Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku

Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku 1

2

DLOUHÁ CESTA Z VOJNY DOMŮ Uplynul rok od chvíle, kdy v listopadu 1918 dozněly v Evropě poslední výstřely první světové války. Mladý muž, kterého válka zahnala až na asijský Dálný východ a pro něhož stále ještě neskončila, začal psát a kreslit svérázný cestovní deník s nadějí, že se po dlouhých pěti letech konečně z vojny vrátí. V roce 1914, kdy válka vypukla, mu bylo 26 let, byl Čech, sociální demokrat, a lze asi právem předpokládat, že neplanul nadšením položit život za císaře pána. Měl štěstí. Sotva vystoupil z vlaku směřujícího k frontě, padl Josef Charvát, svobodník berounského c. a k. 88. pěšího pluku v listopadu 1914 do zajetí někde na severovýchodním Slovensku, kam v té době vítězně pronikala ruská vojska. V přecpaném dobytčáku, který ho odvážel z Evropy na Sibiř, si představoval, že „nejdéle do roka“ se vrátí „v osvobozenou od Rusů a jimi obsazenou vlast“. Brzy se dočkal zklamání, když ruská armáda na jaře 1915 z území habsburské monarchie ustoupila. Štěstí ho ale neopustilo. Neskončil v žádném z táborů, v nichž kruté zimy a nesnesitelná letní vedra, epidemie a vysilující práce kosily desetitisíce zajatců. Ocitl se v kozácké vsi, kde malá skupinka Čechů pracovala v tamním „máslodělném závodě“ a na statcích, které mlékárnu zásobovaly. A díky své kreslířské zručnosti se báječně živil obrázky, které od něj místní sedláci rádi kupovali. Válka za báťušku cara zuřila daleko v Evropě a on už nevěřil, že by mohla do Čech přinést svobodu. Na podzim 1916 začaly do jeho zajatecké idyly pronikat zvěsti, že v ruské armádě existuje česká jednotka.

A na jaře 1917, když revoluce svrhla carismus, došel k přesvědčení, že válka nového demokratického Ruska a jeho britských, francouzských a amerických spojenců proti Německu a Rakousku-Uhersku skončí vítězstvím demokracie a vznikem samostatného Československa. Že teď jde konečně o válku, v níž stojí za to nasadit život a vrátit se domů v řadách vítězných vojsk. Stejně jako desítky tisíc českých a slovenských zajatců se tehdy rozhodl i Josef Charvát a z nejbližší stanice na sibiřské magistrále, Petropavlovska, se hlásil do vznikající dobrovolnické armády, do československých legií. Zprávy o úspěšném nasazení Československé brigády na frontě u Zborova jej v jeho rozhodnutí utvrdily. V září vyjel z Petropavlovska zpět na západ a stal se v říjnu 1917 vojákem 5. československého pluku, který se v ukrajinském Borispolu připravoval k nástupu na frontu. Ani tentokrát na ni nedojel. Ruská revoluce vyústila v komunistický převrat a sovětská vláda uzavřela s Německem a Rakousko-Uherskem separátní mír. Více než 40 000 mužů Československého armádního sboru, v nějž se brigáda rozrostla, se vydalo v březnu 1918 z Ukrajiny na bojiště západní Evropy, kde válka pokračovala. Josef Charvát znovu nastoupil do vlaku, který spolu s více než 60 dalšími „ešalony“ vyjel dobře mu známou tratí k Volze, Uralu a dále Sibiří. Cílem byl tentokrát Vladivostok, odkud měly spojenecké lodě dopravit československé dobrovolníky do Francie. Moskevská vláda s transportem souhlasila s podm ínkou, že sbor odevzdá většinu svých zbraní. Částečné odzbrojování začalo ještě před Volhou na nádražích železničního uzlu v Penze a 5. pluk byl první na řadě. Josef

3

Charvát si ale usmyslel, že se vydá na východ na vlastní pěst a ještě jednou navštíví místa, kde šťastně strávil téměř tři roky v zajetí. Zatímco jeho pluk se dostal do 7000 km vzdáleného Vladivostoku už 25. dubna 1918, on zůstal trčet u Petropavlovska a 10. května byl v plukovním rozkaze označen za zběha. Krátce na to se sovětská vláda pokusila transport Československého sboru zastavit , odzbrojit jej a uvolnit transsibiřskou trať pro dopravu německých a rakousko-uherských zajatců na válečné fronty v Evropě. Sbor odpověděl ozbrojeným odporem. K prvním střetnutím došlo koncem května 1918 právě mezi Petropavlovskem a Omskem, vzápětí vypukly boje na východ od Omska a nejtěžší srážky musely svést pluky, které se od Penzy probojovávaly přes Volhu k  Uralu. Během června se podařilo spojit jednotlivé části sboru a zmocnit se magistrály až po Bajkal. Koncem června pak jednotky, které už dospěly do Vladivostoku, ovládly město a začaly se probíjet zpět na západ na pomoc hlavním silám sboru. Josefu Charvátovi se podařilo připojit se v Petropavlovsku k 6. pluku a pak v řadách III. praporu 7. pluku se v bojích „s bolševiky a zajatci jsoucími v jich službách“ blížil vstříc svému pluku. Teprve, když se na východ od Bajkalu vladivostocké jednotky konečně spojily s ostatními, dostal se koncem září 1918 do Charbinu, kde byl 5. pluk soustředěn. V jaké to válce se ocitl tentokrát? Zpočátku šlo jen o uvolnění cesty do Vladivostoku. Úspěchy Československého sboru však vedly k pádu moci sovětů na celé Sibiři a Uralu a vládu tu přebíraly ruské politické síly, které prohlašovaly za svůj cíl nastolení demokracie, zrušení separátní mírové smlouvy a obnovení protiněmecké východní

fronty. Válka, do níž Josef Charvát šel v roce 1917 poprvé dobrovolně, měla tedy pokračovat v Rusku. Místo do Francie se legie vracely zpět a už během července 1918 vytvořily v Povolží a na severním Urale souvislou protisovětskou frontu. Sem vyjel z Charbinu 17. září i 5. pluk. Josef Charvát tam zastihl jen jeho II. prapor, s nímž pak vyrazil 15. října i on zpátky na západ, do Jekatěrinburku. Úspěch odvážné operace Československého sboru předpokládal, že se novým vládám v Samaře, Jekatěrinburku

a Omsku podaří zmobilizovat dostatečný počet ruských jednotek, že protisovětské síly se prosadí i v evropském Rusku a konečně, že se včas dostaví předpokládaná pomoc spojeneckých vojsk. Žádný z těchto předpokladů se nesplnil. A když válka v Evropě skončila porážkou Německa a na troskách habsburské monarchie samostatné Československo 28. října 1918 skutečně vzniklo, válečné nadšení československých dobrovolníků začalo slábnout. Za co vlastně ještě měli bojovat? A rozplynula se i jejich

4

poslední iluze, že zachraňují v Rusku demokracii. Eserskomenševická moc na Sibiři byla 18. listopadu násilně svržena vojenským převratem a vystřídána vládou „vrchního vládce a diktátora vší Rusi“ admirála Kolčaka. V lednu 1919 byly československé legie, vyčerpané těžkými boji s rostoucí přesilou Rudé armády, staženy z fronty. Místo cesty domů však na přání Spojenců převzaly ochranu sibiřské magistrály v týlu Kolčakových vojsk. Štáb 5. pluku sídlil v Nikolajevsku a jeho prapory

střežily proti jednotkám či spíše bandám nejrůznějších politických směrů ruské občanské války trať až ke Krasnojarsku a Nižně-Udinsku. V létě 1919 dostal pluk za úkol chránit i odbočku magistrály na jih k Barnaulu a Semipalatinsku. Zde Josefa Charváta zastihla už jeho „pátá zima na Sibiři a šestá vůbec v Rusku“. V Barnaulu 5. listopadu 1919 také začal psát, kreslit a malovat svůj deník. V prosinci 1919 začaly spojenecké lodě přepravovat československé dobrovolníky do Evropy a Charvátův 5. pluk vyrazil z Novonikolajevska známou tratí přes Krasnojarsk, Nižně-Udinsk, Irkutsk, Bajkal, Čitu a Charbin a odtud konečně do Vladivostoku. Deník je svědectvím, jak Josef Charvát pozoroval, prožíval a chápal či nechápal poslední dramatické události legionářské anabaze. Vítá dohodu se sověty, podmíněnou předáním Kolčaka a ruského zlatého pokladu do jejich rukou. Se sympatiemi líčí setkání

s ustupujícími oddíly generála Vladimíra Oskaroviče Kappela, jedinými dobře organizovanými ruskými jednotkami, které spolu s legiemi bojovaly v Povolží a jako poslední zadržovaly postup Rudé armády na Sibiř. Naopak s odporem píše o bandách atamana Semjonova, terorizujících zabajkalskou oblast, a o Semjonových ochráncích, japonských jednotkách, jediné početnější síle, kterou Spojenci vysadili na ruském Dálném východě. Základní otázkou je pro něj, zda rok 1920 „přinese již konečně tak kýžený nám návrat do vlasti“. Je netrpělivý, protože „evakuace jde pomalu“: 1. pluk je „snad už v Praze“, druhý ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou. A doufá, že „potom pojedeme snad již i my“. Teprve koncem března se 5. pluk dostal do Vladivostoku. Josef Charvát tu poprvé v životě spatří moře a prožije „ještě jedny velikonoce“ v Rusku, ale „určitě již

5

poslední“. A 22. dubna 1920 „konečně přišel den, o němž tak dlouho jsme jen snili“. Od okamžiku, kdy oceánský parník „Amerika“ opustil Vladivostok, mění se Charvátův deník v malebný a čtenářsky vděčný cestopis. Nečekaný závěr jeho válečné odysey jej vede polovinou světových moří od Čínského, přes Indický oceán do Rudého a Středozemního moře. Hongkong, Singapur, Kolombo, Suez, stále nová setkání, nové národy a nové země. Ale mezi řádky deníku trvající a stupňující se touha, vyjadřovaná i netrpělivým počítáním námořních mil, které zůstaly za zádí lodi. Až konečně 7. června 1920 přistání v Terstu. „Tak zítra už sbohem, Ameriko, ... teď na šťastnou cestu do vlasti!!!“ Desátník 5. pluku ruských legií Josef Charvát byl demobilizován v Berouně 25. září 1920. Karel Pichlík

6

7

SPÁCHÁNO NA ST. BERIKULSKAJA V TEPLUŠCE 4. PROSINCE 1919

NAŠE PARTA Dovolte mi, milí bratři, pěkně slušně, jak se patří, v knihu tuto jenom krátce vás popsati ku památce. První z nás teď Valuch jest, chlapík, buď mu všechna čest, všechno umí správně brát, za příklad jej nutno dát. Sokol on je tělem duší, často v nás on pěstmi buší. A teď dále pěkně v řádku vezmu druhé popořádku. Tento zde teď Kroupa je, rád pořádek miluje, přitom mistr všech řemesel, také bývá často vesel ... Také fotografuje a tu a tam též maluje, všade byl a všechno zná, chudák revmatismus má. Franta Bureš tento je, když je mrzut, hubuje, jinak ale mudrc jesti, ačkoliv má málo štěstí. Viz, zde Čujan svobodník, jeden z předních druhů mých, často mluvil, mnoho věděl, na palandě při tom seděl. Zde je Forman, pašák jesti, v lásce on měl všade štěstí, jinak též on geroj jest, často válčil na svou pěst.

Zde ten, to je Vondráček, takto správný vojáček, neúnavný v každém čase, ký div, též holduje kráse. K němu však schází zde Čadil, bych vám v páru je představil, inu, pěkný příklad máš, za nudli přátelství dáš. A zde hleď, toť Vít je Karel, k ženštinám vždy gentlemanem, jinak ale všechna čest, věrným druhem vždycky jest. Ještě jeden čut , čut zabul náš Rybáček velký šalun, kvítko z Prahy bavit zná celý vagon rád ho má. A teď honem, tu je, tu je malý Pepík Bureš sluje, též ho rádi kluka máme, také na něj nadáváme. Jinak on je také chlapík, často ňákou psinu navlík. Tak to věru dobrák z kosti, chodívá též rád on v gosti. A teď já tu ještě sedím, papír tužku, hledím, hledím, nevím, co o sobě psáti, bych nemusel snad i lháti. Proto konec představení, nikdo druhý už tu není, dohromady deset nás, teď nás každý pěkně znáš.

8

kdež jsme, 12. rota, stáli 6 dní jakožto ochrana, a dočkavše se štábu 3. praporu, jeli jsme dále v Novonikolajevsk. Z Novonikolajevska 20. listopadu 1919 V noci opět opouštíme toto město, jedouce dále k východu. Jedeme velmi pomalu, stojíce dlouhé hodiny na každém rozjezdu zvláště v stanicích. Před stanicí Ojaš přetrhl se nám ešalon a celá dvanáctka zůstala stát na trati, vrátila se pro ni ze stanice lokomotiva. Tajgou 24. listopadu 1919 Vlak náš stojí před stanicí „Tajga“ téměř již z půlnoci, teď v 10 h. dopoledne a stále čekáme. Vyjeli jsme po obědě do Tajgy st. a v noci dále k Marinsku.

Barnaul 5. listopadu 1919 Dnes 5. listopadu načíná již pravá sibiřská zima. V noci dul vítr, padal sníh a nyní dopoledne svítí slunce a silně mrzne, hoši chodí ze stráže na mostě celí zmrzlí. Jest to již má pátá zima na Sibiři a šestá vůbec v Rusku. V noci 7. listopadu opustili jsme navždy již Barnaul, město, kde prožili jsme téměř půl roku, tj. z června až do listopadu. Město to zajisté zůstane nám dlouho v paměti, neboť žili jsme tam celkem dosti dobře. Z Barnaulu do Novonikolajevska jest celkem 214 verst, které jsme projeli nadvakrát, v Čerepanovo,

9

Pohled z okna vagonu ku „naší“ tajze, tj. kde naši měli zakoupen les ku kácení

mu vstávat prvnímu, až když dežurný tluče na dvéře „na čaj“, volky nevolky musí jeden vstát a jít s kotlíkama za čajem. Přinesa čaj, zatápí pečku, dělá klukům vojnu, a tak poznenáhlu začne tu jeden za druhým vylézat z dek, plášťů a pološub. Promnouce si oči, napijem se čaje (k mytí pravidelně se dostanem až k obědu) a už to začne. Někdy se zpěvem, podruhé s hádáním, jindy zas s politikou atd. Někteří začínají hráti v šachy neb v salto, jiný též čte, jak na obrázku vidno, kde Valuch s malým Pepíkem hrají „salto“, Čujan čte, Rybáček flegmaticky pokuřuje svůj čibuk, zatímco Kroupa upravuje své fotografie. Já pak kreslím, nyní též do knihy rotné (12.) historie. Čas utíká a časem přijíždí neb zase vyjíždí z nádraží nějaký ešalon, náš neb i ruský. Stojíme na této stanici již více jak týden, až přejedou všechny naše ešalony, pojedem i my dále na východ. Minulý týden jsme dojeli do Marinska, kde se soustředil celý náš pluk, odtud opět jsme vyjeli zpět sem as 30 verst ku ochraně dráhy. Jest zde totiž velice horká půda. Odkud my vyjíždíme, v patách za námi již valí se V naší teplušce 4. prosince 1919

krásní a různé bandy. Osud Omska, Barnaulu, Bijska a snad i Novonikolajevska jest zpečetěn. V Barnaulu prý bandy krutě řádily. Jinak jest správná zima, padá sníh a duje vítr. Vyjíždíme z Berikulské 8. prosince.

Antibesskaja, 341. versta , 27. listopadu 1919 Jsme na poslední stanici před Marinskem, pohyb náš jest velice zdržován, na každé stanici stojíme několik hodin, celé noci, třeba i dny. Před týdnem opustivše Novonikolajevsk, urazili jsme všeho 341 verst. Na trati míjíme ešalony šestého pluku a dohánějí nás části sedmého. Zpráv z fronty velice málo, snad ani již neeksistuje, Barnaul též prý již zaňat krásnými. Kolčak ujel. A kam?

12. prosince 1919 Nacházíme se v Marinsku již čtvrtý den, podle všeho jej opět dnes v noci opustíme. Vyjiždějíce z Berikulské, setkali jsme se na postu Antibes s gen. Syrovým, který objížděje všechny části, dojel i nás, poslední to částě na západě.

Berikulskaja 5. prosince 1919 Máme ji ještě z Charbina, z těch dob, kdy pluk jel z Vladivostoku přes Manžurii zpět na západní front. Prodělala s námi již mnoho a my naopak opět s ní, byl nám vždy milým, ano, i vzácným a velmi nutným tento náš bezděčný domov na kolách. Zajisté nikdo z nás „sibiráků“ nezapomene nikdy v životě na svůj vagon, kde strávil téměř již 2 roky života. Někteří mají tyto vagony ještě z Ukrajiny. Při jízdě z Ukrajiny na východ bývalo nás 30 i více lidí ve vagoně, dnes však se počet zmenšil na polovinu, pravidelně po 16 lidech. V naší teplušce jest nás pouze deset, jak již na prvních listech uvedeno. Jsou zde totiž telefonisti štábu praporu, jich 8, a potom já s Čujanem, kteří jsme přiděleni u 12. roty, pro nedostatek místa u roty žijeme zde. Život jest jednotvárný, denně to samé, ráno pravidelně se dlouho spí, zvláště nyní v zimě. Bývá ráno vždy zima a pravidelně se nechce niko-

St. Marinsk 15. prosince 1919 Čas běží přes naše rozpočty. Měli jsme býti tento měsíc už v Irkutsku, a my tam máme ještě velmi daleko. Doprava vázne a my jsme přitom stále

10

poslední. Dříve jsme propouštěli naše části a nyní opět většinou projíždí ruské části a my tomu pouze přihlížíme a rozčiluje nás to. Třináctého projížděl admirál Kolčak, provázen broněvikem, na němž lodní a rychlopalná děla, v zádi opět ešalony jeho stráže, rovněž ozbrojeny až po zuby. Na parovozech samý ozbroje-

nec, většinou důstojníci, a kol vlaku samá stráž. Ta okolnost i u nás vyvolala sesílení stráží a naši hoši pohlíželi roztrpčeně na ty, jimž loňského roku dali jsme zbraně do rukou, a nyní oni sami velmi vyzývavě chovají se k nám. Při našem postavení trpíme posud vše klidně, vědouce, jak nám každé naše pohnutí

11

škodí před spojenci, neb ti zde hned řvou do světa, že my brzdíme jich činnosti a nesem vinu jejich porážek. Věru, že těžké naše postavení. Kolčak pak v noci ujel dále na východ a my tu opět čučíme. Snad konečně i my se dále hnem, teprv se naloďuje první pluk, snad do jara i my již půjdem z ešalonů na lodě.

a zůstáváme stát. Z Černorječenské vyjíždíme v noci dále ku Krasnojarsku. Kraj stává se velice zajímavým, hory již místy porostlé lesy. Vlak náš pomalu stoupá v mírných serpentýnách výše v hory. Jedem nyní pěkně a jest veselo, po večerách zpíváme. Devatenáctého v noci pak vše padá mi z poličky na hlavu, vlak to velikou rychlostí řítí se v dolinu Jenisejskou ku Krasnojarsku. 20. prosince V poledne opouštíme poslední rozjezd před Krasnojarskem a vjíždíme do stanice. Veliké nádraží s rozsáhlými dílnami a kolem věnec hor, charakteristika to Krasnojarska. Město samo na břehu Jeniseje skládá se z jedné hlavní, dosti pěkné ulice, s druhými již jakž takž slátanými ulicemi. Město černé, špinavé, i okolní kopce zdají se pokryty jakousi šedí, jen v dáli vidět čistý sníh. Maje dost času, proběhl jsem hlavní ulicí, bylo to v sobotu. Na ulici a bazaru dosti rušno, byl trh. Překvapují vysoké ceny potravin, punt másla 100 rublů atp. Den byl velice sychravý, vrátil jsem se brzy, a jda ještě do báně se vykoupat a k strýčkovi na kávu, ukončil jsem svůj program v Krasnojarsku, nemoha si ani udělati odtud skicu. K ránu pak vyjíždíme z Krasnojarska dále k Irkutsku. 21. prosince v neděli Několik verst za Krasnojarskem míjíme ještě stanici Jenisej a vlak unáší nás mezi zajímavými pahorky, kteréž svítí

Na stanici Itat 16. prosince 1919 Ani věřit se mi nechtělo, slyše včera odpoledne v Marinsku, že večer pojedem. Ihned nálada se stala veselejší. A skutečně, ne sice večer, ale brzy po půlnoci probudilo mne lehké trhnutí a hned nato slyšel jsem skřípot kol, která těžce razila si cestu po zapadlých sněhem a zmrzlých kolejích. Spokojeně v blahém vědomí, že zase jedem, jsem se opět natáhl a brzy usnul. Bylo ještě temno, když stáli jsme na jakémsi rozjezdě a hned na to volali pro čaj. Posnídali jsme jako obyčejně, promnouce si pouze oči, a zakrátko opět tři zvonky a jelo se ihned zase dále. Měli jsme radost, že tak pěkně opět jednou za čas jedem, neb skutečně za této jízdy z Barnaulu jsme ještě nejeli jako dnes. Sedíce, dívali jsme se z oken na míjející krajinu. Den se probouzel a z ranního

šera se počínala jeviti mírná návrší na obzoru, porostlá nízkými lesy, tu zase holé pláně, poseté tu břízami, tu smrčky neb borovicemi. Pokračování to tajgy, která se zde táhne dál až ku Krasnojarsku. Krajina to velice pustá, jen tu a tam malé vesničky neb ojedinělé chaty. Nyní krajina celá pod sněhem skýtá zvlášť pustý dojem. Vlak náš stojí nyní ve stanici Itat. 18. prosince, ve čtvrtek Po celodenní zastávce na stanici Itat jsme opustili sedmnáctého odpoledne tuto stanici a po nedlouhé zastávce na rozjezdě dostihli konečně Bogotol. K velikému našemu překvapení časně z rána jsme se hnuli dál k Ačinsku. I tam jen krátká zastávka a jedem dále k Černorječenské. Dojíždíme po polednách

12

svojí jasně červenou barvou, od toho asi i vzalo původ město Krasnojarsk. Dále pak krajina jest dosti romantickou. Lituji, že nemohl jsem sobě ani skicu nakreslit. Večer na to již opět blížíme se ke Klukvené, k místu, kde letos v květnu prodělával náš třetí a druhý prapor pátého pluku svoji těžkou krisi, odkazuje se vystupovat proti místním bandám Kravčenka, míně, že to selské povstání proti Kolčakovi. Tehdy šli na to pouze dobrovolci, sami se hlásivší. Z místa toho mám několik obrázků, jež jsem tehdy namaloval. 22. prosince Z Klukvené vyjíždíme brzy zas dále v noci. Časně ráno, leže ještě, naslouchám hukotu parovozu, jenž mocně zde pracuje, neb trať silně stoupá, vlak jen zvolna šine se kupředu, v stanicích nedlouho stojíme. Nastalým dnem jeví se pustá pahorkovitá krajina, porostlá pouze nízkými křovisky. Okna nám silně v teplušce zamrzají, jest dosti velký mráz. Vjíždíme v stanici Kamalu, zde v Kamale nachází se část dvanáctého pluku a něco Jiskrovců. Od těchto přivádí Forman tři ženštiny, dvě mladší a jednu starou. Za chvíli pojedem. 24. prosince, středa Stojíme v Tajšetu, místě to, kde letos v čase našeho pobytu na Klukvené napadly místní bandy na naše ešalony velkým počtem. Byly ovšem rozbity přijíždějícími právě částmi třetího pluku. Půda jest zde stále horká, jen naše přítomnost na trati brání bandám se této zmocniti, nyní as očekávají našeho odjezdu. My sem přibyli včera večer a dnes asi opět pojedem dále. Dozvídáme se radostnou zvěsť, a to, že Amerika a snad i Anglie poskytují nám lodě k našemu odjezdu do vlasti. Naplňuje nás to radostí a určitě již si stavíme plány na radostnou tu cestu. Jest hned ve vagoně veseleji. Včera večer jsme dělali rotyku, zpívajíce jak diví. Ženštiny, jež Forman přivedl, jsou též v náladě, majíce radost, že jedou. Jest to jedna starší žena a matka s dcerou, matka se rekomendovala jako jakás felčarka, jež jezdí po Mongolii, nyní jedouc odkudsi z Bijska, vezouc dcerku, šestnáctileté žábě, do Irkutska v gymnásium. S matkou Forman navazuje těsnou známost, děvče jest svěží, díváme se naň jako na obrázek, zove se Anička. Mimo nich jedou ještě s námi jakýs pharmacius se ženou, říká, že vstoupí k nám do služby a pojede do Čech. Nevím. Dnes štědrý večer, v kterém jsme doufali býti doma v Čechách.

