Radka Druláková, Štěpánka Zemanová, Pavel Přikryl

Radka Druláková, Štěpánka Zemanová, Pavel Přikryl

Implementace mezinárodních multilaterálních sankcí na Slovensku

Abstrakt: Problematika ukládání a dopadů mezinárodních mnohostranných sankcí je na rozdíl od českého prostředí v zahraniční odborné zahraniční literatuře poměrně široce reflektována. Některé oblasti procesu rozhodování o sankcích a jejich následné implementace však zůstávají téměř nepokryty. Jde mimo jiné o provádění multilaterálních sankcí přijímaných na půdě mezinárodních organizací státy, které nikdy nevyvíjely vlastní (unilaterální) sankční politiku. Text přispívá k zaplnění této mezery analýzou vnitrostátních implementačních mechanizmů využívaných na Slovensku. Srovnává několik metod implementace sankcí využívaných v průběhu samostatné existence Slovenska a hodnotí jejich potenciál pro praktickou aplikaci. Text dokládá, že pro včasné a precizní provádění sankcí nepostačují jen rychlé procedury recepce mezinárodních multilaterálních sankcí, ale je nutno vytvořit i legislativní a institucionální zázemí pro realizaci, kontrolu a vynucení příslušných sankčních opatření. Zároveň zkoumá, nakolik byly tyto podmínky splněny v dosavadních slovenských sankčních zákonech. Klíčová slova: Mezinárodní sankce, implementace, Evropská unie, OSN, Slovenská republika

P

o skončení studené války došlo k výraznému zintenzivnění využívání mezinárodních multilaterálních sankčních režimů. Přispěl k tomu jednak rozvoj sankční politiky OSN a jednak častější uvalování sankcí ze strany regionálních organizací, v evropských podmínkách zejména EU. Růst počtu případů použití multilaterálních sankcí i měnící se charakter sankčních opatření s sebou přinesl nové požadavky vůči státům, které mezinárodní sankce implementují. Vzhledem k tomu, že těžiště implementace mezinárodních multilaterálních sankcí stále spočívá na národní úrovni, musejí státy činit řadu kroků jak legislativního, tak i politického a administrativního charakteru, aby mohly sankce správně a důsledně provádět. Přestože implementace na národní úrovni může výrazně ovlivnit úspěch či neúspěch sankcí, není jí dosud v odborné literatuře věnována adekvátní pozornost. Právní dimenzi na poměrně reprezentativním vzorku států představuje *

Stať vznikla v rámci výzkumného záměru FMV VŠE „Governance v kontextu globalizované společnosti a ekonomiky“ (MSM6138439909).

Současná Evropa 02/2013

109


monografie editovaná Gowlland-Debbasovou (2004), soustředí se však především na legislativně-technické aspekty a nezkoumá obsahovou stránku, resp. praktické podmínky, jejichž naplnění je pro provádění sankcí stejně významné jako samotná právní úprava. Tyto podmínky v návaznosti na několik mezinárodních expertních jednání směřujících k reformě sankčních nástrojů OSN blíže diskutují Wallensteen, Staibanová a Erickson (2003), Bierstecker et. al (2005), či v prostředí EU Portela (2009), avšak pouze v teoretické rovině, bez vazby na konkrétní národní legislativu. Obě dimenze, tj. legislativně-technickou i obsahovou kvalitu implementace na národní úrovni, propojuje nedávno publikovaná studie věnovaná české sankční politice (Druláková, Zemanová eds. 2012). Její analytický rámec je aplikován i v této stati. Ačkoli stať nemůže zaplnit existující mezeru v literatuře, snaží se přispět k rozšíření stávajícího poznání případovou studií implementace sankcí na Slovensku. Slovenská republika v posledních letech učinila četná legislativní opatření směrem k dokonalejšímu provádění mezinárodních sankcí, přesto se však při implementaci konkrétních sankčních režimů stále ukazují určité rezervy. Je tudíž namístě se ptát, jaké motivy ke změnám v implementaci sankcí na Slovensku vedly, zda zde sehrál roli vstup Slovenska do EU a jaké legislativní problémy implementaci sankčních režimů dosud komplikují. K nalezení odpovědí na uvedené otázky je využita zejména dokumentární analýza slovenské sankční legislativy z posledního desetiletí, tj. zákonů č. 460/2002 Z. z. o vykonávání mezinárodních sankcí zabezpečujících mezinárodní mír a bezpečnost, č. 127/2005 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 460/2002 Z. z., a č. 126/2011 Z. z. o vykonávání mezinárodních sankcí. Zároveň jsou reflektovány prováděcí předpisy k této legislativě a též mezinárodní evaluace implementace sankcí v SR. 1. Implementace mezinárodních multilaterálních sankcí na národní úrovni Slovenská republika, stejně jako mnoho dalších menších států, nevyužívá mezinárodní sankce jako autonomní nástroj zahraniční politiky, tj. neuvaluje jednostranné sankce k naplňování svých zahraničněpolitických cílů. Jako člen mezinárodních organizací (především OSN a EU) však převzala povinnost realizovat sankce aplikované v rámci agendy jejich klíčových orgánů (Rady bezpečnosti OSN, Rady EU). Tyto mezinárodní sankční závazky ovšem mají velmi obec

Předpoklady pro praktickou implementaci sankcí byly diskutovány a specifikovány ve Švýcarsku, Německu a Švédsku v letech 1998 až 2002 (Interlaken, Ženeva, Bonn, Berlín a Stockholm). Jednání na těchto fórech se nejprve soustředila na zvyšování efektivnosti sankcí zejména prostřednictvím jejich cílení na konkrétní subjekty namísto plošného uvalování na státy. Interlakenský proces se věnoval finančním sankcím, bonnsko-berlínská jednání se zaměřila na zbrojní embarga, cestovní omezení a letové zákazy. Ve Stockholmu pak byly podrobně diskutovány i konkrétní podmínky praktické implementace na národní úrovni.

