JAN PAVEL II.
PROJEV PRl NAVSTEVE . A D LIM1NA«
INSTRUKCE O BIOTICE SILVESTR1NI
LIDSKÁ PRAVÁ V UCENl JANA PAVLA II.
VRANÁ
SMYSL PRO HUMOR
MACHA
BAROKNÍ FILOSOFIE V CECHÁCH
MYSLIVEC
GORAZD V POLSKU?
ZUBILLACA
BRATR JAN STE1NHÜFFEU
NEUWIRTH
HANS URS VON BALTHASAR
PAVLOVA
TLUCTE ...
PASTÝŘSKÝ LIST O BLAHOSLAVENÉ ANEŽCE PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPŮ NDR 21VOTN! JUBILEA ZVĚŘINY A MADRA PftlPAD PRANTlSKA ADAMlKA NAVRÁTIL
OTEVŘENÉ DOPISY C. 4-7
POLC
POPELEC UMÉLCÚ 1987
ČÍSLO
O B S A H
Studie JAN PAVEL II.
PROJEV
PŘI
NÁVŠTĚVĚ
»AD
LIMINA
APOSTOLORUM« INSTRUKCE
O
ÚCTĚ
K
245
RODÍCÍMU
DŮSTOJNOSTI A C H I L L U SJLVESTIUNI
LIDSKÁ
KAREL VRÁNA
SMYSL
PRÁVA PRO
SE
JEHO V
ŽIVOTU
A
O
PŘEDÁVÁNÍ
UČENÍ JANA
248
PAVLA
II.
HUMOR
275 289
ČLÁNKY KAREL MÁCHA
O B A R O K N Í FILOSOFII V C E C H Á C H MORAVĚ
JOSEF M Y S L I V E C
K
OTÁZCE
FELIX Z U B I L L A C A
BRATR
VLADIMIR NBUWIRTH
HANS
ZUZANA
TLUCTE
V
17. A
GORAZDOVA
PŮSOBENÍ
POLSKU
PAVLOVA
JAN URS
A
NA
18. S T O L E T Í
323 V 334
STEINHÖFFER VON
S.I.
BALTHASAR
...
339 344 348
(Pokračuje na 3. straně obálky)
STUDIE •
Vydává Křesťanská akademie v Římě jako dvouměsíčník.
•
Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.
• Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktori: Dr. Antonin Kratochvil, P. Václav Steiner. • Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště. •
Ru kopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, 00144 Roma, Italia.
•
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky. • Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady. • Vytiskla tiskárna PROSTAMPA srl - Via Fabbriche di Vallico, 16 - 00148 Roma (Itálie). • STUDIE. - Periodico bimensile. Autorizzazione Tribunale di Roma N. 249/85 del 7.5.1985. Direttore responsable: Carlo Skalický. Printed in Italy
STUDIE
'Pravda vás osvobodí" ^ 5L
(Jan 8, 32)
IV-V/1987
Studie
JAN PAVEL
PROJEV
II.
PŘI N Á V Š T Ě V Ě
»AD
LI M I N A
APOSTOLORUM«
»L'Osservatore Romano«, vatikánský deník, vydat dne 2. ř(jna 1987 s titulem Projev Svatého otce k Jeho eminenci kardinálu Františku Tomáškovi, arcibiskupu pražskému, při návštěvě »ad limina Apostolorum« na str. 1 a 5 svůj italský překlad tohoto projevu z 28. záři 1987. V úvodu k tomuto projevu bylo ve vatikánském deníku uvedeno: Svatý otec přijal při návštěvě ad limina Apostolorum pana kardinála Františka Tomáška, jediného biskupa Československé biskupské konference, který se mohl dostavit do Říma, aby uskutečnil tuto návštěvu. Ve svém projevu ke kardinálovi papež neopomenul vyslovit svůj pozdrav i »ostatním čtyřem biskupům« Československa, jejichž nepřítomnost »podává - řekl Svatý otec - výmluvný důkaz o podmínkách, v nichž církev ve vašich zemích žije«. Následujícího dne, 3. října 1987, přinesl tentýž deník na i. stránce s titulem Upřesněni' následující zprávu: V uvedeni Projevu Svatého otce kJeho eminenci kardinálu Františku Tomáškovi při návštěvě ad Limina »L'Osservatore Romano« v č. 234 (38.646) s datem 2. října 1987 uveřejnil, že kardinál je »jediný biskup Československé biskupské konference, který se mohl dostavit do Říma, aby uskutečnil tuto návštěvu«. Ve skutečnosti však ve dnech 21.25. září byl na kurii Jeho excelence Möns. Josef Vrana, apoštolský administrátor ad nuturn Sanctae Sedis olomouckého arcibiskupství, který se účastnil veřejné audience ve středu 23. záři 1987 a pro zvláštní osobní důvody považoval za nutné vrátit se do vlasti. Ostatní tři biskupové Československa, excelence Monsignoři Ján Pasztor, nitranský biskup, Josef Feranec, báňskobystrický biskup, a Július Gábríš, apoštolský administrátor trnavský, nemohli přijet k návštěvě ad limina Apostolorum ze zdravotních důvodů. Uvádíme zde český originál Projevu Svatého otce.
Pokoj tobě! Tento pozdrav, ctihodný bratře, platí jak tobě, zde přítomnému, tak i ostatním čtyřem biskupům, kteří zde byli s tebou 245
před pěti léty. Nepřítomnost těchto biskupů podává výmluvný důkaz o podmínkách, v nichž církev ve vašich zemích žije. Co však m ů ž e m e říci o těch diecézích, v nichž celé generace věřících jsou nuceny žít bez pastýřů, nástupců apoštolů? Je snad možno, aby hleděl s netečností k této situaci nástupce Petrův, j e m u ž je svěřena starost o všeobecnou církev? Již o Kristu samém zaznamenal evangelista, že »když viděl zástupy lidí, pojal ho k nim soucit, protože byli zmoření a skleslí, jako ovce bez pastýře« (Mt 9, 36). Svatý stolec se vždy snažil a neúnavně snaží využít všech možností, aby tento smutný stav, nemající obdoby v zemích křesťanské tradice, mohl skončit. Mohu tě ujistit, ctihodný bratře, že také v budoucnu nebude opomenuto ničeho, co by mohlo přispět k splnění touhy věřících v Československu mít své pastýře-biskupy, hodné, se všemi vlastnostmi J a k é má mít autentický pastýř církve J m e n o v a n é Svatým stolcem. Také jiná starost na m n e doléhá: snižuje se počet kněží ve vašich diecézích a neustále stoupá jejich průměrný věk. Není to jev zvláštní, projevuje se i v jiných zemích. Ale zatímco jinde je možno úbytek počtu kněží přičítat z m ě n ě n ý m sociálním podmínkám, ve vašich místních církvích však podobná situace je způsobena skutečností, že samy semináře nezávisejí plně na vašich rozhodnutích. Jak jsou časová i ve vaší situaci, ctihodný bratře, slova a doporučení Kristovo, že »žeň je bohatá, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň« {Mt 9,37-38). Jak tedy zarmucuje mé srdce, slyším-li, že i ti, kteří by chtěli následovat volání Pánovo, se setkávají s nesčetnými překážkami a že je jim bráněno vstoupit do kněžských seminářů, v nichž je počet alumnů omezován. Proto se stává naléhavější prosba, tak často opakovaná věřícími ve vašich zemích: »Abychom na přímluvu svatého Vojtěcha byli vedeni ke Kristu dobrými kněžími.« A n e m o h u přejít mlčením ani to, co církev považuje za velký dar Boží: řeholníky a řeholnice, protože jejich stav profese evangelijních rad, »třebas nepatří k hierarchickému zřízení církve, náleží pevně k jejímu životu a svatosti« (Lumen Gentium 4). Po všechna staletí se právě v nich plně uskutečňovaly konkrétní evangelijní rady čistoty zasvěcené Bohu, chudoby a poslušnosti. Povolání k řeholnímu životu má svůj základ ve slovech samého Spasitele a církev tento vzácný dar od Boha přijala a s jeho pomocí stále uchovává. Jak těžké, ne-Ii nemožné, je uskutečňování této snahy po dokonalosti života tam, kde 246
zcela chybějí kláštery a řeholní domy, i když tam po celá staletí vzkvétaly a přinášely duchovní a kulturní užitek m n o h a generacím. Ty, který se zúčastníš Synody o laicích, mi připomínáš laiky v Československu, kteří navzdory dobře z n á m ý m překážkám vydávají svědectví přilnutí ke z d ě d ě n é víře. Jako miliony m u ž ů a žen v jiných zemích i katolíci v Československu jsou pevně rozhodnuti zachovat a předat světlo víry v Krista a věrnosti církvi. Pohlížíme-li do budoucnosti, n e m ů ž e m e n e v z p o m e n o u t na ty, kterým je třeba předávat toto světlo. »Jak však m o h o u uvěřit v Krista, když o n ě m neslyší?« Tato slova svatého Pavla (Řím 10, 14) jsou i pro t e b e a pro všechny spolubratry těžkou pastorální starostí, neboť »s biskupským svěcením jste přijali i učitelský úřad« (Lumen Gentium 21). Jak však m ů ž e t e plnit tuto závažnou povinnost vy, kterým chybí nejen dostatek spolupracovníků, ale také ty nejzákladnější možnosti náboženské výuky, které poskytuje škola, ba kterým chybějí i nejnutnější pomůcky náboženské literatury, ač po ní sami věřící touží. Nechť jsou tobě, ctihodný bratře, všem biskupům ve vlasti a všem zúčastněným v apoštolátu vzpruhou slova Apoštola: »Všechno m o h u v t o m , který mi dává sílu« {Fi! 4, 13). I v tak svízelných podmínkách je m o ž n o složit naději v T o h o , který má m o c vykonat na nás věci nad pomyšlení n e s m í r n ě vznešenější, než oč prosíme n e b o c h á p e m e (sr. Ef 3, 20). Zvláště potěšující je totiž vzrůstající t o u h a mladých žít podle evangelia, jak o tom svědčí stále početnější přijímání svátostí a účast na poutích. Stačí v z p o m e n o u t poutí na Velehradě, n a Levoči a v Šaštíně, jichž se zúčastňují statisíce věřících, především mladých. T e n t o nový zájem o život z víry n e p o c h y b n ě souvisí s p r o h l o u b e n ý m křesťanským životem v rodinách. V nich se tak vytváří v h o d n é podmínky pro růst kněžských a řeholních povolání. K n o v é m u podnícení života víry vám přispějí svými přímluvami, spolu s Matkou Boží s e d m i b o l e s t n o u , také oni světci, kteří J a k to vyjadřuje m e š n í píseň, jsou z vašich rodů a kráčeli p o téže zemi, p o níž j d e t e nyní vy. M á m na mysli ty, o jejichž svatořečení n e b o blahořečení došly žádosti: blahoslavené A n e ž k u a Zdislavu, kněze Jana Sarkandra a služebníka Božího, o l o m o u c k é h o arcibiskupa A n t o n í n a Cyrila Stoja- na. N e m ů ž e m e o p o m e n o u t d n e š n í vzpomínku, svátek svatého Václa- va, o n o h o svatého mučedníka, který obětoval svůj život za rozšíření křesťanství a za j e h o upevnění ve vaší vlasti. 247
S ujištěním svých modliteb za tebe, za ostatní bratry v biskupském úřadě a za ty, kteří jsou svěřeni vaší péči, uděluji ze srdce své apoštolské p o ž e h n á n í tobě, tvým spolubratřím ve vlasti, kněžím, seminaristům, řeholníkům a řeholnicím a všem věřícím v Československu, zvláště n e m o c n ý m a trpícím. Ve Vatikáně, na svátek svatého Václava, 28. září 1987
I N S T R U K C E O Ú C T Ě K R O D Í C Í M U SE Ž I V O T U A O DŮSTOJNOSTI JEHO PŘEDÁVÁNÍ Odpovědi
Předmluva
na některé aktuální
otázky
redakce
Kongregace pro nauku víry zveřejnila 22. února 1987 tuto instrukci, o niž se již delší dobu mluvilo. Naposledy její vydání přislíbil sám papež Jan Pavel //. v Melbourne za své cesty Austrálii; Austrálie je snad na nejpokročiíejšim stupni v umělém oplodňování a v zásazích do života zárodků, instrukce je odpovědí dnešního stavu katolické morálky na aktuální otázky, které vyvolaly nové možnosti zásahu do vzniku lidského života a vůbec do procesu plození, instrukce zrála možno říci sedm let; po prvním sbíráni dokumentace byly dotázány na úsudek biskupské konference, odbornici i vědecké ústavy; celkem bylo konsultováno 62 teologů a moralistů a 22 odborníků v genetice, biologii a lékařství, sexuologů shromážděných a psychologů, z různých zemí a různých názorů. Byly mezi nimi i ženy. Na materiálech pracovala od roku 1985 vlastni komise, která odevzdala své závěry Kongregaci; tyto závěry shrnuje následující instrukce. ÚVOD
1. Biomedický
výzkum a učení církve
Dar života, jejž Bůh, Stvořitel a Otec, svěřil člověku, ho zavazuje, aby si byl v ě d o m j e h o nedocenitelné hodnoty a vzal za něj i odpovědnost. T e n t o základní princip musí být středem úvah, jejichž cílem je objasnit a vyřešit mravní otázky vyvolané umělými zásahy do rodícího se života a do procesů plození. Díky pokroku biologických a lékařských věd člověk má k dispozici stále účinnější terapeutické zdroje, ale m ů ž e také získat novou moc ovšem s nepředvídatelnými důsledky - nad lidským životem v j e h o 248
s a m é m počátku a v j e h o prvních údobích. R ů z n é metody u m o ž ň u j í dnes zasahovat do procesů plození, a to nejen aby se jim napomáhalo, ale aby se též řídily a usměrňovaly. Takovéto techniky dovolují sice člověku, aby měl ve svých rukou vlastní osud, »avšak uvádějí ho též v pokušení překračovat meze r o z u m n é h o ovládání přírody« (l). Mohou být pokrokem ve službách člověku, ale přinášejí s sebou i vážná nebezpečí. Proto m n o h o lidí naléhavě žádá, aby při zásazích do plození byly uchráněny hodnoty a práva lidské osoby. Žádosti o objasnění a radu, jaké stanovisko třeba zaujmout, přicházejí nejen od věřících, nýbrž i od těch, kdo alespoň uznávají, že poslání církve »zkušené v lidství« (2) je sloužit »civilizaci lásky« (3) a životu. Učitelský úřad církve se tu nevyslovuje j m é n e m obzvláštní kompetence v oblasti experimentálních věd, ale proto, že chce předložit po tom, co se seznámil se stavem výzkumu a techniky, v důsledku svého evangelního poslání a apoštolské povinnosti mravní nauku odpovídající důstojnosti lidské osoby a jejímu integrálnímu povolání a vyložit kriteria, podle nichž se má mravně posuzovat praktické uplatňování vědeckého výzkumu a techniky, zejména pokud jde o lidský život a j e h o počátky. Těmito kriterii jsou úcta k člověku, j e h o obrana a rozvoj jakož i j e h o prvořadé a základní právo na život (4) a j e h o důstojnost jako osoby, která má duchovou duši, mravní odpovědnost (5) a j e povolána k blaženému společenství s Bohem. Zákrok církve j e i na tomto poli podnícen láskou, jakou musí milovat člověka a projevuje ji tím, že mu p o m á h á poznávat a respektovat svá vlastní práva a povinnosti. Tato láska čerpá ze zdrojů Kristovy lásky; rozjímajíc o tajemství vtěleného Slova církev poznává i »tajemství člověka« (6); zvěstujíc evangelium spásy zjevuje člověku j e h o důstojnost a vybízí ho, aby plně objevil pravdu o sobě samém. Církev tak razí cestu pravdě a osvobození tím, že opětovně poukazuje na Boží zákon. (1) JAN PAVEL IL, Proslov k účastníkům 81. kongresu Italské společnosti Interního lékařství a 82. kongresu Italské společnosti všeobecné chirurgie, 27. října 1980, AAS 72 (1980), str. 1126. (2) PAVEL VI., Proslov k Valnému shromážděni Spojených národů, 4. října 1965, AAS 57 (1965), str. 878; Encyklika Populontm Progressio 13, A A S 59 (1967), sir. 263. (3) PAVEL VI., Homilie při mši svaté na závěr svatého roku, 25. prosince 1975, AAS 68 (1976), str. 145; JAN PAVEL II., E n c y k l i k a Dives
in Misericordia
30, A A S 7 2 (1980),
str. 1 2 2 4 . (4) JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromáždění Světové lékařské společnosti, 29. října 1983, A A S 76 (1984), str. 390. (5) Sr. Deklarace Dignitatis Humanae 2. (6) Pastorální konstituce Gaudium et Spes 22; JAN PAVEL II., Encyklika Redemptor Hominis 8, A A S 71 (1979), str. 270-272.
249
Vždyť jen z dobroty Bůh dává lidem svá přikázání a milost k jejich zachovávání, aby jim ukázal cestu života; a rovněž z dobroty Bůh stále nabízí všem lidem své odpuštění, aby mohli na této cestě vytrvat a aby jim k tomu pomáhal. Kristus má soucit s naší slabostí, vždyť je naším Stvořitelem a Vykupitelem. Kéž jeho Duch otevře srdce lidí, aby přijali dar Božího pokoje a správně chápali jeho přikázání. 2. Věda a technika ve službě lidské
osoby
Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobenství: »jako m u ž e a ženu je stvořil« (Gn 1, 27) a dal jim za úkol »podmanit si zemi« (Gn 1, 28). Vědecké bádání jak základní, tak aplikované je významným projevem této vlády člověka nad tvorstvem. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou-li postaveny do služeb člověka a podporují-li j e h o všestranný rozvoj ve prospěch všech. N e m o h o u však samy od sebe vysvětlit smysl lidského bytí a pokroku. Jelikož jsou určeny pro člověka, který je vytváří a rozvíjí, čerpají z osoby a z jejích mravních hodnot jak své cílové zaměření, tak i vědomí svých mezí. Bylo by tedy iluzí vyžadovat mravní neutralitu pro vědecký výzkum a j e h o aplikace; oproti tomu nelze odvozovat orientační kriteria z pouhé technické účinnosti, z užitku, který m o h o u poskytnout některým lidem, ale na úkor jiných, nebo ještě h ů ř e z vládnoucích ideologií. Proto věda a technika vyžadují již svým bytostným smyslem bezpodmínečné respektování základních mravních kriterií; to znamená, že musí být postaveny do služeb lidské osoby, jejích nezcizitelných práv a jejího opravdového a integrálního dobra podle Božího plánu a vůle (7). Rychlý rozvoj technologických objevů činí ještě naléhavějším požadavek respektování uvedených kriterií; věda bez svědomí m ů ž e vést j e n ke zkáze člověka. »Náš věk potřebuje tuto moudrost více než minulá staletí k tomu, aby zlidštěly všechny nové vynálezy člověka. Budoucí osud světa je v nebezpečí, nevyvstanou-li skutečně moudří lidé« (8).
(7) Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 35. (8) Pastorální konstituce Gaudium et Spes 15. Sr. též PAVEL VI., Encyklika Populorum Progressio 20, AAS 59 (1967), str. 267; JAN PAVEL II., Encyklika Redemptor Hominis 15, A A S 71 (1979), str. 286-289; Apoštolská exhortace Famiiiarís Consortio 8, AAS 74 ( 1 9 8 2 ) , str.
250
89.
3. Antropologie
a zásahy na poli
biomedickém
Jaká mravní kriteria je třeba aplikovat na objasnění otázek vyvstávajících v oblasti biomedicíny? Odpověď na tuto otázku předpokládá správné pojetí přirozenosti lidské osoby po její stránce tělesné. Vždyť lidská osoba m ů ž e uskutečnit sebe jako »sjednocený celek« (9) pouze v souladu se svou opravdovou přirozeností; a ta je zároveň tělesná i duchovní. Lidské tělo v důsledku své jednoty s duchovou duší n e m ů ž e být považováno za pouhý soubor tkání, orgánů a funkcí, ani n e m ů ž e být hodnoceno stejně jako tělo živočichů. Je základní, nedílnou částí osoby, která se jím projevuje a vyjadřuje. Přirozený mravní zákon tlumočí a předpisuje cíle, práva a povinnosti, založené na tělesné a duchovní povaze člověka jako osoby. Nelze jej tedy chápat j e n jako normativnost pouze biologickou, ale je třeba definovat h o jako rozumový řád, podle něhož je člověk Stvořitelem povolán řídit a spravovat svůj život, jednání a zejména užívání vlastního těla a rozhodování o něm (10). Z takovýchto zásad m ů ž e m e vyvodit první důsledek: zásah do lidského těla se netýká jen tkání, orgánů a jejich funkcí, nýbrž zahrnuje na různých úrovních i člověka jako osobu, takže má i význam a odpovědnost mravní; m ů ž e být, že jen nepřímo (implicitně), ale přesto skutečně. Jan Pavel II. zvlášť zdůraznil ve své řeči k členům Světového svazu lékařů: »Každá lidská osoba ve své neopakovatelné jedinečnosti není tvořena jen duchem, nýbrž i tělem, takže v těle a skrze tělo se zasahuje sama lidská osoba ve své konkrétní skutečnosti. Respektovat lidskou důstojnost z n a m e n á tedy bránit a zaručit tuto totožnost člověka, j e n ž je jednotou duše a těla, corpore et anima unus, jak to ostatně potvrdil i II. Vatikánský koncil (konst. Gaudium etSpes 14, 1). Na základě tohoto antropologického pojetí je třeba nalézt i základní kriteria pro příslušná rozhodnutí, když jde o zásahy, které nejsou čistě terapeutické, jako např. ty, jež se snaží zdokonalit biologický stav člověka« (li). Biologie a lékařství přispívají svým uplatňováním integrálnímu dobru lidského života, j e n když p o m o c poskytovaná osobě postižené chorobou a nemocí respektuje zároveň i její důstojnost bytosti stvořené Bohem. Žádný biolog či lékař si n e m ů ž e v důsledku své vědecké (9) JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Familiaris Consortio 11, AAS 74 (1982), str. 92. (10) Sr. PAVEL VI., Encyklika Humanae Vitae 10, A A S 60 (1968), str. 487-488. (11) JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromážděni Světové lékařské společnosti, 29. října 1983, AAS 76 (1984), str. 393.
251
kompetence uvážené osobovat právo rozhodovat o zrození a osudu lidí. Tuto zásadu je nutno uplatňovat zejména v oblasti pohlavního života a plození, kde muž a žena uskutečňují základní hodnoty lásky a života. Bůh, jenž je láska a život, vepsal do bytosti muže a ženy povolání ke zvláštní účasti na svém tajemství osobního společenství a na svém díle stvořitelském a otcovském (12). Proto též manželství vlastní specifická dobra a hodnoty jednoty a plození nesrovnatelné s těmi, jež se vyskytují u nižších životních forem. Tyto hodnoty a významy osobní povahy určují z mravního hlediska i smysl a meze umělých zákroků v oblasti plození a vzniku lidského života. Tyto zásahy se nemají odmítat jen proto, že jsou umělé. Jako takové jsou důkazem možností lékařského umění; je třeba je hodnotit z mravního hlediska ve vztahu k důstojnosti lidské osoby povolané k uskutečňování daru lásky a života. 4. Základní kriteria mravního soudu Základní hodnoty spojené s technikami umělého plození jsou dvě: život lidské bytosti povolané k bytí a originalita jeho předávání v manželství. Mravní soud týkající se metod umělého plození musí být formulován se zřetelem k těmto hodnotám. Tělesný život, jímž počíná příběh člověka ve světě, jistě v sobě nevyčerpává veškerou hodnotu člověka jako osoby, ani není nejvyšším dobrem, poněvadž člověk je povolán k věčnému životu. Přesto však je pro člověka určitým způsobem »základní« hodnotou, protože právě na tělesném životě se zakládají a rozvíjejí všechny ostatní hodnoty lidské osoby (13). Nedotknutelnost práva na život nevinné lidské bytosti »od okamžiku početí až do smrti« (14) je znamením a požadavkem nedotknutelnosti samé osoby, která dostala od Stvořitele dar života. Vzhledem k předávání ostatních forem života na světě předávání lidského života se od nich liší svou původností, která vyplývá z odlišnosti lidské osoby a její jedinečnosti. »Předávání lidského života je přírodou svěřeno osobnímu a vědomému úkonu a jako takové podléhá nejsvětějším Božím zákonům; zákonům neměnným a neporušitelným, které třeba uznávat a zachovávat. Z toho důvodu nelze ani užívat prostředky a (12) Sr. JAN PAVEL. 11., Apoštolská exhortace Famiiiaris Consortio 11, AAS 74 (1982), str. 91-92; sr. tčž Pastorální konstituce Gaudium et Spes 50. (13) Deklarace Posvátné kongregace pro nauku vír)' O umělém přerušeni těhotenství 9, AAS 66 (1974), str. 736-737. (14) JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromážděni Světově lékařské společnosti, 29. října 1983, AAS 76 (1984), str. 390.
252
sledovat metody, které mohou být dovoleny při předávání života rostlin a živočichů« (15). Technické pokroky dnes umožnily plození bez pohlavního styku, totiž ve zkumavce (in vitro) splynutím předem odebraných mužských a ženských zárodečných buněk. Je-li však něco technicky možné, není to samo sebou i mravně přípustné. Rozumné uvažování o základních hodnotách lidského života a plození je proto nezbytné; teprve pak lze mravně zhodnotit takovéto technické zákroky, jejichž předmětem je lidská bytost již od prvních údobí svého vývoje. 5. Učení církevního učitelského úřadu Učitelský úřad církve nabízí lidskému rozumu i na tomto poli světlo zjevení: nauka o člověku, kterou magisterium učí, obsahuje mnoho prvků osvětlujících otázky, jimiž se zde zabýváme. Život každé lidské bytosti je nutno absolutně respektovat již od chvíle početí, poněvadž člověk je na zemi jediným tvorem, kterého Bůh »chtěl pro něj samého« (16) a nehmotná duše každého člověka je »bezprostředně stvořena« Bohem (17); celým svým bytím v sobě nosí obraz Stvořitele. Lidský život je posvátný, protože již od svého počátku je výrazem »Božího stvořitelského díla« (18) a má stále zvláštní vztah ke Stvořitelijenžje jeho jediným cílem (19). Jen Bůh je pánem nad životem od jeho počátku až do konce; nikdo si za žádných okolností nemůže osobovat právo přímo zničit nevinnou lidskou bytost (20). Lidské plození vyžaduje odpovědnou spolupráci s Boží láskou, přinášející bohaté plody (21); dar lidského života se má uskutečňovat v manželství specifickými a výlučně manželskými úkony, podle zákonů vepsaných do jejich osob a do jejich spojení (22). (15) JAN XXIII., Encyklika Maler et Magistra III, AAS 53 (1961), sir. 447. (16) Pastorální konstituce Gaudium et Spes 24. (17) Sr. Pius XII., Encyklika Humani Generis. AAS 42 (1950), str. 575; PAVI-L VI., Vyznáni viry, AAS 60 (1968), str. 436. (18) JAN XXIII., Encyklika Mater et Magistra
(19) (20) (21) (22)
III, A A S 53 (1961), str. 447; sr. JAN PAVEL II.,
Proslov ke kněžím účastníkům symposia na téma »Odpovědné rodičovství«, 17. září 1983, v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, VI, 2 (1983), str. 562: »Na počátku každé lidské osoby je Boží stvořitelský čin: žádný člověk nepřijde na svět náhodou; člověk je vždy výrazem Boží stvořitelské lásky.« Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 24. Sr. Pius XII., Proslov k Jednotě lékařsko-bioiogické»Svatý Lukáš«, 12. listopadu 1944, v Discorsi e Radiomessaggi VI (1944-1945), str. 191-192. Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 50. Sr. tamtéž 51: »Kde tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými ze samé přirozenosti lidské osoby a jejích úkonů, která uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození, aniž se tím přeruší pravá láska.«
253
I. RESPEKTOVÁNÍ LIDSKÝCH Z Á R O D K Ů
P o z o r n é zamyšlení nad tímto u č e n í m církevního učitelského úřadu a nad shora p ř i p o m e n u t ý m i údaji r o z u m o v é h o poznání u m o ž ň u j e odpovědět na m n o h o různých morálních p r o b l é m ů kladených technickými zásahy do lidské bytosti v prvopočátcích jejího života a v procesech jejího početí.
1. JAK JE TŘEBA RESPEKTOVAT LIDSKÝ ZÁRODEK, BERE-LI SE V Ú V A H U JEHO PŘIROZENOST A T O T O Ž N O S T ?
Lidskou bytost dlužno respektovat - jako osobu - již od prvého okamžiku její existence. Používání m e t o d u m ě l é h o oplodňování u m o ž n i l o r ů z n é zásahy do lidských zárodků a plodů. Cíle, kterých se tím chce d o s á h n o u t , jsou různé: diagnostické a terapeutické, vědecké a obchodní. Z t o h o všeho vyvstávají závažné problémy. Je m o ž n o mluvit o právu konat pokusy na lidských zárodcích za ú č e l e m vědeckého bádání? Jaké předpisy či zákony je třeba vypracovat v t o m t o o b o r u ? Odpověď na takové otázky předpokládá důkladné zamyšlení nad povahou a vlastní totožností mluví se též o »statutu« - lidského zárodku. Církev znovu předložila d n e š n í m u člověku na II. Vatikánském s n ě m u svou trvalou a spolehlivou n a u k u : »jednou počatý život musí být c h r á n ě n co nejpečlivěji; potrat a u s m r c e n í n e m l u v n ě t e jsou han e b n é zločiny« (23). Nejnověji pak Charta rodinných práv zveřejněná Svatým stolcem zdůraznila: »Lidský život dlužno a b s o l u t n ě respektovat a chránit již od okamžiku početí« (24). T a t o kongregace j e o b e z n á m e n a se současnými diskusemi o tom, kdy začíná lidský život, o jedinečnosti lidské bytosti a o totožnosti člověka jako osoby. Odvolává se při t o m na u č e n í obsažené v Prohlášení o umělém potratu: »Od okamžiku, kdy j e vajíčko oplodněno, počíná nový život, který n e n í ani otcův, ani matčin, nýbrž j e to život nové lidské bytosti, která se s a m o s t a t n ě vyvíjí. Nikdy se z n ě h o nestane lidský život, jestliže jím nebyl již od o n o h o okamžiku. To bylo vždy zřejmé ... a m o d e r n í genetická věda to potvrzuje cennými důkazy. Ukázala, že již od prvního okamžiku j e stanoven program toho, (23) Pastorální konstituce Gaudium
et Spes 51.
(24) Svatý stolec, Charta práv rodiny 4, v »L'Osservatore R o m a n o « 25. listopadu 1983. 254
čím tato bytost bude, totiž člověkem, a tento člověk jako jednotlivec má již jasně určeny své charakteristické rysy. Už od oplodnění začala historie j e d n o h o lidského života, v n ě m ž každá z j e h o velkých schopností vyžaduje čas, aby se mohla uplatnit a začít projevovat a působit« (25). Toto učení zůstává v platnosti, a kdyby toho bylo zapotřebí, jsou po ruce důkazy poskytované posledními biologickými objevy, které uznávají, že v »zygotě« (*) vzniknuvší oplodněním je již založena totožnost nového lidského jedince. Zajisté, že žádný empirický údaj n e m ů ž e být sám o sobě dostatečnou základnou k uznání nehmotné duchové duše; přesto však vědecké závěry o lidském zárodku p o z o r u h o d n ě napovídají, že osobnostní prvek lze r o z u m n ě postihnout od samého výskytu lidského života; jak by bylo ostatně myslitelné, aby lidský jedinec nebyl lidskou osobou? Učitelský úřad církve se tu neangažuje výslovně v tvrzení filosofického rázu, ale vytrvale opakuje mravní odsouzení jakéhokoliv uměle provedeného potratu. T o t o učení není z m ě n ě n o a je n e m ě n n é (26). Z toho důvodu lidský plod již od prvého okamžiku své existence, to znamená, jakmile se vytvořila zygota, vyžaduje bezpodmínečný respekt, který mravně náleží lidské bytosti chápané jako jediný tělesný a duchovní celek. Lidskou bytost dlužno respektovat a zacházet s n i j a ko s osobou již od jejího početí, a proto také od této chvíle musí být uznávána její práva jako osoby, mezi něž patří především neporušitelné právo na život, které platí pro každou nevinnou lidskou bytost. T o t o naukové připomenutí nabízí i základní kriterium pro řešení různých otázek, jež klade na tomto poli rozvoj biomedických věd; jelikož s lidským zárodkem musí být zacházeno jako s osobou, musí být též v mezích možností chráněn ve své celistvosti, musí být léčen a musí se o něj pečovat po lékařské stránce jako o každou jinou lidskou bytost. 2. JE PŘEDPORODOVÁ D I A G N Ó Z A M R A V N É PŘÍPUSTNÁ?
Pakliže předporodová diagnóza respektuje život a celistvost zárodku a lidského plodu a sleduje jeho individuální zachování či uzdravení, odpověď je kladná. (25) Deklarace Posvátné kongregace pro nauku víry O umělém přerušeni těhotenství 12-13, AAS 66 (1974), str. 738. (*) Zygota je buňka povstalá sloučením jader dvou gametů. (26) Sr. PAVEL VI., Proslov k účastníkům 23. národního shromáždění Italských katolických právníků, 9. prosince 1972, AAS 64 (1972), str. 777.
255
Předporodovou diagnozou je totiž možno poznat stav zárodku a plodu, pokud je ještě v mateřském lůně; dovoluje či umožňuje předvídat včasněji a účinněji některé terapeutické, lékařské nebo chirurgické zákroky. Taková diagnóza je přípustná, jestliže metody použité se souhlasem přiměřeně informovaných rodičů zachraňují život a celistvost zárodku a j e h o matky, aniž je vystavují nepřiměřenému nebezpečí (27). Je však v příkrém rozporu s mravním zákonem, když v závislosti na výsledcích bere v úvahu i možnost přivodění potratu; diagnóza zjišťující přítomnost malformace nebo dědičné nemoci se nesmí rovnat rozsudku smrti. Proto žena, která by požádala o diagnózu s pevným úmyslem přikročit k umělému potratu v případě, že její výsledek potvrdí nějakou malformaci či anomalii, dopustila by se velice nepřípustného činu. Stejně tak by jednali proti mravnímu zákonu i manžel, příbuzní či kdokoliv jiný, kdyby poradili nebo nařídili těhotné ženě diagnózu se stejným úmyslem přikročit k případnému potratu. Podobně by byl odpovědný za nedovolenou spolupráci i lékař, který by provedením diagnózy a sdělením jejího výsledku záměrně přispěl či napomohl k rozhodnutí provést potrat. Konečně je n u t n o odsoudit jako porušení práva na život dosud nenarozeného dítěte a jako přehlížení přednostních práv a povinností manželů takovou směrnici či program veřejných a zdravotních úřadů jakož i vědeckých organizací, které by jakýmkoliv způsobem podporovaly spojitost mezi touto diagnozou a umělým potratem anebo které by přímo nutily těhotné ženy, aby se podrobovaly předporodové diagnóze plánované za účelem odstranění plodů zasažených či postižených malformacemi nebo dědičnými chorobami. 3. JSOU DOVOLENÉ TERAPEUTICKÉ ZÁSAHY N A LIDSKÉM ZÁRODKU?
Stejně jako v případě jakéhokoliv lékařského zákroku na pacientech je třeba považovat za dovolené zákroky na lidském zárodku, pokud (27) Povinnost vyhnout se nepřiměřeným rizikům s sebou nese autentický respekt vůči lidským bytostem a správnost terapeutických záměrů. Z něho plyne, že lékař »je povinen především pozorně uvážit případné negativní následky, které může mít pro lidský plod užití určitých výzkumných technik, a vyhne se užívání diagnostických metod, o jejichž přípustnosti a celkové neškodnosti nejsou dostatečné záruky. A je-li už nezbytné, jak se často v lidském rozhodování stává, podstoupit určité riziko, (lékař) se přičiní, aby si zjistil, zda je vyrovnáno naléhavostí diagnózy a důležitostí výsledků, které sejí mohou pro sám plod dosáhnout« (JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům symposia »Hnuti pro život», 3. prosince 1982, v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, V, 3 [19S2|, str. 1512). Toto upřesněni stran »přiměřeného rizika« dlužno mít na zřeteli i v dalších pasážích této Instrukce pokaždé, když se tento termín vyskytne.
256
respektují jeho život a celistvost a nevystavuji ho nepřiměřenému nebezpečí, nýbrž jsou zacíleny na jeho uzdraveni, zlepšení zdravotního stavu anebo na jeho individuální přežiti. Pro jakoukoliv lékařskou, chirurgickou či jinou terapii se vyžaduje svobodný souhlas rodičů po jejich informování ve shodě s deontologickými zásadami předvídanými v případě dětí. Uplatňování tohoto mravního principu může vyžadovat i jiná ohleduplná a zvláštní obezřetná opatření, jde-li o život lidského zárodku nebo plodu. Stran oprávněnosti a kriterií takovýchto zákroků se jasně vyslovil Jan Pavel II.: »Čistě terapeutický zákrok, jehož cílem je vyléčení různých nemocí jako například těch, jež jsou zaviněny poruchami chromosomů, je v zásadě považován za žádoucí, za předpokladu ovšem, že chce přispět k opravdovému zlepšení osobního stavu určitého jednotlivce, aniž by poškozoval jeho celistvost anebo zhoršoval jeho životní poměry. Takový zákrok je sám sebou v logice tradiční křesťanské morálky« (28). 4. JAK MRAVNÉ HODNOTIT BÁDÁNÍ A POKUSNICTVÍ (*) PROVÁDĚNÉ S LIDSKÝMI ZÁRODKY A PLODY?
Lékařský výzkum se musí zdržet zákroků na živých lidských zárodcích, neexistuje-li mravní jistota, že se jimi nezpůsobí úhona ani životu, ani celistvosti dosud nenarozeného dítěte a jeho matky, a za podmínky, že rodiče byli o povaze zákroku na zárodku informováni a dali k němu souhlas. Z toho plyne, že každý výzkum, i když se omezuje na pouhé pozorování zárodku, se stává nedovoleným, jestliže by svými metodami nebo účinky mohl uvést v nebezpečí fysickou celistvost nebo život zárodku. Pokud jde o pokusy, předpokládá se jejich povšechné rozlišení na ty, jež nemají přímý terapeutický účel pro subjekt, a ty, jež takový vysloveně terapeutický účel mají; je zde zapotřebí rozlišit mezi pokusy prováděnými na zárodcích dosud živých a na pokusy prováděné na zárodcích mrtvých. (28) JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromážděni Světové lékařské společnosti, 29. října 1983, A A S 76 (1984), str. 392. (*) Jelikož výrazy »bádání-výzkum« a »experimentování-pokusnictví« jsou často užívány stejnoznačně anebo nejasně, je nutno upřesnit význam, který se jim přikládá v tomto dokumentu. 1) »Bádáním (výzkumem) se rozumí jakýkoliv induktivně-deduktivní postup usilující o systematické pozorování daného jevu v lidské oblasti anebo o ověření hypotézy, jež vyplynula z předchozího pozorování. 2) »Experimentováním« (pokusem) se rozumí jakýkoli výzkum, při němž lidská bytost (v různých stadiích své existence: zárodek, plod, dítě či dospělý) představuje objekt, jehož prostřednictvím anebo na n ě m ž se chce ověřit dosud nepoznaný nebo ještě nedostatečně poznaný účinek určitého léčení (např. farmakologického, teratogeního, chirurgického atd.).
257
Jsou-li živé, aťjiž v jakémkoliv stavu, musí být respektovány jako všechny lidské osoby; pokusy, které nemají přímý terapeutický účel, jsou nedovolené (29). Žádný účel a cíl, i když sám o sobě ušlechtilý jako např. předpokládaný užitek pro vědu, pro jiné lidské bytosti anebo pro společnost, n e m ů ž e nikterak ospravedlnit pokusy na lidských zárodcích a plodech, ať schopných přežití či ne, ať v mateřském lůně či m i m o ně. Informovaný souhlas, který se normálně vyžaduje pro klinické pokusy na dospělém člověku, n e m ů ž e být v t o m t o případě dáván ze strany rodičů, poněvadž n e m o h o u rozhodovat ani o fysické celistvosti, ani o životě zrozence. Oproti tomu pokusy se zárodky a plody jsou vždy riskantní a často lze dokonce s jistotou předvídat, že jimi utrpí jejich tělesný stav anebo je přímo usmrtí. Používat lidských zárodků či plodů jako předmětu či nástroje k pokusům je zločinem proti důstojnosti lidských bytostí, jež mají právo na stejný ohled povinný vůči narozenému dítěti a kterékoliv lidské osobě. Charta rodinných práv, kterou vydal Svatý stolec, zdůrazňuje: »Respektování důstojnosti lidské osoby vylučuje jakoukoliv experimentální manipulaci či využívání lidského zárodku« (30). Praxe udržování lidských zárodků při životě, v lůně (in vivo) anebo ve zkumavce (in vitro), pro pokusné či komerční účely, se naprosto příčí lidské důstojnosti. V případě pokusů jasně terapeutických, pokud jde o experimentální terapie použité ve prospěch zárodku samého jako poslední pokus o záchranu jeho života a chybějí-li jiné osvědčené terapie, může být dovoleno sáhnout k lékům či postupům, které dosud nejsou zcela ověřené (31). Mrtvoll
258
nebo matky. Kromě toho se má vždycky dbát mravního požadavku nikterak nespolupracovat s úmyslným potratem a neumožňovat nebezpečí pohoršení. I v případě plodů stejně jako v případě tělesných pozůstatků dospělých osob jakékoliv komerční praktiky n u t n o považovat za nedovolené a musí být zakázány. 5. JAK MRAVNÉ HODNOTIT POUŽÍVÁNÍ ZÁRODKŮ OBDRŽENÝCH POMOCI OPLODNÉNl IN VITRO ZA ÚČELEM VÝZKUMU?
Lidské zárodky obdržené oplodněním in vitro jsou lidské bytosti a subjekty práv; jejich důstojnost a právo na život dlužno respektovat již od první chvíle jejich existence. Je nemorální vyrábět lidské zárodky k tomu, aby byly využity jako pokusný »biologický materiál«. Při obvyklé praxi oplodňování ve zkumavce ne všechny zárodky jsou zpravidla přeneseny do těla ženy; některé z nich se zničí. Tak jako církev odsuzuje umělý potrat, tak též zakazuje připravit o život tyto lidské bytosti. Je třeba pranýřovat jako obzvlášť zavrženíhodné úmyslné ničeni lidských zárodků obdržených in vitro pro výzkumné účely bud prostřednictvím umělého oplodnění anebo prostřednictvím »blíženeckého štěpení« (flssione gemellare). Výzkumník, který takto postupuje, se staví na místo Boží a byí nevědomky se činí pánem nad osudem druhých, neboť svévolně rozhoduje, koho nechat při životě a koho poslat na smrt a hubí bezbranné lidské bytosti. Z týchž důvodů jsou morálně nedovolené i pozorovací či pokusné metody poškozující anebo vystavující vážnému a neúměrnému nebezpečí zárodky obdržené ve zkumavce (in vitro). Každá lidská bytost má být respektována kvůli sobě samé a nelze ji redukovat na pouhopouhou nástrojovou hodnotu k výhodám jiných. Není proto ve shodě s morálkou uváženě vystavovat smrti lidské zárodky obdržené ve zkumavce. Tyto zárodky, v důsledku toho, že byly získány ve zkumavce a nebyly přeneseny do těla matky, takže jsou nazývány »nadpočetnými«, jsou vystaveny absurdnímu údělu bez možnosti spolehlivých a mravně nezávadných způsobů přežití. 6. JAK POSUZOVAT JINÉ ZPÜSOBY MANIPULACE »TECHNIKAMI LIDSKÉ REPRODUKCE«?
ZÁRODKŮ
SPOJENÉ S
Techniky oplodňování in vitro mohou otevřít možnost dalších forem biologické či genetické manipulace lidských zárodků jako pokusy nebo projekty oplodnění mezi gamety lidskými a zvířecími a nasazování lidských zárodků do zvířecích děloh; hypotéze či projekt sestrojení 259
umělých děloh pro lidský zárodek. Tyto postupy se příčí lidské důstojnosti, která je zárodku vlastní, a současně porušují právo každé osoby na početí a zrození v manželství a z manželství (32). Rovněž pokusy či hypotézy usilující o obdržení lidské bytosti bez jakéhokoliv vztahu k pohlavnosti prostřednictvím »blíženeckého štěpení« (fissione gemellare), klonace, parthenogeneze dlužno považovat v rozporu s morálkou, neboť se příčí důstojnosti jak lidského plození, tak i manželského spojení. Také zmrazování zárodků, byť bylo jeho cílem zachování života zárodku - kriokonservace - je urážkou úcty povinné vůči lidské bytosti, neboť je vystavuje vážnému nebezpečí smrti, poškození jejich fysické celistvosti, zbavuje je alespoň dočasně přijetí do mateřského lůna a vývoje v něm a staví je do situace umožňující další úhony a manipulace. Některé pokusy o zásahy do chromosomového či genetického pokladu nejsou terapeutické, ale usilují o výrobu lidských bytostí vybíraných podle pohlaví či jiných předem stanovených kvalit. Tyto manipulace jsou v rozporu s osobni důstojností lidské bytosti, její celistvostí a totožností. Nemohou být tedy žádným způsobem ospravedlňovány případnými blahodárnými důsledky pro budoucí lidstvo (33). Každá osoba musí být respektována kvůli sobě samé; v tom spočívá důstojnost a právo každé lidské bytosti již od jejího počátku. II. ZÁSAHY DO LIDSKÉHO PLOZENÍ
»Umělým plozením« nebo »umělým oplodňováním« se tu rozumí různé technické postupy, jejichž cílem je dosáhnout lidského početí jiným způsobem než pohlavním spojením muže a ženy. Instrukce pojednává o oplodňování vajíčka ve zkumavce (in vitro) a o umělé inseminaci prostřednictvím přenosu předem odebraného spermatu do rodidel ženy. Předběžný bod pro mravní hodnocení těchto technik je dán úvahou o okolnostech a následcích, které tyto techniky s sebou nesou vzhledem k úctě, jakou jsme povinni lidskému zárodku. Šířící se praxe (32) Nikdo se nemůže před tím, než existuje, domáhat subjektivního práva k započetí života; nicméně je oprávněné prohlásit právodítěte na plně lidské zrození skrze početí odpovídiyícf osobní povaze lidské bytosti. Život je dar, který musí být sdílen způsobem hodným jak subjektu, jenž ho přijímá, tak subjektů, kteří ho předávají. Toto upřesnění je nutno mít na zřeteli i pro to, co bude řečeno ohledně umělého lidského rozplozování. (33) Sr. JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromážděni Světové lékařské společnosti, 29. ř(jna 1983, AAS 76 (1984), str. 391.
260
umělého oplodňování ve zkumavce si vyžádala nesčetná oplodnění a zhubení lidských zárodků. Ještě dnes obvykle předpokládá u ženy »hyperovulaci«: odebere se více vajíček, oplodní se a pak po několik dní pěstují ve zkumavce. D o rodidel ženy se obvykle nepřenesou všechna; některé zárodky nazývané obyčejně »nadpočetné« se zahubí nebo zmrazí. Ze zasazených zárodků se někdy některé z různých eugenetických, ekonomických či psychologických důvodů potlačí. Takové úmyslné usmrcování lidských bytostí anebo jejich využití k rozličným účelům na úkor jejich celistvosti a jejich života je v rozporu s naukou, kterou jsme již připomněli, když šlo o umělý potrat. Vztah mezi oplodněním ve zkumavce a úmyslným zničením lidských zárodků se vyskytuje až příliš často. A to je příznačné: těmito postupy, jejichž účelové zaměření je zdánlivě protichůdné, život a smrt se podrobují rozhodnutí člověka, který se tak sám ustanovuje dárcem života a smrti na rozkaz. Tato dynamika násilí a nadvlády může zůstat skrytá těm, kteří tím, že ji chtějí využít, sejí i podrobují. Tyto faktické údaje a chladná logika, jež je spojuje, musí být vzaty v úvahu, jde-li o mravní soud stran FIVET (oplodnění ve zkumavce a přenesení zárodku = Fécondation In Vitro Et Transfert de 1'embryon): mentalita umělého potratu, která ji umožnila, vede tak chtě nechtě k panství člověka nad životem a smrtí svých bližních, což může vést k radikálnímu eugenismu. Nicméně takové zneužívání nezbavuje povinnosti nadále prohlubovat etické zamyšlení nad technikami umělého plození uvažovaného o sobě, bez ohledu - pokud je to možné - na hubení zárodků vyrobených ve zkumavce. Tato instrukce proto vezme v úvahu nejprve problémy kladené umělým oplodňováním heterologickým (II, 1-3) (*), a potom i ty, jež jsou spojeny s umělým oplodňováním homologickým (II, 4-6) (**). (*) Instrukce rozumí pojmenováním umělé oplodňování či rozplozování heterologické takové metody, které se snaží dosáhnout lidského oplodnění uměle gamety pocházejícími alespoň od jednoho dárce odlišného od manželů spojených manželstvím. Tylo metody mohou být dvojího druhu: a) Heterotogický FIVET: technika směřující k dosaženf lidského početí spojením ve zkumavce gametů odebraných alespoň od jednoho dárce odlišného, než jsou manželé spojení manželstvím. b) Umělá hěterotogická inseminace: technika směrující k dosažení lidského početí přenosem spermatu předem odebraného dárci jinému než manželovi do rodidel ženy. (**) Instrukce rozumí umělým oplodněním či rozplozovánim homologickým takové techniky směřující k dosažení lidského početí gamety dvou manželů spojených manželstvím, Umělé oplodnění homologické může být provedeno dvěma různými způsoby: a) Homologický FIVET: technika směřující k lidskému početí spojením ve zkumavce dvou gametů pocházejících od manželů spojených manželstvím. b> Umělá homologická inseminace: technika směrující k lidskému početí přenesením spermatu předem odebraného manželovi do rodidel ženy s ním sezdané.
Dříve, než o obou vyslovíme etický soud, vezmeme v úvahu zásady a hodnoty určující mravní hodnocení obou těchto postupů. A UMĚLÉ OPLODŇOVÁNÍ HETEROLOGICKĚ 1. PROČ MÁ MÍT LIDSKÉ PLOZENI SVÉ MlSTO V MANŽELSTVÍ?
Každá lidská bytost má být přijata jako dar a Boží požehnáni. Avšak z mravního hlediska plození, vůči zrozenci opravdu odpovědné, musí být plodem manželství. Lidské plození má totiž své typické rysy odvozující se z důstojnosti rodičů a dětí; zplození osoby, jehož prostřednictvím muž a žena spolupracují s mocí Boha Stvořitele, musí být plodem a znamením vzájemného osobního darování manželů, jejich lásky a věrnosti (34). Věrnost manželů v manželské jednotě s sebou nese vzájemný respekt jejich práva stát se otcem a matkou pouze jeden skrze druhého. Dítě má právo, aby bylo počato, nošeno v mateřském lůně, zrozeno a vychováváno v manželství; jedině skrze tento bezpečný a uznaný vztah k vlastním rodičům může (dítě) odkrýt svou vlastní totožnost a vyzrát co do své lidské formace. Rodiče pak nacházejí v dítěti potvrzení a doplnění svého vzájemného darování. Dítě je živým obrazem jejich lásky, stálým znamením jejich manželské jednoty, živou a nerozlučitelnou syntézou jejich otcovství a mateřství (35). Vlivem povolání a společenských odpovědností osoby přispívá dobro dětí a rodičů k dobru občanské společnosti; životnost a rovnováha společnosti vyžadují, aby děti přicházely na svět v rodině, a ta aby byla pevně založena na manželství. Církevní tradice a antropologické bádání uznávají v manželství a v jeho nerozlučitelné jednotě jediné důstojné místo pro skutečně odpovědné plození. 2. ODPOVÍDÁ HETEROLOGICKĚ UMÉLÉ MANŽELŮ A PRAVDĚ O MANŽELSTVÍ?
OPLODŇOVÁNI
DŮSTOJNOSTI
Při FIVET a při heterologické umělé inseminaci se lidské početí obdrží setkáním gametů alespoň jednoho dárce odlišného od manželů spojených v manželství. Heterologické umělé oplodněni se příčí jednotě (34) Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 50. (35) Sr. JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Familiaris Consortio 14, AAS 74 (1982), str. 96. 262
manželství, důstojnosti manželů, vlastnímu povoláni rodičů a právu dítěte na početí a zrození v manželství a z manželství (36). Respektování jednoty manželství a manželské věrnosti vyžaduje, aby dítě bylo počato v manželství; manželský svazek dává m a n ž e l ů m objektivním a nezcizitelným způsobem výhradní právo stát se otcem a matkou jen jeden skrze d r u h é h o (37). Užívání gametů třetí osoby, aby bylo k dispozici sperma a vajíčko, je porušením vzájemného manželského závazku a závažným pokleskem vůči oné podstatné vlastnosti manželství, kterou je jednota. Heterologické umělé oplodnění porušuje i práva dítěte, zbavuje je synovského vztahu ke svým rodičovským prvopočátkům a může být na překážku zrání jeho osobní totožnosti. Je kromě toho urážkou společného povolání manželů k otcovství a mateřství; objektivně zbavuje manželskou plodnost její jednoty a celistvosti; působí a odkrývá rozluku mezi rodičovstvím genetickým, rodičovstvím těhotenským a výchovnou odpovědností. Takové posuny v osobních vztazích uvnitř rodiny se odráží i v občanské společnosti; co ohrožuje jednotu a nerozlučnost rodiny, je zdrojem rozbrojů, zmatků a nespravedlností v celém společenském životě. Tyto důvody vedou k zápornému mravnímu soudu stran heterologickěho umělého oplodňování; je proto mravně nepřípustné oplodnění ženy spermatem jiné osoby než jejím manželem a oplodnění spermatem manžela vajíčka nepocházejícího od jeho manželky. Mimoto nelze mravně ospravedlnit umělé oplodnění neprovdané ženy, svobodné či vdovy, a(je dárcem kdokoliv. Touha mít dítě, láska mezi manžely chtějícími překonat jinak nepřekonatelnou neplodnost, jsou pochopitelnými pohnutkami, avšak (36) Sr. Pius XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29. z&H 1949, AAS 41 (1949), str. 559. Podle Stvořitelova plánu »člověk opustí svého otce a svou matku a přilne ke své ženě a dva se stanou jedním tělem« (Gn 2, 24). Jednota manželství, vázaná na řád stvoření, je pravda přístupná přirozenému rozumu. Tradice a církevní magisterium se často odvolávají na knihu Genese jak přímo, tak prostřednictvím úryvků N o v é h o zákona, které se k ní vztahují: Mt 19,4-6; Mk 10, 5-8; E/S,3\. Sr. ATENAGORAS, Legatio
pro christianis
33, P G 6, 9 6 5 - 9 6 7 ; JAN ZLATOÚSTÝ, in
Matt-
haeum homiliae LXII, 19, 1, PG 58, 597; LEV VELIKÝ, Epištola ad Rusticum 4, PL 54, 1204; INOCENC III., List Gaudeamus in Domino, D S 778; II. LVONSKÝ SNĚM, IV. zasedání, D S 860; TRIDENTSKÝ SNĚM, XXIV. zasedáni,
D S 1 7 9 8 , 1 8 0 2 ; LEV XIII., E n c y k l i -
ka Arcanum Divinae Sapientiae, ASS 12 (1879-1880), str. 388-391; Pius XI., Encyklika Časti Connubii, ASS 22 (1930), str. 546-547; II. VATIKÁNSKÝ SNĚM, Pastoralní konstituce Gaudium etSpes 48; JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Famiiiaris Consortio 19, AAS
7 4 ( 1 9 8 2 ) , str. 1 0 1 - 1 0 2 ; C I C , k á n o n
1056.
(37) Sr. Pius XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29. září 1949, AAS 41 (1949), str. 560; Proslov k účastnicím kongresu Svazu Italských katolických prorodnich asistentek, 29. října 1951, AAS 43 (1951), str. 850; CIC, kánon 1134.
263
subjektivně dobré úmysly n e m o h o u uvést heterologické umělé oplodnění do souladu s objektivními a nezadatelnými vlastnostmi manželství a s respektováním práv dítěte a manželů. 3. JE »ZÁSTUPNÉ MATEŘSTVÍ« M R A V N É PŘÍPUSTNÉ?
Není, a to ze stejných důvodů, které vedou k odmítnutí umělého oplodnění heterologického; odporuje totiž manželské jednotě a důstojnosti rozplozování lidské osoby. Zástupné mateřství (*) představuje objektivní poklesek vůči závazkům vyplývajícím z mateřské lásky, z manželské věrnosti a z odpovědného mateřství; uráží důstojnost dítěte a j e h o právo být počato, nošeno v lůně, zrozeno a vychováno vlastními rodiči; zavádí též na škodu rodin rozdělení mezi fysickými, psychickými a mravními složkami, které vytvářejí rodiny.
B UMĚLÉ OPLODŇOVÁNÍ
HOMOLOG/CKÉ
Po prohlášení heterologického u m ě l é h o oplodňování za nepřijatelné vyvstává otázka jak mravně hodnotit umělé oplodňování homologické: FIVET a umělou inseminaci v manželství. 4. JAKÁ SPOJITOST SE VYŽADUJE Z MRAVNÍHO HLEDISKA MEZI PLOZENÍM A MANŽELSKÝM ÚKONEM?
a) Církevní učení o manželství a lidském rozplozování potvrzuje »nerozlučnou spojitost, kterou si Bůh přál a kterou člověk nesmí svévolně porušovat, mezi dvěma významy manželského úkonu, význam e m jednotícím a významem plodivým. Vždyť zatímco manželský úkon svou niternou strukturou spojuje manžely přehlubokým svazkem, uschopňuje je k plození nových životů podle zákonů vepsaných do samé přirozenosti muže a ženy« (38). T e n t o princip, zakládající se na (*) Výrazem »zástupná matka« Instrukce rozumí: a) Zenu, která nosí zárodek přenesený do její dělohy a který je jí geneticky cizí, protože získaný spojením gametů pocházejících od »dárců«, se závazkem odevzdat dítě po narozen! těm, kdo si zamluvili či dohodli těhotenství. b) Ženu, která nosí zárodek, na jehož zplození se podílí darem vlastního vajíčka oplodněného inseminaci spermatu muže odlišného od jejího manžela, se závazkem odevzdat dítě po narození těm, kdo si zamluvili nebo dohodli těhotenství. (38) PAVEL VI., Encyklika Humanae Vitae 12, AAS 60 (1968), str. 488-489.
264
přirozené povaze manželství a na vnitřní spojitosti jeho dober, má dobře známé důsledky na úrovni odpovědného otcovství a mateřství. »Zachovávaje obě tyto podstatné stránky, jednotící a plodivou, manželský úkon uchovává celistvý smysl vzájemné a opravdové lásky a jeho zaměření na nejvyšší lidské povolání k otcovství« (39). Táž nauka týkající se svazku mezi významy manželského úkonu a manželskými dobry objasňuje i mravní problém homologického umělého oplodňování, protože »nikdy není dovoleno oddělovat tyto dvě různé stránky tak, že by se positivně vylučoval buď úmysl plodivý anebo manželský styk« (40). Antikoncepce úmyslně zbavuje manželský úkon j e h o otevřenosti k rozplozování a záměrně rozlučuje cíle manželství. Homologické umělé oplodňování, j e h o ž účelem je rozplozování, které není výsledkem vlastního ú k o n u manželského spojení, objektivně působí obdobnou rozluku mezi dobry a významy manželství. Pročež je přípustné chtít oplodnění, je-li toto výsledkem »manželského úkonu, jenž je sám sebou schopen k plození potomstva, k němuž je manželství určeno svou přirozenou povahou a jimž se manželé stávají jedním tělem« {41). Rozplozování se však z mravního hlediska zbavuje své vlastní dokonalosti, neni-li zamýšleno jako plod manželského úkonu, to je specifického počinu jednoty manželů. b) Mravní hodnota vnitřního svazku mezi manželskými dobry a významy manželského úkonu se zakládá na j e d n o t ě lidské bytosti, na jednotě skládající se z těla a z duchové duše (42). Manželé si navzájem vyjadřují svou osobní lásku »jazykem těla«, který s sebou nese zároveň »významy snubní« i významy rodičovské (43). Manželský úkon, kterým si manželé dokazují, že se jeden d r u h é m u darují, vyjadřuje současně i ochotu k daru života; tento úkon je nerozlučitelně tělesný i duchovní. Ve svém těle a skrze své tělo m u ž a žena dovršují manželství a m o h o u se tak stát otcem a matkou. Aby manželské spojení respektovalo jazyk těla a j e h o vrozenou štědrost, musí se uskutečňovat s ohledem na otevřenost vůči rozplozování; a zplození lidské (39) Tamtéž, str. 489. (40) Pius XII., Proslov k účastníkům 2. mezinárodního kongresu v Neapoli o lidské plodnosti a sterilitě, 19. května 1956, A A S 48 (3956), str. 470. (41) CIC, kánon 1061. Podle tohoto kánonu manželský úkon je ten, jímž se dokonává manželství za předpokladu, že manželé »ho spolu provedli způsobem lidským«. (42) Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 14. (43) Sr. JAN PAVEL II., Všeobecná audience 16. ledna 1980, v Jnsegnamenti di Giovanni Paolo U, III, 1 (1980), str. 148-152.
265
osoby musí být plodem a cílem manželské lásky. Lidská bytost tak povstává z rozplozování »vázaného na jednotu nejen biologickou, nýbrž i duchovní mezi rodiči, spojenými poutem manželství« (44). Oplodnění způsobené mimo tělo manželů zůstává právě proto zbaveno významů a hodnot vyjadřovaných jazykem těla a jednotou lidských osob. c) Jedině úcta k svazku, který existuje mezi významy manželského úkonu, a úcta k jednotě lidské bytosti dovolují rozplozování odpovídající důstojnosti osoby. Pro svůj jedinečný a neopakovatelný původ dítě musí být respektováno a uznáváno jako rovnocenné co do osobní důstojnosti s těmi, kdo mu dávají život. Lidská osoba musí být přijata počinem jednoty a lásky svých rodičů; zrození dítěte musí proto být plodem vzájemného sebedarování (45), uskutečňujícího se v manželském úkonu, jímž manželé spolupracují jako služebníci a nějako mocipáni na díle lásky Boha Stvořitele (46). Původ lidské osoby je ve skutečnosti výsledkem sebedarování. Proto i počaté dítě má být plodem lásky rodičů. Nemůže být chtěno ani počato jako produkt zásahu lékařských a biologických technik, protože by se tím snižovalo na pouhý předmět vědecké technologie. Nikdo nesmí podrobovat zrození dítěte podmínkám technické účinnosti hodnotitelné parametry kontroly a ovládání. Mravní dosah svazku mezi významy manželského úkonu a dobry vlastními manželství, jednota lidské bytosti a důstojnost jejího původu vyžaduji, aby zplození lidské osoby bylo zamýšleno jako plod vlastního úkonu manželské lásky. Svazek mezi plozením a manželským úkonem se proto ukazuje jako velmi důležitý na rovině antropologické a mravní a objasňuje stanovisko učitelského úřadu církve k homologickému umělému oplodňování. 5. JE HOMOLOGICKĚ OPLODŇOVÁNI VE ZKUMAVCE MRAVNÉ PŘÍPUSTNÉ?
Odpověď na tuto otázku úzce závisí na výše uvedených zásadách. Nelze jistě přehlížet ani oprávněné tužby neplodných manželů; některým z nich se homologický FIVET jeví jediným prostředkem jak dostat dítě, po kterém upřímně touží: můžeme si položit otázku, zda v takových situacích (44) JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům 35. generálního shromážděni Světové lékařské společnosti, 29. října 1983, AAS 76 (1984), str. 393. (45) Sr. Pastorální konstituce Gaudium et Spes 51. (46) Sr. tamtéž 50.
266
soujemnost (globalita) manželského života nestačí k zajištění důstojnosti příslušející lidskému plození. Uznává se, že FIVET zajisté nemůže nahradit nedostatek manželských styků (47) a nemůže se mu dávát přednost - uváží-li se nebezpečí, kterým může být vystaveno dítě, a obtíže celého postupu - před specifickým manželským spojením. Naskýtá se však otázka, zda v případech nemožnosti jinak odpomoci neplodnosti, jež je příčinou utrpení, je možno považovat homologické oplodnění ve zkumavce za pomoc anebo přímo za terapii, takže by bylo možné připustit jeho mravní dovolenost. Přání mít dítě - anebo alespoň ochota předávat život - je ovšem z mravního hlediska nutným požadavkem odpovědného lidského plození. Avšak tento dobrý úmysl sám o sobě nestačí ke kladnému hodnocení oplodňování ve zkumavce mezi manžely. Postup FIVET musí být posuzován sám o sobě, aniž může odvozovat konečné mravní hodnocení z totality manželského života, ve kterém k němu dochází, ani z manželských úkonů, které ho mohou předcházet anebo následovat (48). Již jsme připomněli, že FIVET za okolností, v nichž se obvykle provádí, má za následek hubení lidských zárodků, což je ovšem proti již připomenuté nauce o nepřípustnosti přerušení těhotenství (49). Ale i v případě, že by se učinila opatření vylučující možnost smrti lidských zárodků, homologický FIVET rozlučuje počiny určené k lidskému oplodňování od manželského úkonu. Vlastní povaha homologického FIVET musí být proto uvažována také bez ohledu na spojitost s umělým přerušením těhotenství. Homologický FIVET se provádí mimo tělo manželů prostřednictvím počinů třetích osob, jejichž kompetence a technická aktivita určují úspěch zákroku; FIVET vydává život a totožnost zárodku do moci lékařů a biologů a nastoluje technickou nadvládu nad zrodem a údělem lidské osoby. Vztah nadvlády takovéhoto druhu se sám o sobě příčí důstojnosti a rovnoprávnosti, které mají být stejné u rodičů i u dětí. Početí ve zkumavce je výsledkem technické činnosti, která řídí oplodňování; toto není ani fakticky dosaženo, ani positivně chtěno jako výraz a plod specifického manželského spojení. Proto při homologickém (47) Sr. Pills XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29. září 1949, A A S 41 (1949), str. 560: »Bylo by mylné domnívat se, že možnost použití tohoto prostředku (umělého oplodněni") m ů ž e učinit manželství mezi osobami neschopnými je uzavřít pro impedimentum impotentiae platným.« (48) Analogickou otázku projednává PAVEL VI., Encyklika Humanae Vitae 14, A A S 60 (1968), str. 490-491. (49) Sr. výše I, In.
267
FIVET, i když naň pohlížíme v kontextu manželských styků fakticky existujících, zrození lidské osoby je objektivně zbavováno své vlastní dokonalosti, totiž být cílem a plodem manželského úkonu, při n ě m ž se manželé m o h o u stávat »spolupracovníky s Bohem v darování života nové osobě« (50). Tyto důvody nám umožňují pochopit, proč úkon manželské lásky j e v církevním učení považován za jediné místo důstojného lidského plození. Z téhož důvodu takzvaný »jednoduchý případ«, totiž technika homologického FIVET, i když očištěna od jakékoliv kompromitující potratové praxe hubení zárodků a od masturbace, přesto zůstává mravně nedovolenou technikou, poněvadž zbavuje lidské plození důstojnosti, která j e mu vlastní a přirozená. Zajisté, že homologický FIVET není zatížen veškerou etickou nedostatečností vyskytující se při mimomanželském rozplozování; rodina a manželství zůstávají i nadále prostředím, v němž dochází k narození a k výchově dětí. Přesto však ve shodě s tradiční naukou o dobrech manželství a o důstojnosti osoby církev je z mravního hlediska proti homologickému oplodnění ve zkumavce, poněvadž je samo o sobě nedovoleně a odporuje důstojnosti rozplozování a manželského spojení, a to i když se podnikne vše pro zamezeni smrti lidského zárodku. I když nelze schvalovat způsoby, jimiž se dosahuje lidského početí při FIVET, přesto má být každé dítě přicházející na svět přijato jako živý dar Boží dobroty a má být také s láskou vychováváno.
6. J A K H O D N O T I T Z M R A V N Í H O H L E D I S K A U M Ě L O U M1NACI?
HOMOLOGICKOU
INSE-
Homologická umělá inseminace v manželství je nepřípustná kromě případu, kdy technický prostředek nenahražuje manželský úkon, nýbrž působí jako usnadnění a pomoc k dosažení jeho přirozeného cíle. Učení církevního učitelského úřadu bylo v tomto ohledu již jasně vyjádřeno (51). Není pouze výrazem zvláštních historických okolností, (50) JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Famiiiaris Consortio 14, A A S 74 (1982), str. 96. (51) Sr. Odpověď Svatého oßcia, 17. března 1897, DS 3323; PIUS XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů. 29. září 1949, AAS 41 (1949), str. 560; Proslov k účastnicím kongresu Svazu italských katolických porodních asistentek, 29. října 1951, AAS 43 (1951), str. 850; Proslov k účastníkům 2. mezinárodního kongresu v Neapoli o lidské plodnosti a sterilitě, 19. května 1956, AAS 48 (1956), str. 471-473; Proslov k účastníkům 7. mezinárodního kongresu Mezinárodni hematologické společnosti, 12. září 1958, AAS 50 (1958), str. 733; JAN XXIII., Encyklika Mater et Magistra III, AAS 53 (1961), str. 477.
268
nýbrž se zakládá na církevní nauce týkající se spojitosti mezi manželským spojením a rozplozováním a na uvážení osobní povahy manželského úkonu a lidského rozplozování. »Manželský úkon je svou přirozenou strukturou osobním činem, bezprostřední a současnou součinností manželů, která již svou samou povahou zúčastněných a vlastností manželského úkonu je výrazem vzájemného darování, jež - podle slov Písma - působí, že dva se stávají jedním tělem«(52). Mravní svědomí proto »nezakazuje n u t n ě užívání takových umělých prostředků určených jak k usnadnění přirozeného úkonu, tak k dosažení vlastního účelu přirozeného úkonu normálně vykonanému« (53). Jestliže technický prostředek usnadňuje manželský úkon anebo mu napomáhá k dosažení j e h o přirozených cílů, může být mravně přijatelný. Jakmile však tento zásah má naopak nahrazovat manželský úkon, stává se mravně nedovoleným. Umělá inseminace nahrazující manželský úkon je zakázána z toho důvodu, že záměrně rozlučuje dva významy manželského úkonu. Masturbace, kterou se sperma normálně získává, je dalším znamením tohoto záměrného rozlučování; i když se provádí za účelem rozplozování, zůstává počinem zbaveným svého jednotícího významu; »chybí tu ... pohlavní styk požadovaný mravním řádem, takový styk, jímž se uskutečňuje v kontextu opravdově lásky integrální smysl vzájemného darování a lidského rozplozování« (54). 7. JAKÉ MRAVNÍ KRITERIUM VYTYČIT STRAN LÉKAŘSKÉHO ZÁSAHU DO LIDSKÉHO PLOZENI?
Lékařský zákrok se nesmí hodnotit jen ve vztahu k j e h o technické stránce, nýbrž také a především vzhledem ke svému účelu, jímž je dobro osob ajejich tělesné i psychické zdraví. Mravní kriteria lékařského zásahu do plození se odvozují z důstojnosti lidských osob, z jejich sexuality a jejich původu. Lékařství, jež chce sloužit integrálnímu dobru osoby, musí respektovat specificky lidské hodnoty sexuality (55). Lékař stojí ve službách (52) PIUS XII., Proslov k účastnicím kongresu Svazu italských katolických porodních asistentek, 29. října 1951, AAS 43 (1951), str. 850. (53) Pius XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29. září 1949, AAS 41 (1949), str. 560. (54) Deklarace Posvátné kongregace pro nauku víry O některých otázkách sexuální etiky 9, AAS 68 (1976), str. 86, která cituje Pastorální konstituci Gaudium etSpes 51; sr. Dekret Svatého oficia, 2. srpna 1929, AAS 21 (1929), str. 490; Pius XII., Proslov k účastníkům 26. kongresu pořádaného Italskou urologickou společností, 8. října 1953, AAS 45 (1953), str. 678. (55) Sr. JAN XXIII., Encyklika Mater et Magistra III, AAS 53 (1961), str. 447.
269
osob a lidského rozplozování. Nemá právo s nimi ani volně nakládat, ani o nich rozhodovat. Lékařský zákrok respektuje osobní důstojnost tehdy, usiluje-li napomoci manželskému úkonu, buď aby usnadnil jeho dovršení anebo aby mu umožnil dosáhnout jeho účel, když byl normálně vykonán (56). Někdy se však naopak stává, že lékařský zákrok technicky nahrazuje manželský úkon, aby se dosáhlo plození, jež není j e h o výsledkem ani j e h o plodem; v tomto případě lékařský zákrok není - jak by měl být - ve službách manželského spojení, nýbrž přisvojuje si plodivou funkci, a tím odporuje důstojnosti a nezadatelným právům manželů a dítěte majícího se narodit. Zlidštění medicíny, po n ě m ž se dnes tak naléhavě ze všech stran volá, vyžaduje respektování integrální důstojnosti lidské osoby, v první řadě v úkonu a v okamžiku, kdy manželé předávají život nové osobě. Je proto logické obrátit se též s naléhavou výzvou na lékaře a výzkumníky katolické, aby podali příkladné svědectví úcty k lidskému zárodku a k důstojnosti rozplozování. Obzvláště vybízíme lékařský a ošetřovatelský personál katolických nemocnic a klinik, aby si vzali za čest zachovávat přijaté mravní závazky, obsažené často i ve stanovách. Odpovědní vedoucí těchto katolických nemocnic a klinik, jimiž jsou nezřídka řeholní osoby, vezmou si k srdci zajištění a prosazení pečlivého dodržování mravních norem připomenutých touto instrukcí. 8. UTRPENÍ POCHÁZEJÍCÍ Z MANŽELSKÉ NEPLODNOSTI
Utrpení manželů, kteří nemohou mít děti anebo se boji, že přivedou na svět dítě nějak postižené, je utrpení, které všichni mají chápat a příslušně ocenit. Přání mít dítě je ze strany manželů přirozené; je výrazem povolání k otcovství a k mateřství, jež je vepsáno do manželské lásky. Toto přání m ů ž e být ještě silnější, je-li manželská dvojice postižena neplodností, jež se zdá nevyléčitelná. Přesto však manželství nedává manželům právo mít dítě, nýbrž jen právo na výkon těch přirozených úkonů, jež jsou samy o sobě určeny k plození (57). Opravdové a vlastni právo na dítě by totiž bylo v rozporu s jeho důstojnosti a přirozeností. Dítě není ničím, na co by si bylo možno činit nárok, a (56) Sr. PlUS XII., Proslov k účastníkům 4. mezinárodního kongresu katolických lékařů, 29. září 1949, AAS 41 (1949), str. 560. (57) Sr. PIUS XII., Proslov k účastníkům 2. mezinárodního kongresu v Neapoli o lidské plodnosti a sterilitě, 19. května 1956, AAS 48 (1956), str. 471-473.
