RADISLAV HOŠEK NÁBOŽENSTVÍ ANTICKÉHO ŘECKA
EDICE HISTORICA
R A D I S LAV H O Š E K
VYŠEHRAD
PRAHA 2004
© Radislav Hošek, 2004 ISBN 80 -7021-516 -X
OBSAH
Úvodem / 9 Co vše zahrnuje pojem „řecké náboženství“ / 13 Co předcházelo světu řeckých bohů / 24 Nejstarší řecká božstva / 31 Minójské náboženství / 39 Náboženství Mykén / 46 Náboženství homérských eposů / 79 Archaické období / 95 Řecké kultovní obřady / 121 Attika a ostatní Řecko v době městského státu / 130 Orfikové a pythagorovci / 147 Náboženství Thráků / 154 Řekové na Západě / 166 Řekové a Etruskové / 170 Antropomorfní božstva Říma / 178 Za hranicemi řeckého světa / 191 Zánik antického náboženství / 214 Dodatek / 221 Bibliografie / 222 Rejstřík jmen bohů a mytologických postav / 225 Rejstřík historických osobností a antických autorů / 232 Rejstřík místních jmen / 235
7
Čistý musí být ten, kdo do chrámu vonného vchází: ne však omytý vodou – svou myslí bez skvrny bu ! Z posvátného chrámového příkazu Rhodos, l. stol. po Kr. F. Sokolowski, Lois sacrées 1962, n. 108, 4 – 7.
ÿEKOV… A ETRUSKOV…
Etruská města, na jejichž život a duchovní rozvoj působil řecký svět, dovážený mořeplavci jak na východním, tak na západním pobřeží Apeninského poloostrova, udržovala s latijskými obcemi kontakt. Se sousedním Římem se stýkaly Caere a Veje, které byly pod silným řeckým vlivem. Při postupu na jih ovládli Etruskové Řím asi na sto padesát let. Především v 6. století jejich politická moc obsáhla území od Alp po Kampánii. Nadvláda Etrusků přinesla Římu v náboženské oblasti upevnění antropomorfních představ a uctívání bohů v chrámech. Mnohé zvyklosti ze sakrální a právní oblasti vykazovaly etruskou tradici ještě v dalších staletích. Vládnoucí dynastie Tarquiniů byla však z Říma po roce 510 vypuzena. Při pronikání na jih se Etruskové dostali do zájmové oblasti kartaginské a řecké; s prvými byli spojenci, s druhými nepřáteli. Na etruském území byla severně od Říma na pobřeží v Pyrgi, přístavišti města Caere, objevena svatyně se zlatými lamelami, které obsahují zápis punsko-etruské smlouvy, zmiňující Tanit, hlavní bohyni Kartága, založeného r. 814; kolem r. 875 byla na ostrově Ischii u Neapole založena Eubojany Pithékúsa, a tak právě zde na sebe narazily obě strany, které se snažily co nejvíce rozšířit svůj obchod. Ischia navázala na staré styky Říma s Umbrií (od 9. stol.) a rozšířila obchod do Etrurie, Kum a Capuy, kde všude bylo nalezeno kykladské zboží, pocházející z řeckých ostrovů. Kromě kulturních vymožeností přebírali Etruskové od Řeků četné náboženské a mytologické představy. Kolem roku 700 si osvojili znalost západořecké abecedy, která nám dnes dovoluje přečíst etruské nápisy. Jejich obsah nám však pro neznalost etruštiny uniká, i když etruské písmo je nezřídka doprovázeno vyobrazeními, která smysl aspoň zčásti objasňují. Tak lze přes určitou hláskovou neshodu zcela bezpečně identifikovat jména 170
nábožensko-mytologického okruhu, jako Aita = Hádés (tj. A-idés, Ne-viditelný), Charun = Charón, Patrukles = Patroklos apod. Nápisy a malby poskytují také určitý počet poznatků, které doplňujeme anebo uvádíme do systému na základě informací, poskytovaných římskou literaturou, a to i křesNanskou (např. Arnobius). Rekonstruovaný obraz etruského náboženství je poněkud schematizován tím, že je přizpůsobován tradiční podobě římského nazírání. Dnes víme, že při setkání s jinou kulturou Etruskové přebírali cizí božstva, např. ve Vejích Apollóna nebo v Pyrgi punskou Astartu. Náboženství prostupovalo všechny stránky jejich veřejného i soukromého života. Přitom byla pověrčivost Etrusků tak velká, že se ve starověku jejich jméno Tusci odvozovalo od řeckého slova thyein (čti thuein), tj. obětovat zápalnou oběN. Moderní bádání mluví o třech fázích vývoje etruského náboženství. Nejstarší vrstva je mediteránní a jejím hlavním božstvem je podobně jako v minojsko-mykénském a anatolském náboženství bohyně Matka, která vládne veškeré živé přírodě. Tato bohyně se objevuje po celém Středomoří a také v Etrurii. V 7. stol. se po celé střední Itálii, především právě v Etrurii, objevuje jako námět tehdejšího šperkařství Vládkyně zvěře, řecká Potnia thérón. Její obraz nesou dva stříbrné přívěsky ze Satrika, nalezené ve svatyni bohyně Mater Matuta spolu s reliéfem granátového jablka, tedy symbolu plodnosti, který ukazuje na to, že vládkyně přírody je i nadále plodivou matkou. Bohyně smrti se shledává na bronzovém reliéfu z Perusie (Perugia), dnes chovaném v Mnichově; postava sedí s rozevřenýma nohama na zemi, má kyprá ňadra a je obstoupena dvěma lvy a mořskými obludami. Má však hlavu Gorgony, která pohrdlivě vyplazuje jazyk. I když se podobná zobrazení objevují v době orientalizace a vykazují paralely s uměním minojsko-mykénským, anatolským a ugaritským, odpovídala jejich funkce i představám etruského světa. – Ve druhé etapě je bohyně zatlačena postavou muže, který se stává nejvyšším božstvem. Zde už sehrály svou úlohu řecké představy šířící se do Etrurie od 9. století. – Ve třetí etapě dochází k pronikání Etrusků do řeckých a latinských oblastí a tím i k nezbytnému propojení jejich bohů s řeckými a latinskými božstvy. O tom, v jakém poměru stojí jednotliví etruští bohové k člověku, nás informuje ojedinělý kultovní předmět, bronzový model ovčích jater, kterého užívali kněží při zjišNování budoucího osudu z tvaru jater zabitého zvířete. Římské označení těchto kněží výrazem haruspex naznačuje etruský původ tohoto způsobu věštby, zvaného haruspicina. Co znamená výraz haru, 171
nevíme. Tento kultovní předmět se našel v Placentii (Piacenza), ale má paralelu i v pradávné Mezopotámii. Model jasně vyznačuje místa, která patří jednotlivým bohům, a současně rozlišuje pravou stranu – příznivou, sluneční, usils, a levou – neblahou, měsíční, tivr. V čele každé části světa – nebe, země, podsvětí – stála trojice bohů, jejichž jména známe pro oblast nebeskou (Tinia, Uni, Menrva) a podsvětní (Vetisl, Mania, Demeter). O trojici, která odpovídá zemi (Fufluns, Libera, Ceres), nevíme nic jistého. Vládcem nebe byl Tin či Tinia, jehož moc byla vyjádřena sesíláním denních blesků. Podobal se v tom řeckému Diovi, římskému Juppiterovi a bohům v Anatolii. Na rozdíl od těchto oblastí měli však v Etrurii vládu nad bleskem i další bohové, kteří tvořili Tiniův poradní sbor, složený ze šesti bohů a šesti bohyň. Jejich jména však byla tabuizována, nesměla být vyslovena, a proto zůstala neznámá. Tiniovou manželkou je Uni, jejíž jméno bylo ztotožněno s latinským výrazem Juno, naznačujícím, že jde o božstvo rozpuku, mládí a plodnosti. Uni byla ztotožněna i s řeckou Hérou, zejména ve spojitosti s Héraklem, jehož kult byl v Etrurii a v Latiu rozšířen. V Etrurii byl znám také řecký mýtus o mladičkém Héraklovi, ale proti řeckému pojetí Héry jako úhlavní nepřítelkyně malého hrdiny v etruské variantě Uni Hérakla odkojí. Je tomu tak snad proto, že je bohyní, která je vždy příznivá. Za etruské nadvlády bylo latinské božstvo ženské plodnosti Juno zcela ztotožněno s Hérou a s Uni a přijato do trojice uctívané na Kapitoliu. Především jako součást této kapitolské triády byla rozšířena bohyně Menerva, jejíž jméno známe v mnoha podobách – Menrva, Merva nebo Mera. Toto jméno se však nevyskytuje na modelu jater z Placentie, z něhož poznáváme vztah božstva k člověku, a proto bývá Minerva ztotožňována se jmény, která se sice vyskytují na příznivé straně modelu, ale dosud nemohla být bezpečně vysvětlena, jako Tecum, Thue či Eth, tj. Euthasva ze zrcadla v Praeneste, zobrazujícího zrození Menrvy. Pod vlivem řecké Athény měla na hrudi ve štítě hlavu Gorgony, nebyla však jako Athéna nebo později jako římská Minerva považována za panenskou bohyni. Etruskům nakloněným božstvem byl pozoruhodný Ani, který byl po dobytí etruských Falerií přenesen do Říma v podobě sochy se čtyřmi tvářemi hledícími do čtyř světových stran. Dnes nevíme, zda byl výraz „Ani“ převzat z latiny, kde má podobu Ianus, a zda tímto převzetím nebylo zakryto jeho vlastní etruské jméno, snad Culsans. Etruský Ani byl nejspíše božstvem věčného toku času, které u Římanů nabylo poněkud jiného významu. 172
Příznivým božstvem byl bůh etruských mořeplavců Nethuns, jehož kult známe i z vnitrozemských osad Vejí a Vetulonie. Jeho jméno v latinské podobě, Neptunus, ukazuje na souvislost s vodou a na neetruský původ. Avšak právě tak jako u řeckého boha moře Poseidóna nemůžeme ani u Neptuna stanovit jeho prvotní funkci, tj. zda byl nejprve bohem moře, nebo spíše bohem všech proudících a tudíž vnitrozemských vod. Rovněž božstvo jarních vod, deště a odtud i úrody Marisl/Maris/Mari, poznáváme v Římě pod jménem Mars. Zatímco v Římě přistupuje k těmto funkcím ještě úloha boha války, která posléze převládne, v Etrurii Marisl bohem války není. Tuto funkci zde zaujímají Letham – bůh někdy příznivý a jindy nepříznivý, anebo na zrcadlech se objevující Laran/Lalan. Pod vlivem známého milostného příběhu o lásce Area a Afrodity (Hom. Od. 8, 266nn.) byl Marisl spojován s bohyní Turan, která zhruba odpovídá řecké Afroditě a ztrácí tak svůj násilnický charakter. Mezi příznivými etruskými bohy nacházíme na modelu jater i Herkla, což je etruské znění jména řeckého héróa, tedy Hérakla, který však v Etrurii metá blesky, miluje Afroditu a je živen Junonou. Další dva bohové řeckého původu Apollón a Artemis se na modelu jater nevyskytují, náležejí však nejspíše mezi božstva příznivá, což se projevuje ve variantách jejich jmen; ta také naznačují jejich velké rozšíření (Aplu/Apulu/Aplum; Artemes/Artumi/Aritimi/Artimnes). Pozoruhodná je dochovaná terakotová socha Apollóna ze sousoší z Vejí, zachycující Héraklovu krádež laně v delfském chrámu; tato socha má výrazně etruský charakter (srov. str. 169). Na levé straně modelu jater jsou božstva nepříznivá, jako podsvětní vládce Vetisl, jehož jméno připomíná římské podoby jména neblahého Jova – Vedius, Veiovis. Jeho partnerkou byla nejspíše bohyně smrti Vanth, objevující se ve scéně ubíjení trójských zajatců ve Françoisově hrobce ve Vulci. Zhruba od 5. století začíná převládat nový podsvětní pár s řeckými jmény Aita (Aidés/Hádés) a Phersipnei (Persefoné). Kromě hlavního páru se na modelu jater setkáváme s dalšími neblahými božstvy, jako jsou krutý Satres (Saturnus), vládnoucí v okamžiku smrti slunce (tj. zatmění) a uctívaný krvavými obětmi, Velchans (Vulcanus) a Silvans (Silvanus). Vetisl, Satres a Velchans měli také vládu nad bleskem, své blesky však metali za noci. V představách o podsvětních božstvech dochází od 5. a zejména od 4. století k prolínámí etruských lidových představ s řeckými. Aita (Hadés/Aidés = Neviditelný) je zobrazován s vlčí hlavou (vlk – symbol smrti), Charun není převozníkem jako řecký Charón, 173
nýbrž je božstvem, které trestá nepřátele bohů. Mimoto je božstvem smrti, které čeká u podsvětní brány na duši, aby jí svým mlatem, který třímá v pravici, zasadilo smrtící ránu. Charuna doprovází daimón s dravčím zobákem, s pařáty, s mocnými křídly a s rohatou hlavou, na níž se z divokých vlasů výhružně zvedají dvě háZata. Je to Tuchulcha, jehož vyobrazení i jméno známe z nástěnné malby hrobky v Tarquiniích (Tomba dell’Orco). Na této nástěnné malbě se dochovalo i vyobrazení Furií a jejich jméno. Nebeská božstva tedy platila obecně za příznivá, podsvětní za nepříznivá. Byla však i božstva, která mohla být jednou příznivá a jindy nepříznivá, jako Fufluns, bůh ohně v Populonii, který připomíná řeckého Dionýsa tím, že každoročně vstává z mrtvých a že spolu s Liberem a Cererou tvoří božskou trojici. Vztah Etrusků k bohům byl intenzívní, protože vycházel z víry, že ovládají celý svět a že stále zasahují do lidského života. Pozorování vnějšího světa a spojování těchto poznatků do souvislostí přivedlo Etrusky k magickému chápání čísel. Tak podle počtu sedmi planet a dvanácti souhvězdí ze zvěrokruhu přisuzovali číslům 7 a 12 nadpřirozenou moc. Spojeno s konkrétním pojmem objevuje se číslo 12 zfetišizováno ve dvanácti svazcích prutů (fasces) liktorů a v jejich dvanáctičlenném sboru. Také červená barva měla pro Etrusky magickou moc, neboN v ní viděli nejen barvu krve a tím i života, ale i přítomnost božstva. Proto u nich – a později také v Římě – nosil imperátor vojenský pláštík (paludamentum) červené barvy, a za slavnostního vítězného pochodu (triumphus) měl obličej červeně zbarven suříkem. K božstvům se Etruskové obraceli modlitbami, jimž sice nerozumíme, ale z jejichž rozboru se můžeme domnívat, že jde o rytmizovanou prózu s určitými metrickými zákony. Při významnějších příležitostech přinášeli Etruskové bohům oběti. Právě u nich mají původ zvláštní oběti, lectisternia, při nichž se před sochy bohů předkládaly jako oběti pokrmy. ZvlášN slavnostně se božstvo uctívalo pořádáním her, které měly vždy náboženský ráz a byly tak významnou součástí kultu. Vedle vozatajů, jezdců a zápasníků při nich vystupovali tanečníci, kteří předváděli za doprovodu hudby, ale beze zpěvu, mimické rituální tance. Hrám předcházel slavnostní průvod a oběti. Z etruské Kampánie se hry v 5. století rozšířily do Říma. Na základě vyobrazení v hrobkách, na náhrobcích a na urnách si můžeme představit odchod ze života a pokusit se o výklad některých scén jak z hlediska reality, tak z hlediska eschatologických názorů. Zesnulý je zo174
brazován ležící na vyvýšeném lůžku, které je pod hlavou prohnuté. Nebožtíkova hlava je ještě pozdvižena pomocí polštářů, nejspíše proto, aby ústa zůstala zavřena. Témuž účelu sloužilo dodnes běžné podvázání šátkem, další šátek má nebožtík ještě volně položen na hlavě. Někdy bývá přes hlavu stahována kapuce. Kolem lože stojí ženy i muži; zdvíhají různým způsobem ruce k vyjádření žalu nebo drží v ruce malé nádoby s balzámem a oleji. Některé postavy představují pozůstalé, jiné jsou však najaté síly, které obstarávají smuteční záležitosti, především hlasité oplakávání a hudbu na dvojitou píšNalu. Některé z těchto pohřebních zvyklostí nacházíme i u Řeků. Nebožtíkův stín (hinthial) se po smrti od těla odloučil, v hrobě ani v hrobce se nezdržoval, nýbrž odcházel z tohoto světa. Podle vyobrazení z 5. století odchází duše z tohoto světa na dvoukolém vozíku taženém okřídleným daimonem nebo na koni, aby se setkala s mořským hippopotamem, který ji v průvodu delfínů odveze na Ostrovy blažených. Zda byla tato cesta vyhrazena jen významným heróům, jako tomu bylo v archaickém Řecku (Hom. Od. 4, 561– 568), nevíme prostě proto, že dochované monumenty přísluší výhradně vyšším vrstvám. Řecký vliv, který se projevil přijetím mnoha mýtických představ, např. Atunis – Adónis, Héraklés – Hercle (ten byl v různých scénách na zrcadlech spojen zejména s Menrvou, což z řecké mytologie vysvětlit nelze), se od 4. století promítl i do eschatologie. Rozšířila se víra, že stíny odcházejí do podsvětí, které je přístupné všem lidem. Kromě toho se na reliéfech uren a sarkofágů rozmnožuje počet scén převzatých z řecké mytologie
Etruský náhrobek z Tarquinií
175
buZ přímo nebo v malé úpravě: pobití Trójanů za Patroklovu smrt; smrt Myrtilova; obětování Ifigenie; zabití Agamemnona Klytaiméstrou apod. Tyto krvavé scény se obecně vykládají jako projev etruské povahy, i když se zdá být pravděpodobnější, že tu jde o alegorii života podléhajícího smrti. Do etruského prostředí přenesli ovšem tyto představy jihoitalští řečtí umělci; zda k jejich rozšíření přispěl i vliv jihoitalských řeckých mystérií a mystických sekt, zůstává pouze v rovině dohadů. Náboženské zásady byly u Etrusků vymezeny velmi složitými předpisy, jejichž souhrn se nazýval disciplina Etrusca. Její výklad podávali haruspikové. Byla zachycena v posvátných knihách připisovaných jednotlivým prorokům jako byl Tages (EgypNan?) nebo nymfa Vegoia či Begoe. Zprávy o těchto nedochovaných svatých knihách máme u římských spisovatelů. Věštění bylo složité. Vycházelo z rozdělení pozorovaného okruhu (templum) na část příznivou a na část nepříznivou. Templum rozděloval augur (věštec) pomyslně na čtyři díly dvěma kolmými čarami, a to přímkou východ – západ (decumanus) a kolmicí sever – jih (cardo). Poloha obou kolmic byla přesně vyměřena stínem do země zaraženého kolíku (groma) při východu slunce. Stín směřoval na západ a prodloužením na opačnou stranu vytvářel decumanus. Podobně vznikl cardo prodloužením nejkratšího stínu. Protože v důsledku slunečního pohybu bylo místo stínu každý den posunuto, pokládal se za základní den pro polohu dané pozorovatelny den rovnodennosti. Augur, který sledoval templum, vycházel z předpokladu, že bohové sídlí na severu a dívají se od severu na jih. Proto měli po levé straně východ a na pravé straně západ. Levá strana byla proto stranou slunce a světla a jako taková byla stranou příznivou, kdežto pravá strana byla stranou západu a tmy a tudíž stranu nepříznivou. U Řeků tomu bylo opačně. V římském náboženství se ujal řecký způsob, takže Římané považovali pravou stranu za příznivou (lat. dexter = 1. pravý, 2. šNastný); výraz sinister, levý, je však obojetný, může mít význam „šNastný“ (Ovid. Trist. 1, 9, 49 – tonitrus) nebo „nešNastný“ (Ovid. Her. 2, 115 – avibus sinistris). Tento způsob rozdělování prostoru se uplatňoval i v praktickém životě tam, kde bylo třeba sledovat působení bohů, např. při zakládání města, stavbě chrámu (při založení kapitolského chrámu byli přítomni auguři z Etrurie) nebo budování vojenského tábora (srv. označení táborového středu výrazem „groma“, zadní táborová brána „porta decumana“). Etruské rozměřování se vžilo i v životě Římanů, kteří dali vzniknout speciálním 176
zeměměřičům (gromatici), zeměměřičské literatuře a měřící tyčku (groma) proměnili ve stejnojmenný složitější nástroj. Všechna znamení vycházejí u Etrusků z přirozeného světa a mohou se opakovat. Právě tato analogie je základem jejich výkladu. Mohla se projevovat např. v tom, že se opakují stále v témž poli na šestnáct dílů rozděleného pozorovaného okruhu (templum), mohou mít, jako je tomu u blesků, stejnou nebo podobnou barvu, mohou patřit mezi jevy, jež dávají svou přirozeností určitá znamení, jako stromy, které jsou buZ příznivé (dub, buk, líska, ořešák, fíkovník, vinná réva, hrušeň, jabloň aj.), nebo nepříznivé (všechny trnité keře a stromy, které rodí černé plody, všechny plevelovité rostliny aj). Podobně je tomu u zvířat, z nichž jsou pro člověka nepříznivé zvláště včely a myši. Výklad těchto přirozených znamení je založen na analogii, zatímco výklad nepřirozených znamení, tzv. monstra, vychází z jejich jedinečnosti. Podobně jako v Orientě předpokládala tato pozorování a jejich výklad shodu makrokosmu a mikrokosmu. Znamená to, že to, co se odehrává v makrokosmu, odehrává se i v mikrokosmu a naopak. Tento způsob věštění byl v podstatě racionální, a proto jej bylo možno označit jako ars, řecky jako techné. Byla to tedy součást vědeckého výkladu světa, jaký se neopíral o inspiraci, vnuknutí. Zásady etruské mantiky poznáváme u různých spisovatelů – u Seneky, Cicerona a Macrobia, a není tudíž snadno rozpoznat, co je etruské a co římské, co je vzato od Řeků nebo i odjinud. Rovněž užívaná terminologie je převážně latinská. Etruské náboženství mělo pro rozvoj duchovního světa Římanů velký význam už proto, že v nejstarší době změnili Etruskové své představy o bozích podle představ řeckých, a že v průběhu doby leccos převzali i od svých latinských a sabinských sousedů. V době etruské královlády v Římě se zde prudce posunul vývoj od nižších náboženských forem k antropomorfním a byla zahájena stavba chrámů. I zde měli Římané vzor v řecké kultuře. Proto nelze pochopit mnohé z Říma bez poznání světa jeho starších sousedů, Etrusků, a jejich duchovních otců, Řeků.
