PSYCHOLOGIE LOGIKY FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE. Jiří Adamec

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software http://www.foxitsoftware.com For evaluation only.

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

PSYCHOLOGIE LOGIKY

Jiří Adamec

Brno 2008 1


PSYCHOLOGIE LOGIKY

Jiří Adamec

Filosofický seminář – Katedra teorie Brno 2008

2


© Jiří Adamec ISBN 978-80-87234-02-0

3


ÚVOD

Před téměř dvaceti lety se mi do rukou dostala poprvé Russellova kniha: Zkoumání o smyslu a pravdivosti (Praha, 1978; Filosofická knihovna). Byl jsem zklamán, že jejímu obsahu nijak zvlášť dobře nerozumím a proto jsem ji založil někam hluboko mezi tituly, s nimiž se do budoucna, pro četbu, až tolik nepočítá. Nebylo však možné, abych se problematikou logiky a postupnému seznamování s jejími obtížemi, až záludnostmi dále nevěnoval, nebo lépe řečeno, neudržoval

se

v

jakési

základní

„zahřívací

teplotě“,

nastraženosti, zkrátka s logikou bylo vždy nutné počítat. Ovšem

s

jakou

logikou?

Popravdě

více

než

detailní

zpracovávání logických pouček mne přitahovalo poznání, kterým bych se chtěl pokusil dát odpovědi, nebo alespoň vyznačit směry bádání tam, kde se otevírají prostory myšlenkovému pozadí operací s tím, co se fakticky stává předmětem logiky. Jak je možné, že od smyslového vnímání

přestupujeme

k

myšlenkovým

operacím

takového druhu, kdy se z pozorovaných jevů dají sestavovat kombinačními pravidly ony soustavy, jimiž získáváme víc než jen to, že vnímaný, nebo zkušeností evidovaný předmět jest. V této souvislosti tvrdím, že logika je široce uplatněný asociační proces. Máme k němu přístup prostřednictvím vrozeného talentu. Jako takový odpovídá našim individuálně inteligenčním předpokladům, tedy

schopnostem

projektovat

kombinace,

kterými

zvládáme, tvořivým způsobem vyhodnocovat, zejména nově nastalé situace.

4


•

Přijal jsem proto možnost opatřit si všechny tři svazky stěžejního díla dnes již tradiční, klasické, novodobé logiky a pokusit

se,

alespoň

náznakem

zmapovat

základní

východiska jak Whiteheadova a Russellova pojetí, tak své vlastní postřehy, které však shledávám, po dokončení předkládaného

materiálu,

za

velmi

omezené.

Pokud

následujících několik řádků pomůže někomu v kritické orientaci problému, bude to dostačující výsledek, který si víc nežádá.

Jiří Adamec, v Brně 4. července 2008.

5


PRINCIPIA MATHEMATICA ( SVAZEK I ) ÚVOD /str. 1 – 84/ Základy matematiky musí vycházet z představy o obecném určení a tedy i z obecné platnosti. Má-li tato obecnost dojít funkce, jíž lze použít na daný systém, který je už vytvořen, nebo se teprve hledá, potom je takový soubor operací možný pouze za předpokladu, že proti sobě postaví nejméně dva kontrární celky, např. A a B. Následné hledání vztahu nebo rozdílu mezi použitými znaky, které zastupují nějaké třídy náležející ke skutečnosti, odpovídá na otázku, jak se vybrané veličiny k sobě chovají.

Máme-li

ovšem

prokázat,

že

vybrané

veličiny jsou odpovídající skutečnosti, musíme je nejdříve potvrdit v jejich sebeidentifikaci. Tedy, že neobsahují nic, než jen sebe samé. Potvrzením jejich sebeidentifikace se ovšem ještě nedostáváme k logické operaci, ale jen k uznání, že věc je to, co jest. Pouze „předměty“ zastupující sebe sama jsou použitelné pro logiku. Předměty, které obsahují více elementů jsou z logického hlediska nepoužitelné. Je nutné je nejdříve rozložit a teprve potom dokázat, že části, z nichž se skládají znamenají jednotliviny, které k sobě vskutku náleží a jejich spojení tak představuje danou věc v jejím úplném završení.

6


Proto je nutné všechny části přesně označit a takto klasifikované, jako fenomény zvláštního

druhu,

teprve krok za krokem podrobovat jejich logickému zkoumání.

Fundamentální

propozice

logických

operací je založená na nejjednodušším modelu: jestliže p potom q. Všechny ostatní operace jsou z této propozice již jen následně odvozovány; tak např.:

jestliže

–p

potom

–q,

atd.

Tato

tzv.

implikace je pouze jinou variantou sylogistického úsudku. Nepoužívá se však v této souvislosti dnes již pojmu úsudek, ale pojmu argument. V disjunkci tak udáme jen obměnu a dostáváme logický útvar vycházející ze základního určení jako: p nebo q. Ekvivalence pro náš případ tak potom zní: p a q. V tomto přehledu, by bylo možné ještě dosti dlouho pokračovat. Není však naším úkolem vyjmenovávat všechny

logické

operace,

ale

přiblížit

jejich

psychologicky podmíněné pozadí vzniku. Autoři Principia mathematica celý úvod prvního svazku zasvětili revizi základů logického názvosloví a

soustavě

dostávaly,

znaků, jako

které

učebnicový

se

odtud

materiál

postupně k

dalším

interpretům, aby tak natrvalo zapustily kořeny v systému

symbolisace

moderní

logiky,

její

formalizací. Nápadná je na celém popisu, při takto utvářené formalisaci logiky její snaha o odklon od otázek ontologických. Již poukazem, který jsme

7


učinili výše, a sice, že logicky upotřebitelné jsou vždy jen takové fenomény, které obsahují sebe samé se odhaluje jedna z kontroverzních oblastí celé logiky. Může se logika zabývat problémem bytí? Pakliže nikoliv, čím se vlastně, logika ve skutečnosti

zabývá?

Whitehead

a

Russell

byli

představiteli neopozitivistické školy. Jako takovou školu

ji

rovněž

reprezentovali,

když

odmítali

všechny metafysické otázky. Metafysika, to je např. hmota, bůh, dobro, ale i člověk, duše, dějiny, a podobně. Co v těchto sférách taková logika zmůže? Jak lze logicky objasnit pravdivost teze, že hmota existuje, nebo že dobro je logický výsledek našeho chování? Metafysika s těmito tradičními otázkami filosofie pracuje ve smyslu jistoty o jejich výskytu ve světě. Když však na tyto pojmy použijeme některou z metod logiky, selhávají veškeré pokusy o

vyjasnění

jejich

obsahu

nějakou

rádo

by

zřetelnou cestou vedoucí k důkazu. Potom zde máme hned tři otázky současně: 1. Co je filosofie, 2. Co je logika, 3. Jak naše psychika souvisí s logikou a filosofií? Předně je nutno si vyjasnit to, že člověk se vyvíjí

od

pudové

závislosti

k

inteligenci.1

To

znamená, že svůj potenciál zkušenosti uplatňuje se stále

větším

zájmem

1

po

zobecňování,

ale

Tuto větu jsem již v minulosti použil také na jiných místech v textu svých pojednání.

8

i


klasifikaci.

Nacházíme-li

se

ve

stádiu

pudové

závislosti, tak veškerou práci v oblasti třídění našich zážitků za nás vykonává náš organismus. Rodíme se do tohoto světa s přednastaveným softvérem, který pouze odpovídá, vrozenou dispozicí, vnějším nebo vnitřním impulsům, zachytávaných nervovým systémem a jinými řídícími mechanismy organismu. Rozvojem inteligence, kde jednu z hlavních rolí hraje

sebevěuvědomování,

se

potom

snažíme

všemu, s čím se dostaneme do kontaktu uložit jednak význam, dále zařadit to do souboru již známých

zkušeností, nebo udělit tomu, co je

vybráno značku jakési vyjímečnosti. Jinými slovy, vést takovou informaci v patrnosti a následně s ní také účelně zacházet. Účelně, tj. uplatňovat její obsah tam, kde je zapotřebí využít její síly pro tvůrčí organisaci např. v obalsti životních potřeb. Náš životní úděl, vyrovnávat se se skutečností je rozdělen

na

dvě

oblasti,

jimiž

takový

nárok

uskutečňujeme. Tedy, je to každodenní praktické zvládání

aktivit

u

nichž

je

nutné

správné

vyhodnocování sebezkušenostního pole zážitků a za druhé, odpovídání na metafysické okruhy kategorií, jimiž

vyhovujeme

každodennosti

do

vnímání oblasti

s duchovním

a

kulturním

individuace.

Ve

všech

9

tzv.

přesahu

námětů,

spojených

rozměrem těchto

naší

naší

oblastech


seberealizací,

si

nárokujeme

uplatnit

logickou

provázanost, logickou jasnost, logickou pravdivost a to, jak pro sebe sama, tak i pro ty, s nimiž se dostáváme do kontaktu. Vše si přejeme mít pod kontrolou přísné logiky. Tudíž logiku uplatňujeme jako

vyhodnocovací

pohnutek,

kritérium

praktického

všech

jednání,

svých

ale

také

intelektuální činnosti. K tomu všemu, můžeme logiku rozvíjet jako vlastní disciplínu, zabývající se těmi okruhy otázek, které rozšiřují metodologii tzv. logiky

myšlení,

systémy výkonů,

aplikovatelné

v nejrůznějších nebo

i

jen

na

technologické

oblastech

matematických

pracovních postupů.

Whitehead a Russell v Principia mathematica nabízí koncepci

logiky

jako

obsahového

materiálu

matematiky. Tudíž

v

jejich

určení

logiky

pro

její

aplikovatelnost na široké oblasti myšlení je jedním z hlavních problémů využitelnost logiky. Ta je, podle autorů námi sledovaného spisu možná tehdy, budeme-li se držet pravidla o nutnosti vycházet z teze, že: logika je logikou tehy, pokud lze potvrdit výchozí výrok, zastupující třídu individuí a dokázat jejich pravdivost. (Logicky pravdivá je i taková teze, která potvrzuje negaci, neboli ne-pravdu, např. logický tvar pro implikaci: jestliže p potom – q.).

10


My se však musíme vrátit k našemu úkolu a sice, pokusit se objasnit, již z nadnesených tezí, co vlastně způsobuje naši schopnost logického myšlení v úrovni, kterou předesílá A.N. Whitehead a B. Russell v úvodní části, prvního svazku, Principia mathematica. Jak bylo zdůrazněno, člověk má vrozenou

potřebu

třídění

informací.

