PUBLIKOVÁNÍ A PRESENTACE VÝSLEDKŮ VĚDY A VÝZKUMU

Modul: Věda a výzkum v praxi

Předmět: Publikování a presentace výsledků vědy a výzkumu

PUBLIKOVÁNÍ A PRESENTACE VÝSLEDKŮ VĚDY A VÝZKUMU

Jan Široký

Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010



Projekt „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV“ (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Text neprošel jazykovou úpravou. © Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autor:

prof. Ing. Jan ŠIROKÝ, CSc.

Recenzovali:

prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Bc. Josef TESAŘÍK, MBA

Olomouc 2010 ISBN 978-80-87240-41-0



Obsah Úvod ........................................................................................................................................................... 5 1

Volba tématu práce, osnova, koncept a hypotéza ................................................................... 6 Cíl ................................................................................................................................................... 6 1.1

Volba tématu vědecko-výzkumné práce ........................................................................... 6

1.2

Projekt a tvorba vědecko-výzkumného výstupu................................................................ 8

1.3

Hypotéza ......................................................................................................................... 10

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 12 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 13 2

Metodologie vědy, vědecké metody a metodologie vědecké práce..................................... 14 Cíl ................................................................................................................................................. 14 2.1

Vymezení pojmů metodologie, metoda a metodika ........................................................ 14

2.2

Metodologie vědy ............................................................................................................ 15

2.3

Vědecké metody .............................................................................................................. 16


Formální a obsahová stránka vědeckého textu...................................................................... 21 Cíl ................................................................................................................................................. 21 3.1

Formální úprava písemného výstupu vědecko-výzkumné činnosti ................................ 21

3.2

Výňatek z českého pravopisu k psaní vědeckých textů.................................................. 24

3.3

Jak připravit vědecký text ................................................................................................ 25

3.4

Doporučená struktura vědeckého článku ........................................................................ 26


Zdroje informací, citace a strukturování bibliografických záznamů .................................... 30 Cíl ................................................................................................................................................. 30 4.1

Informační zdroje ............................................................................................................. 30

4.2

Citační etika ..................................................................................................................... 32

4.3

Bibliografické záznamy.................................................................................................... 33


Možnosti publikování, klasifikace časopisů a hodnocení publikační činnosti ................... 37 Cíl ................................................................................................................................................. 37 5.1

Druhy publikací ................................................................................................................ 37

5.2

Metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje ........................................................... 38

5.3

Hodnocení publikační činnosti ........................................................................................ 39

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 41



Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 42 6

Základy rétoriky a presentace .................................................................................................. 43 Cíl ................................................................................................................................................. 43 6.1

Presentace výsledků vědecko-výzkumné činnosti .......................................................... 43

6.2

Příprava na vystoupení a zásady vystupování ............................................................... 44

6.3

Vizualizace a technická podpora presentace.................................................................. 45

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 45 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 46 Literatura ................................................................................................................................................. 47 Seznam obrázků ..................................................................................................................................... 50 Seznam tabulek ...................................................................................................................................... 51 Přílohy...................................................................................................................................................... 52



Úvod Teprve publikováním a presentací dosaţených výsledků vědy a výzkumu je moţné tyto podrobit diskuzi odborné veřejnosti a jejich validitě. Cílem tohoto textu je, aby si čtenář (či spíše uţivatel) uvědomil základní pravidla pro psaní odborného textu, dlouhou cestu od myšlenky k realizaci vědeckého výstupu. Text je určen všem, kteří nějakou formou chtějí zviditelnit výsledky své práce, je však samozřejmé, ţe pro rozsah textu má slouţit zejména jako metodická příručka; k zevrubnějšímu studiu je určena uváděná literatura. Kaţdá epocha vědy je příznačná určitou racionalitou, sociálními determinanty jejího rozvoje a sociální rolí vědy ve společnosti. O současnosti se mnohdy hovoří jako o znalostní ekonomice. Vymezením pojmů vědy a výzkumu, ale také volbě tématu vědecko-výzkumné práce a jejím pravidlům se věnuje první kapitola tohoto textu. Zvláštní pozornost je věnována problematice stanovení hypotézy, především s ohledem na probíhající diskuzi o nutnosti či dobrovolnosti její formulace ve vědeckém textu a kvalifikačních pracích. Vědecké poznání je výlučně lidskou činností, která je zaloţena na zjišťování faktů, jejich utříďování, ověřování a interpretaci. Postupem vývoje lidské společnosti se vytvořila filosofie vědy, která vymezuje metodologií vědy, do které patří vědecké metody a konkrétní metodika vědecké práce. Těmito pojmy a vazby mezi nimi se zabývá druhá kapitola publikace. Formální a obsahové stránce vědeckého textu se věnuje třetí kapitola textu. Kromě formální úpravy písemného výstupu vědecko-výzkumné činnosti obsahuje i minimum pravidel z českého pravopisu a stručný návod, jak připravovat vědecké články, a co by měly tyto články obsahovat. Důleţitost písemného materiálu je dána i tím, ţe tento je brán stále jako silnější kritérium při posuzování výsledků institucí typu vysokých škol. Čtvrtá kapitola publikace přibliţuje čtenáři moţné zdroje informací pro psaní vědeckovýzkumných textů, ale především uvádí základní pravidla citační etiky a uvádění bibliografických záznamů. Provádění výzkumu, tvorba vědeckých sdělení a odborných textů neslouţí jen k presentaci autorů, ale mnohdy i k jejich hodnocení (a k evaluaci institucí, ve kterých pracují). Stěţejním obsahem páté kapitoly je proto i metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje v České republice platná od roku 2010. Presentace výsledků vědy a výzkumu ať uţ ve formě obhajoby před oponenty a komisí či vystoupení na konferencích a seminářích před odborníky je mnohdy završením určité výzkumné aktivity. Závěrečná šestá kapitola této publikace se proto věnuje i základům rétoriky a presentace. Předloţený text by měl být prvotním průvodcem při přípravě a realizaci článku pro vědecký časopis, příspěvku na odbornou konferenci a presentaci výsledků řešení vědecko-výzkumného projektu. Jan Široký, březen 2010

-5-



1 Volba tématu práce, osnova, koncept a hypotéza CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:    

zvolit aktuální téma vědecko-výzkumné práce, identifikovat vědecký charakter výzkumu, vyjmenovat etapy tvorby vědecko-výzkumných výstupů a popsat je, charakterizovat hypotézu a problém její správné formulace.

KLÍČOVÁ SLOVA Věda, výzkum, téma práce, vědecký charakter výzkumu, pojmy, přípravná etapa výzkumu, realizační etapa výzkumu, závěrečná etapa výzkumu, čtení, osnova, koncept, hypotéza.

1.1 Volba tématu vědecko-výzkumné práce Věda a s ní spjatý výzkum je sociálním jevem. Věda vzniká ve společnosti, je jí ovlivňována a její výsledky zpětně působí na chod společnosti. Je zřejmé, ţe v současném období je věda zejména ve středních a malých ekonomikách (mezi něţ spadá Česká republika) směřována především na potřeby praxe. Praktická část vědy je orientována na průzkum a výzkum. Průzkum je orientační zkoumání jevů, procesů a souvislostí (mnohdy nesystematické), výzkum je definován jako aktivní, trvalý a systematický proces bádání s cílem objevit nová fakta či nově interpretovat stávající jevy či objekty zkoumání. Věda se obecně klasifikuje na základní vědu (základní teoretický výzkum) a vědu aplikační (praktický výzkum)1. Určující funkcí vědy je funkce poznávací. Vedle této funkce plní věda i funkci praktickou, kdy vědecké poznání nachází ve společnosti svoji praktickou aplikaci tím, ţe vědecké poznatky jsou materializovány v nové technice a nových technologiích. Věda se tak stává významným intenzifikačním faktorem ekonomiky, stává se nástrojem zvyšujícím produktivitu práce. Vědecké poznání vstupuje i do struktury kvalifikace, současný stav společnosti se také nazývá společností vědění, znalostní ekonomikou.

1

Od roku 2010 v České republice vyhlašuje granty pro zejména základní výzkum Grantová agentura České republiky (GAČR), granty pro zejména aplikační výzkum Technologická agentura České republiky (TAČR).

-6-

Věda a výzkum, znalostní ekonomika



Téma vědecko-výzkumné práce můţe být buď dané potřebou vyřešení výzkumného zadání, nebo můţe být vlastní autorovo. Zadání tématu většinou vyplývá z úspěšného výběrového řízení na vypsané výzkumné úkoly různých institucí počínaje Evropskou unii (operační programy)2 přes ústřední orgány České republiky (např. ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, ministerstvo vnitra) a instituce (akademie věd)3 aţ po interní granty organizací. Vědecká a odborná práce spočívá ve schopnosti autora samostatně myslet, aplikovat své výsledky a umět je interpretovat a předloţit k posouzení, coţ je všeobecný předpoklad kaţdého výzkumu. Tato podmínka ještě více vystoupí do popředí v případě vlastního výzkumu. Prvotním úkonem je potřeba vymezit základní otázky, které se budou v konkrétním výzkumu řešit, a cíl vědecko-výzkumné práce. Výzkum má vědecký charakter, pokud splňuje čtyři vlastnosti4:  předmětem výzkumu je poznatelný či identifikovaný jev nebo objekt, který je označený tak, aby byl identifikovatelný i pro ostatní, má vlastnosti, které je činí identifikovatelným a jsou určeny pravidla a nástroje, které ho učiní poznatelným;  výsledkem výzkumu musí být to, ţe o zkoumaném jevu či objekt bude řečeno to, co se doposud neznalo či bude řečeno to, co jiţ známo je, ale jiným způsobem;  výzkum musí být uţitečný a prospěšný pro ostatní;  výzkum musí poskytovat moţnosti pro potvrzení či vyvrácení předpokladů, z nich vycházel a tak musí umoţnit komukoliv v daném bádání pokračovat. Při hledání tématu práce je také potřeba mít na mysli význam zvoleného tématu pro teorii i praxi, jeho zařazení do širších celospolečenských souvislostí, současný stav problematiky včetně přehledu existujících problémů v daném tématu, cíl práce a metodu zpracování. Důleţitým kritériem je také moţnost zuţitkování jiţ nabytých znalostí a vědomostí a také to, zda badatel je zvyklý drţet se tradičních a prověřených postupů či chce široký prostor pro své originální přístupy. Věda existuje jako logicky spojený systém poznatků, jehoţ odrazem je teorie vědy. Z hlediska teorie vědy a výzkumu lze metodologicky přistoupit k jakémukoliv výzkumu ze dvou pohledů:  deduktivně-axiomatický přístup k výstavbě teorie je zaloţen na konstrukci výchozí teze ve formě axiomu (tvrzení, které se nedokazuje) a pravdivost výsledků bádání závisí na pravdivosti výchozích tvrzení;  induktivní přístup začíná pozorováním fakt, z nichţ jsou vyvozovány závěry a následně teorie.

2

Zevrubněji v textu VALENTOVÁ, I. Specifikace financování VaV z prostředků Evropské unie.

3

Zevrubněji v textu HERZÁNOVÁ, R.; KOVÁŘOVÁ, A. Financování vědy a výzkumu.

4

Volně podle ECO (1997), s. 50 - 52.

-7-

Výběr tématu v oblasti VaV



Důleţité pro vymezení tématu je rovněţ založení badatele, zda preferuje spíše „monotematickou“ práci či práci „polytematickou“5. Monotematikové pracují pečlivě za podmínky, začnou-li jedinou aktivitu, tu provedou a dokončí. Nemohou být rušeni jinou aktivitou, neboť by ztratili souvislosti. Ve výzkumu jsou většinou přesní a striktně se drţí metodiky, mají menší fantazii. Polytematicky zaměření jedinci naopak vyhledávají současně více aktivit, jsou schopni se zabývat několika jevy či objekty současně. Mají však někdy tendenci vybočovat z prověřené metodiky, mají mnohdy větší fantazii. Ať uţ je vědecko-výzkumné téma zvoleno podle uvedených doporučení jakkoli, musí být cíl výzkumu přesně formulován, coţ se týká i pracovních postupů a definování problémů.

Vymezení pojmů

Pojmy jsou základními nástroji vědecké komunikace a proto je potřebné je pouţívat v jejich přesně definované funkční úloze. Můţe se totiţ stát, ţe určité tvrzení je platné jen za těchto a právě těchto podmínek. Pouţívané pojmy charakterizují kaţdou vědní disciplínu. Volba termínu, jímţ se označuje zkoumaný jev či objekt, je věcí konvence, obsah pojmu však jiţ věcí dohody není a je striktně dán objektivní povahou jevu či objektu a logikou vědeckého zkoumání. Při definování pojmů je moţné jejich vymezení formou vztahu rovnomocnosti (dané pojmy ALFA a BETA mají stejný obsah), vztahu nadřazenosti (pojem GAMA je součástí pojmu DELTA), vztahu protikladnosti (existuje pojem EPSILON a jiné pojmy, které nejsou EPSILON) a vztahu protivnosti (pojem SIGMA není pojmem OMEGA).

1.2 Projekt a tvorba vědecko-výzkumného výstupu Po vymezení tématu vědecko-výzkumné práce je potřeba připravit projekt práce. Doporučovaný obsah projektu zahrnuje předběţný název práce, stanovení cíle práce a jeho zdůvodnění, definování pracovních hypotéz, vypracování osnovy práce, stanovení pouţitých metod práce, sumarizaci dostupné literatury a dalších zdrojů a v neposlední řadě naplánování časového harmonogramu prací.

Projekt práce

Projekt práce by měl být završením přípravné etapy tvorby vědeckovýzkumného výstupu. Realizační etapa tvorby vědecko-výzkumného výstupu začíná čtením.

Etapy tvorby výstupů projektů VaV

Čtení je základní fází realizační etapy. Základem kaţdé vědecké činnosti je studium odborné literatury včetně zahraniční a dalších informačních zdrojů 6. Cílem je shromáţdit optimální mnoţství dostupných informací o zkoumaném jevu či objektu. S literaturou je moţné pracovat různými způsoby a existují i různé doporučené

5

Volně podle ECO (1997), s. 141.

6

O zdrojích informací detailněji ve čtvrté kapitole této publikace.

