Vyšší odborná škola pedagogická a sociální, Evropská 33, Praha 6 Předmět: Gerontologie
Psychické změny ve stáří
8. 11. 2006
Michaela Molková 3A SOP
1
ÚVOD Stáří je období života, kterému se nikdo z nás nevyhne, pokud se ovšem nestane nějaká nepředvídatelná událost a my nezemřeme dříve, než do této fáze života dospějeme. Dnešní postoj společnosti ke starým lidem je spíše negativní. Nastala doba spěchu, produktivity a peněz, a do té bohužel staří lidé příliš nezapadají, protože už jsou většinou ekonomicky neproduktivní a spíše nás zdržují. Proto jsou odsouváni do domovů důchodců, pečovatelských domů a různých penzionů, kde je o ně postaráno a jejich potomci se mohou věnovat sami sobě a svým dětem, protože v tom vidí stále ještě nějakou budoucnost. Kdežto jejich rodiče už jen tzv. „čekají na smrt“, a to už jim žádnou budoucnost nepřináší. Mýtus, že staří lidé už nám nemohou nic dát a jsou nám spíše na obtíž je ale mylný a bohužel velmi smutný. Vždyť tito lidé celý život tvrdě pracovali, aby uživili sebe a svou rodinu, a tak přinášeli užitek i celé společnosti. Teď když jsou staří tak si zaslouží odpočinek a klid a to, aby se po tak dlouhé námaze zase staral někdo o ně a oni mohli důstojně a stále milováni odejít z tohoto světa. Odpočinkem a klidem ovšem nemyslím již zmíněné odsunutí do nějakého „ústavu“, kde budou pouze pasivně „vegetovat“. Vždyť i staří lidé mají stále své zájmy, jsou stále inteligentní, touží po aktivitě a dokud mohou a chtějí, tak by si měli užívat života, ovšem k tomu musí být mladší společnost tolerantní, otevřená a samozřejmě nápomocná. Je pravdou, že s příchodem stáří se náš život mění téměř od základů, např. opouštíme zaměstnání, které jsme měli rádi, naše děti odcházejí z domova, pokud ještě neodešly, do života vstupují vnoučata, už nevypadáme tak svěží, ale stáří je na nás vidět, už nejsme tak fyzicky zdatní, u některých našich dlouholetých přátel se objevují závažné choroby a oni postupně umírají, my máme strach, že zemřeme také, musíme si najít nové zájmy, změnit režim dne, nějak vyplnit hodiny, které jsme dříve strávili v zaměstnání, najít si nové koníčky a zájmy, protože na ty předchozí už nemáme tolik fyzické síly, musíme více šetřit, protože naše příjmy už nejsou takové jako dřív, musíme častěji chodit k lékaři na různá vyšetření. Ale pořád jsme lidé jako všichni ostatní a to se nikdy nezmění. Dříve byl postoj ke starým lidem poněkud odlišný, ve Spartě házeli neproduktivní staré a nemocné ze skály, ale naopak některé přírodní národy považovali „stařešinu“ za nejuznávanějšího člena svého kmene (tomu je tak u některých přírodních národů dodnes). Člověk ve stáří prochází mnoha změnami: fyzickými, psychickými i společenskými. Já se v této práci budu zabývat těmi psychickými změnami. Kdyby mladší generace braly tyto změny v úvahu jako běžný lidský proces, nemusely by na staré lidi pohlížet tak negativně, ale pochopily by, že tak je to „normální“. 2
POJEM AGEISMUS Jak už jsem v úvodu zmiňovala, dnešní postoj společnosti ke starým lidem je spíše negativní, z toho plyne pojem ageismus, což znamená „obecně sdílené přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří a projevuje se podceňováním, odmítáním, event. až odporem ke starým lidem.“1. Z toho vyplývá symbolická i faktická diskriminace starých lidí. Podle tohoto pojmu jsou považováni za méněcenné všichni staří lidé bez rozdílu. Z toho vyplývá i tendence společnosti staré lidi izolovat, aby nepřekáželi a nezdržovali. Přijetí stáří To, jak který člověk přijme své stárnutí a stáří je velmi individuální, někdo může přijmout tuto fázi života realisticky a s klidem a někdo se s tím velmi těžko smiřuje mnoho let a nechce si takový fakt připustit. To jak člověk zvládne stárnutí závisí na schopnosti a motivaci aktivizovat přiměřené a účelné obranné mechanismy. Vágnerová rozlišuje pět modelů akceptace stárnutí: 1. Ten nejlepší způsob je, že člověk své stáří akceptuje reálně, je optimistický, aktivní a hledá způsoby, jak tuto situaci přijatelně zvládnout. 2. V dalším případě může být člověk sice realistický a přijatelně optimistický, ale zároveň je pasivní, nevadí mu závislost na ostatních. Takoví jedinci mívají nízké sebehodnocení, nechtějí projevovat žádnou aktivitu, protože to pro ně nemá smysl, ani jim nezáleží na tom, jak vypadají. 3. Dalším způsobem chování může být odmítání akceptovat skutečnost, že stárneme. Takový lidé bývají aktivní, dávají najevo svou soběstačnost, snaží se, aby nevypadali jako starci a odmítají pomoc okolí. 4. Potom může být člověk realistický a zároveň pesimistický, stáří považuje za katastrofu. Tito lidé občas reagují nepřiměřeně, mohou být agresivní, i autoagresivní, i když bývají aktivní, může se u nich projevovat i hostilita k okolí. 5. Krajní reakcí na stáří může být rezignace a pesimismus. Lidé, kteří takto reagují bývají depresivní a pasivní, neočekávají už žádná pozitiva ve svém životě. Takováto reakce může být i důsledkem zhoršení tělesného stavu.
