Otevřená Společnost Tematický studentský časopis Vysoké školy CEVRO Institut
editorial Vážení a milí čtenáři, dostává se Vám do ruky historicky první číslo studentského časopisu Vysoké školy CEVRO Institut Otevřená společnost, který vznikal jako výstup stejnojmenného kurzu. Celé pilotní číslo je věnováno Kubě a Bělorusku jakožto dvěma nedemokratickým režimům, prototypům uzavřených
Číslo I.
či polouzavřených společností. V čísle si můžete přečíst pestrou škálu textů věnujících se jak konceptu otevřené společnosti, tak právě těmto dvěma nedemokratickým režimům. Pro většinu studentů to byla první „novinářská“ zkušenost. Najdete zde namátkou reportáž z panelové diskuse pořádané na půdě školy, rozhovory, recenze či rozbory témat, jakými jsou například nedávná návštěva papeže na Kubě, atentát v minském metru, text o kubánských
www.otevrena-spolecnost.webnode.cz
Dámách v bílém či jaké jsou vztahy mezi Českou republikou, Kubou a Běloruskem. Studenti kurzu Otevřená společnost tak vytvořili první redakci, podíleli se na přípravě diskuse a napsali své první texty. Posuďte sami, jak se jim povedly, a zda celý projekt naplnil očekávání. Součástí redakce a tvorby dalšího čísla se můžete zúčastnit i Vy. Inspirativní čtení Jiří Š. Cieslar
Panelová diskuse Koncept otevřené společnosti ve světle nedemokratických režimů Kuby a Běloruska Před tím, než se zaměřím na celou událost, bych chtěla poděkovat především hlavním organizátorům a všem hostům, kteří se zúčastnili diskuse. Jelikož vše zorganizovat tak, aby to takříkajíc klaplo, s sebou nese hodně práce, od pozvánek, přes instalaci obrazů, pozvání hostů až po zajištění prostorů a občerstvení v podobě číše vína. Pojďme se tedy podívat, jak vše probíhalo: Panelová diskuse se uskutečnila v rámci kurzu s názvem „Otevřená společnost“ dne 5. dubna 2012. Probíhala od 17:30 hod v atriu vysoké školy CEVRO Institut. Základním tématem bylo zamyšlení se nad otázkou, zda i po 60 letech, tedy po více než půl století, je koncept Otevřené společnosti
Foto: Kateřina Brožová
R. Poppera aplikovatelný i na současné nedemokratické režimy a jaké konkrétní překážky brání právě Kubě a Bělorusku na cestě k otevřené společnosti. Dokončení na str...7
Atentát v minském metru 11. dubna minulého roku ve stanici minského metra došlo k bombovému útoku, výsledkem je 15 mrtvých a 300 raněných. V listopadu byli za tento čin odsouzeni a v březnu následně popraveni Dmitrij Konovaljov a Vladislav Kovaljov. Kolem soudního procesu je však řada nesrovnalostí, ať už se jedná o schopnost dvou mladíků bombu vyrobit či o rychlost vyšetření, odsouzení i popravy. Po útoku začala policie zatýkat opozičníky. Vinu jim nakonec neprokázala, i tak si vybraní představitelé poseděly pár dní ve vězení kvůli výslechům. Do 24 hodin se podařilo obvinit a zatknout policii pachatele, pyšnil se Lukašenko, autokratický vůdce Běloruska. Podle rodinných příslušníků dvou
obviněných mladíků Konovaljova a Kovaljova však byla doznání učiněna pod nátlakem, mučením. Pochyby též vzbuzuje anonymní dopis zaslaný matce prvního zatčeného, že jestli nechce přijít i o druhého syna a muže neměla by se v této věci již dál angažovat, prozrazuje nám Lída Vacková, vedoucí běloruských projektů člověka v tísni. V září téhož roku začal soudní proces. Již v prvních dnech ale vyplulo na povrch několik nesrovnalostí ve výpovědích obviněných i svědků. 30. listopadu byli Dmitrij Konovalov a Vladislav Kovaljov uznáni vinnými z provedení bombových útoků... Dokončení na str...2
Dámy v bílém pochodují za svobodu „Lidská práva jsou v naší zemi neustále porušována… Jsem fyzicky vyčerpaná, ale dokud budu na živu a můj manžel ve vězení, budu bojovat dál.“ Slova Laury Pollán, zakladatelky protestní skupiny Dámy v bílém - Damas de Blanco, nepochybně spojují všechny její členky. Jsou jimi manželky a příbuzné politických vězňů odsouzených během tzv. Černého jara v roce 2003. Jednalo se o masivní vlnu represí, při které bylo zatčeno a následně odsouzeno i k více než dvacetiletým trestům 75 členů demokratické opozice. Tyto ženy se rozhodly aktivně vystoupit proti bezpráví kubánského režimu, ačkoli většina z nich nebyla do té doby politicky angažovaná. Požadovaly propuštění odsouzených mužů, popřípadě zlepšení podmínek v kubánských věznicích a také svobodu a demokracii pro všechny Kubánce... Dokončení na str...6
Koncept otevřené společnosti Karla Raimunda Poppera S termíny otevřená, uzavřená společnost se nejen v odborné, ale možná ještě více v poučené veřejnosti dost často operuje. Přestože koncept otevřené společnosti nastínil slavný filosof Karl Raimund Popper ve svém díle Otevřená společnost a její kritici již před více jak šedesáti lety, neztratil na přitažlivosti a použitelnosti dodnes. Velkým popularizátorem se stal americký finančník a filantrop George Soros, který jej vetnul i do názvu svých nadací, v poslední době jej například použil papež Benedikt XVI. při své návštěvě Kuby, kdy její obyvatele vyzval k budování otevřené společnosti. Termín se stal jakýmsi univerzálním a na první pohled jednoduchým nástrojem, jak označovat a posuzovat politické režimy.
Otevřená vs. uzavřená společnost Popper jako nucený emigrant židovského původu z Rakouska se zdrcujícím způsobem vyrovnává s teoretickými koncepcemi, které dle jeho názoru inspirovaly a nakonec vedly k nástupu nacismu a později komunismu. Hned v úvodu Otevřené společnosti a jejích kriticích zdůrazňuje, že má-li naše civilizace přežít, je nezbytné se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou dopouštět velkých chyb; někteří z největších vůdců minulosti podpořili odvěký útok na svobodu a rozum. Takovou historickou osobností je pak pro Poppera především řecký filosof Platón. Východiskem knihy je rozlišení (jež Popper převzal od Henry Bergsona) mezi uzavřenou, kmenovou společností, založenou na nejrůznějších tabu, a společností otevřenou, která je především založena na individualismu, jež poskytuje prostor rozumu oproti emocím. Přechod od uzavřené společnosti k otevřené je jedním z faktorů, který umožnil ve 20. století vznik totalitních hnutí, které se pokoušely o svržení moderní civilizace a
Foto: www.guardian.co.uk
návrat k uspořádání kmenové společnosti. Popper v Otevřené společnosti a jejích kriticích nenastiňuje strukturovaný výklad svého pojetí otevřené společnosti. V celém jeho textu ale lze nalézt jednotlivé úryvky. Rozlišuje dva typy vládnutí: Demokracii, která zaručuje přítomnost politických institucí, umožňuje odvolání vlády; a tyranidu, kde je možnost odvolání vlády pouze revolucí. Dále demokracii přisuzuje tyto atributy: právní změny jsou možné vyjma těch, které by mohly ohrozit samotné demokratické zřízení; ochrana menšin a jejich participace na politickém životě; politická scéna je bitevním polem pro racionální reformu a současně je první myšlenkou každé reformy potřeba uchování demokratického režimu. Každá demokracie musí bojovat za udržení těchto zásad, její případná letargie předznamenává pád. Popper se staví proti idealizované formě vlády těch nejlepších. Odmítá předpoklad suverenity vlády, a hlavní otázkou pro něj je, jak nejúčinněji vládu kontrolovat. Takovou kontrolou jsou pak pro něj volby. Zatímco uzavřená společnost vedená suverénní vládou vyvolenou na nějakém (jedinečně
Atentát v minském metru Pokračování ze strany...1 ...v minském metru v dubnu tohoto roku a v červenci 2008 a byli odsouzeni k trestu smrti. Podle tvrzení obžaloby se zadržení při výslechu přihlásili k běloruské opozici. Svým činem prý chtěli dosáhnout změny režimu. Někteří nezávislí právníci i nevládní organizace vyjádřili pochybnosti o průběhu procesu a předložených důkazech. Proti rozsudku Nejvyššího soudu není možné se odvolat a jedinou možností zvrátit verdikt je udělení milosti Alexan2
drem Lukašenkem, ten tuto možnost však vyloučil s vyjádřením lítosti rodičům odsouzeným. V lednu se na internetu objevilo video (viz foto), které zachycuje ,,pár mužů v černém“, jak z metra vynášejí tašku a přístroj, který se používá jako roznětka. Video tak vyvolalo další řadu pochybností, je dokonce velmi pravděpodobné, že za výbuchem stojí běloruské tajné služby. To ovšem představitelé tajných služeb odmítají; vynášené věci označili za přístroje
intelektuálním, národním či třídním) principu podléhá plně vůli a zvůli svých vládců, společnost otevřená ovlivňuje vůli a počínání vlády prostřednictvím voleb a zabraňuje tak jejímu zneužití. Popper staví občana nad stát – stát je politickým prostředkem k zajištění ochrany individuálních práv a svobod oproti uzavřené společnosti, kde je kladen důraz na kolektiv, a kde se individuální jednání podřizuje požadavkům celku. Podstatnou roli v otevřené společnosti tvoří právní rámec zajišťující rovnost před zákonem, kdežto v uzavřené společnosti existují privilegované skupiny, zpravidla požívající výjimek ze zákonů. Každý jedinec nese osobní odpovědnost za obecnou morálku skrze vlastní rozhodnutí. Nutnou podmínkou odpovědnosti za společenskou morálku je možnost jedince takovou morálku ovlivnit – žít v otevřené společnosti. Politické instituce mají mít institucionální charakter oproti institucím v uzavřené společnosti, které mají často osobní charakter. Otevřená společnost není společností statickou, nevyhýbá se změnám, pokud ovšem takové změny neútočí na samé základy demokratického zřízení. Hybatelem změn je pak neustálý kritický pohled na její fungování. Oproti tomu uzavřená společnost jakoukoli kritiku programově odmítá, protože by mohla zapříčinit nežádoucí změny a narušit tak žádoucí status quo. Uzavřená společnost chce zakonzervovat svůj stav, který považuje za dosažení ideálu, a proto není již žádná kritika potřeba. Přestože Popper kritizuje Platónovy myšlenky a staví se proti vizi ideálního státu, sám konstruuje ideální koncept otevřené společnosti. Takové, ke které by se měla ideální liberální demokracie západního typu co nejvíce přibližovat.
