TE DEUM LAUDAMUS ROK 2011 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ
Giovanni Paolo II.
un grande dono di Dio alla Chiesa e all´umanità
(Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v přípravě na beatifikaci Jana Pavla II., Řím 1. 3. 2011))
K beatifikaci Jana Pavla II. scházejí už pouhé dva měsíce a naše setkání je bezprostřední přípravou na tuto slavnost, která bude epochální událostí, přitahující lidi celého světa. Děkuji iniciátorů i organizátorům této dnešní iniciativy, která díky globalizace audiovizuálních prostředků a stále rozsáhlejším technikám médií, chce co nejvíce šířit poznání, náklonnost a úctu k tomuto velkému papeži, který byl velkým Božím darem pro lidi na konci II. a počátku III. milénia. Lze tak oslovit všechny sféry veřejného mínění, zvláště pak mladé, kteří byli velkou láskou Jana Pavla II. a kteří ho tolik milovali. Srdečně zdravím zde přítomné, zvláště pak novináře, a budu velmi rád bude-li někdo chtít vystoupit s otázkami a příspěvky. Pokud jde o mne, jak mě o to požádal drahý don Zdielecky, promluvím k vám o lásce Jana Pavla II. k Matce Boží, a toto téma trochu rozšířím na jeho lásku k Ježíši Kristu, s odkazem na některé osobní vzpomínky. A protože jsem byl apoštolským nunciem v Československu a pak v České republice, měl bych také promluvit o vztahu, který k němu chovaly tyto slovanské národy, obdařené bohatou uměleckou a hudební kulturou. Činím tak velmi rád, i když vím, že jde příliš obsáhlá témata.
1. Láska Jana Pavla II. k Nejblahoslavenější Panně Marii Byla to bezmezná láska. Jan Pavel nikdy nevynechal příležitost, aby mluvil o Panně Marii, a bez počtu krát nás učil, jaké místo má zaujímat u každého z nás. Maria je Matkou Ježíšovou a Matkou Církve, „Velkou Matkou Boží“, jak říká v nádherném turínském chrámu. Maria byla Bohem vyvolená, aby svým „Ano“ přivedla na svět samotné Slovo Otce, které se působením Ducha svatého stalo v jejím přečistém lůně úplným a dokonalým člověkem. Jan Pavel II. mluvil o Panně Marii stále a neúnavně; jí věnoval encykliku, nesoucí titul „Redemptoris Mater“, „Matka Vykupitele“ – Vykoupení totiž bylo vůdčí linií
jeho magistéria na Petrově Stolci -: vždyť z jejího Mateřství, které je nejvyšší důstojností, jakou může být obdařen úděl ženy, vzešla všechny privilegia a všechny Mariiny výsady v dějinách spásy. Bylo by zapotřebí kdoví kolik knih, aby obsáhly učení Jana Pavla II. o Panně Marii. On ji však neuctíval pouze svým papežským magistériem, ale také mnoha dalšími formami: už od začátku pontifikátu si přál recitovat po tolik let růženec o první sobotě v měsíci, společně s věřícími ve Vatikáně; svou neúnavnou fantazií obohatil růženec o Tajemství světla; a skoro na konci pontifikátu vyhlásil Rok růžence, který přinesl mnoho plodů mariánské úcty a duchovní obnovy; vzpomínám na jeho pouti do Lurd a do Fatimy: a všichni vědí, že Jan Pavel II. si přál, aby kulka z atentátu, která ho mohla zabít, byla vložena do korunky nejblahoslavenější Panny Marie Fatimské. Do programu každé své cesty Jan Pavel II. zařadil návštěvu nejvýznamnějších mariánských svatyní světa. Dále pak tu bylo tolik působivých a velmi významných gest: například vím, jak si přál, aby vatikánské bazilice vévodil obraz Matky Boží, který se nyní mateřsky vypíná vysoko nad svatopetrským náměstím, aby svým pohledem a úsměvem žehnala všem procházejícím. Ale povyprávím vám o něčem, co možná neznáte. Všichni víme, že motto Mons. Wojtyly, které si zvolil před svým biskupským svěcením, bylo Totus Tuus. Budoucí papež převzal tato slova od velkého mariánského světce, Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, proslulého tolika díly, věnovanými Panně Marii, a zvláště pak „Pojednáním o pravé mariánské úctě“. Papež se tuto modlitbu nejen každý den modlil, ale svým krásným písmem ji psával na každou stránku, na níž si v polštině připravoval homílie, promluvy, encykliky. Mám zmocnění, abych vám ukázal některé z těchto stránek. Vpravo nahoře, ještě než začíná text stránky, psával papež jednu větu této modlitby: na první stránce: Totus tuus ego sum, Celý jsem Tvůj; na druhé stránce pokračuje: Et omnia mea tua sunt, A všechno mé je tvé; na třetí pak: Accipio Te in mea omnia. Přijímám Tě ve všech svých věcech. V ostatních dokumentech pokračoval: Praebe mihi cor tuum, Dej mi své srdce, a tak pokračoval na každé stránce, opakuje stejné fráze, dokud nepřestal psát. V Archivech Státního sekretariátu jsou tisíce těchto stran, kde Jan Pavel II. tak niterným a dojemným způsobem projevoval svou lásku k Panně Marii.
2. Láska Jana Pavla II. k Ježíši Ale odkud pramenila jeho bezmezná láska k Marii? Z lásky, kterou choval ke Kristu. Milovat Ježíše je ohniskem celého našeho života. A platí-li to o každém křesťanu, pokud chce být hoden svého jména – křesťan, jak všichni víme, znamená „Kristův“, jsem Kristův 2
– tím spíše to platí o papeži, která je Kristovým náměstkem. Je to něco tak samozřejmého, že by se mohlo zdát až zbytečným to zdůrazňovat. Také zde mám jednu zvláštní zkušenost, o které bych vám chtěl vyprávět. Týká se poslední apoštolské návštěvy, kterou Jan Pavel II. vykonal v České republice v roce 1997. Do Československa putoval už v roce 1990, krátce po pádu Berlínské zdi, zastavil se v Praze, na Velehradě a v Bratislavě. Při té příležitosti pronesl prezident Václav Havel proslulý projev, odvíjející se od dodnes památných slov: „Nevím, zda vím, co je to zázrak, ale pokud zázrak existuje, pak je jím nepochybně dnešní příjezd papeže do Prahy“. V roce 1995 přijel Jan Pavel II. podruhé, zastavil se v Praze, v Čechách, a v Olomouci, na Moravě, aby kanonizoval dva české světce; ale přál si také překročit hranice do nedalekého Polska, kde mimo jiné setrval v modlitbě u hrobu svého bratra – lékaře. V roce 1997 pak přichází znovu do Prahy a do Hradce Králové, kde slavil mezinárodní den mladých. Už tehdy papež trpěl, začal nosit hůlku, žertuje s ní s mladými, plnými nadšení, že se mohou kolem něj shromažďovat. Měl ještě tolik sil, že zvládal schody bez výtahu. První večer po příletu a večeři s biskupy se zastavil v kapli před svatostánkem: řeholnice pro něj připravily velké klekátko, ale on dal přednost modlitbě v lavici. Doprovázel jsem ho a čekal jej venku před kaplí. Následujícího večera jsem byl zaneprázdněn povinnostmi a naléhavými telefonáty, takže jsem ho do kaple nemohl doprovázet. Přišel jsem až později, když už byl na kolenou. Ještě než jsem vstoupil, zaslechl jsem nezřetelné tóny, ale když jsem tiše otevřel dveře, slyšel jsem, jak v lavici na kolenou tlumeným hlasem zpíval před svatostánkem: papež polohlasně zpíval eucharistickému Ježíši. Papež a Kristus v Hostii! Petr a Kristus! Byl to pro mne velmi mocná zážitek, silný odkaz na víru a lásku k Eucharistii, a na skutečnost Petrovy služby. Nikdy jsem nezapomněl na tento tichounký zpěv, který byl jakoby rozhovorem lásky s Kristem, neviditelnou Hlavou Církve, a papežem, který je její b´viditelnou Hlavou. Tento příběh jsem vyprávěl v České republice pouze jedenkrát, ale dnes jsem si přál tak učinit znovu, o vigílii jeho beatifikace, neboť nám úchvatným způsobem vypovídá, že musíme mít stále živý a hluboký vztah s Ježíšem, přítomném v Eucharistii. Nejvznešenějším způsobem to pak dokazuje, že „zdrojem důslednosti, energie, nadšení, hloubky i přirozenosti“ papeže Jana Pavla II. byl vztah k modlitbě, jeho nepřetržité „setkání s Bohem, jeho bytí zamilovanosti do Krista a cítit se Jím milován“, jak nedávno řekl postulátor, Mons. Oder.
3. Konečně, láska slovanských národů k Janu Pavlu II. Vždy jsem pracoval v Římě, nejprve v Apoštolské kanceláři, později na Státním sekretariátu. Když padla železná opona, bylo třeba otevřít nunciatury v zemích, které byly 40 let pod jhem komunizmu, a proto v roce 1990 byly ve všech bývalých komunistických 3
zemích jmenováni nunciové, mezi nimi i někteří arcibiskupové, kteří papežskými zástupci nikdy nebyli. A tak tomu bylo i u mne. Byl jsem poslán do Československa, které se dva roky nato pokojným způsobem rozdělilo na dva státy, Českou republiku a Slovensko. Byl to pro mne největší dar, jaký mi Jan Pavel II. mohl dát poté, co mne vysvětil na biskupa. Vzpomínám si, že ještě před svým odletem do Prahy jsem se s ním viděl na vatikánském helioportu, když se vracel ze své návštěvy jedné italské diecéze, a říkal jsem mu: „Svatý otče, zítra odlétám, a tak konečně i já spatřím na Slovensku vaše Tatry“, hory, na které vystupoval s mladými, aby s nimi prožíval duchovní obnovy, slavil mše svaté, spolu s nimi dělal výšlapy. A on mi s dobrotivým úsměvem povídá: „Ach! Tatry jsou mnohem krásnější z polské, než ze slovenské strany!“ Zkušenost, kterou jsem udělal jako apoštolský nuncius, byla tou nejintenzivnější jakou jsem kdy prožil. Komunistický útisk v Československu byl tvrdý, skoro jako v Albánii. Církev vycházela z katakomb, mnoho kněží bylo ve vězení, anebo pracovali jako dělníci v uranových dolech anebo v táborech nucených prací, kde museli den co den odvádět obrovské e předem stanovené množství práce, v opačném případě následovalo kruté bití, nebo něco horšího. Mnozí přišli o zdraví, a bylo to vidět. Stejně tomu bylo i s některými laiky, s nimiž jsem se mohl setkat. Láska těchto národů k papeži byla nevýslovná: a mít konečně mezi sebou zástupce Svatého otce bylo nepopsatelnou odměnou a radostí, protože všichni si mysleli, že komunismus nikdy neskončí. Vzpomínám si na jednu moravskou vesnici, kde všichni občané přišli do kostela v nádherných místních krojích, aby uvítali nuncia. Když mě pan farář představoval věřícím, nemohl přes slzy dojetí skoro mluvit. A tak tomu bylo i u dalších společenství, kde pro mi dokonce přijížděli vstříc s koňským spřežením. Říkával jsem jim: „Děkuji, ale tyto pocty náleží Svatému otci, nikoli mně, který jsem jeho zástupcem u vás“. Také někteří profesoři pražské Karlovy univerzity, jakož i další představitelé kulturního života i pulzujícího světa české hudby velmi usilovali o to, aby nuncius byl přítomen na jejich akademických či jiných shromážděních. Byla to pro mne velká odpovědnost, ale i velká radost. V těch téměř jedenácti letech, které jsem strávil v této slovanské zemi, jsem se mohl skoro dotýkat toho, jak český a slovenský národ miloval Jana Pavla II., a to počínaje jeho představiteli. Prezident Havel mi dvakrát opakoval, že Jan Pavel II. sehrál zásadní úlohu v pádu komunizmu: „Jistě,- říkal -, byly i jiné příčiny vítězství svobody nad komunizmem, ale bez papeže by výsledek nebyl tak okamžitý a nečekaný“. Jindy mi říkal, že jeho rozhovory 4
s papežem byly vždy velmi neformální a srdečné: „On mluvil polsky, já česky, a velmi dobře jsme si rozuměli“. Jan Pavel II. choval k prezidentu Havlovi velkou úctu, a to nejen jako k politikovi, ale jako k filozofovi, spisovateli, divadelnímu autoru, konferenciérovi, známému po celém světě. Když jsem přijel do Říma vždy se vyptával na jeho zdraví. Vzpomínám také na Alexandra Dubčeka, hrdinu Pražského jara, který rok co rok, až do své předčasné smrti, býval vždy přítomen o svátku Papeže v pražské katedrále. Sympatie všech poutala k Janu Pavlu II. skutečnost, že byl prvním slovanským papežem v dějinách: při svých návštěvách byl vždy obklopen obrovskými zástupy; lidé, kteří byli po 40 let mateni protináboženskou bolševickou propagandou, začali chápat, co je Církev, jaké poselství jednoty a bratrství lidem přináší spolu s vírou v Boha a Kristovu lásku, tak dlouhý čas upíranou. A návštěva Benedikta XVI, jíž jsem měl to štěstí se účastnit, byla pokračováním obrovského úspěchu na oné brázdě, kterou na evropském Východě šťastně započal Jan Pavel II. Milovaní, Jan Pavel II. byl vskutku velkým Božím darem Církvi i lidstvu. Jeho beatifikace, jejíž ohlášení je tak působivé a masové, že zastiňuje všechny ostatní události nedávných dějin, nám říká, že řekne, že je nadále přítomný v Církvi, nyní i v budoucnu. Musíme děkovat Bohu, že nám dává milost prožít takovou událost: dnešní příprava nám nepochybně přinese mimořádný užitek. Ať Jan Pavel II. vyprosí i nám lásku, kterou měl on ke Kristu a k Marii; ať nás aspoň trochu naučí modlit se tak, jak se sám modlil; a dá nám stále více chápat, že stejně tak jako On, jsme i my povoláni konat dobro a šířit ho kolem sebe, abychom budovali civilizaci lásky na skále evangelia, a tak činili náš život hodný toho, jej žít.
5
Beato te, amato Papa Giovanni Paolo II, perchè hai creduto! /homílie papeže Benedikta XVI. při beatifikaci Jana Pavla II., 1. května 2011/
Drazí bratři a sestry, je tomu právě šest let, co jsme se na tomto náměstí shromáždili k pohřebním obřadům za Jana Pavla II. Bolest nad ztrátou byla hluboká. Mnohem větší však byl pocit nesmírné milosti, která halila Řím i celý svět: milosti, která byla jakoby plodem celého života mého milovaného předchůdce, zvláště pak jeho svědectví v utrpení. Již onoho dne jsme vnímali vůni jeho svatosti a Boží lid Mu mnoha způsoby projevil svou úctu. Proto jsem chtěl, aby při náležitém respektu k církevním normám, mohl jeho beatifikační proces probíhat s diskrétní rychlostí. A hle, nadešel očekávaný den; a přišel brzy, protože Pán si to tak přál: Jan Pavel II. je blahoslavený! Rád bych srdečně pozdravil vás všechny, kteří jste k této šťastné příležitosti přišli v tak hojném počtu do Říma ze všech částí světa: pány kardinály, spolubratry v biskupské a kněžské službě, oficiální delegace, velvyslance a státní představitele, zasvěcené osoby a věřící laiky a zdravím rovněž všechny ty, kteří jsou s námi spojeni prostřednictvím rádia a televize. 6
Tato neděle je druhá neděle velikonoční, kterou blahoslavený Jan Pavel II. nazval „Božího Milosrdenství“. Proto bylo zvoleno toto datum dnešní slavnosti, neboť úradkem prozřetelnosti, můj předchůdce odevzdal ducha Bohu právě o vigilii této neděle. Dnes je navíc první den měsíce května, Mariina měsíce, a je také památka sv. Josefa dělníka. Tyto prvky se sbíhají, aby obohatily naši modlitbu, pomáhají nám, kteří jsme dosud poutníky v čase a prostoru, zatímco v nebi, mezi anděly a svatými, je slavnost docela jiná! A přece je jen jeden Bůh a jeden je Kristus, Pán, který jako most spojuje zemi a nebe, a my se teď cítíme blízkými jako nikdy předtím, skoro účastnými nebeské liturgie. „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29). V dnešním evangeliu pronáší Ježíš toto blahoslavenství: blahoslavenství víry. A dotýká se nás zvláštním způsobem, protože jsme shromážděni právě na beatifikaci, ba ještě více proto, že dnes byl za blahoslaveného prohlášen papež, Petrův nástupce, povolaný utvrzovat bratry ve víře. Jan Pavel II. je blahoslavený pro svou víru, pevnou a velkodušnou, apoštolskou. A hned vzpomeneme další blahoslavenství: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Co zjevil nebeský Otec Šimonovi? Že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého. Pro tuto víru se Šimon stal „Petrem“, skálou, na které Ježíš může zbudovat svou církev. Věčná blaženost Jana Pavla II., kterou dnes církev s radostí potvrzuje, dlí zcela v těchto Kristových slovech: „Blahoslavený jsi ty, Šimone“ a „Blahoslavení ti, kteří neviděli a přesto uvěřili!“ Blahoslavenství víry, které i Jan Pavel II. dostal darem od Boha Otce, aby budoval Kristovu církev. Naše mysl však zalétá k dalšímu blahoslavenství, které v evangeliu předchází všem ostatním. Je to blahoslavenství Panny Marie, Matky Vykupitele. Jí, která ve svém lůně právě počala Ježíše, svatá Alžběta říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Blahoslavenství víry má svůj vzor v Marii, a všichni jsme šťastni, že k beatifikaci Jana Pavla II. dochází v první den mariánského měsíce, pod mateřským pohledem Té, která svou vírou, podpírala víru apoštolů a neustále podpírá víru jejich nástupců, zejména těch, kteří jsou povoláni usednout na stolec Petrův. Maria se neobjevuje ve vyprávěních o Kristově zmrtvýchvstání, ale její přítomnost je jakoby skrytá všude: ona je Matkou, které Ježíš svěřil každého z učedníků i celé společenství. Zvláště pak uveďme, že činná a mateřská přítomnost Mariina je zaznamenána svatým Janem a svatým Lukášem v souvislostech, které předcházejí těm z dnešního evangelia a prvního čtení: ve vyprávění o Ježíšově smrti, kde se Maria objevuje pod křížem (srv. Jan 19,25), a na začátku Skutků apoštolů, které ji představují uprostřed apoštolů, shromážděných na modlitbě ve večeřadle (srv. Sk 1,14). 7
Také druhé dnešní čtení k nám promlouvá o víře, a píše je právě svatý Petr, který pln duchovního nadšení, ukazuje nově pokřtěným na důvody jejich naděje a radosti. Rád bych tu poznamenal, že v tomto úryvku, na začátku svého prvního listu, Petr nevyjadřuje povzbuzení, nýbrž konstatování. Píše totiž „budete potom jásat“ a dodává: „Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1,6.8-9). Všechno je řečeno oznamovacím způsobem, protože je tu nová realita, vzešlá z Kristova zmrtvýchvstání, realita přístupná skrze víru. „Hospodinovým řízením se tak stalo, - říká Žalm (118,23) - je to podivuhodné v našich očích“, očích víry. Drazí bratři a sestry, dnes před našimi zraky, v plném duchovním světle zmrtvýchvstalého Krista, září milovaná a ctihodná postava Jana Pavla II. Jeho jméno se dnes přidružuje k zástupu svatých a blahoslavených, které prohlásil během téměř 27 let svého pontifikátu, a mocně tak připomíná všeobecné povolání k vysokému měřítku křesťanského života, ke svatosti, jak potvrzuje koncilní konstituce o církvi, Lumen gentium. Všichni členové Božího lidu – biskupové, kněží, jáhni, věřící laici, řeholníci a řeholnice – jsme na cestě k nebeské vlasti, kam nás předešla Panna Maria, jedinečným a dokonalým způsobem spjatá s tajemstvím Krista a církve. Karol Wojtyła, nejprve jako pomocný biskup a potom jako krakowský arcibiskup, se účastnil Druhého vatikánského koncilu a dobře věděl, věnování poslední kapitoly dokumentu o církvi Marii, znamená postavit Matku Vykupitele jako obraz a vzor svatosti pro každého křesťana a pro celou Církev. Jan Pavel II. tuto teologickou vizi jako mladý objevil, a potom ji po celý život uchovával a prohluboval. Tato vize je shrnuta v biblické ikoně Krista na kříži, s Marii, svou matkou po boku. Tato ikona se nachází v Janově evangeliu (19,25-27) a je shrnuta na biskupském a později i papežském znaku Karola Wojtyły: zlatý kříž, písmeno „M“ vpravo dole, a motto „Totus tuus“, proslulého výroku svatého Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu, v němž Karol Wojtyła nalezl základní zásadu svého života: „Totus tuus ego sum et omnia mea tua sunt. Accipio Te in mea omnia. Praebe mihi cor tuum, Maria – Jsem celý tvůj a všechno co mám je tvé. Jsi veškeré moje dobro. Dej mi své srdce, Maria“ (Pojednání o pravé zbožnosti k Panně Marii, č.266 ). Ve své závěti nový blahoslavený napsal: „Když konkláve kardinálů zvolilo dne 16. října 1978 Jana Pavla II., polský primas, , kardinál Štěpán Wyszynski, mi řekl: «Úkolem nového papeže bude uvést Církev do Třetího milénia.» A připojil: „chci znovu vyslovit vděčnost Duchu Svatému za velký dar II. vatikánského koncilu, vůči němuž se spolu s celou Církví – a především s celým episkopátem – cítím být dlužníkem. Jsem přesvědčen, že ještě dlouho bude novým generacím dáno čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil XX. století. Jako biskup, který se koncilu účastnil od prvního do posledního dne, bych rád svěřil toto velké dědictví všem těm, kdo jsou a v budoucnosti budou povoláni, aby jej uskutečňovali. Sám za sebe děkuji věčnému Pastýři, který mi dopřál sloužil této velké věci během všech let mého pontifikátu.“ Co je touto „velkou věcí“? Totéž co Jan Pavel II. prohlásil při své první slavnostní mši na náměstí sv. Petra památnými slovy: „Nebojte se! Otevřete, ba dokořán otevřte brány Kristu!“ To co tehdy nově zvolený papež žádal po všech, učinil on sám jako první: otevřel Kristu společnost, kulturu, politická a ekonomická zřízení, a gigantickou silou, - silou, které se mu dostávalo od Boha - obrátil směřování, které se mohlo jevit jako nezvratné. Swoim świadectwem wiary, miłości i odwagi apostolskiej, pełnym ludzkiej wrażliwości, ten znakomity syn Narodu polskiego pomógł chrześcijanom na całym 8
