Působení hlavního svazku rakousko-uherského pěšího pluku č. 18 v první světové válce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav Historie

Lukáš Dulíček

Působení hlavního svazku rakousko-uherského pěšího pluku č. 18 v první světové válce Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………… Podpis autora práce 2

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 4 1 Rakousko-uherská armáda ve svojí poslední válce ................................................................. 8 1.1 Základní organizace armády ............................................................................................. 8 1.2 Pěchota a její organizace .................................................................................................. 9 1.3 Bojińtě Rakouska-Uherska v letech 1914-1918.............................................................. 14 1.4 Postavení českých vojáků v rakousko-uherské armádě .................................................. 17 2 Původ pěńího pluku č. 18 a jeho podoba v předvečer první světové války........................... 21 3 Mobilizace a odjezd na frontu ............................................................................................... 23 3.1 Vyhláńení mobilizace ..................................................................................................... 23 3.2 Průběh mobilizace IR 18 v Hradci Králové.................................................................... 24 4 Bojové působení IR 18 v první světové válce ....................................................................... 29 4.1 Od bitvy u Komarówa do ústupu na San (I., III. a IV. prapor; srpen – září 1914) ......... 29 4.2 Boje na Sanu (I., III. a IV. prapor; říjen – listopad 1914) .............................................. 36 4.3 Ústup do Karpat (I., III., IV. prapor; listopad 1914 – březen 1915) ............................... 44 4.4 Incidenty u náhradních praporů jednotek 10. ID ............................................................ 50 4.5 Návrat do Haliče (I., III., IV. prapor; prosinec 1914)..................................................... 51 4.6 Ohlédnutí za válečným rokem 1914 ............................................................................... 56 4.7 Zimní přestávka v bojích a disciplinární opatření u 10. ID (I.,III., IV. prapor; leden – únor 1915)....................................................................................................................... 58 4.8 Boje u Ropicy Ruské (I., III., IV. prapor; březen 1915) ................................................. 59 4.9 Nové pokusy o nápravu divize (I., III., IV. prapor; březen – duben 1915) .................... 66 4.10 Průlom u Gorlic (I., III., IV. prapor; květen 1915) ....................................................... 68 4.11 Ruská protiofenzíva na Sanu (I., III., IV. prapor; květen – červen 1915) .................... 76 4.12 Pokračování ofenzívy (I., IV., V. prapor; červen – srpen 1915) .................................. 82 4.13 Boje u Lucka (I., IV., V. prapor; září – říjen 1915) ...................................................... 88 4.14 Ohlédnutí za rokem 1915 ............................................................................................. 98 4.15 Zima 1915/1916 (I., IV., V. prapor; říjen 1915 – březen 1916) ................................. 100 4.16 Ofenzíva v jiņním Tyrolsku (I., IV., V. prapor; březen – prosinec 1916) .................. 100 4.17 Ohlédnutí za rokem 1916 ........................................................................................... 104 4.18 V Minské gubernii (I., IV., V. prapor; prosinec 1916 – prosinec 1917) .................... 105 4.19 Ohlédnutí za rokem 1917 ........................................................................................... 109 4.20 Znovu v Haliči a okupace Ukrajiny (I., IV., V./I., II., III. prapor; prosinec 1917 – říjen 1918)................................................................................................................... 109 4.21 Závěr války na srbské frontě (I., II., III. prapor; říjen – listopad 1918) ..................... 110 4.22 Návrat domů (I., II., III. prapor; listopad 1918) ......................................................... 111 4.23 Ohlédnutí za rokem 1918 ........................................................................................... 113 Závěr....................................................................................................................................... 114 Seznam zkratek ...................................................................................................................... 117 Prameny a literatura ............................................................................................................... 118 Obrazová příloha .................................................................................................................... 121

3

Úvod Předkládaná práce se zabývá dějinami jedné z českých jednotek rakousko-uherské armády v první světové válce. Konkrétně se jedná o pěńí pluk, který tehdy nesl pořadové číslo 18. Označení „český“ má v případě 18. pěńího pluku hned dvojí význam, a to jednak teritoriální, jednak národnostní. Pluk, jehoņ velitelství sídlilo v Hradci Králové, byl po celou válku doplňován zejména vojáky pocházejícími z východních Čech, kteří byli v převáņné větńině české národnosti. Dějiny tohoto pluku jsou tudíņ současně dějinami mnoha českých vojáků a jejich účinkování na bojińtích „Velké války“ v řadách armády habsburské monarchie. Práce se přitom zaměřuje přednostně na působení jednotky přímo na frontě a v boji, čili je dílem zejména vojensko-historickým. Pouze v omezené míře tak bude věnována pozornost dění v zázemí či eventuálně ńirńím výkladům o dějinách politických či sociálních. Těmto vedlejńím tématům bude věnován prostor nezbytný toliko k zasazení vývoje na frontách do základních souvislostí obecného dobového historického rámce. Zcela stranou pozornosti této práce tak zůstane např. účast 18. pěńího pluku na potlačení rumburské vzpoury v květnu 1918. Vedle toho je třeba dále upozornit, ņe předkládána práce nevyčerpává ani téma působení 18. pěńího pluku na frontách první světové války zcela beze zbytku. Jak jiņ sám název napovídá, bude soustavná pozornost věnována pouze hlavnímu svazku pluku, tj. nikoliv tzv. detańovaným (odloučeným) praporům, tedy druhému a třetímu polnímu praporu, které po valnou část války bojovaly organizačně nezávisle na zbytku pluku, a to dokonce na úplně jiných frontách. Popisovat dějiny celého 18. pěńího pluku by tak znamenalo sledovat paralelně osudy dvou aņ tří navzájem nezávislých jednotek, coņ by logicky vyņadovalo podstatně více námahy i prostoru. Dějiny hlavního svazku pluku přitom jiņ samy o sobě poskytují dostatek materiálu pro potřeby zpracování magisterské diplomové práce, a proto jsou zde detańované prapory ponechány stranou. Dějiny českých jednotek v rakousko-uherské armádě za první světové války jsou obecně tématem málo probádaným, neboť prakticky jiņ od prvopočátku leņely mimo oblast zájmu profesionálních historiků, a to – troufám si říci – i těch vojenských. Přitom pro přísluńné bádání existuje velmi sluńná pramenná základna, která ke ńkodě nańí historiografie zůstává zatím pohříchu nevyuņita. Příčina tohoto jevu je dle mého názoru zcela zřejmá: Součástí kolektivní paměti nańeho národa je mj. tzv. legionářský mýtus, líčící české vojáky téměř bezvýlučně jako rozkladný ņivel habsburské armády, přeběhlíky a bojovníky za národní svobodu v řadách dohodových armád. Tato představa dlouho nebyla zpochybňována a chyběla jakákoliv společenská poptávka po její kritické revizi. 4

Dlouho přitom zůstávalo bez povńimnutí, ņe jiņ za války měly na „kauzu“ českých jednotek v c. a k. armádě vliv nejrůznějńí okolnosti velmi subjektivizujícího charakteru, které vedly k tomu, ņe případná selhání českých jednotek byla vńemi zúčastněnými stranami poněkud prvoplánovitě a vņdy monokauzálně sváděna na záměrné vlastizrádné jednání Čechů. Velitelé polních útvarů (pluků, brigád, divizí, sborů) měli totiņ svůj osobní zájem na tom, aby selhání svých podřízených svedli na vnějńí okolnosti, a tím odvedli pozornost od moņných vlastních chyb. Vlastizrádné smýńlení českých vojáků tak pro ně bylo uņ a priori vděčnou výmluvou.1 Vyńńí armádní místa, zejména pak samotné AOK, také uvítala zprávy o masovém selhávání českých jednotek z národnostně-politických důvodů, neboť jim to poskytovalo pádné argumenty v boji o vliv na civilní správu v zázemí.2 Konečně vlastizrádné chování českých vojáků na frontě váńnivě tematizovali i civilní politici německé národnosti, jimņ zase ńlo o politický boj o moc v mnohonárodnostní říńi.3 Po válce poté jak rakouská, tak česká strana podporovaly představu o českých vojácích jako profesionálních vlastizrádcích. Na československé straně ńlo o součást moderní státotvorné legendy, na rakouské straně o vysvětlení hlavních příčin válečné poráņky. Tyto emočně zatíņené výklady poznamenaly v zásadě vńechny pokusy o historiografické zpracování problému v meziválečné době. Protoņe po roce 1945 se první světová válka jako historické téma celkově dostala značně do stínu té druhé, těńilo se téma českých vojáků ve „Velké válce“ jen velmi mizivému zájmu historiků, a pokud uņ nějaké práce vycházely, obvykle více méně jen nekriticky přebíraly vágní závěry tendenčních meziválečných prací.4 Čestnou výjimku v tomto směru představuje toliko zdařilá práce Karla Pichlíka „Čeští vojáci proti válce“ ze 60. let minulého století, která v rozsáhlé míře čerpá z autentických dokumentů.5 V poslední době se na české i rakouské straně objevují nové pokusy zaloņit bádání o tématu českých vojáků v první světové válce na solidní pramennou základnu.6 Z těchto současných prací bylo moņno pro potřeby zkoumání dějin 18. pěńího pluku v rozsáhlé míře vycházet zejména z bohuņel zatím nepublikované 1

Tento závěr velmi věrohodně dokládá ve své práci např. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 428-429. 2 K tomu s rov. výklady o tzv. „sporu mezi vojáky a civilisty“ v Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001. 3 Srov. např. Das Verhalten der Tschechen im Weltkrieg. Wien 1918, s. 323 a násl. 4 Srov. k tomu výklad v Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 19 a násl. Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 162-163. 5 Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961. 6 Srov. zejména Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka Velké války 1914-1918. Praha 2006. Týņ: Piava 1918. Praha 2001. Týņ: Soča (Isonzo) 1917. Praha 1999. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1.-3. díl. Praha 2006-2007. Lein Richard: Pflichterfüllung oder Hochverrat? Die tschechischen Soldaten ÖsterreichUngarns im ersten Weltkrieg. Wien 2011.

5

dizertační práce rakouského badatele Christiana Reitera, která se zabývá dějinami rozpuńtěného pěńího pluku č. 36, potaņmo celé 10. pěńí divize, jejíņ součástí byl v prvních dvou letech války i 18. pěńí pluk.7 Dovolím si dodat, ņe se rozumí samo sebou, ņe tyto nové práce mají vesměs tendenci reagovat na starńí jednostranně zatíņenou literaturu, a tudíņ se jejich autoři více či méně vědomě názorově vychylují pro změnu na stranu opačnou. Tato práce se pokusí takovým diskursním svodům pokud moņno odolat. Vzhledem k tomu, ņe 18. pěńí pluk přeci jen nepředstavuje tak exponované téma jako rozpuńtěné české pluky či kauza Zborova, snad se takový záměr spíńe podaří. Nyní vńak jiņ několik slov k pramenům této práce. Oblast armády znamená a vņdy v minulosti znamenala velmi specifický a do značné míry samostatný segment činnosti státní správy, coņ se projevuje mj. v tom, ņe historické militárie zpravidla spravují specializované ústavy a archivy. V České republice je hlavní archivní institucí, v níņ lze nalézt prameny k dějinám českých jednotek Rakouska-Uherska, Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv v Praze. Vedle něho si vńak nelze kvalitní bádání představit bez vyuņití pramenů uloņených ve vídeňském Kriegsarchivu. Sbírky obou těchto archivů byly pro potřeby této práce vyuņity. Z VÚA-VHA v Praze byl získán zejména autentický český opis bojového deníku pluku, v případě Kriegsarchivu byly vyuņity vedle fondu pluku i fondy nadřízených

útvarů

(brigád

a

divizí),

zejména

pak

jejich

tzv.

bojové

zprávy

(Gefechtsberichte). Vedle těchto archivních pramenů byly dále v hojné míře vyuņity autentické vzpomínky vojáků pluku získané z jejich deníků či otińtěné v almanachách, vydávaných v rámci poválečných veteránských sjezdů. Jako dalńí podstatný okruh pramenů je třeba jmenovat odbornou vojensko-historickou literaturu. Krom jiņ výńe zmiňovaných prací zabývajících se otázkou Čechů v c. a k. armádě bylo při psaní této práce v rozsáhlé míře vyuņito zejména monumentální meziválečné sedmisvazkové dílo rakouského generálního ńtábu „Österreich-Ungarns letzter Krieg“, (nadále bude pouņívána pouze obvyklá zkratka „ÖUlK“). Struktura předkládané práce odpovídá záměru souvisle zmapovat působení 18. pěńího pluku od vypuknutí války aņ do jejího konce. Po nezbytných úvodních pasáņích prezentujících 18. pěńí pluk jako historickou jednotku a podávajících stručný výklad o podobě a působení rakousko-uherské armády v letech 1914-1918 následuje chronologicky uspořádané líčení osudů pluku za války. Cílem tohoto výkladů je jednak postihnout vńechna významná 7

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012.

6

místa a boje, jimiņ pluk při svém taņení prońel, jednak ale i vńeobecnou atmosféru boje a frontového ņivota. Vedle toho je věnována zvýńená pozornost také problematice tzv. „sporu o českého vojáka za světové války“, a to zejména v pasáņích popisujících léta 1914 a 1915. Dále je třeba podotknout, ņe při výkladu osudů pluku bylo třeba vyřeńit problém, jak uvádět přísluńné geografické názvy. V době první světové války se mnohá místa zejména na východní frontě jmenovala jinak neņ dnes, kromě toho v případě vńech haličských měst a rovněņ i měst v ruském Polsku byly rakouskou armádou pouņívány polské názvy, a to i kdyņ se jednalo o místa obývaná rusínským obyvatelstvem a dnes leņící na Ukrajině. Dilema, jakého názvu pouņívat, je vyřeńeno tak, ņe ve vlastním textu práce jsou primárně pouņívány dobové názvy (tzn. i v případě rusínských obcí vņdy polské), avńak při prvním uvedení názvu je současně v závorce uveden i dneńní název místa, pokud se lińí. V případě ukrajinských měst je uveden jejich název v ukrajinské azbuce i se standardní mezinárodní transliterací, rovněņ v případě významnějńích srbských měst je jejich název uveden také v srbské azbuce. České názvy jsou uņívány pouze v případě známých metropolí, pro něņ lze ve zdejńí běņné řeči bez nebezpečí záměny pouņívat český ekvivalent (např. „Lvov“). Konečně bych na tomto místě rád poděkoval vńem, kteří mi s touto prací jakkoliv pomáhali. Můj dík patří zejména a předevńím Radimu Kapavíkovi ze spolku Signum belli 1914, který se dlouhodobě zabývá bádáním o českých vojácích v první světové válce a nasměroval mě na celou řadu významných pramenů. Dále patří můj dík také bratru Vojtěchu Dolanovi z Historického C. k. Řadového pěńího pluku č. 18, který pro mě vyhotovil mapu bojů pluku na východní frontě, jeņ je obsaņena v obrazové příloze. Můj dík patří také vedoucímu práce panu Dr. Liboru Vykoupilovi, který mi svými radami pomohl zejména s odstraněním formálních nepřesností předkládaného textu.

7

1 Rakousko-uherská armáda ve svojí poslední válce 1.1 Základní organizace armády Rakousko-uherská pozemní armáda se v letech 1914-1918 skládala – podobně jako vńechny ostatní armády té doby – zejména ze tří základních sloņek: pěchoty (infanterie), dělostřelectva (artilerie) a jezdectva (kavalerie). Zvláńtními sloņkami pozemní armády byly dále jeńtě v průběhu války vznikající letectvo, bitevní vlaky a automobilové kolony. Významnou roli hrály také zvláńtní jednotky technického charakteru, zejména ņenisté (jinak téņ „pionýři“) a zákopníci („sapéři“), a dále telefonisté, zdravotníci a různý pomocný personál (kuchaři atd.). V následujícím výkladu se zaměříme nejprve na obecné aspekty organizace a účasti rakouskouherské armády jako celku v první světové válce, avńak bliņńí pozornost uņ poté budeme věnovat výhradně pěchotě, neboť ta je pro téma této práce stěņejní. Armáda podunajské monarchie měla jiņ od zavedení dualistického uspořádání říńe relativně sloņitou strukturu. Emancipující se maďarský ņivel si totiņ v období po r. 1867 vynutil mimo jiné zavedení své vlastní, de facto národní armády, která měla existovat paralelně vedle dosavadní armády monarchie.8 Aby toto opatření nevypadalo příliń separatisticky, byla zavedena obdobná paralelní armáda také pro předlitavskou část říńe jako protiváha zvláńtní armádě uherské. Tak se stalo, ņe účinností branného zákona z r. 1868 vznikla prazvláńtní tříprvková struktura rakousko-uherské branné moci, skládající se jednak ze společné armády (označované „císařská a královská“ – c. a k.), jednak ze dvou tzv. zeměbran pro oba státní útvary dualistické monarchie. Předlitavská zeměbrana se nazývala „Landwehr“ (označovaná „císařsko-královská“ – c. k.), zalitavská pak „Honvédség“ (označovaný „královský-uherský“ – k. u.). V době první světové války zahrnovaly vńechny tyto sloņky vlastní pěchotu, jízdu9 i artilerii. Původní idea byla taková, ņe branci budou přednostně odváděni pro společnou armádu a teprve po naplnění jejích stavů bude zbytek přísluńného ročníku odveden do obou zeměbran.10 Společná armáda měla vykonávat jakékoliv úkoly dle libovůle společné vlády, tj. jak uvnitř, tak i vně hranic monarchie, zatímco obě zeměbrany měly původně slouņit pouze k obraně přísluńné části říńe a za její hranice mohly být povolány pouze se souhlasem přísluńného parlamentu. Avńak praktická nesmyslnost 8

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 47. V případě kavalerie se dokonce tříprvková struktura promítla i do názvosloví jednotlivých sloņek: společnou kavalerií byli „dragouni“, předlitavskou „huláni“ a zalitavskou „husaři“. 10 Takto mělo být ve prospěch společného vojska odvedeno 80 % odvodového ročníku a zbytek do zeměbran. Viz Vričan, Jozef: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. Olomouc 2008, s. 32. 9

8

takovéhoto dělení branné moci se záhy plně projevila a v průběhu let 1914-1918 byly obě zeměbrany fakticky nasazovány do bojů způsobem zcela rovnocenným s jednotkami společné armády, neboť v jejich výzbroji ani výcviku a bojeschopnosti nebyl prakticky ņádný rozdíl.11 Jako určité formální uznání kvalit zeměbraneckých pluků byly pak pluky Landwehru z rozkazu císaře Karla v roce 1917 přejmenovány na poněkud lépe znějící „střelecké pluky“ (Schützenregimenter).12 Dalńí zvláńtní kategorií rakousko-uherské branné moci byla domobrana (v Předlitavsku „Landsturm“, v Zalitavsku „Népfelkelés“), která organizačně tvořila součást obou zeměbran. Jestliņe ve společném vojsku a zeměbranách slouņili vńichni bojeschopní muņi ve věku od 19 do 42 let, pak odvodní povinnost do domobrany se týkala jednak muņů do 42 let, kteří z nějakého důvodu nebyli odvedeni do ņádné ze zmíněných pravidelných sloņek armády, a jednak vyslouņilců aņ do věku 60 let.13 Pouze domobrana byla fakticky vyuņívána předevńím k druhořadým úkolům v týlu a v zázemí a byla také vybavována zastaralou výzbrojí i výstrojí.

1.2 Pěchota a její organizace Nyní jiņ blíņe k podobě a organizaci rakousko-uherské pěchoty. Pěchota činila přirozeně nejmasivnějńí součást celé armády (62 % muņů14) a byla také v poli její rozhodující sloņkou. Základní organizační jednotkou pěchoty byl pěńí pluk. Pluk (něm. Regiment) se dále dělil na čtyři15 prapory (něm. Bataillon, zkráceně Baon.), kaņdý prapor dále na čtyři setniny (jinak téņ „roty“; něm. Kompagnie), setnina na čtyři čety (něm. Zug) atd. Dle normovaného početního stavu v době války měla mít kaņdá četa přibliņně 60 muņů, setnina 250, prapor 1000 a pluk 4000 muņů. Ne vńichni muņi vńak činili bojový stav, neboť do celkového stavu pluku se počítal také pomocný personál. Bojový stav jednoho praporu byl od 800 do 900 muņů, pluku pak 3200-3600.16 Pluk měl v poli vlastní ńtáb, vedle něj v zázemí samostatně působil ńtáb náhradního praporu v sídle velitelství doplňovacího okresu, jehoņ velitel byl zároveň velitelem doplňovacího okresu a byl tedy jakýmsi vrchním vojenským úředníkem pluku.17 Úkolem ńtábu náhradního praporu během války bylo organizovat formování tzv. pochodových 11

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 50. Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007, s. 54. 13 Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 48. 14 Tamtéņ, s. 70. 15 Zeměbranecké pluky stavěly pouze tři prapory. 16 Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907, s. 44. 17 Tamtéņ, s. 44. 12

9

formací, sloņených z nových branců a rekonvalescentů, které byly v pravidelných intervalech (přibliņně jednou měsíčně) odesílány na frontu k doplnění početního stavu jednotky v poli. Proto se také terminologicky rozlińovalo mezi „pochodovými“ prapory či setninami (Marschbataillon, Marschkompagnie – od toho „marńkumpačka“), vysílanými ze zázemí, a „polními“ (Feld-) prapory či setninami, tvořícími sestavu jednotky na frontě. Velikost pochodových formací se odvíjela od velikosti doplňované jednotky – pochodová formace byla vņdy o jednu úroveň menńí. K doplňování pluků tak byly formovány pochodové prapory, k doplňování polních praporů (např. mysliveckých či detańovaných polních praporů pěńích pluků) pochodové setniny. Velitel pluku měl mít hodnost plukovníka (Oberst), velitel praporu plukovníka, podplukovníka (Oberstleutnant) nebo majora (Major), velitel setniny setníka (Hauptmann, od toho česky „hejtman“) nebo rytmistra (Rittmeister). V čele čety stál nadporučík (Oberleutnant), poručík (Leutnant) nebo některý důstojnický čekatel (Offiziersanwärter), tj. praporčík18 (Fähnrich) nebo kadet (Kadett), popř. kadet-aspirant. Ke kaņdé setnině přináleņel jeden poddůstojník v hodnosti ńikovatele (Feldwebel). V kaņdé četě měli být zařazeni jako poddůstojníci jeden četař (Zugsführer) a 3 desátníci (Corporal, od toho česky „kaprál“). Muņstvo tvořili vojáci s hodností svobodník (Gefreiter) a pěńák (Infanterist).19 Jak vńak budeme moci vidět ve vlastní části práce, tato předepsaná pravidla nebylo v poli větńinou dost dobře moņné dodrņet. Početní stav pluků zvláńtě v nejkrvavějńích počátečních fázích války drasticky klesal, takņe celý pluk míval někdy sotva předepsanou sílu praporu. Vzhledem k obrovským ztrátám na důstojnících veleli plukům majoři, praporům setníci nebo nadporučíci, setninám kadeti a četám poddůstojníci. Na počátku války měla pěchota společného vojska celkem 102 pluků. Jejich počet vńak pozvolna narůstal a zejména pak vzrostl po velké reorganizační reformě rakousko-uherské branné moci na počátku roku 1918, kdy dońlo k plońnému sníņení počtu praporů vńech pěńích pluků na tři a z uvolněných praporů byly postaveny nové pluky, takņe jich pak bylo celkem 138.20 Zeměbraneckých pěńích pluků bylo na počátku války 39 (z toho tři tyrolské označované jako „zemńtí střelci“), honvédských pěńích pluků 32.21

18

Někdy bývá tato hodnost v pramenech zmiňována také jako „podporučík“. Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907, s. 44. Die Chargengrade (Dienstgrade) in der kaiserlichen bzw. k. (u.) k. Armee. Dostupné na http://www.oesta.gv.at/site/7817/default. aspx (Stahováno: duben 2014). 20 Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007, s. 64-65. Nejvyńńí pořadové číslo bylo nicméně 139, neboť neexistoval IR 36. 21 Vričan, Jozef: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. Olomouc 2008, s. 34. 19

10

Určitou zvláńtnost rakousko-uherské armády představovalo historické, leč aņ do r. 1918 stále praktikované dělení pěchoty na „řadovou“ pěchotu (něm. Infanterie) a polní myslivce (Feldjäger). Polní myslivci měli představovat elitu rakousko-uherské pěchoty. Původně se od řadové pěchoty lińili jak svojí výstrojí a výzbrojí, tak i způsobem boje. Tyto rozdíly byly vńak v době Velké války jiņ setřeny, a tak nejcharakterističtějńím rysem myslivců bylo to, ņe netvořili pluky, ale ņe jejich základním organizačním útvarem byl pouhý prapor. Myslivecké prapory byly doplňovány muņi zdatnými ve střelbě uņ v době míru (střelci, lesníci apod.), poņadovala se mrńtnost, bystrý zrak a výńka maximálně 173 cm.22 Naopak novinkou v organizaci pěchoty za první světové války se staly tzv. úderné jednotky (Sturmtruppen). Ty tvořily zpočátku (přibliņně od r. 1916) součást kaņdého pluku v podobě alespoň jednoho úderného druņstva nebo celé jedné úderné roty.23 Po velké reorganizaci r. 1918 byly vńak vytvořeny celé úderné prapory a zařazeny po jednom do kaņdé pěńí divize.24 Přísluńníci úderných jednotek procházeli zvláńtním výcvikem a byli vyzbrojováni nadstandardně oproti běņným pěńím jednotkám. Uņíváni byli ke speciálním nebo zvláńť náročným úkolům a – jak jiņ jejich název napovídá – byly tyto jednotky jako první vysílány do útoku. Výńe uvedené informace o struktuře rakousko-uherské pěchoty samozřejmě nejsou vyčerpávající. Součást pěchoty totiņ tvořily i zvláńtní oddíly vymykající se výńe nastíněnému schématu, jejichņ zvláńtnost se odvozovala od jejich historického původu v kombinaci s oblastí původu; jako nejznámějńí uveďme např. samostatně organizované pluky bosenskohercegovinské pěchoty, nosící svou tradiční pokrývku hlavy fez, či tyrolské císařské myslivce, kteří na rozdíl od běņných polních myslivců netvořili pouze prapory, ale celé pluky. Důleņité vńak bylo také zařazení pěńích pluků do vyńńích formací. Zpravidla dva pěńí pluky tvořily společně jednu pěńí brigádu,25 dvě pěńí brigády obvykle spolu s dělostřeleckou brigádou a divizní kavalerií tvořily jednu pěńí divizi, divize byly sdruņovány v armádní sbory a ty nakonec v armády.26 Zatímco brigádám jeńtě mohli výjimečně velet plukovníci, od divize výńe se v čele těchto formací objevují výlučně generálské a vyńńí hodnosti (generálmajor/GM; polní podmarńálek – Feldmarschallleutnant/FML; generál pěchoty – General der Infenterie/GdI; generálplukovník – Generaloberst/GO; polní marńál – Feldmarschall/FM). 22

Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907, s. 46. Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007, s. 73. 24 Tamtéņ. 25 Zvláńtní organizační jednotkou pak byly tzv. horské brigády (něm. Gebirgsbrigaden), které vńak v nańem výkladu nebudou hrát ņádnou významnějńí roli, a proto je můņeme ponechat stranou. 26 Konkrétní rozřazení jednotek r.-u. branné moci do vyńńích útvarů v jednotlivých fázích války srov. pasáņe označené „Kriegsgliederung“ v ÖUlK. 23

11

Pro potřeby nańeho dalńího výkladu je nezbytné také popsat, jak byly jednotlivé jednotky rakousko-uherské pěchoty zpravidla označovány. V dobových pramenech i odborné literatuře27 má kaņdá jednotka vlastní jedinečné označení skládající se ze zkratky druhu jednotky (odvozené od německého znění) a přísluńného pořadového čísla. Základní jednotky (pluky, resp. myslivecké prapory) byly označovány zpravidla nejdříve uvedením zkratky a za ní pořadovým číslem, od brigády výń pak bylo pořadí opačné. Pěńí pluky společné armády byly označovány zkratkou „IR“, pěńí pluky Landwehru „LIR“ a honvédské pěńí pluky „HIR“. Myslivecké prapory nesly zpravidla označení „FJB“, pluky tyrolských císařských myslivců „TJR“ nebo někdy téņ „TKJR“. Pluky Landsturmu byly označovány „LstR“, úderné prapory „StB“. Zvláńtní označování bylo uņíváno i pro dílčí jednotky, které byly označovány lomeným číslem. V případě praporů bylo před lomítkem římskou číslicí uvedeno číslo praporu a za lomítkem arabskými číslicemi pořadové číslo pluku (např. „I/18“ = první prapor 18. pěńího pluku), u setnin se místo římských číslic před lomítkem psaly arabské (např. 1/18 = 1. setnina 18. pěńího pluku). Setniny byly číslovány popořadě, takņe 1.-4. setnina tvořily dohromady I. prapor, 5.-8. setnina II. prapor atd. Pro pěńí brigády se uņívala zkratka „IBrig“, pro pěńí divize „ID“ nebo někdy téņ „ITD“ (Infanterietruppendivision). Sbory a armády se nezkracovaly, zvláńtností bylo pouze to, ņe sbory se zásadně číslovaly římskými číslicemi. Důleņitá byla také územní působnost jednotek, a to zejména pluků. Celé území monarchie bylo totiņ rozděleno na tzv. doplňovací okresy (něm. Ergänzungsbezirk) jednotlivých pěńích pluků. Kaņdý pěńí pluk měl stálé sídlo doplňovacího okresu, coņ bylo obvykle město tvořící současně i civilní správní centrum dané oblasti. Jak velmi výstiņně poznamenává Libor Nedorost: „Odvodní obvod kaţdého pluku byl pevnou součástí vojenského systému, ze kterého se doplňovaly určité jednotky. Celé generace rodinných příslušníků pak odcházely slouţit vţdy k určitému konkrétnímu armádnímu tělesu. Tento systém dovolil vytvářet pevné svazky obyvatel s vojenskými útvary v regionu a stával se základem tradic spjatých se sluţbou u svého pluku.“28 Specifikem válečných let vńak bylo, ņe tzv. pochodové formace se soustředily mimo svůj doplňovací okres v oblasti osídlené jinou neņ větńinovou národností pluku, coņ bylo jedno z opatření proti rozkladným nacionalistickým vlivům v říńi.29 Náhradní prapor IR 18 byl tak po větńinu války dislokován v České Lípě, která byla tehdy německým městem.

27

Srov. zejména ÖUlK. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 63. 29 Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 70. 28

12

Na závěr této kapitoly uveďme pro úplnost jeńtě několik základních faktů, co se týče výstroje a výzbroje rakousko-uherských pěńáků za první světové války.30 Po vypuknutí války vojáci narukovali v uniformách dle výstrojního vzoru z roku 1908. Uniforma měla tehdy barvu tzv. ńtičí ńedi, připomínající světle modrý odstín. Uņ od roku 1915 vńak byly postupně zaváděny četné výstrojní změny: ńtičí ńeď nahrazovala po německém vzoru tzv. polní ńeď zelenavého odstínu, místo spinek byly zaváděny ovinovačky pro uzavření bot, stojatý límec byl nahrazen límcem leņatým, kalhoty získaly tvar jezdeckých kalhot, tzv. rajtek, atd. Na kvalitě výstroje se postupně stále více podepisovala prohlubující se materiální nouze. Starý způsob rozlińování pluků pomocí detailních odlińností na uniformách (tzv. egalizace, tj. kombinace barvy výloņek a knoflíků) byl postupně zcela nahrazen toliko přińíváním čísel pluků na čepice. Koņené řemení a torny byly nahrazovány látkovými atd. Naopak výraznou výstrojní změnou k lepńímu bylo bezpochyby zavádění ocelových přileb od r. 1916. Výzbroj c. a k. pěchoty se na rozdíl od výstroje po celou dobu války zásadním způsobem nezměnila. Základní pěchotní zbraní byla opakovací puńka Steyer Mannlicher M. 1895 ráņe 8 mm, která byla charakteristická svým přímotaņným závěrem a také nízkou hmotností (3,65 kg).31 Myslivci a úderné jednotky přitom pouņívali nikoliv dlouhé puńky, ale kratńí karabiny s bočním upevněním řemene na paņbě. Krátké puńky pak pouņívaly jednotky, kterým dlouhá zbraň v jejich činnosti překáņela, např. ņenisté a zákopníci. V pokročilejńích fázích války se u rakouských vojáků objevovala také výzbroj cizích armád, zejména kořistní ruské puńky Mosin a německé Mausery. Důstojníci, kadeti a ńikovatelé byli vybaveni revolvery a (alespoň zpočátku války) ńavlemi, zcela beze zbraně pak byli důstojničtí sluhové („ordonance“).32 Stejně jako u vńech ostatních armád té doby se i u rakousko-uherské armády během první světové války začaly masivně pouņívat zbraně buď teprve nedávno vynalezené, anebo dokonce úplné novinky. Jednotky pěchoty tak byly standardně vybaveny např. ručními a puńkovými granáty, minomety, byla v nich zařazena zvláńtní kulometná druņstva (něm. Maschinengewehrabteilungen, MGA; v dobové čeńtině „strojní puńky“), pouņívány byly plamenomety („vrhače ohně“) a bojový plyn.

30

Nejpřehledněji a zároveň stručně srov. např. přísluńné kapitoly v Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007. 31 Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 103. Vričan, Jozef: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. Olomouc 2008, s. 36. 32 Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907, s. 46.

13

1.3 Bojiště Rakouska-Uherska v letech 1914-1918 Pro potřeby dalńího výkladu je nezbytné alespoň v základním přehledu uvést seznam bojińť, na kterých rakousko-uherská armáda po dobu první světové války působila, a orientační průběh bojů.33 Jiņ před válkou vypracovalo vrchní rakousko-uherské velení (něm. Armeeoberkommando – AOK) válečné plány pro případ válek s potenciálními nepřáteli na hranicích říńe. Tyto plány byly označeny jako „Kriegsfall B“ pro případ války na Balkáně (proti Srbsku a Černé Hoře), „Kriegsfall R“ pro případ války s Ruskem a „Kriegsfall I“ pro případ války s Itálií. Za jediné „bezpečné“ sousedy monarchie tak byly povaņovány toliko Německo, Ńvýcarsko a Rumunsko, proti nimņ ņádné plány neexistovaly. Skutečnost vńak byla nakonec jeńtě černějńí, neņ si c. a k. generalita připouńtěla, neboť rakousko-uherské vojsko nakonec bojovalo současně na východní frontě proti Rusku, na balkánské (jiņní) frontě proti Srbsku, Černé Hoře a nakonec i Rumunsku, na italské (jihovýchodní) frontě proti Itálii a konečně téņ – i kdyņ spíńe symbolicky – na západní frontě a na Blízkém východě, nepočítaje v to navíc námořní válku v Jadranu. Jak je vidět, hranice mocnářství byly aņ na společnou hranici s Německem a Ńvýcarskem doslova v jednom ohni, aņ se zdá být zázrakem, ņe se po čtyři roky bojů udrņela neporaņena, a dokonce v okamņiku podpisu kapitulace v listopadu 1918 nestála paradoxně na území monarchie noha ani jediného nepřátelského vojáka, stejně jako tomu bylo v případě rovněņ pokořeného Německa. Bylo to z velké části proto, ņe nepřátelé na hranicích dokázali jen ve velmi omezené míře postupovat koordinovaně (na rozdíl od spojených sil centrálních mocností). Přesto vńak byl zvláńtě počátek války pro monarchii po vojenské stránce naprostou blamáņí. První válečné operace se jiņ v srpnu 1914 soustředily proti Srbsku a Černé Hoře, odkud vńak byla první invazní armáda s výpraskem vyhnána za necelých 14 dnů. Ani druhá ofenzíva, byť jiņ byla úspěńnějńí, nedokázala srazit oba malé nepřátele na kolena. Na východní frontě byly boje zahájeny nejdříve na přelomu srpna a září dvěma vítěznými bitvami rakousko-uherské armády u Kraśniku a Komarówa na území dneńního Polska, ale pak následovala jiņ jen série tvrdých poráņek v konfrontaci s ruskou početní převahou (tzv. „ruský parní válec“), kdy musela být nejdříve jiņ v první polovině září vyklizena východní Halič a na přelomu října a listopadu pak i nová obranná linie ve středním Haliči na řece Sanu. S příchodem zimy se fronta na konci roku 1914 zastavila o karpatský horský masív, v němņ se 33

Nejpřehledněji srov. např. přísluńné kapitoly v Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007. Podrobněji zejména ÖUlK.

14

Rakuńanům jiņ podařilo Rusy definitivně zastavit. Hluboko za frontou zůstávala v ruském týlu obleņená největńí rakouská pevnost Przemyśl, která padla v březnu následujícího roku. Rakousko-uherská armáda stála na přelomu let 1914/1915 na východní frontě na pokraji totálního zhroucení. Situaci výstiņně popisuje Christian Reiter, který říká, ņe zima v Karpatech na přelomu let 1914/1915 proměnila v podstatě celou rakousko-uherskou armádu toliko v Landsturm vedený záloņními důstojníky.34 První čtyři měsíce války byly beze sporu nejintenzivnějńí fází války na východě, kdy se bojovalo prakticky nepřetrņitě a kdy bojové ztráty dosahovaly absolutně hrozivých čísel (srov. dále přísluńné pasáņe práce). Itálie zatím jeńtě do války nezasáhla. Jako člen Trojspolku měla závazky vůči RakouskuUhersku a Německu, avńak jiņ od vypuknutí války neustále kalkulovala se vńemi moņnými variantami svého postupu včetně trvalé neutrality či vstupu do války na straně Dohody. Neutrální zatím zůstávalo také Rumunsko, které rovněņ obě strany lanařily různými přísliby na svoji stranu. Do roku 1915 Rakousko-Uhersko vstoupilo v nevýhodné situaci na obou svých frontách, avńak pomocnou ruku mu podalo Německé císařství, kterému Rakousko přes vńechny neúspěchy přece jen doposud úspěńně „krylo záda“ před ruským vpádem z východu. Rakousko-Uhersko a Německo nejprve na jaře a v létě 1915 podnikly první společnou ofenzívu na východě proti Rusku, jíņ zasadily carské říńi úder, ze kterého uņ se nikdy docela nevzpamatovala. Po monumentálním průlomu v bitvě u Gorlic počátkem května se během následujících měsíců fronta posunula – prakticky jiņ trvale – od Karpat aņ na území dneńního Lotyńska a Běloruska; na jiņním cípu v Bukovině a východní Haliči zůstávala fronta nicméně nadále uchycena na rakousko-ruském pomezí. Po vyřízení Ruska se na podzim roku 1915 hlavní síla centrálních mocností obrátila na jih a druhou velkou společnou ofenzívou, navíc ve spolupráci s novým spojencem Bulharskem, zničili spojenci do začátku roku 1916 Srbsko a Černou Horu. Tak byla zajińtěna i jiņní hranice monarchie a na Balkáně zůstaly uņ pouze omezené nepřátelské síly v jiņní Albánii (Italové) a u Soluně (Řekové a západní spojenci), kdyņ se Turkům podařilo na přelomu let 1915/1916 úspěńně odrazit britskou invazi v Gallipoli. 23. května 1915 také konečně vstoupila na straně Dohody do války Itálie s vidinou velkých územních zisků na úkor Rakouska-Uherska, avńak trvalo jí dlouho, neņ stačila uvést celou svoji válečnou mańinérii do chodu. Navíc centrální mocnosti jiņ s jejím vstupem do války do značné míry předem počítaly (coņ mj. uspíńilo rozhodnutí o společné ofenzívě u Gorlic), takņe moment překvapení se nekonal. Habsburskou monarchii před 34

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 14.

15

vpádem nepřítele uchránily zejména hory, které dávaly obráncům velkou výhodu a které tvořily převáņnou část rakousko-italské hranice (v Tyrolsku, Korutanech a Julských Alpách), takņe k větńím sráņkám docházelo pouze na poměrně krátkém úseku dolního toku řeky Soče na dneńním slovinsko-italském pomezí, kde aņ do podzimu 1917 dońlo k celkem jedenácti italským ofenzívám, z nichņ ani jedna nepřinesla útočníkům rozhodující úspěch. Do roku 1916 vstupovalo Rakousko-Uhersko v situaci o poznání lepńí, neņ jaká panovala před rokem. Jelikoņ východní, balkánská i italská fronta se zdály stabilizované, naplánoval náčelník rakouského generálního ńtábu Conrad von Hötzendorf novou vlastní ofenzívu, kterou vyprojektoval jiņ před válkou v rámci „Kriegsfallu I“, a sice útok proti Itálii z jiņních Tyrol do benátské níņiny, kterou by odřízl italské jednotky bojující na Soče, a tím srazil italskou brannou moc na kolena. Ofenzíva byla zahájena v květnu 1916, avńak Italové ji včas předvídali, a tak byl její postup velmi pozvolný. Ofenzíva se nakonec zastavila úplně, kdyņ v červnu 1916 zahájili Rusové ve východní Haliči poprvé od roku 1914 dalńí mohutnou ofenzívu, tzv. „Brusilovovu“, mj. právě na ņádost Italů. Záhy zahájili také Britové ofenzívu na Sommě, která doplnila na západní frontě jiņ několik měsíců probíhající bitvu Verdunskou, kde se s Němci bili Francouzi. Poprvé tak aņ v roce 1916 zahájili dohodoví spojenci soustředěný koordinovaný tlak na centrální mocnosti. Navíc pod dojmem úspěchů Brusilovovy ofenzívy vstoupilo v srpnu do války Rumunsko na straně Dohody a napadlo rakousko-uherské Sedmihradsko. Avńak ņádná z ofenzív nepřinesla Dohodě strategický úspěch. Západní i italská fronta zůstaly beze změny a Brusilov byl na podzim 1916 zahnán zase zpět tam, odkud v červnu vyrazil, Rumunsko bylo dokonce společnou německorakouskou protiofenzívou poraņeno úplně. Ruská armáda v Brusilovově ofenzívě navíc pováņlivým způsobem vyplýtvala svoje lidské i materiální rezervy, a tak se uņ v zimě 1916/1917 začal projevovat její počínající rozklad. I rakouská armáda si vńak jiņ v následujícím roce 1917 začínala sahat na dno svých sil. Přesto se vńak – opět i s říńskoněmeckým přispěním – zmohla jeńtě k velkým úspěchům. V tomto roce úspěńně odrazila 10. a 11. italskou ofenzívu na Soči, v létě také poslední ruskou, tzv. „Kerenského“ ofenzívu na východní frontě (jejíņ součástí byla slavná bitva u Zborova), po níņ uņ bezprostředně následovalo zhroucení ruské fronty a poté i ruského státu, v němņ se po listopadu 1917 začal rodit nový bolńevický reņim. V téņe době proběhla poslední, dvanáctá bitva na Soči, která vńak byla tentokrát poprvé ofenzívou rakouskou, resp. rakouskoněmeckou. V ní se podařilo přiblíņit gorlickému úspěchu z patnáctého roku, kdyņ 23. října 1917 v bitvě u Caporetta (Kobaridu) prolomila vojska centrálních mocností italskou linii a následně pronikla hluboko do italského vnitrozemí, aņ se na začátku prosince přibliņně po 130 16

km postup spojenců zastavil o řeku Piavu, která pak představovala hlavní bitevní linii na italské frontě aņ do konce války. V roce 1918 se centrální mocnosti mohly soustředit pouze na svá západní bojińtě, neboť Rusko bylo definitivně ze hry. Na základě brest-litevského míru přistoupili bolńevici na okupaci rozsáhlých území Ukrajiny a Běloruska německou a rakousko-uherskou armádou, které zde měly zejména zajistit exploataci zemědělských zdrojů ve prospěch jejich vlastního hladovějícího zázemí. Zároveň dońlo k přesunu velkých mas vojska na západ, kde se Německo ve Francii a Rakousko-Uhersko na Piavě pokusily posledními velkými ofenzívami rozhodnout válku. Obě tyto ofenzívy vńak zkrachovaly a naopak Dohoda, posílená nyní jiņ o lidské a zejména hospodářské zdroje USA, začala zatlačovat centrální mocnosti na vńech frontách: ve Francii, v Itálii, ale i na Balkáně, kde se soluňská fronta v září 1918 začala posouvat na sever, čímņ následně dońlo k faktickému obnovení srbské fronty. Dohoda nakonec uzavřela s Rakouskem-Uherskem příměří v italské vile Giusti 3. listopadu 1918 v 15.00 hodin s účinností za 24 hodin.