177
ANTROPOMORFNÕ BOéSTVA ÿÕMA
V nejstarší době Řím nevynikal nad ostatní blízké osady, byl pouze jedním ze třiceti měst latinského spolku, nomen Latinum. To, že ležel na dolním toku největší řeky střední Itálie, Tiberu, k němuž směřovaly obchodní cesty z jižní Itálie, zvýhodňovalo Řím oproti ostatním obcím, které se koncentrovaly v jeho okolí. Tiber byl určujícím činitelem, který sbližoval etruské pronikání ze severu, řecké od jihu. Tato skutečnost se odrazila i v náboženské sféře, protože pod vlivem etruské a řecké společnosti opustili Římané víru v duchy a začali je chápat jako lidské postavy. Jelikož si božstva v lidské podobě žádala příbytek v podobě svatyně nebo chrámu, objevují se stavby označované latinsky aedes = stavení, anebo (pod etruským vlivem) templum = půda vymezená bohu. Nový způsob uctívání neučinil sice konec kultu božstev ve volné přírodě, např. v posvátných hájích, ale obohatil jej o dosud neznámý prvek, kultovní stavbu, příbytek božstva. V dalším výkladu si povšimneme proměn římského náboženství, k nimž došlo ve styku s náboženstvím řeckým. I když je jeho vliv silný, je třeba si stále uvědomovat, že podněty pro tyto proměny vycházely z Říma, nikoliv z Řecka. Kulty řeckých bohů, pronikající do oblasti Tiberu od jihu, spojovaly římský svět s řeckou civilizací. Řím, Latium, Latinus pronikají do řecké poezie (Hésiodos, Euripidés) a naopak mnohé řecké mýty jsou lokalizovány do střední a jižní Itálie, kde vláda Diem vyhnaného Krona/Saturna přináší zlatý věk; Héraklés ženoucí Géryonova stáda přichází k Tiberu a také Euandros (= Dobrý muž, Faunus) se dostává k Tiberu už před Romulem. To usnadňuje rozšíření řeckých kultů v římském okolí. Takto dostal kult nyní latinizovaný Héraklés pod jménem Hercules a do určitého prostoru byly zaneseny informace řeckých mýtů. Tak trójský Aineias, nyní Aeneas, 178
přistál v Laviniu. Tuto verzi snad zbásnil už řecký básník Stésichoros ze sicilské Himery v 7.– 6. století, ale nyní bylo podepřena výstavbou dvanácti oltářů bohům spárovaným po řeckém způsobu. To proměnilo starší lavinijské kultovní místo tvořené jedním (rovněž dochovaným) oltářem ve významné kultovní středisko řecko-římských tradic, a v tomto duchu bylo zrestaurováno Augustem. Dějiny tohoto kultovního místa sahají nejméně do 6. století př. Kr., neboN se zde objevily shody s oltáři a podii známými pro tuto dobu z Říma i z Ardey. Také severně od Tiberu pronikal mezi Etrusky řecký import a s ním řecké představy přes Atrii v Jaderském moři a přes Capuu, spojenou s Velkým Řeckem (Apulie, Lukanie, Bruttium). Svědčí o tom i vzájemný obchod etruských měst Caere a Veje s Fókaiou a Larisou nad Hermem v Malé Asii. Z Caere, Vejí a Capuy přicházejí řecké výrobky nebo jejich etruské imitace do Říma. Tento stav zanechává stopy v náboženské oblasti, kde se projevuje existencí několika palladií (xoanon), nejstarších dřevěných soch božstva naplněných mimořádnou mocí, např. v Římě, Laviniu a Lucerii, nebo v kultovním epithetu Athény Ilias doložené pro Siris pod Tarentem. Nové náboženské představy bývaly vyjádřením zájmů určitých vrstev. Tak nejspíše z Lavinia převzatý kult Dioskúrů (zobrazovaných jako jezdecký pár) vyhovoval části nejstarší aristokracie, tzv. celeres (= rychlí), kteří tvořili v Římě královské doby jezdecké oddíly. Významným jevem byla personifikace abstraktních pojmů, s níž se v Říme setkáváme až od 5. stol. př. Kr., kdežto u Řeků ji nacházíme už u Homéra. Zosobnění abstraktních pojmů u obou národů neustále sílí jak v náboženství, tak ve filozofii. Objevují se řecká abstrakta typu Tyché (Náhoda), Niké (Vítězství), Homonoia (Svornost), Peithó (Přemlouvání), Ananké (Nutnost), Démokratia (Lidovláda), Eiréné (Mír), Areté (Zdatnost), latinské výrazy Fortuna (Náhoda), Victoria (Vítězství), Concordia (Svornost), Fides (Důvěra), Libertas (Volnost), Salus (Zdar), Aión-Kronos-Saturnus držící klíč Honos (Čest), Virtus (Zdatnost), Pax (Mír), 179
Clementia (Laskavost) aj. Tento proces personifikace namnoze podnítily řecké vzory, avšak za císařství se tento vývoj odehrával v obou polovinách impéria zcela samovolně, především se však uplatňoval v tzv. kultu císařů. Při modlitbě byl římský věřící obrácen k božstvu zády, protože se ostýchal obracet se na ně z očí do očí tak, jak to bylo běžné v Řecku. Obětování božstvu řeckým způsobem (tzv. Graeco ritu) bylo také jedním z ukazatelů, s jejichž pomocí je možno oddělit římská božstva od řeckých. OběN capite aperto (s nezakrytou hlavou) je většinou původu řeckého (např. v Herkulově kultu při Ara maxima), oběN capite velato (se zahalenou hlavou) je původu římského. S volným slovním projevem se setkáváme jen při hromadném prosebném procesí za mimořádné nouze, kdy v procesí kráčelo všechno dospělé mužské i ženské obyvatelstvo (supplicatio). To obcházelo všechny římské chrámy a účinek proseb byl zvyšován počtem dní, po které supplicatio probíhala. Účelem modlitby a obětí bylo získat přízeň bohů jako protihodnotu za tyto úkony, kterou dobře vyjadřuje neantický obrat „do, ut des“, „dávám, abys dal“. Zvláštní chvílí, kdy se Římané obraceli k božstvu, byla přísaha, kterou se přisahající dovolával božího svědectví. Dovolávat se mohl kteréhokoli boha, ale v nejvyšší přísaze se Řím obracel k Jovovi, v běžném životě však v těchto záležitostech převládali, jak ukazují i ustálená úsloví, původně řečtí bohové Castor, Pollux (Polydeukés) a Hercules (Héraklés). V době etruských králů se v Římě poprvé objevují bronzové idoly. Nejstarší etruský chrám v Římě stával na Quirinalu a byl zasvěcen staré etruské trojici Tinia, Uni a Menrva, která odpovídá athénské trojici Zeus, Héra, Athéna. Král Tarquinius Priscus navázal na tradici tohoto quirinalského chrámu a dal téže trojici vystavět velký chrám na Kapitoliu. Chrám kapitolské trojice, v Římě uctívané pod jmény Juppiter, Juno a Minerva, symbolizoval etruskou nadvládu nad Římem. Etruská trojice vytlačila starou latinskou trojici Juppiter, Mars a Quirinus, která snad vznikla synoikismem (spojením) obcí na Palatinu a na Quirinalu. Jiným způsobem než synoikismem neumíme vysvětlit, proč se objevují vedle sebe v Římě dvě tak příbuzná božstva jako jsou Mars a Quirinus. Nadto i Juppiter jako Optimus Maximus nabyl nyní významnějšího postavení, než jaké měl v dosavadním kultu. Nový kult se od starého kultu Jovova odlišoval epithetem Optimus Maximus, které do Říma přišlo asi přes Etrusky, ale původně bylo řeckým oslovením Dia: „kydiste, megiste“ = „nejpříznivější, největší“. Tento obsah mají i obě epitheta v latinské verzi (vokativ „optime, maxime“). 180
Kapitolský chrám a v něm umístěná Jovova socha hrály ve vývoji římské obce zvláštní roli až do konce římské říše, neboN se tu soustřeZoval náboženský život celého Říma. Ve sklepeních chrámu byly uloženy Sibyllské knihy (libri Sibyllini), sbírka věšteckých průpovědí, kterou podle legendy přinesla do Říma kolem roku 533 na pokyn Apollóna z Kum tamní Sibylla. O sbírku věšteb pečoval zvláštní sbor, původně dvoučlenný, později desetičlenný a konečně patnáctičlenný. Toto ještě v královské době ustavené kolegium mělo právo nahlížet do Sibyllských knih a navrhovat v nepříznivé době nebo za zvlášN nepříznivých věštných znamení opatření, realizovaná ovšem až po usnesení senátu. Sbor se rozhodoval, zda má být patřičná oběN vykonána obvyklým způsobem, zda má být vystrojeno děkovné procesí, či zda má být připraveno mimořádné lectisternium, tj. obřad hoštění ležících bohů, kdy se před jejich sochy, uložené na poduškové lehátko (pulvinar), kladla jídla. Během lectisternia byly po celém městě otevřeny všechny domy, každému se dostávalo pohoštění, ustávaly spory a vězňům se pro ten den snímala pouta. Za zvláště těžkých okolností rozhodoval sbor na základě knih o tom, které nové božstvo má být po schválení senátem uvedeno do Říma. Tradice řecké Kymy (Cumae) se zde projevovala v tom, že božstvo uvedené na podkladě Sibyllských knih bylo vždy uctíváno řeckým způsobem (Graeco ritu). Obdobná náboženská střediska jako na Kapitoliu byla i mimo Řím, kde se jim rovněž říkalo Capitolium. Z Velkého Řecka přišel do Lavinia v Latiu a odtud do Říma řecký kult Dioskúrů, Castora a Polluka, kde už byl přijat jako latijský kult bez onoho potřebného vyjádření kněžského kolegia, jehož by bylo zapotřebí v případě cizího kultu (mezi 6. a 5. stol. př. Kr.). Tento kult je z Lavinia dosvědčen nápisem psaným zprava doleva na bronzové tabulce: Castorei Podlouqueique quorois, tj. Castorovi a Pollukovi jinochům (řec. kúrois). Na tomto nápisu, nalezeném v blízkosti známého místa dvanácti oltářů, je zajímavý jeho způsob psaní, zařazující nápis do 2. poloviny 6. století, řecké označení Dioskúrů a znění Pollukova jména, z něhož je patrno, že do Latia jméno přešlo přímo z řečtiny, nikoli přes etruské znění – Pultuke. Z původních ochránců-spasitelů (sótéres) v bitvách a na moři se v Latiu Dioskúrové stali ochránci místa, kam podle římské představy Aeneas přenesl své strážné bohy Penáty. Díky tomu Dioskúrové začali být ztotožňováni s Penáty, jejichž oltář existoval v Laviniu až do 2. stol. po Kr. a jejichž kult zde nabyl za císařství nové síly v důsledku Augustovy reformy. V Řecku byl kult Dioskúrů původně pěstován ve Spartě, kde byli považováni za 181
Dioskúrové přijíždějící ke slavnosti, lékythos, kolem r. 500
ochránce domu a zobrazováni jako dva hadi. Avšak již zde se Dioskúrové změnili z ochránců králova domu v osobní královy ochránce, zejména za války. Současně se změnilo i jejich zobrazování: z páru hadů se stal pár mladých jezdeckých bohů, kteří se v bitvě náhle objevují jako spasitelé, sótéres. Záchranná působnost Dioskúrů se později rozšířila na všechny nebezpečné situace, především na moři, kde se záření na stožáru vysvětlovalo jako jejich zjevení, epifaneia. Od 4. století se Dioskúrům přičítalo spíše legendární než skutečné vítězství v bitvě u jezera Regilla, kterého zde Římané měli dosáhnout nad Latiny někdy kolem roku 500. Proto není vyloučeno, že v oslovení „kúroi“ se cítilo nejen řecké pojetí „synové Dia“, ale i římské označení mladých příslušníků aristokratické jízdy – iuvenes (mladíci, mládež). Odtud se Dioskúrové stali ochránci římských jezdců, kteří (od r. 304 př. Kr.) pravidelně 15. července pořádali k jejich poctě slavnostní průvod kráčející od Martova chrámu na Kapitolium. Z obou dvojčat byl uctíván především Castor, jemuž byl zasvěcen chrám (aedes Castoris) již roku 484 př. Kr. Tento chrám na římském foru, Forum Romanum, nebyl chápán jako cizí prvek, takže lze soudit, že kult Castora byl do Říma přejat z okolí, nikoliv od Řeků. Pozor182
nost si zaslouží skutečnost, že se – z důvodů nám neznámých – při Castorovi zaklínaly římské ženy. Hercules, řecký Héraklés, byl uctíván v osadách etruských i latinských, zejména v Praeneste, v Tusculu a v Tiburu. Do Říma se tento kult rozšířil ještě před stavbou kapitolského chrámu, pravděpodobně jako rodinný kult, jehož obsluha byla svěřena – tak jako tomu bylo v Řecku – jednomu rodu. Jeho přijetí do Říma bylo spojováno s mýtickými postavami Euandrem a Kakem (= Zlým mužem). Herkulův oltář, Ara maxima, stál prý od dob před založením Říma na Foru boariu (Dobytčím trhu), kde tento bůh vystupoval jako ochránce obchodu a pocestných. Protože domácí způsob uctívání byl v tomto kultu vystřídán řeckým, předpokládá se, že se Herculův kult rozšířil do Říma podruhé, a to někdy počátkem 4. stol. př. Kr. z řeckých měst Velkého Řecka. Juppiter byl největším bohem italických kmenů, které si ho, jak napovídá etymologie jeho jména, přinesly ještě z indoevropské rodiny. Proto má také mnoho společných rysů s řeckým Diem, ale některé z těchto společných vlastností pocházejí až z helénismu, kdy došlo ke ztotožnění obou těchto nejvyšších bohů. Po celé Itálii byl Juppiter uctíván jako bůh jasného nebe. Lidé ho, podobně jako tomu bylo u Dia, spatřovali ve vrcholcích hor, na nichž později vznikaly jeho chrámy (mons Albanus, Capitolium). O Idách, které připadají na úplněk, se Jovovi každý měsíc obětovala ovce (ovis Idulis). Z božstva jasného nebe se vyvinula představa, že Juppiter ovládá počasí, zejména blesky a déšN. Proto se za trvalého sucha konalo procesí – podobně jako v Řecku k Diovi, jehož se zúčastnily bosé ženy s rozpuštěnými vlasy a magistráti (úředníci) bez odznaků hodností, aby vyprosili seslání deště. Starobylý kult boha blesku (Iuppiter Fulgur = Blesk) přetrval až do císařství, kdy se i do provincií rozšířilo očišNování místa zasaženého bleskem, na němž byl blesk kultovně pohřben. Saturnus je prastaré italické božstvo, jehož původ je možno hledat u Etrusků. Nevíme, jaká byla jeho prvotní funkce. Rozhodně však nelze na jeho zemědělský charakter usuzovat ze znění jména, jak se domnívaly lidové etymologie, neboN jeho jméno má dlouhé -a-, zatímco ve slově satum (od slovesa sero – seju, zasévám), je -a- krátké. Saturnův chrám na římském foru byl po kapitolském nejstarším v Římě. V jeho sklepeních byl chován státní poklad. Zde má snad původ jeho ztotožnění s řeckým Kronem, za jehož vlády (snad v Itálii), o níž mluví Hésiodos, byl na zemi zlatý věk. K tomuto ztotožnění došlo nejpozději roku 217 př. Kr., kdy se u Satur183
nova chrámu pořádalo proslulé lectisternium, při němž byly hoštěny římské i neřímské božské páry podle řeckého způsobu. Od té doby byla novým způsobem slavena i Saturnalia (17. prosince). V ten den otroci požívali v domě týchž práv jako jejich páni; to ukazuje na starobylý zemědělský ráz Saturnalií, který na ně mohl být ovšem přenesen z obdobných řeckých Kronií. Také zobrazení Saturna, který držel v ruce vinařský nůž právě tak jako Kronos, bylo zcela pod řeckým vlivem. Ještě v době královské vstoupila mezi římské bohy dvě božstva, která byla v etruském prostředí ztotožňována s řeckými bohyněmi. Minerva, jejíž chrám stál na Aventinu, byla ztotožňována s Athénou a také tak zobrazována: nosila na hlavě přílbu a v rukou držela oštěp a aigidu, bájný štít potažený kozí kůží a ozdobený hlavou Medúsy, jejíž pohled každého změnil v kámen. V nejstarší době byla však uctívána na Kapitoliu a v jejím kultu se stále více projevoval rys božské ochránkyně řemesel, kterou se stala počátkem republiky. I tato proměna Minerviny funkce je v souladu s obdobnou proměnou Athéniny náplně v archaických Athénách. Juno se z původního ochranného ženského daimona změnila v ochranné a plodivé božstvo všech žen města. V této funkci byla ztotožněna s řeckou Hérou. Uctívána byla o každých Nonách (pátý nebo sedmý den měsíce) a byl jí zasvěcen měsíc Iunius – červen. V Římě byla dvojice bohyní spolu s Jovem hlavním městským božstvem, uctívaným jako Kapitolská trojice (trias) na Kapitoliu. Počet Junoniných chrámů stále narůstal, protože se její kult přenášel do Říma z dobytých etruských měst, v nichž byla Juno oblíbenou bohyní. Starobylá Juno Caprotina byla ochránkyní všech římských žen; její svátek 7. července (Nonae Caprotinae) byl slaven veselým průvodem, v němž za Římanky převlečené otrokyně vedly obscénní řeči a šlehaly okolo stojící ženy fíkovými ratolestmi pro zajištění plodnosti. Poté byla pod divokým fíkem (caprificus) obětována Junoně koza (capra) a následoval hodokvas. Obscénní řeči, šlehání a caprificus, který byl pro tvar svých plodů symbolem plodnosti, měly magicky, tj. působením stejného, přivodit plodnost. Původní magický charakter byl však v průběhu staletí zatlačen a změnil se v sexuální hru. Římské matrony měly však pro sebe vyhrazen kult Junony zvané Lucina, snad dárkyně světla (lux, 2. p. lucis), jež zcela převzala rysy řecké bohyně Eileithyie. Jí přinášely rodičky po šNastném porodu oběN v atriu. Těmto bohyním byla blízká i staroitalická bohyně měsíce a ochránkyně žen Diana. Její svatyně se nacházely v kopcích (např. Tifata u Capuy) nebo 184
v posvátných hájích (Aricia). Na těchto místech jí ženy přinášely obětní dary buZ jednotlivě, nebo k ní konaly hromadná procesí. Dianin chrám na Aventinu založil podle tradice král Servius Tullius. Stála v něm starobylá dřevěná socha (xoanon), zhotovená podle xoana stojícího v Artemidině chrámu v Massilii, jež bylo zase kopií kultovní sochy v Artemidině chrámu v Efesu. Již od založení aventinského chrámu byla Diana ztotožňována s Artemidou a Hekatou – všechny tři byly ochránkyněmi hájů, měsíce, žen a porodu. Diana se tak postupně stává i bohyní zvěře, která zvěř buZ chrání, nebo loví. Při prvních římských lectisterniích r. 399 př. Kr. vystupuje Diana ještě v páru s bohem-ochráncem Herculem, ale poté stále častěji pod řeckým vlivem společně s Apollónem jako jeho sestra, kterou u Řeků byla Artemis. Tento proces je uzavřen přijetím helenizované Diany do římského pantheonu o dalších lectisterniích (217 př. Kr.). Božstvem, které mělo mnoho společného s božstvem okamžiku, byla Venus, numen božské milosti, které se změnilo v bohyni smyslné lásky, nepochybně pod řeckým vlivem, jak vidíme z pozdějšího ztotožnění této bohyně s Afroditou. Nemalou úlohu při určování jejího příštího charakteru mělo i působení punského kultu Astarty na sicilské hoře Eryx, který Řekové přijali do Afroditina kultu. Odtud pochází i její přívlastek Erycina, Erycká. Plebejové, jejichž politický vliv stále narůstal, vyvíjeli snahu, aby se okruh starých božstev dále rozšířil. Proto podporovali především pronikání kultů z těch řeckých měst, s nimiž udržovali styky. Tak již v roce 493 přišla do Říma z popudu Sibyllských knih trojice řeckých zemědělských božstev Démétry, Dionýsa a Persefony, popřípadě Kory; v Římě byli tito bohové ctěni pod starými italickými jmény Ceres, Liber a Libera. Souvislost s původním řeckým prostředím se zřetelně pociNovala až do doby Ciceronovy, neboN úřad kněžky býval v tomto kultu nadále obsazován kněžkou z řeckého města, podle Cicerona (Pro Balbo 55) z Neapole nebo z Velie. Liber a Libera byl starobylý pár italických božstev plodnosti a vegetace, jejichž slavnost Liberalia (17. března) souvisela s jarní setbou. Po jejich ztotožnění s Dionýsem a Persefonou k nim přistoupila i Ceres, ztotožněná s Démétrou, která pak v této trojici získala vůdčí postavení; to se projevilo i tím, že den založení chrámu (dies natalis templi) této trojice připadl na den Cerialií (19. dubna). Chrám Cerery, Libera a Libery se stal politickým střediskem plebejů, kteří měli v jeho prostorách uloženu pokladnu. 185
Stále více se rozmáhající obchod usnadnil přenesení kultu řeckého boha obchodu Herma zvaného Empolaios (Kupec) do Říma, kde byl uctíván pod jménem dávného primitivního ducha (tzv. numen) zisku jako Mercurius (od výrazu merx = zboží získané směnou; merere = směnit). Jeho chrám stál mimo městský obvod (pomerium), tj. za hradbami, protože v něm byl pociNován neřímský prvek. Nabýval však stále na významu, neboN se změnil ve středisko římských kupců. Mercurius se postupně ztotožňoval s Hermem, a tak mu byl i v Římě přičítán vynález lyry a úloha průvodce duší do podsvětí, jako tomu bylo v Řecku. Rozmáhající se námořní obchod uspíšil také stále výraznější splývání Neptuna s Poseidónem, od něhož bůh tekoucích vod Neptunus převzal nejen funkci vládce moří, ale dokonce i jeho podobu. Apollón byl v řeckém světě stále více považován za boha léčení, jak dosvědčují záznamy o jeho léčebných zákrocích, doložené na nápisech z Delf. Po překonání morové epidemie v Římě byl Apollónovi zasvěcen chrám mimo pomerium již roku 433 př. Kr., v němž zde byl bůh uctíván jako Medicus (Lékař), což plně odpovídá jeho řeckému epithetu Iatros. Oficiálně však byl mezi římské bohy přijat až prvními lectisterniemi v roce 399, která měla Apollóna získat pro Řím. Římané až do r. 396 válčili s etruskými Vejemi, odkud přivezli jako součást sousoší zdobícího tamní chrám proslulou Apollónovu sochu, dílo sochaře Vulky z konce 6. stol. př. Kr. První lectisternia v roce 399 byla slavena po osm dní, během nichž byly na třech lehátkách vystaveny slavnostně vyzdobené sochy božských párů Apollo – Latona, Hercules – Diana a Mercurius – Neptunus, k nimž se vznášely prosby za usmíření. Je zajímavé, že obřad probíhal současně i v soukromých domech (Liv. 5, 13, 6). Nešlo přitom ovšem o domácí Dianu z Aricie a o starobylého Neptuna, nýbrž o řecká božstva Artemidu a Poseidóna. V důsledku složitějších poměrů v obci docházelo ke změnám i v oblasti náboženských představ. Stará božstva okamžiku, jejichž životnost byla omezena na dobu jejich působení, zmizela, avšak objevila se jakási jejich obdoba na vyšším stupni. To byla božstva, jejichž účinek byl stále zřejmý a jež nemohla být nahrazena jinými, např. bohyně Febris (Horečka) nebo bohyně Cloacina (zodpovědná za římské stoky), obě hrající značnou úlohu v životě města v bažinatém kraji, ohrožovaného nemocemi a epidemiemi; zvláštní skupinou jsou pak zbožněná abstrakta, pro něž Římané našli hojné vzory v řeckých městech, např. Concordia/Homonoia (Svornost), 186