-8-



způsoby čtení:  informativní čtení, kdy se jedná o rychlé přečtení textu s cílem získat prvotní informaci o textu, pozornost se věnuje názvům kapitol, struktuře publikace, anotaci, pouţitým zdrojům;  běţné (selektivní) čtení, které se zabývá podrobněji vybranými pasáţemi textu, zvláštní pozornost se věnuje prezentovaným průzkumům a statistickým údajům;  důkladné (podrobné) čtení, které se uplatňuje v případě, kdy je potřebné si text zapamatovat a osvojit, při tomto druhu čtení se text musí promyslet a posoudit. Při studiu literatury je uţitečné si dělat poznámky či výpisky buď formou anotačního záznamu (obsahuje autora, název publikace, další bibliografické údaje a stručný obsah publikace), citace (doslovná formulace převzatého textu) nebo parafráze (volný výtah převzatého textu vlastními slovy). V kaţdém případě je nutné vţdy dodrţovat citační etiku7 a neporušovat autorský zákon. Pokud se pouţije převzatá myšlenka ve vlastní práci, je nutné uvést zdroj8. Po čtení následuje fáze přemýšlení, konzultací a diskuzí. Je také třeba práci strukturovat, většinou do (1) utřídění informací, které byly načteny, (2) popisu příčin a důsledků zkoumaného jevu či objektu a jeho vlastností, někdy se téţ (3) formuluje hypotéza. Osnova práce ulehčí zachovat původně nataţenou „červenou niť“ a předpokládaný (někdy poţadovaný) rozsah práce a vyváţenost délky jednotlivých částí práce. Neţ se přistoupí k závěrečné etapě vědecko-výzkumného výstupu, je dobré vytvořit si koncept práce, většinou formou blokového schématu. Koncept se liší od osnovy tím, ţe pod navrţené jednotlivé kapitoly práce se přiřadí vše, co pisatele napadne v souvislosti s názvem kapitoly: klíčová slova, obrázky, náčrty, tabulky a co lze později vyuţít.

7

O zdrojích informací detailněji ve čtvrté kapitole publikace ECO (1997).

8

Buď tzv. vancouverským způsobem, coţ je formou poznámky pod čarou nebo tzv. harvardským způsobem, kdy je jednoduchý odkaz na zdroj přímo v textu (např. Novák, 2001) a na konci kapitoly (či publikace) je potom uveden úplný bibliografický záznam.

-9-



Metodické doporučení k jednotlivým etapám tvorby vědeckého sdělení lze schematicky znázornit9: 

zjednodušeným modelem výzkumu (bez hypotéz):

Oblast výzkumu (literatura, kontext) → Téma → Výzkumné otázky (jaká data jsou potřeba k jejich zodpovězení) → Forma (Design) → Sběr dat → Analýza dat → Odpověď na otázky. 

zjednodušeným modelem výzkumu (s hypotézami):

Oblast výzkumu (literatura, kontext) → Téma → Výzkumné otázky → Hypotéza (teorie, jaká data jsou potřeba k testování hypotéz) → Forma (Design) → Sběr dat → Analýza dat → Test hypotéz. Závěrečná etapa je završena předloţením výsledků a jejich presentací. Pro definitivní verzi vědecko-výzkumného výstupu se vyplatí nechat si dostatek časového prostoru jednak na opravu formálních chyb a překlepů v písemném výstupu, jednak na vnější stránku celé práce (vzhled, titulní strana, přehlednost tabulek a grafů apod.). Úspěch potom dovršuje pečlivě připravená presentace či obhajoba práce.

1.3 Hypotéza Cesta k vysvětlení určitých jevů a objektů je cestou vědeckých metod, při nichţ se pouţívají určité nástroje, mezi které patří hypotéza. Hlavní funkcí hypotézy je vysvětlit určitý jev „jakoby na zkoušku“ a v případě, ţe se vysvětlení potvrdí, hypotézu povaţovat za platný poznatek. Hypotéza však musí být falsifikovatelná, tj. musí existovat moţnost, ţe se vyvrátí či ţe bude překonána lepším poznatkem.

Hypotéza

I kdyţ hypotéza není vţdy vyţadována, její stanovení a verifikace (příp. falsifikace) můţe výraznou měrou napomoci ke zjednodušení vypracování vědeckovýzkumného výstupu. Pokud bude hypotéza součástí vědecko-výzkumného výstupu, potom je třeba ji formulovat nejlépe v přípravné etapě. První krok od teorie k výzkumu je obvykle formulace základních, ještě dost obecných hypotéz. Hypotézy jsou důleţité prostředky vědeckého výzkumu a jejich definicí můţe být charakteristika, ţe se jedná o:  domněnku, která slouţí za pomocný důkazní prostředek zatím nedokázaného vědeckého poznatku;  pravděpodobný výklad jevů, o jejichţ správnosti se zatím nelze vědeckými prostředky přesvědčit;  podmíněný výrok o vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými. Hypotézy nikdy nemohou být pouhou improvizací, ale měly by být vţdy

9

Schéma volně podle PUNCH (2008), s. 31 a s. 49.

- 10 -

Definice hypotézy



důsledkem předchozího systematického poznávání jiţ existujících informací, tj. dostatečné studijní přípravy a počáteční znalosti zkoumané problematiky. Dostatečná výchozí znalost zkoumané problematiky je nezbytným předpokladem k pokud moţno co nejefektivnější eliminaci různých druhů zkreslení, která by mohla vyplývat z nevhodně formulovaných předpokladů a neúplně popsaného systému. V běţném vyuţití je dnes hypotéza neprokázané tvrzení, jehož význam by měl být ověřen. Odborná hypotéza je však vědecky přijatelný předpoklad umoţňující vědecké vysvětlení jevů. Hypotéza je tvrzení o podstatě určité situace ve světě, je to vědecky zdůvodněný předpoklad moţného stavu skutečnosti. Na počátku vědeckého poznání stojí domněnka, kterou hypotéza rozpracovává. Hypotéza jiţ musí být podloţena celou řadou faktů, které vytyčují další směr výzkumu. Hypotéza vzniká, kdyţ se pátrá po nutné souvislosti mezi fakty, vyţaduje práci badatele, aby mohla být potvrzena či vyvrácena. V tomto procesu je často moţné fakta vyloţit několika různými hypotézami, které se pak v dalším bádání ověřují. Hypotéza musí být slučitelná s co největším počtem faktů, jichţ se týká. Pokud je moţné na základě faktů vytyčit více hypotéz, upřednostňuje se ta hypotéza, která vysvětluje větší počet faktů. Zároveň platí pravidlo, ţe jednodušší vysvětlení je pravděpodobnější. Jestliţe se zjistí v průběhu ověřování hypotézy další fakta, musí se tyto do vysvětlení zahrnout, nebo hypotézu vyvrátit. Hypotéza orientuje další výzkumné činnosti. Formulované hypotézy odkazují na okruh pojmů, jejichţ obsah bude muset být ve výzkumu empiricky zvládnut. Na počátku úmyslu analyzovat (řešit) určitou problematiku ve vědeckovýzkumném záměru stojí představa (domněnka) o určitém problému. Hypotéza by měla tuto domněnku rozpracovat. Hypotéza, která na začátku tvorby práce představuje neprokázané tvrzení, musí dávat významnou a logickou moţnost toto tvrzení dokázat či vyvrátit. Proto je důleţité hypotézy správně formulovat, uspořádat a podloţit celou řadou faktů vytyčujících další směr výzkumu. V případě stanovení dvou a více hypotéz je samozřejmostí, ţe dvě navzájem odporující si hypotézy nemohou být obě pravdivé. Hypotéza je jedním z řešení, jak překlenout problém mezi teorií a empirií a je nástrojem pro tvoření lepších výkladů. Hypotéza usměrňuje myšlení k hlubší analýze, vyjadřuje základní úkoly, základní orientaci ve výzkumu a je vyjádřením úsudku, který má autor před samotným psaním textu práce. Za hypotézu tedy nelze vydávat kniţní definice nebo určitá jednoznačná tvrzení. Při formulaci hypotézy je potřeba zachovávat následující podmínky:  hypotéza musí být stručná, jasná, logická a jednoduchá (musí mít přesně vymezené pojmy, musí být terminologicky jednoznačná a nekomplikovaná);  hypotéza musí mít formu oznamovací věty (jistého tvrzení);  hypotéza musí být testovatelná, tj. musí existovat způsob, jak hypotézu vyvrátit či potvrdit; hypotéza, kterou není moţno testovat (přímo ověřovat), nemá pro vědu ţádný bezprostřední význam;  hypotéza musí být kompatibilní s dřívějšími hypotézami (kontinuita bádání); - 11 -

Formulace hypotézy





hypotéza nevysvětluje „co to je“, ale „jak to poznat“.

Při formulaci hypotézy je potřeba mít na paměti, ţe hypotéza je pouze pravděpodobná a vyţaduje další zkoumání a dokazování. Podle teorie vědecké práce hypotézu nelze nikdy plně dokázat, jen potvrdit nebo falsifikovat. Verifikace hypotézy je vţdy dočasná za striktního stanovení ceteris paribus10. Hypotéza je netestovatelná tehdy, kdyţ (1) obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, příliš všeobecné nebo mnohovýznamové, tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně, pokud je (2) tautologická, tedy pokud nějaký jev nebo skutečnost se vysvětluje tímtéţ jevem nebo skutečností, (3) kdyţ se odvolává na síly nebo ideje, které doposud věda nezná. Protoţe je věda zaloţena především na pozorovatelných jevech – na empirii, nemůţe testovat vysvětlení nebo předpoklady odvolávající se na skutečnosti, které nejsou pozorovatelné. Dobré je pouţívat matematických metod. Hypotézou nelze ověřovat hodnotové výroky, proto při jejich formulacích je potřeba se vyvarovat slov „mělo by se“, „bylo by“, „lepší neţ“ a podobný slov, která vyjadřují osobní a kulturní soudy a preference. Pokud má hypotéza napomoci k vyřešení vědecko-výzkumného úkolu, nesmí obsahovat logický spor a nesmí odporovat faktům, jeţ má vysvětlovat.

SHRNUTÍ KAPITOLY Věda má poznávací funkci, která se můţe realizovat průzkumem a výzkumem. Aby měl výzkum vědecký charakter, musí splňovat zkoumaný jev či objekt výzkumu určitá kritéria. Tvorba vědecko-výzkumného výstupu má přípravnou, realizační a závěrečnou etapou. Zvolení tématu je hlavní fází přípravné etapy, čtení a studium literatury je nejdůleţitější fází realizační etapy, závěrečná etapa je završena presentací, resp. obhájením práce. Hypotéza a její verifikace či falsifikace můţe slouţit jako nástroj, který usnadní tvorbu vědecko-výzkumného textu.

ÚKOLY

10

1.

Popište vlastními slovy podmínky, při jejichţ splnění bude mít výzkum vědecký charakter.

2.

Charakterizujte jednotlivé etapy tvorby vědecko-výzkumného výstupu.

3.

Určete, které z následujících tvrzení můţe být vhodně formulovanou hypotézou:

Za jinak nezměněných podmínek, tj. pokud se bude zkoumat vliv jednoho faktoru (např. inflace na hrubý domácí produkt), musí se eliminovat vliv jiných faktorů, které by mohly měření zkreslovat.

- 12 -



a. „Zavedení rovné sazby daně v České republice ovlivní daňovou progresivitu osobní důchodové daně.“ b. „Zavedení rovné sazby daně v České v následujících pěti letech ekonomický růst.“

republice

podnítí

c. „Zavedení rovné sazby daně v České republice zvýší daňovou progresivitu osobní důchodové daně.“

LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1]

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Praha: Votobia, 1997. 278 s. ISBN 807198-173-7.

[2]

HUBÍK, S. Hypotéza. Metodologický nástroj výzkumu ve společenských vědách. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. 80 s. ISBN 80-7040842-1.

[3]

OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009. 156 s. ISBN 978-80-246-1609-4.

Doporučená literatura: [4]

GERŠLOVÁ, J. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, 2009. 149 s. ISBN 978-80-7431-002-7.

[5]

PUNCH, K. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. 232 s. ISBN 97880-7367-468-7.

- 13 -



2 Metodologie vědy, vědecké metody a metodologie vědecké práce CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:     

definovat metodologii vědy, vědecké metody a metodiku vědecké práce, znát teoretické základy výzkumného procesu a jeho fází, vyjmenovat jednotlivé metody vědecké práce, rozlišit jednotlivé metody vědecké práce a vědět, k čemu se nejlépe hodí, určit, která metoda bude pouţitelná pro vaši vědeckou činnost.

KLÍČOVÁ SLOVA Metodologie vědy, metoda vědy, metodika vědecké práce, empirické metody, obecně teoretické metody, pozorování, měření, experiment, analýza, syntéza, indukce, dedukce, generalizace, abstrakce, komparace, analogie.

2.1 Vymezení pojmů metodologie, metoda a metodika 11 Při uvaţováním nad presentací výsledků výzkumu či psaní vědeckého článku si mnohdy ani pisatel neuvědomí, ţe vědecké metody, které pouţívá, vycházejí z určité metodologie vědy a ţe na jejich základě pouţívá určitou metodiku.

Vztah mezi metodologií, metodou a metodikou

Metodologie vědy Metoda vědy

Metodika vědecké práce

11

Zdroj obr. 2.1: OCHRANA (2002), s. 11 + vlastní úpravy autor.

- 14 -

Obrázek 2.1



V širším pojetí je metodologie vědy naukou o metodách. Předmětem jejího zkoumání je filosofie vědy, tj. studium metod a vědeckých postupů. Představuje teorii k selekci výzkumných metod a návod, jak tyto metody pouţívat ve vědeckém bádání.

Metodologie vědy

Vědecká metoda je systematickým postupem k získání poznatků a dosaţení cíle. Metoda představuje způsob, jak se od určitého východiskového stavu dospěje určitou uspořádanou (cílevědomou) činností k nalezení či objasnění vědeckých poznatků a zákonitostí zkoumaného objektu.

Metoda

Základní typy vědeckých metod jsou explanační a interpretační. Explanační metody pohlíţejí na společenské vědy podobně jako na vědy přírodní (a budou popsány v kapitole 2.2); mezi metody interpretační patří narativní a hermeneutické 12. Metodika definuje konkrétní postup řešení určitého problému (jiţ opakovaně řešeného), vymezuje přesně jednotlivé kroky postupu nebo konkrétní metody. Metodika je určitý návod, jak dosáhnout výzkumného cíle, můţe být schematicky znázorněna vývojovým diagramem či podobným formalizovaným zápisem.

