Z k u š e n o s t i
PSYCHICKÁ A MORÁLNÍ PODPORA ČLOVĚKA V KONEČNÉ FÁZI ŽIVOTA Květa Železná MOTTO: .. Všichni jsme prosili nějakou bolestnou ztrátu. A ti, co nezažili tragédii tohoto druhu. prožili pravděpodobně něco jiného, nebo je ještě něco čeká. pokud budou žil dost dlouho a budejim na někom záležel. " Harold Kushner Do kurzu psychosociálních věd mé, bankovního úředníka, přivedla touha po hlubším poznání „posledních věci člo\ éka". Pokud se ovšem nad tím opravdu zamyslím, nejsem si tak docela jistá, jestli to více nebyla touha odpovědět si sama sobě na četné otázky, které mé již roky provázejí, touha po odpuštěni, možná zproštění viny. V neposlední řadě takc hledám způsob, jakým sdělit svému okolí v podstatě ncsdělitelné. V těchto řádcích stále ještě váhám, zda mi přísluší psát tuto práci - nemám téměř žádné zkušenosti s nemocnými. Piši pouze na základě svých vlastních pocitů a prožitků a způsob vyjádřeni bude naprosto laický. Berte tedy, prosím, následující věty spíš jako potřebu osobni zpovědi. Život pro mě byl velmi dlouho příjemným uspokojováním vlastních potřeb. Zdraví bylo samozřejmostí. Nebyla jsem nikdy příliš bohatá ale také jsem nebyla
chudá a vše běželo jaksi samo. Až jednoho krásného dne vstoupila do mého života manželova nemoc a smrt a do několika let jej obrátila v zhůru nohama. A pokud mám možnost hodnotil události již s odstupem, stále ještě mám pocit, že mi přece jen - ač se to na začátku nezdálo - přinesly i hodně pozitivního. „Skutečnosti živ ota a smrti jsou neutrální. Teprve tím, jak na ně reagujeme, dáv áme utrpení bud' pozitivní, nebo negativní význam", píše Harold Kushner ve sv é knize Když se zlé věci stávají dobrý m lidem. Pří čteni této knihy jsem se zamýšlela nad tím, co je vlastně v životě zlem. Mám na mysli rovinu osobni, rovinu zcela průměrného člověka jako jsem já, v době míru a v demokratické společnosti. V čase našich babiček žili lidé podstatně skromněji a tíha života na ně dopadala konkrétněji. O těžké živobytí se museli starat všichni členov é rodiny a na nic jiného mnohdy nezbýval čas. Problémy, které určitě vznikaly, řešili naši předkové s jistou dávkou víry a pokory. Pokud přišla nemoc, lékař nebyl každému finančně dostupný a nezřídka musela rodina za jeho návštěvu obětovat celé úspory. A tak bylo v zájmu každého se o své zdraví starat. „Naši dědečkové si celou
zimu máčeli nohy v horké vodé a vědéli. proč to dělají", řekla mí jedna lékařka. Od jiné jsem se setkala s myšlenkou, že dřiv bylo v rodinách hodné dětí a jaksi se „počítalo" s tím, že nějaké umře. Tento názor mnou, pravda, trochu otřásl, ale smrt jako jediná jistota, ač nevítaná, patřila dřiv do života zcela samozřejmé. Pokud prišla, byla to vůle Boží a byla přijímána s láskou a pokorou. Lidé si v neštěstí pomáhali a v dobrých dnech se spolu radovali. Nechci vztahy našich předků zjednodušoval ani idealizovat. Také nechci, abychom se vraceli „zpátky do jeskyně". Myslím, že bych v ni ani dlouho nepřežila. Ale také si myslím, že jistou dávku pokory a životní skromnosti budeme muset nalézt, abychom dokázali opět spokojené žit. Záměrně píši „opět spokojeně", protože mám v poslední době pocit, že otázka .Jak se máš?" zvedne stavidla stížností, na cokoliv si jen vzpomeneme. Dnes nás sice ohrožuje daleko více skutečnosti, než ohrožovalo naše předky, ale tyto skutečnosti nemají až tak konkrétní dopad. Možná máme nad hlav ami ozónovou díru a za humny zahrabané jaderné hlavice, aleje velmi málo lidi, kteří mají hlad. Myslím, že není nikdo, kdo by neměl oblečeni, a protože nemáme opravdu vážné problémy, tak si je přiděláváme, hnáni nesnesitelnou touhou ve všem se vyrovnat svým bližním. Svým lépe hmotně zabezpečeným bližním. Všichni zvyšujeme své požadavky, stěžujeme si na práci, na počasí, na životni úroveň, na členy rodiny, na mládí, které se pomalu ztrá-