Fides/Pistis (Věrnost, Důvěra). Nacházíme však i římská abstrakta zbožněná bez konkrétního řeckého podnětu, např. Spes (Naděje), pro niž v řeckém kultu nemáme obdobu, neboN Elpis se objevuje jen u básníků a filozofů. Římský pantheon se poté obohatil o další významná božstva z řeckého prostředí. Už ve 4. století ztratila své rysy vegetativní bohyně, původně snad numen kvetoucí přírody, Venus poté, kdy byla ztotožněna s Afroditou. Tím se z bohyně přirozeného půvabu a krásy stala bohyně smyslné krásy a lásky. Té byl od roku 295 vybudován v Římě chrám z peněžitých pokut, které odváděly matrony za cizoložství. To plně potvrzuje vítězství řecké koncepce kultu, dovršené pak v lectisterniích roku 217 př. Kr., kdy se Venus objevuje v páru s Martem. To odpovídá homérskému spojení Area s Afroditou do mileneckého páru. Na příkaz Sibyllských knih byl r. 293 přenesen přímo z Epidauru kult léčebného božstva Asklépia. V Římě byl uctíván pod jménem Aesculapius, jehož gramatická podoba prozrazuje, že jméno bylo v Římě známo již dříve a že sem nejspíše proniklo z jihoitalských řeckých měst. Asklépiův kult se v Řecku šířil od konce 5. století; do Athén jej uvedl básník Sofoklés, který byl rovněž Asklépiovým knězem, a velmi brzy poté podal výsměšný obraz jeho věrných vyznavačů Aristofanés v komedii Plútos. V dalších staletích Asklépiův kult sílil zejména v lidových vrstvách, které se k tomuto bohu obracely v nejrůznějších případech o pomoc; zázračné vyléčení, k němuž docházelo ve spánku, líčili pak lidé na děkovných tabulkách (tzv. iamata). Přestože byla v Římě snaha předvést Asklépiův kult co nejúplněji (např. byl z Epidauru přivezen i Asklépiův posvátný had), nacházíme v jeho chrámě na ostrově v Tiberu děkovné tabulky bez vylíčení zázraků. Vedle Apollóna Medika a bohyně horečky Febris tu tedy bylo nové božstvo, kolem něhož se, stejně jako v Řecku, soustředí i další bozi zdraví, především Salus. V nejstarší době byla však Salus bohyní štěstí a zdaru a její působnost se vztahovala především k oblasti veřejného blaha a úspěchů obce. Tato Salus publica (Lidové blaho) dostala první chrám za války se Samnity r. 302 př. Kr. Ale ve 2. století se už obsah tohoto božstva podstatně změnil. Další kult přenesený do Říma souvisí nepřímo s jihoitalským řeckým městem Tarentem. V průběhu první punské války (264 – 241) po legendárním neúspěšném vylodění římské armády v Africe pod vedením M. Attilia Regula docházelo k velkým římským ztrátám. V té době se do Říma rozšířily řecké záhrobní představy, spojené s božstvy Dis Pater (= Plútón) 187
a Proserpina (= Persefoné). Na břehu Tiberu v severní části Martova pole byl založen podzemní oltář obou těchto božstev, zvaný Tarentum. Spíše lidová než lingvistická etymologie (kořen -tar- je ve Středomoří obecněji rozšířen) spojovala tento oltář s Tarentem, odkud prý přišli tito bozi do Říma. Otci Ditovi byl obětován černý býk a Proserpině černá kráva na znamení toho, že oběN je spojena s bohy podsvětí, tedy tak, jak tomu bylo v Řecku obecně. Současně probíhaly noční slavnosti a hry (Ludi Tarentini). V římském pojetí se tato slavnost měnila ve slavnost století (saeculum) – slavenou stoletními hrami (ludi saeculares). O málo později, 28. dubna 241 př. Kr., byl v posledním roce první punské války na příkaz Sibyllských knih zasvěcen chrám bohyně Flory. Nebyla to však ona středoitalická bohyně, která měla svého kněze (flamen), nýbrž pod starobylým latinským názvem se tu uctívala převzatá řecká bohyně, snad Afrodité Antheia (Květná) nebo Démétér Chloé (Výhonků). Její převzetí z řeckého světa mělo asi zatlačit působení punských představ ve střední Itálii, které, jak se soudí po nálezu etrusko-punské bilingvy z Pyrgi, bylo asi dost silné. Při zasvěcení chrámu se slavily bujaré hry, Ludi Florales neboli Floralia, od r. 173 př. Kr. každoročně. Jejich pořádání posilovalo postavení rostoucí úřednické šlechty, nobility. Délka her se měnila, nejdéle trvaly za Caesara a Augusta, kdy se konaly na přelomu dubna a května a trvaly po šest dnů. Jejich ráz byl bujnější, než jak tomu bylo u jiných her: zahajovali je nižší úředníci (aedilové) rozsypáváním hrachu a bobů mezi lid, což bylo později za císařství nahrazeno rozdáváním darů. Následovaly výstupy herců, pantomimů, mimů a běh květinonošů. Hlavním číslem asi bylo obnažování žen, které obstarávaly tanečnice a meretrices, nevěstky. Tato sancta obscaenitas ludorum, posvátná obscénnost her, byla provázena nevázaným vyslovováním obratů z oblasti plodnosti (licentia verborum), což se týkalo pouze žen. O hrách došlo jedné noci k vyvrcholení slavnosti ve zjevení (epifanii) bohyně. Slavnost byla oblíbena nejméně do konce 4. století po Kr. a byla hojně odsuzována církevními otci. Nábožnost Římanů se pronikavě zvýšila v těžkých letech bojů s Hannibalem. Tehdy se v Římě ještě konaly buZ smírné nebo očistné lidské oběti. V nejvyšší nouzi, roku 217, se správcové Sibyllských knih rozhodli obnovit zapomenutou slavnost ver sacrum (svaté jaro) a oslavit ji lectisterniemi, která byla, jak již víme, poprvé uvedena do Říma roku 399. Nyní však byly poprvé vytvořeny páry řeckých a římských bohů a bohyní, takže natrvalo zmizel rozdíl mezi starými božstvy slavenými v pomeriu (uvnitř hradeb) 188
a novými, slavenými extra pomerium. Celkem tu bylo v párech dvanáct božstev, a to: Juppiter – Juno, Neptunus – Minerva, Mars – Venus, Apollo – Diana, Vulcanus – Vesta, Mercurius – Ceres. To, že jsou božstva spojena s řeckým světem, bylo vyjádřeno obětmi, konanými Graeco ritu (po řeckém způsobu) a tím, že k poctě těchto bohů bylo na foru postaveno dvanáct zlatých soch, které odpovídaly dvanácti sochám bohů stojícím na athénské agoře. Jako společného názvu se pro ně užívalo starého označení pro anonymní radu bohů etruského Tiniy, di consentes. Přes řecký ritus a shodu jmen měli tito bohové některé odlišnosti. Tak Venus měla daleko častěji mateřský charakter než řecká Afrodité, Mars a Vesta měli mnohem širší působnost než jejich řecké protějšky Arés a Hestia. Taktéž roku 217 př. Kr. byly uvnitř pomeria poprvé postaveny chrámy řeckých božstev, a to bohyně Mens, uvedené do Říma sborem decemvirů po porážce u Trasimenského jezera, kdy bylo zapotřebí přítomnosti Rozvahy (řecký protějšek však neznáme), a Venus Erycina, v níž se pod starým názvem numina půvabu a božské milosti skrývala jak řecká Afrodité, tak punská bohyně uctívaná na sicilské hoře Eryx. V téže době byla Venus vpletena do mýtu o Aeneovi. Snad proto, že den zasvěcení jejího chrámu připadal na starodávné Vesnické vinobraní (19. srpna), tzv. Vinalia rustica, stala se Venus i ochránkyní římských zelinářů a zahradníků. Později došlo i k jejím dalším proměnám. Roku 207, ve dnech, kdy Hasdrubal spěšně postupoval proti Římu, sestavil v Římě Livius Andronicus po dohodě s pontifiky sbor tři krát tři krát tři, tedy dvaceti sedmi panen, který jako procesí kráčel městem a zpíval v chrámu Jova Statora (Zastavitele) píseň složenou Andronikem, a nato zpíval a tančil v chrámu Junony Reginy (Královny). Takový způsob obracení se k bohům byl běžný v Řecku, v Římě však byl do té doby neznámý. Na konci války s Hannibalem byla roku 204 uvedena do Říma maloasijská bohyně, už rozšířená v řecké oblasti. Byla to Kybelé, Velká Matka bohů, sídlící na hoře Idě ve Frygii, ztotožněná Řeky s bohyní Rheou. Její oficiální řecký název Megalé métér theón Idaia Kybelé byl tlumočen do latiny jako Magna Mater deum Idaea Cybele, tj Velká Matka bohů „Idská Kybelé“. Příchod tohoto kultu do Říma byl spojen s legendou, jejímž historickým jádrem je, že z maloasijského Pergamu nebo dokonce přímo z jejího centra Pessinúntu byl do Říma převezen Kybelin symbol, černý meteorický kámen. Vyprávělo se, že loZ se vzácným nákladem uvízla na písčině v Ostii 189
a že se zdráhala pokračovat v cestě do Říma až do chvíle, kdy se jejího lana chopila vestálka Claudia, jež tak prokázala své panenství. Vedle rodu Claudiů získali zásluhu o kult i Corneliové, když byl jeden člen tohoto rodu, Scipio Nasica, pověřen přijetím bohyně do města. Tímto aktem pronikl do Říma poprvé kult bohyně, který byl orgiasticky prováděn kněžími, gally, pod vedením archigalla. Po většinu roku se jejich orgiastické obřady konaly v Římě uvnitř chrámu a jen o některých dnech bylo kněžím dovoleno, aby s tympany v rukou táhli v průvodu městem, vezli sochu bohyně zobrazované s korunou z hradební zdi a stojící na voze taženém lvy, a vybírali dary. Proti řeckému a orientálnímu světu byl orgiastický ráz zmírněn okamžitým zákazem provádět během chrámových orgií krvavé zbavování se mužství. Také nebylo dovoleno vstupovat do tohoto sdružení římským občanům; zákaz však byl ještě za republiky omezen tím, že nobilita si mohla vytvářet svá sdružení (sodalitates) pro oslavy této bohyně. Kámen byl od roku 204 chován na místě příštího chrámu bohyně Victorie (= Vítězství), aby v osudové válce přivedl Řím k vítězství. Přenesení kamene se uskutečnilo 4. dubna, ale samostatný chrám dostala bohyně na Palatinu až za několik let, 10. dubna roku 191 př. Kr. Proto byly v pozdějších dobách slaveny její svátky, Megalesia, od 4. do 10. dubna. Již v roce 194 se k Megalesiím připojily divadelní hry, Ludi Megalenses. Přestože v Malé Asii byl Kybelin kult doprovázen kultem Attida, v Římě spadá rozkvět Attidova kultu až do doby císaře Claudia. Římský náboženský život navazoval těsně na řecké představy a zvyklosti a ne v každém případě je zcela jasné, do které oblasti – řecké či římské – zkoumaný jev náleží. Na těchto proměnách se však vývoj římského náboženství nezastavil a do Říma pronikaly další nové prvky, zejména z helénistického světa.
190
ZA HRANICEMI ÿECK…HO SVÃTA
Již dlouho před válečnými výpravami Alexandra Makedonského, jejichž úspěchy vedly ke vzniku nového světa pod řeckým vedením, Řekové pronikali do méně známých východních krajin. Současně se takový pohyb dál směrem od východu do Řecka. Už v komediích z 5. století pozorujeme proměnu přístupu k bohům: tehdy se v Peiraieu usazují egyptští kupci a přivážejí tam svou bohyni Isis, tehdy se také šíří pochybovačné názory sofistů o bozích. V Aristofanově hře Ptáci se ozývají názory, že Apollón nezmůže nic proti havranům, kteří vyklovávají dobytku oči, ani Démétér proti vrabcům, vyžírajícím na polích semena (Av. 577nn.). Ve 4. století se potom nesrovnalosti mezi jednotlivými řeckými městskými státy prohloubily a došlo k přijetí makedonského krále Filippa II. za člena vojenského spolku, pylsko-delfské amfiktyonie. Tím byl tento až dosud barbarský panovník vynesen mezi Hellény, jejichž kulturu však makedonský dvůr vstřebával už po dlouhá desetiletí. A tak ani nepřekvapí, že Filippovu hrobku ve Vergině podnes zdobí nástěnný výjev zachycující známý únos Démétřiny dcery Persefony vládcem podsvětí Hádem do jeho podzemní říše (viz barevná příloha). Svůj vztah k Řecku, a zároveň i svou politickou vizi, chtěl makedonský král naplnit už jako Řek v rámci odplaty za řecko-perské války tažením proti Persii. Úspěšný atentát však Filippa odstranil ze světa a do čela vynesl jeho syna Alexandra, který ovládnutím Malé Asie, Přední Asie a Egypta vymazal z mapy světa Persii, velkého politického a ekonomického soka řeckých států. Její nebývale rozsáhlé území Alexandr osadil nejen svými vojáky, ale i přistěhovalci z Balkánu. Pro ně vznikaly nové osady, které dostávaly – podle vzoru Filippem založené Filippopole a Filippů – jméno po Alexandrovi a poté i po dalších členech vládnoucích rodů. Tak vzniklo 191
několik Alexandrií na území bývalých perských satrapií, jako v Egyptě, Gedrósii, Sogdianě, a Nejzazší Alexandrie (Eschaté) v místech dnešního Chodžentu na Syr-Darji; na Eufratu byla osazena místní osada Dúra, která dostala druhé čestné přízvisko podle makedonského rodiště Alexandrova otce Filippa, takže její plné jméno teZ znělo Dúra Európos. To později vstoupilo do dějin jako místo významných archeologických nálezů v místech římské posádky. Nově usazené obyvatelstvo bylo směsicí různojazyčných jedinců pocházejících z rozličných cizorodých kmenů. Aby rozdíly mezi nimi odstranil, dal jim Alexandr osobní příklad svým sňatkem s perskou princeznou a tisíce armádních činitelů sezdal s Peršankami při jediné hromadné svatbě. Zatímco dříve docházelo v řeckých koloniích ke smíšeným sňatkům náhodně se sblíživších osob, byl nyní dán nepsaný pokyn, že je takové sblížení kmenově vzdálených jedinců nejen možné, ale i vítané. Ostatně doba, kdy si jednotlivci začali být rovni svou účastí na bohu, který prostupuje vesmír, jako tomu učili stoikové, a kdy se šířilo judaistické pojetí, že každý člověk je dítětem nebo stvořením Božím, byla už zcela blízko. Tato nová společnost si vytvářela jakousi pevně skloubenou směsici řeckých a východních představ, aN už na půdě řeckého nebo helénistického státu. Vznikaly nové svátky a kultovní slavnosti a staré kulty dostávaly novou podobu. Pravidelně zjara se valící obrovská vlna Nilu byla očekávána obyvateli na nilském břehu po tisíce let. Byla stejně tak vítána dávnými EgypNany jako novým a později už převážně helenizovaným obyvatelstvem, jak to zachycuje jedna anonymní báseň nalezená na egyptském papyru. Víra v bohy městského státu prožila v průběhu 4. století mnoho otřesů vyvolaných novými filozofickými přístupy a současností, prostoupenou četnými vojenskými srážkami. Rozdílné názory filozofických škol, které rozšiřovali jejich hlasatelé, putující od města k městu, přiváděly posluchače hned k náboženskému racionalismu a skepsi, hned zase k vysvětlování lidského jednání a konání, mnohdy i za pomoci poznání tajemna všeho druhu. Protože dosavadní náboženský systém ustrnul ve stupňující se krizi přetrvávající organizace městského státu, byl duchovní přístup k vysvětlování postavení člověka a jeho poslání ve světě opuštěn. Chrámy teZ udržovaly své ohrožené společenské postavení rozvíjením vnějších, masových forem kultu. Nejrůznější – tradiční i nové – slavnosti přitahovaly nejen věřící účastníky, ale i nezbytný doprovod: prodejce nabízející nejrůznější, 192
převážně exotické zboží, veřejně vystupující řečníky, kouzelníky, akrobaty, nebo jen prostě zvědavce. Úpadek víry ve stará božstva nahrazovaly nové kulty, v nichž se věřící dostával do blízkosti boha a určitých okamžicích s ním komunikoval. Dálo se tak buZ individuálně, nebo prostřednictvím kněze, který se tak stával důvěrníkem věřícího. Tak tomu bylo například v Asklépiově kultu nebo u zasvěcenců v rozličných kultech. Tato proměna kněze jako obecního úředníka v kněze-osobního důvěrníka podporovala šíření orientálních kultů, které tuto formu praktikovaly a vyhovovaly proměnám uvnitř řecké společnosti. Astrologie, šířící se masově z Východu, byla chápána jako učení („ma-théma“) a hlásaná svými odborníky titulovanými jako Babylónioi, Babyloňané (i když s Babylónem neměli nic společného) nebo mathématikoi (tj. znalí nauky, nikoliv matematici) poskytovala rovněž zdánlivou jistotu. Vycházela totiž z toho, že vývoj celého světa i se všemi lidmi se pohybuje v kruhu po dráze, která odpovídá pohybu dvanácti nebeských znamení. Jejich návrat do výchozího bodu znamená ukončení existence dosavadního světa, a to jeho světovým požárem, expyrósis. Poté začne nový cyklus. Tento pohyb je tedy věčný, a protože se vše dostane do stejného místa jako kdysi, budou se navracet tytéž životní situace, a osud je tudíž neodvratný. Tyto názory podporovala jejich shoda s naukou o světovém vývoji, již hlásali stoikové. Proslulá Vergiliova čtvrtá ekloga Zpěvů pastýřských mluví o návratu zlatého věku, který byl spojován s nejrůznějšími postavami, nejčastěji s císařem Augustem, s Ježíšem, nebo se synem konsula a proslulého literáta Asinia Polliona. Počáteční verše této skladby uvádíme v překladu O. Vaňorného: Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba, velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova. Již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše, nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe.
Saturnskou říší je zde míněn zlatý věk za mýtické vlády Saturna/Krona. Abychom se mohli opřít o učení astrologů, je třeba znát nejen znamení, v němž se kdo narodil, ale i datum a přesnou hodinu narození. Ale pozor! To, co příroda takto sděluje člověku prostřednictvím hvězdných bohů nebo zjevení ve snu, neplatí obecně, nýbrž daný jev má jiný význam pro krále, jiný pro jeho poddané, jiný pro otroky, pro vojáky, nevěstky atp. 193
Novou náboženskou formou současné filozofie jsou i monoteistické tendence, tj. spojování nejvyššího principu s bohem, který bývá označován neurčitými výrazy bůh (theos), božstvo (theion) nebo jménem nejvyššího boha Zeus, příp. latinsky Juppiter. Zeus je takto pojímán zejména stoiky a je takto osloven i ve slavné básni Aratově (4./3. stol. př.Kr.), které později využil i římský básník Vergilius a která byla přeložena i do arabštiny: Začněme samotným Diem, nám, lidem, přec nechat ho stranou nelze, protože Dia jsou všechny ulice plny, všechna místa, kam schází se lidé, je moře ho plno se svými břehy. My všichni se všude scházíme s Diem, jsme po něm dokonce rodem. On je zase laskavý k lidem, příznivá znamení dává a lid budí do práce v poli, obživu připomíná a promlouvá, kdy bývá hrouda býkům a motykám nejlepší, také, kdy příhodné bývá kypřit výhonkům zem nebo rozličná semena zasít. Pevná znamení přece on sám vsadil na klenbu nebes, roztřídil hvězdy a úmysl pojal, že stát na něm mají hvězdy, jež ukáží lidem co nejlépe v průběhu roku to, co je Hórami dáno, že rodí se vše v pevném řádu. Proto ho na prvním místě i posledním vzývají vždycky: „Otče, zázraku velký, ty mocná záštito lidí, zdráv buZ ty i tvůj předchozí rod, zdrávy buZte i Múzy usměvné, společně všechny!“ A mně pak o hvězdách zpívat budiž svoleno! Mně, jenž vás vzývá, zpěv zvěstujte celý! (Aratos ze Solů, Jevy na nebi, předzpěv)
Tendenci spojovat nejvyšší princip s bohem lze sledovat už od 6. století, např. u Xenofana, Hérakleita, Platóna a ve 4. století, kdy se objevuje všemocná bohyně Tyché. Její jméno je tvořeno kořenem tych-, jaký je i ve slovese tynchanó = jdu naslepo, vrážím nechtěně do něčeho. Proto lidé vidí v této bohyni Náhodu a zobrazují ji jako slepou, pro její vrtkavost jako stojící na kouli, jako osobu, která řídí plavidlo v rozbouřeném moři kormidlem apod. Člověku, na nějž Tyché narazí, je to buZ ku štěstí, nebo k neštěstí. A tak bohyni často doprovází přívlastek agathé – ŠNastná, který z Náhody vytvoří Štěstěnu. Jejím oslovením začínají významná státní usnesení a člověk jí dotknutý je eutychés (šNastný), a to ve smyslu „stojící pod vlivem bohyně Tyché“. Takovým byl i římský diktátor Sulla a takto je i třeba rozumět latinské podobě jeho přízviska „Sulla Felix“, ŠNastný, které se objevuje i u některých jeho potomků.
