Teorie práva Interpretace práva, interpretační metody
VOŠ Sokrates Mgr.Ondřej Havránek
Pojem interpretace práva a její význam
Interpretace obecně znamená přikládání významu znakům. Interpretace (výklad) právních norem je poznávací (intelektuální) proces, který je zaměřen na zjištění obsahu, smyslu a významu právních norem. Ve výkladovém procesu se zjišťuje obsah(význam) normativního ustanovení (právní normy) a místo právní normy v systému právní regulace Interpretace právních předpisů je tedy, specifickým problémem významovým. (sémantickým). Jako takový znám již v právu římském Celsus : Znát zákony neznamená znát jejich slova, ale pochopit jejich význam a smysl Výklad práva (právních norem) je nezbytným prvkem jakékoliv právní činnosti Výklad nezbytně doprovází a zejména předchází následné aplikaci práva (použití právních norem na konkrétní příklad) Zjednodušeně řečeno, než-li lze právní normu použít (aplikovat) je nutné jí správně vyložit (interpretovat) Interpretace je ve vztahu k aplikaci činností poznávací (intelektuální) a aplikace je činností volní Interpretace plní také funkci dotváření práva
Předmětem interpretace jsou: Primárně – pravidla chování zformulovaná v procesu normotvorby (právní předpisy, normativní smlouvy) Sekundárně – hodnoty, principy, tradice, doktrína apod. - zpřesňují pravidla chování
Správný výklad má význam pro každého (všechny subjekty práva) při realizaci, uskutečňování právních norem. Pravidlo ignorantia iuris non excusat se váže také k výkladu. Neomlouvá nejen neznalost právních norem, ale i mýlka o jejich obsahu.
Pro správnou interpretaci nutno znát: Kdo je oprávněn podávat závaznou interpretaci Metody interpretace Možnost použití zužujícího či rozšiřujícího výkladu
V opozici proti správné interpretaci stojí vadná interpretace: Dezinterpretace – omyl ve výkladu Falsifikace – úmyslně nesprávná interpretace
Interpretace a argumentace
Interpretace je poznávací činnost, která předchází argumentaci. Argumentací ten, který právní předpis dříve vyložil, přesvědčuje posluchače o správnosti své interpretace, jedná se de facto o činnost rétorickou (právní rétorika). Také procesní dokazování se často děje argumentací. Prvním úkolem a zároveň předpokladem právní argumentace je poznání významu jazykových znaků vyjadřujících právní normu, tj. poznání právní normy. Cestou k tomuto poznání je interpretace právního předpisu.
Klasifikace výkladu práva podle subjektů Výklad Ústavního soudu Výklad autentický Výklad legální Výklad soudní Výklad orgánu aplikujícího právo Výklad oficiální Výklad doktrinální
Klasifikace výkladu práva podle subjektů Výklad Ústavního soudu Ústavní soud rozhoduje o zrušení:
a) b) c)
zákonů(jednotl. ustan.) – rozpor s Ús. zákonem nebo MS jiných PP(jednotl.ustan.)- rozpor se zák., ús.zák, MS Rozhoduje o ústavních stížnostech
Rozhoduje-li ÚS sub. a), b) vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce a jeho rozhodnutí mají všeobecnou závaznost. Rozhoduje-li ÚS sub. c), tedy v individuálních případech vydává svojí rozhodovací činností prakticky individuální právní akty, závazné pouze pro účastníky řízení. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci proti nimž ústavní stížnost směřuje mají povinnost tuto skutečnost respektovat. Po kasačním rozhodnutí ÚS je příslušný orgán veřejné moci vázán právním názorem ÚS, vysloveném v kasačním nálezu. Závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění resp. jeho nosné prvky.
Pokud tedy ÚS rozhoduje v individuálních případech, jsou jeho nálezy závazné pouze ve smyslu kasačním, nikoliv ve smyslu precedenčním. Judikatura ÚS působí silou autority a v praxi bývá obecnými soudy respektována, zavazuje také ÚS samotný. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu, také z obecného principu rovnosti v právech, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.