1.4 Postavení českých vojáků v rakousko-uherské armádě Silné obavy oficiálních rakouských míst o spolehlivost českých vojáků mají svůj původ jiņ v předválečné době. Odcizení české společnosti rakouské ideji na přelomu 19. a 20. století se plně projevilo během předválečných částečných mobilizací v letech mezinárodněpolitických krizí, kdy čeńtí vojáci projevovali otevřeně krajní neochotu jít do války a kdy dokonce docházelo i k revoltám. Nejvýraznějńí byly případy IR 36 při anekční krizi v roce 1908 a dragounského pluku (DR) 8 při balkánských válkách v roce 1912.35 I u jiných českých jednotek vńak tehdy docházelo v souvislosti s mobilizací vojska k potíņím. V roce 1912 dońlo k takovému případu i u samotného IR 18. Na konci roku 1912 byly kvůli probíhající balkánské válce posilovány posádky při jiņní hranici monarchie, mezi něņ patřil i detańovaný II/18 v Nevesinje. V noci ze 14. na 15. prosince 1912 byl z Hradce Králové vypraven doplňovací transport pro II/18 (celkem 390 záloņníků).36 Při přesunu z kasáren na nádraņí vńak pochodujícímu útvaru zatarasil cestu srocený dav. „Na Praţs.[kém] Předm.[ěstí] zatarasil lid záloţníkům cestu, nechtě je dále pustiti, tak ţe transport z kasáren na nádraţí trval od 11 ½ h v noci do 2 h ráno. 4 osoby 35

Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 11-12. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 28. 36

17

zatčeny.“37 Podle vojenských hláńení provolával dav, v němņ bylo také mnoho dětí, slávu Srbsku, hanbu pochodujícím vojákům, a dokonce: „Pryč s Rakouskem!“38 Na důstojníky byly házeny kameny. Ti nařídili vojákům nasadit bajonety, coņ vńak vojáci uposlechli jen neradi. Nikdo z nich pak proti ņádnému z výtrņníků nezakročil, někteří dokonce odhazovali ostrou munici a celý útvar postupoval vpřed jen velmi pomalu a pasivně, coņ nadřízení povaņovali za projev tichého politického srozumění s demonstranty. Nakonec zasáhla přivolaná policie, která dav rozehnala paņbami a po hodinovém zdrņení umoņnila vojsku pokračovat v pochodu na nádraņí.39 Místní královéhradecký tisk se poté k události vracel ve velmi loajálním tónu a hodnotil ji jako nanejvýń politováníhodnou. Sociálnědemokratické Rozhledy vńak nezapomněly zdůraznit, ņe k podobným případům v těch dnech dońlo i v jiných městech Čech a Moravy: v Plzni (IR 35), Vysokém Mýtě (IR 98) a v Brně (IR 8).40 Nelze se tedy divit, ņe při vypuknutí války v červenci 1914 byl do prvotní částečné mobilizace (tj. pouze poloviny armádních sborů) zahrnut oproti plánu navíc III. ńtýrský sbor, a to z důvodů obav o průběh mobilizace v Čechách.41 I kdyņ nakonec tentokrát nedońlo k ņádným excesům a mobilizace v Čechách proběhla v roce 1914 spořádaně, nadřízení s velikou nelibostí nesli zjevný nedostatek válečného nadńení u českých rekrutů a jejich podezřívavost přetrvávala. Konečně brzy po zahájení bojů se znovu objevily důvody pro pochybnosti o spolehlivosti českých jednotek. Hned v jedné z prvních velkých bitev u Komarówa na přelomu srpna a září byla téměř rozbita česká 26. zeměbranecká divize, přičemņ pováņlivě veliký podíl ztrát připadl na pohřeńované, tj. větńinou zajaté vojáky, a jen málo na padlé a raněné. To bylo později povaņováno za první z řady zásadních selhání českých jednotek v boji.42 Ani v počátečních bojích proti Srbům české jednotky nesplnily očekávání vrchního velení, coņ dokonce vedlo hned ve dvou případech k vyhláńení stanného práva nad celými českými divizemi.43 V říjnu 1914 u Radymna na Sanu pak dońlo k prvnímu hromadnému zajetí vojáků u mladoboleslavského IR 36, později interpretované jako první případ hromadného přeběhnutí

37

SOkA Hradec Králové, NAD 283: Archiv města Hradce Králové, Pamětní kniha města Hradce Králové 19121917, i. č. 520, s. 173. 38 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 29. 39 Tamtéņ. 40 Bouřlivé demonstrace v Hradci Králové. Rozhledy, 1912, roč. 1, č. 51, 20. 12., s. 1. 41 Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 30. 42 Tamtéņ, s. 75. 43 Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 32, 57.

18

kompletního

útvaru

na

ruskou

stranu.44

K bojovým

selháním

českých

jednotek,

individuálnímu přebíhání, zajímání celých praporů téměř bez boje, ale i k sebepońkozování, simulantství, ulejváctví a jiné nekázni docházelo u českých jednotek vskutku v masové míře. S postupem doby také narůstaly obtíņe a projevy neloajality při odchodech pochodových praporů, odcházejících ze zázemí na frontu teprve v průběhu války.45 Jakkoliv je samozřejmě pravdou, ņe to nebyly jenom české jednotky, které čas od času v boji selhaly, a ņe odpor k válce, nekázeň a radost ze zajetí se objevovaly i u nečeských jednotek, přesto Čeńi beze sporu zavdávali více neņ ostatní národnosti důvod k tomu, aby byli povaņováni rakousko-uherským velením jen za málo spolehlivé.46 Krom toho je třeba říct, ņe zatímco u jiných nedominantních národů monarchie docházelo k selháním zpravidla spontánně a pouze u jednotlivců, Čeńi byli výjimeční tím, ņe selhávali pravidelně v měřítku celých jednotek, a tedy jakoby organizovaně.47 Vzniklý konflikt mezi českými vojáky a velením armády se vyostřil v průběhu roku 1915, který byl zdaleka nejbohatńí na hromadná zajetí, jeņ se nevyhnula snad ņádnému pěńímu pluku s větńinově českým sloņením.48 Ve dvou případech pak vrchní velení přistoupilo k nejtvrdńímu protiopatření v podobě úplného rozpuńtění provinilého pluku. Těņko říci, do jaké míry je náhodou, ņe se jednalo o dva pluky právě s vůbec nejvyńńím podílem Čechů (95 %): praņský IR 28, jenņ byl rozpuńtěn po selhání v bitvě u Stebnícké Huty v Karpatech 3. dubna 1915, a mladoboleslavský IR 36 po střetu u Sieniawy na Sanu 27. května 1915. V obou případech tyto pluky ztratily drtivou větńinu svého početního stavu, a to převáņně na nezvěstných (zajatých). Přitom je třeba podotknout, ņe účel rozpuńtění těchto pluků byl dvojí. Vedle represe, tedy rozpuńtění za trest, hrála nemenńí roli také prevence – opakovaně selhávající jednotka byla na frontě obecně nebezpečná, a proto bylo v objektivním zájmu armády ji eliminovat.49 Je přitom třeba zdůraznit, ņe ani jeden z obou pluků nebyl rozpuńtěn za ojedinělé selhání, nýbrņ za soustavnou nespolehlivost, která v událostech, jeņ vedly bezprostředně k rozpuńtění, v očích armádního velení pouze vyvrcholila. IR 28 byl vńak jeńtě do konce války obnoven a bojoval dobře – stejně jako ostatní české jednotky – na italské frontě. V boji se Slovany, zejména Rusy, vńak české jednotky 44

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha 2006, s. 152. Tento případ bude podrobněji popsán i v této práci. 45 Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 54-55. 46 K tomu srov. např. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 477 a násl. 47 Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 83-84 a 97-98. 48 Srov. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha 2006, s. 198-202, 223225. 49 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 445 a 452.

19

nikdy nepřesvědčily o svojí spolehlivosti, kdyņ zcela selhaly také např. plzeňský IR 35 a jindřichohradecký IR 75 ve slavné bitvě Čechů proti Čechům u Zborova v létě roku 1917. Shrňme tedy toliko fakta, která jsou určující pro učinění představy o osudech českých jednotek – a mezi nimi i námi sledovaného IR 18 – v první světové válce v kontextu „sporu o českého vojáka“: Za prvé si dovolím konstatovat jako fakt, ņe k selháním českých jednotek v boji na východní frontě skutečně nápadně často docházelo. Otázkou, o níņ vńak lze polemizovat, je to, z jakých příčin a za jakých okolností k tomu docházelo a jak velkou roli skutečně sehrály politické postoje vojáků. Za druhé je třeba konstatovat jako fakt, ņe k přebíhání formou aktivních přechodů na ruskou stranu docházelo jen u jednotlivců nebo malých skupin. K zajetí větńího útvaru naproti tomu vņdy docházelo bezprostředně v rámci bojové akce (nepřátelských útoků), navíc velmi často v noci. Zde zůstává otázkou toliko to, do jaké míry čeńtí vojáci před svým zajetím kladli nebo nekladli postupujícímu nepříteli odpor, resp. do jaké míry bylo nebo nebylo moņné zachránit se před hromadným zajetím včasným ústupem. Teprve po zodpovězení těchto otázek má totiņ smysl bádat po tom, zda při zajetí jednotky mohlo hrát nějakou roli její politické přesvědčení. Také královéhradecký pěńí pluk č. 18 má ve svých dějinách za první světové války dva „černé dny“, kdy ztratil vņdy nejméně celý jeden prapor, jenņ padl do ruského zajetí (v březnu a září 1915). Oba případy budou podrobnějńí popsány v přísluńné pasáņi této práce. Dotkneme se zde také poněkud podrobněji kauzy rozpuńtěného IR 36, neboť ten byl jiņ od počátku války zařazen ve stejné divizi s „osmnáctníky“, a ti s ním tak mnohokrát přińli do styku.

20

2 Původ pěšího pluku č. 18 a jeho podoba v předvečer první světové války Rakouský pěńí pluk č. 18 vznikl patentem císaře Leopolda I. ze dne 16. dubna 1682 v rámci příprav na blíņící se válku s Turky, v níņ byla naposledy v historii obleņena Vídeň (1683).50 Byl tedy jednou z vůbec nejstarńích jednotek pravidelné habsburské armády. Tehdy vńak jeńtě pluk neměl své číslo 18 a nebyl ani doplňován z pevně vymezeného území. Dle dobových zvyklostí nesl pouze označení podle svého majitele a plukovníka, vévody Leopolda Lotrinského. Své pořadové číslo 18 pluk obdrņel v roce 1769. Čísla byla tehdy udělována podle významu majitelů v hierarchii říńe. Krátce nato, r. 1771, byly v monarchii poprvé vytvořeny stálé doplňovací obvody, přičemņ pěńímu pluku č. 18 byl přidělen mladoboleslavský okres. V roce 1808 přesídlilo doplňovací velitelství do Jičína a teprve od r. 1830 se sídlem pluku stal Hradec Králové.51 To znamená, ņe jiņ jako královéhradecký se pěńí pluk č. 18 zúčastnil bojů v revolučním období let 1848-49 v Itálii a v Uhrách, války v Itálii r. 1859 (konkrétně bitvy u Solferina), prusko-rakouské války r. 1866 a nakonec téņ první světové války. Významným dnem pluku, kdy se pořádaly tradiční slavnosti a přehlídky, byl 22. květen. Toho dne roku 1809 se totiņ pluk vyznamenal ve vítězné bitvě proti Napoleonově armádě u Aspern. Od roku 1893 aņ do pádu monarchie byl čestným majitelem pluku člen toskánské větve habsburského rodu arcivévoda Leopold Salvator (1863-1931). Podle něho byli také přísluńníci IR 18 v době první světové války někdy familiérně přezdíváni „Salvátorci“. Na prahu první světové války se na území českých zemí nacházely doplňovací obvody celkem 24 ze 102 pěńích pluků společné armády. Doplňovací obvod IR 18 byl tvořen politickými okresy Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem, Rychnov nad Kněņnou, Nové město nad Metují, Broumov a Náchod (viz téņ obrazovou přílohu č. 1).52 Zaujímal tedy přibliņně území dneńních okresů Hradec Králové, Rychnov nad Kněņnou a Náchod. Přímo v Hradci Králové sídlilo kromě plukovního velitelství IR 18 jeńtě také velitelství FJB 2 a polního kanónového pluku (FKR) č. 27. Pokud jde o doplňování do Landwehru, větńina

50

Havel, Petr: Z dějin královéhradeckého pěšího pluku č. 18. Hradec Králové 1993, s. 2. Tamtéņ, s. 8. 52 Vyhlášení místodrţitele ze dne 2. dubna1914, kterým se vyhlašují cestovní a jednací plány pochozích odvodních komisí v obvodu c. a k. 8. a 9. sboru pro pravidelný hlavní odvod v roce 1914. Zákonník zemský pro království České, roč. 1914, částka VII, s. 26. 51

21

doplňovacího okresu IR 18 spadala pod LIR 11 se sídly ńtábu v Jičíně a Jaroměři, Rychnov nad Kněņnou a jeho okolí vńak spadaly pod vysokomýtský LIR 30.53 IR 18 měl dle oficiálních statistik v roce 1914 následující národnostní sloņení: Čeńi 75 %, Němci 23 % a 2 % ostatní.54 Pluk tedy patřil k větńinově českým jednotkám, byť vńak podíl Němců v něm nebyl vůbec zanedbatelný (vezměme v potaz zejména německé obyvatelstvo z Broumovska). Tzv. plukovní řečí tak byly v souladu s dobovými pravidly čeńtina a němčina. IR 18 spadal do územní působnosti IX. sborového velitelství v Litoměřicích a v jeho rámci byl součástí 20. pěńí brigády (velitel generálmajor Hugo Reymann) 10. pěńí divize (velitel polní podmarńálek Theodor Hordt). Ve 20. IBrig byl zařazen spolu s Čáslavským IR 21 (87 % Čechů) a mladoboleslavským FJB 12 (67 % Čechů). Druhou brigádu divize pak tvořila 19. IBrig sloņená z mladoboleslavského IR 36 (95 % Čechů), vysokomýtského IR 98 (68 % Čechů) a královéhradeckého FJB 2 (74 % Čechů).55 Jak je zřejmé, 10. ID se skládala výhradně z jednotek s českou větńinou. V jejím svazku IR 18 zahájil svoje působení ve Velké válce a rozloučil se s ní teprve na konci roku 1916. Pro úplnost jeńtě dodejme, ņe součástí výńe popsané systematiky byly pouze I., III. a IV. prapor IR 18. II/18 byl jiņ před válkou detańovaný (coņ nebylo v rakousko-uherské armádě v té době nic neobvyklého) a byl zařazený zcela nezávisle na hlavním svazku pluku ve 3. horské brigádě s posádkou v Nevesinje v Hercegovině.56 V průběhu války tak byly z Hradce Králové, resp. z České Lípy, vysílány nejen pochodové prapory k hlavnímu svazku pluku, ale i pochodové setniny k detańovanému II/18, který spolu s ostatními pohraničnímu jednotkami zahájil válku jiņ na začátku srpna 1914 v bojích proti Černé Hoře a po zahájení války s Itálií bojoval na sočské frontě. Po reorganizaci v r. 1918 byl vřazen do hlavního svazku pluku.

53

Srov. přiloņenou mapku v Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907. V dobových statistikách se vńak nezjińťovala národnost jako taková, nýbrņ obcovací řeč. 55 Sloņení 10. ID viz ÖUlK I, s. 76. Národnostní sloņení obsahuje Ergänzungsheft IX; pro údaje z něj viz téņ Liste der k.u.k. Kampftruppen. Dostupné na http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_k.u.k._Kampftruppen (Stahováno: duben 2014). 56 Seidels kleines Armeeschema. Wien 1914, s. 52. 54

22

3 Mobilizace a odjezd na frontu 3.1 Vyhlášení mobilizace Válečné dějiny c. a k. pěńího pluku č. 18 se začaly odvíjet společně s mobilizací. Poté, co srbská vláda odpověděla neuspokojivě na známé rakouské ultimátum, rozhodl císař v sobotu 25. července večer o vyhláńení částečné mobilizace, kterou následovalo 28. července vyhláńení války Srbsku, oznámené veřejnosti slavným manifestem „Mým národům“. Monarchie se připravovala na trestnou expedici proti svému malému jiņnímu rivalovi, v níņ měla být rychlým vítězstvím posílena prestiņ a snad i znovu získána ztracená sebedůvěra Rakouska-Uherska jako velmoci. Rakousko vńak nevyhlásilo vńeobecnou mobilizaci, nýbrņ pouze mobilizaci částečnou, tj. jen poloviny svých armádních sborů (8 ze 16). Mezi nimi byly i oba české sbory VIII. a IX., avńak moravských I. a II. sboru se zatím jeńtě mobilizace netýkala. Varianta částečné mobilizace byla připravena výhradně pro „Kriegsfall B“. Monarchie tím i navenek deklarovala, ņe hodlá omezit válečný konflikt toliko na Balkán (proti Srbsku a Černé Hoře), a tudíņ tak pokud moņno předejít ńirńí konfrontaci, zejména pak s carskou říńí.57 26. července, na svátek sv. Anny,58 byla uveřejněna mobilizační vyhláńka, na jejímņ základě se o mobilizaci dozvěděla veřejnost. Nato začali do sídel okresních doplňovacích velitelství proudit záloņníci, aby jako občané rakousko-uherského státu splnili jednu ze svých základních povinností, totiņ brannou povinnost. Jeden z nich, osmnáctník Josef Jirásek, si tehdy do deníku zapsal: „Dne 26. července 1914 na svátek sv. Anny byla prohlášena částečná mobilizace a mezi vypsanými sbory armádními byl i náš 9. sbor, ke kterému jsem náleţel. Nastala mi povinnost v nejkratší době dostaviti se k 18. pěšímu pluku. S těţkým srdcem opouštěli jsme rodnou vesničku za pláče rodičů i příbuzných. Kaţdý ubíral se za svou povinností ke svému pluku. (…) Zda navrátím se opět sem? Toť otázka mého osudu. Obracím se a jdu za svou povinností.“59 Jak známo, celou Evropu od Petrohradu po Londýn zachvátilo během mobilizace vlastenecké válečné nadńení. Čeńi vńak větńinou dle vńeho nijak nepřekypovali horlivostí nasadit ņivot za podunajskou monarchii a jejího německého spojence, nota bene ve válce proti 57

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 199. Poněkud příznačně na den přesně k prvnímu výročí vyhláńení tzv. annenských patentů, kterými byla neslavně suspendována česká zemská samospráva. 59 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 17. 58

23

slovanským bratřím.60 Avńak mobilizace roku 1914 v Čechách nakonec proběhla vzdor vńem obavám zcela hladce, snad proto, ņe Rakousko bylo tentokrát přece jen v právu, neboť to byli Srbové, kdo si začal. Na druhou stranu při problematických mobilizacích v letech před válkou ńlo zpravidla pouze o odjezd vojáků v prezenční sluņbě z jejich mírových posádek, naproti tomu v roce 1914 se konala skutečná mobilizace záloņníků, coņ zjevně učinilo vńeobecnou atmosféru tísnivějńí. I kdyņ Čeńi neprojevovali tolik otevřeného válečného nadńení jako např. Němci nebo Maďaři, svoje povinnosti plnili beze zbytku. Výraznějńí protirakouské a antimilitaristické projevy provázely teprve odjezdy pochodových formací aņ později v průběhu války.61

3.2 Průběh mobilizace IR 18 v Hradci Králové Konkrétní průběh mobilizace v Hradci Králové lze alespoň orientačně rekonstruovat na základě vzpomínek narukovavńích osmnáctníků, článků v místním tisku a záznamů v kronikách. Začneme-li na nejvyńńí úrovni, u oficiální městské reprezentace, můņeme uvést, ņe královéhradecká městská rada uvítala 30. července manifest „Mým národům“ loajálním „jásavým holdem neochvějné lásky.“62 Místní tisk popisuje mobilizační rej takto: „Od neděle, kdy vyhlášena byla mobilisace, je v hradeckých ulicích rušno. Zvláště v pondělí a ve středu, kdy s reservisty zavítalo do města mnoho jiných lidí. Ubytování vojska děje se celkem velice hladce, jelikoţ je k dispozici mnoho veřejných budov. Mnoho dojímavých scén viděli jsme na ulicích v těchto dnech. Loučení ţen, rodičů a dětí s reservisty, kteří odcházejí do války. Denně přicházejí do Hradce četní obyvatelé z okolních i vzdálených měst, jedni z opravdového zájmu o příbuzné, druzí ze zvědavosti, jak vlastně skutečná mobilisace vypadá. Neboť od roku 1866 nebyl v naší krajině podobný stav a tolik reservního vojska. Ale přes tento nával mimoměstského obyvatelstva do města vládne všude vzorný pořádek a klid. I reservisté, kteří v prvním dni byli trochu rozjaření, jak uţ to bývá pod prvním dojmem, chovají se všude důstojně a nevybočují z mezí vojácké veselosti. Styky obyvatelstva s vojskem jsou v celku velmi přátelské. (…)“63 Situace ve vńech posádkových městech byla tehdy podle vńeho velmi podobná.64 Davy záloņníku přicházely tak rychle a v takovém rozsahu, ņe byl někdy problém je vůbec pojmout.

60

K náladě mezi českým obyvatelstvem v době vyhláńení mobilizace viz Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 34 a násl. 61 Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 54-55. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 181. 62 Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 53. 63 Mobilisace. Kraj Královéhradecký, 1914, roč. 5, č. 31, 31. 7., s. 3. 64 Srov. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 184 a násl.

24

Josef Jirásek, který přińel do Hradce Králové ze svých rodných Brzic u Jaroměře jiņ 27. července, vzpomíná, ņe na výstroj tehdy čekal celý den. Problém byl samozřejmě zejména s ubytováním a stravováním vojska. Dařilo se jej vńak snadno řeńit vzhledem k tomu, ņe právě probíhaly letní prázdniny, a tak byly k ubytování vojsk vyuņívány zejména ńkoly, kterých bylo v Hradci Králové poměrně hodně. Kronika královéhradeckého gymnázia k tomu zaznamenává: „Gymnasium, reálka, pedagogium [učitelský ústav] a obchodní akademie, jakoţ i škola obecná a měšťanská postoupeny cele mobilisovanému vojsku. Blíţe škol utábořily se vojenské kuchyně, kol nichţ bývá zvláště k poledni velice ţivo. Také na obecním dvoru u vchodu do gymnasia postaveno několik kotlů na stravování vojska v gymnasiu ubytovaného. (…)65 K postoupení prostor gymnázia vojsku dońlo jiņ hned 27. července odpoledne. „Téhoţ dne odpoledne postoupeny třídy a sborovna vojsku. Lavice ze tříd vyneseny a po podlahách rozestlána sláma ke spaní. Školník prodává vojákům pivo a černou kávu. Sborovna proměněna ve vojenskou kancelář. (…)“66 Také Josef Jirásek se poté, co 27. července přespal v kasárnách, přesunul s celou svou setninou do dívčího lycea.67 Vojáci se samozřejmě stravovali i z vlastních zdrojů, ať uņ ńlo o zásoby, které si přinesli z domova, nebo které ve městě koupili v obchodech či v hostincích. Protoņe vńak zpráva o mobilizaci vyvolala vńeobecnou hysterii, v níņ obyvatelé začali překotně nakupovat potraviny do zásoby a obchodníci odmítali přijímat papírové peníze a chtěli jen kovové mince (obsahující tehdy skutečně jeńtě drahé kovy), nastávaly někdy neobvyklé situace. Bylo běņné platit za zboņí vyńńím nominálem, aniņ by kupující dostal zpět drobné, neboť Hradec se „obratem jednoho dne stává městem »velkých peněz«. Lidé se totiņ bály krizového vývoje během nastávající války a nedůvěřovali papírovým bankovkám. Naopak stříbrné mince, které v této době jeńtě reálně obnáńely na obsahu drahého kovu svoji nominální hodnotu, začali lidé hromadit. Proto obchodníci neměli na rozměnění: U jistého řezníka kupuje reservista za pěťák »buřta« a platí pětkou. Řezník od samých velkých peněz jiţ nervosní vrací vojínovi pětku i s buřtem, který zatím ztrácí se v útrobách reservisty.“68 Někteří obchodníci údajně téņ zneuņívali převis poptávky nad nabídkou a prodávali rezervistům za standardní cenu potravu ńpatné kvality nebo ve velmi malých porcích.69 65

SOkA Hradec Králové, NAD: 240 Gymnásium v Hradci Králové, Školní kronika 1911-1926, i. č. 2, s. 50-51. Tamtéņ, s. 49. 67 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 18. 68 Více chladné rozvahy. Královéhradecké rozhledy, 1914, roč. 3, č. 29, 31. 7., s. 7. 66

25

Poté, co vojáci prońli přijímačem, začal jim jiņ běņný vojenský ņivot. Čas jim vyplňoval zejména výcvik. „Denně chodili jsme na cvičiště s celým výzbrojem při velkých vedrách a přicházeli jsme zemdlelí, zpocení a uprášení.“70 Konaly se také velké slavnostní přísahy s poņehnáním za přítomnosti velitele 20. IBrig GM Reymanna a ńiroké veřejnosti.71 Josef Jirásek na svoji přísahu vzpomíná: „Stáli jsme ještě, neţ přehrála hudba k modlitbě a Zachovej nám Hospodine, přičemţ obecenstvo slzelo a i mnohému z vojínů zatřpytila se slza v oku při tak váţném okamţiku.“72 Stálý nápor branců, starost o jejich vystrojení a zaopatření představovaly pro vojenské úředníky ohromnou zátěņ a pracovní vypětí. V nejednom případě docházelo v důsledku přepracování vojenského administrativního personálu k nervovým zhroucením, a dokonce k sebevraņdám důstojníků.73 Ani IR 18 se taková smutná událost nevyhnula. Dne 31. července se v pět hodin ráno pokusil o sebevraņdu pplk. Andreas Komposch, velitel doplňovacího okresního velitelství pluku. Rána vńak minula srdce a díky tomu, ņe byla podplukovníkovi ihned poskytnuta lékařská pomoc, byl jeho ņivot zachráněn. Podle vńeho byl příčinou jeho rozhodnutí pouze stres, neboť jinak své povinnost plnil bezchybně a poctivě.74 V průběhu mobilizačních dnů nabíraly na rychlosti světodějné události. Poté, co 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, začalo 29. července coby tradiční srbský spojenec a patron mobilizovat carské Rusko. 31. července Rakousko-Uhersko vyhlásilo vńeobecnou mobilizaci, tj. mobilizaci zbývajících armádních sborů. Den poté, 1. srpna, uņ mobilizovaly i Německo a Francie. Německo ten den také vyhlásilo válku Rusku a 3. srpna Francii. 4. srpna vypověděla Velká Británie válku Německu, 6. srpna Rakousko-Uhersko Rusku a Srbsko Německu. Francie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku 11. srpna a Velká Británie 13. t. m. Kdyņ 23. srpna vstoupilo do války na straně Dohody Japonsko a 29. října Turecko na straně centrálních mocností, stala se válka definitivně světovou. Po několika přečkaných mezinárodně-politických krizích na prahu 20. století nyní evropské mocnosti (ale i jejich obyvatelé) usoudily, ņe jiņ dozrál čas na válku.

69

Hradec Králové v mobilisaci. Osvěta lidu, 1914, roč. 19, č. 58, 8. 8., s. 5. Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 18. 71 Tamtéņ. Číņek, Jan: Cesta královéhradeckého pěšího pluku č. 18 na frontu v roce 1914 podle deníku kadeta Bohuše Růţičky. Sborník prací východočeských archivů, roč. 12, 2008, s. 112. 72 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 18. 73 Srov. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 190. 74 Postřelil se. Kraj Královéhradecký, 1914, roč. 5, č. 31, 31. 7., s. 4. SOkA Hradec Králové, NAD 283: Archiv města Hradce Králové, Pamětní kniha města Hradce Králové 1912-1917, i. č. 520, s. 378. 70

26

V době, kdy si diplomaté vzájemně předávali vyhláńení války, se vojáci v Hradci Králové chystali k odchodu na frontu. K překvapení mnohých z nich vńak nevytáhli na jih proti Srbsku, nýbrņ směrem na východ do Haliče k ruským hranicím. Vyhláńením vńeobecné mobilizace 31. července byl totiņ uveden v ņivot nástupní plán proti Rusku „Kriegsfall R“. V rámci toho byly jiņ mobilizované jednotky, které se vńak jeńtě nevydaly na cestu na jih – mezi nimi i 10. ID – přesměrovány do Haliče.75 Josef Jirásek se tuto informaci dozvěděl při jiņ zmiňovaném skládání přísahy 5. srpna: „Všichni domnívali jsme se, ţe jedem do války proti Srbům. Aţ kdyţ k nám plukovník promluvil a povzbuzoval nás k vytrvalosti, zmínil se, ţe budeme bojovat proti Rusům a tváří v tvář patřiti na nepřítele.“76 Odjezd vojska IR 18 na frontu byl postupný. Nejprve 30. července odjela první pochodová setnina k doplnění detańovaného II. praporu do Nevesinje. Vlastní pluk se odebral na východní frontu ve třech transportech 7.-8. srpna v síle celkem 91 důstojníků, 400 poddůstojníků a 3 700 muņů.77 Velitelem pluku byl sedmapadesátiletý plk. Frantińek Otahal z Ottenhorstu, „rodem sice Hanák, ale smýšlení nečeského.“78 Veliteli praporů byli mjr. Frantińek Tomáńek (I.), mjr. Josef Kubíček (III.) a mjr. Friedrich Meissner (IV.).79 S plukem vyjíņděli na frontu i osmnáctníci pěńák Josef Jirásek (IV. prapor, 13. setnina) a kadetaspirant Bohuń Růņička (I. prapor, 1. setnina, poddůstojník II. čety). Oba si tehdy vedli deníky, do nichņ vtělili své dojmy, které si zakrátko přiblíņíme. Před odjezdem vojska na frontu vládla podivná atmosféra, charakteristická zvláńtní směsicí vzruńení a úzkosti. Tu vystihuje ve svojí relaci kupříkladu ředitel a kronikář zdejńího gymnázia prof. Josef Kořínek: „V Hradci Králové procházela kaţdého večera vojenská hudba ulicemi města, doprovázená vojáky a jásajícím mladým lidem. Ale celkem ovládala obecenstvo u nás tísnivá nálada, neboť situace se vyvinula kvapně a předtucha nedozírných následků světové války leţela olověnou tíhou na všech vrstvách obyvatelstva.“80 Městská reprezentace se obávala, ņe by při odchodu vojsk mohly nastat nepřístojnosti jako jiņ jednou v prosinci 1912, a tak se obracela na obyvatelstvo s výzvou, aby vojáky, aņ půjdou na nádraņí, raději vůbec nedoprovázelo: 75

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006, s. 203. Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 18. 77 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 12. 78 Tamtéņ, s. 11. 79 Tamtéņ, s. 13. Rang- und Einteilungsliste des k. und k. Infanterieregiments Erzherzog Leopold Salvator Nr. 18. Königgrätz 1913, s. 5. 80 SOkA Hradec Králové, NAD: 240 Gymnásium v Hradci Králové, Školní kronika 1911-1926, i. č. 2, s. 50. 76

27

„Loučení s odcházejícími vojíny bude ovšem těţké, ale není třeba zvlášť podotýkat, ţe obyvatelstvo při odchodu vojska zachová naprostý klid, ţe zdrţí se všech projevů a nestrpí mezi sebou rušivých ţivlů. Městská representace vojíny bude doprovázet a to stačí. Ostatně zvláštní vyhláškou politický úřad upozornil, ţe v zájmu obyvatelstva nedoporučuje se jakýkoliv shluk lidu na ulicích a doprovázení transportů vojska. Povaţujeme za svou povinnost co nejdůtklivěji upozornit, aby obecenstvo řídilo se dle rozkazu úřadů. Jsme tím povinni svému městu, které jiţ jednou zbytečně trpělo, kdyţ nezodpovědní ţivlové způsobili výtrţnosti. (…)“81 Nicméně obyvatelé si evidentně nakonec úřední napomenutí nevzali příliń k srdci. Z pramenů totiņ nevyplývá nic o tom, ņe by vojsko odcházelo do pole v komorní atmosféře, vyprovázeno toliko městskou honorací, nýbrņ právě naopak. Nejdříve 7. srpna večer odjíņděl I. prapor kadetaspiranta Růņičky: „Opět po modlitbě v 10 hod. večer hnul se prapor za hudby ku nádraţí. Cestou nadšené ovace obecenstvem. Na nádraţí rozloučili se s praporem brygadýr Raymann,82 náš plukovník, všichni důstojníci a zástupcové města a úřadů. (…) Za hřímavých ,Hoch, Sláva, Nazdar„ opouštěl náš vlak stanici, aby nás dovezl k cíli našemu do Haliče.“83 Ńtáb pluku spolu se III. a IV. praporem opustil město následujícího dne, jak vzpomíná Josef Jirásek: „V 6 hodin odpoledne stáli jsme v setninách ověnčeni a připraveni k odchodu na nádraţí v průvodu tisíců známých a přátel. Při pohledu na ty ověnčené masy osmnáctníků zdálo se, ţe je to pohybující se záhon květin, a i cestou ulicemi házeli nám na hlavy kytice a mávali šátky na rozloučenou. To byl nejsmutnější okamţik, neb kamkoli jsi se ohlédl, všude viděti srdcervoucí scény, pláč ţen a dětí. Aţ na samé nádraţí šli jsme těsně obklopeni obecenstvem a tu teprve při nastupování do vlaku se částečně uvolnilo. Jakmile jsme byli ve vlaku, kaţdý usedl na své a jiţ se neohlédl, aby se nemusel znovu a znovu loučiti a hleděti v bolestnou tvář svých drahých. V sedm hodin se s námi hnul vlak a z kaţdého vozu zazněla píseň ,Kde domov můj?„“84 Cesta na východ trvala přibliņně dva dny. Jak Jirásek, tak i Růņička vzpomínají na cestu celkem v dobrém, neboť nestrádali. V kaņdé větńí stanici je vítal zástup místních a zadarmo dostávali jídlo, čaj, mléko apod. Zvláńtě Bohuń Růņička zmiňuje také provolávání slávy a povzbuzování při průjezdu Moravou i Haličí.

81

Mobilisace. Kraj Královéhradecký, 1914, roč. 5, č. 31, 31. 7., s. 3. Velitel 20. IBrig GM Hugo Reymann. 83 Číņek, Jan: Cesta královéhradeckého pěšího pluku č. 18 na frontu v roce 1914 podle deníku kadeta Bohuše Růţičky. Sborník prací východočeských archivů, roč. 12, 2008, s. 112. 84 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 19. 82

28

4 Bojové působení IR 18 v první světové válce 4.1 Od bitvy u Komarówa do ústupu na San (I., III. a IV. prapor; srpen – září 1914) Válečný plán rakousko-uherské armády pro boj s carskou říńí („Kriegsfall R“) počítal v souladu s německým tzv. Schlieffenovým plánem s tím, ņe c. a k. armáda na sebe na počátku války dočasně naváņe pokud moņno větńinu sil ruské armády, čímņ Německu umoņní vrhnout jeho hlavní síly na západní frontu a na východě ponechat pouze symbolickou obranu.85 To samozřejmě znamenalo, ņe Rakousko-Uhersko čekají hned zkraje války těņké boje s ohromnou silou nepřítele, proti níņ bude stát více méně samo. Tato skutečnost byla o to trpčí, ņe v době, kdy se teprve začaly přesouvat první jednotky k východním hranicím říńe, byla velká část armády jiņ zabřednutá do těņkých bojů se Srbskem a pro východní válčińtě s ní nebylo moņné počítat. Prvním bojińtěm rakousko-uherských a ruských armád na východní frontě se na přelomu srpna a září 1914 stala rozsáhlá pohraniční oblast rakousko-uherské východní Haliče a ruského Polska (přibliņně v oblasti dneńních polsko-ukrajinských hranic). V severní polovině tohoto bojińtě překročily c. a k. jednotky úspěńně hranice s carskou říńí a boj zde byl tedy veden na ruském území. Naproti tomu na jiņním úseku fronty naopak vytáhli na nepřátelské území Rusové, kdyņ vstoupili do východní Haliče a brzy začali ohroņovat haličské hlavní město Lvov. Do těchto těņkých prvních bojů války se zapojily i I., III. a IV. prapor 18. pěńího pluku jako součást 20. IBrig 10. ID IX. sboru ve 4. armádě generála Moritze Auffenberga, která bojovala v severní části fronty, tedy v ruském Polsku, kam následovala úspěńně postupující 1. armádu generála Dankla, jeņ ve dnech 23.-25. srpna vybojovala u Kraśnika první vítěznou bitvu Rakouska-Uherska.86 4. armádu křest bojem teprve čekal. Měla se jím stát bitva u Komarówa (v dneńním Polsku, tehdy na území carské říńe), vybojovaná 26. srpna aņ 2. září, jeņ byla pro rakousko-uherská vojska velkým úspěchem, avńak na dlouho posledním. Pěńí pluk č. 18 dorazil vlakem na frontu postupně 10.-11. srpna.87 Cílovou stanicí bylo město Radymno v rakouské Haliči, vzdálené asi 90 km jihozápadně od Komarówa. Pluk se 85

Jindra, Zdeněk: První světová válka. Praha 1987, s. 45. Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928, s. 19-20. 87 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 1r. 86

29

18. srpna vydal na pochod z Radymna směrem na sever a dva dny nato, 23. srpna, překročil ruské hranice. Jiņ hned v prvních dnech pobytu na frontě se vńak objevovaly problémy se zásobováním (nedostatek chleba), způsobené mimo jiné tím, ņe pro neschůdnost a ucpanost cest zůstávala plukovní vozba („trén“) daleko vzadu.88 Linie bojů dosáhl pluk 25. srpna večer, jak ve svém deníku píńe osmnáctník Josef Jirásek: „Dne 25. srpna šlo se opět dále samými lesy, kde jiţ bylo znáti stopy nepřítele – pěchoty i kozáků, a to ve větším počtu. Během dne narazily naše přední oddíly na nepřítele, který ustoupil aţ k opevněné Zamośći a Komarowu. Bylo slyšeti jiţ hřmění děl a rachot pušek, a kdyţ došli jsme na vysoké návrší před Zamość, bylo viděti v dáli bojující naše oddíly s nepřítelem. První pohled při nastávajícím šeru byl hrůzokrásný a blesky od vybuchujících šrapnelů a kotouče dýmu zdály se býti jiţ blízko.“89 V následujících dnech se rozhořely prudké boje o Zamość i Komarów. Uvedeme zde opět výňatek z Jiráskových vzpomínek, přibliņujících atmosféru bojů: „Zakrátko přišel rozkaz postoupiti dále do údolí, kde byly jiţ rozvinuty řady našich pluků, s kterými podniknut měl býti útok. Postoupili jsme do jedné řady s druhými a za hromového rachotu leţeli připraveni na další rozkaz. Z ruských zákopů počíná rychlá palba z ručnic a pravé naše křídlo počíná ustupovati. Oddíl za oddílem utíká vpřed, aby vyrovnán byl polokruh, který sevříti měl nepřítele. Mnohý kamarád klesá k zemi smrtelně zasaţen koulí, druzí opět ranění vlekou se po zemi zpět na obvaziště. Jiţ i mezi nás začínají padati ocelové kroupy a často slyšeti výkřik raněného.“90 V několikadenní bitvě u Komarówa se vńem jednotkám c. a k. 4. armády dostalo pravého bojového křtu ohněm. 29. srpna započala rozhodující fáze bitvy. V jejím rámci IR 18 nejdříve úspěńně postupoval vpřed za vydatné podpory vlastní dělostřelby v okolí vsi Wolica Śniatycka severozápadně od Komarówa. Pluk zde postupoval „s největší rozhodností,“91 ale jeho postup byl poté zastaven prudkou nepřátelskou palbou. Vlastní dělostřelba zato ustávala. Postup celé brigády byl proto zastaven a naopak dońlo k ústupu od Wolicy ke statku Brudek. Útok pak pokračoval 30. srpna. V dopoledních hodinách vyrazily rakouské jednotky opět do protiútoku. Skupina Reymann – nyní ve sloņení IR 18, FJB 12 a místo IR 21 IR 36 – vyrazila z Brudku zpět k Wolici. Jakmile vńak jednotky vystoupily do otevřeného prostoru, začalo na ně pálit ruské těņké dělostřelectvo tak účinně, ņe vojáci začali prchat do blízkého lesa, aby se 88

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 1r. 89 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 28-29 90 Tamtéņ, s. 29-30. 91 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 20. IBrig über die Begebenheiten am 28./8. bei Labunje und über die Kämpfe am 29. u. 30. bei Kol. Wolica Sniatycka.

30

tam ukryli. Opět se vńak podařilo zformovat vojsko k útoku na ruské pozice u Wolicy, avńak první útok opět neuspěl v důsledku nepřátelské palby. Pak vńak nepřátelská palba ustala a druhý útok uņ slavil úspěch, kdyņ se vojákům podařilo dojít aņ bezprostředně před ruské pozice; nejlépe si přitom počínal IV/18 mjr. Meissnera. Rusové vńak měli vybudovány velmi dobré zákopy. Sám brigádník Reymann přińel aņ do bitevní čáry mezi rojnice IV/18 a usoudil, ņe bez vydatné dělostřelecké přípravy nemůņe útok na ruské zákopy uspět. Ve 4.30 odpoledne zahájila nepřátelská artilerie znovu palbu, načeņ se rakouské jednotky znovu stáhly do vlastních zákopů. Kvůli velkému vyčerpání vojska dvoudenním bojem byl dalńí útok podniknut následující den (31. 8.) aņ teprve odpoledne. GM Reymann dostal rozkaz zaútočit s IR 18 přímo na Komarów. Pluk se vydal s vypětím vńech svých posledních sil v zajińtěném útvaru a naprostém pořádku na pochod směrem ke Komarówu, odkud uņ se Rusové začali stahovat. Večer 31. srpna po několikadenním boji nakonec IR 18 vstoupil bez boje do samotného Komarówa, který nepřítel jiņ předtím sám opustil. V úvodní bitvě u Komarówa IR 18 ztratil dle bojové zprávy brigády 3 mrtvé a 9 raněných důstojníků a 29 mrtvých, 392 raněných a 95 pohřeńovaných muņů.92 Na bitvu u Komarówa, své zranění a první transport raněných zpět do Hradce Králové vzpomínal o 20 let později jeden z přísluńníků IR 18 takto: „Koncem srpna počal náš válečný křest v bitvě u Komárova-Zámosz. Tak jako tisíce jiných smluvili jsme si přechod na ruskou stranu, coţ se nám však rozraţením naší fronty nepodařilo a také nepochopením našeho úmyslu čerkeskou jízdou ruskou, která zastřelila mnoho našich, kteří přecházeli. Jako já, tak i druzí, kdyţ nepodařil se přestup k Rusům, pouţil první příleţitosti k postřelení se, a kdo měl sám málo odvahy, učinil tak jeden druhému. (…) Na počátku války nevěnovalo se tolik pozornosti těmto zraněním, a proto bylo tehdy moţno, ţe kolemjdoucí velící generál ptaje se na mé zranění pochválil mne za moji odpověď, ţe jsem sice raněn, ale ţe přijdu brzy zpět a ţe Rusové musí zpět a daroval mně dvě cigára.“ Voják si podle svých vzpomínek ustřelil dva prsty u nohy. Dostal se tak do prvního transportu raněných do Hradce Králové. Na příjezd transportu do posádkového města vzpomíná: „Vlak byl zde slavnostně očekáván, neboť vezl první raněné od 18. p. pluku. Po vystoupení lehce raněných veliká patriotická řeč, uvítání hrdinů velícím generálem, pak ujaly se nás dámy od Červeného kříţe, s kaţdé strany jedna, opatrně, abychom se vyhnuli kaţdému kamínku, špatnému šlápnutí, jemuţ v zápětí následovalo bolestivé zaúpění a omluva dámy od Červeného kříţe, abychom 92

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 20. IBrig über die Begebenheiten am 28./8. bei Labunje und über die Kämpfe am 29. u. 30. bei Kol. Wolica Sniatycka.

