Reflexe tradiční lidové kultury Slovácka ve vysokém umění a kultuře na přelomu 19. a 20. století (institucionalizace a projevy v současné době)

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Studijní obor: Arts Management

Název bakalářské práce:

Reflexe tradiční lidové kultury Slovácka ve vysokém umění a kultuře na přelomu 19. a 20. století (institucionalizace a projevy v současné době)

Autor bakalářské práce:

Mgr. Monika Eretová

Vedoucí bakalářské práce:

PhDr. Zuzana Malcová

Poděkování V prvé řadě bych chtěla poděkovat PhDr. Zuzaně Malcové za konstruktivní vedení bakalářské práce, ochotu při konzultacích a příjemnou a přínosnou spolupráci. Dále patří mé díky všem, kteří mi umožnili klidné a nerušené sepsání této práce.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Reflexe tradiční lidové kultury Slovácka ve vysokém umění a kultuře na přelomu 19. a 20. století (institucionalizace a projevy v současné době)“ vypracovala samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.

V Praze dne 25. května 2014

Název bakalářské práce: Reflexe tradiční lidové kultury Slovácka ve vysokém umění a kultuře na přelomu 19. a 20. století (institucionalizace a projevy v současné době)

Abstrakt: Bakalářská práce v úvodu pojednává o specifickém českém fenoménu přelomu 19. a 20. století, jakým bylo zachycování tradiční lidové kultury Moravského Slovácka a dalších etnograficky bohatých oblastí ve vysokém umění tehdejšími výtvarníky, architekty, spisovateli, skladateli a dalšími umělci. Během těchto tendencí vzniklo mnoho spolků, hnutí a iniciativ, které se danou námětovou látkou nejen inspirovaly, ale zároveň začaly tradiční lidovou kulturu této oblasti vědomě udržovat, chránit a dále prezentovat. Práce sleduje vyjmenované subjekty, jejich tehdejší působení a dopady, jaké mají na způsoby uchovávání tradiční lidové kultury v současnosti. Vyústěním práce je pak výčet institucí a stručných charakteristik některých z nich, které se v současné době zabývají péčí o hmotné i nehmotné tradiční kulturní dědictví Slovácka a zároveň jeho dokumentací a prezentací. Valná většina z nich je nemyslitelná bez kořenů spočívajících v institucích založených na přelomu dvou výše zmíněných století.

Klíčová slova: Svérázové hnutí, folklorismus, národopisné umění, tradiční lidová kultura, Slovácko

Title of the Bachelor´s Thesis: Reflections of the Moravian Slovakia‘s folk culture in a High Art and culture of the “fin de siecle“ (it’s institutionalization and manifestations nowadays)

Abstract: This Bachelor’s Thesis is focused on the mapping of documentation, preservation and presentation of the Moravian Slovakia’s folk culture in the late 19th and early 20th century. Activities of many societies, clubs and movements, especially artistic, were results of a huge interest in folkloristic themes in those times. Theoretical part of the Thesis is devoted to the historical background of reflection and presentation of the folk culture of Moravian Slovakia. Institutionalization of this specific phenomenon means its research and displaying by museums, galleries and other mainly ethnographical associations as a try to conserve slowly fading folk culture of this specific region. As a result of this Thesis it is possible to confirm great impact of the historical movements and societies on nowadays ways of preservation and presentation Moravian Slovakia’s folk culture. Also many contemporary cultural events and organisations in the Czech Republic are based on these subjects from the past.

Key words: Czech-Slavonic Ethnographic Exhibition, folklorism, traditional folk culture, Moravian Slovakia

Obsah 1.

Slovo úvodem ................................................................................................................... 3

2.

Folklorismus a svéráz ....................................................................................................... 5

3.

Lidové jako národní.......................................................................................................... 7

4.

Národopisná výstava českoslovanská .............................................................................. 8

5.

Moravské Slovácko ........................................................................................................ 14 5.1

6.

7.

8.

Tradiční lidová kultura ve vysokém umění .................................................................... 17 6.1

Architektura: Dušan Jurkovič ................................................................................. 19

6.2

Malířství: Joža Uprka a spol. .................................................................................. 20

6.3

Sochařství: Franta Úprka a ti druzí ......................................................................... 22

6.4

Hudba ...................................................................................................................... 24

6.5

Literatura, drama ..................................................................................................... 24

6.6

Fotografie ................................................................................................................ 25

6.7

Textil ....................................................................................................................... 26

Teoretikové Slovácka ..................................................................................................... 28 7.1

František Kretz ........................................................................................................ 28

7.2

Josef Klvaňa ............................................................................................................ 29

7.3

František Pospíšil .................................................................................................... 30

7.4

Poválečné osobnosti ................................................................................................ 30

SVUM ............................................................................................................................ 32 8.1

9.

Návštěvy Slovácka .................................................................................................. 15

Dům umělců ............................................................................................................ 33

Členové SVUM iniciují .................................................................................................. 35 9.1

Valašské muzeum v přírodě .................................................................................... 35

9.2

Klub Za starou Prahu .............................................................................................. 36

9.3

Slovácký krúžek ...................................................................................................... 36

9.4

Edukace umění i národopisu ................................................................................... 37 -1-

Současnost folkloru a svérázu na Slovácku ................................................................ 38

10. 10.1

Péče o tradiční lidovou kulturu – NÚLK ................................................................ 38 Instituce zabývající se o tradiční lidovou kulturu ....................................................... 40

11. 11.1

Muzea ...................................................................................................................... 40

11.1.1

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.......................................................... 41

11.1.2

Odkaz bratří Uprků .......................................................................................... 42

11.1.3

Muzeum bratří Uprků v Kněždubu .................................................................. 44

11.1.4

Horňácké muzeum Francka Úprky .................................................................. 45

11.2

Galerie ..................................................................................................................... 45

11.2.1

Galerie výtvarného umění v Hodoníně ............................................................ 46

11.2.2

SVUM dnes ..................................................................................................... 47

11.3

Skanzeny ................................................................................................................. 48

11.4

Řemeslo ................................................................................................................... 48

11.4.1 11.5

Tupeská keramika ............................................................................................ 49

Nositelé tradice lidového řemesla na Slovácku ...................................................... 52

12.

Závěr ........................................................................................................................... 54

13.

Seznam použité literatury a zdrojů ............................................................................. 56

-2-

1. SLOVO ÚVODEM Tradiční lidová kultura – primárně samozřejmá integrální součást běžného života obyvatel mimo velká města, následně pomalu mizící, ale o to více oblíbená námětová látka výtvarníků, dramatiků, literátů i konzumentů různých úrovní kultury v nejrůznější podobě, dnes cíleně chráněná oblast, které se často dostává rozporuplného zacházení a přístupu, tak by se dala ve zkratce shrnout geneze problému. Tato bakalářská práce se však zaměřuje blíže na tradiční lidovou kulturu Slovácka, tedy oblasti, která do fondu tradiční lidové kultury České republiky přispívá nejvýraznějšími, nejrůznorodějšími a nejlépe dochovanými projevy, ať již hmotnými či nehmotnými, a řadí tak Českou republiku na evropskou i světovou špičku v dané sféře. Důvody, proč jsem téma bakalářské práce zaměřila právě daným směrem, jsou následující. Můj zájem o tradiční lidovou kulturu Slovácka vykrystalizoval během několika posledních let jako přirozené prolnutí dosavadních studií a pevného osobního pouta, které mě pojí k danému kraji. V rámci předchozích studií i odborné publikační a přednáškové činnosti jsem se orientovala na problematiku folklorismů v českém umění a zachycování tradiční lidové kultury výtvarníky tzv. generace devadesátých let, kteří se v 90. letech 19. století začali daným zabývat. Není mi lhostejná ani současnost tradiční lidové kultury sledované oblasti, proto jsem si položila otázku o dopadu působení institucí a subjektů založených na přelomu 19. a 20. století na sféru současné kultury. V posledních desetiletích 19. století začal gradovat zájem mezi veřejností i odbornými uměleckými kruhy o pomalu se vytrácející tradiční lidovou kulturu. Snahy o její zaznamenání a zachování vedly ke vzniku výtvarných, literárních i hudebních směrů, uměleckých výtvarných, hudebních a tanečních spolků, řemeslných sdružení, muzejních institucí a dalších více či méně oficiálních subjektů. Právě tímto jevem se rozumí reflexe a institucionalizace tradiční lidové kultury kolem přelomu 19. a 20. století. Tu reflektovali ve své tvorbě umělci nejrůznějšího zaměření – malíři, sochaři, architekti, fotografové, spisovatelé,

básníci,

dramatici,

hudební

skladatelé,

choreografové

a

další.

K institucionalizaci docházelo prostřednictvím ustanovování pevných struktur. Všechny výše uvedené formy a subjekty se svou činností zaměřovaly na deskripci, propagaci či uchování tohoto specifického druhu kultury na různých kvalitativních úrovních a s různou měrou úspěšnosti. Nakolik velká tato úspěšnost byla a zdali vůbec nějaká byla, hodnotí závěrečná část, reflexe institucionalizace tradiční lidové kultury oblasti Slovácka. -3-

Práce se zaměřuje zejména na hmotné a jen částečně na nehmotné projevy tradiční lidové kultury Slovácka v minulosti a současnosti.

-4-

2. FOLKLORISMUS A SVÉRÁZ Kořeny národopisně uměleckých tendencí v českém prostředí sahají do poloviny 19. století a v jeho závěru došlo ke kulminaci zájmu o daný jev. Zpětně byl této orientaci, v rámci níž byly uchopovány a recyklovány lidové motivy, přiřazen termín folklorismus. Geneze pojmu je spojena s osobou Angličana Williama Thomase alias Ambrose Mertona, který v polovině 19. století pod pojem folk-lore shrnul sumu toho, co lid ví a co umí. Z Mertonova označení se v úvodu 20. století vyvinul termín folklorismus. První zmínku termínu v našem prostředí lze nalézt v dílčí práci bratrů Čapků.1 V odborné literatuře se však vyskytuje až od počátku 60. let 20. století, kdy platil za ekvivalent slova svéráz, o němž bude pojednáno záhy.2 Folklorismus jakožto součást etnografického názvosloví vystihuje „jevy a procesy, související se sekundárním využitím prvků lidové tradice, k němuž dochází v mnoha sférách kultury v nejrůznějších sociálních a historických kontextech.“3 Co se umění týče, nespojuje se rozebíraný pojem výhradně s projevy v umění výtvarném a užitém; je zároveň slučitelný i s vyjádřením hudebním, literárním, dramatickým a filmovým. To ostatně dosvědčuje tvorba předních autorů české vysoké kultury, o nichž bude jmenovitě následovat zmínka vzápětí. Lidové je oslovilo natolik, že jej reflektovali ve svých dílech. Za společného jmenovatele uměleckých počinů právě jmenovaných osobností byla snaha „syntetizovat kolektivní zkušenost, vycházející z regionálních společenství, a povýšit ji na dodnes fungující symbol národní kultury.“4 V širším rámci nelze folklorismus pojímat ve smyslu jednorázového dobového projevu. Naopak, je nutné jej vnímat jako opětovně se vracející proud na pozadí odlišných společensko-historických souvislostí. Ovšem pouze ve třech případech se mu podařilo dosáhnout takové intenzity, že lze mluvit o atakování hranic uměleckého stylu. První případ je předmětem této práce a jedná se o folklorismy na přelomu 19. a 20. století, vyvolané zejména Národopisnou výstavou českoslovanskou, které bude věnována samotná kapitola. Další silná vlna folklorismu je spjatá s dvacátými léty a vznikem samostatného státu. Vytvoření národního slohu bylo nutností, a tak se lidová inspirace stala samozřejmým odrazovým můstkem. Došlo však zároveň k jejímu přetvoření prostřednictvím optiky modernismu, jež byla adekvátní novému mladému státu. Za umělecko-historický vrchol 1 2 3 4

Jeřábek a kol., 2004, s. 20. Brouček (ed.) a Jeřábek (ed.), 2007, s. 1010. Jeřábek a kol., 2004, s. 9. Ibidem s. 10.

-5-

zmíněného nacionálního dekorativismu lze označit velmi oceňovanou československou expozici na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži (1925); dalším jeho významným produktem se stal i rondokubismus. Třetí případ velkého zájmu o tzv. ohlasové umění se pojí k optimisticky laděné atmosféře po konci druhé světové války. Ryzí podobu představoval rozkvět souborového folklorismu v padesátých letech. Následně se ale objevila režimem deformovaná forma sledovaného jevu, poplatná tehdejším idejím. Umění se stalo efektivním prostředkem dobové propagandy. Až do současnosti je bezesporu známo nesčetně příkladů projevu folklorismu, nicméně se již nejedná o tak komplexní projevy s tak velkým dosahem, jako tomu bylo v předcházejících třech případech.5 Více otevřeným pojmem, který může zastřešit i folkloristní projevy ve vysoké kultuře, avšak v určitých případech byl považován za jejich synonymum, je svéráz. V nejširších souvislostech jej lze definovat jako „zájem odborníků, umělců a publicistiky o některé aspekty lidové kultury ve prospěch emancipace malých národů v 19. století v kulturní, společenské a politické oblasti.“6 Za rané projevy svérázu v českých zemích se považuje vytvoření českého národního kroje kolem roku 1850. Národní symbolika byla tedy primárně spjata s lidovým textilem, dále lidovým nábytkem, keramikou, architekturou. Čerpalo se ze slovenských i českých a později již jen českých odkazů tradiční lidové kultury. Do svérázového hnutí českých zemí 19. a počátku 20. století se řadí výsledky činnosti národopisců, výtvarníků, architektů, publicistů, divadelních režisérů a scénografů, učitelů výtvarných předmětů, módních návrhářů, ale stejně tak diletantská užitná tvorba zejména žen adresovaná dalším ženám. Tou se míní zejména výroba soudobých krojů, stejnokrojů a moderních, národně laděných oděvů pro ženy, muže i děti, která probíhala v několika vlnách do 50. let minulého století. Tehdy také docházelo k podpoře svérázu jako apolitické či zpolitizované konstrukce, kompatibilní s režimem. Pozitivním dopadem však bylo systematické odborné bádání v tomto oboru či založení Ústředí lidové umělecké tvorby (1957), podporující lidovou výrobní i výtvarnou tradici.7

5 6 7

Jeřábek a kol., 2004, s.10–12. Brouček (ed.) a Jeřábek (ed.), 2007, s. 1008. Ibidem s. 1008–1010.

-6-

3. LIDOVÉ JAKO NÁRODNÍ Stále intenzivnější vlny zájmu o tradiční lidovou kulturu, ať již v rámci folklorismu či svérázového hnutí, vyvrcholily jako důsledky národnostního vymezení Čechů vůči rakousko-uherské monarchii a zároveň snahy zachytit pomalu ustupující jevy. Přestože se jednalo o efektivní nástroj definování češství, dostalo se folklorním a národopisným tendencím v kultuře 19. a na počátku 20. století podpory ze strany samotného císaře Františka Josefa I. Oproti tehdejším radikálním moderním uměleckým projevům, jakými pro dožívající monarchii bezesporu byly dekadence, symbolismus aj., objevující se kolem roku 1900, se lidopisná tématika jevila jako zcela neškodná a nekonfliktní. Naopak ji císař uvítal, jelikož ho četné a rozrůzněné regionální projevy stavěly do pozice otce mnoha národů. Podporu danému deklaroval vyznamenáním malíře Joži Uprky rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Žádoucí ovšem již nebyla případná spolupráce slovanských národů v souvislosti s demonstrací svých autonomních tendencí na základě folklorního, tedy národního umění. Právě do tohoto ranku spadala plánovaná Všeslovanská výstava, která se měla odehrát roku 1911 v Krakově. Podniky takového druhu byly systematicky potlačovány. Ještě za první republiky a během války se drželo vnímání „lidového“, etnograficky laděného jako ekvivalent příslušnosti k národu, potažmo „národního“. Teprve v 50. letech 20. století přestalo „lidové“ platit za synonymum „národního“. Folklorní prvky v městském prostředí začaly být chápány širokou veřejností jako více projev lidovosti, než příslušnosti k národu. Tento trend se postupně stále více prohluboval.8

8

Brouček (ed.) a Jeřábek (ed.), 2007, s. 1009.

