referát: akční plán, jak zatočit s bezdomovci kultura: komiks: Samorost křížovka:

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

308 v prodeji od 30. června 2008

<=17D0GB D b È R ` t []\SÐdbSZSdWhW

htÂ &

e e e \ ] Q W d P g b S

Sc

Obsah | Fejeton | HNULO ŽLUČÍ | TÉMA: SATELID | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily

EDITORIAL Vážené čtenářky a vážení čtenáři, vsaďte se, že víme, co v životě považujete za nejdůležitější. Žít v dobrém a spokojeném rodinném zázemí. Pokud opakované výzkumy na toto téma neklamou, měli bychom se trefit zhruba u čtyř pětin z vás, jste-li podobní těm, které pronásledují tazatelé po ulicích. Dobrý a spokojený život se často pojí s touhou po dobrém bydlení. Lidé obývající satelitní města opouštěli smradlavá centra bez zeleně či nevábná paneláková sídliště. Nyní s vidinou lepšího života v soukromí se zahradou, s blízkostí přírody, klidu a bezpečí spoluvytvářejí za městy městečka, která jsou často zdrojem mnohých zklamání. Přidat se ke smršti jejich odsudků nechceme, stejně tak nebudeme opakovat notoricky známé výčty problémů, která satelitní města působí svým obyvatelům či okolí. Místo toho vám přinášíme texty, které se problému snaží porozumět. Lidé v satelitech často vystřízlivěli ze svých očekávání. Nečekaně se to stává aktuálním tématem i pro nás v redakci. Je tomu pár dnů, co jsme se sešli u kavárenského stolu s Janem Šíchou, který se měl stát naším novým fejetonistou. Se zakladatelem Českého centra v Berlíně jsme si povídali o Popperově „otevřené společnosti“ - společnosti, která neomezuje lidské poznání podle předem určeného ideologického rámce. V takové společnosti lidé nevnímají pravidla a podmínky své existence jako něco definitivního, co nemohou měnit, a nechápou život jako pouhé omalovánky s předem určenými obrysy. Měli jsme radost z toho, že můžeme spolu s vámi vytvářet časopis, který se o společnost tohoto druhu zasazuje. Netrvalo dlouho a bylo nám vydavatelkou dáno na vědomí, že takto by to nešlo. Jak už to v NP bohužel bývá zvykem, na svou redakci je lepší si nezvykat. Loučíme se s vámi neradi, avšak dosavadní pojetí společensky citlivého a přitom neideologického časopisu se nám nepodařilo obhájit. Doufáme, zejména s ohledem na prodejce, že budete moci zachovat Novému Prostoru i nadále svou přízeň.

OBSAH fejeton: ZPOVĚĎ UMĚLCE V (NE)ANGAŽOVANÉM VĚKU

téma: SATELID lidé na okraji /Potočný/

/Liška/

téma: SATELID satelitní a zahradní město

rok po roce: 1956 – 1. část /Šustrová/

/Bojar/

hnulo žlučí:

4 – 5 reportáž: práce jako na kostele

6 – 8 referát: akční plán, jak zatočit s bezdomovci

/Bláhovec/

9 – 11

12 – 13

rozhovor: ivona novomestská

kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

/Bojar, Bystřičan/

/Ptáček/

/Černá/

14 – 15

16 – 17

18 – 20

21

kultura: LITERATURA

kultura: hudba

kultura: divadlo

kultura: film

/Marečková/

/Veselý/

/Šourek/

/Prejdová/

22 profil: markéta richterová /Staňek/

23 komiks: Samorost

24 uličníci:

25 sms a e-maily:

/Bořutová/

/Bažant, Novák/

křížovka:

26

27

28 – 29

S přáním podnětného čtení Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar, Bohdan Bláhovec

Foto na obálce: Jiří Křenek

spojení

vábnička na příště

30

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz


Autor: Eugen Liška

Zpověď umělce v (ne)angažovaném věku „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ mumlá si pod vousy šerif Wyatt Richter a pohladí svůj kolt v pouzdře z aligátoří kůže. Pod okny jeho šerifovny mezitím shromáždili indiánští náčelníci houf svých soukmenovců, a protože dodávky zbraní, přikrývek a ohnivé vody přislíbené Bílým otcem z hlavního města se začaly poslední dobou povážlivě ztenčovat, obávají se ( jako už tolikrát před tím) zrady a požadují šerifův skalp. Poklidné pražské Mariánské náměstí, kam většinou mířím pro to, abych strávil tiché hodiny plné studijního soustředění v Národní nebo Městské knihovně, zažilo poslední dobou několik divočejších protestních happeningů zaměřených proti kulturní politice magistrátu. I když jsem se poctivě snažil celou aktivitu protestního týdne neklidu cíleně ignorovat, stejně jsem nakonec skončil před radnicí v pokřikujícím davu, na náměstí, které se v tu chvíli jmenovalo Mafiánské, a cítil se tam jako blbec. „Vyzkoušel jsem si, že jde věci změnit, ale stojí to strašně moc času,“ řekl mi jednou kamarád angažovaný před několika lety v občanském boji proti tehdejší špatné a účelové koncepci placeného parkování na Praze 3. „Strašně moc času,“ straší mi jeho slova v hlavě. Můj kalendář se nemilosrdně blíží k několika výhrůžným uzávěrkám a na stole mi leží román, který už píši skoro rok a pořád nestíhám dopsat. „Angažovanost! Revoluce!“ křičí na mě moji kolegové od fochu. Prý ať něco koukám taky udělat, že tu jde i o mě. „Vyzýváme studenty nejen uměleckých škol, aby zaplavili ulice!“ „Vyzýváme umělce, aby veškerou silou svého talentu ovládli veřejný prostor!“ Některá revoluční hesla zavání napalmem. „Milane, drž se parapetu!“ Jiná zase vzývají slavnou pražskou tradici defenestrací. „Po týdnu neklidu, přijde týden bouří!“ A jiná jsou až moc ambiciózní. „Ukažme vtipně a inspirativně svým voleným zástupcům, co si myslíme!“ Ono se to řekne „vtipně a inspirativně“, ale když je dávno po půlnoci, vám se klíží oči, kručí v žaludku a máte rozepsanou knihu o metafyzickém boji lásky proti smrti, tak vám nějaký ten vtipný pamflet jde pěkně ztuha. Už to skoro zase začíná vypadat, že jediné umění, které se tu chce, je umění angažované. „Ale já jsem angažovaný umělec,“ chce se mi křičet, „vždyť přece píšu!“ Jenže pak zavřu počítač a jdu spát, abych následující den tu demonstraci nezaspal, byť moje kariéra pouličního bojovníka skončila kdysi dávno s posledním kolem počítačové hry Street Fighter. Když nic jiného, aspoň uvidím,

jak vtipně a inspirativně moji kolegové ovládnou veřejný prostor. Být umělcem angažovaným v umění a nikoliv v politice. Většina problémů podle mé zkušenosti nastává ve chvíli, kdy je málo lidí angažovaných do svého vlastního oboru. Umělců do umění a politiků do správy věcí veřejných. Kdyby se totiž například radní Richter zajímal skutečně o svůj obor a nikoliv jen sám o sebe, nebylo by nutné, aby se do jeho písečku angažovali herci,výtvarníci, filmaři či spisovatelé, místo toho se v klidu věnovali tomu, na co mají buňky. Když to začnou dělat oni, tak z toho nakonec je spíš happening a show, nad kterou pohoršeně kroutí hlavou páni konšelé ze zastupitelstva: „A tohle má bejt jako ta kultura?“ Mnozí z nich se tak nechali slyšet na televizní kamery ve chvíli, kdy nesourodý dav protestujících s transparenty a nejrůznějšími hesly vtrhl na jejich jednání. Jak jsem beránčí povahy, tyto reakce zastupitelů mě nakonec rozčílily: „Tohle samozřejmě není žádná kultura, tahle pouliční fraška je zoufalá parodie na politiku. Jenže toho šaška povykujícího a zpívajícího odrhovačky jste ze mě, drazí radní, udělali vy! Na radnici nepatří umělec stejně jako blbec! To, že vám tu řvu po chodbách, je tak koneckonců vaše vina, protože jste vy byli málo angažovaní !“ Tak a máte to... Přicházel jsem sice na shromáždění jako apo-

litický skeptik, při odchodu jsem však byl pln svatého rozhořčení. Skoro jsem zapomněl, že na revoluce nevěřím, a kdyby tam kolem stál náborový štáb Černých panterů, Frakce rudé armády či Al-kajdy, už bych měl stranickou knížku. Naštěstí kolem Mariánského náměstí stojí místo náborových středisek spousta příjemných kaváren, které přímo vybízí k tomu spláchnout hořkost ještě horčejším douškem kávy a ve společnosti známých z „bandy tajtrdlíků“ dodat celému protestu opět kultivovaný a intelektuální rozměr. Kvůli komu to tedy nakonec před budovou magistrátu vypadalo na konci května jak na Divokém západě? Je to vina neziskových divadel, že chtějí peníze, nebo komerčních divadel, že chtějí ještě víc peněz? Anebo spíše politiků, že neumí nebo nechtějí pořádně spravovat věci veřejné? Po cestě domů, už uklidněný a znovu oddaný spíš umění než politice, jsem si vzpomněl na dávný rozhovor s jedním bývalým skautem, veselým padesátníkem. Na svůj oddíl z osmašedesátého vzpomínal se samozřejmou dávkou nostalgie a radostného dojetí: „Byli jsme moc dobrá parta, ještě teď se občas potkáme, moc fajn kluci...“ Jeden povzdech si však neodpustil: „Jenom jeden se nám trochu pokurvil...“ Z celé té party bývalých skautů, šel dělat politiku zrovna ten poslední.


Rakušan Fritzl věznící a znásilňující ve sklepě několik let dceru, byl podle svých sousedů slušný člověk a vždycky přátelsky zdravil. Snad i proto se tak dlouho na nic nepřišlo. Slušnost je totiž výtečná záclona pro kdekterou čuňárnu. Snad právě proto se nyní skloňuje s nebývalou frekvencí a osobnosti veřejného života se jí ohánějí jako šavlí. Po problematické volbě rektora pražské AMU, kdy ke jmenování zvoleného kandidáta pro procedurální problémy nakonec nedošlo, se zúčastnění častovali nařčeními z neslušnosti až do zemdlení. Dospělo to až k fázi, kdy naopak ten, kdo byl někým označen za „slušného člověka“, získal mandát na vystižení pravdy. Nyní přišel na chuť všeobsažnému argumentu o slušnosti či neslušnosti i Pavel Bém. V celé kauze podivně míněné transformace kulturních grantů už nejde o záměry, problémy, nejasnosti v definicích, nezamýšlené důsledky, nekompatibilitu argumentů, možnou korupci, protesty osobností kulturního života. Důležité je to, že protestující vnikli na

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

Óda na slušnost

veřejné zasedání rady a tam křičeli a zpívali. To se nesmí, divadelníci totiž měli protestovat slušně: „Se všemi jsem se dokázal bavit, někdy ne úplně klidně, ale pokaždé kultivovaně. Chovejme se, prosím, slušně. Bez toho se dohodnout nelze,“

tvrdí elegantní sympaťák Bém na svém blogu. Zdálo by se, že motto společenského života „Se slušností nejdál dojdeš“ platí víc jak kdy předtím. A nikdo nepozná, co se za ní skrývá. Ivo Bystřičan

Do zverimexu s maminkou Ministerstvo spravedlnosti před nedávnem představilo návrh nového občanského zákoníku. Třebaže jde bez jakéhokoliv přehánění o nejzásadnější dílo naší porevoluční legislativy, které podstatným způsobem ovlivní životy lidí v dalších desetiletích, česká média mu věnovala jen velmi omezenou pozornost. Bezpochyby k tomu přispěla i skutečnost, že tisková konference ministra Pospíšila probíhala tak trochu ve stínu sporu mezi Marií Benešovou a vrcholnými justičními činiteli. Počínání Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké a spřízněných „justičních mafiánů“ je do té míry alarmující, že mediální prostor ovládlo zcela právem. Pokud se i tradičně velmi opatrný pražský Vrchní soud ztotožní s názorem soudce Cepla a potvrdí, že skutečně docházelo k politickému ovlivňování kauzy vicepremiéra

Čunka, budeme jistojistě svědky aféry obřích rozměrů. Že se novináři této záležitosti nepřestávají věnovat a často jako první upozorňují na znepokojivá fakta, je velmi záslužné. Byl to koneckonců článek publikovaný v srpnu minulého roku v týdeníku Respekt, který celou aféru odstartoval a který také soudce Cepl ve svém rozsudku neopomněl zmínit. Škoda jen, že se stejnou důkladností jako ke všemožným skandálům čeští novináři například i k věcným návrhům důležitých zákonů. „Informování veřejnosti“ se omezuje v podstatě jen na několik líbivě znějících hesel, ale hlubší analýzu navrhované úpravy aby člověk pohledal. V jednom rozhovoru si toho onehdy povšiml i Václav Havel: otevřete denní tisk a zaplaví vás informace o poslední přestřelce mezi Paroubkem a Toplánkem,

vzduchem létají velká slova a urážky, ale o čem se dotyční vlastně hádali, se v podstatě nedozvíte. Podobné to bylo i v případě nového kodexu: novináři nám ve dvou větách sdělili, že výpověď z bytu bude nadále možná i bez udání důvodu, že lichváři to budou mít těžší a že zvířata už napříště nebudou pojímána jako věci. Je smutné, že relativně nejkonkrétnější byli tentokrát v deníku AHA!, kde se své „informační povinnosti“ zhostili navýsost půvabným způsobem „Pejska, kočičku nebo morče si nebude moci koupit dítě do patnácti let – zjednodušeně řečeno, do „zverimexu“ bude muset přijít s maminkou nebo tatínkem. Důvod? Podle odborníků si dítě může za peníze koupit téměř cokoliv, ale u zvířat by mělo vědět, že si pořizuje živého tvora a ne hračku.“ Tomáš Bojar

Postrašit a zvítězit Blíží se volby a každé téma pro populistickou stranickou reklamu se počítá. Nejlépe něco, co vlastně není reálným problémem, aby se to po volbách případně nemuselo moc řešit. Hádejte, co je největší problém naší společnosti? Přece těžký zločin – vraždy, znásilnění, přepadení a tak. Alespoň tak to vypadá podle billboardů ODS, které tvrdí: „Zpřísňujeme tresty za těžké zločiny“ s podtitulem „Moderní a výkonnější

soudnictví“. Že se jedná skoro o protimluv, budiž. Jenže, těžký zločin není zrovna tím, co Česko tolik sužuje, stačí pohled do statistik. Počet zjištěných násilných trestných činů dlouhodobě stagnuje – tudíž se nezvyšuje, hospodářská kriminalita se dlouhodobě dokonce snižuje. Co naopak bují, jsou kapesní krádeže a vloupání, tedy lehčí formy zločinu. Daleko palčivější však je, že vyjet na silnici

se čím dál více rovná sebevraždě a korupce je alarmující i v mezinárodním srovnání. Takové věci ale nelze vyřešit jen tak a nejsou obzvlášť populární, což se zrovna před volbami nehodí. Slíbit zpřísnění trestů těm několika těžkým zločincům přece nikoho nic nestojí. A hlavně, nenachází se mezi nimi tolik potenciálních voličů. Ivo Bystřičan


Autor: Tomáš Potočný

Lidé na okraji Spojení „satelitní městečko“ už v Čechách zdomácnělo. Na první pohled lze tamní život

označit jako „dobrovolnou segregaci“, uzavírání se před okolím pomocí neprůhledných vysokých plotů a zdí. Je to ale opravdu tak jednoduché a přímočaré? O vzniku satelitních městeček se mluví jako o fenoménu dnešní doby. Novinové články nejčastěji satelitní městečka vyobrazují jako symboly prestiže rychle zbohatlých majitelů. Tento stereotyp také novým obyvatelům přisuzuje touhu po izolaci od okolního světa a bezohledný přístup k přírodě i lidem ve svém okolí. Nemluví se ale o každodenním životě v satelitním městečku, kdo v něm bydlí, jak se v něm noví obyvatelé ocitli, odkud se přistěhovali, co pro ně znamená bydlet v novém prostředí, jak fungují nové sociální vztahy – zda se obyvatelé opravdu izolují, nebo zda vytvářejí novou sousedskou komunitu, a podobně. Ukažme si to na konkrétním případu jednoho takového místa poblíž Prahy. Říkejme mu třeba Městečko.

