáciách. Na rozdiel od ďalších pomáhajúcich profesií sa sociálna práca zaoberá predovšetkým interakciami medzi človekom a jeho sociálnym prostredím. Ich pomoc je zameraná na dosiahnutie rovnováhy medzi očakávaním sociálneho prostredia, v ktorom ľudia uspokojujú svoje 28

Poznáme mnoţstvo definícii sociálnej práce začínajúc M. Richmondovou (1917), cez A. I. Bláhu (1934), M. Krakešovú (1934), M. Macháčovú (1968), B. Šmýda (1966), P. Leonarda (1966), K. Tichého (1973), R. Wendta (1973), A. Pincusa a A. Minahánovú (1973), B. Jordána (1986-7), Š. Stireţenca (1995), Medzinárodnú federáciu sociálnych pracovníkov v Bringhtone (1982, 1988) a neskôr v Montreale v roku 2000, ďalej cez Slovenskú expertnú skupinu projektu PHARE (1998) a v neposlednom rade aj cez Zákon o sociálnej pomoci 195/1998, (in: Balogová, 2006). 29 Ako určití autori alebo organizácie definujú sociálnu prácu bude závisieť od spoločenských podmienok, od ich pohľadu. Napr. Payne (1997) opisuje tri odlišné prístupy k sociálnej práci. Individualistický – reformistický. Vníma sociálnu prácu ako činnosť, ktorá narazila na potreby dobrého zdravia, na základe individualizovaných báz. Socialistický–kolektivistický. Tento prístup je časťou systému, ktorý hľadá podporu kooperácie v spoločnosti tak, ţe väčšina utláčaných a znevýhodnených ľudí môţe získať moc nad svojimi vlastnými ţivotmi. Reflexívno-terapeutický. Tento prístup je nasmerovaný na podporu a uľahčenie osobného rastu v prípade aktivovanosti ľudí, aby sa zaoberali utrpením a nevýhodami, ktoré sami pocítili. Rozdielne prístupy budú vytvárať rozličné definície sociálnej práce. Typy opísané Paynom sú čisté typy, existujú tieţ rozličné kombinácie prvkov z týchto troch (in: Thompson, 1999).

158

potreby a ich schopnosti tieto očakávania zvládať. Doplnili by sme tento pohľad o názor autorov Arist von Schippa a Jochen Schwitzera (2001), ktorí ju chápu ako profesionálny systém podpory určený pre jednotlivca a skupiny, u ktorých sa kumuluje chudoba, telesné alebo duševné postihnutie, stigmatizujúce spôsoby správania a spoločenské znevýhodnenie vedú k dlhodobým a intenzívnym sociálnym problémom. Napriek tomu, ţe je ťaţké jednoznačne definovať sociálnu prácu väčšina autorov sa zhoduje v názore, ţe sociálna práca je náročné povolanie, vyţaduje širokú prípravu jej vykonávateľov a realizátorov a tak len súhlasiac s N. Thompsonom (1999) môţme povedať, ţe sociálna práca je osobitá profesionálna činnosť spájajúca, ale aj odlišujúca sa od iných pomáhajúcich profesii tým, ţe jej hlavnou úlohou je:  plnenie štatutárnych povinností „sluţba ľudstvu“,  riadenie napätia medzi pomocou a kontrolou „pomoc verzus kontrola“,  riešenie ťaţkej dilemy – byť „prichytený uprostred“ poţiadavkou spoločnosti a poţiadavkou klienta),

(medzi

 robenie spoločenský „špinavej práce“,  nadradenosť záväzku „povinnosť k sociálnej spravodlivosti“. Okrem týchto špecifík je to aj rešpektovanie zásady pravidelnosti, humánnosti, profesionálnosti, zručnosti, diskrétnosti a zodpovednosti v kontexte určitej hodnotovej základne. Vykonávateľom sociálnej práce je sociálny pracovník, a tak následne sa od neho očakáva, ţe skĺbi a dá do rovnováhy poţiadavky potrieb klientov s potrebami spoločnosti. Táto rovnováha sa dosiahne za predpokladu, ţe potreby klienta a spoločnosti nie sú v napätí. To si vyţaduje vysokú mieru erudície a kompetencii sociálneho pracovníka, ktorá spočíva v našom ponímaní v schopnosti posudzovania situácie. Posúdenie životnej situácie alebo sociálna diagnostika (assessment) alebo hodnotenie Terminologickým vymedzením týchto pojmov sa v česko-slovenských podmienkach zaoberali hlavne Navrátil (2003, 2007, 2008, 2009), Musil (2004), Levická (2004), Matoušek (2001, 2003, 2005), Strieţenec (1995) a ďalší. Konalo sa niekoľko konferencii, ostatnou z nich bola konferencia konaná v Hradci Králové na jeseň 2008. Napriek týmto v sociálnej práci zvučným menám moţno len súhlasiť s konštatovaním Navrátila (2007, s.

159

72), ktorý zdôrazňuje „závažnosť procesu posúdenia, ktoré je dané nielen okolnosťami, ktoré jeho potrebu vyvolali, ale zvlášť tým, že od jeho výsledku závisí ďalší postup sociálneho pracovníka, do určitej miery aj osud osôb, ktoré sú posudzované. Preto mnoho autorov pripisuje procesu posudzovania mimoriadnu hodnotu.“ Domnievame sa, ţe toto je jeden z najpresvedčivejších argumentov pre realizáciu procesu posúdenia. O nutnosti existencie posúdenia sme sa presvedčili aj pri našich skúmaniach, keď v roku 2006 pri analýze procesu sanácie vybraných rodín sa ako nevyhnutná súčasť objavila poţiadavka posúdenia situácie v konkrétnej posudzovanej rodine. Práve tu sme si ujasnili referenčný rámec sledovanej problematiky a stotoţnili sme sa s termínom posudzovanie, napriek mnohým skeptickým perspektívam prezentovaných niektorými autormi. Je pravdou, ţe pri skúmaní problematiky posudzovania sme sa stretli s rôznymi úskaliami a bariérami, o ktorých sme uţ hovorili v iných príspevkoch. Dnes by sme chceli upriamiť pozornosť na prístupy, ktoré sú najčastejšie vyuţívané pri posudzovaní ţivotných situácii klientov jednak z historických pohľadov či uţ je to Richmondová (1917), Krakešová-Došková (1946), Davies (1981), Coulshed (1988), Rered (1993), ale aj zo súčasného pohľadu anglických kolegov Judith Milner a Patricka O´Byrna (2002) z University of Huddersfield. Vybrané prístupy a ich aplikácia v procese posúdenia Prv neţ začneme so základnou charakteristikou vybraných prístupov vyuţívaných v procese posudzovania, je moţné vyjadriť pozitívne konštatovanie, ţe uţ aj v sociálnej práci môţeme sledovať väčší posun ku konštruktivistickému mysleniu. Burr (1995, in: Thompson, 1999) uvádza zoznam hlavných vlastností konštruktivistu, ktoré zahŕňajú:  zaujatie kritického postoja k mnohým zauţívaným spôsobom chápania sveta,  nazeranie na chápanie sveta s ohľadom na historické obdobie a kultúru,  vnímanie vedomostí nielen ako výsledku určeného podstatou vecí, ale ako výsledku komunikácie a interakcie medzi ľuďmi,  vedomie, ţe sociálne pôsobenie je poháňané sociálnymi konštrukciami času,  presvedčenie, ţe neexistujú základné „dané/stanovené“ vlastnosti, pretoţe sociálny svet je tvorený interakciami ľudí,

160

 spochybňovanie realizmu a myšlienka objektívnej pravdy,  vedomie, ţe jazyk, ktorý pouţívame, určuje význam vecí, a nie naopak; ţe nie je len médiom pre vyjadrovanie myšlienok, v skutočnosti myšlienky určuje, pokiaľ je produktom jazyka pravda: jazyk vytvára sociálnu realitu. V konkrétnej aplikačnej rovine toto konštruktivistické videnie prináša porozumenie pojmom, výrazom a teóriám. Napríklad pri prezentácii Freudovskej teórie esencialistická teória, odráţa iba určitú konštantnú sociálnu konštrukciu, ktorá je „mimo“ ostatných teórií. Alebo teórie, ako behaviorizmus, kognitívna psychológia a teória zameraná na riešenie, odráţajú aktuálnejšie sociálne konštrukcie, ktoré zdôrazňujú spoluprácu s uţívateľmi sociálnych sluţieb, otvorenosť a nezaujatosť. Konštruktivizmus stojí oproti doteraz častejšie pouţívanému objektivistickému postupu, ktorý bol zaloţený na existencii lineárnych, normatívnych a štylizovaných formátov hodnotenia, a ktoré ako zdôrazňujú Judith Milner a Patrick.O´Byrne (2002, s. 6) „ani zďaleka nestačia na komplexnosť, nezaujatosť a mnohoznačnosť súčasnej praxe sociálnej práce, obzvlášť v novom prostredí širokospektrálnych legislatívnych zmien“. Autori ako Preston, Shoot (1996, in: Thompson, 1999) za charakteristickú črtu sociálnej práce pokladajú orientáciu sociálnej práce na sociálnu spravodlivosť a zavrhujú utláčanie. A tak s určitosťou môţeme povedať, ţe snaha o rešpektovanie antiopresívnych prístupov, sa prenáša aj do posudzovania a je jednou z najčastejších v konaní sociálneho pracovníka. Zástancovia týchto prístupov tvrdia, ţe ak sociálni pracovníci stratia schopnosť alebo ochotu k vyjadrovať sa k tejto otázke, riskujú stratu empatie, hodnôt a praktických zručností, ktoré sú potrebné pre odstraňovanie nerovností, vnútorných útrap klientov, ich odcudzenie, či vylúčenie zo súčasného spoločenského a sociálneho ţivota. Je potrebné si uvedomiť, ţe sociálna práca pôsobí v priesečníku osobných a širších sociálnych síl, v ktorom zastáva kľúčovú pozíciu. V tomto bode, ktorý je priesečníkom osobného a sociálnopolitického poľa, neexistuje ţiadna neutrálna pôda. Posúdenie a následná intervencia budú buď odmietnutím, popretím nerovnosti, alebo jej podporou, potvrdením. Pri posudzovaní by mali mať sociálni pracovníci na mysli dva hlavné aspekty. Prvý sa týka toho, ako opresia ovplyvňuje uţívateľa sluţby a druhý sa týka toho, ako sociálni pracovníci môţu začať byť zosilňovaní bez toho, aby boli opresívni. Antiopresívna prax nie je iba o zosilňovaní jednotlivcov v rámci lineárneho vzťahu sociálny pracovník – uţívateľ sluţby. Vyţaduje sa posúdenie ţivotnej situácie všetkých ľudí v kaţdej situácii a uznanie ich vzájomnej zodpovednosti na individuálnej, rodinnej, komunitnej úrovni.