-7-

4. NÁRODOPISNÁ VÝSTAVA ČESKOSLOVANSKÁ Je zcela zřejmé, že folklorismus přelomu 19. a 20. století byla konstrukce, která měla svou ranou, vrcholnou a pozdní fázi. Do druhé etapy spadá Národopisná výstava českoslovanská, kolosální podnik uspořádaný na pražském Výstavišti roku 1895 za dnes nepředstavitelného ohlasu publika, který u veřejnosti i umělců vzbudil vlnu zájmu o lidové motivy a národní umění. Uspořádání výstavy předcházel krom náročných a dlouhých příprav zejména úspěch tzv. České chalupy (viz obr. 1) od Antonína Wiehla a kolektivu architektů, lidově laděné expozice, představené na Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Ta se stala lakmusovým papírkem pro měření zájmu o český folklor a tradiční lidovou kulturu, jejíž projevy v této době již začaly být vzácnější a především pro obyvatele měst nedostupné. Národopisná výstava českoslovanská se řadí spolu se zmíněnou Všeobecnou zemskou jubilejní výstavou a Výstavou inženýrství a architektury (1898) k trojlístku velkých výstav uspořádaných v devadesátých letech 19. století v Praze.

Obr. 1 Česká chalupa na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891. Reprodukce z: Kafka (ed.), 1895, s. 12.

Součástí přípravných prací, doprovázejících realizaci výstavní akce takového významu i rozsahu, bylo uspořádání dílčích místních, okresních a obvodových výstav, které představovaly zkoušku na pražské vystoupení. V jistém smyslu šlo zároveň o mapování terénu. Přípravné výbory totiž takto zjistily s jakým množstvím a druhem výstavních exponátů i projevů místní kultury mají pro pražskou výstavu počítat. Hmotné statky shromážděné během těchto podniků se po ukončení Národopisné výstavy staly základem -8-

sbírek regionálních historických a etnografických muzeí. Zatímco v Čechách vystavovatelé váhali, čím se mají prezentovat, Moravané se řídili úderným heslem „Co mám, to dám“. Od roku 1892 tak uskutečňovali první přípravné národopisné výstavy. V tomto ohledu měli již zkušenost ze sedmdesátých a osmdesátých let díky pořádání výstav výšivek a dalších etnografických statků spíše drobnějšího rázu. Pozornost v pozitivním smyslu přitáhla cvičná výstava ve Velké nad Veličkou, kterou připravil odbor uherskohradišťský. Již tehdy bylo jasné, že Slovácko bude hrát prim. Celkový počet přípravných exhibic dosáhl 175 – 118 se jich uskutečnilo v Čechách, 54 na Moravě, 2 ve Slezsku a 1 ve Vídni.9

Obr. 2 H. Janošek: Jízda slováckých králů před výjezdem ze Žofína, Praha, 1895. Reprodukce z: Kafka (ed.), 1895, s. 524.

Za dnes nevídaně masové návštěvnosti a ohromného zájmu publika, čítající všechny věkové i sociální vrstvy10, byla prezentována tradiční lidová kultura od Domažlicka po Slovensko ve všech svých podobách. Na Výstavišti byly vybudovány celé vesnice, v nichž v rámci demonstrace folkloru v krojích odění obyvatelé českých i moravských vesnic pracovali a spolu s návštěvníky tančili, zpívali, jedli, pili, uzavírali sňatky, slavili, dodržovali tradice. „Tak osazena byla hospoda valašská celou kolonií Valachů, břeclavská chalupa Slovačkou, hanácký grunt manželským párkem z Hané, opavský statek Slezankami, chodský statek Chody, kopanice a čičmanské gazdovství rodinami slováckými a slovácká 9

Kafka (ed.), 1895, s. 31 a 33. Ohromující se zdála být údajná odhodlanost pětadevadesátiletého starce ze Soběslavi zhlédnout Národopisnou výstavu českoslovanskou. Pro nedostatek finančních prostředků se rozhodl dojít do Prahy pěšky a urazit tak vzdálenost více než sta kilometrů. (Viz Kafka (ed.), 1895, s. 517) 10

-9-

krčma Slováky a cikánskou hudbou slováckou. V krčmě slovácké, v hospodě valašské, v »Čičmanech« a na rychtě denně bylo možno slyšet prostonárodní hudbu a zpěvy, často i viděti národní tance — a v Čičmanech slaveny docela dvě skutečné svatby, při nichž věrně se provedly všechny slovácké svatební zvyky a obyčeje.“11 To vše se odehrávalo na pozadí zcela autentických architektonických i výtvarných kulis. Dojem, jakým takový spektákl na návštěvníka působil, musel být neuvěřitelný. Co se moravského zastoupení týče, „několik set Moravanů — Horáků, Hanáků, Valachů a Slováků provádělo národopisné slavnosti v Praze po čtyry dny způsobem tak prostým, přirozeným a zároveň věrným a svrchovaně efektním, že uvedly Prahu, která nikdy před tím nic podobného neviděla, ve skutečný podiv a nadšení, ze dne ke dni stále rostoucí.“12 Tradiční kultura Slovácka se na výstavě prezentovala zejména prostřednictvím atraktivní, živé expozice Hudečkova gazdovství, kolem kterého bylo stále rušno. Jednalo se o přímou ukázku tamějšího stavitelství, řemesla, gastronomie i nehmotné kultury přiblížené četnými tanci i popěvky zprostředkovanými již vzpomínanými krojovanými etnografickými demonstrátory, pocházejícími přímo z jižní Moravy. Publikum mělo možnost na vlastní oči zhlédnout i jízdu králů, viz obrázek 2.

Obr. 3 Valašská osada Reprodukce z: Kafka (ed.), 1895, s. 37.

11 12

Kafka (ed.), 1895, s. 518. Ibidem s. 520.

-10-

Součástí výstavy byl mj. Národopisný palác, pavilon Klubu českých turistů s diorámatem od Mikoláše Alše, valašská vesnice (viz obr. 3) či kupecký krám, kde byly zájemcům k dispozici jak upomínkové předměty, tak produkty lidového řemesla i umění.

Žádnou vzácností na Národopisné výstavě českoslovanské nebyly ani zahraniční návštěvy, které na výstavu přijížděly v celých delegacích. Mezi celkovým počtem 2 065 278 platících návštěvníků byli i politici, literáti, vědci, umělci a další společensky významní lidé z Polska, Srbska, Ruska, Německa, Rakouska, Francie, Anglie, Řecka, Bulharska, Chorvatska, ze Slovenska, Slovinska a dalších koutů Evropy. Na výstavu se vypravily i domácí a zahraniční školní, zájmové, profesní, vědecké a další skupiny.13 Ke zmíněnému počtu přes dva miliony platících návštěvníků výstavy je nutné zároveň přičíst obrovské množství osob ve smyslu personálního zajištění ať již ze strany pořadatelů či vystavujících, které čítalo další tisíce zainteresovaných nadšenců. Pokud jde však o platící návštěvníky, jejich počty inzeruje níže uvedená tabulka 1, a to v jednotlivých měsících po celou dobu konání výstavy, tj. od 15. května do 23. října 1895. Vzhledem k faktu, že výstava neprobíhala po celé měsíce květen a říjen, je uvedena i tabulka 2 s přepočtem průměrné návštěvnosti na jeden den v jednotlivých měsících. Během celého trvání rozsáhlé exhibice na Výstaviště zavítalo průměrně 12 750 návštěvníků za den. Návštěvnický rekord padl v neděli 20. října 1895, kdy se prodalo 89 026 vstupenek.14 A vůbec lze sledovat trend velmi vysoké ho zájmu o výstavu v posledních dnech jejího konání. O nedělích a svátcích byl pak počet platících návštěvníků standardně desetia vícenásobně vyšší než ve všední, pracovní dny. Pozitivní dopady akce tohoto rozsahu a návštěvnosti na municipální ekonomiku i pražské podnikatelské subjekty jsou v tomto případě zcela zřejmé.

13 14

Kafka (ed.), 1895, s. 511–518. Ibidem s. 518.

-11-

500 000 450 000 400 000 350 000 300 000 250 000 200 000 150 000 100 000 50 000 0

celkový počet platících návštěvníků/měsíc

Tab. 1 Návštěvnost Národopisné výstavy českoslovanské v jednotlivých měsících dle počtu platících návštěvníků. (Zdroj dat: Kafka (ed.), 1895, s. 518).

18 000 16 000 14 000 12 000 10 000 8 000 6 000 4 000 2 000 0

průměrný počet platících návštěvníků/den

Tab. 2 Průměrné počty platících návštěvníků Národopisné výstavy českoslovanské za jeden den v jednotlivých měsících. (Zdroj dat: Kafka (ed.), 1895, s. 518).

V rámci historického kontextu je dnes Národopisná výstava českoslovanská vnímána jako radostná oslava češství, jež se uskutečnila za obrovské zainteresovanosti všech zúčastněných stran – účinkujících i návštěvníků. Zároveň se tímto podařilo odstartovat vlnu folklorismu, která do středu svého zájmu postavila s jistou nostalgií i obdivem vnímaný, pomalu zanikající svět tradic a tradiční lidové kultury, který byl v těch dobách patrný již jen na venkově. Zejména ve vysoké kultuře lze uvedené přijímat pozitivně. Ve svérázovém hnutí byl naopak efekt Národopisné výstavy negativní. Docházelo totiž k vyčerpávání -12-

národopisných motivů prostřednictvím jejich masové reprodukování, které sílilo s poptávkou po nenákladných předmětech, odkazující na lidové ve smyslu národní. Tento konzumní přístup měl zdrcující dopad na jejich kvalitu i ve smyslu rapidně nízké míry korespondence s reálnými etnografickými zdroji a naopak častým fantazijně fabulačním zacházením s nimi, kterého se produktům svérázu v úplném závěru 19. století povětšinou dostalo. Výsledkem pak byl nevhodně stylizovaný, maximálně zjednodušený kýč, už jen vzdáleně odkazující na zdroje své prapůvodní inspirace, který nabýval nejrůznějších podob – výšivky, nábytku, keramiky, skla, hračky či upomínkových předmětů. 15 Avšak i přes tuto stránku, ideově i prakticky byla Národopisná výstava českoslovanská významným iniciačním počinem.

15

Brouček (ed.) a Jeřábek (ed.), 2007, s. 1009.

-13-

5. MORAVSKÉ SLOVÁCKO Dříve, než dojde v této kapitole k mapování oblasti ve sledovaném historickém kontextu, je nutné vymezit faktické i lingvistické hranice pojmu. Co se geografického vymezení Slovácka týče, jedná se o národopisnou oblast jihovýchodní Moravy, ležící zčásti v Jihomoravském a zčásti ve Zlínském kraji. Její hranice určují soutoky Moravy a Dyje na jihozápadě, Napajedelsko na severu a státní hranice se Slovenskou republikou na jihovýchodě. Danou oblast lze ještě rozložit na Hanácké Slovácko, Podluží, Horňácko, Dolňácko a východní část. V souladu s dnešním územním členěním, tj. v souladu s definováním území obcí s rozšířenou působností, pod Slovácko spadají obvody Břeclav, Hodonín, Kyjov, Veselí nad Moravou, Uherské Hradiště a Uherský Brod. Toto ale nevymezuje národopisnou oblast Slovácka zcela přesně, jelikož její hranice je nutné chápat v poněkud mlhavějších konturách.16 Pokud jde o samotné označení národopisné oblasti, ve starší literatuře se častěji používal název „Moravské Slovácko“, případně „Moravské Slovensko“. Oproti tomu současné tendence velí spíše používat označení „Slovácko“, tedy bez přívlastku „Moravské“. Celkově se ale jedná o synonyma, a proto jsou dané názvy v textu běžně zaměňovány dle dobového nebo současného kontextu použití.

Během trvání Národopisné výstavy českoslovanské a po jejím skončení zájem o tradice i etnografické motivy kulminoval, přičemž pohledy zainteresovaných stran se stále častěji stáčely právě k Moravskému Slovácku, centru folklorně laděných uměleckých projevů a aktivit na přelomu 19. a 20. století. Důvodů, proč oslovila právě tato oblast, je celá řada, primárně se však jednalo o míru zachování tradice a folklorní původnosti, která převyšovala ostatní moravské i české národopisné oblasti, a intenzitu působení této jihomoravské výspy tradiční lidové kultury. Idylické kouzlo Slovácka ostře kontrastovalo s městským a příměstským životem, do nějž mezitím stihla otisknout svou stopu průmyslová revoluce prostřednictvím dynamického vývoje téměř ve všech odvětvích i oblastech lidského bytí. Dobové vědomí unikátního postavení Slovácka ilustrují slova Františka Xavera Šaldy:„Slovensko (v rámci kontextu myšleno Slovácko) je prastará kulturní země – jeho výtvarná kultura lidová na příklad je prostě a doslova jedinečná 16

Doležálek, 2006, nepag.

-14-

v Evropě, jež nemá sobě rovné.“17 S tímto souhlasil i William Ritter, švýcarský kritik. Slovácko pro něj ztělesňovalo svědka starých časů, nedotčené, přirozené venkovské prostředí, ve kterém mělo možnost vzkvétat „morálně nezkažené“ lidové umění, jež mělo své kořeny pevně ukotvené ve zdejší folklorně hutné atmosféře. 18 Praktickým dokladem Ritterových slov pak byla tvorba i činnost nejrůznějších aktérů moravské kultury na přelomu dvou sledovaných století.

5.1

Návštěvy Slovácka

Moravské Slovácko zažilo v posledních letech 19. a prvních rocích 20. století nebývalé vzedmutí turistického ruchu a čilý kulturní i společenský život. Přijížděly sem domácí i zahraniční osobnosti působící na nejrůznějších postech vysoké kultury, výtvarníci, literáti, skladatelé, aby načerpali inspiraci ze zdejší tolik neopakovatelné atmosféry, nebo prostě jen zažili fenomén, jenž pomalu spěl ke svému konci. Oficiální instituce i ateliéry a příbytky výtvarníků a teoretiků Slovácka přivítaly velké množství hostů s nejrůznějším zaměřením, význačností i národností. Někteří zde s aktéry místní kultury navázali natolik blízká přátelství, že se na Slovácko vypravovali opakovaně s železnou pravidelností. Důležitou styčnou osobou byl malíř Joža Uprka. Právě za ním jezdila do Hroznové Lhoty a do Velké nad Veličkou malířka a arbitr několika českých umělců, Zdenka Braunerová. Spolu s Uprkou často malovala v plenéru. Zdenka Braunerová zároveň udržovala kontakty i se spisovatelem Vilémem Mrštíkem, taktéž svázaným s prostředím Slovácka. Pozvání malíře Jano Köhlera na Slovácko radostně přijal i Viktor Stretti, malíř a grafik, jenž ke grafice tímto způsobem přivedl i Jožu Uprku. Mezi další Uprkovy hosty patřili malíři Herbert Masaryk, Ludvík Strimpl nebo Jan Šír.19 Folklor Slovácka našel odezvu snad ve všech oborech kreativní lidské činnosti, čemuž se vzápětí věnuje další kapitola.

17 18 19

Kretz, 1928, s. 26. Bydžovská, nepag. Nováková-Uprková, 1996, s. 20 a 141–144.

-15-

Obr. 4 Francouzský sochař Auguste Rodin (uprostřed) s malíři Alfonsem Muchou, Jožou Uprkou, Zdenkou Braunerovou, Milošem Jiránkem, sochařem Josefem Mařatkou, architektem Dušanem Jurkovičem a dalšími při návštěvě Slovácka, 2. 6. 1902, Hroznová Lhota. Reprodukce z: Uprka, Musilová (ed.), Bendová (ed.), 2011, s. 163.

Dalším důvodem návštěv, zejména těch zahraničních, pro cestu na Slovácko bylo sledování činnosti Sdružení výtvarných umělců moravských, uměleckého spolku sídlícího v Hodoníně, v jehož čele stál Joža Uprka. Otevření galerie Sdružení – Domu umělců se zúčastnila celá skupina francouzských a anglických žurnalistů spolu s anglickým myslitelem Setonem-Watsonem, jenž se zajímal o politickou situaci a lidové umění v českých zemích a na Slovensku.20 Pro švédského cestovatele Svena Hedina představovala návštěva Domu umělců jeden z nejintenzivnějších zážitků, které prožil během cest střední Evropou.21 Spřízněnou duší uměleckého spolku byl švýcarský kritik a historik umění William Ritter, který o Sdružení i jeho členech často psal. Velmi váženým hostem pak byl francouzský sochař August Rodin (obr. 4), otec moderní plastiky, který měl zásadní vliv i na vývoj českého sochařství. Okouzlen atmosférou Slovácka přirovnal tento kraj k řecké Helladě.