Domek na poli Nová čtvrť Městečka vyrostla přímo na poli a od obce ji z přední strany odděluje asi stometrová nezastavěná louka. Domy jsou uspořádány do tvaru pravidelné mřížky a okolo čtyř ulic jich je postaveno více něž sto. Každý z nich má svou vlastní oplocenou zahradu a na několika z nich si majitelé vybudovali také bazén. Ulice jsou zde velice úzké a bez chodníků a postrádají běžné veřejné vybavení: chybí zde lavičky, náměstí, dětská hřiště atd. Pokud místní obyvatelé do ulic vyrazí, je to ve většině případů za účelem dopravit se někam jinam. Důvod procházet se a mimovolně se potkávat s ostatními sousedy zde není: „Když nevyjdu ven, tak nikoho nepotkám, a když jdu ven, tak vlastně sednu do auta a jedu autem. Málokdy se stane, že jdu na zastávku pěšky a jedu autobusem,“ říká paní Cecílie. A pokud se obyvatelé chystají na procházku, většinou rychle projdou ulicí někam pryč do volné krajiny. Společným rysem většiny staveb je použití levnějších typových projektů; proto se tolik satelitních městeček navzájem podobá a proto také většinou nové stavby nikdy nenavazují na okolní prostředí. Nejvýstižněji vztah obyvatel k okolí vyjadřuje paní Helena, když popisuje, jak vybírali pozemek pro stavbu svého domu: „My, když jsme kupovali ten pozemek, jeli jsme se podívat na kraj obce. Řekli nám, že někde

tam to je. Bylo to jen pole, teprve tam začali hloubit nějaké kanalizace, takže my jsme věděli jen zhruba, kde ho budeme mít.“ Z estetického hlediska hodnotí obyvatelé svou novou čtvrť výše nežli starou zástavbu v obci. Důležitá je pro ně její upravenost, narozdíl od neuspořádaného vzhledu starých domů. Pan Jiří nazývá novou část „kulturnější vesnicí“, protože zdejší zástavba je, oproti té v „nekulturní“ části, udržovaná: „Nejsou to takové ty ohyzdné baráky. Ve vesnici je mají ve špatném stavu, ale mají na střeše satelit. Na tohle mají, ale ploty se jim rozpadají.“ Ve vztahu k vlastnímu domu dávají místní obyvatelé často přednost interiéru, okolí už mnohé nezajímá. Rodina paní Cecílie svůj dům nestavěla, ale koupila ho od předchozích majitelů. Když ho viděla poprvé na internetu, nechtěla se na něj ani přijet podívat. „Mně se třeba tenhle z venku vůbec nelíbil a pak jsem přišla dovnitř a zjistila jsem, že se mi ten prostor vevnitř moc líbí.“

Bohatí podnikatelé jsou v menšině Stereotypní představa vykresluje satelitní městečka jako sídla bohatých podnikatelů s ženami zavřenými v domácnosti, které mají za úkol starat se o děti a udržovat teplo rodinného krbu. V Městečku nic takového nepotkáte. Většina domácností využila možnosti hypotéky a ta natolik zatížila jejich rozpočet, že oba partneři intenzivně vydělávají na pokrytí splátek. „My jsme měli všechno limitované financemi, takže jsme se snažili sehnat to nejlevnější,“ komentuje například paní Blanka složité hledání vhodného projektu jejich rodinného domu. Často si ani nenajímají řemeslníky nebo specializované firmy a řeší drobné problémy svépomocí. Kvalitu bydlení upravují až podle aktuálních finančních možností a často žijí nějakou dobu v relativně provizorních podmínkách.

Sny o svobodě, soukromí a přírodě Důvodem, proč obyvatelé Městečka opustili své dosavadní bydlení, nebyl únik z nebezpečného, špinavého a chátrajícího města, jak

to bývá popisováno třeba v Americe. Pokud přeci jen někdo zmiňuje, že chtěl opustit nepříjemné městské prostředí, nebyla tato pohnutka základem rozhodování. Všichni tedy „samozřejmě chtěli něco vlastního“, chtěli sami rozhodovat o svém osudu, „uskutečnit své sny“ a bezpečně investovat své peníze. Touhu po individuální nezávislosti na okolním prostředí vystihuje slovní spojení „chtěli jsme se sami realizovat “, jak říká paní Helena. Se svým synem původně zprivatizovala téměř v centru Prahy byt v domě pro čtyři rodiny, který ovšem prodala, protože nechtěla své rozhodování o chodu bytu a domu omezovat kompromisy s dalšími třemi domácnostmi. Pan Jiří nevýhody bydlení ve městě dále rozvádí: „Vy si ty lidi v podstatě nevybíráte, máte je tam přidělené. Když se chovají neslušně a podobně, tak vy je neustále potkáváte, ale nic jiného dělat nemůžete.“ V Městečku je riziko špatných sousedů omezeno, protože kolem mohou bydlet jen čtyři domácnosti, se kterými navíc nemusí obyvatelé kromě plotu sdílet žádné společné prostory. Ale nejde jen o to, „Barák je lepší kvůli zahradě, kvůli prostoru,“ říká většina nových obyvatel. Se soukromým prostorem v Městečku souvisí také klid. Zahrada jako nárazník obklopuje dům a plot tlumí vše, co by mohlo doléhat z ulice. Není zde ani takový provoz jako ve městě. Větší soukromí mnozí nechápou jen jako úkryt před vnějším světem, ale také jako prostor, kde „si můžete dělat, co chcete“ a nikoho tím nerušíte. Důležitá je rovněž blízkost přírody. Přestože Městečko leží na poli, do lesa vede jen krátká cesta; jsou tu rybníčky i remízky s lesní zvěří. Dobrovolné, třebaže někdy bolestně pociťované, zanechání některých atrakcí města navíc umožňuje větší zaměření na rodinu. Omezená nabídka činností v okolí ponechává více času pro rodinné aktivity, které mají navíc v rodinném domku více prostoru a možností. Když bydlela například paní Dana v paneláku, nemohla nechat děti venku, protože by se o ně bála. I ostatní se shodují, že právě kvůli dětem je lepší opustit město a odejít do klidnější a bezpečnější oblasti.

Obsah | Fejeton | HNULO ŽLUČÍ | TÉMA: SATELID | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

Autorství: Šárka Zahálková a Světla Zelendová, Urbánní a regionální laboratoř

Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily

lidí.“ Od města na druhou stranu Městečko podle mnohých odlišuje venkovská krajina, čistý vzduch a absence komerčních areálů. Každodenní život zde kombinuje prvky města a venkova, ale paradoxně se ani jednomu nepodobá. Podle klasické definice je město prostorem, ve kterém je běžné potkávat cizince a vstupovat s mnoha z nich do celé řady anonymních kontaktů. Z tohoto pohledu není Městečko městem v žádném případě. Přestože kontakty s druhými jsou pro velkou část obyvatel téměř anonymní, nikdo není v místě zcela „cizí“. „Vlastně se tady taky s nikým moc neznáme, ale pořád potkávám jedny a ty samé lidi a tak mám pocit, jako že se známe,“ vysvětluje paní Eva. Právě tato skutečnost by mohla sloužit také jako argument, proč není Městečko vesnicí. Vesnice je místem, kde se obyvatelé navzájem znají a jejich vztahy jsou natolik blízké, že mizí většina prvků anonymity.

Za životem se jezdí jinam

Proč právě sem, když Městeček je tolik?

Vesnice nebo město: z obojího něco

Kritika satelitních městeček většinou stereotypně předpokládá, že podobu staveb a jejich nevhodné umístění zcela určují osobní preference jednotlivých obyvatel, kteří „válcují“ přírodní prostředí a ráz původních obcí. Reálná situace však většinou vypadá tak, že zájemci o stavební parcelu objížděli se svým limitovaným rozpočtem Prahu a prohlíželi si několik málo nabízených pozemků. Často se pak rozhodovali jen mezi několika alternativami, které ještě navíc posuzovali podle dopravní dostupnosti (ať už osobním automobilem nebo MHD) a také podle vzdálenosti k členům širší rodiny. Až pak přicházel na řadu osobní vkus a názory na okolní prostředí. Významnou roli tedy sehrál realitní trh, který předurčuje většinu rozhodnutí: místo si obyvatelé častěji vybírali podle obsahu peněženky nežli podle čehokoliv dalšího.

Odchod z města do okrajové zóny způsobuje, že se mění každodenní život nových obyvatel. Musejí řešit nové situace a vyrovnávat se s odlišnými podmínkami, než na které byli zvyklí v místě původního bydliště. „Člověk se přizpůsobuje situaci v jaké je, takže když bydlíme tady, snažíme se tady v okolí něco si najít,“ komentuje paní Blanka změnu zažitého každodenního života. Téměř všichni prohlásili, že bydlí na vesnici. Někteří ale ihned dodávají: „Ona je to vesnice i není to vesnice“ nebo „Není to úplně klasická vesnice, ale město to taky není.“ Oproti klasické vesnici je satelitní městečko modernější, noví obyvatelé si stavějí bazény a další nevenkovské prvky a i z hlediska sociálních vztahů funguje jinak: „Na vesnici, jak ji známe z dob našich babiček a dědečků, se všichni znali. Ale tady už je to trošku anonymní, už příchodem těch

Každodenní život v satelitním městečku významně strukturuje aktivity jednotlivců a ve většině domácností je zplošťuje téměř do jednotné podoby. Spádová oblast na okraji Prahy nabízí několik příležitostí, jak trávit volné chvíle. Velká část obyvatel shodně hraje například squash, tenis a bowling, jezdí na kole a chodí na procházky do blízkého lesa nebo jezdí za filmovými zážitky do blízkého multikina. Běžnou součástí života jsou také pravidelné návštěvy hypermarketů, supermarketů a nákupních i zábavních center. Přestože jsou v Městečku dva fungující obchody, téměř všichni se shodují, že se v nich nakupovat nedá, protože jsou drahé a nabízejí jen malou možnost výběru. Hypermarkety také vítězí proto, že mají déle otevřeno – některé z nich fungují nonstop, jiné zavírají až v pozdních večerních hodinách. „Vzhledem k naší vytíženosti v práci to prostě ani jinak nejde, když se člověk vrací pozdě z práce, tak se staví na ten nákup tam,“ popisuje důvody pan Aleš. Podstatnou část dne totiž tráví místní obyvatelé v zaměstnání. Jejich běžný režim vypadá tak, že brzy ráno odjíždějí z Městečka a vracejí se pozdě odpoledne nebo večer. A to už jsou místní obchody dávno zavřené.

Nejen konzumenti, ale i hledači Dle vztahu k Městečku i k vlastnímu bydlení by se dali obyvatelé s trochou nadsázky rozdělit do dvou skupin: na „konzumenty dobrého bydlení“ a „hledače pevného bodu“. Postoj „hledačů pevného bodu“ je aktivní, vztah „si pěstují“ vědomým sbližováním se starou částí Městečka i jeho obyvateli a navštěvují lokální akce. Kalvodovi se chovají „jako by sem patřili odjakživa“. Paní Klára


Klady a zápory ve zkratce

Kamarády díky problémům, dětem a psům

Autorství: Jana Temelová a Martin Ouředníček, Urbánní a regionální laboratoř

v Městečku dokonce pracuje, přes ní se tedy znají s místními lidmi a připadají si už více jako obyvatelé Městečka (a nikoli jako Pražáci momentálně bydlící mimo Prahu). Dle svých představ by chtěli v Městečku zestárnout a domek pak předat svým dětem. „Konzumenti dobrého bydlení“ mají ke svému okolí spíše pasivní vztah. Když mluví o Městečku, používají spíše slovní spojení „zvykli jsme si tu“, podprahově vyjadřující jen smíření se současnou situací. Ze staré zástavby tito lidé téměř nikoho neznají a žijí víceméně nezávisle na místním dění – z mnoha různých důvodů nechodí na zábavy a další společné akce. „To je tím, že tam nikoho neznám a že není moc příležitostí, abych se s nimi seznámila,“ vysvětluje paní Cecílie. Pokud zde mají nové přátele, tak většinou pocházejí také z nové zástavby. Ve svých plánech počítají s tím, že se čas od času naskytne nějaká příležitost a oni se zas odstěhují někam jinam.

Pocit domova díky starousedlíkům Prostorové upořádání Městečka s jasně patrnou hranicí mezi starou a novou zástavbou vytváří

komunikační bariéru, kterou navíc podporuje celá řada dalších vlivů, jako je například častá nepřítomnost nových obyvatel v místě bydliště, převažující doprava osobním automobilem nebo monofunkčnost nové oblasti, která se tak nestává cílem procházek starousedlíků. „S původními obyvateli moc do styku nepřicházíme, prostě jsme tak trošku oddělení, ono je to i od té staré zástavby oddělené. Opravdu ten satelit žije takovým svým vlastním životem,“ tvrdí pan Aleš. Většina nových obyvatel ani přes pět let strávených v Městečku není se starousedlíky v žádném kontaktu a žádné původní obyvatele nezná. Spíše svou novou část chápou jako „komunitu samu pro sebe“ bez užších vazeb na původní obec. Ti, kdo se s obcí více identifikují, se snaží se aktivněji zapojovat do místního dění. Paní Klára, která v obci pracuje, má s místními lidmi více kontaktů a dokonce se i vzájemně navštěvují. Také Grosmanovi, kteří se snaží záměrně nakupovat v místním obchodě, hodnotí vztahy s původními obyvateli velice pozitivně: „To jsou jediní lidi, kteří mi tady vytvoří ten pocit domova. Ti sousedi to tady nedělají, je to lidmi ve staré zástavbě.“

Vztahy s lidmi ze sousedících domů a částečně také z blízkého úseku ulice si většina místních chválí. „Musím zaťukat, že se sousedy to v devadesáti procentech funguje naprosto skvěle. Jsou tady dobří sousedi, samozřejmě jsou tady i výjimky, že si s někým nesednete, ale to může být v paneláku stejně jako tady v takovémhle satelitku,“ domnívá se pan Aleš. Většinou si vzájemně pomáhají, hlídají děti, půjčují si domácí nářadí nebo, když vidí souseda na zastávce, tak ho svezou domů. Významnou sbližovací událostí byla totiž stavba domu. Všichni obyvatelé stavěli svůj dům přibližně ve stejnou dobu, a tak všichni řešili podobné problémy. Mnohdy postupovali společně, když například psali stížnosti proti postupu developera. Navíc, pokud dům nebyl ještě hotový, nebyl postavený ani plot a lidé se tolik neuzavírali do soukromí. Z té doby tedy pochází velká část kontaktů. Dále se sousedé seznamovali přes plot svých zahrad a často si povídali o svých podobných starostech s domem. Poté, co vyrostly kolem domů neprůhledné ploty, stali se nejúčinnějšími zprostředkovateli kontaktů mezi obyvateli Městečka děti a psi. S malými dětmi chodí maminky na procházky a, protože tyto výlety nemohou být příliš dlouhé, musí se procházet po neútulných ulicích. Paní Helena dokonce popisuje celé konvoje kočárků, které chodí novou čtvrtí. Starší děti se zase znají ze škol nebo se seznámí na ulici, postupně se navštěvují a po čase tak sblíží i celé rodiny. Dalším osvědčeným kontaktním prostředkem jsou psi, protože i oni představují dobrou „záminku“ k procházkám, a tak umožňují nezávazné kontakty obyvatel. Většina majitelů psů potvrdila, že se s okolím zná hlavně díky nim.

Komunita nebo anonymní sídliště? Zdejší sociální vztahy nejsou až tak oslabené, jak se by se mohlo na první pohled zdát. Úzké vazby mezi sebou mají blízcí sousedé a objevují se tendence ke sbližování i s ostatními. Nevhodné prostorové upořádání má však stále velký vliv, lidé příliš nepobývají ve veřejných prostorách, a tak nemají moc příležitostí se s druhými nezávazně potkávat. Je velice těžké odhadovat, jak bude Městečko vypadat za několik let. Nabízejí se dva možné scénáře vývoje. Podle prvního se postupně všechny bariéry bránící kontaktům mezi obyvateli prolomí a vznikne zde jistý druh komunity a ukotvených vztahů. Ve druhém možném případě tyto bariéry (podpořené stěhováním obyvatel) převládnou a satelitní městečko se bude stále více podobat anonymnímu sídlišti. Autor je sociolog, text vychází z jeho diplomové práce.


Autor: Tomáš Bojar

Satelitní a zahradní město Více než polovina Čechů sní o vlastním domě se zahradou někde za městem. Očekávají klidný a bezpečný život v zeleni, zbavený rušivých vlivů metropole. Děti budou pobíhat venku – daleko od heren a nočních klubů – a budou dýchat čerstvý vzduch. Převážná část dnešní příměstské zástavby však má k tomuto ideálu daleko. Bez auta tu mnoho nezmůžete, základní infrastruktura chybí, o přirozených sociálních poutech raději ani nemluvě. Existuje ale i jiná možnost „bydlení v zeleni“. Před více než sto lety s ní přišel Angličan Ebenezer Howard a slavil s ní neočekávaný úspěch. Zahradní města, navržená podle jeho urbanistického konceptu, začala růst nejprve v Británii a posléze i jinde ve světě. V situaci, kdy hořekujeme nad všemožnými příměstskými „Šmoulovy“, si je dobré tento koncept připomenout. Nejde totiž o pouhou odtažitou fantazii činorodého snílka, ale o naprosto realistickou a životaschopnou představu bydlení v těsném sepjetí s přírodou, která reaguje na přirozenou lidskou touhu uniknout z hlučných, znečištěných a často i nebezpečných městských center.

PRYČ Z MĚSTA? ZPÁTKY DO MĚSTA? Můžeme se tomu divit sebevíc, ale pro řadu lidí není tradiční městské centrum tím pravým místem pro život. Pracovat tu, studovat tu, chodit tu do divadla nebo na koncert – to ano. Ale vychovávat tu děti, chodit tu s nimi na procházky, sportovat s nimi? Nikdy! Většina dnešních Evropanů (podle výzkumu je to až 60 procent) se proto snaží z městského centra uprchnout a uchýlit se do klidnějšího a čistšího prostředí. V posledních čtyřiceti letech se vnitřní města postupně vylidňují a lidé se po americkém vzoru uchylují do příměstských „nocleháren“. Současná společnost je samozřejmě natolik složitá a nepřehledná, že v ní můžeme pozorovat i proces zcela opačný. Zejména mladí lidé dnes znovu přicházejí městskému prostředí na chuť a zpola opuštěné čtvrti, které se mezitím staly životu nebezpečným územím, opětně kolonizují. Sociologové a urbanisté již pro tento úkaz vynalezli slovo: mluví o gentrifikaci. „Genterise“ je staré francouzské slovo pro šlechtu, přičemž novodobou „šlechtou“ se tu rozumí všichni ti výtvarní umělci, divadelníci, hudebníci, ale posléze i zcela obyčejní „jupíci“, kteří v zanedbané, sešlé čtvrti kupují byty a domy a postupně z ní vytvářejí živé, pulsující

Jeden z odvážných Howardových plánů: aglomerace o 250 000 obyvatelích.

místo, „kde je dobré bydlet“. Skrze takovéto poněkud přihlouplé módní vlny pak řada lidí konečně pocítí skutečný půvab městského života: navečeřet se mohou v zahradní restauraci za rohem, do kina zajít o dvě ulice dál a ráno před domem prohodit pár slov s trafikantem. Proč se čtvrti říká čtvrť, je jim záhy jasné: jednoduše proto, že všechno důležité je během čtvrthodinové chůze v dosahu.

