Za císaře pána > Evropu až do roku 1815 poznamenaly boje s Francií. Napoleon Bonaparte z okruhu svých zájmů nevynechal ani Rakousko. Situace v Evropě vyvolala v armádě řadu reforem. Byla zřízena armádní záloha (Reserveanstalt, patent 12.5.1808) a zeměbrana (Landwehr, patent 8.6.1808). Odvodní povinnosti podléhali muži od 18 do 45 let, kteří aktivně nesloužili ve vojsku. Základními jednotkami zeměbrany byly bataliony, formované v krajích. Po prvotním celotýdenním výcviku se konal výcvik vždy každou neděli, z toho 1x měsíčně v četě a 1x ročně ve výcvikových táborech, kde se 3 týdny cvičila hlavně střelba. Zeměbranci měli uniformu jako pěchota, jen s drobnými odlišnostmi, hlavní bylo nošení dvourohého korsického klobouku. V letech 1813 – 1815 byly bataliony přiděleny k pěším plukům jako 3. a 4.batalion. První z nich šel s plukem do války, druhý zůstával na území státu pro výkon vnitřní služby. Od roku 1834 bylo mužstvo druhého batalionu pouze evidováno.
Klatovský kraj v březnu 1809 postavil dva bataliony zeměbrany po šesti setninách. 1.batalion na panství Týnec, 2.batalion v Klatovech. V srpnu přibyl 3.batalion se čtyřmi setninami v Nepomuku. 1.batalionu velel major Václav Koc-Dobrš a právě k němu nastoupil také 21-letý Leopold 5.161 (*7.1.1788), syn sedláka Johanna Adama Mundla ze Zelené Lhoty č.31. Vyšší potřebu vojáků při výpravě proti Napoleonovi nahradili zeměbranci, i přes nedostatečný výcvik, jako řadová pěchota. Batalion byl bezprostředně po svém zformování nasazen ke krytí hranice s Bavorskem na Šumavě. Dva měsíce po uzavření schönbrunnského míru zemřel 29.12.1809 Leopold Mundl, zeměbranec. Pochován byl v rodné vsi. >Další reforma armády vytvořila armádní sbory tak, aby každý obsahoval všechny tehdejší druhy vojsk a zbraní a byl tak schopen provádět samostatné operace. Z vojska jižní části Čech byl vytvořen 8.armádní sbor a jeho velitelství sídlilo v Praze. > Významnou změnou bylo zrušení doživotní vojenské služby. Patent ze 4.5.1802 stanovil délku služby u pěchoty 10 let, u jezdectva 12 let, u dělostřelectva a ženijních útvarů 14 let. Další odvodní předpis z roku 1827 stanovil jednotnou délku vojenské služby na 14 let. > Patent z 25.10.1804 uzákonil nový konskripční a odvodní systém. Klatovský kraj zřídil krajský úřad, kterému podléhaly čtyři odvodní kanceláře. Rekruti z obvodů kanceláří Klatovy a Týnec doplňovali rekruty z Prácheňského kraje u 25.pěšího pluku v Písku, z obvodů kanceláří Nepomuk a Domažlice zase rekruty z kraje Plzeňského u 35.pěšího pluku v Plzni. Doplňování dvou pluků jedním krajem bylo výjimkou. Jezdectvo c.k.vojska (Kavallerie) mělo 35 pluků. Jezdecký pluk se členil do 8 eskadron po 190 – 200 mužích. Vznikl také nový druh útočného jezdectva, zvaný švališeři (Chevaux – Legers). Nazývali je také rejtaři a byli vyzbrojeni karabinou, pistolí a palašem. Na hlavě nosili přilbice z černé lakované kůže s hřebenem a housenkou, štítek na přední straně nesl monogram panovníka. Monogram byl vyšit i v cípech čabraky každého koně. Celé jezdectvo mělo bílé pláště, přes sedlo jehněčí kožešinu černé barvy, jen kyrysníci a dragouni měli jehněčiny bílé. Na nohou vysoké tmavé boty z tuhé kůže. Střih bílého fráčku a kalhot byl stejný jako u pěchoty. Některé pluky švališerů dostaly kabáty v zelené barvě. Pěchota (Infanterie) od roku 1798 místo kašketu začala nosit koženou přilbici s hřebenem a tzv. housenkou, od roku 1805 se přestaly splétat copy. Po roce 1806 přišla na hlavu černá plstěná čáka se štítkem a pomponem. Bílý frak a kalhoty měly přiléhavý střih, bílé byly i popruhy a řemení,
zavedené nárameníky bránily jejich klouzání s ramen. Puška s křesadlovým zámkem zůstala hlavní zbraní.