świecie, by nie lękali się być chrześcijanami, należeć do Kościoła, głosić Ewangelię. Jednym słowem: pomógł nam nie lękać się prawdy, gdyż prawda jest gwarancją wolności. Svým svědectvím víry, lásky a apoštolské odvahy, plným lidské vnímavosti, tento znamenitý syn polského národa pomohl křesťanům na celém světě, aby se nebáli být křesťany, patřit do církve a hlásat evangelium. Jedním slovem: pomáhal nám nebát se pravdy, protože pravda je zárukou svobody. A ještě souhrnněji: znovu nám dal sílu věřit v Krista, protože Kristus je Redemptor hominis, Vykupitel člověka, což bylo téma jeho první encykliky i vůdčí linie všech ostatních. Když Karol Wojtyła nastoupil na Petrův stolec, nesl sebou své hluboké zamyšlení na konfrontací marxismu a křesťanství, soustředěnou na člověka. Jeho poselství bylo následující: člověk je cestou církve, a Kristus je cestou člověka. S tímto poselstvím, které je velkým dědictvím Druhého vatikánského koncilu a jeho „kormidelníka“ Božího služebníka Pavla VI., vedl Jan Pavel II. Boží lid, aby překročil práh třetího milénia, který mohl právě díky Kristu mohl nazvat „prahem naděje“. Dlouhou přípravou Velkého Jubilea dal křesťanství vskutku novou orientaci do budoucna, do budoucnosti Boha, jenž dějiny přesahuje, ale také do nich zasahuje. Tento náboj naděje, který byl do jisté míry přenechán marxismu a ideologii pokroku, on právem znovu vrátil křesťanství, jemuž vrátil věrohodnou tvář naděje, kterou je třeba v dějinách prožívat v duchu „adventu“, v osobní, i společné existenci zaměřené na Krista, který je plností člověka a naplněním jeho očekávání spravedlnosti a pokoje. Nakonec bych chtěl vzdát díky Bohu také za to, že mi dopřál osobní zkušenost dlouholeté spolupráce s blahoslaveným Janem Pavlem II. Už dříve jsem měl možnost jej poznat a vážil jsem si ho. Ale od roku 1982, kdy mne povolal do Říma jako prefekta Kongregace pro nauku víry, mohl jsem mu třiadvacet let být nablízku a stále více ctít jeho osobu. Moje služba byla podporována jeho duchovní hloubkou, bohatstvím jeho intuicí. Vždy mě mocně oslovoval a povzbuzoval příklad jeho modlitby: hroužil se do setkání s Bohem i uprostřed mnoha naléhavých povinností svého úřadu. A pak jeho svědectví v utrpení: Pán ho pozvolna zbavoval všeho, on však povždy zůstával „skálou“, jak to chtěl Kristus. Jeho hluboká pokora, zakořeněná v niterném spojení s Kristem, mu umožnila pokračovat ve vedení církve a vydávat světu ještě výmluvnější svědectví právě v době, kdy jej fyzické síly opouštěly. Mimořádným způsobem tak uskutečnil povolání každého kněze a biskupa: stávat se jedno s Kristem, jehož denně přijímá a dává Církvi. Blahoslavený ty, milovaný papeži Jane Pavle II., protože jsi uvěřil! Nepřestávej – prosíme Tě - podpírat z nebe víru Božího lidu. Tolikrát jsi nám žehnal na tomto náměstí z papežského paláce. Dnes tě prosíme: Svatý otče, žehnej nám! Amen. 9
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství „Nebojte se! Otevřte, s tebou. Na jeho přímluvu ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ nám podle své vůle uděl milost .... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie „z oděvu bl. Jana Pavla II.“ 10
Apoštolská cesta do Chorvatska (středeční generální audience Benedikta XVI., 8. června 2011)
Drazí bratři a sestry, dnes bych k vám chtěl promluvit o pastorační návštěvě v Chorvatsku, kterou jsem podniknul minulou sobotu a neděli. Krátká apoštolská cesta proběhla celá v Záhřebu, ale přesto se vyznačovala bohatostí různých setkání a především intenzivním duchem víry, protože Chorvaté jsou národem hluboce katolickým. Co nejsrdečněji děkuji kardinálu Bozanićovi, záhřebskému arcibiskupovi, a mons. Srakićovi, předsedovi biskupské konference a ostatním biskupům Chorvatska, jakož i prezidentovi republiky za vřelé přijetí, kterého se mi dostalo. Můj vděk patří všem občanským autoritám a všem, kdo se různými způsoby podíleli na této návštěvě, zejména těm, kteří přinesli na tento úmysl svoje modlitby a oběti. „Spolu v Kristu“ – to bylo motto mojí návštěvy. Vyjadřuje především zkušenost sjednocení všech v Kristově jménu, zkušenost být církví projevující se shromážděním Božího lidu kolem Petrova nástupce. „Spolu v Kristu“ se však v tomto případě zvláštním způsobem vztahovalo na rodinu. Hlavním cílem mojí návštěvy byl totiž 1. národní den chorvatských katolických rodin, který vyvrcholil v neděli ráno koncelebrovanou eucharistií, které se na prostranství záhřebského hipodromu účastnilo velké množství věřících. Považuji za velmi významné utvrzovat ve víře zejména rodiny, které Druhý vatikánský koncil nazval „domácími církvemi“ (srov. Lumen gentium, 11). Blahoslavený Jan Pavel II., který Chorvatsko třikrát navštívil, položil velký důraz na roli rodiny v církvi a já jsem touto cestou chtěl poukázat na kontinuitu tohoto aspektu jeho magisteria. V dnešní Evropě mají národy s pevnou křesťanskou tradicí zvláštní odpovědnost při obhajobě a prosazování hodnoty rodiny založené na manželství, která je nadále rozhodující jak na výchovném poli, tak v oblasti sociální. Toto poselství mělo velký význam pro Chorvatsko, které se chystá se svým bohatým duchovním, etickým a kulturním odkazem vstoupit do Evropské unie. Mše svatá se konala ve výjimečném duchovním klimatu novény Seslání Ducha svatého. Chorvatské rodiny se sešly k modlitbě jakoby v obrovském „večeřadle“ pod otevřeným nebem, aby společně prosily o dar Ducha svatého. Dostal jsem tak příležitost poukázat na dar a společné nasazení církve a zároveň povzbudit manžele v jejich poslání. V naší době, kdy bohužel dochází k nárůstu rozluk a rozvodů, se věrnost manželů stala výmluvným svědectvím lásky Kristovy, jež umožňuje žít manželství jako to, čím je, tedy jako sjednocení muže a ženy, kteří se s milostí Kristovou mají rádi a pomáhají si po celý život v radosti i bolesti, ve zdraví i nemoci. Prvotní výchova k víře spočívá právě ve svědectví věrnosti manželské smlouvě. Z této věrnosti děti beze slov chápou, že Bůh je věrná, trpělivá, uctivá a velkorysá láska. Víra v Boha, který je Láska, se předává zejména tímto svědectvím věrnosti manželské lásce, která se přirozeně projevuje láskou k dětem, jež jsou plodem tohoto sjednocení. Tato věrnost však není možná bez milosti Boží, bez podpory víry a Ducha svatého. Proto se Panna Maria bez ustání přimlouvá u svého Syna, aby stejně jako při svatbě v Káni neustále obnovoval manžele darem „dobrého vína“, tedy svou milostí, která jim umožňuje žít jako „jedno tělo“ v různém věku a různých životních situacích. Do tohoto kontextu velké pozornosti vůči rodině velmi dobře zapadla vigilie s mládeží, která se konala v sobotu večer na náměstí Jelačić v srdci města Záhřeb. Tam jsem se mohl setkat s novou chorvatskou generací a zakusil jsem plnou sílu její mladé víry, oživené velkým 11
nadchnutím k životu a jeho smyslu, k dobru, svobodě, a tedy k Bohu. Bylo krásné a dojemné naslouchat těmto mladým lidem, s jakou radostí a nadšením zpívali, potom naslouchali a modlili se, usebraní v hlubokém ztišení! Zopakoval jsem jim otázku, kterou položil Ježíš svým prvním učedníkům: „Co hledáte?“ (Jan 1,38) a řekl jim, že Bůh je hledá ještě dříve než oni Jeho. V tom spočívá radost víry: objevit, že nás Bůh miluje jako první! Je to objev, který z nás neustále činí učedníky a tedy mladé duchem! Toto tajemství jsme prožívali během vigilie v modlitbě při eucharistické adoraci: v tomto mlčení našlo naše bytí „spolu v Kristu“ svou plnost. Moje výzva následovat Ježíše byla ozvěnou Slova, které On sám adresoval srdcím mladých lidí. Dalším momentem, který můžeme nazvat „večeřadlem“ byla bohoslužba nešpor v katedrále spolu s biskupy, kněžími, řeholníky a mladými, kteří se formují v seminářích a noviciátech. Také tady jsme jako církevní společenství zvláštním způsobem zakusili svoje bytí „rodinou“. V Záhřebské katedrále se nachází památný hrob blahoslaveného kardinála Aloise Stepinace, biskupa a mučedníka, který se v Kristově jménu odvážně postavil nejprve proti útlaku nacismu a fašismu a potom komunistického režimu. Byl uvězněn a potom držen v domácím vězení ve své rodné vesnici. Kardinálem jej jmenoval papež Pius XII., zemřel roku 1960 na nemoc, kterou si přinesl z vězení. Ve světle jeho svědectví jsem povzbuzoval biskupy a kněze v jejich poslání a vybízel je ke společenství a apoštolskému rozmachu. Zasvěceným osobám jsem připomněl krásu a radikálnost jejich způsobu života, vybídnul jsem seminaristy, novice a novicky, aby s radostí následovali Krista, který je povolal jménem. Tato chvíle modlitby obohacená přítomností mnoha bratří a sester, kteří zasvětili svůj život Pánu, byla pro mne velkou útěchou, a modlím se, aby chorvatské rodiny byly neustále plodným polem zrodu četných a svatých povolání ke službě Božímu království. Velmi důležité bylo také setkání s představiteli občanské společnosti, politického, akademického, kulturního a podnikatelského světa, s diplomatickým sborem a náboženskými představiteli, kteří se sešli v Národním divadle v Záhřebu. Při této příležitosti jsem s potěšením vzdal hold velké chorvatské kulturní tradici, jež je neoddělitelná od svých dějin víry a živé přítomnosti církve, která během staletí rozvinula rozmanité instituce a formovala slovutné hledače pravdy a obecného dobra. Mezi nimi jsem v první řadě zmínil jezuitu Rudera Boškoviće, velkého vědce, jehož třísté výročí narození připadá na letošní rok. Opět se před námi jasně vynořilo hluboké poslání Evropy, které spočívá v hájení a obrodě humanismu, jenž má křesťanské kořeny a může být definován jako „katolický“, tedy univerzální a integrální. Humanismus, který do středu klade svědomí člověka, jeho otevřenost vůči transcendentnu a současně jeho dějinnou skutečnost, schopnou inspirovat politické projekty, které jsou různorodé, ale souběžné při budování podstaty demokracie, založené na etických hodnotách zakořeněných v samotné lidské přirozenosti. Hledět na Evropu z hlediska národa, který má starobylou a pevnou křesťanskou tradici, je integrující součástí evropské civilizace a připravuje se ke vstupu do její politické Unie, umožnilo znovu pocítit naléhavost výzvy, která dnes interpeluje národy tohoto kontinentu, totiž nemít strach z Boha, Boha Ježíše Krista, který je Láska a Pravda, nic neodnímá svobodě, ale vrací ji sobě samé a otvírá jí horizont důvěryhodné naděje. Drazí přátelé, pokaždé když Petrův nástupce koná apoštolskou cestu, má celé církevní společenství určitý podíl na dynamice společenství a poslání, jež jsou mu vlastní. Děkuji všem, kteří mne doprovázeli a podporovali modlitbou a vyprosili mé pastorační návštěvě optimální průběh. Děkujme Pánu za tento velký dar a prosme Jej na přímluvu Panny Marie, Královny Chorvatů, aby to, co jsem mohl zasít, přinášelo hojné plody chorvatským rodinám, celému národu a celé Evropě. 12
Drahá Veroniko Pio, Leono Terezie, Petro Zdislavo, Zuzano Felicito, Evo Martino, Kláro Anno, Marie Anno, Markéto Veroniko, Aneto Kristíno, Barboro Anežko, Jano Anežko, Nelo Maří Magdaléno, Kristíno Evo, Pavlíno Barboro, Terezo Anno, Lucie Marie; drahý Miroslave Pavle, Filipe Petře, Bořivoji Jeronýme, Petře Josefe, Jiří Davide, Vlastimile Jene, Marku Karle, Tomáši Jene, Lukáši Františku, Petře Tomáši
dnes Ducha Osvětitele dal Ti Pán, v jeho síle kráčej, v Něm světlem se staň! V upomínku na svátost biřmování přijatou vzkládáním rukou nástupce apoštolů,
Mons. Josefa Hrdličky, pomocného biskupa olomouckého, o slavnosti Seslání Ducha svatého, 12. června 2011, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři. 13
Drahá Jano, drahý Marku, jdi ve svém životě vždy cestou, kterou ti ukazuje Kristus Pán a nebudeš nikdy bloudit. Proto pamatuj každý den na modlitbu, každou neděli na mši svatou a svaté přijímání, každý měsíc na svátost smíření. V upomínku na 1. svaté přijímání v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, o slavnosti Těla a Krve Páně, 26. června 2011.
Nahoře: UDÍLENÍ SVÁTOSTI NEMOCNÝCH Vpravo: POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI nahoře – vigílie (Mons. František Opletal) dole – hlavní mše svatá (Mons. Josef Nuzík)
14
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE „Bez Florencie a Toskánska by se nám dnes svět jevil lidsky chudší„ Obdivuhodnou rozmanitostí uměleckých a intelektuálních děl: od Giotta k Masacciovi, od Leonarda k Donatellovi, Ghibertimu a ke všem dalším velikánům umění a literatury, počínaje Dantem, jenž svou ´Božskou komedii´ dokázal zasvětit lidový jazyk básnickému dílu, jež nemá sobě rovna, a učinil z florentštiny jazyk národní, Florencie nikdy nepřestala naplňovat úžasem celé generace. Tato kultura, která se neomezila jen na umělecká vyjádření, byla kvasem ve všech oblastech poznání a otevřela cestu moderní vědě díky Galilei Galileimu, který, i přes známé obtíže
s výkladem Bible, se vždy pevně držel zásady, že věda a víra, jsou-li pravdivě pojímány, nemohou nikdy stát proti sobě, protože pocházejí od téhož Autora, kterým je sám Bůh.“ /Jan Pavel II. na Piazza della Signoria ve Florencii, 18. října 1986/
„Jsem velmi rád, že vás mohu pozdravit na místě, kde se zrodila víra Florencie, kde byl pokřtěn Dante ... a mnoho dalších, v baptisteriu sv. Jana Křtitele u příležitosti vaší významné pouti, kterou – jak vím - konáte v přípravě na jubileum pokřesťanění vašich národů....“ J. E. Mons. Giuseppe Betori, arcibiskup a metropolita Florencie, předseda biskupské konference Toskánska. 15
Tradice, která říká, že baptistérium bylo původně římským chrámem, je pochopitelná uvnitř budovy. Rozlehlý prostor, připomínající Panteon, je totiž obohacen prvky pocházejícími z antických monumentů: monolitické sloupy, dva tesané sarkofágy, a část pokrytá mramorem. Dlažba však připomíná spíše svět islámu: „na tapetách“ mezi Rajskou branou (foto) a středem auly jsou rozeznatelné východní zvířetníkové motivy. Na stěnách pak, společně s formami z pozdně imperiální doby jsou i další, mající dávný germánský původ. Nádherná kopule ukazuje zjevně na byzantský vliv ve střední Itálii. V důsledku toho se stává velkolepou křižovatkou velkých kultur středověké Evropy.
V baptisteriu je starobylá křtitelnice, lemovaná osmihrannou balustrádou. Když věřící, sestupoval do křestního pramene a pozvedl od křtitelnice oči ke kopuli, spatřil ohromnou postavu Krista, vévodící mozaikám ze 13. století, a pod Kristovýma nohama mrtvé, kteří vstávají: je to poslední soud, kdy zmrtvýchvstalý Kristus povolá jak živé, tak mrtvé, aby soudil život každého. Po Kristově pravici (po levici návštěvníka) jsou duše spravedlivých „v lůně“ Abraháma, Izáka a Jakuba, patriarchů starozákonního Izraele; zatímco nalevo (po pravici toho, kdo se dívá) je peklo. Tyto výjevy, mající mimořádnou působivost díky přítomnosti hrobů uvnitř baptisteria (a v minulosti také vně), ukazují na hluboký smysl křesťanského křtu. „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem“, vysvětluje svatý Pavel (List Římanům 6,3-4). 16
In praeclara summorum „Ve vznešeném zástupu velkých osobností, které svým věhlasem a slávou vzdali hold katolické víře v tolika oblastech, ale zvláště v literatuře a umění, čímž zanechali nepomíjející plody svého génia a významně se přičinili o civilizaci a Církev, zaujímá naprosto výjimečné postavení Dante Alighieri...“ „Především proto, že náš básník po celý svůj život příkladným způsobem vyznával katolickou víru... Dante se narodil v době, v níž vzkvétala filozofická a teologická studia díky scholastickým učitelům, kteří shromažďovali díla antických autorů a pak doprovázená výkladem podle své metody je předávali dalšímu pokolení. Uprostřed těchto rozmanitých proudů myšlení se Dante stal učedníkem knížete scholastiky, Tomáše Akvinského, a z jeho andělského myšlení čerpal U Danteho hrobky v Ravenně. téměř veškeré filozofické a teologické poznání, aniž by přitom přehlížel jakoukoli větev lidského poznání, čerpaje s hojností z pramenů Svatých Písem a Otců. Obsáhl tak téměř vše, co bylo možné znát, a živen zvláště křesťanskou moudrostí, když se dal do psaní, čerpal z tohoto náboženského světa motivy, aby ve verších a s velkým vzletem obsáhl ohromné množství věcí. V tomto počinu si zaslouží obdiv neuvěřitelná šíře jeho génia, ale je třeba také uznat, že nejmocnější podnět inspirace čerpal z božské víry, a svou nesmrtelnou poezii tak mohl zvelebit jasem pravd Bohem zjevených, stejně jako všemi lesky umění. Celá jeho Komedie, která po zásluze nese titul božská, ... nesleduje jiný cíl, než oslavit Boží spravedlnost a prozřetelnost, která vládne světu v čase i ve věčnosti, lidi odměňuje a trestá, jak jednotlivě, tak celé komunity, podle odpovědnosti každého. V této poezii se tak v souladu s božským zjevením skví majestát Trojjediného Boha, vykoupení lidského rodu, vykonané Božím Slovem, jež se stalo člověkem, nejvznešenější dobrota a svoboda Panny Marie, Matky Boží, Královny nebes, i výsostná sláva světců, andělů a lidí. Proti tomu stojí příbytek duší, které po završení očišťování, vyhrazeném hříšníkům, vidí, jak se před nimi otvírá nebe... I přesto, že rozvoj astronomických věd později ukázal, že toto chápání světa nemělo základ, a že neexistují sféry, jak si je představovali ve starověku, když shledali, že povaha, počet a běh nebeských hvězd a planet se naprosto liší od toho, jak se domnívali, nikterak tím neutrpěl základní princip, totiž, že vesmír, ať už je řád, udržující jeho části jakýkoliv, je dílem stvořitelského a udržujícího záměru všemohoucího Boha, který je hybatelem všeho a jehož sláva se zračí někde víc, někde méně; tato země, kterou obýváme, jakkoli není středem vesmíru, jak se kdysi věřilo, však zůstává povždy místem štěstí našich prarodičů, následně svědkem jejich ubohého pádu, který pro ně znamenal ztrátu tohoto stavu štěstí, navráceného krví Ježíše Krista, svědkem věčné spásy lidí. Proto Dante, jenž ve svém myšlení vytvořil trojí stav duší, když si před posledním soudem představil jak potrestání zlých, tak usmíření zbožných duší, tak štěstí blažených, se musel inspirovat světlem víry. (Benedikt XV., encyklika ´In praeclara summorum´, 30. dubna 1921, u příležitosti 600. výročí úmrtí Danta Alighieriho). 17
Florencie z Brunelleschiho kopule katedrály Santa Maria del Fiore.