Metodika

2.2 Metodologie vědy Metodologii vědy lze klasifikovat na obecnou (zabývá se všeobecnou filosofií vědy, obecnými východisky vědy, obecně přijatými postupy a argumenty) a konkrétní metodologií vztahující se k danému druhu vědy (např. metodologie přírodních věd, metodologie společenských věd). Znalost metodologie patří k základní vybavenosti vědeckého pracovníka, která mu umoţňuje orientovat se ve výzkumné práci a interpretovat jeho dosaţené výzkumné výsledky. Metodologie determinuje výběr výzkumných vědeckých metod. Prvním krokem při volbě metod je stanovení předmětu zkoumání a výzkumného cíle, krokem následujícím je vymezení vědeckého postupu. Výzkumné cíle jsou konečné stavy, které mají být bádáním dosaţeny, a třídí se na dvě základní skupiny a jejich kombinaci:  funkční;  objektový;  kombinovaný (funkčně-objektový). Funkční cíle strategicky zaměřují výzkumnou činnost určitým směrem, jsou pro badatele ukazatelem, co má provádět. Funkční cíle vypovídají o druhu výzkumné činnosti. Objektové cíle definují výstup vědecké aktivity ve formě měřitelného kvantifikovatelného výstupu. Jsou tedy snadno vyhodnotitelné. Pouţívají se většinou

12

Text se – z hlediska účelu, ke kterému je určen - dále o interpretačních metodách nezmiňuje. Zájemci se mohou detailněji s těmito metodami seznámit např. v OCHRANA (2009) nebo DEMJANČUK (2002).

- 15 -

Výzkumné cíle a výstupy



při zadávání výzkumné úlohy, kdy zadavatel projektu či zakázky stanovuje poţadovanou úroveň vytvořeného výstupu. Kombinované cíle mají charakteristiky obou předchozích vymezených cílů. Obsah vědeckého výstupu můţe mít v zásadě pozitivistickou podobu (zkoumání toho, co je např. v ekonomice skutečné, reálné) nebo podobu normativní (zkoumání toho, co by mělo být např. v ekonomice dosaţeno). Pouţití pozitivistického či normativního přístupu se odvíjí jak od stanoveného cíle, tak mnohdy závisí na samotném rozhodnutí badatele. Od stanovení cíle, obsahu vědeckého výstupu (metodologie práce) se odvíjí další vědecká procedura, tj. volba výzkumných vědeckých metod.

2.3 Vědecké metody Klasifikace explanačních vědeckých metod a jejich „seznam“ je u různých autorů odlišný 13, rovněţ kritérium pro jejich třídění se různí. Následující přehled proto nebude vyčerpávající, ale zahrne metody nejvíce uváděné. Jejich členění je dáno rozdílným typem vědeckého postupu, který můţe být v zásadě empirický (k tomu budou slouţit metody typu pozorování, měření) nebo teoretický (v němţ budou dominovat metody indukce, dedukce apod.). Při dodrţení tohoto kritéria jsou mezi všeobecné vědní metody řazeny:  empirické metody: o pozorování; o měření; o experiment;  obecně teoretické metody: o analýza; o syntéza; o indukce; o dedukce; o generalizace; o abstrakce; o komparace; o analogie. Empirické metody jsou zaloţené na zkušenostních principech, které jsou výsledkem jiţ pouţívaných a vyzkoušených postupů bádání buď prostřednictvím samotného badatele (či badatelů v minulosti) nebo na základě vyuţití přístrojů. Při jejich pouţití je třeba mít na paměti okolnosti a podmínky, za kterých byly výsledky pomocí přístrojů získány (včetně zvyšujících se kvalitativních parametrů přístrojů). Obecně teoretické vědní metody nevycházejí primárně z empirických zkušeností či měření, ale jsou všeobecně přijímány jako universální teoretické

13

Viz literatura k této kapitole.

- 16 -

Klasifikace vědeckých metod



postupy vědecké práce. Pozorování je cílevědomé, plánovité a systematické sledování určitých skutečností. Je to metoda, kdy jsou informace získávány bezprostředním smyslovým vnímáním. Je to nejuniverzálnější metoda, která poskytuje prvotní informace o sledovaném jevu či objektu a je většinou základem kaţdé výzkumné metody.

Empirické metody

Pozorování je výběrovým vnímáním, kdy se vymezuje předmět pozorování s ohledem na výzkumné cíle. Opakováním pozorování lze dosáhnout větší korektnosti metody a minimalizace náhodné sloţky ve formalizovaném vztahu. Další empirickou metodou je měření, kdy se provádí kvantitativní srovnávání určitých vlastností srovnávaných jevů či objektů. Pro tyto vlastnosti musí platit, ţe patří do téţe třídy vlastností. O předmětech dané třídy se předpokládá, ţe jsou na základě dané třídy srovnatelné a ţe daná vlastnost zůstává za jinak nezměněných podmínek („ceteris paribus“) konstantní. Měření vyuţívá buď stejných intenzivních vlastností zkoumaných jevů či objektů či jejich stejných aditivních vlastností. Pro intenzivní stejné vlastnosti platí, ţe jejich číselné hodnoty lze porovnávat na základě jejich vztahů, např. pokud veličina A je větší neţ veličina B a veličina B je větší neţ veličina C, lze vyvodit, ţe veličina A je větší veličiny C (obecně vztah rovností a nerovností). S číselnými hodnotami aditivních vlastností lze provádět početní operace, např. pokud je známá veličina A a veličina B, lze změřit součet těchto veličin. Experiment je pokus, kdy je realizován takový postup a způsob, který je záměrně navozen. Experiment je pozorováním za kontrolovaných či řízených podmínek. Vzhledem k parametrům má experiment vyuţití zejména v přírodních vědách. Obecnou definicí analýzy (rozkladu) je myšlenkové rozloţení zkoumaného jevu na dílčí sloţky, které se stávají předmětem dalšího bádání. Cílem analýzy jako rozkladové metody je vysvětlit daný problém zevrubným prozkoumáním jeho sloţek. Analýza rozlišuje na objektu zkoumání jednotlivé části nebo prvky, vyděluje podmínky vzniku, etapy vývoje jevu či objektu, odděluje podstatné od nepodstatného, směřuje od sloţitého k jednotlivému a od mnohosti k jednotě. Při zpracování poznatků a faktů získaných výzkumem je moţné pouţít různých variant analýzy:  klasifikační analýzu (rozklad zkoumaného jevu či objektu do jednotlivých tříd, prvků s případným znovuseskupováním do jiných tříd a mnoţin);  vztahovou analýzu, která zjišťuje, zda vztahy mezi jevy či objekty jsou závislé (statisticky, funkčně či korelačně) či nezávislé;  kauzální analýzu, která vyhledává příčiny jevů;  systémovou analýzu, která zkoumá jevy či objekt s cílem ho pochopit a vysvětlit. Syntéza (skládání) je myšlenkové spojení jednotlivých částí v celek. Při syntéze se sledují vzájemné podstatné souvislosti mezi jednotlivými sloţkami jevu nebo objektu, coţ napomáhá k odhalení vnitřních zákonitostí fungování a vývoje jevu - 17 -

Obecně teoretické metody



či objektu bádání. Syntéza je postup, kdy na základě výchozích zjištění se formulují závěry. Syntéza a analýza jsou sice protikladné způsoby zkoumání, ve skutečnosti se však vzájemné doplňují a tak se také někdy souhrnně nazývají analytickousyntetickými poznávacími postupy. Syntéza totiţ mnohdy není moţná bez analýzy a naopak. Další známou dvojicí obecně teoretických metod vědecké práce jsou indukce a dedukce. Indukce (postup od zvláštního k obecnému) je zkoumání jednotlivé události (jevu, faktu), na základě níţ je potom vyvozován obecný závěr. Indukce znamená odvozování všeobecných tvrzení z empirického materiálu na základě mnoha poznatků o jednotlivostech. Indukce umoţňuje formulaci obecnějších závěrů platných pro zkoumaný jev či objekt. Indukce poskytuje tím kvalitnější závěry, čím je úplnější. Úplná indukce znamená, ţe při odvozování obecného poznatku bylo pouţito zkoumání všech prvků (skupin, tříd) zkoumaného jevu či souboru. Úplná indukce je však moţná pouze v případě, kdy vyvozovaný celek má konečný počet prvků, a proto se většinou pouţívá neúplná indukce, jejichţ závěry nejsou jednoznačné, ale i tak vysoce pravděpodobné. Dedukce (postup od obecného ke zvláštnímu) je metoda, kdy je vyvozováno z obecného jednotlivé. Jedná se o myšlenkový proces, kdy se z premis pouţitím určitých pravidel a postupů dospěje k novému tvrzení. Dedukce je takový způsob myšlení, při němţ se z obecných závěrů a tvrzení vyvodí nový méně obecný závěr. Závěr dedukce je na základě logiky nepochybný, neboť vychází z obecně poznaného nezpochybnitelného14. Tak jako analýza úzce souvisí se syntézou, tak i indukce je těsně spojena s dedukcí. Indukcí lze dospět na základě zkoumání jednotlivých (zejména empirických) jevů k teoretickým zobecněním, teoretické závěry lze naopak dedukcí v praxi ověřovat. Generalizace (metoda zobecnění) je vědeckou metodou, kdy je informaci o jednotlivém jevu či objektu vztaţena na celou třídu (skupinu) jevů či objektů. Podstatou je přisouzení zjištěné vlastnosti u uţší skupiny skupině širší. Z poznání daného jednotlivého jevu či objektu, který je znám, je vyvozováno chování více jevů či objektů. Abstrakce (odhlíţení) je vědecká metoda, při níţ se oddělují nepodstatné, nahodilé vlastnosti zkoumaného jevu či objektu od vlastností obecných a podstatných. Myšlenkové odhlíţení umoţňuje zjistit obecné vlastnosti a vztahy, coţ vede k objasnění podstaty jevu. Abstrakce vytváří vědecké pojmy, kategorie, přírodní a společenské zákony, převádí reálné hodnoty do soustavy všeobecně uţívaných symbolů.

14

Na rozdíl od indukce (s výjimkou úplné indukce), kde závěr je pouze pravděpodobný a můţe být dalšími výzkumy zpochybnitelný a napadnutelný.

- 18 -



Abstrakce také můţe být východiskem pro zobecnění či srovnání, od abstrakce je moţné se znovu vrátit ke konkrétnímu, k empirii, k pokusu. Komparace (srovnání) je jednou z nejpouţívanějších vědeckých metod práce. Umoţňuje stanovit shody a rozdíly jevů či objektů. Při srovnávání se zjišťují shodné či rozdílné stránky různých předmětů, jevů, úkazů či ukazatelů. Srovnávací kritérium můţe být vymezeno věcně, prostorově nebo časově. V podstatě existuje dvojí způsob srovnávání:  srovnávání pojetí problémů, názorů, premis jako vytváření, ověřování či zdůvodňování vlastního stanoviska (postupu, úvah);  srovnávání jako nástroj měření, zjišťování, objektivizace a hodnocení dosaţených výsledků (např. ukazatelů). Na základě komparace lze vyslovovat vědecké závěry, nicméně není to vědecká metoda nevyvratitelná a samotnou komparaci nelze pouţít jako přímý vědecký důkaz. Podstata metody analogie (obdoba) spočívá v hledání či nalezení totoţného vztahu mezi zkoumanými jevy či objekty. Jedná se o myšlenkový proces, při kterém na základě znalostí vztahů či procesů jevu lze usuzovat o vlastnostech podobného jevu, který je zkoumán. Na základě znalosti jednoho prvku a vztahy mezi jinými dvěma prvky se posuzuje prvek čtvrtý (zkoumaný). Tím se také analogie liší od jednoduché podobnosti 15. Analogie umoţňuje pochopit to, co není známo, pomocí známého. Závěry analogie však jsou pouze pravděpodobné, nemají charakter kategorických nevyvratitelných tvrzení. Metoda analogie se vyuţívá zejména v modelech. Každé fázi vědecké práce či výzkumu zpravidla odpovídají určité metody, které v konkrétní fázi práce převaţují. Je však zřejmé, ţe realizovaný výstup vědy a výzkumu bude vždy dosažen za použití kombinace několik metod. Kromě uvedených empirických a obecně teoretických vědeckých metod existují další metody, které se pouţívají v rámci specifické dané skupiny vědních disciplín. Jednotlivá vědní disciplína (či několik vědních disciplín) můţe pouţívat svoji vlastní metodu zkoumání. Mezi těmito specifickými vědeckými metodami mají zvláštní postavení matematické a statistické metody, které umoţňují přesné exaktní vyjádření jevů a vztahů mezi nimi. Matematika napomáhá k řešení problémů tvorbou matematických formulací a matematických operací, statistika shromaţďuje a utřiďuje data, kvantifikuje jevy a pracuje s teorií pravděpodobností. Specifickou vědeckou metodou je i modelování, které prostřednictvím

15

Opakem podobnosti či shodnosti je protiklad, coţ je vztah mezi dvěma jevy nebo objekty, které se navzájem vylučují. Můţe být definován buď kontradiktoricky (černá versus nečerná) nebo kontrárně (černá versus bílá).

- 19 -

Specifické vědecké metody



formulace problému, vytváření modelu a výzkumu modelu přenáší znalost o modelu (jakoţto zjednodušeného obrazu skutečnosti) zpět na realitu. Mnoho specifických metod také vyuţívají ekonomické vědy (nákladově výstupové metody, např. cost-benefit analýza).

SHRNUTÍ KAPITOLY Metodologie je věda o metodách, které lze při vědecké práci pouţívat. Tyto metody se člení na empirické a obecně teoretické. Metoda je promyšlený, objektivně správný postup nebo systém postupů, který umoţňuje nalézt či objasnit vědecký poznatek či zákonitost. Kromě všeobecně pouţívaných metod existují i specifické metody, které vyuţívají jen některé (popř. jen jedna) vědecká disciplína. Metodika je konkrétně stanovený a ověřený způsob řešení určitého opakujícího se problému. Jedná se o technickou stránku řešení, mnohdy ve formě známého algoritmu.

ÚKOLY 1.

Jaký je rozdíl v pojmech metodologie vědy, vědecké metody a metodika vědecké práce? Který pojem je nadřazený kterému?

2.

Jaké znáte metody vědecké práce? Jak se liší analogie, syntéza a dedukce?

3.

Můţete uvést i další - jinde uváděné - vědecké metody? Jak byste je charakterizovali? Kam byste je zařadili (mezi empirické či obecně teoretické)?


DEMJANČUK, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Brno: Aleš Čeněk, 2002. 245 s. ISBN 80-86473-8.

[2]



LIŠKA, V. Diplomová práce. Zpracování a obhajoba. Praha: Ivo Ulrich, 2005. 123 s. ISBN 80-86579-17-4.

[4]

PHILLIPS, M.; PUGH, D. How to Get a PhD. Cambridge: Open University Press. 251 s. ISBN 0-335-20551.

