Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra české literatury
Prvky dekadence v tvorbě Jiřího Karáska ze Lvovic Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.
Andrea Štěpánková
Brno 2012
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci Prvky dekadence v tvorbě Jiřího Karáska ze Lvovic vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne ………………………
………………………………… podpis
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc., za jeho pomoc, rady a vstřícný přístup při zpracování bakalářské práce.
Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 5 2. Jiří Karásek ze Lvovic .................................................................................................. 7 2.1 Ţivot ........................................................................................................................ 7 2.2 Dílo ......................................................................................................................... 9 2.2.1 Poezie ............................................................................................................... 9 2.2.2 Próza .............................................................................................................. 10 2.2.3 Publicistická činnost - kritika ........................................................................ 11 3. Dekadence ................................................................................................................... 13 3.1 Hlavní znaky dekadence ....................................................................................... 14 3.2 Světová dekadence ................................................................................................ 15 3.3 Česká dekadence ................................................................................................... 17 3.4 Moderní revue ....................................................................................................... 23 4. Dekadentní motivy v díle Jiřího Karáska ze Lvovic................................................... 27 4.1 Motiv ..................................................................................................................... 27 4.2 Zazděná okna ........................................................................................................ 28 4.2.1 Samota ........................................................................................................... 28 4.2.2 Smrt ................................................................................................................ 29 4.2.3 Hniloba a tlení ................................................................................................ 30 4.2.4 Sen a halucinace............................................................................................. 31 4.2.5 Aristokratismus .............................................................................................. 32 4.2.6 Barvy .............................................................................................................. 32 4.3 Sodoma ................................................................................................................. 33 4.3.1 Erotika a homosexualita................................................................................. 34 4.3.2 Návrat do antiky............................................................................................. 36 4.3.3 Ţena ............................................................................................................... 37 4.3.4 Sen ................................................................................................................. 37 4.3.5 Zmar a samota ................................................................................................ 38 4.3.6 Smrt ................................................................................................................ 40 4.3.7 Aristokratismus .............................................................................................. 42 4.4 Sexus necans ......................................................................................................... 42 4.4.1 Vášeň ............................................................................................................. 43 4.4.2 Samota ........................................................................................................... 43 4.4.3 Muţ a jeho krása ............................................................................................ 44 4.4.4 Ţena ............................................................................................................... 45 4.4.5 Smrt ................................................................................................................ 46 4.4.6 Antické motivy .............................................................................................. 47 5. Závěr ........................................................................................................................... 48 6. Seznam pouţité literatury ........................................................................................... 50 Anotace ........................................................................................................................... 53 Abstract ........................................................................................................................... 53 Klíčová slova .................................................................................................................. 53 Key words ....................................................................................................................... 53
1. Úvod Tato bakalářská práce pojednává o dekadenci v české literatuře, zejména o dekadentních prvcích v dílech hlavního českého představitele tohoto směru Jiřího Karáska ze Lvovic. Pojem dekadence označuje literární proud z konce 19. století, který vznikl ve Francii a projevoval se především přesycením a únavou z kultury. V české literatuře se dekadence objevila jiţ na konci 80. let 19. století, největšího rozvoje však dosáhla v 90. letech, kdy se stala kontroverzní součástí České moderny. Čelným představitelem druhé vlny dekadence byl právě Jiří Karásek ze Lvovic. Karásek byl velmi nadaným autorem, který se věnoval nejen poezii, ale také próze a literárním kritikám. Mimo jiné sestavil rozsáhlou uměleckou sbírku, která se později stala součástí fondů Národního památníku v Praze. Tento významný autor byl však na sklonku svého ţivota společensky ignorován. Zůstal v zapomnění ještě dalších dvacet let, kdy se o něm vůbec nepsalo. Aţ v roce 1971 při stém výročí jeho narození vyšel sborník A chceš-li, vyslov jméno mé, který je zaměřen především na jeho uměleckou sbírku.
Zájem o Karáskovo dílo vzrostl aţ v devadesátých letech
dvacátého století, kdy Aleš Zach vydal autorovy paměti (Vzpomínky, 1994). V roce 1995 pak byly vydány úplné první sbírky pod názvem Básně z konce století. Od konce devadesátých let vznikají stále nové studie zabývající se Karáskovou dekadentní tvorbou. Konkrétně jde například o studii Rudolfa Vévody Sodoma: předtím a potom otištěnou v publikaci Sex a tabu v české literatuře (1999) a o studii Jaroslava Meda Básník marné touhy začleněnou do knihy Od skepse k naději (2006). K nejnovějším studiím můţeme zařadit příspěvek Blanky Hemelíkové Tělesnost jako přečin proti veřejné mravnosti: Sbírka Sodoma Jiřího Karáska ze Lvovic a literární cenzura v publikaci Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století (2010). Cílem této bakalářské práce je charakterizovat pojem dekadence, nastínit rozvoj tohoto směru v českých zemích, představit hlavní autory a především Jiřího Karáska ze Lvovic a analyzovat typické znaky dekadence v jeho básnických sbírkách. První část práce bude zaměřena teoreticky. S aplikací literárních zdrojů se pokusím vysvětlit daný směr a rozebrat jeho hlavní rysy, které budou východiskem pro konkrétní analýzu. Dále v teoretické části přiblíţím biografii Jiřího Karáska ze Lvovic
5
a jeho dílo. Do této části práce bych chtěla také zahrnout charakteristiku periodika Moderní revue, které úzce souvisí se zmíněným směrem a se samotným Karáskem. V praktické části bych pak ráda poukázala na hlavní znaky dekadence v konkrétních sbírkách Jiřího Karáska. Jako výzkumnou metodu jsem zvolila motivickou analýzu, kterou se pokusím uplatnit na sbírkách Zavřená okna, Sodoma, Kniha aristokratická a Sexus necans.
6
2. Jiří Karásek ze Lvovic Český básník a prozaik Jiří Karásek ze Lvovic je povaţován za hlavního představitele české dekadence. Velmi aktivně se podílel na tvorbě dekadentního časopisu Moderní revue. Jak sám uvedl v rozhovoru pro týdeník Rozpravy Aventina, za dobu jeho tvorby o něm nebyla česky napsána ţádná studie. Jiří Karásek ze Lvovic není autorovo pravé jméno, ovšem jednotlivé zdroje se v otázce jeho pravého jména liší. Některé uvádí, ţe se původně jmenoval Josef Karásek. Toto jméno je zmíněno například v publikacích Lexikon české literatury, Školní slovník českých spisovatelů autora Pavla Dolejšího, nebo v eseji Jiří Karásek ze Lvovic od Jetřicha Lipanského. V dalších publikacích je pak Karásek jmenován jako Antonín, tj. například ve Slovníku českých spisovatelů, Příručním slovníku české literatury, České literatuře od konce národního obrození do roku 1918.
2.1 Ţivot Jiří Karásek ze Lvovic se narodil 24. 1. 1871 v Praze na Smíchově. Pocházel z nezámoţné měšťanské rodiny. Jeho otec Ondřej Karásek byl zaměstnán jako průvodčí u české západní dráhy. V Praze budoucí básník vystudoval malostranské gymnázium, které ukončil v roce 1889 maturitní zkouškou. V témţe roce se zapsal na studia bohosloví. Studia však nedokončil a po dvou letech fakultu opustil. Po ukončení studií strávil rok v Bavorsku. Po návratu do rodné Prahy pracoval jako poštovní úředník na smíchovském poštovním úřadě. Později byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archívu. Při vstupu do literatury začal Karásek pouţívat šlechtický přídomek ze Lvovic. Přídomek
s nádechem
aristokratismu
poukazoval
na
autorovu
individualitu
a dobrovolné vyčlenění se ze společnosti. Své přízvisko Karásek odvozoval od Cypriána Lvovického ze Lvovic, který ţil v 15. století a byl významným českým matematikem a astrologem. Zda byl Karásek opravdu potomkem královéhradeckého rodu, nelze s jistotou tvrdit. Jetřich Lipanský ve své eseji o Karáskovi podává poměrně podrobný historický přehled rodu Karásků ze Lvovic. Jiřího Karáska povaţuje za 7
pokračovatele rodu, i kdyţ není doloţena ţádná konkrétní zmínka. „Anály zmiňují se ještě o Theofilu Karáskovi ze Lvovic, který byl hejtmanem na Hluboké. Od té doby není o Lvovických souvislých zpráv, patrně se jiţ neúčastnili veřejného ţivota. Poslední a nejvýznačnější potomek svého rodu zůstal Jiří Karásek ze Lvovic.“1 Jiří Karásek vedl samotářský ţivot, který téměř celý proţil v Praze. Praha pro něj byla domovem, miloval ji „jako jeden nejvěrnějších jejích synů“.2 Samota, kterou celý ţivot proţíval, se také odrazila v jeho tvorbě. Mezi jeho hlavní zájmy patřila filozofie, teologie, okultismus a spiritismus. Jiţ tyto ojedinělé činnosti směřují k dekadentní orientaci jeho tvorby. Mimo jiné se zabýval estetikou, působil jako kritik a psal literárněvědné studie. Věnoval se literární tvorbě a sběratelství výtvarného umění a knih. Za svůj ţivot vybudoval značně obsáhlou sbírku knih, archivních dokumentů, grafiky a výtvarného umění. Jedná se především o díla slovanských umělců z 19. a 20. století. Tato sbírka, nazývaná
také
Karáskova
galérie,
je
povaţována
za
jednu
z největších
a nejvýznamnějších soukromých stírek v Evropě. Její rozsah je značný, ve sbírce se nachází 40 000 výtvarných sbírkových jednotek a aţ 50 000 svazků knih. Sbírka vznikla především z Karáskova obdivu k výtvarnému umění a je výjimečná také tím, ţe jiţ od jejího vzniku ji autor chtěl darovat Praze. Roku 1925 byla tedy tato unikátní sbírka věnována Československé obci sokolské. Karáskova galérie byla umístěna v Tyršově domě na Malé Straně a tím byla také zpřístupněna široké veřejnosti. Karásek osobně tuto galérii řídil téměř aţ do své smrti. Od roku 1954 je Karáskova galérie součástí Památníku národního písemnictví v Praze. Ve spolupráci s Arnoštem Procházkou zaloţil v roce 1894 časopis Moderní revue, který byl věnován české dekadenci. Hlavním záměrem tvůrců tohoto časopisu bylo, jak jiţ sám název napovídá, vymezit prostor pro moderní tvorbu. Moderní revue však není jediný časopis, do kterého Jiří Karásek přispíval. Jeho příspěvky se objevovaly v mnoha dalších periodicích: Psal například do Nivy, Literárních listů, Rozhledů, Literárních rozhledů, Lumíru, Fronty a jiných. Byl také velmi činný v oblasti redigování časopisů, kromě jiţ zmiňované Moderní revue řídil časopisy Týn (1920-21) a Okultní a spiritistickou revue (1923-24) a také spolupracoval na časopisech Nový hlas (1932) a Český bibliofil. 1 2
LIPANSKÝ, Jetřich. Jiří Karásek ze Lvovic. Veselí: Izmaël, 1929, s. 7. Tamtéţ, s. 7.
8
Jiří Karásek zemřel 5. března 1951 v Praze na zápal plic, následně byl pochován na hřbitově na Malvazinkách v Praze.
2.2 Dílo Jiří Karásek byl všestranně nadaným umělcem, a to básníkem, prozaikem, literárním a výtvarným kritikem, autorem dramatických her a také překladatelem. Svou literární tvorbu zahájil jiţ při studiu gymnázia. Literárním vzorem při jeho prvních pokusech mu byl Jaroslav Vrchlický, a to nejen svou poezií, ale také překlady a kritickými reflexemi ze světové literatury. Jiţ od roku 1892 začal přispívat prvními literárními kritikami do Literárních listů. Jeho kniţní prvotinou, s níţ vstoupil ve dvaadvaceti letech do literatury, byl román Bezcestí (1893).
2.2.1 Poezie Karáskovy první básnické sbírky psané v 90. letech 19. století Zazděná okna (1894), Sodoma (1895), Kniha aristokratická (1896) a Sexus necans (1897), se vyznačují
dekadentními
prvky.
Autor
zde
zobrazuje
pocity
znechuceného
individualisty, jeho opovrţlivé postoje vůči měšťáctví. Subjektivními verši vyjadřoval svou osobní bolest, pocity samoty a marnosti. Tyto pocity velmi adekvátně popsal Jarmil Krecar: „Jiří Karásek ze Lvovic je básníkem duše, uzavřené v temnotných samotách, bloudící a tesknící nad srázy nicoty, mučené záhadou absolutna, zmítané poryvy citův a vášní, které ji bičují zklamáním, smutkem a hnusem, trpící prudkou a marnou láskou k věčné kráse.“3 Sbírky šokovaly soudobou společnost především výběrem témat, jeţ byla v dané době tabuizována. Jedná se o témata erotiky často aţ morbidního charakteru, pocity zmaru a také o otázku homosexuality. Právě homosexualita a nechuť ke konvenčnosti v oblasti erotiky tehdejší společnost pobuřovaly natolik, ţe sbírka Sodoma byla hned po svém vydání cenzurou zakázána. Znovu pak vyšla aţ o deset let později, a to roku 1905.
KRECAR, Jarmil. Básník niterné samoty. Moderní revue pro literaturu, umění a ţivot. 1923, s. 116. 3
9
V pozdějších sbírkách ze začátku 20. století, nazvaných Endymion (1909), Ostrov vyhnanců (1912), Písně tulákovy o ţivotě a smrti (1930) se Karásek odklonil od dekadentních principů. Je zde posílena meditativní sloţka, ale nadále se objevují úvahy o marnosti lidského ţivota a samotě umělce v soudobé společnosti, verše se více přibliţují realitě.