20 21

Dvořák, Frolec (ed.), 1991, s. 60. Národní listy, 31. 10. 1935, s. 3.

-16-

6. TRADIČNÍ LIDOVÁ KULTURA VE VYSOKÉM UMĚNÍ22 Co se výtvarného umění týče, fokloristní náměty a etnografická témata byla projevem náležitosti k národopisnému proudu secese, jednomu z mnoha výtvarných projevů v turbulentní době kolem roku 1900. Nejednalo se o „pouhý“ lartpourlartismus, tedy čistě estetizující vyjádření, za které se dají např. označit pozdější abstraktní tendence v umění, ale šlo o svébytný druh programu s národotvornou a státotvornou náplní, mající svůj historický význam, jak upozorňoval architekt Dušan Jurkovič.23 I když bylo lidopisné umění v souladu s národně-buditelskými tendencemi závěru 19. století, zejména v Praze se mu dostalo určitých výhrad ze strany akademiků a odborných kritiků.

Provokovaly

zejména

prosvětlené

obrazy,

hýřící

barvami

a

životem

s etnografickými motivy. Většího uznání se pak dostalo architektuře inspirované dřevěným lidovým stavitelstvím, která tehdy propojila tradici a inovaci, tradiční a lidové s moderním a progresivním. Bylo to z toho důvodu, že v této době česká architektura směle držela krok se zahraničním vývojem reprezentovaným např. anglickým hnutím Arts and Crafts, a v rámci reflexe lidového došlo k aplikování nových moderních forem. Architektura, malířství, sochařství a užité umění se propojovaly v jednotný celek. Bylo ale poměrně vzácné se s takovýmto národopisným gesamtkunstwerkem setkat reálně už jen z toho důvodu, že každý výtvarný projev kulminoval v jiném časovém období během dvou desetiletí. Vhodné příležitosti obdivování komplexního projevu národopisného proudu secese nabízely velké výstavy, skanzeny a domy mecenášů a milovníků umění. U různých umělců se lidové motivy a inspirace folklorem projevily v rozličné intenzitě. Pro některé byla reflexe folkloru celoživotním programem, jiní si jej prožili jako dílčí epizodu svého uměleckého projevu. Zajímavé je uvědomění si skutečnosti, že reflexe folkloru ve vysokém umění zároveň slouží jako jeho dokumentace, zejména neprošli-li umělecké výsledky velkou mírou stylizace, ale jsou poplatné věrnému zachycení skutečnosti. Obrazy, sochy, ale i próza pak můžou být cennými svědky ve stopování tradiční lidové kultury a všech jejích hmotných i nehmotných projevů.

22 23

Veškerá data narození a úmrtí výtvarných umělců byla převzata z abart-full.artarchiv.cz. Nováková-Uprková, 1996, s. 155.

-17-

Bude-li pátráno po začátcích folklorismu, sledovaného v této práce, první zárodky projevů se nalézají už hluboko v 19. století. Ohlasy národopisných motivů našly své místo v díle malířů Jakoba Alta, Viléma Gröglera nebo Karla Žádníka. Přes veškerý entuziasmus k dané látce jim bylo vytýkáno, že „žádný z nich … (v rurálním prostředí) nesetrval, aby proniknul uměleckou lidovou dílnu, aby se hluboce vžil do povahy a života lidu, s ním srostl a cítil.“24 Zásadní změnu v percepci a popularizaci národopisných témat přinesli Josef Mánes s Mikolášem Alšem, zakladatelské osobnosti českého moderního umění. Josef Mánes se lidopisným motivům dostal blíže díky četným moravským pobytům na zámku u SilvaTaroucců v Čechách pod Kosířem. Ze stylového hlediska vyměnil dokumentárně realistický přístup k zobrazování folklorního, který aplikovali jeho předchůdci, za více idealizující, tj. poplatný dobovému romantismu. Vytvořil řadu krojovaných studií z Hané, Slovácka, Těšínského Slezska a Jihlavska. Byl zároveň autorem návrhů sokolských stejnokrojů a praporů spolků, sdružení a jednot. Obojí i přes zjevný aplikovaný romantismus nepostrádá výpovědní hodnotu a zároveň předesílá pozdější programovou folklorní orientaci.25 V míře liberálnosti nakládání s národopisnými motivy zašel o ještě větší kus dále Mikoláš Aleš. Přistupoval k nim zcela volně, bez zjevné znalosti regionálních kultur. Zasloužil se tímto způsobem o triumf dekorativní formy nad samotným obsahem, což pobuřovalo mnohé znalce místních poměrů a tradic. V jejich očích Alšova díla leckdy klesla na úroveň nezdařilé karikatury. Přes nastíněnou faktickou a faktografickou stránku věci byl Alšův přístup o to důležitější v rámci stylového vývoje umění, kdy zastával roli respektované umělecké osobnosti a činného zprostředkovatele odkazu založeného Josefem Mánesem v romantismu. Sochařský protějšek díla dvou výše zmíněných umělců představuje tvorba Josefa Václava Myslbeka (1848–1922). Právě jeho zásluhou do sochařství začaly pronikat národopisné tendence, které zhmotnil v celé řadě svých postav. Ty v monumentálním vyjádření personifikovaly zpracování ryze českých historických témat. Co se formy týče, lidové zde bylo ztotožněno s národním. Na myslbekovskou tradici pak v jistém smyslu navázali sochaři tvořící v duchu sledovaného folklorismu přelomu dvou století. Odklon od Alšova volného zacházení s látkou a obrat zpět k reálnému a pravdivému způsobu zobrazování etnografických námětů přinesla generace výtvarníků nastupujících 24 25

Kretz, 1928, s. 26. Jeřábek a kol., 2004, s. 14, 19; Pelikán, 1885, nepag.

-18-

v devadesátých letech, tvořící v jednom ze tří zmíněných vrcholů folklorismů v českých zemích. Do ní spadá zaměřením své tvorby celá řada umělců s bratry Uprkovými v čele – malířem Jožou a sochařem Frantou, malířem Cyrilem Mandelem, bratry Jaroňkovými, Antošem Frolkou, architektem Dušanem Jurkovičem a dalšími výtvarníky. V rámci daného proudu nelze hledat žádnou stylovou koherenci. Jednotícím pojítkem, které výtvarníky spojovalo, byl právě folklorismus, na nějž každý nahlížel skrze vlastní uměleckou optiku – realismus, impresionismus či secesní dekorativismus. Labutí píseň folklorismu přelomu 19. a 20. století zazněla ve výzdobě Obecního domu

v Praze

(1905–1912),

vyprojektovaného

architekty

Antonínem

Balšánkem

a Osvaldem Polívkou. Jedná se o nejrozsáhlejší a současně nejhonosnější podnik, v němž byly aplikovány umělecké formy inspirované tradičním a lidovým. Opět zde mělo svůj význam propojení folklorního aspektu jako národního, jelikož Obecní dům představoval důležitý bod českého kulturního života a jeho vymezení vůči německému, ostrý kontrapunkt k „německé“ budově Rudolfina. V celé interiérové i exteriérové výzdobě prvořadých malířů, sochařů, štukatérů, designérů zaznívá národní nota, i když vzhledem k datu dokončení stavby se jednalo již poněkud o anachronismus. Platí to u nástěnných maleb Alfonse Muchy, soch Vyšehradu a Slovanských tanců ve Smetanově síni od Ladislava Šalouna, u průčelní mozaiky Jana Preislera i postav Strakonického dudáka a Rusalky od sochaře Franty Úprky.26

6.1

Architektura: Dušan Jurkovič

Zásadním představitelem národopisných tendencí v architektuře byl Dušan Samo Jurkovič (1868–1947). Tento architekt slovenského původu si vysloužil přízvisko „básník dřeva“, které odkazuje na charakter jeho staveb, volně reflektujících a oživujících tradici lidového stavitelství Moravy, Slezska i Slovenska. Typickým znakem Jurkovičovy architektury se stala pestrá barevnost, která často byla ryzí umělcovou invencí. Mezi jeho realizované projekty patří turistický komplex budov Maměnka a Libušín na Pustevnách, který si objednala Podhorská jednota Radhošť ve Frenštátě a který se počítá k nejucelenějším uměleckým projevům etnografické vlny secese, a je tedy exemplárním a unikátním národopisným gesamtkunstwerkem. O to větší ztrátou byl požár, který zasáhl cenný objekt Libušína na začátku března tohoto roku. Téměř okamžitě byla uspořádána 26

Prahl a Šámal, 2012, s. 97, 100, 103, 108.

-19-

veřejná sbírka, iniciována byla i celá řada dalších akcí, které mají shromáždit finanční prostředky na jeho obnovu. Dotaci přislíbil i ministr kultury (čerpat se bude pravděpodobně z evropských fondů), aby mohla být napravena tak rozsáhlá škoda, která dosahuje výše zhruba 100 milionů Kč. Formát této tragédie však plně vyvstává v momentu zjištění, že ne financování, ale realizace obnovy bude kamenem úrazu. I přes dochovanou projektovou dokumentaci byl Libušín natolik umělecky složitě pojatým celkem, že jeho obnova v plném rozsahu a především v původní kvalitě bude velmi obtížná a náročná. Obdobně hodnotné je Jurkovičovo architektonické a urbanistické řešení lázní Luhačovice či stavba jeho vlastní vily v Brně – Žabovřeskách, která krom vysoké estetické úrovně neponechává stranou ani aplikování moderních architektonických postupů, známých zejména z Anglie a od tamějších řemeslně obrozeneckých hnutí. Lidopisný ráz se objevil i v jednotlivých architektonických počinech Antonína Wiehla (1846–1910; vstupní brána a Česká chalupa na Všeobecné zemské jubilejní výstavě) a Jana Kouly (1855–1919; vlastní vila v Praze – Bubenči). Poslední jmenovaný využil spolu s Janem Kastnerem potenciál tradiční lidové kultury nejen v moderní architektuře, ale také v uměleckém řemeslu, zejména v návrzích nábytku. O Národopisné výstavě českoslovanské, která se stala baštou etnograficky zaměřené architektury, byla již zmínka ve vlastní kapitole. Malířská výzdoba fasády pražského domu U České orlice od architekta Friedricha Ohmanna (1858–1927), provedená dle kartonů Mikoláše Alše, odkazuje na vlnu folklorismu, pro změnu ale v dekorativní rovině naroubovanou na historicistní stavbu poplatnou architektonickým principům zejména druhé poloviny 19. století. Pozdější dozvuky národopisné vlny se objevují u Jana Kotěry (1871–1923; Trmalova vila v Praze – Strašnicích) či Pavla Janáka (1882–1956; zejména jeho krematorium v Pardubicích).

6.2

Malířství: Joža Uprka a spol.

Téměř emblematickou osobnost okruhu výtvarných umělců, kteří pojednávali ve své tvorbě národopisné náměty, představuje Joža Uprka (1861–1940), malíř Slovácka. Námětově sepjetí se svým rodným krajem, který neopustil po celý svůj život, protíná umělecká zkušenost z pařížského pobytu, ztělesněná světelným impresionistickým výtvarným vyjádřením. V jeho malbách, kresbách a akvarelech v pestrých barvách ožívá malířův apriorní prožitek slováckého venkova, zdejších lidí, jejich životů, práce, radostí, strastí, rituálů a tradic. Slovácká realita se tak otiskla na plátno či papír v řadě konkrétních -20-

výjevů, postav a jejich příběhů. Z rozsáhlého umělcova odkazu může být vzpomenuta Pouť u Svatého Antoníčka, viz obr. 5, Slovácká madona či rozměrné plátno Jízda králů. Stejná námětová látka oslovila i žáka Joži Uprky, malíře Antoše Frolku (1877–1935) či Cyrila Mandela (1873–1907). Tento předčasně zesnulý malíř však inklinoval k intimnější formě pojetí slováckého života. Postavy i krajinu Veselí na Moravě ve svých dílech zvěčnil Ludvík Ehrenhaft (1872–1955), neslyšící malíř, přítel Joži Uprky z Mnichovské akademie. Dílo Martina Benky (1888–1971) sestává z bezpočtu studií krojů Slovácka i Slovenska. Častým návštěvníkem Slovácka byl i malíř Hanuš Schwaiger (1854–1912), kterého sem opakovaně zavedlo přátelství s Jožou Uprkou a společná umělecká kooperace, během které vznikla řada portrétů i živých skic zdejších obyvatel.

Obr. 5 Joža Uprka: Pouť u Sv. Antoníčka, 1894, olej na plátně, 92 x 151,5 cm, Moravská galerie v Brně. Zdroj: www.artalk.cz/2011/12/06/in_margine-nejen-o-jozovi-uprkovi/

Mimo Slovácko se v malbě na etnografické náměty z vlastního regionu zaměřil Augustin Němejc (1861–1938), přezdívaný proto „kronikářem Plzeňska“. Jaroslav Věšín (1859–1915) se pro změnu nechal čas od času ovlivnit národopisným žánrismem. V takto laděných dílech zachytil samou podstatu slovanství. Adolf Liebscher (1857–1919) je pak znám pro své krojované studie z etnograficky bohatých oblastí Moravy i Slovenska.27 Na Slovácko zavítali a tamějším lidem a jeho tradiční kulturou se inspirovali také pražský

27

Nováková-Uprková, 1996, s. 106, 214.

-21-

fokloristický malíř Josef Koudelka (1877–1960), který čerpal zejména z námětů Horňácka, Karel Vítězslav Mašek (1865–1927), autor lidopisně orientované výmalby pražských veřejných budov, pražský malíř a etnograf Ludvík Kuba (1863–1956) a dále Antonín Hudeček (1872–1942) či Miloš Jiránek (1875–1911). Poslední jmenovaný zpracoval své silné zážitky z opakovaných pobytů na Slovácku do svých Dojmů a potulek.28 Výše uvedené osobnosti, které se zaměřily na náměty související se Slováckem, povětšinou spojuje společné působení ve Sdružení výtavných umělců moravských, kterému bude vzápětí věnována celá kapitola.

6.3

Sochařství: Franta Úprka a ti druzí

Sochařskou paralelu k malířským dílům Joži Uprky vytvořil jeho mladší bratr, Franta Úprka (1868–1929).29 Žádný jiný sochař nepostavil do středu svého uměleckého snažení národopisnou látku tak zásadním způsobem, jako právě on. Franta Úprka ve své tvorbě provedl svědomitou dokumentaci mizejícího světa slováckého folkloru a zachytil tak celou řadu významných osobností i postaviček všedního dne slováckého venkova včetně psycho-sociálního ladění jednotlivých postav. Jedná se tedy o více než etnografickou studii na regionální úrovni uměleckého zpracování. Jde o osobitou tvůrčí výpověď s vysokou uměleckohistorickou hodnotou, kterou zajistila pravdivá a nezkreslená forma Úprkovy moderní plastiky. Zcela unikátní je pak zasazení krojovaných postav do prostředí hřbitovů jako moderních plaček přelomu 19. a 20. století, signifikantní projev sepulkrálního sochařství Franty Úprky. Mimo oblast výtvarného umění byl Franta Úprka znám zároveň jako znamenitý zpěvák, tanečník a milovník moravských lidových písní. Není tak s podivem, že Národopisné výstavy českoslovanské se zúčastnil aktivně jako etnografický demonstrátor živé tradiční kultury Slovácka. Mezi další sochaře, kteří ve své tvorbě reflektovali národopisná témata, byť oproti předchozímu uvedenému spíše jen v reziduální formě a okrajově, patřil Stanislav Sucharda (1866–1916). Mimo jeho díla proslulá moderním výrazem lze v Suchardově plastice nalézt 28

Wittlich, 1982, s. 81; Pelikán, 1885, nepag. V tomto místě bych ráda upozornila na rozdílné psaní diakritiky v příjmeních této bratrské umělecké dvojice. To má svůj původ v omylu jejich učitele a následné míře pocitu sounáležitosti s rodným krajem. Oba bratři jsou v křestních listech uvedeni jako Uprkové, tedy psáno krátce, bez čárky nad počátečním písmenem. Čárku nad písmeno „U“ do jejich příjmení umístil učitel obecné školy. Franta Úprka tuto změnu akceptoval a danou formu příjmení si ponechal. Joža s touto verzí příjmení taky nějaký čas žil, ale později se vrátil k původní podobě. Daný krok u něj můžeme považovat za projev jeho Slovanství. 29

-22-

také folklorní momenty a národopisná témata ústící v sochařský nacionalismus. Dané zaměření zdůvodňuje Suchardův původ ze silně vlastenecky orientované rodiny a respekt sochaře k zakladatelským osobnostem národního umění, tj. Josefu Mánesovi a Mikoláši Alšovi. Obecně našly krojované postavy uplatnění na fasádách veřejných institucí, tj. na muzeích, galeriích, obecních domech, bankách a pojišťovnách, školách, úřadech. Provedeny byly sochařsky, reliéfně, ale i malířsky, ve sgrafitu či v mozaice, avšak často s velkou mírou fantazie a nerespektování etnografické správnosti.