270
nemůže být pokládáno za předmět vlastnictví; je to spiše dar, a to »ten největší« (58) a nejmilostnějši (il piu g r a t u i t o ) , s e manželství dostává, a je živým svědectvím vzájemného oddáni svých rodičů. Z toho titulu má dítě právo, jak již bylo připomenuto, aby bylo plodem specifického úkonu manželské lásky svých rodičů a má rovněž právo, aby bylo respektováno jako lidská osoba již od okamžiku svého početí. Nicméně neplodnost, ať už je její příčina a prognoza jakákoliv, je bezesporu těžkou zkouškou. Obec věřících je povolána k tomu, aby prozařovala a ulehčovala utrpení těch, kdo n e m o h o u uskutečnit svou oprávněnou t o u h u být otcem a matkou. Manželé pak, kteří se nacházejí v této bolestné situaci, jsou povoláni k tomu, aby v ní odkrývali příležitost k obzvláštní spoluúčasti na kříži Kristově, jenž je zdrojem duchovní plodnosti. Neplodné manželské dvojice by neměly zapomínat, že »manželský život neztrácí svou hodnotu, ani když plození potomstva není možné. Tělesná neplodnost může totiž být manželům příležitostí sloužit jiným důležitým způsobem životu lidských osob, jako je např. adopce, různá díla výchovná, pomoc jiným rodinám, chudým či postiženým dětem« (59). M n o h o výzkumníků se zaangažovalo v boji proti neplodnosti. Někteří z nich s naprostým ohledem na důstojnost lidského rozplozování dosáhli výsledků, které se dříve zdály nedosažitelné. Dlužno proto vědce povzbudit, aby pokračovali ve svých výzkumech jak předcházet příčinám neplodnosti a jak jí odpomoci, aby neplodné manželské dvojice mohly plodit, zachovávajíce při tom svou osobní důstojnost a důstojnost dítěte, jež by se mělo narodit. III. MORÁLKA A OBČANSKÉ ZÁKONY
Mravní hodnoty, které má občanské zákonodárství na tomto poli respektovat a zaručovat. Neporušitelné právo na život každé nevinné lidské bytosti, práva rodiny a manželství jsou základní mravní hodnoty, poněvadž se vztahují na přirozený stav a integrální povolání lidské osoby; zároveň jsou pak základními kameny občanské společnosti a jejího řádu. Z toho důvodu nové technologické možnosti, jež se otevřely na poli biomediciny, vyžadují zásahy zákonodárné a politické moci, (58) Pastorální konstituce Gaudium et Spes 50. (59) JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Familiaris Consortio 14, AAS 74 (1982), str. 97.
271
p o n ě v a d ž n e k o n t r o l o v a n é užívání těchto technik by m o h l o vést k nepředvídatelným a z h o u b n ý m n á s l e d k ů m pro občanskou společnost. Odkaz n a svědomí j e d n o h o každého a na sebekontrolu výzkumníků n e m ů ž e dostačit k zaručení osobních práv a v e ř e j n é h o pořádku. Kdyby zákonodárce, odpovědný za o b e c n é blaho, přestal bdít, m o h l by být o svou m o c připraven vědci, kteří by si mohli osobovat nárok řídit lidstvo j m é n e m biologických vynálezů a d o m n ě l ý c h procesů »vylepšení«, které by z nich vyvodili. E u g e n i s m u s a diskriminace mezi lidskými bytostmi by tak mohly dojít svého ospravedlnění, což by vedlo k násilnému potlačení a znevážení rovnoprávnosti, důstojnosti člověka a základních práv lidské osoby. Zásahy politické moci m u s í vycházet z r o z u m n ý c h zásad, jimiž se řídí vztahy mezi občanským z á k o n e m a m r a v n í m z á k o n e m . Úkolem o b č a n s k é h o zákona j e zajistit o b e c n é blaho lidí skrze u z n á n í a obranu základních práv a skrze prosazování míru a veřejné morálky (60). V ž á d n é oblasti života však občanský zákon n e m ů ž e nahrazovat svědomí, aniž m ů ž e diktovat n o r m y týkající se toho, co přesahuje j e h o pravomoc; někdy musí s o h l e d e m na veřejný pořádek tolerovat, co n e m ů ž e zakázat bez toho, že by se tím způsobila j e š t ě větší škoda. Přesto však občanská společnost a politická m o c m u s í uznávat a respektovat nezadatelná lidská práva; taková práva totiž nezávisí ani na jednotlivcích, ani na rodičích, ani nejsou milostivým povolením společnosti a státu; tkví v lidské přirozenosti a patří lidské o s o b ě mocí tvůrčího konu, j í m ž vznikla. Z takových základních práv j e třeba v této souvislosti připomen o u t : a) právo na život a na tělesnou celistvost, jež má každá lidská bytost od chvíle početí až do smrti; b) práva rodiny a manželství jako instituce včetně práva dítěte na početí, zrození a výchovu svými rodiči. Tyto dva poslední náměty považujeme za vhodné poněkud rozvést. V různých státech n ě k t e r é zákony povolily p ř í m é h u b e n í nevinných bytostí; jakmile positivní zákon zbavuje celou kategorii lidských bytostí ochrany, kterou jim m á občanské zákonodárství poskytnout, pak tím stát popírá rovnoprávnost všech o b č a n ů před z á k o n e m . Jakmile stát nestaví svou m o c do služeb práv každého občana, a z e j m é n a těch nejslabších, podkopává tím samy základy právního státu. V důsledku t o h o politická m o c n e m ů ž e schvalovat, aby lidské bytosti byly přiváděny k životu takovými m e t o d a m i , j e ž j e vystavují tak vážným (60) Sr. Deklarace Dignitatis 272
Humanae
7.
rizikům již shora připomenutým. Případné uznání technik u m ě l é h o předávání života a s nimi spojeného experimentování positivním právem a politickou mocí by jen rozšířilo průlom způsobený zákonodárstvím o u m ě l é m přerušení těhotenství. Jako důsledek respektu a ochrany, jež dlužno zaručit dítěti majícímu se narodit již od chvíle početí, zákon bude muset stanovit příslušná trestní opatření pro každé v ě d o m é porušení j e h o práv. Zákon nemůže trpět - naopak, musí výslovně zakázat - aby se s lidskými bytostmi, existujícími byí i jen v zárodečném stavu, jednalo jako s pokusnými předměty, aby byly mrzačeny či přímo hubeny pod záminkou nadpočetnosti nebo neschopnosti normálního vývoje. Politická moc má povinnost zaručit rodině, na které se společnost zakládá, zákonnou ochranu, na kterou má právo. Již tou prostou skutečností, že politická moc j e tu proto, aby sloužila o s o b á m j e povinna sloužit i rodině. Občanský zákon n e m ů ž e schvalovat takové techniky umělého rozpolozování, které odnímají ve prospěch třetích osob (lékařů, biologů, hospodářských či vládních činitelů) to, co je právem příslušejícím vztahu mezi manžely a n e m ů ž e proto uzákonit předávání gametů mezi osobami, které nejsou právoplatně spojené man- želstvím. Zákonodárství musí kromě toho kvůli povinné podpoře rodiny zakázat embryové banky, inseminaci post mortem (po smrti) a »zástupné mateřství«. Je povinností veřejně moci postupovat tak, aby občanský zákon se řídiI základními normami mravního zákona v tom, co se týká lidských práv, lidského života a instituce rodiny. Politikové by se měli svým vlivem na veřejně míněni zasazovat o to, aby v těchto podstatných bodech získali co nejširší souhlas ve společnosti a upevnili ho tam, kde by hrozilo nebezpečí jeho oslabení nebo kolísání. V m n o h a zemích zákonodárství o u m ě l é m přerušení těhotenství a shovívavost vůči n e o d d a n ý m dvojicím ztěžují respektování základních práv připomenutých touto instrukcí. Je žádoucí, aby si státy nebraly odpovědnost za další zhoršování těchto společensky zhoubných nespravedlností. Naopak, j e si přáti, aby národy a státy si uvědomily veškerý kulturní, ideologický a politický dosah těchto technik u m ě l é h o rozplozování a aby nalezly tolik moudrosti a neohrožeností, jež jsou potřebné k vydání zákonů, které by byly spravedlivější a ohleduplnější vůči lidskému životu a instituci rodiny. 273
Občanské zákonodárství mnohých států dává podle značně rozšířeného názoru nepatřičné uznání určitým praktikám; dokazuje tak svou neschopnost zajistit takovou morálku, jež by odpovídala přirozeným požadavkům lidské osoby a »nepsaným zákonům», jež Stvořitel vtiskl do srdce člověka. Všichni lidé dobré vůle se musí hlavně v okruhu svého zaměstnání a při výkonu svý'ch občanských práv zasazovat o to, aby se dosáhlo reformy mravně nepřijatelných zákonů a nápravy nepřípustných technik. Ano, vůči takovým zákonům třeba zaujmout a uznat »námitku svědomí«. Ba víc, mravní svědomí mnohých, zvláště odborníků v biomedických vědách, začíná stále ostřeji pociťovat naléhavost pasivní resistence vůči uzákoňování metod příčících se životu a důstojnosti člověka.
ZÁVÉR
Šíření technologií zasahujících clo procesů lidského plození vyvolává velmi vážné morální otázky stran respektu příslušejícímu lidské bytosti již od okamžiku jejího početí a stran důstojnosti osoby, její pohlavnosti a předávání života. Kongregace pro nauku víry, plníc tímto d o k u m e n t e m svůj úkol utvrzovat a hájit církevní učení v tak závažné záležitosti, obrací se s novou důtklivou výzvou na všechny, kdo díky svému postavení a práci m o h o u mít kladný vliv na to, aby v rodině a ve společnosti byl věnován patřičný respekt životu a lásce: na ty, kdo nesou odpovědnost za utváření svědomí a veřejného mínění, na vědecké pracovníky, na lékaře z povolání, na právníky a politiky. Přeje si, aby všichni pochopili neslučitelnost mezi uznáváním důstojnosti lidské osoby a pohrdáním životem a láskou, mezi vírou v živého Boha a nárokem svévolně rozhodovat o zrodu a údělu lidské bytosti. Zvláště pak Kongregace pro nauku víry důvěryplně vyzývá a povzbuzuje teology, a mezi nimi zejména odborníky v morální teologii, aby prohlubovali a věřícím stále více zpřístupňovali obsah církevního učení, a to ve světle zdravé antropologie v oboru sexuality a manželství v rámci mezioborového přístupu. Bude tak možno stále lépe chápat důvody a dosah tohoto učení; hájíc člověka proti p ř e h m a t ů m j e h o vlastní moci, Boží církev mu připomíná i důvody j e h o vznešenosti; jedině tak bude m o ž n o zajistit zítřejšímu lidstvu možnost žít a milovat v té důstojnosti a svobodě, jež vyplývají z úcty k pravdě. Přesné pokyny, jež se v této Instrukci podávají, nemají tudíž v úmyslu zarazit úsilí o promýšlení věci, ale naopak je podnítit a obnovit v neodvolatelné věrnosti církevní nauce.
Ve světle pravdy o daru lidského života a (ve světle) mravních zásad, které z n ě h o vyplývají, vyzýváme každého, aby jednal v o k r u h u odpovědnosti sobě vlastní jako milosrdný Samaritán a uznal i toho n e j m e n š í h o z lidských synů za svého bližního (sr. Lk 10,29-37). Kristovo slovo tu zaznívá novým a zvláštním ozvukem: »Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, m n ě jste učinili« (Mt 25, 40). Řím, Kongregace pro nauku víry, 22. ú n o r a 1987, o svátku Stolce svatého apoštola Petra (.Přeložil Karel Skalický Poznámka překladatele: Text instrukce byl překládán z italského, polského u nöm e c k é h o znění s občasným přihlížením k anglické, francouzské a špančlskó verzi. Vítanou p o m o c í mi byl i český překlad pořízený českou sekcí Vatikánského rozhlasu. T e n t o překlad však siedoval spíše kriterium bezprostřední srozumitelnosti vysílaného slova n e ž odborně vědeckou přesnost tištěného textu. C e n n o u oporou byl m é neodbornosti na t o m t o poli profesor bioetiky na lékařské fakultě A. G e m e l l i Katolické university B o ž s k é h o srdce, Möns. Elio Sgreccia.
A C H I L L E SILVESTRINI
(Řím)
L I D S K Á P R Á V A V U Č E N Í J A N A P A V L A II. (*) 1. Ve svém proslovu na Valném s h r o m á ž d ě n í Organisace spojených národů 2. října 1979 prohlásil Jan Pavel II., že Všeobecně prohlášení lidských práv z 10. října 1948 je »milníkem na d l o u h é a nes n a d n é cestě lidského pokolení«. Jde o bolestnou cestu, j e ž j e p o z n a m e n á n a tragickými zkušen o s t m i jako vyhlazovacím táborem v Osvětimi (Auschwitz), který byl »vážným u p o z o r n ě n í m na cestách s o u č a s n é h o lidstva, protože byl místem neúcty k člověku a k j e h o základním právům«. Prohlášení bylo v y k o u p e n o cenou »milionů našich bratrů a sester, kteří j e zaplatili vlastním u t r p e n í m a obětí, j e ž byly z p ů s o b e n y zesurověním, které otupělo a ohlušilo lidská svědomí jejich pronásledovatelů«. (*) Přednáška sekretáře Rady pro veřejné záležitosti církve, Möns. Achille Silvestriniho, na konferenci, kterou pořádala Societa Italiana per 1'Organizzazlone Internazionale (Italská společnost pro mezinárodní organizaci) u příležitosti D n e lidských práv 16. prosince 1986, zde vychází v překladu s laskavým svolením autora.
275
T e n t o původ působí, že Všeobecně prohlášení lidských práv - se všemi ostatními mezinárodními prohlášeními o lidských právech, ve prospěch dětí, ženy, o rovnosti ras a především dvě mezinárodní smlouvy o právech ekonomických, společenských a kulturních jakož i občanských a politických - by mělo ve Spojených národech zůstat »základní hodnotou, jež by měla vést svědomí jejích členů a z níž by měly vždy vycházet popudy k jednání«. Tak bude u m o ž n ě n průběh stálého rozvažování a přezkoumávání ze strany »každého společenství, každého zřízení, každé vlády«, nejen aby zamezily provokacím a válkám, ale aby objevily »vlastní kořeny nenávisti«, jež se někdy skrývají »ve vnitřním určení systémů«, jež řídí společnosti. »Neboř duch války ve svém původním a základním významu vystupuje a uzrává tam, kde se porušují nezadatelná práva člověka.« 2. O několik měsíců později ve své první encyklice Redempior hominis ze 4. března 1979 Jan Pavel II. připomněl »s úctou a velkou nadějí do budoucna úsilí vynaložené k založení Organizace spojených národů, úsilí definovat a stanovit objektivní a nezcizitelná práva člověka«, závazek, jež jednotlivé státy přijaly jako »základní princip činnosti pro blaho člověka«. Protože, jak říká papež, »mír totiž v jádře znamená respektování neporušitelných lidských práv - mír je dílem spravedlnosti - zatímco válka vzniká právě z porušování těchto práv a jejím výsledkem je, že se po nich ještě více šlape« (i). Toto tvrzení hluboce zasáhlo veřejné mínění a nechyběli ti, kteří je považovali za přemrštěné, protože jsme si navykli představovat války pouze jako střetnutí mezi státy a jako výsledek ideologických, vojenských a hospodářských napětí. V dalším svém proslovu, který pronesl v U N E S C O 2. června 1980, říká papež, že ve skutečnosti existuje »jeden základní rozměr schopný od základů zvrátit systémy, které strukturují celek lidstva, a osvobodit lidskou existenci individuální i kolektivní od nebezpečí, jež jí hrozí«, a tímto rozměrem »je člověk, člověk ve své celistvosti, člověk, jenž žije zároveň ve sféře h o d n o t hmotných a duchovních« (2). Každý z vás, říká papež delegátům OSN, představuje jeden stát s vlastním politickým sys t é m e m a strukturou, avšak zastupuje především určitá lidská společenství: »Vy všichni zastupujete lidi, vlastně skoro všechny lidi (1) JAN PAVEL II., Redempior hominis 17, český překlad Velehrad - Křesťanská akademie, Skála 8, Řím 1979, str. 39-40. (2) JAN PAVEL II., Proslov i> UNESCO 4, český překlad Integrální lidství člověka se vyjadřuje v kultuře, ve »Studie« 72 (VI/1980), str. 510.
276
zeměkoule: konkrétní lidi, společenství a národy, kteří prožívají dnešní období svých dějin a zároveň jsou zapojeni do dějin veškerého lidstva s vlastní osobností a důstojností lidských osob, s vlastní kulturou, se zkušenostmi a nadějemi, vlastními napětími a utrpeními a s oprávněnými očekáváními. V t o m t o zastoupení lze najít důvod celé politické činnosti národní i mezinárodní, jež vychází z člověka, provádí se skrze člověka a j e určena pro člověka . . . « ( 3 ) . 3. Takový je »nový pohled, hluboce soudobý, hlubší a důkladnější na otázku míru«. Řekl to již Jan XXIII. v encyklice Poceni in terris (č. 52), když upozornil na to, že Všeobecné prohlášení lidských práv představovalo »důležitý mezník na pouti k právně-politickému uspořádání světového společenství«, nakolik nanejvýš slavnostně uznává důstojnost osoby a všech lidských bytostí a »jejich základní právo, aby mohli svobodně hledat pravdu, uskutečňovat morální dobro a spravedlnost, a právo na důstojný život« spolu se všemi ostatními právy, jež jsou s tím spojena. Pacem in terris výslovně uznává práva člověka vypočítaná Chartou (aniž by zakrývala »námitky a oprávněné výhrady vůči některým jednotlivým b o d ů m « Charty), avšak především j e zaciluje k důstojnosti osoby a na podkladě přirozeného zákona je hierarchicky uspořádává jako společnou h o d n o t u , již je třeba hledat ve vyrovnaném vztahu práv a povinností, jimiž by se uspokojily nároky všech lidských bytostí (4). 4. T e n t o první přístup by se zajisté mohl zdát ještě poněkud odtažitý. Oproti tomu Jan Pavel II., který též vypočítává nejdůležitější a všeobecně uznávaná práva (5), přistupuje k tématu m n o h e m konkrétněji a zdůrazňuje »stálé pravidlo v dějinách člověka«; totiž skutečnost, že každá osoba »žije zároveň ve světě hmotných h o d n o t a ve světě duchovních hodnot. Pro člověka, který žije a doufá, potřeby, svobody a vztahy s ostatními neodpovídají nikdy pouze j e d n é nebo druhé oblasti hodnot, nýbrž přísluší oběma oblastem« (6). A ve vztahu mezi duchovními h o d n o t a m i a oněmi h m o t n ý m i a hospodářskými první místo přísluší prvým, nakolik z nich vyvěrá vlastní smysl, který člověk dává h m o t n ý m d o b r ů m , a jimi se inspiruje sám způsob, jak je užívá; do té míry, že hmotný, občanský, technický a společenský rozvoj, (3) JAN PAVEL II., Proslov
v OSN
6.
(4) JAN XXIII., Pacem in terris 3-19. (5) JAN PAVEL II., Proslov
v OSN
13.
(6) Tamtéž 14.
277
který h m o t n á dobra umožňují, slouží k tomu, aby byl možný »plný přístup k pravdě, k mravnímu rozvoji, k plné možnosti užívat dober kultury, jíž jsme dědici, a rozmnožovat tato dobra našimi tvůrčími schopnostmi« (7) Nárok prvenství duchovních dober nad hospodářskými a hmotnými dobry a odpovídající hierarchie mezi oběma oblastmi práv je výslovně zdůrazněna v učení Jana Pavla II. N e že by podceňoval porušování lidských práv spojených s nespravedlivým rozdělením hmotných statků, ať již v jednotlivých společnostech nebo na celé zeměkouli: »hrůzné nerovnosti mezi lidmi a skupinami příliš bohatými na j e d n é straně a na druhé straně početní většina chudých a ubožáků, jimž chybí potrava, možnost práce a vzdělání a kteří jsou ve velkém počtu odsouzeni k hladu a nemocem«; nebo též propast, »jež proti sobě staví oblasti sytosti a oblasti hladu a zaostalosti«, a tak rozděluje jednotlivé země a kraje zemského povrchu. Papež tvrdí dokonce, že toto je první soustavná hrozba lidských práv, jež způsobuje velké nespravedlnosti jako vykořisťování práce a m n o h é další zlořády, jež hluboce zraňují důstojnost člověka (8). Je však také pravda, že boj o získání hmotných dober, který nutně vzniká v lidských dějinách, se ani nezastaví, ani se proti němu nenajde pomoc, dokud se bude hledět pouze na nároky výroby, trhu, spotřeby, hromadění bohatství nebo na nároky byrokracie, jež se snaží řídit příslušné procesy. Je potřebné lidské kriterium, podle nějž by bylo možné hodnotit, zda společensko-hospodářský systém je nebo není schopný »snížit, zmírnit a vyloučit různé způsoby vykořisťování člověka a prostřednictvím práce zajistit člověku nejen spravedlivé rozdělení nutných hmotných dober, nýbrž také patřičnou spoluúčast odpovídající jeho vlastní důstojnosti na celém procesu výroby a na celém společenském životě, který se uskutečňuje okolo tohoto celého procesu«. Nezapomínejme - říká papež - že podle nauky Genese člověk není otrok, nýbrž pán zdrojů hmotného světa (9). 5. Člověk jako podmět práce j e téma, jež Jan Pavel II. rozvíjí v Laborem exercens (14. září 1981) a v proslovu z 15. června 1982 k Mezinárodní organizaci práce. »Tváří v tvář nespravedlnostem volajícím o pomstu, jež vznikly ze systémů minulého století, dělníci obzvláště v průmyslu reagovali tím, že zároveň objevili kromě společné bídy sílu, (7) Tamtéž. (8) Tamtéž 17. (9) Tamtéž.
278
jakou představuje společná akce.« Byla to »spravedlivá společenská reakce«, jež způsobila »vznik a takřka vpád velkého vzletu solidarity mezi lidmi práce ... Výzva k solidaritě a ke společné činnosti... měla důležitou h o d n o t u a výmluvnost z hlediska společenské etiky ... Byla to o d p o v ě d n a ponížení člověka jako podmětu práce ... Tato odpověď spojila dělnický svět do společenství charakterizovaného velkou solidaritou« (10). »Solidarita pracujících mezi sebou; solidarita s pracujícími; solidarita s prací chápaná jako duchovní rozměr lidského bytí, z níž vychází také smysl tohoto bytí« (li). »Solidarita za práci, jež se projevuje v boji za spravedlnost a za pravdu společenského života.« Tato pravda vyžaduje, aby právo na odborovou svobodu, přestože j e mezi nejuznávanějšími v Ústavách, bylo zachováno ve své úplné podobě, jež žádá, aby soudržnost společenských sil byla »plodem svobodného rozhodnutí zúčastněných v naprosté nezávislosti od politické moci, vypracovaná v plné svobodě určit vnitřní uspořádání, způsoby průběhu práce a činností vlastních odborům. Člověk práce musí sám vzít do rukou obranu pravdy a pravé důstojnosti své práce« (12). Navíc je třeba vytvořit »solidaritu bez hranic«, protože horizont hospodářského žití člověka je stále více světovým horizontem. Stovky milionů hladových nebo podvyživených bytostí, jež také m£yí právo opustit vlastní bídu, nás musí přivést k pochopení, že základní skutečnost je dnes již celé lidstvo. »Existuje společné dobro, jež již nelze omezovat na více či méně uspokojující kompromis mezi částečnými požadavky nebo uvnitř čistě hospodářských nároků. Vnucují se nové mravní volby; je třeba vytvořit nové světové svědomí ...« (13). A tak se právo na práci a právo na úctu k práci, jež se ve fysickohospodářském pojetí zdály příslušet do oblasti hmotných hodnot (práce-výrobek, pracovní síla-práce), dostávají na úroveň duchovních hodnot: práce je - říká Laborem exercens - dobro člověka, bonům arduum (obtížné dobro), poněvadž vyžaduje n á m a h u , není pouze dobrem »užitečným k požívání«, nýbrž také d o b r e m »hodnotným«, které totiž odpovídá lidské důstojnosti a skrze něž člověk »nejen přetváří přírodu tím, že ji upravuje vlastním potřebám, nýbrž uskutečňuje sám (10) JAN PAVEL II., Proslov k Mezinárodní organizaci práce (OIT) 8; sr. též JAN PAVEL II., Laborem exercens 8. (11) JAN PAVEL II., Proslov k Mezinárodni organizaci práce (OIT) 11. (12) Tamtéž 13. (13) Tamtéž 10.
279
sebe jako člověka a dokonce v jistém smyslu se stává více člověkem« (14). 6. Papež tak může čelit druhému druhu stálého ohrožení míru, totiž různým druhům nespravedlnosti na duchovní úrovni. I zde vychází ne z teoretického výroku, nýbrž z dějinného pohledu: »Po staletí se úsilí civilizace ubírá směrem, který usiluje dát politickým společenstvím tvar, v němž by mohla být plně zaručena objektivní práva ducha, lidského svědomí, lidské tvůrčí síly včetně vztahu člověka k Bohu.« Bohužel jsme však všichni svědky výhrůžek a porušování, jež se dennodenně obracejí proti těmto právům, často bez možnosti odvolání k vyšším instancím nebo bez možnosti účinných protiopatření; tím spíše, že často, i když slovní znění Ústav vyhlašuje úctu ke svobodám lidského ducha, uspořádání společenského života způsobuje, že ve výkonu těchto svobod jsou občané rozděleni do tříd s těžkým postižením ve společenském růstu, v postupu v povolání, v přístupu k odpovědnosti a dokonce ve svobodě vychovávat vlastní děti (15). Samozřejmě první svoboda, již Jan Pavel II. velmi výřečně brání, je náboženská svoboda. Její porušování - říká v Redempior hominis - je »příkrou nespravedlností vůči tomu, co je obzvláště hluboko vštípeno člověku a co je skutečně lidské. Vždyť dokonce i sama nevěra, nedostatek náboženského cítění a ateismus jsou jako lidské jevy pochopitelné jen ve vztahu k náboženství a víře. Je proto těžké přijmout třeba i jen z čistě lidského hlediska stanovisko, podle něhož pouze ateismus má občanské právo ve veřejném a společenském životě, zatímco věřící, jakoby ze zásady, jsou sotva trpěni anebo se s nimi jedná jako s občany nižší třídy; či dokonce - ano, i to se stalo - jsou zcela zbaveni občanských práv« (16). Přesto - říkal papež se zármutkem v proslovu v OSN - prohlášení Dignitatis humanae Druhého vatikánského koncilu prokázalo svými tvrzeními, jakým způsobem »by i samo střetnutí mezi náboženským a agnostickým nebo i ateistickým pojetím světa, což je jedním ze znamení časů našeho období, mohlo zachovat poctivé a uctivé lidské rozměry, aniž by porušovalo základní práva svědomí jakéhokoli muže či ženy, kteří žijí na zemi« (17). (14) JAN PAVEL II., Laborem (15) JAN PAVEL II., Proslov
e.xerccns 9. v OSN
(16) JAN PAVEL 11., Redempior (17) JAN PAVEL II., Proslov
280
19.
hominis
v OSN
20.
17, cit. překlad, str. 43.
7. Právo na kulturu a svobodu kultury zdůraznil Jan Pavel II. původním způsobem v proslovu v UNESCO 2. června 1980. Existuje právo osob a právo národů. Pro osoby: »Člověk žije životem opravdu lidským díky kultuře« (18), jež je podstatnou dimensí jeho »existence« a »bytí«. »Kultura je to, čím se člověk jako člověk stává více člověkem, je víc, přistupuje více k bytfa (19). Člověk je »subjektem a strůjcem kultury« (20). »Lidské kultury bezpochyby odrážejí i různé systémy výrobních vztahů; nicméně není to tento nebo onen systém výrobních vztahů, jenž stojí u vzniku kultury, ale člověk, člověk žijící v systému, jejž přijímá anebo se snaží změnit« (21). Navíc, protože úkolem kultury je výchova, původní a základní kulturní skutečnost je »člověk duchovně zralý, to znamená plně vychovaný, člověk schopný vychovávat sebe a vychovávat druhé« a »prvořadou a podstatnou dimensí kultury je zdravá moralita: mravní kultura«(22). Také národ je podmětem práva ve vztahu ke kultuře. »Národ existuje« jako společenství lidí »prostřednictvím kultury a skrze kulturu; on je tudíž velkým vychovatelem lidí, aby mohli být víc ve společenství. On je tím společenstvím, jež má dějiny přesahující dějiny jednotlivce a rodiny« (23). »Jsem synem národa, který prožíval největší zkušenosti dějin, který jeho sousedé vícekráte odsoudili k smrti, který však přežil a zůstal sám sebou ... opíraje se jedině o svou kulturu. Existuje základní svrchovanost společnosti, jež se projevuje v kultuře národa. Jde o svrchovanost, skrze níž je člověk zároveň nanejvýš svrchovaný. Myslím s hlubokým vnitřním pohnutím na kultury tolika starobylých národů, které nepovolily, když se octly tváří v tvář civilizaci dobyvatelů; a ještě zůstávají pro člověka zdrojem jeho lidského bytí ve vnitřní pravdě jeho lidskosti. Myslím též s obdivem na kultury nových společenství, těch, které procitají k životu ve společenství vlastního národa... a bojují za zachování své vlastní totožnosti... proti tlakům modelů vnucovaných zvnějšku« (24). (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24)
JAN PAVEL II., Proslov v UNESCO 6, cit. překlad, str. 511. Tamtéž 7, str. 512. Tamtéž 8, str. 512. Tamtéž, str. 512-513. Tamtéž 12, str. 516. Tamtéž 14, str. 517. Tamtéž, str. 517-518.
281
Je třeba bránit b u d o u c n o s t vědy a b u d o u c n o s t lidské kultury, aby se tak bránila b u d o u c n o s t člověka a světa. »Zatímco věda j e povolána sloužit člověku, příliš často je z e s l u ž e b n ě n a k účelům, j e ž jsou z h o u b n é pro pravou důstojnost člověka a lidského života« (25). T o je zvláště n u t n é a naléhavé pro lidstvo žijící v nukleární hrozbě: »Svět n e b u d e moci jít d l o u h o dál po této cestě ... Je n u t n o mobilizovat svědomí, je zapotřebí znásobit úsilí lidských srdcí v míře napětí mezi d o b r e m a zlem, j e m u ž jsou p o d r o b e n i lidé konce 20. s t o l e t í . . . Věci člověka posloužíme, spojí-li se věda se s v ě d o m í m . Člověk vědy s k u t e č n ě p o m ů že lidstvu, jestliže zachová smysl t r a n s c e n d e n c e člověka nad světem a Boha nad člověkem ... Obracím se na vás, lidé v ě d y , . . . na vaše kolegy a přátele ve všech zemích a ve všech světadílech j m é n e m této příšerné hrozby, j e ž visí nad lidstvem a zároveň j m é n e m b u d o u c n o s t i a blaha tohoto lidstva celého světa.« »Já, syn člověčenstva a biskup Římský« (26). 8. V t o m t o výraze »syn člověčenstva a biskup Římský« je klíč dvojího p r a m e n e , z n ě h o ž vyvěrá pojetí lidských práv u Jana Pavla II. Je zde lidský důvod vtělený a prožitý v d ě j i n n é skutečnosti, který u m o ž ň u j e lidem dobré vůle, aby se setkali ve j m é n u člověka chápanéh o ve své celistvosti, v celé plnosti a rozmanité bohatosti své duchovní a h m o t n é existence. Jsou zde otázky - o smyslu pokroku, zda pokrok s k u t e č n ě zlidšťuje život, jaké jsou výhledy a hrozby n a š e h o údobí - j e ž »odpovídají základní potřebě, aby se j e d e n člověk staral o d r u h é h o , aby měl starost o celé lidstvo a o j e h o b u d o u c n o s t na této zemi« (27). J d e o otázky, jež si musí dát všichni poctiví lidé, a jsou to otázky, jež si musí dát křesťané, »protože právě Ježíš Kristus obrátil tak výrazně jejich pozornost a city na problém člověka« (28). »Církev, j e ž čerpá ze své eschatologické víry, považuje tuto starostlivost o člověka, o j e h o lidskou b u d o u c n o s t , o b u d o u c n o s t lidstva na zemi ... za základní složku svého poslání« (29). Kristus zjevením tajemství lásky Otce »plně odhaluje člověka člověku samému a dává m u poznat vznešenost j e h o povolání«. T í m , že se Kristus stal člověkem, »se jistým z p ů s o b e m spojil s každým člověkem« (30). »To je lidská složka v tajemství vykoupení, v níž člověk (25) (26) (27) (28) (29) (30)
282
Tamtéž 21, str. 521. Tamtéž, str. 522. JAN PAVEL 11., Redemptor Tamtéž, str. 32. Tamtéž, str. 33. Tamtéž 8, str. 15, 16.
hominis
15, cit. překlad, str. 33.
nalézá svou vlastní velikost, důstojnost a h o d n o t u svého lidství ... T e n t o mocný úžas nad cenou a důstojností člověka má ve skutečnosti i své j m é n o . Je to evangelium, čili radostná zvěst.« Je to úžas, který »skrytým a tajemným způsobem oživuje všechny složky opravdového lidství« (31). A člověk »v plné pravdě své existence a svého osobního i společenského bytí ...je první a základní cestou církve, kterou stanovil sám Kristus« (32). 9. »Na této cestě, která vede od Krista k člověku a na níž se Kristus s každým člověkem spojuje, nikdo n e m ů ž e církev zastavit.« Nejde - říká papež - o »abstraktního člověka, nýbrž o skutečného, tj. o konkrétního, historického člověka. Jde o každého Člověka, poněvadž každý jednotlivec byl pojat do tajemství vykoupení a tímto tajemstvím se též Kristus s každým navždy spojil« (33). Každý člověk je tedy svěřen starostlivé péči církve, jež tím, že »se neváže k žádnému politickému systému, je - jak říká Gaudium et spes - zároveň znamením a záštitou přesažnosti lidské osoby« (34). Proto je »smysl pro odpovědnost za pravdu jedním ze základních styčných bodů mezi církví a každým člověkem« (35). Někdo by mohl poznamenat, že si církev tímto způsobem přivlastň u j e práva, jako by je začleňovala do své teologie. Naprosto ne. Jan Pavel II. je, jak j s m e viděli, první, kdo uznává, že lidská práva jsou součástí široké a spletité záležitosti, již určuje dějinný růst lidského svědomí, společného u v ě d o m ě n í o h o d n o t ě člověka. Jde o hnutí a vývoj, j e h o ž rozměry jistě přesahují hranice církve, protože práva člověka představují souběžník a setkání různých kulturních zkušeností. T o t o je dějinný jev, dějinný »objev«. Předložit zároveň důstojnost osoby jako »obsah evangelního zvěstování«, tj. jako dobro, jež je v jádře tajemství vtělení Krista a j e h o vykoupení, znamená dát lidským právům podklad, který ve svědomí věřících zdůrazňuje jejich důležitost a n u t n o s t a vymaňuje je z okrajového, nezávazného, sporného a nadbytečného rozměru. N e j d e o to, aby se lidská práva přivlastnila j e d n o m u vyznání, nýbrž o výzvu ke svědomí osob. Nejde ani o tvrzení usilující o výlučnost, nýbrž naopak o rozšíření prostoru poslání církve. Tímto způsobem se úsilí o prosazení lidských práv, jež jsou uznávána (31) (32) (33) (34)
Tamtéž 10, str. 18, 19. Tamtéž 14, str. 29. Tamtéž 13, str. 27. Gaudium et spes 76, český překlad Druhý vatikánský sněm. Dokumenty, demie, Rím 1983, str. 628. (35) JAN PAVEL II., Redempior hominis 19, cit. překlad, str. 52.
Křesťanská aka-
283
zároveň jako přirozené i evangelní hodnoty člověka a jež jsou součástí poslání církve a jsou též závazným úsilím každého člověka, stává testem, který j e nanejvýš platný a nadmíru soudobý, aby odkryl vědomí, j e ž má církev o křesťanském vykoupení a o svém poslání. 10. Postavit lidská práva na h o d n o t ě důstojnosti osoby není jistě bez důsledků pro kritické hodnocení těchto práv. Jan Pavel II., jako již ostatně Jan XXIII. v Pacem in terris, se n e o m e z u j e na to, aby opakoval výčet lidských práv, jež jsou n e b o nejsou uznávána v prohlášeních, mezinárodních úmluvách a ústavách. T í m , že se zamýšlí nad lidskou osobou a nad nebezpečími a hrozbami, j i m ž je vydána, zaujímá papež také kritické stanovisko. Někdy dokonce vyjadřuje nové obsahy. Uveďme jediný příklad: oproti proudu, který chce oprávnit potrat, vyhlašuje »právo na narození« počatého. Jde vždy o ochranu slabšího, v tomto případě však ne vzhledem ke státu (jak je tomu pro tzv. klasická »práva svobody«) nebo vzhledem ke společenské organizaci trhu a hospodářské výroby Oak je tomu pro společenská a odborářská práva pracujícího), nýbrž vzhledem k libovůli jedince nebo zdravotní organizace, jež přijímá podřídit se takovéto libovůli. T o t o je velice důležitý bod. Lidská práva v pojetí Jana Pavla II., jež zrcadlí pojetí církevního podání, n e m o h o u mít své ospravedlnění v odvolání na autonomii jednotlivce, jako by to byla »práva svým původem božská, a tedy nekonečná ... jež vyjadřují naprostou nezávislost lidského p o d m ě t u a domnělé naprosté právo, svázané se vším, co je v n ě m , a pro p o u h o u skutečnost, jež je v n ě m , by se mohlo prosadit proti všem ostatním bytostem« (36). Co dává základ lidským právům, je naopak odvolání na osobu: je tedy zapotřebí mít jasnou představu o osobě, uznat její složitost, zvážit vztahy mezi různými rovinami. První z nich, j e ž se dotýká kořenů vnitřních p o h n u t e k a lidského jednání, je duchovní rovina. Říká-li Jan Pavel II., že lidská práva mají přímější vztah k duchovním než k h m o t n ý m d o b r ů m , neříká to pouze proto, že je papež, tj. jako nejvyšší autorita církve, nýbrž proto, že důstojnost osoby se zakládá na duchovních skutečnostech a obzvláštním způsobem na vědomí, jež má člověk o vlastním bytí, o vlastním pobytu v životě a ve vztazích s ostatními lidmi.
(36) JACQUES MARITAIN, Le droit de l'homme et la loi naturelle, New York 1942, cit. podle italského překladu / diritti deU'uomo e ta legge naturale, Milano 1977, str. 62.
284
N e n í tedy n á h o d n é , že papež naléhá na svobodu svědomí a vyznání jako na prvotní právo, jako na kořen, z n ě h o ž vyrůstfyí ostatní práva, poněvadž tato svoboda z n a m e n á žít podle spojujícího, všeobecn é h o pojetí, z n ě h o ž pro člověka vychází smysl j e h o vlastního bytí. Náboženská svoboda a svoboda svědomí jsou základ, který se »nejenom nachází v seznamu lidských práv všemi přijatém, mají tam však klíčové postavení. Jde tu totiž o úctu k základnímu právu lidského ducha, v n ě m ž asi člověk nejvyšším s t u p n ě m vyjadřuje své člověčenství.« Přijmeme-li, že lidská práva nemají svůj základ v nějaké ideologii, názoru, společenské teorii, nýbrž v důstojnosti člověka, je třeba se čestně ptát, jaký m á m e názor o člověku a jaké důsledky z toho vyplývají. Papež se t o m u t o úkolu nevyhýbá! Je tedy pravda, že lidská práva spojují, avšak někdy m o h o u též rozdělovat. 11. Další důležitý bod, který vyznačuje učení Jana Pavla II., je úloha, kterou lidská práva hrají v ospravedlnění politické autority, v činnosti státních orgánů a v dialektice mezinárodních vztahů. Jde o choulostivou záležitost, o níž však Jan Pavel II. mluví velmi jasně a odvážně. V š e o b e c n é prohlášení lidských práv - říká - jistě nemělo za cíl zbavit se pouze »strašlivé zkušenosti minulé světové války, nýbrž také vytvořit základnu pro trvalou revizi programů, systémů a režimů právě z tohoto j e d i n é h o zásadního z o r n é h o úhlu, kterým je dobro člověka; m á m e na mysli jednotlivce ve společenství ostatních. Toto hledisko ... se též musí stát zásadním měřítkem všech programů, systémů a režimů« (37). Kritický postoj papeže se týká všech společenských systémů. Západ se snaží ospravedlnit »právy svobody«, Východ »právy společnosti«. Problém však tkví ve spojení všech práv, v jejich uspořádání podle pravdy a podle hodnot, jež by zrcadlilo celkové chápání člověka. »Církev - čteme v Redemptor hominis - vždy učila, že je povinností člověka pracovat pro o b e c n é blaho a tím také vychovávala každému státu dobré občany. K r o m ě toho vždy učila, že základní povinností veřejné moci j e péče o obecné blaho společnosti; odtud vyplývají i její základní práva. Právě ve j m é n u těchto předpokladů, týkajících se objektivního etického řádu, práva veřejné moci nelze chápat jinak než na základě respektování objektivních a neporušitelných práv člověka. Obecné dobro, j e m u ž veřejná m o c ve státě slouží, je plně dosaženo (37) JAN PAVEL II., Redemptor
hominis
17, cit. překlad, str. 40.
285
jen tehdy, když si všichni občané jsou jisti svými právy. Není-li tomu tak, dochází k rozkladu společnosti, k opozici občanů vůči veřejné moci anebo k situaci útlaku, zastrašování, násilí a terorismu; o tom nám poskytly m n o h o příkladů totalitní režimy našeho století. Princip lidských práv proto hluboce souvisí s oblastí sociální spravedlnosti a stává se měřítkem pro její zásadní prověřování v životě politických organismů« (38). Kromě toho je třeba se ptát - a tato otázka bude zřejmě stále více ožehavější - jaký účinný význam mají lidská práva v těch oblastech světa lidí, rozsáhlých a stále více lidnatých, jež netvoří ani Západ, ani Východ. Nazývají se totiž Třetím světem. Jsou-li, jak prohlašuje úvod Všeobecného prohlášení, lidská práva »společný ideál, jehož je třeba dosáhnout všemi lidmi a všemi národy, aby každý jednotlivec a každý útvar společnosti... usilovali výukou a výchovou šířit úctu vůči těmto právům a těmto svobodám«, tato všeobecnost n e b u d e moci být pouze teoretická, nýbrž alespoň v úsilí šíření účinná. A přesto překážky, jež existují pro skutečné uznání lidských práv ve státech nově nezávislých - vyvěrající z odpovědnosti, jež vychází z činnosti a vměšování Západu a Východu - udržují stav napětí a krizí, které narušují mezinárodní soužití a zlehčují důvěru v samotné společenské útvary vyspělého světa, alespoň natolik, nakolik nejsou schopné mít ve Třetím světě ohled na lidská práva, o nichž tvrdí, že je šíří ve vlastním světě. 12. Právě proto, když Jan Pavel II. mluvil v OSN, zdůraznil, že nelze bojovat proti zárodkům války pouze povrchně tak, že se potírají pouze příznaky, ale že je třeba to provádět radikálně tím, »že se odstraní příčiny«. Řekl, že mír »se buduje ve spojení s lidmi v tom, co je nejvíce a nejhlouběji lidské, co pozdvihuje lidské bytosti nad svět, který je okolo nich, a co rozhoduje o jejich nepopiratelné velikosti«. A dodal: »Katolická církev, a cítím, že m o h u říci, veškeré křesťanstvo právě na tomto poli vidí svůj jedinečný úkol.« Upozornil na Pro- hlášení D r u h é h o vatikánského sněmu Nostra aetate o mimokřesťanských náboženstvích, jež říká: »Při své povinnosti podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zkoumá církev především to, co lidé mají společného a co je přivádí k t o m u , aby prožívali společný úděl« (39). (38) Tamtéž, str. 42. (39) Nostra aetate 286
1, český překlad Druhý vatikánský
sněm. Dokumenty,
cit., str. 337.
Co mají lidé s p o l e č n é h o j e h o d n o t a a důstojnost každého člověka pro to, co m á v sobě j e d i n e č n é h o , neopakovatelného, osobního. Pak se n a chvíli zastavil a pokračoval: »Rozbor dějin člověka, a to zvláště v s o u č a s n é m období, ukazuje, jak důležitá j e povinnost plněji odkrýt závažnost dober, j i m ž odpovídá duchovní rozměr lidského bytí. Ukazuje, jak důležitý je t e n t o úkol pro budování míru a jak závažné j e každé ohrožení lidských práv« (40). T e n t o »jedinečný úkol« vyzvat ostatní náboženství, aby spolu šířila společné dobro lidstva, sleduje Jan Pavel II. již dlouho. 19. srpna 1985, když se v Casablance setkal s padesáti tisíci mladými moslimy, řekl jim papež: »Křesťané a moslimové, m n o h o věcí nás spojuje jako věřící a jako lidi. Žijeme v témže světě, který j e poznačen četnými znaky naděje, avšak také m n o h ý m i znaky úzkosti.« Tím, že z d ů r a z ň u j e náboženské hodnoty, Jan Pavel II. nachází společný jazyk mezi křesťany a moslimy: »Bůh stvořil nás, lidi, a my j s m e z a m ě ř e n i k n ě m u . J e h o svatý zákon řídí náš život. Je to Boží světlo, jež dává s m ě r n a š e m u o s u d u a jež osvěcuje naše svědomí. U s c h o p ň u j e nás milovat a předávat život. Žádá od každého člověka, aby měl úctu ke každé lidské bytosti a aby ji miloval jako přítele, druha, bratra. Vyzývá, aby se jí p o m o h l o , je-li raněna, je-li opuštěna, má-li hlad a žízeň, zkrátka neví-Ii, kde najít svou cestu n a stezkách života.« Z e svědectví, j e ž se vydává j e d i n é m u B o h u , papež vyvozuje obecn é svědectví o důstojnosti člověka a j e h o společenského života: »Každá osoba j e v Božích očích jedinečná, nenahraditelná v díle rozvoje. Každý m u s í být u z n á n za to, co je, a též jako takový ctěn. Nikdo n e s m í využívat sobě p o d o b n é ; nikdo n e s m í zneužívat sobě rovné; nikdo n e s m í pohrdat svým bratrem.« A zakončil prgsbou, j e ž se již stala v š e o b e c n o u : »Bože, nedopusť, abychom vzývajíce tvé j m é n o došli k ospravedlňování lidských nepořádků.« Taktéž i v Madrasu se papež 6. února 1985 před představiteli mimokřesťanských náboženství vyjádřil takto: »Postoj církve k ostatním náboženstvím stojí na v z á j e m n é úctě; církev s nimi hledá v z á j e m n o u spolupráci. Tato úcta j e dvojí: úcta k člověku v j e h o hledání odpovědí n a nejhlubší otázky vlastního života a úcta k p ů s o b e n í D u c h a v člověku.« N e j d e o to posílit jakýsi druh, byť i j e n skrytý, nějakého synkretismu (ten by církev nikdy n e m o h l a přijmout), nýbrž zdůraznit a (40) JAN PAVEL II., Proslov
v OSN
16.
287
povzbudit h o d n o v ě r n é síly ducha. V civilizaci, jež často zakouší neplodný a trpký rozměr hospodářsky h m o t n ý , jde o to, aby se dala plná h o d n o t a - jak to papež činí, když cituje M a h a t m a G h a n d i h o - účinné síle, totiž té náboženské, »jež mění pravou přirozenost každého, jež nerozlučně spojuje s vnitřní pravdou, která vždy očišťuje«. Jde o to, aby »smysl pro posvátné«, pro něž je Bůh uctíván a pro něž lidská rodina stále plněji zakouší svou jednotu a svůj společný osud, národy cítily jako »naléhavost celosvětové solidarity vůči nesmírným výzvám, jimž se lidstvo musí postavit tváří v tvář«. T í m t o způsobem, zakončuje papež, »moudrost a síla, jež vycházejí z prožívaného náboženství, nadále zlidští cestu člověka dějinami«. Podobně se papež vyjádřil 13. d u b n a 1986 v proslovu k římské židovské obci, kde si přál »spolupráci ve prospěch člověka, jeho života od početí až k přirozené smrti, jeho důstojnosti, jeho svobody, j e h o práv, v nichž nechť vládne spravedlnost a - obzvláště pro tento národ roztroušený po světadílech a po světě - nechť kraluje mír, shalom, vyprošovaný zákonodárci, proroky a moudrými Izraele«. V této souvislosti lze pochopit, proč papež chtěl svolat velké shromáždění do Assisi 27. října 1986, jež vzbudilo tak příznivý ohlas mezí národy celého světa. Neboť toto naše období - říká přesvědčivě Jan Pavel II. - »obzvláště hladoví po D u c h u , neboť hladoví po spravedlnosti, míru, lásce, dobrotě, síle, odpovědnosti a lidské důstojnosti« (41). (Přeložit
(41) JAN PAVEL II., Redemptor 28S
hominis
18, cit. překlad, str. 40.
Václav Steiner)
KAREL VRÁNA
(Řím)
SMYSL PRO H U M O R Proč se pohané bouří a národy se obírají marnými záměry? Pozvedají se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají na Pána a jeho pomazaného: »Zpřetrhejme jejich okovy a střesme jejich pouta se sebe!« Ten, který trůní na nebesích, se směje, jsou Pánu k smíchu. . „ , , ' Žalm 2, 1-4 »Humor je sůl země, ale kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.« KAREL
Nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli. Nezačínej den pitím octa.
ČAPP.K
CHAMEORT
Malajské
přísloví
Smát se každému slovu nebo činu je vlastností lidí pošetilých; vůbec ničemu se nesmát je znakem lidí hloupých.
ERASMUS ROTTERDAMSKY
Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině. Veselost je druhem odvahy. Nepokoušej se utopit smutek v rumu, umí plavat.
Arabské
přísloví
IIIÍMINOWAY Francouzské
přísloví
Humor, vtip a veselí jsou n e m é n ě hluboká hnuti mysli jako škleb a srdceryvná gesta tragédů.
KAREL KONRÁD
Humor je nejvzácnější formou lidských citů.
BJÖRNSON
Pravá veselost nejen nevadí důstojnosti lidské, ale je i podstatnou podmínkou její dokonalosti.
BOLZANO
Nešťastní jsou ti, kdo nemají smysl pro humor; nemají smysl ani pro vážnost. JEAN
PAUL
Hlupákovi při každém vtipném slově vjede do údů děs.
HERAKLEITOS
Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, který jej pohoršil.
LICHTENBERG
Rídentem
ridendo
dícere verum quid vetat?
HORATIUS
1. Křesťanské kořeny humoru Kristus osvobodil člověka a svět. Rozvázal v nich spoutané síly a probudil jejich dřímající zrak do nového rána. V Kristu se zrodil nový člověk a nový svět. Událost křesťanského osvobození má dva základní rozměry. Vysvobozuje člověka a j e h o svět z tísnivého, nízkého a anonymního prostoru a času. Osvobozuje člověka od jeho strachu 289
před n e z n á m e m , před budoucností a před modlami. Osvobozuje svět přírody a svět dějin od nelítostného osudu, od tyranizujících zákonů a t e m n é nevyhnutelnosti. V události křesťanského osvobození se setkáváme také s druhou dimenzí: Kristus osvobozuje a uvolňuje člověka k j e h o pravému a plnému životu, k rozkvětu a k rozmachu. Osvobozuje svět přírody a svět dějin k naději, ke stoupající cestě vpřed. V Kristu se člověk stává teprve plně člověkem. V Kristu svět dorůstá do své celé podoby. Pohanský člověk se choval a žil v jistém smyslu jako dítě. V Kristu začíná chápat svou podstatnou urozenost. Žije ve světě věcí a událostí, ale j e h o srdce kotví m i m o svět, m i m o jeho přírodní zákonitosti. Střed lidské existence leží v Bohu, který se otvírá k člověku a zjevuje se mu jako j e h o absolutní Ty. Z tohoto nového středu člověk může nyní nejen chápat svou svobodu k sobě a ke světu věcí, ale m ů ž e uchopit a zmocnit se sebe, světa, času a věcí. V Kristu získává člověk onen osvobozující odstup, který mu u m o ž ň u j e nový, tvořivý přístup ke všemu, co tvoří j e h o svět. Příroda i dějiny vyjevují v této nové křesťanské perspektivě svou hlubokou tvář: nejsou božstvem, j e m u ž se člověk musí klanět a před nímž klekat; jsou tvorem otevřeným k člověku a přístupným j e h o poznání a j e h o svobodě, j e h o práci a jeho srdci. Nejsou jeho panstvem, ale j e h o služebníkem, j e h o bratrem a j e h o sestrou. Povrchní a hrubě zjednodušující kritika křesťanství zapomínala a dodnes často zapomíná právě na tento druhý, pozitivní rozměr nové svobody, která se zrodila z Krista. Křesťan se neodvrací od světa, od dějin, od svého těla a od svého srdce. Křesťan neutíká před svou pozemskou existencí a odpovědností. Křesťan vystupuje ze světa a z času, vstupuje v Kristu do Boha, účastní se Jeho absolutní svobody, Jeho svrchovaného stvořitelského postoje a Jeho vykupující, očisťující a zachraňující lásky ke všemu, co existuje a co se rodí, co přichází a co hledá svůj domov. V Kristu začíná člověk obývat Boha, obcovat s trojjediným, osobním Bohem, který nežárlí jako pohanští bohové ani na lidské štěstí, ani na radost lidského srdce. Není mu lhostejná ani ta nejmenší slza dítěte. V Kristu člověk obývá Boha, který je doslova zamilován do naší země, do její jímavé krásy; obývá Boha, který pláče nad smrtí přítele a který si kleká před člověkem; umývá prach z jeho nohou a hojí jeho nekonečnem raněné srdce. Nový křesťanský člověk vnáší právě tuto Boží lásku a zamilovanost do dějin svého světa. Jeho oko vnímá hlouběji, j e h o srdce cítí silněji, j e h o duše se chvěje vzrušeněji před každým lidským příběhem, před každým p o h y b e m a gestem této sesterské země. 290
Křesťanský člověk se angažuje plně pro tento svět. Angažuje se jinak, zásadněji, radikálněji a hlouběji než jakýkoliv antický nebo moderní pohan. Apoštol Pavel v prvním listě ke korintské křesťanské obci popsal tuto angažovanost, vyslovil její celé j m é n o , když řekl: »Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží« (1 Kor 13, 4-7). Z této nové do světa zamilované lásky vyrůstá nyní nový životní pocit. Křesťan prožívá svou existenci a svět jako milost, jako dar. K jeho životu patří svobodná, radostná a radující se vděčnost. Všechno, opravdu všechno je a může být milostí - dokonce i smrt, bolest a prohra. Křesťan je také schopen nové, radikálnější vzpoury a protestu proti zlu, nespravedlnosti a ponížení. Jeho radost je pramenitější; tryská ze samého bytí, které je neseno Boží myšlenkou a srdcem. Křesťan žije ve světě, který se mu nabízí svou krásou ke zpěvu a svou nehotovostí k činu a dílu. Křesťan má právo a možnost opravdu ryze se smát - smát se nejen ve svém světě, ale i ke svému světu, smát se i sobě. Křesťan má smysl pro pravý humor. Vyslovili jsme něco, co může vzbudit údiv nebo i nesouhlas těch, kteří si zvykli chápat křesťanství jako ustrašený, zasmušilý postoj a způsob života. Musíme tedy hned upřesnit tuto myšlenku. Samozřejmě, že i pohanský člověk se směje, raduje a má svůj humor. 1 dnes lidé, kteří dávno odložili křesťanskou víru, se dovedou dívat s humorem na svůj svět, dovedou sršet vtipem. Potkáváme se také s křesťany, kteří berou vše smrtelně vážně, nedovedou se zasmát ani od srdce, ani od plic. Smích a humor pohanského, nevěřícího člověka - včera i dnes - je jiný než smích a humor křesťana, má jiný přízvuk a jinou příchuť. Chybí mu obyčejně to nejhlubší: láska ke všemu stvořenému, slabému a klopýtajícímu. V mnohém se ovšem podobá křesťanské radosti, smíchu a humoru. A touto svou podobností buď adventně hledá křesťanskou rovinu a zakotvení, anebo z ní doposud žije: doposud ji nevymazal ze své duše. Křesťan, který nemá smysl pro humor, který se nedovede usmát na svět a do světa, který se nedovede zasmát lidskému pachtění a naparování, je asi špatným, mělkým křesťanem. Mohli bychom vyslovit tuto zásadu: řeknu, kdo jsi. Člověka p o z n á m e nejen j e h o smyslu pro h u m o r . Spisovatel Jan a smíchu několik vzácných postřehů,
řekni mi, jak se směješ, a já ti podle j e h o skutků, ale i podle Čep napsal j e d n o u o h u m o r u které stojí za zamyšlení: 291
»Smích je několikerý. Někdo se směje a neví proč. Někdo se směje ze škodolibosti a někdo jen proto, že ho lechtají pod paží. Něco jiného je smát se ve společnosti a něco jiného, když je člověk sám. Lehčí je smát se druhým než sám sobě. Jinak zní smích z hlouposti a jinak ... zkrátka ten druhý. Ale i ten druhý smích, ten, kterým se směje lidské srdce, lidský duch, lidská moudrost, má několik pater: smích kousavý a zlý, který se chce mstít - nejčastěji na jiných, ale také někdy na sobě samém; smích bláznivý, který vyráží z hrdla - nejraději dívčího tak jako rozstříknutá voda fontány, jejímiž paprsky svítí slunce; a potom ještě jeden, ten nejvzácnější, osvobozující, který vidí lidskou přirozenost z obou stran, ale který se směje j í . . . zase nevím, co bych dal místo těch tří teček ... Smích, který j e výsadou ducha, darem lásky.« 2. Humor a antický člověk Dnešní člověk považuje smysl pro h u m o r ne-li za první tedy alespoň za jednu z hlavních ctností. Říci o někom, že n e m á smysl pro humor, z n a m e n á říci o něm něco velmi špatného a nepříjemného. H u m o r e m mluví a žije svoboda. H u m o r e m si svoboda probojovává své místo na slunci proti všemu, co jí nepřeje, a proti všem, kteří jí ukládají o život. H u m o r e m protestuje křehký, ohrožený člověk proti tupému bohorovnému panstvu. H u m o r e m vítězí nad j e h o lží a klamem falešných božstev. Dívá se pod jejich masky; vidí j e také z druhé strany; odhaluje jejich lidskou, pozemskou tvář. A tak jim vlastně pomáhá, aby se rozpomenula na své lidství. N e n í tedy divu, že humoru se zvlášť daří tam, kde slabý a malý člověk zápasí o svou svobodu s nadutě nabubřelou vážností společenských a státních soustav. Není ani divu, že představitelé těchto bohorovných, dutých a do sebe zahleděných režimů se tváří nejen sveřepě vážně, že jsou nedůtkliví a podezíraví ke každému projevu svobodného h u m o r u . Bojí se totiž, aby jejich lež nebyla odhalena, aby se nezjistilo, že »král Lávra má oslí uši« a že i oni nejsou víc n e ž lidé. Bojí se pravdy, bojí se svobody, proto se bojí h u m o r u , cenzurují ho, upravují a škrtí. H u m o r e m promlouvá potřeba pravdy a touha po svobodě. M ů ž e m e pochopit, proč se dařilo a daří h u m o r u v Čechách? Proč právě v této zemi vznikla taková literární a víc než literární postava jako Josef Švejk? T ě m i t o otázkami j s m e si otevřeli cestu do středu dnešních starostí o svobodu a o člověka. V roce Haškova jubilea (1883-1923) j s m e mohli číst v j e d n o m časopisu tato slova: 292
»Říká-li se co Čech, to muzikant, jest to silně nadsazeno. Naopak lze klidně tvrdit, že co Čech, to humorista. Znám spoustu lidí, kteří se vám bez mučení přiznají, že nedovedou hrát na housle, na trombón nebo na harfu. Ba ani na vozembouch. Na druhé straně j s e m nepoznal ani jediného, který by připustil, že nemá smysl pro humor. A to, prosím, není žádný úzký obor. M á m e h u m o r černý, pivní, intelektuálský, zkrátka asi dvěstědvacet druhů.« Je ovšem h u m o r a h u m o r , smích a smích. Jako vše lidské m ů ž e i h u m o r nejen chřadnout a živořit; m ů ž e i bujet nepravým s m ě r e m ; m ů ž e se stáhnout v pitvořící grimasu a rozkladný postoj. M ů ž e se stát maskou lajdáctví a projevem zbabělosti. Pravý, celý h u m o r se směje a usmívá; rodí se nejen z potřeby bojovně bránit ohroženou svobodu, ale také a předně ze svobody už prožívané, vnitřně prožité a vydobyté. Vyrůstá ze svobody a osvobozuje. Pramení z čistého srdce a očisťuje duši. Jan Čep napsal o h u m o r n é m smíchu: »Ani špatné svědomí, ani zločin, ani strach, ani bída se neumějí smát. Smích je řeč lehkosti, čistoty, svobody. Smích je zvuk světa.« Položme si nyní zásadní otázku: proč a jak je vůbec možný opravdový h u m o r v našem lidském světě, plném starostí a smutku, ve světě, ve kterém m u s í m e všichni zemřít? Ve světě, kde nejsou jen věci krásné a potěšující, ale kde vládne též násilí, lež a nenávisti? M ů ž e m e mít vůbec dobrou náladu a veselý rozmar se sklonem k žertování, doléhají-li na nás stále tak vážné otázky jako smysl života a smrti? Jsou smích a h u m o r m o ž n é j e n tehdy, když ještě nevíme o vážnosti a závažnosti svých odpovědností? Jsou projevem lehkovážnosti, lehkomyslnosti, nemoudrosti nebo dokonce přihlouplosti? Smysl pro h u m o r a pro s m ě š n o u , komickou stránku lidského života se projevoval u antického člověka ironií, satirou a sarkasmem. Setkáváme se s ním nejen u velkých básníků a spisovatelů, ale nacházíme jej také v lidových příslovích. Ironie se vtipně posmívá nedokonalému a rozpornému lidskému jednání. Užívá slov zpravidla v opačn é m významu. Posmívá se bojázlivému a zbabělému chování, když řekne: »No ty jseš mi pěkný hrdina.« Z n a m e n á to: »Ty nejsi vůbec hrdina.« Z n á m e také ironii života a událostí, které svou vlastní logikou působí jako výsměch lidskému plánování a lidským úmyslům. Jedno bodavé a kousavé přísloví říká: »Kdo j i n é m u jámu kopá, sám do ní padá.« Ironie se m ů ž e stát kousavým ajízlivým výsměchem. M ů že sžíravě a trpce, jedovatě n e b o uštěpačně vtipkovat. Přechází tak v sarkasmus. Satira je už jen literárním rozpracováním ironie a sarkasmu. 293
Obyčejně svým břitkým ironickým a sarkastickým výsměchem odsuzuje záporné jevy a vlastnosti lidí jako např. lež, přetvářku, nafoukanost. Šlehá, bodá a bičuje soukromé i veřejné zlořády. Už u antických básníků se někdy setkáváme s jakousi j e m n o u dobromyslností. Je to sice spíše výjimka, protože převládá žíravá zatrpklost a zlomyslná jízlivost. Obojí pramení z hlubokého smutku a zklamání, z bezradnosti nad tím, co se děje v člověku a s člověkem. Antická moudrost si všímá pozorně, že dokonalost a štěstí zůstávají vzdálenými, nedosažitelnými ideály. Vidí marnost a pomíjejícnost lidských pokusů snést na zem nebe. Tyto pokusy se antické moudrosti často jeví jako dětské naparování, jako s m ě š n é a bláznivé, nepříčetné chování. Sokratovo filozofování se jeví např. Aristofanovi jako směšné obcování v oblacích, mimo skutečný pozemský svět. Do smíchu antického člověka je vždy přímísena jakási trpkost. Na j e h o pozadí a rubu bydlí smutek, že život je vlastně bezvýchodnou záležitostí. Antický člověk tuší, že v lidském údělu je m n o h o vážnosti, že život, spása, štěstí, láska a smrt, bolest a touha po naplnění jsou vážné, velmi vážné věci. Ale tento člověk také ví, že tato vážnost života a smrti je ponořena a uzavřena do směšnosti, j e vydána na pospas konečnosti, nahodilosti a rozmaru. Trápí se neúprosným, nezbytným osudem a nepředvídatelností náhod. Trpkostí a s m u t k e m j e poznamenána i radost antického člověka. Pokouší se vyslovit její potřebu mýtem o Dionýsovi a Orfeovi. Chce se bouřit a protestovat proti svému údělu. Ale tento protest je předem marný a klamný. Ze světa, který je jeden a celý, uzavřený do sebe a uzavírající do svého věčného zákona nejen člověka, ale i božstvo, z tohoto světa není úniku, není cesty, není spásy. Prométeos s Sisyfos jsou tragickými postavami. V jejich mýtu vyslovila antika nejen svůj smutek, ale také svou potřebu nového světa a nového Boha. Ironickým a sarkastickým smíchem ukázala na to, že n e m ů ž e přijmout svět takový, jaký je. Ukázala a vytušila, že svět není božský. Ale i tento smích uvadl a zemřel ve své vlastní trpkosti. Zůstal zase jen smutek a nostalgie. Teprve Kristus jej vykoupil a proměnil ve skutečnou radost. 3. Možnost humoru Roku 1964 literární časopis Host do domu položil spisovateli Milanu Kunderovi tuto otázku: »Myslíte, že existují i jiné lásky než ty směšné?« Kundera, autor povídek Směšně lásky odpověděl: 294
»To m á t e tak. Nikdo n e m ů ž e vidět svět jako směšný, pokud s ním beze zbytku splývá. I k t o m u , aby člověk sám sebe viděl v proporcích směšnosti, musí od sebe odstoupit. Na o n o zázračné stanoviště, z něhož je vidět s m ě š n é , dostává se člověk až b ě h e m let; je to snad jakási o d m ě n a za dospělost. S m ě š n é (alespoň jak já j e chápu) nepopírá vážné, ale osvěcuje je. Literatura, která j e absolutně prostá t o h o t o svitu (nebo alespoň přísvitu), zdá se mi být d n e s jaksi j e d n o s t r a n n á , jednorozměrná, vzniklá z u k v a p e n é h o n e b o naivního, n e b o příliš zuřivého postoje.« Milan K u n d e r a zde vyslovil základní podmínky pro skutečný humor. Člověk patří do světa, stojí v n ě m , j e jím obklopen a prostoupen; je svázán s j e h o ději, věcmi a zákonem. Ke svému žití a pobytu potřebuje zemi pod n o h a m a a oblohu nad sebou; potřebuje střechu nad hlavou; potřebuje kus prostoru, aby mohl postavit alespoň svůj stan; a potřebuje čas, den a noc. Ale člověk m ů ž e také tento svůj svět překročit; m ů ž e vykročit z j e h o prostoru a z j e h o času; podívat se na něj z druhé strany a zahlédnout j e h o meze a j e h o konečnost. Jak je však vůbec m o ž n é , abychom vystoupili ze světa a abychom beze zbytku nesplynuli s j e h o n e p ř e b e r n o u m n o h o s t í a s j e h o vše obepínajícími obzory? První podmínka, abychom mohli překročit svůj svět a abychom mohli poodstoupit od j e h o zákonů, nezbytností a věcí, je v tom, že tento svět je skutečně překročitelný, že j e konečný a není vším. Jinými slovy: m i m o náš svět je to, co Kundera nazývá »zázračným stanovištěm«. Zázračné j e toto stanoviště v dvojím smyslu: předně proto, že leží opravdu za obzory našeho zraku a nesplývá s nimi; přesahuje i naše vlastní já. Je zázračné také proto, že p r o m ě ň u j e najednou a jakoby zázrakem obvyklý obraz světa. Jakmile vstoupíme na j e h o rovinu, svět n á m n a j e d n o u zjeví svou pravou tvář; odhalí našemu vnitřnímu zraku i n a š e m u srdci svou pravdu - a ukáže se v celém světle. Teprve v těchto nových perspektivách svět se stává světem. Teprve z tohoto stanoviště z a h l é d n e m e j e h o nádheru a vážnost, ale také j e h o křehkost, klopýtavost, j e h o směšnost. P r o h l é d n e m e skrz naskrz všechny j e h o lži, j e h o maškarády, j e h o iluze a j e h o »naparování«. D o k u d j s m e beze zbytku splývali se světem, měli j s m e dojem, že j e h o řády jsou n e z m ě n i t e l n é , božské a věčné. Brali j s m e často smrtelně vážně j e h o programy, j e h o ideologie, j e h o předpisy a návody na spásu. Byli j s m e ochotni se m u klanět a vkládat do světa svou víru a naději. Jakmile j s m e z n ě h o vykročili a zahlédli tuto j e h o idolatrii,
295
museli j s m e se zasmát j e h o i své vlastní bláhovosti a dětinskosti. Prohlédli j s m e j e h o hru a zjistili, že j e to »šaškárna«. D r u h á podmínka k překročení světa a k vystoupení na o n o zázračn é stanoviště j e v nás samých. K u n d e r a říká, že se člověk dostává k t o m u t o stanovišti až b ě h e m let. M á pravdu v t o m , že mladý člověk obyčejně bere příliš vážně svůj svět; ukvapeně věří svému nadšení, naivně se vrhá do arény dějin, sní o tom, že j e za volantem dějin; zuřivě a fanaticky prosazuje proti všem svá nová božstva. T e n t o K u n d e r ů v výklad j e třeba upřesnit. D n e š n í mladá generace je u ž jiná, n e ž byla generace j e h o . Je kritičtější, skeptičtější a náročnější, než byli její otcové. Mohli bychom říci, že j e moudřejší. P r o h l é d n e častěji a bystřeji frašku, kterou kolem ní hrají řečníci, straničtí horlivci a dvorní šaškové. M o u d r o s t n e m u s í být n u t n ě výsadou starců. Je však znakem duchovní dospělosti. Obě podmínky pravého h u m o r u - konečnost světa a m o u d r o s t člověka - patří nerozlučně k sobě. Tvoří j e d e n nerozlučný celek. Kdyby svět byl nepřekročitelný, nekonečný a božský, nevedla by z n ě h o a nad něj žádná cesta. M i m o tento svět by neexistovalo žádné stanoviště, z n ě h o ž by mohl člověk zahlédnout sám sebe, dějiny a přírodu. Nebyla by m o ž n á ani moudrost, která j e vlastně j e n jiným j m é n e m pro duchovní výstup nad sebe a odstup člověka od sebe. M o u d r o s t by se stala nanejvýš chytrostí, která se dovede pohybovat uvnitř světa, ale není s to z n ě h o vyjít. Chytrost dovede organizovat a účelně sestavovat zákony, dovede na ně někdy i vyzrát, ale n e m ů ž e z a h l é d n o u t druhou stranu světa. Chytrost člověka neosvobozuje, protože ho nevyřazuje ze světa nutností a nezbytností. M o u d r o s t přináší svobodu před světem a j e h o zákony, protože se dovede postavit m i m o svět. Antický člověk se pokoušel o moudrost. Proměnlivý, nestálý a neklidný svět viditelných věcí neskýtal j e h o přemýšlivému d u c h u a j e h o p o štěstí a naplnění žíznícímu srdci žádný pevný bod a žádný čistý pramen. V t o m t o n e p ř e h l e d n é m a pohyblivém světě se antický člověk cítil jako ve vězení. Tušil, že domov j e h o d u š e a srdce n e m ů ž e být v úzkých horizontech viditelného a dosažitelného světa. Hledal o n o »zázračné stanovisko«, které by bylo jednak j e h o d o m o v e m a jednak by m u u m o ž ň o v a l o vidět pozemský svět v j e h o konečnosti, s m ě š n o sti, v j e h o částečnosti a dočasnosti. Řeckému filozofovi Platónovi se jevil viditelný, proměnlivý svět jako velké divadlo, jako provizorní hra. Nedokonalost a přechodnost věcí ho zraňovala. Probouzela v j e h o duši t o u h u po j i n é m světě, po světě celé a pravé skutečnosti, po 296
světě naplněných ideálů a hodnot. Ale i tento jiný, první a pravý svět byl stále ještě světem. Byl svázán a vevázán do zákonů j e d i n é h o celku, j e d i n é h o vesmíru. V perspektivách antické moudrosti svět je ještě stále božský, nutný, věčný, sám v sobě a do sebe uzavřený, celý. Patří do n ě h o a do j e h o stavby i samo božstvo. Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi a Plotinovi se nepodařilo vystoupit z tohoto celku, z tohoto věčného kosmu. Aby vyhráli svou moudrost a unikli alespoň dočasně věznící a zotročující mnohosti věcí a dějů viditelného světa, jejich náh o d n o s t e m a jejich maškarádě, rozdvojili svět na svět dění, jevů a stínů a na svět pravdy, bytí a podstaty. Byl to vznešený a vzácný pokus. Vážíme si opravdovosti řecké moudrosti, která vstoupila do dějin člověka plně teprve v Kristu. A její výstup ze světa řecké moudrosti byl dramatický. V Kristu se totiž zjevil a stal svět světem a i člověk dospěl, dorostl do své zralé míry. Svět odhalil svou konečnost. Ukázala se směšnost j e h o idolatrie. A člověk spatřil nyní také to, co je opravdu vážné. Apoštol Pavel píše v prvním listě do Korintu: »Stojí totiž v Písmě: Způsobím, že n e b u d e k ničemu moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých. Kampak se poděli mudrci? Kampak znalci Zákona? Kam světští myslitelé? Neukázal Bůh, jak pošetilá je světská moudrost? A protože svět pro samou moudrost nepoznal v projevech Boží moudrosti, kdo Bůh je, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání pošetilou zvěstí. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohani to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to Židé nebo pohani, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost. T o je tak: pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé, a slabá Boží věc je silnější než lidé« (1 Kor 1, 19-25). 4. Humor proti idolatrii Křesťanský smysl pro h u m o r je květem a plodem o n é moudrosti, kterou nazýváme vírou a která se jeví nevěřícímu člověku jako bláznovství. Tak t o m u bylo často včera a j e t o m u i dnes. Když apoštol Pavel mluvil na svou obranu v Cézareji před králem Agrippou, římský místodržící Festus, který slyšel vše, co se událo s Pavlem a o j e h o obrácení na víru, zvolal: »Pavle, ty blázníš! Tvá velká učenost tě připravuje o rozum.« A Pavel odpověděl: »Neblázním, vznešený Feste. Co říkám, je pravda a je to uvážené« (Sk 26, 24-25). Bohatý a zámožný obchodník z umbrijského m ě s t a Assisi vydědil a prohlásil za nepříčetného svého syna Františka, když tento začal 297