2.2.2 Próza Jiří Karásek se také věnoval próze, přičemţ v některých dílech byl ovlivněn jinými autory. Vzorem mu byli například francouzský autor Barbey d´Aurevilly nebo polský spisovatel Stanisław Przybyszewski. Také literatura česká měla pro Karáska svůj význam, především díla Jakuba Arbese nebo Julia Zeyera. Karáskova dekadentně laděná próza vycházela ze stejného základu jako jeho poezie. Hlavním motivem byla opět marnost lidského ţití a vyjádření vnitřních, subjektivních pocitů. Hrdinové jsou většinou výjimeční a citliví, jejich výjimečnost se stává předmětem psychologické analýzy. Jetřich Lipanský popisuje Karáskovu první prozaickou tvorbu takto: „První prozy Jiřího Karáska ze Lvovic, ač jsou ještě mnohdy jen skladbou a souhrnem dojmů a popisů prostředí a fiktivních záţitků mají jiţ tendenci ke studiu a analyse nitra. Není v nich takřka ţivota, není v nich děje. Osoby nejsou v nich dost zaměstnány, nejednají a nemluví, autor vypráví všechno za ně a odhaluje tajemství jejich duší často s mučivou zdlouhavostí.“4 Jako příklad můţeme uvést tituly Legenda o melancholickém princi, Mimo ţivot; obě vyšly v roce 1897. Nejvýznamnějším Karáskovým dílem s touto tematikou je Gotická duše (1900), kde je hlavní monolog plný zoufalství. Hlavní hrdina bloudí ve své vlastní duši. Důraz je kladen na prostor, kde se děj odehrává, je to často velmi zvláštní aţ bizarní prostředí. Román je do jisté míry zobrazením autorova skutečného ţivota. Od tvorby zaměřené na psychologii postav se pak Karásek přesunul k próze psané v novoromantickém stylu. Tato díla se vyznačují dějem fantaskního a dobrodruţného rázu. I zde je důleţité situování děje:
4
LIPANSKÝ, Jetřich. Jiří Karásek ze Lvovic. Veselí: Izmaël, 1929. s. 9.
10
Nejčastěji se jedná o paláce, kláštery, chrámy a hřbitovy ze staré Prahy. Tato tematika je obsaţena v dílech Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabeus (1908). Obě tato díla jsou napsána pod vlivem Arbesových romanet. Podobnou tematiku můţeme nalézt dále pak v románu Zastřený obraz (1923) a Ganymedes (1925). Popis těchto magických starých míst slouţil Karáskovi jako únik od měšťáctví a šedi ţivota. Také Karáskovy novely a povídky vycházejí ze stejného tematického základu. I zde je důleţitá dějovost a tajuplnost příběhu, který se odehrává v Praze. Jako příklad můţeme uvést povídky Legenda o Sodomovi (1920), Legenda o ctihodné Marii Elektě z Jeţíše (1922) nebo Genenda (1928), kde se objevuje motiv nenaplněné lásky. V roce 1938 vydal Karásek autobiografický román s názvem Ztracený ráj, v němţ popisuje dobu svého dětství a mládí a také zobrazuje Prahu z konce století. Jiří Karásek se také věnoval psaní dramatických děl. Během prvních dvou desetiletí 20. století napsal celkem pět dramat. Tematicky se podobají jeho prózám. Mají podobu spíše kniţní a slouţí jako doklad autorova literárního vývoje. Pouze tři dramata se dočkala své premiéry, a to Karáskovo první drama Hořící duše v roce 1899, Cesare Borgia v roce 1913 a Král Rudolf měl premiéru v roce 1918. Dramata Apollonius z Tyany a Sen o říši krásy zůstaly pouze v psané podobě. Karáskova dramata se neprosadila a nesetkala se s pozitivní odezvou. Například podle Jetřicha Lipanského „trpí dějovou prázdnotou a kausální labilností“.5
2.2.3 Publicistická činnost - kritika Karáskova publicistická činnost měla v jeho tvorbě velký význam. Psal kritické studie, eseje, recenze a úvahy. Kritiku povaţoval, podobně jako F. X. Šalda, za tvůrčí literárně-uměleckou činnost. Svou prací přispěl k nástupu generace 90. let a stal se propagátorem dekadence a symbolismu. Ve svých kritických statích, například stati o Henriku Ibsenovi nebo Janu Nerudovi, se nejdříve snaţil pouţít metodu rozboru z estetické, psychologické a sociologické stránky. Tento způsob kritiky aplikoval také F. X. Šalda. Oba tvůrci se při práci opírali o metody kritika Emila Hennequina. Karásek se však postupně začal přiklánět ke kritice diletantní, která je zaloţena na úvahách Anatol France. Umělecké
5
LIPANSKÝ, Jetřich. Jiří Karásek ze Lvovic. Veselí: Izmaël, 1929. s. 14.
11
dílo je posuzováno z ryze subjektivního hlediska. Kritik se u čtenáře pokouší navodit podobné pocity, jaké se objevují u něj. Své kritické práce Karásek shrnul do několika kniţních souborů, jako jsou například Renesanční touhy v umění (1902), Impresionisté a ironikové (1903), Umění jako kritika ţivota (1906). Ve svých kritikách ukázal také citlivost pro poezii a schopnost vystihnout základní rysy umělecké organizace díla.
12
3. Dekadence Dříve neţ se zaměříme na jednotlivé prvky dekadence v dílech Jiřího Karáska, je nutné tento směr obecně charakterizovat. Termín dekadence vychází z francouzského slova décadence, které lze přeloţit jako úpadek. Tento umělecký proud vznikl a rozvíjel se na přelomu 19. a 20. století. Zasáhl do všech oblastí umění. Nejvíce se však projevil ve výtvarném umění a v literatuře. Hlavní funkcí tohoto směru byla snaha vyjádřit deziluzi a především únavu z konce století, které bývá označováno francouzským souslovím fin de siècle. Jak je zmíněno v publikaci Průvodce literárním dílem, dekadenti odsuzovali prakticismus, díky němuţ se sice rozvíjel průmysl, ale nedokázal uspokojit citové potřeby jedinců. Pojem dekadent původně označoval francouzské básníky, kteří se odlišovali od ustálených tradic a programově se hlásili k odkazu Charlese Baudelaira. Jaroslav Med ve své studii Symbolismus - dekadence otištěné v časopise Česká literatura uvádí, ţe autory tohoto původně ironického názvu byli dva francouzští básníci, Henri Beauclair a Gabriel Vicaire. Skupina mladých básníků, k níţ se hlásil také Paul Verlaine, však tento původně nelichotivý název přijala jako název pro nové kulturní hnutí, které mělo poukázat na úpadek ţivota měšťácké společnosti. Později, kdyţ se ujalo označení symbolismus pro nový básnický směr, byli dekadenty nazýváni autoři poznamenaní přesyceností a únavou z kultury. Dekadence získala svůj provokativní obsah, představovala estetiku svého druhu, osobitý světonázor. Do značné míry se opírala o filozofické myšlenky, zejména o Schopenhauerovu a Hartmannovu filozofii nevědomí nebo o Nietzschovu filozofii nadčlověka. Jaroslav Med v článku Symbolismus - dekadence vydaném v časopise Česká literatura píše, ţe Nietzsche pro dekadenty vzorem především svým aristokratickým důrazem na individualitu a snahou odloučit se od sociability. To však nejsou jediné rysy, kterými Nietzsche dekadenty inspiroval. Na vývoj literární dekadence měl vliv také jeho bytostný odpor k měšťáckému průměru. V publikaci Slovník literárních směrů a skupin Vlašín také uvádí vliv dekadence na téměř kaţdý směr rozvíjející se na konci 19. století, například symbolismus, parnasismus, impresionismus, novoromantismus, dále také naturalismus a expresionismus.
13
3.1 Hlavní znaky dekadence Mezi hlavní znaky dekadentní literatury lze zařadit subjektivismus. Důleţité je vědomí a fantazie, z toho také vyplývá značná negativita ve vztahu k objektivnímu světu. Ten je viděn jako nicotný a klamný. Úkolem umění nebylo zobrazovat objektivní realitu. Naopak umění se mělo inspirovat nitrem autora, mělo se konfrontovat s jeho estetickým proţitkem. Jak píše Robert Pynsent v publikaci Pátrání po identitě, dané „Já“, v dekadentní roli většinou prchavé a rozptýlené, se snaţí být objektem i subjektem zároveň. Já persona je pro dekadentní umělce klíčovým předmětem jejich literárního zájmu. Toho chápání je spojeno s inspirací dekadentů v díle Friedricha Nietzscheho i v samotné filozofii. Typickým znakem dekadentních tvůrců je snaha distancovat se od společnosti, z jejíhoţ vývoje jsou zhnuseni. K tomuto odvratu vyuţívají nejčastěji aristokratismus, který je patrný i ze jmen autorů Jiřího Karáska ze Lvovic, Emanuela z Lešehradu. Štěpán Vlašín v publikaci Slovník literárních směrů a skupin dává do souvislosti s aristokratismem také hrdinu. Hrdina dekadentních děl, často rytíř, prorok nebo mág, bývá výjimečný, mnohdy mimořádně nadaný a především se výrazně odlišuje od ostatních. Také si však plně uvědomuje marnost svého jednání. Pocitům zmaru odpovídá i prostorové zasazení děje, který se většinou odehrává ve fantastických nočních krajinách nebo v interiérech s dekorativním charakterem. Častým projevem tohoto směru je také mísení ţivota a snu. Nazíraná skutečnost se mění podle aktuálního duševního stavu daného pozorovatele. Kromě snů dekadenti nacházejí uspokojení a klid v umělých světech, které bývají zpřístupněny jen omezenému počtu zasvěcených čtenářů. V umělých rájích nacházejí obyčejný lidský ţivot, který v realitě postrádají. To je, jak píše Vlašín ve Slovníku literárních směrů a skupin,
důvodem
toho,
ţe
dekadenti
preferují
iluzionismus
a
především
lartpourlartismus, neboli tzv. umění pro umění, kde umění je chápáno jako cíl tvorby. Inspiraci nacházejí často mimo reálný ţivot, především v jiţ zmiňovaném umění, a to zejména v hudbě a malířství. Ladislava Lederbuchová v publikaci Průvodce literárním dílem zmiňuje preferované motivy v dílech dekadentů, k nimţ patřily především ţivotní únava 14
a znechucení ze soudobé společnosti, od které se svou tvorbou snaţili distancovat. Velmi důleţitým motivem dekadentní tvorby je smrt, podobně také umírání, zobrazení rozkladu a hnusu. Tyto motivy představují tzv. negativní estetiku, v níţ je Satan viděn jako symbol krásy a démoničnosti zla. V dekadentním pojetí lidského ţivota převládá, jak píše Štěpán Vlašín v jiţ zmíněné publikaci, pesimismus aţ nihilismus a morbidita. Dekadenti v ţivotě nenacházejí řád, jistotu ani naději. Lidský ţivot ztrácí jakýkoli vyšší rozměr a propadá se ve zmaru smrti. V dílech se objevuje útlum, pasivita a melancholie. Autoři se snaţí vyjádřit únavu z myšlení a neschopnost jakkoli dále jednat. Tímto postojem poukazují na krizi ve společnosti, která v dané době ještě nemůţe být radikálně řešena. Dekadenti
měli
mimo
jiné
v úmyslu
šokovat.
Činili
tak
především
prostřednictvím erotických, sexuálních aţ perverzních motivů. V textech poukazují na erotickou přesycenost, která bývá doplněna i narcisistickým pohledem. Dekadentní tvorba byla často povaţována za amorální. Sexuální tematika je, jak zmiňuje Štěpán Vlašín, v dekadentní tvorbě často doprovázena velmi negativním aţ nenávistným postojem k ţeně, jeţ je nazírána pouze jako překáţka v muţově rozvoji.
3.2 Světová dekadence Jak jiţ bylo zmíněno na začátku této kapitoly, dekadence vznikla ve Francii. Za tzv. praotce tohoto uměleckého postoje je povaţován Charles Baudelaire, a to především svou sbírkou Květy zla (1857). Jaroslav Med ve studii Symbolismus dekadence píše, ţe poprvé se Baudelaire vyslovil proti burţoazii jiţ v roce 1851 a projevil své zklamání z politické situace. V této době vznikl také nový typ poezie, tolik typický pro dekadenci, jehoţ prostřednictvím se básník odděluje od společnosti a staví se do její opozice. Jaroslav Med ve výše zmíněné studii také uvádí jeden z hlavních Baudelairových předpokladů pro vyjádření vztahu básníka ke společnosti: „Básník je obětí společnosti i jejím katem,“.6 Svými názory ovlivnil mnoho dalších autorů, snaţil se jakkoli šokovat, aby ovlivnil statické společenské myšlení. Poezii
6
MED, Jaroslav. Symbolismus - dekadence: Ze studie k připravovaným Dějinám české literatury. Česká literatura: časopis pro literární vědu. 1985, roč. 33, č. 2, s. 121.
