Pět nezbytných základů skvělého manželství První základ: Důvěřuj mi Nedávno jsem v jedněch českých novinách četl příběh člověka, který hledá už deset let dokonalou partnerku pomocí seznamovacího inzerátu. Zatímco většina inzerátu je ve formě: „Štíhlý VŠ / 36 let, snílek a úspěšný podnikatel hledá tu pravou. Napiš.“, tento podnikatel zabral 153 řádků a stál tisíce korun. Už mu prý přišlo 60 odpovědí, ale pořád ne ta správná. Poslechněte si jeho reakci: „Ani tentokrát se mi neozvala ta pravá. Jsem přesvědčen, že ta, které je můj inzerát určen, by mě poznala ihned po jeho přečtení. Stejně tak jako bych okamžitě poznal já ji.“ A co od své vysněné ženy čeká? Znovu cituji: „Říká se, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Mně však nestačí ani holub na střeše, neboť tuším orla v nebesích. Představuji si tě jako něžnou romantickou dívku, která je současně temperamentní a sebevědomou osobností. Jako tvrdohlavou impulzivní dračicí, která ze sebe chrlí oheň svých emocí. Jako bytost věřící v nesmrtelnost duše, v jejímž skrytu doufá, že někde musím být a že ji jednou najdu.“ Opravdu oceňuji tohoto mladého muže za jeho upřímnost a schopnost popsat, co vlastně chce. Většina mužů takhle košatě mluvit nedokáže. Jen mám takový pocit, že se jeho doba zadávání inzerátů ještě trochu protáhne! Dovolím si totiž říct hned na začátek něco, s čím někteří nebudete souhlasit. Podle mě je druhořadá záležitost, koho si vezmeš za manžela nebo manželku, nebo s kým jsi ženatý nebo vdaná. Nechápejte mě špatně. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří by udělali největší službu společnosti, kdyby se do žádného vztahu nikdy nenatlačili. Samozřejmě, že máme nějaké povahové rysy a hledáme (pod)vědomě někoho, kdo nás doplní. Samozřejmě, že záleží na společných a sdílených hodnotách. Samozřejmě, že je důležité, abychom si rozuměli. Samozřejmě, že existuje mnoho praktických záležitostí, které dopředu napoví, zda naše manželství bude nebo nebude úspěšné. Jenže, to koho si vezmeme, nebo koho jsme si už vzali, je druhořadé v porovnání s prvořadou otázkou, která zní úplně jinak, než, zda jsme si vzali správného člověka. Chcete vědět, co je ta prvořadá otázka? Ta nejdůležitější otázka je: Na jakých základech stavím své manželství? Důvod, proč je tato otázka důležitější než to, koho sis vzal nebo vzala, je ten, že je důležité vědět s jakými hodnotami do manželství vstupuju a pak, především, co v manželství přesně dělám. Ano, dělám. Manželství je totiž práce. Je to činnost. Je to akce. Je to snaha. Je to umění. A i když se nám to nelíbí, je to dřina. Skvělé manželství není automatické, a jeden z našich dnešních největších problémů je ten, že fixujeme mnohonásobně více energie do hledání partnera místo toho, abychom stavěli svůj vztah na správných základech. Typický pár v našem kulturním prostředí stráví více času plánováním svatby než plánováním a praktickou přípravou na život po svatbě. A tím nemyslím společné soužití před svatbou. Naopak. To budoucí manželský život spíše komplikuje. (Lidé, kteří spolu žijí před svatbou dokonce oproti konvenční moudrosti snižují pravděpodobnost skvělého manželství.) Mluvím o tom, že komunikujeme o některých důležitých oblastech, hodnotách a pravidlech života před svatbou, ať to jsou finanční záležitosti, ať je to způsob komunikace nebo řešení konfliktů, až po otázku trávení společného času. Letošní téma FamilyFestu je Pět nezbytných základů skvělého manželství, a my se podíváme na pět základních hodnot, které doufám začneš zapracovávat do svého vztahu, ať jsi v něm kdekoliv. Nikdy není dost pozdě na to, aby jsi zlepšil/a své manželství. Pořád je šance ho udělat skvělým.
Proč o tom takto obšírně začínám mluvit? Je to proto, že jeden z největších problémů, se kterým se setkávám, je víra v mýtus pravé osoby. Tento mýtus tvrdí, že když si vezmeš pravou osobu, všechno bude v pohodě. Celou dobu tedy hledáš tu pravou osobu podobně jako náš inzerující muž. Také ta druhá osoba hledá toho pravého. Když se pak potkáte, oba si říkáte, že teď už bude všechno, jak má být. V pohodě. Jenže, jak poznáme, že jsme potkali pravou osobu? Díky chemické reakci: „Mluvili jsme hodiny, nemohu ho pustit z hlavy, on mě taky nedokáže pustit z jiných částí těla.“ „Okamžitě by mě poznala, a já ji.“ Po svatbě ovšem zjistíš, že v manželství neexistují chemické problémy, ale vztahové problémy, a o vztahu moc nevíš. To navíc vytváří napětí, které to vzájemné chvění ještě více zabíjí. Nechápeme proč, vždyť to přece byl ten pravý, ta pravá! Jenže, co když nebyl? Tak moc jsme se soustředili na výběr pravého, že už nám nezbývá síla pracovat na udržení vztahu. Najednou víš, co je tvůj problém. Tvé manželství je nefunkční, protože sis vzal špatnou osobu. Začneš hledat jinou pravou osobu. Cyklus se opakuje. Problém byl v tom, že jsi nebyl osobou, kterou osoba, kterou hledáš, hledala. A problém také byl, že sis myslel, že skvělé manželství půjde vypěstovat lehce samo od sebe, protože sis vzal správnou osobu. To byl mýtus, za který jsi draze zaplatil. Ale možná ještě není pozdě. Možná skutečně půjde vypěstovat skvělé manželství s tím, koho sis vzal/a! Možná půjde vypěstovat správné základy manželství ještě dříve než si někoho najdeš. Pět hodnot, na které se podíváme, tvoří základ skvělých manželství, které vydrží až do smrti. Tohle si slibujeme při manželském slibu, protože nepočítáme s rozpadem svého vztahu a nechceme rozvod. Pokud ovšem nechceme rozvod, musíme se rozhodnout, že toto slovo ze svého slovníku vymažeme a zničíme to jako mentální možnost úniku nebo „řešení“ svých vztahových problémů. Tyto základní hodnoty nejsou žádnou převratnou vědou, nejsou přelomovým objevem ani zázračnou pilulkou. Ve skutečnosti zjistíte, že to není nic nového ani překvapivého. Shaunti Feldhahn se svou organizací udělala průzkum 12 tisíc manželských párů, pomoci kterého dokázala, že k vypěstování skvělého manželství nepotřebuješ ani doktorát z psychologie nebo schopnost číst myšlenky. Tato představa manželství spíše škodí. Pokud si totiž myslíš, že změna tvého manželství potrvá léta komplikované terapie, budeš mít tendenci z toho utéct a raději začít znovu. Shaunti pomoci svého průzkumu zjistila, že je to prakticky naopak. Skvělé manželství nebo uzdravení utrápeného manželství spíše závisí na maličkostech. Většina manželů totiž má toho druhého rádo a chce to zlepšit, snaží se ale ve špatných oblastech, Místo vytváření pozitivního prostředí pak spíše vytvářejí prostor ke zraňování, které vždy začíná v malých oblastech, ale bez odpuštění, smíchu a důvěry pak proroste do velkých rozměrů. Shaunti navrhuje, aby manželé začali komunikativními maličkostmi: (1) Ať manželka hledá oblasti, kde může říct: Děkuji. Ano, je to skutečně tak, zatímco ženy pochybují o tom, zda jsou dostatečně milovány, muži pochybují o tom, zda jsou respektováni. Láska je ženina největší a nejhlubší potřeba, úcta je nejhlubší potřeba muže. Průzkum mezi manželskými páry ukazuje, že prosté poděkování za maličkosti vytváří vědomí péče a úcty ze strany ženy vůči muži a předchází mnohem větším problémům. (2) Ať