110


ný charakter – např. čl. 25 Charty OSN státům pouze obecně ukládá „přijmout a provést“ příslušná rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN (RB OSN). Nespecifikují způsob, jakým má stát při implementaci sankcí postupovat, dokonce ani přesně nepředvídají možnou podobu sankčních opatření. Konkrétní obsah sankce dostávají až v momentě, kdy příslušné orgány mezinárodních organizací využijí své pravomoci a rozhodnou o uvalení sankcí sekundárním právním aktem – rezolucí RB OSN nebo postojem (případně nařízením) Rady EU. Teprve v tomto momentě je přesně vymezen obsah i rozsah sankcí a specifikovány cílové subjekty. Členské státy, včetně Slovenské republiky, jsou povinny reagovat a sankce na svém teritoriu implementovat. Způsob implementace se odvíjí od nazírání na vztah mezi mezinárodním a vnitrostátním právním řádem. V případech, kdy státy oba právní systémy považují za harmonický celek, mohou být sankční rozhodnutí na jejich území přímo účinná. Stát se pak soustředí pouze na praktickou dimenzi implementace (k takovým státům patří např. Francie nebo Belgie – srov. Gowlland-Debbas ed. 2004: 4 nebo Tzanakopoulos 2011: 131). Pokud v této otázce uplatňují dualistický přístup, což byl před vstupem do EU i případ Slovenské republiky, musí sankční rozhodnutí nejprve převzít do vnitrostátního právního řádu, tj. sankční opatření v příslušném obsahu i rozsahu promítnout do vnitrostátní legislativy (u sankcí, které EU nerealizuje prostřednictvím nařízení, dualismus v SR přetrvává až do současnosti – viz níže). K převzetí (recepci) sankcí do vnitrostátního právního řádu se v praxi uplatňuje několik metod (podrobně viz Malenovský 2008: 447). Jde o tzv. individuální (či ad hoc) recepci, kdy stát reaguje na každé sankční rozhodnutí zvlášť a přenáší jej do vnitrostátního právního řádu jednotlivou normou. Tato alternativa se v praxi jeví jako poměrně problémová, neboť vyžaduje zdlouhavé legislativní procesy a nezřídka znamená při provádění sankcí zpoždění nebo dokonce nerealizaci sankcí. Vhodnější je přijmout zvláštní recepční legislativu vytvářející podmínky pro implementaci všech sankčních rozhodnutí, nebo vytvořit tzv. obecnou zmocňovací normu, u níž je třeba sice reagovat na každé sankční rozhodnutí zvlášť, ale tato pravomoc je přenesena ze zákonodárné na výkonnou moc a může být tudíž uplatňována pružněji (srov. Druláková, Zemanová eds. 2012: 165–169). Specifický implementační režim se využívá v rámci EU. Vzhledem k tomu, že EU převzala některé pravomoci v oblasti vnějších ekonomických vztahů, může realizovat vlastní sankce a zároveň provádí i sankce OSN. V rámci svých kompetencí tedy EU přebírá legislativní fázi implementace. Sankce provádí prostřednictvím nařízení přímo účinných ve členských státech, navíc s předností před vnitrostátní legislativou (Portela 2009: 23–25). Členské státy zodpovídají pouze za praktickou realizaci a EU se je snaží přimět, aby příslušné státní procedury zdokonalovaly. Zároveň ale existují typy sankcí, u nichž kompetence EU k provádění formou nařízení nepostačují (např. zbrojní embarga). Sankce se pak uvaSoučasná Evropa 02/2013

111


lují prostřednictvím postojů. V těchto případech zůstávají obě fáze (legislativní i praktická) i nadále úkolem států (tamtéž: 28). Legislativní provedení, resp. přenesení sankcí do vnitrostátního právního řádu je nutnou podmínkou pro jejich praktickou realizaci. Není však podmínkou postačující. Aby byly sankce na území implementujícího státu skutečně dodržovány, tj. nedocházelo např. k vývozu zakázaného zboží na teritoria podléhající sankcím či k finančním transakcím se sankcionovanými subjekty, je nutné přijmout i další legislativní opatření – vytvořit kontrolní procedury, zavést systém možných postihů pro vnitrostátní subjekty, které by sankce nerespektovaly apod. (srov. Raustiala, Slaughter 2002: 539). S rozvojem sankční politiky OSN i EU od 90. let 20. století se přitom náročnost praktické realizace výrazně zvýšila, neboť oproti dřívějšku je využívána širší škála sankčních opatření a tato opatření mají být přesně zacílena na konkrétní subjekty (často soukromé fyzické a právnické osoby), aby se zamezilo jejich nežádoucím dopadům na civilní obyvatelstvo či vysílající státy. Podle závěrů stockholmského procesu (Wallensteen, Staibano, Eriksson 2003), zabývajícího se na počátku nového tisíciletí zdokonalením implementace sankcí, jsou pro praktickou realizaci sankcí nutná zejména následující legislativní a administrativní opatření: budování administrativních kapacit v rámci odpovědných orgánů státní  správy;  koordinace postupu těchto orgánů;  zajištění informovanosti soukromé sféry o sankcích; vytvoření mechanismu k monitorování provádění sankcí na národní  úrovni; zavedení postihů za nerespektování sankcí v rámci správního a trest ního práva. Některá další opatření vyžadují jednotlivé typy sankcí – zbrojní embarga, cílené zbožové bojkoty, finanční sankce, cestovní a letové zákazy apod. Například pro realizaci finančních sankcí je nezbytná existence procedur k identifikaci účtů sankcionovaných osob, jejich zmrazení a následné správě. Při provádění cílených zbožových bojkotů musejí být k dispozici nástroje, které zastaví dovoz bojkotovaných komodit, případně umožní jejich dodávky po dobu trvání sankcí zadržet (Biersteker et al. 2005: 60–62). Vzhledem k neexistenci komplexnějších výzkumů praktické dimenze implementace představují práce týmu vedeného Wallensteenem, Staibanovou a Ericksonem (eds., 2003) a Bierstekera et al. (2005) jediné podrobnější specifikace podmínek praktické realizace sankcí. Proto jsou v následujícím textu využity pro hodnocení kvality prováděcích legislativních opatření.

112


2. Sankční legislativa Slovenské republiky do přijetí obecné zmocňovací normy v roce 2002 Podoba legislativní dimenze implementace mezinárodních sankcí na Slovensku byla v 90. letech 20. století dědictvím po zaniklé československé federaci. Bývalé Československo ještě v průběhu socialistické éry muselo implementovat dva sankční režimy OSN – proti Jižní Rhodesii a Jihoafrické republice. Implementací sankcí bylo pověřeno Ministerstvo zahraničního obchodu. Legislativní fázi řešilo poměrně rychle svými vyhláškami, vzhledem k tomu, že v obou případech šlo o embarga, proběhla v rámci monopolu zahraničního obchodu relativně snadno i praktická fáze implementace. Na počátku 90. let 20. století tímto způsobem došlo ještě k realizaci sankcí uvalených na Irák po obsazení Kuvajtu rezolucí RB OSN 661 (1990). S demokratizací politického i právního systému bývalého Československa však implementace prostřednictvím vyhlášek Ministerstva začala být v případech, kdy provedení sankčního režimu vyžadovalo omezení práv československých fyzických a právnických osob, považována za neudržitelnou, resp. odporující základním principům právního státu. Sankce využité OSN v průběhu války v bývalé Jugoslávii proto zčásti (v rozsahu kompetencí federace) realizovalo předsednictvo Federálního shromáždění zákonným opatřením č. 366/1992 Sb. Po rozpadu federace na tuto implementační metodu navázala Česká republika. V případě sankčních režimů, vyžadujících uložení povinností či omezení fyzickým a právnickým osobám, až do konce 90. let 20. století přijímala individuální recepční zákony. Slovensko navzdory čl. 13 odst. 1 Ústavy, podle něhož lze povinnosti ukládat rovněž pouze na základě zákona, u recepce prostřednictvím resortních vyhlášek setrvalo. Základem právní dimenze implementace převážné části ekonomických sankcí byl až do roku 2002 §56 československého zákona č. 42/1980 Sb. o hospodářských stycích se zahraničím, původně platný pro celou federativní republiku.