15
prezentoval jako spojení proţitku a výrazu. Jeho koncepce se poté stala základem nového literárního směru. Paul Verlaine, další představitel dekadence, který výrazně ovlivnil pozdější formování tohoto směru v české literatuře, odmítal poezii jako formu poznání. Veršem se snaţil vyvolávat citové proţitky. Stéphane Mallarmé, známý jako představitel hermetického symbolismu, můţe být viděn jako přesný opak Verlaina. V publikaci Česká literatura na předělu století se uvádí, ţe Mallarmé chápal vnější skutečnost pouze jako odraz vnitřních stavů a proměn. Jeho poezie překypuje symboly a přívlastky, kterými se snaţil zachytit proměnlivost ţivota. Dekadentnímu typu poezie se ve Francii poté věnovali například Barbey d’Aurevilly, Lautrémont v díle Zpěvy Maldororovy nebo Joris Karl Huysmans. Huysmans se podle díla Česká literatura na předělu století stal prototypem dekadentního ţivotního pocitu, především díky svému románu Naruby (1884). Značně citlivý hlavní hrdina představuje typického dekadenta s odporem k realitě. V Anglii byl nejvýznamnějším přívrţencem dekadence Oscar Wilde, který nejvíce uplatnil dekadentní prvky v románu Obraz Doriana Graye (1891). Jiří Karásek ze Lvovic tento román povaţoval za jeden z jeho nejlepších výtvorů. Wilde se vymykal typické anglické literatuře, odlišoval se. Jiří Karásek o něm v Renaissančních touhách v umění napsal: „Wilde jest uměleckým zázrakem v svém prostředí. Kde jest jeho okolí těţkopádné, on jest lehký, kde jest jeho okolí ploché, on je ţivotný, kde jest jeho okolí šedivé, on je barevný.“7 Z anglických básníků lze dále zmínit Johna Davidsona a Alfreda Edwarda Housmana. V Německu to byla především filozofie Friedricha Nietzscheho, jeţ razantně ovlivnila charakter dekadentního směru. Nietzsche byl velmi radikální, zpochybňoval mravní ideály. Jeho názory byly jasným základem k vyjádření nespokojenosti se společností. Průkopníkem literární dekadence v Německu byl Stefan George, jehoţ následovalo mnoho autorů. V Rakousku byl podle Slovníku literárních směrů a skupin významný expresionista s morbidní tematikou Georg Trakl. Dekadence se nevyhnula ani severským zemím. Vlašín zmiňuje například Georga Brandese, který vnesl do literatury prvky Nietzschovy filozofie a ovlivnil tvorbu Knuta Hamsuna. Hamsun napsal například román Hlad (1890). Dekadentní motivy 7
KARÁSEK, JIŘÍ ZE LVOVIC, Renaissanční touhy v umění. Praha: Aventinum, 1926, s. 67.
16
s náboţenskou orientací lze nalézt také v díle Arne Garborga, konkrétně v Umdlených duších (1891). Co se týče dekadence v Rusku, jejím předchůdcem byl Fjodor Michailovič Dostojevskij. V díle Zápisky z podzemí (1864) podal obraz existenční krize osamoceného člověka. K dekadenci se v Rusku dále hlásili například Fjodor Sologub, Dmitrij Sergejevič Mereţkovskij a jeho ţena Zinaida Nikolajevna Gippiusová. Velmi významným slovanským představitelem dekadence je polský autor Stanisław Przybyszewski. Ve své tvorbě se projevoval jako básník pohlavního opojení a také se zabýval satanismem. Przybyszewski značně ovlivnil české dekadenty, a to především svými názory na nadvládu sexuality nad člověkem. V jeho tvorbě se odráţí dekadentní názory, kterými se oprostil od všech mravních tradic a konvencí. Mezi hlavní motivické prvky jeho tvorby je v díle Česká literatura na předělu století zařazen satanismus, problematika smrti, opěvování rozkladu a hniloby.
3.3 Česká dekadence Dekadence do české literatury pronikala z Francie. V osmdesátých letech seznamuje Jaroslav Vrchlický ve svém seriálu Básnické profily francouzské českého čtenáře s Charlesem Baudelairem, předchůdcem francouzské dekadence, a s tzv. prokletými básníky. Značně tak přispěl k rozvoji první vlny dekadence v české literatuře, která je datována od roku 1879. Právě v tomto roce vydává tehdy čtyřiadvacetiletá Irma Geisslová sbírku Imortely. Její poetika je diametrálně odlišná od hlavního proudu tvorby lumírovců. Více se podobá tvorbě mladších básníků, s jejichţ literaturou však, jak zmiňuje Helena Draţná ve studii Irma Geisslová – předchůdkyně české dekadence?, nikdy nepřišla do styku. V jejích básních se objevují témata samoty, šílenství a také téma smrti a touhy po ní. Dekadentní je i líčení ponuré melancholické krajiny. Irma Geisslová napsala i další básnická a prozaická díla, jeţ však nepřekonala kvality její prvotiny a nijak nevybočovala z literárního průměru. Do raného období české dekadence můţeme zařadit také Jaroslava Kvapila. V jeho sbírkách Padající hvězdy (1889) a Růţový keř (1890) se objevují dekadentní pocity a s nimi spojená atmosféra. Ve zmíněných sbírkách vyniká zejména autorova schopnost zvládat různé básnické formy, podobná poetice Jaroslava Vrchlického, který 17
napsal předmluvu ke sbírce Růţový keř. Zároveň však byly tyto sbírky do jisté míry ovlivněny novými směry z Francie, symbolistickou a dekadentní lyrikou. V publikaci Česká literatura na předělu století je zmíněno, ţe sbírka Růţový keř se vyznačuje veršovou hudebností. Bohumil Svozil pak Kvapilovy první sbírky vidí jako vyjádření „významových a obrazných klišé parnasistní reflexivní lyriky“.8 Podobné rysy nesou také sbírky Zpívající labutě (1891) Otakara Auředníčka a Rosa mystica (1892) Jaromíra Boreckého, který se později věnoval hudební kritice. V Boreckého sbírce lze najít metafory zobrazující různé duševní stavy. Autor zde poukazuje na svůj odpor k realitě. „Ţivnou půdu poezie básník nachází ve světě nevšedních smyslových proţitků, v extatických duševních stavech a ţivotních postojích“.9 Jaroslav Vrchlický, jehoţ poetika na sklonku osmdesátých let ztrácela optimismus a poukazovala na krizi parnasismu, povaţoval tři výše zmíněné autory za členy „<> dekadence, která se snaţila uskutečnit ideál absolutního umění a stavěla hráz proti zevšednění poezie.“10 Poetika predekadentních básníků se vyznačovala především snahou o dokonalou básnickou promluvu. Bohuslav Svozil v publikaci Česká literatura ve zkratce uvádí, ţe vyuţívali pouze jazykové prostředky spisovné a kulturně vytříbené češtiny. Typickým rysem tvorby těchto básníků jsou sloţité veršované formy. Podobným způsobem jako u jazyka selektovali také témata svých básní. Časté byly pocity utrpení, opojení vůní květin, erotické motivy, pocity únavy a melancholie. Básníci si vytvářeli umělý svět, který povaţovali za protest proti tomu měšťáckému. Mladí nastupující básníci si silně uvědomovali statickou úroveň české kultury, proti níţ se snaţili bojovat. Jejich největší duševní bolestí byl rozkol mezi realitou a snem. Od reality se snaţili uniknout prostřednictvím smyšleného snového světa plného smutku a předtuchy. Motivy čerpali především z tvorby Charlese Baudelaira. Predekadentní tvorba však nebyla nijak stabilní. Většina autorů brzy opustila dekadentní styl a pochmurné nálady a jejich další tvorba se ubírala jiným směrem. Jejich další tvorba je popsána Jaroslavem Medem v publikaci Česká literatura na 8
SVOZIL, BOHUMIL, V krajinách poezie: realismus, impresionismus, dekadence, symbolismus, básnické vývojové tendence z konce 19. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1979. 9 Tamtéţ. 10 ČORNEJ, PETR, Česká literatura na předělu století. 2. vyd. Jinočany: Nakladatelství H + H, 2001, s. 44.
18
předělu století. Například Jaroslav Kvapil se začal věnovat značně optimističtějším motivům, hlavně se zaměřil na milostnou tematiku. Na počátku nového století pak svoji činnost soustředil na divadlo. Psal dramata a působil jako reţisér. Také Jaromír Borecký brzy opustil polohu dekadentního básníka. Věnoval se pak především literární a hudební kritice a působil i jako překladatel. Otakar Auředníček později přispíval pouze do časopisů a také jako J. Borecký překládal. V díle Česká literatura na předělu století se uvádí, ţe první vlna české dekadentní literatury tvořila jistý generační předěl mezi jiţ píšícími lumírovci a novou generací básníků devadesátých let. Tito mladí autoři vnesli do poezie nové motivy, které osvěţily jiţ zaţité konvence.
Druhá vlna české dekadence, objevující se v devadesátých letech 19. století, je jiţ bez vlivu lumírovské poetiky. Tvorbu tohoto období výstiţně popsal Bohumil Svozil: „Máme-li rámcově představit dekadentní lyriku 90. let, můţeme zprvu říci, ţe i v tomto období se dekadencí rozumělo takové umění, kterému jde o obraz výjimečného, neobvykle citlivého individua, usilujícího o krajní odlišení od <> a dospívajícího v tom aţ k pocitovému a duchovnímu aristokratismu.“11 Toto období české dekadence představují kontroverzní autoři České moderny. Především Arnošt Procházka, zakladatel Moderní revue, který se pod vlivem francouzských literárních teorií zaměřil na nitro člověka. Je také autorem jednoho z prvních děl druhé vlny dekadence. Jeho lyrická sbírka Prostibolo duše (1895), kde převládá morbidní erotika, nebyla kritikou přijata. Dále se pak zabýval novým uměním převáţně jako kritik, překladatel a tvůrce Moderní revue. Velmi důleţitou postavou byl v této době také Jiří Karásek ze Lvovic, který je právem povaţován za čelného představitele české dekadence. K teorii směru přispěl esejista Miloš Marten se svým dílem Styl a stylizace (1906), kde se zabýval dekadentním pojmem stylizace. Otázkou stylu se zabýval v esejích Otokar Březina (1903) a Edvard Munch (1905). V díle Kniha silných (1910) přibliţoval soudobé francouzské autory.
11
SVOZIL, BOHUMIL, V krajinách poezie: realismus, impresionismus, dekadence, symbolismus, básnické vývojové tendence z konce 19. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1979.
19
S okruhem kolem Moderní revue spolupracoval také Karel Hlaváček. Publikoval zde básně, výtvarné stati a další literární útvary. Hlaváčkova sbírka Pozdě k ránu (1896), která je protipólem jeho první sbírky Sokolské sonety (1895), obsahuje především negativní nálady, jako smutek, únava, marnost. Touto sbírkou se Hlaváček hlásil k novým uměleckým proudům: Stala se jednou z prvních sbírek symbolistnědekadentního proudu. V další sbírce s názvem Mstivá kantiléna (1898) se Hlaváček podle Slovníku českých spisovatelů inspiroval historickou událostí, konkrétně vzpourou holandských geusů proti nadvládě Španělska a také německými selskými válkami. Opět je zde vyjádřen kontrast nálad a hodnot. Aristokratismus, výrazný projev dekadence, je typický pro Emanuela z Lešehradu, jehoţ první básně vznikaly pod vlivem překladů Stéphana Mallarméa. Například sbírka Smutné kraje (1898) zobrazuje prolínání mezi smutkem v přírodě a básníkovými sny. Zachycuje člověka touţícího po kráse, která je však pouze snová, a tudíţ nedostupná. Co se týče próz, Emanuel z Lešehradu svými náměty následoval Jiřího Karáska ze Lvovic, často se týkaly okultismu či magie. Emanuel z Lešehradu se věnoval také kritice a překladatelství, ve kterém obzvláště vynikal. Přeloţil do češtiny řadu známých světových autorů, ale překládal také například z japonštiny, čínštiny a ze skandinávských jazyků. Ladislav Klíma se zabýval především filozofií. Měl sklon k subjektivismu a nihilismu. Volně navazoval na Nietzschovu filozofii a dekadentní názory dováděl mnohdy aţ k absurdním závěrům. Tuto problematiku můţeme vidět například v jeho díle Svět jako vědomí a nic (1904). Stanislav Kostka Neumann se od ostatních dekadentů poněkud lišil. Nesouhlasil například se strojenou tajemností ostatních autorů. Jeho první sbírky Apostrofy hrdé i vášnivé (1896), Jsem apoštol nového ţití (1896) a Satanova sláva mezi námi (1897) se vyznačují aristokratickým postojem a oslavou nespoutaného sexuálního ţivota. Také autoři dekadentní tvorby 90. let se snaţili zobrazit neobvyklého, velmi citlivého jedince usilujícího o odlišení od kaţdodennosti. Mladí autoři si byli vědomi rozpolcenosti doby, která byla pouze přechodná. Uvědomovali si českou politickou krizi. Nebyla to však jediná krize měnícího se období. „Většina spisovatelů, především
20
dekadenti, cítila spíše krizi ducha nebo duševnosti. Pociťovali přechodnost, věděli, z čeho vyšli, v čem ţijí, ale nevěděli, do čeho půjdou.“12 Dekadenti změny a krizi proţívali ve větší míře, a jejich názory byly proto vyhraněnější. Svět viděli roztříštěný, bez spolehlivých hodnot. Tímto způsobem dávali najevo odpor k době, ve které ţijí. Často poukazovali na úpadek společnosti. Robert Burton Pynsent výstiţně poukázal na charakter dekadentní tvorby: „Dekadenti nebyli spisovatelé úpadkoví, nýbrţ spisovatelé, kteří kolem sebe viděli úpadek.“13 S predekadenty měli autoři devadesátých let mnoho společného. Stejně jako oni se nořili do snů a fikcí, kde hledali útočiště a úkryt před nenáviděnou realitou. Pro dekadenci 90. let je pak typická radikálnost postoje. Autoři se jiţ nespokojovali s dílčími dekadentními pocity, ale snaţili se vyjádřit celkový ţivotní pocit. Ten propagovali různými postoji, provokativními gesty i jistým podrýváním morálky a politiky. Jak napsal Bohumil Svozil ve svém díle V krajinách poezie, dekadence se nevyznačovala novou jednotnou poetikou. Jedná se naopak o spojení nedekadentního verše s prvky parnasismu. Základem jejich tvorby byly obecné básnické postupy, jejichţ prostřednictvím se snaţili sdělit nový obsah. Jindy naopak osvědčené principy zcela destruovali. Dekadentní texty se také vyznačují jistým okruhem slov a básnických spojení. Pynsent si všímá například častých básnických přívlastků jako neurčitý, šedý, mlhavý, slova vystihující pochmurnou náladu básní a nejistotu. V jazykové rovině se objevují také expresivní výrazy s mysticko-liturgickým podtextem, například misál, oltář, extáze a další. Postavou symbolistního charakteru se v mnoha dílech stali tzv. barbaři. Robert Pynsent ve svém příspěvku K morfologii české dekadence dává jako příklad Verlaina. Ten ve své básni zmiňuje tzv. bílé barbary, kteří měli být jedinou šancí na budoucnost. V jednotlivých básních plní barbaři různé funkce. Kaţdým autorem jsou nazíráni jinak. Mohou být například viděni jako ţivelné postavy, které mohou ničit, představují nevědomí, či něco pozitivního, co změní dosavadní svět.
