Re n é Pa st r ň á k. Teorie a metody sociální práce. Opava

ESF proj ekt OP vzd ěl ávání pro kon ku ren c escho pn ost

„Inovace a modernizace výuky a z v y š o v á n í o d b o r n ý c h ko m p e t e n c í “

R e n é Pa s t r ň á k

Teorie a metody sociální práce

Opava 2011

Obecná charakteristi ka práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Teorie a metody sociální práce

Autor:

Mgr. René Pastrňák

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce:

autor studijní opory

Počet stran:

81

© René Pastrňák © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Slezská univerzita v Opavě Fakulta veřejných politik v Opavě

TEORIE A METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE

Distanční studijní opora

René Pastrňák

Opava 2011

Obor: Veřejná správa a regionální politika Klíčová slova: Sociální práce, sociální služby, pomoc, klient, zakázka, individuální potřeba, integrativní přístup, komunikace Anotace: Autor se snažil tento studijní text připravit současným aktuálním potřebám studentů. Popisuje vývoj oboru sociální práce, který je hraniční s poradenstvím, sociologií a psychologií. Text je především nastaven v kontextu transformace sociálních služeb, změnou filozofií a paradigmat dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Změnou metodiky sociální pomoci uživatelům, především v úkolově orientovaném přístupu, systemickém přístupu a zakázkovém modelu, individuálním plánování. Nelze opomenout standardy kvality sociálních služeb jako pravidel, která nastiňují způsob poskytování kvalitní sociální pomoci. Jako stěžejní část práce je vnímána metodika sociální práce a praktické výstupy z aplikace výše citovaného zákona. Autor se snažil studentům přiblížit metody poradenského rozhovoru, především ze systemického a integrativního pohledu.

© Mgr. René Pastrňák Lektoři: René Pastrňák ISBN

OBSAH 1

VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE .......................................................... 9 1.1 Sociální služby .................................................................................................................... 9 1.1.1 Klasifikace sociálních služeb ..............................................................................9 1.1.2 Legislativní rámec sociálních služeb v ČR .......................................................10 1.1.3 Změna koncepce sociálních služeb přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ....................................................................................................... 11 1.2 Sociální práce ................................................................................................................ 12 1.2.1 Definice sociální práce ......................................................................................12 1.2.2 Cíle sociální práce .............................................................................................13 1.2.3 Úrovně sociální práce ........................................................................................14 1.2.4 Pojetí sociální práce ...........................................................................................15 1.2.5 Metody sociální práce .......................................................................................16 1.2.6 Klasifikace metod sociální práce .......................................................................17 1.2.7 Metody sociální práce podle hlediska přímé a nepřímé práce s klientem .........20 1.3 Dilemata sociální práce ................................................................................................ 22 1.3.1 Kvalita nebo kvantita .........................................................................................22 1.3.2 Materiální a nemateriální pomoc .......................................................................23 1.3.3 Pomoc nebo kontrola .........................................................................................23

2

EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH ................... 25 2.1 Středověk a sociální pomoc .......................................................................................... 25 2.2 Tereziánské období a sociální pomoc .......................................................................... 26 2.3 Vývoj sociální služby v období první republiky ......................................................... 27 2.4 Sociální služby v socialistickém zřízení ....................................................................... 27 2.5 Vývoj sociální pomoci po roce 1989 ............................................................................ 28 2.5.1 Transformace sociálních služeb.........................................................................28

3

ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE .................................................................................. 30 3.1 Intervence v psychosociální krizi................................................................................. 30 3.1.1 Krizová intervence ............................................................................................32 3.1.2 Krizová intervence u domácího násilí ...............................................................35 3.2 Sociální podnikání......................................................................................................... 37 3.3 Dobrovolnictví ............................................................................................................... 41 3.3.1 Historický náhled ..............................................................................................42 3.3.2 Filantropie .........................................................................................................44

4

KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI ......................... 45 4.1 Komunikační přístupy .................................................................................................. 45 4.1.1 Berneho transakční analýza ...............................................................................46 4.1.2 Narativní přístup ................................................................................................46 4.1.3 Komunikační strategie dle V. Satirové ..............................................................47

5

VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI ................................................................... 49 5.1 Teoretická východiska sociální práce .......................................................................... 49 5.2 Vztah sociální práce k jiným vědním disciplínám ..................................................... 49 5.2.1 Sociologie ..........................................................................................................50 5.2.2 Medicína ............................................................................................................50 5.3 Psychologické přístupy v sociální práci ...................................................................... 50 5.3.1 Psychoanalytické přístupy .................................................................................50 5.3.2 Transakční analýza ............................................................................................53 5

5.3.3 Poradenský postup v transakční analýze........................................................... 56 5.3.4 Psychosociální přístup ...................................................................................... 58 5.3.5 Humanistické a existenciální teorie .................................................................. 59 5.4 Ekosociální přístup ........................................................................................................ 60 5.4.1 Klient nebo uživatel .......................................................................................... 61 5.4.2 Ekologický přístup ............................................................................................ 63 5.4.3 Praktický příklad vedení poradenského rozhovoru........................................... 65 5.5 Integrativní přístup ....................................................................................................... 67 5.5.1 Postup v integrativním poradenství .................................................................. 69

6

ÚVODEM Poslání sociální práce je pro všechny klienty stejné, není rozdíl v tom, zda jde o drogově závislého, nezaměstnaného nebo uprchlíka. Všichni chápou sociální práci jako poskytování sociálních služeb jednotlivcům, rodinám, skupinám nebo komunitám. Účelem těchto služeb je pomoci klientům vyrovnat se s různými problémy, omezit nebo odstranit je. Případně přispět ke zlepšení situace tam, kde je úprava sociálních poměrů možná. Především v rámci sociální pomoci, nikoli sociální kontroly, s touto filozofií počítala také reforma sociální politiky a aplikace sociální práce. Reforma, která obsahuje především přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vytvořila takový systém služeb, v nichž je zaručena dostupnost pro všechny osoby, které se ocitnou v nepříznivé sociální situaci s garancí kvality služeb, plnohodnotného individuálního plánování, účinné kontroly, požadavků na kompetence pracovníků pracujících v sociálních službách. Sociální pomoc musí být v souladu s principem rovných příležitostí pro každého, kdo pomoc potřebuje, ale především poptává. Zásadním principem je snaha umožnit řešení situace uživateli v jeho přirozeném prostředí a při zachování co nejvyšší míry samostatnosti v rozhodování dle jeho zájmů, potřeb a zdrojů. Sociální práce jako vědní a především aplikovaný obor zabývající se integrací znevýhodněných osob do způsobu života, který odpovídá většinovým představám (společenským normám), je obor bez přesně vymezených hranic a přesahující do oborů např. sociologie, psychologie, pedagogika. Pro autora není v současné době vůbec snadný úkol připravit publikaci zabývající se teoriemi a metodami sociální práce. Nejtěžším úskalím pro autory takovýchto publikací jsou období transformace a rychlých změn. Aby publikace nebyla neaktuální již v den jejího vydání, musel autor některá témata v práci opomenout. Především ta, která se vztahují k již zmíněné transformaci sociálních služeb a vládním legislativním změnám. V práci se autor jen okrajově zabývá legislativou, financováním, daňovými zákony atd., které jsou pro znevýhodněné osoby a organizace poskytující sociální péči a služby stěžejní. Bohužel co rok a co nová vláda, to změny. Tuto problematiku však vysokoškolská učebnice nedokáže obsáhnout. Text je primárně určen pro studenty oboru Veřejné správy a regionální politiky v rámci předmětu Teorie a metody sociální práce. Samozřejmě tento text může použít kdokoliv, kdo se zajímá o tuto problematiku a chce se s ní blíže seznámit. Studijní text je nastaven tak, aby na sebe jednotlivé kapitoly logicky navazovaly. Také jednotlivé kapitoly mohou být samostatným textem, po jehož přečtení získá čtenář základní informace z jedné oblasti oboru sociální práce.

7

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Publikace je rozdělena na teoretickou část a část zabývající se metodami s praktickými ukázkami přístupů využívajících se v poradenství a sociální práci. První kapitoly shrnují teoretický základ oboru. O tématech se však čtenáři dočtou i v dalších publikacích autorů, např. Matoušek, Musil, Navrátil. Kapitola 3 poukazuje na šíři oboru sociální práce z pohledu alternativních aplikací, jako je krizová intervence, kterou někteří autoři již považují za psychoterapii, sociální podnikání, které můžeme řadit i mezi ekonomické obory, a dobrovolnictví, které může fungovat jen na základě lidské solidarity a altruismu. Čtvrtá kapitola se věnuje základní metodě pomoci, a to komunikaci, včetně ukázek a některých přístupů tak, aby si i nepoučený čtenář dokázal vytvořit představu o způsobu efektivní komunikace a poradenského rozhovoru. V kapitole 5 se autor zaměřil na současné a aktuální přístupy, především systemický, integrativní, Gestalt přístup aj. Trend současné sociální pomoci i poradenství je nastaven na spojování a praktické využívání submetod jednotlivých přístupů dle potřeby uživatele služby, což se blíží holistní filozofii v pomoci.

8

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE

1

VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem této kapitoly je vymezit základní pojmy sociální služby z pohledu transformace sociálních služeb a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, a sociální práce. Na sociální práci je nahlíženo z mnoha teorií, vybrané definice jsou uvedeny v následných podkapitolách a dále je obor sociální práce členěn z pohledu přímé a nepřímé práce s klientem, časového hlediska, demografického hlediska, dle statusu, koncepční činnosti, cílové skupiny atd. Dále se v kapitole autor zmiňuje o dilematech, která jsou součástí všední sociální práce.

1.1 Sociální služby Sociální práce se realizuje formou sociálních služeb. V současné době je nabídka sociálních služeb velmi široká, především ji definuje zákon o sociálních službách v § 34. Seznam poskytovatelů sociálních služeb je také značně rozsáhlý díky možnosti poskytovat sociální službu jak organizacemi zřízenými obcí, městem, krajem, ministerstvem, tak neziskovými organizacemi. Poskytovatelé, kteří splní podmínky poskytování sociálních služeb (viz § 78 a dále), jsou registrováni na místně příslušném krajském úřadě, registru poskytovatelů sociálních služeb, který je veřejně přístupný. A na druhé straně stojí klient se svým individuálním problémem, potřebou, zakázkou.

1.1.1 Klasifikace sociálních služeb Hledání konkrétní služby, jež by odpovídala specifickým potřebám klienta, může usnadnit tzv. klasifikace sociálních služeb. Klasifikaci lze rozdělit podle různých hledisek. Nejzákladnější dělení je dělení podle místa poskytování sociálních služeb a podle zákona č. 108/2006 Sb., které jsou pro potřeby uživatelů nejzásadnější. Podle místa poskytování • Pobytové služby – jsou poskytovány v zařízeních, kde klient po sjednanou dobu žije (např. domovy pro seniory, domy na půl cesty), používá se také synonymum rezidenční zařízení či totální instituce. • Ambulantní služby – do těchto zařízení docházejí klienti podle svých potřeb (např. denní centra, poradny, domovinky). 9

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE • Terénní služby – jsou poskytovány v přirozeném prostředí, ve kterém klient žije, tj. především v domácnosti, ale také v komunitě (např. osobní asistence, pečovatelská služba, streetwork). Podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění • Služby sociální péče – pomáhají klientům zajistit si fyzickou a psychickou soběstačnost, nabízejí pomoc při zvládání různých denních úkonů, jež souvisejí s péčí o vlastní osobu (např. nákup, dovážka jídla, dopomoc při pozření jídla, doprovod, pomoc při hygieně). • Služby sociální prevence – pomáhají klientům při zvládání a řešení jejich nepříznivé sociální situace, aby nedocházelo k jejich sociálnímu vyloučení, především formou terénní a ambulantní služby. • Sociální poradenství – smyslem je poskytování potřebných informací, které přispívají k řešení nepříznivé sociální situace, v níž se klient nachází (např. pomoc s vyplněním žádostí, smluv, kontrola poskytnuté služby, zastupování v rámci stížností). Toto poradenství je možno dále dělit na základní (jsou jej povinni poskytovat všichni poskytovatelé sociálních služeb) a odborné (poskytují jej specializované poradny).

1.1.2 Legislativní rámec sociálních služeb v ČR Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky ve spolupráci s odborníky v rámci pilotního česko-britského projektu stanovilo požadavky na kvalitu poskytování sociálních služeb, tzv. standardy kvality, jež nastiňují ve velmi obecné formě, jak má sociální služba vypadat, a tím zajišťují jakýsi minimální standard. Snahou MPSV bylo vytvořit takový soubor kritérií, s jejichž pomocí bude možno poznat, zda služby podporují integritu a zamezují závislosti uživatele. Důležitým znakem kvality sociální služby je její schopnost podporovat jednotlivé uživatele v naplňování cílů, kterých chtějí pomocí sociálních služeb dosáhnout při řešení vlastní nepříznivé sociální situace. Standardy kvality sociálních služeb byly členěny do tří částí: procedurální, personální a provozní standardy. Nyní se užívá členění jen na procedurální a personální standardy. Dlouhou dobu se nedařilo přijmout novou moderní právní úpravu sociálních služeb, jež spadají do rezortu MPSV ČR. Pracovníci sociálních služeb i klienti se museli přizpůsobovat zastaralému režimu a nevyhovujícímu systému sociální péče právně upravenému ještě před rokem 1989. K nové právní úpravě došlo teprve nedávno. V roce 2006 byl přijat zákon o sociálních službách a byl vydán ve Sbírce zákonů pod číslem 108/2006. Nová právní úprava nabyla účinnosti 1. ledna 2007. Tento zákon je jistě, přes mnohé výtky, jedna z nejdůležitějších právních norem, jež upravuje výkon sociální práce.

10

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE 1.1.3 Změna koncepce sociálních služeb přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Je patrná přímo z ustanovení § 2 zákona o sociálních službách, které stanoví základní zásady poskytování sociálních služeb. „Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení.“ Pomoc poskytnutá prostřednictvím sociálních služeb, ať už je to v neziskovém sektoru nebo veřejném, musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Tato pomoc musí vycházet z individuálních potřeb osob, musí působit aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a co je nejdůležitější, motivovat je k takovým činnostem, které vedou k příznivému vyřešení sociální situace. Sociální služby musí být poskytovány v takové kvalitě a takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování základních lidských práv a svobod.

POZNÁMKA: V sociální pomoci, která vede jedince k samostatnosti a aktivizaci, je pociťován největší problém. Současní uživatelé nejsou připraveni rozhodovat a vybírat si, je to zřejmé především v rezidenčních zařízeních pro seniory, kdy poptávka po službě převyšuje nabídku. Uživatelé „mají být, jsou vděčni“, také se to od nich mnohokrát očekává. Se změnou se potýkají i zaměstnanci. „Třicet roků to fungovalo, na co to měnit, administrativa s individuálním plánováním nám ubírá čas na práci s uživatelem.“

Na poskytování sociálních služeb se podílejí 3 základní subjekty: uživatelé, poskytovatelé a zřizovatelé, v češtině pro ně neexistuje vhodný ekvivalent, ale v angličtině bývají nazýváni jako „stakeholders“. Uživatelé jsou jedinci, klienti, zákazníci, kteří službu užívají. Takovou službu, kterou potřebují, která uspokojí jejich potřeby a řeší jejich problémy. Záměrně uvádím na prvním místě uživatele, neboť je jejich role v procesu poskytování sociálních služeb klíčová. Poskytovatelé jsou organizační složky kraje nebo obce, příspěvkové organizace, zařízení sociální péče, nestátní poskytovatelé tj. občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a církevní právnické osoby. Poskytovatelé jsou nejen právnické osoby, ale také fyzické. Všechny organizace poskytující sociální služby jsou nazývány agenturami. Zcela zvláštním druhem jsou nadace, ty však služby neposkytují, nýbrž je jen financují. Zřizovateli státních poskytovatelů jsou pak obce, kraje a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Základními charakteristikami nového systému sociálních služeb jsou tedy tyto znaky: Poskytnutí podstatných informací osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci tak (v jí srozumitelné podobě), aby ji, pokud je to možné, mohla vyřešit vlastními silami a až poté využila sociálních služeb (jedna z vizí transformace pobytových zařízení je snižovat počet osob, které jsou v zařízení). Sociální služby by měly být individualizované.

11

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální služby by měly být aktivační, podporující samostatnost klientů a měly by předcházet delšímu trvání nepříznivé sociální situace. Kvalita poskytování sociálních služeb je dána přímo do souvislosti s dodržováním lidských práv a základních svobod a se zachováním důstojnosti člověka. Sociální služby se poskytují na smluvním principu – o poskytování sociálních služeb se uzavírá smlouva. Klient se stává uživatelem, spotřebitelem, obchodním partnerem služby. Zákon stanovuje rovněž předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách tak, aby byla zaručena standardní kvalita poskytovaných služeb přímo ze strany kompetentních pracovníků.

1.2 Sociální práce Sociální práce jako samostatný obor je mladý a hraniční, můžeme jej sledovat teprve jedno století. Prvopočátky sociální práce jsou v organizované charitativní a nápravné činnosti dobrovolných, převážně náboženských organizací. Koncem 19. století se uplatňuje případová práce jako konkrétní systematická práce se sociálně potřebnými klienty. Sociální práce jako specifická profese s vlastní teorií a metodikou se začala formovat začátkem 20. století, kdy dochází k prvním výcvikům sociální práce. Tento obor je teoretickou i praktickou disciplínou vycházející z mnoha vědních oborů, jako jsou například psychologie, sociologie, ekonomie, právo, sociální psychologie, psychiatrie, pedagogika, lékařské vědy a jiné vědní disciplíny (Matoušek, 2001). Sociální práce vznikla z humanistických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě, rovnosti, hodnotách a důstojnosti všech lidí. Sociální práce nebyla dosud jednoznačně definována, avšak její úkol je jasně vymezen. Hlavním úkolem nebo lépe cílem je zjednodušeně řečeno snaha řešit problémy lidí nacházejících se v obtížných životních situacích na profesionální úrovni. Podle Navrátila je cílem sociální práce podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena (Navrátil, 2001). Dle citace Matouška jsou praktické cíle sociální práce podle americké Asociace sociálních pracovníků následující: Podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se, zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti, napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně (profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb, supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů), rozvíjet a zlepšovat sociální politiku (Matoušek, 2003, s. 13–14).

1.2.1 Definice sociální práce Sociální práce je pojem bohatě definovatelný z různých pohledů, ale především je to činnost zaměřená na práci s lidmi (individuální či skupinová). Sociální práce vznikla jako důsledek sociálně problematických a krizových situací se záměrem pomoci potřebným. Lze ji vymezit jako soubor činností, jejichž účelem je přímé a na člověka nebo jeho rodinu bezprostředně působící úsilí k zachování celistvosti člověka. To je úsilí o zachování jeho vztahu ke společnosti, k nejbližšímu prostředí, ke vzdělání a k práci (Řezníček, 1997). 12

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce vychází z předpokladu, že člověk je sociálně a kulturně ovlivnitelný po celou dobu svého života, kdy po dosažení zletilosti je za svůj život plně zodpovědný. Jiné zdroje uvádějí tyto definice sociální práce: „Sociální práce je společenskovědní disciplínou i oblastí praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti)“ (Matoušek, 2001, s. 10). Generální shromáždění Mezinárodní federace sociálních pracovníků v kanadském Montréalu v červnu roku 2000 přijalo tuto definici: „Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha, užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím.“ Podle Vallové (2007, s. 13) je sociální práce „obor, který speciálními pracovními metodami zabezpečuje sociální péči o člověka na profesionálním základě. Aplikuje vědecké poznatky v praktické činnosti. Věnuje se optimálnímu fungování sociálních institucí zaměřených na péči, zabezpečení a pomoc jednotlivcům, skupinám či komunitám“. Definice americké Asociace sociálních pracovníků z roku 1973: „Sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám či komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl“ (Matoušek, 2001, s. 184). Dle Matouška jedna ze starších definic tvrdí, že „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci“ (Matoušek, 2001). Ať jsou definice zaměřeny na jednotlivce, skupiny, komunity, vždy z nich jasně vyplývá hlavní oblast činnosti a cíle sociální práce: řešení subjektivně pociťovaných sociálních problémů jedince či skupiny za účelem dosažení očekávaného standardu, který se odráží ve prospěch společnosti díky eliminaci negativních sociálních jevů (Hrbáčová, 2009). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Orientuje se na řešení lidských problémů v kontextu daného sociálního prostředí. Jejím cílem je nejen podpora klientova sociálního fungování, ale také snaha o zlepšení sociálních podmínek a sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, politice státu i v politice mezinárodní.

1.2.2 Cíle sociální práce Někteří autoři vymezují cíl sociální práce, který se opírá o koncept „sociálního fungování“. Například podle Navrátila je cílem sociální práce podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování). Americká Asociace sociálních pracovníků definuje cíl sociální práce takto: „Sociální práce je profesionální aktivita zaměřená na pomáhání jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl.“ Nizozemská Asociace sociálních pracovníků charakterizuje cíl sociální práce takto: „Funkcí sociálního pracovníka je pomáhat lidem, kteří se pokouší řešit a zvládnout problémy ve fungování v interakcích se svým sociálním prostředím. Prostřednictvím své pomoci se sociální pracovník snaží zlepšit způsob, kterým lidé sociálně fungují, nebo vztahy mezi lidmi a jejich sociálním prostředím“ (Navrátil, 2001, s. 11–12).

13

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE Koncepce sociálního fungování a životní situace můžeme chápat například podobně jako Matoušek a Navrátil, kteří charakterizují sociální fungování následovně: Lidé jsou v neustálé percepci a interakci s prostředím, ve kterém se nacházejí (žijí). Prostředí, v němž se člověk pohybuje, na něj klade konkrétní požadavky (prostředí definuje sociální role a formuluje očekávání) a člověk na ně musí reagovat, pokud jedinec neselhává, jsou v souladu, a nevzniká sociální problém. Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha; pokud lidé požadavky prostředí nezvládají, rovnováha je destabilizována a vzniká tak problém. Někteří lidé si sami s problémem poradí a uvedou v rovnováhu vztah svého individua k prostředí, jiní však tuto schopnost postrádají a s problémem si neví rady a obracejí se na odborníky (sociální pracovníky). Příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být buď nedostatek klientových dovedností, nebo nepřiměřené nároky prostředí vůči němu. Předmětem intervence sociálního pracovníka je nastolit soulad mezi způsobilostí klienta zvládat to, co od něj prostředí očekává. Pracovníkovým cílem je přispívat k sociálnímu fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit či udržovat rovnováhu mezi tím, co klient zvládá a požadavky z vnějšího světa. Podle Musila pojem „životní situace“ znamená výsledek interakce mezi jedincem a prostředím, ve kterém se nachází.

POZNÁMKA: Více k tématu viz kapitola 5.4 Ekosociální přístup.