Konkrétně se jednalo např. o zákaz dovozu, vývozu a průvozu veškerého zboží a jiných výrobků z těch částí území Republiky Bosna a Herzegovina, které byly pod kontrolou bosenských Srbů, zákaz převodu finančních prostředků a poskytování služeb na tato teritoria, zákaz vstupu obchodních lodí plujících pod vlajkou ČSFR do přístavů v těchto oblastech nebo zákaz prodeje a dodávek zbraní a vojenského materiálu do všech států bývalé Jugoslávie. Zákonné opatření č. 366/1992 Sb. však explicitně nezmiňovalo žádné postihy za porušení zavedených zákazů. Ačkoli v některých případech umožňovalo výjimky (zejména humanitárního charakteru), nepředvídalo ani situace, kdy by se zavedenými zákazy mohly konkrétní fyzické nebo právnické osoby cítit poškozeny ve svých právech garantovaných Ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod.

§56 zákona: „Na ochranu obchodnopolitických alebo iných dôležitých záujmov Československej socialistickej republiky alebo na zabezpečenie plnenia medzinárodných záväzkov môže Federálne ministerstvo zahraničného obchodu všeobecne záväzným právnym predpisom vykonávanie zahraničnohospodárskych činností alebo prevoz tovaru územím Československej socialistickej republiky: a) obmedziť alebo zakázať; b) viazať na splnenie určitých podmienok včítane udelenia úradného povolenia alebo na predloženie určených dokladov.“


113


Ministerstvo hospodářství, které převzalo stěžejní část sankční agendy po Federálním ministerstvu zahraničního obchodu, však ve své činnosti opatření mezinárodních organizací podceňovalo. Namísto norem přesně vymezujících obsah i rozsah sankcí se omezilo na publikaci informativního seznamu platných sankčních režimů s velmi stručným obecným výčtem sankčních opatření využitých v jednotlivých režimech (srov. Vestník Ministerstva hospodárstva SR 1999). Nebyla tím sice dotčena implementace sankcí podléhající zvláštním předpisům – např. diplomatických sankcí, o nichž rozhoduje Ministerstvo zahraničí nebo zbrojních embarg, která lze provádět v rámci licenčních řízení. Pro sankce zakazující kapitálové a finanční operace, dodávky komodit nepodléhajících licenčnímu řízení ani jinému typu povolení či některé další typy obchodních transakcí však adekvátní právní základna neexistovala. I v případě sankcí prováděných na základě zvláštních předpisů – zejména zbrojních embarg, tj. vůbec nejčastěji využívaného typu sankčního opatření v 90. letech minulého století – se ovšem vyskytovaly značné problémy. Procedury v oblasti zahraničního obchodu se zbraněmi byly nedůkladné a netransparentní, chyběla důsledná kontrola a postihy za porušování pravidel pro dovoz a vývoz vojenského materiálu se též jevily jako poměrně mírné (srov. např. Human Rights Watch 2002; Nicholson 2001). Zároveň se objevovaly nekalé obchodní praktiky. Mezery v implementaci sankcí aktivně vyhledávaly mezinárodní sítě organizovaného zločinu zapojené do nelegálního obchodu se zbraněmi, které na Slovensko rychle rozšířily svou činnost. Díky tomu se objevily případy reexportů slovenského vojenského materiálu z místa určení do sankcionovaných států – konkrétně např. z Čadu do Súdánu (Graduate Institute of International Studies 2001: 176) nebo z Ugandy do Libérie (Human Rights Watch 2004). Skutečnost, že zákon o obchodu s vojenským materiálem až do novely v prosinci 2001 nevyžadoval licenční řízení v případě oprav nebo modernizací vojenské výzbroje, zase obratně využila skupina nelegálních překupníků, aby zavlekla slovenskou firmu Letecké opravovně Trenčín do dodávky bojového vrtulníku do Libérie (tamtéž). Pod tlakem kritiky OSN (např. OSN 2001, odst. 231–232, 239, 253–267) a především EU a NATO, do jejichž řad Slovensko teprve mělo vstoupit, začaly po roce 2000 první reformní kroky. Ty se netýkaly jen problematických aspektů obchodu s vojenským materiálem, ale obecně celé právní dimenze implementace sankcí. V roce 2001 zákon č. 483/2001 Z. z. o bankách a o změně a doplnění některých zákonů vložil do zákona č. 42/1980 Sb. nový §56a, de facto obecnou zmocňovací normu, která přenesla pravomoc provádět mezinárodní sankce na vládu, a to formou nařízení. Jediným prováděcím předpisem k této nové zákonné úpravě se stalo nařízení č. 273/2002 Z. z. z 10. dubna 2002, kterým se vyhlašují

Sankce RB OSN od roku 1996 na základě rezoluce 1504 (1996).

Sankce RB OSN od roku 1992 rezoluce RB OSN 788 (1992).

114


sankce RB OSN. Jeho smyslem bylo umožnit (s poměrně velkou časovou prodlevou) realizaci právě těch cílených sankcí uvalených v předešlých letech RB OSN, které adekvátní právní bázi dosud postrádaly. Nařízení však obsahovalo pouhé dva paragrafy a nijak nespecifikovalo obsah sankčních opatření. Jeho jádro tvořila příloha se seznamem fyzických a právnických osob spojených se subjekty jako UNITA a Tálibán, což mělo umožnit implementací rezolucí RB OSN 1127 (1997), 1267 (1999) a 1333 (2000). Z tabulky č. 1 je evidentní, že nařízení č. 273/2002 Z. z. nesplňovalo mnohé z podmínek pro praktické provádění sankcí. Některé z nich však obsahoval již zmiňovaný §56a zákona 42/1980 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Za nedodržení sankčních opatření uvalených RB OSN a vyhlášených nařízení vlády Slovenské republiky bylo dle §56a možné udělit pokutu až do výše pěti milionů slovenských korun (v případech, kdy by nedodržení ohrožovalo bezpečnostní zájmy Slovenska potom až do výše třiceti milionů korun). K řízení o uložení pokuty bylo určené Ministerstvo financí SR. Tab. č. 1: Podmínky pro provádění sankcí v nařízení č. 273/2002 Z. z. Opatření

Obecná

Zvláštní

Nařízení č. 273/2002

Administrativní kapacita v rámci státní správy

Ano

Koordinační mechanismus zajišující spolupráci mezi orgány státní správy

Ne

Informovanost soukromé sféry

Ne

Monitorovací mechanismus

Ne

Postihy v rámci správního práva

Ano

Specifická opatření vztahující se k jednotlivým typům sankcí

Ne

Pramen: Vlastní zpracování.

