Ditte a Giovanni Bandini

KNIHA ANDELU_reedice 20.4.2016 17:14 Stránka 2

01+03 kniha andelu_Sestava 1 5/10/16 11:52 AM Stránka 3

Ditte a Giovanni Bandini

KNIHA

ANDĚLŮ


PŘEDMLUVA

P

ravdou je, že existuje nespočet knih, spisů a článků o andělech, tolik, že je takřka nemožné je i za hodně dlouhý život přečíst. Proč tedy ještě další kniha? mohl by se někdo právem zeptat. Dát na to výstižnou, skutečně přesvědčivou odpověď, je těžké. Na svou obhajobu však můžeme říci, že každý autor klade důraz na něco jiného, vidí věci – v tomto případě anděly – z jiného zorného úhlu, jeho víra má jiné pozadí a každý má jiné schopnosti a jiný způsob, jak tohle všechno podat. Anděly se zabývá jak věda, tak i literatura, poezie, teologie a ezoterika. Na jedné straně nanejvýš opatrně připouští možnost jejich existence, na straně druhé o nich hovoří jako o laskavých bytostech, které mezi námi neustále a trvale pobývají a o jejichž existenci není ani nejmenších pochyb. V každé knize o andělech, kterou jsme četli, jsme vždycky našli něco nového. A tak i nám je dovoleno, použijeme-li latinské pořekadlo, že i osel může hledět na Dia, vzhlížet k andělům a načrtnout jejich obraz pokud možno co nejživěji. Aby tento obraz byl vyvážený, neklademe důraz ani na literární, ani na teologickou, ezoterickou nebo snad poetickou stránku. Podstatná je však pro nás naproti tomu každá z mnoha rozmanitých zpráv, které anděly opřádají, protože z nich lze vyvodit spoustu závěrů o jejich charakteru, úkolech a bytí. Zároveň nám záleží na tom, abychom ukázali, jak moderní je stále ještě i v dnešní době archaický anděl, kterého církev již téměř zavrhla, jak úzce je spojen s životy mnoha lidí a jak velkou útěchu a naději může přinášet a poskytovat, a to bez ohledu na to, zda skutečně existuje nebo nikoli. 7


Stěží něco vyjadřuje intenzitu této útěchy více než poslední strofa básně, která se již stala modlitbou a již napsal Dietrich Bonhoeffer ve vězení krátce před svou smrtí. Hrají v ní roli „dobré síly“, kterým se často říká andělé. Dobrými silami zázračně chráněni očekáváme klidně, co snad přijde. Bůh je s námi večer i ráno a naprosto jistě každý nový den.


S ANDĚLY PO BOKU



CO SI MYSLÍTE O ANDĚLECH VY?

V

iděla jsem ho. Jsem si tím naprosto jista. Bylo to v Hamburku, seděl proti mně v metru. Byl mužského pohlaví. A bez křídel. Ostatní lze jen těžko popsat. Pamatuji si však, že všechno souhlasilo. Rysy obličeje, postava, držení těla, velikost, oblečení. Cítila jsem se v jeho blízkosti dobře. Pozitivně naladěná. Uvolněná. Dokonalá harmonie. Jeho oči tak zářily, že byly podivuhodně bezbarvé. Upřeně jsem na něj zírala a necítila jsem přitom ani známku rozpaků. Nic mě na něm nezneklidňovalo, nerušilo. Nebyla jsem ani strnulá leknutím, ani roztřesená. Byla jsem úplně klidná. Oba jsme mlčeli. Na zastávce Přístaviště vystoupil. Neudělal nic, co by člověk od anděla očekával: nespasil mě. Nepřivedl mě ani na pravou cestu. Nevyřešil mé naléhavé problémy. Lenoch jeden. Na okamžik, který trval tak krátce jako mávnutí křídel, nedopřál člověku nic jiného než nebeský pocit.

Podobný zážitek jako ten v příběhu Uschi Neuhauserové měl někdy mnohý z nás. Zdalipak by však také každý hned mluvil o andělovi? „Někdy si myslím, že andělé existují, a jindy jsem zase přesvědčena, že je to úplný nesmysl. A někdy věřím v obojí a pak jsem z toho úplně zmatená.“ Stejně tak jako je na tom žákyně čtvrté třídy, od níž tento výrok pochází, by se mohlo vést i mnohým z nás. Většina by si navíc, kdyby se jich někdo zeptal, zda andělé existují, automaticky představila nějakého anděla strážného, anděla, který tu na zemi postává nebo poletuje a který se buď jako neviditelný, nebo v té či oné viditelné formě či podobě vyskytuje někde v naší blízkosti. Ale dokonce ani židovské přísloví, které říká, že si člověk uvědomí setkání s andělem teprve 11