Eucharistie za Michelangela Buonarrotiho, Cappella Niccolini baziliky Santa Croce ve Florencii, 29. června 2011.
18
Modlitební memento a depositio votivní svíce u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho v bazilice Santa Croce ve Florencii „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme...“ Kým je? Hle, stvořitelská ruka všemohoucího Starce, směřující k Adamovi... Na počátku Bůh stvořil ... Ten, který všechno vidí... Sixtinská polychromie tedy pronese Pánovo Slovo: Tu es Petrus – zaslechl Šimon, syn Jonášův. „Tobě svěřím klíče Království“.. Rod, jemuž byla svěřena záštita odkazu klíčů, se shromažďuje zde a nechává se obklopit sixtínskou polychromií, touto vizí, kterou nám Michelangelovou zanechal. Tak tomu bylo v srpnu a pak v říjnu, památného roku dvou konkláve a tak tomu bude zas, když toho bude zapotřebí po mé smrti. Bude třeba, aby k nim promluvila Michelangelova vize. „Konklave“: spolusdílená starost o odkaz klíčů, klíčů Království. Hle, lze je spatřit mezi Počátkem a Koncem, mezi dnem Stvoření a dnem Soudu. Člověku je dáno zemřít jen jednou a potom Soud! Konečná průzračnost a světlo. Průzračnost událostí. Průzračnost svědomí. Je třeba, aby u příležitosti konkláve Michelangelo poučil lid –Nezapomeňte: Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius /před jeho zrakem vše nahé a odkryté/ (Jan Pavel II., Římský Triptych). 19
Pouť do srdce Církve, pohroužena do světla Krista, Panny Marie a nejslavnějších svatých (homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, u hrobu sv. Petra v kryptě vatikánské baziliky, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011)
Milovaní,
přesně po dvou letech se opět setkáváme zde, u hrobu svatého Petra, u příležitosti vaší nové pouti po různých posvátných místech Itálie. Mám vždy velkou radost, že mohu být s vámi: cítím se opravdu vašim čestným spoluobčanem, a děkuji mnohokrát vašemu drahému panu faráři nejen za slova tohoto rána, ale především za to, že stále překládá a publikuje mé homílie v pozoruhodném Farním Informátoru, takže když káži na různých místech Říma a Itálie, cítím, že mluvím i k vám. A jak dobře vím, i vy jste tomuto setkání se mnou velmi rádi, a moc vám za to děkuji. Vaše pouť nese název In corde Ecclesiae, „do srdce Církve“. Tato slova jsem si dovolil navrhnout otci Josefovi, když mě před více než čtyřmi měsíci seznámil se svým záměrem. A dnes vám důvěrně říkám, že jsem měl jako znamení z nebe, které mi dalo poznat, že jsem tento titul zvolil dobře. Když jsem totiž 13. března tohoto roku začínal exercicie se Svatým otcem, kazatel na začátku vyložil, že k nám bude promlouvat o „Kristově světle, které prostřednictvím svatých neustále vyzařuje ze srdce Církve, na nebi i na zemi“, a dodal, že „papež je skutečně privilegovaným svědkem Krista, Světla světa, Kristova světla v srdci Církve“. Při těchto slovech jsem ihned pomyslel na vás a na vaši pouť. Je skutečně poutí do srdce Církve; poutí, která se odvíjí ve světle Kristově prostřednictvím svatých. Vždyť navštívíte jejich svatyně na nejkrásnějších a nejvýznamnějších místech Itálie: po Florencii, která byla městem velkých svatých, jste dnes v Římě, kde září velká postava svatého Petra, na místě, kde jste se už tolikrát účastnili eucharistie u jeho hrobu v této 20
bazilice, která je centrem světového křesťanství. Tady se budete modlit i k novému blahoslavenému Janu Pavlu II. a Božímu služebníku kardinálu Beranovi. Odpoledne navštívíte baziliku svatého Klementa, abyste si připomněli svaté Cyrila a Metoděje, a stejně učiníte i o jejich slavnosti, v úterý, 5. července, v Ravenně. Následuje svatá Marie Goretti v Nettunu, svatá Rita v Casci, svatý František v Grecciu a u jeho hrobu v Assisi, svatá Klára. Toto světlo, vyzařující ze svatých, se nejjasněji skví v postavě a přímluvě nejblahoslavenější Panny Marie, jíž vzdáte hold dnes odpoledne v kapli „Salus Populi Romani“, v bazilice S. Maria Maggiore, poté v Assisi v Porziuncole, a při návratu domů, ve svatyni Madonna del Fràssino. Vaše putování bude stále zahaleno světlem Krista, jenž je „pravým světlem, které osvěcuje každého člověka, co přichází na svět“, a je „Světlem světa“ (srv. Jan 1,9; 8,12). Je to vskutku pouť do srdce Církve, protože je pohroužena do světla Krista, Panny Marie a nejslavnějších svatých. Dnes obnovujeme svou lásku a vděčnost svatému Petrovi na tomto místě, kde vydal nejvyšší důkaz své lásky ke Kristu: mučednictví, pro Něj trpěl ukřižován hlavou dolů. Toto svědectví dobylo svět. Petr nepřestává po staletí opakovat své vyznání víry, které je napsáno velkými písmeny na kopuli: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16). Tady nadále mluví o Kristu k miliónům lidí, kteří se přicházejí poklonit jeho ostatkům. Tady se utvrzuje víra v Krista skrze mnoho mší svatých, které se slaví v bazilice, skrze Boží chválu ve zpěvu žalmů, skrze svátosti křtu, biřmování, smíření, jež se hojně udílejí v tomto srdci Církve. Čtení této mše svaté nám dala patřit na Petrovu lásku ke Kristu. Při zázraku, k němuž došlo u Krásné brány jeruzalémského chrámu, kde už léta sedával chromý od narození, jej Petr uzdravuje ve jménu Ježíšově: nemůže mu dát almužnu, protože stejně jako všichni apoštolé - zlato ani stříbro nemá, ale dává mu větší bohatství, které potřeboval, uzdravení: „Co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, vstaň a choď!“ (Skt 3,6). Chromý se postavil zpříma na nohy, vešel s Petrem do chrámu, poskakoval a byl před lidmi důkazem o Ježíšově moci, takže se mnozí obrátili. Petrova víra se rodí z jeho lásky k Ježíšovi, lásky silné, pokorné, vděčné: sám to vyznává po Kristově zmrtvýchvstání, když se ho na břehu Genezaretského jezera, poté, co se zjevil apoštolům a pojedl s nimi, třikrát zeptal, zda ho miluje. A Petr třikrát odpovídá: „Pane, ty víš, že tě miluji“, a Ježíš mu třikrát říká „Pas mé beránky, pas mé ovce“ (Jan 21,15-23). Třikrát Ježíše zapřel, nyní svou zradu zcela napravuje, a dostává od Krista moc vést jako dobrý pastýř celou 21
Církev. Petr se už nebojí, protože ví, že Pán mu dal svou vlastní moc a vždy bude po jeho boku. Při té příležitosti mu Ježíš předpovídá i jeho násilnou smrt, ale má ji podstoupit tady, v Římě, tak daleko od svého jezera, kde byl Ježíšem povolán na začátku jeho působení, v jistotě, že Kristovo evangelium nemůže být nikdy vymazáno a spása, kterou dává Ježíš bude povždy čelit věkům. Milovaní poutníci do srdce Církve! Petr nás utvrzuje ve víře a sděluje nám svou lásku k Němu. Žijme z Krista a pro Krista. Buďme věrni Církvi, žijme v ní radostně, využívejme prostředků svatosti, které v ní můžeme najít. A především, živme svou víru skrze Eucharistii. V jedné homílii, kterou ještě jako mnichovský arcibiskup pronášel pozdější papež Benedikt XVI., zdůrazňoval, že Eucharistie je srdcem Církve! Jak krásná to myšlenka i pro vás a pro vaši pouť! Eucharistie je největším a nejpřesvědčivějším znamením toho, že nás Kristus miluje a zachraňuje. Jak říkal tehdejší kardinál Ratzinger, Kristus „dává ve své Eucharistii splynout, jako do velkého proudu, chudobě našich utrpení, naší lásky, naší naděje i očekávání, to všechno pak v tomto proudu žije ve spojení s Ním, takže máme skutečně účast na jeho oběti. Kristus před námi nestojí osamocený. Jako pšeničné zrno umřel sám, ale sám nevstává: ve svém Zmrtvýchvstání je klasem, který v sobě zahrnuje společenství svatých“ (Eucaristia – cuore della Chiesa, Opera omnia, Vaticano, XI., 2010, str. 368-369). Moji milovaní spoluobčané: zůstávejte „in corde Ecclesiae“, v srdci Církve: v lásce k Ježíši žijícímu v Eucharistii a žijícímu v Církvi, v lásce k nejblahoslavenější Panně Marii a svatým: v této naprosté jednoduchosti spočívá celá hloubka křesťanského života, na nebi i na zemi. Povždy jí žijte, předávejte ji vašim dětem, vaší farnosti i společnosti, v níž žijete. Ano, zůstávejte v srdci Církve. Amen.
22
Cappella Paolina Tato papežská kaple není pouze topograficky propojena Královským sálem se Sixtinskou kaplí, ale jako cappella parva (malá kaple) vatikánského apoštolského paláce má rovněž úzký vztah s cappella magna, vyzdobenou papežem Sixtem IV. Vzhledem k tomu, že v Sixtinské kapli nebyl svatostánek, uchovává se Nejsvětější svátost právě v kapli Paolínské. Tady probíhaly Quarantore – čtyřicetihodinové adorace o Svatém týdnu od chvíle připomínky Ježíšovy smrti na Kalvárii po úsvit zmrtvýchvstání, kdy záplava stovek svící a loučí osvěcovala monstranci s Nejsvětější svátostí. Tady se o Velkém pátku instaloval Boží hrob. Nová „cappella parva“, zbudovaná v letech 1537-1539 papežem Pavlem II. (1534-1549) a zasvěcená jeho patronu, Apoštolu národů, měla také další specifickou funkci. Během konkláve sloužila jako místo, kde se počítaly hlasy – tato tradice bylo definitivně zrušena až v roce 1670. Zadání, svěřené Michelangelovi, aby na bočních stěnách vypověděl ve dvou velkých freskách dějiny knížat apoštolů, Šavlovo obrácení a ukřižování svatého Petra, mělo tedy na tomto místě programový význam. Michelangelo uvádí na scénu nejvypjatější zlomový okamžik v životě Šavla/Pavla na cestě do Damašku: na proudu světla, který se po restaurování znovu skví přes celou fresku, se Kristus snáší z nejzažšího levého rohu směrem k pronásledovateli svého lidu, srážeje ho přitom do nejnižšího bodu celého obrazu. Michelangelo používá metafory světla, aby dal zjevení vizuální výraz. Hlubokou prázdnotu, která 23
se vytvořila uprostřed scény, Buonarroti zaplnil černým koněm, na němž se protagonista ubíral do Damašku, a z něhož padl oslepen k zemi. Zvíře poplašené hlasy a světlem z nebe, tryskem prchá jako právě vyhnaný démon do krajiny hluboko v pozadí. Mladý zbrojnoš jej není s to zvládnout a kůň jej svou silou strhává a vleče. Kristus je nahoře doprovázen zástupem nahých andělů, kteří jsou velmi podobní těm při vzkříšení na konci časů, které Michelangelo vymaloval nad oltářem Sixtinské kaple. Umělec tu mohl použít vzorů, které měl původně připraveny pro Pád andělů, fresku určenou na protější stěnu Sixtíny. Ta byla tehdy v troskách z důvodu osudového neštěstí, k němuž došlo o vánocích 1522, ale Pavel III. nedal souhlas s nahrazením, které měl Michelangelo smluvené s jeho předchůdcem, Klementem VII., a to k velké umělcově nelibosti. To, že je Kristus obklopen slávou andělů, je v ikonografii Šavlova obrácení nezvyklý prvek; dialog běžně probíhá mezi dvěma hlavními postavami. Jestliže Michelangelo zobrazuje Šavlovo vidění jako otevřené nebe, odkazuje na mučednictví svatého Štěpána, který viděl nebe otevřené, zatímco Šavel předsedal jeho kamenování a Bible o něm mluví jako o pronásledovateli křesťanů. Rozmanité ikonografické volby, které jsou zcela mimo běžně užívaná schémata ukazují na intenzívní dialog mezi zadáním a umělcem, další pak čekají na uspokojivé vysvětlení: proč Michelangelo zobrazil Pavla jako starého muže? Proč se rozhodl zakrýt nohy, které zpočátku maloval holé? Nezvyklé je i spojení vybraných epizod ze života svatých Petra a Pavla, protože Šavlovo obrácení by si žádalo předání klíčů Petrovi, zatímco Petrovu ukřižování by zase odpovídalo Pavlovo stětí. Ten, kdo zvolil stávající řešení, chtěl přehodit tradiční konfrontace a ještě více přiblížit knížete apoštolů. Právě v jejich spojení je vyjádřen přechod od obrácení k mučednictví. Navíc je zřejmé, že obrácení ještě nezaručuje vidění, ale že k patření přivádí až mučednictví. Když papež Pavel III. svěřil zbudování kaple Antoniu Sangalovi (1537-42) a pověřil Michelangela, aby namaloval dvě fresky Šavlovo obrácení a Ukřižování sv. Petra, stala se 24
Pavlova kaple kultovním místem vyhrazeným papeži a papežské rodině. V jistém smyslu je více než kaple Sixtínská místem, na němž mocně vyniká identita katolické Církve. Vždyť už fresky na stěnách i na klenbě – ty Michelangelovy, stejně jako později Lorenza Sabatiniho a Federica Zuccariho – vyprávějí epizody ze životů svatých Petra a Pavla, jež tvořící základy hierarchie a nauky. Michelangelo pracoval na Pavlově kapli s namáhavou trpělivostí bezmála deset posledních let svého života. Nejprve namaloval Pád a potom Ukřižování. Bylo mu tehdy už 70 let a měl podlomené zdraví. Byl zcela vyčerpán po obrovském vypětí na fresce Posledního soudu, navíc jej trápily starosti nad projektem kopule svatopetrské baziliky, a nadto vidí, jak kolem něj mizí jeho svět. V roce 1547 zemřela básnířka Vittoria Colonna, přítelkyně a důvěrnice pozdních let, dva roky nato umírá „jeho“ papež, Pavel III.- Farnese. Sám, v „maličkých“ dnech pokračuje Michelangelo s dlouhými přestávkami v tomto posledním malířském díle, které dokončil v roce 1550. Nepřekvapuje tedy, že plochu, kterou jeho současníci jako Botticelli nebo Raffaello vymalovali za 6 měsíců, zabrala Michelangelovy celých dlouhých 8 let. Je proto jistým druhem jeho duchovní závěti. Jejímu poselství dal obzvlášť vyniknout papež Benedikt XVI., který tuto kapli po náročném restaurování (2004 – 2009)1 znovu otevřel 4. července 2009, několik dní po ukončení Roku sv. Pavla:
„Maria Santissima, Maestra di preghiera e di adorazione, insieme con i santi Pietro e Paolo, ottenga abbondanti grazie a quanti si raccoglieranno con fede in questa Cappella“ „V papežských bazilikách svatého Pavla a sv. Petra jsme prožili slavnostní liturgie ke cti obou apoštolů; dnes večer, jakoby na závěr, se scházíme v srdci Apoštolského paláce, v kapli, kterou si přál papež Pavel III. a kterou zbudoval Antonio da Sangallo il Giovane, právě jako místo vyhrazené modlitbě pro papeže a papežský rodinu. K meditaci a modlitbě velmi působivě pomáhají malby a dekorace, které ji zdobí, zvláště pak dvě velké fresky Michelangela Buonarrotiho, které jsou v celém jeho dlouhém životě posledními. Představují Pavlovo obrácení a Petrovo ukřižování. 1
Dílo v hodnotě 3.253.196,- euro bylo celé hrazeno Patrons of the Arts in the Vatican Museums. 25
Pohled upoutává především tvář obou apoštolů. Už z jejich pozice je zřejmé, že tyto dvě tváře hrají ústřední úlohu v ikonografickém poselství kaple. Ovšem nehledě na umístění, upoutávají nás tím, co obraze „přesahuje“: kladou nám otázky a vedou nás k zamyšlení. Především se zastavme u Pavla: proč je vyobrazen s tak starou tváří? Je to obličej starce, zatímco víme – a dobře to věděl i Michelangelo – že k Šavlovu povolání na cestě do Damašku došlo, když mu bylo kolem třiceti let. Už tato umělcova volba nás vede mimo realizmus, dává nám překročit prosté líčení událostí, aby nás uvedla k hlubší rovině. Tvář Šavla-Pavla – která je ostatně tváří samotného umělce, tehdy už starého, neklidného a hledajícího světlo pravdy – představuje lidskou bytost prahnoucí po vyšším světle. Je to světlo Boží milosti, nezbytné k získání nového pohledu, jímž lze pochopit realitu zaměřenou k „naději, která je vám připravena v nebi“ – jak píše apoštol v úvodním pozdravu Listu Kolosanům (1,5). Tvář Šavla, padlého k zemi, je osvícena shůry světlem Zmrtvýchvstalého, a i přes svou dramatičnost, ztvárnění dýchá pokojem a vlévá jistotu. Vyjadřuje zralost muže, vnitřně osvíceného Kristem Pánem, zatímco kolem krouží shluk událostí, v nichž se jako ve víru ocitají všechny postavy. Šavla halí Boží milost a pokoj, získaly ho a vnitřně proměnily. Stejná „milost“ a stejný „pokoj“ pak bude hlásat všem svým komunitám během apoštolských cest, se zralostí starce, nikoli matrikovou, nýbrž duchovní, kterou mu dal sám Pán. Už tady, v Pavlově tváři, můžeme pochopit duchovní poselství této kaple: zázrak tedy Kristovu milost, která proměňuje a obnovuje člověka skrze světlem své pravdy a lásky. V tom spočívá novost obrácení, povolání k víře, která nachází své naplnění v tajemství kříže. Od Pavlovy tváře tak přecházíme k tváři Petrově, zobrazené ve chvíli, kdy je vztyčován jeho kříž obrácený hlavou dolů a on otáčí hlavu, aby pohlédl na toho, kdo na něj patří. Také tento pohled je pro nás překvapivý. Znázorněný věk je v tomto případě správný, ale to, co nás uvádí v úžas a co klade otázky je výraz. Proč takový výraz? Není to obraz bolesti, Petrova postava ukazuje na překvapivou fyzickou sílu. Obličej, zvlášť čelo a oči, jako by vyjadřovaly stav duše muže tváří v tvář smrti a zlu: rozpaky, pronikavý pohled, který jako by v poslední hodině hledal něco či někoho. Také na tvářích lidí kolem vystupují oči: míhají se neklidné pohledy, některé dokonce ustrašené či rozpačité. Co to všechno znamená? Je to právě to, co Ježíš tomuto svému apoštolu předpověděl: „Až zestárneš, jiný tě povede, kam nechceš“; a Pán dodal: „Následuj mě“ (Jan 21,18.19). Právě teď se uskutečňuje vrchol následování: učedník není větší než mistr, a nyní zakouší celou hořkost kříže, důsledky hříchu, který odděluje od Boha, celou nesmyslnost násilí a lži. Jestliže se do této kaple přichází meditovat, potom se nelze vyhnout radikalitě otázky, kterou klade kříž: kříž Krista, Hlavy Církve, a kříž Petra, jeho zástupce na zemi. 26
Dvě tváře, na nichž spočinul náš pohled, jsou naproti sobě. Lze se dokonce domnívat, že Petrova tvář se obrací právě k té Pavlově, která naopak nevidí, ale nese v sobě světlo zmrtvýchvstalého Krista. Je to jakoby Petr v hodině krajní zkoušky, hledal toto světlo, jež dalo pravou víru Pavlovi. V tomto smyslu se obě ikony mohou stát dvěma výjevy jediného dramatu: dramatu velikonočního tajemství: Kříže a Zmrtvýchvstání, smrti a života, hříchu a milosti. Chronologický řád znázorněných událostí je možná obrácený, ale vyniká na něm záměr spásy, onen plán, který uskutečnil Kristus sám na sobě a přivedl ho k završení. Pro toho, kdo se do této kaple přichází pomodlit, a především pro papeže, se Petr a Pavel stávají učiteli víry. Svým svědectvím vyzývají k sestupu do hloubky, v tichu meditovat tajemství kříže, jež provází Církev až do konce časů, a přijímat světlo víry, díky němuž může apoštolské společenství šířit až do konce světa misijní a evangelizační působení, které mu svěřil zmrtvýchvstalý Kristus. Nekonají se tu slavnostní liturgie s lidem. Tady Petrův nástupce a jeho spolupracovníci meditují v tichu a adorují živého Krista, přítomného především v Nejsvětější svátosti oltářní. Eucharistie je svátostí, v níž se soustřeďuje veškeré dílo vykoupení: v eucharistickém Ježíši můžeme kontemplovat proměnu smrti v život, násilí v lásku. Skrytá pod způsobami chleba a vína, poznáváme očima víry stejnou slávu, která se zjevila apoštolům po zmrtvýchvstání, a kterou Petr, Jakub a Jan spatřili už předtím na hoře, když se před nimi Ježíš proměnil: tajemná událost, Proměnění, kterou i v této kapli předkládá s jedinečnou působivostí velký obraz Simona Cantariniho. Ve skutečnosti však celá kaple – fresky Lorenza Sabatiniho a Federica Zuccariho, výzdoba mnoha umělců kteří sem byly posléze povoláni papežem Řehořem XIII., - to vše, můžeme říci, se tu slévá v týž jedinečný hymnus vítězství života a milosti nad smrtí a nad hříchem, v působivou symfonii chvály a lásky ke Kristu Vykupiteli. Liturgia horarum v Cappella Paolina, Za okamžik budeme zpívat soukromé kapli papeže v apoštolském paláci ve Vatikáně. Magnificat. Ať nejblahoslavenější Panna Maria, Učitelka modlitby a adorace, spolu se svatým Petrem a Pavlem, vyprosí hojné milosti těm, kdo se s vírou useberou v této kapli. A my, dnes večer, s vděčností Bohu za jeho divy, zvláště pak za smrt a zmrtvýchvstání jeho Syna, pozvedněme k Němu svou chválu také za toto dnes završené dílo. „Tomu, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než oč my prosíme nebo co chápeme, tomu budiž sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem, po všechny časy na věčné věky. Amen“ (Ef 3,20-21). 27
S Giovannim kardinálem Coppou u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klementa. Vpravo: pamětní deska českého národa (L.P. 2011) s textem Tomáše kardinála Špidlíka, S.J.: „SVATÝ CYRIL UMÍRAJE UČEDNÍKY ŽEHNAL: TYS MI JE DAL, TOBĚ, BOŽE, JE VRACÍM. SVOU MOCNOU PRAVICÍ JE VEĎ A POKROVEM SVÝCH KŘÍDEL JE PŘIKRYJ!