12 13
PYNSENT, Robert B. K morfologii české dekadence. Česká literatura. 1988, roč. 36, č. 2, s. 168. Tamtéţ, s. 168.
21
Hrdinové próz z devadesátých let byli většinou závislí na světě, z něhoţ se snaţili vymanit. Vystihují pocity autorů, stojí na rozcestí, nespokojeni s dosavadní situací, ale také si neumí představit budoucnost. Hlavní postavy se odlišují od okolí, jsou nějakým způsobem výjimečné. Autoři se zaměřují především na nitro postavy. Podstatným dekadentním prvkem, který zmiňuje Robert Pynsent ve stati K morfologii české dekadence, je vyprávění o umírání. Dekadenti viděli celkovou společenskou situaci tímto pohledem - končí, čili umírá století i česká společnost. Přelom století přirovnávali k umírání, stavu mezi bytím a nebytím. Umírající si více uvědomuje minulost, vzpomíná a to mu dává moţnost objektivně posoudit stav společnosti. Mnohá díla českých autorů tematizují umírání. Robert Pynsent zmiňuje například Julia Zeyera, který popsal umírání ve dvou dílech, a to Jan Maria Plojhar a Dům U tonoucí hvězdy. Smrt se objevuje také v povídkách Otakara Auředníčka, Arnošta Procházky, Josefa Karla Šlejhara a dalších. Jedním z pocitů dekadentních básníků, který se odráţel v jejich tvorbě, je podle Pynsenta frustrace, a to sexuální, duševní i fyzická. Vztahuje se také k značně problematickému období v ţivotě člověka, k pubertě. Jedná se o přechodný stav, stav nejistoty. Takto nazírali autoři také na českou literaturu v období konce století. Je to čas změn, které pro většinu mladých lidí mohou působit frustračně. Zájem dekadentních autorů o problematiku umírání je přiměl k bliţšímu studiu morbidních stavů. Velmi častý je také popis chorobnosti, která poukazuje k uměleckosti díla. Čeští autoři vycházeli z Baudelaira a jeho zdůrazňované ideje o blízkém vztahu poezie a choroby. Pokud člověk trpěl nějakou chorobou, znamenalo to značnou uměleckou úroveň. Nejčastěji popisovaným typem nemoci bylo šílenství nebo jakékoli jiné duševní onemocnění. Duševní jinakost však posilovala umělcovu osamělost, „vyšší“ druh umění nenacházel tak široký okruh vnímatelů. To více posilovalo individualismus, tak typický pro dekadentní autory. Básník se pak uzavíral do svého nitra a do svých snů. Individualismus často přerůstal v aristokratismus, kterým autoři vyjadřovali svůj pohrdavý postoj ke společnosti. Kromě degradace člověka a jeho nitra dekadenti poukazují také na degradaci přírody. Robert Pynsent ve stati K morfologii české dekadence jako typický příklad uvádí pouštní krajinu, která je také symbolem pustého kulturního ţivota. Co se týče 22
prostředí, kromě degenerované přírody autoři zobrazovali také městská zákoutí, respektive chátrající budovy. Ty zase představovaly marnost jakéhokoli lidského snaţení. Vstup nových autorů do literatury byl uveden literární kritikou, jeţ se snaţila připravit čtenáře na novou tvorbu a také obhajovat novou generaci autorů především před lumírovsko-ruchovskou generací, jejíţ tvorba byla v daném období na vrcholu. Nové umělecké tendence podporovali především František Xaver Šalda a František Václav Krejčí. Docházelo však k častým polemikám. Dekadence měla také řadu odpůrců. K nim můţeme zařadit zejména Elišku Krásnohorskou. Bohumil Svozil v díle V krajinách poezie zmiňuje také Jaroslava Vrchlického, který projevil značný negativní postoj k dekadentním autorům, přestoţe první vlnu dekadentní tvorby přijal a obhajoval ji. Přímým odpůrcem byl také Josef Václav Sládek, který chtěl v literatuře vidět „čisté duše“.
3.4 Moderní revue Literární proces a jeho rozvoj je formován řadou faktorů, mezi neţ je nutno zahrnout také vznik literárních časopisů. Časopisy plní v literárním procesu důleţitou funkci, neboť odráţejí postavení literatury a šíří slovesné umění ve společnosti. V literárním časopise bývá zachycena soudobá problematika, potřeby a touhy společnosti a také různé estetické koncepce, normy a programy. Jiří Zizler uvedl výstiţnou definici moţností a funkcí literárního časopisu: „Kvalitní literární časopis revuálního typu umoţňuje intenzívní a tvůrčí proţívání přítomnosti jako otevřené, stále naplňované hodnoty a vztahu a plní roli média i stimulu literárního vývoje.“14 Dobře redigovaný literární časopis, který publikuje inspirativní texty, můţe významně ovlivnit kulturní směr a vývoj. Tyto typy časopisů se často zabývají nejen literární sférou, ale také celospolečenskými problémy, které hodnotí a polemizují s nimi. Proto se často tvůrci těchto periodik často dostávali do konfliktů s oponenty nebo s politickou mocí.
14
URBAN, Otto; MERHAUT, Luboš. Moderní revue. 1. vydání. Praha: TORST, 1995. s. 41.
23
Značný rozvoj časopisů je spjat se sedmdesátými lety 19. století. Nejprve byly zaměřeny na tvorbu básníků, kteří mohli touto cestou více zviditelňovat svoji tvorbu. Na přelomu 80. a 90. let se začala více prosazovat profesionální kritika a s tím začaly také vznikat nové typy časopisů a novin. Diferenciace společenských vrstev vyţadovala různé typy periodik. Začaly se rozvíjet časopisy revuálního typu, například Niva, časopis vydávaný Františkem Roháčkem, nebo Masarykova Naše doba. Beletristický časopis Vesna byl určen modernistům. Zde měli začínající autoři moţnost publikovat své experimenty. Podle slov Františka Václava Krejčího jej lze povaţovat za předchůdce Moderní revue: „Vesna, obskurní a přezíraný lístek moravský, v němţ se nejbanálnější čtivo mísilo s pokusy nového rafinovaného umění, byl vlastně kolébkou české dekadence.“ 15 Středem české symbolistně-dekadentní literatury se však na počátku 90. let stala Moderní revue. Toto literární periodikum bylo zaloţeno v roce 1894 Arnoštem Procházkou. Hlavním podnětem pro jeho vznik byla roztrţka mezi Františkem Xaverem Šaldou a jiţ zmiňovaným Arnoštem Procházkou v Literárních listech. Procházka přestal spolupracovat s Františkem Roháčkem na tvorbě časopisu Niva. Roháček se snaţil časopis koncipovat tak, aby v něm byl prostor nejen pro mladé začínající literáty, ale také pro autory starší, s jejichţ názory modernisté nesouhlasili. Právě konflikt se Šaldou, který navrhoval redaktoru Dlouhému, aby dále v Literárních listech netiskl Procházkovy a Karáskovy kritiky, přiměl autory k úvaze o zaloţení vlastní revue. A to revue, která by se snaţila publikovat teoretické stati. Autoři usilovali o to, aby se tento časopis stal centrem všech modernistických snah. S touto všestranností souvisí například zaloţení Knihovny Moderní revue, vznik Intimního volného jeviště a také přednášková činnost. Moderní revue byla velmi výjimečným časopisem, který neměl konkurenci, stala se „vzorem a ideálem nekompromisní redaktorské práce a formální kultury“.16 Inspirací pro vznik Moderní revue byl Procházkovi francouzský časopis Mercure de France a také některé publikace francouzského spisovatele Anatola Baju. Jádro skupiny kolem Moderní revue tvořili především její zakladatelé a programoví mluvčí Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Tuto hlavní dvojici dále doplňovali básník Karel Hlaváček a překladatel Hugo Kosterka. 15 16
KREJČÍ, František Václav. Deset let mladé literatury. Rozhledy XII, 1901/02, s. 8. URBAN, Otto; MERHAUT, Luboš. Moderní revue. 1. vydání. Praha: TORST, 1995. s 43.
24
Především do prvních ročníků přispívali (kromě jiţ zmiňovaných autorů časopisu) téměř všichni básníci mladé generace, kteří se zajímali o nový typ poezie. Mezi ně patřili například Stanislav Kostka Neumann, Otokar Březina, Viktor Dyk, Fráňa Šrámek, František Gellner, Karel Toman a mnozí další. Karásek a Procházka se snaţili omezit svou kritickou tvorbu a věnovali se otiskování takových textů, které byly v jiných periodikách nepřijatelné, nebo byly vytištěny ve značně okleštěné podobě. Hlavním kritériem pro výběr literárních děl otištěných v Moderní revui byla modernost a svrchovanost, tedy aby se dílo co nejvíce přibliţovalo evropským vzorům dekadentní a symbolistní literatury. Podobně byly do jednotlivých čísel vybírány překlady z jiných literatur i texty v původních jazycích, které tvořily podstatnou část časopisu. Tvůrci revue se zaměřovali na soudobé spisovatele a myslitele, kteří se nějakým způsobem odlišovali od hlavního proudu umění. K nejvíce překládaným autorům se řadili francouzští prokletí básníci Charles Baudelaire a Paul Verlaine, z Angličanů především Oscar Wilde, polský autor Stanisław Przybyszewski, Američan Edgar Allan Poe, představitel severské literatury Knut Hamsun a jiní. Z filozofů byl pro Moderní revui blízký Fridrich Nietzsche. Překlady zahraničních autorů Moderní revue navazovala na aktivitu lumírovců. Některé překlady, například Balada o ţaláři v Readingu Oscara Wilda nebo Malé básně v próze od Charlese Baudelaira, slouţily jako inspirace pro česky píšící autory. A právě inspirace zahraničními literaturami a revuálními časopisy byla klíčem k navazování kontaktů mezi tvůrci Moderní revue a různými evropskými časopisy. Spolupráci se zahraničím dokazují také články v cizích jazycích a recenze knih z jiných zemí. Moderní revue se od ostatních periodik odlišovala především cílenou odlišností i programem.
Tvůrci
se
odkláněli
od
objektivizujících
ideálů.
Objektivnost
a neestetičnost byla nazírána jako niţší hodnota a sterilita. Stejně jako popularita, ta byla chápána jako negativní faktor. Důraz byl kladen na umění spirituálního typu. Cílem byl časopis osvobozený od moralizujících a didaktizujících povinností. Skupina kolem Moderní revue neměla ţádný skupinový umělecko-ideový program, kterým by se mohla projevit. Programoví mluvčí revue, Karásek a Procházka, vyznávali především jednu hlavní zásadu, a to negovat většinu dosavadní české umělecké tvorby. Literární pojem dekadence nebyl v revui nikdy definován, často se však shodoval či překrýval s pojmy individualismus, aristokratismus a anarchismus. 25
Vydavatelé Moderní revue také podněcovali umění knihy. Knihovna Moderní revue představuje první ediční řadu, která se snaţila o pozvednutí kniţní kultury v českých zemích. Knihy zde vydávané měly být estetickým artefaktem. Prvním svazkem edice byla básnická sbírka Arnošta Procházky Prostibolo duše. Po dobu činnosti Knihovny Moderní revue, tj. v období 1895 - 1924, zde bylo vydáno 77 svazků. Moderní revue byla významným centrem v českém literárním ţivotě devadesátých let. Především díky svému odporu vůči tradičním uměleckým konvencím se kolem ní sdruţilo mnoho význačných autorů. Mnozí autoři, kteří debutovali právě v této revui, například Stanislav Kostka Neuman, Viktor Dyk, Otokar Březina, Antonín Sova, se pak od symbolistně-dekadentního umění přesunuli k jiné tvorbě. Po roce 1900 se Moderní revue stala prostorem pro individualisticky pojaté umění. Anarchistické myšlení z ní postupně ustupovalo a bylo nahrazeno obdivem k estétství. V tomto období v Moderní revui publikovali především autoři z tzv. druhé vlny symbolistně-dekadentních autorů,17 například August Breisky, Miloš Marten, Karel Hugo Hilar nebo Růţena Jesenská.