31

odpustili, ţe ještě nejsou zapracované. Nato byli jsme odvedeni do I. třídy, kde kolem dokola na stolech, lavicích pečená drůbeţ, dorty, cukroví, ovoce, čokoláda, černá káva, mléko, č volaly dámy a stále nás pobízely. Bylo nám do pláče i do smíchu. Zarostlí, umazaní odmítli jsme všechny tyto sladkosti, hleděli jsme po nám známých tvářích. Vezli nás v kočáře v kruhu dám přes celé město, vroubené špalíry, za stálého pozdravování co prvních raněných. Věřte mně nebo ne, ale kdyţ jsem viděl to nadšení a projevovanou lásku k nám, ţe jsme se vrátili, neměli jsme odvahu všem těm radost kaziti, kdoţ nás tak upřímně vítali, a neřekli jsme jim pravdu a říkám ji aţ dnes, po 20 letech, jak to bylo s tím zraněním.“93 Jakkoliv se beze sporu jiņ u Komarówa objevovaly podobné případy zbabělosti českých vojáků, nic nenasvědčuje tomu, ņe by v této bitvě bylo jednotkám 10. ID cokoliv vytýkáno. Naopak vńechny zúčastněné pluky, včetně později nechvalně proslulého IR 36, u Komarówa jeńtě bojovaly jako celek velmi dobře.94 Z úspěchu u Komarówa se vńak rakousko-uherské velení neradovalo dlouho. Zatímco situace na severním válčińti byla pro c. a k. armády příznivá (Danklova armáda úspěńně odolávala nepříteli u Lublina a Auffenberg se u Komarówa mohl dát dokonce do pronásledování poraņené 5. ruské armády), jiņní válčińtě v oblasti Lvova ovládli Rusové, kteří zde stáli se dvěma armádami (3. a 8.) proti jediné rakouské (3. arm. gen. Brudermanna). Dalńí rakousko-uherská armáda (2. arm. gen. Böhm-Ermolliho) sem byla teprve narychlo přesouvána ze srbské fronty.95 Samotné město Lvov bylo jiņ 2. září vyklizeno a ponecháno nepříteli napospas.96 3. a jiņ zformovaná 2. rakousko-uherská armáda se stáhly do nové obranné pozice za řeku Wereszycu západně od Lvova, kam jim měla přispěchat ze severu od Komarówa na pomoc 4. armáda poté, co provedla své pověstné „čelem vzad“. Nadeńla bitva známá jako bitva u Rawy Ruské a Lvova, vybojovaná ve dnech 6.-11. září. Bezprostředně po pádu Komarówa se vydaly jednotky 18. pěńího pluku pronásledovat nepřítele. Plukovní deník hovoří o pronásledování, vńeobecném postupu směrem na východ a mnoha zajatcích.97 Jiņ 3. září ráno se vńak pluk vydal směrem na jih „k podpoře 3. armády ve Lvově.“98 Josef Jirásek si 3. září zapsal: „V našem rychlém vítězném postupu stal se neočekávaný obrat, neb silná nepřátelská armáda protrhla slabé naše pozice u Lvova a v Bukovině, takţe celý 93

Jak to bylo před 20 lety: první ranění v Hradci Králové. Rozhledy, 1934, roč. 16, č. 30, 27. 7., s. 2. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 34. 95 Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928, s. 21. 96 ÖUlK I, s. 255. 97 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 1v. 98 Tamtéņ. 94

32

náš střed [rozumí se 4. arnáda] byl nucen ustupovat, abychom nebyli zaskočeni [do boku]. Rozkaz byl, co nejdříve pomoci armádě operující u Lvova, cesta však daleká. Měli jsme před sebou čtyři dny cesty a tu teprve jsem se dověděl, jak velké byly naše ztráty. Dobrá polovice našich kamarádů scházela, důstojníků bylo také málo.“99 Jirásek píńe, ņe během pochodu byl budíček obvykle uņ ve 3 hodiny ráno a pochodovalo se aņ do pozdních večerních hodin, coņ plukovní deník dosvědčuje. Přitom se pochodovalo těņko schůdnou, pahorkatou, zarostlou i baņinatou krajinou. Jedna z baņin se Jiráskovi málem stala osudnou.100 7. září ráno se pluk střetl opět s nepřítelem, a sice v lesích severně od obce Wereszyca (dnes Верещиця/Vereshchitsia na Ukrajině na stejnojmenné řece, vzdálená cca. 75 km jihozápadně od Komarówa). Deník pluku zde hovoří dokonce o „nepříteli na stromech.“101 V této sráņce byl zraněn a zajat i velitel pluku plk. Otahal.102 Josef Jirásek zde zaņil svůj první útok na bodáky. Jeho setnině velel ńikovatel, neboť důstojníka uņ neměli. Večer byl ale zraněn i ńikovatel.103 Nakonec dońel Jirásek se svými druhy aņ k myslivně, v níņ byli shromáņděni zranění obou stran včetně plukovníka Otahala s prostřelenou nohou. Druhého dne (8. 9.) ráno se myslivny zmocnili Rusové a odnáńeli raněné, ty rakouské uņ jako zajatce. Jirásek píńe, ņe několika odváņlivcům se podařilo zachránit plukovníka za chvilkové nepřítomnosti ruských vojáků.104 Při následném pokusu o dobytí myslivny byl Jirásek raněn ńrapnelem do chodidla, čímņ skončilo jeho bojové působení ve Velké válce.105 K datu 9. září 1914 deník pluku poprvé uvádí aktuální početní stav pluku, a sice I. prapor 361 muņů, III. prapor 307 muņů a IV. prapor 272 muņů.106 Přitom početní stav pluku při odjezdu na východní frontu byl celkem přes 4000 muņů!107 10. září dostal pluk za úkol napadnout společně s IR 98, IR 36 a FJB 12 výńinu Wywszana (kóta 387). Na tyto boje vzpomíná ve svém deníku osmnáctník kadet-aspirant Bohuń Růņička:

99

Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 35. 100 Tamtéņ, s. 38. 101 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 2r. 102 Tamtéņ. 103 Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009, s. 38-39. 104 Tamtéņ, s. 39. Deník pluku zásluhu za záchranu zajatých raněných důstojníků připisuje IR 98, rovněņ tak Mucha, Vladimír: Kujebáci, aneb Válečné děje vysokomýtského c. a k. pěńího pluku č. 98. Nymburk 2011, s. 72. 105 Jirásek se dostal na obvazińtě, které vńak bylo za několik dní opuńtěno kvapně ustupující rakousko-uherskou armádou a celé zajato. Jirásek se uzdravil, avńak po obdivuhodné zajatecké anabázi nakonec v roce 1917 zemřel ve věku 27 let na tyfus v ukrajinské Jekatěrinoslavi, kde je na místním hřbitově pohřben. 106 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 2r. 107 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 12.

33

„Asi o 3. hod. 30. min. nastoupen další pochod s četami ve stojné ve čtyřstupech v 50 krokovém abstandu [odstupu], a sice I/18 vprostřed, IV/18 vlevo, III/18 za středem, 12. F J Baon vlevo, prošel les aţ na druhé straně výšiny, která jiţ předevčírem obsazena pěším plukem č. 98. Trvá silná střelba z děl. Vše leţí ve 4 švarmliniích [rojnicích] na svahu lesním s 50-100 kroky za sebou. Náš pluk napravo od pěšího pluku č. 98. Počasí překrásné. Za půl hodiny fronta obrácena zpět. Za námi na okraji lesa anfallnovala naše batterie, která spustila ihned prudkou kanonádu. Téţ přibyla jedna naše divize horských děl ku podpoře naší artilerie. Kolem 2. hod. odpoledne pošinuli jsme se do lesa, kde zhotoveny silné dekunky [kryty] ze země a polenového dříví. Kolem 6. hod. večer odtud odchod a prohledáván les, přitom narazili jsme na silný oddíl Rusů s 2 MGA, který nám způsobil velikých ztrát. Jeden z prvních padl praporčík Leyer, spěchaje mu ku pomoci, bych jej zachytil, byl jsem raněn sám do boku.“108 Téhoņ dne padl také sám velitel Růņičkova I. praporu mjr. Frantińek Tomáńek, „střelený do prsou.“109 11. září pak bylo přikročeno k reorganizaci pluku ze tří praporů na dva vņdy o třech setninách (dohromady 6 důstojníků a 635 muņů).110 Je třeba si uvědomit, ņe vedle ztrát v boji jiņ touto dobou suņovaly vojáky pluku také nejrůznějńí zdravotní neduhy a těņké choroby (plukovní deník zmiňuje zejména úplavici). Boje pokračovaly nepřetrņitě aņ do 12. září, kdy byl zahájen ústup. Neustupoval vńak jen IR 18, ale doslova veńkeré rakousko-uherské vojsko na východní frontě, a to do nové obranné linie na řece San. V okamņiku ústupu k Sanu vypadal poměr sil na rakousko-ruské frontě následovně: na severním válčińti 770 praporů, 356 eskadron a 377 baterií s 2098 děly na rakouskou-uherské straně, na ruské straně 824 praporů, 694 eskadron a 2888 děl. Na jiņním válčińti mezi Rawou Ruskou a Dněstrem, kde působil i IR 18, na rak.-uh. straně 454 praporů, 124 eskadron a 1232 děl, na ruské straně 352 praporů, 267 eskadron a 1262 děl.111 Proto zvláńtě na tomto úseku fronty údajně rozkaz k ústupu musel být udiveným c. a k. jednotkám několikrát opakován. Generál Conrad vysvětloval své rozhodnutí následovně: „Takticky nebyl tento ústup nutný, neboť situace nebyla špatná, operativní poměry však byly neudrţitelné.“112 4. armáda měla přitom ze vńech nejtěņńí pozici, poněvadņ byla zabřednutá do nejtěņńích bojů 108

Číņek, Jan: Cesta královéhradeckého pěšího pluku č. 18 na frontu v roce 1914 podle deníku kadeta Bohuše Růţičky. Sborník prací východočeských archivů, roč. 12, 2008, s. 118. Bohuń Růņička poté léčil své zranění v Horních Rakousích a 20. ledna 1915 se vrátil na frontu. Jeńtě téhoņ roku vńak padl do ruského zajetí, z něhoņ se mu podařilo se vrátit (nevstoupil do legií) na začátku července 1918. Poté dostal dvouměsíční dovolenou a byl znovu zařazen do sluņby, do bojů vńak jiņ nezasáhl. 109 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 2v. Číņek, Jan: Cesta královéhradeckého pěšího pluku č. 18 na frontu v roce 1914 podle deníku kadeta Bohuše Růţičky. Sborník prací východočeských archivů, roč. 12, 2008, s. 118. 110 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 2v. 111 ÖUlK I, s. 313-314. 112 Tamtéņ, s. 314.

34

s nepřítelem. Dostala za úkol během prvního dne ústupu, 12. září, dosáhnout linie Szkło – Hruszów – Lubaczów, coņ se rovnalo třicetikilometrovému pochodu.113 Plukovní deník k zahájení ústupu 12. září poznamenává: „V 10 hodin dojde rozkaz, ţe v 11 hod. dop. počne ústup levého křídla armády. K ochraně poslán p. pl. 18 přes Picinu do Borowuszy. III. ustupuje, nepřítel počne prudkou palbu. Mnoho lidí zůstalo v postavení – pravděpodobně byli zajati. IV/18 se 14. rotou jdou směrem na Riki, zde je rozkaz změněn, vše, co patří k 10. p. div., jde do Szkło. – Dojdou tam v 5 hod. 30 odp. Stav pluku 300 muţů.“114 Jak vyplývá z citovaného záznamu v deníku, 12. září u Wywszany v bitvě u Rawy Ruské zřejmě potkalo IR 18 první hromadné zajetí vojáků III. praporu, kdy ustupující vojáci zůstali v pozicích, dokud k nim nedońel nepřítel. Dle jmenných seznamů ztrát pluku činily jeho celkové ztráty mezi 7. a 12. zářím 1914 25 mrtvých, 263 raněných, 29 zajatých a 595 pohřeńovaných,

tj.

pravděpodobně

zajatých

vojáků.115

Vysoký

podíl

zajatých

a

pohřeńovaných vńak zatím nevyvolal ņádné větńí vzruńení. V následujících dnech pokračoval vńeobecný ústup, avńak jen s největńími obtíņemi, způsobenými deńtivým počasím, zácpami na cestách a mostech, únavou lidí i koní a neschůdností rozmáčených a rozrytých cest.116 Zásobování vázlo, vozy i polní kuchyně zůstávaly pozadu, nedostávalo se výstroje, a tak bylo prádlo či náčiní pro zákopníky a zdravotníky obstaráváno rekvizicí, popř. soukromě vojáky nakupováno. Kromě toho muņstvo hromadně trpělo střevními chorobami.117 17. září dońlo k zařazení prvního pochodového praporu IR 18 a navrch jičínského IR 74; novým velitelem pluku se místo zraněného plk. Otahala stal pplk. Franz Kühtreiber, přińedńí s pochodovou formací, který patřil k důstojníkům pluku jiņ v míru před válkou.118 Pluk poté hlásil bojový stav 34 gáņistů a 1 447 muņů.119 20. září dońlo ke komisnímu vydraņení zavazadel padlých důstojníků, neboť mnozí zbývající důstojníci uņ kvůli zmatečným přesunům ņádná zavazadla neměli.120

113

ÖUlK I, s. 317. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 2v. 115 KA, VL, IR 18, 1914, kt. 3. 116 ÖUlK I, s. 319; srov. téņ přísluńné zápisy v VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18. 117 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 3v. 118 Tamtéņ, f. 3r. Rang- und Einteilungsliste des k. und k. Infanterieregiments Erzherzog Leopold Salvator Nr. 18. Königgrätz 1913, s. 5. 119 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 3v. 120 Tamtéņ, f. 3v. 114

35

4.2 Boje na Sanu (I., III. a IV. prapor; říjen – listopad 1914) Počátkem října byl IX. sbor i s IR 18 přeřazen ke 3. armádě, nyní pod vedením generála Boroeviće, který na této pozici vystřídal generála Brudermanna (u 4. armády, k níņ se pluk jeńtě později vrátí, v téņe době vystřídal generála Auffenberga arcivévoda Josef Ferdinand).121 V následujících dnech zahájily německé a rakousko-uherské armády na východní frontě nový postup vpřed (druhou ofenzívu od počátku války), který umoņnilo přesunutí německých vojsk, uvolněných vítězstvím u Tannenbergu, směrem na jih na pomoc Rakuńanům.122 Pluk v té době pozvolna doplňoval svůj zbídačený početní stav. Poté, co 26. září dońel II. pochodový prapor, 30. září pochodový prapor terezínského IR 42 (jiņ druhý „cizí“) a kromě toho průběņně docházela řada opozdilců, hlásil pluk 2. října dokonce překročení normovaného početního stavu (vzhledem k třem polním praporům tedy cca. 3 000 muņů).123 Jeho zdravotní stav vńak nadále nebyl příznivý, neboť vojáci neustále nocovali pod ńirým nebem v deńtivém a chladném podzimním počasí. Navíc se na přelomu září a října vysilovali neustálým budováním zákopů u Racławic, které nakonec vůbec nebyly vyuņity, neboť Rusové nepřińli a naopak rakouská armáda se znovu pohnula vpřed, jak bylo líčeno výń. Stále vázlo zásobování jídlem, nářadím, ale např. i tabákem.124 Pozdě také přicházela pońta. Nervy vojáků, trpících ve velké míře nejrůznějńími nemocemi, museli být tehdy velmi napjaté a velitelství jim situaci příliń neulehčovalo. Např. 6. října dorazil pluk v 10.30 hodin dopoledne do vsi Dobrzechów, kde měl být po dlouhé době konečně ubytován. Ubytovávání vńak bylo na rozkaz zastaveno a vojáci zůstali venku v lijáku v pochodové pohotovosti aņ do 4.30 hodin odpoledne, načeņ se stejně ubytovali.125 K prvnímu boji IR 18 po zahájení ofenzívy dońlo 8. října při sráņce jednotek c. a k. 10. ID s ruskými zadními voji poblíņ Jaworniku Polského (v dneńním Polsku přibliņně v půli cesty mezi městy Rzeszów a Przemyśl na levém břehu Sanu), kde zaujala pozice ruská 11. jezdecká divize podpořená několika prapory pěchoty.126 Pěńí pluk č. 18 zde narazil na přibliņně 600 kusů kavalerie a jednu nepřátelskou baterii. Dispozice pro útok pluku na nepřítele uvádí plukovní deník následovně:

121

ÖUlK I, s. 371. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 5v. 122 Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928, s.32, 35. 123 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 5r. 124 Tamtéņ, f. 5v. 125 Tamtéņ, f. 6r. 126 ÖUlK I, s. 390.

36

„V 10 h. 10 dop. nařízen útok: I/18 přímo vpřed, 1 četa bočná ostraha k trig. 409, III/18 stupňovitě v levo dozadu se směrem trig. 409. – IV/18 stupňovitě do prava do zadu za I/18. – V 10 h. 30 dop. útvar zaujat.“127 Kótu 409 se do poledne podařilo obsadit, třetí setnině (npor. Höfer) se navíc podařilo zahnat nepřátelský kulometný oddíl. Brzy po poledni začal nepřítel ustupovat, avńak pouze do nových, opevněných pozic, na které byl zahájen útok hned odpoledne. Byla to opět třetí setnina, kdo obsadil přední nepřátelský zákop (ve 3.15 hod.). Brzy se vńak ona a jí podporující 4. setnina dostaly do silné nepřátelské palby puńek, kulometů i děl, avńak udrņely se. Zvláńtě třetí setnina se na kótě 338 ocitla doslova v pekle: „(…) dostává se zde do mimořádně prudké kříţové palby ze směru ☼ 325, svahu severně Widaczówa a svahu, který se táhne proti kótě 369, dělostřelecké palby do boku ze směru ☼ 325 a ☼ 308. Na svahu severně Widaczówa nepř.[átelské] kulomety.“128 Přibliņně za hodinu, ve 4.15, se objevila zleva nepřátelská rojnice, coņ přinutilo pplk. Kühtreibera a velitele IV/18 mjr. Meissnera ke změně rozestavení jednotek, aby bylo zabráněno obchvatu. Boje zahájil pluk původně sám bez vědomí divize. Teprve za boje pak zjistil, ņe místo slabě vyzbrojeného zadního voje, o kterém původně mluvily hlídky, má před sebou nepřítele připraveného na obranu v dobře vybudovaných pozicích a dokonce v přesile (údajně ńlo o dva pěńí a jeden kozácký pluk).129 Teprve večer přińly jako podpora IR 21 a 36 a FJB 12. To uņ vńak boje ustaly a v osm hodin večer jiņ vojáci dostávali večeři. Plukovní deník uvádí následující bilanci bojů: I/18 a IV/18 vystřílely po 60 nábojích na muņe; ztráty 8 mrtvých (včetně udatného npor. Höfera), 137 raněných, 8 zajatých a 131 pohřeńovaných. Boje vyzněly pro pluk vítězně, avńak úplně selhal průzkum a mnozí vojáci pro zdravotní obtíņe „nemohli stačiti.“ Na konec záznamu o bitvě uvádí plukovní deník lakonickou poznámku: „3tí rota obdrţela křest ohněm.“130 Nepřítel nakonec přes noc odtáhl, leč pluk se to dozvěděl aņ v průběhu dopoledne následujícího dne (9. 10.), kdyņ při novém útoku nenarazil na odpor. Zákopníci dostali rozkaz projít bitevní pole a pohřbít mrtvé. Odpoledne byl nastoupen dalńí pochod. Ten nicméně provázely závaņné těņkosti, neboť na počátku října časté deńtě úplně rozmáčely primitivní haličské cesty, které byly neúměrně namáhány přesuny statisícových armád a zejména vozatajstva a těņké artilerie. Záplava bahna v kombinaci s přetíņením cest způsobily, ņe 127

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 6v. 128 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Bericht des IR 18 über das Gefecht bei Jawornik Polski 8./10. 14. 129 Tamtéņ. 130 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 7r.

37

postup vpřed ńel jen velmi pomalu a zásobovací kolony i dělostřelectvo zůstávaly daleko vzadu. Navíc neustálý přesun způsoboval i veliké vysílení vojáků, kombinované s nepřetrņitým pobytem pod ńirým nebem. To vńe se velmi nepříznivě projevovalo na psychickém a hlavně fyzickém stavu vojska. IR 18 byl tehdy několik dní bez chleba a během říjnového přesunu ztratil celkem 312 muņů, převáņnou větńinou nemocných.131 12. října obdrņel pluk rozkaz postupovat spolu s celou 10. ID do Radymna, města na levém břehu Sanu asi 20 km severně od Przemyślu, odkud pluk 18. srpna zahájil svoje východní taņení. Na místo dorazil 17. října. Mezitím, 15. října, byl zastřelen jeden muņ pluku pro zbabělost.132 U Radymna zaujal pluk pozice kolem města. Vlevo na pozice IR 18 navazovaly pozice IR 36, vzájemné spojení bylo dle plukovního deníku zjednáno „polními stráţemi.“133 Blíņil se den, kdy mělo dojít k historicky prvnímu hromadnému přechodu českých vojáků na ruskou stranu – události u IR 36 20. října. I královéhradecký pluk „byl u toho,“ jak záhy uvidíme. Po zaujetí pozic 17. října byly podnikány obhlídky moņných přechodů přes řeku, po nichņ by bylo moņné přejít na východní břeh Sanu a napadnout tam umístěné ruské jednotky. Tato činnost se vńak brzy ukázala bezpředmětnou, neboť potřebný materiál pro stavbu mostů uvízl celé dny pochodu pozadu v bahně.134 Poněkud překvapivě to nakonec byli v noci z 19. na 20. října Rusové, kdo překročili řeku a po rozednění 20. října pak zaútočili. Nicméně zase aņ tolik překvapivý přechod Rusů nebyl. V 9.20 hodin večer 19. října přińlo na velitelství IR 18 hláńení, ņe Rusové se snaņí přejít San (coņ byla pravda). Křídelní 11. setnina IR 18 ņádala o povolení vyrazit na průzkum slepého ramene Sanu, leņícího na pomezí úseků IR 18 a IR 36. Bylo jí to vńak zamítnuto s tím, ņe slepé rameno leņí jiņ v úseku IR 36.135 Ruský přechod v úseku 10. ID se uskutečnil ve dvou místech. Část Rusů přeńla řeku po mostu v úseku obsazeném mladoboleslavským IR 36, který, jak uņ řečeno, navazoval severozápadně (tj. vlevo) podél Sanu na úsek IR 18. Druhá část Rusů se po přechodu řeky na pontonech shromaņďovala v oblasti slepého ramene Sanu, leņícího na pomezí úseků IR 18 a 131

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 52-53. 132 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 8r. 133 Tamtéņ, f. 8v. 134 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 81. 135 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f., 8v. Srov téņ situační nákres v Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 110.

38

36 (viz k tomu obrazovou přílohu č. 3). Je nabíledni, ņe oblasti, kde na sebe navazují jednotlivé úseky podřízené různému velení, bývají z řady důvodů nejslabńím místem obranné linie, a to se nyní zcela potvrdilo, neboť na Rusy shromaņďující se u slepého ramene nedbal zjevně ani IR 18, ani IR 36. Rakouská linie navíc nevedla těsně podél řeky, nýbrņ dál od břehu, přičemņ IR 36 zjevně zanedbal hlídkovou činnost ve svém úseku, neboť Rusové den před útokem nepozorovaně vybudovali most přes řeku, přeńli ji a koncentrovali na rakouském břehu několik praporů. Obě ruské skupiny pak vyrazily 20. října nad ránem proti IR 36. Jeho pozice se jim podařilo vzít ze dvou směrů do kleńtí a přitom zničili jeden a půl praporu IR 36 a poté i část za ním stojícího FJB 2.136 IR 36 ztratil přes 900 muņů, z toho 789 pohřeńovaných,137 FJB 2 700 vojáků, z toho 655 pohřeńovaných, tj. pravděpodobně zajatých.138 Ačkoliv bezprostředně po této události jeńtě nepadala slova o vlastizradě ani se nijak zvláńtě netematizovalo národnostní sloņení dotčených jednotek, veńly později události u IR 36 a FJB 2 z 20. října 1914 do historie jako vůbec první případ hromadného přeběhnutí (čili dobrovolného zajetí) českých vojáků na východní frontě. Nedotčen nezůstal toho dne ani IR 18. Dońlo k zajetí npor. Dittricha s polovinou 11. setniny, která byla teprve v 5.30 hodin ráno 20. října přeci jen vyslána na průzkum slepého ramene Sanu, avńak zřejmě pro mlhu ztratila orientaci a nevědouc o ruském postupu byla nakonec zajata. Jen těsně unikla z obklíčení také polovina IV/18 (14. a 15. setnina) pod vedením mjr. Meissnera, která byla vyslána na pomoc pravému křídlu IR 36. Křídelní setninu ńestatřicátníků nańli vyslané jednotky IR 18 jiņ na ústupu, přičemņ se marně pokusily ustupující vojáky zadrņet. Obě setniny IR 18 pak setrvaly na místě aņ do chvíle, kdy se nepřítel najednou začal objevovat na obou jejich stranách. Setniny pak rychle a úspěńně ustoupily zpět na západní okraj Radymna.139 Poručíci Zavazal, Minks a Klausal byli vńak přesto pohřeńováni.140 Skutečností v kaņdém případě je, ņe ráno 20. října 1914 náhle (bohuņel) vznikla vńeobecně nepřehledná situace plná nepřátel vynořujících ze z mlhy. Přibliņně mezi 8. a 9. hodinou dopoledne se vńak podařilo konsolidovat rakousko-uherské jednotky a byl zahájen protiútok, který vńak záhy začal váznout pro boční palbu nepřátelských kulometů z druhého břehu Sanu. Na útoku se podílel zejména IR 21, povolaný ze zálohy, a IV/18, zároveň také na obou 136

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 117-118. 137 Tamtéņ, s. 138 138 Tamtéņ, s. 128. 139 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, 14. X.-4. XI. 1914. 140 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 8v-9r.

39

stranách silně pálilo dělostřelectvo, na ruské straně „vydatně řízeno letci. Nepřítel má výborné střelce.“141 V 5 hod. 30 min. se podařilo dojít k nepřátelským pozicím. V 8 hodin večer se IV/18 zakopal. Během útoku ztratil přibliņně 150 mrtvých, 250 raněných (včetně velitele praporu mjr. Meissnera a npor. Lehovce, autora plukovního deníku) a 100 zajatých, přičemņ bojový stav nadále činil pouhých 150 muņů.142 Rusové tedy úspěńně vybudovali předmostí na rakouském břehu. Protoņe ale byli zatím ve zřejmé menńině a v takticky nevýhodné situaci (neměli kam ustoupit, poněvadņ za nimi byla řeka), dostala 10. ID, resp. celý IX. armádní sbor,143 jednoznačný rozkaz co nejdříve Rusy ze svého úseku vypudit. Aņ do 25. října pak následovala série útoků na ruské pozice, v nichņ se rakouským jednotkám aņ obdivuhodným způsobem nedařilo uspět. 21. října byl útok zahájen jiņ ve 2 hodiny ráno, avńak ztroskotal v beznadějném chaosu, způsobeném zejména chybným postupem LIR 10. Rovněņ útok 22. října byl kvůli účinné dělostřelecké palbě protivníka neúspěńný. Na 23. října brzy ráno byl naplánován útok na ruské jednotky stojící proti IR 18, jemuņ měl velet pplk. Kühtreiber, avńak Rusové sami v noci odtáhly, pročeņ byl útok odvolán. Přísluńné informace zjistil při průzkumu prap. Pick, jiņ v předeńlých dnech za své průzkumné sluņby chválený. V 6 hodin vńak Rusové zaútočili na vedle stojící zeměbranu. Z toho důvodu „dvě roty zeměbr. ţenou se na zpět a strhnou 9./18 částečně s sebou. – 9. rotě nařízeno se vrátiti.“144 A rota uposlechla. Boj poté pokračoval celý den bez výsledku. V noci z 23. na 24. října se přihodila kuriózní událost, a sice to, ņe IV/18 začal omylem ustupovat; jednotky IR 21 stojící vedle něho se totiņ přesouvaly do výhodnějńí pozice leņící asi 150 kroků vzadu, avńak tuto skutečnost IV/18 nesdělily a ten pro tmu, dezorientaci a nedostatek informací ustoupil hluboko za svoji původní pozici aņ na okraj Radymna. Brzy se ale vńe vysvětlilo a prapor se vrátil zpět, přičemņ vzniklou mezeru mezitím IR 21 vyplnil. Poté pluk odrazil dva útoky Rusů, při nichņ dońlo i k boji na bodáky, „při tom mnoho zásluh a obratnosti.“145 Poté vlastní kulometné druņstvo umoņnilo IV/18 budování zákopů i s ostnatým drátem. Přes celý den pokračovala dělostřelba, jednotky IR 18 se vńak přesto úspěńně zakopávaly. I následující den (25. 10.) pokračovaly zákopnické práce, ovńem ztíņené nedostatkem materiálu. I/18 dostal přidělený reflektor, který vńak nefungoval. Nepřátelská 141

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 9r. 142 Tamtéņ, f. 9r-9v. 143 IX. sbor tehdy kromě 10. ID tvořila jeńtě 26. zeměbranecká divize, skládající se ze zeměbraneckých pluků doplňovaných vesměs ze stejné oblasti, z níņ pocházely pluky 10. ID. 144 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f.10r. 145 Tamtéņ, f. 11r.

40

aktivita se opět omezila zejména na dělostřelbu (rakouská přitom mlčela pro nedostatek munice). Zdravotní, předevńím střevní obtíņe, které trápily muņstvo jiņ dřív, se prudce zhorńily, a to v důsledku nekvalitní stravy, kterou ani nebylo moņné ohřívat, neboť nepřítel střílel na kaņdý oheň. Navíc bylo nutné pít nekvalitní vodu ze zdejńího potoka, a tak není divu, ņe III/18 hlásil ráno 26. října 40 % muņstva nakaņeného úplavicí. I/18 hlásil několik podezření na choleru.146 Tentýņ den také vyvrcholilo fiasko několikadenních bojů IX. sboru s ruským předmostím, neboť dońlo k zajetí větńí části vysokomýtského LIR 30 (ten byl později označován vedle IR 36 za druhého „zrádce z bitvy na Sanu“).147 Pro IR 18 vńak bojové akce u Radymna uņ 25. října prozatím skončily. Bojová činnost na obou stranách se nadále omezila na sporadickou dělostřelbu. 27. října dorazil k pluku IV. pochodový prapor. Na ten vzpomíná Hradečák Frantińek Tichý, který jako architekt slouņil tehdy v pevnosti Przemyśl, kde potkal přísluńníky pochodového praporu na pochodu do Radymna: „Při návratu z Ostrówa [dnes součást města Przemyśl] jsem uviděl známé vojáčky našeho 18. pluku, pochodující v hloučcích a v jakémsi nepořádku po jaroslavské silnici k Radymnu, kde od několika dní zuřily boje. Šli tam na pomoc mladí 21letí hoši, kteří se měli toho roku dostaviti na vojnu na 3 roky a zatím byli posláni po několikatýdenním výcviku hned do boje. Byli velmi unaveni pochodem a tíhou plné výzbroje. Vzpomínám 3 Hradečanů, J. Růţičky, Smaţíka a Černého. Byli potěšeni nenadálým shledáním a z vybídnutí, aby se se mnou svezli. A kolik jiných hned vlezlo do vozíku za uděšeného pohledu povozníka, neboť koníčkové pak nemohli s místa a bylo nutno se zbaviti přítěţe. Dva, tři a mezi nimi Růţička (stal se nezvěstným od těch dob) zůstali, vypravovali, vyptávali se. Vše kolem je udivovalo, ve všech kupkách hlíny při cestě, pod nimiţ byly zakopány zdechlé koně, viděli hroby padlých vojáků. Bylo zřejmo ze všech jejich řečí, ţe tito vojáci nějaké posily Rakousku nepřinesou. Zlořečili mu, myslili na všelijaké cesty a prostředky, jak se z vojny dostati. Na zajetí hlavně spoléhali a dobře ukrytá sokolská legitimace bude ochranou a doporučením, aţ se s Rusy shledají. Jinak zrovna veselí nebyli a těšiti jsem je musil, jak nejlépe jsem uměl. Nerad, ale i oni neradi se se mnou loučili, kdyţ jsme přijeli k odbočce na Ţuravici, za níţ po jaroslavské silnici jiţ v malé vzdálenosti byla opevněná překáţka ze „španělských jezdců“ a jiných opevňovacích prostředků, kterými, kdyby bylo třeba, mohl býti přístup po silnici znemoţněn. Dále jiţ byla pustá, stromů zbavená silnice, vedoucí k Radymnu.“148 146

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 12r. 147 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 224 a násl. 148 Almanach vydaný k oslavě 10. výročí zaloţení pěšího pluku 4. Prokopa Holého a ke sjezdu příslušníků býv. 4. čsl. střeleckého pluku Prokopa Holého a býv. pluku 18. v květnu a červnu 1927. Hradec Králové 1927, s. 24.

41

29. října byl podniknut dalńí útok proti nepřátelským pozicím, avńak bez rozhodujícího úspěchu, pouze pravé křídlo III/18 trvale postoupilo. Dva důstojníci pluku utrpěli v důsledku bojů nervový otřes. V následujících dnech se nedělo nic zvláńtního, a tak mělo muņstvo mj. prostor pro to, aby hledalo náboje do ruských puńek a kulometů, o které ņádala pevnost Przemyśl.149 V následujících dnech docházelo zejména k oboustrannému dělostřeleckému ostřelování a dílčím výpadům pěchoty. Atmosféru v zákopech u Radymna líčí ve svém deníku osmnáctník Josef Černý z Rozběřic (snad onen Černý, kterého uváděl Tichý), který na místo dorazil jako přísluńník výńe vzpomínaného říjnového pochodového praporu, sloņeného z odvodního ročníku 1914: „Ti, co neměli hlídky u střílen, museli prohlubovat zákop, kopat latrínu. Kaţdý si musel ve stěně zákopu vyhloubit úkryt. Domnívali jsme se, ţe se v zákopech setkáme se známými, ale ty byly tak málo obsazeny, ţe byli vojáci asi na 20 aţ 30 kroků od sebe a přecházením k volným střílnám předstírali plné obsazení zákopů. Jak nám vyprávěli, měli při nočních útocích velké ztráty. Při pracích na zákopech jsme museli být velice opatrní, aby někdo nevystrčil hlavu nad zákop. V tom případě byl hned střelen a tak hodně našich kamarádů zbytečně neopatrností zahynulo. Na některých místech byly zákopy značně blízko a Rusové byli velice dobře zastřílení. Moc dobře nám nebylo, kdyţ naše zákopy byly ostřelovány dělostřelectvem. Protoţe zem nebyla dost pevná, sesouvaly se zákopy, byla to nějaká naplavenina. Řeka San byla nedaleko. (…) Pro menáţ a proviant jsme chodili ke hřbitovu. Na mne taky jednou přišla řada /dobrovolně jít nikdo nechtěl/, tak jsem s jedním kamarádem nesl na tyči kotlík s polévkou a museli jsme jít po vrchu, zákopem se jít nedalo. Byli jsme jiţ u samého zákopu, kdyţ pojednou se kulomety rozštěkaly, kamarád byl zasaţen a hned padl, chtěl jsem mu pomoci, ale byl hned mrtev. Já jsem se po břiše doplazil do zákopu. Pro kotel šla jiná dvojice, teprve kdyţ se vše uklidnilo. (…) Horší to bylo s vodou, pro tu se chodilo asi půl kilometru zákopem a potom po břiše plazením ke studánce. Téţ tam chodili Rusové a stávalo se, ţe se naši vojáci často nevrátili – přešli do zajetí.“150 Nakonec 4. listopadu dońel rozkaz odpoutat se od nepřítele a zahájit ústup. I v případě tohoto ústupu, obdobně jako dříve v polovině září, se jednalo o jednotnou akci na celé frontě. Ústup se měl tentokráte zastavit aņ u Krakova a v Karpatech. Na severním úseku východní fronty totiņ německé a rakousko-uherské armády utrpěly těņké poráņky od Rusů v bitvách u Varńavy a Ivangorodu. Poraņená c. a k. 1. armáda začala ustupovat směrem na jih, čímņ odkrývala levé křídlo zbylých rakousko-uherských armád na Sanu (2., 3. a 4.). Z toho důvodu

149

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 13r. 150 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 11-12.

42

musela být celá fronta vzata zpět, přičemņ první přirozenou obrannou linií za 3. a 4. armádou byly aņ Karpaty.151 Z hlediska rakousko-uherské armády nastávala nejkritičtějńí etapa války. Byla ztracena celá východní i střední Halič, v níņ zůstala pouze silná (asi stotisícová) posádka v pevnosti Przemyśl, jeņ téměř čtyři měsíce úspěńně odolávala následnému ruskému obléhání (od počátku války jiņ druhému v pořadí), neņ 22. března 1915 z důvodu vyhladovění definitivně padla. Nebylo náhodou, ņe padla právě z tohoto důvodu. Během říjnového postupu k Sanu a následných bojů totiņ 3. armáda, jejíņ součástí byl i IR 18, z důvodu kritických zásobovacích podmínek způsobených nesjízdností haličských cest vyjídala pevnostní zásoby.152 Konečně je ale také důleņité poznamenat, ņe v „bitvě na Sanu“ u Radymna jednotky litoměřického IX. sboru poprvé závaņným způsobem hromadně selhávaly při plnění svých úkolů. Tato skutečnost jiņ upoutala pozornost armádního velení. To nicméně zatím nijak zvláńť nezdůrazňovalo moņný národnostní aspekt. IX. sbor a v něm bojující jednotky a pluky zatím jen „prostě“ selhaly. Lze mít za to, ņe vrchní velení se jiņ nyní obávalo, ņe jejich národnostní sloņení můņe být na vině, ale tím spíń to zatím nezdůrazňovalo – doufalo, ņe s IX. sborem bude moci i do budoucna počítat. To vńe lze usuzovat ze známého rozkazu AOK vydaného jiņ na konci října 1914, směřujícího ke vńem jednotkám rakousko-uherské branné moci, v němņ stálo: „Ojedinělý případ zavdávající důvod k obavám o spolehlivost celých oddílů, představitelný dík stupni rozvoje moderní výzbroje i u té nejlépe organizované a disciplinované armády, se objevil také u nás a přiměl AOK, jakkoliv je třeba jeho opakování povaţovat za zcela vyloučené, aniţ by jmenovalo dotyčnou jednotku, rozkázat pro celou polní armádu: Došlo k ojedinělému případu, kdy se pododdíly dvou jednotek153 vzdaly nepříteli bez váţnějšího odporu. Nejmenuji je a očekávám, ţe svými činy odstraní špínu, kterou je potřísnili ti, kteří zapomněli na svoji čest a povinnost. Toto je třeba vyhlásit před veškerým muţstvem všech armád s dodatkem, ţe zločiny dezerce, všech druhů zbabělosti a odhazování zbraní a munice budou projednávány dle stanného práva. Je třeba zdůraznit, ţe kaţdý nadřízený má povinnost bezpodmínečně na místě zastřelit své podřízené, kteří v boji neplní svoji povinnost, utíkají nebo zůstávají stát, odhazují zbraně nebo munici, vedou zbabělé řeči nebo se chtějí vzdát nepříteli.“154

151

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 237-238. 152 Tamtéņ, s. 89. 153 Podle vńeho IR 36 a FJB 12 20. října u Radymna. Srov. téņ Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 64. 154 Převzato z: Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 143.

43

AOK se jiņ 28. října obrátilo na ministra války. S poukazem na případy u IR 36 a LIR 30 a na hláńení vojenského velitelství v Praze o událostech v zázemí jej vyzvalo k prońetření toho, do jaké míry postoupila v zázemí panslavistická a antimilitaristická podvratná činnost, a k přijetí opatření, aby se takové věci neopakovaly.155 V armádě se navíc zřejmě brzy rozkřiklo, které ņe to byly ty „nejmenované“ jednotky v univerzálním rozkazu AOK, takņe nakonec v listopadu velitel IX. sboru polní podmarńálek Friedel poņadoval soudní prońetření věci, aby se jednou provņdy skoncovalo s pomluvami a jednotka (IR 36, potaņmo 10. ID i celý sbor) byla očińtěna. Nestalo se tak.156

4.3 Ústup do Karpat (I., III., IV. prapor; listopad 1914 – březen 1915) Ústup na počátku listopadu trval mnoho dní a jeho součástí bylo příznačné pálení mostů.157 3. armáda zamířila na jih do Karpat a nakonec se zastavila v oblasti dneńního východního Slovenska. Aņ teprve 21. listopadu, tj. po více neņ dvou týdnech ústupu, se IR 18 znovu postavil nepříteli na odpor. Na tento den byla plánována protiofenzíva proti Rusům útočícím na Dukelský průsmyk, avńak útok byl nakonec odvolán, byť podle názoru autora plukovního deníku byla situace pro útočníky velmi výhodná, neboť nepřítel si nechránil bok.158 Jiņ následujícího dne (22. listopadu) se osmnáctníci střetli s nepřítelem v blízkosti městečka Krempna v karpatském podhůří (v dneńním Polsku poblíņ hranic se Slovenskem). 22. listopadu útočila c. k. zeměbrana (LIR 10 a 12) na nepřítele usazeného v obci Myscowa. IR 18 se do těchto bojů zapojil, kdyņ svými kulomety odrazil ruské síly, které ńly Myscowé na pomoc směrem od vyvýńeniny Dania (u obce Chyrowa). Poté zahájil pluk postup směrem k výńině Dania, odkud se vńak nakonec nepodařilo nepřítele vypudit.159 Následujícího dne (23. listopadu) zaútočili tentokráte Rusové: „V 8 hd. 45 [dopoledne] jest slyšeti volání Urraa. Opakuje se. – 4tá setn. napadena dvěma nepř. setninami z lesa sev. koty 646 a zahnána. Velice hustý les, není rozhledu. – Odpor 4té nebyl asi veliký. – Nepřítel se objeví v boku a zádech praporu, útočí téţ zpředu. – Nepřítel podnikl útok na bodáky. – Částečně protiútok. – Ze Mzany [správně: Mszany] je viděti postup nepřítele. – Nařízen ústup. Výšina Kremionka není ppl. 36 obsazena. – Tento zabloudil a šel 155

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 143. 156 Tamtéņ, s. 144. 157 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 14v, 15r. 158 Tamtéņ, f. 16v. 159 Tamtéņ, f. 16v-17r.

44

k Jasienowu [zřejmě Jasionka]. – Ústup jest proto i od Kremionky ohroţen. – Pluk. velitel, ppl. Kühtreiber těţce raněn. – Mjr. Bílý jej zachrání pomocí poručíka Windhagera před zajetím. 2 setniny zálohy jsou ústupem téţ strţeny. – Kota 646 se drţí. – I/18 se částečně shromaţďuje na pravém křídle IV/18. (…)“160 Mimochodem nutno poznamenat, ņe na tomto místě si plukovní deník jiņ poněkolikáté stěņuje na liknavé plnění bojových úkolů kolegy od IR 36. Uņ např. 7. listopadu nastal podobný případ, kdy měl IR 36 zaujmout postavení vlevo od IR 18, avńak nedorazil tam, údajně protoņe mu v tom zabránili kozáci. Vyslané hlídky IR 18 ale ņádné nezpozorovali.161 Poměrně často vńak plukovní deník kritizuje i vlastního brigádního partnera IR 21. Ale ani vojáci IR 18 se uņ poněkolikáté příliń nevyznamenali (srov. chabý odpor 4/18 výńe). Navečer se jiņ vńak podařilo nepřátelský postup zastavit a zaujmout opevněné obranné pozice (i bloudícímu IR 36 se jiņ podařilo dorazit). III/18 kryl jako zadní voj ústup zeměbrany a při tom zadrņel dva nepřátelské pluky, ovńem za cenu značných ztrát. Stav pluku po skončení bojů byl: I/18 180 muņů, III/18 160 muņů a IV/18 380 muņů.162 Přitom jeńtě 20. listopadu činil bojový stav pluku 2121 muņů.163 Avńak nejen IR 18 byl během bojů 22. a 23. listopadu rozbit – např. IR 21 ztratil 2100 muņů, LIR 12 1500 muņů. Bojová síla celé 10. ID klesla na 6465 muņů.164 V této době, na konci listopadu 1914, začalo období téměř nepřetrņitých těņkých bojů s velkými ztrátami, které nakonec na přelomu roku přivedly 10. ID k téměř úplnému zničení, jak jeńtě uvidíme. Tou dobou byly také navíc neúspěchy jednotek litoměřického IX. sboru, sloņeného aņ na jednu výjimku (chomutovsko-litoměřický LIR 9) z jednotek s českou větńinou, uņ čím dál více vysvětlovány vlastizrádným smýńlením jeho vojáků. U sboru se objevovala ve zvýńené míře dezerce, zejména hlídek, ale nejen jich (výńe uvedené hrozivé ztráty byly z velké části nikoliv na mrtvých a raněných, nýbrņ na zajatých a nezvěstných).165 Velitel sboru FML Friedel vysvětloval tento jev mimo jiné českým rusofilstvím, plánoval nejrůznějńí kroky ke zlepńení bojové morálky podřízených jednotek a poprvé také AOK navrhoval jejich promíńení s Němci a Maďary.166 Samotný IR 18 vńak musel zatím řeńit prozaičtějńí starosti. 24. listopadu byly budovány obranné pozice a při té příleņitosti byly kvůli výhledu vypáleny části obcí Polany a Ostryszne, 160

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 17r-17v. 161 Tamtéņ, f. 15r. 162 Tamtéņ, f. 17v. 163 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 245. 164 Tamtéņ, s. 254-255. 165 Tamtéņ, s. 255 a násl. 166 Tamtéņ, s. 256.

45

při čemņ dońlo ke zranění několika vlastních vojáků. Pluk ten den také hlásil 19 ruských zajatců – přeběhlíků. Ti vypověděli, ņe nedostávají stravu a nemají skoro ņádné důstojníky.167 Vojáci na obou stranách začínali mít zjevně války po krk. FML Friedel psal mj. o případu zajatých ruských dezertérů, kteří vypověděli, ņe rakouský kadet, kterému se chtěli vzdát, s nimi dońel k předsunutým ruským pozicím, kde se sám vzdal. Oni pak pod záminkou, ņe si zapomněli puńky, odeńli zase zpět k rakouským liniím do zajetí.168 V neposlední řadě patřila mezi významné události dne 24. listopadu smrt zraněného velitele pluku pplk. Kühtreibera a jeho pohřeb. Pozdějńí vzpomínku jednoho z osmnáctníků, publikovanou aņ v roce 1936, si zde nyní uvedeme v doslovném znění, neboť zajímavě vykresluje atmosféru panující u jednotky v této kritické době: „Přivezli ho za tuhého mrazu na venkovském vozíku v peřinách dobře uloţeného, aby ho předali polní nemocnici (…). Avšak přivezli jiţ jen mrtvolu. (…) Slzy v očích vojínů, liticí války otuţilých i otupělých, jejich opravdový bol a zármutek dávají tušit, ţe dokončil zde ţivotní dráhu muţ význačných vlastností. (…) Vţdyť ztratili královéhradečtí osmnáctníci svého dobrého otce, který své vojáky, svůj pluk všude provázel, s nimi v zákopech a opevnění dlel, pro kaţdého, ať Čech, ať Němec, měl vlídné slovo v jeho mateřštině, se svými vojíny strádal, hladověl, i s nimi se veselil, byla-li kdy chvilka k tomu příhodná. (…) Měli jej tak rádi. (…) Skutečný pohřeb za války! Rakev z hrubě ohoblovaných prken, na víku dřevěný kříţek, něco sena pod hlavu a jiţ slzíce vkládají průvodčí svého plukovníka v tvrdé lůţko klidu věčného. Kdyţ byl ještě sluha něţně upravil vlasy, jak je pan plukovník nosil, přikládá se víko, hřeby zabíjejí a na témţ vozíku nastupuje se pouť na hřbitov. Na malém návrší kostelíček, vévodící kotlině kol dokola vysokými horami Karpat vroubené, kolem něho hřbitůvek zídkou pobořenou obehnaný, několika mohutnými stromy, na svahu pak domky slovácké vesnice nepravidelně rozsázené. A zde dle rozkazu místního velitele m. sl. náchodského prince ze SchaumburgLippe, jenţ se zvláštní pečlivostí o důstojné vypravení pohřbu se postaral, stojí vše ku pohřbu v pohotovosti. Na jedné straně volné muţstvo reservní švadrony, naproti na druhé straně štábní setnina, uprostřed pak proti kostelním vratům pod korunami dvou stromů hrob. V kostelíčku na nosítkách rakev, na ní odznaky důstojenství, tasená šavle, pochva a čapka, věnec z chvojí rukou neumělou, avšak s láskou urobený, kolem několik svící a čestná stráţ šesti důstojníků. Jednoduchý, zcela prostý a chudý kostelíček, ještě jednodušší výprava, vše v souladu jakoby pro válku připraveno. Ţádný hlahol zvonů, ţádné bubnů víření, ni polnic znění, v oči tlačí se slzy, srdce svírá bol a mráz prochvívá tělem. Bije třetí. Přichází

167

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 18r. 168 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 255.