PRYČ Z MĚSTA! I tak ale není pro většinu lidí takovéto živé (a tudíž ne zcela čisté, spořádané a bezpečné) město prostředím, v němž by chtěli vychovávat své děti. Sen o pěkném domku se zahrádkou stále ovládá mysl většiny, a jednoduché řešení v podobě satelitních městeček proto slaví úspěch i po letech. Přibližně od poloviny devadesátých let můžeme


něco podobného pozorovat i u nás. Nepoučeni cizími odstrašujícími příklady, vrhli jsme se do jejich výstavby s obrovskou vervou. Živelný porevoluční kapitalismus tak v naší krajině brzy zanechal podobně odpudivou stopu jako předchozí budovatelské megalomanství. Ten obraz známe všichni: bez ladu a skladu vedle sebe stojí pestrobarevné domy, jejichž primárním cílem jako by nebylo nic jiného než manifestovat rychle nabyté bohatství svých obyvatel. Velké vikýře a zdobné balustrády, vyčuhující zpoza masivních plotů, lépe: hradeb. Americká katalogová hacienda vedle alpské chaloupky s pelargóniemi, kanadský srub vedle podivné parodie na barokní zámek. A obchod žádný, hospoda žádná, hřiště žádné, školka žádná, park žádný, autobusová zastávka žádná, obecní pospolitost žádná. Zato dopravní zácpy na cestě do města i z města, o ty nouze není. Domy jsou v krajině rozmístěny tím nejméně hospodárným způsobem, hustota osídlení je rekordně nízká. Jak píší Václav Cílek a Miroslav Baše ve své studii Suburbanizace pražského okolí: dopady na sociální prostředí a krajinu, růst satelitních čtvrtí „Sebou přináší některé neočekávané problémy, jako je rozdělení dříve celkem jednotných vesnicí na starousedlíky a novousedlíky s různými, často protichůdnými cíli, dále zvýšené náklady na výstavbu a údržbu komunikací a technických sítí, tlak na výstavbu nových silnic, ale také zároveň ubývání volného

prostoru, kudy lze tyto komunikace vést. Kromě toho pozorujeme zastavování často hodnotné zemědělské půdy, kterou v době klimatických změn můžeme v budoucnosti opět potřebovat a rovněž ubývání volné krajiny, kam se dá chodit na vycházky.“

DIVOKÁ DEVADESÁTÁ LÉTA S překotnou příměstskou výstavbou je to vlastně stejné jako s tolik proklínanou divokou privatizací bez právního rámce: varovné hlasy ze zahraničí jsme ignorovali, jako bychom prostě zlou zkušenost museli učinit sami. Komunistické pětiletky podlomily důvěru většiny občanů v možnost smysluplného plánování, vše se nadlouho mělo poměřovat jen bezprostředními náklady a výnosy. Díváme-li se na věc z pohledu průměrného developera, nemůžeme se mnoho divit: vždyť jaká je například ekonomická hodnota takového parku, jaké výnosy může přinést? Pochopitelně žádné, alespoň pokud výnosem rozumíme okamžitý zisk. Že by s sebou ekonomicky výhodné chování mohlo nést i nějaké externality, si v divokých devadesátých letech připouštěl málokdo. Naše ekonomika nakonec zbytečné otřesy po „zhasnutí světel“ přestála a i se satelitní zástavbou je to nakonec podobné: ty největší excesy devadesátých let už jsou pryč, příměstská architektura se postupně kultivuje a lidé pomalu začínají chápat smysl kvalitního územního plánu i dobrého architekta. Developerům

už z ruky automaticky nezobou a stále častěji na nich požadují, aby do svého plánu výstavby zahrnuli i veřejná prostranství či místo pro obchody a školu. Již navařená „sídelní kaše“ ovšem jen tak nezmizí. O to více můžeme litovat, že jsme po roce 1989 nebyli schopni oživit tradici zahradních měst, která se u nás před válkou pod vlivem zahraničních vzorů stavěla.

MĚSTO V HLAVĚ Představa zahradního města vznikla v hlavě jediného člověka. Byl jím Angličan Ebenezer Howard – muž, jemuž chybělo jakékoliv formální architektonické či urbanistické vzdělání, ale který se přesto zapsal do dějin těchto oborů. Howard (1850-1928) pracoval jako stenograf u londýnské Městské rady, a měl tak dobrý přehled o tom, jakým problémům musela britská metropole každodenně čelit. Věděl o znečištění, nevyhovujícím chudinském bydlení, nedostatku zeleně v některých čtvrtích i o potížích s dopravou. Zároveň hodně četl, velký vliv na něj měly zejména spisy Johna Ruskina, duchovního otce hnutí Arts and Crafts. Během svého amerického pobytu se zase seznámil s básníkem Waltem Whitmanem a svobodomyslným esejistou Ralphem Waldo Emersonem, dobře znal i díla francouzských utopistů. Howard nebyl ani tak originální myslitel, jako spíše schopný eklektik s velkým smyslem pro praxi. Většina zásadnějších myšlenek, které hlásal, se již dříve objevila u jiných, ale jen on jim dokázal dát životaschopný rámec. S Ruskinem a dalšími sdílel výhrady ke kapitalismu devatenáctého století a jeho brutálním dopadům na život a životní prostředí člověka. Cestu ven však nespatřoval v revoluci ani bezohledné destrukci. Jak napovídá už název jeho přelomového spisu To-Morrow: A Peaceful Path to Real Reform (1898), Howard neochvějně věřil, že je možná i postupná a nenásilná změna neblahého řádu. A co víc, dokonce i zcela konkrétně ukázal, jak by tato změna měla vypadat. Základní otázka, již si Howard položil byla tato: „Kam lidé půjdou?“ Do města, anebo na venkov? Obojí má své zřejmé výhody i nevýhody, které se dodnes v podstatě nezměnily a které tu proto není třeba líčit. Proč ale volit mezi čistým vzduchem a čilým kulturním životem, když bych mohl mít obojí? Howard totiž přichází s koncepcí třetího útvaru (TownCountry), který v sobě spojuje výhody města a venkova a vcelku úspěšně eliminuje i jejich nevýhody. Je jím okrouhlé zahradní město postavené na základě pečlivého plánu s přesně danou rozlohou i pevně určeným počtem obyvatel.

ZELEŇ VŠUDE OKOLO Tři Howardovy „magnety“: město, venkov a zahradní město, jejich výhody a nevýhody

10

Jeho vznik líčí Howard velmi detailně: vše začíná zakoupením necelých 35 kilometrů čtverečních půdy, na nichž má samotné město


foto: Jiří Křenek


Typický příklad nekoncepčního řešení moderního satelitního města.

zabrat jen jednu šestinu v úplném středu území. Zbytek tvoří tzv. zemědělský pás, v němž se na pastvinách pasou krávy, pěstuje se tu ovoce a zelenina a na okrajích se tyčí les. Působí tu jak soukromí zemědělci, tak i zemědělská družstva, mezi nimiž – stejně jako v celém městském hospodářství – probíhá volná soutěž. Z celkových 32000 obyvatel města obývají zemědělský pás jen dva tisíce. Všichni ostatní žijí v samotném vnitřním městě, ale o kontakt s přírodou tu rozhodně nepřicházejí. Zeleň totiž tvoří integrální součást prostoru i tam. Šest velkých radiálních bulvárů, na nichž je provozována linková doprava, rozděluje zahradní město na šest čtvrtí. Všechny směřují doprostřed území města, kde se nachází pečlivě udržovaná okrouhlá zahrada. Kolem ní jsou rozmístěny všechny důležité veřejné budovy – je tu nemocnice, muzeum, koncertní síň, kongresová síň či radnice. Za nimi se rozkládá další rozsáhlý pás zeleně, městský park se sportovišti a dalšími místy pro trávení volného času. Jelikož v Anglii hodně prší, a nejde proto být stále venku, obepíná centrální park zastřešený skleněný bulvár, tzv. Křišťálový palác. V něm najdeme zimní zahradu jakož i obchody, kavárny a tržiště, kde farmáři nabízejí zeleninu, kterou vypěstovali na polích za městem. Za Křišťálovým palácem pak již začíná obytná zóna, sestávající z domků se zahradami. Zajímavé je, že pro ně žádný jednotný architektonický mustr neexistoval – patrně proto, že individuálnímu vkusu šlo na sklonku devatenáctého století ještě důvěřovat. Hlavní

důraz se u nich kladl především na dostatek slunečního svitu a kvalitní hygienu. Struktura rezidenční oblasti je navržena velmi důmyslně: radiální bulváry tu protínají soustředné kruhové třídy (Avenues), mezi nimiž se vyjímá zejména bohatě porostlá Grand Avenue. Uprostřed dlouhých stromořadí na ní nalezneme školy, farnosti či sídla dobročinných spolků. Vše je dosažitelné během několika málo minut, a protože je všechen průmysl soustředěn až na samém kraji města, je tu i dobrý vzduch. Nenajdeme tu žádná sociální ghetta, ale zdravé, příjemné bydlení, které si mohou dovolit i nižší vrstvy obyvatelstva. Všeobecný standard je zároveň natolik vysoký, že tu může bez potíží bydlet i náročnější buržoazie. Veřejný prostor je živý, lidé jsou rádi, že mohou být spolu a patřičně toho využívají.

náměstí s obchodem a restaurací. V současnosti jedna z nejžádanějších a nejdražších pražských čtvrtí vznikala ve své době v podstatě také jako satelitní předměstí. Podobné to bylo třeba i s vinohradskou čtvrtí Ve Stromkách, Spořilovem, částí Břevnova či Košíř. Nezbývá proto než zopakovat, že jsme si na naše zašlé tradice mohli počátkem devadesátých let vzpomenout. Architektura i urbanismus samozřejmě od doby první republiky daleko pokročily, ovšem dávají-li dnes lidé stále houfně přednost „bydlení v domku se zahrádkou“, představuje (patřičně modifikovaná) myšlenka zahradního města stále jednu z těch lepších alternativ.

I OŘECHOVKA BYLA SATELIT Nejedná se přitom o žádnou utopickou fantazii. Koncept sice ve své plné kráse nikdy realizován nebyl, ale řada měst a čtvrtí se mu v modifikované podobě alespoň přiblížila. V případě anglického Letchworthu nebo Welwynu, která jsou dodnes vyhledávaným místem k bydlení, se urbanistický plán do světa otiskl velmi zdařilým způsobem. Myšlenka zahradního města ovšem slavila úspěch i na kontinentu, zejména v Německu, ale třeba i v předválečném Československu. Patrně nejzdařilejší tuzemskou realizací byla pražská čtvrť Ořechovka, sestávající z jednopatrových řadových domků i volně rozmístěných vil soustředěných kolem

Ebenezer Howard

11


Autorka: Petruška Šustrová

1956 1. část – XX. sjezd a suezská krize V posledním únorovém týdnu 1956 se konal očekávaný XX. sjezd Komunistické strany SSSR. Byl to první sjezd po Stalinově smrti a očekávala se změna politické linie. Sjezd zahájil první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov projevem, který trval celkem sedm hodin. Byl v něm cítit odklon od Stalina – zatímco Stalin naznačoval, že dříve či později dojde ke konfrontaci mezi Východem a Západem, Chruščov hovořil o cestě k mírovému soužití obou bloků: Naše přesvědčení o vítězství komunismu se zakládá na tom, že socialistický způsob výroby má rozhodující přednost před kapitalistickým. Věříme, že všichni pracující na světě, jakmile se přesvědčí, jaké přednosti jim přináší komunismus, dají se dříve či později cestou boje za vybudování socialistické společnosti.

STALINOVY ZLOČINY To nejdůležitější, totiž odhalení Stalinových zločinů, se charakteristicky neudálo veřejně. Chruščov přednesl na uzavřeném zasedání tajný projev, v němž mluvil o věcech, o kterých se do té doby mlčelo nebo nejvýš šeptalo: Je nepřípustné a odporuje duchu marxismuleninismu vyzdvihovat jednu osobu, proměnit ji v nadčlověka s nadpřirozenými vlastnostmi podobnými vlastnostem nějakého boha. Takový člověk údajně všechno ví, všechno vidí, myslí na každého, může udělat všechno a je neomylný. Takové přesvědčení o jednom člověku, konkrétně o Stalinovi, se u nás mnoho let pěstovalo. To tedy byl šok. Stalin skutečně byl uctíván jako Bůh a odhalení, že nejen nebyl Bůh, ale dokonce se dopustil strašlivých zločinů, se sovětské společnosti nepřijímalo snadno. A to se v projevu ještě neříkalo všechno. V projevu bylo i mnoho tendenčního. Když Chruščov vyjmenovával Stalinovy zločiny, soustředil se skoro úplně na oběti let 1937 a 1938, vyjmenoval devadesát osm členů ústředního výboru, kteří byli zastřeleni, a také hrstku starých bolševiků. „Vlna masového zatýkání začala v roce 1939 opadat,“ prohlásil, což byla vyslovená lež, protože ve skutečnosti se počet vězňů ve čtyřicátých letech zvyšoval. Nepřipomněl kolektivizaci, ukrajinský hladomor ani masové represe na západní Ukrajině a v baltských státech, nejspíš proto, že se na

12

Nikita Chruščov přednesl na XX. sjezdu KS SSSR projev, v němž se vymezil proti kultu osobnosti, a započal tak proces reflexe Stalinovy éry.

nich sám podílel. Mluvil o 7679 rehabilitacích, a přestože mu přítomní v sále aplaudovali, byl to ve skutečnosti jen nepatrný zlomeček lidí,

o nichž Chruščov věděl, že byli nespravedlivě vězněni. Projev elektrizoval ministerstvo vnitra, KGB a správy táborů gulagu. Během týdnů se


ovzduší v táborech projasnilo a propouštění a rehabilitace konečně nabraly rychlost. Během tří let, od Stalinovy smrti do tajného projevu, bylo rehabilitováno něco přes 7000 lidí – za deset měsíců po projevu to bylo 617 000 lidí. K urychlení procesu byl vytvořen nový mechanismus. Ironií osudu mnohé vězně, které svého času odsoudily „trojky“, nyní propouštěly také „trojky“. Komise složené ze tří lidí – prokurátora, člena ÚV a rehabilitovaného člena strany, což byl mnohdy také bývalý vězeň – cestovaly po táborech a místech vyhnanství napříč celou zemí. Měly zmocnění rychle vyšetřit jednotlivé případy, pohovořit s vězněm a na místě ho propustit. Ann Applebaumová, Gulag Projev se rychle šířil, přestože byl tajný, části z něho byly zveřejněny a mluvilo se o něm doslova všude. Vyvolal různé reakce. Pro mnohé to byl šok: pro vojáky druhé světové války, kteří vybíhali do útoku s pokřikem „Za Stalina!“, i pro lidi, kteří obětovali kus života a zdraví na mamutích stavbách socialismu. Když sovětské úřady rozhodly, že odvolají velké oslavy třetího výročí Stalinova úmrtí, vzbouřila se Gruzie, Stalinovo rodiště, jejíž obyvatelé byli pyšní, že z jejich středu pocházel tento velký, ba největší vůdce. Povstání bylo potlačeno za cenu několika desítek mrtvých. Všechny změny ovšem nezačaly Chruščovovým tajným projevem. Náznaky „tání“, jak tento proces nazval sovětský spisovatel Ilja Erenburg, se ohlašovaly už dříve. V Maďarsku, v Polsku i v Československu se vedly veřejné i poloveřejné diskuse, kde se sice otevřeně nekritizoval Stalin, ale které tiše vedly k nápravě některých jeho zločinů.

BARÁKOVA KOMISE V Československu se měla se zločiny padesátých let vyrovnat tzv. „Barákova komise“, která působila od ledna 1955 z podnětu tehdejšího prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. Byl to podnik poněkud sporný, v komisi pracovali i lidé, kteří se na nezákonnostech padesátých let sami podíleli. Předseda komise Rudolf Barák byl ministrem vnitra od roku 1953, takže se podepsal například na procesech proti příslušníkům bezpečnostních složek nebo i na procesech s tzv. buržoazními nacionalisty v čele s Gustavem Husákem. Činnost komise také podléhala omezením, bylo například zakázáno zpochybnit výsledek procesu se Slánským a jeho společníky. Část členů komise měla na rukou krev, například zástupce generálního prokurátora dr. Švach několik let předtím navrhoval trest smrti pro Marii Švermovou. Účelem komise nebylo ony události vyšetřit, ale jaksi je politicky uzavřít. Určité výsledky ovšem činnost komise měla: byli například zatčeni vyšetřovatelé StB Bohumil Doubek

a Vladimír Kohoutek – nejvyhlášenější ze všech vyšetřovatelů. Doubek a Kohoutek si ovšem roky, k nimž byli odsouzeni, nikdy neodseděli a již v roce 1958 byli propuštěni. Propuštěni byli i někteří političtí vězni, samozřejmě komunističtí – Eduard Goldstücker nebo Artur London a Vavro Hajdů, odsouzení se Slánským. Celková bilance Barákovy komise zněla, že v 52 případech byly rozsudky nespravedlivé ve 213 byly příliš tvrdé a 97,4 % rozsudků bylo v pořádku. Takže žádná skutečná revize.