„Bože našich otců, u hrobu sv. Cyrila přijmi naši vděčnost za Apoštoly Slovanů, kteří vedeni výzvou tvého Syna – ´Jděte do celého světa´, neváhali opustit milovanou vlast a vydat se k našim barbarským předkům, aby v rodné řeči slyšeli tvé Slovo. Přijmi naši vděčnost za Giovanniho kardinála Coppu, čestného občana Drysic,který stejně jako první papežský nuncius u slovanských národů – sv. Metoděj, se nejprve stal učedníkem našeho jazyka, aby pak evangeliem hlásaným v naší mateřštině, získal Kristu srdce národa, jemuž – jak sám přiznává, - polovinu toho svého zanechal. Přijmi naši vděčnost za Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře, který ve šlépějích soluňských bratří dal ve všech jazycích zaznít srdci, co láskou získává svět celý, a dýchat oběma plícemi jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve.“
28
„Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím, a chci, aby se mnou přišel do ráje“.
Eucharistie a adorace v kryptě baziliky sv. Marie Goretti v Nettunu, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 1. července 2011.
Dívenko Boží, která jsi tak záhy poznala tvrdost a námahu, bolest i krátké radosti života. Ty, jenž jsi byla chudá a osiřelá, která jsi neúnavně milovala bližního, stávaje se jeho pokornou a starostlivou služebnicí. Ty, která jsi byla dobrá, aniž by ses vynášela tím, že jsi nade vše milovala Lásku. Ty, která jsi prolila svou krev, abys nezradila svého Pána, a odpustila svému vrahovi, chtěje pro něj ráj: přimlouvej se za nás a pros za nás u Otce, abychom říkali své ´ano´ Božímu plánu, který s námi má. Ty, která jsi byla Boží přítelkyní a hledíš na něj tváří v tvář, vypros nám milost o kterou tě prosíme... Děkujeme ti, Marietto, za lásku k Bohu a k bližním, kterou jsi zasela do našich srdcí. Amen. 29
Greccio – nový Betlém Necelé dva kilometry od stejnojmenné osady, na skále obklopené korunou lesů, se jako orlí hnízdo majestátně vypíná jedna z nejvýznamnějších svatyní dějin františkánského řádu – Greccio. Svatyně jesliček je místem, na němž svatý František o noci vánoční roku 1223 živě zpřítomnil událost Narození. V jeskyni, v níž se událost odehrála byla totiž zbudována kaple a na skalním masívu, který tehdy sloužil jako jesličky, se nyní nachází maličký oltář. „Chtěl bych oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“ Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je prodchnut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu. Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“. A když vyslovuje jméno „Betlém“, zní to jako mečení jehňátka. Víc, než slovy, přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno 30
„Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí, jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil, a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své milosrdenství, uzdravil jejich koně a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v té krajině se uzdravila zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouhotrvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně bylo položeno trochu z onoho sena. Také četní poutníci obého pohlaví, kteří sem přišli, dosáhli tu touženého uzdravení z různých nemocí. Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám ke cti svatého Františka, aby tam, kde kdysi žrala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat i lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků. (Tomáš z Celana, První životopis a podivuhodné činy sv. Františka z Assisi).
Fontecolombo – františkánský Sinaj Mezi těmito skalami se v roce 1223 postil a modlil čtyřicet dní sv. František a tady napsal Řeholi menších bratří.
31
Putování k světici nemožného Rita se narodila kolem roku 1381 v Roccaporeně (Umbrie), vesnici patřící pod město Cascia, jako jediná dcera manželů Antonia Lotty a Amaty Ferry. Rodiče byli hluboce věřící. Při křtu, který jí byl udělen v Cascii, dostala jméno Markéta. Život svaté Rity byl plný mimořádných událostí a jedna z nich se odehrála už v útlém dětství. Když rodiče ponechali maličkou chvíli bez dozoru, protože pracovali na poli, slétl se kolem ní roj včel. Přestože včely maličkou dokonale pokryly, Kámen na útesu v Roccaporeně – místo modliteb sv. Rity. žádná z nich ji nebodla. A tu náhodou běžel kolem košíku do něhož byla Rita uložena nějaký rolník, který se zrovna poranil kosou na ruce, a spěchal, aby co nejdříve vyhledal ošetření. Když viděl včely, jak lítají kolem děvčátka, hned je začal odhánět. Jak tak mával rukama aby včely zahnal, zjistil ke svému úžasu, že rána se zcela zahojila. Tradice nám vypráví, že Rita pocítila velmi záhy řeholní povolání, a že ji dokonce navštěvoval anděl z nebe, když se uchylovala do maličkého přístřešku, aby se tam modlila. Rita od dětství toužila po mnišském stavu. Rodiče, kteří už byli pokročilého věku, ji však ještě jako mladičkou (bylo jí 13 let) zasnoubili s Paolem Ferdinandem Mancinim, mužem, jenž byl znám svou neústupnou a tvrdou povahou. Rodiče byli naopak podle tradice 'usmiřovateli v Kristu' v politických a rodových bojích mezi guelfy a ghibelliny. Rita, navyklá povinnosti neodporovat se tedy v 17-18 (1397-1398) provdala za mladého důstojníka, jenž velel posádce Eucharistie v kapli na útesu sv. Rity v Roccaporeně. v Collegiacone. Z manželství se narodili dva synové, zřejmě dvojčata: Giangiacomo Antonio a Paolo Maria, kterým se dostalo veškeré mateřské lásky, něhy a péče. Svou vlídností a něžnou láskou, jakož i tolikerou trpělivostí, dokázala Rita proměňovat manželův charakter a činit jej vstřícnějším. Jejich manželský život však po osmnácti letech ukončila vražda manžela, k níž došlo uprostřed noci nedaleko Torre di Collegiacone, jen několik kilometrů od Roccaporeny. Velmi sklíčena krutou událostí hledala Rita útočiště a útěchu v modlitbě. Věrna Kristu a jeho evangeliu, naléhavě a vroucně se ve svých modlitbách obracela k Bohu také s prosbou za odpuštění vrahům svého manžela. 32
Současně se však chopila úsilí o usmíření, počínaje u svých synů, kteří v duchu dobového smýšlení chápali jako svou povinnost pomstít smrt otce. Vše se zdálo marným. Rita pochopila, že synové se s odpuštěním nesmíří. Nechtěla dopustit, aby jejich ruce byly potřísněny krví msty, a prosila úpěnlivě Boha, aby jim v tom zabránil; modlila se, aby raději zemřeli, než aby se stali vrahy. A vskutku, oba zemřeli v mladistvém věku, ani ne rok po otcově smrti. Rita zůstala sama. Bylo jí něco přes třicet. Cítila, jak v jejím nitru znovu rozkvétá a dozrává touha jít za hlasem povolání, po němž už jako děvčátko tolik toužila. Poté, co uklidnila a usmířila rodiny, chtěla vstoupit do kláštera augustiniánek sv. Maří Magdalény v Casci. Jako vdova po zavražděném však byla třikrát odmítnuta. Legenda vypráví, že se Ritě podařilo překonat všechny závory a zavřené brány na přímluvu sv. Jana Křtitele, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, kteří jí pomohli uskutečnit přelet z „útesu“ až do konventu v Casci, způsobem pro ni nepochopitelným. Mnišky byly přesvědčeny, že jde o zázrak a když viděly její úsměv, přijaly ji do svého středu. V tomto klášteře Rita prožila 40 let v modlitbě a pokání. Zvláště lnula ke Kristovu utrpení. Její srdce bylo stále před Ukřižovaným. Bylo to na Velký pátek roku 1432. Rita se vrátila do konventu hluboce dojata poté co slyšela nějakého kazatele zaníceně promlouvat o Kristově umučení. Padla na kolena před křížem, který se dodnes uchovává v oratoři kláštera, a prosila Krista, aby ji dopřál alespoň nepatrnou účast na svém utrpení. Byla vyslyšena. Tajemným způsobem byla na čele poraněna trnem z Kristovy trnové koruny. Patnáct let - až do smrti v roce 1457 - ji V klášteře sv. Rity v Casci. tato rána působila nesmírné bolesti a současně hlubokou vnitřní radost, neboť měla účast na spasitelném utrpení božského Vykupitele jenž je zdrojem pravého míru. Tato rána je na jejím neporušeném těle patrná dodnes. Rita se uchýlila do své cely a „nemluvila s nikým, než s Bohem“. Navíc nosila cilicium, které jí působilo bolest, podrobovala své tělo mnoha umrtvováním: až do konce svého života spala na zemi Poslední léta jejího života provázela nemoc. Asi pět měsíců před smrtí, uprostřed zimy, když všude venku byl krutý mráz a vše pokrýval sníh, přišla ji navštívit jedna z příbuzných. Když se loučily, ptala se světice, co by si přála. Rita odpověděla, že by ráda růži ze své zahrady. Když se příbuzná vrátila do Roccaporeny, zašla skutečně do zahrádky. Tu ke svému velkému úžasu spatřila uprostřed sněhu nádherně rozkvetlou růži, vzala ji a odnesla Ritě. Tak se sv. Rita stala světicí „Trnu“ a „Růže“. Ještě než Rita zavřela oči naposled, měla vidění Ježíše a Panny Marie, kteří ji zvali do ráje. Jedna ze spolusester viděla její duši, jak vystupuje do nebe provázena anděly a současně se v tu chvíli samy od sebe rozezněly kostelní zvony, zatímco celý klášter se naplnil líbeznou vůní a z její cely vyzařovalo jasné světlo jak by do ní vstoupilo slunce. Psal se 22. květen roku 1447. Svatá Rita byla beatifikována 180 let a kanonizována 453 let po své smrti. K slavnostní kanonizaci došlo 24. května 1900 a stala se tak první světicí XX. století. 33
Bl. Jan Pavel II. a sv. Rita z Cascie (u příležitosti 100. výročí kanonizace sv. Rity, náměstí sv. Petra, Řím, 20. května 2000)
„Vidíme křehké tělo ženy malého vzrůstu, ale velké svatosti, která žila v pokoře a nyní je známá v celém světě pro svůj hrdinný křesťanský život manželky, matky, vdovy a řeholnice. Hluboce zakořeněná v Kristově lásce, nacházela ve své víře nezlomnou sílu k tomu, aby za všech okolností byla ženou pokoje. V jejím příkladu naprosté odevzdanosti Bohu, v její průzračné prostotě a neochvějném přilnutí k evangeliu můžeme i my najít příznačné ukazatele, jak být na úsvitu nového milénia opravdovými křesťany. Jaké poselství nám tato světice předává? Je to poselství, které vyvěrá z jejího života: pokora a poslušnost byly cestou, po které Rita kráčela ke stále dokonalejšímu připodobnění se Ukřižovanému. Stigma, jež se skví na jejím čele je důkazem její křesťanské zralosti. S Ježíšem na kříži se jistým způsobem osvědčila v lásce, kterou už poznala a hrdinským způsobem vyjádřila mezi zdmi svého domu a v účasti na dění města. Následovala spiritualitu svatého Augustina, a stala se učednicí Ukřižovaného, „znalou v utrpení“ a naučila se rozumět ranám lidského srdce. Rita se tak stala obhájkyní chudých a zoufalých, a pro ty, kdo ji vzývali v nejrozličnějších situacích, získala mnoho milostí útěchy a povzbuzení. Bazilika sv. Rity v Casci. Rita z Cascie byla první ženou kanonizovanou o Velkém Jubileu počátku dvacátého století, 24. května 1900. Když můj předchůdce Lev XIII. stvrdil její svatost, řekl, že se tolik líbila Kristu, že ji chtěl vyznamenat pečetí své lásky a svého utrpení. Toto privilegium jí bylo přiznáno pro její jedinečnou pokoru, vnitřní odstup od pozemských tužeb a pro obdivuhodného ducha kajícnosti, jež provázely každý okamžik jejího života (srv. Umbria gloriosa sanctorum parens, Acta Leonis XX., str. 152-153). Zeptáme-li se svaté Rity, co bylo tajemstvím tohoto mimořádného díla společenské a duchovní obnovy, odpoví nám: věrnost ukřižované Lásce. Rita s Kristem a jako Kristus přistoupila ke kříži vždy a jen z lásky. Stejně jako ona proto obraťme svůj pohled i 34
srdce k Ježíši ukřižovanému a vzkříšenému pro naši spásu. Je to on, náš Vykupitel, kdo dává, tak jako tomu bylo u naší drahé světice, poslání přivádět k jednotě a věrnosti, která je vlastní rodině, i v okamžicích krizí a těžkostí. Je to znovu on, kdo dává konkrétní úkol křesťanům v budování pokoje, a pomáhá jim překonávat konflikty a napětí, bohužel tak častá v každodenním životě. Světice z Cascie náleží k onomu velkému zástupu křesťanských žen, které "významně ovlivnily život Církve i společnosti" (Mulieris dignitatem, 27). Rita velmi správně vyložila "ženského génia": prožívala ho intenzívně jak ve fyzickém, tak v duchovním mateřství. U příležitosti 600. výročí jejího narození jsem připomněl, že její učení "se soustřeďuje na tyto typické prvky spirituality: a to nikoli nějakou formou pasivní odevzdanosti osudu..., nýbrž silou oné lásky ke Kristu, který právě při korunování trním podstoupil - spolu s dalším ponižováním, krutou parodii svého kralování" (Insegnamenti V/1,1982, 874). Úcta ke svaté Ritě je ve světě symbolizována růží. Kéž by i život všech jejich ctitelů byl jako růže vzatá ze zahrady v Roccaporeně v zimě, jež předcházela smrti světice. Ať je životem podporovaným vroucí láskou k Pánu Ježíši; životem, schopným odpovídat na utrpení a trny odpuštěním a bezvýhradným sebedarováním, aby se všude šířila Kristova líbezná vůně (srv. 2Kor 2,15), skrze důsledně hlásané a žité evangelium. Každému z vás, drazí ctitelé a poutníci, Rita podává svou růži: duchovně ji přijměte a snažte se žít jako svědkové naděje, co nezklame, a misionáři života, jenž vítězí nad smrtí.“ Foto nahoře: relikviář sv. Rity v bazilice v Casci; dole: pustiměřští poutníci při slavení eucharistie v bazilice. 35
Unde tibi quod totus mundus veniat ad te? V knize Kvítků sv. Františka čteme, že bratr Masseo, jeden z prvních Prosťáčkových společníků, se jednoho dne obrátil na světce s otázkou: „Proč jde za tebou celý svět?“ I po osmi staletích od narození sv. Františka si tato otázka uchovává celou svou aktuálnost. Ba dokonce se zdá, že je více oprávněná než tehdy. ... Lidé obdivují a milují světce z Assisi proto, že v něm vidí příkladným způsobem Eucharistie u hrobu sv. Františka v kryptě baziliky v Assisi. naplnění toho, po čem sami nejvíce touží, aniž by toho kdy v životě mohli dosáhnout, totiž radost, svobodu, pokoj, harmonii a smír mezi lidmi i věcmi... ... Krátce před smrtí František shrnul svou mimořádnou duchovní zkušenost v prostém ale nesmírně hlubokém vyznání: „Znám Krista chudého a ukřižovaného!“ Vskutku, od chvíle svého obrácení, žil ve stavu trvalé stigmatizace. Když se znovu vrátíme k počáteční otázce: „Proč jde za tebou celý svět?, nyní víme, že odpověď je obsažena ve slovech Kristových: „Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Ano, všichni lidé jsou přitahováni Františkem z Assisi, protože on, v následování svého božského Mistra, přijal, že bude „vyvýšen ze země“, totiž ukřižován, takže - podle slov apoštola - to už není on, kdo žije, ale v něm žije Kristus (Gal 2,20). /Jan Pavel II. v apošt. listu Radiabat, u příležitosti 800. výročí narození sv. Františka z Assisi, 15. 8. 1982/
„Jdi a oprav můj dům“ František, tehdy čtyřiadvacetiletý, začal v roce 1205 s obnovou kostelíka sv. Damiána a zbudoval zde klášter pro svatou Kláru. Během zimy a jara roku 1225 zde složil Chvalozpěv stvoření. Od roku 1211 se kostelík stal integrální součástí kláštera sv. Kláry a „Chudých dam“ (dnes „klarisek“). Klára a její spolusestry žily v klauzuře tohoto místa evangelijní ideál, inspirujíce se životem 36
Panny Marie, Matky Pána, kterou František a Klára nazývali „Dcerou a Služebnicí Otce, Matkou Pána, Nevěstou Ducha svatého“. U svatého Damiána se konalo také konalo poslední rozloučení s Františkem na této zemi: jeho stigmatizované tělo sem bratři přenesli ráno 4. října 1226, aby se Klára a spolusestry naposled rozloučily se serafínským Otcem. Sem pak bratři po jeho smrti přenesli 4. října 1226 tělo světce, aby se s ním Chudé dámy naposled rozloučily. U sv. Damiána žila Klára po dvaačtyřicet let a zde také zemřela (1211-1253), poté co dostala od papeže schválení své Řehole (právě u sv. Damiána se odehrávají všechny epizody jejího kajícího a skrytého života).