Jiří Š. Cieslar
k hledání výbušnin, rovněž uvedli jména spolupracovníků, kteří byli na tomto videu zachyceni. Otázkou ovšem zůstává, proč jsou tito stejní lidé zachyceni i těsně před výbuchem v metru v bezprostřední blízkosti „teroristů“ Kanavalava a Kovaljova a na místě, kde byla výbušnina umístěna. (Lída Vacková) Na začátku roku se k případu jasně vyjádřila Evropská Unie i USA, vydáním rezoluce a odsouzením trestu smrti, jakožto i zpřísněním sankcí vůči režimu a připsáním dalších jmen na černý seznam ( seznam lidí co nesmějí do EU a USA). Náš poslanec
v evropském parlamentu a bývalý hokejista Šťastný stejně jako Barack Obama vyzývají hokejovou federaci, aby přesunula konání mistrovství světa v ledním hokeji 2014 do jiné země. Na to Lukašenko zareagoval tím, že vyslal velvyslance Bruselu a Varšavy domů na konzultace a obvinil Polsko z rozvracení státu. Zároveň také vytvořil svůj černý seznam, a to seznam osob co naopak nesmějí překročit běloruské hranice směrem ven, jsou na něm disidenti, opoziční novináři i představitelé neziskových organizací. V polovině března oznámil Vrchní soud rodinným příslušníkům, že rozsudek byl vykonán. V Bělorusku se provádí trest smrti výstřelem do týla, který často nebývá jeden. Po vykonání rozsudku jsou mrtví vězni pohřbeni v igelitových pytlích neznámo kam. Odsouzení se o vykonání trestu dozvídají jen pár minut před jeho výkonem, přičemž příbuzní se v oznámení datum popravy nedozví. Další záhadou také zůstává, proč se ze smrtí odsouzeným tolik
spěchalo, běžně totiž bývá trest vykonán až po několika letech od rozsudku. Novyje izvestija upozornily, že dvě pětiny Bělorusů mají pochyby o spravedlnosti verdiktu nad údajnými atentátníky z metra. “Je to snad první případ, kdy ‘spravedlivý trest’ vyvolal nemenší ohlas než sám zločin. A to znamená, že Lukašenkově režimu se nepodařilo přesvědčit společnost o tom, že soud byl čestný,” poznamenal Moskovskij
komsomolec. Speciální oddíly běloruské KGB po oznámení o výkonu trestu pro jistotu hlídkují před bydlišti obou popravených. Podle zpráv běloruského tisku brání lidem pokládat k oběma domům květiny. Ze stejných důvodů byla posílena ostraha běloruského velvyslanectví v Moskvě a v Kyjevě. Markéta Brožová
Několik poznámek prof. Josefa Opatrného ke Kubě Překážky
na
cestě
Kuby
k
otevřené
společnosti
Ekonomická situace na Kubě je velmi komplikovaná. Řada Kubánců, kteří byli a jsou kritičtí k vůči stávajícím poměrům, akcentovala a akcentuje především své ekonomické problémy. Fidel Castro od počátku existence svého režimu nechává ovšem vždy po nějaké době odejít ty, kteří jsou se situací zvláště nespokojení. Ať už jde o odchod na začátku 60. let, “lety svobody“ mezi rokem 1965 a 1973, exodus z přístavu Mariel (1980) a pak samozřejmě balseros (Kubánci, kteří se pokoušejí odejít ze země na vlastnoručně vyrobených plavidlech – pozn. red.) v devadesátých letech. Při těchto odchodech vždy odešlo sto, sto dvacet tisíc lidí, možná i více – těch nejnespokojenějších. Zůstávali lidé, kteří byli k režimu přinejmenším neutrální. Tím je dána extrémně obtížná situace kubánského disentu. Například disent v Československu či v Polsku měl širokou platformu lidí, kteří se k němu nepřidali otevřeně, ale poslouchali, zajímali se o něj. Na Kubě disent mluví spíš k těm, co odešli, než k těm kteří zůstali. Zažila Kuba demokratickou periodu, období otevřené společnosti? Není pravdou, že Kuba byla vždy uzavřenou společností. V období od roku 1903 až do I. sv. války lze považovat (s určitými problémy) za demokratické. Podíváte-li se na volby, které přivedly k moci Gerarda Machada, tak to volby byly demokratické. V řadě případů se politický život na Kubě odvíjel v rytmu, který plně odpovídal spíše Evropě, než Latinské Americe. Budeme-li brát klasické pojetí demokracie, tak Kuba do roku
1959, resp. do Batistova puče v roce 1952, demokratická byla. Svobodu ztratila rokem 1959. Jinou věcí je, že Castro byl v roce 1959 vítán valnou částí kubánské populace (stejně tak i Fulgencio Batista v roce 1952). Jak Castro, tak Batista volili stejnou rétoriku, atakovali politické strany a označovali je za semeniště korupce a všeho zlého. Oba tvrdili, že vybudují něco nového. Castro říkal: my se z minulosti poučíme a budeme jednat jnak! Nejdříve slíbil volby, ale pak je nerealizoval. Rozpad SSSR, spolupráce s Venezuelou Venezuelský prezident Hugo Chávez Castrovi pomáhá posledních třináct let. Předtím ale žádný Chávez neexistoval. Nejen pro mne bylo velkým překvapením, že Kuba vydržela začátek 90. let. Považuji to téměř za zázrak, a je to něco, co nečekal skoro nikdo. Když se podíváte na roky 1991 a 1992, všichni analytici říkali, že Kuba se musí zhroutit, protože se rozpadal Sovětský svaz, který Castra podporoval. Výkonnost kubánské ekonomiky poklesla o 30 až 40 procent. Jak to tedy mohl režim vůbec přežít? Myslím, že to souvisí právě s tím, že nespokojení mohli odejít a ti, co zůstali, nějak vydrželi. A pak přišel Chávez, který Kubě pomohl. Ekonomické embargo ze strany USA – pomoc/překážka na cestě k otevřené společnosti
Domnívám se, že embargo bylo přežitkem od samého počátku. Fidel Castro embarga dokázal elegantně využít a nedostatky, které způsobil on sám, vždy sváděl právě na něj. Embargo možná působilo prob-
lémy začátkem šedesátých let, ale výpadek dodávek brzy nahradili Rusové a zároveň embargo nevyhlásily Británie či Španělsko. Byl to špatný odhad Američanů. Je otázkou, jestli mohl být lepší. Politická rozhodnutí vycházela evidentně z informací CIA a jak se CIA mýlila v Zátoce sviní, zmýlila se i s embargem, nemám důvod si myslet něco jiného. Embargo sice stále existuje, ale kdo je dnes jedním z velkých obchodních partnerů Kuby? Spojené státy! Je také pravda, že zatímco Kuba byla v roce 1959 čistým vývozcem potravin, je dnes jejich čistým dovozcem. Zemědělství, a to není žádné tajemství, říká to opakovaně i Raul Castro, musí situaci urychleně řešit. Sám Fidel Castro ovšem mluvil o nutnosti zlepšit situaci už od 70. let… (red) Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (* 19. listopadu 1945) je český historik a iberoamerikanista, od roku 1990 vedoucí Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 3
Lidskoprávní centrum Viasna v Bělorusku Viasna, nevládní lidsko-právní organizace v Bělorusku byla založena u příležitosti hromadných protestních akcí demokratické opozice v Bělorusku v roce 1996. Viasna byla zpočátku skupina vytvořená na pomoc zadrženým účastníkům demonstrace a jejich rodinám. To je důvod, proč původně Viasna měla mít jméno Viasna-96. Dne 15. června 1999 byla zaregistrována jako organizace pro lidská práva centrum Viasna. Jde o národní nevládní organizaci s centrálním sídlem v Minsku s pobočkou ve většině běloruských měst. Na celém území Běloruska má asi 200 členů, je řízena radou a předseda rady je volen valnou hromadou kongresu. Viasnu lze zařadit mezi zpravodajskoinformačně-akční organizaci, která již má své jméno na straně běloruské opozice, ale stále se musí mít na pozoru, aby tak nepůsobila příliš okatě. Dobrým příkladem může být její účast při pozorování prezidentských voleb v roce 2001, za které si 28. října 2003 vysloužila zrušení své registrace ze strany Nejvyšší soudu Běloruské republiky. Hlavním cílem Viasny je přispět k rozvoji občanské společnosti v Bělorusku, založené na respektování lidských práv, které jsou popsány ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Ústavě Běloruské republiky. Hlavními cíly Viasny jsou: Praktická pomoc občanským iniciativám v oblasti právní ochrany občanů; výzkum stavu občanské společnosti a právní obrany Běloruské republiky; občanské a lidské právo na vzdělávání; podpora demokracie a lidských práv; podpora občanských iniciativ v oblasti