[5]

SYNEK, M.; SEDLÁČKOVÁ, H.; VÁVROVÁ, H. Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Praha: VŠE, 2002. 55 s. ISBN 80-245-0309-3. - 20 -



3 Formální a obsahová stránka vědeckého textu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:   

precizovat formální stránku písemného výstupu vědecko-výzkumných aktivit, vyvarovat se nejčastějších prohřešků proti pravidlům českého pravopisu objevujícím se ve vědeckých textech, vytvářet obsah a poţadovanou vědeckou strukturu odborného článku.

KLÍČOVÁ SLOVA Formální úprava, textový editor, nastavení stránky, kapitola, odstavec, tabulka, graf, pravopisná pravidla, potřebnost, koncept, realizace, jednotlivosti, název, abstrakt, klíčová slova, JEL klasifikace, úvod, cíl a metodika, výsledky, diskuze, závěr, pouţitá literatura.

3.1 Formální úprava písemného výstupu vědecko-výzkumné činnosti Písemný výstup je konečnou vizitkou badatele a ovlivní i závěrečnou presentaci či obhajobu výsledků vědecko-výzkumné činnosti. Nekvalitně provedená formální úprava můţe znehodnotit i jinak vysoce odborný text. Písemný výstup se v současnosti v naprosté většině případů realizuje v textovém editoru pod Windows a je dobré si uvědomit, co textový editor umoţňuje a v čem můţe usnadnit práci. Textové editory pod Windows především poskytují:  moţnost nastavení vzhledu stránky (zejména velikost stránky, okraje, zarovnávání textu);  výběr a charakter písma (zejména velikost písma, font, styl, proloţení);  moţnost úpravy textu (zejména vloţení, kopírování, vyjmutí textu);  kontrolu pravopisu;  vyuţívat nadefinování stylů odstavců a tak mít jednotnou úpravu celého textu článku či publikace a moţnost ji okamţitě změnit;  vkládat poznámky pod čarou, které většinou vědecký styl psaní hojně vyuţívá;  moţnost vyhledávání, resp. nahrazování určitého slova či řetězce slov;  vytvářet tabulky, provádět v nich jednoduché početní operace a z tabulek (nebo i bez nich) vytvářet grafy, psát vzorce, vytvářet - 21 -

Používání textových editorů





jednoduché objekty a schémata pomocí nástroje kreslení; moţnost převézt do textu tabulky a grafy vytvořené v jiném programu (např. excel, Corel).

Mezi nejvíce viditelné formální úpravy patří vzhled stránky, tabulky a grafy. Pro psaní textů se pouţívá bílý kancelářský papír formátu A4 (210 mm x 297 mm), na který se standardně vejde cca 30-35 řádků (při řádkování 1,5), řádek obsahuje cca 70 - 80 znaků včetně mezer. Pro okraje stránek se nejčastěji pouţívá jednotný okraj 2,5 cm, příp. zvětšený na 3,5 cm u levého okraje z důvodu pozdější vazby textu. Tyto údaje nejsou obligatorní, ale i v případě jiného nastavení by se toto nastavení nemělo v celém textu měnit. Stránky by měly být v celém textu upraveny jednotně16. V základním textu se většinou pouţívá písma o velikosti 10 aţ 12 bodů, nadpisy „velkých“ kapitol, které bývají psány tučně, mívají 20 - 24 bodů a podnadpisy většinou 14 - 16 bodů. Jako vhodný font se doporučuje Times New Roman nebo Ariel17. Nejběţnější metodou číslování stránek je průběţné pouţívání arabských číslic při absenci číslování úvodní strany. Při stránkování textu pro knihu či publikaci je nutné nastavit číslování tak, aby při otevřené knize stránka vpravo měla vţdy liché číslo a stránka vlevo sudé číslo. Pokud se čísluje na okraji (ať uţ horním či spodním), je nutné upravit záhlaví (či zápatí) odlišně u lichých a sudých stránek. Úprava zakončení řádků se řídí pravidly, která poţadují, aby na konci řádku nezůstaly osamocené předloţky (zejména jednoslovné), pomlčky, aby konec řádků neodděloval zkratku, číselné údaje, číselnou hodnotu a veličinu, v níţ je uváděna a titul, jméno a příjmení. Kapitoly začínají vţdy na nové stránce, odstavce se oddělují různým způsobem od vynechání jednoho řádku mezi nimi, pouţití přednastavitelných bodových mezer mezi odstavci či odsazení prvního řádku nebo kombinací těchto rozlišení. V označování kapitol je přípustné pouţívat jak arabské, tak římské číslice, malá i velká písmena i jejich kombinace, převládá však desetinové třídění (1; 1.1; 1.1.1; 1.1.2; 1.2 atd.). Názvy kapitol se píší buď od svislice s ohledem na nejdelší číselné označení, nebo jsou psány pomocí dvou prázdných úhozů za kaţdým číselným označením. Obsah odborné publikace se zařazuje na začátek knihy a většinou se nečísluje18. Vlastní obsah je psán stejným fontem písma jako základní text, někdy menším písmem, v kaţdém případě by měl na čtenáře působit přehledně. Zarovnávání textů je nejčastěji do bloku, také se ale pouţívá na levý okraj (zaručuje stejnoměrné mezery mezi slovy), výjimečně na okraj pravý (většinou u tabulek s číselnými údaji) či na střed (někdy vyuţívané u nadpisů), Pro zdůrazňování částí textů se pouţívá tučného písma, kurzívy, či tučné

16

Ostatně ani tato publikace nemá standardní úpravu stránky. Formát stránky a jeho nastavení má primárně slouţit uţivateli textu.

17

Ve kterém je psaná i tato publikace.

18

U obsáhlejších monografií jsou „pomocné“ stránky typu obsah, o autorovi, poznámkový aparát či předmluva samostatně číslovány římskými číslicemi.

- 22 -

Úprava stránky



kurzívy, upouští se od pouţívání podtrţení, málo obvyklým je zdůraznění textu proloţením textu. Ve vědeckém odborném textu se často kombinuje „pouhý“ psaný text s dalšími vypovídajícími a ilustrujícími prostředky, které lze prvotně rozdělit na tabulky a obrázky (pod tento obecný pojem se zahrnují i grafy). Zejména tabulky společně s grafy jsou důleţitými vypovídajícími prostředky, které se navíc vhodně doplňují. Zatímco tabulky vyjadřují zkoumané či dosaţené údaje a ukazatele přesněji, grafy jsou názornější a ilustrativnější. Tabulka (často uváděná ve zkratce „Tab.“) je přehledné uspořádání většinou číselných údajů a od nich odvozených (nebo vypočtených) ukazatelů, můţe být také tvořena slovními pojmy. Tabulku tvoří číslo tabulky, název tabulky, hlavička, legenda, sloupce a řádky. Tabulky se číslují arabskými číslovkami, mohou se číslovat průběţně podle pořadí v celém textu (Tab. č. 1; č. 2; č. 3), častější je však forma číslování dle kapitol (např. Tab. č. 2.1; č. 2.2; č. 3.1 atd.). Název tabulky by měl být stručný a výstiţný korespondující s obsahem tabulky. Hlavička (název sloupců tabulky) je místo tabulky, které vyjadřuje obsah sloupců, legenda (boční název) označuje obsah řádků, sloupec obsahuje souvislou řadu čísel (nebo údajů), řádka obsahuje vodorovnou řadu čísel (údajů) a políčko tabulky je průnikem sloupce a řádku, tj. místo, kam se umísťují jednotlivá čísla (nebo údaje). Pokud tomu nebrání určité okolnosti, je vhodné, aby tabulka obsahovala více řádků neţ sloupců a aby čísla v tabulce měla stejný počet desetinných míst. Do obecného pojmu obrázek (často uváděného pod zkratkou „obr.“) se většinou zahrnují grafy, schémata, diagramy, fotografie, samotné obrázky či různé náčrty19. Grafy znázorňují zkoumané nebo dosaţené údaje či ukazatele a jsou vhodným ilustračním prostředkem pro oţivení textu. Pokud vycházejí z tabulky, která je rovněţ uvedena v textu, je vhodné grafy umístit spolu s výchozí tabulkou v textu za sebe, nejlépe na jedné straně. Pro označení grafů, jejich názvy a legendu platí stejná pravidla jako pro tabulky. Nejčastěji typy grafů jsou sloupcové (zaloţené na srovnání délek úseček, které jsou vůči souřadným osám svislé či vodorovné a jejich délkou je výška sloupku nebo délka pásku, jejichţ šířka zůstává stejná), spojnicové grafy, výsečové grafy a bodový tečkovaný graf. Na tabulky i obrázky je nutné mít odkaz v textu a také mít u nich uveden zdroj (pokud jsou vlastní, pak se jako zdroj uvádí „vlastní zpracování“).

19

V případě, kdy budou samostatně číslovány jak tabulky, tak grafy, obrázky, schémata, stane se text nepřehledným.

- 23 -

Témata, obrázky, schémata, grafy



3.2 Výňatek z českého pravopisu k psaní vědeckých textů I při psaní vědecké práce, která se má především presentovat novými skutečnostmi či novým způsobem popsanými stávajícími skutečnostmi, jevy či objekty, je potřeba zachovávat určité platné kodifikace pravopisu.

Kodifikace pravopisu

Při psaní textu je nutné občas (či často) nahlédnout do pravidel, která jsou závazná pro český spisovný pravopis. Tyto poučky jsou uvedeny v publikaci Pravidla českého pravopisu20. V odborných textech je moţné se setkat zejména s chybami v tvorbě a pouţívání zkratek a v nevhodně zvolené interpunkci21. V odborném textu často dochází ke zkracování slov. Tvorbu zkratek rovněţ ustanovují pravidla českého pravopisu. Pro tvorbu zkratek platí pravidla:     



za zkratkami končícími souhláskou se píše tečka (hod., např.), za zkratkami končícími samohláskou se tečka nepíše (fa, pí), existují zkratky ustálených slovních spojení, které se píši dohromady a píše se za nimi tečka (např., atd., apod., mj., popř., tzv.), u zkratek sousloví se dodrţuje zkracování jednotlivých slov odděleně (s.r.o., a.s., př. n. l.), slova se zkracují zpravidla způsobem, ţe se vypisuje první písmeno zkracovaného slova či několik písmen tak, aby zkratka končila souhláskou, zkratka se také tvoří velkými písmeny u názvů států, organizací nebo institucí (SRN, OSN, VZP, ČD, ČEZ).

Závaznou specifickou podobu mají zkratky akademických a vědeckých titulů a vědeckých hodností. Od zkratek se odlišují značky, které označují míry, fyzikální veličiny, chemické prvky, a další jednotky. V České republice upravuje pouţívání měřících jednotek česká státní norma ČSN 01 1300: „Zákonné měřící jednotky“, která vychází z mezinárodních jednotek SI, násobné a dílčí jednotky se tvoří pomocí předpon. Mezi číslicí a značkou se dělá mezera (3 kg, 5 W), mezera se nepouţije v případě, kdy kombinace značky a čísla vyjadřuje přídavné jméno (5km). Mezi hodinami a minutami se píše tečka, mezi celky a desetinnými zlomky čárka . Značky měn se mohou v odborném textu uvádět jak před peněţní částkou, tak za ní, většinou v ustálené bankovní praxi (CZK, EUR, USD, GBP). 22

20

Pravidla českého pravopisu vycházejí ve dvojí verzi: školní a akademické; pro tvorbu vědeckých textů postačuje školní verze.

21

Vzhledem k rozsahu se publikace nezabývá slohem a tvaroslovnými prostředky nebo slohotvornými prostředky.

22

Je potřeba upozornit na jiné pravidla o oddělování číslic a desetinných zlomků v angličtině.

- 24 -

Zkratky, značky a tituly



Interpunkce má významnou funkci v textech a její nesprávné pouţití můţe zkomolit význam celé věty či odstavce, coţ zejména ve stěţejních pasáţích textu je nepřijatelné.

Interpunkce

Tečka a čárka se píše za slovo bez mezery a za nimi následuje mezera (ta není jen v případě, kdy následuje další interpunkční znaménko). Tečka a čárka se nepíše za nadpisem (názvem) a jménem stojícím za nadpisem. Tečka se rovněţ nepíše ani v adrese, na vizitkách, na titulních stranách písemných výstupů, v legendách k tabulkám a obrázkům. Pro dvojtečku, středník, otazník a vykřičník platí stejná pravidla ohledně mezery s výjimkou dvojtečky mezi čísly, kde se mezera nepouţívá. Tři tečky (…) za větami, příp. mezi pasáţemi jedné věty či jednotlivými slovy naznačují vynechání některých částí textu. Tři tečky se pouţívají i u dlouhých citací. Mezi textem třemi tečkami se netvoří mezera. Pomlčka výrazně od sebe odděluje části textu, pouţívá se místo čárky v případě, kdy autor chce zdůraznit následující pasáţ textu, spojovník se pouţívá při případném dělení slov na koncích řádků, v případě sloţených slov, při připojení částice -li a také se můţe pouţít při psaní okrouhlých finančních částek namísto nul za desetinnou čárkou. Speciální znak paragraf (§) se píše s mezerou za znakem, rovnítko ( = ) má mezery z obou stran, rovněţ tak znak & vyuţívaný zejména v názvech některých firem. Znak procento ( % ) v případě jeho uţití jako podstatného jména se musí uvést s mezerou od předchozího čísla, ale v případě, ţe je znak ve významu přídavného jména (např. čtyřicetiprocentní), píše se bez mezery. Copyright (©) se uvádí před jméno majitele autorských práv s mezerou.

3.3 Jak připravit vědecký text Zatímco se druhá kapitola této publikace zabývala obecnou tvorbou vědeckovýzkumného výstupu a jeho teoretickými zásadami, v této části bude věnován prostor pro pravidla vědeckého výstupu ve formě článku. Vědecký článek je nejrozšířenějším klasifikovaným závěrem výzkumu. Postup při psaní vědeckého článku můţe být shrnut schématem 23, ve kterém se příprava článku skládá z pěti částí: potřebnosti, konceptu, realizace, jednotlivostí a výsledku: POTŘEBNOST (komu je článek určen) → EDITACE (KONCEPT: vytvořit plán postupu prací → REALIZACE: zpracování první verze textu → JEDNOTLIVOSTI: jasnost, čtivost, styl) → VÝSLEDEK (konečná verze, vnější podoba). V prvé řadě je třeba si uvědomit, komu je článek určen, resp. komu bude nabídnut k publikování. V zásadě se můţe jednat o (1) text určený k obhajobě (kvalifikační práce), který bude posuzován oponenty zejména s ohledem

23

Schéma zpracováno podle STRNADEL a kol. (2008), s. 9.