Cosa vuoi che io faccia? „Blízko města byla jeskyně ... František tam často chodíval, ... ve skrytu se modlil k Otci (Mt 6,6) a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl ... V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný. (Tomáš z Celana, I. životopis, 6-7) František už nebyl stejný jako předtím. Řekl Pánu: „co chceš, abych učinil?“ ... v čekání na odpověď strávil mnoho okamžiků hlubokého neklidu ... hledal samoty, kam se uchýlit, aby se Poutníci v Eremo delle carceri. zcela věnoval věcem Božím ... mezi jeho nejoblíbenější, kromě kostelíka sv. Damiána, patřily „Subasijské jeskyně“, zvláště jedna poblíž rokliny mezi dvěma skalami ... sem František chodíval, aby se zcela věnoval vroucímu a láskyplnému rozhovoru s Pánem. Pustevna „Eremo delle Carceri“ vznikla kolem jeskyně sv. Františka. Na tuto horu a do této jeskyně se uchyloval v letech 1205-1206. Provázel ho důvěrný přítel, jehož František ujišťoval, že našel veliký, drahocenný poklad. Přítel vždy čekal venku, když František vešel do jeskyně, a tam se vší vroucností prosil Pána, aby 37
mu dal poznat svou vůli. Modlil se, oplakával své hříchy, bičoval se, neúnavně opakoval zanícená slova lásky. Kdykoli vyšel z jeskyně je svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel. S příchodem Bernarda da Quintavalle (urozeného a bohatého), Pietra Cattaniho (kanovníka a právníka), Egidia (prostého rolníka) a dalších, vystupovali společně přitahováni samotou a nacházeli v divokém lese další jeskyně, kde se uchýlit a kde se věnovat osobní modlitbě. Ke společné modlitbě používali malou kapli zasvěcenou Panně Marii osamocených. Tradice pravím že stejně jako Porziuncola, i toto místo Františkovi věnovali benediktini z Monte Subasia v roce 1215. Za zmínku stojí jedna významná událost v dějinách františkánského řádu, která má spojitost z Eremo delle Carceri. Když František v roce 1216 dlel v Porziuncole a viděl jak počet bratří den ode dne roste, nevěděl, zda má zvolit „kontemplativní život“ nebo „život činný“. Požádal proto o radu Kláru (tehdy pobývající u sv. Damiána) a bratra Silvestra (tou dobu žijícího v Eremu). Poslal za nimi bratra Massea s konkrétním pověřením: mají prosit Boha, kterou z těch dvou cest má zvolit. Po určité době se bratr Masseo vrátil k Františkovi s odpovědí jak Kláry, tak Silvestra, které byly Božím úradkem totožné: „Pán říká, že se nemáš starat jen o sebe, ale také o bratry“ ... Pánova vůle tedy byla, aby se bratři věnovali kázání, aby šli do světa a hlásali evangelium. František přijal toto Pánovo rozhodnutí s radostí. Bratřím, které posílal do světa kázat evangelium, však vždy kladl na srdce, aby se připravovali modlitbou a meditací, a tak si u Pána zasloužili milost vydávat životem svědectví pravdě, kterou hlásají. Tak se střídalo kázání a chvíle samoty v pustevnách.
Františku, velkou věc žádáš Jedné noci v roce 1216 byl František pohroužen do modlitby a kontemplace v kostelíku Porziuncole, když tu znenadání prozářilo kostelík zářivé světlo a František spatřil nad oltářem Krista, obklopeného jasným Eucharistie v Porziuncole, 5. července 2011. Ve skleněném relikviáři vlevo před oltářem – vlasy sv. Kláry – právě zde se r. 1211 zasvětila Bohu.
38
světlem a po jeho pravici jeho Nejsvětější Matku, obklopené množstvím andělů. František padl tváří k zemi a mlčky adoroval svého Pána. Tehdy se ho tázali, co by si přál pro spásu duší. Františkova odpověď byla okamžitá: „Nejsvětější Otče, ačkoli jsem ubohý a hříšný, prosím tě, abys všem, - kdo litovali svých hříchů, z nich se vyznali a přijdou navštívit tento kostelík – udělil široké a velkorysé odpuštění, s úplným prominutím všech vin“. „Františku, velkou věc žádáš – řekl mu Pán, ale jsi hoden mnohem větších věcí a větší dostaneš. Přijímám tedy tvou prosbu, ale pod podmínkou, že požádáš mým jménem požádáš o tyto odpustky mého zástupce na zemi“. František ihned předstoupil před papeže Honoria III., který v těch dnech dlel v Perugii a se zápalem mu vyprávěl o vidění, které měl. Papež mu pozorně naslouchal a po krátkém váhání mu dal své schválení. Pak mu řekl: „Na kolik let chceš tyto odpustky?“ František v mžiku odvětil: „Svatý Otče, nežádám léta, ale duše“. A šťastný se vydal ke dveřím. Papež na něj však zavolal: „Jakže, ty nechceš žádný dokument?“ František nato: „Svatý Otče, mně stačí vaše slovo! Jsou-li tyto odpustky dílem Božím, On se postará, aby zjevil své dílo; já žádný dokument nepotřebuji, tímto listem musí být Nejsvětější Panna Maria, Kristus notářem a andělé svědky“. Pár dní nato, spolu s biskupy Umbrie a lidem, co přišli k Porziuncoly, řekl v slzách: „Bratři moji, chci vás všechny poslat do ráje!“
Podmínky pro získání plnomocných odpustků Assisi (pro sebe či pro zesnulé)
z Svatá zpověď, abychom byli v milosti Boží (osm dní před či po dni získání) z Mše svatá a svaté přijímání z Navštívit kostelík Porziuncola, kde lze denně získat plnomocné odpustky (2. srpna pak v každém farním kostele) a pomodlit se: Věřím v Boha. Otče náš. Modlitba za Svatého otce a na jeho úmysly. 39
Mezi Východem a Západem, Římem a Byzancí, mezi humanitas a barbaritas, metropole impéria, Pompeje raného středověku, Patrimonium lidstva, město kamene, myšlení, víry a tajemství, náboženství, dějin a kultury
Nahoře: absida baziliky sv. Vitala v Ravenně – Kristus s archanděly Michaelem a Gabrielem, klade korunu slávy sv. Vitalovi. Mezitím biskup Ecclesius věnuje Kristu baziliku. Dole vlevo: luneta v presbytáři – Abrahám hostí tři anděly. Vpravo: eucharistie slavnosti sv. Cyrila a Metoděje v katedrále Kristova zmrtvýchvstání: Boží slovo předčítá Marie Pučanová z farnosti Apoštolů Slovanů – z Podivic. Cyrilometodějské memento Matice slovenské na stěně katedrály v Ravenně. 40
Modlitba Benedikta XVI. k Madonně del Frassino u příležitosti 500. výročí zjevení 1510 – 2010, Vatikán 15. dubna 2010.
Svatá Matko Boží a Matko naše, po pět staletí nepřestáváš udělovat milosti těm, kdo se v pokoře a s důvěrou ubírají na toto místo, které sis vyvolila. V tvém mlčení je naše mlčení, tolikrát nepochopené, ale vždy pozorné a velkorysé jak je tomu u každé starostlivé matky. Nauč nás uchovávat slova, která přicházejí od Boha, abychom je skládali jako do mozaiky, a tak se jim učili rozumět. V tvé bolesti je naše bolest, smíšená a důstojná, jako bolest každého člověka, který věří v sílu pravdy. Ježíš tě z kříže žádal, abys nás přijala za děti a milovala je: podpírej nás ve zkouškách svou mateřskou láskou. V tvé radosti je naše radost, vroucí a sdílená, jako radost každého dítěte, které se cítí milováno. Osvěť nás, aby se každé naše dílo stávalo zpěvem chvály, klanění a prosby. Ó Matko, drž nás za ruku a provázej nás pohledem dobroty a požehnání v tomto našem životě, který Ti svěřujeme.
„11. května roku 1510 okopával rolník Bortolomeo Broglia vinohrad, když tu najednou spatřil kousek před sebou hrozného hada. Úlekem zůstal jako bez sebe. Pozvedl oči k nebi, a prosil o pomoc Pannu Marii, když tu náhle mezi zelenými větvemi jednoho jasanu spatřil její postavu. Beze strachu, ba naplněn velkou útěchou před ní poklekl a vzdával jí náležitou vděčnost. Povstal, přistoupil k jasanu, vztáhl k ní ruku a sošku si odnesl domů, aby ji ukázal svým blízkým. Nato ji zamkl do truhly, chtěje být jediným strážcem nabytého vzácného pokladu“. Maličká soška se však vrátila zpátky na jasan. Soška Madonny pak byla přenesena do kostela, aby se tam uchovávala. Avšak Te Deum ve svatyni na závěr pouti, 6. července 2011. znovu se vrátila na jasan, a odtud nepřestává jako velkou řeku rozlévat svou Mateřskou lásku. 12. září 1510 byla postavena kaple Panny Marie, která je srdcem svatyně, a na toto místo bylo povoláno několik řeholníků z řádu Mariiných služebníků, jako důstojných kustódů „Posvátné relikvie“. „Je to místo, které je nám tak drahé, protože si ho zvolila Maria k setkání se svými dětmi. S důvěrou v její mateřskou vstřícnost, přicházíme k ní, abychom ji uctili a prosili o přímluvu.“ 41
Benedikt XVI. o Světovém setkání mladých (středeční generální audience Benedikta XVI., 24. srpna 2011)
Drazí bratři a sestry, chtěl bych se dnes v myšlenkách a v srdci krátce vrátit k nádherným dnům, stráveným v Madridu na XXVI. Světových dnech mládeže. Jak víte, tato událost vzbudila v církvi pohnutí – asi dva miliony mladých ze všech světadílů v radosti zakoušely bratrství, setkání s Pánem, sdílení a růst ve víře. Byl to skutečný vodopád světla. Děkuji Bohu za tento cenný dar, jenž dodává naději budoucnosti církve – mladí lidé si rozhodně a upřímně přejí zapustit své kořeny v Kristu, zůstat pevní ve víře a společně putovat v církvi. Děkuji všem, kteří velkoryse pracovali pro tyto Světové dny – madridskému panu kardinálovi a arcibiskupovi, jeho pomocným biskupům, ostatním biskupům ze Španělska a dalších zemí, Papežské radě pro laiky, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, laikům. Opětovně vyslovuji svou vděčnost španělským úřadům, institucím a asociacím, dobrovolníkům a všem, kteří nabídli svou podporu v modlitbě. Nemohu opomenout vřelé přijetí, kterého se mi dostalo od Jeho Veličenstva španělského krále s chotí i od celé země. Nemohu přirozeně vystihnout několika slovy výjimečnou intenzitu okamžiků, které jsme prožili. Přichází mi na mysl nezadržitelné nadšení, s nímž mne prvního dne mladí přivítali na náměstí Cibeles, jejich slova plná očekávání, jejich silná touha po směřování k nejhlubší pravdě a k zakotvení v ní – v pravdě, již nám Bůh dal rozpoznat v Ježíši Kristu. V impozantním klášteře El Escorial, bohatém historicky, duchovně i kulturně, jsem se setkal s mladými řeholnicemi a vysokoškolskými učiteli. Prvním z nich – mladým řeholnicím – jsem připomněl krásu jejich povolání, žitého ve věrnosti. Uchovávám si dojem z jejich nadšení, jejich mladé víry a touhy sloužit lidstvu, plné odvahy do budoucnosti. Univerzitním 42
profesorům jsem připomněl, aby skutečně utvářeli nové generace, vedli jejich hledání pravdy nejenom slovy, nýbrž příkladem života, s vědomím, že Kristus je Pravda. Setkáním s Kristem se setkáváme s pravdou. Večer při křížové cestě pestrý zástup mladých lidí s živou účastí prožíval výjevy Kristova utrpení a smrti. Kristův kříž dává mnohem více, než vyžaduje; dává všechno, neboť nás přivádí k Bohu. Následujícího dne jsem sloužil mši svatou v madridské katedrále Panny Marie Almudenské se seminaristy, mladými lidmi, kteří chtějí zapustit kořeny v Kristu, aby jej v budoucnu zpřítomňovali jako jeho kněží. Přeji si, aby povolání ke kněžství vzrůstala. Mezi přítomnými bylo nemálo těch, kteří uslyšeli Boží volání právě při dřívějších Světových setkáních mládeže. Jsem si jist, že i v Madridu Pán zaklepal na dveře do srdcí mnoha mladých, aby jej velkoryse následovali v kněžské službě nebo řeholním životě. Návštěva střediska pro postiženou mládež mi ukázala velkou úctu a lásku, věnovanou každému člověku, a umožnila mi poděkovat tisícům dobrovolníků, kteří v tichosti svědčí o evangeliu lásky a života. Večerní modlitební vigilie a velká závěrečná eucharistická slavnost posledního dne byly dva mimořádně silné okamžiky. Zástup rozjásaných mladých se nenechal zastrašit deštěm e větrem a ztišil se k adoraci Krista, přítomného v Eucharistii, aby Jej chválil, děkoval Mu a vyprosil si od Něj pomoc a světlo.V neděli mladí lidé projevili svou živost a radost při slavení Božího Slova a Eucharistie, které je stále více vedou k Bohu a posilují jejich víru i křesťanský život. Nakonec jsem se v nadšené atmosféře setkal s dobrovolníky, kterým jsem poděkoval za jejich velkorysost. Po závěrečném oficiálním rozloučení jsem opustil Španělsko a v srdci si jako velký dar odvážel uplynulé dny. Drazí přátelé, madridské setkání bylo především ohromujícím projevem víry pro Španělsko i celý svět. Pro mladé lidi, pocházejí ze všech koutů světa, bylo příležitostí k tomu, aby se zamysleli, hovořili spolu, vyměnili si pozitivní zážitky a hlavně se společně modlili a znovu zapustili kořeny svého života v Kristu, věrném Příteli. Jsem si jist, že se vrátili domů s pevným předsevzetím stát se kvasem zástupů a přinášet naději, která se rodí z víry. Doprovázím je svou modlitbou, aby zůstali věrni přijatému závazku, a svěřuji plody těchto Světových dní mateřské přímluvě Panny Marie. Rád bych nyní vyhlásil téma příštích Světových dní mládeže. Mottem setkání příštího roku, která se budou konat v jednotlivých diecézích, je: “Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!”, zvolené z listu Filipanům (4,4). Mottem Světových dnů mládeže, které se uskuteční v roce 2013 v Rio de Janeiro, bude vyslání učedníků: “Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.” (srov. Mt 28,19). Již od této chvíle svěřuji do vašich modliteb přípravu těchto velice důležitých událostí. Děkuji. 43
44
„Nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane“. Historie podivické farnosti sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy Až do roku 1911 patřila obec Podivice matričně i duchovně k farnosti Pustiměř. Veškeré obřady jako svatby, křty či pohřby se vykonávaly v Pustiměři, kam vedle Podivic, Zelené Hory a Radslavic kdysi patřila i obec Studnice. Obtíže spojené s církevními obřady vykonávané pustiměřskou duchovní správou postupně vedly k tomu, že se roku 1891 započalo se shromažďováním prostředků na stavbu vlastního kostela. Dne 23. března toho roku odevzdal před starostou Karlem Pospíšilem rolník Jan Pospíšil č. 52 obecnímu úřadu do správy 50 zl. a k tomu úrok od roku 1871 jako začátek fondu na stavbu kostela. Obecní úřad pak ročně věnoval na tento účel nájemné z honby asi 25 zl. a též výtěžek z obecní sýpky. Myšlence této přál i tehdejší farář v Pustiměři P. Buček, který založil fond na samostatnou duchovní správu v Podivicích. 11. února roku 1900 při zasedání obecního výboru prohlásil Libor Pospíšil č. 50 jménem svým i jménem své choti Žofie, že daruje stavební místo pro stavbu kostela na svém pozemku parcele č. 104 o výměře 27,7 árů v tehdejší ceně 1000 K. Zpráva tato byla s nadšením přijata a v novinách uveřejněná. V roce 1904 dne 18. prosince věnovala zdejší rodačka sl. Anna Krejčí na stavební fond kostela 600 K. V důsledku rostoucích sbírek a úpisů byl na valné hromadě dne 5. dubna 1908 ustaven zařizující kostelní výbor, jehož předsedou byl zvolen František Matoušek č. 66. Pomoci na tomto díle se ochotně ujal Mons. Dr. Antonín Stojan a dp. děkan Mořic Surma z Pustiměře, za což byli jmenováni čestnými občany Podivic. V roce 1909 byl stav jmění na stavbu kostela uspokojivý, a tak občané začali připravovat materiál na stavbu. Ze Sněhotic bylo přivezeno 150 m3 písku, od knížete Lichtenštejna 90 m3 dřeva a na Trávníku bylo vypáleno 100 000 cihel. Plán stavby vyhotovil za 1 500 K brněnský stavitel Leopold Jungman a vnitřní úpravu vypracoval brněnský architekt P. Fischer. Dne 9. září zadává se ofertním řízením stavba kostela, což obdržel p. František Mazáč, stavitel z Kroměříže. Dne 17. října v pondělí po císařských hodech byl přivezen základní kámen, který daroval majitel kamenolomu z Kopčan. Základní kámen byl ve slavnostním průvodu od myslivny č. 1 dopraven na staveniště, kde byl posvěcen proboštem Dr. Stojanem. Vzdor chladnému podzimu stavba kostela slibně pokračovala a dne 11. listopadu 1910 byla v Podivicích oslavena roveň na stavbě kostela. Po zimě se začalo se stavbou věže, na niž byly dne 6. dubna dovezené zvony. Na Velký pátek ve tři odpoledne spadl vlastní vinou z lešení z výšky asi 17 m svobodný zedník Josef Foltýn z Bojanovic u Kroměříže a o římsu si zlomil páteř. Tomuto těžkému zranění v říjnu toho roku v domě svých rodičů podlehl. Kolaudace dokončené stavby kostela byla provedena zeměpanskou komisí dne 2. srpna 1911. Dne 3. září byl kostel slavnostně vysvěcen P. Dr. Antonínem Cyrilem Stojanem. 45
Toho dne se sjelo na 7 000 hostů, kněží bylo přes 13 z celého okolí, přijel i vyškovský hejtman Dr. Wiener a úřednictvo statku s ředitelem Fr. Homolkou. První mše svatá byla sloužena našim rodákem Aloisem Krejčím, katechetou ve Velkém Meziříčí. Odpoledne následovala veselice v obou hostincích. O tři měsíce později, dne 3. prosince 1911 P. Mořic Surma posvětil nový hřbitov. Dne 14. ledna 1913 výnosem Ministerstva kultu a vyučování č. 49.019 byla povolena farnost v Podivicích. Dne 27. listopadu byl vypsán konkurz na faráře v Podivicích a 26. února následujícího roku byl za krásného počasí v naší obci přivítán náš první pan farář, dp. P. Augustin Bajer, který se narodil r. 1873 ve Šternberku na Moravě. Od té doby působilo v Podivicích až do vystěhování obce v roce 1941 šest stálých kněží: 26.2.1914 až 31.12.1926 dp. P. Augustin Bajer 31.3.1927 až 17.3.1932 P. Josef Hut (narozen v Loučce u Litovle r. 1881) 11.9.1932 až do počátku srpna 1937 P. Jan Losík (narozen v Seničce u Litovle r. 1886) Od srpna 1937 do 31.10.1938 P. Petr Neduchal. Od listopadu 1938 do počátku srpna 1941 P. Josef Rýpar, který se k nám přistěhoval z pohraničního Víznberku. Zbývající 3 měsíce před vystěhováním obce zde působil P. Josef Ambroz, rodák z Určic. Nedělní mše svatá, 17. listopadu roku 1941, byla tou nejsmutnější mší v naší historii – páter Ambroz udělil poslední požehnání svým farníkům, kteří museli nechat své domovy a kostel až do konce války opuštěné. Všichni plakali i četník ze zdejší stanice slzel dojetím. Zvony byly podle tehdejšího nařízení sundány a zrekvírovány pro válečný průmysl. I když naši občané měli po návratu do Podivic roku 1945 plno starostí s opravou svých domů, hned se začalo s obnovou našeho kostela. Z Pustiměře se dovezl uschovaný oltář, tak aby se cyrilometodějské hody oslavily již v našem kostele. V roce 1947 se přikročilo k opravě varhan. Celková vnitřní oprava byla provedena v roce 1969. Tehdy bylo po dědině vybráno během dvou roků 70 000 Kčs a rodáci na opravu přispěli dalšími 11 500 Kčs. Po dokončení vnitřních oprav kostela začal páter Václav Žákovský uvažovat o opravě fasády, střechy, okapů a fary. S touto velkou opravou se započalo v květnu 1987 a veškeré venkovní práce na našem kostele byly dokončeny následujícího roku. Bohužel nebylo dáno páteru Žákovskému dlouze se těšit z vykonaného díla, protože 10. května roku 1989 zemřel. Na jeho místo v červenci toho roku přišel P. Josef Beníček, který následujícího roku zavedl v kostele ozvučení a akumulační kamna. V roce 1991 odešel otec Beníček do Říma na postgraduální studium a na jeho místo přišel P. Vlastimil Bartoň, který u nás působil až do 10.1.1995. Po ukončení doktorandského studia na římské Gregoriánské univerzitě se do Pustiměře vrátil dr. Josef Beníček, který spravuje naši farnost dodnes. Poslední velkou událostí v historii našeho kostela se stala instalace 3 nových zvonů, které vyrobila zvonařská dílna MARIE TOMÁŠKOVÉ-DYTRYCHOVÉ v Brodku u Přerova jako dar RODINY GRYGAROVY (největší zvon přelit z nekvalitního zvonu z roku 1911). Výzdoba a technické vybavení zvonů - z darů OBČANŮ PODIVIC. O slavnosti Nanebevstoupení Páně, 24.5.1998, požehnal nové zvony olomoucký arcibiskup Jan Graubner a po slavnostní eucharistii se poprvé neslo z podivické věže jejich poselství. 46
POSELSTVÍ PODIVICKÝCH ZVONŮ
Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango (živé volám, mrtvé oplakávám, blesky odháním). Tak vyjadřuje tradice poslání zvonů. Jejich hlas v sobě skrývá hlubinu setkání nebe se zemí, která nejvýznamněji promlouvá o velikonocích. Dějiny zvonů tak spojují staletí, překračují věky. Navždy zůstávají hlasem těch, kdo v tichosti a pokoře prožívali svůj čas jako setkání s Věčným. Světcům svěřujeme hlasy zvonů, aby vybízely k modlitbě, která se ve spojení s jejich přímluvou stává pramenem naděje, prýštícím v srdci toho, kdo se modlí.