v okamžiku, kdy už odešel, nemusí být dostatečně přesvědčivé pro dnešní nedůvěřivou, střízlivou dobu. Mnozí by, i kdyby se jim za bílého dne zjevil anděl s křídly a v celém svém lesku a slávě, při pohledu zpátky věřili, že je klamaly smysly, že to byl sen, halucinace nebo dobře zinscenovaný hloupý žert. Realisty mezi námi můžeme tedy přirovnat ke Scroogovi ve Vánočním příběhu Charlese Dickense. Když se velmi hamižnému Scroogeovi živě zjevil duch jeho zemřelého obchodního partnera Marleyho a nechtěl si připustit, že před ním stojí skutečný duch, zeptal se ho Marley zmateně, proč nevěří vlastním smyslům. „Protože,“ prohlásil Scrooge zamyšleně, „je ovlivní každá maličkost. Ošálí je i lehká žaludeční porucha. Můžeš být nestráveným kusem hovězího masa, lžicí hořčice, kouskem sýra, soustem nedovařeného bramboru. Máš víc společného s tučnou omáčkou než s tučnou zemí hrobu, ať už jsi kdokoli.“ Přesto však je už snad pryč doba, kdy se andělé zametali pod koberec, doba, v níž se s opovržením líčili jako metafyzičtí netopýři, jako trpaslíci v nebeské zámecké zahradě nebo kdy se o nich hovořilo jedním dechem spolu s vrabci (jako u Heinricha Heina) a vypadalo to, že se podařilo přecházet je hlubokým mlčením. Pryč jsou snad doby, kdy se dokonce i sami teologové posmívali tomu, že by Bůh stál o to, nechat se na věčnosti nudit chvalozpěvem milých andělíčků. Teologové je patrně nechávali vždycky raději zmizet v zásuvce, proto s nimi nemá církev už mnoho společného. Ze srdcí lidí však nezmizeli nikdy a teď jsou zase schopni postavit se na nohy a rozšířit se, ačkoli se musí důvěrně obeznámit s celou řadou nových úkolů. Bylo by tedy možno pronést spolu s Goethem: Svět andělů už není uzavřený. Blesková anketa provedená na podzim 1984 mezi americkým dorostem v USA ukázala, že šedesát devět procent mládeže rozhodně věří, že andělé existují. Podle jiných anket má 12


na anděly věřit dokonce sedmdesát dva až osmdesát pět procent Američanů. Více než třicet dva procent z nich prohlásilo, že se již alespoň jednou setkalo s andělem. Ano, dokonce i Hillary Clintonová nosí – jak sama přiznala – ve dnech, kdy potřebuje pomoc, brož s andělíčky. Nedá se však zamlčet, že právě v tak přísně katolické zemi, jako je Itálie, v níž by člověk očekával hluboce zakořeněnou víru v anděly, podle ankety jednoho katolického časopisu z roku 1989 bylo o existenci anděla strážného přesvědčeno pouze osm ze sta dotázaných. Sedmdesát pět procent považovalo anděly za výmysl teologů a sedmnáct procent za postavy lidové víry. Výzkum týkající se andělů si zaslouží, abychom se mu věnovali trochu důkladněji. Provedl ho v roce 1982 H. C. Moolenburgh, holandský lékař, a sice z důvodu, který ani on sám není schopen logicky vysvětlit. V každém případě se však vždy po skončení lékařské konzultace čtyř stovek svých pacientů zeptal: „Viděl (viděla) jste někdy v životě anděla?“ Jak přiznává, nebylo pro něj snadné tuto otázku položit. Byl rozpačitý a někdy mu rozrušením začalo prudce bít srdce. V případě žen ho to stálo méně přemáhání než u mužů, možná proto, že ženám je „smysl pro zázraky“ vlastní. Co ho velmi udivilo, bylo však to, že mnoho dotázaných nejprve usilovně přemýšlelo. Uvažoval o tom, že kdyby se jich zeptal, zda někdy viděli živého mamuta, zněla by jejich odpověď okamžitě „Ne“. „Jak na možné, tak i na nemožné lze rychle odpovědět. Proč tedy to přemýšlení? Každý přece snad ví, zda během svého života viděl anděla…?“ Ať už je tomu ale jakkoli, každopádně nereagovalo osmdesát devět procent dotázaných pacientů na tuto otázku lhostejností, mnozí projevili velké citové pohnutí, třem dokonce vstoupily do očí slzy. Jednašedesát osob vyprávělo o zvláštních vjemech, „které sahaly od silného pocitu, že je někdo v nebezpečných situacích provází, až po kontakty se zemřelými rodinnými příslušníky, po vize a zachránění“. Jednatřicet lidí zodpovědělo tuto otázku jednoznačně kladně, což bylo, jak vypočítal, více než sedm pro13


cent z celkového množství. K tomu je třeba přičíst ještě tzv. „hraniční případy“, čímž se dostal na více než devět procent. Zajímavé je, že z těch osmatřiceti osob téměř polovina nepatřila k žádné náboženské skupině. Zdá se, že příslušnost k nějakému náboženství není tedy automaticky upřednostněním pro návštěvu anděla a že i mimo církev existuje „horká linka do nebe“. Moolengurgh posuzoval velmi kriticky vše, co mu pacienti vyprávěli, a jak se vyjádřil, vytrhal ve své „andělské zahradě“ hodně plevele. Nakonec mohlo jeho přísným kritériím vyhovět pouze šest zpráv. Jedna z nich pochází z výpovědi dvanáctileté dívky: Byla velmi zbožná, zároveň však trpěla častými stavy úzkosti a úpěnlivě pak prosila v modlitbách o pomoc. Jednoho dne šla dlouhou, rovnou lesní cestou. Tu se před ní náhle objevil nějaký muž. Vypadal naprosto stejně jako kterýkoli jiný normální člověk. Nemohl se tam však nijak dostat, protože cesta byla úplně přehledná. Řekl jí, že se nemusí bát, a náhle byl její strach skutečně pryč a tak to také zůstalo. Muž jí dále sdělil, že to nebude mít v životě lehké, ale Pán bude stát vždycky při ní. Ještě celé týdny po tomto setkání cítila dívka intenzivní pocit štěstí.