lidských práv. Viasna, nebo chcete-li Spring 96, pracuje pomocí několika metod: sbírá informace o rozvoji občanské společnosti, stavu povědomí o právech občanů Běloruské republiky; organizuje různé semináře, konference a přednášky nejen pro své členy, ale i pro širokou veřejnost; zabývá se výzkumem a monitoringem v oblasti lidských práv v Bělorusku, pomáhá při plnění mezinárodních paktů v oblasti lidských práv, které ratifikovala Běloruská republika; publikuje a šíří informace a vzdělávací materiály v oblasti lidských práv; udržuje kontakt se všemi pobočkami moci, ale i nevládními, komerčními, výzkumnými a vzdělávacími institucemi; snaží se o potřebnou pomoc občanům. Viasna a 16 let její existence Dnes je tomu právě 16 let, kdy došlo k brutální vlně zatýkání aktivistů, kteří začali shromažďovat a šířit informace o zadržovaných osobách a snažících se dát jim nějakou finanční podporu. Stalo se to právě v den tradičního Černobylského pochodu – 26. dubna 1996. A tehdy byla založena Viasna-96 (prioritou bylo poskytování pomoci obětem politických represí a sdílení informací o nich). “Viasna byla založena na pozadí masových protestů na jaře roku 1996,” říká vedoucí organizace Aleš Bialiatski v rozhovoru pro vydání “Naše Viasna” (vydanému u příležitosti výročí organizace – jako speciální číslo). “Během protestu (26. dubna, v Minsku), policie zablokovala silnici auty. To vše bylo doprovázeno drsnými
střety. Asi 200 osob bylo zadrženo. Byla zahájena další trestní řízení, lidé nebyli informování, někdo se musel chopit iniciativy, shromáždit informace a předat je rodinám zadržených. Měl bych zdůraznit, že žádné další protesty předtím nebyly rozptýleny s takovou brutalitou (výjimkou jsou Dziady pochod v roce 1988, kde došlo k zadržení několika osob, nicméně nic jako hromadné a kruté události z dubna 1996) „Myslím, že to bylo tak, že se Lukašenko rozhodl zastavit masové akce násilím. Hledali jsme peníze a jídlo pro ty, kteří byli drženi ve vazbě, na trestní a správní poplatky. Skupina pracovala měsíc, “říká Aleš Bialiatski a dodává: “Jednalo se o dobrovolníky. Já byl tehdy ředitelem Maksim Bahdanovich literárního muzea a také sekretář Běloruské lidové fronty centrální kanceláře. V roce 1997 byla do práce připojena i řada dobrovolníků z muzea, např. Palina Stsepanenka. Začali jsme hledat kontakty v regionech, protože represe se vztahuje na celou zemi. V roce 1999 byla „Viasna“ zapsána jako národní organizace, a v nezměněném stavu pracuje až do roku 2003, kdy ministerstvo spravedlnosti a nejvyšší soud nařídil její rozpuštění pro účast na pozorování prezidentských voleb v roce 2001. Lucie Navrátilová
Příběhy z Běloruska i Kuby v prostorách školy
Foto: Petra Jíšová
4
V atriu CEVRO Institutu byly k vidění od 28. března do 26. dubna výstavy Real Belarus a Kubánský samizdat. Obě byly poskytnuty obecně prospěšnou společností Člověk v tísni a tematicky doprovázely panelovou diskusi Koncept otevřené společnosti ve světle nedemokratických režimů Kuby a Běloruska a celkové semestrální téma kurzu Otevřená společnost.. Uvedené příběhy nabídly studentům i ostatním divákům konkrétnější představu o nedemokratických režimech Kuby a Běloruska. Výstavy Kubánský samizdat i Real Belarus představily příběhy a situace spojené s reálným porušováním práva na veřejný projev, práva na shromaždování či práva na získávání alternativních informací. V mnohých z těchto příběhů se divák setkal s životními příběhy svých vrstevníků, které mu poskytly obraz na nelehký úděl aktivního občana žijícího v nedemokraticky řízené zemi.
Výstava Real Belarus, která vznikala v průběhu roku 2007, dokumentuje na příkladu čtrnácti osob z řad aktivistů, studentů, představitelů demokratické opozice či herců životy lidí, kteří se zařadili mezi odpůrce Lukašenkova režimu. Expozici tvoří spojení fotografie Uladzimira Hrydzina a textů Zmiciera Pankavce. Výstava se mimo jiné konala v šesti hlavních městech Evropské unie (Praha, Talin, Brusel, Paříž, Varšava, Bratislava). Výstava Kubánský samizdat dokumentuje v letech 2000 – 2010 příběhy několika osob z různého prostředí, které se v Castrově režimu snaží šířit nezávislé informace. Za tyto snahy si ovšem režim vybírá často vysokou daň v podobě ztráty osobní svobody, zaměstnání či rodinného života. Texty vypracovaly Pavla Holcová a Tereza Nedorostková. Nikola Seifrtová
Běloruská cesta k uzavřené společnosti? Rozhovor s Voljou Dudko o současném Bělorusku, roli běloruštiny, o nadějích i problémech opozice, o procitnutí z naivity i expanzi běloruských traktorů. Navážu
na panelovou diskusi, které jste
se zúčastnila a zodpovídala mé otázky o ekonomické krizi v
Bělorusku. Podstat-
nou otázkou ovšem zůstává, jak tato krize vznikla?
Za jejím vznikem stál předvolební slib prezidenta Lukašenka, že platy Bělorusů budou ekvivalentní k 500 dolarům. Ovšem kvůli tomu musel Lukašenko nechat vytisknout větší množství peněz, z čehož vzešlo rychlé zvýšení inflace a s ní znehodnocení běloruské měny. Ale namísto reforem se vláda opět obrátila na Rusko se žádostí o ekonomickou pomoc, kterou dostala, ale za určitých podmínek: např. privatizace státních podniků, o kterou má Rusko samozřejmě zájem. Běloruská vláda navazuje obchodní vztahy i s jinými spojenci. Například smlouva s Kubou o dovozu traktorů. Můžeme to chápat jako snahu o částečné vyvázání se
Ruské federace? Částečně ano, je to jakýsi pokus k nalezení jiného exportního trhu než ruského. V Bělorusku je rozvinutý těžký průmysl díky SSSR, ale vyrábí se zde zboží, které se těžko prodává ve vyspělejších zemích. Velkým problémem je nedostatek zdrojů, hlavně zdrojů energetických. Tím je daná závislost na Rusku, a tedy i důvod nedokonalých reforem. Závislost na ruských zdrojích a pohodlnost na tom cokoliv měnit. Po vyhlášení nezávislosti se běloruské podniky rozdělily na ty, kterým se daří dobře a na ty, kterým se daří špatně a jsou tedy neefektivní. Tyto podniky mají podporu od vlády, například jsou jim poskytovány zlevněné úvěry pro jejich rozvoj. Většina průmyslových podniků má dané určité kvóty výroby, které jsou ovšem vyšší než poptávka. Například traktory už není ani kam skladovat, proto je Bělorusko nabízí Kubě, Venezuele i některým africkým zemím. Ekonomika je stále řízená podobně jako v SSSR. Vláda nařizuje plnění norem a lidé pracují podle nich. Správně by výroba měla být orientovaná podle základní osy nabídky a poptávky. z vlivu
Ovšem co nabízí Bělorusko na oplátku Rusku? Hrají v tomto vztahu stále důležitou roli mocenské tendence Ruska? V Rusku jsou dosud imperialistické tendence, zejména u Putina. Chtěl by vytvořit Euroasijskou unii, podobnou EU. Potřebuje proto Bělorusko, které je na hranicích s EU. Navíc Bělorusko bylo za doby SSSR rozvinutá země se strategickými podniky
Foto: Archiv Volja Dudko
těžkého a ropného průmyslu a Rusko má nadále zájem na jejich vlastnění. Jaká je nyní sociální situace v Bělorusku? Sužuje zemi například vysoká nezaměstnanost? Oficiální nezaměstnanost je nízká, ale kvůli tomu, že počítá jen s nezaměstnanými lidmi registrovanými na úřadech práce. Ekonomicky aktivních lidí, kteří nejsou nikde registrovaní, není zanedbatelné procento. Jsou to buďto pracovníci na černém trhu, nebo pracovní migranti, pracující nejčastěji v Rusku. Jak
Bělorusku před 2010? Vyjádřila jste se
vypadala situace v
volbami v prosinci
negativně k pojmenování tohoto období
Běloruským jarem. Neměla jsem velké naděje. Cítila jsem, že Lukašenko nedovolí demokratické volby. Bylo vidět, že hraje nějakou hru s prezidentskými kandidáty. Za prvé jich bylo hodně, pro lidi bylo těžké se v množství kandidátů vůbec zorientovat. Mně bylo jasné, že stávající prezident udělá všechno proto, aby se udržel u vlády. Pramenila Vaše
skepse kvůli událostem,
které následovaly po volbách v roce
2006? Připomínaly Vám události pouhé opakování? V roce 2006 jsem měla úplně jiný pocit. I ostatní lidé cítili nadšení a opravdu doufali, že se něco změní. A také se něco se změnilo přímo v lidech, kteří byli na náměstí a angažovali se s velkým nadšením. Postupně ale začalo převládat zklamání. Lidé byli rozčarovaní i z opozičních politiků, mezi kterými nebyla jednota. Je
nyní větší šance, že se opozice v
Bělorusku sjednotí? Těžko předvídat, sama to tak nevidím, ale samozřejmě musím doufat, že časem se situace zlepší. V současnosti to nevypadá, že by se zjevila osoba silného lídra, která by dokázala sjednotit běloruskou opozici a zároveň byla natolik charismatická, že by byla schopná vést lidi. Podstatným problémem je, že Lukašenko likviduje všechny oponenty. Nemůže
být tato osoba mezi minulými
prezidenstkými kandidáty?