161

Skúmajúc antiopresívnu prax v problematike posudzovania J. Milner a P. O´Byrne (2002) dospeli k týmto odporúčaniam:  moc je významný prvok v kaţdom vzťahu, ale nie je nevyhnutne negatívny,  „izmy“ sa najlepšie skúmajú v súvislosti s nedostatkom rovnakých príleţitostí,  antiopresívna prax diktuje, ako sa sociálni pracovníci snaţia premostiť rozpory medzi nimi a uţívateľmi sluţby,  keďţe muţi môţu byť tieţ utláčaní (un-manned), potom rod (gender) hrá ústrednú úlohu v otázkach sily,  antiopresívna prax nezahŕňa len rozvíjanie lepších a sympatickejších spôsobov práce s muţmi, ale vyţaduje aj, aby muţskí sociálni pracovníci si uvedomovali ţe sú muţmi a ako to ovplyvňuje ich pohľad na problémové situácie a ako sa oni sami môţu učiť od ţien,  posudzovanie potrebuje vysloviť otázky týkajúce sa toho, ako opresia vplýva na uţívateľov sluţby a ako sa pracovník stáva súčasťou tohto procesu. Za najprogresívnejších zástancov systémového prístupu v sociálnej práci a v posudzovaní môţeme uviesť Pincusa a Minahanovú (1973), ktorí vytvorili najbeţnejšie pouţívaný rámec „systémov“ na organizovanie zloţitostí a ktorý dáva sociálnym pracovníkom smerovanie ich práce. Menovaní autori tvrdia, ţe sociálne problémy jednotlivcov sa vzťahujú hlavne k vzájomnému vzťahu medzi nimi samotnými a systémami zdrojov v ich ţivote. Tieto systémy zdrojov delia na tri typy prezentujúc štyri vzájomne pôsobiace systémy (systém poskytovateľa sluţby zameraný na zmenu, systém klienta, cieľový systém a systém aktivít), ktoré mapujú aktivity pracovníka v kaţdej situácii. Pouţívajú termíny „problém“, „klient“ a „prípad“. Výhodou systémového prístupu je, ţe pomáha sociálnemu pracovníkovi analyzovať prácu (úsilie o zmenu) takým spôsobom, ktorý objasňuje účel rôznych kontaktov a aktivít, ako aj vzťahov, ktoré má s rôznymi zainteresovanými stránkami. V posudzovaní sú identifikované rôzne úlohy, ktoré by sa mali dosiahnuť v priebehu pôsobenia sociálneho pracovníka, aby sa vybudoval systém aktivít a sociálny pracovník získal širšiu perspektívu celkovej situácie, hlavne v súvislosti s mobilizáciou ľudí a ich zdrojov. Naviac chráni sociálnych pracovníkov pred pocitom, ţe všetko musia robiť osobne a priamo a poukazuje na to, kde je moţné naraziť na odpor a ako moţno najlepšie

162

presvedčiť jednotlivcov, aby pokračovali v úsilí. Poskytuje tieţ perspektívu, ktorá stanovuje, kde by sa mal pracovník nachádzať v kaţdej situácii, a prípadne aj v akom poradí môţu byť úlohy najlepšie riešené a kým. Stanovením úplného zoznamu cieľov a posúdením, či niekto iný môţe doňho pribudnúť, je sociálny pracovník inšpirovaný, aby rozšíril svoj pohľad, a aby neobmedzoval svoje myslenie. Preskúmanie systémov poskytuje uţitočný kontrolný zoznam na vyhodnotenie a zabraňuje tomu, aby sa sociálni pracovníci sústreďovali iba na jednu časť situácie a to podporuje opätovné posúdenie so zapojením potenciálnych klientov a členov potenciálneho systému aktivít. Z tohto procesu vyplýva plán akcie s preskúmaním členstva štyroch systémov. Termín „systematický“ sa pouţíva aj v iných prístupoch. Najbeţnejšie z nich sú rodinné systémy, ktoré sa dívajú na rodinu ako na systém vytvorený zo subsystémov: manţelský, rodičovský a súrodenecký. Medzi rôznymi subsystémami sú hranice. Hranice môţu byť viac alebo menej permeabilné (priedušné), aby bolo moţné vzájomné pôsobenie a výmena, alebo môţu byť viac alebo menej rigidné uchovávajúc vnútri tajomstvá a vonku to ostatné. Ak vonkajšia hranica rodiny je rigidná, môţe sa dívať na rodinu všeobecne a moţno urobiť rodinu nebezpečnejším miestom, ak je v nej člen s hrubým správaním. Systémové prístupy v posudzovaní rodín nemôţu pozostávať iba z nazerania na jednotlivcov a na ich správanie, ale na to, ako to ovplyvňuje iných, alebo akú funkciu to má v systéme, ale tieţ poukazuje na štruktúru alebo hierarchiu v rámci rodiny (napríklad premenlivosť jej vonkajších aj vnútorných hraníc). Tam, kde sú hranice príliš otvorené, alebo premenlivé, systém môţe byť zaplnený prílišným počtom zmyslových dojmov, psychikou jednotlivcov, nedostatkom jasností týkajúcich sa osobných hraníc a identity a tak výsledkom je nestabilita. Tam, kde sú hranice príliš pevné alebo nemeniteľné, výsledkom je narušený rast, vývin a kreatívnosť; „získavame stabilitu za cenu nesmiernej defenzívy“ (Skynner, 1974, s. 290, in: Milner, O´Byrne, 2002). V systemickom pohľade na rodinu, môţeme vidieť, ţe nech sa čokoľvek deje v jednom subsystéme, ovplyvní to ostatné. Napríklad, problémy v manţelskom subsystéme ovplyvnia súrodenecký subsystém, problémy správania u jedného člena môţu byť výsledkom dysfunkcie kdekoľvek v systéme. Takţe nie je to iba jednotlivec, ktorý by mal byť posudzovaný, ale celý systém. Podobne, pozitívna zmena v jednej časti systému môţe mať pozitívny efekt kdekoľvek v systéme, a to môţe byť predmetom posudzovania a najuţitočnejšia intervencia bude vykonaná čo s najväčším efektom, t.j., tam kde je najlepší „bod pôsobenia“ (Manson a O’Byrne, 1984, s. 7, in: Milner, O´Byrne, 2002).

163

V historickom kontexte najtradičnejšou teóriou v posudzovaní je psychologická analýza ľudského správania, teda aplikácia psychodynamických prístupov vychádzajúc z Eriksona (1948, 1977), Hollisovej (1964), Berna (1978) a Bowlbyho (1982), ktorí stavali na Freudovej teórii a ďalej ju rozvíjali v sociálnej práci. Napriek akýmkoľvek kritikám tohto prístupu, je uţitočné sa pokúsiť pochopiť zdanlivo iracionálne správanie, keď ťaţkosti klientov spočívajú v ich vnútri. Dokonca aj najprísnejší kritik pravdepodobne pripustí, ţe pojem obranných mechanizmov je uţitočným zreteľom pri posudzovaní uznáva vplyv minulých udalostí na vytvorení zdravej nedôvery k vonkajšiemu svetu. Pohľad do podstaty veci môţe pomôcť ľuďom pochopiť, čo sa deje s nimi, medzi nimi a vonkajším svetom. Tí, ktorí podporujú tento model, sú toho názoru, ţe je to uţitočné v situáciách, v ktorých je indikovaná dlhodobá práca s neurotickou osobou. Aplikácia tohto prístupu je vhodná u osôb s hystériou, nadmernou závislosťou a u ľudí neschopných čeliť emóciám (napríklad pri strate) a podobne. Nevýhoda tohto prístupu spočíva v tom, ţe psychodynamická teória mala obrovský vplyv na prax tradičnej sociálnej práce, pretoţe hlavným záujmom a záujmom všetkých analýz bolo indivíduum, dokonca aj vtedy, keď boli za cieľ určené a identifikované sociálne faktory. Keďţe je zaloţená na patologickom, lekárskom modeli, sociálny pracovník sa stáva expertom a model vedenia rozhovoru je zriedkavo uskutočniteľný, obdobne aj proces sebaurčenia klienta. Uplatniteľnosť psychodynamiky v posudzovaní menovaní autori Milner a O´Byrne (2002) zhrnuli do nasledujúcich krokov:  psychodynamický prístup ponúka analýzu individuálnych problémov osoby a tým „zdôrazňuje“ malé časti situácie na dosiahnutie hĺbky pochopenia. Tak nevzniká veľký priestor na plánovanie intervencií,  myšlienky psychológie ega a analýzy vyjednávania sú vhodnejšie pre sociálnych pracovníkov neţ psychoanalýza per se,  psychosociálna prípadová práca podporuje nepriame intervencie, avšak prostredie je zvyčajne analyzované len úzkym spôsobom,  myšlienka obranných mechanizmov prispieva a posudzovaniu zdanlivo iracionálneho správania.

k pochopeniu

 Psychodynamická teória má obrovský vplyv na sociálnu prácu, keďţe výrazne ignoruje problémy opresie, čo súvisí so sexualitou, rodom, rasou a triedou.

164

Behaviorálny prístup a behaviorálna sociálna práca zdôrazňuje proces posudzovania na základe toho, ţe bez posúdenia základnej línie správania nemoţno posúdiť sociálnu prácu vo všeobecnosti (Barber, 1991, in: Milner, O´Byrne, 2002). To zahŕňa podrobné skúmanie špecifického správania. Tak ako v psychodynamickej sociálnej práci, tak aj aplikácia princípov učenia bola spočiatku spojená s klinickou psychológiou, neskôr sa prispôsobila širokému záberu situácií sociálnej práce. V tejto súvislosti sa uplatňujú dva hlavné smery teórie učenia a to: tradičný behaviorizmus, ktorý pozostáva z troch typov učenia sa zaloţených na práci Pavlova (1960), Skinnera (1958) a Banduru (1969, 1977), a modifikácii kognitívneho správania, ktoré pozostáva zo štyroch typov zaloţených na Wernerovi (1970), Beckovi (1967), Ellisovi (1962) a Seligmanovi (1992). Výskum záverov behaviorálnej sociálnej práce (Sheldon, 1995) uvádza, ţe kombinácia tradičných behaviorálnych prístupov a kognitívnych prístupov vedie k lepším výsledkom a kognitívny rozmer sa stále vo väčšej miere aplikuje na širší rozsah problémov. Kognitívny rozmer zvaţuje „ako je správanie riadené vnemami a analýzou toho, čo vidíme a ako iracionálne myšlienky alebo poruchy vnímania nás vedú k nesprávnemu spracovaniu nášho videnia sveta“ (Sheldon, 1995, s. 184-5, in: Milner, O´Byrne, 2002). Autori ďalej poukazujú, ţe behaviorálne prístupy sú veľkou výzvou pre sociálnych pracovníkov, lebo ponúkajú systematický, vedecký prístup, ktorý umoţňuje štruktúrovať prácu: „cieľ je vyjadrený jasne, metóda je vopred definovaná a konečný produkt sa dá vţdy merať“. Naviac, prísny behaviorálny prístup má výhodu smerovania sociálnej práce zameranej na hodnoty, v ktorej je podporená účasť a zodpovednosť klienta. Sheldon (1982 in: Milner, O´Byrne, 2002) argumentuje, ţe behaviorálne posudzovanie má výhodu pred inými prístupmi, v ktorých nejde o „ţmýkanie“ klientovho príbehu alebo o vytváranie dôkazu, ktorý by zapadal do obľúbenej teórie, a tak starostlivá pozornosť venovaná detailu je obzvlášť uţitočná pri „zdôrazňovaní“ aspektov situácií klienta, tak, aby mohli byť preskúmané všetky premenné. Základnou nevýhodou je, ţe tento prístup je veľmi „priateľský“ ku klientovi. Zvyčajne je skúmané iba bezprostredné prostredie klienta a opomína sa širší kontext. Aj v tomto prístupe je moţné dospieť k určitým zhrnutiam:  behaviorálne prístupy ponúkajú detailnú a precíznu metódu pre analýzu problémov navrhujúc uţitočné pomocné techniky pri posudzovaní,  tieto prístupy sú najefektívnejšie pri rozvoji stratégií na posilnenie správania,