Tito autoři se jiţ nesnaţili šokovat ani
polemizovat s morálními konvencemi. Naopak projevovali snahu nalézt abstraktní ideál krásy v neoromantismu. První světová válka měla drtivý dopad na většinu kulturních jistot. V tomto těţkém období se ztrácely jakékoli snahy o estétství. Ţebříček lidských hodnot byl válkou pozměněn, nejdůleţitější hodnotou byl lidský ţivot. Tento fakt výrazně ovlivnil veškeré umění, které se snaţilo oslavovat ţivot. Nově nastalá situace ve společnosti se projevila také v okruhu Moderní revue. Její tvorba byla dané proměně přizpůsobena a tvůrci v nově nastaveném rámci pokračovali aţ do konce vydávání časopisu v roce 1925.
17
URBAN, Otto; MERHAUT, Luboš. Moderní revue. 1. vydání. Praha: TORST, 1995. s. 49.
26
4. Dekadentní motivy v díle Jiřího Karáska ze Lvovic 4.1 Motiv Jednotlivé sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic budou vyhodnocovány na základně motivické analýzy. Nejprve je však nutné krátké přiblíţení samotného pojmu. Termín motiv představuje označení pro nejmenší plnovýznamovou jednotku literárního díla, která se jiţ dále nedá dělit a vytváří vnitřní strukturu textu. Jak uvádí Josef Hrabák ve své publikaci Poetika, tento termín - stejně jako mnoho dalších odborných názvů z poetiky - je běţně uţíván v hudbě a „znamená menší celek neţ melodii, ale vyšší celistvost něţ tón nebo akord“.18 Termín motiv pochází z latinského slova motivus, coţ by se dalo přeloţit jako uvádějící v pohyb, nebo také jako pohnutka. V poetice se pak uţívá odvozené sloveso motivovat, které pouţíváme ve smyslu něco odůvodnit. Josef Hrabák definuje motiv jako „významovou jednotku bezprostředně vyšší neţ slovo nebo syntagma“.19 Jedná se tedy o nejmenší jednotku nesoucí věcnou informaci o dané situaci, která je zpravidla konkrétní. Opakem motivu je téma, které je nejvyšší jednotkou textu a je abstraktní. Ve struktuře literárního textu je motiv podstatným prvkem a plní několik funkcí. V Lexikonu teorie literatury a kultury jsou zmíněny tyto funkce: „přispívá k formálnímu členění sémantické výstavby a propojení témat; funguje jako obsahový přepínač a vytváří napětí; podporuje názornost; rozvíjí interpretační potenciál“.20 Josef Hrabák dělí motivy z kompozičního hlediska na dynamické, tedy dějové, které se týkají změny stavu a jsou nutné pro rozvoj děje, a dále na motivy statické, také nazývané jako popisné. Jsou to motivy, které neposouvají děj. Pro lyriku jsou podstatné motivy statické, pro epiku pak motivy dynamické. Dále se rozlišují motivy nosné, neboli hlavní, a motivy vedlejší. Hlavní motivy mají výrazný podíl na hlavním tématu a jeho smyslu. Jeden z těchto nosných motivů je vůdčí, neboli leitmotiv. Ten se jako velmi důleţitý v textu systematicky opakuje.
18
HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 107. Tamtéţ, s. 107. 20 Lexikon teorie literatury a kultury. 1. vyd. Brno: Host, 2006, s. 530. 19
27
Vedlejší motivy se většinou podílí na výstavbě vedlejších témat a digresí a také mohou mít zdobnou funkci. Ladislava Lederbuchová v publikaci Průvodce literárním dílem zmiňuje také signální motiv neboli motiv znamení. Takový motiv se objevuje před důleţitým tématem, které předpovídá. Signální motiv vlastně čtenáři napoví nějakou důleţitou skutečnost, která se v textu dále projeví. Motiv můţe být zprostředkován dvojí cestou. Jedná se o explicitní vyjádření, kdy je stav přímo pojmenován, nebo vyjádření implicitní, tedy stav nebo vztah k situaci vyplývá z prostředí.
4.2 Zazděná okna Sbírkou Zazděná okna Jiří Karásek ze Lvovic v roce 1894 vstoupil do poezie. Jiţ samotný titul, jako ostatně i názvy pozdějších sbírek, předurčuje hlavní ideu a také básníkovy pocity. Právě k básníkovým pocitům se ve své eseji Jiří Karásek ze Lvovic vyjádřil Jetřich Lipanský: „Jiţ titul knihy objevuje nám básníka a dílo jedinečné a originální, básníka, jenţ zůstal po celý svůj ţivot v umění i v ţivotě osamocený a zneuznaný a to vlastním přáním a vinou.“21 Podle Lipanského je tato sbírka značně spjata s básníkovým vnitřním ţivotem. Jejím prostřednictvím se snaţí jít vlastní cestou. Tomuto postoji odpovídají také motivy, objevující se ve sbírce. Jedná se především o vyjádření samoty, nudy a znechucení z konce století, dále je to smrt a marnost. Jetřich Lipanský vidí v těchto motivech romantické pocity básníka, které ještě neproţil.
4.2.1 Samota Jak je jiţ z výše uvedených citací patrné, samota je podstatným motivem sbírky. Básník si je vědom své samoty a často ji promítá do svých básní. Například v básni Touha samoty si básník samotu představuje jako katedrálu, kde „vše se zapomene, / kde vše se uklidní, čím duch je uštván, chor“ 22 Básník se v samotě cítí bezpečněji.
21 22
LIPANSKÝ, Jetřich. Jiří Karásek ze Lvovic. Veselí: Izmaël, 1929, s. 11. KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 10.
28
V básni Opuštěný dům je samota patrná jiţ z názvu. Básník popisuje osamělost prostřednictvím opuštěného domu na konci aleje, kterému děla společnost pouze vítr. Pocit samoty vyjadřuje především trojverší, které se v básni několikrát opakuje: Spí ticho nemluvné na stezkách zapadlých, spí smutek jeseně na pusté samotě, na pusté samotě, na stezkách zapadlých.23 V básni Nálada zmrtvělá básník popsal svoji duši a s tím spojenou samotu. Duši připodobňuje k prázdnému opuštěnému sklepení, které je temné stejně jako jeho myšlenky a pocity. Nazírá na sebe pouze z negativního úhlu pohledu. Samota je také typickým rysem básně Zazděná okna. Zazděná okna představují onu opuštěnost, uzavřenost před ostatním světem. Básník by tuto samotu rád prolomil, ovšem jeho touhy se stejně jako i v jiných básních obrací do minulosti: „touţím viděti vás osvětleny zašlým jasem plesů za vámi kdysi slavených!“24 Rád by byl mezi lidmi, ale tím, ţe tíhne k starším dobám, dává najevo svoji nespokojenost se soudobou společností.
4.2.2 Smrt Jiţ z první básníkovy sbírky je patrné jisté zaujetí smrtí. Jaroslav Med v díle Od skepse k naději vysvětlil symbolistně dekadentní uctívání smrti takto: „Umělec tak uváděl neustále smrt do souvislosti se ţivotem, aby tak proměnil časnost ve věčnost a dal smysl lidskému přebývání ve světě; konfrontace se smrtí se stala základním předpokladem pro naplněný ţivot.“25 Dá se tedy říci, ţe se Karásek uchyloval k motivu smrti proto, ţe v ní viděl konečné rozhodnutí o ţivotě. Smrt můţe slouţit jako vysvobození z těţké nemoci. Takto můţeme vidět smrt například v básni Tuberózy. Smrt je zde popsána jako „sen, jemuţ konce není“.26 V podobné roli smrt vystupuje také v básni Nemoc; zde je však přímo pojmenována, také její jednání je popsáno jako více brutální, zatímco v básni Tuberózy duše poklidně 23
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 37. Tamtéţ, s. 48. 25 MED, Jaroslav: Smrt v literatuře. In Od skepse k naději: Studie a úvahy o české literatuře. Svitavy: Trinitas, 2006, s. 108. 26 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 12. 24
29
odchází z těla. Zde můţeme vidět větší zápas. Smrt na dotyčného delší dobu číhala a poté se naň nemilosrdně vrhá: A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá: krev zkaţená to syčí v ţíly vlitá, jeţ v zprahlém mase scvrkají a schnou.27 Smrt je mimo jiné očekávána také v básni Rozklad. Básník zde zachycuje tělo v ochromení, které jiţ na nic jiného neţ na smrt nečeká. Básník také často uţívá dalších motivů spojených se smrtí. V několika básních přímo hovoří k mrtvolám, které detailně popisuje, dění se většinou odehrává na hřbitově, nebo v blízkosti nějaké hrobky.
4.2.3 Hniloba a tlení V souvislosti se smrtí pracuje Karásek často také s motivy tlení a rozkladu. Poukazuje na konečný nenávratný rozpad nejen mrtvého člověka, ale celé společnosti. Ve sbírce Zazděná okna je motiv rozkladu nejvíce patrný v básni In memoriam, v níţ básník popisuje rozkládající se mrtvolu svého přítele. Klade důraz na kontrast, konkrétně na kontrast krásy a pozdější hniloby. Popisuje přítelovo tělo plné síly, hebké vlasy, oči, které se však po smrti rozkládají v hrobě: To tělo plné síly, veselí, ty oči dobré jak tvá duše snivá, ty vlasy, které ostře voněly, to všechny v hrobě zvolna, zvolna ztlívá.28 Popis mrtvých těl se objevuje taktéţ v básni Miserere, opět s důrazem na kontrast, na změnu. Jediné, co po zmiňovaných osobách zbylo, jsou holé hnáty a škleb. Nezáleţí na tom, jak člověk vypadal dříve, po smrti všichni v hrobech získávají stejnou podobu:
27 28
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 16. Tamtéţ, s 27.
30
Ó otče, bratře můj - vy všichni drazí moji, jiţ tlíte nablízku i v hrobech vzdálených, kde vašich zraků ţár, kde láska v mocném zdroji, jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích.29 Podobnou tematiku má také báseň Rozklad. Zde je naznačen konec všeho, nejen jednoho ţivota, ale celého světa: A zápach hniloby je cítit všude své jedy rozkladné Zmar na vše lije, i slunce uhnívá tak divně rudé… V mých ţilách krev se odpařuje ţhavá, a tělo slábnouc konec agonie a konce všeho, všeho očekává.30 Zde můţeme vidět, jak básník viděl na konci století pouze marnost, týkající se nejenom jeho osoby, ale celé společnosti, která jako by měla skončit spolu se stoletím. Zmar zachvacuje vše, včetně slunce. Proces rozkladu se objevuje také v básni Příšerná loď. Loď zde podléhá zkáze hniloby spolu s lodníky. Básník tu líčením rozkladu dosáhl děsivé, aţ hororové atmosféry. Vše je ponuré, plné mrtvého klidu. Hnilobný proces je v básních mnohdy doprovázen a umocňován smyslovým vjemem. Básník často zmiňuje zápach tlení, který pomáhá více přiblíţit navozenou ponurou atmosféru. V básni Rozklad například zmiňuje „kraj plný vápenného puchu.“31 Ve Starých domech pak bliţší atmosféru neobydlených starých domů určuje „plíseň páchnoucí vţdy z jejich klína“.32
4.2.4 Sen a halucinace Dalším poměrně typickým motivem Karáskovy tvorby je sen, díky němuţ uniká z reality, která v něm vyvolává pocity marnosti a zhnusení. Ve sbírce Zazděná okna se však častěji jedná o halucinace. Například v básni Mrtvé ruce jsou halucinace 29
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 32. Tamtéţ, s. 14. 31 Tamtéţ, s. 14. 32 Tamtéţ, s. 30. 30
31
způsobeny horečkou. Básník má vidiny shnilých studených rukou, které jej pronásledují a snaţí se ho zabít: Jak rdousit by mě chtěly podtají, se plíţí všude za mnou potměšila ty ruce mrtvé, studené a bílé, jeţ v tělo mé se tvrdě vrývají.33 Náznak snovosti aţ halucinace můţeme najít také v básni Improvizace. Především matné zasazení děje, které je umocněno básníkovou slabostí, naznačuje, ţe se nejspíše jednalo o sen. Prostřednictvím tohoto snového záţitku se dostává do minulosti, kterou jako by ve snu proţíval.
4.2.5 Aristokratismus Jiţ v první Karáskově sbírce se objevují prvky aristokratismu. Básník se snaţí nepatrnými náznaky poukázat na svůj původ, který ho do jisté míry odlišuje od ostatních. Ve sbírce se například zmiňuje o svých zemřelých předcích. Urozený původ je často symbolizován erbem. Konkrétně můţeme uvést například báseň Improvizace. Básník následuje zvláštní hlas, který jej dovede do chrámu, „kde pod těţkými deskami s rytířskými erby / spí moji předkové…“34 Dále pak v této básni zmiňuje staré rodinné sály, portréty předků a prapory z bojů.
4.2.6 Barvy Ve sbírce Zazděná okna se také často objevují různé barvy: na rozdíl od dalších Karáskových sbírek, kde převládá barva šedivá a černá. I v této sbírce mají temné barvy jako šedá a černá své místo, zejména v básni Spleen. Zde básník hovoří o dnu, „v němţ barvy uhasly“,35 kde vše kolem něj má barvu šedi, která je jistým symbolem pochmurnosti. Černá barva vyjadřuje temnotu, většinou se objevuje v souvislosti
33
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 29. Tamtéţ, s. 46. 35 Tamtéţ, s. 11. 34
32
s něčím starým nebo nenávratně ztraceným, například „trosky zčernalé ze spáleného vraku“.36 Ve sbírce se dále objevuje červená barva, vyjadřující především horečku, rozpálenost: V sen horký ohně do červena lehly. Jak vlaţný popel prší citů prach. A všechno směšuje se v kalný nach.37 Červená barva, konkrétně karmín, je také uţívána ve spojitosti se západem. V básni Kalný západ a také v básni Rozklad je slunce zbarveno do červena. Je tím naznačována jistá chorobnost samotného slunce. Dále se v několika básních objevuje fialová barva, která bývá spojována s duchovnem. Ve sbírce se vyskytují především fialové páry. V básni Mrtvé ruce se objevuje fialová barva v souvislosti s nehty. Zde autor odkazuje na ruce umrlčí. Zelená barva se pak objevuje většinou ve spojení s plísní, která je jedním z dominantních motivů.
