FARNÍ INFORMÁTOR 32.2N 5.ENDEĚDLĚ ELVEM VEMZE IDZO IDBOÍ B – Í6–. 1 LI8S.TZOÁPŘAÍD2U01 26 016
Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe. le, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.
Eucharistie v kostele Narození Panny Marie v Drysicích - posvěcen 25. října 1896.
Mons. Giovanni Coppa u Ježíšova prázdného hrobu, bazilika Svatého Hrobu, Jeruzalém, Izrael, 8. září 1975.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší naše srdce, vyslyší naše prosby a utvrdí v každém dobrém činu i slovu: L: BOŽE, NAŠE ÚTOČIŠTĚ A SÍLO, VYSLYŠ NÁS. Králi všehomíra, tys posiloval makabejské: dej, ať se tvé slovo šíří, je přijímáno s úctou, abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, s vědomím, že věřit není dáno všem. Bože pokoje, prosíme za obrácení Ruska a všech zodpovědných za zločiny proti lidskosti páchané na nevinném obyvatelstvu Sýrie, v Iráku, na Ukrajině i za šíření válek a nepokojů. Bože vševládný, dej ať náš národ kráčí po cestách tvé prozřetelnosti. Bože, nejkrásnějším znamením tvého království mezi námi je láska: dej ať následujeme příklad sv. Martina, aby slunce její vzešlo zemi naší zas, i když kol dokola nepřízeň a mráz. Bože, tys Mojžíšovi v hořícím keři naznačil, že mrtví vstanou, a vzkříšením svého Syna jsi potvrdil svá zaslíbení: dej věrným zemřelým, ať se sytí pohledem na tebe. K: Bože Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bože našeho Pána Ježíše Krista, vyslyš prosby této své rodiny a veď ji cestou života. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 33.2N5E. D NĚ EL DE ĚL VEMVEM ZIE DZOID BO Í –B1Í 3 –.1L8IS. TZOÁPŘAÍ D 2U 0126016
Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva. le, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.
”PŘIJDOU DNY, KDY Z TOHO, CO VIDÍTE, NEZŮSTANE KÁMEN NA KAMENI, VŠECHNO BUDE ROZBOŘENO.” Poutníci u Západní zdi hradeb jeruzalémského chrámu - "Zdi nářků". Peregrinatio ad fontes salutis, 3. března 2013, Izrael.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova proroka Malachiáše: „vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“, jsou výzvou k vytrvalosti a naději. Proto s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za naši vlast, kterou jsi před 27 lety vysvobodil z komunistické totality, aby ti, kdo se aktivně podíleli na šlapání po lidské důstojnosti, našli odvahu k pokání, a mladá generace toužící po naději, ať nezavírá oči před hrdinstvím, ale i zbabělostí a zločiny svých předků. Za Církev, aby žila vědomím, že Pán je cílem lidské historie, k němuž směřují touhy dějin i civilizací; středem lidského rodu a plností radostných očekávání lidských srdcí. Za všechny lidi, aby se nezastavili u hledání hmotných věcí, ale stále kráčeli vstříc přicházejícímu Božímu království. Za věřící v Krista, aby žili na této zemi v neustálém hledání toho, co pochází shůry a nezaměnili správné pořadí hodnot života. Za nemocné a trpící, aby v pohledu na svatou Anežku, sklánějící se k nářku trpících, zakusili útěšnou přítomnost Krista, který svým křížem vykoupil svět. Za věrné zemřelé, ať se na konci časů ukáží s Kristem ve slávě. K: Bože, ty svou prozřetelností všechno vedeš k správnému cíli. Přijmi tyto naše prosby a dej, ať nepřestáváme toužit po tom, co je věčné. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
Jeho Eminence
GIOVANNI kardinál COPPA čestný občan Drysic ______________
«Omnia Christus est nobis! Kristus je nám vším! chceš-li léčit ránu, On je lékař; potřebuješ-li pomoc, On je síla; bojíš-li se smrti, On je život! toužíš-li po nebi, On je cesta; jsi-li v temnotách, on je světlo» (Svatý Ambrož)
ALBA
9. listopadu 1925 PUSTIMĚŘ PROKOP Rostislav 4.1.1936 - 24.11.2015
JACHAN Jaroslav 5.3.1940 - 28.11.2015
ŠTUCHALOVÁ Jana 21.3.1935 - 14.4.2016
ŠPIČÁKOVÁ Květoslava 17.7.1955 - 5.5.2016
MALÁ Marie
26.2.1921 - 6.6.2016
KOMÁREK Josef 25.3.1936 - 13.6.2016
HÁDRA Vlastimil 4.5.1977 - 17.6.2016
FORMÁNEK Václav 15.9.1946 - 24.6.2016
ZOUHAROVÁ Marie 17.3.1966 - 20.10.2016
Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji.
ROMA
16. května 2016
PODIVICE NAVRÁTILOVÁ Ludmila 8.11.1928 - 16.1.2016
ČERNÁ Marie 21.3.1926 - 28.1.2016
POSPÍŠILOVÁ Vlasta 10.7.1927 - 10.2.2016
DRYSICE ADAMEC Ladislav 1.1.1967 - 24.12.2015
STEINER Oldřich 3.6.1940 - 11.2.2016
JANSKÝ Vladimír 3.2.1955 - 4.3.2016
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNO2S5T. JNEEŽD ÍŠĚELE KR O0 P1 A6 DU 2016 VIS MTEAZK IDROÁBLÍE––12 80 . .ZLÁIŘSÍT2
Zaradoval jsem se když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!"
Poutníci Jubilea Milosrdenství na pouti ke Svaté bráně baziliky svatého Petra, 28. června 2016. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, Řím, Itálie.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, děkujme Bohu Otci, že nás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle, vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů, a skrze Něj pokorně prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Bože věrný, dej ať završený Svatý rok milosrdenství je nám novou důvěrou v tvou Otcovskou lásku, která se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování. Soudce světa, až odevzdáš své království do rukou Otce, přijmi nás do slávy a uděl nám dědictví, které je nám připraveno už od založení světa. Králi pokoje, shlédni na tuto zem, kterou jsi posvětil svou přítomností a uděl mír a pokoj místu, kdes před Pilátem vyznal: "Já jsem král". Dědici lidského pokolení, dej, ať se všechny národy shromáždí v tvé Církvi a celá země ať vzdává úctu Tobě, svému Pánu. Prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, přijmi naše zemřelé do své slávy. K: Všemohoucí věčný Bože, dej, ať celé tvorstvo, vysvobozené z otroctví hříchu, slouží Tobě a bez ustání vzdává chválu a čest tvému jménu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 2 MAK 7,1-2.9-14
Čtení z druhé knihy Makabejské. Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: ”Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců.” Druhý pak v poslední chvíli řekl: ”Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.” Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, aby vyplázl jazyk, který mu chtěli uříznout, nebojácně vztáhl ruce na oheň a neohroženě řekl: ”Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.” Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: ”Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude!” ŽALM 17
Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, – všimni si mého nářku, – popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů! Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, – nezakolísaly mé nohy. – Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, – popřej mi sluchu, slyš mé slovo! Opatruj mě jako zřítelnici oka, – do stínu svých perutí mě ukryj. – Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, – až procitnu, nasytím se pohledem na tebe. 2. ČTENÍ – 2SOL 2,16-3,5
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. A tak, (bratři), modlete se za nás, aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus. EVANGELIUM – LK 20,27-38
Slova svatého evangelia podle Lukáše. K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: ”Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ‚Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!” Ježíš jim řekl: ”Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.”
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Věřím v těla vzkříšení Boží slovo dnešní neděle je jakýmsi završením dušičkového týdne, kdy jsme chodili po hřbitovech na hroby svých drahých. Dává nám totiž odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti: „Co je vlastně po smrti?“ Myslím, že většina z nás by sborově odpověděla – no přece věčný život. Těžší už by byla odpověď na logickou otázku: „a co je to věčný život?“ Vzpomínám si na jednu zbožnou babičku, která chodila od dětství do kostela a nevynechala snad žádnou příležitost být na mši svaté. Ta mě zaskočila větou: „Ale, pane farář, kdo ví jestli vůbec po smrti ještě něco je...“. Řeknu vám upřímně že jsem byl tak překvapen, že jsem snad babičce ani nebyl s to odpovědět. Zkrátka a dobře, jestliže nevěříme, že po smrti něco je nebo že existuje život věčný, pak je naše víra zbytečná. Jestliže nemáme naději na život věčný, píše apoštol Pavel, pak jsme nejubožejší se všech lidí. Pravda o vzkříšení mrtvých je fundamentem, základem naší víry, na kterém naše víra stojí. Víra v život věčný je hybnou silou, která nás pohání, abychom žili dobře. Osvěžme si tedy základní pravdy naší víry, kterou opakujeme při nedělní mši svaté: „Věřím v život věčný“. Nejprve se ptáme, jak se na tuto otázku posmrtného života dívali ve Starém zákoně. První čtení z druhé knihy Makabejské líčí osud matky a jejich sedmi synů, kteří se raději nechali umučit a zabít, než aby porušili Boží zákon. Také zde byla vyslovena naděje na život po smrti, který byl slíben těm, kdo budou stát na straně Božího zákona. Našli bychom samozřejmě daleko více míst ve Starém zákoně, která o této naději hovoří. Složitější už byly představy o nebi, které byly hodně mlhavé – židé chápali nebe příliš pozemsky. Že přijde den, kdy mrtví vstanou a budou žít to nebe zde na zemi. Teprve až s příchodem Krista, s jeho vzkříšením a vůbec jeho vyprávěním o těchto skutečnostech v různých obrazech a podobenstvích, dostáváme odpověď i na naše vzkříšení a život věčný. Shrneme-li nauku o posledních věcech, můžeme říci, že po smrti člověka nastává soukromý soud, který hodnotí život člověka a buď projde očišťováním (očistec) nebo ihned vchází do nebeské blaženosti anebo je navždy zavržen. Nejprve je řeč o nebi. Nebe je konečným cílem, uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav konečného štěstí. Jak to v nebi vypadá, nám nikdo neřekne. Jakákoliv představivost musí jít stranou. Pán Ježíš používá pouze obrazy světla, života, pokoje, svatební hostiny, království, ráje, nebeského Jeruzaléma. Krásně to napsal svatý Pavel v
listu Korinťanům: ´oko nevidělo, ucho neslyšelo, člověku na rozum nevstoupilo...´. Pán Ježíš odpovídá saduceům, kteří přišli s fantastickou pohádkou o jedné ženě, která měla postupně sedm mužů-bratří, kterému tedy bude patřit na věčnosti. Dalším stavem po smrti může být očistec. Lidská duše musí projít očišťováním, aby mohla vejít do Božího království. Církev od počátku uctívala památku zesnulých, zvláště pak přinášela eucharistickou oběť za zemřelé, jak to činíme doposud, a také vyzývala k almužnám, odpustkům a kajícím skutkům, jak jsme o tom rozjímali v den památky zemřelých. No a konečně je zde třetí stav a tím je věčné odloučení od Boha, peklo. Zase, dělat si nějakou představu o pekle je hloupost. V Písmu svatém máme různé obrazy, jakými jsou ohnivý močál, ohnivá pec, neuhasitelný oheň, skřípání zubů, věčný oheň, věčný pláč. Hlavním trestem pekla je odloučení od Boha, protože jen v Bohu je štěstí člověka. Bůh nikoho neurčuje, že půjde do pekla, ale je to důsledek svobodného rozhodnutí odvrácení se od Boha, život ve smrtelném hříchu, v němž člověk setrvává až do konce. Bůh samozřejmě nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. A konečně očekáváme na konci časů až přijde podruhé na tento svět sám Kristus, bude konec světa, nebude už očistec, ale jen nebe a peklo. Ani hodinu druhého Kristova příchodu neznáme, proto máme být stále bdělí. Myslím, že všichni chceme dosáhnout nebe, plnosti štěstí, radosti, blízkosti Boží. Vykročme tedy v duchu slov sv. Pavla, která jsme dnes slyšeli. Kráčejme trpělivě s Pánem a usilujme s jeho pomocí o šíření dobra všude kolem nás.
Na cestě k věčnosti Vítám vás, milí přátelé, bratři a sestry, na místě posledního odpočinutí našich zemřelých. Vaše hojná účast svědčí o tom, že nosíte své drahé v srdci, protože silnější než smrt je láska. Hroby máme krásně nazdobené a to je jistě chvályhodné. Dnes však chceme dát našim zemřelým také duchovní dárek – kytičku našich modliteb, které jim pomáhají, aby je Bůh přijal do své slávy. Nyní se povzbuďme Božím slovem, které nám dává naději, že se s našimi drahými znovu sejdeme na věčnosti. V tato dny se naše hřbitovy proměnily doslova v rajské zahrady plné nádherných květů, kytic a věnců. Květiny jsou symbolem vděčnosti, úcty k druhému člověku. Proto si je lidé dávají při oslavě narozenin, jmenin či jiných příležitostech. My dáváme květiny na hroby proto, abychom vyjádřili vděčnost těm, kteří nám dali život – rodičům, dále prarodičům, dětem, lidem, kteří nám v životě pomáhali, něco pro nás znamenali, nás vychovali, víru udržovali. Všechno se nám vynořuje ve vzpomínkách anebo je stále zpřítomněno, zhmotněno mezi námi (např. dům, který nám rodiče postavili). My na toto dílo našich předků máme navázat a také něco nového přinést, aby z toho žili další generace. V jedné farnosti jsem viděl, jak jedna paní měla už fotografii na pomníku, datum narození a pomlčku, za kterou se napíše rok její smrti. Je to úsměvné, ale také nás to může v této chvíli vést k zamyšlení, že v tomto hrobě, u kterého stojíme, budeme ležet i my. Říká se, že nejhorší na světě není onemocnět či zestárnout, ale stát na konci života s prázdnýma rukama. Snažme se co nejlépe pracovat na svém díle. Tak po nás nejen něco zůstane pro další generace, ale budeme jistě směřovat k vytoužené věčnosti.
LITURGICKÉ TEXTY 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MAL 3,19-20A
Čtení z knihy proroka Malachiáše. Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. ŽALM 98
Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem! Zahuč, moře, a vše, co je naplňuje, – svět i všichni, kdo jej obývají. – Řeky, tleskejte rukama, – hory, spolu zajásejte! Před Hospodinem, že přišel, – že přišel, aby spravoval zemi, – aby spravoval svět ve spravedlnosti – a národy podle práva. 2. ČTENÍ – 2SOL 3,7-12
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ”Kdo nechce pracovat, ať nejí.” A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. EVANGELIUM – LK 21,5-19
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: ”Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.” Zeptali se ho: ”Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?” Odpověděl: ”Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.” Potom jim řekl: ”Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.”
KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY
Instrukce Ad
resurgendum cum Christo o pohřbívání zemřelých a uchovávání popela v případě kremace 1. Abychom s Kristem vstali z mrtvých, je třeba s Kristem zemřít, je třeba „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8). Instrukcí Piam et constantem z 5. července 1963 stanovilo tehdejší Svaté oficium, „aby se věrně dodržovala zvyklost pohřbívat mrtvá těla zemřelých“, avšak s tím dodatkem, že kremace „sama o sobě není v protikladu ke křesťanskému náboženství“ a že již nemají být odpírány svátosti a pohřební obřady těm, kdo požádali o kremaci, za podmínky, že takové rozhodnutí nebylo vedeno „popíráním křesťanských dogmat nebo sektářským duchem či nenávistí ke katolickému náboženství a k církvi“.1 Tato změna křesťanské kázně pak byla přijata Kodexem kanonického práva (1983) a Kodexem kánonů východních církví (1990). Mezitím se praxe kremace značně rozšířila v nemálo zemích, ale zároveň s tím se rozšířily i nové ideje, které jsou v rozporu s vírou církve. Po pozorném vyslechnutí Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, Papežské rady pro legislativní texty a mnoha biskupských konferencí a biskupských synodů východních církví považovala Kongregace pro nauku víry za vhodné zveřejnění nové instrukce, jejímž cílem je potvrdit doktrinální a pastorační důvody, kvůli nimž se upřednostňuje pohřbívání těl, a vydat normy týkající se uchovávání popela v případě kremace. 2. Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholná pravda křesťanské víry, hlásaná jako podstatná část velikonočního tajemství od počátků křesťanství: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel za naše hříchy ve shodě s Písmem; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-5). Svou smrtí a zmrtvýchvstáním nás Kristus osvobodil od hříchu a otevřel nám přístup k novému životu: „Jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Kristus zmrtvýchvstalý je rovněž počátkem a pramenem našeho budoucího vzkříšení: „Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kdo zesnuli…; jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). 1
AAS 56 (1964), 822-823.
Jako že je pravda, že nás Kristus vzkřísí v poslední den, je také pravda, že z jistého pohledu jsme už s Kristem vzkříšeni. Křtem jsme totiž byli ponořeni do Kristovy smrti a vzkříšení a svátostně mu připodobněni: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých“ (Kol 2,12). Spojeni skrze křest s Kristem, máme už reálnou účast na životě zmrtvýchvstalého Krista (srov. Ef 2,6). Díky Kristu má křesťanská smrt pozitivní význam. V liturgii se církev modlí: „Vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.“2 Smrtí se duše odděluje od těla, ale vzkříšením Bůh znovu dá neporušitelný život našemu proměněnému tělu a spojí ho s naší duší. I v našich dnech je církev povolána hlásat víru ve zmrtvýchvstání: „Vzkříšení mrtvých je vírou křesťanů; jsme jimi, když v ně věříme.“3 3. Vedena starobylou křesťanskou tradicí, Církev naléhavě doporučuje, aby těla zesnulých byla pohřbívána na hřbitově či na jiném svatém místě.4 Při vzpomínce na Pánovu smrt, pohřeb a zmrtvýchvstání, - tajemství, v jehož světle se stává zjevným křesťanský smysl smrti5, je uložení do země především tou nejvhodnější formou, jak vyjádřit víru a naději ve vzkříšení těla.6 Církev, jež jako matka doprovázela křesťana na jeho pozemské pouti, v Kristu podává Otci dítě své milosti a jeho smrtelné ostatky odevzdává zemi v naději, že ve slávě vstane z mrtvých.7 Pohřbíváním těl věrných zemřelých církev potvrzuje víru ve vzkříšení těla8 a chce tím zdůraznit vysokou důstojnost lidského těla jako integrální součásti osoby, jejíž dějiny tělo sdílí.9 Nemůže proto připustit postoje a rituály, které obsahují pomýlené chápání smrti, chápané jako definitivní anulaci osoby nebo jako okamžik jejího splynutí s matkou přírodou či s vesmírem, anebo za jednu etapu v procesu reinkarnace či jako definitivní osvobození z „věznění“ těla. Pohřbívání na hřbitovech a na jiných svatých místech je rovněž vhodnou odpovědí na povinnou úctu a ohled k tělům věrných zemřelých, která se křtem stala chrámy Ducha
2
Římský misál, Preface za zemřelé, I. Tertulián, De resurrectione carnis, 1,1; CCL 2, 921. 4 Srov. CIC, kán. 1176, §3; kán. 1205; CCEO, kán. 876, §3; kán. 868. 5 Srov. Katechismus katolické církve, č. 1681. 6 Srov. Katechismus katolické církve, č. 2300. 7 Srov. 1 Kor 15,42-44; Katechismus katolické církve, č. 1683. 8 Srov. sv. Augustin, De cura pro mortuis gerenda, 3, 5; CSEL 41, 628. 9 Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, č. 14. 3
Svatého a jimiž „jakožto nástroji a nádobami si Duch ušlechtile posloužil pro vykonání tolikerého dobrého díla“.10 Spravedlivý Tobiáš je chválen pro zásluhy získané před Bohem za to, že pochoval mrtvé11, a církev považuje pohřbívání mrtvých za skutek tělesného milosrdenství.12 A konečně pohřbívání těl věrných zemřelých na hřbitovech a na jiných svatých místech napomáhá rodinným příslušníkům i celému křesťanskému společenství při vzpomínce na zesnulé a při modlitbě za ně, jakož i při uctívání mučedníků a svatých. Pohřbíváním těl na hřbitovech, v kostelích a v prostorách k tomu uzpůsobených pěstovala křesťanská tradice společenství mezi živými a zesnulými a stavěla se proti tendenci ke skrývání nebo privatizaci smrti a jejího významu pro křesťany. 4. Tam, kde důvody hygienického, ekonomického nebo sociálního charakteru vedou k rozhodnutí pro kremaci, která ovšem nesmí odporovat výslovné nebo rozumně předpokládané vůli věřícího zemřelého, nevidí církev doktrinální důvody k bránění této praxi, neboť zpopelnění mrtvého těla se nedotýká duše a nebrání Boží všemohoucnosti ve vzkříšení těla, a tedy neobsahuje objektivní popření křesťanské nauky o nesmrtelnosti duše a vzkříšení těla.13 Církev i nadále upřednostňuje pohřbívání těl, protože tím se zemřelým prokazuje větší úcta; pohřeb žehem však není zakázán, „pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce“.14 Pokud se při rozhodnutí pro kremaci nevyskytují důvody odporující křesťanské nauce, církev slaví pohřební obřady a pak doprovází pohřeb žehem podle specifických liturgických a pastoračních instrukcí, přičemž zvláště dbá na to, aby se vyhnula jakémukoli pohoršení nebo postoji náboženské lhostejnosti. 5. V případě, že se z legitimních důvodů přistoupí k volbě zpopelnění mrtvého těla, musí popel zesnulého být uložen zpravidla na posvátném místě, to znamená na hřbitově, anebo v některých případech v kostele nebo v prostoru zvláště vyhrazeném pro tento účel příslušnou církevní autoritou. Už od počátku si křesťané přáli, aby se jejich zesnulí stali předmětem modliteb a vzpomínek křesťanského společenství. Jejich hroby se stávaly místy modlitby, připomínky a meditace. Věrní zemřelí jsou součástí církve, která věří ve společenství těch, „kteří putují po
10
Sv. Augustin, De cura pro mortuis gerenda, 3, 5; CSEL 41, 627. Srov. Tob 2,9; 12,12. 12 Srov. Katechismus katolické církve, č. 2300. 13 Srov. Nejvyšší posvátná kongregace Svatého oficia, instrukce Piam et constantam, 5. července 1963: AAS 56 (1964), 822. 14 CIC, kán 1175, §3; srov. CCEO kán. 876, §3. 11
této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev“.15 Uchovávání popela na posvátném místě může přispět k umenšení rizika, že by zesnulí byli zbaveni modliteb a vzpomínek ze strany příbuzných a křesťanského společenství. Tímto způsobem se rovněž zabrání možnosti zapomnění a nedostatku úcty, k nimž může docházet především po odchodu první generace, jakož i provádění nevhodných a pověrečných praktik. 6. Z uvedených důvodů je uchovávání popela doma v obydlí nepřípustné. Pouze při výjimečných a závažných okolnostech, jež souvisejí s kulturními podmínkami místního charakteru, může ordinář ve shodě s biskupskou konferencí nebo synodem biskupů východních církví udělit povolení uchovávat popel doma v obydlí. Avšak popel nemůže být rozdělen mezi různé části rodiny a je třeba vždy zajistit úctu a vhodné podmínky pro jeho uchovávání. 7. Pro zabránění jakémukoli nedorozumění panteistického, naturalistického nebo nihilistického charakteru není dovoleno rozptylování popela do vzduchu, na zem nebo do vody nebo jakýmkoli jiným způsobem. Není dovoleno ani používání popela z kremace pro upomínkové účely, pro klenoty nebo jiné předměty a je třeba mít na paměti, že takové postupy nelze ospravedlnit hygienickými, sociálními nebo ekonomickými důvody, jež mohou motivovat rozhodnutí pro kremaci. 8. V případě, že by zesnulý naléhavě trval na kremaci a rozptýlení svého popela do přírody z důvodů odporujících křesťanské víře, je třeba odmítnout pohřební obřady podle ustanovení práva.16 Papež František schválil při audienci udělené níže podepsanému kardinálu prefektovi dne 18. března 2016 předkládanou instrukci, o níž bylo rozhodnuto na řádném zasedání této kongregace dne 2. března 2016, a nařídil její zveřejnění. Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 15. srpna 2016, slavnost Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie
Gerhard kard. Müller prefekt +Luis F. Ladaria S. I. titulární arcibiskup z Thibice sekretář
15 16
Katechismus katolické církve, č. 962. CIC, kán 1184; CCEO, kán. 876, §3.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 1. ČTENÍ – 2SAM 5,1-3
Čtení z druhé knihy Samuelovy. Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: ”Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.” Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. ŽALM 122
Zaradoval jsem se, když mi řekli: – ”Do domu Hospodinova půjdeme!” – Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme! Tam vystupují kmeny, – kmeny Hospodinovy, – jak to zákon přikazuje Izraeli, – aby chválil Hospodinovo jméno. – Tam stojí soudní stolce, – stolce Davidova domu. 2. ČTENÍ – KOL 1,12-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila veškerá plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj. EVANGELIUM – LK 23,35-43
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: ”Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!” Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ”Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: ”To je židovský král.” Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ”Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!” Druhý ho však okřikl: ”Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.” A dodal: ”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Odpověděl mu: ”Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.”