25. prosince, čtvrtek Vyjíždíme z Tajšetu k ránu dále k Nižně Udinsku. Jedem opět zajímavou krajinou, kteráž má skutečný vánoční ráz. Hoši po probdělé štědrovečerní moci málo si všímají přírodních krás, spokojeně pochrupujíce. Já sedím u okénka a hledím, vzpomínaje. 26. prosince, v pátek, Nižně Udinsk Přijeli jsme sem v noci, já už spal. Ráno běžím se podívati ku pomníku našich padlých bratří a dozvídám se zajímavou zvěst, a sice, že opět děje se převrat v Irkutsku a jinde. Zde stojící náš „úderný prapor“ pak jest v pohotovosti, očekávaje příjezd admirála Kolčaka, jest totiž rozkaz z Irkutska nepouštět dále jeho ešalony a odzbrojit jeho ochranu. Ani mne to nepřekvapuje, neb jest nejvyšší již čas něco zde udělat, neb on Kolčak nás zostouzí ve světě, připisuje na náš vrub celou tu nynější tragedii docela již oficielně, jak svědčí z příkazu armádního od Janina a gener. Syrového. Jest v něm stručně sdělen stav věcí, asi toto: Bratři! Chtíce vyhověti přání každého po vlasti, naléhali jsme na spojence ku urychlení našeho odpravení do vlasti. Konečně mohli jsme vydati rozkaz 28. září k evakuaci našich částí. Následkem ubytování, technických obtíží a vyvážení skotu na 1 500 kusů ze Semipalatinska a Altajské oblasti, kde naše části musely postupovat boje s povstalci, evakuace se opozdila skoro o měsíc, takže potom naše části byly již doháněny panicky běžícími ruskými ešalony, jedoucími po obou kolejích vlaku, chtějíce v patrném úmyslu dostati se za naší ochrannou stěnu a vmíchati nás do bojů s bolševiky. To nemohli jsme dopustiti, a vidouce nekonečnost ruských ešalonů, nařídili jsme jich zadržeti do našeho plánoměrného odjezdu. To

13

rozzuřuje adm. Kolčaka, jenž nás počíná obviňovati a křičeti do světa, že my jsme všeho neštěstí na frontě vinni, jakož i rozruchy tratě. Dále štve na nás atamana Semenova, který věří tomuto štvaní a žádá nás, abychom zastavili naši evakuaci a pustili nejdříve Kolčaka s jeho ochranou asi sedmi ešalony a dalších jeho vojsk. V případě nevyplnění tohoto, hrozí nás přinutiti k tomu silou (to si na nás může přijít s takovou). Buďte tedy jednotni, bratři, ve vaší síle smetete všechny překážky, kteréž nám v cestu se staví, ačkoliv jest možno, že vše se ještě urovná diplomaticky. Dále pokračuje gen. Syrový ve svém rozkaze, že vrchní velitel sibiřských vojsk gen. Kappel, můj byvší druh, vyzval mne na souboj, znamená to jeho krajní nervosní podrážděnost. Rozkaz pak uvádí, že vlastně my držíme celou trať (což více než pravda) v pořádku a jsme nuceni podporovati zřízence materielně i penězi, by zůstali na svých místech. Končí pak vyzváním, bychom stejně pevně drželi v ruce svoji zbraň (což se samo sebou rozumí) a šli Železniční kostelík a vodokačka ve stanici Almazaj

pevně ku vytčenému cíli, určenému nám naší vládou a spojenci, to jest k cestě do vlasti, podepsán gen. Syrový. Rozkaz ten na nás velmi působil, a kluci opět chystají bomby a svítí očima (mají na nás chlupy, my jim opět srovnáme rozumy, narovnáme těm Semenovským chóďům ty jejich křivé oči). Tak slyšíš po tepluškách, přikládám i svůj názor, zlatí naši hoši, kéž by byl celý národ z takých mužů jako ti zde – jest už večer, čekáme na Kolčaka, stále ještě nejede, prý až v noci, má polámané parovozy, budem očekávat. 27. prosince, sobota, Nižně Udinsk Už je hotovo, Kolčakovy ešalony zde stojí, jsouce námi zadržány, Kolčakovi pak samému vručena nota jakási od Janina, v níž tento jej vybízí, by vzdal se vlády, poslechl. Než vrátím se k podrobnějšímu popisu této opět tak historické doby, opět novému převratu. Včera večer bylo známo, že ještě Kolčak nepřijede, a tak mimo silnou stráž zůstavší na nádraží, sešli se úderníci našeho úderného praporu ve svém klubu ku tanečnímu večírku. Ten přivábil i mnoho hochů naší 9. a 12. roty, mezi nimiž byl jsem i já. Večírek byl dosti zdařilý, svižní úderňáci nás překvapili velikou znalostí ruských tanců, kteréž jsou velice malebny. Bylo přítomno i dosti děvčat, ačkoliv městské nemohly se pro mimořádná opatření do večírku dostavit. Kde děvčat nestačilo, tančili hoši dva. Hudba byla dosti správná, kapela úderníků a mimo toho klavír s houslemi, sál též pěkný, a tak to kluci váleli jedna radost, jako kdyby nic nikde jiného se nedělo. Vydržel jsem to do půlnoci a v tušení, že ještě něco bude, šel jsem se   domů trochu vyspat. Probouzí mne šum okolo ešalona a za

Pomník padlým bratrům v Nižně Udinsku 26. 12. 1919

chvíli na to již jest tu dežurný, hláše, že ihned připravit a srazit k rotě. Za několik okamžiků jsme hotovi a řadíme se u svých rot. Hned na to dozvídáme se, že blíží se Kolčakovy ešalony, jež máme úkol zastavit. Věc to ostatně úderňáků, no nás se to též týče. Venku je dosti silný mráz, a tak jest nám skutečně velice milé, vedeni jsouce v klub, kde zatím už bylo po tancích. Za to bylo tam ještě teplo. Zde již nachází se spousta úderňáků v ma-

14

lebných skupinách, sedících na židlích pod velikým vánočním stromkem, okolo stěn sálu, na jevišti i po podlaze. Uprostřed pak komicky plešou dva úderňáci, při zvucích klavíru, u něhož takže úderníci. Mísíme se mezi ně a nikdo by jistě neřekl při pohledu na nás, že jsme hotovi to Kolčakovi všechno a každou chvíli vybílit. Všude plno zábavy a smíchu. Než unavuje nás konečně dlouhé, marné čekání a hoši, natáhnuvše se na podlahu,

klímají. Jiní tlučí v sedě špačky, k těm čítám se i já. Čas zvolna utíká, kluci jsouce již netrpělivi, hubují na Kolčaka, proč nejede. Konečně těsně před obědem, přijíždí jeho broněvik a dva ešalony. Vjíždějí na určené jim koleje a v nepochopení s velikým respektem dívají se na nás. Než brzy přivykají a přichází k nám v ešalon kupovati cukr a tabák. Jdem k obědu, rota po rotě, a opět v pohotovosti čekáme dál v klubu, neb chodíce venku. Konečně dočkáváme se i ešalonu samotného Kolčaka a čekáme,  

co tomu on asi řekne, až velitel úderňáků mu předá rozkazy došlé z Irkutska. On své spojení neměl, an byl telegraf a telefon obsazen našimi. Jak asi na to koukal, nevím. Čekáme na výsledek, jehož se později jen z části a nejasně dozvídáme, a sice: Kolčak souhlasí s odstoupením, zůstává zatím do dalších rozkazů pod naší ochranou, zbraň se jim ponechává s podmínkou, že nikam nesmí. Tím jaksi končí naše pohotovost a klidně se rozcházíme po našich vagonech.

Pod vánočním stromkem u úderníků v Nižně Udinsku, 27. 12. 1919

29. prosince, pondělí Včera 28. brzy ráno hnul se opět náš vlak z Nižně Udinska dále k východu. Jedeme velmi pěkně, na stanicích pouze krátké zastávky, a večer již vjíždíme v depovou stanici Tulun. Zde se dozvídáme, že opět v okolí jsou silné ozbrojené tlupy, jež čekají na náš odjezd, chtěly prý též zaňati stanici, by mohly si počkat na Kolčaka. Ovšem když jsou tu naši, nemohou zde být oni. A tak asi musí jim stačit, že on více nevládne a jest pod naší ochranou. Zde též se dozvídáme, že vojska Kolčakova chtěla nám za st. Zimou zničiti veliký most, táhli tam k tomu účelu celý vagon ekrazitu. Dík několika rozumným, jež oznámili u sedmého pluku, co se na nás chystá, bylo tomu zabráněno, a ta část odzbrojena. Z Tulunu pak večer vyjíždíme a k obědu již vjíždíme do st. Zimy. 31. prosince, středa Stojíme na stanici Polovina, poslední to depo do Irkutska. Přijeli jsme sem včera odpoledne a podle všeho zde budeme stát několik dnů, nežli přejedou všechny ešalony 4. pluku, jsou asi dva. Evakuace opět poněkud vázne, následek to opětných bojů v Irkutsku, o nichž se dozvídáme různé zprávy, asi toto: Město posud drží kadeti, kdežto eseři a sedláci obsazují okolí a hotoví se na samé město. Jak se k tomu chovají naši, nemáme posud žádných zpráv, pouze se mluví o jakýchsi kozácích, našimi odzbrojených, o srážce našich se Semenovci okolo Čity. Zde jsou vyzvání nové vlády k lidu i k nám, v nichž i slibují, že chtí nás podporovat v naší evakuaci.

15

Nový rok 1920, ve čtvrtek. Prvního ledna st. Polovina. Vstupujeme v tento rok na stanici Polovině. Co přinese as nám tento? Přinese již konečně tak kýžený nám návrat do vlasti? Možná. Jsme přece na cestě. Oslavili jsme příchod tohoto roku tak, až mne z toho ještě hlava se točí. Měli jsme totiž ještě několik butylek vodky a ony udělaly svoje dílo. Sedíce v teplušce v přátelském kroužku, prázdnili jsme jednu láhev za druhou, pějíce jak o závod. Naši pasažéři ušli na večírek ob jeden

vagon v praporní odkolodek, a tak jsme měli volný pohyb. Dámy ty nás také už trochu namíchaly, a tak skutečně už je na čase, bychom dojeli v Irkutsk, kde vypadnou. Ono je to s těma ruskýma ženštinama všude stejné. I ta, na kterou jsme se dívali jako na obrázek, Anička, již změnila, neslyšet už zde její smích, běhá jen kdesi okolo, plna jsouc dobrodružství. Má ovšem skvělý příklad u samé matky, která sdílí své lože s naším Formanem vedle své dcerušky. A manželka pharmaciusa, o té darmo mluvit! To ovšem nám nepřekáželo v našem kroužku, jen vzpomínka na domov mě přivádí v jakési rozechvění a žádám hochy o sluch. Mluvil jsem asi hodně nesouvisle, unášeje se naším osudem, poměry v republice a zde. Hoši mi pak dělali ovace, div že

nerozbil jsem si hlavu o strop teplušky. O půl noci pak podnikáme dosti již těžkou cestu okolo ešalona, jdouce přáti k nastávajícímu novému roku našemu kapitánu Košťákovi a druhým důstojníkům. Pozdě pak po půl noci uléháme.

z Rusů jen kdo má zvláštní povolení. Nádraží jest zde též přeplněno našimi a spojeneckými vlaky, evakuace našich ešalonů jde stále zvolna a my bychom nejraději jen jeli a jeli.

Irkutsk, 6. ledna, 1920 4. ledna, v Irkutsku Stojíme již dva dny zde na nádraží. Boje zde již se ukončily, Konečně jsme tedy v Irkutsku. Přijeli jsme sem včera večer. lidová strana zvítězila. Jinak vše jest klidné, jen my jaksi opět Opustivše druhého ledna st. Polovinu, dojeli jsme týž den pouze jsme na jakémsi mrtvém bodu, stran evakuace. asi 30. verst do jakési stanice Malty, jakéhosi to výletního místa. Bylo to v lese ve velmi hezké krajině. Druhého dne pak k ránu Irkutsk, 9. ledna 1920 už zase s námi hýbali, a nastalým dnem jedeme už k InokenKonečně se opět trochu naše ešalony hnuly, a sice dnes těvské. Stanice před ní i v samé Inokentěvské jsou přeplněny v noci. Překážejí stále nám v pohybu bandy Semenova, kteréž našimi ešalony. Zastavujeme v Inokentěvské, kde já běžím na- nám i parovozy zadržovaly. Musel jeti broněvik „Orlík“ dělati vštívit krajana z Lene šic, Formánka, našel jsem jej a sleduje se dojem na Semenovce, dle všeho si asi na nás netroufají, a tak mnou do našeho ešalonu, by mně to neujelo. Sedíme tak až do snad už to zas půjde. My snad zůstanem ještě nějaký čas zde večera, a potom už zase se hýbeme dále k  Irkutsku. Zatím do- v Irkutsku. Dnes dojela druhá polovina našeho praporu a pluk zvídáme se různé podrobnosti ze zdejších bojů o měs- Náš broněvik „Orlík“ Irkutsk 8. 1. 1920 to, které trvají již téměř dvě neděle, my jsem ovšem přitom neutrální. V Irkutsku pak opouštějí nás naši pasažéři. Odtahují svá zavazadla do nádraží a loučí se jaksi neradi s námi, byli již též přivykli a pak, kdož ví, co je zde čeká. Ve městě boje, vše přeplněno lidmi a velice draho v místě. Ptal jsem se v nádraží na pohlednice a žasnu 1 kus 35 rublů, chléb prý stojí punt 45 R. Zde jsou asi poměry pouze pro milionáře. Spojení s městem jest velmi špatné zde z nádraží. Řeka Angara, majíc velmi prudký tok, dosud nezamrzla, byvší most pontonový jest stržen, a tak převážejí pouze parníky, jeden náš a druhý jakýs prý americký, pasažéry z jednoho břehu na druhý, ovšem volně jezdí jen naši a spojenečtí vojáci,

16

stojí v Inokentěvské, něco snad i vzadu. První prapor měl v Polovině srážku a jsou snad i oběti. Irkutsk 10. ledna 1920 Jsme přichystáni k odjezdu, snad v noci již opustíme toto město, aniž jsem si ho prohlédl. Jest to těžká věc jeti do města z tohoto břehu. Řeka Angara posud nezamrzla, pouze jdou po ní ledy, spojení tedy pouze parníky. Nemaje ve městě nic na práci, nespěchal jsem a teď už asi tam již nepojedu. Jest skutečně podivuhodné, že toto tak bohaté město nezmohlo se na most přes řeku. Kostelů a nákladných jest mnoho zde ve městě, jen mostů ne. Ruské to hospodářství. Vidím převozníky veslující na lehkých člunech, převážejíce na druhý břeh, trneš, hledíš-li, jak loďka jest unášena ledy a prudkým proudem, již zdá se, že loďka mizí v té spoustě ledu, a předce zas znovu klestí si cestu dál ku břehu. Než stejně zůstává mnoho Loď Angara v přístavu Bajkal, 12. 1. 1920

obětí každý rok za touto přepravou. Já převážel se zde vloni v létě v čase našich operací okolo Bajkalu, tehdy bylo léto a vše zde bylo jiné, veselejší. Irkutsk, vroubený mírnými horami, jest skutečně velmi pěkný, na mne aspoň činí nejlepším dojmem ze všech sibiřských měst, jež já jsem poznal. Předloni v létě zde bylo plno nálady pro nás, portrét gen. Gajdy za každou výkladní skříní, kluby otevřené irkutskými dámami pro naše hochy a vůbec jakási radost na celém městě. Na podzim potom jeda s plukem opět k západu, bylo vše zde v mlhách jaksi již smutné, a dnes? Odjíždíme jedenáctého po obědě. 12. ledna, na Bajkale Stojíme na stanici Bajkal, která se nalézá právě u samého jezera při výtoku řeky Angary z jezera. Vedle stanice nachází se přístav, do něhož dnes v noci připlula loď „Angara“ s menším „Kruhobajkalem“, pokusili se totiž o útěk jacísi důstojníci kolčakovští a námořní, dopluli však pouze jen do Tanchoje, kdež už naši si na ně počkali, odzbrojili je a opět jich vrátili sem zpět. S částmi atamana Semenova nacházíme se ve válečném stavu. Nevím ani, jak se vše přihodilo, ale v Irkutsku ještě se dozvídáme o rozbití Semenovců na st. Bajkal. Vyjíždějíce z Irkutska, setkáváme se na stanici Michajlovo se dvěma Semenovskými broněvíky, jež byly odzbrojeny naším „Orlíkem“, mimo nich zde ještě sanitní vlak a posádka broněvíku odzbrojena a našimi hlídána. Na stanici Bajkal pak měl práci první prapor čtvrtého pluku s mnohem četnějšími nepřáteli a dvěma broněvíky. Byli hoši s tím však velice brzy hotovi, asi za deset minut bylo vše v našich rukách a co Semenovci chystali nám,

17

Vjezd na stanici Bajkal, místo, kde v čase našich bojů s bolševiky v červenci neb srpnu 1918 byl boj o tuto stanici. Zde opouští trať tok řeky Angary, vinouc se kolem jezera. 15. 1. 1920

totiž odzbrojení, stalo se jim samým, a nyní jsou zde jako zajatci námi hlídaní, mají jistě dosti času přemýšlet, jak je to asi možno. Mezi zajatci jest i generál s celým svým štábem. Dle dalších nás došlých zpráv víme již, že máme již všechny bajkalské tunely v rukou, což jest velmi důležito, neb Semenovci nám je chtěli rozházet, zde na stanici Bajkal měli k tomu účelu dva vagony

19. ledna, v pondělí. Projíždí naše nemocnice, několik ešalonů, dnes zde též projíždějí Japonci a stojí již celý den. Jich stráže se liší zde mezi námi, u nás počíná stěhovací ruch, budou se zkracovat ešalony a tu se i my budeme stěhovat. 20. ledna, v úterý. Bajkal Jest jitro, slunce kdes na druhé straně jezera vylézá z hor, den slibuje býti pěkným, jest vůbec zde počasí obstojné. Zima není ani taká, jakou jsme ji zde očekávali. Zvláště vzduch jest čistý, hory na druhé straně Bajkalu 30–40 verst vzdálené jsou nám toho měřítkem, skýtají v jasné dny velkolepý dojem, upomínají Alpy svými útesy a sněžnými vrcholy, jež ani v létě netají. Bajkal, jistě že jeho jméno bude často opakováno v historii tohoto našeho tažení, kde v 1918 roce někdy v srpnu byly Japonský ešalon, přibyvší z Irkutska v Bajkal, stojící vedle nás. 19. 1. 1920

vzrývavých látek, teď jsou naše. Dráhu kolem Bajkalu máme tedy čistou a jde nyní o most přes řeku Selengu u Verchne Udinska, kde asi Semenovci ještě jsou. Nemáme dosud určitých zpráv o tom, ale nálada u nás je a Semenov asi draze zaplatí svůj pokus nás odzbrojit a zdržet v našem odjezdu. 16. ledna v sobotu, Bajkal Nacházíme se nyní celý prapor zde na Bajkale. Náš pluk již celý jest umístěn na stanicích kruhobajkalské dráhy až do Studňanky a počínají opět nás objíždět druhé části II. divize. Boj se Semenovem zatím utichl, i snad pohyb našich částí v bojovém pořádku. Stalo se tak opět na zakročení spojenců, kteří opět vedou jakási jednání ve Verchne Udinsku se Semenovem. Očekáváme, co zas z toho as bude. Transport náš se velmi pomalu táhne, naše části III. divize jsou prý ještě kdesi v Kaňsku a v Klukvené. Naši při rozvědce narazili již na bolševiky, kteří jinak neprojevili chuti ku srážce a odstoupili. Polská divize, sledovavší za námi, nevydržela, jak svědčí ze zpráv našeho deníku, její ešalony zamrzly na kolejích, nemajíce čím topit v parovozech, a mužstvo úplně roztálo pod tlakem bolšánů. Nepřáli jsme takového osudu Polákům, ačkoliv jsme jich nikdy v lásce neměli. Nyní tedy mimo našich nestojí již nikdo v cestě bolševikům, kteří těsně za námi vše obsazují. Osud Kolčakův též jest zpečetěn, byl pod naší stráží dovezen z Nižně Udinska v Irkutsk, kde byl předán nynější prozatímní vládě.

18

prudké boje naše s bolševiky a zajatci, jsoucími   v jich službách. Byl jsem jich svědkem a zde v přístavu tamo stojí vrak pyšného kdys „ledokola Bajkal“, zničeného v námořní bitvě u Mysové. Dva výstřely z děla z tehdejšího našeho „Sibirjaku“, a ledokol byl v plamenech, družka jeho pak „Angara“ sama již se vzdala s malým ještě „Kruhobajkalem“. Tomu již půldruhého roku a dnes opět vidíme se s tímto svatým jezerem skoro opět v tom postavení jako tehdy. Opět se trochu bílilo u Semenovců, teď bude snad s nimi již pokoj. Zato ale vzadu 3. divize naše pohybuje se již tím požárem, jenž obklo-

ky, a tím i práci, jsou zde krásné partie z břehů i okolí jezera. Několik verst pak odtud počíná řetěz tunelů, menších i větších, jichž jest ku 30. Tam má vyjížděti naše 12. rota na službu, na jakýsi rozjezd. Jelikož ale chybějí výhybky na tom pustém rozjezdu, odkládá se zatím ten odjezd a zůstáváme v Bajkale dále. Ešalony naše dnes neprojíždí, snad není parovozů, včera přijel sem na stanici z Irkutska náš .„informačně osvětový sbor“, polámal se jim a zamrzl náš téměř nejlepší parovoz „Čechie“ a nyní zde stojí již druhý den. Evakuace jde pomalu, naše zadní voje nacházejí se kdesi ještě okolo Nižně Udinska a přední snad už v Praze, to jest prvé transporty I. pluku. Druhý jest již ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou, potom pojedem snad již i my, zatím bude zde již i třetí divize. Jen rychle. Místo stojanky 12. roty na rozjezdě v Listveničném 2. 2. 1920

puje ji ze všech stran, naše jízda jede na koních, chráníc strany a týl. Doufáme, že konečně se z toho předce zas dostaneme a pak konečně někde na moři volně již oddechnem. 24. ledna, Bajkal Dnes opouštíme vagon (naši teplušku), kdež prožili jsme tak dlouhý čas, jest to nutné. Zkracují se naše ešalony a tu je nutno sraziti se ve větší počet do vagonů, snad to již nebude dlouho trvati a opustíme jich již navždy. Většina hochů z naší teplušky jde k deváté rotě, jen já a Čujan stěhujem se k naší dvanácté rotě do vagonu „Republika“, známého nám již z dřívějších našich pobytů. Nazdar, tedy ty starý vagone! Loučím se dosti nerad s tebou, budu často vzpomínat těchto tvých stěn, mezi nimiž prožil jsem tolik různých dojmů, nosil jsi nás na svých osách dlouho po stepích a tajgách Sibiře, sibiřskou magistrálou na tratích Uralu, jakož i Manžurie. Byl jsi věrným druhem ve všech zlých dobách a skýtal vždy teplý útulek v krutých mrazech na uralské frontě. I s Bohem tedy, půjdu již přenášeti svoje věci v „Republiku“.

25. ledna, neděle. Jsem tedy přesídlen již ve vagoně „Republiky“, jest nás zde 17 a dle všeho bude ještě více, má totiž býti ve vagoně po 24 lidech. Hoši jsou zde též řádní, až na to veliké topení v noci, nemohl jsem v noci horkem ani spáti. Snad bude lépe. Zatím kol nás dále se valí historie. Až do Irkutska jsou již všude sověty a bolševici, dávají nám každou chvíli nějaká ultimata, kdož ví, jak to všechno ještě dopadne. 28. ledna, středa. Bajkal Již třetí den jsou zde dosti kruté mrazy, hatící mi vycház-

19

nem dnes jsme se k večeru vypravili. Trať běží zde stále okolo jezera na úpatí skal, jež sunou se zde do značné výše v malebných scenériích. 4. února Nic nového. Právě přejel jen vlak „Centroskladu“. Na Irkutsk táhnou zbytky sibiřské Kolčakovy armády, červení béřou draka. Jsme zvědavi, co přinesou nejbližší dny.

31. ledna, v sobotu. Bajkal Dozvídáme se z telegramu o nové věrolomnosti sovětských vojsk. Za Nižně Udinskem byly napadeny naše ariergardní části, před nimiž byla rozrušena trať, takže dle všeho nechtíce vstupovat v boj, opustili naši své ešalony a dva broněvíky. Naši byli v síle jednoho praporu, čekáme podrobnosti, jichž brzy snad se nám dostane. 2. února, Listveničnoje Tak nás včera vytáhli ze stanice Bajkal a dovezli sem k tunelům na hluchý, opuštěný rozjezd. Stojíme zde v tupíku pod skalou, jež jest úplně bez střelek. Museli včera rozdělat hlavní kolej, položit zatím koleje k tupíku, a tak nás sem teprv dostali. Je zde pusto. Kolem skály z jedné strany, z druhé jezero zamrzlé a nyní stále ještě pod mlhami. Jest vše zahaleno v tuman, jak počasí, tak i ta naše situace, jež celá stojí v takovém tupíku, jako asi naše dvanáctka zde. Sem k nám asi málo zpráv zaletí, vlaky zde pouze projíždějí, to jest, jezdí-li jaké. Dozvěděl jsem se jen něco málo od rotného kap. Skály, asi tolik, že před Irkutskem Kappelovy zbytky sibiřské armády rozbily část irkutské posádky bolševické, vyslané proti nim, a táhnou dál na Irkutsk. Tam asi bude nová zas mela. O nás zatím nic, ešalony opět nejezdí, kdož ví, co jest v tom. Stále máme na očích těžké poměry našeho odjezdu a z očí každého lehce vyčteš otázky, kdy? Zatím tedy stojíme zde u tunelů, kdež procházejí naše hlídky a kam i já s Čuja-

5. února Jest jitro. Den slibuje býti pěkným, slunko vzchází proti nám za horami, zvítězivše nad mlhami, jež několik dní zahalovaly obzor hustou záclonou. Snad i nám rozejdou se již konečně ty husté mlhy, v nichž jsme zahaleni, a vyjde nám slunko, jež zazáří nám ku konečnému cíli naší cesty. Zatím ještě vše jest otázkou času, v Irkutsku opět řada konfliktů se sověty. Táhnou naň Sibirci a bolšáni nám ukládají, bychom jich odzbrojili. Věru, těžký to oříšek v Irkutsku pro naše politiky, jsou asi v takovém tupíku, jako my zde. Nyní před chvilkou projel vlak gen. Syrového, snad tedy jest situace zlepšena, možno i zhoršena dle okolností, to ukáže příští. Poslední části naše, asi čtyři sta padesát verst ještě západně Irkutska se nalézající, budou museti se asi pěšky kupředu probírat, majíce nedostatek parovozů. 6. února Dnes byl jsem na stanici Bajkal. Byl velmi pěkný slunný den a tam se šlapalo velice hezky, šel jsem s rotným kap. Škrétou. Cestou jsme vedli rozhovor na zloby dne. Nálada mezi námi jest netrpěliva, stále to nejde tak, jak by to mělo jíti, a tu jsou ty různé úvahy. Ku všemu pak ještě z vlasti velice neutěšené zprávy, které nás jen rozčilují. Kol těch věcí točí se náš rozhovor, nežli jsme došli do stanice Bajkal. Zde jdeme za našimi cíli, já k hochům telefonistům a kapitán k veliteli praporu. Mnoho jsem se nedozvěděl, většinou to, co již nám známo. Stav věcí jest asi tento: Třetí divize jde velkou většinou pěšky k Irkutsku, chráněna naší jízdou. Včera 5. opustili prý stanici Zimu, něco ještě přes 200 verst od Irkutska. Jest rozkaz nechávat méně cenné věci vzadu a hlavně chránit lidi od návalu sovětských vojsk. Dále rozkaz opět zní o opětném oplotnění vagonů, počet hlav má opět býti zvýšen přes 30 osob na vagon. To nás velmi málo těší a jest slyšeti mnoho různých úsudků, dle nichž jedni tvrdí, že půjdem ještě pěšky. Dnes přejelo konečně několik ešalonů, a sice dva 6. pluku, jeden intendantský a jeden s uhlím pro naše