Před
pár dny
byl například propuštěn Andrej Sanikov?
O tom pochybuji. Mám pocit, že bývalí kandidáti jsou rádi, že vůbec žijí. Před pár dny propustili Sanikova a ten je naprosto zlomený. Přežil ve svém životě tolik, včetně mnohých zatčení. Když byl tázán, jestli bude nadále pokračovat v politice, odpověděl: „Já teď myslím jen na jedno, jak budu žít dál“. Je známo, jestli kandidáti, kteří byli napadeni, se chtějí nadále angažovat v politice? Hrozilo napadení i jejich spolupracovníkům? Jistě, několik mých přátel, kteří se angažovali v předvolební kampani, se skrývali. Dlouho bylo také mnoho lidí vystaveno domovním prohlídkám. Po 19. prosinci 2010 se toho hodně změnilo. Do té doby jsem považovala Bělorusko za autoritativní zemi, kde se časem něco změní. Ale nyní si myslím, že jde Bělorusko spíše opačným směrem. Po rozehnání demonstrace jsem získala pocit, jako bych byla ve válce, kde je mým hlavním nepřítelem stát a jsem partyzánem, který nemůže bojovat, může se jen skrývat. Nikola Seifrtová Celý rozhovor najdete na stránkách kurzu: www.otevrena-spolecnost.webnode.cz 5
Dámy v bílém pochodují za svobodu Pokračování ze strany...1 Prázdno, které způsobila ztráta milovaných, vyplnilo plánování nenásilných protestů. Od začátku se tyto ženy pravidelně setkávají na nedělní mši a odtud tiše pochodují ulicemi Havany oblečené do bílých šatů, držíce růžové gladioly a fotografie uvězněných mužů. Jejich aktivity jsou neustále kontrolovány, musí se potýkat se zákazy, ale také s osobními útoky ze strany policie i podporovatelů kubánské vlády. V občanském životě jsou diskriminovány, stejně jako jejich děti. Hnutí obdrželo v roce 2005 Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, kterou uděluje Evropský parlament. Přesto největším oceněním muselo být propouštění všech 75 „vězňů svědomí“, zcela dokončené v loňském roce. Velký podíl na tom měla katolická církev, zvláště kardinál Jaime Ortega, který s vládou vyjednával v otázce propuštění politických vězňů. Ačkoli velká část z nich byla osvobozena již během roku 2010, u většiny z nich byl podmínkou odchod z Kuby.
Dámy v bílém však ve svých aktivitáchnepolevily. Spolu se svými manželi, často v exilu, nadále upozorňují na porušování lidských práv a bojují za ty, kteří zůstávají v kubánských věznicích. Podpora hnutí se rozšířila i mimo Havanu a také mimo Kubu samotnou. Nejvíce do Španělska a Spojených států amerických, kde například v minulých letech probíhaly protesty organizované Glorií a Emiliem Estefanovými. Na jaře 2010 během sedmiletého výročí Černého kubánského jara proběhly celotýdenní veřejné pochody na podporu vězňů. Došlo k řadě střetů s policií a hrozil i úplný zákaz pochodování na veřejnosti. Navíc následující rok zemřela Laura Pollán, klíčová osobnost a „ideová vůdkyně“ hnutí. Rovněž nedávná návštěva papeže Benedikta XVI. ukázala, že Dámy v bílém jsou stále trnem v oku kubánské vlády. Několik dní před návštěvou papeže bylo postupně zatčeno více než sedmdesát členek skupiny. Následně byly propuštěny s varováním držet se daleko od aktivit spojených s návštěvou hlavy katolické církve a zákazem účastnit se
mše, kterou bude papež sloužit. Na Kubě je obecně postavení disentu velmi slabé, ačkoli se v posledních letech začí stále více prosazovat kulturní disent, který je populární zvláště u mladých lidí. Bílá barva, typická pro Damas de Blanco, má symbolizovat mírumilovnost a solidaritu. Možná právě kvůli způsobu jakým protestují, možná kvůli upozorňování na ženský úděl jsou na Kubě poměrně oblíbené. Avšak jak řekla známá kubánská nezávislá novinářka a bloggerka Yoani Sanchéz: „V opozici je spousta hrdinství, ale bohužel také hodně problémů: nejednota, snaha být za každou cenu vůdcem, nebo i korupce.“ Může se zdát beznadějné, že by Dámy v bílém mohly zásadně změnit veřejné mínění a jakkoli „mobilizovat“ obyvatele Kuby. Avšak není pochyb o tom, že vzbuzují patřičnou mediální pozornost, která podněcuje tlak mezinárodního společenství na kubánskou vládu, tak nezbytný pro světlejší zítřky Kuby. Petra Jíšová
Los Nietos de la Revolución Cubana aneb Zvednutý prostředník Castrovu režimu Vnoučata kubánské revoluce je nekompromisně syrovým, čistým a upřímným dokumentem. Zpověď zobrazující kubánskou mládež po více než padesáti letech od doby, co byl ostrovní stát Kuba pod vládou jednoho člověka. Dokument nás prvně zavede do ulic, kde se režisér ptá na současnou situaci dnešní kubánské mládeže. Studenti nemají často ani na jídlo a ošacení, které si vzájemně půjčují a těžko se divit jejich výrokům, že v téhle zemi nemá cenu pracovat ani pro tuto zemi cokoli dělat. Mladí lidé na Kubě nejsou s revolucí v 50. letech už nijak spjati a necítí k ní žádný sentiment, spíše naopak - vidí, jak je systém nefunkční a nesouhlasí s ním. Proto je na Kubě takové množství sebevražd mladých lidí. „V téhle zemi nemá cenu pracovat ani studovat,” říká mladá Merci na ulici kubánského hlavního města Havany. Ano, můžeme studovat zadarmo, zdravotnictví - všechno je tu zdarma, ale nikdo vás pak nezaměstná a váš plat bude mizerný. Student Javi na otázku, jaké oběti je ochoten přinést myšlenkám revoluce, zvedá prostředníček…výmluvné gesto. „Nemáme na šaty, někdy není ani na vodu a jídlo, věř mi, brácho“ říká. Ze svých platů si nemůžete dovolit dovolenou, nebo nějaký pěkný hotel, když už dřete a nějaký takový si 6
zaplatíte, okamžitě přijde policie s otázkou, kde jste na to vzali, protože znají výši vašich platů, protože vědí, že je tu mizerně.“ Někteří z nich jsou nuceni prodávat se na ulici, třeba jako Laura, která si přivydělává jako prostitutka. “Přes den studuji, přes noc vydělávám, dokonce i moji rodiče to po mně chtějí…“ Jak se s tím tedy vypořádat? Podle některých hlasů roste na Kubě nová opozice. Jsou to dnešní mladí lidé, kteří se s odporem vůči režimu snaží vypořádat po svém. Vnuci a vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví o frustraci a depresi mladé generace, kterou si kompenzují na internetu. Ten má k dispozici zhruba 10% obyvatel, předně státní podniky, pro turisty je k dispozici na hotelech. A v provokativních textech rapových skladeb. Dokument nám ukazuje i sociální rozvrstvení Kubánců. Jsou rozdělení do několika sociálních tříd, které jsou od sebe jasně rozpoznatelné a oddělené (žijí v různých částech Havany). Průměrný plat na Kubě je 300-450 pesos. To nutí obyvatele Kuby uvažovat pouze v měřítku své individuality a nemožnosti jednotlivce cokoli změnit, neuvažují v měřítku celospolečenském. Lidsko-právní podmínky obyvatel jsou výrazně potlačeny. Občané zde nemohou
organizovat žádné veřejné demonstrace (a to ani za účelem oslavy revoluce), jinak jim hrozí obvinění a uvěznění. Embargo a blokáda ze strany USA slouží jako výmluva kubánské vlády pro všechny obtíže, se kterými se občané setkávají. Program současné vlády nemá pokračování a vytváří se prostor pro nástup nové generace, ale stále zde převládá názor, že změna musí přijít shora skončením Castrovy dynastie. O pasti, do které jsou castrovským režimem chyceni, vypovídají jak „děti ulice”, tak kubánští opoziční novináři, mezi nimi perzekuovaná bloggerka Yoani Sánchez, i kubánští hiphopoví umělci. Ti všichni touží po cestování do zahraničí, slušném bydlení a svobodě projevu. Snímek je prokládaný působivými archivními záběry, kořeněný autentickým kubánským rapem. „Je těžké tady žít, všechno je problém, ideologie zkrátka nefunguje.“ Film byl v České republice poprvé promítán v rámci festivalu dokumentárních filmů, Jeden Svět v březnu 2010. V originále Los Nietos de la Revolución Cubana. Natočeno Carlosem Montarem (USA, 2010, stopáž 60 min.) Lucie Navrátilová
Panelová diskuse Koncept otevřené společnosti ve světle nedemokratických režimů Kuby a Běloruska Pokračování ze strany...1 Role moderátorů se zhostili Mgr. Nikola Seifertová (CEVRO institut) a Mgr. Jiří Š. Cieslar (CEVRO institut). Když se většina účastníků a posluchačů zklidnila, chopil se Jiří Š. Cieslar slova, přivítal osazenstvo diskuse, představil sebe i koncept kurzu Otevřené společnosti a přítomným posluchačům představil hosty. Mezi nimi byli: Prof. Josef Opatrný, vedoucí Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Dr. Daniel Kunštát, vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů Vysoké školy CEVRO Institut, Tereza Nedorostková, koordinátorka kubánských projektů Člověka v tísni, o.p.s., Lída Vacková, vedoucí běloruských projektů Člověka v tísni, o.p.s., Volja Dudko z Běloruska a Pepe P. Brito z Kuby, který působí na FAMU International v Praze. Po uvedení hostů započala samotná diskuse, která se nesla v přátelském duchu. Na oba státy jsme se zaměřili právě z pozice konceptu Popperovy knihy - Otevřená