Obr. 6 Franta Úprka: Maměnka, 1905, patinovaná sádra, výška 52,5 cm, Moravská galerie v Brně, Jurkovičova vila. Zdroj: autor.

Je nutné si však uvědomit, že etnografické projevy ve vysokém umění nejsou spjaty pouze s dobovou zálibou ve folkloru, ale především s dobovým ovzduším prodchnutým národně-emancipačními snahami. Zachycování folklorních motivů v této době odpovídalo symbolizování národního. To lze ostatně demonstrovat na tvrzeních sochařů Franty Úprky a Stanislava Suchardy. Prvý zmíněný prohlašoval, že „je třeba splácet svému národu dluh v hodnotných výtvarných bankovkách. Ostatní, jak to bude umění, se už přidá.“30Stanislav Sucharda pak proklamoval: „Jsem po otci dítětem rodu, jenž už v 18. věku zasíval drobná zrnka umění na horská políčka nemnohých úrod, v drsném a sychravém kraji mého rodiště Nové Paky. … Proud snažení mých uměleckých předchůdců ukázal mi cestu. Moje práce, moje vítězství, 30

Benka, 1958, s. 273.

-23-

daly mi konečně možnosti zapustiti dílem svým kořeny do rodné pláně.“31 Z obou prohlášení lze cítit stejné sepjetí s rodným krajem i náležitost k formujícímu se národu a ochotu tyto pocity propagovat prostřednictvím umění pro uvědomění si vlastní národní identity a jejího budování. Zmíněný aspekt znatelněji vynikl mimo sféru výtvarného umění, tedy v hudbě, literatuře a dramatu.

6.4

Hudba

Hudba jakou součást vysoké kultury má své nepopiratelné kořeny v lidové tvorbě, což ilustrují již příklady Haydna, Mozarta, Beethovena i Medelssohna, kdy k této látce bylo přistupováno nevědomky a často více s nadsázkou a ironií než seriózně. Obrat přinesla až čtyřicátá léta 19. století.32 Co se českých zemí týče, velmi silně rezonovaly ohlasy tradiční lidové kultury v české hudbě 19. století jako symboly národního uvědomění. Počínaje Bedřichem Smetanou (1824–1884) a Antonínem Dvořákem (1841–1904), zakladateli české národní školy, se více či méně inspirovali daným téměř všichni skladatelé od 19. století dále. Bedřich Smetana zvolil natolik přímý způsob navázání na lidové, že konkrétně jednu z českých lidových ukolébavek zakomponoval do opery Hubička. Lidová nota zaznívá i celým dílem Antonína Dvořáka, ale nejsilněji se ozývá v Moravských dvojzpěvech a Slovanských tancích. Díky svému působení v zahraničí u něj nalezla odezvu také severoamerická lidová hudba.33 Dalšími reprezentanty tohoto zaměření byli Bohuslav Martinů, Vítězslav Novák či Leoš Janáček. Ten se zaměřil ve svých operách zejména na oblasti Lašska a Slovácka, kde byl častým hostem bratrů Uprkových.

6.5

Literatura, drama

Tradiční folklor i svéráz reflektuje dílo Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové, Karoliny Světlé, práce Ladislava Stroupežnického, Gabriely Preissové, Josefa Lady. Přímo ze slováckých námětů a moravské látky čerpali v literatuře Jan Herben nebo Alois a Vilém Mrštíkové.

31 32 33

Sucharda, Krumholz, 2006, s. 4. Ainsley, 1997, s. 142. Gispert a kol., 2000, s. 108, 109.

-24-

Za moravskou Boženu Němcovou bývá považována Františka Stránecká (1839– 1888), spisovatelka a sběratelka moravských pohádek a folkloru, díky níž se podařilo uchovat mnoho moravských zvyků a tradic a jejíž odkaz bývá dnes opomíjen. Z jejího literárního díla lze zmínit Moravské národní pohádky. Mez její zásluhy patří i založení národopisného odboru při brněnském spolku Vesna, s nímž úzce spolupracovala.34

6.6

Fotografie

I tak relativně mladé médium, jakým byla fotografie, zprostředkovávalo dojmy a imprese tradiční lidové kultury na prahu nového století. Dokonce v rámci fotografie vznikl poměrně silný a výrazný proud orientovaný tímto směrem. Velkou reklamou na dané, jež k tématu přilákala fotografy, byla Národopisná výstava českoslovanská. Ať už byl charakter pořizovaných snímků dokumentární či více umělecký, vždy se jednalo o spolehlivé svědectví, které vypovídalo nejen o míře uchování tradice v dané oblasti.

Obr. 7 Erwin Raupp, fotografie pořízená během umělcovy návštěvy Slovácka v roce 1904. Zdroj:/www.veseli-nad-moravou.cz/mimoradna-vystava-na-panskem-dvore/d-592778

34

STRÁNECKÁ Františka. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/31/.

-25-

Se Slováckem bývá v tomto směru v první řadě spojován proslulý berlínský fotograf Erwin Raupp (1863–1931), jež stál u kolébky umělecké fotografie a na nějž a jeho odkaz bylo v současnosti poukázáno během několika výstav uspořádaných v Praze, Brně, Uherském Hradišti a Veselí nad Moravou. Na jihovýchodní Moravu zavítal, aby dokumentoval nejen místní folklor, náboženské i lidové tradice a výjevy z každodenního života (viz obr. 7), ale zároveň pořizoval snímky zde působících osobností.

35

Známá je

např. jeho fotografie Joži Uprky s viržinkem v koutku, zachyceného během práce na obrazu. Etnograficky zajímavé oblasti Moravy a Slovenska opakovaně atakoval další z příznivců národopisné fotografie, Karel Dvořák (1859–1946), „významná tvůrčí a organizátorská osobnost amatérské fotografie, zastánce a propagátor národopisně nebo vlastenecky orientované „čisté fotografie“ proti tvárným fotografickým postupům.“36 Amatérským fotografem a národopisným pracovníkem, který svůj čas a energii zasvětil národopisné fotografii, byl i Bohumil Vavroušek. Konkrétně dokumentoval především architektonické a další národopisně zajímavé motivy. Výsledky jeho snažení z let 1910–1922 se odráží v cyklu Dědina, souboru pěti set snímků s lidovými stavbami.37

6.7

Textil38

Přestože tato kapitola primárně pojednává o projevech obsažených ve vysoké kultuře, nelze opomenout mezi výčtem médií textil. Svou důležitostí pro vývoj národopisu, svérázu, folklorismu i muzejnictví se totiž řadí na první příčky, a proto je v mnoha směrech neopomenutelnou integrální součástí celé problematiky. O vytváření českého kroje ve 40. a 50. letech 19. století již zmínka proběhla. Velmi rychle došlo k chápání kroje ve smyslu svátečního a slavnostního oděvu, vhodného i pro moderního měšťana, k čemuž mělo přispět volné zpracování tradičních předloh a provedení v barevnosti trikolory. Uplatnění měl nalézt ideálně při příležitostech národních oslav (např. oslavy k 1000. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, položení základního kamene Národního divadla). Tímto směrem vedla své snahy také Miloslava Procházková, autorka spisu O důležitosti ustáleného kroje národního (1886) a návrhů a střihů krojů. Ty ale

35 36 37 38

Dvořák, Frolec (ed.), 1991, s. 5, 50. Scheufler, 1986, s. 276. Ibidem s. 13, 25, 96. Brouček (ed.) a Jeřábek (ed.), 2007, s. 1008–1010.

-26-

prakticky příliš neuspěly, naopak se jim dostalo kritiky i z vlastních řad, např. od Renaty Tyršové. Pokud jde o institucionalizaci zájmu o výsledky lidového řemesla, první etnograficky laděné soukromé i veřejné, muzejní sbírky sestávaly právě z různých částí lidového textilu, zejména výšivky. Do 70. let 19. století spadá založení sbírky Práce našich matek Josefou Náprstkovou, manželkou Vojty Náprstka. Tato dvojice také iniciovala první velkou prezentaci lidové výšivky roku 1880, kterou následovala o pět let později exhibice lidové kultury a svérázového hnutí v muzeu v Olomouci, reprízovaná ve Vídni a v Praze. Následně obdobných výstavních podniků přibylo. Byla-li v souvislosti s přípravnými exhibicemi pro Národopisnou výstavu českoslovanskou zmíněna zběhlost Moravanů pořádat takové akce, šlo právě o tyto podniky reprezentující výšivku. Výšivka nechyběla ani na Všeobecné zemské jubilejní výstavě a Národopisné výstavě českoslovanské, jež vystupňovala zájem o svéráz i folklorně laděný textil. Nadšení pro kroje však časem opadlo a dále se připomínalo již jen v dílčích akcích. Roku 1915 proběhla v Obecním domě výstava českého svérázu, kde byly představeny i dobově nositelné kroje pro moderního měšťana, prakticky se ale uchytily jen dětské a dívčí modely. V módě se pak za přičinění oděvních výtvarnic lidopisné motivy opakovaly ještě několikrát až do 50. let 20. století jako manifestace národní sounáležitosti. V současné době jsou textilní projevy jednou z nejlépe zachovaných součástí svérázu, jak ještě přiblíží kapitola o nositelích lidové tradice.

-27-

7. TEORETIKOVÉ SLOVÁCKA Každá seriozně vnímaná konstrukce má krom svých praktických projevů i své teoretické zázemí. Vážnost a etablovanost problematiky reflexe a prezervace tradiční lidové kultury dokazuje množství odborníků, kteří se zabývali tímto okruhem. Pro prostředí Slovácka měli zásadní význam František Kretz a Josef Klvaňa. Uvedená dvojice předních teoretiků folkloru a etnografů položila vědecké základy svérázového hnutí i tradiční lidové kultury. Houževnatou obhajovatelku našli autoři folklorních výtvarných projevů v Renatě Tyršové, jež mapovala zejména hmotnou stránku tradiční lidové kultury. Konkrétně studovala a propagovala české lidové kroje, tradiční výšivku a další s textilem spjaté artefakty.39

7.1

František Kretz

Novinář, znalec výtvarného umění, národopisec a především vášnivý a poučený sběratel hmotného etnografického materiálu (s trochou nadsázky viz obr. 8), to byl František Kretz (1859–1929). Sám aktivně udržoval kontakty s výtvarníky, muzejníky, ale především s obyčejnými lidmi slováckého venkova, a tak rozšiřoval své sbírky o nové hodnotné kusy tradiční lidové tvorby Slovácka, zejména o části krojů, výšivky a keramiku.40 Krom tohoto shromažďování se věnoval systematickému bádání, aby mohl nálezy zařadit do řádného historického kontextu. Svým odkazem pak Kretz přispěl do národopisných sbírek muzeí v Praze a Brně, kam nabyté starožitnosti prodával, aby si obstaral finanční prostředky na nákup nových předmětů lidové kultury. Zásadní část jeho pozůstalosti ale připadla Národopisnému muzeu v Uherském Hradišti, které založil a jehož sbírky jsou dnes součástí národopisného oddělení Slováckého muzea. O slovácké výšivce i lidové keramice také poučoval širokou veřejnost prostřednictvím publikační i přednáškové činnosti. Jméno

39

Kafka (ed.), 1895, s. 174. Živý obraz z reality života slováckého etnografa v tomto směru přináší výpověď Jana Adryse: „Jeho dvoupokojový byt v Hradišti … ukrýval bohatství. První místnost byla přijímacím salonem i ložnicí, a hlavně skladištěm starožitností – nábytku, keramiky, sošek, lidových obrázků na skle a čeho všeho ještě. Tam měl i psací stůl se stohy knížek a papírů a také postel a rozviklanou pohovku. Mezi vším tím haraburdím jen uzoučký chodníček ke stolu. Stejně skladiště bylo i v druhém pokoji – balíky, bedny, obrazy. Měl krásné Kašpary, Lolky, Slavíčky, Schwaigry, Uprky.“ Citováno z Andrys Tunklová, 2007, s. 129. 40

-28-

Františka Kretze je zároveň spojeno s působením ve Sdružení výtvarných umělců moravských, kde zastával post teoretika.41

Obr. 8 Oldřich Lasák: karikatura etnografa a sběratele Františka Kretze, 1925. Zdroj: Andrys. Tunklová, 2007, s. 130.

7.2

Josef Klvaňa

Přírodovědec a od počátku 20. století také etnograf Josef Klvaňa (1857–1919), se krom oblasti Slovácka orientoval i v tradiční kultuře Hané, Valašska a Záhoří. Uznání si zasloužil spisem Lidové kroje na Moravském Slovensku, ve kterém důsledně sledoval regionální odlišnosti lidových krojů, stejně jako názvosloví jejich jednotlivých částí. Ve své publikační činnosti obsáhl zároveň problematiku vinohradnictví na Slovácku, folkloristních námětů v tvorbě Josefa Mánesa či genezi a uplatnění lidového ornamentu. Jeho články byly otiskovány i v zahraničních odborných periodikách. Věnoval se dokumentární fotografii a zachycoval takto slovácké výjevy. Soukromá sbírka Josefa Klvani obsahující lidové výšivky z Moravy, Čech i Slovenska náleží k nejvýznamnějším na Moravě.42

41

Andrys, Tunklová, 2007, s. 129–135. KLVAŇA Josef. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/118/; Bahenská, 2007, nepag. 42

-29-

7.3

František Pospíšil43

Nových dostupných médií využil k dokumentaci lidových tanců, zpěvů i dalších nehmotných projevů František Pospíšil (1885–1958), dosud ne zcela známá a doceněná osobnost české etnografie. Jako pionýr filmového dokumentu (první pravděpodobně natočil roku 1922) navíc etnologického rázu zaznamenával výše uvedené na kameru, fotoaparát i fonograf. Díky tomu je považován za jednoho z prvních průkopníků medializace a popularizace tradiční lidové kultury. Obzvlášť jej uhranula tradice mužských mečových tanců, kterou sledoval krom domoviny po celé Evropě.44 K Slovácku ho váže studium tamních krojů, napsání statí o Josefu Klvaňovi a Madlence Wanklové, národopisně aktivních osobách. Zachytil také nářečí a písně Moravských Charvátů, které dokumentoval a zpracovával. Zhruba před deseti lety byly na půdě Moravského zemského muzea, kde František Pospíšil pracoval jako kurátor, nalezeny bedny s jeho unikátními filmovými záběry.

Významnou měrou přispěl v otázce institucionalizace sbírání, dokumentace, propagace a uchování tradiční lidové kultury Slovácka Antonín Václavík (1891–1959), meziválečný muzeolog a etnograf. Řídil muzejní práci a vybudoval národopisné expozice v Luhačovicích, Uherském Brodu a Uherském Hradišti. Mezi jeho díla patří spisy Lidové textilní umění či Výroční obyčeje a lidové umění.45

7.4

Poválečné osobnosti

Vzhledem k faktu, že rozsah práce pojímá jak historii, tak současnost, bude ve zkratce zmíněno i několik osobností, které se k etnografii Slovácka vázaly v dobách nedávno minulých. S tradiční lidovou kulturou Slovácka a zejména Horňácka je spjat Vladimír Klusák (1916–1991). Tento sběratel, muzikolog a muzikant, tanečník, pedagog

43

HAJN, Petr. Evropské hudební kořeny: Tanec před kamerou [dokument]. Česká republika, 2005 [cit. 22. 4. 2014]. Dostupné z: www.ceskatelevize.cz/porady/1089991205-evropske-hudebni-koreny/30529636148tanec-pred-kamerou/ 44 Pospíšilovy dobové záběry dnes jako jediné zachycují již zaniklý kaplický mečový tanec, který se během masopustu tancoval v jižních Čechách. 45 VÁCLAVÍK Antonín. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/316/.