165

 napriek výhode precíznosti v posudzovaní behaviorálnych problémov, sociálni pracovníci vyuţívajú tento prístup len málo,  kognitívne behaviorálne prístupy, ktoré zdôrazňujú úlohu procesov myslenia v správaní ponúkajú prijateľnejší prístup v posudzovaní a intervencii pre mnohých sociálnych pracovníkov, keďţe im pomáhajú pochopiť emocionálnu zloţku ťaţkostí správania,  dôraz na naučenú bezmocnosť dáva behaviorálnym prístupom potenciál zaoberať sa problémami antiopresívnej praxe, ale záber je obmedzený, keďţe väčšia časť teórie je zaloţená na osobách muţského pohlavia bielej rasy, západných normách správania. Pravdepodobne najvýznamnejším prístupom sociálnej práce a posudzovania je prístup zameraný na úlohy, ktorý vznikol v rámci sociálnej práce. Táto teória je implicitne behavioristická a kognitivistická, nemá pôvod v klinickej psychológii, a je zaloţená na výskume praxe sociálnej práce a bola napísaná špeciálne pre sociálnych pracovníkov. Prístup zameraný na úlohu vyrástol z dezilúzií šesťdesiatych rokov s existujúcimi spôsobmi práce s otvoreným koncom a dlhodobými spôsobmi práce30. Výhody prístupu zameraného na úlohu pri diagnostikovaní je v tom, ţe tento prístup je vhodný pre kaţdý špecifický potvrdený psychosociálny problém, ktorý je schopný s určitou pomocou byť vyriešený vlastnou aktivitou uţívateľa sluţby. Môţe slúţiť ako základný prístup pre väčšinu klientov, ktorým slúţia sociálni pracovníci. Pridávanie určitej kreatívnosti do rozvoja primeraných úloh robí tento prístup vhodným pre väčšinu potenciálnych uţívateľov sluţby, ktorí sú schopní racionálne diskutovať, snáď s výnimkou tých, ktorí majú existenčné problémy. Títo potrebujú čas pre zdĺhavé a podrobné sebaskúmanie (Milner, O´Byrne, 2002). Týmto spôsobom uţívatelia sluţieb majú príleţitosť predviesť svoje schopnosti, ako aj svoje potreby a spolu s pracovníkom dôjsť k dobrému pochopeniu problémovej situácie. Tento kolaborujúci štýl so svojím zameraním na akcie a nie na pocity, nastavuje smer na vzájomné premostenie rôznych rozporov. Úlohy sú nastavené tak, aby útočili na problém, nie na osoby ako také. A optimisti dokonca tvrdia, ţe je veľmi málo nevýhod tohto postupu, ak sa pouţíva presne. Hoci je tento prístup ideálnym pre prácu skupín a komunít, je málo príkladov, ktoré to potvrdzujú. Vyuţíva sa hlavne pri riešení problémov 30

Dizertácia Williama J. Reida na Chicagskej univerzite v roku 1963 bola prvým vyjadrením myšlienok, ktoré potom v priebehu 20 rokov rozvinul Reid a Shyne (1969), Reid a Epstein (1972), Reid (1978) a Epstein (1988). Hlavnou britskou publikáciou je publikácia Doela a Marsha (1992) pozri bliţšie (Milner, O´Byrne, 2002).

166

jednotlivca a rodiny. Aj v tomto prípade je moţné charakterizovať slovami menovaných autorov nasledovné zhrnutia:  prístup zameraný na úlohy zahrňuje niektoré behaviorálne myšlienky, ale je to prevaţne kognitívny prístup,  zameriava sa prevaţne na také ťaţkosti, ako sú dočasné poruchy zvládania situácie,  definuje problémy ako nenaplnené potreby,  „príčiny“ problémov vidí ako prekáţky, ktoré bránia rozhodnutiam, v štyroch prekáţkach, ktoré udrţiavajú problémy, menovite presvedčenia, emócie, pokusné riešenia a sociálny systém,  keď sú prekáţky odstránené, ľudia môţu pracovať smerujúc k svojim potrebám, hlavne svojím vlastným úsilím,  ponúka problému,

jedinečnú

klasifikáciu

problému

a proces

objasňovania

 ciele sa dosahujú vykonávaním činov a vykonávaním úloh,  asistovanie pri výbere úlohy a príprava úlohy sú ústredné v procese posilňovania,  časové limity a preskúmanie úlohy napomáhajú motivácii a podporujú optimizmus a posilňovanie,  kvalitné posúdenie je najlepšie urobená po analýze úlohy a experimentálnom vykonaní úlohy. Čím viac času je na to, tým lepšie. Spoločné črty s prístupom zameraným na úlohy má prístup zameraný na riešenie. Je to vo veľkej miere kognitívny prístup a často vedie k úlohám, ktoré má vykonať uţívateľ sluţby. Avšak hlavné zameranie je dosť odlišné. Kým prístupy zamerané na úlohy sa sústreďujú na pochopenie problémov a hľadanie spôsobov ako ich odstrániť alebo aspoň zmierniť, práca zameraná na riešenie sa sústreďuje na pochopenie riešení, pričom nie je nevyhnutné pochopiť problém, aby sme pochopili jeho riešenie. Tento prístup začína na konci (riešenie) a pôsobí odtiaľ smerom dozadu, tak ako navigátor, ktorý ťahá čiaru dozadu k súčasnej polohe 31. 31

Tento prístup má svoj pôvod v práci, ktorá bola vyvinutá v dvoch centrách: je to Centrum pre rýchlu terapiu vo Milwaukee zaloţené na práci Steva de Shazer a jeho kolegov a tieţ partnerské centrum Austrálie a Nového Zélandu Michaela Whitea a Davida Epstona. Najprv sa budeme venovať prístupu de Shazera (Milner, O´Byrne, 2002).

167

Výhody prístupu zameraného na riešenie spočívajú v tom, ţe majú veľmi širokú aplikáciu, ale ich hlavnou výhodou je, ţe kladú dôraz na počúvanie príbehu uţívateľa sluţby a zameriavajú sa na výnimky, čo je aj antiopresívne aj posilňujúce, pričom sa hľadá riešenie v rámci ţivota uţívateľa skôr, ako v hlave pracovníka. Naviac, spôsob, akým sú situácie uţívateľov sluţby rámcované na to, aby sa zdôraznili úspechy a tým sa redukuje riziko a zvyšuje kreatívnosť. Je ťaţké nájsť nejaké výrazné nevýhody. Keďţe zahŕňa úplnú zmenu toho, na čo kladieme dôraz v porovnaní s tradičnými postupmi sociálnych pracovníkov, vzniká nebezpečenstvo, ţe by sa táto technika mohla aplikovať ako rýchle riešenie alebo pre niektorých čitateľov moţno ako teória „miláčik“, ktorá sa pouţíva neprimerane alebo nekriticky. Je podstatné, aby sociálni pracovníci dúfali, ţe aplikáciou týchto prístupov získajú návyk preformulovať situácie a pozorne počúvať uţívateľov sluţby. Hoci prístup vytvára dobrý návod na prácu, stále potrebuje dôslednú analýzu. Správne ho pouţívať nie je také ľahké ako sa to zdá. Je preto potrebné pouţívať tento prístup v spojení s inými prístupmi. Pochopenie riešenia bez pochopenia problému môţe byť nesprávne chápané pre nájdenie riešenia prv neţ sa niečo dozvieme o probléme. Ak postrádame kontext, môţe to viesť k zmätočnej práci, kedy si ľudia nie sú istí, čo robia, alebo prečo to robia. K následným zhrnutiam je moţné zaradiť:  sú tri typy uţívateľov sluţby: návštevníci, sťaţovatelia a zákazníci. Je dôleţité vyhodnotiť, ku ktorému typu patrí kaţdý uţívateľ sluţby a podľa toho sa k nemu správať,  osoba nie je problémom. Problémom je problém. Thompson (1995) hovorí, ţe problém nie je v osobe, ale skôr osoba je v probléme. Tento prístup sa vyhýba patologickým uţívateľom sluţby,  De Shazer tvrdí, ţe problémy sa stávajú ľahko a ţe nie je potrebné chápať problém, aby sme dospeli k riešeniu; riešenia môţeme skonštruovať bez dekonštukcie problémov,  White tvrdí, ţe dekonštrukcia problémov rozprávaním bez predsudkov je nápomocná a podporuje oddelenie osoby od problému,  pracovníci môţu čerpať od Whitea aj de Shazera pouţívajúc dekonštruktívne rozprávanie, po ktorom nasledujú zázračné otázky a otázky škály,  zárodky riešenia, alebo východiská sú vo výnimkách z problému. Vţdy sú výnimky z pravidla; ak osoba tomu nemôţe uveriť, môţeme mu

168

pomôcť vidieť nejaké výnimky a „bezproblémovým“ rozhovorom,

predstieranými

úlohami

 ide o silné zameranie na budúcnosť. Rozprávanie sa o „ţivote po probléme“ konštruuje budúcnosť bez problému,  prístup ponúka tri „pravidlá palca“ ak nie je zlomený, nefixuj ho, ak niečo funguje, vyťaţ z toho viac a ak niečo nefunguje, urob niečo iné/odlišné,  hľadanie rozdielov je cenné: čo robí osoba také, čo je odlišné, keď problém je menej o probléme?  Epston ukazuje, ţe písaná forma jazyka pomáha ľuďom premýšľať, ako sa oslobodiť z ťaţkostí. Toto bol len výber najčastejších prístupov a teórii, ktoré sú vyuţívané v sociálnej práci pri posudzovaní ţivotnej situácie klienta za účelom efektívneho, komplexného posúdenia, ktoré je predpokladom kvalitnej intervencie a vyţaduje erudíciu a kompetencie sociálneho pracovníka. Model posúdenia životnej situácie rodiny Nasledujúci text je polemikou, ako je moţné vytvoriť akýsi rámec respektíve model posudzovania. Tento nami vytvorený Model posúdenia situácie v problémovej rodine ponúkame ako základný postup posúdenia krízovej situácie (ktorou môţe byť choroba, úmrtie rodiča, problematický rozvod, príchod nového partnera, narodenie nechceného dieťaťa, narodenie postihnutého dieťaťa...) v ţivote rodiny s poukázaním na jej moţnú sanáciu. Model posúdenia situácie v problémovej rodine má následnú štruktúru: A.

Základná charakteristika rodiny,

B. Príčiny a prejavy rodiny v kríze vo vzťahu k jednotlivým členom, C. Dôsledky krízy rodiny na jednotlivých členov s dôrazom na ohrozené dieťa – možnosti SPO, D.

Možnosti riešenia:



riešenie v kontexte vybraných teórii,



riešenie v kontexte sociálnej politiky,

169

 riešenie zabezpečenie, 

v kontexte

metód

a techník,

inštitucionálne

posúdenie účinnosti sanačného postupu.