Nařízení č. 273/2002 Z. z. vstoupilo v platnost v červnu 2002, ovšem v září 2002 už platnosti pozbylo. Nedostatky nové právní úpravy vedly k tomu, že vedle nařízení byla paralelně připravována další obecná zmocňovací norma, tentokrát již v podobě samostatného zákona. Text zákona č. 460/2002 Z. z. o vykonávání mezinárodních sankcí zabezpečujících mezinárodní mír a bezpečnost přijala Národní rada Slovenské republiky v červenci 2002. Zákon podrobněji rozpracovával provádění některých mezinárodních sankcí včetně působnosti příslušných orgánů státní správy při ukládání pokut za nedodržování těchto sankcí. Reflektoval nejen závazek provádět sankční mechanismy přijímané RB OSN (jako tomu bylo u nařízení č. 273/2002 Z. z.), ale také potřebu plynoucí z předvstupních příprav do EU, totiž provádět sankční mechaSoučasná Evropa 02/2013

115


nismy přijímané Radou EU. EU v průběhu předvstupního období očekávala, že kandidátské země budou projevovat solidaritu s cíli Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) a připravenost k zapojení do její tvorby a realizace. Proto je vyzývala, aby se připojovaly ke společným postojům přijímaným v rámci SZBP. Některé společné postoje zaváděly mezinárodní sankce nad rámec opatření vyhlášených RB OSN. Obecně se zákon č. 460/2002 Z. z. týkal sankčních opatření v oblasti obchodu a nefinančních služeb, finančních služeb, dopravy, pošty a telekomunikací, technické infrastruktury, vědeckotechnických, kulturních a sportovních styků (specifikováno v §§ 4–8 zákona). Zároveň uváděl výjimky ze sankčních režimů jako např. poskytnutí zdravotní péče, humanitární pomoci aj. Sankční opatření přitom mohla být uvalována jak na fyzické, tak na právnické osoby. Pokud šlo o sankční režimy přijímané na půdě EU, zákon opět zmocňoval vládu vyhlašovat tyto režimy pouze pomocí nařízení. Pokud RB OSN anebo Rada EU sankce zrušila, potom měla zrušit své nařízení i vláda Slovenské republiky. Ačkoli šlo o pružnější typ implementační metody, nemohla nová úprava zcela zamezit průtahům. Vyskytly se i případy zanedbávání mezinárodních závazků, když některé sankční režimy nemohly být řádně provedeny, protože vnitrostátní legislativní opora pro ně ani nadále nebyla dostačující (viz část 3). Jak ukazuje tabulka č. 2, ani zákon č. 460/2002 Z. z. praktickým doporučením k provádění sankcí neodpovídal – stále chyběl koordinační a monitorovací mechanismus, stejně jako nebyla řešena otázka informování soukromé sféry, do jejíchž práv a povinností sankční opatření často velmi silně zasahují. V rámci státní správy byla jmenována konkrétní ministerstva příslušná pro řešení správních deliktů, nicméně žádný zastřešující orgán stanoven nebyl, což realizaci sankčních režimů značně ztížilo. Oproti předcházejícímu nařízení č. 273/2002 Z. z. ale zákon č. 460/2002 Z. z. přinesl novou kvalitu týkající se specifických opatření u jednotlivých typů sankcí, a to jak pokud jde o už uváděné zpřesnění, tak i ve vymezení výjimek ze sankčních režimů. Dalším přínosem zákona č. 460/2002 Z. z. bylo již zmíněné zavedení postihů za nesplnění povinnosti dodržovat mezinárodní sankce obsažené v §3 odst. 2. Obecně šlo o pokutu až ve výši deset milionů slovenských korun, v případě ohrožení bezpečnostních nebo zahraničněpolitických zájmů Slovenska potom mohla být pokuta až dvojnásobná. Jako příslušný orgán státní správy bylo určeno obvykle kompetenčně příslušné ministerstvo (např. Ministerstvo hospodářství, Ministerstvo kultury, Ministerstvo dopravy, pošt a telekomunikací atd.), implementace tedy i v tomto případě zůstávala roztříštěná mezi jednotlivé resorty. Zákon č. 460/2002 Z. z. o vykonávání mezinárodních sankcí zabezpečujících mezinárodní mír a bezpečnost byl v roce 2005 novelizován zákonem č. 127/2005 Z. z, který jednak precizuje základní pojmy týkající se realizace sankcí a zároveň reflektuje přerozdělení kompetencí mezi členský stát a EU. Pravomoc vlády SR 116


vydávat prováděcí nařízení byla omezena na případy, kdy Rada EU nevydá příslušnou komunitární legislativu. Tehdejší ministr hospodářství Pavol Rusko na zasedání Národní rady Slovenské republiky vysvětloval důvod novelizace takto: „Nedostatkom súčasnej právnej úpravy […] je, že ak Rada Európskej únie alebo Európska komisia prijme nariadenie ako naliehavé opatrenie podľa čl. 301 zmluvy o Európskom spoločenstve, ktoré má priamu záväznosť v členských krajinách Európskeho spoločenstva a Európskej únie, a stanovuje povinnosti fyzickým a právnickým osobám, muselo sa podľa doterajšieho znenia zákona toto naliehavé opatrenie premietnuť do nariadenia vlády Slovenskej republiky a nebolo priamo aplikovateľné na našom území.“ (PSP ČR 2005). Novela zákona tedy odstraněním zmíněného nedostatku směřovala především k přizpůsobení práva Slovenské republiky podmínkám členství v EU.

Tab. č. 2 Podmínky pro provádění sankcí v zákoně č. 460/2002 Z. z. Opatření

Obecná

Zvláštní

Zákon č. 460/2002 Z. z.