1
Vágnerová. M.: Vývojová psychologie. Portál. 2000.
3
DEFINICE STÁŘÍ Definovat stáří není vůbec jednoduché, můžeme na to pohlížet z mnoha hledisek. Můžeme se zaměřit na charakteristiky, které jsou dlouhodobě u starých lidí pozorovány, tyto charakteristiky můžeme dále dělit na znaky: vzdálené efekty stárnutí, které lze přičíst událostem, které se staly třeba v dětství člověka, dále na časově blízké efekty stárnutí, které se staly v nejbližší době (např. zlomenina nohy a z toho vyplívající omezení při chůzi). Také můžeme mít univerzální znaky stárnutí, které sdílejí všichni staří lidé, např., vrásky. Naopak probabilistické znaky stárnutí jsou pro stáří také charakteristické, ale nejsou pravidlem, např. artróza. Také není pravidlem, že v určitém věku začnou všichni lidé stárnout, nikdo nezestárne přes noc, pro vědce není snadné určit dobu, kdy můžeme člověka definitivně považovat za starého. Nejběžnějším měřítkem stárnutí je tzv. chronologický věk, tedy reálný (kalendářní) věk člověka. Chronologický věk pro stáří se v různých společnostech liší, pohybuje se mezi padesáti a sedmdesáti lety. Jiným měřítkem může být sociální věk. Od určitého biologického věku společnost očekává určité chování. Dnešní společnost očekává např., že lidé, kteří překročí tzv. důchodový věk, odejdou z pracovního procesu do ústraní a budou se chovat klidně a usedle. Některé primitivní společnosti považují stáří za odměnu za zbožný život. Vágnerová dělí stáří na rané od 65 do 75 let a na pravé stáří od 75 let výše. Erik Erikson ve svém díle Osm věků člověka dělí vývoj člověka do osmi období, poslední z nich je právě stáří, které nazývá „integrita já proti zoufalství“ – integritou já je myšleno, že ve stáří by se měl člověk smířit se svým životem, který doposud proběhl, protože teď už se toho nedá příliš změnit. Zoufalstvím Erikson míní strach ze smrti, který je ve stáří samozřejmě opodstatněný. Pokud se člověk se svým životem smířil a je s ním spokojený, nemusí se smrti tolik bát. ZMĚNY PSYCHICKÝCH FUNKCÍ V OBDOBÍ RANÉHO STÁŘÍ Biologicky podmíněné změny Biologicky podmíněné změny mohou být buď pouhým projevem stárnutí, jako je např. celková pomalost, obtíže s pamětí, takové změny jsou zcela normální a přiměřené věku. Pak to ale mohou být změny vyvolané chorobným procesem, které už nemůžeme hodnotit jako běžný důsledek stárnutí. Během stárnutí dochází k funkčním i strukturální změnám
4
mozku, což se projevuje i v psychice. Např. klesá celková hmotnost mozku, tloušťka mozkové kůry a zvyšuje se objem mozkových komor. Psychosociálně podmíněné změny Během stáří dochází k poklesu funkčních rezerv, zhoršení adaptačních schopností, inteligence, to všechno můžou ovlivňovat různé psychosociální faktory, jako je např. kohortová zkušenost – to znamená, že příslušníci stejné generace mají podobnou sociální zkušenost, během života byli zatíženi stejnými makrosociálními traumaty a stresy, proto i jejich průběh stárnutí je podobný. Dále může psychické změny ovlivňovat individuální životní styl a různé návyky. Chování starých lidí ale může ovlivnit i postoj společnosti, který je může tlačit např. do pasivní role. Staří lidé tak přijímají určitý model chování, jehož důsledkem je stagnace a úpadek kompetencí. ZMĚNY POZNÁVACÍCH PROCESŮ S příchodem stáří se postupně mění i poznávací procesy, a to zvláště v oblastech, které slouží k zaznamenávání, ukládání a využívání informací. Změny aktivační úrovně Čím je člověk starší, tím jsou jeho reakce i on sám celkově pomalejší. Jeho