V

prvoplánovém zacházení s informacemi se toto odehrává bezděčně, tedy jen na úrovni pudové, instinktivní schopnosti, plně závislé na potřebách. Teprve

od

momentu

sebeuvědomování

(kolem

třetího roku vývoje člověka) se odvíjí možnost pracovat s informacemi na úrovni jejich vyčlenění. Tím je myšleno, že dítě vnímaný jev např. namaluje nebo

vysloví

vnímanému

jeho

jevu

jméno,

znak.

kterým

Následně

podřadí

dokáže

mezi

těmito jmény a jejich znaky udat spojení, přesně jako v implikačním schématu

(jestliže – pak;

jestliže maminka – potom kaše; jestliže p potom q), nebo ve schématu konjunkce (např. pes a kočka, tj. jen jinými slovy p a q), případně základní kontradikce v předlogickém myšlení (mé tělo a věci kolem mne A / B). Pokud bychom mohli jít ještě dále, je zřejmé, že dítě v prvních předškolních létech nedělá nic jiného, než že si utváří své poznatky do systému tzv. propozic. Tzv. primitivní propozice (Princ. Math., str. 13 an.) jsou vlastně

11


věty, které buďto něco tvrdí nebo popírají, ale neříkají pravdu nebo nepravdu. Jsou to pouze výrazy,

které

mají

za

úkol

fixovat

nějakou

zkušenost a nic víc. Teprve následným ověřováním v praktickém životě je upravován

do

obsah

systému

těchto propozic

osobně

získaných

a

popužívaných „pravd“, podle nichž se jedinec řídí a vyjadřuje

tak

Z řečeného

pro

osobitý nás

přístup plyne,

že

ke

skutečnosti.

základy

logiky

myšlení se odvíjí podle kauzálního schématu. Také Whitehead a Russell, aby základům matematické operace s logickými postupy udali počáteční impuls, musí vycházet z tzv. principu následnosti pojmů. To ostatně

dokazují,

když

uplatňují

pokračování

implikačního vzorce pro další rozvinutí složitějších operací s pojmy jako např.: jestliže p implikuje q tak „p nebo q“ implikuje „p nebo r“ (viz, Princ. math., I., str. 13 an).2 Tímto krokem je vyjádřeno, že logická operace s pouze jednou následností není v žádném

případě

vyčerpáním

základní

funkce,

kterou logika může použít. Naše myšlení se dokáže vyrovnat i s takovou funkcí, kde platí předjímání událostí, pokud předešlé okolnosti jsou dostatečně známé a logicky vyčerpávající všechny možnosti jejich popisu. Lze tedy jít za hranici jednomístné následnosti dalším krokem, jímž je předjímáno to, 2

. . . if q implies r, then „p or q“ implies „p or r“.

12


co

může

představovat

souvislost

s okolnostmi,

které lze logicky předpokládat (jestliže p potom r). Whitehead s Russellem ovšem zdůvodňují tento krok systematicky a ukazují na způsob, jakým k takovému Obhajují

kroku

vlastně

logická

to,

že

operace

logika,

přistupuje.

aby

měla

co

nejsilnější stupeň pravdivosti, musí také umět dokázat cesty, po kterých dospívá k závěrům, jež chce nadále používat k dalším krokům a operacím s nimi. Krokem je zde myšleno, že se utvoří nový stupeň pravdivostního rozsahu a operací je míněna aplikace využívající závěru z předešlého kroku pro účely dokazování nebo vyvracení výchozí teze. Tento postup v logické operaci je plně odvislý od našeho způsobu logického myšlení. V každodenních aktivitách

jsme

představováni

nejrůznějším

situacím, v nichž musíme umět obstát nejen tím, jak

je

bezprostředně

řešit,

ale

stejně

tak

i

způsobem, jak předjímat okolnosti, které z našeho zaujetí postoje k nim, pro nás nebo k okolí, bude plynout. Pro Davida Huma (1711 - 1776) stejné aplikace logiky myšlení představovaly vyřešený problém následnosti vycházející ze zvyku. Dokonce v

podobných

souvislostech

spatřoval

pádný

argument pro svoji tzv. asociační teorii. Nebo i jinak, pravda je opakovaná okolnost, kterou potom přijímáme za dostatečně známou. Tedy, logika je

13


zvyk,

který

se

ověřuje

následnou

zkušeností

člověka se světem a se sebou samým v něm. Nás ovšem více nyní zajímá to, že kauzální postup v logice musí mít nějaké východisko, aby se vůbec mohl

uskutečnit.

Tedy

logika

musí

obsahovat

uznání nějaké veličiny, z níž lze odvozovat na další okolnosti, které z této veličiny nutně plynou. To je již

blízce

formulovaný

problém

logiky

pro

matematickou operaci. Veličina, jednotka, kvantum, číslo, atp. Nechť se neopozitivistická filosofie brání metafysickým pojmům jak chce, přeci jen se nemůže vyhnout následujícímu problému. Aby totiž ve své logické náročnosti, vysvětlit existenci z pozice rozboru či analýsy jazykových forem mohla uspět, musí uznat, že vždy bude nutné reálnou existenci předpokládat, neboť z ní jakákoliv logika, třeba i v podobě takto formalisovaných postupů, může teprve vzniknout. Logika má za svůj předmět vždy nějak uznávanou skutečnost, ať se jí to líbí nebo ne. V logice něco tvrdit nebo vyvracet lze tehy, a jen tehdy, když je předmět jejího zájmu reálný. Pro každodenní život je tímto reálným předmětem

dokazování

byť

jen

pocit,

emoce,

kterou chceme vyjevit někomu blízkému, nebo obhájit právo na jednání, které je s touto citovou realitou spojeno. Vždy se jedná o snahu projevit dostatečně

logickou

variantu

14

výkladu

nastalé


situace popisem okolností, které se v ní slučují v jednotu. Tam, kde například formální logika pracuje s

jednotlivinami

a

vytváří

mezi

nimi

spoje

(konjunkce, implikace, atd.), tam logika životních postojů pracuje s celými skupinami reálií, z nichž jednotlivinu učiní nalezením nejsrozumitelnějšího jména (pojmu, znaku), kterému všechny okolnosti podřazuje. To, že v logice docházíme k závěrům, které neplynou

vždy

jen

z

přímé

kauzální

řady

následností, které se bezprostředně nabízí, ale rovněž přes jednu a více následností za sebou, je dáno schopností uvažovat nikoliv jen v tom, co je dáno a nutně musí z daného vyplývat, nýbrž i v tom, že myšlení pracuje také s obrazy, psychickými modely objektů. Konstrukce těchto modelů objektů dovoluje

do

logiky

začlenit

takovou

míru

předvídatelnosti, která potom způsobí, že je třeba dát důraz na faktický předmět, který je v logice zkoumán. Je tímto předmětem ještě ono reálné pensum jednotlivin, které mají svůj původ ve vnějším

světě,

nebo

je

obsahem

logiky

náš

psychický model, který je zpracováván? Jak odlišit správně reálný předmět logiky od psychického modelu objektů s nimiž je v logice zacházeno? Nebo se toto rozlišení logiky vůbec netýká, protože předmětem logiky je principiální obsah interpretující

15


pravdivost,

nebo

nepravdivost

zkoumaných

objektů, ať mají původ v té či oné oblasti? Procházíme-li

tedy

úvodní

stránky

Principia

mathematica, můžeme být, vedle faktické logiky, oslovováni také k výše předloženým úvahám. K tomu nás vede zejména vynikajícím způsobem vypracovaný

didaktický

způsob

prezentace

jednotlivých námětů, které autoři popisují. Na to, že se v úvodní kapitole má jednat vskutku jen o základní vymezení problému, který bude následně na

dalších

podrobně

šestistech

rozpracováván

stranách je

prvního

dílu

obdivuhodná

šíře

inspirativnosti, dalece překračující pouhé předeslání následujících úvah celé knihy. Z těchto postřehů nás musí uspokojit, že budeme i nadále schopni realisovat pouze zlomky faktického výkladu o logice a více se zaměříme na psychologickou rovinu interpretací, tohoto skripta, jak ostatně stojí v jeho nadpise. Vcelku volně používám při výkladu terminologie jako axióm, propozice, atomarní, elementární, atp. Jelikož nedávám důraz na logickou stránku věci, ale na interpretační, neboť nezkoumáme logiku, ale její původ v psychice, můžeme si dovolit obejít přísná pravidla logiky a zaměřit se pouze na deskriptivní stránku věci.

16


ČÁST I. MATEMATICKÁ LOGIKA /str. 87 – 324/

Logické myšlení je možné pouze za předpokladu, že se naše pozornost zaměří na tzv. primitivní ideje. Takovými

idejemi

jsou

ty

postupy

ve

vyhodnocování nastalých okolností, které seřazují vnímané a do paměti ukládané zdroje poznatků do větších celků. V procesu myšlení tímto založením následně dochází k utváření kombinačních pochodů, kterým

zpravidla

říkáme

dedukce.

Pokud

je

dedukční práce logiky myšlení plně v souladu s vědomou činností, potom se nutně musí zaobírat elementárními proposicemi jako svými výchozími otázkami a pravidly. Elementární proposicí, která něco tvrdí je například věta: César zemřel. V zápise lze použít nyní následujícího tvaru: jestliže a=b, potom b=a. Nebo také jinak a sice, zápis můžeme utvořit s výchozím znakem „p“ tím způsobem, že před něj uložíme rozlišení pro nějaké tvrzení; vznikne nám tak výraz: „|-.p“ (tvrdíme p = César zemřel).

Nyní

se

pokusme

vysvětlit

o

jaký

psychický pochod se zde jedná. Whitehead s Russellem používají dedukčního teorému jako východiska pro popis logiky myšlení a jejího formalisovaného zápisu. Formalisovaný zápis,

17


jako téma, můžeme pro tuto část naší interpretace vynechat, neboť se nejedná o nic jiného než znaky zaopatřený a pro četbu (jakož i další metodologické využití)

zpřístupněný

proces

uvažování,

zviditelněný v jeho technickém záznamu. Jak jsme si

uvedli,

společně

mathematica,

tak

s

oběma

autory

elementární

Principia

propozice

je

uvažována dvoustranným způsobem: jestliže a=b, potom b=a. Tedy, nejedná se o následnost a přesto jde o logické vyplývání. V operaci, kterou zde naše myšlení provádí dochází k tomu, že oba vztahy k sobě získávají takovou vzájemnost výpovědí, která nakonec

vylučuje

kauzální

vztah.