-30-

a organizátor své národopisné působení sepjal zejména s lidovou písní. Sbíral je, dále prezentoval i odborně komentoval na svých seminářích. Slováckým lidovým písním věnoval také několik publikací, jež sepsal. Co se institucionalizace tradiční lidové kultury týče, dramaturgicky zaštiťoval Mezinárodní folklorní festival Strážnici a stál u zrodu Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou, své rodné obci.46 Zásluhou etnograf Jaroslava Orla (1910–1985) došlo k dokumentaci velikonočních obyčejů na Slovácku. Z Orlova zaměření vyplývá také organizace okresních i celostátních soutěží O nejkrásnější kraslici. Velkého ocenění i na odborné úrovni se dostalo jeho publikaci Lidové umění textilní, která sklidila velký ohlas také na světové výstavě v Bruselu roku 1958. Velmi činný byl coby zprostředkovatel a populizátor moravské tradiční lidové kultury, kterou širokému publiku často přibližoval prostřednictvím různých médií.47 Přestože byl Vladimír Bouček (1901–1985) architektem a ne etnografem, jeho nadšení pro tradiční lidovou kulturu a praktické začlenění rukodělných výrobků svérázu do moderního života společnosti jej přivedlo k Ústředí umělecké lidové tvorby, u jehož zrodu stál jako jeden ze zakladatelů. Byl mj. i členem redakčních rad časopisů Tvar a Umění a řemesla.48 Pražský rodák Ladislav Rutte (1893–1967) propadl kouzlu Slovácka natolik, že se sem přestěhoval a začal se věnovat národopisné a sběratelské činnosti. Jeho specializace spočívala v krojích a zvyklostních předmětech. Svou sbírkotvornou činnost prezentoval hmotnými statky lidové kultury Slovácka, vystavenými ve vlastní tradiční slovácké chalupě v Uherském Hradišti – Mařaticích. Rozsáhlá byla jeho publicistická a poradní činnost (člen výboru Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice, úprava filmů z lidového prostředí).49

46

POTYKA, Miroslav. Vzpomínka na umělce Vladimíra Klusáka. Slovácký deník [online]. 27. 4. 2007 [cit. 2014-05-2]. Dostupné z: slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/tydenik-vzpominka-klusak-20110426.html 47 OREL Jaroslav. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/325/. 48 BOUČEK Vladimír. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/72/. 49 RUTTE Ladislav. In: Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz/osobnost/312/.

-31-

8. SVUM Sdružení výtvarných umělců moravských (dále jen SVUM) sehrálo velmi významnou roli nejen jako zásadní umělecká instituce generace výše zmíněných moravských umělců, nastupující na scénu v devadesátých letech, ale především jako první a základní platforma pro umělecké kulturní a společenské dění na Moravě a částečně i na Slovensku. Sami členové SVUM viděli své postavení a cíle následovně:„Vychovávat umělecky celou Moravu, pracovat a zachycovat to, co máme svérázného na Moravě, a budovat umění na domácích přebohatých základech.“50 Z předchozího vyplývá, že otázka „moravskosti“ byla zřetelně stavěna do popředí. Je příznačné, že založení nového výtvarného spolku ve valné většině případů předchází odštěpení jisté skupiny umělců od původní platformy z důvodu neshod s ní. To byl také případ toho, jak vzniklo SVUM. Moravští výtvarníci opustili Klub přátel umění v Brně a pražský SVU Mánes, aby dali vzniknout vlastnímu uměleckému sdružení. Oficiálním rokem založení SVUM se stal rok 1907, avšak prvotní výstavní činnost budoucího sdružení probíhala již od roku 1902, kdy byla uspořádána Umělecká výstava slovenská v Hodoníně, jež předznamenala orientaci spolku na folkloristní témata a spolupráci moravských a slovenských umělců, jež se dočkala překvapivě pozitivní odezvy.51 Zmíněná výstava nakonec byla velkým a důležitým krokem pro vytvoření vlastní umělecké scény na Slovensku. Iniciovala totiž sdružení doposud individuálně tvořících umělců do Grupy uhorsko-slovenských maliarov, které proběhlo roku 1903 jako první založení takového spolku na Slovensku. V souladu s tehdejším nacionálním dualismem vznikl v Brně ve stejné době jako SVUM Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens. Roku 1909 se také v Hodoníně odehrálo společné vystoupení moravských a polských umělců, na které měla navázat Všeslovanská výstava v Krakově plánovaná na rok 1911. Mělo dojít ke kooperaci českých, polských, bulharských, srbských a dalších uměleckých spolků a představitelů kulturního života daných zemí. K jejímu uskutečnění však nikdy nedošlo, zejména kvůli politickému nátlaku Vídně. Dílčím úspěchem bylo, že došlo alespoň k realizaci menších společných uměleckých vystoupení.52

50 51 52

Pelikán, 1985, nepag. Výstavu navštívil při své cestě po českých zemích i slavný francouzský sochař August Rodin. Pelikán, 1985, nepag.; Úprka, 2008, s. 31, 32.

-32-

U vzniku i oficiálního založení Sdružení stála celá řada umělců, především malířů, jež se programově zaměřovali na látku spojenou se slováckým folklorem a tradicemi. V čele stál Joža Uprka jako předseda, členy dále byli sochař Franta Úprka, malíři Antoš Frolka, Cyril Mandel, bratři Jaroňkové, Martin Benka, Ludvík Ehrenhaft. Mimo národopisný proud tvořili krajináři Stanislav Lolek, Alois Kalvoda, Roman Havelka, dále František Bohumír Zvěřina, Jakub Obrovský, Julius Pelikán. Volně lze ke Sdružení přiřadit Maxe Švabinského, Jana Štursu, Dušana Jurkoviče, Alfonse Muchu či Františka Ondrúška. Poslední dva zmínění spolupracovali se SVUM distančně a podporovali jeho aktivity ze zahraničí, kde pobývali.53 Teoreticky a literárně zaštiťovali činnost SVUM spisovatelé s etnografickým zaměřením – František Kretz, Josef Klvaňa, Alois a Vilém Mrštíkové, Jan Herben a jiní. Zajímavou osobností, která se stala mezinárodním arbitrem a propagátorem činnosti Sdružení v zahraničním tisku, byl již vzpomínaný William Ritter, švýcarský spisovatel, umělecký kritik a teoretik. Cestoval po zemích střední a východní Evropy, přičemž středem jeho zájmu se staly politické, kulturní i umělecké národnostní otázky, týkající se především Moravy a Slovenska.54

8.1

Dům umělců

Dodnes živý odkaz SVUM, důležitý i pro institucionalizaci zájmu o národopisná témata ve vysokém umění, představuje Dům umělců (1910–1913). Výstavnou budovu s prostorově

účelným

i řezbářskými

motivy

řešením, navrhl

zdobenou

architekt

folklorními

Antonín

Blažek

malířskými, v duchu

sochařskými sepjetí

secese

s Jurkovičovou myšlenkou obnovy architektury prostřednictvím „lidového“. Na to odkazují již samotná žudra nad hlavním vchodem, jak je možné vidět na obrázku 9. Četné slovácké ornamenty provedl malíř Jano Köhler. Tehdy Dům umělců prezentoval ideje výtvarníků v hmotné i nehmotné podobě; dnes v něm sídli Galerie výtvarného umění v Hodoníně, pečující o odkaz nejen zakladatelské generace SVUM. Místo bylo zvoleno s ohledem na několik strategických momentů – blízkost železnice, manifestaci decentralizačních snah díky usídlení se mimo dosavadní umělecká

53 54

Pelikán, 1985, nepag. Ibidem.

-33-

centra českých zemí, tj. Prahu a Brno55, umělecká orientace výtvarníků na prostředí Slovácka, dobré sepjetí s Hodonínem již v rámci prvních aktivit budoucího spolku a blízkost Slovenska. V rámci sociokulturního kontextu pak sehrálo svou roli i ochotně se angažující české obyvatelstvo Hodonína, které v poněmčeném prostředí trpělo absencí české kultury. Pro mnohé překvapivou zdařilost celého podniku ilustrují slova fotografa Karla Dvořáka: „Hodonín, jakási další moravská rarita, nad kterou kroutil ostatní český svět hlavou, když tam, ve městě prosáklém židovstvím, kde jaktěživo žádný český kumštýř nebydlel trvale, počalo stavět Sdružení výtvarných umělců moravských své honosné středisko – Dům umělců, zvláště uzpůsobený pro pořádání velikých uměleckých výstav. Podivení vzrůstalo, když se podnik zdařil a splnil hned z počátku skvěle všechny naděje v něj kladené.“56 Rok 1913 se do historie Sdružení zapsal jako zlatý vrchol jeho úspěšné éry.

Obr. 9 Antonín Blažek: Dům umělců, 1910–1913, Hodonín. Zdroj: kultura.infocesko.cz/content/galerie_alone.aspx?zoomimg=5251&slideimg=1&clanekid=10652.

Po první světové válce se v započaté činnosti spolku pokračovalo; přibyla nová generace mladých umělců, ta zakladatelská pomalu odcházela. I folklorně-nacionální orientace přestala být postupně aktuální a mladá generace SVUM nebyla na druhou stranu schopná se jakkoliv tematicky vyhranit. Při bombardování Hodonína roku 1944 došlo k značnému poničení část budovy. Trvalo téměř deset let, než byl výstavní provoz v Domě umělců opět zahájen. Roku 1959 došlo k začlenění Domu do sítě státních galerií, což

55

Pelikán, 1885, nepag.; Barvitě to dokládají slova J. Uprky: „Víte, to bude rámus, když necháme Prahu a Brno stranou a budeme stavět Dům umělců v Hodoníně.“ Citováno z Dvořák, Frolec (ed.), 1991, s. 15. 56 Dvořák, Frolec (ed.), 1991, s. 54.

-34-

zároveň znamenalo ukončení aktivit SVUM.

57

O jeho nynějším fungování bude více

pojednáno v podkapitole SVUM dnes.

9. ČLENOVÉ SVUM INICIUJÍ Mimo výše nastíněné aktivity, všeslovanskou uměleckou spolupráci v duchu dobového panslavismu, výstavní, přednáškovou a publikační činnost, jež probíhala do začátku první světové války, se SVUM do historie zapsalo také jako velmi důležitý iniciační činitel na poli kultury. A již zmíněná Grupa uhorsko-slovenských maliarov, která byla prvním krokem k vytvoření vlastní slovenské umělecké scény, rozhodně nebyla jediným úspěchem, ke kterému Sdružení dalo podnět.

9.1

Valašské muzeum v přírodě

Zásluhou bratrů Aloise a Bohumíra Jaroňkových, členů SVUM, vzniklo Valašské muzeum v přírodě. Ti iniciovali v Rožnově pod Radhoštěm výstavbu tradiční valašské architektury, kolem které se soustředila celá řada dalších aktivit, jejichž cíl spočíval v zachování valašského folkloru. Po svém příchodu v roce 1909 spustili uměleckořemeslnou keramickou dílnu a dílnu gobelínovou. V roce 1911 pak ustanovili Valašský muzejní a národopisný spolek, jehož primárním úkolem bylo právě zbudování skanzenu. Ten byl otevřen v roce 1925 a o jeho chod se starala i sestra bratrů Jaroňkových, Julie. Z podnětu bratrů Jaroňkových také došlo k záchraně lidového dřevěného kostela ve Valašském Meziříčí před jeho demolicí. Že Valašské muzeum v přírodě a jeho odkaz doznává svého uznání i v současné době ilustruje fakt, že rožnovský skanzen se pravidelně umisťuje v první čtveřici mezi nejnavštěvovanějšími muzei a památníky České republiky. Za rok 2013 byl čtvrtým nejnavštěvovanějším objektem tohoto druhu, v roce 2012 byl dokonce na třetí příčce a v roce 2011 na čtvrté.58 57

Pelikán, 1885, nepag. NIPOS. Kultura České republiky v číslech: Vybrané údaje ze statistických šetření (za roky 2011, 2012 a 2013) [online]. Praha, 2012, 2013 [cit. 2014-05-6]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2009/03/Kultura_v_cislech_2012_web.pdf., www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2013/05/1_Kultura-v-%C4%8D%C3%ADslech_2014_web.pdf; www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2013/05/Kultura_v_cislech_2013_web.pdf 58

-35-

9.2

Klub Za starou Prahu

Je příjemně kuriózním faktem, že u ideje vzniku instituce, chránící starý ráz Prahy, stáli v metropoli žijící Moravané, členové SVUM. Zcela zásadní osobností počátků Klubu Za starou Prahu byl spisovatel Vilém Mrštík. Již v dopisu z 23. března 1896 informuje Jožu Uprku následujícími řádky: „V Praze jsme tři lidé zahájili akci na zachránění starého rázu Prahy – psal jsem panu Kamperovi, že Jsi na cestě ale na mou zodpovědnost že pro věc můžu podepsat Tebe – V čele je získán kde jaký dobrý člověk ze všech tříd od šlechty až dolů … Je to myšlénka čestná a krásná a vyhnout se jí mohou jen darebáci … Za šlechtu nadšeně se přihlásil princ Schwarcenberk … Jedná se nám o to … aby se nesmělo nic bourat, co tvoří historicky starý ráz Prahy. Kdyby se i něco zbořit musilo, aby se to zase postavilo přesně v tom slohu, v jakém jsou domy na Staroměstském náměstí.“59 Právě se jménem Viléma Mrštíka, jeho agitační i publikační činností, je spojováno založení Klubu Za starou Prahu roku 1900. Jeho spis Bestia triumphans patří mezi stále aktuální a často citované zdroje zabývající se památkovou péčí. Jen pro úplnost dodejme, že Klub Za starou Prahu je dodnes fungující institucí a důležitým, činným aktérem pražského kulturního i společenského života, který komentuje a kritizuje celou řadu realizovaných i plánovaných zásahů do urbanismu města.

9.3

Slovácký krúžek

Další příklad spolkotvorné působnosti umělců a literátů moravského okruhu sahající až do Prahy představuje Slovácký krúžek. Jedná se o nejstarší pražský národopisný spolek, který sdružoval rodáky Moravského Slovácka a jejich spřízněnce do roku 1896. Známé byly především středeční večírky „U Kupců“, kde se scházela četná umělecká společnost a kde nechybělo ani zastoupení členů SVUM. Večírků se účastnil Antonín Slavíček se ženou Mílou, Miloš Jiránek, Antonín Hudeček, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Josef Koudelka, Ota Bubeníček, Jan Preisler, Arnošt Hofbauer, Viktor Stretti, Karel Myslbek (syn Josefa Václava Myslebeka, malíř působící pod pseudonymem Karel Voves), Karel Nejedlý i Zdenka Braunerová. Někdy se připojil i malíř Antoš Frolka. Ze sochařů často zavítali Josef

59

Nováková-Uprková, 1996, s. 129.