manžel během argumentu nebo hádky ujišťuje svou ženu, že jsou spolu v pořádku, a ať ji projeví náklonnost, kdyby v pořádku nebyli. Většina žen trpí podvědomou nejistotou o povaze svého vztahu, zvláště když se muž stáhne nebo je naopak agresivní. Prosté ujištění, že vztah je v pořádku, jen je si potřeba dát odstup pro nadechnutí k řešení, je maličkostí, která velmi pomáhá vzájemnému vztahu. Projev náklonností pak komunikuje touhu po obnově vztahu. (3) Ať obě strany v manželství vždy hledají štědřejší vysvětlení a jednají podle něj – pravděpodobně to tak bude. Tohle je jedna z nejdůležitějších praxí šťastných manželských párů: odmítají věřit nejhorším úmyslům toho druhého. Pokud totiž věříme štědřejšímu vysvětlení, budeme vycházet z lásky. To je první základní kámen šťastných manželství: Důvěřuj mi. Tento základ totiž vychází z nejdůležitějšího principu manželství: PŘÁTELSTVÍ. Bez přátelství je manželství mrtvé, a pokud chceme mít skvělé manželství, které vydrží, potřebujeme přátelství pěstovat. Což se neobejde bez důvěry. Tvé vztahy jsou tak silné, jak je silná tvá důvěra. Apoštol Pavel napsal v 1. Korintským 13:4-6: Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy. Není škodolibá? Škodolibost je čekání na to, až někdo udělá chybu, abys pak vyskočil a řekl: Ha! Je to tady! Já jsem věděl, že to uděláš! To je škodolibost, čeká na chybu, aby ji mohla pranýřovat. Ne, láska se raduje z pravdy, tedy jinými slovy, láska čeká na to, až uděláš správnou věc. Z této správné věci se pak raduje. Vypadá to, jakoby si Pavel po napsání těchto slov dal malou pauzu a po ní napsal čtyři velmi krátké věty, krátké fráze, které se týkají důvěry. 1. Korintským 13:7 (Láska) všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Všemu? Vždycky? Všechno? Ano, láska se vždy naklání na tvou stranu! To je smysl lásky. Pavel říká, že láska důvěřuje v pochybnostech a nachází vstřícné vysvětlení toho, co se stalo. Mezi slibem a naplněním je často díra a zklamání. Láska říká: Jaké jiné vysvětlení této situace může být? Láska si volí důvěru místo podezřívavosti. Přesně to zjistila Shaunti Feldhahn. V každém manželství jsou
očekávání a zkušenosti a mezera mezi nimi. Máš plnou kontrolu nad tím, co vložíš do mezery zklamání mezi očekáváním a realitou. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Dokonce, ve zdravém vztahu obě strany jdou do přehnaných extrémů, ve kterých věří tomu nejlepšímu. Každý průzkum to potvrzuje: láska skutečně je slepá. Pavel má pravdu, láska vždy věří, vždy důvěřuje. Co ovšem dělat, když důvěřovat nedokážeš? Když si nemůžeš zvolit důvěru, musíš konfrontovat. Pokud jsi v situaci, že nedokážeš věřit druhému, pak máš před sebou jedinou možnou cestu: jít do konfliktu. Jak? Zeptej se na vysvětlení a předpokládej, že ten druhý bude mít dobré vysvětlení. Když nedokážeme věřit v nejlepší, musíme se zeptat na realitu. Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Pavel popisuje v listu Efezským 4:15 princip: Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Nakonec, víte, co učí Ježíš? Dělejte druhým to, co byste chtěli, aby lidé dělali vám. Když se podaří tobě vybudovat mezeru mezi očekáváním a realitou, jak chceš, aby lidé jednali s tebou? Chtěl bys, aby věřili, aby předpokládali, tomu nejlepšímu. V každém manželství existují očekávání a sliby, vždy ovšem naplněné nejsou. Vzniká tak mezera. V této situaci se láska vždy kloní k důvěře, a pokud nemůžeme důvěřovat, ptáme se a konfrontujeme. Rozhodujeme se žít s důvěrou. Co to znamená? (1) Když je mezi mým očekáváním a mou zkušeností mezera, budu věřit tomu nejlepšímu. (2) Když jiní lidé budou o tobě předpokládat zlé, zastanu se tě. (3) Když má zkušenost začne ničit důvěru, přijdu přímo za tebou. (4) Když vím, že nedokážu splnit své sliby, řeknu ti to dopředu. (5) Když mě budeš konfrontovat ohledně mezer, které jsem vytvořil, řeknu ti pravdu. Skvělé manželství je postavené na přátelství a manželé si v něm vzájemně důvěřují. To je prvním nezbytným základem skvělých manželství na celý život.
První základ: Pěstuj romantiku Před skoro dvěma lety mě a Ditu pozval náš přítel Pasho Zsolnai na týdenní akci jejich bratislavské církve, kde jsme každý večer vyučovali. Jeden z večerů pak Pasho vymyslel, že bychom mohli mít rozdělený seminář pro muže a ženy, a to tak, že Dita bude mluvit k mužům a já k ženám. Dita to měla jednoduché, když mluvila k mužům, ale já... Měl jsem mít přednášku na téma Jak pochopit muže s následnou diskusí. Snažil jsem se být co možná nejvtipnější, schválně si to zkuste mluvit k několika desítkám žen ve věku 18 až 70 let o mužích! Přednáška dopadla vcelku dobře, aspoň já jsem z ní měl dobrý pocit, ale pak přišla diskuse, a tam jsem málem nepřežil! To jste nezažili. Nejprve to probíhalo dobře, ale pak se přihlásila jedna paní, mohlo jí být tak padesát let, a zeptala se mě: „Jak často je normální pro muže chtít sex?“ Co byste odpověděli vy? Snažil jsem se říct, že je to individuální, ale obecně platí, že muži chtějí a potřebují sex častěji než ženy. Načež se strhla veliká diskuse, která probíhala zhruba takto: My bychom chtěli klidně sexu více, kdyby ovšem naši muži pro to udělali aspoň nějaké podmínky! Jenže, oni přijdou domů, zapnou si sport v televizi a všechno nechají na nás. Pak se na nás podívají, řeknou nám jednu hezkou větu a myslí si, že celé žhavé skočíme do postele. Snažil jsem se sice nepřítomné muže bránit, ale myslím si, že jsem zcela na plné čáře prohrál. Na každý argument (pořád jsem se snažil být vtipný, ale šlo to stále více ztuha) měly přítomné dámy dalších deset argumentů, a nakonec jsem musel přiznat, že mají pravdu. To, co totiž tyto dámy chtěly, byla opravdová intimita, která je pěstována skrze romantiku. Přesně to je naším druhým základem skvělého manželství. FamilyFest vychází z jednoho prostého principu, a to je, že skvělá manželství nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Letošní téma je Pět nezbytných základů skvělého manželství. Prvním základním principem bylo přátelství, které se projevuje vzájemnou důvěrou. Přátelství je tak důležité, že když někomu radím ohledně jeho manželství, vždy se snažím zjistit, zda mezi manželi je stále ještě alespoň trocha přátelství. Pokud není, a důvěra je zcela mrtvá, protože jsme nemluvili pravdu v lásce, pak je většinou na řešení pozdě. Přátelství je nejdůležitější základ manželství, důležitější než erotická přitažlivost, která je, podobně jako jakákoliv jiná chemická reakce, nestálá a nevyrovnaná. Doufám, že jste z toho ovšem nepochopili, že by snad byla erotická přitažlivost nedůležitá! To vůbec ne. Naopak. Nevím, zda jste si všimli, jak mnoho je toho v Bibli ohledně sexu. Samozřejmě, křesťanský postoj k sexu je v Bibli silně zaměřen na kontext manželství, protože to je bezpečným prostředím důvěry a lásky, kde díky tomu může sexuální vztah skvěle vzkvétat. Na rozdíl od běžných představ neznalých lidí, biblický postoj k manželskému sexu je velmi pozitivní. Do té míry, že apoštol Pavel například napsal: 1. Korintským 7:3-5: Muž ať své ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži.