Predstavený model aplikujeme na konkrétnu posudzovanú rodinu, ktorou je Debaklová rodina v kríze s deťmi umiestnenými v náhradnej starostlivosti. Rodinná anamnéza Jana je deväťročným dievčaťom. Do detského domova bola prijatá v roku 2004 spolu so svojím o rok starším bratom. Dôvodom nariadenej ústavnej starostlivosti, podľa vtedy platného Zákona o sociálnej pomoci 195/1998 Z. z., § 13, bolo hrubé zanedbanie rodičovskej starostlivosti. Rodičia neutvárali podmienky pre všestranný rozvoj svojich maloletých detí dcéry Jany a syna Mareka. Rodinné nezhody manţelia vyriešili tak, ţe matka opustila deti a manţela a odišla do zahraničia. Celá zodpovednosť zostala na otcovi, ktorý je alkoholovo závislý. Nedokázal sa zodpovedne postarať o deti a byt, kedy neplatil nájomné, a tak bol z bytu deloţovaný. Prvá forma intervenčnej pomoci smerovala k ponuke bývania v charitnom dome spolu s deťmi. Ani tam otec situáciu nezvládol, maladaptácia sa prejavila vo väčšej miere jeho závislosti na alkohole a nedostatočnej miere starostlivosti o svoje deti, a tak súd pristúpil k riešeniu - deti boli umiestnené v detskom domove. Predmetom našej analýzy je maloletá Jana ţijúca v súčasnosti v detskom domove, v kontexte systémového ponímania rodiny ako celku. A. Základná charakteristika rodiny: Rodina sa stala klientom sociálnej práce, vyţaduje sociálnu pomoc a ocitla sa v sociálne kolíznej situácii, má problém, ktorý je potrebné prekonať. Ide o typ rodiny, ktorú môţeme označiť podľa J. Dunovského (1986) ako rodinu: dysfunkčnú, respektíve chronicky dysfunkčnú, v ktorej sa vyskytujú váţne poruchy rodinných funkcií: sú narušené funkcie biologicko-reprodukčná, ekonomicko-zabezpečovacia, emocionálna, socializačno-výchovná, ochranná funkcia. Narušenie týchto funkcií váţne ohrozuje rodinu ako celok a zvlášť vývin a prospech detí. Súčasne môţeme túto rodinu označiť aj ako rodinu asociálnu, v ktorej je podľa J. Levickej

170

(2001) správanie niektorého alebo oboch rodičov v rozpore s morálnymi zásadami spoločnosti v našom prípade je to opustenie detí matkou, alkoholická závislosť otca a pod. O. Matoušek (2003) takéto rodiny nazýva klinickými rodinami. Vo vzťahu k našej posudzovanej rodine moţno pouţiť označenie, ţe ide o rodinu disharmonickú – nezrelú rodinu. Rodina sa nachádza v životnom cykle: rodina s predškolskými deťmi, v tejto etape je rodina vystavená problémom, ktoré sú pre ňu zloţité. Obdobie rodiny so školopovinnými deťmi prináša stresové situácie, ktoré vyţadujú viac pochopenia, trpezlivosti zo strany jednotlivých členov, zvlášť partnerov, rodičov, dôleţitým faktom je existencia aliancie spojenectva rodičov, ktoré v našom prípade absentuje. Z hľadiska sociálnodemografického pohľadu na rodinu išlo o rodičov, ktorí pri vstupe do manţelstva z pohľadu veku boli zrelými pre vstup do manţelstva a pre rodičovstvo, ale keďţe nešlo o dlhodobejší vzťah, tak sa partneri navzájom nepoznali. To neskôr spôsobovalo opakujúce sa konflikty, narušenie komunikácie, nevytvorenie koalície a podobne. Obaja partneri pri riešení konfliktov vybrali nevhodné, aţ patologické stratégie, akými sú únik odchod do zahraničia matky a alkohol otca. Výsledkom debaklovej situácie v manţelstve a rodine je osamelý rodič – alkoholovo závislý, starajúci sa o dve maloleté deti bez trvalého pobytu. Záverom moţno konštatovať, ţe rodina situáciu nezvládla, došlo k debaklu, ďalšími javmi sú: alkoholizmus otca, odchod matky do zahraničia, získaný hendikep dieťaťa, strata trvalého bydliska, umiestnenie detí do detského domova a otca do krízového strediska. B. Príčiny a prejavy rodiny v kríze vo vzťahu k jednotlivým členom (dieťa, rodič, komunita, spoločnosť) Zdravotná, osobná asociálna anamnéza Zdravotné postihnutie Jany je ľahšieho stupňa. Má amputované dva prsty na pravej dolnej končatine. Dieťa sa podľa dostupnej dokumentácie narodilo v nemocnici s normálnou pôrodnou váhou, bez postihnutia. K úrazu došlo vo 4. roku ţivota, na detskom bicykli. Ten nebol dôvodom pre radikálne riešenie. Hrubé zanedbanie starostlivosti o ranu, absentujúce kontroly u lekára, zlá ţivotospráva zapríčinili to, ţe sa infekcia rozšírila a bola indikovaná amputácia dvoch prstov pravej dolnej končatiny. Svoje postihnutie, vzhľadom na vek, si Janka ešte natoľko neuvedomuje. Má problémy pri behu, keď nemôţe vyvinúť dostatočnú rýchlosť, má strach, ţe spadne. Pri beţnej chôdzi nevidieť výrazný handicap. Je potrebné, aby bola

171

opatrná, ak nemá vhodnú obuv. V priebehu dňa sú u nej viditeľné časté pády pri rýchlej chôdzi s negatívnymi dôsledkami na postihnutú nohu. Výraznejšie problémy s chýbajúcimi prstami nemá. Občas poloţí vychovávateľom otázku, či sa jej pre chýbajúce prsty deti a dospelí nebudú smiať. V súčasnosti, vzhľadom k pubertálnemu veku, trpí kvôli farbe svojich vlasov, ktoré majú ryšavú farbu. Veľmi negatívne reaguje na oslovenie deti „ryšavka“. Táto skutočnosť je pre ňu viac deprimujúca, ako chýbajúce články prstov. Na prezývku reaguje hádkou s dotyčným dieťaťom, vzniká konflikt, pri riešení ktorého pouţíva nevhodnú komunikáciu (nekrofília a vulgarita) v závere ktorej, reaguje regresne – rozplače sa. Uvaţujúc komplexne sa domnievame, ţe na psychickom, fyzickom a sociálnom vývine Jany sa podpísalo nevhodné, zanedbávajúce rodinné prostredie. Hlavne nedostatok lásky a bezpečia, ktoré spôsobujú deprivačný syndróm, ako ho opisuje Z. Matějček. Osobnostne ide o introvertnú osobnosť a nezrelosť vzhľadom k veku. Pri posúdení školskej zrelosti pred začatím povinnej školskej dochádzky bol, podľa odporúčania klinickej psychologičky, realizovaný odklad školskej dochádzky. Prvý ročník začala navštevovať v 7. roku ţivota. Príprave na vyučovanie vychovávatelia venovali veľa podpory, vedenia a učenia. V období prázdnin, podľa ich vyjadrenia, bola bezproblémovým dieťaťom. S nástupom do 2. ročníka v roku 2006 nastali problémy so zaţívacím traktom (nauzea, zvracanie), ktoré po lekárskom vyšetrení na detskom oddelení boli potvrdené, ţe nie sú na somatickom podklade. Hospitalizácia na detskom oddelení priniesla so sebou ďalší problém, nepríjemné záţitky z jednotlivých vyšetrení (gastroskopia). Súčasne sa začala prejavovať u dieťaťa neprítomnosť matky. Janka videla, ţe k ostatným deťom chodia rodičia kaţdý deň. Bola smutná, ţe je sama. Tento stav trval krátko (dva týţdne). V domove matku Jana spomína len vtedy, ak je postavená pred konfrontáciu. V 2. ročníku na základe odporúčania triednej učiteľky absolvovala špeciálno-pedagogické vyšetrenie. Výsledkom tohto vyšetrenia bol navrhnutý individuálny učebný plán. Po nástupe do 3. ročníka povinnej školskej dochádzky sa začal opakovať scenár z predchádzajúceho roka. Po návrhu, ţe je potrebná hospitalizácia sa stav upravil hneď na druhý deň (spomienky na predchádzajúcu hospitalizáciu, strach z bolesti). Takýto prejav pravdepodobne súvisí so zvýšenou záťaţou v škole. V súvislosti s odchýlkou v psychickom vývine bolo Jane v roku 2007 opakovane prevedené psychologické vyšetrenie. Podľa psychologičky je Jana osobnostne nezrelá, introvertovaná, je u nej potvrdený neuroticizmus, známky psychoticizmu a tendencia konfabulovať. Intelekt je v pásme

172

zníţeného stupňa postihnutia, čo sa týka vrodeného potenciálu a v dolnom pásme priemernej inteligencie vo vedomostiach a porozumení javom. Jana je v kolektíve celkovo obľúbená. Je neistá, ale sociabilná. Postavou je menšia, má nepokojné drţanie tela v miernom predklone. Celkovo je upravená, má kratšie vlasy, rada nosí čelenku, s obľubou si dáva veľa sponiek do vlasov. Emocionálne je nevyrovnaná. Aj pri málo závaţných podnetoch voči svojej osobe reaguje podráţdene aţ agresívne. Pouţíva neprimeranú komunikáciu a veľmi často konfabuluje. V rámci rodiny v detskom domove (ide o rodinný typ) sa zapája do domácich a iných činností minimálne. Prevláda u nej tendencia k zneuţívaniu svojho niţšieho fyzického vzrastu, aby sa vyhla spomínaným činnostiam. Mnohé vykonáva len povrchne, pri kaţdej činnosti je nutná prítomnosť vychovávateľky. Tá istá situácia sa opakuje aj pri vykonávaní osobnej hygieny a samoobsluţných činností. Má dobrý vzťah s mladšími deťmi. So staršími sa častejšie konflikty. K dospelým sa správa účelovo, pri odmietnutí ich poţiadaviek je neúctivá, odvráva. C. Dôsledky krízy rodiny na jednotlivých členov s dôrazom na ohrozené dieťa – možnosti SPO Ak sa pokúsime o diskusiu dôsledkov krízy rodiny na jednotlivých členov je moţné vyjadriť všeobecné konštatovanie, ţe rodina v rámci ţivotného cyklu, ako rodina s predškolskými deťmi nezvládla toto preťaţenie, ktoré vytváralo tlak zodpovednosti na rodičov, zvlášť matku, čo vnímala ako preťaţenie podmienené ďalšími faktormi (spánková deprivácia, absencia sociálnej opory a pod.). Dôsledkom je zanedbanie starostlivosti, následná amputácia a získané poškodenie organizmu dieťaťa. Následne dochádza k zväčšovanie závislosti otca, s tým súvisiace nezvládnutie roly otca a odchod matky rodiny. Keďţe rodina si uţ v tejto etape nedokáţe pomôcť sama, je narušená jej autonómia, nasleduje pokus o sanáciu rodiny, avšak ovplyvňujú ju vnútorné zdroje rodiny (v našom prípade minimálne), enviromentálny stres je vysoký a zdroje v širšej sociálnej sieti sú nízke. Zásah oddelenia sociálnoprávnej ochrany a kurately bol málo adresný a účinný: umiestnenie otca spolu s deťmi v charitatívnom dome, bez podporných aktivít a pomoci. Aţ po následné vyňatie detí z rodiny a ich umiestnenie v detskom domove.