- 25 -

Příprava článku



na původnost a kvalitu práce v souvislostech vědeckého poznání, můţe se jednat o (2) odborný příspěvek do vědeckého časopisu či na konferenci (budou ho hodnotit odborníci dané vědní disciplíny s ohledem na originalitu a přínos práce pro odbornou veřejnost), text můţe být (3) výzkumným návrhem (který bude posuzovat výběrová komise agentury s kritérií souladu mezi vyhlášenými prioritami versus návrhem a vyuţitelnosti v praxi) a můţe se jednat o (4) formu populárně-odborného článku, jenţ bude hodnotit vzdělaná, ale tématu příliš neznalá veřejnost, která uvitá nové informace podané dostupnou formou. Druhým krokem k napsání článku je vytvoření konceptu (u krátkých popularizačních textů třeba jen myšlenkového), ve kterém si uvědomíte, co chcete napsat, jakým způsobem, zda vyuţijete tabulky, jaké bude vyznění článku). Při realizaci dochází k formulaci faktického obsahu článku (pokud se jedná o vědeckou stať určenou k publikování ve vědeckém časopise či na vědecké konferenci, doporučuje se pouţívat ustálenou strukturu, která je popsána v kap. 4.4). Ve fázi jednotlivosti se jednotlivé části článku precizují, sjednocuje se styl psaní, vyváţenost jednotlivých kapitol a jejich logická návaznost. V poslední části práce na článku - výsledku - se text kontroluje z hlediska vyhovění pravidlům pravopisu (zkratky, interpunkce), klade se důraz na správné číslování tabulek a obrázků, citační etiku a úplnost uváděných pouţitých pramenů.

3.4 Doporučená struktura vědeckého článku I kdyţ v odborné literatuře neexistuje striktní předpis či norma (jako je tomu např. u citací), která by stanovila, co musí kaţdý vědecký článek obsahovat, mají většinou odborné stati ustálenou strukturu. Někteří vydavatelé vědeckých časopisů uvádějí jimi poţadovanou skladbu textu přímo v pokynech pro autory.

Struktura článku

Obecně by měla mít vědecká stať tyto části:  název;  abstrakt;  klíčová slova;  JEL klasifikace;  úvod;  cíl a metodika;  výsledky;  diskuze;  závěr;  pouţitá literatura. Název článku by měl čtenáře informovat, jaká problematika, jaký problém je v textu zpracován a řešen. Měl by být natolik výstiţný, aby ihned upoutal toho, pro kterého je určen a pro kterého můţe být přínosem. Z těchto důvodů by měl být název poměrně krátký a měl by obsahovat některá klíčová slova (či alespoň by měl mít blízko ke klíčovým slovům). Název se většinou uvádí (pokud článek není napsán - 26 -

Název, abstrakt a klíčová slova



ve světovém jazyce) jak v originálním jazyce, tak v jazyce světovém24. Abstrakt je velmi stručný obsah textu článku, který by měl obsahovat jádro, hlavní myšlenky a závěry, ke kterým autor dospěl. Abstrakt popisuje problém, který je ve stati řešen, jeho význam, stanovený cíl výzkumu, způsob, jak je ho dosaţeno a pomocí jakých metod, klíčové výsledky a hlavní závěr. Zatímco název článku má podchytit prvotní zájem čtenáře, na základě abstraktu by se měl rozhodnout, zda text bude studovat, zda bude pro něho přínosem. Z tohoto důvodu potřeby výstiţnosti se abstrakt píše většinou aţ v okamţiku konečné verze celého článku. Abstrakt se rovněţ překládá25. Počet klíčových slov je v rozmezí 5 - 8 slov (doporučuje se min. 5 slov), která jsou tvořena nejvýznamnějšími výrazy z textu vědeckého článku, ve kterém se často vyskytují a charakterizují sémantiku textu. Je zřejmé, ţe by měla mít svůj odraz v názvu článku a v abstraktu. Klíčová slova se rovněţ překládají26. Pokud se jedná o ekonomický text, většina vydavatelů významných periodik poţaduje po autorech i zařazení jejich textu do odborné nomenklatury dle Journal of Economic Literature (JEL Classification). JEL Classification je nejznámější a nejuţívanější klasifikace ekonomické odborné literatury, která třídí ekonomickou problematiku do 19 základních skupin, 101 podskupin a 662 jejich podskupin. Základní systém JEL Classification27: A – General Economics and Teaching; B – Methodology and History of Economic Thought; C – Mathematical and Quantitative Methods; D – Microeconomics; E – Macroeconomics and Monetary Economics; F – International Economics; G – Financial Economics; H – Public Economics; I – Health, Education, and Welfare; J – Labor and Demographic Economics; K – Law and Economics; L – Industrial Organization; M – Business Administration and Business Economics; Marketing; Accounting; N – Economic History; O – Economic Development, Technological Change, and Growth; P – Economic Systems;

24

U ekonomických textů se název uvádí většinou v angličtině, i pokud by originálním jazykem textu byl jiný světový jazyk.

25

Viz předchozí poznámka.

26

Viz předchozí poznámka.

27

Celou JEL Classification je moţné najít na webových stránkách (klasifikace se nepřekládá).

- 27 -

JEL Classification



Q – Agricultural and Natural Resource Economics; R – Urban, Rural, and Regional Economics; Z – Other Special Topics. Účelem úvodu odborného článku je zařadit řešený problém do širších souvislostí, poukázat na významnost studovaného problému a také na dosavadní stav poznání ve zkoumané oblasti. Úvod má rovněţ nastínit strukturu článku a ukázat na logickou provázanost dílčích výzkumných kroků, která se odráţí ve stavbě jednotlivých kapitol stati.

Úvod, cíl a metodika

V některých článcích bývá v úvodu definován i cíl a metody, prostřednictvím kterých se mělo cíle dosáhnout, většinou jsou cíle a metodika samostatnou částí (kapitolou) vědeckého článku. Cíl článku by měl být vymezen jasně a výstiţně jako důsledek potřeby rozvinutí současného úrovně znalostí. Napomoci dosaţení cíle můţe být stanovení hypotézy 28 a její verifikace, resp. falsifikace (stanovení hypotézy však není nutnou podmínkou kaţdého vědeckého článku). Cíl je splněn v prostředí zvolené metodiky a je k němu vyuţito vědeckých metod, které by měly být objasněny stejně jako postup řešení. Interní text tvoří samotný obsah článku či vědeckého sdělení. Mnohdy začíná dosavadními výzkumy v předmětné oblasti. Měl by také definovat pojmy a obecně precizovat pouţitou terminologii, vstupní data, početní vzorce a konkretizovat postup řešení a jeho výsledky. Autor v této části textu sděluje, co vyřešil, jak a výsledky komentuje. K řešení i k samotné presentaci výsledků se pouţívají grafy, schémata, tabulky a obrázky, které je třeba popsat.

Výsledky, diskuze a závěr

Rozšířený interní text můţe obsahovat i diskuzi, ve které je autor více „subjektivnější“, můţe zde vyvozovat další „odváţnější“ interpretace svých dosaţených výsledků, upozornit na moţné kontroverze s jinými autory či pojetími, uvést další směry výzkumu v předmětné oblasti. Závěr vědeckého textu syntetizuje nejdůleţitější poznatky předchozích částí: shrnutí postupů řešení, verifikaci (pokud byla stanovena) hypotézy, dosaţené výsledky a jejich vyuţití. Citovaná literatura a další pouţité zdroje včetně elektronických autor uvádí v použité literatuře. Je vhodné pracovat zejména s originálními aktuálními relevantními texty k předmětné problematice, monografie se zpravidla vyuţívají k širšímu objasnění předpokladů a metod aplikovaných ve vlastním výzkumu.

SHRNUTÍ KAPITOLY Formální úprava výstupu vědecko-výzkumné aktivity je důleţitou součástí celé činnosti v oblasti vědy a výzkumu. Většinou se výsledky předkládají ve formě písemných textů, při jejichţ tvorbě je potřebné vyuţívat všech moţností textových

28

O hypotéze zevrubněji v kapitole 2 této publikace.

- 28 -

Použitá literatura



editorů. V textech je potřeba dosáhnou vysoké úrovně srozumitelnosti, čtivosti při zachování pravidel českého pravopisu. Při tvorbě textů je nutno přihlíţet k tomu, jakému čtenáři či hodnotiteli je text určen. Vědecká stať má doporučenou strukturu.

ÚKOLY 1.

Jaká je úprava stránky v této publikaci? Co bylo pravděpodobnou příčinou právě tohoto nastavení?

2.

Popřemýšlejte nad smyslem a vyuţití JEL klasifikace.

3.

Uveďte základní atributy odborného vědeckého článku.


Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. 654 s. ISBN 80-200-0493-9.

[2]

STRNADEL, B. a kol. Jak připravovat vědecké publikace. Ostrava: VŠB-TUO, 2008. 42 s. ISBN 978-80-248-1908-2.


ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.; SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha: LEDA, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1.

[4]


[5]

HOLOUŠOVÁ, D.; KROBOTOVÁ, M. Diplomové a závěrečné práce. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. 118 s. ISBN 80-244-1237-3.

[6]

PHILLIPS, M.; PUGH, D. How to Get a PhD. 5 Ed. Cambridge: Open University Press, 2005. 251 s. ISBN 0-335-20551.

- 29 -



4 Zdroje informací, citace bibliografických záznamů

a

strukturování

CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:    

definovat informační zdroje a umět je členit, vědět jak a kde získávat informační zdroje, dodrţovat citační etiku a tím neporušovat autorský zákon, umět vytvářet bibliografické záznamy.

KLÍČOVÁ SLOVA Informační zdroj, primární pramen, sekundární pramen, knihovna, internet, citace, bibliografický záznam.

4.1 Informační zdroje Při tvorbě vědecko-výzkumného výstupu je samozřejmě nutné mít přehled o tom, co bylo k předmětu bádání napsáno a opublikováno, kdo se výzkumným jevem či objektem zajímal. Při vymezování tématu výzkumu je také potřeba mít na paměti, jaké prameny jsou k tématu dostupné, kde se nacházejí, zda je k nim bezproblémový přístup a zda má autor schopnost s nimi pracovat. Pramen je vše, z čeho lze bezprostředně čerpat vědomosti o dané problematice. Literatura je zpracováním pramenů, je to výsledek zkoumání zaloţený na vyuţití pramenných materiálů. Prameny vědeckých informací se klasifikují na primární a sekundární a vyhledávají se v knihovnách a na internetu. Primární prameny představují nejdůleţitější zdroj informací při samotné tvorbě vědecko-výzkumného výstupu a zařazují se mezi ně knihy (zejména monografie z oblasti zkoumaného jevu či objektu) a odborné vědecké časopisy, sborníky z konferencí, výzkumné zprávy, patenty a normy, legislativa, firemní publikace aj. Následným zdrojem primárních pramenů potom mohou být seznamy pouţité nebo citované literatury, uváděné v odborných knihách, především monografiích, v závěru knihy nebo v poznámkách pod čarou. Sekundárními prameny (u kterých však mnohdy přípravná fáze vlastního výzkumu začíná) jsou encyklopedie, slovníky, lexikony, předmětové a systematické kartotéky a rešerše. V rešeršní strategii je potřeba se zaměřit na správnou formulaci - 30 -

Informační zdroje a prameny



vyhledávajícího dotazu, pouţití klíčových slov není vhodné. Většinou samy o sobě nepřinášejí nové poznatky, poskytují však základní informace a slouţí k orientaci v pojmech. Knihovny jsou základním zdrojem pro vyhledávání zdrojů informací. Základní přístup k odborné literatuře je přes katalogy, které mohou být autorské (literatura je řazena podle jména autora hledané publikace), předmětové (publikace jsou uspořádány podle hesel) nebo názvoslovné (podle názvu knih seřazených dle abecedního pořadí). Knihovny mají většinou zřízeny i speciální kniţní fondy (např. fondy norem) či firemní katalogy.

Knihovny

Mezi primární zdroje se čím dál tím častěji zařazuje i internet (World Wide Web). Výhodou www stránek je aktuálnost informací, v podstatě dostupnost bez omezení a také moţnost se získanými informacemi v elektronické podobě ihned pracovat a ukládat je. Na druhé straně je potřeba internetový zdroj ověřit, neboť tento pramen neprochází oponentním řízením, nevydává ho prestiţní vydavatelství. Dokonce i původně správná informace můţe být znehodnocena (či dokonce zneuţita) bez vědomí autora vytrţením z kontextu, nesprávným zařazením do jiné problematiky či záměrným zkreslením. Internet také svádí k plagiátorství.

Internet

Podstatou moţností vyhledat poţadovaný pramen je skutečnost, ţe na jednotlivých stránkách webových serverů světových a tuzemských vyhledávacích sluţeb se nacházejí odkazy, které jsou propojené s ostatními www stránkami. Uţivateli internetu tak stačí aktivovat jednotlivé názvy či pojmy, které hledá a dostane se tak k poţadované informaci. Mezi nejznámější katalogové vyhledávače patří:  ve světě o GOOGLE (www.google.com), o ALTAVISTA (www.altavista.com), o YAHOO (www.yahoo.com),  v České republice o SEZNAM (www.seznam.cz), o CENTRUM (www.centrum.cz), o GOOGLE (www.google.cz). K získání specifických informací lze také vyuţít specializované www stránky, např. pro právní informace databázi ASPI (Automatizovaný systém právních informací). Důleţitým zdrojem informací jsou také databáze typu Obchodního věstníku, www stránky mezinárodních institucí, ústředních organizací a ministerstev, územně správních celků, firem apod. Zdroje internetových informací o knihách je moţné získat v knihovních katalozích, prestiţní celosvětové jsou WordlCat, Google Book Search, Amazon.com a na internetových stránkách jednotlivých vědeckých nakladatelství; elektronické knihy jsou dostupné na Wiley InterScience OnlineBooks, Elseveir ScieceDirect, Oxford Scholarship Online a dalších. Zdroje internetových informací o časopisech mohou být také na základě předplatného u celosvětově uznávaných vědeckých časopisů vydávaných Elsevier - 31 -



(ScienceDirect), Springer (SpringerLink) a Wiley/Blackwell (Wiley InterScience), existují také volně dostupné články na Directory of Open Access Journals či HighWire Press. Vyhledávací nástroje (celosvětově uznávané) specializované na odborné informace jsou Google Scholar a Scirus. Wikipedie je celosvětovou internetovou encyklopedií, na jejíţ tvorbě se můţe podílet kaţdý. Pro přispívání do ní ale platí přísná pravidla. Kaţdá informace musí mít uvedený zdroj, ať uţ odbornou literaturu, oficiální ţivotopis nebo novinový článek. Wikipedie je v celém světě naprosto apolitická a nezávislá a správce wikipedie můţe do obsahu encyklopedie zasahovat a redigovat. Nedílnou součástí získávání informací z různých zdrojů je hodnocení těchto zdrojů, neboť některé informace či tvrzení mohou být časově zastaralé, překonané nebo nesprávné.

