Prolog Celý tenhle pošahaný nápad vznikl někdy v dubnu. Život se mi trošku zašmodrchal a ocitly se přede mnou 3 volné měsíce, takže co s nimi? Flákat se moc neumím a tak se se mi v hlavě pomalu začala rýsovat cesta. Když na to tak vzpomínám, jediným skutečným cílem bylo sednout na kolo a projet Panevropskou cyklostezku spojující Prahu a Paříž. Paříž! Já tam ještě nikdy nebyl a byl jsem na ni hrozně natěšený. Chtěl jsem vidět úplně vše, Eiffelovku i Notre dame, Invalidovnu, Louvre, Defense i Moulin Rouge, Sacré-Cœur i Lucemburské zahrady. Chtěl jsem si posedět v kavárně na rohu ulice a štrádovat si po Champs Elysées. A jaká by to byla cesta do Paříže, nevidět tam mimy pařížské a neposlechnout si flašinetáře. Do Paříže jsem prostě musel. Přes Čechy se mi nijak zvlášť jet nechtělo a cesta měla tedy vést přes jižní Německo a pak severní Francií až do vysněné Paříže. Co se mělo dít poté, to bylo ve hvězdách. Pravda, letmo jsem si zaplánoval. Až dojedu do Paříže, říkal jsem si, tak to pak sjedu třeba dolů do Švýcarska, skrze jeho severní a ne příliš hornatou část (nesnáším kopce) se dostanu do Rakous a hurá domů. To by mělo být na dva tři měsíce až až. Přecejen s dálkovými cestami mám nulové zkušenosti a tohle vypadá na začátek slibně. Ale člověk míní a osud mění. To se psal jedenáctý den měsíce července roku 2008...
Pá 11.7. Příprava Vstávám jen mírně nervózní. Je přede mnou poslední den příprav a balení. Celá cesta se převrátila naruby, když mi ve středu přišla SMS od mé drahé sourozenecké polovičky Katky. "Co kdybych jela s tebou?", stálo v ní. No hurá, samozřejmě, že můžeš sestřičko, aspoň budu mít souputníka. Jet jsem měl úplně sám, ale sestru mi seslala sama nebesa. Prý může ale jen první týden a po 7 dnech se se mnou rozloučí a otočí se zpět domů. No ale co, je to lepší, než jet sám, no ne? Jsem za to vážně rád, aspoň odpadne počáteční trudomyslnost. Den je však hektičtější, než jsem čekal. Jako sourozenci se rozhodně nezapřeme a vše, co se může dít, se děje na úplně poslední chvíli. Za 8 hodin čistého času se stíháme sbalit, sehnat ségře nosič na kolo i s gumicuky, odvrtat díry pro nosič na mém kole, namontovat oba nosiče, nakoupit jídlo na první dny, nakoupit kartuše, vyměnit peníze, vyřídit pojištění, přehodit moje pláště ze zimních na letní, dojít na pumpu nafoukat obě kola, zajít k holičce, oholit se, okoupat se, umýt si zuby, vyčurat se a 0:30 padnout polomrtvý do postele. Sraz 5:15 na Svinově.
So 12.7. Odjezd Pět ráno. Moje kolo má asi 150kg, ale to nevadí! 2 minuty před odjezdem na vlak mi praská hlavní přezka na spacákové brašně a ta tak furt padá z kola, ale to taky nevadí! Včera jsem si nasadil naopak pláště na obě kola a nemáme hajzlpapíry, no co! Jedem! Je to má vůbec první cesta Pendolínem a hned zklamání. Pro kola tady jsou všehovšudy 3(!!) háky a prostoru na otočení asi tak na půl kola. Tak tohle se tedy soudruhům od drah moc nepovedlo. Já chápu, že toto je dálkový vlak, ale přece jen trošku komfortu, přátelé. Navíc si do "úložného" prostoru někdo dal kufr, takže pověsit kola na háky, to je rébus hodný ježka v kleci. No nic, kufr jde pryč, papá. Po usazení se vagónem brzy zavoní naše majoránkou silně kořeněné steaky na snídani, což vzbuzuje nejedno otočení hlavy doprovázené natahováním nosu a zvědavým čmucháním. Vesele na spolucestující mávám a přeju jim dobré ráno. Jednou kolem nás dokonce prodrkotá slečna s pojízdným jídelním vozíkem. Po začmuchání se nám však už ostentativně vyhýbá a poraženecky skřípe se svým vozíkem pryč. Cesta tedy začíná. Pokud vše půjde podle plánu a stihneme patřičné přípoje, měli bychom být po poledni v Bělé nad Radbuzou, což je vesnička v jihozápadních Čechách a taky skutečný počátek našeho cykloputování. Je po poledni a vše, co nám taky mohlo ujet, nám ujelo a tak trčíme v Domažlicích. Za mírného deště a mírného Katčina břichobolu z místní "speciality" sedíme na lavičce a čekáme hodinu na vlak. A moc toho tedy k vidění není. Jedna šikmá věž a typické chodské náměstíčko, jinak lautr nic. Marně přemýšlíme, čím jsou vlastně Domažlice známé. Vidíte, takové významné centrum Chodska a kde nic tu nic. Jediné na co o si vzpomínáme je, že Taus je to německy a Domažlice česky, jinak ani ťuk. No kdo ví. Jak si tak sedíme a povídáme, zběžně si kontroluju, jestli mám vše potřebné. Peníze mám, foťák mám, deník mám, pas mám. Prima. Po otevření pasu mi však tvář notně zesiná. Sestra se naklání a začíná se mi ošklivě smát. Ještě nikdy jsem neviděl fotku své drahé mamky tak nerad jako právě teď na pasové fotografii jejího pasu! Bože, já si nevzal svůj pas, ale její! A já bych dal život za to, že na té ledničce doma ležel pas můj. No, asi neležel. Tím se ovšem mé plány radikálně mění a mé vysněné Švýcarsko padá hned na začátku. Švýcarsko, které není součástí Schengenského prostoru, je přístupné pouze s pasem. Svým pasem. Pokoušet štěstí však nechci a podplacení celníků se v takto civilizované zemi nemusí moc vyplatit takže uvažuji, co tedy budu dělat, až dojedu do Paříže. Asi to střihnu dolů do Salzburgu a ..... ale na takové plánování je ještě dost brzy. Je po osmé hodině večerní a my jsme zhruba v půli stoupání na bývalý hraniční přechod Železná (německy Eslarn). Celý den byl podmračený a teď už začalo i vytrvale pršet, což nás nutí krýt se v lese a začít stavět stan. První stanování a konečně cítíme, že zážitky jsou blízko. Ty zážitky, které člověk doma v křesle nezažije. Od teď už budeme odolávat nepřízni počasí i osudu jen a jen sami. "Co kdyby" hážeme za hlavu a před námi je už pouze "Aha a co teď?". Až se zapomínám ségry zeptat, jestli se taky těší na cizí města, cizí ulice, cizí písmena a cizí krasavice, ale určitě jo. Trampeři jsme však prachbídní, blbější místo na stanování než u malé bažinky jsme si opravdu vybrat nemohli. Kolem se vznášejí mračna podivných muchniček a pokud bychom se celí do něčeho neoblékli, tak by nás ty zatracené mrchy sežraly zaživa.
Ve stanu začíná nelítostný souboj na život a na smrt! Jdeme hrát žolíka. Konečné skóre je 10:1 pro Katku, no nic, dobrou noc.
Ne 13.7. Přejezd Železná Už od šesti mě budí vytrvalé bušení kapek na stan. Začíná nám to tedy výtečně. Před devátou však déšť ustává a my začínáme balit. Jako výborný se ukázal být nápad postavit stan na mechu, protože spodek stanu je úplně suchý. To naší tramperskou reputaci po včerejším komářím fiasku naštěstí trošku vylepšuje. Vyjíždíme za mírného mrholení a na hranice to máme asi 9km. Lesní cesta je prima a docela rychle ubíhá, ale déšť zesiluje čím dál tím víc. Vytrvalé provazy té protivné kapaliny nám nedají pokoj dokonce ani v lese a tak po chvíli nasazujeme pláštěnky. Není jiného zbytí, musíme dojet do Železné stůj co stůj. První test Jurkovic ponča použitého jako cyklopláštěnka dopadá na výbornou! Kryje nejen mě i s batohem, ale zároveň kryje i skoro celé kolo a přitom se nikde neplete. Musím poslat Jurkům pochvalu. Za vytrvalého deště dojíždíme až do Železné a já stáčím kolo k prvním dveřím s nápisem "0-24" v zoufalé touze po teplém čaji. Po sestřiném upozornění, že půjde patrně o jiný druh podniku a mém ".... jo aha." tedy otáčím kolo a společně hledáme hospodu jinde. Inu pohraničí. Nalezení jedné docela běžné hospody je však v těchto bohem zapomenutých končinách docela problém, po zrušení hraničních kontrol došlo také k viditelnému odsunu obyvatel i služeb do vnitrozemí, obchodu tady pšenka už prostě nekvete, nikdo už se tady nezastaví. Není proč. Naštěstí nacházíme asi jedinou místní restauraci, posledního mohykána s hotovými legiemi sádrových trpaslíků za výlohami a nevyčerpatelným zdrojem levných cigaret. Vietnamskou restauraci na německo-českých hranicích. Inu pohraničí. Schneme a zatímco popíjíme čaj, loudím z Katky aspoň základy němčiny. Ich bin Petr von Ostrava und fahre nach Paris, nebo tak nějak. Dívám se ven a vidím, že dešťové přívaly trošku zmírňují své úporné tempo posledních hodin. Říkám si, že tenhle déšť nemůže být jen tak náhodný rozmar matičky přírody. Cítím za ním zcela cílenou akci někoho tam nahoře, kdo nás chce před cestou otestovat. Takoví dva pidižvící a na kolech? A Francie, jo? No uvidíme, jestli jste jen housky na kolech, které se po prvním dešti otočí nebo si zasloužíte jet dál. Platíme a jedeme dál. Humornou příhodu zažíváme přímo u opuštěného hraničního přejezdu, když míjíme benzínku a rozhodneme se, že ségře nafoukáme kolo. Na to jediné se v tom spěchu při balení nějak pozapomnělo. Ovšem po napíchnutí foukací hadice na ventilek se kolo akorát ještě víc vyfoukne a tlačítko + na přifouknutí vzduchu vůbec nereaguje. Jdu tedy za obsluhou pumpy zeptat se, co se děje a spravit je, že to mají nějaké pokažené. Bodrý pumpař se směje a přikyvuje, že ano, že je pokažený kompresor. Nastává chvilka trapného ticha. Po mém zmateném pohledu mi ale nabízí, že nám kompresor tedy na chvíli zapne, ale vážně jen na chvíli, jinak to prý celé bouchne. Rozpačitě tedy souhlasím a z venku mu mávám na pokyn, že to jako může zapnout. V tu chvíli začne celá foukací stanice řvát a třást se a my v tušení hodně brzkého výbuchu spěšně foukáme ségřino kolo. Z náhodných míst foukací stanice zlověstně syčí natlakovaný vzduch, všude upadávají šroubky a my radši bereme nohy na ramena a ujíždíme. Uf. Vsadím se, že ten dobrák pumpař se nám, té zmatené dvojici, pak hurónsky smál ještě celý den.