Wittgenstein

později tento problém vidí ve většině logických operací a tak nakonec z výsledku, který pro něj tato funkce má uzavírá, že všechny naše věty jsou, konec-konců tautologické. Jak ovšem i přes tento zjevný paradox docházíme k tomu, že se taková věta pro nás stává nositelem informace? Případně, je

vskutku

věta:

„César

zemřel“

nositelem

informace? Pokud nikoliv, čeho je potom taková věta nositelem? A co je to, vlastně, informace? Zde již zabíháme dál, než jsme si před několika řádky vyznačili a sotva budeme schopni v následujícím textu na všechny tyto otázky odpovědět. Myšlení, kterým se účastníme vyhodnocovacího procesu nekonečné sady počitků je neseno hlavním

18


zájmem a to, uložit všemu vnímanému materiálu nějaký důvod, proč se přijímané vjemy mají tak a tak. Nejedná se tedy zprvu o jejich matematické zpracování,

ale

o

jednoduchou

(elementární)

operaci, která monitoruje tuto veškerou počitkovou zkušenost vzájemně mezi sebou. Co je ovšem na tomto procesu zajímavé? Předně to, že jde o funkci plně

shodnou

s procesem,

který

známe

z

monitoringu a plasticity fungování neuronových sítí v našem mozku. Jako jednotný orgán

mozek

neustále kontroluje všechny své okruhy nervových spojů. Tento proces trvá i když odpočíváme, nebo spíme. To je také jeden z důvodů, proč se nám, např. zdají nejrůznější sny. Tento koloběh aktivit probíhá rovněž na úrovni veškerých biochemických, molekulárních

a

atomárních

procesů.

Nesmíme

zapomenout, že i tak složitý problém, jakým je objasnění úlohy vědomí v psychologii a logice se nese právě v duchu osvětlení otázek spojených s biologickými variantami zkoumání neuronových sítí. Nic méně to, že vyslovíme logickou operaci, která je nesena výše uvedeným zápisem o a a b, představuje odpověď na naše otázky. Nejen, že mozek monitoruje sebe sama a trvale vyhodnocuje všechny vnímané jevy, ale rovněž veškerý tento materiál

podřazuje

takovému

záznamu,

který

uchovává identifikaci vnímaných forem se sebou

19


samými. Neboli, mozek udržuje sebeidentifikační hodnoty vnímaných jevů s jejich vlastními obsahy, aby nedocházelo k záměnám, které by jinak, ale proces poznání fakticky neumožňovaly. Elementace proto neprobíhá na úrovni a=a, b=b, nýbrž tak, že se

veškerá

vnímaná

realita

pro

naše

vědomí

vyjasňuje (zpřístupňuje) srovnávacím procesem: jestliže a=b potom b=a. Jak uvedené schéma souvisí s tvrzením: „César zemřel?“ Předně tak, že César je vnímán jako lidská bytost a smrt ve smyslu jisté nevyhnutelnosti. Člověk a smrt k sobě nutně náleží. V každodenním životě tuto dvojici přijímáme jako samozřejmou jednotu. Bytí člověka prostě

nějak,

přirozeně,

souvisí

také

s jeho

nebytím. Můžeme rovněž, na místo autory Principia mathematica uváděnou tezi pozměnit a podat ji ve značně zjednodušeném tvaru a přesto neztratí nic ze své logické zřejmosti i s deklarovaným zápisem, tak např.: César není. Předložený výrok obsahuje zcela tutéž logickou výpověď a také v tomto případě můžeme zapsat: jestliže a=b potom b=a. Jinými slovy, pojmy César a zemřel nebo César a ten, který není jsme vždy učinili dvěma objekty. Logicky

výpovědní

hodnotu

pro

pravdu

nebo

nepravdu může mít vždy jen takový výrok, který se skládá nejméně ze dvou tezí. Slovo César je samo o sobě pouhé jméno, které přiřazujeme k dalšímu

20


jménu (např. „není“) z čehož teprve vzniká vztah, o kterém

lze

nepravdivý.

říci, Tedy

že

je

logicky

vždy,

když

pravdivý chceme

nebo

vyjádřit

nějakou logickou variantu bytí, nebo toho, co existuje,

musíme

tvrdit,

nebo

vyvracet

reálné

jsoucno, tohoto objektu. Takže, César zemřel je logicky tatáž věta jako César jest. Popřípadě se odtud můžeme dostat rovněž k jinému tvrzení a sice, že César byl nebo César nebyl, což je vždy logicky pravdivý výrok, prší

nebo

stejně

jako

v

případě:

neprší p nebo -p (p nebo ne p).

Otázkou potom zůstává, co vlastně dělá z výroku jeho

logicky

upotřebitelnou

variantu?

Jsou

to

objekty, z nichž se skládá, nebo ona („jestliže, pak“, „nebo“ . . .) spojení, jimiž je mezi objekty vytvářen vztah? A je vůbec správné, tázat se tímto způsobem? Ptáme se vlastně ještě po něčem, co by nám mohlo smysl logiky myšlení více objasnit? V logické úvaze nám běží o to, zachovat každé její částici příslušný obsah, hodnotu, místo. Naše myšlení proto každou logickou úvahu, tzv. zdvojuje. Toto zdvojení je typické zvl. tam, kde se jedná o existenční modely. Vnímaná a logicky „dokazovaná věc“ buďto jest nebo není . . ., takže: 1. vyskytuje se nebo se nevyskytuje; 2. je pravdivá, vzhledem k tomu, co je předmětem (objektem) jejího tvrzení, nebo není pravdivá, vzhledem k tomu, co je

21


součástí jejího tvrzení. Pakliže z těchto okolností vyvozujeme následně závěr, je tento výsledkem porovnání mezi tím, jak objekt logiky (tedy to, co tvrdíme)

posuzujeme

z hlediska

jeho

reálné

existence, nebo z hlediska vyplývání, k jehož navození

jsme

speciální

jazyk,

se

dostali

právě

pro

dohodou, takové

používat

myšlenkové

operace (např.: jestliže a potom b; nebo a2 + b2 = c2); toto jsou vždy dohodou utvořené jazyky tvrzení. Tudíž naše schopnost pracovat s logikou je založena na dovednosti předpokládat, že dané výroky mohou být rovněž, za jiných okolností, také nepravdivé (jest nebo není), což je oním zdvojením našich tvrzení v logice. Vyjasněním předcházejících okolností o vznikání logického usuzování nechce být ovšem v žádném případě

řečeno,

mechanickým Elementární

že

bychom

převáděním zdroje

pro

takto

počitkového vnímavost

a

konali vnímání. následné

reakce, samy o sobě, nutně musí obsahovat své biologicky

podmíněné

varianty.

Stejně

tak,

poznatek (zkušenostní vjem) manifestovaný svými znakovými

soustavami

tvoří

nutnou

paralelu,

blízkou descartovskému dualismu mezi hmotnou a duševní substancí. Přistupujeme-li k popisu logiky myšlení z tohoto úhlu pohledu, není od věci, když si i

takové

náměty

poněkud

22

přiblížíme.

René


Descartés (zemř. 1650) za hlavní úkol své filosofie považoval předně to, aby objasnil odvěký spor hmoty a duševního. Vnímáme, že jsme se rovněž, velmi blízce, ocitli u stejného skladiště otázek. Skladiště,

neboť

se

v současné

době

„těmito

samozřejmostmi“ již nezabýváme, i když doposud nejsou,

tyto

otázky,

v žádném

případě,

ještě

uspokojivě dořešeny. Pro hmotu Descartés, jako hlavní atribut určuje její rozprostraněnost: je-li něco hmotné, musí to zaujímat nějaký prostor; pro duševní

substanci

jako základní atribut potom

určuje myšlení: je-li něco duševního charakteru, potom to musí být schopno myšlení (rozuměj také jako

vědomí

či

záměrné

seberegulace,

nebo

působení na jiné ze sebevědomí, atp.). Nejasnosti spojené zde s důkazy boha, atd. můžeme vynechat. Zajímá

nás,

jak

v

tomto

dualismu

můžeme

nacházet počátky moderní logiky, vedoucí až k Principia mathematica a odtud vycházející zdroje, rovněž

pro

naše

téma.

Descartův

postoj

ke

skutečnosti je pravým klíčem k moderní logice. Tím, že součástí světa učinil také lidský rozum, v pravdě subjekt, vystavěl bránu k zahradě poznání nového druhu. Tento Descartův rozum, pokud má člověku

sloužit

s

vlastně

pochybovat

náležitým o

všem,

prospěchem co

až

musí

doposud

považoval za nepochybné, jisté, nepopěrné. Teprve

23


po tomto sblížení se s vlastní pochybností o všem existujícím

může

položit

otázku,

kdo

je

tím

pochybujícím? Odpověď zní, je to člověk sám. A jelikož se tato pochybnost odehrává v tzv. aktech našeho vědomí, zůstává přes všechnu pochybnost o všem vnějším nepochybné to, že se tato činnost (pochybování) děje pouze v myšlení. S jistotou potom můžeme tvrdit, že když myslíme, je tak zodpovězena

otázka

naší

existence,

nebo

i

jsoucnosti – myslím, tedy jsem (cogito ergo sum). Tento

Descartův

přínos

do

moderní

filosofie

člověka, přesahuje dalece také do jiných oborů, logiku nevynechávaje. Pakliže je věta – myslím tedy jsem – větou, která vychází z předešlé pochybnosti o všem jsoucím, znamená to, že i zde se

muselo

odehrát

zdvojení

našeho

logického

souzení, a to velmi otevřeně; vnější svět „může postrádat“ veškerou realitu, kdežto člověk je svým způsobem „povolán“ k tomu, aby takovou okolnost projevil ve svém vědomí při plném zachování vlastní elementace bytí . . . (že by cosi božského, prostřednictvím Descarta, prostoupilo k člověku?). Myšlení tak variuje na pomezí sebeidentifikace a diferenciace vnímaných věcí a jevů přicházejících z vnějšího světa. Promítáním sebe sama do světa našeho

okolí

je

potvrzena

jedna

z

prvních

psychologických pouček: psychický děj (vnímaní,

24


reagování, cítění, myšlení . . .) je možný pouze tam, kde dochází k interakci mezi organismem a prostředím.