Klasifikace výkladu práva podle subjektů
Autentický výklad Výklad právní normy tím, kdo právní normu přijal. Jedná se o výklad obecně závazný, jestliže je součástí normativního právního aktu a to buď toho jehož součástí je interpretovaná právní norma nebo jiného normativního aktu. Nejedná se vlastně o výklad právní normy, ale o její legislativní doplnění. Autentický výklad není činností interpretační, ale legislativní. Formou autentického výkladu jsou tzv. legální definice. Výklad orgánu, který právní normu přijal učiněný mimo obsah právního normativního aktu, právně závazný není.
Klasifikace výkladu práva podle subjektů
Legální výklad Podává orgán, který byl právní normou výslovně zmocněn k podávání obecně závazného výkladu Československá ústava z roku 1948 k takovému výkladu zmocňovala předsednictvo Národního shromáždění a do konce roku 1992 měl toto oprávnění Ústavní soud ČSFR. V současné době tato forma výkladu práva v ČR neexistuje.
Klasifikace výkladu práva podle subjektů
Soudní výklad
Objevuje se ve dvou formách a podle toho má i dvě působení
1)
Výklad soudu obsažený v pravomocném rozhodnutí v konkrétní věci – závazný inter partes Výklad sloužící ke sjednocení soudní judikatury
2)
Výklad ve stanoviscích Nejvyššího soudu (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS) Výklad Nejvyššího správního soudu (Sbírka rozhodnutí NSS) Tento výklad není právně závazný a působí pouze přesvědčivostí své argumentace Ve skutečnosti působí tak, jako by závazná byla a podílejí se na faktickém dotváření práva Podobně působí i rozhodnutí jiných soudů, pokud byla uveřejněna ve Sbírce V tomto smyslu se hovoří o konstantním výkladu – konstantní judikatuře
Judikatura ÚS Podle judikatury Ústavního soudu občanský soudní řád ukládá, aby obecný soud ve sporu o právo postupoval tak, aby poskytl ochranu právům a rozhodl spravedlivě, což předpokládá, že rozhodne v souladu s ustálenou judikaturou, neboť jedině tak může respektovat požadavek právní jistoty v rozhodování soudů. Ustálenou rozhodovací praxi, vyjádřenou judikatuře je přitom třeba považovat za integrální část předepsaného postupu. Ústavní soud chápe jako porušení práva na spravedlivý proces i odklon od ustálené rozhodovací praxe určené sjednocujícími stanovisky Nejvyššího soudu. Soud by se proto neměl odchýlit od konstantní judikatury, pokud podrobně v odůvodnění nevyloží, proč se jí v dané věci nemůže řídit.
Klasifikace výkladu práva podle subjektů Výklad orgánu aplikujícího právo Právně závazný jako součást individuálního aktu aplikace práva Obsažen v odůvodnění pravomocného rozhodnutí Slouží ke sjednocení aplikační praxe Závazný inter partes
Klasifikace výkladu práva podle subjektů
Oficiální výklad Není obecně závazný Používá se v rámci subordinačních vztahů Zavazuje podřízené orgány a podřízené pracovníky Jedná se o tzv. interní normativní instrukce, interní individuální instrukce (služební pokyny) Tento výklad lze použít pouze v oblasti státní správy
Klasifikace výkladu práva podle subjektů Výklad doktrinální (vědecký) Je podáván právní vědou, právní dogmatikou v odborné a vědecké literatuře Jedná se o výklad nezávazný V praxi závisí na odbornosti, přesvědčivosti a autoritě autora Výklad laický – výklad kteréhokoliv adresáta PN, nezávazný
Klasifikace výkladu podle metody Výklad jazykový (gramatický) Výklad logický Výklad systematický Výklad historický Výklad teleologický Výklad komparativní
Klasifikace výkladu podle metody
Jazykový výklad
Spočívá v objasnění významu slov a vět za pomoci gramatických, morfologických a syntaktických pravidel. Právní teorie vypracovala určité zásady, chápané jako metody jazykového výkladu, kdy mají být respektovány tyto požadavky:
1. 2. 3. 4. 5.