rozdávat své i otcovo j m ě n í c h u d á k ů m a ž e b r á k ů m . M n o h ý m assiským dobře zabydleným měšťanům se zdálo, že se obchodníkův syn ú p l n ě pominul r o z u m e m , když před biskupským s o u d e m se svlékl a hodil k n o h á m r o z z l o b e n é h o otce svůj oblek. Jihoitalská šlechtická rodina z Aquina měla p o d o b n é potíže s n e r o z u m n o s t í s v é h o syna Tomáše, když se rozhodl stát žebravým m n i c h e m v řádu svatého D o m i nika. J e h o počínání nesledovalo » r o z u m n o u « logiku a politiku slavného rodu. Naše zcela r o z u m n á a pozemsky opatrná společnost si tropí žerty z oněch křesťanských bláznů, kteří se nebojí mít početnou rodinu. Vysmívá se jako p o m a t e n c ů m mladým m u ž ů m , kteří opustí slibn o u kariéru a vstoupí do přísné řehole. A jsou i d n e s společnosti a státy, které se podobných bláznů bojí. Člověk, který si odváží nesouhlasit s u s t a n o v e n o u , režimní logikou, s j e d i n o u přípustnou tzv. »roz u m n o u « logikou, se stává škodlivým a n e b e z p e č n ý m bláznem. T a t o pozemsky a materialisticky r o z u m n á společnost posílá pak takové lidi do psychiatrických klinik. V y n o ř u j e se tu otázka: co j e v našem světě vlastně r o z u m n é , vážné a co - na d r u h é straně - je s m ě s n é , komické. Narýsovat přesnou dělící čáru mezi s m ě š n ý m a vážným, mezi komickým a tragickým vyžaduje od člověka, který se zamýšlí nad d n e š n í m světem, nemalou n á m a h u a j e m n ý přístup k s o u d o b é historii, v níž se obojí - komické a tragické k nerozeznání proplétá. Spisovatel Milan K u n d e r a se j e d n o u ptal: »Nebyla (naše národní) historie posledních let ve svých n e r o z u m nostech m i m o jiné i s m ě š n o u historií - a to přese všechny krvavé tragédie a dramata, jež obsahovala? Připusťme, že bychom na tuto otázku (ostatně tu nejkrutější, jakou lze vůbec myslit) odpověděli kladně; vynoří se okamžitě další otazník. Přestanou v kontextu s m ě š n é h o být tragédie tragédiemi? V š e c h n o nasvědčuje t o m u , že n e ; naopak, stanou se ještě tragičtějšími. Ionesco m á pravdu, když říká, že komické je bezvýchodnější než tragické.« V povědomí d n e š n í h o evropského člověka se zabydlel názor, že poslední čtyři století z n a m e n a j í v dějinách člověka výstup a pokrok, osvobození od tíživé tradice a dozrání n o v é h o , a u t o n o m n í h o , svébytn é h o a zcela s a m o s t a t n é h o člověka. T e n t o nový, m o d e r n í člověk bral a doposud bere zcela vážně svou svobodu a o d p o v ě d n o s t za dějiny, za svět a za b u d o u c n o s t . Bere velmi vážně také svět jako přírodu, její zákony a síly. Ale i kultura se vším, co obsahuje: u m ě n í , věda, technika, právo a stát, morálka a výchova se stala v m o d e r n í m věku velmi vážnou h o d n o t o u . Říci o n ě k o m , že n e m á kulturu n e b o že nedrží krok s 298
kulturou, z n a m e n á málem nadávku. Odkojeni touto kulturou začali j s m e se dívat na středověk jako na dobu temna, dobu barbarů anebo přinejmenším na dětský věk Evropy. Skláníme se poslušně a pokorně před vědou. Stačí jen říci nebo napsat: věda dokázala ... věda doporučuje, abychom se už neptali dále. Všechno chce být dnes vědecké. 1 na přírodu se díváme jako na poslední zákon pravdy a dobra. Je-li pro nás něco »přirozené«, z n a m e n á to, že je to jisté, správné a dobré. Pro křesťanský pohled, ozářený a prosvětlený vírou, moderní kult a u t o n o m n í h o člověka, tohoto nového Prometea a odvěkého Fausta, kult vědy a vzdělanosti, kult osobnosti, přírody a přirozenosti má něco komického a s m ě š n é h o , něco pubertálního. Zdá se, že se tu provádí fetišizace věcí o sobě dobrých a nevinných, ale relativních. Svět se tu převrací na ruby. A takové převraty m o h o u být kruté a krvavé, protože fetiši nemají smysl pro h u m o r . Fanatismus, s jakým se prohlašují příroda, kultura, věda, technika, pokrok za otázky života a smrti a klade se do nich naděje na časnou i věčnou spásu, nevidí už vůbec, co je vážné a co je opravdu směšné. Nevinný žert se tu může stát rouháním a svatokrádeží. Uražený a zesměšněný moloch se bojí pravdy, protože j e h o nabubřelost a nadutost je postavená na lži a podvodu. Nejraději by zakázal smích a odsoudil všechny humoristy. T u t o groteskní, ale i krutou situaci m ů ž e m e vyjádřit jedinou větou s omluvou za použití cizích slov: Absolutizace relativního je možná jen tehdy, když se zrelativizuje absolutno. Smích a h u m o r odhalují a obnažují právě tuto lež. Jestliže nicotnost a prázdnota m o h o u být uctívány s takovou vážnou oddaností, pak to pro křesťana z n a m e n á Satanův výsměch. Křesťan se neklaní ani sobě, ani světu, ani přírodě, ani vědě, ani umění, ani státu, ani zákonům dějin. Protože svou vírou stojí nad světem, nad sebou i nad přírodou, obývá ono zázračné stanoviště, získává si patřičný odstup a m ů ž e si dovolit nebrat příliš vážně moderní modly a molochy. T o však nikterak neznamená, že by utíkal ze světa, že by nemiloval kulturu. Právě v t o m t o j e h o odstupu a v j e h o schopnosti nebrat příliš vážně svět a j e h o pachtění, shon a křik, j e h o modly a zákony svět kvete a roste. Pouze ve svaté svobodě stvoření se daří světu i člověku. Pouze ve stvořeném, nebožském světě j e možný skutečný pokrok. V prostoru zásadního odstupu od světa křesťan prožívá onu lehkost tanečního kroku, která j e nejviditelnějším projevem svobody Božích dítek. K tajemství této křesťanské »lehkosti« a radostné, tvořivé svobody se přibližuje i francouzský filozof Roger Garaudy. Ve 299
svých posledních spisech p ř e h o d n o c u j e své dřívější marxistické chápání světa a ptá se: »Co by se stalo, kdybychom se místo omezování na namáhavé zajišťování své existence odhodlali k bláznovství n e b o k moudrosti tančit svůj život?« Paul Claudel vyjádřil křesťanský pocit svobody a radosti, lehkosti a h u m o r u v ódě, kterou napsal pro 600. výročí smrti básníka Danta: »Tento svět tak, jak je sám o sobě, je n e s n a d n é nás přesvědčovat, že je to věc dostačující a dokonalá. Je n e s n a d n é nás přemlouvat, že n e m á m e opravdu co hledat v světě jiném. T a zeď se svým vzorkem na metr stále týmž, její rozčilující otázky stále tytéž, lepit na ni své příběhy jeden na druhý, j e n e s n a d n ě j i zabránit, aby se zespodu zvolna bizarní a průsvitnou nestávala. Je n e s n a d n é si stále zakrývat oči a přemýšlet o něčem jiném. Je to n e s n a d n é , jako bychom nevěděli, co je to vychloubat se růží a vínem. Ty léčky, jež n á m strkají pod nos kousek za kouskem, n e m o c a hřích. Je protivné stále být do nich zapleten, stále být, stále být hloupý a zmítán v starých lstích. Je protivné podléhat h r u b é m u stroji t ě l e s n é m u , když víme, že j s m e byli učiněni za pány hnutí svých. A je hrozně pitomé vychloubat se tím velikým barákem odvážným, j e h o ž j s m e nepohodlní nájemníci. Tím Palácem na břehu moře, kde nic nemírní n u d u zrazující, než se zas chopit Prací Nucených.« 5. Švejkúv humor Mluvíme-li o světě h u m o r u , n e m ů ž e m e se vyhnout populární komické postavě dobrého vojáka Švejka. I když literární kritika si často nevěděla a doposud neví rady s touto svéráznou a dnes už zcela typickou postavou, nelze pochybovat o tom, že se tu autorovi Jaroslavu Haškovi podařilo něco zcela m i m o ř á d n é h o . J e h o Dobrý voják Švejk totiž přerostl učesané a spořádané šablony literárního světa; vymanil se z umělé skořápky literatury, vstoupil do n a š e h o povědomí a do našeho d e n n í h o života jako postava z masa a z krve. Josef Jedlička napsal: »Sotva kdy vzniklo dílo, které by tak důsledně potlačilo svou znakovost a tím iluzivnost. A představujeme-li si Cervantesa v podobě Don Quijota, Haška si se Švejkem rovnou pleteme. Jako by autor a hrdina byli totožní. A nejen to. Jako by tato figura vůbec nebyla literární fikce, ale historická osobnost. ... Přiznáváme Švejkovi přinejm e n š í m takový stupeň reality jako kamarádovi z hospody, jako těm postavám lidových historek, které j s m e sice nikdy o s o b n ě nepoznali, ale o jejichž existenci n e m á smyslu pochybovat.« 300
Švejk v nás vyvolává rozporné pocity a hodnocení. Jeho obraz není naprosto jednoznačný a m á m e dnes už celou řadu výkladů Švejkovy životní filozofie. Na j e d n é straně nás láká, dráždí a přitahuje, jako nás může přitahovat, lákat a vzrušovat náš vlastní život nebo příběh, do něhož j s m e sami zapojeni. Inženýr Richard Hašek, syn autora Dobrého vojáka Švejka, vypravoval o svém otci tuto historku: »Hašek prý j e d n o h o dne vstoupil do jakési hospody se slovy: tak jsem četl toho Švejka, to je přece taková blbost, urážka českého národa, nic j i n é h o než švejkovina ... Byli tam nějací popeláři na pivě a jeden z nich se po těch slovech tak rozčilil, že dal Haškovi přes h u b u : prý m u nikdo n e b u d e sahat na spisovatele, který tak rozumí lidem. Hašek pak říkal, že to byla nejlepší kritika, kterou v té době dostal.« Haškův Švejk má všechny vlastnosti nejen lidového vypravování, ale jakéhosi záznamu a protokolu. Protokol může být více méně úplný nebo neúplný; n e m ů ž e být sám o sobě dobrý nebo špatný. Tyto morální a povahové lidské vlastnosti zdobí nebo hyzdí životní potřeby a postavy, o nichž mluví záznam. Jaroslav Hašek jako autor nikde netvrdil, že by český člověk nebyl ničím jiným než Švejkem. Proto na druhé straně - Švejk zase sám a j e h o metoda, j e h o filozofie a nikoliv Haškův záznam v nás vyvolávají odpor, odsuzující kritiku a hněv. Nikdo z nás by nechtěl být Švejkem. Protestujeme docela po právu, když nás někdo nazve národem Švejků. Pokládáme to za hrubou a zlou urážku. A hned si připomínáme velké a světlé postavy národních dějin. Švejk dovede rozdělit národ na dvě části: na ty, kteří ho obdivují a praktikují s oblibou j e h o metodu boje, kteří vidí v j e h o filozofii cestu k záchraně holého života před přesilou m o c n é h o nepřítele, ať už vnějšího nebo vnitřního. D r u h á část národa v n ě m vidí své ponížení a pokřivení páteře. Pociťuje skrytou n e b o zjevnou hanbu tak, jak ji m ů ž e m e pociťovat j e n k vlastním slabostem a svému zbabělství. Toto dvojí ohodnocení a rozdělení národa však n e m ů ž e zakrýt, že Švejk je přítomen a že žije v nás a s námi a mezi námi. Vyslovuje se v n ě m něco zcela zásadního o nás a o našem způsobu života a zápasu, o našem světě a naší filozofii a teologii. Jde jen o to, abychom viděli, zda j e to dobrá nebo špatná filozofie, a abychom se lépe podívali na možnosti a nebezpečí švejkovství jako metody a jako výkladu života a světa. Švejk n á m otevírá přístup k těmto základním otázkám. Právě svým zakřiveným zrcadlem dovede ukázat i na to, co se n á m pečlivě zahaluje a co sami n e m á m e rádi. 301
Hermeneutického významu Haškova epochálního díla si všiml Jaroslav Durych. S j e m n o u a pronikavou ironií napsal, že Haškovo dílo není »jen zrcadlem českého člověka v j e h o vývojovém tvaru před válkou a za války, ale nejznamenitějším pomníkem českého lidu a všech jeho snah. Uznalo se, že j e to dílo, které získalo za hranicemi slávu nejen samo sobě, ale dobylo sympatií i českému národu. Teprve z tohoto díla m ů ž e a musí cizina zvědět, co to český národ je, jaká je j e h o podstata, celá bytost, j e h o hodnostní pořadí a po případě i prvenství mezi národy.« Švejk je postava nebezpečná a rušivá, vyzývavá a někdy i krutá. Může se pochybovat o vhodnosti a výchovném smyslu zařazovat j e h o texty do školních čítanek. Ukázalo se, že má dost odolnosti a také síly, aby si vynutil pozornost nejen literární vědy, i samé filozofie. M á m e dnes hned několik výkladů: od hodnocení socialistického realismu, který vidí ve Švejkovi bojovníka za práva proletariátu až po filozofickou a téměř ontologickou interpretaci Karla Kosíka, který spatřuje ve Švejkové humoru radikální kritiku lživého a zmanipulovaného světa a staví ho do j e d n é roviny se záměry Franze Kafky. Ukázalo se také, že Švejk má i své příbuzné, sice vzdálené, ale přece jen příbuzné. Takovým příbuzným není Don Quijot ani Sancho Panza s Don Quijotem, ale Sancho Panza sám bez Don Quijota. S menším úspěchem se pokoušela literární kritika vidět příbuzenské vztahy mezi Švejkem a Solženicynovým Ivanem Denisovičem. V tomto posledním případě příbuznost tkví spíše a více ve vnější situaci, v nesmyslném a tupém aparátu, který ohrožuje člověka a m é n ě už v překonávání, v obraně a vítězení nad přesilou dusící absurdity světa. Jeden čas se zdálo, že Haškův Švejk vstoupí do světové literatury. Říkalo se, že by mu milióny lidí automaticky rozuměly, protože cítí v týchž formách jako on. »City Švejkovy jsou universálně komické.« Tohle bylo řečeno příliš optimisticky. Německý spisovatel Bertold Brecht se pokusil přesadit a přeinterpretovat Švejka do druhé světové války. Tyto a podobné okolnosti m o h o u být velmi zajímavé a poutavé. M o h o u pomáhat upřesnit význam a smysl dobrého vojáka Švejka. N e m o h o u však odhalit jeho svět. Zde se m u s í m e ptát přímo a rovnou na dvě věci: jak vidí Švejk život, svět, lidi a společnost? A za druhé: čeho si Švejk vlastně váží? Co je v j e h o očích opravdu vážné? Jaké stanovisko obývá tento člověk, tento pražský zloděj psů, který je ochoten chodit oblečen do psí kůže, protože na lidské kůži mu něco zásadně vadí? Ptáme se tedy na podobu a povahu o n o h o zázračného 302
stanoviska, které Švejkovi umožňuje onen zásadní uvolňující odstup od světa a jeho řádů, aby mohl zahlédnout komickou, směšnou nesouměrnost j e h o tvarů. Švejkova komika odhaluje svět jako lež. Ale jaká je to pravda, která je schopna usvědčit svět ze lži? 6. Švejkova pravda a omyl Prudká a přímo fyziologická dráždivost Haškova humoru v Dobrém vojáku Švejkovi klade značné nároky - jak říká Jaroslav Durych - na bránici čtenářů. V tom je jeho přednost, ale také jeho nebezpečí. Většina čtenářů totiž uvízne na této mělčině a spokojí se s příjemným vzrušením okrajových oblastí své fantazie. Nesnaží se pak o pochopení hlubšího, toho hlavního a prvního smyslu Švejka. Haškův humor se totiž rodí nikoliv z přechodného a náhodného rozmaru jedné chvíle, ale tryská a prýští z jeho pohledu na svět, člověka a společnost. Můžeme si troufat říci, že Haškův Švejk má své filozofické a teologické zázemí. Hašek ve Švejkovi vykládá celou skutečnost života a smrti, času a věčnosti. Vykládá v něm to, co si český člověk myslí o svém pobytu na zemi. Popisuje také metodu, jakou český člověk přistupuje ke své existenci a k jejím otázkám. Chceme se dnes zeptat, v čem tkví Švejkovo filozofické a teologické zázemí: jak se j m e n u j e jeho pravda. N e m ů ž e m e ovšem opominout ani otázku, zda jeho metoda univerzální komičnosti je dost spolehlivá, aby se stala cestou a východiskem ze lží. Haškův Švejk se stal modelovou postavou, typem a výrazem českého člověka. Malý český člověk zahnán do nejzazších a nejnižších poloh života svádí urputnou šarvátku o svou holou, nahou a přímo biologickou existenci. Bojuje ústupem před přesilou organizovaného a ustanoveného světa. Přijímá její masivní jistotu, uznává její logiku a moudrost, její nároky na pravdu a právo. Ale Švejk nepřijímá toto vše ze svého stanoviska. Dává se úředně prohlásit za blba. A tím vlastně dokazuje, že jedině člověk zcela a dokonale omezený a hloupý se může klanět zákonům a úřadům této společnosti. Švejk je do té míry hloupý, že svou hloupostí se stává chytrým. Dovede ze své omezenosti a úředně ověřené blbosti udělat zrcadlo svých pánů. Dosahuje tím dvojího vítězství. Zachraňuje své právo na vlastní, pohodlný, zajištěný a nerušený život, na své pivo a své lenošení. Zároveň také odhaluje směšnost, hloupost a prázdnotu svých pánů, jejich nafouklé a zoufalé naparování. Vyzrává nad nimi svým geniálním nápadem, že se 303
dává úředně prohlásit za blba. Přinucuje tím všechny pozemské byrokracie ke kapitulaci před svou chytrostí. Zajišťuje si tím svou svobodu, své přežití a svůj smích. V tomto boji je zcela důsledný, houževnatý a neústupný. Pražský spisovatel Willy Haas nazýval Švejka »Sancho Panza bez Don Quijota«. O Haškově knize napsal: »Snad ještě nikdy nebylo s takovou děsivou ostrostí vyjádřeno tajemství pojmu lid ... To mohl namalovat jen Slovan ... Musil jsem při této knize stále myslet na postavu z Tolstého, na generála Kutuzova: těžkopádný, líný, opilý, tvrdokutý a hned zas žvatlavý, nahluchlý s pomalým, stále váhavým poznáním, s duševními pochody, které se pro náš zrak vůbec ani z místa nehýbají, ale s veškerou nepřehlednou silou lidu v tom svém obrovském, tlustém těle; a proto nakonec přirozený vítěz nad intelektuálně geniálním individuem Napoleonem, který je zatížen kletbou za to, že chtěl začít nový svět silou svého individua. Švejk je jakýsi humoristický protějšek Kutuzovův.« Jaroslav Durych viděl ve Švejkové metodě zesměšnění evangelickou, starožitnou pokoru, která se stala rouchem spíše opatrnosti hadí než holubičí prostoty. Tvrdošíjně hrdé a trvale platné, i když ne zcela upřímné doznání, že jsme malým, ponižovaným, šlapaným národem, ale že právě proto máme velké právo a nepřemožitelnou sílu malých, chudých a pokorných. Máme právo a sílu poukazovat na zvůli a bezpráví silných, mocných; odhalovat jejich lež a bojovat proti všem nerovnostem a služebnostem. Durych spatřoval dokonce ve švejkovství jakýsi tajný titul českého národa jako nositele míru, pokoje a demokracie. Haas i Durych zachytili jistě zajímavé rozměry Švejkovy postavy. My se však chceme ptát radikálněji: má Švejk pravdu? Můžeme ospravedlnit jeho univerzální humoristickou skepsi? Je lidský svět opravdu tak hluboce komický, že v něm nezůstane ani jediná hodnota, která by obstála před Švejkovým vše rozleptávajícím humorem? Nechceme si nijak 2jednodušit spletitý a neprůhledný problém Haškova švejkovského humoru. Řekněme si hned paradoxně toto: Švejk vyslovuje velkou pravdu svým velkým omylem. Švejkova pravda a právo tkví v houževnaté a urputné vůli k životu a k přežití. Ve Švejkovi si český člověk uvědomuje svou biologickou ohroženost, svou slabost a křehkost před nesmírnou přesilou mocných sousedů a pánů. Švejk má pravdu také v tom, že nejen tuší, ale vidí za lživý, pozlátkový povrch společenské uniformy. Svět velkých a slavných institucí jako vojska, úřednického aparátu, zákonů a paragrafů, vlasteneckých
ideálů, církevních představitelů, svět válečnické liturgie se j e h o zdravému realistickému zraku zjevuje jako bohapustá lež a přetvářka, jako absolutní mystifikace nicoty. Ze svého stanoviska holého a n a h é h o života, ze své pozice ochránce prostého přežití vyjevuje svým komickým chováním absurdní šaškárnu naparujících se politiků, horlivých byrokratů a m n o h o m l u v n ý c h řečníků. Švejk strhává bezohledně, tvrdě a důsledně masku prohnilých, prázdných institucí; rozdupává společenskou mytologii a strhává do bláta a prachu všechny modly. V j e h o komice svět ukazuje svůj rub: svou ubohost, ustrašenost a zbabělost, svou hloupost a lež. Svět se všemi svými institucemi, ideály a hesly, zákony a slavnostmi n e m á nic božského, vážného a slavného. Je to svět skrz naskrz prolhaný, svět absolutní lži. A navíc je to svět nekrofilní, plnému a svobodnému životu nepřátelský. Švejkův pohled na rub světa je pronikající a oslňující. T o je právě to, co nás na n ě m přitahuje a svádí, co ho činí oblíbeným a sympatickým. Vidíme v n ě m svého spojence. Je to však spojenec rozkladný a nebezpečný. Jeho oslňující pohled dovede rozpoznat lež tak radikálně, že nakonec sám k pravdě a k h o d n o t á m oslepne. Je zahleděn tak silně do nízkosti, bahnitosti a prohnilosti světa panských a mocných institucí, že mu unikají vyšší a ušlechtilejší obzory života. Negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství - říká Josef Jedlička - je v tom, že »bez rozdílu, hlava nehlava, strhává vše do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším vlastně pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za nadstavbu nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe«. Haškův Švejk je podobenstvím a obrazem dvoustranného a navzájem se podmiňujícího »uváznutí v krizi«. Jeho svět je radikálně dvojí. Skutečnost se tu rozpadává na svět Švejkovy »pravdy« a na svět »lží«. Švejkova »pravda« je však přízemní, plochá a planá. Haškův člověk věří jen v holý, biologický život, jehož ideálem je posedět u piva a pochutnat si na vepřové se zelím. Vše ostatní je »lež«. Mimo přežití u piva, jediném posvátném švejkovském úkonu, není už opravdu nic, co by stálo za námahu, za úctu a riziko. Svým strhávajícím humorem si Švejk vydobyl svobodu, ale je to svoboda obrácená k nízkým, nejnižším polohám lidství. Svět »lží« není nijak ohrožen Švejkovým pivem a humorem. Může dále slavit svou byrokratickou idolatrii a, což je na celé věci smutné, může počítat se spoluprácí všech Švejků. Tito jsou totiž vždy ochotni spolupracovat a kolaborovat. Jim stačí už jen to pivo a jediná svoboda, neškodná a hospodská sboboda: vysmívat se »lži« druhého světa, ale nijak ji neohrožovat. 305
7. Neobyvatelnost Švejkova světa Haškův Švejk představuje zcela protiheroický typ člověka. Svým radikálním, vše zesměšňujícím h u m o r e m dokazuje názorně a na první pohled přesvědčivě, že každé hrdinství je vlastně nehorázný podvod a že národní, kulturní ba i náboženští hrdinové a světci nejsou ničím jiným než mýtem nebo pokusem o mystifikaci, tedy přetvářkou a lží. V této švejkovské perspektivě je obsažena celá filozofie a teologie. Jedno středoevropské rčení praví, že žádný pán není hrdinou v očích svého sluhy. Švejk je takovým dokonalým a naprostým sluhou nejen feldkuráta Katze, ale celé společnosti. Domnívá se, že prokoukl divadelní okázalost a vnější fasádu všech vznešených institucí. Své právo soudit a odsoudit vše velké a vážné, nedělat rozdílů mezi slabostí člověka a hodnotou, mezi ideálem a j e h o historickým uskutečněním, odvozuje Švejk ze své slouhovské zkušenosti. Jako pucflek a sluha vládnoucí společnosti měl možnost vidět své pány v nedbalkách. Hegel dávno před napsáním Osudů dobrého vojáka Švejka poznamenal k této protiheroické slouhovské filozofii: velký člověk není v očích svého sluhy hrdinou nikoli proto, že není ve skutečnosti velkým, ale jedině proto, že sluha je slouhou. Švejk vidí skutečnost rozdělenou do dvou světů. Na jedné straně je jeho vlastní svět, v němž se mu dobře dýchá a příjemně žije. Tento svět má své hodnoty a své obzory. Je dobře opsán »pražskou periferií«, periferií kulturního, společenského života. Jeho symbolem a modelem je hospoda »U kalicha«. Jeho první hodnotou je půllitr piva. Jeho čelními obyvateli jsou chytráčtí zloději, pasáci a notoričtí ulejváci. Obzory tohoto světa jsou nízké a úzké; tak nízké a úzké, že sotva mohou obejmout holý a nahý život. Život tohoto světa, obývaného Švejkem, se scvrkává na bezprostřední, pudově teplé pohodlí, na neproblematické, příjemné bezpečí najedeného a napitého žaludku. Minulost i budoucnost jsou někde jinde. Zde vládne jen nahá přítomnost a její náhodné příležitosti. Švejkova inteligence vypracovává důslednou metodu, jak se zmocnit rychle a bez velkého rizika všech vhodných příležitostí, jak si zajistit teplé, pudové zabezpečení své neproblematické živočišnosti. T o m u t o světu chybí ovšem také jakákoliv vertikalita ducha a Boha. Švejk není ani ateistou. V jeho světě se nevyskytuje vůbec otázka existence nebo neexistence Boha. Náboženství a ateismus by jen rušily Švejkovo zažívání. Pivo by mu nechutnalo, kdyby se zabýval teologií. N e m o h l by si v klidu vykouřit svou dýmku. Na teologické provokace odpovídá svou osvědčenou a 306
jedinou zbraní: h u m o r e m a satirou. Dokazuje to tento rozhovor s opilým feldkurátem Katzem: »Pak se stal, pane feldkurát, velký omyl,« ozval se Švejk, »já jsem totiž bez vyznání. Já už mám takovou smůlu.« Haškův Švejk náboženství nevyvrací, nehorlí za jeho odstranění ani nepolemizuje s jeho nároky na platnost. Ukazuje na samém představiteli bývalého náboženství, na neustále opilém feldkurátovi Katzovi, že náboženství se vypařilo a rozplynulo v tomto světě. Nebyl jeho hlídačem ani jeho nepřítelem. Zůstala tu jen jeho karikatura, jeho larva, která se udržela ještě z milosti rakouské monarchie ve feldkurátovi. A je to larva, která sebe sama odklizuje na smetiště. Hašek nechává promlouvat feldkuráta Katze k jeho hostu: »Řekni, že nevěříš v pána boha, a to ti jinak nenaleju.« Obzory Švejkova malého, pudového, živočišného světa jsou sice nízké, ale ne natolik, aby se na nich neobjevila skutečnost druhého světa. Švejkův živočišný a pudový zrak vidí ve své pivní perspektivě jakoby zespodu svět hodnot, ideálů, institucí a dějin. Vidí jen jejich karikaturu a lež. Je to však skutečná, mocná a nebezpečná karikatura, která slaví sama sebe válkou a zabíjením člověka. Je to gigantická lež, která vstupuje na území Švejkova pivního světa jako strašák. Takový strašák se stává skutečným strašidlem. Na dně malé, pudové a živočišné duše Josefa Švejka bydlí strach. Zdá se, že tento biologický strach malého, ohroženého člověka mobilizuje všechny jeho síly a veškerou fantazii na sveřepou ochranu holého a nahého života, na obranu jediné lásky k pivní pohodě a k pokojnému zažívání. Malý, ustrašený, živočišný člověk - Švejk - vítězí nad mocným, nebezpečným a skutečným strašidlem druhého světa tím, že svým hrubozrnným a cynickým h u m o r e m si ho činí malým, nízkým, nepravdivým, komickým. Švejk m ů ž e snést svůj panický strach o přežití v ohrožení a válce jedině tak, že si představí císaře pána ve spodním prádle. Je to vítězství velmi pochybné a stačí sotva pro soukromou potřebu obyvatel pivního světa. Druhé švejkovské vítězství spočívá ve vybudování bezpečné, nezničitelné ulity ze samého stavebního materiálu nepřátelského strašidelného světa. Švejk přinucuje tento svět, aby se zastavil na hranicích. Svou živočišnou logikou si vynutil uznání své samostatnosti a svrchovanosti, své svobody a nedotknutelnosti i svých pivních práv. Uzavřel chytrou smlouvu a příměří s tím druhým a nebezpečným světem. Dal se prohlásit úředně a lékařsky, vědecky a politicky za blba. Je to vítězství přímo triumfální. Zaručuje oběma 307
stranám co nejvíc práv a co nejvíc svobody. Vzniká tak nové ne absurdní, ale účinné spojenectví mezi Švejkem a tím d r u h ý m světem. Jejich koexistence a spolupráce plně respektuje vzájemnou nenávist a zásadní pohrdání j e d n o h o druhým. Švejk má stále právo zesměšňovat svět svých pánů, ale v podstatě m u slouží a neruší j e h o vládu. Spojenecká smlouva se světem velkých a mocných, se světem karikatur a strašidel mu poskytuje dost vhodných příležitostí, aby využil pro sebe, pro svůj špás a svou pivní existenci všech výhod. D o v e d e být i surový, tvrdý a bezohledný právě tam a tehdy, když se m ů ž e opřít o instituci, kterou sice nenávidí, ale kterou m ů ž e použít a využít. Dává si tak zaplatit své služby. Josef Jedlička napsal o této dimenzi Švejka: »Jakožto krizový jev j e ... švejkovství plod společenské poruchy ještě v j e d n o m smyslu. Jistě vzbuzuje podezření, když se diktatura od tohoto postoje nedistancuje, když jej - alespoň v zásadě a teoreticky dokonce uznává a podporuje. Švejkování jako technika o d p o r u j e totiž produktivní j e n o m v prvním vnějším plánu. V podstatě a v dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk opravdu není jen o n e n mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je to člověk, kterému nakonec není už nic svaté, kterému už nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít, ochoten přistoupit na všechno. A právě takové lidi diktatura potřebuje a za tuhle cenu j e ochotna přivřít dokonce oko nad nějakou tou zlomyslností.« Švejk obývá svůj přízemní, nízký a pivní svět živočišné pudovosti strachem, cynickým humorem a absolutní skepsí ke všemu, co přesahuje obzory jeho hospody. Jeho vítězství je velmi pochybné. Zaručuje m u sice holé, biologické přežití v dějinách, ale cena, kterou platí za toto nahé přežití, je přílišná, znehodnocuje zcela radikálně jeho vlastní život. Švejk neotvírá žádnou cestu vpřed; nevyvrací žádnou lež; jeho pravda se dusí sama v sobě; v naprostém nedostatku perspektivy, budoucnosti a naděje. Švejk vyhrává jednu šarvátku, ale prohrává v této falešné hře svůj lidský titul. Není náhodou, že se v jeho životě nesetkáme ani s matkou, ani s přítelem, ani s milovanou ženou. Neobyvatelnost Švejkova světa pociťují stále častěji právě ti z jeho krajanů, kteří poznali bezvýchodnost a propastnost jeho cesty. A řekli odvážně a rozhodně: »Sbohem, Josefe Švejku.« 8. Náboženská osa humoru Nesouhlas se Švejkem n e z n a m e n á soud nad Haškovým literárním dílem. Odmítáme-li Švejkovu metodu a jeho pohled na svět, odmítáme 308
názor, který považuje Švejkův h u m o r za jedinou platnou a účinnou obranu života malého, deptaného a šlapaného člověka. Odmítáme také názor, který provolává Švejka za nesmrtelný pomník českého národa, za věrný, dokonalý obraz české duše, české morálky a českých vlastností. V podstatě odmítáme Švejkův svět a švejkování jako kulturní životní styl. Na Švejkové h u m o r u se b u d e m e stále obdivovat houževnatému odhalování lži, přetvářky a prázdnoty všech pozemských idolatrií. Nesmyslnost války, nadutost a tupost státních byrokratů a nafoukané sebevědomí vojenských drábů tvoří lidský svět neobyvatelným. Švejk nechce a n e m ů ž e žít v tomto světě lži a idolatrie, nesmyslu a krutosti. Utíká do svého světa a do své pravdy. Ale ptáme se - j e tento j e h o svět na míru člověka? Švejkův h u m o r se rodí zespodu. Je bezvýchodný a zoufalý. Jeho pravda je plochá a chudá. J e h o naděje j e krátkodechá, bez úsměvu, bez radosti. Švejkův svět h u m o r u j e jako zájezdní hospoda při cestě. Zastavíme se v ní na chvíli; n a j d e m e v ní přístřeší před náhlou bouřkou, ale nechceme v ní bydlet. N e m ů ž e m e se stát jejími stálými hosty. Není na míru člověka. D á m e jí rychle s b o h e m , rozloučíme se se Švejkem a hledáme svět, kde bychom se mohli radovat, doufat a usmívat se. Potřebujeme svět, který bychom mohli mít opravdu rádi a který by si toho zasloužil. Tento svět našeho úsměvu a radostného h u m o r u je probydlen Boh e m a lidským hledajícím srdcem. Z d e nedostatek h u m o r u m ů ž e být také hříchem, hříchem idolatrie. Kdo se nedovede smát sám sobě a kdo nedovede přijmout žert a vtip, je vlastně t e m n ý m , zakaboněným modloslužebníkem. Klaní se sám sobě, své prázdnotě. Zakazuje smích a h u m o r , cenzuruje žerty. Podívejte se do tváří těchto moderních modloslužebníků. S jakou to sveřepou a urputnou vážností mluví o sobě, o svých zásluhách a slibech. Zdá se n á m , že v nich promlouvají nějaká n e z n á m á božstva. Jejich smích j e spíše maskou a grimasou. Netryská ze svobodného, radujícího se, m o u d r é h o lidského srdce. Je to velká škoda. A je n á m jich líto. Co j e v podstatě h u m o r ? Pravý h u m o r se neztotožňuje s vtipkováním ani s rozmarem. N e n í povrchní, plochý, lechtající. Má svou hloubku a moudrost. Je přemýšlivý. Jeho ryzí radostnost se vnitřně spájí s tím, co velký básník křesťanské Evropy Dante Alighieri nazývá »velkým smutkem«. Ve středu veselosti a v srdci h u m o r u sídlí velká vážnost. Její kořeny se živí moudrostí, která vidí i skrytou tvář světa. Vidí, že všechno lidské a pozemské j e nehotové, nedokonalé, tápavé. 309
Vidí, však také, že všechny naše lidské věci jsou dobré, že si zasluhují něhy a lásky, protože jsou ponořeny do Boží milosti. Bylo řečeno, že hum or je ... když se s m ě j e m e navzdory všemu. V postavě D o n Quijota Cervantes popsal člověka jako bytost schopnou udělat m n o h o nerozumností. Úlohou j e h o h u m o r u bylo ozářit je, učinit je přijatelnými a hodnými naší lásky. H u m o r n ý člověk nezavírá oči před bídou, utrpením a zlem ve světě. Ví však, že toto vše, tato stinná stránka života není jedinou ani poslední, ani rozhodující skutečností. Kdo má smysl pro h u m o r , má odvahu žít v pravdě, bez iluzí a sebeklamů a zároveň milovat, přijímat život jako dar. H u m o r n ý člověk dovede zahlédnout komickou a směšnou stránku druhých. Nezraňuje, netýrá a nešpiní d r u h é h o ; přistupuje k n ě m u s jakousi j e m n o u shovívavostí. V j e h o smíchu dlí něco smířlivého a smiřujícího. Nosí ve svém úsměvu a žertu úctu a trpělivost. Uznává právo na život pro vše, co je, i když je to nedokonalé a nemotorné. Toto právo slabých, klopýtajících a kulhajících kotví v oné úžasné a zázračné skutečnosti, že prostě jsou a že patří do oblasti lidských věcí. Když h u m o r kritizuje, začíná kritikou sebe sama. Připisovat si přílišnou důležitost, pokládat se za nezbytného a n e u m ě t se smát sám sobě, svým slabostem a nedokonalostem je znakem lidí nenáboženských. Smysl pro h u m o r má náboženskou osu. Pohlíží na lidské a pozemské věci v jejich radikální nedostatečnosti před Bohem. Žije v prostoru Boha a nemá ani zapotřebí o N ě m mluvit. Smysl pro h u m o r se rodí ze smířeného vědomí, že každá pozemská skutečnost je nedokonalá. T o t o přijetí světa a toto smíření s životem vyúsťuje do jistoty, že konečné věci jsou ponořeny do Boží milosti. Proto křesťanský humor se představuje jako sympatie, soucit, n ě h a a láska právě tam, kde se objevuje jasněji a zřetelněji nedostatečnost a bláhovost, jakási dětinskost světa. Člověk mající smysl pro h u m o r je zamilován do světa nejen navzdory j e h o nedokonalosti, ale hlavně a předně proto, že je nedokonalý a často dětinský. H u m o r je řečí lásky. Láska říká vždy své ano ke všemu, co existuje, a raduje se právě proto, že svět existuje. Lidé se smyslem pro h u m o r milují svět, radují se z j e h o i ze své existence. Jsou vděční Bohu za to, že m o h o u žít, třebas nedokonale a klopýtavě, v tomto nedokonalém, nehotovém a poutnickém světě. Lidé hluboce náboženští kypěli vždy radostí, smíchem a smyslem pro humor. Chápají vše, omlouvají a odpouštějí vše a hlavně neberou svět - ani svět svých náboženských zvyků - příliš vážně. Dovedou se smát a žertovat i se samým Bohem. Pravá náboženská zkušenost ví, že 310
i Bůh někdy žertuje s našimi plány a životem, že se směje naší smrtelné vážnosti a našim pošetilostem, našemu bláhovému a dětinskému počínání. Proč by také n e m ě l mít t u t o skvělou vlastnost smyslu pro h u m o r právě ten, který vidí tak hluboce do lidského srdce a který objímá milosrdnou, shovívavou a n ě ž n o u láskou celý vesmír, každou polní trávu a každého vrabce na střeše? Bible hovoří o usmívavé moudrosti Boží, která s tvořivou radostí přebývá mezi lidmi a nachází zalíbení v jejich životě. Biblický autor se odvažuje nazvat Boží moudrost a její stvořitelské gesto »hrou«. Jsou to silné a šťastné obrazy a metafory. V Genesi 17,15-17 se dovídáme o smíchu Abrahámově. Stařičký patriarcha je bez potomků. Když mu Bůh přislibuje syna a slavnou budoucnost, padne sice tváří tvář na zem, ale začne se také smát. Boží příslib se mu jeví zvláštní a komický. Abrahám se ptá sám sebe: »Jak se m ů ž e narodit syn stoletému člověku?« Syn se narodí a dostane j m é n o »Izák«, což z n a m e n á »smích«. Abrahám se nyní m ů ž e usmívat na svého synka. N e n í to už smích pochyb a nevěry, ale smích vděčné radosti a veselého úžasu nad Božím smyslem pro h u m o r (Gn 18, 12-15; 21, 6 ...). P r o m ě n a Abrahámova smíchu z n a m e n á hluboký přerod a osvobození biblického člověka. Smích pochybovače a n e m o u d r é h o se promění ve smích věřícího a doufajícího. Křesťan patří k duchovním p o t o m k ů m A b r a h á m o v ý m ; i my j s m e vírou novými Izáky, radostným a vděčným ú s m ě v e m dějin. Evangelia mluví několikrát o Ježíšových slzách, ale mlčí o j e h o úsměvu. Ale protože byl Ježíš schopen plakat s plačícími, uměl se i radovat s radujícími a usmívat se na veselé hosty při svatbě v Káně, když nechtěl, aby se jejich radost zkazila. Usmíval se na děti a musel se asi smát dětinské pošetilosti svých apoštolů, kteří se přeli o první místa v budoucím království. Farizeové neměli smysl pro h u m o r ani pro radost. Ježíš se doslechl o jejich kritikách. »Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a pravíte: Má zlého ducha. Přišel Syn Boží, jedl a pil, a pravíte: Hle člověk jedlík a pijan vína, přítel celníků a hříšníků« (Lk 7, 33-34). Láska, tento základní postoj křesťanů, je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nevychloubá se, n e n a d ý m á se - říká apoštol Pavel. Láska je usměvavá, m á smysl pro h u m o r . 9. Smích a humor v bibli J m é n o starozákonního patriarchy Izáka z n a m e n á smích. Uvádí nás do otázek spojených s biblickým málo z n á m ý m postojem smíchu a h u m o r u . Běží tu o velmi složitý a nesnadno popsatelný jev (sr. Gn 17,17; 311
18, 12-15; 21, 6 ...). Bible ukazuje na dva póly smíchu, na dva možné významy tohoto typicky lidského postoje. Je smích nevíry, který se však může proměnit pod dotekem Boží milosti jakoby zázrakem ve smích radostného a vděčného údivu, ve smích víry. Biblický člověk se umí smát, usmívat, radovat se i tančit. V četných vyprávěních bible jistě v četnějších, než si obyčejně myslíváme - je obsažena zdravá, jará, komická a humoristická síla. Biblický smích je ovšem poznamenán drsností životních podmínek izraelského člověka. Proto také nezřídka biblický smích přijímá na sebe tvář a výraz výzvy, výsměchu nebo dokonce jakési škodolibosti. Tím si vysvětlíme, že se v biblických textech setkáváme častěji se smíchem pošetilců a bláhovců, to je lidí, kteří se pohybují v krajinách lži a mimo obzory pravdy, než se smíchem spravedlivých, to je lidí - jak říká sama bible - kteří chodí po stezkách pravdy. Řekněme nyní nejdřív několik slov o smíchu pošetilého a bláhového člověka. Čeština má pro tento typ lidí sice staré, ale přesné jméno: nazývá ho bloudem. Jeho smích je podle bible nečistý (Sir 27,13). Člověk pošetilý a bláhový žije v nemoudrosti, nezná pravou míru věcí a situací, neumí odměřovat ani mírnit svá slova a svá gesta, ani svůj smích. Nemoudře a bláhově se smějí »vtipkáři«. Obyčejně běží o lidi, kteří odmítají nápravu (Přís 13,1; 15,12 ...). Nechtějí se dát poučit od moudrého přítele a nejsou schopni opravdové víry, neumí se postavit na stranu Boha a pravdy. Posměváček představuje protějšek člověka moudrého a přemýšlivého (Přís 9, 12; 29, 8). Na slovo Boží odpovídá jen výsměchem (Jer 20, 7nn) a není s to pochopit závažnost a naléhavost třeba takových reformních snah proroka Ezechiele. Na Pavlovo kázání o zmrtvýchvstání Krista aténští filozofové a mluvkové dovedli odpovědět jen ironickým smíchem (Sk 17, 32). Podobně se chovali i jeruzalémští obyvatelé a židovští poutníci o prvních křesťanských letnicích. Slyšeli mluvit apoštoly cizími jazyky a viděli jejich nové nadšení a neohrožené vystupování. A ptali se jich výsměšně: nepřihnuli jste si již ráno z mladého vína? Apoštol Petr ve svém d a i h é m listě (3, 3) předvídá, že v posledním čase »přijdou s posměchem posmívači«, budou pochybovat o Božích zaslíbeních, budou popírat Boha a jeho dílo. Nevěřící člověk propadá často této pošetilosti. Zamilován do své přízemní a nízké logiky nemůže pochopit vznešenost, a zázračnost Božích slov a skutků. Víra v Krista a jeho kříž ho dráždí, provokuje, pohoršuje a také se mu jeví jako velké bláznovství (1 Kor 1, 17nn). Nevíra ponižuje a potupuje výsměchem osobu spravedlivého 312
(ŽY 22, 8). Dokonce celý izraelský národ se stává vítaným terčem mocných pohanských sousedů, kteří jím pohrdají. S posměváčky se setkáváme i na Kalvárii. Členové velerady se vysmívají ukřižovanému Kristu: »Jiným pomohl, ať teď pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.« Umírajícímu Ježíši se vysmívají i vojáci: »Jsi-li král židovský, zachraň sám sebe!« Římský prokurátor, skeptik Pilát z Pontu si neodpustil udělat krutý žert ze Židů. Dal na Kristův kříž přibít nápis trojjazyčný: Ježíš z Nazaretu, král židovský ( M k 15, 29nn; Lk 23, 35nn). V cynismu, hrubosti a krutosti ironie předstihli Piláta j e h o vojáci. Vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k n ě m u celou četu. Svlékli ho z j e h o šatu, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu. Pak m u dali do pravé ruky rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se m u : »Buď zdráv, židovský králi.« Kristus se jim stal šaškem. Bavili se a chechtali jako při komedii (Mí 27, 27nn). V této komedii nechybí ani Herodes. I on se chtěl pobavit. Slýchal o Ježíšovi jako divotvůrci. Velmi se zaradoval - říká Lukáš (23, 8nn) - když spatřil Ježíše, kterého k n ě m u poslal Pilát. Doufal, že Ježíš před ním předvede nějaké kouzlo a že se tak všichni pobaví. Ježíš však mu vůbec neodpověděl. Herodes zklamán mu dal najevo, že jím pohrdá. A ztropil si z n ě h o posměch. Dal obléci Ježíše do bílých šatů. Bíle se oblékaly na Východě vynikající osobnosti při slavnostních příležitostech. H e r o d e s chtěl dát tímto hrubým žertem najevo, že považuje Ježíše za n e š k o d n é h o blázna. Bible zná smích spravedlivého. I když v knize Kazatel se smích považuje někdy za nesmysl (Kaz 2, 2) a v životě lze prý spíše očekával pláč a slzy n e ž radost a smích (7, 3), uznává se přece, že je i »čas k smáni« (3, 4). Smích mění svůj význam podle osob a podle doby. Spravedlivý člověk se b u d e smát lidem bez Boha a bez víry (Ž/ 52, 8). Sám Bůh se vysmívá urážlivým posměvačům svého j m é n a a jejich bláhovému a domýšlivému naparování (Žl 2, 4; Přís 3, 34). Výsměchem a z e s m ě š n ě n í m se bojuje úspěšně i proti nafouklé lži idolatrie, proti nepravým božstvům. Výsměchu a ironie používá prorok Eliáš na hoře Karmel proti kněžím Baalovým. P o d o b n ě mluví i kniha Baruchova (Bar 6). Ale i makabejští mučedníci odpovídají ironií a sarkas m e m výzvě nepřátel (2 Mak 7, 39). Bible zná také zázračnou p r o m ě n u výsměchu v úsměv. Úsměv nem á v sobě už nic ú t o č n é h o , šlehajícího ani ponižujícího, znevažujícího. Člověk, který se usmívá, n e p o t ř e b u j e u ž nic bránit ani nikoho napadat. V j e h o radostném ú s m ě v u mluví prozářená a proteplená 313
duše, která kotví v jasu a záři Božího tajemství (ŽI126, 2; Job 8, 21). Radostný úsměv je normálním postojem člověka moudrého. Radostně a usměvavě hledí do budoucnosti statečná, moudrá a pilná žena (Přís 31, 25). Mělký, nepravý smích lidí samolibých a spokojených s přítomnou dobou n e b u d e mít trvání, jak nás upozorňuje Lukáš a Jakub (Lk 6, 25; Jak 4, 9). Kristus ostatně přislíbil těm, kteří nyní pláčou, úsměv konečné radosti (Lk 6, 21). Takový konečný hluboký úsměv j e živou ozvěnou a záchvěvem moudré, slunné a zamilované duše. Není náhodou, že v biblickém jazyku slovo »radovat se« bývá překládáno stejným výrazem jako slovo »smát se« (Přís 8, 30). Biblický člověk dovede i plakat, trápit se a prožívat smutek. Dovede se také radovat a usmívat, protože celý j e h o život je velkým, slunným a nádherným zázrakem, protože existuje Bůh, existuje svět a j e h o věci užitečné, krásné a sesterské; existují i lidé ... V prostinkém slovu, které tolikrát vyslovuji, když říkám »jsem«, tkví poslední tajemství m é radosti a m é h o úsměvu. Biblický a křesťanský pohled na svět a na život je realistický, ale není škarohlídský. Křesťan překonává všechny liché a laciné optimismy; nedává se svádět ani zahořklým a sebemrskačským pesimismem. Jeho úsměv a j e h o radost čerpají svou pramenitost a jarost z naděje. A křesťanská naděje je opojná a strhující. Z ní se m ů ž e m e i rozplakat. Ale i ve svém pláči a smutku si uchováme dost prostoru pro úsměv. Jan Zahradníček to jednou vyslovil těmito verši: »Zrovna tak, jako kdybych se po způsobu básníka dávného rozplakal pro tolik štěstí tolika životů, vrhli by se na m n e vypočítávajíce tolik a tolik běd, tolik a tolik úst bez stolu, hlav bez střech, srdcí bez světla a já bych rozpačitě zmlkl n e m o h a si h o n e m vzpomenout na štěstí největší, že jsme.« 10. Teologická tvář humoru Není pravda, že dnešní člověk zcela zapomněl na Boha. Náboženské tázání a hledání jsou i dnes denním chlebem. M n o h o starých cest k Bohu se nám dnes zdá neschůdnými. Některé jsou definitivně zataraseny, jiné se ztratily v houštinách našich pochyb a nejistot. N ě k o m u se dokonce zdá, že mezi člověkem a Bohem u ž není možný žádný 314
dialog. Zůstala jen vzpomínka. Ale i v ní se opět probouzí nová naděje. Je často ještě nejasná a bezejmenná. Někdy sídlí na rubu našich zklamání, našich osamocení, naší beznaděje ve světě bez Boha. T u t o novou naději našeho dnešního člověka v možnost nových cest vedoucích k Bohu vyslovují stále důrazněji ti, kteří prožili až na dno ztroskotání ateistického a prometeovského smutku. Tito lidé se opět ptají světa naší zkušenosti na skrytou přítomnost Boha. A začínají též otvírat, klestit novými územími existence stezky, které by se zítra mohly stát cestami k Bohu. Náš svět i ve své dnešní technologické a vědecké podobě, i se všemi svými úspěchy a neúspěchy, svými vítězstvími a prohrami zůstal stále světem otevřeným naší myšlence a naší vůli. V j e h o prostoru a horizontech hledáme a nacházíme znaky a z n a m e n í p ř í t o m n é h o živého Boha. Americký sociolog rakouského původu Berger vidí například v s a m é m člověku nesmazatelnou potřebu řádu, potřebu a naději vestavět existenci do řádu. Ve světě j e stále možná hra. Nesmířili j s m e se ani se smrtí a víme, že i v jejím prostoru člověk ještě doufá. Když stojíme před t e m n o u skutečností lidských zločinů, stále víme, že je m u s í m e soudit a odsoudit. Toto vše je možné jen tehdy, jestliže existuje Bůh. Jednou takovou lidskou základní situací, jíž prosvítá přítomnost Boha do našeho d n e š n í h o světa, j e humor. Ve světě, v n ě m ž je možný skutečný h u m o r , se otvírá opět cesta k Bohu. Skutečností h u m o r u se zabývalo a doposud zabývá m n o h o myslitelů. Podle Freuda a Bergsona h u m o r vzniká z poznání základních nesouladů a nepoměrnosti ve světě věcí a lidí. H u m o r se rodí z jakési bytostné komičnosti, směšnosti světa. Svět není celý, uzavřený, neprostupný. Poznáváme a vnímáme, že je nějak rozdělen a že je prostoupen a p o z n a m e n á n n e s o u m ě r e m . Věci malé jsou najednou velké; a věci velké se v mžiku promění v malé. F r e u d vidí tuto rozdělenost a n e p o m ě r mezi světem našeho v ě d o m é h o nad-já, našich zvyků, pravidel a zákonů a světem živelné anarchické pudovosti, našeho podvědomí, j e h o spontaneitou a mechanickým, statickým světlem, kde j e vše jakoby u m r t v e n o . Tyto dvě d o m n ě n k y byly a jsou p ř e d m ě t e m kritik. Ať u ž j e jejich hodnotajakákoli, j e d n o j e jisté: komická, s m ě š n á situace vzniká tam, kde se setkáme s n e p o m ě r e m , nesouladem částí a celku. Otázka, kterou si teď c h c e m e položit, se dotýká samých bytostných kořenů. Filozof by řekl, že běží o otázku ontologickou. V čem vlastně tkví ony dvě skutečnosti, které vytvářejí navzájem směšnou 315
situaci, které jsou ve vzájemném nesouladu a nepoměru? Podle Bergsona komická situace se vytváří tím, že patří současně k dvěma řadám událostí vzájemně na sobě nezávislých a jen n á h o d n ě propojených. Může být proto chápána a vykládána ve dvou smyslech zcela opačných. K doplnění Bergsonovy myšlenky m ů ž e m e dodat, že v komice běží vždy o lidskou situaci. Komické, směšné je výsadou, znakem lidské bytosti. Nesetkáme se s ním ve světě zvířat. Zvíře se stává směšným j e n tehdy, vidíme-li je antropomorfně, to je připisujeme-li mu lidské vlastnosti a chování. Naopak v lidských situacích každý nepoměr je schopný vzbudit náš smích, protože jedině rozumově poznávajícímu člověku m ů ž e vyjevit svou sméšnost, například když vidíme »malého Jardu ve velké košili« anebo když Don Quijot táhne ve svém brnění do boje proti větrným m l ý n ů m . Dobrá karikatura zachycuje, vyjadřuje a zviditelňuje právě tuto skrytou, řekněme přímo ontologickou směšnost lidských situací. Upřesněme si nyní otázku takto: jak je vůbec možné, že v lidském životě vznikají komické situace? Jinými slovy: jak je vůbec možný nepoměr v našem světě, nesoulad mezi člověkem a světem? Pokusme se opsat svou odpověď. Mezi člověkem a světem j e h o zkušenosti se otvírá hluboká propast a zásadní nesourodost. Člověk patří do světa a ke světu. Prostupuje ho svou myšlenkou, vůlí, citem i svým tělem a naopak je jím prostupován a vázán. A přece v této vzájemné propojenosti a svázanosti člověka a j e h o světa sídlí jejich oboustranná vzdálenost a nepřeveditelnost. Člověk ve světě j e doma a zároveň v cizině. Jedním pólem své bytosti kotví hluboce v přírodě, v zemi a v čase a druhým pólem přesahuje pozemské a časové obzory a obývá bezbřehý, nekonečný prostor bytí. Člověkem se rozevřel svět k nekonečnu a vznikla tak zásadní, radikální nesouměrnost mezi tím, co je konečné, a tím, co je nekonečné. Tato ontologická nesouměrnost, vyrůstající z člověka a vyznačující jeho bytost, vyjevuje j e h o duchovní rozměr. Člověk je - jak to kdosi vtipně vyjádřil - metafyzický obojživelník. Směšnost není ničím jiným než tváří této životní, základní situace člověka ve světě konečných, prchavých a křehkých věcí. V ní se vyjevuje zajetí lidského ducha ve světě. Existencialismus mluví o vrženosti a vyvrženosti člověka do světa. Nyní m ů ž e m e pochopit, že komedie a tragedie jsou rodné sestry, skoro jakási siamská dvojčata. Směšnost je proto objektivní dimenzí lidské situace ve světě a nikoliv jen subjektivní, psychologickou odpovědí na skutečnost. Francouzský spisovatel David Rounet poznal v nacistickém koncentračním táboře, 316
že komično se m u tam t é m ě ř vnucovalo a jevilo naprosto objektivně a nezávisle na intenzitě strachu a úzkosti těch, kteří je vnímali. M ů ž e m e nyní říci, že h u m o r - a schopnost smát se komickým situacím lidské existence - vytváří vítězící a osvobozující odpověď - nebo alespoň pokus o ni - na tísnivou, ohrožující skutečnost. H u m o r totiž nezachycuje a nevyslovuje j e n směšný a komický n e p o m ě r přítomný v lidské existenci. H u m o r také u p ř e s ň u j e všechny okolnosti této situace. Relativizuje je, uvádí je do jejich pravé podoby a tvaru. V humoru poznáváme, že i tragická perspektiva lidského osudu vhozeného a ponořeného do světa nepoměrů je v podstatě relativní a může být opět a opět relativizována. H u m o r strhává právě všem lidským, konečným situacím jejich masku nekonečnosti a stálosti. Ukazuje, že ani tragická situace není posledním slovem a může být překonána, i když se neví jak. Dokud posuzujeme a vnímáme komičnost své situace, tragická tvář ustupuje, zůstává jaksi mimo nás. H u m o r e m ji dáváme do závorek. Když se humor směje a vysmívá zajetí a chybám lidského ducha, říká také, že je možno vystoupil z tohoto zajetí a že je možno poznat, změřit a posoudit lidskou bláhovost a člověkovo naparování. H u m o r e m přesahujeme svět, relativizujeme jeho jevy a situace, o b n a ž u j e m e j e h o slabosti. Najednou víme, že svět není všechno, že není tou božskou, v š e m o c n o u a dokonalou věcí a že lze tedy prohlédnout j e h o »podvodný« nárok na nás. V h u m o r u se hlásí ke slovu první naděje na vykoupení a vysvobození ze zajetí všech pozemských a časných vrchností. Jako dětství a hravost, tak také i h u m o r potvrzují v podstatě nábožensky, že člověk má právo a možnost se radovat. H u m o r se směje - říkáme také, že si »ulejvá« - všemu příliš v á ž n é m u , absolutnímu pachtění, všemu klanění pozemským božstvům a panstvům, kteří tak důkladně chtějí propočítat a ovládnout náš svět a kteří se tak pilně, svědomitě starají o naše slušné chování a vychování. Vypráví se, že slavný válečník Tamerlán po dobytí Persie si dal okamžitě předvést básníka Hafize. Byl na něj rozzloben pro báseň, v níž se lehkovážně dotkl j e h o panství. Hafiz totiž napsal, že by vyměnil všechnu nádheru a bohatství císařského dvora za to, kdyby mohl alespoň j e d n o u pohladit tvář své milé. Rozhněvaný Tamerlán se osopil na básníka a vyčítal mu, že se vůbec odvážil srovnávat slávu j e h o dvora s perskou holkou. Hafiz m u na to odpověděl: »Veličenstvo, naučil j s e m se od vás chovat se velkoryse a rytířsky.« Tamerlán propukl ve smích a daroval básníku svobodu. Všechno m o h l o skončit ovšem i jinak, protože mocní tohoto světa mají málokdy smysl pro h u m o r . 317
Naše otázka je však tato: Kdo nakonec vzbuzuje větší soucit? Mocný císař n e b o ten, kdo se vysmívá j e h o moci? M ů ž e m e zcela vážně odpovědět takto: n e m á m e mít soucit s mocí: soucit a slitování si zasluhují jen její oběti. H u m o r však odpovídá lépe a hlouběji. V okamžiku, kdy vnímá komičnost situace, říká, že se m á m e slitovávat nad každým člověkem, který se klame. I lidská moc se někdy stává největší iluzí a klam e m . H u m o r ji osvobozuje od přeludů, když vyslovuje pravdu, když říká, že jsou nad ní a mimo ni i jiné, lepší a vznešenější věci. Všechny předcházející rozbory bychom mohli podložit a doložit zkušeností a nemuseli bychom se ještě dovolávat transcendentního, nadsvětského základu. Všichni totiž víme, že každá lidská moc, všichni císaři a králové, panstva a vrchnosti jsou skutečnosti lidské, patří do světa a k světu; jsou svou povahou konečné a smrtelné, chatrné a zničitelné. Víme, že i Tamerlán má někdy bolení zubů a špatnou náladu. I on může dostat zácpu a nakonec musí i on zemřít. Všem mocnostem tohoto světa se však m ů ž e m e smát, protože můžeme zahlédnout i rub jejich totalitních a božských nároků. Tímto poznáním však vycházíme z oblasti zkušenosti, přesahujeme její meze, díváme se na ni »odjinud«, měříme ji metrem, který nebereme ze světa. Totalitní moc je lež a klam, protože n e m ů ž e vyjít ze zákonitostí světa konečných věcí; je s nimi svázána. I ona j e ovládána nutnostmi. Smích relativizuje tyto nutnosti, relativizuje i moc; ruší absolutní nároky světa a moci. Vyslovuje pravdu skoro banální, že svět je světem a ne Bohem; že v něm je vše konečné a nikoli nekonečné; že jeho jistoty jsou předposlední a nikoli poslední. V západní literatuře se setkáváme s modelovou postavou komičnosti, s Don Quijotem. Jiným modelovým ztělesněním osvobozujícího účinku humoru je clown, šašek. Obě postavy osvětlují základní alternativu, která se nám nabízí ve výkladu existenciální situace člověka ve světě, pochopení zajatosti lidského ducha a srdce ve světě jevů a nahodilostí. Hluboce komický protest Cervantesova D o n Quijota proti zdím a přeludům empirického světa, proti tomuto nesnesitelnému vězení, končí tragickou porážkou rytíře »bez bázně a hany«. D o n Quyot je nakonec přinucen vrátit se do světa, do něhož nepatří, k něm u ž nenáleží a v n ě m ž žije nešťastně jako »rytíř s m u t n é postavy«. Svět každodenních banalit uzavírá svobodného ducha do své přízemní logiky. Jeho krutým žalářníkem, mučitelem a trýznitelem je takzvaný »zdravý rozum«, obecné mínění a spokojenost se světem takovým, jakým je. 318
Enid Welsford se pokusil o náboženský a teologický výklad postavy clowna. Zkratkově bychom mohli opsat podstatu tohoto výkladu takto: člověk vybaven duchem, poznáním a srdcem zjišťuje, že mu tento svět nestačí: nestačí mu jeho prostor, j e h o čas, j e h o věci a j e h o události. Všeho se nějak nedostává. Z t o h o vzniká v lidském duchu a srdci neklid, nespokojenost, nejistota, hledání a toužení, sny a naděje. Universální neklid lidského ducha a srdce je možný jedině proto, že celý lidský domov není ve světě, ale jinde. Je m o ž n o nespokojit se se světem a protestovat proti j e h o konečnosti a doufat, protože únik z vězení a vysvobození ze zajetí provizorností a nahodilostí nejsou m o ž n é jen ve snu básníka nebo v představě filozofické utopie. Vysvobození člověka od světa a ze světa stínů, přibližností a banalit je možné i historicky a skutečně. Víra v Boha otvírá právě tuto novou perspektivu naděje. Protože existuje skutečně Bůh, je m o ž n é naplnění a splnění lidské existence, je m o ž n é zahojení všech ran a uskutečnění odvěké nostalgie po ráji. Víra zásadně překonává pesimistický názor, že lidstvo je vrženo do hluchého vesmíru, uzavřeno do této kosmické klece, z níž nelze vyjít. Proto pro věřícího člověka romantická komedie je vážnou literaturou, plnou pravdy a moudrosti. Víra vidí v komedii předobraz a podobenství pravdy. Tak jako i karikatura deformuje a demoluje zdání a zdánlivou podobu, aby obnažila pravdu a pravou skutečnost. Proto také v náboženské perspektivě romantismus a sny D o n a Quijota jsou pravdivější, reálnější a hutnější než celý bezprostřední konformistický realismus Sancho Panzy. V teologickém horizontu clownovo gesto a šaškova grimasa nabývají významu přímo svátostného; stávají se jakýmsi posvátným znamením, jímž prosvěcuje do našeho šedivého, všedního a banálního života poslední přesažné tajemství. Zdánlivě neprostupná vrstva vezdejších zkušeností a skutečností vstupem do prostoru h u m o r u a smíchu se zprúhledňuje a otevírá. Svět se stává plně světem, začíná zářit a svítit. Člověk dorůstá do své pravé postavy, protože h u m o r v- n ě m rozžehl pravdu a zbavil ho postupně lží. Naučil ho pokoře a také statečnosti přijmout sebe a svůj svět v jejich křehké, klopýtavé skutečnosti. Jak je však vůbec možné, aby něco tak křehkého, nahodilého a n á h o d n é h o vůbec bylo? Jak je m o ž n ý tento největší zázrak, toto zásadní vítězství nad nicotou? I existence je milost a dar. N e n í to omyl ani podvod, ani přelud. M ů žeme se z ní těšit, m ů ž e m e ji laskat, bránit proti lži a ponížení, protože si to zaslouží a protože potřebuje našeho úsměvu, našeho h u m o r u a naší lásky. Byla n á m svěřena Stvořitelem. Bůh stvořil svět z radosti a 319
pro radost. Vyšli j s m e z j e h o úsměvu a prodlužujeme h u m o r e m j e h o tvůrčí fantazii. Bůh má nekonečný smysl pro h u m o r a pro osvobozující radostný úsměv.
11. Křesťanský smysl pro humor Teolog Walter Kasper věnoval otázce h u m o r u delší poznámku ve své útlé knížce Einführung in den Glauben (Mainz 1972). V š i m n ě m e si j e h o radikalizujícího výkladu tohoto lidského jevu. V osobě Ježíše Krista a v j e h o svrchované svobodě se ohlašuje zcela nové chápání lidské existence. Pro řecké myšlení nejvyšší ontologická hodnota tkvěla v »podstatě« a ve svébytnosti. Dokonalý a šťastný člověk j e ten, kterému se podaří stačit si sám sobě, který m ů ž e být a existovat sám v sobě, ze sebe a k sobě. Za nejvyšší a nejlepší skutečnost a ideu Řekové považovali » n e h y b n é h o hybatele«, který sám nehybný a neproměnlivý hýbe a řídí proměny ve vesmíru, přitahuje vše k sobě, myslí sám sebe; je milován vším, ale sám nemiluje nic m i m o sebe; j e posledním cílem, ale není stvořitelem, první příčinou světa. V duchovním prostoru vytvořeném událostí »Kristus« se naopak být pro druhé a s druhými stává p r a m e n e m a podobou nové svobody. Křesťanský člověk vychází ze sebe, překračuje své já a otvírá se k druh é m u . Tím se dostává na ono »zázračné stanoviště« m i m o sebe, které mu u m o ž ň u j e získat jednak odstup od svého vlastního svébytí i od svého daného světa a jednak nový pohled na sebe i na svůj svět. Křesťanská svoboda tkví právě ve vyvázání z nutností a zákonitostí vlastního já a světa, ale také v možnosti zasahovat tvořivě do růstu a do proměn své vezdejší existence, do chodu dějin a do jejich posledního směru. Nejvyšší h o d n o t o u je nyní láska, která se sděluje, odevzdává a vyzařuje. Láska přímo definuje Boha (1 Jan 4, 8). Svrchovaná a absolutní svoboda Boha v lásce (agapé) se ukazuje také a předně v tom, že Bůh se úplně a zcela rozdává, že přímo »plýtvá« bytím, vytváří ontologický a existenciální prostor pro svébytnost světa a pro svobodnou osobnost člověka tím, že sestupuje a vstupuje až do »říše nicoty a smrti« (kenosis) a že právě tímto nejzazším sebeponížením vítězí nad nicotou a smrtí - pro člověka a pro svět. Boží n e m o h o u c nost na kříži se stává- a to je křesťanský paradox - nejvyšší a novou podobou moci, bláznovství, to, co se jeví pozemským sudidlům pošetilostí, se v Kristu stává nejodvážnější a nepřekonatelnou moudrostí. Pavel z Tarsu popsal tento základní paradox v prvním listě do Konrintu (1,18-25): 320
»Slovo o kříži je totiž pošetilostí pro ty, kteří hynou; pro ty však, kdož docházejí spásy, to je pro nás, j e mocí Boží. Neboř j e psáno: Zničím moudrost mudrců a zavrhnu opatrnost opatrných. Kde je mudrc, kde zákoník, kde badatel tohoto věku? Což neučinil Bůh pošetilostí moudrost tohoto světa? Poněvadž totiž svět tou svou moudrostí nepoznal v Boží moudrosti Boha, zalíbilo se Bohu pošetilosti kázání spasit ty, kteří věří. Vždyť jako židé vyžadují zázraky, tak pohani hledají moudrost. My však hlásáme Krista ukřižovaného: pohoršení pro židy, pro pohany pošetilost, ale pro ty, kdož jsou povoláni, pro židy i pro pohany, hlásáme Krista, Boží to moc a Boží moudrost. Neboť pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé, a slabá věc Boží je mocnější než lidé.« Jestliže už chceme mluvit - a dnes je to značně oblíbené - o revoluční a převratné síle křesťanství, pak je to právě a předně zde v této souvislosti. Běží opravdu o převrat, který se dotýká samých základů světa a samých kořenů lidské existence. Jak v minulosti, tak i v přítomnosti se někteří nadšenci pro »věci nové« dali zlákat a svést k tomu, aby z převratné povahy křesťanství vyvodili unáhleně a povrchně politický revoluční program. Pochopili však radikalitu křesťanského převratu všech hodnot zrovna tak málo a tak špatně jako ti, kteří se snažili anebo doposud snaží používat křesťanství jako legitimující a ospravedlňující ideologii ustanoveného politicko-sociálního řádu. Oba dva postoje upadají do matoucí »legality«. Nikoliv nehybný společenský řád a j e h o zákony, nikoliv individuální ani kolektivní práce, nikoliv sociální pokrok ani politické revoluce, nýbrž to, co je »navíc«, co je »gratis«, bez vypočítavosti a bez organizačního starání a obstarávání vyznačuje svět křesťanské víry. Ve společnosti, která hodnotí a měří a váží vše podle výkonu a úspěchu, se křesťanská víra jeví téměř nutně jako postoj bláznů a pomatenců. Nad touto stránkou víry se zamýšlejí Hans Urs von Balthasar ve stati Narrentum und Herrlichkeit (v Herrlichkeit III, 1, Einsiedeln 1965, str. 492-551) a H. Cox v knize La festa dei folii (it. překlad Bonpiani, Milano 1971). T e n t o křesťanský, radikálně nový vztah člověka k sobě samému, ke světu věcí a k dějinám, k Bohu se sice jeví logice vezdejšího a pozemského pachtění a chvatného kutění jako nejzazší poblouznění, jako krajní hloupost, někdy dokonce i nebezpečná hloupost. Na druhé straně však zakládá a u m o ž ň u j e osvobozování od odosobňujících ideologií, od přeludu gnostického sebezbožšťování, od idolatrie pracovního výkonu a tíhy do sebe p o n o ř e n é h o a uzavřeného bytí. Křesťan nepotřebuje stále znovu dokazovat své právo na svobodnou 321
existenci tím, ž e b u d e vykazovat před z á k o n e m a před státem svou poslušnost a užitečnost. N e p o t ř e b u j e padat na kolena před m o c n o s t mi a panstvy světa ani m u není zapotřebí plivat a hanobit z e m , utíkat se do d o u p a t kvietismu, do děr pasivity ani do t e m n ý c h jeskyní bolestínského naříkání nad z m a r n ě n o u a zotročenou existencí. Křesťanská víra přináší své plody a dává uzrávat lidské svobodě v radosti. Bere člověka i svět vážně, ale současně j i m u d ě l u j e »lehkost bytí«, jakoby t a j e m n é a přece zářivé p ř e d z n a m e n á n í n e b e s k é h o Jeruzaléma, který k sobě přitahuje vesmír a dějiny, který j e universální eschaton a bod Omega. Na křesťanské p ů d ě dozrála a rozkvetla j e d n a z nejvzácnějších květin lidského s v o b o d n é h o srdce: smysl pro h u m o r . Nedostatek smyslu pro h u m o r vede k přepjaté podrážděnosti, která se zabydlela v dnešní udýchané a přepracované společnosti a která se rozpíná i v církevním světě a zasahuje i samu teologii. Obvinění z ubývání smyslu pro h u m o r v d n e š n í m křesťanstvu by mělo z n a m e n a t vyzvání k zamyšlení nad nebezpečím plíživé gnoze. H u m o r j e něco zcela j i n é h o n e ž naivní, nic nechápající nebo i přihlouplý smích; n e n í to ani přikyslá kousající ironie, jak se s ní setkáváme u některých tzv. »svatých komiků«. Křesťanský h u m o r žijící a dýchající vírou j e o n e n postoj, který u m o ž ň u j e člověku být celým a úplným člověkem, protože se pohybuj e v obzoru, kde Bůh j e B o h e m . J e h o m o u d r o s t zachycuje a vyslovuje metafyzické souřadnice pravdy a bytí. Tyto mu pak dovolují určit a pojmenovat směšnost všech idolů a ideologií, i když oděných do vznešených filozofických n e b o dokonce i teologických abstrakcí. Křesťanský humor se bytostně účastní svobody toho, o němž říká Žalm 2, 4, že »sídlí na nebesích a vysmívá se jim« (modlářům). Stát v prostoru vytvořeném vztahem a rozdílem mezi B o h e m a člověkem odestírá zakuklenou zvířecí vážnost hříchu. Otcovsko-synovský vztah spolu s podstatnou rozdílností mezi B o h e m a člověkem zakládá a u m o ž ň u j e spásu potomků Adamových a je také nevyčerpatelným p r a m e n e m kypivě mladistvého smyslu pro usmívavý h u m o r , jímž křesťan obývá svět svých přibližností a dějiny svých vratkých jistot.
322
Články KAREL MACHA ( M n i c h o v ) O
BAROKNÍ FILOSOFII V Č E C H Á C H V 17. A
A NA
MORAVĚ
1 8 . S T O L E T F (*)
Třicetiletá, nepřetržitá vlna válek, spalující v prvé polovině 17. století svými plameny Střední Evropu, ponechala v příštích dějinách jen jednu zřetelnou stopu: křesťanské vědomí celoevropské kulturní souvislosti a symbiosy. Jen podle této »psychické stopy« máme dnes možnost soudit o skutečné duši a myšlence člověka oné doby, nazývané později obdobím baroka, které pak v českých zemích dosáhlo specifický ráz a charakter, ať již v hudbě, teologii, poezii, sochařství, malířství, filosofii či v lidovém umění. Dějepisci této epochy zanechali pro dnešní generace řadu hádanek, na nichž se lze jen stěží shodnout: přispěly k tomu nejen částečné spory mezi historiky českými a německými, ale i nikdy zcela nepřekonaný protiklad v samém pojmu baroka, jak byl interpretován částí české historiografie. Zatímco je pro Františka Palackého baroko něco jako období temna, je pro jeho antipoda, Josefa Pekaře, baroko naopak dobou zakládající pro český jazykový prostor novou, evropsky významnou spirituální kulturu širokého spektra. Jablkem sváru se stalo pro některé z historiků zejména zhodnocení působení jesuitského řádu v Čechách a zčásti na Moravě. Osvětlení některých významných aspektů této otázky je věnován tento příspěvek. Naše společenské vědy všech oborů zůstaly baroknímu období stále ještě velmi mnoho dlužny. Působení řádu Societatis lesu v Čechách pobělohorské doby se zdá být smysluplné jen v souvislosti s jeho koncepcí v širším kontextu: znamenalo to především úlohu duchovně reintegrovat Evropu na bázi katolického křesťanství. Čechy, jako země se značným podílem utrakvistické tradice, byly klíčovým bodem procesu rekatolizace v širokých souvislostech mezinárodně-politických, posuzováno nejen hledisky církevně-politických orientací. Už počínaje rokem 1620 se začal utvářet pojem Evropy v závislosti na existenci habsburské říše. Je třeba nahlédnout, jako důležitou subjektivní podmínku českých dějin, že idea úplné (*) Dvoudílná přednáška prof. Karla Máchy z Rozhlasové university vysílače Svobodná Evropa, redigované Dr. Antonínem Kratochvílem. Jednotlivé díly byly vysílány 14. a 21. února 1987.