Komu jsou zasvěceny podivické zvony? SV. CYRILU A METODĚJI (tón B1, průměr 869mm, 380kg). Nápis na zvonu:
IN HONOREM SS. CYRILLI ET METHODI APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (KE CTI SVATÝCH CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANSKÝCH NÁRODŮ) PANNĚ MARII, MATCE BOŽÍ (tón Des2, průměr 760mm, 280kg). Nápis na zvonu:
AD LAUDEM ET GLORIAM BEATAE MARIAE VIRGINIS MATRIS DEI PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (K CHVÁLE A SLÁVĚ BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE, MATKY BOŽÍ) SV. JANU KŘTITELI (tón Es2, průměr 690mm, 189kg). Nápis na zvonu:
CAMPANA SIT VOX CHRISTI UT PATRONUS EIUS IOANNES BAPTISTA PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (ZVON AŤ JE HLASEM KRISTA A JEHO PATRONEM SVATÝ JAN KŘTITEL) SV. JOSEFU (tón Fis2, průměr 560mm, 102kg). Nápis na zvonu:
TE IOSEPH CELEBRENT CHRISTIADUM CHORI PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (TEBE, JOSEFE, OSLAVUJÍ ZÁSTUPY KŘESŤANŮ). 47
WO GOTT IST, DA IST ZUKUNFT APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKTA XVI. DO NĚMECKA, 22.- 25. ZÁŘÍ 2011 (středeční generální audience Benedikta XVI., 28. 9. 2011)
Drazí bratři a sestry, jak víte, od minulého čtvrtka do neděle jsem byl na pastorační návštěvě v Německu. Těší mne proto, že mohu dnes jako obvykle využít generální audience, abych si spolu s vámi znovu připomněl intenzivní a krásné dny tohoto pobytu ve své vlasti. Procestoval jsem Německo od severu na jih, od východu na západ: z hlavního města Berlína do Erfurtu a Eichsfeldu a nakonec do Freiburgu, města položeného nedaleko hranic s Francií a Švýcarskem. Děkuji v první řadě Pánu, že mi dal možnost setkat se s lidmi a mluvit o Bohu, společně se modlit s bratry a sestrami a utvrdit je víře podle zvláštního poslání, které Pán svěřil Petrovi a jeho nástupcům. Tato návštěva, jejíž motto znělo: „Kde je Bůh, tam je budoucnost“, byla opravdu velkou slavností víry jak na různých setkáních, rozhovorech a ceremoniích, tak zejména při slavení liturgie spolu s lidem Božím. S hlubokou vděčností vzpomínám na vřelé a nadšené přijetí jakož i na projevy pozornosti a sympatií, kterých se mi dostalo na různých místech, která jsem navštívil. Ze srdce děkuji německým biskupům, zejména těch diecézí, které mne hostily, za pozvání a za vše, co spolu s mnoha spolupracovníky učinili při přípravě této cesty. Vřelé díky patří rovněž spolkovému prezidentovi a všem politickým a občanským představitelům na úrovni federální i regionální. Jsem hluboce vděčný všem, kdo různými způsoby přispěli ke zdárnému průběhu návštěvy, zvláště četným dobrovolníkům. Byla tak velkým darem pro mne a pro nás všechny, vyvolala radost a nový rozlet víry a nasazení do budoucna. V hlavním městě Berlíně mne přijal ve své rezidenci spolkový prezident, který mne přivítal jménem svým a mých krajanů a vyjádřil úctu a sympatie vůči papeži, německému rodákovi. Já jsem pak mohl načrtnout pár myšlenek o vzájemném vztahu mezi náboženstvím a svobodou a citovat velkého biskupa a sociálního reformátora biskupa Wilhelma von Kettelera: „Stejně jako náboženství potřebuje svobodu, tak i svoboda potřebuje náboženství.” Velmi rád jsem přijal pozvání k návštěvě Bundestagu, která byla zajisté jedním z nejvýznamnějších momentů mojí cesty. Poprvé papež mluvil ke členům německého parlamentu. Mohl jsem při této příležitosti vyložit základy právnosti a svobody právního státu, tedy měřítko každého práva, které je vepsáno Stvořitelem do samotné existence Jeho 48
stvoření. Je tedy nezbytné, abychom rozšířili naše pojetí přirozenosti a chápali ji nejen jako funkční celek, ale také jako řeč Stvořitele, která nám pomáhá rozlišovat dobro od zla. Hned poté se konalo také setkání s některými představiteli židovské obce v Německu. Připomenutím našich společných kořenů víry v Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova, jsme poukázali na obdržené plody dialogu mezi katolickou církví a judaismem v Německu. Měl jsem rovněž možnost setkat se s několika členy muslimské komunity a shodnout se s nimi na důležitosti náboženské svobody pro pokojný rozvoj lidstva. Mše svatá na olympijském stadionu v Berlíně na závěr prvního dne mojí návštěvy byla jednou velkých liturgických slavností, které mi daly příležitost společně se s věřícími modlit a povzbudit je ve víře. Početná účast lidí mne velmi potěšila! V této slavnostní a působivé chvíli jsme rozjímali evangelní obraz vinného kmene a ratolestí, tedy důležitost jednoty s Kristem pro osobní život věřících a pro existenci církve, Jeho mystického těla. Druhá etapa mojí návštěvy pokračovala v Durynsku. Německo a zvláště Durynsko je zemí protestantské reformace. Chtěl jsem proto hned od začátku položit v rámci této návštěvy zvláštní důraz na ekumenismus a velice silně jsem si přál prožít ekumenický moment právě v Erfurtu, protože v tomto městě vstoupil Martin Luther do augustiniánské komunity a byl zde vysvěcen na kněze. Měl jsem proto velkou radost ze setkání se členy Rady německé evangelické církve a z ekumenické bohoslužby v bývalém augustiniánském konventu. Toto srdečné setkání v dialogu a modlitbě nás přivedlo hlouběji ke Kristu. Znovu jsme viděli, jak důležité je naše společné svědectví víry v Ježíše Krista v dnešním světě, který často Boha nezná anebo se o Něho nezajímá. Je zapotřebí našeho společného úsilí na cestě k plné jednotě, ale stále více si uvědomujeme, že nemůžeme „vytvořit“ ani víru, ani onu tolik kýženou jednotu. Víra vytvořená námi samotnými nemá žádnou hodnotu. Pravá jednota je spíše darem Pána, který se modlil a neustále modlí za 49
jednotu svých učedníků. Jedině Kristus nám může darovat jednotu a budeme jí dosahovat v míře, v níž se vrátíme k Němu a necháme se od Něho přetvořit. Zvlášť dojemným momentem byla pro mne bohoslužba mariánských nešpor před svatyní v Etzelsbachu, kde mne přijalo množství poutníků. Už v mládí jsem slýchával mluvit o Eichsfeldském kraji, území, které v proměnách dějin zůstalo vždy katolické, a o jeho obyvatelích, kteří se odvážně stavěli proti diktaturám nacismu a komunismu. Byl jsem proto velmi potěšen tím, že jsem mohl tento Eichsfeld a jeho lid navštívit na pouti k zázračnému zpodobení Panny Marie Bolestné z Etzelsbachu, kde věřící po staletí svěřovali Marii své prosby, starosti a utrpení a dostávalo se jim útěchy, milosti a požehnání. Podobně dojemná byla mše svatá slavená na překrásném náměstí před dómem v Erfurtu. Připomenutím svatých durynských patronů – svaté Alžběty, svatého Bonifáce a svatého Kiliána a zářivého příkladu věřících, kteří v dobách totalitních systémů dosvědčili evangelium, jsem vyzval věřící, aby byli svatými dneška, spolehlivými svědky Krista a přispívali k vytváření naší společnosti. Lidé, kteří svět skutečně přetvářeli, byli totiž vždycky svatí a světice prostoupení láskou ke Kristu. Dojemné bylo také krátké setkání s mons. Hermannem Scheipersem, posledním žijícím německým knězem, kteří přežil koncentrační tábor v Dachau. V Erfurtu jsem měl také možnost setkat se s několika oběťmi pohlavního zneužívání duchovními a vyjádřit své politování a blízkost jejich utrpení. Poslední etapa mojí cesty mne přivedla do jihozápadního Německa, do arcidiecéze Freiburg. Obyvatelé tohoto krásného města, věřící arcidiecéze a početní poutníci, kteří přišli z nedalekého Švýcarska, Francie a dalších zemí, mně připravili obzvláště slavnostní přijetí. Zakusil jsem jej také na modlitební vigilii s tisíci mladých lidí. Byl jsem potěšen, když jsem viděl, že víra v mojí německé vlasti má mladou tvář, je živoucí a patří jí budoucnost. V působivém obřadu předávání světla jsem mladým lidem podával plamen velikonoční svíce, symbol světla, kterým je Kristus, a povzbudil je slovy: „Vy jste světlo světa“. Zopakoval jsem jim, že papež důvěřuje aktivní spolupráci s mladými. S milostí Boží jsou s to nést do světa oheň lásky Boží. Zvláštním momentem bylo setkání se seminaristy ve Freiburgu. Těmto mladým lidem jsem tak v určitém smyslu odpověděl na jímavý dopis, který mi zaslali před několika týdny, poukázal na krásu a velikost Pánem daného povolání a nabídnul jim určitý podnět, který by jim pomohl na další cestě radostného následování Krista v hlubokém společenství s Ním. V semináři jsem se v bratrské atmosféře setkal také s představiteli pravoslavných a východních církví, k nimž my katolíci pociťujeme zvláštní blízkost. Právě z této široké pospolitosti plyne také společný úkol být kvasem obnovy naší společnosti. Přátelské setkání s představiteli katolických laiků pak uzavřelo sérii setkání v semináři. 50
Velkolepá nedělní eucharistická slavnost na turistickém letišti ve Freiburgu byla dalším vrcholným momentem pastorační návštěvy a příležitostí poděkovat všem, kteří se nasazují v různých oblastech církevního života, zejména početným dobrovolníkům a spolupracovníkům charitativních iniciativ. Oni umožňují rozmanitou pomoc, kterou poskytuje německá církev všeobecné církvi, zvláště v misijních zemích. Zmínil jsem také, že jejich cenná služba bude vždy plodná, pokud bude vycházet z autentické a živé víry v jednotě s biskupy a papežem, v jednotě s církví. Nakonec jsem, těsně před návratem, promluvil asi k tisícovce katolických laiků zapojených v církvi a společnosti, nabídnul jim pár úvah o působení církve v dnešní sekularizované společnosti a vyslovil pobídku k osvobození od materiálních a politických břemen, aby mohla více vyzařovat Boha. Drazí bratři a sestry, tato apoštolská cesta do Německa mi dala vhodnou příležitost setkat se s věřícími své německé vlasti, utvrdit je ve víře, v naději a lásce a sdílet s nimi radost být katolíky. Moje poselství však bylo určeno všemu německému lidu a je pobídkou všem, aby hleděli do budoucnosti s důvěrou. Je pravdou, že „Kde je Bůh, tam je budoucnost“. Ještě jednou děkuji všem, kteří umožnili tuto cestu a těm, kteří mne doprovázeli modlitbou. Pán žehnej lidu v Německu i vám všem. Děkuji.
51
Che la città di Ivrea, sempre illuminata dagli splendori del tuo esempio, sia in Italia e nel mondo un faro di civiltá cristiana (homílie J. E. Giovanniho kardinál Coppy, čestného občana Drysic, u příležitosti beatifikace Matky Antonie Marie Verny, Ivrea, 3. října 2011)
Ctihodná Matko generální představená, milované Sestry Lásky Neposkvrněného Početí z Ivrey i vy všichni, vážení eporendijenští bratři a sestry, zde přítomní! Právem se radujete nad oslavou Matky Antonie Marie Verny, kterou si přál náš milovaný Svatý otec Benedikt XVI., a která se včera stala skutečností. Je to velká historická událost, která uvádí do světa nejen postavu této silné a skromné ženy, žijící před dvěma staletími, ale také jméno města Ivrea, neodmyslitelně spjatého s Kongregací, kterou založila. Je to výmluvné znamení pout, která úzce pojí život Církve s dějinami lidu a jeho země. Jsem rád, že mohu slavit tuto mši svatou k poctě nové blahoslavené, neboť během svého už tak dlouhého života, jsem poznal její krásnou řeholní rodinu. Vždyť už jako seminarista a pak jako mladý kněz, jsem v létě Beatifikace Matky Antonie Marie Verny, 2. 10. 2011., katedrála Ivrea. chodíval do půvabné krajiny Langhe, Castina, kde byl farářem můj dávný zástupce dómského faráře v Albě. Tam byly dvě řeholnice z kongregace, sestra Karla a sestra Marie, zcela oddané mládeži ve farnosti i celému kraji; plné zápalu, dobré nálady, trpělivosti, humoru, řídily jesle, učily katechizmu, připravovaly nedělní liturgie, navštěvovaly rodiny, požívaly všeobecné obliby a vážnosti. Na faře se často mluvilo o Matce Verně a její kongregaci; farář hojně jezdíval do Ivrey, aby se modlil na místech zakladatelky, takže jsem o Ní a jejím díle slýchával neustále. Když jsme byl potom bl. Janem Pavlem II. vysvěcen na biskupa v roce 1980, navštívil jsem nejméně pětkrát generální dům Valcamnuta v Římě, kde jsem slavil eucharistii při skládání slibů, při řeholních obláčkách a výročích řeholnic. 52
Vidíte tedy, že jsem měl vážné důvody pro to, abych při vaší velké události nechyběl. Není důvod nastiňovat profil a historické události vskutku hrdinského života Matky Verny, protože je dobře znáte. Chtěl bych se zastavit u jména, které chtěla pro svou kongregaci, založenou v roce 1806 a schválenou královským dekretem z roku 1828: Sestry lásky Neposkvrněného Početí. Tento název je souhrnem ústředních skutečností křesťanského života, řekl bych skoro jakási Teologická Summa, soustředěná na nejvyšší pravdy: nová blahoslavená si přála, aby láska a úcta k Neposkvrněné byla duší i oporou její kongregace. Především láska. Znovu vezměme do ruky první encykliku papeže Benedikta XVI., Deus caritas est, Bůh je láska; následovaly encykliky Sacramentum caritatis o Eucharistii, a Caritas in veritate, o rozvoji v lásce a v pravdě: tímto způsobem papež zdůraznil, že láska je velkým ukazatelem jeho pontifikátu. V první encyklice papež napsal: „Skutečná novost Nového zákona nespočívá v nových ideách, nýbrž v samotné postavě Pamětní basreliéf nové blahoslavené v ivrejském dómu. Krista, jenž dává tělo a krev pojmům – neslýchaný realizmus. Boží konání nyní dostává svou dramatickou formu v tom, že v Ježíši Kristu, jde Bůh sám za „ztracenou ovcí“; v Kristově smrti na kříži se završuje Boží obrat proti sobě samému, v němž se On dává, aby pozvedl člověka a zachránil ho – je to láska ve své nejradikálnější formě. Eucharistie nás vtahuje do Ježíšova obětního činu. Láska roste prostřednictvím lásky. Láska je „božská“, protože pochází od Boha a pojí nás s Bohem, a díky tomuto procesu sjednocení, nás proměňuje v My“ (12.13.18). Mluvit o lásce tedy znamená mluvit o Bohu, o Ježíši, který nás miloval až k smrti, o Eucharistii, která živí všechna hrdinství zasvěceného života i života rodinného, neboť všichni jsme povoláni k lásce; i maminky a otcové jsou tvory lásky. Jestliže Matka Verna chtěla, aby její dcery byly „Sestrami Lásky“, bylo to proto, že měly být „Božími sestrami“: zapálené Bohem v lásce, zamilované do Krista, ukřižovaného a žijícího ve svaté Hostii, aby byly zamilovány do duší, které On miluje a které zachránil, aby se pro ně obětovaly, pro ně žily: proměněny v ono My, ochotné jít za ovcemi, jít proti vlastnímu pohodlí a pomáhat druhým, stejně jako Bůh jde proti sobě samému, když nám dává Syna. Program lásky, tedy náležení Bohu, je specifickým rysem činnosti Kongregace nové blahoslavené, a jejím inspirujícím kritériem, skrytým a trvalým podnětem, hlubokým životem, od prvních začátků až podnes. Druhé jméno, Neposkvrněné Početí. Matka Verna byla v této volbě prorockou, neboť když založila svou Kongregaci, definice dogmatu Piem IX., a zjevení v Lurdech byly ještě nějaké to desetiletí vzdáleny. A ona si přece zvolila právě tento název. Ano, Boží lid vždy miloval Neposkvrněnou, její úcta procházela staletími: od Protoevangelia sv. Jakuba ze 2. století, přes liturgické svátky slavené už od 8. století ve východních církvích, v Neapoli v 9. století, v Anglii v 11. století, v Římě v 15. 53
století; papež Klement XI. rozšířil její svátek na celou Církev; nespočetná byla bratrstva po Ní pojmenovaná; evropské univerzity vyžadovaly od profesorů i studentů přísahu, že budou až do krve hájit pravdu o Neposkvrněné; i umění ji oslavilo tolika vrcholnými díly, stačí uvést, že mezi nimi pouze Murillo namaloval 25 velkých obrazů. Neposkvrněná se zjevila v roce 1830 svaté Kateřině Labouré a svěřila jí dědictví, které má šířit – Zázračnou medailku: byla to léta, kdy žila a bojovala Matka Verna, ale tehdy to ještě nebylo tak známé. Šlo tedy o intuici nechat toto jméno svým sestrám, aby tady nacházely tajemství duchovní plodnosti svých děl. Neposkvrněná byla první a nejdokonalejším stvořením podle obrazu Krista, znamení naprosté nezaslouženosti Boží lásky k člověku, předem daný a dokonalý plod vykoupení, vrcholné dílo Ducha svatého. Byzantský teolog ze XIV. století, Mikuláš Cabasilas, ji nazývá „novou zemí a novým nebem, počátkem nového rodu“; Pius IX. ji definoval jako „povždy ozdobenou jasem nejdokonalejší svatosti“; a kardinál Ratzinger v knize Dcera Sionu z roku 1977, srovnává úděl Mariin s osudem zbytku Izraele, uchráněného od zkázy pouhým Boží darem. Jako Bůh vrcholným způsobem miloval Marii, stejně tak miluje i nás, a noří nás do spásy a lásky, jíž Ona je nejvznešenějším vrcholem. Také my se musíme nechat uchvátit Marii, žít v milosti a napodobovat ji, milostiplnou. To vše si přála Matka Verna: její Kongregace měla žít z těchto ideálů svatosti, a dávat se druhým, zvláště pak dětem a trpícím, aby se Mariino světlo a věrnost milosti rozšířili do světa prostřednictvím její řeholní rodiny. Není to úmorný a nudný program, který se utíká k abstraktním skutečnostem a zapomíná na pevnou půdu pod nohama. Odkaz na následování Panny Marie měl a nepřestává mít v Kongregaci sester Lásky Neposkvrněného Početí v Ivrey zanícené konkrétní dopady: na křesťanskou výchovu děvčat a dospívajících, na podporu a obhajobu ženy, na spolupráci s rodinou, jejíž úkoly se dnes stávají stále náročnějšími ve světě, který chce sám, už bez Boha, vytvářet své štěstí a vlastní budoucnost. Ó, drahá blahoslavená Antonie Marie, naše Matko Verno. Dej, ať dílo, které jsi založila, je vždy věrné tvému programu: ať Kongregace, v Boží lásce, srdci Církve, a ve světle Neposkvrněné, nepřestává vyzařovat do dnešní společnosti ideály, za které jsi bojovala a trpěla. Ať město Ivrea, vždy tonoucí v jasu tvého příkladu, je v Itálii i ve světě majákem křesťanské civilizace, založené na dědictví, které jsi i ty zanechala. Blahoslavená Matko Verno, oroduj za nás.