20

parovozy. Brzy už bude též projíždět osmý, potom sedmý pluk, konečně pak snad i my. Ještě před samým odchodem ze stanice dozvídám se od Valucha, že uzavřeno jest příměří mezi námi a sovět. vojsky. Kappelovci snad dnes již, nejdéle zítra, budou v Irkutsku, jejž bolševici očišťují, volajíce přitom na nás o pomstu, spílajíce nám a vyhrožujíce. 9. února Projíždí velmi málo ešalonů, dnes všeho pouze dva, sanitární a jeho zásobovací vlak. Počítáme, že jich tam ještě ku 40 bude, jak dlouho to potrvá, nežli projedou? Jest rozkaz, co nejrychleji, no, asi to tak rychle nepůjde, jsme netrpělivi tou pomalostí. Příměří s bolševikami jest oficielní, asi o dvaceti bodech, jež nám dosud nejsou známy, jistě že velkou úlohu hraje zlato námi hlídané, nacházející se v Irkutsku. Tímto městem již procházejí vojska sibiřské armády, dle všeho zítra budeme míti zde jich předvoj, hlídky jsou již hlášeny ze stanice Bajkal. Den dnes byl velmi sychravý, hustá mlha s mrazivým větrem zarazila mne i od mojí obvyklé delší procházky. 10. února Dnes byl opět velmi pěkný den, vydal jsem se opět na delší procházku ku tunelům, prošel jsem jich šest, dojda tak přes pět verst tam a tolik opět zpět. Po celý den dnes procházela sibiřská vojska po silnici z Irkutska, jdouce po druhé straně řeky Angary dál k Bajkalu v selo Listveničnoje, odkud pak přes je-

zero po ledě na druhou stranu v Mysovou. Bylo viděti i odtud v dáli na horizontě jich kolony na jezeře. Dalších zpráv žádných nemáme, za celý den projel pouze jeden ešal., stále 7. pluku. 12. února Kappelovská armáda již prošla. Byli velice zdecimovaní a omrzlí. Ještě kolem Irkutska měli prý boje, kde bolševici jich zadní části odřezali a zajali. Teď již asi budou brzy u cíle, v Zabajkalí spojeni se Semenovem snad, a pod ochranou Japonců. Naše ešalony velmi pomalu stále projíždějí. Včera přejel prapor 7. pluku a dnes téhož pluku hospodářská část. Dle toho 7. pluk projel, bude následovat osmý a za ním my. Snad zůstane zde na našem místě 9. pluk. Včera stala se nehoda na trati,

a sice Semenovským broněvíkům, jež byly na cestě do Verchně Udinska ku odevzdání. V prudké zátočce vyjela zadní kola a skákala po pražcích a zmrzlé půdě asi verstu, nežli to strojvůdce zpozoroval a zastavil vlak, jinak vše skončilo se šťastně. Dnes pak to ještě spravují, broněvíky jely zpět v Bajkal, k malé radosti velitele našeho praporu maj. Košťáka. Ve vlaku nacházel se též Forman, vezoucí paničku dříve u nás v teplušce bydlící, do Verchne Udinska. Včera též četli jsme ruské bolševické noviny, kde jsou uveřejněné podmínky příměří mezi námi a bolševiky, jsou celkem pro nás dobré. Dle nich části sovětské armády mohou postupovat za námi, vzdáleny vždy o jednu depovou stanici. Budou nám dávati dále uhlí z čeremchovských dolů a vůbec nebudou nám činiti žádných překážek v naší cestě. Naproti tomu my jim musíme vše v pořádku uchovat, neni-

čiti trať, mosty a tunely, vraceti parovozy, vůbec nic neuvézti z majetku drah. Zlato pak bude námi vydáno až po odchodu posledního našeho ešalonu z Irkutska. Jest to vše to, co jsme původně jenom chtěli. Jen by nás nechali již na pokoji a my mohli již klidně ujeti. Slyšeti jest odkudsi z dálky třeskot kulometů, to asi Kappelovští, poslední části jsoucí v ariergardu bijí se s napadajícími na ně bolševiky. Den dnes opět mizerný, mlhavo a mráz. 14. února Jsme opět v novém víru. Včera proniklo mezi nás, že my, 5. pluk, dávno již měli jsme býti na další cestě, přesně dle pořadí za 4. plukem. Nyní tam na těch místech jest již 6. a za ním následuje 7. Zpráva ta roznesla se bleskem po všech částech našeho pluku a přinesla velký rozruch a roztrpčení. Opět tedy se hřeší na 5. pluku a slyšeti různé ostré poznámky o našich poměrech. Hoši chtějí kategoricky vystoupit, dnes pouze dopoledne chtějí nésti službu u tunelů a žádají směnu. Nám u dvanáctky, stojíce zde na slepé koleji, jest též trpko, bude hleděti se k tomu, by nás co nejdříve odtud vytáhli. Za celý den včera nešly žádné ešalony, až teprve za noci projely tři, jaké nevím. Jest jitro, slunce zas jasně svítí… Navečer: po deváté hodině dozvídáme se z Kultuku, že první prapor nám zasílá lokomotivu, bychom se připravili k odjezdu. Vše děje se na vlastní zodpovědnost mužstva, proti účasti důstojníků. Není nám ještě známo, jak se k tomu zachová velitel divize pluk. Krejčí. Snad do rána bude již jasněji, stejně však asi již odjezdem. 15. února Den prošel klidně a přinesl nám jakési jasno. Hned ráno se dozvídáme z telefonu, že generál ubytovatel vydal rozkaz ku naší směně, již má provésti prapor úderníků s lotyšskou částí, nacházející se k dispozici našeho vojen. sboru. U telefonu pak se tázav na parovoz, jenž nás měl odvézti odtud, dostal jsem odpověď z Bajkalu, že ho vypravili již v Irkutsk za úderníky. U rozkazu pak čte nám kapitán Škréta došlou telegramu, to jest rozmluvu našeho divisního velitele plukovníka Krejčího s naším velitelem pluku maj. Váňou. V ní hrubě napadá náš pluk, že ho nepřekvapuje naše jednání, chtíce samovolně ujeti, an již prý zná náš pluk, jenž dle jeho uznání pouze hanobí jméno presidenta Masaryka, a nařizuje, by v případě našeho pohybu samovolně provedeného plukovník zakročil ve vší vojenské přísnosti

21

a nechal nás druhými částmi zastavit i odzbrojit. To ovšem přineslo mezi nás veliké rozrušení, jsouce si vědomi naší práce a dobré vůle. Než uklidňuje nás druhý telegram od velitelství korpusu, v němž se nařizuje bezodkladně nás zaměnit výše uvedenými částmi a nám jeti kupředu. To jest jiná, jiné jednání, jež vše tiší a umlčuje i ty největší rebelanty, a jsme opět hotovi státi dál na místě do směny. Proti pluk. Krejčímu však je vše naladěno a možno, že jej to bude stát i místo v čele divise. Den byl dnes pěkný, slunný a teplý, projely celkem čtyři ešalony, a to jakýsi uhelný, potom zas něco s automobily, dělostřelectvo 2. baterie a jakýs sanitární náš vlak. 16. února Tedy ještě dnes budem spáti zde pod skalou. Jde to pomalu s tou směnou, natahují tětivu trpělivosti ku prasknutí. Od prvního a druhého praporu dávají vědět, že prodlužují lhůtu směny ještě do zítra večera, a nebude-li tato na místě, že již nechtí zodpovídat za následky. Kdyby alespoň včas směnili jeden prapor, by byla viděti trochu vůle, nač taková liknavost, v tak vážné věci těžko hrát s ohněm. Za celý den projely tři vlaky a sice: 2ho kavaleristického, uhelný a těžkého dělostřelectva 2. divise. Den byl slunný, pěkný. 17. února Jsme tu ještě na tupíku, no snad tentokrát už skutečně poslední noc se zde vyspíme. Ani prý již úderníci nám na směnu vyjeli z Irkutska, dle toho asi zítra již vyjedem z těchto míst. Dnes projely opět pouze 2 ešalony, a to jeden 8. pluku ještě v noci, a druhý intendantstva 2. divise. Den byl opět pěkný. 18. února Ještě na starém místě, nikdo už nevěří ani v sebe, a těch řečí, nikdo nemluví již o jiném, nežli o tom, jak nás dostali, a kdy my opět dostanem se odsud. Štáb divise dnes projel i s Krejčím, jenž byl ignorován praporem, puštěn však bez zadržení dále. Vlaky stojí, na trati mrtvo. 20. února Den dnes byl bouřný. Již sama pohoda dnes byla škaredá. Dul vítr a slunce jen slabě si klestilo cestu mlhou, stojící nad jezerem. Tak i u nás zde pod skalou dnes bylo hlučno, vše proto, že máme tu smůlu a nejede nám tak dlouho ta žádaná směna. První i druhý prapor byly již směněny úderným praporem,

nám to však dosud nepřijelo. Měli přijeti opět Rumuni, však teprv dnes ukázalo se, že stojí ještě v Čeremchovu, to působilo tak na rotu, že ihned se vypravili hoši na kapitána Škrétu, by ihned podal žádost o našem odvolání alespoň na st. Bajkal. To asi pohnulo majora Košťáka, že sám osobně na koni přijel, vysvětlil hochům stav věcí, poukázav na bezúčelnost tohoto kroku. Hoši se opět uklidňují slovy oblíbeného důstojníka a nálada se ještě lepší došlým telegramem, že přijede část 10. pluku. Dnes v noci projela bat. Kulikovského a dnem 2 ešalony Jiskrovců (jízdy). 21. února Konečně tedy v sobotu o třetí hodině odpoledne vyjeli jsme opět dále. Netřeba podotýkati ani, jak se nám rozjasnily tváře. Stálo to ale práce, nežli jsme se dostali z toho zakletí na Bajkale a na tupíku pod skalou. Mimo toho jsme si opět udělali mnoho zlé krve proti nám u druhých částí, kterým jsme zde zanechali tu radost starati se o bezpečnost tunelů. My na Bajkale jsme se nemohli dočkati části určené pro naši směnu, ani desátý pluk nechtěl ničeho věděti o směně, a to nás přivedlo k tomu, že jsme to chtěli předati prvním projíždějícím částem. Šlo to velice těžce, a tak konečně jest přinucena část prvního jízdního pluku Jiskrovců, projíždějící Bajkalem, státi na místě a předati nám parovozy. Ovšem tím jsou opět na nás rozezleni, a tak se opět mezi nás vkrádají stíny. Nyní opět Japonci brzdí naši dopravu na východ, a tak stále a stále jsme uprostřed největších překážek v naší cestě. Jsme všichni tím jen roztrpčeni, čekáme na další. Nyní jedem. Náš vlak žene se stále břehem okolo Bajkalu, projíždíme tunely a míjíme vysoké skály, rokle a proti daleko se modrají hory na druhém bře-

22

hu. Projíždíme několik malých stanic – Marituj, jakýsi rozjezd a nyní jsme v Kultuku. Je asi 9 hodin večer, parovoz zabírá, jedeme dál. 23. února Nacházíme se již v Mysové, to jest, objeli jsme již ten kus jezera, kol něhož vine se trať, a několik verst za Mysovou opustíme již Bajkal docela. Včera v neděli prostáli jsme téměř celý den ve Sluďance, depové stanici na jižním břehu jezera. Přijeli jsme tam v noci a hned šup, šup jsme se museli opět stěhovat, my opozdivší se 12. rota. Bylo rušno ve vagonách, kde nás nyní jest po 25, jeden na druhém. Jsem tedy opět v novém vagonu. Až do našeho odjezdu bylo ve Sluďance u nás velice živo. Po našich vagonech chodili ruští zřízenci i krasnoarmějci, skupujíce kde se co dalo. U nás ve vagoně tisíce zrovna létaly, důkaz to bezcennosti sibiřských peněžních znaků, jež jsou v oblastech sovětského Ruska bezcenny. Já dostal za polo již nepotřebný svetr tisíc rublů. Ve Sluďance nás dohání i ešalon Jiskrovců, námi zanechaný na stanici

Cesta za nimi značena jest zdechlinami koní. Hledím na ně s jakýmsi pocitem úcty, oceňuje jich cestu až kdesi od břehů Oky, Kamy neb Volhy, přes Ural, sibiřské stepi až sem a teď dál. V Divisionné stojíme až do večera, já pak použiv času po obědě, společně s Kroupou a Čujanem, vybíráme se do Verchne Udinska vzdáleného asi 7 verst. Jdeme po trati zajímavou krajinou, vroubenou modrými horami. Okolo po silnici se trousí ještě Kappelovci, jichž skupiny viděti i okolo domků před městem, sedící na zemi u čajníka vedle klímajících, vychrtlých koní. Město už většinou s čínskými obchody, jež konečně jsou většinou zavřeny, po ulicích plno vojska. Koupivše nějaké drobnosti, vracíme se zpět až večer. V noci pak vyjíždíme a minouce Verchne Udinsk, jedeme dál. 26. února, Chilok Již od rána nacházíme se zde na st. Chilok, kde jsme dohnali všechny ešalony našeho pluku, až na hosp. rotu. Večer jsme jeli jako hrom, správně. Projeli jsme Petrovské závody a k ránu jsme již byli zde, ve st. Chilok. Do Čity nám zbývá již jen asi 250 verst, kamž vyjedem asi v noci. Dva naše ešalony již jely, zbývají ještě dva. Zde všude, kudy projíždíme, hoří již lidové povstání proti Semenovcům a Japoncům. K nám chová se lid velice korektně, zde malý obrázek. Včera rozrušily tlupy dráhu, chtíce vyšinouti jedoucí prý japonský ešalon. Oni však zůstali zpět a jel náš, to poznavši z oné tlupy porušivší trať, zastavili náš vlak, dráhu spravili a opět pustili náš vlak dál. Za námi vůbec zde kryjí se jak Semenovci, tak i Japonci, kteří chytře za námi se kryjí a zúmyslně zdržují projezd našich ešalonů, by sami mohli co nejvíce vyvézti. Já dnes opět použiv volné chvíle, namaloval jsem obrázek z nádraží. Den byl pěkný, ač bez slunce, kluci gulali po stanici.

Bajkal, kde nacházím známého ze zajetí Vávru. Odpoledne pak opouštíme st. Sluďanku a jedem kol jezera po lesnatém břehu dál k východu. Sedě u okénka, pozoruji krajinu, velice zde zajímavou, až nastalé šero kloní se zde nad jezerem. Noc špatně prospav pro obrovské horko ve vagoně, probouzím se celý zemdlen na stanici v Mysové. Opouštíme Mysovou asi o třetí hodině. K večeru pak přijíždíme do stanice Pozolské, kde nachází se pěkný pomník našim bratřím, padnuvším zde v boji s bolševiky v létě v roce 1918.

24 únor, Divisionnaja Brzy zrána přejíždíme most přes řeku Selengu, jedouce pak jejím břehem do stanici Divisionnaja, kde nachází se ešalon „Houpaček“, to jest Informačně osvětový sbor při štábu korpusu s redakcí deníku. Zde opět již vidíme Japončata, jichž štucelné postavy se zde opět batolí. Vyjda z ešalonu na progulku, narazil jsem za nádražím na kolonu Kappelovců, kteréž tedy jsme zde opět dohnali. Mají zde sraz, hotovíce se k další cestě. Jsou velice ztrmácení, většinou sedíce na saních, druzí koňmo.

23

28. února V poledne vyjíždíme ze stanice Chilok, po více jak dvoudenním stání. K večeru již na to dojíždíme do stanice Mogzon, kdež opět dojíždíme dva naše ešalony 5. pluku. Jsme na posledním depu před stanicí Čitou. 29. února na st. Mogzon Stojíme zde již od včerejška, očekávajíce k další cestě odpravení. Oba naše přední ešalony již včera, resp. v noci, vyjely dál k Čitě, kteráž propouští málo ešalonů. Jest nám již mrzuté to stání na nádražích, každý jen chodí a ptá se druhého: „Kdy už poje-

24

dem?“ No, snad to dnes bude, večer nebo v noci, odpovíš, sám konečně ničeho určitého nevěda. Ačkoliv pomalu, však předce jen blížíme se k moři, na něž tolik se již těšíme. Já tím více, an jsem moře ještě neviděl. Předloni dostal jsem se pouze jen do Charbina, jeda za svým plukem. Tehdy byl jsem sám toho vinen, vzav si při našem odjezdu z Ukrajiny dovolenou do kozácké vesnice Novonikolska, vzdálenou od tratě a města Petropavlovska 50 verst. Jest to vše v Akmolínské oblasti Sibiře. Stráviv tam téměř tři roky v zajetí, zvyknul jsem tam, maje se při poměrné svobodě dosti dobře, zaměstnán jsa malbou obrazů, jichž jsem měl značné zakázky. Mimo mne bylo v místě ještě as 15 Čechů. Scházívali jsme se tehdy na mlékánce (máslodělném závodě), kde rokovali jsme, často vzpomínajíce dalekou vlast i dlouho do noci, popíjejíce při tom mléko neb smetanu. Tam potom já přivezl z Petropavlovska zvěsti o tvořící se Družině v Kijevě a Svazu československých spolků na Rusi a o nutnosti organizace nás všech zajatých Čechů, spojenou s dobrovolným vstupem do vojska, až ono bude povoleno ruskými úřady a okolnostmi. Já tehdy přihlásil se v Petropavlovsku hned, jakož i někteří hoši potom v Novonikolsku. Jiní však zdráhali se dosti dlouho, nežli se odhodlali k tomuto kroku, nemohouce si představit, že to s Rakouskem vezme kotrmelec. Konečně přihlásili se většinou všichni, až asi na tři. To bylo vše v 1916. roce. Potom počal jsem já dopisovati v Petrohrad ku svazu, sám též obdržev několik listů, které bohužel vše kdesi tam v Novonikolsku ještě i jsou s několika mými fotografiemi, jakož i množství uměleckých pohlednic. V dopisech oněch zasílali různé podrobnosti našeho zahraničního hnutí, jež konečně nyní budou všude veřejností naší známy, a seznamovali nás s okolnostmi. Předplatili jsme si též vycházející týdeník v Petrohradě „Čechoslovák“, jakož i v Kijevě „Čechoslovan“. Jich obsah nás mnohdy velmi zajímal, těšili jsme se vždy velice z každého čísla, než přinesly někdy v nás i roztrpčení štvavými občas články, jimiž se oba zmíněné časopisy častovaly. Konečně i to se překonalo soustředěním našeho centra v Kijevě, odkudž pak počalo se pracovati již velmi radikálně, zvláště ve vzpychnuvší revoluci někdy v únoru roku 1917. Potom příjezdem Masaryka vše vzalo veliký obrat a hned byl povolen nábor vojska ve velkém. Tehdy já dávno byl jsem již poslal svoji přihlášku v Kijev a společně s Buriánkem, dobrým to mým tehdejším druhem, čekal jsem však marně, jakož i mnoho jiných, na vyřízení. Přihlásil jsem se tedy v Petropavlovsku u odbočky znovu. Tak nastalo jaro, potom léto, každý den nové a nové události pronikaly k nám do vesni-

ce. Byly to těžké zkoušky pro nás, čtouce v novinách o rozvratě v Rusku, na frontě, o postupu Němců dál v Rusko a Ukrajinu, vzatí Rigy, o masovém vzdávání, bratření a běžících z fronty zemláčků. Zajatci Němci a Maďaři jásali a my zatínali pěsti v domnění, že věc našeho celého národa jest opět ztracena. Jako elektrická jiskra však pronikla k nám zvěst a zachvěla našimi srdci o slavném boji u Zborova, o zázraku, jejž provedla hrstka

25

Čechů při slabé pomoci Rusů, obrátivší nastupující vlny rakousko-německé v běh. Cítili jsme všichni, že se stalo cosi velikého, neb i Ruští udiveně tolkovali o neznámých dosud na frontě hrdinech. Tehdy jsme byli hotovi ihned jeti tam, litujíce, že nebylo nám dopřáno býti v tomto velikém pro nás boji. Než opět zmlklo vše, potom četli jsme jen cosi v ruských novinách o Tarnopoli, kde rozprchla se všechna ruská vojska a pouze česká gerojská divize zadržovala krutý nápor Němců, v němž konečně všichni Češi prý zhynuli, jsouce obklopeni Němci, jimž prý nechtíce podlehnout, ubíjeli se bombami sami. Opět ledová sprcha byla to na naše rozpálená čela, z čehož konečně nás vyvedla pravdivá fakta našeho „Čechoslovana“, jenž nám sděloval, že divise, ačkoliv s velkými ztrátami, v plném bojovém pořádku odstoupila až kamsi na Volyň a nyní jest v bezpečí, neb v tu dobu již pak bylo navázáno příměří mezi Němci a Rusy. V tu dobu byl náš tatíček Masaryk již v Kijevě a zval všech do vojska. Na jeho vyzvání se hrnulo, kdo jen trochu byl Čechem a mužem v pravém slova smyslu. Tak i nás konečně zastihly věci v Novonikolsku a nás několik chystalo se k odjezdu do vojska, druzí byli ještě velmi opatrní, nechtíce riskovat. Já ačkoliv jsem měl i úmysl zůstati v Rusku pro skvělé vyhlídky v oboru, byl jsem hotov ihned jeti. Seč láska ku svému stojanu, za nímž jsem tolik se naseděl ve svém útulném bytě u kozáka Dimitrije Dědova, kdež obýval jsem pěkný pokojík, a zvyk držel mě ještě stále na místě, bylo mi dokonce i líto, že musím opět položit paletu a štětce. Než nic naplat, hlas povinnosti byl silnější, a hlásil jsem se již do Petropavlovska k určitému transportu, který měl co nejdříve odejet do Borispolu, sborného místa našich vojsk na Ukrajině. Než opět i tento transport ujel, aniž mne včas o tom uvědomili, a tak opět musel jsem čekat na následující. V ten čas zavítal k nám i emisar, poručík našich vojsk, jenž byl s námi velmi spokojen, neb všichni, to jest 14, hlásilo se do vojska, až na jednoho. Čtyři jsme se uradili jeti as za dvě neděle, upravíce své věci, a druzí se hlásili až teprv na jaro v 1918. roce. Toto bylo poněkud pohodlné, zazlíval jsem jim. Buriánek právě se nepohodl se staničným atamanem, a maje v kapse pár rublů výplaty, jel ihned s emisarem. Po jejich odjezdu zvýšil jsem výkonnost, chtěje ještě zpracovati materiál a vydělati na cestu. Konečně nastala doba našeho odjezdu (1. září roku 1917). Bylo mi dosti těžko loučiti se s těmi místy, kde prožil jsem tak dlouho, než vše bylo již hotovo, koně zapřaženy v kybitce, a tak po krátkém loučení, usedli jsme na lehký tarantas sibiřský, tažený párem kirgizských koní, jež nás měl odvézti 55 verst do Petropavlovska.

Bylo časně z rána, tuším v pondělí, sehnalo se jen něco žen a bagánů, kteří nás nemohli pochopit, jak my, cizí jedeme zaščiščať Rossiju, když vše již z fronty valí se domů. Mluvil jsem a objasňoval jsem velice často naše položení, pro něž konečně oni neměli mnoho smyslu. Vyjeli jsme z vesnice, a minuvše malý březový lesík, ocitnuli jsme se na nepravidelné cestě v širé stepi. Daleko za řekou Išimem vycházelo slunce, slibujíc pěkný den. Dobří koníci vesele frkali, běžíce mírným tempem (vytrvalý to běh těchto výborných, ač nevzhledných kirgizských ořů). Někteří hoši z mlékanky i ze statků nás provázeli kus cesty koňmo, kdež konečně ještě obdarovali tři moje druhy penězi, jeli opět zpět, přejíce nám šťastnou cestu, slibujíce, že brzy dojedou za námi. Koníci běželi jedním klusem až v samé město Petropavlovsk, kde jsme se octnuli okolo oběda. Tam jsme se přihlásili u svazu a hned nám bylo vykázáno místo v jakémsi prázdném domu, přizpůsobeném za kasárny, kde už bylo as okolo dvaceti

bratří, jedoucích do vojska jako my. Čekali jsme v Petropavlovsku ještě asi 4 dny na odjezd, nežli jsme v dostatečném počtu se dočkali odpravky. Provázeli nás ještě ruští konvoji. Vyjeli jsme z města večer ve velmi bouřlivém dnu ve městě. Tlupy zdemoralizovaného vojska a různých pouličních živlů vytloukaly obchody, zpily se ve vinných skladištích a konečně večer zapálily nejkrásnější dům ve městě, velkoobchod firmy „Ganšin a Ovsjanikov“. Vyjížděli jsme z nádraží v noci již osobním vlakem při záři hořícího domu, jež nám daleko zářila na obzoru. Já stoje u okna, pozoroval jsem mizící v temnu požár, cítě jaksi nevědomky žár požáru, jenž nesl se již po celém neobjatém prostranství Ruska. Jakýs smutek sevřel mi hruď, a odstoupiv od okna, vlezl jsem na přeplněnou polku uložit se ku spánku. Druhý den ráno již jsme byli v Čeljabinsku. Na nádraží tam byl velice rušný život, když v čekárnách, na chodbách, jakož i na peronu v pestré směsi leželi neb seděli pijící čaj ruští běženci,