1.2.3 Úrovně sociální práce Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. U klientů, jejichž společenské uplatnění již není možné, podporují co nejdůstojnější způsob života. Sociální pracovníci mohou působit ve 3 úrovních: Na mikroúrovni pracuje sociální pracovník formou případové studie (case management), tj. individuální sociální práce. Zaměření na případ, na jedince, je v oblasti sociální práce často uplatňovaným přístupem. Základní činností při práci s jedincem je poradenství, dále jde o koordinační a mediační činnosti (v našich podmínkách např. služby probačního úředníka). Sociální případová práce je zjednodušeně řečeno propracovaná metoda pomáhající lidem, aby si pomohli sami. Ani nejodpovědnější a nejangažovanější sociální pracovník nikdy nedělá pro klienta to, co klient může udělat sám. Případová práce má začínat tam, kde se klient právě nachází, akceptovat klienta takového, jaký je a snažit se do starých problémů vnášet nové porozumění, nabízet jiný úhel pohledu, novou perspektivu. 14

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE Střední úroveň činností zahrnuje práci se skupinou. Zde např. patří práce se skupinou rizikové mládeže, skupinou nezaměstnaných, zdravotně postižených, rodinou (často se zde užívá rodinná terapie, vyjasnění si rodinné komunikace, vymezení role členů rodiny apod.). Může mít podobu aktivit se skupinou (např. víkendové programy v přírodním prostředí pořádané pro rizikovou městskou mládež, kurzy sociálních dovedností a rekvalifikační kurzy pro nezaměstnané mladé lidi, kurzy pro seniory v klubech důchodců, pracovní aktivity s lidmi, kteří mají vážný mentální hendikep). Cílem skupinové práce může být i specifická skupinová terapie, která má klientovi poskytnout otevřenou zpětnou vazbu o tom, jak působí na lidi, korektivní zkušenost, náhled, naději na řešení jeho těžkostí a v neposlední řadě mu může poskytnout příležitosti, aby pomohl druhým lidem. Do činností na makroúrovni se zahrnuje komunitní práce, vytváření a uskutečňování koncepcí na různých úrovních. Komunitní práce spočívá v organizaci akcí místního společenství, jejich cílem je naplnění určité místní potřeby nebo řešení místního problému. Sociální pracovník může problém analyzovat, plánovat postup, iniciovat akci, koordinovat činnost účastníků, hodnotit účinky propagované akce (Matoušek, 2001).

1.2.4 Pojetí sociální práce Jak již bylo zmíněno, působnost sociální práce je velmi různorodá, proto každý vnímá sociální práci odlišně. Ve spojení s naplňováním cílů sociální práce má i různá pojetí. Jde jednak o sociální práci jako pomoc i jako koncepční činnost zaměřenou na změnu společenských podmínek (lobbing). Matoušek (2001) uvádí tři pojetí (paradigmata) sociální práce: Sociální práce jako terapeutická pomoc (terapeutické paradigma) Za hlavní faktor sociálního fungování je považováno duševní zdraví a pohoda člověka. Sociální práce je pak v tomto pojetí chápána jako terapeutická intervence, která si klade za cíl pomoci jednotlivcům, skupinám i komunitám zajistit psychosociální pohodu. Hlavní důraz je kladen na komunikaci a budování vztahu. Lidé mohou získat více kontroly nad vlastními pocity a způsobem života prostřednictvím komunikace. Sociální pracovník se zde opírá o své psychologické znalosti a také o terapeutický výcvik. Sociální práce jako reforma společenského prostředí (reformní paradigma) V tomto paradigmatu je představa sociálního fungování ve spojení s rovnostářskými principy. Vize společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života (s ohledem na společenské třídy, gender, věkové skupiny atd.). Představitelé tohoto pojetí sociální práce sdílejí představu, že podporou spolupráce a solidarity v rámci určité společenské skupiny pomohou utlačeným získat vliv na vlastní životy. Prosazuje se společenská změna, na jejímž základě by bylo možné uskutečňovat osobní rozvoj. Sociálně právní pomoc sociální práce (poradenské paradigma) Zaměření na pomoc klientům prostřednictvím kvalifikovaných poradenství, poskytování informací, zpřístupňování zdrojů a mediací. Vychází vstříc individuálním potřebám klienta a současně usiluje o zlepšování systému sociálních služeb, jehož je součástí. 15

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE Součástí tohoto pojetí sociální práce je snaha o změnu společnosti a jejích institucí, aby lépe odpovídaly potřebám občanů. Činnost, které se sociální pracovník věnuje, je různorodá a vzájemné prolínání jednotlivých přístupů není neobvyklé, žádná z vyjmenovaných forem neexistuje v ideální čisté podobě. Může se stát, že se určitá skupina sociálních pracovníků zabývajících se stejnou cílovou skupinou sdruží a prosazuje společenské, legislativní a sociálně-politické změny za účelem efektivnější a účelnější individuální práce s klientem.

1.2.5 Metody sociální práce Metoda sociální práce je způsob postupu sociálního pracovníka, který začíná prvním setkáním s uživatelem a trvá až do skončení práce s tímto uživatelem. Charvátová (in Smutek 2006, s. 24) chápe metodu jako „souhrn návodů na splnění určité úlohy, které vycházejí z metodologie příslušného vědeckého nebo aplikovaného oboru s cílem více či méně normativním způsobem zabezpečit vzájemnou porovnatelnost různých výsledků“. Pokud problematiku shrneme podle Matouška, tak pod pojmem „metody sociální práce“ rozumí většina západních autorit i našich odborníků postupy vázané: -

na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou atd.);

-

na jeho aktuální situaci (sociální znevýhodnění na začátku života, předvídatelné a nepředvídatelné sociální události;

-

na relevantní vztahový kontext (vrstevnická skupina, rodina, organizace);

-

někdy i na systémové vazby (regionální, národní či nadnárodní sociální politika).

Podle Levické (2002, s. 10) dochází nakonec ve výsledku k chápání metody jako přesně vymezeného a definovaného způsobu poznávání a řešení sociálních jevů, tj.: -

identifikace a definice sociálního problému, případně sociální situace,

-

eliminace nebo zmírňování nepříznivé situace,

-

vyhodnocení účinnosti sociálních opatření,

-

sociální výzkum a následné zevšeobecnění získaných výsledků,

-

tvorba a rozvoj samotných metod sociální práce.

Metodu tak můžeme chápat jako cestu a techniku jako způsob, kterým tuto cestu překonáme. Techniky tak zahrnují různé druhy komunikace, včetně tělesného kontaktu, gestikulace, mimiky. Tzn. jde o instrumentální aktivity, kterými můžeme dosáhnout stanovený cíl v interakci s jinými osobami (Levická, 2002).

16

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE SAMOSTATNÝ ÚKOL 1 Definujte tzv. princip smart cíle. V rámci odborné praxe II a III v zařízeních poskytujících sociální služby porovnejte metodiku individuálního plánovaní s uživatelem sociální služby a nastavování osobních cílů dle výše popsané definice.

1.2.6 Klasifikace metod sociální práce Levická (2002) rozděluje klasifikaci metod sociální práce následovně: Časové hledisko (vývojové hledisko, historizující dělení) Klasické metody: -

sociální práce s jednotlivcem (případová sociální práce),

-

sociální práce se skupinou,

-

sociální práce s komunitou. Moderní metody:

-

sociální management,

-

sociální projektování,

-

sociální plánování.

POZNÁMKA: Na časové hledisko lze pohlížet z historického kontextu (jak uvádí Levická, 2002), který je nejzřejmější v sociální práci s jedincem, kdy z historického hlediska byla pomoc poskytována, ale na tohoto jedince se hledělo jako na osobu, která v rámci společnosti selhala a pomoc jí byla záměrně poskytnuta v minimálním množství, v minimálním čase a frekvenci s předpokladem, že pokud selže podruhé, nemá tato osoba nárok na další pomoc od společnosti. Současné hledisko se v rámci sociální pomoci jedinci zabývá také širším plánováním, ve kterém daný jedinec vůbec nefiguruje. Jde např. o způsob financování služby, vzdělávání, marketing atd. Vzniká však nebezpečí ztráty zájmu o uživatele tak, jak na něj poukazují poskytovatelé sociálních služeb. Na časové hledisko lze pohlížet také z pohledu frekvence poskytování sociální pomoci. A to z hlediska dlouhodobého (někdy až desítky sezení, např. poradenské směry, které vycházejí z psychoanalýzy, které jsou zaměřené na vztah poradce či sociálního pracovníka a uživatele a jejich vzájemný přenos či protipřenos poskytovaných informací), anebo na poskytování sociální práce krátkodobé, záměrně zaměřené na řešení problémů, např. systemický přístup, ve kterém jde o vyřešení problému v co nejkratší době s minimálním počtem sezení.

17

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE

SAMOSTATNÝ ÚKOL 2 Uvažujte v rámci řešení sociálních problémů, kdy je vhodnější přístup krátkodobý, kdy dlouhodobý a jak lze změřit či vyhodnotit jejich efektivitu pomoci.

Demografické hledisko Dle věku: -

sociální práce s dětmi,

-

s mládeží,

-

s dospělou populací,

-

s občany vyššího věku.

Především u klientů s vyšším a vysokým věkem je nutné se připravit na stále se narůstající počet těchto uživatelů se zvyšující se zdravotnickou efektivitou. I stát jako hlavní poskytovatel sociální služby si tento problém uvědomuje a vytváří strategie sociální pomoci osobám trpícím stařeckou demencí či Alzheimerovou chorobou. Dle pohlaví: -

s muži,

-

s ženami.

Je nutné mít na paměti genderové hledisko a změnu pohledu na pohlaví v současné době, kdy lze konstatovat, že mužská populace se feminizuje, jelikož ve společnosti není potřeba hrubé síly ani na uživení rodiny, či její ochranu (někteří autoři hovoří o krizi mužské identity). Lze komparovat ženskou populaci jako feminizující (maskulinizující), kdy ve společnosti zaujímají společenská místa, která byla výhradně mužskou záležitostí. Tedy i v sociální práci je nutné si uvědomovat a očekávat muže na mateřské dovolené, ženu – živitelku rodiny a další změny sociálních rolí. Dle etnika: -

s etnickými menšinami (typicky s Rómy).

Od roku 1990 je Česká republika nejen tranzitní zemí, ale také cílovou azylovou destinací, kdy se počet imigrantů a azylantů zvýšil natolik, že se i oni stávají uživateli sociálních služeb.

18

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE SAMOSTATNÝ ÚKOL 3 Zamyslete se a definujte největší etnické a národnostní skupiny na území České republiky. Uvědomte si rozdílnost kulturního chování a sociálních rolí, pokuste se popsat metodiku práce např. s mužem muslimského vyznání či mladou ženou vietnamské národnosti.

Dle statusu: -

s nezaměstnanými,

-

s bezdomovci,

-

se společensky nepřizpůsobivými občany.

Jde o tzv. sociální či společenskou stratifikaci, opět je nutné si uvědomit, kdo vytváří normu ve společnosti, co je standardní a co je již nestandardní, a to v pohledu např. bydlení, vybavení domácnosti, používání dopravy, zaměstnání, trávení volného času atd. V posledních 20 letech se např. změnil pohled na nezaměstnané. V 90. letech se na nezaměstnané velmi často pohlíželo jako na osoby, které záměrně nechtějí pracovat a parazitují na společnosti, tedy se chovají deviantně. V současnosti můžeme konstatovat, že nezaměstnanost je zcela standardní jev ve společnosti. Snad se nenajde čtenář, který by ve svém okolí neznal osobu, která by nebyla krátkodobě nezaměstnaná. Dle místa výkonu sociální práce: -

terénní práce,

-

institucionální práce,

-

komunitní práce.

V současné době se definují tři formy poskytování sociální služby dle místa, a to rezidenční, ambulantní a terénní.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 4 Za pomoci zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a hlavy č. I části třetí definujte, které z popsaných sociálních služeb jsou pobytové, ambulantní, terénní. Podle druhu vykonávané činnosti: -

sociální poradenství,

-

sociální služby,

-

prevence,

-

penitenciární péče, 19

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE -

mediace,

-

dávky sociální pomoci,

-

krizová intervence,

-

streetwork. Hledisko koncepčnosti činnosti:

-

supervize,

-

výcvik,

-

vzdělávání,

-

koncepční činnost,

-

sociální výzkum.

Transformace sociálních služeb, především zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a slaďování české sociální legislativy s legislativou Evropské unie nutí společnost i jednotlivé poskytovatele sociálních služeb k dlouhodobému plánování poskytování služby, a to především z hlediska efektivity financování, kompetencí pomáhajících pracovníků (obsahuje celoživotní vzdělávání a supervizi), marketingu a propagace poskytovatele sociálních služeb.

1.2.7 Metody sociální práce podle hlediska přímé a nepřímé práce s klientem Levická (2002) dělí metody sociální práce podle hlediska přímé a nepřímé práce s klientem takto: Metody orientované na bezprostřední – přímé jednání s uživatelem (casework). V rámci transformace sociálních služeb a sociální práce je nutné mít na paměti, že součástí každé metody sociální pomoci je individuální plánování, které může obsahovat tyto faktory: 1.

Objasnění – podporování

-

objasňování,

-

podporování,

-

sebeporozumění.

2.

Informování – výchova

-

informační pomoc,

-

materiální pomoc,

-

výchovná pomoc.

3.

Přesvědčování

-

poradenství, 20

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE -

konfrontace,

-

přesvědčování.

4.

Dohled – ovlivňování pomocí autority

-

kontinuita pracovních postupů,

-

rozhodování o požadavcích a omezeních,

-

dohled.

5.

Rozšiřování kontaktů – tvorba nových možností

-

rozšiřování sociální sítě,

-

odhalování nových možností,

-

využívání a tvorba struktur prostředí anebo účast v nich.

6.

Strukturování pracovních vztahů s klientem

-

strukturace v čase,

-

využívání místa,

-

koncentrace na hlavní cíle.

Metody orientované na nepřímé jednání 1.

Organizace – dokumentace

-

organizace „prostoru“,

-

organizace času,

-

dokumentace.

Je nutné si uvědomit, že i výše popsané faktory jsou definované v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách i ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., ale mnohem dříve se o nich zmiňují i autoři, např. Gabura, Pružinská či Úlehla, 2005. 2.

Programování a plánování metodického jednání:

Sociální práce se skupinou: -

vstupní fáze tvorby skupiny,

-

organizace dočasného dělení skupiny,

-

pomocné aktivity – tvorba programu skupiny.

3.

Metodické jednání zaměřené na změnu chování klienta

21

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE

4.

Spolupráce s jinými sociálními pracovníky

-

kontakt,

-

koordinace,

-

týmová práce,

-

konzultační činnost.

5. Metodické jednání na pozadí sociálních institucí -

vyjednávání,

-

sociální pomoc,

-

lobbování,

-

lobbování anebo hrozba?

1.3 Dilemata sociální práce Dilema (řecky δί-λημμα „dvojí volba”) je problém nabízející alespoň dvě řešení nebo volby, z kterých ani jedna není přijatelná; tradičně je to popisováno jako „rozpolcení při rozhodování“ (being on the horns of a dilema), kdy žádná možnost není příjemná, nebo „být mezi dvěma ohni” (being between a rock and a hard place), kdy jsou oba objekty nebo výběry destruktivní. V sociální práci budí tento výklad dojem, že se pracovník musí rozhodnout mezi dvěma neslučitelnými možnostmi. Avšak vždy tomu tak být nemusí. V rámci transformace sociálních služeb se nejčastěji řeší problematika nejasnosti cílů poskytovatelů sociálních služeb, protože ani ten nejjednodušší cíl služeb sociální práce nemusí být jednoznačný a jasný, protože vždy vychází z individuální potřeby jednotlivého uživatele.

1.3.1 Kvalita nebo kvantita Sociální pracovník často stojí před otázkou, zda má vyhovět spíše všem klientům, ale za předpokladu, že služba bude méně kvalitní, anebo se věnovat menšímu počtu, ale zato poskytnout kvalitnější službu. Sice se můžeme řídit mírně upravenou okřídlenou větou „když sociální službu, tak pro všechny“, ale to negativně působí na sociálního pracovníka. Sociální služba poskytovaná plošně stojí hodně sil, času a pozornosti, kterou by jinak mohl věnovat konkrétním klientům. Má tedy sociální pracovník poskytnout kvalitní službu těm, kteří ji opravdu potřebují, ale vynechat ostatní? Nebo ji má poskytnout všem, ale s menší kvalitou? Sociální pracovník nesmí před klientem dát najevo, že se snaží kvalitu služby snížit kvůli velkému počtu dalších klientů, jeho jednání musí vypadat, že pracovník poskytuje celou možnou péči, kterou poskytnout může. Zároveň nesmí dovolit, aby se počet jeho klientů příliš zvýšil, aby bylo stále možné službu takovému množství alespoň v minimální kvalitě 22

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE poskytovat (Musil, 2004). Hlavním znakem dávání přednosti kvantitě před kvalitou je, když se klienti dostávají do situací, kdy není zachováno jejich soukromí a důstojnost (velmi časté ve zdravotnictví). Sociální pracovníci si tak zachovávají své pracovní tempo ve snesitelné míře.

POZNÁMKA: Kromě zdravotnictví je tento problém velmi citelný v rezidenčních zařízeních, musím podotknout, že se situace zlepšuje. Problému si lze všimnout například při vstupu na pokoj, klepe se? Vyčká se pár sekund, vstupuje se ihned po zaklepání? Ranní hygiena určitou brzkou hodinu, často před 7. hodinou ranní, pár minut na klienta, příprava na snídani, minimum času na pozdravení, zjištění stavu, nálady atd., podobné je to s velkou hygienou (koupelí). 1.3.2 Materiální a nemateriální pomoc Cílem materiální pomoci je poskytnout klientovi momentální péči a zajistit uspokojení jeho aktuálních potřeb. Jde o finanční pomoc, sociálně právní poradenství a poskytování informací, poradenství pro dlužníky, rady pro vedení domácnosti, pomoc při využívání dalších služeb, poskytování pomoci při vyplňování formulářů, přímluva nebo zastupování u jiných organizací apod. V rámci nemateriální pomoci jde o dlouhodobý proces, jehož cílem je zlepšení schopnosti klienta zvládat nebo zlepšovat životní situace vlastními silami. Slouží k tomu různé formy psychosociální pomoci, kdy jsou odborníci připraveni věnovat pozornost jak pocitům pacienta, tak problémům souvisejícím nejen s léčbou, ale i s ostatními oblastmi života – klienti zde můžou najít pomoc, pochopení, oporu a novou sílu do života. Psychoterapeutická péče, která zajišťuje pomoc lidem s psychickými potížemi, kteří potřebují pravidelný nebo jenom občasný kontakt. Dále jde o emocionální provázení, psychologickou podporu sociálního fungování, pomoc při posilování schopností zvládat úkoly, role nebo problémy a edukační působení, anonymní konzultace, až po komunitní práci a sociální akci. Sociální pracovníci by měli vidět souvislost mezi klientovými materiálními a nemateriálními problémy a dokázat tyto pomoci vzájemně propojit. Především se empaticky vciťovat do subjektivního očekávání a naplnění materiální a nemateriální pomoci. Pokud to pracovníci nevidí, často svým jednáním klienta kontrolují, což je z mnoha aspektů nepřípustné (Musil, 2004).

OTÁZKY Co může být v rámci reálné sociální služby materiální pomocí a co naopak nemateriální pomocí? Pro představu například v komunitě drogově závislých, v terapeutické dílně mentálně postižených či v intervenčním centru. 1.3.3 Pomoc nebo kontrola Pokud klient považuje svůj stav za problematický, sám by ho chtěl řešit, je držitelem problému a pracovník by mu měl pomoci, ať již kontrolou či pomocí. Pomoc je způsob společně dohodnuté práce, kterou si klient přeje, pracovník ji nabídl a klient ji přijímá. Aby 23

1 VZTAH SOCIÁLNÍ SLUŽBY A SOCIÁLNÍ PRÁCE sociální pracovník viděl, kdy má uvažovat o pomoci, potřebuje ji chápat jako výsledek interakce s klientem, jejíž průběh můžeme shrnout do tří etap. Mezi tyto etapy patří klientova objednávka nebo zakázka, pracovníkova nabídka (tou se vytváří dohoda společné spolupráce, pomoci) a dojednává se pomoc. Pomoc je tedy chápána jako podpora změny, kterou si klient objednal, kterou očekává. Tudíž komunikace může probíhat formou dialogu. Dojednávání pomoci může být velmi dlouhé, může trvat i celou dobu setkání. Tento vztah pracovník – klient můžeme označit jako symetrický (Úlehla, 2005). Každá pomoc by měla být užitečná, respektující a příjemná. Vztah pomoci je založen na spolupráci rovnocenných, klient je zde respektován a akceptován stejně jako jeho problém. Každý pracovník v pomáhajících profesích může podle svého zaměření a podle typu případu a klienta volit různou míru direktivity v práci s klientem. Někteří klienti direktivitu a rady přímo vyžadují, rozhodovat se však musí sami a je nepřípustná jakákoliv manipulace s uživatelem, jeho emocemi, pocity. Dobrý profesionál obvykle vycítí, jakou míru direktivity volit tak, aby bylo pomáhání efektivní. Vyplácí se začít nedirektivním přístupem, který navozuje u klienta pocit bezpečí a umožňuje mu aktivně se podílet na řešení svého problému (Hanuš, 2005).

SHRNUTÍ KAPITOLY Sociální služby jsou poskytovány lidem, kteří jsou jakýmkoliv způsobem sociálně znevýhodňováni, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života. Zlepšit kvalitu života v tomto případě znamená i začlenění osoby v maximální možné míře do společnosti. Sociální služby proto zohledňují jak uživatele těchto služeb, tak i jeho rodinu, skupinu, do které patří a popřípadě hájí i zájmy širšího společenství.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. 2. 3. 4.

Definujte obor sociální práce. Co jsou to sociální služby, sociální práce a jaký je mezi nimi vztah? Jaká znáte paradigmata v sociální práci? Popište základní dilemata sociální práce a jejich užitečnost.

24

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem kapitoly je stručně a chronologicky popsat vývoj sociální pomoci, sociální práce a sociální služby v českých zemích v kontextu eurokřesťanské kultury. Kapitola se také krátce zabývá sociální prací v socialistickém zřízení a vývojem po roce 1989.

2.1 Středověk a sociální pomoc Poskytování sociálních služeb ve středověku vycházelo z filantropických a charitativních organizací, nejstarší organizovanou pomoc poskytovala církev tzv. náboženskými řeholními řády a kláštery. Při klášterech a kostelích byly zakládány ústavy, které sloužily jako ochrana před četnými epidemiemi, zejména nemocnice, špitály a útulky, které pečovaly o staré, nemohoucí, sirotky, děti z početných rodin či o lidi, kteří přišli následkem živelné pohromy o veškerý majetek. Jiné ústavy byly zakládány bohatými patriarchy (Matoušek, 2001). Špitály byly zřizovány poblíž poutních tras a měst a jejich účelem bylo nabídnout putujícím střechu nad hlavou. V roce 929 nechal Boleslav I. postavit v Praze první špitál, Soběslav I. pak nařídil, aby každý hrad zajišťoval potřebným obyvatelům ošacení a stravu. Období husitů s sebou přineslo likvidaci špitálů, což způsobilo nárůst chudých a žebrajících občanů. Husité tuto situaci řešili zejména vytvářením sbírek na podporu chudých. Ve 13. a 14. století se počet chudých rozšířil natolik, že sbírky pomáhaly jen těm nejpotřebnějším občanům. Situaci musela řešit města, která zaměstnávala lékaře, jež poskytovali pomoc nemajetným. Otevřena byla také lázeňská zařízení, která poskytovala nejchudším hygienickou a lékařskou péči zcela zdarma. O chudobné také pečovali bohatí měšťané, kteří poskytovali nuzným finanční částky, můžeme hovořit o měšťanské filantropii. Dále vznikl spolek Bekyně, tedy spolek věřících žen, podobný jeptiškám, které pečovaly o ubohé. Za svou práci dostávaly jen dary a jejich činnost zanikla v 16. století. Opět vzrostl počet chudých, nemocných a žebrajících, kteří se uchylovali zejména k větším městům. Ta jim však nedokázala pomoc zajistit a začala chudé vyhánět a trestat. V průběhu 14. a 15. století vznikly stavovské organizace – cechy, které pečovaly o řemeslníky a jejich rodiny tím, že jim zajišťovaly příjmy. Pro tuto organizaci platila pevná pravidla, na která pod pokutou dohlíželi tzv. přísežní mistři (Matoušek, 2001).