323
integrace Čech v rámci podunajské habsburské monarchie nebyla v následujících 350 letech nikdy plně uznána. Tisíciletý zápas Čechů o samostatnost jejich kultury probíhal v neúprosné konfrontaci s vlivem kultury přicházející z německého kontextu. Militantně antigermánský postoj česky cítících autorů byl jen logickým aspektem tradiční české situace, počínaje 10. stoletím, v níž zápas o jazyk byl současně existenčním bojem. Na druhé straně se v pobělohorském období rýsovalo stále více jako nutný důsledek, že české odmítání habsburské mezinárodní politiky se stává překážkou pro definitivně evropskou existenci české kultury. Tak začal po roce 1620 poněkud paradoxní a v každém svém momentu dvojznačný vývoj české duchovní kultury: každým krokem, jímž byla vynucována ze strany Vřdně nedobrovolná poslušnost a disciplina, vznikal nutně akt tichého odporu proti odnárodňovacím snahám, který však současně znamenal i izolaci od celoevropských trendů kulturního vývoje. Mnohé významné osobnosti, které v pobělohorském období v Čechách působily, nebyly v důsledku toho nikdy - k naší škodě - přijaty do autentické řady českých duchovních dějin. Náleží k četným paradoxům české myšlenkové historie, že teprve formální zánik české samostatnosti - české Obnovené zřízení trvalo nadále - vytvořil podmínky pro mezinárodní konfrontaci českého myšlení: v Čechách i v myšlení exulantů. Otázka po evropské filosofii v Čechách zůstává nicméně zahalena v řadu složitých dvojsmyslů. Obnovení katolické duchovní kultury uvnitř filosofického myšlení znamenalo původně - jistě v prvních dvou desetiletích působení universitní Klementinské koleje (akademie) - po mnohých stránkách regressus ad mediaevum: už sama okolnost, že filosofie v Čechách byla v pobělohorském období pěstována řádovými učenci, zdůrazňovala nutně středověce tradiční ráz toho, co bylo tehdy v Praze a Olomouci přednášeno. Je třeba přitom nezapomínat na českou humanistickou tradici, která určila pro filosofické bádání v 16. století poněkud jiná kriteria a vyhrotila protiklad antiky a scholastiky. Filosofie v Čechách po roce 1620 byla tedy svou povahou přirozeně především filosofií náboženskou: v tom je její specificky historická kvalita. Je však třeba i vidět, že tato okolnost neznamená nějaký tragický handicap, nýbrž že byla vnitřní podmínkou zduchovnění a zniternění filosofického myšlení v Čechách. Navíc spolupůsobí i celkový ráz barokní kultury, nadšená, emfatická apoteóza nejradostnějších a nejkreativnějších křesťanských idejí. V typicky barokní nadsázce je předimenzována úloha křesťanské filosofie pro jednoho každého; a současníci v tomto faktu samém nespatřují nic nenáležitého. Duch, v němž je postaven chrám svatého Mikuláše na Malé straně, přestavěn svatý Mikuláš na Starém městě pražském či dokončen svatý Jakub, je výmluvným svědectvím o celkovém cítění a víře současníků. 324
Je to současně doba, kdy zcela mimořádně vyniká mezinárodní úloha Prahy pro evropskou kulturu a civilizaci, kdy se tu pronikají vlivy české a německé, iberské a italské, slovanské a latinské. Byla to čistě charismatická úloha, s níž po prvé přišel do Čech učený kazatel jesuitského řádu, Petrus Canisius, chtěje obnovit někdejší vysokou dimensi křesťanství v českých zemích, která mu byla dobře známá. Tento druhý apostolus Germaniae, jak byl nazýván, patří k nejpozoruhodnějším duchovním osobnostem své doby. Petr Kánijs, původem vlastně Holanďan z Nijmegen, mylně pokládaný většinou historiků za Němce, byl přijat při svých dvaadvacátých narozeninách, dne 8. května 1543, do jesuitského řádu - jako první člen řádu z germánské jazykové oblasti. V letech 1555-1556 kázal také v Praze a naučil se česky, i když tu působil jen něco málo přes rok. Canisius vydal v Praze svůj později proslulý katechismus Summa áoctrinae christianae, a to nejprve ve versi náročnější; ve druhém vydání jako versi upravenou pro mládež a populárnější a širší použití. Byla to ojedinělá kniha své doby: v rok Canisiovy smrti byla tato kniha vydána již dvěstěkrát! Petr Canisius je jednou z těch typicky internacionálních osobností své doby, pro něž je jazyková pluralita víc než samozřejmostí a vlastním důvodem snahy integrovat křesťanství na jedné víře a jednom cíli: čeština nebyla v jeho spekulačním pojetí více odlišná od latiny než holandština ...A žádné další důvody není třeba v jeho české misii hledat. Putuje ze země do země, kázaje v různých jazycích a neúmyslně hledaje, jako mnoho jeho bratří, smrt mučednickou. Pokusme se pochopit mentalitu těchto toulavých kazatelů-pedagogú ze širšího hlediska. Idea duchovního obnovení, jak ji hlásal svatý Ignác z Loyoly - sám o sobě prostý člověk, bývalý důstojník, v podstatě neintelektuál - se kryje v podstatě s osudovou zkušeností, kterou učinilo iberské křesťanství s arabskou okupací. Vůdčí osobnosti španělské kultury se cítily vždy potom povolány nejen ochraňovat Evropu před maurskou recidivou, nýbrž také zabránit analogickým jevům, ať už přicházely odkudkoli. Mnohé kroky jesuitského řádu by bylo stěží možné pochopit bez tohoto psychologického předpokladu: Ad. maiorem Dei gloriam bylo v tomto smyslu ideovou paralelou prakticky politického zájmu tehdejší Evropy tváří v tvář možným transgresím a regresím kulturního vědomí. Pedagog a kazatel Canisius uskuteční tak svoji roli s bezmezným nadšením, které je naplněno spíše ještě duchem doby Anselmovy než doby porenesanční, a činí tak navíc s intelektuální silou, která mohla vyplynout jen z víry obohacené o prostředky racionalismu. Tak rezonuje v ideji, jak je přinášena Canisiem do Čech, ve své tragické, nostalgické harmonii nejkrásnější dogmatika 11.-13. století a nejanachroničtější proud oné doby; nicméně podmanivý a přitažlivý, jak lze pozorovat na jeho ohlasu v literatuře své doby a u nových intelektuálských generací. 325
Ba, bylo by lze získat dojem, že Canisius nepociťuje mezi svatým Ignácem a svatým Tomášem žádný historický rozdíl a že dokonce jako by hájil Tomáše nejen proti jeho odpůrcům, ale dokonce i proti některým jeho stoupencům. To všechno muselo ideu Societatis lesu od počátku nesmírně komplikovat zejména v českém kontextu. Doctor communis, jehož Summa theologiae byla v Tridentu položena na oltář společně s Biblí, byl náhle nejaktuálnějším autorem i v Praze. Ponecháváme tento výmluvný fakt bez komentáře. Když pojednává o m n o h o set let později Miguel de U n a m u n o o odkazu Ignáce z Loyoly (jehož j m e n u j e jako svého baskického krajana něžným Igňao), říká, že Ignác byl dokonalým a n u t n ý m protikladem Lutherovým: kýmsi, kdo přišel, protože nemohl nepřijít. Ignácova cesta je vášnivou misií mezi nové pohanství nového věku. Martin Luther, tak praví U n a m u n o , neměl míti ctižádost být katoličtějším než katolicismus: jediné, totální, katolické křesťanství. Budiž jen poznamenáno, že ani U n a m u n o nezůstal nezraněn ostnem hereze a že nejen sám v sobě osaměl, ale že ke konci svého života se necítil s duchem Ignácovy nauky spojen. Nepřísluší mi soudit, zda a jakým právem zde U n a m u n o soudí věrně či úchylně; zdá se mi však charakteristické, že i U n a m u n o , originální a hluboký duch, byl nicméně po určité období své tvorby fascinován autentičností Ignácovy světové misie. Můžeme dobře pochopit, že v t o m t o plamenném duchu přicházeli členové řádu Tovaryšstva Ježíšova do vzdáleného prostoru za českými pohraničními horami ve svatém přesvědčení, že musí učit křesťanství a kázat slovo Boží tak, jako by před nimi nikdy nebylo k á z á n o - tak jako nikdy před tím nebylo básnicky vysloveno. Osobnosti Bedřicha Bridela a Bohuslava Balbína z této zákonitosti jen vyplývaly. A n u t n o vidět i to, že pro Ignáce bylo Kázání na hoře n e m é n ě závazné jako pro jeho protestantské odpůrce: ba, právě v tom se idea Societatis lesu odlišovala od nauky sensu stricto tomistické. Pravda, jež pro Tomáše vůbec nebyla Veritas per se nota, byla pro Ignáce především pravdou srdce. Tak na sebe narazily v Čechách dvě nauky bezvýhradně autentisované a personifikované až do posledního důsledku: ojedinělá situace v dějinách Evropy 17. století. Česká otázka byla, tehdy jako nyní, otázkou dějinnou: Ignác naopak neváhal se vyhnout žádnému anachronismu, šlo-li o zásadní otázku pravdy, a rád přiznal, že jeho srdci leží blíže svatý Jan z Kříže, Kateřina Sienská, Angela z Foligna či Teresie Ježíšova než celý odkaz antické filosofie. Situace, v níž nebylo místa pro kompromis. Důvodem pro obnovení scholastiky - po pohnutých sociálních bouřích 14. a 15. století - byla potřeba jednotně filosoficky podložit koncepci obnovení křesťanství. V tomto úkolu se setkávali jesuité s dominikány a augustiniány, bosými karmelitány a premonstráty, piaristy, 326
servity či františkány, z nichž zejména kapucíni a piaristé sehráli významnou roli pro b a r o k n í dobu. Ne n á h o d o u byla philosophia perennis pěstována v klášterech; představa pouličního, politického zpovrchnění náboženského myšlení utkvěla ve filosofii 17. století jako odstrašující případ n e p o c h o p e n í smyslu vzdělanosti. Noví profesoři, delegovaní řádem Tovaryšstva Ježíšova, byli ve své první generaci většinou cizinci přišlí z iberského poloostrova: český k u l t u r n í prostor byl pro ně málo průhledný, místní jazyky stěží přístupné. Latina, v níž byl tomismus přednášen, byla jednou ze všeobecných výhod university před prahem novověku: ve stejném jazyce se četlo od universit v Salamance a Coimbře, Montpellieru a Paříži, Kolíně nad Rýnem a Praze, až po Krakov, Olomouc či Královec. Universita této doby žila ještě ve svém vlastním světě, oddělena spíše od domovského jazyka než od světa. A protože většina profesorů nebyla v Praze déle než tři, čtyři roky, je možné, že si ani někteří profesoři nestačili uvědomit hluboké rozdíly mezi českou a německou kulturou tohoto města: nebyl to ostatně ani jejich úkol. Sluší připomenout, že prvním úkolem Otců jesuitského řádu bylo vychovat v Čechách své nástupce, kteří by byli s to šířit katolicismus i ve svém rodném jazyce, dále zakládat tiskárny a knihovny. První Patres z jesuitského řádu přišli do Prahy už v roce 1556. Bylo jich dvanáct a byla jim přikázána dominikánská kolej u Karlova mostu, tehdy téměř neobývaná a zanedbaná. Jejich úkolem bylo pečovat o duchovní službu studentů, učit a kázat. Nadto jim byla svěřena i kazatelská úloha v katedrále svatého Víta na Hradčanech. Byli nicméně vysláni do nejisté, nepřipravené situace a mlčenlivá většina pražské university, včera ještě utrakvistické, je nepřijala. Vypuzeni z Prahy svými protivníky v roce 1609, navrátili se uskutečnit a dokončit své poslání po porážce evangelického stavovského povstání. Rád byl v Čechách obnoven v roce 1623. Provincie »Bohemia« - zahrnující oblast Čechy, Morava a Slezsko - měla v zemi celkem 25 kolegií a 6 residencí; v období svého rozkvětu čítala provincie »Bohemia« celkem 628 bratří, z toho 122 kněží. Původně existovaly dvě řádové university, v Praze a v Olomouci; od roku 1702 byla zřízena ještě třetí ve Vratislavi. Z těchto center byla řízena strategie misijní činnosti a praktické působ e n í řádu navenek, především pro d u c h o v n í pronikání do prostoru Skandinávie a Ruska. Po bitvě n a Bílé hoře se oposice pražské University Karlovy postupně zhroutila: jako jeden z pozoruhodných, v Čechách ojedinělých případů, následovala konverse rektora pražské university, tehdy již stařičkého Jana Campana Vodňanského. Mimochodem: jeden z řádových historiků příští generace, Bohuslav Balbín, byl jedním z prvních, kteří 327
tento Campanův krok odsoudili. Nově pojmenovaná pražská universita, Universitas Carolo-Ferdinandea, vzniklá sloučením Karolina s Klementinem, byla pak od samého začátku rozhodujícím způsobem ovlivněna jesuitským řádem a jeho disciplinou. Jesuitská teologicko-filosofická vysoká škola, Collegium Clementinum, byla v podstatě universitou - akademií - s mezinárodním charakterem. Za její vzor byla vzata Vysoká škola v Mouson v Lotrinsku, resp. universita v Ingolstadtě v Bavorsku. Rektor Klementina byl od roku 1623 současně kancléřem Karlovy university. V roce 1643 navrhli představitelé řádu císaři, že budou resignovat na úřad kancléře v případě, že jim bude svěřena výhradní správa fakult teologické a filosofické. Návrh byl císařem přijat teprve až v roce 1654. V důsledku toho ztratily na významu ostatní teologicko-filosofické akademie v Praze, např. Ernestinum, Norbertinum, stejně jako františkánská škola »U Hybernů«, a staly se prakticky řádovými školami s privátním statutem. Premonstráti, cisterciáci, benediktini a františkáni přestali tím plnit roli filosofické alternativy a jesuité přejali pak odpovědnost za filosofické vzdělání celé nové generace. Tím ovšem není řečeno, že např. piaristé nepřednášeli filosofii s osobitými integrálními spekulacemi. Shrnujeme-li výsledky, jež měla misie Societatis lesu v oblasti českých zemí v 17. století, můžeme říci, že přinesla přinejmenším: - působení mezinárdoně významných myšlenkových osobností v okruhu mladé a nastupující intelektuální generace; - obnovení vysoké úrovně klasického vzdělání; zde byli jesuité důslední; - rozvoj teoretické vědecké práce v oblasti filosofie; - návrat ke světově významným tématům vědy a filosofie; - motiv duchovní soutěže a soutěživosti, inspirující domácí autory k dosažení mezinárodně platného vzdělání. Toto soutěžení se dělo i v oblasti kulturní, např. u kolejních divadelních sborů atd. Výsledek činnosti jesuitského řádu v českém prostoru byl nicméně nazván »tragedie«, a to i některými německými katolickými autory: a také praktické ztroskotání činnosti řádu, počínaje josefinismem, je dobře známo. Otázka zůstává tedy otevřená. Objektivní studie Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova napsali Josef Vraštil a Anatolij Florovskij ve sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu, který editoval Vilém Mathesius; nověji o nich mluví Antonín Kratochvil v Ohni baroka. Nenf bez významu uvědomit si i dnešní, aktuální souvislosti. Palackého zhodnocení baroka jako doby jakéhosi »temna« přejal nejen romanopisec Alois Jirásek, ale také prof. Zdeněk Nejedlý a celá generace Nejedlého a Štollových žáků a stoupenců. Baroko bylo však odsouzeno 328
také řadou jiných historiků a tento soud nabyl v české historiografii téměř charakter chorobného předsudku: jako téměř to jediné, na čem se mohli shodnout autoři vyznávající Palackého koncepci se svými protivníky, dnešními oficiálními historiky českých dějin. Avšak také předváleční representanti českých dějin filosofie, Josef Král a Jan Blahoslav Kozák, se v tomto bodě částečně shodují se svými příštími marxistickými kritiky. Jen výjimečně prokázaly práce za války zemřelého filosofa Josefa Kratochvíla, např. Meditace věků a další, jak významnou roli sehráli právě novoscholastičtí autoři a myslitelé 17. a 18. století pro udržení komplikované kontinuity českých myšlenkových dějin. Fakta jsou však nepoddajná. Je těžké odepsat 200 let duchovní historie od kulturní existence národa. A autoři jako Bohuslav Balbín, Bedřich Bridel, Felix Kadlinský, Václav Vydra, Gelasius Dobner a Josef Dobrovský nejlépe dokazují, že i tato doba bytostně náleží, se všemi svými dramatickými protiklady, do českých dějin. Takzvané »období temna« se stalo u části inteligence synonymem pro dvě století české barokní kultury a duchovního života. Ponechme historikům kultury, aby se s touto rozšířenou »románovou simplifikací« vyrovnali: poznamenejme jen, že ve smyslu dějin filosofie je tomu téměř přesně naopak, než jak o tom vypovídá rozšířená Jiráskova verse. Barok je v Čechách a na Moravě obdobím rozkvětu filosofie. Zejména v Praze nacházíme všechny dobově významné filosofické směry: aristotelismus, tomismus, scottismus, novoplatonismus. V Praze působí kromě profesorů významné klementinské koleje-akademie také kapucínský myslitel Valerianus Magni, františkánští filosofové svatojakubského konventu, ale také františkáni od Panny Marie sněžné Heřman Sannig, Amandus Hermann a do třetice i františkánští filosofové z kláštera od »Hybernů«. Jsou tu i filosofující, spekulující premonstrát Hieronymus Hirnheym, benediktin Juan Caramuel z Lobkovic, piaristé prof. Langer, Theodor Sachl. Nelze opomenout ani rektora pražské university, neboť profesor medicíny Jan Marcus Marci, přítel Balbínův, byl i významný přírodní filosof. Není přehnané říci, že nikdy předtím ani již potom Praha takovou kumulaci významných filosofických jmen nezažila. Jesuité v Klementinu, premonstráti v klášteře na Strahově, cisterciáci ve filosofické škole na »Norbertově«, františkáni a jejich filosofický vzor Johannes Duns Scottus, piaristé »Na Příkopech« - ti všichni se zasloužili o hloubku a úplnost české filosofie. I to je opomíjená kapitola barokní epochy v Čechách. Bylo jejich zásluhou, že v pobělohorské Praze nezmizely stopy světově významných filosofických tradic. Český barok je konfrontací philosophiae perennis s redukovaným historisujícím moralizováním, které hrozilo stát se osudem české kultury. Hlubinné zakotvení baroka v metafysické hloubce naddějinnosti zabránilo rozplynutí českého křesťanství v evangelisovaném laicismu a institucionalizované mezilidskosti. 329
Barokní filosofická Praha, k jejímž světově významným osobnostem patří také filosofující matematik Johannes Kepler a astronom Tycho de Brahe, je logicky nutnou komponentou českých dějin: jí naproti stála opovržlivě mlčící většina včerejší utrakvistické university, vyčkávající a zarytě nehybná, stárnoucí, přesto však třikrát ročně přísahající v Týnském chrámu na Neposkvrněné početí ... Roderigo Arriaga, později charakterisovaný dějepisci jako jeden z největších filosofů své doby vůbec, přichází do Prahy v roce 1624 jako dvaatřicetiletý nebo snad třiatřicetiletý mladý muž. Byl jedním z mála těch, kteří se přihlásili do konkursu na profesorská místa vypsaného klementinskou kolejí. Úloha přednášet křesťanskou filosofii v hlavním městě utrakvismu byla brána řádem s největší vážností; byla to úloha vyžadující charismatiky ztotožňující své povolání s životním cílem. Jeden charakteristický detail, v němž se Arriagova povaha zrcadlí jako nebe v kapce rosy: hned po příchodu do Prahy se začal cizinec Arriaga učit česky, aby mohl proniknout adekvátními prostředky do hloubky domácí kultury ... A tak dal dobrý příklad i ostatním. Češtinu ovládal poměrně brzy. Arriaga, křestním jménem Roderigo (v latinisovaném přepisu Roderich či Roderichus) pocházel z Longroňo ve Staré Kastilii, kde se narodil z portugalských rodičů 17. ledna roku 1592. S filosofií se po prvé seznámil v klášterní škole, kde působil tehdy proslulý filosof Petrus Hurtado: ten brzy rozeznal talent svého adepta a vedl ho k dalšímu vědeckému studiu. Postupně ho doslova uchvátila filosofie, jejímž autorem byl Francisco Suárez, nejvlivnější filosofická autorita iberského křesťanství své doby. Mladý doktor filosofie se stal nejprve profesorem na staroslavné filosoficko-teologické škole ve Valladolidu, později profesorem filosofie na universitě v Salamance. To samo by jistě mnohému úplně stačilo. Roderigo Arriaga však chápal své povolání jako misii mezi novodobými heretiky: a to snad ovlivnilo rozhodujícím způsobem jeho odchod do zaalpské Prahy, do města, které mu muselo jistě připadat jako severská výspa katolictví. A přinesl s sebou filosofii Francisca Suáreze, řekněme: v premiéře pro české země a slovanskou filosofii vůbec. Hlavním Arriagovým dílem je jeho Cursus philosophicus. Tato kniha, vydaná v Antverpách v roce 1632 a krátce na to i v Praze a Olomouci, se stala učebnicí filosofie v celém dosahu řádových universit Societatis lesu. Byla znovu ješťě třikrát vydána v Paříži a třikrát v Lyonu. Cursus philosophicus byl ctěn i v amerických provinciích jesuitského řádu: což bylo asi po prvé v dějinách, kdy kniha pražského autora pronikla tak daleko do světa. Skutečnost často opomíjená. Tento objemný foliant, zahrnující více než 1000 stran textu, se zaobírá aristotelskou tematikou v celé její šíři a hloubce, jakkoli máme dojem, že autor zvolil jen některé, teologicky použitelné pasáže. Kniha Arriagu proslavila a 330
učinila z něj jednu z autorit celého jesuitského řádu. I kdyby nebylo na osobnosti Roderiga Arriagy nic dalšího zajímavé, mohli bychom říci, že Cursus philosophicus se stal největší událostí filosofické Prahy v celých jejích tisíciletých dějinách ... Ještě zajímavější jsou však Arriagovy Disputationes philosophicae. V řadě osmi knih můžeme sledovat proces, v němž se utvářelo v rozvitém tvaru světonázorové vědomí v polovině 17. století. Navíc prosvítá textem i osobní profil autora, jenž byl některými pozdějšími historiky líčen v různě zkarikovaných podobách, např. jako obávaný a řevnivý dogmatik, lítý nepřítel myšlenkového rozmachu, jako muž dvojí morálky, tzv. »cizák« ... Tyto emocionálně podbarvené charakteristiky nesouhlasí se skutečností, nakolik ji vůbec ovšem můžeme z díla a doby samé vyčíst. Arriaga je naopak objektivně, často snad až příliš chladnokrevně soudící autor, nacházející sympatii např. i pro Galileův heliocentrický systém, jakkoli sám je přitom jiného názoru. Což je o to zajímavější, že Cursus philosophicus vyšel více než rok před Galileovým procesem. Odkaz vznešené filosofie Francisca Suáreze je tenorem Arriagova myšlenkového úsilí, hrdost španělského šlechtice lze přitom vyčíst z každého řádku: »Ti, kteří nás toto učili, nejsou našimi pány, nýbrž našimi učiteli. Všechno, co má být nazváno pravdou, zůstává ještě otevřeno: ještě m n o h o je ponecháno pro hledání příštích generací.« Arriaga dává přitom přednost roli filosofa zkoumajícího a tvořícího: nechce být jen exegetem jednou provždy daných postulátů. Arriaga zde odlišuje stanovisko filosofie a teologie. Historikové, interpretující Arriagu jako zastánce filosofického obskurantismu, se dostávají do rozporu s prostou fakticitou Arriagových Disputací. Je tomu přesně téměř naopak: pravda zůstává pro Arriagu jediný cíl poznání a n u t n o předpokládat, že se jí můžeme jen přiblížit, ne ji úplně dosáhnout. Je to zřetelný rozdíl oproti rané scholastice a mimochodem řečeno ani Arriaga nezůstal ušetřen censorských otázek těch vždy přísnějších, ne však tvořivějších strážců litery zákona. »Barokní scholastika«, jak byl duch této Arriagovy filosofie nazván, je něco více než to, co si obvykle pod tímto slovem lze představovat: barokní scholastika v sobě obsahuje určité prvky, za něž vděčí evropské renesanci, především je to prvek poznávacího optimismu a pojetí poznání jako otevřeného systému poznatků, na druhé straně zůstává věrně zachován ethos a nadšení křesťanské filosofie vrcholných gotických staletí. S tímto otevřeným horizontem poznání se u Arriagy spojuje solidnost a důkladnost v přístupu k faktům. Francisco Suárez učil své žáky, aby raději citovali, než jen přejímali neurčité formulace z druhé ruky. Suárez tak nabízel své škole široké spektrum různých mínění, především klasických názorů, avšak také aktuálních hypotéz a sám se často 331
zdržoval mínění. I v tomto smyslu je Arriaga jeho věrným žákem. Arriaga zdůrazňuje neúchylnou věrnost tradici: tou je pro něj především Suárez sám a ovšem i Tomáš Akvinský a Ignác z Loyoly; na druhé straně je pro Arriagu základním prvkem filosofie rozumový důkaz sám a zde si nemůže být před jeho kritikou nikdo jistý. To si v Čechách jeho odpůrci dobře uvědomovali. Bylo by mylné představovat si Arriagu jako spekulujícího dogmatika. Ve své podstatě je Arriagova filosofie založena na interpretaci názorů tehdy zcela nových, neznámých, »rušně provívajících dobovými diskusemi naplňujícími šumem posluchárny universit«: jeho hlavním úkolem je vyrovnávat se s tím, co hýbe lidmi jeho »barokní« současnosti. Zejména přírodovědecko filosofická témata v Arriagových Disputationes o tom přinášejí svědectví. Nebyl v tomto směru v Praze ostatně sám: i jiní učenci klementiské koleje, především matematici a logici jako Gregorius a San Vincentio, Hermann, Stansel, ale také filosofové a teologové, např. známý profesor Charles de Grobedoncq byli oddáni názorům, jejichž stopy vedly jak k Francisco Suárezovi, tak i Duns Scottovi a Williamu Occamovi. Ano: byla to scholastika, ale barokní; a problém zjevné filosofie vyvstával před současníky v nové aktuální podobě. A adjektivum »barokní« znamenalo v té době, jak dobře podotkl český křesťanský filosof našeho věku, za války zemřelý Josef Kratochvil, synonymum pro modernost. Profesor Kratochvil vydal česky o Suárezovi průkopnickou práci nazvanou Problém politické moci ve filosofii scholastika XVI. století Francisca Suáreze (Brno 1933). V závěru své knihy o Suárezovi, která bezesporu pomohla v oblasti filosofie rozbourat jednostranné, nevědecké názory o »temnu«, Kratochvil píše: »Doba, v níž Suárez hlásal svoje státní a sociální názory, nebyla příznivá jeho myšlenkám. Vliv jeho filosofie nebyl takový, jak by si byl Suárez při hloubce, jasnosti a přesnosti svých formulací zasloužil, ale osoba Suárezova patří jistě mezi nejsympatičtější v dějinách filosofie. To vysvětluje i studii, v níž jsme se pokusili na základech jeho filosofie podati rozbor dnešní záhady politické moci i demokratické ideje současné doby. Dojemný je opravdu retrospektivní program, v němž Suárez napsal: Mohu tvrditi a tvrdím zcela pevně, že jedinou mojí ambicí, pro niž nelitoval jsem žádné námahy, bylo poznati a ukázati pravdu. Stranický vliv neměl nikdy vlivu na mé myšlení a nemá ho dodnes. Hledal jsem jenom pravdu a přeji si, aby pravda byla jedinou snahou mých čtenářů. Nuže, čtenáři křesťanští, nebudete zajisté uvedeni v rozpaky, když shledáte, že spisovatelé stej ně katoličtí a zbožní budou míti názory jiné. Neviděli jsme i světce, kteří měli vedle nutné a souhlasné víry přece různá mínění? Všichni zajisté nechceme nic jiného, nežli hledati pravdu a dospěti k Pravdě. A jsou-li mezi námi různosti a myšlenkové půtky, jednota společného cíle nás musí zachrániti, abychom nepozbyli lásky ...« 332
Je třeba poznamenat ještě další důležitou okolnost: se strohým reglementem, který panoval v universitním areálu Klementina, byla spojena dosti značná svoboda projevu v oblasti vnitrokolejních teoretických diskusí. Navenek bylo dbáno na jednotné šíření poznatků, když předtím prošly sítem dlouhých filosofických diskusí; uvnitř university byly však zastávány názory různých scholastických autorit, a také obhajovány proti názorům odchylným. Zde je ještě kus nezoraného pole. Bylo předpokládáno, že nebezpečí, že by převládlo mínění jedné teoretické školy, je větší než různost mínění získaných studiem názorů z širšího okruhu literatury. Bezpochyby velmi progresivní aspekt filosofické koncepce Arriagova Klementina. Roderigo Arriaga zde byl pociťován jako vedoucí duch a v rámci spontánní a integrální demokracie řádu jako opora v krizových situacích. Roderigo Arriaga zde byl děkanem v letech 1632-1640 a opakovaně v letech 1655-1667. Nebylo jistě náhodné ani to, že Arriaga byl mezi lety 1640-1651 kancléřem pražské university a v posledních dvaceti letech svého života »prefektem studia«, což byl tehdy současně nejvyšší akademický universitní úřad. Dovedeme jistě pochopit dobový latinský verš: »Videre Pragam, audire Arriagam - Shlédnout Prahu, poslouchat Arriagu«; tehdejší cíl jednoho každého studujícího filosofie, nejen v českých zemích ... V předmluvě k poslednímu svazku svých Disputationes se Roderigo Arriaga zabývá tématem, jež bylo později nazváno jako »česká otázka«. Je zajímavé sledovat filosofický kontrapunkt dvou přesných generačních současníků, Arriagy a Komenského, právě v tomto konkrétním bodě. Jan Amos Komenský ve svém známém dopise švédskému kancléři Oxenstjernovi říká, že Češi mají mezi evropskými národy zvláštní postavení a zásluhu, neboť z Čech vzešla evangelická reformace. Arriaga konstatuje totéž, spatřuje v tom však základní vinu Čechů: že totiž z husitství vzešlo namnoze zpustošení Evropy zbytečnými náboženskými válkami. Dodává k tomu, že útrapy, které zakusil český národ ve třicetileté válce, tuto vinu odčinily a že znovu vznikla šance uplatnit zvláštní nadání tohoto významného národa mezi národy Evropy ... Roderigo Arriaga, duchaplný analytik, zabývající se světonázorovými základy filosofie 17. století; ostrý kritik toho, v čem spatřoval úchylky od jediné pravověrné filosofie, podílející se nicméně v leckteré své práci na dobových herezích; poslední autorita Klementina po celých dlouhých čtyřicet let a přitom osobitě uvažující Suárezův žák... Co protikladů v jedné osobě, a přece, jak obdivuhodné podřízení osobního názoru nadosobnímu závazku vůči náboženství ... Nebyl to skrytý pyrrhonismus, jak mu to bylo tu a tam vytýkáno, co ho vedlo k zásadě zdržovat se mínění i v důležitých sporech: byla to 333
spise jeho poznávací zkušenost, že hledání pravdy teprve začalo. Osud klementinské koleje mu dal později smutně za pravdu. Když byla v roce 1969 po mnoha staletích znovu otevřena krypta bývalého jesuitského chrámu svatého Salvatora v Praze - ve snaze najít tělesné pozůstatky profesora Jana Marka Marci - spatřili badatelé v rohu krypty hromadu nerozlišitelných lebek a zbytků kostí. Mezi nimi byl bezpochyby i bývalý kancléř university, Roderigo Arriaga. Bylo by možno říci: sic transit gloria mundi; bylo by možno uvažovat o tom, jak smrt posléze smiřuje nesmiřitelné ... Připadalo by to však povrchni. Maximální engagement pro ideu a maximální osobní skromnost: takový byl duch barokní filosofie v Praze, filosofie, která i dnes ještě zůstává stále v mnohém nedoceněna.
J O S E F MYSLIVEC
(Praha) (*)
K OTÁZCE GORAZDOVA PŮSOBENÍ V POLSKU Mezidobí od zkázy cyrilometodějské misie na Moravě do konstituování církve v Čechách je plné záhad. Těžko se lze domnívat, že by byla Morava po vyhnání Metodějových žáků zůstala bez duchovní správy vůbec. Nepochybně tu už bylo tolik kněží, že se postarali, aby křesťanství vštípené už před příchodem soluňských bratří nemohlo zaniknout v nějakém pohanském zvratu. Snad měli i dost sil na udržení slovanské tvářnosti této církve, expanzivních sil tu asi mnoho nebylo, ale v každém případě stačily na udržení dobytých pozic. Křesťanství samo tedy asi ohroženo nebylo a nemohlo být, ale nebezpečí zániku hrozilo slovanské církvi. Jisté je, že hlavní opora slovanské bohoslužby, tj. okruh bezprostředních spolupracovníků Metodějových, ona skupina kvalitních a iniciativních pracovníků, byla ze země vyhnána a našla povětšině útočiště v Bulharsku. Je však příznačné, že základní pramen o těchto událostech, Theofilaktova Legenda o Klimentu Velickém, se zmiňuje jen o cestě Klimenta, Nauma a Angelára podél Dunaje (43, 51, 52), mlčí však o dalších osudech Gorazdových. Je to tím nápadnější, že právě zde, ve vylíčení obtíží slovanské církve na Moravě po Metodějově smrti, se mimořádně vyzdvihuje význam Gorazdův. Gorazd není Theofilaktovi jen druhým moravským arcibiskupem, kterého jmenoval Metod v předtuše své smrti, ale je prvním z velkého množství služebníků oltáře (23,2). On je spolu s Klimentem i velmi ofenzivním obhájcem slovanské liturgie a v (*) Vychází bez vědomí autora. 334
očích Theofilaktových i odpůrcem nauky o Filioque. Tím nápadnější je proto, že pak o dalších Gorazdových osudech zcela mlčí. Informuje o smrti Angelarově (51) a podrobně o činnosti Naumově a Klimentově, ale ostatní se jakoby ztrácejí z jeho obzoru. Proto odpověď na otázku, kam se Gorazd uchýlil při pronásledování, je velmi těžká. Rozhodně nelze přejít mlčením tradici, která už do našich dnů viděla jeho hrob v albánském Beratu (1), ani to, že se Gorazd uvádí mezi svatými Sedmipočetníky (Heptarythmoi). Ovšem tento hromadný kult je poměrně pozdní. Nejen to, že jeho nejstarším dokladem je až synodik cara Borise z roku 1211 (2), vypočítávající jako světce Klimenta, Savvu, Gorazda a Nauma, ale věrohodnosti tradice skryté v tomto kultu je na újmu i nesrovnalost ve jménech těchto světců (objevuje se tu Savva, kterého cyrilometodějská literatura nezná, za to tu chybí Vavřinec, o kterém mluví Život Klimentův 35). Je nepochybné, že v tomto kultu vyústila ústní a částečně i písemná tradice ochridské církve, sahající až do doby cara Symeona, ale tradice sama, se svými poměrně pozdními doklady, nemůže být spolehlivou odpovědí na otázku, kde Gorazd působil a kde skončil jeho život. Jisté je, že v době Metodějovy smrti Gorazd biskupem nebyl. Neboť, i kdyby byl Metoděj vyvodil ze své funkce papežského legáta právo svobodně si zvolit nástupce, nemohl Gorazda vysvětit. Měl jediného sufragána, Wichinga, ale je naivní se domnívat, že právě on by byl ochotným spolusvětitelem Gorazda. Ostatně, nebyl tu ani druhý, nezbytně nutný spolusvětitel. Působí proto až naivně ve své tendenčnosti Theofilaktova legenda, když praví, že Gorazda »pozbavili biskupské moci«. Gorazd tedy nemohl ani zajistit budoucnost slovanské církve na Moravě výchovou a svěcením vlastního kněžstva. Jestliže s Kiimentem a ostatními na Balkán neodešel, jak by se dalo soudit z mlčení Theofilaktovy legendy o Gorazdových dalších osudech, pak mu opravdu nezbývalo, než aby po propuštění z vězení hledal útočiště v sídle některého moravského velmože, jak předpokládá Dvorník (3). Ten také vyslovil domněnku, že doba Gorazdovy nečinnosti skončila na samém konci 9. století. Tehdy, po smrti Arnulfově (899) si totiž mohla i zdecimovaná Morava poněkud vydechnout a Mojmír II. se ihned pokouší žádostí do Říma o znovuzřízení hierarchické soustavy ve své zemi, jako nezbytného předpokladu nezávislosti politické. S podivem pak zjišťujeme, že věci šly ráz naráz a že ochota Jana IX. musila být mimořádná, když už roku 900 byli na Moravě arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel, aby tu vysvětili nové biskupy. (1) V. J. GRIGOROVIC, Svědectví o slovanských apoštolích v Ochridě, ČČM 1847; S. N. PALAUZOV. Vek bolgarskogo carja Simeona, SPb 1852, str. 77nn; E. GOLUBINSKIJ, Kratkij očerk istorii pravoslavných cerkvej bolgarskoj, serbskoj i rumynskoj, Moskva 1871; J. VASICA, Na úsvitě křesťanství, Praha 1942, str. 252; T. POPA, Gtavenica e lasthě dhe Ballshl t sotshěm, v »Studine historike« 13/7/2, 1964; E. FRINTA, Kde skončil Gorazd, žák Metodějův, ve »Slovácko« č. 7, 1966. (2) M. S. DRINOV, Sáčinenija po bálgarskata cůrkovna islorija i pr., Sofija 19112, str. 42. (3) Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970, str. 207.
335
Stízný list arcibiskupa solnohradského Theotmara a jeho sufragánů (4) dokonce tvrdí, že »praedicti episcopi in nomine vestro, ut ipsi dixerunt, ordinaverunt in uno eodemque episcopaíu (rozuměj: na území pasovské diecéze, která pro sebe vindikuje celé území moravského státního útvaru) archiepiscopum et tres suffraganeos eius episcopos«. Dvorník se pak domnívá (5), že jedním z těchto ordinovaných mohl být zcela dobře i Gorazd. S tím lze těžko souhlasit. Kdyby tomu tak bylo, jistě by tím byli biskupové solnohradské metropole řádně okořenili svůj stízný list. Vždyť Štěpán V. zakázal svým kommonitoriem z roku 885 Gorazdovi výkon biskupské funkce (»ne ministret«) do doby, dokud se osobně nedostaví do Říma a nepřednese zde svou věc (6) a nyní by tento odbojník dosáhl - a to od legátů kurie samé - hravě toho, co mu před 14 či 15 léty bylo odepřeno. Dále: oni tři hierarchové přicestovali na Moravu zřejmě z Itálie a těžko lze předpokládat, že by byli natolik informováni a natolik plni dobré vůle pokračovat v linii bully Industriae tuae, že by konsekrací Gorazda chtěli zachránit Metodějovu slovanskou koncepci moravské církve. Jestliže vůbec někoho vysvětili, pak v neuvěřitelně krátké době, kterou měli k dispozici, neprováděli své skrutinium příliš subtilně, vhodné kandidáty nehledali příliš cílevědomě. A konečně: Onen stížný list byl už v novodobé historiografii vícekráte zhodnocen jako neuvěřitelná snůška hanebných pomluv a lží. Proč by tedy právě onen passus, který jsme z něho v originálu citovali, měl by být pravdivý? Vždyť, kdyby bylo pravda, že ke konsekraci biskupů už došlo, jistě by si byli stěžovatelé usnadnili svou pozici i kalumniací vysvěcených, jim rozhodně neimponujících kandidátů. Tato mezera je v dopise psaném žlučí až příliš nápadná a naše pochybnosti podporuje i to, že nikde později se v pramenech ani sídla, ani jména těchto biskupů (nikoliv prostých sufragánů, nýbrž členů nově vzniklé církevní provincie, metropole) neobjevují. Je sice pravda, že bezprostředně následující maďarské invaze mohly definitivně vymazat z církevních dějin osoby i místa, ale přece jen do pádu Velkomoravské říše uplynulo ještě pět až osm let a pád tohoto politického útvaru ještě neznamenal úplný zánik jeho církevní organizace. Vždyť archeologický výzkum jihomoravského prostoru ukázal, že pohřebiště, alespoň okolo některých svatyň, se užívala ještě v 1. polovině 10. století. František Dvorník šel ve své hypotéze ještě dále a domníval se, že Gorazd »našel po pádu Velké Moravy útočiště na území Wišlanů« (7), které »tvořilo část Velkomoravské říše a bylo tedy jen přirozené, že biskupové, kteří přežili její pád, hledali útočiště právě tam a tam také (4) PL 131, 34-38. (5) Cit. it., str. 207; už drive: 55. Cyrille et Methode er la christianisation des slaves et esl-européennes« 8 (1963), str. 148. (6) Cod, dipt. Bohemiae I, 27. (7) Cit.
336
des Slaves, v »Etu-
pokračovali ve své činnosti« (8). Největší oporou této Dvorníkovy úvahy byl - dnes už proslulý i když bohužel, neexistující - kalendář z Wišlice. Jistě není třeba připomínat polskému čtenáři, o co jde, poněvadž však tento článek, vzniklý z bratrské lásky polského katolicismu, budou číst i čeští zájemci, jsem nucen stručně sdělit podstatu věci. Po druhé světové válce, nad spáleništěm tolika kulturních statků polského národa se rozpomínal J. Z. Zathey na svou činnost ve varšavských knihovnách za války a ze své obdivuhodné paměti reprodukoval zprávu o nálezu, který v té době učinil (9). V rukopisu 15. století z knihovny vikariátu při kollegiátě Panny Marie ve Wišlici nalezl totiž k vazbě použité pásky ze staršího rukopisu (Zathey jej podle paleografických znaků datoval 14. stoletím), obsahující zlomek kalendáře psaného polsky, v němž měsíce byly označeny arabskými číslicemi; obojí tedy už samo o sobě pozoruhodné, protože nezvyklé. V tomto kalendáři pak byl k 17. červenci zanesen svátek svatého Gorazda. Je to jediný středověký doklad o úctě tohoto Metodějova žáka na území západní církve. Je zcela přirozené, že se nad touto nečekanou zvěstí ze 14. století vynořuje myšlenka o nějaké staré tradici, vyrostlé z dozvuků cyrilometodějské misie, tedy z doby před 11. stoletím. J. Z. Zathey byl ve svém úsudku opatrný a zcela správně hned hledal souvislost tohoto kalendáře se známými nástěnnými malbami ve Wišlické kollegiátě, v nichž jsou vlivy východokřesťanského umění nejen patrné, ale převážně určují jak jejich ikonografii, tak sloh. Domníval se, že řada jednotlivých světeckých postav v této nástěnné dekoraci nebyla ničím jiným než malovaným kalendářem, kde snad mohla být i postava Gorazdova. Tak se jeho památka mohla dostat i do kalendáře psaného. Ale jak Františka Dvorníka (10), tak zejména Karolinu Lanckoroňskou (11) vedla tato zpráva k domněnce, že kult Gorazdův je dokladem jeho působení v Polsku, na území Wišlanů; to sem zcela dobře mohlo i přenést osobitosti cyrilometodějské liturgie, jež zde pak ještě dlouho přežívaly. T. Lehr-Splawiňski (12) byl daleko kritičtější: »Wniosek ten jednakowož musi si§ wydač zbyt šmialym i zbyt slabo ugruntowanym.« I když přijmeme (poněvadž bohužel musíme) čtení a paleografickou dataci Zatheyho za správné, je podle jeho názoru třeba původ onoho heortologického unikátu hledat v jiných vlivech, daleko pozdějších. Staví se tu nejen kladně k domněnce Zatheyho, ale naznačuje ještě další dvě možnosti řešení. První by byla v přímém českém vlivu, což by ovšem předpokládalo, že se zjistí, zda i české liturgické kalendáře z 12. až 14. století obsahují Gorazdovu památku. Druhým (8) Tamtéž, str. 209. (9) O kilku przepadlych zabytkach rfkopišmiennych Biblioleki Narodowej w Warszawie, ve sborníku Studia z dziejów kultury Polskiej, Warszawa 1949, str. 73-86. (10) Cit. d„ str. 207. (11) Studies on the Roman-Slavonic Rite in Poland, Roma 1961. (12) Czy st? slady istnenia liturgii cyrylo-metodejskiej w dawnejPolsce?, ve »Slavia« 25 (1956), str. 290nn.
337
možným řešením by pak byly české vlivy nepřímé, tj. přes benediktinský klášter v Klepařích, založený sice 1390 Wladislavem Jagiellem a jeho ženou Hedvikou, ale jako dceří klášter pražských slovanských Emauz. K tomu lze dodat, že i když systematický průzkum českých středověkých kalendářů nebyl dosud proveden, lze přece už na základě dnešních znalostí těchto kalendářů zodpovědět první otázku záporně. Vždyť marně se snažíme zjistit z těchto kalendářů i jen to, že úcta samotných slovanských věrozvěstů existovala v době předkarlovské. Tím spíše to pak platí o světcích z první generace pocyrilometodějské. Pokud jde o Klepaře, jsme sice zcela bez dokladů o jejich životě a působení, až na onen nepatrný zlomek hlaholského misálu v knihovně Jagiellonské univerzity, publikovaný kdysi J. Vašicou (13). Ale můžeme předpokládat, že tento filiální klášter převzal a užíval kalendář kláštera mateřského, jak jej známe z hlaholské části remešského evangeliáře (14), ten však památku Gorazdovu nezná. Jediným možným vysvětlením je tedy spojitost mezi oním psaným kalendářem a malířskou výzdobou Wišlické kollegiáty. Nepůjde tu ovšem o závislost kalendářního textu na obsahu obrazové výzdoby kollegiáty, jak to měl na mysli Zathey. To není také dost dobře možné, přijmeme-li jeho dataci kalendáře 14. stoletím, poněvadž Wišlické fresky vznikly až na počátku 15. století. Nebylo by však správné uvažovat v této souvislosti jen o této jediné památce, když víme, že není zjevem ojedinělým, nýbrž patří k rozsáhlému dílu školy nástěnného malířství, která za vlády prvního polského krále z litevského knížecího rodu, Vladislava II. Jagiello (1386-1434) a i za Kazimíra IV. (1447-1492) vyzdobila svým dílem devět katolických svatyň na polském území. Zachovaly se z nich čtyři. Pokud jde o fresky v kapli svatého Kříže na Wawelu, mauzoleu Kazimíra IV., ukázala A. Róžycka-Bryzek, že jde o dílo přímo ovlivněné malířstvím pskovským (15), a zbývají proto tedy fresky v hradní kapli v Lublinu a v kollegiátních kostelích v Sandomierzi a ve Wišlici (16). Přes evidentní podíl byzantské složky jak v ikonografii, tak ve slohu těchto tří děl je zřejmé, že nejde o díla, která by vyšla z jediné dílny nebo z dílny, jejíž složení by se neměnilo, a to proto, že v každém z nich se střetnutí východních prvků se západními projevuje jinak. Ať už se tyto fresky připisují dílnám koncentrujícím se okolo Přemyšlu a těšícím se přízni oněch dvou panovníků (o prvním z nich praví Dlugosz, že východní umění »tnagis quam latinam probabat«) nebo se považují za ojedinělé zásahy pravoslavných malířů z oblasti lvovské, je nepochybné, že už sám vznik těchto dílen byl nemožný bez pomoci balkánských (13) Krakovské zlomky hlaholské, ve »Slavia« 18 (1947), str. l l l n n . (14) A. VYKOUKAL. Remešský staroslovanský evangeliář, zvaný »Texte du sacre« z liturgického hlediska, ve sborníku Slovanské studie. Sbírka stati věnovaných Josefu Vajsovi, Prahu 1948, str. 189nn. (15) Studia do dziyów Wawelu 3 (1968). (16) O freskách ve Wiálici: A. RÖZYCKA-BRYZEK. Bizantyňsko-ruskie malowidla w Kolegiacic Wišlickly, ve »Folia historiae artiuni« 2 (1965), str. 47nn.
338
vlivů, které se v jejich díle projevují zřetelněji nebo skrytěji. Ba lze s určitou opatrností myslit přímo na makedonský zdroj těchto vlivů. A cesta členů této malířské dílny z Balkánu do Polska přes Moldavsko je doložena freskami v Lujeni (severní Moldavsko, asi 1460) z dotace litevského šlechtice Theodora Vitolda (17). Nabízí se proto jako velmi věrohodná domněnka, že Gorazdův kult byl do Polska zanesen právě členy této malířské dílny z Makedonie, kde tento kult musil existovat. Jak jinak mohla vzniknout úcta vázaná na jeho skutečný či předpokládaný hrob v Beratu? Je pravda, že tuto malířskou dílnu (nebo dílny) netvořila kompaktní skupina balkánských malířů, naopak, synkretismus jejího díla ukazuje, že byla doplňována i místními umělci, nicméně podíl balkánských umělců byl v n í výrazný. S jejich výtvarným podílem se pak mohl zcela dobře pojit i vliv mimovýtvarný, řekněme rovnou náboženský a za jeho doklad můžeme považovat i proniknutí Gorazdovy památky do lokálního polského kalendáře 14. století. Přijmeme-li tuto domněnku, pak ovšem dohad o Gorazdově působení v Polsku ztrácí jakékoliv oprávnění.
FELIX Z U B I L L A G A
(Řím)
BRATR JAN STEINHÖFFER S.I. O bratru Janovi Steinhöfferovi, kterého ve španělštině nazývali Juan de Esteyneffer, máme poměrně velmi málo údajů, abychom z nich mohli sestavit - alespoň v hrubých rysech - jeho životopis. Jeho osoba je ještě méně známá než jeho kniha a nikdo, jak se zdá, se nepokusil napsat jeho životopis. Většinou se pouze opisují základní data z jeho života: narodil se v Jihlavě na Moravě v nynějším Československu. On sám, jak napsal na titulním listu svého díla, se domníval, že pochází ze Slezska v českém království. Nebylo to však Slezsko, nýbrž Morava. Neznáme žádné údaje o jeho rodině, rodičích a sourozencích ani o jeho dětství a mládí. Je velmi pravděpodobné, že ve svém rodném kraji prodělal svá první studia a gymnasium s řečtinou a latinou, protože znal oba tyto klasické jazyky, jak vyplývá z lékařských výrazů a názvů, které používal ve svém díle pro přesné určení jména různých nemocí. Věnoval se pak studiu lékařství a ošetřování nemocných, až se ve 22 letech rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova jako bratr laik. Již od prvého roku noviciátu katalog české jesuitské provincie ho označuje jako lékárníka a ošetřovatele, jistě pro lékařské znalosti, které měl již dříve. Ke konci druhého roku noviciátu byl určen do koleje ve (17) A. GRABAR, L'art du Moyen-Age
en Europe Oriental, Paris 1968, str. 110 a 160.
339
Znojmě, jižně od Brna a blízko u rakouských hranic. Vykonával službu ošetřovatele, lékárníka a druha ostatních jesuitských kněží, kterým pomáhal při jejich práci ve městě a v okolních vesnicích. Ještě před složením věčných slibů dostal dopis od generálního představeného TJ, Tirsa Gonzáleze, odeslaný 21. srpna 1688 z Říma, jako odpověď na dopis, který on sám poslal a ve kterém projevil svůj úmysl, že daruje svůj majetek, asi to, co zdědil, kostelu ve svém rodišti Jihlavě. Generál mu v listě připomínal, že majetek se obvykle předává až po čtyřech letech řeholního života a podotkl, že mu nebrání, aby s majetkem naložil podle svého úmyslu, svolí-li k tomu jeho provinciál. V roce 1691 tentýž Otec Tirso González zaslal do české jesuitské provincie oběžník, který se měl číst ve všech domech. Žádal v něm o dobrovolníky pro misie v Novém Španělsku. Mezi zájemci - jak dokazuje jeho list Inclipeía byl i Steinhöffer. V témže roce 1691 vyplul z Mexika do Evropy páter Juan de Estrada jako prokurátor delegovaný dvacátou provinční mexickou kongregací, aby informoval v Madridě krále a v Římě generála Tirso Gonzáleze o všeobecné situaci v Mexiku a zároveň aby žádal o další posily. Dostal jich 33 ze 60, kteří měli povolení odjet do Mexika a jedním z nich byl i Steinhöffer. Do Mexika vyplul v druhé polóvině roku 1692. Když tam přijel, bylo mu 26 let. V mexickém katalogu byl zaznamenán jako ošetřovatel ve velké koleji svatých Petra a Pavla. Otec Tirso González upozorňuje v listě z 20. května 1695 mexického pronvinciála Diega de Almonacir: »Věřím, že mezi těmi, kdo jsou určeni do Kalifornie - v této oblasti se tehdy začínaly zakládat stálé misie - by byl velmi užitečný jeden bratr a vím, že bratr Juan de Steineffer by tam šel velmi rád. Pošlete ho zatím k pimas páteru Franciscu Kinovi, aby mu tam pomáhal, do Kalifornie ho odešlete, až se tam začne s misiemi. Jsem si jist, že tam bude velmi dobře působit jako katecheta a jako učitel.« Tento list pravděpodobně došel do Mexika, až když Steinhöffer už opustil tamní hlavní město, neboť v mexickém katalogu z 31. května 1696 o něm stojí psáno: »Odjíždí do Evropy jako pomocník místokrálova zpovědníka.« Zmíněným místokrálem byl hrabě de Galve, Gaspar de la Cerda Sandoval, Silva y Mendoza, jmenovaný místokrálem v Mexiku a potom v Peru, který se vrátil do Španělska a zemřel v Puerto de Santa Maria (Cádiz) 12. března 1697, krátce po připlutí. Jak píše Otec Tirso González v listě z 23. srpna 1698 provinciálovi v Novém Španělsku, druhá manželka tohoto místokrále, paní Elvira de Toledo, hraběnka de Galve, která se spolu s ním vrátila ze zámoří, si velmi přála a žádala Otce generála, aby bratr Jan Steineffer zůstal v Madridu k jejím službám. Otec generál dodává: »Přesto však, aniž by se to její Výsosti nějak dotklo, naopak, s jejím uspokojením a schválením bylo rozhodnuto, že se bratru splní jeho přání a vrátí se do oné (mexické) provincie, aby tam pomáhal Otcům misionářům a rovněž (přání) provincie, která chtěla 340
bratra zpět. Uvedl jsem její Výsosti jako hlavní důvod, že tento bratr je velmi potřebný pro pomoc a posilu Otcům misionářům, kteří nemají nikoho, kdo by je ošetřoval, když onemocní. I sám bratr si přeje toto zaměstnání a vidí v něm hlavní účel svého povolám do Indií (do Ameriky). Jakmile si odpočine po namáhavé cestě, pošlete ho tedy do misií.« Steinhöffer se vrátil do Mexika pravděpodobně v roce 1699 a koncem tohoto roku anebo počátkem příštího byl už v misiích. Opíráme se přitom o to, co Steinhöffer sám říká ve věnování svého Florilegia. Ačkoliv jako datum vydání je uveden rok 1712, povolení provinciála, Otce Alonsa Arrivillagy k tisku pochází z 8. února 1713. Věříme tedy, že tisk knihy byl skončen až v tomto posledním roce. Ve zmíněném věnování Steinhöffer píše, že »po dobu 13 lei viděl a přesvědčoval se«, jak nutně potřebují »v těchto odlehlých oblastech takovou pomoc ... tj. lékaře, chirurgy a lékárníky pro léčení nemocí«. Důležitost tohoto díla dokazuje nejen několikeré vydání, nýbrž i výroky a svědectví mnoha současnfltů a pozdějších i nynějších historiků. Je sice pravda, že dnes, i mezi vzdělanci, je velmi málo těch, kdo ho znají, četli a studovali a ještě méně těch, kdo se zabývali jeho životem a teoriemi. Raději nebudeme ani mluvit o těch, kdo vědí, že jeho Florilegio Medicinal se dosud používá v některých oblastech Mexika a na jihu Spojených států, zvláště tam, kde se mluví španělsky, a to s velmi kladnými výsledky, protože je všem srozumitelné. Jak plyne již z názvu, jde o sebrání a shrnutí vyjadřující lékařské názory a praxi v Evropě ve druhé polovině XVII. a na počátku XVIII. století, přizpůsobené ovšem požadavkům a zvláštnostem v Novém Španělsku (Mexiku) a obohacené o lékařské poznatky a praxi Mexičanů, míšenců a domorodců. Dílo je souhrnem znalostí, které byly tehdy v módě a v platnosti, ale je také plodem autorových osobních zkušeností nabytých během 13 let strávených v severozápadním Mexiku, zejména v oblastech Sonora, Sinaloa, Tarahumara a pravděpodobně i v Dolní Kalifornii (Baja California). Toto dílo je příspěvkem k dějinám lékařství v Mexiku, neboť tu jde o jednoho z klasických autorů a kromě toho - jak sám autor byl přesvědčen - je také přínosem k poznání a rozšíření lidového léčení, které může být ještě i dnes užitečné, alespoň částečně, širokým vrstvám venkovského a dokonce i městského obyvatelstva. Víme, že autor podnikl v roce 1692 dlouhou cestu do Mexika, aby se tam věnoval domorodcům a všem potřebným, hlavně jejich léčení a ošetřování. A dělal to s mimořádným smyslem pro odpovědnost, potvrzeným nadto řeholním zasvěcením Bohu. Jeho prvním působištěm v Novém Španělsku byly misie v oblasti Sinaloa. 24. srpna 1703 píše odtud Otci Kinovi, že »práce v oněch misiích, která je v Božích očích tak záslužná«, vyžaduje, aby se nedbalo »na vlastní pohodlí a dokonce ani na vlastní zdraví«. Když to psal, nevěděl 341
ještě, že v příštím roce, v lednu 1704, bude přeložen do Sonory, do oblasti zvané Pimería Alta, kterou si Otec Kino zvlášť oblíbil. Doprovázel tam Otce Kina a také rektora Adama Gilga, pocházejícího rovněž z české provincie. Šli tam do nové misijní stanice svatých Petra a Pavla, zvané Tubutama, jež měla být novým působištěm pro Itala (italského jesuitu?) Girolama Minutuliho, který dříve pracoval v Dolní Kalifornii. Při této příležitosti Otec Kino 24. ledna 1704 poslal dopis Otci generálovi Tirso Gonzálezovi ze své misijní stanice Dolores (Panny Marie Sedmibolestné). V doušce dodává, že je tu »s bratrem Juanem Estainefferem. Já i Otec rektor Vás prosíme, aby mohl být vysvěcen na kněze, protože má vzdělání a my tolik potřebujeme další pracovníky.« Bylo to již po druhé, co pro něho žádali kněžské svěcení. Pozdější události však dokazují, že Steinhöffer je odmítl a sledoval dále své celoživotní zaměření, tj. v povolání bratra laika, které potvrdil i svými posledními sliby, složenými 2. února 1696, krátce před odplutím do Evropy. V roce 1707 se s ním znovu setkáváme v severozápadním Mexiku mezi Indiány ze skupiny Eudebes, jejichž jazyk je příbuzný dialektu ópata, a to v misijní stanici San José de Mátape, kterou řídil Otec Adam Gilg. je vidět, že hospodářská situace nebyla pro misionáře růžová, poněvadž 12. dubna 1707 Gilg píše bratru ekonomovi Juanovi de Iturberoaga, který sídlil v hlavním městě Mexiku: »Je třeba pomoci i bratru Janovi Steinefferovi, našemu lékaři; chybějí mu léčiva a jiné potřebné věci.« Sám Steinhöffer prohlašuje, že nemá pro sebe ani hodinu klidu, stále ho někam volají. Ekonom Otec Iturberoaga zařídil, aby každou misii podporovali almužnami, doporučil, aby o ně sami prosili, a na druhé straně, aby se uskromňovali, že tak budou lépe a více sloužit Bohu. Steinhöffer též poznamenává, ze povozník Atanasio Ramirez mu přivezl »několik devocionálií, kterých si velmi cením«, ale že mu neposlali osm bedniček, které očekával z města Mexika - pravděpodobně léky. Podle katalogu jesuitské mexické provincie z roku 1708 Steinhöffer působil v misiích v Dolní Kalifornii. Katalog o něm výslovně uvádí, že »chodí po všech misijních stanicích jako lékař kněží misionářů«. Někteří historikové však pochybují, že pracoval na tomto poloostrově (Baja California). Druhý katalog z roku 1708 popisuje Steinhöffera takto: »Je dosud v plné síle, je 44 let stár, z toho 22 let v Tovaryšstvu; má dobré úsudky, je důmyslný, není příliš prozíravý, má dostatečné zkušenosti, je poněkud horkokrevný (sanguinik) a má vlohy pro všechny domácí práce.« V dopisu Otci Franciscu Javier (Xaverský) Morovi, visitátorovi misií v Sonoře, datovaném 9. listopadu 1709 v Sinoquipe, ho informuje o těchto oblastech jako lékař: Před dvěma dny byl v misijní stanici San Miguel Tuape, kde se mluví dialekt hegiie nebo eudebe, několik dní předtím, 3. listopadu, byl v misijní stanici Arizpe zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie, kde se mluví dialek ópata; před dvěma měsíci, 7. září, byl v misii San José de Mátape, kde rovněž mluví eudebe; oné noci tam 342
přišel pomatený Otec José Tenorio z misijní stanice Cucurpe v oblasti Pimería. Známky pomatenosti byly zřejmé. Jednou z nich bylo tvrzení, že ho chtěli otrávit, protože prý mu namíchali do jídla jed. Bylo velmi těžké přinutit ho, aby něco snědl a ještě těžší, aby přijal některé léky, které mu připravil Steinhöffer. Naklonil si ho dárkem a několika cukrovinkami, ale ne docela. Nepodařilo se posadit ho ke stolu, aby jedl s ostatními, poněvadž měl strach z nožů, které měli na stole. Pomatený naléhal - nejdříve prosebně, ale pak velmi energicky - aby mu sňali pouta, kterými ho svázali. Ještě dříve, než Steinhöffer odešel, že nezbylo nic jiného než ho chytit a násilím zavřít do jeho cely. Při jednom ze záchvatů, 15. srpna 1709, zabil seržanta jménem Gracia, do kterého vrazil nůž, když ho chtěli odvést do Matape. Jak prohlásil Jerónimo Mora, seržant padl mrtev; pomatený vytáhl nůž z jeho těla, očistil ho dlaní, držel ho v napřažené ruce a zuřivě křičel: Proč mě chtějí zabít? Pak vyskočil na koně a ujel pryč; chytili ho až ve vesnici Nacámeri. Ve vesnici Cucurpe pomatený řekl Otci Kinovi, který tam také přišel, že on a Otec Agustín de Campos jsou čarodějové, že prý ho chce zabít svým magickým kamenem, a protože tam šlápl na škorpiona, řekl, že Otec Kino ho tam přičaroval svými kouzly, aby ho zabil. Podle Zambrana, Steinhöffer pobýval v Senoquipe, kde očekával Otce Antonia Leala, od 9. listopadu 1709 až do 28. března 1710; Pradeau v dopise Zambranovi z 24. května 1715 mu sděluje, že v Tarahumara se setkává se Steinhöfferem od roku 1710. Nejsou však žádné dokumenty, které by to dokázaly. Počátkem srpna 1712 je Steinhöffer v misijní stanici Santa Cruz de Nácori a uprostřed téhož měsíce v hlavní stanici Mátape, kde se v obou mluví dialekt eudebe. Jesuitský katalog z roku 1714 o něm říká, že je v misii San Francisco de Borja v Sonoře a že tam stále působí jako »lékař«. Jak se zdá, jeho působištěm byla misijní stanice San Ildefonso de Yécora, s dialektem pima, kde zemřel 2. dubna 1716 ve věku 52 let, z toho 30 jako řeholník a 16 jako jesuitský misionář. Všechny jesuitské katalogy, kde je o něm zmínka, říkají, že byl povahou sanguinik, kromě posledního z roku 1714, který ho považuje za cholerika; líčí ho jako dobráka s rozumným úsudkem, stále zůstávají výhrady o jeho opatrnosti a zkušenosti, byl však prý ještě tělesně zdatný. Neznáme příčinu jeho smrti, zda to byla nemoc či nějaký úraz. Je známa ještě jiná zajímavá podrobnost z jeho života. Podle zkušeností ze svého neustálého cestování v severozápadním Mexiku, nakreslil kolem roku 1703 mapu okolí řeky Rio Fuerte, kterou podle některých historiků vypracoval pro potřeby Otce Kina. Zpráva je sice věrohodná, ale mapu se zatím nepodařilo najít. Pokud jde o zpracování a rozšíření Florilegia, nemáme zatím žádný spolehlivý údaj o době, kdy je začal psát ani jak dlouho mu to trvalo. Neznáme ani použitou metodu, ani místo, kde je napsal. Vzhledem k 343
tomu, co autor říká o svých 13-letých zkušenostech, lze předpokládat, že roku 1711 je odevzdal k přehlédnutí a schválení. Je to objemné dílo, a proto je i pravděpodobné, že je psal postupně a doplňoval novými poznatky, když cestoval jako lékař. V tomto smyslu, jak sám o sobě napsal, »znal lékárnické umění«; podobně i Kino se o něm vyjádřil, že to byl vzdělaný člověk. Vyplývá to nejen z jeho lékařských znalostí, nýbrž i z toho, že uměl latinsky a řecky a že možná znal i arabské autory a některé domorodé indiánské dialekty jako nahuatl, opata a pima. Je také možné, že nejprve připravil lékařský materiál pro knihu podle klasické tradice Hippokrata a Galena a potom přidával do předpisů i rostliny z Ameriky. V jeho knize se totiž skutečně obráží jakási směs jeho evropských vědomostí a prostředků používaných v Novém Španělsku, zejména na severozápadě.
VLADIMÍR N E U W I R T H
(Lovaň)
HANS URS VON BALTHASAR Poznámky na okraj jeho života a díla (*) Ústav Pavla VI. v Bresci založil a nadal Mezinárodní cenu Pavla VI., která má být udělována jednou za dva až tři roky autorovi, který se svým dílem mimořádným způsobem zasloužil o rozvoj teologie. Jejím prvním laureátem se stal Hans Urs von Balthasar. Cena mu byla udělena 24. června 1984 ve Vatikáně v přítomnosti Svatého otce Jan Pavla II. Živou ve mně zůstává vzpomínka na mou první návštěvu u Hans Urs von Balthasara. V pokoji plném knih od stropu až k podlaze mne přivítal vysoký štíhlý muž s bílými vlasy. Všechno kolem něho je v naprostém pořádku. (O tom, že je mužem řádu, svědčí i ta okolnost, že na dopisy odpovídá po několika dnech.) Hovořili jsme spolu o Pavlu Claudelovi, o Adrienně von Speyr, o Opus Dei... Když jsem se ho zeptal, zda byl v Praze, odmlčel se na chvíli a řekl: »Když mluvím ke svým studentům, říkám: Dvě věci je nutno vidět: Prahu a Kompostellu.« Vzpomínal na svůj pobyt v Praze na počátku 30. let. Při mé druhé návštěvě vytáhl z regálu jednu knihu; byla to Praha ve fotografii Karla Plicky. Kdo chce získat přehled o Balthasarově díle, měl by si přečíst jeho malou knížku Rechenschaft 1965 (Johannes Verlag, Einsiedeln). Skládá se ze dvou částí. V první podává linii svého vývoje a zdůvodňuje, proč (*) Tyto poznámky napsal autor roku 1984 jako promluvu pro skupinu manželů, kterou byl pozván a která se pravidelně schází a diskutuje o aktuálních tématech. Na stránkách Studii vychází její český překlad.
344
napsal určitou knihu nebo určitou studii. Poslední kapitola první části, která má titul Ein Dank, je projevem vděčnosti osobnostem dávné minulosti i těm, s nimiž se osobně setkal, lidem známých jmen i lidem, jejichž jméno téměř nikdo nezná. »Teprve ve světle Božím se popravdě dovíme, zač máme děkovat,« praví Balthasar v této kapitole. Druhou část knížky tvoří bibliografie jeho díla, kterou sestavila Bertha Widmer. Bibliografii nově zpracovala a vydala Cornelia Capol pod titulem Hans Urs von Balthasar Bibliographie 1925-1980. Dobrým stručným úvodem do ideového světa Hans Urs von Balthasara je interview, který vyšel v Herder Korrespondenz v únoru 1976, pod charakteristickým titulem Geist und Feuer - Duch a oheň (ročník 30, sešit 2). Otázky mu kladl Michael Albus. Hans Urs von Balthasar patřil do skupiny kolem francouzského teologa Henri de Lubaca, kterého nazývá starším přítelem a mistrem. Členem skupiny byl mj. i Balthasarův spolužák Jean Daniélou, který se narodil ve stejném roce (1905). De Lubac přiblížil svým mladým přátelům řecké Otce, filosofickou mystiku Asie a svět moderního ateismu. Pozdější patristické studie Balthasarovy »vděčí jemu za zápalnou jiskru«. Už v době svého studia v Lyoně pojal Balthasar plán patristické trilogie: Origenes - Řehoř Nysský - Maxim Vyznavač. Základní knihou se mu stalo de Lubacovo dílo Caiholicisme, které brzy po vyjití přeložil do němčiny. Tato kniha osvětlila nově podstatu katolicismu a tím přispěla k většímu otevření církve světu. Balthasarovo úsilí o toto otevření našlo svůj výraz obzvláště v malé knížce Schleifung der Bastionen, která měla veliký ohlas. Byl si však vědom, že »otevřením světu, aggiornamentem, rozšířením obzoru ... je splněna pouze polovina úkolu «.Je třeba zaměření na střed a na hlubinu. »Kdo chce více akce, potřebuje lepší kontemplaci; kdo chce více formovat, musí hlouběji naslouchat a modlit se,« zdůrazňuje Balthasar. Rovněž setkání s Erichem Przywarou a Karlem Barthem a spolupráce s Karlem a Hugo Rahnerem měly vliv na Balthasarovu osobní formaci. Největší díle v poslední kapitole své knížky Rechenschaft 1965 vyslovuje však Balthasar lékařce a vizionářce Adrienně von Speyr, s níž byl ve stálém kontaktu do svého přesídlení do Basileje. »Byla to Adrienna von Speyr,« praví, »která mi ukázala cestu, již bylo třeba uskutečnit od Ignáce k Janovi, a tím položila základ k většině publikací, které jsem od roku 1940 vydal. Dílo její a mé je nemožno od sebe oddělit jak psychologicky, tak filologicky; dvě půlky tvoří jeden celek, jehož středem je založení jednoho institutu« (str. 35). Při jedné návštěvě vzpomínal Balthasar jejích vidění, jak se v nich spojoval svět viditelný a neviditelný a jak tato vidění zasahovala do jejího každodenního života. Při jednom pohovoru např. viděla padat hustý déšť. Nebyl to však déšť reálný; byla to součást vidění, jehož se jí v této chvíli dostalo. Balthasar vzpomínal i jejího způsobu psaní. Pojednání, jež 345
napsala, zpravidla diktovala. Stávalo se, že musela diktování přerušit. Po několika hodinách v diktátu pokračovala, jako by nebyla vůbec přerušena. Vydání jejího díla považuje Balthasar za svůj prvořadý úkol, důležitější než psaní a vydávání vlastních spisů. Celé její dílo obsáhne přes 50 svazků. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel 18. dubna 1977 o Hans Urs von Balthasarovi medailon pod titulem Prophet in Basel. Jeho autorem byl Heinz-Joachim Fischer. Cituje v něm, co Balthasar napsal v roce 1952 o důležitosti laické práce v církvi: »Budoucnost církve ... závisí na tom, zda se najdou takoví laici, již budou ochotni žít a utvářet svět z nezlomné síly evangelia.« K tomuto cíli založil s Adriennou von Speyr výše zmíněný sekulární institut. V interview nadepsaném Duch a oheň zmiňuje se Balthasar o Karlu Rahnerovi a formuluje odlišnost východiska Rahnerova od východiska svého: »Pokládám Rahnera - viděno v celku - za nejsilnější teologickou veličinu naší doby. A je zřejmé, že mne daleko převyšuje silou své spekulace. V roce 1939 jsme na Z e n z e n h o f u vypracovali společně plán dogmatiky, ze kterého potom později vzniklo dílo Mysterium Salutis. Leč naše výchozí posice byly vlastně vždy rozdílné. Existuje jedna kniha od Simmela, mající titul Kant und Goethe. Rahner zvolil Kantovo, nebo chcete-li Fichtovo transcendentální východisko. Já, jako germanista, jsem zvolil Goetha, jeho Gestalt (postavu, formu), nerozlučitelně jedinečnou, organickou, vyvíjející se Gestalt (mám na mysli Goethovu Metamorfosu rostlin), s níž si Kant ani ve své estetice neví rady... Je to jistě těžký problém zavést do teologie tento pojem Gestalt - pojem postavy. Pokusil jsem se o to. Pokusil jsem se vidět křesťanství nebo postavu Kristovu především jako postavu a s Kristem spolu jeho církev. Postavu je možno obejít, a tak si ji prohlédnout ze všech stran. Vidíme vždy něco jiného a přesto vidíme vždy totéž. Proto nevěřím v pluralismus, o kterém je Rahnerův pesimismus přesvědčen, nýbrž věřím v katolicitu« (str. 75-76). Gestalt, postava je, jak praví Balthasar na jiném místě, celek ve fragmentu. Nejrozsáhlejším dílem Balthasarovým je Die Herrlichkeit. Dosud vyšlo 6 knih. Toto dílo zůstane, jak se sám vyjádřil, torsem. Slovo Herrlichkeit je německý výraz pro hebrejské slovo kabod, řecké doxa a latinské gloria. Je těžké najít v češtině jeho ekvivalent. Herrlichkeit souvisí etymologicky s přídavným jménem hehr, dnes málo používaným, jež znamená vznešený, nádherný, posvátný. Je vhodné připomenout, že české slovo nádhera je odvozeno z hehr, überhehr. Herrlichkeit - kabod, doxa, gloria - je to, co doprovází každé zjevení Boha živého. Balthasarovo dílo Die Herrlichkeit je souhrnný pohled na zjevení a teologii pod zorným úhlem krásna. V šesti knihách osvětluje základní pojmy zjevení a teologie a svůj výklad ozřejmuje na řadě Otců, teologů, 346
mystiků, křesťanských filosofů a básníků, jimž jsou věnovány samostatné statě. »Slavné a nádherné (das Herrliche) odpovídá na teologické rovině tomu, čím je na filosofické rovině transcendentální krásno. Krása,« pokračuje Balthasar, »je pro západní myšlení ... poslední shrnující vlastnost jsoucna jako takového, jeho poslední tajemná vyzařující síla, pro kterou je člověk vcelku miluje« (Rechenschaft 1965, str. 28). Vycházeje z pojmu Herrlichkeit zaujímá Balthasar kritický postoj k zracionalizované scholastice. Ctí svatého Tomáše Akvinského. Užívá však termínu tomanisch - tomášovský a rozlišuje jej od termínu totnistisch - tomistický. Hovořil jsem s několika vzdělanými věřícími, kteří se pustili do četby Balthasarovy Die Herrlichkeit. Četby však zanechali, někdy i po několika pokusech. Radil jsem jim, aby si napřed pročetli kapitoly o osobnostech, s jejichž životem a dílem se už v minulosti seznámili. Tak je možno např. začít 1. a 2. dílem II. svazku, v nichž Balthasar pojednává o svatém Augustinovi, svatém Bonaventurovi, Dantovi, svatém Janu z Kříže, Pascalovi, Solověvovi atd. V jiných svazcích je možno najít kapitoly, jež svým tématem člověka osloví více. Je proto vhodné na počátku soustředit svou pozornost na ně. Tak např. hned v prvním díle zaujme čtenáře rozlišení tří větví tradice v církvi (petrinische, paulinische, joharnieische Tradition). Die Herrlichkeit je svého druhu summa. Teologickou summu svatého Tomáše Akvinského čtenář zpravidla nečte po pořádku od první otázky až k otázce poslední, nýbrž soustřeďuje se na onen úsek Summy, který pojednává o tématu, jež ho právě zajímá. Podobným způsobem je možno postupovat i při četbě několikasvazkového hlavního díla Balthasarova. Balthasar odmítl převést všechny své zkušenosti na jednoho jmenovatele, jak ho k tomu vybídl svou otázkou M. Albus. Vybral však tři knižní tituly, které považuje za charakteristické pro svůj život a dílo. Na prvém místě vzpomíná svého výboru z Origena, který vyšel pod titulem Geist und Feuer a dodává: »Origenes zůstává pro mne nejgeniálnějším, nejobsáhlejším vykladatelem a milovníkem slova Božího. Nikde mi není tak dobře jako u něho. Chtěl bych na sebe aplikovat obě uvedená slova, jež ho v jádře charakterizuji'.« Balthasar jmenuje dále knížku Das Ganze im Fragment a poznamenává: »Je to definice slova Gestalt (postavy, formy), o níž jsme mluvili. Všechno, co Bůh chce říci světu, bylo řečeno v jednom člověku, v jedné církvi. Ovšem tak, že fragment je zde právě katolický, tzn. všeobecný a všeobsáhlý a skrze Ducha svatého se rozšiřuje až do celého kosmu, až Bůh je všechno ve všem.« Třetí knížka, kterou chce Balthasar svůj vnitřní svět charakterizovat, má nápis Glaubhaft ist nur die Liebe. »Žádná pravda zjevení - od Trojice po kříž a soud - nemůže mluvit o něčem jiném než o nádheře a slávě (Herrlichkeit) chudé božské lásky, která je ovšem něčím zcela jiným, 347
než my si zde pod láskou představujeme. Totiž Duchem a ohněm. Kdo se mí přibližuje, přibližuje se ohni« (Herder Korrespondenz, únor 1976, str. 81-82). Po celý život provází Balthasara zájem o krásnou literaturu a evropskou kulturu. K prvním jeho překladům patří Claudelův Salinový střevíček. Po přestěhování do Basileje v roce 1940 redigoval Europäische Reihe a Sammlung Klosterberg, jimiž měly být za války »shromažďovány základní kameny pro duchovní Evropu ... od Sofokla a Platona až ke Goethovi, Novalisovi a Nervalovi, Claudelovi a Buberovi, Huizingovi a Carlu J. Burckhartovi«. Když jsem před několika léty znal z díla Balthasarova ještě velmi málo, zeptal jsem se jeho žákyně, dr. Barbary Albrecht, jak by ho stručně charakterizovala. Odpověděla mi, že Balthasar je jedním z mála reprezentantů evropského kulturního dědictví. Když bylo Balthasarovi šedesát let, napsal o sobě: »V nevelkém prostoru, který zbývá šedesátníkovi, nejsou již rozhodující ani obrazy, ani pojmy, nýbrž čin. Kvůli činu bude se muset vzdát i psaní knih. Bůh dej, aby nejen to, co bylo neživé, zapadlo, nýbrž aby alespoň jedno pšeničné zrno dosáhlo milosti vzkříšení! ... Není důležité, aby trpělivý papír byl potištěn, nýbrž aby se netrpělivé tělo dostalo do lisu a aby z něho vyteklo pár životodárných kapek. Musí se dostat pod tlak, aby nesešlo z úzké cesty a neminulo úzkou bránu či dokonce mikroskopické ucho jehly, které, neviditelné očím lidí, vede do království Božího« (Rechenschaft 1965, str. 33). V příštím roce 12. srpna (1985) bude Hans Urs von Balthasar slavit své osmdesátiny. Na svůj věk je podivuhodně čilý a činný. Často cestuje a koná přednášky. Sám o sobě napsal v odpovědi na blahopřání k narozeninám v minulém roce: »Pokouším se být v stáří ještě trochu pilný, arci s ubývajícími silami.« Ubývání sil n e n í u něho - alespoň navenek - patrné. Psaní knih se nevzdal, jak měl v úmyslu, když mu bylo šedesát. Za uplynulá dvě desetiletí jich vydal ještě řadu.