Ženino tělo už nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale manželce. Neodpírejte se jeden druhému - jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Co tady vlastně Pavel píše? Říká manželům, aby měli hodně sexu! Jak s Ditou říkáme v předmanželském poradenství, za ty roky jsem od manželů slyšel hodně důvodů, proč se vzájemně odpírají, ale nikdy to není kvůli modlitbě. Dokonce to nazývá povinností, což je jinak slovo, které vůbec nemáme rádi. Tohle je však zcela příjemná povinnost, ne? Alespoň většinou. Tato povinnost vyplývá z faktu, že v křesťanském manželství existuje vzájemné poddání se, jinými slovy patříme jeden druhému. Moje tělo patří mé ženě a její tělo patří mě. Na základě tohoto principu poddání považujeme sex v manželství za posvátnou činnost. Je to totiž mnohem více než jen fyzická soulož. Je to vyjádření postoje vydání, poddání a intimity. Co musí náš vztah mít, abychom mohli zakoušet nádherný a krásný sex po celý svůj život? Potřebujeme důvěru a nevinnost. Ty vytvoří intimitu, která je bezpečná, reaguje na naše potřeby, je vzájemně nezávislá, a přitom se důvěryhodně potřebuje. Sex je nádherný a pro kvalitní a šťastný život důležitý. Není to ale cvičení na výkon, je to prostor pro vzájemnou a celoživotní intimitu. Proto také někteří z lidí, kteří jsou nejvíce sexy, nejvíce přitažliví, s nikým nespí. A někteří lidé, kteří sice s někým spí, nejsou vůbec sexy. Sex bez spojení je prostě jen sex. Můžeš spát s mnoha lidmi, a přitom se cítit uvnitř úplně sám. Můžeš být dokonce v manželství, a cítit se sám. Fyzický akt se může stát fata morgánou. Když je rozpálený vzduch, vidíš i to, co se zdá skutečné, ale s čím se nedokážeš nijak spojit, protože tomu chybí podstata. Chybí tam opravdová substance. Sex se tak stává honěním za větrem, bublinou, která splaskává tak rychle, jak rychle naše těla stárnou. Zoufale pak hledáme další přelud, jenže jsme se nikdy opravdově s nikým nespojili, a proto nejsme sexy. Proč se ze sexu stává často jen mechanická činnost, která postrádá intimitu? A jak můžeme pěstovat tuto celoživotní intimitu? Pro intimitu musíme vytvořit prostředí. Jinými slovy, romantiku musíme pěstovat. Romantiku nelze nařídit, protože romantika si žádá svobodná srdce. Naopak nátlak ničí vše, čeho se dotkne. To, co ony dámy na Slovensku chtěly, je to, aby si jich muž všiml, aby je chránil, aby jim pomáhal, a aby pro ně něco udělal. Jinými slovy, aby jim pomohl vytvořit toto prostředí. Víte, když děláme s Ditou předmanželské poradenství, procházíme mimo jiné se snoubenci knihu Garyho Chapmana Kéž bych býval věděl... Je to zábavná kniha, kde jste vedeni v několika kapitolách k diskusi ohledně společných očekáváních. Jedna kapitola se jmenuje Kéž bych býval věděl, že záchod se sám neumyje. Je to vcelku vtipná kapitola, která pojednává o tom, kdo a jak dělá domácí práce: Uklízení, mytí nádobí, vaření, a tak dále. Jinými slovy, jaká je úloha mužů a žen v manželství. Víte, proč je to vtipné? Protože ve většině případů si oba dva myslí, že je to přece jasné, čí úloha to je! Jenže o tom nikdy nemluvili, takže si neuvědomují, jak silnou roli hraje to, co jsme zažili ve svém vlastním domově a v naší vlastní kultuře. Vždy si myslíme, že v čem jsme vyrostli je přece ta správná verze, běda ale, když ten druhý má pocit, že je to jinak. Možná bys mi teď namítl, že o tom se snad ani nemusíme bavit: je to přece role ženy, starat se o domácnost! Jsme přece pro tradiční dělení rolí, ne? Jsi si však tak jistý, že to je tradiční dělení rolí? Opravdu si myslíš, že tradiční manželství vypadá tak, že muž odchází do práce (tak jako kdysi v pravěku na lov) a žena se stará o děti a vaří (a jen současná finanční nouze a tlaky nutí ženu do práce)? Pokud si to myslíš, pak ti tvou představu možná nabourám. Věděli jste, že tento „tradiční“ pohled je vlastně vcelku moderní vynález? Ve starověku totiž chápání a místo práce a rodiny u běžné populace (nemyslím tím krále a tak podobně) bylo trochu jiné než dnes. Představ si, že jsi třeba středověký kovář. Tvoje práce je ovšem doma: máš ke svému malému domku, kde žiješ se svou rodinou, přistavenou malou kovárnu a když někdo potřebuje něco udělat, třeba okovat koně, přijíždí k tobě domů, do tvé domácí kovárny. Tvá žena ovšem není doma u dětí. V té době bys měl za domkem malé pole, kde by žena (a později nejstarší děti) pracovala od rána do večera a vlastně by tak byla v práci stejně jako ty. Kdo se tedy v té době staral o děti? Jejich starší sourozenci. A jakmile děti mohly, pomáhaly v kovárně a na poli se svými rodiči. Lidé tehdy měli obecně mnohem méně volného času než máme dnes my, ale zároveň byli se svou rodinou mnohem častěji než jsme my: spolu totiž pracovali celé dny. Kde tedy vzniklo dělení rolí na domácnost a práci? Vděčíme za to především průmyslové revoluci, která najednou začala odvádět tatínky od rodin na směnný provoz, a děti do škol. Dnes však je do práce „odvedena“ také žena. Proč si tedy myslíme, že je snad nějaký zvláštní Boží pořádek určit ženu, aby se starala o domácnost? Vím, co se teď přítomným ženatým mužům honí hlavou: Muž je přece hlavou rodiny, a tak by měl přece rozhodovat on, čí je jaká role, ne? No, nerad bych tě zklamal, a nechci, abys litoval, že jsi dnes tady, ale co to přesně znamená, že muž je hlavou ženy? Znamená to, že rozhoduje za ni? Výraz „hlava“ znamená autorita, ale také zdroj, neznamená to ovšem, že by ti snad Bible umožňovala žít v přesvědčení, že máš rozhodovat všechno ty. Pokud jsi byl na některém z minulých FamilyFestů, pak víš, že jeden ze základních principů, kterému věříme, je vzájemné poddání. Ještě se k tomu letos vrátíme, ale zpět k romantice.