25

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH

2.2 Tereziánské období a sociální pomoc V období osvícenství a renesance sílí a vzniká nová společenská třída – měšťanstvo, které částečně přijímá aktivity církve. Měšťanstvo zřizuje správu v každém městě. Purkmistři organizovali léčebnou péči, zakládali množství špitálů. V roce 1484 byl založen Městský špitál v Praze, který měl velmi přísná hygienická pravidla. Špitál poskytoval nemajetným ubytování, nikoliv stravu. V 16. století byly zakládány sirotčince, které byly určeny opuštěným dětem. Iniciativy chudých přijímali i šlechtici, kancléř Adam z Hradce založil v roce 1529 Záložnu pro chudé, Václav z Kumburku pak zřídil ohřívárnu pro žebrající. Města rozlišovala chudé na domácí a cizí – přespolní. Domácím žebrajícím pak byla žebrota tolerována pouze v místech u klášterů, hřbitovů, špitálů atd. Cizí chudáci v cizím městě žebrat nemohli, v případě tohoto porušení následovaly kruté tresty useknutí rukou apod. V 16. a 17. století byl rozvoj měšťanské sociální péče zbrzděn a válcoval jej vliv církve. V roce 1620 byla císařem Ferdinandem zřízena nemocnice Milosrdných bratří. Členila se na péči sociální a zdravotní. V 17. a 18. století prochází společnost velikými změnami a v tomto období vznikají azylová a zdravotní zařízení. V roce 1779 zřídil hrabě Jan Buquoye Spolek lásky k bližnímu. Za vlády Marie Terezie vznikla soustava školství, která zahrnovala obecné školy, školy vyššího stupně, učitelské ústavy a vysoké školy. Dále založila tzv. tkalcovské školy pro děti, které zůstaly bez domova. V případě, že rodiče své děti neposílali do škol, hrozily jim vysoké sankce. V roce 1781 vydal Josef II. Pravidla direktivní, která stanovovala řád nově vznikajícím institucím. Taktéž Josef II. zrušil hygienicky nevyhovující špitály, které nahradil chorobincem v Praze, v jehož struktuře bylo také oddělení pro duševně nemocné, staré muže a ženy. Dále vznikla také porodnice, všeobecná nemocnice a pražský nalezinec. Konec 18. století je charakteristický zejména ztrátou vlivu církve v péči o chudé. Represivní opatření zřízená Ferdinandem I. a Marií Terezií vůči chudým zmírnily až dvorské dekrety, vydané Josefem II. Tyto dekrety doporučovaly výstavbu farních chudinských ústavů. Problémem však bylo, že tato nařízení jen doporučovala, a v případě, že se výstavba chudinských ústavů uskutečnila, byla jejich kvalita služeb, díky pouhému doporučení, velmi různorodá. S postupně upevňující se ústřední mocí státu kladli panovníci důraz na péči feudálů o chudé a nemocné poddané. Kvalita a úroveň se většinou odvíjela od ochoty šlechty tyto služby poskytovat a zřizovat. Kodex chudých a chudinský zákon z 16. století ukládaly za povinnost obcím pomoc nepracujícím, chudým občanům. Polovina 19. století byla charakteristická vznikem několika důležitých nařízení a předpisů, např. Obecní prozatímní zřízení č. 170/1849, jež poskytovalo lidem v nouzi potřebné zaopatření, dále Obecní zákon č. 18/1862, který obsahoval povinnost pečovat o chudé a zřizovat ústavy. Zákon č. 105/1883, o domovském právu, který „stanovil obsah práva domovského jako právo na pobyt v obci a nárok na zaopatření chudinské“, a Chudinský zákon č. 59/1868. V tomto století se prosadila mnohá církevní úsilí, která přinesla dobré výsledky.

26

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH

2.3 Vývoj sociální služby v období první republiky V době vzniku Československé republiky v roce 1918 jsme převzali rakousko-uherské právní předpisy. Chudinská péče byla poskytována až poté, co daná osoba využila všech svých možností pro řešení chudoby – tedy rodinu, příbuzné, spolky, fondy, soukromoprávní subjekty atd. Chudinský zákon rozlišoval tři typy podpor: pravidelnou, momentální a podporu naturáliemi, mimo tyto podpory poskytoval tento zákon i pobytové služby. Obec byla oprávněna umístit člověka do zařízení ústavního typu jen tehdy, byl-li jeho pobyt v obci ostatním lidem nebezpečný. Každá země spravovala chudinskou péči jinými orgány, v Čechách to bylo např. obecní zastupitelstvo, na Moravě a ve Slezsku obecní rada. V obcích bylo možné zřizovat tzv. chudinské rady, tyto rady a především jejich členy bychom mohli dnes označit za sociální pracovníky obce. V oblasti domovského práva došlo k zásadní změně v možnosti požádat domovskou obec o úhradu nákladů za sociální službu v jiné obci než měla osoba domovské právo. V případě, že náklady za poskytnutou péči byly příliš vysoké a obecní rozpočet na ně nedosahoval, byly povinny okresy a země tyto náklady uhradit. Okresy a země také hrály nezbytnou roli při zřizování a dotování vzniku ústavních institucí. V období první republiky u nás vznikaly převážně zařízení ústavního typu, kromě jiného bylo právně upraveno soukromé chudinství. K institucím soukromého chudinství patřily především dobročinné spolky a humanitární organizace, vývařovny a ze služeb také almužny. Toto období bylo živnou půdou pro vznik mnoha dobrovolných organizací jako např. Československý Červený kříž, organizace Okresních péčí o mládež, Masarykova liga proti tuberkulóze, poradenská střediska typu poradny pro volbu povolání, pro duševní zdraví, městské sociální poradny, poradny pro „úchylné“ děti, poradny pro matky s dětmi, tuberkulózní poradny a venerické poradny. Síť sociálních služeb nabízená uživatelům v období první republiky obsahovala služby státní i nestátní. Dokonce vznikl institut předchůdce probační a mediační služby tzv. Úřadovny pro péči o mládež, které byly součástí každého soudu. Bohužel byl vývoj sociálních služeb v Československu přerušen 2. světovou válkou a následně nástupem komunistické strany k moci.

2.4 Sociální služby v socialistickém zřízení V roce 1948 došlo k celkovému potlačení působnosti nestátních organizací, které převálcovala státem řízená a kontrolovaná sociální, respektive převážně ústavní péče s důrazem na rezidenční péči s co největším počtem kapacitních míst. Po nástupu komunistické strany k moci bylo zrušeno domovské právo a zákonem č. 174/1948 Sb., o československém občanství, bylo nahrazeno, čímž se odpovědnost péče o občany přesunula z obcí na stát. V zákoně č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, bylo zakotveno, že sociální služby mohou poskytovat církve a církevní řády, v šedesátých letech tato možnost vymizela a sociální služby mohly poskytovat pouze jednotná zemědělská družstva svým členům. V podstatě byla veškerá péče na straně státu a jeho orgánech. V padesátých letech vznikl systém sociálního zabezpečení, v jehož rozsahu byla upravena sociální péče a sociální služby. Kromě pečovatelské služby zde neexistovala žádná terénní služba. Tento systém, bohužel, udržoval uživatele v jejich pasivitě. Služby, které byly společnosti poskytovány, byly výhradně a jenom státní. Péče byla poskytována prostřednictvím služeb jako: dávky, rady, 27

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH pracovní umísťování, ústavní zaopatření popř. doplňková péče. Mimo rodiny a státu nebylo jiného subjektu, který by mohl či měl člověku vyžadujícímu sociální službu, pomoci. V šedesátých letech došlo k rozšíření pečovatelské služby, vznikly stacionáře pro seniory, výjimečně také pro psychiatrické pacienty, dále také síť manželských poraden a první linky důvěry, ty však jen při některých psychiatrických léčebnách. V roce 1964 přichází nový zákon upravující sociální zabezpečení, zákon č. 101/1964 Sb., který v sobě zahrnuje mnohá ustanovení. Sociální služby se dostávají do popředí před příspěvky pro občany těžce poškozenými na zdraví, dále je dána přednost věcným dávkám před peněžitými. Zákon zcela neuvažuje o občanech společensky nepřizpůsobivých, kterým nebyla sociální péče poskytována. Pozdějším doplněním zákona o sociálním zabezpečení byla upravena péče o občany těžce poškozené na zdraví tím, že služby již nezahrnovaly jen ústavní péči a příspěvky, ale také účast na společném stravování, pečovatelskou službu a poskytování pomůcek ke zmírnění, či odstranění následků poškození osoby. Zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení doplňuje nedostatky, které vznikly v minulém období a stanoví péči o občany společensky nepřizpůsobivé. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení s sebou přinesl některé dávky, které jsou poskytovány zejména osobám se zdravotním postižením. Paragraf 73 tohoto zákona říká: „Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry.“

2.5 Vývoj sociální pomoci po roce 1989 Po roce 1989 se otevřel prostor pro nestátní neziskové organizace, církevní organizace a další. V roce 1990 vznikl scénář sociální reformy, jehož hlavním cílem bylo přetvoření systému sociální péče v moderní systém sociální pomoci. Z mnoha cílů byl splněn v roce 1991 zákon o životním minimu a sociální potřebnosti, oba tyto zákony zabezpečily tzv. záchrannou sociální síť, která měla pomyslně zachytit ty občany, kterých se mohl dotknout transformační šok a mohli tak „spadnout“ na úplné dno společnosti. V roce 1996 se objevovaly první terénní služby a až v roce 1996 byl kladen důraz na klienta v jeho přirozeném prostředí a začalo se ustupovat od ústavní péče.

2.5.1 Transformace sociálních služeb Změny ve vývoji sociálních služeb byly ovlivněny také reformou veřejné správy, kdy se v systému poskytování služeb mimo státu objevily také obce a kraje. Situace v sociálních službách byla však stále neuspokojivá, nesjednocená. Klient jako uživatel služeb stál, oproti dnešku, stále ještě v pozadí a přístupy jednotlivých organizací se lišily. V případě neziskových organizací neměl stát pravomoce kontrolovat či dohlížet na fungování a kvalitu sociálních služeb, které poskytovaly. Tato situace vedla k reformě sociálních služeb, která s sebou měla přinést spoustu změn v systému sociálních služeb. K důležitým bodům reformy patřilo zvýšení dostupnosti služeb pro všechny potřebné osoby, garance kvality sociálních služeb 28

2 EXKURZ DO VÝVOJE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB V ČESKÝCH ZEMÍCH prostřednictvím kontroly, plánování služeb a definice požadavků na odbornost pracovníků v sociálních službách (Kozlová, 2005). Největší změnu přinesl zákon o sociálních službách, který také hovořil o kvalitě sociálních služeb. Do té doby neexistovalo nic, co by kvalitu jednotlivých služeb sjednocovalo. V rozsahu tří let s pomocí poskytovatelů a uživatelů sociálních služeb vypracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí publikace věnující se kvalitě sociálních služeb, a to „Standardy kvality sociálních služeb“ a „Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe“. Standardy kvality sociálních služeb jsou povinným dokumentem pro poskytovatele služeb a jsou hlavně návodem toho, jak má vypadat kvalitní sociální služba.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 5 Porovnejte vývoj sociální práce v českých zemích s jinými zeměmi v rámci Evropy.

SHRNUTÍ KAPITOLY Současná strategie transformace sociální práce připomíná obchodní schéma „kupující – nabízející“, což v terminologii současné sociální pomoci znamená uživatel – pomáhající. Klient tím, že dostal možnost díky příspěvku na péči rozhodovat, od koho a jakou službu koupí, se stává uživatelem, tedy spotřebitelem. Chceme-li, aby byl sociální sektor dynamicky se rozvíjející, je nutné ho vystavit konkurenci ostatních poskytovatelů sociálních služeb, ale také naučit uživatele službu nakupovat a spotřebovávat. Což je z pohledu této kapitoly velmi složité, protože nositelé problému byli vnímáni jako osoby, které selhaly, a tudíž mohou být „rukojmí“ poskytovatelů.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. 2. 3. 4.

Co bylo cílem domovského práva? Definujte pojmy: měšťanská filantropie, solidarita, altruismus. Jaké formy neziskových organizací v sociálních službách existují? Které křesťanské řády se primárně zabývaly a zabývají sociální pomocí?

29

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE

ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE

3

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Dle některých autorů, např.: Paulík, Schneiderová, je jakákoliv pomoc i poradenství (rada) intervencí v sociální práci. Považuji tedy za vhodné se v této publikaci věnovat i intervenci především krizové, protože občan se stává uživatelem soc. služby většinou tehdy, když je narušena jeho integrita vnějším sociálním podnětem, který může považovat za krizi. Dále se tato kapitola bude věnovat alternativám v sociální pomoci, a to sociálnímu podnikání, které není legislativně podloženo, a přesto se dá říci, že integrujícím osobám napomáhá v jejich nelehké situaci. K doplnění těchto pohledů zajisté nelze opomenout ani systém dobrovolnictví.

3.1 Intervence v psychosociální krizi Jedná se o narušení rovnováhy jedince, které nese znaky dynamiky a hnací síly pro vyvolání změny. Tato změna může být pozitivní nebo negativní, může přinášet příležitosti nebo hrozby. V životě člověka jsou krize (spíše proces bouření, který může vyvolávat rozkoly se sociálními normami) naprosto nepostradatelné například v období zrání, kdy jedinec ukončuje jednu svou životní fázi (např. dospívání), aby ji mohla nahradit další (raná dospělost). Krize je tedy součástí přirozeného vývoje. Psychosociální pojetí vymezuje problematiku krize jako střet s překážkou a následnou neschopností jedince se s nastalou situací vlastními silami, či za pomoci blízkých, vypořádat v přiměřeném čase a pro něj přirozeným způsobem. To je zásadní definice pro sociální pomoc, protože je narušena integrita jedince, může být ohrožený sociální exkluzí a hledá pomoc. Krize bývá popisována jako normální reakce na nenormální situaci (Matoušek, 2003). „Krize je pramenem podnětů pro náš další duševní a duchovní vývoj, je to překážka, kterou musíme překonat, abychom se na cestě životem posunuli dál.“ „Krize je vývojovou možností, kterou může postižený využít pro další osobnostní růst, nebo ji může promeškat.“ „Krize v sobě skrývá riziko; není-li zvládnuta, může vyústit v rozvoj nemoci.“ „Krize je stavem, pro jehož zvládnutí člověk mnohdy nevystačí s vlastními silami a možnostmi a je nutná pomocná ruka druhých“ (Peška, 2004). Příčiny krize •

vnější

- ztráta objektu – tyto okolnosti přivádějí do tíživých kritických situací největší procento lidí. Jsou spojeny se ztrátou blízké osoby, ať už se jedná o úmrtí, rozchod, potrat, ale i se ztrátou nějakého cíle, jako je nezvládnutí zkoušky, nepřijetí do nového zaměstnání apod.

30

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE - změna – jakékoliv vychýlení, kterému se člověk více emočně poddá, změna ročního období, pracovních podmínek, zdravotního stavu apod. - volba – neschopnost rozhodnout se mezi atributy stejné hodnoty a kvality. •

vnitřní

- vývoj – na jedince jsou kladeny vysoké nároky v souvislosti s přizpůsobením se novým okolnostem, které vyžadují změnu v jedincově integritě v kontextu ekosociálního prostředí. Je zde riziko neschopnosti adaptace a strachu z vývoje. - náhradní opatření – je jakési dočasné řešení situace, které na nás po určitou dobu působí uspokojivě, poté ovšem nastává zlom, kdy přijaté opatření přestává fungovat (Šatenková, 2004). Typy krizí - podle závažnosti: • Situační – převládají zde vnější příčiny krize, způsobené změnou (povolání), volbou (mezi partnery) a ztrátou (zdraví)… • Tranzitorní – z životních změn, jde o otázku růstu a zrání, dále i o změny v rodinném prostředí. Dochází k přechodu z jedné fáze do druhé, např. odchod do důchodu, změna primární skupiny, změna zaměstnání… • Zrání, vývojové – jedinci mohou působit jisté situace potíže z toho důvodu, že v minulosti přijal náhradní opatření, které již není dostačující a problém se dožaduje vyřešení, abychom se mohli posunout o vývojovou fázi dále, např. předčasná dospělost v dětském věku z důvodu tíživé životní situace nebo nezralost i v dospělosti na základě dostatku a rodinného zázemí (mamahotel). • Z traumatizujícího stresoru – stresorem je zde myšlen vnější faktor působící na jedince bez jeho přímého vlivu, náhle a neočekávaně. Člověk se ocitá v bezmoci a situace se pro něj stává neovladatelnou, např. úmrtí blízkých, znásilnění, přírodní katastrofy, hromadné neštěstí… Je nutné si uvědomit fáze vývoje stresu, v nichž předchází frustrace a deprivace. • Psychopatologické – k poruše ve vývoji došlo již v raném dětství (např. problémy v rodině), např. sem patří deprese, poruchy osobnosti. Jedinec sám je nevyrovnaný a přecitlivělý. • Neodkladné krizové stavy – jsou způsobeny psychiatrickým stavem, klient neovládá své jednání, může mít sebevražedné či vražedné myšlenky. Patří zde závislosti na alkoholu, drogách, akutní psychózy (Šatenková, 2004).

- podle průběhu: • Akutní – impulzivní reakce spojené s náhlou traumatizující situací, kterou může být nehoda, nevěra, znásilnění… Tyto krize se vyznačují hloubkou svého prožitku, který je většinou vymezen časovou hranicí se zjevným začátkem a někdy i koncem (rituálem). Často je vyhledávána odborná pomoc.

31

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE • Chronické – dlouhodobé, mohou trvat i několik let. Přicházejí nenápadně, příčinou jejich vzniku bývá nedořešení akutní krize, které může způsobit opětovné vyvolání této krize. Patří zde i sociální situace jako domácí násilí, bezdomovectví, nízká sociální zdatnost (Matoušek, 2003). - podle projevů: • Zjevné – člověk si tyto krize uvědomuje, což je první krok k jejich řešení. • Latentní – skryté (vytěsněné), jedinec si jejich přítomnosti není vědom (nebo je záměrně vytěsňuje), proto je neřeší. Časté jsou zde různé úniky, např. k nemoci, návykovým látkám, nebo jinému deviantnímu chování. Poté tedy mohou přerůst i v krizi zjevnou (Matoušek, 2003).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 6 1. Vytvořte časovou osu svého života a vyznačte na ní své uvědomované či pociťované životní krize a zamyslete se nad jejich příčinami a především způsoby řešení. 2. Ve své obci či městě zjistěte zařízení, která poskytují krizovou pomoc (intervenci).

Intervence Pojem intervence není striktně využíván jen v sociální práci, s tímto pojmem se setkáváme i v jiných oborech a disciplínách, především v poradenství a psychoterapii. „Stanovit hranice mezi krizovou intervencí a psychoterapií jednoznačně nelze – rozdíly popisuje Freemanův model terapeutického cyklu“ (Straková, Grexa, in Psychoterapie, 2010, s. 89–90). Intervence může být prováděna skrze osobní kontakt, ale také telefonicky či za pomoci sociálních sítí. Velmi často záleží na rychlosti zásahu, kdy nám vzniklé situace mnohdy neposkytují dostatek času na jejich promyšlení. V souvislosti s tímto je podstatné napříč veškerým tlakům, které na nás působí, zachovat racionalitu, objektivitu a působit direktivně, aby byla intervence plnohodnotná.

3.1.1 Krizová intervence Krizová intervence je specializovanou pomocí poskytovanou odborným pracovníkem osobě, která se ocitla v krizi, se snahou minimalizovat její ohrožení a navrátit psychickou rovnováhu. Nejedná se o klasickou psychoterapii. Jelikož se zaměřuje na zvládnutí akutního problému, její trvání bývá zpravidla kratší, většinou nepřesahuje šest setkání. Nejčastěji se využívá přístup zaměřený na řešení, lze konstatovat, že vychází ze širšího přístupu tzv. systemického, který je charakteristický svou metodou, ve které se zaměřuje na řešení problému, hledání zdrojů pomoci a úkolování. Zahrnuje klientovo sociální prostředí (mikro, mezo, makrosystém). Účelová je zde bezesporu i supervize pracovníků (Matoušek, 2003). 32

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE Jeden z řady rozšířených mýtů předpokládá jako jedinou možnou pomoc právě pomoc profesionální. Krizová intervence je ovšem poskytována také školenými dobrovolníky a laiky (Adra, charita). Má v sobě zahrnut preventivní charakter, který usiluje o vyloučení možnosti prohlubování problému, popřípadě přechodu k jeho chronické formě. Současně slouží k okamžité a nezbytné pomoci (Špatenková, 2004). Principy krizové intervence 1. Akutnost (emergency) – pomoc klientovi v krizi by měla být poskytnuta co nejdříve, bez zbytečného odkládání skrze objednání atd. Důležitá je zde proto dostupnost služeb a jejich neomezená přístupnost (24 hodin denně), ať už se jedná o linky důvěry či samotná krizová centra. 2. Snadná dosažitelnost – provozovny krizových center by měly být dostupné veřejnosti, jejich umístění je nejvhodnější poblíž nebo v centrech měst s možnostmi veřejné dopravy. Důležitá je i informovanost okolí o existenci těchto zařízení v místě jejich bydliště a poblíž. V rámci péče je nutné informovat především o linkách důvěry již v útlém věku (tzv. primární prevence). 3. Kontinuita – zahrnuje plynulou spolupráci mezi klientem a pracovníkem. Cílem je vyvarovat se neohleduplnému předávání si klienta mezi kolegy či zařízeními, aniž by si tito případ prodiskutovali a mohli se tak vyhnout nekonečnému dotazování klienta na tytéž věci. 4. Definice minimálních cílů – klient v krizi se často necítí být v bezpečí, svoji situaci vnímá velmi subjektivně, bez schopnosti nadhledu, tyto okolnosti se povětšinou stávají primárním minimálním cílem, který je nutné stanovit. Krizová intervence neslouží k vyřešení všech klientových problémů, usiluje o co nejrychlejší navrácení klienta do běžného stavu se schopností racionálního uvažování tak, aby se tento stav stabilizoval. 5. Prevence případného zhoršení stavu – pomáhající by měl vnímat signály agrese či autoagrese v klientově chování, neschopnost plnit ani malé úkoly, nezvyšovat vlastní sebedůvěru, čímž vzniká nebezpečí syndromu otáčivých dveří. 6. Kontext klientových vztahů – klient nefunguje jako samostatná jednotka, bývá součástí četných sociálních skupin, jakými jsou rodina, přátelé, pracovní kolektiv, (mezosystém). I soukromí jedince pro něj samotného však může znamenat nebezpečí. Typickým příkladem je domácí násilí, které je skrýváno za zavřenými dveřmi. 7. Aktivní až direktivní pomoc – pracovník se musí sám udržet v aktivní formě, přinášet nápady a nenechat se stáhnout do beznaděje. Tuto energii by měl přenášet na klienta. V případě ohrožení klientova života či zdraví je nutné použít direktivní přístup, který má řídící charakter, jenž kvůli svým manipulačním vlivům není za běžných podmínek používán. Mnohdy nelze tuto intervenci nazývat sociální službou a uzavírat smlouvu i ústní. 8. Prostředí – mělo by být co nejméně omezující, přizpůsobené faktickému stavu klienta a klientovým sociálním možnostem. Nejprve se upřednostňuje klientovo domácí prostředí a péče rodiny, až poté hospitalizace (Matoušek, 2003).

33

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE Pomoc v krizové intervenci 1. Psychologická – terapeutický kontakt zaměřený na odhalení krize a její příčiny (diagnóza), její řešení, eliminaci další dezorientace a znovunalezení ztracené rovnováhy (provádí klinický psycholog). 2. Lékařská – spadá zde a psychofarmakologickou léčbou.

psychiatrická

péče

s

krátkodobou

hospitalizací

3. Sociální – zahrnuje sociální intervenci směřující k osobám, které se ocitly přechodně, nebo žijí dlouhodobě ve velmi nesnadných poměrech (sociální exkluze). Jako základní pomoc se považuje poradenství, krizová centra, intervenční centra, socioterapie a sociální rehabilitace. 4. Právní – spadá především do praxe právníků, ale v omezené míře je aplikována i sociálním pracovníkem v rámci sociálně-právní oblasti (Špatenková, 2004).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 7 Nalezněte v místě svého trvalého bydliště občanské či psychosociální poradny a zjistěte, jaké druhy poradenství (intervencí) nabízejí.