společnost a její nepřátelé, kterou publikoval krátce po II. sv. válce a ostře se zde vyrovnával s myšlenkovou studnicí jak nacismu, tak komunismu. Cílem byl pokus o nalezení podobnosti či odlišnosti mezi těmito dvěma státy. Nikola nás vybídla, abychom neopomněli věnovat pozornost také výstavě Real Belarus a Kubánský samizdat, které byly poskytnuty organizací Člověk v tísni. „Tato výstava zde byla instalována jako součást celého projektu a je složena z příběhů, které mohou nejen studentům nabídnout konkrétnější představu o nedemokratických režimech Kuby a Běloruska.“ V rámci diskuse, padaly zajímavé otázky a leckdy i překvapivé odpovědi. Nabízím vám malou ochutnávku z dotazů, které během večera padly. Je možné politické režimy Kuby a Běloruska srovnávat v teorii nedemokratických režimů?Chtějí ale obyčejní Kubánci žít v otevřené společnosti, kromě disidentských, menšinových skupin? Zajímavá byla polemika nad otázkou amerického embarga: Není už to přežitek, spíše
kontraproduktivní, na cestě k otevřené společnosti? Dotaz ohledně přístupu k alternativním informacím v Bělorusku a role tzv. blogem, jako důležité složky tamější opozice. Padaly i dotazy na směřování a budoucnost obou zemí, včetně „co by bylo kdyby?“. Po diskuzi následovala číše vína a návštěvníci měli možnost se zeptat kohokoli z hostů na již zmíněnou problematiku. Jestliže máte chuť dozvědět se odpovědi nejen na tyto, ale veškeré otázky, jež padly v průběhu večera, můžete si přečíst přepis diskuse na webových stránkách kurzu na adrese: www.otevrena-spolecnost.webnode. cz. Mne osobně nejvíce zaujala problematická pozice EU ve vztahu k Bělorusku, problém internetu a nezaměstnanosti obzvláště mladých lidí a studentů na Kubě, dále kauza běloruské opozice, která, neschopna se domluvit, v podstatě umožňuje Lukašenkovi neomezeně vládnout. Inu, někdy je těžké se dohodnout na tom, kdo bude u moci… Lucie Navrátilová
Vztahy mezi Kubou a Venezuelou Vůdce kubánské revoluce Fidel Castro se pro mnohé stal zářným příkladem, ne pro systém, který vytvořil (bez iluzí můžeme říci, že žádný socialistický ráj se nekonal a nekoná), ale proto, že odolal nepřátelství Spojených států. Malý ostrov, který i přes (nedodržované) embargo udržel svoji politickou pozici od dob studené války, se stal vzorem pro všechny etatistické populisty Jižní Ameriky a dokonce i Afriky. Za odolání tlaku Castro vděčil zejména SSSR, ovšem po kolapsu Sovětského svazu se zhroutila i hospodářská pomoc, kterou SSSR pravidelně Kubě poskytoval. Podle Eusebia Mujala-Leóna poskytl SSSR od roku 1960 do roku 1990 pomoc za 39 miliard dolarů, půjčky za 60 miliard dolarů (z nichž byla většina odpuštěna či prostě nesplacena) a vojenskou pomoc v hodnotě 13,4 miliard dolarů. Ekonomika Kuby tedy stála před zhroucením, ubylo spotřebního zboží, v rámci nedostatku ropy byla zrušena hromadná doprava a realitou se stalo i pravidelné vypínání elektrického proudu v souvislosti s nedostatkem paliva pro výrobu elektrické energie. Z obyvatel se stali nedobrovolní cyklisté a v zemědělství se namísto zemědělských strojů začala opět používat tažná zvířata, což samozřejmě vedlo k poklesu zemědělské produkce a tedy k propadu zemědělské výroby. Ačkoliv se Castro pokoušel otevřít
světu a začal podporovat turistický průmysl, tak ani ten díky restrikcím a omezením nemohl zachránit ekonomiku Kuby. Nicméně zejména díky zahraničním investicím se podařilo ekonomiku Kuby rokem 1996 stabilizovat. Pokud ovšem někomu může Fidel Castro děkovat za své přežití, tak především svému „politickému synovi“ Hugo Chavezovi z Bolívarské republiky Venezuela, od kterého každoročně inkasuje téměř 3,5 miliardy dolarů. Chávez je v podstatě jeho ideologický následník, nevydařený Chávezův puč z roku 1992 udělal z Cháveze paradoxně národního hrdinu Venezuely (hlavně mezi nižšími třídami). Proto není překvapivé, že v roce 1998 vyhrává drtivě volby. Brzy na to začal budovat socialismus 21. století, který mimo jiné znamenal zpětně zestátnění ropné společnosti PDVSA, zákaz privatizace sociálních služeb, podmanění některých médií, vyvlastnění neužívané půdy a také zásahy do soukromého vlastnictví (v některých případech de facto jeho likvidaci). Je třeba říci, že na rozdíl od Kuby ve Venezuele stále existuje opozice, nicméně podle zprávy Lidskoprávní komise OSN jsou lidská práva porušována. Chávezův mandát končí v roce 2013. Bude otázkou, zda bude i poté stále u moci či nikoliv. Jeho ekonomické reformy nejsou nijak
oslnivé, ba naopak, z vlastní zkušenosti vím, že v zemi se velice dobře (ostatně jako na Kubě) daří černému obchodu, produktivita zaměstnanců ve státním sektoru je nízká a korupce je všudypřítomná. A to ani nezmiňuji výpadky proudu v několika miliónovém Caracasu. Do této doby již Chávez Kubě kromě finančních prostředků poskytl i materiální pomoc, zejména potom export ropy. Kuba společně s Venezuelou sice založili projekt ALBA (Bolivarský svaz pro lid naší republiky), který má být jakousi protiváhou oběma zeměmi kritizovaného projektu, celoamerické zóny volného obchodu – nicméně kvůli účasti pouze podružných států nelze od toho projektu příliš očekávat. Budoucnost Kuby se tedy bude odvíjet od toho, zdlli bude Chávez v čele Venezuely či nikoliv. Bylo by špatné opomenout roli USA, která díky svému kontroverznímu rozhodnutí ponechat embargo nechává režim paradoxně svým způsobem neustále přežívat ve stejné podobě. Dalibor Zítko
7
Bělorusko
Oficiální název státu: Hlavní město: Státní zřízení: Hlava státu:
Běloruská republika (Respublika Belarus) Minsk Prezidentská republika Alexander Lukašenko (*1954, prezidentem od 10.8.1994)
Historicko-politické informace: Po revoluci v Rusku a pádu monarchie (1917) byla snaha vytvořit Běloruskou republiku jako federativní stát Ruské říše. V březnu 1918 se (jako důsledek Brest-Litevského míru) Bělorusko dostalo pod správu Německa. Toho využili běloruští nacionalisté a vyhlásili samostatnou Běloruskou republiku, které ihned Německo garantovalo nezávislost. Trvání republiky však bylo velmi krátké - 1.1.1919 došlo k invazi Rudé armády do Běloruska. Pod Stalinovou vládou začalo docházet k obrovským čistkám, nejznámějším incidentem byla masová poprava asi 250000 lidí v Kuropatském lese poblíž Minska. V listopadu 1939 byla k Bělorusku připojena část polského území (Białystok a okolí), které v září tohoto roku obsadila Rudá armáda. V roce 1941 do Běloruska vtrhla Hitlerova vojska a okamžitě nastolila velmi tvrdý režim. Země byla osvobozena Rudou armádou v roce 1944. V červnu 1988 byly nalezeny masové hroby Stalinova režimu v Kurupatech u Minsku. Běloruská společnost je v šoku a zděšena. Probíhají první demonstrace proti režimu, vláda je nucena zřídit komisi pro vyšetřování masových hrobů. Na návrh archeologa Z. Paźniaka je vytvořen organizační výbor BNF (Běloruská lidová fronta) “Obrození”. V roce 1989 se ve Vilniusu konal ustavující sněm, v politickou stranu se BNF mění až v roce 1993. 27. července 1990 vyhlásil parlament suverenitu Běloruské republiky na SSSR a 25. srpna 1991 její plnou nezávislost. Poté se 7. a 8. prosince konala schůze prezidentů Ruska (Boris Jelcin), Ukrajiny (Leonid Kravčuk) a Běloruska (Stanislav Šuškevič) v Bělovežském pralese, kde podepsali dohodu o rozpuštění Sovětského svazu a ustavení nového Společenství nezávislých států (SNS). Zhroucení komunistického režimu umožňuje vznik nových politických stran. Od sociálních demokratů, až po stany národové a rolnické, které tzv. bělorusizaci BNF akceptovaly. Výjimkou byla pouze Sjednocená demokratická strana, která se po řadě fúzí s malými stranami transformovala ve Sjednocenou občanskou stranu (AHP). Naproti tomu vládnoucí nomenklatura, poté co byla zastavena činnost Komunistické strany Běloruska (14. 3. 1993), nezaložila žádnou politickou stranu, ani její představitelé nevstoupili hromadně do jiných subjektů. Pod tlakem opozičních poslanců sice došlo k výměně vedení státu, ale vláda změny ustála a faktická moc zůstala v rukou stranické “bezpartijní” nomenklatury.