Čeledínu Josefu Mundlovi se v Novákovicích v listopadu 1785 narodil syn Ondřej 5.306. Když mu bylo 19 let, pracovali rodiče u panského dvora v Lomci. Odtud byl Ondřej Mundl odveden roku 1804 ke kavalerii. Narukoval ke švališerskému regimentu Rosenberg č.6, který byl od svého vzniku posádkou v Klatovech. V roce 1805 změnil posádku do Brandejsa a roku 1809 vytáhl do Bavorska proti Napoleonovi. Zúčastnil se bojů v oblasti mezi Řeznem a Mnichovem (u Pfaffenhofen, Landshut, Neumarkt). Rakouská vojska byla vytlačena až k Vídni, kde si vítězstvím u Wagramu vytvořil Napoleon výhodné mírové podmínky. Potom regiment střídal další posádky – Klatovy, Himberg, Inzersdorf, Kéccskemét. Roku 1813 byl začleněn do jižní české armády v bitvě národů u Lipska. Začátkem roku 1814 postupoval Francií přes Vandervous, Langers a Troyes až k Paříži. Další rok se bojů nezúčastnil a přesunul se do Vídně. Roku 1816 byl posádkou v Haliči (Gródek), ale to již skončilo m12 let služby Ondřeje u jezdectva. Vrátil se domů a stal se čeledínem v Lomci. Po dvou letech byl již ženatý a stal se v Týnci kočím hraběte Josefa Arnošta Kolowrata. Zemřel jako hraběcí komorník 31.3.1836. Zedníkovi Johannu Adamovi 6.125 se v Zelené Lhotě č.47 narodil 10.9.1794 syn Franz Mundl. Kolem roku 1801 se rodina přestěhovala do Dešenic č.93. Franz se stal zedníkem jako otec. Vacovskému cihláři Vítovi 6.312 se 21.2.1795 narodil syn Josef Mundl a nastoupil jako čeledín do služby ve Vacovech č.2 u Novejch. Oba synci byli odvedeni a nastoupiliv červnu 1813 vojenskou službu do Písku k regimentu Infanterie De Vaux č.25. Prostý vojín (Gemeiner) Franz byl 11.9.1813 povýšen do hodnosti svobodníka (Gefreiter) a již v říjnu byl pluk začleněn v sestavě jižní armády v bitvě u Lipska. Bitva skončila vítězstvím a pluk postupoval se spojenci do Francie. Začátkem roku 1814 bojoval u Auxonne (1.a 3.batalion) a u Roanne na řece Loiře (2.batalion). Dále se bojovalo u Villefranche, Limonest a pluk došel až do Lyonu. Po porážce Napoleona byl regiment přesunut do Itálie k Neapoli, ale po útěku Napoleona z Elby se vrátil po moři zpět do jižní Francie. Jen 1.zeměbranecký batalion zůstal jako okupační posádka v Mantově. Granátníci postavili tábor u Dijon. Až roku 1816 byl pluk bez bojů zpět v Písku.
V roce 1819 se vojenské osudy Franze a Josefa rozešly. V soupisech poddaných velkostatku Týnec koncem roku poznamenali u Josefova jména Soldat soll todt sein – nezvěstný. Franz byl 11.6.1819 povýšen do hodnosti desátníka (Korporal). V dalších letech se stalo zdrojem napětí v Evropě italské území. Povstání proti vládám vypuklo na Sicilii a v Neapoli, revoluce vzplanula i na severu v Piemontu. Rakousko bylo pověřeno Svatou Aliancí, aby proti povstalcům zasáhlo. 25.pěší pluk byl nasazen roku 1821 k okupaci Neapolského království a byl umístěn v Portici u Neapole. Do Písku se vrátil o rok později. Franz byl po utrpění členité zlomeniny levé holenní kosti přijat 9.1.1823 na léčení do Invalidovny v Karlíně (Praha) a odtud propuštěn z vojenské služby. Za rok se oženil a žil s rodinou v Dešenicích č.93. Vojáci z druhé části Klatovského kraje sloužili v téže době u pěšího pluk Argentau č.35 v Plzni a prožili podobné osudy. Ve Francii se roku 1814 zúčastnili
také bojů u Auxonne, další rok v blokádách na jihu země. Okupace Itálie se zúčastnili na severu v Trento (1821), pak ve Veroně (1822). Do Plzně se vrátili až roku 1824. Na rozdíl od mořskozelené plukovní barvy pětadvacátníků měli barvu rakočervenou a knoflíky žluté. >Po roce 1835 byla pěchota vystrojena širokými bleděmodrými kalhotami namísto dosavadních bílých. Po roce 1841 byly také zaváděny nové pušky. Staré s křesadlovým zámkem nahradila Augustinova perkusní puška, ale pořád to byla ještě předovka. > Roku 1845 byla doba vojenské služební povinnosti zkrácena na 8 let. V klidných dobách ale aktivní služba „v řadě“ trvala z úsporných důvodů méně, 2 až 3 roky. Po jejím vykonání byli vojáci odesláni na dovolenou, ze které v případě potřeby mohli být zpětně povoláni.