26

jak civilní, tak i vojáci, mezi nimiž též i mnoho Číňanů. Po několikahodinové zastávce již hnal se opět náš vlak, opustiv již sibiřské stepi a stoupaje nyní v uralské hory. Zajímavá byla to cesta, kraj odět byl již v pestrý podzimní háv, míjeli jsme zajímavé skály, vesničky i městečka na úpatí tohoto bohatého pásma uralských hor. Projížděl jsem tyto kraje již podruhé. První jízdou zde byla cesta do zajetí. Však jaká to byla tehdy jízda, kde tísnilo se nás na 30 až 35 lidu ve vagoně, kde jen stíží bylo mi někdy dopřáno místa u okénka. Kdo by si byl pomyslel, že někdy zde ještě pojedu do řady našeho vojska, tehdy byli jsme přesvědčeni, že nejdéle do roka pojedeme opět jak zajatci zpět v osvobozenou sice, ale od Rusů a i jimi obsazenou naši vlast. Jak mění se časy, jak hluboce jsme byli rozčarováni a zklamáni tímto bratrským národem. Nyní jedeme zde zachránit, co se ještě dá. Cestou viděli jsme mnoho, všude chaos, přeplněná nádraží, nejvíce vojíny vracejícími se domů, i všechny vagony byly jimi hustě obsazeny. Minouce Zlatousť a Ufu, opustili jsme Ural a potom již za Samarou i Volhu, blížíce se blíž k cíli naší cesty. Čím blíže k Ukrajině, tím více bylo viděti našich hochů na nádražích v uniformě i bez ní, nikomu však nechyběla naše lentočka na čepici. Ve vlaku bylo již velice těžko dobýt místa, takže i na chodbičkách vagonů nám přišlo stát. Tak bylo až do Charkova, kde na nádraží sešel se nás slušný již počet. Tam ujali se nás naši důstojníci, jedoucí asi z cest jako emisaři, a vyžádali pro nás dva prázdné vagony. V těch již se nám jelo pohodlněji, ačkoliv bylo nám přestáti celé útoky na naše vagony. Konečně minouce Poltavu, blížili jsme se již rajonu naší 2. divise. Projeli jsme Břežany, garnison 8. pluku, a blížili se již ku naší konečné stanici Borispolu. Nevím, ani který den jsme tam přijeli, po třináctidenní jízdě ze Sibiře. Bylo to po polednách. Na nádraží bylo několik dobrovolců, mimo stráže, kteří nás srdečně uvítali a dovedli do města na sborný punkt. Den byl nepěkný, padal drobný déšť. Šli jsme po špatně dlážděné silnici dlouhým stromořadím as 2 versty do města. Sborný punkt byl před městem v jakémsi dvoře, kde nachodila se v širokém prostranství řada zemljanek v pravidelném obdélníku. Zavedli nás nejdříve do kanceláře, kdež nás všechny sepsali, a pak uvedli v jakousi velikou zemljanku ku prozatímnímu přespání. První dojem působil na mě dosti nepříznivě, na dvoře bláta až nad kotníky, v zemljance chladno a mokro. Následkem deště bylo vidět málo hochů venku, nás několik pak sebralo se do města na prohlídku i na oběd. Město udělalo velmi mizerný dojem na mně. Špinavé židovské krámky, nízké špatné domky, všude plno bláta na ne-

dlážděných ulicích, jedině hezký ruský kostel. Zde bylo vidět již mnoho našich hochů v uniformě i v civilu ještě, patrně jak i my přibyvších. Poobědvali jsme mizerně asi již po desáté ohřívanou jakousi pečeni se zelím a brambory. Vypivše pak ještě láhev piva, zaplatili jsme dosti slušný obnos a vrátili jsme se zpět v zemljanku. Na druhý den byli jsme rozděleni po rotách, zůstavše většinou u pátého pluku v Borispole. Já s ohledem na můj prodělaný kurs telefonní v Rakousku, byl jsem přidělen k telefonní rotě, za mnou požádal tam i druh Paštika, druzí přišli k 10. rotě. Dopoledne zatím měli jsme volno. Já byl jsem již od časného rána na nohou. Stoje u zemljanky, pozoroval jsem probouzející se jitro v táboře. Hoši již vstávali, chodíce si k pumpám pro vodu a myjíce se kolem zemljanek. Jinde vyváděli zas koně z nestrojové roty, zapřahali po páru a vyjížděli kamsi. Den sliboval býti dosti pěkným, ač pod mrakem, dul slabý vítr. Přelétaje zrakem vyzdobené střechy zemljanek, byl jsem ještě stále jaksi stísněn. Zatím již u některých zemljanek řadily se roty k východu na cvičení. To zaujalo celkem moji pozornost, bylo viděti jak hravě a lehce se stavěli hoši v řady, a což když vykročili v pochod, majíce po ruském způsobu pušky s dlouhými bodly na ramenou. Toto vše jest naše, přišlo mi na mysl. První naše vojsko po 300 letech. Nevěda ani jak, měl jsem oči plny slz vnitřním pohnutím. Jak pyšný a hrd byl jsem v této chvíli, že i já budu náležeti k těmto skvělým šikům. Jde rota za rotou přes nádvoří

ku silnici. Jak vykročila první, tak i roznesl se vzduchem zvuk našich národních pochodových písní, jež hoši pěli jasnými, kovovými hlasy. Jak lehce a pružně nesli se kolem mě, zapomněvšího se u zemljanky, stál jsem tam dlouho a dlouho .... Řady rot již dávno odešly, já však stál a stál, vidě v duchu nekonečné další kolony, slyše dusot mnoha koní a hrčení děl. Vše to jelo v onu stranu, kde leží tak drahý nám kouteček země. Z dum byl jsem vytržen Paštikou, jenž již sháněl se po mně ku výše uvedenému zápisu. Odpoledne na to již odstěhoval jsem se do zemljanky telefonní roty, jíž sdílela společně se sapérnou komandou. Tam ubytovav se na palandě v temném koutku, počal jsem nový život v prostředí, kde jsem měl být již dávno. Nebudu popisovati život svůj u pluku v Borispole, tam spjat můj osud s historií pluku, jež doufám bude podrobně sepsána v plukovní naší historii, přenesu se k době odjezdu našeho z Ukrajiny, kdy opět provedl jsem něco na vlastní pěst. Bylo to v Penze. Naše vedoucí orgány byly zapleteny v dlouhé jednání se sověty, žádající od nás zatím jen zbraně, jichž u nás bylo veliké množství, berouce totiž vše, co ruští nechávali napospas osudu a Němcům. Stáli jsme tedy v Penze již asi pátý den, když mě napadlo jíti prosit o dovolenou a jeti vpřed na Sibiř, navštíviti ještě stará místa a druhy, kteří dle všeho ještě do vojska nejeli. Udav příčiny, dostal jsem dovolenou, tehdy ještě od jsoucího u nás pluk. Rusa Tompofolského. Loučil jsem se těžce, a vrátiv se ještě, byl jsem nerozhodnut k jízdě. Nemoha snésti však různé úsudky hochů, rozhodl jsem se jeti, a tak za několik hodin dobyv se místa v teplušce osobního vlaku, vyjel jsem vpřed směrem k Uralu. Bez nehody, ještě dosti brzy, dostal jsem se do Petropavlovska, bylo to začátkem dubna. V stepi i ve městě leželo ještě mnoho sněhu a byly ještě dosti tuhé mrazy, zatímco z Ukrajiny vyjížděli jsme (3.března vyjeli jsme z Marjanovky) již při jarním počasí. Navštíviv sídlo skupiny našich zajatců, jež byli velice překvapeni rychlým a neočekávaným odjezdem našich vojsk z Ukrajiny, chystav se na cestu do Novonikolska, hledal jsem z místa nějakého bagána, jímž bych se svezl. Štěstí mi přálo, dohnal jsem na ulici známého mně sedláčka Semjona Štěpániče Bělikova, jenž beze všeho byl ochoten mne dovézti na místo. Vyjeli jsme druhý den ráno, dorazivše k večeru na místo. Nemýlil jsem se. Hoši, jak jsme byli ujeli, zůstali tam všichni a ještě se jim do vojska moc nechtělo. Po vesnici hned se rozneslo o mém příjezdu a zvali mě do různých známých domů. Kozáci se velice interesovali naší armádou, a chtíce svrhnout nenáviděné bolševiky, všade mě žádali, bych jel agitovat a projevit jich přání, abychom my obsadili železnou drá-

27

hu, pokud oni se upraví s bolševiky. Bylo těžko jim vymlouvat, než rozhodl jsem se jeti do Petropavlovska, přesvědčit se, kdy pojede pluk. Příležitost brzy se naskytla, a já dojev v Petropavlovsk, dozvěděl jsem se, že pluk právě již projíždí na východ. Nemohl jsem jeti s sebou, chtěl jsem jeti ještě zpět a zpravit hochy o stavu našich věcí, případně vzíti jich s sebou do vojska. Dojev zpět na vesnici a sděliv vše, vyslechl jsem rozhodnutí hochů jeti do vojska až po velikonocích, do nichž chybělo asi tři neděle. Promeškav svůj pluk, rozhodl jsem se jeti s jinou částí na východ, a nemaje peněz, vzal jsem si něco práce, maje zde na místě ještě něco materiálu. Pracovav asi týden, došla mne zpráva z Petropavlovska o zadržení našich ešalonů a že nachází se tam na nádraží části 6. pluku. Pro různé překážky v cestě do města (tál sníh a rozvodnila se řeka v ten čas) nemohl najmout jsem povoz ku jízdě do města, odložil jsem odjezd, rozhodnut jet až společně se všemi, a tak jsem uvízl, sám vinen nejvíce odlukou od pluku as pětiměsíční. Stálo mne to mnoho hořkosti, výčitek svědomí a různých nepříjemností. No konečně jsme tedy vyjeli, šlo to dosti těžce hochům utrhnout se z míst, a tak vyjíždíme opět tentokrát již navždy z této vesnice. Přihlásil jsem se i s hochama u 6.pluku as měsíc před útokem na nás a naším vystoupením. Vrátím se příležitostně k pokračování dalšího. Ukončuji tyto vzpomínky na stanici Černovskaja, kdež očekáváme odjezd do Čity. Z Mogzonu jsme vyjeli dnes v noci, zde stojíme několik hodin, nežli nás přijme Čita. První prapor již minul, štáb jest v tomto městě a druhý prapor dojíždí. Ukončuji tuto knihu na st. Černovskaja dne 1. března roku 1920.

28

29

vlády atamana Semenova. Dnes v noci měli poplach. Náš ešalon při stoupání ku Čitě se nám přetrhl a utržená část rozjížděla se zpět, hoši, chtějíce upozornit, stříleli. Utrženou část podařilo se zastavit, zato v Čitě mysleli, že při nejmenším pluk Čechů nastupuje na město a měli nohy až do rána. Důvěřují nám asi tolik, jako my jim. K večeru vyjíždíme z Čity dál k východu, jízda bude asi pomalá, podobná jízdě z Novonikolajevska. 3. března Stojíme několik hodin na malém rozjezdu před Karymskou, kde stojí náš 2. prapor bez lokomotivy, poslali ji do Karymské, kdež jim ji vzali Japončata, a teď chtěli ji na nás. Jsouce konečně přijmuti na Karymskou, posílá se náš parovoz pro 2. prapor, zatímco my stojíme na tomto nádraží, jež je důležito tím, že zde již dělí se tratě, jedna Amurská a druhá Manžurská, kudy i pojedem. Zde stojí několik japon. ešalonů. 4. března Nalézáme se na Kitajskom rozjezdě, čekajíce na další jízdu. Mysleli jsme, že za Čitou to půjde, jak se patří, než zklamali jsme se. Na Karymské jsme včera prostáli den i noc, nádraží tam bylo přeplněno, Partie u rozjezdu před Karymskou

Sedláci vracející se od provozu Kappelovských vojsk. Fotogr. Fr. Kroupy

Úvodem Ukončiv první sešit zápisek z cesty našeho pluku ze Sibiře do Čech, došel jsem pouze k Čitě s obsahem tohoto sešitu. Otvírám tedy sešit druhý, počínaje Čitou, hranicí to Zabajkala ku Dálnému Východu. Současně s námi vešli i jdou ještě v Čitu zbytky sibiřské armády Kappelovců pod velením gen. Vojcechovského (byvšího velitele naší I. staré divize). Dle možnosti načrtám zde další příhody, snaže se zachytit i charakter krajů, jimiž cesta nás povede. 2. března, Čita Nacházíme se v tomto hnízdě atamana Semenova. Přijeli jsme sem brzy ráno, to jest před stanici, kde nás nechali státi až do odpoledne. Již jsme se domnívali, že budeme muset zde bílit, postavili si broněvík do nádraží, nechtíce nás pustit. Bylo jim opět zasláno ultimatum, jehož asi se zalekli, neb odpoledne nás vpustili do stanice. Však si asi dobře jsou vědomi, že trpěti již nemůžeme jich špinavostí, nebýti ohledů na spojenecké pokyny a na housata (přezd. Japonců), dávno by již těchto flákačů zde nebylo. Však oni dobře tuší již brzký svůj konec a hledí se scvrknout s nakradeným zlatem a penězi. Kappelovci, kteří nyní již dochází sem do Čity, nechtějí míti nic s těmito obránci vlasti a gen. Vojcechovskij sám nazval jich lichváři, jež pracovali pouze pro sebe po dobu

30

pohyby ešalonů velice se tím zdržují. Druhý prapor mohl teprve projeti v noci a ráno teprv vyjeli jsme my. Jízda začíná tak, jako jedouce z Novonikolajevska, s tím rozdílem, že zde se nám zas pletou Semenovci a Japonci, kteří ještě včas za naší stěnou chtějí dostati se do bezpečí. Kde kdo z nás na tyto částě nadává. Proti nikomu nebylo u nás tolik antipathie, jako proti těmto upírům Ruska a jeho širokých lidových mas. Co jsou bolševici proti těmto, kteří ničí vše, i co se nehýbe. Však lezou do skrýší před hněvem lidu, jenž všude jest proti nim. Jdou různé k nám sluchy, jak na Amurské dráze to nahýbají partyzánské ruské otrjady žlutým a těm padoušským atamanům. I Roganov, který vládl východem ve Vladivostoku, musel vzíti roha, a dnes ta ideje, pro kterou vystoupil náš gen. Gajda ve Vladivostoku, jest již uskutečněna. Ovšem že nátlakem bolševismu i tam se národní vláda neudrží, stejně však dnes nám ti bolševici jsou ještě tak nejmilejší z těch vlád, nebo aspoň nyní projevují nejvíce schopnosti sjednotit Rusko, které stejně dřív nebo později silně rozkvete. Během dne nakupilo se několik ešalonů, ruský, japonský, projel semenovský broněvík, evakující buržuje z Čity, potom vlak s uhlím, a odpoledne opět přijíždí broněvík a my stále se nehýbem. Tak by to mohlo trvati věčně, usuzují hoši, a když semenov. broněvík chce vyjíždět, hoši mu rozepínají vagony, zatímco druzí a dež. důstojník přiměli našeho strojvůdce ku jízdě bez půťovky. V takovém postavení opouštíme Kitajský rozjezd a po půlhodinové jízdě vjíždíme do st. Adrijanovky.

Na manžurské dráze. U nádraží v Adrijanovce. Depo, 5. 3. 1920

5. března: Adrijanovka Tato stanice jest již na Manžurské dráze. Odtud ještě asi 400 verst a budem již na hranicích Číny v Manžurii. Zde počíná již téměř pustý kraj s malou jen vegetací a dál k Olovnjané již jen holé, jakoby kožené pahorky. Zde projížděl jsem v srpnu roku 1918, jeda za plukem, nacházeje se tehdy u 7. pluku. Zde setkali jsme se s vlakem, jedoucím z Olovjanné, v němž jelo několik důstojníků východní vladivostocké skupiny s poselstvím ku gen. Gajdovi. Jakou jsme měli radost tehdy z prvních těchto poslů, jedoucích z východu. Jest nám jaksi již veseleji na této jednokolejné trati, po níž snad již brzy unese nás vlak z půdy, na které jsme strávili tolik času v největší bouři revoluce. Ačkoliv nehostinná, přece ta půda i ten lid nám přirostli k srdci a jistěže mnohý z nás často vzpomene těch zde prožitých dob. Nyní zde jest ještě kraj naplněn bouří, krutými činy Semenovců lid krajně podrážděn, čeká jen na odplatu, vyčkávaje času, nemoha pro náš odjezd ještě tak pracovat, jako by si přál. To dobře Semenovci vědí, a proto snaží se nejdříve vyvézti, co mohou. Včera zadrževši jich broněvík a jedouc sem povelena ze stanice, čekala již zde hlídka milice, jež ihned zatkla strojníka parovozu a zavřela jej, chtějíc mu pravděpodobně uděliti osud mnoha jiných pro maličkosti jimi ubitých zřízenců.

31

skorem již celý den. Brzy máme však vyjeti. Bude stoupání v délce asi 3O verst.   6. března Olovjannaja Dnes ráno dostihli jsme této tak památné pro nás stanice. Zde otevřeli jsme cestu do světa v roce 1918 , sem až dovedl gen. Gajda ariergard svých vojsk, koncem srpna 1918 roku, a zde spojila se 31. srpna východní naše skupina s vladivostockou. Sem až dojel jsem i já se 3. praporem 7. pluku, když už nás byl předjel dříve na jakési stanici gen. Gajda, jedoucí kupředu ku vyjednávání o další cestě na východ u atamana Semenova, jenž

To ovšem neušlo naší stráži na parovoze a zakrátko nato bylo z naší strany zakročeno tak, že si pospíšili honem strojníka vypustit. Nescházelo mnoho do bílení, dlouho stály tlupy hochů okolo ešalonu, krajně rozčilených zpupným chováním Seme-

Burjati, Olovjannaja 6. 3. 

japonských, francouzských i anglických důstojníků. Měli dlouhé jednání ve vagoně gen. Gajdy, po kterouž dobu koncertovala kapela 7. pluku. Bylo zde velice živo a zde poprvé spatřil jsem Japončata, kteří se mi tehdy dosti zamlouvali. K večeru potom Diterichs i s těmi spojeneckými důstojníky odjeli, za nimi druhý den i gen. Gajda, jedoucí dál k východu, a konečně i my, to jest delegáti ze sjezdu, jedoucí ku pluku, i já.

Most v Olovjanné. 6. 3.

novců. V noci na to odjel vlak druhého praporu, dříve již sem dopraveného naším parovozem. Dnes pak dopoledne ještě jakýs náš sběrný vlak, jenž veze spoustu peněz do Charbina. Mezi těmito jel i onen vlak, námi včera zadržený, a my zatím stojíme,

již tehdy se uchýlil sem za řeku On, tísněn kdysi bolševiky až ku samé Manžurii. Již tehdy nám byly ty tlupy Semenovců, zvláště jich důstojníci, z duše protivny. Dojedouce do Olovjanné, tehdy byla zde již jízdní rozvědka 8. pluku z vladivostocké skupiny, které jsme tolik rádi viděli. Shledání naše bylo velmi srdečné. Hoši se zvlášť od nás vyjímali zvláštním druhem čepic jakéhos anglického obrazce. Asi druhý den po našem příjezdu (bylo to v neděli) přijel gen. Diterichs, tehdejší velitel vladivostocké skupiny zároveň s drem. Girsou, celým štábem

32

Majíce zde dosti času, rozběhli jsme se po Olovjanné a k mostu, kterážto místa i já uspěl obejít a načrtat nejzajímavější z viděného. První zastávka byla u mostu, kdež zmrzl jsem při kreslení jak špaček. Druhá byla v jedné z krajních ulic, kde tábořili Burjati, nájemná to jízda atamana Semenova. Velmi zajímavá byla ta podívaná na tyto čistě asiatské typy. Zde stála karavana velbloudů odpočívajících u saní, okolo nich chumáče Burjatů a našich zvědavých kluků. Co kreslím velbloudy, přijíždí celá eskadrona Burjatů na koních, sedíce ve vysokých sedlech, vyzbrojeni většinou puškami. Z každého pohybu jich vidět, že valnou část života prožili na koni. Seskákavše hbitě s koní, mizí v okolních domkách neb usedají v tlupách

8. března Stojíce dopoledne v stanici Manžuria, chodí hoši houfně na bazar pro nákupy. Zde ve městě mají obchody a krámy plné všeho zboží. Zde jeví se již veliký kontrast od měst sibiřských, kdež

V Chajlaru u čínského chrámu 9. 3.

Jeli jsme nákupním vlakem jedoucím do Vladivostoku. Jelikož most veliký byl zbořen za dřívějších bojů bolševikami i Semenovci, byl vystavěn přes řeku most pontonový, po kterémž byla doprava velice nesnadná, vždy několik vagonů, které strkala na most malinká lokomotiva, kteréž druhý parovoz odbíral na druhé straně. Takovým způsobem dopraveni na druhý břeh řeky, vyjeli jsme tehdy ku Charbinu, kdež v tu dobu byl můj pluk. Dnes, 6. března v sobotu, stojíme opět na této stanici, hotovi opět k odjezdu po denní zastávce. Nepojedeme již po pontonovém mostě, nýbrž po prozatímním dřevěném na dvou zničených proletech. Nyní jsou zde páni ještě Semenovci, však asi už ne nadlouho, neb jim to řádně již všude zde okolo dávají do těla, jakož i Japoncům.

viděti, sníh pokrývá tuto step a fičí mrazivý vítr. Potom opět vystoupáme ve velkých polokruzích, na jakés stanici zapřahá k nám opět jeden parovoz, kterýž pomáhá vytáhnouti ešalon a zdržuje opět při náhlém klesání. Potom jedem v takové rychlosti, až se nám hlavy klepou. Jedeme stále pustinou, jen tu a tam u tratě strážný domek, jinak kraj úplně liduprázdný. Ještě před hranicí Manžurie míjíme celé městečko kasáren, kamž nyní se stěhují Semenovci. K večeru opět projíždíme hranici a vjíždíme v stanici Manžurii. Zde doháníme štáb a 2. prapor a něco 6. pluku.

okolo saní, zatímco jich koně hledají něco na zub, z nichž někteří měli úplnou volnost. Nejsou snad ani špatní tito Burjati, slouží však špatnému účelu, o čemž možná konečně ani nevědí. Den uběhl mi velice rychle, ani vlastně mi nestačil. Nastalým večerem vyjíždíme z Olovjanné opět dál. 7. března Ráno se probouzíme na depovské stanici Borzja. Zde doháníme dva prapory 6. pluku, jež čekají zde na převoz našeho pátého pluku. Zdá se, pomohlo zakročení na Bajkale a my z Vladivostoku pojedem správně po řadě. Prostávše opět as šest hodin v této stanici, jedem opět dál a sice velice pěkně. Vlak náš uhání pouští v pravém slova smyslu. Krajina pustá, ani keře nikde ne-

33

Z ulice 9. 3.

v obchodech zelo prázdnotou. Hoši zásobí se vším možným, hlavně tabákem. Z Manžurie vyjíždíme po 12. hodině polední, jedouce již územím Číny. Projíždíme stále úplně pustou krajinou, nikde ani keře, strážní domky i budovy staniční jsou zde kamenné. Zřízenci na trati většinou ruští, dělníci Číňané. Nám jest již veselo. Jedem k úplné spokojenosti.

9. března Ráno přijíždíme v stanici Chajlar, kdež nachází se štáb 6. pluku. Město ležící nedaleko při trati jest velice zajímavé, jest totiž, až na jakési obchodní předměstí, čistě čínské. Jsa hochy na tuto zvláštnost upozorněn, běžím ještě v poledne do tohoto města, ačkoliv máme zakrátko vyjíždět. Nejdřív moji pozornost upoutává čínský chrám, velice zajímavý ve svém čistě čínském slohu, zdoben pestrými malbami. Jakýs starý chóďa provádí nás místnostmi chrámu, také velmi zajímavými. Uprostřed na místě oltáře stojí čínský bůh Buddha, před ním jacísi druzí bohové, z nichž jeden se zbraní jest velmi přísný, všichni ale velmi pestře malovaní. Na stěnách pak miniatury, jež znázorňují většinou vše strašné, všude plno krve. Ten hrozný bůh jest znázorněn na většině jako kat. Opouštím chrám a jdu dál do města s br. Pokorným. Prošli jsme jakési předměstí se špinavými čínskými krámky, odkudž to odporně čpí česnekem V Cicikaru na bazaru 12. 3.

stranství, vidíme ešalon se vzdalovat z nádraží. Poznávám v něm náš. Dojdouce do nádraží, přesvědčili jsme se, že tomu vskutku tak, a tak tu stojíme rozmrzeni, uvažujíce, co dělat. Zanedlouho narazilo na nás ještě několik hochů, jež stihl stejný osud, jak i nás. Hoši od šestého pluku trochu si nás vypůjčili, než ale poradili, že můžeme počkat na pasažerák, jenž prý až zítra pojede. To nás moc nepotěšili a já, vida stát na druhé koleji

Barim

a různými jinými zápachy. Chóďů všude dost, Číňanku však neuzříš. Staneme u jakési stěny před bránou. Projdeme chrám, nacházíme se v jakési přímé ulici, nízké čínské domky bez oken do ulice táhnou se po obou stranách. Přes ulici visí pestré fáborky, celek skýtá pestrým dojem. Dělám si narychlo skicu, an Pokorný mi připomíná, že čas vrátiti se již zpět. Dokončiv náčrtky, spěšíme ku nádraží. Podezřelá prázdnota na ulici budí ve mně domněnku, že přijdeme pozdě, a skutečně, vyjdouce na volné pro-

34

jakýs vlak, ptám se, co to je a kam to jede. K mé radosti se dozvídám, že to pojede asi za hodinu naším směrem, hned se po této zprávě klukům oči vyjasňují a přicházíme opět v dobrou náladu. Objevíce prázdný vagon a obdrževše svolení od průvodčího vlaku, obsazujeme tento a zatopíce v kamnech, čekáme, až se to hne. Konečně dočkáváme se i tohoto a již nás unáší vlak, poněkud již zajímavější krajinou. Jedeme velice rychle a asi po šestihodinové jízdě doháníme náš ešalon na stanici Mjanduchje.

těchto, přijda na nádraží, opět byl vlak v tahu. Tam již bylo veseleji, ostalo nás na nádraží 19. Jelikož vlak druhý nejel celý den, bloudil jsem po místě, tu a tam něco si nakresliv. Cicikar jest hlavní město Manžurie, vzdálené od dráhy as 25 verst. Okolo nádraží jest menší jen místo, kde jest velice živý obchodní ruch. Nekonečné řady čínských dvoukolek starého typu, tažených až šesti koňmi nebo voly, svážejí sem ku nádraží celé stohy zrna. Na bazaru a v hlavní ulici jest velice živo. Krámek na krámku, mezi nimi se pletou povozky, pouliční řemeslníci, klidně hledí si své práce, jinde zas na ulici u své plotýnky čínský kuchař klidně smaží svoje ranní pečivo, tamo zase se

10. března, st. Barim Dnes dopoledne přejeli jsme přes jakési pohoří, z něhož jsme velice rychle sjeli v prudkých serpentinách. V poledne dojeli jsme depovské stanice Buchedu, kdež asi po dvouhodinové zastávce obdrževše novou lokomotivu, jedeme opět dál. Vlak náš jede jakousi nížinou okolo břehů malé řeky, na obou strastanice, nebo prohlížíme přiléhající čínskou vesnici, zde vejda do dvorka baráku, kreslím čínský vozík dvoukolku. Ačkoliv svítí slunce, jest chladno. Fičí mrazivý vítr. Dnem odjíždí oba naše ešalony, my pojedem večer, lokomotiva již jest hotova. 12. března, Cicikar V tomto místě opět mi ujel vlak. Upoután zajímavými čínskými kresbami, jež mám na druhé straně listu, po ukončení

Ženy v očekávání vlaku. Nosilčik. Pětispřežení v arbě. Cicikar 12. 3.

svým stolečkem a sesličkou plete holič neb nosilčík, jenž se prohýbá po tíží svých dvou obrovských košů, v nichž nese celý houf slepic neb jiného nákladu. Všude se hemží těmito lidmi, vesměs samý „chóďa“ (pán), ženštinu téměř neviděti. Jen u nádraží vidím dvě čínské dámy, čekající asi na vjetku jedoucí do stolice. Chtěje si je načrtnout, byl jsem obklopen Číňany, jež jsou snad nejzvědavějším národem na světě, a tím mám práci velmi ztíženou. Omrzelo mě konečně vše a nemoha se dočkat nějakého vlaku, šel jsem do teplušky „Odboje“, jež byla ráno přijela osobním vlakem.

nách táhnou se nízké hory, pokryté malými lesy, jinde též skalnaté. K večeru dojíždíme do st. Barim, kdež kreslím tento náčrt místní partie. 11. března, Čzalan–Tun Včera večer přijeli jsme do této stanice (polodepa), kdež dohnali jsme štáb pluku i druhý prapor. Pro nedostatek parovozů jest zde celodenní zdržení, nežli se vyčistí parovozy. Krajina zde hornatá, nyní již téměř zbavena sněhu. Dnes pobíháme okolo

35

hloučky našich, něco Číňanů a několika zřízenců , bylo pusto. Bylo to pro nás velice mrzuté, jsouce hladovi, neumyti a žádostivi svého koutku ve vagonu. Byli jsme odkázáni uchýlit se k náčelníku garnisona, kamž já a jeden četař jsme se vypravili se žádostí o zařazení někam na stravu a útulek. Dopadlo to dobře. Byli jsme přiděleni na kuchyň na průjezdní stanici, kdež se nás i pět ubytovalo, zatímco druzí spali v prázdných vagonech na nádraží. Tak jsme začli v Charbině a byli jsme tam po celou dobu stávky, po dobu čtyřech dnů, za kterýžto čas jsem stačil řádně si město prohlédnout, z něhož mě opět nejvíce zajímal starý čínský Charbin. Město je veliké, dosti výstavné, s četnou ruskou a evropskou kolonií. Leží na řece Sungary, která nyní v zimě jest téměř vyschlá. Stávka, kteráž vypukla na čínské dráze, byla vyvolaná nesnesitelnými poměry, jichž původcem byl gen. Charvát, jenž se vydával za jakéhos vládce této dráhy a byl mizerným hospodářem, jsa obklopen chumáčem lumpů a zlodějů, kteří jen ruský lid okrádali, jakož i atam. Semenov. Stávka byla impozantní, stávkovaly i děti ve školách a všude v ruských obchodech, kteréž byly po čas stávky uzavřeny. Stávka skončila po čtyřech dnech, 17. března vítězstvím dělnických požadavků a svržením gen. Charváta a jeho vlády. Dráhu zatím do příchodu řádné vlády drží v ruce Číňani. Za takovýchto poměrů sedáme ve středu odpoledne na osobní vlak a doháníme náš prapor na st. Imjampo k půlnoci 17. března. Charbin. Z čínských ornamentů. 15. 3.