4.3 Sodoma Karáskova v pořadí druhá sbírka Sodoma vyšla poprvé v roce 1895. Toto vydání bylo však ještě v témţe roce z mravních důvodů zkonfiskováno. Blanka Hemelíková ve svém příspěvku Tělesnost jako přečin proti veřejné mravnosti. Sbírka Sodoma Jiřího Karáska ze Lvovic a literární cenzura, který je zahrnut do publikace Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století, zmiňuje, ţe sbírka byla zabavena kvůli básním Vyţilá rasa, Venus masculinus, Incubus, Tryzna a Poznání. Nevhodná byla zejména homoerotická tematika. Kromě sbírky bylo zabaveno také číslo Moderní revue, ve kterém byly otištěny dvě básně ze zmiňované sbírky. Sbírka Sodoma mohla být znovu vydána aţ v roce 1905. Jaroslav Med ve své publikaci Od skepse k naději, konkrétně ve studii Básník marné touhy, zmiňuje okolnosti, které druhému vydání předcházely. Josef Hybeš přečetl tuto sbírku ve své interpelaci na říšské radě, čímţ znemoţnil další cenzuru. 36 37
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 19. Tamtéţ, s. 17.
33
Konfiskace prvního vydání sbírky způsobila odlišnosti v jednotlivých pozdějších vydáních. Především pět básní, které byly hlavním důvodem k cenzurnímu zabavení, bylo pozměněno. Jako konkrétní příklady různosti vydání můţeme uvést sbírku vydanou v roce 1921 a pak sbírku Sodoma, jeţ je součástí souboru Básně z konce století (1995). V tomto svazku se objevují původní básně. Některé básně se v obou vydáních shodují. Objevují se jen nepatrné rozdíly v synonymních slovech či psané podobě některých slov, ale tyto malé rozdíly nemění podstatu básní. Konkrétně se jedná o básně V barvách chorobných, Nálada soumraku, Návštěva, Z temnot jsem vyšel, Záchvěje mrtva a Poznání. Obě sbírky dále obsahují několik básní stejného názvu, které se však od sebe liší. Báseň Vyţilá rasa ze samostatné sbírky z roku 1921 je značně umírněná, homosexualita, která je zachycena v souboru Básně z konce století, je zde zastřena. Verše popisují spíše všeobecnou vášeň, neţ vztah mezi dvěma muţi a také erotičnost tu není popsána otevřeně. Básník také volil umírněnější výraz, například označení lidí za paskvily vyměnil za přízraky a podobně. Motiv homosexuality je ve vydání z roku 1921 potlačena také v básni Incubus. Chybí zde oslovení „milenče“ a opět je přízrak zjevující se ve snu podán obecnější formou, takţe není tak jasně naznačeno, ţe se jedná o muţe. Básěň Spleen se v jednotlivých vydáních liší pouze různou skladbou slov ve verších a v samostatném vydání jsou vynechány verše popisující rozkoš, konkrétně verš „Bez účasti mne nechávají výkřiky rozkoší, které jsou určeny jiným.“38 Co se týče motivů sbírky, Jaroslav Med poukazuje na značnou monotónnost autora: „opěvuje zánik, rozklad a smrt, vše vnímá pod zorným úhlem marnosti a hnusu.“39 Jako dekadentní básník, který opovrhuje měšťáctvím, se v této sbírce zaměřil na tematiku doposud tabuizovanou, a tedy pro značnou část společnosti šokující. Jedná se zejména o motivy rozkladu, marnosti a sexuality, které prochází celou sbírkou.
4.3.1 Erotika a homosexualita Erotické motivy - především ty homosexuální - tvoří hlavní dominantu sbírky. Časté je líčení sexuálních orgií, popis nahoty (v této souvislosti je častý motiv boků). 38
Karásek ze Lvovic, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 75. MED, Jaroslav: Sodoma: Kniha pohanská. In ČERVENKA, Miroslav, Slovník básnických knih: Díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 294. 39
34
Avšak jak se zmiňuje Jaroslav Med v publikaci Od skepse k naději, chybí zde milostná báseň. Je to především z toho důvodu, ţe Jiří Karásek pod vlivem Nietzscheovy a Schopenhauerovy filozofie spatřoval v sexu pouze instinkt daný přírodou. „V ţádném případě nepřiznává Karásek sexu ţivotodárnou hodnotu, erotika a sex stojí u něho v příkrém protikladu. Erós je přítomen pouze v absolutně zduchovnělé lásce, jíţ je hodno toliko , zatímco sex je atributem smyslové lásky, která člověka svou pudovostí ničí a rozkládá.“40 Pravděpodobně nejvíce šokujícím motivem sbírky Sodoma je homosexualita, kterou Karásek hojně spojuje se snem. Právě sen je prostředí, ve kterém se oddává vášni s muţi. Konkrétně v básni Incubus se básník odvrací od ţeny do snu, jehoţ prostřednictvím k němu přichází vytouţený muţ: Usínám. Přichází. Je krásný, ale temný. Milenče, Stíne Propasti, jejţ jsem vzýval, odumřev světu, Já, počatý pro tuto jedinou hodiny, předurčený Tobě, Na krvavém květu Tvých rtů vidím chvěti se svou vymodlenou rozkoš!41 Zcela otevřeně je homosexuální vztah popsán v básni Vyţilá rasa, jeţ byla jednou z pěti básní vedoucích ke konfiskaci celé sbírky. I zde však autor zmiňuje pouze lásku smyslovou, lidé jednají pod vlivem pudů: Ale vnitř domů, ve vonné loţnic tmě, v šílence mění se všichni. Zuřivá choutka teď navzájem muţe směsuje s muţem.42 V básni Venus masculinus autor mimo jiné poukazuje na to, jak byla homosexualita vnímána společností. Poukazuje na osamění, na nedostatek porozumění ostatními lidmi. Odsun homosexuálů na okraj společnosti je patrný i v popisu chrámu, který je prázdný, se studeným oltářem, plný bláta. Poslední dvě strofy ukazují jiţ zmiňovanou samotu, jeţ je dovršena faktem smrti boha, a také zde básník homosexualitu přirovnává ke zvláštní hříčce přírody. 40
MED, Jaroslav: Od skepse k naději. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006, s 53. KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 68. 42 Tamtéţ, s. 63. 41
35
Boţe lásky muţů šeptá ret znavený marnou modlitbou. Má touha vzývá Tě a hledá jako noční motýl Jedovatou vůni černých květů, jeţ jej usmrcují. - Ale oči prázdné z tmavých otvorů hledí bezcitně v extáze vzývání. Mrtev je bůh, a morem páchne jeho zelené tělo. Neslyšíš smích? To příroda chechtá se vlastnímu dílu!43
4.3.2 Návrat do antiky Jiří Karásek jako dekadentní básník často unikal do jiných historických epoch. Ve sbírce Sodoma se podobně jako v dalších sbírkách zaměřil na období antiky. Jaroslav Med Karáskův pohled na toto období vyjádřil takto: „Jestliţe např. J. Vrchlický nebo později J. S. Machar v ní viděli kvintesenci harmonie, krásy a velikosti, hledí Karásek na antiku očima zvulgarizovaného nietzscheovství jako na dobu vypjatých smyslových vášní, temných pudů a dionýského opojení.“44 Rudolf Vévoda ve své studii Sodoma: předtím a potom napsal, ţe antika je jediným obdobím, kdy do písemnictví vstupoval motiv sexuality v různých variantách. „Antická inspirace proto prostupovala literaturu konce století zejména tam, kde dekadentní autoři otevírali dosud tabuizovaná témata.“45 Vášeň a bujaré oslavy můţeme vidět například v básni Hymna Priapovi, kde básník popisuje pití alkoholu a milostné akty. Oslava Priapa je zaměřena především na přednosti jeho těla, autor mimo jiné obdivuje jeho chlípnost. V básni Antika poslední strofa naznačuje, ţe i nadále v básníkově současnosti mohou pokračovat antické radosti plné vášně. K antické mytologii se Karásek vrací například prostřednictvím básně Antický triptych o lásce a písni. Dávné události zde ukazuje ze tří různých pohledů nymfy Syrinx, boha Pana a pak samotného básníka.
43
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 66. MED, Jaroslav. Sodoma: Kniha pohanská. In ČERVENKA, Miroslav, Slovník básnických knih: Díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 295. 45 VÉVODA, Rudolf. Sodoma: předtím a potom. In PETRBOK, Václav, Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha:Academia, 1999, s. 219. 44
36
4.3.3 Žena Motiv ţeny je v básních často spojen s nenávistí a pohrdáním. Důkazem básníkových negativních postojů k ţenám je báseň Nenávist ţeny, především pak verš „Ţena? S pohrdou a posměchem vítáš to slovo!“46Ţena je tedy viděna spíše jako šelma, která se snaţí muţe získat a svést. Básníkem nazírána jako přízemní stvoření: Lichotné kočky, marná jsou kouzla, v nichţ se bázeň pozlátka třese, A kde esprit zbabělé rasy namáhá se být svěţím Tělo mi dáváte bílé? A ţvast inferiorního mozečku?47 Ţenská role je především plození dětí a uspokojování muţů. V této souvislosti je ţena často zobrazována v roli prostitutky. Avšak i v této oblasti Karásek nachází jistou degradaci, kterou popsal v básni Konec kurtisán. Popisuje zde ţenskou zhýralost, všechny hříchy, jichţ se ţeny jako prostitutky dopustily. Nevidí smysl v pokračování, ţeny by měly přestat, protoţe i prostituce jiţ ztratila předchozí význam. Pouze v jednom případě můţeme ve sbírce Sodoma vidět úctu k ţeně, a to v básni Hymnus Panně Marii. Básník zde projevuje jistou úctu k její svátosti, obrací se na ni v období plného marnosti. Smím zpívat hymnus Vám, ó Paní, v banálním ruchu bulvárů, V hlučení davů moderních, Vám, která jste tak vznešená, Jejíţ úsměv důvěrný třese se v pochybnostech mé duše, Jako zastřený svit modré lamy zavěšené v předsíni a zářící do temnot?48
4.3.4 Sen Sen je nejen důleţitým motivem některých básní sbírky, ale především také inspirací umělecké tvorby. Na tuto skutečnost Karásek poukázal prostřednictvím předmluvy zmiňované sbírky: „Lze skoro říci, ţe tam, kde umění má pravdu, ţivot má téměř vţdy nepravdu, a ţe smyslu věcí nám neřekne svět reální, ale pouze náš sen.“49 46
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 67. Tamtéţ, s. 67. 48 Tamtéţ, s. 82. 49 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sodoma. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921, s. 6. 47
37
Konkrétně můţeme tuto myšlenku vidět v básni Má poesie ke čtenáři. Básník zde oslovuje své budoucí čtenáře a poukazuje na fakt, ţe sen je důleţitější neţ reálný ţivot: „ Ne básně, dám ti SEN, jenţ nad ţivot je větší.“50 Karásek prostřednictvím snu poukazoval i na svoji nechuť k realitě a také zobrazoval své touhy, které byly většinou spjaty s muţi. Například v básni Incubus se básník díky snu setkává s muţem, milencem. Teprve ve snu nachází rozkoš. Podobně je tomu také v básni Tryzna, kde se básník ve snu setkává dokonce s mrtvým muţem, bratrem, který mu chybí: A zdá se mi, ţes jiţ teď tak blízko, Ţe cítím dech Tvých úst, jeţ se dotýkají mého čela, Je mi, jako by látka lichotná ovíjela nahost mého těla, a cítím sladký zmatek, jakoby přátelská ruka hledala sbíţení se mnou….51 Náhle však básník procitá a všechna vášeň zmizela spolu se snem, zůstává jen samota a marnost. Dá se tedy říci, ţe Karásek proţíval veškerou vášeň a erotiku pouze prostřednictvím snů. V realitě se pak projevoval spíš pocit zmaru, který tvoří další motiv sbírky.