Formy krizové intervence Podle způsobu kontaktu pracovníka krizové intervence s klientem lze rozlišovat tyto typy pomoci: A) prezenční – má tři formy, ale málokteré zařízení je vybaveno a schopno poskytovat všechny v rámci jediné instituce. Častější je proto spolupráce mezi jednotlivými pomáhajícími organizacemi. – Ambulantní pomoc – klienti se mohou sami rozhodnout o navštívení poradny. Častěji jsou zde ale posláni některou institucí, např. sociálními pracovníky, zdravotnickými institucemi, linkou důvěry, policií atd. – Hospitalizace – jedná se o krátkodobý pobyt klienta v intervenčním centru, který je nutný vzhledem ke zvážení situace v domácím prostředí a jiných forem pomoci, které se zdají být méně vhodné. Využívá se jako způsob eliminace rizik (např. u domácího násilí) a umožňuje kontinuální spolupráci kontra ambulantnímu typu pomoci. – Terénní a mobilní služby – krizová intervence je poskytována v klientově prostředí, to předpokládá přemisťování krizového interventa či týmu na různá místa (do nemocnice, domů, ulice, streetworks). B) distanční – nejedná se o přímý kontakt mezi pracovníkem a klientem tváří v tvář. Někteří lidé nemusejí mít tu možnost dostavit se do poradny osobně – děti, staří, nemocní lidé… anebo jim prostě bezosobní kontakt vyhovuje lépe. Tato forma je také vhodná při přímém zásahu do právě probíhající krizové situace. Její výhodou je tedy okamžitá pomoc,

34

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE intervence přímo do soukromého prostředí klienta, také anonymita klienta a nízká nákladovost. Má dvě formy: – telefonická pomoc – prostřednictvím linky důvěry je poskytována telefonická podpora, která může být zaměřena na určitý okruh klientely (DONA linka pro děti DN), na určitou skupinu problémů (Help line AIDS) nebo může být zřízena pro širokou veřejnost bez jisté specifikace. – internetová pomoc – vznik a rozvoj internetu je záležitost relativně nedávná, avšak tak dynamická, že se stále více stává upřednostňovaným a pohodlným zprostředkovatelem informací. Lze proto předpokládat, že i využívání krizové pomoci skrze toto médium bude mít vzrůstající tendenci (Špatenková, 2004).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 8 Vyhledejte definici pojmu kyberporadenství.

3.1.2 Krizová intervence u domácího násilí Krizová centra jsou ambulantní poradny, které nabízejí sociálně-právní pomoc obětem domácího násilí, a to bezplatně. Mají zmapovanou síť sociálních, zdravotnických i právních služeb, na které klienty po zvážení a podle potřeby odkazují. Slouží tak jako koordinátoři komplexní péče (Buskote, 2007). Krizová intervenční centra jsou obecně nejčastěji vnímána v kontextu domácího násilí. Centra jsou však všechna nízkoprahová či kontaktní centra, která nabízejí akutní psychosociální pomoc a poradenství. Týraná osoba většinou prožívá stud, který jí mimo jiné brání o situaci promluvit. Problém řeší únikem – k popírání, lhostejnosti, strnulosti, depresi, izolaci, regresi či autoagresi. Mívá pocity viny a ztráty smyslu života, bezmoci, beznaděje, strachu, zmatenosti. Aktuálně je nutné uvažovat v kontextu změn genderového hlediska ve společnosti, kdy týranou osobou nemusí být především žena, ale také muž, ať už žijící v heterosexuálním či v homosexuálním vztahu. Tento problém se může jevit jako marginální, ale v homoparentních vztazích je vychováváno až 12 % dětské či adolescenční populace USA (Sedláčková in Psychologie dnes, 5/2011). Samotná krizová intervence může probíhat v době, kdy: –

k násilnému činu dochází, je plánován odchod od partnera, došlo k opuštění partnera.

Ad 1) Typická je telefonická intervence, během níž je nutné zredukovat nebezpečí. Je tedy nutné zhodnotit psychický a fyzický stav oběti, jejího ohrožení a zjistit upřesňující informaci o pachateli (kde je a v jakém rozpoložení), zvážit vhodnost setrvání na daném místě, nebo raději azylu. Důležité je také dát najevo porozumění pocitům oběti, aby nenabyla dojmu, že její a ne partnerova reakce je nepřiměřená. Pomoc k obnovení orientace a kontroly 35

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE je potom důležitá pro získání nadhledu a samostatnosti. Následuje aktivizace vlastních zdrojů klienta/ky i pomoci ze sociálního okolí. Poté se plánuje změna. Požadavek na ni ze strany mužů/žen bývá totožný, už nechtějí být týráni/y, spíše než opuštění takového vztahu si ale přejí jeho změnu v tomto smyslu. Pomáhající pracovník by osobě neměl nutit svůj názor, rozhodnutí má ponechat na ní. Když se osoba přikloní k variantě setrvání ve vztahu, je nezbytné vytvořit bezpečnostní plán. Ad 2) Důležitá je fáze navázání kontaktu a projev důvěry. Pracuje se se zápornými emocemi klientky, zejména by se měl eliminovat pocit strachu. Pracovník zjišťuje informace o klientově/čině minulosti a průbězích a sílení násilných projevů. Poté pracovník shromažďuje údaje, které využije při sestavení bezpečnostního plánu: čtyři údaje o týrání – první, typické, nejhorší, poslední, – náznak pravděpodobného rozčilení partnera, co, jak a s jakým výrazem partner říká, než k násilnému aktu dojde, kdy a kde dochází k fyzickému napadení (když se napije, když se rozzlobí, v kuchyni, v ložnici), nejsnazší cesta úniku – věci potřebné při útěku, peníze (základní hotovost, otázka kolik to je?), doklady, klíče děti, dobře si promyslet způsob, jak s dětmi uniknout, s většími dětmi se lze předem dohodnout na smluveném signálu pro opuštění domu, je možné si s nimi útěk také předem nacvičit, místo úkrytu, rodina, přátelé, hotel, krizové centrum, policie, azylový dům, a co dál?, např. podání návrhu na rozvod či zánik partnerství (Špatenková, 2004). Ad 3) I ve fázi opuštění násilného vztahu je pro osobu důležitá podpora, obnovení sebedůvěry a sebeúcty, ochrana před agresorem atd. Jako možné varianty pomoci se nabízejí: • Ubytování v azylovém domě – je určeno pro přechodný pobyt obětí násilí, zejména pak pro matky s dětmi. Žena může vyslovit požadavek na zákaz návštěv pro konkrétní osoby. Smyslem je především poskytnutí ochrany. Problém nacházíme v českém právním řádu, který druhému rodiči přiznává právo na obeznámení jeho osoby o tom, kde se jeho dítě nachází a přiznává mu také právo se s ním stýkat. • Obstarání potřebných finančních prostředků – pro tyto účely slouží dávky státní sociální podpory a sociální péče. Na základě zákona č. 209/1997 Sb., o poskytování peněžité pomoci obětem násilné trestné činnosti, stát přispívá oběti jednorázovou finanční dávku k překlenutí nastalé tíživé situace, a to v případě vydání odsuzujícího rozsudku pachatele. Tato částka činí 25 000 Kč, pokud byly prokázány vyšší náklady na léčbu atd., může se také zvýšit, a to až k 150 000 Kč (trvalé následky na zdraví) za příslibu jejího navrácení do doby 5 let, což lze ve výjimečných případech prominout. • Sociálně právní poradenství – týká se především ochrany dětí. Jako jistou nevýhodu lze považovat fakt, že právě oběť je zatížena důkazním břemenem. Do kompetence sociálního pracovníka patří podání návrhu na předběžné opatření a následné zastavení funkce kolizního pracovníka. Předběžné opatření je určeno po dobu, než dojde k pravomocnému rozsudku soudu. Patří sem např. placení výživného, předání dítěte do péče osoby, jíž určil soud něco vykonat / něčeho se zdržet (násilí), nenakládat s jistými věcmi či právy (prodej nemovitosti). • Právní a jiná ochrana – partner/ka je oprávněn/a podat návrh na trestní stíhání, a to pro: důvodnou obavu (vyhrožování), vydírání, úmyslné ublížení na zdraví (následkem je 36

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE alespoň 7 dnů pracovní neschopnosti), úmyslná těžká újma na zdraví (6 týdnů pracovní neschopnosti), útisk, omezování osobní svobody, narušování domovní svobody, týrání, znásilnění, zanedbání nutné výživy, vražda. Ohromující je fakt, že vyvrcholení násilí nastává v době po opuštění partnera. Klíčovou roli zde přitom sehrává rozvod, na který partner ve valné většině přistoupit nechce. Je na ženě, aby u soudu předložila důkazy, které by vylučovaly možnost dalšího společného soužití. Takovéto případy bývají často osvobozeny od soudních poplatků (Špatenková, 2004). Na pracovníka krizové intervence je vyvíjen velký tlak, je nucen zasáhnout rychle a efektivně. Situace je o to těžší, když si uvědomíme, že se onen pracovník ve své praxi setkává s klienty, kteří nejsou totožní, svou situaci vnímají odlišně a ani ta není stejná jako ty ostatní. Proto se předpokládá, že takovýto pracovník je pod případovou supervizí a vzdělává se v sebezkušenostních výcvicích, protože při práci s lidmi, zvláště v oblasti krizové intervence, nelze podat jednotný návod, jak dosáhnout příznivých výsledků a potřebného cíle.

POZNÁMKA: Jistěže existují i další alternativy sociální práce. S přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění jsou snahou o tržní a komerční prostředí. Vznikly další aktivity, které jsou nezastupitelné v poskytování kvalitní služby, např. celoživotní vzdělávání, supervize, fundraising, sociální pedagogika, projektové řízení a administrace, vedení sociálního marketingu atd. Účelem této kapitoly nebylo obsáhnout všechny jmenované aktivity.

3.2 Sociální podnikání Na problematiku sociálního podnikání lze nahlížet dvěma směry. První směr je zaměřen na podnikání jako realizaci určité činnosti na dosažení a udržení zisku, jak jej definuje např. Švarcová (1999). Jde o soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Organizace definovaná dle Švarcové je součástí trhu práce, který můžeme definovat jako imaginární prostor, ve kterém se střetává poptávka a nabídka práce. Nelze uvažovat jen o trhu práce jako o neregulovaném, přirozeném trhu, na kterém se neobjevují jen fyzicky zdatní, zdraví, sociálně integrovaní a ideálně vzdělaní (okamžitě zaměstnatelní), ale o trhu, kde se objevují také osoby znevýhodněné na trhu práce, které jsou definovány zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů takto: „Za zdravotně znevýhodněnou osobu se považuje fyzická osoba, která má takovou funkční poruchu zdravotního stavu, při které má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“

37

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE

SAMOSTATNÝ ÚKOL 9 Porovnejte výše zmíněnou definici s metodikou uznávání invalidity a zdravotního postižení dle metodiky lékařské posudkové služby.

Výše definované osoby jsou zaměstnávány za pomoci tzv. aktivní politiky zaměstnanosti, které se liší dle jednotlivých municipalit, výše a struktury nezaměstnanosti. Právě u podnikatelských subjektů, které jsou zřizovány podle živnostenského zákona č. 455/1991 Sb., v platném znění a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., v platném znění. Mezi nástroje nebo opatření APZ patří především: - zřizování společensky účelných pracovních míst pro uchazeče o zaměstnání a vytváření chráněných pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením pro výkon samostatné výdělečné činnosti a zřizování společensky účelných pracovních míst zaměstnavateli pro rizikové skupiny uchazečů o zaměstnání, - poskytování finančních příspěvků na úhradu mzdových nákladů, tj. včetně pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, při vytváření pracovních příležitostí v rámci veřejně prospěšných prací a na společensky účelná pracovní místa vyhrazená, - vytváření chráněných pracovních míst nebo chráněných pracovních dílen zaměstnavateli pro osoby se zdravotním postižením a poskytování finančního příspěvku na částečnou úhradu jejich provozních nákladů, - poskytování příspěvku na zapracování a příspěvku při přechodu na nový podnikatelský program, - zabezpečování a úhrada vhodných rekvalifikací a odborného poradenství za účelem zjišťování osobnostních a kvalifikačních předpokladů fyzických osob pro volbu povolání, pro zprostředkování vhodného zaměstnání, pro volbu přípravy k práci osob se zdravotním postižením a při výběru vhodných nástrojů APZ, a to vše v závislosti na vývoji trhu práce, - investiční pobídky, cílené programy k řešení zaměstnanosti a ostatní programy podpory zaměstnanosti (realizace Národních individuálních projektů a Regionálních individuálních projektů Evropského sociálního fondu – Operační program Rozvoj lidských zdrojů a Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost). Nejčastěji zaměstnávající organizace jsou družstva. V České republice je družstevní forma podnikání vymezena Obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., v platném znění. Družstvo se od ostatních typů obchodních společností liší zejména demokratičtější formou vlastnictví a správy svých aktiv podle mezinárodně platných principů. Kromě zemědělských, spotřebních a bytových družstev působí v ČR nejméně 500 tzv. výrobních družstev. Právě forma družstva umožňuje rovnováhu podnikatelské a sociální funkce v takových subjektech, které se v rámci mezinárodně uznávaných pravidel budou stále více podílet zejména na řešení problému zaměstnanosti znevýhodněných skupin občanů. Družstvo v podnikatelské formě je 38

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE zpravidla malý podnik – právnická osoba podnikající na volném trhu, jejímž cílem je plnit sociální funkci – zpravidla vytvářet ve společném zájmu členů, společníků nebo akcionářů stabilní a konkurenceschopná pracovní místa, přitom plnit současně smysluplnou podnikatelskou roli se zaměřením na zisk. Další formy organizací v sociálním podnikání dle Semináře pro žadatele, oblast intervence 3.1. Služby v oblasti sociální integrace, c) investiční podpora sociální ekonomiky jsou: –

fyzické osoby (OSVČ),

– podnikatelské právnické osoby: společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, komanditní společnosti, družstva, veřejné obchodní společnosti a podnikatelské právnické osoby podnikající na základě oprávnění podle zvláštních právních předpisů, NNO: obecně prospěšné společnosti.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 10 Vyhledejte ve svém okolí takové firmy či podniky, které byste mohli nazvat podniky sociálními a zjistěte, jaká byla jejich motivace vzniku či založení. Je tedy zřejmé, že organizace poskytující sociální služby nemohou být sociálním podnikem. Tito zaměstnavatelé si často připisují označení sociální podnik, protože výše definované nezaměstnané zaměstnávají a naplňují tak nejvyšší příčku Maslowovy pyramidy seberealizace či sebeaktualizace. Ovšem jen částečně a dočasně. Zásadní je však upozornit, že tito zaměstnaní pracují nejčastěji v sekundárním trhu práce na nejnižších pracovních pozicích a minimálně také v terciárním trhu práce (s přidanou hodnotou práce). Jde často o košíkáře, keramiky, kartáčníky, maséry či informační techniky (další pomocné síly, většinou v nekvalifikovaných pozicích). K tomu, aby byla naplněna a udržena potřeba seberealizace, je nutné odborné poradenství, např. koučink. Kouč (angl. coach) znamená původně „kočár“. V angličtině je doloženo od roku 1556, pochází z maďarštiny. Obraz kočáru zprostředkuje podstatné jádro koučování: kočár je pomocný prostředek, prostředek přepravy, kterým se vydáme na cestu a dosahujeme jím cíle. Dříve se používalo jako označení soukromého opatrovníka pro studenty a je známo především ve sportovní oblasti. V angličtině se používá coaching v obecném smyslu poskytování poučení, rad a instruování. Autorka Maren FischerEpe (2006) rozumí koučováním kombinaci individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku. Jde tedy o odborné poradenství a péči o zaměstnance v jeho integraci. Integraci můžeme chápat jako začleňování či spojování určitých částí v jeden celek. Touto definicí se dotýkáme především řešení problematiky soužití majority, tedy zdravých jedinců, a minority, tedy i lidí se sociálním a zdravotním znevýhodněním, a to nejen na trhu práce, ale také ve způsobu trávení volného času, způsobu bydlení a obecně životního stylu (Novosad, 2009). Troufám si říci, že hledisko této integrace nenabízí 99 % těchto podniků a operují především se samotným zaměstnáváním s pomocí aktivní politiky zaměstnanosti, „… buďte rádi, že máte práci a neuvažujte o růstu pracovních kompetencí…“. Tím však není naplněn 39

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE faktor socioekonomické udržitelnosti a učící se organizace dle Lisabonské strategie. Druhým pohledem je pohled organizací poskytujících sociální služby, jež jsou registrovány na místně příslušném krajském úřadě a jde tedy o organizace spadající pod dikci zákona č. 108/2006 Sb., v platném znění. Tedy organizace, které nebyly primárně zřízeny pro vytváření zisku, tedy ne k podnikání. Aktivitě sociálního podnikání se nejčastěji blíží služby dle paragrafů: § 67 Sociálně terapeutické dílny „(1) Sociálně terapeutické dílny jsou ambulantní služby poskytované osobám se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení, které nejsou z tohoto důvodu umístitelné na otevřeném ani chráněném trhu práce. Jejich účelem je dlouhodobá a pravidelná podpora zdokonalování pracovních návyků a dovedností prostřednictvím sociálně pracovní terapie. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, b) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, c) nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, d) podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností.“ § 68 Terapeutické komunity „(1) Terapeutické komunity poskytují pobytové služby i na přechodnou dobu pro osoby závislé na návykových látkách nebo osoby s chronickým duševním onemocněním, které mají zájem o začlenění do běžného života. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) poskytnutí stravy, b) poskytnutí ubytování, c) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, d) sociálně terapeutické činnosti, e) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“ (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Jedná se např. o reálné organizace poskytující sociální služby jako je např.: Slezská diakonie, Integrované centrum Žirafa, p. o., Nový prostor, o. s. atd. Nelze je tedy nazývat podnikem, ač naplňují podmínku koučinku a poradenství a vedoucí zaměstnanci jsou pod supervizí. Výraz supervize značí z anglického překladu dozor nebo kontrolu nad jinými zaměstnanci. V přesném překladu značí dohled shora. Samotný český pojem supervize je složen ze slov super a vize. Super v podstatě znamená nadměrnost a vize značí jakousi vidinu (Bartlová, 2007).

40

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE Další častou definicí je: „Supervize by měla být příležitostí, při které je možné zjistit, jak působím na druhé, jak působí instituce a také jak působí společenské a ekonomické podmínky. Je však především příležitostí k bezpečnému rozhlédnutí se, kde jsou hranice schopnosti pomoci, zda je možné je změnit, jak je možné chránit před sebou druhé. Jednotliví pracovníci mohou při supervizi nebo při balintovských skupinách spatřit souvislosti své práce v širším kontextu“ (Bartlová, 2007, s. 8). Organizace je také ze zákona č. 108/2006 Sb., v platném znění součástí systému celoživotního vzdělávání. K filozofii sociálního podniku se nejvíce blíží tzv. chráněné dílny. Chráněnými dílnami se rozumí pracoviště provozovaná právnickými nebo fyzickými osobami, kde pracuje přes 50 % občanů se zdravotním postižením, kteří by se na otevřeném trhu práce uplatnili jen velmi těžko nebo vůbec. Na rozdíl od pracovní terapie či ergoterapie náleží občanům v chráněných dílnách mzda a vztahují se na ně všechna práva a povinnosti zakotvené v zákoníku práce a zákoně o zaměstnanosti (Novosad, 2009). Problémem však je, že tyto aktivity nejsou na první pohled žádným způsobem označovány, nejčastěji jsou označovány jako o.p.s. nebo o.s., z tohoto však nevyplývá, že jde o chráněné dílny či sociální podnik. Pojem sociální podnik, firma by měl být definován v obchodním či živnostenském zákoně. Prioritou je zisk, a to za pomoci zaměstnávání znevýhodněných na trhu práce, kteří budou pod koučinkem, poradenstvím, supervizí, která musí být součástí podnikatelské aktivity, např. i externě, a kteří budou daňově zvýhodněni z důvodu nekonkurenceschopnosti na trzích.

3.3 Dobrovolnictví Dobrovolnictví je nedílnou součástí moderní sociální služby. Její využití je především patrné v liberálních ekonomikách, kde je nižší přímé zdanění a větší zapojení komunit a občanské společnosti ve věcech veřejných. V České republice je dobrovolnická činnost zakotvena v zákoně č. 198/2002 Sb. v platném znění a definuje ji § 2: „(1) Dobrovolnickou službou je činnost, při níž dobrovolník poskytuje a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací. (2) Za dobrovolnickou službu uvedenou v odstavci 1 se nepovažuje činnost týkající se uspokojování osobních zájmů, anebo je-li vykonávána v rámci podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti anebo v pracovně-právním vztahu, služebním poměru nebo členském poměru.

41

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE (3) Dobrovolnická služba je podle své povahy krátkodobá nebo, je-li vykonávána po dobu delší než 3 měsíce, dlouhodobá.“

SAMOSTATNÝ ÚKOL 11 Vyhledejte ve svém okolí dobročinné organizace, které působí v oblastech ekologie a udržitelného rozvoje, sociálních služeb, kulturní či vzdělávací činnosti. Zamyslete se nad jejich záběrem působnosti a vydefinujte části, kde suplují veřejnou či státní správu.

Na dobrovolnickou činnost pamatuje i sociální legislativa např. ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., v příloze č. 2 Standardy kvality sociálních služeb, personální standard č. 9 kritéria c, d: „c) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro přijímání a zaškolování nových zaměstnanců a fyzických osob, které nejsou v pracovně právním vztahu s poskytovatelem; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje. d) Poskytovatel, pro kterého vykonávají činnost fyzické osoby, které nejsou s poskytovatelem v pracovně právním vztahu, má písemně zpracována vnitřní pravidla pro působení těchto osob při poskytování sociální služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje.“

POZNÁMKA: Za fyzické osoby, které nejsou s poskytovatelem v pracovně právním vztahu, můžeme považovat právě dobrovolníky. Náplň dobrovolnické činnosti v zařízeních poskytující sociální služby, je nejčastěji v doprovázení, předčítání, zooterapii a ve volnočasových aktivitách.

,,Dobrovolnická pomoc je kdesi na půli cesty mezi svépomocí a profesionální pomocí“ (Matoušek, 1996, s. 74). Motivací dobrovolníka může být jak rozvoj svých osobních, tak také profesionálních schopností a kompetencí. Může se také stát, že samotná dobrovolnická praxe může znamenat výhodu pro získání zaměstnání v oblasti sociálních služeb.

3.3.1 Historický náhled Lze konstatovat, že historický vývoj počínající ve starověku se opíral o altruismus a solidaritu (dobrovolnictví) ve formách spolků, komunit a církevních řádů. Počátky 42

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE dobrovolnictví tak, jak ho chápeme dnes, objevíme v době, kdy nastoupil raný kapitalismus, tedy v době, kdy se objevovaly první společenské změny. Dobrovolnictví, tedy činnost konaná mimo zaměstnání, bylo jakousi reakcí na vzrůstající počet lidí žijících v nedůstojných a nelidských podmínkách v období prudkého rozmachu industrializace i ve formách měšťanské filantropie. Pro toto období byl charakteristický silný akcent a důraz na národnostní prvek. Řada dobrovolnických organizací vznikala za účelem povznesení národního povědomí. Dobrovolnictví je v určitých oblastech vyhledáváno a pozitivně kvitováno, ale v sociálních službách je tento poměr menší než například v oblasti školství, z důvodu ochrany uživatelů sociálních služeb. Organizace poskytující sociální služby dobrovolníky nevyužívají, protože tápou, jak roli dobrovolníka implementovat do individuálních plánů sociálních služeb, a také v práci s dokumentací s ohledem na zákon č. 101/2000 Sb., v platném znění (pozn. Autora). Dobrovolnictví má kromě dalších jednu zásadní stránku, a to, že lidé, kteří se k této činnosti přihlásí, dělají všechny tyto záležitosti zcela dobrovolně ze své vlastní vůle a potřeby pomoci. Předpokládá se tedy, že mají na své klienty čas, na rozdíl od profesionálních sociálních pracovníků, kteří berou svou práci jako rutinu, a často jsou ovlivněni vyhořením, provozní slepotou či demotivací (Musil, 2005), kdežto pro dobrovolníka je to koníček a smysluplné využití volného času pro dobrou věc. ,,Dobrovolníky se mohou stát a také se jimi většinou stávají: - studenti, zejména ti, kteří se připravují na pomáhající profese a pro něž dobrovolnická činnost představuje možnost poprvé samostatně pracovat s vlastním případem, -

nezaměstnaní lidé, kteří chtějí být nějak užiteční,

- ženy pečující o rodinu a děti, které ještě nechtějí nastoupit do práce a chtějí se společensky uplatnit mimo domov, lidé, kteří jsou v důchodu a cítí se málo využití, lidé, kteří vnímají svou práci jako jednostrannou a nejsou při ní v kontaktu s jinými lidmi, což jim chybí“ (Gjuričová, 2008, s.16–17).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 12 Při sledování seriálů a filmů VB a USA provenience si všímejte, které osoby nejčastěji pomáhají v sousedství a komunitách, v různých nadacích, fondech a spolcích, porovnejte s výše definovanou citací Gjuričové.