Co

je

však

prostředím

logickému

myšlení? Je to svět myšlenek, které jsou převáděny ve znaky (César = a, smrt = b) a operačními pravidly, které jsme vytvořili - tanovili (jestliže, nebo, potom, pak . . .) jsou uváděny v pohyb, vztah,

který

nutně

nemusí

představovat

kopii

reality z níž tyto, logikou objasňované objekty, pochází. Myšlenka proniká zkušeností s vnějším světem za hranice pouhého vnímání. Takže se logické usuzování stává logickým teprve tehdy, jakmile jsme zbaveni psychických pout pouhého reagování na jevy. Toto vítězství ducha nad hmotou je tedy vskutku jen zdánlivé. Má-li naše logika myšlení i nadále mít možnost se rozvíjet, je nutné zažívat stále novou realitu. Tato součinnost potom může, vskutku, budit podezření z mechanistického převádění biologicky podmíněných faktorů lidské existence na logiku myšlení jako takovou, avšak je zřejmé, že v tomto smyslu, je takový požadavek, na zmíněnou součinnost, jen na místě. V logickém usuzování proto vytváříme takové kroky (zvlášť tam, kde se jedná o jeho formalisované zápisy) jimiž jednak potvrzujeme nějakou okolnost (pravda nebo nepravda) a nebo, kterými také předjímáme očekávané

události

jako

25

součást

jeho

tzv.


vyplývání. Ovšem i tak, toto vyplývání hodnotíme způsobem, jako by se jeho závěr před námi vyskytoval ve smyslu nějaké reality. Tudíž, z našich dosavadních pozorování tématu whiteheadovsko russellovské důležitý

logiky

poznatek,

následovně: takové

za

skutečnosti.

vychází

který

myšlením

objekty,

považovat

nám

můžeme

které

jsme

také,

se

vždy

rozhodli

nějaké

např.

velmi

definovat

zpřítomňujeme

demonstrace

Proto

jeden

výrok:

logické „César

zemřel“, nám může být i přes svoji časovou vzdálenost srozumitelný. Nejde zde toliko o Césara a úmrtí jako spíše o naši evidenci dočasnosti bytí jakékoliv existence, Césara nevyjímaje. Jestli se tak psychologie

v některé

oblasti

lidského

vědění

přibližuje filosofii a naopak, je to právě logika myšlení, její základní principy a z nich vycházející také důvody, proč ji studujeme a stále rozvíjíme. V dalším autoři nabalují na předložené výrokové systémy, jako na sněhovou kouli, nové a nové prvky, čímž poukazují k tomu, že logika myšlení se nevyčerpává jen definicemi a důkazy, ale zejména objasňováním důvodů, logických kroků, kterými k daným závěrům dospíváme. Výrok „p nebo q“ je možný teprve za předpokladu, že jako abstrakce (proměnné) zastupují nějakou třídu jevů, i když tyto jevy nejsou reálně pojmenované. Naše vědomí

26


je ovšem schopno je vnímat jako reálné objekty. Je to stejné, jako když si děti hrají na…něco. Stejně tak pro vědomí vycházející ze skutečnosti ve věku, kdy jsme takové logické operace již schopni, je práce s logickými systémy činností s nejrůznějšími nápodobami, kterými si naše vědomí (rozum)

umí

poradit.

Jejich

uskutečňujeme logické hry

kombinováním

3

, které nám však

mnohdy zastupují nějakou reálnou životní okolnost, případně

metodologii

nutnost

jeho

vědeckého

řešení,

či

problému

a

verifikovatelnost

(ověřování). To, co tedy objasňujeme z první části prvního dílu Principia mathematica je vztah logiky myšlení k psychologii. Jak se ukazuje, tento vztah je nutnou podmínkou logiky myšlení. Vnější svět není v žádném případě logický. Vnější

svět

pouze

přisuzujeme

na

maximálnímu

počtu

zachytit.

jest.

základě jevů,

Logikou

logické,

snahy které

Viz, Ludwig Wittgenstein . . .

27

světu

porozumět

jsme

vymezujeme

mnohoznačnost pravidly.

3

To

schopni mlhavou


ČÁST II. PROLEGOMENA KE KARDINÁLNÍ ARITMETICE / str. 329 – 670 /

Kardinální proměnnými

aritmetika jako

by

pracuje to

byla

s

logickými

kardinální

nebo

ordinální čísla. Tato jsou však zastoupena opět znaky jako: ϕ, ψ, x, t, y, atd., nebo tvary: xRa, x ε a, atp. Autoři se zde pokouší objasnit jednak: způsob, jak vůbec docházíme k pojmu čísla a, za druhé, jak dospíváme k přiřazení čísla vnímaným

jevům.

Otázka

potom

stojí

v následujícím tvaru: je nutné pro „získání“ čísla interpretovat

konkrétní

jevy

nebo

k číselnému

záznamu člověk vůbec vnímané jevy nepotřebuje? Lze k číslu dospět zcela samovolně? Co je, vlastně, číslo? Odpověď: číslo je veličina n-tého řádu, tedy jednoho, dvou, deseti, tisíce…, ale i 3,15 nebo 142, atd. Může být předmětem čísla, ale také nějaká množina? Např. my všichni? Odpověď: ano! To je tedy kardinální problém aritmetiky, číslo může zastupovat jakoukoliv veličinu n-tého řádu nebo jakoukoliv

množinu

individuí

(nemusí

se

samozřejmě jednat vždy o lidské jedince, mohou to být například také všechny ulovené ryby, nebo i málo potravy či hodně obilí, někteří lachtani).

28


Člověk k pojmu čísla dospívá přirozenou cestou vyhodnocování

vždy nějaké

události s počtem

individuí. Tím, že vyjádříme počet individuí číslem, podáme tak obraz o jednotné evidenci (např.: „300 vysázených stromů“). Můžeme proto vytvořit i nový typ zápisu, který bude zcela odpovídat, podle charakteru, identitě nebo diversitě relací, např.: x=y (y=300w, z) je identita relací; ale zápis x≠y (y≠300w, z) je diversita relací. Pro náš případ to znamená že: :. x = x . v . x = y : ≡ : x = z . v . x = w :. 4) Jak tedy můžeme vidět, nepoužili jsme číselného vyjádření a logickou cestou jsme podali sdělení o tom, co je obsahem předcházejícího záznamu. Obráceně lze dosáhnout stejného výsledku. Naším úkolem proto bude, pokusit se zhodnotit to, k čemu jsme vlastně, nyní, došli. Použili jsme čísla a proměnných k tomu, abychom vyjádřili nějaký vztah. Ale o jaký vztah se zde v zásadě jedná? Pokud jsme pracovali s podobným problémem v minulé kapitole, šlo nám jen o to, zjistit, jak vzniká psychický pochod, z nějž se odvíjí cesta k logickému uvažování. Nyní ovšem již logickou práci s informacemi máme rozvinutou a také uplatněnou na konkrétní případ. Jenže, v uvedené rovnici x = 4

) Principia mathematica, I., str. 345.

29


x…,

atd.

je

v jejím

dvoučlenném

závěru

zhodnocena skutečnost, že má-li být celá operace pravdivá, musí nutně obsahovat i ty prvky, které nejsou výslovně jmenovány (w, z). Tudíž je patrné, že i

v

logice

pracujeme s proměnnými,

které

předpokládáme samozřejmě a tudíž je ani do některých zápisů neuvádíme. Co je však onou samozřejmostí, díky níž se dokážeme shodovat i v tak náročném poli problémů, jakým je nesdělit si všechny okolnosti a přeci rozumět do podstaty obsahové stránce našich vyjádření? To je do jisté míry

problém

hermeneutický.

Vzájemně

představujeme spolurozumějící kontinuum. Jsme spoluprovázáni takovým druhem zkušeností, které není třeba vždy uvádět a přeci rozumíme tomu, co vyjadřujeme, aniž bychom nutně museli říkat vše, co víme. Obecně tomuto způsobu zpracovávání informací říkáme „schopnost porozumět“. Zdá se, že v logice, která si dělá nárok na vědeckost a přesnost je rovněž nutná jistá dávka intuice. Něco předpokládat v logice je vlastně cestou k rozeznání, zda se nastoupené kroky v použité metodologii shodují s předpokládaným výsledkem nebo nikoliv. Fakticky

v

tomto

případě

nehovoříme

již

o

propozicích, ale o tzv. transpozici.5 Tedy přenášíme celé komplexy úsudků na jiné komplexy a s těmi je 5

Princ. math., I., str 347, an.

30


dále poměřujeme, co do kvality (síly) pravdivosti, kterou tak získáme. Opět se dostáváme do blízkosti Humových idejí a komplexů. Nutno přiznat, že tato filosofie, v žádném případě, v souvislosti s tím, co zde uvádíme, není nějakou mrtvou nebo vyčichlou teorií. Vždy se u logiky jedná o nějaké komplexy idejí nebo dojmy, které mezi sebou seřazujeme, abychom z nich pro sebe nakonec získali závěry, o co

možná

nejhodnověrnější

interpretaci

té

skutečnosti, kterou jsme si zvolili za svůj předmět (objekt) poznání. Budeme-li

v této

souvislosti

vycházet

ze

základního neurologického uzpůsobení, tj. z faktu, že nervová

tkáň

veškerý zkušenostní

materiál

trvale poměřuje s již získanými objemy informací všeho druhu, nijak nás potom nepřekvapí, že také v logice myšlení dochází ke stejnému efektu. Přijít, tzv. na něco nového lze totiž pouze za předpokladu, že se propojí netradičně k sobě přiřazené sumy vědomostí, které způsobí zcela nový úhel pohledu na jinak okolím tradičně interpretovanou okolnost. Tedy z propozic průměrného a většinového vnímání jevů se stanou transpozice (přenašeče), které naše vnímání

skutečnosti

náhledy.

Logicky

průměrnosti. subsumuje

Jde stále

obohatí

lze

myslet

ovšem stejné

31

o

nestandardními i

v každodenní

logiku,

vjemy

do

která třídy

tzv. stále


stejných propozic. To ovšem znamená,

že se

nesetkáváme s novými informacemi, ale jen ty staré udržujeme v relativní pohotovosti k nárokům těch klišé, do nichž naše jednostrannost prostě upadla. Tudíž v jistotě naučených kroků jen lehce variujeme v domění, že zvládáme velké a logicky náročné úkoly. Jedinec s tímto typem logiky se následně domnívá, že je povolán také k velmi neobvyklým úkolům a je nepříjemně zaskočen, když se v takovém falešném sebevědomí dostaví neúspěch,

až

ponížení

z

nezvládnutí

situace.