Opravdu si myslíš, že je mužovou roli určovat, co kdo má dělat v domácnosti, respektive to nechat všechno na ženě? Mrkneme se na to, co k tématu říká apoštol Pavel, když v pasáži pro mladé vdovy popisuje jejich roli a úlohu (1. Timoteova 5:14): Proto bych rád, aby se mladší vdovy vdávaly, rodily děti, vedly domácnost a nedávaly nepříteli žádnou příležitost k pomluvám. Všimněte si slova „vedly domácnost“. To použité slovo je stejné jako „vládnout“, Pavel vlastně říká: Chci, aby ženy vládly v domácnosti... Významný The International Commentary on the New Testament píše: „Použité sloveso bezpochyby odkazuje na vládce domácnosti a implikuje velkou dávku autority. Když je tato správa domácnosti dána manželce, není důvod umenšovat autoritu schovanou v této roli.“ Jinými slovy: Je autoritou, výsadou a zodpovědnosti ženy určovat pravidla soužití v domácnosti! Co tedy může udělat muž, aby pěstoval romantiku? Může pomáhat, aby žena měla prostor pro sebe, aby slyšela, že je milována, a aby viděla, že se muž pro ní obětuje jako Kristus pro církev. Aby ji pomohl doma, s dětmi a jinak. Většina nás mužů v tomto modelu ale nevyrostla. Mě například rodiče nechávali pomáhat na zahradě, ale doma mi má maminka nedovolila pomoci v kuchyni. Když jsme se tedy vzali, řekl jsem Ditě: „Vím, že je to pro tebe těžko představitelné, ale já některé věci (ať už co nefunguje nebo co není v pořádku) v domácnosti nevidím. Rád ti pomohu (i když bys s tou žádosti mohla počkat až na přestávku mezi první a druhou třetinou), ale musíš mi to říct.“ Naplánujeme to spolu a domluvíme se spolu, co potřebuješ a kdy to chceš udělat. Láska začíná v kuchyni, ale jinak, než si většina mužů myslí. Začíná tím, že muži pomáhají ženě vytvářet domácí prostředí. Co může udělat žena, aby pěstovala romantiku? Víte, souvisí to s minule, kde jsem říkal, aby manželky našly něco, za co mohou poděkovat. Ano, žena může začít tím, že si všimne toho, že pro ni muž něco udělal, a poděkuje mu za to. Jinými slovy, že to nebude brát jako samozřejmost. Je vděčná. Věděly jste, dámy, že typický muž nikdy neslyší nic pozitivního ohledně (svého) manželství? Slova jsou důležitá. Bez řečené vděčnosti se stává manželství jen obchodním kontraktem dvou vzájemně si dlužících bytostí. Bůh má pro tvé manželství lepší plán: vztah založený na přátelství plný vášně a romantiky. Romantiku ovšem musíš pěstovat. K tomu, abychom tuto romantiku mohli prohloubit, nám ovšem poslouží třetí základ.
První základ: Kultivuj komunikaci Někdy se mě lidé ptají, co považují za největší nebo nejčastější problém v manželstvích. Řekl bych, že problémů může být celá řada, od financí a dluhů až po věrnost a sexualitu, nicméně, zdaleka nejčastějšími problémy v manželství je (ne)schopnost komunikovat. Komunikace! Slovo, které může znamenat dvě věci: silnici a přenos informací a emocí mezi lidmi. Musím říct, že v obou věcech míváme v našich životech docela díry! Jedna z prvních věcí, ze které se radujeme u dětí je když se naučí mluvit. Někdy pozorují rodiče a směji se, když v tom žvatlání slyší úžasné věci. Musíte totiž být rodičem, aby jste tomu rozuměli. Slovo je mocná věc. Může nás rozradostnit nebo naopak hodně rozesmutnit. Slovo má moc měnit náš život i životy lidi okolo nás. Pokud jsi vyrůstal s tím, že ti tví blízcí říkali, že jsi budižkničemu, pak to je pravděpodobně tvá přítomnost. Pokud jsi vyrůstal v tiché domácnosti, kde se vůbec nemluvilo, možná jsi vyrostl s nedůvěrou ke všemu vyřčenému. Nevím, z jakého prostředí pocházíte vy, ale v naší rodině se mluvilo hodně nahlas a zároveň to bylo kombinováno se zvláštním druhem domýšlení faktů. Někteří mi příbuzní nikdy neřekli, co doopravdy po mně chtějí, podle nich mi to mělo dojít samotnému. Tak jsem se naučil domýšlet, jenomže jsem si pak domýšlel fakta i tam, kde žádná nebyla. Najednou jsem si uvědomil jak obrovským problémem je nedostatek kvalitní komunikace všude okolo nás. Vidíme to v různých situacích: Jedeme na dovolenou a neznáme jazyk. Mluvíme tedy svým jazykem velmi pomalu a myslíme si, že nám tak druzí budou rozumět. To je vtipné. Jenže, v manželství to není jiné. Oženíme se nebo se vdáme a přistupujeme s navyklými způsoby komunikace, a jsme překvapeni, že si nerozumíme. Proč je v manželství komunikace tak obtížná? Je to proto, že jsme tak jiní. Abychom si porozuměli, musíme připustit, že muž a žena jsou jiní, a to dokonce více, než jsme ochotni si přiznat. Obvykle muž myslí více teoreticky, a žena myslí více na lidi. Muž je zaměřen technicky, žena na detaily. Muži vyjadřují slovy myšlenky a informace, kdežto ženy emoce a pocity. Proto ženu tolik zraňuje, když s ní muž argumentuje stejně jako se svým kolegou nebo kamarádem – argumenty jsou velmi logické, plné hnidopišských detailů, sarkasmu a vzájemného postrkování. Navíc vedených zvýšeným a důrazným (agresivním) hlasem. Chlapi si to „vyříkají“, jsou na to koneckonců ze svých vztahů zvyklí, ale když muž takto mluví se svou ženou, tlačí ji do kouta, protože (všimli jste si toho někdy?) žena najednou začne používat zcela nelogické argumenty, ji totiž o „pravdu“ v prvé řadě nikdy nešlo. Snažila se vyjádřit jakousi emoci, a protože v logice řeči selhává, uchyluje se k emoční konverzaci, která se pak (pokud se jedná o konfliktní situaci) zvrhává ve výčitky, ponižování, urážky a kritiku. V obou případech se nejedná o nic jiného, než o komunikaci v hněvu, kam nás vzájemné neporozumění nakonec dožene. Navíc, tento hněv nemusí být na první pohled agresivní, ale je charakterizován pomstychtivostí, a snahou vyhrát. Jenže hněv je protiklad lásky. Mimochodem, odnášejí to také