Ve většině případů vedou řadového občana k dobrovolnictví morální důvody, tzn. potřeba pomoci druhému či celé společnosti. A to buď přímo, nebo také nepřímým způsobem (např. fenomén České republiky – dárcovské SMS). Také se stává, že dobrovolníkem se osoba stane tehdy, když jí samotné byla poskytnuta pomoc v případě, kdy se ocitla v krizové situaci nebo v těžkém období života. 43

3 ALTERNATIVY SOCIÁLNÍ PRÁCE Fakt, že je dobrovolnická činnost vykonávána bez nároku na finanční ohodnocení, je pro mnohé nepřijatelné, z důvodu vysokého zdanění a pojistného, relativně měkkého sociálního polštáře.

3.3.2 Filantropie S dobrovolnictvím a neziskovostí je úzce spjat pojem filantropie. Tento pojem se v určité podobě vyskytoval již ve starém Řecku, kde byla filantropie spojována s obětavými skutky. V nejjednodušší podobě můžeme filantropii chápat jako výkon dobra ve prospěch druhých, a to bez jakéhokoli nároku na finanční ohodnocení. Filantropie nezahrnuje pouze darování peněžních prostředků, ale vykonávání veřejně prospěšných činností v rozmanitých dobrovolnických projektech, v ČR se nejčastěji setkáváme s tzv. firemní filantropií.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 13 Zjistěte u svého zaměstnavatele nebo v podniku ve svém okolí, zda se zúčastnil nějaké filantropické akce.

Jedná se o společnou spolupráci komerčního (ziskového) a neziskového sektoru. Soukromá firma či podnik místo peněžitých prostředků poskytne své zaměstnance, kteří se ve většině případů angažují ve veřejně prospěšných projektech.

SHRNUTÍ KAPITOLY Je evidentní, že na sociální pomoc lze nahlížet z mnoha úhlů pohledů. Pomoc k integraci neposkytuje jen stát a v přenesené působnosti kraj či obec, ale také neziskové organizace a občané s potřebou pomoci druhým. Pomoc druhým se neodvíjí jen ze sociálních služeb, ale také z ekonomiky, především ze sociální ekonomiky a silver ekonomiky.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký je rozdíl v pojmech krize a problém? 2. Jaké znáte druhy krizové intervence? 3. Jaký je cíl chráněných dílen a výrobních družstev? 4. Existuje legislativa, která upravuje dobrovolnickou službu?

44

4 KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI

4 KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Základní metodou sociální práce v jakémkoliv typu zařízení je komunikace – ať už s jednotlivcem, dvojicí, trojicí či skupinou. V této kapitole se autor zabývá pohledem na komunikaci v rámci několika vybraných teorií. Autor se snaží o praktické využití, proto se zaměří na transakční analýzu, dialogický a narativní přístup. Komunikace je předávání informací od vysílače k přijímači, kdy řetězec informací je kódován naučeným způsobem vysílače a dekódován naučeným způsobem přijímače (Echaudemaison, 1995). „Tím dochází k nejčastějším nedorozuměním a také jde o zásadní výklad, proč nedorozumění vznikají“ (Pastrňák, 2008, s. 38). Komunikace je kódována kódy obsahujícími mimo jiné pocity, emoce, mentální nastavení. Toho si také všimla a zpracovala ve svém přístupu poradenství V. Satirová. V procesu rozhovoru si všímala především toho, co komunikující chtěli říci a co doopravdy řekli v kontextu prožitých emocí a pocitů ke komunikující osobě. Komunikaci můžeme chápat jako seberealizaci v kontextu myšlenky Satirové a Maslowa (Maslowova pyramida potřeb). Tedy, že komunikující roste a někde (ve vztahu) jde (někam, je na cestě).

4.1 Komunikační přístupy Komunikační teorie je spojena s kalifornskou školou z Palo Alto a milánskou školou v Itálii. K jejím představitelům patří např.: Watzlawick, Schlippe, Schweitzer, z českých např.: Úlehla, Strnad. Watzlawick je významným představitelem paloaltoské školy. V 50. letech 20. století byly popsány tři druhy vztahů v mezilidské komunikaci: vztah symetrický, komplementární a metakomplementární. Dále Watzlawick a kol. rozdělili komunikaci ještě na digitální a analogovou (Navrátil, 2001). V symetrickém vztahu se obě osoby chovají stejně a panuje rovnost. Ve vztahu komplementárním si osoby nejsou rovné, neboť jedna z nich přikazuje, kritizuje, dává, radí a druhá osoba více přijímá a poslouchá (Kratochvíl, 2006). Metakomplementární vztah nastává v situaci, kdy se sociální pracovník vzdá kontroly nad komunikací a přenechá ji na klientovi, viz dále Úlehla, 2005. „Podle mého názoru je symetrický komunikační vztah užíván hlavně v přístupu orientovaném na klienta. Tento přístup se totiž vyznačuje svou nedirektivností, empatií a sociální pracovník má aktivně naslouchat klientovi“ (Veselá, 2009). Digitální komunikací se má na mysli komunikace verbální, porovnej s definicí Echaudemaisona, 1995. Mezi analogovou neverbální komunikaci patří mimika, gestika, haptika, posturika, kinezika, proxemika, paralingvistika, dále lze zmínit komunikaci postojem a komunikaci činem, s těmito atributy komunikace aktivně pracovala mimo jiné již 45

4 KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI zmiňovaná V. Satirová. Sociální pracovník by si měl všimnout, jak klient vnímá pracovníkovu komunikaci. Stejně tak by měl sociální pracovník pozorovat, zda u klienta nedochází ke dvojné vazbě. Dvojná vazba znamená, že neverbální komunikace je v rozporu s verbální, tj. nekongruentní, což vychází z rogerovského poradenského přístupu.

4.1.1 Berneho transakční analýza V analýze transakcí se projevují tři egostavy: Rodič, Dospělý a Dítě. Tyto egostavy mají velký význam pro mezilidskou komunikaci, resp. vztahy mezi těmito egostavy, které se nazývají transakce. Egostav, který je v určitý moment v činnosti, ovlivňuje průběh a výsledek transakce (Kratochvíl, 2006). Transakce mohou být komplementární (rovnoběžné, šikmé), nekomplementární (zkřížené) a skryté (Navrátil, 2001). Komunikace s komplementárními transakcemi může probíhat až donekonečna, protože obsahuje prvky zdravé komunikace, která obsahuje mentální nastavení, reciprocitu atd., a každý čtenář si uvědomí hodinové plkání sousedek. Zkřížená transakce přerušuje komunikaci a aby komunikace mohla pokračovat dále, jeden z komunikujících musí změnit svůj egostav. U skrytých transakcí vstupují do komunikace dvě úrovně, a to sociální a psychologická. Sociální úroveň vyjadřuje obsah komunikace a psychologická úroveň obsahuje emoční naladění, potřeby osoby, formu vztahu, emoční blízkost, motivaci, postoj a životní pozici komunikujícího. Poradenský pracovník se snaží zjistit a uvědomit si, které osobnostní úrovně se objevují v transakcích a na základě toho může pomoci klientovi komunikovat konstruktivně, to je však velmi náročné, a proto se předpokládá, že i poradenští pracovníci či sociální pracovníci absolvují sebezkušenostní výcvik.

4.1.2 Narativní přístup Narativní přístup je charakteristický poznáváním prostřednictvím příběhů, kterými se lidé snaží zachytit svou zkušenost. Odlišnost narativního přístupu spočívá v tom, že není objektivně měřitelný, ale svůj význam a svou užitečnost prokazuje tím, že se podobá životu, že „rezonuje“ s jedincovou zkušeností a nese v sobě užitečné poselství, verbalizuje vlastní sebezkušenost a filtruje tím frustraci a deprivaci. Bachtin tvrdí že, jazyk a komunikace konstruují sociální realitu (Seikkula, J., Olson, M. E., 2010, Psychoterapie). Pracovníci pomáhajících profesí, především sociální pracovníci a poradci, ale i zdravotníci si musí být vědomi, že schopnost sdílet vlastní prožitky v podobě souvislého vyprávění není samozřejmostí. Jde o součást tzv. narativní dovednosti, tedy schopnosti koherentně uspořádat zkušenosti (prožitky a události, významy) vlastního života do příběhové struktury (Skorunka, 2010).

46

4 KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI SAMOSTATNÝ ÚKOL 14 Vytvořte časový diagram svého života, uvědomte si zásadní životní události a zkuste vytvořit souvislý chronologický příběh, ve kterém zdůrazníte především zmíněné události. Metodou tohoto přístupu je vyprávěný příběh, který je jednou z možností vyjádření významu života jedince, je to dílčí reprezentace nikdy nekončícího procesu, který může být zachycen narativní reflexí či interpretací v nejširším slova smyslu. Poradce podněcuje klienta např. tím, že ho vybízí, aby převyprávěl klíčové momenty svého života z různých úhlů pohledu, včetně různých metaforických forem. Psychosociální problém lze chápat jako sociální proces, neoddělitelný od příběhových formulací, který vzniká v rámci interakce jazykových systémů klienta i poradce, přičemž tyto systémy jsou ukotveny v daném sociálním a kulturním kontextu. Ze sociálních a kulturních kontextů vycházejí emoční schémata, která představují komplexní pocitové stavy, které jsou založené na minulých prožitcích a zkušenostech, čehož si mimo jiné všimla např. i Satirová či Berne, a lze tedy konstatovat, že narativní přístup či dialogický přístup či přístup zaměřený na příběh spadají do dimenze integrativních přístupů pomoci.

4.1.3 Komunikační strategie dle V. Satirové Satirová využívá nejen při komunikaci v rodině pohledu do očí, doteků a dalších neverbálních prostředků, zejména nastavování soch a sousoší. Podtrhuje projevení potřeby lásky a vyjádření lásky, vřelosti a zájmu o druhého (Kratochvíl, 2006). I komunikace v rodině může vyvolávat stres, který ohrožuje a kontaminuje úmysly a přání lidí komunikovat. Neocenitelnou pomůckou pro porozumění způsobu, jakým lidé reagují na stres, jsou tzv. Komunikační (sebezáchovné) stresové pozice vytvořené V. Satirovou. Během let, kdy pracovala s lidmi, zjistila, že na stres odpovídáme jedním z pěti předvídatelných způsobů, a že nereagujeme ani tak na situaci samou, jako spíše na stres (Schwabová a kol., 2007). 1. Usmiřovač neboli rohožka. V této pozici souhlasí člověk se vším, co bylo vyřčeno nebo navrženo, bez ohledu na vlastní pocity a názory. Věří, že jediný způsob, jak přežít, je uhnout ostatním z cesty. 2. Obviňovač. Tuto pozici nejčastěji využívají lidé s nízkým sebevědomím, aby si vytvořili vlastní umělé alibi, že oni za nic nemohou. 3. Superracionální, počítač. V této pozici člověk ignoruje jakékoliv pocity – své vlastní i pocity ostatních. Co je podstatné, je situace samotná a s tou zachází pomocí pravidel stanovených ústavou, Biblí, odborným časopisem, výzkumem, zákonem a podobně. Superracionální řeč je řeč pedantská, odvolává se na autority, pravidla a na „mělo by se“. 4. Rušič, kašpárek. Rušič zvládá stres tak, že ignoruje sebe, ostatní i situaci. Je stále v pohybu, skáče z jednoho tématu ke druhému, ruší fyzicky a je hyperaktivní. Může unikat k drogám, alkoholu nebo k práci; jinými slovy – mizet ze scény. Jeho sdělení se netýkají problému ani ničeho, co s ním souvisí. 47

4 KOMUNIKACE JAKO ZÁKLADNÍ METODA SOCIÁLNÍ POMOCI 5. Kongruence. V této poloze člověk počítá se sebou, s ostatními, se situací i s reáliemi. Komunikuje čistě, přímo a specificky; kongruentní člověk poskytuje a ověřuje informace a fakta. Tělesná pozice je pohodlná a příjemná (Schwabová a kol., 2007).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 15 Při sledování vašich oblíbených sitcomů si všímejte komunikačních pozic protagonistů, pokuste se k nim přiřadit jmenované pozice a zdůvodnit vaše rozhodnutí.

Jsou-li pohromadě tři lidé, je třeba se rozhodovat jinak než v diádě. Cílem komunikace není souhlasit ani nesouhlasit, ale vyjasnit sdělení a porozumět. Pak je možné, aby rozhovor dával smysl a někam vedl. Do komunikačního procesu zahrnujeme: poskytování, přijímání a ověřování informací způsobem, který je čitelný, přímý a specifický (Schwabová a kol., 2007). Mnoho myšlenek a idejí zůstává nevyjádřených, ne proto, že by lidé chtěli něco zamlčet, ale proto, že není možné obsáhnout ve výroku všechno. Dokud nejsou svobodně a promyšleně vyjádřeny slovy, zůstávají tyto části nepoznané a neviditelné.

SHRNUTÍ KAPITOLY Autor se záměrně v této kapitole vyhnul nejpoužívanějšímu přístupu, a to Rogerovskému, aby studenty motivoval ke studiu i další literatury. V závěru této kapitoly je poznamenán aktuální přístup, který se zaměřuje na integraci části metod vybraných poradenských přístupů v jeden, který je individuálně nastavován dle potřeb uživatele sociální služby.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. 2. 3. 4.

Co znamená pojem triáda? Ve kterém přístupu se setkáte s pojmy: rodič, dospělý, dítě? Jaká je definice komunikace podle V. Satirové? Co znamená kódování a dekódování v komunikaci?

48

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

5

VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola má za cíl poukázat na faktory psychologie a sociologie, které ovlivňovaly a ovlivňují vývoj sociální práce a jejích metod práce s klientem. Jedná se především o psychoanalytické přístupy, psychosociální přístup, humanistické a existenciální teorie, systemický přístup.

5.1 Teoretická východiska sociální práce Sociální práce si jako samostatný obor vytvořila vlastní teorie a postupy a v některých případech používá teorie jiných pomáhajících profesí, které si přizpůsobuje podle svých cílů, podle Matouška, Navrátila (2008) se k teoriím sociální práce řadí: humanistické a existenciální (přístup orientovaný na klienta, transakční analýza, humanistická tradice v sociální práci, existencialismus v sociální práci, existenciální analýza a logoterapie), sociálněpsychologické a komunikační modely (teorie rolí, etiketizační teorie, komunikační teorie), systemický přístup, kognitivně-behaviorální teorie, přístup orientovaný na úkoly, antiopresivní přístupy, sociobiologie, sociálněekologický model a fenomenologická tradice (ekologický model, sociální ekologie aj.). Z tohoto stručného výčtu si lze všimnout, že to nebyl jen obor psychologie, který formoval sociální práci, ale také další vědní obory.

5.2 Vztah sociální práce k jiným vědním disciplínám Sociální práce jakožto obor řešící lidské problémy, je na pomezí s některými akademickými i praktickými disciplínami, které se věnují životu člověka. Přestože sociální práce sdílí některé poznatky a metody s většinou z nich, tak má samostatné místo mezi těmito obory. Odlišným prvkem od ostatních oborů je zaměření se na sociální fungování klienta (viz kapitola č. 1.2.2). Sociální pracovník chápe člověka jako bytost, existující v prostředí, která musí zvládat jeho nároky. Úkolem pracovníka je podpořit klientovo sociální fungování, tzn. 49

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI pomoci mu obnovit nebo nabýt dovedností a informací aj., které klientovi pomohou zvládat nebo působit na nároky prostředí, které se klientovi jeví jako problematické. Pro sociálního pracovníka je důležité orientovat se i v sociologii, psychologii, psychiatrii, pedagogice a právu, a to z důvodu rozdílnosti klientů a jejich životních situací. Pro připomenutí v terapeutickém modelu sociální práce jsou důležité znalosti z psychologie, v reformním většinou sociologické a právní a v poradenském paradigmatu jde o psychologii, sociologii se základem v právní teorii a pedagogice. Sociální pracovník aplikuje znalosti z těchto oborů při řešení individuálních případů životních situací (Veselá, 2009).

5.2.1 Sociologie Společným zájmem sociologie a sociální práce jsou lidé, jejich interakce a snaha porozumět jim. Sociologie si pokládá otázky „jak“, „kdy“ a „proč“ lidé jednají. Sociologové usilují o nejpřesnější popis sociálního systému a vzniklého či vznikajícího problému, se kterým se lidé setkávají, dále vedou výzkum a snaží se porozumět příčinám vzniků sociálních problémů či selhávání. Sociologie také poskytla metodologický základ pro výzkumy v oblasti sociálního selhávání a nápravy.

5.2.2 Medicína Sociální pracovník se snaží pochopit lidi a zabývá se jejich jednáním, pomáhá lidem a komunitám řešit jejich problémy a zlepšovat jejich sociální fungování. Obrazně řečeno sociální pracovník stejně jako lékař stanoví klientovu diagnózu a určí vhodnou léčbu ve formě pomoci při řešení problému. Z medicíny přejala sociální práce část pojmů a definic. Výhodou může být to, že odborníci z pomáhajících profesí užívají společné výrazy. Nevýhodou může být nedorozumění se s klientem.

5.3

Psychologické přístupy v sociální práci

5.3.1 Psychoanalytické přístupy Psychodynamické perspektivy (psychoanalytické a psychoterapeutické směry) vychází z děl Sigmunda Freuda a např. Gustava Junga. Psychoanalytické myšlení ovlivnilo sociální práci na počátku 20. století, dnes se v původní podobě často neuplatňují. Přesto některé pojmy z psychoanalytického pojetí užívají pracovníci pomáhajících profesí dodnes, byť trochu v jiném významu, než v době vzniku této teorie (Navrátil, 2001). Psychoanalýza čerpá z těchto předpokladů: 1.

Lidské jednání je zásadně ovlivňováno intrapsychickými procesy.

2.

Fyziologické síly v životě člověka jsou rozhodujícími silami jeho chování a vývoje osobnosti. 50

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI 3. Část duševních procesů probíhá mimo naše vědomí. Psychoanalytická teorie se skládá z: teorie osobnosti, teorie lidského vývoje a teorie psychoanalýzy. Teorie osobnosti Freud vytvořil několik modelů psychiky osobnosti (topografický, strukturální). Topografický model vyjadřoval původní představu o struktuře osobnosti, kdežto strukturální model vystihoval Freudovy pozdější názory. Topografický model osobnosti Podle Freuda má lidská psychika tři části: vědomí, předvědomí a nevědomí. Vědomí je část psychiky, která je vnímána a prožívána v současnosti. Předvědomí jsou duševní obsahy, které byly vědomé, ale nyní jsou pozapomenuty. Obsah nevědomí zůstává utajen vědomí psychiky, přesto však ovlivňuje jednání a vývoj člověka. Podle Freuda vznikají neurózy působením nevědomí. Strukturální model osobnosti Freud vymezil lidskou osobnost jako uzavřený systém tvořený třemi subsystémy, které mají své cíle a jsou neustále v interakci mezi sebou navzájem a také s okolním prostředím. Subsystémy osobnosti se nazývají Id (Ono), Ego (Já) a Superego (Nadjá). Id je nevědomí, Ego a Superego jsou zčásti vědomé a zčásti nevědomé složky lidské psychiky. Nevědomé části mysli zobrazují potlačené konflikty a traumatické zážitky už od raného dětství. Je-li toto trauma silné nebo obsahuje mnoho nevyřešených konfliktů, objevuje se asociální chování (Hayes, 2003).

SAMOSTATNÝ ÚKOL 16 Přiřaďte k pojmům vědomí, předvědomí a nevědomí synonyma ono, já, nadjá, pudy, kontrolované chování, morálka. Id představuje základní instinkty a pudy (potřeba jíst, pít, vyprazdňovat se, sexuální potřeba), které jsou hybnou silou vývoje osobnosti a chtějí být ihned uspokojeny, bez ohledu na to, co si myslí ostatní nebo co je podle pravidel společenského chování. Hlavní psychodynamickou silou je sexuální pud (libido), pud sebezáchovy a také pud smrti (thanatos). Lidská psychika se snaží udržet energii na nízké a konstantní úrovni. Pokud se však nahromadí příliš energie, má lidská psychika tendenci ji „vybít“, to se projevuje pocitem úlevy nebo slasti. Ego se snaží, aby se realizování potřeb vycházejících z Id dělo v příhodný čas a za odpovídajících okolností – toto se nazývá testováním reality. Ego je mezičlánkem Id a Superega. Superego představuje soubor zvnitřněných morálních hodnot, které jsou založeny na principu dokonalosti (Drapela, 2008).

51

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Intrapersonální konflikty Pro správný psychický vývoj je podmínkou rovnováha mezi těmito subsystémy lidské psychiky. Tyto celky však bývají většinou v rozporu a napětí, které mezi nimi vznikají, a bývají příčinou psychických i fyziologických potíží, podle Freuda jsou tři subsystémy lidské psychiky neustále ve vzájemném působení. Interakce se děje prostřednictvím katexe a antikatexe. Při katexi proudí energie z Id ke zdroji uspokojení. Antikatexe naopak vychází z Ega a Superega a brání uspokojení Id. Vznikají pak konflikty mezi Id a Egem, Id a Superegem a Egem a Superegem, které mohou vyvolávat asociální chování či chování v rozporu se společenskými normami, tedy vyvolávají sociální problém. Konflikt Id versus Ego nastává, když Id usiluje o okamžité uspokojení potřeby, následně Ego testuje realitu a usoudí, že tento požadavek potřeby nedovolí uplatnit. Konflikt Id versus Superego se objevuje, když Id chce okamžitě dosáhnout potřeby a Superego toto nedovolí na základě zvnitřněných morálních pravidel. Konflikt Ega a Superega je konfliktem racionálního Ega a morálního Superega (Navrátil, 2001). Obranné mechanizmy Obranné mechanizmy pracují na nevědomé úrovni, prostřednictvím nichž se Ego brání před ohrožujícími myšlenkami a přáními, které vyvolávají úzkost (Drapela, 2008). Patří zde: vytěsnění, projekce, sublimace, opačné reagování, regrese a fixace, identifikace, chybné úkony (parapraxe), noční snění, racionalizace. Vytěsnění znamená vypuzení nepříjemného zážitku do nevědomí, kde se Ego udržuje. Důsledkem tohoto vytěsnění jsou úzkostné stavy, které mohou trvat i několik let. Projekce je přesunutí vlastních nedostatků, pocitů a myšlenek na jiného člověka. Sublimace představuje převedení pudové energie do nějaké činnosti. V opačném reagování se touhy a představy odmítnuté Superegem jeví reverzně (z potlačované nenávisti se stanou projevy náklonnosti). Regrese a fixace je o sestupu na vývojově nižší stádium během působení silného tlaku. Regrese je krátkodobá, naopak fixace trvá déle. Identifikace znamená ztotožnění svého chování s chováním druhého. Chybné úkony (parapraxe) jsou nevědomá přeřeknutí nebo jiná chování, která signalizují skrývaný negativní vztah ke konkrétnímu tématu, osobě nebo situaci. Noční snění vyjadřuje naše nevědomá přání ve snech. Racionalizace představuje racionální zdůvodnění a vysvětlení určitého jednání, které by jinak bylo pro Superego nepřijatelné (Navrátil, 2001), např. přijdu pozdě kvůli dopravě, nikoliv kvůli svému vlastnímu opoždění. Využití psychoanalytického přístupu Psychoanalytik umožňuje klientovi pochopit jeho nevědomé motivace. Nehodnotícím přístupem je vytvořen předpoklad pro vznik přenosu, který klientovi umožňuje promítat si do vztahu, který vede s analytikem, také vztahy s významnými osobami jeho života. Základními technikami psychoanalýzy jsou: analýza snů, technika volných asociací, analýza přenosu a analýza odporu. Analytik podporuje k vyjádření asociací a snaží se pochopit jejich logiku a zprostředkovat jejich obsah s ohledem na Freudovu teorii vzniku neuróz, které pramení z potlačených tužeb. Interpretace asociací by se měla provádět v případě, kdy je klient 52

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI schopen interpretace sám pochopit. O tom, zdali je interpretace asociací správná, rozhoduje sám klient, a pokud interpretaci přijal, je zřejmě správná. Freudovy teorie jsou užívány v sociální práci (hlavně v USA). Psychoanalytická teorie staví na otevřeném a tolerantním naslouchání namísto direktivního a moralizujícího vedení rozhovoru. Díky psychoanalýze se klade zájem o intrapsychické faktory sociálního fungování v sociální práci. Psychodynamická teorie se zabývá pocity a nevědomými činiteli, které jsou v sociální práci rovněž důležité. Teorie zdůraznila význam dětských a raných vztahů. Koncepty psychodynamické teorie napomohly ve 20. a 30. letech k nárůstu zájmu sociálních pracovníků o duševní nemoci (Navrátil, 2001).