Zpočátku si Moolenburgh myslel, že výsledek jeho ankety bude následující: Dříve lidé anděly vídali, ale dnes už ne. Po skončení výzkumu však došel k závěru: „Andělé se zjevují stejně často jako dříve, nikdo však už o nich nemluví.“ Vzal potom existenci andělů na vědomí jako danou věc. „Je zcela jasné, že představují část lidského světa tvořeného zkušenostmi.“ Co nás na pátrání na téma andělů udivovalo nejvíc, bylo něco, co snad může posoudit jen ten, kdo se (jako my) zevrubně zabývá i jinými nadpřirozenými jevy – andělé jsou totiž přijatelní. Moolenburgh se pozastavil nad tím, že člověk, kterého se vyptával na anděly, přemýšlel déle než ten, který by byl dotázán na případnou zkušenost s živým mamutem. Více by se však člo14


věk mohl v podstatě divit tomu, že anděly berou lidé s mnohem větší samozřejmostí a že s nimi zacházejí daleko „normálněji“ než například s draky, kteří se přece stejně jako andělé vyskytují v Bibli, lze je vidět na mnoha obrazech a takřka nepřehledné množství můžeme nalézt i v povídkách, pověstech a popisech očitých svědků. Když si člověk představí, že by se Moolenburgh svých pacientů zeptal: „Viděli jste už někdy v životě nějakého draka?“ Pravděpodobně by na něj většina z nich zírala s otevřenými ústy a ptala se, kdo z nich dvou je vlastně pacient. Jiní by jeho otázky patrně považovali za žert a další by se zase domnívali, že se za tím skrývá nějaký lékařský záměr. Zřejmě žádný by však na tuto otázku nedal vážnou odpověď. Právě tak je nápadné, že se anděly zabývají i nejvyšší autority a lámou si hlavu jak jimi, tak i jejich sebemenšími problémy: duchovní, literáti, filozofové, básníci, teologové a také veličiny z naprosto odlišných oborů. Nikomu nebylo zatěžko přidat k mnoha názorům o andělech také své vlastní stanovisko – a to je další překvapivé zjištění – většinou nanejvýš rozhodným způsobem, a sice s takovou jistotou a určitostí, jako by jejich informace pocházely od andělů samotných a moudrost tím dostala závěrečnou tečku. Naprostou výjimkou je proto Augustin, který se nebál přiznat, že toho moc o andělech neví, a trochu popíchl ty, kteří se považovali za dobře informované, když prohlásil: „Samozřejmě, že ti, co o těchto otázkách rozhodují, musejí svá tvrzení také dokázat. Přiznávám, že já o těchto věcech nic nevím.“ Je s podivem, kolik talentovaných a vzdělaných lidí po celá staletí vážně hloubalo nad tím, zda mohou andělé přijímat pozemskou potravu či nikoli, kolik se jich vejde na špičku jehly, zda jsou archandělé celkem tři, čtyři nebo je jich sedm a jaký je vlastně celkový počet těchto duchovních bytostí, aby pak vyrukovali s fantastickými, nadmíru přesnými údaji. S vílami, trpaslíky nebo draky by si sotva někdo v myšlenkách takhle pohrá15


val, i když samozřejmě (kromě podání básníků jako byl Ringelnatz) ani oni nebyli koncipováni a stvořeni jako hračky. Není to vlastně zvláštní? Téměř nikdy se nepodnikají výzkumy týkající se draků, víl nebo skřítků. Těmi se zabývají hlavně tvůrci fantastických filmů, milovníci středověku, popřípadě ezoterické kruhy. Ten, kdo věří ve víly, skřítky nebo trpaslíky, neroztrubuje hned svou víru na všechny strany ze strachu, aby mu jeho okolí nevěnovalo silně pochybovačné pohledy. Sice i v případě víry v anděly, jak často tvrdí odborníci na anděly, existuje mnoho zábran, ale zdá se, že zdaleka nejsou tak velké, jako v případě podobných mystických bytostí. Provedli jsme namátkový průzkum a vyptávali se známých různého věku, jaký je jejich názor na anděly. K našemu údivu byli všichni, kterých jsme se ptali, přesvědčeni o tom, že andělé existují. Jedna paní má dokonce známou, která pravidelně s anděly komunikuje. Kromě toho prý spolu s jinými umělci vytvořila „tělesnou schránku anděla“ a jeden umělec z kruhu jejích známých, Herbert Adam, navrhl velmi originální přistávací dráhu pro anděly. Překvapivé pro nás vlastně nebylo ani tak to, že dotázaní na anděly věří, jako to, že o tom tak otevřeně hovoří. Andělé jsou zkrátka přijatelní. Člověk si kvůli nim nemusí dělat násilí. To, že se tak často vyskytují v Bibli (pomysleme na draky), nemůže být jediným důvodem, poněvadž ani tam nejsou andělé vždycky v běžném smyslu jen „dobří“. Značnou roli hraje určitě skutečnost, že je všechny křesťanské církve uznaly a schválily. Navíc jsou podle dnešních představ a slov odborníka „atraktivní, poetičtí, uklidňující“ a – což nelze opomenout – i nebesky krásní. Jiný specialista na anděly prohlašuje, že andělé už dnes nechtějí lidi poučovat, „nýbrž povzbuzovat, utěšovat v jejich světě, který stále více ztrácí své hodnoty“. To však chce „vílí svět“ například také. Těmto bytostem 16