173

D. Možnosti riešenia 1. Riešenie v kontexte vybraných teórii Ak by sme sa pokúsili o riešenie v zmysle vybraných teórii, zvlášť vo vzťahu k vybraným členom, počínajúc ohrozeným dieťaťom teda Janou, mohli by sme tu uplatniť teóriu existencionalizmu, kedy samotní rodičia nepochopili význam rodičovstva bytie o sebe a zvlášť bytie pre seba nedokázali naplniť. Ďalším moţným aplikovateľným prístupom je prístup orientovaný na klienta, tzv. Rogersovský, ktorý môţeme uplatniť ako intervenčný, poskytnutím poradenstva a terapie s podmienkami kongruencie, prirodzenosti, bezpodmienečnej pozitívnej spätnej väzby, aplikovaním aktívneho načúvanie a nedirektívneho a nehodnotiaceho prístupu. Zo sociálnopsychologických a komunikačných modelov by to boli teória rolí, etiketizačná a komunikačná. Jednou z nevyhnutných teórii v tomto prípade je behaviorizmus, zameraný na zmenu správania. A neopomíname ani prístup orientovaný na úlohy, ktorý by bol zam,eraný na partnerstvo a posilňovanie. 2.Riešenie v kontexte sociálnej politiky Cieľom sociálnej politiky je garancia spoločensky dohodnutých sociálnych a ekonomických práv pri predpoklade fungovania občianskych a politických práv. Polemizujúc môţeme povedať, ţe pri riešení tejto rodiny je potrebné vychádzať z týchto právnych noriem: Ústava SR, Zákon č. 448/2008 o sociálnych službách, Zákon o rodine č. 36/2005, Zákon o sociálnoprávnej ochrane deti a sociálnej kuratele 305/2005 Z. z, vtedy platný Zákon o sociálnej pomoci č. 195/1998 Z. z., ktorý bol nahradený zákonom o sociálnych službách č. 448/2008, Zákon o pestúnskej starostlivosti a o príspevkoch pestúnskej starostlivosti č. 265/1998 Z. z., Zákon č. 104/1991 Zb., Zákon o službách zamestnanosti č. 5/2004. Medzi ďalšie dokumenty patrí Dohovor o právach dieťaťa, Národný akčný plán pre deti na roky 2008-2012, Národný akčný plán pre problémy s alkoholom č. 974, Koncepcie štátnej politiky vo vzťahu k mládeži v SR do roku 2007, Národný akčný plán sociálnej inklúzie 2004-2006, Národný akčný plán rozvoja zamestnanosti, Národný program rozvoja životných podmienok občanov so zdravotným postihnutím vo všetkých oblastiach života na roky 2006-200. 3. Riešenie v kontexte metód a techník práce s rodinou, inštitucionálne zabezpečenie, Dieťa by bolo vhodné umiestniť aj podľa odporúčania sociálneho pracovníka, psychológa, pediatra do náhradnej osobnej starostlivosti, kde

174

by bola sýtená potreba istoty a lásky. Zatiaľ je potrebné tolerovať odlišnosti jej vývinu, snaţiť sa jej poskytnúť oporu, viesť ju k starostlivosti o seba. Nenechať Janu v stave fantázií a konfabulácie, nech poskytne vysvetlenie, a to s obmedzením času, ktorý sa jej bude venovať, keď si vymýšľa. Konfabulácie sú vnímané ako dôsledok zníţenej intelektovej úrovne a obranný mechanizmus voči situácii, v ktorej sa nachádza a ktorú nedokáţe spracovať a adaptovať sa na ňu adekvátne. Zdravotné postihnutie Jana nevníma výrazne negatívne. Vníma ho ako dôsledok svojej neposlušnosti. Odporúčania od detského ortopéda spočívajú v nosení vhodnej obuvi s ortopedickou vloţkou, aby sa predišlo deformáciám chodidla a následne chybného drţania celého tela. Handicap sa prejavuje najmä zníţením, resp. obmedzením moţností daného človeka v porovnaní s tým, čo by beţne zastal, pokiaľ by nebol znevýhodnený. Pre Janu sa z medicínskeho hľadiska moţným rizikom do budúcnosti javia deformácie chodidla a moţné problémy s chrbticou, rizikom sú aj odchýlky v psychickom vývine, ktoré je potrebné s pomocou odborného tímu eliminovať:  je potrebné viesť klientku v dispenzári detského ortopéda, vyuţívať podľa jeho pokynov rehabilitáciu, podľa potreby pouţívať kompenzačné pomôcky na korekciu telesného postihnutia,  ponechať klientku v starostlivosti psychológa, psychoterapeutickú starostlivosť zamerať na budovanie zdravého sebahodnotenia, pomôcť v čo najväčšej miere eliminovať odchýlky v psychickom vývine,  klientke poskytnúť osobnú náhradnú starostlivosť, aby bola v dostatočnej miere sýtená potreba lásky a bezpečia,  zapájať klientku do mimoškolských aktivít – podporovať rôzne dostupné aktivity.  Jedným z moţných riešení váţnych rodinných kríz je vyhľadať pomoc odborníka, ktorý sa prostredníctvom krízovej intervencie snaţí pomôcť rodine. V zhode s Verenou Kastovou (2000, in: Levická, 2004) intervencia znamená, ţe medzi človeka a krízu vstúpi sprostredkovateľ. Krízovú intervenciu chápeme ako terapeutický postup, ktorým sa dotyčný človek dostáva prostredníctvom vzťahu k druhému človeku, sebaotvorením, do kontaktu so svojou krízou, takţe je schopný vnímať tvorivý obrat a uskutočniť potenciál, ktorý je v kríze obsiahnutý. Okrem krízovej intervencie sa rodinám môţu poskytovať aj iné formy pomoci a sluţieb. O. Matoušek (2003) rozpráva o týchto typoch sluţieb poskytovaným rodinám: krízových službách, poradenských službách,

175

vzdelávacích programoch, terapeutických službách a preventívnych programoch. Sluţby, o ktorých hovorí Matoušek poskytujú profesionáli a sociálni pracovníci, ktorí pracujú v špecializovaných inštitúciách zameraných na pomoc. Kaţdý sociálny pracovník by mal ovládať základné metódy práce s klientom. Sociálny pracovník pri sanácii rodinného prostredia podľa Levickej (2004) nesmie zabudnúť, ţe jeho úlohou okrem iného je tieţ: 

poskytovať všetkým členom rodiny vhodnú psychosociálnu oporu,

 viesť rodinu k dosahovaniu vytýčených cieľov a k prekonávaniu prekáţok, 

posilňovať funkcie rodiny ako celku,

 posilňovať nezávislosť, slobodu a sebadôveru jednotlivých členov rodiny, 

viesť ich k vzájomnej úcte a tolerancii,



pomôcť im získať potrebné sociálne kompetencie,



urobiť reštrukturalizáciu vzťahov v rodine,



umoţniť, aby rodina úplne prevzala iniciatívu a zodpovednosť.

Aké moţné metódy a postupy je moţné vyuţiť u tejto rodiny. V rodinách, ako aj tejto rodine často dochádza k zlyhávaniu ochrannej funkcie. Najčastejšie súvisí so zanedbávaním starostlivosti o dieťa alebo o člena rodiny, ktorý je odkázaný na starostlivosť inej osoby, v našom prípade zdravotne postihnuté dieťa. Pri zlyhávaní ochrannej funkcie sa môţeme stretnúť s opustením dieťaťa (čo bol aj náš prípad, odchod matky do zahraničia), alebo aj jeho týraním či zneuţívaním. Pri ohrození tejto funkcie sa v praxi najčastejšie vyuţíva niektorá z foriem sociálnej terapie, ktorej súčasťou je aj rodinná terapia, ktorá by bola uplatniteľná aj v našej rodine. „Sociálna terapia je svojou podstatou sociálno-výchovným pôsobením na klienta s cieľom dosiahnuť nápravu, čiže sanáciu pomerov v osobnom živote klienta. Sanácia sa realizuje prostredníctvom konkrétnej formy sociálnej pomoci“ (Levická, 2004: 142). Okrem sociálnej terapie J. Kredátus (2002, in: Tokárová, 2002) odporúča v dysfunkčnej rodine pouţiť rodinnú psychoterapiu, ktorá sa snaţí analyzovať skrytý konflikt, vedie rodinu a jej členov k jej adaptácií, poskytuje pomoc a podporu, učí rodinu konštruktívnejším a flexibilnejším spôsobom riešenia ţivotných záťaţových situácií. Zdrojom problémov v rodine sú často neprimerane obsadené pozície a role alebo pretrvávajúce rodinné mýty a krízy. Tieto faktory vedú k patológii rodinného ţivota a následne k indikovaniu

176

rodinnej psychoterapie. Jednou z efektívnych metód je aj tímová rodinná terapia, ktorú popisuje vyššie menová autorka. V nej skupina terapeutov vstupuje počas dvoch dní do kontaktu s rodinou. Rozbiehajú sa paralelné procesy. Prvým je vznik medziterapeutických vzťahov na základe vytvorenia druhého procesu, ktorým sú vzťahy terapeutov k členom rodiny. Dôjde k vytvoreniu fenoménu zrkadla, keď proces formovania postojov vo vnútri tímu terapeutov je podobný procesu v rodine. V neposlednom rade je to aj sociálne poradenstvo. „Obsah sociálneho poradenstva pri riešení sociálnych problémov rodiny je veľmi rozsiahly, v rámci rodiny sa identifikujú problémy, ktoré súvisia jednak so samotnými ekonomickými alebo dysfunkčnými situáciami a stavmi rodiny, alebo aj problémami sociálno-patologických javov, ktoré sa môžu prezentovať u niektorých jej členov a ovplyvňujú harmonické fungovanie rodiny. Mnohé poradenské situácie súvisia najmä so zabezpečením optimálneho, funkčného rodinného prostredia pre dieťa v záujme zabezpečenia jeho prirodzeného vývinu“ (Levická, 2004, s. 108). Inštitúcie, ktoré boli zainteresovaná na intervencii sú: oddelenie sociálnoprávnej ochrany príslušného úradu práce, sociálnych vecí a rodiny, referát poradensko-psychologických sluţieb, okresný súd, sociálna poisťovňa, zdravotná poisťovňa, detská nemocnica, neštátne pediatrické zariadenie, centrum pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie, dom Charitas, detský domov a pod. 4. Posúdenie účinnosti sanačného postupu Záverom je moţne otvoriť diskusiu zameranú na posúdenie sanačného programu v tejto vybranej rodine s dôrazom na ohrozeného člena v našom prípade to bola maloletá Jana. Uţ v úvodných etapách ţivotného cyklu rodina nevyhľadávala pomoc pri riešení problémov, ktoré sa stupňovali. Odborníci zainteresovaní na probléme nepostupovali komplexne, nebola vyuţitá moţnosť sieťovania a individuálneho prístupu v kontexte systemického riešenia problému v rodine vo vzťahu k jej jednotlivým členom. V rodine boli realizované nefektívne parciálne postupy, ktoré vyustili v debaklovú situáciu s prehlbovaním patológie jednotlivých členov so zvýšenou mierou odkázanosti rodiny na pomoc zo strany vybraných štátnych a neštátnych inštitúcií. Záver V tejto kapitole išlo o vyjadrenie nášho postoja k procesu posúdenia ţivotnej situácie klienta sociálnej práce, kedy posúdenie vnímame spolu