děti, že? V jednom výzkumu se odborníci ptali většího množství dětí otázku: „Chtěli byste, aby váš tatínek nebo maminka byli jiní? Co byste na nich změnili?“ Děti odpověděli v 98% případů: „Chtěl bych, aby na mě tolik nekřičeli.“ Tohle byla 50x častější odpověď než jakákoliv jiná! Jedním z největších úkolů při budování manželství tedy bude naučit se ovládat hněv a zvládat konflikty. Nezvládnutý hněv hraje významnou roli prakticky ve všech případech rozvodu a způsobuje chaos i v manželstvích, které spolu zůstávají. Nejde přitom o samotnou existenci konfliktu, ten je zcela nevyhnutelný z principu existence na této planetě. Konflikt je zkrátka rozpor mezi očekáváními a skutečností, je to tenze, která nikdy nezmizí, protože vždy budeme mít sny, které se nenaplní nebo očekávání, která budou nesplněná. To, na čem mnohem více záleží, je zda jsme byli schopni o těchto očekáváních a konfliktech mluvit, a jak o nich mluvíme. Pouhá ventilace své frustrace nám nijak nepomáhá, víte to? V 60. letech doporučovali psychologové katarzi: jinými slovy povzbuzovali lidi, aby hněv ventilovali. Domnívali se, že nevyjádřený hněv se ukládá v nějakém psychologickém skladišti, a pokud ho neuvolníme, vybuchneme v okamžiku, kdy to nečekáme, nebo když se to nehodí. Víte, co je ale zajímavé? Doporučovali to jen u hněvu, nikdy ne u jiných emocí. Nikdo neříká: „Celé ty roky jsem v sobě hromadil tu nevyjádřenou radost, lidé vyprávěli vtipy, ale já potlačoval smích, nedával jsem mu průchod a on se ve mě nashromáždil. Teď se přehrada radosti asi brzy přetrhne a já svou radost na vás všechnu vyplivnu!“ Psychologové nikdy neříkali lidem, že tím, jak pro ně toho hodně udělali rodiče a další lidé, a oni nevyjádřili vděčnost, že se tato vděčnost v nich nahromadila natolik, že hrozí nekontrolovatelný výbuch vděčnosti vůči jiným lidem. Tak proč si myslíme, že to pomáhá u hněvu? Průzkumy od té doby ukazují, že je to přesně naopak. Vyventilovaný hněv působí ještě větší hněv a ještě větší agresi, a to dokonce, když hněv jen pozorujeme. Navíc se rozzlobí i lidé, na kterých si svůj hněv ventilujeme, takže nakonec je to nikdy nekončící katarze konfliktu a hněvu. Chceme-li zvládat svůj hněv a chceme se naučit pořádně komunikovat, potřebujeme se naučit si prakticky instinktivně klást dvě důležité otázky: (1) Proč se vlastně zlobím? Jinými slovy, co se skrývá na pozadí mého hněvu? (2) Čeho chci dosáhnout? Jakmile se lidé dostanou na určitou úroveň hněvu, stane se jediným cílem vyhrát hádku, ublížit nebo uniknout. Zapomínají přitom na nejdůležitější otázku: Jaký měl být výsledek té situace? Proč jsme se vlastně začali hádat? Co je v souladu s mými hodnotami, potřebami a touhami? Minule jsem mluvil o pěstování romantiky pomocí vzájemné pomoci a vděčnosti. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že k pěstování celoživotní romantiky potřebujeme obnovit jednoduchou ale důležitou praxi vděčnosti. Jenže, aby to fungovalo, musíme se vyjádřit, co chceme a musíme si všimnout a ocenit toho, co ten druhý pro nás dělá. Všichni máme očekávání a sliby, a pak realitu, která se někdy dost od našich očekávání liší. Je jasné, že do manželství vstupujeme se sny a tužbami, z nichž jsou mnohé naprosto skvělé a legitimní, jenže se až příliš rychle mění na očekávání, které pak vytvářejí z lásky prostředí obchodního kontraktu. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. V dlužním vztahu jsem „já“ uprostřed: Očekávám, že ona udělá tohle; očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z ústupových cest:
Vzdáme to. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. Bojujeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace, kdy ustupuje. Kompromis. Třetí taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh. Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. Z komunikace je konflikt plný hněvu. Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Není divu, že máme problém s komunikací? Přesto existuje způsob, jak naši komunikaci zkulturnit. Přísloví 10:19 tvrdí: Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. Tento verš tvrdí, že mezi počtem slov a počtem hříchů, které člověk spáchá, je přímá souvislost. Znamená to také, že jedním z nejjednodušších způsobů, jak
snížit míru hříchu, je přestat tolik mluvit. Bill Hybels tvrdí, že autor tohoto přísloví se snaží vypočítat poměr mezi slovy a hříchy. Zkusme to. Představme si, že za den řekneme 10 000 slov. William Backus popisuje výzkum, podle kterého průměrný člověk lže asi 200x za den. Lež je samozřejmě jen jeden z hříchů, přidat můžeme pomluvy, hněv, vychloubání se, urážky, pochlebování, a náš poměr roste geometrickou řadou. Když to spočítáme, dostaneme se ke zhruba 1000 slov denně, což by odpovídalo jednomu hříchu na 10 slov. Kdybychom tedy mluvili jen polovinu toho, co normálně říkáme, faktor hříchu by klesl na 500 slov. Kdybyste řekli jen 10 slov za den, měli byste jen jeden hřích, kdyby jen 9, byli byste svatými lidmi! To by možná některá manželství zachránilo před rozpadem. Samozřejmě není naším cílem vás přinutit mlčet, i když jak podotýká John Ortberg, v rané církvi věřili tzv. pouštní otcové, že mlčení je skutečně duchovní disciplína. Je totiž těžké neustále mluvit a nehřešit při tom. Když se toto přísloví rozhodneme žít, objevíme neskutečné věci, které manželství pomáhají. Například dokážeme žít, aniž bychom měli poslední slovo. Můžeme žít bez neustálého hlídání, co si o nás kdo pomyslí, nebo aniž bychom vyhráli každý spor, každou hádku, aniž bychom strhávali pozornost neustále na sebe a zpochybňovali každý názor a rozhodnutí. Navíc, je tady jedna úžasná věc, kterou objevíme až tehdy, když se odmlčíme. A to je nejdůležitější vlastnost v komunikaci, kterou zkrátka musí kultivovat muži i ženy bez výjimky, pokud chtějí mít skvělá manželství: umění naslouchat. Naslouchání buduje důvěrnou blízkost, koneckonců už starověký Jakub, bratr samotného Ježíše, napsal (1:19): Každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Vypadá to, že pomalost k mluvení a rychlost k naslouchání přímo souvisejí s hněvem. Přesto to neustále porušujeme. Expert na emocionální zdraví, Daniel Goleman, píše, že naslouchání je nejdůležitější vztahová vlastnost, kterou se můžeme naučit: „Všímavé otázky, otevřenost, chápavost, nepřerušování, naslouchání nápadům a myšlenkám – tím vším dáváme druhému člověku najevo, že nám na něm záleží.“ Je to ironie, že v komunikaci se tak snažíme zajímavě, vtipně a chytře mluvit, abychom udělali dojem, zatímco nás nic s druhým člověkem nespojí, jak to, že mu nasloucháme. Ne náhodou se říká, že lidem věnujeme pozornost, pozornost je totiž ten největší dar, který v komunikaci můžeme druhému dát. A přesně to je třetím základem skvělého manželství: Pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se projevuje většinou laskavostí a nasloucháním. Stane-li se totiž laskavost naším životním stylem, přinese radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je nakonec radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede touha budovat vztah. Ve světě, v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden. V manželství však potřebujeme oba dva.