Jedeme plynule dál a za chvíli přestává pršet úplně. Ve počáteční zkoušce deštěm jsme tedy obstáli. Svěží, od deště pročištěný vzduch zavoní heřmánkem. Jsme v Bavorsku. První, co nás doslova praští do očí, jsou místní cyklostezky. Kam se hrabeme, to se nedá srovnat. Toto jsou opravdu cyklostezky, tedy stezky pro kola. Krásné, čisté, neponičené, metr a půl široké asfaltové stezky pro kola a bruslaře, dokonalost sama. To se tedy u nás máme ještě co učit. Na stezkách prakticky nenalézáme rozbité úseky, dokonce ani v lesních pasážích se zpevněným povrchem nejsou díry. Škoda jen, že je pod mrakem, sluníčko na kole dělá vždy své. Hlavně na jaře tady musí být kouzelně. Všude vůkol loučky, pole, kvítí, krávy, ovce, koně a nekonečný klid. Co pár kilometrů tady minete rozkošný rybníček s lavičkou. Líní kapříci v něm občas vykouknou nad hladinu, jestli jim někdo nehodil kousek housky nebo si jen chtějí poslechnout opodál fidlajícího cvrčka. Svačinky u těhle romantických zátiší jsou nesmírně uklidňující. Jsme sice jen pár kilometrů od hranic, ale jsme unešeni z opravdu každé blbosti, kterou vidíme. Naše fantazie jede naplno a vše se nám zdá tak jiné, tak zahraniční. Stále také obdivujeme vše německé, čistotu, přesnost, uhlazenost a zarovnanost. Dokonce jsme v jedné vesnici viděli dědečka, vetchost sama, mohl mít k 80ti letům, jen tak zvednout papírek ze země a hodit do koše. Jen tak. Chtěl bych vidět našince. K večeru dojíždíme až do nejmenšího okresního města v Německu Neustadt a.d. Waldnaab. Je to docela příznačné, že jsme zrovna tady. V tomto opravdu nevelkém městečku totiž v roce 2001 vznikla myšlenka Panevropské cyklostezky a po sedmi letech od toho prvotního nápadu je naše první zastávka zrovna tady. V nohách máme 60km a to je na rozjezd úplně ideální. I přes jazykové trable se nám nakonec podaří ubytovat v místním kempu. Pan kempař nás zve dovnitř kempové restaurace a nalévá nám slaďoučkého maďarského vína a po něm už umím německy i já. Hrajeme žolíka. 5:1, sakra!
Po 14.7. Na Norimberk! Němci jsou úžasní kempaři. Zatímco my jediní tady máme postavený stan a kola sprostě opřená o živý plot, oni mají obří stany potažené umělými popínavými rostlinami, dokola stojí maxikvětináče a sem tam vidíme i sádrového trpajzlíka či kachnu. To by však nebylo nic tak zvláštního, to můžete vidět kdekoliv. Když však procházím kolem dovezené dřevěné kadiboudy, dřevěné na místě sbité pergoly a masivního kamenného krbogrilu s komínem, kroutím hlavou a nemůžu se trošku neusmívat. Ať mi nikdo neříká, že nejsou němci aspoň z poloviny kočovný národ. Ano, viděl jsem německé kempaře v Chorvatsku, ale to je prd, vždyť oni si tady přivezli snad polovinu rodinného domu. Usměvavý zaměstnanec radnice v Neustadtu nás obdarovává prospektíkem Panevropské cyklostezky s mapou a my vyjíždíme. Krajina je stejně krásná, jen cyklostezky se trošku pohoršily, ale oproti českým tankodromům stále vysoký nadstandard. Všechno tady dokola tak krásně voní. Obilí, kukuřice, hořčice, kopr... stále musím myslet, jaké to tady musí být na jaře, když všechno kvete, pučí a voní ještě o to intenzivněji. Dneska to je poprvé, co budeme spát na prudko. Ono je totiž volné stanování v Německu zakázáno a tak chvíli trvalo než jsme někde za aglomerací města Sulzbach/Rosenberg našli vůbec nějaké místo, kde nás nikdo neuvidí. Sám jsem se přistihl, že mám trošku strach, co by
se asi dělo, kdyby nás někdo chytl, že stanujeme na jeho pozemku. A vlastně je to fajn, není to sice stanování jako stanování v horách a dobrodružství je v tom asi tak co by se za nehet vešlo, ale nějak se začít musí. Jak si tak sedíme ve stanu a vykecáváme, s údivem zjišťujeme, že oproti původním plánům jsme značně popředu. Tady ale musím férově přiznat, že tohle jsem od ségry tedy nečekal. Než jsme vyjeli, tak neměla vůbec žádnou přípravu na kole. Tedy pokud se nepočítá tři roky zpět dvoudenní ježdění v Českém ráji a dva měsíce zpět to, když jsem ji vytáhl asi na 50km okruh kolem matičky Ostravy. Říkali jsme si, buďme realisti, dojedeme do Norimberku, to bude tak akorát na ten týden. No a teď vesele koukáme do mapy na tenkou linku zítřejší trasy, kde se na nás asi v třech čtvrtinách směje nápis Norimberk. Inu slušnej voddíl tyhle děvuchy od Ostravy. Žolík 5:6 v posledním kole! Jen počkej zítra sestřičko!
Út 15.7. Norimberk V 8:00 nás probouzí příšerný rachot. Já se rychle hrnu odepnout stan a povídat se, co se to ksakru děje. V té chvíli mi metr od hlavy projíždí traktor s mladým klučinou za volantem a zarputilým pohledem v očích, jež svůj jezdecký styl očividně okoukal z přímých přenosů Rallye Deutschland. S očima vytřeštěnýma úlekem třepu se ségrou, ať balí, že valíme pryč, že je venku pekelný jezdec, jež nezná smilování a že bych byl nerad při tom, až bude tu příští zatáčku kolem nás vybírat po dvou. Za chvíli tak už šlapeme, co to dá a co nejdál. Ale jedno se musí tomu klučinovi nechat, pole rozměru dvou až tří fotbalových hřišť posekal asi za 15 minut. Představou, jak dlouho by to dělali u nás, jsme se pak bavili ještě dost dlouho. V Německu začal krásný den. Azuro nad hlavou, slunko se na nás směje a my klesáme do Norimberku. Hned na první zastávce tak seřizuju obě kola, tu promazat, tam zase utáhnout. Koukám, že se nám oboum při tom dešti sjely přední špalky na brzdách sotva na polovinu. Z čeho je probůh dneska dělají? Taky si všímám, že mi začíná při šlapání "něco" cvakat ve středu. Nene, já se ale nachytat nenechám, kdepak. Znám své kolo až moc dobře a vím, jaký dokáže být hypochondr. To ho za den dva přejde. Asi v půli dne mě ségra dostává do kolen. Projíždí kolem mě celá říčná s tím nejspokojenějším výrazem ve tváři, jaký jsem kdy u ní viděl a oznamuje mi, že konečně přehodila na třetí talíř vpředu. Historický moment! "Cože, to si děláš srandu?", ptám se jí nevěřícně. "Nedělám, já jsem se vždycky bála to přehodit, ono to pak jede strašně rychle", brání se. Chvíli na ni hledím, ale nic chytrého ani hloupého mě nenapadá. "No dobře," rozesměju se, "tak jedeme". I když se jí na to nechci ptát, myslím, že to bylo ale taky na dlouhou dobu naposledy, co na to kolečko přehodila. Při představě jak se musela na rovinkách šíleně našlapat mi jí bylo trošku líto. A je to má chyba, měl jsem si toho všimnout, když jede furt přede mnou. Když jsme už těsně před Norimberkem, ptám se Katky, jak velký vlastně Norimberk je. Ona už v něm totiž asi 5x byla a tak by mohla mít dobrý odhad, říkám si. Když mi zamyšleně znalecky říká, že je veliký asi jako Poruba (pro neznalé, obec Ostravy, cca 80 000 obyvatel), trošku mi to s představou bývalého hlavního města třetí říše neštymuje. Tak uvidíme.