Koncem 30.let narukoval Jakub Mundl, syn sedláka Jiřího 6.192 z Dubové Lhoty (a vnuk Andrease ze Zelené Lhoty, bývalého vojáka 15.pěšího pluku). Nastoupil k 28. řadovému pěšímu pluku, který byl celý dislokován v Praze. Jeho majitelem byl hrabě Theodor Baillet de Latour. Doba byla klidná, Jakub se nemusel účastnit žádného válečného tažení. Po zkrácené činné službě byl poslán na dovolenou. 19.1.1848 se jako vojín na dovolené (beurlauther gemeiner) a půlláník z gruntu č.11 (hospodařil po svém již zemřelém otci) oženil.
>Po roce 1848 došlo v c.k. vojsku k dalším viditelným změnám. Frak byl nahrazen dvouřadovým kabátcem, místo kokard a štítků se na snížených čákách a přilbicích (už bez housenek) objevily mosazné orlice. Poddůstojníci přestali nosit hole, trestání bitím ale zůstalo. Místo palašů u jezdectva a kordů u důstojníků se objevily šavle. Nové bylo i označení hodností. Na límci kabátů to byly nejprve prýmky, brzo i hvězdičky. Dělostřelci začali nosit tmavohnědé kabáty s červenými límci, manžetami a lemováním. Obsluhy děl byly doplňovány téměř ze zásady rekruty z českých zemí.
> Odvodní okresy č.11 a 35 vybrané odvedence posílaly k 1.polnímu dělostřeleckému pluku císaře Františka Josefa. Jeho štáb a část baterií byla v Praze, zbytek baterií v Budějovicích. Po reformě polního dělostřelectva v roce 1854 měl dělostřelecký pluk 4 polní, 3 pěší a 5 jezdeckých baterií. Byly vyzbrojeny šesti- a dvanáctiliberními kanony a sedmiliberními houfnicemi. Za války se počet baterií každého typu zvýšil o jednu. > Začala se rozpadat osmanská říše a roku 1853 chtělo Rusko posílit svůj vliv. Obsadilo podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko. Vojensky vystoupily proti Anglie a Francie, hlavní boje vedly na Krymu (krymská válka). Rakousko se přidalo a v létě roku 1854 soustředilo svá vojska v Sedmihradsku a v září podunajská knížectví obsadilo. V říjnu 1854 vyhlásil císař mobilizaci a tím bylo Rusko nuceno oslabit své síly na Krymu. Válka skončila sevastopolským mírem 18.3.1856. Rakousku přinesla hospodářské potíže i politický neúspěch. Znepřátelilo si nejen Rusko, ale i spojence, v jejichž prospěch výrazně vojensky nezasáhlo.
V Zelené Lhotě č.4 se Adamu 5.142 narodil 1.7.1828 syn Georg Mundl. Při odvodu byl vybrán k dělostřelectvu a po ukončení školy pro dělostřelce v Týně nad Vltavou byl zařazen k 1.polnímu dělostřeleckému pluku císaře Františka Josefa. Zastihla ho mobilizace a tak se stal účastníkem krymské války – v Sedmihradsku. Po uzavření míru se vrátil domů jako desátník (Korporal bei dem Artillerie), ale jen proto, aby tam byl 9.6.1856 pochován.