194
Schodiště a veřejné prostranství Diova (Jovova) chrámu v Baalbeku (Libanon)
V tzv. římském období řeckých dějin se počet bohů nebo bohyní Osudu rozšířil o další jména, především o bohyni pomsty Nemesis (nemó = přiděluji); tu uctívali hlavně gladiátoři, kteří v ní viděli bohyni spravedlivé odplaty. Poněkud odlišný význam má v římských Athénách rozšířená Nemesis Úrania, Nebeská, pro jejíhož kněze bylo vyhrazeno a nápisem označeno jedno z čestných křesel v Dionýsově divadle pod Akropolí, ale náplň jejího kultu není příliš průhledná. Cesty vedoucí k jedinému bohu byly ovšem různé. Změnami prochází i víra nejširších vrstev, neboN jednotliví bozi s vymezenými kompetencemi v daném jim okruhu působnosti již nepostačují jejich potřebám. Cítí se potřeba boha, který by svou mocí zasáhl všude a byl mocný tak, aby přinesl pomoc každému. Od bohů, jejichž stmelení do jednoho celku, který díky takto soustředěným nositelům vymezené působnosti může obsáhnout širší okruh – k nim náleží např. dvanáctka bohů z athénské agory –, se odlišují méně výrazná božstva, v nichž není počet vyjádřen, jako jsou „Všichni bozi a bohyně“ (Pantes theoi kai pasai theai), „Bozi neznámí“ (Theoi agnótoi), „Bůh svatý a spravedlivý“ (Theos hosios kai dikaios) aj. S kultem podobného boha se setkal v Athénách i apoštol Pavel, když při prohlídce 195
města objevil oltář věnovaný Neznámému bohu – Agnóstói Theói (Sk 17, 23). K těmto božstvům náježí též Hypsistos (Nejvyšší), ztotožňovaný často s židovským Jahvem. Vznik těchto a podobných kultů podnítila odedávna existující bázeň, aby snad nebyl opomenut nějaký bůh, jehož hněv by potom těžce doléhal na ty, kdo ho opomenuli. Nejvyšší abstrakcí těchto představ je bůh bohů, Pantheos, nebo v přívlastku Pantheios, Všebůh, Bůh všech bohů. Jako přídomek některých bohů způsobuje, že ti jím nabývají síly, kterou dříve neměli. Atribut Pantheos vynesl jeho nositele nad jiné bohy, a to i nad bohy téhož jména, ale s jiným atributem. Vynesl však do popředí i takové bohy, kteří bez něho měli pouze omezenou místní působnost. A tak do čela bohů vynesl lesního boha, který lekal lidi svým jekotem, jeho jméno Pan, které se přímo osudově shodovalo s výrazem pro „všechno na světě“ nebo „vesmír“ (to pan). Již dříve, za řecko-perských válek, zvýšila Panovu prestiž pověst o jeho zjevení, epifanii, a o založení Panovy svatyně v jeskyni pod Akropolí zaznamenaná nejdříve Hérodotem: A když ještě byli stratégové ve městě, odeslali nejprve do Sparty hlasatele Feidippida, Athéňana, který se jinak věnoval roznášení rychlých zpráv; tomu, jak to vypravoval sám Feidippidés a sdělil Athéňanům, se postavil do cesty Pan poblíž pohoří Parthenia, které se zdvihá nad Tegeou. A že prý Pan hlasitě zavolal Feidippidovo jméno a poručil mu oznámit Athéňanům jeho dotaz, proč mu nevěnují žádnou péči, ač on sám je Athénským nakloněn a často již jim byl užitečný a že takový ještě i bude. A Athéňané, když se již vyvinula situace v jejich prospěch, uvěřili v pravdivost tohoto příběhu a dali postavit pod Akropolí Panovi svatyni a jeho samého uctívají od tohoto poselství obětmi a naklánějí si pochodňovým během. (6, 103)
Pan byl obecně považován za boha chlípného, který byl označen slovem kélón, používaným pro bujného osla a pro člověka rozjařeného po ženách. Jeho svatyňka stála proto na místě, kde Apollón znásilnil Erechtheovu dceru Kreúsu a zplodil s ní praotce Iónů Ióna. I když se postava tohoto boha ve staré attické komedii neobjevuje – je znám až ze střední komedie 4. století, jsou v Aristofanově Lysistratě (L 720n.) erotické scény uváděny ve spojitost s touto jeskyní. Spojení Pana s náruživostí vedlo nejen k jeho rozšíření ve funkci boha bujné přírody, ale zvyšovalo i jeho oblibu mezi ženami, které mu na scéně jak u klasického Aristofana, tak u helénistického Menandra přinášejí oběti. Ve vstupních verších Lysistraty se Panova svatyně uvádí mezi svatyněmi 196
Bakcha a Afrodity jako možné shromaždiště spiklenkyň, Panova svatyně je i ve vstupní scéně Menandrovy komedie Dyskolos. Pan byl spjatý s pastýřskou Arkadií, ostatně jeho samého zplodil s jednou nymfou pastevecký bůh Hermés, kterého rovněž v Arkadii porodila nymfa Maia. Panův kult je znám i z dalších míst, jako jsou Chios, Epidauros – zde se v těžce poškozeném nápisu zaznamenávajícím každodenní oběti místním bohům uvádí „oběN se přináší Panovi, tak jak je zvykem“ – a Délos, kde se ve 3. století př. n. l. objevuje na miskách výraz Paneia, tj. jsou určeny pro Panovy svátky. Protože se mnozí bozi svým působením navzájem přibližovali, dochází k jejich ztotožňování, které bylo usnadněno prastarým zvykem tlumočit jméno cizího boha jménem obdobného řeckého boha. Toto řecké tlumočení, interpretatio Graeca, usnadnilo synkretismus kultů, rozvinutý v době helénismu zejména na Východě. K tomuto vývoji přispěli už ve 4. století Socha boha Pana i někteří filozofové svými pokusy o výklad božích jmen, a to bez ohledu na to, zda jejich výklady obstojí před kritickým zrakem filologů. Tento směr antického bádání poznáváme zřetelně v rozmluvě Sókrata s Hermogenem, stoupencem Parmenida a učitelem Platóna po Sókratově smrti. Tento rozhovor je ovšem fiktivní, je to Platónův výtvor zachycený v dialogu Kratylos, který přináší řadu dodnes živých otázek týkajících se přirozeného a daného vzniku slov. Pro Řeka byl tento problém komplikován ještě tím, že Homér přináší několikrát dvojí jméno pro týž pojem, z nichž jedno je v jazyce bohů a druhé v jazyce lidí: např. v Iliadě (14, 290n.) se bůh spánku Hypnos usadil na Idě ve větvích rozlehlé jedle a ptáku, jenž sladce zpívá, se podobal; a u bohů v horách ten má své jméno chalkis, však u lidí kylindis zve se.
A jak to říká Platón? 197
HERMOGENÉS: … co se týče jmen bohů … jakou asi správností se řídí jejich pojmenování? SÓKRATÉS: Ví bůh, Hermogene, že kdybychom měli rozum, byl by pro nás jeden způsob nejlepší: říci, že o bozích nevíme nic, ani o nich samých, ani o jménech, kterými se asi nazývají; vždyN je jasné, že oni užívají pravých jmen. Druhý pak způsob správnosti je ten, jako máme stanoveno zvykem je vzývat při modlitbách, totiž abychom je i my sami nazývali tak, jaká a odkud odvozená jména mají rádi, jako bychom nic jiného nevěděli; ten zvyk je vskutku podle mého mínění dobrý. Chcešli, zkoumejme tu věc tak, jako bychom napřed řekli bohům, že o nich samých nebudem zkoumat nic – neboN se nepokládáme za schopny o nich zkoumat – nýbrž o lidech, jaké asi měli mínění, když jim dávali jména; nad tím se totiž nelze pohoršovat. HERMOGENÉS: Tvůj návrh se mi zdá, Sókrate, správný; udělejme to tak. SÓKRATÉS: Nuže jméno Poseidón bylo dáno od toho, který je první dal, jak se mi zdá, proto, že ho kráčejícího zadržela přirozenost moře a nenechala ho již dále postoupit, nýbrž byla pro něho jakoby poutem jeho nohou. Tu tedy pojmenoval boha vládnoucího nad tou silou Poseidónem, jakožto „poutajícího nohy“ (posidesmón); to e je vloženo snad pro ozdobu. Avšak možná že nemá tento význam, nýbrž místo s se původně vyslovovala dvě ll na označenou, že ten bůh „ví mnoho věcí“ (poll’eidós). Snad také je pojmenován od otřásání „otřásající“ (ho seidón) a přidáno je p a d. Co se týče jména Plútón, to bylo dáno se zřením na dávání bohatství (plútos), protože bohatství vychází zdola ze země na povrch. A co se týče jména Hádés, většinou je, jak se mi zdá, domněnka, že se tímto jménem označuje jeho neviditelnost (to aeides = neviditelné), a bojíce se toho jména říkají tomu bohu Plútón (Boháč). (Platón, Kratylos 401a– 403a, přel. F. Novotný)
Jestliže v klasickém období měly výklady božích jmen Řekům tyto bohy přiblížit, pak za helénismu bylo ztotožňování neřeckých bohů s řeckými jednou z cest, vedoucích k pořečtění barbarských končin, která odpovídala celkové tendenci. To se mezi jiným projevovalo v nových mytologických výkladech, které proti historické skutečnosti mluvily o řeckých mýtických zakladatelích. Tak v maloasijské Kilikii založil sice město Tarsos, pozdější rodiště apoštola Pavla, assyrský panovník Sardanapal, ale v řeckém podání byl jeho zakladatelem mýtický přemožitel Medúsin Perseus. Slavný epigramatik Antipatros z Thessaloniky na něho vzpomíná v epigramu, oslavujícím místního závodníka: Ariés, závodní běžec, syn Meneklův, ten nezahanbí Persea, kilický Tarse, tebe jenž založil kdysi. Takové perutné nohy má jinoch, že ani jemu neukázal by záda při běhu svém Perseus. Toho mladíka leckdo už v cíli či na startu spatřil, avšak uprostřed dráhy nikdo ho nemohl zřít. (Antologie Palatinská IX, 557)
198
Podobně jako Tarsos mělo i město Selgé v Pisidii svého zakladatele ve věštci Kalchantovi, který sem připlul s Řeky při návratu z dobyté Tróje. Jméno Menelaova kormidelníka Kanóbos bylo náhodou shodné s názvem egyptské osady, a tak nic nestálo v cestě tomu, aby byl utonuvší kormidelník údajně pochován v Egyptě a uctíván tam jako nositel staršího jména podsvětního vládce Plútóna. Toto oživení mytologické tvorby bylo v nových poměrech reakcí na předchozí století, kdy se objevovaly výklady relativizující pravdivost tradičních mýtů; představitelem těchto skeptických stanovisek byl nám blíže neznámý Palafaitos, z jehož Neuvěřitelných příběhů v pěti knihách – nejspíše z doby Alexandrovy – se dochoval výtah z díla a heslo o třech Palaifatech ve slovníku Súda z 10. století po Kr. Palaifatos přisuzuje postavám tradovaných mýtů historickou realitu, avšak jména bohů – např. Boreas – připisuje pod vlivem euhémerismu lidem. V nově osazených zemích byly staré mýty sice odtrženy od své původní půdy, avšak nezanikly, neboN se staly předmětem odborného studia učenců vědeckých institucí vzniklých v Alexandrii, Pergamu, Athénách a dalších městech. Učenci, kteří byli zároveň básníky, sestavovali různé genealogie mytologických postav, vyhledávali nové neznámé varianty mýtů a vytvářeli mezi mýty nové souvislosti. A protože si v Alexandrii učenci vytýčili požadavek, aby báseň byla kratší nežli epos, ale zato naplněná učeností, alexandrijská básnická škola, kterou tvořili především knihovníci a badatelé, dala světu takové básně, které si vyžadují dalšího vysvětlení anebo zpracovávají učenou látku, pro dnešního čtenáře často nezáživnou. Takto vznikaly básně na náměty „Jedy“, „Ryby“ apod., anebo takové, v nichž vystupovaly mytologické postavy v málo průhledných souvislostech. Takové se vyskytly ve zpracování námětů pojednávajících o vzniku měst, svátků, zvyků a podobně. Je zřejmé, že pro náboženské cítění je tato poezie zcela bezvýznamná, avšak promítla se do výtvarné tvorby, která v ní našla vzor pro chrámovou výzdobu či pro reliéfy mincí a nám uchovala mnoho cenných informací. Jen si přečtěte Ovidiův Kalendář složený v tomto duchu! Často se s mytologickými náměty setkáváme i ve výzdobě oltářů, jakým je např. monumentální Pergamský oltář se scénami Gigantomachie, Boje bohů proti Gigantům, kteří se pokusili zmocnit se Olympu. Takto zdobené chrámy a oltáře bývaly zasvěceny i tradičním bohům řecké pevniny, což přispělo k jejich další životnosti v novém prostředí. Pro rozkvět náboženského života sehrálo významnou úlohu to, zda jednotlivá místa prožívala rozvoj, nebo úpadek. Prvními Ptolemaiovci částeč199
ně konsolidovaný Egypt zažívá ve 3. století rozvoj kultů, které po perské nadvládě navazují na dávné tradice. K těm náleží kult vladaře, příp. vladařské rodiny, jejíž hlavní představitele uctívají jejich poddaní jako ztělesněné bohy. Šíří se kult boha Sarapida, kterého uvedl v život Ptolemaios I., kult božských sourozenců Isidy a Osirida, který si vzali za svůj předobraz Ptolemaios II. a jeho sestra Arsinoé I.; helénističtí faraoni z řad Ptolemaiovců přijímají právě tak jako jiní helénističtí vladaři božské přídomky: Sótér – Spasitel (Ptolemaios I.); Sótér II. (Ptolemaios IX.); Epifanés – Zjevený (Ptolemaios V.), Neos Dionýsos – Nový Dionýsos (Ptolemaios XII.) atp. Z Egypta známe i náboženské projevy, které ukazují na to, že na venkově v klidu probíhající život udržuje staré kulturní tradice a že vedle kultu bohů tu má pro jednotlivce nemenší význam magie, a naopak že v rušné Alexandrii se přistěhovalé židovské obyvatelstvo soustřeZuje kolem synagogy. Helenizované židovstvo získalo už záhy, podle tradice za Ptolemaia II. Filadelfa (283 – 246), řecké znění Pentateuchu neboli Pěti knih Mojžíšových ze Starého zákona, k němuž se váže legenda o 72 hebrejských učencích, kteří svůj překlad odvedli za 72 dny. Tento překlad, později nahrazený novými, dostal název Septuaginta, Sedmdesátka. Z četných zpráv o náboženském životě Egypta se vymykají opatření Ptolemaia IV. Filopatóra (Otcomila; 221– 204) z r. 210, týkající se Dionýsova kultu, jehož byl král velkým stoupencem a podle Dionýsovy bujnosti dostal příjmí Tryfón, Bujný. To také připomínalo, že je Ptolemaios jeho ztělesněním. Poměrně obsáhlá zpráva o nich dochovaná na papyru zůstává nejasná v mnoha bodech, především co se týká důvodu pro toto opatření vůbec. Všichni, kteří udělovali zasvěcení do kultu, se mají dostavit do Alexandrie, písemně se ohlásit a svým podpisem stvrdit, od koho sami, a to až do třetí generace, přijali zasvěcení a odevzdat posvátný text (ton hieron logon) zapečetěný a opatřený svým jménem. Tento státní zásah má určitou paralelu v téměř současném opatření senátu z r. 186 př. n. l. proti Bakchanáliím v Římě, jehož dochovaný text je vystaven ve vídeňském muzeu. Zatím co podle Livia, který se o senátním usnesení obsáhle zmiňuje, jsou zasvěcení spojena s kriminálními záležitostmi, v Egyptě máme jen zprávu o registraci, tedy o jakési státní kontrole orgiastického kultu Bakchova, který se lavinovitě rozšířil z Malé Asie do Egypta a přeskočil do Itálie. Z doby Filopatóra pochází i jeho vyhrůžka Židům vyvolávajícím odpor proti dionýsovskému kultu, že jim dá vytetovat stejný břečNanový list, tj. dionýsovský symbol, jaký měl na svém těle sám. Tuto situaci dokresluje 200
biblická druhá kniha Makabejská, popisující konflikty mezi syrským králem Antiochem IV. Epifanem (175 –164) a Židy: Každý měsíc násilně nahnali lid na obětní slavnost králových narozenin, a když nadešla slavnost Dionýsova, nutili Židy, aby s břečNanovými věnci oslavovali Dionýsa. Z popudu Ptolemaiova (nejspíše Ptolemaios VI. Filométór, 181–145) přišlo nařízení i do sousedních helénských měst, aby se s židy jednalo stejným způsobem… (II. kn. Makabejská 2,6nn., ekum. překlad)
Kult vladaře byl v řeckém prostředí novým prvkem, s nímž se v různých formách setkáváme na celém helenizovaném – a později i romanizovaném – území mimo vlastní Řecko. Na jeho mateřské půdě se vyskytl kult vladaře sice velmi záhy, ale jen přechodně za Antigona Monofthalma („Jednookého“) a jeho syna Démétria Poliorkéta („Městobora“) v letech 315 – 283. Plútarchos v Životu Démétriově vylíčil, jak se Antigonos a Démétrios stali králi: Athéňané totiž první ze všech lidí prohlásili Antigona a Démétria za krále … Athéňané jediní je také písemně prohlásili za Spásné bohy (Sótéres), a když zbavili prvního archonta, jehož jménem byl podle otcovského zvyku označován rok, této funkce, volili každoročně kněze Spásných bohů (Sótéres) a jeho jméno psali v čelo svých usnesení a veřejných smluv. Dále se usnesli, aby byly jejich obrazy vetkávány do posvátného peplu Athénina spolu s bohy. A to místo, kde sestoupil Démétrios poprvé z vozu, zasvětili, zřídili tam oltář a nazvali jej oltářem Démétria Kataibata (tj. podle Dia Kataibata = Sestupujícího jako blesk na zem). Ke svým deseti fylám přidali ještě dvě, ty pak nazvali Démétriovou a Antigonovou; a radu dřívějších pěti set občanů rozšířili na šest set, poněvadž, jak známo, každá fyla dodávala padesát členů rady. Ale nejnemírnější Stratoklův návrh – Stratoklés totiž byl vynálezcem těch rafinovaných a nadměrných lichůtek – byl ten, aby se lidé, posílaní podle svého usnesení veřejně k Antigonovi nebo Démétriovi, nazývali nikoli vyslanci, nýbrž theóry, tedy tak jako ti, kdo provádějí v Delfech a v Olympii obvyklé oběti za jednotlivé obce o všeřeckých slavnostech … Ale byly ještě jiné věci, palčivější než oheň, jak praví Aristofanés. NeboN kdosi jiný, chtěje Stratokla ještě předstihnout podlízavostí, navrhl přijímat Démétria, kdykoli zavítá do Athén, takovými projevy vítacími, jakých se dostává Démétře a Dionýsovi; a tomu, kdo se při tom přijetí nejvíce vyznamená skvělostí a nádherou, aby se dávaly ze státní pokladny peníze na votivní dar. Konečně také nazvali z měsíců múnychión démétriónem (znám i z Kassandreie a Magnésie, z Boiótie a z Lokrů pak v dórské podobě dámátrios) a ze dní poslední v měsíci démétriadou, ze slavností pak městské Dionýsie přejmenovali na Démétrie. Nad většinou těchto věcí projevilo božstvo znamením svou nevoli. Peplos, do něhož byli, jak se usnesli, vetkáni s Diem a Athénou Démétrios a Antigonos, když byl o slavnosti v průvodu nesen Kerameikem, byl nárazem vichřice uprostřed roztržen. Kolem oltářů Démétriových a Antigonových vypučelo ze země množství bolehlavu,
201
ačkoli jinak ani v celé krajině nerostl na místech příliš četných. Toho dne pak, kdy se slavívaly městské Dionýsie, nastalo prudké krupobití, v tu dobu neobvyklé, a oni museli rozpustit slavnostní průvod. A poněvadž napadlo silně jinovatky, spálil mráz nejen všechny vinné keře a fíky, ale také zničil většinu osení. Proto také napsal Filippidés jako Stratoklův protivník proti němu v jedné komedii tyto verše: To pro bezbožnost jeho spálil révu mráz, to pro něho se peplos vedví roztrhl, že boží pocty měnil v pocty pro lidi! Ne komedie: tohle ničí ústavu! (Plútarchos, Život Démétriův, 10nn., přel. F. Stiebitz)
Ohlas, který Démétriovo zbožnění našlo v širší veřejnosti, je – přes všechno její lichocení – zřejmý i ze slov modlitby básníka Hermippa z Kyziku: Jak největší a nejmilejší z bohů všech přítomni jsou v městě, když Démétru i Démétria současně přivedla vhodná doba. Ta přichází sem slavit velebná mystéria své dcery; a on, jsa jarý, krásný, tak jak má být bůh s úsměvem k nám přišel. Je v tom cos velebného: v kruhu přátelé, sám pak mezi nimi – hvězdami jsou-li jeho přátelé, on je slunce samo. BuZ zdráv, ó synu Poseidóna mocného, Afroditin plode! Ostatní bozi buZ jsou příliš vzdáleni nebo sluchem chabí, či nejsou nebo nepečují o nás nic: tebe tu však zříme, ne z kamene či dřeva – ty jsi tím, co jsi. Vzýváme tě tedy: hleZ předně mír nám zjednat, přemilý! Tys náš pán a vládce! (Přel. F. Stiebitz)
Z několika míst Řecka máme doložen i kult těchto osob. Na Thasu se nalezl delší nápis, který reguluje svatý klid, tj. odložení některých činností, jako oznámení a předvedení soudu nebo práci na poli v době vyjmenovaných svátků. V něm se mezi významnými svátky – např. všeiónská dionýsiovská Anthestéria (Slavnost květů), Sótéria (Slavnost spásy), založená r. 279 na památku záchrany z keltského nebezpečí, Dionýsia, Alexandreia, 202
Thesmoforia (slavnost Démétry a Koré, slavená ženami), Velká Asklépieia, Dioskúria aj. – uvádějí i Démétrieia (nikoliv Démétria, tj. svátky Démétřiny). Z obsáhlého nápisu nalezeného na ostrově Kóu a pocházejícího z přelomu 2. a 1. století př. n. l. se dovídáme, že ten, kdo si zakoupí kněžský úřad v kultu Dionýsia Thyllofora, má podle finančního vzoru platného ve svatyni Antigonově složit každoročně na zvelebení svatyně osm drachem a v případě, že je nesloží, bude pokutován dvojnásobnou částkou. Osoba, která dosáhla božských poct, tedy zpravidla král nebo královna, byla současně poctěna vším, čeho se dostávalo bohům. Byla jí tedy zřízena svatyně nebo oltář, na němž jí pro ni ustavený kněz přinášel oběti. U zvláště významných postav se setkáváme i s tím, že města měla ve svém kalendáři stanovený sváteční den, kdy se okázale vzpomínalo na její první návštěvu města. Takto uctívá např. město Pergamon návštěvu svého krále Attala III. (138 –133). Ke zdaru se usnesla rada a lid v Pergamu: Budiž náš král (tj. Attalos III.) ověnčen zlatým vínkem a nechN je jeho pět stop veliká socha, zpodobující krále v plné zbroji stojícího u válečné kořisti, zasvěcena v chrámu Asklépia Spasitele, aby tak on byl ve stejném chrámu, je jako bůh, a nechN je i zlatá socha jeho sedícího při mramorovém sloupku na koni vedle oltáře Dia Spasitele postavena tak, aby byla na nejpřednějším místě na náměstí, a nechN každého dne pálí věnconoš, kněz králův a pořadatel závodů kadidlo králi na oltáři Dia Spasitele. Osmý den, kdy přišel do Pergamu, nechN je po všechen čas dnem svátečním a nechN se o tomto dni každoročně koná pod vedením Asklépiova kněze velkolepý slavnostní průvod od budovy prytaneia ke svatyni zasvěcené Asklépiovi a králi za účasti všech obyvatel, jak je tomu zvykem. A nechN pro ně na oběN a na posvátný hodokvas vydá správce důchodů stanovených na svátosti padesát drachem z důchodů Asklépiovy pokladnice a nechN o oběN a o posvátné přivítání se starají kněží. NechN jsou i vyhotoveny nápisy, a to na kovové soše „lid ctí krále Attala Filométora (Matkomila) a Euergeta (Dobrodince), syna boha krále Eumena Sótéra (Spasitele), pro jeho zdatnost a statečnost ve válce, kdy zvítězil nad svými protivníky“ a na mramorové soše: „lid ctí krále Attala, Filométora a Euergeta, syna boha krále Eumena Sótéra, pro jeho zdatnost a rozvážnost znásobující dosavadní stav a velikost“. Kdykoli pak přibude do našeho města, tu nechN … kněží a kněžky otevřou chrám, zapálí kadidla a modlí se, aby bylo dáno jak nyní, tak i na věky králi Attalovi Filométorovi a Euergetovi zdraví, spása, vítězství a moc jak na zemi tak na moři, jak útočícímu tak bránícímu se, a nechN jeho vláda po všechny věky trvá v úplné bezpečnosti a bez jakékoliv újmy. A nechN mu vyjdou vstříc kněží a kněžky, vojevůdci, úředníci, vítězové závodů, představitel gymnasia s eféby (jinochy) a vychovatel s chlapci, všichni mužští občané, ženy i panny i ostatní obyvatelé, všichni ozdobeni vínky a ve slavnostním šatu. Den, kdy král přibude do města, nechN je svátkem a občané nechN obětují po fylách (městských čtvrtích). Každá fyla dostane z chrámových i obecních
203
důchodů dvacet drachem. A když lid začne obětovat velkolepou oběN králi na oltáři Dia Spasitele, tu nechN svatý hlasatel oznámí: „lid uctil krále Attala, Filométora a Euergeta, syna boha krále Eumena Spasitele, zlatým vítězným býkem …“ Aby tyto příkazy byly zřejmé, budiž usnesení vepsáno na mramorovou stélu (stojící kamennou desku) a postaveno v Asklépiově svatyni před jeho chrámem a pečovat o ně budou stratégové (= městští správci). Usnesení nechN má trvalou platnost a je zaneseno mezi svaté zákony!