Skutečná logika je nesena schopností reagovat na nestandardní

okolnosti

dostatečně

tvořivým

způsobem, který neselhává v zaběhnutých klišé, ale dokáže si utvořit adekvátní odezvu jednáním, které má úspěch, plně odpovídající nárokům situace. Vedle této logiky z každodennosti je zde ještě logika intelektuálního výkonu. Má být možnost změřena testovými metodami, které nám sdělí celkový inteligenční kvocient (IQ). Mnozí klienti, žádající svého psychologa o předběžnou průpravu k takovému zvládání testových baterií (např. WAIS) si neuvědomují, že to vlastně není vůbec možné. Tyto testy jsou nastaveny tak, aby v nich klient byl exponován

právě

nestandardním

situacím

a

prokázal tvořivě reagovat na předkládané jevy rovněž nestandardním způsobem. Jeden příklad za

32


všechny: klientovi je položena otázka – jak by jste se

zachoval

v situaci,

kde

by

jste

se

musel

rozhodnout pro reakci při loupežném přepadení v bance: a) snažil by jste se okamžitě utéci hlavním vchodem z banky, b) lehnul by jste si na zem a odmítal by jste dělat cokoliv na výzvu lupičů, c) ochotně by jste uposlechl všech výzev lupičů, d) pokusil

by

jste

se

dát

na

stranu

lupičů,

e)

zneškodnil by jste lupiče. Je až s podivem, kolik lidí na tuto otázku odpovídá buď a) nebo e); správná odpověď je, v tomto případě c). Mnohé z toho, co děláme v každodenním životě se nám zdá jakoby samozřejmé, tedy utíkat nebo se zachovat tím způsobem, že se sami pokusíme nebezpečnou situaci, kde hlavním protivníkem je přesila (zbraně a počet agresorů) řešit zcela bezhlavě. Tyto dva instinkty mají své oprávnění v našem biologickém uzpůsobení pro pud sebezáchovy. Ovšem s nutností řešit takovou situaci s chladnou hlavou, nemají podobné kroky zhola nic společného. K čemu nám takový pud je, když nás žene do téměř jisté záhuby? Logika, kterou můžeme využít i v těchto případech, se již vskutku nedá měřit jinak než propozičně. Taková situace je totiž jen tím, čím je a to, ohrožením vlastního života. Platí tak pouze zákon identity, předmět je to, co je. Asociační schéma

nás

nutí

přemýšlet

33

transpozičně,

tj.


přenášet vzniklé obrazy na danou situaci a např. propadat panice (doma čekají s večeří, manželka má dnes narozeniny, mám se vidět se synem, byl jsem povýšen a jdu na večírek, vyjde najevo můj dluh,

atd.,

pudových

atp.). nutkání,

Je

to

strachu,

algoritmus

racionality

a

potlačované

egresivity. A mezi tím vším buďto obstojíme, nebo v podstatě cizí rukou, které dáme šanci, spácháme sebevraždu. Jde jen o to, nějak se, v danou chvíli zachovat a to, v logickém sledu nutných kroků, plynoucích z naléhavosti nastalé potřeby. Tedy zde platí aritmetika následností pro takové chování, kde i nevyslovované a samozřejmé, v podprahovém vnímání

evidované

jevy,

musí

být

zásadním

způsobem zvažovány, vyneseny na povrch vědomí a tím učiněny předmětem logické úvahy. Rozbor tohoto

způsobu

myšlení

je

typický

např.

v

kriminalistické praxi. Událost, jakou je přepadení v bance, rukojmí a ostatní druhy psychické zátěže představují nutný konflikt mezi pudovými nároky a logickým soudem jak u těch, kdo se stali rukojmími tak u těch kdo jsou pachateli. Obě složky znamenají živé křížení úmyslů, které je neseno přesně v duchu Freudových pouček. Policejní vyjednavač je logik v přímém

přenosu.

Snaží

se

vytvářet

situaci

vedoucí k emoční sebereflexi všech zúčastněných, aby zvážili nutná rizika z předpokládaného jednání;

34


podporuje prostředí dohod mezi pachateli a policií, stejně jako mezi pachateli a rukojmími. Jinými slovy,

vyjednavač

utahuje

kolem

pachatele

(pachatelů) smyčku tím způsobem, že argumentuje důrazem kladeným na neřešitelnost situace jinak, než

pádem

jejich

původního

záměru,

bezvýchodností situace i přes skulinky drobných šancí na únik, které jsou však nevalných nadějí. Tato

lest

představuje

v

zásadě

aplikovanou

aritmetiku a její logiku na objasňování vzájemně propojeného prostředí kardinálními a ordinálními situacemi (kardinální = vyjasnění vážnosti situace; ordinální = uspořádaností a tím i malých šancí na únik). Vedle toho se uplatňují rovněž logické systémy tzv. relací: . . . (Ez) . x = y . yRz . . . Příklad: máme výchozí situaci s předpokládaným výsledkem (Ez), pro dosažení očekávaného úspěchu je nutno utvořit následné kroky (x = y), hledáme proto nejvhodnější prostředek, relaci mezi yz (yRz). Opět tedy

následnost,

zprostředkovaná

ovšem další

nikoliv

řadou

přímá,

kroků.

ale

Induktivní

relace jsou v tomto případě nejčastěji používané rovněž v každodenním životě. Tak např.: existuje základní relační východisko: νµ (µ = ν + 1). Aby došlo

k

relačnímu

kroku,

musí

se

převrátit

předjímaný vysledek do svého správného složení.

35


Relace totiž pracuje s těmi hodnotami, které jako první uvádí výsledek. Ten je teprve následně nutno upravit z hlediska po sobě jdoucích kroků, které je třeba uspořádat tak, aby bylo možné dosáhnout očekávaného závěru. Relací je, v tomto případě, onen krok na víc, kterým se musí vybočit z přímé linie po sobě jdoucích kroků tak, že vznikne nová funkce. Induktivní relace je tedy ten druh logického myšlení, který jako zdroj řešení daných problémů přijímá všechny nastalé okolnosti ve smyslu vždy vhodného zdroje pro jejich další užití. Pracuje s proměnnými, které se již ocitají v takové řadě následností, jako např. v šachové partii. Lidé s touto

schopností

logických

řešení

nastalých

problémů nemají potíže tvořivě reagovat na zcela nově nastalé situace. Nejsou jimi, tzv. zaskočeni. Jde o druh kombinatorní logiky v základu.6 První

svazek

Principia

mathematica

nás

inspiroval k několika postřehům z oblasti logiky myšlení, jejího psychologického zdroje a využití. Chceme si všímat, jak se z předlogického myšlení stává myšlení logické, jak si člověk osvojuje stále širší

okruhy

vnímavosti

a

současně,

také

její

klasifikaci. Pojmy jimiž se snažíme demonstrovat naši domnělou znalost světa, jsou jen počátkem daleko složitějších schopností, kterými vládne lidský 6

Principia mathematica, I., str. 543 an.

36


rozum. V logice se ukazuje teprve schopnost účelně zacházet s přijímanými vjemy na úrovni jejich faktického využívání pro poznání samo. Logika posouvá

člověka

individuaci

vůbec.

k

tvořivosti Pokud

schopni, ztratili bychom se.

37

a

bychom

samostatnosti, toho

nebyli


PRINCIPIA MATHEMATICA (SVAZEK II.)

Díl, který nám nyní bude sloužit jako inspirace k pokračování našich zamyšlení o psychologii logiky navazuje detailními rozbory aritmetické logiky z prvního dílu (o celkovém objemu 740 stran). Viděli jsme, že logické myšlení je neseno třemi hlavními směry: 1. musí demonstrovat reálnou funkci, 2. musí obsahovat základní propozice, 3. musí mít schopnost

extensionality

(uplatnění).

Tyto

vlastnosti logického myšlení musí být dostatečně zřejmé, abychom logiku dokázali používat na dané úrovni aplikací, rozšiřujících naše vědomosti o zkoumaných

otázkách,

případně

si

dokázali

odpovídat na takové náměty, které souvisí s našimi psychickými jevy. Souhrně lze vyjádřit, že logika je funkcionální

proces.

Jako

takový,

pracuje

s hodnotami, např. pravda, nebo nepravda, ovšem vždy v onom tvaru, který je součástí, tzv. logického vyplývání. Aritmetisace logiky, sama o sobě, je splněním těch funkcí, kterými je možno přecházet z jedné oblasti zkoumaných jevů k druhým, aniž by byla porušena kontinuita, tzv. logického vyplývání. Proces, který se člověku v logice myšlení otevírá je zásadním

způsobem

postaven

na

neustálém

ověřování právě dohodnutých postupů (kroků).

38


Tím je zdůvodněna také obtížnost logického výzkumu. Platí zde zásadním způsobem problém rozhodnutelnosti, proč se zabývat detailní analýsou právě této oblasti logického segmentu, proč se nezabývat jinou částí?! Principiální řešení upadající do tvrzení, že pouze, ta a ta oblast logického postupu

je

správná,

je

vědecky

bezcenná.

Smysluplnost logiky vychází na jevo tam, kde se proces dohod o uplatňovaném postupu neustále doplňuje a mění, podle nastalých okolností. Logické

vyplývání

nesmí

ustrnout

na

tzv.

věčných pravidlech. V takovém případě by jednou pro vždy platily věty, že předmět je to, co je, nebo předmět

musí

buď

mít

nebo

nemít

určitou

vlastnost, či předmět nemůže zároveň mít a nemít určitou vlastnost. Tyto, tzv. zákony myšlení sice mají

svou

bezespornou

oprávněnost

na

to,

abychom je i zde zmínili, ovšem pro pokračování práce

s logikou

myšlení

nemají

shola

žádný

význam. Představují pouze elementární výrokové funkce, které se nám prosadí rovněž i v jiných souvislostech, jako kriterium pravdivosti logického vyplývání

a

metodologie

přístupu

k

práci

s

objekty zájmů logiky. Z hlediska

psychologie

logiky

myšlení

tak

můžeme přistoupit k novému problému. Existují tzv. principy aritmetické substituce?

39


Jedná se o vcelku zajímavý problém moderní logiky. Věty, kterými něco tvrdíme neobsahují pouze informace, které mají za svého hlavního nositele pravdu nebo nepravdu, ale rovněž v sobě podržují ty významové oblasti, kterými je můžeme uplatnit v širokém pásmu činností. Tak, např. věta: β = γ +

c

δ . Ε ! β . αβ = αγ x αδ

Tento Russellem uváděný zápis (str. XXIV., sv. II.) je zjednodušený pro náš účel. Jako příkladovou definici ji můžeme uplatnit v následující aplikaci: • tvrdíme, že neurósa je potlačený konflikt (β); • jako

takový

obsahuje

nějaký

neznámý,

vzdálený zdroj (γ), • který

se

projevuje

různými

stupni

symptomového jednání (c δ); • z hlediska existenční zátěže neurósa ovlivňuje naše vzpomínky a motivy chování (E ! β); • celkový

projev

nevyrovnaný

a

klienta se

s neurósou

zřetelně

je

potlačovanými

impulsy (αβ = αγ x αδ).