>Roku 1852 byla zrušena zeměbrana (roku 1869 byly její prapory zase obnoveny). Některé řadové pluky změnily svoje posádky. Do Písku přišel roku 1853 pěší pluk č.11 – rajneráci. Arcivévoda Reiner byl jeho majitelem, po přemístění pluku do Písku se stal majitelem pluku č.59. Rekruti z Klatovska se ale v Písku objevovali dál. Jen odvodní okres č.25 změnil číslo na 11 a roku 1857 se název odvodního okresu změnil na doplňovací. > Roku 1858 zavedlo Rakousko všeobecnou brannou povinnost, měla však velké množství výjimek a výsad. Odvodní povinnost trvala od 20 do 27 let občanova života, služební povinnost byla stanovena na 8 let řadové (prezenční) služby a 2 roky v záloze. Činná vojenská služba se během doby služební povinnosti v klidnějších dobách střídala s dlouhodobou dovolenou.
> Pěchota dostala novou Lorenzovu pušku již s rýhovanou hlavní, ale stále to byla předovka s perkusním zámkem (ráže 14mm, účinný dostřel asi 1300m, rychlost střelby 3 rány za minutu).
> Rakousko ovládalo v severní Itálii Tyrolsko, Lombardii a Benátsko. V 50.letech zesílily snahy o sjednocení Itálie, v jejich čele bylo Sardinské království (Piemont), podporované Napoleonem III. Na jaře 1859 bylo Rakousko vyprovokováno k otevřenému konfliktu. Proti možnému obsazení hlavního města Lombardie Milána soustředilo svoje síly u vesnice Magenta (mezi Milánem a Navarrou), ale po boji 4.6.1859 s francouzsko-piemontskými vojsky muselo c.k. vojsko ustoupit. Bitvy u Magenta se účastnil i 3.batalion a granátníci 11.pěšího pluku. Rakušané se stáhli až na hranice Lombardie s Benátskem, kde u vesnice Solferino došlo 24.6.1859 k největší bitvě této války. V sestavě na rakouské straně byl 11. i 35.pěší pluk. Příčinou neúspěchu Rakouska byly chyby ve velení a technická zaostalost dělostřelectva. Vojáci 11.pluku se vyznamenali hrdinským odporem. Po podepsání příměří ve Villafranca ztratilo Rakousko Lombardii. Vojáci 11.pluku pak po řadu let pobývali posádkou v Benátsku, nejvíce přímo v Benátkách, dále v Rovigo, Monselice, Schio a Trento > Další válečné akce na sebe nenechaly dlouho čekat. Bismark v čele pruské vlády začal usilovat o sjednocení Německa a střet se zájmy Rakouska začal ve Šlesvicku a Holštýnsku roku 1864. C.k. vojsko vytáhlo na sever, v sestavě i 35.pěší pluk. Přes Vratislav, Berlín a Hamburk se dostal až na Jutský poloostrov do Tondern. Když bylo zřejmé, že se Prusové chystají ke vpádu do Čech, byl pluk povolán zpět. Pochodem přes Würzburg, Norimberg, Domažlice, Plzeň a Prahu dorazil na místo prvního střetnutí u Mnichova Hradiště, kde byl odražen. Stejně dopadlo i střetnutí u Jičína i hlavní střetnutí u Hradce Králové. 3.7.1866 po bitvě u Chlumu nastal ústup přes celou Moravu k Trenčínu až do obranných pozic u Bratislavy. Prusové okupovali Prahu až do uzavření míru 23.8.1866 v Mikulově. Bismark si nechtěl Rakousko znepřátelit, protože očekával konflikt s Francií. Nedošlo proto na splnění přání politiků a k Prusku nebylo připojeno Sasko, zbytek Slezska ani severní Čechy. 35.pěší pluk zůstal do roku 1867 ve Vídni. > Před zahájením vpádu do Čech si Bismark zajistil podporu Itálie a Rakousko se muselo připravit na válku na dvou frontách. Na jižní frontu vyslalo tři armádní sbory, které se opřely o pevnostní čtyřúhelník na jih od jezera Garda (Lago di Garda): Peschiera a Mantova na řece Mincie, tvořící hranici mezi Lombardií a Benátskem a Verona a Legnano na řece Adiži. 11.pěší pluk vzhedem k získané spolehlivosti dostal za úkol zesílit obranu jihotyrolské hranice, tvořené tyrolskou domobranou. Byl rozmístěn pom setninách (např. Ponte Caffaro, Cimego, Monte Notta, Bezzecca). Na území Tyrol byl po částech rozmístěn také 59.pěší pluk (Vezza, Molina, Monte Giovo, údolí Val Sugana). K hlavnímu střetnutí vojsk došlo u Custozzy, kde početně slabší c.k. vojsko zvítězilo. O výsledku celé války se však rozhodlo ne severní frontě, a tok Rakousko vyklidilo Benátsko, o které přišlo.