První základ: Spěchej domů FamilyFest vychází z jednoho prostého principu, a to je, že skvělá manželství nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Prvním základním principem, o kterém jsme mluvili, bylo přátelství, které se projevuje vzájemnou důvěrou. Přátelství je totiž nejdůležitějším bodem celoživotního vztahu. Ale není jediným. Dalším je intimita, který se pěstuje romantikou, protože si potřebujeme pomáhat a vytvářet prostředí, kde se daří hluboké intimitě. Třetím základem byla pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se totiž projevuje laskavostí a vzájemným nasloucháním. Nyní se podíváme na čtvrtý nezbytný základ skvělého manželství, který je velmi důležitý především pro muže, i když v dnešní době se to týká také stále většího počtu žen. Budeme totiž mluvit o čase a především o práci. Jen máloco nás v životě ovlivní víc, než naše práce. Vždyť během padesátileté kariéry stráví v práci průměrný člověk 100,000 hodin. Přes devadesát procent Čechů jistotu práce za velmi důležitou a stejný počet si přeje mít práci, kde je to bude bavit, kde se budou moci realizovat. A to dokonce tak, že většina lidí by si raději zvolila méně placenou práci s dobrým šéfem a podmínkami, než skvěle placenou práci, kde budou mít peklo na zemi. Práce je pro nás důležitá, protože ovlivňuje přímo náš život, naše peníze a naši hodnotu a naději. Práce se stává prostorem pro přežití, ale také prostorem pro seberealizaci. Především muži tak v práci nacházejí smysl svého života. Jenže, právě tohle, byť je to velmi důležitá vlastnost práce, vytváří v manželství napětí. Mnozí partneři, častěji tedy partnerky, správně cítí, že pro jejich partnera je práce nejen prostorem pro přežití (kde získává výplatu), a seberealizaci (kde získává hodnotu), ale také jistým únikem před například negativní komunikací doma. Nebo třeba před domácími povinnostmi. Nebo nudou. Zkrátka, mnozí muži jsou svým ženám nevěrní se svou prací. Většina lidí v tom neshledává žádný problém, protože si myslí, že i když momentálně toho mají v práci hodně a manželství se příliš věnovat momentálně nemohou, doženou to kvalitou společného času, když už jim chybí kvantita společného času.
Problémem však je, že čas má jistá pravidla, a některé věci nikdy dohnat nejdou. Čas a priority mají svá pravidla, která jsou velmi důležitá. Například: (1) Investováním malých dávek času v dlouhodobém horizontu nakupíme jistou hodnotu. Disciplína vytváří návyk. Návyk vytváří hodnotu a obraz, kterým prezentujeme to, co je pro nás důležité. (2) Opomíjení důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje stejným způsobem jako tyto zmíněné hodnoty, tentokrát ovšem s negativním znaménkem. Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný. (3) Urgentní věci, kterými vytlačujeme důležité věci, nemají žádnou nakupující se hodnotu. Je to jen výplň času. (4) V nejdůležitějších oblastech života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme se potrestat extra časem). To je přesně ten důvod, proč tolik manželských konfliktů vzniká na dovolené. Všimli jste si toho? A všimli jste si těch zcela nečekaných výbuchů ve vztazích, které přišly jakoby z ničeho? Byla to nějaká událost, která posloužila jako budíček: Najednou se děti stáhly, z ničeho nic se jim zhoršil prospěch, najednou byl její koníček důležitější než rodina. Jeho intimita bez vysvětlení zmizela neznámo kam. Zdá se, že všechny tyto krize přišly nečekaně. Prostě se to stalo. V každém z těchto případů však zpětně vidíme symptomy zaneprázdněnosti, které nás dovedly do této situace. Jedna z lidských vlastností je to, že máme vždy pocit, že jsme právě teď nejvytíženější na světě. Což je docela legrační, protože každý z nás když se podívá zpátky vnímá, jak o hodně více času míval dříve než začal pracovat, oženil se, měl děti, studoval univerzitu, atd. Zkrátka, i když se nám zdá, že teď toho máme hodně, v budoucnu toho bude na nás více a my se budeme divit, co jsme to jen s tím vším časem dělali? Ono to totiž není o tom, kolik času máme, ale na co ho dáme a kam zaměříme své priority. Všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Velmi vytížení lidé si často udělají mnohem více času na důležité věci, než lidé, kteří mají pocit, že je toho hodně, ale v jádru nic za nimi nezůstává. Nicméně, je to silný pocit zaneprázdněností, který stojí za jedním z největších napětí v manželství, kdy spolu netrávíme dostatek času, ale pak se ho snažíme nahnat podle nás kvalitním časem, který ovšem nebývá tak pozitivně přijatý naší rodinou. Navíc, náš čas doma je často ovlivněný krizí venku. Co tím myslím? Slíbíme manželce, že budeme doma kvůli této oslavě nebo návštěvě. Slíbíme dětem, že s nimi pojedeme na výlet. Ale pak se ozvou z práce, že musíte zůstat přesčas a nebo se vyskytne urgentní krize, kterou je potřeba řešit. Žijeme v nejisté a náročné době a rozhodně nechceme přijít o práci, takže se své manželce a svým dětem omluvíme, a svatosvatě jim slíbíme, že příště jim to vynahradíme. Je to jako bychom jim do rukou vložili balvan. Jenže, příště se situace opakuje, a znovu se vyskytne krize, kterou musíme řešit. Nakonec ovšem neverbálně své rodině sdělujeme důležitou pravdu: Jediný způsob, jak si někdo dokáže zajistit mou pozornost, je díky tomu, že vytvoří krizi. Někdy si dokonce říkám, jestli některé vztahové krize mezi lidmi nejsou jen nepřímé zoufalé volání o pomoc od člověka, který stojí opodál s těžkým balvanem, který mu nepomáhám nést, ale zato ho neustále povzbuzuji slovy: „Ještě vydrž, už brzy se to spraví, už brzy se ti budu věnovat, už brzy ta má pracovní krize pomine, už brzy budeš pro mě priorita, už brzy splním všechno, co jsem slíbil, už brzy...“ Náš partner a naše děti zatím klidně stojí, ale jednoho dne, a přijde to zcela nečekaně, jim najednou balvan upadne na zem a my jsme strašně překvapení, jak to, že došlo k nevěře, jak to, že někdo udělal hloupost, jak to, že někdo se finančně zbláznil, jak to, že se zhoršil prospěch, jak to, že došlo k této situaci. Jenže tato situace nevznikla najednou a náhodně. Zadělávalo se na ni dost dlouho, protože jsme zanedbávali čtvrtý nezbytný základ skvělého manželství, kterým není nic jiného, než priorita, která se projevuje tím, že spěcháme domů. Jde o to, že naší manželé a manželky se chtějí cítit jako naše priorita. Nestačí, aby byli naší prioritou. Musí to cítit. Ten balvan koneckonců uchopili do svých rukou proto, že chtěli být přijati, chtěli být naší prioritou. Ale když ten balvan nezájmu, prázdných slibů a absence v důležitých momentech života necháme v jejich náručí příliš dlouho, pak se stane přesným opakem: stane se jádrem odmítnutí. Proto ho upustí. Apoštol Pavel nám ukazuje v Efezským 5:15-16 spojení mezi časem a moudrosti: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Práce je strašně důležitá, a rodina je také strašně důležitá. Když si však nedáme pozor, budeme se chovat hloupě a svůj čas promarníme. Koneckonců, možná jste slyšeli starý příklad, který tvrdí, že na smrtelné posteli obvykle lidé nelitují toho, že strávili málo času ve své práci... Proč je nám to jasné až na konci života? Protože vidíme priority v jiném světle než pod diktátem urgence. Na konci života je podíváme zpátky a říkáme si: „Kde se ten život celý jen poděl?“ Život nám může utéct mezi prsty. Nebylo by nejlepší se zeptat, co je moudré? Andy Stanley tomu říká nejlepší otázka tvého života: „Ve světle mých minulých zkušeností, co je moudré udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů o tom, čeho chci dosáhnout, co je moudré udělat?“ Tohle je tak jednoduchá a zároveň těžká otázka, že může úplně zachránit naše manželství! Je to moudré, jak zacházím se svým časem v manželství vzhledem k minulým zkušenostem, současné situace a snům o tom, jaké manželství si přeji?