V této teplušce nachodí se umělecká společnost, a sice akad. malíře Vlčka, jenž mi již znám z roku 1918, setkav se s ním často při práci. Imponuje mi velice skvostnými akvarely, jichž jest mistr. Druhý jest sochař Vašek Švec, známý mi z jeho karikatur, jenž kreslí nyní většinou věci architektonické. Třetí jest jakýs mladík, jenž ještě neukončil akademii a maluje pěkně typy zdejších Asiatů. Tento trojlístek a jich sluha, toť „Památník odboje“. Přenocovav u nich v teplušce, odjíždíme druhý den v sobotu ráno osobním vlakem z Cicikaru. Dojeli jsme velice pěkně až do depovské stanice Andy, kdež jako blesk nás překvapila zvěst, že v jedenáct hodin začíná stávka, bylo již 10 hodin. Naštěstí však zavezli náš osobní vlak až do Charbina, kamž jsme přijeli až po třetí hodině odpoledne. Zde opět nové nepříjemné překvapení. Ešalon náš zde již není. 13. března, Charbin Pouze několik ostavších od ešalonu jsme uzřeli na nádraží v Charbinu. Od těchto dozvídáme se, že vlak náš vyjel časně zrána, opět tak nenadále, takže i v Charbině ostalo slušné číslo našich, mimo těchto bylo zde i několik hochů řádně komandovaných ku vyzvednutí jakýchsi drobností od amerického spolku křesť. mladíků. S naším vlakem přijel i poslední vlak a na nádraží, mimo

36

Imjampo. Čínský guslar. 18. 3.

9. března Včera celý den ještě jsme prostáli na st. Imjampo. Ku stanici přiléhá opět čínské městečko a skupina železničních budov, vše to leží již opět v horách, v nichž posud se drží sníh, zatímco zde dole na trati jest již sucho. Odpoledne vyhrával a zpíval nám okolo ešalonu čínský huslar, jehož jsem si i načrtnul. Den již byl velmi pěkný, odpoledne jen málokdo seděl v teplušce, vše hulalo. Večer as k desáté hodině dostáváme parovoz a vyjíždíme dál k východu. Ráno 19. přinesl nám Josef opět sličný den. Stoupáme opět v krutých serpentinách do výše, za naší poslední tepluškou hučí a funí parovoz až do perevalu, kdež ostává. Já sedě u okénka, zajímal jsem se krajinou, tonoucí v ranním slunci. Dopoledne projíždíme opět ze sklonu jako hromy, jen nám vše poskakuje v teplušce a hlavy se až kle-

pou. K obědu dostiháme jakés depovské stanice, kdež se mění parovoz a dozvídáme se, že máme býti co nejdříve ve Vladivostoku, kde již čekají lodě. Máme z toho radost, já ani nevím, budu-li moci tam něco namalovat. Chystáme bedny a jsme samý spěch. Jedem nyní tak, jak nejsme zvyklí ze Sibiře jezdit, skorem jak osobní vlak, snad již v noci neb ráno přejedem hranice a budem v přímořské oblasti Ruska. Den je velmi pěkný, nyní již zvolna k večeru se klonící.

sud ve Vladivostoku není a tu s námi tam nespěchají. Přejel již celý šestý pluk, jenž ve Vladivostoku opouští vagony a stěhuje se do kasáren někam na Ruský ostrov. Dnes v neděli tvrdí zde u nás, již zcela určitě, že pojedem, čemuž konečně může již býti. Zde mne nic zvláštně neinteresovalo, takže nemám nic z tohoto místa načrtnuto, až na tento český pivovárek, jehož majitel, Čech, se vyjádřil našim hochům, že prodá víc mléka než piva. Také charakteristika.

21. března, Pohraničnaja Stojíme v tomto pohraničním městě ruského a čínského území již druhý den. Ve Vladivostoku jsou přeplněná nádraží, mimoto projíždí šestý pluk přebírat garnisonní službu ve Vladivostoku. My snad již vyjdeme z ešalonů a přímo na loď. Zde to hnízdo opět z větší části čínské, stojí na svahu, nemaje žádné zajímavosti ve svých špinavých ulicích. Hoši nyní jsou většinu dne na ulicích a chystáme bedny Pohraničnaja, český pivovar na svoje věci ku převozu. Počasí jest pěkné, teplé, skutečně jarní již čas.

29. března Včera po obědě nastal opět šum okolo našeho ešalonu, přišla totiž brigáda, za chvíli na to i parovozy, a hned nato nesl se vzduchem zvuk našeho signálu, znamení to k odjezdu. Měli jsme z toho radost, jak se patří, dozvěděvše se též, že pojedeme až do Vladivostoku. Vyjíždíme z Pohraničné a hned za stanicí náš vlak řítí se rychle níž a níž po svahu hor, na ussurijskou

23. března Poslední zkoušku nervů zde v Pohraničné snad již proděláváme, stojíme opět zde celé dny, ačkoliv 23. března jsme měli býti ve Vladivostoku, snad lodě ještě nepřijely a tam stát nemůžeme pro přeplněná nádraží. V přeplněných vagonech tím více na nás doléhá myšlénka: „Kdy už?“ Ke všemu počasí se změnilo, duje ledový severní vítr, v němž málo jen kdo odváží se delší vycházky. Člověka již vše dráždí a mučí, za čtením nebo prací nevydržíš dlouho. 28. března Jest neděle, druhá to již zde v Pohraničné, z kteréž nejsme stavu se vybrati. Loď po-

37

38

jíždíme opět v hornatou krajinu, zde míjíme již i korejské vesničky, a projedouce několik stanic, blížíme se již k jakémus zálivu. Moře! Moře!, slyšeti již ve vagoně, vše se tlačí ku okénkům shlédnouti toho. Já sedě na svém místě nedaleko okénka, hle-

rovinu. Stál jsem na brzdě vagonu na samém konci vlaku, pozoruje se zájmem krajinu. Projíždíme několik tunelů, opět hlubokými horskými svahy neb vysokými náspy. Jedem, že každou chvíli zdá se, že zřítíme se již tam hluboko z příkrého svahu. Než dojeli jsme šťastně do st. Groděkovo, prvé to větší stanice na území Ruska. Zde již vidíme ruská rudá vojska s rudým značením, hvězdou to na rukávě nebo na čapce. Mimo těchto jsou tu nezbytní Japonci, kteréž nikdo zde rád již nevidí, ovšem ani my. Z Groděkova jedem již rovinou, kol tratě viděti tu a tam zorané lány, černající se až kamsi v step, země zdá se velice úrodná, málo jí však obděláno. K večeru dojíždíme do Nikolska Ussurijského, kdež stojíce po celou noc, načež k ránu opět vyjíždíme dál. Za městem seznamují mne hoši s místy, kde měli srážky s bolševiky při postupu vladivostocké skupiny v roce 1918. Pro-

dím též s velikým zaujetím na tento pruh pořád zamrzlého moře. Konečně tedy blížíme se již k cíli naší cesty, ještě as dvě desítky verst a budeme již na konci této naší tak dlouhé a nekonečné jízdy. Jedeme břehem dál kolem tohoto zálivu k stanici Okejanské, kdež předjíždíme náš druhý prapor. Břeh za touto stanicí poset již vilami a zdvihá se v sopečné kopce, na nichž jsou umístěny ruské pevnosti. Projíždíme ještě „Druhuju Rječku“, kdež stojí první prapor našeho pluku, a zakrátko na to vjíždíme již v stanici „Pervuju rječku“, kdež nalézá se štáb našeho pluku a končí se i naše jízda.

39

Ve Vladivostoku, 3. dubna na Bílou sobou, st. Pervaja Rječka. Sedíme ještě v přeplněných tepluškách, očekávajíce příjezd lodí, jež přes četná určování času a dnů příjezdu, které již minuly, zde ještě nejsou. Prvé dny byly pěkné, uspěl jsem již prohlédnouti si město s přístavem. V tomto stojí několik válečných lodí, jako japonský křižák, největší ze všech jsoucích v přístavu. Potom čínský, anglický a americké lodi, dále několik ruských torpédovek. Mezi těmito množství menších lodí různých typů, mezi nimiž i naše najaté parníčky, které udržují čilé spojení s Ruským ostrovem, kde nacházejí se naše části. Přístav jest hluboko zatažen od širého moře, jehož odtud neviděti, prý asi sedm verst ještě jest vzdáleno. Vladivostok sám jest velice roztahaný po zdejších horách, pěkná jest jen jedna ulice „Světlanská“, jež se táhne okolo břehů též několik verst. Zde jest centr všeho ruchu a života. Zde slévá se evropské s asiatským, žluté s bílým. Jest to i sporné město mezi těmito plemeny. Sem tak hladově pohlížejí Japonci z jich ostrovů a zde tak horká je půda pro Rusy. Dovedou-li udržeti si tento tak nutný pro ně kraj? V předloňském vystoupení byli jsme i my zde nakrátko páni, po vystoupení proti bolševikům, jehož se zúčastnili 5., 8.

a část 7. pluku. Dnes jsou zde opět bolševici, aspoň jsou označeny všechny státní budovy, lodě jakož i vojáci a matrosi odznaky sovětské vlády ruské. Jinak zdají se býti malými pány, zde zatím mají hlavní slovo Japonci, a snad i Amerikáni, jichž všude je, zvláště prvých. Valuta jejich stojí velice vysoko, upravují cenu, jak chtějí, zatímco rubl klesl na minimum. Jde-li člověk něco koupit, jsou potřeba hned tisíce. Zboží jest zde dost, jen míti zač kupovat. Já platím jen do naší lávky za něco málo věcí dva a půl tisíce rublů. Tím i končím mojí peněžní hotovostí a jsem nucen další nákupy zastavit. Chtěl jsem též něco malovat, nevím však, dostanu-li se k tomu, jest nyní čas velice mizerný. Prší a padá sníh. Život ve vagonech jest již nesnesitelný, překážíme jeden druhému, podrážděnost jest všeobecná, na všecko se již nadává, nikomu se nevěří. Mnoho se hřeší jako nahoře, tak dole, a v takovém stavu čekáme na odjezd do vlasti.

5. dubna Tak neočekávaně rozvíjí se drama zde ve Vladivostoku dál. Kdož by byl uvěřil ještě včera večer, že do rána bude opět ve Vladivostoku převrat, provedený Japonci. Věděli jsme, že půda jest horká, že něco se opět zde semele, netušili jsme však, že tak brzy. Nám celý ten děj jevil se následovně. Maje službu, ulehl jsem něco dříve, bych se prospal do času, kdy mně bude jíti na

4. dubna Tak ještě jedny velikonoce zde na Sibiři, s tím rozdílem, že již zde u přístavu, tak určitě již poslední. Jsou velmi pochmurné dni, zvláště dnes celý den již prší, a mimo to mám ještě službu okolo ešalonu. Tak sedím zde ve vagoně, dívaje se ven na koleje, mezi nimiž jsou veliké louže. Kraj dále zahalen jest v mlhy, jarní to charakteristika Vladivostoka. Málokomu chce se v tomto počasí ven, a tak se otravujeme navzájem.

40

stráž kolem ešalonu. Brzy jsem procitl, probuzen jsa jakýmsi konfliktem mezi hochy ve vagoně, po němžto nemohl jsem již usnout. V tom tu co to? Uslyšel jsem z dáli třeskot kulometů a po ztišení těchto, třeskot jednotlivých ran z pušek. Hoši si to vykládají různě, jedni myslí, že to jakýs noční manévr. druzí jakési nedorozumění stráží. Konečně přináší kdosi zprávu, že to Japončata obsazují město. Po tomto následují různé názory na

Korejky perou, 8. 4.

věc a zakrátko na to jsem volán na stráž. Byly dvě hodiny s půlnoci, kdy probrodiv se kalužemi, došel jsem společně s druhou stráží na druhý konec ešalonu, na vykázaný nám rajón. Tam již dozvídám se od prvé stráže, že ve městě už je to prý hotovo. Nastoupiv svou jednotvárnou obchůzku, rozhlížel jsem se po pustém okolí, ozářeném měsícem, jenž co chvilku skrýval se ještě za roztrhané mraky, a několika elektrickými lampami. V tom zas „buch“, nese se odkudsi těžký výstřel z pevnostního děla a zase třeskot výstřelů. Jednotlivé praskají i zde, kdes nedaleko, a teď šup, šup běží k našemu ešalonu asi sedm ruských vojáků pod naši ochranu. Běží se k nám ukrýt a jen zmizeli, již vynořují se postavy Japonců, krčících se a jdoucích k nám. Stál jsem poměrně klidně na konci ešalona, čekaje, co se bude dít. Přiblíživše se, zastavili a jeden z nich na mě zvolal: „Ček?“ „Da,“ odpovídám já, načež oni přiblíživše se docela, tázali se: „Bolševik nětu?“ „Nětu,“ zní má odpověď a dávám jim na srozuměnou, by

šli dál od našeho vlaku. Mizí opět a zakrátko opět se jeví nedaleko u ruského vlaku, hledajíce zmíněnou stráž. Našli jich až kdysi později, když náš dežurný důstojník odmítl jich ukrýti v našich vagonech. Zatím i na silnici vedoucí přes trať opodál nás bylo živo. As eskadrona jezdců, patrně Japonců, procválala mimo a zamlkl dusot její směrem k Vladivostoku. Zakrátko následovala pěchota, as rota, na to hned slyšeti bylo hrkot kol. Přejížděla opět děla, v plném pořádku bojovém. Napočítal jsem šest děl, po přejetí těchto bylo chvíli ticho, jen na staničce byl ruch. To Japončata tam asi přebírala inventář. Zakrátko opět na silnici byl ruch, opět přejela taká kolona jako prvá. Bylo mi kupodivu, jak lehce a rychle se jim událo toto vše přivésti v pohyb. Zbytek času mojí stráže byl již klidný, až na ojedinělé výstřely, tu zdáli, tu opět zblízka třeskajících. Ve čtyři hodiny přišla směna a já dojda do vagonu, ulehl jsem a usnul. Probudil mne hlas dežurného, budící „na čaj“. Byl již den, slunéčko vykukovalo z nerozehnaných posud mraků. U nás počalo býti velice rušno. Někteří hoši prospali vše a teď otvírali oči, nemohouce pochopit, co se vše stalo. Tu a tam ještě praskající výstřel svědčil skutečnost, a já hledě z okna, rozeznal jsem na protějším kopci, kde jsou pevnosti, japonskou vlajku. Co toto píši, jest klid. Na trati jest ticho, vlaky nejezdí, jen ti žlutí ďábli běhají kolem v plné zbroji, tu a tam vodíc Rusů i svázaných kamsi. Tragedie se rozvíjí. 6. dubna Dnes jest již všude klidno. Zde na nádraží jsou vidět jen hloučky Rusů, jež hledí zaraženě, kloníce hlavy. Nenávist jich vůči Japoncům jest veliká. Kdyby to zde byli Evropané neb Amerikán-

41

ci, ale tito Asiaté! Slyšel jsem již několikrát takovéto úsudky ruských mužů. I u nás jest nálada jaksi stísněná. Událost tato opět strká do pozadí naši evakuaci, a tak jest opět zde otázka, jak bude dál. Včera odpoledne byl jsem ve městě. Na hlavní ulici Světlanské bylo živo. Přecházely oddíly japonských vojsk, pěších, jízdních i dělostřelectva, tu opět hnaly se jich automobily. Mimo

těchto bylo viděti pouze naše, amerikánské neb i francouzský a anglický. Po ruských jako by se země propadla, jen v jednom pereulku jest uvázlý v blátě ruský opuštěný broněvík. Takže i v přístavu stojící ruské minolovky jsou zbaveny ruské posádky i byvších rudých praporců, jsouce obsazeny Japonci. I na ulicích zmizely všechny rudé prapory, na jichž místě tu a tam visí japonský (červené slunce na bílém plátně). Obchody byly všechny pozavírané. Po Světlanské chodily proudy chodců, ponejvíce opět Japonců kolonistů, Japonek a jen zřídka Rusů a našich hochů.

dříve neznámým, Korejců, kteří tu mají celou slobodku (vesnici). Tito se snad nejvíce podobají Evropanům ze známých asijských plemen. Muži i ženy chodí většinou v bílých hrubých plátěných šatech, které ovšem musejí často prát. Peroucí Korejky je viděti u každé větší louže seděti na bobku, mlátíce dřevěnou plácačkou do prádla. Zajímavé je, že matky všude tahají s sebou svá děcka, uvázaná na zádech, které s obdivuhodnou trpělivostí snášejí všechny možné pohyby své nositelky. Těmto jistě též není to břemeno pohodlné, zvlášť mají-li ještě nějaký ranec, mísu prádla nebo vědro vody, co vše nosí po orientálském způ-

9. dubna Mnoho se nezměnilo z těch dob, co Japonci zachvátili město. Na všechny protesty ze strany Rusů a vlády vladivostocké zůstávají Japonci pány města a okolí. Dle zpráv mají Japonci obsazena i druhá města Dálného Východu, jako Chabarovsk, Nikolajevsk i Nikolsk Ussurijský, kde však je značně znepokojují partyzáni. O Nikolsk Ussurijský byl asi krutý boj, lehlo tam dosti Japončat, nežli zmocnili se tohoto místa. Máme posud málo zpráv z oněch míst, an jest poškozen tunel Kupariský, mezi Nikolskem a Vladivostokem. Tím ovšem jsou i naše části za tunelem k západu zatím odřezány. Na místě pracují naši i Japonci, tak snad se tunel opět spraví, bude se jistě hleděti k tomu, by co nejrychleji projely naše ešalony sem k východu. Ruští železniční zřízenci odkázali se přistoupiti ku práci po celou dobu přítomnosti Japonců, takže veškerá doprava na trati jest přerušena. Dopravu svoji si Japončata obstarávají sami, a my též, ovšem beze všeho železničního pořádku. Ve městě samém se ruch opět obnovuje. Obchody se otvírají, ruská milice jest opět na ulicích, i námořníci se objevují, jen rudé hvězdy nevidět, tak i prapory, ačkoliv japonské většinou již zmizely. My jsme již přivykli ku tomuto stavu, život náš vleče se dál v stálém očekávání lodí, jež pořád nejedou. Chodíme tedy po městě ku přístavu i po okolí, kde všude jest dosti k vidění. Zde opět setkávám se s novým národem, mně

sobu na hlavách. Co všecko dělají Korejci, nevím, vidím je většinou ve skupinách čumět a kouřit dlouhé čínské dýmky. Národ tento též hluboce nenávidí Japonců, kteří mají obsazenou jich zemi. Dnes odpoledne vydali jsme se s Čujanem přes hory a doly k širému moři. Šli jsme nejkratší cestou, obejdouce město ze severu k východu. Cesta byla mizerná, tu po kamení, tu zas blátem, až došli jsme přes kopce opět na silnici. Dosáhli jsme ji v tak zvaném Hnilém uhlu, kdež míjíme kasárna, v nichž byl ubytován v 1918. roce náš pluk. Místa okolo kasáren, jež byla po dobu pobytu našich pěkně dekorována, jsou opět zpustošená. V kasárnách žijí Japonci, jen asi jedna budova obsazená je našimi. Jdeme dále silnicí, kteráž se točí mezi kopci ku Hranostaji. Po temenách hor vidět jsou forty a pevnosti, Rusy vystrojené, které jsou nyní opuštěny. Jistě stály obrovský náklad a dnes stejně

42

tak lacino jsou zde žlutí. Až sám cítíš jakýs smutek, hledě po tomto okolí. Zabočujeme ze silnice vpravo do návrší, chtějíce si nadejít. Dále vlevo zůstávají nám kasárny, v nichž jest ubytován čtvrtý pluk. Docházíme vrcholu kopce, na němž též nachází se pevnůstka, též opuštěná, as dvě hlavně děl, úplně zarezavělé, trčí ze střílen, a to je vše. Odtud již máme rozhled na moře, kteréž dole pod námi hučí a ztrácí se v dáli v mlhách. Usedám na násep, zaujat tímto pohledem na vodní pláň. Konečně tedy se splňuje stará má tužba a nacházím se u moře. K tomu ještě u Velikého okeánu. Kdož by byl kdy si pomyslel, kam nás až osud zanese. Kdož by byl jen v šílené fantazii mohl si představit, že armáda znovu zrozené Čechie dospěje až ku břehům tohoto okeánu. Sedím na sopce zde na kraji Asie a v myšlénkách vracím se v nedávné prošlé. Co nás stálo úsilí, co klamů, co bouře přehnalo se přes naše hlavy, nežli jsme se dostali až sem. Nyní konečně, jsouce zde opět, opět a opět nové překážky se vyskytují nám vstříc. Jest to skutečně obdivuhodné, jakým způsobem my se dostáváme domů, dostaneme-li se tam vůbec. Jsme skutečně jak v nějaké říši legend a bájí, v říši jakéhos mocného Belzebuba. Nyní jsme konečně u břehů, čekajíce přívozníka, který nás vysvobodí ze zakletí a doveze do země zaslíbené. Nasytivše se pohledu z pahorku, sestupujeme strmým břehem dolů k moři, kdež kameny postupně měnícími se v drobný písek, došli jsme až k samým vlnám, které zuřivě hnaly se ku břehu. Jinak moře bylo klidné, jen v dáli bělala se plachetní lodice. Usedl jsem na kámen a hledím opět do vln. Voda jest průhledná, velice čistá, zblízka zelenavá, měníc se v dálku hluboce modrou. Z moře na nás vane syrový mořský vítr, proniká až do těla. Vstávám tedy a brouzdáme po břehu, kdež zajímají nás v písku ležící různé lastury a mořští měkkýši, jakož i rostliny. Projdouce po břehu, obracíme se ku zpáteční cestě. 13. dubna Opět několik smutných dnů (smutné jsou konečně všecky), kdy slunce se vůbec neukáže z hustých mlh, jež se prostírají jak hustý závoj nad celým krajem. Nyní z nich již prší, déšť opět jednotvárně šumí na plechové střeše našeho vagonu, na nějž opět jsme vázáni. Tyto dny prožívali jsme ruské velikonoce, snad už zde poslední. Jak smutné zde byly tyto tak veliké ruské svátky, svátky vzkříšení, radosti i jara. Jak ten čas, jak ty mlhy nad městem visící, tak jest i celá nálada lidu. Nikde nevidět radost ze života. Zde vládne spíše smrt, nežli vzkříšení, i ty zvony zdály se

tak smutně znít, spíše k umíráčku, nežli k životu. Jest opět dušena a přitisknuta ke skalnatým sopkám Dálného Východu mladá ruská revoluce, a kým? Jaká to ironie! Raby z říše vycházejícího slunce, jíž to samé slunce dostatečně ještě neosvítilo. Snad i tam konečně zvítězí světlo, snad i tam se donese vlna svobody, snad i tam bude vlna vzkříšení. Nemáme nic proti tomuto národu z říše slunce. Nemůže být zlý ten národ, jehož země jest plna květin a pohádkové prý krásy, jest však ubohý ve své slepé víře v Buddhu a Mikadu. Ve vědomí tohoto vyšší kruhy zneužívají tohoto lidu k činům, jež hodí se k byvším germánským. Rusové jsou strašně rozhořčeni proti nim, zde jistě mnoho krve ještě poteče, nežli se rozřeší poměr obou těchto národů. I nám jest těžko při těchto poměrech. Bolí nás srdce nad osudem tohoto tak těžce zkoušeného ruského lidu, k němuž jsme tak již přirostli. Cítíme, že osud těchto jest i naším osudem, a bolí nás, že opouštíme tuto zem, aniž bychom jí skutečně věcně pomohli. Snad spojí se naše cesty přes všechny překážky a protivenství, bychom dospěli k lepšímu budoucnu, ku blahu obou národů. Náš odjezd snad již nedalek, včera přijela veliká americká loď „Mont Vernon“, na níž odjede 3. pluk a nějaké druhé části. Loď pojme asi tři a půl tisíce lidí. To jest hlavní, že předce se evakuace hýbe, tak se předce věří, že se odsud hnem. Několik lodí amerických stojí ještě kdes v Japonsku, a tak možno, že jednoho dne uvidíme v přístavě státi i loď, která nás odveze domů. Zatím půjdem se podívat na přítomnou loď, stojící v dáli u přístavu na kotvách.

krve. Ze strany rudých, ať partyzánů neb regulérní armády, žádných překážek nebylo. Tito jsou zastaveni před Čitou, kde strašně řádí tyfus. Dnes po obědě vyšel jsem si opět v nová místa, zabloudiv za čínský bazar a jda dál ku břehu, došel jsem vysokého břehu, silně opevněného. Vyjda nahoru, spatřil jsem betonové valy, v nichž umístěno jest devět těžkých pevnostních děl. Stojí zde Pevnostní dělo

15. dubna Zdá se, že náš pobyt zde již se zakončuje, prý 20. přijede loď, jež nás umístí a poveze, snad . Loď „Mont Vernon“ již jela 13. se třetím plukem a jinými evakuovanými, včera opět přijela loď druhá, menší , „Titan“, jež uveze odzbrojený kdysi 3. prapor čtvrtého pluku, nějaké intendantstvo a ještě něco. Za touto prý hned přijede loď pro 4. pluk celý a potom už pro nás. Evakuace se tedy hýbe, a co hlavní, najednou lodě jsou. Snad Japonci sami je zdržovali ve svých přístavech, čekajíce, jak se k nim zachováme o jich vystoupení, které se událo a které oni asi měli už v plánu. Včera přijel štáb korpusu s gen. Syrovým. Tunel u Kuparisové jest tedy již spraven, a tím i spojení se západem naladěno. Budou moci tedy naše ešalony opět přijíždět. Poslední naše ešalony již se blíží ku Charbinu po Manžurské dráze, opustivše již území Sibiře, až na Přímořskou oblast. Měli tam prý různé neshody a incidenty se Semenovci, ale vždy to dobře dopadlo bez

43

smutně tato děla, bez jakékoliv ochrany a potřeby. Co stálo práce a výloh, nežli toto vše bylo zbudováno, a nyní to vše jest mrtvé. Stojí tu ti velikáni zbaveni zámku a zvolna rezavějí. Jak zde, tak i na druhých místech, všude jest viděti povaleného a bezmocného obra. Na zpáteční cestě pěkně jsem zmokl, zde to není nic zvláštního. K večeru pak zdvihl se i dosti silný vítr a déšť padal jen drobnými kapkami. Vyšel jsem znovu ven ku

břehu velikého zde zálivu. Mraky zrovna visely nad mořem, po němž hnaly se mocné vlny až ku břehu, kde se tříštily o balvany, jich hukot společně s duněním větru prováděly zvláštní symfonii. Stoje na břehu delší chvíli, vrátil jsem se již potmě domů. 16. dubna Ráno byla obloha jak lazur čistá, den sliboval býti pěkným. Vydal jsem se tedy s kusem papíru něco načrtnout. Šel jsem po trati kol zálivu. Moře bylo klidné, vzduch průhledný, takže i sopky na druhé straně zálivu byly pěkně viděti. Pod vysokým břehem spatřil jsem utopence, jehož včera vlny na břeh vyhodily, utopenec byl úplně nahý, již zčernalý, asi též oběť japonského vystoupení. Došel jsem k rybářskému přístavišti, kde jsem usedl na hráz, dav se do práce. Okolo mne shluklo se zvědavých Číňanů, kteří vydrželi po celou dobu mojí práce. Přístavek dosti zajímavý, samý rybářský člun, jež mají zvláštní originelní tvar, čistě čínský. Do Karpat, 16. 5.