Franz 5.132, zedník a bývalý příslušník 25.pěšího pluku, hospodařil v Dešenicích č.93. Narodil se mu syn Vincenc Mundl, který narukoval jako dobrovolník 6.5.1864 a jako povolání do kmenového listu zapsali „Candidat der Chirurgie“. To zřejmě předurčilo jeho zařazení. Po nezbytných vojenských začátcích u 59.pěšího pluku v italské posádce Vicenza byl povýšen 1.6.1865 na svobodníka a 10.8.1865 na desátníka. V roce 1866 měl pluk posádku v Innsbrucku a Vincenc dostal 1.3. hodnost Führer a 10.6. Feldwebel (šikovatel). O týden později vpadli Prusové do Čech a 20.6.1866 vyhlásila Rakousku válku také Itálie. 59.pluk byl vyslán se všemi čtyřmi bataliony do jižních Tyrol. Hlavních válečných akcí jižně Gardského jezera se pluk nezúčastnil a koncem léta po uzavření míru, se vrátil do Innsbrucku. Za rok nato se u Vincence projevila plicní tuberkuloza. Byl proto odeslán 26.10.1867 do pražské Invalidovny „na jeden rok“. Jeho pobyt se ale prodloužil až do jeho smrti 17.4.1869.
Urozený pán Ignác Mundl byl vrchním inspektorem na panstvích pražského arcibiskupa v Červené Řečici. Jeho manželka Sabina, dcera vrchnostenského myslivce z Althardu (nyní Staré Hobzí u Dačic) mu porodila 7.11.1843 syna. Dostal jméno Ferdinand Ignác. V roce 1861 mu bylo 18 let, měl hnědé vlasy a obočí, černé oči, výšku 167cm, uměl německy, česky, maďarsky a trochu italsky a rumunsky. Nastoupil jako dobrovolník k 68.řadovému pěšímu pluku do Szolnoku (jv.Budapešť) s tehdy obvyklým služným 3 zlatky měsíčně. Jako dobrovolník měl rychlý postup – po 14 měsících byl povýšen na svobodníka, po dalším půl roce na desátníka a tři roky po nástupu služby byl již šikovatelem. Po 10 letech s červeným „adjustírunkem“ byl od 68.pluku přemístěn do Satu Mare k 5.řadovému pěšímu pluku a změnil barvu výložek, límce a manžet za růžovou. Jeho roční poddůstojnická prémie činila 204 zlatých (po 17 zlatých měsíčně). Po půl roce u 9.setniny vystřídal ještě 6., 13. a 16.setninu v hodnosti účetního šikovatele. Po necelých 20 letech vojenské služby byl v listopadu 1880 klasifikován jako invalida s návrhem na „přiměřenou“ penzi. 1.ledna 1881 byl velitelstvím v Szatmáru převeden do evidence pražské Invalidovny s přiznaným nárokem na roční penzi 112 zlatých.
>V únoru 1867 se monarchie rozdělila na dva celky: Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko). Společný zůstal panovník, zahraniční politika, finance a ozbrojené síly. Porážky z válečných střetnutí v minulém období vyvolaly další vojenské reformy. Nový branný zákon z 5.12.1868 zavedl všeobecnou brannou povinnost, tentokrát už bez četných výsad a výjimek. Ozbrojené síly byly rozčleněny na relativně samostatné části: c.a k. vojsko, c.a k. válečné námořnictvo, zeměbranu v Předlitavsku (Landswehr) a zeměbranu v Zalitavsku (Honvéd). Odvodní povinnost byla stanovena pro 20 – 22tileté, služební povinnost trvala 12 let, prezenční služba ve vojsku z toho 3 roky, v záloze 7 let a v zeměbraně 2 roky. Pro zeměbranu byla doba činné služby nejprve 8 týdnů, pak 1 rok a od roku 1894 celé 2 roky. > Zeměbrana byla určena k podpoře bojových akcí společného vojska na státním území a bylo k ní připojeno četnictvo. V Předlitavsku měla 37 (pak 39) pěších pluků, z toho 17 v českých zemích. 7. zeměbranecký pěší pluk se štábem v Plzni měl zpočátku dva bataliony: č.35 v Plzni, doplňovaný z okresů 35 a 88 č.36 v Klatovech, doplňovaný z okresů 35 a 11 28. zeměbranecký pěší pluk se štábem v Písku měl zpočátku dva bataliony: č.46 v Táboře, z okresů 11, 75 a 102 č.47 v Písku, z okresů 11 a 102 později při vyšším počtu batalionů býval jeden umístěn v Benešově. >Do řad armády Rakouska-Uherska rukovali téměř všichni Mundlové odpovídajícího věku z Klatovska. Většinou k pěchotě (11. a 35.pluk) a pak k zeměbraně (7. a 28. zeměbranecký pluk). Ubytování zvýšených počtů vojáků v uniform se muselo řešit. V Plzni postačovala kasárna, používaná od roku 1826, ale v Písku postavili ve Svatoplukově ulici kasárna pro zeměbrance a pěší pluk opustil dosavadní Městská kasárna roku 1902 a přešel do dalších nových kasáren v ulici Vladislavově.