Hodnocení zdrojů

O problému kvality internetových zdrojů jiţ bylo napsáno, snadněji se hodnotí psaná literatura. Mezi vhodná kritéria patří soulad názvu knihy a kapitol knihy s jejím obsahem, existence abstraktu včetně cizojazyčného, vědecká erudice a odborná zdatnost autora, renomé nakladatelství a fakt, zda se nakladatelství specializuje na danou problematiku, vydání (další vydání svědčí o aktualizaci dat a poznatků obsaţených v textu, poptávka po knize však nemusí být u vysoce odborných textů vypovídajícím kritériem) a rok vydání. Rovněţ mnoţství citací, poznámkového aparátu a kvalita a délka pouţité literatury mohou vypovídat o kvalitě publikace (knihu bez citací a odkazů na jiné prameny nelze brát jako hodnověrnou).

4.2 Citační etika Bibliografický záznam je souhrn dat o citované publikaci či jiném zdroji, který umoţňuje jeho identifikaci, citace je převzetí myšlenek jiného autora. Smyslem citovaní je poskytnout údaje k tomu, aby bylo moţno dohledat dokument, z něhoţ autor čerpal či získal informace.

Bibliografický záznam a citace

Citační etika je v České republice ošetřena zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a umoţňuje pouţívat pasáţe cizích autorů za podmínek:

Autorský zákon

  

citaci výňatků ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém textu; zařazení celých drobných zveřejněných děl cizích autorů do svého samostatného díla k objasnění obsahu; uţití zveřejněného díla cizího autora výlučně k účelům vědeckým nebo vyučovacím.

Smyslem citace je pouţít výsledky či údaje získané jiným autorem, zařadit vlastní myšlenky do širšího kontextu, podpora vlastních myšlenek jinými autory (či naopak polemika s nimi) či náhled na řešený problém z jiného úhlu.

- 32 -

Smysl citace



Obecnými zásadami citace jsou přehlednost, jednotnost a úplnost. Z kaţdé citace musí být jednoznačně identifikován autor a kniţní dílo či jiný citovaný pramen. Cituje se vţdy z primárních pramenů29 (tedy ne z přejímaných citací), tím se předejde nepřesnostem.

Obecná zásady a chyby při citacích

Z obecných zásad lze vyvodit i nejčastější chyby citování, tj. nepřesné citování, znemoţňující nalezení citovaného díla. Dalšími prohřešky proti citační etice jsou citace významných odborníků z daného oboru (aniţ by s vlastním autorovým textem měli souvislost; tedy citování díla, které autor nepouţil) či naopak tzv. autocitace, tj. propagace vlastních děl, které nemají s daným autorovým textem souvislost.

4.3 Bibliografické záznamy30 Bibliografie je soupis tištěných prací, tj. knih a časopiseckých článků. Bibliografie se člení na:   

vědeckou, která zahrnuje soupisy prací z různých vědních oborů; speciální, která shromaţďuje soupisy prací z jednoho vědního oboru; periodickou, která průběţně zachycuje literaturu za kratší období.

Bibliografie a způsoby citace

Citace je krátká forma bibliografického záznamu umístěná buď (1) v závorkách uvnitř textu citujícího dokumentu, nebo (2) připojená jako poznámka na straně textu pod čarou, (3) na konci textu kapitoly nebo (4) na konci celého textu dokumentu. Pokud se citace pouţívají společně se seznamem bibliografických záznamů (seznamem pouţité literatury), mohou obsahovat jen velmi malé mnoţství údajů o publikaci (stačí jed či dva). Citace slouţí jako spojení (vazba) mezi místem, na kterém se v textu cituje, a bibliografickým záznamem v seznamu pouţité literatury. Bibliografické záznamy se řídí podle mezinárodních norem ISO 690: 1987 a ISO 690-2:1997. Obě mezinárodní normy vyšly v českých překladech: ČSN ISO 690: 1987 vyšla v roce 1996 a ČSN ISO 690-2: 1997 vyšla v roce 2000. Mezinárodní norma popisuje tři základní metody citování:   

pomocí prvního údaje záznamu a data vydání; pomocí průběţných poznámek; pomocí číselných údajů.

Citování pomocí prvního údaje záznamu a data vydání je označováno také jako tzv. Harvardský systém a je často vyuţíváno ve vysokoškolských kvalifikačních pracích. V textu citujícího dokumentu se do kulaté závorky uvede první údaj (příjmení

29

Viz následující subkapitola.

30

Text této subkapitoly vychází z BRÁTKOVÁ (2008), s. 7-32.

- 33 -

Normy citování

Styly citování



autora, první slovo jména korporace, popř. první slovo názvu dokumentu, nemá-li autora) a rok vydání dokumentu. Je-li prvním údajem jméno fyzické osoby, zapisuje se malými písmeny (uţití velkých písmen není vyloučeno, citující autor tím docílí shody se zápisem příjmení ze seznamu literatury, kde je normou předepsáno). V závorce je moţné dále uvést přesné stránkování. Citace v závorce můţe být umístěna kdekoliv ve větě, za jakýmkoli slovem (pokud je uvedena na konci věty, pak je vţdy před závěrečnou tečkou, která ukončuje větu). Pokud mají dva a více dokumentů stejný první údaj i rok vydání, lze je mezi sebou rozlišit pomocí malých písmen, která bez mezery následují za rokem vydání. Příklad citace31: Novák (2009), Novák (2009a) nebo Novák (2009, s. 25-51). Bibliografické záznamy jsou potom v závěrečném přehledu pouţitých pramenů uspořádány abecedně podle prvního údaje a na druhé úrovni podle roku vydání. Citování podle průběžných poznámek znamená, ţe za kaţdým citovaným nebo poznámkovým místem v textu se zapisuje číslice, buď v horním indexu32, nebo v kulaté závorce na řádce, která se vztahuje k číselné řazeným poznámkám uspořádaným podle pořadí jejich výskytu v textu. Poznámky tedy nemusejí nutně obsahovat jen citace. Příklad citace33: Novotný27 a v poznámce pod čarou, na konci kapitoly či textu: 27 NOVOTNÝ, J., Historie MVŠO, s. 102. První citace určitého dokumentu (nejlépe v kaţdé kapitole zvlášť) má obsahovat potřebný počet údajů pro to, aby byla zajištěna vazba mezi místem, na kterém se v textu cituje a příslušným záznamem v seznamu bibliografických záznamů. Poţadavek je alespoň na jméno autora a název dokumentu a – je-li to moţné - vymezením stránek. Jednotlivé údaje v citacích se oddělují pomocí čárek. Citování pomocí číselných údajů je třetí moţnou variantou citování. Spočívá v pravidle, ţe se citace dokumentů uvádějí v rámci textu v kulatých (popř. hranatých) závorkách pomocí číselných odkazů zapisovaných v řádce. Citace dokumentů bývají uváděny v pořadí, v němţ byly poprvé uvedeny. Pokud je citována pouze určitá část dokumentu, lze za číslo v závorce uvést příslušnou stranu či rozsah stran. Příklad citace34: (28, s. 127). Strukturování bibliografických záznamů se rovněţ řídí uvedenými normami. Ne všechny údaje zde v úplném výčtu uvedené jsou povinné. Povinnými údaji je primární autorská odpovědnost, údaj o názvu, údaje o vydání, datum/rok vydání, údaj o ISBN a typ média u elektronických dokumentů.

31

A samozřejmě potom plný bibliografický záznam (viz dále).

32

V textovém editoru nejčastěji pomocí nástroje „Vloţit → Odkaz → Poznámka pod čarou“.

33


34


- 34 -

Strukturování bibliografických záznamů



Za základní příklady35 je moţno uvést: 1) Tištěné monografické publikace: [Primární odpovědnost. Název. Podnázev. Podřízená odpovědnost. Vydání. Místo vydání: Nakladatel, Rok vydání. Rozsah. Edice. Poznámky. Standardní číslo.]. Konkrétní záznam: SVOBODA, R. Úvod do daňové problematiky. 3. vydání. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2009. 202 s. ISBN: 987-80-95245-5. 2) Příspěvky v tištěných monografických publikacích: [Primární odpovědnost k příspěvku. Název. Podnázev. In. Primární odpovědnost ke zdrojovému dokumentu. Název. Podnázev zdrojového dokumentu. Podřízená odpovědnost. Vydání. Místo vydání: Nakladatel, Rok vydání. Lokace ve zdrojovém dokumentu. Standardní číslo.]. Konkrétní záznam: SVOBODA, R. Daňová problematika. In. ŢIŢKA, L. (ed.) Veřejné rozpočty. Sborník z vědecké konference, 10. -12. 10. 2009. 1. vydání. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2009. s. 180-202. ISBN: 987-80952-45-5. 3) Tištěné seriálové publikace (časopisy, noviny): [Název. Podnázev. Odpovědnost k seriálové publikaci. Vydání. Údaje o vydávání. Místo vydání: Nakladatel, Rok vydání. Edice. Poznámky. Standardní číslo.]. Konkrétní záznam: Hospodářské noviny. Economia. 10. 10. 2009. Číslo 152. Praha: Economia, 2009. Ročník LIII. ISSN: 0862-9587. 4) Příspěvky v tištěných seriálových publikacích (časopisy, noviny): [Primární odpovědnost k článku. Název. Podnázev článku. Podřízená odpovědnost k článku. Název: Podnázev zdrojového dokumentu. Vydání. Rok vydání, ročník. Číslo. Rozsah stran. Standardní číslo.]. Konkrétní záznam: NOVÝ, J. Jak vyplnit daňové přiznání. Termín odevzdávání formuláře se blíţí. Hospodářské noviny. 21. 3. 2009. 2009, ročník LIII, č. 152. s. 25. ISSN: 0862-9587. 5) Články v elektronických seriálech (časopisech, novinách): [Primární odpovědnost k článku. Název. Podnázev článku. Název: podnázev zdrojového dokumentu. [Druh nosiče]. Vydání. Datum vydání zdrojového dokumentu, Ročník, Číslo, Datum aktualizace/revize [Datum citování u online dokumentů], Lokace v rámci zdrojového dokumentu. Poznámky. Dostupnost a přístup. Standardní číslo.]. Konkrétní záznam: SVOBODNÝ, J. Jak vyplnit daňové přiznání. Poradce. [online]. Březen 2009, roč. 5, č. 3 [cit. 2009-03-15], dostupný z www: . ISSN 10029876.

35

Podrobněji v BRÁTKOVÁ (2008). Názvy dokumentů zde uvedených jsou smyšlené.

- 35 -



SHRNUTÍ KAPITOLY Sběr informací je moţný z primárních a sekundárních zdrojů, které lze vyhledat v knihovnách a na internetu. Informační systém České republiky představuje Národní informační středisko České republiky. Bibliografický záznam je souhrn údajů o citované publikaci umoţňující její identifikaci. Citace je převzetí textu jiného autora. Jak citace, tak bibliografické záznamy se řídí mezinárodně platnými normami.

ÚKOLY 1.

Jaký je vztah mezi citací a bibliografickým záznamem?

2.

Jaké pouţíváte internetové vyhledávače a proč??

3.

Uveďte tři moţné styly citování.


BRÁTKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2. Verze 2.0. Praha: Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [cit. 2010-03-25]. 60 s. Dostupný z WWW: <www.evskp.cz/sd/4c.pdf>.


KRČÁL, M.; FARKAŠOVÁ, B. Projekt Bibliografické citace. [online]. 2008 [cit. 2010-03-25]. Dostupný z WWW: <www.citace.com/index.php>.

[3]


- 36 -



5 Možnosti publikování, klasifikace a hodnocení publikační činnosti

časopisů

CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:    

znát moţnosti a způsoby publikování, znát klasifikaci publikací, vědět současná pravidla pro hodnocení výsledků výzkumu a vývoje v České republice, zhodnotit přínos vaší publikace pro váš kvalifikační růst a pro evaluaci vaší instituce.

KLÍČOVÁ SLOVA Kniha, ISBN, seriál (časopis), ISSN, Rada pro výzkum a vývoj, Bílá kniha terciárního vzdělávání, odborná kniha, článek, sborník, hodnocení publikační aktivity, scientometrické ukazatele, impakt faktor.

5.1 Druhy publikací Mezi standardní publikační výstupy, které mohou být výsledkem vědeckovýzkumné činnosti (ale také současně zdrojem informací pro tuto činnost) v zásadě patří knihy, zvláště monografie, sborníky z konferencí a tzv. seriálová periodika, zvláště odborné časopisy, výzkumné zprávy a (s velkou výhradou) denní tisk či nevědecké časopisy36. Knihy jsou označovány ISBN37 (International Standard Book Number; mezinárodní standardní číslo knihy), seriálové publikace (zejména časopisy) jsou označovány ISSN (International Standard Serial Number; mezinárodní standardní číslo seriálových publikací). Odbornou knihou je např. monografie, vědecky zpracovaná encyklopedie a lexikon, kritická edice pramenů, kritický komentovaný přehled náročných filosofických, historických či filologických textů doprovázený studí, vědecky

36

Nicméně umět – jako vedlejší produkt - populární formou přiblíţit dosaţené výsledky i široké veřejnosti vyţaduje někdy značné úsilí, zejména u autorů zvyklých psát „akademický“ text.

37

Je ale moţné se setkat s knihou, která nemá ISBN. Většinou se jedná o publikace staršího data nebo drobných nakladatelů, kteří o přidělení ISBN neţádali (vyhnuli se tak povinnosti odevzdávat určitý počet povinných výtisků Národní knihovně v Praze a další knihovnám).