zpracování informací a rozhodování mu trvá déle než dříve. Zátěží pro něj je už jen samotný fakt, že se musí o něčem rozhodnout. Tuto pomalost připisujeme biologickým změnám, ale i k psychogenní zátěži jako je např. podnětové strádání dané sociální izolací. S pomalostí přichází u starých lidí i vyšší unavitelnost. Tato pomalost může mít ale i kladný charakter v tom, že jsou lidé rozvážnější a trpělivější než byli dřív. Změny v oblasti orientace v prostředí Ve stáří se také zhoršuje zrakové a sluchové vnímání, což může ovlivňovat i ostatní poznávací procesy. Člověk se tak musí více soustředit, aby z okolí pochytil všechno co potřebuje. Zrakové i sluchové vnímání lze dnes kompenzovat pomůckami. Brýle už jsou dnes ve společnosti celkem běžné a člověk si na ně snadno navykne, ale naslouchadlo už člověka více stigmatizuje a je mnohem těžší si na něj zvyknout, protože občas můžeme při zesílení zvuku slyšet i různé šumy, které starého člověka samozřejmě ruší a dráždí. Pro člověka přináší omezení zrakového a sluchového vnímání větším zatížením pro pozornost, proto bývá unavenější. S tím jsou spojené i emoční reakce, jako např. napětí, sklon k afektivním
5
výbuchům, úzkost, deprese. Aby se vyhnuli nepříjemnostem, tak se někteří staří lidé izolují od společnosti, rezignují na činnosti, které jsou pro ně dnes obtížnější než byly dřív. Špatný zrak a sluch může také starým lidem komplikovat komunikaci s okolím, může u nich vyvolávat podezíravost a vztahovačnost. Moje 81letá babička se vůbec nechce účastnit aktivit pro seniory pořádaných obcí ani jiných aktivit, kde se mluví a poslouchá, protože špatně slyší a nechce nutit okolí, aby na ní křičelo. Má doma naslouchadlo, ale to nikdy nepoužívala, protože neměla trpělivost, aby si na něj zvykla. Odložila ho po pár dnech používán se slovy, že jí zvoní v uších a bolí hlava a o další alternativy už se potom nezajímala a raději se izolovala od společnosti. Obtížnost učení a úbytek paměťových kompetencí Dalším běžných projevem stárnutí jsou poruchy paměti. Takový problém lidé očekávají, protože ho vidí u starších generací, ale obvykle to není tak hrozné, jaké očekávali. „Ve stáří dochází k celkovému útlumu a zpomalení všech paměťových procesů: ukládání i vybavování.“1 Zpracovávání i uchovávání informací se zhoršuje. Nejvíce je postižena epizodická paměť – týká se osobní zkušenosti, projevuje se to tak, že si např. člověk nemůže vzpomenout, zda si vzal dnes pilulku. Ale sémantická paměť – týká se obecných znalostí, bývá obvykle trvalejší, může sloužit jako základ pro další učení a kompenzační mechanismus. Proto staří lidé s oblibou vyprávějí historky z mládí zkrášlené vzpomínkovým optimismem, často je vyprávějí stále dokola, aniž si uvědomují, že je jejich okolí již zná. Pokles paměťových schopností je ovšem individuální, není pravidlem, že se ve stáří zhorší paměť úplně každému. Je prokázáno, že úbytek paměti nezávisí pouze na biologických změnách. U lidí s nižším vzděláním, kteří procházejí častými životními stereotypy, funguje paměť hůře. Naopak u lidí, kteří svou paměť trénují, jim funguje mnohem déle. To aby paměť člověku fungovala je důležité i pro uchování jeho osobní identity. Pokud nepozná své okolí, neví kdo je a nepamatuje si svou minulost, tak svou identitu ztrácí. To je důsledkem patologického procesu a obvykle to vede k těžké demenci. Změny intelektových funkcí U změn intelektových funkcí závisí na mnoha biologických i psychosociálních faktorech, je to velmi individuální.