Ignác Mundl, vrchní na panství a hospodářský rada knížete pána arcibiskupa pražského – majitele panství v Červené Řečici, měl ještě druhého syna. Narodil se 2.12.1844 a byl pokřtěn Vilím František. Měl tmavohnědé vlasy, hnědé oči, ale byl krátkozraký. Byl vysoký 178cm, uměl německy, česky, chorvatsky a italsky a dobře se učil. Vystudoval gymnázium a roku 1866 před dovršení 22 let nastoupil vojenskou službu. Jako Wilhelm Mundl byl zařazen jako praktikant vojenské justice. Po třech čekatelských letech mu byla udělena hodnost poručík auditor a zřejmě vzhledem k jazykovým znalostem byl přidělen ke 2.hraničářskému pluku. Po 2 letech byl přemístěn k 1.hraničářskému pluku, kde pobyl 18 měsíců. Tak poznal kraj západně Plitvických jezer (štáby
byly v: Gospič a Otočac). V dalších letech stoupala jeho soudcovská kvalifikace i vojenská hodnost. Jak nadporučík auditor byl přidělen k okresnímu soudu (Unter Lapac), hodnost kapitána dostal jako soudce posádkového soudu v Temešváru. Odtud byl později přemístěn do Haliče – nejprve k 10. a po roce ke 40.pěšímu pluku (Jaroslaw a Rzeszow). Po povýšení do hodnosti majora byl přemístěn k posádkovému soudu v Przemyszlu. Po 23 letech vojenské služby byl ve svých 45 letech převeden do evidence Intendatury 10.sborového velitelství pro střední Halič v Przemyszlu. Jaké byly jeho další cesty, vojenské záznamy neuvádějí. > Evropa se neuklidnila ani po roce 1866. Rusko porazilo Turecko ve válce 1877 – 78 a evropské mocnosti měly obavy z růstu pozic carského Ruska. Samy postižené hospodářskou krizí souhlasily, aby RakouskoUhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu. Ta byla dosud pod nadvládou Osmanské říše a nyní zde jako na celém Balkáně vzplanulo povstání slovanského obyvatelstva. Tažení okupačních vojsk začalo v červenci 1878 a obešlo se bez větších bitev. Účastníky tvořili ze 2/3 vojáci z Uher, hlavně ze Slovenska. Na okupovaném území byly zřízeny posádky, ve kterých se střídaly bataliony pěších pluků. > V lednu 1882 vypuklo v zemi otevřené povstání a relativně slabé posádky byly posíleny. Do prostoru hlavních bojů při horních tocích Driny a Neretvy byl vyslán i 11.pěší pluk, který pak byl vyhodnocen jako jeden z nejlepších z celého tažení. Jeho bataliony později obsazovaly střídavě posádky v Hercegovině: Kalinovik, Trebinje a Mostar. > Také vojáci 35.pěšího pluku zahájili v lednu 1882 pochod na jih, z Terstu se lodí dostali do Zadaru a v Dalmácii se zúčastnili bojů s povstalci. V srpnu téhož roku se vrátili do Plzně. Změna bílých kabátů na modré znamenala v případě 11.pěšího pluku i změnu plukovní barvy. Tou se stala šedá.
> Hlavní tíhu boje i v tomto období nesla pěchota. Dostala po roce 1866 konečně pušky zadovky (upravenou Lorenzovu pušku) 14mm, dostřel 2000m, od roku 1869 také Werndlovu zadovku, 11mm, dostřel 3000m, zásobník na 5 nábojů. Roku 1895 zavedena nová manlicherovka, 8mm, dostřel 4000m, 25 ran/min., použit bezdýmný střelný prach.