177

s Navrátilom ako proces reflexie-po-jednaní a reflexie-pri-jednaní, výber ktoréhokoľvek z nich závisí od toho, kde sa sociálny pracovník v procese posúdenia práve nachádza. Ponúkaný model posúdenia môţme označiť terminológiou D’Cruzovej (2007, in: Navrátil, 2009) ako prvý typ reflexivity, ktorá viaţe teóriu postmoderny, ako teoriu riešiacu problém krízy osobnej identity nášho klienta. A ako zdôrazňuje Navrátil, kritická reflexivita je v tomto procese nepostrádateľná, pretoţe uplatnenie jednej procedúry môţe sociálnemu pracovníkovi pomôcť nazerať na ţivotnú situáciu z rôznych pohľadov. Zároveň táto kritická reflexivita sa prejavuje v praxi ako snaha, aby všetci účastníci rozumeli perspektive, kontextu a celému procesu posúdenia a mohli na seba nadväzovať aj v prípade sieťovania. Všeobecne sa akceptuje, ţe cieľom sociálnej práce je „konať dobro“, reagovať na problémy a neuspokojené potreby a zlepšovať situáciu tým, ktorí to potrebujú. Ak premýšľame v intenciách úspechu alebo zlyhania, potom je ľahké vyjadriť to jednoduchou otázkou: bola naša intervencia úspešná alebo zlyhala pri zlepšovaní tejto situácie? Je tu však opomenutá otázka, ţe intervencia sociálnej práce môţe situáciu aj zhoršiť. Samozrejme je nám jasné, ţe intervencia je schopná pozitívne zmeniť ţivoty ľudí, ale tieţ byť aj nebezpečná a poškodiť klienta. Sociálny pracovník má veľkú moc a táto moc môţe viesť k úspešným alebo neúspešným záverom. Absencia úspechu však môţe byť oveľa viac ako zlyhanie. Z toho vyplýva, ţe je dôleţité zabezpečiť, aby sa intervencia vyhýbala vnášaniu takéhoto poškodenia. Potreba vyhýbať sa riskantnej praxi je preto kľúčovým záujmom sociálnych pracovníkov (Thompson, Bates, 1998, s. 6, in: Thompson, 1999). N. Thompson (1999) sa domnieva, ţe ak chceme čo najobjektívnejšie charakterizovať, čo je dobrá prax v posudzovaní, nemali by sme opomínať na riskantnú prax do ktorej zaraďuje: rutinnú (routinized); obrannú (defensive); zamietavú (defeatist); chaotickú (chaotic); či opresívnu (oppresive) prax v posudzovaní. N. Thompson (1999) v tejto súvislosti s nebezpečnou praxou ponúka riešenie a vidí ho v práci v partnerstve (ktoré síce nie je nové, pretoţe medicínsky model stále pretrváva), v systematickosti, emancipačnej a reflexívnej praxi. Za nevyhnutnú súčasť výkonu sociálnej praxe povaţuje supervíziu. Všetky tieto realizované procesy by mali eliminovať existenciu nekvality diagnostického a intervenčného procesu u klienta. Súhlasiac s Thompsonom môţeme povedať, ţe našou úlohou je udrţať rovnováhu medzi našim odporom voči diktátu zo strany pomerne mocných

178

skupín (či uţ politikov alebo iných profesionálnych skupín) a našou reakciou na to, čo oni, ale predovšetkým klienti by mali povedať o charaktere, kvalite a výsledkoch našej praxe. Mali by sme si uvedomiť, ţe my sami nerozhodujeme o tom, čo tvorí dobrú alebo prijateľnú prax, ale predsa len je potrebné pokúsiť sa o tento paradigmatický koncept. Pretoţe sociálna práca je profesionálna prax a zodpovedáme sa za ňu celej spoločnosti a tým, s ktorými pracujeme v partnerstve, klientom a kolegom. Mali by sme udrţiavať akúsi jemnú čiaru medzi dvoma problematickými extrémami. Na jednej strane sme ľudia so zamietavým postojom (defetisti) a nemáme snahu pouţiť naše skúsenosti a odborné vedomosti na formovanie svojej profesie a jej úrovne a na druhej strane sa pokúšame stanoviť svoje vlastné pravidlá a normy bez ohľadu na iných zainteresovaných ľudí, hlavne najdôleţitejšej skupiny ľudí, tých, ktorým slúţime – našu klientelu. Je prekvapujúce, aké ľahké je dostať sa do konfliktu v debatách o tom, čo je dobrá prax a čo by sme nemali akceptovať, odraziť pokusy iných skupín definovať hranice skúmania sociálnej práce zvonku (napríklad, Brewer a Lait, 1982, in: Thompson, 1999) a pritom nebrať do úvahy stanovisko ľudí, pre ktorých sociálna práca existuje. Našim cieľom je dosiahnuť tú najlepšiu prax v posuzovaní na vysokej profesionálnej úrovni. Záverom môţme vyjadriť konštatovanie, ţe ţiadne posúdenie ţivotnej situácie klienta by nemalo byť „raz a navţdy dané pre všetkých“, je to pokračujúci proces, ktorý sa zdokonaľuje s prebiehajúcimi intervenciami. Prepracováva sa tieţ vtedy, keď je práca formálne posúdená a vyţaduje opätovné posúdenie, keď sa plánuje jej ukončenie. Ostáva aj naďalej v centre našej pozornosti, keďţe efektívnosť sa hodnotí po ukončení práce. Nikdy sa však nevylučujú iné moţnosti. Hovoríme, ţe radšej neţ sa snaţiť „dokázať“ hypotézy, snaţíme sa ich „zdokonaliť“ a dôkaz príde aţ vtedy, keď je práca zhodnotená. Ideálne je, keď potrebujeme rozvíjať súperiace hypotézy a hľadať dôkaz, aby sme ich vyvrátili, pretoţe „spolu s neistotou prichádza nádej na zmenu“, alebo prinajmenšom by takýto prístup odstránil riziko veľkej nepresnosti. Uvedomujeme si, ţe teória sama osebe nie je schopná poskytnúť vopred vypracované riešenia pre prax, ale môţe byť návodom a zdrojom informácií. Znamená to tieţ, ţe nie sú ţiadne zaručené závery, preto sú potrebné evaluačné hodnotenia, keď sú uţ známe výsledky. Je ešte ďaleko od mechanickej aplikácie teórie alebo od očakávaní, ţe teória sa bude perfektne zhodovať s realitou. Moţno sa zdá byť náročné prispôsobovať sa a byť citlivý na všetky ‘izmy’, ale je moţné ich skombinovať, aby sa úloha

179

dala ľahšie zvládať a rozdiely medzi ‘izmami’ sa zníţia a tým sa čo najviac priblíţime k uţívateľovi sluţby – teda k nášmu posudzovanému klientovi, našej rodine. A moţno aj predstavený model posudzovania bude jedným z komplexných modelov vyuţívaných v kontexte konštruktivizmu.

180

DOSLOV V naší knize jsme analyzovali různé aspekty procesu posouzení. Ačkoliv tento vhled jistě nelze povaţovat za vyčerpávající, domníváme se, ţe můţe poslouţit k prohloubení vědomí, ţe k posouzení životní situace klientek a klientů je třeba přistupovat s pokorným vědomím, ţe ţivotní situace je v pozdně moderní době vysoce komplexní a proměnlivá a ţe ji nelze bezezbytku a s konečnou platností popsat. V této knize jsme se nepřihlásili k radikálnímu odkazu postmodernistů, kteří odmítají moţnost poznání a priori. Pokud bychom poznání nepovaţovali za moţné, neusilovali bychom o nalezení určité míry „pravdy“ o ţivotních situacích našich klientek a klientů, a nepovaţovali bychom ani za smysluplné psát studie o moţnostech porozumění těmto situacím. Přesto se domníváme, ţe je gnozeologicky přiměřenější hledat vstupní orientaci procesu posouzení u subjektivisticky a nikoliv objektivisticky orientovaných teorií. Příklon k subjektivistické pozici ovšem předkládáme spíše v poloze akcentu na roli člověka jako jednajícího subjektu, neţ ve smyslu plného zamítnutí teorií o sociálním systému. Předpokládáme, ţe sociální instituce jsou v úrovní aktivního jednání osob přítomny, a to jak ve smyslu jejich produkce, tak i reprodukce. Interakci člověka a jeho prostředí tedy povaţujeme za dále platný dialektický rozměr určující optiku sociální práce. Z hlediska vlastního procesu posouzení předkládáme koncepci reflexivního přístupu k posouzení jako procesu zvažování teoretických hypotéz, který má sociálním pracovnicím a pracovníkům napomoci, aby lépe předcházeli simplifikacím a předsudečnému pohledu na reflexivní ţivotní situace svých klientek a klientů. Na základě diskuse o povaze pravdy v procesu posouzení jsme navrhli základní charakteristiky reflexivního posouzení:

181

Obrázek č. 8: Návrh základních aspektů reflexivního posouzení Reflexivní posouzení Základní postoj

úzký vztah, nezávislost úsudku, angaţovanost

Záměry

hloubková znalost, tvorba úsudku, porozumět ţivotní situaci

Časování

průběţné posouzení, výstupy posouzení se průběţně vynořují

Metody

měření, hloubkový rozhovor, nástroje pro rozhodování, reflexe s druhými

Domníváme se, ţe lze uvaţovat i o kombinaci charakteristik subjektivistického i objektivistického modelu posouzení. Za jeho klíčový parametr přitom povaţujeme snahu o komplexní porozumění životní situaci. V této knize jsme prezentovali řadu aspektů, které lze povaţovat za východiska reflexivní představy o posouzení. Za prvé jsme upozornili na moţné pojetí reflexivního posouzení jako příleţitosti pro otevírání prostoru k zohlednění různých „pravd“, s nimiţ a v nichţ všichni účastníci a především klientky a klienti ţijí. Za druhé jsme poukázali na intersubjektivitu reality, reprezentovanou určitým předporozuměním ţivotním situacím našich klientek a klientů. Ta nám na jedné straně umoţňuje díky našim společně sdíleným zkušenostem určitou moţnost porozumění, ale zároveň by nás měla vést k určité skepsi vůči objektivnímu poznání věcí, protoţe naše sdílené vědění je modifikováno našimi subjektivními potřebami a záměry. Za třetí jsme na příkladu praxe probačních pracovnic a pracovníků ukázali potřebu reflexe moci a mocenských vztahů, které skrze pastýřskou moc a biomoc mohou vést k normalizaci a nelegitimnímu ukázňování klientek a klientů sociální práce. Za čtvrté jsme navrhli, jak zakomponovat do posuzování ţivotní situace práci s emocemi jak a straně pracovnice či pracovníka, tak na straně klientek a klientů. Za páté jsme upozornili na riziko svou systematických chyb „nesprávně zasáhnout“ a „nesprávně nezasáhnout“, kterých se mohou sociální pracovnice a pracovníci dopustit v rámci posuzování a rozhodování ohledně ţivotních situací klientek a klientů, a navrhli jsme moţný reflexivní postup, jak k takovémuto dilematu přistupovat. A konečně za šesté jsme nahlédli na proces posouzení v kontextu sociálního fungování s důrazem na zajištění rovnováhy mezi klientem a