Ano


Ne


Ne


Ne


Ano


Ano


3. Prováděcí nařízení vlády Slovenské republiky k zákonu č. 460/2002 Z. z. – slepá ulička v implementaci mezinárodních sankcí? V období téměř deseti let následujících po vzniku zákona 460/2002 Z. z. bylo přijato celkem dvanáct prováděcích nařízení. Nařízení č. 707/2002 Z. z. se implicitně týkalo cílených sankčních opatření (omezení či pozastavení obchodních a nefinančních služeb, finančních služeb a dopravy), obsah sankcí však v jeho textu není nikterak upřesněn. V přílohách k nařízení byly uváděny jmenné seznamy osob či skupin osob (právnických osob), vůči kterým měla být sankční opatření uplatněna. Nařízení č. 707/2002 Z. z. směřovalo k provedení širokého okruhu rezolucí RB OSN či společných postojů (resp. nařízení) Rady EU. Šlo znovu zejména Současná Evropa 02/2013

117


o rezoluci RB OSN 1267 (1999), která byla namířena vůči osobám či skupinám osob spolupracujícím s hnutím Tálibán a Al-Kájda. Dále však nařízení provádělo i rezoluce týkající se Irácké republiky (rezoluce 661 (1990)), Libérie (1343 (2001)), Rwandy (918 (1994) a 1011 (1995)), Sierra Leony (1306 (2000) a 1385 (2001)), Somálska (1356 (2001) a 1425 (2002)) a též společné postoje Rady EU namířených vůči konkretizovaným jednotlivcům či právnickým subjektům v Zimbabwe (2002/754/SZBP) a Myanmaru (2002/831/SZBP) a proti Slobodanu Miloševičovi a na něj napojeným osobám (2001/155/SZBP). V návaznosti na nedostatky zákona 460/2002 Z. z. text nařízení nevytvářel prostor pro pružnou reakci na poměrně časté změny v uvalovaných sankčních režimech. Pro jejich recepci proto byla nutná série dalších předpisů – nařízení č. 185/2003 Z. z., č. 240/2003 Z. z., č. 447/2003 Z. z., a č. 137/2004 Z. z.. Všechny tyto předpisy měly naprosto stejný charakter a stejný cíl jako nařízení č. 707/2002 Z. z., a to provedení přijatých rezolucí RB OSN či dohodnutých společných postojů (resp. nařízení) na půdě Rady EU. Všechny také obsahovaly v přílohách seznam osob či subjektů, na něž byla cílená sankční opatření namířena. Každé další nařízení tento seznam v podstatě pouze aktualizovalo. Obdobná situace nastala i u nařízení č. 397/2005 Z. z., recipujícího společný postoj Rady EU č. 2005/427/SZBP, které se týká zvláštních opatření k boji proti terorismu a cílí mimo jiné i na teroristické buňky uvnitř EU. Na nařízení v relativně krátkém časovém úseku navazovalo šest dalších – č. 209/2006 Z. z., č. 484/2006 Z. z., č. 488/2007 Z. z., č. 239/2008 Z. z., č. 168/2009 Z. z. a č. 442/2009 Z. z. Ta de facto pouze reagovala na aktualizace příslušného společného postoje a nahrazovala číslo původního předpisu číslem novely. Jak souhrnně ukazuje tabulka 3, veškerá nařízení replikovala chyby a nedostatky, kterými trpěl zákon č. 460/2002 Z. z. Přes uvedené problémy byly změny, k nimž došlo v provádění mezinárodních sankcí na počátku nového tisíciletí v SR, kladně přijímány Evropskou komisí. V pravidelných zprávách připravovaných v rámci předvstupního procesu se v roce 2000 sice objevila mírná výhrada vůči nedostatkům implementace sankcí (European Commission 2000: 75), po opatřeních přijatých v letech 2001 –2002 však už komise oceňovala pokrok, kterého Slovensko v této oblasti dosáhlo (European Commission 2001: 85; European Commission 2002: 116). Oproti tomu Výbor expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu (Moneyval), který ve své praxi sleduje zejména implementaci finančních sankcí, slovenskou legislativu k provádění sankčních opatření RB OSN a Rady EU opakovaně hodnotil kriticky. Zpráva z roku 2006

Ve znění rezolucí 1333 (2000), 1390 (2002) a 1452 (2002).

Výbor byl založen v roce 1998 při Radě Evropy a mj. organizuje vzájemná hodnocení členských zemí týkající se efektivity a fungování boje proti praní špinavých peněz ve vybrané zemi.

118


uvádí, že po formální stránce mechanismy provádění mezinárodních sankcí existují, ale v době kontroly nebylo zjištěno, že by příslušné orgány měly o praktickém provádění takových opatření povědomí (Moneyval 2006: 50). Jako odpovědné orgány za tuto oblast zmiňuje zpráva Ministerstvo zahraničí a Ministerstvo financí, nicméně konstatuje, že skutečná koordinace chybí (Moneyval 2006: 48).

Tab. č. 3 Podmínky pro praktické provádění sankcí podle nařízení vlády Slovenské republiky přijímaných k zákonu č. 460/2002 Z. z. Opatření

Obecná

Zvláštní

Nařízení vlády SR


Ano


Ne


Ne


Ne


Ano


Ano


Zpráva z roku 2009 pokračuje v ještě ostřejším tónu, když říká, že „…tento zákon [č. 460/2002 Z. z.] pokrývá oblast mezinárodních sankcí, ale neřeší aplikaci sankcí v praxi.“ (Moneyval 2009: 58). Poslední zpráva z roku 2011, tedy ještě před přijetím nové sankční normy, opakuje řadu z výtek uveřejněných v předcházejících zprávách. Dokonce konstatuje, že dotazovaní úředníci se odvolávali na právní úpravu z roku 2005 a o aktualizacích z let následujících (v nařízeních vlády Slovenské republiky) neměli povědomí. Toto podle hodnotitelů Moneyvalu „vyvolává obavy o účinnosti vládního nařízení v praxi“ (Moneyval 2011: 50). 4. Aktuálně platná sankční norma (zákon č. 126/2011 Z. z.) Neefektivnost a neúčinnost stávající právní úpravy byla východiskem ke změnám, které vyústily v přijetí nové sankční normy – zákona č. 126/2011 Z. z. o vykonávání mezinárodních sankcí. Další novelizace zákona č. 460/2002 Z. z. se vzhledem k nutnému rozsahu i charakteru jevila jako příliš komplikovaná, proto byl vypracován návrh zcela nové normy. Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky návrh předložilo jako tisk 213 ke schválení Národní radě (viz Národná rada Slovenskej republiky 2011a). Na rozdíl od zákona 460/2002 Z. z., odrážejícího širokou shodu na slovenské politické scéně, novou sankční