Slovům, výrazů a termínům použitých v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka, jestliže nejsou důležité důvody proto, aby jako základ interpretace byl přijat odlišný význam (zvláštní právní význam). Je-li podána legální definice výrazu v normativním právním aktu, je tím jeho právním význam v procesech interpretace závazně určen Zvyklostní ustálení právního významu (odlišné od obecného významu spisovného jazyka), je možné, ale interpretátora neváže. Odchýlit se od něj však může jen po zralé úvaze a z vážnými důsledky pro tento postup. Právní význam termínu definovaného, nebo vymezeného v jednom zákoně, nelze automaticky rozšiřovat na text dalších zákonů. Jestliže jsou v zákoně použity speciální výrazy, které mají odborný, ustálený význam (a nejsou legálně definovány odlišně), je třeba vycházet ze smyslu, který mají v odpovídajících, speciálních oblastech poznání.
• Jazykový výklad je výkladem, který musí být vždy nutně použit, slouží však pouze k prvotnímu poznání vykládaného normativního textu, tzn. pro správný výklad je potřeba tento výklad doplnit také jinými druhy výkladu. • Pl. ÚS 33/97 - neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
Klasifikace výkladu podle metody
Výklad systematický
Usuzuje o významu výrazu z umístění právní normy v příslušném právním předpise, popř. v systému práva vůbec Pro tento výklad je potřeba orientovat se v právním řádu jako celku Srovnává vykládanou právní normu s jinými normami, které jsou součástí právního řádu Používají se pravidla:
Lex superior derogat legi inferiori – nutno srovnávat právní normy v rámci hierarchie pr. síly Lex specialis derogat legi generalis – výklad předpisů je ovlivněn vztahem předpisů st. pr. síly Lex posterior derogat legi priori - výklad vést v souladu s později stanovenou normou
Př.) Ze skutečnosti, že ustanovení o převzetí dluhu je v OZ umístěno v části pojednávající o právu závazkovém, lze soudit, že podle tohoto ustanovení nelze převzít věcné břemeno, ani povinnost vyplývající z pracovního poměru Př.) ustanovení OZ o zletilosti má patrně význam pro celý právní řád Nelze jej použít samostatně, ale pouze jako doplňující výklad k jiné metodě výkladu
Klasifikace výkladu podle metody
Argumentem systematickým je i argument a rubrica Jeho význam není jednoznačný existují dva názory: 1. Rubrika nemá normativní význam II. ÚS 485/98 – stejně jako poznámky pod čarou i jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu, jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování 2. Druhý názor považuje rubriku za integrální součást zákona s neomezenou právní silou.
Klasifikace výkladu podle metody Výklad logický Tento výklad požívá některé logické argumenty Spočívá ve zjištění obsahu právní normy pomocí pravidel formální logiky, Byly vytvořeny určité typy logické interpretační argumentace:
Argumentum a contrario Argumentum per eliminationem Argumentum per analogiam ( a simili) Argumentum a minori ad maius Argumentum a maiori ad minus Argumentum reductione ad absurdum (ad impossibile)
Klasifikace výkladu podle metody
Argumentum a contrario (důkaz z opaku) Tento argument spočívá v tom, že v případě jsou-li právní normou dány jen dvě možnosti A nebo B a třetí možnost dána není a právní předpis stanoví něco výslovně jen o A, pak to neplatí o B. př.) je- li dáno, že věci jsou buď jen movité, nebo jen nemovité a právní předpis stanoví, že něco platí jen o nemovitost, pak je tím samým dáno, že to neplatí o movitostech. Argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) – používá se zejména v případě taxativních (úplných) výčtů Z toho, že právní předpis vypočítává taxativně některé prvky (určitou množinu) zároveň plyne, že pro žádné jiné právní norma neplatí (nevztahuje se na prvky mimo množinu) př.) § 52 TZ taxativně vypočítává druhy trestů, z čehož plyne, že soud nemůže uložit trest jiného druhu, než který je uveden v tomto ustanovení. Argument a contrario a argument per eliminationem spočívají na stejném logickém základě.