GIOVANNI KARDINÁL COPPA PRO VATIKÁNSKÝ DENÍK L´OSSERVATORE ROMANO, 19. LEDNA 2012
Měsíc od smrti prvního prezidenta České republiky
Velká lekce Václava Havla Byl mistrem úvah nad transcendencí, bytím, osobním vědomím, lidským údělem
I měsíc po smrti Václava Havla je pořád velmi těžké napsat o něm něco pádného, i přesto, že byl jedním ze světových protagonistů dobrodružství lidského ducha a politické činnosti v uplynulém století. Jeho dílo však bylo jeho životem. Sám to zmínil na konci 136. dopisu, který poslal z vězení manželce Olze, 10. července 1982: „stále více mi chybí psaní, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že budu psát jedině dílo mého života“ (ed. CSEO, Bologna 1983; bohužel tato citace je vynechána jak v originálním vydání, Praha 1992, tak v italském překladu Santi Quaranta v Trevisu 2010). Apoteózou tohoto zásadního přesvědčení byl slavnostní pohřeb, slavený 23 prosince minulého roku v pražské katedrále, za přítomnosti všech státních představitelů i dalších, přišedších z celého světa, a zvláště pak nezadržitelného davu lidí, kteří v působivém mlčení, celé hodiny sledovali posvátný obřad, prokládaný přednesem dlouhých klasických děl Dvořáka, Händela, gregoriánských a středověkých liturgických zpěvů, i národní hymny. Tak intenzivní účast nemohla nepřipomenout velkou lekci moudrosti a pravdy, kterou Zesnulý zanechal jako dědictví budoucím. Dokonce se zdálo, jakoby jeho hlas nadále zněl z výšin věčnosti. Havel byl totiž velkým mistrem zamyšlení moderního člověka nad velkými problémy transcendence, já, lidského údělu. Jeho myšlení bylo bez přestání přitahováno odpověďmi na tyto otázky. Odpověďmi, které vposledku vedou ke konfrontaci s Bohem. Dopisy Olze, ale také všechna ostatní díla, mezi nimi divadelní hry Moc bezmocných, Dálkový výslech, VÁCLAV HAVEL, Prosím stručně, jsou bohatým pramenem filozofických a existenciálních úvah, které ústí do poslední otázky o Bohu, o křesťanství, o náboženství. To vše filtrováno neklidem brázděným často
pochybnostmi a protiklady, ale upřímným ve vlastním zarputilém a neuspokojitelném hledání. Citace by byly nekonečné, je tu jen potíž výběru. Přináším pouze pár nejvýznamnějších: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat“ (Moc bezmocných, 22, 1978). „Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých důsledků – především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval „lidským řádem“ (a co nemůže být suplováno žádným řádem Havel na skice publikované v č. 21 týdeníku politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené The Prague Post ze 27 prosince 2011 zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší věnované památce zesnulého exprezidenta odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde“ (tamtéž, 21). „Lidstvím vzniká ovšem něco bytostně nového a na nic jiného vposledku nepřevoditelného, něco, co sice je, co ale už není spontánně v „bytí vůbec“; něco, co je, ale jaksi „jinak“, proti všemu a proti sobě samému. Bytí kladoucí si bytí jako otázku, bytí v otázce, bytí mimo bytí, postavené tváří v tvář sobě samému. Vzniká zázrak subjektu. Tajemství já. Vědomí sebe sama. Vědomí světa. Záhada svobody a odpovědnosti. Člověk tázající se, kým je a odkud a kam jde. Člověk jako ten, kdo je a zároveň ví, že je, aniž přitom ovšem své bytí plně chápe a aniž ho na druhé straně nemůže nechtít chápat. Subjekt jako ohnisko proměny bytí ve svět“ (Dopisy Olze, 129, 22. května 1982). „Bytí v integritě bytí – proměněno vržeností do cizoty světa ve vzpomínku a ideál – prorůstá nás svým odleskem či ozvěnou, je naší „druhou“ vržeností. A jako není úniku ze světa, v němž jsme odsouzeni žít, není ani úniku z našeho nenaplněného spojení s univerzalitou bytí, z trýznivé přítomnosti její nepřítomnosti v nás, z této trvalé výzvy k transcendenci, z tohoto volání našeho původu i cíle“ (tamtéž, 130, 29. května 1982). „Propadnutí pobytu je porušením rovnováhy bytostných intencí existence... Svět tohoto propadnutí roste tedy z krize lidské integrity, z krize vnitřního světa, z krize subjektu jako subjektu; je výrazem krize lidské odpovědnosti, kterou zároveň dál prohlubuje. Propadnutí pobytu je tedy pádem do bludného kruhu... Jak tento bludný kruh protrhnout? Zdá se, že existuje jediný způsob: revoluční obrat k bytí. Prvním předpokladem takového obratu je ovšem rozpoznání bludnosti tohoto kruhu. Moderní člověk se už k takovému rozpoznání, myslím, dopracoval: je obsaženo ve zkušenosti absurdity... Je to tedy zkušenost ztráty dotyku s bytím, zkušenost krachujícího osmyslnění, zkušenost lidství, které zjistilo, že se samo sobě zpronevěřilo, že „sešlo z cesty“ – a které se právě tím opět ke své cestě obrací“ (tamtéž, 136, 10. července).
Na toto důsledné a nesmlouvavé hledání smyslu bytí a nutnosti jej znovu získat, vidí Havel jedinou odpověď. Mnohokrát bylo řečeno, že nebyl věřící křesťan, nýbrž agnostik. To je velmi zúžený, ne-li falešný výklad. Ten, kdo zná Havlovy spisy, jeho jediná, nostalgická odpověď spočívá v hledání vyššího smyslu, s prahnutím po Bohu a Kristu: „Historická zkušenost nás učí, že skutečně smysluplné životní východisko pro člověka je obvykle to, které má v sobě prvek určité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, přístupným jen tak či onak ohraničené komunitě a nepřenosným na jiné, ale které je naopak způsobilé být východiskem pro kohokoliv, předobrazem obecného řešení, a které tedy není výrazem jen do sebe uzavřené odpovědnosti člověka k sobě a za sebe, ale kterému je tato odpovědnost vždycky ze své podstaty odpovědností ke světu a za svět... Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pán Bůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do „paralelní polis“. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera). Příkladem opačného východiska je křesťanství: je východiskem pro mne teď a zde, – ale jen proto, že je východiskem pro kohokoliv kdekoliv a kdykoliv“ (Moc bezmocných, 18). „Myslím, že archetypální náboženské představy výstižně zrcadlí rozměry této dvojsmyslné podstaty lidství – od ideje ráje, této „rozpomínky“ na ztracenou účast na integritě bytí, přes ideu pádu do světa jako vlastního aktu „oddělení“..., přes ideu posledního soudu jako naší konfrontace s absolutním horizontem našeho vztahování, až po ideu spásy jako vrcholné transcendence, oné „kvaziidentifikace“ s plností bytí, k níž se lidství vždy znovu vzpíná... Opravdu: relativně snesitelný život na tomto světě může zajišťovat jen lidství, které je orientováno „za“ tento svět, lidství, které se – každým svým „zde“ a každým svým „teď“ – vztahuje k nekonečnu, absolutnu a věčnosti. Bezvýhradná orientace k „teď“ a „zde“ jakékoli snesitelné „teď“ a „zde“ beznadějně mění v pustotu a poušť a barví je posléze krví. Ano: člověk je vlastně přibit – jako Kristus ke kříži – do průsečíku paradoxů: rozpjat mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, strháván beznadějí pobývání z jedné strany a nedosažitelností absolutna z druhé, balancuje mezi trýzní z neznámosti svého poslání a radostí z jeho naplňování, mezi nicotou a smysluplností. A jako Kristus také vítězí vlastně především svými prohrami: nazřením absurdity nalézá opět smysl, svým selháním objevuje nově svou odpovědnost, prohrou několikaletého uvěznění vítězí – přinejmenším – sám nad sebou (jako objektem pobytových svodů), smrtí – svou poslední a největší prohrou – definitivně vítězí nad svou rozlomeností: uzavíraje navěky svůj obrys v „paměti bytí“ vrací se tak totiž teprve – aniž se zřekl čehokoli ze své „jinakosti“ – do lůna integrálního bytí (Dopisy Olze, 144, 4. září 1982). A bylo by třeba citovat dlouhou stať z Dodatku k Dálkovému výslechu, s projevem, který pronesl při „ceně míru“, kterou mu v roce 1989 udělili němečtí knihkupci, kde v závěru připomíná Janův prolog „Na počátku všeho je slovo“, aby si posteskl, že může-li být totéž slovo jednou pokorné a jindy pyšné, pýcha člověka jako „obdařeného rozumem“ znevážila hodnotu „slova“: a Havel předkládá k tomuto přestupku mistrovskou syntézu, v jednom úryvku coby antologii: vybízí, abychom „všichni společně bojovali proti pyšným slovům“, a končí takto: „Je zřejmé, že to naprosto není úkol pouhé lingvistiky. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a vůči slovu je to úkol podstatně morální. A jako takový pak není
na horizontu světa, jak jej můžeme pozorovat, ale v nějaké části tam, kde přebývá ono Slovo, které bylo na počátku všeho a jež není slovo lidské“ (Milano, Garzanti, 1990, str. 220). Tato citace, převzaté z jeho nejvýznamnějších filozofických děl, mohou dát věřit, že Havlova osobnost Byla uzavřena v jakémsi druhu abstraktního solipsismu, bez zájmu o aktivní stránku života, zatímco on byl naprosto opačný: klidný, otevřený, srdečný, ironický, velmi vnímavý a rozsáhlých zájmů o všechno, co jej obklopovalo. V jeho Prosím stručně, z roku 2006, jej vidíme v každodenním nasazení, i za jeho rychlých cest do USA, v hromadě praktických věcí, pozorností k nutnostem jeho prezidentského života, počínaje setkáními s hlavami států, po vyřizování jeho diplomatické práce, počínaje přípravami konferencí v různých zemích, do kterých byl zván, až po starost o dům, zahradu, letní prezidentskou vilu. Osobně mám nezapomenutelné vzpomínky na setkání s ním, a na jeho rozhovory, už od toho prvního, při oficiálním zahájení mého poslání v září 1990, kdy s uspokojivým úsměvem zdůraznil, že tentýž den odjížděl můj předchůdce děkan diplomatického sboru, zástupce komunistického Německa: během čtyřiceti let režimu byla souslednost děkanů kombinována tak, že jimi byli pouze ti, kteří pocházeli z komunistických zemí Evropy a Ázie, což se silně protivilo ostatním velvyslancům. Moje vztahy s Havlem se umocnili, když na přání slovenského premiéra podal demisi na prezidenta Československa. Dle protokolu připadlo děkanu diplomatického sboru, aby odpověděl na Havlův projev v zahradách pražského hradu, 20. července 1992. Při té příležitosti, poté co jsem mu jménem všech poděkoval,uvedl jsem, že se právě otáčí významná stránka dějin této země: kardinál Tomášek umíral, prezident opouštěl, časy, kdy protagonista jeho Largo desolato, upřeně ustrašen hleděl na dveře domu při každém zazvonění, skončily; hrdinná epocha odvahy, boje, snášení pominula, začínal nový čas, který vyžadoval nemenší odvahu k čelení novým problémům společnosti. Prezident sledoval má slova s rostoucí pozorností: od té doby mezi námi přeskočila jiskra sympatie, která už nikdy nepohasla. Když jsem měl příležitost setkat se s ním, mluvil s nesmírným obdivem o Janu Pavlu II. (papež zase se vždy živě zajímal o zdraví prezidenta Havla); byl vždycky velmi otevřený a srdečný, až do jeho poslední státní návštěvy v Itálii a ve Vatikánu, kdy jsem s ním dlouze mluvil na letišti. Jsou to osobní vzpomínky, ale kéž by přispěly k lepšímu pochopení bohaté a živoucí osobnosti prezidenta Havla. Jeho smrt byla skutečně závěrečným, vrcholným dílem celého jeho života. Byla posledním vyzařováním života zcela stráveného pro dobro národa, v náročném a neustálém zamýšlení nad morální odpovědností jeho úlohy státníka, politika, básníka a literáta, nesmírné výše duchovní i lidské. Toto světlo zůstává. A Havel jistým způsobem tušil, že jeho vzdálení se světu bude nadále osvěcovat, i po smrti: „Bytí zakleté ve mně a bytí zakleté ve světě si mohou podat ruce kdykoli, kdekoli a jakkoli... ojedinělost a nevypočitatelnost takových chvílí spolutvoří přece jejich význam: je to význam „ostrovů smysluplnosti“ v oceánu našeho pachtění, význam luceren, jejichž světlo padá do temnoty naší životní pouti a osvětluje ji – v celé mnohoznačnosti jejího směřování“ (Dopisy Olze, 133, 19. června 1982).
Mi ricordate le lacrime, che qui versava mia madre a ogni visita
(Giovanni kardinál Coppa při Requiem za padlé vojenského letectva, římský hřbitov Verano, 1.11.2008)
Slavíme mši svatou za naše padlé v tento den Všech svatých, o vigílii vzpomínky na všechny věrné zemřelé. Rok co rok nabývá obřad současně slavnostního i rodinného rázu: slavnostního díky přítomnosti zástupců všech sfér vojenského letectva; rodinného, neboť jak jsem viděl u svého bratra, který je zde pohřben,, členové armády tvoří a cítí se být jednou velkou rodinou; a pak, jsou tu příbuzní padlých, rodiče, manželky a děti, bratři a sestry. Uctivě zdravím vrchního velitele, generála Daniela Teie, i ostatní zde přítomné představitele letectva. Děkuji Mons. Giorgi Nencinimu, biskupskému vikáři pro vojenské letectvo za veškerou laskavost. Srdečně zdravím vás, drazí piloti, kteří dnes konáte svou službu v této svatyni. S dojetím zdravím vás, příbuzné, kteří neustále nosíte v srdci svou velkou bolest, a připomínáte mi slzy, které zde při každé návštěvě ronila moje maminka. Dále pak tragédie, která stála letectvo ztrátu osmi mužů při nedávném neštěstí ve Francii, vrhá na toto slavení bolestný stín, znovu jitří bolest a žádá zvláštní vzpomínku pro ony velkorysé oběti. Dnešní slavení je skutečně okamžikem velmi bolestným, ale současně plným víry a naděje, kterou v nás probouzí Boží Slovo této liturgie všech svatých. Vzpomínáme na naše padlé, kteří položili život za věrnost ideálu, jenž v sobě stále živili. Jsou mezi nimi váleční hrdinové, kteří padli v leteckých bojích, při nebezpečných cvičeních a průzkumných letech. Ve vedlejším sektoru se připomínají jména padlých, jejichž ostatky leží na dně moře anebo už nebyly na zemi nalezeny. Jsou tu dále všichni piloti, kteří padli po druhé světlové válce, až po ony poslední oběti. Za ně všechny obětujeme tuto mši svatou. Také oni, jak říká Apokalypsa, „prošli velikým soužením“ (Ap 7,14). Máme vůči nim velký dluh vděčnosti. Svou povinnost brali vážně, bez předsudků, bez póz, v řádu služby, a učinili ze sebe dar lásky Bohu a bližním. Láska je podstatou křesťanství. Co jiného prokázali padlí, než úkon té nejheroičtější lásky? Položili život za vlast, která je symbolem všech historických, občanských, vojenských i náboženských hodnot národa, a vytváří velké společenství všech, kdo je chtějí držet vysoko ve společnosti i ve světě. Tomu obětovali nikoli hmotné jmění, nýbrž jmění nejcennější, svůj vlastní život. Když je život v ohrožení, vše ostatní se hází do moře, jen aby se zachránil. Oni však ho neušetřili, zapomněli na sebe pro vznešenost a krásu svých ideálů. Jedním slovem, obětovali se tím nejvzácnějším činem, láskou k vlasti, láskou k jejím dětem. Musíme jim poděkovat, i když se slzami v očích, protože nám zanechávají velkou lekci důslednosti, věrnosti a hrdinství. Přidružujíce jejich vzpomínku k připomínce všech svatých, dnešní svátek pozvedá náš pohled k nebi a posiluje naši naději. Apokalypsa před námi otevřela dokořán pohled ráje,
nikoli však pohled abstraktní, netělesný, teoretický, nýbrž s kořeny pevně zapuštěnými do země. Mluví se tu o konkrétních lidech, o statisících, nyní už spasených a posvěcených. Nikdo není vyloučen: popisuje se tu všeobecnost spásy, která není určena pouze jednomu národu či úzkým skupinám, ale celému lidstvu: „Ukázalo se, říká Jan, nesmírné množství, které by nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen a jazyků“ (Ap 7,9). Nikdo není vyloučen, protože Bůh miloval všechny nekonečnou láskou, a všem nabídl spásu skrze kříž svého Syna. Bůh tak miloval svět, říká Janovo evangelium, že poslal svého Jednorozeného Syna, aby umřel na kříži, „aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Hle, k tomu nás pobízí dnešní slavnost: i když máme srdce naplněné bolestí nad ztrátou našich drahých, jsme si jisti, že Bůh - ve své nekonečné lásce ke všem lidem – je spasil, vzal k sobě, setřel slzy z jejich očí, dal jim život, co nezaniká, který už nezná nebezpečí, zlo, smrt. Kristus Ježíš, jenž slíbil věčnou odměnu tomu, kdo plní Otcovu vůli, je už jistě přijal do svého objetí lásky a milosrdenství. Jsou prvotinou Božího království, a nadále zůstávají s námi. Proto se tu dnes modlíme. Z této jistoty se rodí naděje nesmrtelného života. Skutečná naděje, i když ji dnešní soběstačný a racionalistický svět nepřijímá, neočekává a odsunul ze svých horizontů naprosté pozemskosti. Ne. Věčný život existuje, protože existuje Bůh a On bude mít poslední slovo. Naši padlí jsou tam nahoře, mezi zástupy andělů a svatých, plni radosti a lásky. Jsou nám blízcí, nezapomínají na nás, jsou v tomto pohledu živí a činní, jak Dante Alighieri popsal nebeské vyvolené v nebi, až k nohám Mariiným, až k trůnu Božímu, v onom království, jak říká „jehož mezí jen láska a milosrdenství“ (La Divina Commedia, Paradiso, XVIII., 54). Odtud na nás patří, tam kontemplují Boží Tvář, a spatřují v Něm naše tváře, naše útrapy, naše očekávání. Modlí se za nás. V každé mši, která zpřítomňuje oběť kříže, jsou s námi vždy úzce spojeni. To je naděje, která nás podpírá ve zkouškách dneška. Neboť bez naděje, která nám přichází od Boha, bychom byli nejubožejší ze všech lidí. Drahé sestry, drazí bratři. Hle, útěcha, kterou toto slavení o slavnosti Všech svatých vlévá do našich srdcí. Při vzpomínce na naše drahé, padlé ve věrnosti povinnosti a v lásce k vlasti, čerpáme sílu kráčet kupředu a napodobit je v příkladu, který nám zanechali. I my, stejně jako oni, musíme mít vznešené a svaté ideály, žít z nich, šířit je kolem sebe, v rodině, v občanské společnosti, v prostředí, v němž žijeme. Také my musíme žít v lásce: ne v té zprofanované hedonizmem, který nás obklopuje, nýbrž pravou láskou, láskou svatou, láskou čistou – „Blahoslavení čistého srdce“, říkal nám mimo jiné Ježíš v evangeliu (Mt 5,8) – láskou k Bohu a k bližním. Pán ať nám pomáhá, pro oběť těchto padlých hrdinů, které si dnes se svatou hrdostí a hlubokou nostalgii připomínáme, v jistotě, že je znovu jednoho dne spatříme v Bohu, k němuž – jak praví velký nápis nad vstupem do této svatyně – už „dospěli, oděni svými křídly“ slávy.