V zásadě zde nejde o nic jiného než o ukázku, že diagnostická vodítka můžeme vedle klinických příznaků

ověřovat

také

40

podle

jejich

logického


plnění. Tudíž principy aritmetické substituce

7

)

mohou platit i tam, kde je nutné daný soubor poznatků vyjádřit ve složitějším podání a přesto neztratit kontakt s výchozími tezemi. Tohoto účelu dosahujeme

tím

způsobem,

když

použijeme

existenčního kvantifikátoru a dohodou přiřadíme jednotlivým znakům jejich významy. Pokud bychom tuto

aritmetickou

substituci

mohli

vyjádřit

zjednodušeněji, potom ve tvaru:

f (β) . ≡ . f (β + c 0)

8

Takto nastavenou definici aritmetické substituce lze samozřejmě dál rozšiřovat tím, že přidáváme nové znaky k hodnotám, které nám demonstrují nové poznatky o výchozím objektu - - logického zpracování otázky - - v tomto případě neurósy. Všimněme si rovněž toho případu, že uvedená definice nepočítá již s žádnými dalšími proměnnými a

rovnou

demonstruje

výchozí

tezi

současně

s neznámou řadou (stupni) funkcí (c 0), které jsou nutné, aby definice vyjádřila splnění aritmetické substituce. Také náš příklad tuto podmínku dodržel. Jako modelovou situaci lze naši ukázku uplatnit

7 8

) Principia mathematica, II. sv., str. XXIV., odd. V. an. Tamtéž, str. XXV.

41


v jiných

podobných

tvrzeních

s diagnostickým

nárokem. Máme například větu: konflikt vyvolává neurózu konfliktem, nebo společenská nerovnost vyvolává sociální

konflikty

formalisovaný

společenskou

zápis může

nerovností,

kde

obsahovat následující

tvar: A → (B → A) „Jestliže A pak B jestliže A“. Na

tento

zeširoka.

problém

Whitehead

se s

podíváme

Russellem

nyní

v

více

úvodních

kapitolách Principia mathematica interpretují, mj. otázku, kterou jsme zdánlivě vyřešili již na začátku. Jedná se o sebeidentifikační komplikaci, která, jak jsme si řekli, tvoří vůbec základní východisko každé logiky a logické operace. Otázkou, ale zůstává, zda např. formální zápis x ≠ y (tedy, x není rovno y)

9

je shodný s výrokem x není identické s y, nebo x nemá vlastnosti náležející také y? Jako vstup do prostoru definičních pravidel je uvedený zápis jen potvrzujícím znakem jinak formulovaného zákona identity: A = A. Ve větě: x ≠ y jde o to, že při převodu tohoto zápisu na výrokový kalkul se „x“ musí

identifikovat

s nějakými

vlastnostmi

nepřevoditelnými na vlastnosti „y“. Celá operace, vyjádřená jednoduchým záznamem: x ≠ y tak znamená čistý sebeidentifikační proces (vykázání), 9

Princ Math., vol. II., p. 4.

42


kde ovšem nejde pouze o „dané x“, ale stejně tak o „dané

y“.

V

zkušenostních myšlenkové

hledisek

operace

provedeme-li

vnímání

jsme

schopni jak

descartovské

(hodnověrnosti)

souběžně

s

záznamu

odhlížíme.

souběžně,

poznamenáno, pravdivosti

klasifikovaném

Takové

jen

bylo

tehdy,

již

výše

pochybování

našeho

od

o

smyslového

fenomenologickou

redukcí

vedoucí nás až „k podstatě“ nezávislé na čemkoliv smyslovém (tedy x, y, R, α, β . . .). Potom i věta, že: „konflikt vyvolává neurósu konfliktem“: A → (B → A) dostává pro nás nový smysl. Abychom

dosáhli

takového

tvrzení

musíme

předpokládat, že to, co existuje (to, co jest) je „vybaveno“ nějakými reálnými podmínkami, v nichž (nebo, za nichž) se může vyskytovat. Kauzální podmíněnosti se tak, jak je patrné, zcela vyhnout nelze. Máme-li tedy aritmetikou (aritmetisací) na mysli

nabývání

množiny

nějaké

způsobem

(mnohdy

i

geometrického

neznámé) a

nikoliv

posloupného nárůstu, potom je toto výsledkem čistě

teoretického,

neboli

dedukčního

postupu

uvažování. Příroda, sama o sobě, fakticky nic nearitmetisuje. Všechno, co má nějakou kvantitu, tak pouze za předpokladu „jednotek“ z nichž se daná

množina

skládá.

Aby

mohla

vzniknout

„psychická“ situace (duševní stav) jako je například

43


„neurósa“, dostat

musí

nejméně

se

do

dva

vzájemného protichůdné

protikladu a

v sebe

nepřevoditelné děje: 1. napětí, 2. potřeba odstranit napětí vytváří

a

dosáhnout

mezi

sebou

uvolnění. novou

Tyto

„jednotky“

dynamickou

kvalitu

„odporu“, v jejímž zájmu je neovladatelné nutkání jednat pro danou situaci neadekvátním způsobem. Věta: A → (B → A) by se dala na výraz: x ≠ y převést následujícím tvrzením: „jeden konflikt nevyvolá neurósu“. Potom se můžeme pokusit sestavit, podle definičních pravidel takováto tvrzení: 1. (A . B) → A „Jestliže A a B pak A“ • Konflikty a neurózy musí být řešeny konflikty. • Společenská nerovnost a sociální konflikty musí

být

řešeny

v

otázkách

nápravy

společenské nerovnosti. 2. (A → B) → ((A → (B →(B →C) → (A→ C)) „Jestliže A pak B jestliže A pak B jestliže B pak C jestliže A pak C“ • Jestliže konflikt vyvolává neurózu a ten opět další neurózu, pak je tu nebezpečí propuknutí vážné choroby z řady neřešených konfliktů.

44


• Jestliže

společenská

nerovnost

vyvolává

sociální nepokoje a ty opět další nerovnost z nastalého

sociálního

chaosu,

pak

je

tu

nebezpečí ze zániku dané kultury.

3. (A . B) → B „Jestliže A a B pak B“ • Jestliže konflikt vyvolává neurózu, pak je třeba sledovat

intenzitu

vnímání

prožitků

u

neurotiků. • Jestliže

společenská

nerovnost

vyvolává

sociální nepokoje, pak je třeba studovat jejich obsah vůči zájmu většiny.

4. A → ((B → (A . B)) „Jestliže A pak B jestliže A a B“ • Jestliže konflikt vyvolává neurózu, pak je konflikt

a

neuroza

vlastním

předmětem

klinického výzkumu. • Jestliže

společenská

nerovnost

vyvolává

sociální nepokoje, pak je nutné tyto učinit vlastním předmětem politologického výzkumu. 5. A → (A v B) „Jestliže A pak A nebo B“

45


• Jestliže konflikt vyvolává neurózu, pak je nutné konflikt nebo neurózu učinit vlastním předmětem klinického výzkumu. • Jestliže

společenská

nerovnost

vyvolává

sociální nepokoje, pak je nutné společenskou nerovnost nebo sociální nepokoje podrobit pečlivé politologické analýse. 6. B → (A v B) „Jestliže B pak A nebo B“ • Jestliže u pacienta došlo k vyvolání neurózy, pak je to zapříčiněno vlivem buďto neřešených konfliktů nebo vrozených dispozic k neuronální slabosti typickou svojí sensitivní přecitlivělostí. • Jestliže došlo k sociálním nepokojům, pak je to zapříčiněno

buďto

společenskou

nerovností

nebo sociálně slabému vlivu zákonodárného systému společnosti. 8.

(A → C) → ((B → C) → (A v B) →C))

„Jestliže A pak C jestliže B pak C jestliže A nebo B pak C“ • Jestliže

je

předmětem

výzkumu

systém

konfliktů a neuróz, pak pouze výsledky ve výzkumu konfliktů nebo neuróz dají odpověď na otázku, zda je výzkum z hlediska zvolené metody správný.

46


• Jestliže jsou předmětem výzkumu společenská nerovnost a sociální nepokoje, pak pouze výsledky ve výzkumu společenské nerovnosti a sociálních nepokojů dají odpověď na otázku, zda je výzkum z hlediska zvolené metody správný. 9.

(A → B) → ((A → B) → Ā)

„Jestliže A pak B jestliže A pak non B jestliže non A • Jestliže konflikt vyvolává neurózu pak nemůže neuróza nevyvolat konflikt. • Jestliže

společenská

nerovnost

vyvolává

sociální nepokoje pak nemůže sociální nepokoj nevyvolat společenskou nerovnost. 10.

Ā→A

„Jestliže non A pak A“ • Žádný konflikt nevyvolá konflikt. • Žádná

společenská

společenskou nerovnost.

47

nerovnost

nevyvolá


PRINCIPIA MATHEMATICA ( SVAZEK III. )

Nejrozsáhlejší

oddíl

třetího

svazku,

námi

sledovaného titulu, tvoří pojednání o kvantitě. Autoři

se

tak

otevřeně

přiblížili

základnímu

problému v logice. A sice, postulovat myšlenkovými kategoriemi

fakt,

že

ve

světě

ve

kterém

se

pohybujeme převládá, tak jako tak, kvantita a teprve z jejího uznání se můžeme dostat k výběru kvality a jejího poznání. Stojí zde ovšem otázka, kterou kvalitu vybrat, aby naše poznání spělo ke zdárnému poznání, smysluplně zaměřenému k tzv. podstatě. To je však otázkou, zda vytvářením představy,

že

existují

podstaty

skutečně

k nějakému vážnému poznání můžeme dospět. Je proto, v této souvislosti nutné formulovat dva základní okruhy, které ovšem logika jen stěží bude ochotná

přijmout:

existenční

kvantifikátor

a

existenční predikát. V prvém případě běží o to, že, jak jsme si ukázali na příkladech z výše uvedeného přehledu (sv. II.) aritmetisace

logiky rozšiřuje

výrokovou logiku a její tvrzení nabýváním určité množiny těch výroků, které mají nekonečnou třídu individuí, tj. funkcí pro danou množinu operací nebo aplikací. Aritmetisací logiky dosahujeme rovněž rozšíření

využívaných

48

proměnných,

čímž


přestáváme

být

závislí

pouze

na

výchozích

tvrzeních. Pro tento případ můžeme uvést několik ukázek aplikací definic: 1.