5.3.2 Transakční analýza Transakční analýza je poradenským a psychoterapeutickým přístupem, který je spojen se jménem Erica Berneho. Vychází z myšlenek S. Freuda, A. Adlera a humanistické psychologie (Baštecká, 2001). Je také spojena s teorií komunikace. Její principy vycházejí z předpokladu, že člověk je odpovědná samostatná jednotka se schopností řídit vlastní život a řešit své problémy. Transakční analýzy se užívá ve většině poradenských přístupů včetně individuální, skupinové a rodinné práce (Lister – Ford, 2006). Berneho transakční analýza se skládá z těchto částí: strukturální analýzy, transakční analýzy, analýzy her a analýzy scénáře. Strukturální analýza Osobnost člověka se dle Berneho skládá ze tří tzv. egostavů, které se uplatňují v komunikaci. Jedná se o egostavy: Rodič, Dospělý a Dítě. Rodičovský egostav lze rozdělit na Pečujícího rodiče a na Kontrolujícího rodiče. Egostav Dítěte se může chovat jako Svobodné dítě nebo jako Přizpůsobené dítě. Model egostavů zachycuje důležité zážitky raného dětství (Dítě), další významné vlivy druhých osob (Rodič) a spojení předchozích dvou do situace tady a teď (Dospělý). Pokud se v dětství zanedbá uspokojení potřeb, může toto mít za následek intrapsychické potíže (Lister – Ford, 2006). Každý z egostavů se projevuje určitým chováním, které je pro něj typické. Pečující rodič podporuje, pečuje a je starostlivý. Osoba s tímto chováním může však „dusit“ druhého svou přílišnou ochranou. Kontrolující rodič má tendenci řídit, kontrolovat a také ukazuje mantinely s cílem chránit dítě. Dospělý je prostředníkem mezi Rodičem a Dítětem a chová se racionálně. Obecně egostav Dítěte postupuje instinktivně a snaží se naplnit své potřeby. Svobodné Dítě reaguje okamžitě a přirozeně, kdežto Přizpůsobené Dítě se projevuje na základě zvnitřněného sociálního učení se snahou přizpůsobit se požadavkům ostatních.

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 1 Uvědomte si stav pracovníka sociálních služeb, který vytváří zakázku sociální pomoci s individuálním plánem podle strukturální analýzy. Spíše direktivně bude kontrolovat

53

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI pracovník s převládajícím egostavem rodiče či dítěte? Zakázku sociální pomoci bude schopen snadněji nastavit pomáhající s egostavem dopspělého či dítěte?

Transakční analýza Transakční analýza vypovídá o způsobu, jakým jednotlivé úrovně osobnosti člověka vstupují do interakce s úrovněmi osobnosti jiného člověka. Transakce jsou interakce, které se odehrávají mezi úrovněmi komunikujících osob. Transakce mohou být komplementární, nekomplementární a zjevné nebo skryté. Při komplementární transakci problémy nevznikají. Problémy nastanou při nekomplementární transakci a také v případě, že transakce vypadá komplementárně, avšak její obsah je skrytě vyjádřen jinou úrovní osobnosti (Navrátil, 2001). Komplementární transakce – problém nevzniká a) Rovnoběžná transakce – transakce probíhá na stejné osobnostní úrovni. Příklad: Dospělý se ptá: „V kolik hodin bude dnes oběd?“ Dospělý odpovídá: „Dnes bude o něco později. Asi ve čtvrt na dvě.“ Dospělý se však může ptát dítěte (nebo očekávat dětskou, hravou odpověď): „Až bude, tak bude...“

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 2 Dokáže Vás taková otázka rozčílit, vytočit? Proč? b) Šikmá transakce – transakce komunikujících probíhá v jiných osobnostních úrovních, které se však vzájemně doplňují. Příklad: Dítě říká: „Není mi dobře.“ Rodič reaguje: „Aby to nebylo něco vážného. Raději si lehni, uvařím ti čaj.“

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 3 Jak by reagovalo dítě? (Půjde o zkříženou transakci) Asi takto: „Můžeš si za to sám..., neměl jsi tolik pít..., neměl ses přejídat...? Co myslíte? Také takovým způsobem odpovídáte? Kdy? Proč? Jaký je pak následek? Jak se v něm cítíte?

c) Nekomplementární transakce – vznik konfliktu 54

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Komunikují spolu osobnostní úrovně, které se vzájemně nedoplňují, a tak dochází k mimoběžné komunikaci. Příklad: Dospělý se ptá Dospělého: „Nevíš, kde mám hodinky?“ Rodič však reaguje na Dítě: „Tam, kde jsi je nechal.“ d) Skryté transakce – problémy vznikají Transakce se mohou formálně jevit jako komplementární, avšak jejich obsah je vyjádřen určitou intonací, gestikulací atp., což naznačuje, že v transakci vystupuje ještě další úroveň. Příklad: Dospělý se ptá Dospělého (formální otázkou) ale zároveň Rodič Dítěte (intonací – ironicky, sarkasticky): „Jak to, že jsi tu ještě neuklidil?“

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 4 Ve kterých situacích tento způsob komunikace obvykle využíváte?

Životní pozice v transakční analýze Berne popsal čtyři životní pozice vstupující do transakční analýzy. Životní pozice jsou ovlivněny zkušenostmi získanými z dětství a vyjadřují náš pohled na sebe samotného a na ostatní. Tabulka č. 1 Životní pozice v transakční analýze Životní pozice

Význam životní pozice

Já jsem OK – Ty jsi OK

Pozitivně hodnotím vlastní osobu i ostatní.

Já jsem OK – Ty nejsi OK

Pozitivně hodnotím sebe, avšak u druhých je tendence k obviňování ostatních za vlastní problémy.

Já nejsem OK – Ty jsi OK

Sebehodnocení je nízké, kdežto hodnocení ostatních je pozitivní.

Já nejsem OK – Ty nejsi OK

Člověk je negativní jak vůči sobě, tak i vůči druhým.

Zdroj: Navrátil (2001, str. 54)

55

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI 5.3.3 Poradenský postup v transakční analýze Terapeutický proces začíná vytvořením dohody nebo také smlouvy, která obsahuje cíl důležitý pro klienta (tedy čeho chce dosáhnout) a jak mu v tom může sociální pracovník pomoci. Obsah této dohody může být v průběhu terapie upravován. Charakteristickým znakem terapie jsou skupinová sezení (až osm klientů). Dále je nutné, aby se klienti naučili základní terminologii transakční analýzy, kterou poté aplikují v poradenském procesu. Klienti ve skupině sledují stav ega u ostatních a u sebe, které se v dané situaci projevují. Následně se učí reakcím projevovaných egostavem Dospělého, ale i způsobu, jak volit zbylé dva stavy ega podle potřeby. Egostav Dospělý se užije při věcném rozhodování, egostav Rodič v situacích potřeby řízení a vedení a egostav Dítě, kdy je vhodná zábava, legrace a tvořivost (Kratochvíl, 2006).

PŘÍPADOVÁ STUDIE Ukázka využití transakční analýzy v poradenství „Angela, štíhlá žena mezi dvacítkou a třicítkou, popsala, jak se jí rychle podařilo dosáhnout povýšení ve společnosti, do níž nastoupila hned po skončení vysokoškolského studia. Vlastní úspěch ji překvapil a její rodiče velmi těšil. Na vysokou školu šla jako jediná z rodiny; už na to byli rodiče ohromně pyšní. Její rychlá kariéra pro ně byla „třešničkou na dortu“. Chování rodičů uvádělo Angelu do rozpaků a bylo jí nepříjemné. Při hovoru s přáteli a rodinou se s ní stále více „předváděli“, přičemž jejího bratra a sestry přehlíželi. Nechtěla, aby ji takto vyčleňovali. Mezi ní a sourozenci z toho vznikaly problémy. Její úspěch byl spíš věcí náhody, toho, že byla „ve správný čas na správném místě“, než jejích zásluh. Cítila, že si tolik chvály nezaslouží, a byla z toho v rozpacích. Panické a úzkostné příznaky se Angele podařilo před rodiči tajit: „Neuměla jsem si představit tu mrzutost, kdyby to zjistili. Přála si znovu nabýt svou vyrovnanost a cítit nad sebou kontrolu.“ Angeliny problémy mohou mít tyto příčiny: • • • •

Zažívá tlak v důsledku chvály rodičů, má obavu z vznikající rivality mezi ní a sourozenci, vnímá své povýšení jako náhodu („byla ve správném čase na správném místě“), je přesvědčená, že to, čeho dosáhla, nesvědčí o její výjimečnosti.

Angela si přála znovu získat kontrolu sama nad sebou. Jako cíl se toto jevilo splnitelným, byla tedy uzavřena dohoda. Během druhého sezení byla Angela napjatá tím, že se snažila působit klidným dojmem. O její tenzi vypovídal neverbální projev – pevně sevřené ruce v klíně, občasné kousnutí se do rtu. Její Dospělý egostav měl zatím převahu, očekávalo se, že se později projeví stav rozrušeného Dítěte. Bylo by chybou poradce zaujmout egostav pečujícího Rodiče. U Angely by se tak plně rozvinul stav rozrušeného Dítěte, což by zastínilo zažít Angelino dospělý Já. Průběh sezení vypadal následovně:

56

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI „Poradce: Ráda vás vidím. (význam: Přivítání, pohlazení – egostav Do). Angela: Dobrý den. (význam: Reakce – egostav Do). Poradce: Napadlo vás něco k našemu poslednímu sezení? (Dotazování umožňující zpětnou vazbu – Do). Angela: Ne, ani ne. (Zkracuje zkoumání – Do. Stručnost reakce neodpovídá dříve zaznamenanému skrytému sdělení stěží ovládaného rozrušení prostřednictvím výrazu a gest). Poradce: Na začátku poradenství se někdy můžeme cítit, jako by stavidla hráze mohla kdykoli povolit. (Trefná transakce – Do-Dí – rozpoznávající pocity ochromeného Dítěte sdělené na skryté rovině pomocí gest a výrazu obličeje). Pevně se držet může člověku připadat jako jediná možnost. (Trefná transakce – Do-Ro – uznávající zdravý rozum rodičovského přístupu sdělený na skryté rovině pomocí gest a výrazu obličeje.). Je důležité udržet si kontrolu a přitom pomalu prozkoumat to, co vám působí těžkosti. (Trefná transakce – Do-Do – podporující dospělou roli a dávající svolení pokračovat zvládnutelným tempem, které bere ohled na strach Dítěte a navrhuje lepší postup, než jaký by volil Rodič). Angela: Myslíte si, že to půjde? (Angela odhaluje svůj strach schovaný za dospělou otázkou, přičemž už sleduje návrhu pracovnice z trefné transakce. Jde o přímou žádost o ujištění, učiněnou novým způsobem – Do). Poradce: Neexistují sice žádné záruky, ale myslím, že začnete rozumět příčinám svých těžkostí a naleznete řešení, která vám budou připadat správná. (Je poskytnuto ujištění popisem dvoufázového procesu porozumění a řešení. Pracovnice se vyvarovala poskytnutí záruky Dítěti a popisuje Dospělému jeho ústřední roli). Kdy jste si problému všimla prvně? (Uzavřená otázka zamýšlená jako most k poslednímu výroku poradkyně a jako pomoc klientce zahájit vybavování si určením časového rámce – Do). Angela: Bylo to asi před šesti měsíci. Začalo se mi dělat špatně během jízdy do kanceláře. Ze začátku jsem si toho moc nevšímala, myslela jsem si, že na mne něco leze. (Důležité faktické informace o výchozí povaze problému a Angelině reakci – Do). Poradce: Kdy jste si uvědomila, že je za tím něco víc? (Druhá uzavřená otázka ke zjištění Angelina problému – Do). Angela: No, příznaky se zhoršovaly, přibylo pocení a tak, a docházelo k tomu jedině okolo práce. Věděla jsem, že to musí být podstatné. (Angela rozvíjí, čeho si všimla a kdy usoudila, že je to podstatné – Do). Poradce: Jaký jste z té zkušenosti měla dojem? (Když jsou teď zasazeny na místo oba rozhodující mezníky – kdy a co – pracovnice vybízí Angelu k volnějšímu zkoumání – Do) (Lister-Ford, 2006, s. 52–63).

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 5 Zamyslete se nad jakýmkoliv rozhovorem s příbuzným, kolegou, známým, partnerem a zkuste v něm nalézt známky ego stavů podle Berneho.

57

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI 5.3.4 Psychosociální přístup Vznik psychosociálního přístupu se datuje začátkem 20. století a formulovala jej Mary Richmondová. Podle ní jedinec zvládá sociální podmínky jedinečným a specifickým způsobem. Navrhla také základní diagnostické a metodické postupy, jejichž jádro se stalo základem individuální sociální práce s klientem (casework). Psychosociální přístup zdůrazňoval diagnostiku jako základ odpovídající intervence. O několik let později došlo mezi stoupenci psychosociálního přístupu k rozkolu a rozdělili se na dvě větve: první upřednostňovala jedince s jeho intrapsychickými faktory (návaznost na psychoanalytickou teoriI S. Freuda) a druhá se zabývala sociálními okolnostmi klientových potíží (navazovala na O. Ranka). V 50. letech 20. století zkritizovala Helena Perlmanová model pozorování – diagnóza –intervence a navrhla model orientovaný na řešení problémů. Perlmanová upozornila na cíl intervence, který by spočíval v posilování dovedností klienta, jež mu umožní řešit problémy vlastními silami. Současná podoba psychosociálního přístupu je ovlivněna Florence Hollisovou. Hollisová označila za hlavní procesy, které jsou součástí psychosociálního přístupu: modifikace prostředí, psychologickou podporu, posilování schopnosti klienta vnímat jasně externí realitu a posilování schopnosti klienta vnímat jasně intrapersonální realitu (Veselá, 2009). Psychosociální přístup se na člověka dívá jako na člověka v situaci... Teoretický rámec psychosociálního přístupu vychází z teorie systémů a ekologického pojetí. Tento model také využívá některé z psychodynamických konceptů k objasnění intrapsychických procesů. Psychosociální přístup lze uplatnit jak při individuální práci s klientem, tak při práci s rodinami, práci se skupinami a práci s komunitami. Intervence v rámci tohoto přístupu může být krátkodobá i dlouhodobá. Psychosociální přístup upřednostňuje stanovení diagnózy a vztah klienta a sociálního pracovníka. Cílem psychosociální intervence je řešit problémy, které má klient v prostředí, v němž žije, a zároveň upevňovat jeho vnitřní rovnováhu. K základním prostředkům patří klarifikace a poskytování vhledu. Klarifikace vyjadřuje vedení klienta k jasnému vnímání vnější reality a poskytování vhledu znamená vést klienta k jasnému vnímání vnitřní reality. Cíle i povaha intervence se vyvozuje z konkrétní klientovy situace. Předpokládá se, že by se klient měl podílet na tvorbě intervenčního plánu. Může však nastat situace, kdy si případ žádá více cílů. Je tedy nutné intervenci rozdělit do několika částí a každé části stanovit cíl. Psychosociální přístup není totožný s psychoterapií nebo psychoanalýzou, může však zahrnovat psychoterapeutické techniky. Postupy, jež se v psychosociálním modelu uplatňují, jsou: plánování, případový management, analýza a využití komunitních a sociálních zdrojů, podpora nebo modifikace dlouhodobých interpersonálních potíží (Navrátil, 2001). Diagnóza Diagnóza (častěji se využívá pojem posouzení) je základním pilířem psychosociálního přístupu, protože každý jednotlivec má rozličné potřeby, dovednosti, mezilidské vztahy, sociální zázemí, materiální a sociální zdroje apod. a na jejich posouzení se sestavuje patřičný intervenční plán. Sociální pracovník musí odhalit činitele, které se týkají klientových potíží a také faktory, které se uplatní ve vztahu sociálního pracovníka a klienta (jde hlavně o klientovu motivaci, očekávání předchozí zkušenosti se sociální pomocí). V případě naléhavosti intervence je nutné zkrátit fázi diagnostikování. Základem tohoto procesu je 58

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI pochopení klientovy situace, v níž se nachází. Psychosociální diagnostika se zaměřuje na současné a minulé charakteristiky klientova fungování i jeho životní okolnosti. Jsou posuzovány potřeby klienta, jeho problémy, etnicita, rasa, životní etapa, sociální role, charakteristiky jeho intrapersonálního fungování, schopnost zvládat životní nároky, vztahy, stresující faktory a dostupná sociální podpora. Doplňující informace může sociální pracovník čerpat z šetření lékařů nebo psychologů (Veselá, 2009). Vztah sociální pracovníka a klienta Podobně jako Rogerovském přístupu také v psychosociálním je vztah klienta a sociálního pracovníka klíčovou záležitostí. Sociální pracovník má mít opravdový lidský zájem o osobnost klienta a jeho potíže bez ohledu na to, zdali je mu klient sympatický nebo nikoliv. K základním postojům patří dle F. Biesteka: individualizace, nehodnotící postoj, respekt vůči právu na sebeurčení, zachování důvěrnosti vztahu, kontrolovaná emoční angažovanost, vyjadřování pocitů a akceptace. Individualizace pro sociálního pracovníka znamená, že by neměl posuzovat klienta podle stereotypů a předsudků, neboť každý jedinec je individuální osobnost. Sociální pracovník má zastávat nehodnotící postoj vůči klientovi, tedy nehodnotit jeho morálku, i když některými morálními charakteristikami se zabývat musí. Respekt vůči klientovu právu na sebeurčení znamená mít ohled na klientova přání, práva, míru a schopnost sebepoznání a klientovu odpovědnost za jeho činy. Právem a také povinností sociálního pracovníka je upozornit klienta na případnou rozporuplnost klientova přání. Sociální pracovník je povinen zachovávat důvěrnosti vztahu, což se týká informací, které se dozvěděl během setkání s klientem. V případě, že pracovník bude potřebovat najít pomoc klientovi, může se s těmito informacemi obrátit na jiné odborníky nebo spolupracovníky. O tomto postupu by měl klient vědět, tedy kdo, proč a jak bude s jeho informacemi dále pracovat. Sociální pracovník by měl vytvářet podmínky, které usnadní klientovi vyjadřování svých pocitů (ať už pozitivních, tak zvláště negativních). U sociálního pracovníka se také předpokládá kontrolovaná emoční angažovanost – vnímavost vůči klientovým pocitům, porozumění jim a vhodná reakce na ně. Posledním postojem je pracovníkova akceptace, tedy zachovávání respektu vůči klientovi, i když jeho chování je negativní. V rámci akceptace se projevuje laskavost a empatie. Dříve, vlivem psychoanalýzy, se uplatňovala neutralita a objektivita sociálního pracovníka, dnes se oceňuje pracovníkova opravdovost a angažovanost (Navrátil, 2001).

5.3.5 Humanistické a existenciální teorie Humanistické a existenciální přístupy jsou myšlenkové proudy vzniklé od 40., zejména 50. let 20. století (Baštecká, 2001). V rámci teorií sociální práce jsou tyto směry brány jako humanistické. Patří zde řada terapeutických systémů, např.: Rogersova terapie orientovaná na klienta, Perlsova tvarová terapie, Franklova logoterapie a existenciální analýza, dále je zde řazena i transakční analýza E. Berneho. Ze současných autorů, kteří usilují o uplatnění existenciálních myšlenek v sociální práci, lze zmínit tyto: Thompson, Krill, Lukesová, R. R. May, Schneider aj. Humanistické a existenciální směry nahlížejí na člověka jako na autonomní osobnost, jsou orientovány hlavně na vnitřní svět osoby než na její chování. Mnoho pojmů a technik se stalo součástí pomáhajících profesí (Navrátil, 2001).

59

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Humanistický přístup klade velký důraz na sebepojetí člověka. Rozlišuje se ideální sebepojetí (jak by chtěl člověk být) a reálné sebepojetím (jak se vidí). Člověk, jehož ideální a reálné sebepojetí je značně rozdílné, je často postižen neurotickými obtížemi. Neurózy vznikají tím, že ideál naší osobnosti je hodně vzdálen od reálného sebepojetí, a člověka trápí nemožnost dosáhnout tohoto ideálu a pocity méněcennosti. Cílem humanistického přístupu je podpora sebeaktualizace jedince, tedy využití všech kapacit (schopností, dovedností) člověka, které mu pomohou zlepšit růst osobnosti, jeho sebepojetí a schopnost lépe reagovat na problémy (Hayes, 2003). Přístup orientovaný na klienta Zakladatelem tohoto poradenského přístupu je americký psycholog Carl Ranson Rogers. Tento směr vznikl roku 1940 jako reakce na psychoanalytický směr a behavioralismus. Přístup byl původně nazván jako nedirektivní, poté jako terapie zaměřená na klienta a později se užívalo označení přístup zaměřený na člověka. Je známé také označení této terapie jako psychoterapie rozhovorem, terapie zaměřená na klienta nebo terapie inkongruencí, které se užívají hlavně v německy mluvících zemích (Junková, 1998). Carl R. Rogers ovlivnil zejména poradenskou činnost v sociální práci (Navrátil, 2001).

5.4 Ekosociální přístup Empowerment (zmocňování) Známe mnoho definic zmocňování nebo někdy též zplnomocňování či posilování (empowerment). Užitečná může být např. definice Lorraine Gutierrez (Smutek, 2006, s. 15): „Empowerment je proces zvyšování osobní, mezilidské nebo politické moci, takže jednotlivci, rodiny a komunity mohou podnikat kroky ke zlepšení své situace. Je to prostředek, jak se chopit problémů bezmocné populace a prostředek vyjádření role bezmocnosti, kterou hraje při vytváření a urychlování sociálních problémů jak v rozvíjejících se, tak v rozvinutých společnostech.“ Tato definice se jeví jako jedna z nejvhodnějších k aktivní komunitní sociální práci. Rein (Smutek, 2006, s. 15) zdůrazňuje, že zaměření na interakci osoba – prostředí je konzistentní s koncepty politicky progresivní a radikální případové práce. Přístup zvaný radikální případová práce nemusí znamenat pouze zajistit lidem služby, na které mají nárok, nebo pomáhat jim přizpůsobovat se jejich prostředí, rovněž by se měla snažit pracovat s relevantními osobami a institucemi v prostředí klienta, kteří přispívají jejich problémům. Sociální práce se zaměřuje na mnohonásobné, komplexní transakce mezi lidmi a jejich prostředím. Její misí je umožnit všem lidem rozvinout jejich plný potenciál, obohatit jejich životy a předcházet dysfunkcím. Profesionální sociální práce je zaměřena na řešení problému a na změnu či udržení sociálních podmínek. V kontextu prostředí můžeme uvažovat především urbanizační hledisko včetně infrastruktury.