…li immagino addentrarsi in meraviglie senza fine perchè create da quel Dio che è amore, bellezza, fantasia, vita…
(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy při eucharistii za padlé piloty Italského vojenského letectva, Sacrario Caduti dell´Aeronautica, Roma, 1. listopadu 2009)
Shromáždili jsme se tu jako každoročně v tomto prostém sakráriu, abychom si připomněli oběti padlých letců a modlili se za jejich věčné odpočinutí v Božím pokoji. Smutný den, jenž předchází zítřejší Vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Avšak také den vlídného společenství mezi námi, v jistotě, že jsme dětmi nebeského Otce, a že v Něm se v modlitbě setkáváme s našimi nezapomenutelnými hrdiny. Vaše přítomnost, jako vždy hojná, už sama o sobě vypovídá o důležitosti této eucharistie. Zdravím vrchního velitele vzdušných sil, generála Daniele Teie, zde přítomné představitele a důstojníky letectva, i piloty; jsem vděčný Mons. Giorgiu Nencinimu, biskupskému vikáři pro vojenské letectvo, který zde zastupuje arcibiskupa Vincenza Pelviho, vojenského ordináře pro Itálii; moje přivítání patří také předsedovi a členům Asociace rodin padlých letectva; s velkou srdečností zdravím také vás, milovaní rodiče, manželky, děti a příbuzní padlých: vaše pohled mě hluboce dojímají, když pomyslím na velkou bolest, která vás v životě provází nad ztrátou těch, které jste tolik milovali, bolest, kterou nikdy nelze vymazat. Jako vždy, slavíme mši svatou slavnosti Všech svatých, jednoho z nejvýznamnějších svátků liturgického roku. Otevírá našeho ducha vznešeným horizontům víry: je to svátek těch, kteří už vstoupili do radosti Boží, těch, kteří jsou v Církvi uctíváni jako svatí a blahoslavení, stejně jako bezejmenných lidí každého národa, rasy i lidského postavení, jenž jsou mnohem četnější než ti první, kteří rovněž požívají patření na Boží Tvář. Kniha Zjevení nám v prvním čtení připomněla tisíce, aby nám tak sdělila, že ráj je vlastí, kde mají všichni občanské právo, protože všichni jsou vykoupeni Kristovou obětí. Ten, kdo žil podle moudrosti evangelia a ve shodě s mravním zákonem, vepsaným do srdce každého člověka, i když nebyl křesťanem, vstupuje do věčné odměny, protože Bůh nás všechny miluje stejně, všichni jsme byli vykoupeni Kristovou Krví, a všichni jsme povoláni do jeho království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje. V tomto obraze oslnivého jasu dnes patříme i na naše drahé padlé, protože položili život za ty nejryzejší a nejvyšší ideály: službu vlasti a obranu jejich obyvatel, při nezbytných a odvážných válečných operacích. Mnozí z nich jsou pohřbeni na dně moře, a připomínáme si i ty, kteří vůbec nemají hrob. Liturgie nám otevřela tyto bezbřehé a tajemné horizonty života věčného, aby nás vyzvala k patření na naše drahé v Božím pokoji, jež dosáhli štěstí, co nehasne. Jistě, každý
z nás přináší před Boha prach své pozemskosti, jež Slunce spravedlnosti vynáší na světlo, neboť je zářivou průzračností a žárem milosti, do nějž nelze vstoupit bez očištění. Právě proto se dnes, stejně jako během roku, za ně slaví eucharistická oběť; a jsme vděční drahému Mons. Giorgiovi za mše svaté, které tu tak často celebruje. Ano, naši padlí mohou ještě potřebovat očištění a odpuštění: a evangelium blahoslavenství, které jsme právě slyšeli, nám dodává tolikerou útěchu i v tomto smyslu. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království: a tito jsou skutečnými chudými v duchu, neboť už nemohou získat žádnou zásluhu, a očekávají od nás láskyplnou vzpomínku, modlitbu, mši za zemřelé. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni: tito zemřeli v plnosti svého mládí, a v tu chvíli i oni „prošli velikým soužením“ (Zj 2,14): proto očekávají, že je Pán potěší a setře jim slzy z očí. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví: oni, kteří už dosáhli života věčného, pamatují s takovou něhou na nás, odměňují nám naše vzpomínky, pomáhají nám a chrání nás, jak jsem už tolikrát zakusili. Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni: spravedlnost je svatost Boží, a oni, kteří žili jako spravedliví a věrní, tíhnou k tomu, aby ji tváří v tvář Bohu vlastnili navěky. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství: milují nás a mají s námi soucit, jak kvůli těžkostem našeho každodenního života, tak proto, že vědí, že se nacházíme v nebezpečí věčné záhuby, a že nás už více nespatří. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha: nyní už jsou svobodni od žádostivostí světa, naplňuje je pouze nostalgie patřit na Boha a v Něm vidět i nás. Blahoslavení činitelé pokoje, neboť oni budou nazváni Boží i syny: žili, aby zajišťovali mír vlasti, a přimlouvají se za pokoj našich svědomí a za mír ve světě. Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království: bojovali za spravedlnost a svobodu, byli čestní, spravedliví, velkorysí ve své povinnosti, pomáhali druhým a pro sebe nežádali nic, až do smrti. Milovaní přátelé. Tyto myšlenky naděje v nás dnes živí Církev. Jistě, vzpomínka na zesnulé nás staví před zásadní problémy: k čemu život, smrt, a co přichází pak? Kdo jsme, kam směřujeme, co nás čeká po smrti? Pro toho, kdo nevěří je smrt největším výsměchem existenci, absurditou, myšlenkou, které je třeba se zbavit. Ovšem je třeba se přenést ke Zjevení Krista, který chtěl za nás zemřít, aby nás poučil, že smrtí začíná nový život, věčné štěstí, sláva v Bohu ve společenství našich bratří. Smrt není koncem, nýbrž začátkem nového života. S radostí myslím na tyto mladé, kteří stejně jako můj bratr, který padl v 25 letech, vstupují do pravého života uchváceni novostí, kterou neznali, protože – jak říká svatý Pavel „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani člověku na rozum nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1Kor 2,9); a představuji si je, pronikající do nekonečných zázraků, neboť je stvořil onen Bůh, který je láskou, krásou, fantazií, životem. Tedy, milovaní, tyto svátky, v nichž vzpomínáme na naše padlé, jsou pro nás mocnou vývěvou žít v duchu Blahoslavenství, jak říká II. Vatikánský koncil. Naši drazí nám říkají, že není těžké umřít, ale žít, a žít jak žádá evangelium. Jen tak můžeme patřit do tváře smrti, a přes to všechno si uchovat nezměrnou důvěru; neboť, jak nám řekl apoštol Jan ve druhém čtení, „jak velikou lásku nám Otec projevil: že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale jimi také jsme … Už teď jsme Boží děti, ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobni, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1Jan 3,1s). Tato naděje ať je stále naší oporou, v jistotě, že naši drazí jsou už tam, kde se všechny naše tužby stanou skutečností, jak tomu je už nyní s nimi. Proto se za ně modleme dnes i navždy. Amen.
Il più bello della vita deve ancora venire Homílie Giovanniho kardinála Coppy, Sacrario caduti aeronautica, Cimitero Verano, 1. listopadu 2012
Jako každoročně si dnes připomínáme naše drahé padlé, kteří zde odpočívají v očekávání vzkříšení. Církev nám dnes otvírá zářný pohled na život věčný, na ráj, kde i oni odpočívají, jak doufáme a prosíme. V prefaci, na začátku velké eucharistické modlitby, se k Bohu obrátíme slovy „dnes nám dopřáváš radost patřit na nebeské město, nebeský Jeruzalém, který je naší matkou, kde plesající sbor našich bratří navěky oslavuje tvé jméno“. Ano, dnes jsme povoláni pohroužit se do patření na ráj, kde už naši drazí oslavují ve věčné radosti Nejsvětější Trojici. Především první čtení této mše svaté, z Janovy Apokalypsy, poslední knihy Písma, jež popisuje boj a vítězství Církve díky Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, nám dává patřit na tento velkolepý výjev: Boží andělé nechávají vystoupit bezpočtu mrtvých ze země a z moře, v nichž jsou pohřbeni – to nás přivádí k myšlence na naše piloty, kteří zůstali pohřbeni v oceánech z důvodu leteckých střetů nejméně dvou válek; andělé znamenají na čele všechny pečetí jejich vítězné přináležitosti k Bohu: byli zachráněni Bohem a krví Beránka, Ježíše Krista, přicházejí z „velikého soužení“ (Ap 7,10.14), tedy ze strašných zkoušek, z útrap a pronásledování; bílé roucho, do něhož jsou oděni, je činí hodnými vejít do blaženého patření na Boha. V evangeliu pak Ježíš slibuje nebeské království , tedy věčnou odměnu, těm, kdo jej následovali v lásce a věrnosti i za cenu hrdinství smrti: chudí v duchu, zbaveni dober světa i samotného života – jako naši hrdinové, kteří obětovali svůj život – tiší, plačící, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost. Obraz vskutku kosmický a oslnivý se dnes vykresluje před našima očima a vírou v něm patříme na svůj konečný úděl, život věčný, k němuž tíhneme: vždyť po smrti „to nejkrásnější z života má teprve přijít“, napsal kardinál Comastri. Ano, to všechno nazíráme ve víře, protože nám to řekl Ježíš, který je Pravda a Život. O této slavnosti Všech svatých, kdy si připomínáme naše padlé, nemůžeme mít krásnější vizi. Připadá právě na Rok víry. A víra nám říká, že jsme stvořeni pro ráj, proto dnes pozvedáme náš pohled až tam do výšin, abychom prosili Pána, aby tam dal dojít i našim drahým. Utopie? Mytologie? Mysticizmus jiných časů? Papež pouze před patnácti dny ukázal na metlu nevěry, která dnes zatemňuje tolik myslí. Jistý druh moderní kultury, řekl Benedikt XVI., „vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat [...]. V tomto kontextu se vynořuje několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají:
jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?“ (Až potud Svatý otec). Vskutku, moderní člověk se těmto otázkám vyhýbá, protože nejprve Feuerbachův a Marxův nihilizmus, nato pak dnešní sekularizace, mu říkají, že po smrti vše skončí; pomýšlet na další život je uspáváním vědomí jakýmsi druhem opia. Tváří v tvář těmto tvrzením, dnes a v tomto |Roce víry, musíme prohloubit křesťanskou nauku: „víra, - řekl dále Benedikt XVI., - není pouhým rozumovým souhlasem s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otec a miluje mne; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru“. A tento úkon nám říká, že Bůh existuje, že existuje život věčný, a On nás očekává, aby nám ho daroval, jestliže odpovíme myslí a srdcem na jeho lásku Otce a Vykupitele. On nás nezklame. Jeho přísliby platí pro všechny. Na toto téma si dovolím svěřit se vám s velmi osobní vzpomínkou: náš profesor dogmatické teologie v semináři v Albě, nám vyprávěl, že se svou sestrou-řeholnicí uzavřel dohodu: kdo z nich dvou umře jako první, dá vědět tomu druhému, zda je spasen nebo ne; dohoda, kterou nám přísně zakázal uzavírat. Zemřela sestra, po šesti měsících ho jedné noci probudil vichr, který zalomcoval dveřmi jeho pokoje a známý hlas volal: „Jsem zachráněna!“ Otevřel dveře, ale nikdo tam nebyl, závěsy visely nehybně a vše bylo na svém místě. Říkal nám: „Moje sestra, řeholnice, která ve svém životě prokazovala jen dobro, šla do ráje šest měsíců po smrti“. Doslova tomuto vyprávění věřím, protože náš profesor, Mons. Chiesa, byl mužem pravdivým a upřímným, mužem Božím, jehož proces blahořečení probíhá. Nevykládám vám tedy povídky, tu skutečnost mám dosud v živé paměti, tak jak jsem ji slyšel skoro před 70 lety. Bratři, s údělem, který nám Bůh svěřil se nežertuje. Všichni, říká Pavel, staneme před Božím soudem, abychom vydali počet ze svého života. Víra žádá naše „ano“, a otvírá nám obzory nekonečného světla. Věřme! Přijměme Boha do svého života! Odpovězme! I my, stejně jako i naši hrdinové zde pohřbení, spolu se všemi křesťany, kteří se otvírají Bohu, jsme povoláni ke svatosti života, i přes naši monotónní každodennost; jak říká Dante Alighieri v Božské komedii, jsme „zrozeni být andělskými motýly“ (Očistec, X. 125). Máme před sebou úchvatný, vznešený, náročný obzor: 2. čtení mu dává zazářit slovy sv. apoštola Jana: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat božími dětmi, ale že jimi také jsme! Už teď jsme Božími dětmi. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobni, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý“ (1Jan 3,1ss). Ano, skutečně to nejkrásnější z života má teprve přijít! Tato slova nám dodávají velkou útěchu, protože nám říkají, že naši padlí, které tolik milujeme, jsou nyní ve světle božím, Jemu podobní, myslí na nás a modlí se za nás. Jsou to však slova, která nás rovněž nutí, abychom se dobře připravili na tento cíl, k němuž všichni chtě nechtě směřujeme: jsme-li konkrétními a uvažujícími lidmi, musíme vzhlížet k dalšímu životu jako k pravdivé skutečnosti, která nám bude vlastní po celou věčnost; a proto se očišťovat, abychom se i i my mohli jednoho dne stát Božími zářivými tvory. Šiřme kolem sebe dobro, vědomi si toho, o čem nás ujistil Ježíš, „máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12).
Un forte incoraggiamento di fede per la nostra vita quotidiana Homílie Giovanniho kardinála Coppy, Tomba del Vaticano, Roma, Verano, 2. listopadu 2012
Drazí bratři a sestry, jako každý rok jsme se shromáždili v tomto sakráriu, které si přál Pavel VI. pro zesnulé přináležející k Vatikánskému státu, ať už pracovně či pobytem. S větší intenzitou a s hlubokou lítostí směřují naše myšlenky k těm, kteří zde odpočívají v očekávání konečného vzkříšení, a slavného návratu Krista Soudce a Spasitele. Teskný den, vždyť nám připomíná vše dobré, čeho se nám od nich dostalo, rysy jejich tváře a postavy, tón jejich hlasu. Avšak den bohatý takovým pokojem a duchovní silou. Vstupní modlitba, kterou jsme recitovali na začátku této druhé mše svaté ze dne zesnulých, nás spojila se slavením Roku víry. Ano, naši drazí, kteří jsou zde pohřbeni, byli velkými především proto, že žili ve víře, a dali nám velký příklad víry: kněží a biskupové, otcové a matky rodin, oddaní a vlídní manželé a manželky. A to je naší velkou útěchou, kromě té, kterou nám dává dnešní liturgie slova, která před našima očima vykreslila úchvatnou skutečnost věčného života a ráje, na kterou jsme dnes pozváni intenzivněji myslet, a v níž jak doufáme a prosíme, se už nacházejí naši drazí. Tato liturgie nám velmi krásnými obrazy a učením naznačila cestu po níž kráčíme i my, a které oni již dosáhli. V 1. čtení mluvil prorok Izaiáš o věčném životě jako o bohatě prostření hostině, u níž sedí zachránění ve věčné radosti: závoj pozemských záhad byl sňat, Pán osušil slzy z každé tváře, potupu, tedy nevěrnost a hříchy minulosti definitivně zmizely, a s nezměrnou vděčností oslavujeme Pána za spásu, kterou nám daroval: „On je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“ (Iz 25,9). Druhé čtení, vzaté z významné 8. kapitoly listu Římanům, nás pak ujistilo, že budeme spaseni, protože jsme Božími syny, jsme vedeni jeho Duchem, který nám dává dokonce volat „Abba, Otče“ (Řím 8,15), a obrací k nám všechnu Boží něhu a milosrdenství. A protože jsme synové, jsme také „dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem stejně jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy“ (Řím 8,17). Žijeme pohrouženi v úzkosti vykoupení, která proniká i stvoření, vesmír, oživené bytosti, a dokonce i nerozumnou přírodu, která kvůli pádu, prahne po tom, aby byla vymaněna z otroctví, do něhož byla zlem uvězněna. Celý svět, lidský i člověku podléhající, byl vykoupen Kristovým křížem, a na věčnosti mu bude patřit nové nebe a nová země. Tato úzkost nám však dává i naříkat, protože nám potvrzuje, že stejně jako my, tak i celé tvorstvo je proniknuto utrpením; a v utrpení má člověk dosáhnout života svým úsilím a často tvrdým a bolestným odříkáním. Konečně v evangeliu, v jedné z řečí, kterou měl v jeruzalémském chrámě týden před velikonocemi, Ježíš popisuje poslední soud. Projev směřující ke všem mužům a ženám, nejen ke křesťanům; a jehož mírou je láska, kterou všichni prokazovali maličkým, zbaveným prvopočátečních a pro život nezbytných dober. Ježíš mluví o odměně a trestu: tímto posledním je věčný oheň určený „zlořečeným“, tedy těm, kdo až do konce, neodpovídali na Boží povolání; odměnou je království, připravené těm, kdo naopak
dokázali v chudých poznávat tvář samotného Krista, nepřehlíželi je a s upřímností a konkrétně jim prokázali službu. Liturgie slova je tedy důraznou lekcí a náročným životním programem, který dobře ladí se slavením Roku víry. Proto bych rád v závěru připomněl úchvatná slova, která římské martyrologium věnuje dnešní památce všech věrných zemřelých: „říká, „dnes se Církev modlí k Bohu za duše všech těch, kteří nás předešli se znamením víry a spí v naději na vzkříšení, a také za ty, kteří zemřeli od počátku světa, o jejichž víře ví jen Bůh, aby očištěni od svých hříchů a přijati do společenství občanů nebes, mohli požívat věčně blaženého patření“. Jsou to nádherná slova, která nám dávají rozjímat a chápat celou krásu věčných skutečností, které nás čekají. Odtud povinnost modlit se za Církev i za celé lidstvo minulých staletí, v kosmickém pohledu všech lidských generací, co jich bylo na zemi, které se sténáním čekají na jim darované vykoupení. Ježíš zemřel na kříži za všechny, a všechny nás přimknul v jediném objetí lásky k bratřím, ať už nás s nimi pojí pokrevní pouto, anebo jsou v čase vzdáleni, a všechny nás tiskne svou láskou a svým příslibem života věčného. Tento den je proto mocným povzbuzením víry pro náš každodenní život. Ať je nám víra vždy oporou tohoto putování, na přímluvu našich i všech zemřelých. Amen.
U HROBKY GIOVANNIHO KARDINÁLA COPPY NA MONUMENTÁLNÍM ŘÍMSKÉM HŘBITOVĚ CAMPO VERANO.
Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, 29. června 2016.