46

sborový velitel gen. Friedel s generálním štábem, plukovník Schaumburg Lippe podává raport, pohřební obřad začíná. Poslední ,Amen„ a jiţ šest důstojníků odnáší schránku hrdinovu ke hrobu za tklivého doprovodu na varhany, obstaraného rytmistrem Czuberem. Nový výkrop. ,Otče náš„ velebně a zboţně v dál se nesoucí – a obřad skončen. Pol. zbrojmistr gen. Friedel loučí se s padlým spolubojovníkem: ,Stojíme u hrobu hrdiny. Za touto přední a nejkrásnější ctností vojenskou kráčel plukovník Kühltreiber [sic!] po celou dobu války, jsa tak svému pluku vzorným příkladem. V boji u Krempny, v čele svých hodných, statečných osmnáctníků, nalezl hrdinnou smrt. Budiţ statečnému bojovníku země lehkou.„ A jiţ znenáhla spouští se tělesná schránka do lůna země a v nedalekých horách hřmí děla svoji píseň válečnou, jakoby říci chtěla: my konáme svoji povinnost, mstíme padlého hrdinu, nechť dříme nerušen.“169 I v následujících dnech pokračoval ruský nápor. 25. listopadu v důsledku nepřátelské dělostřelby vojáci IR 36 začali utíkat, načeņ „vyslány hlídky s rozkazem skoliti toho kdo opustí postavení. (…) Divize nařídila drţeti postavení do posledního muţe.“170 Atmosféra se vyostřovala. 13. setnina měla nicméně ten den 32 ruských zajatců. Teprve nyní vojákům také dorazila zimní výstroj. 28. listopadu byl z důvodu průlomu fronty v úseku sousední 26. zeměbranecké divize nařízen ústup. Situace Boroevićovy 3. armády (III., VII. a IX. sbor) v Karpatech byla tou dobou nanejvýń kritická. Jednotlivá bojová uskupení, unavená vysilujícím bojem, zde ani zdaleka nedosahovala normálního početního stavu, zásobování v zimě a v obtíņném podhorském terénu vázlo. V důsledku řídkého osídlení nebylo moņné obstarat vojákům zásoby rekvizicemi a rovněņ je řádně ubytovat. Bylo tudíņ nanejvýń obtíņné ubránit se zde soustředěnému útoku 8. ruské armády pod velením generála Brusilova. Naproti tomu vńak situace c. a k. 1. a 4. armády v západní Haliči byla mnohem příznivějńí. V blízké budoucnosti byl dokonce plánován silný protiútok proti 3. ruské armádě u Krakova, který měl ve svém důsledku ulehčit i c. a k. 3. armádě, bojující v Karpatech. Jejím úkolem bylo do té doby vydrņet a vázat na sebe síly nepřítele tak, aby nemohly být přisunuty do západní Haliče, a přitom jej zároveň nevpustit do nitra Uher.171 Aby 3. armáda opravdu účinně vázala Brusilovovy síly, poņadovalo AOK dalńí útok IX. sborem. Boroević vńak odpověděl, ņe útok IX. sboru je vyloučen. Náčelník generálního ńtábu AOK Conrad von Hötzendorf se ho poté překvapeně otázal, jak to, ņe není moņné zaútočit jediným sborem, který s výjimkou jednoho útoku (22.-23. listopadu) jinak od počátku ústupu od Sanu 169

1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 34-35. 170 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 18r. 171 ÖUlK I, s. 567.

47

posledních 14 dní prakticky nebojoval. Boroević odpověděl, ņe sbor při útoku ztratil 5500 muņů, mnoho z nich přeběhlíků, a postoupil AOK Friedelovo hláńení, v němņ velitel sboru vńe svádí na dezerci a v němņ také píńe, ņe tomuto jevu nelze nijak zabránit. To Conrada nepotěńilo (nad větu o nemoņnosti zakročit vepsal otazník), a naopak ho to přesvědčilo o rezignovanosti Friedela. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. 29. listopadu se měl Friedel hlásit jako nemocný a odcestovat do zázemí. Novým velitelem sboru se stal – zjevně nikoliv náhodou – Čech, dosavadní velitel 28. ID FML Rudolf Králíček.172 Brzy poté, 5. prosince 1914, AOK vyzvalo přímo císaře, aby jmenoval místodrņícím v Čechách některého vyńńího generála vybaveného plnou mocí.173 Císař to vńak neučinil. Zdecimovaný IX. sbor v tuto dobu nakonec místo útoku ustoupil za boje na výńiny tvořící uhersko-haličskou hranici. Jiņ odpoutání od nepřítele 28. listopadu u obce Polany nebylo pro osmnáctníky snadné, neboť „nepřítel je brzy zpozoruje a otevře uzavírací palbu na jhz. východ z Polany. Tím je vše nuceno ustupovati v nepřátelské dělostřelbě. (…) Kulomety ustupují poslední, jsou zasypány nepř.[átelskou] palbou a zajaty.“174 První den ústupu do Uher popsal ve svém deníku Josef Černý: „Asi dva kilometry za vesnicí se celý pluk soustředil a dal se na pochod do kopců. Cesta byla na několika místech přetékána vodou z říčky, místy to bylo jiţ zamrzlé, ale kde šlo více vody, led ještě nebyl, stalo se často, ţe jsme si nabrali vodu do bot. Na nějaké zastavení nebylo ani pomyšlení, ústup byl velice rychlý – kvapný. Byla asi jedna nebo dvě hodiny po půl noci, kdyţ jsme na jednom kopci zůstali stát a museli se srazit hodně dohromady. Celý štáb tam stál u hraničního kamene a oznámili nám, ţe v těchto místech přecházíme hranice, za níţ jsou uţ vesnice pod uherskou správou. K tomu ještě napomenutí, jak se zde máme chovat, aby netrpěla pověst armády.“175 K tomu poznamenejme, ņe zkrátka byť byla Halič rakouská, Uhry jsou Uhry, a co bylo dovoleno v Haliči, není dovoleno zde. Ústup se zastavil u vesnice Alsópagony (dnes Niņná Polianka na Slovensku), kde mělo být zaujato postavení uprostřed mezi FJB 12 a IR 36, avńak „nelze spojení dosíci ač bylo vysláno několik hlídek. – Ppl. 36 není [uņ opět] v nařízené čáře.“176 Obdobně nedochvilným jako IR 36 byl téņ IR 21. 29. listopadu se rozhořely prudké boje o vesnici Varadka sousedící s Alsópagony. Situace se v husté mlze nevyvíjela pro 172

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 258. 173 Tamtéņ, 143. 174 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 18v. 175 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 19. 176 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 18v.

48

rakousko-uherské jednotky dobře – celé rojnice ustupovaly, IR 21 „nastoupil všeobecný ústup úprkem.“177 Obdobně na tom byl ale i IV/18. První setnina IR 18 vńak zastavila dalńí postup nepřítele. Z davu „zpět se ţenoucích“ jednadvacátníků byl „vyvolán“ IV/18 a znovu zapojen do akce. Přesto vńak byl nakonec nutný vńeobecný ústup do Alsópagony: „Levé křídlo pluku u Smilny vrch obchváceno, protoţe ppl. 36 a 21 nevydrţí, čímţ pluk se octne v boční palbě. – 13tá neprodělala všeobecný ústup, pokusila se drţeti, nemůţe však jiţ zpět. – Je viděti, jak její jednotlivci ustupují mezi ruskými rojnicemi a zálohami. (…) Ve 2 hod. 15 min odpoledne ústup do Alsopogeny (…). Ve 2 h 50 odp. opustí naše vojska Smilny vrch. Nepřítel zde prorazil. – Opět palba z levého boku. Hrozí obchvat a zatarasení ústupové čáry. – Oddělení zákop.[níků] s pluk. praporem stěţí prošlo.“178 V tomto případě plukovní deník přesvědčivě líčí heroický ústup pluku v situaci, kdy se nabízelo hromadné zajetí, neboť nepřítel jiņ stál pluku za zády. Proto je třeba vyzdvihnout, ņe u Alsópagony ani vzdor tomu pluk zásadním způsobem neselhal. I z Alsópagony byly vńak rakouské jednotky záhy vypuzeny. Plukovní deník si znovu stěņuje, ņe vojáci IR 21 opustili své pozice, čímņ odkryli IR 18 bok. Osmnáctníci pak ustupovali i s obvazińtěm za velkých ztrát dále na jih aņ do Felsőkomaróc (Komárov u Bardejova), kam pluk dorazil 30. listopadu v 5.40 hodin odpoledne. Zde byla zaujata obranná pozice a budovány zákopy. Pro získání výhledu do předpolí zde byl kácen zámecký park. Následující den (1. 12.) se odpoledne objevili Rusové. Nastala poněkud nevysvětlitelně nepřehledná situace, v níņ bez boje začaly rakousko-uherské jednotky (IR 18, 21 a FJB 2) ustupovat. Ústup pokračoval i následující den (2. 12.) a teprve navečer po příchodu do Magyar Raszlavica (dnes Raslavice v okrese Bardejov) dostali vojáci poprvé za poslední dva dny jídlo. V Raslavicích se opět počalo s budováním opevněných pozic (pro něņ zde byly rekvírovány prkna a sláma), a to aņ do 7. prosince. Za celou tu dobu Rusové ani jednou nezaútočili. I oni byli patrně jiņ vyčerpáni těņkými boji a dlouhotrvajícím pronásledováním protivníka.179 A tak zde byly osmnáctníkům nejnebezpečnějńí naopak vlastní opevněné pozice, jak vzpomíná Josef Černý: „Tři [podzemní kryty] byly pro muţstvo, jeden pro důstojníky a jeden pro sluţbu. Ve všech byla kamínka a dřevo na zatopení. Zdálo se, ţe to je na delší pobyt. Ten den, co jsme se nastěhovali, jsem měl sluţbu od čety. Proto jsem musel být v krytu pro sluţbu. Kaţdý jsme měl venku drţet sluţbu a po jedné hodině se střídat. Sluţbu však nedrţel nikdo, všichni jsme byli zalezlí v teple. To se nám však nevyplatilo. Bylo asi před půlnocí, kdyţ jeden z důstojníků byl venku a co tak postával, ozval se výstřel z pušky a vzápětí nato křik, rámus a vybíhání vojáků 177

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 19r. 178 Tamtéņ, f. 19r. 179 Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928, s. 67.

49

z jednoho krytu. Nikdo nevěděl, co se děje. (…) Příčina všeho byla v tom, ţe po zatopení se strop propařil, kmeny, které nesly velkou vrstvu zeminy, se prolomily a vše spadlo na muţstvo. Bylo několik raněných, jeden těţce. (…) Nás, sluţbu, si dal hejtman nastoupit a stále za hrozného hněvu nám nadával, ţe neplníme svoji povinnost, ţe nikdo nestojí venku, ţe nevíme, co se kde děje, jsme přece na frontě a ta má svoje zákony. Kdyţ ho to nadávání unavilo, dal nám rozchod a mně řekl, abych do jejich krytu donesl topení a zatopil. Rozkaz jsem splnil, dle svého mínění, řádně. Poněvadţ nebyla na uhlí ţádná nádoba, nabral jsem ho do čepice a donesl ke kamnům. Hejtman se přitom na mne díval, zařval na mne, div ţe jsem neupadl, nadával mi českých sviní. V tu chvíli jsem nemohl pochopit, co jsem provedl proti předpisům. Vytrhl mi čepici z ruky, prohlíţel ji, dále plno nadávek a vytýkání, ţe ničím erární majetek, a vykřikl ,abtreten!„“180 Poté, co se fronta v Karpatech zastavila, nastoupila 8. prosince naopak poprvé po dlouhé době k protiútoku c. a k. 3. armáda i s IR 18.

4.4 Incidenty u náhradních praporů jednotek 10. ID V průběhu válečného roku 1914 se čím dál více projevovala postupující dezintegrace a nedisciplinovanost českých vojáků pochodových praporů jednotek 10. ID.181 Kvůli nedisciplinovanosti byla jiņ v říjnu 1914 přesunuta sídla náhradních formací některých jednotek 10. ID (IR 21, 36, 98 a FJB 12) z původních měst do jinonárodnostního prostředí, zatím vńak jeńtě v rámci Čech. Nejváņnějńí incident byl dokumentován u doplňovacího transportu IR 21 na přelomu listopadu a prosince. Jednadvacátníci tehdy vyvolávali během transportu proruská hesla a zpívali zakázanou písničku „My jdeme na Rusa, nevíme proč“. V Kutné Hoře dońlo k incidentu, kdyņ jeden voják v nastoupeném útvaru neuposlechl povel k otočení hlavy a důstojník Roubitschek mu ji pak otočil násilím. Na to zareagovalo přítomné publikum pískotem. Cestou na nádraņí si připevnili někteří vojáci na čepice odznaky smutku, které jim pak důstojníci strhávali. Na nádraņí pak Roubitschek rozkázal jednomu pěńákovi, aby nastoupil do vagónu, ten to ale ignoroval. Kdyņ ho Roubitschek vzal za podpaņí, aby ho do vlaku odvedl, ņena pěńáka dala Roubitschkovi dva pohlavky, načeņ opět dav propukl v jásot. Při odjezdu důstojnického vagónu potom dav volal: „Hanba Roubitschkovi!“182

180

Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 22. Srov. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 278 a násl. 182 Tamtéņ, s. 279. 181

50

Kvapně tedy s postupujícím časem přibývalo argumentů, pro které nadřízená velitelství ztrácela důvěru v 10. pěńí divizi jako bojovou jednotku. Avńak královéhradecký IR 18 zatím patřil spíńe k těm jejím jednotkám, které důvody k pochybnostem nezavdávaly.

4.5 Návrat do Haliče (I., III., IV. prapor; prosinec 1914) První polovina prosince 1914 přinesla po dlouhé době opět úspěchy rakousko-uherské branné moci. Boroevičova 3. armáda tvořila v této době střed linie c. a k. armád, přičemņ v době zahájení jejího útoku jiņ zaznamenaly úspěchy jak levé křídlo v oblasti Krakova (bitva u Limanowé a Łapanówa, zahájená 1. prosince), tak i pravé křídlo bojující na hranicích východní Haliče a Podkarpatské Rusi. Na podporu 4. c. a k. armády pod velením arcivévody Josefa Ferdinanda na západním křídle, která postoupila od Limanowé k Nowému Sąnczi, vyrazila na rozkaz AOK záhy vpřed také Boroevičova 3. armáda i s IR 18. Na opačné straně proti nim stála ruská 3. (gen. Dimitrijev) a 8. armáda (gen. Brusilov). Následovala ohromná bitva, v níņ „síly obou stran se přesunuly jako navzájem přitaţeny do uvedeného prostoru, při čemţ oba protivníci zápasí o to, aby jeden obchvátil a obklíčil síly druhého.“183 Úspěch nakonec slavily armády podunajské monarchie, které během několika dní vytlačily Rusy ze Slovenska, vstoupily zpět na ztracenou haličskou půdu a poté postoupily poměrně hluboko aņ k městu Tarnów, kde vńak byl jejich postup ruskou protiofenzívou zastaven a následně byly na konci prosince částečně zatlačeny zpět k úpatí Karpat k městu Gorlice. Ale zpět na počátek prosince, kdy jsme v nańem výkladu opustili IR 18. Plukovní deník k datu 8. prosince zaznamenává: „Návěští pro postup, aby se zasáhlo do boje u Limanové.“184 Pluk vyrazil na cestu a jeńtě téhoņ dne zaútočil na vesnici Kolossó (dnes Kľuńov) leņící asi 11 km severozápadně od Raslavic. Kľuńov byl plukem úspěńně dobyt a bylo získáno 31 zajatců, z toho jeden důstojník.185 Následujícího dne (9. 12.) pluk vstoupil do Rusy opuńtěného Bardejova. Po následném dvoudenním neruńeném pochodu dosáhl pluk k poledni dne 11. prosince okolí města Gorlice, kde dostal za úkol v odpoledních hodinách společně s FJB 2 zaútočit na ruské pozice ve vsi Siary. První útok na Siary se vńak nezdařil a bylo třeba ustoupit. Na vině snad mohly být „veliká rozloha a hustý podrost,“ které „znemoţňovaly přehled a velení.“186 Po čtvrté hodině vńak byl nařízen opakovaný útok, který s podporou LIR 183

Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928, s. 68. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 21r. 185 Tamtéņ, f. 21v. 186 Tamtéņ, f. 22r. 184

51

9 a FJB 2 jiņ slavil úspěch (velitel FJB 2 pplk. Mayer vńak padl). Z IR 18 padlo při útoku 22 muņů, bylo vńak získáno 30 zajatců.187 Druhý den ráno (12. 12.) vstoupil pluk bez boje do Gorlic. V následujících dnech pak pluk spolu s ostatními jednotkami 10. ID „čistil“ oblast od zbylých Rusů. 15. prosince byl podniknut spolu s IR 21 větńí útok na ruské pozice na výńinách u obce Olszyny. Tento útok je zajímavý tím, ņe plukovní deník hned dvakrát poznamenává, ņe vojákům se nechtělo postupovat, ba naopak dokonce zamířili směrem zpátky a dle oficiálního záznamu znovu přeńli do útoku aņ na „zakročení“ velitele pluku a důstojníků.188 Řadový voják Josef Černý pak ve svém soukromém deníku k bojům u Olszyn uvádí: „(…) Byl nám dán rozkaz k všeobecnému nástupu, ale po ujití několika desítek metrů se rozpoutalo opravdové peklo. Přestoţe artilerie nám účinně pomáhala, kropila zákopy nepřítele šrapnely, byl boj velice tuhý. K tomu v našich řadách vznikl zmatek, způsobil jej náš praporčík, chlap byl německé národnosti, zdálo se mu, ţe střed fronty je příliš předsunutý a levé křídlo ţe nemůţe stačit v postupu. Kdyţ přes jeho řvaní a nadávky zůstávalo pozadu, začal z pistole střílet do vlastních vojáků a vedle něho jdoucí četař učinil totéţ. Hned nato praporčík klesl mrtev, zasaţen desíti střelami od našich, a téţ četař dopadl stejně.“189 Na tomto příkladu můņeme názorně vidět, z čeho vńeho také mohly pramenit vysoké ztráty rakousko-uherských důstojníků. Černý vzpomíná na dalńí konkrétní podoby „zakročování“ důstojníků: „Bylo jiţ asi ke čtvrté hodině odpolední, boj byl stále prudčí, pušky a kulomety přímo běsnily a tu slyším zezadu, jak mně někdo volá jménem o pomoc. Ohlédnu se a vidím na zemi Mertu, jak se na zemi válí v hrozných bolestech a snaţí se ze sebe všechno strhat. Obrátil jsem se a jiţ u něho klečím a chci mu pomoci, kdyţ se nade mnou rozkřikl obrst [správně major] Bílý,190 řval na mne ku předu, to není tvá práce, od toho je sanita, a s pistolí v ruce mne hnal zpět do linie. Snad by mne byl schopen zastřelit pro poskytnutí pomoci kamarádovi. Nezbylo mi nic jiného, neţ neboţáka nechat bez pomoci.“191 Nakonec dońlo i na tuhé boje přímo v ulicích osady. Ačkoliv situace dlouho vypadala nejistá, podařilo se nakonec nepřítele zahnat, a to předevńím díky podpoře dělostřelectva, které ostatně výslovně chválil i Černý. Pluk ztratil ten den 180 muņů a npor. Dytrt, jeden z ostřílených důstojníků, který prońel vńemi boji jiņ od počátku války, prodělal nervový

187

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18. 188 Tamtéņ, f. 23v. 189 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 28-29. 190 Pozdějńí generál čs. armády popravený za nacistické okupace. 191 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 29.

52

otřes.192 Boje o výńiny u Olszyn vńak pokračovaly i následujícího dne (16. 12.). V jejich průběhu postoupil IV/18 vpřed, avńak poté dostal od brigádního velitelství rozkaz stáhnout se zpět do své výchozí pozice. Rozkaz byl vńak ńpatně pochopen a prapor se stáhl jeńtě hloub, neņ měl. Avńak „z ohledu na vyčerpání vojáků a hlášený přesun nepřítele je s tím brigáda srozuměna.“193 Ztráty činily ten den 60 vojáků, bojový stav pluku tak činil cca. 380 vojáků včetně zákopníků a telefonistů,194 tedy velmi hluboko pod normou. Mezi padlé z bojů u Olszyn patřil i plukovní trubač, který byl podle Černého vzpomínek v době odchodu jeho pochodového praporu z Hradce Králové v posádkovém městě na dovolené za odměnu, neboť se vyznamenal chrabrostí při osvobozování plk. Otahala ze zajetí v bitvě u Wereszycy: „Bylo nám řečeno, ţe budeme v zákopech tak dlouho, dokud nám [munice] nebude dovezená. Přivezl nám ji plukovní hornist, který troubil na cestu v Hradci jednotkám jedoucím na frontu. Vidím ten výjev stále. Koně nechal pod kopcem, patrony vysypal z pytle. My jsme si je podávali jeden druhému, a proto jsme byli obráceni tím směrem, kde byl. Jiţ chtěl odejít, poklekl na kolena, trochu se nadzvedl a v tom okamţiku byl střelen přímo do hlavy. Měl ji téměř rozpůlenou zásahem střely dum-dum. A to měl dvě medaile, zlatou a stříbrnou.“195 Autor plukovního deníku si stěņoval, ņe ačkoliv obecně vńechny jednotky divize byly početně velice slabé, přesto dostávaly úkoly, jako by měly plný stav.196 Jednotlivé divize dvou ze tří sborů 3. armády (III. a IX.) měly tou dobou v průměru vńeho vńudy sotva více neņ 3000 muņů,197 tj. ani ne normovaný stav jediného pluku. Druhý den (17. 12.) se nańtěstí ukázalo, ņe nepřítel ustupuje. To bylo dobře také proto, ņe vlastní vojáci stáli jiņ na pokraji totálního vyčerpání – usínali na místě a mnoho z nich při pochodu zůstávalo pozadu.198 Ofenzíva 3. armády tak musela být zastavena, a nejen to, jak se mělo záhy ukázat. Černý k prosincovým bojům ve svém deníku výstiņně poznamenává: „Vypadá ta fronta jako tahací harmonika. Několik dní se ustupuje a pak se zase jde dopředu.“199 Jako řadový voják si zejména stěņoval, ņe kvůli neustálým přesunům nebylo moņné udat příbuzným domů adresu polní pońty, aby mohli něco poslat. 192

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 23v. 193 Tamtéņ, f. 24r. 194 Tamtéņ. 195 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 30-31. 196 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 24v. 197 ÖUlK II, s. 39. 198 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 24v. 199 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7242, Vzpomínky Josef Černý Rozběřice, s. 27.

53

V kaņdém případě vńak postup z nitra Horních Uher zpět do karpatského podhůří v Haliči byl pro IX. sbor beze sporu po dlouhé době velkým úspěchem, coņ neuniklo ani nadřízenému velení. Velitel 3. armády generál Boroević adresoval 18. prosince Conradovi dopis, v němņ si velice pochvaloval činnost litoměřického sboru pod novým velitelem. Jednak chválil rozhodnutí přidělit českému sboru českého velitele, jednak ale neopomněl vyzdvihnout i Králíčkovo vojenské umění: „Bylo velmi šťastným tahem postavit Králíčka do čela IX. sboru. Muţe, který dnem i nocí hovoří v zákopech česky, sbor potřeboval. O tom není pochyb. Taktické provedení postupu proti linii Gorlice-Ropa, následující manévr proti Bieczi, to byly z jeho strany jako velitele bravurní kousky.“200 Boroević nicméně ńtěstí sboru poněkud zakřikl. Hned 19. prosince narazil IX. sbor v okolí města Ryglice na silný nepřátelský odpor – Rusové zahájili u Tarnówa jiņ zmiňovanou protiofenzívu a v jejím rámci byla celá 10. ID poblíņ obce Joniny zahnána na útěk.201 IR 18 se ani nestačil zapojit do samotného boje. Nejdřív zůstal zpět jako divizní záloha, a poté, co nastoupil k pochodu, aby zaujal nařízené pozice v bitevní čáře, zastihl jej jiņ vńeobecný ústup, „částečně útěkem.“202 Bylo dokonce ztraceno i obvazińtě. Situaci se vńak nakonec podařilo jeńtě ten den jakņ takņ konsolidovat a IR 18 zůstal nedotčen, vyjma 3. setniny, která byla do boje vyslána dřív neņ zbytek pluku a rozpráńena (45 pohřeńovaných, logicky nejspíńe zajatých).203 Vojáci ten den nedostali ņádné jídlo. 20. prosince byl stav pluku 150 muņů a dva kulomety.204 Následujícího dne způsobily ruský postup a zjevná dezorganizovanost c. a k. jednotek, ņe byl nařízen dalńí ústup. Plukovní deník poznamenává, ņe v 8.45 hodin dopoledne začaly ustupovat dvě čety IR 36 bez jediné rány. Rusové poté začali obchvacovat pozice IR 18, který se zatím drņel, načeņ v 9.15 přińel rozkaz k ústupu, a aņ teprve poté se pluk začal stahovat. 205 Pluk při ústupu zaznamenal ztráty asi 60 muņů.206 Celkový stav k 22. prosinci pak plukovní deník uvádí v počtu 110 muņů (data vńak kolísají s ohledem na přińedńí opozdilce).207 Tehdy byla totálně rozbita celá 10. ID, jejíņ celkový bojový stav byl mizivých 620 muņů!208 23. prosince byla divize provizorně doplněna 200

Převzato z: Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 264. 201 ÖUlK II, s. 53 202 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 25r. 203 Tamtéņ. 204 Tamtéņ. 205 Tamtéņ, f. 25v. 206 Tamtéņ, f. 26r. 207 Tamtéņ. 208 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 265.

54

alespoň dvěma prapory domobrany (Landsturm, prapory 19 a 20), z nichņ byly dvě setniny LstBaonu 19 přiděleny IR 18.209 Na ńtědrý den roku 1914 se v zásadě nedělo nic výjimečného. Vzhledem k tomu, ņe Rusové se řídili juliánským kalendářem, nepřipadly Vánoce na obou stranách fronty na stejný čas. Sbratřování známé ze západní fronty tak na východě nenastalo. Zato na První svátek vánoční byl jiņ ve 3.30 hodin ráno zahájen ruský útok. Rusům se podařilo rakousko-uherské jednotky překvapit, avńak ne natolik, aby protiútok neodrazily, resp. nebyly schopny spořádaně ustoupit, a sice k Binarowé. Ovńem IR 18 přińel o oba kulomety a měl velké ztráty. Následujícího dne (26. 12.) byl nařízen ústup aņ do Ropicy Polské zpátky u Gorlic (směrem na jih od města); stav pluku ten den činilo 96 muņů, 21 telefonistů, 17 zákopníků, 11 muņů obsluhy kulometů a 23 zdravotníků.210 To vńak jiņ po dalńím průběņném doplňování domobranou, neboť původní osmnáctníci činili cca. 30 lidí bojového stavu, 60 pak domobrana.211 Lze si domýńlet, ņe Rusové museli být tehdy také totálně rozbiti, jinak by přes hrstku obránců museli bez problémů přejít. Následujícího dne 27. prosince byl pluk v Ropici Polské posílen o útvary domobrany na celkový stav 406 muņů bez specialistů212 a nakonec zakotvil 28. prosince v nedalekém Rychwałdu (dnes Owczary). Na Nový rok následovala poté dalńí velká bitva, a sice o výńiny mezi Rychwałdem a Nowicou (leņící asi 5 km směrem na jih). Prudké boje „v lese a vysokém sněhu za prudké sněhové vánice“213 na krátkou vzdálenost (desítky kroků) nakonec ovládly c. a k. jednotky. Plukovní deník si vńak opět stěņuje na nedostatky v bojovém počínání IR 36, který měl znovu velké prodlevy při zaujímání přikázaného postavení. K definitivnímu zlomení nepřítele vńak dońlo aņ pozdě večer následujícího dne (2. 1.), kdyņ mjr. Bílý zahájil se třemi setninami I/18 útok na několik domů na okraji Rychwałdu, v nichņ se jeńtě skrývali Rusové. Po zteči prvního domu bylo zajato 50 Rusů. Před ztečí druhého „mjr. Bílý ţádá pod pohrůţkou zapálení domů vzdání se.“ Výzvu uposlechli jen jednotlivci, a proto byl dům zapálen, načeņ se vzdala celá jeho posádka: „1 podpluk., 3 subalt. důst., 120 muţů a 2 stroj. pušky.“214 V 11 hodin získal mjr. Bílý jeńtě dalńích 120 zajatců leņících v blízké rokli, kteří se po krátké střelbě na výzvu vzdali. Celá akce stála pluk čtyři mrtvé a 22 raněných. Ruské ztráty činily vyjma asi 300 zajatých 30 muņů. Následující den byl odeslán návrh na odměnu pro dva důstojníky a dvanáct muņů 209

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 26r. 210 Tamtéņ, f. 27r. 211 Tamtéņ, f. 26v. 212 Tamtéņ, f. 27r. 213 Tamtéņ, f. 28r. 214 Tamtéņ, f. 28v.

55

pluku.215 Jak je vidět, válečný entuziasmus jiņ tehdy v masové míře postrádali nejenom čeńtí vojáci v rakouských řadách, ale úplně stejně i jejich ruńtí protivníci. Není se proto čemu divit, ņe po Novém roce následovaly v úseku 10. ID u Gorlic bezmála dva měsíce oddechu bez větńí bojové aktivity na obou stranách. Aņ do počátku března 1915 nezaznamenává plukovní deník ņádnou významnějńí bojovou činnost. Útlum tehdy přińel vesměs na celé východní frontě. Obě strany, vyčerpané nepřetrņitým bojem, zanechaly v průběhu nejtuņńích zimních měsíců dalńích bojů jednak z důvodu počasí, a jednak také proto, ņe nabíraly síly pro operace v následujícím roce. IR 18 strávil celou tuto dobu ubytován v Rychwałdě vcelku v klidu. Dońlo alespoň k částečnému doplnění početního stavu pochodovými formacemi a pluku byl také po delńí době (od smrti pplk. Kühtreibera 24. listopadu 1914) přidělen 14. ledna 1915 nový vlastní velitel, pplk. Otto Kick (do té doby býval pluk buď zařazován pod velitele jiných jednotek, např. velitele IR 36 plk. Müllera, nebo velel některý z velitelů praporů). V mezidobí také dońlo k přeřazení IX. sboru z 3. Boroevičovy armády do 4. armády pod velením arcivévody Josefa Ferdinanda.

4.6 Ohlédnutí za válečným rokem 1914 Tak jako jiné válčící státy, vrhlo i Rakousko-Uhersko veńkerý svůj válečný potenciál do boje jiņ hned od začátku války. Mírový stav c. a k. branné moci činil 450 000 vojáků. Při červencové mobilizaci se toto číslo zvýńilo o 2 900 000 na celkem 3 350 000 vojáků, z nichņ 2 000 000 vytáhly ihned na frontu. Zbytek zatím zůstal v zázemí a rekrutovaly se z něho postupně první pochodové formace (do konce roku I.-V.). Dalńích 360 000 muņů získala armáda v říjnu předčasným povoláním odvodního ročníku 1915 (rok narození 1894), dalńích 263 000 starńích muņů bylo povoláno do Landsturmu. Jeńtě do konce roku 1914 bylo v pochodových formacích vysláno na frontu celkem 863 000 vojáků, mezi nimi uņ i 200 000 rekonvalescentů, a celkem 960 000 vojáků zatím zůstávalo v zázemí jako záloha pro dalńí pochodové formace. Přes 300 000 z nich odeńlo na frontu jeńtě v lednu (část V. a VI. pochodové formace).216 V samém úvodu války zaznamenala c. a k. armáda vítězství hned ve dvou prvních bitvách (u Kraśnika a u Komarówa). Poté vńak následoval téměř nepřetrņitý ústup přes linii Sanu aņ do západní Haliče a na hřebeny Karpat. První čtyři válečné měsíce byly vyplněny neustálými 215

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 29r. 216 ÖUlK II, Beilage 1, Tabelle 4.

56

prudkými boji, v nichņ vyčerpaly obě strany velkou část svých sil, nashromáņděných na počátku války. Jenom rakousko-uherská armáda ztratila na ruském válčińti do konce prosince 1914 994.883 muņe, na balkánském válčińti dalńí asi čtvrtmilion.217 V zimních Karpatech na přelomu roku 1914 a 1915 se tak rakousko-uherská branná moc proměnila toliko v „landšturm, vedený záloţními důstojníky.“218 V prvním kalendářním roce války ztratila 10. ID celkem 699 důstojníků, z toho 173 od IR 18. Její čtyři pěńí pluky a dva myslivecké prapory ztratily celkem 26 594 muņů, z toho IR 18 4 783.219 Největńí podíl na ztrátách činili nicméně ranění a nemocní, kteří mohli být z velké části jeńtě v průběhu války zařazováni znovu zpět. Zjevně nenahraditelné ztráty vńak rakouská armáda utrpěla na předválečných kádrech profesionálního důstojnictva. Jiņ k 20. listopadu 1914 bylo osm z deseti velitelů setnin IR 18 záloņními poručíky (typ lajtnanta Duba).220 Nový důstojnický sbor, tvořený převáņně záloņními důstojníky a kadety německé národnosti, nedosahoval potřebných kvalit jak co do odbornosti, tak ale ani třeba co do znalosti plukovních řečí.221 Právě zásadní pochybení frontových důstojníků se přitom později stávala jednou z hlavních příčin selhání jednotek 10. ID v průběhu následujícího roku 1915, jak jeńtě uvidíme. Vńeobecně se traduje – přičemņ není důvod tomu nevěřit – ņe stigma poráņky z roku 1914 ulpělo velmi výrazně v mysli národů podunajské monarchie a výrazně ovlivnilo dění po celý zbytek války včetně pozdějńího rozkladu mocnářství. O náladě, která v úvodních bojích Velké války panovala mezi řadovými vojáky IR 18, psal později ve svém příspěvku do veteránského almanachu jeden ze záloņních důstojníků pluku Dr. F. Pařez. Tomu utkvěla v paměti zejména atmosféra bratrského semknutí vojáků národnostně smíńeného pluku hned v počátečních bojích: „Nerozváţné tehdejší vedení nedbajíc únavy muţstva hnalo nás po několik dnů kupředu bez jídla, bez pití a odpočinku a v oněch srpnových dnech roku 1914, kdy doléhala na nás bída poměrů, kdy proti své vůli hnáni jsme byli vpřed, uzrávalo v našem oddíle pravé bratrství, kdy jeden s druhým dělil se o ovocný plod, který náhodně uchvátil, kdy rozdělovali jsme si jetelové hlavičky a ssáli z nich med, abychom něco pozřeli, kdy ţivili jsme se syrovým hlávkovým zelím atd. Ten, kdo prodělal epochu prvého válečného postupu, potvrdí mi, ţe ničeho není v těchto vzpomínkách nepravdivého a ţe v té době velké bídy a veliké tísně byli jsme k sobě venku jako jeden muţ, ať Čech neb Němec, a byli jsme prodchnuti pravou bratrskou láskou a oddaností, spojenou jedinou touhou po šťastném zakončení 217

ÖUlK II, Beilage 1, Tabelle 3. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 14. 219 Tamtéņ, s. 272. 220 Tamtéņ, s. 245. 221 Tamtéņ, s. 273. 218

57

války! Nezapomenu nikdy slov svého zástupce ve velení [čety], rodem Němce z Broumovska, kdy při útěku od Ravy Ruské222 prohlašoval mi veřejně, ţe ví, ţe Rakousko válku prohraje a ţe by udělalo lépe, kdyby celou Halič Rusům dalo. To znamenalo veliké přeorientování německého krajana v době velice krátké.“223 Na druhou stranu je ale třeba říct, ņe Rakousko-Uhersko nebylo ani v roce 1914, kdy jeho situace vypadala zdaleka nejzoufaleji za celou válku (vyjma samého konce), rozhodujícím způsobem poraņeno. Na počátku války stálo samo proti silnějńímu „ruskému parnímu válci“ s úkolem krýt záda německému spojenci, směřujícímu jádro svých sil na západ. A byť za cenu ztráty téměř celé Haliče a bezprostředního ohroņení Uher, tento svůj úkol nakonec RakouskoUhersko beze zbytku úspěńně splnilo, aniņ by ztratilo bojeschopnost pro dalńí fáze války.

4.7 Zimní přestávka v bojích a disciplinární opatření u 10. ID (I.,III., IV. prapor; leden – únor 1915) První dva měsíce roku 1915 byly pro IR 18 i celou 10. ID poměrně klidné. Jednotka zůstávala na jednom místě, tj. poblíņ Gorlic, aniņ by byla vystavena váņnějńí bojové činnosti. Avńak přesto nelze říci, ņe toto období nebylo bohaté na zajímavé události. Ačkoliv k bojům nedocházelo, začali se přesto nápadně často ztrácet vojáci od různých jednotek divize. Podle výpovědí ruských zajatců čeńtí vojáci přecházeli dobrovolně k Rusům (viz dále níņe). Bojový deník IR 18 takto zaznamenává např. 1. února zajetí celé hlídky v sestavě svobodník Novotný a pěńáci Jakubal, Kalyńek a Veselý. 8. února se dokonce ztratil důstojník, poručík Jeřábek, i se svým sluhou. Mezitím 3. února dońlo k podezřelému incidentu, kdy se čtyři muņi zranili při čińtění puńek.224 V téņe době obdrņela 10. pěńí divize nového velitele, neboť polní podmarńálek Theodor von Hordt onemocněl tyfem. Jeho nástupcem se 20. ledna 1915 stal generálmajor Artur ńlechtic von Mecenseffy, který předtím slouņil jako velitel zásobování 4. armády.225 Dne 13. února 1915 byl vydán následující rozkaz nového velitele 10. ID, odeslaný vńem podřízeným jednotkám: „Zajatci vypovídají, ţe kaţdou noc přechází 5, 10, někdy dokonce 15 přeběhlíků přes most 311 v Ropici Ruské, většinou v plné výstroji. 222

Tj. bitva u Wereszycy nebo o kótu Wywszana v září 1914. 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 47. 224 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 32r. 225 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 268-270. 223

58

Tyto údaje jsou správné, neboť se skutečně v poslední dekádě objevilo (…) u divize 80 pohřešovaných. Jelikoţ se při posledních nočních akcích navíc dle hlášení 20. IBKda bohuţel ukázalo, ţe část muţstva projevila zbabělost a jen stěţí a s námahou mohla být vedena vpřed, a od jedné takové akce je pohřešován neúměrně velký počet muţstva, aniţ by bylo došlo k váţnějšímu boji, cítím se být nyní nucen k tomu, abych přikázal všem velitelům jednotek co nejostřejší působení na jejich muţstvo, s úkolem vydávat striktní rozkazy, aby kaţdý, kdo při jakékoliv akci projeví zbabělost a neuposlechne okamţitě rozkaz k postupu vpřed, byl na místě zastřelen. Totéţ nechť se provede s těmi, kteří budou přistiţeni, ţe chtějí přejít k nepříteli a nebudou včas zadrţeni. Zatčené přeběhlíky je třeba ihned předat stannému právu a budou následně pověšeni. Všechny pohřešované počínaje 11. t. m. a v budoucnu je třeba uvádět jako dezertéry. 19. a 20. BgdKmda [velitelství brigád] zajistí, aby cesty vedoucí k mostům 311 a 314 v Sękowé a 334 v Ropici Ruské byly střeţeny. (…)“226 Mecenseffy, povolaný k divizi beze sporu také s úkolem pozvednout její bojovou hodnotu, v porovnání se svým předchůdcem zjevně přitvrdil. Veřejně v celé divizi nechal např. vyhlásit rozsudek smrti nad českým přísluńníkem FJB 2 za to, ņe byl pětkrát po sobě přistiņen v pozici, jak spí.227 Na základě jedné z Mecenseffyho zpráv z 27. února můņeme také odhalit, jaké pověsti se v této době těńily jednotlivé jednotky divize, jejíņ pověst byla na základě jejího působení v průběhu roku 1914, jak uņ víme, značně pońramocená. Podle Mecenseffyho vlastních slov mohl být spokojen s IR 18 a 98, jakoņ i s FJB 2 a 12, které se těńily „dobré pověsti“. Veliké starosti si vńak dělal o kvalitu IR 21, jehoņ důstojnický sbor povaņoval za nekvalitní. V případě IR 36 vyslovil přesvědčení, ņe jeho kvalita se pozvedla, a to na základě energického zásahu nového velitele pluku pplk. Hohenbergera, který vystřídal plk. Müllera. V drobných střetech posledních dnů se prý IR 36 výtečně osvědčil.228

4.8 Boje u Ropicy Ruské (I., III., IV. prapor; březen 1915) 6. a 7. března 1915 zaznamenává plukovní deník příchod rozkazů jak z divize, tak i z brigády, v nichņ byl poprvé po dlouhé době nařízen vńeobecný útok, a to na 8. března. Tou dobou byla

226

VHA-VÚA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, 10. pěń. div. č. 219 z 13. 2. 1915, přebíhání na ruskou stranu fronty. 227 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 274. 228 Tamtéņ, s. 276.

59

zahájena velká ofenzíva jiņního křídla 4. armády (pět pěńích a jedna jezdecká divize), aby odlehčila tísněnému západnímu křídlu sousední 3. armády, na kterou v Karpatech opět začali tlačit Rusové.229 V následujících bojích měl IR 18 zaznamenat první černý den v historii svých bojů na východní frontě, kdy padl do zajetí prakticky celý jeden prapor. Útok započal o půlnoci ze 7. na 8. března. Pod vedením plk. Kicka postupoval IR 18, jeden prapor IR 36 a IR 98. Mecenseffy záměrně vybral pro útok právě tyto tři pluky, zatímco IR 21 se měl pouze přiblíņit k nepříteli a vázat jeho síly palbou, aniņ by vńak podnikl útok. Přitom hlavní část útoku měly provést prapory IR 18 a 98, kterým Mecenseffy „bezmezně věřil“, spolu s jedním praporem IR 36 („skupina Kick“); dalńí dva prapory IR 36 („skupina Hohenberger“) podnikaly svůj útok samy vedlejńím směrem na levém křídle.230 Postup, znesnadněn vysokým sněhem, byl vydatně podporován vlastní dělostřelbou, a to dokonce natolik, ņe chvílemi bylo třeba kvůli ní zastavit, neboť zasahovala vlastní vojáky.231 Do setmění se zdařil pouze přesun jednotek přes potok Sękowka ke vsi Ropica Ruska (dnes Ropica Górna, asi 3,5 km severovýchodně od Rychwałdu/Owczar v blízkosti Gorlic). Pro silnou nepřátelskou palbu a veliké ztráty při přesunu nakonec vůbec nebylo moņné zahájit samotný útok, a to ani po setmění. Místo toho se c. a k. jednotky začaly na dosaņené linii zakopávat. Velitelství brigády se nato rozhodlo pro útok přibliņovacími zákopy v následujících dnech.232 Větńí úspěch neņ skupina Kick vńak zaznamenala skupina Hohenberger, která ve svém úseku 9. března nad ránem úspěńně pronikla aņ do ruských zákopů a ty obsadila. K její podpoře byl následně vyslán z divizní zálohy FJB 12.233 V noci z 9. na 10. března pak Rusové provedli proti postavení IR 18 „prudký přepad palbou,“ aniņ by vńak opustili zákopy. Palba přiměla zákopníky, kteří pracovali právě na přibliņovacích zákopech („sapách“), běņet zpět do zákopů pro své puńky, „coţ vyvolá v první linii jakýsi zmatek, jenţ však rychle odstraněn energickým zakročením důstojníků.“234 Avńak ve vedlejńím úseku dońlo toho dne, resp. v noci z 10. na 11. března, k průlomu linie IR 36.

229

ÖUlK II, s. 137. 4. dubna 1915 dońlo v úseku 3. armády u Stebnícké Huty ke známému rozpráńení praņského IR 28, které mělo za následek exemplární potrestání jednotky ve formě jejího rozpuńtění, podobně jako později v případě IR 36. 230 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 292. 231 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 33rv. 232 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 293. 233 Tamtéņ, s. 294-295. 234 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 34r.