ZUZANA
PAVLOVA
TLUCTE 106
Navazujíc na článek Václava Steinera ze »Studií«, číslo 82, Pokyny svatého Augustina jak vykládat bibli, ráda bych něco podotkla o jednom obrazu, kterým tento církevní Otec charakterizuje přístup k Písmu vůbec a do jisté míry i zdůvodňuje možnost vícera výkladů (l). (1) >•>Forte obsctirius positum est. in multos imellectus generel... quia clausum invenerunt quod mitltis tnoilis aperitiim, Enarratio in Psaímum (dále In Ps) 126, 11.
Jde o pojem tlučení a s ním přirozeně spojeného pojetí Písma jako něčeho uvzavřeného (2). Nakolik je součástí evangelního logia »proste, hledejte, tlucte« (sr. Mt 7, 7-8; 21,22; Mk 11,24; Lk 11, 9-10), náš výraz v procesu hledání Boha představuje vrcholný okamžik, který bezprostředně předchází či uskutečňuje samotný přechod z touhy k jejímu naplnění, z víry k pochopení: »Nejdřív třeba prosit, posléze hledat... stále tu ovšem jde spíš o poznání cesty (k pravdě) než o její samostatné nabytí (cognitio viae prius quam ipsius possessionis est), kterého se dostane jedině tomu, kdo tluče (pulsanti aperitur)«. (3). Tluče se tedy na konci cesty, kdy se dospěje k něčemu ani ne tak neznámému jako uzavřenému, co samo nutí ke zvýšenému úsilí, téměř k poslednímu vypjetí sil před cílem, který je na dosah ruky. »Je značný rozdíl mezi tím, kdo touží, a tím, kdo se již raduje« (In Io 18,7), a tato radost z dosaženého je jen plodem vytrvalosti (perseverantia opus est, In monte II, 71), která si zasluhuje, aby jí bylo otevřeno (dignus est cui aperiatur si pulsare persistat, In Io 45, 7). »Vskutku ono proste, hledejte, tlucte, neznamená to snad naléhavost prosby či modlitby« (In Ps 118, XIV, 2)? Veškeré naše snahy, námaha (labor), úsilí a touhy o dosažení moudrosti skryté v Písmech mají za úkol nás i na ni připravit, pro ni vyprázdnit, učinit nás schopnými ji pojmout, obsáhnout (eslo Scripturae capax, In Ps 103, III, 20), rozšířit naše srdce v míře toho, co nás přesahuje, co nám však není odepřeno, jen nabídnuto (praeposuit nec exposuit, In Io 45, 14, nakolik exercet obscuris, In Io 45, 6): »Je třeba prosit, hledat, tlouci, abychom mohli Boha přijmout plněji (largius)« (In Ps 118, XIV, 2). »Tlučením (řekli bychom, domáháním) se cvičíš, cvikem uvolňuješ (latior efficieris) a uvolněn můžeš obsáhnout to, co je ti uzavřeno« (In Ps 146, 12). Tlučení je také narůstání ve víře, která nás dovede k plnosti pochopení: »Potom, co jsme se dostali na cestu víry, snažíme se na ní vytrvat a ona nás dovede až do královy ložnice, kde jsou ukryty veškery poklady moudrosti a vědění... je tedy třeba dát se na cestu, v n í pokračovat a narůstat (ambulandum, proficiendum, crescendum), abychom učinili naše srdce schopnými (capacia ) obsáhnout to, co dosud nemůžeme« (In Io 53). Nepochopení tajemství není tedy zapříčiněno jeho nejasností (obscuritäte; In Ps 103, II, 1), ale naší malou schopností je pojmout v celém jeho obsahu či vůbec naším nezájmem a liknavostí (In Ps 103, III, 2; 103, IV, 2). »Písmo uzavírá v sobě veliká tajemství«, aby také tato neztratila na ceně, »abychom jimi nepohrdali (ne vilescant)« (In Ps 140,1), aby nám nezevšedněla, protože »to, co je otevřené, nás činí lhostejnými« (4) (2) »Cokoliv je v Písmu nejasného, je tam ukryto«, In Ps 140, 2; »Mystéria hic clausa sunt, ut pulsantibus aperientum, In Ps 103, IV, 2; »Omnia innuunt aliquid... ut pulsemus hortamurv, In loannis Evangelium (dále In Io) 15, 2 atd. (3) De Sermone Domini in monte (dále In monte) II, 71. (4) »Quod apertum est aut infestat aut negligit«, In monte II, 69
349
či se nabízí v jednom zorném úhlu, zatímco to, »co je uzavřené, samo rodí mnoho způsobů chápání« (5). Co je uzavřené, ztajené, vzbuzuje pozornost, zájem, podněcuje k iniciativě, láká, může nadchnout. Odtud také druhý důvod, proč Bůh ukryl svou moudrost do Písem: aby nás nadchl, lidově řečeno rozhýbal, aby nás přiměl k činnosti, zkrátka, abychom tloukli (6). »Ukryl ji (moudrost), ne aby nám ji upřel (denegetur)« (In Ps 103,1, 3) či »odňal těm, kteří o její pochopení usilují (aufferre studiosis)« (In Ps 103, III, 2), ale aby ji mohl »otevřít těm, kteří na ni tlukou« (In Ps 103, III, 2 a další). Úsilí i námaha, se kterou se snažíme dosáhnout předmětu své touhy, ukazuje, jakou ta má pro nás cenu, a je úměrná i radosti, kterou máme z cíle (cjuod difficilius quaeritur, dulcius invenitur, In Ps 103, II, 1; 103, III, 2; aliquid spiritualiter absconditum quo invento gaudeamus, nisi intentum fecit proposita, non deleclabit exposita, In Io 19, 5). »Ve všech slovech Písma třeba hledat jejich duchovní smysl (intellectus spiritualis, aliquid intus, indicare volunt aliquid) ... a touhou, jakoby neviditelnýma rukama tlouci na neviditelnou bránu, aby vám bylo neviditelně otevřeno, vy mohli neviditelně vstoupit a neviditelně se nasytit« (In Ps 103, I, 1). Dalo by se říci, že v tomto výroku svatý Augustin téměř kompenduje vše, co se týká našeho pojmu. Tlučením se snažíme dosíci duchovního smyslu, který je uzavřen v tom, co je řečeno, jako za nějakou branou. Duchovní smysl není tak světlo jako pokrm, odtud také intelligentia, pochopení, cíl našich snah není vidět, objevit, ale nasytit se. »Pastvou« končí každé hledání (7). V této souvislosti můžeme vidět i následující obraz, kterého autor užívá v jednom ze svých výkladů: »Stačí pohlédnout na útlá jehňátka, jak tlukou svými hlavami na vemena svých matek, aby se nasytila« (In Ps 39, 2). Bůh sám si žádá, abychom tloukli, a na základě toho, jak tlučeme (unde pulsetis), otvírá (8). Tlučení tedy v nás vytváří podmínky pro přijetí a zároveň předpoklad pro otevření. Tlučení je námaha (labor) spočívající ve vnitřní očistě, v pokoře, v upřímnosti srdce a ve vytrvalé modlitbě (intentione cordis ... in ipso labore intentionis desudat acies intentionis nostrae ... afectu pio et sincera cordis caritate pulsetis), aby Bůh dal zadost naší touze (In Ps 33,1,1; In Io 49, 1; In Ps 103,1, 3). Základní dispozicí, řekli bychom prvním úderem na bránu tajemství, je pokora projevující se v úctě, zbožnosti a víře. Obdobně jako je ve Steinerové článku citováno De Gen 1,20, 40: Ubi autem inlelligere non potest, (5) Sr. pozn. (2). (6) Sr. In Ps 103, I, 3; 103, IV, 2. »Kdyby nebylo zatajeno, necvičilo by tě«, In Ps 140, 2; »Quando obscunwi est, inedicus illud fecit ut pulses». In Ps 146, 12;»Exercet obscuris«. In Io 45, 6 atd. (7) In Ps 103, I, 1; sr. též In Ps 140, 1-2; In Io 17, 5; 18, 1; 24. 5; 25, 15 atd. (S) »lile aperiet qui vidět unde pulsetis«, In Ps 103, I, 3.
350
Scripturae Dei det honorem, sibi timorem, shledáváme i ve Výkladu k žalmu 146: Honora verbum etiam non apertum, differ pietaíe inielliintellexerunt, gentiam (In Ps 146, 12) a k Janovu evangeliu: Si minus maneat pietas, et revelabitur Veritas (In Io 45,13) ... a co jsme schopni pochopit corde pio et cum tremore secundum fidern, radujme se z toho jako z pokrmu. Kde jsme však ještě něco nepochopili, tam dubitationem auferamus, intelligentiam differamus (In Io 18, 1). Bůh »hledá věřícího (credentem), aby z něj učinil chápajícího (intelligentem)« (In Io 19,15). Samotná víra je již tlučení (In Io 45, 7), ale i samotné pochopení, nakolik poznání Krista, k němuž se dospěje, když se nám Písmo otevře, není nic jiného než snížení zbožností víry k jeho pokoře (operta Scripturarum aperiat ut per hanc ad notitiam Christi perveniat: hoc est ad eius humilitatem fidei pietate descendat, Quaest. in Lucam 11, 4). Kdo hledá Boha, aby se mohl nadmout, ne aby z něj měl užitek (non ut fruatur sed ut infletur), nikdy ho nenajde (In Ps 103, III, 21). Mimo tyto vnitřní dispozice má tlučení i svůj vnější projev, kterým je jakékoli obírání posvátným textem, kdy se přechází od jednoho způsobu výkladu k druhému, a přirozeně modlitba, aby Pán sám otevřel, jak pěkně vidíme popsáno v úvodu k výkladu žalmu 33: »Titul si žádá, aby se tlouklo (titulus pulsantes desiderat)... tluku v zájmu srdce (intentione cordis), aby mi bylo otevřeno ... vše, co jsem vám až dosud k tématu řekl, je jakoby rukou, která tluče, ale dosud se nám neotevřelo. Tloukli jsme výkladem, tloukli jste, když jste naslouchali. Tlučme tedy modlitbou, aby nám Pán otevřel. Tluč, nevěz na tom, co je psáno, snaž se dobrat ducha« (9). V přechodu od písmena k duchu můžeme také postihnout přechod ze Starého do Nového zákona, nakolik v Kristu se Písmo stalo úkrytem Boží plnosti všem přístupné a nabídnuté. V Kristu se otevírají bohatství a poklady Boha, on je »branou, která otvírá, co sama v sobě uzavřela« (In Io 45, 8). Kristus je branou i vrátným (In Io 45,7.8. 14 atd.). »Kdo je Kristus? Pravda. Kdo otevře bránu, ne-li ten, kdo učí veškerou pravdu« (In Io 46,5). »Bůh překryl své světlo oblakem. Je nesnadné po způsobu orla nad něj vzlétnout... pokud samo světlo teplem svých paprsků neráčí oblak rozevřít« (In Io 19,5). A zde jsme u rozevření, které není ničím jiným než roztržením chrámové opony (Quaest. in Matth. 16; In Ps 68, II, 6) čili Kristovou smrtí na kříži, lépe řečeno otevřením jeho Srdce. Kristovo lidství je onou branou, která ukrývá i otevírá, Kristovo lidství je oním oblakem (obraz tak drahý svaté Kateřině Sienské), který překrývá silné světlo Boží. Kristova láskaje oním teplem, které oblak-srdce rozevírá: »Jeho srdce, tj. Písmo, tj. moudrost byla uzavřena. Nikdo ji nechápal. Pán byl ukřižován, aby všichni z ní mohli čerpat« (In Ps 21, II, 15). »Kříž byl klíčem, kterým nám bylo otevřeno« (In Ps 45, 1). (9) In Ps 33,1,1. Zároveň však musíme dodat, že nejasnost nás nesmí znechutila naše úsilí o otevření musí být v duchu mírnosti a klidu: »Noli indignari quod clausum est, mitis esto, mansuetus esto«, In Ps 146, 12. 351
Pokud z jedné strany bychom se měli snažit proniknout tajemství, tlouci, vstoupit protrženou chrámovou oponou (In Ps 68, II, 6), abychom se stali účastnými moudrosti (ad participationem sapientiae pervenire, In Ps 103, IV, 2), z druhé strany moudrost sama po tom, co se nám otevřela, nás zaplaví (10). Naše rostoucí osvícené poznání je rostoucí dávkou pokrmu (11), který nás sytí, a to do takové míry, že n u t í k následování, k již zmíněnému snížení do Kristovy pokory. Zůstáváme tedy nadále v kruhu zbožné úcty a chvály, která životem (moribus) ukáže (sr. In Ps 103, III, 21), nakolik pochopila: »Boží chvála je propuknutím jejích sytosti ... až k napodobení« (12). Závěrem m ů ž e m e říci, že i ono tlučení, ke kterému j s m e nuceni, je jen jedním z prostředků tajemné a zdravé pedagogie Boží lásky, kterou nás vychovává pro sebe a pro své cíle.
Dokumentace POSELSTVÍ NAŠÍ BLAHOSLAVENÉ ANEŽKY PŘEMYSLOVNY Společný pastýřský list čtený 26. dubna 1987 Bratři a sestry! Prožíváme pro nás velmi památný rok. Z dávné naší minulosti podává nám svou pomocnou ruku velká dcera církve a našeho národa, blahoslavená Anežka Přemyslovna, která nejen před námi, ale před celou církví zazáří novou krásou, neboť je již blízké její svatořečení. 1. Dobově je nám sice velmi vzdálená, neboť žila před více než 700 lety, avšak svým životním postojem je nám velmi blízká. Jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. měla velké možnosti k tomu, aby konsumně naplňovala svůj život. Anežka už ve svém mládí si byla velmi dobře vědoma toho, že i nejdelší život člověka zde na zemi uplyne jako mihnutí okamžiku, a až Bůh naši duši k sobě povolá, začne její existence, kdy už se nebude počítat čas. A tato naše existence bude taková, jak si to jednotlivý člověk zasloužil svým životem na tomto světě. Jen tak si můžeme vysvětlit, že již od svého mládí se snažila žít pod zorným úhlem budoucího života věčného nejen skromně, ale i velmi (10) »Domv Scripturis apertis itijhicrcr et inundaret«, In Ps 113, 1, 11. (11) »Cresatur intelligentia luminosa. amplius cibtis sumatur«. In Io 47. (12) »Laus Domini est enictalio saturitatis illius ... usque ad imitandum«, In Ps 21, 1, 27. 30.
352
odříkavě. A právě v tom je pro nás, pro lidi 20. století, nejen vážná připomínka, ale zároveň i naléhavá výzva! Je to v duchu výzvy Kristovy: »Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě« (Lk 9, 23). 2. V duchu největšfho přikázání lásky k Bohu a k bližnímu byla blahoslavená Anežka nejen zcela oddána Bohu, ale velmi dobře viděla i své bližní, zvláště trpící a obětavě jim sloužila. Tuto pomoc konala nejen osobně, ale také ji organisovala. Proto mimo svou klášterní komunitu založila velký špitál pro lidi nemocné, staré, nuzné a pocestné. Z jejího podnětu vzniklo bratrstvo, které mělo ve špitále na starosti obsluhu. Aby tento špitál měl i potřebné hmotné zabezpečení a mohl co nejvíce sloužit potřebným, koupila se svou matkou Konstancií velké statky a darovala je špitálu. Bratři ošetřovatelé přijali v roce 1237 řeholi svatého Augustina a papež je potvrdil jako nový samostatný řád. Odznakem nového řádu byl červený kříž s hvězdou. Proto se jeho členům říká »křížovníci«. Anežka pečovala ještě o rozsáhlejší činnost »křížovníků«, a proto se postarala o další jejich sídlo »u pražského mostu«. Tím je nám blahoslavená Anežka velkou výzvou k tomu, abychom viděli nejen sebe, ale také jiné, a pokud je třeba, byli jim blízko naší pomocí! Jen tak bude možno, aby i o nás se mohlo říci, co čteme ve Skutcích apoštolů o církvi v Jeruzalémě: »Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné« (4, 32). 3. Blahoslavená Anežka viděla nejen trpící nedostatkem a nemocemi, ale i ty, kteří trpěli nejednotou, rozbrojem a nepřátelstvím. Proto se snažila usmiřovat nejen znepřátelené jednotlivce, ale i větší celky, aby se předešlo válečným konfliktům. V tom duchu byla svému bratru králi Václavovi rádkyní. Smiřovala své rozvaděné příbuzné. Tak například v jejím klášteře se smířil se svým otcem mladistvý Přemysl Otakar II. Byla to doba značné roztříštěnosti a rozbrojů: hrad proti hradu, kraj proti kraji atd. Dobové napětí v Čechách přivedlo Anežku jako královskou dceru k tomu, aby se nestala v cizí zemi vladařkou, ale aby doma byla svému lidu pro všechny obětavou sestrou a matkou. I v tom je nám blahoslavená Anežka velkou výzvou k tomu, abychom podle našich možností intensivně pracovali pro smířlivé soužití mezi členy rodiny, mezi sousedy, na pracovišti a v duchu pokojného soužití se všemi. V tom zaměření jsou také časté výzvy Svatého otce ke všem národům. Proto svolal v uplynulém roce 1986 na den 27. října do památného 353
města Assisi k celodenní modlitbě a postu představitele hlavních křesťanských církví a světových náboženství. A ztělesněním onoho »ducha Assisi« je naše blahoslavená Anežka Přemyslovna. V tom zaměření pracuje již řadu let v Římě celocírkevní sekretariát lustitia et Pax (Spravedlnost a mír). 4. Bratři a sestry! Jako křesťané musíme vždy myslet na slova Kristova: »Beze mne nemůžete činit nic!« Toho si byla velmi dobře vědoma naše blahoslavená Anežka Přemyslovna. V tom byl hlavní smysl toho, že se celoživotně a v největší plnosti zasvětila Kristu v životě řeholním. Proto založila u nás podle příkladu své vrstevnice svaté Kláry z Assisi klášter klarisek v Praze »na Františku«, aby zvláště denními intensivními modlitbami a obětmi ve službách všem potřebným jako duchovní matka a první představená se svými spolusestrami vyprošovala Boží pomoc. Bratři a sestry! jsme ve velkém očekávání svatořečení naší slavné ochránkyně a pomocnice blahoslavené Anežky Přemyslovny. Toto očekávání nás také zavazuje k radostné a intensivní přípravě na tuto velkou událost církve a našeho národa. V tomto společenství jsme denně s vámi v modlitbách a vám žehnáme. František kardinál Tomášek a ostatní ordináři
KATOLICKÁ CÍRKEV V SOCIALISTICKÉM STÁTĚ (*) Pastýřský list katolických biskupů v NDR kněžím a jáhnům Milí spolubratři! Naše pastorační činnost má být zaměřena na to, abychom věřící vybavili pro život v duchu následování Krista. Jednotlivý křesťan stejně jako celá církev jsou povoláni vydávat svědectví o Kristově pravdě před lidmi a světem. Ještě více: církev chce svědectvím života svých členů proniknout svět Kristovým duchem a stále více ho posvěcovat podle Boží vůle. Jen tehdy splní církev správně svůj úkol, když se stane »městem na hoře« a »solí země« (sr. Mt 5, 13n). Abychom věřícím pomohli poznat jejich úkol ve světě a správně ho uskutečňovat, je zapotřebí pozorně sledovat také společenské prostředí, (*) S vdččností převzato ze samizdatu. Vyšlo jako 16. číslo samizdatové řady
354
Orientace.
v němž žijeme. Máme jako křesťané vyhlídku dostat se do oblastí, na něž si dělá nárok socialistická společnost a jež přetváří svým světovým názorem? Nebo naopak, nemáme se jako křesťané zcela upřímně držet mimo »svět«, abychom tak mohli zůstat věrní svému svědomí? To jsou otázky, které znepokojují nemálo členů našich obcí a v neposlední řadě také nás duchovní pastýře. Rádi bychom Vás tímto listem vyzvali k úvaze o pastoračních problémech, které souvisí s existencí naší církve v socialistickém státě. Chceme, aby naše úvahy byly chápány jako orientační pomoc pro pastorační působení. Prosíme Vás, abyste zde uvedené otázky také společně projednali na pastoračních konferencích a v kněžských skupinách. Nejprve si všimneme jednotlivých aspektů našeho společenského prostředí (I) a pak zkusíme vyvodit důsledky pro pastoraci (II). I. K SOUČASNÉ SITUACI KATOLICKÉ CLRKVE V N D R
Situaci naší církve v NDR lze stěží vyjádřit několika větami. Spokojíme se s několika výraznými liniemi, jimiž bychom rádi upozornili na pastoračně významné faktory. 1. Nárok ideologie Není třeba mnoho slov, abychom ukázali, že naše pastorační práce v této zemi stojí před zvláštními těžkostmi. K pastoračním problémům daným ve všech dobách přistupuje výzva víry v Boha, která vyrůstá ze »sekularizační vlny«, působící i v jiných zemích. Svět a každodenní život se zakoušejí jako oblasti radikální profánnosti. V srdcích lidí se jako základní mentalita určující ráz života šíří praktický materialismus, který dusí nebo znemožňuje víru v Boha. Mimoto je tu však ještě výzva, která vyvstává církvi ze světonázorového materialismu marxistické ražby jako ovládající ideologie naší společnosti. Tato ideologie nepochybně ztěžuje pastorační práci, i když pro mnoho pozorných a bdělých lidí je také podnětem k tomu, aby se vážně vypořádali s vírou v Boha a hledali prohloubený přístup k náboženskému životu. Pastorační problémy vyrůstají z nároku této ideologie proniknout veškerou společenskou skutečnost. Je totiž třeba vidět to jasně: Naše církev nežije jen v sekularismem formované společnosti (jako třeba i v západních zemích), nýbrž navíc ve společnosti, která má podle učení marxismu-leninismu dostat nový ústřední smysl: socialismus resp. (později) komunismus. Všechny oblasti života jsou zaměřovány na tento ústřední smysl a podle něho také přetvářeny. Jak dalece se to podaří, to nechrne stranou. Musíme však konstatovat, že zásadně dále pokračuje pokus rozsáhle strukturovat sekulární společnost podle všezahrnující ideologické koncepce. To má závažné důsledky pro všechny životní oblasti člověka; práce a volný čas, rodina a škola, věda a kultura, 355
soukromý a společenský život se stávají světonázorovými »bojišti«. V tomto smyslu není ani stát pouze hodnotově neutrální pořádající činitel, nýbrž světonázorová veličina. Socialistický stát vyžaduje občany, kteří se k němu přiznávají a vědomě se stavějí do služby společenského »pokroku«. 2. Společnost jako oblast konfliktů V pastoraci máme ve značné míře co dělat s lidmi, kteří nezažili jinou společenskou skutečnost než socialistický stát s jeho uspořádáním. To platí především pro naši mládež a střední generaci. Naši věřící žijí stejně jako všichni ostatní občané v těchto danostech. Na jedné straně cítí, že musí v určitém směru činit zadost poměrům ve státě a společnosti. Mnohdy si vybojovali docela pozoruhodný »volný prostor« pro svůj život v zaměstnání a na veřejnosti a snaží se jej udržet. Na druhé straně však pro věřící křesťany vznikají ve společenské oblasti právě pro jejich křesťanské přesvědčení silné konflikty, které mohou zatěžovat život v rodině a zaměstnání a vést k zatrpklosti a rezignaci. Mnozí potom vidí východisko jen v tom, že podají pro sebe a rodinu žádost o vystěhování. Takovými konfliktními oblastmi jsou zvláště dále pokračující školní a vysokoškolské vzdělání, příprava na povolání, přístup k vyšším vedoucím funkcím v hospodářství a správě popř. činnost v nich, ale také oblast branné výchovy a vojenské služby, pokud někdo učiní rozhodnutí podle svědomí, které neodpovídá očekávání společnosti. Mnozí věřící se pokoušejí statečně bránit neoprávněným nárokům společnosti, které se dotýkají oblasti svědomí. Jiní ovšem dělají kompromisy, které se nám jeví povážlivé. Další jsou bezradní nebo se nechají hnát, aniž si ze svého chování ve státě a společnosti skládají účty. Pro duchovního pastýře je často velmi těžké radit v těchto konfliktech a dávat konkrétní návod. My však musíme ukazovat všem věřícím cestu, jak tu mohou žít jako křesťané bez zapírání svého svědomí. K tomu jsou zapotřebí jako až dosud jasné postoje naší církve ke způsobům chování, jež jsou s křesťanskou vírou neslučitelné. Je však zapotřebí také povzbuzení, abychom překonali šířící se rezignaci a podle možností si zachovali výhled jak ovlivňovat naši společenskou skutečnost duchem Kristovým. 3. Světonázorový charakter vzdělávací oblasti Nikoli nevýznamným polem konfliktů pro věřící křesťany a jejich děti je oblast socialistické vzdělávací soustavy. Světonázorový charakter školy, jejíž návštěva je i pro křesťanské žáky povinná, je otevřeně zřejmý. Vnitřní logika takového nároku vyplývá z toho, co již bylo uvedeno v odstavci 1.1. Učení a učební náplň ve školách a vzdělávacích zařízeních jsou určovány marxismem-leninismem a jeho hodnotami. To platí i v případě hodnocení náboženství a křesťanství. SED, vedoucí strana v 356
tomto státě, jasně a jednoznačně odmítá náboženství jako »převrácené myšlení«. Náboženství se pokládá za »formu převráceného odrazu přírody a společnosti v lidském vědomí« (sr. Dialektický a historický mamarxismu-leninismu, terialismus. Učebnice pro studium základů Berlín 1984, str. 409; další citáty jsou vzaty z této učebnice). Ve světonázorovém výkladu je plně zachována kontinuita marxisticko-leninské kritiky náboženství, jak vysvítá z pročtení příslušných učebnic. Je úkolem všech vzdělávacích institucí probouzet v mladých lidech toto »vědecké vědomí«. Nemají jen podporovat získávání poznatků marxismuleninismu, nýbrž prosazovat i jejich vnitřní přijetí. Školský zákon z roku 1979 zavazuje pedagogy »komunisticky vychovávat« žáky, čímž se teoreticky i prakticky sleduje právě také výchova k ateismu. Lze ovšem pozorovat, že někteří marxističtí filozofové projevují nesmělé pokusy postoupit k diferencovanému hodnocení náboženství. K tomu v neposlední řadě přispívá i kladení antropologických otázek v umění a literatuře naší země, ale i rostoucí vliv náboženství a církví na světové dění. Tyto pokusy bychom měli pozorně sledovat, i když se ještě prokazatelně neprojevují v konkrétní školní a vzdělávací praxi. 4. Pokus o politickou integraci církvi a křesťanů V určitém napětí k ideologickým cílům strany je dnes úsilí odsunout ve společenské oblasti světonázorový spor do pozadí ve prospěch politicko-morální jednoty marxistů a křesťanů. Projevuje se snaha vtáhnout církve a jednotlivé křesťany do »výstavby a posílení socialistické společnosti«, do stranou a státem vedeného »boje za mir« a k »zajištění sociálního pokroku«. Proto se praví: »Marxisticko-leninské ateistické vzdělání a kritika náboženství jsou podřízeny praktickému třídnímu boji proti buržoazii, za výstavbu socialismu a komunismu. Aniž se v ideologické oblasti odchyluje od pozic vědeckého ateismu a aniž činí ústupky náboženské víre, je praktická politika komunistického hnutí zaměřena na vytvoření a upevnění úzkého svazku dělnické třídy se všemi, i nábožensky vázanými pracujícími« (str. 37). Spolupráce komunistů s věřícími při budování rozvinuté socialistické společnosti je »základní princip politiky SED strategického významu« (str. 413). Nejdůležitější prý není boj proti náboženství, nýbrž výstavba beztřídní společnosti. Tak čteme: »V protikladu k buržoaznímu materialismu a ateismu neučí marxismus-leninismus, aby se vedl boj proti náboženství jako příčině veškerého zla ve společnosti. Zdůvodňuje, že překonání kapitalismu a zřízení komunistické společenské formace je cesta k lidsky důstojnému bytí bez vykořisťování a útlaku, ve svobodě a sociální spravedlnosti« (str. 413n). Pro nás křesťany je problematické, že se měřítko pro novou společnost a nového člověka bere z filozofického materialismu marxistického 357
116
ražení. Křesťanské a obecně lidské hodnoty jsou podle tohoto měřítka nově definovány popř. přetvořeny. To závažně zatěžuje žádoucí spolupráci, jak to také ukazuje praxe. Tam, kde světonázorově podmíněné požadavky nemohou být křesťany přijaty, jako např. výchova dětí k nenávisti vůči »třídnímu nepříteli«, začínají potíže. Tak se stává, že křesťané musí zakoušet a přijímat ústrky ve vzdělání a zaměstnání a znevýhodnění nejrůznějšího druhu, a rovněž při svých rozhodnutích podle svědomí v oblasti branné výchovy popř. vojenské služby. Toto zjištění bohužel stále ještě platí; a to i tehdy, když se v jednotlivých případech podařilo postarat o nápravu a znevýhodnění bylo »vysvětleno« subjektivním chováním jednotlivých odpovědných činitelů. Současná církevní politika stranického a státního vedení odráží naznačené napětí mezi světonázorovým hodnocením náboženství a politickým nakládáním s církvemi. Církve se mají - přestože je jim přiznána svébytnost a samospráva v církevní oblasti - podřídit společensky sledovanému celkovému cíli a od něho přijmout svoje existenční oprávnění. Nelze však vyloučit, že by jim bylo upřeno právo na existenci, kdyby se měly ukázat jako společensky »neužitečné« nebo dokonce »škodlivé«. Není proto možno mluvit o nějakém opravdovém partnerství mezi státem a církví. Je proto pochopitelné, že v současné chvíli zdánlivě není klíčovou otázkou společenského postavení katolických a evangelických křesťanů otázka světového názoru, nýbrž otázka ochoty budovat a bránit socialistickou společnost pod vedením SED. To také vysvětluje zesílené úsilí CDU (křesťanskodemokratické unie - pozn. př.) získávat aktivní křesťanské laiky a pokud možno i kněze pro politickou práci. Rovněž při náboru do jednotné mládežnické organizace je tato tendence patrná. V rámci komunistické výchovy představuje »slib mládeže« (Jugendweihe při ukončení základní školy - pozn. př.) jenom moment širšího úsilí pěstovat v dorůstající generaci ateistickou životní kulturu. Proto také nadále tento slib odmítáme. V současné době ovšem zažíváme to, že je interpretován jako »pouhý« slib socialistickému státu a světonázorová dimenze je oslabena. To posiluje falešné mínění, že slib mládeže je hodnotově neutrální státně občanský rituál bez jakéhokoli významu pro víru. Toto »zamlžení« působí další zmatek mezi věřícími, kteří jsou v této věci už stejně vystaveni silnému tlaku. Vedle pokusu integrovat církev a křesťany do společenské výstavby a podporovat ho příslušně diferencovaným jednáním s církvemi, s jejich funkcionáři a také s jednotlivými křesťany, zůstávají v platnosti i jiné metody církevní politiky státu. Církev bude muset počítat s tím, že nelze nikdy zcela vyloučit administrativní opatření omezující prostor jejího působení a snad ji dokonce kázeňsky podřizující. Tomu nás učí realismus církve, vyrostlý z dlouhých historických zkušeností. Články ústavy NDR z roku 1949 týkající se církví a náboženských společností a pří-
slušné změny z dubna 1968 to mohou také doložit. V poslední době vstupuje do hry rostoucí samostatnost státních územních orgánů, takže se lze v konkrétních formách církevní politiky státu setkat se závažnými variantami chování jeho místních orgánů. II. DŮSLEDKY PRO PASTORAČNÍ PŮSOBENI CIRKVE
Podle své podstaty a chápání vlastní identity nemůže církev na takto naznačenou situaci reagovat ryze politicky. Má odpovídat pastoračním způsobem, což ovšem zahrnuje i politický rozměr. Církev je tu pro lidi z pověření svého Pána, ať žijí kdekoli a za jakýchkoli společenských podmínek. V naší dané situaci se nám zdá zvlášť důležité poukázat na následující body. 1. Identita církve Církev má vlastní obraz o sobě, vlastní identitu. Ta je odvozena od Ježíše Krista, který chce pomocí své církve proniknout svět a vést ho k poslušné oddanosti vůli Otce. Při tomto posvěcování světa stojí církev jedině ve službě Pána. Nemůže a nesmí si nechat přidělit své existenční oprávnění nebo úkoly od žádné mimobožské moci ani od státu nebo strany vedoucí stát. Neoblomné trvání na vlastní svébytnosti nemůže církev dát k dispozici ani v socialistických poměrech. Proto má odluka církve od státu stěží docenitelnou hodnotu. Je třeba se také vyhnout jakémukoliv dojmu, že církev stojí ve službách státu nebo jedné strany. Víme, jak takové »zapojení« církevní autority do služby cizím zájmům může vypadat. Nezávislost a věrohodnost církve by tím mohly utrpět nejtěžší škodu. V této souvislosti je nutno upozornit na zvláštní význam spojení naší církve se světovou ecclesia catholica, s papežem a biskupským kolegiem světové církve. Nejsme nějaká zemská církev, nýbrž světová katolická církev v jedné zemi. V našem hlásání a vystupování by měla tato myšlenka vždy znovu zaznívat. K uchování nezávislosti a svobody církve prospívá, jestliže se nositelé církevního úřadu zdržují jakékoli politické činnosti v užším smyslu. Církevní úřad má svůj smysl nejhlouběji ve službě jednotě Božího lidu. Pastorace často konfrontuje kněze s rozdílným politicko-společenským chováním věřících, popř. i jiných lidí. Duchovní pastýř musí být s to věrohodně a přesvědčivě být pro všechny a ukazovat jim směr chování na veřejnosti podle evangelia a v povolání. Do arény každodenních společensko-politických otázek můžeme vstupovat jen »ve jménu Páně« (sr. Davidovo chování, 1 Sam 17, 45), jinak se staneme míčkem ve hře cizích zájmů. To konkrétně znamená: je nutné se vší rozhodností čelit tendenci, kterou sleduje CDU a jí blízké skupiny, zatáhnout kněze, jáhny, mluvčí církevních grémií, vedoucí charitativních zařízení a dalších 359
do stranické a společensko-politické práce. To však nebrání tomu, aby církev a její zástupci usilovali o korektní, věcný vztah ke státní autoritě. Musí samozřejmě zůstat zřejmé, že se církev přitom bude řídit svým vlastním pověřením a že se nenechá zapřáhnout pro cizí cíle, např. propagandistického druhu. Dobrý smysl tu mají směrnice vydané Berlínskou biskupskou konferencí o vztazích církve ke státním orgánům, jakož i k politickým a společenským organizacím. 2. Realistické chápání daností Musíme mít na paměti, že naše situace není tak mimořádná, jak si mnohdy myslíme. O tom nás poučí už letmý pohled na situaci církve v jiných zemích a kontinentech. Už od apoštolských dob musela církev existovat v nejrůznějších politických a kulturních poměrech. Ne vždy byly tyto poměry zvlášť příznivé pro následování Krista. Nemá nás proto zvlášť zneklidňovat ani skutečnost, že jsou na naši křesťanskou víru dnes kladeny tvrdé nároky, dále ani zkušenost, že z hlediska vládnoucí ideologie nejsme v tomto státě počítáni k nositelům naděje společenského vývoje. I pro nás platí pokyn apoštola Pavla: »A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé« {Řím 12,2). Podle toho být křesťanem a žít odlišně jsou ve všech dobách jen dvě strany jedné mince. Za druhé si můžeme uvědomit, že »socialistický« společenský pořádek je právě tak pod Boží vládou jako »kapitalistický« nebo jakýkoliv jiný pořádek na tomto světě. Nevěříme, že společenský vývoj je určen deterministicky. Rovněž společenské a politické reality jsou podřízeny dispoziční moci Boží. Tento pohled víry je zbavuje jejich pseudonáboženského nároku. Potud má odedávna přikázání »Nebudeš mít jiné bohy mimo mne!« politický význam, neboť politickou oblast demytologizují. Naše víra tedy nevylučuje společenské danosti. I ty je třeba podle Boží vůle »posvětit« a proniknout Kristovým duchem. To platí i o té společenské formě, kde ateistický světový názor současně se svým nárokem na pravdu vznáší totalitní požadavek na všechny oblasti života a pokouší se jej politicky prosadit. Křesťanská víra nás tedy uschopňuje vzít na vědomí danosti ve státě a společnosti a přijmout je jako pole, na němž se ověří následování Krista. Nebudeme svou situaci ani zatracovat, ani glorifikovat. Zdravý realismus nás uchrání před tím, abychom se domnívali, že každá nalepená etiketa skrývá i příslušný obsah. Je každé vítězství nějakého sportovce u nás opravdu vítězstvím socialismu? A je každá dobrá sklizeň skutečně jen výsledkem socialistických výrobních metod? Přece snad smíme říci, že i u nás existuje zdravá radost ze sportu a řádný postoj členů zemědělských družstev k zajištění dobré sklizně pro obyvatelstvo. V naší pastoraci 360
jde o to brát skutečnost v úvahu bez křečovitosti, vždyť skutečnost je zcela otevřena vlivu Kristova ducha. Křesťan a jeho plné svědectví víry jsou v této společnosti opravdu žádoucí. 3. Možnosti a meze společenské působnosti Zostřený pohled na danosti pomůže v konkrétním případě prověřit možnosti i meze společenské angažovanosti. Přitom je třeba rozlišovat mezi církví jako institucí a angažovaností jednotlivého křesťana. Pokud jde o církev jako instituci, je třeba připomenout slova 2. Vatikánského koncilu: »Církev se vzhledem ke svému úkolu i kompetenci nemůže nijak zaměňovat se státem a neváže se také na žádný politický systém« (Gaudium et Spes 76). To pro církev a její nositele úřadu znamená: Církev musí zůstat církví a nesmí se stát prodlouženým ramenem státních nebo společenských zájmů (sr. II. 1). Na druhé straně však musí být jasné, že církev nese spolu s lidmi jejich nouzi a starosti. Proto má právo a povinnost také veřejně zaujímat stanovisko k důležitým životním otázkám přítomnosti. Slovem a činem bude prorocky svědčit o Boží pravdě a Božím milosrdenství. Není také vyloučeno, že by mohlo mezi státem a církví dojít k rozhovoru o otázkách, které je společně zajímají a za které nese každý z nich svým způsobem odpovědnost, jako je například otázka stabilizace manželství a rodin, solidarity mezi generacemi nebo hodnocení nenarozeného života, až po otázku líčení církve a křesťanského náboženství ve školních knihách a učebnicích. Ohledně jednotlivého křesťana je třeba říci toto. Smí se cítit povolán ke spolupráci s jinak smýšlejícími lidmi tam, kde jde o dobro jednotlivého člověka, společnosti nebo o obecné dobro společnosti a kde současně (!) bez omezení a otevřeně smí svým životem a jednáním činit zadost Božím nárokům. Naše přitakání světu a jeho nárokům musí být zahrnuto v přitakání Bohu. Pro křesťana není možná spolupráce v grémiích a institucích, jejichž marxistický světonázorový charakter je opakovaně a důrazně vyzvedáván. To platí zvláště o členství v SED. Křesťan také nesmí zajišťovat svou společenskou účast snahou svou křesťanskou víru skrývat nebo vzdát se jasného zastávání vlastního přesvědčení. Ve společném pastýřském listě biskupů na téma Křesťanská výchova (1974) byla stanovena tato pravidla: »Křesťan nesmí spolupracovat - v postavení a činnosti, kde je nucen k výstupu z církve; - kde vznikají důsledky, které ho odlučují od života církve a obce; - kde musí zastávat názory, jež jsou proti víře a jeho svědomí; - kde se požaduje činnost, která se proviňuje proti lásce k bližnímu a vede k nenávisti vůči jiným lidem.« V jednotlivém případě by bylo třeba na druhé straně prověřit, zda a jak je možná a nutná angažovanost křesťana v různých společenských 361
oblastech. My duchovní pastýři musíme pomáhat, aby se křesťané odvážně a sebevědomě uplatňovali tam, kde se požadují jejich lidské a křesťanské kvality. T o se neobejde vždycky bez napětí; nepotřebujeme a nemusíme se však skrývat jako křesťané. Sousedská pomoc, péče o nemocné a postižené, snaha o dobré klima v podniku nebo kolektivu, solidarita s provinilými a bezmocnými, spolupráce rodičů se školní třídou nebo školkou, kulturní nebo sportovní činnost, jež přináší druhým radost, odpovědnost za vedení - to všechno jsou oblasti, kde se mohou křesťané osvědčit a kde se také nesmějí nechat zatlačit. Zde se musíme my, duchovní pastýři, radit s věřícími, jak by mohla za daných podmínek vypadat společenská služba a svědectví víry na veřejnosti. Při takových konkrétních úvahách se bude v rozhovoru jak s jednotlivci, tak ve skupině uvažovat nejen o náboženských zásadách, nýbrž také o citu např. pro vkus, vnitřní opravdovost a věrohodnost navenek - a v neposlední řadě o starost nedávat druhým lidem v obci pohoršení nebo důvod k laciné omluvě za vlastní selhání. Největší význam m a j í na této cestě včasná a jasná rozhodnutí. Zkušenost učí, že u s n a d ň u j í pozdější životní cestu. Kdo dlouho váhá, kdo operuje s polovičatými rozhodnutími a uzavírá zbabělé kompromisy, vystavuje se nebezpečí, že dříve nebo později ustoupí také v podstatných bodech. Ostatně poctivé a otevřené rozhodnutí uznává a respektuje i nevěřící svět, dokonce je snad potají očekává. Je úkolem všech katolických křesťanů poznat význam své víry a evangelia při jeho nasazení pro spravedlivý a lidsky důstojný svět a přeměnit je v čin. Tam, kde žije a pracuje křesťan, musí něco z jeho víry proudit do okolí. Máme přitom na mysli tak konkrétní oblasti, jako je pracovní morálka, trávení volného času, odpovědnost za společenské vrastnťctvi; ochrana nenarozeného života, kladný postoj k dětem, překonání konfliktů v manželství nebo na pracovišti, výchova k lásce k míru. Charitativní přístup církve se přece oceňuje i na veřejnosti jako společensky významná angažovanost. Ale jen při tomto institucionálním svědectví nesmí zůstat. Křesťané, jejichž víra formuje celý život, budou působit jako pozitivní kvas v každé společnosti, i v naší. To je naše pevné přesvědčení. K tomu není zapotřebí být členem nějakých seskupení, stran nebo organizací. Je však nutné, aby nás naše náboženské přesvědčení neopouštělo při odchodu z kostela. Křesťanská víra, která je zaměřena přes tento pozemský svět na Boží království, nám dává důvěru a vnitřní klid, mohli bychom téměř říci: veselost. Neboť křesťanská víra se nedá tak rychle roztrpčit nebo zahnat do rezignace. Taková víra sama od sebe dostává sílu vyzařovat, neboť tehdy lze vycítit, že křesťané kolem sebe šíří klima mírumilovnosti, lidskosti a opravdovosti. To je křesťanská »služba světu«, kterou může poskytovat každý křesťan. Možná, že naše společnost žije z tohoto nenápadného chování křesťanů více, než si myslíme. 362
4. Pastorační pomoc křesťanům ve světě Bude důležitým úkolem nás duchovních pastýřů, abychom při hlásání evangelia a pastoračním rozhovoru ještě pronikavěji objasňovali ve světle Kristova evangelia ty úseky skutečnosti, v nichž se členové naší obce pohybují. Věřící potřebují konkrétní orientační pomoc a použitelnou směrnici, aby svou úlohu ve světě mohli plnit i v této zemi. Přitom nejde jen o hájení vlastních práv a o odmítání porušování práv zástupci jednotlivých státních nebo společenských orgánů. Ještě důležitější je předestřít pozitivní možnosti jak pronikat Kristovým duchem konkrétní oblasti života. Musíme věřícím nejen ukázat nebezpečí, ale i dobré možnosti následovat Krista, které se otvírají v našem ateistickém prostředí. Mohli bychom např. ukázat křesťanovi ve vedoucím postavení, že s jeho vírou má co dělat způsob, jak přistupuje ke svým spolupracovníkům a podřízeným, k lidem, které potkává ve službě, jako k těm, kteří »pracují a jsou obtíženi«. Mohli bychom mu objasnit, že jeho úsilí prosazovat lidskost v oblasti jeho vlivu, prokazovat solidaritu nebo zabraňovat lidským katastrofám, že to všechno je vlastně jáhenská služba (diakonie), z níž Kristova církev ve všech dobách žije a bude žít. Nebo bychom mohli věřícím ukázat, že jejich dobrá práce tam, kde není dost vědomí odpovědnosti a pořádku, by mohla mít něco společného s posvěcováním světa, tedy s křesťanskou nadějí. Naše pastorace nemá vytrhávat lidi z konkrétně prožívaného světa, aby jim umožnila setkat se s Bohem. Musíme se učit zpřístupňovat věřícím »mystiku všedního dne«, která je uschopňuje k opravdovému setkání s Bohem a k pochopení zážitků vírou uprostřed zdánlivě Bohem opuštěného světa. To nepůjde bez prohloubení duchovního života, bez modlitby, oběti a sebepřemáhání, především ne bez ochoty vzájemně se v rodinách a skupinách duchovně otvírat, a tak se podporovat. V této souvislosti je třeba znovu odkázat na koncilové dokumenty a na dokumenty drážďanského pastoračního synodu, které k tomu dávají podněty.
5. Církev se musí zastávat jednotlivců My biskupové a kněží máme úkol stavět se také na ochranu jednotlivců, kteří se z důvodů svědomí popř. pro své náboženské přesvědčení ocitají v tísni. Bohužel stále ještě zjišťujeme, že se tzv. »vazba« na křesťanství či církev považuje za překážku vyššího vzdělání nebo zastávání vedoucí funkce v zaměstnání a na veřejnosti. Je především úkolem biskupů stále znovu připomínat státním představitelům, že křesťané chtějí tady žít, pracovat a působit. Nechtějí se však podřídit světonázorovému diktátu, který je chce pod praporem socialismu zabrat pro výstavbu nenáboženské, ateistické společnosti. Jako křesťané neočekáváme, že základní pilíře státního domu, v němž bydlíme, budou z křesťanského cementu. Zato očekáváme, že budeme moci se všemi ostatními občany žít 363
v tomto domě společně jako rovnoprávní a respektovaní. Je úkolem státní autority, aby se toto oprávněné očekávání stalo prokazatelnou skutečností rovněž v oblasti vzdělání lidu a života v zaměstnání. My biskupové soudíme, že státní systém zaměřený n a blaho všech svých občanů nemůže natrvalo nést odpovědnost za to, že silné skupině obyvatelstva b r á n í kvalifikovaně odpovídat za společné dobro a osobitě k němu přispívat jen pro její zásadní náboženský postoj. Doufáme, že ze strany státu b u d e napříště k této skutečnosti více přihlédnuto. 6. Společenství všech křesťanů Konečně bychom si také měli být vědomi významu společenství všech křesťanů. Evangeličtí a katoličtí křesťané jsou podrobeni stejné ověřovací zkoušce svého světového názoru. Rozdíly mezi katolickou a evangelickou tradicí a teologickou identitou nejsou ještě plně překonány. Setkáváme se s nimi ještě dnes a stávají se znovu aktuálními, když jde o otázku, jak se církev má chápat a jakou cestou ve víře jít. Protože nás však ve vyznání víry v jednoho Pána více věcí spojuje, než rozděluje, musí se mezicírkevní ekuména tváří v tvář ateistické ideologii a fakticky prožívanému materialismu vyznačovat duchem vzájemné lásky a oddanosti témuž Pánu. Potom budeme mít pro naše f a r n í obce a rodiny účinnou pomoc k hlásání Kristova evangelia. Proto budeme my, biskupové, i nadále usilovat o otevřený a bratrský dialog mezi církvemi. Milí spolubratři! V mnohém směru lze situaci obce, jíž je adresován První list Petrův, srovnat s naší dnešní situací. Autor v něm mluví k obci, která zřejmě žije jako menšina v prostředí vůči ní nedůvěřivě až nepřátelsky naladěném. Nedochází k přímému pronásledování, zato k šikanování, neshodám a nejrůznějším diskriminacím - soukromě stejně jako veřejně. Co radí autor křesťanům? »Žijte vzorně mezi pohany, aby tak ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení« (1 Petr 2,12). »Ale jako je svatý ten, který nás povolal, buďte i vy svatív celém způsobu života« (1,15). »Jste svobodní, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží« (2, 16). »Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte« (3,15). Ale autor také říká: »Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva« (4, 12-13). Mohli bychom my, biskupové, dnes napsat takový pastýřský list našim obcím? Stojí za to číst První Petrův list z tohoto hlediska, rozjímat ho a nechat plodně působit na vlastní pastorační službu. 364
Za Vaši věrnou pastorační službu jsme Vám ze srdce vděčni. Prosíme Boha o důvěru a sílu ke splnění našeho společného pastoračního úkolu a zdravíme Vás spojeni v Kristově lásce. Görlitz, 8. září 1986
Biskupové Berlínské biskupské konference
Joachim kardinál Meisner, biskup Berlína, předseda Berlínské biskupské konference Gerhard Schaffran, biskup Drážďan-Míšně Bernhard H u h n , biskup a apoštolský administrátor, Görlitz Heinrich Theissing, biskup a apoštolský administrátor, Schwerin Johannes Braun, biskup a apoštolský administrátor, Magdeburg Dr. Joachim Wanke, biskup a apoštolský administrátor, Erfurt-Meiningen Georg Weinhold, světící biskup v Drážďanech Theodor Hubrich, světící biskup v Magdeburgu Norbert Werbs, světící biskup ve Schwerinu Wolfgang Weider, světící biskup v Berlíně Hans-Reinhard Koch, světící biskup v Erfurtu
Svědectví KAREL SKALICKÝ
(Řím) JOSEF
ZVĚŘINA
PADESÁT
LET
KNĚZEM
J m é n o Josefa Zvěřiny v á m asi není n e z n á m é . O k o h o běží? Slovník českých spisovatelů o n ě m říká, ž e je historik a teoretik u m ě n í , estetik, t e o l o g a překladatel, který se narodil v e Stříteži u Třebíče roku 1913. A kdybyste četli dál, d o z v ě d ě l i byste se, ž e před válkou studoval v Ř í m ě teologii, za války ž e byl internován G e s t a p e m v Z á s m u kách u Kolína, p o válce ž e studoval dějiny u m ě n í v Paříži a byl promován na doktora t e o l o g i e Karlovy university a s v í t ě z n ý m Ú n o r e m ž e m u začaly pršet i v í t ě z n é tituly, nejprve titul č e r n é h o barona, protože v roce 1951 byl » o d v e d e n « k vojenským útvarům PTP, a pak titul velezrádce vlasti a agenta Vatikánu, c o ž m u v y n e s l o t u č n o u o d m ě n u 22 let v ě z e n í , z nichž s e m o h l plně těšit j e n asi třinácti; to byla pro něj d o b a , kdy si m o h l recitovat v první o s o b ě singuláru B e z r u č o v u b á s e ň Horník-. »Kahan mi zhasíná, d o čela padly z c u c h a n é vlasy a s l e p e n é p o t e m , . . . z e žil a z t e m e n a lebky s e kouří, zpod n e h t ů červená leje s e krev, já kopu, já p o d z e m í kopu,« o v š e m n e uhlí, ale rudu, tu uran o v o u , pro m í r o v é účely, která se za časů B e z r u č o v ý c h j e š t ě tak nekopala. N u , a když k o n e č n ě p o m i n u l a e u f o r i e ú n o r o v é vítěznosti a začal s e dýchat p o n ě kud realističtější d u c h pražského jara, přibyly Zvěřinoví s n o v o u situací i n o v é tituly, sice m é n ě v z n o s n é , jak o d p o v í d a l o d o b ě , avšak o nic m é n ě p o z o r u h o d n é . Nejprve titul » p r o p u š t ě n c e p o d p o d m í n k o u « a pak tituly topiče, prodavače sportovních odznaků,
365
skladištního dělníka, kustoda depozitáře Národní galerie, asistenta Cyrilometodějské b o h o s l o v e c k é fakulty a redaktora j e d i n é h o č e s k é h o t e o l o g i c k é h o časopisu ve vlasti Via. Avšak od pradávna z a b ě h n u t é střídání ročních o b d o b í , kdy po jaru přijde léto, se tenkrát podivným řízením nekonalo. Léto nějak vypadlo a vstoupilo s e r o v n o u do podz i m u a pak d o zimy, ne sice třeskuté, jako byla ta předešlá, ale přece j e n o m vlezlé. Pro Zvěřinu to má ten efekt, ž e musí opustit fakultu a putovat co by d u c h o v n í správce do Praskoles, kde se o v š e m příliš neohřál, protože mu byl záhy odňat státní souhlas a byl převeden do d ů c h o d u . Titul »pracujícího d ů c h o d c e « tak završuje tuto pestrou galerii titulů, jak vysvítá z e Slovníku českých spisovatelů. Když j s e m s v é h o času s v é m u příteli cizinci tyto tituly s n e m a h o u n á m a h o u přetlumočil, abych h o poučil o situaci u nás, zareagoval dosti n e v h o d n ě , ale velmi logicky: »Podivnej patron, tenhle Zvěřina, spíš dobrodruh n e ž spisovatel.« Chtěl j s e m m u vysvětlit, ž e se mýlí, ž e věc musí vidět na d o b o v é m pozadí, a snad se mi to i podařilo, n e v í m . A l e n a k o n e c j s e m si řekl, že ten můj přítel cizinec měl vlastně pravdu, sice na poněkud jiné a hlubší rovině, ale měl pravdu. V z p o m n ě l j s e m si totiž v tu chvíli na Zvěřinová slova napsaná v j e h o úvaze Co je křesťanství, kde říká: »Žijeme náramně dobrodružnou existenci« - a pak pokračuje slovy svatého Pavla - » V e v š e m s e prokazujem e jako Boží s l u ž e b n í c i . . . v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v p o s l e c h ... Že prý j s m e s v ů d c o v é a přece j s m e pravdiví; že prý n e z n á m í a zatím j s m e dobře známí; jako zmírající a hle žijeme; jako trestu propadlí a přece na smrt vydáni nejsme; prý s m u t n í a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece m n o h é o b o h a c u j e m e , jako nic nemající a zatím m á m e v š e c h n o « (1 Kor 6, 4-10). N u ž e tady, v t o m t o Božím služebnictví tkví kořen toho, co by Zvěřina, kdyby chtěl, mohl nazvat Historia calamitatum mearum aneb má dobrodružná existence. N e boř v době, kdy tak velká část č e s k é h o národa propadla idolatrickému kultu takzvané vědecké i d e o l o g i e marxismu-leninismu vrcholícím v kultu Stalina, Zvěřina zůstává věrný T o m u , j e h o ž službě s e přesně před padesáti lety zasvětil, a to v Ř í m ě d n e 11. července 1937. Ptáte se, komu s e to zasvětil? N e , není to žádný Stalin či jiný potentát, ale Bůh Abrahámův, Izákův a Jakobův, Bůh Izraele a Bůh Ježíšův, kterého vzkřísil z mrtvých a ustanovil ho P á n e m a Spasitelem; Bůh, j e n ž nemá obraz a j e h o ž j m é n o se n e m á z b y t e č n é vyslovovat, protože to je j m é n o svaté, j e ž se má posvěcovat J a k s e o to m o d l í m e v Otčenáši: posvěť se j m é n o Tvé. Pobloudilí básníci č e s k é h o lidu však měli v té d o b ě plná ústa j m é n a Stalinova. Jen pár citací pro o s v ě ž e n í paměti: »Od úst k ú s t ů m běží, j m é n o , c o krásu střeží, j m é n o , c o s l u n c e m začíná, j m é n o soudruha Stalina«; tak pěl tehdy básník Jan N o h a . A ještě: »Ať žije Stalin. T o j m é n o nikdy n e b u d e n á m cizí, to j m é n o , p o d o b n é plamenu, j e ž ozářilo světa tmu, už nikdy z paměti nám nevymizí«; tak zpíval básník Jan Aida. A v o b d o b ných citacích, jež dokumentují hrůznou hloubku této m o d l o s l u ž b y , by se dalo pokračovat. Naštěstí H o s p o d i n si zachoval dostatečný počet m u ž ů a ž e n , jejichž kolena n e p o klekla před Baalem. Jedním z nich byl a j e Josef Zvěřina, j e n ž ve skrytu přišlápnuté e x i s t e n c e posvěcoval j m é n o Boží, když j m é n o Stalinovo se roztahovalo po kr^ji jako libanonský cedr. A hle, i v t o m t o případě s e o s v ě d č i l o s l o v o třicátého s e d m é h o žalmu, j e n ž zpívá: »Viděl j s e m krutého svévolníka rozpínat se jako libanonský cedr; odešel a není, hledal j s e m ho a nebýt k nalezení.« C o Zvěřina před padesáti lety přijal a co po půlstoletí nesl v n e z á v i d ě n í h o d n ý c h podmínkách, totiž Kristovo kněžství, to realizoval z p ů s o b e m z á v i d ě n í h o d n ý m . Sám napsal: » N e c h c e m e kněžství ani s posvátným zdáním a magickou Funkcí, ani úřední a světské. Kněžství je skutečnost eschatologická. Jeho podstata spočívá v radikální vyda-
366
n o s t i věci Kristově a věci lidských bratří.« M y s l í m , ž e to byla právě tato v y d a n o s t , která h o v p o s l e d n í d o b ě přiměla k t o m u , _ ž e se začlenil d o s p o l e č e n s t v í Charta 77. N e s v ě t o n á z o r o v é k o m p r o m i s n i c t v í , jak by m o h l i někteří n a m í t n o u t . Charta totiž p o d l e Zvěřiny t a k o v ý m k o m p r o m i s e m n e n í . Vznikla - jak o n s á m píše - »v d u c h u partnerství, nadstranické j e d n o t y , n e ú p l a t n ý m h l e d á n í m p r a v d y . . . Právě tato s k u t e č n o s t . . . j e historickou událostí v t o m t o r o z b i t é m s v ě t ě . « A pro Zvěřinu j e příznačné, ž e u takové události n e m ů ž e c h y b ě t . B y l o by t o h o m n o h o , c o by s e m o h l o a m ě l o o Zvěřinoví říci. Prostor j e však s k o u pě v y m e z e n . A tak j e n d o d á v á m , ž e Zvěřina j e i myslitel a spisovatel, j e h o ž t e o l o g i c k é dílo leží d o s u d v rukopise. J e h o vydání j e náš d l u h vůči n ě m u , jejž s e v y n a s n a ž í m e splatit c o nejdřív a c o nejlépe.
T H D R . OTO M Á D R
SEDMDESÁTNÍKEM
15. ú n o r a 1987 s e dožil přední český t e o l o g T h D r . O t o M á d r s e d m d e s á t i let. K tom u t o ž i v o t n í m u výročí vydali j e h o přátelé s a m i z d a t o v ý sborník s titulem Miscellanea in honorem Oto Mádr ad eius 70. annum completum, N o v é cesty m y š l e n í , Praha 1987, b r o ž o v a n é strojopisné vydání, formát A 5 , 123 stran. Sborník o b s a h u j e Věnováni (2 strany); b á s e ň B o h u m í r a Janáta Vzdáni úcty Johnu láska (7 stran); ž i v o t o p i s n o u Miltonovi (2 strany); ú v a h u Věry S v o b o d o v é Absolutní črtu A d a m a Janouška ThDr. Oto Mádr (8 stran); e x e g e t i c k o u studii na text Lk 7, 36-50 o d L e n k y Karfíkové Ježíš a Simon farizej (16 stran); v e l i k o n o č n í p r o m l u v u Živý Kristus od Kalyptona (18 stran); s v ě ž e p o p i s o v a n é o s o b n í styky s j u b i l a n t e m z pera Josefa Zvěřiny s titulem Anti-životopis Oty Mádra (4 strany); překlad M i l o s l a v y H o l u b o v é článku John. S. D u n n a Čekání na vhled, j e h o ž o b s a h e m j e čekání na Boha, t é m a m o dlitby (12 stran); studii Autorita a zodpovědnost vůči pravdě, jež s e zabývá t í m t o t é m a t e m z v l á š t ě v církvi a j e p o d e p s á n a šifrou d v o u autorů L. O. - M. R. (26 stran); úvahu R a d i m a P a l o u š e Odpovědnost a riziko výchovy (15 stran) a studii Josefa Zvěřiny Radost být církvi (12 stran). V t o m t o čísle s v d ě č n o s t í přebíráme ze s b o r n í k u Věnováni a ž i v o t o p i s n é črty Adam a Janouška a J o s e f a Zvěřiny, j e ž z d e vycházejí b e z v ě d o m í autorů. P o v a ž u j e m e za s v o u p o v i n n o s t a l e s p o ň tímto m a l ý m p ř í s p ě v k e m v z p o m e n o u t ž i v o t n í h o j u b i l e a jedn o h o z n a š i c h předních t e o l o g ů a tak s e , byť i j e n d o d a t e č n ě , připojit k t ě m , kteří m u k n ě m u blahopřáli. Jubilant s e jistě neurazí, ř e k n e m e - l i : »Otíčku, B ů h Ti ž e h n e j v T v é práci; buď ujištěn, ž e n a š e m o d l i t b y T ě doprovázejí.« N e c h r n e však raději m l u v i t d o m o v ... v. j . Věnování
(1)
Milý jubilante, m á m e m n o h o důvodů k vděčnosti vůči B o h u i vůči V á m za ta léta práce a utrpení, obětí a činorodosti. Proto Vaši přátelé toužili prokázat V á m též úctu a lásku. Prosíme, přijměte plody našeho ducha jako důkaz, ž e j s m e Vašimi přáteli ve věrném společenství. (1) S vděčností převzato z e samizdatového sborníku k sedmdesátinám ThDr. Oto Mádra, str. 1-2.
367
T u lásku, která j e v t o m t o sborníčku vyjádřena, lze t é ž k o nějak utřídit. A l e V á m pro radost vyšly nějak s p o n t á n n ě dva bloky ( V a š e o b l í b e n é s l o v o ) . V e l e b n ý vstup obstarává b á s e ň o z t r a c e n é m a n a l e z e n é m ráji, tématika V á m blízká, když j a k o moralista v e d e t e z j e d n o h o d o d r u h é h o . V prvním bloku obklopují Váš ž i v o t o p i s d u c h o v n í témata. Primát sluší lásce. Další m í s t o patří Kristu: j e d e n obraz je p ř e d v e l i k o n o č n í , druhá je v e l i k o n o č n í m e d i t a c e . D r u h ý blok j e velmi vážný a blíží s e V a š e m u oboru: morálce. A l e aby nebyl příliš vážný, je zahájen ž e r t o v n ý m s k e t c h e m . Pak u ž následují v á ž n é problémy. John D u n n e učí h l u b o k é m u v h l e d u . Autorita a pravda, autorita a výchova; z a s e dva p o h l e d y na jednu aktuální skutečnost. Poskusili j s m e se o závěr v perspektivě radosti. V ní z ů s t a n e m e : Vaši přátelé Adam
Janoušek:
ThDr. Oto Mádr (2)
Narodil s e 15. února 1917 ve z b o ž n é pražské katolické rodině. O t e c byl invalidní, měl trafiku. Matka byla agilní členkou č e t n ý c h katolických spolků a farní rady u karlínského kostela svatých Cyrila a M e t o d ě j e , kde byl Oto pokřtěn. V předškolním věku začal hrát na h o u s l e a c h o d i t d o katolické t ě l o c v i č n é j e d n o t y Orel. Ministrovat začal v deseti, když p ř e m o h l o s t y c h před veřejností, který m u , jak tvrdí a jak m u blízcí přátelé věří, d o d n e s zůstal. V o b e c n é škole zažil č e s k o u vlnu antiklerikalismu, odstraňování křížů z e škol. Karlínští katolíci š i j e rozebrali, j e d e n m ů ž e t e spatřit v M á d r o v ě s k r o m n é m pokoji. V páté třídě s e rozhodl pro kněžství. » K d y ž k n ě z e m , tak pořádným,« řekla matka. Školní rok 1928/29 v arcibiskupském g y m n á z i u v Bubenči, které vedli jesuité, znamenal podle O t o v ý c h slov průlom d o B o ž í h o světa pro s k u t e č n o s t církve, d u c h o v n í život a eucharistii. Misijní časopisy se staly v ý h l e d e m z Karlina a Prahy d o církve světové, bojující a trpící, vzkvétající, vždy živé. Po kvintě, o prázdninách, přechodil chřipku, její následky na srdci, plicích a ledvinách ho vyřadily z chlapeckých her, sportování a trvale mu ztrpčovaly život. Náhradu našel v knihách, cizích jazycích, esperantu. V katolickém časopise Dětská neděle, který vycházel v e více n e ž s t o t i s í c o v é m nákladě, vedl esperantskou rubriku. Tak začala j e h o publicistická a redaktorská činnost. Studoval s vyznamenáním. I s t u d i u m na b o h o s l o v e c k é fakultě Karlovy university bral vážně, jak v ů b e c bral vážně vše, co dělal. V semináři založil esperantský kroužek a zahořel pro skauting, v n ě m ž pochopil báječnou m e t o d u pro celostní f o r m o v á n í m l a d é h o člověka. Po prvním ročníku přepnul s v é fyzické síly v lesní škole, kde vedl m e z i n á r o d n í skautský oddíl. Od té d o b y polehával po c e l o u d o b u studií, takže církevní představení m ě l i p o c h y b n o s t , z d a j e z e zdravotních d ů v o d ů z p ů s o b i l ý pro kněžství. Dvakrát m u s e l o být j e h o s v ě c e n í pro n e m o c o d l o ž e n o , n a k o n e c h o s d v o u l e t ý m z p o ž d ě n í m vysvětil na k n ě z e 22. listopadu 1942 v kapli arcibiskupského paláce biskup Eltschkner. M á d r o v o první kaplanské m í s t o bylo v Litni u Berouna. Pod o t c o v s k ý m d o h l e d e m faráře, o j a k é m s e m ů ž e m l a d é m u kaplanovi j e n zdát, se rychle zotavoval. S č á s t e č n ě s e navracejícím zdravím rostl elán a plány, které přerušilo přeložení d o Z á s m u k . Zde ve františkánském klášteře zřídili N ě m c i internační tábor pro k n ě z e s r e ž i m e m mírnějším, n e ž poznali internovaní kněží o d e s e t let později v o s v o b o z e n é m státě. A tak z d e byla m o ž n o s t spřátelit se s o s o b n o s t m i , jako byli m i m o j i n é profesor morálky Karel Kadlec a Josef Zvěřina. (2) S vděčností převzato tamtéž, str. 12-19. 368
V srpnu 1943 nastoupil O t e c Mádr na s v é první s a m o s t a t n é m í s t o administrátora fary v e Stříbrné Skalici. P o b l í ž byl slavný Sázavský klášter, který s e právě restauroval a z n a m e n a l pro z v í d a v é h o m l a d é h o k n ě z e p o k u š e n í p r o p a d n o u t historii a archeologii. Pastorace, práce s m l á d e ž í , za N ě m c ů tajně v e d e n ý skautský oddíl a řada v š e d n í c h povinností zabránily ú n i k u k zálibám. P o válce přibyly pastoraci další úkoly. Začal v y c h á z e t Katolík, list pro kulturu a život z víry, šifra X X p o d fejetony patřila Mádrovi. Psal též d o Vyšehradu i j i n a m . Karlova universita o b n o v i l a č i n n o s t , bylo třeba s e připravit na doktorát z t e o l o g i e . Profesor K a d l e c si h o v y h l é d l za s v é h o n á s t u p c e na katedře morální t e o l o g i e . D á v n o h o u ž přit a h o v a l o dobrat s e hlouběji k z á k l a d ů m etiky a morálky, z e j m é n a h o zayímal p r o b l é m o d p o v ě d n o s t i z a činy, d ů v o d y č i n u , materiální a formální stránka věci. N á s l e d o v a l roční studijní p o b y t v Ř í m ě , s t u d i u m na G r e g o r i á n ě , s e z n á m e n í s e s l a v n ý m i j m é n y v o b o r u morální t e o l o g i e , i n t e n z í v n í práce v e vatikánských k n i h o v n á c h , ale i z k l a m á n í nad v y j e ž d ě n o u zatuchlostí t a m n í h o života, z e j m é n a v koleji N e p o m u c e n u m . Nikdy s e n e n a u č i l n o s i t s m ě š n é římské kulaté k n ě ž s k é k l o b o u k y . I ke z v u č n ý m j m é n ů m profesorských autorit si zachoval s a m o s t a t n ý kritický postoj. B y l o u ž po únoru 1948, situace s e d o m a přiostřovala. Mádr spolupracoval s č e s k o u redakcí V a t i k á n s k é h o rozhlasu, měl redigovat právě zakládaný časopis Nový život. S o u h l a s arcibiskupa Berana, aby zůstal v emigraci, přišel o p o ž d ě n ě . N a r o z l o u č e n o u s Ř í m e m s e zúčastnil h r o m a d n é a u d i e n c e u Pia XII. P o d ě k o v a l m u j m é n e m č e s k é katolické k o l o n i e za rozšíření českých relací V a t i k á n s k é h o rozhlasu a dodal, že s e právě vrací d o Č e s k o s l o v e n s k a . P a p e ž pokynul h l a v o u , o d c h á z e l , ale pak s e vrátil a řekl: »Ať j s o u stateční a věrní, b u d e to krásná stránka dějin!« P o návratu d o Prahy v září 1949, to u ž byl arcibiskup Beran a ostatní b i s k u p o v é v internaci či d o m á c í m v ě z e n í , pokračoval v pastoraci u s v a t é h o M i k u l á š e na M a l é Straně, m í s t ě s v é h o p ů s o b i š t ě o d léta 1947. Bydlel u františkánů na J u n g m a n n o v ě n á m ě s t í . Z d e zažil p o v ě s t n o u » b a r t o l o m ě j s k o u n o c « , když v noci z 13. na 14. d u b n a 1950 přepadly policejní o d d í l y v ě t š i n u m u ž s k ý c h klášterů v republice a o d v e z l y řeholníky d o internačních táborů. Z příkazu pražské k o n s i s t o ř e převzal pak s b ě l o h o r s k ý m farářem, který m u poskytl přístřeší, u v o l n ě n o u d u c h o v n í správu u kapucínů na H r a d č a n e c h . S e m začali za M á d r e m putovat s t u d e n t i z kroužků Katolické akce z c e l é Prahy. T o t i ž , p o o d c h o d u v y s o k o š k o l s k é h o kaplana A l e x a n d r a Heidlera d o exilu, zařazení O t c e Zvěřiny d o trestního v o j e n s k é h o útvaru PTP, k » č e r n ý m b a r o n ů m « , a zatčení dalších d v o u kněží věnujících s e s t u d e n t s k é m l á d e ž i , Františka Mikuláška a A n t o n í n a M a n dla, připadli pražští v y s o k o š k o l á c i Mádrovi. Od začátku studijního roku 1950/51 vedl s t u d e n t s k é b o h o s l u ž b y u s v a t é h o Salvátora, po Z v ě ř i n o v í s e stal v e d o u c í m v y s p ě l é h o kroužku Katolické akce Rodina, z a l o ž e n é h o c h o r v a t s k ý m k n ě z e m T o m i s l a v e m Kolak o v i č e m , j e n ž v e l m i přispěl k rozvoji m o d e r n í c h pastoračních f o r e m u nás. V té d o b ě dostal Mádr nabídku převzít na n o v ě zakládané b o h o s l o v e c k é fakultě katedru morálky. Odmítl, fakulta n e m ě l a církevní schválení. O to intenzivnější byla j e h o neveřejná č i n n o s t v k r o u ž c í c h Katolické akce. Před j e h o z p o v ě d n i c í u kapucínů stály fronty. Začala s e o něj zajímat Státní b e z p e č n o s t , která už m ě l a v rukou strojopisy r ů z n ý c h rozjímavých textů, n á b o ž e n s k ý c h studií a pracovních programů pro v e d o u c í kroužků, např. M á d r e m vypracovaný kurs morálky, též Přehled svátostí (o v ý j i m e č n ý c h m o ž n o s t e c h pastorace v tísnivé situaci) a z e j m é n a Slovo o této době. Byl to list, který s e rozšířil p o c e l é z e m i a který m n o z í p o v a ž o v a l i z a tajný pastýřský list n ě k t e r é h o z biskupů; j e h o a u t o r e m byl, jak B e z p e č n o s t brzy zjistila, Mádr. Byl to list povzbuzující, burcující k o d v a z e . » N a š e zbraně j s o u pravda a věrnost,« stálo v n ě m . K d y ž u ž policejní d o h l e d byl až okázalý a přišla i varování, o d h o d l a l s e Mádr p o t ě ž k é m r o z m ý š l e n í pro emigraci. Prozatím s e ukryl u B o r o m e j e k pod P e t ř í n e m .