119


normu podpořilo ze 147 přítomných poslanců pouze 78 poslanců, 68 poslanců se zdrželo hlasování a jeden nehlasoval (Národná rada Slovenskej republiky 2011b). Zákon nabyl platnosti dne 1. května 2011 a ve sbírce zákonů byl vyhlášen v částce 40 jako zákon č. 126/2011 Z. z. Dne 19. října 2011 byl tento zákon novelizován předpisem č. 394/2011 Z. z.. a §4 byl doplněn o jeden odstavec s platností od 1. prosince 2011. Podobně jako jeho předchůdce zavádí zákon č. 126/2011 Z. z. opatření k omezení volného pohybu výrobků, ať už jejich dovozu, vývozu nebo tranzitu, pokud to je nezbytné pro udržení mezinárodního míru a zajištění mezinárodní bezpečnosti. Dále umožňuje realizaci dopravních a telekomunikačních sankcí, omezení vědecko-technických styků, omezení v oblasti kulturních styků aj. a zákazů poskytování jakýchkoli finanční plnění ve prospěch osob na sankčních seznamech. Ze znění zákona vyplývá, že v rámci dodržování mezinárodních sankcí musejí fyzické i právnické osoby sledovat seznamy sankciovaných osob a sankciovaných území. Zároveň pro fyzické a právnické osoby zavádí oznamovací povinnost, která přikazuje bez zbytečného odkladu informovat příslušný orgán státní správy o majetku nebo skutečnosti, na niž se mezinárodní sankce vztahují. Z hlediska vynucení dodržování sankčních opatření představují stěžejní část zákona č. 126/2011 Z. z. §§ 14 a 16, které upravují výšku pokut ukládaných za porušení mezinárodních sankcí a určují také působnost jednotlivých ústředních orgánů státní správy. Pokud dojde k nedodržení omezení, zákazu nebo příkazu, může být uložena pokuta od 5 000 eur až do 66 400 eur. Stejná výše pokuty hrozí při nesplnění oznamovací povinnosti. Pokuta ve výši od 109 eur do 6 600 eur se ukládá, pokud je porušena povinnost mlčenlivosti. V případě, že dojde k porušení práva k předmětu duševního vlastnictví tím, že je převedeno na jinou osobu, může být uložena pokuta ve výši od 1 000 do 16 600 eur. Výrazně přísnější postihy zákon zavádí pro právnické osoby a fyzické osoby – podnikatele (50 000–132 800 eur). Pokud jednáním v rozporu se zákonem získá taková osoba pro sebe nebo někoho jiného prospěch přesahující sumu 16 600 eur nebo způsobí škodu nejméně v této výši, lze uložit pokutu v rozsahu od 132 800 až 1 659 700 eur. Zákon taxativně určuje osm ústředních orgánů státní správy, které jsou zodpovědné za rozhodování v rozsahu své působnosti. Pokud záležitost nepatří do jejich působnosti, přechází rozhodování na Ministerstvo financí SR. Zároveň zákon předepisuje jednotlivé kroky, podle kterých jsou příslušné orgány státní správy povinny postupovat. Před samotným vydáním rozhodnutí musí příslušný orgán státní správy nejdříve požádat Ministerstvo zahraničních věcí SR o vyjá

Ministerstvo hospodářství, Ministerstvo dopravy, výstavby a regionálního rozvoje, Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství, vědy, výzkumu a sportu, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny, Ministerstvo spravedlnosti a Úřad průmyslového vlastnictví.

120


dření týkající se rozsahu a intenzity porušení zahraničněpolitických nebo bezpečnostních zájmů Slovenské republiky. Uložení pokuty a její výši pak příslušné orgány oznamují Ministerstvu zahraničních věcí a Slovenské informační službě.

Tab. č. 4 Podmínky pro provádění sankcí podle zákona č. 126/2011 Z. z. Opatření

Obecná

Zvláštní

Zákon č. 126/2011 Z. z.


Ano


Ne


Ne


Ne


Ano


Ano


Z tabulky č. 4 vyplývá, že i přes novou právní úpravu jsou podmínky pro praktické provádění sankcí na Slovensku stále nedostačující. Právní dimenze sice získala po vstupu do EU novou kvalitu, neboť nařízení týkající se sankcí jsou přímo účinná na území SR, čímž ve většině sankčních režimů odpadají prodlevy spojené s přípravou prováděcích nařízení a EU navíc pracuje na zkvalitňování nařízení co do jasnosti a přesnosti požadovaných sankčních opatření. Zásadní překážkou efektivního vykonávání mezinárodních sankcí podle zákona č. 126/2011 Z. z. je ale neexistence jednotného koordinačního mechanismu mezi příslušnými ústředními orgány státní správy. Dotčené subjekty nejsou jednoznačně informovány o působnosti jednotlivých orgánů, což lze demonstrovat mimo jiné i informacemi podávanými na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí SR. Z osmi ústředních orgánů státní správy s oprávněním pro výkon mezinárodních sankcí tyto stánky udávají pouze dva, a to Ministerstvo hospodářství SR pro oblast omezení dovozu a vývozu a omezení týkajících se vytváření společných podniků a investic ve vybraných oblastech, a dále Ministerstvo financí SR pro oblast zmrazení finančních prostředků. Informace tudíž jasně odporují ustanovení § 14 odst. 5 zákona č.126/2011 Z. z. Z logiky věci vyplývá, že by koordinační úlohu mělo hrát jedno ze zmíněných ministerstev – financí, hospodářství, případně zahraničních věcí. Ani jeden z resortů však není v zákoně 126/2011 Z. z. explicitně označen jako gestor, nemá