BOJ O SUEZ Na podzim 1956 došlo ke krizi na Blízkém východě, v Egyptě, jenž byl předtím 74 let pod britskou nadvládou. Nyní už byli staženi poslední britští vojáci a Egypt kontroloval své území – jedinou výjimkou byl Suezský průplav, i nadále podřízený mezinárodní Společnosti Suezského průplavu. Už v roce 1952 došlo v Egyptě k vojenskému převratu a do čela se po různých peripetiích dostal fešácký mladý důstojník Gamál Abdul Násir. Ten byl 26. července 1956 zvolen egyptským prezidentem (99,84 % hlasů). V roce 1955 prodal SSSR Egyptu velké množství zbraní výměnou za bavlnu, jíž bylo tehdy nadbytek. Cílem tohoto odvážného tahu byl rozšířit sovětský vliv na Blízký východ. V úsilí o získání vlivu v Egyptě Chruščov fakticky „obešel“ sanitární kordon, který západní státy kolem SSSR vybudovaly, a postavil tak Washington před nutnost konfrontace se Sověty v oblastech, které byly do té doby považovány za bezpečnou součást západní sféry. Henry Kissinger, Umění diplomacie Připomeňme, že zbraně neprodal do Egypta Sovětský svaz, ale jeho satelitní prostředník, Československo. Suezská krize vypukla 26. července 1956: při čtvrtém výročí sesazení krále Farúka měl prezident Násir v Káhiře projev ke 150 000 divákům. Násir byl pro západní politiky nevyzpytatelný a jistě je překvapil, když v přímém přenosu vyhlásil znárodnění Suezského průplavu:

za desítky let – mohlo existovat jen ze záplav Nilu. To měla obrovská Asuánská přehrada změnit. A právě o jejím financování se Násir dohadoval s bohatými západními státy, které slíbily, že ji zaplatí. Jenže když Československo prodalo Egyptu zbraně, rozhodli američtí představitelé, že Asuán financovat nebudou. Násir se tedy rozhodl, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, a znárodnil Suezský průplav. Tím pochopitelně rozzlobil akcionáře průplavu a Británie a Francie začaly vyhrožovat vojenskou silou. Do Středozemního moře se přesunuly lodě britské flotily, jenže Spojené státy byly s takovým postupem krajně nespokojeny. Konflikt odstartoval Izrael, který 29. října 1956 vstoupil do pásma Gazy a jeho vojáci se pustili do boje proti základnám Palestinců a Egypťanů, a poté 31. října zaútočily anglické a francouzské bombardéry. Amerického prezidenta Eisenhowera akce spojenců popudila a jeho ministr zahraničí předložil Valnému shromáždění OSN rezoluci vyzývající k zastavení palby, která byla 2. listopadu velkou většinou přijata. Britům a Francouzům však – nechtěli-li odejít s hanbou – nezbývalo, než pokračovat, takže vylodili 7000 vojáků a akce se zastavily teprve 7. listopadu. Bylo to velké fiasko, brzy bylo jasné, že věc je prohraná. Byl vyhozen do povětří ropovod a znemožněna dodávka čtvrtiny ropy z Blízkého východu – a v tu chvíli Evropě došlo to, co pociťujeme čím dál silněji: jak jsme na dodávkách ropy závislí. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura.

Ve chvíli, kdy k vám promlouvám, začalo několik vašich egyptských bratří přebírat společnost, které patří průplav, a její majetek a řídit plavbu lodí, jež je součástí Egypta, protože ho vlastní. Za takovou režii by se nemusel stydět největší režisér světa. Všechno šlo ráz na ráz. Pohledávky Společnosti Suezského průplavu byly zmrazeny a budovu společnosti během Násirova projevu obsadila egyptské policie. Příjmy z plavby průplavem měly napříště patřit egyptskému lidu. Tomuto rozhodnutí předcházely spory o financování Asuánské přehrady. Egyptské zemědělství totiž – mimochodem v Egyptě neznají slovo „déšť“, prší tam jednou

Na konci října 1956 vstoupila izraelská vojska do pásma Gazy

13


Autor: Bohdan Bláhovec

Práce jako na kostele Snaha o rehabilitaci kulturního života v sudetských obcích je běh na dlouhou trať. A tak často nezbývá než říct: „Pomozme si sami!“ „Chlapi drží kůl a ženský budou bránit tady tu jamku. A až vás to holky přestane bavit, pustíte chlapy s kůlem do jamky. Je to vlastně snadný. Jako v životě,“ říká bývalá starostka obce Olbramov Mirka Válová, zakladatelka občanského sdružení Pomozme si sami. Je první květnový víkend a zhruba dvacet lidí z různých koutů republiky je nastoupeno na návsi u rybníka ke stavbě keltské májky. Ta je součástí novodobé tradice májových slavností, které zde začaly zkraje devadesátých let. Na sobotu je plánována májka a irská jam session v místní hospodě, v neděli dopoledne pak fotbalový zápas proti sousední vesnici.

MÍSTŇÁCI, LUFŤÁCI, PRAŽÁCI Místních tu však není mnoho. „Tak počkáme ještě na Pepu a začnem,“ pokračuje Válová. Začátkem osmdesátých let, v době nejtužší normalizace, sem spolu s manželem a třemi

14

dcerami odešla do lokální emigrace. Manžel začal pracovat v místním kravíně, Mirka se ucházela o místo učitelky mateřské školy v sousedním Černošíně. Z politických důvodů však nebyla přijata, a tak se starala o chod domácnosti. S novými možnostmi a atmosférou nastolené svobody přišla logicky i snaha rehabilitovat narušené poměry ve vesnici a okolí. Obec Olbramov spadá do mikroregionu Konstantinolázeňsko. Toto sdružení obcí si vytklo za cíl vrátit do okolí kulturní život a posílit u místních lidí vědomí pospolitosti, které tu dlouhá léta nebylo kdovíjaké. Své udělal již poválečný odsun sudetských Němců, po nichž sem přišli lidé bez jakéhokoliv vztahu k místním tradicím, a vše pak jen dovršila apatická normalizační léta. Májové slavnosti tvoří asi šestinu klíčových akcí, které se zde do roka pořádají. Těmi zby-

lými jsou například tradiční pouť, divadelní jarmark, tříkrálový bál či projekt o. s. Pomozme si sami, nazvaný „Práce jako na kostele“. Jeho cílem je bazální oprava místních kostelů. V nich už přitom není téměř nic, co by bylo možné jakkoliv zpeněžit, a tak už jde jen o to, uvést je do takového stavu, aby v nich mohl proběhnout koncert či podobná společenská událost. Motivovat místní občany ke spolupráci je však stále obtížné. Přestože je Válová v obci respektovanou osobou, velká část jejích sousedů nemá o účast na kulturních akcích zájem. Z nějakých sedmdesáti stálých obyvatel, jejichž průměrný věk se pohybuje okolo čtyřiceti let, jich je na návsi asi jako prstů na rukách. Je devatenáct hodin a před malou chvílí začal hokejový zápas Bělorusko – Švédsko, což je dozajista událost, kterou si nikdo nemůže nechat ujít. Místní hospoda navíc nemá ani


televizor, a tak jsou všichni doma. Paradoxní na fungování o. s. Pomozme si sami je i fakt, že řada jeho nejaktivnějších členů nejsou místní, ale přátelé, povětšinou z Prahy. Jejich iniciativa vyvěrá buď z čisté sympatie k projektu, nebo souvisí s fenoménem příklonu městských lidí k vesnickému životu. Naproti tomu většina mladých obyvatel Olbramova odchází do Prahy či jiných větších měst. Valná část z přítomných na návsi jsou tedy buďto „lufťáci“, obyvatelé sousedních vesnic Kořen a Lestkov či přátelé z období disentu i současnosti. „Stuha je za dvacku,“ říká paní starostka. „Výtěžek půjde na místní památky.“ Dvacet korun na sudetské památky se jeví jako rozumná investice. Kupuji jednu stužku a připevňuji ji na dřevěný kůl. Mezitím dorazil i Pepa Janíček, známý kytarista Plastic People of the Universe a přítel Válové z dob disentu. Boj o obhajobu jamky a vsazení kůlu může začít. Muži berou kůl a za hlasitého řevu se rozbíhají proti stěně žen, které jejich snahu opětují ještě hlasitějším pištěním a smíchem. Asi po minutě vzájemného přetlačování je kůl vsazen do jamky. Švédové střílejí první gól zápasu. Následuje společný tanec. „Teď podlez“, říká mi malá holčička. Přelézt, podlézt, přelézt, podlézt, přelézt, podlézt a tak pořád dokola. Dva proti jdoucí kruhy, mužský a ženský, se postupně proplétají, až kolem dřevěného kůlu upletou vzor podobný tkanému koberci. Tradice májových slavností v Olbramově se původně začala jako neformální setkání několika přátel. Pepa Janíček je jedním z průkopníků keltské hudby u nás. Cesta od spontánního muzicírování tradičních „tuenů“ ke stavbě keltské májky proto tak nějak vyplynula z kontextu. Když je konečně májka hotová, přesouvají se všichni do místní hospody. Švédsko vede 4:3.

ŽIVOT JE TAKOVEJ Hospoda přestala do značné míry plnit svou každodenní funkci prostoru společného

setkávání asi před sedmi lety. Tehdy manžel paní Válové utekl před alkoholem do své další emigrace a začal pracovat ve Spojených státech. Od té doby se otevírá pouze při pořádaní podobných akcí. „Pípu už tu nemáme několik let,“ směje se Mirka a prodává mi lahvové, které před chvílí dovezli ze stříbrského Penny marketu. Začíná se zvolna popíjet a hrát. Kapela je složená z okruhu českých vyznavačů irské hudby – zmíněným Pepou Janíčkem, lidmi kolem pražské kapely Dún an Dóras a plzeňského Poitínu. Vše probíhá v neformální atmosféře sousedského setkání. Prostorný sál hospody je však poloprázdný. Bělorusové vyrovnávají na 4:4. „Ještě před čtyřmi lety tu bylo třeba i osmdesát lidí,“ říká Mirka beze stopy sentimentu. „Jenže jak je ten hokej a už tu nečepujem, tak je sem prostě nedostaneš,“ reaguje jeden z „lufťáků“. „Mají doma pípu a jsou spokojený, no. A my jsme taky spokojený, že jo.“ Sálem typické české hospody bez výčepu zní dunivý rytmus typické irské hudby. Švédové opět vedou. Přichází vrchol večera – dražba domácích koláčů. „Výtěžek z dražby půjde na místní památky,“ říká opětovně paní starostka. Přichází asi desetiletá holčička s úsměvem na rtech i na koláči. V dražebním handlu je koláč po několika minutách prodán mamince holčičky za sto padesát korun. Další je vydražen kapelou, třetí je nakonec přiklepnut mně. I šest set padesát korun na místní památky se jeví jako rozumná investice. Koláče jsou chutné, i když lehce nedopečené. Poslední z nich je překvapivě za největší sumu vydražen samotnou Mirkou, která sbírku organizuje. Pro místní památky se to nezdá být příliš výhodné, ale budiž. Je po dražbě. Švédové vyhráli nad Běloruskem 6:5. Ještě však není dobojováno. Následuje zápas Německo-Finsko. Kapela začíná opět hrát. Do hospody přichází trojice místních mládenců ve značně podroušeném stavu. „Umřel Sahula, rozumíš,“ vysvětluje největší z nich, kterému nikdo neřekne

jinak než Sajborg. „Zahrajte něco vod Sahuly!“ Kapela pokračuje v irském stylu, takže mladíkům pro jejich tryznu nezbývá než vykřikovat refrén asi nejznámější Sahulovy písně „Život je takovej a jinej nebude, nežli mé tělo platnosti pozbude“, což v kombinaci s irskými dudami vytváří vpravdě surreálnou kombinaci. Za pár desítek minut je nutné Sajborga odnést z hospody v náručí, neboť jeho tělo pro dnešní večer pozbylo své platnosti. Je půlnoc. Finsko vítězí nad Německem 5:1. Poslední tóny irské ukolébavky předznamenávají odchod domů.

JAKO NA KOSTELE Na druhý den je naplánován tradiční fotbalový zápas Olbramov – Lestkov, doplněný o společný piknik v trávě . Na místo po válce zaniklé vesnice Horní Víska jedeme na traktoru po prašné polní cestě. Lestkovští přijíždějí hasičským vozem a přivážejí basu piv. Místní fotbalový dorost se před zápasem náležitě občerství. Kluci jdou potrénovat, dívky pokuřují ve stínu na dece a tváří se nezúčastněně. Začíná zápas. Po travnaté louce pobíhá blíže nespecifikovatelný počet těl, od dorostu po důchodce, podpořený oběma starosty. Starostka Olbramova je v útoku, starosta Lestkova zase stojí v bráně. Po prvním poločase vede Olbramov 1:0. Ve druhém dějství se však karta obrací a Lestkov poprvé po třech letech nad Olbramovem vítězí, konečné skóre je 2:1. „Ještě, že tak,“ směje se Mirka. „Jinak už by s náma nechtěli za rok hrát.“ Na mou otázku, jestli Mirce nevadí, že na akce přijíždí méně lidí a že sousedy nechává její iniciativa celkem lhostejné, reaguje s uvědomělým úsměvem. „To je práce jak na kostele,“ směje se Mirka. „I ta úvodní apatie je součástí procesu. Tady se desítky let nedělo vůbec nic. Všichni byli navyklí, že nemá cenu o cokoliv usilovat. Tím se není možný nechat odradit. Je třeba ty akce dělat dál a utužit povědomí o tom, že tohle je normální.“

Klíče od Bílého domu 2008 Svět se značným napětím čeká, kdo vyhraje americké prezidentské volby. Obama nebo McCain? Jisté je, že americký prezident bude mít jako dosud velký vliv na mezinárodní situaci. McCain prosazuje větší vliv USA v mezinárodní diplomacii a posílení vztahů se spojenci Spojených států. Obama má za to, že je třeba spíš vyjednávat než bojovat a vést dialog i s nepřátelskými státy, jako jsou Írán, Sýrie či Severní Korea. McCain chce udržet americkou armádu v Iráku, Obama chce vojska rychle stáhnout. McCain se jasně staví za systém protiraketové obrany, Obama je vůči němu spíše skeptický. Vyjádřete se k situaci ve čtenářské soutěži Nového Prostoru. Napište text v délce 4 500-5 000 znaků včetně mezer, který objasní, co by znamenalo vítězství demokrata Baracka Obamy nebo naopak republikána Johna McCaina. Co Americe a světu jeden či druhý přinese? Jaký to bude mít vliv na mezinárodní vztahy? Tři nejlepší texty budou odměněny knihou Krize Henryho Kissingera. Autor vítězného textu ke knize získá 1000,- Kč a jeho text bude publikován na stánkách Nového Prostoru. Své soutěžní texty posílejte do 21. července 2008 na adresu: [email protected]. Knižní ceny do soutěže poskytlo vydavatelství Academia, www.academia.cz.

15


Autorka: Milena Černá

foto: Massy1970

Akční plán, jak zatočit s bezdomovci

Představte si, že by byl mezi Pražany uspořádán výzkum veřejného mínění, v němž by se respondenti vyjadřovali k tomu, které onemocnění si zaslouží nejvíce peněz na léčbu, kteří nemocní jsou Pražanům nejsympatičtější a ke kterým pociťují největší soucit, případně největší odpor. Asi by vás udivilo, kdybyste se dozvěděli, že lidé v Praze nejméně tolerují ty, kdo jsou v důsledku onemocnění jater žlutí anebo v důsledku zánětu kůže rudí. Aby se dosáhlo spravedlnosti v souladu s míněním obyvatel Prahy, na základě tohoto „výzkumu“ by se pak rozdělovaly peníze. Ti, kdo vzbuzují odpor, by dostali nejméně, aby pochopili, že v hlavním městě nemají co dělat, případně že se o ně mají postarat jejich příbuzní. Ti sympatičtí, hlavně ti, kteří vypadají, jako by ani nemocní nebyli, by naopak dostali peněz nejvíc. Rozdělovaly by se ovšem veřejné prostředky, a to například formou dotací či příspěvků na léčbu.

Méně služeb, méně bezdomovců Přibližně tímto způsobem zadal Magistrát hlavního města Prahy v roce 2007 výzkum veřejného

16

mínění ohledně sociálně slabých skupin. Pražané podle tohoto výzkumu nemají rádi sociálně slabé spoluobčany a nejvíc ze všech bezdomovce žijící na ulici. Na otázku, kdo by jim měl pomáhat, odpovídá 85 % dotázaných, že určitě nebo spíše si mají pomoci sami. K obrovskému překvapení všech, kdo se zabývají sociálními službami, se citovaný výzkum stal východiskem Akčního plánu řešení problematiky bezdomovectví pro rok 2008 a následující období a byl oficiálně představen na tiskové konferenci. V představě pražských komunálních politiků je to jednoduché: nemají-li Pražané bezdomovce rádi, musí je někdo dostat z ulic pryč. Pražané

jsou toho názoru, že bezdomovci si musí pomoci sami. Magistrát jim tedy bude poskytovat jen minimální sociální služby. Paradoxem je, že v preambuli tiskoviny se praví, že sociální služby, tak jak se poskytují doposud, jen konzervují stav a nic neřeší. Čím méně podpůrných služeb, tím méně bezdomovců. Tento cynický a populistický postoj nemá v Evropě obdoby. Je otázkou, do jaké míry je tato koncepce výrazem širšího politického konsensu na pražské radnici.

Do rukou policie či psychiatrů Principem sociálních služeb, které směřují k sociálnímu začleňování, je samozřejmě aktiv-


ní přístup uživatelů. Cílem je, aby uživatelé byli odpovědní za svůj život a za život svých rodin. V takovém případě je ale nutné, aby se lidé žijící v chudobě podíleli na rozhodnutích, která se jich týkají. Setkání lidí zažívajících chudobu, která pořádá každoročně Evropská síť proti chudobě v Bruselu, tento konceptu podporují. Z ČR se jich už zúčastnila skupina bezdomovců, skupina diskriminovaných žen a skupina dlouhodobě nezaměstnaných. Tak jako při řešení jiných problémů je třeba začlenit do týmu k řešení problematiky bezdomovectví lidi, kteří nemají střechu nad hlavou. Sytý hladovému nevěří, říká české pořekadlo. Akční plán řešení problematiky bezdomovců v Praze se však žádného z nich na nic neptá. Záležitost vezme do ruky policie a Městské centrum sociálních služeb. Je známo, bohužel, že většinu služeb, které poskytuje, tvoří předmanželské a manželské poradny. Jeho krizové centrum se zase zabývá jen klienty s psychiatrickou diagnózou.

o prevenci vystěhování z bytu, jejich první starostí je evidence sociálně slabých obyvatel Prahy. Zmíněnou prevenci zařazují až na samý konec řady veškerých opatření. Nejprve se tedy pořídí software a pár tabulkových míst. Zřídí se motorizovaný úklidový tým, který bude přijímat hlášení obyvatel Prahy, kde se vyskytuje bezdomovec (a neměl by), případně kde je znečištěné místo. Motorizovaná ambulance bude přednostně ošetřovat ty, kdo „chtějí spolupracovat“; ty, kdo „nechtějí spolupracovat“, předá policii. Specializovaný sociálně prevenční tým bude zřízen nejdříve příští rok. Budou ho tvořit sociální pracovníci a policisté. Nato se zřídí specializovaný tým městské policie se zaměřením na bezdomovce a nakonec centrum integrované pomoci (sociální poradenství, lékařské ošetření, hygiena). Koncepci završí veřejné zakázky pro nestátní neziskové organizace. Organizace, která zakázku získá, bude mít patent na

Nevíme, co je sociální práce?