-36-

Mařatka, Jan Štursa, Bohumil Kafka, z literátů pak V. V. Štech, Jan Herben, Jaroslav Goll, skladatel Vítězslav Novák. Franta Úprka zastával post družného stárka.60 Tradice spolku přetrvala do dnešních dní. V současnosti má více jak 250 registrovaných členů a partnerské Slovácké krúžky najdeme i v Brně a Bratislavě. Pro širokou veřejnost nejznámější, nejpopulárnější a také nejprestižnější akcí pražského Slováckého krúžku je každoročně pořádaný Moravský ples, jehož 57. opakování se letos uskutečnilo. Krúžek vydává časopis Vědomosť a jeho hudební i taneční a pěvecké sekce se pravidelně účastní folklorních akcí v Praze, na Slovácku i jinde.61

9.4

Edukace umění i národopisu

Krom vzpomenutého uměleckého a památkového angažmá SVUM v tehdejším dění se intervence jeho členů odehrávala také na poli kulturní politiky, školství a výchovy. Za přispění Sdružení byly ustanoveny subvence ze zemského rozpočtu na umění, tedy doposud nedotovanou oblast, a procesy nákupů uměleckých děl zemskými galeriemi začaly být prováděny více transparentně. Svou zásluhu na zmíněném měli také poslanci, kteří se kolem SVUM pohybovali. Co se edukačního působení týče, byl v Domě umělců uspořádán kurz keramiky pod vedením etnografa Františka Kretze a malíře Jano Köhlera a tkalcovská dílna, kde vyučoval malíř Joža Uprka. Uvedené aktivity měly obrodit zanikající tradici lidových řemesel prostřednictvím výuky. To se naprosto podařilo v případě Kretzova hrnčířského kurzu, který dal prvotní impuls k obnovení tradice slovácké keramiky. První světová válka však tyto snahy přerušila. Jednalo se také o vybudování sítě uměleckých škol na Moravě a zřízení Lidové akademie umělecké, národopisného muzea na Moravě či zařazení národopisu do vyučovacích osnov. Sněmovna Markrabství moravského a další úřady však tyto návrh odmítly.62

60

Haluzický, 1956, s. 266. Slovácký krúžek v Praze ( 1896 - 2013). Slovácký krúžek [online]. 2011 [cit. 2014-05-6]. Dostupné z: www.kruzekskp.cz/slovacky-kruzek-v-praze-1896-2011-0 62 Pelikán, 1885, nepag. 61

-37-

10. SOUČASNOST FOLKLORU A SVÉRÁZU NA SLOVÁCKU 10.1

Péče o tradiční lidovou kulturu – NÚLK

Skutečnost, že je Slovácko dodnes přední etnografickou destinací plnou živě se prezentujícího folkloru, ilustruje fakt, že v jeho samém srdci, ve městě Strážnice sídlí Národní ústav lidové kultury (dále jen NÚLK). NÚLK byl zřízen jako příspěvková organizace Ministerstvem kultury v roce 1990, avšak kořeny jeho historie sahají na začátek 20. století, jak tomu bude i v případě dalších popsaných institucí, pečujících o tradiční lidovou kulturu slovácké oblasti. Zájem o lidové kulturní dědictví se v předválečných letech projevil zejména u strážnických pedagogů, kteří jej dále propagovali v rámci rostoucího českého národního uvědomování. Po skončení druhé světové války byly pod opojným dojmem nacionálního optimismu uspořádány ve Strážnici velké národopisné slavnosti. Jednalo se o první akci svého druhu a zakladatelský počin tradice folklorních festivalů v tehdejší Československé republice. První tři roky strážnických slavností zajišťovali obyvatelé města, po převratu roku 1948 se organizace chopila krajská pobočka komunistického družstva. Roku 1956 bylo ve Strážnici zřízeno Krajské středisko lidového umění (zkráceně KSLÚ), jemuž záhy připadl i strážnický zámek. Tak byly položeny základy brzy proslulého národopisného pracoviště, které v 60. letech přešlo pod přímou správu Jihomoravského kraje. Krom pořádání strážnických slavností se KSLÚ staralo o dokumentační, výzkumnou, edukační, publikační (např. časopis Národopisné aktuality později přejmenovaný na Národopisnou revue), poradenskou, výstavní, muzeologickou i prezentační činnost. To vše ve spolupráci s předními odborníky tehdejší doby. Roku 1973 byly předneseny první příspěvky na „strážnickém sympoziu“. Od jubilejního 20. ročníku strážnických slavností došlo k jejich oficiálnímu přejmenování na Mezinárodní folkloristický festival a zároveň k celkové změně koncepce události. Cesta k současné podobě NÚLK vedla od KSLÚ přes Ústav lidové kultury (přejmenování KSLÚ v roce 1968), jehož význam dlouhodobě dokládalo působení na vysoké odborné regionální, národní i mezinárodní úrovni. V roce 1990 byl Ústav lidové kultury převeden pod správu Ministerstva kultury. K současnému názvu ústav dospěl na základě rozhodnutí ministra kultury ČR z roku 2003.63

63

Jančář, 2006, s. 3–28.

-38-

Dnešním hlavním posláním NÚLK je vytvářet teoretické základy péče o tradiční lidovou kulturu celého našeho území a iniciovat bádání v této oblasti na základě vlastní výzkumné aktivity, publikování i pravidelného pořádání konferencí a přednášek.64 NÚLK zároveň slouží jako zastřešující metodický a poradní aparát pro jednotlivá regionální odborná pracoviště, která se již prakticky zaměřují na péči o lidovou kulturu v konkrétních územních celcích. Strukturálně jsou regionální odborná pracoviště zřizována kraji a krajskými úřady, jež vybírají muzea, na která delegují dané povinnosti. Pro oblast Slovácka tuto funkci zastávají Masarykovo muzeum v Hodoníně a Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Uvedená muzea zabezpečují aplikaci Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na území Jihomoravského a Zlínského kraje. Tento dokument má sice ryze doporučující charakter, je však velmi záslužné, že se jím většina institucí řídí. Upravuje také vznik regionálních odborných pracovišť. Úkoly jednotlivých pracovišť spočívají v informování, školení metodologického bádání, dokumentování tradiční lidové kultury a v péči o ni na regionální úrovni, čímž doplňují NÚLK, jenž dané aktivity zastává na úrovni národní, jak již bylo předesláno.65 Zaměření na sféru živé lidové kultury lze nalézt v Koncepci podpory kultury v Jihomoravském kraji 2009 – 2013. V rámci této koncepce byl mj. definován cíl podpory a rozvoje živé kultury a také cíl využití kulturní nabídky kraje v cestovním ruchu. Analogicky se obdobných témat dotýká Koncepce podpory kultury ve Zlínském kraji.

64

Informace. NÚLK: Národní ústav lidové kultury ve Strážnici [online]. Strážnice: NÚLK, 2006 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=1&em=1 65 Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2011 až 2015. In: usnesení vlády České republiky č. 11, s. 5. 2011. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturnidedictvi/regionalni-a-narodnostni-kultura/koncepce-a-jine-ustavujici-dokumenty/koncepce-ucinnejsi-pece-otradicni-lidovou-kulturu-v-cr-na-leta-2011-az-2015-82426/

-39-

11.

INSTITUCE ZABÝVAJÍCÍ SE O TRADIČNÍ LIDOVOU KULTURU66 Na základě „plodné činnosti a bujarého varu, jímž Morava na přelomu obou století

a v letech následujících manifestovala svou touhu po vyšším kulturním životě,“67vznikla celá řada celá řada etnograficky založených spolků, sdružení a souborů. Pouze některé z nich však přestály ultimáta minulého režimu a ve stejných, přetvořených či nových formách se dočkaly svého fungování i v tomto tisíciletí. V současné době díky nim probíhá dokumentace, archivace i prezentace slovácké lidové kultury; popularita jednotlivých institucí a forem se liší.

11.1

Muzea

Konzervativně vnímanou formu prezentace hmotné lidové kultury Slovácka představují muzea, která prostřednictvím svých etnografických a vlastivědných sbírek návštěvníkům přibližují historii Slovácka nebo jednotlivé specifické druhy projevů jeho tradiční lidové kultury. Na území slovácké oblasti se nachází (kromě dalších) tato muzea, vybraná zejména dle důležitosti jejich etnografických sbírek či expozic a sepjetím s tématem této práce: 

Národní ústav lidové kultury ve Strážnici



Slovácké muzeum v Uherském Hradišti



Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně o pobočka Muzeum luhačovického Zálesí v Luhačovicích



Masarykovo muzeum v Hodoníně o pobočka Městské muzeum ve Veselí nad Moravou o pobočka Vlastivědné muzeum v Kyjově



Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě o expozice Starožitnosti Uherskobrodska o expozice Rolnický dům a hospodářství ve Vlčnově

66

Veškeré údaje o návštěvnosti objektů byly převzaty ze statistik Centra informací a statistik kultury, spadajícího pod NIPOS (dostupné z: www.nipos-mk.cz/?cat=126), pokud není uvedeno jinak. 67 Šuman, 1930, s. 11.

-40-



Potomákovo muzeum lidových krojů v Popovicích



Muzeum tupeské keramiky v Tupesích



Šumické muzeum



Obecní muzeum (Slovácká jizba) ve Skoronicích



rodné domy bratří Uprků a Antoše Frolky v Kněždubu



Vesnické muzeum Lanžhot

11.1.1

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti68

Živou kulturní institucí systematicky zkoumající, uchovávající a prezentující hmotné i nehmotné kulturní dědictví slovácké oblasti je Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, jež se letos dožilo významného jubilea, 100. výročí od svého založení. Hlavní budova muzea původně sloužila jako střelnice, později restaurace. Město odkoupilo objekt v roce 1929 a opatřilo jej moderní funkcionalistickou přístavbou navrženou renomovaných architektem Bohuslavem Fuchsem. Muzeum sestává z několika objektů a expozic, které celistvě dokumentují tradiční kulturu Slovácka v živé mozaice. Ve vlastní budově Slováckého muzea jsou umístěny krom stálé expozice, věnované této oblasti, národopisné a historické výstavy, knihovna, badatelna, veškeré administrativní zázemí a Slovácká jizba, v níž se prodávají tradiční rukodělné výrobky. V barokní budově bývalé vojenské zbrojnice sídlí Galerie Slováckého muzea. Na gastronomický aspekt kulturního dědictví Slovácka upomíná Muzeum lidových pálenic, které bylo roku 2010 otevřeno ve Vlčnově. Zemědělství a tradiční lidové stavitelství prezentuje Muzeum v přírodě, usedlost v obci Topolná. Součástí muzea je také Letecké muzeum a Památník Velké Moravy, vybudovaný nad základy první objevené velkomoravské sakrální stavby. Tabulka 3 uvádí absolutní návštěvnost všech expozic Slováckého Muzea dohromady od roku 2007 do roku 2013. Nárůst počtu návštěvníků o 15 % mezi roky 2009 a 2010 zdůvodňuje otevření oblíbeného Muzea lidových pálenic právě v tomto roce. Naopak důvodem poklesu návštěvnosti v roce 2013 může mít na svědomí konkurenční atraktivita

68

Slovácké muzeum - Uherské Hradiště [online]. 2014 [cit. 2014-05-19]. Dostupné z: www.slovackemuzeum.cz.

-41-

v podobě oslav cyrilometodějského roku na Velehradě. Přesto se v porovnání s muzei a galeriemi Jihomoravského kraje jedná stále o velmi reprezentativní čísla.

rok počet návštěvníků

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

187 215

157 994

106 206

122 111

85 201

73 220

65 875

Tab. 3 Návštěvnost Slováckého muzea v Uherském Hradišti v letech 2007–2013. Zdroj: www.niposmk.cz/?cat=126

Velké oblibě se Slovácké muzeum těší u místních občanů, kteří jej využívají jako nosnou instituci pro pěstování lokální i regionální kultury. Koná se tady každoročně celá řada výstav, koncertů, přednášek a jiných často také interaktivních programů. Svůj podíl na tom jistě má dobrý marketing i PR muzea. Odborníky zase potěší četná publikační i přednášková činnost muzea, která je stěžejní v bádání ohledně nejrůznějších aspektů oblasti Slovácka, nejčastěji však etnografie, archeologie, výtvarné umění a historie. Aktivní formu péče o tradiční lidovou kulturu Slovácka, kterou muzeum poskytuje, představuje udílení nejrůznějších titulů a tím pádem finanční i nefinanční podpory jejím propagátorům a udržovatelům. Vše uvedené jen potvrzuje významné postavení instituce v síti českých muzeí.

11.1.2

Odkaz bratří Uprků

Tradiční kultura Slovácka ve vysokém umění je u valné části laické veřejnosti primárně spojena se jménem a dílem malíře Joži Uprky. Národní galerie v Praze uspořádala před třemi lety ve Valdštejnské jízdárně velkolepou retrospektivní výstavu Joža Uprka (1861–1940) Evropan slováckého venkova, a to u příležitosti 150. výročí narození umělce. Svou denní návštěvností (295 osob/den) se zařadila do první desítky nejnavštěvovanějších výstav roku 2011 v České republice, přestože se konala na přelomu dvou let a v době hodnocení stále probíhala, což ztěžovalo v rámci daného hodnocení její pozici.69 Výstavu

69

JIRKALOVÁ, Karolina. Návštěvnost výstav 2011. In: Art+Antiques: Umění žít s uměním [online]. 2009 - 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: www.artcasopis.cz/clanky/navstevnost-vystav-2011.

-42-

nakonec shlédlo přes 22 000 návštěvníků.70 Velký zájem o ní jevili jak Moravané, kteří kvůli ní neváhali vážit cestu do hlavního města, tak Pražané, kteří měli možnost přiblížit se pro ně ne zcela běžným námětům umění. Pozornosti se dostalo také dílu Jožova bratra, Franty Úprky. Galerie výtvarného umění v Hodoníně uspořádala v roce 2008 rozsáhlou putovní retrospektivu sochaře, jejíž reprízy se odehrály v Chebu, Praze a Strážnici. Při té příležitosti byla zároveň publikována první umělcova monografie, seznamující laickou i odbornou veřejnost s touto doposud nepříliš známou osobností české umělecké scény. Součástí publikace byl i soupis Úprkova sochařského díla. rok počet prodaných děl (ks) finanční objem za prodaná díla (v tis. Kč)

2009

2010

2011

2012

2013

16

19

10

11

15

1 573,4

2 300,9

784,9

978,6

2 879

Tab. 4 Díla Joži Uprky prodaná na českém trhu s uměním v letech 2009–2013. Zdroj dat: www.artplus.cz/cs/autor/760-uprka-joza.

Dalším ukazatelem dnešního zájmu o tradiční lidovou kulturu Slovácka, zachycovanou výtvarnými prostředky umělců generace devadesátých let 19. století je poptávka po uměleckých dílech tohoto zaměření na českém a slovenském trhu s uměním. Obrazy Joži Uprky pro aukční síně, domy a galerie představují spolehlivě dražitelnou položku a zájem je i o další slovácké malíře. Blíže toto ilustruje tabulka 4, kde jsou zachyceny počty prodaných děl Joži Uprky a finanční objemy, které za ně aukční domy, síně a galerie utržily v letech 2009–2013.

70

KRUNTORÁD, Matěj. Media monitoring: Denní tisk 14. 1. 2012. In: Artalk.cz [online]. 2014 [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: www.artalk.cz/2012/01/14/denni-tisk-14-1-2012/.

-43-

11.1.3

Muzeum bratří Uprků v Kněždubu71

Přímo v rodné obci bratrské umělecké dvojice se o jejich odkaz stará občanské sdružení, dnes spolek Bratrům Uprkovým, který vznikl v lednu 2005.72 Jedná se o iniciativu podporující zachování kulturního dědictví bratří Uprkových v Kněždubu, konkrétně se snaží o „uspokojování kulturních a vzdělávacích zájmů členů sdružení ve vztahu k tvorbě bratří Uprkových – významných autorů malířského a sochařského umění, zachování tohoto kulturní dědictví značného regionálního významu a jeho prezentace do povědomí široké veřejnosti.“73 Poslání spolku se naplňuje zejména prostřednictvím aktivit spjatými s rodným domem bratrů. Jedná se o památkově chráněný objekt, prezentující typický příklad lidového stavitelství Slovácka. Díky rekonstrukci byl zachráněn z havarijního stavu a roku 2007 zde bylo otevřeno Muzeum bratří Uprků. Rekonstrukce ve výši 2 milionů Kč byla financována z dotace Ministerstva pro místní rozvoj (38 %), dotace Ministerstva kultury (10 %) a z rozpočtu obce Kněždub (52 %). Dnes je v rodném stavení instalovaná expozice domácího interiéru konce 19. století, která se volně prolíná s exponáty dokládající život i umělecké působení malíře Joži Uprky a sochaře Franty Úprky. Konkrétně se jedná o repliky Jožových maleb a kreseb, modely soch Franty, korespondenci, fotografie, palety, posmrtnou masku Joži Uprky a další artefakty spojené se soukromým i uměleckým životem obou výtvarníků. Značná část současného mobiliáře není původní, byla do expozice doplněna z ostatních kněždubských domácností. Náklady na provoz muzea se pohybují kolem 80 tisíc Kč za rok. Výnosy z vlastní činnosti muzea (vstupné, prodej publikací a suvenýrů) činní cca 25 tisíc Kč ročně. Provoz i údržba muzea jsou tak z větší části dotovány z obecního rozpočtu. Blízkost turisticky hojně navštěvovaného města Strážnice a poloha muzea přímo na cyklostezce vedoucí mikroregionem Strážnicko zajišťují průměrnou návštěvnost objektu mezi 800 až 1000 návštěvníky ročně. Mohla by však být podstatně vyšší, kdyby byla zajištěna dostatečná propagace muzea a obec by disponovala celým objektem, nikoliv pouze jeho částí, jak tomu je doposud. 71

Informace o financování a provozu muzea poskytl na základě písemné komunikace Libor Grabec, starosta obce Kněždub. 72 Bratrům Uprkovým. In: Veřejný rejstřík a Sbírka listin: Úplný výpis ze spolkového rejstříku [online]. 2012 - 2014 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: https://or.justice.cz/ias/ui/vypisvypis?subjektId=isror%3a100322&typ=full&klic=25r3xn 73 Občanské sdružení. In: Obec Kněždub [online]. [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.knezdub.cz/kultura.htm.