8
28. srpna 1991 byl opozicí do funkce předsedy Nejvyššího sovětu dosazen Stanislav Šuškievič, liberální profesor Minské univerzity. Šuškievič se snažil zahájit proces transformace. V průběhu privatizace v roce 1993 byl nařčen bývalými komunisty z korupce a záhy odvolán. První ústava nezávislé Běloruské republiky z 30. března 1994 zaváděla poloprezidentský režim. Prezident měl být volen v přímých a všeobecných volbách na 5 let s možností jednoho znovuzvolení. Ústava počítala s jednokomorovým parlament se zákonodárnou iniciativou a silnými kontrolními a volebními pravomocemi. Ústava také počítá se silnou a nezávislou samosprávou. V prezidentských volbách v roce 1994 výrazně uspěl populista Alexadr Lukašenko. Porazil všechny reformní kandidáty včetně Šuškieviče a ve druhém kole získal úřad prezidenta s voličkou podporou 80% odevzdaných hlasů. Od roku 1996 Alexadr Lukašenko zásadně mění ústavu. Změny značně rozšířily pravomoci prezidenta a dávají mu takřka neomezenou moc. Prezident může vydávat dekrety, jmenovat a řídit radu bezpečnosti, je garantem Ústavy, práv občanů a ztělesněním jednoty národa. Může rozpustit parlament (Národní shromáždění) a vetovat zákony. Reálně je neodvolatelný. Změny ústavy byly přijaty v referendu. Výsledky referenda neuznal nikdo, kromě Ruska. Lukašenků režim zcela ovládá všechny média v zemi. Opoziční média byla zakázána, novinové tiskárny vlastní stát, opozice musí tisknout v zahraničí. Lukašenko je opět zvolen do prezidentského úřadu v roce 2001, 2006 a 2010. Lidská práva/ mezinárodní vztahy Z pozice prezidenta Lukašenko tvrdě potlačuje jakoukoli opozici, jak demokratickou, tak komunistickou. Díky jeho tvrdému postupu proti jakémukoli náznaku politického odporu je Lukašenko nazýván posledním diktátorem v Evropě. Běloruská opozice je roztříštěná do velkého množství skupin a názorových proudů. V prezidentských volbách v roce 2006 se běloruská opozice sdružuje okolo Alexandra Milinkeviče. Veškeré protesty proti údajnému znovuzvolení Lukašenka jsou tvrdě potlačeny. Zatím největší protesty proti režimu se odehrály po prezidentských volbách v roce 2010, které opět vyhrál prezident Lukašenko s údajným ziskem 79,7 % hlasů. Nejsilnější opoziční kandidát Vladimir Njaklajev byl brutálně zbit a zadržen. Další kandidáti Andrej Sannikov, který byl též zraněn, Nikolaj Statkevič, Grigory Kocusev a Vitalij Rymaševski byly také zadrženi. Během protestů a následně po nich proběhlo několik desítek vykonstruovaných procesů proti občanům kritickým k režimu. Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, doložili, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno “oddíly smrti”. Evropská unie a USA vyhlásily proti Bělorusku za porušování lidských práv tvrdé sankce zaměřené na prominenty režimu. Na Bělorusko je také uvaleno zbrojní embargo.
Daniel Vondra
Kuba
Oficiální název státu: Kubánská republika (República de Cuba; CU) Státní zřízení: Socialistická republika Hlavní město: Havana Hlava státu: Raúl Castro Ruz (*1931, prezidentem od 24.2.2008)
HISTORIE Od svého objevení roku 1492 Kryštofem Kolumbem byla Kuba pod španělskou nadvládou. Jako zámořská kolonie byla vykořisťována téměř 400 let, a to až do října 1866, kdy byla vyhlášena její nezávislost na Španělsku. Plné nezávislosti se však země stále nedočkala. K vyhlášení nezávislé Kuby došlo až 20. května 1902. Roku 1886 bylo zrušeno otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova. Počínaje rokem 1993, kdy se dostal k moci seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, panovala v zemi relativně otevřená vláda. Batista byl znám spoluprácí s odbory a prosadil se řadou sociálně laděných zákonů. V zemi roku 1944 uspořádal svobodné volby a následujících 8 let žil v USA, odkud se účastnil na dálku domácí politiky. Po návratu roku 1952 se však zmocnil vojenským pučem vlády, která se následně projevovala policejní brutalitou a korupcí. Z Havany se stalo centrum prostituce, hazardu a americké mafie. V zemi vznikala řada hnutí směřujících ke svržení režimu, mezi nimiž byla i skupina kolem Fidela Castra. Tato skupina 26. července 1953 zaútočila na kasárna Moncada a její členové byli následně zatčeni a odsouzeni. V roce 1956 byli propuštěni na svobodu a Fidel Castro odcestoval do Mexika. 2. prosince 1956 připlul Fidel Castro zpět na Kubu na jachtě s názvem Granma a vyvolal revoluci, která nakonec trvala dva roky a skončila vítězstvím revolucionářů. Fidel nedodržel příslib svobodných voleb a začal v zemi prosazovat komunistickou ideologii. Po revoluci nastalo období zatýkání a masových poprav. Mezi vedoucí představitele porevoluční Kuby patřili Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný také Che. Stále rostla podpora Kuby ze strany SSSR, kterou však USA vnímaly velmi negativně. Celá situace byla vyhrocena natolik, že v srpnu 1960 došlo na Kubě k znárodnění majetku amerických firem a později i bank. V reakci na tuto událost vyhlásily v říjnu USA embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které bylo dále v únoru roku 1962 posíleno. Roku 1961 došlo k likvidaci všech politických stran. Socialistická revoluce tak byla dovršena. V dubnu 1961 se v zátoce Sviní vylodily ozbrojené kontrarevoluční jednotky tvořené exilovými Kubánci, které byly původně podporovány CIA. Tento pokus o svržení režimu na Kubě však skončil nečekaným neúspěchem. Události z roku 1962 přivedly svět na pokraj třetí světové války. Vedení SSSR v čele s Chruščovem se rozhodlo k tajnému
zřízení raketových základen na Kubě. V reakci na to vydal 22. října americký prezident Kennedy rozkaz k námořní blokádě Kuby. Díky mírovým vyjednáváním a příslibu USA neprovést invazi na Kubě byla hrozící nukleární katastrofa zažehnána. Ekonomická krize konce 70. let vyústila roku 1980 masovým podáním žádostí (přibližně 10 000 Kubánců) o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně. Volný odjezd byl umožněn všem, kteří o něj projevili zájem. Tento hromadný odchod byl ukončen až v říjnu 1980, kdy přes přístav Mariel uprchlo více než 125 000 obyvatel. Vnitřní politiku na Kubě ovlivnil i proces s generálem Arnaldem Ochoou, vlivným členem ÚV KSK, a dalšími vysokými funkcionáři. Ti byli v roce 1989 obviněni z korupce a pašování drog a následně odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Tato událost posloužila k zastrašení opozice uvnitř kubánské armády a není vyloučeno, že do obchodu s drogami byl z finančních důvodů zapleten i kubánský prezident. Rozpad SSSR a RVHP znamenal propad Kuby do hluboké ekonomické krize, a země se tak začala orientovat na pomoc ze strany Číny a Venezuely. V roce 2006 byl v důsledku nemoci Fidel Castro nucen abdikovat. Prezidentské pravomoci převzal jeho mladší bratr, Raúl Castro, který v současnosti drží v rukou všechny hlavní funkce – post prezidenta, premiéra i 1. tajemníka ÚV KSK. LIDSKÁ PRÁVA Opozice na Kubě je reprezentována celou řadou organizací, které však působí pouze ilegálně. Často zde dochází k pronásledování a věznění osob s odlišným názorem, než je ten oficiální. Výjimkou není ani fyzické násilí ze strany organizovaných složek státní moci. Kubánské obyvatelstvo má zakázán vstup na mnoho míst, dochází k cenzuře tisku, všudypřítomná je i propaganda a mezi obyvatelstvem panuje strach z udavačů. Režim ovlivňuje i literaturu, kulturu a umění, ve kterém došlo ke zrušení několika slavných odvětví. Internet je dodnes převážně výsadou elit, a tak je objektivní zpravodajství o dění ve světě utopií. V současnosti vzrůstá počet lidí, kteří odmítají jen přihlížet a přijímat to, co jim nařizuje politický režim. Pořádají neoficiální kulturní akce a sami si vyhledávají paralelní informace k oficiálně prezentovaným údajům. Přesto se naleznou i lidé, kteří režim podporují, přičemž zdůrazňují zejména ukázkovou péči o staré lidi, podporu vzdělávání pro všechny vrstvy obyvatelstva a vymícení nejhorší chudoby (např. díky potravinovým poukázkám). Samotná kubánská vláda rezolutně popírá obvinění z porušování lidských práv. Připouští pouze to, že v závažných případech užívá trest smrti, nicméně od trestů za politické názory se distancuje. Petra Wurmová
9