ale kromě toho, že mají ryzí charakter, chybí záštita vládnoucího náboženství. Stejně jako dříve je obestírá nádech pohanství, a proto mnozí z nás hovoří o andělech, třebaže mají na mysli bytosti, na něž by se daleko lépe hodilo označení „skřítek“, „víla“ nebo prostě a neurčitě jen „duch přírody“. S anděly však člověk nikde nenarazí, může bez ohledu na to, zda je ve městě nebo na venkově, bez sebemenších problémů pořádat křesťanské večery pro děti. Kdyby udělal totéž s vílami, nebylo by to patrně vhod mnoha rodičům. Učitelé také považují za naprosto normální, mluví-li se o andělech, někde se dokonce – podle výpovědi jedné ženy z Ameriky – staví do třídy pro anděly i stoličky, duchovní bytosti jiného druhu jsou však stejně jako dříve zpravidla tabu. Ale abychom se vrátili k otázce, která byla vyslovena na začátku, a sice, zda andělé existují – tuto otázku by mimochodem nikdo v době předcházející osvícení vážně nepoložil. Je možné citovat Augustina, který řekl: „To, že andělé existují, víme jen proto, že tomu věříme.“ A malíř a grafik Carl Lambertz k tomu trefně dodal: „Ach, jestli existují andělé? Věřím, že ano, a myslím, že ne!“ Možná bychom však měli skončit slovy profesora teologie Clause Westermanna z Heidelbergu: „Existují andělé? Tak se nelze ptát na posly boží. Posílá Bůh posly k nám lidem na zem? Ano, důkazem toho jsou všichni lidé, které podle Bible andělé navštívili.“

17


O VZNIKU ANDĚLŮ A PŘEMĚNĚ V ANDĚLA Přikryj mě svými křídly A dopřej mi chvilku odpočinku Cesta byla dlouhá Marius Müller-Westernhagen

P

oté, co Bůh stvořil nebe, nabral plnou hrst ohně a stvořil nejprve mě, na druhém místě Michaela, velitele horních šiků, pak třetího Gabriela, čtvrtého Uriela, pátého v pořadí Rafaela, šestého Natanaela a dalších šest tisíc andělů, které nemohu jmenovat. Existují služebníci boží, kteří mají za úkol nosit metly, a ti mně šlehají sedmkrát za den a sedmkrát za noc, nic mi nedopřejí a tříští veškerou mou moc. Jsou to andělé pomsty, stojící vedle božího trůnu. Ti všichni patří k andělům, kteří byli stvořeni jako první. Po nich vznikla celá řada andělů: stovky desetitisíců pro první nebe a stejně tolik i pro druhé, třetí, čtvrté, páté a sedmé nebe.

Není ani tak důležité, co je s šestým nebem, o němž tu není ani zmínka, jako spíše to, že zde dostáváme vyčerpávající informaci o stvoření andělů. Navíc tato informace nepochází z žádného kanonického pramene, nýbrž ze zfalšovaného Bartolomějského evangelia. V něm je však nejvýše postavenou osobou čert Beliar. Jeden z dvanácti apoštolů, kterým byl právě Bartoloměj, se nepřestával Ježíše vyptávat na všechno možné a nakonec ještě poprosil o to, aby mohl spatřit toho „nepřítele lidí“. Ježíš mu jeho přání splnil a on mohl s nohou položenou na jeho šíji, kterou přidržovalo šest set šedesát andělů, tajně vyslechnout čerty 18


spojené ohnivými řetězy. A proto se tedy sám nazývá prvním andělem, kterého Bůh stvořil. Je však schopen podat ještě další svědectví o sobě a jemu podobných. Tak se konkrétně zmiňuje o čtyřech andělech, kteří vládnou větru; anděl jižního větru se prý jmenuje Kerkuta. Další anděl vládne moři. Umí rozbouřit vlny. Pak však jeho sdělení o andělech končí: „Víc ti neřeknu. Ten, kdo stojí vedle mě, to nedovolí.“ Tuto informaci o andělech větru se můžeme dovědět i z další podvržené Knihy jubileí, kde je také stanoven okamžik stvoření andělů. Říká se zde, že první den stvořil Bůh nebesa, zemi a všechny duchy, kteří mu slouží. Pak následuje dvojtečka a přesný údaj, koho a co si pod pojmem duchové můžeme představit: anděly tváře, anděly ducha ohně, duchy větru, jinovatky, hromu, chladu, horka, zimy, jara a mnoho dalších. Při takové informaci musí ten, kdo věří v anděly, nejprve polknout. Může se důvěrně obeznámit se serafíny, cherubíny a archanděly. O andělovi sněhu, vybereme-li namátkou jen jednoho z výše jmenovaných, je však slyšet jen zřídka. K obvyklým představám o andělech se hodí spíš údaj z Jeskyně pokladů, která byla rovněž zfalšována a zabývá se stvořením světa. Zde se totiž říká, že Bůh stvořil na počátku, „v den první, o svaté neděli, počátku a zrození všech dnů“, kromě nebe, Země a vody také „vzduch a světlo, to znamená anděly a archanděly, trůny, knížata, vrchnost, panstvo, cherubíny a serafíny, všechna uspořádání a kategorie duchů, dále temnotu, světlo, noc, den, větry a bouře.“ Důležité je zde mimo jiné, že podle tohoto textu v onen první den stvořil Bůh také anděly a že jsou úzce spojeni se světlem. O mnoho víc se však o vzniku nebo lépe řečeno o stvoření andělů nedovíme, protože kanonické texty v Bibli jsou v tomto ohledu více než skoupé. Nikde vlastně nestojí psáno, jak a kdy andělé vznikli. Ale třebaže se Starý zákon při stvoření světa a lidí o nich nezmiňuje – s anděly se vždycky zacházelo nanejvýš macešsky – nedá se říci, že byli jen tak smeteni ze stolu. 19