1
Vágnerová. M.: Vývojová psychologie. Portál. Praha. 2000
6
Vliv mají dědičné dispozice, jak na předpoklad rozvoje intelektových schopností, tak na rychlost a míru úpadku těchto schopností. Vliv na intelekt má také dosažené vzdělání jedince, jeho způsob života a různé osobnostní vlastnosti, které ovlivňují uchovávání intelektových schopností. „Staří lidé si uchovávají schopnost používat dříve osvojené znalosti a způsoby uvažování.“1 Při úbytku je více postižena tzv. fluidní inteligence, která slouží ke zpracovávání nových informací a hledání nových řešení. Ovšem lépe se zapamatovávají znalosti, které člověk získal dříve, zafixované strategie uvažování a naučená řešení různých známých situací, tuto inteligenci nazýváme krystalickou. Starý člověk se také špatně přizpůsobuje novým věcem, protože hůře chápe nové situace a obtížně se čemukoli novému učí. Proto staří lidé změny většinou odmítají a rezignují na ně, přestože se jejich okolí mohou tyto změny zdát pozitivní. Zaběhlý stereotyp a rutina pro ně není tak náročný, jako učit se novým neznámým věcem. ZMĚNY REGULAČNÍ PROCESŮ Typickým znakem stárnutí je také zpomalení a oslabení většiny regulačních funkcí, což vede ke snižování adaptability a k narušení odolnosti vůči zátěžím. „Tato změna nepostihuje jen biologickou složku organismu, ale i psychické regulační funkce. Zhoršení v oblasti autoregulace může mít i sociální příčiny.“1 1) Změny emočního prožívání a emoční reaktivity Změny emočního prožívání mohou zapříčinit různé somatické změny, jako např. výkyvy krevního tlaku, ale mohou je ovlivňovat i psychogenní faktory. Projevem je větší citová labilita starých lidí a problémy s ovládáním svých emočních projevů. Lidé ve stáří mají větší sklon k úzkostem a k depresím, bývají tak více emočně ovlivnitelní. Tyto změny a výkyvy emočního ladění mohou ovlivňovat i ostatní psychické funkce: např. pozornost, paměť, rozumové schopnosti, apod. 2) Změny vůle Snížena bývá často aktivní vůle starého člověka. Ten se obtížně, pomalu a nerad rozhoduje. Jeho chování se projevuje jako ulpívavé a tvrdohlavé. Když už se člověk rozhodne, tak mívá problém svoje rozhodnutí efektivně realizovat. Naopak pasivní vůle, což
1
Vágnerová. M.: Vývojová psychologie. Portál. Praha. 2000
7
znamená stálost, vytrvalost a trpělivost, bývá u starého člověka často ještě silnější, než byla v jeho mládí. Ve stáří už člověk nemá také takovou potřebu změny jako mladí lidé, ale naopak u něj stoupá potřeba jistoty a stability. Člověk se ve stáří koncentruje spíše na své potřeby, jejichž zaměření a subjektivní význam se mění. Snižuje se potřeba stimulace – člověka dráždí a unavuje větší intenzita nebo nakupení podnětů. Snižuje se také potřeba učení a starý člověk dává přednost spíše stereotypu. Zvyšuje se potřeba jistoty a bezpečí. Odchodem do důchodu může být frustrována potřeba seberealizace – tomu se starý člověk může bránit vykonáváním různých aktivit a zdůrazňováním své minulé činnosti. Proto většinou staří lidé často mluví o svých dřívějších úspěších, pomocí vzpomínek alespoň symbolicky uspokojují svou potřebu seberealizace. Starý člověk má také potřebu otevřené budoucnosti a naděje – je zde strach z nemocí, z opuštěnosti a ze smrti. ZMĚNY OSOBNOSTI STARÝCH LIDÍ Změny osobnosti se ve stáří nejčastěji projevují ve zdůraznění některých vlastností, což mění projevy chování člověka. Tyto změny jsou obvykle okolím sledovány jako negativní, ale není tomu tak vždy. Tím, že člověku ubývají kompetence, se u něj snižuje sebedůvěra a zvyšuje se nejistota, to se může projevovat jako zvýšená opatrnost, nerozhodnost a puntičkářství. Změna emotivních vlastností u starého člověka se může projevovat zvýšenou bázlivostí, úzkostností a sklonem k nespokojenosti. To, že starý člověk už nedostačuje a občas ani nerozumí mladším generacím může měnit vlastnosti, které se projevují ve vztahu k lidem, např. „egocentrismus, který se často jeví jako sobectví, akcentovaná extroverze, která se může projevit jako familiárnost a dotěrnost, dále podezíravost a vztahovačnost, nesnášenlivost, lakota či prohloubená introverze, vedoucí až k samotářství a odmítání kontaktu.“1