Všechny

jednoduché

ideje

jsou

kopie

jednoduchých smyslových dojmů. Všechny

představy

sexuálního

o

života

náplni

uspokojivého

předchází

vrozená

predispozice k milostnému aktu, vyvíjejícímu se od fysické přitažlivosti ke kontaktu genitálií v koitus. 2. Všechny složené ideje jsou kopie složených dojmů nebo kombinace jednoduchých idejí. Přestoupením predispozice

funkce

anatomicky

genitálií

vznikají

vrozené odchylky,

zapřičiňující změny sexuálního života v jiném než je akt rozmnožování. 3. Všechny pojmy jsou zobecnění naší zkušenosti. Milostně sexuální akt lze uspokojivě rozvíjet, stejně jako jiné životní zkušenosti. 4. Každý jev má příčinu. Každý duševní jev má příčinu organickou nebo psychogenní. 5. Posloupnost příčin je nekonečná.

49


Vzájemné

vztahy

mezi

organicitou

a

psychogenními fenomény jsou, co do počtu vzniku diagnostikovatelných variant možných onemocnění, nekonečné. 6. První příčina, která již není ničím podmíněná, neexistuje. Nikdy neexistuje pouze jediná příčina z níž pochází možnost vysvětlení psychického stavu člověka. 7. Jev je jednoznačně určen příčinou libovolně od něho vzdálenou v čase.

V psychologii je nutné počítat i s případy, kdy může

být

duševní

stav

určen

příčinou

libovolně od něho vzdálenou v čase.

8. Existují izolované kauzální řetězy.

Izolované kauzální řetězy, pro průběh duševní nemoci, existují např. u schizofreniků nebo pacientů s fobiemi.

9. I ty nejnepatrnější události jsou způsobeny nezměnitelným řetězem příčin a účinků.

50


Každý psychický stav má smysl, vzhledem ke svému původu a také způsobům kompenzací, kterými se manifestuje do okolí. 10. Ve zkušenosti jeden

jev

můžeme pouze pozorovat, že

následuje

za

jiným,

a

konstatovat

případně vícenásobnou opakovatelnost následnosti jevů.

Vícenásobná

opakovatelnost

izolovaného

druhu psychických stavů, konkrétního typu, nás vede pouze k takovému vyhodnocení, kdy z těchto pozorování uzavíráme na existenci možného psychopatologického fenoménu. 11. Časová následnost ještě nedokazuje, že jde o příčinnou následnost. Dva různé psychické stavy (např. neuróza a závislost), jdoucí po sobě, v jedné časové následnosti ještě nedokazují, že se jedná o následnost

příčinnou

neboli

kauzální

vzájemnost. 12.

Princip

příčinnosti

nemůže

vycházet

ze

zkušenosti. Princip hodnocení příčinnosti psychických jevů samotných nemůže vycházet ze zkušenosti,

51


nýbrž

teprve

z

popisu

situací,

v

nichž

psychické jevy, jako psychické akty působí a vzájemně se ovlivňují. 13. Princip příčinnosti je princip apriorní. Princip příčinnosti, kdy předpokládáme, že „před“ a „za“ určitými

psychickými stavy

nutně existují takové, které se na sebe váží vzájemnou následností je princip apriorní, a tedy subjektivní. V uvedených

příkladech

(které

pochází

ze

zevšeobecněných postulátů filosofie Davida Huma) se ještě nemusíme starat o formalisační pravidla zápisů a přesto, mají-li vydržet nápor logické kvantifikace

musí

se

s

logickými

definičními

pravidly jak technicky, tak obsahově shodovat. Jde tu

vlastně

ještě

o

logiku?

Není,

v uvedených

příkladech spíše využíván princip analogie? Existenční kvantifikátor říká, že existuje x, které má nějakou vlastnost nebo, které je reálné, či má schopnost být červený. Existenční predikát tvrdí, že musí existovat nějaký nejzazší princip, bytí, který všemu udává to, že vždy něco „jest“. Tento existenční

predikát

se

s

logikou

odmítá

konfrontovat neboť to, že vždy něco vskutku „jest“ je nepopiratelný fakt existence, jako takové. To, že logika tyto existenční roviny není sto dokázat není 52


problémem

existenčního

predikátu,

ale

logiky

samotné. Jenže logika nemůže dokázat bytí vůbec, dokud neprokáže pravdivost bytí vůbec. A tak se logika tohoto bytí vzdává na úkor pravdivosti. Jestliže tedy přijmeme závěr z diskutované teze, že: x ≠ y jako výsledek jinak se prosazujícího principu sebeidentifikace, můžeme se dále ptát na to, co je vlastním psychickým pozadím takové myšlenkové tvorby? Je vůbec otázkou, jedná-li se zde

ještě

o

psychický

výkon?

Není

nakonec

formálně – logická operace výsledkem nějakého jiného myšlenkového pochodu? Pokud ano, jakého? Zdánlivě to nyní vypadá, jako bychom se otáčeli v kruhu. Ovšem není tomu tak. Na začátku tohoto pojednání

jsme

společně

s Whiteheadem

Russellem zdůraznili identifikaci objektů

a

logiky.

Nyní se však nacházíme na jiném místě hodnocení. Postulujeme větu, z níž pro nás plyne závěr, vážící se

na

kvantitu

objekty

poměřovanou

logiky,

neznamenají

které

vyčerpání

nejméně

v žádném daného

dvěma případě

množství,

ale

naopak jeho počátek pro další rozšiřování. Jestliže x ≠ y potom stejně tak může platit, že x ≠ y ≠ z nebo w

≠ z

maximálnímu

.

. .

vyčerpání

Máme-li všech

ovšem

dostát

možností,

tak

samozřejmě x ≠ y; x ≠ z! Oproti úvodní poznámce o objektech logiky (A, B; p, q . . .), v tomto

53


případě rozšiřujeme na: x ≠ y; x ≠ z; w ≠ z; tedy od pouhé sebeidentifikace k funkční použitelnosti s následnou aplikovatelností na konkrétní případ, byť jako modelovou situaci. Zde se tedy jedná vskutku již o základní kvantifikaci, která může platit „tehy a jen tehdy“, pokud jsou všem používaným objektům logické operace přiznány jejich sebeidentifikační obsahy. V čem, proto spočívá náš posun dál? Tak zaprvé, přiblížili jsme se indukčnímu teorému, a to ze základní dedukce. Tou je poznatek, že objekty logiky lze nekonečně kombinovat, provazovat, atd., což

je

předpokladem

jejich

možné

následné

verifikace. Zadruhé, indukce se dá v logice uplatnit vždy jen tím způsobem, že se hledá z více známých objektů jejich společný jmenovatel. Dosadíme-li za proměnné a objekty logiky číselné vzory, potom získáváme

vskutku

Zásadním

způsobem

klíč tuto

k matematické okolnost

logice.

pojmenoval

Thomas Hobbes (zemř. 1679): v poznání jde vždy o sčítání a odčítání jmen a nejvíce škod, v procesu poznání vždy napáchají abstraktní jména. Vzhledem k šíři tématu se snad ani nehodí vypracovávat závěrečné pojednání. To, co jsme měli možnost sledovat nás mělo pouze upozornit na to, že logika a její pozadí jsou neseny vždy jen v tom duchu, kterým vládne vnímající subjekt. Ať

54


se jedná o jakoukoliv logickou operaci, pokaždé se její kvalita zhodnocuje pouze tím, jak se myšlenka vyrovnává jednak se svými subjektivními obsahy a dále,

jak

se

tyto

obsahy

dají

s objektivitou našeho bytí ve světě.

konfrontovat Nelze proto

hovořit o tématu uzavřeném, ale o procesním vývoji, stejně, jako když G.W.F. Hegel (zemř. 1831) poukazuje na fakt, že objekt poznání je určen vývojem vědomí. Tím je, v neposlední řadě, určen také objekt logického zájmu pro operaci, vedoucí blíže k pravdivosti poznání.

55


DODATEK

Nástin pojednání k tématu „Matematická logika a diagnostika“

ÚVOD

Název, který byl pro toto pojednání sestaven (Matematická logika a diagnostika) chce poukázat k významu

uplatňování

logiky

v

jednotlivých

psychologických disciplínách. Zvládání definitorického uvažování v souvislosti s praktickými (klinickými) postupy při sledování psychických obtíží klienta výrazně zjednodušuje možnosti vysvětlování pozadí těchto problémů a urychluje cestu k odhalení skrytých důvodů, pro které pacient trpí duševní újmou, kterou si mnohdy uvědomuje, avšak nedokáže pro její odstranění nalézt patřičné mechanismy. V definitorickém vyjasnění můžeme také daleko lépe ukázat na technologii či strategii v postupu práce s klientem a srozumitelněji, také pro něj samotného, vykázat jednotlivé kroky terapeutické spolupráce.

56


Předkládaný text je učebnicí, tedy je třeba každou její část promýšlet zvlášť, neboť se nejedná o souvislý výklad, ale o základní teze a úkoly, jež je proto vhodné rozvést v jednotlivých postupech, tak jak je studující veden příslušnými zadáními a jejich řešením. Adamec Jiří, červen, 2009.

57


§1. Fakta jsou bezesporná tvrzení.

Každý obor se snaží své zaměření vymezit co možná nejurčitěji, exaktním způsobem. To jest na podkladě matematicky nebo logicky ověřitelných postupů.

V

psychologii

exaktnosti Spoléháme

dosahujeme se

více

na

a

psychiatrii jen

podobné

velmi

zřídka.

pozorovatelné

projevy

chování klienta a „poměřujeme“ je s příčinami, které jsme záměrně terapeuticky vyvolali. Soulad nebo nesoulad mezi tím, co klient emočně prožívá a jeho chováním, kterým si pravidelně komplikuje život v nejrůznějších oblastech meziosobních a sociálních

vazeb,

nám

dává

výsledek

teprve

v součtu těchto bodů. Výrazným

podílem

na

celém

komplexu

objektivně zjistitelných důvodů klientových selhání je jeho schopnost také si všechny tyto okolnosti uvědomit a vzájemně je provázat. Jak tedy dojít společně s klientem k souladu, kdy je možné jeho obtíže definovat bezesporným způsobem? Můžeme uplatnit takovou technologii práce s klientem, která by nám s větší jistotou, než je tomu doposud, odhalila další faktory duševní újmy pozorované osoby a připravila tím i půdu pro racionálnější terapii, odstraňující její příčiny? Logika zpracování informací cestu nabízí.