„...tím, že se snažili zvrátit a úplně zastavit naši cestu k socializmu, spolčili se s imperialistickým západními mocnostmi s cílem zničení našeho nového společenského řádu, dopustili se zločinu velezrady... a odsuzují se takto:
Rudolf Pohl, k trestu smrti...“ /z rozsudku Státního soudu v Brně, 2. března 1951/
Tváří v tvář současnému dění je třeba znovu vynést na světlo zločiny z padesátých let, kdy totalitní moc neváhala posílat na smrt nevinné, kteří se provinili často jen tím, že nesouhlasili s komunistickým režimem. Je smutným mementem, že stranou nezůstali ani soudci, tedy lidé, jejichž posláním je ctít pravdu a spravedlnost. Při revizi procesu se skupinou Rudolf Pohl a spol. v roce 1956 vypovídala jako svědek i bývalá předsedkyně senátu Státního soudu, který skupinu soudil, JUDr. Drahomíra Dohnálková. „Její výpověď je nevyvratitelným svědectvím o podřízenosti soudů politickým zájmům a o naprosté absenci morálky komunistických soudců“, prohlásil bývalý zástupce ředitele Centra pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu, JUDr. Karel Majtner. „Rozsudek vynesla proti svému vnitřnímu přesvědčení, čímž porušila zásady trestního řízení. Podlehla politickým tlakům, i když údajná trestná činnost vedoucího skupiny Rudolfa Pohla, správce cihelny z Pustiměře, podle jejího vlastního vyjádření naprosto neodpovídala trestu smrti. Vyhověla přání tehdejších politických činitelů a v neprospěch Rudolfa Pohla vynesla absolutní trest.“
Podle dokladů z roku 1956 JUDr. Dohnálková uváděla, že na ni vyvíjel nátlak na vynesení rozsudku smrti další předseda senátu bývalého státního soudu, dr. Rudý. Tehdejší političtí pracovníci, s nimiž kauzu projednávala, Klíma a Paleček, také neprojevili zájem o jiné řešení. Paleček dokonce před ní cynicky prohlásil, že nemá smysl tuto věc předčasně rozmazávat a rozkřičet do světa, že padlo víc dobrých lidí než byl Pohl, a že je v zájmu věci ponechat celé záležitosti volný průběh. Rudolf Pohl byl v roce 1990 – už posmrtně – zcela soudně rehabilitován. Soudkyně, která dobře věděla, že posílá na smrt nevinného člověka, už nežije. Zemřeli i ti, kdo podle očitého svědectví - jako pozvané obecenstvo, mezi nimž byli i komunisté z Pustiměře, - s pobavením sledovali, jak rozsudek smrti a tresty dlouhých vězení pro jejich spoluobčany zlomí životy manželek a příbuzných odsouzených (Jan Nečasdoživotí; Ondřej Hlaváč-trest 24roků; Konrád Loube-22roků; František Kabele20roků; Jaromír Mikulášek, řím. katol. kněz-16 roků; Tomáš Dvořák-15roků; Cyril Klimeš-15roků; Josef Hlavatý-14roků; Antonín Otýpka-14roků; Marie Chalupová12roků; Josef Hála-10roků; Karel Altmann, rolník z Drysic-10roků; Jan Kudlička6roků; František Bartošek, při hospodářství v Zelené Hoře-5roků; Jan Janský, učitel střední školy-4,5roku; Josef Dufek-4roky; Karel Palas-3roky; Jan Kristek-2roky; Vojtěch Indrych, malíř pokojů z Německých Prus-15 měsíců). Jejich současným komunistickým pohrobkům však ať zůstává hrozbou i napomenutím vyznání soudkyně. Zdeněk Svoboda ze skupiny Bohuslav Koukal a spol., kterou tato soudkyně rovněž soudila, vypovídá: „Tato paní Dohnálková v roce 1968 nebo 1969 požádala o setkání a rozhovor Slávka Koukala, který byl vedoucím naší skupiny a na kterého si jistě dobře pamatovala z onoho roku 1949. Vypravovala mu: ‚Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyni u Státního soudu. Syn mne ale prosil, abych toho nechala a svou žádost několikrát opakoval. Nakonec když jsem na to nereagovala, vzal si život‘. Až tato osobní tragédie pohnula svědomím ženy, která ve jménu zrůdného komunizmu posílala lidi na smrt. Ale jejímu synovi ani k smrti odsouzeným to už život vrátit nemohlo. Když máme před očima 17. listopad, nemůžeme nevzpomenout národní svobody, které bylo toho dne dosaženo po létech bojů, jež stály náš národ tolik odříkání a obětí... Vzpomínáme na tyto události, protože mají v dějinách našeho národa zvláštní význam. Zdá se však, že začínají mizet z paměti. Nejmladší generace o nich dnes už z vlastní zkušenosti nevědí. Mohli bychom se proto ptát, zda si budou správně vážit svobody, kterou mají, když si neuvědomují, za jakou cenu byla vykoupena. Nemůžeme opomíjet starostlivost o tyto dějiny, tak blízké a současně tak vzdálené. Nemůže se opomíjet připomínka poválečných dějin, znovu nabytí svobody. Je to dědictví, k němuž je třeba se stále vracet, aby se svoboda nezvrhla v anarchii, nýbrž stala se formou společné odpovědnosti.
Sytit hladové. Dát napít žíznivým.
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 19. října 2016)
Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jak 2,14-17) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Jedním z důsledků takzvaného „blahobytu“ je to, že přivádí lidi k tomu, aby se uzavírali do sebe, a činí je nevnímavými k potřebám druhých. Dělá se všechno, aby byli oklamáni, když jsou jim prezentovány pomíjivé životní vzory, které za pár let zmizí, jako by náš život byl nějakou módou, jíž je třeba se držet a kterou je třeba odkládat podle sezóny. Tak tomu není. Realita, kterou je třeba přijímat a vyrovnávat se s ní tak, jak je, nás často staví před naléhavé požadavky. Proto je mezi skutky milosrdenství zmínka o hladu a žízni: dávat najíst hladovým, kterých je dnes tolik, a napít žíznícím. Kolikrát nás médiainformují o obyvatelích, kteří trpí nedostatkem potravy a vody, což má vážné důsledky zvláště pro děti. Veřejné mínění je ovlivňováno určitými zprávami a zvláště obrazy, čas od času se objevují veřejné kampaně stimulující solidaritu. Dávají se velkodušné dary a je tak možné přispět ke zmírnění mnohého utrpení. Tato forma činorodé lásky je důležitá, ale možná se nás netýká bezprostředně. Když však jdeme po ulici a setkáme se s člověkem v nouzi anebo nějaký chudý zaklepe na dveře našeho domu, je to něco docela jiného, protože se neocitáme před nějakým obrazem, ale máme v tom osobní účast. Už neexistuje odstup mezi mnou a jím či ní, a jsem osloven. Abstraktní chudoba nás neoslovuje, ale přivádí k zamyšlení a bědování. Když však vidíme ztělesněnou chudobu v nějakém muži, ženě či dítěti, oslovuje nás! A proto máme sklon vyhýbat se chudým, nepřibližovat se k nim, tendenčně maskovat realitu chudoby a vytvářet si od ní odstup. Osloven jsem tehdy, když se odstup mezi mnou a tím druhým vytratí. Jaká je v těchto případech moje reakce? Odvrátím svůj pohled a jdu dál? Anebo se zastavím k rozmluvě a zajímám se o dotyčného? Pokud tak jednáš, určitě se najde někdo, kdo řekne: „Je to blázen, baví se s chudákem?“. Zjišťuji, zda mohu dotyčného nějak přijmout, anebo se snažím zbavit se jej co nejdříve? Možná, že chce
jenom to nejnutnější: najíst a napít. Přemýšlejme chvíli: kolikrát jen odříkáváme „Otče náš“ a vůbec nevěnujeme pozornost slovům: „Chléb vezdejší dej nám dnes“. Bibli jeden Žalm říká, že Bůh „dává pokrm každému tvoru“ (Žl 136,25). Zkušenost hladu je tvrdá. Něco o tom ví ten, kdo prožil válku či hladomor. A přece se tato zkušenost denně opakuje a koexistuje vedle přebytku i plýtvání. Stále jsou aktuální slova apoštola Jakuba: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: »Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se« - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,14-17), je nečinorodá a neschopná prokazovat skutkem milosrdenství, lásku. Vždycky je někdo, kdo má hlad a žízeň a potřebuje mne. Nemohu to delegovat na druhého. Tento chudý potřebuje mne, moji pomoc, moje slovo, moje nasazení. Jsme do toho zapojeni všichni. Tak také učí evangelní úryvek, ve kterém se Ježíš při pohledu na množství lidí, kteří jej celé hodiny sledovali, obrací na své učedníky otázkou: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ (Jan 6,5). A učedníci odpovědí: „Tady to nejde, rozpusť zástupy...“ Ježíš jim však řekne: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst“ (srov. Mt 14,16). Nechal si předložit oněch pár chlebů a ryb, které měli u sebe, požehnal, lámal a rozdělil je mezi všechny. To je pro nás velmi důležité ponaučení. Říká nám, že pokud tu trošku, kterou máme, svěříme do Ježíšových rukou a rozdělíme se s vírou, stane se z ní překypující bohatství. Papež Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate praví: „Dát hladovým najíst je etickým imperativem pro univerzální církev. [...] Právo na výživu i právo na vodu hraje důležitou roli při uznání dalších práv. [...] Je proto nezbytné, aby rostlo solidární vědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí, a to bez rozdílu a jakékoli diskriminace“ (č. 27). Nezapomeňme na Ježíšova slova: „Já jsem chléb života“ (Jan 6,35) a „Kdo žízní, ať přijde ke mně“ (Jan 7,37). Tato slova nás všechny věřící provokují k uznání toho, že skrze podání jídla hladovému a nápoje žíznivému vede náš vztah s Bohem, který v Ježíši zjevil svoji milosrdnou tvář.
Milosrdenství a dialog
(katecheze papeže Františka o jubilejní audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 22. října 2016)
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat. Vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. (Jan 4,5-21) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Úryvek z Janova evangelia (srov. 4, 6-15), který jsme slyšeli, podává Ježíšovo setkání se samařskou ženou. Na tomto setkání zaráží velice jadrný dialog mezi ženou a Ježíšem. Dnešek nám umožní zdůraznit velmi důležitý aspekt milosrdenství, kterým je právě dialog. Dialog umožňuje lidem, aby se poznali a navzájem pochopili své požadavky. Je především znamením velké úcty, protože staví lidi do postoje naslouchání a přijímání těch nejlepších aspektů jeho účastníků. Za druhé je dialog výrazem činnorodé lásky, neboť může pomoci při hledání a sdílení obecného dobra, aniž by ztrácel ze zřetele odlišnosti. Dialog nás kromě toho zve, abychom stanuli před druhým a spatřovali v něm Boží dar, který nás oslovuje a žádá, aby byl uznán. Častokrát se nesetkáváme s bratry, přestože žijeme vedle nich, zejména když necháme svoji pozici převážit
nad tou, kterou zaujímá druhý. Nevedeme dialog, když nenasloucháme dostatečně anebo se snažíme přerušovat druhého, abychom dokázali, že máme pravdu. Kolikrát jen při naslouchání přerušujeme druhého a říkáme: „Ne, ne. Tak to není!“ a nenecháme člověka vysvětlit, co chce říci. Tak se dialogu zamezuje, je to agrese. Naproti tomu pravý dialog potřebuje chvíle ztišení, ve kterých se postřehuje mimořádný dar Boží přítomnosti v bratrovi. Drazí bratři a sestry, vedení dialogu pomáhá lidem zlidšťovat vztahy a překonávat neporozumění. Velice je zapotřebí dialogu v našich rodinách. O kolik snadněji by se řešily problémy, kdybychom se naučili vzájemně si naslouchat! Tak je tomu ve vztazích mezi manželem a manželkou, mezi rodiči a dětmi. Kolik jen pomoci může vzejít z dialogu mezi učiteli a jejich žáky anebo mezi vedoucími a pracovníky, aby bylo možné dobrat se co nepříznivějších pracovních podmínek. Také církev žije dialogem s muži a ženami všech dob, aby byly pochopeny potřeby, které tkví v srdci každého, a přispělo se tím k uskutečňování obecného dobra. Pomysleme na velký dar stvoření a na odpovědnost, kterou máme všichni v péči o náš společný dům: dialog na toto tak ústřední téma je nevyhnutelným požadavkem. Pomysleme na dialog mezi náboženstvími pro objevení hluboké pravdy jejich poslání mezi lidmi a v přínosu k vytváření pokoje a sítě vzájemné úcty a bratrství (srov. Laudato si´, 201). A na závěr: všechny formy dialogu jsou výrazem velkého požadavku lásky Boha, který jde vstříc všem a vkládá zrnko své dobroty do každého, aby mohl spolupracovat na Jeho stvořitelském díle. Dialog boří zdi rozdělení a neporozumění; vytváří mosty komunikace a nepřipustí, aby se někdo izoloval a uzavíral do svého malého světa. Nezapomínejte, že vést dialog znamená naslouchat tomu, co mi říká druhý, a s mírností říkat to, co si myslím já. Pokud se tak jedná, zlepší se rodina, čtvrť i pracovní prostředí. Pokud však nedovolím, aby mi druhý pověděl vše, co má na srdci, a začnu křičet – dnes se hodně křičí – nepovede takovýto vztah k dobrému; nepovede k dobrému vztah mezi manželem a manželkou, mezi rodiči a dětmi. Naslouchat, vysvětlovat s mírností, neštěkat na druhého, nekřičet, ale mít otevřené srdce. Ježíš dobře věděl, co bylo v srdci samařské ženy, velké hříšnice, a přece jí neupřel možnost se vyjádřit, nechal ji mluvit až do konce a postupně vstoupil do tajemství jejího života. Toto ponaučení platí také pro nás. Prostřednictvím dialogu můžeme dávat znamením Božího milosrdenství růst a činit je nástrojem přijetí a úcty.
Přijímat cizince. Šatit nahé.
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 26. října 2016)
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egyptaa zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil. Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ´Z Egypta jsem povolal svého syna´. (Mt 2,13-15) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Pokračujeme v reflexi o skutcích tělesného milosrdenství, které nám Pán odkázal, aby udržoval naši víru stále živou a dynamickou. Tyto skutky totiž ozřejmují, že křesťané nejsou znavení a líní v očekávání konečného setkání s Pánem, nýbrž jdou mu denně v ústrety a rozpoznávají Jeho tvář v lidech, kteří potřebují o pomoc. Dnes se zastavíme u Ježíšových slov: „Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ (Mt 25, 35-36). V naší době je tento skutek týkající se cizinců více než aktuální. Ekonomická krize, ozbrojené konflikty a klimatické změny nutí lidi migrovat. Bylo by nedostatkem dějinné paměti, myslet si, že k tomu dochází jenom v naší době. Bible nám podává mnohé konkrétní příklady migrace. Stačí pomyslet na Abraháma. Boží povolání jej přimělo opustit svoji zemi a jít do jiné: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Gen 12,1). Tak tomu bylo rovněž s izraelským lidem, který odešel z Egypta, kde otročil, a čtyřicet putoval pouští než došel do země zaslíbené Bohem. Totéž Svatá Rodina – Maria, Josef a malý Ježíš – byla nucena emigrovat, aby unikla před Herodovou hrozbou: „Josef vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti“ (Mt 2,14-15). Dějiny lidstva jsou dějinami migrací: v žádné zeměpisné šířce neexistuje národ, který by nezakusil fenomén migrace. Během staletí jsme v této souvislosti byli svědky velkolepých projevů solidarity, třebaže nechybělo sociální napětí. Kontext ekonomické krize dnes vede bohužel spíše k zaujímání postojů uzavřenosti a nepřijetí. V některých částech světa se stavějí zdi a bariéry. Někdy se zdá, že tiché skutky mnoha mužů a žen, kteří různými způsoby poskytují uprchlíkům a migrantům pomoc a asistenci, je zastiňována halasem jiných, kteří dávají průchod
instinktivnímu sobectví. Uzavřenost však není řešením, ba dokonce podporuje kriminální obchodování. Jediným řešením je solidarita. Solidarita s migrantem, solidarita s cizincem. Nasazení křesťanů na tomto poli je naléhavé dnes stejně jako v minulosti. Jen pohledem do minulého století si připomeňme skvělou postavu svaté Františky Cabrini, která společně se svými družkami věnovala svůj život migrantům přicházejícím do Spojených států amerických. Také dnes potřebujeme toto svědectví, aby milosrdenství mohlo dosáhnout k těm, co jsou v nouzi. Toto nasazení se týká všech, nikoho nevyjímaje. Diecéze, farnosti, instituty zasvěceného života, sdružení a hnutí, jakož i jednotliví křesťané – všichni jsme povoláni přijímat bratry a sestry, kteří prchají před válkou, hladem, násilím a nelidskými životními podmínkami. Všichni společně buďme velkou oporou těm, kdo ztratili vlast, rodinu, práci a důstojnost. Před několika dny došlo ve městě k jedné malé příhodě. Jedna paní potkala cizince, který byl zjevně v nesnázích, a zeptala se: „Hledáte něco?“ Onen migrant, který byl neobutý, jí odpověděl: „Chtěl bych jít do Svatého Petra a projít Svatou bránu.“ Paní si povšimla, že nemá boty, pomyslela si, jak se mu asi půjde, a zavolala taxík. Onen migrant či uprchlík zapáchal. Taxikář se jej zdráhal vzít, ale nakonec jej nechal nastoupit. A paní si sedla vedle něho a cestou se jej ptala na jeho příběh a na jeho cestu. Během deseti minut, než dojeli sem, vyprávěl onen muž o svém životě, o válce, hladu a o tom, proč utekl ze své vlasti a stal se migrantem. Když dojeli k cíli, paní chtěla zaplatit taxikáři. Ten jí však řekl: „Ne paní. S placením jsem na řadě já, protože vy jste mi umožnila slyšet příběh, který mi změnil srdce.“ Tato paní věděla o bolestech migranta své, protože má sama arménskou krev a nosí v sobě utrpení svého lidu. Když prokazujeme nějaký takovýto skutek, zpočátku to odmítáme, protože se pojí s určitou nepříjemností, jakou byl onen zápach. Nakonec nám však takový příběh provoní duši a změní nás. Pomyslete na tuto příhodu a přemýšlejme, co můžeme dělat pro uprchlíky. Další věcí je obléci nahého. Co jiného to znamená, než vrátit důstojnost tomu, kdo ji ztratil? Je to zajisté rovněž darování oděvu tomu, kdo jej nemá, avšak pomysleme také na ženy, které jsou obětí zločinného obchodu a skončily na ulici, anebo na další mnohé způsoby zneužívání lidského těla, dokonce i nezletilých. Stejně tak nemít práci, příbytek a spravedlivou mzdu je forma nahoty. Anebo diskriminace z důvodů rasy nebo víry – to vše jsou formy jakési „nahoty“, před nimiž jsme jako křesťané povoláni být bdělí, pozorní a pohotoví k činu. Drazí bratři a sestry, neupadněme do léčky uzavírat se do sebe, ve lhostejnosti k potřebám bratří a ve starostech jenom o svoje zájmy. Právě v míře, v jaké se otevíráme druhým, se život stává plodným, společnosti se dostává pokoje a lidé znovu nabývají svoji plnou důstojnost. A nezapomeňte na onu paní, na migranta, který zapáchal, a na řidiče, kterému migrant proměnil duši.
APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO ŠVÉDSKA 31. října - 1. listopadu 2016 Papež František zahájil v pondělí, 31 října 2016 dopoledne sedmnáctou apoštolskou cestu svého pontifikátu, která jej zavedla již do šestadvacáté navštívené země – Švédska, pátého nejrozlehlejšího státu Evropy, který ze dvou třetin pokrývají lesy a z patnácti procent obývají přistěhovalci. Logo papežské cesty – kříž s ústřední postavou Krista, kolem níž se shromažďují všechny národy země ke společné hostině – v sobě spojuje dva zásadní momenty návštěvy – připomínku pětistého výročí reformace spolu se Světovou luterskou federací a eucharistickou slavnost s nevelkou švédskou katolickou komunitou. Jak většinově luteránské, ale především silně sekularizované Švédsko vnímá příjezd hlavy katolické církve? Nad tím se z Lundu zamýšlela vedoucí skandinávské redakce Vatikánského rozhlasu, Charlotta Smeds: „Švédsko se už měsíce snaží pochopit, co by mělo očekávat, a největší výzva spočívá v tom, že to vlastně neví. Při návštěvě Jana Pavla II. v roce 1989 tu nicméně nebylo 600 akreditovaných novinářů z celého světa, ani nebylo nutné povolávat policejní posily z celého Švédska, aby dohlížely na bezpečnost. Jedno je jisté – o katolické církvi se nikdy nemluvilo tolik, jako v těchto dnech. V novinách, rozhlase, televizních zprávách, ale také dokumentárních filmech. Novináři – a nikoli vatikanisté – se v řadě reportáží usilovně vyrovnávali s tématem, který ve Švédsku není běžnou mediální náplní a náhle dostalo nečekaný prostor. Největší státní deník přetiskl čtyřstránkový rozhovor jezuity Ulfa Jonssona s papežem Františkem v obavě, zda se nezachoval příliš vstřícně. Sklidil však úspěch – kromě katolíků také ze strany švédských luteránů a většiny nevěřícího národa. Jak katolíci, tak luteráni očekávají papeže jako otce a doufají v jeho pozornost. Nehledě na stav ekumenických vztahů, kde církve rozdělují převážně morální a etické otázky, tak papežova cesta slaví vítězství dříve, než vůbec začala. Víra, církev a papež už totiž v médiích nepatří k tabuizovaným tématům, nýbrž jsou naopak v módě.“ Na význam cesty upozornil papež František v krátkém pozdravu na palubě letadla, které v půl deváté vzlétlo z římského letiště Fiumicino. „Tato cesta je velmi důležitá, protože má církevní ráz – velmi církevní ráz – na ekumenickém poli. Vaše práce může značně napomoci tomu, aby to lidé dobře pochopili.“
Papežský speciál italských aerolinek přistál v jedenáct hodin dopoledne na mezinárodním letišti v Malmö. Potokolární přijetí se konalo bez oficiálních promluv, které nahradilo krátké soukromé setkání papeže Františka se švédským premiérem, panem Stefanem Löfvenem, a ministryní pro kulturu a demokracii, paní Alicí Bah-Kuhnke, v jednom z letištních salónků. Římský biskup se pak odebral do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného výzkumného centra Igelosa Life Science Community, které založil kardiochirurg a praktikující katolík (otec pěti dětí) Stig Steen. Středisko s kongresovou halou, které využívá ke svým zasedáním rovněž Skandinávská biskupská konference, po dobu apoštolské cesty slouží jako papežská rezidence. V téže době se vatikánská delegace a papežský doprovod rozdělili k účasti na dvou souběžně probíhajících oficiálních obědech – jeden se konal na pozvání švédského ministerského předsedy, druhý s přívlastkem „ekumenický“ organizovaly švédská luterská i katolická církev, lundská univerzita a magistrát. Ve stotisícovém Lundu, druhém nejstarším švédském městě a významném univerzitním centru, se odehrávala první část odpoledního programu. Zahájila ji zdvořilostní návštěva v královském paláci, kde papeže přijal švédský královský pár. Král Karel XVI. Gustav s chotí Silvií pak hosta pěšky doprovodili do nedaleké lundské katedrály. Právě vysvěcením tohoto kostela v roce 1145 a předchozím založením katedrální školy (1085) se Lund stal významným náboženským, kulturním, politickým a obchodním střediskem celé severské oblasti. Král Erik I. Dánský vykonal pouť do Říma, při níž od papeže Paschala II. obdržel dvě důležité výsady – jednak v roce 1100 svatořečení svého zavražděného bratra, sv. Knuta (Kanuta) Dánského, s osudem podobným našemu sv. Václavovi, a jednak založení lundské arcidiecéze, jejímž prvním pastýřem se roku 1104
stal biskup Asser, vůbec první v celé Skandinávii. Jak dosvědčuje velký počet klášterů a kostelů, až do nástupu reformace byl Lund kvetoucím katolickým městem. V roce 1527 byl násilně uzavřen místní františkánský klášter a o pět let později byl z úřadu vypovězen Torben Bille, poslední biskup vysvěcený v jednotě se Svatým stolcem. Lundská katedrála uchovává orloj ze 14. století, Horologium mirabile Lundense, který kromě časových a astronomických údajů dvakrát denně ukazuje setkání šesti dřevěných figur – Tří králů a jejich služebníků s Marií a Ježíšem. U vchodu do katedrály papeže Františka očekávali primaska tamní luteránské církve Antje Jackelénová a katolický biskup Stockholmu, bosý karmelitán mons. Anders Arborelius, OCD. Za zpěvu Laudate Dominum se pak k oltáři vydalo procesí, do něhož se zapojili také představitelé Světové luteránské federace, která v Lundu vznikla v roce 1947 a dnes sdružuje 74 milionů věřících v bezmálce stovce světových zemí. Její sekretář, rev. Martin Junge, ve svém kázání navázal na evangelium o vinném kmeni a ratolestech (Jan 15,1-5), stejně jako to v homilii učinil papež František:
"Modleme se společně - luteráni a katolíci - v této katedrále a buďme si vědomi, že bez Boha nemůžeme dělat nic" „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Tato slova, pronesená Ježíšem v kontextu Poslední večeře, nám umožňují přiblížit se Kristovu srdci těsně před Jeho definitivním odevzdáním se na kříži. Můžeme vnímat Jeho tlukot, lásku k nám a Jeho touhu po jednotě všech, kdo v Něho věří. Říká nám, že je pravý vinný kmen a my ratolesti a že tak, jako je On jedno s Otcem, máme my zůstávat v Něm, pokud chceme přinášet plody. Na tomto modlitebním setkání tady v Lundu chceme projevit své společné přání zůstávat s Ním sjednoceni, abychom měli život. Prosme Jej: „Pane, pomoz nám svojí milostí být více sjednoceni s Tebou, abychom účinněji společně dosvědčovali víru, naději a lásku.“ Je to také chvíle k díkůvzdání Bohu za nasazení mnoha našich bratří z různých církevních společenství, kteří se nesmířili s rozdělením, ale uchovali si živou naději ve smíření všech, kdo věří v jediného Pána. Vydali jsme se společně - katolíci a luteráni – cestou smíření. Nyní v kontextu společné připomínky Reformace roku 1517 máme opět příležitost ubírat se společným směrem, který během posledních padesáti let přijal podobu ekumenického dialogu mezi Světovou
luterskou federací a katolickou církví. Nemůžeme se poddat rozdělení a odstupu, který mezi námi způsobila separace. Máme možnost napravit ústřední moment svých dějin překonáním kontroverzí a nepochopení, která nám často brání vzájemně si rozumět. Ježíš nám říká, že Otec je vinař (v.1), který opatruje a čistí vinici, aby nesla více ovoce (srov. v.2). Otec se ustavičně stará o náš vztah k Ježíši, aby viděl, zda jsme s Ním opravdu spojeni (srov. v.4). Hledí na nás a Jeho pohled lásky nás pobízí, abychom očistili svoji minulost a pracovali nyní na uskutečnění oné budoucí jednoty, po níž tolik touží. Také my máme s láskou a poctivostí pohlédnout na svoji minulost, uznat pochybení a prosit o odpuštění: pouze Bůh je soudce. Je třeba se stejnou poctivostí a láskou uznat, že naše rozdělení se vzdálilo původní intuici Božího lidu, který má přirozenou touhu zůstat jednotný, a bylo historicky zvěčňováno spíše mocnými tohoto světa než vůlí věřícího lidu, který vždy a všude potřebuje být bezpečně a něžně veden svým Dobrým Pastýřem. Ačkoli zde byla upřímná vůle obou stran vyznávat a hájit pravou víru, uvědomujeme si také, že jsme se uzavřeli do sebe ze strachu či z předsudku vzhledem k víře, kterou druzí vyznávají odlišnými akcenty a jazyky. Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Nesmí nás vést úmysl stát se soudci dějin, nýbrž jedině snaha o jejich lepší pochopení ve snaze být nositeli pravdy“ (Poselství kardinálu Johannesovi Willebrandsovi, předsedovi Sekretariátu pro jednotu křesťanů, 31. října 1983). Bůh je vinař a s nezměrnou láskou tuto vinici opatruje a chrání; nechme se pohnout Božím pohledem; přeje si pouze, abychom zůstávali sjednoceni jako živé ratolesti v Jeho Synu Ježíši. Tímto novým pohledem na minulost si nenárokujeme uskutečnění neproveditelné nápravy toho, co se stalo, nýbrž „podávání těchto dějin odlišným způsobem“ (Lutersko-katolická komise pro jednotu, Od konfliktu ke společenství, 17. června 2013, 16). Ježíš nám připomíná: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). On je Ten, který nás podporuje a povzbuzuje v hledání způsobů, jak učinit jednotu viditelnější skutečností. Separace byla nepochybně obrovským zdrojem utrpení a nedorozumění, ale zároveň nás přiměla upřímně si uvědomit, že bez Něho nemůžeme dělat nic, a darovat si tak možnost lépe pochopit některé aspekty naší víry. S vděčností uznáváme, že reforma přispěla k tomu, že se Písmu svatému dostalo v církevním životě ústředního postavení. Prostřednictvím společného naslouchání Božímu Slovu v Písmech byly učiněny důležité kroky v dialogu mezi katolickou církví a Světovou luterskou federací, jehož 50. výročí slavíme. Prosme Pána, aby nás Jeho Slovo uchovalo v jednotě, neboť je zdrojem pokrmu a života a bez Jeho inspirace nemůžeme dělat nic. Duchovní zkušenost Martina Luthera nás interpeluje a připomínám nám, že bez Boha nemůžeme dělat nic. „Jak dosáhnout milosrdného Boha?“ Tato otázka Luthera neustále trápila. Otázka správného vztahu k Bohu je vskutku rozhodující otázkou života. Jak známo, Luther tohoto milosrdného Boha objevil v dobré zvěsti vtěleného, zabitého a vzkříšeného Ježíše Krista. Pojem „jedině božská milost“ nám připomíná, že Bůh má vždycky prvenství a předchází jakoukoli lidskou odpověď právě v té chvíli, kdy se snaží
takovou odpověď vzbudit. Nauka o ospravedlnění tudíž vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem. Ježíš se za nás přimlouvá jako prostředník u Otce a prosí Jej za jednotu svých učedníků, „aby svět uvěřil“ (Jan17,21). To je nám útěchou a pohání nás sjednotit se v Ježíši k naléhavé prosbě: „Daruj nám jednotu, aby svět uvěřil v moc tvého milosrdenství.“ Toto je svědectví, které od nás svět očekává. Jako křesťané budeme věrohodně dosvědčovat milosrdenství do té míry, v jaké se bude obnova a smíření stávat naší každodenní zkušeností. Společně můžeme hlásat a konkrétně a s radostí prokazovat Boží milosrdenství, bránit důstojnost každého člověka a sloužit jí. Bez této služby světu a ve světě je křesťanská víra neúplná. Modleme se společně - luteráni a katolíci - v této katedrále a buďme si vědomi, že bez Boha nemůžeme dělat nic; prosme o Jeho pomoc, abychom byli živými údy sjednocenými v Něm, stále potřebovali Jeho milost, abychom mohli společně nést Jeho Slovo světu, který potřebuje Jeho něhu a Jeho milosrdenství. U příležitosti společné připomínky výročí Reformace podepsali papež František a předseda Světové luterské federace, Reverende Munib Younan, v lundské katedrále společné prohlášení, jehož plný text zní:
SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ u příležitosti společné katolicko-luterské připomínky Reformace Lund, 31. října 2016 „Zůstaňte ve mně, a já zůstane ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ (Jan 15,4). S vděčným srdcem Tímto společným prohlášením vyjadřujeme radostné uznání Bohu za tuto společnou modlitbu v lundské katedrále, kterou zahajujeme vzpomínkový rok 500. výročí Reformace. Padesát let stálého a plodného ekumenického dialogu mezi katolíky a luterány nám pomohlo překonat mnohé rozdíly a prohloubit mezi námi porozumění a důvěru.
Zároveň jsme se znovu sblížili prostřednictvím společné služby bližnímu, nezřídka v situacích utrpení a pronásledování. Díky dialogu a sdílenému svědectví už si nejsme cizí, ba naučili jsme se, že to, co nás sjednocuje, je větší než to, co nás rozděluje. Od konfliktu ke společenství Jsme hluboce vděční za duchovní a teologické dary obdržené skrze Reformaci, vyznáváme a litujeme před Kristem skutečnosti, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu církve. Teologické rozdíly byly provázeny předsudky a konflitky a náboženství bylo účelově používáno k politickým cílům. Naše společná víra v Ježíše Krista a náš křest od nás vyžadují každodenní konverzi, díky níž se zříkáme historických sporů a konfliktů, které brání službě smíření. Minulost nelze změnit, ale paměť a způsob připomínání změnit lze. Modlíme se za uzdravení svých zranění a vzpomínek, které zatemňují pohled jedněch na druhé. Kategoricky odmítáme každou minulou i přítomnou nenávist a násilí, zejména to, které je pácháno ve jménu náboženství. Dnes nasloucháme Božímu přikázání odložit stranou každý konflikt. Uznáváme, že jsme osvobozeni milostí, abychom kráčeli ke společenství, ke kterému nás Bůh neustále volá. Náš závazek společného svědectví Překonáváme historické události, které nás tíží, a zavazujeme se společně dosvědčovat milost Božího milosrdenství, zjeveného v ukřižovaném a vzkříšeném Kristu. Jsme si vědomi, že naše vzájemné vztahy mají dopad na naše svědectví evangeliu, zavazují nás k dalšímu růstu ve společenství zakořeněném ve křtu, a snažíme se odstranit zbývající překážky, které brání dosažení plné jednoty. Kristus si přeje, abychom byli jedno, aby svět mohl uvěřit (srov. Jan 17,21). Mnozí členové našich komunit touží po společném přijímání eucharistie u jednoho stolu, jakožto konkrétním vyjádření plné jednoty. Známe zkušenost bolesti těch, kteří sdílejí celý svůj život, ale nemohou sdílet výkupnou přítomnost Boha u eucharistického stolu. Uznáváme svoji společnou pastorační odpovědnost odpovědět na duchovní žízeň a hlad našeho lidu být jedno v Kristu. Vroucně si přejem, aby tato rána v Kristově Těle byla zahojena. Toto je cílem našich ekumenických snah, ve kterých chceme pokračovat také obnovením našeho nasazení v teologickém dialogu. Prosíme Boha, aby katolíci i luteráni dovedli společně dosvědčovat evangelium Ježíše Krista, vyzývat lidstvo k naslouchání a přijímání dobré zvěsti o vykupitelském Božím díle. Prosíme Boha o inspiraci, povzbuzení a sílu, abychom mohli společně postupovat vpřed ve službě, bránit důstojnost a lidská práva, zejména chudých, pracovat pro spravedlnost a odmítat každou formu násilí. Bůh nás volá, abychom byli nablízku těm, kdo prahnout po důstojnosti, spravedlnosti, pokoji a smíření. Zvláště dnes pozvedáme svoje hlasy, aby se skončilo násilí a extremismus, kterým bylo postiženo tolik zemí a komunit a bezpočet bratří a sester v Kristu. Vybízíme luterány a katolíky ke společné práci při přijímání cizinců, pomoci těm, kdo byli nuceni uprchnout kvůli válce a pronásledování, a při obraně práv uprchlíků a žadatelů o azyl. Uvědomujeme si dnes více než jindy, že naše společná služba ve světě musí zahrnovat celé stvoření, které trpí vykořisťováním a důsledky nenasytné chtivosti. Uznáváme právo
budoucích generací těšit se ze světa, který je Božím dílem, ve vší jeho potencialitě a kráse. Prosíme o změnu srdcí a myslí, která by vedla k laskavé a odpovědné péči o stvoření. Jedno v Kristu Při této příležitosti vyjadřujeme svoji vděčnost bragtřím a sestrám z různých světových křesťanských společenství a sdružení zde přítomných a připojují se k naší modlitbě. Obnovením svého závazku pokračovat od konfliktu ke společenství, jednáme jako členové jediného Kristova Těla, ke kterému jsme přivtěleni křtem. Vybízíme svoje druhy na ekumenické cestě, aby nám připomínali naše závazky a povzbuzovali nás. Prosíme je, aby se za nás nadále modlili, putovali s námi a podporovali nás v zachovávání náboženských závazků, které jsme dnes vyjádřili. Výzva ke katolíkům a luteránům celého světa Apelujeme na všechny luteránské i katolické farnosti a komunity, aby byly odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazovaly v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká. Spíše než minulé konflikty ať nás božský dar jednoty mezi námi vede ke spolupráci a prohlubování naší solidarity. Semkněme se ve víře v Krista, společně se modleme, vzájemně si naslouchejme, žijme Kristovu lásku ve vztazích nás, katolíků a luteránů, a otevírejme se moci Trojjediného Boha. Zakořeněni v Kristu a Jeho dosvědčováním obnovme svoji rozhodnost být věrnými hlasateli nekonečné lásky Boží k celému lidstvu.