Možná si pamatujete, v prvním dílu letošního FamilyFestu jsem řekl, že manželství je práce, ba dokonce dřina. Pokud máme vysněnou budoucnost našeho manželství, pak to vyžaduje činnost a práci a návyky ohledně toho, jak trávíme svůj čas dnes. Aby ovšem bylo jasno. Z křesťanského pohledu je práce velmi důležitá. Křesťané věří, že člověk byl stvořen Bohem k jeho obrazu, a jako takovému mu Bůh dal mimo jiné úkol být správcem stvoření. Zároveň mu dal k dispozici všechno požehnání, které tato zahrada nesla; člověk si to měl užívat a těšit se z toho. Jedinou věc mu Bůh odepřel, a to bylo ovoce z jednoho jediného stromu. Příběh jsme pravděpodobně v nějaké podobě slyšeli, lidé Boha neposlechli, snědli z toho stromu, a následkem ztratili volný přístup k Bohu, a tedy ztratili schopnost s Bohem komunikovat přímo. Což pak vedlo ke vzniku různých náboženství, tedy snahy s Bohem spojení navázat. Křesťané věří, že to, co náboženství nedokázalo, udělal Ježíš Kristus, který svou obětí znovu navázal spojení mezi lidmi a Bohem. A spolu s navázaným spojením je tu i obnova původního plánu, kdy práce najednou není, a neměla by být, pouhou řeholí, ale má svůj význam pro tvorbu našeho charakteru, rozvíjí naše schopnosti a dává nám pocit poslání. Práce je tedy z křesťanského pohledu natolik důležitá, že Apoštol Pavel píše v dopise církvi v Tesalonice, že kdo nechce pracovat, ať nejí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří z jasných zdravotních nebo mentálních důvodů pracovat nemohou, a o ně se musíme postarat, ale když někdo z jakýchkoliv důvodů pracovat nechce, pak mu Pavel vlastně radí, aby umřel hlady! Jenže, rodina je taky Boží vynález. Ve skutečnosti, nejdůležitější dvě oblasti, které nás definují, jsou naše rodina a naše práce. Tyto aktivity definují naši osobnost, ovlivňují naše hodnoty a ovlivňují se navzájem. Obě oblasti nám jako priority dal Bůh, ale v původním plánu neměly spolu žádný konflikt, byly v naprosté harmonii. Dnes ovšem, díky pokřivenému světu, ve kterém žijeme, jsme tyto dvě oblasti postavili nevědomky proti sobě, a i když to nechceme, tíhneme k nevyváženosti a nemoudrému životu. Obecně tíhneme k tomu raději zanedbávat svůj domov než svou práci. Je to proto, že v práci máme tři hodnoty, které jsou důležité a pozitivní, ale také se pro nás mohou stát modlou, pro kterou jsme schopni obětovat cokoliv. Bezpečí: Jsme rádi, že práci vůbec máme a jsme rádi, že tam máme vztahy, kde se cítíme bezpečně. Uznání: Jsme vděčni za oprávněné uznání získané vlastní tvrdou prací a za své úspěchy. Rozvoj: Milujeme, když se věci rozvíjejí a my se na tom můžeme podílet. Díky těmto hodnotám máme práci velmi rádi, protože se tam cítíme puzeni, ale až příliš často se tyhle hodnoty pro nás stávají modlou, pro kterou jsme schopni obětovat rodinu, zvlášť, když tam bezpečí, uznání nebo rozvoj nevidíme. Naše rodina si na to zvykne a podvědomě se naučí, že jediný způsob, jak si vyžádat naší pozornost, je vytvořit krizi. A vskutku, když je naše dítě v krizi a bojuje s drogami, nebo manželka vážně onemocní, jsme ochotni a schopni si čas rychle udělat. Bez debat zrušíme pracovní povinnosti a dokážeme vměstnat do svého života čas na rodinu, který jsme ani nevěděli, že ho máme. Když to dokážeme při krizi, proč to neumíme v normálním provozu? Jak by naše manželství vypadalo, kdybychom i v době, kdy náš vztah žádnou krizí neprochází žili podle hesla: Spěchej domů?
První základ: Doběhni spolu FamilyFest vychází z jednoduchého principu, že skvělá manželství nevznikají náhodně nebo sama od sebe, ale jsou ke skvělosti vedena, kultivována, pěstována a cíleně rozvíjená. V letošním tématu Pět nezbytných základů skvělého manželství jsme se dívali na pět základních hodnot, které můžeme zapracovat do svého manželství. Prvním základním principem bylo přátelství, které se projevuje vzájemnou důvěrou. Pak jsme mluvili o intimitě, která se pěstuje romantikou, následovala pozornost, která se kultivuje komunikací. Čtvrtým základem byla priorita, která se projevuje tím, že spěcháme domů. Jde o to, že naší manželé a manželky se chtějí cítit jako naše priorita. Nestačí, aby byli naší prioritou. Musí to cítit. Všechny tyto základy můžete použít a aplikovat prakticky úplně všichni. Dnes letošní sérii zakončíme posledním a velmi důležitým základem, při kterém možná některé z vás naštvu. Prosím ovšem, abyste mě ještě předtím vyslechli, proč si to myslím. Pro dnešní základ totiž potřebuješ někoho zvenčí, potřebuješ pomoc někoho jiného, než jen svého manžela nebo manželku. Potřebuješ k němu pomoc Boha, protože to nejlepší, co pro své manželství můžeš udělat, je pustit do něj Krista. To nejlepší, co můžeš pro své manželství udělat, je požádat Ježíše, aby ti dal sílu postavit si náš pátý základ. Budeme totiž mluvit o hodnotě, díky, které doběhneme spolu do cíle To hodnotou je věrnost. Náš pátý základ je věrnost, díky které doběhneme spolu. Pokud chceme mít skvělé manželství, musíme ze slovníku zlikvidovat slovo „rozvod“. Samozřejmě, že nejsem hloupý a vím, že slovo „rozvod“ existuje, ale pokud budeme mít za to, že vždy existuje cesta úniku z manželských krizí tím, že to prostě zabalíme a začneme znovu, pak se obávám, že naše sny o skvělém manželství jsou jen přeludem, jen vysněnou pohádkou, o které všichni
víme, že se stát nemohou. Přesto se dnes v naší zemi rozvádí zhruba 44% párů. Většina z nich uvádí nicneříkající důvod „rozdílnost povah“. Upřímně, to nic neznamená, kvůli rozdílnosti jsme přece náš společný život začali! Tenhle důvod je často jen zástěrkou jiných, opravdových důvodů pro rozvod. Nicméně, u čtvrtiny rozvodů se podařilo zjistit přesnější důvod pro rozvod. Není asi velký překvapením, že zdaleka ze všech vede nevěra a to jak v případě mužů, tak v případě žen. Podívejte se na graf z novin, který to ilustruje. A pokud se podíváme přímo na Východní Čechy, tedy region Hradec a Pardubice, i tam platí, že nevěra je zdaleka nejčastějším důvodem pro rozvod. Není tedy asi velké překvapení, že věrnost (opak nevěry) bude nezbytným základem skvělého manželství. Podle jiného průzkumu agentury SC&C má za sebou zkušenost s nevěrou čtyřicet procent Čechů a Češek. Paradoxní je, že Češi se sice nevěry dopouštějí, ale když mají seřadit ty nejdůležitější hodnoty pro partnerský vztah, stavějí věrnost na jednu z nejvyšších příček - hned za důvěru. K tomu, abys však zůstal celoživotně věrný, potřebuješ Boží pomoc. Pravděpodobně se mnou teď nesouhlasíš. Zcela oprávněně si říkáš, že znáš křesťany, kteří si věrní nebyli a naopak, znáš mnoho nevěřících lidí, kteří si byli celoživotně věrní. Prosím, všimněte si, že neříkám, že abys byl věrným, musíš být křesťanem, ani neříkám, že být křesťanem způsobí, že si budete celoživotně věrni. Na druhou stranu ovšem to, že jsi následovník Krista ohromně zvýší