60

Skupina Hohenberger se stala obětí vlastního úspěchu, kdyņ proti ní Rusové podnikli masivní protiútok. Proti FJB 12 dokonce postupoval nepřátelský oddíl oblečený v rakouských uniformách, takņe myslivci do poslední chvíle nestříleli.235 Toto selhání skupiny Hohenberger bylo později tematizováno jako „druhá zrada“ IR 36. Následující den byl klid a nakonec 11. března byla celá skupina Kick vzata zpět za potok Sękowka pro nepříznivé počasí (zima), ale také proto, ņe ústupem skupiny Hohenberger dońlo k odkrytí jejího levého křídla.236 Následné odpoutání a evakuace raněných pak proběhly překvapivě v klidu, aniņ by jim Rusové vůbec věnovali pozornost. Celkové ztráty IR 18 činily asi 300 vojáků a npor. Dytrt prodělal jiņ druhý nervový otřes.237 Celkový bojový stav pluku k 15. březnu činil 2023 vojáků, tj. přibliņně stejně jako ostatní pluky divize, vyjma pońramoceného IR 36, který čítal jen 997 muņů.238 V noci ze 17. na 18. března dostal IR 18 rozkaz opět se do opuńtěných zákopů u Ropicy Ruské vrátit s tím, ņe následující noci měl konečně proběhnout plánovaný útok na ruské pozice. Kdyņ pluk dorazil k potoku, zjistil, ņe nedávno vybudovaný most je úplně zničen a zůstaly z něho jenom prahy na obou březích. Proto nezbývalo, neņ ve 3 hodiny 30 minut ráno ve tmě a v zimě potok přebrodit.239 Sękowka přitom představovala pro vojáky beze sporu nepříjemnou překáņku; podle hláńení 20. IBrig byla ńiroká 9 metrů a v průměru hluboká 60 cm,240 tedy dost nato, aby během jejího přebrodění zmrzlo osmnáctníkům ledacos, co jim pak dozajista ubralo na jejich válečnickém odhodlání. Zákopy z týden starých bojů byly nalezeny nepońkozeny a byly bez problémů v klidu znovu obsazeny. Po celý den 18. března muņstvo pracovalo na jejich technickém zdokonalení a divizní artilerie zatím ostřelovala ruské pozice. Pouze vlevo sousedící IR 98 měl problémy při postupu do pozic, neboť byl z ruské strany nepříjemně ostřelován. V noci měl přijít útok. Dispozice byly následující: IR 18 a 98 ve svazku 19. IBrig pod velením generálmajora Iwańského navazovaly zprava na jiņní křídlo 8. ID, které bylo tvořeno TJR 4. Dvě setniny IR 98 zůstaly vzadu jako brigání záloha. Na vedlejńím úseku 10. ID bojovaly pod vedením gm. Reymanna ostatní jednotky 10. ID v rámci 20. IBrig, které vńak v následujících událostech

235

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 297. 236 Tamtéņ, s. 305. 237 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 34v. 238 KA, NFA, 10. ID., kt. 618, Frührapport für den 15. 3. 1915. 239 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht des IR 18 über das Gefecht am 18. März 1915. 240 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 289.

61

nesehrály významnějńí úlohu. Nutno vńak jeńtě podotknout, ņe IR 36 stál nyní nejdále vzadu (vzhledem k nedávným událostem z 10. března asi ne náhodou) jako divizní záloha.241 Kolem osmé hodiny večer se spustilo vydatné sněņení. Velení usoudilo, ņe podmínky pro překvapivý útok na ruské pozice tak budou tuto noc díky extrémně zhorńené viditelnosti nanejvýń příhodné a vydalo potřebné rozkazy k závěrečným přípravám. Podle nich měla Iwańského skupina napadnout nepřátelské pozice před rozedněním 19. března.242 Nato v 9 hodin 45 minut večer vydal gm. Iwański konkretizující rozkaz, podle kterého měl být útok zahájen ve 4 hodiny ráno tak, ņe se jednotky IR 18 a 98 pokud moņno neslyńně a beze střelby přiblíņí aņ k zátarasům před nepřátelskými pozicemi. Po jejich dobytí se vńak měly samy zakopat a zajistit proti případnému nepřátelskému protiútoku. Pokud by se zteč nepřátelských pozic nezdařila, coņ se vńak neočekávalo, neměl být ústup proveden dál neņ za současné pozice, tj. ty, které byly opakovaně obsazeny po přechodu potoku Sękowka.243 Velitelství pluku nato začalo vydávat rozkazy k rozmístění jednotek pro nadcházející útok. Ve chvíli, kdy část jednotek vyráņela do takto nově určených pozic, začalo se v 10 hodin 30 minut večer náhle ozývat zlověstné ruské „Urrá!“:244 „Asi okolo 10h30m odp.[oledne] je slyšeti z lesa hřmot a palbu z pušek. Vše je zalarmováno, nepřítel však se právě objeví na okraji oné rokle, kde se nachází pluk.[ovní] velit.[elství] a plk. záloha 4.tá setn.[ina]. Je nesporno, ţe prorazil v levo od pluku a dělá výpad podél fronty. (…)245 Mezi 10 a 10.15 hod. večer totiņ sami Rusové náhle zaútočili proti pravému křídlu IR 98, stojícího vlevo od IR 18. Útok byl veden proti III/98, jehoņ vńechny čtyři setniny prakticky bez boje uprchly. Tím vznikla ve středu rakouské linie mezera, která mj. odkryla levé křídlo IV/18, který stál na ńvu mezi IR 98 a IR18. Rusové toho vyuņili a po průlomu do mezery po III/98 se obrátili proti IV/18, který vńak před nimi nestačil uprchnout a téměř celý byl zajat (viz obrazovou přílohu č. 4).246 Zle dopadly i na něj navazující dvě setniny I/18: Setniny IV./18 chystaly se právě k postupu, zastihl je tudíţ útok z boku a ze zadu rozděleny. Do rokle házel nepř.[ítel] ruční granáty a vyvolal tím zmatek. Setniny

241

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 10. ID zu Op. Nr. 399/3. Tamtéņ. 243 Tamtéņ. 244 Tamtéņ. 245 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 36r. 246 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 310-311. 242

62

IV./18, 4tá a 1ní [tj. dalńí dvě setniny I. praporu] byly nepř.[átelským] útokem téměř úplně zničeny.“247 Zbytek I. a III/18, jakoņ i celý IR 98, se zachránily jen za cenu útěku. Zcela překvapené, rozptýlené rakousko-uherské jednotky zanechaly nepříteli na pospas mnoho výzbroje a nářadí. Kdyņ se brigádník Iwański dozvěděl stav situace, sám v rozporu s předchozími dispozicemi nařídil nepokouńet se udrņet (resp. tou dobou uņ spíńe dobývat zpět) vlastní zákopy, nýbrņ ustoupit zpět aņ za potok Sękowka do původního postavení, odkud brigáda 18. března ráno vyráņela.248 Sem dorazil osobně dokonce také sám Mecenseffy. Protoņe Rusové uņ dál nepostupovali, podařilo se zde situaci konsolidovat a zdejńí zákopy bezpečně obsadit. Protoņe uņ mezitím dorazila na místo divizní záloha (IR 36), byly jí jednotky IR 18 nahrazeny a samy byly staņeny do divizní zálohy v Rychwałdu.249 IR 18 utrpěl v důsledku ruského přepadu v noci z 18. na 19. března hrozivé ztráty 9 mrtvých, 43 raněných a 564 pohřeńovaných, tj. pravděpodobně zajatých muņů, a dále ztratil velké mnoņství zbraní a dalńího materiálu.250 IV. prapor prakticky přestal existovat,251 a tak dońlo k reorganizaci pluku na dva prapory. Avńak ani sousední IR 98 si jistě nedal svoje statistiky za rámeček, i kdyņ nebyly tak hrozivé jako u IR 18. III/98, který byl vystaven soustředěnému náporu Rusů podobně jako IV/18, zaznamenal 3 mrtvé, 33 raněných a 66 nezvěstných.252 Včas se tedy spasil útěkem a předeńel relativně hrozivějńím ztrátám, avńak IV/18 následně jeho úprk odnesl naplno za něj. V bojové zprávě divize GM Mecenseffy soudí, ņe neńťastné události v noci z 18. na 19. března, které vedly ke ztrátě celého jednoho praporu IR 18, byly způsobeny jednak tím, ņe první linie byly nepřátelským útokem zcela zaskočeny, ale jednak i tím, ņe napadené jednotky nekladly nepříteli dostatečně silný odpor. K tomu dodává Mecenseffy, ņe se poté, co dorazil na místo, osobně přesvědčil, ņe viditelnost byla díky sněhové pokrývce aņ na 50 kroků, a tudíņ neměl být problém včas spatřit blíņícího se nepřítele.253 Velitel brigády genm. Iwański naproti tomu hájil své podřízené z IR 18 a 98. Podle jeho osobního dojmu zahájil nepřítel prudký útok ve dvou skupinách a téměř současně jím prolomil linie IR 18 i 98. Vzhledem 247

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 36r. 248 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 19. IBrig über das Gefecht am 18. u. 19. März 1915. 249 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht des IR 18 über das Gefecht am 18. März 1915. 250 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 36r. 251 Ztratil 2 mrtvé, 11 raněných a 365 pohřeńovaných, mezi nimiņ byli i tři velitelé setnin. Srov. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 311. 252 Tamtéņ, s. 310. 253 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 10. ID zu Op. Nr. 399/3.

63

k panující tmě a zmatku, který nastal mezi ustupujícími jednotkami, vydal Iwański rozkaz ustupovat aņ do výchozích pozic za řekou, neboť vzhledem k tlaku protivníka nebylo jisté, zda dokonce i ony nebudou ohroņeny. Následně uvádí Iwański ve třech bodech strukturovaný vlastní výklad příčin neúspěchu noční bitvy: 1) Pluky právě vyráņely vpřed do určených pozic; jejich pohyb byl proto těņkopádný a zejména chybělo přísluńné zajińtění, jakoņ i moņnost případného krytí před střelbou. 2) V místech, kde dońlo ke střetu, stála pouze slabá, do ńířky rozvinutá linie obránců proti soustředěnému útoku nepřítele do jednoho bodu, v němņ tedy mohl snadno prorazit. 3) Roklinami zvrásněný terén umoņňoval nepozorované přiblíņení nepřítele.254 K bojové zprávě GM Iwańského je třeba uvést, ņe se pravděpodobně mýlil, kdyņ psal, ņe podle jeho dojmu útočili Rusové ve dvou místech. Stejně dobře mohlo dojít k tomu, ņe Rusové zaútočili čelně pouze v jednom místě proti III/98 a teprve po jeho útěku se obrátili proti IR 18, který srolovali zboku, jak popisuje bojový deník pluku (k tomu viz obrazovou přílohu č. 4). To by také vysvětlovalo, proč se větńině III/98 podařilo včas ustoupit, zatímco IV/18 uņ nikoliv. Generálmajor Mecenseffy byl u 10. ID teprve krátce. Tato jednotka se jiņ před jeho příchodem netěńila bůhvíjaké pověsti, a to nejpozději jiņ od říjnové bitvy u Radymna. Hned po svém příchodu musel nový velitel řeńit problémy s přebíháním jednotlivců na ruskou stranu (viz výń). Události z 10. března, kdy selhal IR 36, a 19. března, kdy se totéņ událo u IR 18 a 98, byly prvním případem, kdy vedl divizi přímo v rozsáhlejńí bojové akci, a divize znovu selhala. Navíc tentokrát selhaly závaņným způsobem i jednotky, povaņované dosud za spolehlivé. To pohnulo Mecenseffyho k sepsání obsáhlého vyjádření, které reflektovalo jeho postoj ke svěřené jednotce po nabytí prvních zkuńeností s jejími bojovými výsledky: „[…] 10. 3. měl IR 36 s FJgB 12 postupem vpřed odrazit nepř.[átelský] protiútok, v noci z 18. na 19. 3. připadl stejný úkol IR 18 a 98. V obou případech jednotky svůj úkol nezvládly a ustoupily více či méně chaoticky a částečně rozbité před nepř.[átelskými] silami, které nebyly podle mne v přesile, při velmi vysokých ztrátách, zvláště na pohřešovaných. V obou případech bylo moţné sledovat smutný jev mnoha roztroušených, kteří jevili jen málo snahy a spěchu, aby se připojili ke svým jednotkám, a částečně byli přistiţeni před vlastní linií.255 Muţstvu chybí vedle adekvátního stupně výcviku – jev, který se velmi nepříjemně projevuje jako důsledek našeho nedostatečného vojenského zákonodárství – nutná disciplína a vnitřní morální odolnost; to platí obzvláště o muţstvu české národnosti, které, – jak jsem jiţ hlásil – nejrůznějším způsobem politicky 254 255

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Gefechtsbericht der 19. IBrig über das Gefecht am 18. u. 19. März 1915. Byli tedy v podezření, ņe se chtěli ztratit a přejít k Rusům.

64

zamořené, jen s odporem následuje volání do pole a je velmi náchylné k tomu, aby uniklo před obtíţemi a strádáním polního taţení zběhnutím nebo zajetím. Slabost našeho profesionálního důstojnického sboru a nedostatek dobrých důstojníků jsou příliš všeobecně známé, neţ abych je tu musel blíţe rozebírat. Chci jenom zdůraznit, ţe tyto nedostatky se u morálně slabé jednotky samozřejmě projeví ve zvýšené míře. […] U důstojníků i muţstva se dále v důsledku nepříliš velké fyzické odolnosti a v poslední době trvale nepříznivého počasí objevuje pováţlivý nárůst onemocnění (…). (…) Pravděpodobně budu poţadovat soudní vyšetřování, neboť se mi zdá, ţe došlo k těţkému zanedbání povinností. Nyní je, myslím, mojí povinností hlásit, ţe bojovou hodnotu pěších jednotek 10. ITDion mohu dnes označit jen za velmi nízkou, ţe tyto jednotky nestačily toho času na zvládnutí obtíţných situací a ţe nutně potřebují podpořit spolehlivými jednotkami nebo elementy. Samozřejmě budu veškerou nedbalost a zanedbávání povinností, tak jako doposud, se vší energií potírat a v případě nutnosti se nezaleknu ani před přísnými opatřeními. Není však v mojí moci podstatně zlepšit bojovou hodnotu nedávno převzaté divize, neboť ta pramení především z jejího vnitřního sloţení. Proto mohu pouze znovu poţádat o taková opatření, která povaţuji pro zlepšení nyní panujících, vskutku ostudných poměrů za nezbytná a neodkladná; k nim patří: Pod čj. 98 ze dne 7. 3., 105 z 26. 2., 110/1 z 4. 3., 129 z 24. 3., 135 z 17. 3. poţadované přidělení alespoň několika kvalitních důstojníků. Pokud moţno co nejrozsáhlejší promíšení pěších pluků a mysliveckých praporů 10. ITD německým nebo event. i maďarským elementem (…). Eventuálně: Zařazení celých, spolehlivých jednotek nebo oddílů do svazku divize. Nezávisle na těchto návrzích budu případně poţadovat rozpuštění jednotlivých pluků, pokud se u nich vzdor všem varováním i v budoucnu vyskytnou projevy nespolehlivosti.“256 Vraťme se nyní ve světle Mecenseffyho hodnocení zpět k událostem z 19. března. Boje u Ropicy Ruské byly beze sporu neńťastnou událostí v dějinách pluku, neboť ustoupil a nechal si zajmout celý prapor. I vlastní proņitek samotných vojáků musel být zlý. V divizi vládla napjatá atmosféra, neboť se beze sporu vědělo o nedávných případech přeběhnutí i následných opatřeních divizionáře. Divize se počínaje 8. březnem dostala znovu do boje po velmi dlouhé přestávce a vojáci, větńinou doplnění k pluku teprve nedávno, museli nově přivykat bezprostřednímu nebezpečí smrti. Na konci zimy byl zdravotní stav vojáků – jak přiznává sám Mecenseffy – velmi ńpatný. Kdyņ k tomu připočteme, ņe osmnáctníci se museli 18. března cestou do zákopů u Ropice probrodit Sękowkou a potom pokračovat s mokrýma 256

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. N. 388/9 (Kampfwert der Truppen der 10. ID.; Begebenheiten vom 8.-19. III. 1915).

65

nohama v mrazivé zimě závějí do zákopů, které pak celý následující den budovali, mnozí uņ beztak v lepńím případě nastydlí, lze si představit, co se jim asi honilo hlavou, kdyņ se proti nim večer ze tmy zničehonic vyřítili Rusové. Vzhledem k tomu příliń neudiví ani výpověď velitele IV/18 rytmistra barona Hammerschmidta, ņe při ruském útoku prý vojáci místo střelby zalézali do krytů a tam se nechali zajmout.257 Kromě toho je zajímavé, ņe rakouské velení nařídilo svůj útok kvůli příhodné ńpatné viditelnosti, ale kdyņ se pak nakonec útok proměnil v ústup, Mecenseffy se duńoval, ņe bylo vidět dobře. Jakkoliv bitva u Ropicy Ruské byla beze sporu jedním z nejņalostnějńích vystoupení IR 18 v první světové válce, lze říci, ņe následná reakce nadřízených byla zřejmě poněkud přehnaná, neboť okolnosti, za nichņ k selhání pluku dońlo, byly beze sporu mimořádně nepříznivé. Svoji roli sehrálo jistě i to, ņe si osmnáctníci vybrali svůj smolný den krátce poté, co se totéņ stalo jiņ podruhé IR 36 a kdy i z jiných příčin byla 10. ID pod ostrým drobnohledem. Ņádné náznaky cílevědomého vlastizrádného počínání osmnáctníků oné osudné noci vńak z přísluńných pramenů nejsou zřejmé.258 Krom toho je třeba zdůraznit, ņe k zajetí osmnáctníků dońlo podle vńeho při skutečném obchvatu (slovy bojového deníku „zboku a zezadu“), kdy se dotčené jednotky nemohly zachránit ústupem. Konečně je třeba zdůraznit, ņe velký, ba dokonce moņná rozhodující díl viny na zkáze IV. praporu měl ve skutečnosti vedlejńí IR 98, který svým úprkem vystavil IR 18 velmi nepříznivé situaci. Královéhradecký pluk nicméně při první dalńí příleņitosti prokázal, ņe výpadek u Ropicy Ruské byl pouze výjimkou z jeho jinak dobré výkonnosti.

4.9 Nové pokusy o nápravu divize (I., III., IV. prapor; březen – duben 1915) Soudní vyńetřování nakonec bylo skutečně zahájeno, avńak ņádné zásadní výsledky nepřineslo.259 Nicméně poņadavek na doplňování jednotek 10. ID vojáky německé a maďarské národnosti nezůstal nevyslyńen, i kdyņ pouze jednorázově a jen pokud jde o IR 21 a 36. Muņstvo těchto dvou pluků mělo být částečně vyměněno s muņstvem salzburského IR 59, a to tak, ņe s IR 21 mělo dojít k výměně jednoho polního praporu a s IR 36 k 257

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 313. 258 Stejný závěr konstatuje i Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 313. 259 Přísluńná sloņka písemností vztahujících se k událostem u 10. ID z března 1915 neobsahuje hláńení o výsledku vyńetřování. Ņe zřejmě vskutku ņádné dalekosáhlé závěry nepřineslo lze vytuńit i z pozdějńích Mecenseffyho vyjádření k událostem z noci z 21. na 22. září téhoņ roku, o kterých bude jeńtě na přísluńném místě pojednáno.

66

vzájemné výměně VIII. pochodových praporů.260 O této výměně rozhodlo velitelství 4. armády 24. března. Salzburńtí vńak byli se svým novým českým muņstvem hrubě nespokojeni a vynutili si 7. dubna zase zpětnou výměnu praporů s IR 21. Ńestatřicátníky dokonce poslali zpátky sami o své vůli bez náhrady (ale bez důstojníků, lopatek a munice).261 Tím pokusy o národnostní promíchávání jednotek české divize skončily. IR 18 a IR 98, jakoņ i oba myslivecké prapory, zůstaly národnostního promíchávání uńetřeny docela. Mecenseffy také zahájil taņení za zlepńení upadající disciplíny jednotek 10. ID, která jej vskutku znepokojovala. Stěņoval si na nepořádnost ve sluņbě, výstrojní nekázeň, nezdravení důstojníků, ńpatný stav zákopů apod.262 Postupující rozklad morálky byl znovu patrný i ze zázemí. Jako jeden příklad za vńechny můņeme uvést pochodový prapor IR 18, přeloņený tou dobou z Hrace Králové jiņ do České Lípy. Jeho IX., dubnový turnus nebyl ze zázemí vůbec odeslán, a to pro „málo dobré vůle, apatii a snahu při kaţdé příleţitosti marodit,“ jak popisoval velitel náhradního praporu.263 Proto měl také IR 18 na konci dubna asi o 500 muņů méně neņ ostatní tři pluky divize.264 Mecenseffy také nadále usiloval o co nejdůslednějńí prevenci nekázně i její následné trestání. Podle jeho rozkazů např. měli důstojníci dbát na to, aby se muņstvo nenudilo a ve volných chvílích jej měli neustále zaměstnávat budováním zákopů, eventuálně cvičením. Krom toho byl nadále udrņován tvrdý kurz proti dezertérům. 26. března byli chyceni dva přísluńníci IR 21 beze zbraní před vlastní linií a druhého dne byli oba zastřeleni.265 Dále nařídil Mecenseffy 31. března vybrat z vojáků spolehlivé jednotlivce a jako poddůstojníky je umístit za frontou – ti měli střeņit muņstvo před sebou a při prohřeńcích ať uņ vlastizrádných, nebo jen ze zbabělosti, měli vojáky na místě zastřelit. 9. dubna pak českému muņstvu vytýkal nepoměrně vysoký počet nemocných.266 Nedlouho nato opět dońlo k neblahému incidentu u pochodových praporů v zázemí. 1. května se u X. marńbatalionu IR 21 v maďarském Egeru udál incident, kdy německý nadporučík udeřil kvůli neposluńnosti českého vojáka ńavlí. Zdvihlo to vlnu emocí. V ubikacích pak bylo ņivo a čeńtí záloņníci museli být umravňováni za asistence 12. HIR. Ńest muņů bylo zatčeno, jeden z nich zastřelen. Delegát ministerstva války soudil, ņe na vině bylo 260

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 317. 261 Tamtéņ, s. 319-320. 262 Tamtéņ, s. 322-323. 263 Tamtéņ, s. 324. 264 KA, NFA, 10. ID., kt. 618, Frührapport für den 25. April 1915. 265 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 320. 266 Tamtéņ, s. 321.

67

mj. nacionální, socialistické a antimilitaristické smýńlení vojáků. Zákrok důstojníka byl výslovně označen za oprávněný. Krom toho ale také zástupce ministerstva psal, ņe své udělalo rovněņ nevlídné zacházení místních Maďarů s jednadvacátníky. Velitel X. pochodového praporu mjr. Feldmann konstatoval: „21níci jsou zkrátka stejní jako 28níci.“267 Připomeňme jen, ņe k rozpuńtění IR 28 dońlo v téņe době. Nálada mezi českými vojáky habsburské monarchie na počátku roku 1915 jednoduńe nebyla dobrá. Velice výstiņně ji vykresluje zpráva IX. sborového velitelství v Litoměřicích, pod nějņ spadala polovina Čech včetně doplňovacího okresu IR 18: „U českého muţstva není pozorovati ţádné nadšení pro věc monarchie. Kaţdý poslouchá jen proto, ţe poslouchat musí. Není jednoho člověka, který by projevoval radost, ţe smí bojovat za císaře a vlast; naopak, skoro kaţdý hledí vojenské povinnosti uniknout, ţádá za zproštění, hlásí se nemocným anebo se i dobrovolně mrzačí. Kdo je odveden, projevuje hlasitě svoji nevoli. Mnoho odvedených si navléká smuteční pásky a z četných českých obcí přicházejí muţové k vojenskému odvodu s černými prapory. Mezi lidem se rozšiřují nejhrubší parodie na rakouskou hymnu, uráţky císaře jsou na denním pořádku a ze všech stran je slyšet přání, aby Rakousko padlo a Rusko zvítězilo, protoţe Rusové a Srbové jsou bratři Čechů.“268 Po bouřlivých událostech března roku 1915 nicméně z globálního hlediska nastal u 10. pěńí divize přibliņně na jeden měsíc klid. Poté se vńak události daly znovu do pohybu, kdyņ počátkem května zahájily centrální mocnosti svoji první společnou ofenzívu, jíņ se zúčastnily také vńechny jednotky josefovské divize. Následující boje tvoří nejzajímavějńí část dějin 10. ID, neboť během května 1915 v nich zaņila chvíle největńí slávy, ale i nejhorńí potupy, která nakonec vedla k rozpadu původní sestavy divize. Při tom sehrála dosavadní vleklá problémovost divize na frontě i v zázemí bez pochyby rozhodující roli.

4.10 Průlom u Gorlic (I., III., IV. prapor; květen 1915) Na jaro 1915 naplánovalo rakousko-uherské a německé vrchní velení společný útok na východní frontě, jehoņ cílem byl rozsáhlý průlom ruských linií v oblasti města Gorlice, kde byla tou dobou dislokována c. a k. 4. armáda a s ní i IR 18. Koncem dubna přińly vyztuņit linie c. a k. 4. armády četné německé posily, tvořené nejlepńími německými jednotkami ze západní fronty (11. armáda generála Mackensena). Pluk byl v Rychwałdu vystřídán (c. a k. 267

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 325-326. 268 Převzato z: Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 94-94.

68

10. ID vystřídala 11. bavorská divize) a sám se vydal na pochod, který skončil aņ u Gromnika cca. 25 km severozápadně od Gorlic, kde 10. ID zaujala výchozí postavení pro nadcházející ofenzívu, a to jako křídelní divize c. a k. 4. armády, stojící hned vedle německých spojenců. Osmnáctníky tak čekala první bojová akce v těsné součinnosti s říńskoněmeckými spojenci. Pluk dorazil na místo kolem půlnoci z 30. dubna na 1. května, den před vypuknutím ofenzívy. Byl zařazen ve svazku 20. IBrig. pod vedením gm. Reymanna spolu s IR 21 a 98. Pluk stál na křídle divize na ńvu mezi rakousko-uherskými jednotkami (c. a k. 4. armádou) a německou 11. armádou (viz obrazovou přílohu č. 5). Jeho postavení navazovalo zprava na levé křídlo 3. gardového pěńího pluku 1. gardové pěńí divize pruského gardového sboru, vlevo na postavení IR 21. IR 98 stál vzadu coby brigádní záloha, avńak jeden jeho prapor byl přiřazen k IR 21.269 Výńe popsané rozestavení jednotek před bitvou není zcela bez významu. To, ņe se právě IR 18 dostalo té cti stát se právě tou jednotkou 10. ID, potaņmo celé 4. armády, která bude postupovat hned vedle německých spojenců, nebyla náhoda. Později, 2. června téhoņ roku, divizionář Mecenseffy napsal: „Kdyţ jsem před začátkem květnové ofenzívy obdrţel rozkaz postavit se k útoku se svojí divizí na pravé křídlo 4. armády v těsném spojení s německými silami, bylo mi předem jasné, ţe své nespolehlivé jednotky nemohu postavit na rozhodující body, ale také ţe je nemohu postavit do bezprostředního kontaktu s Němci, pokud jsem nechtěl ohrozit jednak splnění úkolu, a jednak pověst naší armády. (…) Rozhodující úkoly byly proto vţdy svěřovány IR 18 a 98 a FJB 2 a 12 (…).“270 Postavením IR 18 na křídlo divize, potaņmo celé rakousko-uherské 4. armády, hned vedle pruské gardy, dal Mecenseffy zřetelně najevo, ņe i v rámci jeho spolehlivých jednotek pak IR 18 patří k těm vůbec nejosvědčenějńím. Je pravda, ņe jiņ hned na levém křídle 18. pluku navazoval poněkud problémový IR 21, ale ten byl jednak zezadu jińtěn brigádní zálohou IR 98, jednak ho ńel pro vńechny případy těsně před bitvou jako jedinou jednotku brigády osobně povzbudit (a moņná taky trochu zkontrolovat) brigádník Reymann.271 Hlavní tíha útoku měla leņet na gardě, které měla Reymannova skupina krýt levý bok.272 Samotné postavení IR 18 bylo organizováno následujícím způsobem: Vpravo stál I/18, vlevo III/18, kaņdý se dvěma setninami ve frontě a dvěma v záloze; IV/18 stál vzadu plukovní 269

KA, AdT, Gb 20. IBrig, kt. 1822, Gefechtsbericht der 20. IBrig über das Gefecht am 1.-2. Mai 1915 bei Rzepienik. 270 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Armeeoberkommando 2. Juni 1915 (Begebenheiten und Wert der Truppen der 10. ID. i. d. Zeit vom 17.-27.V.1915). 271 KA, AdT, Gb 20. IBrig, kt. 1822, Gefechtsbericht der 20. IBrig über das Gefecht am 1.-2. Mai 1915 bei Rzepienik. 272 Tamtéņ.

69

zálohou. Během dne vrcholily přípravy k útoku: obhlídka pozic, udělování rozkazů a stihla se také návńtěva u gardy.273 V půl jedenácté večer pak následoval přesun do předsunutých pozic, nejdříve od kaņdého čelního praporu jedna setnina (1/18 a 12/18) a půl hodiny poté zbytek.274 Přesun na shromaņdińtě byl dokončen ve dvě hodiny ráno v den útoku 2. května. „Za měsíčního světla a při velkých poţárech byly poslední oddíly asi zpozorovány nepřítelem, neboť 2h dop.[oledne] počne nepř.[átelské] dělostř.[electvo] prudkou palbu na les, v němţ se pluk seskupuje. Palba trvá do 230 dop. Vše se zakopává. Nepř.[átelskou] děl.[ostřeleckou] palbou vyvoláno vzrušení, jeţ se brzo uklidnilo.“275 V 6.25 hodin ráno dońel telefonický rozkaz divize, ņe vńechny jednotky mají do 10 hodin dojít do ztečné pozice a poté zaútočit společně s Němci. Směr útoku IR 18 měl vést proti kótě 344. Vpravo sousedící levé křídlo gardy mělo útočit přes kótu 253. Těsně před útokem byla navíc plukovní záloha IV/18 posílena jeńtě o jeden prapor brigádní zálohy (I/98).276 Vlastní úsek postupu IR 18 byl rozdělen do dvou částí kótou 344. I/18 měl útočit na pravém křídle na hřbet táhnoucí se jiņně (tj. vpravo) od kóty 344, III/18 útočil v úseku severně (tj. vlevo) od kóty 344. Odtud dál nalevo navazoval úsek IR 21.277 Hlavní boje se měly odehrát v blízkosti obce Rzepiennik u Gromnika. Pro správnějńí popis lokace této důleņité bitvy je třeba říci, ņe Rzepiennik nepředstavuje jednu obec, nýbrņ skládá se z pásu čtyř vsí leņících podél hlavní příjezdové trasy do Gromnika od jihovýchodu. Pozice 20. IBrig leņela konkrétně mezi prvním a druhým Rzepiennikem ve směru od Gromnika, tzn. mezi Rzepiennikem Marciszewským, u kterého bojoval IR 21, a Rzepiennikem Strzyżewským, u nějņ zahajoval svůj nástup IR 18 (srov. obrazovou přílohu č. 7). Dle výńe popsaných dispozic čekal I/18 v pravé části úseku pluku jiņně od kóty 344 útok nevýhodnou krajinou, a sice kotlinou mezi kótami 344 a 253, která byla z obou těchto kót (od severu i jihu, tj. obou boků praporu postupujícího západovýchodním směrem) v palebném poli nepřítele. Kóta 344 leņela uprostřed úseku pluku, a tak bylo spolehnutí na to, ņe bude neutralizována vlastními silami. Kóta 253 vńak leņela jiņ těsně za hranicí úseku pluku v pásmu sousedního gardového pluku. Plk. Kick na to zareagoval tak, ņe nasadil plukovní zálohu IV/18 a I/98 na pravém křídle hned za I/18 s úkolem, aby případně samy zaútočily

273

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 38v. 274 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 275 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 38v. 276 Tamtéņ, f. 38v-39r. 277 Tamtéņ, f. 39r.

70

proti ruským jednotkám u kóty 253.278 Znamenalo to, ņe celá plukovní záloha byla nasazena na pravém křídle pluku připravená k okamņitému rozvinutí jeho linie dále doprava do úseku gardy, odkud pluku postupujícímu vlastním úsekem hrozilo bezprostřední nebezpečí z kóty 253 (viz obrazovou přílohu č. 6). Jak se později ukázalo, byl to od plukovníka Kicka geniální tah. Zřejmě totiņ předvídal to, co se poté skutečně stalo, a sice ņe kóta 253, stojící na rozhraní úseků IR 18 a sousedního gardového pluku, zůstane od Němců ve skutečnosti bez povńimnutí. Ze stejného důvodu byly také vńechny kulomety pluku nasměrovány proti této kótě.279 Útok I. i III. praporu byl zahájen kolem 8 hodin ráno. Vzdor houņevnatému odporu protivníka postupoval IR 18 za vydatné podpory vlastních kulometů vpřed. Rusové opětovali dělostřeleckou palbou.280 Problémem se vńak záhy stalo ruské postavení na kopci jiņně od kóty 253, odkud nepřítel skutečně intenzivně pálil postupujícímu IR 18 do boku. Garda, stojící vpravo od pluku, se přitom obrátila více na jih, tudíņ zanechala mezi sebou a IR 18 mezeru, v níņ kóta 253 zůstala nedotčená.281 Kromě toho také tuto kótu zatím ponechávalo bez povńimnutí dělostřelectvo, které ostřelovalo pouze kótu 344.282 Aņ teprve po opakovaných ņádostech a s přímluvou velitele brigády vydala divize rozkaz k ostřelování kóty 253.283 Přibliņně tou dobou, v 10 hod. 40 min. dopoledne, bylo navíc plukovnímu velitelství zřejmé, ņe levé křídlo gardy se stočilo k jihu takovým způsobem, ņe jiņ nelze očekávat jeho útok proti kótě 253.284 Plk. Kick proto rozhodl v souladu se svým dřívějńím záměrem a po dohodě s brigádním velitelstvím přeruńit útok proti kótě 344 a proti plánu zaútočit vlastními silami nejprve na ruské pozice u kóty 253. V bojové zprávě pluku později napsal: „Při plném vědomí odpovědnosti, ale také v plném přesvědčení, ţe útok pluku a tím také celé divize můţe mít úspěch jen po dobytí této kóty, rozhodl jsem se odchýlit od obdrţeného rozkazu a vést útok se vší moţnou silou nejprve k dobytí této kóty a potom teprve postupovat proti ☼ 344; toto rozhodnutí se mi zdálo být zcela v duchu mně uloţeného úkolu.“285 Útok měl být veden vńemi silami, připravenými k němu moudře jiņ předem na pravém křídle pluku, tj. I. a zejména IV. praporem, za nimiņ měl dále těsně postupovat přidělený I/ 278

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 39r. 279 Tamtéņ. 280 Tamtéņ. 281 Tamtéņ. 282 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 283 KA, AdT, Gb 20. IBrig, kt. 1822, Gefechtsbericht der 20. IBrig über das Gefecht am 1.-2. Mai 1915 bei Rzepienik. 284 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 285 Tamtéņ.

71

98.286 První linii (tři setniny IV/18) vedl uprostřed nepřátelské dělostřelecké palby plukovní pobočník (a autor deníku) npor. Lehovec. Plk. Kick vedl osobně zálohu („rozptýlení a prapor 98“), poté ale předal velení veliteli praporu s rozkazem drņet se těsně za IV/18 a sám se přemístil k tomuto praporu do první linie, a to právě ve chvíli, kdy Lehovcova skupina útočila obchvatem zprava na nepřátelský opěrný bod,287 „jenţ opatřen silnými drátěnými překáţkami do posledního okamţiku tvrdošíjně se bránil. Bylo asi 12.30 odp.[oledne], asi 200 Rusů, zbytek posádky, se vzdal. S nadšením i přes nepř.[átelskou] dělostř.[eleckou] palbu vpadne vše v trojnásobné Hurrá pluk.[ovního] velitele.“288 Npor. Jarosch dobyl v zápětí s 12. setninou III/18, „promíchanou jinými,“ kopec severně kóty 253.289 Kickův manévr slavil dokonalý úspěch. Následoval odpočinek na dobytých pozicích a přeskupení promíchaných sil před útokem na kótu 344. Rozkaz zněl, počkat s útokem na I/98. Ten vńak poruńil Kickův rozkaz, drņet se těsně ve druhém sledu, a vůbec nepřińel. Tři po sobě vyslané ordonance se vrátily s tím, ņe jej nemohou nalézt.290 O necelou hodinu později tak na kótu 344 zaútočil npor. Lehovec sám na vlastní pěst s jednou a půl setninou (kombinovaná setnina IV/18 a ½ 12/18291) a bez problémů kótu dobyl.292 Poté se obrátil s půlsetninou proti dalńí kótě 377 a zahnal i odsud slabé ruské oddíly. Konečně ve 2.40 hodin odpoledne dobyl i kótu 305. „Další postup pro přílišnou slabost oddílu jiţ nemoţný (8 lidí jiţ jen). Padlo mu do rukou na 400 zajatců.“293 Celý pluk včetně jiņ objeveného I/98, který teprve ve 2.30 dorazil ke kótě 253,294 se potom shromáņdil na výńině 344 v půl čtvrté. Dalńí postup byl zastaven, neboť byly hláńeny blíņící se nepřátelské posily. Avńak jen co se ukázaly, zahnalo je zase zpátky za hřeben německé dělostřelectvo. Proto poté Kick rozhodl o dalńím postupu, tentokrát proti kótě 370. Útok byl podniknut dvěma setninami I/98, I/18 a ½ 12/18. Kóta byla v 6 hodin vpodvečer úspěńně dobyta a při tom bylo získáno 80 zajatců. Vzápětí do této linie dorazila rovněņ úspěńně postupující sousední 19. IBrig. V 7 hodin večer tak útok skončil a pluk zaujal nové pozice v dobyté linii.295

286

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 39r/39v. 287 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 288 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 39v. 289 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 290 Tamtéņ. 291 Tamtéņ. 292 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 39v. 293 Tamtéņ. 294 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915. 295 Tamtéņ.

72

Celý podnik musel být pro přísluńníky královéhradeckého pluku sluńným fyzickým výkonem, neboť neustále pobíhali do kopce a zase z kopce v nepřátelské palbě. Atmosféru těchto bojů líčí ve svých vzpomínkách osmnáctník Václav Ladislav Holý: „Můj ,cuk„ byl obětován na upoutání pozornosti nepřítelově a měli jsme přeběhnout svrchu dolů pod kopec. Nikdo nechtěl jít vidouce jistou zkázu a zezadu na nás tlačili a hrozili revolvery, prý ,Vorwertz!„. Tak jsem to načal s Rokošem z Náchoda sám a ostatní vidouce, ţe se nám nic doposud nestalo, tak také vyletěli. Oheň nepřátelský byl hrozný, a dík našemu dobrému utíkání či našim nohám jsme se dostali pod úpatí hory. Ztráty byly 2 mrtví a 3 ranění a dole nás čekal náš 18. pluk, který zatím prošel lesy. Tak prý hurá na bajonety. Z toho jsme měli špundus (strach). Neboť granáty řádily nad našimi hlavami. Byl tam také raněn leutnant Štark, který na dráze cestou do nemocnice zemřel. Kdyţ jsme se potom ,hurá„ dostali nahoru, tak tam stáli Rusové se vztyčenýma rukama nahoru. Slovem to dopadlo velmi dobře. Snad byl někdo postřelen a zabit, ale velmi málo. Jakmile ruské artilerie zpozorovaly, ţe se jejich vojáci vzdali, tak začaly do nás prát a zabitých a raněných bylo pak více.“296 V první den slavné ofenzívy u Gorlic 2. května 1915 tak IR 18 zaznamenal dosud nejúspěńnějńí bojový den od počátku války. Zcela splnil svůj úkol, kdyņ nejdříve u kóty 253 úspěńně prolomil a poté postupem směrem na sever zboku doslova sroloval nepřátelské linie (viz obrazovou přílohu č. 7). Zajal 4 důstojníky, 750 muņů a ukořistil 4 nepřátelské kulomety, asi 1800 puńek a mnoho munice. Za vítězství zaplatil 4 padlými důstojníky a asi 100 muņi, jakoņ i dalńími cca. 400 raněnými, mezi nimiņ byl i velitel I. praporu, nyní jiņ podplukovník Meissner.297 To znamená, ņe ačkoliv pluk útočil, měl menńí ztráty neņ obránci, coņ je bezmála obdivuhodné. Jiņ v den průlomu 2. května generálmajor Mecenseffy napsal: „Jednotky mojí útočné skupiny dnes bojovaly statečně a neohroţeně, zlomily odpor nepřítele, splnily stanovené cíle a tím zcela ospravedlnily důvěru v ně vloţenou. Proto jim vyslovuji svůj dík a plné uznání ve jménu sluţby.“298 Výslovně pak Mecenseffy vyzdvihl počínání IR 18. 4. května pak sám generálplukovník Mackensen ve svém děkovném dopise velitelství c. a k. 4. armády jako jedinou její jednotku výslovně vyzdvihl IX. sbor a v jeho rámci 10. ID na základě jejího „bezohledného postupu.“299

296

Holý, Václav Ladislav: Se sokolským odznakem „NA STRÁŢ!“ kolem světa. Náchod 1998, s. 14. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 40r (Meissner 39r). GB IR 18 – BZ Rzepiennik 298 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 329. 299 Tamtéņ. 297

73

Bitva u Rzepienniku je beze sporu jedním z nejzářnějńích vystoupení českých jednotek v rakousko-uherské armádě za světové války. Tuto skutečnost reflektuje i nejnovějńí česká odborná literatura k danému tématu, která popisuje boje u Rzepiennika následovně: „Na severu, vlevo od gardového sboru, útočila v rámci IX. sboru 10. pěší divize. Jiţ dopoledne se jí podařilo vybojovat hornatý terén mezi kótami 344-305 a tím krýt bok 11. armády. Pravé křídlo 10. josefovské divize u Rzepienniku trpělo boční palbou nepřítele. Proto jednotky, které ustoupily, přesunulo velení divize více vpravo, aby se těchto opevnění zmocnily útokem z bojového prostoru 1. gardové divize, coţ se kolem poledního podařilo.“300 Tento popis je zaslouņenou oslavou úspěchu zejména IR 18, proto si dovolím upřesnit, ņe zásluhy 10. ID dne 2. května 1915 v bojích u Rzepienniku jsou stěņejní měrou zásluhami královéhradeckého IR 18, který tvořil ono pravé křídlo divize u Rzepiennika. Rozhodující manévr navíc nebyl dílem velitelství divize, nýbrņ vlastní iniciativou plukovníka Kicka, coņ dokládá jednak plukovní deník, a jednak bojová zpráva brigády. Jak uvidíme dále, nadřízení nezapomněli královéhradeckému pluku jeho zásluhy z 2. května ani v budoucnu, coņ jej později uchránilo od podobného osudu, který měl jiņ brzy stihnout jeho divizní souputníky z IR 21 a 36. V útoku pokračoval pluk po jednodenní přestávce 4. května, kdyņ dostal za úkol opět krýt bok gardové divize, postupující nyní přes obec Żurowa (asi 10 km severovýchodně od Rzepienniku). Podle zápisků v deníku byl na gardu „nádherný pohled, jak provádí zteč.“301 Plk. Kick dostal za úkol dobýt výšinu Obszar, obsazenou Rusy, a k tomu dostal krom IR 18 k dispozici i FJB 2 a 12. Svůj úkol opět splnil. Bylo zraněno 46 vojáků IR 18, avńak zajato bylo 101 Rusů.302 Poté, co 5. a 6. květen strávil odpočinkem a poté zase pochodem, dostal se pluk 7. května u města Brzostek (asi 15 km východně od Żurowé) opět do boje. Rusové zde zahájili první větńí protiútok. IR 18 stál tou dobou v divizní záloze v obci Błażkowa. Dva jeho prapory vyrazily na podporu IR 98 do bitevní čáry, IV/18 vńak zůstal jako zbytek divizní zálohy v Błażkowé.303 Vojáci IR 18 sice nad ránem po improvizované lávce úspěńně překročili jiņně od Brzostku u obce Bukowa řeku Wisłoku, ale od vsí Januszkowice a Sowina se blíņily téņ početné roje nepřítele. Proto úkolem pluku tentokrát nebylo postupovat, ale hájit pozice. Obdobně na tom byl sousední německý IR 78. Rusové zahájili útok kolem poledne. Jejich 300

Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha 2006, s. 212. Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 94. 301 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 40v. 302 Tamtéņ, f. 41r. 303 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 7./5. 1915 (Gefecht bei Bukowa).