Stále znovu je jako jakási záchranná kotva citován 148. žalm, který začíná slovem aleluja a pokračuje pak vyjmenováním všech, kdo mají Pána chválit: „Chvalte Hospodina stvoření nebeská, chvalte ho na výsostech; chvalte ho všichni andělé jeho, chvalte ho všichni zástupové jeho, chvalte ho slunce a měsíci, chvalte ho všechny jasné hvězdy; chvalte ho nebesa nebes i vody, 20


které jsou nad nebem tímto!“A teď to přijde: „Chvalte jméno Hospodinovo, všechny věci, které, jak on řekl, pojednou stvořeny jsou.“ Aleluja, tady to máme: Andělé byli stvořeni Bohem. Ačkoli o tom neexistuje v Bibli žádná konkrétní zmínka, panuje všeobecné přesvědčení, že k tomu došlo prvého dne stvoření světa. Stejně pádná je i argumentace, která pochází od Augustina: Andělé musí být buď zahrnuti ve slově nebesa, která Bůh stvořil na samém počátku, nebo v pojmu světlo. Jak by se člověk mohl smířit s myšlenkou – tak argumentuje ve své knize o Božím státu (De civitate dei) – že andělé vznikli teprve po šesti dnech stvořitelské práce boží. I kdyby byl někdo tak bláhový, že by to tvrdil, dalo by se to snadno „psaným slovem stejné váhy“ vyvrátit, jelikož Bůh praví: „Když jsem stvořil hvězdy, všichni mí andělé pěli na mě chválu.“ Znamená to, že když Bůh stvořil hvězdy, andělé tu už byli. Ty však stvořil čtvrtého dne. Mohli snad být stvořeni třetího dne? V žádném případě. Víme přece, co Hospodin toho dne stvořil. Oddělil vodu od souše, onoho dne tedy nabyly tyto dva elementy svého tvaru a vytvořil zemi, v níž se zakořenilo rostlinstvo. Nebo snad druhého dne? To také ne. Protože toho dne Hospodin stvořil atmosféru mezi vodou a nebem a na nebesa pak čtvrtého dne umístil souhvězdí. Pokud tedy andělé patří k výtvorům božím onoho dne, musí být světlem, které přijalo jméno den, jehož jedinečnost byla ještě více zdůrazněna tím, že se neoznačuje jako první den, nýbrž „onen“ den.

Také slavný Tomáš Akvinský cituje tuto podivuhodnou argumentaci ve svém díle O bytostech andělů a je toho názoru, že kanonické spisy nelze v otázce, kdy přesně byly andělé stvořeni, „brát doslova“. „Že nebyli stvořeni až po hmotných věcech, je rozumně uvažujícímu člověku jasné, protože by nebylo vhodné, kdyby tuto dokonalost stvořil Hospodin až později.“ Kdo proti tomu může ještě něco namítnout? Ovšem Origenes, který žil přibližně 150 let před Augustinem, měl na věc jiný názor, který se mu však příliš nezamlouval. Na 21


počátku, již před stvořením světa, stvořil Bůh všechny rozumné bytosti jako čisté a nehmotné. Rozdíly mezi nimi vznikly teprve následkem více méně ochabující lásky k Bohu. Čím více se tedy bytost vzdaluje od svého nehmotného původu, tím je její tělo obéznější a těžší. Jedni se stávají anděly s éterickými těly, druzí, kteří se na hony vzdálili svému původu a jsou obtíženi velkými hříchy, se mění v ďábly. Uprostřed pak stojí lidé. Zde se však dostáváme k velké šanci, kterou připouštějí mnozí, a především lidová víra různých zemí: My smrtelníci se v podstatě můžeme stát anděly, když… O toto „když“ však učenci vedou spory. Nechme nejprve stranou děti a hovořme o dospělých. Augustin ve svém Božím státě prohlašuje, že následkem Luciferova odvrácení od Boha a pádem jeho samého a jeho četných příznivců, vznikla v řadách andělů značná mezera. Věřící křesťané, tedy ti, jež kráčejí životem neposkvrněni jako andělé, by mohli tuto díru vyplnit tím, že by se proměnili v anděly. Tyto přece jen poněkud vysoké nároky splňují především mniši, kteří svůj život zasvětili Bohu a z nás všech (alespoň teoreticky) hřešili nejméně. My lidé, kteří jsme podle názoru mnohých ztělesněním padlých andělů, se tedy můžeme, jak se Origenes vyjádřil, postupně „tříbit“. Myslitel, který se také podrobně zabýval možností „stát se andělem“, byl Emanuel Swedenborg. Tento Švéd, který se narodil v roce 1688, byl velkým znalcem andělů. Pro toho, kdo s jeho osobou není příliš obeznámen, uvádíme pár slov na vysvětlenou. Swedenborg věnoval většinu svého života přírodním vědám, někdy je dokonce nazýván otcem moderní krystalografie. Navrhl tavicí pece, jeřáby a letadlo, které mnohem později také skutečně sestrojil a jež dokázalo uletět několik metrů. Kvůli svým všestranným schopnostem byl jmenován soudním čekatelem nejvyššího báňského úřadu ve Švédsku a napsal bezpočet vědeckých spisů. Ve věku 56 let se začal věnovat svým snům a později i vizím, v nichž hráli významnou roli i andělé, a kvůli tomu se vzdal svého úřadu. 22