-44-

11.1.4

Horňácké muzeum Francka Úprky74

Ohlédnutí do historie nabízí příběh Horňáckého muzea Francka Úprky. Jeho vznik inicioval především Vladimír Pavlík, místní sběratel a ochránce hmotné lidové kultury Horňácka, který si všiml dlouhou dobu trvajícího zájmu veřejnosti o danou látku, o kulturu Velké nad Veličkou a jejího okolí, a zároveň absence instituce, která by jim horňáckou tradiční lidovou kulturu přiblížila. Základem sbírek muzea byly sochy Franty Úprky odkázané v rámci závěti samotným umělcem obci Velká nad Veličkou. Odtud tedy pochází důvod jeho názvu. Jednalo se o díla, která byla tematický a námětově spjatá s tímto místem (pozn. Soše Hajníka stál modelem učitel Martin Hudeček, velický rodák, postava Školáček je známý národopisec Vladimír Klusák zachycený v dětském věku, soše Primáše stál modelem skutečný velický primáš Martin Trn, stejně jako dílo Gajdoš vzniklo podle osoby gajdoše Sobka z Nové Lhoty.) Krom soch Franty Úprky a uměleckých děl malířů Josefa Koudelky, Jiřího Votruby, Františka Hoplíčka, Františka Podešvy a Jana Čumpelíka disponovalo muzeum doklady hmotné lidové kultury Horňácka – výšivkami, keramikou, kroji, nábytkem, lidovými malbami na skle a dalším etnografickým materiálem sesbíraným z velických a okolních domácností. Provoz Horňáckého muzea Francka Úprky byl zahájen roku 1933. Roku 1964 došlo k přeměně stálé expozice na výstavní síň a převezení neupotřebeného přebývajícího inventáře do sbírek Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Vzhledem k minimálním finančním prostředkům, které se vedení muzea podařilo nashromáždit, dezolátnímu stavu muzejní budovy v 70. letech a rozptýlení zbývajících sbírkových předmětů většinou mezi soukromé vlastníky (část soch Franty Úprky byla přemístěna do Městského muzea ve Veselí nad Moravou) muzeum zaniklo.

11.2

Galerie

Výše popsaná masivní vlna folklorismu na přelomu 19. a 20. století vedla ke specifickému fenoménu, a to prezentaci tradiční lidové kultury zprostředkovaně prostřednictvím děl vysokého umění orientovaného na lidopisnou tématiku. Tento způsob 74

Petříková, 2008, s. 61–64.

-45-

zprostředkování tradiční lidové kultury funguje dodnes, a jak dokazuje výstava děl Joži Uprky uspořádaná Národní galerií v Praze, publikum tuto podobu prezentace vnímá stále kladně. Na Slovácku najdeme relativně velký počet institucí, které svými uměleckými sbírkami prezentují díla bratrů Uprkových, Antoše Frolky, Cyrila Mandela, Ludvíka Ehrenhafta a dalších umělců náležících zejména ke Sdružení výtvarných umělců moravských, které se na počátku 20. století programově zabývalo zachycováním lidopisných témat a motivů. Specifickou formou muzeí jsou muzea výtvarného umění čili galerie. Za všechny galerijní instituce Slovácka disponující těmito uměleckými díly lze zmínit: 

Galerie výtvarného umění v Hodoníně



Městská galerie v Hodoníně



Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti



Slovácká galerie v Uherském Hradišti

11.2.1

Galerie výtvarného umění v Hodoníně

Galerie výtvarného umění v Hodoníně, státní příspěvková organizace zřízená Jihomoravským krajem, začala fungovat v roce 1960. Sídlí v Domě umělců, již diskutovaném sídle SVUM, které bylo po druhé světové válce zestátněno, aby mohlo být vzápětí zapojeno do sítě státních galerií. Galerie stále pečuje o odkaz zachycování tradiční lidové kultury Slovácka ve vysokém umění a hraje důležitou roli při její dokumentaci, uchovávání i prezentaci. Své akvizice však zaměřuje i moderním a novodobým výtvarným směrem. Sbírky galerie dnes zasahují do oblasti etnografie (zejména lidová keramika a lidový nábytek nashromážděné ještě za působení SVUM), fotografie, grafiky, malby a plastiky. K tomu galerie spravuje dvě zcela specifické sbírky založené na pozůstalosti sochaře Jakuba Obrovské a Franty Úprky, sochaře Slovácka, jemuž uspořádala reprezentativní retrospektivu. Disponuje téměř celým Úprkovým uměleckým odkazem, který Sdružení odkázala jeho manželka. Knihovna galerie ukrývá velké množství písemných materiálů – dobových publikací, katalogů výstav, časopisů, sborníků, novinových výstřižků a jiných článků, osobní korespondence aj., které se vztahují k činnosti SVUM a jeho jednotlivým členům. Krom stálé expozice věnované uměleckému odkazu zakládající generace výtvarníků SVUM, probíhá v galerii celá řada výstav zaměřená na současné i starší autory. V průměru -46-

galerie uspořádá kolem 11 exhibic ročně. O vývoji návštěvnosti této instituce v letech 2007 až 2013 informuje tabulka 5. Silnou stránkou galerie jsou hojně využívané kreativní animační programy zejména pro skupiny dětí předškolního, školní i staršího školního věku.

rok

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

počet návštěvníků

5 045

5 375

3 196

3 793

5 786

4 068

4 643

Tab. 5 Návštěvnost Galerie výtvarného umění v Hodoníně v letech 2007–2013. Zdroj: www.niposmk.cz/?cat=126.

11.2.2

SVUM dnes

Sdružení výtvarných umělců moravských, zkráceně SVUM, bylo již představeno v kapitole výše v souvislosti s jeho historií a činorodým působením v moravském, slezském i slovenském prostoru, spjatém s mnoha pozitivními socio-kulturními aspekty, zahrnujícími vznik dalších důležitých subjektů. Dnešní SVUM bylo obnoveno v roce 1990 a jeho činnost nemá tak dalekosáhlé dopady, jako měla jeho prvotní forma, přesto v kontextu lokální a regionální kultury zastává nenahraditelnou roli iniciačního aktéra. Krom Hodonína, se kterým je Sdružení stále spjato, pořádá individuální i kolektivní výstavy především svých členů také v dalších českých a moravských městech. Klub přátel SVUM připravuje pro své příznivce besedy a zájezdy do domácích i zahraničních galerií. Za své počínání si SVUM od města Hodonín vysloužilo v roce 2007 Cenu za přínos hodonínské společnosti.75 Organizačně čítá Sdružení čtrnáct výtvarníků, přičemž jeden z nich, Milan Raška je zároveň jeho předsedou. Post tajemnice a vedoucí klubu přátel SVUM zastává tatáž osoba, Daniela Satkeová.76 Výtvarné zaměření umělců se již dávno neváže na námětovou oblast národopisu a folkloru, jak tomu bylo u první, zakladatelské generace výtvarníků SVUM, ale je poplatné moderní umělecké tvorbě a vlastní iniciativně umělců.

75

O sdružení. Sdružení výtvarných umělců moravských [online]. 2009 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.svum.org/index.php?id=19. 76 Členové. Sdružení výtvarných umělců moravských [online]. 2009 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.svum.org/index.php?id=18.

-47-

11.3

Skanzeny

Další specifickou formou muzea je muzeum v přírodě, tedy skanzen. Jedná se o v současné době návštěvnicky nejatraktivnější variantu prezentace tradiční lidové kultury. Na území regionu Slovácka se jich nachází celá řada. Historie skanzenů byla započata na konci 19. století ve Švédsku a na Moravě se vzápětí postarali o etablování této instituce již vzpomínaní bratři Jaroňkové, zejména pak Alois Jaroněk, obdivovatel tradiční lidové architektury a řemesel s památkářským přístupem. Jejich mimořádný počin – založení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, bylo ostatně již vzpomínáno ve speciální podkapitole. K nejnavštěvovanějším muzeím v přírodě Moravského Slovácka náleží: 

Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici (spadá pod NÚLK)



Slovácká chalupa v Dolních Bojanovicích



větrné mlýny v Kuželově (spadá pod Technické muzeum v Brně) a Bukovanech



lidová stavení v Hluku, ve Vlčnově, v Topolné (poslední jmenované spadá pod Slovácké muzeum v Uherském Hradišti)

Do této kategorie spadají také výsledky lidového stavitelství, které již buď neslouží svým původním účelům, či jsou v soukromém vlastnictví, avšak jejich architektura je i nadále dostatečně reprezentativním důkazem působení tradičního nemovitého kulturního dědictví

Slovácka. Krom

jednotlivých obytných stavení,

jejichž

nejzachovalejší

představitele lze vidět ve Strážnici, se jedná především o vinné búdy, např. Pod Starou horou, ve Vlčnově-Kojinech (obojí památková rezervace) či sklepní uličku ve Vrbici nebo vinné sklepy v Petrově-Plžích, Mutěnicích atp.

11.4

Řemeslo

Výrobky a produkty tradiční lidové kultury mají na Slovácku stále poměrně velkou a živou základnu jako lidová řemeslná výroba sama. Krom prodeje na řemeslných trzích jsou konstantně prezentovány jednotlivými dílnami. -48-



Jiří Galuška v Ostrožské Nové Vsi – výroba cimbálů



Jana Mikulcová v Ostrožské Nové Vsi – výroba kraslic



Lidové tradice a řemesla o. p. s. v Uherském Ostrohu – šicí dílna



Výroba tupeské keramiky ve Zlechově



Lidová tvorba v Uherském Brodě – výroba krojovaných panenek



Svatava Josefíková ve Vlčnově – pečení vlčnovských vdolečků

11.4.1

Tupeská keramika77

Neodmyslitelnou součást hmotné lidové kultury Slovácka představuje tamější džbánkařství, jehož tradici obnovil na začátku 20. století Jaroslav Úředníček. S hrnčířským řemeslem i tradiční slováckou keramikou se seznámil v kurzu vzpomínaného národopisce Františka Kretze, který jej uspořádal pod záštitou SVUM v Domě umělců v Hodoníně. Další školení pak Úředníček prodělal roku 1919 v Praze, kde šlo cíleně o oživení slovácké i habánské keramiky, která taktéž náleží k folkloru jižní Moravy. V habánské keramice se následně více zdokonalil o dva roky později na Slovensku. Po těchto zkušenostech si Jaroslav Úředníček otevřel vlastní dílnu v bývalé cihelně v Tupesích, kde má výroba keramiky několikasetletou tradici. Zdejší Úředníčkovy výrobky se staly synonymem obrozené podoby slovácké keramiky. Dnes se o uchování a prezentování Úředníčkova odkazu a slovácké džbánkařské tradice, stará Muzeum Tupeské keramiky. Bylo zřízeno obcí v roce 2005 v památkově chráněném objektu, typickém slováckém lidovém stavení, které je situováno v centru obce Tupesy. K navštívení láká expozice přibližující historii keramiky na Slovácku a technologii její výroby, expozice barvitě demonstrující obydlí hrnčíře na konci 19. století a také vzorková prodejna. Krom toho, že Muzeum Tupeské keramiky funguje jako klasická muzejní instituce, probíhá zde zároveň výroba těchto artefaktů tradičního lidového hrnčířství Slovácka

v rámci

uchování

řemeslné

tradice.

77

Živý

kontakt

s ní

návštěvníkům

Muzeum Tupeské keramiky [online]. [cit. 2014-05-3]. Dostupné z: www.muzeumkeramiky.cz; Muzeum Tupeské keramiky. In: Asociace muzeí a galerií v České republice: Adresář muzeí a galerií [online]. 2011 [cit. 2014-05-3]. Dostupné z: www.cz-museums.cz/adresar/zlinsky-kraj/uherskehradiste/tupesy/muzeum-tupeske-keramiky.

-49-

zprostředkovává možnost vytvoření si vlastního výrobku či zkouška práce malérečky při dekoraci připraveného hrnečku, které muzeum umožňuje po předchozí domluvě.

rok počet návštěvníků

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

-

2 000

1 500

-

-

-

400

Tab. 6 Návštěvnost Muzea tupeské keramiky v letech 2007–2013. Zdroj: www.niposmk.cz/?cat=126.

Tabulka 6 zachycuje vývoj návštěvnosti muzea v letech 2007–2013. K těmto údajům je nezbytný komentář. Roky 2007 a 2011 nejsou uvedeny, jelikož ani samotné muzeum nebylo zmíněno ve zdrojových statistikách. V letech 2010 a 2012 bylo sice zmíněno, ale nebyla u něj uvedena žádná data ohledně jeho návštěvnosti. Vzhledem k faktu, že vstupné do objektu je zdarma, nemá jeho provozovatel konkrétní, empirickou zpětnou vazbu o návštěvnosti na základě počtu prodaných vstupenek. Dle charakteru čísel lze usuzovat, že se vždy jedná o hrubý odhad. Co se roku 2013 týče, lze vzhledem k návštěvnosti v předchozích letech předpokládat, že se jedná o tiskovou chybu a číslice by měla být o řád vyšší, nebo je toto číslo naprosto zavádějící. Muzeum těží ze své polohy přímo na turistické cyklostezce a nedaleko lázní Luhačovice či Ostrožské Nové Vsi. Ta mu zejména v letních měsících zajišťuje dostatečné množství návštěvníků. Zájem o samotnou tupeskou keramiku jako obchodní artikl mají především starší ročníky, čeští emigranti a zahraniční zákazníci – Japonci, Američané aj. V současné době obstarává výrobu slovácké keramiky osm hrnčířů a maléreček, přičemž Zuzana Hartlová se může pyšnit titulem Nositele lidového řemesla.

-50-

Obr. 10 Ukázky tupeské keramiky a přední slovácký kruhař Radek Churý. Zdroj: www.muzeumkeramiky.cz/img/4.jpg.

-51-

11.5

Nositelé tradice lidového řemesla na Slovácku

I dříve po století samozřejmé a z generace na generaci předávané technologické postupy, řemeslné dovednosti a schopnosti se staly předmětem postupného zániku. Událo se tak v souvislosti s nahrazením tvořivé práce plánovaným výrobním procesem, započatým během průmyslové revoluce a dále rozvíjeným ve 20. století. Ještě v 50. letech bylo možné zaznamenat celou řadu výrobců, kteří si uchovávali svou řemeslnou zručnost i dovednost. Ovšem změna režimu a dobového vkusu zapříčinila během druhé poloviny 20. století úpadek této sféry a zánik mnoha fenoménů. Situace se začala zlepšovat v roce 1989, kdy byl vydán v rámci 25. generální konference UNESCO dokument Doporoučení k ochraně tradiční lidové kultury. Jako výsledek jeho aplikace do českého prostředí vznikl projekt filmové dokumentace významných prvků lidové kultury, mezi nimi také tradiční lidové řemeslné výroby. Výstupem byl dokumentární cyklus Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v ČR. Od něj byl již jen krůček k vytvoření titulu Nositele tradice lidového řemesla, který představuje komplexní program péče o zánikem ohrožené fenomény tradiční kultury.78 Titul se uděluje od roku 2001 na základě Nařízení ministra kultury č. 11/2001, resp. na základě § 25 a § 26 vládního nařízení č. 5/2003 Sb., které je řadí mezi ocenění Ministerstva kultury ČR udělovaná ministrem. Agendu řídí Národní ústav lidové kultury. Komise pro hodnocení návrhů na udělení titulu sestává z vládních, akademických a dalších odborníků, muzeologů, etnografů, zabývajících se problematikou tradiční lidové kultury a jejího uchování. Návrh na udělení titulu může podat jak právnická, tak fyzická osoba s právní subjektivitou v rámci ČR při dodržení všech administrativních náležitosti. Titul Nositel tradice lidového řemesla slouží jako nástroj, který má v současnosti podchycovat zánik jedinečné tradiční výroby a podpořit osoby, které jsou schopné daná řemesla nejen uchovat na vysoké technické úrovni, ale zároveň své dovednosti předat dále svým následovníkům. Držitelé titulu mají k dispozici ochrannou známku Nositel tradice, která je jim bezúplatně dočasně a nepřenosně propůjčena na základě licenční smlouvy. Slouží k označení výrobků nositele, aby bylo zřejmé, že se jedná o produkt značné výlučnosti i kvality a řemeslné hodnoty, který vytvořil výrobce oceněný prestižním titulem.79 Seznam nositelů tohoto titulu z oblasti Slovácka od počátku jeho udílení v roce 2001 do současnosti uvádí tabulka 7. Vesměs se jedná o lidová řemesla spjatá se třemi oblastmi – 78 79

Nositelé tradice lidových řemesel I., 2007, s. 3, 14, 15. Ibidem s. 11–18.