Nový Prostor s navrženým Akčním plánem řešení problematiky bezdomovectví pro rok 2008 a následující období zásadně nesouhlasí. Budeme usilovat o změnu přístupu pražského magistrátu k sociálně vyloučeným a bezdomovcům v ulicích Prahy, tak aby byl v souladu s trendy v moderní Evropě a nevystavoval tyto skupiny obyvatel kontraproduktivní represi. Připojte se k nám. Na stránkách www.novyprostor.cz/casopis najdete celou koncepci v pdf formátu. Napište nám na e-mail projekt@ novyprostor.cz, co si o Akčním plánu myslíte. Vaše reflexe na stránkách NP rádi otiskneme.

Pak tady máme vzory ze zahraničí. Víme, že všechna velká města se potýkají s problémy bezdomovectví. Jejich přístupy, dobré zkušenosti a řešení jsou v akčním plánu uvedeny. V koncepcích jiných evropských velkoměst figurují na prvním místě projekty zabývající se štědrou podporou sociálního bydlení. Potvrzuje se, že nejúčinnějším přístupem k otázce bezdomovectví je streetwork, tedy sociální práce na ulici a bezprostřední pomoc těm, kdo na ulici bydlí nebo bydlet hodlají. V posledních letech tematicky převažuje dohled nad soudním vystěhováním, aby se klienti vyhnuli pozdějším nákladným resocializačním programům. Terénní pracovníci nabízejí lidem na ulici lékařskou a potravinovou pomoc. Pomoc se však postupně přesouvá z ulice na práh bytu klienta. Cílem je udržet klienta v bytě, tj. pomoci při vyjednávání s majiteli, oddlužení, hledání práce; zkrátka – nepustit jej na ulici. V zahraničí obce a regiony financují rozvojové programy nestátních organizací, které si práci s bezdomovci vybraly jako své poslání. V postoji k lidem žijícím na ulici nastal posun. Azylové domy se přežívají a slouží již jen jako řešení na přechodnou dobu. Trend je v zabezpečování sociálních bytů. Na tvorbě koncepcí se prakticky ve všech jiných evropských metropolích podílejí uživatelé sociálních služeb – bezdomovci. Jak si tyto informace vykládá náš člověk: Nebudeme vymýšlet kolo. Vezmeme si příklad z jiných velkoměst, která mají na tvorbu koncepcí odborníky a dělají to už dlouho.

Postavit na hlavu Následující koncepce, zdánlivě napodobující jiné, je však postavená na hlavu. Zatímco v preambuli se autoři pochvalně vyjadřují

poskytování všech ostatních služeb pro lidi bez domova v hlavním městě Praze. Ostatní patrně zaniknou. Evropský parlament v prohlášení o zamezení bezdomovectví na ulicích z 1. 11. 2007 vyzývá členské státy Evropské unie, aby učinily potřebná, efektivní a dlouhodobá opatření k zamezení bezdomovectví na ulicích. Jde o naléhavé výzvy k ochraně lidí bez přístřeší, zvláště v zimním období. Lidé zažívající extrémní chudobu, která je přivádí až k bydlení na ulici, potřebují nejen práci, nocleh, zdravotní péči a jídlo, ale zejména levné, ale lidské bydlení, aby dostali šanci na začlenění mezi ostatní. Takový je evropský rámec sociální politiky.

Ostře sledované osoby Víme, že evropské dokumenty nejsou žádnými nařízeními „shora“, nýbrž dohodami vlád členských zemí. Tyto dohody akční plán hlavního města Prahy přetavuje v řešení, jehož základem je registrace lidí se sociálním handicapem a jejich monitorování. Je samozřejmě možné vést evidenci lidí, kteří bezplatně užívají

sociální služby v hlavním městě. Také třeba evidenci lidí, kteří naléhavě potřebují přístřeší. Ale vést evidenci sociálně slabých obyvatel je obrácená optika, s níž čte pražský magistrát evropské výzvy. Vraťme se k lidem, pro které je nový akční plán vytvořen. Integrace znamená, že sociální prostředí musí být otevřené k lidem v obtížných sociálních situacích místo toho, aby je odmítalo. Nevím, jak se člověk, nacházející se v obtížné sociální situaci, vyrovná s nálepkou člověka zařazeného v evidenci sociálně slabých hlavního města Prahy. Každopádně je nálepka „vyloučeného“ nebo „ohroženého sociálním vyloučením“ úředním potvrzením, že člověk patří do politováníhodné kategorie nepotřebných a obtížných obyvatel. Představte si sebe v té situaci. Nikdo vám neřekne, jak se z této kategorie dostanete ven, a kdyby náhodou všechno fungovalo, kdo a jak posoudí, že jste zase začleněn? Pochybuji, že již jednou registrovaný člověk obhájí svoji důstojnost před úředníky Magistrátu a vůbec před obyvateli Prahy, zvlášť bude-li ostře sledovanou osobou.

Represe je nebezpečný začátek I ostatní body akčního plánu mají spíše ráz represivních opatření proti osobám, které ostatní obyvatele obtěžují svou přítomností, v souladu s výzkumem, který byl citován na začátku. Je to nebezpečný start. Spouští atmosféru, která vede k segregaci místo integrace, k diskriminaci místo tolerance, k trestu místo pomoci a podpory. V demokratickém státě uprostřed Evropy ve 21. století je to navíc velká ostuda. Účinná sociální politika se neptá, jak se člověk do obtížné životní situace dostal, zda si ji přivodil sám nebo to zavinili jiní. Účinná sociální politika hledá cesty, jak člověka dostat z této situace do stavu, kdy může opět přemýšlet o svých životních plánech, mít práci, radovat se a plně žít. I tehdy, je-li méně úspěšný, smolař nebo podivín. Protože se identifikuji s Prahou, hlavním městem nikoli chudého státu, nemohu se s navrhovaným akčním plánem smířit. Vím, že sociální služby nevyřeší vše na sto procent. Ale odmítám současný návrh na řešení problematiky bezdomovectví hlavního města. Jsem ochotná bojovat za lidská práva svého bezdomovce. Má husté bílé fousy a spokojí se se stravenkou. Je to člověk jako ty, jako tvůj otec, jako tvůj syn. Máte taky nějakého svého bezdomovce? Anebo tleskáte s ostatními?

Autorka je ředitelkou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

17


Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily Autorství: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan

foto: ivo bystřičan

Radarem pro mě nic nekončí

Vládě se české občany o vhodnosti radaru příliš nedaří přesvědčit, alespoň podle výsledků veřejného mínění. Ani my v redakci nejsme v názoru jednotní. Protiradarové aktivisty, kteří veřejně projevují svůj postoj, média však přesto spíše pranýřují. Možná je to i tím, že aktivity hnutí obsahují nejednu kontroverzi. Sešli jsme se proto s Ivonou Novomestskou, mluvčí iniciativy Ne základnám!, aby nám je mohla vysvětlit. LIDÉ NEJSOU HLOUPÍ

Boj o radar v současné době vrcholí, z obou stran slyšíme nejrůznější hesla, častokrát pěkně znějící, ale mnohdy

18

dost zjednodušená. Někteří aktéři vaší iniciativy Ne základnám! například uvádí, že zastupujete 6,5 milionu lidí v této zemi. Není to trochu odvážné tvrzení?

S tímto já mám zrovna osobně problém a sama se spíše snažím takovým formulacím vyhýbat. Já zastupuji ty lidi, kteří se aktivně účastní v iniciativě, rozhodně zastupují všech 100 000



lidí, kteří se dneska v podstatě podepsali pod petici za referendum – tímto mandátem jsem si naprosto jistá. Dále zastupujeme i neurčitelný počet lidí, kteří by se podepsali pod jednoduchou formulaci typu: „Nechceme radar, chceme o něm referendum!“ Tito lidé to myslí velmi vážně, ale rozhodně nejde říci, že bychom byli reprezentanty všech těch 70 % občanů, kteří základnu nechtějí.

Průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že velká většina populace je proti radaru, se zaštiťujete velmi často. Jak zásadní je to ale informace? Vždyť v těchto výzkumech jsou lidé často nuceni odpovídat, aniž by se předtím o celou věc nějak hlouběji zajímali. A navíc je mnohem jednodušší být proti než pro. Být proti je snazší, to máte pravdu, v tomto ohledu máme oproti zastáncům základny trochu usnadněnou úlohu. Ale já ze sebe nemám nějaký pocit výčitek, že jsem se přidala na stranu, kterou podporuje většina lidí. Já jsem na ní stála už mnohem dříve, například když jsem před pěti lety organizovala demonstraci proti válce v Iráku nebo demonstraci proti násilí v Libanonu. A pokud jde o argument, že lidé rozhodují o něčem, čemu pořádně nerozumí, odpověď je jednoduchá: proč tedy potom chodíme k volbám? Vždyť volební programy jsou docela složitá věc a obsahují ještě mnohem obtížnější otázky než je ta, jestli tu chceme cizí vojska a jestli se chceme zapojit do zahraniční politiky nějaké velmoci. Víte, mně přijde půvabné, že kdykoli se politici ocitnou v úzkých, tak začnou prohlašovat, že lidé jsou hloupí. Že jsou to vlastně takové děti, které se neumí kvalifikovaně rozhodovat a které je proto třeba před určitými tématy chránit. Já si ale vůbec nemyslím, že lidé jsou hloupí, naopak mám pocit, že lidé – a obzvláště Češi – si umí na věci udělat názor a správně se rozhodnout. A navíc jsou hákliví na jakoukoliv manipulaci. Když se u nás rozjede nějaká opravdu trapná propagandistická kampaň, tak najednou začnou lidé psát: „No jo, už je tu zase Rudé právo, to už jsme jednou četli.“

Co když je to ale tak, že radar tu tolik lidí odmítá mj. i proto, že jsou již léta zvyklí dávat od všech důležitých zahraničněpolitických otázek ruce pryč? Postoj typu: „S nějakým radarem na nás nechoďte, vždyť to se nás pořádně ani netýká, to je daleko. Jestli támhle někdo dráždí nějaké muslimy, tak ať si to s nimi radši vyřídí sám,“ je docela častý.

Já se samozřejmě snažím všechny lidi, co se staví proti radaru, inspirovat k tomu, aby začali o celé věci přemýšlet a zapojili se aktivně. Mou filosofií rozhodně není dávat od čehokoliv ruce pryč, právě naopak. Občané České republiky by podle mě měli k celosvětové politice přistupovat o mnoho aktivněji – měli by se třeba začít zajímat o to, jakých válek se účastní naši vojáci, kdo o tom rozhodl, proč tak rozhodl, co za tím je, atd. Proto pro mě radarem nic nekončí – boj proti němu chápu také jako prostředek k tomu, aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech a jen neseděli a neříkali: „Dejte mi pokoj s nějakým radarem!“

Jisté ovšem je, že docela dost lidí by v případném referendu hlasovalo pro odmítnutí základny právě na základě takovéhoto postoje. To je ale také legitimní postoj. Někdo si prostě říká: „Já nechci být cílem nějakých útoků, nechci se nechat zatáhnout do hry nějakých velmocí. S tím já nemám nic společného. Jestli se někdy začne hádat Rusko se Spojenými státy, tak my se nechceme hádat ani s jednou stranou, ale naopak chceme mít dobré vztahy s oběma stranama. Tak nám sem nedávejte něco, co se v budoucnu může stát vlastně konfliktním bodem mezi vámi dvěma a s námi to nemá nic společného.“ Myslím, že to je také legitimní postoj a není ani úplně pasivní.

NEMÁME NEPŘÍTLE?

V této souvislosti by nás zajímalo, co máme rozumět prohlášením vaší iniciativy, podle nějž „Česká republika nemá v současné době nepřítele.“ Co třeba teroristé, kteří zaútočili v Madridu nebo Londýně – to nebyli naši nepřátelé? Teroristé, kteří útočí na civilisty, rozhodně naši nepřátelé jsou. Ale tento systém protiraketové obrany nemá s teroristy a jejich prostředky absolutně nic společného. Já jsem ta poslední, kdo by se tvářil, že je všecko na světě v pořádku a že tu teroristé nejsou. Jsou tu, jsou nebezpeční a je potřeba zabránit tomu, aby se takové věci jako je útok v Madridu nebo v Londýně opakovaly. Ale systém protiraketové obrany na tuto hrozbu vůbec neodpovídá. Zároveň se musíme podívat na to, jak vlastně současný terorismus vzniká. Já bych se přimlouvala za to, abychom řešili jeho původ a ne jenom následky. Je dobré si uvědomit, co se děje v Palestině, jak tam izraelská armáda bombarduje civilisty a podobně. Z tohoto podhoubí se pak rodí „magoři“, kteří se někde opásají bombami a jdou vyhazovat do povětří školky nebo metra.

žádná

Tak s „dáváním rukou pryč“ jste u mě na špatné adrese, protože já jsem ta poslední...

Ale my tu teď vůbec nemluvíme o vás, nýbrž o nezanedbatelné části lidí, kteří jsou proti třeba právě jen z těchto důvodů.

To, že by byl terorista jen „obětí prostředí“, je však také velmi nesamozřejmý předpoklad. Vždyť řada z nich v žádném uprchlickém táboře nikdy nebyla. Mnozí

se narodili v západních zemích, nic tak zlého v nich nezažili a přeci k nim cítí apriorní nenávist. Ale ta zase z něčeho vzniká – ti lidé vidí, jak se západní státy chovají. Já mám pocit, že nějakým vstřícným politickým krokem k určitým národům by se tato nenávist omezila. Třeba aktivisté z organizace Učitelé v Iráku mi říkali, že se snaží lidem vysvětlovat, že ne všichni Američané jsou špatní, ale ono to moc nejde. Vysvětlujte u nás lidem v roce 1940, že všichni Němci nutně nejsou „nacistická hovada“… To je najednou strašně těžké, když je na nějakém území okupantská armáda, která se tam chová, jak se chová. My se nejprve musíme k těmto národům začít přistupovat vstřícněji a teprve pak se může ukázat, jestli je to opravdu v jejich povaze, jak se dneska říká, nebo jestli je to důsledek nějaké politiky.

Ještě bychom se zastavili u vašeho tvrzení, že systém protiraketové obrany nemá s terorismem nic společného. Co ale v případě, že se oni „magoři“ s teroristickým uvažováním dostanou do čela některého státu? Třeba z úst iránského prezidenta slyšíme výroky plné nenávisti vůči západnímu světu už dnes. Nebylo by dobré držet se „principu předběžné opatrnosti“ i v případě raket? Pokud se máme dnes bránit všem nebezpečím, která by někdy v budoucnu mohla hrozit, tak se z toho zblázníme. Pojďme se tedy chránit proti možnému útoku mimozemšťanů a proti možnému útoku nějakého afrického diktátora, který se třeba někdy za 10 let zblázní a bude chtít útočit na Evropu. Irán v tuhle chvíli pro Českou republiku ani Evropu žádnou hrozbu nepředstavuje. Ten stát dnes s Evropskou unií čile obchoduje, chce tyto obchodní vztahy dále prohlubovat a nemá proto sebemenší důvod útočit na Evropu raketami. Já bych si spíše všímala jiného momentu: teď nedávno se v Iránu otevřela ropná burza v jiných měnách než jen v dolarech, což pro Ameriku může znamenat jisté ohrožení. Důvody, proč se nyní Irán tolik osočuje, bych hledala spíše tady. A pak je tu ještě jedna důležitá věc: jakkoliv jsou výroky prezidenta Ahmadínežáda hodny odsouzení, tak ani on ani lidé v jeho okolí nemají důvod spáchat kolektivní sebevraždu. Vždyť po vystřelení byť jen jediné rakety směrem na západ by se z Iránu během chvíle stal jeden obrovský kráter.

S KÝM ANO, S KÝM NE

Opakovaně zdůrazňujete, že vás ve vašem boji proti radaru podporuje něco přes 60 různých organizací. Při bližším pohledu zjistíme, že mezi ně patří třeba i Organizace revoluční mládeže (REVO) či Společnost Julia Fučíka. Naše otázka je tudíž prostá: s kým vším se lze proti tomu společnému nepříteli spojit?

19



My jsme toto dilema řešili od samého začátku. Když se iniciativa zakládala, tak jsme měli místnost plnou lidí z nejrůznějších organizací, a museli jsme si neustále odpovídat na otázku, co ano, co ne, s kým ano, s kým ne. Tenkrát jsme dokonce do svých řad přijali i Komunistický svaz mládeže, se kterým jsme se posléze rozloučili. Dali jsme si pravidlo, že organizace, které se budou v iniciativě účastnit, musí respektovat demokratičnost iniciativy a nenásilný druh boje. To nenásilí je pro nás hrozně důležité. V momentě, kdy se nějaká organizace, která se iniciativou zaštiťuje, utrhne a začne někde bojovat, tak se od ní okamžitě musíme distancovat. Od začátku jsme si jasně řekli, že náš boj musí být nenásilný a demokratický a tak to i zůstalo – nikdy k žádnému incidentu nedošlo. Všechny organizace, které se v iniciativě účastní, se shodují na dvou základních věcech, což je Ano referendu a Ne základnám, a netahají do toho nijak svůj program. Právě proto, že jsme si dali ten program velmi úzký a shodli jsme se na základních pravidlech, tak to má šanci fungovat. Kromě toho jsme zajedno také v tom, že nebudeme spolupracovat s žádnými organizacemi, které podporují xenofobii či rasismus. Jednou se nás snažili kontaktovat nějací nacionalisté, tak jsme je okamžitě odmítli, protože takovéto skupiny mezi sebe rozhodně nechceme.

Proč jste přerušili spolupráci s KSM? Jednoduše proto, že nerespektovali ta pravidla, která jsme si dali – například, že se jednotlivé organizace nebudou zviditelňovat na úkor iniciativy. Konkrétně Komunistický svaz mládeže jsme požádali o to, aby z demonstrací iniciativy Ne základnám! stáhl svoje rudé vlajky, srpy a kladiva, Gottwaldovy portréty a podobné věci. Oni s nimi ale přišli zase, tak jsme je vyzvali, aby odešli, že takovéto symboly na naše akce nepatří. Vůbec s nimi byla těžká komunikace, takže jsme se nakonec rozhodli se s nimi přátelsky rozloučit.