Patrně nejznámějším dílem souvisejícím s jeho mystickými zkušenostmi je Nebe a peklo, kniha, která se skutečně zasvěceně zabývá životem na onom světě. Swedenborg hovoří o andělech tak, jako by s nimi denně komunikoval a rozprávěl asi tak, jako se jiní baví se svými sousedy nebo s prodavačkou v oddělení sýrů místního supermarketu. Ví 23


naprosto přesně, jak to v nebi chodí, jakými kritérii se tam vše řídí, co si andělé myslí, jak přemýšlejí, co cítí a – což je pro nás na tomto místě nejzajímavější – co se děje s lidmi po jejich smrti. Podle Swedenborgových vizí to probíhá následovně: Lidé umírají a dostávají se do světa duchů. „Zlí zemřelí se okamžitě spojí s peklem, jemuž patřili kvůli špatným sklonům již za svého života. Stejně tak se dobří spojí s nebeským společenstvím, k němuž tíhli na základě své lásky k bližnímu a víry také už za pobytu na zemi.“ Zlí spatří ve světě duchů všechno zlé, co na zemi spáchali, dobří vše dobré. Zlí potom získají v říši duchů také odpovídající zevnějšek: Stanou se těžkopádnými, zčernají a mají zmrzačené postavy; ti však, kteří jsou „nebeskou láskou“, se stávají čipernými, zářícími, bílými a krásnými. Ve světě duchů se s lidmi zachází nejprve laskavě a dobří duchové zkoumají, jakým způsobem budou dále existovat. Mohou se tam chovat klidně podle svého charakteru, oddávat se svým sklonům a ukázat tak, čí dítka vlastně jsou a do jaké přihrádky je lze zařadit. Naštěstí mají zlí, pokud nebyli přímo arcilotři a nejsou okamžitě předáni do pekla, ještě možnost, aby díky tomu, co spatřili, pochopili, jaké by to pro ně mělo následky, kdyby i nadále pokračovali v páchání zlých skutků. Tím se v podstatě každý sám rozhoduje pro život na nebesích nebo v pekle, i když prvotní rozhodnutí bylo učiněno již předem na základě jeho života na zemi a skrz naskrz zlý člověk se určitě nestane v nebi naráz dobrým, protože: „Každý se dostane do společnosti, k níž patřila jeho duše již při pobytu na zemi.“ Jakmile se oddělí zlí duchové od dobrých, podstoupí dobří duchové, jak se o tom Swedenborg zmiňuje jen tak mimochodem, nebeskému vyučování. A zde to začíná být zajímavé, protože jak a kde se toto vyučování koná, je tu přesně vylíčeno. Dá se říci, že žáci dostanou učitele, kteří se k nim hodí. Tak například muslimy vyučují andělé, kteří byli dříve sami muslimy, 24


a „stejně tak jsou i pohané poučováni anděly, kteří vznikli z bývalých pohanů“. Toto vyučování netrvá dlouho. Po něm obdrží dobří duchové „andělské roucho ze zářivě bílého, jemného plátna. Andělé je pak zavedou na cestu vedoucí do nebe; tam je předají andělům střežícím nebeskou bránu, nato je převezmou jiní andělé a v jejich společnosti jsou uvedeni do blaženosti.“ Potud (samozřejmě silně okleštěná) zasvěcená zpráva Emanuela Swedenborga, které může v podstatě vytknout něco jen ten, kdo má stejně autoritativní, avšak jinak znějící nebo prokazatelné informace přímo z nebe. Víra – samozřejmě ani zdaleka ne tak vyhraněná – že se lidé po smrti stanou nebo mohou stát anděly, je široce rozšířená, třebaže není vždycky tak přesně vylíčená. Ve spiritismu se podle slov Allana Cardeca duše zemřelého stává andělem. A jak uvádí odborník na anděly Gerhard Adler, neexistují „v gnostických systémech a v neognostických seskupeních současnosti“ výrazné rozdíly mezi člověkem a andělem: „Lidská duše je padlý anděl.“ V řadě knih, které pojednávají o setkání s anděly, najdeme příběhy, v nichž se zemřelí zjevili svým příbuzným jako andělé. Jedna taková „svědkyně“, o níž píše Doreen Virtueová, vypráví, jak před ní najednou v noci stála její matka, která právě zemřela, a usmívala se na ni: „Měla na sobě dlouhé bílé splývavé šaty, které se nepopsatelně leskly a zářily. Vypadala překrásně a byla zahalena nejjasnějším světlem, jaké jsem kdy viděla.“ To, že podle výpovědi svatého Bonaventury nevystoupí všichni zemřelí až k jednomu z devíti sborů, nedosáhnou tedy ani nejnižšího stupně, ale tvoří desátý sbor, může snad člověk oželet, protože – jak odborník na anděly říká – nakonec „je to pořád lepší než nic.“ Slovem „všichni“ myslí Bonaventura nás dospělé, kteří jsme během svého různě dlouhého života měli celou řadu příležitostí zhřešit. Naproti tomu děti – alespoň ty nejmenší z nich – jak se 25