Konečně vjíždíme do Norimberku a hnedle míříme do historického centra, kde je toho nejvíce k vidění. Staré město je krásné, ale kdo nemá jako já rád davy lidí, ten bude trpět. Proto taky věnujeme návštěvě jen asi hodinu včetně návštěvy informačního centra a Císařského hradu. Právě hradu věnujeme nejvíce času. Vstup je zdarma a krátká procházka neuškodí. Navíc je to také nejvýše položené místo ve městě a z cimbuří jsou krásné panoramatické pohledy na město a širé okolí. Zrovna když se rozhlížíme na tu krásu nesmírnou Norimberskou, ptám se ségry "Říkalas jako Poruba, jo?" (chvíle ticha) "....no tak asi trošku větší, no" (Norimberk má na půl milionu obyvatel). Po prohlídce hradu se proplétáme přeplněnýma uličkama a nějaký čas ještě věnujeme krátké procházce náměstí, ale teď už hurá dál. Stačilo. Než však Norimberk opustíme, projíždíme norimberskými parky a ty by si neměl nechat ujít nikdo, kdo je zde poprvé. Celým parkem se vine jedna z pěti řek, které se v Norimberku slévají do jezera Wöhrder See. Všude je německy čisto a uklizeno. Jsou tu oddělené plochy pro venčení psů (hundplatze), pro grilování (grillplatze), místa na lenošení, hřiště na streetball atd. Je tu příjemný klid a odevšad dýchá pohoda až k neuvěření nebeská, že snad ani nemůže být tak blízko přelidněného centra, jak ve skutečnosti je. Moc příjemné. Hrdinně dojíždíme do městečka Leichendorf až do místního kempu. Najeli jsme asi 90km a já musím opět před ségrou smeknout klobouk. Toho se ani ona sama nikdy nenadála, že by mohla kdy ujet takovou štreku. V kempu potkáváme úžasného hostinského, který tak trochu připomíná přerostlého skřítka. Šibalský úsměv od ucha k uchu a ochota sama. Hostí nás svým domácím pitím, mixem snad moštu, vína a kdo ví čeho ještě. Je to v tomhle vedru neskutečně osvěžující. Ale lehce silnější, proto pozor budete-li si jej dávat. Po zapředení řeči a zjištění, že jsme češi, nám přivádí představit svou manželku, která je prý také češka. Zvláštní je, že už prakticky neumí česky. Lámanou češtinou, při které má docela problémy si vzpomenout na základní slovíčka, nám říká, že už v Německu žije asi 16 let a to prý člověk lehce zapomene. Podivné, nedokážu si představit, že bych kdy češtinu zapomněl. 8:2 žolík pro mě! Konečně! Chachá!
St 16.7. Trudomyslnost Vstáváme do zamračeného rána a začínají se nám ozývat bolístky. Mi záda a kolena, ségře koleno, ale zato prý fest. Je tak zvláštně dusno a cesta je z počátku dost jednotvárná. Tuším, že pátý den bude tím kritickým, tím dnem, kdy si za naše kola připne svůj vozík paní trudomyslnost. Zvláště na Katce je vidět, že ji včerejší úsek dost fyzicky zmohl a já začínám uvažovat, jak zpestřit den. Ideálně nějaké koupání nebo lázně, aby si svaly odpočaly. Bohužel jediný krytý bazén, který v místních mapách nalézáme, je ve středu zavřený! Uááá!! Síly ubývají rychleji než němci u Stalingradu a morálka stále klesá. Slunce sice nakonec prosvitlo skrze mraky a vzduch se pročistil, ale začal naopak foukat odporný protivítr (každý zkušený jezdec ví, že v cyklistice existují pouze dva typy větru a to protivítr a odporný protivítr) a to jsou hřebíky do našich rakví. Proplétáme se nespočtem prťavých německých vesniček, kde ani vůbec nikoho nepotkáváme. Kam oko dohlédne, pusto prázdno. To nám tak ještě chybělo. Kam se všichni sakra poděli, kde jsou všichni dospělí? Jen občas uvidíme dítko, jak přeběhne ulici, či jak v dáli zazní zemědělský stroj, ale jinak je tu totálně mrtvo. Tady doslova a do písmene chcípl pes. Kdybychom tak měli míč...
Vzhledem k fyzické, ale především psychické zdecimovanosti volíme variantu nejbližšího kempu a lidské společnosti. Jeden takový nacházíme asi 2km od naší trasy poblíž vesnice Kettenhöfstetten. Je to sice sotva v polovině naší dnešní trasy, ale to je nám vcelku jedno. Pro dnešek je to konečná a dáváme si půl dne rest. Musíme regenerovat psychiky i fyzicky. Kemp se nachází vedle jezera Sonnensee (no jezera.... spíš velkého rybníku) hned na kraji lesa a je tak kryt příjemným stínem vzrostlých smrků a borovic. Náš původní plán, že se v jezeře očvácháme bere rychle za své, protože tady není žádné vstupní místo a tak nám nezbývá než se smutně koukat na hladinu. Jdeme se tedy ubytovat, ale co to nevidí oči naše bolavé? Je tady sice asi 50 karavanů, ale nikde žádní lidé! Jenom nerudný kempař a dva divní štamgasti v restauraci. Co to má sakra znamenat? Tohle už je vážně jako ze špatného hororu. Napůl žertujeme a napůl se vážně obáváme, že až večer zalehneme, uslyšíme jen tiché otevírání karavanů, ze kterých se budou šourat zástupy zombie, které nás sežerou. Ale nás už nikdo nikam dál nedostane. Vybalujeme karty a začínáme hrát. Na tohle vzpomínám skoro nejradši. Při kartách si spolu broukáme a zpíváme. Ségra mě obviňuje z náboženské fanatičnosti, když si začnu notovat Hospodin jest můj pastýř z Kolji, že ať s tím Hospodinem pomilujným jdu někam. Pro pobavení okolosedících mě následně ještě polije pivem. Jo, je to fajn podvečer, takový příjemně teple letní a nám se vrací nálada. 650:924 v kartách na body pro mě! Po nebi se strašně rychlé honí cirry následované altocumuly (teď dělám chytrého) a já věštím na večer déšť. A taky že jo. V 5 ráno nám začnou klepat na stan první kapky a já jdu rychle přikrýt kola. S hrůzou však zjišťuji, že se mi ve spánku nějak nešikovně podařilo zalehnout pitný vak a ten se celý vylil do stanu, takže mám mokrý nejen spacák, ale taky komplet mokrý batoh a vše v něm. Batoh vyprazdňuji a nechávám ho "schnout" na kolech pod pláštěnkou a jdu dospat.
Čt 17.7. Od nikud nikam Ráno přestává pršet a já jdu obhlídnout batoh. Podle očekávání je furt durch mokrý. Abych nějak vylepšil svou trempařskou pověst, neb k tomu v posledních dnech příliš příležitostí nebylo, rozbaluju vařič a začínám batoh sušit nad ohněm. Ségra se napůl zděšeně a napůl pobaveně dívá a čeká, kdy mi asi tak ten batoh chytne docela celý. Pravda, něco na tom bude, zvlášť když se plamínky co chvíli roztančí po batohu a já ho splašeně na různých místech hasím. A té síťovině vzadu to taky nedělá moc dobře, ale troška cviku a za 5min je báglík suchý, ha! Docela prima zkušenost. Je fakt hnusně. Mrholí a na obzoru je neprostupné kouřmo. Po hodině už nasazujeme i pláštěnky a šlapeme dál. Včerejší zastávka ale očividně pomohla. I když je hnusně, nám je oběma fajn. Kolem 14h se vyjasňuje a před 15h dojíždíme do přenádherného městečka Rothenburg ob der Tauber. Ale to je opravdu nádherné. Typická bavorská hrázděná průčelí domů, starý duch pohostinnosti, pohodlí a bohaté úrody, to vše zkoncentrované v toto jedno město. Takový malý a zhuštěný Norimberk bez davů turistů. A o to hezčí.
Po krátké obhlídce Rothenburgu jedeme dál a v nějaké bezejmenné vesničce se stavujeme na jídlo. Proč ale píšu o tom, že máme hlad? No inu, co by to bylo za cestování bez poznávání místních jídelníčků? Nejkrásnější na celém tom stravování jsou chvíle, kdy vůbec ničemu nerozumíte, takže podle ceny jen před vrchním bodnete prst do menu a necháte se překvapit. Nás tak dneska příjemně překvapily jitrničky se salátem a brambory. Mňam! A taky, mohl bych si dovolit neochutnat pravé bavorské pivo? Nemohl! Čep značky Tucher je tak odlišný od našeho piva. A je vážně jako z billboardu. Krásně vypucovaná orosená sklenice, v níž pivo dokonce i řetízkuje. Mlask. Udělali jsme malou odbočku u Langenburgu, kde jsme narazili na tabuli s Panevropskou stezkou. Trasa se podle ní zde dělí vedví a my volíme tu delší možnost, jež má zhruba ve středu trasy zajímavě znějící městečko Rot am See, tam bychom se mohli někde uložit ke spánku. Zvlášť to "See" nás lákalo. Po vzoru blankytně modrých horských "see" v Rakousku jsme čekali něco podobného i zde. Ze "See" se zde však vylíhnul jen místní kačkák s několika znuděnýma rybama a dookola postávajícími kachnami. Škoda. Okolní krajina je však převážně zemědělská, našince ničím příliš neučaruje a najít si místo na roztáhnutí stanu "na tajňačku" je docela problém. Ovšem ne neřešitelný. Kraj maličkého lesíku nám poskytuje kýžený prostor a já se chystám k finálnímu tahu na vítězství v žolíku.