182

jeho prostředím, přičemţ jsme se tento ambivalentní závazek sociální práce pokusili zakomponovat do navrţeného „modelu posouzení ţivotní situace rodiny“, který se pokouší o propojení objektivistického a subjektivistického rámce posouzení. Reflexivita ovšem představuje široké spektrum typů a faset. Přesto jsme se snaţili ukázat, ţe reflexivita je ve všech svých formách především cesta kontroly předpokladů a okolností, které mohou ovlivňovat povahu sociální práce s klienty. Reflexivitu jsme se snaţili vyprezentovat jako lepší cestu způsobu kontroly praxe, neţ jsou manaţerské tendence k byrokratizaci, proceduralizaci a obecně technizaci sociální práce. Reflexivitu chápeme jako vnitroregulační nástroj, kterým disponuje profese pro kultivaci vlastních postupů a který můţe vyuţívat kaţdá sociální pracovnice a sociální pracovník v rámci svých moţností. Pavel Navrátil, Radka Janebová

183

SUMMARY In our book we have analysed different aspects of an assessment procedure. Although this view certainly cannot be considered exhaustive, we assume it can serve as a means to deepen awareness of the need to approach the assessment of clients´ life situation with humble apprehension of the fact that the life situation is highly complex and changeable in the late contemporary era and thus impossible to be characterized completely and definitely. In respect of the assessment procedure itself, we have presented the conception of a reflexive approach to the assessment as a procedure of theoretic assessment of hypotheses, which is to help social workers prevent simplifications and prejudicial views of their clients´ reflexive life situations. We have presented a number of aspects which can be regarded as bases for the reflexive conception of the assessment. First, we have highlighted the possible reflexive assessment conception as an opportunity to open space for consideration of various "truths" with which and in which all participants and especially clients live. Second, we have pointed out intersubjectivity of the reality represented by certain pre-understanding of our clients´ life situations. On one side this feature provides us with certain possibility of understanding due to our collectively shared experience but at the same time it should lead us to certain scepticism towards objective recognition of things because our shared knowledge is modified by our subjective needs and intentions. Third, on the example of probational workers´ practice, we have shown the need to reflex power and power relations which, via shepherd power and biopower, can lead to making social work clients subject to normalization and illegitimate disciplining. Fourth, we have suggested how to introduce work with emotions on the side of both workers and clients into the life situation assessment. Fifth, we have highlighted the risk of two systematic mistakes, "to intervene incorrectly" and "not to intervene incorrectly", which social workers may commit while assessing and making decisions about clients´ life situations and we have proposed a possible reflexive method how to approach such a dilemma. Sixth, finally, we have examined the process of the assessment in the context of social functioning with the stress on establishment of balance between a client and his or her surroundings while trying to introduce this ambivalent commitment of social work into a proposed "model of a

184

family´s life situation assessment", which attempts to link objective and subjective frame of the assessment. We have tried to show that reflexivity in all its forms is primarily the way of control of assumptions and circumstances which can influence the quality of social work with clients. We have seeked to present reflexivity as a better way of practice control than managerial propensity to bureaucratization, proceduralization and generally technization of social work. We understand reflexivity as an intraregulating tool which serves the profession for cultivation of its own methods and which can be used by every social worker within his or her scope.

185

SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY

BALOGOVÁ, B. Úvod do sociálnej práce pre sociálnu a charitatívnu službu. Prešov: PBF, 2006, s. 17. BALON, J. Sociologická teorie. Příběh krize a fragmentace – projekt obnovy a rekonstrukce. Praha: SLON, 2007. BARBER, J., G. Beyond casework. Basingstoke: Macmillan, 1991. BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON, 1995. BECK, U. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON, 2004. BECK, U., BECK-GERNSHEIM, E. Individualization and "precarious freedoms": perspectives and controversies of a subject-oriented sociology. In Heelas, P., Lash, S. a Morris, P. Detraditionalization: Critical Reflections on Authority and Identity. Oxford: Blackwell, 1996, pp 23-48. BECKER, H. S. Outsiders: studies in the sociology of deviance. New York: Free Press, 1963. BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada Publishing, 1998. BERGER, P., L., LUCKMAN, T. (Eds.). Sociální konstrukce reality (1. české vydání ed.). Brno: CDK, 1999. BIESTEK, F. The casework relationship. Chicago: Loyola University Press, 1957. BILASOVÁ, V. „Morálka minulosti alebo minulosť morálky“. In GLUCHMAN, V. (ed). Morálka minulosti z pohľadu súčasnosti. Prešov: FF., 2006, s. 19-29. BORTON, T. Reach, Touch, Teach. London: Hutchinson, 1970. BOUD, D. a KNIGHTS, S. Course design for reflective practice. In Gould, N., Bowell, T. a Kemp, G. Critical Thinking: A Concise Guide. London: Routledge, 1996. BRECHIN, A., BROWN, H. a EBY, M. Critical practice in health and social care. London: Sage, 2000. BURR, V. An Introduction to Social Constructionism. London: Routledge, 1995.

186

Co odhalila kauza Kuřim: Stát to nemá pod kontrolou. http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=431946 [on-line] [6. 8. 2009]. COMPTON, B. R., GALAWAY, B. Social Work Processes. 6th Edition. Pacific Grove: Brooks/Cole Publishing Company, 1999. CORBY, B. Applying Research in Social Work Practice. Maidenhead: Open University Press, 2006. COULSHED, V., ORME, J. (Eds.). Social Work Practice (4 ed.). London: BASW / Palgrave Macmillan, 2006. CREE, V. a DAVIS, A. Social Work Voices from the Inside, . New York: Routledge, 2007. ČÁMSKÝ, P., KRUTILOVÁ, D., SEMBDNER, J., SLADKÝ, P. Manuál pro tvorbu a zavádění standardů kvality poskytovaných sociálních služeb. Praha: Centrum sociálních sluţeb Praha, 2008. D'CRUZ, H., GILLINGHAM, P. a MELENDEZ, S. Reflexivity, its Meanings and Relevance for Social Work: A Critical Review of the Literature. British Journal of Social Work, 2007, Vol. 37, No. 1, pp 73-90. DEARLING, A. The social welfare word book. Harlow: Longman, 1993. Domácí násilí. Veřejný ochránce práv. http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/pomoc/index.php&do c=1294 [on-line] [6. 8. 2009]. DUPUY, E. Úspěšný dialog. Praha: Portál, 2002. DUTTON, J., KOHLI, R. The Core Skills of Social Work. In VASS, A., A. Social Work Comptences. Core Knowledge, Values and Skills. London, Thousand Oaks, New Delhi: Sage Publications, 1996, pp 62-82. DVOŘÁČEK, V. Propedeutika provázení a vedení nepřímé sugesce. Brno, 1991. ELLIOTT, A. Concepts of the Self. Cambridge: Polity Press, 2001. Etický kodex sociálních pracovníků ČR. Společnost sociálních pracovníků, 2006. FAY, B. Současná filosofie sociálních věd. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. FERGUSON, H. Social work, individualization and life politics. British Journal of Social Work, 2001, Vol. 31, No. 1, pp 41-55. FERGUSON, H. Welfare, Social Exclusion and Reflexivity: The Case of Child and Woman Protection. Journal of Social Policy, 2003, Vol. 32, No. 2, pp 199-216.

187

FERGUSON, H. Protecting Children in Time: Child Abuse, Child Protection and the Consequences of Modernity. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004. FONAGY, P. a TARGET, M. Psychoanalytické teorie: Perspektivy z pohledu vývojové psychopatologi. Praha: Portál, 2005. FOOK, J. Critical reflectivity in education and practice. In Pease, B.a.F., J. Transforming Social Work Practice: Postmodern Critical Perspectives. St Leonards: Allen and Unwin, 1999, pp 195-208. FOOK, J. Social Work: critical theory and practice. London: Sage, 2002. FOUCAULT, M. Archeologie vědění. Hermann a synové, 2002. FOUCAULT, M. Dějiny sexuality I. Hermann a synové, 1999. FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. FOUCAULT, M. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin, 2000. FOUCAULT, M. Je třeba chránit společnost. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2005. FOUCAULT, M. Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann a synové, 1996. GÁL, E., MARCELLI, M. Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa, 1991. GENDLIN, E. Focusing. Praha: Portál, 2003. GERMAIN, C. B. (Ed.). Social Work Practice - People and Environments, An Ecological Perspective. New York: Columbia University Press, 1979. GIBBS, G. Lerning by Doing: A Guide to Teaching and Learning Methods. Oxford: Oxford Polytechnic, 1988. GIDDENS, A. Důsledky modernity. Praha: SLON, 2003. GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha: Návrat domů, 1997. GUGGENBŰHL-CRAIG, A. Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2007. HÁJEK, K. Práce s emocemi pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2007. HASENFELD, Y. Human Service Organizations. Englewood Cliffs, N. J.: Prentice Hall, 1983. HATÁR, C. Edukácia seniorov v sociálnych zariadeniach. Nitra: PF, 2007. HAVIGEROVÁ, J., JANEBOVÁ, R. Implicitní charakteristiky normality v pojetí sociálních pracovníků a pracovnic. Dílčí výsledky výzkumu. In Socialia 2007. Prevencia sociálnopatologických javov u dětí, mládeže a dospelých. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2008a, s. 204-208. HAVIGEROVÁ, J., JANEBOVÁ, R. Implicitní koncepty normality u pracovnic a pracovníků pomáhajících profesí. In JANEBOVÁ, R., SMUTEK,

188

M. (eds.) Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008b, s. 133-136. HAVRDOVÁ, Z. Zrození a vývoj pojmu supervize. In HAVRDOVÁ, Z., HAJNÝ, M., FICHTENHOFER, B. et al. Praktická supervize. Praha: Galén, 2008, s. 17-38. HEALY, T. C. Ethical decision making: Pressure and uncertainty as complicating factors. Health & Social Work, 2003, Vol. 28, No. 4. HEALY, K. Social Work Theories in Context: Creating Frameworks for Practice. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2005. HOWE, D. The Emotionally Intelligent Social Worker. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2008. HUBÍK, S. K postmodernismu obratem k jazyku. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1994. CHYTIL, O. Epilogue: Walter Lorenz - Social Work - Central and Eastern European Countries. Social Work & Society. Bielefeld: University of Bielefeld, Center for Social Service Studies, 2007. JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. Předmluva. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. (Eds.). Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. s. 9-10. JANEBOVÁ, R., SMUTEK, M. (eds.) Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. JASPER, M. Beginning Reflective Practice – Foundations in Nursing and Health Care. Cheltenham: Nelson Thornes, 2003. JOHNSON, C. L. Social Work Practise. A Generalist Approach. Boston: Allyn and Bacon, 1998. KAPPL, M. Metody sociální práce s jednotlivcem. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004. KELLER, J. Sociologie byrokracie a organizace. Praha: SLON, 1996. KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. KITSUSE, J. I. Societal Reaction to Deviant Behavior: Problems of Theory and Method. Social Problems, Vol 9, No. 3, 1962, pp 247-256. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1985. KOCVÁR, V. História prekladov Svätého Písma do slovanských jazykov. In PRUŢINSKÝ, Š (ed.) Pravoslávny teologický zborník Prešov: PBF, 2005, s. 272 – 281.