cí. Každý táhne svou vlastní válečnou výpravu, takže se bojuje ve všech životních rovinách . Žijeme pro požitky a život sám necháváme jaksi stranou. Lékař je dostupný všem a navíc zcela zdarma, tak nač se příliš namáhat. Úžasné reklamy nás denně utvrzují v tom, že právě tyto zázračné pilulky vyřeší všechno, nejlépe bez našeho přičinění. Stačí jen spolknout... A pokud vstoupí do našich domovů smít, bereme ji téměř jako bezpráví, odmítáme nutnost lidské konečnosti, a v důsledcích toho se stávají umírající a pozůstali mnohdy osamělými ostrovy v naší blahobytné společnosti. .. V čem je ledy chyba, když přece všichni touii po šľastném životě? V tom, že jej zaměňuji s prostředky k němu, a tak se vzdaluji od toho, k čemu se chtěli přiblížit... " L. A. Seneca Zdá se. že jsem hodně odbočila od tématu. Zdánlivě. Ráda bych v následujících řádcích došla k tomu, jak pomíjivé jsou hodnoty, kterými se snažíme zaštítit své životy. Jednou každý z nás všechno opustí a zůstane mu jen láska a porozumění druhých- Jak málo nám stačí k prožíváni opravdového štěstí. A mnohdy to začínáme chápat. až když už je skoro pozdě. Škoda. Docházím jako dobrovolnice do hospice. Chodím tam ráda. Vždy, když se za mnou zavřou vchodové dveře, mám pocit. že jsem v jiném světě. Interiér domu je mile vyzdoben, vládne tu klidná, 241!
přátelská atmosféra. Tady už nikdo nikam nespěchá. Věci tu maji svůj čas a řád. Pryč je věčná komedie našeho života. Člověk tu stojí odhalený ve své nahotě, protože všechno to, co „tam venku" sloužilo jako clona, zdá se být malé a zbytečné. Mé první setkáni s hospicem jakožto myšlenkou důstojného a doprovázeného umírání bylo na stránkách novin. Má vnitrní reakce byla negativní ...bim... jak tohle někdo může dělat. Otřásla jsem se a noviny odložila raději hodně daleko. Přesto, že jsem žila ve velké rodině a se smrti příbuzných jsem se setkávala od dětství, nikdy jsem neviděla nikoho umirat. Všichni mí blizci umírali v nemocnicích a byli to lidé starši sedmdesátí let. Brala jsem to jako normu. Ani ne do roka po tomto prvním setkáni s hospicem jsem sama stála na jeho prahu a strávila v něm jako „doprovázející" několik zcela paradoxně krásných, byť bolestných týdnů svého života. Tehdy jsem myšlenku i dům sám ocenila a místo původního „jak tohle někdo může dělat" nastoupil vjem ,jak je dobře, že tohle někdo dělá". Nedivím se. že většina lidí odváži své umírající bližní do nemocnice. Péče o člověka na konci jeho dnů je velíce, velice fyzicky i psychicky náročná. Skoro bych řekla, že bez podpory bližních se to ani nedá zvládnout, zejména je-li člověk v aktivním věku a musí při tom všem, mnohdy sám„na dně", ještě chodit do práce. Proto mi hospic připadá jako úžasný kompromis mezi možnosti být doma (kde
SZE