Vztah České republiky ke Kubě a Bělorusku V minulosti byl vztah České republiky ke Kubě a Bělorusku vždy závislý na vnitropolitické situaci a vyvíjel se podle mocenských poměrů, které v danou chvíli vládly ve světě. Změna režimu v Československu nadobro poznamenala nejen vazby diplomatické, ale také ekonomické a společenské. Dávné přátelství Kuby a Československa je již minulostí. V současnosti patří Česká republika k nejtvrdším odpůrcům kubánského režimu. Toto nepřátelství symbolizuje i událost z léta roku 1990, kdy došlo ke zdemolování československého velvyslanectví, které bylo napadeno kubánskými agenty vydávajícími se za azylanty. Během přepadení byli uvnitř vězněni diplomaté, kteří Kubáncům zároveň posloužili jako rukojmí. K vyostření česko-kubánských vztahů přispěl i incident s dvěma českými občany uvězněnými na Kubě, kteří byli označeni za agenty Spojených států. Jednalo se o poslance Ivana Pilipa a studentského aktivistu z roku 1989, Jana Bubeníka. Oba byli zadrženi počátkem roku 2001 po setkání s tamními disidenty, jelikož s nimi údajně udržovali podvratné styky. Následovalo dlouhé vyjednávání o jejich propuštění, kterého se přiletěl na Kubu osobně účastnit i předseda českého senátu, Petr Pithart. Čeští občané byli po 25 dnech strávených v kubánském věznění propuštěni. Rozdílná struktura politických režimů České republiky a Běloruska má za následek, že česká diplomacie často vystupuje proti běloruským nedemokratickým tendencím a naopak podporuje běloruskou opozici. Na bodu mrazu se ocitly česko-běloruské vztahy v roce 2005, kdy v reakci na vyhoštění českého diplomata Pavla Křivohlavého z Minsku Česká republika vypověděla ze země diplomatku Běloruska. Běloruské úřady českého diplomata obvinily z konzumace alkoholu a sexuálního styku s mladistvými chlapci. Podle české policie Pavel Křivohlavý žádný trestný čin nespáchal a MZV označilo tento krok za propagandu běloruského nedemokratického režimu. K oteplení vztahů České republiky a Běloruska nepřispěly ani události spojené s běloruskými prezidentskými volbami v roce 2006. Volby dle sčítací komise vyhrál úřadující prezident Alexandr Lukašenko, veřejností byl však tento akt označen za frašku. Opozici totiž nebyl umožněn přístup k médiím a podle Západu byly volby zmanipulované. Česká zahraniční Bělorusku
politika vůči
Kubě
a
Česká republika patří mezi země, které na mezinárodním poli dlouhodobě aktivně prosazují demokratické principy. Mezi stěžejní pilíře české zahraniční politiky mimo jiné patří rozvoj a ochrana lidských práv, včetně právního státu. Kolegium ministra zahraničních věcí schválilo 15. července 2010 novou koncepci 10
Foto: Bělorusko a podpora ze strany nezisk.organizaci - zdroj clovek v tisni
transformační politiky, jejímž účelem je mimo jiné podrobněji prezentovat cíle, kterými se česká zahraniční politika bude zabývat. Tato koncepce nahradila koncepci o transformaci a spolupráci, která byla schválena 31. března 2005. Program transformační spolupráce (TRANS) je zaměřen na země procházející procesem transformace nebo na země s nedemokratickými režimy, kde je ve společnosti patrné úsilí o demokratizaci a zlepšení situace v lidsko-právní oblasti. Spolupráce je cílena na deset prioritních zemí, na jejichž podporu je vyčleněno vždy více než 90% prostředků, kterými program disponuje. Mezi země tzv. přednostního zájmu patří také Bělorusko (v rámci zemí Východního partnerství) a Kuba. Program TRANS se zaměřuje na posilování schopnosti nevládních neziskových organizací, podporu občanských iniciativ, posilování nezávislosti médií a přímou podporu politických vězňů a jejich rodin. Dalším cílem programu je budování dlouhodobých kontaktů a partnerství mezi městy a obcemi České republiky a cílovými zeměmi. Možnost podílet se na podpoře Kuby a Běloruska se pro Českou republiku zvýšila vstupem do Rady OSN pro lidská práva, jejímž členem je od 20. května 2011. Hlavní činností tohoto orgánu je sledování dodržování lidských práv v členských státech OSN a reakce na krizové situace, které ve světě nastanou. Rada OSN pro lidská práva také plní funkci mezinárodního fóra a hledá odpovědi na otázky týkající se ochrany a rozvoje lidských práv. Současně se snaží podporovat aktivity přispívající k dokumentování případů, kdy dochází k porušování lidských práv. Úloha České republiky v Radě OSN pro lidská práva vychází z jejích dlouhodobých priorit v této oblasti. Cílem české zahraniční politiky je podpora svobody, občanské společnosti a obránců lidských práv a nevládních organizací. Mezi prioritní země tohoto projektu, v nichž se snaží Česká republika tamní lidsko-právní situaci pomoci, patří
především Bělorusko. Nevládní a neziskové organizace Vedle oficiální české zahraniční politiky se o zlepšení lidsko-právní situace na Kubě a v Bělorusku snaží i řada nevládních neziskových organizací. Nejznámější v České republice je humanitární organizace Člověk v tísni, která se již od svého vzniku v roce 1992 snaží pomáhat v krizových oblastech po celém světě. V rámci programu podpory lidských práv je předmětem jejího zájmu pomoc na Kubě a v Bělorusku. Kubánské centrum Člověka v tísni se věnuje podpoře demokratické opozice a spolupracovníci této organizace distribuují přímo na Kubě léky a techniku. Snaží se také finančně přispívat rodinám uvězněných politických odpůrců. V Bělorusku pomáhá Člověk v tísni šířit objektivní informace a monitorovat případy, ve kterých dochází k porušování lidských práv. Běloruské problematice se dále věnuje mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko (Civic Belarus), které vzniklo v roce 2004 a klade si za cíl všestrannou podporu demokratických iniciativ. K rozvoji občanské společnosti přispívá například podporou nevládních a neziskových organizací. Mimo jiné usiluje i o navázání spolupráce s českými partnery. Demokracii na Kubě se snažil budovat i bývalý český prezident Václav Havel, který se řadu let věnoval podpoře kubánského disentu. Po odchodu z funkce prezidenta České republiky založil Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě a přímo prohlásil: “Já mám ve velmi dobré a živé paměti, jak nám pomáhalo, když mezinárodní společenství mělo o nás zájem. A zdá se mi, že to je věc téměř samozřejmá, že solidaritu bychom měli projevovat i my, zvláště v případě Kuby, kde jsou poměry velmi podobné těm, jaké byly u nás.” Petra Wurmová
Kubánská realita očima turisty
Pro
jiné je to zas ostrov plný přírodních
krás a bohatství, obývaný přátelskými lid-
mi. Předpokládám, že před návštěvou Kuby jsi patřil do druhé skupiny. názor?
Foto: Václav Strmiska
Rozhovor s Václavem Strmiskou o turistické návštěvě Kuby, jejích krásách, jedinečnosti a také o smutné realitě „ostrova svobody“. Na začátek nemůžu položit jinou otázku, než proč jsi si zvolil cestu právě na Kubu? Znepokojoval tě fakt, že se chystáš jet do nedemokratické země? Na Kubu jsem se chtěl podívat už jako kluk. Vyprávěl mi o ní známý, který tam dlouhou dobu žil. Tehdy mne asi nejvíce zaujalo vyprávění o velkých amerických auto-veteránech a samozřejmě představa exotické země s krásnými plážemi. Postupem času se můj zájem rozšířil také o slavné kubánské bary, koktejly a doutníky. Na cestě na Kubu mě neznepokojovalo vůbec nic. Naopak jsem byl zvědavý a těšil jsem se, až uvidím, jak se žije v jiných kulturních podmínkách. Jedním z kladů postupných reforem na Kubě je možnost drobného podnikání. Příkladem jsou tzv. casa particular, tedy ubytování u místních, kteří platí licenci a mohou u sebe doma ubytovávat cizince. Využil jsi této možnosti, nebo jsi dal přednost hotelu?
Ano, casa particular jsme využili. Přímo v centru Havany jsme přespali v domě u rodiny, která ubytování cizincům poskytuje. V domě měli tři nebo čtyři pokoje a byli velice přátelští a ochotní. Využít casa particular jsme neměli přímo v plánu, ale taxikář, který nás do Havany z Varadera dovezl, nás „doručil“ až ke dveřím, a tak jsme se ubytovali zde. Byli jsme rádi, že nemusíme s hledáním ubytování ztrácet čas. Co se drobného podnikání týče, na každém kroku na nás pokřikovali taxikáři, kteří jezdili svými vlastními auty. Nic podobného, jako jízdu těmito taxíky, jsem ještě nezažil. Auta jsou často poskládána z částí více modelů (bezpochyby i různých výrobců), chybí přístrojové desky, okénka se v nejednom autě stahují tak, že se na okénko prostě přitiskne dlaň a okno se zatlačí dolů do dveří. Snad všechna auta mají ale přehrávač a velice výkonné reproduktory. Jako taxíky jezdila i novější auta, často dokonce i česká Škoda Fabia. My jsme ale chtěli samozřejmě zažít taxíky kubánské a tak jsme se modernějším taxíkům snažili vyhýbat. Pro
mnohé je
Kuba
symbolem chudoby a
smutného života v komunistickém režimu.
Změnil se tvůj
Před příjezdem pro mě Kuba byla symbolem karibského ráje. Při odjezdu jsem byl trochu zklamaný. Chyběly mi klasické služby pro turisty. Ač mě to většinou na dovolené v jiných zemích obtěžovalo, tady mi trochu chybělo, že na pláži nepobíhají mladí Kubánci s kokosovými ořechy, ovocem, občerstvením nebo nabídkou nejrůznějších plážových atrakcí. Také bych uvítal více koktejlových barů s širší nabídkou – Kuba je přeci jen domovem slavných koktejlů. Vzhledem k nemožnosti podnikat to ovšem není nic zvláštního. Nabídka v obchodech mě také překvapila. Když jsme chtěli nakoupit, často jsme narazili na obchod, který byl velký co do rozlohy, ale malý co do sortimentu zboží. Většinou byly regály vyplněny jen několika druhy zboží. Třeba plechovky s jedněmi a těmi samými brambůrkami zabíraly tři metry na šířku a celý regál na výšku. Tímto způsobem byl vyplněn celý obchod, takže opravdu „široká“ nabídka. Názor na Kubu se mi nezměnil, jen jsem si uvědomil, že jsem nemohl čekat víc. Jak
Kubě jako cizinec, Evropan Je snadné s místními navázat kontakt? Ptali se tě například na to, odkud jsi a jak se u nás žije? Řekl bych, že Kubánci jsou přátelští a navázat kontakt je pro Evropana velice snadné. Kontakt navazují většinou místní. Několikrát jsem se na Českou republiku ptal a většinou se zdálo, že vědí, o čem mluvím. Starší Kubánci Česko znali a dokonce u nás v hotelu pracoval kuchař, jehož bratr v Československu studoval. jsi se na
cítil?