54
Kázání papežského legáta kardinála Joachima Meisnera2 u příležitosti oslavy 800. výročí narození svaté Anežky České Praha, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, 12. listopadu 2011 „A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší z předních Judových měst“ (Mt 2,6) říká prorok s poukazem na to, že se tam měl narodit Ježíš Kristus. Analogicky můžeme říci: „A ty, země Česká, vůbec nejsi nejsekularizovanější zemí Evropy, vždyť žádný národ není vyznamenán tolika zemskými patrony jako ty.“ Mezi nimi má postavení jakési první dámy svatá Anežka Česká z Prahy. Její osmisté narozeniny slavíme dnes 12. listopadu v den výročí jejího svatořečení. Je to pro nás příležitost, abychom vzdali dík Bohu, jenž v životě a smrti svých svatých vyjevuje svou velikost, a abychom si připomněli, že krev světců nadále koluje v obyvatelích této země. Češi by se neměli smiřovat s tím, že jsou Relikviář s ostatkem sv. Anežky České, označováni za nejateističtější národ. uchovávaný v pokladu Skutečnost, že jejich země je svatovítské katedrály. vyznamenána a požehnána tolika světci, by je naopak měla naplňovat sebevědomím a zároveň vědomím, že s křesťanstvím zvítězí. Zemští patroni, to není nějaká zbožná svatozář obklopující národ, tito ochránci jsou něco jako motor, jenž jejich krajanům umožňuje, aby do přítomné doby misijně vnášeli zvěst o Božím milosrdenství ke všem lidem. Hodláme-li například v diecézi nebo ve farnosti zjistit počet členů církve, nesmíme brát v potaz pouze statistiku obyvatelstva. Musíme k nim přiřadit i všechny svaté z litanií, vždyť světci jsou ve společenství svatých neustále mezi námi přítomni. Slavíme-li dnes svatou Anežku Českou, nemá to nic společného s nostalgií, naopak daleko spíš s 2
Kardinál Joachim Meisner, který přednese poselství papeže Benedikta XVI., je od roku 1989 kolínským arcibiskupem a metropolitou kolínské církevní provincie. Biskupské svěcení přijal už v roce 1975 a byl jmenován pomocným biskupem erfurtsko-meiningenským. Roku 1980 ho blahoslavený Jan Pavel II., se kterým se osobně už dlouho znal, jmenoval biskupem v Berlíně. Tím byl do roku 1989. Jeho diecéze se rozkládala na obou polovinách tehdy rozděleného města. V letech 1982 až 1989 byl také předsedou Berlínské biskupské konference. Ta od poloviny 70. let do konce 90. let zahrnovala území Německé demokratické republiky. Jako berlínský biskup, jak známo, tajně vysvětil mnoho českých kněží a v roce 1989 se také účastnil v Římě svatořečení Anežky České. Se sv. Anežkou Českou ho však pojí ještě jedna věc. Kardinál Meisner pochází ze slezské Vratislavi (narodil se zde 25. prosince 1933), kde byl založen po Praze druhý klášter řádu křižovníků, za jehož zakladatelku lze sv. Anežku považovat. 55
přítomností, v níž nás svatá Anežka s milostí Boží chce a může uschopňovat pro budoucí časy. Evropa se v naší době odetíná od svých křesťanských kořenů, tím se všude v mnoha oblastech oslabuje proces růstu. Evropa je kontinent s nejmenším počtem dětí, s nejmenším počtem zdravých rodin, má proto do budoucna nejmenší vyhlídky. Svatá Anežka Česká patří k mocným kořenům křesťanské Evropy. Narodila se počátkem roku 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. Její tetou byla svatá Hedvika Slezská, jíž byla svěřena do výchovy v proslulém klášteře v Třebnici. Výchova pak pokračovala u sester premonstrátek v Doksanech. Velká uherská princezna, svatá Alžběta, podnes jedna z hlavních patronek Německa, byla její sestřenice. U počátků Evropy stojí svaté rodiny, svaté rody, svaté ženy a svatí muži. Cítili se osobně zavázáni Kristovým výrokem, že prvním přikázáním je: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší“ (Mt 22,37). A druhé se mu podobá: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Mt 22,39). Jak nám ukazují dějiny lidstva, bez prvního přikázání není druhé vůbec možné. Teprve láska k Bohu umožňuje lásku k člověku. Svatá Anežka se svými svatými příbuznými je toho dokladem. Ze vztahu k Bohu v uctívání a bohoslužbě, tedy z kultu, vyrostla evropská kultura, v níž člověk zaujal místo ve svém důstojenství a přijetí jakožto Boží obraz a sestra a bratr Ježíše Krista dle slov Písma: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý národ“ (1 Petr 2,9). Politika určovala královským rodinám tvrdé osudy. Anežku již jako dítě a dívenku záměrně využívali k politickým cílům tím, že ji často zaslibovali různým evropským panovnickým domům do manželství. Ona však nabídky větších i menších vladařů k sňatku odmítla, dokonce i hohenštaufského císaře Fridricha II. a předtím i Jindřicha VII., jakož i anglického krále. Věděla, že se člověk nikdy nesmí stát prostředkem k nějakému účelu. Účel nikdy prostředky neposvěcuje. Pro ni, ženu 13. století, bylo jasným znamením, že Boha je třeba poslouchat víc než člověka. Plnila vědomě i závazek vůči národu tím, že po otcově smrti roku 1230 provázela svého bratra, jenž se stal králem, radou i skutkem. Její poslání však bylo jiné. Žádnými výsadami, majetky či prestižním postavením se nedala připravit o svou vnitřní svobodu. Milostí Boží se jí podařilo rázně se osvobodit, což tehdejší evropský svět uvedlo v úžas. Vydala se za františkánským ideálem chudoby a v osobě svaté Kláry z Assisi nalezla souputnici, která jí pomohla vkročit přímo do šlépějí svatého Františka. Roku 1233 založila v Praze klášter klarisek, sama do něho vstoupila o rok později a stala se jeho abatyší. Kromě toho v hlavním městě Čech zřídila špitál pod patronací svatého Františka. Odtud pak vznikl řád křižovníků s červenou hvězdou, jejž roku 1237 potvrdil papež Řehoř IX. Svatá Anežka je jediná žena, která založila mužský řád. Tato komunita bratří a kněží 56
se věnovala službě chudým, poutníkům a nemocným, později byla změněna v rytířský řád a existuje dodnes. Druhý klášter po Praze byl založen ve slezské Vratislavi, odkud pocházím. Moje tamější domovská farnost byla inkorporována ke křižovnickému klášteru svatého Matěje. Proto se od dětství cítím se svatou Anežkou úzce spjat a toto spojení hrálo v mém osobním životě nemalou roli. Stejně jako její sestřenice Alžběta se svatá Anežka stala pro chudé lidi milosrdnou samaritánkou a pro bezprávné andělem tím, že se za ně zasazovala a přimlouvala u svého královského bratra. V důsledku pohnutých politických i církevně politických dějin Čech a Moravy nedošlo k jejímu brzkému svatořečení jako u Hedviky a Alžběty. Zůstávala však neustále přítomná v paměti a v srdcích Čechů i Moravanů. K jejímu blahořečení došlo teprve roku 1874. Touha po tom, aby byla prohlášena svatou, tím jen vzrostla. V českém národě vždy panovalo přesvědčení, že skutečná doba štěstí nastane v Čechách a na Moravě tehdy, až bude Anežka svatořečena. A tak se skutečně stalo. Z podnětu stařičkého kardinála Tomáška a mnoha dalších angažovaných nadešel pak onen požehnaný den její kanonizace, 12. listopad 1989. Ani já sám na tento den nikdy nezapomenu. Ve Svatém Petru v Římě jsem před bohoslužbou hledal své místo mezi ostatnímu kardinály. Sekretář Svatého Otce, nynější kardinál a krakovský arcibiskup, mi vzkázal, abych se dostavil k portálu Svatého Petra a kráčel v papežově doprovodu, protože Svatý Otec věděl o mé sounáležitosti s tak silně utiskovanou církví ve vaší zemi. Poté co v Polsku roku 1981 vyhlásili stanné právo, byly hranice mezi Polskem a Československem uzavřeny tak neprodyšně, že se do Polska dalo vycestovat jen přes tehdejší Německou demokratickou republiku. V ní jsem jako berlínský biskup mohl tajně vysvětit mnoho dobře připravených mladých mužů na kněze pro jejich českou vlast. Když jsem procházel střední lodí k portálu svatopetrského chrámu, bylo vpravo i vlevo rozestaveno ke koncelebraci již množství kněží a biskupů v ornátech. Mezi nimi jsem rozeznal mnohé z těch, které jsem tajně vysvětil, oblečené v kněžském rouchu. Zastavil jsem se u nich a zděšen řekl: „Pro Boha živého! Co tu děláte? Až se vrátíte domů, zavřou vás a čekají vás jen samé postihy a útrapy!“ Ale oni mi vítězoslavně odpověděli: „My už zpátky do katakomb nepůjdeme. Vrátíme se veřejně jako Boží kněží. Spolu s národem přece víme: Až bude Anežka Česká prohlášena za svatou, nastanou pro náš národ i naši zemi nové a lepší časy.“ 57
Tato událost, která byla předzvěstí převratu, mě tam v Římě jakožto občana NDR a posléze berlínského biskupa citově zasáhla hlouběji než pád berlínské zdi. Přesně pět dní po slavnosti v Římě vypukla 17. listopadu v Praze Sametová revoluce a 23. dubna 1990 mohl Svatý Otec, blahoslavený Jan Pavel II., vykonat svou první návštěvu Prahy, v nedávno ještě komunistické zemi. Při uvítání papeže na pražském letišti, prohlásil – jak známo – prezident Václav Havel: „Svatý Otče, nevím, co to je zázrak. Ale to, že jste dnes zde u nás v Praze, zázrak je!“ Ano, je to zázrak, že první dámě českého národa, svaté Anežce České, můžeme ve smyslu uchovávané tradice „Až budeš svatořečena, nastanou pro nás šťastnější časy“ poděkovat, neboť se tak skutečně stalo. Spousty koalic a konstelací politické povahy v minulosti ztroskotaly, ale svatí zemští patroni stojí při nás, jsou na naší straně, jdou s námi. Ať se stane cokoli! Liturgie praví: „Bůh je veliký v životě i smrti svých svatých.“ Jeho svatí jsou naši svatí. Tvoříme veliké společenství v communio sanctorum. Proto se osmisté výročí narození svaté Anežky týká nás všech. Anežka náleží k tomuto národu, k této zemi, náleží k Evropě. Z tohoto závazku nemůžeme své svaté, jmenovitě svatou Anežku, propustit. Jsou pro nás nepostradatelní a my musíme splnit ještě tolik úkolů. Avšak ani svatá Anežka nemůže propustit nás z naší povolanosti podávat svědectví našim bližním i o jejich vyvolení Bohem. Pro sebe samé nechceme přitom nic. Jako blahoslavený papež Jan Pavel II. je chceme oslovit: „Nebojte se Krista! Otevřte mu svůj život! On nám dává důstojnost Božích dětí tím, že z nás činí své sestry a bratry.“ U příležitosti Druhého vatikánského koncilu předali 18. listopadu 1965 polští biskupové pod vedením Karola Wojtyły, našeho blahoslaveného papeže Jana Pavla II., svým německým bratřím v biskupském úřadě pozdravné poselství. Stojí v něm, co je posláním evropských světců a evropských křesťanů, a totéž kladou na srdce i nám. Píší: „Stavět mosty mezi národy dokáží jen svatí lidé, jen ti, kdo mají čisté úmysly a čisté ruce. Nechtějí bratrskému národu nic vzít, ani jeho jazyk, ani zvyky, ani zemi, ani hmotné statky, naopak: sami mu přinášejí svrchovaně hodnotné kulturní statky, ba vůbec to nejcennější, co mají: sebe samy.“ Svatá Anežko Česká, ty nám dáváš to nejcennější, co vůbec můžeš dát, sebe samu. Proto jsme spoluobčany světců a ve spojení s nimi jsme obyvateli Božího domova. Nikdy na toto svoje důstojenství nezapomínejme! Amen.