To vám do té doby nevadilo, že se hlásili k myšlence třídního boje? Mimochodem, ona Organizace revoluční mládeže, s níž stále spolupracujete, také na svých webových stránkách hovoří o nutnosti rozbít současný kapitalistický řád. To je nějaký jejich program, se kterým já třeba jako osoba zásadně nesouhlasím a v životě bych se s nimi do tohoto boje nepustila, na druhou stranu se lidé z této organizace rozhodli přijmout podmínky naší iniciativy, tj. mírový a demokratický způsob boje. Jejich program se do aktivit iniciativy absolutně nepromítá – kdyby se tam promítl jenom milimetrem, tak se okamžitě bavíme o tom, že to musíme ukončit.

20

Dobře. Ale šlo by namítnout, že ti nacionalisté by byli třeba ochotni vaše pravidla respektovat také. Takže není to trochu licoměrný přístup? Zprava to nejde, ale zleva se přimhouří oči? Tu námitku chápu. U těch nacionalistů tam to mám úplně jasné, protože jsem vždycky byla proti tomu, aby se takovéhle skupiny podporovaly. S nimi nejde mít společného nic. U toho REVa, KSM nebo podobných organizací za sebe říkám, já na jejich akci, která vyzývá k třídnímu boji, nikdy nepřijdu. Jejich program není ale zároveň programem iniciativy. Oproti nacionalistům je u těchto organizací ještě jeden důležitý rozdíl: používají sice radikální rétoriku, ale neprojevují se násilně a nikoho bezprostředně neohrožují. To „nácci“, ti se prostě seberou a jdou někoho mlátit. REVO se třeba domnívá, že systém na světě by měl vypadat úplně jinak, a tak o tom informuje, vydává svůj časopis, ale nevyzývá lidi k tomu, aby rozbíjeli obchody živnostníků nebo výlohy McDonaldů.

Ivona Novomestská

se narodila v roce 1983 v Hustopečích. V současné době studuje politologii na Filozofické fakultě UK v Praze a působí jako mluvčí iniciativy Ne základnám!, jejímž cílem je nenásilnou formou bojovat proti umístění amerického radaru na území ČR. Iniciativa byla založena v roce 2006, organizuje demonstrace a petice, usiluje o vypsání referenda. Ivona Novomestská byla donedávna členkou Humanistického hnutí. V jeho rámci doposud pracovala coby dobrovolnice v řadě projektů v Africe a Indii. Sama vedla projekt Ostrov naděje pro sirotky z Chennai zaměřený na pomoc obětem tsunami v indickém státě Tamil Nadu. Tento sirotčinec se školou pomohl 80 nejpotřebnějším dětem zajistit bydlení, stravu, lékařskou péči a vzdělání. V minulosti působila také jako koordinátorka kampaní Amnesty International.

POLITIK JAKO ZAMĚSTNANEC

V pořadu Burianův den žen jsme mohli sledovat sezení vaší iniciativy, na němž vymýšlíte svá hesla. Zaznívá tam mj. i něco v tom smyslu, že politici jsou naši zaměstnanci, kteří nás mají poslouchat. Mohla byste toto pojetí politika jako zaměstnance trochu rozvést? Tak především si je třeba uvědomit, že aktivismus s sebou nevyhnutelně nese i určité zjednodušování, zkracování a heslování. Má-li být naše zpráva srozumitelná, nejde to jinak. Pokud jde o samotný obsah toho hesla, tak politici jsou zaměstnanci lidí v tom ohledu, že si je platíme a že je volíme. Volíme je na základě nějakého programu, tak mi přijde fér, aby ten program potom také dodržovali. Když se v průběhu svého

působení rozhodou nějak radikálně změnit názor, tak si myslím, že by měli odstoupit a nechat se příště zvolit se svým novým názorem. Protože přeci není možné, aby lidé zvolili poslance ČSSD s nějakým postojem a věřili jim, že nebudou dávat dohromady vládu ODS.

Ale co námitka, že kdyby se politici řídili jen přáním lidí a svými populistickými předvolebními programy, nikdy by se neodvážili k některým nepopulárním, ale přesto zcela nezbytným krokům? Podle mě se nedá otočit o 180 stupňů, jako to udělali třeba pánové Melčák a Pohanka. Jednoznačně také není fér mít nějaký plán v tak zásadní věci jako je výstavba cizí vojenské základny na našem území, vědět to a veřejnosti to nesdělit. A přitom jsou tu jasné důkazy, že to ti politici věděli. Oni se teď hádají, kdo to věděl, kdo ne, kdo vyjednával. Vyjednávali nejspíš všichni a věděli to všichni, aspoň to tak vypadá. V New York Times se před volbami v červnu 2006 psalo, že se o tom ví, že se jedná a že o tom politici lidem záměrně neřekli, protože se báli, že by se na to mohli ptát, a podle toho také volit.

O vaší iniciativě se ve větší míře začalo psát až poslední dobou, především v souvislosti s Tamášovou hladovkou. Jak to ale s mediálním zájmem bylo předtím? Tak pro mě je samozřejmě těžké o tom mluvit, protože já se na to vždycky dívám jako ten ublížený. V České televizi nám novináři říkali: „No jo, to si každý připadá takhle ublížený. Paroubek si připadá ublížený, že o něco přijde, že není dost v televizi a v novinách, a ostatní to samé.“ Každopádně ale platí, že pro některé novináře jsme těžko skousnutelní: přeci jen jsme trnem v oku vládě, otravujeme skutečně docela hodně. Když třeba pan Topolánek viděl náš stánek v Českých Budějovicích, tak zakřičel na své bodyguardy: „Už i tady!“ Dával najevo, že už je to opravdu dost otravné. Pokud jde o jednotlivá média, tak třeba Mladá Fronta – nebo vůbec celá Mafra – to téma buď jednoznačně potlačuje, nebo si vymýšlí příběhy o tom, jak jsme napojeni na KGB a podobně. Něco asi nebude v pořádku, když o demonstraci, které se účastní 5000 lidí, v Mladé Frontě nevyjde ani řádek, kdežto na první stránce Práva je fotka z Karlova mostu zaplněného lidmi. V případě ČT tomu moc nerozumím. Nevím, jak to uvnitř ČT funguje, jaké jsou tam tlaky a co je tam za atmosféru. Ale každopádně je jasné, že když se dělají pořady o základně, tak jsou tam zváni většinou zastánci protiraketového systému. Například na naši otázku, proč nemůžeme být jedním z hostů Událostí, komentářů, nám bylo odpovězeno, že už není místo ve studiu. Tak opravdu nevím.

Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ


UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily Autor: Jiří Ptáček

malíř ve vlnách času Reportérům kulturního pořadu České televize Artmix svěřil brněnský malíř Petr Kvíčala, že se zprvu bál, aby jeho velká retrospektiva ve Wannieck Gallery nebyla nudná. Jeho obava byla pochopitelná. Kvíčala se už skoro třicet let věnuje malování barevných ornamentů a na některých předešlých výstavách se divák neubránil pocitu, že jde hlavně o schopného dekoratéra. Ve Wannieck Gallery si to však nepomyslíte. Nejstabilnějším prvkem Kvíčalových kompozic se staly vlnovky. Používá je v tenkých proplétajících se liniích i v silných barevných pruzích. Na obraz jich může umístit málo, jindy jeho plochu pokrýt hustě. Většinou je uplatňuje v kombinacích malého počtu barev a, pakliže dospěje k monochromu, jednobarevnou plochu nenatírá, ale uplétá z velkého množství vlnících se linek. Taková činnost vyžaduje hodně úsilí a není divu, že se dalším Kvíčalovým tématem stal tvůrčí proces a rituál malby.

Výšivka na plátně Když už vám někdo dá tolik místa jako dal Kvíčalovi ředitel Wannieck Gallery Richard Adam, je to velká příležitost představit dílo v jeho vývoji a vnitřních souvislostech. Petr Kvíčala uvážlivě vybíral ze svých rozsáhlých cyklů a představil se jako autor, který našel své vlastní téma a klidným tempem ho rozvíjí. Ve spolupráci s kurátorem výstavy Tomášem Pospiszylem se díky tomu podařilo ukázat, že význam retrospektiv tohoto typu umělců spočívá právě v zohlednění delšího časového horizontu, v němž se dílo vyvíjí nejen vpřed, ale také s úpony k předešlému.

né prvky – pruhy, puntíky a zjednodušené znaky rostlin. Tehdy určitě netušil, že jeho osudovým předurčením bude opakování určitého prvku, který nepoužívá v přísně geometrickém smyslu, ale s citem pro odchylku a organičnost. Uvědomění dekorativní kvality takových obrazů Kvíčalu brzy přivedlo k objevení dalšího zdroje: folklórního ornamentu a ornamentálního umění neevropských kultur. Na jeho retrospektivě dokládají tento vývoj oddíly Pole (1984-87) a Geometrie od ruky z konce 80. a první poloviny 90. let minulého století.

Geometrie od ruky

Vlny

Svitavský rodák Petr Kvíčala (1960) spojil život s Moravou, konkrétně s Brnem. Výtvarnou školu nestudoval a jak říká, za tehdejšího režimu ani studovat nechtěl. Celá osmdesátá léta raději pracoval jako topič v uhelné kotelně. Jako mladého umělce ho zajímala krajina a od poloviny 80. let hlavně různé projevy řádu v ní. Přírodní inspiraci redukoval na seriálně řaze-

Čím blíže současnosti, tím víc se z Kvíčalovy práce vytrácí rukopis a přiznaná náhoda. Jeho obrazy jsou méně spontánní, odchylka od přesného řádu je víc promyšlená a v důsledku perfektně provedená. Jak ovšem mizela příroda a folklór, do popředí vystoupily abstraktnější aspekty obrazů – rytmus, barevné variace, optické hry.

GALERÍA PARÁSITO

Retrospektiva ve Wannieck Gallery představuje Kvíčalu jako malíře, který celý život zůstává rozkročen mezi malováním a řemeslem. Na třech tisících čtverečních metrů galerie ovšem začíná být zřejmé, že bez tohoto rozkročení by jeho dílu chybělo napětí. Na menších výstavách Kvíčalovi toto zajímavé napětí často proklouzne mezi prsty. Retrospektiva nám pomáhá pochopit, jak Kvíčala dodnes zúročuje okouzlení řemeslnými výrobky (výšivkami na šatech nebo ubrusech) a procesem jejich vznikání. Ve svém díle se to snaží transformovat v umění a na druhé straně se umění pokouší sblížit s dekorací nebo designem. Přestože používá mnohem abstraktnější výtvarnou řeč než před dvěma desetiletími, jeho vlnovky jsou stále nitěmi, z nichž lze tkát obraz. www.petr-kvicala.com www.wannieckgallery.cz Petr Kvíčala: Vlny. Wannieck Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno. Výstava potrvá do 7. září.

JAN MAARTEN VOSKUIL

Galería parásito si vybrala jméno podle metody svého působení. Nemá vlastní prostor a připravuje projekty pro jiné galerie. Hlavním parazitem je mladá uruguayskočeská umělkyně Silvina Arismendi. Z Latinské Ameriky pocházejí také další. Vloni přivezla galéria skupinu z Mexika do NoD, teď je v galerii Entrance k chycení Juan Manuel Romero a na podzim je plánována chilská invaze do MeetFactory.

Holanďan střední generace Jan Maarten Voskuil je dalším zahraničním představitelem geometricky pojatého umění v programu českobudějovického Domu umění. Jeho obrazy jsou prostorové objekty a jeho objekty jsou instalace. Je to zamotané? Ne. Je to na pomezí.

Juan Manuel Romeo. Galería parásito.www.galeriaparasito.com. Entrance , Křižíkova 34, Praha 8. www.entrancegallery.com. Výstava potrvá do 3. srpna.

J. M. Voskuil. Dům umění, Nám. Přemysla Otakara II. Č. 38, České Budějovice. www.janmaartenvoskuil.nl. Výstava potrvá do 8. srpna. 21


Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a E-maily

Autorka: Tereza Marečková

Nebezpečí nového života Kniha tureckého nositele Nobelovy ceny z roku 2006 Orhana Pamuka Nový život čerpá sílu z prolnutí více světů. Současný příběh mladého Turka, osvěcovaný mystickým stroboskopem, je prochvíván lyrickým podobenstvím o jeho i našem životě, jako rostlině která se nekonečně zavíjí sama do sebe. Organickou logiku nekonečného tvaru pochopíme právě pod vteřinovými záblesky tajemného světla, které rostlině možná dává i život. Zápas o knihu Nejprve o knize. Nový život je mimo jiné kniha o knihách, knihomolství a Knize knih. Je to oslava románu, jako „největšího objevu západní kultury“. Adorace dotažená až k zoufalému plánování atentátu na tento nezničitelný jev, který hrozí ve světě kolem hlavního hrdiny narušit vše tradiční a správné. „Všechny knihy jsou nepřáteli našeho života a našeho času,“ protože dovolují nahlédnout do jiného modelu existence. Umožňují nadechnout se jiného půvabu a poezie, než jakou nám skrývá každodenní realita. Kvůli knize je člověk schopen všeho. Kniha je myšlenka. Navíc se umí vzadu v hlavě šeptem propojit se svými již přečtenými kolegyněmi a stvořit tak bojeschopnou armádu nových souvislostí, které už neberou ohled ani na svého čtenáře, ani na zdánlivého tvůrce. Nový život tuto skutečnost dokládá jasným příkladem. Tajemný a později překvapivě odhalený Autor a Alchymista umíchal ve své hlavě nebezpečný elixír, tvořený prvky třiatřiceti zásadních (a skutečných) knih Východní i Západní kultury. Poklonil se tak největším spisovatelům lidských dějin a neuváženě vydal dílo mající sílu jakéhosi intelektuálního dynamitu. Ačkoli byla kniha vbrzku zakázána, stihla se dostat do rukou mnoha lidí, kteří ji pak šířili dál v tajných opisech.

Tajemství daru Světlo knihy počíná a ukončuje i příběh hlavního hrdiny Pamukova románu. Spolu s ním se svinujeme po spirále myšlenek točících se kolem tajnosnubně poetických pilířů – život, anděl, nehoda, čas, anděl, život, čas, nehoda… Cesta

za jejich pochopením se odehrává převážně ve starých tureckých autobusech. Jejich nebezpečná jízda plná melancholie vždy posune příběh nečekaně předvídatelným směrem. Je obtížné nepsat o Novém životě v hádankách, nepoužívat slova jako podivný a zajímavý, neřkuli záhadný. Obtížné je tu knihu i číst a to z podobných důvodů. Autor na úkor rytmu často vzlétá do výšin lyriky na neuvěřitelně dlouhou dobu. Díky tomu se však dívá na svůj děj s nadhledem, který se občas prolomí do zcizení. S trochou čtenářské trpělivosti se díky básnivým popisům jevů i stavů můžeme naladit na emocionální morseovku postav. Příběh mladíka, jehož jméno je po velmi dlouhou dobu tajeno, je tedy skutečně výsostně kulinářským soustem, složeným z mnoha rafinovaných chutí a vůní. Hrdina je obdobou středověkého žáka, mnicha i milovníka. Samozřejmě záhy pochopíme, že je to celé jako vždy cesta za nalezením sebe sama, za pochopením smyslu věcí a dotekem žhnoucí lásky. Pamuk má zmrazující schopnost položit tenký moment skutečnosti pod mikroskop svého jazyka a vést jím přesný řez, aby se dostal k vnitřnostem času. Ten v sobě většinou skrývá poznání, rázem osvětlující děj a mladíkův život z nového úhlu. Spolu s hrdinou, jehož jméno budiž utajeno, tak tvoří ideální dvojici pro pochopení Nového života. „Tajnou geometrii života“ spolu ovšem hledají i za cenu poněkud nabobtnalé obmýšlivosti textu, která nakonec může zadrhávat tok děje. A s tím je to tak jako tak složité. Je totiž obtížné vnímat navrstvený pohyb metafor a symbolů jako životný příběh. To, že se v Pamukově knize místy těžkopádně mísí žánry ovšem neznamená,

že by tato polosnová pouť neměla burcující sílu probouzející Nový život. Nedovolí ale úplný ponor do proudu děje, jaký bychom si v románu možná přáli, protože čtenáře stále vyhazují na břeh opakující se mantry myšlenek, zaobalených do lyrického ornamentálního hávu. Přesto je toto dílo velkolepou a znalou poklonou jedinečnému knižnímu daru naší civilizace. Orhan Pamuk : Nový život, přeložila Petra Prahlová , vydalo Fra, 2008.

Novinky na knihkupeckých pultech: Zůstat na zemi – rozhovory nad Biblí Jan Sokol, vydal Vyšehrad 2008. Kniha Zůstat na zemi je přepisem rozhlasových hovorů Petra Vaďury s Janem Sokolem, které se vysílaly v rozmezí let 2002 až 2007. Oba rozmlouvající v nich hledají cestu, jak zprostředkovat biblická témata ne vždy poučenému, i když vnímavému, publiku. 22

Syn stínu, Sjón přeložila Helena Březinová vydalo Argo 2008. Autor tohoto kratičkého románu je zasvěcencům znám především jako textař islandské zpěvačky Björk. Syn stínu popisuje souboj mezi uhrančivým pastorem a liškou, který jako téma prorůstá do dalších pater sdělení.



Autor: Karel Veselý

Krásné psychedelické sny Finští Paavoharju namíchali na svém druhém albu vzrušující koktejl z halucinogenních hub, radostného folku a náboženství. Laulu Laakson Kukista je tak pro skvělý label Fonal další trefa do černého. Finsko znám jen z pozoruhodných filmů režiséra Aki Kaurismäkiho. V jeho snímcích je to země, kde je věčně zima a tma, lidé hodně pijí a své hluboké city skrývají pod neprostupným krunýřem. Když finský label Fonal Records vydal předloni kompilaci skladeb svých klíčových interpretů a nazval ji Summer and Smiles of Finland, mysleli to nejspíše ironicky. A nebo se vysmívali kulturním stereotypům. Finové nejsou ani šťastní ani smutní. Jen žijí své životy trochu jinak než lidé ve zbytku světa. A také dělají obdobně zvláštní hudbu. Jednou ze skupin na zmíněném výběru byli i Paavoharju. Při poslechu jejich aktuální druhé desky Laulu Laakson Kukista se rozhodně nedoporučuje provádět nějakou náročnou činnost. Halucinační koktejl si totiž nekompromisně uzurpuje všechnu pozornost.