189

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. KOPŘIVA. K. Kroky při focusing. http://www.focusing.cz/ [on-line] [20. 10. 2009]. KRAKEŠOVÁ-DOŠKOVÁ M. Psychogenese sociálních případú. Praha: Nová osvěta, 1946. KREDÁTUS, J. Od funkčnej k disfunkčnej rodine, od kvality k nekvalite života. In TOKÁROVÁ, A., KREDÁTUS, J. (eds.). Kvalita života a ľudské práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých. Prešov: FF PU, 2002, s. 196 - 203. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Život a umírání. Hradec Králové: Signum unitatis, 1991. LAAN, VAN DER, G. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert, Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity, 1998. LAMING, H. The Victoria Climbié inquari report. London: The Stationery Office, 2003. LEMERT, E. Human deviance, social problems, and social control. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1967. LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: VeV, 2002. LEVICKÁ, J. Od konceptu k technike. Trnava: FZ TU, 2005. LEVICKÁ, J. Kontrola a jej miesto v sociálnej práci. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. (Eds.), Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2008. s. 358-366. LONG, D. D., HOLLE, M. C. Macro Systems in the Social Environment. Belmont: Thomson Brooks, 2007. MACHALOVÁ, M., SCHAVEL, M., TOKÁROVÁ, A. et al. Sůčasný stav a koncepcia prípravy a ďalšieho vzdelávania sociálnych pracovníkov na Slovensku. Prešov: Akcent Print, 2003. MARCELLI, M. Michel Foucault alebo Stať sa iným. 2. vyd. Bratislava: Kalligram, 2005. MATOUŠEK, O. et al. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003a. MATOUŠEK, O. et al. Metody a ŕízení sociální práce. Praha: Portál, 2003b. MATOUŠEK, O. et al. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. MATTISON, M. Ethical Decision Making: The Person in the Process. Social Work, 2000, Vol. 45, No 3, pp 201-212.

190

MCDONALD, A. (Ed.). Understanding Comunity Care: a guide for social workers. Basingstoke: Macmillan, 1999. McMAHON, E. M., CAMPBELL, P. A. Jak se naučit focusing. http://www.focusing.cz/ [on-line] [20. 10. 2009]. MEZIROW, J. A critical theory of self-directed learning. In BROOKFIELD, S. Self-directed learning: from theory to practice. San Francisco: Jossey-Bass, 1985. MILLS, T. a KLEINMAN, S. Emotions, reflexivity and action: An interactionist analysis. Social Forces, 1988, Vol. 66, No. 4, pp 18. MILNER, J. a O'BYRNE, P. Assessment in Social Work. New York: PALGRAVE, 1998. MUSIL, L. „Ráda bych vám pomohla, ale...”. Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. MUSIL, L. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce, 2008a, č. 2, roč. 8, s. 60-79. MUSIL, L. Způsoby zvládání dilematu jednostrannosti a symetrie. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008b, s. 11-38. MUSIL, L. a ŠRAJER, J. Dimenze životní situace rodiny. In ŠRAJER, J., MUSIL, L. Etické kontexty sociální práce s rodinou. České Budějovice, Brno: ALBERT, 2008, s. 9-17. NAVRÁTIL P. Sociální práce jako sociální konstrukce. In Sociologický časopis, 1998, roč. 34, č. 1, s. 37-50. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001a. NAVRÁTIL, P. Vybrané teórie sociálnej práce. In MATOUŠEK, O. (ed). Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001b, s. 183-265. NAVRÁTIL, P. Role sociální práce v pozdně-moderní společnosti. In Smutek, M. Možnosti sociální práci na počátku 21. století. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Katedra sociální práce a sociální politiky, 2005, s. 37-52. NAVRÁTIL, P. Posouzení životní situace: úvod do problematiky. Sociální práce/Sociálna práca, 2007, č. 1, s. 72-86. NAVRÁTIL, P., ŠIŠLÁKOVÁ, M. Praktické vzdělávání v sociální práci. Edice pro praxi a supervizi v sociální práci. Brno: Tribun, 2007. NAVRÁTIL, P. Pravda v posouzení životní situace. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. (Eds.) Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. s. 11-25.

191

NAVRÁTIL, P., NAVRÁTILOVÁ, J. Postmodernita jako prostor pro existenciálně citlivou sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca, 2008, roč. 8, č. 4, s. 124-135. NEČASOVÁ, M. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. Brno: Vydavatelství MU, 2001. NEČASOVÁ, M. Profesní etika. In MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. NĚMECKÝ, M. Funkcionální vysvětlení v sociálních vědách. In Šubrt, J. a kol. Soudobá sociologie II. Praha: Karolinum, 2008. NOHEJL, M. Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. O´SULLIVAN, T. Decision-making in Social Work. Basingstoke: Macmillan, 1999. PARKER, J., BRADLEY, G. Social Work Practice: Assessment, Planning, Intervention and Review. Exeter: Learning Matters Ltd, 2007. PARTON, N. Some thoughts on the relationship between theory and practice in and for social work. British Journal of Social Work, 2000, Vol. 30, No. 4, pp 449-463. PARTON, N., O´BYRNE, P. Constructive Social Work. London: Macmillan Press, 2000. PATTON, M. Q. Qualitative Research and Evaluation Methods. 3rd ed. Thousand Oaks: SAGE Publications, 2002. PAYNE, M. Modern social work theory. London: Palgrave Macmillan, 1997. PAYNE, M. Modern Social Work Theory. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2005. PETRUSEK, M. Teorie a metoda v soudobé sociologii. Praha: Karolinum, 1993. PIERSON, J., THOMAS, M. Collins Dictionary of Social Work. Glasgow: HarperCollins Canada, 2006. PINCUS A., MINAHAN A. Social Work Practice. Model and Method. Itasca: Peacock, 1973. POGGI, G. Klasická sociální teorie III: Max Weber a Georg Simmel. In HARRINGTON, A. a kol. Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové proudy. Praha: Portál, 2006. Půlnoční Bouře. http://cs.wikipedia.org/wiki/Půlnoční Bouře [on-line] [7. 8. 2009].

192

RICHMOND M., E. What is social case work? New York: Russell Sage Foundation, 1917. ROBISON, W., REESER, L. CH. Ethical Decision-Making in Social Work. Allyn & Bacon, 2002. ROGERS, C. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998. RŮŢIČKOVÁ, D., MUSIL, L. Hledají sociální pracovníci kolektivní identitu? Sociální práce, 2009, č. 3, roč. 9, s. 79-92. SATIROVÁ, V., BANMEN, J., GREBEROVÁ, J. et al. Model růstu: Za hranice rodinné terapie. Brno: Cesta, 2005. SHEPPARD, M., NEWSTEAD, S., DI CACCAVO, A. et al. Reflexivity and the development of process knowledge in social work: a classification and empirical study. Britosh Journal of Social Work, 2000, Vol. 30, No. 4, pp 465488. SCHAVEL, M. Sociálne poradenstvo a supervízia v sociálnej práci. Bratislava: Gerthoffer s.r.o, 2004. SCHILLING, J. 1999. Sociálna práca. Trnava: TU, 1999. SCHLIPPE, A., SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, 2001. SCHÖN, D. The Reflective Practitioner. London: Temple Smith, 1983. SCHÜTZ, A. Common-sense and Scientific Intrpretation of Human Action. In Collected Papers I. The Hague: Martinus Nijhof, 1962. SCHÜTZ, A. The Stranger. An Essay in Social Psychology. In Collected Papers II. The Hague: Martinus Nijhof, 1976. SCHÜTZ, A. The Various Interpretations of the World Taken for Granted. In Collected Papers II. The Hague: Martinus Nijhof, 1976. SCHÜTZ, A., LUCKMANN, T. The Structures of the Life-World. London: Heinemann, 1973. SINCLAIR, R., GARRET, L. a BERRIDGE, D. Social Work and assessment With Adolescents. London: NCB, 1995. SMUTEK, M. Model řešení problému v sociální práci – systémový pohled. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006. STRIEŢENEC, Š. Úvod do sociálnej práce. Bratislava: Cover Design. STRIEŢENEC, Š. Slovník sociálneho pracovníka. Bratislava: Sapientia, 1996.

193

SYROVÝ, J. Komentáře. http://socialnirevue.cz/item/ceska-socialni-praceobvykle-neplni-ulohu-vyvazujiciho-elementu-mezi-klientem-a-spolecnosti [online] [4. 12. 2008]. ŠEVČÍKOVÁ, S. Pomoc a kontrola v terapeuticky pojaté sociální práci. In JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEL, M. (Eds.) Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2008, s. 122-130. ŠLOSÁR, D. Nástroje na podporu rodín zo strany samosprávy. Košice: KSK, 2008. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004, str. 105-121. TAYLOR, C., WHITE, S. Practising Reflexivity in Health and Welfare. Buckingham: Open University Press, 2000. THOMPSON, N. Existentialism and Social Work. Aldershot: Avebury, 1992. THOMPSON, N. Understanding Social Work. London: Palgrave, 1999. TOKÁROVÁ, A. et al. Sociálna práca. Prešov: FF PU, 2002. TRESMONTANT, C. Otázky naší doby: Filozoficko-teologický slovník (1 ed.). Brno: Barrister a Principal, 2004. TRUHLÁŘOVÁ, Z. Sociální poradenství orientované na problematiku rizik mládeže. In TRUHLÁŘOVÁ, Z., SMUTEK, M. (eds). Riziková mládež v současné společnosti. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s. 217-222. UBERMAN M. An Adul in the World of Art. In KREDÁTUS, J., BALOGOVÁ, B. (Eds.). Psychosociálne a zdravotne aspekty nekvality života Prešov: FF PU, 2006, s. 37-41. Ústava SR č. 460/1992 Zb. VINOPAL, J. Sociálněvědní výzkum z metodologického pohledu. In MANSFELDOVÁ, Z., KROUPA, A. (Eds.). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. Výkladový sborník pro poskytovatele. MPSV: Praha, 2008. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. WINKLER, J. Teorie rozhodování a dynamika sociální politiky. Brno: Masarykova univerzita, 2007. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

194

Zákon č. 195/1998 Z. z. o sociálnej pomoci v znení neskorších predpisov. Zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 5/2004 Z. z o službách zamestnanosti v znení neskorších predpisov. Zákon č. 36/2005 Z. z. o rodine a v znení neskorších predpisov. Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele v znení neskorších predpisov. Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálnych službách a v znení neskorších predpisov. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. MPSV: Praha, 2002.

195

Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce Pavel Navrátil, Radka Janebová a kol.

Obálka: PhDr. Martin Smutek, Ph.D. Sazba: Tiskárna ASTRAPRINT Rok a místo vydání: 2010, Hradec Králové Vydání: První Náklad: 220

Vydalo nakladatelství Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové jako svou 980. publikaci.

ISBN 978-80-7435-038-2

196