Pá 18.7. Malebná údolí Dnešní den tedy stál opravdu za to. Píšu až z jeho samotného konce a už skoro nevím jestli to byl den jeden nebo dva. V průvodci jsme si ráno přečetli "Budete zdolávat několik malebných údolí". A my celí natěšení šlápli zvesela do pedálů a ujížděli vstříc romantice. Ale ouha. Toto byl jednoznačně nejsilovější úsek z celé cesty a my jsme na pokraji sil. Z malebných údolí vylouplo asi 6 doprdelezasekopců a každý minimálně kilák nahoru po asfaltu. To není nic pro kola ověšená nosiči. Pro ségru je to taky poslední den cesty a dostala do těla jako nikdy jindy. Jediné větší okresní městečko Schwäbisch Hall si ani moc nevychutnáváme, jen obligátně vyzvedáváme mapy v turistickém centru a už spěcháme dál. Poslední den si Katka vymínila, že musí být před zítřejší cestou domů čistá a vypulírovaná, takže plánujeme kemp poblíž Öhringenu. Ale neplánovali jsem tedy ty hnusokopce. Zdejší krajina značně změnila svou tvář. Zemědělské pastviny, role a louky jsou ty tam a jejich místo zaujaly prosluněné zelené vinice a my víme, že vjíždíme do kraje Heilbronnského. Zdejší červené odrůdy jsou snad nejproslulejšími německými víny a nám se jenom sbíhají sliny. Už jen vjezd do tohoto úrodného kraje je kouzelný. Poté, co jsme zdolali poslední "malebné říční údolí" a vydrápali se až do městečka Waldenburg, otevřela se pod náma nekonečná Öhringenská pláň zalitá zlatem a nachem zapadajícího slunce. Foukal mírný větřík, na dosah ruky se zelenaly vinice a do ruda zabarvená oblaka se táhla se přes celý širý horizont až oči přecházely. Chvílemi jsme nevěděli, jestli je to doopravdy nebo jestli nestojíme před nějakým fantastickým obrazem. Zlatavo-zelená pláň Öhringenská nám poskytla pohled, který bych snad ani na horách nikdy nebyl schopen uvidět. Vinařskými cyklostezkami z posledních sil dojíždíme až ve třičtvrtě na deset do kempu v městečku Untersteinbach, kde regulérně upadáváme z kol a hledáme zbytky sil. Vařím Katce na rozloučenou svou specialitu - medový kuskus (kuskus, hrozno, hrozinky, jablko, ořechy a
med). Oba si náramně pochutnáváme na té energetické bombě a sumírujeme celou cestu, co jsme spolu projeli. Jaké byly naše původní plány, co jsme všechno viděli a čeho jsme dosáhli. A naposled musím Katku pochválit za její bezezbytku heroický výkon na kole. 70km pro ni nebyla žádná míra a ty kopce, co dokázala vytáhnout! Bravo sestřičko. Žolík (naposledy) 3:1 pro ségru, ale poslední hra byla má! Usínáme polomrtví. Od zítřka jsem slaměný sirotek.
So 19.7. Loučení Tak a je to tady. Dneska se se mnou ségra definitivně loučí a jede zpět domů. Ráno si pečlivě rozdělujeme zásoby a já ji žádám o karty, že jako budu hrát v pasiáns, ale sám sebe se v duchu ptám, jestli opravdu budu. Přesně ve 14:25 tak nastupuje na Öhringenském nádraží směr Praha a ve mně se mísí pocity. Nechybělo mi moc a jel jsem s ní. Sama mi pak říkala, že se jí domů nechtělo a že se ve vlaku i rozbrečela. Bude mi chybět její společnost. A taky žolík. Na druhou stranu, když nakonec přecejen šlápnu do pedálů, cítím absolutní volnost. Tu opojnou nezávislost. Není třeba se ohlížet, dělat kompromisy a dělit síly. Kochám se tehdy, kdy se kochat chci a nemusím hledět, jestli to druhé straně vyhovuje. Ne, že by si ségra někdy stěžovala, probůh, to ne. Ségra je jediný člověk, se kterým bych to takhle dlouho vydržel, protože nás spojuje nejen pouto pokrevní, ale tak obrovská tolerance a shoda. Ale já se stále snažil, aby to pro ni byl vždy na prvním místě zážitek a teď můžu zase chvíli myslet jen na sebe. Nyní to bude jiné. Ani horší ani lepší. Jen jiné. Cesta mi ubíhá samotnému rychle a já se těch místních vinařských cyklostezek nemůžu nabažit. Ale já musel udělat asi něco škaredého, když mě potkává následující neštěstí. Ve foťáku mi dochází baterky a já je pohotově měním za náhradní sadu. Pocud všechno dobrý, ale po dvou vyfocených fotkách se objektiv protestně zatahuje a foťák se vypíná. A já se ptám, proč mi nikdo neřekl, že nově koupené nabíjecí baterky nejsou nabité?! Proklatě! A zrovna takové krásné fotky by odsud byly. Projíždím městem Heilbronn s nádherným orlojem na radniční věži, ale já co? Já nemám baterky! Stavuji se tak v jednom místním elektru a snažím se vyloudit z místního prodavače informaci, jestli jsou opravdu všechny nově koupené baterky vybité. Celá tahle historka je docela úsměvná. Prodavač vypadá jako anglický lord za nějaký malicherný přestupek umístěný zde za pult. Úzký, vyschlý obličej a pohled aristokrata mi napovídá, že bude sranda. Já: Hello, may I speak English? On: .. (stojí a hledí jinam) .. Já: Sir? On: (Pomalu si posouvá po nose brýle dolů, s povytaženým obočím na mě pohlédne a pak si brýle zase nasadí. Cosik asi 2 minuty píše) On: (Když stále neodcházím, znovu si pomalu posouvá po nose brýle dolů a hledí na mě) On: ...? Já: Hello, may I speak English? On: A little.... Já: Ok, I wonder, are those cells charged? On: A little.....
Já: Oh .... and ... uh ... nevermind ...... thank you and bye. On: (posouvá si brýle opět nahoru a s pohledem, který by v člověku lehce roztopil všechnu důstojnost se se mnou patrně také loučí) No nic, musím (zase!) jet do kempu nabít baterky. Asi 3km od městečka Bad Wimpfen leží snad jediný kemp v širém okolí. Je drahý a hnusný, ale dobíjet musím. Je to zvláštní pocit, první noc sám. Naštěstí jsem dost unavený a tak jdu radši spát. Bez žolíka.
Ne 20.7. Podél Neckaru A já si říkal, že s tím budou problémy. Kousek od kempu jsem včera při příjezdu viděl montážní halu vrtulníků, ale koho by napadlo, že začnou testovat nové samolety v 7 ráno! V neděli! Vyjíždím tak značně zpruzen co nejdřív, abych do večera byl někde u Heidelbergu. Počasí mi naštěstí přeje a já se kochám krásnou a dobře značenou cyklostezkou Neckertalweg, jež vede podél Neckaru. Ach Neckar, voda! To je něco pro mě. Nenabažitelnýma očima hltám každou loď, každou osmiveslici, každého rybáře, každou zákrutu tohoto velevýznamného přítoku řeky Rýn. Já mám řeky prostě hrozně rád. Přes všechnu tu vodu ale zapomínám na ostatní podružné věci, jako je jídlo a tak doufám, že narazím na nějaký otevřený supermarket, protože mé brašny zejí prázdnotou a v neděli jsou v Německu obchody v drtivé většině zavřeny. Zjišťuji taky, že se ségrou mi odjely i hodinky (čímž se mi vybavuje naše společná cesta a naše oblíbená a neustále opakovaná cimrmanovská replika "Kolik je hodin? - Půl třetí"), takže nevím, kolik je hodin. Ale říkám si, nač hodinky, když mám teď všechen čas světa, na co jen? Protivítr je dnes obzvlášť ukrutný a bere sil. Radši pojedu 10x do kopce než jednou proti větru! Ten samolibý živel si dnešní den užívá dosytosti. Vše naštěstí vynahrazují pohledy do okolí. Okolní kopce se začínají významně zvedat a Neckar zařezávající se do místní krajiny hloubí krásné říční údolí se svahy posetými lesy. Skoro za každou zatáčkou na vás ještě vykoukne z vrcholků doslova pohádkový hrad, hrádek či tvrz, jako připomínka, že staří páni nikdy nespí a vše vidí. Je tady moc hezky. V jednom místě Neckar rozšiřuje své koryto a místní přičinliví lidé si zde zbudovali malý přístav pro plachetnice a vzhledem k příznivému větru se jich zde sešlo na dvacet. Jenom tak si tu s větrem o závod plachtí po vlnkách Neckaru a nechají si čechrat vlasy. Šplouchající voda jim vůbec nijak nevadí a proč taky, když se na ně směje samo slunce. Tak tohle bych taky rád jednou zkusil. Někdy po poledni mě slunko ale zmáhá natolik, že u téhle magické podívané usínám na lavičce. Spím kdoví jak dlouho. V podvečer dorážím před proslulé univerzitní město Heidelberg a docela se mi mění plány. Snažím se najít vhodné místo na zašití se se stanem, ale bohužel městská periférie příliš možností nenabízí (čti žádné). Hlavně tedy protože až do Heidelbergu je to jedno veliké údolí lemované ostře se svažujícími kopci. Zkuste si postavit stan v 45° kopci. Zkouším hledat i něco podél řeky, ale projíždějící říční policie mi hatí i tenhle plán. Sakra! Tak zase kemp. A já se tak těšil na dnešní hledání místa a spaní na divoko. To už rovnou můžu začít spát v hotelích. Na druhou stranu musím přiznat, že heidelbergský kemp mi na první pohled učaroval. Romantika starého města doléhá až sem do předměstí a vábí mě, abych si spočl u
řeky s výhledem na univerzitní metropoli. Zvlášť dnes, když je hezky, tak sedět na břehu Neckaru a koukat, jak nad řekou zapadá slunce a po její zčeřené hladině tančí stovky zlatých světel, je příjemně uklidňující. Jen kdyby nefoukal ten protivný údolní vítr. Je to týden, co jsem na cestě a já konečně vytahuji knížku. Exupéryho Citadela je sice těžké čtení (550g!), ale já se na ni strašně těším. Dobrou noc.