všeobecně soudilo a dosud ještě soudí, tyto problémy nemají. Děti nejsou malí milí andělíčkové jen v přeneseném smyslu slova (pokud právě nehulákají na celý dům), ale v případě, že naneštěstí v tomto raném věku zemřou, stávají se jimi i skutečně. Důkazem tohoto přesvědčení je mimo jiné i velké množství andělů a amorků na hrobech dětí. Dříve bylo běžné, že se při úmrtí dítěte sloužila mše s liturgickými andělskými texty. Mnoho katolíků věřilo a dosud věří, že se za ně jejich zemřelý synáček nebo dceruška u andělů přimluví. Dítě se tedy bez jakýchkoli dalších oklik stalo rovnou andělem a ustavičně odněkud sleduje, co všechno na zemi jeho blízké potká, a někdy možná – třeba i oklikami – v případě potřeby zasáhne a pomůže. Kvůli dětem bychom tedy neměli truchlit, protože tam, kam se dostanou, se jim daří tak dobře, že jim naše slzy brání nejen v tom, aby byly šťastné, ale nepřetržitě je stahují zpátky dolů, což nemůže být úmyslem milujících rodičů. Jedna varianta známého příběhu, pocházející z Chorvatska (někdo si možná vzpomene na Džbánek slz Ludwiga Bechsteina), zachycuje tuto víru velmi působivým způsobem: Byla jednou jedna matka, která měla dceru, na níž visela celým svým srdcem. Když dívka v šestnácti letech zemřela, nebyla matka vůbec k utišení. Nechala vypravit překrásný pohřeb a měla již jen jediné přání, a to, aby před svou smrtí ještě alespoň jednou svou dceru spatřila. Žena byla svou touhou tak posedlá, že tomu, kdo by jí toto přání splnil, slíbila sto dukátů. Jednoho dne k ní přišel svatý Petr převlečený za žebráka a prosil o nocleh. „Milý muži,“ řekla ta matka, „ze srdce ráda bych vám nabídla nocleh, ale nenašel byste tu v noci klidu, protože celý den a celou noc pláču pro svou milovanou dceru.“ I jemu slíbila sto dukátů a on se rozhodl její prosbu vyplnit, peníze však odmítl. Vyzval ji, aby v den Všech svatých šla do kostela a čekala tam. Udělala, co jí přikázal. Náhle se objevil dlouhý průvod bíle oblečených duší, které zpívaly veselé písně, jen ta úplně poslední byla celá mokrá a hořce plakala. Když poznala svou matku, řekla jí smutně: „Ach, maminko, proč pro mě pořád pláčeš? Vidíš přece, jak jsou všechny ostatní duše veselé a krásně oblečené, za-

26


tímco já jsem od tvých slz celá zmáčená!“ Prosila ji, aby šla domů, přestala plakat a místo toho se modlila za spásu její duše. Od tohoto okamžiku přestala matka pro svou dceru truchlit.

Člověk by si v této souvislosti měl vzpomenout na „andělíčkáře“, kteří provádějí potraty a, jak se tomu ležérně říká, z nenarozených dětí dělají andělíčky. Veselejší než tohle, a hlavně to, co se ke zmínce o „dobrých“, „čistých“ dětech, jež se stávají šťastnými andělíčky, hodí možná lépe, je dojemná pohádka Hanse Christiana Andersena, která zároveň poskytuje i útěchu. H. Ch. Andersen měl rozhodně talent na vymýšlení takových sladkobolných příběhů. Jeho pohádkou by se tedy mohla tato kapitola uzavřít. Pokaždé, když zemře dítě, snese se dolů na zem anděl boží, vezme mrtvé dítě do náruče, rozprostře svá velká bílá křídla a utrhne plnou hrst květin, které donese nahoru k Bohu, aby tam kvetly ještě krásněji než na zemi. Bůh je tam přitiskne na srdce, ale květině, která je mu nejmilejší, vtiskne polibek a ona je pak obdařena hlasem a může ve velkém společenství blažených zpívat spolu s ostatními. Tohle všechno vyprávěl anděl boží, zatímco s mrtvým dítětem v náručí pokračoval v cestě do nebe, a dítě mu naslouchalo jako ve snu. „Kterépak vezmeme s sebou, abychom je zasadili v nebi?“ zeptal se anděl. Stál tu nádherný štíhlý růžový stromek, zlá ruka mu však zlomila kmen, takže všechny větve plné velkých, napůl rozvitých poupat, visely dolů a byly úplně uschlé. „Ubohý růžový stromek!“ řeklo dítě. „Vezmi ho s sebou!“ A anděl stromek vzal, políbil za to dítě a ono pootevřelo oči. Natrhali bohaté, nádherné květy, vzali však s sebou i všemi opovrhovaný blatouch a plané macešky. „Už máme kytičky!“ řeklo dítě a anděl kývl hlavou, ale neletěl hned nahoru k Bohu. Zůstali ve velkém městě a vznášeli se v jedné z úzkých uliček, kde ležela hromada slámy a popela. Někdo se stěhoval. Anděl ukázal dolů do toho nepořádku na střepy květináče a na malou hroudu země, která se z něho vysypala. Zvedl kořeny velké uschlé polní květiny, jež nebyla k ničemu,