74

„významně početnější“ pěchota se za dělostřelecké podpory pomalu ale jistě přibliņovala k pozicím pluku. Přímý útok Rusů pak přińel ve 4.30 hodin odpoledne. Pluk následně bojoval statečně a pozice udrņel, a to dokonce vzdor tomu, ņe se Rusům podařilo proniknout aņ do jeho zákopů, odkud je ale zase úspěńně vyhnal. V 5.30 podnikli Rusové nový útok, ten byl ale zastaven palbou obránců, takņe se nepřítel tentokrát ani nedopracoval do rakouských pozic.304 Pluk tedy opět beze zbytku obstál, získal v tomto boji 90 zajatců a sám ztratil 69 vojáků.305 Podle výpovědí ruských zajatců přitom jenom v úseku proti dvěma praporům IR 18 a jednomu praporu německého IR 78 útočily hned tři ruské pluky.306 Na levém křídle divize vńak ten den zaváhaly poměrně výrazně IR 21 a 36, které zaznamenaly velké ztráty, v neposlední řadě na nezvěstných, a musely být zachraňovány sedmihradským IR 62 z brigády GM Szendeho, kterou byla sestava 10. ID nedávno vyztuņena.307 Následujícího dne (8. 5.) začal pak nepřítel sám opouńtět pozice a ustupovat, načeņ pluk vyrazil na pochod za ním směrem na východ. V tuto dobu byl jiņ průlom ruské linie na severu i pod Karpaty dokonán a ruská armáda zahájila pro změnu svůj velký ústup na San.308 Na odpor narazil postupující IR 18 aņ teprve u obce Chytrówka 9. května. Zde byl společně s IR 36 a 98 a FJB 12 a 30 podniknut útok na ruské zákopy. Bylo zraněno 66 osmnáctníků a zajato 104 Rusů, aniņ by se vńak podařilo zahnat nepřítele na útěk.309 Proto útok pokračoval i následujícího dne (10. 5.). I. prapor vnikl úspěńně do nepřátelských zákopů, načeņ z nich Rusové začali utíkat. Po pronásledování dorazil pluk 11. května aņ do obce Zgłobień u města Rzeszów. Jiņ předchozího večera byli do Zgłobieně vysláni napřed ubytovatelé. V noci se poté objevili koně bez pánů; podle hláńení bylo stříleno na ubytovatele a jízdu, z čehoņ vyplynulo, ņe Zgłobień je jeńtě obsazena. Avńak poté, co pluk vstoupil do vesnice, úspěńně ji „vyčistil“ a zajal 230 Rusů.310 Mezi 2. a 11. květnem 1915 tak proběhla hlavní část veleúspěńné gorlické ofenzívy v podání c. a k. 10. pěńí divize. IR 18 si v těchto dnech vydobyl mnoho vítězných vavřínů a obdiv svých nadřízených. Pochvala pluku se přitom donesla i do zázemí. Královéhradecký list

304

KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 7./5. 1915 (Gefecht bei Bukowa). VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 43r. 306 Tamtéņ. 307 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 448-449. 308 ÖUlK II, s. 350. 309 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 43v. 310 Tamtéņ, f. 44r. 305

75

Osvěta lidu přetiskl následující dopis, který starosta města Dr. Frantińek Ulrich obdrņel od zástupce vojenské správy mjr. Doleschala: „(…) Nynější plukovník pan Otto Kick, velitel pluku, udělil mi velmi mne poctívající příkaz, abych Vaše Vysokoblahorodí nejoddaněji vyrozuměl, ţe se domácí pluk v těţkých, ve dnech 2., 4., 7. a 11. května t. r. svedených bitvách obzvláště vyznamenal kromobyčejnou statečností a oddaností a pokryl prapor svůj novou slávou, za kteréţto hrdinné činy zcela obzvláštní pochvaly téţ nejvyšších představených pluku sklidil. Pluk zajal od 2. května t. r. ca. 1000 Rusů a ukořistil 2 strojní pušky. Pohříchu, tohoto velikého výsledku musilo býti dobyto poměrně velkými obětmi, které, bohuţel, byly neodvratny. Mimo 17 raněných důstojníků, praporčíků, kadetů a aspirantů zůstali na poli slávy 2 důstojníci a 1 praporčík. Na muţstvu ztratil pluk asi 100 padlých a 400 raněných. Pan plukovník (…) prosí Vás, abyste toto sdělení vhodným způsobem slavnému zastupitelstvu, jakoţ i vysocectěnému obyvatelstvu Vašeho města, které se zajímá o blaho i bol pluku, oznámil (…).“ Na závěr této zprávy je uvedena informace o tom, ņe zastupitelstvo města pojmenovalo na počest pluku část ulice Jiříkovy „ulicí 18. pluku.“311 Pluk kaņdopádně zaplatil za nové vavříny vskutku vysokou cenu. Před zahájením ofenzívy hlásil bojový stav 2 516 muņů, k 10. květnu 1915 uņ pouze 1 647, coņ znamená, ņe gorlická „Durchbruchsschlacht“ stála IR 18 bezmála třetinové ztráty.312 Jiné pluky divize na tom nebyly o mnoho lépe (stav IR 21 klesl dokonce z 3 021 na 1 156). Proto se beze sporu pomalu, ale jistě, dostavovala únava útočníků. Brzy měla být přitom josefovská divize podrobena těņké zkouńce, kdyņ proti ní Rusové na konci května podnikli masivní protiútok na předmostí u Sieniawy.

4.11 Ruská protiofenzíva na Sanu (I., III., IV. prapor; květen – červen 1915) Zatím ale nic nenaznačovalo budoucím komplikacím. Dne 12. května se pluk vydal na pochod za ustupujícím nepřítelem směrem na severovýchod k Sanu. 17. května brzy po půlnoci dospěl do města Leżajsk. Přechod přes řeku se vńak ukázal být obtíņnějńí, neņ se původně zdálo. Předevńím vázla centrální organizace, jednotky se mezi sebou vzájemně mísily a pletly se, nadto jedoucí povozy dělaly hluk, takņe bylo vyloučeno překvapení nepřítele. To se projevilo při prvním pokusu o přechod řeky ve dvě hodiny, kdy 15. setnina vyrazila ve třech 311 312

Uznání statečnosti českého pluku. Osvěta lidu, 1915, roč. 20, č. 23, 5. 5., s. 5. KA, NFA, 10. ID., kt. 618, Frührapport für den 25. April 1915; 10. 5. 1915.

76

pontonech na druhý břeh. Nepřítel vńak okamņitě zahájil ze svého břehu prudkou palbu, jejímņ výsledkem bylo, ņe dva pontony se vrátily a třetí přeplul, ale celá jeho posádka (kadetaspirant Zajíček a 18 muņů) byla zajata.313 Na přeplavbu se připravovala dalńí setnina, načeņ vńak velitel zákopníků hlásil, „ţe na přeplavbu není vyhlídek, jeţto téměř všichni zákopníci jsou raněni, více pontonů prostřeleno. Hlášení jde dále na brig.[ádní] vel.[itelství], přeplavba zastavena.“314 Ztráty toho dne činily 12 mrtvých, 66 raněných a 23 pohřeńovaných.315 Přechod přes řeku se tedy ten den nepodařil. GM Mecenseffy si ve svém osobním deníku tehdy stěņoval, ņe sousední německá 11. armáda mu nechtěla pomoci. Mecenseffy bědoval, ņe nemá takové prostředky jako Němci (např. letadla), ale zároveň taky, ņe se s ním o ně Němci nechtějí podělit (jeho ņádost dokonce zůstala bez jakékoliv odpovědi), a to podle Mecenseffyho „musíme zaplatit krví našich lidí.“316 Avńak německá 20. pěńí divize úspěńně přeńla na druhý břeh asi o 25 km směrem na jih u Manasterze poblíņ města Jarosław. Skupina Reymann (c. a k. 20. IBrig sloņená z IR 21, dvou praporů IR 36 a FJB 12) se sem 18. května vydala, po německém mostě San překročila a úspěńně dobyla předmostí na ruském břehu u městečka Sieniawa. IR 18 ve svazku 19. IBrig vńak zůstal na západním břehu Sanu dále na sever od sieniawského předmostí u Dębna, kde na druhém břehu proti němu stáli Rusové.317 Dobývání sieniawského předmostí se tak IR 18 shodou okolností jako jedna z mála jednotek 10. ID vůbec nezúčastnil. U Sieniawy tak vznikla zvláńtní situace, kdyņ osvědčený IR 18 zůstal trčet na rakouském břehu Sanu, zatímco IR 21 a přibliņně polovina IR 36 byly postaveny na extrémně ohroņenou pozici na ruském břehu. Po dosaņení Sanu totiņ Mecenseffy podle svých slov jiņ nebyl s to dodrņovat základní zásadu, kterou se řídil od počátku ofenzívy, totiņ ņe nejdůleņitějńí úkoly v těsné součinnosti s Němci bude svěřovat svým „osvědčeným jednotkám.“ To podle něj vedlo k jejich soustavnému přetěņování, jelikoņ ač 10. ID fakticky představovala jen jakousi „půldivizi“, byly jí svěřovány náročné úkoly na značně velkém prostoru. Přesto ale Mecenseffy i po dosaņení Sanu postavil do první linie IR 18, neboť jím chtěl ovládnout důleņitý úsek břehu, kde se chtěl pokusit o přechod řeky. Jak to s tímto pokusem nakonec dopadlo, jsme vylíčili jiņ výńe. Kvůli tomu se vńak IR 18 ocitl na severním křídle divize. Kdyņ pak dostal Mecenseffy 17. května rozkaz překročit San po německém jiņním přechodu, 313

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 44v. 314 Tamtéņ, f. 45r. 315 Tamtéņ. 316 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 330. 317 Srov. situační nákres tamtéņ, s. 355.

77

musel tak z operativních důvodů učinit s těmi jednotkami, které stály na jeho jiņním křídle.318 A tak se stalo, ņe na exponované pozici na předmostí se octly poněkud neńťastně IR 21 a 36 (krom nich jeńtě také IR 98 a FJB 2 a 12), zatímco mnohem osvědčenějńí IR 18 paradoxně zůstal stát na relativně bezpečnějńím úseku postavení divize za řekou (srov. obrazovou přílohu č. 8). Prudké boje vńak poté na čas ustaly a střety s nepřítelem se omezily pouze na menńí přestřelky. Je dobré poznamenat, ņe 10. ID se tehdy střetla s nepřítelem téměř ve stejných místech, kde se odehrávaly říjnové boje na Sanu u Radymna (Sieniawa leņí od Radymna 30 km severně vzduńnou čarou), pouze vńak v opačném gardu – tentokrát měli svoje předmostí na nepřátelském břehu Rakuńané. 20. května byl ze svazku pluku na východní frontě vyloučen III. prapor IR 18 a odebral se do Korutan na italskou hranici, kde se začala formovat nová obranná armáda. 319 Několik dní nato, 24. května 1915, vyhlásila doposud váhající Itálie Rakousku-Uhersku válku. V pluku, který se tehdy vezl na vlně vítězné euforie, zřejmě panovala dobrá nálada. Jeden z přísluńníků III. praporu ve svém deníku vzpomínal na to, jak při odjezdu z Haliče na Itálii 21. května vojáci III/18 vyzdobili vagóny transportu: „Veškeré vozy ověnčili jsme zelenými ratolestmi a mnozí dovednější křídou kreslili karikatury Italů, neb Rusů.“320 10. pěńí divize se v třetí květnové dekádě tedy nacházela v pozici na Sanu dílem stojící na západním břehu (19. IBrig pod gm. Iwańským, jiņ tvořily zbylé dva prapory IR 18, FJB 2 – poslaný sem z předmostí jako náhrada za III/18 – a II/36), podstatnou částí vńak drņící na východním břehu důleņité předmostí u Sieniawy (IR 21, I a III/36 a FJB 12 ve svazku 20. IBrig pod gm. Reymannem; IR 98 jako divizní záloha).321 Toto předmostí mělo nebývalý strategický význam proto, ņe krylo křídlo sousední německé 11. armády, která jiņ celá operovala na východním břehu a chystala se na znovudobytí Przemyślu.322 Bylo zřejmé, ņe se Rusové s velkou pravděpodobností časem pokusí o napadení předmostí. Proti němu stojící ruské jednotky III. kavkazského sboru byly sice předchozími boji těņce postiņeny, nyní vńak 318

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Armeeoberkommando 2. Juni 1915 (Begebenheiten und Wert der Truppen der 10. ID. i. d. Zeit vom 17.-27.V.1915). 319 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 45v. 320 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Po/02-7240, Zápisník denních událostí… 1915-1917, zápis k 21. 5. 1915. 321 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 379. KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Armeeoberkommando 2. Juni 1915 (Begebenheiten und Wert der Truppen der 10. ID. i. d. Zeit vom 17.-27.V.1915). 322 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 331.

78

byly přednostně doplňovány rezervami a artilerií, a tak z lokálního hlediska stála 10. ID u Sieniawy proti přesile.323 20. května Mecenseffy výslovně varoval, ņe s jeho nedostatečnými silami je Sieniawa značně v ohroņení. Ņádal o to, aby se sousední německé divize více roztáhly, aby on nemusel hájit tak velký úsek. Němci si ale nedali říct. A tak c. a k. 4. armáda poslala 10. ID alespoň své poslední armádní rezervy, skupinu GM Szendeho, skládající se z osvědčených IR 62 (sídlo doplňovacího okresu v Marosvásárhely, dnes Târgu Mureş v Rumunsku, 49 % Maďarů, 46 % Rumunů) a I. praporu IR 82 (Székelyudvarhely, dnes Odorheiu Secuiesc v Rumunsku, 88 % Maďarů). Szendeho brigáda poté byla umístěna na pravém křídle předmostí mezi 20. IBrig a jednotkami německé 11. armády. 324 Vzrůstající počet rakouských jednotek totiņ nemohl být vyuņit k vystřídání IR 21 a 36 v bojové čáře, neboť divize byla povinna pokrýt čím dál větńí úsek, na němņ vystřídala sousední německé jednotky, které byly stahovány na jih k Przemyślu. V dalńích dnech byly pozice u Sieniawy zejména technicky posilovány, budovaly se co nejdokonalejńí zákopy, místy aņ se ńesti řadami drátěných překáņek. Divizi byly navíc v následujících dnech dány k dispozici i vńechny ostatní prapory IR 82 a několik oddílů artilerie navíc.325 Zatímco velitelé touto dobou posouvali jednotky po mapě, řadoví vojáci měli jiné starosti. Jedním z nich byl i osmnáctník Václav Ladislav Holý, jehoņ líčení bitvy u Rzepiennika jsme jiņ uváděli. Ten – jak vyplývá z jeho deníku – ņádným nadńeným Rakuńanem nebyl. Před odjezdem na frontu se mj. vybavil ukrytou sokolskou legitimací a odznakem, kterými se chtěl po přeběhnutí k Rusům vykázat jako pravý Čech a Slovan. 25. května 1915 přińla jeho chvíle, kdyņ pluk vysílal patrolu na ruský břeh Sanu: „Vlastně jsem ani neměl jít. Přišel ke mně jeden Němec-četař a prosil mne, abych šel za něj, ţe má doma ţenu, děti, ţe prý je pohraniční stráţník a kdyby přišel do zajetí, ţe by pak nepovýšil. Já to vzal a vybral si s sebou 25 lidí, svobodníka Jíšu a desátníka Dvořáka, a šli jsme. Vlastně jsme nejdříve přepluli řeku San na prámu. Po cestě jsem to jiţ ujednal s Jíšou a Dvořákem, ţe se podíváme do Ruska. Jelikoţ mně bylo líto 25 lidí, a bylo by to velmi okaté všichni utéci do Ruska, proto jsem je nechal zpět, neboť by nás zezadu jistě rozstříleli, jak by viděli a poznali náš úmysl. Proto jsem je nechal na okraji lesa a šli jsme sami. (…) Smluvili jsme se, ţe půjdeme přímo na vesničku a vzdáme se.“ Mimochodem výńe uvedené líčení Holého nasvědčuje tomu, ņe muņstvo pluku se vesměs k dezerci stavělo odmítavě a ņe Holý a jeho dva známí představovali výjimku. Naneńtěstí pro skupinku dezertérů vńak Rusové nemohli poznat předem jejich úmysl: 323

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 333. 324 Tamtéņ, s. 334. 325 Tamtéņ, s. 337.

79

„Kdyţ jsme přišli na 60 kroků od vesnice, zahřměly výstřely a svobodník Jíša se válel na zemi, maje od dum-dum roztříštěné koleno. Desátník Dvořák utíkal zpět a kulka jej zasáhla přímo do srdce. Já, kdyţ viděl, ţe není ţádný pardon, tak jsem začal stříleti, maje jen pušku a 5 patron, nic více, ba ani kabát jsem neměl. Střílel jsem vlevo a dopředu, aţ jsem byl sraţen kulí a klesl k zemi. Ránu dost váţnou jsem měl v pravém stehně, které bylo v hořejší části prostřeleno. Hrabal jsem si rukama okop pro hlavu, neboť Rusové stříleli jako posedlí. Konečně ustala střelba a já čekal na milost a nemilost. Měl jsem revolver „buldočka“, který jsem si přichystal pod čepici, kdyby mě chtěli dobít, abych mohl alespoň jednoho skolit. Nechtěl jsem svůj ţivot dát tak lacino. Zvláště kdyţ jdeme s opravdu dobrým úmyslem do zajetí, a mě tak – zklamali. Přišel Rus velký, mladý s puškou přichystanou k výstřelu. Já hned na něho: ,Nebudeš střílet?„ a on, ţe ne. Tak jsem mu dal revolver.“326 O den později, v noci z 26. na 27. května, Rusové podnikli útok na předmostí. IR 36 neslavně ztratil oba dva prapory, které na předmostí stály. Podle Christiana Reitera stálo v linii IR 36 na předmostí u Sieniawy (prapory I a III/36) onoho osudového večera na 1600 ńestatřicátníků, z nichņ 1331 padlo do zajetí; padlí a ranění se přitom počítali na několik málo desítek. Dle výpovědí svědků přitom vojáci pluku nekladli postupujícím Rusům téměř ņádný odpor. Pozoruhodné podle Reitera je, ņe stejně vysoké číslo zajatých se týká vńech setnin IR 36, tzn. nejen těch, které stály v přední linii a byly ruským útokem překvapeny, nýbrņ i vńech ostatních, dokonce včetně dvou vyslaných na pomoc teprve z plukovní zálohy. Podle Reitera tak Rusové prońli celým postavením pluku aņ k plukovnímu trénu bez odporu. To podle něj dokazuje, ņe zhroucení IR 36 nelze svádět pouze na moment překvapení, ale ņe muselo být také projevem vnitřních myńlenkových postojů jednotky.327 Není také bez zajímavosti, ņe vyńńí velitelé, zejména Mecenseffy, tvrdili, ņe Rusové ne náhodou zaměřili svůj útok právě proti IR 36 (Reiter nicméně dokazuje, ņe nejen proti němu).328 Je moņné, ņe vskutku záměrně zamířili nejsilněji právě proti „pluku s růņovými výloņkami“, s nímņ jiņ z minulosti měli dobré zkuńenosti. A kdo ví, zda se nedozvěděli právě od Holého některé uņitečné informace. Ten bezprostředně po svém zajetí podle svých slov sdělil Rusům vńe, co věděl (doslova: „kde jsou naše pozice“ a „jak je nás moc“).329 Nicméně ve svých vzpomínkách se výslovně nezmiňuje o IR 36 a navíc zřejmě jako řadový voják mohl mít přehled pouze o pozicích IR 18, ale stěņí celé divize. Minimálně vńak Rusům mohl sdělit, ņe před nimi leņí právě 10. ID. a které pluky, a podle toho uņ se mohli dál zařídit. Je 326

Holý, Václav Ladislav: Se sokolským odznakem „NA STRÁŢ!“ kolem světa. Náchod 1998, s. 15. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 361. 328 Tamtéņ, s. 352-353. 329 Holý, Václav Ladislav: Se sokolským odznakem „NA STRÁŢ!“ kolem světa. Náchod 1998, s. 17. 327

80

mimochodem příznačné, ņe IR 36 kvůli svojí pověstné nespolehlivosti a častým dezercím, zvláńtě hlídek, měl dle Mecenseffyho rozkazu jiņ od března zakázáno vysílat jakékoliv vlastní hlídky.330 V důsledku mezery, která vznikla po zhrouceném IR 36, se Rusům podařilo během dne napadnout také obě sousední jednotky (nalevo IR 21 a napravo IR 62) nejen zepředu, ale i zboku a zezadu, pročeņ je potkal velmi podobný osud jako dříve IR 18 u Ropicy Ruské. IR 21 ztratil dle Reitera 8 mrtvých, 22 raněných a 1 101 pohřeńovaných a zajatých, zbylo mu tak vńeho vńudy 110 muņů.331 IR 62 ztratil 14 mrtvých, 169 raněných a 2 469 pohřeńovaných a zajatých.332 Je poněkud symptomatické, ņe zatímco maďarsko-rumunský IR 62 byl později líčen toliko jako oběť zrady Čechů, přestoņe byl rozpráńen úplně stejně jako IR 21 a 36, IR 21 byl zprvu spolupodezírán z vlastizrady a rovněņ navrņen k rozpuńtění.333 Jiņ po několika dnech vńak horké hlavy vychladly a IR 21 bylo přičteno k dobru, ņe před svým zhroucením v důsledku obchvatu úspěńně odrazil dva čelní ruské útoky. Protoņe se ale z minulosti netěńil bůhvíjaké pověsti, trestu stejně neunikl a byl přeřazen z 10. ID do 8. císařské myslivecké ID. osvědčeného XIV. innsbruckého armádního sboru, vedlejńího sboru 4. armády.334 Se samotným IR 36 vńak po událostech u Sieniawy dońla armádnímu velení definitivně trpělivost. Jeho rozpuńtění, navrņené divizionářem Mecenseffym, schválil postupně IX. sbor, 4. armáda i AOK a císař jej podepsal 16. července 1915. 19. července jej AOK nechalo v celé armádě vyhlásit.335 Odvedenci z mladoboleslavského doplňovacího okresu byli od té doby dle rozhodnutí ministerstva války odváděni k maďarským IR 19, 32, 38, 44, 46, 52, 76 a 83 (do některých německých regimentů byli tou dobou uņ odváděni bývalí osmadvacátníci).336 IR 18 vńak byl tou dobou daleko na druhém břehu a do bojů se vůbec nezapojil, byl pouze v pohotovosti. Aņ 28. května ztratila 1. setnina dva mrtvé a čtyři raněné muņe, kdyņ překazila Rusům pokus o přechod řeky.337 Černý den divize, resp. noc z 26. na 27. května 1915, přečkal tedy IR 18 bez úhony. Ba co víc 4. června divize oznámila, ņe „vzhledem ke statečnému chování pluku podala čestný návrh na silnější dotaci pochodovými formacemi, aby pluk byl udrţen [i po odloučení III. praporu]

330

Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 352. 331 Tamtéņ, s. 403. 332 Tamtéņ, s. 410. 333 Tamtéņ, s. 411 a 431. 334 Tamtéņ, s. 459. 335 Tamtéņ, s. 454. 336 Tamtéņ, s. 455. 337 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 46v.

81

v plné síle (3 prapory).“338 To se také mělo později splnit vytvořením V. praporu (19. 6.). 11. června bylo k pluku přiřazeno několik pozůstalých důstojníků IR 36, jeden kulometný oddíl, telefonní stanice a půl oddílu zákopníků.339 V důsledku událostí u Sieniawy se na přelomu jara a léta 1915 zásadním způsobem proměnila sestava 10. ID, která doposud bojovala od počátku války v nezměněné podobě. Z původních pluků zde zůstaly pouze IR 18 a IR 98, tvořící nyní spolu s FJB 2 a 12 20. IBrig, zatímco 19. IBrig byla nově vytvořena ze skupiny Szende, tedy ze sedmihradských IR 62 a IR 82. Původně česká 10. pěńí divize tak byla rozbita. 20. IBrig vńak i nadále českou zůstala, neboť v ní byly nyní sdruņeny vńechny dosavadní české jednotky divize.340 Mecenseffy těmto zbylým jednotkám nadále důvěřoval, neboť ve své zprávě pro AOK z 2. června 1915, která jiņ zde byla jednou citována, napsal o IR 18 a 98 a FJB 2 a 12: „(…) pro jejich počínání mohu nalézt pouze slova chvály.“341

4.12 Pokračování ofenzívy (I., IV., V. prapor; červen – srpen 1915) Aņ teprve 13. června se fronta opět dala do pohybu poté, co centrální mocnosti zahájily druhou fázi svojí ofenzívy. Krátce před vypuknutím války s Itálií, k němuņ se očividně jiņ delńí dobu schylovalo, se totiņ německé a rakousko-uherské vrchní velení domluvilo, ņe ofenzívu na východě povede aņ do úplného dobytí linie San – Dněstr a teprve poté uvolní jednotky pro boj na jihozápadní frontě.342 Jiņ 3. června byl dobyt zpět Przemyśl a dalńím cílem postupu byl nyní Lvov, jenņ se nakonec podařilo osvobodit 22. června. Ruská armáda se v této době nacházela ve svízelné situaci. Veliké ztráty, které utrpěla v první fázi ofenzívy, nahrazovala nedostatečně vyzbrojenými a vycvičenými nováčky a kromě toho ji začal tísnit vńeobecný nedostatek zbraní i střeliva. Navíc ani západní spojenci netlačili na centrální mocnosti tak, jak by si Rusové přáli.343 IR 18 13. června překročil u Leżajsku San a obsadil druhý břeh, odkud se právě stáhl nepřítel. Zůstal zde stát v záloze a do hlavních bojů tak zatím vůbec nezasáhl. Dalńí postup byl zahájen 16. června. Postupující jednotky dlouho nenarazily na nepřátelský odpor, zato se

338

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 46v. 339 Tamtéņ. 340 ÖUlK III, s. 17. 341 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Armeeoberkommando 2. Juni 1915 (Begebenheiten und Wert der Truppen der 10. ID. i. d. Zeit vom 17.-27.V.1915). 342 ÖUlK II, s. 447. 343 Tamtéņ, s. 553.

82

ale kvůli svému rychlému postupu a ńpatné komunikaci dostaly do vlastní dělostřelecké palby. Ani později pluk nenarazil na závaņnějńí odpor a menńí potyčky si vyņádaly pouze minimální ztráty. 17. června v 7 hodin večer pluk jiņ podruhé od počátku války překročil hranice monarchie směrem na ruskou půdu „za volání hurrá a pochodu Radeckého.“344 18. června dorazil k pluku do obce Różaniec u města Tarnogród pochodový prapor, po jehoņ zařazení byl 19. června vytvořen V. prapor, čili IR 18 se nyní na východní frontě skládal opět ze tří praporů, a sice I., IV. a V.345 21. června se pluk po dlouhé době dostal do těņkých bojů u obce Chmielek. Společně s IR 62 a jedním praporem LIR 31 zde pod těņkou dělostřeleckou palbou podnikl útok na ruské pozice. Ńlo vlastně o protiútok, neboť byl veden proti nepříteli, který úspěńně prorazil u jednotek brigády Szende. Situace se dokonce zprvu zdála tak kritická, ņe k budování zákopů byli narychlo povoláni i důstojníci.346 Po těņkém útoku bylo sice dosaņeno cíle a nepřítel byl zatlačen, avńak jen za cenu hrozných ztrát: 81 mrtvých, 333 raněných a 36 pohřeńovaných. Bylo získáno 33 ruských zajatců.347 Po několika dnech pochodů a odpočinku přińla dalńí bojová akce pluku 26. června u obce Lubliniec poblíņ Cieszanówa. Prvního dne vńak musel být útok proti ruským pozicím přeruńen, neboť nebylo moņno překročit rozvodněný potok Wirowa. Ztráty prvního dne útoku činily 23 muņů.348 K přechodu říčky dońlo aņ následujícího dne. Následný útok byl proveden spolu s LIR 17 a předcházela mu hodinová dělostřelecká příprava (od 3 do 4 hodin odpoledne). Nevyvíjel se ale příliń dobře, neboť bylo třeba přejít vzdálenost 1600 kroků po rovině bez moņnosti krytí. 14. setnina byla vyslána vpravo k obchvatu nepřátelských pozic, ale zastavila se, neboť se dostala do vlastní dělostřelecké palby. Aņ v 9 hodin večer se podařilo přiblíņit k nepřátelským pozicím, avńak jednotka uņ byla příliń slabá, neņ aby mohla proniknout přímo do nich. Nicméně Rusové záhy začali sami svoje postavení opouńtět a ustupovali. Při útoku 27. června pluk ztratil 141 muņů.349 Následoval několikadenní pochod ve velmi nevlídných podmínkách. Plukovní deník si stěņuje na rozbahněný terén v povodí Tanewu, průchod hořícím lesem a poté i hořícími nebo jiņ vypálenými vesnicemi, to vńe navíc ve velikém letním horku, které po několika dnech vystřídal prudký liják, v němņ vojáci, koně i vozy úplně promokli. 344

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 48r. 345 Tamtéņ. 346 Tamtéņ. 347 Tamtéņ, f. 48v. 348 Tamtéņ, f. 49r. 349 Tamtéņ, f. 49v.

83

Dalńí bitva následovala 2. července u Aleksandrówky poblíņ Kraśniku, 80 km severozápadně od Lubliňce. Opět přińla zteč opevněných a připravených ruských pozic, která byla sice úspěńná, neboť Rusové opět ustoupili, avńak pluk zaznamenal ztráty 300 muņů, zatímco Rusů údajně padlo pouze 57.350 Útok pokračoval i následující den (3. 7.) a byl opět úspěńný, tentokrát za cenu ztráty dvou důstojníků a 57 muņů.351 Po jednom dni pochodu vesnicemi Annów a Dębina byl dalńí útok zahájen brzy ráno 5. července u osady Kowersk, leņící severozápadně od obce Bychawa. Jednalo se o mohutný útok na ruské opěrné body, který spolu s IR 18 vedl také IR 98, IV/14, TKJR 2, FJB 2 a posléze jako divizní záloha téņ IR 62. Divizní i brigádní velitelství nařídila útok v domnění, ņe ruské pozice jsou slabě obsazené, byť polní jednotky tvrdily opak. Vńechny jednotky nakonec ale za vydatné podpory dělostřelectva a kulometů úspěńně pronikly mezi ruské opěrné body a některé dokonce aņ do jejich týla. Avńak útok byl nekoordinovaný a zbrklý, slovy plukovního deníku „není souhry mezi sousedními skupinami.”352 Rusové úspěńným protiútokem zatlačili c. a k. jednotky zpět a získali převahu. Vojáci ztráceli orientaci v prachu a zmatku, do kterého neustále pálily děla a kulomety obou stran, a mnoho jich upadlo do zajetí. Průlom se tudíņ nepodařil, byť se rakousko-uherské jednotky v blízkosti nepřítele udrņely. Pluk hlásil pováņlivé ztráty asi 580 muņů, z toho 250 muņů zajatých.353 Boje u Kowersku byly prvním závaņným klopýtnutím IR 18 od počátku ofenzívy. Jednalo se vńak zjevně o vńeobecně nepodařený útok, nikoliv o ojedinělé selhání v defenzivní akci, a proto z něho nebyly činěny ņádné fatální závěry. Mezi dochovanými bojovými zprávami pluku je toliko několik dokumentů zaznamenávající spor mezi IR 18 a 98 o to, který z nich si připsal úspěch při útoku na pravý ruský opěrný bod. Ten údajně ztekla 14. setnina IR 18 a zajala zde ruské obvazińtě. Jednotky IR 98 pak na místo přińly údajně aņ dvě hodiny potom, přesto ale IR 98 tvrdil, ņe dobytí dotyčného opěrného bodu byla jeho zásluha. Plk. Kick poté v dopisu na velitelství divize píńe, ņe se sice podle vńeho na straně velitelů IR 98 jedná o neúmyslný omyl, nicméně přesto nemůņe nechat odepřít svým jednotkám slávu za dobytí tohoto bodu, nota bene kdyņ 14/18 dosáhla tohoto úspěchu přes značné ztráty (ztratila přibliņně polovinu svého stavu).354 Lze si domyslet, ņe vzhledem ke zjevnému neúspěchu útoku tehdy zřejmě kaņdý velitel dbal na to, aby měl na svém kontě alespoň nějaký malý úspěch, jímņ by vyváņil jinak

350

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 50v. 351 Tamtéņ, f. 51r. 352 Tamtéņ, f. 52r. 353 Tamtéņ, f. 52v. 354 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, IR 18 an 10. ITD westl. Leśniczówka.

84

zjevné selhání. Nutno říci, ņe nic nenaznačuje tomu, ņe by plk. Kickovi bylo ohledně útoku u Kowersku kýmkoliv cokoliv vytýkáno. Ba právě naopak, jak záhy uvidíme. 7. července byl pluk reorganizován do jediného praporu o 378 muņích. Díky tomu, ņe byl staņen jako brigádní záloha, se neúčastnil následných bojů, kdy se vńechny rakouské jednotky bránily intenzivnímu ruskému protiútoku. Poté, co byl IR 18 zasazen zpět do bojové linie (7. července večer), nápor Rusů jiņ ustal. Přesto vńak pluk zaznamenal 25 raněných.355 V následujících dnech se IR 18 do ņádných bojů nezapojil, byť ofenzíva centrálních mocností byla nadále v plném proudu. Spojené rakousko-německé jednotky slavily veliké úspěchy. Nejdříve sousední německá 11. armáda generála Mackensena zvítězila nad Rusy v bitvě u Krasnostavu (16.-18. července) a následně samotná c. a k. 4. armáda ve dnech 21. a 22. července úspěńně prolomila ruskou linii třemi (VIII., IX. a X.) ze svých pěti (jeńtě XIV. a XVII.) sborů a postupovala směrem na sever.356 Pluk ovńem stál tou dobou s celou 10. ID vzadu jako armádní záloha, a byť byl v pohotovosti, do bojů nezasáhl. V polovině července 1915 se IR 18 ocitl na vrcholu své slávy za celé období svého působení na východní frontě, kdy sklízel pochvaly, obdiv a uznání prakticky vńech svých nadřízených. 15. července pluk osobně navńtívil sborový velitel polní podmarńálek Králíček, který vyslovil pochvalu pluku před vńemi jeho důstojníky i poddůstojníky.357 16. července adresoval divizionář Mecenseffy obsáhlé hláńení velitelství 4. armády o královéhradeckém pluku. V něm místy aņ pateticky chválil IR 18: „K čj. 4360/43 AK ze 4. t. m. a v návaznosti na telef. hlášení 678/S ze 7./7. na 9. KK [velitelství sboru] podávám, vědom si svojí povinnosti, zprávu o vynikajícím chování IR 18. Od počátku polního taţení [ve smyslu „od začátku války“] – zejména ale od začátku květnové ofenzívy – plnil tento statečný pluk příkladným způsobem i ty nejnáročnější úkoly. Ačkoliv je z větší části sloţen z muţstva české národnosti, projevoval IR 18 neustále starorakouského bojového ducha, připraveného ke všem obětem. Jeho velitel, důstojnický sbor a celé muţstvo s úspěchem usilovali o rozvíjení a upevnění tohoto ducha, jakoţ i pocitu sounáleţitosti pluku. Jejich zásluhou je, ţe jevy, objevující se u některých jednotek české národnosti, nenašly u tohoto regimentu ţivnou půdu a pluk v duchu svých tradic dostál svým povinnostem s neobyčejnou chrabrostí, nezdolností a smrtí pohrdajícím odhodláním, a tím choval vţdy v úctě svoji přísahu věrnosti.“ 355

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 53r. 356 ÖUlK II, s. 634. 357 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 54r-v.

85

Aby Mecenseffy dodal svým slovům na váze, přidal dále do svojí apologie IR 18 konkrétní fakta: „Od začátku květnové ofenzívy ztratil pluk v četných bojích na mrtvých a raněných 2300 muţů, aniţ by utrpěl na svojí soudrţnosti, a získal okolo 1400 zajatců (od Sanu jsou na severním válčišti jiţ jen dva prapory pluku). Vyzdvihnout musím neustálou chuť k útoku a zvláště energický ráz útoků prováděných tímto plukem, díky němuţ se zdá být obzvláště povolaný pro plnění i těch nejtěţších úkolů. Pluk se výborně osvědčil zejména v bitvě 2./5., v níţ ve spojení s německou gardou dobyl dva silně opevněné opěrné body, pročeţ musel urazit více neţ 1500 kroků v otevřeném terénu.“ Dál Mecenseffy neopomenul důleņitý fakt, ņe pluk se jiņ osvědčil nejen v útoku, ale i v obraně: „Zvláštním dnem cti pluku je 7./5., kdy pluk – rovněţ v těsné návaznosti na německé jednotky – odrazil protiútok, vedený nepřátelskou přesilou a připravovaný celé hodiny nepřátelskou těţkou artilerií, a nepřítele dvakrát [sic!] proniknuvšího do vlastních [zvýrazněno Mecenseffym] pozic vrhl v boji z blízka zpět.“ Je skutečně pravdou, ņe tento úspěch pluku je nejpozoruhodnějńí, neboť právě obdobné podmínky vedly tolikrát v minulosti k hromadnému zajetí českých jednotek. Proto bylo obzvláńť důleņité, ņe se pluk i v takovéto situaci plně osvědčil, byť jak víme, pronikli Rusové aņ přímo do jeho postavení jen jednou, nicméně podruhé jim to překazil opět jen vlastní odpor osmnáctníků. Konečně Mecenseffy pokračuje v rozvíjení svojí komplexní evaluace bojové hodnoty IR 18 dále a uvádí, ņe ani mimořádně namáhavé podmínky, které musel pluk snáńet, nepoznamenaly jeho výsledky v následujících bojích, čímņ v řeči zasvěcených opět naráņel na obvyklé průvodní jevy selhávání českých jednotek, které vńak IR 18 nezlomily: „Po překročení tanewského regionu, které kladlo zcela mimořádné nároky na fyzickou odolnost pluku, provedl pluk vzdor vyčerpání 2./7., 3./7. a 5./7. tři prudké, úspěšné útoky v povětšinou nekrytém terénu proti dlouho připravovaným, překáţkami opatřeným nepřátelským pozicím.“ A na závěr Mecenseffy podtrhl, ņe svoji poklonu 18. pěńímu pluku myslí opravdu váņně a upřímně: „Mám v úmyslu navrhnout tento vynikající, statečný pluk ve smyslu výnosu č. 431R c. a k. AOK na konci polního taţení [tj. po válce] na Nejmilostivější propůjčení vyznamenání za chrabrost, podávám však zprávu o jeho chování jiţ

86

v současné chvíli s prosbou, jíţ chci poţádat o pochvalu jeho dosavadní činnosti Jeho c. a k. Výsost Nejjasnějšího Pana Vrchního Armádního Velitele.“358 19. července pak pluk zřejmě v reakci na vychvalující hláńení divizionáře obdrņel osobní pochvalu od armádního velitele arcivévody Josefa Ferdinanda za bojovou činnost ve dnech 2., 3. a 5. července, kdy si vzdor postupu v otevřeném terénu proti opevněným ruským pozicím a fyzické námaze a vyčerpání počínal v útocích skvěle (v této pochvale byly doslovně převzaty celé formulace z Mecenseffyho dopisu).359 Nicméně Mecenseffy evidentně pomýńlel na pochvalu jeńtě vyńńí od vrchního armádního velitele arcivévody Bedřicha, která jemu a pluku vńak nakonec dopřána nebyla. Je nesporné, ņe Mecenseffy úspěchy pluku poněkud zveličoval a zejména jiné, spornějńí momenty zcela opomíjel. Určitě za eventuálními medailemi pro pluk viděl také medaili svoji a pochvalu, jak bravurně převychoval podřízenou českou jednotku. Na druhou stranu je třeba říct, ņe IR 18 mu svými výsledky skutečně dával do ruky řadu pádných argumentů, jejichņ váhu nelze podceňovat a také nelze přehlédnout, ņe pluk dosahoval po 2. květnu skvělých výsledků opakovaně a soustavně. Kromě toho je třeba říct, ņe to bylo v době, kdy řada jiných českých jednotek selhávala úplně stejně jako dříve v časech nejtěņńích poráņek c. a k. branné moci.360 I kdyņ pluk jeńtě v budoucnu dal Mecenseffymu spolknout jednu hořkou pilulku a částečně popřel svoje úspěchy z jarní a letní ofenzívy, přesto zůstává jeho počínání na východní frontě v květnu aņ červenci 1915 v rámci historie českých jednotek habsburské armády na východní frontě něčím výjimečným. Je třeba nicméně podotknout, ņe vyńńí velení měla údajně jiņ od počátku květnové ofenzívy sklon při kaņdé alespoň trochu vhodné příleņitosti výrazně chválit české jednotky 10. ID, aby v nich podporovala motivaci. To s nechutí sledovali důstojníci brigády Szende, protoņe prý byly úspěchy Čechů zveličovány, ba dokonce někdy jim prý byly připisovány úspěchy jejich jednotek.361 11. července odeńel od pluku pro nemoc plk. Kick. Velení pluku dočasně převzal npor. Jarosch, a to do 15. července, kdy byl pluk dočasně podřízen pplk. Saracovi od IR 98. Pluk, posílený poté (16. července) pochodovým praporem, znovu útočil aņ 29. července, a sice na vesnici Kozice Górne. Útok byl podniknut spolu s IR 98; ruské pozice nebyly dobyty, ale tak, 358

KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Belobung des IR. Nr. 18. Jde o koncept písemnosti. Mecenseffy se na chválení pluku podle vńeho poctivě připravil, neboť ke konceptu jsou připojeny zevrubné poznámky o vńech úspěńných bojových vystoupeních pluku počínaje 2. květnem 1915 u Rzepienniku. Soudě dle rukopisu je pro Mecenseffyho připravil tehdejńí plukovní pobočník npor. Jarosch. 359 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 461. 360 Srov. Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961, s. 106, 110. 361 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 439.

87

jak to bylo poslední dobou obvyklé, je Rusové přes noc sami opustili. Boje s pomalu ustupujícím nepřítelem pak pokračovaly aņ do 2. srpna. Poté Rusové definitivně svoje pozice opustili. Celkové ztráty pluku ve dnech 29. července aņ 2. srpna činily 15 mrtvých, 62 raněných a 15 pohřeńovaných.362 Následující dny se nesly v duchu pronásledování nepřítele, ustupujícího v podstatě bez odporu. Jen místy docházelo k potyčkám s ruskými zadními voji a čas od času získal pluk několik zajatců. 15. srpna po příchodu XIII. pochodového praporu dońlo znovu k vytvoření tří praporů (k I. a IV. opět přibyl V.). 29. srpna pluk opět obdrņel vlastního velitele, jímņ se stal pplk. Diwok.363 Ruská armáda byla na konci léta 1915 zlomena. Válka na východě prońla během jarního taņení a počátkem léta roku 1915 v opačném směru téměř stejnou oblastí, kde se bojovalo jiņ na podzim 1914. Během velké ofenzívy centrálních mocností od Gorlic ztratila ruská armáda od počátku května do konce srpna 1915 100 000 padlých, přes půl milionu raněných a přinejmenńím stejně tolik zajatých, dále také 2 600 děl, 1 950 kulometů a nesmírné mnoņství válečného materiálu. Veńkeré ztráty Rakouska-Uherska přitom činily asi půl milionu muņů.364 Centrální mocnosti postoupily během ofenzívy o 520 km a nyní se zakusovaly hluboko do nitra carské říńe, která přińla např. o Varńavu či pevnost Brest-Litowsk. Fronta se nakonec na počátku září 1915 ustálila na ohromně dlouhé linii vedoucí od Rigy na severu aņ po východní cíp Haliče a Bukovinu na jihu, kde Rusové stále jeńtě stáli na rakousko-uherské půdě. Centrální mocnosti začaly přemísťovat část svých sil z východní fronty na ostatní bojińtě, zejména pak na jiņní frontu, kde bylo třeba dorazit stále jeńtě vzdorující Srbsko a Černou Horu, coņ se také do konce roku – mj. s přispěním nového spojence Bulharska – podařilo.

4.13 Boje u Lucka (I., IV., V. prapor; září – říjen 1915) Po ustálení fronty na přelomu srpna a září 1915 byla c. a k. 4. armáda arcivévody Josefa Ferdinanda dislokována v oblasti Lucka v dneńní severozápadní Ukrajině. V úseku IR 18 nastal na několik dní relativní klid. Mezi váņnějńí střetnutí s nepřítelem patří vystoupení V. praporu u obce Didiczy (dnes Дідичі/Didychi asi 30 km východně od Lucka), kde prapor ztratil 5. září 1 mrtvého, 56 raněných a 14 pohřeńovaných.365

362

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 56r. 363 Tamtéņ, f. 59r. 364 ÖUlK II, s. 729. 365 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 60v.

88

Opět se zhorńovala zásobovací situace. Např. pro 12. září plukovní deník zaznamenal, ņe muņstvo neobdrņelo uņ ani chléb a kávu a celý den si muselo vystačit jen s hořkým čajem. Teprve za soumraku bylo provedeno zásobování.366 Dalńí ztráty si pluk připsal 13. září, kdy dońlo k náhlým přepadům hlídek mezi obcemi Tuczebin (dnes Тушебин/Tushebyn) a Diadkeviczy (dnes Діадковичі/Diadkovychi). Výsledkem byli tři mrtví, tři ranění a tři zajatí.367 Tato neblahá událost dávala tuńit nejistý budoucí vývoj. Rusové (Brusilovova 8. armáda) totiņ zahájili ten den náhle protiútok ve směru na Luck. Nedočkavý Brusilov psal tehdy veliteli jihozápadního frontu gen. Ivanovovi: „Proti 8. armádě stálo 22 nepřátelských divizí, nyní tam má nepřítel jiţ jen 14 divizí. To znamená, ţe jsme téměř stejně silní368 a ţe před sebou nyní máme Rakušany, které jsme jiţ vícekrát porazili. Jsem toho mínění, ţe jsme jiţ ustoupili dost daleko (...).”369 A tak vyrazila 8. ruská armáda vpřed. IR 18 se vńak boj zpočátku vyhýbal, a to aņ do 17. září, kdy se silné ruské jednotky přiblíņily k jeho pozicím, načeņ byl zahájen ústup celého IX. sboru směrem zpět na západ, který se zastavil následujícího dne (18. 9.) po překročení řeky Styru na jeho západním břehu. Zde začal pluk budovat zákopy v nově přiděleném úseku mezi ústím Ikwy a obcí Topule. Jednalo se o poměrně dlouhý úsek (7 000 kroků), který pluk nebyl schopen pokrýt souvislou linií, coņ se mu později mělo fatálně vymstít. Navíc v úseku u obce Podłoscy muselo být postavení pluku z důvodu nevhodného terénu posunuto aņ 1 500 kroků od řeky.370 Bylo velmi chladné počasí a padal ledový déńť i s kroupami. Muņstvo bylo uņ 36 hodin bez stravy.371 Den nato (19. 9.) pak dorazil pochodový prapor a jak poznamenává plukovní deník, bylo jen „málo zkušených mezi nimi.”372 Pochodová formace byla poté rozdělena tak, ņe ke kaņdému praporu byla přidělena jedna setnina. Jiņ 20. září ņádal pluk o vystřídání, aby si v záloze jednak mohl odpočinout, jednak aby mohl řádněji zařadit nově příchozí pochodový prapor. Ņádost vńak byla zamítnuta.373 Večer 21. září, po třech dnech budování zákopů, ņádal pluk znovu o vystřídání IR 98, který stál v záloze. Brigáda vńak poņadavek zamítla pro očekávaný brzký ruský útok. Byly sledovány

366

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 61r-v. 367 Tamtéņ, f. 61v. 368 Brusilovovi byl z východní Haliče právě přisunut jako posila XXX. Sbor. 369 ÖUlK III, s. 133. 370 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Zufolge Op. Nr. 1324./4 v. 22./9. 1915. 371 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 63r. 372 Tamtéņ, f. 63r-v. 373 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Zufolge Op. Nr. 1324./4 v. 22./9. 1915.