Klasifikace výkladu podle metody Argumentum per analogiam (výklad z podobnosti) Tento argument se obvykle dále rozlišuje:
Analogia legis Analogia iuris
Analogia legis (analogie zákona) – spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou, vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou. Jedná se tedy o úvahu typu, „že platí-li něco pro A1, platí to též – není-li specifické úpravy – pro A2.“ Analogia iuris (analogie práva) – jestliže na určitou skutkovou podstatu, která není výslovně upravena, nelze použít žádnou právní normu, teorie připouští, aby byla posouzena resp. rozhodnuta dle analogie práva tj. dle obecných zásad právních. Analogie iuris není tedy analogií v právem slova smyslu, nýbrž použitím velmi mlhavých zásad právních, tj. rozhodnutím podle rozumného právního uvážení. Analogií v pravém slova smyslu je tedy jen analogie zákona.
Klasifikace výkladu podle metody Analogické použití zákona dovoluje někdy výslovně zákon sám př.) § 853 OZ - Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. př.) § 611 OZ - Ustanovení o kupní smlouvě se přiměřeně použijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující. Použití analogie má však své meze Analogie není přípustná v trestním právu, pokud jde o vymezení skutkových podstat TČ a o stanovení trestní sazby a dále obecně není přípustná tam, kde zákon ukládá nějaké povinnosti. Analogie dále není přípustná tam, kde jsou určité skutkové podstaty v zákoně vymezeny taxativně a naopak se analogie nutně uplatní tam, kde zákon podává pouze výčet demonstrativní.
Klasifikace výkladu podle metody Argumentum a minori ad maius (od menšího k většímu) Tento argument se používá, jestliže právní norma stanoví něco o menším (slabším) a stejnou problematiku neupravuje pro větší (silnější) př.) jestliže dopravní předpisy zakazují na určitém místě zastavit, pak je o to víc jasné, že se zde nemůže ani stát Argumentum a maiori ad minus (od většího k menšímu) Je přesným opakem výše uvedeného př.) § 128 odst.1 OZ - Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Z výše uvedeného lze za požití argumentu a maiori ad minus dovodit, že stejnou povinnost v praxi bude mít držitel či vypůjčitel
Klasifikace výkladu podle metody
Argumentum reductione ad absurdum (ad impossibile)
Znamená dovedení věcí do nesmyslných (nemožných) závěrů Většinou se neuplatňuje samostatně, ale pouze v případě, že by jsme na základě dvou různých argumentů došli k rozpornému (neslučitelnému) závěru Obdobné platí, vedl-li by výklad k závěru nemožnému – reductione ad impossible
př.) použijeme opět § 128 odst.1 OZ a) použitím argumentu a maiori ad minus jsme došli k závěru, že jestliže má tuto povinnost vlastní, tím spíše ji má držitel b) pokud by jsme však na stejnou normu použili argument per eleminationem došli by jsme k závěru, že ukládá-li zákon tuto povinnost výslovně vlastníkovi, vylučuje z ní kohokoliv, kdo vlastníkem není, takže by držitel tuto povinnost neměl
Podle závěru sub b) by ovšem ten, kdo má k věci „slabší“ právo měl v námi uváděném případě silnější postavení. Konkrétně by to znamenalo, že vlastník věci bude mít v tomto případě více povinností, než její zloděj, jako její, byť neoprávněný, držitel. tento závěr by byl závěrem absurdním, proto je třeba jej odmítnout a přijmout výsledek sub a).