- 37 -

Odborná kniha



koncipovaný jazykový slovník a odborný výkladový slovník (pokud je tento druh výsledku přesně vymezen v cílech nebo předmětu řešení projektu nebo výzkumného záměru, kritický katalog výstavy apod., pokud splňují uvedená formální kritéria. Odbornou knihou nejsou učební texty (učebnice, skripta), odborné posudky a stanoviska, ročenky a výroční nebo obdobné periodické zprávy, statistické ročenky, nepublikované diplomové, doktorské a habilitační práce, jazykové slovníky (pokud není tento druh výsledku přesně vymezen v cílech nebo předmětu řešení projektu nebo výzkumného záměru), tiskem nebo elektronicky vydaný souhrn rešerší, účelově vydané souhrny odborných prací (např. v rámci jednoho pracoviště), tiskem nebo elektronicky vydané souhrny abstraktů. Článkem v odborném periodiku je vědecký článek zveřejněný v odborném periodiku bez ohledu na stát vydavatele. Odborným periodikem je vědecký časopis, který je recenzován, je vydáván jako periodická publikace v tištěné nebo elektronické podobě a má přidělen ISSN kód. Odborným periodikem není denní tisk ani populárně naučný časopis. Článek s obvyklou strukturou vědecké práce a s obvyklým způsobem citování zdrojů (nikoliv abstrakt), zveřejněný ve sborníku.

Seriálový článek

Sborníkem je recenzovaná neperiodická publikace, vydaná u příleţitosti pořádané konference, semináře nebo sympozia a má přidělen ISBN kód. Obsahuje samostatné stati různých autorů, které mají většinou nějaký společný prvek nebo příbuzné téma, nikoliv ale pouhé abstrakty. Sborníkem není účelové vydaný souhrn odborných prací (např. v rámci jednoho pracoviště).

Sborník

Výzkumnou zprávou je takový výsledek, který je v souladu s § 4 písm. g) nařízení vlády č. 267/2002 Sb., o informačním systému výzkumu a vývoje, výsledkem obsahujícím utajované informace podle zvláštního právního předpisu (např. zákon č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 412/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 244/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 56/1999 Sb.).

Výzkumná zpráva

5.2 Metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje Dosaţené výsledky ve vědě a výzkumu hodnotí a hodnotící metodiku připravuje Rada pro výzkum, vývoj a inovace, která je odborným a poradním orgánem vlády České republiky. Byla zřízena zákonem č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů38.

38

Rada pro výzkum, vývoj a inovace pokračuje v činnosti své předchůdkyně Rady pro výzkum a vývoj a její předchůdkyně Rady vlády České republiky pro výzkum a vývoj.

- 38 -

Důvody existence metodiky hodnocení



Rada pro výzkum, vývoj a inovace bude podle závěrů obsaţených v Bílé knize terciárního vzdělávání39 rozdělovat prostředky určené pro výzkum a vývoj podle toho, jak se příslušné instituci (škole, fakultě, vysokoškolskému ústavu) bude dařit výsledky výzkumu a vývoje prosazovat ve světové konkurenci (pouze u některých oborů v konkurenci tuzemské). Kritériem hodnocení bude zejména to, jak se v daném oboru bude dařit publikovat výsledky v časopisech s vysokým impakt faktorem nebo dosahovat vysokého ekonomického zhodnocení patentů, technologických řešení či inovací. Od tohoto hodnocení se má odvíjet i budoucí rozrůznění a formování výzkumných fakult a univerzit.

5.3 Hodnocení publikační činnosti Hodnocení publikační činnosti se provádí body přidělovanými podle tab. 6.1. Za odbornou knihu, která je hodnocena příslušnými body, se povaţuje neperiodická odborná publikace o rozsahu aspoň 100 normostran vydaná tiskem s nákladem aspoň 200 výtisků v nakladatelství s vědeckou redakcí a recenzovaná aspoň dvěma obecně uznávanými recenzenty z příslušného oboru (ne však z pracoviště autorů knihy). Odborná kniha se týká přesně vymezeného problému určitého vědního oboru, obsahuje formulaci identifikovatelné a vědecky uznávané metodologie. Formálními atributy odborní knihy jsou odkazy na literaturu v textu, seznam pouţité literatury, rejstřík, souhrn v aspoň jednom světovém jazyce, eventuálně poznámkový aparát a bibliografie pramenů. Kniha má přidělen kód ISBN. Za body hodnocený článek se povaţují texty prací s členěním podle poţadavků vydavatelů periodika ve struktuře vědecké práce40 s obvyklým způsobem citování zdrojů, event. s poznámkovým aparátem, nikoliv pouze články informativního charakteru, ediční materiály, opravy nebo abstrakta či souhrny, byť publikované v odborném periodiku. Za odborná periodika se pro účely hodnocení povaţují jen taková, kterým je přidělen impakt faktor (Jimp), nebo periodika, která jsou v databázi (Jneimp). Příspěvky hodnocené body ve sbornících jsou pouze autorské, nikoliv editorské příspěvky ve sbornících evidovaných v databázi ISI Proceedings společnosti Thomson Reuters (New York, USA).

39

40

Bílá kniha terciárního vzdělávání byla dne 26. 1. 2009 projednána vládou a je dostupná na internetových stránkách ministerstva: http://www.msmt.cz/reforma-terciarniho-vzdelavani/bilakniha Viz kapitola 3.4 této publikace.

- 39 -

Vymezení hodnocených publikací



Bodové ohodnocení publikací platné od roku 201041

Tabulka 5.1

I– obory NRRE

Druh výsledku článek v impaktovaném časopise

Jimp

článek v recenzovaném časopise

Jneimp

odborná kniha

B

II - ostatní obory

5 + 140 x Faktor

světově uznávané databáze

12

8

seznam recenzovaných periodik

10

4

světový jazyk ostatní jazyky

40 40 20

D

článek ve sborníku (ISI)

8

S

prototyp, uplatněná metodika, funkční vzorek, autorizovaný SW, užitný a průmyslový vzor

40

Hodnocené články jsou dvojího typu:  

Jimp – článek je článek periodika s přiděleným kódem, který je obsaţen v databázi Web of Science společnosti Thomson Revers; Jneimp – článek je v časopise, který je zařazen v seznamu neimpaktovaných recenzovaných periodik vydávaných v České republice (zveřejněno na www.vyzkum.cz) nebo je evidován v některé ze světově uznávaných databází (Scopus, ERIH).

Hodnocené články

Z titulů, které jsou vydávány v České republice a na Slovensku a jsou zaměřeny na publikování výsledků vědecké práce v oblasti společenských věd, mají impakt faktor následující časopisy: Československá psychologie, Finance a úvěr, Politická ekonomie, Sociologický časopis, Ekonomický časopis, Sociológia, Studia Psychologica, (a nově) E+M Ekonomie a Management, Prague Economic Papers, International Finance a Mathematica Slovaca. Předchozí vymezení celostátně hodnocenými body však nesmí autora publikačních výstupů z vědecko-výzkumné činnosti odradit v tom smyslu, ţe nic jiného, neţ uvedené výstupy, se nepočítá do osobnostního profilu vědeckého či pedagogického pracovníka a nic jiného nemá cenu psát. Jakákoliv publikační činnost je vítaná a předkládá se při ţádostech

41

Zdroj: www.vyzkum.cz; podrobněji v příloze této publikace.

- 40 -

Publikační výstupem je i nebodovaný výstup



o kvalifikační růst (DRS, habilitace, profesorské řízení). To, ţe autor nejprve publikuje ve sbornících z neevidovaných konferencí a v odborných nebodovaných periodikách vytváří budoucí předpoklady úspěchu i v celostátně bodově hodnocených aktivitách. Ve snaze hodnotit a srovnávat vědeckou a publikační výkonnost (která je zejména ve společenských vědách těţko komparovatelná) byly v posledních letech zavedeny tzv. scientometrické ukazatele. Nejznámějšími jsou impakt faktor, citační ohlas a Hirschův index. Impakt faktor (IF) má hodnotit činitel dopadu či vlivu časopisu. IF platí pro daný časopis jako celek a pro daný rok 42. IF tedy umoţňuje vyhodnotit a srovnávat vědecké časopisy, nikoliv jednotlivé články a jejich autory. IF se zveřejňuje vţdy následující rok v červnu, periodika mohou IF nejen získat, ale také ztratit. Zdroj informací o impakt (http://apps.isiknowledge.com).

faktoru

je

na

Journal

Station

Report

Citační ohlas (index) je jedno z celosvětově uznávaných kritérií hodnocení vědeckých publikačních aktivit jednotlivého akademického pracovníka. Citační index autora stoupá se zvyšujícím se počtem jiných autorů, kteří ho citují 43. Citační ohlasy lze zjistit na Web of Science nebo Scopus. Hirschův index (h-index) se snaţí odstranit některé nedostatky citačního indexu tím, ţe zohledňuje, kolikrát je autor citován v jednotlivých publikacích a v kolika publikacích. Hirschův index lze rovněţ nalézt na Web of Science. IF ani citační a Hirschův index však neslouţí pro porovnávání výkonnosti vědců v různých oborech, ale jen v příslušné vědní disciplíně. Základním předpokladem pro evaluaci vědeckého a pedagogického pracovníka v oblasti publikační činnosti zůstává pečlivě vedená osobní bibliografie, včetně citačních ohlasů.

SHRNUTÍ KAPITOLY Nejčastějšími typy vědeckých publikací jsou odborné knihy, články ve vědeckých časopisech a příspěvky ve sbornících z odborných konferencí a seminářů. Ve snaze o odlišení výzkumných pracovišť zavedla Rada pro výzkum, vývoj a inovace hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, které se má v budoucnu odrazit i v přidělování finančních prostředků. Publikace i autoři publikací se hodnotí podle celosvětově jednotných scientometrických ukazatelů.

42

V roce 2008 dosáhl časopis Finance a úvěr IF 0,705, Politická ekonomie IF 0,555 a Ekonomický časopis IF 0,404.

43

Objektivitu ukazatele mohou zmenšit negativní citace, naopak autocitace se nezapočítávají.

- 41 -

Scientometrické ukazatele



ÚKOLY 1.

Uveďte charakteristiku knihy a odborného článku.

2.

Spočítejte hodnotící body, kterých jste za svoji kariéru (za posledních 5 let) dosáhli.

3.

Navrhněte, jakým způsobem můţe získávat Moravská vysoká škola, o.p.s. body pro sviji evaluaci.

4.

Zjistěte, která periodika jsou v seznamu na www.vyzkum.cz. Které univerzity je vydávají ve vašem oboru? Ve vašem kraji?


Metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje [on line]. 2009 [cit. 2010-0215]. Dostupný z WWW: <www.vyzkum.cz/storage/att/CDDC542199F1640B59A7D1E841B7151C/Met odika%202009_schv%C3%A1leno.pdf>.


Co by měl každý akademický pracovník vědět o informačních zdrojích [on line]. 2009 [cit. 2010-03-18]. Dostupný z WWW: <158.196.160.186/content/VSB/ammt_2/main.htm?type=ms&bandwidth=high &audioonly=no&ondemand=visible&layout=default>.

- 42 -



6 Základy rétoriky a presentace CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:   

vyjmenovat základní zásady rétoriky a presentace při veřejném vystoupení či obhajobě vámi dosaţených výsledků, rozlišit základní typy presentace: projednání, formální presentace, přednáška, stanovisko, informační akce, panelová presentace, vyuţívat presentační prostředky, znát jejich klady a zápory.

KLÍČOVÁ SLOVA Rétorika, presentace, příprava na vystoupení, jazyková část vystoupení, nonverbální část vystoupení, vizualizační prostředky.

6.1 Presentace výsledků vědecko-výzkumné činnosti Kromě psaného výstupu formou kvalifikačních prací, odborných článků, závěrečné zprávy či monografií je ve většině případů samozřejmá i jejich ústní presentace při obhajobách prací, různých konferencích, seminářích či workshopech. Při těchto vystoupeních zůstává důleţitým faktorem osobnost přednášejícího, kromě jeho hlasového projevu i další součásti jako řeč těla, gesta, mimika (tj. rétorika), ale do popředí vystupuje stále více i pouţívání vizuální techniky a jejich způsob ovládání, také vzájemná provázanost a kombinace řeči a vizuálních pomocných prostředků. Presentace je tedy více než jen samotná rétorika a je definována např. jako osobní přednesení uspořádaného sledu myšlenek, podporovaného vizuálními pomůckami, předem připravenému publiku44. Samotná rétorika musí být podpořena vizualizací. Zároveň je dobré si uvědomit, ţe i v případě pouţití špičkové vizuální techniky musí prvořadou úlohu mít osobnost presentujícího; pokud by tomu tak nebylo, nemusel by presentující být vůbec přítomen a stačilo by pouze umět ovládat techniku.

44

Volně podle HIERHOLD (2010).

- 43 -

Presentace a rétorika



6.2 Příprava na vystoupení a zásady vystupování Příprava na presentaci se odvíjí od toho, komu je určena, a o jaký druh vystoupení se jedná. Téma presentace musí odpovídat jak odbornosti posluchačů a úrovni, na které vystupujete (obhajoba kvalifikační práce, projektu nebo odborná vědecká úroveň), tak odborné úrovni a erudici vystupujícího. Jiný styl přednášky si můţe dovolit zkušený starší uznávaný odborník, jinak by měl přednášet začínající vystupující. Je také třeba předem vědět (pokud to je moţné zjistit), kolika posluchačům bude přednášeno, v jakých prostorách a samozřejmostí je zjistit, jaké vizuální technické pomůcky budou k dispozici.

Příprava na presentaci

Příprava vlastní přenášky se odvíjí od logické struktury vystoupení, která má mít úvod (co bude řečeno), samotný výklad problému a závěr (shrnutí toho, co je důleţité a co hlavního vyplývá z předchozího výkladu). V samotném výkladu je nutné střídat náročné části vystoupení částmi méně náročnými, např. nezahlcovat mnoţstvím grafů a čísel jdoucích po sobě, ale pouţít mezi nimi textové úseky presentaci či zopakovat náročné části jinými způsobem (na konkrétních příkladech). Zejména pro začínající vystupující je dobré své vystoupení předem nacvičit a předvést před jinou osobou a klást důraz na dodrţení časového limitu vystoupení. Jelikoţ i dobrý vystupující bývá nervózní, můţe se přeřeknout či reagovat na rušivé momenty, mělo by být vystoupení připraveno na poněkud kratší počet minut, neţ je poţadované. Je tedy zřejmé, ţe příprava na vystoupení je důleţitá, navíc poskytuje přednášejícímu pocit jistoty a sebevědomí, ţe pro své vystoupení udělal, co mohl. Obecně pravidlo stanoví, ţe čím má být presentace kratší, tím její jedna reálná minuta zabere více času přípravy. Ústní prezentace odborného textu má dvě roviny:  

jazykovou (verbální); nonverbální.