V některých krajích byl panovnický kult doprovázen výraznými architektonickými stavbami. Vysoko v horách jihovýchodního Turecka je v pohoří Tauru grandiózní posmrtný kult kommagénských králů. Jejich obrovské sochy, dlouhé nápisy i skalní reliéfy spojují tyto krále Kommagény s řeckým prostředím a řeckými bohy, především Héraklem. S ním se na reliéfech setkává kommagénský král Antiochos I., na jehož mitře je vyobrazeno souhvězdí v den, kdy se král narodil, a dále se slunečním iránským bohem Mithrou, s nímž si na důkaz přátelství podává pravici. Jinou slavnou stavbou je Mausóleion, skvostná hrobka vládce Karie Mausóla, jejíž jméno dostalo obecný význam. Jednotlivá města měla tedy ve svém pantheonu jednak původní místní bohy, kteří mohli poklesnout na přídomek boha přeneseného z řecké oblasti, jednak řecké bohy a konečně hlavní bohy svého státního útvaru, především ty, které měla v obzvláštní úctě vládnoucí dynastie. V nově zakládaných městech se řecké kulty organizovaly a upevňovaly podle rozhodnutí svého zakladatele. Tak na předměstí Antiochie v Dafné věnoval Seleukos I. pozemek pro svatyni Apollóna a Artemidy. Zde byla jedna část vyhrazena jako exteritoriální útočiště (asylon) pro ty, kdož hledali v chrámu svou ochranu. Jeden ze zdejších hojných pramenů byl nazván Kastalia,
Bronzový medailón císaře Gordiána s jeho portrétem jako slunečního božstva. Revers: císař jako Mithra
204
aby takto připomínal Delfy, neboN věštby udílel i místní Apollón. Mnohé kulty vznikaly jako propojení místního a řeckého boha. Tak je tomu v Sýrii, kde je bůh hromu sídlící v pohoří Kassios ztotožněn s řeckým Diem jako Zeus Kassios. Jeho ctitelé, aN už přesídlenci, kupci nebo vojáci, zanesli tento kult do egyptského Pelúsia, kde je potom tento syrskořecký bůh uctíván mezi egyptskými bohy, později i do Řecka, a v římské době do podunajského Carnunta u Vídně. Značnou proměnu doznalo v helénismu kněžstvo, jehož počet narostl v důsledku vzniku nových svatyní. Zatímco v klasické době bylo postavení kněze úřadem, v helénistickém období vzniká kolem svatyní trvalý kněžský stav. Jeho představitelé mohou svou funkci postoupit někomu dalšímu prodejem. Tím kupující získal nejen společenské postavení, nýbrž i hmotné zabezpečení: připadaly mu kusy obětovaných zvířat, peníze za jejich odprodej – šlo totiž o posvátné maso, o které byl zájem – a peníz, který vzhledem ke svému tvaru nahradil dřívější obětní koláč. Chrámy vlastnily též pozemky různé velikosti. Už při zakládání města jim byla vyhrazena jedna třetina půdy, avšak tam, kde chrámy navazovaly na staletou tradici, jako tomu bylo v Egyptě a na syrském území, např. v Emese, měla chrámová půda velký rozsah. ZvlášN rozlehlé byly chrámy, které představovaly samostatnou hospodářskou jednotku, takže se hovoří o kněžských státech v Malé Asii, např. při chrámu Kybely a Attida v Pessinúntu, nebo Matky Dindymené (tj. Horské) u Kyziku, která byla podle mytologie Kybelinou matkou. Mezi státními útvary vznikaly nové nebo pozměněné vztahy, které obce musely respektovat. Města uzavírají vzájemné dohody na ochranu svých obyvatel při pobytu mimo hranice města, ve smlouvách či v propůjčeních čestného občanství se dočítáme o právu na přijetí v cizím městě (proxenia), o nároku na právní bezpečnost (asylia), o právu na čestné místo v závodech (proedria), na čestné občanství (politeia) nebo na svobodný vjezd do přístavu či na výjezd z něho. Vazby mezi spřátelenými městy, tedy nejen mezi mateřským městem a jeho osadami, jako tomu bylo od dob velké kolonizace, upevňovaly i vzájemné návštěvy vybraných delegátů, kteří jako diváci (theórové) přihlíželi slavnostem či závodům. Theórové stáli pod božskou ochranou, a proto se k nim připojovali procházející kupci nebo pocestní. Podobné ochrany požívali i herci a potulní umělci, kteří jako Dionýsovi umělci (Dionysú technitai) byli pod patronací tohoto boha. Četné smlouvy a právní závazky poznáváme z početných, do kamene vtesaných 205
smluv a tzv. svatých zákonů, které pomocí náboženských předpisů upravovaly mezilidské vztahy. I toho bylo zapotřebí, protože masy pohybujícího se lidstva ztrácely pocit mravní zodpovědnosti a při uvolňujícím se náboženském cítění jednaly uvolněně a bez zábran. Tak v letech 220 – 217 vyloupili Aitólové makedonské chrámy, zejména ve městě Diónu pod Olympem, za což jim Filipp V. vyloupil pokladnici jejich spolku v Thermu. Naopak ti lidé, kteří se projevovali kladně, byli řazeni mezi dobroděje (euergety), a titul Euergetés, v němž se cítilo náboženské posvěcení, se dostal do královské titulatury v Egyptě, Pergamu, Bithynii a Pontu. Na nižším stupni stál titul filos, latinsky amicus (přítel), kterým se označovali ti, kteří uznávali suverenitu druhého, např. národa římského. Tento titul do náboženského světa nepatřil. Proti klasické době ztratila mnohá hlavní božstva řeckých měst na svém významu. Města, která se nyní stala součástí většího správního celku, přijímala za svůj kult boha, který byl i hlavním bohem státního útvaru. A zase tomu bylo na různých místech různě. V Egyptě, do jehož měst se přestěhovali Řekové, se nové řecké kulty šířily spíše prostřednictvím soukromých osob. V těch městech, která se pro Řeky teprve zakládala, se však nové kulty šířily zásahem státním. Bylo tomu tak v egyptské Alexandrii a v Ptolemaidě, a zvláště v říši Seleukovců. Tak Seleukos I. věnoval Apollónově svatyni v Dafné u Seleukeie, kterou sám založil a která se později proslavila, pozemek. Některé kulty ztrácejí na významu, jiné se však dostávají do popředí. Obojí proces měl za následek, že kolem kultů vznikají náboženské spolky a náboženská sdružení (thiasoi) v míře daleko větší než dosud. Tyto spolky přebíraly povinnosti, které dříve měly fratrie nebo fyly. Nová doba, která staré svazky téměř rozbila, vytvořila podmínky k tomu, aby se kolem kultu některého boha vytvořily skupiny zájemců z určité profesní skupiny nebo stavu. Ve spolcích se často navazovalo na staré místní tradice, ale vedle toho do nich vstupovali lidé i proto, aby zlepšili své společenské postavení; vyniknout teZ v obci nad průměr nebylo už tak snadné jako v době její samostatnosti. Společenský význam těchto sdružení, soustředěných nakonec nejvíce kolem kultu Dionýsova, převládal nad významem náboženským. To vedlo k jejich úpadku, a v době kolem přelomu letopočtu se již tyto spolky udržují většinou jen v okrajových oblastech Pontu a ve vnitrozemí Malé Asie, převážně jako střediska uzavřených orgiastických kultů. 206
V hraničních krajích antického světa, jako v Thessalii, nebo v těch, kde převládala tradiční víra, žilo odedávna kouzelnictví a jeho vyšší forma, magie, která byla ve styku s dobrými i zlými duchy. Primitivní projevy této víry v duchy znovu ožívaly za tíživé politické i sociální situace v Malé Asii, mateřském Řecku a sílily v Egyptě. Duchové, daimones, aN dobří či zlí, prolétávají vesmírem a je proto třeba s nimi dobře vycházet, spoutávat si je patřičným slovním či kultovním projevem a využívat jejich pomoci k vlastnímu prospěchu nebo i ke škodě druhého. Oblíbeným sídlem daimonů bylo místo pod měsícem, o němž se soudilo, že jej thessalské čarodějky dovedou stáhnout na zem. Ne náhodou se stal měsíc u pozBronzová magická ruka, dějších novoplatoniků místem, pod nímž římská doba žijí člověku škodící daimoni. Magické praktiky byly si navzájem podobné, aN pocházely odkudkoli: čarování probíhalo za noci, do ohně se házely vonné čarovné byliny a podoby těch, jejichž život měl být zmařen, používalo se tu kostí ze hřbitova i zvířecích, různých stužek, zpravidla náležejících těm, koho mělo čarování postihnout, využívalo se kroužícího magického kruhu nebo vlčka, jejichž pohyb naznačoval směr kouzla, přivolávaly se bohyně Seléné (Luna), Hekaté a jiná obdobná s nocí a chmurami spojovaná božstva, vyslovovala se dlouhá a nesrozumitelná slova, jimž se přičítal mocný účinek. Magická zaklínání se psala na olověné destičky a zahrabávala do země. Jejich nálezy nám přibližují čarovné postupy jak textem, tak vyškrábanými kresbami duchů či nepřátel. Čarování mělo být pro zamilovanou dívku prostředkem, jak získat lásku milovaného muže, ale nalezené destičky nás seznamují i s vášnivými a sobeckými zamilovanými muži, jimž má přivolaný duch přivést dívku za vlasy a za střeva a která se nesmí ničeho dopouštět (destička to přesně vypisuje) s nikým jiným než právě s ním. Znění těchto dokumentů se v některých případech opakuje, což nasvědčuje tomu, že se magické texty vyráběly řemeslně a že byly obchodním artiklem. 207
Literární popis čarování uchovali pozdějším věkům zejména Theokritos ze Syrakús, Vergilius a Horatius; Diogenés Laertios, autor životopisů proslulých filozofů ze 3. stol. po Kr., se zase zmiňuje o Voltairovi 4. stol. př. Kr., jímž je Bión z Borysthenu, který na smrtelné posteli usiluje pomocí kouzel zvrátit nepřátelství bohů vůči sobě pro svůj život bez víry. Do magických kleteb vstoupilo mnoho jmen z náboženského okruhu nečekaně, především z židovského prostředí. Důvody pro to neznáme. Pronikavý význam mělo to, že představy o duši se vlivem orientálních představ, zvláště judaismu, rozrostly a pronikly jak do zkoumání přírody, tak člověka. Takto se staly nedílnou součástí filozofického zkoumání, které vrcholilo koncem císařství. Představitel stoické filozofie Poseidónios, který ovlivnil Cicerona a Seneku, se domníval, že vesmír je oduševněný a má lidskou podobu: játra v Měsíci, srdce ve Slunci atp. Všechny jeho části jsou v podobném souladu, sympathii, v jaké je realita a ji napodobující magický akt, vesmír prostupuje světový duch, logos, kterému stoikové říkali Zeus nebo Juppiter. Obdobně má i člověk v sobě ducha – tomu se říkalo daimón –, vedle něhož existují další daimoni, totožní s dosavadními bohy. Starší lidová víra, že duch ovlivňuje tělo, např. tzv. barydaimón vyvolává tělesné těžkosti, potíže (barys = těžký), zde byla dovršena v názoru, že dobrý daimón vyvolává v člověku dobrý vztah k bohům a pocit jeho vlastního blaženého štěstí (eudaimonia) a že naopak zlý daimón je příčinou lidského šílenství a neštěstí, kakodaimonie (eu = dobře, kakos = zlý, špatný). Problém lidského štěstí a blaženosti hodlali lidé vyřešit svou vlastní cestou k bohu. Svědectví o tom máme v bohaté antické literatuře filozofické, ale i ve sděleních v Egyptě nalezených papyrů, jakým je jeden papyrus z Oxyrynchu, z něhož je tento výsek: Není v tom žádná zbožnost, když se udržují obvyklé náboženské povinnosti, ačkoliv přinášení obětí, aby se dálo v náležitý čas, je – jak jsem říkal – věcí přirozenosti, ne ovšem tak, když se pod tlakem událostí znovu pronáší: „Mám strach ze všech bohů a ctím je a těm chci obětovat všechno a těm chci všechno přinést na oltář.“ Takový člověk je snad někdy ovšem více hoden zalíbení (bohů) nežli ostatní prostí lidé, nicméně však ani toto chování není pevným základem zbožnosti. Ty potom, člověče, považuj za nejšNastnější správně se rozmyslet. To je naprosto to nejlepší, co můžeme mezi tím vším, co tu na světě je, promyslit. A obdivuj tuto schopnost rozmýšlení se a cti tuto božskou věc. Dále nemáš uctívat bohy proto, že si myslíš, že tím můžeš získat jejich přízeň, tak jako se to budou domnívat lidé, kdykoliv tě spatří projevovat svou zbožnou úctu, ale uctívej je toliko tehdy, když na nich vidíš vzhledem vlastní blaženosti více vznešenosti v našem pojetí. A při Diovi i o učení, které uvádíš do
208
své praxe, tě musí ubezpečit rozum, že zasluhuje více následování, a ten rozum ti dovolil obětovat bohům. Ty jsi naplnil to, co je důvěryhodné a vděčné, uskuteční-li se v pravý čas, tím, že uctíváš naše pojetí víc než sebe svými spoluvrozenými tělesnými rozkošemi, kdykoliv se pro ten účel hodí, avšak že jindy při tom užíváš i doprovodných kultovních předpisů. Strach ale s sebou nevoZ ani domněnku, že se zavděčíš bohům tím, že tohle děláš. U Dia – tak se to volá – čeho se bojíš? Domníváš se snad, že oni (= bozi) činí bezpráví? Což není jasné, že je tím snižuješ? Nebudeš potom považovat božstvo za něco ubohého, je-li snižováno srovnáváním s tebou? Nebo si myslíš, že když vykonáš něco špatného, že se bůh usmíří, budeš-li mu obětovat tisíc krav? Anebo že ti to spočítá jako nějaký člověk a že ti někdy i sleví z tvé pokuty? Ovšemže se lidé domnívají, že se jich musí bát a že je musí uctívat takovými obětmi, aby oni – chyceni odvedeným poplatkem – nemohli proti nim postupovat, takže by jim – aN už by se tak domnívali správně – vůbec nevzešla škoda či – aN nesprávně by uctívali to, co je nad ně silnější, byli by na tom dobře. (Pap. Ox. 215)
Královské dynastie se opíraly o mýtus, že je jejich prapředkem a rodovým ochráncem určitý bůh: u Ptolemaiovců Zeus a Héraklés, u Seleukovců Apollón, u pergamských Attalovců Dionýsos s Athénou. Jiní se dávali zasvěcovat do mystérií existujících od pradávna a v tajných zasvěcovacích obřadech chtěli spatřit zjevení se božstva (epifaneia), poznat jeho vynikající účinné projevy – tzv. aretai, latinsky virtutes (obě slova původně označovala spíše mužnou vlastnost, ale v helénismu už ctnost) – a vystavit se jejich působnosti (energeia). Za helénismu se pozměnilo dosavadní pojetí boha Dionýsa, který se z boha plodnosti, vína a veselí, příp. divadla, stal bohem slaveným v tajných uzavřených společenstvích, do nichž se zasvěcovalo při roztrhání živého zvířete a pojídání syrového masa tak, jak tomu bylo zvykem v archaickém období na ostrovech při maloasijském pobřeží. Největší podpory se tomuto kultu dostalo na přelomu 3. a 2. století, především od Ptolemaia IV. Tryfóna (221– 204). Kolem postavy Dionýsa vznikl i další nový mýtus, v němž thrácký Orfeus přenesl mnoho z postavy a kultu egyptského Dionýsa na thráckého Bakcha – nyní byl Dionýsos označován maloasijským thráckým jménem Bakchos. Dionýsovy osudy byly tak druhotně přeneseny do Řecka. V novém mýtu se objevuje i zpráva, že Dionýsos prošel vítězně světem a že přes padesát let vládl v Indii. Na základě tohoto mýtu se k němu obraceli králové ve válce prosbou o vítězství a Ptolemios XII. (80 – 51) se považoval za nového Dionýsa. 209
Chrám Bakcha v Baalbeku (Libanon)
Význam si podržely i věštírny, které ovšem ani nyní nesdělovaly budoucnost, nýbrž vyjadřovaly boží názor na dotaz, vznesený k božstvu jejich prostřednictvím. A tak se bůh vyjadřoval k zavádění nebo proměně kultů, závodů, asylií (zaručení bezpečí bohem) atp. Zejména vzrostl význam Apollónovy věštírny v Delfách, protože se tomuto bohu připisovala zásluha na porážce keltského vojevůdce Brenna v zimě roku 279 – 278. V Delfách se potom každoročně opakovala děkovná slavnost za záchranu (Sótéria). Během ní přijížděla do Delf poselstva a přinášela hojné dary do chrámové pokladnice. Delfy potom udílely osobnostem, které se o ně zasloužily, čestné občanství (proxenia); zejména požívaly přízně četných králů, především pergamských, kteří zde vykazují stavební činnost a věnují svatyni sochy králů Sýrie a Makedonie a sochu římského velitele Aemilia Paulla. Rozkvět Delf ukončil Sullův vpád do Řecka (r. 86), při němž byly 210
Delfy spolu s Olympií a Epidaurem postiženy kontribucí chrámových pokladů, které dal Sulla odvézt do Říma. Zchudlá a nikým nechráněná svatyně byla potom ještě vypálena thráckými kmeny. Těžké chvíle válek doléhaly na prosté obyvatelstvo, které užívalo jednodušších a přístupnějších způsobů věštění, jako z kruhů na hladině po vhození kamene, z pohybu světla kahanu, z pohybu misky, z vrhu tří kostek, jejichž součet udával verše z Homéra, vykládané pak jako věštba atp. Značně se rozšířila víra v sympathii lidského života a hvězd, zejména v okamžiku narození. Tím dostala větší zdůvodnění astronomie, která se rozšířila z východu, ale sledování nebe vedlo rovněž k upevnění vědeckých poznatků (mathéma). Odtud se pozorovatelé hvězd nazývali nejčastěji astrologoi nebo astronomoi, ale k rozlišení na hvězdáře Kynický filozof Diogenés a hvědopravce došlo až v císařské době. Vytvářely se i mýty o proměně člověka ve hvězdu (katasterismos), které se staly oblíbeným námětem poezie (Eratosthenés – Bereničina kadeř, Caesar v Ovidiových Metamorfosách). Tato posmrtná útěcha, které se dostalo jen výjimečným osobnostem, byla doplňována novými představami o tom, jak bude vypadat posmrtný život a jaký je záhrobní svět. Jeho pestrost, a tím i vlastní nejistotu, vyjadřují jak pisatelé, tak zejména anonymní tvůrci náhrobních nápisů, v nichž je tradiční víra lidového podání prostoupena záblesky soudobých filozofických pohledů. Proměnou prochází zejména představa o héróovi, v němž se od nepaměti spatřoval duch mrtvého bájného hrdiny, zakladatele města či mimořádně zasloužilého občana, především padlého ve válce; jeho kult se zpravidla vázal k místu – aN skutečnému či bájnému – uložení jeho mrtvého těla. Nyní rozhoduje o jmenování héróem obec a oběti se mu přinášejí kdekoliv; tím se smazává hranice mezi dávnými a současnými héróy i mezi stejným způsobem uctívanými bohy. Je to ostatně cesta, po níž se odvíjel i kult vladaře. 211
Náhrobní nápisy promlouvají o upřímných mezilidských vztazích, zvláště uvnitř manželských párů, nezřídka kombinovaných z Řeka a domorodky (obrácený vztah téměř nenacházíme), dávají duši ženy se vznést mezi hvězdy (to ovšem je výjimečné), hovoří se v nich o věrném psu, neboN se sbližoval obraz světa zvířat a světa lidí, tj. všeho živoucího, a samo přátelství se stalo požadavkem kladeným jak na zasvěcené do mystérií, tak na stoupence něReliéfy kostlivců významných postav, ukazujíkterých filozofií. Ale nápisy na cích na rozpor mezi světem živých a mrtvých hrobech připomínají – a tím v duchu epikurejské a kynické filosofie, i hrozí – pověstnou trojici podstříbrný poklad z Boscoreale u Pompejí světních soudců, připomínají pomíjejícnost světa tím, že ubohou kostru v hrobě připisují pověstnému krasavci Hylovi, anebo že vyjadřují skepsi k posmrtnému životu či připomínají stvoření člověka Prométheem z hlíny, do níž se vrací po smrti. Proto má každý za života užívat slávy za svou čest i statků nabytých jen na krátký čas. V dlouhém trvání helénismu se střídala jasná období s těmi, v nichž války – Říma s Makedonií a Sýrií či trvalé srážky Sýrie s Egyptem, abychom vzpomenuli nejhlavnějších – a hospodářský úpadek vyvolávaly pocit, že můžeme slast či bolest jen pociNovat, ale ne vysvětlit, a že nejlépe se osobní problémy vyřeší sebevraždou, jak se to stalo módním názorem za Ptolemaia II. Filadelfa. Dosavadní názory na úlohu bohů a na jejich podstatu se s prohlubováním vědeckého poznání přírody ještě více oslabovaly a nové myšlenky, k nimž docházely různé filozofické školy – platónská Akadémie, Aristotelova peripatetická škola v Lykeiu, Epikúrova v Afroditiných sadech (ty všechny vznikly v Athénách), či stoická (jejíž kořeny jsou na Kypru) tomu jen napomáhaly. Tyto směry měly svou školu především v Athénách. Mládež celého světa zde naslouchala novým názorům a dále je pak už jako učitelé rozšiřovala po celém helénistickém světě, když po různých měs212
tech konala veřejné vzdělávací přednášky. Už zde doznávaly v Athénách získané názory svého zvulgarizování, které se stupňovalo v jejich pronášení herci na scéně, především komické. Na druhé straně se tím ovšem veřejnost dovídala o problematice etiky a přírodních věd. Nové poznatky přinášely i nové interpretace snů, možnosti předpovědí, výklady o podstatě bohů a jejich úloze ve společnosti, podstatě a nesmrtelnosti duše atp. K těmto myšlenkovým podnětům, které vycházely zvláště z Athén, přistupovaly i konkrétní badatelské výsledky, které předkládali badatelé zaměstnaní jako knihovníci tří alexandrijských knihoven, zejména Domu Múz, Múseia. Alexandrijský příklad soustavného pěstování vědy, které podporoval ještě před vybudováním Alexandrie sám Alexandr Veliký – žák zakladatele peripatetické školy Aristotela, který dal popud k systémovému pojetí vědy –, nalezl své pokračování na dalších místech, jako v Pergamu, Efesu, Tarsu, v pontském království Mithridatově atp. Přes počáteční odpor římských aristokratů pronikl helénismus i do Říma, kde se jeho pojetí světa jako obrovského jednotného organismu střetlo se starým římským pojetím „Říma a ostatního světa“, jehož je Řím pánem. To se projevilo i v přístupu Caesara, Antonia a Octaviana k této otázce, kterou zodpověděl Octavianus vítězstvím nad egyptskou Kleopatrou a jejím přítelem a stoupencem Antoniem. Tím také na čas vyřešil vztah Východu a Západu, který byl po něm několik století řízen z Říma. Ale to už je otázka pokračování helénismu v dalších staletích.