58


Budeme-li vycházet ze základní teze, která stojí v nadpise této kapitoly, že fakta jsou bezesporná tvrzení, budeme také pro takový výrok hledat jednak opodstatnění a stejně tak možný vzorec pro zjednodušený zápis. Za větu: fakta jsou bezesporná tvrzení dosadíme klinicky zjistitelný faktor: klient si stěžuje na psychicky nepříjemné vnímání vlastních emocí. Toto tvrzení je sice subjektivní, ale průkazný je

dále

např.

klientův

způsob

neovládavé

gestikulace, mimiky, nesouvislé řeči, rozbíhavosti myšlenek, začervenání v obličeji, celkový neklid atp. Fakt, že se klient nachází ve fási rozrušení je tímto bezesporný. Náš vzorec proto může mít podobu Whitehead – Russellova

zápisu:

|-p

(tvrdíme

p),

klient

je

rozrušený. Subjektivně prožívané a z chování i celkového

dojmu

vycházející

znaky

klienta

se

slučují v obecně formulovatelném závěru. Tyto znaky jsou nepřevoditelné - - náleží pouze této osobě,

tudíž

bezespornost

tohoto

faktu

navíc

umocňuje i to, že takový fakt je sbebepotvrzením: p ↔ q (rozrušení = nepříjemné emoce; nepříjemné emoce = rozrušení). Ve slovním podání rozlišujeme mezi

subjektivním

presentací,

prožitkem

pozorovatelným

a

jeho

chováním

vnější klienta.

Logicky formulovaný zápis nám však může tento rozdíl setřít. Tím vyplyne pravidlo identity.

59


Stejně tak v matematické logice můžeme tento výrok a jeho zápis rozšířit o novou veličinu, když budeme

k

danému

zjištění,

že

„tvrdíme

p“

přiřazovat následníka v jeho plném a nikoliv jen částečném

(“)

významu,

jenž

nám

tak

z jednoduchého výroku utvoří výrok složený, tj., že: p implikuje q, např., že: („neuróza navozuje stav duševní nerovnováhy“). Vidíme, že pro p a q nemusí být splňovány podmínky jako pro neurósu, případně pro stav duševní nerovnováhy, které definují

diagnostické

manuály,

nebo

obecná

psychologie. Vycházíme zde pouze z toho zjištění, že existují logické operace jako, že: p implikuje q a v souvislosti s danými zjištěními, tak můžeme tuto formální

kategorii

použít

jako

pravidlo,

podle

kterého se řídíme v konečné fási verifikace. Jenže, co když lze stejného zpracování použít i jiným způsobem a výsledek bude stejně, i za takto nových podmínek pravdivý? Např., použijeme-li funkce: jestliže p, potom q (tedy, antecedent a konsekvent). Za takových podmínek se přeci jen situace

poněkud

liší

od

předchozí.

Budeme-li

vycházet z prvního příkladu (p implikuje q) tak jsme v situaci, kdy přímo z p plyne q jako nutný následník. Kdežto v případě druhém (jestliže p, potom q) tento následník neplyne nutně, ale pouze jako varianta z blíže neurčeného počtu možností.

60


Příklady : 1. z neurózy plyne špatná nálada (p implikuje q); 2. jestliže

je

někdo

neurotický,

potom,

má

špatnou náladu (jestliže p, potom q). Oba

uvedené

příklady

vychází

ze

základní

pravdivostní hodnoty, a sice, že něco tvrdí. Zatímco u první formulace můžeme vidět, jak lze jednoduše, ale přesto nikoliv zcela zřetelně vyjádřit funci logické operace, tak u

druhého příkladu nám

oprávněně připadá zpracování celé výrokové funkce srozumitelnější,

protože

již

nevyjadřuje

pouze

funkci samu, ale také ukazovací zájmeno, čímž „oživuje“ celý průběh logické operace směrem k nějaké osobě („někdo“ – „má“). Tím ovšem celá věc nabývá na novém pozadí. Jde totiž o to, že hovoříme-li o funci, tedy o něčem, co aktivně působí, tak v tomto případě i přes to, že je stále zachovávána její sebeidentifikační kvalita, a to, ve tvaru, kde platí, že: ƒ (p) ≡ ƒ (q). Potom lze vyvodit i následující závěr, kde lze tvrdit p, stejně jako lze tvrdit q: (|- p > ~ q ). Novou řadou tvrzení je následně výrok, který v zápisu zní takto: p > q = ~p v q. V uvedené disjunkci, vycházející z vyloučení jedné z premis (v tomto případě je to: ~p) můžeme vidět názorně

61


přechod

přímé

logiky

v

logiku

nepřímou.

V diagnostice psychických poruch má zastoupení u depresivních potíží. Příklad:

manické

a

depresivní

stavy

jsou

založeny na aktuálním působení pouze jednoho z nich, (nemohou působit oba současně). Poznámka: u obsedantně kompulsivních poruch, kde se podobná distinkce rovněž nabízí, jde však o kauzální

postup,

který

s

tímto

disjunktivním

modelem nemá nic společného, protože obsese (vtíravá

myšlenka)

je

následným

motivem

(příčinou) kompulsivního jednání, jdoucího jako příčina a následek v řadě za sebou. Jak tedy můžeme pozorovat, logické operace jsou

v

zásadě

na

principu

naší

zkušenosti

formulované ideje. Tedy, odraží subjektivní hlediska vyznačovaná

ve

znakových

soustavách.

V pychologii umožňují zjednodušeným způsobem navozovat vztah mezi pozorovanou skutečností a subjektivními závěry, které z tohoto pozorování vyvozujeme. Chování a prožívání klienta má v logice vztah vnější

skutečnosti

k

metodickému

usuzování

subjektu. Metodickému potud, že se závěrečné soudy

ověřují

odpovídajícími

s na

logicky otázku,

utvořenými zda

tyto

zápisy, závěry

s pozorovanou skutečností souhlasí. Pro každodenní

62


chování platí spíše to, že je vnějším pozorovatelem vnímáno jako chaotické, iracionální. Pro

psychologa

je

ovšem

stejné

chování

předmětem výzkumu, pozorování a popisu faktorů, které

lze

interpretovat

jako

cestu,

odhalující

zákonitosti takového chování. Taková tvrzeními,

fakta která

jsou platí

potom pro

bezespornými

tu

část

logické

vykazatelnosti, jež náleží jen této sféře poznatků a netvrdí

nic,

co

by

bylo

mimo

tento

rozsah

klasifikace. V

logické

opraci

musí

být

zachován

tzv.

konstrukt. Jedná se o to, že jako systém operačních pravidel musíme přijmout fak, hledat k jedné a téže formuli další varianty zápisu,

abychom stupeň

tvrzerní přiblížili maximě pravdivosti.

Příklady: p . g = ~(~p v ~q) p≡q=pvq.qvp

V prvním případě to znamená, že je provedena operace, kde platí, že když ne-p tak i ne-q, pokud p a q; v případě druhém dále potom platí, že jsou-li si p a q ekvivalentní musí být k sobě ekvivalentní také veškeré střední (vnitřní) a vnější členy z nichž je logická operace (výrok) poskládána:

63


1. Jestliže platí, že neurósa je potlačený konflikt, potom není pravda, že bez neurózy neexistuje konflikt;

2. Jestliže

neurósa

je

ekvivalentní

konfliktu,

potom neurósa nebo konflikt jsou vyjádřeny v konfliktu nebo neuróse.

Zde tedy vidíme, že se může zdánlivě jednat o jakýsi druh logického vyplývání, který má charakter kauzální podmíněnosti. Ovšem to by byla chyba, pokud bychom celou problematiku logických operací chápali pouze tímto způsobem. Logické vyplývání nemá totiž nic společného s kauzalitou, ale jeho podstatou je argument. Tak za argument můžeme dosadit např. výraz „neurósa“, argumentem

výraz

„konflikt“.

stejně jako je Logickou

operaci

provedeme tak, že slovo „neurósa“ nahradíme znakem p a slovo „konflikt“ znakem q. Dále se dohodneme, že budeme používat spojky jako druhy vazeb mezi znaky, které jsme určili, jako např.: ƒ, >, ~, ≡, ↔, ≠, atd. Tímto způsobem dosáhneme toho, že nám do výroků, jako soudů nebude pronikat asociační obsah, rušící esenciální kvalitu sdělení a naopak se zvýrazní pouze vztahy mezi znaky, kterými chceme dosáhnout výpovědi jako: „je pravda“ nebo „není pravda“. 64


Diagnostické manuály vychází z tvrzení, které říká, že pro stanovení psychické choroby musí být splněna kritéria. Tedy, jedná se o jakýsi druh vylučovací metody. Jak potom s tímto souvisí logika? Předně tím způsobem, že u každé techniky vyloučení musí existovat z opačné strany důvody pro to, aby k takovému vyloučení mohlo dojít. Jestliže tvrdíme „p“ potom je vyloučeno tvrzení „ne-p“. Ovšem pravdivostní funkce je zachována. A obráceně

je

situace

identická.

Tudíž

vždy

zachovávaná pravdivostní funkce (formule), potom může znít, jako podle známého modelu, že: pláče nebo nepláče; p v ~p (p nebo ne-p). Fakta jsou tedy, bezesporná tvrzení. V logice nám jde o to, ověřit jejich bezespornost tzv. logickým vyplýváním, k jehož naplnění vede cesta skrze seřazování argumentů, jejich propojováním logickými pravidly v celky, kterým říkáme soudy.

==========

==========

==========

65


© Jiří Adamec

PSYCHOLOGIE LOGIKY Interpretace z „Principia mathematica“ A.N. Whiteheada a B. Russella Neprodejný výtisk. Filosofický seminář – katedra teorie Brno 2008 Lidická 79, 602 00

66


JIŘÍ ADAMEC (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien.

PUBLIKACE 1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7). 2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X). 4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6). 5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6). 7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0). 8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9). 9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005. 10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X). 12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3). 13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5). 14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1). 15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8). 16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6). 17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007. 20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007. 21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007. 22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6). 23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9). 24. Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3). 25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008. 26. Průvodce po Spisech H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0). 27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7). 28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). 29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6). 30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3). 31. Pychologie logiky v „Principia Mathematica“ Whiteheada a Russella, Brno 2008/9. V letech 1996 až 2001 publikoval dalších asi sto odborných a naučně populárních článků jako literární zpravodaj sobotní přílohy brněnského deníku ROVNOST a příležitostně i do dalších tisků v ČR a Kanadě.

ISBN 978-80-87234-02-0

67

PSYCHOLOGIE LOGIKY FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE. Jiří Adamec

Recommend Documents