Po 21.7. Na dohled Rýnu Musím říct, že Heidelberg mě nevýslovně zklamal. Město je to velké, ale tak nějak nebylo čím se nadchnout. Já čekal krásné město ve pozdně středověkém stylu plné univerzitních kampusů, architektonické vznešenosti a noblesy. Takhle alespoň vypadalo v mých snových představách. Místo toho jsem navštívil obyčejné kosmopolitní velkoměsto s kostely, které jsem viděl už mnohokrát předtím, přecpanými ulicemi, po kterých jsem už tolikrát kráčel a s davy prázdných tváří, které už jsem tolikrát potkal. Ani zámek napůl zbořený a napůl zakrytý zelenou rekonstrukční síťovinou mi nic neříkal. Tohle město prostě nemá ducha. U turistického infa si tedy jen vyzvedávám mapu a opouštím Heidelberg značně zklamán. Ještě než vjedu do města Speyer, tak přejíždím přes Rýn. Dívám se po něm však tak málo, jak jen dovedu. To já schválně, nechávám si to pěkně na zítřek, kdy bych měl podél něj jet skoro celý den. Svody burácející masy vody pode mnou sice dráždí mé touhy až neúnosně, a já se u něj chci už teď zastavit, ale ne, se zaťatými zuby vytrpím i tyhle sebemrskačské rozkazy vydané mnou samým. Speyer (česky Špýr) je město, které na rozdíl od Heidelbergů už za prohlídku určitě stojí. Najdete tady například nejstarší románskou katedrálu na světě, která vás rozhodně donutí smeknout klobouk před dávnými mistry stavitelského řemesla. Ten kolos z dob románských nikde jinde neuvidíte. Co je však naprostá bomba, je zdejší technické muzeum. Připadám si jako bych byl zase tím malým klukem, který užasle s pusou dokořán a neschopen slova poprvé pochopil rozdíl mezi letadlem hračkou a tím, co před ním teď stojí. Kde jinde byste mohli vidět živý a pravý Boeing 747, transportní létavou legendu Antonov An-22, ponorku U-9 a další nepřeberné množství starých stíhaček, aut, motorek, lodí, požárnické techniky atd? Do všeho strojstva můžete vejít a prohlédnout si jej do nejmenších detailů (tedy určitě do těch velkých). A co víc! 3.10.2008 bude otevřena nová výstavní hala a v ní bude umístěn jeden z posledních veteránů vesmírného závodu, sovětský raketoplán Buran, jež tam byl nedávno po Rýnu převezen. To musím jednou vidět! Škoda, že jsem nešel vůbec dovnitř a na vše koukal a vše fotil zbaběle přes plot. Ale o důvod víc se do Speyeru vrátit. Mířím na Karlsruhe a jsem rád, že mě cyklostezka vede pryč od něj a od celé té průmyslové oblasti. Zvláště po dnešní cestě už do příště seriózně zvažují cyklogatě s vložkou, protože mi za chvíli asi upadne prdel (dámy prominou). Beze srandy zažívám asi nějakou formu anální masáže, je mi z toho celému nějak divně. I když si teď dost dobře nedokážu představit, že by mi od toho gatě s vložkou nějak významně pomohly. Narážím taky na jeden naprosto šílený úsek cesty. Mezi vesničkama Forst a Kronau vede necelých 10km dlouhá lesní cyklostezka. Až tady by na to nebylo nic zvláštního, ale ona je absolutně rovná, jak podle pravítka. Kartografové tady asi moc práce neměli, ale pro cyklistu je to trošku na palici. Jet 10km stále rovně bez výraznější změny okolní krajiny, z toho by jednomu hráblo. Les, les, lavička, les, les, lavička jako leporelo pořád dokola. Za chvíli ani nevíte, jestli jedete a jestli se krajina
kolem vás pohybuje nebo stojí. Vše se vám scvrkne na jeden středobod vašeho snažení, konec stezky kdesi v nedohlednu před vámi. Tfuj. Jsem někde před Karlsruhe a začalo pršet. Prchám tak do lesa a rozbíjím tábor. Doslova mračna komárů mě přinutí rapidně zrychlit a zavřít se do stanu. Nechávám stan otevřený jen se zavřenou boční moskytiérou, ať mi jde do stanu trošku vzduchu. Ani se nenaděju a už spím. Zakazuji se ptát, protože není odpovědi na žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast. Antoine de Saint-Exupéry, Citadela
Út 22.7. Hranice Je ráno, balím se a s klidnou hlavou osnuju plány, jak zabít Jirku Š. mladšího. Ještě teď ho slyším, jak mi před odjezdem říká: "Peťko, uvidíš, že bude den, kdy budeš mít všechno promočené, ale budeš v tom muset spát. Nic jiného ti nezbyde". A on to všechno přivolal. Já, král všech volů, nechal lehkovážně ten stan otevřený i přes noc (v dešti!) a jaké bylo mé překvapení, když jsem se v noci vzbudil s nejistým pocitem mokra všude kolem mě. Když jsem se dostatečně probral a uvědomil si, že pubertu mám dávno za sebou, domyslel jsem si, co se asi doopravdy stalo, a jal se utírat vše kolem. Ze stanu se stala jedna velká rakev plná vody. Do rána sice pro mě nepochopitelně ve všem tom mokru uschl batoh, ale spacák hadrou neutřeš, že jo. Porýní je zvláštní kraj. Jakoby ani sám nevěděl, čím chce být. Je to placka, na které uvidíte tak možná ohrady s koňmi a pole s kukuřicí. Vesničky ani mokřady a vůbec celé lužní okolí Rýnu toho moc ke koukání nenabízí Z dneška si tak pamatuju akorát chov jelenů (už jste si někdy hladili jelena?). Ale aspoň je to rovina a kilometry ubíhají rychle pod koly. Vše se však změní jakmile dorazím nadohled k Rýnu samotnému. Naprosto chápu, že někdo může sedět na břehu řeky celý život a pozorovat, jak vodní hladina plyne a s ní i celý svět. A nemůže se vynadívat. Na mě to působí úplně stejně a jízda po říčním valu je pro mě úžasným zážitkem, i když by třeba mnozí jiní řekli "Řeka. No a co?". Já zdravím protijedoucí cyklisty i rybáře občasně postávající. Předjíždím dlouhé nákladní lodě, mávám jim a ony mávají na oplátku mi. Uíííí! Bohužel smutnou zprávou budiž fakt, že se nábřežní val stal konečnou pro mou zadní duši. Chudák toho zažila už dost a pod tou tíhou, co musela nést, se jí ani nedivím. Pěšky tak dotlačím kolo do nejbližší vesnice a hledám pumpu, kde bych mohl nebožku vyměnit a napumpovat. Jsem velice líný foukat kolo ručně, když je civilizace tak blízko. Žádná pumpa však v dohledu není a já se obracím na jednu hodnou paní s žádostí o pomoc. Naštěstí umí trošku anglicky a tak mě zavede za svým švagrem na dílnu, tam že prý hydraulickou pumpu mají. No vida. Švagr je dobrý chlapík ve věku asi 40-45 let a je strašně zvědavý. Kam jedu, odkud jedu, co si myslím o němcích, proč jedu sám, kde pracuju a tak dále. Z výměny duše se tak stává spíš fajn pokec. Sám mi vykládá, jak kdysi v mém věku jezdil 2 měsíce po Africe na motorce a jak tam potkával cyklisty, kteří brázdili černý kontinent pouští i pralesem. Fíha! A já píchnu u Rýnu. Z českých měst prý zná sice jen Pragu, Pilzeň (sic!) a Bratislavu, ale příští
rok se chystá s přáteli k nám a do Polska na motorkách. Ani jsem se ho vlastně nezeptal na jméno. No nic, je v zápise. Má dnešní cesta končí k městě Kehl, jež leží na východním břehu Rýnu. Přes řeku na západním břehu už leží sladká Francie a Štrasburk. Nebýt tady hranice, jistě by tato města byla jedno. Dneska volím kemp a nedělám chybu. Hned se mnou zapřede rozhovor pár ve středním věku a zaníceně mi vykládají, že jedou sjíždět na kánoích (podobných klasickým vydrám) Loiru a tak si zaníceně povídáme o vodě a o lodích. Pak si mě odchytne ještě človíček, který má stan vedle mě. Když prý vidí, že jedu na kole sám, musí mě pozdravit, protože on taky jezdí sám a co že by to byl za člověka, nepozdravit mě. Vypadá dočista jako by právě vyšel z Baru u modré ústřice, mini džínové kraťasy, džínová vesta, vousy zastřižené na kovadlinu, licousy a kožená čepice leininovka. Boží. Rozhovor má jen jednu vadu, mluví na mě furt německy a mé nesmělé "Ich fršte nicht" (já nerozumím) na něj vůbec nezabírá. Tak si dávám celé příběhy, které mi horoucně vypráví, dohromady jen z těch střípků, které z němčiny občas pochytím. Dozvídám se tak, že jezdil jako mladý pravidelně Paříž - Basilej třikrát tam a zpět, odkud je a tak. Tedy aspoň doufám, že to říkal. Je prima si takhle domýšlet příběhy z těch trošek, co člověk chytne. Co na tom, že je ten příběh špatně? Nic na tom. Usínám znaven. Sbohem barevné a přátelské Německo! Jsem v půli cesty.