Hudební obžerství Trio kmenových hudebníků Paavoharju pochází z východofinského městečka Savonlinna. Bratři Olli a Lauri Ainala a Ragnar Rock se prý snaží naplňovat pravidla asketického života nově zrozených křesťanů, jejich nahrávky však naznačují jistou nestřídmost v oblasti hudebního vkusu. Debutové album Yhä hämärää z roku 2005 ohromilo posluchače bláznivým elixírem elektronického ambientu a psychedelického folku. Na aktuální kolekci se vydali ještě o něco dále směrem k volnému prostoru absolutní hudební svobody. Pro Paavoharju neexistují žádné hranice. Písně nepotřebují začátek ani konec a melodie jen tak volně poletují prostorem. Posluchač musí být neustále ve střehu. Nikdy si nemůže být jistý, co přijde příště. Lesní duchové zaklínají jeho uši podivnými zvuky v esoterických kompozicích na hranici fantasmagorického snu, pak ale v Kevätrumpu překvapí

taneční rytmus, z Italialaisella Laivalla se vyloupne průzračný folkový popěvek a v Ursulan Uni nás atakují abstraktní elektronické lupance. Zpěvačka Jenni Koivistoinen se pro změnu shlédla v indických filmových melodiích a její hlas naplňuje bollywoodský patos, který se ovšem bezpečně ztratí v aranžích obalujících písně do šumů a ozvěn. Ze stejného důvodu aspiruje snad nejpřímočařejší píseň desky Tyttö Tanssii na zařazení do kategorie kosmický pop. Poslouchat Paavoharju pozorně znamená vydat se na vzrušující dobrodružství po neprobádaných končinách – do míst kam kdysi dorazil Syd Barrett nebo Tangerine Dream.

Útočiště podivínů Paavoharju jsou ukázkovým příkladem tvorby ze značky Fonal Records. Vydavatelství v polovině 90. let založil v malém městečku Ulvila místní skladatel Sami Sänpäkkilä, vystupující pod jménem Es. Pod jeho křídly našli útočiště hudební podivíni a individualisté, kteří kráčí vlastní cestou proti proudu zavedených postupů. U nás jsme se o jejich originalitě mohli přesvědčit v rámci loňského Festivalu Stimul v Divadle

Archa, kde zahráli Islaja, Kemialliset Ystävät a zmíněný Es. Na západě si hudebníky z Fonalu zařadili k volné vlně amerických folkařů, kteří oživují tradici dřevní lidové hudby s typicky postmoderní vyšinutostí. Se současnými freak folkovými ikonami, jako jsou Devendra Banhart, Animal Collective nebo třeba CocoRosie, je spojuje láska k neobvyklým postupům a zvukovému lo-fi, které jako kdyby chtělo popřít krystalický zvuk digitálních technologií. To, že druhé album Paavoharju zní jako notně ohraná magnetofonová kazeta dodává jejich hudbě magickou sílu mimořádné intenzity. Zážitek z ní je vlastně nepopsatelný, stejně jako zkušenost změněného stavu mysli, který jejich deska evokuje. Bůhví, co jsou tihle Finové zač a o čem to vlastně zpívají. Do jejich fantasmagorických her se však necháte rádi zapojit. Jen je potřeba odložit u vchodu předsudky a přistoupit na někdy vyšinutou logiku snu, kterou se jejich hudba na Laulu Laakson Kukista řídí. Paavoharju: Laulu Laakson Kukista Fonal / 2008

VELKÉ ZVUKY MALÉHO MUGGIHO Kdo by chtěl zažít neobvyklou severskou hudbu na živo, může v neděli 6. července zavítat na strahovskou Sedmičku. Vystoupí tam islandský písničkář Mugison. Jeho otcem je slavný Muggi, na jehož počest si Muggison vybral své umělecké jméno. V roce 2004 obdržel za svou desku Mugimama, Is This Monkey Music? cenu za nejlepší islandské album roku. Originální interpret ve své tvorbě osciluje od delikátního laptopového popu až k rocku a je i autorem hudby k úspěšným islandským filmům Niceland a Mýrin. Do Prahy dorazí v doprovodu čtyřčlenné kapely a představí své nejnovější album Mugiboogie, které v Americe vyšlo na prestižní značce Ipecac Mike Pattona. Mugison (ISL) + Parts & Labor (USA), 6. července, začátek v 19:30 – Klub 007 Strahov, Praha 23



Autor: Petr Šourek

Manuál sebedestrukce „Prej se tam opravdu rvou,“ slyším v řadě za sebou hlásek křehounké dívky. Její kolegyně také slyšela, že Klub rváčů ústeckého Činoherního klubu jsou opravdová jatka. Dívky jsou redaktorky jedné kulturní stanice a už se těší na potoky krve a vymlácené zuby v podání třinácti herců. Také tato kontrastní momentka z hlediště ukazuje, že román Chucka Palahniuka Klub rváčů říká o naší době něco skutečně důležitého. Slečny četly knihu a několikrát viděly film. Teď však chtějí na vlastní oči spatřit, jak to vypadá, když se někdo rve doopravdy. Každý, kdo se někdy v životě porval, pozná v činoherní rvačce několik kaskadérských triků a naprosto nevinných facek do dlaně. Spíše než údery a chvaty proto přesvědčí opravdová těla rváčů ve své ničím nezocelené zranitelnosti. Jako agresoři tito chlapíci nevypadají. Každá agrese se musí zákonitě obrátit proti nim. Jsou jejími oběťmi, a to dokonce i ve chvíli, kdy ji sami vyvolali. Každá rána se vrací jako bumerang a zasahuje nepřipraveného útočníka. Každá destrukce je pro tyto bezbranné jedince sebedestrukcí. Krvežíznivé divačky si tak narozdíl od svých rvačkychtivých kolegyň v ústecké inscenaci dozajista přijdou na své a ve vyplivnuté krevní sraženině najdou i nějaký ten vyražený zub. Zmlácení, zbití, s volnými zuby a opuchlým nosem – takoví jsou tihle frajeři z Klubu rváčů. Autor románové předlohy Chuck Palahniuk nás ústy hlavního hrdiny věcně ujišťuje, že člověk vydrží mnoho. Víc než by si zprvu myslel. Dokud se nenalokáte určitého množství krve, jste v pohodě...

Správná výrobní praxe Celý román Chucka Palahniuka se pohybuje někde na hranici půl litru vlastní krve na jeden cizí žaludek. Diváci ústecké inscenace ten pocit zakusí při sledování scény, kdy hlavní hrdina v podání Marka Němece připravuje s pobitou tváří prezentaci pro lidi z Microsoftu. Krev mu

kape do notebooku a poprská i šéfův oblek. Zmlácený se svou zubožeností stává agresorem. Ohrožuje, vydírá a ničí svého šéfa, kterého Matúš Bukovčan přesně namixoval jako dokonalou směs slušnosti a neschopnosti. Jakmile spolknete krve víc, udělá se vám zle. To ale nesmíte. Dodržujte návod. Palahniuk mluví jasnou řečí manuálů: Sledujte předepsaný postup. Všechno má svá pravidla – i Klub rváčů. Pravidla však bývají různá a jejich pravidelnost může vytvářet anomálie – třeba samotný Klub rváčů. Založit ho může kdokoli. Zrušit ho nemůže nikdo. Pravidla jsou triviální. Pravidla jsou zákeřná. Správná výrobní praxe může vést k nesprávným výsledkům. Vyrobit výbušninu je snadné. Použít výbušninu je snadné. Vybouchnout je snadné.

Skupinová terapie A když se velký apokalyptický výbuch nepovede, projekt destrukce selže na banálním

přehmatu. Pak je tu na výběr celá škála podpůrných skupin – rozsáhlý terapeutický aparát. Skupinová terapie pomůže útočníkovi překonat trauma z nepovedeného útoku na skupinu. Právě skupinové scény stejně jako let letadlem patří v ústecké inscenaci režiséra Filipa Nuckollse k těm nejzdařilejším. Sugerují jetlag transkontinentálních letů – prolongovaný pobyt v místech, která nemají vlastní čas. Než se posun v čase stačí vstřebat, už je třeba hodinky opět přeřídit. Z permanentního jetlagu se nedá ani vyspat, protože hrdina trpí nespavostí. Všechno se od něj vzdaluje a dále posouvá. Rozštěp osobnosti se pak jeví jako logický důsledek manipulace s časem a prostorem. Naspeedovaný hrdina v sériovém prostoru bez vlastního času se rychle štěpí a mechanickou aplikací rekurzivních pravidel svého manuálu spěje k vlastnímu zničení...

Památkáři: „Ať se točna točí !“ ( …ale jen do roku 2015) Otáčivé jeviště, které je od roku 1958 v českokrumlovské zámecké zahradě, podle památkářů narušuje původní vzhled barokní zahrady. UNESCO hrozí, že pokud nebude odstraněno, vyloučí celý Český Krumlov ze svého seznamu kulturního dědictví. Památkáři, zástupci města a produkce Jihočeského divadla nyní uzavřeli příměří ve společné snaze získat a vyčerpat peníze z evropských fondů. Památkáři slíbili, že divadlu o rok prodlouží smlouvu o pronájmu zámecké zahrady a Bellarie. Mají ovšem podmínku. Města Krumlov, Budějovice i divadlo musí dát najevo snahu řešit problém s točnou, která musí ze zahrady zmizet do roku 2016. Ředitel jihočeských památkářů Petr Pavelec říká: „Ať se točna točí, jsme připraveni smlouvu prodlužovat do roku 2015. Ale ve chvíli, kdy uvidíme, že se to nehýbe dál, ji na další rok nepodepíšeme.“ 24



Autorka: Dominika Prejdová

Melancholie jedné cesty Koncem května vstoupil do distribuce snímek francouzského režiséra Alaina Corneaua Indické nokturno. Jedná se o adaptaci románu významného italského literáta Antonia Tabucchia. Téměř 20 let starý snímek stojí rozhodně za vidění už jen proto, že francouzský film se v našich kinech objevuje zřídkakdy. Nejen tím je ale film výjimečný. Alain Corneau je nejen filmař, ale zároveň i jazzový hudebník. Hudba tak hraje v jeho filmech vždycky důležitou úlohu. Ve svých prvních filmech se věnoval žánru policejních dramat. Výrazněji na sebe upozornil v roce 1984 výpravnou podívanou evokující koloniální epochu Pevnost Saganne. Definitivně se pak prosadil počátkem devadesátých let historickým filmem Všechna jitra světa. Snímek pojednává o barokním hudebníkovi, jehož prostřednictvím se rozvíjela i reflexe tvorby jako takové. U nás je znám především díky svému filmu Strach a chvění z roku 2002. Ten příběhem mladé Belgičanky v Japonsku humorně zobrazuje střetnutí dvou rozdílných kultur, které sice zůstávají navzájem neproniknutelné, ale pořád můžou být samy sobě odrazem.

Cesta jako možnost Setkání dvou kultur je v pozadí i Indického nokturna, které pro Corneaua znamenalo přelom v dosavadní tvorbě. Zatímco jeho autorský styl nebyl do té doby ničím výrazný a přizpůsoboval se žánru, v Indickém nokturnu se stala jeho střízlivost a upozaděnost novou hodnotou. Nejenže jedinečně odpovídala tématu putování mladého Francouze do Indie, které se stává jeho iniciační cestou, ale dokázala ho rozeznít ještě v dalších vrstvách. Muž Rossignol hledá v Indii zmizelého přítele. Náznakovitost, celková uvolněnost vyprávění a neustálé symbolické i úplně konkrétní reference odkazují k tomu, že muž hledá vlastně sám sebe. Kým je on sám a koho hledá nakonec není tolik důležité. Důležitá je cesta jako možnost osobní proměny, chápání lidské identity v její tekutosti a křehké proměnlivosti. To,

jak je neustále omývána i znovu vytvářena plynoucím časem. Nelehké existenciální téma film dokonale evokuje tím, že funguje precizně na několika rovinách. Je velmi výstižným záznamem střetnutí s neznámou kulturou, která zůstává nepoznána. Jasnou oddělenost Francouze od Indie film neustále jemně stvrzuje. Ať je to neustálý „koloniální“ vztah pána a sluhy, oddělenost od prostředí či neustálá obava z jeho podoby. Stejně tak je ale film přesnou evokací cesty a jejího osvobozujícího smyslu – různorodých setkání, která jsou vždy podnětem navrátit se k sobě samému. Rossignolovi se díky ní vybavují věci a události, na něž jinak nemyslí. Na další rovině, která se ostatních přirozeně dotýká, je pak film poetickou meditací o lidské identitě. Zabývá se jejím rozprostřením mezi fragmenty minulosti a přítomnosti, jejichž spojnice neustále brousí po hraně nicoty. Rossignol má najednou chuť si všechno zapisovat, i když pak své záznamy ničí.

Tento tvůrčí aspekt cesty je pro film zásadní. Nejen, že v sobě hrdina objevuje touhu po tvorbě, ale tvořivost je i vynalézáním – neustálou redefinicí sebe sama.

Spočinutí s identitou Stylově se film opírá o realistickou režii, která zachycuje detaily každodennosti i v jejich jemném přesahu. Navíc v závěru tematizuje sám sebe a tím zdůrazňuje svůj čistý přístup. Jeho důležitou složkou jsou chvíle spočinutí na cestě, které jsou většinou doprovázeny Schubertovou hudbou. Obraz ztichává, oprošťuje se a postupně naplňuje nezměrnou melancholií. Právě ta je hlavní emocí příběhu. Úvaha nad lidskou identitou k ní nevyhnutelně vede. Indické nokturno je z těch filmů, které je lepší vidět dvakrát, a také na něj musí mít člověk náladu. Zážitek z něho se tím jen prohlubuje. Mezi hádanku, kdo koho hledá, nakonec vstupuje divák sám.

Akce, které stojí za Vaši pozornost Od 25. července do 3. srpna proběhne v Uherském Hradišti 34. Letní filmová škola. Nové vedení festivalu, v čele s uměleckým ředitelem Pavlem Bednaříkem, rozdělilo bohatý program do několika ucelených cyklů. V cyklu věnovanému magickému realismu mimo jiné představí retrospektivu Juraje Jakubiska španělského rezisera Julia Medema, Jana Švankmajera či Alejandra Jodorowskeho, jehož dílo osobitě spojuje náboženskou symboliku se surrealistickou provokací. Zajímavou sekcí se jeví být i Možnosti dialogu-Palestina/Izrael nebo nová sekce Přepisování minulosti. V té se představí normalizační filmy s tématem roku ´48 a ´68. Roku ´68 pak bude věnován i pohled zahraničních tvůrců. Unikatní sekcí je Hudba a němý film věnovaná aktualní hudební interpretaci filmových děl. 25


Autor: František Staněk

NEZKROCENÁ KŘEHKOST

Ojedinělý cit pro měřítko je to, co činí šperky Markéty Richterové výjimečnými. Vždy jsou o něco větší, o něco ostřejší i hranatější či klouzavě a neuchopitelně oblejší než vše srovnatelné kolem. Vedle služebnosti jsou měřítko a osobité tvarosloví tvůrců hlavními fenomény současného designu. Zvláště toho uměleckého, reprezentovaného i moderním šperkem. Hra s dimenzemi a měřítkem je v designu přítomna odjakživa, ale v posledních sezónách se dostává stále více do popředí. I tím si lze vysvětlit zvýšený zájem o originály z dílny Markéty Richterové. Ta se nejen nebojí používat ty nejsofistikovanější a velice drahé materiály (např. karbon či perspex), ale zároveň jim umí dát obsah. Přes svůj exaltovaný výraz jsou podobné své autorce, jakožto křehké dívce v pozadí. Skutečný šperk z nich však činní noblesa kterou vyzařují. Přestože k moderním materiálům mají někteří lidé nedůvěru, při kontaktu s výraznými šperky Richterové často kapitulují.

Duše není kámen Nejedná se o žádné konvenční šperky. U některých se dokonce vnucuje pochybnost nejedná-li se spíše o svébytné artefakty. Rozhodně nejsou pro každého. Je třeba je vzít do ruky a přehodnotit opatrnost ve vztahu k měřítku i proměnlivému tvaru. Odmění se vám prostě – neokoukají se a nestárnou. Z každého úhlu mají zcela jiný tvar, v každém světle jinak hlubokou strukturu, barvu a lesk. Ty se většinou skrývají za ledovou hladkostí povrchové úpravy. Šperky, jejichž konstrukci a funkční prvky dotváří nerezová

26

ocel, nejsou určeny pro úzkou skupinu dívek či žen. Mají totiž výjimečnou schopnost ženy povznášet a dívky kultivovat. Ani zdaleka nepůsobí tak křehce jako jejich autorka, a právě z toho plyne napětí vyvolávající otázku. Je ta dívka s plachým pohledem pouze nic netušícím médiem, nebo ženou, která má jasno?

Silou amuletu Duše Markéty Richterové má minimálně tolik faset jako krystaly z její dílny. Dokáže být racionální a řemeslně zručnou „obráběčkou“ fascinujících materiálů, stejně jako naprosto odhmotněnou myslí využívající sílu intuice. Obrovská dávka citlivosti, intuice a empatie jsou možná základními esencemi, jež tuto osobnost utvářejí. Velké gesto výrazových prostředků Richterové nikdy nepůsobí pateticky. Zřejmě i proto, že je její výraz zároveň naprosto současný. Máte-li zprvu pocit, že byste ji měli chránit, naprostý opak vycítíte při diskusi o tvorbě. Její formulace jsou stejně přesvědčivé jako její díla. Názor není nikdy prosazován silově, ale vždy jen skrze svou naprostou přirozenost a nezpochybnitelnou argumentaci, kterou hovoří i hotový šperk. To, co vyzařují některé vrcholné práce Richterové budí dojem amuletu, který snad má i možnost vás chránit. I to je jeden zdůvodů proč její tvorbu vyhledat.