+ Joachim kardinál Meisner , arcibiskup Kolína nad Rýnem 58
„È troppo piccolo il mondo, io vorrei abbracciarlo tutto e giungere dapertutto“ (homílie J. E. Giovanniho kardinál Coppy, čestného občana Drysic, u příležitosti svátku sv. Francescy Saverio Cabrini, S. Angelo Lodigiano, 13. listopadu 2011)
Drazí obyvatelé S. Angelo Lodigiano! S velkou srdečností vás zdravím, zvláště chlapce a děvčata z Oratoře, které vidím v tak hojném počtu! Uctivě zdravím sestry Matky Cabrini i všechny poutníky. Oslavujete dnes spoluobčanku, sv. Francescu Saverio Cabrini, kterou Pius XI. označil za „poemu činnosti, inteligence a především lásky“. Ona zvlášť dodává slávy vašemu krásnému městu. Jsem rád, že mohu prožívat tuto slavnost s vámi, nejen pro životní přátelství, které mne pojí s Mons. Giacomo Savarè, který rovněž pochází ze S. Angelo, ale protože chovám živou úctu k vaší světici, zvláště poté, co jsem slavil mši svatou k její poctě u sv. Petra v Římě v roce 2005, pro početnou skupinu jejich škol z Bresci. Světice prolétla jako blesk na nebi Církve, a byla také vybrána jako představitelka Itálie ve světě: u příležitosti 150. výročí sjednocení Itálie je třeba, aby byla připomínána jako hlavní postava dějin oněch let. Už jak dívenka měla velké misijní povolání, chtěla napodobit sv. Františka Xaverského, jenž v zemích vycházejícího slunce pokřtil během jednoho měsíce více než deset tisíc lidí, a doufal, že v průběhu roku jich pokřtí víc jak sto tisíc. Pán s ní však měl jiné plány. Po zkušenostech z Vidarda jako učitelka a jako řeholnice mezi Dcerami Prozřetelnosti v Codognu, kde ke svému jménu Francesca připojila ono Saveria, jí biskup z Lodi řekl: „Chceš se stát misionářkou, čas uzrál; 59
neznám Institut misionářek, založ pro nějaký sama“. „Půjdu hledat dům“, zněla bezprostřední odpověď; a ve třiceti letech, 14. listopadu 1880, založila Institut „Misionářek Nejsv. Srdce Ježíšova“, ve kterém se její misijní ideál pojil s její intenzívní láskou ke Kristovu Srdci. Když přišla do Říma, učinila před oltářem sv. Františka Xaverského slib, že se spolu se svými prvními sestrami odebere do Číny. V očekávání dalšího vývoje se věnovala osiřelým dívkám, nemocným v nemocnicích, apoštolátu ve farnosti. Boží záměry se jí zjevovaly ponenáhlu: setkání s biskupem G. B. Scalabrinim jí naznačilo apoštolát mezi italskými emigranty v New Yorku; a papež Lev XIII. v roce 1889 ji zbavil slibu a říká jí: „Nikoli na Východ, ale na Západ: vaší Čínou jsou Spojené státy“. Dva týdny nato se Francesca Saverio vydala do oné metropole, kde se jí otevřel nový bezmezný prostor práce mezi Italy, kteří žili v hrozných podmínkách bídy a vykořisťování v nejhůře proslulých čtvrtích. Zcela se jim věnovala. Vytvořila bezpočet děl pro dělníky, rodiny, dívky, maličké, aniž by brala ohled na obtíže, náklady, únavu, nepochopení. Kromě tří Amerik, založila mnoho domů také v Evropě. Osmadvacetkrát se plavila přes oceán, urazila tisíce kilometrů, překonala Andy, cestovala vlakem, vozem, na koni, pěšky, navštěvovala doly, bavlněné plantáže, stavění železnic, aby se setkala s dělníky; věnovala se i vězněným. Zůstala věrná svému poslání, které jí dal Lev XIII.: „Máte Božího Ducha, neste ho do celého světa“. Sama pak Mons. Scalabrinimu říkala: „Svět je příliš malý, chtěla bych ho celý obsáhnout a přijít všude“. Pius XII. ji prohlásil patronkou emigrantů. Odkud světice čerpala tak heroickou sílu? Čtení této mše svaté nám to dávají vytušit. Proroci vyvoleného národa dávali 60
svým kázáním silný ráz sociální spravedlnosti, jak to vidíme v 1. čtení, kde Izaiáš nastiňuje konkrétní program apoštolátu ve prospěch chudých a potřebných: Bůh nežádá posty, ale lásku (jiný prorok, Ozeáš, napsal, že Bůh nechce chrámové oběti, nýbrž milosrdenství). Také ona chtěla zlomit každé jho, dělit se o chléb s hladovějícími, uvádět domů zubožené, bez přístřeší, oblékat nuzné. Její světlo vyšlo jako zora, byla pramenem, jehož vody nevysychají (srv. Iz 58,6s.8.11), neboť navracela emigrantům důstojnost svobodných a respektovaných osob. Přestože Francesca Saverio a její spolusestry začínaly s velkým nedostatkem prostředků, skrovných, skrytých a skoro bezvýznamných, jak říká svatý Pavel v II. čtení, když připomíná Korinťanům, že i když nebyli vybaveni lidskými vlohami, Bůh si je vyvolil, aby zahanbil moudré a silné (srv. 1Kor 1,2ss). Světice, i ona neznámá a opovrhovaná, vzdorovala neznalosti a čelila nadlidskému úsilí, spočívaje na poslání, kterého se jí dostalo od papeže, a silná svou vírou: její cíl byl stejný jako ten Pavlův, konat vše pro Krista, „jehož nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení“ (tamtéž,1,30). Tady spočívá skrytý podnět, jenž světici vedl k zakládání nesmírného množství děl, jež přiváděla k Ježíšově lásce bezpočet chudých a opomíjených. Oporou jí byla jen láska k Němu, jak napsala: „Ať zní, ať zní Tvůj hlas, abych Tě mohla stále nacházet a milovat, abych tě poznávala a napodobovala, abych Tě milovala a vlastnila, abych Tě mohla mít a užívat si Tě ... Ať zní Tvůj hlas a já vyrazím až do nejzažších končin světa, abych vykonala všechno, co si přeješ“. Takto odpovídala svatá Cabrini na podněty Kristova Srdce, jež jsme slyšeli vibrovat na jedné z nejintenzívnějších stránek Matoušova evangelia, Kristova „jásavého zvolání“: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo ... Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinutí. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,25.28ss). Spiritualita Matky Cabrini tíhnula všemi silami k tomu dávat na první místo Ježíše, sladkého a tichého srdcem; sama se chtěla zcela vyprázdnit, aby se zcela mohla naplnit jen Bohem; víra byla jejím životem a zdrojem každé apoštolské činnosti i té nejnamáhavější.; zříkala se i bezvýznamných věcí – jako byly hrozny vína, které měla tolik ráda – protože se snažila zcela patřit Bohu. Zavázala se a nechala svým sestrám zavázat se slibem „volit vždy to, co je nejdokonalejší“, a napsala, že chce raději zemřít, než by volila vědomou nedokonalost. V Ježíšově Srdci spatřovala vtělené tajemství Nejsvětější Trojice, bezvýhradnou lásku Otce, který nás zachránil křížem svého Syna, a dal nám Ducha svatého; modlitba pro ni byla pohroužením se do tohoto bezedného zdroje lásky, aby čerpala sílu ke službě Bohu v bratřích, v poslušnosti, skromnosti, přirozeně. Jako zástavu dala misionářkám náročný program: „Následování Krista – Dokonale sebezapření pro niterné spojení s Bohem – Bdělost srdce – Poslušnost, 61
Čistota a Chudoba“. Být Misionářkami Nejsvětějšího Srdce znamenalo pro ni „vydávat svědectví Bohu před světem a přinášet světu Boha ... všem národům, které ho ještě neznají či na něj zapomněli“, a to všechno bez okázalosti „oběti“; nenechala odjet jednu ze svých misionářek, protože se loučila se svými blízkými mluvě o oběti. Chtěla, aby její sestry užívali dobrých způsobů, respektu a lidství, jedním slovem dobré výchovy, která, jak říkala, „je poloviční svatostí“. Drazí věřící, takoví jsou svatí. Dnes její svátek a v tomto kostele sv. Francesca Saverio všem opakuje své velké lekce lásky, velkorysosti, oběti. Vy ji vnímáte jako blízkou, protože buď jste jejími sestrami, anebo patříte do města, kde se narodila, anebo i když jste přišli z jiných míst, chováte k ní velikou úctu. Nuže tedy, milovaní, noblesse oblige: dědictví od ní přijaté vás všechny zavazuje. Zavazuje vás, sestry, abyste neúnavně přinášely plody charizmatu zakladatelky. Zavazuje vás, chlapci a děvčata, kteří jste budoucností Církve a vlasti, abyste byli vždy velkorysí, ryzí, věrní: a pokud vás Bůh volá, abyste se stali kněžími či řeholnicemi, neříkejte mu ne: udělejte to tak, jak to učinila Matka Cabrini: povolání je to největší dobrodružství, které lze podstoupit. Zavazuje vás rodiny, abyste byly podobnými „malými církvemi“, jež uchovávají křesťanské hodnoty v práci, zaměstnání, v životě farnosti. Díky Bohu, toto dědictví zůstává v S. Angelo Lodigiano: nedávný příklad máte v postavě dr. Giancarla Bertolottiho, vašeho spoluobčana, který až do své tragické smrti všemožně usiloval o obhajobu života a je příkladem řádného křesťana. Žít jako křesťané není žert, je to vážné a rovněž trýznivé nasazení. S. Cabrini promlouvá doposud. Potřebujeme ji! Potřebujeme hlasatele evangelia, kteří se stravují pro Krista v dnešní společnosti, která už není křesťanská, anebo je jí jen co do jména. Rodiny jsou rozpadlé, panuje násilí, sobectví, drogy, prahnutí po zálibách. Potřebujeme nové misionáře jako byla ona! Svatý Otec klade takový důraz na novou evangelizaci, a vyhlásil Rok víry, „ve službě víry a evangelizace“.. Svatá Cabrini byla zcela uchvácena tímto ideálem, jak říkávala: „Ty víš, můj Ježíši, že mé srdce bylo vždy pro tebe!“ Ať nás všechny zapálí svou láskou! „Ó, svatá Francesco Saverio, nepřestávej předávat dnešním křesťanům svou touhu konat dobro, milovat Ježíše nade všecko, a získávat pro Něj svět; nepřestávej nás chránit, posvěcovat, učit kráse a radosti být křesťany!“
XX. výročí Mezinárodní papežské koleje Maria Mater Ecclesiae
(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy v bazilice sv. Petra v Římě o slavnosti Krista Krále, 20.11.2011)
Drazí představení, alumni a bývalí alumni Mezinárodní papežské koleje Maria Mater Ecclesiae! 62
Jsem rád, že s vámi dnes, o slavnosti Krista Krále mohu koncelebrovat tuto děkovnou mši svatou u oltáře Katedry vatikánské baziliky: poděkování za dvacet let od založení semináře, který si přál blahoslavený papež Jan Pavel II. s přesným zaměřením, aby tady v Římě formoval kněze všech diecézí světa; a poděkování za bývalé studenty Institutu, kterých je přes 670 kněží. Náš kněžský život je už sám o sobě velkým díkůvzdáním Bohu za dar kněžství, neboť jak vždy říkám mladým, které při svých pastoračních aktivitách potkávám, být knězem je to nejkrásnější dobrodružství, které lze v životě podstoupit. Dnes navíc děkujete za založení vaší Koleje: velký prorocký čin, jak si ho přál Jan Pavel II., na který vaši biskupové odpověděli s takovou velkorysostí, a kolej se tak stala pro všechny alumny, ty včerejší i ty současné, pravým večeřadlem modlitby a studia, jakož i prožívaného bratrského společenství, pro důstojnou přípravu ke slavení eucharistie a k hlásání Božího Slova, poté, co jste jej poznali, prostudovali a zamilovali si ho. Papež Jan Pavel II., velký mariánský papež – Totus Tuus! – chtěl, aby Kolej byla zasvěcena Marii, Matce Církve. Svou vroucí mariánskou úctu tak chtěl vštípit těm, kdo kolej tvoří, představeným i alumnům. Tato charakteristika dává nejvěrohodnější význam vašemu díkůvzdání. Maria je Matkou: Ježíš nám ji dal pod křížem za Matku všech. Ale Ona má zvláštní vztah s apoštoly, je Královnou biskupů a kněží, zůstává s námi, rozněcuje v nás stále větší lásku k Ježíši a jeho evangeliu, naprosté oddanosti Duchu svatému, průzračné čistotě v našem zasvěceném celibátu, věrnosti službě Církvi a duším. Jméno Maria mater Ecclesiae ve mně probouzí velmi zvláštní životní vzpomínku – svěřím vám ji. V roce 1959, necelý rok po svém zvolení, slavil papež Jan XXIII. mariánský měsíc v Cappella Paolina, spolu se vatikánskými zaměstnanci, kněžími a laiky. My ze Státního sekretariátu jsme byli vyzváni, kdo by chtěl pronést krátkou meditaci na Loretánské litanie; na konci se vzývala Panna Maria jménem, které bylo předtím představeno a nakonec je opakoval sám papež. Tuto výzvu jsem přijal i já, a byl mi svěřen titul „Mater Ecclesiae“, který ještě tehdy v Litaniích nebyl, ani se nepoužíval při veřejné úctě. Neměl jsem proto odvahu vzývat ji „Mater Ecclesiae“, a řekl jsem: „Monstra Te esse Matrem“ lat. Ukaž, že jsi Matkou). K překvapení všech a k mé velké rozpačitosti, papež zakončil silným „Mater Ecclesiae, ora pro nobis“ („Matko Církve, oroduj za nás“): koncil byl ještě v daleké budoucnosti, bylo to tedy poprvé co byl titul použit na veřejnosti, a to samotným papežem. Od té chvíle jsem se už nebál vzývat Marii tímto jménem, které už dvacet let vévodí vašemu Institutu. Maria, Matka Církve je mocnou ochránkyní vaší služby, drazí kněží, i vašeho povolání, milovaní alumni. Vaše přítomnost v bazilice sv. Petra, u katedry svatého Petra, dává dnešní připomínce další význam: Papežská kolej je spjata se svatým Petrem, má úzký vztah s Apoštolským Stolcem, přál si ji sám papež, alumni navštěvují papežské univerzity, tedy žijí a studují 63
v plné věrnosti Petrovu primátu, který zde pěkně symbolizuje Petrova katedra; a formuje kněze z celého světa, spojené v lásce a poslušnosti učení papeže a Svatého Stolce. Buďte vždy hrdi na tento výsostný čestný titul. A konečně, je velmi pěkné, že se toto jubilejní slavení koná o neděli Krista Krále. Liturgie této neděle, která uzavírá liturgický cyklus A, nám dává patřit na Ježíše, Krále-Pastýře a Krále-Soudce, jak bylo řečeno v 1. čtení, a opakováno v evangeliu; Král, který pase své ovce, dal za ně život, tedy za všechny, zachráněné jeho smrtí na kříži, a znovu učiněné Božími dětmi a dědici. V Ezechielově vidění je Dobrým Pastýřem, který nás miluje, přivádí nás zpět do ovčince, pokud jsme se ztratili, obvazuje nás a uzdravuje od všech nemocí, pase nás se spravedlností – spravedlnost je prožívanou svatostí -, drží nás tedy pod primátem Boha, který musí kralovat v každém z nás. Jak nám to pak řekl Pavel ve 2. čtení, Ježíš chce, abychom se podřídili v lásce Otci, jako On se Mu podřídil v oběti naprosté nahoty Betléma a Kalvárie; protože chce, aby „Bůh byl všechno ve všech“ (1Kor 15,18). A v evangeliu jsme slyšeli, že Kristus bude také Pastýř-Soudce všech lidí, nikoli pouze křesťanů, a rozdělí je na ovce a kozly; všechny nás bude soudit podle míry, kterou jsme my sami měřili druhým, spatřujíce v nich jeho Tvář, a prokazujíce dobro všem, hladovým, žíznivým, nahým, nemocným, atd. Milovaní, máte mnoho důvodů, proč se radovat z dvacetiletí založení vaší Koleje. A máte jich mnohem víc, abyste stále vděčněji odpovídali na dary, které vám Bůh dal: krása a odpovědnost kněžského povolání, věrnost papeži – a modleme se za plodnost cesty Benedikta XVI. do Afriky, a aby jeho Apoštolská exhortace o Církvi v Africe „ve službě smíření, spravedlnosti a míru“, byla přijata celou Církví -; vděčni za královskou důstojnost Krista, dobrého Pastýře a milosrdného Soudce lidí; a buďte vždy oddáni Marii Mater Ecclesiae, vaší Matce a Královně, jisté vůdkyni při uskutečňování programu svatosti, který vám dnešní jubilejní výročí připomíná a od vás žádá. Amen. 64
Benedikt XVI. o apoštolské cestě do Beninu (středeční generální audience Benedikta XVI., 23. listopadu 2011)
Drazí bratři a sestry, mám ještě živé dojmy z nedávné apoštolské cesty do Beninu, u nichž bych se dnes rád pozastavil. Spontánně z hloubi děkuji Pánu, který ve své Prozřetelnosti chtěl, abych se jakožto Petrův nástupce podruhé vrátil do Afriky u příležitosti 150. výročí zahájení evangelizace Beninu, podpisu a oficiálního předání postsynodální apoštolské exhortace Africae munus africkým církevním komunitám. Po zvážení analýz a návrhů, které vzešly z druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku, jež se konalo ve Vatikánu v říjnu roku 2009, nabízím v tomto významném dokumentu několik směrnic pro pastorační činnost na rozlehlém africkém kontinentu. Zároveň jsem chtěl vzdát hold a pomodlit se u hrobu známého syna Beninu a Afriky a velkého muže církve, nezapomenutelného kardinála Bernardina Gantina, jehož blahá památka je velice živá jak v jeho zemi, která jej považuje za otce vlasti, tak na celém kontinentu. Rád bych dnes znovu co nejsrdečněji poděkoval těm, kteří přispěli k realizaci této mojí pouti. Jsem velmi vděčný zejména panu prezidentovi republiky, který mne s velkými poctami přijal jménem svým a celé země; arcibiskupovi Cotonou a dalším váženým spolubratrům v biskupské službě, kteří mne přijali s velkými sympatiemi. Děkuji také kněžím, řeholníkům a řeholnicím, jáhnům, katechetům a nesčetným bratřím a sestrám, kteří mne s velkou vírou a vroucností provázeli během těchto dní plných milosti. Prožili jsme společně dojemnou zkušenost víry a obnovy setkání s živým Ježíšem Kristem v kontextu 150. výročí evangelizace Beninu. K nohám Panny Marie, ctěné v Beninu zvláště v bazilice Neposkvrněného Početí v Ouidah, jsem položil plody druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku. 65
Církev v Africe přijala po vzoru Mariině dobrou zvěst evangelia a zrodila četné národy k víře. Křesťanské komunity, jak podtrhovalo téma synody i motto mojí apoštolské cesty, jsou nyní povolány k obnově víry, aby stále více sloužily smíření, spravedlnosti a pokoji. Jsou pozvány k vnitřnímu smíření, aby se staly líbeznými nástroji božského milosrdenství, a přispívaly svým duchovním i materiálním bohatstvím ke společnému nasazení. Tento duch smíření je přirozeně nezbytný také na občanském poli a vyžaduje otevřenost k naději, která má oživovat také sociálně-politický život kontinentu, jak jsem měl možnost říci během setkání s politickými institucemi, diplomatickým sborem a náboženskými představiteli. Při této příležitosti jsem položil důraz právě na naději, která zejména v těchto posledních měsících oživuje duše a srdce mnoha afrických národů. Zdůraznil jsem potom nezbytnost vytvářet společnost, v níž se budou vztahy mezi různými etniky a náboženskými vyznáními vyznačovat dialogem a harmonií. Vyzval jsem všechny, aby se stali opravdovými rozsévači naděje v každé realitě a v každém prostředí. Křesťané jsou sami o sobě lidmi naděje a nemohou se nezajímat o svoje bratry a sestry. Tuto pravdu jsem připomněl také obrovskému zástupu, který se účastnil nedělní eucharistické slavnosti na stadionu přátelství v Cotonou. Tato nedělní mše byla mimořádným momentem modlitby a slavností, které se účastnily tisíce věřících z Beninu i z ostatních afrických zemí, od nejstarších po nejmladší. Byla podivuhodným svědectvím toho, jak víra dovede sjednocovat generace a odpovídat na výzvy v každém věkovém rozmezí. Při této působivé a slavnostní bohoslužbě jsem předal předsedům biskupských konferencí Afriky postsynodální apoštolskou exhortaci Africae munus, kterou jsem den předtím podepsal v Ouidah a která je určena biskupům, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, katechetům a laikům celého afrického kontinentu. Jim jsem svěřil plody druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku a požádal je, aby ji pozorně rozjímali, plně žili a odpověděli tak účinně na náročné evangelizační poslání putující církve v Africe třetího tisíciletí. V tomto důležitém textu najde každý věřící základní linie, které povedou a povzbudí putování africké církve, jež je povolána být stále více „solí země“ a „světlem světa“ (Mt 5,13-14). Ke všem se obracím s výzvou, aby byli neúnavnými tvůrci společenství, pokoje a solidarity, abychom tak spolupracovali na realizaci Božího plánu spásy lidstva. Afričané odpověděli na výzvu papeže svým nadšením a na jejich tvářích, v jejich horlivé víře a v jejich přesvědčeném přilnutí k evangeliu jsem znovu rozpoznal útěšná znamení naděje pro africký kontinent. Dotkl jsem se rukama těchto znamení také na setkání s dětmi a se světem utrpení. Ve farním kostele sv. Rity jsem zakusil skutečnou radost ze života, veselí a nadšení nových generací, které jsou budoucností Afriky. Radujícímu se zástupu dětí, které představují jeden z mnoha zdrojů a bohatství tohoto kontinentu, jsem přiblížil postavu sv. Kizita, ugandského chlapce, který byl zabit, protože 66
chtěl žít podle evangelia a každého jsem vybídnul, aby svým vrstevníkům dosvědčoval Ježíše. Návštěva ve Foyer „Pokoj a radost“, vedeného Misionářkami lásky Matky Terezy, mi umožnila prožít chvíle silného dojetí, když jsem se setkal s opuštěnými a nemocnými dětmi a mohl jsem spatřit, jak láska a solidarita uprostřed slabosti konkrétně zpřítomňují sílu a sympatie zmrtvýchvstalého Krista. Radost a apoštolský zápal, s nímž jsem se setkal mezi kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy a laiky, kteří přišli ve velkém počtu, je znamením bezpečné naděje pro budoucnost církve v Beninu. Vybídnul jsem všechny k opravdové a živé víře a ke křesťanskému životu vyznačujícímu se praktikováním ctností a povzbudil jsem všechny, aby žili svoje poslání v církvi ve věrnosti učení církevnímu magisteriu, ve společenství mezi sebou a spolu s pastýři, a poukázal jsem zejména kněžím na cestu svatosti, aby si uvědomovali, že služebné kněžství není pouhou sociální funkcí, ale přináší Boha člověku a člověka Bohu. Intenzivním momentem společenství bylo setkání s biskupy Beninu, kde jsme se zamysleli zejména nad počátkem evangelní zvěsti, kterou v jejich zemi rozšířili misionáři, odevzdávající svůj život velkodušně někdy i hrdinským způsobem, aby Boží láska byla zvěstována všem. Biskupy jsem vyzval, aby přijímali vhodné pastorační iniciativy, které budou v rodinách, farnostech, ve společenstvích a církevních hnutích podněcovat neustálý zájem o Písmo svaté jakožto zdroje duchovní obnovy a příležitosti k prohloubení víry. V tomto novém přístupu k Božímu Slovu a znovuobjevení vlastního křtu naleznou věřící laici sílu dosvědčovat ve svém každodenním životě víru v Krista a v Jeho evangelium. V této klíčové etapě pro celý kontinent se bude moci církev v Africe svým nasazením ve službě evangeliu a odvážným svědectvím faktické solidarity stát tvůrcem nového období naděje. V Africe jsem viděl svěžest přitakávání životu, svěžest náboženského cítění a naděje, vnímavost ke skutečnosti v jejím celku včetně Boha a nikoli redukované v důsledku pozitivizmu, který nakonec naději zháší. To všechno svědčí o tom, že kontinent je jednou z rezerv života a vitality pro budoucnost, na niž můžeme spoléhat a s níž můžeme počítat. Tato moje cesta je velkou výzvou k Africe, aby všechny síly vložila do hlásání evangelia těm, kteří jej dosud neznají. Jde o nové nasazení pro evangelizaci, k níž je povolán každý pokřtěný při prosazování smíření, spravedlnosti a pokoje. Panně Marii, Matce církve a Naší Paní Afriky svěřuji ty, s nimiž jsem se mohl setkat během této nezapomenutelné apoštolské cesty. Jí svěřuji církev v Africe. Mateřská přímluva Marie, „jejíž srdce se vždycky orientuje podle Boží vůle, ať podpoří každou snahu o konverzi, upevní každou snahu o smíření a dodá účinnost každému úsilí o pokoj ve světě, který hladoví a žízní po spravedlnosti“ (Africae munus, 175). 67
Signore Gesù, tu che hai voluto nascere come primo di molti fratelli, donaci la vera fratellanza. Aiutaci perché diventiamo simili a te. Aiutaci a riconoscere in tutti gli uomini, il tuo volto. Pane Ježíši, Ty ses chtěl narodit jako první z mnoha bratří; Daruj nám pravé bratrství. Pomáhej nám, abychom se ti podobali. Pomáhej nám, abychom v každém člověku poznávali Tvou tvář. (Benedikt XVI., půlnoční mše svatá, Vánoce 2010)
Gioia, amore e pace per le feste di Natale e per il Nuovo Anno Radost, lásku a pokoj k Vánocům a do nového roku S co nejsrdečnějšími přáními pěkných svátků!
68