27


a proto ji někdo vyhodil na ulici. „Vezmeme ji s sebou!“ řekl anděl. „Až poletíme, budu ti vyprávět!“ Letěli a anděl vyprávěl: „Tam dole v úzké uličce, v hlubokém sklepě, bydlel chudý nemocný chlapec. Od narození byl upoután na lůžko. Když se mu dařilo lépe, mohl o berlích přejít malou světnici párkrát sem a tam, to bylo všechno. V některých letních dnech dopadaly sluneční paprsky slabou půlhodinku i dolů do sklepa. Chlapec tu seděl, vyhříval se na slunci a viděl, jak v jeho prstech, které si přidržoval před očima, proudí červená krev. Znal les s jeho nádhernou jarní zelení jen proto, že mu sousedův syn přinesl první bukovou větévku. Chlapec si ji přidržoval nad hlavou a snil o tom, že stojí pod bukem, kde svítí slunce a zpívají ptáci. Jednoho jarního dne mu sousedův chlapec donesl také polní květiny a mezi nimi byla náhodou jedna, která měla kořínek. Chlapec ji tedy zasadil do květináče a postavil si jej k posteli u okna. Květina rostla, vyháněly z ní nové větvičky a každým rokem znovu a znovu rozkvétala. Chlapec ji zaléval, pečoval o ni a staral se o to, aby na ni svítil i ten nejmenší sluneční paprsek, který pronikl dolů nízkým oknem. Květina srostla s jeho slzami, protože pro něj kvetla, vydechovala vůni. K ní se chlapec obrátil při umírání, když ho Bůh zavolal. Už je tomu rok, co si ho Bůh vzal k sobě. Rok stála květina v okně zapomenutá, uschla, a proto ji při stěhování vyhodili na ulici. To je tedy ta uschlá květina, kterou jsme vzali s sebou s naší kyticí, protože tato květina potěšila víc než nejbohatší květy v královské zahradě!“ „Ale odkud to všechno víš?“ zeptalo se dítě. „Vím to,“ řekl anděl, „protože já jsem byl ten malý nemocný chlapec, který chodil o berlích. Poznám přece svou květinu!“ Dítě otevřelo oči dokořán a pohlédlo andělovi do nádherného, veselého obličeje a vtom už se ocitli v božím nebi, kde vládla radost a blaženost. Bůh si přitiskl mrtvé dítě na srdce a to se pak začalo vznášet jako všichni andělé a letělo s ním, přičemž ho drželo za ruku. Bůh si přitiskl na srdce všechny květiny, ale ubohou uschlou květinu políbil a ona nabyla hlasu a zpívala se všemi anděly, kteří se kolem Boha vznášeli, někteří v těsné blízkosti, jiní ve velkých kruzích kolem nich a tak pořád dál až do nekonečna, ale všichni stejně šťastní. A všichni zpívali, malí i velcí, zpívalo i to dobré požehnané dítě i ubohá polní květina, která uschla a byla v úzké tmavé uličce vyhozena při stěhování.

28


NEJSOU VŽDYCKY DIPLOMATIČTÍ


BIBLIČTÍ POSLOVÉ BOŽÍ Náhody jsou to, čemu starci říkají andělé. Franz Rosenzweig

Ch

arakteristické pro toto téma je, že nikdo přesně neví, kolikrát se andělé v Bibli vyskytují. Odborníci, kteří se touto otázkou pilně zabývali, došli totiž k naprosto rozdílným výsledkům. Jeden z nich hovoří o tom, že ve Starém zákoně lze najít 47 zmínek o andělech, další tvrdí 95, jiný odhaduje 120 a poslední přesně 128. V Novém zákoně je to jednou 67, potom 70, 110, nebo dokonce 172. Všechno dohromady může podle dalšího autora činit „o něco víc než 300 zaznamenaných případů“. Jak je možné dojít k tak rozdílným údajům, se dá snadno vysvětlit. Konkrétně jsou jmenováni (necháme-li stranou Apokryfy) pouze Michael a Gabriel. V ostatních případech se hovoří o serafínech a cherubínech, většinou však o „poslech“ (mal’ak, případně angelos) nebo o ohnivých ořích Pána, nadpřirozených silách nebo prostě jen o „mužích“. Jak je těžké někdy rozhodnout, koho z nich je možné označit za anděla, ukazuje například místo (Genesis 18:1), v němž Abrahám sedí před svým stanem – který se v závislosti na různých překladech nachází pod korunami dubů, případně v dubovém háji – a zjeví se mu tři muži, z nichž jeden je označován jako „Pán“. Následující text kolísá mezi jednotným a množným číslem, což věc právě neusnadňuje. Závěr, že jde o dva ze tří andělů, lze učinit z pasáže, podle níž „oba andělé“ přišli do So30

Ditte a Giovanni Bandini

Recommend Documents