pravděpodobnost věrnosti. Proč to říkám? Tvrdím to proto, že věrnost musí vždy vycházet z nějakého světonázoru. Jinými slovy, abychom žili ctnost věrnosti, potřebujeme nějakou víru. Asi jste někdy četli články o tom, že monogamie je nepřirozená, že evoluční biologie ukazuje, že muži mají potřebu rozsévat své semeno na co nejvíce míst, že tudíž nevěra je vlastně přirozená a vztahu dokonce může pomoci. Tohle není zdaleka neobvyklý názor, který vychází z evoluční etiky. Je to světonázor, který zdůrazňuje pudy a věrnost je pouhá konvence, kterou jsme byli spoutání (třeba díky náboženství). Není vůbec překvapením, že většina „odnáboženšťujících“ hnutí měla zároveň i étos sexuálního osvobození. Myslím si, že tito kritikové náboženství měli pravdu. Opravdu, víra mění chování manželů a manželek k větší věrnosti. Na rozdíl od těchto kritiků si ale nemyslím, že je to špatně. Naopak. Malý příklad. V knize Výjimečný případ Evropa píše socioložka Grace Davieová o letničním hnutí (stejná církev, kam se řadíme my) v Latinské Americe: „Konverze ženy a jejího manžela mívá za následek vylepšení materiální situace domácnosti. Řečeno zcela prostě, dvacet až čtyřicet procent domácího rozpočtu přestane být vynakládáno na alkohol, který manžel spotřebuje. Asketické normy chování brání také mnoha dalším způsobům utrácení peněz charakteristickým pro chování kolumbijských mužů, ať už jde o kouření, hazardní hry anebo návštěvy u prostitutek. Žít v jedné domácnosti – což je přímý důsledek manželské věrnosti – je navíc také podstatně hospodárnější než vydržovat si domácnosti dvě (případně i více) ...byla nalezena úniková cesta, a když se po ní muži vydají, dojdou osvobozeni od klasického středomořského nebo latinského stereotypu (přecházení mezi partnery v řadě nepevných vztahů). Po konverzi ustupuje machistické mužské chování do pozadí a prvořadou organizační jednotkou se stává nukleární (spíše než rozvětvená) rodina.“ Jiný průzkum říká, že manželství věřících lidí bývá stabilnější, alespoň z ohledu statistiky. Podle expertů na rodinu to ale neznamená, že věřící lidé mají méně problémů v manželství. Jen je podle víry jejich rozvod prakticky nepřípustný. Navíc je rozvod doprovázen řadou striktních omezení v náboženském životě a dalšími komplikacemi při uzavírání nových svazků. Takže věřící, podle expertů na rodiny, usilují o najití cesty k udržení i problematického manželství. To je pozitivní rys, kdy partneři místo radikálního rozchodu se učí toleranci, vzájemné úctě a soužití, zejména v zájmu dětí. Vychází to z nějakého světonázoru, který stojí na konkrétních místech z Bible: Křesťané například věří tomu, co vzkazuje od Boha prorok Malachiáš (2:16): Nenávidím rozvod! praví Hospodin, Bůh Izraele. Nenávidím ho jako plášť potřísněný násilím, praví Hospodin zástupů. Chraňte se tedy a nebuďte nevěrní. Ježíš o manželství tvrdí (Marek 10:9): Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje. Pavel tvrdí, že manželské lože je svaté místo, které se nemá poskvrňovat nevěrou. Také tvrdí, že nezbytným základem našeho života je příklad Kristův, máme smýšlet o sobě jako on (Filipským 2:8): Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži! Jinými slovy, Kristus je příklad pokory, kterou nutně potřebujeme, pokud chceme doběhnout spolu. Pokora nás přivádí k nejdůležitějšímu principu křesťanského manželství, kterým je vzájemné poddání se. To reflektuje příklad a ducha Kristova. A to nezvládneme bez pomocí zvenčí, protože vzájemné poddání zahrnuje dvě aplikace zcela z jiného světa: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Apoštol Pavel napsal v Efezským 5:21-25 Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal. Po dlouhou dobu si lidé mysleli, že křesťanství utlačuje ženy kvůli veršům, jako je ten, který jsme právě
přečetli. Ale opak je pravdou. Křesťanství byl jediný světonázor, který dával ženě stejné postavení jako muži. Ale na druhé straně, Bible nezamlčuje, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého. Proto tady máme vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat: Žena se má podřídit muži. Co to znamená? Znamená to, že žena reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Jen muži se perou za čest, očekává se to od nich, protože respekt a úcta je jejich životní touhou. Proto neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Když se žena muži podřídí, odzbrojí ho a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Že by na její názor neměl být brán zřetel? Že by měla být služkou manželovi? Že by měla držet pusu a krok? Ne!
Muž má milovat ženu a má být připraven se za ni obětovat. Tady je princip, který Bůh ustanovil jako vyvážení podřízenosti ženy. K udržení manželství a šťastnému vztahu je potřeba obou stran. A mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. A tady je onen háček. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Nebude služkou, protože láska se obětuje a vydává. Nebude muset držet pusu a krok, protože láska se zajímá o názory druhého. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. Skvělé manželství chce zaměřené úsilí: podřizování ženy a lásku muže. Když tyto vlastnosti budeme v našem manželství rozvíjet, stane se naše manželství pevným: žena se podřídí, ale díky lásce muže nebude utlačena; muž bude vést, a díky své lásce nebude utlačovat. A výsledek? Manželství, které vydrží, a ve kterém doběhneme spolu. Jenže, jsme schopni bezpodmínečně milovat a ctít sami ze sebe? Za sebe chci přiznat, že to nedokážu. Ať se snažím sebevíc, vždy se do mé lásky prolíná mé sobectví a touha myslet hlavně na sebe. Standardem bezpodmínečné lásky je ochota obětovat se za mou ženu stejně jako se Kristus obětoval za církev. I když chci věřit, že bych byl schopný umřít v krizové situaci místo mé manželky, v normálních a běžných situacích života to s mým obětováním se není až tak slavné. Jako bych čekal na lepší a slavnější příležitost. Obávám se, že Dita to bude mít podobné s bezpodmínečnou úctou. Právě to je důvodem, abys pozval Boha do svého manželství. Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Bezpodmínečná láska a úcta jsou totiž tak těžké, že potřebujeme pomoc zvenčí. Potřebujeme do našeho manželství pozvat Krista. Kdo ho může pozvat? A musím věřit všemu, abychom ho mohl pozvat? Kdy a jak ho mohu pozvat? To jsou skvělé otázky: Ne, nemusíš věřit všemu, co říká Bible, abys mohl pozvat Krista. Ježíše následovali lidé mnohem dříve, než mu uvěřili nebo vše chápali nebo souhlasili se vším. Potřebuješ mít ale dost odvahy, aby ses modlil. A to ne za svou manželku nebo manžela, ale za sebe: abys dokázal bezpodmínečně milovat a abys dokázala bezpodmínečně ctít. Věrnost totiž vychází z víry, je to hodnota vycházející z příkladu a ducha Kristova. Proto ho potřebuješ pozvat!
(C) Lukáš Targosz 2014