Na hokejový stadion v Malmö, který pojme 10 tisíc lidí, dorazil papež František v doprovodu kardinála Kocha a dvou nejvyšších představitelů Světové luterské federace, totiž jejího předsedy, biskupa Muniba Younana, a generálního sekretáře, reverenda Martína Jungeho. Ekumenické akce, v domovské aréně „Malmö Redhawks“, se zúčastnilo rovněž třicet delegací různých křesťanských denominací, s nimiž se papež osobně pozdravil po skončení veřejného programu. Na stadionu nejprve zazněla čtyři svědectví z těžce zkoušených oblastí světa: Sunemia Pranita Biswasi, šestadvacetiletá Indka ze státu Uríša, absolventka věd o životním prostředí a luteránská aktivistka v této oblasti, mluvila o katastrofálních následcích velkých klimatických výkyvů. Časté bouře a cyklóny působící záplavy střídají dlouhá období sucha a tyto extrémní podmínky těžce dopadají na drobné farmáře. Přírodní katastrofy je připravují o všechno a mezi zadluženými rolníky se proto množí
případy sebevražd, líčí situaci indická aktivistka – a dosvědčuje, že sama viděla tonout lidi při velkých záplavách v prosinci 2015, které vzaly život pětistům lidí a donutily k opuštění domovů 1,8 milionu dalších. „Nemůžeme změnit klima, ale můžeme změnit systém, pracujme tedy společně za lepší svět pro všechny,“ uzavřela. Ředitel kolumbijské charity mons. Heector Gaviria pak přiblížil situaci ve své zemi, která se po šedesáti letech bojů s levicovou guerillou FARC díky nedávné dohodě přiblížila k míru. Dlouhá občanská válka však bezprostředně poznamenala životy 6 milionů a Kolumbie zůstává druhou zemí v počtu obětí nášlapových min. Katolická církev a Světová luterská federace se společně podílejí na řadě charitativních projektů, nastínil mons. Gaviria z Kolumbie. S třetím svědectvím vystoupila na stadionu v Malmö Marguerite Barankitse z Burundi. Vyprávěla o tom, jak po občanské válce v roce 1993 adoptovala 7 dětí a když později vypukla genocida skryla je spolu s dalšími 25 sirotky. To byl začátek Maison Shalom, domu pokoje, útočiště pro děti, které přišly o všechno. Vedlo nás přesvědčení, že nenávist nikdy nemá poslední slovo, říká. Spolu s již dorostlými chovanci dnes rozvíjí programy, které vrátily smysl životu tisíců dětí. V poslední době se situace v Burundi znovu vyhrotila a Marguerite proto odešla do Rwandy, kde doprovází uprchlíky. „Všichni si myslí, že jsem zešílela a přišla o rozum – dokonce i moje rodina! Ano, říkám, zešílela jsem, ale vy jste také zešíleli, protože jste začali zabíjet. Kdo víc přišel o rozum, ten kdo zabíjí, nebo ten, kdo se snaží zachraňovat životy?“ – říká Marguerite z Burundi. Poslední svědectví přednesla třiadvacetiletá členka olympijského týmu uprchlíků Rose Nathike Lokonyen, která pocháží z Jižního Súdánu. Od roku 2002 žije v uprchlickém táboře v Keni, kam odešla s celou rodinou. Před devíti lety se ale rodiče vrátili domů, aby pečovali o prarodiče, a Rose jako nejstarší sestra musela od čtrnácti let pečovat o své sourozence. Posléze se dostala do fotbalového týmu pod patronátem Světové luterské federace, dokončila školu a začala se podílet na osvětě mezi děvčaty, která rezignovala na školní docházku. Pak přišla nominace do uprchlického olympijského týmu. „Přijetí na olympijském stadionu v Riu bylo velmi vřelé. Cítili jsme, že jsme skuteční lidé, protože ačkoliv jsme uprchlíci, přece jsme lidské bytosti jako všichni ostatní“ – vyprávěla Rose. A se smutkem popisovala situaci ve své zemi, která se topí v krvi. „Prosím, řekněte světovým lídrům, že potřebujeme mír. Každý den se modlím za mír.... Dejte nám příležitost vrátit se domů a obnovit svou zemi“ – apelovala mladá Jihosúdánka. „Působí mi nesmírnou radost, že dnes mohu být zde a být svědkem toho, jak Duch svatý rozsévá jednotu mezi Ježíšovými učedníky,“ zahájil svou řeč předseda Světové luteránské federace, biskup Munib A. Younan. „Dnes v Lundu a v Malmö zažíváme nový zázrak Ducha Svatého, podobný, jaký prožili učedníci v mém rodném městě Jeruzalémě před dvěma tisíci lety. Když se dnes shromažďujeme, abychom vyjádřili svou naději v jednotu, máme na paměti Kristovu velekněžskou modlitbu „aby všichni byli jedno... aby svět
uvěřil“ (Jan 17.21, 21). Děkujeme Trojjedinému Bohu, že směřujeme od konfliktu ke společenství.“ Biskup Younan se pak vrátil k svědectvím, která odezeněla. Zdůraznil, že církve mají významnou roli v utváření klimatické politiky. „Je to věc spravedlnosti vůči Božímu stvoření,“ dodal. Poděkoval mons. Fabiovi a dalším katolickým a luteránským představitelům za podporu mírového procesu v Kolumbii. Připomněl rovněž, že svědectví z Burundi a Jižního Súdánu, upozorňuje na drama dětí, které tvoří 41% z celkem 43 milionů uprchlíků. „Dovolte mi prosím, abych promluvil z vlastní zkušenosti. Sám jsem palestinský uprchlík, moje rodina pochází z Beer Sheva. Všichni uprchlíci jsou mými sestrami a bratřími v lidství. Vzpomínám na to, že má rodina byla chudá a přesídlená, ale církev se nás ujala (...) Církve v Jeruzalémě přijaly tisíce uprchlíků, umístily je do domů pro hosty, konventů a klášterů. Církev nás vychovala, živila v nás víru, postarala se o naše duchovní i materiální potřeby.“ S odvoláním na svou osobní zkušenost luteránský biskup vybídl všechny církve k podpoře cizinců, aby se pak mohli vrátit a obnovit své vlastní komunity. Apeloval rovněž na státy, aby odložily politické zájmy a měly na zřeteli důstojnost všech Božích dětí. Biskup Younan rovněž zdůraznil, že křesťané v Sýrii a v Iráku – spolu s dalšími zkoušenými komunitami - nás učí pravému významu martyria a zároveň nám ukazují, že je nutné pracovat pro spravedlnost, protože bez spravedlnosti není míru. Předseda Světové luterské federace vybídl k modlitbě za spravedlivé vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a za pokojné soužití tří náboženství v Jeruzalémě, aby se odtud rozšířil pokoj na celý Blízký východ a do všech koutů světa. Dnešní setkání je výzva směřovat kupředu v Duchu svatém, pokračoval luteránský biskup: „Toto setkání není koncem našeho dialogu, nýbrž novým počátkem. Věřím, že naše společené působení nebude mít výraz pouze v teologickém dialogu, ale v praktickém svědectví, v martyriu a v prorocké diakonii... Modlíme se, aby Bůh požehnal našim hlubším vzájemným vztahům,“ zakončil svou promluvu na stadionu v Malmö předseda Světové luterské federace biskup Younan. Nato promluvil papež František:
Připomínka reformace nás přivádí k vědomí, že jednota křesťanů je priorita Drazí bratři a sestry, děkuji Bohu za tuto společnou připomínku pěti set let Reformace, kterou prožíváme s obnoveným duchem a při níž si uvědomujeme, že jednota křesťanů je priorita, poněvadž uznáváme, že je mezi námi mnohem více toho, co nás spojuje, než toho, co rozděluje. Nastoupená cesta k jednotě je velký dar, který nám dává Bůh, díky němuž
jsme zde dnes shromážděni – luteráni i katolíci – v duchu společenství, abychom obrátili svůj pohled k jedinému Pánu, Ježíši Kristu. Dialog mezi námi umožnil prohloubit vzájemné porozumění, zrodil vzájemnou důvěru a potvrdil přání putovat k plnému společenství. Jedním z plodů tohoto dialogu je spolupráce mezi různými organizacemi Světové luterské federace a katolické církve. Díky tomuto novému klimatu porozumění dnes podepíše Caritas Internationalis a Lutheran World Federation World Service společné prohlášení za účelem rozvoje a upevnění kultury spolupráce na povznášení lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti. Srdečně zdravím obě tyto organizace, které byly a jsou ve světě drásaném válkami a konflikty zářivým příkladem oddanosti a služby bližnímu. Ať se jejich spolupráce nadále rozvíjí. Pozorně jsem naslouchal svědectvím o tom, jak někteří z nás mezi tolikerými výzvami den za dnem odevzdávají svůj život ve snaze vytvářet svět, který bude stále více korespondovat s plánem Boha, našeho Otce. Pranita poukázala na stvoření. Je jisté, že celé stvoření je manifestací nezměrné Boží lásky k nám. Proto můžeme také v darech přírody kontemplovat Boha. Sdílím tvou konsternaci nad zneužíváním, jež poškozuje planetu, náš společný domov, a má vážné důsledky také pro klima. (V mé vlasti se říká, že slavnost platí vždycky chudí...). Jak jsi správně připomněla, největší dopad to má nezřídka právě na nejslabší lidi s nejskrovnějšími zdroji. Ti jsou často nuceni k emigraci, aby unikli důsledkům klimatických změn. Náš životní styl, naše jednání musí být koherentní s naší vírou. Jsme povoláni pěstovat harmonii mezi sebou a s ostatními, ale také s Bohem a dílem Jeho rukou. Pokračuj, Pranito, ve svém nasazení ve prospěch našeho společného domova. Díky! Mons. Héctor Fabio nás informoval o společné práci, kterou katolíci a luteráni konají v Kolumbii. Je dobrou zprávou slyšet, že se křesťané spojují, aby dali vznik komunitním a sociálním procesům společného zájmu. Prosím vás o zvláštní modlitbu za onu pozoruhodnou zemi, aby za spolupráce všech mohla konečně dosáhnout vytouženého míru, který je pro lidské soužití nezbytný. Lidské srdce, hledí-li na ně Ježíš, nezná mezí. Ať tato modlitba zahrne všechny země, ve kterých trvají konfliktní situace. Marguerite obrátila naši pozornost k práci ve prospěch dětí, jež se staly obětí mnoha krutostí, a k úsilí o mír. Výzva brát vážně křehkost tolika bezbranných, kteří nemají hlas, je obdivuhodná. To, co považuješ za poslání, bylo zárodkem, který přinesl hojné plody, a dnes díky tomu mohou tisíce dětí
studovat, růst a uzdravovat se. Kupředu. Děkuji ti, že nyní i v exilu nadále šíříš poselství pokoje. Řeklas, že všichni, kdo tě znají, si myslí, že to, co děláš, je bláznovství. Je to zajisté bláznovství lásky k Bohu a k bližnímu. Kéž se toto bláznovství osvícené vírou a důvěrou v prozřetelnost dále šíří! Pokračuj a ať onen hlas naděje, který jsi zaslechla v počátcích svého nasazení, nadále podněcuje tvé srdce a srdce dalších mladých lidí. Opravdu dojemné svědectví podala nejmladší Rose. Dovedla zužitkovat talent, který jí daroval Bůh skrze sport. Namísto toho, aby plýtvala silami v protivenstvích, zužitkovala je v životě. Když jsem naslouchal tvému příběhu, vzpomněl jsem si na spoustu mladých lidí, kteří potřebují tvoje svědectví. Rád bych připomněl, že všichni mohou objevit podivuhodnost toho, že jsou dětmi Boha, který je má rád. Ze srdce ti děkuji, Rose, za tvé úsilí i oběti při povzbuzování mládeže k návratu do školy a také za tvoje denní modlitby za mír v Jižním Súdánu, mladém státě, který je velice potřebuje. Po vyslechnutí těchto silných svědectví, která nás přivádějí k zamyšlení nad vlastním životem a nad tím, jak odpovídáme na situaci nouze, která je kolem nás, bych rád poděkoval všem vládám, které pomáhají běžencům, uprchlíkům a žadatelům o azyl, neboť každý skutek ve prospěch lidí, kteří potřebují ochranu, je velkým gestem solidarity a uznání jejich důstojnosti. Pro nás křesťany je prioritou vycházet vstříc odepsaným - těm, kteří byli ve své vlasti skartováni - a marginalizovaným lidem našeho světa a činit hmatatelným něhu a milosrdnou lásku Boha, který nikoho neodepisuje, ale všechny přijímá. Dnes se na nás křesťanech žádá, abychom byli protagonisty „revoluce něhy“. Za chvíli uslyšíme svědectví biskupa Antoina, který žije v Aleppu, městě sužovaném válkou, kde jsou znevažována a pošlapávána ta nejzákladnější práva. Denně k nám přicházejí zprávy o nevýslovných utrpeních vyvolaných syrským konfliktem – konfliktem milované Sýrie - který trvá déle než pět let. Uprostřed tolikeré devastace je skutečným hrdinstvím, že tam zůstávají muži a ženy proto, aby poskytovali materiální a duchovní pomoc těm, kdo ji potřebují. Je rovněž obdivuhodné, že ty, drahý bratře Antoine, nadále pokračuješ v práci uprostřed tolika nebezpečí, a přiblížíš nám dramatickou situaci Syřanů. Každý z nich je v našem srdci a v našich modlitbách. Snažně prosíme o milost obrácení srdcí těch, kdo jsou odpovědní za osudy světa, onoho regionu a všech, kteří se na této odpovědnosti podílejí. Drazí bratři a sestry, nenechme se zkrušit protivenstvími. Kéž nás tyto příběhy motivují a nabídnou nám nový podnět, abychom pracovali stále více sjednoceni. Až se vrátíme do svých domovů, odnesme si s sebou závazek prokázat denně skutek pokoje a smíření, abychom byli odvážnými a věrnými svědky křesťanské naděje. A jak víme, naděje neklame! Děkuji!
Druhý den cesty do Švédska věnoval papež František skandinávským katolíkům. Přestože se ve Švédsku hlásí ke katolicismu jen o málo víc než jedno procento populace, přítomnost římské církve není zanedbatelná. Od chvíle, kdy v roce 2000 získala plnou náboženskou svobodu, se stále více stává duchovní autoritou uprostřed společnosti, poznamenané silnou sekularizací, která se v mnoha ohledech nevyhnula ani většinové luteránské církvi. Množí se případy konverzí ke katolicismu. Nedávno přestoupila do katolické církve významná luteránská komunita Berget, známá díky duchovním cvičením a dobře organizované síti. Podobně velké echo měla před dvěma lety konverze zakladatele letniční komunity Slovo života, Ulfa Ekmana. Velký ohlas mělo také letošní svatořečení jiné švédské konvertitky, sestry Marie Alžběty Hesselblad, obnovitelky kongregace brigitínek, která obětovala život za návrat Švédska k jednotě s Římem. Kromě toho od roku 1998 je katolickým biskupem Stockholmu první Švéd od času reformace, rovněž konvertita z luteranismu, Anders Arborelius. Pokud jde o vztahy s luteránskou církví, navzdory pokroku ekumenického dialogu, se vynořují nové těžko překonatelné překážky. Vedle tradičních problémů jako je papežský primát, přibyla k eklesiologickým rozporům otázka biskupského svěcení žen. Ještě problematičtější jsou postoje k etickým problémům jako je tzv. homosexuální manželství, které je ve Švédsku od roku 2009 plně zrovnoprávněno s rodinou, nebo přístup k interrupcím. Návštěva papeže Františka ve vlasti sv. Brigity však probíhala ve znamení cesty ke stále většímu společenství a sporné otázky tedy byly přenechány teologům. Přes 15 tisíc lidí se sjelo ze Švédska a dalších skandinávských zemí na papežskou mši, která začala v 9.30 na stadionu Swedbank v Malmö. Petrův nástupce ve své homilii navázal na čtení ze slavnosti Všech svatých:
Pomáhejme si stát se svatými Slavíme dnes spolu s celou církví slavnost Všech svatých. Připomínáme si nejen ty, kdo byli v průběhu dějin svatořečeni, ale také mnohé naše bratry, kteří svůj život prožili v plnosti víry a lásky, jednoduše a ve skrytu. Mezi nimi jsou zajisté mnozí naši příbuzní, přátelé a známí. Slavíme tedy slavnost svatosti. Té svatosti, která se neprojevuje vždycky velkými skutky či mimořádnými úspěchy, ale dovede věrně a každodenně naplňovat nároky kladené křtem. Svatost tvořená láskou k Bohu a k bratřím. Láskou, která je věrná až k
sebezapomenutí a cele se dává druhým, jako život oněch matek a otců, kteří se obětují pro své rodiny, a ačkoli to není vždy snadné, umějí se dobrovolně zříkat mnoha věcí a osobních plánů či programů. Pokud je však něco, co svaté charakterizuje, pak to, že jsou opravdu šťastní. Objevili tajemství autentického štěstí, které přebývá na dně duše a má svůj zdroj v Boží lásce. Proto jsou svatí nazýváni blahoslavenými. Blahoslavenství jsou jejich cestou, cílem a vlastí. Blahoslavenství jsou cestou života, kterou nám ukazuje Pán, abychom mohli jít v Jeho stopách. V dnešním evangeliu jsme slyšeli Ježíše, jak je pronáší před velkým zástupem na jedné hoře nedaleko Galilejského jezera. Blahoslavenství jsou profilem Krista a tím i křesťana. Chtěl bych z nich zmínit jedno: „Blahoslavení tiší“. Ježíš říká sám o sobě: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Toto je jeho duchovní portrét, který vyjevuje bohatství Jeho lásky. Mírnost je způsob bytí a života, který nás přibližuje Ježíši a působí, že jsme jednotní a že ponecháváme stranou vše, co nás dělí a staví proti sobě, a snažíme se stále novými způsoby postupovat cestou jednoty, jako to činili synové a dcery této země, kupříkladu nedávno kanonizovaná Marie Elisabetta Hesselblad a svatá Brigita z Vadsteny, spolupatronka Evropy. Obě se modlily a pracovaly, aby navázaly vztahy jednoty a společenství mezi křesťany. Je velice výmluvné, že právě zde, ve vaší zemi, charakterizované soužitím velmi rozmanitého obyvatelstva, jsme si společně připomněli pětisté výročí Reformace. Svatí dosahují změn mírností srdce. Skrze mírnost chápeme Boží velikost a upřímně se klaníme Bohu; a je také postojem toho, kdo nemá co ztratit, protože jeho jediným bohatstvím je Bůh. Blahoslavenství jsou jakýmsi průkazem totožnosti křesťana, který jej identifikuje jako Ježíšova následovníka. Jsme povoláni být blahoslavenými Ježíšovými následovníky a čelit bolestem a úzkostem naší doby v Ježíšově duchu a lásce. V tomto smyslu bychom mohli naznačit nové způsoby jejich prožívání v novém a stále aktuálním duchu: blahoslavení, kdo s vírou snášejí příkoří, která jim působí druzí a ze srdce odpouštějí; blahoslavení, kdo se dívají do očí odepsaným a marginalizovaným a projevují jim svoji blízkost; blahoslavení, kdo opatrují a chrání společný domov; blahoslavení, kdo se zříkají vlastního blahobytu pro blaho druhých; blahoslavení, kdo se modlí a přičiňují o plné společenství mezi křesťany. Ti všichni jsou nositeli Božího milosrdenství a jemnocitu a zajisté od Něho obdrží zaslouženou odměnu.
Drazí bratři a sestry, povolání ke svatosti je pro všechny a je zapotřebí přijmout jej v duchu víry od Pána. Svatí nás povzbuzují svým životem a přimlouvají se za nás u Boha, a my se navzájem potřebujeme, abychom se stali svatými. Pomáhejme si stát se svatými. Společně prosme o milost přijmout toto povolání s radostí a jednotně usilovat o jeho naplnění. Svěřme naší nebeské Matce, Královně všech svatých, svoje úmysly i dialog usilující o plné společenství všech křesťanů, ať se našemu úsilí dostane požehnání a dosáhneme svatosti v jednotě.
V závěru mše svaté, před mariánskou modlitbou Anděl Páně, papež poděkoval organizátorům návštěvy, především stockholmskému biskupovi Arboreliovi a nejvyšším představitelům luteránské hierarchie i dalším delegacím, které se liturgie zúčastnily, a dodal: Na závěr této bohoslužby bych rád poděkoval mons. Andersovi Arboreliusovi, biskupovi Stockholmu, za jeho laskavá slova, a také veřejným představitelům a všem, kdo se podíleli na přípravě a realizaci této návštěvy. Srdečně zdravím předsedu a generálního sekretáře Světové luterské federace a arcibiskupa švédské církve. Zdravím členy ekumenických delegací a diplomatického sboru, kteří jsou zde přítomni; a všechny, kdo se spolu s námi účastnili slavení této eucharistie. Děkuji Bohu, že mi umožnil navštívit tuto zemi a setkat se s vámi, kteří namnoze pocházíte z odlišných částí světa. Jako katolíci jsme součástí velké rodiny, nesené společným přijímáním. Žijte svoji víru modlitbou, svátostmi a velkodušnou službou těm, kdo jsou v nouzi a strádají. Buďte solí a světlem v prostředí, ve kterém žijete, způsobem bytí a jednání podle Ježíšova stylu a s velkou úctou a solidaritou vůči bratřím a sestrám ostatních církví a křesťanských společenství a všech lidí dobré vůle. V životě nejsme sami, vždycky nám pomáhá a doprovází nás Panna Maria, která se nám dnes představuje jako první mezi svatými, první Pánova učednice. Svěřme se pod její ochranu a předložme jí svoje bolesti i radosti, obavy i očekávání. Všechno svěřme pod její ochranu s jistotou, že na nás hledí a pečuje o nás s mateřskou láskou. Drazí bratři, prosím vás nezapomeňte se modlit za mne. Také já na vás usilovně myslím ve své modlitbě. A nyní společně pozdravme Pannu Marii modlitbou Anděl Páně. Ze stadionu Swedbank se papež František odebral přímo na letiště v Malmö.
TISKOVÁ KONFERENCE PAPEŽE FRANTIŠKA BĚHEM LETU Z MALMÖ DO ŘÍMA Jak je zvykem, na palubě proběhla tisková konference. Trvala tentokrát necelou třičtvrtěhodinu, během níž František odpověděl na šest otázek. První otázku kladla Elin Swedenmark ze Švédské zpravodajské agentury TT: Včera jste, Svatý otče, mluvil o revoluci něhy. Vidíme přicházet stále větší počet lidí ze zemí jako Sýrie či Irák, kteří hledají útočiště v evropských zemích. Některé země reagují obavami a jsou lidé, kteří se domnívají, že příchod uprchlíků může ohrozit křesťanskou kulturu v Evropě. Co byste řekl lidem, kteří se bojí takovéhoto vývoje situace, a co byste vzkázal Švédsku, které po dlouhé tradici přijímání uprchlíků nyní svoje hranice uzavírá. František: „Jako Argentinec a Jihoameričan velice děkuji Švédsku za přijetí, protože mnoha Argentinců, Chilanů, Uruguayců bylo během vojenských diktatur přijato ve Švédsku. Švédsko má dlouhou tradici v přijímání uprchlíků, ale nejenom v přijímání, také v integraci a pohotovém zaopatřování bydlení, školy a práce. Integraci do lidu. Podávali mi statistiku. Nejsem si jist, ale mám zato, že Švédsko má 9 milionů obyvatel, z nichž 850 tisíc tvoří „noví Švédi“. Tedy migranti a uprchlíci či jejich děti. To za prvé. Za druhé: je třeba rozlišovat mezi uprchlíkem a migrantem. S migrantem je třeba zacházet podle jistých pravidel, protože migrovat je právo, ale velice regulované právo. Naproti tomu uprchlík prchá před válkou, z úzkosti, z hladu. Status uprchlíka vyžaduje větší péči a více práce. I v tom dávalo Švédsko vždycky dobrý příklad svojí systematičností, výukou jazyka a integrací do kultury. Z této integrace kultur nemusíme mít obavy, protože Evropa je kontinuální integrace mnoha kultur. Myslím - a vůbec se tím nechci někoho dotknout - jen pro zajímavost na skutečnost, že na Islandu je možné číst tamější klasiky v islandštině, což znamená, že je to země s malou migrací či malým přílivem migrantů ve srovnání s ostatní Evropou. Evropa však vznikla v důsledku migrací. Co si myslím o zemích, které uzavírají hranice. Myslím, že teoreticky se před uprchlíkem nesmí uzavírat srdce. Představitelé států musí být ve své rozvážnosti při jejich přijímání velmi otevření, ale musí počítat také s jejich zařazením. Uprchlíka je totiž nutné nejen přijmout, ale také integrovat. Má-li nějaká země určitou kapacitu, musí se podle toho řídit. Jiná země, která má tuto kapacitu větší, dělá víc.