213
Z¡NIK ANTICK…HO N¡BOéENSTVÕ
Politický vývoj ve Středomoří vedl k vytvoření řeckořímského světa, jehož podoba v jednotlivých zemích vykazovala značné rozdíly. Roku 217 př. Kr. se usnesením senátu přestaly rozlišovat domácí představy bohů (indigetes) od nově přijatých (novensides), což vedlo k vytvoření kategorie římských kultů (sacra Romana) a kultů cizího původu (sacra peregrina). Tato politika vedla přes kritická stanoviska různých skupin ke klidnému vyrovnávání se Říma s představami helénistického náboženství a zabránila vzniku hlubší krize v náboženské oblasti. Od r. 29 př. Kr. se rozvíjel císařský kult, aN už v podobě z Malé Asie přijatého kultu Augusta a Romy, nebo apotheózou zavražděného Julia Caesara, jehož zhvězdnění odpovídalo myšlení alexandrijských vzdělanců. Tyto proměny doprovázelo samovolné šíření východních kultů, které stavěly do popředí své hlavní božstvo, uctívané nezřídka orgiastickými obřady. I když se sacra Romana a peregrina úředně rozlišovala, mnozí císaři projevovali z různých důvodů sympatie k cizím kultům. Císař Caligula jako vzdálený příbuzný triumvira Antonia podporoval egyptské kulty; Claudius přijal do římského kultu maloasijského Attida. Nero soukromě uctíval bohyni Atargatis, jejíž mystéria popsal Lúkianos ve spisu Syrská bohyně. Hadrianus a Marcus Aurelius se dali zasvětit do eleusinských mystérií, Commodus se prohlásil za římského Hérakla a Caracalla roku 212 zrovnoprávnil nejen obyvatelstvo impéria, ale i jeho bohy. K významně se rozšířivším bohům patří v Athénách od 5. stol. známý maloasijský Sabazios, kterého jeho jméno sbližovalo se židovským božím přívlastkem Sabaoth. Jeho zasvěcencům se slibovala posmrtná účast na jeho podsvětní hostině. Egyptský Sarapis, snad spojení bohů Apise a Osirida, byl od dob Ptolemaia I. hojně rozšířen, což dosvědčují jeho sochy, 214
připomínající Dia, ale navíc s výraznou ozdobou hlavy. Římská vojska působící na Východě rozšířila íránský kult neporazitelného boha Mithry a od konce 1. století po Kr. kommagénský kult Dia z Dolichy. Ten byl zobrazován stojící ve válečném úboru na býku s bleskem v levici a s dvojsekyrou v pravici. Býval doprovázen i svou ženou Hérou z Dolichy, stojící na krávě. Jsou zachyceni na četných reliéfech, ale i na kovových trojúhelníkových násadcích na tyč, které nosili v kultu jeho služebníci. Třetí století našeho letopočtu bylo stoletím velkých proměn ve společnosti, které se promítly do současného myšlení. Řecká filozofie se v té době přiklonila k orientální mystice. Rozkvétá novoplatonismus, který viděl nejvyšší princip v jediném bohu, jehož emanace prostupuje a oživuje přírodu. Jen ten, kdo se odpoutá od hmoty, jež je nejvíce vzdálena božskému principu, se může v extatickém stavu přiblížit bohu a spatřit jej. Novoplatonikové sami pokládali dosažení tohoto stavu za velmi nesnadné a samotnému Plótinovi, největší novoplatónské autoritě, se podařilo spatřit boha jen dvakrát. Plótinos, Porfyrios a Iamblichos nalezli ohlas ponejvíce v nejvyšších a filozoficky vzdělaných vrstvách. Pro prosté lidi byly jejich nauky příliš abstraktní. Tehdy jsou na vzestupu také orientální kulty a dostává se jim podpory od samotných císařů. Císař Elagabalus vystupuje jako kněz boha Baala z Emesy nad Orontem a za své krátké vlády (218 – 222) dává do Říma převézt černý kámen nového boha Elagabala a vystavět mu chrám, kam byly přeneseny oheň Vestin, kámen Velké Matky bohů, štíty saliů a jiné kultovní památky římského národa. Divoké orgie, vážící se k tomuto kultu, způsobily, že byl kámen po násilné smrti tohoto císaře odeslán zpět do Sýrie a bůh Elagabalus úředně vymazán z lidské paměti (damnatio memoriae). Průlom do dosavadního nazírání byl učiněn. Na myšlenkový chaos ukazuje nejlépe to, že si Elagabalův nástupce Severus Alexander staví na domácí oltář mezi Lary, Penáty a podobizny zbožněných císařů (Divi imperatores) také sošky divotvůrce Apollónia z Tyan, Krista, Orfea a Abrahama. Východiskem z této situace mělo být jednotné sluneční božstvo, jehož státní platnost vyhlásil císař Aurelianus. Nové božstvo, přinesené z Palmyry, mělo být výrazem i oporou nově dosažené státní jednoty. Avšak ani ono nepřežilo svého zakladatele a pro řecké oblasti a řecké náboženství bylo právě tak bez významu jako změny, které v náboženském systému provedl císař Diocletianus. 215
Votivní tabulka: Mithra zabíjející býka, vedle něj syrská božstva, okolo portréty Slunce, Měsíce a smrti
Významnou proměnou prochází řecká filozofie, v níž se prolínají dosud samostatné směry a propojují se s orientální mystikou. Takto se pythagorovské učení o čísle spojilo s platónským učením o Nejvyšší ideji v novopythagoreismu a nadto i se stoicismem a aristotelismem v novoplatonismu. Podobně jako tyto směry začal už na přelomu letopočtu hlásat Filón Žid učení o Nejvyšším principu – Logu, který spojoval s nejvyšší platónskou ideou a s prvním archandělem. Své učení zdůvodňoval tím, že všechny filozofické pravdy jsou obsaženy v Pentateuchu, který je proto závazný pro celé lidstvo. I Filón, stejně jako pozdější platónské směry, se chtěl k bohu přiblížit extazí za vedení Logu. Takto pojatá filozofie názorově stmelila různé skupiny obyvatelstva v otázce nejvyššího boha, ale pro vlastní kult přinesla málo. Tato pozornost vůči jedinému principu, shodnému s bohem, se objevuje i v literatuře, např. v oslavné písni na Přírodu (Fysis), složené Mesomédem. 216
Osudově významnější bylo, že se v řeckých provinciích šířilo křesNanství. Na ně zapůsobila řecká filozofie, a to dalo vzniknout filozofickému směru gnosticismu. Výstižně jej u nás charakterizoval Ferdinand Stiebitz slovy: Jejich cílem (tj. gnostiků) bylo ekstatické zření božstva, z něhož lze čerpat přímé poznání (gnósis) nadpřirozena. Většina gnostiků se prohlašovala za křesNany, ba někteří se pokládali za jediné opravdové křesNany. Obrovská byla literární produkci gnostických sekt; pravověrné křesNanství ji úplně vyhladilo. Pro jeho vývoj měla gnósis velký význam. Podnítila křesNanskou theologii a křesNanskou poesii; oplodnila křesNanské myšlení.
Učení gnostiků, které se šířilo ústy filozofů i v různých spisech anonymně, např. v knihách Herma Trismegista, bylo církví zavrženo jako heretické. A tak pro pozdější staletí zapadly mystické fantazie gnostiků, které měly ve své době široký ohlas. Ten vystupuje z řady amuletů, na nichž čteme i jméno Abraxas, které v pojetí gnostika BasiGnostická gema leida symbolizovalo číslo 365. Abraxas je hlavou všech nebí, kterých je právě 365. Nebe, které vidíme, je třista šedesáté páté a jeho hlavou je židovský bůh. Proti gnostikům se postavila řada vlastních křesNanských apologetů, kteří se opírali o Nový zákon a o jiné křesNanské spisy, jež církev později prohlásila za apokryfní, a vytvořili tak vlastní křesNanskou literaturu. Nové náboženské a filozofické směry zatlačovaly starší představy, ale navazovaly i na starou tradici, a proto z těchto představ mnoho přebíraly. Konečné vítězství nové ideologie bylo usnadněno v průběhu 4. století zásahy římského státu a posléze řadou zákonů, které zakazovaly vykonávání mimokřesNanských obřadů. Konec 4. a začátek 5. století znamená pak těžkou pohromu pro nekřesNany, jejichž posvátná místa podlehla aktivitě mnichů (vypálení Sarapeia v Alexandrii, kácení kultovních hájů), ale na druhé straně burcují přes hrozbu smrti při soudních výsleších křesNany. Zoufalá situace společnosti na všech úsecích bortícího se impéria se projevuje mj. pesimismem, zachvacujícím bohaté, kteří vidí, že jejich majetek k ničemu není. Lidé hledají vysvětlení příčin tohoto úpadku a obracejí se k novým náboženstvím, ke křesNanství všeho druhu a k manicheismu, který gnos217
tické učení rozšířil o perský dualismus světla a tmy, dobra a zla. Jiní hledají přirozený výklad změn, ale i oni nakonec upadají do mysticismu a utíkají se k astrologii. Společnost žije ve velkém boji o světový názor, neboN křesNanská část společnosti, která se od určité doby může opřít nejen o církev, ale i o stát, začíná své stanovisko úspěšně prosazovat. KřesNanské názory pronikají do poezie a do vědy, knihy heretiků jsou nezřídka chovány pod zámkem. Přírodní jevy jsou věřícími křesNany pokládány za nedotknutelné, jejich plné poznání je pouze u Boha. Zákony, vyhlašované římskými císaři, vyhánějí matematiky a astrology s jejich iracionálními a mystickými výpočty, přikazují pálit chrámy nekřesNanských bohů, což vše můžeme sledovat již od doby Konstantinovy, který r. 313 tzv. ediktem milánským zrovnoprávnil křesNanství s ostatními náboženstvími v říši. Avšak ani stoupenci řeckého náboženství se nevzdávají – proti křesNanským zázrakům se pokoušejí postavit své: PROBUZENÍ MRTVÉ V ŘÍMĚ I toto je divotvorný skutek Apollóniův: jedna dívka zemřela – jak se zdálo – v době svého sňatku a její ženich kráčel za márami volaje, jaká že byla a že ten sňatek nebyl dokonán, a současně s ním naříkal současně celý Řím, neboN dívka byla z konsulského domu. Apollónios, který se k této pohromě namanul, pravil: postavte máry na zem a já vás zbavím slz, které pro tu dívku proléváte. A zároveň se zeptal na její jméno. Lidé se domnívali, že prosloví řeč, jako se pronášejí pohřební projevy, které vzbuzují nářek, ale on nic neřekl, dotknul se dívky, cosi nad ní zamumlal a probudil ji ze zdánlivé smrti: tu se dívka ozvala a vrátila se do otcova domu stejně jako Alkéstis, kterou opět přivedl k životu Héraklés. Když Apollóniovi dávali její příbuzní patnáct tisíc, řekl jim, aby je té dívce dali jako věno. – Ani mně samému, ani těm, kteří u toho byli, není však možno pochopit, zda v ní našel jiskřičku života, která zůstala sluhům skryta (říká se, že Zeus sestupuje v malých krůpějích deště, život že však odchází jako dým čelem), nebo zda již vyhaslý život opět zachytil a rozžehl. (Filostratos, Život Apollónia z Tyan 4, 45)
Zastánci nejrůznějších materialistických i idealistických směrů tehdejší filozofie se sjednocují v odporu proti epikúrovcům, a křesNany doporučují vyhnat kamením, jak svědčí Lúkianos: Alexandros tvrdí, že se Pontos naplnil bezbožníky a křesNany, a že zvláště křesNany je třeba vyhnat kamením – zkrátka nastala mu válka… proti Epikúrovi. A zcela právem. Proti komu jinému by s větším oprávněním bojoval člověk – divotvůrce a přítel věšteb, největší však nepřítel pravdy, než proti Epikúrovi, muži, který spatřil podstatu přírody a jediný znal pravdu, která je v ní? VždyN stoupenci Platónovi, Chrysippovi a Pythagorovi jsou si přáteli a panuje mezi nimi hluboký mír. Nezkrotný Epikúros –
218
tak ho totiž nazýval – je právem jeho největším protivníkem, neboN toto vše považuje za směšné a naivní. (Lúkianos, Alexandros či Lžiprorok, přel. L. Varcl)
Významné jsou pro poznání tehdejšího života zprávy, které informují o vztahu obyvatel k tradičním institucím, jako je následující list císaře Juliana Apostaty: Dopis císaře Iuliana Arsakiovi, veleknězi galatskému. – Řecké vzdělání a náboženství ještě na tom není tak, jak bychom si přáli, a to vinou svých vlastních vyznavačů. Činy bohů jsou vznešené a velké, silnější nad každou modlitbu a nad každou naději (budiž mým slovům přízniva bohyně Adrasteia – Nevyhnutelná), vždyN ještě nedávno by se nikdo ani v modlitbách neodvážil žádat tak velikou změnu, jaká se v tak krátké době stala. – Proč se tedy domníváme, že to stačí, proč si neuvědomujeme, že růst bezbožnosti (= křesNanství) umožnila nejvíc láska k cizincům, ohled a péče o zesnulé a jejich hroby a vznešenost života, jak ji křesNané vyznávají? Myslí tedy, že je nutné, abychom se o všechny tyto věci opravdově snažili my. A nestačí, abys byl takový jen ty, ale aby takoví byli vůbec všichni kněží v Galatii. BuZ je kárej, nebo je přesvědčuj, aby byli horliví, nebo je od kněžských povinností odstav, nebudou-li chtít se ženami, dětmi a služebníky docházet k bohům a budou-li snášet, aby se jejich otroci, synové nebo manželky nechovali k bohům uctivě a aby dávali přednost bezbožnosti před zbožností. Ty, kteří se dají přesvědčit, cti, ty, kteří neposlechnou, odstraň. V každém městě dej vybudovat dostatek budov pro cizince, aby tak cizinci a příchozí mohli zakusit naši lásku k lidem, a kdokoli, kdo bude potřebovat peníze – nejen příchozí z našich lidí, ale i kdokoli jiný. Již jsem vymyslil i odkud vezmeš peníze. Poručil jsem totiž, aby každého roku bylo po celé Galatii rozdáno 30 tisíc modiů pšenice a 60 tisíc sextariů vína. Nařizuji jako nutnost, aby pětina z toho byla věnována chudým, kteří slouží kněžím, a zbylou část abychom rozdělili mezi cizince a žebráky. Je přece ošklivé, když mezi Židy nežebrá nikdo a živí-li bezbožní Galilejští vedle svých ještě i naše lidi a může se tak zdát, že se my o naše lidi nestaráme. Dále uč i pořečtělé Židy přispívat na takové služby, helénské osady uč odvádět první úrodu bohům, vyznavače řeckého náboženství navykej těmto dobrým skutkům a poučuj je, že toto přece už odedávna činíme… Jsem připraven přispět Pessinúntu, nakloní-li ti jeho obyvatelé Matku Bohů. Pokud o ni však nebudou dbát, nejen že to bude hanba, ale – abych to neřekl příliš tvrdě – zaslouží si i naše nepřátelství. (Iulianos, Ep. 22, ed. Wright)
Konec antického náboženství nebyl tak snadný, jak se zpravidla zdá podle učebnic dějin starověku. Zlomil je teprve tvrdý postup. V novém náboženství, odpovídajícím novým společenským poměrům, se objevují i takové prvky, jaké jsou známy ze starších antických kultů, aniž by přitom z nich byly převzaty: křest, jak je znám z Isidiných obřadů, svatá hostina a přijímání z kultu Sabaziova, přijímání a představa sedmi hříchů z kultu 219
Mithrova, představa Panny stojící na půlměsíci z kultu Isidina; zakladatel mnišství Pachómios byl před svým obrácením ke křesNanství Sarapidovým vyznavačem-katochem; z hesla „vítězí Sarapis“ vzniklo křesNanské „vítězí Kristus“; svátky Ježíše, který vstává z mrtvých, Velikonoce, zatlačují okázalé slavnosti Attidovy, slavení Vánoc je záhy přeneseno na hlavní svátek Mithrův v prosinci. A mystické prvky, připomínající staré řecké náboženství, vidíme nejnázorněji na pravoslavném křesNanství. Cestu ke křesNanskému přijetí světa nám dobře ukazuje epitaf blíže neznámého Aberkia: víru v něm prostupuje vztah k městu, polis, jehož občanství Aberkios získal, a s přáním být v hrobě sám. Toto přání se často objevuje po celém řeckém i římském světě. ŽIVOT A POSLEDNÍ PŘÁNÍ KNĚZE ABERKIA To zde já, občan své zvolené obce, jsem postavit kázal, žijící, abych, až přijde čas, měl kde složit své tělo. Jméno mám Aberkios, a svatého pastýře žák jsem, ten stáda oveček svých i v horách i v nížinách pase a jeho veliké oči se dívají na všechny strany. Ten textům, kterým uvěřit lze, mne naučil také, pak mne do Říma poslal tam samo království shlédnout, ve zlatém rouchu a v sandálech zlatých tam královnu spatřit. Pak už jsem uviděl národ, jenž vlastní přejasnou pečeN, nato uzřel rovinu syrskou i Nisibis a mnohá města, když jsem Eufratés přešel, a všude jsem měl spolubratry, na voze s sebou pak Pavla. Mne hnala dopředu víra, která ke stravě vždy mi předkládá z pramene rybu nesmírně velkou a čistou, již připraví přesvatá panna. Ta ji za pokrm dává mým přátelům po všechny věky, také víno má skvělé, jež podává smíšené s chlebem. U toho všeho jsem byl já, Aberkios; takto to sepsat kázal jsem. A rok sedmdesátý druhý jsem měl už. Ty, kdo chápeš má slova, se pomodli za Aberkia. AN nikdo do mého hrobu už nikoho dalšího nedá – dá-li, aN financům římským dva tisíce zlaNáků splatí, Hieropoli, mé skvělé vlasti, aN jeden dá tisíc.