to někdy neni v naáich silách) nebo v nemocnici (kde nemůžeme se svým blízkým trávit 24 hodin denně). Umírající tu neni sám, má všechnu dostupnou péči a jeho nejbližši má možnost se ubytoval spolu s nim. A snad právě tím, že odpadá starost o tělo. kterou převezme ošetřující personál, maji lidé šanci plně se věnovat sobě navzájem a rozvinout tím své vztahy do netušené hloubky. Nebýt léto a dalších zkušeností z hospice. nikdy bych nevěřila tomu, jak rychle ubíhá čas v naprostém mlčení. Nikdy bych nevěřila tomu, že i nehybně ležící člověk, který' navenek není schopen komunikace, prožívá svůj vnitřní citový život. Jsem si jistá, že i v této situaci cílí stejně jako my, zatím živí, a stejné jako každý z nás potřebuje zájem, lásku, laskavý dotek... Toto poznání bylo pro mé svým způsobem šokující. Před časem jsem se rozhodla strávit část své dovolené službou v hospici. Pacienti v obrovských prostorách nám připadali trochu ztracení a trochu smutní. A tak jsme odpoledne po službě vzaly kytaru a udělaly jsme malé koncertní turné po pokojích. Úspěch byl obrovský. Nemocni, kteři byli ještě v relativně dobrém stavu, nám nadšeně tleskali a někteří si zazpívali s námi. Ale nejvétšim zážitkem pro mě byli pacienti, kteří už zdánlivě nekomunikovali. Pán, který ležel v zastrčeném pokoji na konci chodby, byl zcela nehybný a měl zavedenou sondu do žaludku, kterou mu byla podávána tekutá strava. Poprvé v životě jsem viděla člověka v takto neu-
těšeném stavu. Otočily jsme ho, natřásly mu deku a pak jsme se postavily do čela postele a tichounce jsme spustily „vyletěla holubička ze skály...'". Ani jsme nestačily dozpívat prvni sloku a tento pán hluboce vzdechl a po nehybných tvářích se mu tiše koulely veliké slzy. 1 z mých oči se draly slané kapičky. Co asi prožívá tento stále ještě živý muž v nekonečně dlouhých dnech, které trávi zcela bez hnuti a sám v přepychovém pokoji na konci chodby? Stačí mu, že jej někdo převrací, umývá a převléká mu postel? Od chvíle, kdy vítězná medicína prohrává a nastupuje pouze léčba bolesti, stává se pro nás nemocný umirajicim. A jakkoliv my, zatim relativné zdraví, nazýváme toto obdobi umíráním, pro pacienty je to stále ještě doba života. A jakou tento úsek jejich života bude mil podobu, to záleží z velké části i na nás. Jen na nás záleží, kolik jim věnujeme své prítomnosti, svého zájmu, své lásky. Jen na nás záleží, do jaké míry jim dáme pocítit, že jsou pro nás důležití a krásni a že je milujeme i v této situaci. A že jim dáváme svobodu opustit nás i tento svět. Snad opravu nejtéžši, co jsem mohla v hospici vnimat, byl pacient, kterému se na přáni rodiny lhalo. Jeho zmatené pohledy, otázky plné strachu, na které není možno odpovídat. .Jsem tady přece hlavně proto, abych se uzdravil..." Do jaké míry je milosrdná lež opravdu milosrdnou? Nemocného nechává v nejistotě... on stejně od jisté doby ví... a nás připravuje o možnost vyslovení dosud ne-
vysloveného, poděkováni za vše dobré a odpuštění toho, co se nám moc nepovedlo. Připravuje nás o chvíle rozloučení, které jakkoliv jsou bolestné, přinášejí úlevu, smířeni a pocit hluboké lidské sounáležitostí. .. Rodiny si stále mysli, že nemocný neunese pravdu. Neuvědomuji si, ze už ji ví a že ji nese docela sám. ...Myslime, že chránime toho, kdo zemře, ale nesnažíme se napřed chránit sami sebe? " (Marie dc liennezel: Smrt z blizka) Myslím si, že v situacích „pravdy na nemocničním lůžku" stále ještě vázne komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuzným. Pravda by podle mého názoru sdělena být měla. Jde o to kdy a hlavně jakou formou. V tom vidím problém. Tady nezáleží jen na vzdělání. Záleží i na citu a osobnosti nejen lékaře, ale i nemocného a jeho příbuzných. Sděleni: „Ten umře