Vždy však s otevřeným srdcem. Není lidské zavřít dveře. Není lidské uzavřít srdce. Za to se potom platí. Tady se platí politicky, že? Stejně jako je možné politicky zaplatit za nerozvážnou kalkulaci, pokud se přijímá víc, nežli je možné integrovat. Jaké je totiž nebezpečí, když nějaký uprchlík či migrant – platí to pro oba - není integrován? Je potom – promiňte mi ten neologismus – ghettizován. Stane se součástí ghetta. Vzniká kultura, která se nerozvíjí ve vztahu s jinou kulturou, a to je nebezpečné. Myslím, že nejhorším rádcem zemí, které mají tendenci uzavírat hranice, je strach. A tím nejlepším rádcem je rozvážnost. Mluvil jsem s jedním švédským veřejným činitelem, který mi řekl, že určitý problém dnes spočívá v tom, že není dostatečně zajištěno zařazení těch, kdo přicházejí, tedy zajištění školy, bydlení, práce a výuky jazyka. A rozvážnost s tím musí kalkulovat. Myslím, že Švédsko, na které dnes mnozí hledí, protože je známé svým pozitivním přístupem, se nedopouští nějakého sobectví, když omezuje přijímání uprchlíků. Je to kvůli jejich zařazení a pro nedostatek potřebného času pro přijetí všech. Nevím, zda jsem tím odpověděl.“ Druhou otázku položila redaktorka Švédské televize Kristina Kappelin: Švédsko, které hostilo toto významné ekumenické setkání, má v čele svojí církve ženu. Co si tom myslíte? Je realistické myslet, že svátost svěcení bude pro ženy také v katolické církvi v příštích desetiletích, a pokud ne, tak proč. Bojí se snad katoličtí kněží konkurence? František: „Když jsem trochu četl o dějinách tohoto regionu, kde jsme byli, viděl jsem, že tu byla jistá královna, která třikrát ovdověla, a řekl jsem si: To byla silná žena. A někdo mi řekl, že švédské ženy jsou velice silné. Proto také někteří muži ve Švédsku hledají ženu jiné národnosti (s úsměvem). Nevím, zda je to pravda... Ohledně svěcení žen v katolické církvi řekl poslední a jasné slovo svatý Jan Pavel II. A toto slovo platí. To zůstává. Ženy však mohou dělat spoustu věcí lépe než muži. I na poli dogmatiky. Například v tom, že vysvětlují a objasňují nejenom odkazem na nějaký dokument. V katolické eklesiologii jsou dvě dimenze. Petrovská, tedy Petr a apoštolové, sbor apoštolů, a týká se pastorace. A dimenze mariánská, která je ženskou dimenzí církve. Řekl jsem to tady víc než jednou. Kladu si otázku, kdo je důležitější v teologii a mystice církve. Apoštolové či Maria v den Letnic? Maria! Církev je žena, je nevěstou Ježíše Krista. Je to snubní tajemství. A ve světle tohoto tajemství je zřejmé, proč existují tyto dvě dimenze. Dimenze petrovská, tedy biskupská, a dimenze mariánská. S tím vším je církev mateřská, avšak v hlubším smyslu. Neexistuje církev bez ženské dimenze, protože sama je femininum.“ Třetí otázku položil Argentinec Austen Ivereigh: Letošní podzim byl velmi bohatý na ekumenická setkání s pravoslavnou, anglikánskou a nyní luteránskou církví. Většina dnešních protestantů však patří k evangelikální, letniční tradici. Dozvěděl jsem se, že v
příštím roce se na vigilii Letnic chystá na Cirku Maximo velké setkání u příležitosti 50. výročí charizmatické obnovy. Vy jste podnikl mnohé takové iniciativy. Co očekáváte od tohoto shromáždění v příštím roce? František: „Řekl bych, že jde o dva typy iniciativ. Jednou byla návštěva letničního sboru v Casertě a v téže linii také návštěva valdézské církve v Turíně. Iniciativa odčinění a žádosti o odpuštění, protože katolíci – část katolíků – část katolické církve se k nim nechovala křesťansky, dobře. Šlo o odpuštění a zahojení ran. Druhou iniciativou byl dialog, což už se dělo v Buenos Aires. Tam se například v Luna Parku, který má kapacitu 7 tisíc lidí, konala tři setkání věřících evangelikálů a katolíků v linii charizmatické obnovy, ale byla otevřená. Ta setkání trvala celý den. Kázal jeden pastor, evangelikální biskup a katolický kněz či biskup. A střídali se. Na dvou těchto setkáních, ne-li na všech třech, kázal otec Cantalamessa, tedy papežský kazatel. Myslím, že to vyplývá již z předchozích pontifikátů a z doby, kdy jsem byl v Buenos Aires. Prospělo nám to. Pořádali jsme také třídenní duchovní cvičení společně pro kněze a pastory. Vedli je také pastoři a kněz nebo biskup. Velice to napomohlo dialogu, porozumění, sblížení a práci, zejména společné práci s těmi nejvíce potřebnými. A respektu, velkému respektu. Tolik k iniciativám v Buenos Aires. Nyní k Římu. Zde jsem měl několik setkání s pastýři. Dvě či tři. Někteří přišli z USA nebo tady z Evropy. To, které jste zmínil, organizuje ICCRS u příležitosti 50 let trvání hnutí charizmatické obnovy, které se zrodilo jako ekumenické a proto to bude ekumenické setkání. Uskuteční se na Cirku Maximo. Předpokládám, dá-li Bůh, že tam půjdu promluvit. Je známo, že potrvá dva dny, ale ještě to není zorganizováno. Vím, že to bude v předvečer Letnic. Slovo letniční či pentekostální je dnes dvojznačné, protože se vztahuje k mnoha věcem, které nejsou stejné, ba jsou protichůdné. Je proto zapotřebí větší přesnosti. Velmi se rozšířilo a stalo se dvojakým termínem. Je to typické pro Brazílii, kde se hodně propagovalo. Když vzniklo hnutí charizmatické obnovy, byl jsem jedním z jeho prvních odpůrců v Argentině. Protože jsem tam v té době byl provinciálem jezuitů, kterým jsem zakázal, aby s tímto hnutím měli co do činění. Veřejně jsem mluvil o tom, že spojuje liturgii se sambou. Dnes si myslím opak, pokud se to dělá dobře. Už v Buenos Aires jsme v katedrále měli jednou za rok mši se členy hnutí charizmatické obnovy, kam přicházeli všichni. Prožil jsem tedy také určitý vývoj v uznání toho dobrého, co obnova dala církvi. Netřeba přitom opomíjet velkou postavu kardinála Suenense, který měl velkou prorockou a ekumenickou vizi.“ Čtvrtou otázku položila Eva Fernández z rádia Španělské biskupské konference Cope: Před nedávnem jste se setkal s venezuelským prezidentem Nicolásem Madurou. Jaký dojem máte z tohoto setkání a co si myslíte o navázání rozhovorů (mezi vládou a opozicí ve Venezuele)? František: „Ano, venezuelský prezident požádal o rozhovor a setkání, když se vracel z Blízkého východu, z Kataru a dalších emirátů a měl technickou zastávku v Římě. O setkání žádal dříve. Přišel v roce 2013, potom žádal ještě jednou, ale mezitím onemocněl a nemohl přijít. Když nějaký prezident požádá, je přijat, tím spíše, když byl v Římě. Mluvili jsme spolu půl hodiny.Vyslechl jsem jej, na něco jsem se zeptal a vyslechl jeho mínění. Vždycky je dobré slyšet všechny názory. Pokud jde o dialog. Je to jediná cesta pro
všechny konflikty. Pro všechny. Buď se vede dialog anebo se křičí, ale jiná cesta není. Já se dávám dialogu celým srdcem a věřím, že je třeba jít touto cestou. Nevím, jak to skončí, poněvadž je to velmi komplikované, ale lidé, kteří tam jsou zapojeni, jsou politicky významní. Zapatero, který byl dvakrát španělským premiérem, a Restrepo požádali Svatý stolec, aby byl přítomen dialogu. A Svatý stolec určil nuncia ve Venezueli, mons. Tscherriga, aby se účastnil rozhovorů. Dialog, který usnadňuje dohodu, je jediným východiskem z konfliktu. Jiné neexistuje. Kdyby se totéž učinilo na Blízkém východě, kolik by životů by zůstalo ušetřeno!“ Pátou otázku položila Mathilda Imberty z Radio France: Svatosti, vracíme se ze Švédska, kde je velmi silná sekularizace, což je fenomén, který zasahuje celou Evropu. Dokonce i ve Francii se odhaduje, že v nejbližšších letech bude většina obyvatel bez náboženského vyznání. Je podle Vás sekularizace nějak fatální? Kdo je za ni zodpovědný? Sekulární vlády nebo příliš bázlivá církev? František: „Fatální ne. Já nevěřím ve fatálnost! Kdo je zodpovědný? To nevím. Ty jsi odpovědná (s úsměvem) Já nevím. Je to proces. Nejprve však chci říci jednu věc. Papež Benedikt XVI. o tom mluvil často a jasně. Stává-li se víra vlažnou, oslabuje se církev, jak jste řekla. Chyběla moc evangelizace, síla evangelia. Vždycky když dochází k sekularizaci, můžeme opravdu říci, že dochází k nějakému oslabení evangelizace. Existuje však i další proces – kulturní – o kterém jsem myslím už jednou mluvil a kterým je druhá forma „inkultury“, když člověk dostane od Boha svět, aby jej kultivoval a dal mu růst. On se jej však zmocní a ovládne jej, takže se pak považuje za vládce oné kultury. Pomysleme na příběh o Babylonské věži. Ovládne kulturu natolik, že se stává tvůrcem jiné, vlastní kultury a zaujme místo, jež je vlastní Bohu Stvořiteli. V sekularizaci dříve či později dojde ke hříchu proti Bohu Stvořiteli. Soběstačný člověk... Není to problém laickosti, která je potřeba, protože zdravá laickost je potřeba. Autonomie věcí, zdravá autonomie věcí, zdravá autonomie věd, myšlení, politiky. Tam je zapotřebí zdravé laickosti. Jinou věcí je laicismus, který nám zanechalo osvícenství. Myslím, že jde o tyto dvě věci. Jednak určitá soběstačnost člověka jakožto stvořitele kultury, který překračuje hranice a cítí se Bohem. A pak určitá slabost evangelizace, která se stává vlažnou, a vlažnost křesťanů. Trochu nám pomáhá obnova zdravé autonomie v rozvoji kultury a věd a také být podřízeným tvorem a nikoli Bohem. A oživení evangelizace. Myslím, že dnes je sekularizace v kultuře a v určitých kulturách velice silná. Je silná také v různých formách mondénnosti, duchovního zesvětštění. Nejhorší je, vstoupí-li tato mondénnost do církve. Toto nejsou moje slova, ale slova kardinála de Lubaca, jednoho z velkých teologů koncilu. Říká, že vstoupí-li do církve duchovní zesvětštění, je to nejhorší, co se může přihodit, je to horší než to, co se dělo v dobách pokleslého papežství. A jmenuje tam některé takové formy zkaženosti papežů. Nepamatuji si dobře, ale je jich mnoho. Mondénnost je pro mne nebezpečím. Bude to vypadat jako kázání, ale řeknu to: Ježíš při Poslední večeři prosí Otce za všechny,
nikoli aby nás vzal ze světa, ale aby nás chránil před světem, před mondénností, která je nejnebezpečnější. Je to sekularizace, která je trochu nalíčená, trochu přestrojená, trochu jako prêt-à-porter - oděvní kolekci - církevního života. Nevím, zda jsem trochu odpověděl...“ Šestou otázku položil Jürgen Erbacher z německé televize ZDF: Svatosti, před několik dny jste se setkal s tzv. Skupinou sv. Marty zabývající se bojem proti obchodu s lidmi. Tato témata podle mého názoru Vám leží a ležela na srdci již v Buenos Aires. Proč? Je za tím zvláštní, možná osobní zkušenost? A potom: jako Němec se chci na začátku výročí Reformace zeptat, zda přijedete také do země, kde tato Reformace před 500 lety začala? Snad v příštím roce? František: „Začnu druhou otázkou. Program cest na příští rok jestě není hotov. Ví se pouze a je téměř jisté, že pojedu do Indie a Bangladéše, ale zatím to není připraveno, je to hypotéza. K první otázce. V Buenos Aires jsem již jako kněz byl velice znepokojen o Kristovo tělo. Fakt, že Kristus nadále trpí, že Kristus je nadále křižován ve svých nejslabších bratřích mne vždy dojímal. Pracoval jsem jako kněz. V drobných věcech s chudými, ale nikoli výlučně, pracoval jsem také s univerzitními studenty. Potom jako biskup v Buenos Aires jsem se spolu se skupinami nekatolíků a nevěřících angažoval proti otrocké práci, zejména latinskoamerických migrantů, kteří přicházeli do Argentiny. Vezmou jim pas a nechají je pracovat jako otroky v továrnách, kde jsou zavření. V jedné z nich došlo jednou k požáru a zahynuly přitom děti. Jsou to opravdu otroci. Byl jsem tím pohnut. Obchod s lidmi. Pracoval jsem také s dvěma řeholními kongregacemi sester, které se věnovaly prostitutkám, otrokyním prostituce. Nerad říkám prostitutky, říkám otrokyně prostituce. Jednou za rok jsme na náměstí Konstituce, kde je jedno z velkých železničních nádraží – něco jako v Římě Termini - měli mši spolu s těmito otroky. Na tuto mši přicházeli všechny organizace, řeholnice a také skupiny bez náboženského vyznání, které pracovali společně. Na tomto poli se pracuje společně. Tady v Itálii existuje mnoho skupin dobrovolníků, kteří bojují proti každé formě otroctví, ať už pracovního nebo proti obchodu s ženami. Před několika měsíci jsem jednu z těchto organizací navštívil. Tady v Itálii pracuje volontariát velmi dobře. Netušil jsem to. Dobrovolnictví je jedná z krásných věcí v Itálii, a to díky farářům. Oratoř a volontariát jsou dvě věci, které se zrodily z apoštolské horlivosti italských farářů. Nevím, zda jsem odpověděl.“ Ředitel tiskového střediska Greg Burke pak tiskovku zakončil a papež se rozloučil „Děkuji vám za otázky, mnohokrát děkuji. A modlete se za mne.“ Po přistání na letišti Ciampino se papež cestou jako obvykle zastavil v bazilice Santa Maria Maggiore ke krátké modlitbě v kapli Salus Populi Romani.
BEATIFIKACE ŠPANĚLSKÝCH MUČEDNÍKŮ V madridské katedrále Almudena byli v sobotu, 29. 10. dopoledne blahořečeni čtyři benediktinští řeholníci. Otcové José Antón Gómez (18911936), Antolín Pablos Villanueva (18711936), Juan Rafael Mariano Alcocer Martínez (1889-1936) a Luis Vidaurrázaga Gonzáles (1901-1936) byli zavražděni z nenávisti k víře za španělské revoluce v roce 1936. Beatifikační liturgii v zastoupení Svatého otce slavil kard. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení. „Jde o další z nezčíslných masakrů, spáchaných na katolické církvi během oněch smutných let jejího pronásledování. Rovněž tito blahoslavení benediktini však ukázali, že nemají strach z mučednictví. Podstoupili je v křesťanské síle, pokoře a odpuštění a podle benediktinské řehole, která je nabádá, aby zlo neopláceli zlem, trpělivě snášeli příkoří, milovali nepřátele a žehnali svým pronásledovatelům. Byli chladnokrevně zastřeleni ve své vlasti nikoli kvůli nějakému provinění, nýbrž jednoduše proto, že byli kněžími. Jeden z nich, otec Antolín, který už předtím, v roce 1918, unikl pronásledování v Mexiku, byl nyní zadržen a veden na smrt spolu s dalšími více než čtyřmi sty třiceti lidmi. Zemřel za volání: Ať žije Kristus Král!” Proč církev znovu otevírá tuto tragickou stránku dějin? „Odpověď je prostá – především kvůli tomu, aby uchovala památku spravedlivých a jejich svědectví dobra. Tito čtyři benediktini byli laskaví a mírní lidé. O otci Josém Antónovi Gomézovi říká jeho životopisec, že to byl usměvavý, duchaplný a vzdělaný člověk, který se obětoval pro druhé. Ve zpovědnici byl pro duše učitelem, otcem, světcem, vypovídá o něm jeden ze svědků. Rovněž o otci Antolínovi Pablosovi se mluví jako o řeholníkovi, který strávil život v mnišské cele, zpovědnici a knihovně. Byl stále k dispozici četným věřícím, kteří jej žádali o radu. Rodák z Madridu, otec Juan Rafael Mariano Alcocer Martínez, byl učený člověk a milovník liturgie, vynikající kazatel a spisovatel. Rovněž nejmladší ze čtveřice, otec Luis Vidaurrázaga Gonzáles, byl člověk ušlechtilé a ryzí povahy, ceněný kazatel, známý jako apoštol eucharistie. Tito benediktini z madridského kláštera Montserrat se tak přidružili k tisíci šesti stům španělských mučedníků, které církev blahořečila počínaje rokem 1987. Je to nesmírný zástup věřících, kteří obětovali život, aby zabránili odkřesťanštění Španělska.
MARNOST NAD MARNOST
PARAFRÁZE KNIHY KAZATEL DLE JACOPONA DA TODI
(autor textu Stabat Mater; 1236-1306) Proč tak svět o slávu nicotnou zápolí, jež mizí rychleji, než pára v údolí? Slávy lesk, světa moc, tak velmi ceněná: to vše je křehké, jak nádoba hliněná! Spíše věř do sněhu vepsaným písmenám, než světu marnému, který je klam a mam! Více věř vánku, jenž prchá a odlétá, nežli bys s důvěrou čekal co od světa!
Svět – svůdce podvodný, vše možné slibuje, kdo věří, klame se, a pozdě lituje! Nic nejsou rozkoše a svůdné sladkosti Jsou mýdlové bubliny – prázdné jen marnosti! Rci, kde je Šalomoun se vší svou nádherou? Kde Samson udatný se silou veškerou? Kde Kleopatra, krásou kdys slynoucí, Abelard, Heloisa, jich láska horoucí?
Kam César odešel, jenž slavně panoval, Cicero výmluvný, jemuž Řím tleskával? Sokrates učený, jehož svět zbožňoval? Tak mnoho velmožů, taková bohatství, Tak velká učenost, tak mocná království! Tak mnoho vladařů a tolik zdatných sil, odnesl okamžik, proud času utopil.
Jak krátkým svátkem jest veškerá světa čest, jak sen pomine, sen jenom prázdný jest! Vede jak bludička člověka na scestí, o nebe okrádá, přivádí k neštěstí! Ó hrstko prachu, jež červům se v pokrm dáš, ó rosy krůpěji, na čem si zakládáš?! Nevíš, zda dočkáš se příštího jitra zas. Pamatuj na duši, dokud máš k tomu čas! Pozemská sláva, - vše, za čím se honí svět, dle svatých Písem je blednoucí trávy květ. Jak lehký lísteček vichřicí nesený, Tak život lidský je ve mžiku zkosený! Nemiluj člověče, oč můžeš přijíti! Co ti svět jednou dal – míní zas odníti! Srdce měj v nebesích – tam se hleď pozvednout! Šťasten, kdo dovedl vším světem pohrdnout!!!
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI
1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce) denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu. V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
„Decoro della Chiesa romana e del divino ministero“
(homílie Giovanniho kardinála Coppy v římské farnosti sv. Lva Velikého, 10.11.2008)
Drazí věřící farnosti sv. Lva Velikého na Prenestinu! Jsem velmi rád, že dnes, - o svátku vašeho světce, - mohu být s vámi. Mít ho za patrona je pro vás velkou ctí i velkou odpovědností, neboť byl jedním z největších papežů v dějinách a zanechal bohaté dědictví příkladů i učení, jež jsou v Církvi dodnes živé, a tím spíše žijí ve vás, kteří jej máte následovat v každodenním životě, sytit se jeho naukou a uctívat ho v modlitbě. Svatý Lev žil v jednom z nejpohnutějších a nejtěžších období dějin římského impéria, jež bylo přeneseno do Cařihradu a začínalo se hroutit. U bran Itálie se tísnili barbaři, množily se hereze. To vše vyžadovalo pastýře silného ražení, velkého rozhledu a živé lásky ke Kristu a k lidem. Není snadné shrnout jeho život. Přesto však martyrologium toto úchvatné shrnutí podává: „Narodil se v Etrurii, zpočátku byl svědomitým diakonem města; povýšen na Petrův stolec, zasloužil si být zván „Velikým“, jak tím, že sytil své stádce mistrovským a vydatným kázáním, tak tím, že prostřednictvím svých vyslanců neohroženě hájil nauku o vtělení Slova na ekumenickém koncilu v Chalcedonu, dokud nezesnul v Pánu v Římě, kde byl 10. listopadu pohřben u sv. Petra“. Nacházíme zde tři linie, které vyznačují osobnost a dílo sv. Lva. Především oddanost Církvi. Projevoval ji už od diakonátu. Narodil se pravděpodobně v Římě a pocházel z toskánské rodiny. Po klasických studiích vstoupil dosti mladý k římskému kléru. Nebylo mu ještě třicet, když se stal věrným služebníkem papežů sv. Celestina I. a sv. Sixta III., kteří mu svěřili ožehavé úkoly jak církevního tak občanského rázu. Byl znám a požíval vážnosti osobností jakými byli sv. Cyril, biskup z Alexandrie, nebo Jan Kasián, který jej v Traktátu o Vtělení, sepsaném na radu Lva, nazval „ozdobou římské Církve a božského úřadu“ (VII., prol.; PL 59,9). Pomáhal Sixtu III. v potírání hereze Juliána z Eklana; a tento papež jej poslal do Gálií, aby zabránil občanské válce. Zatímco tam pobýval, papež zemřel, a jeho zvolil klérus a římský lid jednohlasně nástupcem, a neváhal více než čtyřicet dní čekat, až se vrátí z Francie. Biskupské svěcení
přijal 29. září 441. Nad celou dobou jeho pontifikátu se skvělo vědomí odpovědnosti. Svůj nejproslulejší čin vykonal, když se v roce 452 vydal až do Mantovy, do generálního ležení Attily, hunského krále, který se svým vojskem překročil Alpy a měl namířeno k obléhání Říma. Poslechl však papeže a nečekaně opustil Itálii. Svatý Lev tak zachránil Řím i západní civilizaci. Attila pak těm, kdo mu vyčítali, že poslechl starce, odpověděl, že viděl po jeho boku dva muže s tasenými meči, apoštoly Petra a Pavla.