220
DODATEK
Poznávání různých stránek řeckého náboženství vychází z pramenů, které jsou vlastní celému bádání o antickém Řecku. Vedle pramenů nápisných, papyrologických, numismatických, archeologických atp. jsou to informace, které nám podávají antičtí autoři, především řečtí. Jejich díla zdaleka nejsou v úplnosti dostupná v překladu v žádném národním jazyce; v češtině jsou však zpřístupněna v tak dostatečném rozsahu, že z nich příslušné poznatky můžeme čerpat; jsou to ovšem názory antických autorů, nikoli kritické zhodnocení skutečností. Bylo by zbytečné přinášet zde soupis překladů, které před krátkým časem byly sestaveny T. Polkovou-Vykypělovou v knize L. Canfora, Dějiny řecké literatury, Praha 2001, str. 757– 798, a T. Vykypělovou a P. Kitzlerem v publikaci G. B. Conte, Dějiny římské literatury, Praha 2003, str. 702 – 732. Obě publikace byly pořízeny kolektivem překladatelů pod vedením D. Bartoňkové. Zprávy antických autorů se promítají v kritickém zpracování a srovnávání do odborných publikací, kterých se každoročně objevuje značné množství. Pro hlubší informaci zvídavějšího čtenáře jsme sestavili jejich menší soubor. I zde odkazujeme čtenáře na uvedené publikace, k nimž lze s užitkem připojit bibliografii, sestavenou P. Olivou v jeho knihách Zrození evropské civilizace (Praha 20032), Kolébka demokracie – Dějiny a kultura klasického Řecka (Praha 2000), Svět helénismu (Praha 2001) a Řecko mezi Makedonií a Římem (Praha 1995), které vhodně uvádějí do problematiky antického Řecka. Jeho osudy před překrytím křesNanským světem jsou však natolik komplikované jak po stránce materiálové, tak myšlenkové, že jsme je z naší publikace odsunuli, snad na pozdější dobu nebo pro povolanějšího pisatele. Radislav Hošek
221
BIBLIOGRAFIE
BARTONĚK A., Zlatá Egeis, Praha 1969 —, Odysseové na mořích historie, Praha 1976 —, Zlaté Mykény, Praha 1983 BIANCHI U., La religione greca, Prino 1975 BONNECHERE P., Le sacrifice humain en Grece ancienne, Athe`nes/Lie` ge 1994 BOUZEK J., The Aegean, Anatolia and Europe: Cultural Interrelations in the Second Millenium B.C., Praha 1985 BOUZEK J., Greece, Anatolia and Europe: Cultural Interrelations during the Early Iron Age, Jonsered 1997 BRUIT ZAIDMAN L. – SCHMITT PANTEL P., La réligion grecque, Paris 1989 (též německy) BURIAN J. – OLIVA P., Civilizace starověkého Středomoří, Praha 1984 BURKERT W., Antike Mysterien. Funktionen und Gehalt, München 19943 = Ancient Mystery Cults, Cambridge Mass./London 1987 —, Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche, Stuttgart/Mainz 1977 (též anglicky) —, Homo necans, Berlin 1972 —, Wilder Ursprung. Opferritual und Mythos bei den Griechen, Berlin 1991 DETIENNE M., Apollon, le couteau a` la main. Une approche expérimentale du polythéisme grec, Paris 1998 DETIENNE M. – VERNANT J.-P., La cuisine du sacrifice en pays grec, Paris 1979 DEUBNER L., Attische Feste, Stuttgart 19662 DODDS E. R., Pohané a křes^ané ve věku úzkosti, Praha 1997 DOSTÁLOVÁ R. – HOŠEK R., Antická mystéria, Praha 1997 EDELSTEIN E. J. – EDELSTEIN L., Asclepius, Baltimore 1945 ELIADE M., Dějiny náboženského myšlení I – III, Praha 1995 FARNELL L. R., The Cults of the Greek States I – V., Oxford 1896 –1909 FERGUSON J., The Religion of the Roman Empire, Ithaca 1970 FESTUGIE` RE A. J., Epikúros a jeho bohové, Praha 1996 FONTENROSE J., Didyma. Apollo’s Oracle, Cult, and Companions, Berkeley/Los Angeles 1998 FUSTEL DE COULANGES, Antická obec, Praha 1998 GIEBEL M., Das Geheimnis der Mysterien, Zürich/München 1990 GRAF F., Gottesnähe und Schadenzauber. Die Magie in der griechisch-römischen Antike, München 1996 —, Griechische Religion. In: Nessebrath H. G., Einleitung in die griechische Philologie, Abt. 6, 457– 502, Stuttgart/Leipzig 1957 GUARDUCCI M., Epigrafia Greca IV. Epigrafi sacre pagane e cristiane, Roma 1978 HÄGG R., Ancient Greek Cult Practice from the Epigraphical Evidence, Stockholm 1994 — (ed.), The Role of Religion in the Early Greek Polis, Stockholm 1996
222
HÄGG R. – MARINATOS N. (eds.), Sanctuaries and Cults in the Aegean Bronze Age, Stockholm 1981 HARRISON J. E., Themis. A Study of the Social Origins of Greek Religion, Cambridge 19272 KERN O., Die Religion der Griechen I – III, Berlin 1926 –1938 KRATOCHVÍL Z. – BOUZEK J., Od mýtu k logu, Praha 1994 KUPIS B., Historia religii w starozytnej Grecji, Warszawa 1989 LANATA G., Medicina magica e religione populare in Grecia fino all’eta di Ippocrate, Roma 1967 LISOVÝ I., Ora deserta et inhospita. Lidé a náboženství severozápadního Černomoří (6.–1. stol. př. Kr.), České Budějovice 2001 MALKIN I., Religion and Colonisation in Ancient Greece, Leiden 1987 MARINATOS N., Minoan Religion. Ritual Process Image and Symbol, Columbia 1991 —, Minoan Sacrificial Ritual. Cult Practice and Symbolism, Stockholm 1986 MARTIN L. H., Hellénistická náboženství, Brno 1997 MURRAY G., Five Stages of Greek Religion, London 1935 MUTH R., Einführung in die griechische und römische Religion, Darmstadt 1988 NESTLE W., Griechische Religiosität I – III, Berlin/Leipzig 1930 –1934 NICOLSON J. D., Religion in Hellenistic Athens, Berkeley/Los Angeles/London 1998 NILSSON M. P., Cults, Myths, Oracles, and Politics in Ancient Greece, Stockholm 1951 —, The Dionysiac Mysteries of the Hellenistic and Roman Age, Stockholm 1957 —, Geschichte der griechischen Religion I, 19673, II, 19743, München —, Griechische Feste von religiöser Bedeutung mit Ausschluss der Attischen, Leipzig 1906 —, Les croyances religieuses de la Gre` ce antique, Paris 1955 (též německy) —, The Minoan-Mycenaean Religion and its Survival in Greek Religion, Lund 19502 NOVÁKOVÁ J. – PEČÍRKA J., Antika v dokumentech I., Řecko, Praha 1959 NOVOTNÝ F., Antické státy a náboženství, Praha 1925 OLIVOVÁ V., Sport a hry ve starověkém světě, Praha 1985 . OS´ WIECIMSKI St., Zeus daje tylko znak, Apollo wieszczy osobis´cie. Staroz ytne wróžbiarstwo greckie, Wróclaw/Lódz 1989 PARKE H. W., Festivals of the Athenians, London 1977 —, The Oracles of Apollo in Asia Minor, London/Sydney 1985 —, The Oracles of Zeus, Oxford 1967 PARKE H. W. – WORMELL D. E. W., The Delphic Oracle, Oxford 1956 PARKER R., Athenian Religion. A History, Oxford 1996 —, Miasma. Pollution and Purification in Early Greek Religion, Oxford 1983 PETTERSSON M., Cults of Apollo at Sparta. The Hyakinthia, the Gymnopaidiai and the Karneia, Stockholm 1992 DES PLACES E., La religion grecque. Dieux, cultes, rites, et sentiment religieux dans la Gre`ce antique, Paris 1969 POKORNÝ P., Řecké dědictví v Orientu, Praha 1993 PRICE S., Religions of the Antient Greeks, Cambridge 1999 PUGLIESE CARRATELLI G., Magna Grecia, Milano 1987 Religions du Pont-Euxin, Actes du VIIIe Symposium de Vani (Colchide), sous la dir. O. Lordkipanidze et P. Leveque, Paris 1999
223
RUDHARDT J., Notions fondamentales de la pensée religieuse et actes constitutifs du cult dans la Gre`ce classique, Gene`ve/Paris 1958, 1992 RUSJAJEVA A. S., Religija i kul’ty antičnoj Ol’viji, Kijev 1992 RUTKOWSKI B., Cult Places in the Aegean World, Warszawa 1972 SCHWABL H., Zeus (s dalšími příspěvky od E. Simon, J. Schindler a S. Hiller), München 1978 SIMON E., Die Götter der Griechen, München 1998 SINN U., Olympia. Kult, sport a slavnost v antice, Praha 2003 STEHLÍKOVÁ E., Řecké divadlo, Praha 1991 STENGEL P., Die griechischen Kultusaltertümer, München 19203 STRATEN F. T. van, Hiera kala. Images of Animal Sacrifice in Archaic and Classical Greece, Leiden 1995 ŠEDINA M., Sparagmos, Praha 1997 THOMSON G., O staré řecké společnosti I., Praha 1952 VANTUCH A., Homér a homérsky svet, Bratislava 1960 VERNANT J.-P., Der maskierte Dionysos. Raum und Religion in der griechischen Antike, Berlin 1996 —, Divination et rationalité, Paris 1974 —, Les ruses de l’intelligence. La Metis des Grecs, Paris 1974 —, Mythe et pensée chez les Grecs, Paris 19863 —, Mythe et religion en Gre`ce ancienne, Paris 1987 —, Mythe et société en Gre` ce ancienne, Paris 1974 —, Počátky řeckého myšlení, Praha 1993 VIDMAN L., Isis und Sarapis bei den Griechen und Römern, Berlin 1970 —, Od Olympu k Panteonu, Praha 1986, 2. vyd. WALTER H., Das griechische Heiligtum dargestellt am Heraion von Samos, Stuttgart 1990 WILAMOWITZ-MOELLENDORFF U., Der Glaube der Hellenen I – II, 1931–1959 WILLETS R. F., Cretan Cults and Festivals, London 1962 WÖRRLE M., Stadt und Fest im kaiserzeitlichen Kleinasien, München 1988 WYPUSTEK A., Magia antyczna, Wroclaw 2001 ZIELIŃSKI T., Náboženství starého Řecka, Praha 1930 ZIELIŃSKI T. F., Religija ellinizma, Petrograd 1922
224
REJSTŘÍK JMEN BOHŮ A MYTOLOGICKÝCH POSTAV
Abraxas 217 Adónis 27, 135, 175 Adrasteia 219 Aeneas 178, 181, 189 Aesculapius 187 Afaia 45 Afrodité 21, 58n., 81, 86n., 90, 126, 139, 156, 158, 163, 167, 173, 185, 187nn., 197, 202, 212 – Antheia 188 – Euploia 60 – Kúrotrofos 21 – Kypris 59 – Pontia 29 – Úrania 35, 58 Agamemnón 82, 88, 90, 107n., 176 Achelóos (říční bůh) 128 Achilleus 47n., 81n., 84, 88n., 91– 95, 98, 110, 146 Achilleus Pontarchés 98 Aiakos 141n. Aias 104 Aidós 38 Aigeus 15 Aigisthos 107 Aineias 42, 59, 178 Aiolos (bůh větrů) 167 Aiolská bohyně 126 Aión 147, 179 Aita 171 Aithér 147, 148 Aitólos 36 Alkéstis 218 Amfión 125 Amfitrité 35 Anakové 37 Ananké (Nutnost) 179
Andromaché 91 Anchisos (trójský vladyka) 59 Anthés 125 Anu (chetitský bůh) 59 Anubis 48 Apis 214 Aplu/Apulu/Aplum 173 Apollo 186, 189 – Medicus 186n. Apollón 15, 17, 21n., 32, 38, 50, 60, 69 – 74, 81, 83n., 86, 90nn., 97, 99 –101, 104 –107, 115, 119 –128, 135, 138n., 147, 149, 157n., 162n–164, 166,169, 171, 173, 181, 185n., 191, 196, 204nn., 209n. – Agyieus 70, 135 – Alexikakos 72 – Archégetés 166 – Delfinios 106 – Delfský 15 – Délský 15, 104, 106 – Didymský 32 – Eisénos 101 – Epikúrios 72 – Epimélios 72 – Foibos 70, 158 – Hekatébolos 92 – Hypoboreios 106 – Iatros 139, 186 – Karneios 72n. – Klarský 15 – Kolofónský 17 – Loimios 17 – Lykaios 21, 72 – Músagetés 71, 124 – Nomios 72 – Parnopios 72
225
– Pythios 73, 104n., 115, 120 – Smintheus 22 Arés 54, 60, 65, 80n., 86, 92, 116, 122, 126, 158, 168, 173, 187 Areté 179 Archégetés 164 Arimaspové 103 Artemes/Artumi/Aritimi/Artimnes 173 Artemis 17, 20n., 42, 49 – 52, 54, 59, 66, 86, 104, 114, 116, 119, 125 –128, 134, 161, 163, 166, 173, 185n., 204 – Agrotera 116 – Apanchomené 51 – Aristobúlé 17 – Braurónská 52, 119 – Eukleia 51 – Kordaka 51 – Korythalia 51n. – Kúrotrofos 21, 51 – Lafria 53 – Limnaia 50 – Lúsia 50 – Lygodesma 51 – Orthia 51, 104 – Ortygia 166 – Thermia 50 Asana 169 Asklépios 127, 137nn., 158, 187, 193, 203 Astarté 58n., 171, 185 – Erycina 185 Athéna 17n., 20, 39, 46n., 49n., 53n., 63, 75, 77, 86, 90n., 101, 107, 113, 115 –118, 126, 131, 139, 148nn., 157, 160, 169, 172, 180, 184, 201, 209 – Ergané 117, 131 – Glaukópis 167 – Itónská 17 – Kleidúchos 20 – Niké 139 – Lafria 53 – Metapontina 169 – Pallas 49n.
– Patróia 39 – Polias 77, 116, 159 – Poliúchos 17, 47, 50 – Promachos 47 – Sóteira 20 Atlas 37 Atreus 47 Atropos 87 Attis 27, 190, 205, 214, 220 Atunis 175 Auxó 128 Baal 215 Bakchos 66n., 113, 126, 150, 197, 210 Bakis 101 Baubó 43, 113 Begoe viz Vegoia Bendis 16, 134, 158, 162n. Bitón 106 bohyně Matka 42, 109, 171 Boreás 154, 199 Brimó 21 Britomartis 36, 53 Castor 180nn. Ceres 172, 174, 185, 189 Claudia (vestálka) 190 Clementia 180 Cloacina 186 Concordia 179, 186 Culsans 172 Dafné 122 Daktylové 37 Dardanos (bratr Iasiónův) 37 Deifobos (bratr Hektórův) 91 Deimos (Třes) 87 Demeter 172 Démétér 18, 21, 25, 31, 33, 35, 50, 55 – 58, 63, 86n., 94, 100, 110 –114, 126, 148, 158n., 168n., 185, 188, 191, 202n. – Chloé 188 – Kaberaia 114
226
– Karpoforos 18 – Kúrotrofos 21 – Melaina 57 – Méloforos 18 – Thesmoforos 18 Démofón (syn Théseův) 50 Démofón (syn Kélea a Metaneiry) Démokratia 179 Deoné viz Dioné/Deoné Derzelas (Velký bůh Odésských) 163 Diana 185n., 189 Diké (Právo) 139 Diktynna 36 Diomedés 91n. Dioné/Deoné 74, 90, 109n., 169 Dionýsos/Bakchos 17n., 23, 27, 53, 60, 65 – 70, 86n., 94, 101n., 115, 125n., 131, 134, 143, 147, 149n., 154, 158 –162, 164, 174, 185, 195, 200n., 203, 205n., 209 – Eleutheros 118, 131 – Liknités 68n. – Thylloforos 17, 203 – Zagreus 149 Dioskúrové 32, 37, 113, 167, 179, 181n. Dis Pater 169, 187n. Drimios 66 Eileithyia 128, 184 Eiréné (Mír) 21, 139, 179 – Kúrotrofos 21 Eisénos 101 Élektra (dcera Atlantova) 37 Élektra 57 Elpis 187 Enyalios 60, 65, 116 Enyó 65 Éós (Jitřenka) 81 Erechtheus 196 Erichthonios 117 Erinye 87n., 107, 143 Eris (Svár) 103 Erós 59, 139, 147 Ersa/Ersé 18
Euandros 178 Eufémos (otec Eurybatův) Eumaios 83 Eumenidy 38 Eunomié 38 Eurydiké 154
155
Faethón 158 Fanés 147n. Faunus 178 Febris 186n. Fides 179, 187 Filamón 125 Flora 188 Fobos (Strach) 87 Foibos viz Apollón Foibos Foinikos 90 Fortuna 179 Fufluns 172, 174 Furie 174 Gaia/Gé (Země) 21, 24n., 56nn., 64, 70, 87, 106, 148, 157 – Kúrotrofos 21 Geraistias (nymfa) 128 Géryón 169, 178 Giganti 199 Gilgameš 41 Gorgona 171, 172 Gorgony 38 Hádés (viz též Plútón/Plútos) 35, 45, 80n., 87, 89n., 156, 169, 191, 198 Héfaistos 54, 81, 86, 117, 126n., 156, 158, 160 Hekaté 16, 20n., 102, 135, 163, 185, 207 – Kúrotrofos 21 Hektór 89, 91n., 146 Helena 53, 91 Hélios 81, 83, 87, 111, 122, 150, 156nn. Héra 16, 36, 46, 53 – 56, 59, 63, 72, 78, 81n., 84, 86, 89n., 113, 126, 159n., 172, 180, 184, 215
227
– Argejská 169 – Kúrotrofos 54 – Lakinia 167 – Parthenos 54 – Potnia 53 – Teleia 54 – z Dolichy 215 Héraklés 113, 143, 169, 172n., 175, 178, 180, 209, 214, 218 Hercle 173, 175 Hercules 178, 180, 185n. Hermés 18, 21, 60nn., 72n., 86, 92, 112, 114, 127, 158, 160n., 185, 197 – Empolaios 186 – Hégemonios 61 – Hodios 61 – Charidotés 62 – Krioforos 18 – Psychopompos 61, 112 Hermés Trismegistos 154, 217 Hesperidky 122 Hestia 77, 113, 127n. Himeros (Touha) 59 Hippodameia 56 Homonoia (Svornost) 140, 179, 186 Honos 179 Horkos (Přísaha) 103 Hyagnis 125 Hyakinthos 45, 70, 72 Hygieia 139 Hylas 212 Hyperborejci 103, 106 Hypnos 61, 197 Hypsistos 196 Charitky 38, 87 Charón 45, 173 Charun 168, 171, 173n. Chronos (Čas) 147 Chthonié 103 Iakchos 113, 119 Iambé 112
Ianus 172 Iapetos 87 Iasión 37, 55, 58 Iasios 159 Iasón 169 Iétrios 60 Ifigenie 52, 119, 176 Ikaros 14 Ión (praotec Iónů) Isis 16, 33, 124, 200, 220 Jahve 196 Juno 172n., 180, 184, 189 – Caprotina 184 – Lucina 184 – Regina 189 Juppiter 90, 168, 172, 180n., 183n., 189, 194, 208 – Fulgur 184 – Stator 189 Kabeirové 36, 114, 160 Kabeiró 114, 160 Kakos 183 Kalchas (věštec) 199 Kallirhoé 128 Kandaulés 160 Kanóbos 199 Karpó 30, 128 Kasmilos/Kadmilos/Kamillos 114, 160n. Kastor 32 Kéfisos (říční bůh) 127 Kekrops 18 Kéleus 112n. Kerberos 103 Kéres 87 Kleobis 106 Klóthes (Přadleny) 87 Klóthó 87 Klymené (dcera Ókeanova) 53, 158 Klytaiméstra 107, 176 Koré (Persefoné) 21, 50, 58, 111–114, 119, 203
228
Korybas 37 Korybanti 36n. Kotya/Kotytó 134 Kreúsa 196 Kronos 59, 78, 80, 87, 103, 124, 142, 148, 179, 183 Kronos/Saturnus 178n., 193 Kumarbi 59 Kúréti 36, 148 Kúrotrofos 21, 26, 28 Kybelé/Kybébé 16, 26, 37, 135, 163, 189n., 205 Kyklopové 37n., 167 Ladón 122 Lachesis 87 Laistrygoni 167 Laran/Lalan 173 Latona 186 Letham 173 Léthé (Zapomnění) 103 Létó 36, 42, 86, 128, 131 Leukothea 167 Liber 174, 185 Libera 172, 185 Libertas 179 Limos (Hlad) 103 Lykaón 76 Lýkurgos 66 Lyros (syn Afroditin) 59 Maia (nymfa) 60, 197 Manes (podsvětní bohové) 35 Mania 172 Marisl/Maris/Mari 173 Mars 168, 173, 180, 182, 187, 189 Marsyas 125 Matka Bohů 219 Mater Matuta 171 Matka Dindymené 205 Matka v Agrách 114 Medúsa 184, 198 Mefitis (božstvo pramenů) 167, 169
Megera 141 Melie (dcera Ókeánova) Memnón 89 Menelaos 199 Menerva (Menrva/Merva/Mera) 172, 180 Mens 189 Mercurius 186, 189 Metaneira 112 Mézydis 161 Minerva 172, 180, 184, 189 Minós 141nn. Minyas (král) 47 Minyovy dcery 66 Mithra 204, 215n., 220 Moiry 38, 87 Músaios 101, 150 Múzy 15, 71, 87, 92, 125, 194, 213 Myrtilos 176 Nagal 70 Nebe (viz též Úranos) 24 Nemesis 195 – Úrania 195 Neptunus 64, 173, 186, 189 Néreovny 38 Nestór 63 Nethuns 173 Neznámý bůh 196 Niké 139, 179 Niobé 52 Nymfy 38, 87, 158 Nyx (Noc) 148, 150 Odysseus 63, 83, 91 Ókeanos 103, 122, 148, 156, 158 Olympané 101 Olympos 125 Olynthos 155 Orfeus 23, 101, 125, 141, 147, 149n., 154, 158 Osiris 27, 200, 214 Ostrovy blažených 34, 45, 142, 174