60

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI SAMOSTATNÝ ÚKOL 17 Představte si nově zkolaudované rodinné domy v satelitním městečku a neudržované bytové jednotky z 50. let na okraji města. Ve které z těchto dvou lokalit předpokládáte vyšší výskyt sociálních problémů, které mohou vést k sociální exkluzi a proč?

5.4.1 Klient nebo uživatel Vyvstává rozdíl mezi člověkem, který se se sociálním pracovníkem pouze kontaktuje, a tím, se kterým se už „pracuje“. Člověk, který přijde do organizace poskytující služby sociální práce pro pomoc, je žadatel, a teprve po dosažení vzájemného souhlasu s pracovníkem o cílech, kterých je potřeba dosáhnout, se žadatel stává uživatelem služeb sociální práce. Sociální práce však už pracuje i s žadatelem. Z tohoto pohledu se tedy jeví „klient“ jako výrazně širší pojem, který je možno rozložit na další subkategorie. Když problematiku klienta shrneme, tak v této publikaci definuji „klienta“ jako kteréhokoli jednotlivce, skupinu, rodinu nebo komunitu, se kterými služby sociální práce pracují, tedy nikoli pouze ta kategorie objektů, se kterými je již sepsána explicitní smlouva (obecněji dohoda). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, a výstupy z inspekcí kvality sociálních služeb definují i žadatele či dotazujícího se o poskytnutí sociální služby za uživatele. Organizace poskytující sociální služby většinou v problematice klientelismu tápou, protože zákon jasně definuje, že uživatelem sociální služby se stává ten, kdo má individuální plán a smlouvu o poskytnutí sociální služby. Přesto inspekce kvality sociálních služeb vyžadují vést statistiku i žadatelů o sociální služby jako uživatelů sociální služby (protože již sociální službu kontaktovali a i poskytnutí rady je vlastně sociální službou). Žadatel (dobrovolný uživatel) je osoba nebo skupina osob, která dobrovolně vyhledá naši službu. Pravděpodobný klient je osoba, skupina atd., kterou vyhledáváme my (například za účelem preventivního působení). Většinou formou terénní sociální práce a depistáže, kdy se snažíme preventivně podporovat sociálně exkludované skupiny.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 18 Vydefinujte takto exkludované skupiny, které jsou oslovovány či podporovány terénními sociálními pracovníky.

Subjekt reagující na výzvu (většinou se jedná o nedobrovolného klienta) je osoba, skupina atd., od které se pod nátlakem vyžaduje, aby s námi vstoupila do interakce. Nátlak většinou vytváří státní či veřejná moc, tzn. uložení povinnosti kontaktovat sociálního kurátora, poradce, mediátora atd. 61

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Využití SWOT analýzy Z praxe mnozí znají přístup založený na problémových stránkách subjektu – klienta, kdy je zdůrazňováno množství rizik, která jsou schopna ohrozit sociální fungování klienta (rizika sociální exkluze), a jsou tyto slabé stránky či sociální problémy mnohem snadněji definované jako výtka vůči osobě, která riziku sociální exkluze podlehla. Naproti tomu přístup založený na silných stránkách je orientován spíše k zmocňování klienta k zvládání obtížných situací a je tedy mnohem složitější, protože je nutné hledat zdroje a strategie sociální inkluze. Přístupy založené na silných stránkách a příležitostech se liší od přístupů založených na slabých stránkách a patologii, resp. rizicích hlavně v používaném jazyku. Přístup k hodnocení klienta z pohledu silných stránek nám nepřichází na mysl přirozeně automaticky. Musíme se tomuto přístupu naučit a překonat mnoho konceptuálních, profesionálních, institucionálních a interpersonálních bariér, abychom skutečně uvažovali směrem, který shrnují následující body: - Každý jednotlivec, každá rodina, každá komunita má své silné stránky, příležitosti a zdroje. - Trauma a zneužívání, nemoc a boj mohou být pro sociální subjekt devastující, ale mohou to rovněž být příležitosti pro růst a mohou být zdrojem výzev a příležitostí do budoucna. - Předpokládejme, že neznáme a ani nemůžeme znát horní limity schopností žádného jednotlivce ohledně jeho růstu a možností. -

Jakékoli prostředí je plné zdrojů.

(Zdroj: Sallebey in Smutek, 2006) Kaplan a Girard (in Smutek, 2006) uvádějí šest způsobů, jimiž můžeme zmocnit rodiny a jednotlivce: Věřit, že klienti mohou věci změnit a pomoci jim v tuto možnost věřit, poskytnout rodinám a jednotlivcům perspektivu, která je plná budoucích možností, vzdělávat rodiny a jednotlivce a pomáhat jim zlepšit jejich dovednosti, rozpoznat a posléze stavět na jejich silných stránkách a na zdrojích okolo nich, pomoci uvědomit si rodinám a jednotlivcům, že mají různé možnosti a alternativy, vytvořit strategie, které podporují jejich kulturní a etnické základy.

62

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI POZNÁMKA: Když porovnáme přístupy a metody sociální práce v komunitách se záměrem zmocnit, tedy předat kompetence jedincům či celé komunitě, zjistíme, že tento princip, ve kterém využíváme především komunitní zdroje, lze využít v sociální práci s jednotlivcem, rodinou či skupinou, kde také zmocňujeme na základě hledání zdrojů jedince, rodiny či skupiny.

5.4.2 Ekologický přístup „Okolím daného systému je souhrn všech objektů, které změnou svých vlastností ovlivňují systém a rovněž těch objektů, jejichž vlastnosti se mění chováním systému“ (Hall, Fagen in Smutek, 2006, s. 47). Fyzické prostředí zahrnuje přírodní svět a „vybudovaný“ svět. Sociální prostředí pak podle Germaniové (in Smutek 2006) zahrnuje síť lidských vztahů na různých úrovních organizace. Obojí, jak fyzické, tak sociální prostředí, jsou ovlivňovány kulturními hodnotami, normami, znalostí a domněnkami, které se vyskytují v sociální interakci a determinují, jak reagujeme na fyzické prostředí.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 19 Porovnejte urbanizaci a fungování formálních a neformálních sociálních sítí v relativně anonymním městě a na vesnici, možnosti využití jejich pomoci. Kde se pomoci a použití místních zdrojů dočkáte dřív a lépe? Na venkově či ve městě? Sociálními systémy tedy mohou být rodina, skupina nebo i širší systém, organizace, komunita, národ nebo celý svět. Jednotlivci, rodiny a skupiny jsou považovány za mikrosystémy. Velké systémy, jako je společnost, komunita a organizace, jsou nazývány makro-systémy. Podobně i Ministerstvo práce a sociálních věcí vyvěsilo na svých internetových stránkách tyto definice: Na mikroúrovni pracuje sociální pracovník formou případové práce – tj. individuální podporování klientovy schopnosti vyrovnat se s problémy. Základní činností při práci s případem je poradenství, dále jde o koordinační a mediační činnosti. Střední úroveň činností zahrnuje práci se skupinou. Zde můžeme uvést práci se skupinou rizikové mládeže, skupinou nezaměstnaných, zdravotně postižených atd. Skupinová práce zde umožňuje zpětnou vazbu ostatních na klientovo chování, náhled na řešení problému atd. Do činností na střední úrovni zahrnujeme i práci s rodinou nebo skupinou rodin (poradenství v náhradní rodinné péči; rodiče dětí, které užívají drogy). V této práci je velmi často užívána rodinná terapie, tj. vyjasnění si rodinné komunikace, vymezení role členů rodiny, vytyčení hranice odpovědnosti mezi jednotlivci a dalšími podsystémy rodiny. Do činností na makroúrovni zahrnujeme komunitní práci a vytváření a uskutečňování koncepcí na různých úrovních. Komunitní práce spočívá v organizaci akcí místního

63

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI společenství, jejich cílem je naplnění určité místní potřeby nebo řešení místního problému. Sociální pracovník může problém analyzovat, plánovat postup, iniciovat akci, koordinovat činnost účastníků, hodnotit účinky propagované akce. Do vytváření a uskutečňování koncepcí zahrnujeme činnosti na rozvojové strategii vlastní organizace až po návrhy zákonů a vyhlášek s platností regionální až celostátní. Jde o řídící, supervizní a konzultační činnost. Způsoby, jakými mohou sociální pracovníci uvedený přístup v praxi využít (Chytil in Smutek, 2006): - Sociální pracovník má k dispozici schéma, které může využít při analýze snah o změnu, - systémový přístup pomáhá určit sociálnímu pracovníkovi úkoly, které musí být při snaze o změnu dosaženy, -

systémový přístup znamená, že lidé, kteří žádají o pomoc, nemusí být cíli zásahu,

- sociální pracovník musí respektovat to, že musí vybudovat nejen vztahy s klienty, ale i s lidmi, kteří klienty nejsou. Hollstein-Brinkman (in Smutek, 2006) však dochází k závěru, že „…systémová perspektiva je ve vztahu ke své aplikaci v kontextu sociální práce ve velké míře věcí common sense; je bezprostředně evidentní, a proto není odkázána na dalekosáhlou teoretickou podporu. Systémová představa jako taková je myšlenkový a analytický model, který je vhodný a prakticky relevantní pro praktickou teorii sociální práce. Vlastní přínos spočívá v rozšíření pohledu o schopnost vidět osoby a sociální problémy v její spojitosti či propletenosti“. Praxe sociální práce je tedy směřována směrem k zlepšení transakcí mezi lidmi a jejich prostředím s cílem rozšířit adaptivní kapacity a zlepšit prostředí pro všechny, kdo v něm fungují. Sociální fungování se tak zabývá v prvé řadě modely a strategiemi zvládání (coping) životních úloh a situací. Zaměřuje se na zdroje stresu z prostředí, jakož i jejich psychickým zpracováním. Každý musí svým způsobem, se svými možnostmi rozvíjet copingové strategie. Přetíženost a bezmocnost se vyskytují tehdy, když nároky prostředí v poměru k schopnosti zvládání jednotlivce jsou příliš velké. Podstatou ekologického modelu je mj. hledat právě silné stránky jak na straně objektu, tak na straně prostředí a za jejich využití zvládat obtížné situace. Problem-solving model Model řešení problému je uspořádaný a živý proces směřovaný k dokončení cílů. Aplikace modelu řešení problému včetně využití klientových silných stránek tedy může pomoci sociálnímu pracovníkovi dosáhnout vytyčených cílů intervence. Efektivní řešení problému: 5 fází reflexivního myšlení (Dewey in Smutek, 2006): 1. Rozpoznání obtíží. 2. Definování nebo specifikování obtíží. 3. Vytváření návrhů možných řešení a racionální odkrývání návrhů, včetně sběru dat. 4. Výběr optimálního řešení z mnoha návrhů. 5. Provedení řešení.

64

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Fáze procesu řešení problému (podle Comptonové a Galaway in Smutek, 2006) 1. Angažování. Zaangažování klientů, zahrnutí explorace současného problému a předběžné nastavení cílů. 2.

Posouzení. Sběr dat, hodnocení situace, nastavení cílů a plánování akce.

3.

Intervence nebo akce. Provádění plánu.

4.

Evaluace.

Dobře stanovené cíle by podle Berga a Millera (in Smutek, 2006) měly splňovat následující body: 1.

Cíle se týkají klienta a jsou vyjádřeny v klientově jazyce.

2.

Cíle jsou malé. Malé cíle se snadněji dosahují než velké.

3.

Cíle jsou konkrétní, specifické a týkají se chování.

4.

Cíle vyžadují účast spíše než absenci.

5.

Cíle mají spíše počátky než konce.

6.

Cíle jsou realistické v kontextu klientova života.

7.

Cíle jsou vnímány klientem jako přiměřeně obtížné, vyvolávají dojem, že na jejich dosažení bude třeba tvrdě pracovat.

5.4.3 Praktický příklad vedení poradenského rozhovoru Na základě sebezkušenostního výcviku a dlouhodobé praxe se autor snaží předložit čtenářům praktický příklad vedení rozhovoru poradce či sociálního pracovníka s prvky systemického přístupu. Každý poradenský proces by měl začít vždy stejně, a to vytvořením určitého poradenského prostoru, ve kterém bude pomoc probíhat. Tento prostor může být nazýván jako hřiště či pískoviště s pevně ohraničenými mantinely, v rámci kterých je sociální pomoc či poradenství poskytováno, včetně mezilidské interakce a vztahu mezi pracovníkem a uživatelem. Mantinely poradenského procesu obsahují především očekávání uživatele (jaký cíl musí být splněn, aby byl uživatel spokojený), dále je nutné nastavit dny, místo a délku jednotlivých sezení, včetně účastníků (členové rodiny, komunity atd.). Systemický přístup patří mezi krátkodobě orientované poradenské procesy a zaměřuje se přímo na řešení problémů, vynechává vznik a průběh problému, předpokládá se jeho efektivita a rychlost řešení problému a je tedy zajímavý i pro sociální pomoc. I samotný poradenský proces či rozhovor se sociálním pracovníkem je již cestou k řešení. Tedy lze konstatovat, že i cesta je cíl. Systemický přístup pracuje se třemi typy žádostí o pomoc. Nejjednodušší je zakázka, kdy žadatel o službu či uživatel služby ví, že má problém, který pociťuje jako negativní a je motivován ke změně stavu a hledá pomoc. 65

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Dalším přístupem je stížnost, kdy uživatel služby pociťuje na své integritě problém, který se ho negativně dotýká, ale změnu očekává ve svém okolí, ať už v zařízení, které navštěvuje nebo ve kterém žije, ve své rodině, v práci atd. Třetím typem je Návštěva, ve které daná osoba pociťuje negativní stav, který však neidentifikuje jako problém a tedy není motivována ke změně na své integritě či ve svém nejbližším okolí a tudíž nezná ani žádný postup, který by měl stav zlepšit. Předpokládá se, že uživatel služby není v dané situaci profesionál a není připraven vždy přesně a jasně vysvětlit svůj stav či situaci a očekává, že iniciativu drží poradce či sociální pracovník, který vytváří zakázku, která má formu ústní smlouvy či dohody s definovaným cílem. Pracovník či poradce by od zakázky osobně neměl nic očekávat, ale veškeré podněty by měly vycházet z klienta. Je tedy nutné velké soustředění, protože každý verbální i neverbální podnět může být součástí zakázky či volání o pomoc. Vhodné otázky na začátek rozhovoru jsou například tyto: Co se změnilo, že jste přišla zrovna teď? Je to otázka na motiv, proč se osoba rozhodla vyhledat pomoc zrovna v tu danou chvíli či dobu. Kontext otázky je zaměřen na to, co se zlepšilo či zhoršilo. Na to mohou navazovat otázky typu: Bylo to tak vždycky? Kdy to bylo jiné? Vždy je vhodné v rámci první části rozhovoru kladně potvrdit rozhodnutí uživatele navštívit pracovníka či poradce. Pro další rychlou diagnózu či anamnézu stavu věci můžeme použít jednoduchou škálovací otázku, např. na ose od 0 do 10. A na této škále má uživatel určit hodnotu, která odpovídá jeho situaci. Např.: Na které části škály se v současnosti nacházíte? Co vám pomohlo k tomu, že se nacházíte právě na této hodnotě? nebo Co vás tolik frustruje, že se nacházíte právě na této hodnotě? Důležité otázky jsou zaměřené na sociální zdroje dané osoby (v psychologii zdraví se používá pojem salutory), které si většinou daný uživatel neuvědomuje a pomocí následujících otázek je může najít. Např. Kdo z blízkých vám pomáhá? Co vám pomůže v tom, že vaše situace není stejná, ale někdy je i lepší? Jak taková pomoc vypadá? Co ještě děláte? Že to tak vydržíte? Jak by vypadal ideální den? Často může být uživatel v takovém stavu, že si není schopen okamžitě vybavit, kdo, co a jak mu pomáhá a je možné použít tzv. zázračnou otázku, kterou lze parafrázovat takto: V noci jako obvykle ulehnete a usnete, během spánku se stane zázrak. Když se ráno probudíte, čeho si všimnete jako prvního, co se změnilo? Předpokládá se, že uživatel či klient vnímá sociálního pracovníka či poradce jako autoritu a nemá odvahu ho upozornit, že se mu poradenský proces nelíbí či řeší něco jiného, než klient původně očekával. Je proto vhodné občas položit otázku, zda to, co řešíme, o čem se bavíme, v jaké jsme pohodě či nepohodě klientovi vyhovuje či nevyhovuje. Např. formou: Je to, o čem se bavíme, pro vás důležité? Cítíte se dobře? Nechcete změnit téma? Atd. Je vhodné na konci dílčího sezení, pokud zbývá ještě čas, se zeptat, zda je pro klienta ještě něco důležitého, co neřekl a má potřebu to říct či připravit si téma na další sezení formou otázky Co ještě chcete probrat? Poradce či sociální pracovník nemá právo rozhodovat za uživatele či klienta, ale má právo zadávat úkoly, které vedou k řešení negativně pociťovaného stavu klienta, např. provést rozhovor s někým, rozhodnout se něco vyřešit atd. a na dalším sezení úkol vyhodnotit či se dobrat toho, co bylo důležitější než tento úkol splnit (v případě, kdy dohodnutý úkol nebyl splněn), protože nesplněním úkolu v rámci rozhovoru vyvstává důležitější faktor, jako je určitá neschopnost, strach či změna situace. V případě, že potřebujeme zjistit sebehodnocení klienta (pociťujeme podceňování či přeceňování až agresi), můžeme použít otázku: Kdo jsi jako člověk? Co jsi dokázal? Kam jsi došel? 66

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Každé sezení je nutné uzavřít tak, aby klient věděl, že se uzavírá, a to pomocí komplimentu, kladného hodnocení, zadávání úkolů či poskytování vlastních náhledů či zkušeností, nikdy však nenabízet řešení či rozhodovat za klienta. V poradenské místnosti je vhodné mít velké nástěnné hodiny, aby i klient měl přehled, kolik času v rámci sezení zbývá, protože klient je ten, který především hovoří a tedy má možnost si podněty monologu načasovat a naplánovat. Poradce či sociální pracovník by měl mít na paměti, že jakýkoli verbální vstup do hovoru klienta může změnit téma a tím klientovi odebrat nedořešenou myšlenku. Proto poradce především aktivně naslouchá, vytváří prostor k myšlení a mlčení, maximálně vytváří hypotézy, kterými zjišťuje, zda problém klienta pochopil či nepochopil a vytváří nový prostor k dalšímu rozhovoru i v rámci užitečných nedorozumění. Aktivita či dynamika komunikace je vždy na straně klienta a ten také vždy na konci každého sezení rekapituluje a vyhodnocuje proces rozhovoru, posunutí v problému či dokonce jeho vyřešení.

5.5 Integrativní přístup POZNÁMKA: Autor se rozhodl do skript zařadit i nepříliš frekventovaný směr v poradenství, a to integrativní přístup, protože je dnes všeobecně uznávaným faktem, že žádný z terapeutických přístupů není co do účinnosti nadřazen ostatním. Podle Lazaruse (Vybíral, 2010) „etický terapeut bude zadávat takové techniky, které se zdají prospěšné, bez ohledu na jejich původ“. Autor vychází v této kapitole především z textu autorů S. Culley, T. Bond, Integrativní přístup v poradenství a psychoterapii, 2008

Proč směřovat k integrativní perspektivě? Terapeut se neomezuje na jeden psychoterapeutický systém, ale zůstává otevřený inspiraci pramenící z různých terapeutických škol a průběžně tak buduje svůj vlastní terapeutický styl, který navíc pružně přizpůsobuje aktuálním potřebám klienta. Poradce kombinuje obecné účinné faktory vyskytující se napříč poradenskými přístupy (Vybíral, 2010). Účinně pomáhat druhému člověku je překvapivě složitá záležitost. Snadno se můžeme do svého úkolu natolik ponořit a snažit se porozumět, co nám druhý člověk říká, že ztratíme přehled o tom, jak klient proces vnímá. Klient si nemusí být vědom dovedností, které používáte. Může se dívat za techniky a zaměřovat svou pozornost na to, jak vás vnímá jako člověka, přičemž odhaduje, jestli se vám může svěřit se svými důvěrnými myšlenkami a jestli mu dokážete pomoci. Jedna cesta k sebepochopení je přemítat o vlastním životním příběhu. Když budete vědět, jak jste reagovali na problémy ve svém životě, pomůže vám to pochopit, proč preferujete určité strategie a dovednosti. Pomůže vám to identifikovat své přednosti a důvtip, které můžete přidat ke svým poradenským dovednostem. 67

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

POZNÁMKA: K pochopení a zakotvení ve vlastní sebezkušenosti, která má podpořit naše poradenské portfolio, napomáhá také supervize. Je dobrou praxí, že každý poradce, terapeut či sociální pracovník je pod supervizí zkušenějšího kolegy. Následné otázky by měly vést k pochopení vlastní zkušenosti a její využití v poradenském procesu. Je dobré si na ně odpovědět.

Co vám pomohlo? S jakými těžkostmi jste se v životě setkali? Do jaké míry jste tyto těžkosti vyřešili? Jaké intervence ze strany druhých lidí vám pomohly, nebo naopak přitížily? Co jste udělali vy, co vám pomohlo nebo přitížilo? Co jste se z této zkušenosti naučili, jak to ovlivňuje vaši pomoc druhým lidem? Jaké přednosti a nápady přidáte k poradenským dovednostem? Jaké dovednosti chcete dále rozvíjet? Kompetence představuje v oblasti poradenských dovedností značnou výzvu. Vhodné a konstruktivní použití dovedností se poměrně snadno vyhodnotí. To, jak odborník používá své sebepojetí, jeho citová vyrovnanost a hloubka znalostí nutných pro pomáhání klientům v konkrétních otázkách mohou tvořit podstatné stránky kompetence. Panuje zřetelné očekávání, že odborníci se budou vyhýbat jednání mimo rámec své kompetence. Předpokládá se, že poradce či sociální pracovník je natolik vyrovnaná osoba, že si dokáže přiznat, že si s některým problémem neví rady a předá případ dále. Za předpokladu, že pomáhající dostatečně dobře zná nabídku poradenských a sociálních služeb ve svém okolí.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 20 Zjistěte, která zařízení rezidenčního, ambulantního a terénního typu poskytují ve vašem okolí sociální služby. Je ve vašem okolí psychoterapeut či poradce? Pokud ano, zjistěte, jaký poradenský směr využívá. Používání poradenských dovedností je vzrušující a složitou činností, kterou si většina z nás neosvojí bez učení. Je to něco, co se učíme tak, že propojujeme teorii s praxí a že přemýšlíme o své práci.

68

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Pojem „integrativní“ jsme použili k označení toho, že tyto skladebné části byly propojeny podle nějakých pravidel nebo vůdčích principů. Model poskytuje rámcovou strukturu pro účelné a konzistentní používání poradenských dovedností. Do interakce klienti přinášejí obsah – své myšlenky, pocity, chování a prožitky. Zkoumání je jednou ze strategií v počáteční etapě. Se svými klienty se budete zabývat zkoumáním z několika důvodů a jedním z nich je vytvořit jasné a vzájemné porozumění toho, jaký smysl a jakou důležitost mají pro klienty jejich problémy. Klíčovou poradenskou dovedností je například reformulace. Jedná se o způsob sdělení, že jste slyšeli a pochopili to, co vám klient řekl. Přesná reformulace je klíčovou dovedností při vyjadřování empatického porozumění a při budování vztahu.

SAMOSTATNÝ ÚKOL 21 V případě partnerské hádky, pracovní diskuse zkuste používat místo protiargumentů reformulace. Jaký byl výsledek hádky či debaty?

5.5.1 Postup v integrativním poradenství Cíle: Navázat pracovní vztah. Objasnit a vymezit problémy. Klienti se často jasně nevyjádří, co je tíží, nebo se mohou potýkat s více problémy a nevědí, kde začít. Uzavřít smlouvu. Strategie: 1.