V Karpatech

V přístavišti čilý ruch, jedny čluny přijíždějí, druhé opět vyjíždějí, jinde zas vykládají ryby, tam zas něco spravují na člunech, kteréž se mírně houpají na něžných vlnkách. Namalovav obrázek, vracím se zpět, čas zatím pokročil, přišel jsem po obědě. Odpoledne jdu opět po kávě do města znovu. Tentokrát cesta vede mě do Karpat. Místo ono nalézá se na pěkném kopečku, kdež bohyně prodejné lásky rozbila svůj stánek, a jméno Karpat nese od prvního pobytu našich částí zde v 1918 roce. Zde jest řada veřejných domů, v nichž možno nalézti dle vkusu Japonky, Rusky a jiné. Odpoledne zvláště k večeru je zde živo, na ulici prochází pestrá tlupa všech možných zde ve Vladivostoku zastoupených národů. V prvé řadě jsou zde ovšem naši a Japonky už docela pěkně po česky volají na procházející :„Nazdar. Pojď sem, Pepiku, dopij to, bobečku,“ atd. Viděti z toho zajisté, že se těší plné přízni našich hochů, od nichž se ledačemus naučily. Dále zde jsou

44

námořníci kotvících zde válečných lodí, jako Francouzi, Angličani a jiní. Mimo těchto ruští gražďané, japonští vojáci, čínští choďové, pleňasi (to jest Němci, Maďaři a jiní zajatci) a máš před očima moderní Babylon. Celá světová vojna zde ve svých příslušnících jako na talíři. Nakresliv zběžně několik náčrtů, béřu se opět dále do města. Zdvihá se zase vítr, jenž vzdouvá vrstvy prachu na ulici a nedá otevříti můj deník k dalším náčrtkům. Zacházím tedy k přístavišti, kde nachází se americký bazar, v němž jest možno obdržeti kávu neb jiné občerstvení, hraje tam hudba odpoledne a večer bývá kino. Tam jsem zapadl. Veliká místnost s galerií okolo stěn plničká a nahoře na galerii u bufetu veliká očereď. Opět zde vidíš bílé plémě společně se žlutým, mezi nimiž my máme velikou převahu. Lístky do kina byly již rozebrány, jest vždy veliký nával na tato představení, která jsou večer od 6 do 8 h. vedle v sále. Tam bývají i přednášky a koncerty našeho osvět. sboru. Vyjda z bazaru, jdu opět na Světlanskou, kdež dnes není tak rušno následkem nastalého chladna a větru. V jedné ulici vidím stále ještě zabodnut broněvík, jehož jsem si načrtnul, a poté nesu se domů. Přišel jsem již za tmy a hladov jako vlk. 21. dubna Tak zítra tedy již opouštíme území Ruska. V přístavu tamo daleko uprostřed stojí veliký kolos na kotvách, americká loď „Amerika“, jíž máme svěřit svoje tělesné schránky ku daleké

cestě mořem ke břehům Evropy, a tím i ku vlasti. Jako před každým velikým podnikem, krokem životním, cítíme i zde celou vážnost této doby, a jsme jaksi nezvykle rozrušeni v těchto posledních hodinách našeho pobytu v ruské zemi. Jak líto nám, že Tě opustíme v tomto těžkém tvém stavu, širá tak krásná a tak zmučená Rossije... Matko Slovanstva a kolébko naší revoluce, jakož i mladé naší armády. Jak laskala jsi nás ve svých loktech,

45

a kolikrát zas se od nás odvracela v zapomnění. Co tužeb a snů, co důvěry i lásky vychovali jsme ve svých srdcích k Tobě, a co zklamání a úzkosti od tebe jsme prožili. Jak hřála jsi nás láskou na svých prsou a jak v nepochopení ses od nás odvracela. A dnes? Zesláblá po těžkých a ještě krvácejících ranách v nepochopení hledíš snaď na chování se naše k tobě. My těžce nesem, že opouštíme Tě v tomto stavu, že nemůžeš se radovat s námi.

nemají tito ještě tolik síly k vyhnání Japonců, jisto však jest, Rusové nezůstanou Japoncům dlužni toto hrubé rušení jich národních práv a brzy Japonců vytěsní. Tento postup Japončat činí jen novou přehradu ve stycích obou těchto národů.

Z ulice. Korejka s děckem. Typy z vladivostockých ulic. 26. 4.

Však nepřestanem pracovat na společném nám díle, snaď tam ve vlasti budem moci teprv řádně působit k dalšímu štěstí a rozkvětu tak milé a druhé naší vlasti – Rossije! Sedím dnes již naposled v teplušce, píše hrst těchto myšlének. Venku jest velice sychravé počasí, které se odráží i na náladě. Jak bude dále? Jaká as bude naše cesta mořem? A jak dál do vlasti? Proživše zde mnoho překážek, cítíme jich bezděky všude. A jak bude tady? Nad Vladivostokem a vůbec nad celým Dálným ruským východem visí těžké mraky. Dokonce mluví se, že jej chtí Japonci okupovat. Alespoň stále zesilují svá vojska zde, přivážejíce nové desanty k ruským břehům. V ruských novinách čteme protesty proti tomuto jednání Japonců, které však nepomáhají. Kdesi za Chabarovskem na Amuru jsou stále srážky mezi Japonci a ruskými partyzány, kteří by též rádi pomohli na západ dále k Čitě vytěsnit Japonce, kteří tam snad chtí zastavit podvinutí ruských sovětských vojsk dál k východu. Možná, že

22. duben Konečně přišel den, o němž tak dlouho jsme jen snili, den, v který skutečně již opustíme tuto nešťastnou pevninu, bychom nastoupili již faktickou cestu do země zaslíbené – do vlasti. Dnes ve čtvrtek tedy již dopoledne měli jsme být naloděni, jak znělo v rozkaze. Ký div, že časně z rána byli jsme na nohou a dohotovovali jsme si své tlumoky. Den byl již poněkud jasnější, dul však chladný vítr z moře. Čekali jsme netrpělivě na nalodění, kteréž se poněkud opozdilo, co chvíli chodili jsme ku břehům dívati se na naši loď, která hrdě a majestátně stála na kotvách dále v přístavu. Nedaleko ní stojí druhá, dnes v noci přibyvší loď „President Grant“, na níž asi pojede šestý pluk. Loď naše „Amerika“ jest větší, pojede na ní přes šest tisíc, a sice čtvrtý pluk, náš pátý, mužstvo těžké baterie a naše nemocnice. Přišlo nám čekati až do dvou hodin, nežli přišla řada na nás k naloďování. Neměli jsme daleko ku břehu, k místu naloďování, neb již v pondělí jsme byli odvezeni z Pervé Rječky na vladivostocké městské nádraží a pak dále, k přístavu neměli jsme tedy daleko. Nestáli jsme dlouho na břehu, brzy přijel náš parníček „Naděžnyj“, jenž vzal na svoji palubu celou rotu a rozehnal se s námi ku lodi „Amerika“. Dojeli jsme velice rychle a polokruhem objevše loď, přistáli jsme u barže, k ní připoutané, na niž byly spuštěny schody ze vchodu do lodi. Byl jsem zaujat obrovským parníkem, uvažuje v duchu, zda takovémuto železnému kolosu

46

můžeme úplně důvěřovati v bezpečnou plavbu až do Terstu. Loď jest velice vysoká, o třech poschodích a třech palubách, mimo velikých skladišť ve spodních částech lodi. Vejdouce do nitra lodě, proplétali jsme se velkými, již osazenými kajutami, nežli došli jsme i do kajuty, nám vykázané. Zde umístili jsme se na visutých lůžkách po čtyřech nad sebou, na mne přišlo místo na samém vrchu. V kajutě jest nás dosti, celá naše 12. rota a kulometná rota našeho praporu. Zde počíná nový zas díl naší cesty, nyní po moři.

47

48

MOŘEM 23. dubna 1920 Nastoupil den odjezdu naší lodě z Vladivostockého přístavu na širé moře. Vyjda na palubu, byl jsem uvítán ranními paprsky vycházejícího slunce, které nastupovalo cestu po čisté modré obloze. Na palubě bylo živo, vše se již chystalo k odplutí a z naší strany činily se přípravy k přivítání gen. Syrového, Čečka, správce voj. odboru Krejčího a jiných představitelů naší vlády na Dálném Východě. K desáté hodině přijeli na lodi „Strelok“, odevzdali transport a rozloučili se s ním. Na palubách bylo velice živo, vše tísnilo se, každý ještě vyšel, by pohlédl na břehy země, kde prožil tolik a tak značnou část života. Zatím gen. Syrový s drahými hosty prohlédli loď a sešli opět na svůj parníček, doprovázeni hudbou a našimi pozdravy. Sešli v poslední chvíli, kotva již byla vytažena, siréna odhoukala třikrát a loď zvolna již se točila z místa. Vysoko na stožáru vlála naše česká vlajka a hudba spustila národní hymnu. Kdekdo stojí v pozoru a zdraví, vykonávaje tím modlitbu na cestu a louče se tím i s Ruskem. Posílám ještě svůj pozdrav této nešťastné zemi, snad neshledáme se více již, však myslím , že dožiji se ještě štěstí a rozkvětu této druhé nám vlasti. Zatím loď již se rozjíždí, hudba našeho pluku hraje již svižné pochody a my se ještě zdravíme s družinou gen. Syrového na parníku „Strelok“, jenž nás kus vyprovází. Odtud nás i fotografují na film, načež zůstávají vzadu. Naše loď jede již plnou parou, prorážejíc mocnou přídí vodu, která v mocných vlnách kol lodě se tříští. Míjíme ještě maják a pak již zvolna mizí nám pevnina z očí a vyjíždíme na širé moře. 24. dubna Jedeme již druhý den, všude jen moře a pořád moře. Sedím většinu dne na palubě a pozoruji tu velkolepou spoustu vod, které se v dáli na obzoru slévají s oblohou, mizíce tam z očí. Plavba jest posud klidna, vane sice dosti ostrý větřík, který rozrývá moře vlnami, jež se čeří a točí, až jde, pozoruješ-li je upřeně, hlava kolem. Zvlášť u přídě lodě, která mocně řeže vodu, jež ve vysokých pěnících vlnách ubíhá v strany a nazad od lodě, kteráž v pravidelném, mírném kolébání žene se dosti velkou rychlostí, něco přes 20 kilom. za hodinu. Na lodi jde vše svým pořádkem, ač jest nás zde jen mužstva na 6 1/2 tisíce. Ráno pěkně o šesté vstáváme, kdo chce, může si pospati déle, za to ale musí státi v očeredi, chce-li se umýti, neb tam jest v umývárnách

Výjezd z vladivostockého přístavu – maják, 23. 4. 1920

nával. Mytí jest velice špatné, mýdlo se nechytá slané mořské vody a dá to hodně práce, nežli se člověk trošku umeje. Potom bývá snídaně, ku kteréž jde rota za rotou, opět ve frontě, při našem množství trvá snídaně téměř až do poledne, nežli se všichni vystřídají. Oběd bývá až po třech hodinách a trvá opět do večera, vše jde opět v tom pořadí, jako i snídaně. Tato jest trochu jednodušší, něco od masa, kus bílého chleba a malá odlívka

49

kávy, která jest dosti mizerná. Oběd jest trochu bohatší, myslím však, že budeme míti často chuť ještě na jeden, až jak nám bude na moři svědčit. Zatím to jest tak prostřední, mořská nemoc posud u nás se nepřihlásila, a nebude-li silného vlnobití, nepřijde asi vůbec, neb my prý, jak hoši jsou pevně přesvědčeni, jsme na všecko houpání již dávno zvyklí. No, kdož ví, já se neodříkám ničeho, včera mně šla pěkně už hlava kolem, tak se mi často

zdálo, že mně mizí půda pod nohama, až jsem se zapotácel, k horšímu však nedošlo. Totéž cítili i druzí hoši, do rána jsme se z toho vyspali a nyní už není viděti potácejících – zvykáme. Já si nyní velice libuji z toho, že osud popřál mi poznati moře, a dokonce jeti po jeho širých okeánech. Co přejedeme moří, nežli doplujeme do posledního přístavu. Nevíme ještě ani určitě, kudy pojedem, asi dle všeho kol Asie a na Suezský průplav. 25. dubna V tento den časně ráno míjíme úžinu mezi Korejí a japonskými ostrovy, jejichž břehy se na horizontě rýsovaly. Den počínal býti pěkným, svítilo slunce a vál teplý větřík. Paluba byla námi naplněna všude u zábradlí a kde jen možno, i v člunech a na obrovských záchranných pasech tísnili se hoši. Plavba byla dosti zajímavá, na obzoru co chvíli objevil se nějaký parník neb i plachetní lodice, ba i jednotlivé čluny viděti bylo houpati se na vlnách. Bylo viděti, jak vznášejí se na vlnách a hned v nich opět mizí. Slunce však netěšilo se dlouhému trvání, poznenáhlu vítr zesílil se tak, že jasně bylo viděti, jak loď silně se nahnula na pravou stranu ve směru plavby a vlny již zuřivě šlehaly po jejích bocích. Loď, ačkoliv obrovský kolos, víc a více počínala se houpati a mně teprv jako i druhým stalo jasno, že tomuto houpání nejsme přece jen zvyklí. Potom i slunce zapadlo v hustých mracích, z nichž stal pouštět se drobný déšť. Odpoledne kolébání lodě dosáhlo vrcholu, zpěněné vlny vysoko šlehaly po jejích bocích, tu opět tvoříce hluboké doliny. A my v tomto nezvyklém okolí šátali se jak zpiti, já cítil, jak mi půda pod nohama kamsi uniká, hlava se točila a žaludek též počal znepokojovat. Musel jsem se přidružit ke tlupě obléhající zábradlí a záchodky, v nichž bylo nabito. Poněkud si ulehčiv, odešel jsem na lože, kde jsem konečně zasnul. 27. dubna Včera celý den bylo dosti klidno na moři po uplynulé bouři, i já vyspav se, cítil jsem se úplně zdráv, maje velikou chuť k jíd-

25. dubna

50

lu, jehož nyní nemáme nazbyt. Dnes bylo opět dosti hezky, většinu dne strávil jsem opět na palubě, částečně jsa zaujat pozorováním moře, po němž opět tu a tam v dáli bylo viděti parník a ráno i ostrovy u čínského pobřeží. Nyní jest i jinak postaráno o ukrácení chvíle, na přídi lodě jest místnost, byvší jídelna, kde zařízená jest čítárna a knihovna, v níž jest hojnost časopisů z vlasti i knih. Téměř u každého jest viděti v rukou knihu neb časopis. Jinde opět si krátí čas hrou v šachy neb i kartami, též slyšeti i gramofon, na nějž hoši hrají. Dopoledne hrávají i hudby obou jedoucích pluků, čtvrtého i pátého, jež se obden střídají, naše pátá hraje nesporně lépe. Teď večer i biograf zavedli na palubě, bylo tam však tak nabito, že jsem se nemohl dostati již nikam, odkud by bylo možno vidět, pročež nasytiv se díváním do vln, odcházím na lože.

jsem nucen nechati pozorování a jíti dolů k nastoupení. Naštěstí přehlídka byla na samém vrcholu lodě až na třetí palubě, odkudž za to byl nádherný rozhled kol dokola. Loď naše již byla zmírnila jízdu a vjížděla v záliv, míjíc již skály po obou stranách, o něž se vlny rozbíjely v pěnících vlnách. Míjíme skálu s majákem a jedem kol mohutných sopek, jež hrají zvláštní barvou starého bronze, zelenou měděnkou pokrytého. Na sopkách V přístavu Hong Kong 29. dubna

28. dubna Brzy se probudiv, jdu na palubu shlédnouti moře při ranním rozbřesku. Byla ještě tma, jen na východě světlý pruh dával tušiti jitro. Vpravo bylo viděti maják, důkaz to blízkosti břehu, na vlnách odrážely se temné skvrny rybářských člunů. Jelikož obloha byla zatažena závojem mlh, východ nebyl nijak zvláštním, slunko se ani neukázalo. Zato velice zajímavý byl pohled na čluny rybářů, které tak vážně se zmítaly na vlnách, že zdálo se nemožným býti v nich živému tvoru – a předce jak viděl jsem zblízka, v loďkách vždy několik rybáků Číňanů. Dnes v noci projeli jsme obratník Raka a ocitnuli jsme se tím v tropickém pásmu. Teplo již rozhodně jest zde znát, vítr vane teplý, v podpalubí dole u nás jest velice dusno, a tak jest skutečně na čase, že nám dnes vydali slabé letní kalhoty, a vždy na tři muže jednu tropickou helmu. K polednímu pak již jeví se našim zrakům ostré útesy vystupující z vody a v dáli za těmito mohutné sopečné hory v měkkém modrém nádechu. Blížíme se ku přístavu Hong Kongu. V tu dobu právě přichází řada na moji rotu k lékařské prohlídce, a tak chtě nechtě,

51

viděti opevnění a kasárny, někde zelené již stromy jižního rázu. Obraz čím dále, tím zajímavější, zato též vidíš všude obsazena všechna místa, odkudž je něco viděti, vše tísní se u zábradlí, tu a tam viděti v rukou dalekohledy. Zatím končí se prohlídka lékařská a já mám opět volnou ruku. Proběhl jsem ještě po oné palubě, kdež jsou skvostné salony I. třídy, zastavuji u mohutných komínů, jimiž by vůz s koňmi svobodně projel, a pak již

sestupuji. Na spodní palubě náhodou ještě objevil jsem pěkné místo u zábradlí a ihned je obsadiv, pozoruji se zájmem břeh. Loď jela velice pomalu, nežli přijel malý člun lodivodův, jenž teprv ujav se řízení lodě do přístavu, pohnul ji k rychlejší jízdě. Jedeme blízko břehu, jenž čím dál jest zajímavější. Z vody vystupují skály jakési žluté barvy, která pak mění se do červena a fialova, by potom výše již ustoupila svěží mladé zeleni, kteráž opět výše mizíc, halí se v jakousi koženou šedou barvu a zdá se vysoko s oblohou závodit. Tam již válí se mraky. Hory nižší jsou opět zastavěny zajímavými stavbami východního slohu, bez střech, s množstvím pavlačí, jež podobají se známým obrazům orientálských staveb. Obraz čím dál krásnější, přírodní krása jest velice ještě zvýšená lidskou pílí, která zde na úpatí těchto horských velikánů vystrojila na břehu mořském toto přístavní město. Jsa cele zaujat pozorováním břehu, nepozoroval jsem ani, že loď zatím zakotvila uprostřed přístavu, vykonavše tím cestu z Vladivostoku přes 3 000 km. 29. dubna Zde prostojíme několik dnů, jelikož loď bude nabírat uhel, pitnou vodu a zásoby. Loď naše jest obléhána spoustou malých čínských člunů, jichž obyvatelé vytrvale škemrají o kus chleba. Zvláštní podívaná jest na tyto lidi, jimž jich člun jest zajisté celým domovem. Žena s děckem na zádech stojí u vesla na zádi, zatímco děti loví sítěmi upevněnými na dlouhých tyčích drobZ přístavu

nosti házené jim z lodě. Táta as kdesi snad ryby loví neb napolo nahý nakládá na naši loď uhlí nebo snad ve městě tahá dvoukolku s pasažéry, kdož ví, na loďce jeho není. Hoši měli dnes vycházku do města, kamž je odvezl malý parník, mně přišlo jim pozávidět, neb měl jsem právě dnes službu, pro nás bude vycházka až v sobotu. Vrátivše se k večeru domů, byli hoši nadšeni krásou města, jež prý jest velice úhledné a čisté. Doufám, že sám se přesvědčím, město skutečně dělá dojem i z přístavu velice pěkný, a večer tonouc v záři elektrického osvětlení, vyjímá se velkolepě. 30. dubna, sobota Ráno 30. dubna hned po snídani, spěchám na parníček, najatý ku našemu převozu na nábřeží. Štěstí mi bylo přízniZ hongkongských ulic. 30. 4. vo, dlouho jsem nečekal, ačkoliv nebyla na nás řada, protáhnul jsem se šťastně na parníček, který zakrátko vyložil nás u břehu. První dojem v přístavu byl velkolepý. Na pěkném nábřeží velice čisto a všude bylo viděti vzorný pořádek. Budovy u nábřeží, náležející většinou různým anglickým společnostem, též velmi pěkné. Jdu dál ulicemi, které též skutečně překvapují čistou úpravou a asfaltovanou dlažbou. Překvapuje tichý ruch uliční, neb zde v místě neexistuje těžkých ani lehkých povozů. Dopravu obstarávají Číňané vlastními silami, tahajíce na silných kárách všechny možné náklady. Osobní dopravu částečně nese pouliční elektrická dráha, táhnoucí se na hlavní ulici, kdežto v druhých ulicích a vůbec po celém městě dopravují čínští běhouni na svých lehkých koleskách. Do kopce pak, jenž jest velmi vysoký a na němž jsou budovy největších boháčů, jest doprava lanovou drahou a čínskými nosilčíky. Tito jsou velmi pestře a co možno nejméně oděti a jest jich velmi mnoho. Zdá se vůbec, že

52

zde jsou jen dvě třídy, boháči a bídáci. Zdejší Evropané, ovšemže Angličané (Hong Kong jest anglický přístav) jsou asi velicí boháči, aspoň mají zde vše upraveno kol svých vil jak v ráji, k čemuž ovšem nemálo přispívá bujná tropická vegetace. Ta část města, kde oni žijí, jest co nejmoderněji a ideálně zařízená a poráží čistotou, která tím více na nás působí, ani jsme již takové doby nic v pořádku a čistotě neviděli. Obrovský sad s botanickou zahradou jest též skvostně upraven a jsou tam nádherné stromy, jichž jména neznám, z nichž zvlášť poutá moji pozornost starý velikán se široce rozlehlou korunou, jenž spouští z mohutných větví kořeny k zemi, které jsou místy tak objemné, že se zdá, jakoby strom měl několik pňů. Dále jsou palmy, kaktusy, vysoké kapradí a jiné. Po celé straně hor táhnou se ty sady, v nichž vinou se betonované široké cesty až vzhůru k vrcholu, odkudž opět řinou se dolů četné horské bystřiny v pěkně upravených korytech. Z těchto tvoří se

bylo slyšeti i reptání. Do města přístupu stejně nebylo od soboty, kterýžto den byl poslední pro vycházku. Užil jsem jej také ještě, navštíviv podruhé město. Druhý dojem již byl všednější, též bylo i špatné počasí, pršelo. Přesto ale naskytla se mi vzácná podívaná na čínský bohatý pohřeb, o velkoleposti kterého neměl jsem ani tušení. Dlouhý průvod, vpředu jehož nesli hoši a děvčata čínské různé instrumenty a okrasy velice pestré, větši-

v půli hory obrovské basejny dobré vody, jíž se dostává v hojnosti celému městu a dopravuje se ve specielních parníčkách do velikých lodí. Běhal jsem ve městě do únavy, dojda až vysoko nad hlavní město, odkudž jest pěkný pohled dolů a na celé město i přístav a hory, jež ho vroubí. Nastalým večerem pak vracím se hladov na loď, nasytiv se, jdu na palubu na svěží vzduch, neb dole u nás jest nesnesitelné horko. 1. května Pozdě večer vybral jsem se s dekou opět na palubu, kdež se umístiv, usnul jsem. Probudil mne déšť, před nímž jsem utekl na krytou palubu, a na dešti se vykoupav, opět jsem ulehl. Po celodenním běhání bolely mne nohy a do rána již velice špatně jsem spal a velmi brzo opět již byl na nohou. Tak jsem přivítal opět jeden první máj, už šestý mimo vlast, s tím rozdílem jen, že na Sibiři v ten čas teprve počíná procitat příroda ze zimního spánku, kdežto zde jest všude viděti těžká již i pozdní zeleň, neb zde stromy celý rok jsou v zeleném hávu, jedny kvetou, druhé nesou ovoce, jiné odpočívají, jakoby uvadlé, viděti vedle sebe svěží zeleň jarní i druhou letní a podzimní. 3. května Od rána tohoto dne jsme již netrpělivě očekávali hodinu vyplutí, jíž jsme se nemohli nikterak dočkati. S omrzelostí jsme hleděli na sličné vůkolní břehy, které již ztrácely pro nás cenu,

53

nou z květin a papíru. Za těmito spousta nosičů, kteří nesli čínské emblémy církevní, rovněž velice pestré, za těmito hudci, kteří pronikavě pištěli, bubeníci a cymbalisté, hudba, která snad i toho mrtvého má ještě vzkřísiti. Potom následovali buddhističtí kněží v bílých řízách, jako by polomrtvi kráčející, jsou podpíráni z obou stran jinými, asi snad sluhy, též bílými, nad těmito nesen byl veliký čínský slunník. Za těmito nesena byla již

majíce odjeti, celý den jsme se marně dočkávali, a v pondělí rovněž až do večera. Stál jsem na palubě a pozoroval zajímavé čínské čluny, jež rejdily vytrvale okolo naší lodě. Pod okny kuchyně byl nával malých člunů, jichž majitelé rvali se o zbytky jídel. Jsou ubozí tito lidé, jimž stačí tak málo a kteří celý svůj život prožijí na těchto člunkách, již jako děcko na bedrách matky uvázané, a snad do hrobu, jímž mu i moře zajisté jest. Den dnes v pondělí byl slunečný, velice teplo, paluba opět přeplněna, že stěží někam se hnout, zvláště když koncertuje jedna z obou našich kapel aneb večer při biografu. Ráno přibyl též parník s naším 6. plukem „President Grant“, na němž též gen. Syrový, zastavil kus od nás. Konečně k večeru dějí se přípravy k odjezdu naší lodě, všude pozorovati rozruch, kdekdo leze na vyvýšená

5. května Žár opět nesnesitelný, těžko pomysleti, že to bude trvati již po celou dobu jízdy. Včera večer přijalo moře od nás první oběť, zemřel jeden bratr, jenž prý již nemocen byl, zabalili prý jej do naší vlajky, vložili v truhlu, kteráž byla zatížena pískem a železem, a vpustili v moře. V tu dobu já stál na palubě u zábradlí a pozoroval jsem mraky, které jak skály stály na obzoru. Brzy však se opět rozplynuly a vyšel z nich měsíc, jenž rozzářil pruh moře do stříbrna, nádherná podívaná byla na toto.