1
Vágnerová. M.: Vývojová psychologie. Portál. Praha. 2000
8
PSYCHICKÉ ZMĚNY V OBDOBÍ PRAVÉHO STÁŘÍ V období pravého stáří, tedy podle Vágnerové v období po 75. roce života jsou změny v psychice člověka závažnější, než v předchozím období. Starý člověk, pokud neonemocněl do této doby, tak má nyní ještě větší možnost, že onemocnění nějakou chorobou, jak psychickou, tak fyzickou typickou pro stáří. Jedním z problémů mohou být arteriosklerotické změny, které postihu asi 90% lidí starších 75 let. Tyto potíže se projevují změnami emočního prožívání, unavitelností, zhoršováním paměti a koncentrace pozornosti. Starý člověk je pak citlivější ke všem zátěžím a změnám, obtížně se rozhoduje. Z těchto problémů vyplývá větší úzkost a nižší sebedůvěra. Z hlediska okolí jsou takto postižení senioři zvýšeně dráždiví, mrzutí, netrpěliví a nesnášenliví. Pokud se stav nemocného zhoršuje, zhoršuje se také jeho riziko mozkové příhody a z té vyplývající zhoršení psychických funkcí, někdy dochází až k vaskulární demenci. Pokud starého člověka postihne cévní mozková příhoda, může u něj nastat např. afázie – což je porucha řeči, člověk přestává rozumět psané i mluvené řeči a těžko hledá slovní výrazy pro to, co by chtěl sdělit. V nejhorším případě může přestat mluvit úplně. Dalším důsledkem může být agnozie, kdy nemocný není schopen poznat dříve známé objekty a apraxie, kdy jsou postiženy motorické dovednosti, nemocný se např. nedovede sám obléknout. Takovéto změny v člověku vyvolávají deprese. Podle Preisse je pouze 50% starých lidí schopno tyto změny kriticky hodnotit. Dalším velkým problémem, který postihuje lidi v pokročilém stáří, je demence. Prvním příznakem demence obvykle bývá zhoršování paměti. Později už člověk není schopný ani rozpoznat známé okolí, je dezorientovaný, nepoznává známé osoby a nepamatuje si ani staré a dostatečně zafixované informace. Pozdější projev demence je bradypsychismus, kdy postižený ztrácí schopnost logicky uvažovat. Dalším projevem jsou osobnostní změny, zhoršení kontroly emocí, sociálního chování a redukce zájmů. Tyto změny se projevují např. citovou labilitou, nepřiměřenou podrážděností, depresivitou nebo apatií. Z hlediska změn osobnosti může být člověk nápadně sobecký, nedostatečně empatický nebo bezohledný, přesto že takový nikdy dříve nebyl. Někdy může dojít i ke změnám v oblasti sexuality nebo jídla, což je společností velmi špatně akceptováno. Literatura uvádí, že demencí je postiženo až 20% lidí nad 80 let, nejčastěji to bývá atroficko-degenerativní demence, do které patří Alzheimerova choroba nebo demence vaskulárního typu. Staří lidé bývají také často neurotičtí, což může být projevem velké zátěže a nezvládnutelných změn nebo ztrát (např. partnera). Depresivita se může projevovat 9
strachem, úzkostí, pocity bezmocnosti. V tomto věku člověk prožívá mnoho stresů typických pro stáří, mnohem méně potom prožívá radostí, protože většina změn, které s tímto věkem přijdou, je negativních. U lidí nad 65 let se zvyšuje počet dokonaných sebevražd, ještě více se tento počet zvyšuje po dosažení 75. roku. Sebevraždu staří lidé většinou dlouho připravují a plánují. Řeší tak negativní události, např. ztrátu svého dlouholetého partnera nebo samotu. Už nemají motivaci tyto problémy řešit, cítí beznaděj a rezignují na svůj život.
10
LITERATURA 1. VÁGNEROVÁ. M.: Vývojová psychologie. Portál. 2000. 2. STUART-HAMILTON. I.: Psychologie stárnutí. Portál. 1999. 3. www1.osu.cz
11