-52-

výrobou krojů, keramiky a dřevořezbou. Z celkového počtu osob, kterým byl tento titul doposud udělen, tvoří slováčtí zástupci jednu pětinu. Obecně se rozmístění nositelů sledovaného titulu překrývá s místy, kde v minulosti docházelo k častému a vědomému podporování a udržování projevů tradiční lidové kultury prostřednictvím etnograficky zaměřených spolků a sdružení. Z toho vyplývá, že stopy činnosti těchto institucí a aktérů v rámci svérázového hnutí jsou v naší kultuře patrné dodnes. K uchování řemesla také přispělo založení Ústředí lidové umělecké výroby v 50. letech 20. století, které se snažilo o rozvíjení původního bohatství tradiční lidové výroby.80

rok udělení titulu

jméno

místo

lidové řemeslo

2001

Antonín Moštěk

Vlčnov

lidová keramika

2004

František Joch

Strážnice

tradiční modrotisk

2008

Eva Minksová

Velká nad Veličkou

horňácká výšivka

František Pavlica

Hroznová Lhota

výroba a pokládání slaměných došků

Marie Skrežinová

Zlechov

výroba umělých květin

František Tureček

Tvrdonice

výroba krojové obuvi

Hana Buchtelová

Malá Vrbka

tkaní na stavu

Božena Habartová

Uherské Hradiště

výroba tradičního lidového oděvu

Karel Hanák

Kyjov

výroba habánské fajánse

Antonín Hájek

Uherské Hradiště

soustružení dřeva, zdobení vylévání kovem

Zuzana Hartlová

Tupesy

výroba lidové fajánse tupeského typu

2009

2011

Tab. 7 Držitelé titulu Nositel tradice lidového řemesla na Slovácku. Zdroj: http://www.lidovaremesla.cz/?page=nositele/roky.

80

Nositelé tradice lidových řemesel I., 2007, s. 6.

-53-

12. ZÁVĚR V úvodu zazněla otázka pátrající po vlivu a dopadech činností spolků a hnutí, která vznikla na přelomu 19. a 20. století s cílem uchovávat a dále propagovat hmotné i nehmotné lidové kulturní dědictví Slovácka. Z množství výše uvedených institucí, soukromých i veřejných subjektů či pořádaných kulturních a společenských událostí, které různým způsobem a měrou přispívají k udržení a zachování tradiční lidové kultury Slovácka, zcela zřetelně vyplývá fakt, že tato oblast kultury je stále integrální součástí dnešní společnosti. Zejména přihlédneme-li ke skutečnosti, že většina z nich má kořeny své historie pevně zasazeny do podkresu událostí začátku minulého století, je zřejmé, že intstitucionalizační i svévolné dobrovolnické snahy o udržení tradiční lidové kultury této oblasti, pramenící se zájmu o etnografická témata v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou, měly a stále mají reálné pozitivní dopady v této kulturní sféře. Konkrétně je možné zmínit sběratelskou i národopisnou činnost etnografa Františka Kretze, jež umožnila vznik Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Bez aktivních propagátorů svérázového hnutí konce 19. a začátku 20. století není myslitelná existence dnešního Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, ani pořádání tamějšího věhlasného mezinárodního festivalu. Sdružení výtvarných umělců moravských upozornilo na nutnost vybudování vlastní, moravské umělecké scény a také na potřebu péče o tradiční lidovou kulturu této oblasti. Jejich odkaz dodnes přetrvává v činnosti Galerie výtvarného umění v Hodoníně i výtvarném umění Slovácka přelomu 19. a 20. století, které je prezentováno na výstavách po celé republice a zastoupeno v nejrůznějších sbírkách. I instituce skanzenu a její historie u nás je spjata s členy SVUM a jejich snahami. Prostřednictvím svérázového hnutí počátku 20. století, nastartovaného Národopisnou výstavou českoslovanskou, a dále později za pomoci Ústředí lidové umělecké výroby se podařilo do dnešních dní uchovat řemeslné dovednosti slováckého kulturního dědictví včetně kontextu a nástupnictví, které je dnes deklarováno titulem Nositel tradice lidového řemesla. A takto by se dalo ve výčtu provázaností dnešních spolků s historickými a iniciací původních sdružení, které mají dopad na dnešní podobu lidové kultury, pokračovat dále. Uvědomuji si, že v rámci daného tématu bakalářské práce byla řada aspektů institucionalizace a uchování tradiční lidové kultury Slovácka i jejích dnešních podob pouze letmo nastíněna. Sledování problematiky by bylo možné dále rozvíjet směrem -54-

k nehmotnému dědictví a projevům živé tradiční lidové kultury jihovýchodní Moravy. Dostatečně seriózní zmapování by si však žádalo štědřejší stránkovou dotaci, než jaká běžně náleží pracím tohoto typu. Tímto se ale otevírá prostor pro další zkoumání v nastíněné oblasti, která má i v dnešní kultuře své pevné a nezastupitelné místo a svou historií dokládá naši bohatou a pestrou kulturní minulost.

-55-

13. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ PUBLIKACE 

AINSLEY, Robert, ed. Encyklopedie klasické hudby. 1. vyd. Bratislava: Perfekt, 1997. S. 142. ISBN 80-8046-085-X.



ANDRYS, Jan a TUNKLOVÁ, Ilona, ed. Sladké s hořkým: ze života umělecké družiny Domu umělců SVUM v Hodoníně. Vyd. 1. V Boskovicích: Albert, 2007. 236 s. ISBN 978-80-7326-112-2.



BENKA, Martin. Za umením: Spomienky a úvahy. 1. vyd. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1958. 385 s.



BROUČEK, Stanislav, ed. a JEŘÁBEK, Richard, ed. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Vyd. 1. Praha: Etnologický ústav AV ČR a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007. Sv. 1. ISBN 978-80-204-1450-2.



DVOŘÁČEK, Petr. Skanzeny České a Slovenské republiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. 177 s. Průvodce. ISBN 978-80-200-1760-4.



DVOŘÁK, Karel a FROLEC, Václav, ed. Slovácko 1905. 1. vyd. Brno: Regio, 1991. 111 s. ISBN 80-901058-0-7.



GISPERT, Carlos et al. Svět hudby: velcí skladatelé a velká díla. Vyd. 1. [Praha]: Ikar, 2000. ISBN 80-7202-712-3.



HALUZICKÝ, Bohumil. Stopami Rozpomienok. 1. vyd. V Bratislave: Slovenský spisovateľ, 1956. 386 s.



JANČÁŘ, Josef. Strážnické inspirace: 50 let Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006. 106 s. ISBN 80-8615676-1.



JEŘÁBEK, Richard a kol. Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století = Folklorisms in 20th-century Czech art. V Praze: České muzeum výtvarných umění, [2004]. 131 s. ISBN 80-7056-120-3.



KAFKA, Josef, ed. Hlavní katalog a průvodce [Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895]. 1. vyd. V Praze: Nákladem Výkonného výboru, 1895. 528 s.



NOVÁKOVÁ-UPRKOVÁ, Božena. Besedy s Jožou Uprkou. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 1996. 218 s. ISBN 80-901752-5-2.

-56-



Nositelé tradice lidových řemesel I.: [výrobci ocenění ministrem kultury České republiky v letech 2001–2007]. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2007. ISBN 978-80-86156-92-7.



PAVLICOVÁ, Martina, ed. a UHLÍKOVÁ, Lucie, ed. Od folkloru k folklorismu: slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 1997. 238 s. ISBN 80-86156-06-0.



PELIKÁN, Jaroslav. Průvodce historií a stálou expozicí: Galerie výtvarného umění v Hodoníně. V Hodoníně: Galerie výtvarného umění, 1985. [34] s.



PRAHL, Roman a ŠÁMAL, Petr. Umění jako dekorace a symbol: výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny. [Praha]: Gallery, 2012. 255 s. ISBN 978-80-86990-91-0.



SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848-1914: čtení nad dobovými fotografiemi. 2. vyd. Praha: Panorama, 1986. 293 s. Fotografie / Panorama.



SUCHARDA, Stanislav a KRUMMHOLZ, Martin. Stanislav Sucharda: 1866-1916. Nová Paka: Městské muzeum, ©2006. 32 s. ISBN 80-260-1635-1.



UPRKA, Joža, MUSILOVÁ, Helena, ed. a BENDOVÁ, Eva. Joža Uprka: 18611940: Evropan slováckého venkova: [Národní galerie v Praze - Sbírka umění 19. století, Valdštejnská jízdárna 23.9.2011-22.1.2012. V Praze: Národní galerie v Praze pro Nadaci Moravské Slovácko, 2011. 381 s. ISBN 978-80-7035-481-0.



ÚPRKA, Franta. Franta Úprka: 1868-1929. V Hodoníně: Galerie výtvarného umění, 2008. 231 s. ISBN 978-80-85015-52-2.



WITTLICH, Petr. Česká secese. 1. vyd. Praha: Odeon, 1982. 379 s. České dějiny; sv. 52.

PERIODIKA, ČLÁNKY, DÍLČÍ STATĚ A PŘÍSPĚVKY ZE SBORNÍKŮ 

BAHENSKÁ, Marie. Josef Klvaňa (1857–1919). Akademický bulletin [online]. [Praha]: Akademie věd ČR, Středisko společných činností, 2007 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2007/1/06/



BYDŽOVSKÁ, Lenka. Heart in trance. William Ritter and Czech Modernism, www.circe.parissorbonne.fr/index.php?option=com_content&view=article&id=261&Itemid=13, vyhledáno 11. 11. 2012

-57-



DOLEŽÁLEK, Jiří. Slovácko: region s identitou, samospráva bez identity. In: Středoevropské politické studie [online]. Číslo 2-3, ročník VIII, jaro-léto 2006 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=280



HAJN, Petr. Evropské hudební kořeny. Tanec před kamerou [dokument]. Česká republika, 2005 [cit. 22. 4. 2014]. Dostupné z: www.ceskatelevize.cz/porady/1089991205-evropske-hudebni-koreny/30529636148tanec-pred-kamerou/



JIRKALOVÁ, Karolina. Návštěvnost výstav 2011. In: Art+Antiques: Umění žít s uměním [online]. 2009 - 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: www.artcasopis.cz/clanky/navstevnost-vystav-2011



KRETZ, František. František Uprka. In: Slovácký obzor: nezávislý týdeník. Hodonín: Václav Viktora, [24. 2. 1928]



Národní listy 31. 10. Praha, 1935 S. 3.



POTYKA, Miroslav. Vzpomínka na umělce Vladimíra Klusáka. Slovácký deník [online]. 27. 4. 2007 [cit. 2014-05-2]. Dostupné z: slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/tydenik-vzpominka-klusak-20110426.html



ŠUMAN, Viktor. K posmrtné výstavě sochařského díla Franty Úprky. In: Franta Úprka 1868-1929. Posmrtná výstava sochařského díla jeho (kat. výst.). Hodonín, 1930.

DIPLOMOVÉ PRÁCE



MĚDÍLKOVÁ, Veronika. Umění a architektura Národopisné výstavy 1895. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze.



PETŘÍKOVÁ, Magdalena. Výstavnictví ve Velké nad Veličkou. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně.

DOKUMENTY 

Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2011 až 2015. In: usnesení vlády České republiky č. 11, s. 5. 2011. Dostupné z: www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/regionalni-a-narodnostni-kultura/koncepce-ajine-ustavujici-dokumenty/koncepce-ucinnejsi-pece-o-tradicni-lidovou-kulturu-v-crna-leta-2011-az-2015-82426/

-58-



NIPOS: CENTRUM INFORMACÍ A STATISTIK KULTURY. Návštěvnost muzeí a galerii v krajích ČR v roce 2012 [online]. 2012 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wp-content/uploads/2013/05/navstevnost_muzei_2012.pdf.



NIPOS: CENTRUM INFORMACÍ A STATISTIK KULTURY. Návštěvnost muzeí a galerii v krajích ČR v roce 2013 [online]. 2013 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wp-content/uploads/2013/05/Navstevnost_MUZEA_2013.pdf.



NIPOS. Kultura České republiky v číslech: Vybrané údaje ze statistických šetření (za rok 2011) [online]. Praha, 2012 [cit. 2014-05-6]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2009/03/Kultura_v_cislech_2012_web.pdf.



NIPOS. Kultura České republiky v číslech: Vybrané údaje ze statistických šetření (za rok 2012) [online]. Praha, 2013 [cit. 2014-05-6]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2013/05/Kultura_v_cislech_2013_web.pdf



NIPOS. Kultura České republiky v číslech: Vybrané údaje ze statistických šetření (za rok 2013) [online]. Praha, 2013 [cit. 2014-05-6]. Dostupné z: www.nipos-mk.cz/wpcontent/uploads/2013/05/1_Kultura-v-%C4%8D%C3%ADslech_2014_web.pdf.

INTERNETOVÉ ZDROJE 

ARCHIV VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, o.s. Informační systém abART: Plná verze informačního systému abART [online]. 2005 - 2006 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://abart-full.artarchiv.cz/.



Držitelé titulu Nositel lidového řemesla. In: Lidová řemesla [online]. Národní ústav lidové kultury, 2007 [cit. 2014-05-26]. Dostupné z: www.lidovaremesla.cz/?page=nositele/roky



Databáze: Uprka Joža (1861 - 1940). In: Artplus.cz: Vše o trhu s uměním [online]. 2014 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: www.artplus.cz/cs/autor/760-uprka-joza.



Informace. NÚLK: Národní ústav lidové kultury ve Strážnici [online]. Strážnice: NÚLK, 2006 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=1&em=1



KRUNTORÁD, Matěj. Media monitoring: Denní tisk 14. 1. 2012. In: Artalk.cz [online]. 2014 [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: www.artalk.cz/2012/01/14/denni-tisk-14-1-2012/



MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Veřejný rejstřík a Sbírka listin [online]. 2012 - 2014 [cit. 2014-05-2]. Dostupné z: https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-$ -59-



Muzeum Tupeské keramiky. In: Asociace muzeí a galerií v České republice: Adresář muzeí a galerií [online]. 2011 [cit. 2014-05-3]. Dostupné z: http://www.czmuseums.cz/adresar/zlinsky-kraj/uherske-hradiste/tupesy/muzeum-tupeskekeramiky



Muzeum Tupeské keramiky [online]. [cit. 2014-05-3]. Dostupné z: www.muzeumkeramiky.cz



Občanské sdružení. In: Obec Kněždub [online]. [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.knezdub.cz/kultura.htm



REGION SLOVÁCKO. Slovácko: Úplný průvodce regionem [online]. 2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: www.slovacko.cz



Sdružení výtvarných umělců moravských [online]. 2009 [cit. 2014-05-4]. Dostupné z: www.svum.org



Slovácké muzeum - Uherské Hradiště [online]. 2014 [cit. 2014-05-19]. Dostupné z: www.slovackemuzeum.cz



SLOVÁCKÝ KRÚŽEK V PRAZE. Slovackykruzek.cz [online]. 2011 [cit. 2014-056]. Dostupné z: www.kruzekskp.cz/slovacky-kruzek-v-praze-1896-2011-0

-60-