121


tedy pro koordinaci sankcí dostatečnou pravomoc a vesměs chybějí i kapacity. Např. v rámci Ministerstva financí, které za SR jedná v poradní pracovní skupině Rady EU pro vnější záležitosti RELEX/Sanctions tvoří sankční problematika dílčí agendu 2–3 úředníků odboru bankovnictví (Rozhovor se zástupci odboru bankovnictví 25. 1. 2013). Je tak velmi komplikované zajistit už jen zastoupení SR na příslušných mezinárodních jednáních. Rovněž v rámci SR je akceschopnost Ministerstva financí omezená. Pokud jde o sankce směřující na finanční toky, má odbor bankovnictví za úkol vést seznam klientů bankovních ústavů, kteří podléhají sankčním opatřením (srov. Ministerstvo financií 2013). Zákon 126/2011 Z. z. ministerstvo, jak už bylo zmíněno, pověřuje rozhodováním v příslušných přestupkových řízeních. Další pravomoci však ani legislativa ani organizační řád ministerstva neřeší. Kromě vysoké vytíženosti příslušných zaměstnanců tak není zaručen např. i neomezený přístup k relevantním informacím z agendy jiných státních úřadů – součinnost odboru bankovnictví nemusí poskytovat ani Zpravodajská jednotka finanční policie pověřená prověřováním neobvyklých obchodních transakcí. Na rozdíl od praxe uplatňované např. v České republice, kde je výkonem státní moci při provádění mezinárodních sankcí pověřeno Ministerstvo financí ČR (resp. jeho Finanční analytický útvar) a toto ministerstvo řídí činnost všech ostatních orgánů státní moci, do jejichž činnosti sankce zasahují, neexistence centrálního koordinačního mechanismu na Slovensku neumožňuje průběžné a systematické monitorování podezřelých aktivit v klíčových sankčních oblastech. Slovenská právní úprava proto může působit zejména zpětně formou sankčního postihu případných deliktů, jsou-li vůbec zjištěny. Pro efektivní uplatňování mezinárodních sankcí by bylo třeba posílit preventivní činnost a zdokonalit monitorování probíhajících pokusů o porušení mezinárodních sankcí. Závěr Pro včasné a precizní provádění sankcí nepostačují rychlé procedury recepce mezinárodních multilaterálních sankcí, ale je nutné vytvořit dostatečné legislativní a institucionální zázemí pro realizaci, kontrolu a vynucení příslušných sankčních opatření. Text zkoumal, nakolik jsou tyto obecné podmínky pro účinnou implementaci sankčních opatření splněny ve slovenské legislativě a jakým směrem se Slovensko posunulo po vstupu do EU. Lze říci, že se slovenský vývoj v této oblasti odehrává v dekádách – od vzniku samostatného Slovenska do roku 2002 při provádění sankcí přetrvávaly postupy zavedené ještě v bývalé československé federaci. V nich se nedařilo dostatečně reagovat na nové trendy v multilaterální sankční politice. Nevyhovující byla jak legislativně-technická, tak i obsahová stránka implementace. Pro některé typy sankcí právní základna zce122


la chyběla. Ani tam, kde existovala, nedokázala dodržování sankčních opatření zajistit, což jasně ukazují případy porušování zbrojních embarg. Od roku 2002 do roku 2011 došlo pod vlivem EU ke zdokonalení mechanismů právní realizace sankcí. Byla změněna recepční metoda a po vstupu do EU v případě některých sankcí přešla recepční pravomoc na komunitární orgány. V národní kompetenci zůstala recepce jen u vybraných typů sankcí, těžiště národních aktivit nyní tvoří praktická implementace. Bohužel z hlediska obsahových předpokladů příslušných právní předpisů pro praktickou implementaci byla i druhá dekáda sankční politiky v mnoha ohledech slepou uličkou. K obecné zmocňovací normě vzniklo až do roku 2011 celkem dvanáct nařízení, která měla zajistit aktualizaci a soulad se sankčními opatřeními přijímanými na půdě RB OSN a Rady EU. Podmínky pro praktickou realizaci tato nařízení nevytvářela, a proto na mezinárodní scéně vzbuzovala pochyby (srov. Moneyval 2006, 2007, 2009). Zákon č. 460/2002 Z. z. přestal po vstupu Slovenska do EU odpovídat také nově přijatým závazkům, a proto byl v roce 2005 novelizován. Ani ve změněné podobě však potřebám praxe členského státu EU nevyhovoval. Řadu nedostatků předcházejících úprav napravil až zákon č. 126/2011 Z. z. (např. výjimky ze sankčního zákona, postihy v rámci trestního a správního práva aj.), nicméně jeden ze zásadních problémů i nadále přetrvává. Je jím neexistence centrálního koordinačního mechanismu, který by byl odpovědný za realizaci, kontrolu a vynucení příslušných sankčních opatření. Vzhledem k jeho absenci nelze ani průběžně a systematicky monitorovat podezřelé aktivity v klíčových sankčních oblastech a zajistit dostatečnou informovanost soukromé sféry o platných sankčních opatřeních. V tomto aspektu se dosud projevují i limity působení EU. Unie v minulosti kladla zvýšený důraz na právní dimenzi implementace sankcí a obsahovou stránku opomíjela. V současnosti věnuje sice obsahovým aspektům vyšší pozornost, ale může využívat pouze měkčí formy působení a nátlaku. Pokud v blízké budoucnosti dojde na Slovensku k dalším posunům, bylo by žádoucí, aby zahrnuly právě problematiku koordinace, monitorování a informovanosti soukromých subjektů. V tomto smyslu by se mohla posunout pří případných dalších novelizacích i aktuálně platná legislativa.


123


Literatura: 1)

BIERSTEKER, T. J. – ECKERT, S. E. – HALEGUA, A.– ROMANIUK, P. (2005): Targeted Sanctions and State Capacity. Towards a framework for national level implementation. In: Wallensteen, Peter – Staibano, Carina eds.: International Sanctions. Between Words and Wars in the Global System. London, New York: Frank Cass, s. 57–64. 2) DRULÁKOVÁ, R. – ZEMANOVÁ, Š. (eds. 2012). Mezinárodní kontext české sankční politiky. Plzeň: Aleš Čeněk. 3) European Commission (2000). 2000 Regular Report on Progress from Commission Slovakia’s Progress Towards Accession [on-line]. Dostupné z http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2000/ sk_en.pdf. [7. ledna 2013]. 4) European Commission (2001). 2001 Regular Report on Progress from Commission Slovakia’s Progress Towards Accession [on-line]. Dostupné z http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2001/ sk_en.pdf. [7. ledna 2013]. 5) European Commission (2002). 2002 Regular Report on Progress from Commission Slovakia’s Progress Towards Accession [on-line]. Dostupné z http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2002/ sk_en.pdf. [7. ledna 2013]. 6) GOWLLAND-DEBBAS, V. (ed. 2004). National Implementation of United Nations Sanctions: A Comparative Study. Boston: Martinus Nijhoff. 7) Graduate Institute of International Studies (2001). Small Arms Survey 2001: Profiling the Problem. Oxford: Oxford University Press [on-line]. Dostupné z www.smallarmssurvey.org/publications/by-type/yearbook/ small-arms-survey-2001.html [20. května 2013]. 8) Human Rights Watch (2002). Slovakia: Proposed Weapons Reforms Fall Short [on-line]. Dostupné z www.hrw.org/news/2002/07/02/slovakiaproposed-weapons-reforms-fall-short [20. května 2013]. 9) Human Rights Watch (2004). Zrelosť na reformu: Zastaviť obchodovanie Slovenska so zbraňami s porušovateľmi ľudských práv [on-line]. Dostupné z www.hrw.org/sites/default/files/reports/slovakia0204sl.pdf [20. května 2013]. 10) MALENOVSKÝ, J. (2008). Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště právu českému. Brno: Doplněk. 11) Ministerstvo financií Slovenskej republiky (2013). Organizačný poriadok – osobitná časť [on-line]. Dostupné z www.mfsr.sk/Default. aspx?CatID=8345 [20. května 2013].