St 23.7. Alsasko Vstávám stále ještě na německé straně do bezmračného rána. Blízkost řeky je znát, protože ač je krásně, tak vlhkost vzduchu se tady musí blížit snad 100% a já tak mám vše kompletně mokré od rosy. Zatím co sluníčko opatrně nakukuje do kempu a pomáhá mi sušit věci, jdu se projít k Rýnu sotva 50m vzdálenému. I on se ospale probouzí do nového dne a zívavě mě zdraví. Nikde žádná lodní doprava, nikde ani živáčka. Hladina je klidná a jen sem tam ji zčeří hladová ryba. Je jako veliké zrcadlo. Vznáší se nad ní lehký opar a země na obou březích se v ní přízračně spojují v jednu. Stojím tiše na břehu a přeju si, abych na tyhle chvíle nikdy nezapomněl. Uvažuji zrovna nad tím, jak se člověku posouvají životní priority. Když jsem vyjížděl, všichni mi vtloukali do hlavy: "Bacha na peněženku!", "Bacha na kolo!". Já sám si říkal, že nejdůležitější je asi neztratit peněženku s kartami a penězi. Jak už jsem tak ale jezdil, tak jsem si po pár dnech říkal, že než šrajtofle, to důležitější je deník a fotky. Dnes už si neříkám ani to. Čert vem deník, foťák, peněženku i to kolo, já mám vzpomínky a ty mi nikdo nikdy nevezme. Přes Rýn vidím klenout se hned několik mostů. Dívám se pozorně na ty dva nejbližší. Ten bližší je novější a architektonicky úžasný bílý most ve tvaru prohnutého luku. Ta bílá barva nádherně kontrastuje s azurovým pozadím dnešního rána. Druhým, železným a docela prostým mostem funícím pod tíhou nekonečné dopravy se ukazuje býti onen slavný "Evropský most přes Rýn" spojující národy a celou Evropu. Mimochodem je to taky zdejší chlouba. No že bych ho musel vidět dvakrát... Štrasburk je naopak nádherné město. Ba co město, velkoměsto. Po rozpačitých dojmech z Heidelbergu je to příjemná změna. Budete-li někdy poblíž, určitě se aspoň zastavte. Po prohlídce zahrad u řeky, majestátné katedrály a nasátí aroma francouzských uliček, kavárniček a crepérií mířím k budovám Evropského parlamentu v severovýchodní části
města, kde bych se měl napojit na Panevropskou cyklostezku. Ale tak nějak jsem tušil, že ve Francii se můžu rozloučit s kvalitním značením. Jedu tedy podle mapy Alsaska, kterou jsem si vyžebral ještě v Kehlu v turistickém centru. Ven ze Štrasburku se dostávám až po dvou hodinách bloudění z nekonečných předměstí a dojíždím až ke kanálu "Canal de la Marne au Rhin", kde nacházím aspoň nějakou cyklostezku. Tento kanál, jak už název napovídá, spojuje dvě významné řeky Francie, Rýn a Marnu. Rýn je znám především, protože .... no protože je to Rýn, a Marna kvůli roli, jež v historii sehrála. Právě na Marně, řece pramenící ve střední Francii a ústící před Paříží do Seiny, se odehrály dvě důležité bitvy mezi němci a francouzy během první světové války. Kanál je jejich spojnicí a představit si jej lze jako asi 15m široké uměle vytvořené vodní koryto s nespočtem stavidel táhnoucí se přes půl Francie. Je to místo taky neskutečně romantické. Samotný kanál, jež je lemován alejemi habrů a bříz, dodává mému dnešnímu putování nádech pohody a bezstarostnosti. A nejen kanál, ale i okolní alsaská krajina je sama o sobě značně uklidňující. Všude plno pastvin s kravičkami, sklizených polí i louky plné kvítí. Připadám si jako bych byl zase v Bavorsku a přece je to tady tak jiné. Takové francouzsky ospalé a ležérní. Trápí mě ale dvě věci. Jednak zdraví, začínám cítit bolestivá místa na těle čím dál tím dřív a víc než v předchozích dnech. Bolí mě ruce nejvíce v místech, kde držím řidítka a průběžně mě bolí i zadek, ale největší obavy mám o kolena. V pravém mi místy pekelně píchá a šlapat s tím nejde. Inu, uvidíme. Druhý a vcelku nečekaný problém je přechod z němčiny do francouzštiny. Možná protože ani jeden jazyk neumím, přechod bude asi pár dní trvat. Dokonce jsem se přistihl, že jsem jednoho protijedoucího cyklistu pozdravil "Danke schön". Chudák se za mnou marně otáčel, za co že jsem mu to asi děkoval, ale já jel spokojeně dál. Místní lidé navíc angličtinou příliš nevládnou, spíš tak napůl. Německy však tady v příhraničí umí asi každý, takže domluva a orientace je pro mě příjemnější především v němčině. Dojíždím až kdesi za vesničku Moussey a rozkládám svou skrovnou alumatku pro dnešní sluncem slíbenou nádhernou noc pod širákem u stavidla. Západ slunce nad kanálem je takový něžně krásný. Ležím a usínám, kousek ode mě tiše zurčí voda a nad hlavou mi na nebeské báni vpravo končí den a vlevo začíná noc. Objevují se první hvězdy a já nepůjdu spát, dokud je nespočítám všechny....
Čt 24.7. Území Vosges Takhle bych chtěl vstávat každé ráno. Čerstvý vzduch provoněný trávou a modré nebe nad hlavou. Z celé duše si teď toužím dát ke snídani croissant! Jsem přece herdek ve Francii a co jiného si dát ke snídani než právě croissant? A co se nestane! Ve vesničce Xoures, kterou zanedlouho projíždím, jako na zavolanou spadne z nebes paní s pojízdným pekařstvím a já tak na konci vesnice na malé lavičce snídám ty nejbáječnější a nejnadýchanější máslové croissanty potřené karamelem na celém světě. Celý zdejší venkov je jakoby včerejšek na druhou. Na chvíli jsem musel sjet od kanálu, neb tam už stezka nepokračovala a zjistil jsem to, co jsem si v následujících dnech i potvrdil. V severní Francii nepočítejte s nějakýma cyklostezkama. Opravdu jen minimálně a pokud nevede stezka podél kanálu, jste často odkázáni jen sami na sebe při hledání cesty skrze vesnice po místních komunikacích. Jízda po silnicích mi moc nesedí, ale aut tady moc nejezdí a najdou se tady i hezké silniční úseky ve stínu platanových alejí, kde si můžete dosytosti zazpívat. Stezka podél kanálu začíná zase až ve vesničce Maixe a kilometry utěšeně ubíhají. Na kanálu je docela čilý ruch, neustále
potkávám buď transportní lodě nebo malé výletní jachtičky na nichž tráví francouzi snad celé tohle líné léto. Okolo také sem tam postávají a posedávají rybáři, pro něž čas běží stejně pomalu a jako voda v kanále a je jim docela jedno jestli něco chytí nebo ne. Kam by taky spěchali. Lehce úsměvnou historku zažívám v turistické informační centru v městě St. Nicolas de Port. Jediné, o co jsem se snažil, bylo získat nějaké mapy okolí popř. se nechat nasměrovat do Mereville. Rozhovor se slečnou za pultem však probíhal docela nečekaně jednostranně: Já: "English?" Ona: ... kroutí hlavou ... Já: "Espanol?" Ona: ... kroutí hlavou ... Já: "Hm, Deutsch?" Ona: ... kroutí hlavou ... Já: "Aha, France ..... bicyclette maps?" (no jo, nevěděl jsem, že francouzsky se mapa řekne carte) Ona: ... kroutí hlavou ... Já: "Maps?" Ona: ... kroutí hlavou ... Já: ... ukazuju na mapu na stěně ... "Map! ........ ?" Ona: ... kroutí hlavou, rozhazuje rukama ... Já: "Ville map?" Ona: ... kroutí hlavou, krčí rameny ... Já: ... již mírně konsternován ... "Piste a Méréville?" Ona: ... kroutí hlavou ... Já: "Méréville?" Ona: ... kroutí hlavou, přiblblý úsměv ... Já: "No tak au revoir, slečno" Ona: ... celá šťastná mi mává ... "Au revoir." Ta holka to nebude mít v životě lehké. Anebo naopak až moc. Elegantně míjím Nancy, kam mě nic moc netáhne a hlavně se zase nechci probíjet předměstími. Slunko žhne a mé rozpálené tělo volá po odpočinku. Jako na zavolanou narážím na veliké přírodní koupaliště. Rozšířené říční koryto řeky Moselle bylo místními předěláno na koupaliště. Konečně vytahuju plavky a čvachtám se dosytosti. Po příjemně strávených chvílích na břehu ale jedu dál. Mám nasazené pekelné tempo a za chvíli už jsem v Toul, dnešním původně plánovaném konci. Neuvěřitelně ochotné (a šikovné) slečny z turistické kanceláře dočasně přemístěné do baziliky sv. Ettiéna mi dávají snad všechny mapy, které nalézají, ale bohužel mapu vedlejšího regionu, kam míří mé kilometry, nemají. Když už jsem u té baziliky, tak pokud někdy pojedete přes Toul, zastavte se. Já moc do všech těch kostelů, bazilik a katedrál příliš nechodím, připadají mi všechny stejné. Nemyslím samozřejmě světové skvosty jako je Sagrada Família v Barceloně či Notre Dame v Paříži, ale ty .... jak to říct ... ty běžné, které se nacházejí v každém městě o něž se křesťanství jen otřelo. Čas od času se najde však nějaká, která mě ani nevím čím ohromně osloví. A bazilika sv. Ettiéna je jednou z nich. Opouštím Toul a přistihuji sám sebe, že konečně v některých věcech myslím pozitivněji než dřív. Vždycky jsem si třeba říkal: "Neraduj se z jízdy z kopce, znamená to 2x takový kopec
před tebou.", ale ne dnes a už nikdy víc. Dnes myslím: "Hurá do kopce! To zas bude parádní fičák dolů". Tedy aspoň doufám, že to je pozitivní myšlení, nebo ne? Dnešní cesta končí s rozjímáním nad pozitivním myšlením ve Void-vacon, kde opět rozbíjím svůj basecamp a chystám se na další (vlahou, inu letní) noc pod širákem. Hezké sny. Ale viděl jsi někdy strom, aby vyrostl a pak si zakládal na tom, že je stromem? Strom prostě roste. Říkám ti, lidé, kteří se usadí v tom, čeho dobyli, jsou předem mrtvi. Antoine de Saint-Exupéry, Citadela
Pá 25.7. Bar le Duc Dnešek začal báječně. Sedím si tak na lavičce v jedné malé francouzské vesničce jménem Mauvages a snídám. Všímám si místní architektury, hlavní ulice je lemována typickými vápnem omítnutými domy hýřícími sytými barvami. Okna mají vysoké s dřevěnými okenicemi a jsou osázené pestrobarevným kvítím. Zakusujíce se do nektarinky dívám se, jak se vesnička lenivě probouzí do dalšího krásného dne. Středem vesnice se jako každé ráno stává pekárna, před kterou sedím a jen tak pozoruji dění kolem a poslouchám, co se kde děje. Tu se ozve startující zemědělský stroj, tam se zase hádá pekař s pekařkou, tu se z okna vyklání stará a zastavuje mladou, aby se optala, co rodiče, život a vůbec. No a tam na větvi zase švitoří ptáci. Mauvages je důležitým bodem na trase kanálu de Marne au Rhin. Nachází se zde vstupní bod do úžasné vodní stavby, 5km dlouhého tunelu začínajícího právě zde v Mauvages a ústícího poblíž vesnice Demange-aux-Eaux. Tunel je protažen elektrickou trakcí a připojená tažná loď pomáhá lodím proplout tunelem na druhou stranu a naopak. Pro pěší a cyklisty je tunel bohužel beznadějně uzavřen a já doufám, že se mi podaří vetřít se na nějakou loď, která by mě převezla na druhou stranu. Rozvrh otevření tunelu je přesně dán a já tak radši přijíždím s 10 minutovou rezervou. Bohužel jediná loď, která je v téhle směně tažena, je už napůl zanořena do tunelu a mi nezbývá než si povzdechnout. Další dvě hodiny se mi tedy ale čekat nechce a tak vyjíždím s tím, že tunel objedu místními vesničkami. To však nevím, co mě čeká. Někdo tam nahoře přitápí snad o 10°C a na otevřeném slunci je už teď o půl jedenácté k nevydržení. Slunce žhne jako ještě nikdy a vysává mě zaživa. Asfalt je rozpálený a velice blízký tekutému skupenství. Dokonce se mi ten štěrk, kterým tady asfalt sypou, lepí na kola. Tohle nejde vydržet, nezbývá mi nic jiného než se co 5 minut polévat vodou, jinak by mi zcela jistě každou chvíli vzplála kůže. Výheň je už na maximálním možném stupni a sálání se stává nesnesitelným a s životem na kole neslučitelným. Zákeřně se do toho všeho ještě přidává svalová únava a to už je na mě moc. V nejbližší vesničce zastavuji (nebo spíš upadám) u fontánky, do jejíž ledově studeného obsahu okamžitě potápím hlavu. Jestli v tu chvíli zasyčela pára, to nevím, ale moc bych se tomu nedivil. Usedám do jejího stínu a snažím se zchladit. Je mi regulérně mdlo. Možná jsem tam usnul, to já už nevím, ale jak dlouho jsem tam seděl se už asi nikdy nedozvím. Když otevřu oči, v mžitkách a polohalucinacích vidím, jak se jako nebeští jezdci ženou oblaka a tak s napětím čekám až ta bělostná mléčná vrstva zakryje nenasytné slunce.
Než vyjedu tajně tam s tím nahoře uzavírám dohodu, že jestli dneska zaprší, tak přísahám, že se svlíknu do naha a budu v tom dešti tančit. Jo a budu se tomu všemu dlouho a šíleně smát. Podél Marny dojíždím až do překrásného města Bar le Duc, města historie, umění a centra lotrinska. Hned mířím ke kempu, protože po zbytek dne potřebuju klid. A taky potřebuju dobít druhou sadu baterek. No a taky bych se po třech dnech i rád okoupal. Omývání z lahve na pití je sice fajn a v tyhle perné dny vždy stačilo, ale sprcha je sprcha. Všímám si, jak blízko civilizace člověk lehce podléhá jejím svodům. V horách člověk položí batoh, skočí do první říčky a je vystaráno, ale tady musím myslet i prakticky, někde je třeba nechat kolo, když chce jít do města. Kemp je báječný. Hlavně levný, tichý, čistý a v přírodě hned vedle zámeckého parku prorostlého velice roztodivnými stromy. Ideální. Zcela bezpodmínečně musím mít do půl hodiny nanuk a tak vyrážím do města vybaven mapou a foťákem na krku. Jsem dokonalý turista! A s nanukem. Víte, že v Bar le Duc bylo postaveno první kolo s pedály? To se tedy dozvídám z průvodce o městě a dočítám se navíc, že za celé tohle kulaté šílenství můžou otec a syn Pierre a Ernest Michaux. Historicky se už bohužel neví, komu přesně z těchto dvou gentlemanů tento vynález připsat, ale není to jedno? Je to takové hezky příznačné, že jedu zrovna tudy. A celý Bar le Duc je místo čarodivné! Jen jednou okusíte džem z červeného rybízu vyráběný unikátní metodou vypichování jadýrek pomocí husího brku a večer, když se město zahalí do hávu jemné iluminace a vy budete sedět u skleny vína, nebude se vám chtít už nikdy pryč.
Noc z 25. na 26.7. Noční intermezzo Probouzím se hned, když mi na tvář spadne první kapka. Pozornost mi nedovolila tvrdě usnout a blížící se oblaka před usnutím mi připomněla můj slib. No ale jestli si ten nahoře myslí, že se budu kvůli čtyřem kapkám, které pak ještě spadly, svlékat donaha, tak to tedy prd velebnosti. Dobrou noc.
So 26.7. Směr Champagne Dneska se toho tedy moc nestalo. Cesta ubíhala pod koly docela stereotypně a ani krajina ničím zvláštním nezaujala. Tedy aspoň, co se týče trasy do Châlons en Champagne. Jsem rád, že aspoň koleno trošku přestává bolet. Ani jsem to nechtěl původně psát, ale před dvěmi dny někde před Toul se koleno ozývalo už tak urputně, že jsem se pomalu v duchu s celou cestou loučil. Přestávky tomu vůbec nepomáhaly a asi hodinu jsem tak musel šlapat o jedné noze. Každé ohnutí pravé nohy znamenalo ukrutnou píchavou bolest v koleni až k nevydržení. Jakoby do něj někdo píchal obrovskou jehlou. To nebylo moc dobré. Ale jestli byste se mě zeptali, jestli bych opravdu vzdal, tak nevzdal. Ani za zlaté prase. To bych to radši došel po rukou, ale Paříž uvidím stůj co stůj.