229
Paiéón/Paiavon 71 Pan 117, 135, 196n. Panamaros 20 Panové 38 Pantheios 196 Paris 91, 104, 160 Parthenos 157 Pasithea 87 Patroklos 48, 81, 84n., 89, 92nn., 146, 176 Patrukles 171 Pax 179 Peithó 179 Pélegon 155 Péleus 47 Pelops 56, 141 Penáti 181 Pentheus 66 Perithoos 141 Persefoné (Koré) 18, 35, 57, 90, 111, 135, 149, 156, 169, 185, 188, 191 – Karpoforos 18 – Thesmoforos 18 Perseus 198 Phersipnei 173 Pieros 125 Pistis (Důvěra) 139 Pleistor 161 Plútón/Plútos 20, 56, 58, 60, 111n., 142n., 187, 198n. Pollux/Polydeukés 32, 180n. Polyxena 92 Ponos (Námaha) 103 Poseidón 14n., 20n., 29, 35, 49n., 57, 60, 62 – 65, 80n., 86, 99n., 104, 113, 127, 142, 158n., 173, 186, 198, 202 – Aigaios 14 – Asfalios – Fratrios 64 – Genesios/Genethlios 64 – Helikónský 99, 127 – Hippios 14, 63n. Potamos (= Řeka) 83 Pothos (Žádostivost) 59
Potmos 59 Potnia thérón 42, 171 Priamos 84, 89 Priapos 61, 68 Prométheus 117, 212 Proserpina 169, 188 Prótogonos 147 Pultuke 181 Pythón (drak) 70, 106, 122 Quirinus
180
Rešev 70 Rešev Amukal 70n. Rhadamanthys 141nn. Rhapsó (bohyně šití) 128 Rhea 16, 78, 135, 149, 189 Rhené (nymfa) 161 Rhésos 155, 159 Roma 214 Romulus 178 Sabazios 134, 214, 219 Saliové 36 Salus 179, 187 Samón/Saón 114, 160 Sarapis 200, 214, 220 Sarpédón 89 Satres 173 Saturnus 183n. Seléné 16, 157, 207 Semelé 149 Seuthos 114 Sibylla 101 Silvans 173 Silvanus 173 Sisyfos 110, 141 Sófrosyné 38 Spes 187 Storucí obři 103 Tages (EgypNan?) 176 Tanit 170 Tantalos 110, 141, 143
230
Tartaros 142n., 148 Télemachos 63 Telchinové 37 Téthys 122 Thamyris 101, 125 Thanatos 61 Themis 24n., 87, 113, 158 Théseus 15, 50, 95, 117, 119, 132 Thetis 47, 81, 87, 94 Thot 48 Thráké (nymfa) 161 Tilthazis 161 Tinia 172, 180, 189 Titáni (Úraniónes) 38, 69, 79, 87, 148n. Tithónos 81 Tityos 110, 143 Triptolemos 113, 119, 132, 137 Trofónios 131 Turan 173 Tyfón 103 Tyché 19, 140, 179, 194 Uni 172, 180 Úranos (Nebe)
24, 35, 59, 79, 87, 148
Vedius/Veiovis 173 Vegoia/Begoe (nymfa) 176 Velchans 173 Velká matka 42, 48 Velká Matka bohů (Idská) 16, 36n., 41, 126, 135, 189, 215 Velký bůh Histrijských 101 Velký bůh Odésských 163 Venus 185, 187, 189 – Erycina 189 Vesta 189, 215 Vetisl 172n. Victoria 179, 190 Virtus 179 Vulcanus 173, 189
Zagreus 69 Zalmoxis 103 Zas 103 Zbelsúdros 161 Země (viz též Gaia/Gé) 24, 122 Zeus 18, 24, 36n., 50, 53 – 55, 58, 60, 63, 66, 70, 74 – 78, 80 – 91, 103, 105, 109n., 112n., 115, 117n., 125n., 128, 131, 134, 137, 142, 148n., 156n., 159, 161, 167, 178, 180, 182n., 194n., 201, 203nn., 208n., 215, 218 – Aglaios 167 – Akraios 76 – Basileus 74 – Filios 137 – Fratrios 74, 117 – Herkeios 75 – Horkios 156 – Ikmios 75 – Karios 116, 130 – Karpodatés 18 – Karpoforos 18 – Kassios 205 – Katabaités 76, 201 – Katachthonios 90 – Ktésios 42, 75n. – Lykaios 21, 75 – Meilichios 76 – Naios 109 – Ombrios 75 – Olympijský 105 – Olympský 118, 131 – Panamaros 20 – Patér 74 – Patrios 74 – Polieus 77 – Sótér 75, 115, 203n. – z Dolichy 41, 215
231
REJSTŘÍK HISTORICKÝCH OSOBNOSTÍ A ANTICKÝCH AUTORŮ
Aberkios 220 Aemilius Paullus 210 Aischinés 75 Aischylos 14, 57, 103, 107, 139, 149, 156 Alexandr Makedonský 144, 191, 199, 213 Alianos 128 Alkaios 32, 66, 96, 125 Alkibiadés 134 Alkmaión z Krotónu 152 Andokidos 113 Anikétos, Titus Flavius 17 Antigonos Monofthalmos 201, 203 Antimachos z Kolofónu 156 Antiochos I. 204 Antiochos IV. (Epifanés) 201 Antiochos ze Syrakús 167 Antipatros z Thessaloniky 198 Apollónios z Tyan 153, 215, 218 Aratos 193 Archilochos 16, 103 Aristeas 103 Aristofanés 31, 68, 110, 134, 141, 150n., 187, 191, 196, 201 Aristogeitón 119 Aristotelés 96, 103, 115n., 146, 149, 211, 213 Arnobius 102, 171 Arsinoé I. 200 Artemidóros 14 Asinius Polonius 193 Attalos III. 203 Augustus (římský císař) 179, 181, 188, 193, 214 Aurelianus 215 Basileidés (gnostik) 217 Bión z Borysthenu 208
Caesar 188, 211, 213n. Caligula 214 Caracalla 214 Cicero 185, 208 Claudius (římský císař) 190 Commodus 214 Démétrios Poliorkétés 201n. Diodóros 36n. Diogenés ze Sinopé 144, 211 Diogenés Laertios 144, 208 Dión 152 Dionýsios Areopagita 144 Elagabalus (císař) 215 Epikúros 212, 218 Epimenidés z Kréty 101 Eratosthenés 211 Eupolis 134 Euripidés 14, 67, 71, 107, 140, 143, 178 Feidias 55, 86 Filippos II. Makedonský 164n., 191n. Filippos V. 206 Filolaos (pythagorovec) 152 Filón Alexandrijský 216 Filón z Byblu 58 Filostratos 153 Gelón
168
Hadrián 118, 131, 214 Hannibal 188n. Harmodios 119 Hasdrubal 189 Hérakleidés (filosof) 125 Hérakleitos 194
232
Hermippos z Kyziku 202 Hermogenés 197n. Hérodotos 14, 24, 33, 39n., 106, 116, 130, 151n., 156, 196 Hésiodos 21, 34, 40, 58n., 80, 86n., 102n., 107, 116, 122, 134, 147, 160n., 178, 183 Hesychios 14 Hierón I. 105 Hippokratés 145 Hipponax z Efesu 160, 163 Homér 14, 24, 36, 39n., 53nn., 57, 59, 65, 71, 80 – 83, 85nn., 92, 94n., 102n., 113, 116, 134, 142, 154, 159, 197 Horatius 208 Hyblos (král) 166 Chrysippos
218
Iamblichos 215 Isagoras 116, 130 Isaios 75 Ježíš Kristus 19, 193, 215, 220 Julian Apostata 219 Kallimachos 121 Kimón 119 Kirón 75 Kleisthenés 116, 120, 130, 132n. Klémens Alexandrijský 150 Kleopatra 213 Konstantin Veliký 218 Kosingas (thrácký král) 160 Kotys I. (thrácký král) 160 Leukón I. 142 Livius 101, 200 Lucanus 65 Lúkianos 105, 214, 218 Lykúrgos 107, 116, 130 Marcus Antonius 213n. Marcus Aurelius 214 Mausólos 204
Maximos z Tyru 159 Médok (thrácký král) 159 Menandros 196n. Mesomédés 216 Mimnermos ze Smyrny 156 Mithridatés 213 Nero
214
Octavianus 213 Onomakritos (věštec) Ovidius 199, 211
118, 131
Palaifatos 199 Parmenidés 197 Parmiskos (pythagorovec) 131 Pausanias 11, 53n., 65, 70, 105n., 114, 122 Pavel (apoštol) 195, 198, 220 Peisistratos 104, 115, 117nn., 131 Periklés 119 Petr, sv. 19 Pindaros 14, 73, 103, 105, 128, 134, 151 Pittakos 116, 130 Platón 33n., 71, 92, 96, 120, 134n., 142, 149n., 152, 158, 194, 197, 218 Plinius 14 Plótinos 215 Plútarchos 101, 116, 125, 149n. Polyainos 160 Polykleitos 55 Polykleitos Mladší 138 Polykratés 147 Porfyrios 215 Poseidónios (stoik) 208 Proklos 121, 150, 163 Prótagoras 136 Ptolemaios I. (Sótér) 200, 214 Ptolemaios II. (Filadelfos) 200, 212 Ptolemaios IV. (Filopatór/Tryfón) 200, 209 Ptolemaios V. (Epifanés) 200 Ptolemaios VI. (Filométór) 201
233
Ptolemaios IX. (Sótér II.) 200 Ptolemaios XII. (Neos Dionýsos) 209 Pythagoras 147, 151–155, 218 Sardanapal 198 Scipio Nascia 190 Seleukos I. 204, 206 Seneca 208 Servus Tullius 185 Severus Alexander 215 Seuthés 159 Sidonius Apolinarius 154 Sofoklés 107, 112, 137, 139, 187 Sókratés 115, 136, 142n., 197n. Solón 103, 107, 113, 116n., 129n. Stésichoros 168, 179 Strabón 14, 36 Sulla 65, 211, 211
200,
Tarquinius Priscus (král) 180 Terpandros (hudebník) 125 Theodosios I. 105 Theofrastos 149 Theognis z Megar 100 Theokritos 73 Theopompos 160 Thúkydidés 39, 57, 119, 167 Tynnichos z Chalkidy 72 Vergilius 169, 193n., 208 Vespasianus, Titus Flavius Xenofanés z Kolofónu 194 Xenofón 137 Zaleukos 107 Zoroastér 154
234
17
33, 96, 102, 131,
REJSTŘÍK MÍSTNÍCH NÁZVŮ
Afrika 27, 97, 187 Afrodisias 59 Agrai 114 Agrigentum viz Akragas Achaia 53 Aigai (Achaia) 21 Aigai (Euboia) 14 Aigai (Kilikie) 14 Aigai (Lakonika) 14 Aigai (Mysie) 14 Aigina (ostrov) 45, 64, 100, 141 Aiolie 99 Aitólia 36 Aix 14 Akarnania 36 Akragas/Agrigentum 166, 168n. Akropolis (Athény) 113, 116, 118, 195 Alexandria Eschaté 192 Alexandrie 10, 192, 199n., 212, 217 Amathús (Kypr) 59 Amorgos (ostrov) 17 Amyklai/Amuklai 70 Anatolie 28, 30, 41n., 47, 55, 156, 172 Andros (ostrov) 100 Anchialos (Dolní Moesie) 17 Anthédon 125 Anthelé 100 Antiochie 204 Apeninský poloostrov 170 Apollónia 107, 157, 163 Apulie 179 Arábie 155 Ardea 179 Argolis 47, 49, 73, 104 Argos 46nn., 50, 63, 65 Aricia 185 Arisbos (řeka) 159 Arkadie 21, 60, 64, 72, 75, 86, 197
Askalón 58 Atria 179 Athény 10, 17, 20n., 39, 45nn., 50 – 53, 55, 57n., 60 – 63, 67, 69, 73, 76, 78, 98, 100n., 104, 106n., 110 –120, 126n., 131–135, 137, 142, 159n., 163, 184, 187, 195, 199, 201, 212, 214 Attika 25, 27, 86, 113, 118n., 130n., 137 Aventin (římský pahorek) 184n. Axios (řeka) 155 Baalbek (Libanon) 195 Babylón 41 Balkán 25, 31, 43, 55, 66, 191 Balkán (pohoří) 15 Bithynie 86, 206 Boiótie 25, 27, 51, 114, 122, 131, 201 Borysthenés (Dněpr) 155 Braurón 52, 119 Brezje (Bulharsko) 55, 159, 161 Bruttium 179 Bulharsko 155 Busiris 33 Byblos 27 Byzantion 164 Caere 170, 179 Capua 168, 170, 179, 184 Carnuntum 205 Çatal Hüyük 28 Cumae (Kymy) 166 Černé moře 14, 163 Černomoří 14, 34, 97, 134, 142, 150, 157, 166 Dafné (u Seleukeie) Dalmatie 167
235
205n.
Delfy 10, 15, 22, 25, 68nn., 73, 98, 100, 104 –107, 114, 120, 122, 149, 161, 166, 205, 210n. Délos (ostrov) 15, 64, 69, 100, 104, 106, 132, 141, 166, 197 Derveni (Makedonie) 149 Didyma 69 Dikta (pohoří) 36 Dión 206 Dódóna 57, 74, 85, 109n. Doliché 41 Dolní Moesie (provincie) 17 Dolnoslav (Bulharsko) 155 Dúra Európos 192 Džarmo 26 Efesos 36, 51, 59, 167, 185, 212 Egejské moře 14, 24, 163 Egypt 10, 14, 23n., 33, 41, 45 – 48, 67, 134, 150, 152, 191n., 199n., 205 – 208, 212 Elateia (Fókis) 37 Eleusis 43, 49, 57n., 73, 110 –114, 116, 119, 121, 126, 129n., 132, 135 Eleutherai 131 Élis 51, 86 Emesa (Sýrie) 205, 215 Enna 169 Épeiros 86 Epidauros 10, 44, 100, 117, 131, 137nn., 187, 197, 211 Erythrai 37, 65 Eryx (hora) 185,189 Etna 37 Etrurie 159, 170 –173 Euboia 36, 64 Eufrat 30, 41, 192, 220 Evropa 14, 27, 86 Evropa, jihovýchodní 25 Evropa, střední 47 Evropa, západní 19 Faistos (Kréta) Falerie 172
46
Faléros 127 Fary (Achaia) 21 Figaleia 57 Filippopolis 191 Filipy 162n., 191 Foiníkie 41, 60 Fókaia 179 Fókis 37 Francie 14 Frygie 36n., 125, 134n., 189 Fthie (Thessalie) 47 Galatie 86, 219 Galie 10, 14 Garacuso 168 Gaza (Kréta) 41 Gedrósie 192 Gela 166, 168 Gortyna (Kréta) 157 Gryneion (Aiolie) 99 Gurnia (Kréta) 41n., 44, 46 Hacilar 28 Hagia Triada (Kréta) 41 Haimos 15 Halikarnas 65 Hebros (řeka) 159 Hermioné 100 Hermónassos 157 Hierapolis 21 Himera (Sicílie) 169, 179 Hispánie 10, 14, 25 Histria 101, 157 Hvar 29 Hyméttos (pohoří) 59 Chalkis 36 Chersonésos (Krym) 157 Chios (ostrov) 83, 197 Ibérie 167 Ida (pohoří) 27, 36n., 126, 135, 160, 189 Ikarské moře 14 Illisos (řeka) 118, 131
236
Illyrie 107 Indie 23, 209 Iónie 94, 99 Iónské moře 27 Ischie (ostrov) 170 Isménos (řeka) 122 Istambul Isthmos 64, 104 Itálie 27, 64, 67, 167, 178, 188 Itálie, jižní viz jižní Itálie Itón 17 Jaderské moře 151, 179 Jericho 27 jižní Itálie 10, 14, 46, 97, 151, 166 –169 Judea 153 Kafie (Arkadie) 51 Kalaurie 100 Kalchedón 127 Kalydón (Aitólie) 36 Kamiros (Rhodos) 64 Kampánie 170, 174 Kapitol (římský pahorek) 184 Karchemiš 30 Karie (Malá Asie) 20, 39, 65, 99, 134, 204 Kartágo 170 Kassandreia 201 Katané (j. Itálie) 166 Kazanlyk 154 Kilikie 198 Klaros u Kolofónu 15, 69, 70 Klazomeny 96 Knidos 139 Knóssos (Kréta) 39, 41nn., 46n., 65, 69, 74 Kolofón 17, 69 Kommagéna 204 Korint (Korinthos) 44, 49, 51, 53, 59, 63, 131, 167 Korkyra 169 Koróneia (Boiótie) 17 Kós (ostrov) 73, 76, 127, 139, 203
Kréta 13, 22, 28 – 31, 36 – 47, 53, 58, 86, 92, 106, 141, 151, 157, 163 Krotón (j. Itálie) 151, 169 Kültepe (Malá Asie) 156 Kumy (Cumae) 166, 169n., 180, 181 Kúrion (Kypr) 38 Kydónie (Kréta) 41, 62 Kyklady 29 Kylléné 60 Kymé (Malá Asie) 70, 103 Kymy/Cumae (Itálie) viz Kumy (Cumae) Kypr 25, 43, 46, 58n., 71 Kyrenaika 14 Kyréné 73, 107, 169 Kythéra 58n. Kyzikos 99, 205 Lakónie 49, 64 Larisa 27n., 179 Latium 172, 178, 181 Lavinium 179, 181 Lémnos (ostrov) 36n., 162 Leontiny 166 Lesbos (ostrov) 125n. Letnice (Bulh.) 55, 159, 161 Libye 102, 169 Ligurie 107 Lindos (na Rhodu) 50, 64, 125, 157, 166 Liparské ostrovy 167 Lokris 51 Lokry 167, 169, 201 Luceria 179 Lukanie/Lucania 169, 179 Lydie 21, 25, 96 Lykaion (pohoří) 76 Lykie 86 Magnésia 201 Makedonie 107, 210n. Malá Asie 10, 13n., 16, 25 – 28, 36, 39, 41, 46n., 49, 60, 62, 66, 71, 73, 86, 96, 99, 107, 114, 134n., 156n., 166, 190n., 200, 205nn., 214 Malie (Kréta) 46
237
Marathón 117, 119 Martovo pole (Řím) 188 Massalia 101, 185 Medma 169 Megara 18, 65, 100, 166 Megary Hyblajské 166 Mélos (ostrov) 25, 44 Mesambrie 101 Mesara 44n. Metapontos 152, 167n. Mezopotámie 172 Midea 47n., 92 Milétos 69, 96, 99, 103 Morgantina (Sicílie) 57 Mykalé 99 Mykény 22, 46n., 53, 70, 92 Mytiléné 116 Naupaktos 59 Nauplia 100 Naxos (ostrov) 63, 100, 106 Naxos (j. Itálie) 166 Neapol 70, 170, 185 Nemea 104 Nil 192 Nisibis 220 Odéssos 101, 157, 163 Olbia 94, 98n., 107, 140, 150, 157 Olymp 81, 86nn., 199, 206 Olympie 10, 22, 25, 53n., 57, 104n., 211 Olympos (Thessalie) 85 Olynthos 28 Orchomenos 46n., 100, 142 Ostia 189 Ovčarovo (Bulharské) 155 Oxyrhynchos 124, 208 Paestum 168n. Palaikastro (Kréta) 43, 46 Palaipafos 59 Palatin (římský pahorek) 190 Paleokastro (Thrákie) 155n., 159 Palmyra 215
Parnassos (pohoří) 15, 69 Paros (ostrov) 53, 100 Patry (Achaia) 53 Peiraios 191 Pélia 76 Pelléné 50, 53 Pelloponésos 18, 28, 41n., 46nn., 50n., 53, 74, 86 Pélúsion 205 Pergamon 10, 189, 199, 203, 206, 212 Persie 10, 31, 159, 191 Perusia (dn. Perugia) 171 Pessinús 189, 205 Petelie 168 Petsofa (Kréta) 43 Piérie 125 Pisidie 62, 199 Pithékúsa 170 Placentia (dn. Piacenza) 172 Plataje 106 Podunají 46 Pontos (Černé moře) 14, 94, 98, 107, 127, 155, 206 Populonia 174 Praeneste 172, 183 Prasie 100 Přední Asie 14, 24, 191 Puteoly 10 Pylos 40, 46, 53, 63, 66, 74 Pyrgi 170n., 188 Pythékús (j. Itálie) 166 Quirinal (římský pahorek)
180
Regilla (jezero) 182 Rhamnús 164 Rhodos 22, 25, 46, 50, 53, 64, 92, 125, 127, 157, 166 Rogozen (Bulharsko) 16, 162n. Řecko 11, 13n., 27n., 39, 46 – 49, 63, 66n., 74, 105, 110, 112, 125, 133n., 149, 159, 178, 180 –183, 187n., 191, 202, 205, 209n.
238
Řím 10, 48, 76, 159, 168nn., 174, 177–190, 200, 211nn. Salamis (ostrov) 116 Samos (ostrov) 53, 55, 62, 83, 117, 127, 131, 147, 151 Samothráké 21, 25, 36, 114, 144, 160n. Sarónský záliv 100 Satrik 171 Seleukeia 206 Selgé (Pisidie) 199 Selinús (Sicílie) 18, 55, 169 Serifos (ostrov) 100 Sesklo 27 Seuthopolis 114, 159n. Sicílie 10, 73, 97, 107, 166 Sifnos 106 Sikanos (řeka) 167 Sikyón 53, 125 Sinópé 99, 127 Siris 169 Skyros (ostrov) 119, 132 Slovensko 46 Smyrna 21, 96 Sogdiana 192 Sparta 44, 50 – 53, 61, 65, 70, 72, 104, 107, 117, 181 Spercheios (řeka) 155 Split 29 Strandža 156 Stratonikeia (Karie) 20, 56 Strymón (řeka) 155 Středomoří 34, 45, 171, 214 Styx 84 Sveštari 154 Syr-Darja 192 Syrakúsy 51, 141, 166n., 169, 208 Sýrie 10, 58, 67, 210, 212, 215 Syros (ostrov) 29 Tainaros 48, 64 Tanagra (Boiótie) 18, 62 Tarent 167, 169, 187n. Tarquinie 101, 174n.
Tarsos 198n., 212 Tartaros 87n. Tauros (pohoří) 204 Tempé (pohoří) 70 Ténos 64 Terméssos 62 Tibur 183 Tifata 184 Thasos (ostrov) 25, 38, 202 Théby 36, 46, 51, 114, 121n., 129 Théra (dn. Santorin) 24, 53, 73, 97 Thermopyly 100 Thermos 206 Thespiai 75 Thessalie 17, 25, 27n., 85n., 94, 151, 155n., 206 Thrákie 65, 101, 125, 147, 151, 155, 159n., 164n. Thúrie 141, 150, 152 Tiber (řeka) 178n., 187n. Tiryns 46, 53 Tomi 157 Trasimenské jezero 189 Triopion 99 Troáda 22 Trója 14, 36, 50, 107, 167, 199 Turecko 204 Tusculum 183 Ugarit 70 Uhry 28 Umbrie 170 Vafio 46 Vallo di Diano 167 Veje 170 –173, 179 Velie 185 Vergina 191 Verulonie 173 Vídeň 205 Vulci 173 Yazilikaya
86
Zakynthos (ostrov)
239
27
R A D I S LAV H O Š E K
EDICE HISTORICA ILUSTRACE VYBRAL AUTOR TYPOGRAFIE ZDENĚK STEJSKAL VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., ROKU 2004 JAKO SVOU 584. PUBLIKACI VYDÁNÍ PRVNÍ. POČET STRAN 240 ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA RADKA FIALOVÁ VYTISKLA TISKÁRNA EKON, JIHLAVA DOPORUČENÁ CENA 248 KČ NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O. PRAHA 1, BARTOLOMĚJSKÁ 9 E-MAIL:
[email protected] WWW.IVYSEHRAD.CZ
ISBN 80-7021-516 -X