124


12) Moneyval (2006). Anti-Money Laundering and Combating the Financing of Terrorism. Third Round Detailed Assessment Report on Slovakia [online]. Dostupné z www.coe.int/t/dghl/monitoring/moneyval/evaluations/ round3/MONEYVAL(2006)09Rep-SVK3_en.pdf [12. prosince 2012]. 13) Moneyval (2007). Written Progress Report submitted to MONEYVAL by Slovakia [on-line]. Dostupné z www.coe.int/t/dghl/monitoring/moneyval/ Evaluations/progress%20reports/MONEYVAL(2007)17Progrep-SVK_ en.pdf [12. prosince 2012]. 14) Moneyval (2009). Second 3rd Round Written Progress Report Submitted to MONEYVAL on Slovakia [on-line]. Dostupné z: www.coe.int/t/ dghl/monitoring/moneyval/Evaluations/Progress%20reports%202y/ MONEYVAL(2009)19-ProgRep2SVK_en.pdf [12. prosince 2012]. 15) Moneyval (2011). Anti-Money Laundering and Combating the Financing of Terrorism. Report on Fourth Assessment Visit. Slovak Republic [online]. Dostupné z www.coe.int/t/dghl/monitoring/moneyval/Evaluations/. round4/SVK4_MER_MONEYVAL(2011)21_en.pdf [10. prosince 2012]. 16) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 707/2002 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť. 17) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 273/2002 z 10. apríla 2002, ktorým sa vyhlasujú sankcie Rady bezpečnosti OSN. 18) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 240/2003 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 707/2002 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení nariadenia vlády Slovenskej republiky č. 185/2003 Z. z. 19) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 447/2003 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 707/2002 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 20) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 185/2003 Z. z. , ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 707/2002 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť. 21) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 137/2004 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 707/2002 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 22) Nariadenie č. 397/2005 Z. z. o medzinárodných sankciách zabezpečujúcich mier a bezpečnosť.


125


23) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 209/2006 Z. z., ktorým sa mení nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť. 24) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 484/2006 Z. z., ktorým sa mení nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení nariadenia vlády Slovenskej republiky č. 209/2006 Z. z. 25) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 488/2007 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 26) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 239/2008 Z. z., ktorým sa mení nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 27) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 168/2009 Z. z., ktorým sa mení nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 28) Nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 442/2009 Z. z , ktorým sa mení nariadenie vlády Slovenskej republiky č. 397/2005 Z. z., ktorým sa vyhlasujú medzinárodné sankcie zabezpečujúce medzinárodný mier a bezpečnosť v znení neskorších predpisov. 29) Národná rada Slovenskej republiky (2011a). Důvodová zpráva k zákonu č. 126/2011 Z. z. o vykonávaní medzinárodných sankcií [on-line]. Dostupné z www.nrsr.sk/web/Default.aspx?sid=zakony/zakon&MasterID=3548 [7. ledna 2013]. 30) Národná rada Slovenskej republiky (2011b). Stenozáznam z 16. schôdze Národnej rady Slovenskej republiky 29. marca 2011 [on-line]. Dostupné z www.nrsr.sk/dl/Browser/Default?legId=13&termNr=5 [7. ledna 2013]. 31) NICHOLSON, T. (2001). Opinions on arms control. Slovak Spectator [online]. Dostupné z http://spectator.sme.sk/articles/view/3609/1/ [20. května 2013]. 32) OSN (2001). Report of the Panel of Experts pursuant to Security Council resolution 1343 [on-line]. Dostupné z www.un.org/sc/committees/1521/ liberiaPOE.shtml [20 května 2013]. 33) PORTELA, C. (2009). European Union Sanctions and Foreign Policy: When and Why Do They Work? New York: Routledge.

126


34) PSP ČR (2005). Národní rada Slovenské republiky, 41. schůze. In: Digitální repozitář. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. Dostupné z www.psp.cz/eknih/2002nr/stenprot/041schuz/s041008. htm [14. prosince 2012]. 35) RAUSTIALA, K. – SLAUGHTER, A. M. (2002). International Law, International Relations and Compliance. In: CARLSNAES, W. – RISSE, T. – SIMMONS, B. A Handbook of International Relations. London: Sage. 36) Rozhovor se zástupci odboru bankovnictví Ministerstva financí SR. Praha 25. 1. 2013. 37) TZANAKOPOULOS, A. (2011). Disobeying the Security Council. Countermeasures against Wrongful Sanctions. Oxford: Oxford University Press. 38) Vestník Ministerstva hospodárstva Slovenskej republiky, čiastka 2/1999. 39) WALLENSTEEN, P. – STAIBANO, C. – ERIKSSON, M. (eds. 2003). Making Targeted Sanctions Effective – Guidelines for the Implementation of UN Policy Options. Uppsala University: Stockholm, Sweden. 40) Zákon č. 126/2011 Z. z. o vykonávaní medzinárodných sankcií. 41) Zákon č. 127/2005 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 460/2002 Z. z. o vykonávaní medzinárodných sankcií zabezpečujúcich medzinárodný mier a bezpečnosť. 42) Zákon č. 460/2002 Z. z. z 2. júla 2002, o vykonávaní medzinárodných sankcií zabezpečujúcich medzinárodný mier a bezpečnosť. 43) Zákon č. 483/2001 Z. z. o bankách a o zmene a doplnění niektorých zákonov. 44) Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 366/1992 Sb., o opatřeních ve vztahu ke Svazové republice Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora) a k oblastem Republiky Bosna a Hercegovina, které jsou pod kontrolou sil bosenských Srbů. 45) Zákon č. 42/1980 Sb. o hospodářských stycích se zahraničím.


127

Radka Druláková, Štěpánka Zemanová, Pavel Přikryl Summary: Implementation of International Sanctions in Slovakia In the Czech Republic, compared to scholarly literature abroad, less attention has been paid to the imposition and impact of international multilateral sanctions. However, some areas of the decision-making process regarding sanctions and their subsequent implementation remain unexplored, both in the Czech Republic and abroad. This includes also the implementation of multilateral sanctions adopted within international organizations by the states that have never developed their own (unilateral) sanction policy. Having analyzed the internal mechanisms of implementation used in the Slovak Republic, the paper helps to fill the gap. Since gaining the independence, the paper compares several methods of sanction implementation as well as the potential of the relevant legislation for putting sanctions into practice. The paper shows that early and successful implementation of sanctions requires not only prompt procedures for adoption of international multilateral sanctions, but it is also necessary to create a legislative and institutional environment for the implementation, control and enforcement of particular sanctions. It also explores to what extent the Slovakia sanction legislation met these requirements. Keywords: International Sanctions, Implementation, European Union, United Nations, Slovak Republic

128

Radka Druláková, Štěpánka Zemanová, Pavel Přikryl

Recommend Documents