89

pohyby Rusů naznačující, ņe mají v plánu zaútočit.374 Ruský útok, který nakonec jiņ v následující noci přińel, pak přinesl druhý černý den v dějinách pluku. Rusům se v noci podařilo u Podhajcy nepozorovaně překročit Styr a 22. září v 1 hodinu ráno pod rouńkou tmy zahájili postup podél řeky směrem na jih k Podłoscy (dnes Підлозці/Pidloztsi), tj. přesně tam, kde jim tvar linie pluku umoņňoval soustředit svoje síly a poté překvapivě zaútočit (viz obrazovou přílohu č. 9). Bojová zpráva pluku hovoří o tom, ņe jedna hlídka přińla s hláńením o postupujícím nepříteli, avńak uņ příliń pozdě, druhá hlídka v úseku se docela ztratila.375 Na severním okraji Podłoscy pak Rusové prorazili postavení IR 18 mezi 1. a 14. setninou. Postavení I/18 (3 setniny) Rusové napadli nejen ze severu, ale podařilo se jim ho obejít a zaútočit také z jihu, pročeņ nakonec padl celý prapor po krátkém boji do zajetí. Poté Rusové pokračovali dál na jih proti sousední vesnici Perekladowiczy, kde po o něco delńím boji dopadl úplně stejně zde stojící II/98 (dvě setniny).376 V 1 hodinu 30 minut hlásilo plukovní velitelství IR 18 telefonem brigádě zprávu, ņe Rusové prorazili, avńak bliņńí informace nebylo moņno sdělit, neboť telefonní spojení s I. praporem nefungovalo.377 Brigáda ihned zareagovala povoláním svojí zálohy (III a IV/98), která byla vyslána k Perekladowiczy, a ve 2 hod. vyrazila na pochod také divizní záloha z Rykan (FJB 2 a 12). Kdyņ dva povolané prapory IR 98 dorazily k Perekladowiczy, kde Rusové uņ úspěńně zlikvidovali II/98, dostal IV/98 rozkaz projít skrze vesnici a III/98 ji obejít. Ve městě vyńli naproti IV/98 ve dvouřadu vojáci oblečení do rakouských kabátů a volali: „Nestřílet, osmnáctníci jdou!“ Nato byl prapor napaden zboku a zezadu. Podobně dopadl i III/98. Ze ńesti setnin těchto dvou praporů padlo tři a půl do zajetí.378 Situaci po celou dobu komplikoval nesmírný zmatek, který panoval na bojińti. V důsledku tmy a výpadků telefonního spojení nejdříve nikdo nevěděl, co se v bojové linii skutečně děje, a posléze kdyņ po sedmé hodině ráno dorazil do Podłoscy FJB 2, hlásil dokonce, ņe zde nepřítel vůbec není, coņ se ale záhy ukázalo jako omyl.379 Během celého dne pak trvaly boje IR 18, FJB 2 a 12 a zbytků IR 98 pod operačním velením pplk. Diwoka,380 aņ se nakonec do večera podařilo

374

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 63v. 375 KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Zufolge Op. Nr. 1324./4 v. 22./9. 1915. 376 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Kurzer Gefechtsbericht über die Ereignisse am südl. Flügel der 10. ITD in der Nacht vom 21. auf den 22./9. 1915. 377 KA, AdT, Gb 20. IBrig, kt. 1822, Gefechtsbericht 22./9. 378 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Kurzer Gefechtsbericht über die Ereignisse am südl. Flügel der 10. ITD in der Nacht vom 21. auf den 22./9. 1915. 379 KA, AdT, Gb 20. IBrig, kt. 1822, Gefechtsbericht 22./9. 380 Tamtéņ.

90

dobýt zpět původní postavení. IV a V/18 přitom vytrvaly po celou dobu ve svých pozicích.381 Na druhou stranu proti nim zřejmě Rusové prakticky neútočili. Nepřítel nakonec ustoupil zpět na východní břeh Styru, aniņ by kladl výraznějńí odpor,382 avńak své zajatce si vzal s sebou. Ztráty IR 18 dle bojové zprávy divize činily celkem tři pohřeńované (čili zajaté) důstojníky, 500 muņů a dva kulomety a dále jednoho důstojníka, dva kadety a 24 muņů raněných. U IR 98 bylo zajato asi 800 muņů a raněno 150.383 Christian Reiter vńak dońel na základě spolehlivějńích jmenných seznamů ztrát k trochu odlińným číslům: u IR 18 8 mrtvých, 20 raněných, 706 pohřeńovaných, z nichņ se vńak 61 nakonec vrátilo, u IR 98 31 mrtvých, 121 raněných a 669 pohřeńovaných, z nichņ se 30 vrátilo.384 Plukovní deník tentokrát o ztrátách výjimečně zcela mlčí. 10. září, tj. jeńtě před příchodem posledních pochodových formací, hlásil IR 18 1540 muņů bojového stavu, IR 98 1457.385 Můņeme tedy odhadnout, ņe IR 18 ztratil přibliņně třetinu, IR 98 aņ dvě pětiny bojového stavu, a to převáņně na zajatých. Bojové vystoupení IR 18 22. září 1915 se tak zařadilo po bok noci z 18. na 19. března toho roku coby druhá černá skvrna na jinak úspěńném počínání jednotky na východní frontě. Pluk tehdy znovu postihla ztráta celého praporu, mnohem hůře vńak dopadl IR 98. Jeńtě 22. září v 5 hodin 45 minut odpoledne zhodnotil události toho dne velitel divize generálmajor Mecenseffy ve zvláńtním sdělení vńem svým podřízeným jednotkám: „Noc z 21. na 22. září bude tvořit slavnou stránku dějin 10. ID stejně tak málo, jako 27. květen. (…) Tím, ţe celé setniny, kulometná druţstva, a dokonce prapory bez tvrdošíjného odporu beze stopy zmizely, poskvrnily tyto oddíly štít cti svojí jednotky hanbou, kterou nepůjde tak snadno smýt. (…) Pouze díky věrnému plnění povinností a často dokonce vynikajícímu počínání IR 18 a 98 od počátku květnové ofenzívy upouštím od toho, abych z těchto smutných událostí vyvodil ty nejzazší důsledky.“386 Následovalo vyńetřování, které mělo objasnit průběh a hlavně příčiny nezdaru oné neńťastné noci. Vina nakonec nepadla ani tak na samotné muņstvo, jako spíńe na důstojnický sbor obou českých pluků, tj. na velitele čet, setnin, praporů, ale i na samotné plukovní ńtáby. Ti vńichni podle závěrů předběņného ńetření pochybili hned v několika ohledech. Jiņ první

381

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 64r. 382 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Kurzer Gefechtsbericht über die Ereignisse am südl. Flügel der 10. ITD in der Nacht vom 21. auf den 22./9. 1915. 383 Tamtéņ. 384 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 462-463. 385 KA, NFA, 10. ID., kt. 618, Frührapport für den 10. September 1915. 386 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr. 1324./4 – Lawrow 22/9 545 nchm.

91

pochybení bylo spatřováno v nedostatečném průzkumu a zajińtění pozic před bojem. Postavení rakouských jednotek na západním břehu Styru totiņ netvořilo souvislý celek, nýbrņ v něm byly mezery. Ty měly být podle rozkazů divize alespoň dostatečně zajińtěny polními stráņemi tak, aby byl případný pokus Rusů o přejití řeky a soustředění svých sil na rakouském břehu včas odhalen a znemoņněn. Zejména IR 18 vńak této povinnosti nedostál (zmiňovaný ruský průlom mezi křídelními setninami I. a IV. praporu zřejmě proběhl toliko ve formě průchodu mezerou). To se projevilo v tom, ņe Rusové nepozorovaně řeku překročili, svoje síly shromáņdili a rakouské jednotky se o nich dozvěděly v podstatě aņ v momentě, kdy uņ Rusové stáli před jejich hlavními pozicemi, resp. vńude kolem. Dále bylo shledáno téņ pochybení ve vzájemné komunikaci jednotek, kdy v době, kdy uņ Rusové na první z nich útočili, jiné o přicházející hrozbě jeńtě vůbec nevěděly, a dokonce spaly.387 Z výńe uvedeného lze tedy vyčíst, ņe se podle vńeho opakovalo velmi podobné pochybení jako v říjnu 1914 v bitvě na Sanu, a to i s obdobnými následky jako tehdy při „první zradě“ IR 36. Důstojníkům bylo dále vytýkáno, ņe se v průběhu útoku snaņili sami zjińťovat situaci v kritických oblastech anebo věnovali vńechno úsilí tomu, aby udrņeli spojení s nadřízeným velením a zjińťovali situaci u sousedních jednotek. To vńak bylo velmi kontraproduktivní, neboť tak důstojníci chyběli tam, kde jich bylo třeba nejvíce, přímo mezi svými zmatenými vojáky. Velitelství 4. armády tuto situaci shrnulo ve svém závěrečném hodnocení slovy: „Byli všude moţně, jen ne na svém místě.“388 Velitelé jednotek se totiņ buď zdrņovali vzadu u telefonu, anebo naopak dokonce opustili postavení svých oddílů, aby ńli sami zjistit situaci či dońli si pro rozkazy nadřízených, čímņ vńak zanechali svoji jednotku bez velení, ba co hůř morálce vojáků mohlo jen stěņí prospět, kdyņ viděli, jak jejich velitel mizí ve tmě beze slova vysvětlení, jako by je nechal na holičkách. Stejně se navíc nakonec v zásadě ņádnému veliteli nepodařilo dostat situaci pevně pod kontrolu. Nedokázali uklidnit a zorganizovat své vojáky, kteří byli v nočním boji přirozeně vystaveni mnohem větńímu riziku dezorientace a paniky. Konečně armádní velení vytýkalo vojákům i důstojníkům také to, ņe údajně před Rusy v momentě, kdy dońli k jejich zákopům, podle svých vlastních výpovědí větńinou raději utekli, neņ aby podstoupili boj muņe proti muņi.389 Divizionář Mecenseffy poņadoval řádné soudní prońetření celé věci, avńak navrhoval jej odloņit aņ na dobu po válce, a to mimo jiné proto, ņe nejdůleņitějńí svědkové (a viníci) byli

387

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr.297/15 – Verhalten der Kmdten und Mannschaften in Nachtgefechten. Tamtéņ. 389 Tamtéņ. 388

92

toho času v nepřátelském zajetí, takņe by případné vyńetřování podobně jako jiņ v minulosti tak jako tak k ņádným uspokojivým závěrům nevedlo.390 Tomuto návrhu velitelství 4. armády vyhovělo, a tak k onomu soudnímu prońetřování jiņ nikdy nedońlo. Předmětem dokazování mělo být přirozeně to, za jakých okolností – a do jaké míry dobrovolně – dońlo k zajetí zejména první napadené jednotky, tj. I. praporu IR 18. Ve své první bojové zprávě učinil Mecenseffy předběņný závěr, ņe u I/18 byla jednak trestuhodným způsobem zanedbána preventivní opatření, jednak také nebyl zaznamenán výraznějńí odpor proti postupujícímu nepříteli (jakkoliv zachránivńí se vojáci tvrdili opak391). Důkazem toho měla být skutečnost, ņe z pozice I/18 byl slyńet jen nepatrný hluk boje a dále také, ņe zákopnický poddůstojník, přidělený praporu, stačil ustoupit i se světlometem.392 Mecenseffy tím chtěl zřejmě říct, ņe přepad Rusů tudíņ nebyl tak náhlý, aby se obránci nemohli zmoct na výraznějńí odpor nebo včas ustoupit. Ve své druhé bojové zprávě, kterou vyhotovil o 14 dní později 7. října, jiņ Mecenseffy shrnuje nejen své výtky, ale také argumenty na obhajobu IR 18 a 98. Těmi byly jednak nevýhodný terén, který skýtal Rusům relativně dostatek moņností nepozorovaně překročit řeku a zaútočit, dále únava z těņkých předchozích bojů a konečně nedostatečně vycvičené a nezkuńené muņstvo náhradních praporů, kterými byly pluky čerstvě doplněny.393 Mecenseffy konečně uvádí: „Nevidím v událostech noci z 21. na 22. září nic jiného neţ opakování jevu tak častého u převáţně českých jednotek, ţe tyto po zařazení pochodových formací při obraně a v noci úplně selhávají.“ 394 Samozřejmě nezapomněl výslovně odkázat na téměř dokonalou paralelu s 19. březnem, ale nabízí se zde paralela téņ se Sieniawou a konečně také s IR 28 u Stebnícké Huty, a to ve vńech třech bodech Mecenseffyho hypotézy (čerstvý příchod nováčků, noc, hájení defenzivního postavení). Ve svojí druhé zprávě Mecenseffy vńak také znovu zopakoval svoje odůvodnění, proč nezakročit proti IR 18 a 98 obdobně jako v případě IR 36: „Ostatně musím znovu zdůraznit, ţe pěší pluky 18 a 98, převáţně sloţené z Čechů, dosáhly pod dobrým vedením v pohyblivém boji často dobrých, aţ vynikajících výsledků, a takové výkony lze konec konců očekávat i v budoucnu, pokud budou v zázemí přijata dostatečná opatření proti provokacím. V pozičním boji se však 390

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Malin 7./X. 1915 Op. Nr. 1234/5. 4. A.K. Auf Op. No. 6282 vom. 2./X 1915. Srov. KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Zufolge Op. Nr. 1324./4 v. 22./9. 1915. 392 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr. 1324/4. Lawrow 24./9. 15. 4. Armmekommando Auf Op. Nr. 6130/1 vom 22./9. 1915. 393 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Malin 7./X. 1915 Op. Nr. 1234/5. 4. A.K. Auf Op. No. 6282 vom. 2./X 1915. 394 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr. 1324/4. Lawrow 24./9. 15. 4. Armmekommando Auf Op. Nr. 6130/1 vom 22./9. 1915. 391

93

tyto jednotky doposud neosvědčily a já pochybuji o tom, ţe se podaří tyto poměry podstatně zlepšit, dokud nebude způsob doplňování a přidělování důstojníků zásadně změněn.“395 Těmito změnami myslel Mecenseffy příliv muņstva a důstojníků německé národnosti. Výslovně si také pochvaloval, jak spolehlivě bojují oba jemu podřízené myslivecké prapory, které mají podstatně vyńńí podíl Němců. Avńak jeho poņadavek k zesílenému396 doplňování IR 18 a IR 98 Němci AOK zamítlo s tím, ņe jej nelze provést.397 Shrneme-li události u 10. ID v noci z 21. na 22. září 1915, je třeba vyzdvihnout několik momentů. Zejména vzhledem k rozsahu ztrát ńlo o jeńtě závaņnějńí selhání neņ v březnu toho roku. Zároveň se tentokrát jednalo vskutku o překvapivý exces, kdyņ IR 18 i 98 mnoho měsíců předtím bojovaly bezvadně. Také proto měly události u Podłoscy podstatně klidnějńí odezvu u nadřízených, neņ tomu bylo v březnu, jak přímo vyplývá z bojových zpráv. Navzdory tomu ale podle autentických svědectví tentokrát vypadalo selhání IR 18 poněkud podezřeleji neņ to březnové. Na rozdíl od březnových událostí nyní prameny zachycují konkrétní indicie nasvědčující tomu, ņe jednotka vskutku selhala, a těmi jsou chybějící hluk boje a úspěńný ústup světlometu v kontrastu se zajetím celého praporu. Stejně tak osmnáctníkům nelze přičíst k dobru to, ņe byli zaskočeni v nevýhodné situaci, vņdyť útok Rusů byl očekáván. Naopak v době ruského útoku byli ve svých zákopech, z nichņ mohli beze sporu dobře odráņet útočníky, kteří nota bene museli před zahájením útoku jeńtě překročit řeku a zformovat se na druhém břehu. Pokud tedy Mecenseffy vytýká pluku hrubé zanedbání stráņní a průzkumné činnosti, je třeba mu dát za pravdu. Co vńak uņ nelze zjistit, je to, zda toto zanedbání bylo toliko bezděčnou liknavostí, anebo „politickým“ úmyslem. Z dostupných archivních pramenů je tedy zřejmé, ņe pluk za podezřelých okolností selhal jak v otázce kladení odporu nepříteli, tak i pokud jde o promeńkání okamņiku k včasnému ústupu, a události u Podłoscy lze tak svojí povahou postavit na roveň „Sieniawě“ či „Stebnícké Hutě“. Na rozdíl od Ropicy Ruské nebo od IR 21 u Sieniawy byl tentokrát I/18 první napadenou jednotkou, a nelze ho tudíņ omlouvat náhlým obklíčením (coņ dokazuje i úspěńný ústup světlometu), jakkoliv se o to plukovní deník snaņí. Líčené napadení ze severu i jihu skutečně mohlo nastat, ale osmnáctníci si na něj nejspíń bez kladení odporu chvíli počkali. Okolnost, ņe zřejmě do poslední chvíle větńina vojáků spala, sice vysvětluje, proč pluk nekladl odpor, ale stěņí ho tím lze omlouvat. Zároveň vojáci ani neutekli, nýbrņ se zřejmě bez větńího boje hned jako první napadená jednotka nechali zajmout. 395

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Malin 7./X. 1915 Op. Nr. 1234/5. 4. A.K. Auf Op. No. 6282 vom. 2./X 1915. Připomeňme, ņe jiņ od počátku války tvořili „domácí“ Němci téměř čtvrtinu stavu IR 18 a třetinu IR 98. 397 KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op Nr. 6282 am 2. Oktober 1915. Bericht über IR. 18 und 98. 396

94

Podstatným rozdílem selhání IR 18 u Podłoscy od událostí u Stebnícké Huty a Sieniawy je tak pouze skutečnost, ņe se selhání v případě IR 18 týká pouze menńí části jednotky, a sice jediného praporu ze tří, které byly na místě (naproti tomu u Stebnícké Huty tří praporů ze tří, u Sieniawy dońlo k rozpráńení dvou praporů ze dvou, které se na místě nacházely). Krom toho selhání IR 18 u Podłoscy nemělo na rozdíl od dříve zmiňovaných selhání českých jednotek ņádný fatálnějńí dopad, neboť nedońlo k trvalému průlomu fronty ani k ústupu. Neńťastné jednotky IR 98 se naopak tentokrát prokazatelně staly obětí průlomu Rusů, nastalého chaosu a obklíčení. Osmnáctníci tak svým brigádním kamarádům fakticky oplatili Ropicu z března téhoņ roku. Nicméně ņádný soud nelze na základě několika málo dochovaných zpráv sto let po inkriminovaných událostech vynáńet kategoricky. Oné osudové noci u Podłoscy se totiņ znovu také ukázalo, jakými jsou Rusové mistry nočního boje. Opakoval se na chlup stejný scénář známý jiņ z předchozích selhání českých jednotek na východní frontě. Dokonce i trik s převlekem do rakouských uniforem, osudný pro IR 98, nebyl Rusy pouņit poprvé, jak je v bojových zprávách podotknuto (srov. osud FJB 12 u Ropicy Ruské v březnu). Bez významu také zřejmě není, ņe krátce před bitvou u Podłoscy zásadním způsobem vynechávalo zásobování vojáků potravinami. Zařazení pochodového praporu plného nováčků také mohlo sehrát svoji roli. Je aņ symptomatické, ņe nejskvělejńí vystoupení IR 18 u Rzepienniku 2. května se událo v době, kdy pluk delńí dobu nebyl pochodovou formací doplněn (dubnový IX. pochodový prapor, jak víme, se zdrņel doma). Zato k oběma selháním pluku v březnu a i v září skutečně dońlo krátce, resp. ne dlouho po zařazení pochodových praporů. Jeńtě přesněji řečeno, jak selhání u Ropicy, tak i selhání u Podłoscy mají společné to, ņe byly první výraznou bojovou akcí po déletrvající bojové přestávce. Na konci roku 1914 byl pluk rozbit a během ledna a února pak de facto postaven znovu z pochodových formací, v březnu pak selhal. Na počátku července se bojový stav pluku smrsknul po bitvě u Kowersku na hubených 378 muņů, přičemņ poté musel být opět znovu postaven z pochodových formací během července, srpna a září. Určitě není náhoda, ņe pluk selhal pokaņdé tehdy, kdyņ byl právě znovu postaven z muņů, kteří buď nikdy nebojovali, anebo boji uņ dávno odvykli, a současně se jednalo o první ostrý bojový test takové nově sloņené sestavy. Jak ale uvidíme dále, zatímco po selhání u Ropice Ruské následovaly vynikající bojové výkony jednotky, které daly na její slabńí chvíle rychle zapomenout, selhání u Podłoscy mělo bezprostřední pokračování. Nocí z 21. na 22. září horké chvíle pro 10. ID vńak zatím alespoň na čas skončily. Ruský nápor ustal a nepřítel nakonec 26. září zase sám ustoupil. IR 18 dokonce opět překročil Styr, obsadil Borzeniec (dnes Боремець/Boremets) a poté se vydal na pochod za ustupujícím 95

nepřítelem dál na východ do oblasti, odkud byl na počátku ruské ofenzívy IX. sbor vytlačován. Pluk se zastavil 27. září v okolí obcí Malin (dnes Малин/Malyn) a Ujezdcy (dnes Уїздці/Uizdtsi); v obou těchto obcích byly v následujících dnech podle plukovního deníku vyhozeny do vzduchu zdejńí kostely, aniņ by bylo řečeno proč. Pluk zde následně několik dní drņel pozice, poněvadņ ústup Rusů se zastavil. 7. října ve 3 hodiny ráno, čili opět za tmy, Rusové vyrazili znovu do útoku. Byli tentokrát zpozorováni u drátěných překáņek a následnou palbou zahnáni. O hodinu později se vńak vrátili a tentokrát pronikli aņ do zákopů pluku. Mezi pátou a ńestou hodinou vńak postupně dorazily přivolané posily od ostatních jednotek divize (IR 98 a 82, FJB 2 a 12) a Rusy se nakonec podařilo ze zákopů zase vyhnat, a dokonce přitom bylo získáno 300 zajatců. V boji vńak zemřeli dva kadeti a 38 muņů, dva důstojníci a 43 muņů bylo raněno a ńest důstojníků a asi 300 muņů bylo uņ zase pohřeńovaných, čili pravděpodobně zajatých. Ztraceny byly také dva kulomety. Stav pluku po skončení bojů byl 346 muņů a čtyři kulomety.398 Nový útok Rusů pak jiņ odrazilo dělostřelectvo a aņ do setmění se tak pluk do bojů znovu nedostal. Místo toho byly vyklízeny mrtvoly ze zákopů a pohřbeny. Ve 4.30 hodin ráno 8. října nepřítel zaútočil, a sice na pozice IR 98, který zůstal v linii v mezeře vzniklé po chybějících osmnáctnících. 18. setnina IR 18 ńla spolu s IR 82 tentokrát jemu na pomoc. Protiútok měl plný úspěch, neboť Rusové se při příchodu posil hromadně vzdávali (18. setnina zajala 60 Rusů). V 6 hodin byly vlastní pozice znovu zcela dobyty. Z IR 18 padli čtyři vojáci a deset bylo raněno.399 Nato opět, jako jiņ jednou 2. ledna 1915, dońlo k události, která dala tuńit, ņe i Rusové mají boje právě akorát tak plné zuby. Ruské jednotky se totiņ následně snaņily hromadně přeběhnout a dát se zajmout. Plukovní deník líčí tuto zvláńtní scénu následovně: „Během dne vyběhnou Rusové ze svých úkrytů, přeskočí své překáţky a běţí ku předu. Prudká palba. Rusové se chtějí dáti zajati, jednotlivci mávají bílými šátky. Mnozí přeběhnou k nám, mnoho jich je zastřeleno.”400 Nutno podotknout, ņe sluņba pod nejpopulárnějńím ruským generálem Brusilovem (zatím stále jeńtě pouze armádním velitelem) sice byla pro jeho vojáky čest, ale jeho taktika permanentního útočení se zřejmě větńině časem zajídala. Ruská ofenzíva se definitivně zastavila, aniņ by dokázala vrhnout rakousko-uherské síly zpět.

398

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 65v. 399 Tamtéņ, f. 66r. 400 Tamtéņ, f. 65v.

96

Ačkoliv byl ruský útok 7. a 8. října úspěńně odraņen, zaplatil za něj IR 18 vysokou cenu několika set ztracených vojáků, z nichņ větńinu činili opět zajatí. Tato skutečnost nadřízené znepokojovala. GM Mecenseffy ve své zprávě armádnímu velitelství z 8. října napsal, ņe to, k čemu dońlo na Styru v noci z 21. na 22. září, se nyní jak u IR 18, tak i IR 98 opakuje. V noci z 6. na 7. října byl IR 18 napaden přesilou, přičemņ jiņ při prvním útoku částečně ustoupil a částečně byl zajat (odtud oněch 300 zajatých). Zpětný protiútok se zdařil za přispění IR 98 coby brigádní zálohy, ale zejména také FJB 12. Při novém útoku v noci ze 7. na 8. října tentokrát selhal IR 98, zatímco IR 18 se drņel dobře. Vńe opět zachránil protiútok FJB 12, tentokrát navíc s půlpraporem IR 82, který brigádě poskytla jako novou zálohu ze svých rezerv divize (poté, co IR 98 zůstal v bitevní čáře místo chybějících osmnáctníků). Na závěr svojí zprávy Mecenseffy napsal: „Za takových poměrů nemohu s těmito jednotkami [myslí beze sporu IR 18 a 98] zaručit trvalé uhájení přidělené pozice. To tím méně, ţe také prapor 62 musel v obou nocích tvrdě bojovat a musel být vystřídán částí divizní zálohy, aby si dopřál odpočinku.“401 Podzimní boje roku 1915 a zejména ztráta celého prvního praporu v Podłoscy tak nevratně vrhly neblahé světlo na pověst IR 18 jako bojové jednotky. Týkalo se to vńak prakticky celé české 20. IBrig. V bojích v září a říjnu 1915 totiņ vņdy na vedlejńím úseku bojovala v neméně těņkých bojích i maďarská 19. IBrig, jejíņ IR 62 i 82 si vedly po celou dobu podstatně lépe neņ jednotky 20. IBrig.402 To také potvrzuje vyjádření sborového velitele polního podmárńálka Králíčka z 25. října: „Kvalita pluků 18 a 98 se, jak nově ukázala zkušenost posledních bojů, ţádným způsobem nezlepšila, takţe bez zdatných pluků můţe býti pěší divize 10 sotva povaţována za bojovou sílu.“403 Samotného Mecenseffyho pak podle vńeho klesající bojová kvalita IR 18 a 98 upřímně rmoutila. A jako správný voják si posmutněl, ņe nemůņe rozhodovat také o politických záleņitostech v zázemí, které vinil z neblahých událostí posledních dnů: „Nemohu zamlčet, ţe jsem uţ doufal, ţe jsem počínaje květnovou ofenzívou měl to nejtěţší u zbývajících původních pluků 10. ITD za sebou. Poslední události mě usvědčily z omylu. Na tyto jednotky není absolutní spolehnutí. Dokud nemůţe dojít k tomu, aby se zakročilo proti prokazatelnému velezrádnému, rozvratnému, 401

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr. 1404 Kol. Malin am 8/X 1915. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 465, 478. 403 Převzato z: Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 100. Ivan Ńedivý se domnívá, ņe „zdatnými pluky“ myslel Králíček zřejmě zbylé dva pluky divize, maďarsko-rumunský IR 62 a maďarský IR 82. S velkou pravděpodobností ale vzhledem k hláńením Mecenseffyho ńlo také o FJB 2 a 12, byť to nebyly „pluky“. 402

97

zbabělému a prohnanému chování Čechů také v zázemí, dokud nám budou pochodové formace dodávat stále jen politicky zamořené elementy, zůstane naše úsilí utvořit z českých jednotek spolehlivý bojový materiál marné.“404 Vzdor vńem povzdechům nadřízených velitelů vyńly IR 18 i IR 98 z celé kauzy vcelku bez úhony. Pouze velitel IR 18 pplk. Diwok byl odvolán (oficiálně vńak odeńel pro nemoc). Podle Mecenseffyho tento velitel selhal, kdyņ projevil příliń málo iniciativy. Podle divizionáře by se prý něco takového za jeho předchůdce plk. Kicka nestalo.405 Je pozoruhodné, ņe zatímco dříve byly standardně trestány celé jednotky, ale jejich velitelé přeņili „zemětřesení“ bez úhony (např. velitel rozpuńtěného IR 36 plk. Hohenberger dokonce v době událostí u Podłoscy velel o úroveň výń, 20. IBrig, a byl tak nadřízeným IR 18406), v případě IR 18 se u Podłoscy stal přesný opak. Na tomto místě je třeba říct, ņe po selhání u Podłoscy se jiņ ve zbývající historii IR 18 podobný incident neopakoval. Pravdou vńak je, ņe uņ k tomu v podstatě nenastala příleņitost. 18. října byly IR 18 a 98 vytaņeny z fronty a byla z nich vytvořena armádní záloha.407 Na přelomu roku se pak přesunuly do Itálie, kde se vńak nakonec pouze epizodně zúčastnili rakousko-uherské ofenzívy v jiņním Tyrolsku. Po větńinu roku 1916, ale i v letech 1917 a 1918, uņ pluk stál mimo hlavní dějińtě bojů (srov. dále).

4.14 Ohlédnutí za rokem 1915 Rok 1915 se v mnohém jeńtě podobal prvnímu válečnému roku 1914, kdy válčící strany stále mohly čerpat z potenciálu nahromaděného v době míru. Z toho důvodu jsou také absolutní čísla ztrát za tento rok ve srovnání s ostatními rekordně vysoká, alespoň tedy pokud jde o Rakousko-Uhersko. Rakousko-uherská armáda ztratila za rok 1915 na 2 118 000 muņů, od začátku války jiņ celkem 3 368 000, tj. víc neņ kolik činil celkový počet mobilizovaných v srpnu 1914.408 Jenom část těchto ztrát vńak bylo nenávratných. Padlí, zmrzačení a zajatí činili jen cca. jeden a půl milionu (přibliņně čtvrtina vńech nasazených od počátku války). 37 693

404

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804, Op. Nr. 1324/4. Lawrow 24./9. 15. 4. Armmekommando Auf Op. Nr. 6130/1 vom 22./9. 1915. 405 Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 464-465. 406 Tamtéņ, s. 463. 407 Tamtéņ, s. 467. 408 ÖUlK IV, s. 87.

98

raněných a nemocných důstojníků a 1 032 554 muņů, tj. dobrá třetina veńkerých ztrát, se jeńtě do konce roku 1915 vrátilo po vyléčení znovu na frontu.409 Ze strategického hlediska byl pro centrální mocnosti těņkou ranou vstup Itálie do války. Kdyby k němu nebylo bývalo dońlo, byla by letní ofenzíva proti Rusku zřejmě vedena jeńtě intenzivněji a hlavně déle a moņná by se podařilo srazit carskou říńi jiņ v tomto roce na kolena tak jako v roce 1917. Nakonec se podařilo Rusy sice zatlačit hluboko na jejich území a do značné míry podlomit jejich odhodlání vést dále válku, nicméně v následujícím roce generál Brusilov ukázal, ņe Rusko rozhodně jeńtě zlomeno nebylo, a svojí ofenzívou (nyní jiņ v pozici velitele jihozápadního frontu) výrazně přispěl ke krachu německých a rakouských ofenzív ve Francii a Itálii v roce 1916. Velmi významným aspektem válečného roku 1915 byla častá selhání českých jednotek v bojích na východní frontě. 10. pěńí divize, jejíņ osudy v tomto válečném roce byly vylíčeny výńe, je více neņ dobrým příkladem konkrétního průběhu těchto událostí. Nespolehlivost českých jednotek, jakkoliv jeńtě později po válce znovu a znovu účelově reinterpretovaná, byla v roce 1915 v kaņdém případě naprosto zřejmá. Analýza jejích příčin dalece přesahuje cíle a moņnosti této práce. Avńak přesto je vhodné na tomto místě uvést alespoň jeden velmi zajímavý vhled účastníka tehdejńích událostí FML Rudolfa Králíčka, který k nespolehlivosti českých jednotek na konci roku 1915 uvedl: „Všude byli přeběhlíci, kteří dle výpovědí ruských zajatců vyzrazovali nepříteli všechny jim známé detaily o našem postavení, všude byli ale také řádní a chrabří vojáci, bohuţel v malé menšině; jádro není ani horké, ani chladné. (…) Za příznivých poměrů se většina pluků pod vlivem důstojníků a lepších elementů často chovala dobře. Tam, kde se tento vliv nemohl uplatnit – v noci, v lese, etc. – stačil obvykle krátký výpad Rusů k tomu, aby přiměl velkou část muţstva bez většího odporu ke kapitulaci. Také u německých a maďarských pluků docházelo k průlomům a ztrátám na zajatých, ale počet pohřešovaných není nikdy v takovém nepoměru k počtu mrtvých a raněných – pokud je mi známo –, jako u pěších pluků s českým muţstvem.“410 Králíčkova slova naznačují, ņe české pluky – a mezi nimi i IR 18 – se vyznačovaly příznačnou „mlčící větńinou“, která snad sama nevykazovala vnitřní sklon k přeběhnutí, avńak za příhodných okolností se k tomu těmi odhodlanějńími asi často nechala zlomit. Stejně tak se vńak podle vńeho nechala v příhodných chvílích náleņitě stimulovat a bojovala naopak skvěle (jako např. v květnu 1915). Pokud ovńem chyběla tato vnějńí stimulace, nenahradila ji

409

ÖUlK IV, s. 88. Převzato z: Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 480. 410

99

v potřebné míře vnitřní motivace českých vojáků, kterým se vzhledem k dobové národní mentalitě zkrátka příčilo bojovat v řadách habsburské armády proti Rusům.

4.15 Zima 1915/1916 (I., IV., V. prapor; říjen 1915 – březen 1916) IR 18 stál aņ do začátku dubna 1916 trvale v pozici mezi Malinem a Ujezdcy. Aņ na malé přestřelky za celou tuto dobu k ņádným bojovým akcím nedońlo (padli vńeho vńudy tři muņi v březnu 1916). Pluk naopak nabíral na síle (podobně jako předchozí zimu), posílen postupně pochodovými prapory XV aņ XIX. Ojedinělé vzruńení přinesla v mezidobí např. zpráva o dobytí srbského hlavního města Bělehradu 10. října 1915, kterou rakouské jednotky oslavily „demonstrační palbou pěchoty i dělostřelectva” a „trojnásobným ,hurrá„.”411 Dále 18. prosince 1915 – na carovy narozeniny – očekávalo velitelství rakouských jednotek útok Rusů, a proto byly vyslány zvláńtní „číhací hlídky”. Nic se vńak neudálo. Dalńí zajímavou vzpruhou pro nudící se vojáky pluku bylo podezřelé „podzemní klepání.” To bylo poprvé zaznamenáno 8. prosince 1915. Ihned vzniklo podezření, ņe se Rusové moņná snaņí podminovat rakouské pozice. Klepání bylo následně s obavami sledováno dál, a to aņ do 17. března 1916, kdy vyńlo najevo, ņe se ve skutečnosti jedná o ńtípání dříví ve vlastních pozicích.412 Dońlo vńak také k prostřídání plukovních velitelů. Poté, co od pluku odeńel „pro nemoc“ plk. Diwok, přińel 17. října nový velitel, uzdravený bývalý velitel IV. praporu plk. Meissner, který byl vńak jiņ 30. října vystřídán mjr. Knebelem (vńichni ostatní důstojníci pluku byli nejvýńe setníky), který byl 11. října povýńen na podplukovníka. 17. února 1916 pak pluk převzal pplk. Horzinek a pplk. Knebel odeńel k IR 82. Pplk. Horzinek byl posledním velitelem IR 18, vydrņel u něho totiņ aņ do konce války.413

4.16 Ofenzíva v jižním Tyrolsku (I., IV., V. prapor; březen – prosinec 1916) K 24. březnu 1916 zaznamenává plukovní deník následující zprávu: „Ve 4 hod. rozkaz divise, aby se velitel dostavil k div. velitelství. – Pravděpodobné vytaţení pluku z fronty. – Domněnka, ţe se jedná o přesunutí na jihozápad.”414 Domněnka byla zcela správná. Za dva dny zahájil pluk přesun, jehoņ cílem bylo italské bojińtě. Poté, co bylo poraņeno Srbsko a 411

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 66r. 412 Tamtéņ, f. 68v, 73r. 413 Tamtéņ, 67r-v, 72r. 414 Tamtéņ, f. 73r-v.

100

neutralizována hrozba carského Ruska, se totiņ rakousko-uherské vrchní velení odhodlalo k ofenzívě proti dalńímu nepříjemně dotírajícímu nepříteli – Itálii. Na jaro 1916 byla naplánována mohutná ofenzíva v jiņním Tyrolsku, pro kterou byly v údolí řeky Adige soustředěny jednotky uvolněné ze vńech rakousko-uherských front (východní, zaniknuvńí srbské, korutanské a sočské). Byla tak nově vytvořena armádní skupina arcivévody Evņena, sestávající z 11. armády generála Dankla a 3. armády generála Kövesse. I., IV. a V. prapor IR 18 byly i nadále zařazeny v 10. ID, patřící nyní k I. sboru (generál Kirchbach) v Kövessově 3. armádě. Divize nyní sestávala z 20. IBrig (IR 18, IR 98 a FJB 12), 21. IBrig sloņené z haličských IR 15 (Tarnopol; 29 % Poláků, 62 % Rusínů, 9 % ostatních) a IR 55 (Brzeżany, dnes Бережани/Berezhany na Ukrajině; 26 % Poláků, 59 % Rusínů, 15 % ostatních), 10. FABrig a divizní kavalerie.415 Po několikadenní cestě vlakem dorazil pluk 7. dubna do St. Michaelu v Eppanu v jiņním Tyrolsku (dnes S. Michele, součást Appiano sulla Strada del Vino). Zde vojáci fasovali horskou výstroj a 370 „méněschopných“ jich bylo vyřazeno.416 Následovaly dny příprav, cvičení a pochodů, přičemņ pluk dlouho nezasáhl do ņádných bojů, ačkoliv vlastní ofenzíva byla jiņ v plném proudu; vedla ji vńak zatím toliko 11. armáda a 3. armáda postupovala aņ za ní, připravená k nasazení teprve po průlomu do italských vnitrozemských níņin.417 Pluk tak měl nyní, na rozdíl od předchozího roku, dostatek prostoru náleņitě oslavit svůj svátek 22. května. Slavnostní program byl zahájen v 10 hodin dopoledne mńí v kostele v Enticlaru, jíņ se zúčastnila jedna rota, jíņ velel setník Jarosch, s plukovním praporem. Ve 12.30 pak následoval slavnostní oběd u brigády za přítomnosti vńech velitelů praporů. Od 4 do 7 hodin pak hrála ve zdejńím zámku hudba pro muņstvo a v 8 hodin večer pak u velitelství pluku. Vyvrcholením oslav byla slavnostní přehlídka následujícího dne za účasti čestného majitele pluku arcivévody Leopolda Salvátora, s níņ byl podle plukovního deníku arcivévoda velmi spokojen.418 Aņ teprve 9. června pluk překročil italské hranice a v noci z 19. na 20. června rozbil tábor poblíņ fronty u Malga (česky „chata“) Mandrielle přibliņně 10 km severně od Asiaga, ve známé historické oblasti Altopiano dei Sette Comuni – Planině sedmi obcí. V této době vńak jiņ byla rakouská ofenzíva zastavena, neboť úspěńný Brusilovův postup na východě si vyņádal 415

ÖUlK IV, Beilage 2, s. 21. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 74v. 15. 7. 1916 se opět k pluku vrátili jako pochodová formace. 417 ÖUlK IV, s. 351. 418 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 76v. 416

101

odeslání značných sil na východní bojińtě, a tak čekaly IR 18 jiņ od počátku jeho bojového nasazení v Itálii zejména defenzivní úkoly, spočívající v odráņení série italských protiútoků.419 Ńlo tedy o činnost, která na východní frontě pluku v poslední době příliń neńla. Ve dnech 23. - 25. června se pluk přesunul do bitevní čáry a zaujal následující postavení: I. prapor u Casara Zingarella, IV. prapor na Corno di Campo Bianco, V. prapor na Monte Forno. V těchto pozicích bylo zahájeno rychlé budování zákopů. Italové nakonec zaútočili 27. června dopoledne, jejich útok vńak byl snadno odraņen, takņe se dali opět na ústup, „podobající se útěku.“420 Nicméně doráņeli pak i v následujících dnech aņ do 1. července a snaņili se vybudovat si zákopy ve vzdálenosti 100 aņ 200 kroků od rakouských, byli vńak zahnáni dál na cca. 400 kroků. Ztráty pluku přitom stále zůstávaly minimální, nejvýńe v řádu pár desítek muņů denně. 3. července pak byl pluk vystřídán jednotkami 8. horské brigády a byl staņen do údolí Galmarara, kde si měl v místních ubikacích odpočinout. Operativně zde byl podřízen 22. ID.421 Místo toho se vńak zde a po zaujetí pozic na okolních vrcholech ocitl počínaje 5. červencem v několikadenní silné nepřátelské dělostřelecké palbě (plukovní deník hovoří aņ o osmi střelách za vteřinu), která si do 8. července vyņádala celkem 19 mrtvých a 126 raněných; bojový stav pluku 9. července pak činil 1822 muņů.422 Ztráty v řádu několika desítek vojáků zaznamenal pluk i v následujících dnech. Italům se 9. července podařilo přiblíņit na 100 kroků před levé křídlo IR 18 a odtud pálit kulomety, pokračovala palba z puńek i nepřátelská dělostřelba a palba z minometů. 11. července plukovní deník zaznamenal bubnovou palbu nepřítele na pozice pluku, před níņ se museli vojáci krýt pouze v zákopech a za skalami, neboť nebyly vybudovány ņádné kaverny, tj. úkryty ve skalách. Soudě dle jmenných seznamů ztrát si tato dělostřelba vyņádala v řadách pluku mnoho obětí. Následný útok italské pěchoty přińel 12. července. Cílem postupu Italů byly pozice IR 18 na kótě 1706 na Monte Zebio. Italský útok vńak dlouho nemohl uspět. Ńest muņů 16/18 muselo být nicméně kvůli samovolnému vzdalování zatčeno a potrestáno uvázáním.423 Boje pak vrcholily od 4.30 do 5 hodin odpoledne, kdy:

419

Srov. ÖUlK IV, s. 348. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 79v. 421 Tamtéņ, f. 80r. 422 Tamtéņ, f. 80v-81r. 423 Tamtéņ, f. 82r. 420

102

„(…) nepřítel útočí, dostane se aţ na svah kóty 1706, kdeţ byl krvavě odraţen hrdinností vojska. V 5 hod. 20 odp. hlásí nadpor. Dusil, ţe nepřítel ustoupil. Marně ţenou ital.[ští] důstojníci vojáky ku předu.“424 Hrdinný boj osmnáctníků na kótě 1706 dosvědčuje i deník nadřízené jednotky, 20. IBrig, který zaznamenává, ņe „se setnina IR 18 na ☼ 1706 bije výtečně.“425 Ze záznamů v plukovním i brigádním deníku je zřejmé, ņe pluk byl vystaven těņkému náporu Italů, avńak těm se nepodařilo přes něj projít. Na obou stranách současně silně pálilo dělostřelectvo. Poté, co se boje uklidnily, odeslala večer brigáda situační hláńení divizi, shrnující události toho dne, mj. „s poukazem na vynikající chování IR 18.“426 S ohledem na velké ztráty IR 18 mu byla dále v jeho pozici brigádou ponechána jako posila polovina FJB 12. Dalńího dne (13. 7.) italský útok pokračoval, a to nejprve bubnovou dělostřeleckou palbou na pozice pluku. Italové pak vpodvečer opět zopakovali útok na postavení pluku na kótě 1706, a sice jeho pravé křídlo (skupina setníka Preisse). I tento útok byl odraņen.427 V následujících dnech byl IR 18 na ņádost brigády kvůli velkým ztrátám a neustálému namáhání vytaņen z fronty do zálohy. Dle jmenných seznamů ztrát (plukovní deník tentokrát o ztrátách mlčí) přińel IR 18 v bojích 12. a 13. července celkem o 444 padlých a raněných, k nimņ je třeba připočíst pouhopouhých 8 pohřeńovaných.428 To je panečku jiný poměr ztrát, neņ jak bývalo zvykem na východní frontě. Boje 12. – 13. července 1916 na kótě 1706 byly podle vńeho nejtěņńí zkouńkou osmnáctníků při bránění rakousko-uherské linie na Planině sedmi obcí. Osmnáctníci v ní beze zbytku obstáli. Jak je tedy vidět, pluk bojoval po nasazení v Itálii dobře. Rozhodně v pramenech chybí jakékoliv zprávy o masivních průlomech jeho pozic nebo hromadných zajetích. Ta samá česká jednotka, s níņ si nadřízení na východní frontě nevěděli rady, bojovala 9 měsíců poté na italské frontě vzorně. V následujících dnech zavládl klid. 22. července vyrazil vńak pluk ze zálohy opět vpřed, a sice opět do pozic na Monte Zebio, odkud měl protiútokem vypudit Italy, kteří vnikli do mezery v rakouské linii. Tento protiútok vńak skončil fiaskem:

424

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 82r. 425 KA, NFA, 20. IBrig, kt. 241, Tagebuch vom 26. 3. 1916, 12. 7. 1916, 5.45 nachm. 426 Tamtéņ, 8.15 nachm. 427 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 82r. 428 KA, VL, IR 18, 1916, kt. 91.