Markéta Richterová se narodila

v Liberci. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě absolvovala VŠUP v atelieru profesora V. K. Nováka. Již při studiu na vysoké škole se účastnila mnoha výstav (2000-2004 Design Centrum, 2005-7 Galerie U Prstenu, 2006 Galerie Millennium Designblok 06, Designblok 07). Šperky M. Richterové lze koupit v obchodech Hard Decor, www.harddecor.cz, Futurista, www.futurista.cz, Kubista, www.kubista.cz, Kampa shop, www.kampa.cz


Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost… (J.A. Komenský)

Vyluštění tajenky z čísla 307: Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece se smíchem hraje na housle pro jedno dítě, aby se vyléčil ze slz svého srdce. (Phil Bosmans) Vítězové tohoto kola jsou: Petr Macho (Praha 5), Jarmila Jílková (Olomouc) a Livia Kosová (Praha 8). Tajenku posílejte na e-mail [email protected] a uveďte svou poštovní adresu. Vylosujeme tři výherce. Ceny do soutěže – 3x 3CD od Alexandra Dumase: Hrabě Monte Christo - světoznámý příběh lásky, zrady a pomsty ve vynikajícím rozhlasovém zpracování z roku 1967 v titulní roli s Radovanem Lukavským – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

27


Autorka: Eva Bořutová

Průřez prodejcem

prodejce Milan

Nový Prostor prodávám v Jindřišské ulici dvanáct měsíců. Už jsem ho ale prodával i dřív, asi před čtyřmi lety na Opatově. Před tím, než jsem prodával Nový Prostor jsem dělal izolace kolem panelových domů. Připevňovali jsme zvenku takové ty polystyrénové desky, dělali jsme i izolaci střech. Zkoušel jsem taky jiné práce, jako třeba v McDonaldu. Než jsem začal prodávat, stala se mi taková smutná věc. Přespával jsem s jednou ženou, Ludmilou, u Botiče. Chodili jsme spolu po sběrech a snažili si vydělat, jak se dalo. Já jsem si odskočil nakoupit si a najednou se spustila úplná průtrž mračen. Ona Ludmila byla nemocná, slabá na nohy, tak jsem se ji snažil zvednout a pomoci jí, abychom mohli odejít, protože jsme se báli, že se hladina Botiče zvedne. A jak jsem jí pomáhal, tak ona mi vyklouzla a spadla tam, do toho proudu. A pak ji našli o dva dny později ve Vltavě. Já jsem jí přesvědčoval už dřív, aby nezůstávala v Praze na ulici a jela radši domů za rodinou, ale ona nechtěla. Tak to takhle dopadlo. Byl jsem s ní patnáct měsíců. Vlastně i kvůli tomu všemu jsem chtěl začít prodávat Nový Prostor, dostat se trochu mezi lidi a přijít na jiné myšlenky. K Novému Prostoru mě přivedl prodejce Boris, kterého jsem potkal v Armádě spásy. Časopis se mi prodává dobře. Myslím, že není dobré lidi k ničemu nutit, spíš je lepší si s nimi popovídat a něco jim o časopise říct. Teď se mi stalo, že za mnou přišla jedna žena, já jsem jí ukázal aktuální číslo a řekl jsem jí, o čem je. Druhý den přišla a koupila si ho. Bydlím teď v Armádě spásy. Přemýšlím, že se přestěhuji, ale musím si to dobře rozmyslet, nerad bych se dostal kvůli špatným sousedům do nějakého maléru. Můj otec a matka už nežijí, mám jen bráchy. Ty občas navštěvuji. Můj koníček je malování a kreslení. Nejraději kreslím portréty, na to mám ruku. Pro ostatní náměty nemám dost cviku. Když je možnost, rád si zasportuji, například fotbal opravdu můžu. Dřív jsem se taky věnoval modelařině. Nejradši jsem měl papírové modely – domy, auta, letadla. Dokonce jem postavil kompletní Eiffelovku ze sirek, přes metr vysokou. To bylo nějaké práce, stavěl jsem ji přes měsíc. Nový Prostor se mi prodává dobře, jen mě občas mrzí, když vidím otrávené obličeje lidí, jak jdou po ulici. Někteří mi také říkají, že se jim zdá časopis moc drahý. Já je k ničemu nenutím... Myslím, že je to dobrý časopis. Líbí se mi titulní strany, jsou poutavé, a když jsou dobře udělané, lidé si toho všímají. Všímají si třeba, i jak je upravené logo. Na spodek balíku s časopisy dám vždycky jeden obráceně, aby titulní stranu viděli i lidé, kteří jsou za mnou. Už několik lidí si ode mě takhle časopis koupilo. Kdybych si mohl vybrat svoji vysněnou práci, asi bych chtěl zahradničit. Koneckonců, jsem vyučený zahradník. Je mi líto, že mě nikde nechtějí přijmout. Jsem prý moc starý, ale zatím se úplně nevzdávám.

Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28

Uličníci tvoří


Anketa

Dámy Pravé dámy se dnes už nerodí Něk teré mají peněženku mís to srdce... Něk teré mají peněženku mez i nohama... ...a něk teré peněženku vůbec nem

Jiří Vozka, město Plzeň Smetanovy sady

Šatník Život je ja

ný šatník k obno š e ny v pravo s

ály vlevo ide ed je a upros tř ž ivot

JAK BY PODLE VÁS MĚLO VYPADAT FUNGUJÍCÍ MĚSTEČKO?

ají

Návrat Vystoupím na st anici lásk y Opus tím psů hnízdo sveřepých Vr át ím se tam tam kde jsem nenáviděn a naslouchán ají všemi kteř í mne zn

Základem fungujícího městečka jsou fungující rodiny. Ty potřebují dokonalou infrastrukturu a síť služeb. Z moderního městečka by dle mého měly být vyloučeny jakékoliv hazardní herny. Ty se sice hodí daňovým úřadům, avšak na fungování rodiny mívají často devastující vliv. Na místo hospod a heren bych rozšířil prostor pro parky a dětská hřiště. Tak nějak vidím moderní město třetího tisíciletí. Zlatko, Náměstí Míru Myslím, že jádro každé obce dělá hospoda. Je to prostor setkávání a společenského vyžití. Bez hodpody to zkrátka nejde. To je základ. Honza, Palackého náměstí Důležitý je prostor pro kulturní vyžití. Pokud ho lidé nemají, tráví čas zavřeni doma před televizí. Takové městečko je pak nefunkční. Lidé nekomunikují a ztrácí zájem o společný prostor. Dana, Anděl

že máme nového šéfredaktora. Už ho máme nového dýl, ale jak víte, kouslo mě klíště, a proto jsem se nemohla k této události aktuálně vyjádřit. Ke klíštěti se ale na konci svého vyjádření ještě vrátím, protože moje klíště, které se mi zakouslo do levé části zadku s naším novým šéfredaktorem úzce souvisí. Na post šéfredaktora bylo vypsáno výběrové řízení, na které jsem se s odvahou přihlísila i já. Osvald mě doma vřele podporoval a doporučil mi, abych si na kousek papíru napsala krátkou osnovu toho, co budu na konkurzu chtít o časopisu a svých kvalitách říci. To jsem taky udělala, neboť zcela spoléhám na Osvaldovy zkušenosti. Do Nového Prostoru jsem taktéž zaslala svůj životopis, který za mě napsala má matka, protože ta mě vidí ze všech lidí v tom nejlepším světle. A nejen to – moje matka dokáže o mých kvalitách přesvědčit i ostatní. Byla to tedy vhodná volba, jen mě Osvald upozornil na to, že poslat životopis, který jsem si ani nepřečetla není zrovna moudré, ale nad touto poznámkou jsem mávla rukou, protože matku znám. Další den jsem se vydala do redakce, kde se výběrové řízení konalo a po cestě jsem potkala našeho souseda Frantu K., který když slyšel kam

jdu, mě podpořil dvěma panáky domácí zlínské slivovice a potom mi jedni moc hodní lidé pomohli do tramvaje. Redakci jsem kvůli svému podnapilému stavu hledala skoro hodinu a pak našla díky našim ukrajinským spoluobčanům, kteří mne dovedli až ke vstupním dveřím a vzali si za to moje hodinky, peněženku, náušnice, telefon a papírové kapesníky s mentolovým aroma. Ano, informace jsou v dneším světě drahé. Na konkurzu bylo plno. Všichni jsme začali testem ze všeobecného přehledu. Mezi lidmi jsem poznala pouze Iva, který když jsem se k němu vrhla a začala zpívat Sovětskou internacionálu byl tak laskav, že mi doporučil ať si sednu dozadu a donesl mi černé kafe. Na test jsme měli dvě hodiny, během kterých jsem lehce vystřízlivěla. Nejvíc mě zaujala zadní strana, kde bylo asi 150 teček a úkolem bylo vybrat tečku, která tam nepatří. Připadalo mi to natolik absurdní, že jsem tečky raději pospojovala a vyšel mi obrazec natolik sprostý, že jsem zčervenala a vzdychla nad touto nemorální dobou. Pak si mě zavolali na pohovor a řekli mi výsledky testu. Měla jsem dva body. Nejvíc je překvapily odpovědi typu, že Mojžíš je asijská zpěvačka, kamasutra je soubor asijských bojových umění

Eva Bořutová

Stalo se, že… a interupce je zahájení vysokoškolského studia. K zadní straně se nevyjádřili. Pak začali předčítat zajímavosti z mého životopisu, u kterých mi doslova vypadly čočky z bulv. Matka se zmínila o tom, že jsem profesionální plavec, mluvím plynule francouzsky, německy, španělsky a anglicky, napsala jsem několik reportáží pro Times a počurávat jsem se přestala už ve třech letech. Přiložila taky několik fotografií z mého dětství (první: když jako malá blinkám v národním divadle, druhá: když papám slepičí hovínko). Nakonec mne poprosili, zda bych jim ještě něco chtěla říct. Šáhla jsem do kapsy pro osnovu a místo toho vytáhla seznam s nákupem. Hrdě jsem ve stoje přečetla toto: květák, gumové rukavice, vložky, izolepa, kapusta, telecí. Poděkovali mi a řekli, že se ozvou. Venku stál jeden opuštěný prodejce s transparentem: Eva do toho ! Podepsala jsem se mu na břicho a řekla jsem, že z toho asi nic nebude a odešla do nejbližších lesů, kde jsem si sedla na pařez. A tam mne do zadku kouslo to klíště. Ach jo.

29


Sms a E-maily


E-maily Vazena redakce, pracuji s lidmi a proto vim, jak potesi pochvala ci jine pripominky k me praci. Dnes jsem si poprve zakoupila na Florenci vas casopis a musim se priznat, ze jsem byla velice mile prekvapena. Spousta zajimavych a vtipnych clanku. Navic samotna koupe a podpora „socialne slabsich“ – sama o sobe zahraje na dusi! Rozhodne budu vas casopis doporucovat! s pozdravem Bc. Dana Krejcikova Díky za váš časopis. Původně jsem ho kupovala abych prodejce podpořila, moc jsem ho neukazovala před manželem, na charitu nikdy nebyl. Potom jsem ho začala se zájmem číst, a včera mi ho manžel koupil pro radost! Jste skvělí, já mám práce většinou víc než můžu zvládnout a sem tam bych všeho nejradši nechala. I díky vám

vím že sehant práci není vždycky snadné a tak je snadnější si po celém dni s dětmi sednout večer na pár hodin k počítači. A strašně ráda podporuji někoho kdo to nevzdává. Eva B. žena, maminka a architektka, Brno SMS Meli jste na vrchni stranu casopisu s tematem FEMINISMUS dat tlustou zenu stredniho veku treba v jerabu. Byl by to realnejsi obraz nez ta kocka se spinavym tilkem. Mk Dobry den, chtela bych podekovat za clanek Mesto mnoha pater od Tomase Bojara. Tak trefny obraz Prahy si zaslouží poklonu! Také dik Eve Borutove a vubec cele redakci za originalitu a skvělou uroven! Jste jediny casopis, ktery ctu pravidelne a cely. Jen tak dal! Kaca

Dnes jsem zakoupila prvne NP od prodejce v holesovicke trznici. Diky za kvalitu obsahu. Ivana b. V podchodu u metra Kobylisy hrava zajimavy houslista. Muze nam ho NP predstavit? Marie Moc se mi libilo cislo o remesle. Proste kazde cislo je super. Nejlepsi jsou fejetony pana Jiraka, skoda ze konci. Preji mu hodne stesti do dalsiho zivota. Vam take a vsem Vasim prodejcum at se dari. Pavel, Charita Valmez Ad „Pohoda zvirat“: To neuveritelne pokrytectvi az zarazi. Jako kdyby lidozrouti mluvili o zavedeni lepších podminek ve skolce pro svoje obeti. Staci nejist maso!

sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]

! !

TAKY VÁM VADÍ ULICE PLNÉ HEREN A KASIN? Víte, že jsme se stali světovou velmocí v hazardním průmyslu? Že řada cizinců k nám cestuje za tvrdým hazardem, které jejich země, aby ochránili své obyvatele, přísně regulují?

Například na jeden „výherní“ přístroj u nás připadá 170 obyvatel, zatímco v SRN 500 obyvatel a ve Francii 18 000 obyvatel. Prosázená částka na jednoho obyvatele naší republiky stále roste, za loňský rok už byla 12 200 Kč (tj. 5% průměrné hrubé mzdy).

A VÍTE, ŽE PŘI SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ S TÍM NEJDE NIC DĚLAT? Častý je argument i pocit lidí, že se jich to netýká. Opak je pravdou. Např. u 40 - 60% trestné činnosti je spouštěcím mechanismem práve tíšeň spojená s problémy hráčů. Dle různých údajů jeden patologický hráč způsobí problémy nebo utrpení 12 – 15 lidem ve svém okolí. Je třeba si jasně uvědomit, že gamblerství je stejně nebezpečnou pastí jako závislost na drogách. Problémy způsobené hazardem: kriminalita, praní špinavách peněz, bezpečnost, sociání výdaje na řešení sociálních následků, rozvody, strádání dětí po stránce sociální i materiální, ztráta bydlení, bezdomovectví, krachy v podnikání, sebevraždy, zdravotní výdaje …

PŘIPOJTE SE K PETICI ZA REGULACI HAZARDU V ČR NA WWW.STOPHAZARDU.CZ K úvodnímu prohlášení i petici se již připojilo 24 organizací – např. Česká rada dětí a mládeže, Asociace center pro rodinu, Etické fórum ČR, Persefona věnující se domácímu násilí, občanské sdružení IQ Roma servis,středisko výchovné péče HELP ME nebo Ratolest, věnující se ohrožené mládeži. K podpoře se přihlásil i Nový Prostor, který se navíc stal mediáním partnerem tohoto projektu. Děkujeme! 30

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar, Bohdan Bláhovec, korektury: Zuzana Josková, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje a za podpory náčelníka Václava Havla Geronimo Agency presents

21st SUMMER

OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL

Věnováno obětem 21. srpna 1968 a magii nového místa “Na Prachárně„

1987

2008

Naposledy “Na Bojišti“!

21.-24.8. 2008

Celebration and Great Trip under the Mountains!

začátek v pátek 22.8.2008 ve 1300 hodin v Trutnově neoficiální začátek ve čtvrtek v podvečer 21.8.

„Bob“ junior - syn krále reggae ověnčený girlandou zeleného listu Grammy

/

OT Vinta! (ukr) • Abuela Coca (arg/u) • Dub Trio (usa) K.C. McKanzie (d/usa) • Fanfare Transilvania (ro) • Esther Bertram & Howard (uk/aus)

4 d a y s o f L o v e & P e a c e , 10 0 a c t s , 4 s t a g e s

F e s t i v a l c i t y, P e a c e V i l l a g e , I n d i á n s k ý t á b o r, K r i s h n a C a m p , h v ě z d á r n a , sprchy pana Háska, vod ní k Karel a tvoje šamanské nástroje...

Jasná Páka • Garage • Jiří Schmitzer • Monkey Business • Rudolf Pellar• Psí Vojáci • Polemic • 100oC • Dukla Vozovna • Záviš Bratři Ebenové • Skyline • Buty & Jukebox • Květy • Airfare • -123 min. • Hudba Praha • Robert Křesťan & Druhá tráva Plastic People of the Universe • Švihadlo•E!E•Sto zvířat•Jarret•Tleskač • Petr Váša & Ty Syčáci•Michal Prokop a Framus Five

U L

A

TE

R

!

O Y E E

www.f

R

T WA

ov.cz tn

NO

tivaltru s e

S

E LO V AK

E

M

Locomotive • Boron • Pepíček Čečil • SPS • Totální nasazení • Vladimír Mišík & ETC • Krucipüsk • Kale Marta & Rasputin • NVÚ • Sputnik • Vilém Čok a ByPass • Afrodisiak • Jolly Joker • Folk3mail • Shoenfelt • Houba Ready Kirken • Kohout plaší smrt • Jana Šteflíčková & Kůň • Status Praesents • Eastpark • Majerovy brzdové tabulky Dark Gamballe • Deverova chyba • Hadry z těla • Jaksi Taksi • Smola a hrušky • Budoár staré dámy X-Core • Karel Kahovec a G&B • Landmine spring • Spínací Špendlík Velvet Underground revival • United Cans Unlimited•Karpatské chrbáty • Vrbovskí víťazi Magma Hotel•Vlasta Třešňák & Band • Prague Ska Conspiracy Sylva Krobová & klaun Bilbo • Schodiště • Phantoms on fire • Milo Die Outsiders • Pumpa • Nior W • Pop-Porn • Znouzectnost • Brutus • Insania Hoochie Coochie Band • Fast Food Orchestra • Gnu Dorota Nvotová & Band • Pavel Fajt s bubny Dáša Vokatá & Ivan Magor M. Jirous a další...

referát: akční plán, jak zatočit s bezdomovci kultura: komiks: Samorost křížovka:

Recommend Documents