a nebude to dlouho trvat" asi není zrovna nejšťastnější formulaci. Jsou chvíle, kdy je třeba pečlivě vážil každé slovo a mít na paměti, že to, co mluvčí za dveřmi zapomene, může v posluchači zanechat trvalou stopu. Jistota, byť sebehorši, je lepší než tušeni plné strachu, které v podstatě nedává možnost svěřit se (komu, když mé všichni ujišťují, že se brzy uzdravím), promluvit si o tom, co přijde, co mě trápí, z čeho mám strach. Skoro bych řekla, že do jisté miry vytváří „milosrdná lež" ovzduší velkého psychického napětí a nedůvěry. Dnes už jsem pochopila, že sdělováni
pravdy v situaci těžké nemoci neni pro lékaře nic snadného. Přesto si myslím, že bude-li obalena lidskou účastí, nemusí se zdát nepřijatelnou. Ovšem je potřeba, abychom se přenesli přes iracionální pocit, že nemoc, utrpení a smrt do našeho života nepatří. Je potřeba, abychom se naučili přijímat bolest druhých, ale především svou vlastní, která nám z takové konfroniace vzniká. To mnohdy bývá nejsvizelnějši. „ Tato účast na utrpení druhého spočívá v tom. že jsme s nim, že ho nenecháme samotného. Co jiného mohu nabídnout lomu pohledu plnému úzkosti ne-h mou důvěru? Nemohu ho ubezpečit slovy, neboť to. čeho se tolik obává, se možná stane. Mohu pouze podporovat celou svou duši tu jeho část. která v každém případě bude umět odolávat tomu, co se stane. " (Marie de Hennezel: Smrt z blízka) Když je nékdo smutný nebo pláče ( a to nejen v situaci těžké nemoci, ale obecné), snažíme se ho chlácholit, utěšovat, napomínat. povzbuzovat ... přece bys neplakal, vzmuž se. však zase bude dobře ... a přitom ten dotyčný v tu chvíli možná nepotřebuje nic jiného, než abychom zůstali takoví, jací jsme - klidni a vyrovnaní, a nechali ho plakat, aby nemusel plakat sám. Jedna teplá a chápající náruč zahojí více srdcí než všechno naše domlouvání. Nikdy nezapomenu na pacienta, který trpěl velkou dušnosti a měl ochrnutou pravou ruku. Několikrát za den jej připojo244!
vali na dýchací přístroj. Byl to vcelku nepřístupný pán. Jednou ráno mě požádal o pomoc při snídani. Začala jsem cosi povídat a po chvíli se naše řeč docela rychle ubírala k jeho nemoci a jejím důsledkům. Sedla jsem si vedle něho na židli a zlehka jsem pohladila hřbet jeho ruky na důkaz pochopeni a účastí. Byla jsem překvapená náhlou reakcí na můj dotek. Zpočátku jsem byla hodně zmatená a nevěděla jsem, co si počít, když jsem ho. plačícího, držela v náruči A tak jsem nedělala nic. Plakal a mluvil dlouho. A pak jsme začali hledat. co by ještě mělo smysl. Objevili jsme, že má báječnou ženu, která za nim denně chodi a právě dnes přinese bramboráky... Neni to úžasné? Hospic neni dům, kde lidé umírají hospic je především domem, ve kterém lidé žiji. Ti, co tam přicházejí jako nemocní, i ti, co tam přicházejí jako zdraví. Je místem, kde dozrávají, bilancuji, jsou zoufale smutní, ale í šťastní. Možná, že jejich štěstí nemá pro nás vždy moc lichotivou tvář. Tím víc nabírá na hutnosti. Tady je škoda každého slova, které jsme neřekli, každého úsměvu, který jsme nedarovali, každého stisku ruky či objetí, ke kterému nedošlo. Protože časuje tu málo. Protože každé zítra už může znamenat pozdé. Při psaní těchto posledních řádků mé vzpomínka zavedla k osmdesátileté pacientce, která přišla sice v relativně dobrém stavu, ale během dvou dní se prudce zhoršila. Jednou večer jí sestřičky upravovaly postel. Posadily ji a jedna z nich paní objala v podpaží, aby se nesesula zpátky.