4.3.5 Zmar a samota Pocity zmaru a prázdnoty jsou pro Jiřího Karáska typické. Jak zmínil Jarmil Krecar ve své studii Básník niterné samoty, která byla otištěna v Moderní revue, byl to básník uzavřený do sebe, obklopený samotou, vţdy bloudící na pokraji marnosti. Jiţ samotné názvy některých básní evokují pocity zmaru. Často je zmiňován splín, který přispívá k dekadentní náladě. Pocity zmaru se v básních vyskytují především v situacích, kdy básník procitá ze snu a vrací se k realitě, která je pro něj nesnesitelná. Tuto situaci můţeme vidět například v básni Incubus, kde básník po návratu ze snu umírá, a dále také ve třetí části básně Tryzna, která je uvedena slovy: „ Marně! / Jsem sám / V studených / Tmách!“52
50
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sodoma. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921, s. 64. KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 89. 52 Tamtéţ, s. 89. 51
38
Negativní pocity jsou dokreslovány temnými barvami. V básních převaţuje zejména černá a šedá barva, které mohou být chápány také jako barvy chorobné. V básni Déšť spleenu se například objevuje „ztemnělý průplav/ Černý jak vraha svědomí“53 V této básni Karásek také manifestuje svůj negativní postoj ke společnosti na konci 19. století, která je bez ţivota. Poukazuje na svou oddělenost od ostatního světa: A mně je, Jak bych zapomněn zůstal tu sám, Opozděný celým věkem, Dýchaje vzduch mrtvého jiţ století54 Obdobným negativním pocitem, který je rovněţ častým motivem básní, je samota. Básník si připadá v soudobém světě osamělý, jako cizinec. Uvědomuje si svoji odlišnost od ostatní společnosti popsanou v básni Vzdor: „Vše minulé mi je, co jiným přítomnost, / Však bytí nicotu hloub neţli druzí znám.“55 Pocity odlišnosti a jiţ popsaného odcizeníí můţeme vidět také v básni Cizinec. Básník se zde stylizuje do role poutníka z minulosti, který je odlišný a jehoţ ţivot je zaloţen na paradoxech: Jsem věčně samoten, jsem padlý bez boje. Kdo blízko, vzdálen mi, kdo vzdálen, blízko je. Co mrtvo, ţije mi, co ţivo, duše míjí. A řečí hovořím, jeţ záhadou je všem. Z neznámých století jsem tulák, troska jsem Z jakéhos´ minula. To nejsem však, co ţijí.56 V básni Nejhlubší marnost pak básník popisuje marnost a samotu lidí, kteří nikdy nepoznali vášeň a blízkost jiné osoby. Jedná se o osoby uzavřené, které se samy utápěly ve svém ţalu a nikdy nerozvinuly své sny. Jejich ţivot je tudíţ marný a bez jakéhokoli smyslu. 53
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 71. Tamtéţ, s. 73. 55 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sodoma. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921, s. 15. 56 Tamtéţ, s. 32. 54
39
4.3.6 Smrt Výše popsaný zmar je často doplňován motivy smrti. Smrt boha v básni Venus maskulinus představuje právě marnost a samotu. V básni Spleen je pak prostřednictvím pohřbu vyjádřena truchlivost myšlenek. V básni Beethoven se objevuje touha po smrti, jeţ je jediným východiskem ze smutné situace, kterou básník proţívá. Básník touţí po věčném klidu, který připodobňuje k různým obrazům - vlnám, boţím mukám. Objevují se zde i obrazy morbidní, především v poslední strofě: „Klid umrlčí a zsinalý, ustrnulý“.57 Báseň Ostrov mrtvých popisuje proces smrti jako cestu na zmíněný ostrov, cestu obestřenou tajemstvím. Básník si například nemůţe uvědomit, kudy přesně šel. Samotný akt smrti pak popisuje takto: Ruka se chvěje. Konec je noci? Začátek jitra? Nevím a čekaje v temnotách touţím: Všemu buď konec! Cítím, ţe něco v nitru mém klesá, cítím, ţe něco v nitru mém roste, Zdá se mi: slyším vzdálené hlasy, vzdálených poutníků nejasné hlasy. Ale jich hovory znějí mi cize. Nemluví řečí, jíţ jsem já mluvil…58 V oddílu sbírky s názvem Návraty mrtvých je motiv smrti patrný jiţ ze samotných názvů básní, konkrétně Smrt, Umrtvení, Radost zániku, Záchvěje mrtva. Hlavní myšlenkou básně Umrtvení je fakt, ţe smrt neboli mrtvo je všude kolem nás. Karásek si tento fakt spojuje především s prázdnotou, černou dusivou atmosférou a zmizením celého časoprostoru: Ztratil se prostor, zmizel čas, Bylo jen jediné: mrtvo! Vymizel pohyb, zhasl ruch, Ţivot se poměnil v mrtvo!Hmota a duch jak promísen Všechno se ztratilo v mrákotný sen, Kolem jen mrtvo a mrtvo…59
57 58
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 79. Tamtéţ, s. 80.
40
V básni Radost zániku je na smrt nazíráno jako na něco krásného, především pro duši, která opouští mrtvé tělo, bezvládnou hmotu. Básník zde oslavuje duchovno, duše se osvobozuje ze sevření těla, změna se staví nad věčné neměnné trvání: „Předměty jsou příliš smutné, / Ty, které mají stále trvati, / (Pro nezničitelnost Hmoty).“60 Podobnou zálibu ve smrti Karásek uplatnil v básni Confiteor, kde značně naturalistickým a velmi detailním způsobem popisuje tlení mrtvoly. Zálibu v hnilobě dokazují časté morbidní obrazy, plné zápasu, hniloby a hnusu: Ţe jednou v noci Smrt mne přijde zardousti, Mrtvola šklebivá ţe v zemi budu tlít, Můj mozek, ústa má ţe červi prolezou, V mém nose, v uších mých ţe najdou skrýši svou, Mé vlasy na lebce ţe shnijí provlhlé, Ţe v důlky propadnou se prázdné oči mé, Mé maso páchnoucí, jeţ infikuje hnus, Ţe bude odpadat po kuse zvolna kus, Mé nervy, svaly mé, mé prsty, klouby mé, V zápachu ohyzdném ţe hnít to bude vše,61 Motiv smrti je často dokreslen morbidními obrazy. Mnohdy se objevuje ztuchlá vůně, zkaţenost, hroby či hřbitov, které dokreslují ponurou náladu spojenou se smrtí. Se smrtí se namnoze spojuje choroba. Také pro motiv smrti vyuţívá Karásek barevnou symboliku, v tomto případě se jedná o barvu vosku, která je typickým zbarvením kůţe mrtvých.
59
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s 92. Tamtéţ, s 95. 61 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sodoma. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921, s. 37. 60
41
4.3.7 Aristokratismus Jako jeden z dalších motivů se ve sbírce projevuje pro dekadenci typický aristokratismus. Básník se snaţil odlišit od společnosti, ze které byl zhnusen, právě tím, ţe se obracel k předkům, slavným rodům a poukazoval na svou urozenost. Například v básni Spleen se stylizuje do role mladého následníka trůnu: Dauphin starého, vzácného rudu, poslední, pozdní jeho výhonek, Mám všechny nemoce svých předků a za všechny jich vášně, Chabý, vysát, bezkrevný potácím se jako stín v komnatách, Kam sloţili trofeje válečných svých sláv a podoby ţen, jeţ milovali.62 Na urozené rody poukazuje také v básni Beethoven, kde se zmiňuje především o mrtvých předcích, kteří jiţ v klidu odpočívají v rodinných hrobkách s erby. Rovněţ prostorové zasazení děje básně poukazuje na aristokratický původ, hlavně se zde hovoří o komnatách, ve kterých bydlí a rozjímá. O tom, ţe sbírka většinu společnosti opravdu šokovala, svědčí i recenze. Rudolf Vévoda ve své stati Sodoma: předtím a potom zmínil velmi ostrou kritiku K. Z. Klímy v časopisu Rozhledy: „Tón homosexuality, zhnusení a pohlavní impotence nevyjadřuje tu ničeho ze ˏsmutku pohlaví, jeho tragiky a marnosti´, jak se domnívá p. Karásek; vyjadřuje nanejvýše jenom trapnost těchto duševních a fyzických stavů.“63
4.4 Sexus necans Sbírka Sexus necans s podtitulem Kniha pohanská vyšla roku 1897 je podobně jako sbírka Sodoma povaţována za jedno z nejtypičtějších děl české dekadence. Také tato sbírka vzbudila rozporuplné reakce. V Literárních listech napal František X. Šalda 64 mírný a příznivý posudek. Dle jeho názoru je sbírka Sexus necans dokladem Karáskova druhu talentu a umění. V deníku Zlatá Praha je však tato sbírka nazírána zcela odlišně. Karásek je zde nahlíţen jako autor inspirující se jakoukoli perverzí, kterou pak vkládá
62
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1955, s. 74. VÉVODA, Rudolf, Sodoma: předtím a potom. In PETRBOK, Václav, Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha:Academia, 1999, s. 224. 64 pod anonymní zkratkou P.K. 63
42
do útvarů podobajících se básním. Dle autora tohoto posudku patří sbírka Sexus necans spíše do blázince neţ do literatury. Tyto bouřlivé reakce jsou důkazem toho, ţe se Karáskovi podařilo naplnit svůj záměr provokovat. Jedním z cílů této sbírky bylo opět šokovat usedlou měšťáckou společnost. Autor tak učinil především pouţitím tabuizovaných témat, zejména čerpal ze sexuální oblasti. Podobně jako ve sbírce Sodoma zde můţeme nalézt motivy vášně, sexuality, ale také morbidity.
4.4.1 Vášeň Častým motivem, především v první části sbírky, je vášeň. Spalující vášeň vţdy provází sexuální styk, jedná se však pouze o fyzické blaho. Karásek ve svých básních nevěnoval pozornost citům, lásce, zaměřil se pouze na fyzickou sexualitu. Motiv vášně je hojně doplňován opakujícím se adjektivem horký, ţhavý. Někdy je motiv těmito slovy implicitně vyjádřen. Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou! Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou65 Motivy horkosti a ţhavosti poukazují na pocity vášně, které básník proţívá v přítomnosti další osoby. Ţhavost můţe představovat také ţár slunce, které opaluje pokoţku do hnědých odstínů. Potom tedy také popis hnědých barbarských těl můţe symbolizovat přirozenou vášeň. Právě v první části sbírky je vášeň spojena se sexuálním stykem, po kterém autor touţí. Vášeň je také jedním z hlavních prvků jeho vysněného nového světa, kde by se oddával snědým barbarům.
4.4.2 Samota V druhé části sbírky s názvem Bolest poznání je motiv vášně vystřídán spíše touhou po sexu a nemohoucností jej dosáhnout, s čímţ je samozřejmě spojen motiv samoty. Ten je přítomný například ve stejnojmenné básni Samota. Básník je sám a touţí po společnosti, po vášni, které se mu nedostává. Samota se dále objevuje také v básni 65
Karásek ze Lvovic, Jiří. Sexus necans. Praha: O. Štorch-Marien, 1921, s. 11.
43
Únava. Básník vzpomíná na blízkou osobu, která si však našla jinou lásku, s níţ proţívá vášeň, a on zůstává sám. Fyzickou únavu pak můţeme spatřit v básni Smutek těla. Se samotou je spojen také motiv chladu a mrazu jako antonyma horoucí vášně. Samota je v jiţ zmiňované básni vyjádřena přímo polární nocí, mrazící nahotou, chladem. „Chlad stoupá z pláten mého mladého loţe“.66 Básník poukazuje na svou samotu prostřednictvím chladného loţe. Kontrast k chladnému loţi, kde je básník sám, je obsaţen v básni Píseň pocitu sexuální msty. Básník se zde oddává vášni, kterou opět provází motiv horkosti: „Horko jo, horko/ v loţi mém.“67
4.4.3 Muž a jeho krása Ve sbírce je také zahrnut motiv krásy muţe. Muţské tělo a jeho krása a dokonalost jsou uváděny ve spojitosti s barbarskými bojovníky. Autor popisuje především jejich pevná svalnatá těla, jejichţ dokonalost je dotvářena hnědým zbarvením pokoţky. Právě hnědé opálení je zde představeno jako jeden z rysů krásy těla. Do kontrastu pak autor staví těla bílá, která jsou spíše symbolem nedokonalosti, chorobnosti; v básni Samota se bílé tělo ztotoţňuje s cudností. V básni Metempsychosa je zobrazen kontrast dvou postav s rozdílným zbarvením pokoţky, která tyto postavy staví do opozice. Barbarský válečník má nad mluvčím značnou převahu, zabíjí jej oštěpem. Alfred Thomas dále zmiňuje ještě jednu motivickou rovinu, a to sice tu sexuální. „poţenštěné <> mluvčího je propíchnuto oštěpen barbarského bojovníka. Tato výhradně ţenská, pasivní pozice je komplikována předposlední strofou, kdy se role bojovníka a oběti náhle obrátí.“68 V druhé části básně se chce dominantní role ujmout básník, jeho sexuální touhy nesou prvky drsné sexuality, především sadomasochismu: Divoká, prokletá spíjí mne rozkoš, Zuřivá choutka teď praská můj cit: Vyrazit, vrhnout se na tvoje tělo, Na tvoje horké a smyslné tělo,
66
Karásek ze Lvovic, Jiří. Sexus necans. Praha: O. Štorch-Marien, 1921, s. 27. Tamtéţ, s. 16. 68 THOMAS, Alfred: Sadomasochistický národ. In PETRBOK, Václav, Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 1999, s. 182. 67
44
Vyssáti ze rtů tvých všechnu tvou krev, V šílenství zadusit v hrdle tvém dech, Rozlámat kosti a rozervat maso, Hnědé tvé, barbarské, surové maso!69 Dokonalosti muţského těla se Karásek věnuje také v básni Bacchanal. Jeho vysněný svět je místem pro vášeň a tedy pro „vysmahlé gymnasty svalnatých, obřích údů“.70 Barbaři jsou zobrazeni v některých dalších básních, například v Příchodu barbarů. Jejich příchod je znamením něčeho nového, co můţe zničit dosavadní společnost. Přichází ve chvíli prázdna, jeţ symbolizuje dobu konce století, kterou dekadenti vnímali jako téměř ukončenou epochu, v jejímţ stylu nelze dále pokračovat. Karásek v básni poukazuje na nudný maloměšťácký ţivot, ze kterého se mimo jiné prostřednictvím nových literárních směrů snaţil vymanit: Vše mdlé a těţké, spánkem stíţené. Den jako z vápna, v prázdných ulicích. A v nocech mlčení, kdy dozněl smích Při pitkách s přáteli… Jak nudno vše!71
4.4.4 Žena Dále můţeme ve sbírce Sexus necans nalézt motiv ţeny, která je však nazírána naprosto odlišným způsobem, neţ jakým tomu bylo u postavy muţe. V básni Tvou nahostí šílen… autor popisuje ţenu, která se muţi sama nabízí prostřednictvím tance v exotickém prostředí, jeţ je navozeno indickými vůněmi. Poukazuje na její divokost, kterou přirovnává k divoké šelmě. Ty s krví barbarskou a zrakem šelmy, Líné, plavé a hřivnaté šelmy,72
69
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sexus necans. Praha: O. Štorch-Marien, 1921, s. 13. Tamtéţ, s. 9. 71 Tamtéţ, s. 37. 72 Tamtéţ, s. 20. 70
45
Právě zmiňovaná divokost je jeden z hlavních rysů ţenského charakteru z pohledu Jiřího Karáska. Ţenu připodobňuje k divokému zvířeti, k šelmě, která se jej snaţí svést a ošálit prostřednictvím svého těla. Jako konkrétní příklad můţeme uvést úryvek z básně Píseň pocitu sexuální msty: Lichotná kočko, Úkladný pardále, Jsoucí si zahýřit V bytosti mojí, Jdoucí mé smysly Omámit.73 V básni Horké a smyslné růţe je básníku ţenská nahota spíše na obtíţ a je jí v zásadě unaven. „Nahost tvá tíţí mne, tíţí, znavuje, znavuje údy“.74 Jiţ zmiňovanou kočkovitou šelmu nám můţe přiblíţit také motiv očí, které mají zelenou nebo fosforovou barvu. V básni Zelené oči z nich sálá přirozená dravost, vyzařují sílu, které se autor podmaňuje, nechává se magickou silou zmanipulovat: „Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším. / A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.“.75 Podobnou vášeň v sobě nesou oči fosforové v básni Píseň pocitu sexuální msty. Básník se v nich utápí, vzbuzují v něm horečnatou touhu. Přímé spojení zelené barvy očí s kočkovitou šelmou můţeme vidět v básni Píseň pocitu sexuální msty, kde je „oko jak smaragd“76 spojeno s tygrem a jeho dravostí. Motiv dravosti je vţdy vyjádřen symbolem dravé kočkovité šelmy. Tygr, nebo také gepard představují značnou sílu, můţe jí být naznačena také sexuální převaha.