369
Sjednaný p o k u s o překročení hranic s e nezdařil a za nejasných o k o l n o s t í či souvislostí byl při návratu do Prahy zatčen v n o c i 31. května 1951. Po třináctiměsíční vyšetřovací vazbě, většinou v s a m o v a z b ě , byl p o s t a v e n d o čela »protistátní skupiny« pracovníků Katolické akce, k níž zákulisní režie přiřadila tři členy s k u t e č n é existující ilegální organizace, kteří se dopustili vraždy. »Podívejte se, až kam v e d e činnost takového Mádra« - hřímal prokurátor a po n ě m sdělovací prostředky - »až k vraždám!« Za rozvracení republiky, ve skutečnosti za n á b o ž e n s k o u činnost, a za špionáž, jak s o u d nazval podávání zpráv o n á b o ž e n s k é situaci v Č e s k o s l o v e n s k u , které Mádr posílal Vatikánskému rozhlasu, byl o d s o u z e n k d o ž i v o t n í m u v ě z e n í . Patnáct let strávil v různých »nápravných zařízeních«, nejdéle na M í r o v ě a pak v Kartouzích. Lepil sáčky, opilovával součástky fotografických aparátů, brousil lustrové ověsky. Přesto to nebyl ztracený čas. Pokud to šlo, d e n n ě s ostatními knéžími celebroval, přes vyhrůžky a tresty pokračoval v » m u k l o v s k é « pastoraci, vydával týdenní nedělní čtení pro laiky, jakési » m u k l o v s k é katolické noviny«, organizoval různé s e m i n á ře, přednáškové cykly, promýšlel problémy z e s v é h o oboru i koncepci Katolické akce v d o b ě o h r o ž e n í a hlavně po ní. P o propuštění z v ě z e n í v červnu 1966 pracoval jako sanitář v krčské n e m o c n i c i , pak jako písař ve skladě kabelů, n a k o n e c s e stal správcem depozitáře v M u z e u města Prahy. Když po l e d n u 1968 nastoupilo d u b č e k o v s k é v e d e n í KSČ, stal s e autorem otevřen é h o dopisu katolíků v předchozích letech nespravedlivě stíhaných D u b č e k o v i , uveřejněného v Literárních novinách. Signatáři dopisu nabízeli v n é m spolupráci na v š e m d o b r é m a žádali prostor pro n á b o ž e n s k o u činnost, jak jej zaručuje Üstava. Mádr se stal j e d n í m z hlavních spolupracovníků biskupa T o m á š k a , patřil k prvním č l e n ů m arcidiecézní pastorační rady, kterou T o m á š e k j m e n o v a l . Byl j e d n í m z hlavních iniciátorů a tvůrců k o n c e p c e n o v é h o hnutí č e s k o s l o v e n s k ý c h katolíků Díla koncilové obnovy, byl č l e n e m T i s k o v é h o referátu č e s k é h o biskupského sboru, č l e n e m redakce Via, organizátorem široké veřejnosti přístupných kursů Živé teologie, též arcidiec é z n í c h pastoračních kursů pro kněze. K o n e č n ě také m o h l přednášet etiku a morálku na b o h o s l o v e c k é fakultě. Pro b o h o s l o v c e napsal skripta. Přednášel též na n o v ě zřízen é m Studium catecheticum, j e h o ž byl iniciátorem. Navázal kontakty se zahraničními teology, j e zván na různá s y m p o s i a ze s v é h o oboru, publikuje d o m a i v cizině. R o z m a c h d l o u h o potlačované n á b o ž e n s k é činnosti pokračoval j e š t ě m ě s í c e po srpnu 1968, ale pak přišly p o s t u p n é zákazy v š e h o , co se tak nadějně začalo rozvíjet. V s e d m d e s á t é m roce m u s e l opustit Mádr i fakultu. N a čas s e stal sekretářem n o v ě zřízené teologické k o m i s e u č e s k é h o biskupského sboru. K o m i s e vypracovala několik důležitých projektů, např. vyjádření č e s k é h o episkopátu k encyklice Humanae vitae, Řád křesťanského života. Od listopadu 1974 dostal Mádr s o u h l a s k d u c h o v e n s k é činnosti v Praze-Modřanech. Když tam začalo být na faře příliš živo, byl přeložen do pohraničního D o l n í h o Žandova, kde podle názoru úřadů n e m ů ž e na několika babičkách, které j e š t ě nezap o m n ě l y cestu do kostela, nic zkazit. Od nástupu do d ů c h o d u (1. srpna 1978) žije Mádr v podnájmu u dobrých lidí v Praze. N e n í však na o d p o č i n k u . Pracuje vědecky i publicisticky. Pod vlastním j m é n e m publikuje v různých s a m i z d a t o v ý c h edicích a periodikách. Píše do římských Studii, londýnských Rozmluv i cizích teologických revuí. Z e v i d e n t n í c h d ů v o d ů není třeba o j e h o trvsyící nevyčerpatelné energii se podrobněji rozepisovat.
370
Josef Zvěřina:
Anti-životopis
Oty Mádra
(3)
U ž léta si kladu otázku, jaký portrét bych udělal pro tuto p o z o r u h o d n o u o s o b u , které říkáme - někdy s láskou, někdy s j e m n ý m žihadlem: náš Otiček ... Také j s e m dum a l j a k o u bych volil techniku? S u c h o u jehlu - jako Švabinský pro slavnou p o d o b i z n u F. X. Šaldy? A n e b o mozaiku: teplé tóny by střídaly s t u d e n é , ostré hrany j e m n é detaily; a celek by zůstal ladný. N u , j e d n o d u c h é to nikterak není. Jen považte: velký analytik a syntetik v j e d n o m , velkorysý organizátor i úporný pedant, d u c h o v n í terorista a zároveň j e m n ý moralista; a taky můj úhlavní přítel a bystrý kritik, nejvěrnčjší spolupracovník v pravidelných vzájemných rozporech, atd. atd. Jenže nejsem výtvarník a chci psát. On mi n e b u d e věřit, ale první skicu k j e h o jubileu j s e m si napsal už vloni, tj. roku 1985, a to na svůj svátek, ve čtyři hodiny ráno ... Ani spát mi nedá. M u s í m však začít od počátku J i n a k by mi neodpustil J a k to vytkl m é m u nekrologu Růženky Vackové. Tak tedy: narodil se i nám ( c o ž je závažné); kdy a kde, najdete vpředu (což j e m é n ě důležité, ale bez t o h o by nebyl). O j e h o matce vím, a to vím od něj s a m o t n é h o , ž e nikdo neudělal nic tak dobře a pečlivě jako ona. C o ž zůstalo jejímu synu. O s v é m otci mi neřekl nic, takže m o h u mluvit o j e h o studiích. Studoval - s a m o zřejmě výborně - na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči, tč. asi nejlepším gymnáziu pro humanitní obory, c o ž už je jen sága našeho rodu. Dál m o c nevím, protože, prosím vás, aby se o něj staral někdo, kdo byl čtyři roky před ním! Volejbal, kopanou, tenis nehrál, takže ani vzájemná utkání se nekonala. A l e u ž tehdy měl jakési tiché organizační zájmy. V nich pokračoval a pokračuje d o d n e s . Pak zase díra v paměti. Po b o h o s l o v e c k ý c h studiích v Praze (viz opět vpředu) si jej pamatuji pod krásnými románskými nástěnnými malbami ve Stříbrné Skalici u Sázavy, kde byl administrátorem. Pak už byl j e h o život i bolestnější i slavnější. Pár náhodných setkání; vojenský dril mi je vymazal. Pak j s m e byli blízko sebe, jako nikdy, a přece daleko: dostal doživotní trest odnětí s v o b o d y . Můj referent v Ruzyni mu s určitostí tvrdil, že to doživotí nedožije. A l e žasni světe: opravdu je nedožil, a žije! Takže pochopíte: s a m o u radostí n e m o h u psát obyčejnou biografii, ale biofilii. Tím spíš, že stále stůně, ale není n e m o c e n ; a když je n e m o c e n , tak nestůně. Tak to s ním chodí; a pak pište o n ě m n ě c o u c h o p i t e l n é h o a p o c h o p i t e l n é h o . Když absolvoval onu patnáctiletou »výšku« (jak d n e s studující m l á d e ž říká), která byla všestrannější n e ž jiné »výšky« - brousili j s m e spolu sklo v Kartouzích, alias Valdice u Jičína, státně-výchovná zařízení - věnoval se studiu morálky v Římě. Nabit učeností se časem octl v č e s k é m pohraničí, aby tam zvedal morálku po zlatokopech. Bylo to v D o l n í m Žandově; taky tam nezahynul. Ba dostal se později i na b o h o s l o v e c k o u fakultu a učiniv m n o h o dobrých věcí a skutků, které nejsou z a z n a m e n á n y v této stati, ale n ě c o málo zapsal kronikář A d a m , octl se v d ů c h o d u . A n o , v Pražském jaru byl skutečně jarý, čil a křepek. Takže j e h o d ů c h o d j e opravdu zasloužilý, i když neúnavný. N e m o h u dát d o h r o m a d y j e h o bibliografii: to m u s í m zase svěřit pečlivějším rukám. M u s í m s e vyznat jen z toho, čím m ě h l u b o c e zasáhl. Když m u byl život z d e už n e s n e sitelný, vydal nádherný »kšaft«: Slovo o této době. Když pak viděl trpící matku církev, pokračoval hlubokým rozborem, co v takové m e z n í situaci je m o ž n é a n u t n é ( M o d u s moriendi Ecclesiae). M n o z í to n e p o c h o p i l i a pokládali to za pohřební řeč. A l e to neznali ani K o m e n s k é h o , ani Otu Mádra. Když pak zase přišel j e h o čas, a to v čase p o s l e d n í m , napsal pracnou studii Jak církev neumírá. M á l e m se na té práci upracoval a div neumřel sám. A l e díky B o h u , žije církev i Otíček. (3) S vděčností převzato tamtéž, str. 54-57. 371
O j e h o ž i v o t ě v přítomnosti, a tím m é n ě v b u d o u c n o s t i , n e n í radno psát. J e d e n z j e h o z n á m ý c h s e k t o m u vyjádřil lapidárně: »Já s e s ním p o h á d á m , ale pak p o z n á m , ž e měl pravdu. Jen m á m z n ě h o strach.« Ota Mádr je m u ž církve; díky B o h u z a něj. M a l o d u š n ý m j d e na nervy velkorysými představami; lidem, kteří j e h o v e l k é m y š l e n k y sledují, j d e zas na nervy s v ý m pedantstvím. A l e to j e j e h o dar pro tuto dobu. Tak tedy z n o v u : díky B o h u za něj. A také j e m u velký dík.
P Ř Í P A D F R A N T I Š K A A D A M Í K A (*)
Obviněni
Františka
Adamika
překvalifikováno
D n e 30. č e r v e n c e 1986 překvalifikoval vyšetřovatel StB o b v i n ě n í Františka A d a m i ka na trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 trestního zákona. František A d a m í k , narozený 17. dubna 1932, b y t e m Šírava 21, Přerov, dělník, o t e c pěti dětí, byl 11. listopadu 1985 o b v i n ě n z maření d o z o r u nad církvemi a n á b o ž e n s k ý m i s p o l e č n o s t m i p o d l e § 178 trestního zákona za r o z m n o ž o v á n í n á b o ž e n s k é literatury v s o u v i s l o s t i s rozsáhlou akcí StB proti n á b o ž e n s k é m u samizdatu na Moravě (viz s d ě l e n í V O N S č. 491). František A d a m í k je trestně stíhán na s v o b o d ě . 9. srpna 1986 Proces
s Františkem
S d ě l e n í V O N S č. 552 Adamikem
P o d l e d o s u d neprověřených zpráv má ve d n e c h 23. a 24. října 1986, a to od 8.30 v místnosti 154 ve 3. patře b u d o v y Krajského s o u d u v Ostravě, p r o b ě h n o u t před s e n á t e m t é h o ž s o u d u hlavní líčení proti Františku A d a m í k o v i . Je obžalován p o d l e § 7, odst. 1 tr. z. z přípravy k i r e s t n é m u činu podvracení republiky, § 98, odst. 1, 2b, tedy spáchanému ve v ě t š í m rozsahu, a hrozí mu trest o d n ě t í s v o b o d y od 3 d o 10 let. František A d a m í k , b y t e m Šířava 21, Přerov, čtyřiapadesátiletý dělník, o t e c pěti dětí, je trestně stíhán od listopadu m i n u l é h o roku v s o u v i s l o s t i s v e l k o u policejní akcí proti s a m i z d a t u na Moravě (viz naše s d ě l e n í č. 491 a další). P r o t o ž e však u něj byla při d o m o v n í prohlídce odňata j e n n á b o ž e n s k á literatura, nebyl tehdy, na rozdíl od většiny ostatních p o s t i ž e n ý c h , o b v i n ě n z t r e s t n é h o činu proti republice (pobuřování), nýbrž p o u z e p o d l e mírnějšího u s t a n o v e n í § 178 tr. z. (maření d o z o r u státu nad církvemi a náb o ž e n s k ý m i s p o l e č n o s t m i ) . N i c m é n ě 30. č e r v e n c e 1986 překvalifikoval vyšetřovatel státní b e z p e č n o s t i p ů v o d n í o b v i n ě n í na trestný čin pobuřování a nyní je František Adamík asi o b ž a l o v á n d o k o n c e z podvracení republiky. Potvrdí-li s e u v e d e n á informace, půjde v z h l e d e m k h r o z í c í m u trestu o j e d e n z nejzávažnějších politických procesů p o s l e d n í c h let, a pokud je n á m z n á m o , n e b y l o v Česk o s l o v e n s k u již po celé čtvrtstoletí p o u ž i t o p o d o b n ě tvrdého u s t a n o v e n í trestního zákona pro potlačení čistě n á b o ž e n s k é aktivity. V i z též s d ě l e n í č. 552. 17. ř(jna 1986 S d ě l e n í V O N S č. 575 (*) O začátku případu jsme již informovali ve »Studie« 107 (5/1986) v článku Tažení proti katolickému samizdatu v části Stiháni Františka Adamika, str. 372-374. Tato zpráva byla tehdy vděčně převzata ze samizdatového měsíčníku Informace o církvi (dále IOC) č. 2 / 1986, str. 9-10. Zmínka o j e h o stíhání byla též ve sdělení V O N S č. 491, Další informace o represích proti katolickému samizdatu na Moravě, jež j s m e uveřejnili v článku Tažení proti katolíkům a samizdatu na Moravě, »Studie« 103 (1/1986), str. 64.
372
Podrobnosti
k počínajícímu
procesu
s Františkem
Adamikem
Obdrželi j s m e p o d r o b n o u d o k u m e n t a c i , potvrzující naše p ř e d b ě ž n é i n f o r m a c e ze s d ě l e n í č. 575. Hlavní líčení v trestní věci proti Františku A d a m í k o v i má probíhat před Krajským s o u d e m v Ostravě ve d n e c h 23. a 24. října 1986 v 8.30, m í s t n o s t č. 154, 3. patro, a krajský prokurátor JUDr. František Gottwald h o vskutku žaluje z přípravy trestn é h o činu podvracení republiky (§ 7, odst. 1 k § 98, odst. 1, 2b tr.z.). P ř e d s e d o u s e n á t u má být dr. Josef Richter. S o u č a s n ě u p ř e s ň u j e m e , ž e František A d a m í k nebyl zřejmě nikdy stíhán pro trestný čin pobuřování, jak j s m e m y l n ě uvedli ve s d ě l e n í č. 552, neboť ke z m ě n ě kvalifikace t r e s t n é h o činu z »maření d o z o r u státu nad církvemi a n á b o ž e n skými s p o l e č n o s t m i « na »přípravu k podvracení republiky ve v ě t š í m rozsahu« d o š l o již 7. d u b n a 1986. Údajná trestná činnost Františka Adamíka měla spočívat v t o m , že r o z m n o ž i l nebo s e připravoval r o z m n o ž i t větší m n o ž s t v í literatury převážně n á b o ž e n s k é h o charakteru, č í m ž p o d l e o b ž a l o b y vytvářel p o d m í n k y k t o m u , aby » z nepřátelství k socialistickému s p o l e č e n s k é m u a státnímu zřízení republiky prováděl podvratnou č i n n o s t proti jejím m e z i n á r o d n í m z á j m ů m « . V e v ě c n é m p o s u z o v á n í se obžaloba opírá o odborné vyjádření P h D r Stanislava Hubíka C S c z Ústavu pro v ý z k u m s p o l e č e n s k é h o věd o m í a v ě d e c k é h o a t e i s m u v Brně. T e n t o odborník m ě l p o s o u d i t c e l k e m 47 textů, které s l o ž i t ě rozděluje o d n á b o ž e n s k ý c h přes n á b o ž e n s k é s politickým k o m e n t á ř e m až po politické s církevní a n á b o ž e n s k o u tématikou, o d n e z á v a d n ý c h přes závadné bez v h o d n é interpretace až po z j e v n ě závadné. Jen 4 tituly označuje za čistě politické: H a v l o v u Politiku a svědomí (oficiální řeč při přebírání č e s t n é h o doktorátu university v T o u l o u se, za niž autor p o c h o p i t e l n é nebyl č e s k o s l o v e n s k ý m i úřady nijak postižen), dále Solž e n i c y n o v u morální esej Nežít se lži, dále úvahu Ještě k české povaze, jejíž obsah nám n e n í z n á m , a k o n e č n ě studii Dějiny KSČ do roku 1945, tedy d o doby před o b n o v e n í m republiky, která m á být t í m t o materiálem údajně podvracena. Již řada v ě c n ý c h n e s m y s l ů , např. o z n a č e n í Alexandra S o l ž e n i c y n a za signatáře Charty 77 či textu Nacismus a katolická církev za d o k u m e n t Charty 77, nepřispívá k věr o h o d n o s t i dalších tvrzení o b ž a l o b y . K d o l o ž e n í logické ú r o v n ě obžaloby (v d a n é m případě je třeba dokázat p o h n u t k u nepřátelství vůči zřízení) o c i t u j e m e její obšírnější pasáž: » N e p r a v d i v ě poukazují na útlak věřících v S o v ě t s k é m svazu a v dalších socialistických státech, p ř i č e m ž v kontextu z d ů v o d ň u j í odvislost naší církevní politiky od církevní politiky v S S S R , č í m ž napadají a zpochybňují základní principy spojenectví s e S o v ě t s k ý m s v a z e m , z č e h o ž lze j e d n o z n a č n ě odvodit, ž e o b v i n ě n ý vyvíjel inkriminov a n o u činnost v ě d o m ě z nepřátelství k socialistickému s p o l e č e n s k é m u a státnímu zřízení.« C h a t m o s t d o s a v a d n í h o vyšetřování, b ě h e m n ě h o ž s e nepodařilo prokázat ani rozšiřování u v e d e n ý c h textů, ani s p o l u ú č a s t dalších o s o b , zakrývá o b ž a l o b a s i l n ý m i slovy na adresu Františka A d a m í k a , p ř i č e m ž p a r a d o x n ě buduje celý popis skutku na j e h o výpovědi, kterou s o u č a s n ě označuje za » ú č e l o v o u a krajně n e p r a v d ě p o d o b n o u « . S o u č a s ně u p o z o r ň u j e m e , ž e p o d l e č e s k o s l o v e n s k ý c h z á k o n ů j e s o u d oprávněn p o s u z o v a t p o u z e ž a l o v a n é skutky (v d a n é m případě m ě l y být spáchány od č e r v e n c e d o listopadu 1985) a ž e tedy veškeré spekulace o b ž a l o b y (zabírají její z n a č n o u část) o t o m , jak si František A d a m í k počínal před č e r v e n c e m 1985, j s o u právně b e z p ř e d m ě t n é . O b ž a l o b ě lze v y t k n o u t nejen nerespektování přijatých m e z i n á r o d n í c h závazků a z á k o n ů Č e s k o s l o v e n s k é socialistické republiky, m n o h o n á s o b n ě porušuje základní n o r m y právního cítění a j e navíc prostě urážkou z d r a v é h o r o z u m u . Ať již p r o c e s dopadne jakkoliv, p o u h ý fakt, ž e s o u d takovou obžalobu nevrátil k přepracování, svědčí o t ě ž k é m úpadku č e s k o s l o v e n s k é justice. 21. října 1986
S d ě l e n í V O N S č. 576
373
Soud
s Františkem
Adamíkem
(1)
V čísle 2/86 j s m e p o d r o b n ě informovali o zadržení Františka A d a m í k a , d o m o v n í prohlídce i j e h o prvních výsleších. T e n t o dělník z Přerova, který byl zadržen a vyslýchán a o b v i n ě n u ž loni 12. listopadu, byl nyní o d s o u z e n na dva roky n e p o d m í n ě n ě v 1. nápravné skupině za přípravu t r e s t n é h o činu podvracení republiky p o d l e § 98 tr. zák. Hlavní líčení s e k o n a l o před s e n á t e m krajského s o u d u v Ostravě d n e 23. října a 5. listopadu. R o z s u d e k byl v y n e s e n 6. listopadu 1986. O b ž a l o b a viní Františka A d a m í k a z r o z m n o ž o v á n í a distribuce převážně n á b o ž e n s k é s a m i z d a t o v é literatury. O d s o u z e n ý s e necítí vinen a ihned podal odvolání k N e j v y š š í m u s o u d u Č S S R . V z á v ě r e č n é m s l o v ě řekl: » O d b o r n ý poradce Č S A V z Ústavu pro a t e i s m u s v Brně ve s v é m o d b o r n é m posudku p ř e d l o ž e n é literatury posoudil n á b o ž e n s k o u literaturu j e d n o z n a č n é kladně, taktéž literaturu o p o s l e d n í c h v ě c e c h člověka, tj. literaturu lékařs k o - p s y c h o l o g i c k o u . Ostatní literaturu, tzv. závadovou, p o s o u d i l výrazy: m ů ž e s dalšími interpretacemi, j e m o ž n o s dalším výkladem chápat jako nepřátelskou. T e d y píše a připouští p o u z e m o ž n o s t . Prokurátor tyto termíny m o ž n o s t i používá jako fakta. T e d y obžaloba je vykonstruovaná na d o h a d e c h . Vyhláška ministerstva kultury z roku 1972 j e závazná p o u z e pro určitou část zam ě s t n a n c ů ministerstva a n e n í závazná pro ostatní veřejnost. T a m s e však o z n a m u j e , ž e pro tisk n á b o ž e n s k é literatury j e určeno nakladatelství Charita. V této vyhlášce s e upravuje p o u z e z p ů s o b vydávání literatury a nikde není zákaz p o d o b n é činnosti pro kohokoliv j i n é h o . T a k t é ž zákon o tisku č. 94/49. Ani z výslechů, ani ze s o u d n í h o j e d n á n í n e v y p l y n u l o , který paragraf j s e m s v o u činností porušil. Proto ž á d á m zproštění žaloby v p l n é m rozsahu. V případě, že jako m o t o rista bych vjel do j e d n o s m ě r n é ulice proti zákazu vjezdu, za t e n t o čin m o h u být potrestán. Zde je zákaz jasný. V m é m případě však nikoli. A k a d e m i k Knap, z n á m ý v c e l é m právnickém s v ě t ě , formuloval toto n á s l e d o v n ě : V š e , c o n e n í zakázáno, j e d o v o l e n o . V p o s l e d n í c h d n e c h s e konala k o n f e r e n c e marxistů a věřících v Budapešti, kde n e š l o o soužití marxistů s věřícími, nýbrž o vyřešení c e l o s v ě t o v é h o p r o b l é m u kriminality m l á d e ž e , hlavně v oblasti alkoholu a užívání drog. Zde marxisté správné hledali spolupráci s církví a u v ě d o m i l i si, ž e j e d i n ě vírou a ž i v o t e m z víry j e m o ž n o t e n t o prob l é m léčit a vyléčil. Proto j e nutno, abyste zvážili m o ž n o s t n á s l e d o v á n í marxistů z k o n f e r e n c e v Budapešti a p o m o h l i řešit t e n t o problém p o d o b n ě v e vašich p o d m í n kách. Ježíš Kristus před d v ě m a tisíci lety byl o d s o u z e n farizeji k trestu smrti pro politický zločin, n e za problémy n á b o ž e n s k é . Jeho zločin byl napsán na desku a přibit na kříž: Ježiš Nazaretský - Král židovský. T o j e vše, c o j s e m chtěl říci.«
Hlavni
líčeni
ve věci Františka
Adamíka
odročeno
Senát Krajského s o u d u v Ostravě za předsednictví dr. Josefa Richtra přerušil d n e 23. ř(jna 1986 po několikahodinovém průběhu hlavní líčení v trestní věci proti Františku A d a m í k o v i a odročil další j e d n á n í na 5. listopad 1986 v 8.30, opět m í s t n o s t č. 154 v 3. patře s o u d n í b u d o v y . Jak j s m e již oznámili, j e katolický aktivista František A d a m í k , čtyřiapadesátiletý ž e l e z n i č n í dělník, o t e c pěti dětí, s o u z e n pro přípravu k trestnému činu podvracení republiky (§ 7/1 k § 98/1, 2b tr. z.), jíž s e m ě l dopustit r o z m n o ž o v á n í m n á b o ž e n s k é literatury (viz naše s d ě l e n í č. 491, 552, 575, 576). Hrozí m u trest o d n ě t í s v o b o d y v r o z m e z í od tří do desíti let. (1) Vděčně převzato z IOC č. 12/1986, str. 13-14.
V d o s a v a d n í m p r ů b ě h u h l a v n í h o líčení n e b y l o prokázáno, ž e by František A d a m í k u v e d e n o u literaturu jakkoli rozšiřoval. Jediný p ř e d v o l a n ý s v ě d e k , nadřízený Františka A d a m i k a , u v e d l , ž e o d něj nedostával nic ke čtení. Z n a l e c dr. H u b i k na o t á z k u o b ž a l o v a n é h o potvrdil, ž e j e ateista, n a č e ž František A d a m í k u p o z o r n i l s o u d , ž e by z n a l e c k ý p o s u d e k p r a v d ě p o d o b n ě v y z n ě l jinak, kdyby byl zpracován č l o v ě k e m v ě ř í c í m . K o d r o č e n í h l a v n í h o líčení d o š l o na základě n á m i t e k o b ž a l o v a n é h o , ž e d o m o v n í prohlídka v m í s t n o s t e c h d o m k u , které m ě l pronajaté a kde byla n a l e z e n a většina inkrim i n o v a n ý c h p ř e d m ě t ů , probíhala po j i s t o u d o b u b e z j e h o účasti. S o u d proto v y h o v ě l návrhu o b h a j o b y a r o z h o d l s e s v ě d e c k y v y s l e c h n o u t jednak majitelku d o m k u , j e d n a k pracovnici n á r o d n í h o výboru, která byla p r o h l í d c e p ř í t o m n a c o b y n e z ú č a s t n ě n á o s o ba. Ú č a s t veřejnosti na h l a v n í m líčení nebyla nijak o m e z o v á n a . P ř í t o m n o b y l o asi 15 přátel Františka A d a m i k a , v č e t n ě p o v ě ř e n é h o z á s t u p c e V O N S . 24. října 1986 S d ě l e n í V O N S č. 578
František
Adamík
odsouzen
Senát Krajského s o u d u v Ostravě za předsednictví J U D r . J o s e f a Richtra shledal v h l a v n í m líčení, k o n a n é m ve d n e c h 23. října, 5. a 6. listopadu 1986, k a t o l i c k é h o aktivistu Františka A d a m i k a v i n n ý m přípravou k t r e s t n é m u činu podvracení republiky (§ 7/1 k § 98/1 tr. z. - n e b y l o tedy p o u ž i t o přísnější kvalifikace » v e v ě t š í m r o z s a h u « p o d l e odst. 2b t é h o ž z á k o n n é h o u s t a n o v e n í , jak to p o ž a d o v a l a o b ž a l o b a ) a o d s o u d i l h o k n e p o d m í n ě n é m u trestu o d n ě t í s v o b o d y v trvání d v o u let, který m á v y k o n a t v 1. nápravně v ý c h o v n é skupině. S o u č a s n ě m u uložil vedlejší trest propadnutí o d ň a t ý c h věcí, p ř i č e m ž s e spokojil s k o n s t a t o v á n í m , ž e část t ě c h t o p í s e m n o s t í , tedy r o z h o d n ě nikoliv p ř e d m ě t ů , podléhajících rychlé zkáze, byla ú ř e d n ě z n i č e n a již 29. č e r v e n c e 1986, aniž s e pozastavil nad tím, ž e t í m t o p o č i n e m vyšetřovacích orgánů byl p o r u š e n princip presumpce neviny a že bylo okázale ignorováno oprávnění soudu výlučně rozhodovat o vině a trestu. R o z s u d e k d o p o s u d nenabyl právní moci. František A d a m í k s e na m í s t ě odvolal, prokurátor si p o n e c h a l lhůtu k vyjádření. Hlavní líčení tentokrát probíhalo v m e n š í m í s t n o s t i , navíc zčásti p ř e d e m o b s a z e n é n e z n á m ý m i o s o b a m i , takže prvního líčení s e m o h l o zúčastnit j e n pět přátel o b ž a l o v a n é h o a při v y h l a š o v á n í r o z s u d k u s m ě l i b ý t . d o k o n c e přítomni j e n dva j e h o důvěrníci. Z a t o byli v š i c h n i zájemci o účast kontrolováni a delší d o b u s l e d o v á n i m u ž i v civilu; signatář Charty 77 T o m á š Hradílek z Lipníku nad B e č v o u a katolický aktivista J o s e f A d á m e k z Brna byli navíc p ř e d v e d e n i ke krátkému v ý s l e c h u , který s e týkal p ř e v á ž n ě předávání zpráv o p r ů b ě h u p r o c e s u . O případu Františka A d a m i k a j s m e již několikrát o b š í r n ě i n f o r m o v a l i . D o d e j m e tedy j e n , ž e j e s i c e c h v á l y h o d n é , ž e h o s o u d n e u z n a l v i n n ý m v c e l é m rozsahu o b ž a l o b y , ž e to však nic n e m ě n í na n e s p r a v e d l n o s t i a absurdnosti faktu, ž e t e n t o člověk j e posílán na dva roky d o v ě z e n í v ý l u č n ě za n á b o ž e n s k o u a kulturní č i n n o s t , která j e zcela z á k o n n á a která by si pro s v o u s p o l e č e n s k o u p r o s p ě š n o s t z a s l o u ž i l a spíše v e ř e j n é h o ocenění. C h c e m e u p o z o r n i t j e š t ě na j e d e n krajně n e b e z p e č n ý m o m e n t t o h o t o p r o c e s u . O b ž a l o b a spatřuje m o t i v j e d n á n í Františka A d a m i k a v t o m , ž e s e »jako b i g o t n ě z a l o ž e ná o s o b a ř í m s k o k a t o l i c k é h o v y z n á n í n e m o h l smířit« s tím, co » s e m u j e v i l o jako n e d o s t a t e č n é u s p o k o j o v á n í d u c h o v n í c h p o t ř e b věřících«, z v l á š t ě »s n e d o s t a t k e m legální n á b o ž e n s k é literatury v b ě ž n é distribuci a h l a v n ě s n e d o s t a t k e m p e r i o d i c k é tiskoviny, informující věřící a d u c h o v e n s t v o o vnitřním ž i v o t ě ř í m s k o k a t o l i c k é církve«, a ž e s e proto r o z h o d l , » ž e vlastní v ý r o b o u a distribucí s a m i z d a t o v ý c h tiskovin n á b o ž e n s k é h o z á m ě r e m překlene tento nedostatek a výrazně tak přispěje k šíření věrouky a sjednocení
375
činnosti římskokatolické církve«. T a t o a r g u m e n t a c e však v s o b é o b s a h u j e v á ž n é právně politické úskalí: N u t n o u p o d m í n k o u n a p l n ě n í s k u t k o v é podstaty t r e s t n é h o činu p o d vracení republiky, resp. přípravy k n ě m u totiž je, aby byl s p á c h á n z nepřátelství k s p o l e č e n s k é m u a s t á t n í m u z ř í z e n í republiky. Jestliže o b ž a l o b a natolik p ř e s v ě d č i v ě v y v o zuje c h o v á n í Františka A d a m í k a z p o h n u t k y zcela o d l i š n é , t o t i ž z j e h o ř e č e n é h o »big o t n í h o k a t o l i c k é h o z a l o ž e n í « , zůstává z d e j e d i n é právně korektní řešení: r o z s u d e k jako n e z á k o n n ý zrušit a trestní stíhání pro p o d v r a c e n í republiky o k a m ž i t ě zastavit. V o p a č n é m případě č e s k o s l o v e n s k ý stát ústy krajského prokurátora dr. Františka G o t t walda i příslušných s o u d c ů z á v a z n ě vyhlašuje v š e c h n y katolíky, a tedy p o d s t a t n o u část našich s p o l u o b č a n ů , za »nepřátele s p o l e č e n s k é h o a s t á t n í h o zřízení republiky«: s e v š e m i d i s k r i m i n a č n í m i a případně i trestně právními d ů s l e d k y , které z t a k o v é h o o z n a č e n í vyplývají. T o j e ve s m y s l u n o v o d o b ý c h uznávaných představ o rovnosti občanů kržyné nemorální. Samozřejmě to odporuje základním ústavním a jiným z á k o n n ý m zárukám, včetně mezinárodních závazků ČSSR. (Viz naše sdělení č. 491, 552, 575, 576 a 578.) 7. listopadu 1986 S d ě l e n í V O N S č. 589 O odvolání
Františka
Adamíka
má rozhodovat
Nejvyšši
soud
D n e 19. února 1987 o d 8.30 m á v j e d n a c í síni č. 31 v p ř í z e m í b u d o v y N e j v y š š í h o s o u d u v Praze, n á m ě s t í H r d i n ů 1300, Praha 4, probíhat veřejné z a s e d á n í , na n ě m ž m á nejvyšši s o u d Č S R r o z h o d o v a t o o d v o l á n í Františka A d a m í k a proti r o z s u d k u krajského s o u d u v Ostravě z e d n e 6. listopadu 1986. S e n á t u n e j v y š š í h o s o u d u m á předsedat J U D r . Pavel Janda. Jak j s m e již i n f o r m o v a l i (viz s d ě l e n í 491, 552, 575, 576, 578 a 589), byl katolický aktivista František A d a m í k z Přerova o d s o u z e n ke d v ě m a l e t ů m o d n ě t í s v o b o d y n e p o d m í n ě n ě , a to za rozšiřování p ř e v á ž n ě n á b o ž e n s k é literatury a d r ž e n í r o z m n o ž o v a c í h o stroje, o b ž a l o b o u j e p r o t o stíhán a p r v o i n s t a n č n í m s o u d e m byl ods o u z e n pro přípravu trestného činu podvracení republiky podle § 7/1 k § 9 8 / 1 , 2 b tr. zákona. 26. ledna 1987 Sdělení V O N S č. 603 František
Adamík
se odvolává
k Nejvyššímu
soudu
(2)
N e j v y š š i s o u d Č S R , který m á r o z h o d n o u t o o d v o l á n í Františka A d a m í k a proti rozs u d k u k r č s k é h o s o u d u v Ostravě, odročil z a s e d á n í , j e ž s e m ě l o konat 19. ú n o r a v Praz e , na 26. března 1987. S e n á t u m á o p ě t předsedat Dr. Pavel Janda. František A d a m í k , který j e stíhán na s v o b o d ě , byl ostravským s o u d e m o d s o u z e n ke d v ě m a l e t ů m n e p o d m í n ě n ě pro přípravu t r e s t n é h o činu p o d v r a c e n í republiky, a to za r o z m n o ž o v á n í p ř e v á ž n ě n á b o ž e n s k é literatury a za v l a s t n ě n í r o z m n o ž o v a c í h o stroje. František A d a m í k poslal n e j v y š š í m u s o u d u t o t o o d v o l á n í . *
*
*
D n e 12. listopadu 1985 b y l o proti m n ě z a v e d e n o trestní s t í h á n í p o d l e § 178 tr.z. pro m a ř e n í d o z o r u nad církvemi a n á b o ž e n s k ý m i s p o l e č n o s t m i a při d v o u d o m o v n í c h prohlídkách v m í s t ě m é h o b y d l i š t ě a v Ú j e z d c i , kde m á m pronajatou zahradu a j e d n u m í s t n o s t , mi byla z a b a v e n a n á b o ž e n s k á literatura, cyklostyl, papír, blány a j i n é věci v c e l k o v é h o d n o t ě asi 2 0 . 0 0 0 , - Kčs. M e z i z a b a v e n o u literaturou - c e l k e m 15 titulů - byly i knihy, které j s e m n e r o z m n o ž o v a l , m ě l j s e m j e vypůjčeny k přečtení, a d o k o n c e i j e d e n výtisk Kongresa libro - i n f o r m a č n í brožurka z e s p e r a n t s k é h o k o n g r e s u v P o l s k u v roce 1977. (2) Vychází bez v ě d o m í autora. V d ě č n ě převzato z IOC č. 3/1987, str. 6-9. 376
N a tyto d o m o v n í prohlídky j s e m podal s t í ž n o s t z t o h o d ů v o d u , ž e zápisy v protok o l e c h j s o u m n o h o z n a č n é a lze v n i c h skrýt prakticky cokoliv. Například zápis č. 4 dom o v n í prohlídky v Ú j e z d c i zní: »13 balíků r o z m n o ž o v a c í c h blan z a b a l e n ý c h v n o v i n o v é m papíru.« Kolik blan bylo v k a ž d é m balíku, j e d n a n e b o m n o h o ? Já j s e m totiž po prohlídce každou blánu vložil d o dvoulistu n o v i n o v é h o papíru a pak zabalil d o j e d n o h o kusu n o v i n . T e d y 13 blan n e b o s k u t e č n ě 13 balíků blan a to 5 dkg n e b o 20 kg těžkých? Právě pro p o d o b n é m n o h o z n a č n é zápisy, kterých j e v p r o t o k o l e c h většina, j s e m s t í ž n o s t napsal. S t í ž n o s t j s e m podal také proto, ž e při p o d e p i s o v á n í protokolu o d o m o v n í prohlídc e v Ú j e z d c i na moji otázku, c o z d e dělali příslušníci StB půl h o d i n y před tím, n e ž j s e m byl p ř e d v e d e n , mi pisatel zápisu o d p o v ě d ě l , ž e m i to s e m z a t í m navozili. Byla t o v e l i c e p o z o r u h o d n á odpověď, a to tím více, když u v á ž í m , ž e b ě h e m vyšetřování u StB v Ostravě vyšetřovatel kpt. J U D r . Vlastimil Porostlý m i předkládal díla, která j s e m m ě l p o prvé v ruce a také j s e m tak v y p o v í d a l d o protokolu. První v ý s l e c h u StB v Ostravě se uskutečnil d n e 29. d u b n a 1986. B ě h e m c e l é h o vyšetřování n e v y p l y n u l o nic, c o by u k a z o v a l o na to, ž e j s e m prováděl trestnou č i n n o s t a že b y c h porušil některý paragraf n a š e h o zákona. P o čtyřech m ě s í c í c h v ý s l e c h ů j s e m byl s e z n á m e n d n e 29. č e r v e n c e 1986 s vyšetřov a c í m s p i s e m a d o z v ě d ě l j s e m s e , že: - d o š l o k překvalifikování z § 178 tr. z. (maření d o z o r u státu nad církvemi a náb o ž e n s k ý m i s p o l e č n o s t m i ) na § 98/1, 2b (podvracení republiky); - m o j e věci zabrané u d o m o v n í c h prohlídek byly již dány ke z n i č e n í dle r o z h o d nutí, které v e v y š e t ř o v a c í m spisu m ě l o s v é číslo 35. T o již 29. č e r v e n c e 1986 znal vyšetřovatel kpt. Vlastimil Porostlý, ž e krtyský prokurátor přijme t e n t o spis, vypracuje n a něj o b ž a l o b u a já b u d u p o d l e ní o d s o u z e n ? Jak jinak by si m o h l dovolit vydat moje věci ke zničení jako b e z c e n n é ? Opravdu pozoruhodné! S v ě d e k , příslušník b e z p e č n o s t i Z d e n ě k Šustr, tvrdil, že třídili 150 titulů z a b a v e n é literatury. O b ž a l o b a krajského prokurátora JUDr. Františka G o t t w a l d a uváděla 82 titulů. O d b o r n ý poradce Č S A V , ústavu pro a t e i s m u s , P h D r . Stanislav Hubík C S c p o s u z o val 47 titulů. V p r o t o k o l e c h o d o m o v n í c h prohlídkách j e u v e d e n o 15 titulů. A v rozs u d k u krajského s o u d u v Ostravě, k t e r é m u předsedal JUDr. J o s e f Richter, s e píše o pěti titulech. D o m n í v á m se, ž e v ý š e u v e d e n é n e n í třeba dále k o m e n t o v a t . N e n í třeba s e ani vyjadřovat k tak z v a n é » z á v a d o v é literatuře« - c o to je? Příslušníci konající dom o v n í prohlídky b y ji určitě n e o p o m e n u l i napsat d o p r o t o k o l u , když n e z a p o m n ě l i napsat p r á z d n o u krabičku o d o p r a v n é h o laku či p o l o p r á z d n o u krabičku s i z o l e p o u n e b o p o l o ž k u č. 26 p r o t o k o l u o d o m o v n í prohlídce v Ú j e z d c i : »5 ks obalů o d balíků kancelářského papíru m o d r é a h n ě d é . « Takzvaná závadová literatura n a l e z e n a n e b y la, ani když byl rozdělán g a u č v o b ý v a c í m pokoji v m é m bytu v Přerově. O d b o r n ý poradce Č S A V PhDr. Stanislav H u b í k C S c p o s u z o v a l p ř e d l o ž e n ý c h 47 titulů literatury, které rozdělil d o šesti kategorií. Kategorii I (literaturu n á b o ž e n s k o u ) a kategorii IV (literaturu o p o s l e d n í c h v ě c e c h č l o v ě k a - literaturu l é k a ř s k o - p s y c h o l o g i c kou) h o d n o t í j e d n o z n a č n ě kladně j a k o literaturu n e z á v a d n o u . Při h o d n o c e n í o s t a t n í c h kategorií používal termínů j a k o » m ů ž e s dalšími interpretacemi« n e b o »je m o ž n o s dalším v ý k l a d e m chápat«, p ř i č e m ž třeba p o l o ž k u č. 1 uvedl s o u č a s n ě d o d v o u kategorií, a to d o kategorie I a s o u č a s n ě d o kategorie II. Stejně tak p o l o ž k u č. 47 p o s u z o v a n é literatury zařazuje d o kategorie I a s o u č a s n ě d o kategorie V . Literární dílo Politika a svědomí o d Václava Havla zařazuje d o z á v a d n é literatury politické. Je to oficiální řeč Václava Havla při přebírání č e s t n é h o doktorátu university v T o u l o u s e , za niž autor n e byl č e s k o s l o v e n s k ý m i úřady nijak p o s t i ž e n . T e d y š l o o h o d n o c e n í neurčité, m l h a v é , nejednoznačné, ale krajský prokurátor v obžalobě a rozsudek krajského soudu již nemluví
377
o m o ž n o s t i , ale o j i s t o t ě a na t o m t o základu d o š l o k překvalifikování § 178 tr. z. n a § 98 tr.z. a k o d s o u z e n í . Již řada n e s m y s l ů , j a k o například o z n a č e n í A l e x a n d r a S o l ž e n i c y n a za signatáře Charty 77 n e b o textu Nacismus a katolická církev za d o k u m e n t Charty 77 nepřispívá k v ě r o h o d n o s t i dalších tvrzení o b ž a l o b y . C h a t r n o s t d o s a v a d n í h o vyšetřování, b ě h e m n ě h o ž s e n e p o d a ř i l o prokázat ani rozšiřování u v á d ě n ý c h textů, ani s p o l u ú č a s t dalších o s o b , zakrývá o b ž a l o b a s i l n ý m i slovy na moji adresu, p ř i č e m ž s e p a r a d o x n ě b u d u j e celý p o p i s skutku n a m o j í v ý p o v ě d i , kterou s o u d o z n a č u j e z a krajně n e p r a v d ě p o d o b n o u a ú č e l o v o u . Tak jako b ě h e m vyšetřování n e v y p l y n u l o nic, z č e h o by b y l o zřejmé, ž e b y c h spáchal nějakou trestnou č i n n o s t , n e v y p l y n u l o také nic ani b ě h e m h l a v n í h o líčení. T í m podivnější bylo r o z h o d n u t í krajského s o u d u s v y n e s e n í m r o z s u d k u dva roky o d n ě t í s v o b o d y v I. nápravné s k u p i n ě a j e h o z d ů v o d n ě n í . S o u č a s n ě mi uložil vedlejší trest propadnutí o d ň a t ý c h věcí při d o m o v n í c h prohlídkách a spokojil s e s k o n s t a t o v á n í m , ž e část t ě c h t o v ě c í (tedy n e p ř e d m ě t ů podléhajících rychlé z k á z e ) byla ú ř e d n ě z n i č e n a d n e 29. č e r v e n c e 1986, aniž s e pozastavil nad tím, ž e t í m t o č i n e m vyšetřovacích orgánů byl p o r u š e n princip p r e s u m p c e neviny. T í m byla p ř e d v e d e n a ukázka, kdo r o z h o d u j e o v i n ě a trestu. Považuji za n u t n é vyjádřit s e k n ě k t e r ý m t v r z e n í m ve z d ů v o d n ě n í r o z s u d k u : »Dopustil se Jednáni pro společnost nebezpečného, které záleželo v opatřováni prostředků a nástrojů ke spácháni trestného činu ...« K t o m u chci říci, ž e vše, blány, papír a barvu j s e m řádné koupil v prodejnách s t á t n í h o o b c h o d u a n e v i d í m v t é t o činnosti nic n e b e z p e č n é h o . T o pak prodavačky j s o u s p o l u v i n n y a proč tedy nestojí z d e s e m n o u ? Páchat trestné činy jako takové j e m i cizí. J s e m katolík a v í m , c o j e d o b r o a c o n e n í , c o m o h u dělat a c o už ne. Přitom nákup u v e d e n ý c h v ě c í s l o u ž i l k z a c e l e n í značn é h o n e d o s t a t k u n á b o ž e n s k é literatury, p o k u d j s e m byl s c h o p e n t o h o v m ý c h nepatrných m o ž n o s t e c h . »...jakož i v úmyslném vytvářeni podmínek pro jeho páchání...« K t o m u chci říci, ž e z ú m y s l n é h o vytváření p o d m í n e k b y m o h l být o b v i n ě n orgán, který nesplnil to, k č e m u byl u s t a n o v e n . Je třeba zvážit, zda asi pro 6,000.000 katolíků v naší z e m i stačí vydavatelství Charita tak, jak s e projevuje v e s v é činnosti, či ne. Zda o n o » ú m y s l n é vytváření p o d m í n e k « n e n í n u t n o hledat právě zde!? »... aby z nepřátelství...« nepřátelství p o z n á ?
Nepřátelství j e m i jako katolíku cizí. Ostatně, jak s e t a k o v é
»... prováděl podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízeni.« K tom u chci říci, ž e to, ž e j s e m r o z m n o ž o v a l n e d o s t a t k o v o u n á b o ž e n s k o u literaturu, to ž e j e trestná č i n n o s t ? Literaturu tak p o t ř e b n o u pro ozdravění s p o l e č n o s t i , ve které j s o u a l k o h o l , drogy, potraty, m a n ž e l s k é rozvraty, krádeže, korupce a p o d o b n é b ě ž n ý m i jevy. N á b o ž e n s k á literatura n e d á n i k o m u n á v o d k n e p r a v o s t e m , ale naopak v e d e ke spořádanému životu. J e n o m s e podívejte k o l e m s e b e ! N e p ů j d e m e d a l e k o . J e n o m z d e v Praze v části Jižní m ě s t o , kolik z d e m á t e tlup m l á d e ž e v y c h o v á v a n é b e z n á b o ž e n s t v í a b e z víry v B o h a , zato mtyí j i n é v e l m i b o h a t é z k u š e n o s t i , c o ž v á m s o u d c ů m dělá n e m a l é starosti. N e b o t o m u tak n e n í ? P r o v e d e m e - l i s t r u č n é shrnutí t é t o záležitosti, v y n i k n e absurdita c e l é h o případu.
mého
- B y l o proti m n ě z a v e d e n o trestní stíhání p o d l e § 178 tr.z. (maření d o z o r u nad církvemi a n á b o ž e n s k ý m i s p o l e č n o s t m i ) , ale s o u z e n a o d s o u z e n j s e m byl p o d l e § 98 tr.z. ( p o d v r a c e n í republiky). Je to také n o r m á l n í ?
378
- Překvalifikování § 178 na § 98 tr.z. s e stalo již d n e 7. d u b n a 1986, v y š e t ř o v á n j s e m byl b e z obhájce, proč jej tedy m á m mít p o d l e s t e j n é h o nařízení u s o u d ů ? T o j e také normální? - V ě c i v m é m vlastnictví byly j i ž v p r ů b ě h u vyšetřování z n i č e n y , to j e také normální postup? - C o s e týká z a b a v e n é literatury. Příslušník b e z p e č n o s t i Šustr hovoří o 150 titulech, o b ž a l o b a o 82, o d b o r n ý poradce dostal 47 titulů, protokoly o d o m o v n í c h prohlídkách obsahují p o u z e 15 titulů, r o z s u d e k krajského s o u d u v Ostravě se z m i ň u j e o pěti titulech. Tak kolik j i c h bylo a kolik jich patřilo s k u t e č n ě m n ě ? - A n i vyšetřování, ani hlavní líčení krajského s o u d u v Ostravě mi n e p r o k á z a l o porušení ž á d n é h o paragrafu z á k o n ů naší z e m ě . Přesto j s e m byl s o u z e n a o d s o u z e n a rozsudek z e m n e dělá člověka pro s p o l e č n o s t n e b e z p e č n é h o , neboť, cituji: »neboť krutě ú t o č í proti KSČ, proti církevní politice státu a proti n a š i m z á j m ů m v m e z i n á r o d n í c h stycích« a p o d o b n ě . Přitom až d o vyšetřování u Státní b e z p e č n o s t i j s e m n e m ě l ani tušení, jak j e m o ž n o d i v n ě h o d n o t i t b ě ž n o u lidskou činnost, která j e v š e o b e c n ě prospěšná a c h v á l y h o d n á . V o b ž a l o b ě a v rozsudku krajského s o u d u v Ostravě je s h o d n ě u v e d e n o : » p ř i č e m ž k p o k u s u ani d o k o n á n í t o h o t o t r e s t n é h o činu n e d o š l o « . T e d y k č e m u d o š l o ? Chci u p o z o r n i t na j e d e n krajně n e b e z p e č n ý m o m e n t c e l é h o s o u d n í h o procesu. O b ž a l o b a spatřuje m o t i v j e d n á n í v t o m , ž e se, cituji: »jako b i g o t n ě z a l o ž e n á o s o b a ř í m s k o k a t o l i c k é h o v y z n á n í n e m o h l smířit« s tím, c o » s e m u j e v i l o jnko n e d o s t a t e č n é u s p o k o j o v á n í d u c h o v n í c h potřeb věřících«, zvláště » s n e d o s t a t k e m periodické tiskoviny, informující věřící a d u c h o v e n s t v o o vnitřním ž i v o t ě římskokatolické církve«, a ž e se proto r o z h o d l , »že vlastní v ý r o b o u a distribucí s a m i z d a t o v ý c h tiskovin n á b o ž e n s k é h o z a m ě ř e n í překlene t e n t o n e d o s t a t e k a výrazně take přispěje k šíření věrouky a sjedn o c e n í činnosti římskokatolické církve«. T a t o a r g u m e n t a c e však v s o b ě o b s a h u j e v á ž n é právně politické úskalí: n u t n o u p o d m í n k o u n a p l n ě n í s k u t k o v é podstaty t r e s t n é h o činu podvracení republiky n e b o přípravy k n ě m u totiž je, aby byl spáchán »z nepřátelství ke s p o l e č e n s k é m u a s t á t n í m u zřízení republiky«! Jestliže o b ž a l o b a natolik přesvědčivě v y v o z u j e m o j e j e d n á n í z p o h n u t k y zcela o d lišné, totiž z m é h o » b i g o t n ě katolického z a l o ž e n í « , zůstává z d e j e d i n é právně korektní a č e s t n é řešení: rozsudek jako n e z á k o n n ý zrušit a trestní stíhání pro podvracení republiky o k a m ž i t ě zastavit. V o p a č n é m případě z d e č e s k o s l o v e n s k ý stát ústy krajského prokurátora J U D r . Františka G o t t w a l d a i příslušných s o u d c ů z á v a z n ě prohlašuje v š e c h n y katolíky - tedy p o d s t a t n o u část našich s p o l u o b č a n ů - za »nepřátele s p o l e č e n s k é h o a státního zřízení republiky« se v š e m i diskriminačními a případně i trestněprávními důsledky, které z takového označení vyplývají. T o t o je ve smyslu Ústavy článku 20 o rovnosti o b č a n ů krajně n e m o r á l n í . S a m o z ř e j m ě to také odporuje z á k l a d n í m ú s t a v n í m a j i n ý m z á k o n n ý m zárukám v č e t n ě m e z i n á r o d n í c h závazků Č S S R . V této s o u v i s l o s t i j e třeba říci: V Ústavě ČSSR z 11. č e r v e n c e 1960 v článku 20 je n a p s á n o , ž e všichni o b č a n é mají stejná práva a stejné p o v i n n o s t i a ž e všichni j s o u si rovni. V článku 28 s e píše o s v o b o dě s l o v a a tisku, jejich u p l a t n ě n í v e správě a rozvoji z e m ě za p o m o c i tisku, rozhlasu a t e l e v i z e a j i n ý c h prostředků ... Článek 32 Ú s t a v y zaručuje n á b o ž e n s k o u s v o b o d u . Vyhláška 120/76 o o b č a n s k ý c h , politických, h o s p o d á ř s k ý c h , s o c i á l n í c h a kulturních právech t o t o v š e p o d r o b n ě rozvádí. A s t o u t o v y h l á š k o u nemají být v rozporu ž á d n é n a š e zákony. V článku 2 této vyhlášky s e stát zavazuje, ž e zajistí o b č a n s k á práva v š e m j e d n o t l i v c ů m b e z rozdílu rasy, barvy pleti, n á b o ž e n s t v í atd. D á l e s e zavazuje, ž e zajistí ú č i n n o u
379
ochranu bez o h l e d u , zda porušení s e dopustily o s o b y v úřední funkci. Proto se o naplnění t o h o t o článku obracím na Nejvyšší soud. V článku 5 Vyhlášky 120/76 je psáno, že se nic n e m ů ž e vykládat tak, ž e by měl n ě k d o právo na činnost k potlačování práv u z n a n ý c h v závěrečném aktu Helsinských dohod. Ústava, V š e o b e c n á deklarace lidských práv, Charta O S N , mezinárodní pakty o lidských právech, Závěrečný akt z Helsinek - to vše m ů ž e být jak b e z c e n n ý m papírem, tak velmi konkrétním a zavazujícím měřítkem a vodítkem pro život. Zda to bude tím či o n í m , závisí na nás všech, jak vážně tyto normy přijmeme, jak j e naplníme a uksutečním e a jak dalece j e p r o m ě n í m e v ž i v o u skutečnost. R N D r . Jiří Mrázek DrSc napsal: » N e p o v ě s í m e - l i existenci lidstva na Krista, m ů ž e m e ji pověsit na hřebík.« D u c h o v n í a mravní úpadek společnosti j e takového rozsahu, ž e dochází ke snahám řešit toto v širším měřítku. N a p o d z i m m i n u l é h o roku proto bylo setkání marxistů s věřícími v Maďarsku v Budapešti, kde neřešili problém soužití, ale celosvětový problém kriminality mládeže, požívání drog a alkoholu. T o marxisté správně poznali, ž e j e d i n é p o m o c í náboženství j e m o ž n o tento negativní jev u m l á d e ž e léčit a vyléčit. Je tedy nutno, aby nezůstalo p o u z e u ojedinělého setkání, ale to, c o se poznalo jako dobré, uvádět v život. A jelikož s e s výrokem R N D r . Jiřího Mrázka plně ztotožňuji, prohlašuji, že s e budu i nadále podílet na naplnění j e h o výroku. Chci se podílet na ozdravění naší společnosti podle svých nepatrných sil, a když mi v tom bude bráněno, tedy aspoň modlitbou tak budu činit. Proces s Františkem
Adamikem
odročen
Nejvyšší soud CSR, který má rozhodovat o odvolání Františka Adamíka z Přerova proti rozsudku krajského s o u d u v Ostravě, rozhodl, ž e veřejné zasedání se odročuje na 26. březen 1987 na 9.30 do stejné soudní síně, tedy č. 31 v přízemí budovy nejvyššího s o u d u v Praze, náměstí Hrdinů 1300. P ů v o d n ě bylo veřejné zasedání s t a n o v e n o na 19. únor 1987. Senátu má opět předsedat JUDr. Pavel Janda. František Adamík, který j e stíhán na s v o b o d ě , byl ostravským s o u d e m o d s o u z e n ke d v ě m a letům n e p o d m í n e č n ě pro přípravu k trestnému činu podvracení republiky podle § 7/1 k § 98/1, 2b tr.z., a to za r o z m n o ž o v á n í převážně n á b o ž e n s k é literatury a držení r o z m n o ž o v a c í h o stroje (viz sdělení č. 491, 552, 575, 576, 578, 589 a 603). 16. února 1987
Usneseni
Nejvyšší ho soudu
Nejvyšší soud CSR P S C 12813 v Praze
Sdělení V O N S č. 613
o
odročeni
(podlouhlé razítko)
T o 17/86
Veř<>iné zasedáni o odvolání o b ž a l o v a n é h o Františka Adamíka proti rozsudku kriyského s o u d u v Ostravě z e dne 6. listopadu 1986 s p . z n . 1 T 1/86, s t a n o v e n é na 19. února 1987 v 8.30 hod. s e odročuje a b u d e s e konat dne 26. března 1987 v 9.30 hodin v jednací síni č. dv. 31 v přízemí budovy Nejvyššího soudu ČSR, Praha 4 - Pankrác náměstí Hrdinů 1300. K veřejnému zasedání se předvolává: Obžalovaný František A d a m í k narozený 17 dubna 1932, bytem Přerov, Šířava č. 21.
O veřejném zasedání se vyrozumívají: Generální prokuratura ČSR; Obhájce JUDr. Ladislav Myška, A P Přerov. V Praze d n e 10. února 1987 Za správnost vyhotovení: (podpis nečitelný)
Proces s Františkem
Adamikem
Předseda senátu: JUDr. Pavel Janda v.r. znovu
odročen
Senát nejvyššího s o u d u ČSR za předsednictví JUDr. Pavla Jandy měl rozhodovat o odvolání Františka Adamíka proti rozsudku krajského soudu v Ostravě ve veřejném zasedání, které bylo původně stanoveno na 19. února 1987, později o d r o č e n o na 26. března 1987, a nyní bez udání důvodu odročeno na neurčito. František Adamík, katolický aktivista z Přerova, byl napadeným rozsudkem uznán vinným přípravou k trestnému činu podvracení republiky (§ 7/1 k § 98/1 tr. z.) a odsouz e n k n e p o d m í n ě n é m u trestu odnětí svobody v trvání dvou let. František Adamík je s o u z e n na svobodě, údajného trestného činu se měl dopustit r o z m n o ž o v á n í m a rozšiřováním převážně náboženské literatury (viz naše sdělení č. 491, 552, 575 576 578, 589, 603 a 613). 26. března 1987 František
Adamík
Sdělení V O N S č. 629 u nejvyššího
soudu
D n e 11. června 1987 má být zahájeno v budově nejvyššího soudu ČSR veřejné zasedání, v n ě m ž bude senát t o h o t o s o u d u za předsednictví JUDr. Pavla Jandy rozhodovat o odvolání Františka Adamíka proti rozsudku krtyského soudu v Ostravě. František Adamík, katolický aktivista z Přerova, byl napadeným rozsudkem uznán vinným přípravou trestného činu podvracení republiky podle § 7, odst. 1 k § 98 odst. 1 trestního zákona a o d s o u z e n k n e p o d m í n ě n é m u trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Je souz e n na svobodě, údajného trestného činu se měl dopustit r o z m n o ž o v á n í m a rozšiřováním náboženské literatury (viz naše sdělení č. 491, 5 5 2 , 5 7 5 , 5 7 8 , 5 8 9 , 6 0 3 , 6 1 3 a 629). Je to nyní již po třetí, kdy je nařizováno veřejné zasedání o j e h o odvolání; ve dvou předchozích případech bylo zasedání odročeno, jednou zřejmě z důvodu, jenž s výkon e m práva nemá nic s p o l e č n é h o : proces se měl konat krátce před návštěvou Michaila Gorbačova v Československu. Trestní řízení proti Františku Adamíkovi se vleče již od listopadu 1985. Praha, 27. května 1987 František
Adamík
- odvolací jednáni
Sdělení V O N S č. 647 u Nejvyššího
soudu
v Praze
O)
Nejvyšší soud ČSR na svém jednání dne 11. června 1987 ve věci odvolání pana Františka Adamíka z Přerova proti rozsudku krajského soudu v Ostravě, kterým byl o d s o u z e n za přípravu k trestnému činu podvracení republiky ke d v ě m a letům vězení n e p o d m í n ě n ě v 1. nápravné skupině, zrušil na návrh zástupce Generální prokuratury ČSR tento rozsudek v c e l é m rozsahu a odsoudil pana Františka Adamíka na základě § 100, odst. 1, písm. a, c a odst. 3, písm. a a § 7, odst. 1 trestního zákona za přípravu k pobuřování ke čtrnáctiměsíčnímu v ě z e n í s p o d m í n ě n ý m odkladem v trvání 3 roků a k propadnutí věcí, které byly u něj při d o m o v n í c h prohlídkách odebrány. Trestného činu s e měl pan Adamík dopustit tím, že rozmnožoval a distribuoval náboženskou literaturu. (3) Zpráva z Prahy ze dne 11. června 1987.
381
Rozsudek
nad Františkem
Adamikem
zmírněn
Senát N e j v y š š í h o s o u d u Č S S R za předsednictví JUDr. Pavla Jandy (jména dalších s o u d c ů ani prokurátora nebyla při jednání uvedena, v j e d n é z e soudkyní rozpoznali účastníci Dr. Marii Dojčárovou) projednával d n e 11. června 1987 o d o v o l á n í Františka Adamika proti rozsudku Krajského s o u d u v Ostravě, j í m ž byl uznán v i n n ý m přípravou trestného činu podvracení republiky p o d l e § 7 / 1 k § 9 8 / 1 tr. zákona a o d s o u z e n k nep o d m í n ě n é m u trestu odnětí s v o b o d y v trvání dvou let a s o u č a s n ě k vedlejšímu trestu propadnutí všech věcí odňatých při d o m o v n í c h prohlídkách. P o nezvykle d ů k l a d n é m projednávání Nejvyšší s o u d odvolání z části vyhověl, rozsudek krajského s o u d u zrušil a nahradil jej n o v ý m , p r a v o m o c n ý m r o z s u d k e m . P o d l e něj byla podstatně z m ě n ě n a jak právní kvalifikace údajného trestného činu Františka Adamika, tak i výrok o trestu. R o z m n o ž o v á n í a rozšiřování převážně n á b o ž e n s k é literatury bylo kvalifikováno p o u z e jako příprava k trestnému činu pobuřování podle § 7 / 1 k § 1 0 0 / l a , c a 3a tr. zákona a Františku Adamíkovi byl u l o ž e n trest odnětí s v o b o d y v trvání 14 m ě s í c ů s p o d m í n ě n ý m odkladem na tři roky. Vedlejší trest propadnutí všech věcí zůstal n e z m ě n ě n , patrně i s o h l e d e m na to, aby nevznikly problémy s n e z á k o n n ý m z n i č e n í m většiny p í s e m n o s t í již v průběhu vyšetřování. K veřejnému zasedání s e dostavilo asi 20 přátel o b ž a l o v a n é h o , v č e t n ě zástupců amerického a britského velvyslanectví a dvou anglických právníků. Účast veřejnosti byla tentokrát o m e z o v á n a toliko nevelkou jednací síní. Dvanáct přátel podle v o l b y Františka Adamika s e s m ě l o zúčastnit c e l é h o zasedání, zbývající byli puštěni dovnitř alespoň na vynášení rozsudku. Výsledek procesu pokládáme za pozitivní jev. Jestliže d o k o n c e i senát, který j e š t ě před několika měsíci b e z rozpaků potvrzoval drakonické rozsudky, najednou podstatn ě zmírní již v y n e s e n ý ortel, je to důkaz o s n a z e státní m o c i vyhýbat se příliš křiklavým represím vůči tzv. jinak smýšlejícím. S o u č a s n ě však m u s í m e konstatovat, ž e n á z o rová pluralita n e m á a n e s m í být p ř e d m ě t e m trestního stíhání, a proto výsledek procesu, ač snad lidsky uspokojivý, je právně nepřípustný. Dr. Janda příznačně prohlásil, ž e ani senát, ani František Adamík n e m o h o u překročit svůj vlastní stín, tj. odlišné i d e o l o gické pozice. Senát skutečně prokázal n e s c h o p n o s t překročit svůj vlastní stín. N e s o u hlas s e svými názory hodlá i nadále pokládat za kriminální delikt. Praha, 15. června 1987 Sdělenf V Q N S 655
ZA V Á C L A V E M Dokument
Charty
ČERNÝM 77 č.
45/87
V profesoru Václavu Č e r n é m , který zemřel p o těžké n e m o c i 2. července 1987 v e věku dvaaosmdesáti let, odešla jedna z v ý z n a m n ý c h postav d u c h o v n í c h , kulturních i politických dějin Č e s k o s l o v e n s k a 20. století. Byl to m u ž rozsáhlého vzdělání, vyhraněných názorů, pronikavého badatelského a kritického ducha, o s o b i t é h o a b o h a t é h o jazyka; o s o b n o s t pro l e c k o h o m o ž n á p o n ě k u d kontroverzní, hlavně dík s v é m u sršatému sarkasmu či některým svým generalizacím, zároveň však osobnost, o jejíž n e z a m ě n i t e l n ě v ý z n a m n é kulturní roli a o s o b n í mravní čistotě a n e o h r o ž e n o s t i stěží m ů ž e n ě k d o s o u d n ý pochybovat.
382
Václav Černý s e narodil 26. března 1905 v Jizbici u N á c h o d a a po studiu na nác h o d s k é m g y m n á z i u dokončil střední školu na lyceu v D i j o n u . V letech 1924-1929 vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde j e h o další vývoj v ý z n a m n ě ovlivnil F. X. Salda. P o krátkém p e d a g o g i c k é m p ů s o b e n í na střední š k o l e v Brně s e stal sekretářem Institutu slavistických studií v Ž e n e v ě a využil pobytu v e Švýcarsku k t o m u , aby s e habilitoval na ž e n e v s k é univerzitě v oboru srovnávací literární historie. T a m pak působil jako d o c e n t komparatistiky až do roku 1936, kdy s e na Šaldovu výzvu vrátil do vlasti, a stal se d o c e n t e m románských literatur na Univerzitě Karlově a mim o ř á d n ý m p r o f e s o r e m Masarykovy univerzity v Brně. T o t o první krátké o b d o b í j e h o v y s o k o š k o l s k é pedagogické práce bylo u k o n č e n o uzavřením vysokých škol v roce 1939. P o d o b n é krátké bylo j e h o v y s o k o š k o l s k é p ů s o b e n í po o s v o b o z e n í , kdy byl profes o r e m srovnávací a o b e c n é literatury na Univerzitě Karlově p o u z e od roku 1945 d o s v é h o v y n u c e n é h o o d c h o d u v roce 1951. Na univerzitu se m o h l vrátit až v roce 1968, aby z ní byl definitivně vyhnán v roce 1970. Přesto, ž e vlastně nikdy n e m o h l rozvinout svou pedagogickou práci tak, jak toužil a jak to bylo k o b e c n é m u prospěchu, dokázal po každé soustředit na svých přednáškách a v e svých seminářích nejnadanější s t u d e n ty, kteří s e později výrazně uplatnili v n a š e m kulturním ž i v o t ě a s hrdostí s e hlásí ke j m é n u s v é h o učitele. S pedagogickou prací profesora Č e r n é h o zcela bezprostředně souvisí i j e h o práce vědecká, především v oblasti romanistiky a literární komparatistiky. Psal o u m ě l e c k é m vlivu B e r g s o n o v ě (Ideové kořeny současného uměni, 1929), o západoevropské romantické poezii (Essai sur le titanisme dans la poesie romantique occidentale entre 1815 el 1850, 1935), o české středověké poezii a dramatu (Staročeská milostná lyrika, 1948; Staročeský Mastičkář, 1955), o B o ž e n ě N ě m c o v é ( K n í ž k a o Babičce, 1963). V knize Lid a literatura ve středověku, zvlášť v románských zemích (1958) f u n d o v a n ě rozebral s o c i o l o gické podmínky, z nichž vyrůstala středověká západoevropská literatura. Jako odborný pracovník K o m i s e pro spoupis rukopisů, kterým později byl, objevil dosud n e z n á m é drama C a l d e r o n o v o ; j e h o analýza o b j e v e n é h o textu sklidila velké zahraniční uznání, j e h o ž výrazem bylo i j m e n o v á n í Václava Č e r n é h o zahraničním č l e n e m Královské špan ě l s k é akademie. Drobnější v ě d e c k é studie věnoval Václav Černý také Verhaerenovi, písni Závišově, Rilkovi, Claudelovi a dalším. Z j e h o v ě d e c k é práce vyrůstaly i j e h o e s e je: první z nich byly v ě n o v á n y b á s n i c k é m u baroku, L e r m o n t o v o v i a D a n t o v i ; k o b e c n é kulturní problematice byly z a m ě ř e n y eseje z j e h o knihy Osobnost, tvorba a boj{\9Al). V roce 1969 vydal Studie a eseje moderní světové literatury a Studie ze starší světové literatury. Obsáhlé i důležité j e Č e r n é h o dílo překladatelské: Bergson, Ortega y Gasset, Cervantes, M o n t a i g n e . V o b e c n é m p o v ě d o m í je o v š e m Václav Černý přítomen především jako literární kritik a vydavatel z n á m é h o Kritického měsíčníku (1938-1942 a 1945-1948), v n ě m ž věnoval v e l k o u p o z o r n o s t nastupujícím literárním generacím a v n ě m ž vedl po válce statečný zápas o záchranu kulturní s v o b o d y v naší z e m i . V 60. letech z n o v u publikoval v různých literárních časopisech a po roce 1970 vydal několik závažných prací samizdatově či v zahraničí. Nejdůležitější z nich j s o u j e h o rozsáhlé Paměti, v jejichž d r u h é m svazku Pláč koruny české po prvé zeširoka otevřel t é m a n e k o m u n i s t i c k é h o odboje v okupovaném Československu. Václav Černý po celý život věřil v sílu lidské o s o b n o s t i a její mravní integrity; m n o h d y m u bylo j e h o vypjaté chápání o s o b n o s t n í h o rozměru díla i h l a v n í m u m ě leckým s u d i d l e m . N e b y l o v š e m z těch, kdo kladou vysoké mravní nároky p o u z e na ty druhé. Proto bylo zcela logické, ž e s e po celý život angažoval i jako občan. Za války s e podílel na protinacistickém odboji a byl o d roku 1944 až do o s v o b o z e n í republiky vězněn. P o válce odporoval v š e m s n a h á m podřídit kulturu ú č e l o v ý m požadavkům m o c i , a
383
to m u v roce 1953 přivodilo s e d m i m ě s í č n í vyšetřovací vazbu. K o n e č n ě v roce 1977 byl j e d n í m z těch, kdo stáli u zrodu Charty 77. M n o z í z nás mají d o d n e s v dobré paměti j e h o moudrou účast na prvních krocích našeho společenství i j e h o občasnou starostlivou kritiku n a š e h o počínání, vyrůstající z j e h o mravní náročnosti a nekompromisnosti. Za Václavem Černým zůstalo úctyhodné kulturní dílo a u ž proto - jak p e v n ě věřím e - naáe s p o l e č n o s t na n ě h o n e z a p o m e n e . Praha, 5. července 1987 Jan Litomiský mluvčí Charty 77
Libuše Silhánová mluvčí Charty 77
AUGUSTIN NAVRATIL ( L u t o p e c n y ) A
Josef Vohryzek mluvčí Charty 77
(*) MLČET
Otevřený
NEBUDU
dopis
č. 4 Lutopecny, 15. února 1987
Presidentu ČSSR Federánímu shromáždění ČSSR Vládě ČSSR Generální prokuratuře ČSSR Generální prokuratuře SSR Federálnímu ministru vnitra
Ministru vnitra SSR Ústřednímu výboru N F Č S S R Ústřednímu výboru KSČ Ústřednímu výboru Čsl. strany lidové Ústřednímu výboru strany socialistické Rudé Právo, Tribuna
Před dvěma lety v měsíci únoru j s e m zaslal na výše u v e d e n é orgány a instituce Otevřený dopis č. 2 s n á z v e m O vraždách, sebevraždách a různém násili, ale také o únosech a mučeních v ČSSR a jaký je někdy v této záležitosti postoj orgánů ministerstva vnitra a prokuratury. Šlo především o vyšetřování smrti ing. Coufala CSc v Bratislavě. V úvodu j s e m se dovolával § 12 Zákona o prokuratuře, kde je u v e d e n o , že »každý má právo žádat prokurátora o přezkoumání postupu nebo rozhodnutí orgánů a organizací z hlediska dodržení socialistické zákonnosti a o prokurátorské opatření k odstranění zjištěného porušení socialistické zákonnosti. Prokurátor je povinen takový podnět prozkoumat. Vyřizování podnětu musí vycházet z e spolehlivé zjištěného stavu věcí a zjišťovat ochranu práv a z á k o n e m chráněných zájmů občanů a organizací ve s h o d ě se společenskými z^jmy.« V e svých připomínkách v o t e v ř e n é m dopise j s e m vyloučení sebevraždy ing. Coufala zdůrazňoval těmito argumenty: 1) Pro j e h o hluboké morální a n á b o ž e n s k é přesvědčení. 2) Pro j e h o víru, život a bezprostřední plán práce na nejbližší období: Využití sluneční energie v zemědělství a příprava na doktorskou práci o z e m ě d ě l s k ý c h stavbách. (*) Vychází bez vědomí autora. Otevřený dopis č. 2, na nějž se autor v textu odvolává, vyšel mj. ve Studie 98-99 (II-11I/1985), str. 230-238. O případu Augustina Navrátila jsme naposledy informovali ve Studie 108 (VI/1986), str. 450-473, kde ve svém Odvoláni ke Krajskému soudu v Brně, o němž se A. Navrátil v tomto Otevřeném dopise č. 4 zmiňuje též uvádí stručný obsah svých Otevřených dopisů c. 1,2 a 3.