Petra Jíšová Celý rozhovor najdete na stránkách kurzu: www.otevrena-spolecnost.webnode.cz
Návštěva papeže na Kubě Papež míří z Mexika na Kubu, ozývalo se ze všech koutů světa 26. března tohoto roku. Před jeho příjezdem následovalo zatčení asi 150 pokojných disidentů, i přesto se však na jedné ze mší hlasitě vyjádřil jeden tamější odpůrce režimu, který byl následně zajištěn bezpečnostními službami.
Vatikán tvrdil, že návštěva papeže bude mít pouze pastorační charakter, a proto se z opozicí režimu Benedikt XVI. nesetká. Tak se také stalo, ale přesto můžeme z jeho projevů usoudit, že chtěl Kubáncům předat jistá politická sdělení. Při projevu na letišti papež vyjádřil pochopení pro “spravedlivé aspirace a legitimní přání všech Kubánců”. Připomněl “mladé i staré lidi, dospívající a děti, nemocné a pracující, vězně a jejich rodiny a chudé”. Agentura AP připomněla, že se jako jeho předchůdce Jan Pavel II. při historické návštěvě Kuby v roce 1998
nezmínil výslovně o politických vězních. Benedikt XVI. vyzval Kubu k vybudování otevřené a obnovené společnosti a při odletu z Mexika dokonce prohlásil, že “marxistická ideologie, tak jak vznikla, již neodpovídá realitě”. Z jeho úst však zazněla na Kubě také kritika kapitalismu a embarga Spojených států. Třetí a poslední den své návštěvy se papež setkal za zavřenými dveřmi s vedoucím představitelem Kuby Raúlem Castrem, jež byl přítomen na obou mších v první řadě. O čem si asi tak povídali? To se asi nikdy nedozvíme, ale tím že se papež nesetkal s opozicí, ale právě s bratrem proslulého Fidela Castra, tak zajistil lepší vyjednávací pozici pro církev. A to jak v záležitosti prostředníka při vyjednávání o propouštění politických vězňů, či v oblasti školství, tam může mít vliv i na
předání části výuky církvi, říká Pavla Holcová, vedoucí kubánských projektů Člověka v tísni. Právě oblast školství by mohla být pro obnovení otevřené společnosti na Kubě klíčová. V církevních školách se děti učí angličtinu, práci s počítačem. Do těchto škol začínají pozvolna proudit zahraniční misionáři-učitelé, kteří mohou dát státní výuce celkem slušnou alternativu. Už nyní má návštěva Benedikta XVI. své plody. Velikonoce byly vyhlášeny státním svátkem a Kubánci dostali den volna. Kubánci tohle rozhodnutí vítají, ale moc ho nechápou. Po tom co jim režim tvrdí, že hlavním úkolem je pozvednout ekonomiku a padesát let (až do návštěvy Jana Pavla II.) náboženství potlačoval, není divu že si nyní připadají jako loutky. Markéta Brožová 11
Dokument, který Vám sáhne na srdce a nenechá Vás klidně sedět Ze záběrů z protirežimní demonstrace v centru Minsku tuhne krev v žilách a zároveň vás zavaluje zvláštní pocit bezmoci, lítosti a uvědomění si svého štěstí, života ve svobodě. Dokument Běloruský sen je jiný, výrazně se odlišuje od typických dokumentů mapující porušování lidských práv v autoritářských režimech. Síla příběhu není o nic menší než u dokumentů natočených v Africe, v Asii či jinde ve světě. Jinakost snímku spočívá nejméně ve dvou bodech; v kvalitní filmařině s vynikajícím nápadem interpretace běloruského příběhu na životě anonymního vypravěče. Divák je skrze dětství chlapce seznámen se vznikem samostatného Běloruska v devadesátých letech a začínají kariéry budoucího prezidenta Lukašenka. Stejně tak jak Lukašenko každým rokem své vlády zvyšuje svoji moc, tak se z chlapce
stává mladý muž, vypravěč, který na životě obyčejných Bělorusů přibližuje realitu každodenního života. Režie Ekaterini Kibalchich posouvá děj do jednoho z nejdramatičtějších okamžiků novodobých běloruských dějin - do prezidentských voleb roku 2010. Najednou se ocitáte na hlavním Minském náměstí a stáváte se součástí protirežimní demonstrace za svobodné a čestné prezidentské volby. Frustrace, bezmoc, neštěstí lidí je všudypřítomná a pomalu vás vtahuje na zaplněné hučící náměstí a vy si neustále dokola kladete otázku, jak se tohle může stát ve dvacátém prvním století v Evropě. A nezbývá než si suše odpovědět, že se to dít může a děje a zřejmě se to bude dít i nadále. Tím se dostává na povrch sdělení, které možná ani nebylo záměrem dokumentu, ale nám je
v naší zemi velice blízké. Snad nebudeme potřebovat vlastní Minsk 2010, abychom si uvědomili, že demokracie a svobody nejsou zadarmo. Tvrdé rozehnání pokojného protestu, bytí, zatýkání, soudy, perzekuce všeho druhu, líčení současné situace v Bělorusko i pomocí mnohdy překvapivě vtipně vyznívajícího sarkasmu protínají dokument až do jeho konce. Přesto dominantní pocit, který si domů odnášíte, není násilí ani bezmoc, ale hrdost a odvaha aktivistů a jejich rodin v boji proti nerovnému soupeři. V originále Belorusskaya mechta. Natočeno Ekaterinou Kibalchich (Rusko, 2011, stopáž 55 min.) Daniel Vondra
Redakce prvního čísla studentského tematického časopisu Otevřená společnost: Petra Jíšová Přestože se narodila v Praze, vyrůstala v Mariánských Lázních a do Prahy se vrátila teprve před pěti lety. Vystudovala zde VOŠ Mezinárodních a veřejných vztahů, obor diplomatické služby, a příští rok snad úspěšně dokončí magisterské studium na CEVRO Institutu. Ráda by v budoucnu působila v lidsko-právní oblasti, nebo pracovala s lidmi a pro lidi. Má ráda všechno živé, rozmanitost, svobodu, umění, nadhled a humor a nerada se dívá na to, když někdo trpí, nebo zneužívá svou moc. Chtěla by objet svět, naučit se dobře psát, fotit, tancovat a nerozčilovat se nad zbytečnostmi.
Lucie Navrátilová Cérka původem z Jižní Moravy, žijící již pět let v Praze. Vychována vojákem-pilotem a úřednicí. Studuje na CEVRO institutu obor Politologie v 1. ročník Mgr. Má ráda anglický humor, zelený čaj, dlouhé procházky svižný tempem, hudbu různých žánrů, skládání origami, tvoření bižuterie, sledování BBT... Neumí žít: bez svých přátel a rodiny, bez kontaktních čoček a ostružinové marmelády kamarádky Katky.
Daniel Vondra Daniel Vondra je studentem 2. ročníku oboru politologie a mezinárodní vztahy na vysoké škole CEVRO Institut v Praze. Zabývá se politickým marketingem, kde nasbíral zkušenosti s organizací volebních kampaní a oslovováním veřejnosti.
Markéta Brožová Studuje 2. ročník bakalářského studia politologie a mezinárodní vztahů na VŠ CEVRO Institut. Zajímá se o klasickou ekonomii, politiku, jezdectví, přírodu, zemědělství, problémy současného světa. Stále směřuje za lepším poznáním světa kolem sebe.
Petra Wurmová Pochází z Mělníka, města ležícího nad soutokem řek Labe a Vltavy a známého zejména pěstováním vinné révy. Studuje navazující magisterský obor Politologie na VŠ CEVRO Institut. Mezi její největší koníčky patří kreslení, malování a cestování. Zajímá se o design, kynologii, astrologii, gastronomii, četbu, hudbu, divadlo a film. V neposlední řadě také ráda provozuje různé sporty. Život by si nedokázala představit bez poslechu hudby, štětce v ruce, přátel a rodiny. Sama sebe považuje za společenskou a komunikativní osobu.
Dalibor Zítko Dalibor Zítko je studentem I. ročníku magisterského studia CEVRO Institut. Pochází z Karlových Varů a v Praze žije pátým rokem. Zabývá se nedemokratickými režimy, korporatismem, politickým marketingem, politickým managementem, politickou ekonomií, národohospodářstvím, iberskými a latinskoamerickými politickými systémy. Mezi jeho koníčky patří zejména cestování, potápění a hra na klavír.
Nikola Seifrtová Pochází ze severočeského města Teplice, kde absolvovala gymnázium. Bakalářské studium v oboru Humanistika se zaměřením na politickou filosofii vystudovala na ZČU v Plzni. Magisterské studium v oboru Politologie se zaměřením na mezinárodní politiku zakončila diplomovou prací na téma Stíhání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti podle mezinárodního práva na Vysoké škole CEVRO Institut v roce 2011. V politologii jí nejvíce fascinuje teorie nedemokratických režimů, z čehož vychází i její zájem o výzkum konkrétních případů. Jejím velkým koníčkem jsou dokumentární filmy s lidsko-právní tématikou, pořádá nejen pro své přátelé jejich promítání. V poslední době se věnuje též rozvojové problematice a je součástí projektu Psaní a zpravodajství o rozvoji ve světě. Jiří Š. Cieslar Podskalský patriot. Magisterské studium politologie na Vysoké škole CEVRO Institut zakončil diplomovou prací o Georgi Sorosovi. Teoreticky i prakticky se zabývá občanskou společností. Pracoval v neziskovém sektoru, píše a překládá.
Grafika/sazba: Filip Kotlář
[email protected]
12