Hong Kong 1. 5. 1920

rakev, obrovská truhla v pestré látce potažena, z níž splývaly zlacené, rudé, zelené i modré třásně. Nakonec pak truchlící žena, i více žen celých zakulaných v bílé látky, takže vedených z obou stran, a potom už čínská publika. Celkem průvod velice pestrý a zajímavý. Snad podaří se našim fotografům zhotoviti film. Tohoto dne, prvního května byl i zápas našeho i 4. pluku s fotbalovými družstvy zdejšího města, Angličanů a Číňanů. Angličané dostali nátěr od čtvrtých a Číňané přes jich vysokou školu v zápase a dlouholetý prim opět od našich pátých, ten den skončil vesele. Naši opět vyhráli, lid opět se blíže seznámil s námi, a projevovali našim vřelé sympathie. Zato v neděli, již

místa, a přichází hudba 4. pluku. Počíná pochod právě s odpoutáním lodě, která zvolna hýbe se z místa. Míjíme „Pres. Granta“, z něhož zaznívá nám „Zdar“ z taktéž přeplněné paluby, a z naší lodě se opětuje volání. Míjíme úžinu a v nastalém již šeru minouce maják, jenž nás provází svým trhaným proudem světla, vyjíždíme do moře. Večer kino na palubě a potom usínám tamtéž. 4. května Ráno jedeme širým mořem, v noci šel drobný déšť, obloha zůstala však zatažená, přesto ale jest veliké horko. Klidné moře má zde zvláštní temnomodrou barvu, inkoustu podobnou.

54

7. května Přibližujeme se k nejjižnějšímu cípu Asie a k přístavu Singapur. Měli jsme býti již dnes večer v tomto, leč loď jede volněji, snad následkem silného větru, jenž proti nám vane. Cesta jest celkem velmi jednotvárná, kolem na moři neviděti za ty všechny dny, co jedem z Hong Kongu, ani jednu loď. Jen u nás na lodi bylo poslední dva dny rušno. Hoši totiž chtěli si zjednati též přístup na druhou a třetí palubu, což však se nepotkalo s výsledkem, a ke všemu byly vchody k těmto obsazeny ozbrojenými strážemi. To vyvolalo nový rozruch, a tak bylo velmi hlučno. Stráž vyjímala se malebně ve svém tropickém úboru s puškou v ruce a nábojní taškou po boku. Dnes se již konflikt asi urovnal a stráž opět stojí beze zbraně. 9. května Dostihli jsme přístavu Singapuru. Již včera ráno bylo znáti, že blížíme se opět k pevnině, jednotlivé parníčky se jevily na obzoru a znenáhla se vynořovaly i ostrovy na jihovýchodní straně. Bylo zajímavo je pozorovati, jak nejdříve jen malý bod se objevil, který přibližováním lodě stále se zvětšoval. Stál jsem po celou dobu na palubě, nežli opět se tím způsobem ztratily. Ještě potom jakás strmá skála na obzoru se vynořila, a pak již i to skončilo, míjíme ještě jakýs malý parník, jenž zůstává brzy za námi. K večeru potahuje se obloha těžkými černými mraky, z nichž spustil se pak pěkný liják, spojen s bouřkou. Moře zůstalo přitom celkem klidné. I dul prudký vítr, který nám zaháněl déšť na chodby paluby, zaháněje hochy do mezipalubí. Než brzy to skončilo a my málo vytřouce palubu, ukládáme se spát. Stran obsazování míst děje se tak vždy dosti brzo. Procitna po půl

Ze Singapuru. Pohled z břehu směrem k malajské vesnici u ostrova na kůlách stojící. 10. 5. 1920

noci, seznal jsem, že loď stojí, a v dáli bylo viděti řadu světel, jakož i silné, trhavé záření majáku. Loď naše dostihla tedy přístav Singapur, téměř urazivši třetinu cesty. 10. a 11. května, v Singapuru V tomto přístavu nám bylo štěstí dosti příznivo, neb vpustili naši loď až k samé přístavní hrázi, takže nám byla dána mož-

55

nost vycházky z lodi. Já opět toho využil tak, až mne ještě dnes nohy bolí, udělav tři cesty do města a blízkého okolí. Město samé nečiní takovým dojmem jako Hong Kong, není tak výstavné a čisté, zato snad větší a opět jiného slohu. Jdeme po ulicích, z nichž sálá veliký žár, kamenné ulice bez stromoví s otevřenými domy v průčelí, jež jsou plně zbavena našich skleněných oken, jež nahrazují jakési prkenné neb jiné okenice

a žaluzie. Obyvatelstvo v těchto jest smíšené, jsou zde Číňané, Malajci, Indočíňané i černoši a Evropané, ovšem Angličané, jimž opět patří tento přístav s jižní částí poloostrova. V ulicích jest větší ruch poměrně nežli v Hong Kongu, zde jsou již viděti dvoukolky na vysokých kolách, tažené ponejvíce zvláštním druhem býků, též řídce malými koňmi neb mulami. Mnohem zajímavější nežli město jest jeho okolí s bujnou, téměř pohád-

kovou jižní vegetací. Několik druhů palem, různých jižních stromů a keřů, které neumím jmenovat, roste zde docela svobodně, místy divoce. Mezi těmito velice malebně vyjímají se malajské chaty, které stavějí Malajci na kůlech metr i více vysoko nad zemí, tyto jsou celkem velice jednoduché, z bambusových tyčí, rákosu, prkének, latí a kryty palmovými listy. Celá takováto malajská vesnice jest pak vlevo od přís-

Vchod do buddhistického chrámu v Singapuru. 10. 5. 1920

tavu v zálivu moře nad vodou a blátivým břehem. Jich obyvatelé jsou zas nejvíce rybáři a báječnými plavci. V malinkých člunkách jezdí kol naší lodi a vrhají se pro peníz hlavou střemhlav do vody. A žádný peníz jim neunikne. Tito jsou dosti hezcí, pěkně urostlí, temné bronzové pleti, širokých prsou, černých kadeřavých vlasů, mnozí nosí i jakési účesy v týle, oblek jejich jest velice jednoduchý, většinou jen kus pestré látky, ovinuté kol pasu a splývající na způsob sukně, tu a tam viděti i jednotlivce v bílém evropském oděvu. Podobně, poněkud lépe jsou oděny i ženy, jichž jest též málo po ulici. Číňané žijí nejvíce v samém městě, opět i nejnižší a nejtěžší práci konají též u přístavu, zatímco vládce Angličan žije v pěkných vilách uprostřed palmových lesů kolem města. Tyto jest viděti jen v autech hnáti se po pěkné silnici spojující okrajiny, na níž též jezdí elektrická pouliční dráha a vedle silnice úzkokolejná železná dráha. Přes obrovský žár, jsa zpocen od rána do večera, běhal jsem a dokonce načrtl několik skicí. Dnes již jest po všem, můstky z lodě jsou strženy, zakrátko vyjedem. Odpoledne 11. o druhé hodině odpoutávají nás dva malé parníky od přístavní hráze ze řady stojících lodí, načež hned loď naše sama pouští se v chod. Na palubě opět přeplněno, hudba zase hraje, ze břehu a z druhých lodí nám mávají. Míjíme nízké břehy singapurské, jedem kol celé řady drobných ostrovů, na nichž viděti malajská sídla a celé lesy palem, v dáli pak modrají se nízké hory ostrova Sumatry. Loď naše rychle vše míjí a vjíždíme nyní už ve volnější moře, jež má zde barvu jako v přístavu olivovou. Nemálo a dostihneme plné třetiny cesty. 12. května V noci probudila nás malá bouře, která mnohé zahnala z paluby, než brzy se opět utišila. Loď naše zdá se, že jede rychleji, třese se mírně celou stavbou. Směr plavby naší jest nyní severovýchod, konečně pravý směr cesty ku domovině. Moře opět mění barvu, jakousi šedomodrou neurčitou, tu a tam v dáli viděti ostrůvky a mimo jedoucí lodě. 13. května O polednách vjíždíme do širého moře Indického okeánu. Loď urazila za dvacet čtyři hodiny 622 kilometrů. Ráno přiblížili jsme se nejblíže k severním břehům Sumatry, porostlým bujnou vegetací, místy též bylo viděti písčité břehy, vyčnívající z vody skaliska, blíže těchto na březích Sumatry stojí majáky, majíce za pozadí

56

57

vysoké modravé hory. Vyjedouc z Malajského průlivu v širé moře, loď naše se na jeho vlnách opět vážně rozhoupává, na tomto moři, jež prý jest bouřlivé, poplujeme nejdéle, zvlášť nepřistaneme-li v Kolombo na Cejloně. Celé dopoledne stál jsem na palubě, pozoruje měnící se břehy Sumatry, pokud tyto nám nezmizely z očí. Nyní opět jen voda, po níž se honí pěnící se vlny. Barva moře jest opět temnomodrá. 14. května V noci minuli jsme dvě lodi, jednu anglickou, vezoucí svá vojska do Hong Kongu, kteráž po jich vylodění pojede do Vladivostoku pro naše části. Druhá loď byla nákladní, holandská, jedoucí ve směru naší plavby, tato brzy zůstala za námi. Obě lodi dorozumívaly se vzájemným signalizováním pomocí reflektorů. Mimo světel nebylo vidět ničeho, ana noc byla velice temná, jen chvílemi vylezl z mraků srpek měsíce, jenž matně osvětloval čeřící se vlny. Jsou zvláštní a dlouhé tyto noci zde v horkém pásmu, jest zde téměř rovnodennost, slunce rychle zapadne, po šesté navečer hned se tmí. Kde jsou dlouhé, nynější dny sibiřské a kratičké tam noci. Loď naše urazila za uplynulých 24 h. 591 km. Jedem nepokojným mořem, na jehož jasně modré hladině honí se bělavé vlny. Rybářský čínský člun. 16. 5.

Okolo břehů Sumatry

16. května Za včerejšek nic pozoruhodného nebylo k spatření, jen ta nekonečná modrá pláň vodní, která se nám stává velice všední, jsme mořem již nasyceni, zvlášť an život na lodi stává se nesnesitelným. Vzdyť není to maličkost přes 7 000 lidí na lodi, překážíme si jeden druhému. Na vše a všude samá očereď (pořadí), místo ku spaní na palubě též se dá shánět a ve dne stěží nalezneš místo na lavičce ku sezení. Sedí se tedy na zemi a vše jest plné. Se stravou jsou též obtíže. Pociťujeme veliký nedostatek svěžího pokrmu, tedy masa, úplné odloučení polévky, nemluvě o moučníkách. Co jest, jest většinou staré, napolo zkažené, shnilé, jako maso, zemáky i chléb a suchary, ještě jdou luštěniny, které však nejsou upraveny řádně, a tak nic není k čemu. Jídlo nám bylo dáváno dvakrát denně, a nyní ještě přidali ráno kávu, z té však konečně též nezesílíme, a tak již se těšíme na naše české, tak dlouho pohřešované kuchyně. Nedlouho již a bude nám

58

Ostrovy severně Sumatry

lépe. Nyní zatím blížíme se již k polovině naší cesty a ku Cejlonu, jehož břehy již napravo se nám jeví. 17. května Včera jedouce po několik hodin kol břehů Cejlonu, dojeli jsme k večeru k přístavu Kolombo. Dojeli jsme již pozdě, nežli přijel lodivod, bylo již takřka temno, loď naši nepustili již tohoto dne do přístavu. Stáli jsme tedy na palubě a hoši rokovali, vjedeme-li v přístav nebo ne. Já správně tušil, že přijmou nás až ráno, jak se i potom stalo. Postaviv se pak ku zábradlí na palubě, pozoroval jsem temnící se břeh s městem a přístav, kde již vyskakovaly světla. Břehy ostrova jsou velmi nízké, porostlé, jak viděti, hustými palmovými lesy, které zde ustupují městu, jež jeví se ve značné rozloze a vyniká několika věžemi, hlavně majáky a minarety, též pak vysokými domy u nábřeží. Ostrov pak jest bohatý, požehnaný. Odtud pochází známý cejlonský čaj,

káva i jiné koloniální plodiny, jakož i drahé kameny, perle a jiné. Stál jsem na palubě do úplného setmění, kteréž zde vlastně následuje velice rychle po západu slunce. Spousta světel ze břehu značila město a reflektor majáku jasně chvílemi ozařoval celou mořskou hladinu, stáčeje se v půlkruhu. Tuto noc spal jsem velmi bídně, neb i na palubě veliké dusno nedalo spát, tvrdě zasnul jsem teprv k ránu, kdy opět probudilo mě známé šumění lodních strojů, to loď naše již se blížila v přístav. Přístav sám v Kolombo jest umělý, použilo se snad jen malinkého zálivu, jenž nejsa nějak chráněn před vlnami širého moře, bylo nutno ohradit přístavní hrází, kteráž stála Angličany téměř 5 milionů amerických dolarů. Vjedouce v přístav, přestávají lodní šrouby pracovat a loď umisťuje malý vlečný parník „Goliáš“, jenž obrátil naši loď opět k výjezdu, načež byla připoutána ku velikým, z vody vyčnívajícím bubnům a ještě zakotvena, asi by vítr jí neotáčel. V přístavu celá řada lodí, z nichž viděti opět většinou anglických, též holandskou, španělskou a nezbytnou japonskou, opět nějakou Maru. Prohlédnuv si přístav, jdu v naše pomístnění, kde právě rotný udílí šikovatelovi lodní rozkaz, dle něhož může z každé roty jen osmnáct lidí do města. Ovšemže se ihned potom též hlásím o toto právo, k němuž konečně se ani plných osmnáct ochotníků nepřihlásilo, ovšem zatím bez peněz a pak veliké horko, to mnoho netáhlo. Já pak byl hotov jíti i skrz peklo, jen poznati část a lid tohoto zajímavého ostrova. Skrz peklo jsem sice nešel, ale čekal jsem v potu tváře plné dvě hodiny mezi jinými oběťmi tohoto výletu na parníček, jenž nás měl převážet. Dočkali jsme se ho až ke druhé hodině odpoledne a šťastně nás dokatil ku nábřeží, zalitému sluncem. Kol nábřeží plno drobných člunů, skýtajících

59

pestrý obraz, staré plachetní lodě, motorové čluny, vše spřáteleno, staré i nové. Vyjdouce na břeh, už jsme opět ve víru tropického života. Kol nás zástup zvědavých, opět co nejméně oděných domorodců, kteří nabízejí své úsluhy a jsou neodbytní. I zde plno rikšů (to je běžců s dvoukolkami) a novinka opět, již zde vidím ponejprv, vůz dvoukolový s vysokou klenutou palmovou rohožkou, na způsob starých našich formanských plachet, vozíky ty taženy opět tím zvláštním druhem jižních volů, jež pokorně táhnou své břímě za vysoký hrb své šíje, jsouce zapřaženi

V Kolombo na Cejloně. 17. až 19. 5.

mezi dvěma vojemi, skrze nozdry mají protažena udidla (kus dlouhého provazu). Hned u přístavu jsou obchodní domy, opět co nejvzdušněji ustrojené. Zde viděti mnoho bohatství, jak zlata s drahokamy, tak i skvostné věci stříbrné východního umění, jakož i předměty ze slonové kosti. Škoda, že nemám v kapse ani jediné rupie, a tím nemohu koupit ani sebemenší památku. V ulicích čilý ruch, jezdí pouliční dráha elektrická, ženou se auta, klušou rikšové se svými dvoukolkami, tu zase celé obozy těchto typických vozů s voly, též i lehké kočárky viděti tažené malými koňmi. Ačkoliv plno lidu na ulici, tu Evropana téměř nevidět, jen tu a tam v auťáku neb lehkém kočárku se ti mihne před očima, lid zde jest opět nová nám rasa jakýchsi Indů, snad zvaná Singalové, jinak jsou zde i Indové, snad i Malajci a Evropané, Angličané, kteří jsou majiteli ostrova. Náboženství jest zde asi vše možné, tak jak jsem viděl stánky Buddhy, chrámy jakéhosi indického

slohu, jichž jest zde celá řada, potom modlitebny Mohamedovy, jichž též zde jest mnoho, viděti též židovskou synagogu, jakož gotický chrám katolický a evangelický kostel lutheránský. Na ulici plno obchodů s otevřenýma celýma stěnama, kamž tě zvou jeden přes druhého prodavači, nabízejíce vše možné, zvlášť pohlednice, limonády, ovoce a jiné. Jsou velice pohostinští tito bronzoví obyvatelé ostrova, ale za vše chtějí pěkně platit, ceny na vše jsou poměrně dosti vysoké. Jdeme dál v klikaté malé uličky, kdež jest velice rušno, nám se stále nějaký ten chlap nabízí za průvodce, plno dětí kol žebrajících věší se kolem, takže nepostačíme se ohánět, ba nutno i blýsknout očima a křiknout. Tlupy těch lidí sedí v chumáčích přímo na ulici, po východním způsobu složivše nohy pod sebe, a žvýkají zde jakousi trávu nebo plodinu mající jakousi červenou šťávu, od čehož jsem měl nejdříve dojem, že mají rozbitá ústa a vymlácené zuby, které též mají skutečně většinou téměř zničené, celkem vypadá ten chlap jak dravec s plnými ústy krve, tak žvýkají i ženy, z nichž některé jsou dosti slušné, pouze však mladé, neb starší ve svém polonahém úboru vypadají strašně, baby dokonce jsou hotové čarodějnice. Malé děti nosí matky na boku, rozkročmo si je posazujíc na kyčelní kost úplně nahé, které ve většině případů mají k volné dispozici matčin prs. Dojem ulic jest dosti pěkný, Angličané zřídili vodovody, ulice se kropí, zametají, jsou i betonové a jiné dlážděné nebo písčité, ale čisté. Zvlášť v evropské čtvrti jest čisto a krásně, viděti pohodlné a vzdušné vilky ve stínu vysokých palem a různých těch krásných jižních stromů, z nichž některé jsou obaleny hustým rudým květem, jiné i žlutým a bílým. Viděti též stromy, jejichž větve pouští si kořeny v zem a jichž jest tolik, že

60

takový strom sám o sobě jest celým lesem. Zajímavé pak jsou i domky domorodců, většinou z tyčí, rohožek, krytých palmovými listy. Na ulicích setkal jsem se s Kroupou, který mne sbalil s sebou, táhna dva fotoaparáty. Běhal jsem s ním, až jsem plazil jazyk a pot se ze mne řinul celými potůčky, ba plné oči a uši jsem měl potu. Po šesté hodině pak došli jsme konečně přístaviště, kde stál už parníček, který nás dopravil k lodi. Tam hned bylo nutno k obědu, potit se znovu zrovna se nám povedlo, udělali polévku, která chutnala tak, že jsem si šel ještě jednou. Potom pod sprchu a tak, opět se převléknuv, jsem se zotavil.

stále větřík a jest chladněji. Já též, jak rád vidím přístav, tak rád též jej opouštím, vždyť opět blíže ku vlasti. Dočkáváme se až po obědě, kdy přijíždí opět „Goliáš“ s obaleným nosem strkat naši loď, již zatím odpoutávají. Tři silné svisty naší sirény lodní a loď se zvolna hýbe, též „Goliáš“, ač malý, předce mocně napírá z boku na loď, která se tím natáčí k východu z přístavu. Nedlouho a opět píšťala zahučí, „Goliáš“ zůstává zpět a my se již Z ulic Kolomba

18. května Loď nabírala opět uhlí a vodu i led a produkty, parníčky opět jezdí a vozí hochy do města. Používám příležitosti odpoledne a jedu ještě jednou, prohlédnouti si ještě muzeum a botanickou zahradu. Bylo to dosti daleko, opět jdu v potu tváře, však něco za něco. Zahrady velice pěkné, vegetace zde jest velkolepá, škoda jen, že neumím vše jmenovat, co vidím, tak i v muzeu, kde mají různé věci tohoto kraje, sbírky zvířeny, ptactva, ryb atd. 19. května. Den odjezdu Každý den již netrpělivě čekáme, kdy se to hne, vždyť jak loď stojí, jest nesnesitelné horko a dusno, zatímco v jízdě vane

61

pěkně šinem z přístavu, loď nechává za sebou vlnitý a silně zakalený pruh vody. Konečně opět nás ovívá mořský pěkný větřík a loď již v plném chodu houpe se na vlnách Indického okeánu. Zvolna mizí nám břeh i s městem z očí i s přístavem, kamž byl zatím dojel opět „President Grant“, loď vezoucí šestý pluk. Opět živá nálada, vždyť již začínáme téměř druhou polovinu cesty, teď již půjde to z kopce.

22. května Již tři dny jedeme z Kolomba po klidné, jasně modré hladině Indického okeánu, urazivše v prvý den, to je dvacátého, 546 km, dvacátého prvního 620 km a dvacátého druhého 607 km. Tento projezd snad potrvá nejdéle, nebudeme-li státi v Adenu, máme ještě do Port Saidu osm až devět dnů plavby, ne-li více,

ovšem pak už budeme poměrně blízko cíli naší jízdy. Na lodi jde vše svým pořádkem, až na malinké změny v kuchyni a v náladě. Stran úspory zavedeno opět jídlo dvakrát denně, což konečně se uznává. Nálada hochů byla opět trochu zvlněná, následkem zakázání velitelstvím našeho transportu kabaretních večírků, jež měly býti pořádány do vystřídání všech částí, a byl pouze jeden, v němž prý naši kupletisté velice satiricky líčí poměry lodní o poměru našem k důstojníkům a ženám. Prý to jest příliš ostré, řekl podplk. Kroutil, a tak zatím jest po všem. Zůstávají kinematografická představení, na které se stejně nejsem v stavu dobrat pro veliký nával, a tak obyčejně večer jen stoje u zábradlí, hledím v temnou dál vlnícího se moře a temné jižní nebe poseté jasnými hvězdami. 24. května Slunce již zapadlo, ostavíc ještě jasnou zář ohnivých barev na západě, které hrají na vlnité hladině moře. Hudba 4. pluku, hrající na zádi lodě, též zakončila pochodem svůj koncert a proudy hochů rozcházejí se po palubách, zatímco druzí opět se tísní na zádi v očekávání kinopředstavení. Jest dusný těžký

vzduch, nevíš, kam utéci, jdu tedy na příď lodě, kdež přece jen vane protivětřík a lehčeji se dýše. Usedám na schůdky vedoucí na druhou palubu a rozhlížím se po hvězdnaté obloze, na níž též vystupuje z mráčku srp měsíce. Hoši sedíce výše mne, kritizují opět poměry, tentokrát slyším věčné úvahy, viděti zde, že za vyloučení práce hodně se myslí, ovšem ne každý správně. Sám sedě, nesdílím s nikým svých úvah, obíraje se svými nadějemi, počítám, kolik asi ještě dnů budu takto zde sedět, jízda ovšem stává se již těžkou, jest též i málo zajímavá. Upoutal sice pozornost ostrov Sokotra, kol jehož břehů jsme zdáli jeli, i ryby vymršťující se z hladiny moře jsou předmětem pozornosti, též i moře někdy mění tvář. Včera ráno zdálo se, jakby hladina ustrnula, celá hladina byla slita, v níž jak v zrcadle se zračil každý mráček. Něco podobného ještě viděti nebylo, celý ten stav trval

skalnatých hor, břehů to Arábie, kolem nichž jedeme téměř až do oběda, nežli se nám i zleva vynořují ostrovy, též skalnaté a v dáli táhlé ztrácející se pobřeží Afriky. Jsme tedy již u Bábel-Mandelského průplavu, minouce dle všeho časně z rána přístav Aden, jenž nám musel hodně vpravo zůstati. Jsme rádi, že jsme se tam nezdrželi a že se jede. Projíždíme průplavem, míjejíce vlevo jakýs ostrov s majákem, dle všeho opevněným s bezdrát. radiostanicí, odkudž dávají též signály vlajkou. Břehy z obou stran jsou dosti blízko, viděti, že jsou úplně holé, skalnaté, jen vpravo u opevněného ostrova jakýs malý přístav, v němž stojí parník, a na břehu viděti něco skladišť a domů. Vjíždíme do Rudého moře (které konečně jest zrovna tak modré jak i jiné, zatím), kol lodě poletuje celé hejno racků, pronikavě krákajících, hledajících něco do zobáků, čehož se jim i dostává, neb právě čistí v kuchyni a vyhazují zbytky. Minouce ještě loď jedoucí mimo, vjíždíme opět v širší moře, kde břehy ztrácejí se z očí, hledím tedy opět se někam skrýti od horka, jež jest téměř nesnesitelné. Štěstí, že již brzo vyjedeme z tropického pásma, a ještě více, že již to nebude dlouho trvati a budeme v Port Saidu. Jedeme též poněkud rychleji, urazivše včerejšího dne 615 km a dnes 624 km. Všude již jest pozorovati veselejší náladu, každý počítá, kolik toho ještě máme, zajisté poměrně velice málo. 28. května. Mořem Rudým Tímto historickým mořem jedeme již plné dva dny. První den plavby byl dosti zajímavým, jeli jsme kol ostrůvků, míjeli jsme skály z vody vyčnívající, z nichž na jedné vysoko pnul se

více jak hodinu. Loď jela v ten den dosti pomalu, urazili jsme za den dvacátého třetího jen 537 km. Dneska pak dopoledne bylo to 564 km za 24 hodin, jedeme asi 20 km za hodinu. Dnes snad již projedeme Arabské moře a vjedem v Adenský záliv, kde mineme i přístav Aden bez zastávky. 26. května Dnes v noci pro veliké horko a dusno nemohl jsem spát, takže nachýliv se u zábradlí, díval jsem se na moře, ozářené stříbrným pruhem zvolna zapadajícího měsíce. Několik kilometrů od nás plula loď opačným směrem, jež vyměňovala s naší světelné signály, dále ještě byla viděti světla lodě, jedoucí naším směrem, a ještě dále slabé již světlo majáku, důkaz to, že jsme již opět blízko břehů. Také skutečně nastalým jitrem jeví se nám již vpravo obrysy

62

maják, v noci pak bylo viděti světla ještě i jiných majáků. Včera pak dopoledne doháněli jsme tři lodě, až úplně zmizely nám z očí, nebylo ještě lodě, která by jela rychleji naší, ačkoliv včera jsme nejeli zvláštní rychlostí, všeho 589 km. Dnes jedeme pustým mořem, zatím jen širá hladina ozářená žhavým sluncem, před nímž hoši utíkají vždy v stinnou stranu lodě, takže se tato nahýbá na stranu a nutno posílat hochy i na slunnou stranu, by byla rovnováha. Dnes urazili jsme 300 mil – neb 556 km. 29. května Opět jsme o 3O3 mil (561 km) blíže k cíli naší cesty. Již se asi blížíme k úzkému cípu moře, viděti z levé strany jen ale mlhavě hory, míjíme maják na úzké skále stojící, jakož i několik lodí jsme již minuli během dne a noci. Dnes hlásí radiotelegram, zachycený naší lodí, že ve Slezsku jsou bouře mezi Čechy a Poláky na smíšeném území. Jsme dychtivi podrobností, mnohý myslí, že mu přijde ještě válčit o Slezsko, čemuž zatím nepřikládám víry. 30.května Včera odpoledne již jsme se přiblížili tak ku břehům, že viděti bylo zřejmě pusté skály. Byl to as ostrov, též s majákem. Lodí opět více jsme míjeli, jednu válečnou, jakýs křižák, jenž bělal se na obzoru a prudkým reflektorem signalizoval, ačkoliv teprv slunce zapadalo. Na lodi naší byla vztyčena americká vlajka. Později bylo již viděti slabě i pravý břeh Arábie. Ráno probudiv se, opět jsem byl zaujat vycházejícím sluncem, jež krvavě zalévajíc obzor, vylézalo z protějších táhlých břehů arab-

Suez. Z přístavu 30. 5.

ských. Jdu na levou stranu lodě, kdež též jest nádherný pohled rozevřen na vysoké písčité břehy africké, na nichž slunce hraje ohnivýma barvama, ze žluté, růžové přecházející v červené, ve fialové a modré. Naše loď zatáčí vpravo, objíždějíc břeh v poloostrov vybíhající, za nímž již se nám jeví několik lodí za-

63

kotvených, a za nimi jak by z moře vyrostla veliká skupina domů. Jsme u Suezu. Zde končí vysoké břehy, mezi nimiž viděti cesta v pískové skále jakési díry vyhrabané, snad stará sídla domorodců. Loď naše zakotvuje v přístavu mezi osmou a devátou hodinou dopolední.