384
3) Tak nevypadá byt po sebevraždě: N o h a od stolu u l o m e n á , sklo na kuchyňské lince rozbité, klíč od špižírny ohnutý, kolečko kůže z hlavy o d h o z e n é , o b l o ž e n í na dveřích utržené, sklo od balkonových dveří rozbité, další klíček u l o m e n ý , knihy, prádlo zpřeházené, v š e c h n y kapsy kalhot převráceny, šňůra od světla utržená, provaz se smyčkou od krve, provaz, který tam nikdy před tím nebyl. Že byl klíč vevnitř, to v ů b e c nic n e z n a m e n á , protože dveře z v e n k o v n í strany b e z kliky s e otevírají klíčem a mírné p o o t o č e n í klíčem n e z n a m e n á zamknutí. Případný vrah m o h l odejít a dveře jen přib o u c h n o u t . Otevřít s e dají klíčem zvenku jen tehdy, když je klíč zevnitř povytáhnutý. Zevnitř ani nebylo zapřeno záporkou, přestože si ji krátce před tím dal k z a b e z p e č e n í dveří přidělat, protože s e obával o svou bezpečnost. 4) Rozpor m e z i výpovědí rodičů a ostatních občanů, kteří h o po smrti viděli, s e zápisem ze soudní pitvy: Jak je m o ž n é , že soudní znalci viděli j e n rozsáhlou oděrku červ e n o ž l u t é barvy se zaschlým povrchem a rodiče i další svědci viděli pravou stranu obličeje protáhlou, pravé o k o vyražené, u oka jizvu 3 cm d l o u h o u , n o s rozmáčknutý, maličký, levé oko n e m ě l , vrchní ret potrhaný, kolem úst zčernalé, zuby n e m ě l , levá strana obličeje zmáčknutá d o měsíčku, levé u c h o natržené, zamodralé, nn čele z a m o dralý otisk podpatku, na levé straně protržená lebka v průměru asi 3 cm, otevřená krvavá díra, na levé straně krku proražená tepna, obličej červený, modrý, černý. N a rukách podlitiny krve, na levé ruce sedřený pásek kůže, prsty červené, na pravé ruce konce prstů pořezané žiletkou, články na prstech sedřené, krvavé, nohy pod koleny rozřezané. T o je tělo sebevraha? 5) Klíčový význam pro objasnění smrti ing. Coufala však bude mít zjištění, proč o d skončení své poslední cesty do zahraničí byl stále, a to většinou v noci, vyslýchán bezpečností. Proč byl stále hlídán a sledován? C o mu bylo kladeno za vinu? Proč nu tyto otázky orgány prokuratury nedávají odpověď? 6) Je pravděpodobné, ne-li jisté, že přímo n e b o nepřímo s těmito výslechy konanými bezpečnostními orgány souvisí i vylákání a složení 20.000 Kčs (aby se to zmrazilo). P e n í z e skládal dne 14. února 1981 v 9 hodin v j e d n é vinárně blízko Sovětské knihy, za přítomnosti Dr. Štefana Trkoně, pracovníka S l o v e n s k é akademie věd, který pak d o m ě s í c e zemřel. Orgánům prokuratury musí být přece z n á m é , kdo z příslušníků veřejné či státní bezpečnosti prováděl výslech ing. Coufala a kdo snad m o h l n e b o snad i zneužil úředního výkonu k vlastnímu o b o h a c e n í , a to takovým z p ů s o b e m . Zvláště, když byl stále hlídán a sledován. 7) Další podezřelé a neobjasněné okolnosti se smrtí ing. Coufala: a) Kdo byl n e z n á m ý m u ž , vydávající se za z a m ě s t n a n c e pojišťovny, který s e před vraždou stále potuloval po 8. p o s c h o d í , kde ing. Coufal bydlel? M ě l snad za úkol vyšetřit, jak to večer v d o m ě vypadá? b) C o bylo příčinou náhlého přerušení elektrického proudu jen do bytu ing. Coufala v o s u d n o u dobu? c) Kdo měl zájem a kdo chodil v noci již po zjištěné smrti po j e h o bytě? cf) Jak je to s druhým n o ž e m ? V e zprávě se mluvilo jen o j e d n o m noži, po zprávě pak bylo řečeno, ž e byly dva. é) Jak se do bytu dostala prádelní šňůra v e třech kusech s e s m y č k o u , se stopami krve, když tam nikdy nebyla? J) Byly brány otisky především na vražedných nástrojích? V e zprávě o tom n e n í zmínka. g) Proč j e o d m í t á n o shlédnutí f o t o d o k u m e n t a c e bytu a nahlédnutí do spisu? K tom u t o bodu uvádím opis z dopisu advokátní poradny v Bratislavě z e dne 4. srpna 1981, zaslaný rodičům ing. Coufala. »V predmetnej veci Vám oznamujeme, že ani po viacnásobných p o k u s o c h sa mi nepodařilo v spis nahliadnúť. Údajné bol spis na ministerstve
385
spravodlivosti, pri p o s l e d n e j n á v š t ě v ě na V B sa mal nachádzať n a StB. Pracovníci V B n e b o l i o c h o t n í zistiť v evidencii, kde s k u t o č n e spis je, a to ani p o viacero urgenciách. V a š i c h klientov pracovníci V B dobré poznajú, údajné žiadali o prešetrenie veci aj iných orgánov a tito si preto vyžiadali spisy na prešetrenie. Mrzí ma, ž e V á m v tejto veci n e m ó ž e m vyhoveť, nepředpokládám, ž e by postoj orgánov V B v t o m t o s m e r e sa z m ě n i l , a preto V á m spisy prieležitostne z a š l i e m . « h) Proč n e b y l a v tisku žádná z m í n k a o smrti ing. Coufala? A jaký byl o s o b n í a s o u k r o m ý život ing. Přemysla Coufala CSc? Byl s v o b o d n ý , bezpartijní. J e h o zálibou byla u m ě n í v š e h o druhu. Byl velmi s k r o m n ý a velký dobrák. K a ž d é m u p o m o h l , a to n e z i š t n ě . T a k é rád cestoval. Procestoval t é m ě ř celou Evropu, a to několikrát. Byl v přední Asii, Africe, Alžíru a T u n i s u . V širším okruhu z n á m ý c h , přátel a spolupracovníků bylo v š e o b e c n ě z n á m é , ž e byl u p ř í m n ý m , z á s a d n í m , věřícím křesťanem, katolíkem. Ti n e m n o z í však také věděli, ž e j e č i n n ý m i v neoficiální církvi, ž e je řádovým k n ě z e m , a nejen to, ale ž e zastává i určité v ý z n a m n é postavení v neoficiální církvi. A tím také m ů ž e m e znát motiv. N e však pro sebevraždu! Z orgánů Zboru národnej b e z p e č n o s t i i od orgánů prokuratury však v ž d y vycházel závěr s d ě l e n ý r o d i č ů m , ž e s e trestní stíhání proti n e z n á m é m u pachateli zastavuje n e b o ž e se p o d n ě t jako n e d ů v o d ný odkládá. Výjimkou však byla až o d p o v ě ď Ministerstva vnitra S S R Č p í m - 2 7 / S t . 1982 z e d n e 14. května 1982, ve které j e u v e d e n o : » N a základe Vašej stiažnosti na p o s t u p príslušníkov O B S Z N B Bratislava 4 v o veci n e d o s t a t o č n é h o prešetrenia úmrtia V á š h o syna V á m o z n a m u j e m e , ž e v postupe príslušníkov O B S Z N B Bratislava boli z i s t e n é niektoré nedostatky, súvisiace s vyšetřováním případu. V z h l a d o m na u v e d e n é , bola V á m s t i a ž n o s í uzatvorená ako č i a s t o č n e oprávněná.« A G e n e r á l n í prokuratura SSR z e d n e 13. května 1982 11/16 Pt 2 9 3 / 8 2 uvádí: » N a základe Vašich stiažnosti adresovaných ministerstvu vnútra ČSSR a SSR z januára 1982 s o m prezkůmal vyšetřovací spis Obvodnej správy Z N B Bratislava IV Sp. zn. 44/10-04-04 81 v o veci ing. Coufala. Z o s p i s u j e e v i d e n t n ě , ž e vyšetřovatel V B nevykonal všetky potřebné ú k o n y pro náležité o b j a s n e n i e veci a trestné stíhanie zastavil predčasno. M ě s t s k é h o prokurátora s o m zpravil o tom, aby nariadil vyšetřovatelovi VB pokračovat v trestnom stíhaní a až po vykonaní d o s i a ž i t e l n ý c h ú k o n o v vo veci o p ä t o v n o m e r i t o r n o r o z h o d o l ...« I přes toto o p ě t o v n é pokračování vyšetřování se na výsledcích nic n e z m ě n i l o . P r o t o ž e závažné otázky související se smrtí ing. Coufala C S c stále zůstaly příslušn ý m i vyšetřujícími orgány n e z o d p o v ě z e n y a n e v y s v ě t l e n y , proto j s e m s e snažil napsáním Otevřeného dopisu č. 2 o zjednání nápravy. Přitom j s e m uvedl, ž e pokud z m é h o d o s a v a d n í h o líčení snad n e n í jasný motiv k napsání t o h o t o o t e v ř e n é h o d o p i s u , tak j e š t ě j e d n o u zdůrazňuji, že zveřejnění svých p o c h y b n o s t í o z p ů s o b e c h vyšetřování neb o kritiku některých negativních j e v ů pokládám za svoji p o v i n n o s t , jako n e l h o s t e j n ý přistup k dané věci. M ý m ú m y s l e m j e proto zjednání nápravy takovým z p ů s o b e m , aby v š e c h n y p o c h y b n o s t i byly odstraněny. V e s v é m Otevřeném dopise č. 2 j s e m s e také zmínil, ž e j s e m byl s v ý m i přáteli varován, když j s e m s e j i m svěřil o s v é m ú m y s l u upozornit jak na z n e u ž í v á n í psychiatrie neb o záležitosti p e t i č n í h o práva, tak na t e n t o drastický případ a další aktuální záležitosti, které chci t í m t o z p ů s o b e m zveřejňovat. Připomínali mi, jestli mi nestačí, ž e j s e m j i ž j e d n o u byl přejet a u t e m na silnici m e z i K o j e t í n e m a Kroměříží a pak p ř e v e z e n d o nem o c n i c e s t ě ž k ý m o t ř e s e m m o z k u a krvácením d o nosu. Ž e stejně se v e d l o i m é m u
386
příteli Janu Pavlíčkovi, který na téže silnici j e n o kousek dál dopadl podobně. T o po sepsání a rozšiřování petice s náboženskou problematikou. Uváděli mi i další případy násilí u Ivana Medka, Stanislava Adámka, Ziny Freudové a dalších. Abych si rozmyslel »píchat do v o s í h o hnízda«. Jak j s e m tedy dopadl u příslušných orgánů a institucí, na něž j s e m se v u v e d e n é záležitosti obrátil? Z o d p o v ě z e n í svých otázek a dosud nevysvětlených okolností v souvislosti se smrtí ing. Coufala j s e m se nedočkal. Ani j s e m nebyl přejet autem. Bylo »jen« vydáno usnesení, kterým jsem byl obviněn z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1, písm. a, odst. 3, písm. a tr. z., kterého j s e m se měl dopustit tím, že j s e m vyhotovil a rozeslal na státní orgány Otevřený dopis č. 2, j e n ž prý o b s a h e m hrubě zkresluje fakta a útočí proti orgánům Č e s k o s l o v e n s k é h o socialistického státu. S o u č a s n ě j s e m byl o d v l e č e n do vazby v Brně m e z i lupiče, zloděje a jiné delikventy, silné kuřáky, kde j s e m jako nekuřák utrpěl vážnou ujmu na zdraví. Po dvou měsících j s e m pak byl z věznice v Brně převezen do zvláštního v ě z e ň s k é h o oddělení psychiatrické léčebny v Praze 8 - Bohnicích, zase do cely mezi kuřáky a těžké násilné i s e x u á l n ě úchylné delikventy, z nichž j e d e n mi často vyhrožoval, že m ě do rána zabije. Po dalších dvou měsících j s e m byl převezen na »léčení« do psychiatrické léčebny v Kroměříži. I tam j s e m byl umístěn na uzavřeném oddělení v podmínkách blízkých vězení, kde se m n o u bylo zacházeno jako s n e b e z p e č n ý m a úchylným pacientem, který neměl ani tolik volnosti jako pacienti s násilnými a sexuálně násilnými činy. Současně s m ý m o d v l e č e n í m do vazby byla v n a š e m d o m ě provedena d o m o v n í prohlídka, při které bylo odebráno asi 350 položek, většinou náboženských knih a tiskovin, včetně m a g n e t o f o n o v ý c h kazet s nahranými náboženskými písněmi našich dětí. Také např. encyklika Jana XXIII. Pacem in terns u nás vydaná i knihy a brožury s náboženským o b s a h e m legálně zaslané ze zahraničí. I když j s e m byl již v psychiatrické léčebně v Kroměříži (na tento pobyt se již vztahuje n e m o c e n s k é pojištění), přesto mi po tři m ě s í c e vedení závodu odmítalo vydávání dávek n e m o c e n s k é h o pojištění. Teprve koncem října jsem se dočkal propuštění z psychiatrické léčebny v Kroměříži, kde jsem měl být léčený na duševní chorobu paranoia quaerulans. Začátkem listopadu j s e m již nastoupil do svého zaměstnání nu dráze. Násilného činu j s e m však ušetřen nebyl. D n e 26. listopadu ve večerních hodinách při službě na zastávce Č S D v B e z m ě r o v ě j s e m byl přepaden Cikány. S výkřikem, ž e m ě musí zabít, s e na m n e j e d e n z nich vrhl, bil m ě pěstmi do obličeje a kopal. P o t o m j s e m byl o d v e z e n do n e m o c n i c e v Kroměříži. Měl jsem z l o m e n o u levou lícní kost s posun e m úlomků, krevní výron do dutiny čelistní vlevo, rozsáhlé krevní podlitiny obličeje a víčka levého oka, krevní výrony do spojivek l e v é h o oka a z h m o ž d ě n í dolní čelisti'. N y n í j s e m již z n o v u nastoupil do zaměstnání, i když následkem tohoto úrazu n e m á m ještě v š e c h n o v pořádku. Jak j s e m již uvedl, s »vyřízením« m é h o Otevřeného dopisu č. 2 takp.vým z p ů s o b e m , jak to vyšetřující a soudní orgány učinily, n e m o h u být vůbec spokojený, a proto z n o v u žádám, aby okolnosti, které byly p ř e d m ě t e m m é h o zájmu, byly přešetřeny a náležitě vysvětleny. D o m n í v á m se, že jak rodiče z e m ř e l é h o ing. Přemysla Coufala CSc, tak i jeho přátelé a známí a celá veřejnost má právo znát všechny okolnosti jak j e h o smrti, tak i toho, c o jí předcházelo, v č e t n ě důvodů j e h o výslechů a j e h o hlídání a sledování. Předpokládám také, ž e tento dopis n e b u d e zase d ů v o d e m pro nějaký můj trestní nebo jiný postih, protože dělám jen v e skromné míře to, co v nejhojnější míře j e v našich sdělovacích prostředcích využíváno n e b o z n e u ž í v á n o při kritice různých soudních případů v zahraničí, také třeba oficiálně uzavřených, ale na n ě ž mají různí občané či žurnalisté odlišný názor a jež naše sdělovací prostředky často a rády zveřejňují, komentují i oficiální versí zpochybňují.
387
Žádám také bezodkladně vyřešení mého podnétu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. května 1986, zaslané generálnímu prokurátoru ČSR v Praze, který má vyřizovat krajský prokurátor v Brně a který je každý měsíc odkládán na pozdější dobu. Zrovna tak žádám bezodkladně vrácení všech mých zadržených věcí při domovní prohlídce, protože žádná z těchto věcí nebyla ani v přímé, ani v nepřímé souvislosti s trestným činem, z kterého jsem byl obviněn, nebo s jiným trestným činem. A pouhé vlastnění nejen náboženských tiskovin nebo publikací nejen nezakládá důvod k nějakému trestnímu stíhání, ale také není důvodem k jejich zabrání. Tím méně pak různé úřední doklady a má korespondence s úřady i kopie znaleckých posudků nebo jejich opisy, které byly také zadrženy. Je také v rozporu se zákonem, aby náboženské tiskoviny byly dávány k posouzení orgánu, instituci či znalcům, ateistům, kteří proti náboženství vystupují či proti němu bojují, nebot je oprávněný předpoklad, že jejich posuzování bude nespravedlivě zaujaté. Lidově se tomu říká, že kozel dělá zahradníka. Postrádám dosud také vyřízení m é h o oznámení o trestném činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158, odst. 1, písm. a, b tr. z. na kapitána StB JUDr Karla Veselého, který spolu s orgány VB provedl domovní prohlídku v mém bytě a na pracovišti a odňal věci, které nemél nařízeno odejmout a které s žádným trestním činem nesouvisely, jak jsem již uvedl v předchozím odstavci. Z krajské prokuratury v Brně, kam jsem toto oznámení zaslal 17. října 1986, přestože je to již čtyři měsíce, dosud mi nejenže nedošlo jeho vyřízení, ale ani jsem neobdržel potvrzení o jeho příjmu. Žádám také vyřízení mého podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 28. května 1986, který byl adresovaný generálnímu prokurátorovi ČSSR v Praze a který má také vyřizovat krajský prokurátor v Brně. Přestože je to již více než 8 měsíců od jeho odeslání, přesto také dosud vyřízen nebyl. Týká se především soudního a jiného řízení v souvislosti s psychiatrickým posudkem a psychiatrickým léčením a jako jeho nutný doplněk je i má třicetistránková stížnost adresovaná krajskému soudu v Brně proti usnesení okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. dubna 1986. Vyzývám také naše sdělovací prostředky, především Rudé Právo a Tribunu, kterým tento Otevřený dopis je také adresován. Proč se naši občané nedovídají o těchto věcech, které uvádím, jakož i o soudních procesech s katolickými aktivisty, Františkem Adamíkem z Přerova, Michalem Mrtvým z Olomouce, ing. Pavlem Dudrem a Jaroslavem N ě m c e m z Gottwaldova, ing. Václavem Dvořákem, RNDr Vladimírem Fučíkem, Michalem Holečkem, Květoslavou Kuželovou a Adolfem Rázkem z Prahy, ale také Josefem Adámkem a Petrem Pospíchalem z Brna a o dalších, včetně signatářů Charty 77. Proč se všechno dělá pokoutně a tak, že se to naši občané dovídají jen ze sdělovacích prostředků ze zahraničí? Dostanu na své otázky odpověď?
AUGUSTIN NAVRÁTIL ( L u t o p e c n y ) (*)
OTEVŘENÝ DOPIS Č. 5 L u t o p e c n y , 23. ú n o r a
Generální prokurátor ČSR Ministerstvo zdravotnictví ČSR Ústřední výbor KSČ
19S7
Deníky: Rovnost Lidová demokracie Československá televize
Pomozte v pátráni: » O k r e s n í s o u d ve Z n o j m ě vydal příkaz k v y d á n í d o p s y c h i a trické l é č e b n y v K r o m ě ř í ž i n a m a n ž e l e Karla a J i n d ř i š k u K o ř í n k o v y . Z d o s a v a d n í h o š e t ř e n i j e z j e v n é , že se ukrývají před z a d r ž e n í m , aby tak zmařili své n u t n é u m í s t ě n í v l é č e b n é m ústavu. M a n ž e l é Kořínkovi m o h o u provádět restaur á t o r s k é práce, n e b o ř m a n ž e l se t o u t o ě i n n o s t í zabýval, stále c e s t u j í d o p r a v n í m i p r o s t ř e d k y ... Ž á d á m e v e ř e j n o s t , aby n a m a n ž e l e K o ř í n k o v y u p o z o r n i l a a vzhled e m k t o m u , že je p o n i c h v y h l á š e n o c e l o s t á t n í p á t r á n i , lze p o d a t i n f o r m a c e u k t e r é h o k o l i v o d d ě l e n í VB n e b o p ř í m o na správě V e ř e j n é b e z p e č n o s t i Urno.« Lidová
demokracie,
29. října 1980
V citovaném článečku ku spolupráci s VB vyzvaní občané postrádají další potřebné údaje o této hledané manželské dvojici a další podrobnosti v souvislosti s důvody jejich skrývání a okolnostmi, proč mají být dodáni k nucenému pobytu do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Protože jsem se s nimi již před několika léty seznámil a dosti podrobné znám jejich osud a také jsem jim v roce 1984 písemně vypracoval kritické zhodnocení písemných posudků soudních znalců z oboru psychiatrie, proto se domnívám, že by bylo užitečné, abych přispěl k objasnění i porozumění v léto záležitosti. Část první Několik údajů k doplnění zprávy o pověsti týkající se manželů Kořínkových, klcré pravděpodobně nejsou širší veřejnosti známé: Karel Kořínek, narozený 5. února 1929 v Prostějově. Registrovaný výtvarník z povolání, akademický malíř, grafik a restaurátor, teolog, biblista. Absolvent školy uměleckých řemesel v Brně. Maturoval v roce 1959 na SUR (bývalá VŠUP škola) v Brně. Mimořádný posluchač Kunsthistorie na filosofické fakultě university J. E. Purkynč v Brně. Diplomovou mistrovskou práci Restaurování a konservace obrazů z 19. století obhájil s vyznamenáním v roce 1976. Absolvent bohosloveckého Biblického semináře ASD v Praze. Po absolutoriu se věnuje činnosti v oboru biblistiky a orientalistiky. Několik let též vykonával službu kazatele. Znalost cizích jazyků: němčina, ruština, angličtina, esperanto, latina, starořečtina, hebrejština. Zaměstnání a veřejná činnost: pracoval jako výtvarník-návrhář v propagačních odděleních různých podniků, zúčastňoval se soutěží. Dále jako výtvarný metodik a metodik pro názornou agitaci osvětového domu B. V. v Třebíči, instruktor a vedoucí kroužků mladých výtvarníků při domě pionýrů v Třebíči. Člen sboru odborných instruktorů pro agitaci krajského domu kultury a osvěty v Brně. Veřejnosti se představil dvěma soubornými výstavami svých obrazů a kreseb ve společenském sále Klubu strojařů (1974) a dále v (*) Vychází bez vědomí autora. O případu manželů Kořínkových sr. Studie 90 (VI/1983) v článku K zneužíváni psychiatrie v ČSSR, str. 525-538; dále Studie 98-99 (II-III/1985) v Otevřený dopis č. 2 Agustina Navrátila na str. 236 a Studie 103 (1/1986) v Dopise presidentu Husákovi J. Kořínkové, str. 68-70.
389
kulturní místnosti N P Gala Prostějov. Od roku 1976 se m i m o j i n é v ě n u j e restaurování obrazů, plastik a jiných kulturně historických památek. Od s v é h o mládí byl činný v m l á d e ž n i c k é organizaci Junák. Vedl oddíl vlčat v Ketkovicích. Po přestěhování d o Prostějova byl č l e n e m okresní rady Junáka Prostějov, kde vykonává funkci v ý c h o v n é h o zpravodaje okresu. Od roku 1963 byl č l e n e m čs. svazu esperantistů, podílel s e na b u d o v á n í m e z i n á r o d n í h o e s p e r a n t s k é h o tábora na vranovské přehradě. U ž za s a m u o d v a h u v o s m a č t y ř i c á t é m konvertovat a v padesátých letech studovat b o h o s l o v í na biblickém semináři si vysloužil za » o d m ě n u « tři roky trvající s l u ž b u u proslulých j e d n o t e k PTP. Jindřiška Kořínková, rozená Pludková, n a r o z e n á 29. listopadu 1929 v O l o m o u c i . Později pak trvalé bydliště v Prostějově. Vyučila se m o d i s t k o u , dálkové s t u d i u m Š D U (Škola dekorativních u m ě n í v Praze). Po v y u č e n í pracovala v propagačním o d d ě l e n í OP Prostějov. Byla z a m ě s t n á n a jako aranžérka a dekoratérka v reklamních o d d ě l e n í c h různých podniků ( O O D S Z Olom o u c , výstaviště B W Brno a výstavnictví Z Z N v Prostějově). Od svých 16 let je činná v m l á d e ž n i c k é organizaci Junák, kde byla v e d o u c í o d d í l u děvčat v okrsku Prostějov. V letech 1968-1969 byla zástupkyní velitele střediska Junák Ketkovice (Brno venkov) a vedla tamní dívčí oddíl. Od roku 1970 byla č l e n k o u okresní rady Junáka v Prostějově. Po s l o u č e n í m l á d e ž n i c k ý c h organizací vykonávala funkci v okresním výboru PO S S M . F u n k c e v O V PO S S M složila na vlastní žádost z rodinných d ů v o d ů před n a r o z e n í m pátého dítěte. Č l e n k o u čs. svazu esperantistů j e od roku 1974 v p o b o č c e Prostějov. Část
druhá
Stručné s d ě l e n í o o s u d u této těžce z k o u š e n é m a n ž e l s k é dvojice a jejich pěti dětí: Jejich pronásledování nastalo poté, c o sami b e z bytu soustředili informace o nezák o n n o s t e c h v oblasti hospodaření s byty v o b v o d ě O N V Brno 1 v první p o l o v i n ě 60. let u zaslali příslušným revizním orgánům. T y t o revizní orgány však n a m í s t o prošetření a vyřízení o p r á v n ě n é h o podnětu poskytly m o ž n o s t těm funkcionářům, jichž s e kritika přímo týkala, naplno rozpoutat nevybíravou kampaň n a m í ř e n o u proti m a n ž e l ů m Kořínkovým. Nešetřily přitom ani dětí. Po několikeré ú s p ě š n é o b h a j o b ě proti zákeřným o b v i n ě n í m byli m a n ž e l é Kořínkovi v roce 1967 tajně v neveřejně v e d e n é m s o u d n í m j e d n á n í zbaveni svéprávnosti. T o proto, aby j i m byla obhajoba o prosazení jakéhokoliv práva z n e m o ž n ě n a . Ačkoliv j e š t ě v roce 1973 tým o d b o r n ý c h lékařů v e d e n ý prof. M U D r K. Tabarkou D r S c po všestrann é m vyšetření ve s v é m o d b o r n é m psychiatrickém z n a l e c k é m p o s u d k u prohlašuje Jindřišku Kořínkovou za d u š e v n ě zdravou a navrhl revizi s o u d n í h o r o z h o d n u t í , k revizi n e d o š l o . N a m í s t o vrácení odebrané právní z p ů s o b i l o s t i byly m a n ž e l ů m K o ř í n k o v ý m t é h o ž roku 1973 rovněž tak dalším utajovaným řízením odňaty v š e c h n y nezletilé děti a nejmladší z nich Libor byl za několik dní po narození při o d c h o d u matky z p o r o d n i c e b e z vysvětlení a p l a t n é h o r o z h o d n u t í odebrán s určením k adopci. N a č e t n é dotazy a stížnosti p o š k o z e n ý c h rodičů, příbuzenstva a přátel vyšetřující revizní orgány d o s u d n e p o d a l y patřičnou uspokojivou odpověď. Nejstarší syn, j e n ž byl schopen zájmy rodičů i svých odvlečených sourozenců hájit, byl dán na 14 měsíců do vězení pro údajné napadení tří v civilu oblečených příslušníků VB ve svém bytě. Rodiče obvinění z téhož činu byli bez soudního projednání umístěni v psychiatrické léčebně v Kroměříži a po 14 měsíců podrobeni násilnému ústavnímu psychiatrickém u ochrannému léčení. Po propuštění byli předáni na léčení ambulantní na oddělení primáře M U D r O. Hulvy a M U D r Vlastimily Svitavské v O Ú N Z Prostějov. Tam po dalších 6 let dostávali injekce moditenu a tablety perfenazin, thyoridazin a triphenidyl.
390
A b y si zachránili jim takto n i č e n é zdraví, tak s e od roku 1983 vzepřeli d a l š í m u poš k o z o v á n í o r g a n i z m u a tuto léčbu odmítli. J m e n o v a n í lékaři (O. H u l v a a V . Svitavská) podali i h n e d u s o u d u návrh na z m ě n u o d m í t n u t é h o a m b u l a n t n í h o léčení na léčbu ústavní, která s e vykonává na u z a v ř e n é m o d d ě l e n í PL. Jednání o této z m ě n ě l é č e n í v e d e n á u o k r e s n í h o s o u d u v Prostějově skončila neú s p ě š n ě . Krajský s o u d p o t o m další j e d n á n í přikázal t o m u n e j v z d á l e n ě j š í m u s o u d u , tj. o k r e s n í m u s o u d u ve Z n o j m ě . Okresní s o u d ve Z n o j m ě pak v n e p ř í t o m n o s t i s o u z e n ý c h i jejich o b h á j c e rozhodl, jak patrno z e zpráv tisku. Krajský s o u d v Brně pak na neveřejn é m zasedání rozsudek potvrdil. M a n ž e l é Kořínkovi za aktivní spoluúčasti některých svých příbuzných, rodiny a přátel vyčerpali v š e c h n y z á k o n n é m o ž n o s t i obhajoby s v é h o práva na klidný rodinný život a seberealizaci. Jejich o b h a j o b ě j e kladena překážka tím, ž e ač j s o u o s o b y plnoprávné, s o u d jim o d m í t á vydat před nimi d o s u d utajované rozsudky, aby proti jejich o b s a h u n e m o h l i podat o d v o l á n í . Kdy jim b u d o u vydány tyto jejich rodiny n dětí s e týkající rozsudky, jako např. rozsudek z 10. března 1967 č. j. 21 N o 9 0 2 / 6 7 býv. o k r e s n í h o s o u d u B r n o - m ě s t o , předseda s e n á t u B. T i c h á n e k ? R o z s u d e k z prosince 1967 č. j. 1 N o 8 0 / 6 7 t é h o ž s o u d u , předseda senátu Z. Mádrová? R o z s u d e k z 28. března 1973 č. j. 7 / C 11673 o k r e s n í h o s o u d u Prostějov, předseda senátu Petr Mai, atd.? D o m n í v á m se, ž e m a n ž e l é Kořínkovi se mají odstranit a z n e m o ž n i t p ř e d e v š í m proto, že trvají na vrácení jim protiprávně o d e b r a n é h o dítěte Libora. Aby n e m u s e l i být bráni k o d p o v ě d n o s t i ti o d p o v ě d n í činitelé, kteří měli na těchto n e z á k o n n o s t e c h hlavní podíl. Část
třetí: kritické
zhodnoceni
p í s e m n ý c h p o s u d k ů s o u d n í c h znalců z oboru psychiatrie a jiných p í s e m n ý c h vyjádření psychiatrů v e věci m a n ž e l ů Karla a Jindřišky Kořínkových, b y t e m 796 01 Prostějov, Šárka 3, j a k o ž i j i n é z á v a ž n é v ě c n é i formální nedostatky, které v s o u v i s l o s t i s internací m a n ž e l ů K o ř í n k o v ý c h v psychiatrických zařízeních j s e m zjistil. 1. Násilné odvlečení manželů Kořínkových d o psychiatrické l é č e b n y Brno-Černovice od 15. listopadu d o 10. prosince 1966 bylo n e z á k o n n é a protiprávní, protože v uved e n é věci n e b y l o v y d á n o ž á d n é z á k o n n é r o z h o d n u t í , a proto v e d e n í této psychiatrické l é č e b n y n e b y l o o p r á v n ě n é je převzít k vyšetření. N e l z e s e odvolávat na prokazatelně nepravdivé d ů v o d y u v e d e n é v přípise o d b o r u zdravotnictví M ě s t N V v Brně ani v přípis e z 10. listopadu 1966 m ě s t s k é h o s o u d u a d r e s o v a n é m VB Brno 1, p r o t o ž e je ověřitelné, ž e Karel Kořínek nebyl nikdy předtím p í s e m n ě n e b o jinak v y r o z u m ě n , ž e je proti n ě m u zahájeno nějaké řízení, ani nebyl nikdy, a tím m é n ě několikrát vyzván k dobrov o l n é m u vyšetření z d r a v o t n í h o stavu, jak bylo v t o m t o přípise nepravdivě u v e d e n o . Stejně tak n e b y l o o p r á v n ě n o přijetí paní Jindřišky Kořínkové, navíc již v e stavu pokročilé gravidity, kdy n u c e n ý pobyt v psychiatrickém zařízení vyžadoval s o u h l a s g y n e kologa. T o d o s v ě d č u j e i její ukrývání před ostatními pacientkami. Byly jí o d m í t á n y vycházky s ostatními pacientkami a teprve na jejich naléhání jí byly vycházky d o v o l e n y , a to j e n v d o b ě , kdy ostatní pacientky se již z vycházky vrátily. 2. V psychiatrické léčebně v Brně-Černovicich byly protiprávně censu rovány soukromé dopisy Jindřišky Kořínkové, některé jí byly i zadrženy a k adresátovi se již nedostaly. Jako např. d o p i s adresovaný její m a t c e . V c h o r o b o p i s u Jindřišky K o ř í n k o v é j e to d o k o n ce u v e d e n o takto: »Snažila s e propašovat s v é matce dopis.« V y t r ž e n ý c h citací z t o h o t o u k r a d e n é h o dopisu pak bylo z n e u ž í v á n o i po m n o h a létech. 3. Rozpory při stanoveni diagnózy Jindřišky Kořínkové: a) Hysterická osoba s nevybíravými způsoby jednáni ( M U D r J. Krátký, ředitel psychiatrické l é č e b n y B r n o - Č e r n o v i c e , H ú s k o v a 2 , 1 3 . prosince 1962), který toto p í s e m n ě 391
v úředním s p i s e uvedl, ač Jindřišku K o ř í n k o v o u nikdy o d b o r n é nevyšetřoval, ba ani ji v ž i v o t ě nikdy neviděl a tyto d v ě o s o b y s e nikdy nesetkaly. (Trestní o z n á m e n í pro tuto urážku na cti b y l o včas u p l a t n ě n o roku 1964, avšak šetření ve věci ani řízení n e b y l o d o d n e s zahájeno.) b) Závazné psych opa tické projevy rázu dlouhodobé kveruíaiorni reakce (primář M U D r Oldřich S a h á n e k , M U D r Jarmil Schildberger, psychiatrická l é č e b n a Brno-Čern o v i c e , 10. prosince 1966, str. 12 c h o r o b o p i s u ) . c) Po dobu vyšetřováni a pozorováni znalci nezjistili žádnou duševní chorobu či poruchu v pravém slova s m y s l u . »V d o b é spáchání t r e s t n é h o činu ( p o k u s o ú n o s vlastního j i m u k r a d e n é h o dítěte - p o z n . red.) byla s c h o p n a rozpoznat s p o l e č e n s k o u n e b e z p e č n o s t s v é h o j e d n á n í a svá j e d n á n í ovládat. Intelektové f u n k c e v y š e t ř o v a n é j s o u v p á s m u průměru. V y š e t ř o v a n á j e s c h o p n a účastnit s e trestního j e d n á n í a je s c h o p n a chápat event, účel trestního postihu. N e n í n e b e z p e č n á ani s o b ě , ani s v é m u okolí n e b o veřejn é m u pořádku. Znalci doporučují, aby u vyšetřované bylo z n o v u p o s o u z e n o u s t a n o vení o n e s c h o p n o s t í k právním ú k o n ů m a z r e v i d o v á n o r o z h o d n u t í , zda vyšetřovaná a její m a n ž e l j s o u s c h o p n i vychovávat své děti« ( D o c e n t M U D r Karel Tabarka CSc, M U D r František Skřivánek, 28. září 1973, PK O l o m o u c ) . Trestní stíhání pro shora z m í n ě n ý trestný čin b y l o z r o z h o d n u t í vyšetřovatele VO S N B Karlovy Vary na podkladě těchto skutečností zastaveno. d) Jmenovaná trpí duševní chorobou, a to kverulačni paranoiou. Výše uvedená d u š e v n í c h o r o b a u Jindřišky K o ř í n k o v é z p ů s o b i l a , ž e j m e n o v a n á nebyla s c h o p n a ovládal s v é j e d n á n í a nebyla s c h o p n a rozpoznat s p o l e č e n s k o u n e b e z p e č n o s t s v é h o j e d nání. T r e s t n é činnosti (jíž má být n e p r o k á z a n é o b v i n ě n í z » ú t o k u na v e ř e j n é h o činitele« - p o z n . red.) s e dopustila pod vlivem své d u š e v n í choroby. Znalci považují pobyt j m e n o v a n é na s v o b o d ě za n e b e z p e č n ý v z h l e d e m k m o ž n o s t i o p a k o v á n í p o d o b n é trestn é činnosti. Znalci doporučují u j m e n o v a n é nařízení ústavní o c h r a n n é psychiatrické léčby. Jindřiška Kořínková j e (v p o s u d k u s l o v o »je« j e škrtnuto a d o d a t e č n ě o p r a v e n o rukou na » n e n í « ; viz str. 32 t o h o t o p o s u d k u - p o z n . red.) s c h o p n a chápat smysl trestního řízení a zúčastnit se projednávání před s o u d e m v dané trestní věci. Tolik posudek (trestní). Posudek (civilní): Jindřiška Kořínková j e n e z p ů s o b i l á k podávání n e o d ů v o d n ě n ý c h podání, ž a l o b a stížností, vyplývajících z její c h o r o b y (kverulačni aktivita). V e v š e c h o s t a t n í c h právních ú k o n e c h j e z p ů s o b i l á k právnímu j e d n á n í . Přítomný stav duševní: M y š l e n í s o u v i s l é , p ř í t o m n y perzekuční bludy, které j s o u spojeny v logický s y s t é m . O s o b n o s t s rysy paranoidními (podezíravost, v z t a h o v a č n o s t , n e d ů v ě ř i v o s t ) , z v ý š e n é s e b e v ě d o m í . V ě d o m í d u š e v n í c h o r o b y zcela chybí. Z n a č n ě z v ý š e n á e m o č n í t e n z e , až s k l o n k erektům vzteku, z v ý š e n á s p o n t a n e i t a , nedůvěřivá k z n a l c ů m (str. 21 p o s u d k u ) . Rozbor a závěr: U j m e n o v a n é se j e d n á o d u š e v n í c h o r o b u ve vlastním slova s m y s l u , a to o kverulačni paranoiu. Jde o d u š e v n í c h o r o b u , která se rozvíjí plíživě, p o z v o l n a , v p r ů b ě h u let ... B ě h e m let s e p o z v o l n a rozvíjí ú k o r n é bludy, které j s o u s k l o u b e n y v logický s y s t é m . D i a g n o s t i k a u v e d e n é d u š e v n í c h o r o b y u Jindřišky K o ř í n k o v é j e i v s o u č a s n é d o b ě o b t í ž n á pro z n a č n é d i s i m u l a č n í projevy u j m e n o v a n é . M a n i f e s t n í c h o r o b n é příznaky zjišťují znalci až o p a k o v a n ý m v y š e t ř e n í m a p o z o r o v á n í m j m e n o v a n é (str. 28, 29 p o s u d k u - primář M U D r E u g e n Skula, s e k u n d á r n í lékařka M U D r Mária Birkás o v á , psychiatrická l é č e b n a Sternberk, d o c e n t M U D r Karol Tabarka C S c , psychiatrická klinika O l o m o u c , 10. června 1977). O t o m , ž e nejde o kvalifikované p o s u d k y s o u d n í c h z n a l c ů ( m i m o p o s u d k y d o c e n t a M U D r Karla Tabarky C S c a M U D r F. Skřivánka, psychiatrická klinika O l o m o u c z e d n e 28. září 1973), s v ě d č í v š e c h n y ostatní v z á j e m n ě si odporující p o s u d k y n e b o jiná
392
vyjádření psychiatrů. Tak např. má-li jít o d i a g n ó z u »hysterická o s o b a s nevybíravými z p ů s o b y j e d n á n í « (Krátký 1962), n e l z e v ů b e c určit, o j a k o u d u š e v n í c h o r o b u n e b o a n o málii o s o b n o s t i jde. Snad m á jít o psychopatii, p s y c h o p a t i c k o u o s o b n o s t . N e b y l to také ž á d n ý p o s u d e k ani v ý s l e d e k o d b o r n é h o vyšetření, a l e j e to p o u z e d o k l a d e m t o h o , j a k je u m o ž n ě n o z n e u ž í t s v é h o s p o l e č e n s k é h o p o s t a v e n í k z n e v a ž o v á n í o s o b y , kterou nikdy ani n e v i d ě l , a tím m é n ě ji pak m o h l o d b o r n ě p o s u z o v a t . Je také zásadní a podstatný rozdíl m e z i d i a g n ó z o u » z á v a ž n é p s y c h o p a t i c k é projevy rázu d l o u h o d o b é kverulatorní reakce« ( S a h á n e k , Schildberger 1966) a »kverulačni paranoia« (Skula, Birkásová, Tabarka 1977). Jestliže p s y c h o p a t i e je stav, nikoliv c h o r o b a , n e b o l i d i s h a r m o n i c k á struktura o s o b n o s t i s n e v y r o v n a n ý m i a n e v y v á ž e n ý m i j e d n o t l i vými s l o ž k a m i ( V e n c o v s k ý , D o b i á š , Psychiatrie, 1976, str. 170), pak paranoia j e terapeuticky a prognosticky nanejvýš vážná, chronická d u š e v n í c h o r o b a . Skupina psychopatií a p s y c h ó z (paranoia) s e v z á j e m n ě vylučují. Je také překvapující, jak si s o u d n í znalci (Skula, Birkásová, Tabarka) zahrávají a zaměňují pojmy paranoidní a paranoický. Tak v p o s u d k u (trestním) uvádí: » J m e n o v a n á trpí d u š e v n í c h o r o b o u , a to kverulačni paranoiou« (str. 32 p o s u d k u ) . Přitom na str. 21 p o s u d k u je u v e d e n o : » O s o b n o s t s rysy paranoidními.« Je třeba p ř i p o m e n o u t , že u synd r o m u paranoického j d e o vývoj, k d e ž t o paranoidní j e na základě procesu ( V e n c o v s k ý , D o b i á š , Psychiatrie, 1976, str. 169). T a k é společenské chování, jak je charakteristické pro paranoiu, n e o d p o v í d á c h o v á n í z j i š t ě n é m u s o u d n í m i znalci ani jaké ve s k u t e č n o s t i je. Charakteristika pnranoika: » . . . j e plný n e d ů v ě r y a podezíravosti vůči okolí, c h o v á s e ostražité, upjatě, s rezervou, b e z m o ž n o s t i navázat s r d e č n é přátelské styky« ( V e n c o v s k ý , D o b i á š , Psychiatrie, 1976, str. 311). A z p o s u d k u s o u d n í c h z n a l c ů : »Jejich c h o v á n í b ě h e m vyšetřování klidné a spořádané« (str. 12 p o s u d k u ) , dále: » o d p o v í d á o c h o t n ě , přiléhavě, stručně, m y š l e n í s o u v i s l é « (str. 21 p o s u d k u ) , » c h o v á n í s p o l e č e n s k y s l u š n é , korektní« (str. 26, 27 posudku). A stejně i ve s k u t e č n o s t i : obětaví, n e z i š t n í a n a d š e n í pracovníci v m l á d e ž n i c k é m hnutí, s p o l e č e n š t í , o b l í b e n í . D o v ě t e k z t é ž e 12. stránky p o s u d k u : »... kontrastovalo s fakty vyplývajícími z e spisu a z jejich v ý p o v ě d í . « T o h o d n o t í znalci jako výraz jisté disim u l a c e (?). Jestliže u laické veřejnosti je z n á m ý p ř e d e v š í m výraz s i m u l a c e , simulant, pak při psychiatrickém n e b o p s y c h o l o g i c k é m vyšetření j e to k o u z e l n é s l o v o » d i s i m u lace«. N e s o u h l a s í výsledky vyšetřování v y š e t ř o v a n é h o s j e d n o s t r a n n ě s e s b í r a n ý m i z p o chybňujícími zprávami orgánů V B apod.? J e d n o d u š e : vyšetřovaný disimuluje. Jsou rozpory při s t a n o v o v á n í d i a g n ó z y ? V y š e t ř o v a n ý disimuluje. N e j s o u výsledky psychologických testů v s o u l a d u s p l á n o v a n o u d i a g n ó z o u ? V y š e t ř o v a n ý disimuluje. T í m kouz e l n ý m v ý r a z e m s e dá zakrýt v š e c h n o . N e s c h o p n o s t , n e o b j e k t i v n o s t , lajdáctví i zlý ú m y s l p o p l a t n é h o vyšetřujícího z n a l c e . 4. Rozpory při stanoveni diagnózy Karla Kořínka: a) Závažné psychopatické projevy rázu dlouhodobé kverulatorní reakce (primář M U D r Oldřich Sahánek a M U D r Jarmil Schildberger, psychiatrická l é č e b n a Brno, 10. p r o s i n c e 1966, str. 12 c h o r o b o p i s u ) . b) Posudek trestní: Jmenovaný trpí duševní chorobou, a to indukovanou paranoidní psychózou. V ý š e u v e d e n á d u š e v n í c h o r o b a byla u Karla Kořínka i v d o b ě spáchání trestné činnosti. T é t o trestné č i n n o s t i s e d o p o u š t ě l přímo pod v l i v e m s v é d u š e v n í c h o roby a v z h l e d e m k t o m u n e b y l s c h o p e n r o z p o z n a t s p o l e č e n s k o u n e b e z p e č n o s t s v é h o j e d n á n í a nebyl s c h o p e n s v é j e d n á n í ovládat. Znalci považují p o b y t j m e n o v a n é h o na s v o b o d ě z a n e b e z p e č n ý v z h l e d e m k m o ž n o s t i o p a k o v á n í p o d o b n é trestné činnosti. Znalci doporučují u j m e n o v a n é h o ústavní o c h r a n n é psychiatrické l é č e n í , na které by po ú s t u p u c h o r o b n ý c h projevů n a v a z o v a l o a m b u l a n t n í psychiatrické l é č e n í . Karel
393
Kořínek j e (v posudku s l o v o »je« škrtnuto a d o d a t e č n ě opraveno rukou na » n e n í t. č.«, viz str. 32 p o s u d k u - p o z n . red.) s c h o p e n chápat smysl trestního řízení a zúčastnit se projednávání před s o u d e m v d a n é trestní věci. Posudek civilní: Je n e z p ů s o b i l ý podávat n e o d ů v o d n ě n é ž a l o b y , stížnosti, p o d á m (kverulační aktivita vyplývající z j e h o d u š e v n í c h o r o b y ) . V e v š e c h ostatních ú k o n e c h j e z p ů s o b i l ý k právnímu j e d n á n í (str. 32 p o s u d k u ) . Znalci doporučují, aby j m e n o v a n í byli zváni ke v š e m j e d n á n í m , která se bezprostředně dotýkají jejich zájmů a aby byli i n f o r m o v á n i o v ý s l e d c í c h t ě c h t o j e d n á n í (str. 33 posudku). O p a k o v a n ý m z n a l e c k ý m vyšetřením a s t u d i e m v e l m i o b s á h l é s p i s o v é dok u m e n t a c e dospěli znalci k závěru, ž e u Karla Kořínka s e j e d n á o d u š e v n í c h o r o b u , a to i n d u k o v a n o u paranoidní p s y c h ó z u . Znalci zjišťují u Karla Kořínka p o d o b n é c h o r o b n é projevy jako u j e h o m a n ž e l k y . Jsou přítomny ú k o r n é bludy (str. 30 p o s u d k u ) . U Karla Kořínka znalci zjistili n a d p r ů m ě r n é i n t e l e k t o v é s c h o p n o s t i . U Karla Kořínka v d o b ě spáchání trestné činnosti byla přítomna i n d u k o v a n á paranoidní psyc h ó z a , pod j e j í m ž v l i v e m s e dopustil trestné činnosti (str. 31 p o s u d k u - M U D r E u g e n Skula primář, M U D r Mária Birkásová, sekundární lékařka, psychiatrická l é č e b n a Šternberk, d o c e n t M U D r Karel Tabarka C S c , psychiatrická klinika O l o m o u c , 10. června 1977). Také v t ě c h t o posudcích jsou z á v a ž n é zásadní nedostatky, které svědčí o nekvalifik o v a n é m přístupu pracovníků psychiatrie při vyšetřování a h o d n o c e n í v y š e t ř o v a n é h o Karla Kořínka. Stejně jako u j e h o m a n ž e l k y platí i v j e h o případě zásada, ž e tatáž o s o b a n e m ů ž e být psychopat (zpráva znalců PL B r n o - Č e m o v i c e z 10. prosince 1966) i zároveň trpět d u š e v n í c h o r o b o u paranoidní p s y c h ó z o u , i když j e n i n d u k o v a n o u ( p o s u d e k znalců PL Šternberk z 10. června 1977). N e n í také m o ž n é , aby měl napřed j e d n u a potom d r u h o u d i a g n ó z u . Stejně v ý z n a m n ý j e i další rozpor. Tak znalci v p o s l e d n í m posudku z e d n e 10. června 1977 tvrdí, že J. Kořínková trpí kverulační paranoiou. T i t o znalci pak na str. 31 p o s u d k u v š e c h n y účastníky poučují, co to j e indukovaná psychóza. Že to je nekritické převzetí - na p o d k l a d ě z v ý š e n é sugestibility - b l u d n ý c h přesvědčení, a r g u m e n t a c e a p s y c h i c k é h o j e d n á n í od o s o b y pokrevně n e b o jinak blízké, postiž e n é paranoidní p s y c h ó z o u n e b o patičkou ovladavou představou atd. T o t o p o u č e n í je převzato t é m ě ř d o s l o v n ě z u č e b n i c e pro lékařské fakulty od E u g e n a V e n c o v s k é h o a Jana D o b i á š e s n á z v e m Psychiatrie z roku 1976, str. 209. N e j s o u tam jen v závorce uved e n é příklady a v p o s l e d n í v ě t ě j e v y n e c h á n o s l o v o »rychle« u vzpamatuje. Jestliže tedy - j a k znalci správně uvádějí - indukovaná p s y c h ó z a j e nekritické p ř e v z e t í . . . bludných p ř e s v ě d č e n í . . . o d o s o b y blízké a j e s t l i ž e J. Kořínková trpí kverulační paranoiou, pak také její m a n ž e l Karel Kořínek m u s í trpět i n d u k o v a n o u kverulační paranoiou a nikoliv i n d u k o v a n o u paranoidní p s y c h ó z o u , jak zněla d i a g n ó z a s o u d n í c h znalců. N e j d e o ž á d n o u maličkost n e b o puntičkářství'. Proto dříve, n e ž tito znalci stanovili indukovan é m u j i n o u p s y c h ó z u než i n d u c e n t o v i , měli s e poučit např. z téže u č e b n i c e ( V e n c o v ský, D o b i á š , Psychiatrie, str. 309, 310), jaké platí diferenciální rozlišení pro z m í n ě n é psychózy. 5. Rozpory mezi skutečným duševním stavem a stanovenými diagnózami manželů Kořínkových. U puranoie a paranoických p s y c h ó z j e v prostředí klinického obrazu s y s t é m logicky p e v n ě s k l o u b e n ý c h úkorných bludů, kterým předchází paranoický vývoj. B e z přítomnosti bludů by tedy n e m o h l a být s t a n o v e n a d i a g n ó z a paranoie. Co jsou tedy bludy? »Základní závada této poruchy m y š l e n í je v t o m , ž e vcelku d o b ř e z a c h o v a n o u s c h o p n o s t í logických operací a argumentací j e o b h a j o v á n c h o r o b n ě nesprávný předpoklad, premisa, v ý c h o d i s k o p o s u z o v á n í . N u t n ý m d ů s l e d k e m je i falešný závěr i výsledek dalších operací, u s u z o v á n í . Pacient použije v š e c h svých i n t e l e k t o v ý c h s c h o p n o s t í a
394
p ř e s v ě d č o v a c í h o u m u právě k t o m u , aby zpochybrril v š e c h n y o v ě ř e n é a v š e o b e c n ě u z n á v a n é pravdy a zákonitosti, n e ž aby připustil nepravdivost s v é h o bludu« ( V e n c o v ský, D o b i á š , Psychiatrie, str. 88). Kritéria pro ohraničení bludu: 1. Obsahová zvrácenost; 2. Nevývratnost; 3. Chorobný vznik; 4. Vliv na jednání (Janík, Dušek, Diagnostika duševních portich, 1974, str. 90). Bludy s e nazývají nesprávné úsudky a závěry, které neodpovídají s k u t e č n é m u stavu věcí a nepodléhají korigujícímu vlivu přesvědčení. Třeba zdůraznit, ž e blud vzniká vždy na p a t o l o g i c k é m základě a tvoří vlastně zkreslený, zvrácený obraz existující reality (Portnov, F e d o t o v , Psychiatrie, 1971, str. 39, překlad Jos. Pogáty C S c , 1977). Je oprávněná otázka: Které o v ě ř e n é a v š e o b e c n ě u z n á v a n é pravdy a zákonitosti zpochybňují m a n ž e l é Kořínkovi? Jaká o b s a h o v á zvrácenost s e vyskytuje v jejich jednáních n e b o p í s e m n ý c h dokladech? V kterých případech uvádějí zkreslený, zvrácený obraz existující reality? Jsou snad » b l u d e m « např. fakta o u n e s e n í a ukradení syna Libora? N e b o n e z á k o n n ý postup z c i z e n í právní subjektivity s důsledky pro c e l o u rodinu, atd.? Je-li to v š e blud, pak by h o m u s e l i mít nejen m a n ž e l é Kořínkovi, ale c e l é jejich příbuzenstvo v č e t n ě širokého okruhu přátel a z n á m ý c h , j i m ž j s o u o n a fakta z n á m a . A především by m u s e l a být » c h o r o b n ý m b l u d e m « i sama zpráva Ministerstva spravedlnosti Č S R z 29. září 1973, jíž na základě šetření j e tato s k u t e č n o s t o n e z á k o n n é m o d v l e č e n í dítěte Libora, čili ž e byl d o s l o v a ukraden, j a s n ě potvrzena (viz složka obsahující D o k u m e n t a č n í materiál pro podání stížnosti pro porušení zákona z 3. května 1984, Příloha 2, zaslaná d n e 13. září 1984 G e n e r á l n í prokuratuře Č S R k předání G P Č S S R ) aj. revizních znaleckých vyšetřeních u obou manželů 6. Při tak důležitých, opakovaných většinou chybí vyjádřeni psychologů, přestože spolupráce p s y c h o l o g ů s psychiatry bývá zpravidla nezbytná, a to nejen při s t a n o v e n í IQ. Z různých m o ž n o s t í jsou to především: a) Ravenovy progresivní matrice, které j s o u n e v e r b á l n í m t e s t e m podchycujícím tzv. o b e c n ý faktor i n t e l i g e n c e , tj. s c h o p n o s t m y š l e n k o v é analýzy a syntézy, logicky přesnéh o úsudku. Vyšetřovaná o s o b a má za úkol v y v o z o v a t a progresivně aplikoval logický princip uspořádání strukturovaných a abstraktních tvarů (testován j e n Karel Kořínek). b) Test mravního úsudku Fernaid-Jacobsohnové, který zjišťuje kognitivní ú r o v e ň m r a v n í h o h o d n o c e n í , kdy vyšetřovaná o s o b a m á za úkol z h o d n o t i t (a h o d n o c e n í vyjádřit s e ř a z e n í m p o d l e výše »trestu«) s e d m případů mravně z á v a d n é h o j e d n á n í mladistvých o s o b p o d a n ý c h f o r m o u krátkých příběhů. c) Eysenckův dotazník EPI (A). V s o u l a d u s a u t o r o v o u teorií o s o b n o s t i testuje dvě základní d i m e n z e o s o b n o s t i : extroversi a n e u r o t i c i s m u s . N a stupnici L u p ř í m n o s t , resp. t e n d e n c e k sebeidealizaci. d) Rorschachův test; jde o n á r o č n o u projekční diagnostickou techniku n o r m á l n í c h i patických o s o b n o s t n í c h rysů. 7. Pochybná pravoplatnost posudku soudních znalců z psychiatrické léčebny ve Šternberku. a) Dodatečně, neověřeně závažné zásahy do textu posudku. N a str. 32 textu posudku je u v e d e n o : Jindřiška Kořínková je schopna chápat smysl trestního řízení a zúčastnit s e projednávání před s o u d e m v d a n é trestní věci. S l o v o »je« u s c h o p n a j e škrtnulo a perem n a d e p s á n o » n e n í « s c h o p n a . P o d o b n é j e t o m u i v p o s u d k u Karla Kořínka, kde slov o »je« j e přepsáno na »t. č. n e n í « . Ž e je to zásah p r o v e d e n ý d o d a t e č n ě n e o p r á v n ě n o u o s o b o u , svědčí i to, ž e z m ě n ě n ý o b s a h i z á s a d n ě odporuje z á v ě r e č n é v ě t ě z n a l e c k é h o p o s u d k u (str. 33), která zní: »Znalci doporučují, aby j m e n o v a n í byli zváni k e v š e m j e d n á n í m , která s e b e z p r o s t ř e d n ě dotýkají jejich zájmů a aby byli i n f o r m o v á n i o výsledcích t ě c h t o j e d n á n í . « V t o m t o případě nebyla d o d r ž e n a zásada, ž e při každé
395
zásadní d o d a t e č n é opravě ( z m é n é závěru) textu - p o k u d j e taková d o d a t e č n á z m ě n a h o t o v é h o p o s u d k u v ů b e c přípustná - n u t n o uvést, kdy a kdo opravu provedl v č e t n ě ú ř e d n í h o razítka. b) Nepravdivost údaje na str. 25-26 posudku o s p o l e č n é m vyšetření o b o u znalců za účasti prof. M U D r K. Tabarky DrSc (viz str. 47, Vyjádření k str. 25-26 t o h o t o posudku). 8. Falšování údajů okresní prokuratury v Prostějově soudními znalci na str. 30 posudku. P ř e s t o ž e na str. 1 p o s u d k u j e u v e d e n o , ž e okresní prokuraturou v Prostějově j s o u m a n ž e l é Kořínkovi stíháni pro trestný čin útoku na v e ř e j n é h o č i n i t e l e p o d l e §§ 1 5 5 / l a , b a 1 5 6 / l a , b, 2 trestního zákona, přesto s o u d n í znalci na str. 30 t o h o t o p o s u d k u t o t o stíhání s v é v o l n ě n e z d ů v o d n ě n é rozšiřují o trestný čin p o š k o z o v á n í zájmu republiky v c i z i n ě p o d l e § 112 tr. zákona. 9. Nedodržování tzv. Havajské deklarace soudními znalci, deklarace přijaté j e d n o m y s l n ě s v é t o v o u p s y c h o l o g i c k o u asociací na VI. psychiatrickém k o n g r e s u v H o n o l u l u za účasti prof. M U D r E. V e n c o v s k é h o a doc. M U D r J. P o g á d y h o . Ze strany psychiatrůznalců nebyly d o d r ž e n y např. článek 3. o terapeutickém vztahu m e z i psychiatrem a v y š e t ř o v a n ý m , který spočívá na o b o u s t r a n n é v z á j e m n é d o h o d ě atd., článek 4., p o d l e nějž má psychiatr pacienta poučit o charakteru j e h o z d r a v o t n í h o stavu a n a v r h o v a n ý c h diagnostických a terapeutických m e t o d á c h atd., nebof dle článku 4. t é ž e deklarace »ani j e d n a procedura, ani j e d n a léčba n e m á být poskytnuta proti vůli pacienta« s výj i m k o u případů, j e ž s e na m a n ž e l e Kořínkovy n e m o h o u vztahovat ( n e s c h o p n o s t poznat svůj vlastní zájem, a n e b o je-li pacient z t é h o ž d ů v o d u n e b e z p e č n ý s o b ě n e b o okolí). D l e t é h o ž článku n u c e n á léčba m ů ž e n e b o má následovat, j e n když j s o u pro to » b e z p o d m í n e č n é s p l n ě n y předpoklady«, je-li n u c e n á léčba »v s o u h l a s e s nejlepšími zájmy pacienta«, a když s e dá »předpokládat d o d a t e č n ý s o u h l a s pacienta« atd. P o d l e článku 7. »psychiatr n e s m í nikdy z n e u ž í t s v é h o p r o f e s i o n á l n í h o p o s t a v e n i n e b o v ě d o m o s t í ... n e m á s e účastnit d o n u c o v a c í c h opatření v t o m případě, když nejde o psychické o n e m o c n ě n í . A když pacient n e b o jiná osoba s e dožadují takových opatření, která porušují v ě d e c k é n e b o etické zásady, musí svoji spolupráci odmítnout/« 10. Nedodržování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který vstoupil v platnost pro Č S S R d n e m 23. března 1976, s o u d n í m i znalci z o b o r u psychiatrie. P o d l e t o h o t o Paktu není v s o u l a d u s j e h o u s t a n o v e n í m i , v č e t n ě části ú v o d n í i článku 2. části II a článku 16. části III a dalších článků, o m e z e n í ve z p ů s o b i l o s t i k právním ú k o n ů m , jak bylo n a v r ž e n o s o u d n í m i znalci. 11. Nedodržováni Občanského zákoníku a dalších právních předpisů soudními znalci. P r o t o ž e podání (tj. o z n á m e n í , návrhy, stížnosti, p o d n ě t y apod.) nejsou právními ú k o n y ve s m y s l u § 10 o b č a n s k é h o zákoníku, n e l z e již z d ů v o d u t o h o t o o m e z o v a t o b č a na ve z p ů s o b i l o s t i j e činit. S k u t e č n o s t , ž e s o u d y až d o s u d bránily svými výroky některým o b č a n ů m obracet se na různé orgány a organizace, je přežíváním praxe s t a r é h o o b č a n s k é h o zákoníku (1950), podle kterého mohl být č á s t e č n ě z b a v e n svéprávnosti o b č a n , který nebyl s c h o p e n z d ů v o d ů v z á k o n ě u v e d e n ý c h n á l e ž i t ě obstarávat s v é věci, z o t í m c o p o d l e o b č a n s k é h o zákoníku z roku 1964 s e o m e z u j e z p ů s o b i l o s t k právním ú k o n ů m u občana, který z d ů v o d ů u v e d e n ý c h v z á k o n ě je s c h o p e n činil j e n některé právní ú k o n y . P o d l e této interpretace n e l z e o m e z o v a t ve z p ů s o b i l o s t i k právním ú k o n ů m např. kverulanty j e n o m z d ů v o d u jejich kverulování. K dalšímu o d ů v o d n ě n í t o h o t o s t a n o viska patří, ž e o m e z u j í c í výroky jednak zesilují kverulačni t e n d e n c e , jednak n e l z e před e m činit závěr, ž e v š e c h n a jejich podání j s o u b e z d ů v o d n á . N e l z e t ě m t o o b č a n ů m brát p ř e d e m m o ž n o s t , aby se v případě potřeby m o h l i sami d o v o l a t ochrany u příslušných orgánů, aby upozornili na zjištěné závady atd. »I t ě m t o o s o b á m m o h o u jiní neoprávn ě n ě zasahovat do jejich práv, m ů ž e j i m být b e z d ů v o d n ě odepírána lékařská n e b o
396
sociální p é č e , m ů ž e na n i c h být páchána trestná činnost apod.« (M. D o u d o v á , Kproblematice rozsudečných výroků určujících rozsah omezeni způsobilosti občana k právním úkonům, v »Socialistická z á k o n n o s t « 1979, č. 9, str. 510-516). Jak u b o h é a n e d ů s t o j n é j e proto vyjádření s o u d n í c h znalců, ž e J. Kořínková j e nez p ů s o b i l á k p o d á v á n í neodůvodněných podání, žalob a stížností vyplývajících z její c h o roby (kverulační aktivita - viz civilní p o s u d e k , str. 32). Stejně u b o z e a r o z p o r n ě uvádějí s o u d n í znalci na t é ž e straně p o s u d k u , ž e Karel Kořínek n e n í t. č. s c h o p e n chápat s m y s l trestního řízení a zúčastnit s e projednávání před s o u d e m v d a n é trestní věci, když na str. 33 t é h o ž p o s u d k u j i ž zase doporučují, aby j m e n o v a n í byli zváni ke v š e m j e d n á n í m , která se b e z p r o s t ř e d n ě dotýkají jejich zájmů a aby byli i n f o r m o v á n i o v ý s l e d c í c h t ě c h t o j e d n á n í . 12. Nedostatečné využívání dostupných vyšetřovacích metod soudními znalci. P ů v o d n í m e t o d o u zjišťování p o t ř e b n ý c h dat v psychiatrii byl empirický přístup, při č e m ž hrál z n a č n o u ú l o h u subjektivní d o j e m vyšetřujícího. Stoupající ú r o v e ň psychiatrické práce však vyžaduje objektivní k o n t r o l o v a t e l n é m e t o d y , v n i c h ž je m o ž n o h o d noty měřit, porovnávat, počítat. O v y n e c h á n í p s y c h o l o g i c k ý c h vyšetření s o u d n í m i znalci j s e m s e již z m í n i l . Je třeba však j e š t ě u p o z o r n i t na metody převážně fyzikální. Jejich v ý z n a m j e v t o m , ž e pomáhají odhalit strukturální z m ě n y m o z k o v é tkáně. Metody neurofyziologické, podávají buď přímé n e b o zprostředkované poznatky o c e l k o v é m stavu n e r v o v é s o u s t a v y n e b o o jejich částech. V e l m i u ž i t e č n é j s o u r ů z n é z p ů s o b y registrace vegetativních funkcí ( k o ž n ě galvanická m e t o d a , platysmografie, p n e u m o g r a f i e , E K G , registrace arteriálního tlaku, pupilografle, e l e k t r o m y o g r a f i e , t r e m o r o grafie, tapping a velká řada dalších). I když v ě t š i n o u n e p o v ě d í r o v n o u d i a g n ó z u , podávají s v ě d e c t v í o stavu n e r v o v é s o u s t a v y , o e m o c í c h , reaktibilitě apod. Jiná vyšetření z k o u m a j í stav a kvalitu s m y s l o v ý c h orgánů a procesů v n í m á n í ( a u d i o m e t r i e , z k o u š k a zrakové ostrosti, z o r n é h o pole, barvocitu, Olfaktometrie, z k o u m á n í h m a t o v é diferenciace atd.). N ě k t e r é z nich pomáhají dobře odlišit funkční (např. hysterické) p o r u c h y od s i m u l o v a n ý c h na j e d n é straně a organických na straně druhé. Biochemické metody zjišťují p o m ě r y látek, které mají v ý z n a m v etiologii, p a t o g e n e s i a l é č b ě psychických poruch. V ý z n a m n é j s o u i n f o r m a c e o c h o l e s t e r o l u , o s l o ž e n í likvoru, o k a t e c h o l a m i n e c h , i n d o l a m i n e c h a ostatních látkách vyskytujících se v m e t a b o l i s m u nervstva. U ž n y n í osvětlila b i o c h e m i e příčinu c e l é řady psychických poruch. Účast genetiky je j e d n a k v p ř í m é m zjišťování nepravidelnosti c h r o m o z o m o v é výbavy, jednak v g e n e a l o g i c k ý c h studiích, kde s e pracuje z k o u m á n í m r o d o k m e n u a činí s e závěry na základě zákonitostí o d ě d i č n o s t i ( m á v ý z n a m h l a v n ě u n e u r o s , psychopatií, e n d o g e n n í c h p s y c h ó z a některých d e m e n c í ) . 13. Nedoložené a neopodstatněné doporučeni soudních znalců pro nařízeni ochranně ústavní psychiatrické léčby obou manželů Kořínkových zní: »Znalci považují pobyt j m e n o v a n é na s v o b o d ě za n e b e z p e č n ý v z h l e d e m k m o ž n o s t i o p a k o v á n í p o d o b n é trestné činnosti. Znalci doporučují j m e n o v a n é (J. K o ř í n k o v é ) nařízení ústavní o c h r a n n é psychiatrické l é č b y « (str. 32 p o s u d k u ) . P o d o b n é opatření doporučili i u K. Kořínka: »Znalci považují p o b y t j m e n o v a n é h o na s v o b o d ě za n e b e z p e č n ý v z h l e d e m k m o ž n o s t i o p a k o v á n í p o d o b n é trestné činnosti. Znalci doporučují u j m e n o v a n é h o ústavní o c h r a n n é psychiatrické l é č e n í , na které b y p o ústupu c h o r o b n ý c h projevů n a v a z o v a l o a m b u l a n t n í o c h r a n n é psychiatrické l é č e n í « (str. 32 p o s u d k u ) . 14. Závažné porušeni zásad pro omezeni vedlejších účinků a komplikací léčby psychofarmaky při hospitalizaci manželů Kořínkových v psychiatrické léčebně v Kroměříži i při ambulantním léčeni v Prostějově. J e v š e o b e c n ě z n á m é , ž e v p s y c h o f a r m a k o t e r a p e u t i c k é praxi s e s e t k á v á m e jednak s vedlejšími účinky, j e d n a k s k o m p l i k a c e m i v y v o l a n ý m i t ě m i t o látkami. Proto dříve, než je zahájena psychofarmakoterapeutická léčba ( m i m o
397
prudkých a akutních stavů psychických) třeba si uvědomit, že chemická léčba nertizcela bez rizika, neboť: »Při c e l k o v é m h o d n o c e n í m ů ž e m e považovat neuroleptika za léky b e z p e č n é tam, kde terapeutický profit z n a č n é převažuje frekvenci závažnějších k o m plikací« (Prof. M U D r Jan D o b i á š C S c a kol., Psychiatrie, 1984, str. 126). Proto j e třeba předtím provést klinické vyšetření t ě l e s n é h o stavu n e m o c n é h o a za kontraindikaci s e pokládají tyto nálezy: p o v š e c h n á arteríoskleróza, organická p o š k o z e n í jaterního parenc h y m u , o n e m o c n ě n í ledvin, hypertrofie prostaty, d e k o m p e n z o v a n é vady srdeční, g l a u k o m , horečnatá o n e m o c n ě n í , o b ě h o v á slabost i vysoký věk, p a r k i n s o n i s m s , akutní intoxikace a l k o h o l e m a hypnotika. Toto klinické vyšetřeni manželů Kořínkových nebylo vůbec provedeno! K o m p l i k a c e jsou reprezentovány především tlumivým ú č i n k e m psychofarmak na krvetvorbu a v této souvislostí je třeba upozornit na m o ž n ý vznik agranulocytózy. Proto je třeba v průběhu psychofarmakoterapie pravidelné kontrolovat diferenciální obraz krevní. P r o t o ž e p ů s o b e n í psychofarmak na játra a ž l u č o v o d y j e ještě daleko častější n e ž na krvetvorbu, j e též v průběhu psychofarmakoterapie zapotřebí vést příslušná kontrolní šetření. Přes tyto v š e o b e c n ě z n á m é skutečnosti nebyla manželům Kořínkovým ani před zaambulantního léčeni provedena hájením léčení, ani v průběhu ústavního a několikaletého žádná z těchto vyšetření. Nebrán zřetel na objektivní ani subjektivní potíže, které v důsledku této p ř e h á n ě n é a naprosto n e ž á d o u c í léčby byly z e j m é n a u K. Kořínka manifestní (pokles i tak dost n í z k é h o krevního tlaku, u v o l n ě n ý svalový t o n u s a s tím spojené kinetické a ortostatické potíže, parkinsonismus, opuchání c e l é h o těla s výraznou z m ě n o u f y z i o g n o m i e , permanentní stav ospalosti s p o c i t e m únavy a vyčerpání apod.). Tato n e z d ů v o d n ě n á a naprosto n e ž á d o u c í c h e m i c k á léčba měla na m a n ž e l y Kořínkovy z h o u b n é přímé i vedlejší účinky už i proto, že oba jsou zásadními abstinenty, nekuřáky a nadto není u nich z v y k e m ani d n e s tak b ě ž n ý »doping«, jako je užívání zrnkové kávy a jiných p o d o b n ý c h škodlivin. N e l z e přitom n e p ř i p o m e n o u t , ž e b ě h e m c e l é 5 let trvající a m b u l a n t n í ochranné psychiatrické léčby ošetřující lékař primář M U D r O. Hulva neuznal za v h o d n é m a n ž e ly Kořínkovy v ů b e c vidět n e b o přijmout a na žádost především Karla Kořínka u s e k u n dářky M U D r V. Svitavské, aby alespoň na nějaký o m e z e n ý čas bylo přerušeno podávání léků, bylo o d p o v ě z e n o zamítavě i přesto, že v c e l é m světě i u nás jsou prováděny ú s p ě š n é pokusy nejen s víkendovým, ale i několikaměsíčním v y s a z o v á n í m léků u chronických pacientů (viz článek J. Kliba v 2. čísle » Č e s k o s l o v e n s k á psychiatrie« 1983, str. 128-130 a článek J. Klika, V. Faita a Z. Daťkové v » Č e s k o s l o v e n s k á psychiatrie« 1984, číslo 2, str. 121-124). N e h l e d ě o v š e m k t o m u , ž e pro n u c e n o u aplikaci o n ě c h pro m a n ž e l y Kořínkovy škodlivých léků, jakož i pro ochrannou psychiatrickou léčbu není žádné opodstatnění, totiž chybí jak zdravotní, tak i společenský či jiný rozumný důvod. T o t o m é kritické z h o d n o c e n í p í s e m n ý c h posudků s o u d n í c h znalců z o b o r u psychiatrie j s e m vypracoval na žádost m a n ž e l ů Kořínkových spolu s dalším o b s á h l ý m p í s e m n ý m materiálem upozorňujícím na n e z á k o n n é počínání úřadů a institucí vůči nim, především však proti n e z á k o n n é m u odebrání n o v o r o z e n ě t e Libora. T o t o bylo o d e s l á n o manžely Kořínkovými spolu s p o d p i s e m jejich nejstaršího syna Marka a s m ý m p o d p i s e m v říjnu 1984 G e n e r á l n í m u prokurátorovi ČSSR Dr Feješovi. C o s e týká kritického p o s o u z e n í znaleckých posudků, nedočkali j s m e s e v této věci ž á d n é o d p o vědi. N e nadarmo s e však říká: »Žádná odpověď, také odpověď!« T e d y pomozte v pátráni! A l e n e po manželích Karlu a Jindřišce Kořínkových, prot o ž e tito b e z ú h o n n í o b č a n é j s o u t o h o času asi v bezpečí. Pokud s v o u blahodárnou umělecko-restaurátorskou činností neprospívají (a jak by mohli neprospívat), pak na-
398
prosto n i k o m u neškodí. Naopak j s o u n u c e n i se již půl d r u h é h o roku skrývat před těmi, kdo jim opravdu již uškodili a nemají na tom asi dost. Pátrejme proto raději s p o l e č n ě a podívejme se již j e d n o u otevřeně, kdo n e s e hlavní o d p o v ě d n o s t za násilné odebrání dítěte, kdo m á zájem na t o m , aby n e b y l o z a v e d e n o ani šetření a projednání trestního o z n á m e n í , dávaje tím průchod k pokračováni a k další trestné činnosti dotyčných osob.