V tom momentě se tato žena rozplakala a řekla: „Už deset let jsem vdovou a tohle je to, po čem celou tu dobu toužím.. Co vlastné o svých blízkých víme? Co víme o jejich touhách a trápeních? Namáhali jsme seje někdy zjistit? A co v našem životě, kdy zatím konec neni na obzoru? Máme dost ěasu odkládat svá slova díku, úsměvy a pohlazeni na zítra? „Neni to vira. ale plnost života, který má člověk za sebou, co mu umožňuje odevzdat se do náruče smrti. " (Marie de Hennezel: Smrt z blízka) Netroufám si odhadnout, jak se jednou budu chovat já, až dovŕšim své dny. Můj poměrně ěastý kontakt s děním v hospici mě strachu ze smrti nezbavil. Bojim se ji, protože jsem si začala uv ědomovat, že existuje, že se krok za krokem bližím k její náruči. Protože jsem pochopila, jak bolestný je proces vzdáváni se - milých předmětů, majetku, mist, kde jsme žili, vztahů, které jsme si vybudovali. Přesto se mi v jejim slinu otevřely nové obzory, o kterých jsem dřív neměla ani tušení. Obzory, které mi daly pocítit podstatu toho, co je oprav du lidské. V současné době už nedocházím do hospice tak často a pravidelně jako v minulých letech. Někdy mám pocit, že se mi tam snad ani moc nechce. Ale vždy. když tam přijdu, jsem ráda, že tam jsem. A když odcházím, cítím se jaksi „srovnaná v hodnotách". Mnohdy tam nechám část svých běžných starosti, které se najednou zdají být méně podstatné. Začínám vždy znovu intenziv-
ně vnímat, že slunce sviti, že kvetou stromy, nebo padá snih a že život je přece jen krásný, i když někdy bolí. Zcela na závěr si dovolím ocitovat ještě jeden úryvek z knihy Marie de Hennezel Smrt z blízka: „I když jsem se po léta denně setkávala se smrtí, odmítám ji zevšednovat. Ve styku s ni jsem prožila nejsilnější okamžiky života. Poznala jsem bolest z rozloučeni s těmi, které jsem milovala, bezmocnost před postupující nemocí, chvíle vzpoury proti pomalému fyzickému chátrání těch, které jsem doprovázela, chvíle vyčerpání s pokušením všechno zastavit: nemohu popřít utrpení a někdy hrůzu, které obklopují smrt. Bvla jsem svědkem nesmírné osamoceností, pociťov ala jsem bolest, že nemohu sdílet některé úzkosti, protože některé roviny beznaděje jsou tak hluboké, žc nemohou být sdíleny. Spolu s tímto utrpením mám přesto pocit obohacení. Poznala jsem chvíle nesrovnatelné lidské hutnosti, hloubky, nevyměnila bych za nic na světě chvíle radosti a něhy, ač by se mohly zdát neuvěřitelnými. Vím, že nejsem sama, kdo to prožil." Literatura: DE HENNEZEL. M. Smrt z blízka. Praha : ETC Publish, 1997. 133 s. KUSHNER, H. Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Praha : Portál, 19%. 143 s. SENECA, L.A. Výbor z listů Luciliovi. Praha : Svoboda, 1969. 282 s.