V přístavu Suez prostáli jsme několik hodin, za kteroužto dobu dosyta jsme se nadívali na město a okolí. Dívaje se dalekohledem, vidím ve městě velké moderní domy, několik mohamedánských mešit, v dáli od města táhnoucí se palmový sad. Celek slitý v jedno fialové pozadí přístavu neskýtal žádným zvláštním půvabem. Zajíždějící loď za pravou stranu města naznačuje dle pohybujících se stožárů a dýmů směr průplavu. Následuje asi

v hodinových přestávkách několik menších nákladních lodí, až přichází i na naši loď řada. Zatím se bylo vystřídalo několik úředníků, přijíždějících a odjíždějících na malých parnících. Zde každá loď obdrží dokumenty a povolení ku projezdu, za čež se ovšem musí též slušně platiti a opět Angličanům, ačkoliv průplav sám podnik francouzský (inž. Lesseps). Angličané asi hodně si pospíšili s koupením veškerých akcií, a tak jest přístav

Ze Suezského průplavu

64

jejich. Průplav byl vystaven od 22. dubna 1859 až 17. listopadu 1869 (délka 160 km, šířka až 110 m a hloubka 11 m). Jinak se na něm stále pracuje, an sesouvá se písek z břehů, třeba byly tyto chráněny kamennou hrází. Po polednách již u nás se připravuje vše k odjezdu, přijel silný vlečný parník Herkules, jenž loď naši potáhne. Paluby opět plny, zvlášť naše pro mužstvo, kde tísní se hlava na hlavě, zvlášť strana ku městu jest nabita, takže loď opět kloní se na bok. As o 1 h. vyjíždíme, míjíme několik lodí, mezi nimi i pěknou osobní loď „Berlín“, kdysi asi německou, nyní též s anglickou vlajkou, a několik lodí jiných. U samého vjezdu v přístav poutá naši pozornost potopená loď, z níž jen jakési trosky a stožáry trčí z vody, dále pěkný levý břeh, kde vidět pěkné budovy uprostřed palem. Zde již vjíždíme v průliv. Největší pozornost upoutává levý břeh, jenž máme co kamenem by dohodil jako na dlani. Jest to jakýs uměle upravený ostrov, spojen hrází s městem na pevnině, po této co chvíli přejíždí malý vlak. Na ostrůvku většinou jsou doky pro stavbu a opravu lodí, nábřeží pak pěkně jest upraveno, kol něho pěkná řada domů, obklopených zelení. Naše loď vyvolala pozornost a ku břehům se sbíhají i vojáci ze svých plachtových stanů, stranou rozložených. Viděti většinou domorodce Egypťany, též dosti Evropanů a dámy, jež nám mávají svými slunníky. Naše hudby hřmí pochody na obou stranách lodi, která zatím se již tiše nese průlivem, a město nám zůstává mizeti. Šířka průlivu překvapuje, neuvěřil by člověk, jak může takový kolos, jako naše loď jím projeti. Za námi v nedaleké vzdálenosti následuje i loď „Berlín“, a potom dle dýmu soudě i jiné lodě v dáli za námi sledují. Přecházím z jednoho boku lodě na druhý, zajímaje se břehy. Pravý břeh jest pustý, pouze jen písek se táhne do dáli, jen závějím podobné kopky ruší rovinu, kol břehů pak táhnou se okopy, místy drátěná opevnění, zbytky to této poslední vojny. Po něčem silnici podobném žene několik Arabů stádo černých ovcí, vedouce vysokonohé velbloudy za ohlávky, lekající se našeho kolosu. Břeh levý jest zajímavější. Za hrází táhnou se močály, porostlé jakousi travou, na níž místy viděti pásti se drobná stáda rohatého dobytka. Tu a tam též pod několika palmami skupinu typických domků. U první stanice, jež jest i radiostanicí, čekal nás ještě druhý parník jako „Herkules“, tento „Titan“, jenž upoután dvěma silnými lany vzadu ku lodi, měl úkol udržovali loď v úzké dráze jízdné. Jedeme prostřední rychlostí, míjejíce několik stanic podobných prvé, vždy několik domků s radiostanicí, kol zelení obklopených. K večeru dojíždíme jezera, jímž jedeme

v jeho širší prostoru, kde loď i zůstává stát, dohání nás druhé lodě, celkem asi 4, jež též zakotvují. 31. května Ráno s východem slunce počíná se opět naše loď hýbat a pluje opět za pomoci obou vlečných parníků. Brzo opouštíme jezero a plujeme opět kanálem, velice zde úzkým, stojíš-li uprostřed lodi na palubě, zdá se, že loď jede po písku. Břeh levý, egyptský, jest zelený, nějaké keře, tu a tam nízká palma, něco trávy a za tím močály, napravo opět jen pustý, písčitý břeh. Vjíždíme opět v malé jezírko, po jehož levé straně viděti malé město s minaretem, s dosti bohatou zelení kolem. Na břehu viděti jest veliký vojenský tábor ze stanů. Ve vzduchu to vrčí, as čtyři aeroplány se vznášejí, manévrují kol naší lodě, která jen pomalu pluje po dráze vyznačené upevněnýma na vodě jehlancema. I zde ku břehu běží plno domorodého vojska, ovšemže naše paluby jsou stále plny. Zde již rovnoběžně s kanálem jde železná dráha, po níž právě jede osobní vlak, odkudž nám mávají z oken. Později míjíme ještě jedno místo, opět na pravé straně průplavu, kde jest největší z viděných vojenských táborů. Daleko se to bělá plátěnými stany, ohradami pro koně, plno různých skladů, harampádí a sena, opět vojsko a plno ruchu na břehu. Dále míjíme parní most, jenž se sám otevírá, jest to most železniční. Potom už plujeme širokým, pěkně upraveným kanálem, rovně dál. Po polednách již se nám objevuje vpředu město a dál jen ztrácí se hladina moře s oblohou. Po obou stranách viděti jakás jezera, na levém břehu řítí se vlak směrem k Suezu. Blížíme se ku přístavu, jenž se rozšiřuje hned přímo z průplavu, a míjíme již zakotvené lodi, mezi nimiž je i loď „Sheridan“, která vezla části první divise a právě se vrací z Terstu. Dále míjíme nákladní uhelné parníky různých vlajek, i japonských, jež vykládají uhlí, kol těchto vše jest černé a v prachu. Asi o třetí hodině zakotvuje naše loď blízko břehu, to je nábřeží proti východu z kanálu v moře. Sotvaže loď zastaví, již supí k nám vlečný parníček, táhna čtyři veliké bárky s uhlím, za ním druhý již vleče zas kryté bárky s vodou, rovněž tak i z druhé strany lodě, takže v malé hodince obklopena jest bárkami, jež předávají svůj obsah naší lodi. Na uhelných bárkách se to hemží lidmi, egyptští domorodci, celí černí jak to uhlí, tahají koše na svých plecích, sypouce je do bezedných trychtýřů na boku lodi, přitom křik, jaký v přístavech nebyl ještě nikde. Celé hejno malých člunů vrtí se opět kol naší lodě, z nichž nabízejí různé drobnosti, jako pohlednice, pomeranče, citrony.

2. června. V Port Saidu Stojíme zde již plné dva dny, za kteroužto dobu již důkladně seznámil jsem se s naším okolím. Nic tak zvláštního není zde viděti, řada tak všelijakých domů východního stylu okolo nábřeží, u něho stanoviště malých člunů, toť vše na levé straně lodě jest k vidění. V pozadí na této straně lodě jest pěkný palác ředitelství průplavu, za nímž už jen jakési sklady viděti. Strana proV přístavu Port Said. Palác budovy Suezského průplavu)

65

tější jest zastavena loďmi a jsou tam též jen skladiště, za nimiž táhne se jen písčitá poušť. Směrem k moři uzavírají přístav hráze (mola), na nichž z levé strany jest viděti pomník tvůrce kanálu inž. Lessepse, od něhož vlevo stojí vysoký maják. Toť vše, co z lodi vidíme. V přístavu jest stále rušno, vždyť jest zde jediná cesta k celému Východu, takže lodi stále projíždějí. Vidíme parníky všech námořních států, pěkné osobní i prosté černé

sokolské cvičení, k většímu seznámení se s námi i zde. Na večer jest po všem, již nedávno vrátil jsem se z města, kamž jsem se byl předce vypravil pozdě odpoledne, neb se mi udělalo lépe a doufal jsem procházkou se osvěžit. Hoši proudem se hrnuli ku parníku, jenž převážel na dvou bárkách po boku připevněných na druhý břeh, kamž jsem se i já po řádné strkanici dostal. Hned okolo přístavu jest evropská část města, jež má ale stejně orientálský dojem, ulice úzké, domy s plochými střechami a dřevěnými balkony, až třípatrové, v hlavní ulici ještě koňská tramvaj, což zde vidím ponejprv, dále bazar, kdež možno vedle Turků a Arabů viděti i mohamedánské prodavačky celé v černém odění se zakrytým obličejem, jen po očích uznati možno, stará-li neb mladá. Bloudím po ulicích se dvěma druhy, Turci nás tahají, nabízejíce pohlednice, víno i vodku, zvou do svých kavárniček a restaurací, které též mají na chodníku ulice zařízeny. Viděti už tam za stoly i naše hochy, jak si přejí, viděti i pivo v sklenicích, kdo pije, to je však pravý buržuj, neb já za jeden šilink chci pohlednice koupit, též citron nějaký, a více nemám. Po ulicích dosti živo, chodí Evropané, převládají však mohamedáni, dosti pestře odění. I mnoho vojáků, anglických i domorodých, a na rozích ulic pěkně rostlí velicí policisté v bílém tropickém obleku, vyjímají se velkolepě. Ve městě velice málo zeleně, což bije v oči, jen u bohatých vil a cizozemských konzulátů jsou pěkné zelené dekorace. Jdeme okolo cvičiště, právě jest přestávka, jen hudba 4. pluku cosi hraje, návštěva dosti slabá, asi jen samí hosté, neb nebyla žádná zvláštní oznámení. Po krátkém zdržení jdeme dále, neb slunce již se povážlivě chýlí, třebaže zde jsou delší již dny, čas rychle uběhl. Uspěli jsme jen koupit pohledni-

parníky nákladní, mimo těchto jezdí malé přístavní parníky, to i s baržemi, loďky plachetní, nízké s velikou plachetní žerdí přes nízký stožár, a mezi těmito bystře jezdí čluny motorové a malé kocábky veslujících domorodců. Toho všeho jsem již syt, nejlépe kdyby již jsme vyjeli z této poslední stanice. Snad to bude brzy, uhlí naloženo, voda též, snad i potravní zásoby, počítáme již dny, kdy opustíme tuto loď, kde život již jest nesnesitelný. Nyní v poslední době již jsme dostávali i stravu v takovém stavu, že málo kdo má zdravý žaludek, mě to včera chytlo a to velice prudce. Ani nevím, budu-li moci podniknouti dnes vycházku do města, jsme sláb i nohy bolí. Dnes odpoledne malé

ce, něco citronů a již hřmí naše hudby ulicemi, to cvičenci již jdou domů a hoši v řadách za nimi. Jdeme i my a tísníme se na nábřeží, než se na všecky dostane řada ku převozu na loď. V noci bylo malé vzrušení. Jakýs parník, obraceje se, vrazil bokem do naší lodě, nic se však nestalo mimo ohnutého zábradlí u zádi lodě. Seděl jsem ještě na svých pokrývkách, chystaje se ku spánku, když ta celá záležitost se stala, viděl jsem loď, jak k nám jede a jak bokem rychle stočila na její samé štěstí, neb o naši „Ameriku“ se již jiný parník anglický rozbil. U nás to stačilo, by některým zvlášť hrdinným chlapcům bylo ztratiti hlavu a křičeti, že toneme. Ovšem věc se brzy vysvětlila a kapitán lodě klidně prý prohlásil, že se zítra už jede. Středozemním mořem 3. června, ve čtvrtek Skutečně ráno děly se již přípravy k odjezdu a k jedenácté hodině loď odpoutána, zvolna se brala v chod. Bylo nařízeno vyjíti na palubu, oblečeni jak se patří, neb na válečných lodích vztyčili vlajky (jichž jest velice mnoho všech možných barev) ku naší poctě. Na anglickém křižáku, jehož jsme míjeli, stálo i mužstvo na palubě seřaděné, naše hudba na lodi, jedouc kolem křižáku, hrála angl. hymnu, a míjejíce pomník inž. Lessepse opět franc. Marseillaisu. Z lodí i z mola nám mávají a námořníci pronikavě pískají. Zvolna vyjíždíme z přístavu v širé moře, kde viděti trčeti z vody stožáry potopených lodí (dle všeho německými ponorkami). Město, jež odtud se vyjímá jak kupka složených kvádrů s vyčnívajícím majákem a minarety, mizí též. Vjíždíme v poslední naši mořskou dráhu a na každém viděti i slyšeti jest výroky spokojenosti, že jsme se již hnuli. Ano, teď již jen několik dnů a budeme míti moře za sebou. Potom ještě několik dnů a budeme již doma. Nemohu si to ani řádně vše rozložit, a tak ze všeho těšení na domov cítím cosi, co se rozřeší až doma. 4. června Hned včera při vjezdu v širé moře počala se ztráceti tropická obmundírovka a vyrukovaly košile a blůzy. Dul dosti silný severozápadní vítr, od čehož bylo na přídi lodě, jako když vymete, jen strany chráněné větru byly plny. Včera moře značně zvlněné, dnes jest úplně klidné, vane jen slabý větřík, jenž částečně loď tvoří sama, jedouc značně rychle. Zajisté, že v kotelně mají lehčí práci nežli v tropech, a tak dnes asi budeme míti v projetém rekord. Následkem poruchy někde v strojovně nedošlo k tomuto rekordu, loď jela několik hodin pouze na jeden

66

šroub, a tím i pomalu. Urazilo se jen 327 mil (606 km). Odpoledne objevily se nám břehy ostrova Kréty, velmi hornaté, protažené ve značnou délku. Jedeme opět normálně. 5. června V noci míjeli jsme další ostrovy, z nichž nejvýznačněji vyjímala se příkrá skála s majákem, noc spal jsem velmi bídně, usnuv až k ránu. Vzpomněli si s mytím v noci na palubě a nás sehnali dolů, to mě rozčílilo, takže opět jsem nemohl usnout, ačkoliv noc minulou jsem též nespal, ani noc před ní. Jsem vůbec fyzicky velmi sláb, otrávený žaludek, zvrácené poměry, v nichž dopaluje hnusná politika správy lodě. Ó, Amerikánci! I špatnou kvalitu lodních zásob vykroutili. Prý jest vše čisté a svěží, jen kuchaři jsou špínové a mužstvo je dobytek, nevytírá si jídelní příbory, má špinavé ruce atd. Dobře, že tuto katorgu již brzy opustíme, to již dochází každému trpělivost a otráven jest každý. Dnes opět dali jsme moři jednu oběť, zemřel hoch 1. roty 4. pluku, od čeho, těžko soudit, někdo tvrdí, že z požití špatného masa. Jest to již třetí oběť, první byla kdesi před Hong Kongem, druhá někde u Singapuru, to opět šílený hoch sám skočil v noci v nestřežené chvíli z paluby do moře, třetí jest nyní. Snad jest to poměrně dosti málo, prý za jednu jen jízdu z Ameriky do Evropy z vojenského transportu amerického zemřelo 75 osob, číslice zajisté úžasná. U nás však jak tragický jest konec těchto třech mučedníků, kteří přečkavše celou tu světovou válku, umírají na cestě poslední, do vlasti též i jimi předce znovu vybudo-

vané. Jest ti tak někdy, že bys křičel a rval se s čímsi... Odpoledne jedeme podél vysokých břehů řeckých ostrovů, na nichž viděti bílé jakési stavby. Moře počíná se v těchto místech též více vlniti a brzy naše loď zmítá sebou dosti citelně. To nám dodává, našim nezdravým žaludkům, záchody jsou opět obléhány. Já nemoha nic jísti, jakž takž sedím na lavici, hledě na vše kolem nemysleti. Loď jede rychle, nejrychleji po celou dobu plavby, budeme zajisté v Terstu dříve, nežli jsme předpokládali, tím lépe. Za dnešek uraženo 344 mil (neb našich 637 km za 24 hodin). 6. června Ráno již jedem mořem Jaderským, posledním v cestě. Na levé straně vidíme dosti jasně břehy italské, tam cosi jak malý přístav, opět hory, jež se tratí v modru, napravo neviděti nic. Loď zde jede již tišeji, moře jest téměř klidné, jen mírně zvlněné, po modrém nebi honí se bílá oblaka, jest příjemný den, máme již radost, zítra budeme v Terstu. V poledne hlásí výkaz opět ujetých 356 mil (659 km) dnes tedy dosáhli jsme rekord rychlosti. Napravo viděti řadu ostrovů a břeh Dalmacie. Na lodi se vše čistí, připravuje k předání. 7. června Jedeme kol zajímavých břehů Istrie. Sotvaže jsem se probudil, běžím na palubu, v očekávání pohledu na blízké břehy, neklamal jsem se, byly skutečně blízko a za nimi vycházelo nádherné rudé slunce. Voda úplně klidná, zrcadlila měkké modré břehy a v ní hořel i odraz vycházejícího slunce. Obraz skutečně velkolepý. Loď naše béře severnější směr podél břehů Istrije a brzo zjevují se nám forty a bašty Pulje. Krajina na břehu jest velmi pěkná, viděti svěží zeleň, mírně se vlnící břehy, na nichž mnoho stavebních skupin, to vesničky, to kasárna, městečka, kostely, u břehů majáky a jiné. Pak míjíme i válečný přístav Pulje, z něhož právě vyjíždí eskadra minonosců, a jedeme dále k Terstu. V Terstu. Tak jsme šťastně dostihli tohoto posledního přístavu, urazivše posledních 313 mil do 11 hodin dopoledne. Loď zakotvila uprostřed přístavu, není posud známo nám, přistojíme-li u břehu nebo budeme-li se vykládat takto, zatím na lodi jest komise, jež přijímá loď do přístavu a asi určí pevné již místo. Nás prý zde očekává několik vlaků, jež nás odvezou domů, to ovšem

67

nás těší, ačkoliv my zajisté budeme poslední na řadě. Zatím díváme se na město, jež jest rozložené na značných návrších, vi děti dráhu v serpentinách do vrchu stoupat a přes mosty se pnout, vlevo v dálce viděti i známý Miramar, jenž snad už nikdy Habsburky hostit nebude. V přístavu stojí spousta lodí, na blízkých vidět samé italské vlajky. Zajisté zde jsme my i Jihoslované na účet Rakouska okradeni o mnoho. Zajisté, že o toto místo bude se mnoho ještě jednat mezi evropskou diplomacií. Zatím tento přístav jest Italů, kteří milostivě dovolují nám i druhým užívat tento přístav. Po polednách obdržela loď naše povolení přistáti v přístavu určeném pro naše transporty, kdež již očekávala nás čestná stráž legionářů v ruských a italských uniformách. Obě naše hudby hřměly dnes již naposled z lodě a u samého břehu pozdraveno nár. hymnou. Četa na břehu vzdala čest, načež se s námi zdraví hlučným „Nazdar“. Přichází na loď mnoho hostů, civilních i vojenských, jež jsou našimi hochy obléháni, každý chce vědět něco o domově. Na přístavišti za skladními budovami stojí již vlak Českého červeného kříže, určený pro nás, z naší lodě první se evakuuje nemocnice, následuje 4. pluk, pak sborné roty, dělostřelectvo půjde as v noci, na nás pak bude řada zítra. Vše jde tiše, v pořádku a rychleji, nežli jsme si mohli myslet, není to jako v Rusku, kde bylo všecko v sejčas. Tak zítra již sbohem „Ameriko“, ač ne právě pohodlně, no předce jen bezpečně jsi nás převezla přes moře polokoule, zajisté i ty zůstaneš v paměti po celý život těm, kteří po tobě jeli. A teď na šťastnou cestu do vlasti!!!

Anastasie Ulbrichová (✶ 12. 6. 1889 ✝ 17. 12. 1960) žena Josefa Charváta (✶ 18. 5. 1888 ✝ 17. 12. 1960) autorka vyšívaného přebalu deníku „Cestou ze Sibíře do vlasti“

68

EDIČNÍ POZNÁMKA Jazyk deníku zachycuje způsob, jak mluvili a psali ruští legionáři. Vzhledem k této jedinečné hodnotě nebyl text redakčně upraven podle současných norem. Je uveden v původní podobě i se všemi jazykovými zvláštnostmi, archaismy (přechodníky), rusismy i dialektovými či nespi-

sovnými výrazy. Autentický záznam jsme edičně upravili pouze tam, kde byl očividně přepis nebo chyba. Sjednotili jsme také úpravu při uvádění dat nebo přepis některých výrazů a jmen. Lily Císařovská

69

70

arba ariergardní části avangard bagán báňa barža bílit

= = = = = = =

brát se v chod broněvik část čut (čud) desant dežurný fořt (z rus. forpost) garnison geroj hnilý úhel

= = = = = = = = = =

gražďané hulat

= =

hluchý hřešit chod (legionářsky choďa, chóďa) choda chodívat v gosti katať katorga krásní kybitka lavka lehnout lentočka mají na nás chlupy

= = =

matros minomor mít nohy

= = =

na zloby dne nachodit se naladit nazad

= = = =

= = = = = = = = = =

dvoukolový vůz jednotky zadního voje přední voj, předvoj venkovan–civilista (hanlivě) lázeň, zejména parní vlečný člun bojem čistit, zbavovat (zdejší) prostor nepřítele dávat se do pohybu obrněný vlak jednotka podivín, zvláštní člověk výsadkový oddíl službu konající předsunuté opevnění posádkové město, posádka hrdina zčeštěné pomístní jméno Gniloj ugol občané procházet se, být na procházce odstavný klít čínský podomní obchodník Číňan (trochu hanlivě) chodívat na návštěvu voziti nucené práce rudí, bolševici druh lehkého kočárku prodejna padnout stužka na nás si nepřijdou, jsou na nás krátcí námořník minolovka mít nahnáno, strachy se chystat k útěku na aktuální témata nacházet se, nalézat se uvést do provozu dozadu

VYSVĚTLIVKY = tu není = ještě chvíli = nezměrný, širý = neřadový, pomocný, neurčený pro přímý boj nosilčik = nosič obmundírovka = uniforma, výstroj oboz = řada povozů, vozatajstvo očereď = fronta ochotník = zájemce odkázat se = odmítnout odkolodek (legionářsky = ošetřovna okolodek) odpravka = odeslání oplotnění vagónů = zvýšení počtu cestujících ve vagóně ostavit = zanechat otrjad = oddíl parovoz = lokomotiva pečka = kamna pereulok = ulička pereval = průsmyk pleňasi = zajatci (obhrouble) plešou = tancují podstupovat = absolvovat, prodělávat, konat podvinutí = postup pogoda = počasí polka = palanda pološub = krátký kožich položení = situace pomístění = ubytovna porážet = překvapovat pozávidět = zazávidět přišlo nám = museli jsme produkty = potraviny progulka = procházka projezd = cesta, plavba prolet = mostní oblouk provoz = doprava, přeprava prošlé = minulý, minulost puťovka = cestovní příkaz rekomandovat se = představit se rozjezd = výhybiště, železniční výhybna

ně tu nemálo neobjatý nestrojový

71

rozrucha = sapérná komanda = sborné místo, sborný punkt = slobodka = směna = poměščenije = sprjaviťsja = stojanka = stolice = střelka = strýček = suď (ba) šalun šátat tarantas tepluška

= = = = =

tolkovat tumaň tupík upravit se uspět uvézt v gosti chodiť v sej čas

= = = = = = = =

vjetka

=

vručiť východ vzatí vzpychnout vzryvavá látka zabul změna zaňat zaňat zajímat se zasnout zaščiščať zemláčci

= = = = = = = = = = = = =

devastace, zničení ženijní oddíl místo soustředění čtvrť vystřídání příbytek, místnost vypořádat se zastávka hlavní město vyhýbka zástupce YMCA u čs.vojska a zpravidla správce čajovny (zátiší) osud čtverák, žertéř potácet se dlouhý kočár bez per vytápěný nákladní vagón upravený pro dopravu lidí vyprávět mlha slepá kolej vypořádat se stačit odvézt chodit na návštěvu hned, ihned (nadsázkou o dlouhém trvání) místní dráha odbočující z hlavní doručit nástup obsazení propuknout výbušnina ochlasta, prostopášník směna obsadit obsazen zabývat se usnout bránit ruští vojáčci

Fotografie zapůjčila Blanka Císařovská, rodina Černíků a fotoarchív Vojenského historického archívu v Praze úvodní slovo: KAREL PICHLÍK redakce: LILY CÍSAŘOVSKÁ lektorovali: FRANTIŠEK KAUTMAN, IGOR NĚMEC A KAREL PICHLÍK textovou a obrazovou část k vydání připravil: JOSEF CÍSAŘOVSKÝ grafická úprava: MOJMÍR BLAŽEK vytiskla tiskárna KALIBA v počtu 1000 výtisků, z toho prvních sto číslovaných Vydání první kniha vyšla za finanční podpory OPEN SOCIETY FUND © 2000 Blanka Císařovská