Text vystoupení je nutné si z důvodu osvojení před vystoupením přečíst, i kdyţ ho má presentující připravený v písemné formě. Samotný projev se odvíjí od zkušeností přednášejícího a odbornosti a náročnosti vystoupení. Nejvíce náročný projev, text zpaměti, se dnes prakticky nepouţívá, druhý extrém, čtenářský doslovný přednes, je však také nevhodný. Většinou se tedy realizuje kombinovaná forma předčítání a volného projevu, přičemţ je vhodné, aby úvod a závěr vystoupení byl přednesen volně, byť třeba pomocí osnovy napsané na kartičkách či jako podklad u powerpointových presentací. Vystupující nesmí posluchače unavit či uspat a proto správný rétor45:  

45

pouţívá kratší věty; mluví přiměřeně rychle, tj. méně neţ 120 slov za minutu;

Volně podle GERŠLOVÁ (2009), s. 106-107.

- 44 -

Rétorika – jazyková část


     


pouţívá řečnických obratů („to bylo ke druhé části“, „a zde máme další problém“, „nyní shrnu závěry“); pouţívá řečnických otázek, tj. otázek, které si sám zodpoví; nehovoří monotónně, zvyšuje intenzitu hlasu při důleţitých výrazech, mění tempo řeči, klesá na konci věty hlasem; vyhýbá se těţko vysvětlitelným slovům, pokud to není nutné, nepouţívá příliš mnoho cizích slov; mluví spisovně, můţe však, je-li to vhodné z hlediska posluchačů, text obohatit vtipnou poznámkou; musí mít na paměti souvislost textu, větší neţ v psaném textu.

Samotná řeč je samozřejmě prvotní části vystoupení, nicméně ještě důleţitější, z hlediska posluchačů, je nonverbální vystupování řečníka. To dokonce tvoří větší část celkového zaujetí posluchačů přednáškou.

Rétorika – nonverbální část

Nonverbální (neverbální) část vystoupení tvoří samotná mentální technika (postoj, aktivní zrakový kontakt, gesta, mimika) a reakce těla na podněty posluchačů. Přednášející především musí mít s posluchači zrakový kontakt, nejlépe se zaměřit při jedné myšlence na jednoho posluchače, při další myšlence na posluchače druhého. Neexistující zrakový kontakt či strnule zahleděný pohled je velkou chybou řečníka. Je třeba také zvolit optimální kombinaci mezi škrobeným postáváním na místě a nervózním přecházením sem a tam. Důleţité je drţení těla, sebevědomé nikoliv ale arogantní, mimika a pouţívání rukou. Změnou nonverbální techniky se také reaguje na podněty z publika: kontrolovanou změnou místa přednášejícího (např. postupem k cílovému posluchači), změnou polohy rukou a zvýšením hlasitosti či rychlosti hlasu.

6.3 Vizualizace a technická podpora presentace Důleţitou součástí vystoupení se stává stále více použití a volba vizuálních prostředků. Při volbě jeho pouţití je nutné předem promyslet cílovou skupinu posluchačů, stanovení cílů presentace, prostorové podmínky a čas na přípravu. I kdyţ je v současnosti nejčastější formou powerpointová presentace, obecné pravidlo neexistuje: v jiných případech je moţné pouţít zpětný projektor, flipchart či jiný vizualizační nástroj. Datová projekce působí efektně, technicky je perfektní, ale také je poněkud neosobní a v případě selhání techniky je těţko nahraditelná. Je také moţné střídat vizuální techniky, avšak ne bezúčelně.

SHRNUTÍ KAPITOLY Většina výsledků vědecko-výzkumné činnosti se obhajuje vlastním vystoupením. Příprava je důleţitost součástí vystoupení, ať uţ se jedná o analýzu cílové skupiny posluchačů, strukturované výstavby přednášky či moţností vizuálních - 45 -

Vizualizace



technických prostředků. Samotné vystoupení má rétorickou část (řeč a nonverbální prostředky) a důleţitou součástí je také vizualizace vystoupení.

ÚKOLY 1.

Jaké části by měla mít důsledná příprava na presentaci?

2.

Jak je důleţitá nonverbální komunikace? Uveďte její hlavní prvky.



[2]

HIERHOLD, E. Rétorika a presentace. Jak s jistotou presentovat a působivě přednášet. 7. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 512 s. ISBN 978-80-2472018-0.

[3]

MAŘÍKOVÁ, M. Rétorika. Manuál komunikačních dovedností. Praha: Professional Publishing, 2002. 152 s. ISBN 80-86419-31-2.

[4]

ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. Praha: Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.


KOHOUT, J. Rétorika. 4. vyd. Praha: Management Press, 2002. 210 s. ISBN 80-7261-072-4.

[6]

PLAMÍNEK, J. Komunikace a presentace. Umění mluvit, slyšet a rozumět. Praha: Grada Publishing, 2010. 176 s. ISBN 978-80-247-2706-6.

[7]

VYMĚTAL, J. Průvodce úspěšnou komunikací. Efektivní komunikace v praxi. Praha: Grada Publishing, 2009. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4.

- 46 -



Literatura [1]

BRÁTKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2. Verze 2.0. Praha: Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [cit. 2010-03-25]. 60 s. Dostupný z WWW: www.evskp.cz/sd/4c.pdf>.

[2]

CMOREJ, P. Úvod do logické syntaxe a sémantiky. Praha: Triton, 2002. 232 s. ISBN 80-7254294-X.

[3]

ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.; SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha: LEDA, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1.

[4]

DEMJANČUK, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Brno: Aleš Čeněk, 2002. 245 s. ISBN 80-86473-8.

[5]

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2006. 376 s. ISBN 80-2460139-7.

[6]

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc: Votobia, 1997. 278 s. ISBN 80-7198-173-7.

[7]

FAJKUS, B. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2005. 368 s. ISBN 80-200-1304-0.

[8]

FAYERABEND, P. Věda jako umění. Rychnov n. K.: Jeţek, 2004. 116 s. ISBN 80-85996-37-5.

[9]

FILKA, J. Metodika tvorby diplomové práce. Brno: Knihař, 2002. 153 s. ISBN 80-86292-05-3.

[10]


[11]

GONDA, V. Ako napísať a úspešne obhájiť diplomovú prácu. 5. dopl. vyd. Bratislava: ELITA, 2006. 135 s. ISBN 80-8044-077-8.

[12]

HAJN, P. Jak se píší knihy. Lehkovážná vyprávění o vážné literatuře. Praha: Svoboda, 1988. 310 s. ISBN neuvedeno.

[13]

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha. Portál, 2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2.

[14]

HIERHOLD, E. Rétorika a presentace. Jak s jistotou presentovat a působivě přednášet. 7. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 512 s. ISBN 978-80-247-2018-0.

[15]

HOLOUŠOVÁ, D.; KROBOTOVÁ, M. Diplomové a závěrečné práce. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. 118 s. ISBN 80-244-1237-3.

[16]

HUBÍK, S. Hypotéza. Metodologický nástroj výzkumu ve společenských vědách. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. 80 s. ISBN 80-7040-842-1.

[17]

KLUGEROVÁ, J.; ŠIFFEROVÁ, O.; VACÍNOVÁ, T. Jak vypracovat bakalářskou, diplomovou, rigorózní a disertační práci. Praha: Univerzita J. A. Komenského, 2008. 52 s. ISBN 978-8086723-61-7.

[18]

KNAPP, V. Vědecká propedeutika. Bratislava: Univerzita Komenského, 1993. 252 s. ISBN 807160-042-3. - 47 -



[19]

KOHOUT, J. Rétorika. 4. vyd. Praha: Management Press, 2002. 210 s. ISBN 80-7261-072-4.

[20]

KRČÁL, M; FARKAŠOVÁ, B. Projekt Bibliografické citace. [online]. 2008 [cit. 2010-03-25]. Dostupný z WWW: <www.citace.com/index.php>.

[21]

LIŠKA, V. Diplomová práce. Zpracování a obhajoba. Praha: Ivo Ulrich, 2005. 123 s. ISBN 8086579-17-4.

[22]

LIŠKA, V. Zpracování a obhajoba bakalářské a diplomové práce. Praha: Professional Publishing, 2008. 94 s. ISBN 978-80-86946-64-1.

[23]

MAŘÍKOVÁ, M. Rétorika. Manuál komunikačních dovedností. Praha: Professional Publishing, 2002. 152 s. ISBN 80-86419-31-2.

[24]

MEŠKO, D.; KATUŠČÁK, D. a kol. Akademická príručka. 2. vyd. Martin: Osveta. 2005, 496 s. ISBN 80-8063-200-6.

[25]


[26]

PEREGRIN, J. Logika a logiky. Systém klasické výrokové logiky, jeho rozšíření a alternativy. Praha: Academia, 2004. 208 s., ISBN 80-200-1187-0.

[27]

PHILLIPS, M.; PUGH, D. How to Get a PhD. 5 Ed. Cambridge: Open University Press, 2005. 251 s. ISBN 0-335-20551.

[28]

PLAMÍNEK, J. Komunikace a presentace. Umění mluvit, slyšet a rozumět. Praha: Grada Publishing, 2010. 176 s. ISBN 978-80-247-2706-6.

[29]

POPPER, K. R. Logika vědeckých bádání. Praha: Oikoymenh, 1997. 617 s. ISBN 80-86005-453.

[30]

PUNCH, K. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7367-468-7.

[31]

ŘEZÁNKOVÁ, H. Analýza dat z dotazníkových šetření. Praha: Professional Publishing, 2007. 214 s. ISBN 978-80-86946-49-8.

[32]

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994. 654 s. ISBN 80-2000493-9.

[33]

SPOUSTA, V. a kol. Vádemékum autora odborné a vědecké práce. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 158 s. ISBN 80-210-2387-2.

[34]

STRNADEL, B. a kol. Jak připravovat vědecké publikace. Ostrava: VŠB-TUO, 2008. 42 s. ISBN 978-80-248-1908-2.

[35]

SURYNEK, A.; KAŠPAROVÁ, E.; KOMÁRKOVÁ, E. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press, 2001. 228 s. ISBN 80-85850-58-3.

[36]

SYNEK, M.; SEDLÁČKOVÁ, H.; VÁVROVÁ, H. Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Praha: VŠE, 2002. 55 s. ISBN 80-245-0309-3.

[37]

ŠÁNDEROVÁ, J. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Praha. SLON, 2007. 118 s. ISBN 978-80-86429-40-3.

[38]

ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. Praha: Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.

[39]

TOMAN, J. Jak zlepšit organizaci a techniku duševní práce. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1984. 276 s. ISBN neuvedeno. - 48 -



[40]

VYMĚTAL, J. Průvodce úspěšnou komunikací. Efektivní komunikace v praxi. Praha: Grada Publishing, 2009. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4.

[41]

ZIELKE, W. Jak číst rychleji a lépe. Praha: Svoboda, 1988. 175 s. ISBN neuvedeno.

- 49 -



Seznam obrázků Obrázek 2.1: Vztah mezi metodologií, metodou a metodikou ................................................................. 14

- 50 -



Seznam tabulek Tabulka 5.1: Bodové ohodnocení publikací platné od roku 2010 ............................................................ 40

- 51 -



Přílohy

- 52 -



Seznam příloh Příloha č. 1 – Bodové ohodnocení jednotlivých druhů výsledků

- 53 -



Příloha č. 1 – Bodové ohodnocení jednotlivých druhů výsledků Kategorie oborů pro hodnocení: I – obory Národního referenčního rámce excelence (NRRE) – dle číselníku skupin oborů IS VaV – obory: AA – Filosofie a náboţenství; AG – Právní vědy; AB – Dějiny; AI – Jazykověda; AC – Archeologie, antropologie a etnologie; AJ – Písemnictví, masmedia a audiovize; AD – Politologie a politické vědy; AL – Umění, architektura a kulturní dědictví; AE – Řízení, správa a administrativa; AM – Pedagogika a školství II – ostatní obory

Jimp Jneimp

Druh výsledku článek v impaktovaném časopise článek v recenzovaném časopise

I – obory NRRE II – ostatní obory 5 + 140 x Faktor 1)

světově uznávané databáze

2)

seznam recenzovaných periodik 2)

světový jazyk ostatní jazyky

B

odborná kniha

D

článek ve sborníku 4)

P

patent

12

8

10

4

40

40 20

3)

8 40 / 200 5) 500 6) 100 7)

poloprovoz, ověřená technologie, odrůda, plemeno prototyp, uplatněná metodika, funkční vzorek, 40 7) S autorizovaný SW, uţitný a průmyslový vzor výzkumná zpráva, která je výsledkem obsahujícím 50 8) V utajované informace 1) Faktor = konvexní funkce normovaného pořadí časopisu v rámci oboru podle IF, kde: Faktor = (1 - N) / (1 + (N / 0,14)), kde: N = (P – 1) / (Pmax – 1) P = pořadí časopisu v daném oboru dle Web of Science v řadě seřazené sestupně podle IF Pmax = celkový počet časopisů v daném oboru dle Web of Science V případě, kdy bude IF časopis zařazen do více oborů, bude pro hodnocení pouţito toho oboru, u něhoţ bude dosaţeno lepšího pořadí v oboru v poměru k celkovému počtu časopisů v oboru (tj. je-li např. časopis v oboru A s celkem 10 časopisy bude časopis podle IF na 6. místě, a v oboru B s celkem 60 časopisy bude časopis v pořadí na 10 místě, bude pro hodnocení pouţito oboru B; výpočet bodů pro obor A = 17,5, obor B = 61,8). 2) rozlišení „světově uznávaná databáze“ a „seznam recenzovaných periodik“ je uvedeno v části B.3.1.2. Metodiky. 3) světovým jazykem se rozumí angličtina, čínština, francouzština, němčina, ruština a španělština. 4) sborník musí být evidován v databázi ISI Proceedings společnosti Thomson Reuters. 5) český nebo jiný národní patent, s výjimkou patentu USA a Japonska: udělený (doposud nevyuţívaný) nebo vyuţívaný vlastníkem / vyuţíván na základě platné licenční smlouvy; do této kategorie bude zařazen i patent, u kterého nejsou v rámci IS VaV uvedeny údaje o zemi vydavatele. 6) evropský nebo mezinárodní patent (EPO, USPTO), patent USA a Japonska. 7) rozlišení druhů výsledku Z a S je sledováno od roku 2006, do té doby byly tyto výsledky zahrnuty pod kódem T; výsledky zahrnuté do Hodnocení 2008 s uvedeným druhem výsledků T budou hodnoceny jako výsledky Z, tj. 100 body. 8) v souladu s § 4 písm. g) nařízení vlády č. 267/2002 Sb. je takovým výsledkem pouze zpráva obsahující utajované informace podle zvláštních předpisů – viz část B.3.1.2. Metodiky. Z (T)

- 54 -

PUBLIKOVÁNÍ A PRESENTACE VÝSLEDKŮ VĚDY A VÝZKUMU

Recommend Documents