103

„Zmatek, roty posunovány v prudké palbě sem tam, čímţ vznikly značné ztráty. Velitel úseku označil podnik konečně za šílenost a vrátil prapory. Návrat za stálé dělostřelby trval celou noc.“429 Tento nezdařený útok, jehoņ neúspěch byl podle vńeho důsledkem objektivních okolností, byl posledním bojovým vystoupením svazku I., IV. a V. praporu IR 18 na italské frontě. Po řadu následujících měsíců jiņ nebyl podniknut ani jeden útok jak ze strany Rakuńanů, tak ani Italů. Obě armády vńak stály proti sobě nadále v zákopech na vzdálenost několika set kroků. 28. srpna 1916 zaznamenal plukovní deník „veliký křik Italů ,Hurá Rumania„,“430 to kdyņ Rumunsko pod dojmem úspěchů Brusilovovy ofenzívy vstoupilo do války na straně Dohody. 13. prosince 1916 byl poté zahájen přesun pluku zpět na východní frontu.

4.17 Ohlédnutí za rokem 1916 Tak se stalo, ņe bouřlivý rok 1916 proņil IR 18 v porovnání s předcházejícím rokem relativně poklidně. Ztráty rakousko-uherské armády i v roce 1916 přitom činily ohromných 34 000 důstojníků a 1 716 000 muņů!431 Bitva na Sommě, na Soče a Brusilovova ofenzíva v létě roku 1916 představovaly vůbec první skutečně koordinovaný, současný úder dohodových spojenců na centrální mocnosti, které se navíc předtím dobrovolně a zcela zbytečně vyčerpaly vlastními ofenzívami u Verdunu, resp. v jiņním Tyrolsku. Ze vńech těchto velkých ofenzív ale nekanul nikomu ņádný velký anebo alespoň trvalý zisk území, a tak válka na konci roku ustrnula ve stejné patové situaci, jaká vládla na jeho začátku. Do ofenzívy proti Itálii v jiņním Tyrolsku se IR 18 nestihl ani pořádně zapojit a nakonec na něj zbyl pouze úkol uhájit v krátkých obranných bojích to, co bylo dříve získáno jinými. Ovńem vzhledem ke stovkám mrtvých a raněných z července na Planině sedmi obcí lze asi jen těņko říci, ņe si osmnáctníci v roce 1916 vůbec nezaválčili. Ba naopak, boje na Monte Zebio byly sice moņná krátké, ale zato zjevně patřily k vůbec nejkrvavějńím bitvám pluku za celou válku. Zejména obrana kóty 1706 12. – 13. července se pak beze sporu zapsala do dějin pluku vedle Rzepeinnika jako druhý symbol jeho vynikajícího počínání v první světové válce. Po celou druhou polovinu roku se pak vojáci nicméně uņ jenom nudili v zákopech. Pluku se zcela vyhnula zničující ofenzíva vojsk ruského jihozápadního frontu pod vedením generála Brusilova na východní frontě, která by pro něho zřejmě měla jeńtě fatálnějńí průběh neņ 429

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 82v. 430 Tamtéņ, f. 83r. 431 ÖUlK VI, s. 48.

104

nasazení na Planině sedmi obcí. Na sklonku roku, kdy se pluk vracel zpět na východ, byla ruská vojska jiņ opět zatlačena hluboko na vlastní území a nacházela se v počínajícím vńeobecném rozkladu (do první ruské revoluce zbývaly pouhé necelé tři měsíce).

4.18 V Minské gubernii (I., IV., V. prapor; prosinec 1916 – prosinec 1917) Návrat zpět na východ znamenal pro IR 18 výrazný zvrat v tom, ņe dońlo k jeho zcela novému zařazení. Pluk poprvé opustil mateřskou 10. ID a místo toho se ocitl ve svazu smíńené rakousko-německé armádní skupiny generálplukovníka Woyrsche, která operovala na území dneńního Běloruska. V jejím rámci byl zařazen do 402. německé brigády 201. německé divize XII. rakousko-uherského sboru.432 Pluk se tedy octl znovu v těsném sepětí s jednotkami císařské německé armády, po jejichņ bohu v létě 1915 dosáhl svých největńích úspěchů. Lokace pluku po příjezdu 20. prosince 1916 byla v oblasti Koldičevského jezera a od dubna 1917 u obce Gorodińče (bělorusky Гарадзішча/Haradzińča), oboje několik desítek kilometrů severně od města Baranavičy na území dneńního Běloruska.433 Zatímco organizační zařazení pluku na východní frontě bylo nyní zcela nové, to, co se nezměnilo, byla téměř úplná absence bojové činnosti. Fronta v úseku pluku stála nehybně prakticky celý rok 1917. Vojáci jej tak strávili v zákopech, vzdálených zvláńtě u Koldičeva i několik kilometrů od zákopů ruských. Největńím nebezpečím pro ně byla toliko zima a nemoci; padlí a ranění se počítali na jednotlivce měsíčně.434 Na své tehdejńí působení u pluku vzpomínal v poměrně rozsáhlém příspěvku do sborníku, vydaného na sjezdu veteránů v roce 1936, také osmnáctník Josef Falta. Ten byl odveden jako osmnáctiletý v květnu 1916 a v srpnu vyrazil z České Lípy s XXIII. pochodovým praporem do Tyrolska. Po jeho zařazení se stal přísluńníkem IV. polního praporu a zaņil s plukem přesun do Běloruska i celý jeho následující pobyt zde. „Fronta zde nebyla příliš nebezpečná, neboť mezi námi a Rusy bylo jezero, třeba v té době zamrzlé. Ale přece byli jsme od sebe 2 aţ 3 km. Na levo, kde naše četa navazovala na části 404. řís.-něm. pluku, bylo jiţ hůře, ale my jsme o vojně dohromady mnoho nevěděli. Zvykli jsme poměrně brzy, zejména kdyţ zásobování klapalo a kaţdý dostal denně svou příslušnou porci. Dále pak vzadu za frontou, kam chodili jsme pro dříví, bylo moţno v kantinách říš.[sko]-něm.[eckých]

432

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 84r. 433 Tamtéņ, f. 84r-84v. 434 Tamtéņ, f. 84r a násl.

105

dělostřelců koupiti mnoho uţitečných věcí. Ţe nebylo peněz, jest kapitola jiná, ale i v tom směru byli na tom Němci daleko lépe.435 Větńí vzruńení přińlo na počátku března, kdyņ jeden z důstojníků pluku – prap. Novák – dezertoval i se svým sluhou.436 Falta na to ironicky vzpomíná: „Za tmavé noci naloţili na primitivní sáňky své vezdejší površky a vydali se přes zamrzlé jezero do Rusi.“437 Falta popisuje také pozdějńí přesun pluku směrem na sever ke Gorodińči, kde měl IR 18 vystřídat 4. bavorský pluk, odcházející na západní frontu. „Vzhledem k deštivému počasí a náhlému oteplení sníh rychle tál, takţe o vodu a bláto nebyla ţádná nouze. A jestli nacházeli jsme různý marast v míře přehojné na cestě, tím hůře bylo ve spojovacích zákopech. Tyto, zejména v místech níţe poloţených, zatopeny byly do výše půl metru i více řídkým, tekutým bahnem, které s obou postranních stěn stále přitékalo. Touto řídkou kaší brodili jsme se jeden za druhým ku předu, zatím co německé baterie řádily jako pominuté, aby pozornost Rusů byla odvrácena od úseku, na němţ se střídání provádělo. (…) Bavoráky zastihli jsme jiţ připravené k odchodu, takţe sotva předali přední stráţe a ubikace s náboţným: ,Grüss Gott, Kamaraden„, odcházeli za lepším – na francouzské bojiště.“438 Následně Falta vzpomíná, ņe nový úsek pluku byl jiņ podstatně nebezpečnějńí neņ dřívějńí pozice u Koldičeva, neboť mimo jiné nyní uņ od sebe měli ruské zákopy na dostřel („8001000 kroků“). Ale přesto se ani nyní nezdála vojna příliń těņká. Velice zajímavě následně Falta líčí poměry v německém úseku fronty a vztahy s říńskými Němci. „Zásobování, pokud stačily zásoby, klapalo také dobře, neboť říšskoněmecká armáda, do jejíhoţ svazku jsme náleţeli, měla přece jenom daleko lepší pořádek v tomto směru, neţ bývalá monarchie. Nerad bych, aby mne někdo vinil z nadbíhání Němcům, ale rakouské zásobování a jednání s lidmi nestálo u přirovnání s těmito ani za fajfku tabáku. Zejména ve styku s muţstvem byl zřejmý značný rozdíl. Jistě, ţe dodnes vzpomenou si někteří hoši od býv. ,13. feldkomp.[anie]„ na K. u. k. Oberleutnanta R., takto Čecha, rodem i původem z Hradce Králové, který na frontě bydlel v hluboké kaverně, ven vylézal jen za naprostého klidu a přísně trestal ubohé ,maníky„, kteří stojíce na ,doppelpostu„ [polní stráņ obsazená dvěma vojáky] byli by si dovolili nahlas spolu promluvit. Střelby se bál takto víc neţ čert svěcené vody, ale za frontou, oděn jsa v parádní ,waffenrock„, dovedl potýrat lidi jen coţ. Jak naproti tomu jinak vypadalo, kdyţ např. takový velitel 2 armádních sborů, říš. něm. generálobrst von Woyrsch, vlezl 435

1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 84-85. 436 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 84r. 437 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 87. 438 Tamtéņ, s. 88.

106

v noci třeba k ,horchpostům„ [předsunutým stráņím] a vyptával se zde na domácí poměry jednotlivců, nic se neohlíţeje na to, ţe mluví s ním ,táta Bureš„ z Vysokomýtska, ,strejc Dáňa Vágner z Farářství„ nebo některý jiný landšturmák, třeba ze sedě a leckdy i s fajfkou takřka v hubě.“439 Jediná větńí bojová akce za celý rok se udála aņ teprve ve dnech 12. – 14. listopadu 1917 a plukovní deník ji označuje jako „bitva u Vygody“.440 Jednalo se nicméně stále o lokaci u Gorodišče, kde pluk stál uņ od dubna 1917. „Tak ţili jsme si poměrně v klidu aţ do podzimu, kdy po návratu z dovolené (první po 14 měsících), zjistili jsme, ţe se připravuje něco, co má za účel ,prodlouţení našich zkrácených ţil„. Chystala se krátce útočná akce, snad proto, aby tehdejší ruská vláda representovaná ,hrdiny„ rázu Kerenského, byla povolnější, nebo snad, aby nastolení sovětů šlo rychleji kupředu.“441 12. listopadu byl proveden německý útok proti ruským zákopům, jehoņ se zúčastnily také úderná rota442 a jeden kulomet IR 18. Bitva byla zahájena v pravé poledne dělostřeleckou přípravou. „Nás se celý podnik vlastně netýkal, neboť útok měl být veden asi 1 km napravo z linií sousedního říšskoněmeckého pluku. (…) Všude panoval naprostý klid, aţ najednou v udanou hodinu rázem započaly německé baterie, rozloţené v šíři nejméně 15 km, bubnovou palbu. (…) Zbytečno připomínat, ţe ruské zákopy v téţe chvíli počaly měniti valem svou tvářnost: granáty dopadaly tam jako krupobití a mimo těţkého, černého dýmu bylo viděti jak po kaţdé explosi vyletují do výše spousty hlíny, kamení, trámů, prken a mezi tím i kusy roztrhaných lidských těl.“443 V jednu hodinu odpoledne bitva pokračovala plynovým útokem. „Najednou, napravo od nás, počala se zvolna, při zemi valiti nazelenalá mlha směrem k ruským liniím – dusivý plyn. Sotvaţe převalila se tato přes první zákopy, vybíhaly jiţ ojedinělé hloučky útočících vojáků, opatřených protiplynovými maskami, aby ručními granáty a vrhači ohně dokončeno bylo započaté dílo. Plán se zdařil podle očekávání, takţe dříve neţ nastala noc, byla určená část ruských zákopů v rukou útočících, při čemţ ztráty jejich byly poměrně malé – snad as 10 aţ 20 mrtvých a raněných. Naproti tomu na ruské straně byly ztráty mnohem větší, neboť ruské plynové masky nedovedly napadené ochrániti. Hodně z nich zahynulo ještě cestou do zajetí, dříve neţ byli odvedeni k velitelství brigády. A zbytek

439

1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 88-89. 440 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 85v. 441 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 89. 442 Jedná se o útvar tzv. Sturmtruppen. 443 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 89.

107

dodělaly vrhače ohně, jejichţ účinky, dle sdělení kamarádů útoku se zúčastnivších, byly přímo strašlivé.“444 Jak shodně s Faltou popisuje plukovní deník, při zteči úderná rota IR 18 úspěńně pronikla do nepřátelských zákopů, které byly opuńtěny v důsledku předchozího plynového útoku. Dalńí linie zákopů byla vńak jiņ nepřítelem silně obsazena a bráněna. Následujícího dne (13. 11.) Rusové nejdříve soustředili na zákopy obsazené úderníky IR 18 dělostřelbu a poté následoval protiútok pěchoty. Plukovní deník poté hovoří o boji ručními granáty, v němņ padl velitel úderné roty npor. Eckert. Nepřátelský protiútok byl nakonec úspěńně odraņen. 14. listopadu jiņ pouze pokračovala dělostřelba a následujícího dne zbraně utichly. Nasazené části pluku zaznamenaly během třídenních bojů dva mrtvé a 27 raněných, z toho dva zasaņené plynem.445 Po návratu úderné roty zpět k pluku 15. listopadu se mj. konal pohřeb npor. Eckerta za přítomnosti sborového velitele polního podmarńálka Brauna.446 Vystoupení úderné jednotky IR 18 v této bitvě je jediným výslovně zmíněným úspěchem pluku v ÖUlK.447 O několik dní později 23. listopadu 1917 přińlo do pozice pluku devět Rusů s bílými prapory vyjednávat o příměří. Část této deputace poslala divize zase zpět do ruských pozic s novinami. Následujícího dne přicházeli dalńí Rusové a poté začalo vyjednávání; 26. listopadu přinesli zase pro změnu Rusové svoje noviny (tou dobou uņ jak známo plné prvních bolńevických dekretů). Plukovní deník se podivuje, ņe za Rusy vyjednávalo vedle několika málo důstojníků a poddůstojníků převáņně muņstvo.448 Boje úplně ustaly a ruńtí vojáci se začali volně procházet mimo zákopy. 29. listopadu bylo uzavřeno lokální příměří, 6. prosince pak bylo uzavřeno příměří s celým ruským západním frontem449 a 18. prosince oficiální příměří.450 Východní fronta přestala existovat. Záhy nato nastoupil IR 18 dalńí přesun, a sice tentokrát do východní Haliče, odkud byly tou dobou vytlačovány poslední zbytky ruské armády. Krátce před přesunem – 7. prosince – zaznamenává plukovní deník případ hromadné dezerce, a to kdyņ údajně tři muņi od kulometů V. praporu přeńli na ruskou stranu.451

444

1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 89-90 445 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 85v. 446 Tamtéņ. 447 ÖUlK VI, s. 727. 448 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 86r. 449 Tamtéņ, f. 86v. 450 ÖUlK VI, Beilage 36, Zeittafel 1917. 451 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 86v.

108

4.19 Ohlédnutí za rokem 1917 Bojové vystoupení I., IV. a V. praporu IR 18 v roce 1917 lze zhodnotit jen těņko, neboť se prakticky nekonalo. Při pluku stálo ńtěstí a opět, stejně jako po větńinu předcházejícího roku, se mu vyhnulo soustavnějńí bojové nasazení. I rok 1917 byl přitom v globálním měřítku rokem mohutných bojových akcí, navíc vesměs velmi úspěńných pro centrální mocnosti. V létě 1917 byla úspěńně odraņena poslední ruská ofenzíva a následně se celá východní fronta zhroutila. Také Rumunsko bylo definitivně sraņeno na kolena. Itálie utrpěla v říjnu velikou poráņku ve 12. sočské bitvě u Caporetta (kde se vyznamenal detańovaný II/18) a její ústup se poté zastavil aņ na řece Piavě. Rovněņ na západní frontě utrpěly armády Dohody značný neúspěch při svojí jarní ofenzívě. Německá neomezená ponorková válka sice přiměla USA ke vstupu do války na straně Dohody (6. 4. 1917), jejich armáda nicméně jeńtě dlouho nebyla schopna fakticky zasáhnout do bojů. Bylo vńak jasné, ņe aņ se tak stane, můņe se doposud stále nerozhodný válečný vývoj vychýlit výrazně ve prospěch Dohody, neboť centrální mocnosti jiņ začaly pociťovat značné vyčerpání. I proto je rok 1917 vedle vńech ostatních událostí téņ rokem snah nového císaře Karla I. o vyvedení monarchie z války, a to i za cenu separátního míru (tzv. „Sixtova aféra“), které vńak neuspěly. Ztráty Rakouska-Uherska toho roku činily 1 450 170 muņů.452

4.20 Znovu v Haliči a okupace Ukrajiny (I., IV., V./I., II., III. prapor; prosinec 1917 – říjen 1918) Hlavní část přesunu pluku z Běloruska do Haliče byla provedena vlakem ve dnech 26. – 29. prosince 1917. Pluk byl „vyvagonován” v Berezowici-Ostrówu poblíņ Tarnopolu (dnes Велика Березовиця/Velyka Berezovytsia a Острів/Ostriv na Ukrajině) a následně se přesunul do oblasti Grzymałówa (dnes Гримайлів/Hrymajliv). Pluk byl nyní zařazen v 215. IBrig (spolu s IR 97 z Otočace, 96 % Srbochorvatů) 30. ID XII. sboru Böhm-Ermolliho 2. armády.453 K ņádným bojům v této oblasti vńak nedońlo. Zbytek Haliče byl bez odporu obsazen c. a k. armádou v průběhu února 1918. Pluk poté nastoupil cestu na Ukrajinu, kterou spolu s řadou dalńích rozsáhlých západních území bývalé carské říńe centrální mocnosti okupovaly aņ do konce války. IR 18 se tak stal součástí okupační armády na Ukrajině, která čítala na půl milionu německých a čtvrt milionu rakousko-uherských vojáků, jejichņ úkolem 452

ÖUlK VII, Beilage 2, Tabelle 1. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 88r – udává vńak 7. armádu. ÖUlK VII, Beilage 5. 453

109

bylo zejména zajistit vyuņití zemědělských zdrojů okupovaného území k nasycení hladovějících centrálních mocností.454 Je třeba podotknout, ņe osmnáctníkům se na Ukrajině zřejmě nedařilo ńpatně. K bojům zde nedocházelo a ani hladem zjevně vojáci netrpěli. Přesto k neblahým událostem lze počítat např. epidemii skvrnivky a neńtovic, kvůli níņ se postupně celý I/18 ocitl v únoru a v březnu v karanténě.455 Pluk zde byl po celou dobu dislokován v oblasti Oděsy na pobřeņí Černého moře. Do Oděsy přijel spolu s částmi FJB 13 (47 % Poláků, 36 % Rusínů, 17 % ostatních), FJB 27 (54 % Rumunů, 27 % Rusínů, 19 % ostatních), IR 97 a artilerie v noci z 13. na 14. března 1918 a plukovník Horzinek se dočasně stal velitelem města.456 Pluk dostal následně vymezen okrsek, v němņ plnil úkoly okupační moci, přičemņ okrsek byl jeńtě dále rozdělen na tři podúseky podle jednotlivých praporů. Náplní činnosti pluku bylo udrņování pořádku, popřípadě odzbrojování místního obyvatelstva, ale také např. organizování odvodů do ukrajinských milicí či ochrana německých kolonistů. S civilním obyvatelstvem nicméně pluk zřejmě vycházel dobře, o čemņ svědčí např. plukovním deníkem zmiňovaná hojná účast civilního obyvatelstva při velikém cirkusu pořádaném na plukovní svátek 22. května 1918.457 Koncem dubna 1918 dońlo k novému uspořádání praporů pluku, jeņ bylo součástí tehdejńí vńeobecné reorganizace rakousko-uherské branné moci. Cílem této reorganizace – pokud jde o pěchotu – bylo sníņení a sjednocení počtu praporů vńech pluků na tři a vytvoření nových pluků z uvolněných praporů (viz kap. 1.2). U IR 18 tak kromě I. praporu dońlo k přeměně vńech ostatních. V. prapor se stal II. praporem a dosavadní detańovaný II. prapor byl zruńen a coby pochodová formace XXXVI se připojil ke svazku pluku v Oděse. IV. prapor byl přečíslován na III. a dosavadní detańovaný III. prapor byl vrchním armádním velením vyuņit k postavení nového IR 118 (spolu s I/21 a I/98), zařazeného ve svazku 97. IBrig 49. ID XX. sboru 10. armády na italské frontě. IR 18 byl po reorganizaci zařazen do 59. IBrig (stále spolu s IR 97) 30. ID XXV. sboru „východní armády“ (Ostarmee).458

4.21 Závěr války na srbské frontě (I., II., III. prapor; říjen – listopad 1918) Ukrajinská idyla skončila 21. září 1918 v 11 hodin dopoledne, kdy dońel rozkaz 30. ID, v němņ si vyņádala hláńení údajů nutných pro transport pluku. Bylo jasné, ņe se chystá přesun 454

Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001, s. 334. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 89r-90v. 456 Tamtéņ, f. 91v. 457 Tamtéņ, f. 95r. 458 Tamtéņ, f. 94r-v. ÖUlK VII, Beilage 3. 455

110

na některé bojińtě. Tato informace muņstvo beze sporu polekala; i proto krátce před odjezdem v noci z 3. na 4. října dezertovalo hned 6 muņů různých rot.459 Transport byl zahájen na počátku října lodí z Oděsy a Očakiva přes rumunský přístav Sulina dále kanálem po Dunaji aņ do města Brăila a poté přes Uhry vlakem do srbského Kragujevace, kam pluk dorazil 19. října. V této době se jiņ centrální mocnosti nacházely ve vńeobecné defenzívě, přičemņ Dohoda slavila úspěchy zejména na Balkáně, kde v září 1918 dońlo k průlomu na soluňské frontě, jenņ vedl k poráņce Bulharska, vytlačení německo-rakouských armád daleko na sever a následně k faktickému obnovení srbské fronty, na niņ byl nyní IR 18 povolán. Pluk zde byl zařazen stále v 59. IBrig 30. ID, avńak tentokráte rakousko-uherského XI. sboru německé 11. armády.460 U Kragujevace se jednotky I., II. a III. praporu IR 18 střetly při ústupových bojích 11. armády 25. října 1918 s nepřítelem (Srbové a Francouzi). Ńlo o poslední a zřejmě nejņalostnějńí bojové vystoupení pluku za celou válku. Morální rozklad rakousko-uherské armády a pravděpodobně i skutečnost, ņe pluk byl jiņ extrémně dlouhou dobu bez bojové praxe, vykonaly své. Plukovní deník zaznamenává vyústění bitvy lapidárně slovy „vše utíká.”461 III. prapor byl zcela rozpráńen a zůstalo z něho pouhopouhých 30 muņů. Celá armáda nadále ustupovala dál na sever, aniņ by byla schopna klást postupujícímu nepříteli výraznějńí odpor. Vojáci nevýslovně strádali v důsledku katastrofální zásobovací situace, ale i ustavičného napadání ze strany srbských komitů,462 o nichņ se plukovní deník několikrát zmiňuje. Poslední dny IR 18 na frontě poznamenal ústup a totální marasmus. Vojáci se museli potýkat s nepřízní počasí i domácího obyvatelstva a v neposlední řadě také s nedostatkem jídla. V den příměří 4. listopadu pak konečně dorazil rozkaz divize k návratu domů.

4.22 Návrat domů (I., II., III. prapor; listopad 1918) Rozkaz 30. ID k návratu domů zastihl pluk 4. listopadu v 7.30 hodin ráno v Tovarniku na dneńních chorvatsko-srbských hranicích. Vojáci I/18 zareagovali strņením jablíček z čepic a

459

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 97v. 460 Tamtéņ, f. 98r. ÖUlK VII, Beilage 32, s. 28. 461 VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 99r. 462 Jednalo se o zvláńtní dobrovolnické oddíly existující paralelně vedle pravidelné srbské armády, které často uņívaly zákeřný způsob boje. Srov. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha 2006, s. 14-15.

111

na jejich místo si dali červenobílé pentle, proti čemuņ byli důstojníci bezmocní, jak píńe plukovní deník. Ten také obsahuje zajímavé vylíčení celé strastiplné cesty domů.463 Po celodenním pochodu dorazil pluk 4. listopadu v 9 hodin večer do Mitrovice (Сремска Митровица/Sremska Mitrovica ve Vojvodině). Zde narazil na srbské vojáky, kteří dovolili pluku průchod, ale odebrali vńechen dobytek, za nějņ zde pluk obdrņel suchary. 60. IBrig kapitulovala, jak píńe deník, před 50 Srby. Jeńtě neņ vojáci mohli odejít z Mitrovice, byli jim prohlíņeny vńechny vozy a důstojníkům byly odebrány pistole. Následně putoval pluk po svých přes obce Lacarak, Calma, Bingula (kde přenocoval), Erdevik aņ do Iloku na Dunaji, kam dorazila brigáda 5. listopadu ve 4 hodiny odpoledne. Zde byl rozbit tábor, neboť převáņení ńlo pomalu. V noci se zde pak ztratil jeden kůň a kulomet III/18, které pravděpodobně ukradli a prodali dva svobodníci, kteří byli nezvěstní. 7. listopadu se pluk přesunul do Beocinu u Nového Sadu, kde vedla dráha. Jednotku zachvacoval chaos: byla ustavena rada vojáků, byly prodávány koně důstojníků a muņstvo rozkrádalo důstojnická zavazadla. Důstojníci byli samo sebou tou dobou jiņ zcela bez autority. Do toho se zjistilo, ņe ostatní jednotky divize uņ odjíņdějí a pluk je nechán bez zaopatření sám sobě na pospas, coņ – jak poznamenává deník – rozhořčilo i důstojníky. Od 8. do 11. listopadu byl vńak pluk postupně „navagonován“ (plukovní deník hovoří celkem o mnoha desítkách vagónů) a vydal se na cestu na sever. Na místě musel nicméně nechat jeden kulomet a 56 puńek k utvoření místní občanské gardy, bylo zde ponecháno i 40 koní. Při následném průjezdu Uhrami dońlo nejdříve ke zdrņení ve městě Dernye (dnes Дероње/Deronje v Srbsku), protoņe zde banda lupičů ostřelovala nádraņí a město. Druhý den časně ráno si důstojníci a muņstvo alespoň částečně zlepńili náladu, kdyņ v Nagy st. Istvan obdrņeli kaņdý guláń a půlku chleba. Dál pokračoval transport přes Zombor (Сомбор/Sombor v Srbsku) do města Baja (Maďarsko), kam dorazil 12. listopadu večer. Muņstvu zde byl odebrán přebytečný proviant a prádlo, často byl ale zabavován i soukromý majetek. Národní garda zde konfiskovala mouku, tuk, tabák, prádlo, druhé přikrývky. Následovala cesta do města Bátaszék, kde byly vojákům odebrány vńechny zbraně, i neerární. Přes noc transport zůstal stát ve městě, neboť národní garda pokračovala konfiskací koní a vozů. Provedením této konfiskace byl pověřen poručík Szam, bývalý přísluńník pluku, nyní poručík národní gardy. Nakonec bylo vojákům pluku odebráno vńe včetně posledních přikrývek. „Muţ nemá nic, neţ co nese s sebou na těle. Uloupené věci a

463

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 100v-101v.

112

zbraně rozdělují si gardisté.“464 Teprve v jednu hodinu odpoledne 13. listopadu se vydal vlak dál. Muņstvo bez dostatečného oblečení a přikrývek nyní trpělo hroznou zimou. 14. listopadu ráno dostali vojáci kávu v obci Simontornya. 15. listopadu ráno prodělal pluk dalńí loupeņnou prohlídku v Győru, kde byla dle plukovního deníku „prohlíţena co nejzevrubněji důstojnická zavazadla.“465 Poslední „prohlídka“ přińla v Királyhida (dnes Bruckneudorf v Burgenlandu). Zde byl zkonfiskován poslední zbytek potravin a vojákům zde byly dokonce stahovány boty z nohou. V jednu hodinu a 15 minut odpoledne 15. listopadu nakonec po deseti dnech od začátku cesty opustil transport „pohostinné, rytířské“ Maďarsko a jel přes Vídeň, Brno, Českou Třebovou, Choceň a Pardubice do Hradce Králové.

4.23 Ohlédnutí za rokem 1918 Rok 1918 se nesl z valné části v relativně poklidné atmosféře, která vládla u pluku jiņ v roce předcházejícím. Pobyt na Ukrajině zřejmě vskutku nebyl pro větńinu vojáků nijak nepříjemným. Přitom i tento rok byl bohatý na válečné události. V létě roku 1918 se rakousko-uherská armáda na naléhání svého německého spojence vzepjala jeńtě naposledy k mohutné ofenzívě na Piavě, která vńak byla předem odsouzena ke krachu. Obdobně se lze vyjádřit o poslední velké německé ofenzívě ve Francii. Centrální mocnosti hospodářsky zcela dodýchávaly, zatímco Dohoda, podporována americkým kolosem, spřádala na následující období velké plány. Proto se není čemu divit, ņe centrální mocnosti pod tlakem okolností byly v listopadu 1918 ochotny k uzavření míru v podstatě za jakoukoliv cenu. To, ņe dońlo k uzavření míru jeńtě předtím, neņ vojska Dohody vstoupila na území centrálních mocností, je toliko projevem prozíravosti německých a rakousko-uherských vojenských představitelů a politiků, která zabránila nesmyslnému prodluņování krvavého konfliktu, jakkoliv to někteří zfanatizovaní současníci nebyli s to pochopit. K oficiálnímu uzavření příměří mezi Rakouskem-Uherskem a Dohodou dońlo 3. listopadu na italské půdě ve vile Giusti s platností od 4. listopadu 15.00 hodin. Tou dobou, jak známo, se jiņ v českých zemích ujal moci Národní výbor. Německo uzavřelo příměří 11. listopadu. Ztráty Rakouska-Uherska za poslední válečný rok činily 1 589 862 vojáků.466

464

VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18, Stručný přehled dějin bývalého c. a k. p. pl. č. 18, f. 101r. 465 Tamtéņ, f. 101v. 466 ÖUlK VII, Beilage 2, Tabelle 1.

113

Závěr Během bezmála čtyř let a dvou měsíců bojů prońli osmnáctníci Evropu kříņem kráņem od polsko-ukrajinského pomezí přes úpatí Karpat a italsko-tyrolskou hranici zase zpátky aņ po Bělorusko, černomořské pobřeņí a konečně centrální Srbsko. Stali se součástí pohnutého osudu české 10. pěńí divize, stanuli v boji po boku nejen českých kamarádů, ale i sedmihradských Maďarů a Rumunů, haličských Poláků a Ukrajinců či Srbů a Chorvatů, ale samozřejmě také Němců, které měl pluk konec konců ve vlastních řadách. Pokud se spolehneme na údaje z plukovního deníku a jmenných seznamů ztrát, můņeme shrnout, ņe v boji přińly o ņivot řádově stovky přísluńníků pluku a tisíce jich bylo raněno. Je vńak třeba k nim beze sporu připočítat řadu pohřeńovaných a těch, kteří z různých důvodů nepřeņili zajetí. Jediný pokus o celkový součet padlých, zemřelých, zajatých a nezvěstných vojáků IR 18 (tedy ztrát vyjma zraněných, kterých vńak bylo zdaleka nejvíc), včetně detańovaných praporů, nacházíme v almanachách z veteránských setkání osmnáctníků z let 1927 a 1936. Kpt. J. Černý zde uvádí následující čísla:467 Důst.

Poddůst.

Muţů

Padlo

35

60

2000

Zemřelo od zranění, nemocí apod.

21

197

1394

Zajatých a nezvěstných

40

280

7600

Zemřelo po válce od válečných útrap

10

60

500

Statistiky se vńak vņdy různí a i při nejlepńí moņné vůli představují pouhý odhad. Odhadnuty jsou i celkové ztráty rakousko-uherské armády za první světovou válku. Oficiální pramen, jemuņ není důvod nevěřit, uvádí celkové číslo padlých, raněných, nemocných, pohřeńovaných a zajatých podle hláńení armád v poli 8 349 231, z toho 539 633 padlých.468 Nicméně uņ sama přesnost této cifry vypadá dosti podezřele, nota bene kdyņ sám pramen poznamenává, ņe mezi raněné a nemocné byla tatáņ osoba započítána několikrát, pokud ji ono neńtěstí potkalo vícekrát. Avńak pro vytvoření představy tyto údaje jistě postačí. Je ale také třeba poněkud hlouběji zobecnit, jaké závěry vyplývají z výńe popsaných osudů královéhradeckého pěńího pluku. Tím nejnápadnějńím zřejmě bude fakt, ņe válka se pro něj 467

1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936, s. 12-13. 468 ÖUlK VII, Beilage 2, Tabelle 1.

114

neodehrávala nijak rovnoměrně. Smrtící počáteční tempo byl pluk nucen snáńet pouze do podzimu 1915. Následující rok 1916 sice také přinesl významnou bojovou činnost, ale ta trvala jen relativně krátce. V posledních dvou letech války se pluk přesunul na východní frontu a následný vývoj událostí tomu přesně odpovídal – v podstatě uņ se nic zásadního nedělo. Velmi poklidný průběh válečných roků 1917 a 1918 je sice jevem pozoruhodným, ale zároveň vzhledem k ńirńímu kontextu válečného působení pluku zcela logickým. Dalńím zajímavým aspektem v dějinách pluku je také otázka spolehlivosti jednotky ve válečném roce 1915. Ze zjińtění uvedených v této práci vyplývá, ņe IR 18 si připsal na své konto přinejmenńím dva okamņiky, které zavdávají výrazné pochybnosti o jeho bojové spolehlivosti na východní frontě. Na druhou stranu ale pluk současně také dokázal, ņe válčit umí. Vedle selhání pluku je třeba beze sporu vyzdvihnout i světlé okamņiky jeho válčeného působení, zejména během květnové ofenzívy v roce 1915. V dneńní době se dostává stále více prostoru uznání bojové činnosti českých jednotek habsburské armády v první světové válce, a to zejména na italské frontě. Nemělo by se vńak zapomínat, ņe rovněņ ve válce proti Rusku podávali čeńtí vojáci vynikající výkony. Ty jsou sice poněkud relativizovány jejich podstatnými neúspěchy, na druhou stranu lze ale jen stěņí tvrdit, ņe např. několikaměsíční vítězný postup v podání IR 18 na jaře a v létě roku 1915 byl náhoda. K tomu je třeba podotknout, ņe z přísluńných autentických pramenů je zřejmé, ņe sama rakouská generalita neprojevovala nijak zvláńtní nadńení z toho, ņe na její české podřízené není spoleh. Navíc z interních vojenských zpráv je zřejmé, ņe hněv velitelů směřoval vůči objektivním viníkům, v ņádném případě ale proti české národnosti jako takové. Mecenseffy např. psal, ņe se mu kvůli vnějńím okolnostem nedaří učinit z českých vojáků řádný vojenský materiál. To je ve svojí podstatě zcela jiný myńlenkový postoj neņ ten, který bývá rakouským generálům v nańí národní kolektivní paměti obecně podsouván, totiņ ņe si mysleli, ņe Čeńi jsou uņ od přírody k ničemu („Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“). Naopak se rakouńtí generálové a marńálové podle vńeho upřímně radovali z dobrých výsledků českých vojáků a rozhodně jim je neodpírali – tedy alespoň jeńtě ne během války –, ba moņná spíńe naopak. Pokud perzekuovali české vojáky, ńlo z jejich pohledu (alespoň v případě námi sledované 10. ID) vņdy o reakci, nikdy o akci. Svými zásahy pak velitelé dle svých vlastních slov sledovali zejména cíl nápravy, nikoliv represe. Dlouho přitom věřili, ņe se jim jejich záměr můņe podařit a teprve s postupem času rezignovali. Jinými slovy alespoň pokud jde o 10. pěńí divizi a v jejím rámci o královéhradecký IR 18, vyplývá z autentických pramenů přesvědčivý závěr, ņe rakouská armáda to s českými vojáky dlouho myslela dobře. Na druhou stranu je nabíledni, ņe tvrdá vojenská represe nabývá hrůzostrańných forem i tehdy, pokud je 115

dobře míněná, a je zřejmě historickým českým ńtěstím, ņe civilní správa v Čechách nikdy nebyla nahrazena vojenskou, jak o to armádní představitelé usilovali. Čeńtí vojáci rakouských pluků se vrátili do nové vlasti a ihned byli strņeni do víru nových událostí. Mnoho z nich bylo vzápětí posláno opět do boje. Osmnáctníci jiņ jako českoslovenńtí vojáci vyrazili brzy po návratu domů bojovat na Slovensko proti Maďarům a začali tak psát novou kapitolu nańich vojenských dějin. Po návratu legionářů z Ruska byl pak 18. pěńí pluk sloučen se 4. plukem ruských legií jako nový československý pěńí pluk č. 4 „Prokopa Holého“.

116

Seznam zkratek AdT – Archiv der Truppenkörper AOK – Armeeoberkommando (Vrchní armádní velitelství) FJB – Feldjägerbataillon (prapor polních myslivců) FML – Feldmarschallleutnant (polní podmarńálek) GM – Generalmajor HIR – Honvédinfanterieregiment (honvédský pěńí pluk) IBrig – Infanteriebrigade (pěńí brigáda) ID/ITD – Infanteriedivision/Infanterietruppendivision (pěńí divize) IR – Infanterieregiment (pěńí pluk) KA – Kriegsarchiv kpt. – kapitán LdstBaon – Landsturmbataillon (domobranecký prapor) LIR – Landwehrinfanterieregiment (zeměbranecký pěńí pluk) mjr. – major NFA – Neue Feldakten ÖUlK – Österreich-Ungarns letzter Krieg npor. – nadporučík (p)plk. – (pod)plukovník SOkA – státní okresní archiv T(K)JR – Tiroler (Kaiser)Jägerregiment (pluk tyrolských císařských myslivců) VL – Verlustlisten (seznamy ztrát) VÚA-VHA – Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv

117

Prameny a literatura Primární prameny Archivní prameny KA, Archiv der Truppenkörper, Gefechtsberichte IR 18. KA, Archiv der Truppenkörper, Gefechtsberichte 20. IBrig. KA, Archiv der Truppenkörper, Gefechtsberichte 10. ID. KA, Neue Feldakten, 20. IBrig. KA, Neue Feldakten, 10. ID. KA, Verlustlisten der Truppenkörper (1914-1918), IR 18. Muzeum východních Čech v Hradci Králové, fond PO/02. SOkA Hradec Králové, fond NAD: 283 Archiv města Hradce Králové. SOkA Hradec Králové, fond NAD: 240 Gymnásium v Hradci Králové. VÚA-VHA, Sdruņený fond velitelství pěńích pluků, karton bývalého rakousko-uherského pěńího pluku č. 18. Tińtěné prameny 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové 1936. Almanach vydaný k oslavě 10. výročí zaloţení pěšího pluku 4. Prokopa Holého a ke sjezdu příslušníků býv. 4. čsl. střeleckého pluku Prokopa Holého a býv. pluku 18. v květnu a červnu 1927. Hradec Králové 1927. Číņek, Jan: Cesta královéhradeckého pěšího pluku č. 18 na frontu v roce 1914 podle deníku kadeta Bohuše Růţičky. Sborník prací východočeských archivů, roč. 12, 2008. Holý, Václav Ladislav: Se sokolským odznakem „NA STRÁŢ!“ kolem světa, aneb Vzpomínky 1914-1920, jak je zaznamenal náchodský rodák a ruský legionář Václav Ladislav Holý. Náchod 1998. Jirásek, Josef: Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Červený Kostelec 2009. Rang- und Einteilungsliste des k. und k. Infanterieregiments Erzherzog Leopold Salvator Nr. 18. Königgrätz 1913. Seidels kleines Armeeschema. Wien 1914. Verhalten der Tschechen im Weltkrieg. Wien 1918. Novinové články Bouřlivé demonstrace v Hradci Králové. Rozhledy, 1912, roč. 1, č. 51, 20. 12., s. 1. Hradec Králové v mobilisaci. Osvěta lidu, 1914, roč. 19, č. 58, 8. 8., s. 5. 118

Jak to bylo před 20 lety: první ranění v Hradci Králové. Rozhledy, 1934, roč. 16, č. 30, 27. 7., s. 2. Mobilisace. Kraj Královéhradecký, 1914, roč. 5, č. 31, 31. 7., s. 3. Postřelil se. Kraj Královéhradecký, 1914, roč. 5, č. 31, 31. 7., s. 4. Uznání statečnosti českého pluku. Osvěta lidu, 1915, roč. 20, č. 23, 5. 5., s. 5. Více chladné rozvahy. Královéhradecké rozhledy, 1914, roč. 3, č. 29, 31. 7., s. 7.

Literatura Havel, Petr: Z dějin královéhradeckého pěšího pluku č. 18. Hradec Králové 1993. Holý, Kamil: Taţení v Haliči a v Polsku r. 1914. Praha 1928. Jindra, Zdeněk: První světová válka. Praha 1987 Jung, Peter: Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007. Mucha, Vladimír: Kujebáci, aneb Válečné děje vysokomýtského c. a k. pěńího pluku č. 98. Nymburk 2011. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha 2006. Nedorost, Libor: Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha 2006. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band I, Das Kriegsjahr 1914. Wien 1931. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band II, Das Kriegsjahr 1915. Teil 1, Vom Ausklang der Schlacht bei Limanowa-Łapanów bis zur Einnahme von Brest-Litowsk. Wien 1931. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band III, Das Kriegsjahr 1915. Teil 2, Von der Einnahme von Brest-Litowsk bis zur Jahresende. Wien 1932. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band IV, Das Kriegsjahr 1916. Teil 1, Die Ereignisse vom Jänner bis Ende Juli. Wien 1933. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band VI, Das Kriegsjahr 1917. Wien 1936. Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Band VII, Das Kriegsjahr 1918. Wien 1938. Pichlík, Karel: Čeští vojáci proti válce. Praha 1961. Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012. Ńedivý, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001. Urbánek, Josef Frantińek: Naše vojsko, jeho organisace za míru i války. Telč 1907. Vričan, Jozef: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. Olomouc 2008.

119

Elektronické zdroje Die Chargengrade (Dienstgrade) in der kaiserlichen bzw. k. (u.) k. Armee. Dostupné na http://www.oesta.gv.at/site/7817/default.aspx (Stahováno: duben 2014). Liste der k.u.k. Kampftruppen. Dostupné na http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_k.u.k._ Kampftruppen (Stahováno: duben 2014). Übersichtskarte der Teritorrialkommanden und Ergänzungsbezirkseinteilung 1894 (aus Glückmann: Das Heereswesen der österreichisch-ungarischen Monarchie). Dostupné na http://www.oesta.gv.at/site/5006/default.aspx (Stahováno: duben 2014).

120

Obrazová příloha

Číslo 1: Doplňovací okres IR 18.469

Číslo 2: Místa bojů IR 18 na východní frontě. 469

Übersichtskarte der Teritorrialkommanden und Ergänzungsbezirkseinteilung 1894 (aus Glückmann: Das Heereswesen der österreichisch-ungarischen Monarchie). Dostupné na http://www.oesta.gv.at/site/5006/default. aspx (Stahováno: duben 2014).

121

Číslo 3: Postavení IR 36 a IR 18 u Radymna na Sanu 18. 10. 1914. V postavení jednotek je zřetelná ńiroká mezera v oblasti slepého ramene Sanu. Čerchovaná čára zřetelně řadí slepé rameno do úseku IR 36, jednotky IR 18 vńak byly postaveny nápadně daleko v hloubi svého úseku.470

470

Převzato z: Reiter, Christian E.: Der Fall des k.u.k. Infanterieregiments 36. Zur Desertionsproblematik der Tschechen an der Ostfront in den Kriegsjahren 1914/15. Disertační práce. Universität Wien. Wien 2012, s. 110.

122

Číslo 4: Situace IR 18 a 98 u Ropice Ruské v noci z 18. na 19. března 1915 s naznačeným pravděpodobným směrem postupu Rusů.471

471

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804.

123

Číslo 5: Postavení IR 18 při útoku 2. května 1915 u Rzepiennika na pravém křídle 10. ID IX. armádního sboru v sousedství 1. gardové divize pruského gardového sboru.472

Číslo 6: Rozestavení jednotek IR 18 těsně před zahájením útoku u Rzepienniku 2. května 1915. Názorně je vidět postavení III/18 na severním křídle a I/18 na jiņním křídle v lese. Na pravém křídle I/18 stojí v záloze IV/18, připraven pro výpad proti kótě 253 (vpravo dole).473

472 473

ÖUlK II, Beilage 16. KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841, Gefechtsbericht des IR 18 vom 2./5. 1915.

124

Číslo 7: Postup IR 18 v bitvě u Rzepiennika 2. května 1915. Modrá barva – rakouské jednotky okolo 12.00 hod. (viz zejména dole IV/18 útočící na kótu 253). Zelená barva – rakouské jednotky okolo 3 hod. odpoledne (viz zejména zcela nahoře nejzazńí hranici postupu skupiny npor. Lehovce). Červená barva – ruské pozice.474

Číslo 8: Schéma postavení 10. ID na předmostí u Sieniawy s vyznačením pozic IR 18, 21 a 36.475

474 475

KA, AdT, Gb IR 18, kt. 1841. ÖUlK II, Beilage 22.

125

Číslo 9: Postavení IR 18 u Podłoscy v noci z 21. na 22. září 1915 s naznačeným pravděpodobným směrem postupu Rusů a brigádní zálohy III a IV/98.476

476

KA, AdT, Gb 10. ID, kt. 1804.

126