Když už dnešek tak rychle utekl, tak jsem si řekl, že aspoň sepíšu německý a francouzský slovníček. Němčina Co potřebujete znát při cestování je orientace a směrování. Links je doleva, Rechts je doprava. Pro směr rovně má němčina verbální gesto zvané sekání. Prostě a jednoduše, pokud potřebujete jet rovně, sekejte jako bojovník karate rukou před sebe (ne však do osoby, se kterou mluvíte). Je to opravdu lehké. Dále jsou důležité tyto slovíčka (budu psát rovnou jak se to vyslovuje), bryke - most, štad - město a samozřejmě supermarket. U číslovek záleží na vás, do kolika chcete umět napočítat, ale aspoň tedy, co umím já. Ajn 1, cvaj 2, draj 3, fyr 4, fynf 5, zechts 6, zíbn 7, acht 8, nojn 9, cent 10, elf 11, zfelf 12. Číslovky 13 - 19 vytvoříte zakladní číslovkou a přidáním "...sen". 20, 30, 40 atd. zase přidáním "...cik". A nyní si prosvištíme ještě pár důlešitých slovišek. Rad - kolo, weg - cesta, radweg - cyklostezka, hír - tady, aus - z, nach - do, bánhof - nádraží, bite - prosím, danke šén - děkuji, ja - ano, najn - ne. Takže když se budete chtít dostat do Berlína, tak se zeptáte "Nach Berlin, bitte?". A jako poslední by bylo dobré si uvést, jak se v německu zdraví cyklisti - "chalo" nebo "halo", záleží, kde v Německu zrovna jste. Jo a nezapomeňte při mluvení ráčkovat a ty ypsilony ve slovech vyslovovat opravdu temně a hluboce. K vážnějšímu studiu doporučuji mnohadílnou výuku němčiny z televizního pořadu Česká soda zvanou Alles gute uváděnou pány Šteindlerem a Vávrou. Francouzština Zaprvé, pokud jste se francouzsky nikdy neučili, zapomeňte, že se vám podaří byť jen napodobit francouzský přízvuk. Každý francouz to na vás po prvním slově okamžitě pozná. Pokud jste se francouzsky učili, tak po slovu druhém. Stejně jako v němčině ráčkujte, tím nic nezkazíte. Francouzština je těžký jazyk a nejhorší je to s názvy měst. Dost na tom, že nevíte, jak se tam dostat, vy to však ani neumíte vyslovit. Živě si pamatuji na úsměvné peripetie s vesničkou Xouaxange (kouzelná výslovnost zuakszánž). V takém případě se mi osvědčilo ty vesnice ukazovat v mapě. Ušetříte si tím moře času. Nyní už ale slovíčka. Agoš doleva, doprava je to stejně jako německy rovně, ale nesekáte rovně, nýbrž doprava, arů - rovně, viláž - vesnice, vilsentr - centrum města, pont - most, isi - tady, piste - cesta, bisiklet - kolo, supermaršé - supermarket, maršé - obchod, bulanžerí - pekárna, de - z, a - do, como jak/cože, ui - ano, no - ne, merci - děkuji, exkizemoa - prosím vás, silvuplé - prosím. Napočítat umím francouzsky jen do tří, ale s tím jsem si nějak záhadně vystačil, un 1, dy 2, tre 3. Poslední, co potřebujete znát cyklopozdrav. Francouzi jsou slušnáčtější než němci a proto se na kolech zdraví bon žůr, čili dobrý den. Jestli stojíte i o nějaké sudijní materiály, tak nelze než doporučit scénku Být či nebýt panů Wericha a Horníčka. Tam se francouzsky naučíte naprosto dokonale. Tak to je asi tak vše, co bych k obou jazykům mohl říct. Učte se a poslouchejte. Dnešní den je však přecejen výjimečný. A to hned ze dvou důvodů. Denní osobák jsem dnes zvedl na rovných 150km a taky někde za Bar le Duc jsem projel tisící kilometr mé cesty. Vivat! Pokud bych však započítal nablouděné kilometry a kilometry v Čechách, tak tisící kilometr vychází přesně na Bar le Duc a já si jej tak taky budu navždy pamatovat. Ke konci dnešní cesty se dostávám do oblasti Champagne, místa zrodu jednoho z nejúžasnějších moků na světě, šampaňského. Projížďka zdejší krajinou je hotový balzám na duši. Zelené stráně poseté nekonečnými vinicemi, teplé počasí a sluníčko. Kanál "Canal latéral de la Marne au Rhin" je lemován mohutnými platany, nejkrásnějšími ze stromů, a
doslova poset vždypřítomnými jachtičkami, jejíchž majitelé mi pokaždé rádi zamávají. Na zítřek se moc těším. A mám obrovskou chuť na šampaňské.
Ne 27.7. Champagne Co jsem včera zahlédl jen letmo v podvečer, rozkvetlo dnes do neobyčejné krásy. Slunce a mírné svahy plné svěží zeleně, kyprá půda zaručující nekonečnou úrodu a kopce do posledního centimetru pokryté vinicemi. To je kraj Champagne. Kraj lidí příjemně unavených odpoledním sluncem, lidí, kteří nikam nepospíchají, protože víno zrovna zraje. Projíždět kteroukoliv vesničkou v Champagni je jako projíždět v létě vinařskou Jižní Moravou, ale s rozdílem, že tady snad nebydlí nikdo, kdo by víno nepěstoval. Na každé křižovatce tak vidíte směrovník plný jmen a značek šampaňského a vín. Jen škoda, že tady nejsou žádné cyklostezky jako v Německu v okolí Heilbronnu. Ježdění po rozpálených asfaltkách není v tomhle vedru nic moc. I když jak často se vám podaří jet kolem vinic světoznámého výrobce šampaňského Josepha Perriera? Jen stěží odolávám pokušení si dva tři hrozny utrhnout a zkusit. Nevšední zpestření však zničehonic nabízí malá vesnička Trélou sur Marne. Dnes se zde koná nedělní bleší trh. Zdá se, že přišel snad úplně každý a přinesl plno věcí, které se mu doma jen tak válí a které pro něj možná kdysi i něco znamenaly. Někdo přinesl staré časopisy, které jako dítě hltal, další zase přinesl na odiv své staré hračky, ta největší citová pouta k dětství, dnes však už jen zaprášené relikvie, jiný zase prodává sbírku starých gramodesek a někdo zase nádobí po prarodičích. Je to zvláštní, prodávat takhle i kus sebe sama za pár centů. Kdo dnes pochopí smyl těch věcí a jejich nezpochybnitelný historický význam než sám jejich majitel? Kdo dnes docení to, že dnes již postarší pan Daniel dokázal tím malým červených autíčkem proměnit jídelní stůl (ke značné nelibosti svých rodičů) v závodní dráhu a hned několikrát se s ním také účastnil prestižní Tour de pokojíček? A kdo jiný si dnes poslechne tuhle desku Francise Cabrela a zavzpomíná si na svou první platonickou lásku z přebalu desky zrovna tak jako paní Jullietta? I když si tak říkám, jsou to ostatně jen věci. A taky, že vše má svůj vyhrazený čas. Věci tu vždycky byly a zase budou a já už si tak nějak odkoukal, že čím míň věcí člověk má, tím je vlastně šťastnější. A dokáže si pak vážit maličkostí. Asi si taky někdy zajdu na bleší trh. Bleší trh mi však poskytl i jedinečnou příležitost, v kterou jsem celou cestu tajně doufal! Okusil jsem místní šampaňské. Ta lahoda, ach ach! Dlouho jsem se na tu jednodecovou orosenou sklenici díval. Ta se přece nedá jen tak hodit do sebe. K takovému činu se musí přistupovat se vší vážností. Konečně jsem se odhodlal a v puse mi spustila symfonie, mísila se mi chuť pozdního léta se zlatavou barvou a vůní žní, a já si tu manu pomalu vychutnával. Kdybych jen uměl pospat, jak dobrý ten mok byl. To bych se ale stejně tak mohl pokusit tisíckrát popsat, jak voní květina a tisíckrát by se mi to nepovedlo. Ostatně chuť má zůstat na jazyku, ne na papíře. Dojíždím až do Charly sur Marne a chci posbírat síly na zítra. Stejně bych už dnes dál nedojel, protože teploměry zase šplhají ke 33°C a v tom se opravdu nedá jezdit. Zbytek dne tak trávím v místní hospůdce s pizzou quatro fromages a půl litrem bílého Sauvignonu. V televizi dávají zrovna finále plážového fotbalu mezi Brazílií a Itálií. Tedy ani jsem nevěděl, že takový sport existuje. Sauvignon je neodolatelně osvěžující, ale také velice, velice silný a já
uvažuju, jestli objednání celého půllitru byl dobrý nápad. Po pár locích už uvažovat přestávám a začínám fandit Brazilcům. Go go Brasil!
Po 28.7. Na Paříž, Vávro Dneska mě čeká poslední úsek před samotnou Paříží. Je to zvláštní, když se marně snažím vzpomenout, kdy jsem to vlastně vyjel. Včera, předevčírem nebo snad před měsícem? Jó, doma člověka zajímají takové ty věci jako "kdy", "v kolik" nebo "jak dlouho", ale těm jsem už dávno ujel. Anebo možná ujely ony mně. Konečně se můžu soustředit i na jiné věci. Když už si tak pomalu rekapituluju, musím si i postesknout. Trošku mě z celé cesty mrzí snad jen dvě věci, které jsem prošvihl. První, že jsem neochutnal v Heilbronnu ty slavné červené odrůdy. A druhá, že jsem si nevyfotil jeden strom. Můj strom života před Langeburgem, ale to je na dlouhé povídání. Ale litovat, to tedy nelituji ničeho. Ani těch neúprosných veder, ani propršených dnů, ani trudomyslnosti, ani bolavého zadku. Ničeho z toho nelituji a litovat nikdy nebudu. Kempuju v Annet sur Marne nějakých 30km od Paříže. Kempuju tedy hlavně proto, že zítra bych měl vonět, no copak se sluší před dámu předstoupit neupraven a nevykoupán? Takže je to tady. Cesta končí a já zítra uvidím Paříž. Tu svou vysněnou Paris, tu první dámu Francie, tu megapoli světového umění a historie. A bude to docela záhul. Musím vstát už v pět ráno (!! každý, kdo mě zná, se už asi pousmívá), abych před šestou vyjel a k osmé hodině byl v centru Paříže. Pak mám celý den na prohlídku a v podvečer domů. A to vlakem. A jestli bude vlak drahý, tak pošlu domů kolo a já pojedu stopem. To by mohlo být ostatně docela prima, když tak nad tím uvažuji. Tak jdu radši brzo spát ať jsem zítra fit.
Út 29.7. Paříž Dlouho jsem se rozhodoval, jestli a co o Paříži napíšu. Že by něco motivujícího, co čtenáře těchto skromných zápisků učaruje natolik, že druhý den sedne na kolo a pojede? Nebo že Paříž popíšu místo po místě, kde jsem všude byl a co jsem všechno viděl? Tak trochu stroze katalogově, ale obsažně? Moment, můžu ji přece taky zbásnit jako to uměl Charles Baudelaire nebo namalovat dle vzoru Toulouse-Lautreca anebo taky o ní zazpívat jako to uměla jen Mireille Mathieu! ...a přece to nebude stačit. Nic z toho nebude stačit. Paříž se musí zažít a prožít. Paříž je diadém, klenot na náhrdelníku jménem Seina, město omamně sladké jako karamel a zářivé až oči přecházejí, a kdo se tam nikdy nevydá, nikdy nepozná krásu. Stejně jako každý muslim podnikne jednou za život svou pouť do Mekky, měl by každý evropan podniknout svou pouť tady, do Paříže. Já už tu svou provedl. A určitě ne naposled. Tak, au revoir, přátelé.
KONEC