Klasifikace výkladu podle metody
Výklad historický
Spočívá v objasněná smyslu normativního aktu na základě Occasio legis – na základě jakých společenských okolností byl přijat Ratio legis – v čem spočívá jeho smysl
Není založen na zkoumání textu daného normativního aktu, ale je zaměřen na poznání výše uvedených faktorů Z occasio legis je pak usuzováni na ratio legis Jako podklad pro toto zkoumání slouží zejména důvodové zprávy, ostatní materiály mají jen podpůrný význam Prostor pro uplatnění historického výkladu je omezený, ale může být důležitý pro doplnění jiného typu výkladu Historický výklad je pravidelně používán při objasňování některých tradičních formulací přejímaných normotvůrcem ze starších právních úprav
Klasifikace výkladu podle metody
Výklad teleologický
Můžeme jej považovat za vrchol interpretační úvahy Dá se říci, že teleologická metoda, vychází z ostatních metod výkladu Tímto výkladem se nalézá účel a smysl vykládaného ustanovení Výklad začíná u slov zákona, pokračuje systémovými souvislostmi, všímá si geneze zákona a vůle zákonodárce a jeho dovršením je poznání účelu zákonného ustanovení Účel zákonného ustanovení se v rozsahu daném jeho textem a jednoznačnými argumentačními závěry, opírajícími se o standardní metody interpretace, může přizpůsobovat i měnícím se společenským podmínkám, v nichž se uplatňuje. Do teleologického výkladu lze řadit zejména tři argumentační okruhy:
1. právní principy, 2. hodnoty, k jejichž naplnění a ochraně právo směřuje (finální cíle práva), 3. lidská práva
Dochází přitom k poměřování významu těchto standardů v relaci k danému případu (princip proporcionality)
Klasifikace výkladu podle metody
Výklad komparativní (srovnávací)
Můžeme jej vymezit jako užití cizího práva pro účely výkladu práva domácího Užitím cizího práva chápeme cizí prameny práva zejména:
Právní předpisy Precedenty Právní doktrínu
O srovnávací argumentaci nelze hovořit tehdy, jestliže je argumentováno systémem, který je přímým předchůdcem současného systému V takovém případě se jedná o komparativní úvahy historické Obligatorní srovnávací výklad zahrnuje případy, kdy je komparace nezbytná, neboť odvolání se na cizí právo a v určitých případech i určité srovnání je nezbytné pro správnou aplikaci domácího práva. Může mít význam v případě, že se právní úprava domácí inspiruje právní úpravou cizího státu. V souvislosti s působením Evropského soudu pro lidská práva, Evropského soudního dvora a dalších mezinárodních (resp. evropských) soudních institucí lze za součást komparativního výkladu považovat i interpretační postupy a argumenty v odůvodnění judikátů těchto soudních institucí.
Klasifikace výkladu podle rozsahu
Podle rozsahu dělíme výklad na Doslovný Rozšiřující (extensivní) Zužující (restriktivní)
Klasifikace výkladu podle rozsahu Doslovný výklad – rozsah normy se použije adekvátně tzn. tak jak je vyjádřen v textu právní normy Je možno jej použít v případě, jestliže je přiřazení významu použitému znaku jednoznačné př.) stanoví-li zákon trestní sazbu 1-3 roky, nemůže interpretace dojít k jinému názoru, než že nejnižší sazbou je jeden rok a nejvyšší tři roky a ani méně ani více
Klasifikace výkladu podle rozsahu Rozšiřující výklad (extensivní) Obsah právní normy se stanoví šířeji, než vyplývá z doslovného znění normativního právního aktu př.) § 79 odst.1 zákona o soudech a soudcích Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem.
Klasifikace výkladu podle rozsahu
Zužující výklad (restriktivní) Tento výklad stanoví smysl právní normy úžeji, než jak by vyplývalo z izolovaně zkoumaného textu příslušného ustanovení a vede k výsledku, který dopadá na méně případů, než by plynulo z doslovného výkladu Oproti rozšiřujícímu výkladu je používán velmi zřídka př.) všichni občané mají povinnost bránit svou vlast Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické
Děkuji Vám za pozornost