Zkoumání zahrnuje pomoc klientům při vyjasňování jejich potíží. Účelem je dospět ke společnému pohledu na povahu jejich problémů.

2.

Stanovení priorit

3.

Sdělování primárních hodnot se týká projevování přijetí a empatického porozumění. Přijetí znamená vážit si klientů proto, že jsou to lidé, ne kvůli jejich činům, úspěchům, dovednostem nebo vzhledu. Empatické porozumění znamená schopnost a ochotu vidět svět klientů tak, jak jej vidí oni. Tento přístup je zcela totožný s přístupem zaměřeným na osobu (Rogersův přístup).

4.

Být konkrétní. Je nutné aktivně naslouchat, co vám klienti říkají, a všímat si zobecňování, zkreslení, vynechávek a nejednoznačností.

Možnosti vašich slovních reakcí na klienty jsou seřazeny do dvou skupin dovedností, a sice jako dovednosti reflektivní a zjišťovací. 69

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Reflektivní dovednosti – jejich charakteristickým rysem je podchytit, co vám klienti říkají a toto sdělení zopakovat vlastními slovy. Reflektivní dovednosti jsou cenné při stopování klientů. Reflektivní dovednosti jsou: - opakování slova nebo úryvku, který klient použil a který je podle vašeho názoru důležitý, - reformulace, což znamená vyjádřit klíčové prvky klientova sdělení (fakta a pocity) vlastními slovy, - shrnutí, což znamená předložit klientům výtah z informací, které vám poskytli – nikoli jako seznam podrobností a fakt, ale jako uspořádaný přehled důležitých témat nebo problémových okruhů. Zjišťovací dovednosti – jejich základem je nutně odborníkův pohled či „referenční rámec“. Kdykoli položíte otázku, budete se zaměřovat na to, co chcete vědět. Zjišťování hraje v poradenství důležitou úlohu. Budete od klientů potřebovat informace a občas třeba budete chtít ovlivnit směr zkoumání. Zjišťovací dovednosti jsou: dotazování, formulování výroků. Dá se říci, že způsob vaší práce, zvolený teoretický rámec a intervence jsou odrazem vašich hodnot a předpokladů o lidech, o poradenství a o procesu změny. Předpoklady: 1.

Lidé si zasluhují přijetí a porozumění proto, že jsou lidé.

2.

Lidé jsou schopni se změnit.

3. Lidé si sami vytvářejí smysl. To, co se nám zdá chaotické nebo neužitečné, bude mít pro klienty nějaký smysl. 4. Lidé jsou odborníky sami na sebe. Klienti vědí nejlépe, jak se cítí, čemu věří a co si myslí. Oni lépe než kdokoli jiný dokážou říci, jaké jsou jejich bolesti a zklamání, jaké jsou jejich obavy a po čem nejvíce touží. K tomu však mohou potřebovat různou míru pomoci. Stejnou filozofii poradenské práce obsahuje i systemický přístup. 5. Lidé budou pracovat na dosažení cílů, kterých si cení a které si sami stanovili. Lidé mnohem spíše zmobilizují své síly a budou usilovat o dosažení výsledků, kterých dosáhnout chtějí, než cílů, jež jsou jim uloženy. Pomáhat klientům s identifikací výsledků, kterých oni chtějí dosáhnout, je důležitou stránkou poradenského či terapeutického procesu. Reflektivní dovednosti jsou ty, které vám umožňují sdělovat, že jste porozuměli klientově perspektivě či referenčnímu rámci.

70

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Tři reflektivní dovednosti jsou: Opakování – znamená klientům zopakovat buď jednotlivá slova, nebo krátké úryvky, které oni sami použili. Reformulace – je dovednost říci jinými slovy to, co si myslíte, že je klíčovou zprávou v klientově sdělení. Vaším záměrem při používání této dovednosti bude prověřit, jak vnímáte to, co klienti řekli, vybudovat důvěryhodný vztah. Klienti se často cítí zahanbení a zranitelní. Někdy váhají, jestli vám mohou důvěřovat, že je budete chovat ve vážnosti a úctě. Shrnutí – je v podstatě delší reformulace. Umožní vám strukturovaným způsobem spojit nejdůležitější aspekty sezení. Tato shrnutí se zaměřují na to, co klient řekl, a neobsahují vaše hypotézy. Poskytují přehled dosavadní práce. Shrnutí je užitečné pro zakončení sezení. V rámci systemického přístupu se doporučuje, aby na konci sezení prováděl klient či uživatel shrnutí, abychom se přesvědčili, že poradenský proces pokračuje směrem, který klient požaduje či očekává. Dovednosti, které se probíraly v této kapitole, jsou základními dovednostmi, na nichž závisí počáteční i následující cíle a strategie. Abyste kvalitně poskytovali sociální pomoc či odborné poradenství, měli byste zvládnout základní dovednosti aktivního naslouchání, opakování, reformulace, dotazování a pronášení výroků. Tyto dovednosti se pak mohou použít v různých kombinacích a posloupnostech, jednak při reagování na klienty, jednak aby práce postupovala kupředu. Přijetí Přijetí je blízké tomu, co Rogers nazval „bezpodmínečným pozitivním respektem“ a co Egan označil jako „úctu“. Ve své podstatě přijetí znamená vážit si druhých, protože jsou to lidé. Při vyhlídce, že budou hovořit o svých problémech, mohou klienti prožívat řadu emocí. Například mohou mít pocity nepřátelství, hanby, strachu či rozpaků. Je klíčové, abyste usilovali o takový vztah – a snažili se ho udržet – který není zatížený posuzováním klientů jako dobrých nebo špatných lidí. Chovat se přijímacím způsobem nevylučuje, že se nenecháte od klientů manipulovat nebo se nebudete zaměřovat na ty stránky jejich chování, které se ukazují jako neužitečné. Porozumění Jde o to snažit se co nejúplněji a nejpřesněji porozumět tomu, co se vám klienti snaží sdělit svým verbálním i neverbálním chováním. Opravdovost Opravdovost je často považována za nejobtížnější vlastnost pro každého, kdo používá poradenské dovednosti. Vyžaduje jistou míru sebepřijetí a sebeuvědomění, neboť důraz je na tom, jak vnější a pozorovatelné chování odborníků odráží jejich vnitřní svět. Opravdovost ve

71

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI vztazích s klienty nám nepřikazuje vyjadřovat nahlas všechny naše pocity a myšlenky o tom, jak se klienti chovají. Omezená symetrie Přestože vztah zahrnuje rostoucí vzájemné porozumění, nevyhnutelně budou existovat hranice pro to, kolik toho o sobě klientům odhalíte. Klienti se obvykle spokojí s přímou odpovědí na osobní otázku, jen zřídka se chtějí vyptávat dále. Smlouva Uzavírání smlouvy dává klientům příležitost, aby svá skrytá očekávání odkryli a zpřístupnili ke zkoumání.

POZNÁMKA: Jelikož i poradenství je obchodní vztah na základě nabídky, poptávky a ceny, doporučuje se uzavírat písemné poradenské kontrakty s definovanými cíli, postupy a očekáváními klienta. Je to vhodný materiál na stavbu prvních poradenských setkání a případně i na vyhodnocování po určité době. Dohody mohou být i ústní, ale vytvářejí nebezpečí, že si poradce při vyšším počtu klientů jednotlivé dohody a z nich vyplývající cíle, očekávání a postupy, nezapamatuje. Neřkuli, že zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., v platném znění, dává povinnost s každým uživatelem sociální služby uzavírat písemné smlouvy.

Klientovi, který říká něco jako: „Nevím, kde začít, možná byste mi mohl položit nějaké otázky?“ nebo „Co byste chtěl o mně vědět?“ Byste mohli odpovědět nejrůznějším způsobem, například: „Co jste si představoval, že mi řeknete?“ (otázka) „Co by bylo pro mě užitečné, abych o vás věděl? (otevřená otázka) „Je pro vás těžké začít, teď když jste tady.“ (reformulace) Následující otázky vám pomohou vyhodnotit vaše zkoumání s klienty: Na jaké problémy se klient zaměřil? Jaké důležité oblasti byly vynechány nebo zůstaly neprozkoumány? Jaké jsou důsledky těchto problémů pro klienta? Koho dalšího se to týká? Kdy tyto problémy typicky vznikají? 72

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Co se s tím klient pokusil udělat? Jak to klient doposud zvládá? Jakou má klient podporu? Jsou-li klienti vedeni k vyhodnocování, nutně prožívají nepříjemné pocity. Opustit svůj zakořeněný pohled na sebe, na své problémy a na svůj život a čelit vyhlídce na změnu jim může připadat hrozivé. Zdá se rozumné předpokládat, že klienti nebudou poslouchat nebo používat pohled lidí, které nepovažují za důvěryhodné ani kompetentní. Sebeodhalení Tato strategie je vhodná, když s cílem podpořit nové poznání klientovi odhalíte některé zážitky z vlastního života. Opírá se o empatické porozumění a není to to samé jako říkat klientům: „Vím přesně, jak se cítíte, protože něco podobného se stalo i mně“. Zabývat se příliš dlouho vlastním materiálem je nevhodné. Samozřejmě se v jistém smyslu nemůžete vyhnout tomu, abyste se klientům neodhalili – jednak svým vystupováním, jednak tím, co říkáte a děláte. Jakkoli dobře znáte svého klienta a jakkoli dobře jste vymezili problém, není vhodné si myslet, že znáte konkrétní výsledek, kterého chce klient dosáhnout, nebo že víte, jak je klient připraven jednat, aby ho dosáhl. Identifikace vhodných cílů bude obvykle záviset na kombinaci rozumových a emočních reakcí. Jinými slovy, klienti jednak poznají, co chtějí, a jednak „vycítí“, co je pro ně správné. Hledání cílů Mají-li být cíle proveditelné a rozumné, musí splňovat následující kritéria: Klienti je chtějí. Klienti si je sami přizpůsobí. Jsou pozorovatelné a vyhodnotitelné. Jsou stanoveny v realistickém časovém horizontu. Pokyny pro brainstorming Vyzvěte klienty, aby vymysleli co nejvíce variant, aniž by je hodnotili a kriticky posuzovali. Zaznamenejte všechny varianty. Povzbuďte je, aby přímo zapojili svou představivost. Například byste mohl/a říci: „Představte si, že řešíte svůj problém a tentokrát to děláte nějak úplně jinak. Co uděláte?“

73

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI Ukázka integrativního rozhovoru „PATRICIE: Nevím, co do toho formuláře napsat jako důvod mé absence. ANNA: Myslím, že většina lidí napsala virová infekce nebo vážné nachlazení. PATRICIE: No… mohla bych to udělat… ale vlastně by to… nebyla pravda. ANNA: Aha. Pojďte dál a posaďte se. Vypadáte ustaraně, řekněte mi, co se děje. PATRICIE: Bojím se, že si o mně budete myslet, že jsem byla nezodpovědná a že jsem vás při tom auditu nechala na holičkách. Prostě jsem nemohla přijít do práce. Přišlo to tak náhle a nečekaně. Jeden den tady ještě byl a další den je pryč, bez jakéhokoli varování. ANNA: Někdo vás opustil a to vás šokovalo a vyvedlo z míry. PATRICIE: Ano. A je to ještě horší. Vyběhl z domu a pospíchal, aby provedl kontrolu v terénu. Byla jsem na něj opravdu rozzlobená, protože nechal v kuchyni nepořádek. Nikdy si po sobě neuklízí. Nadávala jsem mu, když odcházel... Bouchl dveřmi. Tehdy jsem ho viděla naposledy. Ten den přišel o život při hromadné srážce na dálnici… rozmačkaný mezi dvěma náklaďáky. Myslela jsem si, že je na mě stále ještě naštvaný za to, že jsem na něj křičela, když v obvyklou dobu nepřišel domů. Když pak zaklepala na dveře policie, hned jsem věděla, že se stalo něco hrozného. ANNA: Potkala vás hrozná rána – není divu, že jste nechtěla jít do práce. PATRICIE: Ano, a ani jsem si nemyslela, že je pro mě tak důležitý. Jenom jsme jako kamarádi bydleli v jednom bytě, poté, co jsem se rozešla s Johnem. Vyhovovalo nám to. Petr je můj starý kamarád. Je s ním legrace, když jsem smutná, tak mě rozveselí. Byla jsem často na dně, když mě John opustil a odešel k té druhé ženě. ANNA: Petr je pro vás důležitý – dobrý kamarád, když jste byla opuštěná. PATRICIE: Nemohu uvěřit tomu, že je pryč a už se nevrátí. Je to prostě příliš náhlé… příliš hrozné, než abych tomu uvěřila. Je to tak nespravedlivé. On je hrozně milý člověk. Nezasluhuje si, aby takovým způsobem zmizel ze světa. ANNA: Podává Patricii ubrousky a sedí tiše a pozorně, dokud Patricie nepřestane plakat. PATRICIE: Omlouvám se. Neměla jsem v úmyslu nechat se tak rozrušit. Od té doby, co se to stalo, jsem se cítila hrozně a doteď jsem neplakala… S nikým jsem několik dní nemluvila, muselo se to ve mně hromadit. Chtěla jsem se vrátit do práce, jenom abych měla nějakou společnost a abych se zase zaběhla do nějakých kolejí. ANNA: Napadlo mě, jestli není ještě příliš brzy vracet se do práce. Ale říkáte, že si myslíte, že vám to pomůže. PATRICIE: Ano. Nebyla jsem si jistá, ale pomohlo mi, když jsem si s vámi promluvila. Vždycky se cítím lépe, když mám společnost a něco praktického na práci. Vím, v jakém stavu jsou ty materiály, takže mám hodně co dělat. ANNA: Zdá se, že jste se už rozhodla. Víte, co vám prospěje. Přijďte si se mnou zase popovídat, když zjistíte, že je toho na vás moc. Pokud budete souhlasit, domluvím se se zaměstnanci, co máte napsat na vaši neschopenku. PATRICIE: Děkuji vám, Anino. To by mi opravdu pomohlo. Už to nechci dnes znovu všechno vysvětlovat.

74

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI ANNA: Řekla jste, že rozhovor se mnou vám pomohl. Napadlo mě, jestli by vám rovněž nepomohlo promluvit si s naším podnikovým poradcem. Je to naprosto důvěrné a mohu vám s ní zařídit schůzku v pracovní době. PATRICIE: Mohu si to rozmyslet? Je mi jedno, kdy se s ním sejdu, ale zdá se mi to jako dobrá myšlenka. Děkuji vám. Cítím se mnohem lépe, než když jsem sem vešla.“

SAMOSTATNÝ ÚKOL 22 V předchozí ukázce nalezněte prvky Rogerovského (na klienta zaměřeného) přístupu a zdůvodněte jejich výběr. Konkurenční výhodou integrativního přístupu v poradenství mimo jiné je předpoklad terapeuta reagovat na změny, které vznikají v průběhu poradenství a mají na něj vliv. Dochází ke změnám na straně klienta, mění se sociální kontext, zdroje stresu, vztah s poradcem, klientovy reakce na vedení poradce. Poradce může nahradit nebo doplnit počáteční diagnózu, mohou se proměňovat symptomy, očekávané cíle a přání. Poradce svou strategii nemůže dost dobře zformulovat „fixně“ na počátku terapie, ale musí ji měnit – měl by umět reagovat na změny, což je oproti jiným směrům, které se rigidně drží svého pojmosloví a svých metodik složitější a od poradce se očekávají širší znalosti.

75

5 VYBRANÉ PŘÍSTUPY V SOCIÁLNÍ PRÁCI OTÁZKY Na závěr studijní opory jsem si dovolil studentům bakalářského programu Sociální politika a sociální práce vložit okruhy ústní zkoušky, kterou ukončí studijní předmět Teorie a metody sociální práce. Při pohledu na jednotlivé otázky si student uvědomí, že ke studiu takto multioborového předmětu nepostačuje jen jediná studijní literatura. 1) Dilemata v sociální práci dle Musila a Navrátila 2) Zákon č. 108/2006 Sb., vyhláška č. 505/2006 Sb., v platném znění 3) Historický vývoj, paradigmata sociální práce 4) Komunitní sociální práce 5) Sociální práce se skupinami 6) Transformace a aktuální přístupy sociální práce 7) Dítě v sociální práci jednotlivých resortů 8) Individuální sociální práce 9) Syndrom vyhoření a supervize v pomáhajících profesích 10) Nová sociální rizika 11) Rozdílnost sociální práce v rezidenčním a ambulantním zařízení 12) Proces sociální inkluze a exkluze 13) Sociální práce se seniory 14) Sociální práce s osobami se zdravotním postižením 15) Sociální práce a rehabilitace psychicky nemocných

76

SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY Cílem studijní opory Teorie a metody sociální práce nebylo vytvořit ucelený studijní materiál širokého oboru sociální práce. Autor subjektivně vybíral témata, která jsou v současné době zásadní. V úvodní části práce autor popisuje koncept sociálních služeb a sociální práce, včetně základního legislativního zakotvení. Dále se zde zabývá historickým vývojem, včetně naznačení současné transformace sociálních služeb. Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů. Sociální práce se především realizuje formou sociálních služeb. Praktická sociální práce se projevuje jednak v institucích zřízených státem a financovaných veřejným rozpočtem a především v neziskovém sektoru, financovaným nejen veřejnými rozpočty České republiky a Evropské unie, ale také ze soukromých zdrojů formou filantropie. Nejpalčivějšími současnými tématy sociální práce jsou etnické menšiny, zadlužování, změna genderových postojů, stáří a rozvoj civilizačních chorob a také např. kybernetická problematika. Rozličným náhledům na přístupy v sociální práci se autor zabývá v kapitole 3 Alternativy sociální práce, kde se zmiňuje např. o sociálním podnikání či dobrovolnictví. Spokojenost se sociálními službami je příznivý nebo pozitivní emocionální stav, který vyplývá z hodnocení práce sociálních pracovníků a svých předešlých zkušeností, které jsou ovlivňovány celou řadou vnějších a vnitřních faktorů, především uspokojením subjektivně pociťovaných potřeb, které lze členit např. dle Maslowovy pyramidy, a je součástí individuálního plánování, což je fenoménem transformace sociálních služeb. Péče o jakéhokoliv uživatele sociální služby je zaměřena především na uspokojení jeho základních fyziologických potřeb a psychickou pohodu, protože velmi často bývají exkludovaní mimo nejnižší sociální standard nastavený společností (osamělí senioři, zdravotně postižení, bezdomovci, uživatelé drog atd.). Každý člověk je jedinečný, a proto je potřeba mezi lidmi rozlišovat a vidět jejich individuální a sociální rozdíly. S každou skupinou uživatelů sociálních služeb existují metodiky sociální pomoci vytvořené jednotlivými organizacemi poskytující sociální služby a jsou v souladu se Standardy kvality sociálních služeb, které jsou součástí vyhlášky č. 505/2006 Sb., která je prováděcím předpisem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Cílem metodik je standardizovat postupy sociální práce ve všech zařízeních sociálních služeb tak, aby jejich kvalita byla měřitelná. Pracovník posuzuje problém uživatele, aniž by normativně hodnotil jeho nebo jeho chování. Nesmí do vztahu vstupovat jako soudce či hodnotitel. Cílem sociální práce není „zaškatulkovat“ společnost do totožných jedinců, ale pomoc při realizaci řešení problémů jedinečných, neopakovatelných jedinců. Stěžejní zůstává bezprostřední kontakt mezi sociálním pracovníkem a jeho uživatelem, od kterého se odvíjí vlastní sociální práce. Autor se snažil také o praktické využití studijní opory, a to především v kapitolách č. 4 a 5, ve kterých prakticky popisuje způsoby komunikace a poradenství ve vybraných přístupech.

77

DALŠÍ ZDROJE Použitá literatura: Bartlová, Eva. Supervize v sociální práci, Ústí nad Labem: FSE UJEP 2007. ISBN 80-7044-952-3 BUSKOTE, A. Z pekla ven – žena v domácím násilí. Brno: Computer Press 2007, ISBN 978-80-251-1786-6 CULLEY, S., BOND, T. Integrativní přístup v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál 2008. ECHAUDEMAISON, C. D. Slovník ekonomie a sociálních věd, Praha: EWA Edition 1995, ISBN 80-85764-13-X FICHER-EPE, M. Koučování. 1. vyd. Praha: Portál 2006. ISBN 80-7367-140-9 KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha: Portál 2006. ISBN 80-7367-122-0 LEVICKÁ, J. Metódy sociálne práce. Bratislava: Vev s.r.o. 2002 LEVICKÁ, J. Teoretické aspekty sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce IN: LUCKÁ, Y. Krizová intervence, Praha: Portál 2003. ISBN 80-7178-548-2 MUSIL, L. Ráda bych Vám pomohla, ale-- : dilemata práce s klienty v organizacích, Brno: Marek Zeman 2004. ISBN 80-903070-1-9 NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman 2001. 80-903070-0-0

ISBN

NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha: Portál 2009. ISBN 978-80-7367-509-7 PASTRŇÁK, R. Sociální práce s menšinami a migranty, Opava: Optys 2008. ISBN 978-80-85819-69-4 SMUTEK, M. Model řešení problému v sociální práci – systémový pohled. Hradec Králové: Gaudeamus 2006. ISBN 80-7041-596-7 SCHWABOVÁ, J. Komunikace v Modelu růstu. Praha: Institut Virginie Satirové ČR, 2007

78

SMUTEK, M. Model řešení problému v sociální práci – systémový pohled. Hradec Králové: Gaudeamus 2006 ŠPATENKOVÁ, N. a kol., Krize: psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada Publishing 2004, ISBN 80-247-0888-4 ŠPATENKOVÁ, N. a kol., In: ŠPATENKOVÁ Naděžda, Krizová intervence pro praxi, Praha: Grada Publishing 2004, ISBN 80-247-0586-9 ŠVARCOVÁ, J. Ekonomie, stručný přehled teorie a praxe aktuálně a v souvislostech. 1. vyd. Zlín: Ceed 1999. ISBN 80-902552-2-1 ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon 2005. ISBN 978-80-86429-36-6 VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, Praha: Portál 2002. ISBN 80-7178-696-9 VYBÍRAL, Z., ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál 2010. ISBN 978-80-7367-682-7 VESELÁ, D., Bakalářská práce: Vliv psychologie na vývoj sociální práce, Opava: Slezská univerzita 2009

Periodika: HANUŠ, P. Sociální pracovník má povinnost udělat vše potřebné pro zlepšení situace klienta. Sociální práce/práca, 2007, č. 1. ŘÍHÁČEK, T., KOSTÍNKOVÁ, J., ROUBAL, J. Jak vzdělávat integrativní psychoterapeuty I: Základní otázky a problémy. Psychoterapie. 4. ročník, č. 3–4. FSS MUNI: 2010. ISBN 1802-3983 SEDLÁČKOVÁ, A. in Psychologie dnes 5/2011, Praha: Portál, 2011. ISSN 12129607 SEIKKULA, J., OLSON, M. E. Poetika a mikropolitika přístupu „otevřeného dialogu“ při léčbě lidí s akutní psychózou. Psychoterapie, č. 3–4, roč. 4., Brno: FSS MU. ISSN 1802-3983. STRAKOVÁ, V., GRECA, P. In Psychoterapie 2/2010, Brno: FSS MU, 2010. ISSN 1802-3983

79

Legislativa: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., v platném znění Vyhláška č. 505/2006 Sb.

Internetové zdroje: MUDr. PEŠKA Ivan. Jak můžeme pomoci lidem v psychické krizi [online], [cit. 2009-01-05]. Dostupné z: http://www.solen.cz/savepdfs/int/2004/03/08.pdf

80

PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON A POUŽITÝCH ZKRATEK

ZKR

Čas potřebný ke studiu

Cíle kapitoly

Klíčová slova

Nezapomeňte na odpočinek

Průvodce studiem

Průvodce textem

Rychlý náhled

Shrnutí

Tutoriály

Definice

K zapamatování

Případová studie

Řešená úloha

Věta

Kontrolní otázka

Korespondenční úkol

Odpovědi

Otázky

Samostatný úkol

Další zdroje

Pro zájemce

Úkol k zamyšlení

Popis zkratky

81