Setkání Lva Velikého s Attilou, freska v Heliodorových komnatách, Vatikánská muzea
Totéž chtěl provést Geiserich, král Vandalů, který však neustoupil, a podrobil město strašlivému čtrnáctidennímu plenění, pustošil a drancoval Věčné město: ale na Lvovu žádost alespoň nenechal vraždit obyvatelstvo, ušetřil vatikánskou baziliku a nevydal město ohni. Vždy udržoval vynikající vztahy s biskupy Východu i Západu; usiloval o mír a jednotu Církve; zavedl liturgické svátky, aby potlačil ty pohanské, které ještě tehdy byly v módě; zanechal významné dokumenty o kráse římské liturgie; zvelebil římské baziliky, zvláště pak sv. Petra ve Vatikáně a sv. Pavla za hradbami, a vybudoval mnoho velkolepých chrámů. Martyrologium pak uvádí, že Lev byl zván Velikým pro své moudré magistérium. Vskutku, zůstalo po něm 96 řečí a 173 listů, hlubokého dogmatického a duchovního obsahu. Velmi rád shromažďoval lid u svatého Petra, o velkých liturgických slavnostech, jakými jsou vánoce, doba postní, velikonoce a Letnice. Rok co rok také připomínal své zvolení kázáními o primátu apoštola Petra a o jednotě Církve, které vychutnáváme dodnes: vždyť Liturgie hodin přináší každoročně dobře 24 čtení, pocházejících z jeho listů a homílii. Sv. Lev je opravdu veliký: když mluví, předkládá mistrně teologický význam i praktickou nauku slavených tajemství, je vždy elegantní, střízlivý, výstižný, hluboký. Jeho latina je klasická, takže se dá říct, že sv. Lev uzavírá sérii velkých Otců a autorů římské Církve.
Jeho nauka se skví především ve velkolepé syntéze, kterou vytvořil o křesťanské víře: Vtělení Slova v lůno Panny Marie. Martyrologium vynáší na světlo právě toto privilegium a cituje jeho přinos, který dal chalcedonskému koncilu v roce 451, jenž definitivně uzavřel kristologické spory, především onen Eutychův, jenž tvrdil, že v Kristu je pouze jedna přirozenost, totiž lidská. Lev byl v obhajobě zjevené pravdy neoblomný a jasný. Poslyšte co píše: „Duch svatý sestoupil na Pannu a moc Nejvyššího nad ní rozprostřela svůj stín: tak se Slovo v oněch neposkvrněných útrobách stalo tělem, a tak se v jedinou osobu spojila božská a lidská přirozenost, Stvořitel věků se narodil v čase, a Ten, skrze Nějž všechno povstalo, se rodí uprostřed všech našich ubohostí“ (Ep. 31,2-3; PL 54,791-793). Sv. Lev vyložil tuto základní pravdu v mnoha svých homiliích a listech, především v listu Flaviovi, cařihradskému biskupu, který byl čten na koncilu a vzbudil všeobecné nadšení Otců, kteří jednohlasně zvolali: „Lvovými ústy promluvil Petr!“ A taková je i naše víra, jak vyznáváme v Krédu. Lev však učil všem pravdám víry: kouzlu vánoc, v nichž se Boží Syn stává Synem člověka, protože nás miluje a přichází, aby za nás umřel; Vykoupení, uskutečněnému Kristem na kříži; Boží milosti, která v nás mocně a trvale působí, proti herezi Pelagiově. Pojednával o svátostech, které nám sdělují Boží život, především o Eucharistii a o Pokání; a byl Učitelem, který více než kterýkoli jiný mluvil o Petrovi jako o základu Církve, jako o tom, jenž nepřestává žít a učit ve svých nástupcích, o Kristově náměstku, vůdci a obhájci pravdy, základu jednoty. Homílie, které papež lev pronášel u sv. Petra v den výročí svého zvolení, jsou mistrnou a nekončící ilustrací jedinečných výsad Petra, kterého Kristus vyvolil, aby řídil Církev. Milovaní, svatý Lev Veliký je tedy světcem moderním, světcem dosud aktuálním. Živí v nás věrnost ke Kristu, k Petrovi a k Církvi. Kdybychom se těmto pravdám vzdálili a ztotožnili se s ateistickým a soběstačným světem, ztratili bychom orientaci a stali se kořistí vyprahlosti a hlouposti, a tak vystavili nebezpečí svou věčnou spásu. Ne, nikdy! Kristus je život, Kristus je radost, Kristus je jediným, pro nějž stojí za to bojovat. Petr žije v papeži a nepřestává nás povzbuzovat jeho ústy: vaše farnost, a můžeme to právem říci, je institucionálně spjata s papežem, protože ji Pius XII. daroval lidem z Katolické Akce. Církev je naší matkou, která nás živí ve víře, ukazuje nám správnou cestu, učí nás poznávat Boha, jeho lásku, jeho milosrdenství. Milovaní! Ať ve vaší farnosti stále znovu zaznívají slova sv. Lva Velikého, kterým dodnes nasloucháme o každých vánocích: „Křesťane, poznej svou důstojnost. Stal ses účastným božské přirozenosti, nevracej se k dávné nízkosti životem nehodným svého původu. Uvědom si jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Křtem ses stal chrámem Ducha svatého: nevzdaluj od sebe tak velkého hosta svými hříchy: byl jsi vykoupen Kristovou krví“ (1. Homílie o vánocích, 3; PL 54,193). Svatý Lev ať je vám vždy obhájcem a světlem vaší víry. Dnes večer budu slavit mši svatou k jeho poctě, a současně také za vás všechny z jeho farnosti, zvláště za mladé, rodiny, nemocné, staré. Vám všem ať stále připomíná vaší křesťanskou důstojnost, a činí vás živými kameny vaší farnosti, zářivými chrámy Nejsvětější Trojice, aktivními a ochotnými údy svaté Církve. Amen.
Schopnost umět dávat něco pěkného ze svého dělá člověka šťastným doma i v cizině Tomáš kardinál Špidlík, S.J. v eseji k seriálu „Mých 20 let svobody“, listopad 2009
S Tomášem kardinálem Špidlíkem v Kalistových katakombách, Peregrinatio Ad Limina Apostolorum, Řím, 12. června 2007.
Už od roku 1946 žiji v cizině. Proto by se snad někdo mohl zeptat: "Jsem ještě Čech?“ Vždycky jsem se cítil jako pravý Čech, ale jsem vděčen také jiným, kteří mi pomohli k tomu, abych mohl rozvinout činnost, ve které mi dvě totality za sebou doma bránily. Itálii jsem si zamiloval a našel jsem tu mnoho opravdových přátel. Ale před dvaceti lety se stalo to, v co už jsem ani nedoufal, totiž že totalita padla a já jsem se mohl příležitostně vracet do starého domova. Jak to na mne zapůsobilo? Utkvěla mi první vzpomínka. Přespal jsem ve svém rodišti a ráno v jasném nedělním dnu jsem šel do kostela, jak jsem to dělával v mládí. Tam si hned všimli mé přítomnosti. Proto jsem po bohoslužbě vyšel přede dveře a podával jsem vycházejícím ruku. Každý z nich mi uctivě řekl „dobrý den“, ale nikdo se nezastavil. Ani se mnou, ani s kýmkoli jiným. Každý šel svou cestou. Něco takového jsem v mládí neznal. V neděli na náměstí se hned vytvořily hloučky lidí, kteří si přátelsky povídali. Chlapci se točili kolem děvčat, náměstí ožilo. Když jsem pak o tom se zbytkem starých známých z mládí hovořil, všichni přiznali, že je to pravda. Naše soužití s druhými ztratilo mnoho z osobní důvěry. Je to ostatně celosvětový fenomén způsobený tím, jak se lidé stěhují do velkých měst. V naší zemi to však pociťujeme dost bolestně. Jak na něco takového reagovat?
Mezi vlastí a světem Asi takto. Se svou starou vlastí jsem byl stále ve styku. I tady v Římě jsem bydlel čtyřiatřicet let v naší národní koleji Nepomucenum. Také po celá dlouhá léta mluvím ve vatikánském rádiu česky. Ale moje hlavní činnost profesora spirituality a spisovatele byla po celá léta zaměřena na mezinárodní fórum. Znamenalo to cesty od Ameriky až do Austrálie. Měl jsem přednášky v Rusku a školní kurz v Africe. Není divu, že se mne pak lidé ptají: "Kde jste vlastně doma?“ Především si mne přivlastnil Řím. Od italského prezidenta jsem dostal čestnou medaili za přínos k italské kultuře a při té příležitosti jsem řekl: Svět je dnes zavalen miliony vystěhovalců. Jsou trojího typu. Jedni se těší, že se jednou zase navrátí domů. Když se jim to splní, jsou zklamáni, protože se doma všechno změnilo. Druzí se snaží co nejrychleji přizpůsobit nové zemi, aby na nich nebylo poznat, že jsou tam "cizími ptáky“. Sotva však pronesou pár slov, někdo se jich zeptá: „A odkud jste vy?“ Ti třetí se v cizí zemi stýkají jenom se svými krajany a vytvoří si národnostní ghetto. A já sám? Vyznal jsem, že se nechci zařadit do žádného z těchto tří typů.
Nové cesty Jsou i jiné cesty. V západoevropském světě můžeme pozorovat rostoucí sklon k "personalismu“. Lidé začínají být unaveni množstvím ideologií hlásaných na každém rohu a diskutovaných při organizovaných setkáních. Proto hledají setkání s osobami, kterým by mohli plně důvěřovat. Moje zkušenost z Itálie to dotvrzuje. Máme tu politiky a máme tu mafii. Noviny a televize se nás pokoušejí vyburcovat z nezájmu o veřejný život publikováním skandálů. Ale já znám i jinou Itálii, takovou, která o sobě nemluví, ale roste. Najdeme tu skupinky osobních přátel, kteří se pravidelně scházejí a někdy i žijí pospolu. Často dostanu pozvání: "Přijďte někdy mezi nás, rádi bychom si s vámi pohovořili.“ Je takových skupinek mnoho? Dost k tomu, aby člověk miloval zemi, ve které žije, a zdá se, že stále rostou. Jsem osobně přesvědčen, že podobný vývoj osobních přátelských styků by mohl být dobrým lékem i pro náš národ, abychom napravili stav nedůvěry způsobený minulostí. Naše národní povaha je zvláštní. Svými kořeny je slovanská, ale po staletí vyrůstala v západní kultuře. Slované jsou všeobecně přesvědčeni, že pravda je živá, těžko oddělitelná od osoby, která ji vyznává. Západní kultura nás naopak vychovávala k myšlení objektivnímu a k hlásání abstraktních norem. Obyčejný český člověk často neví, jak ty dva pohledy spojit. Je to možné jenom v dialogu mezi těmi, kdo si důvěřují. Vzpomínám si na to, jaký vztah měl k naší zemi Jan Pavel II. Dobře jeho mínění vyjadřuje cesta, kterou k nám v roce 1990 vykonal. Po pádu totality se hned rozhodl, že udělá cestu do zemí východní Evropy, a první místo, které sám označil, byl Velehrad. Je to symbol toho, o čem jsem s ním často mluvíval. Hranice takzvaného kulturního světa se nápadně rozšiřují. Nové národy vystupují na scénu, chtějí vytvořit nové křesťanské tradice. Ale nesmějí úplně zapřít to, co stará Evropa vybudovala za dva tisíce let. Bohužel my sami jsme ještě nevytvořili syntetický obraz své minulosti. K tomu nutně patří i východoevropský svět slovanský. Veřejné mínění o jeho duchovních pokladech doposud málo ví a nedovede je ještě ocenit. Jan Pavel II. věděl dobře, že Čechové žijící po staletí ve středu Evropy jsou
povoláni, aby ty problémy pochopili. Proto papež osobně moje slovanské studie sledoval. Vytvořili jsme přímo ve Vatikánu první slovanskou kapli. Bylo to po tom, když jsem v roce 1995 vedl duchovní cvičení pro členy vatikánské kurie. Po jejich ukončení mi veřejně poděkoval za to, že jsem ve svých přednáškách uvedl mnoho citátů z naší slovanské kultury ve prospěch duchovnosti srdce a živé osoby jako vítězství nad suchým racionalismem a abstraktními ideologiemi. Byla mi položena otázka: Kdyby zemi zase hrozila nesvoboda, podle čeho by se měl mladý člověk rozhodnout, zda ze země odejít, nebo zůstat? Dej Bůh, aby mu ta volba už nehrozila. Ale dávám našim mladým stále radu, aby ani dnes ten útěk nedělali duchovně. Je pochopitelné, že mají velký zájem o všechno, o čem se "ve světě“ mluví. Stále mě však překvapuje, jak málo naši mladí vědí o duchovních hodnotách vlastní české minulosti. Malý příklad. Já sám ve svých cizojazyčných přednáškách rád cituji duchovní inspirace z Jiřího Wolkera, z Karla Hynka Máchy. Italové to velmi oceňují. A Češi sami, mají o tom ponětí? Když jsem v kurzu o duchovnosti na univerzitě v Kongu přidával něco ze slovanské spirituality, vícekrát jsem slyšel poznámku: "Tohle by bylo pro nás lepší než jenom technologie ze západních zemí.“ Schopnost umět dávat něco pěkného ze svého dělá člověka šťastným doma i v cizině.
Co s těmi politiky? Lidé znechucení politikou se tážou, jak by měli politiky a politiku brát, aby vůči demokracii nezahořkli. Na to odpovídám: Slovo politika pochází od řeckého polis, obec, život ve společné shodě. Tam musí každý přinést něco hezkého, co lze ocenit. Ulice zametáme, v parčících pěstujeme květy. A do parlamentů musíme posílat inteligentní osoby, které budou předkládat dobré iniciativy, ne si osobně nadávat. Jak se situace v posledních letech zhoršila, ukazuji rád na jednom příkladu. Našel jsem si ve starém časopisu z roku 1946 zprávu o debatě v italském parlamentu. Byla tam ve zkratce shrnuta řeč premiéra De Gasperiho. Po něm přišel na řadu vůdce opozice. Začal těmito slovy: "Děkuji panu kolegovi za jeho jasný program. Pochopitelně on mi promine, když já teď vysvětlím, že my vidíme problém jinak.“ To byl ještě parlament, kde řeč znamenala, že se mluví o možnostech. Dnes si v parlamentech lidé nadávají a hrubě se obžalovávají. Jsou to ještě zástupci spořádaného soužití v jedné obci? Stane-li se zase politika opravdovou službou pro polis, budeme si politiků zase vážit. Slovo parlament je odvozeno od parlare, parler, mluvit. Měli by tam otevřít ústa jenom ti, kdo to dovedou dobře a pěkně. Ale na závěr něco pozitivního. Při návštěvách staré vlasti mne zaujala i jiná stránka našeho života, tentokrát pozitivní. U nás se čtou knihy mnohem více než u jiných národů. Když jsem jednomu francouzskému intelektuálovi vypočítal, jaké vážné knihy se u nás za posledních dvacet let vydaly a také prodaly, spráskl ruce a zvolal: "To snad není ani možné! U nás všechna knižní nakladatelství krachují.“ V Itálii konstatovali, že jsou na středních školách studenti, kteří nepřečetli ani jednu jedinou knihu, internet jim na celou kulturu stačí. Jistě jsou k tomu nakloněni studenti i u nás. Ale hleďme si uchovat naši starou tradici čitatelů knih. Jen tak se obnoví pravá identita národa, která byla narušena vnějším násilím.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 6.- 13. listopadu 2016 DEN
NEDĚLE 6. listopadu
LITURGIE
32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za živou a + rodinu PŘEROVSKOU za +Annu KREJČÍ, manžela, syna, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu k Božímu milosrdenství za rodiny ve farnosti a duše v oč. za + rodinu ADAMCOVU, TRNAVSKOU, PĚCHOVU, SNÍDALOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + rodiče VAKRČKOVY s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + rodinu ADAMCOVU, MATOUŠKOVU, OLŠANSKOU a duše v očistci za + rodiče MLÝNKOVY, dceru Janu a vnuka Stanislava za + Giovanniho kardinála COPPU, rodiče a bratra za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Nepomucenu STEINEROVU, živou a +rod. za + Marii SEDLÁKOVOU, manžela, rodiče a syna za + rodiče MALOVY, syna Rudolfa a duše v očistci
DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 7. listopadu
PONDĚLÍ 32. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 17.00
ÚTERÝ 8. listopadu
ÚTERÝ 32. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
STŘEDA 9. listopadu
SVÁTEK POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY
DRYSICE 17.00
ČTVRTEK 10. listopadu PÁTEK 11. listopadu SOBOTA 12. listopadu
SV. LEV VELIKÝ, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE 13. listopadu
33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
SV. MARTIN TOURSKÝ, BISKUP SV. JOSAFAT, BISKUP A MUČEDNÍK
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI 1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce) denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu; V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. - 20. listopadu 2016 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 13. listopadu
33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 14. listopadu
PONDĚLÍ 33. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 15. listopadu STŘEDA 16. listopadu ČTVRTEK 17. listopadu
SV. ALBERT VELIKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SV. MARKÉTA SKOTSKÁ SV. GERTRUDA, PANNA
PÁTEK 18. listopadu
POSVĚCENÍ ŘÍMSKÝCH BAZILIK SV. PETRA A PAVLA
SOBOTA 19. listopadu
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
SV. ALŽBĚTA UHERSKÁ, ŘEHOLNICE
SLAVNOST
NEDĚLE 20. listopadu
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
KONČÍ JUBILEJNÍ ROK MILOSRDENSTVÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Nepomucenu PUSTIMĚŘ STEINEROVU, živou a +rod. 8.00 DRYSICE za + Marii SEDLÁKOVOU, manžela, rodiče a syna 9.30 za + rodiče MALOVY, PODIVICE syna Rudolfa a duše v očistci 11.00 za + Josefa MATOUŠKA, PUSTIMĚŘ Alici PŘIKRYLOVOU, 17.00 Jana KŘÍŽE a + rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 na poděkování za dar zdraví s DRYSICE prosbou o Boží požehnání pro r. 17.00 PUSTIMĚŘ za + Vojtěcha JANSKÉHO, manželku, syna a + rodinu 17.00 za + Marii KOUDELKOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, rodiče, dar zdraví 17.00 a Boží požehnání pro rodinu za + Otakara DRAGONA PODIVICE A duše v očistci 8.00 za + Františka JURÁSKA, syna a na poděkování za PUSTIMĚŘ přijatá dobrodiní během 45 let 8.00 manželství a Boží požehnání pro rodinu MIKULKOVU DRYSICE za +Boženu KLUDÁKOVOU, manžela, sourozence a vnuka 9.30 za + Bohuslava PUČANA, PODIVICE manželku, vnučku, duše v 11.00 očistci a Boží požehnání pro r.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Aby země, které se ujímají velkého počtu uprchlíků a běženců, byly podporovány ve svém úsilí být solidárními. 2. Aby se kněží a laici ve farnostech podíleli na službě ve prospěch společenství a nepodléhali pokušení malomyslnosti. 3. Ať je modlitba za zemřelé a naše úcta k nim svědectvím o jedinečnosti každého lidského života a jeho věčné perspektivě v Boží lásce. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. - 27. listopadu 2016 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEDĚLE 20. listopadu
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE DRYSICE 9.30 KONČÍ JUBILEJNÍ ROK MILOSRDENSTVÍ
PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 21. listopadu
ZASVĚCENÍ PANNY MARIE V JERUZALÉMĚ
PUSTIMĚŘ 17.00
ÚTERÝ 22. listopadu
SV. CECÍLIE, PANNA A MUČEDNICE
PODIVICE 8.00
STŘEDA 23. listopadu
SV. KLEMENT I., PAPEŽ A MUČEDNÍK
DRYSICE 17.00
ČTVRTEK 24. listopadu
SV. ONDŘEJ DŪNG LĄC, KNĚZ A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
PUSTIMĚŘ 17.00
SV. KATEŘINA PÁTEK PUSTIMĚŘ A LEXANDRIJSKÁ , PANNA A M . 25. listopadu 17.00
SOBOTA 26. listopadu
NEDĚLE 27. listopadu
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
PODIVICE 8.00
1. NEDĚLE ADVENTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
ZAČÁTEK NOVÉHO LITURGICKÉHO ROKU
PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Františka JURÁSKA, syna a na poděkování za přijatá dobrodiní během 45 let manželství a Boží požehnání pro rodinu MIKULKOVU za +Boženu KLUDÁKOVOU, manžela, sourozence a vnuka za + Bohuslava PUČANA, manželku, vnučku, duše v očistci a Boží požehnání pro r. za + Marii ZOUHAROVOU, Emila ŠARKOZIHO a Boží požehnání pro živou rodinu za + Marii HUBÁČKOVOU a duše v očistci za dar zdraví a Boží požehnání do dalších let pro rodinu POLIŠENSKOU za + Jaroslava DRBALA, rodiče z obou stran a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice na poděkování za přijatá dobrodiní s prosbou o další Boží pomoc a požehnání za + rodiče Františka a Ludmilu KÜHNDLOVY, syna Zdeňka a celou + rodinu na poděkování za dar zdraví s prosbou o další Boží pomoc za + rodinu ČERNOU a Boží požehnání pro r. ŠMEHLÍKOVU a POSPÍŠILOVU
INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA I. POLOLETÍ 2017 (1.1. - 30.6.2017) zapisuji 27. listopadu - 11. prosince 2016 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA!