AUGUSTIN NAVRÁTIL ( L u t o p e c n y )
(*)
JAK SE U N Á S P R A K T I K U J E O C H R A N A PROTI Z Á S A H Ů M A ÚTOKŮM N A ČEST A POVĚST OBČANA Otevřený dopis č. 6 Lutopecny, 1. března 1987 Vyšší vojenské prokuratuře v Praze 1. N i k d o n e s m í b ý t v y s t a v e n s v é v o l n é m u z a s a h o v á n í d o s o u k r o m é h o ž i v o t n , d o rodiny, d o m o v a n e b o k o r e s p o n d e n c e , ani ú t o k ů m n a svou čest a povčst. 2. K a ž d ý m á p r á v o n a z á k o n n o u o c h r a n u p r o t i t a k o v ý m z á s a h ů m n e b o ú t o k ů m . Článek
17 M e z i n á r o d n í h o p a k t u o o b č a n s k ý c h a p o l i t i c k ý c h
právech
D n e 20. listopadu 1985 nadstrážmistr Milan Sedláček, příslušník S N B o b v o d n í h o oddělení VB v Kroměříži vypracoval na m n e Zprávu o pověsti z místa bydliště pro účely trestního řízení, kterou zaslal vyšetřovateli StB KS S N B v Brně. Když j s e m po několika m ě s í c í c h měl m o ž n o s t se s e z n á m i t s o b s a h e m této Zprávy o pověsti, zjistil j s e m , že je zcela neobjektivní a nepravdivá a nepodává skutečný obraz o m é pověsti. Protože j s o u v ní u v e d e n y zcela ověřitelně nepravdivé údi\jné m é záporné vlastnosti a postoje, přitom však zamlčuje jakékoliv m é dobré vlastnosti a s p o l e č e n s k y prospěšnou činnost. Podrobný rozbor a kritiku u v e d e n é Zprávy o pověsti jsem uvedl jako součást m é stížnosti z e d n e 4. května 1986 zaslané Krajskému s o u d u v Brně. Protože j s e m na svou stížnost nedostal ani odpověď, ani žádná jiná náprava se nestala, podal j s e m d n e 21. října 1986 na nadstrážmistra Milana Sedláčka, n a r o z e n é h o 26. března 1958 v Kroměříži, b y t e m Kroměříž, Máchova 2424, státního z a m ě s t n a n c e OS SNB v Kroměříži u okresního prokurátora v Kroměříži O z n á m e n í o trestném činu z n e u ž í v á n í pravomoci veřejného činitele dle § 158, odst. 1, písm. a, b trestního zákona. Své podání j s e m zdůvodnil takto: U v e d e n ý nadstrážmistr Milan Sedláček podal d n e 22. listopadu 1985 Zprávu o mě pověsti, z níž cituji: »Jmenovaný n e p o ž í v á v bydlišti dobré pověsti. Rodina nábožensky z a l o ž e n á až fanaticky. Odmítá se účastnit jakéhokoliv veřejného dění. Odmítá chodit na volby. Je z a l o ž e n proti n a š e m u socialistickému zřízení. Jedná s e o o s o b u , kterou v obci doslova n e m á nikdo v oblibě. Ke z p ů s o b u j e h o hospodaření m o ž n o říci, ž e m l é k o od vlastních krav prodává a pak kupuje v o b c h o d ě m l é k o laciné. J m e n o v a n ý se v bydlišti ani v z a m ě s t n á n í s nikým nestýká. Udržuje j e n n e v y h n u t e l n ý styk s občany. Pozdraví, řekne, co chce, a jde. Stále čte nějaké knihy a předpisy. V z a m ě s t n á n í měl pokaždé na stole nějaké knihy a předpisy. Píše dopisy, ž e jsou z d e pošlapávána j e h o lidská práva. T y t o dopisy posílal na O S N a S v o b o d n o u Evropu. Jeden z e synů, který (*) Vychází bez vědomí autora. Stížnost ke Krajskému soudu, o níž se A. Navrátil v dopise zmiňuje, je uveřejněna ve Studie 108 (VI/1986), str. 450-473.
399
pracuje na Č S D Hulín, se s o t c e m nestýká. N a zdejší V B v Kroměříži n e m á j m e n o v a n ý žádný z á z n a m , ale c e l k o v ě o j e h o o s o b ě n e n í m o ž n é říci nic, c o by n a s v ě d č o v a l o , ž e se j e d n á o o b č a n a s dobrou pověstí. J m e n o v a n ý n e m á d o b r é vztahy ani m e z i č l e n y rodiny. S e sestrou se d o m á h á toho, aby byl této zakázán vstup do d o m k u v L u t o p e c n á c h . « A jaká j e skutečnost? J s e m d o s u d , a to d l o u h o l e t ý m j e d n a t e l e m ZO č e s k é h o svazu zahrádkářů v L u t o p e c n á c h . M i m o svoji j e d n a t e l s k o u funkci j e š t ě obstarávám nejen pro členy zahrádkáře, ale i pro ostatní s p o l u o b č a n y sadbu brambor, průmyslová hnojiva a další potřeby. Podílím s e na organizování zahrádkářských a ovocnářských výstav a b e s e d , pokud mi čas dovolil i výstav okresních. Byl j s e m i d l o u h o l e t ý m j e d n a t e l e m ZO chovatelů d r o b n é h o zvířectva i č l e n e m o k r e s n í h o předsednictva. Za m é h o jednatelství se konaly v naší obci každý rok velké výstavy d o m á c í h o zvířectva. Po j e d n o v o l e b n í o b d o b í j s e m byl č l e n e m rady M N V v L u t o p e c n á c h . Část v o l e b n í h o o b d o b í p ř e d s e d o u finanční a r o z p o č t o v é k o m i s e , část o b d o b í p ř e d s e d o u z e m ě d ě l s k é k o m i s e . P o c e l o u d o b u docházky m ý c h dětí do Z D Š v L u t o p e c n á c h , to j e n e j m é n ě 15 roků, j s e m byl jedn a t e l e m SRPŠ v L u t o p e c n á c h . Několik roků j s e m byl i j e d n a t e l e m M O č e s k o s l o v e n s k é strany lidové v L u t o p e c n á c h , později předsedou. N ě k o l i k roků j s e m byl také jednatelem č e s k o s l o v e n s k é h o č e r v e n é h o kříže v obci. Je však také pravda, ž e j s e m byl z některých funkcí na příkaz n e b o ž á d o s t v e s n i c k é organizace K S Č v L u t o p e c n á c h odstraněn. Tak to bylo např. z f u n k c e člena předsednictva O V svazu c h o v a t e l ů v Kroměříži a na ž á d o s t O V K S Č j s e m byl vyškrtnut z e s e z n a m u členů M O Č S L v L u t o p e c n á c h . Jak se s touto skutečnosti, to je s občanem, který je nejčastěji volen do funkce jednatele nebo předsedy, to je do funkci s největši odpovědnosti a s největším stykem s členy, ale také s projevy největši důvěry členů k němu, slučují údaje ze Zprávy o m é pověsti, že se odmítám účastnit Jakéhokoli veřejného děni nebo že mne v obci doslova nemá nikdo v oblibě, nebo že se v bydlišti ani v zaměstnání s nikým nestýkám? A to s e v u v e d e n é Zprávě o mé pověsti » z a p o m n ě l i « z m í n i t o m é účasti na bezplatných brigádách ve prospěch o b c e . Pokud byla mateřská školka v L u t o p e c n á c h , opravoval j s e m tam okna, n e s č e t n ý c h h o d i n j s e m v ě n o v a l na zřizování hřiště pro školku, při j e h o zřizování, o p l o c e n í , vlastní k o v o v o u branku j s e m tam z d o m u přinesl, organizoval j s e m brigády z řad č l e n ů M O Č S D , jejíž j s e m byl tehdy předsedou. Pracoval j s e m také bezplatně při rozšiřování v o z o v k y v obci, při zřizování c h o d n í k ů v obci, při budování n o v é prodejny Jednoty, při stavění n o v é b u d o v y M N V a požární zbrojnice. Při zřizování parčíku před h o s t i n c e m s p o m n í k e m padlých j s e m tam ryl, zaléval květiny; ihned v začátku j e h o zřizování j s e m h o upravoval, několikrát vláčil s v ý m vlastním kravským p o t a h e m . T o j e n příkladem z m é činnosti pro veřejnost. N a některých z těchto prací s e podílela m i m o m n e i má m a n ž e l k a a m é nejstarší děti. Když bylo ve v á ž n é situaci místní JZD, tak j s e m na jejich výzvu nechal práce s vlastní cukrovkou a šel j s e m p o m o c i sklízet cukrovku d o JZD i s e svojí m a n ž e l k o u a d ě t m i . »Rodina nábožensky založená až fanaticky.« Jsme věřící křesťanská rodina, katolíci. Tak j s m e vychovali i své děti a plníme si, jak nejlépe d o v e d e m e , své občanské i n á b o ž e n s k é povinnosti. A za výchovu svých dětí v křesťanském duchu se také n e m u s í m e stydět, i když nejsme se vším spokojeni. Z našich dětí nevyrostli ani narkomani n e b o alkoholici, ani násilníci n e b o jiní delikventi, kteří ohrožují naši společnost! Takoví pochází většinou z rodin, jež s křesťanstvím nemají nic společného. My však své přesvědčení ani svou víru nikomu nevnucujeme! A l e svá práva také hájíme! Tak jakýpak fanatismus? »Odmítá chodit na volby.« Především j s e m d o té doby nevolil j e n j e d n o u . A volit není p o v i n n o s t , ale právo občana. A m ě l j s e m k t o m u i d ů v o d y . Jestliže při vyhlašování výsledků v o l e b v obci není ani u v e d e n o , kolik kdo dostal hlasů, tak nač c h o d i t volit? M i m o to při našich »volbách« n e m á m žádný výběr, m e z i kým bych m ě l volit n e b o m e z i jakým programem.
400
»Je založen proti našemu socialistickému zřizeni.« D o k u d b u d e o b č a n s k á iniciativa a kritika n ě k t e r ý c h n e g a t i v n í c h j e v ů v e s p o l e č n o s t i n e b o kritika j e d n á n í některých o s o b n e b o institucí u nás p o v a ž o v á n a za trestní č i n n o s t , jak j e to d o s u d u v e d e n o v e vysvětlivkách např. k § 100, p o b u ř o v á n í , v trestním z á k o n ě , pak b u d e z n a č n á část občanů n e j e n takto p o s u z o v á n a , ale i s o u z e n a a o d s u z o v á n a , i když s e p ř e d e v š í m v S S S R , ale i u nás - jak j s m e t o h o s v ě d k y v našich s d ě l o v a c í c h prostředcích - snad i v této oblasti l e c c o s z m ě n í k l e p š í m u . »Jeden ze synů, který pracuje na ČSD Hulin, se s otcem nestýká.« Chce-li n ě k d o pom l u v i t n ě k o h o či poškodit, žádné lži s e neštítí. Jde o nejstaršího syna. Ž e to není pravda, je s a m o z ř e j m é . M o h u j e n uvést, ž e si s n í m zvláště r o z u m í m v oblasti o v o c n á ř s k é , proto j s e m m u p o z v o l n a p ř e n e c h á v a l starost o o v o c n é stromy, p r o t o ž e v této oblasti, mim o oblasti jiné, m á o d b o r n é v ě d o m o s t i a zajímá s e o to. M i m o to m n e i v psychiatrické l é č e b n ě v Kroměříži, tak j a k o ostatní n a š e děti, také navštěvoval. P ř i p o m í n á m j e š t ě , ž e s n á m i bydlí v e s p o l e č n é d o m á c n o s t i . T o t o s e z m ě n i l o o d února t. r., kdy byl p ř e l o ž e n jako výpravčí vlaků d o s t a n i c e na j i ž n í M o r a v ě . Když se již takovým způsobem věnovala pozornost našim dětem, uvedu podrobnější a pravdivé údaje. M á m e d e v ě t dětí. D e v ě t c h t ě n ý c h dětí. Čtyři syny, pět dcer. N e m ě l i j s m e s n i m i ž á d n é vážnější zdravotní, v ý c h o v n é ani j i n é p r o b l é m y . A n i s p o l e č n o s t n e m ě l a s n a š i m i d ě t m i ž á d n é p r o b l é m y . V e škole s e učily buď v ý b o r n ě n e b o v e l m i dobře, o č e m ž s v ě d č í i s k u t e č n o s t , ž e j e d e n z n i c h má v y s o k o š k o l s k é v z d ě l á n í , pét dětí m á u k o n č e n é s t ř e d o š k o l s k é v z d ě l á n í s maturitou, j e d n a dcera by m ě l a l e t o s maturovat na g y m n á z i u , v š e c h n y naše děti a b s o l v o v a l y L i d o v o u školu u m ě n í , h u d e b n í obor. Každý z nich hraje n e j m é n ě n a j e d e n h u d e b n í nástroj. P o d o b u š k o l n í d o c h á z k y účinkovaly v d ě t s k ý c h h u d e b n í c h s o u b o r e c h , v p ě v e c k ý c h s d r u ž e n í c h a někteří v p ě v e c kých s o u b o r e c h již pro d o s p ě l é účinkují d o s u d . T a k é j s e m v š e c h n y děti naučil hrát šachy. Při t o m p o m á h a l y , a které j s o u j e š t ě d o m a , d o s u d pomáhají jak v d o m á c n o s t i , tak i při hospodářství, takže j s o u z n a l é i v š e c h z e m ě d ě l s k ý c h prací. T y t o pravdivé údaje s e v e Zprávě o pověsti však neuvádí. »O způsobu jeho hospodařeni možno usuzovat z toho, že mléko od vlastních krav prodává a pak kupuje v obchodě mléko laciné.« C o k t o m u t o údaji u v é s t ? 1 kdyby to byla pravda, o z p ů s o b u n a š e h o h o s p o d a ř e n í by to nic neříkalo. Z a s e s e však p o z o r n o s t soustřeďuje na věci n e p o d s t a t n é a o d v á d í s e p o r o z n o s t o d věcí důležitějších, zamlčují s e věci p o d s t a t n é . Ž e na m i n i m á l n í v ý m ě r e o r n é půdy, a to z v e l k é části před tím půdy n e p l o d n é , kterou j s e m z ú r o d n i l v y k á c e n í m keřů, vysbíráním a v y v e z e n í m k a m e n í , v y h n o j e n í m kravským h n o j e m a v y v á p n ě n í m , dále s e č e n í m a z u ž i t k o v á n í m trávy p o příkopech, c e s t á c h a s v a z í c h na dráze držím p o celý rok d v ě u ž i t k o v é krávy, když mi byl n á s i l n ě o d e b r á n t é m ě ř hektar vlastní kvalitně o b d ě l á v a n é půdy, kterými i z větší části o b d ě l á v á m svá zbývající p o l e , a j e š t ě k a ž d ý m r o k e m v y p o m o h u několika dalším s p o l u o b č a n ů m s v ý m kravským p o t a h e m při p o l n í c h pracích. P ř i t o m j e š t ě d r ž í m e prase, h u s y , slepice, králíky. Pro veřejné z á s o b e n í d o d á v á m r o č n ě p r ů m ě r n ě 6.000 litrů m l é k a , 400 kg masa, 200 q cukrovky a 30 q brambor. Při t o m vlastní rodinu z á s o b í m e v p l n é m r o z s a h u z e l e n i n o u , o v o c e m , brambory, m á k e m , vejci a č á s t e č n ě m a s e m a m l é k e m . M l é k o z o b c h o d u k u p u j e m e pro naši d o m á c n o s t v p l n é m rozsahu, když j s o u n a š e krávy březí, a proto s e nedojí, pak pro p s y a kočky. Je pak v š e o b e c n ě z n á m é a ověřitelné, ž e u t e c h n i c k ý c h p l o d i n j a k o cukrovky, tak i u p l o d i n n á r o č n ý c h na ruční práci, d o s a h u j e m e p o d s t a t n ě v y š š í c h v ý n o s ů n e ž J Z D . Přesto n á m byla n á s i l n ě o d e b r á n a n a š e vlastní orná p ů d a v d o b ě , kdy j s m e m ě l i j e š t ě v š e c h n y děti n e z a o p a t ř e n é a kdy j s m e m o h l i o b d ě l á n í m t é t o půdy n e j e f e k t i v n ě j š í m z p ů s o b e m z h o d n o t i t s v o u práci, zvláště když j e š t ě m a n ž e l k a n e m o h l a n a s t o u p i t d o s v é h o z a m ě s t n á n í . 401
»Stále čte nějaké knihy a předpisy. V zaměstnání mě! pokaždé na stole nějaké knihy a předpisy.« Spoluobčané v obci by mi mohli potvrdit, ž e od nejskoršího začátku jara až d o pozdního podzimu, m i m o d o b u strávenou v zaměstnání, m n e vidí téměř každodenně, jak se ubírám s kosou, hráběmi a vidlemi nebo jiným hospodářským nářadím jako motykou či plečkou, jak jdu séci trávu na krmení či sušení nebo okopá vat, plečkovat na poli. A každý druhý den, jak začne sezóna, m n e vidí, jak vyjíždím s prázdným v o z e m taženým párem krav z d o m u a jak nazpět jedu s plnou fůrou trávy jako krmení pro ně. A v období sušení sena a Otavy m n e m i m o t o vidí jezdit s fůrami sena zase v žebří. Na pozdim n e b o po žních zase vyvážení hnoje na pole. A vzhledem k tomu, že se i večer musí dobytek poklízet, pak jak m o h u stále číst nějaké knihy a předpisy. Čas ke čtení většinou zbývá pozdě večer a v neděli, když n e m á m službu. O něco lepší je to v zimním období. I když je samozřejmé, že čtu různé knihy i předpisy a snažím se být všestranně informovaný a poučený. Vlastníme i rozsáhlou knihovnu všestranného zaměření a odebíráme tolik časopisů jako snad žádný v celém okolí. A čteme dost a vzděláváme se všichni členové rodiny. Ž e však stále čtu? Má snad pan nadstrážmistr Sedláček u nás zabudovanou skrytou kameru, že to tak přesně ví? A od koho j i n é h o by to mohl vědět, když uvádí, že se s nikým nestýkám a on nás také nenavštěvuje? A v tom zaměstnání tomu »pokaždé« nerozumím. Snad m n e tam pan nadstrážmistr Sedláček jako duch tajně nenavštěvuje? Ale částečně by ten »duch« měl pravdu. M á m e ve službě celý šuplík knih a předpisů, které m u s í m e téměř doslova znát. Návěstní předpisy, dopravní, technické, přepravní, staniční řád, bezpečnostní předpisy atd. A to je každý předpis samostatná kniha. A těch staničních rozkazů, co nám chodí. Rozkazy náčelníka stanice, náčelníka provozního oddílu, rozbory nehod atd. A to v š e c h n o m u s í m e také prostudovat a podepsat, ž e j s m e s tím byli seznámeni. A l e ž e »pokaždé« jsem měl na stole tyto knihy? T o zase ne! Dosti často? T o ano! T o se ten »duch« přehlédl. N e b o skrytá kamera opakovala stejný záběr ... »Píše dopisy, že jsou zde pošlapávána jeho lidská práva. Posílá dopisy na OSN a Svobodnou Evropu.« Nevím, odkud pan nadstrážmistr Sedláček čerpá tyto »zaručené« informace. M o h l by proto prozradit, jak se k t ě m t o »informacím« dostal, když listovní tajemství je zaručeno článkem 31 Ústavy ČSSR? N e b o má své »informátory« přímo ve S v o b o d n é Evropě? »Jmenovaný této byl zakázán doložitelný.
nemá dobré vztahy ani mezi členy rodiny. Se sestrou se domáhá toho, aby vstup do domku v Lutopecnách.« I tento údaj je nepravdivý a není ničím
»Jmenovaný nepožívá v bydlišti dobré pověsti. Na zdejší VB v Kroměříži nemá žádný záznam, ale celkově o jeho osobě není možně říci nic, co by nasvědčovalo, že se jedná o občana s dobrou pověstí.« Aby k tomuto závěru pan nadstrážmistr Sedláček došel, musel nejen zamlčet všechny m é kladné vlastnosti, postoje a činy, ale i za cenu lži uvést co nejvíce záporných vlastností a doplnit údaji, které s e Zprávou o pověsti nemají nic společného. Jaký »posudek«, jaké »pověsti« se těší a jak hodnotí svého otce nyní již většinou dospělé mě děti (opis dopisu, který zaslaly primářce M U D r K o d e š o v é na zvláštní v ě z e ň s k é oddělení PL Praha 8 - Bohnice): »Od začátku ledna je ve V a š e m ošetřování náš tatínek, pan Augustin Navrátil, narozený 22. prosince 1928. Chtěli bychom Vám říci za všechny sourozence, ž e si s v é h o tatínka velmi vážíme a ž e je pro nás stále velkým vzorem. Když j s m e byli ještě malí, často nás houpal, hrál si s námi a hlavně s námi zpíval. Učil nás poznávat dobro a mít soucit s trpícími. Je nám také vzorem v práci. Vždyť vychovat a sociálně zabezpečit rodinu s devíti dětmi nebyla v ů b e c maličkost, když
402
m a m i n k a n e m o h l a být z a m ě s t n á n a . T a t í n e k j e v e l m i s k r o m n ý člověk a t a k é n á s ke s k r o m n o s t i i vedi. J e z á s a d o v ý , věřící, č e s t n ý č l o v ě k , který by s e n e s n í ž i l k n i č e m u š p a t n é m u . Učil n á s lásce a ú c t ě ke v š e m l i d e m , učil n á s lásce ke k n i h á m a v z d ě l á n í . V ž d y ť j e h o k n i h o v n o u by s e m o h l c h l u b i t l e c k t e r ý v z d ě l a n ý č l o v ě k . M y s l í m e , ž e k d y b y m ě l t a t í n e k m o ž n o s t v m l á d í s t u d o v a t , j i s t ě by byl d n e s č l o v ě k e m s v y s o k o š k o l s k ý m v z d ě l á n í m . C o n e b y l o d o p ř á n o j e m u , v c e l é m í ř e přál n á m , d ě t e m . C h t ě l , a b y c h o m d o s á h l y v z d ě l á n í p o d l e svých s c h o p n o s t í a m o ž n o s t í , a dělal p r o to v š e c h n o . C h t ě l , a b y c h o m se staly u ž i t e č n ý m i o b č a n y naší vlasti. V e l m i si h o v á ž í m e a m á m e h o rády p r o j e h o č e s t n o s t , p r a c o v i t o s t , s k r o m n o s t , lásku k l i d e m i vlasti, p r o j e h o víru a p r o j e h o n e k o m p r o m i s n í p o s t o j ke zlu, lži a p ř e t v á ř c e . V ž d y n á s m ě l rád a j e h o lásku a d o b r o t u j s m e pociťovali n a k a ž d é m k r o k u . P r o s í m e , p o k u d j e to m o ž n é , p o z d r a v u j t e od n á s n a š e h o tatínka.« *
*
*
P a n n a d s t r á ž m i s t r S e d l á č e k , p ř e s t o ž e m u b y l o z n á m o (jak s á m u v á d í ) , že n a o b v o d n í m o d d ě l e n í V B v K r o m ě ř í ž i n e m á m ž á d n ý z á z n a m , p ř e s t o n e p r á v e m u v e d l , že c e l k o v ě o m é o s o b ě n e n í m o ž n é říci nic, co by n a s v ě d č o v a l o , ž e s e j e d n á o o b č a n a s d o b r o u p o v ě s t í . U v e d e n o u Zprávu o pověsti zcela n e o b j e k t i v n í a n e p r a v d i v o u b y l o pods t a t n ě negativně ovlivněno i m é p o s t a v e n í při vyšetřování t r e s t n í m i psychiatrickém. J e d n á n í m n a d s t r á ž m i s t r a M i l a n a S e d l á č k a byla p r o t o n a p l n ě n a s k u t k o v á p o d s t a t a z n e u ž í v á n í p r a v o m o c i v e ř e j n é h o č i n i t e l e p o d l e § 158, o d s t . 1: » V e ř e j n ý činitel, který v ú m y s l u z p ů s o b i t j i n é m u š k o d u n e b o opatřit s o b ě n e b o j i n é m u n e o p r á v n ě n ý p r o s p ě c h a) v y k o n á v á s v o u p r a v o m o c z p ů s o b e m o d p o r u j í c í m z á k o n u , b) p ř e k r o č í svou p r a v o m o c , c) n e s p l n í p o v i n n o s t vyplývající z j e h o p r a v o m o c i . « O t o m , ž e n e m ů ž e být p o c h y b y , ž e u v e d e n é j e d n á n í n a d s t r á ž m i s t r a S e d l á č k a n a p l ň u j e s k u t k o v o u p o d s t a t u t r e s t n é h o č i n u z n e u ž í v á n í p r a v o m o c i v e ř e j n é h o činitele, s v ě d č í , že t o t o j e d n á n í o b s a h u j e tři p o d m í n k y , k t e r é m u s í být s o u č a s n ě s p l n ě n y : ti) s p e c i á l n í o b j e k t : v e ř e j n ý činitel, b) j e d n á n í , k t e r é j e v r o z p o r u s p r a v o m o c í v e ř e j n é h o činitele, přičemž f o r m a t o h o t o j e d n á n í musí odpovídat f o r m á m taxativně u v e d e n ý m v u s t a n o v e n í § 158, o d s t . 1, p í s m . a-c, c) s u b j e k t m u s í j e d n a t v ú m y s l u z p ů s o b i t j i n é m u š k o d u , p ř i č e m ž š k o d o u j e t ř e b a r o z u m ě t n e j e n š k o d u m a t e r i á l n í , ale i š k o d u n a práv e c h , z d r a v í atd. Z u v e d e n ý c h d ů v o d ů j s e m p r o t o t a k é ž á d a l , a b y i u v e d e n á Zpráva o pověsti byla n a h r a z e n a z p r á v o u , která by o d p o v í d a l a p r a v d ě a p ř e d p i s ů m , k t e r é j s o u p r o t y t o ú č e l y vydány.
Jak jsem
pořídil
se svým
oznámením
o trestném
činu
D n e 3. l i s t o p a d u 1986 mi o k r e s n í p r o k u r á t o r v K r o m ě ř í ž i J U D r Pavel C h m e l í k ve s v é m d o p i s e u v e d l : » P o d l e § 158 o d s t . 1 tr. ř á d u V á m s d ě l u j i , ž e j s e m V a š e o z n á m e n í n a výše u v e d e n é h o p ř í s l u š n í k a S N B p ř e d a l k d a l š í m u ř í z e n í v ě c n ě a m í s t n ě p ř í s l u š n é v o j e n s k é o b v o d o v é p r o k u r a t u ř e , n e b o ť z e z á k o n a n e m ů ž e vůči p ř í s l u š n í k ů m o z b r o j e n ý c h s b o r ů v y k o n á v a t t a k o v o u p r a v o m o c civilní p r o k u r a t u r a . « D n e 24. l i s t o p a d u 1986 vydal v y š e t ř o v a t e l i n s p e k c e n a d p o r u č í k J U D r V l a d i m í r K o vařík z K r a j s k é správy S N B , I n s p e k c e n á č e l n í k a , 611 32 B r n o , z n . Č V S : K S - 1 0 6 / I N - 8 6 u s n e s e n í p o d l e § 159, o d s t . 1 tr. ř á d u , ž e m é o z n á m e n í o t r e s t n é m č i n u o d k l á d á , n e b o ť v t é t o věci s e prý n e j e d n á o p o d e z ř e n í z t r e s t n é h o č i n u a n e n í n a m í s t ě věc vyřídit jin a k . O d ů v o d n i l to t a k t o : »... b y l o z j i š t ě n o , ž e A . N a v r á t i l trpí z á v a ž n o u d u š e v n í p o r u c h o u p a r a n o i a k v e r u l a n s , k t e r á u n ě j p ř e t r v á v á j i ž ř a d u let. P ř e s t u t o s k u t e č n o s t byl o b sah podání A. Navrátila vyšetřovatelem IN KS S N B Brno p ř e z k o u m á n a bylo zjištěno,
403
znám svým vnitřním vztahem k Matce Boží a právě v Marii vidí tu největší naději pro sebe i svou zemi. Pater dr. Slávko Barbarič OFM, nar. 1946 Dragičina (Mostar), studium teove Freiburgu i. Br. (NSR) a Štýrském Hradci (Rakousko). Od logie a psychoterapie rohu 1983 působí v Medžugorje. Je v běžném kontaktu s vidoucími, jeho znalost jazyků mu mj. umožňuje přímý kontakt s poutníky německé, italské a francouzské řeči. V přednášce, kterou měl v lednu 1987 na universitě v Kostnici, řekl: »Pocházím z okolí Mostaru a farnost Medžugorje jsem už znal. O tamějších událostech jsem se dověděl telefonicky od přátel hned na začátku, když jsem studoval ve Freiburgu. Moje jediná reakce tehdy byla: Možné to je... Mé první přáni po návratu do vlasti bylo vidět visionáře. Bylo to v lednu 1982, ledy zhruba 6 měsíců po začátku zjevení. Byl jsem šokován: Chtěl jsem toho od nich mnoho slyšel a představoval jsem si, že o tom všem budou nadšeně mluvit. Musel jsem naopak vyslechnout velmi skoupé, krátké odpovědi... Říkal jsem si: třeba jsou už ze všech dotazů tak unaveni... Ale přece! Vidí-li Matku Boží, jak mohou odpovídal tak nezainteresovaně? ... Začal jsem je zkoumat. Nejdřív jako skupinu, potom jako jednotlivce. Celý měsíc, každý den po zjevení jsem mluvil osobně a odděleně s každým z nich. Nikdy nevěděli, kým začnu, ani kdo přijde na řadu drultý či třetí... Tato práce mě dovedla k jistotě, ze které dnes vycházím jako přesvědčený mluvčí ...« Eminence,
co pro
Vás znamenají
zjevení
v
Medžugorje?
M a r i i n a z j e v e n í v M e d ž u g o r j e p r o nás znamenají' v e l m i m n o h o , p o n ě v a d ž u nás v Č e s k o s l o v e n s k u jc ú c l a k M a t c e B o ž í h l u b o k á a živá. O M e d ž u g o r j e je tu v e l k ý z á j e m . K n č ž í a v ě ř í c í jsou h l u b o c e v d ě č n i za k a ž d é p o s e l s t v í , za k a ž d o u informaci, které o Medžugorje d o s t a n e m e . O s o b n í jsem o z j e v e n í c h v M e d ž u g o r j e h l u b o c e p ř e s v ě d č e n a v d ě č n ý , z e j m é na p r o t o , ž e je tu z d ů r a z ň o v á n a m o d l i t b a , r ů ž e n e c a půst. M n o z í , k t e ř í byli v M e d ž u g o r j e , mi v y p r á v ě l i , jak p r á v ě láska, k t e r o u M a t k a B o ž í z d ů r a z ň u j e , je tam s k u t e č n ě p r a k t i k o v á n a . Lidé jsou tam v e l i c e laskaví; v M e d ž u g o r j e se dá prožít, c o je láska k B o h u a k b l i ž n í m u . Jaký význam O s o b n ě jsem Fatimy. P o s l e d n í selství s radostí
má podle Vás Medžugorje? h l u b o c e p ř e s v ě d č e n , ž e M e d ž u g o r j e je p o k r a č o v á n í m L u r d a s l o v o b u d e mít jisté c í r k e v n í k o m i s e , a l e my m u s í m e u ž teď p o přijímat a p r o ž í v a t .
Mohl byste nám vylíčil nejkrásnější, nejšťastnějšízkušenost Vašeho života? M o j e ncjSťustnčjší z k u š e n o s t je b e z e s p o r u v ě d o m í ž i v o t a s K r i s t e m . N e j h o r š í a n e j s m u t n ě j š í z k u š e n o s t je, k d y ž v i d í m v ě ř í c í , kteří n e d á v a j í ž á d n é s v ě d e c t v í . V první řadč z d e m y s l í m i na k n ě z e . Co byste řekl poutního místa?
knčžim
v souvislosti
se zjeveními
a s návštěvou
tohoto
K n č ž i m , kteří j d o u clo M e d ž u g o r j e , b y c h c h t č l říci: n e j d ú l e ž i t ě j š í je v l a s t n í , o s o b n í z á ž i t e k ; t e n t o z á ž i t e k pak n e p o t ř e b u j e d a l š í c h s l o v . Z á ž i t e k B o ž í b l í z k o sti je r o z h o d u j í c í . D ů s l e d e k t é t o z k u š e n o s t i pak je t o p r o ž i t é , t o p o s e l s t v í n é s t dál a r o z š i ř o v a t . Když v poselství slyšíte: Mír! Myslíte, že je dnes mír možný? A n o , mír v srdci! N e j d ú l e ž i t ě j š í t o t i ž je. a b y mír z a č a l v srdci, a t o je jistě zác h r a n a pro v š e c h n y lidi.
404
S k u t e č n o s t j e tedy taková: Zprávu o p o v ě s t i o b č a n a je oprávněna podávat k o m i s e pro veřejný pořádek při M N V . M í s t o t o h o t u t o nepravdivou zprávu o m é pověsti podal příslušník o b v o d n í h o o d d ě l e n í V B v Kroměříži, který v té věci n e m ů ž e podat objektivní údaje, p r o t o ž e je n e m ů ž e znát, m ů ž e s e j e n vyjádřit, jestli m á m na o d d ě l e n í V B nějaký z á z n a m o trestné činnosti. Je o t ř e s n é , ž e o b č a n n e s m í znát předpis, p o d l e kter é h o postupoval příslušník V B při vypracování Zprávy o pověsti a ž e n e s m í ani znát konkrétní zdroj informací, odkud tyto nepravdivé a neobjektivní údí\je byly čerpány. Tak s e z á m ě r n ě o b c h á z í kolektivní orgán M N V , který je v u v e d e n é záležitosti nejspolehlivěji i n f o r m o v a n ý , a proto je také o p r á v n ě n ě n e j k o m p e t e n t n ě j š í podávat zprávy o pověsti občana. T a t o zásada byla porušena nejen nyní, ale i v předcházející zprávě o m é pověsti, která také nebyla vypracována v k o m i s i pro veřejný pořádek při M N V v L u t o p e c n á c h , ale vydal ji o s v é ujmě b e z v ě d o m í této k o m i s e tehdejší předseda M N V v L u t o p e c n á c h J o s e f Přecechtěl. Byla také p o d o b n ě nepravdivá a neobjektivní; p o d o b n ě jako zpráva nynější. A n e n í m o ž n é nikde sjednat nápravu. D o m n í v á m se, ž e n e z o d p o v ě d n é , z á l u d n é i l e h k o v á ž n é j e d n á n í vůči m é o s o b ě při podávání Zprávy o mé pověsti spočívá také v t o m , ž e o b č a n , k t e r é m u j e s t a n o v e n a diag n ó z a paranoia kverulans, j e v t a k o v é m n e o f i c i á l n í m postavení, ž e se každé p o m l u v ě i křivému svědectví těžko ubrání, zvláště je-li vysloveno státními orgány n e b o institucemi. K d e je tedy o n a otevřená politika, ona v š e o b e c n á o t e v ř e n o s t , i n f o r m o v a n o s t a zák o n n o s t ? M í s t o t o h o je v m é m případě zákulisní, n e z á k o n n é j e d n á n í , z á m ě r n ě p o š k o zující pověst a čest nejen m o u , ale c e l é rodiny. Proto o p r á v n ě n ě a důrazně ž á d á m b e z o d k l a d n é zahájení řízení v m é záležitosti a sjednání nápravy. J s e m věřící křesťan, katolík. Je m o u p o v i n n o s t í , kterou rád č i n í m a dodržuji, ž e m á m dobré přát a m o d l i t s e i za ty, kteří m n e snad nenávidí, z l o m n ě n e b o naší rodině činí n e b o m é j e d n á n í nechtějí n e b o n e m o h o u p o c h o p i t . Přesto v e d e n spravedlností a láskou, s p o m o c í D u c h a s v a t é h o s e také právem d o m á h á m spravedlivého a p o c t i v é h o j e d n á n í se m n o u i s mojí rodinou, a to prostřednictvím našich platných z á k o n ů , které stejně i já u z n á v á m , respektuji a dodržuji, pokud j s o u v s o u l a d u s e z á k o n e m Božím. Za příznivé a brzké vyřízení m é h o d o p i s u V á m p ř e d e m děkuji.
AUGUSTIN
JAK
U
NAVRÁTIL ( L u t o p e c n y )
NÁS
POSTUPUJÍ KTEŘÍ
(*)
BEZPEČNOSTNÍ
VYUŽÍVAJÍ
SVÉHO
Otevřený
dopis
ORGÁNY
PETIČNÍHO
VŮČI
OBČANŮM,
PRÁVA
č. 7 Lutopecny, 15. března 1987
Vyšší v o j e n s k é prokuratuře v Praze Občané a organizace mají právo obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi'státní orgány jsou povinny je odpovědně a včas vyřizovat (článek 29 Ústavy CSSR). (*) Vychází b e z v ě d o m í autora. O případu Josefa Adámka j s m e informovali v d o k u m e n taci K novelizaci zákona o přerušení těhotenství v ČSSR ve Studie 110-111 (II-III/1987) v úsecích Josef Adámek píše prokurátorovi a Slovo za záchranu nechtěného života, str. 192-198.
405
Oznámení
o trestném
činu
P o d á v á m trestní o z n á m e n í pro trestný čin z n e u ž i t í p r a v o m o c i v e ř e j n é h o činitele d l e § 158, odst. 1, písm. a, b tr. z á k o n a na kapitána StB Čuřila, který spolu s dalšími příslušníky provedl n e z á k o n n o u d o m o v n í i o s o b n í prohlídku u J o s e f a A d á m k a , důc h o d c e , b y t e m n á m ě s t í Míru 2 v Brně. Odůvodnění: D n e 21. srpna 1986 šel j m e n o v a n ý J o s e f A d á m e k z p r o v o z o v n y f o t o s l u ž b y m ě s t a Brna na n á m ě s t í 25. února, odkud si nesl část r o z m n o ž e n ý c h textů, týkajících s e p r o b l é m ů interrupce a miniinterrupce. Když o d c h á z e l z p r o v o z o v n y , byl d o s l o v a přepaden u n i f o r m o v a n ý m příslušníkem S N B , který h o b e z j a k é h o k o l i v vys v ě t l e n í zatlačil z c h o d n í k u na v o z o v k u k autu a vtlačil h o d o auta. Byl to pro n ě h o šok a stresová situace, z které se d l o u h o u d o b u n e m o h l vzpamatovat. Kapitán Čuřil a j e š t ě další příslušník pak zavezli Josefa A d á m k a do úřadovny V B , kde na n ě h o kapitán Čuřil řval jako na nějakého z l o č i n c e . Vzal m u z a p l a c e n é tiskopisy, které si nesl z f o t o s l u ž b y , a s o u č a s n é ho přinutil svléci se d o s p o d n í h o prádla, a n i ž by nějakým z p ů s o b e m z d ů v o d n i l toto opatření. Pak s n í m sespsal protokol a po poradě asi s e svým n a d ř í z e n ý m s e kapitán Čuřil vrátil s příslibem, ž e m u v š e c h n o vrátí, když j i m vydá vše, co má, v záležitosti připravované petiční akce. »V pondělí, nejpozději v úterý V á m to v š e vrátíme«, z n ě l a jejich o p a k o v a n á slova. D o protokolu napsal J o s e f A d á m e k j e š t ě tuto p o z n á m k u : »Jaký j e d ů v o d , abych byl zadržen, když j s e m chtěl využít p e t i č n í h o práva, proč j e s e m n o u takto j e d n á n o , když na S l o v e n s k u proběhla tato petiční akce zcela s v o b o d n ě a byla s v o b o d n ě zaslána S l o v e n s k é národní radě, která také organizátorům akce kladně o d p o v ě d ě l a . Cožpak pro ČSR platí jiné zákony?« D á l e j e š t ě p o z n á m k u doplnil několika citáty z v ě d e c k ý c h poznatků o početí l i d s k é h o života j a k o důkazu o t o m , ž e lidský život začíná od početí a j e h o z n i č e n í v těle ž e n y j e n u t n o klasifikovat jako vraždu. Protokol pak podepsal, aniž se d o v ě d ě l , k č e m u s l o u ž í . V e 23.30 h o d i n byl o d v e z e n d o m ů . Byl již tak vyčerpán ( a u t e m byl o d v l e č e n v 18.15 hodin), ž e již nebyl s c h o p e n j a k é h o k o l i v odporu. V ě c i související s peticí m ě l d o m a na stole, a tak n e b y l o pro příslušníky t ě ž k é s e jich z m o c n i t . J e n ž e kapitán Čuřil si probíral v š e c h n o , c o bylo k o l e m , vytáhl m u z u l o ž e n ý c h věcí i j i n é doklady v č e t n ě p o z n á m k o v é h o bloku s adresami a na j e h o námitku, že tak n e z n ě l a d o m l u v a v kanceláři jejich úřadovny, řekl, že c h c e vědět, z č e h o čerpal. Seznam zabavených věci psali na normální papír bez předtisku úředního dokladu a odmítli mu dát kopii. V j e d n u h o d i n u v noci podepsal n ě c o , a n i ž vlastně v ě d ě l co, neboť již nebyl s c h o pen s e kontrolovat. Trpí v y s o k ý m krevním tlakem a s t r e s o v ý m i stavy, když s n í m j e d njyí jako se z l o č i n c e m . Kapitán Čuřil m u také vyhrožoval, ž e p o s t i h n o u i j e h o děti, zvláště syna Vojtěcha, který j e na vojně. O d p o v í d á tento postup příslušníků b e z p e č n o sti o b s a h u z á k o n a o S N B § 19, O podání informací n e b o podle kterého z á k o n a byl J o s e f A d á m e k zadržen? Byl loni již vícekrát předvolán na B e z p e č n o s t . Bylo m u předkládáno, ž e tiskne »křesťanskou s a m i z d a t o v o u literaturu«. Bylo m u také z a m e z e n o zúčastnit se m é h o v e ř e j n é h o s o u d n í h o zasedání u o k r e s n í h o s o u d u v Kroměříži. Bylo m u také k l a d e n o za v i n u , že s e mi snažil obstarat obhájce. P o zákroku příslušníků S N B s e J o s e f A d á m e k a m b u l a n t n ě léčil v n e m o c n i c i . V e zdravotních z á z n a m e c h je u v e d e n v y s o k ý krevní tlak (215/140), z h o r š e n ý stav s l u c h u , z p ů s o b e n ý n e r v o v ý m r o z r u š e n í m . Z h o r š e n í z d r a v o t n í h o stavu se n e l z e divit p o t o m v š e m , c o v těch d n e c h prožil. O p r á v n ě n ě k t o m u J o s e f A d á m e k p o z n a m e n á v á : » J s e m aktivní křesťan, m á m rád k a ž d é h o člověka a n e c h o v á m nenávist k n i k o m u , ani k prac o v n í k ů m StB. M u s í m však kategoricky žádat, aby u nás byly dodržovány platné zákony a
406
právní předpisy a n e aby si j e kterákoli složka n e b o j e d n o t l i v e c upravoval, jak se m u z a c h c e . Je také třeba, aby i různé státní orgány, úřady a instituce vzaly na v ě d o m í , ž e křesťané jako nejpočetnější s p o l e č e n s k á skupina v e státě s e n e m ů ž e vzdát aktivity, týkající s e n e n a r o z e n ý c h dětí o h r o ž e n ý c h smrtí. K t o m u t o p r o b l é m u n e m ů ž e zůstat lhostejný ani žádný člověk, v n ě m ž cit a láska d o s u d nezanikly.« *
*
*
Při domovní a osobni prohlídce u J. Adámka byly porušeny tylo paragrqfy čtvrtého oddílu trestního řádu: 1) § 82, Důvody domovní a osobni prohlídky: Odst. 1: D o m o v n í prohlídku lze v y k o nat, je-li d ů v o d n é p o d e z ř e n í , ž e v bytě či jiné m í s t n o s t i n e b o v prostoře j i m náležející j e v ě c důležitá pro trestní řízení n e b o ž e s e tam skrývá o s o b a podezřelá z t r e s t n é h o činu. Odst. 2: O s o b n í prohlídku lze vykonat, je-li d ů v o d n é p o d e z ř e n í , ž e n ě k d o má u s e b e v ě c d ů l e ž i t o u pro trestní řízení. Odst. 3: U o s o b y z a d r ž e n é a u o s o b y , která m á být d o d á n a n e b o která s e bere d o vazby, lze vykonat o s o b n í prohlídku též t e h d y , je-li tu p o d e z ř e n í , ž e má u s e b e zbraň n e b o j i n o u v ě c , j e ž by m o h l a o h r o z i t život n e b o zdraví vlastní n e b o cizí. P r o t o ž e v té d o b ě ani později nebyl j m e n o v a n ý J. A d á m e k s e z n á m e n s ž á d n ý m u s n e s e n í m , ž e j e u n ě h o z a h á j e n o nějaké trestní řízení, n e m o h l o také ani v z n i k n o u t ž á d n é p o d e z ř e n í , ž e se u n ě h o n e b o v j e h o bytě nachází v ě c důležitá pro toto n e e x i stující trestní řízení. N e b y l o také ani ž á d n é d ů v o d n é p o d e z ř e n í , ž e m á u s e b e zbraň n e b o j i n o u věc, jíž by m o h l o h r o z i t život n e b o zdraví vlastní n e b o cizí. 2) § 83, Příkaz k prohlídce: Odst. 1: Nařídit d o m o v n í n e b o o s o b n í prohlídku je o p r á v n ě n předseda s e n á t u , v přípravném řízení prokurátor, vyšetřovatel n e b o v y h l e d á vací orgán. Vyšetřovatel n e b o vyhledávací orgán k t o m u potřebuje p ř e d c h o z í s o u h l a s prokurátora. Příkaz k d o m o v n í prohlídce m u s í být v y d á n p í s e m n ě a m u s í být o d ů v o d něn. D o r u č í se o s o b ě , u níž s e prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to m o ž n é , nejdéle d o 48 h o d i n po ní. K t o m u p ř i p o m í n á m , ž e příkaz k d o m o v n í a o s o b n í prohlídce nebyl J. A d á m k o v i d o r u č e n ani při prohlídce, ani d o 48 h o d i n , ani d o s u d . 3) § 84, Předchozí výslech: D o m o v n í n e b o o s o b n í prohlídku lze vykonat j e n p o p ř e d c h o z í m v ý s l e c h u t o h o , u k o h o n e b o na k o m se má vykonat, a to j e n tehdy, j e s t l i ž e se v ý s l e c h e m n e d o s á h l o ani d o b r o v o l n é h o vydání h l e d a n é věci, ani odstranění j i n ý c h d ů v o d ů , které vedly k prohlídce. P ř e d c h o z í h o v ý s l e c h u n e n í třeba, j e s t l i ž e v ě c n e s n e s e odkladu a v ý s l e c h n e l z e provést o k a m ž i t ě . U p o z o r ň u j i , ž e před o s o b n í a d o m o v n í prohlídkou i před o d n ě t í m věcí j m e n o v a n ý J. A d á m e k n e b y l s e z n á m e n , jaké věci j s o u u n ě h o h l e d a n é a v s o u v i s l o s t i s j a k ý m trestným činem. 4) § 85, Výkon prohlídky: Odst. 2: K v ý k o n u d o m o v n í a o s o b n í prohlídky j e třeba přibrat o s o b u , která n e n í na věci z ú č a s t n ě n a . Orgán vykonávající prohlídku s e prokáže s v ý m o p r á v n ě n í m . Odst. 3: V p r o t o k o l e o p r o h l í d c e j e třeba t é ž uvést, zda byla d o d r ž e na u s t a n o v e n í o p ř e d c h o z í m v ý s l e c h u , popřípadě o z n a č i t d ů v o d y , proč d o d r ž e n a nebyla. D o š l o - l i při p r o h l í d c e k v y d á n í n e b o o d n ě t í věcí, j e třeba p o j m o u t d o p r o t o k o l u také údaje u v e d e n é v § 79, odst. 5. Odst. 4: O s o b ě , u které byla prohlídka v y k o n á n a , vydá orgán, který ji v y k o n a l , i h n e d , a není-li to m o ž n é , nejdéle d o 48 hod. p o ní p í s e m n é potvrzení o jejím v ý s l e d k u j a k o ž i o převzetí v ě c í , které byly při p r o h l í d c e vydány n e b o odňaty, a n e b o opis p r o t o k o l u . Při d o m o v n í prohlídce i při p r o h l í d c e o s o b n í n e b y l a přibrána ž á d n á o s o b a n e z ú č a s t n ě n á na věci. Orgán vykonávající prohlídku s e také neprokázal s v ý m o p r á v n ě n í m .
407
N e b y l o ani d o d r ž e n o ustanovení o p ř e d c h o z í m výslechu, ani nebyly o z n a č e n y d ů v o dy, proč d o d r ž e n o n e b y l o . V protokolu o vydání a odnětí věcí n e n í u v e d e n přesný popis a přesný počet odňatých věcí, jak je u v e d e n o v § 79, odst. 5 tr. řádu. D o s u d také nebylo vydáno p í s e m n é potvrzení o jejím výsledku jakož i věcí, které m u byly odňaty při prohlídce, ani opis protokolu. Z u v e d e n é h o j e zřejmé ž e při této o s o b n í a d o m o v n í prohlídce i při odebírání věcí byly porušeny v š e c h n y paragrafy, které se na věc vztahují. Především však bylo postup o v á n o z p ů s o b e m nedůstojným, jak by měly postupovat orgány socialistického státu. Celý postup těchto orgánů, jejich hrubé, násilné, n e z á k o n n é a cynické jednání, vyhrožování o postihu j e h o dětí a další jejich j e d n á n í připomíná o d s o u z e n í h o d n é j e d n á n í vyšetřujících orgánů v padesátých letech. N e t v r d í m však, ž e jejich chování je p o d o b n é chování nacistickofašistických orgánů v d o b ě o k u p a c e n e b o nynější vojenské junty v Chile. Je zjevné, že tímto jednáním maji být zastrašeni věřící občané, aby upustili od uplatňování svého petičního a Jiného práva v náboženské oblasti. T í m t o j e d n á n í m byla naplněna skutková podstata z n e u ž í v á n í pravomoci veřejného činitele p o d l e § 158, odst. 1: Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit j i n é m u škodu neb o opatřit s o b ě n e b o j i n é m u neoprávněný prospěch a) překročí s v o u pravomoc, b) vykonává s v o u pravomoc z p ů s o b e m odporujícím zákonu, c) nesplní povinnost vyplývající z j e h o pravomoci. O t o m , ž e n e m ů ž e být pochyby, ž e u v e d e n é jednání naplňuje skutkovou podstatu t o h o t o trestného činu, svědčí, že obsahuje tři p o d m í n k y , které musí být s o u č a s n ě splněny: a) speciální objekt: veřejný činitel, 6) jednání, které je v rozporu s pravomocí veřejného činitele, přičemž forma t o h o t o jednání m u s í odpovídat f o r m á m taxativně u v e d e n ý m v ustanovení § 158, odst. 1, písm. a-c, c) subjekt m u s í jednat v ú m y s l u způsobit j i n é m u škodu, přičemž škodou je třeba r o z u m ě t nejen škodu materiální, ale i škodu na právech, zdraví atd. Z u v e d e n ý c h d ů v o d ů proto také oprávněně žádám b e z o d k l a d n é zahájení trestního stíhání v u v e d e n é věci i vrácení všech n e o p r á v n ě n é zadržených a odňatých věcí j m e n o v a n é m u J. A d á m k o v i z Brna, za c o ž V á m předem děkuji.
Zprávy a recense JAROSLAV P O L C
(Řím)
POPELEC UMĚLCŮ -
MNICHOV
Kázání
1987
8. března
1987
D n e š n í evangelium h o v o ř í velmi přesvědčivě, když uvádí na scénu dvě zcela protichůdné osoby: pokušitele a p o k o u š e n é h o . Tak nápadný protiklad, na první p o h l e d jasný, mezi Kristem a padlým a n d ě l e m , n e n í m o ž n o oddělit v nitru č l o v ě ka. Č l o v ě k t o t i ž m ů ž e b ý t s o u č a s n ě jak p o k o u š e n ý m , t a k i p o k u š i t e l e m . P o k u š e n í stejně jako šaty bývá s t ř i ž e n o na míru. Jinak by n e m ě l o naději n a d o sažení i sebemenšího úspěchu.
408
V m i n u l é m století, kdy n e v ě r a o v l i v n ě n á p o k r o k e m v ě d y a t a k z v a n o u prům y s l o v o u r e v o l u c í se stále více oddalovala od tradiční víry v Boha, pocítila nutn o s t n ě č í m n a h r a d i t z t r a c e n o u v í r u . Její p o d n ě t y a její cíl m u s e l b ý t p ř e m í s t ě n z e světa neviditelného do světa viditelného. B ů h musel být vyňat z věčnosti a z n o v u o b j e v e n v přírodě a n e b o v t o m , c o se v ž d y p o v a ž o v a l o , a právem, z a vrchol lidského tvoření - v umění. T o t o pojetí mělo ovšem nedozírné následky: umělec se stal g é n i e m , p r o r o k e m přinášejícím lidstvu z j e v e n í a nahrazujícím č a s t o m é n ě vzdělaného kněze. N e m o h l ovšem tedy zůstat podřízen obyčejnému divákovi n e b o čtenáři a n e b o obdivovateli umění. Měl nepopiratelné právo vyžadovat. U j e h o n o h o u s e d ě l i j e h o o b d i v o v a t e l é , a b y s e o d n ě h o učili, ž á d n é ú s i l í h o p o c h o p i t n e b y l o příliš n á r o č n é , i k d y ž j e h o p r o r o c t v í b y l a č a s t o t e m n á a n e p ř í s t u p n á . V ž d y v š a k stál před č a s e m a v e d l lidstvo. N e p o h l í ž e l však ani tak d o b u d o u c n o sti, s p í š e l é p e n e ž j i n í v n i k l d o p ř í t o m n o s t i a p o r o z u m ě l jí. Jak v e l k ý je v š a k r o z d í l m e z i k n ě z e m , k d y ž m l u v í j m é n e m c í r k v e , a u m ě l c e m , který by chtěl mluvit j e n o m j m é n e m svým. K n ě z h o v o ř í s autoritou v š e m věřícím, umělec h o v o ř í š o s o b n í autoritou p o u z e k n ě k o m u a p o u z e tehdy, když je j e h o d í l o s c h o p n é h o o s l o v i t . K a ž d ý , k d o m á z á l i b u v u m ě l e c k é m p r o j e v u , m á totiž s v é h o v y v o l e n é h o mistra, j e h o ž dílo v š a k n e o s l o v u j e k a ž d é h o stejně. Proto s e č a s t o tvrdí, ž e n i k o l i v u m ě l e c s á m , ale j e h o v ý t v o r s d ě l u j e p r a v d u . T a m á r ů z n é o d s t í n y a z c e l a j i s t ě v y j a d ř u j e c o s i , c o m á h o d n o t u č á s t e č n o u . C h y b í jí v š a k u c e lenost, tím i j e d n o t a , n e n í v ě č n á , n e m á ani teologii, ani autoritu kazatele hov o ř í c í j m é n e m a u t o r i t y v y š š í , n e ž je a u t o r i t a l i d s k á . Z b o ž ň o v a t u m ě n í pro u m ě n í m ů ž e uvést i d o omylu, uctívá-li se v n ě m pouhý nástroj. Z a m ě ň o v a t nástroj za cíl m á t a k é s v é j m é n o . N a z ý v á se m o d l o s l u ž b a . Z n a m e n á t o s t a v ě t n ě c o j i n é h o n a m í s t o , k t e r é p ř í s l u š í B o h u . M o d l o s l u ž b a je vždy smrtonosným přerušením cesty k Nekonečnu. L á s k a k u m ě n í je jistě c o s i j i n é h o n e ž z t o t o ž ň o v a t u m ě n í s j a k o u s i f o r m o u n á b o ž e n s t v í a víry v B o h a . H o l a n d s k ý malíř V a n G o g h řekl, že snažit se p o c h o pit s k u t e č n ý v ý z n a m t o h o , c o v e l c í umělci, c o v á ž n í mistři n á m sdělují ve s v ý c h d í l e c h , t o v e d e k B o h u . A l e k a r d i n á l J o h n H e n r y N e w m a n u ž d á v n o byl přes v ě d č e n o t o m , ž e » p o e s i e s e s t á v á ú t o č i š t ě m t ě c h , k t e ř í n e m a j í k a t o l i c k o u církev, a b y se k ní utekli a s p o č i n u l i v ní«. Jsou v š a k i d n e s lidé, kteří u p ř í m n ě tvrdí, že sice do kostela n e c h o d í a nevěří, ale když jdou na koncert, že tam znovunabýv a j í n á b o ž e n s k o u v í r u v B o h a . U ž C. S. L e w i s v š a k v a r o v a l : » N e z í s k á t e v ě č n ý ž i v o t , p o c í t í t e - l i B o ž í p ř í t o m n o s t v k v ě t e c h a h u d b ě . « H i l l a i r e B e l l o c řekl v c e l k u t o t é ž j i n a k : » V í r a , t o n e n í cit, a l e č i n , j e t o o t á z k a v ů l e . « K t o m u m o ž n o d o d a t i s l o v a T . S. E l i o t a : » V í r a j e c o s i v z d á l e n é h o o d s l a b o s t i , k t e r á s e p r o j e v u j e v t o m , c o je d o č a s n é , a n e b o v z k a ž e n o s t i n ě j a k é i n s t i t u c e . « U m ě n í ž i j e a p a t ř í d o t o h o t o světa, nikoliv d o světa, který přijde. I n a t o m t o s v ě t ě je však p ř í t o m e n n a k a ž d é m k r o k u j e h o Stvořitel. Kdykoliv a kdekoliv se snažilo u m ě l e c k é h o tvoření z n e u ž í t státní zřízení ke s v é m u p r o s p ě c h u , v ž d y je u d u s i l o . N a k o n e c z b y l j e n b e z d u c h ý o b a l , K č e m u jinému dospěla kultura současné doby, když byla využita k politickým a výdělečn ý m ú č e l ů m ? K a m se z n í vytratilo dobro, k a m z m i z e l a krása, k a m se z a t o u l a l a p r a v d a , j e ž j s o u o d l e s k e m B o h a S t v o ř i t e l e ? Z m i z e l y s p o l u s ní. N ě m e c k ý luterský teolog Dietrich Bonhoeffer, u m u č e n ý nacisty, p o z n a m e nal, ž e v d o b ě , kdy se nacistický stát snažil kultury p r o p a g a č n ě z n e u ž í t v e svůj p r o s p ě c h , d o s á h l n a k o n e c j e n t o h o , ž e kultura, l i d s k o s t a t o l e r a n c e se staly b e z d o m o v c i a hledaly z n o v u útočiště v církvi. K t o m u p o z n a m e n a l T h o m a s Merton, ž e se vracely ke s v ý m p o č á t k ů m - d o m ů .
409
Jen k ř e s ť a n s t v í je s c h o p n é z a j i s t i t u m ě n í d o č a s n o u n e s m r t e l n o s t n e j e n p r o t o , ž e trvá, ale t a k é proto, ž e je n e v y s y c h a j í c í m z d r o j e m a ž i v o t o d á r n ý m p r a m e n e m i n s p i r a c e . V í r a v B o h a je j e d i n o u s i l o u , k t e r o u n e d o k á z a l y s s e b o u s t r h n o u t d o p r o p a s t i h r o u t í c í s e c i v i l i z a c e . K ř e s ť a n s t v í n e n í n i č i v á a n i d u s í c í s í l a . Je s t o v y tvořit k v e t o u c í z a h r a d u i tam, k d e byla před tím b e z ú t ě š n á poušť. Má-li být kulturní tradice trvalá a živá, m u s í p r a m e n i t z křesťanství. P r o t o s e k n ě m u z a č í n a j í v r a c e t i ti, k t e ř í v n ě m c h t ě j í v i d ě t j e n n ě c o u š l e c h t i l é h o a k r á s n é h o . I tak, pohlížejí-li n a v y s c h l o u poušť o k o l o s e b e , z a č í n a j í tušit, ž e se v křesťanství skrývá cosi d a l e k o h l u b š í h o , ž e t o n e n í v y s u š e n ý květ, ale ž e je v n ě m život. P r o t o se k n ě m u stále vracejí. Je t e d y s p r á v n é tvrdit, ž e u m ě l e c s m í c o k o l i t v o ř i t s v o b o d n ě , a n i ž b y s e s t a r a l o m r a v n í o d p o v ě d n o s t z a s v á díla, p o n ě v a d ž je m u v š e c h n o d o v o l e n o ? I s á m ren e s a n č n í p a p e ž P a v e l III., k d y ž s e z m i ň o v a l o d í l e B e n v e n u t a C e l l i n i h o , k t e r ý m ě l n e j e d e n v r o u b e k n a s v ě d o m í , s e m ě l v y j á d ř i t , ž e u m ě l e c je v y ň a t z d o d r ž o v á n í m o r á l n í c h z á s a d . A l e i C e l l i n i si v y ž á d a l n a s v é m c h l e b o d á r c i d o v o l e n o u , a b y si m o h l v y k o n a t p o u ť n a p o d ě k o v á n í z a š ť a s t n é d o k o n č e n í s v é s l a v n é s o c h y P e r s e a . A n i P a v e l III., a n i B e n v e n u t o C e l l i n i b y s e n e b y l i o d v á ž i l i s R u s k i n e m tvrdit, ž é » v k u s je n e j e n s o u č á s t í a u k a z a t e l e m m o r á l k y , a l e ž e je t o m o r á l k a jed i n á « . L i d é žijí č a s t o v p ř e s v ě d č e n í , ž e j s o u s v o b o d n í , m o h o u - l i říci: » D ě l á m si to, c o c h c i « , k d y ž n e m a j í n a r u k o u p o u t a a n e j s o u n á s i l í m z d r ž o v á n i h r u b o u s i l o u . T o je o v š e m s v o b o d a d i v o k é š e l m y , k t e r á nijak n e p r o s p ě j e r o z u m n é m u t v o r u , a t í m m é n ě t o m u , k d o s e k ř t e m s v a t ý m stal s y n e m B o ž í m . U m ě l e c s e n i k d y n e m ů ž e z h o s t i t o d p o v ě d n o s t i z a t o , c o t v o ř í . U m ě n í je v y j a d ř o v a c í p r o s t ř e d e k t a k s i l n ý j a k o s l o v o : t o s a m o v s o b ě n e n í a n i m r a v n é , ani n e m r a v n é . B á s n í k m ů ž e s l o ž i t Píseň o stvoření jako svatý František z Assisi, ale t a k é n ě c o , c o s e p r o d á v á a n e b o u k a z u j e p o t a j í . T o s e p a k m ů ž e stát p ř í č i n o u z k á z y c e l ý c h generací, aniž by o n t o m u m o h l zabránit. U m ě n í n e n í jen p o u h ý vyjadřovací prostředek. Vyjadřuje vidinu, pojetí a n e b o h l o u b k u nějaké skutečnosti. I p ř e s s v o u z d á n l i v o u ú s p ě š n o s t díla d r á ž d í c í n e j n i ž š í p u d y č l o v ě k a p ř e s t á vají být u m ě n í m . T o jim vytváří jen líbivou fasádu. T a k o v é výtvory, jejichž obliba spočívá v tom, že zavdávají příležitost k hříchu, jsou s k u t e č n ý m zločinem. O jejich tvůrci platí v p l n é m r o z s a h u Kristova slova: » N e n í m o ž n é , aby nepřišla pokušení; bčda však tomu, skrze k o h o přicházejí. B y l o by pro n ě h o lépe, kdyby m u d a l i n a krk m l ý n s k ý k á m e n a u v r h l i h o d o m o ř e , n e ž a b y s v e d l k h ř í c h u j e d n o h o z t č c h t o n e p a t r n ý c h « ( L k 17, 1 - 2 ) . Svatý T o m á š Akvinský tedy právem pile: »Aby člověk m o h l dobře užívat s v ý c h u m ě l e c k ý c h s c h o p n o s t í , je k t o m u t ř e b a d o b r é v ů l e , a ta s e v y t v á ř í m r a v n í c t n o s t í . « Jak č a s t o i u m ě l e c k á díla n a c h á z e j í z á k a z n í k y , a to n i k o l i p r o s v o u e s t e tickou hodnotu. P o p e l c o v ý m o b ř a d e m se k a ž d o r o č n ě o t e v í r á d o b a , k d y b y s e m ě l k a ž d ý křesťan z a m ý š l e t s á m n a d s e b o u a n a d c í l e m s v é h o ž i v o t a . P r a c h jsi a v p r a c h s e o b r á t í š . A p ř i t o m b y si m ě l o ž i v i t i r a d u , k t e r o u m u d á v á s t a r o z á k o n n í m u d r c : » V e v š e m , c o k o n á š , si p ř i p o m í n e j s v é p o s l e d n í v ě c i a n a v ě k y n e z h ř e š í š « (Sir 7, 4 0 ) . M i c h e l a n g e l o n a p s a l , k d y ž byl n a v r c h o l u s v é h o u m ě l e c k é h o t v o ř e n í a s l á v y : » V i d í m , ž e s e n a m n e d í v a j í j a k o n a n ě k o h o , k d o je p ř e s n ě t a k o v ý m , j a k ý m h o c h c e m í t B ů h . A l e já j s e m j e n u b o h ý č l o v ě k a m a l o u c e n u m á to, s č í m z á p o l í m s e z r u č n o s t í , k t e r o u m i B ů h dal.« O A n t o n u B r u c k n e r o v i b y l o ř e č e n o , ž e j e h o d í l a jsou neustálou r o z m l u v o u jeho duše s B o h e m a ž e často opakoval, ž e j e d n o u bud e m u s e t s k l á d a t B o h u ú č t y z t o h o , jak u ž i l dary, k t e r é o d N ě h o o b d r ž e l . Z a t o ,
410
c o d o s t a l o d B o h a , s e b u d e m u s e t v š a k o d p o v í d a t i k a ž d ý z n á s . K é ž b y si t o u v ě domili i všichni umělci.
D I S K U S E O H U S O V I (*) Husovská
problematika
v
KN
Katolické noviny v číslech od 4 6 / 1 9 8 6 d o 1 / 1 9 8 7 uveřejnily s e d m článků o J a n u H u s o v i p o d z a m l ž u j í c í m t i t u l e m Hledání cesty. Jde p o d l o u h é d o b ě o p r v n í reakci na t o t o t é m a z pera k a t o l i c k é h o autora pod z o r n ý m ú h l e m D r u h é h o vatik á n s k é h o koncilu, zejména B e r a n o v a projevu na něm. H u s n e n í líčen j e d n o s t r a n n ě negativně, n a o p a k . Pisatel o c e ň u j e na p r v é m místě jeho dobré vlastnosti, zvláště jeho katolicitu a subjektivně upřímný úmysl být d o b r ý m katolíkem a k n ě z e m . Podařilo se m u s h r n o u t nejpotřebnčjší údaje o Husově životě a jeho teologických spisech čtivým a srozumitelným způsobem. Objektivně seznamuje čtenáře s H u s o v o u naukou. T o l i k k n e s p o r n ý m k l a d ů m s e r i á l u . J s o u v š a k t a k é b o d y , k t e r é je n u t n o krit i c k y v y t k n o u t . S e m p a t ř í z e j m é n a v e 4. p o k r a č o v á n í ( 4 9 / 1 9 8 6 ) d ů r a z nn s o c i á l n ě e k o n o m i c k o u z á k l a d n u H u s o v a k o n f l i k t u . N e p o d c e ň u j e m e ani t u t o s t r á n k u , b e z p o c h y b y h r á l a u r č i t o u roli, z e j m é n a p o H u s o v ě t r a g i c k é s m r t i , při v z n i k u h u s i t s k é h o r e v o l u č n í h o h n u t í , n i c m é n ě n e b y l a r o z h o d n ě p r i o r i t n í , jak přes v ě d č i v ě d o k a z o v a l i už Sedlák, Pekař a v 60. letech i marxistický historik a filoz o f R. K a l i v o d a . S t ř e d o v ě k n e v i d ě l s o c i á l n í k ř i v d y n a š i m a o č i m a . H l u b o k o v p o v ě d o m í t e h d e j š í c h lidí z a k ó d o v a n á p r a x e a l m u ž n y , k n í ž c í r k e v s y s t e m a t i c k y v e d l a , v y t v á ř e l a j i n é ř e š e n í s o c i á l n í o t á z k y a j i n ý p o h l e d n a ni, n e ž m á m e m y , lidé 20. století. H l a v n í m o t i v a c í H u s o v a protestu a později v z n i k u husitství byly teologické názory Wicliffovy a tehdejší situace uvnitř církve plus m o c e n s k o p o l i t i c k é z á j m y k l é r u , k r á l e a š l e c h t y . P r i o r i t a t ř í d n í c h a s o c i á l n í c h křivd a r o z p o r ů , z d ů r a z ň o v a n á o f i c i á l n í m a r x i s t i c k o u h i s t o r i o g r a f i í , je iluzí. V závěru seriálu se autor p o u š t í d o n e p r o k a z a t e l n ý c h úvah o H u s o v i jako sui generis b o j o v n í k u za s v o b o d u , o v š e m ne p o d l e středověkých, nýbrž p o d l e d n e š n í c h m ě ř í t e k . V ý s l o v n ě s i c e říká, ž e b y b y l o c h y b o u s e d o m n í v a t , ž e H u s s e c h t ě l s t á t p o l i t i c k ý m v ů d c e m , a l e t o , jak jej n a k o n e c h o d n o t í , o d p o v í d á s p í š e p r á v ě t o m u t o p o j e t í . R o v n ě ž tak d o m n ě n k a o d v o u r e f o r m n í c h s m ě r e c h v d o b ě H u s o v ě a j e j i c h c h a r a k t e r i s t i k a n e o b s t o j í v e s v ě t l e h i s t o r i c k é kritiky. Z e j m é n a o z n a č e n í prvního směru, k n ě m u ž náleželi vesměs Otcové Kostnického koncilu, j a k o s b o r u lidí, k t e r ý » n e c h t ě l m n o h o o p r a v o v a t « , a l e » s o u s t ř e d i t s e p ř e d e v š í m na o d s t r a n ě n í s c h i z m a t u , neboť to byla o k o l n o s t , která o s l a b o v a l a j e d n o t u a m o c c í r k v e « , tu p a k » c h t ě l i z a b e z p e č i t p ř í s n ý m s t ř e ž e n í m d o g m a t « . T í m t o j a z y k e m m l u v í v a j í l i d é o d c í r k v e d i s t a n c o v a n í , k t e ř í jí u p í r a j í b o ž s k é p o s l á n í o d Krista, k n ě m u ž p a t ř í d u c h o v n í (!) m o c , p o v i n n o s t s t ř e ž i t p r a v d y víry a j e d n o t u . A u t o r o v i je j i s t ě v z d á l e n a p ř e d s t a v a c í r k v e j a k o r y z e p o z e m s k é h o p o d n i k u , k některým ne dost vyváženým formulacím h o patrně přivedla nutnost pojednat velmi stručně o problematice velmi složité. Bylo by křivdou pro drobné n e d o statky n e d o c e n i t v ý z n a m jeho v c e l k u solidní, potřebné a aktuální práce. (*) Vděčně převzato z katolického samizdatového periodika Teologické texty č. 14, str. 19.
411
Ohlasy JAROSLAV D R E S L E R
(Mnichov)
BROD
A
SABINA
V recensi o americké monografii o v z t a z í c h L e o š e Janáčka a M a x e B r o d a p ß e Petr Vašíček ( S t u d i e 109, 1 / 1 9 8 7 , str. 82-83): «... A u t o r se z m i ň u j e též o B r o d o v ě ž i v o t o p i s n é m románu o Karlu Sabinovi, který je zajisté v z á c n o s t í v jakékoli k n i h o v n ě ...« M á m t e n t o r o m á n d o k o n c e s B r o d o v o u v l a s t n o r u č n í dedikací: » M i l Dank für Ihre großzügige Hilfe bei diesem Buch. Max Brod 1962.« Kniha má n á z e v Die verkaufte Braut - Der abenteuerliche Lebensroman des Textdichters Karel Sabina (Bechtle Verlag, M ü n c h e n 1962). Má p o m o c byla skromná: z k n i h o v n y Svobodné Evropy v M n i c h o v ě jsem B r o d o v i vypůjčil některé knihy a pro nakladatele jsem vyhledal předlohy pro o b r a z o v o u přílohu. Tak v d o p i s e ze 4. února 1 9 6 0 si Brod přeje: 1. Arbes, Záhadné povahy, 2. Mác h ů v Máj1, v jiném dopise S a b i n o v y Oživené hroby, i n f o r m a c e o knize M. T u č k o v é Beletristická próza Karla Sabiny a p o d . V o s o b n í c h setkáních za j e h o letních cest do Evropy jsem h o několikrát u p o z o r ň o v a l , aby byl zdrženlivější, když se d o v o l á v á studie Julia Fučíka o Sabinovi. Brod odvětil, ž e zná teorie o F u č í k o v ě zradě, že jim však nevěří. V S a b i n o v č věci ho pokládal za autoritu. Namítl jsem, že Fučík psal o o t á z c e Sabinovy zrady už v ilegalitě a že se j e h o f a n t a z i e před m o ž n ý m vlastním z a t č e n í m jitřila právě v i d i n o u m o ž n é v l a s t n í zrady. Buď jak buď, B r o d o v á kniha vyšla a rychle zapadla. N e n a š e l jsem o ní v ě t š í v á ž n o u recensi.
412
Dokumentace POSELSTVÍ KATOLICKÁ
NAŠÍ BLAHOSLAVENÉ CÍRKEV V
ANEŽKY
SOCIALISTICKÉM
PRĚMYSLOVNY
STÁTĚ
Svědectví KAREL SKALICKÝ
JOSEF ZVĚŘINA
THDR.
SEDMDESÁTNÍKEM
OTO
PŘÍPAD
MÁDR
FRANTIŠKA
ZA VÁCLAVEM
PADESÁT
LET
ADAMÍICA
ČERNÝM
A U G U S T I N NAVRÁTIL
A
MLČET
NEBUDU
AUGUSTIN
NAVRÁTIL
OTEVŘENÝ
DOPIS
AUGUSTIN
NAVRÁTIL
JAK
SE U
NÁS
Č.
5
PRAKTIKUJE
OCHRANA
PROTI Z Á S A H Ů M A Ü T O K Ü M A AUGUSTIN
KNĚZEM
NAVRÁTIL
POVĚST
JAK U
NÁS
ORGÁNY
NA
ČEST
OBČANA POSTUPUJÍ VŮČI
VYUŽÍVAJÍ
BEZPEČNOSTNÍ
OBČANŮM,
SVÉHO
KTEŘÍ
PETIČNÍHO
PRÁVA
Zprávy a recense JAROSLAV POLC DISKUSE
O
POPELEC
UMĚLCŮ
HUSOVI
Ohlasy JAROSLAV DRESLER
BROD
A
SABINA
-
MNICHOV
1987