4.4.5 Smrt Ani v této Karáskově sbírce nechybí motiv smrti a morbidity. Často je zaměřen na smysly, především na čich. Básník popisuje pachy spojené s tlením, se smrtí. V básni Bolest poznání zápach poukazuje na změnu situace, na bezradnost. Jistá bezradnost 73
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sexus necans. Praha: O. Štorch-Marien, 1921, s. 19. Tamtéţ, s. 15. 75 Tamtéţ, s. 11. 76 Tamtéţ, s. 17. 74
46
spojená s nemoţností sexu se objevuje také v básni Mrtvý Eros, kde smrt boha lásky poukazuje na věčnou samotu, která je vyjádřena míjením s bohyní Venus. Motiv smrti a zmaru je patrný jiţ z názvu básně Vyhaslé ohně, který symbolizuje vyhaslý lidský ţivot. Básní zde poukazuje na svůj ţivot, který proţil v osamění, a nyní je jiţ pozdě na city a lásku: Nechoďte blíţe… Nechte mne teď mříti… Láska? Paprsk slunce, bahnem odraţen. Chcete políbit mne? Mrtvola jsem jen.77 Ve sbírce také dochází k prolínání sexuality a morbidity, kdy jsou sexuální scény doprovázeny zvláštními, mnohdy sadistickými či nechutnými motivy. V básni Zmrtvování je naznačena poměrně tenká hranice mezi vášní a bolestí. Nelze zcela jistě odhadnout, zda je básník trýzněn, nebo se oddává rozkoši: Vás duše proklíná a zas by jásat chtěla… Hned chtěl bych svrhnout vás, hned výsknout ze všech sil78
4.4.6 Antické motivy Jeden z typických rysů dekadentní tvorby je únik z reálného soudobého světa do minulosti. Karásek si v této sbírce jako útočiště zvolil dobu antiky, jejíţ symboly můţeme nalézt v několika básních. Autor v básních zmiňuje Lupanar neboli římský nevěstinec. Ten v daných verších představuje opět vášeň a místo plné rozkoše; tento motiv se objevuje v básni Deflorace duše. Je rovněţ prostředek pokušení, a to v básni Nahota snů. Další inspiraci antickou dobou můţeme vidět v básni Symposion, jejíţ název je shodný s Platónovým dialogem. Vystupují v něm antické postavy, zejména Sokrates, Agathon, antický tragický básník. Karásek k nim prostřednictvím básně hovoří. Ve třetí části sbírky se objevují další antické motivy, například řeka Lethe nebo Vestálka udrţující věčný oheň.
77 78
Karásek ze Lvovic, Jiří. Sexus necans. Praha: O. Štorch-Marien, 1921, s. 40. Tamtéţ, s. 14.
47
5. Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo přiblíţit dekadenci jako literární směr, definovat její hlavní rysy a především představit osobnost Jiřího Karáska ze Lvovic, jednoho z významných představitelů tohoto směru v české literatuře. Z jeho rozsáhlého díla jsem pro motivickou analýzu zvolila rané básnické sbírky z 90. let 19. století, které jsou psány v dekadentně-symbolistním stylu. V práci je taktéţ zahrnuta kapitola objasňující pojetí motivu v odborné literatuře. Mým původním záměrem bylo zpracovat motivy čtyř sbírek, v nichţ Karásek zobrazoval úděl dekadentního umělce. V práci jsem však zpracovala pouze tři sbírky, a to Zazděná okna, Sodomu a Sexus necans. Sbírka Kniha aristokratická, kterou jsem měla k dispozici jako poslední, obsahuje básně, jeţ jsou taktéţ zahrnuty ve sbírkách Sodoma a Sexus necans.
Mezi opakující se motivy ve všech třech zmiňovaných
sbírkách patří smrt, samota a sen. Ve sbírkách Sodoma a Sexus necans se pak objevují motivy sexuality a také vyjádření negativního postoje k ţeně. Jedná se o motivy volené tak, aby šokovaly společnost. Zařazení raných sbírek Jiřího Karáska do dekadence však není zcela jednoznačné. Fedor Soldan ve své studii Jiří Karásek ze Lvovic uvádí, ţe označování tohoto autora za dekadenta je mylné. Sám povaţuje autora na základě jeho knih spíše za novoromantika a estéta. Naopak Jaroslav Med pokládá Karáskovy sbírky z 90. let za nejdůslednější realizaci dekadentního směru v české literatuře. Poukazuje zejména na oblast sexuality a odvratu od společnosti a na důleţitost snu a snové reality. Med však také poukazuje na rozpor mezi subjektivitou výrazu a básnickou tvorbou lumírovců. Na základě své motivické analýzy se přikláním k názoru Jaroslava Meda. Ve všech třech sbírkách se objevují motivy typické pro dekadentní tvorbu. Samota zobrazující odcizení od společnosti, motivy zkázy a hniloby, všudypřítomná smrt, vše je spjato s dekadentní náladou. Především sen a jeho mísení s realitou je jedním z typických znaků dekadence. Karásek sám napsal, ţe pouze sny mohou sdělit pravou podstatu věcí, a sen stavěl nad realitu. Jiří Karásek se dále ve své poezii od dekadence vzdaloval. Nedá se tedy tvrdit, ţe byl typickým představitelem dekadence jako ţivotního názoru. V dekadenci spatřoval především moderní způsob tvorby. K pohledu na něj jako na tvůrce 48
dekadentních sbírek přispívá také fakt, ţe hledal inspiraci u zahraničních autorů, jejichţ tvorba obsahuje prvky dekadence.
49
6. Seznam pouţité literatury Primární literatura: KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Básně z konce století. Praha: THYRSUS, 1995. 188 s. ISBN 80-901774-2-5. KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sexus necans:Kniha pohanská. Praha: O. Štorch-Marien, 1921. 67. s. ISBN neuvedeno KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Sodoma. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921. 85 s. ISBN neuvedeno
Sekundární literatura: ČORNEJ, Petr a kol. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H&H, 2001. 303 s. ISBN 80-86022-82-X. GÖTZ, František. Básnický dnešek. Praha: V. Petr, 1931. 309 s. ISBN neuvedeno. HEMELÍKOVÁ, Blanka. Tělesnost jako přečin proti veřejné mravnosti: Sbírka Sodoma JiříhoKaráska ze Lvovic a literární cenzura. In: PETRASOVÁ, Taťána a Pavla MACHALÍKOVÁ. Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 2010, 94 - 99. ISBN 978-80-200-1833-5. HENCLOVÁ, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. 2. vyd. Praha: Libri, 2005. 822 s. ISBN 80-7277-179-5. HOMOLOVÁ, Květa a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1973. 381 s. ISBN neuvedeno. HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 368 s. ISBN neuvedeno. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945: významní autoři a jejich tvorba, díla neznámých tvůrců staré literatury, nejčastější literární termíny, hlavní literární skupiny a směry, historická období. 1. vyd. Praha: Adonai, 2001. 599 s. ISBN 8086500217. JEŘÁBEK, Dušan. Česká literatura od konce národního obrození do roku 1918. 1. vyd. Brno: UJEP Brno, 1980. 109 s. ISBN neuvedeno. 50
KARÁSEK, Jiří ze Lvovic. Renaissanční touhy v umění: Kritické studie. Praha: Aventinum, 1926. 120 s. ISBN neuvedeno. KRECAR, Jarmil, Básník niterné samoty, Moderní revue XXXVIII, 1922-1923, s. 115120. KUDRNÁČ, Jiří. Česká dekadence: příspěvek k hledání jejího typu. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1982. 74 s. ISBN neuvedeno. KVAPIL, Jaroslav. Sexus necans. Zlatá Praha 15: obrázkový týdenník pro zábavu a poučení. 1898, roč. 15, č. 2, s. 22. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: H & H, 2002. 355 s. ISBN LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 8071063088. LIPANSKÝ, Jetřich. Jiří Karásek ze Lvovic. Veselí: Izmaël, 1929. MED, Jaroslav. Od skepse k naději: Studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006. 245 s. ISBN 80-86885-04-6. MED, Jaroslav. Sodoma: Kniha pohanská - Jiří Karásek. In: ČERVENKA, Miroslav, Vladimír MACURA, Jaroslav MED a Zdeněk PEŠAT. Slovník básnických knih: Díla české poezie od obrození do roku 1945. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, 293 - 296. MED, Jaroslav. Symbolismus - dekadence: Ze studie k připravovaným Dějinám české literatury. Česká literatura: časopis pro literární vědu. 1985, roč. 33, č. 2, 119 - 126. MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987. 454 s. ISBN 0-88781-182-5. MERHAUT, Luboš. Cesty stylizace. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1994. 232 s. ISBN: 80-85778-03. PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc, NAKLADATELSTVÍ OLOMOUC s. r. o., 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. PROCHÁZKA, Arnošt. Sodoma. Moderní revue. 1903/04, 247 - 250. PYNSENT, Robert B. K morfologii české dekadence. Česká literatura. 1988, roč. 36, č. 2, 168 - 181. 51
PYNSENT, Robert B. Pátrání po identitě. 1. vyd. revidované autorem. Praha: H&H, 1996. 278 s. ISBN 80-85787-40-7. SLAVÍK, Ivan. Zpívající labutě: zapomenutí básníci devadesátých let. 1. vyd. Praha: Odeon, 1971. 162 s. ISBN neuvedeno. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce. 1. vyd. Praha: Brána, 2000. 174 s. ISBN 80-7243-061-0. SVOZIL, Bohumil. V krajinách poezie: realismus, impresionismus, dekadence, symbolismus, básnické vývojové tendence z konce 19. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1979. 180 s. ISBN neuvedeno. ŠALDA, František X. Sexus necans. Literární listy věnované moderní kritice literární. 1898, roč. 19, 112 - 115. TRÁVNÍČEK, Jiří a HOLÝ, Jiří (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce osobnosti - základní pojmy. 1. vyd. Brno: Host, 2006. 912 s. ISBN 80-7294-170-4. URBAN, Otto a Luboš MERHAUT. Moderní revue: 1894-1925. 1. vyd. Praha: Torst, 1995. ISBN 80-85639-63-7. URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914. Praha: Obecní dům: Arbor vitae, 2006. 409 s. ISBN 80-86339-35-1. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983. 367 s. ISBN neuvedeno. VÉVODA, Rudolf. Sodoma: Předtím a potom. In: PETRBOK, Václav. Sex a tabu v české kultuře 19. století. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, 217 - 226.
Internetové zdroje: DRAŢNÁ, Helena. Irma Geisslová - předchůdkyně české dekadence?. [online], 2008, [2012-02-20]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.. Dostupné z WWW:
52
Anotace Práce pojednává o dekadenci a jejím hlavním představiteli Jiřím Karáskovi ze Lvovic. Zahrnuje charakteristiku tohoto literárního směru, nástin autorova ţivota a především motivický rozbor vybraných sbírek.
Abstract This thesis is focused on Czech decadence and the main representative of the movement Jiří Karásek ze Lvovice. It presents a concrete definition of the literary movement, an author biography and particularly a motive analysis of chosen books of poetry.
Klíčová slova Dekadence, Jiří Karásek ze Lvovic, dekadentní motiv
Key words Decadence, Jiří Karásek ze Lvovice, motive of decadence
53
